Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Katedra filozofie

Magisterská diplomová práce

K hermeneutickému myšlení Paula Ricoeura

Autor: Bc. Zdeňka Vlčková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. Brno 2010

2

Poděkování:

Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Hrochovi, CSc. za cenné

připomínky, podněty a trpělivost, s níţ mě provázel po celou dobu vznikání diplomové práce.

3

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny prameny

a pouţitou literaturu.

podpis:

4

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 6

1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura .................................................... 7

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher ................................................................................... 7

Wilhelm Dilthey ..................................................................................................................... 8

Martin Heidegger .................................................................................................................... 9

Hans-Georg Gadamer ........................................................................................................... 10

2. Mluvený a psaný projev, diskurs ...................................................................................... 11

Mluvený projev ..................................................................................................................... 11

Diskurs .................................................................................................................................. 13

Diskurs v promluvě ........................................................................................................... 14

Diskurs v textu .................................................................................................................. 15

Diskurs a význam .............................................................................................................. 17

Ricoeur, Foucault a diskurs ............................................................................................... 19

3. Strukturalismus .................................................................................................................. 21

Strukturalismus a hermeneutika ........................................................................................... 21

Symbolismus ........................................................................................................................ 24

Text ....................................................................................................................................... 26

Ricoeur a strukturalismus ..................................................................................................... 27

Kritika strukturalismu ........................................................................................................... 28

Odmítnutí strukturalismu? .................................................................................................... 29

4. Ricoeurova koncepce interpretace .................................................................................... 30

Vysvětlení a porozumění ...................................................................................................... 31

Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu ...................................................................................... 33

Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce ................................................................ 35

Svět textu .............................................................................................................................. 36

Čtenář .................................................................................................................................... 37

Osvojení ................................................................................................................................ 40

Ricoeurovo pojetí odstupu .................................................................................................... 43

5

Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase ......................................................... 43

Odstup ............................................................................................................................... 45

Proces interpretace ................................................................................................................ 50

Odhadování ....................................................................................................................... 50

Reference .......................................................................................................................... 51

5. Metafora .............................................................................................................................. 55

Metafora jako báseň v miniatuře .......................................................................................... 60

Sémantické gesto Jana Mukařovského ................................................................................. 61

Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta ............................................................. 64

Závěr ........................................................................................................................................ 66

Seznam použité literatury ...................................................................................................... 69

6

Úvod

Hermeneutika v sobě obsahuje mnoho vrstev, které se vzájemně prolínají a mají za cíl

poskytnout metodologickou půdu pro interpretaci díla. Má diplomová práce si klade za cíl

nahlédnout jednotlivé hermeneutické kategorie z pohledu Paula Ricoeura.

V první části se zabývám Ricoeurovými předchůdci, k nimţ se sám hlásí a kteří jsou

podstatní pro formování hermeneutického myšlení. Je patrné, ţe v mnohých oblastech se jimi

nechal inspirovat, i kdyţ se neomezuje pouze na přijetí jejich myšlenek, ale vyuţívá je pro

svou vlastní cestu, na níţ hledá smysl, význam a prostředky hermeneutiky.

Druhá část práce se věnuje strukturalismu a jeho reflexi v dílech Ricoeura.

Strukturalismus byl jedním z konceptů, na který Ricoeur reagoval a snaţil se ho vztáhnout na

potřeby hermeneutiky. Dá se říci, ţe celá práce je ovlivněna strukturalistickým přístupem,

neboť je mu věnováno nejvíce prostoru a často se prolíná i do ostatních částí práce.

V třetí části se dostávám k problému mluveného a psaného projevu, který tvoří

základní dichotomii při interpretaci. Spolu s tím je potřeba zmínit diskurs, který tvoří nedílnou

součást obou typů projevu.

Zbývající části práce se uţ zaměřují na samotný proces interpretace s jeho všemi

kategoriemi, které Ricoeur nachází a přehodnocuje při svém hledání nejoptimálnějšího

postihnutí interpretace. V rámci interpretace se pak blíţe zaměřuji na problém metafory, resp.

Ricoeurovým pohledem na ni. Zároveň se v této souvislosti zamýšlím nad moţnou paralelou

mezi Ricoeurovým pojetím metafory a Mukařovským sémantickým gestem.

Snahou diplomové práce na nahlédnutí do zákoutí Ricoeurovy hermeneutiky,

která ukazuje, jakým způsobem je moţné nahlíţet na text a všechny další zainteresované

články, bez nichţ by proces interpretace nebyl úplným. Ukazuje dynamičnost lidských

subjektů podílejících se na interpretaci. Zároveň ukazuje i dynamičnost textu, který ţije svým

vlastním košatým ţivotem.

7

1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura

Na počátku své práce bych chtěla ve stručnosti poukázat na základní teoretické

koncepce těch představitelů hermeneutického myšlení, kteří ovlivnili pojetí rozumění

a interpretace v díle francouzského filozofa Paula Ricoeura. Ricoeur je ve své práci uvádí,

neboť své pojetí hermeneutiky staví na jejich odkazu, ať uţ v pozitivním smyslu nebo

ve snaze se od jejich názorů distancovat či je překonat. V této části mi nejde o postiţení

celého spektra hermeneutických myšlenek daných představitelů, ale spíše o vytyčení

základních prvků, na které Ricoeur ve své koncepci hermeneutiky odkazuje.

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher

Prvním představitelem je Friedrich Schleiermacher, jenţ chtěl své pojetí hermeneutiky

rozšířit za dosavadní oblast hermeneutického zkoumání v časovém období přelomu 18. a 19.

století, kdy byly jejími zájmy antické texty nebo texty Nového a Starého zákona. Zároveň

jako první zformuloval hermeneutický kruh – základní prvek interpretace. Jeho podstata

spočívá ve schopnosti porozumění textu na základě porozumění jednotlivých slov. Ale pro

porozumění jedinému slovu je nutný předpoklad porozumění celku.

Kromě textu se Schleiermacher zaměřil i na promluvu jako další podstatný prvek

hermeneutické skutečnosti, který nebyl zcela doceněn. Promluva je úzce spjata s jazykem –

promluva předpokládá jazyk a jazyk se uskutečňuje prostřednictvím promluvy. V člověku je

jazyk utvářen určitým způsobem, avšak porozumění řeči je moţné pouze díky jazyku. Odtud

pramení Schleiermacherova snaha o postihnutí hermeneutiky jako dvou na sobě závislých

interpretací (psychologické a gramatické). V psychologické interpretaci je jazyk povaţován

za prostředek, díky němuţ člověk můţe zprostředkovat své myšlenky a tvůrčí individualitu.

V základu se tato interpretace snaţí zachytit myšlenkový proces autora, který vedl k napsání

textu. Schleiermacher dále uvádí, ţe v rámci psychologické interpretace je potřeba ještě

rozlišit dvě tendence - „čistě psychologickou“ a „technickou“. Čistě psychologická

interpretace se zaměřuje na osobnost autora „v jeho tvůrčí umělecké produkci prostřednictvím

8

‚divinatorického‘ charakteru interpretace“.1 V technické interpretaci se v první řadě určuje,

jakým způsobem autor přijímal „předmět svého díla a jeho jazyk“.2

Gramatická interpretace se uţ podle svého názvu zaměřuje na řeč jako projev jazyka,

snaţí se o zachycení významu slov bez ohledu na osobnost autora textu.

Schleiermacher tedy přišel s poţadavkem schopnosti interpreta proniknout

do vnitřního ţivota autora daného textu. Zájem hermeneutiky by se měl zaměřit na

porozumění výpovědi v takové míře, ţe by interpret porozuměl textu do takové míry, kdy by

se dalo říci, ţe mu rozumí dokonce lépe neţ sám autor.3

Wilhelm Dilthey

Základem Diltheyovy koncepce je důraz na specifičnost přírodních a duchovních věd

(Geistewussenschaften), které podle svého předmětu zkoumání pouţívají dva typy

metodologických přístupů. Duchovní vědy se mají zakládat na porozumění (Verstehen)

zatímco přírodní se zakládají na vysvětlení (Erklären). Dějinnou skutečnost není moţné podle

Diltheye postihnout pomocí kategorie „vysvětlení“. Podle Diltheye se rozumění zakládá na

vyloţení zkušenosti lidského subjektu, který je však redukován na „posloupnost proţitků“.4

Hlavním cílem je zrovnoprávnit duchovní vědy vzhledem k vědám přírodním, coţ je moţné

pomocí zaloţení vlastní metodologie, která bude souměřitelná s metodologií přírodních věd.

Hlavním cílem u Diltheye je tedy oprostit duchovní vědy od metafyzických teorií.

V rámci duchovních věd rozlišuje dva typy rozumění, o nichţ pojednává v díle

Výstavba dějinného světa v duchovních vědách (1910). „Elementární formy rozumění“ jsou

takové firmy, v nichţ dochází k semknutí rozumění s konkrétní činností.5

„Vyšší typ rozumění“ se taktéţ uplatňuje v kaţdodenním ţivotě, ale vychází

z „potřeby samostatně posuzovat charakter a schopnosti jednotlivých lidí“.6 Na tomto stupni

1 Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003; s. 28. 2 Hroch; Filozofická hermeneutika…; s. 28 3 Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge: Cambridge University

Press 1998; s. 23. 4 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 33-35. 5 Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofický časopis 12,

1964, č. 5; s. 644-645.

9

je rozumění chápáno jako tvůrčí myšlenková reprodukce strukturovaných celků. Je zde nutné

postihnout vzájemné souvislosti významů, které utváří ţivot.7

Hlavním prvkem pro porozumění je sám člověk, neboť si lidé nejsou nikdy vzájemně

tak cizí, aby si nemohli porozumět. Rozumění se tak stává aktem, který se ubírá směrem

k psychologii. V poslední etapě se rozumění stává moţné prostřednictvím „znovuproţívání“ –

interpret je schopen znovu proţít záţitky, coţ vede k nejlepšímu moţnému pochopení

významu, které produkuje lidská kreativita.8

Martin Heidegger

Ricoeur hned z počátku svého malého pojednání o Heideggerovi uvádí, ţe „otázka

interpretace souvisí málo s otázkou exegeze, je od samého počátku Sein und Zeit spojena

s opomíjenou otázkou bytí“.9

Rozumění se tak řadí k ontologické charakteristice lidského pobytu. Základní

ontologickou charakteristikou pobytu je jeho tázání na své vlastní bytí. Zároveň svému bytí

nějakým způsobem rozumí a součastně své bytí vykládá. Z toho vyplývá, ţe porozumění

svému bytí vede k porozumění jeho smyslu.10

Rozumění součastně vychází z účelovosti lidského chování v přirozeném světě, který

pojímá jako soubor věcí, které člověka obklopují. Tyto věci pak v sobě obsahují smysl

a význam. Člověk tak nachází význam mezi věcmi, které ho ve světě obklopují, neboť je

v nich schopen hledat vazby a tím světu porozumět. Heidegger tedy v procesu interpretace

neklade důraz na myšlení člověka, který dané dílo vytváří, jak tomu bylo u předešlých dvou

představitelů. Poznání je pro něj konstituováno prostřednictvím bytí, které se člověku

vyjevuje.11

6 Dilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980; s. 315. 7 Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006; s. 41-44. 8 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 37. 9 Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004; s. 16.; srov. Hroch;

Filozofická hermeneutika …; s. 38. 10 Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen 1923-1944. Bd.

40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983; s. 89. 11 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 38-46.

10

Porozumění bytí je v jeho díle Sein und Zeit spojováno s otázkou, která má větší

důleţitost neţ odpověď na ni. Tímto motivem se nechal inspirovat další představitel

hermeneutického myšlení Hans-Georg Gadamer.

Hans-Georg Gadamer

V Gadamerově pojetí hermeneutiky jako „ontologického základu ţivota člověka“12

se promítá kontinuita s Heideggerovou fundamentální ontologií. Spolu s tímto vlivem

vstupuje do Gadamerovy koncepce i tradice sókratovsko-platónského dialogu. Oba vlivy se

propojují v tezi o dějinném a řečovém charakteru rozumění, který má svůj základ v dialektice

pravdy a omylu. Rozumění se jako „způsob realizace dějinnosti lidského pobytu“13

stává

ontologickým základem lidského ţivota. Dalším rysem rozumění je v souvislosti s výše

napsaným jeho charakter projektu. Jeho základním rysem je jeho poukazování k budoucnosti

podobně jako ontologická dimenze Dasein.14

Gadamer si zároveň uvědomuje podstatný rys hermeneutického myšlení, jímţ jsou

„předsudky“, které začleňuje do procesu rozumění, neboť jsou jeho nedílnou součástí a je

nutné je reflektovat. V koncepci hermeneutického kruhu pak kategorie předsudků nabývá

pozitivní význam, neboť představují provázanost interpreta a toho, co poznává. Oproti

romantické hermeneutice, která především usiluje o porozumění autorovi, je jeho pojetí

hermeneutického procesu postaveno na schopnosti interpreta klást otázky, na něţ si odpovídá.

Je vidět, ţe v tomto procesu uţ není mnoho místa pro sledování procesů vedoucí autora

k sepsání díla. Poslední kategorií, kterou zmíním, je kategorie horizontu. Tato kategorie

pocházející od Husserla je důleţitým bodem rozumění, neboť k plnému rozumění dochází

podle Gadamera aţ v okamţiku, kdy dojde ke splynutí horizontu textu a interpreta,

tedy historického a současného.15

12 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 52. 13 Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitrag zur Frage der

Entmythologisierung“; in: týţ; Hermeneutik II. Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen:

J. C. B. Mohr (Paul Siebeck) 1993; s. 124. 14 Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik.

Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990; s. 266-269. 15 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 53-57.

11

2. Mluvený a psaný projev, diskurs

Asi není nutné podotýkat, ţe mezi mluveným a psaným projevem existují určité

rozdíly, které zakládají další problémy, s nimiţ se musíme potýkat, pokud chceme

interpretovat text. Problém je v tom, ţe za základ se povaţuje mluvené slovo. Má to své

opodstatnění, neboť člověk si v první řadě předával a vlastně i do dneška předává informace

mluveným projevem. Psaní se vyvinulo jako prostředek záznamu, který měl zjednodušit

člověku uchovávání informací. Avšak pořád jde o informace, které jsou v první řadě

sdělitelné pomocí promluvy. Z toho důvodu je nutné nastínit rozdílnost mezi mluveným

a psaným projevem, neboť hermeneutika se zabývá především aţ psanou podobou. Je nutné

tedy postihnout „základ“, z něhoţ se psaný projev etabloval.

Mluvený projev

Základním prvkem mluveného projevu je hlas, jehoţ prostřednictvím mluvčí předává

informace příjemci v podobě monologu či dialogu. Za základní rys mluveného projevu je

povaţována neudrţitelnost záznamu. Kdyţ mluvíme, děje se tak tady a teď. Případné pozdější

opakování uţ nezaručuje, ţe se bude dít stejným způsobem. Můţeme pouţít jiná slova, určité

části vynecháme. Zjednodušeně řečeno, otázka události se bude měnit. Oproti samotnému

aktu promluvy stojí sdělení, které jejím prostřednictvím předáváme dál. Pojem „sdělení“

můţe být nahrazeno pojmem „význam“. Význam daného sdělení by měl při opakování určité

promluvy zůstat stejný. Je to tedy část promluvy, která zůstává stejná. To znamená,

ţe se význam stává neměnnou částí výpovědi. A právě tato část diskursu byla pro Ricoeura

stěţejní, neboť byla zachytitelná, opakovatelná a díky tomu i dobře pozorovatelná.16

Psaný projev

Psaný projev uţ díky tomu, ţe je psaný, za sebou zanechává trvalejší známky neţ je

tomu u mluveného projevu. Pomocí písma dochází k fixaci projevu, takţe by se dalo říci,

ţe událost i význam diskursu mají stejně sledovatelný charakter. Psaný projev je tak

16 Srov. Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 29-30.

12

prostředkem pro předávání informací či různých významů. K tomuto předávání uţ nedochází

tváří v tvář, ale je značně odosobněné. Autor textu nepíše pro konkrétního jedince,

ale v širším slova smyslu pro celé spektrum osob, které umí číst. Při větší redukci pro osoby,

které umí jazyk, v němţ je dílo napsané. Psaný projev je podle Ricoeura „úplnou manifestací

diskursu“.17

Tímto chce Ricoeur vyjádřit, ţe to, co je nutné pomocí psaní zachytit, je právě

diskurs. Jak bylo napsáno výše, psaní nezachycuje událost promluvy samé, ale o čem se

mluvilo – zachycuje intencionální exteriorizaci. Hlavním cílem diskursu v psaném textu je

zapsání noematu aktu mluvení, tedy významu řečové události.18

Diskurs se uskutečňuje jako

diskurs ve svém plném rozsahu na základě dialektiky události a významu v okamţiku, kdy se

z mluveného stane výpověď.19

Ukotvení „lidského diskursu“ pomocí písma neznamená pouze jakousi záchranu,

ale podle Ricoeura zasahuje do oblasti komunikace. Pokud je tomu tak – tedy ţe psaní není

pouhé ukotvení mluveného slova – pak prostřednictvím písma rovnou zapisujeme lidské

myšlení bez zprostředkovatelské funkce mluvení. Diskurs uţ tak není v rukou hlasu,

ale udrţuje ho písmo. Podle Ricoeura se zapsání textu stává „synonymem sémantické

autonomie textu“20

. Tato autonomie textu je moţná díky oddělení autorova záměru a slovního

významu textu. Text se tak vymanil z prostředí, v němţ se pohyboval autor. Svým způsobem

se tak stal na autorovi nezávislý. To, co bude při četbě interpreta, čtenáře zajímat je tak

samotný text a ne záměr, s jakým ho autor napsal. Uţ toto ukazuje hlavní záměr, který

Ricoeur ve svém hermeneutickém přístupu k textu prosazuje a to odpsychologizování

interpretace. Ricoeur připisuje sémantické autonomii textu ještě jeden důleţitý rys a to větší

komplexicitu vztahu mezi událostí a významem. Při interpretaci je nutné, abychom brali

v úvahu autorský význam zároveň s významem slova.21

Mohlo by se zdát, ţe dochází

k protiřečení. Jak je moţné, aby došlo k oproštění textu od autora a zároveň byl brán v úvahu

autorský význam? Autor je samozřejmě nepostradatelným prvkem textu, neboť je jeho

strůjcem. Co přesně Ricoeur míní autorským významem je však otázkou,

neboť podrobnějšímu vysvětlení, kdo je autor a jaký je jeho význam, se Ricoeur věnuje aţ ve

třetím svazku díla Času a vyprávění. Lze říci, ţe význam autora spočívá ve strategii, s jakou

17 Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997; s. 42. 18 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 43. 19 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 44. 20 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 46-47. 21 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 48.

13

byl text napsán a ţe byl vůbec napsán. I zde se projevuje oproštění od autora, neboť je

v centru zájmu text a ne samotný autor.

Diskurs

Otázka diskursu sehrává zásadní úlohu v hermeneutice Ricoeura. Na základě jeho

vysvětlení se odvíjí další otázky a to především rozlišení mezi vysvětlením a porozuměním.

Ricoeurovo chápání diskursu nám prozradí uţ například název přednášky, kterou proslovil

na Texas Christian University roku 1973 pod názvem Jazyk jako diskurs22

. Předběţně

můţeme říci, ţe se v jeho pojetí diskursu promítá zájem o filozofii jazyka a také

o hermeneutiku. Celou jeho hermeneutickou prací se nese téma rozlišování mezi mluveným

a psaným projevem. Tato problematika, jak uvidíme, se projevuje i v jeho chápání diskursu.

Důleţitým prvkem pro rozvíjení jazyka jako diskursu je pro Ricoeura zázemí

lingvistiky. Na počátku přednášky podotýká, ţe by své myšlenky o jazyku jako diskursu

nemohl rozvíjet, pokud by lingvistika nepokročila do podoby, v níţ okolo sedmdesátých let

byla. Poukazuje také na to, ţe samotný problém není nový, ale sahá jiţ do antiky. Chápání

diskursu však ve své době povaţoval za problematické zvláště v oblasti moderní lingvistiky.

Problematické to bylo zejména z toho důvodu, ţe se k diskursu vynořil „nový protějšek“

v podobě lingvistického kódu.

Moderním rozvojem lingvistiky má Ricoeur na mysli proniknutí strukturalismu do této

vědní disciplíny. Strukturalismus podle něj přináší hlavní problém ke zkoumání diskursu.

Veškerý zájem začal směřovat k analyzování jazyka z pohledu struktury a systému. To se

logicky stalo hlavní náplní lingvistiky. V tomto zaměření se pojem diskursu jaksi vytratil,

dostal se na okraj zájmu badatelů. Ricoeurovým cílem je tedy znovu „oprášit“ diskurs

a navrátit mu jeho hodnotu v rámci zkoumání jazyka. K úpadku diskursu přispělo i rozšíření

strukturální analýzy za hranice lingvistiky. Došlo tak k jeho vyuţívání na daleko delší

projevy, neţ byla slova. Jako příklad si můţeme uvést vyuţívání v lidových pohádkách

(V. Propp) nebo na oblast mýtu, kde byl hlavní postavou Francouz Claude Lévi-Strauss.

Pod tíhou strukturálního přístupu uţ jazyk nadále nevystupuje jako zprostředkovatel

mezi myslí a objekty. Sám si vytváří svůj vlastní svět, v němţ jednotlivá slova odkazují

22 Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth: Texas Christian

Press 1976.

14

k jiným slovům, a vše spadá do jednoho systému. Jazyk uţ tak není povaţován

za wittgensteinovskou „formu ţivota“, ale stává se z něj systém vzájemných vnitřních

vztahů.23

Kořeny pro své chápání diskursu Ricoeur nachází u de Saussura, který ve svých

Kursech všeobecné lingvistiky pracuje se dvěma rozměry jazyka. Prvním z nich je langue

ve smyslu kódu a druhým je parole ve smyslu zprávy.24

Ricoeurovo pojetí diskursu pak

vychází z nahrazení pojmu parole pojmem diskurs. Chce tím poukázat na novost tohoto

útvaru a zároveň se jedná o pokus legitimovat sémantiku a sémiotiku jako dvě odlišné vědy,

které se zabývají dvěma prvky jazyka a to znaku a větě. Znak a věta pro něj sehrávají

důleţitou roli, neboť s jejich pomocí chce vystavět dvě vrstvy přístupu k jazyku, jenţ jsou

právě jimi charakterizovány.

Ještě se vrátím k jeho pojetí sémiotiky a sémantiky. Sémiotika je pro něj formální

vědou, kdeţto sémantika jako věda o větě je „bezprostředně zaměřena na pojem smyslu“.25

Celkově podotýká, ţe rozlišování mezi těmito dvěma vědami je pro jeho přístup k jazyku

klíčový a celé jeho další studium vychází právě z jejich odlišnosti.26

Diskurs v promluvě

Nyní se blíţe podívám na problematiku diskursu. Jádrem Ricoeurova přístupu

k diskursu je, jak bylo zmíněno výše, lingvistika věty. Uvádí z ní čtyři rysy diskursu, které

následně přepracovává do svébytného pojetí. Tyto rysy mu umoţňují vhodnější vyuţití pro

interpretaci textu. Diskurs je charakterizován takto, aby bylo moţné chápat promluvu jako

událost: (1) Diskurs se vţdy uskutečňuje v nějakém čase, konkrétně v přítomnosti. Jazyk je

oproti tomu objekt umístěný mimo čas. (2) Diskurs je sebe-referenční, to znamená, ţe diskurs

odkazuje na toho, kdo promlouvá prostřednictvím několika ukazatelů, mezi něţ je moţné

zařadit např. osobní zájmena. (3) Diskurs se vţdy vztahuje k něčemu. Jazyk naopak odkazuje

ke znakům, které jsou umístěny uvnitř stejného systému. Diskurs odkazuje ke světu,

který můţe být popsán. Zde se prolíná jazyk a diskurs, neboť diskurs slouţí jazyku k tomu,

23 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 2-6. 24 Srov. Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007; s. 53-55. 25 „(…) is immediately concerned with koncept of sense (…)“ Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8. 26 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8.

15

aby mohl být jeho prostřednictvím aktualizován. (4) Součástí diskursu je i účastník promluvy,

k němuţ je diskurs adresován.27

Problémem, s nímţ se diskurs potýká, nastává v momentě, kdy jeho charakter události

přeneseme do problematiky rozumění. „Jestliţe se veškerý diskurs uskutečňuje jako událost,

pak je mu rozuměno jako významu.“28

To, čemu chceme rozumět, je význam, který je stálý.

Z toho lze odvodit, co je pro diskurs hlavním tématem. Tím je překonání události

významem.29

V tomto bodě si Ricoeur vypomáhá Austinovými řečovými akty, které odráţejí

moţnost promluvy zároveň něco udělat. Příkladem můţe být slovní spojení „křtím tě“.

Pomocí vyslovení těchto slov daný akt vykonáme, i kdyţ reálně neprovádíme ţádnou

fyzickou činnost. Ricoeur k těmto aktům přidává ještě alokuční či interlokuční akt, v němţ

v rámci diskursu hraje důleţitou roli fakt, ţe diskurs je vţdy někomu adresovaný.30

Jak uvidíme později, určitý problém nastane, kdyţ diskurs přeneseme z mluveného projevu do

psaného. V něm vztah mezi spisovatelem a čtenářem není tak přímý jako mezi mluvčím

a posluchačem.

Diskurs v textu

Co se však stane, pokud se budeme snaţit přenést diskurs z promluvy do psaného

projevu? Pokud je diskurs přítomen „tady a teď“? Toto je první rozdíl mezi mluveným

a psaným projevem. Diskurs se pro jeho prchavost snaţíme ukotvit, coţ se děje

prostřednictvím zápisu. Text nezachycuje událost promluvy, ale to, co bylo jejím

prostřednictvím řečeno, její význam. Co je zapsáno se tak stává noemou řečeného.31

Ricoeur

diskurs chápe jako událost, která se děje jazyku. Tím má na mysli, ţe je diskurs uskutečňován

časově, v přítomnosti. Odlišuje se tak od systému jazyka, který je virtuální a mimočasový.32

Citát pouze dokládá, jakým způsobem je ukotven událostní charakter diskursu, který tak stojí

proti stagnujícímu prvku jazyka.

27 Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; New Literary History 5,

1973; č. 1; s. 92. 28 „ (...) if all discourse is actualized as an event, it is understood as meaning.“ Ricoeur; Interpretation Theory…;

s. 12. 29 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 12. 30 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 14. 31 Ricoeur; „The Model…“; s. 95. 32 Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action and interpretation;

Cambridge: Cambridge University Press 1981; s. 133.

16

Avšak chápání diskursu jako události z něj činí problematický koncept, neboť událost

je něčím, co v určitém okamţiku nastane a vzápětí se ztratí. Její vlastností je tedy časová

ohraničenost, coţ z ní činí značně nestabilní prvek. Ricoeur se s tím vyrovná tím, ţe přisoudí

události její ontologickou prioritu diskursu – událost je skutečná, oproti systému (s nímţ

událost „soupeřila“ ve své stabilnosti), který je pouze imaginární. Systémem je zde myšlen

systém jazyka, jako je větná stavba nebo gramatika. Stanovení diskursu jako trvalé entity

umoţňuje jeho opakované identifikování s tím výsledkem, ţe neustále zůstane tím samým.

Nebude záleţet, jakými prostředky určitý diskurs zprostředkujeme, například pokud ho

přeloţíme do jiného jazyka. Pořád to bude ten samý diskurs, výpověď bude neustále

obsahovat ten stejný obsah jako její první verze. Důkaz pro své tvrzení Ricoeur nachází

v polaritě mezi singulární identifikací, kterou ve větě zastupují podstatná jména a univerzální

predikací, mezi jejíţ zástupce patří druh kvality, třídy věcí činnosti nebo typy vztahů.

Na tomto základě lze podle Ricoeura vysledovat, ţe i diskurs v sobě nese prvky struktury.

Jedná se však o strukturu ve smyslu pronikání funkcí jedinečnosti a univerzálnosti v rámci

jedné věty.33

Druhý bod charakteristiky diskursu v jazyku byl spojen s mluvčím. Při rozhovoru jsou

jeho účastníci adresní a je tedy jasné, komu se co říká. V případě nejasného vyjádření je

moţné se mluvčího zeptat, co měl svou promluvou na mysli. V případě textu se dostáváme do

úplně jiné situace. Uţ zde neprobíhá dialog „tváří v tvář“. Mluvčí je nyní ve formě autora

a jeho publikum ve formě čtenářů. Důsledkem tohoto stavu je nekorespondence záměru

autora s konečným významem textu. Psaný diskurs tak odděluje slovní význam textu

a vnitřního záměru. Neznamená to, ţe by bylo moţné pochopit dílo bez autora, ale jeho vztah

k diskursu je problematičtější neţ je tomu v případě promluvy. Oddělení významu a intence

v sobě nenese odpoutání se od reference diskursu. Naopak, stále se tento prvek objevuje a je

důleţitou součástí textu. Text se ale díky tomuto přístupu vzdaluje a zároveň se oprošťuje od

horizontu autora. Daleko větší důraz je kladen na samotný text. Ricoeura daleko více zajímá,

co vypovídá text a ne, co měl v úmyslu vypovědět autor. Tento postoj má daleko širší

konotace, neboť pozměňuje i pohled na interpretaci. Výklad textu uţ není zaloţen na

„psychologii autora“, ale hledí si hranic či horizontu významu samotného textu. Závěr, který

z toho Ricoeur činí, zní: „pouze význam ‚zachraňuje‘ význam bez přispění fyzické

a psychologické přítomnosti autora. Zároveň říci, ţe význam zachraňuje význam, znamená

33 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 9-11.

17

tvrdit, ţe pouze interpretace můţe ‚pomoci‘ proti slabosti diskursu, který jeho autor uţ nadále

nemůţe ‚chránit‘.“34

Jako třetí bod byl diskurs charakterizován svým odkazem ke světu, resp. na svět.

Ricoeur tím má na mysli jakékoliv situace, které mluvčí zaţívá jako běţné. Reference se

v dialogu projeví pomocí ostenze. Psaný text takovou moţnost ale sám o sobě neposkytuje.

Zároveň není moţné tvrdit, ţe text referenci nemá, neboť diskurs nemůţe být o ničem.

Ricoeur přichází s myšlenkou, ţe stejně jako je význam oproštěn od „poručnictví“ duševních

záměrů, je stejným způsobem reference textu oproštěna od ostenze. Svět je podle tohoto

záměru souborem referencí, které se před čtenáře otevírají díky textu. Zároveň se

prostřednictvím textu člověk symbolicky přenáší do nové dimenze bytí-ve-světě, neboť čtení

textu osvětluje naší vlastní pozici ve světě a zprostředkovává porozumění sobě samému.

A toto umoţňuje pouze psaný projev.35

Poslední charakteristikou diskursu v mluvené podobě je účastník rozhovoru.

V psaném textu je také přítomna protistrana v podobě čtenáře, ale pro autora uţ čtenář není

adresný. Druhým účastníkem „rozhovoru“ psaného textu je tak neurčitá masa, jejímţ jediným

omezením je schopnost číst. Audience psaného textu se vlastně sama vytváří36

a rozšiřuje se

podle kvality či zájmu o text. Stejně jako autor nevidí své čtenáře, čtenář nemá moţnost vidět

při psaní autora. Diskurs v psaném projevu se tedy uţ neobjevuje tváří v tvář.37

Diskurs a význam

Jak bylo napsáno výše, diskurs podle Ricoeura v sobě obsahuje událost a význam.

Nyní se blíţe podívám na otázku významu. Význam dané výpovědi Ricoeur označuje

za „objektivní“ stránku. Co míní samotný mluvčí, je pak „subjektivní“ stránkou významu.

Toto však není vše, co lze o významu říci, tudíţ není vyčerpán ani diskurs samotný.

„Objektivní“ stránku výpovědi můţeme rozdělit ještě na další dvě sloţky a to na „smysl“

34 „Hence, only the the meaning ‚rescues‘ the meaning, without the contribution of the physical and

psychological presence of the author. But to say that the meaning rescues the meaning is to say that only

interpretation is the ‚remedy‘ for the weakness of discourse which its author can no longer ‚save‘.“ Ricoeur;

„The Model…“; s. 95. 35 Ricoeur; „The Model…“; s. 95-96 36 Ricoeur; „The Model…“; s. 97. 37 Ricoeur; „The Model…“; s. 97.

18

a „referenci“. „Smysl“ je pouţíván ve významu, co je řečeno. „reference“ pak odkazuje

k tomu, co bylo jejím významem. Můţeme si všimnout, ţe v tomto přístupu Ricoeur vychází

z analýzy Gottloba Fregeho, na něhoţ sám upozorňuje. Důvodem, proč se o něm zmiňuje,

je moţnost přenést dialektiku mezi smyslem a referencí do jeho snahy o odůvodnění

odlišnosti sémantiky a sémiotiky. Vychází z toho, ţe pouze na základě věty je moţné odlišit

tyto dvě roviny. V podobě reference jazyk přesahuje sám sebe, rozšiřuje totiţ jazyk o pohyb

a vztahuje ho ke světu.38

Reference je podle Ricoeura „názvem pro nárok diskursu na

pravdu“.39

Ricoeur dále vyslovuje názor, ţe „reference je tím, co činí věta v určité situaci

a v souladu s určitým pouţitím. Je také tím, co koná mluvčí, kdyţ aplikuje slova na realitu.“40

O smyslu se vyjadřuje tím způsobem, ţe je tím, co struktuře vypovídající události dává

význam. „Mluvčí referuje o něčem na základě ideální struktury smyslu nebo jeho

prostřednictvím. Smysl je tak překlenutý intencí mluvčího referovat.“41

V následujících řádcích se ještě více přenesu do filozofie jazyka. Nebude to odbočka

úplně bezsmyslná, neboť se tím dotknu základu Ricoerova postoje k referenci. Ontologickou

podmínkou reference je přenesení zkušenosti do jazyka. Jazyk sám o sobě není světem,

ale protoţe všichni mluvčí jsou součástí světa a pohybují se v něm, svět se svými událostmi

na něj působí. Díky působení událostí zaţíváme nějakou zkušenost a tu poté můţeme přenést

do jazyka. Za ontologickou podmínku Ricoeur povaţuje bytí ve světě. Diskurs, který v sobě

nese pohyb, neodkazuje pouze na to, co se událo v minulosti, ale odkazuje i k budoucnosti,

odkazuje k mluvčímu i ke světu.42

Z toho, co bylo řečeno, a co se z převáţné části netýkalo přímo hermeneutiky,

ale spíše filozofie jazyka, představuje podklad a základní východiska pro pojetí Ricoeurovy

hermeneutiky. Při pohledu do počátků myšlenek, které by se uţ daly povaţovat za

hermeneutické, tedy od Schleiermachera a Diltheye, je pojem interpretace ztotoţněn

s rozuměním, které je definováno jako „poznání autorových intencí z hlediska jejích

původních příjemců v původní situaci diskursu.“43

Z toho je poznat, ţe psanému textu se

připisují stejné intence jako promluvě. Autor stojí na jedné straně a se čtenářem vede jistý typ

dialogu. Podle Ricoeura se tím hermeneutika uzavírá do intersubjektivního rámce.

38 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 35-36. 39 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36. 40 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36. 41 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36. 42 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36-38. 43 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 39.

19

Rozpracováním kategorie diskursu se snaţí vymanit hermeneutiku

z psychologizujících tendencí, na jejichţ vzniku se podle něj podílelo nepochopení dialektiky

události a významu v diskursu a v rámci významu ještě dialektiky smyslu a reference.

Důsledky tohoto nepochopení vedou k rozšířené tezi hermeneutiky a to „pochopit autora lépe,

neţ se chápal sám“.44

Snahou Ricoeura je dokázat, ţe text je svébytnou formou diskursu,

na nějţ se vztahují modifikovaná pravidla jako pro diskurs v rámci promluvy. I kdyţ výjimky,

jak bylo vidět z předchozího textu, existují. Jednou z nich je Ricoeurův názor, ţe se autoru

textu a jeho čtenáři nedá připisovat stejný vztah jako je mezi mluvčím a poslouchajícím.

Pokud autor píše svůj text, neobrací se ke konkrétnímu člověku či skupině lidí.

Jeho obecenstvo je ryze imaginární a vlastně obsahuje veškeré osoby, které umí číst.

Ricoeur, Foucault a diskurs

Diskurs je zároveň konstituován v Ricoeurově pojetí tak, aby jedním z jeho hlavních

rysů (kromě jeho chápání jako události realizované skrze význam) bylo projektování světa.

V tomto smyslu se jeho pojetí diskursu přibliţuje k Foucaultovu pojetí.

Pojetí diskursu u Foucaulta se odvíjí od jeho celkové koncepce vnímání okolností,

které na subjekt působí v momentě jeho myšlení. Je to systém, který určuje, jakým způsobem

bude člověk poznávat. Obsah diskursu není záleţitost, která by byla ahistorická. Kaţdá doba

si svůj vlastní diskurs vytváří a pod jeho dojmem se vytváří myšlenkový okruh, s nímţ

subjekty pracují. Kromě toho vytváří i témata, která budou diskutována, a zároveň i jejich

zpracování. To ukazuje, ţe diskurs opravdu nemůţe být neměnný, neboť kaţdá doba je jiná

a nejrůznějším způsobem se vyvíjí témata, která se v oněch dobách zpracovávají. Diskurs je

tedy určitým rámcem, který ohraničuje lidské poznání, a to jak jeho způsob, tak oblast.

Člověk se tak stává „loutkou“ doby, v níţ mu není přiřčena ţádná aktivita.45

Za diskurs Foucault povaţuje vše, co lze povaţovat za „jednotky rozpravy“ – můţe to

být kniha, text, gramatika a nejrůznější názory. Zároveň jsou tyto jednotky jen určitým

výsekem diskursu a ruší tak „organickou strukturu diskursu“, a proto by měly být vyřazeny.

44 Ricoeur; Teória interpretácie …; s. 39-40. 45 Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha: Academia 1982; s.

58-62.

20

Jsou totiţ jen součástí širší sítě, která utváří náš pohled na svět, coţ se nepřekrývá

s významem, který těmto jednotkám vkládáme. Tradičně pojímané prvky diskursu jako je dílo

nebo kniha se pro Foucaulta stávají prvky větších diskursů, v nichţ se projevuje např. věda,

filozofie, náboţenství nebo dějiny.

Při studiu diskursu určitého období se nelze spokojit s informacemi, které se vyjevují

na první pohled. Pomocí analýzy diskursu jsou tyto prvky vyřazeny, aby se vymanily

výpovědi, které by o dané době vypovídaly lépe.46

Problémem tohoto pojetí diskursu je jeho retrospektivnost. Bude velice problematické

rozklíčovat diskurs, v němţ se pohybujeme v současné době, oproti diskursu, který se

ukazoval v minulých stoletích, a od kterého si současník udrţuje odstup. Tuto problematiku

Ricoeurův přístup k diskursu nepřináší. Jeho pojetí je daleko uţší, neboť se zaměřuje pouze

na text spolu s tím, co text můţe přinést čtenáři.

Foucaultův diskurs rozšiřuje obsaţnost i na společenské struktury, které vlastně celý

diskurs ovlivňují. Tento aspekt u Ricoeura nenajdeme. Uvědomuje si však, ţe se v diskursu

odráţí člověk a jeho vnímání světa. Zároveň ale umoţňuje diskurs díla čtenáři osvětlit jeho

vlastní ţivot.

46 Horák; Struktura…; s. 64-66.

21

3. Strukturalismus

Obecná charakteristika strukturalismu se dá shrnout jako sledování struktur určitého

systému, přičemţ je kladen důraz na sledování vztahů, jenţ se mezi prvky struktur utváří.

Je to směr, který se nejsilněji rozvíjel v 60. letech 20. století. Zdá se, ţe strukturalismus má

pro Ricoeurovu koncepci hermeneutiky značný vliv. Ve většině sborníků přednášek se

alespoň částečně zmíní o strukturální analýze. Nelze se tomu příliš divit, neboť v době,

kdy vycházely jeho práce týkající se hermeneutiky, měl strukturalismus ve Francii silný vliv.

Především se jednalo o myšlení Lévi-Strausse, na kterého (spolu s dalšími představiteli jako

je např. Propp nebo z počátků de Saussure) odkazuje ve svých pracích. Z toho jak bylo výše

řečeno, zřejmě pramenil i Ricoeurův zájem o jeho reflexi v rámci hermeneutiky. Mohl

nějakým způsobem strukturalismus zasáhnout do hermeneutických představ? Vzhledem

k tomu, ţe se tento směr rozšířil i v rámci lingvistiky a za jeho předchůdce lze povaţovat uţ

Ferdinanda de Saussura, na kterého Ricoeur v určité oblasti také odkazuje, se jeho vliv dá

vypozorovat.

Strukturalismus a hermeneutika

Ve své sbírce esejí Konflikt interpretací (Le conflit des interprétations) věnuje Paul

Ricoeur celou jednu kapitolu problematice vztahu hermeneutiky a strukturalismu. Hlavním

představitelem Ricoeurova strukturalistického pohledu je Claude Lévi-Strauss. Svou analýzu

vzájemného vztahu zakládá na Lévi-Straussových dílech Strukturální antropologie a Myšlení

přírodních národů. Promítají se zde dva aspekty. Hermeneutika není pojímána jen ve vztahu

k textu, ale také k symbolům a společenským koncepcím. Pokud se Ricoeur dotýká této

problematiky, z hermeneutiky se stává prostředek pro interpretaci okolí. Tato poloha je do

určité míry dána oblastí, na kterou se soustředí. Lévi-Strauss v myšlení přírodních národů se

spíše zabývá určitými typy chování neţ zpracováním textu. Jinou oblast tvoří jeho rozbor

Oidipovského mýtu, který uţ odráţí zájem o text, neboť se vychází z písemného záznamu. Na

tuto situaci pak Ricoeur můţe reagovat v souvislosti s interpretací textu.

Ricoeur spatřuje jasnou provázanost mezi hermeneutikou a strukturalismem.

Strukturální analýza nebude úplná, pokud do ní nebude zařazena teorie interpretce. Ricoeur se

ovšem neomezuje pouze na toto vágní prohlášení. Interpretace je nutná z důvodu pochopení

22

přenesených významů, tedy metafor, kterými je pole bádání v případě Lévi-Strausse

přeplněno. Pro rozeznání strukturální homogenity je nutné rozeznat významy daných jevů.

Při analýze je podle Ricoeura v popředí překlad, neboť je první věcí, kterou je nutné udělat

pro přechod od viditelného k neviditelnému.47

Za viditelnou entitu Ricoeur povaţuje to, co je

moţné povaţovat za vnímatelnou realitu, která je převedena do „neviditelné“ oblasti

významu. Takový má tedy význam hermeneutika pro strukturální analýzu. Existuje

ale způsob, jak můţe být strukturální analýza uţitečná pro hermeneutiku? Aţ doposud se

zdálo, ţe je to pouze strukturalismus, který se při svém bádání bez hermeneutiky neobejde.

I přesto Ricoeur přiznává této analýze uţitečnost pro hermeneutiku. Jedná se především o její

schopnost klasifikace a objevování, jakým způsobem jsou nejrůznější symboly projevovány.48

Ricoeurovým cílem není vztáhnout hermeneutiku do opozice vůči strukturalismu.

Dokonce říká, ţe „nezná pečlivější či plodnější přístup, neţ poskytuje strukturalismus na

úrovni pochopení, které je mu vlastní.“49

Interpretaci symbolů je moţné nazývat

hermeneutikou pouze v případě, ţe půjde o proces sebe-porozumění nebo porozumění bytí.

V jiném případě by toto označení nemělo ţádný smysl. Postavit proti sobě dva druhy poznání,

které Ricoeur shledává ve strukturalismu a hermeneutice, je nesmyslné. Spíše by se měly

vzájemně doplňovat – strukturalismus poskytuje objektivitu a hermeneutika existencialitu.

V případě, ţe je hermeneutika chápána jako část, jejímţ prostřednictvím je osvojován význam

nebo je jí obnovena myšlenka zastřená uvnitř systému symbolů, nemůţe se postavit proti

strukturalismu, ale stává se pomocnou disciplínou a ne náhradou za strukturalismus.50

Ricoeurovým cílem je sledovat, jakým způsobem strukturální antropologie pracuje

s lingvistickým prvkem strukturalismu, zvláště v přístupu vedoucího od diachronního

k synchronímu. Základním problémem, který chce Ricoeur sledovat, je vztah právě mezi

diachronií a synchronií známé z lingvistiky v souvislosti s moţností jasného porozumění

vlastní historicitě symbolů. Problematika poznání se ale nezaměřuje na jejich opozici,

ale spíše na vztah podřízenosti, který mezi nimi vládne. Aby bylo moţné porozumět

47 Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969; s. 63. 48 Ricoeur; Le conflit…; s. 63. 49 (...) je ne vois pas actuellement d´approche plus rigoureuse et plus féconde que le structuralisme au niveau

d´intelligence qui est le sien. Ricoeur; Le conflit…; s. 33. 50 Ricoeur; Le conflit…; s. 34.

23

diachronnímu významu, je nutné to udělat skrze synchronní význam. V opačném případě se

k ţádnému významu, s nímţ by se dalo pracovat, nedopracujeme.51

Kritika, kterou Ricoeur adresuje na stranu strukturalismu, by se dala shrnout jako

pouţívání příliš příznivých příkladů, které jsou spíše výjimkami neţ běţnými jevy.

Druhá výtka se týká nesevřenosti Lévi-Straussovy teorie přechodu mezi strukturální vědou

k strukturální filozofii. Ricoeur vytýká Lévi-Straussovi, ţe jeho analýza zaloţená na výzkumu

totemismu je úzce zaměřená a na jiné systémy ji ve stejné podobě nelze pouţít (Ricoeur v této

souvislosti uvádí příklad křesťanství).52

Ricoeur si uvědomuje, ţe strukturalismus má úspěch

tam, kde převládá synchronnost. Je to z důvodu čerpání hlavních principů z lingvistiky, kde

synchronnost převaţuje nad diachronními prvky.53

K druhému bodu kritiky Ricoeur dodává,

ţe vidí konec strukturální antropologie v momentě, kdy se zastaví na poznání, ţe model, který

zpočátku fungoval v lingvistice, bude moţné aplikovat na veškerý sociální ţivot napříč

kulturami a časovým obdobím. Stejně tak je neblahé, pokud se bude povaţovat za filozofii.

Podle Ricoeura není moţné přikládat větší důraz řádu, který se předpokládá jako nevědomý,

oproti „abstraktně oddělenému stupni od sebeporozumění prostřednictvím sebe sama.

(…) Pokud není dekódování objektivní stupeň pro rozšifrování a následný existenciální díl

pochopení sebe a bytí, strukturální myšlení zůstává myšlením, které samo neuvaţuje. Zato je

vlastní reflexní filozofii chápat sebe samu jako hermeneutiku, coţ znamená vytváření

vnímatelných struktur pro strukturální antropologii.“54

Ricoeur tedy přiřazuje strukturalismu

(konkrétně strukturální antropologii) vědecký základ55

, který by neměl být ztotoţňován

s filozofií, neboť tím dochází prolínání dvou sfér, které by bylo těţko obhajitelné.

Strukturalismus tedy netvoří univerzální přístup, který by nastoupil jako nový prvek poznání,

v němţ by bylo zahrnuto všechno. Je vidět, ţe si uvědomuje omezení stojící před

strukturalismem, která v případě interpretace mohou hrát stěţejní úlohu. V době, kdy čerpal

od Lévi-Strausse strukturální podněty, si byl vědom, ţe ho nelze ztotoţňovat s hermeneutikou,

neboť se zde neobjevuje prvek interpretace. Jde tu především o zachycení a zmapování

struktur a sledování lidského myšlení. To je však vše, co mohl strukturalismus té doby

51 Ricoeur; Le conflit…; s. 36. 52 Ricoeur; Le conflit…; s. 50. 53 Ricoeur; Le conflit…; s. 51. 54 (...) une étape abstraitement séparée d´une intelligence de soi par soi (...) Si le décodage n´est pas l´étape

objective du déchiffrage et celui-ci un épisode existentiel de la compréhension de soi et de l´être, la pensée

structurale reste une pensée qui ne se pense pas. Il dépend en retour d´une philosophie réflexive de se

comprehendre elle-même comme hermeneutique, afin de créer la structure d´accueil pour une anthropologie

structurale (...) Ricoeur; Le conflit…; s. 54. 55 Srov. Ricoeur; Le conflit…; s. 57.

24

nabídnout. Interpretace by pak tvořila další část celku, který by bylo moţné označit jako

„hledání významu“. Tím se opět vracím k problematice, kterou předesílal i Ricoeur. Aby byl

obraz zkoumaného objektu ucelený, je nutné, aby se zapojily oba přístupy – strukturální

a hermeneutický.

Strukturální analýza není doménou pouze Lévi-Strausse a popisu mýtů, ale byla

pouţívána i pro analýzu vyprávění (narrative). To Ricoeura vede k rozpracování dalšího

prvku, a to prvku vysvětlení, které se snaţí vymanit z oblasti přírodních věd a uvést, ţe má

stejně legitimní postavení i ve společenských vědách. U interpretace uţ není nutné, aby byla

konfrontována s modelem, který nepatří do společenských věd. Naopak, díky zařazení

vysvětlení do oblasti společenských věd bude interpretace stát vedle modelu srozumitelnosti,

který patří do této oblasti věd.56

Symbolismus

Problematika symbolu je obsáhlejší, neţ jak je předloţena v tomto dílčím úseku.

Záměrem této práce není rozbor interpretace symbolu. Avšak pohled na symbolismus tvoří

dílčí část problému spojený u Ricoeura se strukturalismem, a proto je příhodné dotknout se

i tohoto tématu. Spojujícím momentem s jinou částí této práce se ukazují prvky, které Ricoeur

pouţil mimo jiné v souvislosti s interpretací textu, zvláště pak s problematikou metafory.

V knize Konflikt interpretací se v rámci strukturalismu zabývá pojetím symbolu.

I kdyţ by z hlediska problému hermeneutiky bylo samozřejmější, kdyby se zabýval mýtem.

Důvodem, proč se zaměřil na symbol, je jeho přesvědčení, ţe symbol je základnější neţ

mýtus.

V rámci problematiky symbolismu se Ricoeur uchyluje k rozlišení dvou

hermeneutických přístupů. První z těchto přístupů se zakládá na demystifikaci, v centru zájmu

druhého je objevení významu. Hermeneutika je jedním z moţných přístupů k symbolismu,

který se zakládá na analýze textu. Počátek výkladu Ricoeur spojuje s exegezí biblického textu.

Text v sobě obsahuje „vnitřní organizaci díla, vnitřní souvislost“.57

Mnohovýznamovost má

56 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 156-157. 57 „(...) l´organisation interne d´une oeuvre, une connexion interne (...)“ Ricoeur; Le conflit…; s. 66.

25

svůj dopad na interpreta pouze v případě, ţe je vše, co se v textu objevuje povaţování

za celek, v němţ se vše realizuje. Je si vědom toho, ţe symbolismus je zajímavý i pro jiné

disciplíny (především zmiňuje psychoanalýzu), ale uvědomuje si, ţe proces vysvětlení

symbolů je jiný. Zde je nutné podotknout, ţe symbol zde rozpracovává z náboţenského

hlediska. Mluví totiţ konkrétně o biblické exegezi a na ni uplatňuje odlišné postupy, neţ které

nabízí jiţ zmíněná psychoanalýza. Ricoeur také poukazuje na symbol, který odkazuje

k mimolingvistické skutečnosti, a z toho důvodu se domnívá, ţe hermeneutika není

uzavřeným systémem obsahujícím znaky. Naopak je ovlivněna otevřeným systémem znaků.

Konkrétně to Ricoeur nazývá „otevřenou pozicí“, která pro něj symbolizuje pozici

hermeneutiky mezi lingvistikou a proţívanými skutečnostmi. Poukazuje na to, ţe jazyk je

pevně spjat s bytím a to samé platí naopak. Symbolismus znamená průlom do jazyka, pokud

ho budeme chápat na úrovni textu. Tento průlom směřuje k něčemu jinému, neţ k sobě

samému, a to Ricoeur nazývá „otevíráním“.58

Ricoeur neuvádí, k čemu konkrétnímu by daný

průlom měl směřovat. Zdá se, ţe je to pro něj natolik vzdálenou a do jisté míry těţko

postihnutelnou entitou. Jinou příčinou by mohla být naráţka na vícevýznamovost, která před

interpretace staví mnoho moţností, jak se s ní vyrovnat, jak s ním pracovat a hlavně jakým

způsobem ji interpretovat. Samotný průlom však tkví v mluvení, tedy ve vyjevení významu.

Problém mezi jednotlivými pohledy přístupů (teologický, filozofický, psychoanalytický) tak

spočívá ve způsobu, jakým se symbolismus dostává ven, tedy jakým způsobem se

jednotlivým přístupům jeví a tím dostává svou konečnou podobu.

Z hlediska filozofie vidí jediný jasný prvek, který činí ze symbolismu centrum zájmu.

Tím je poukaz prostřednictvím své mnohovýznamovosti na neurčitost bytí. Symbolismus tak

odhaluje rozmanitost významů, které otvírají právě toto neurčitost bytí.59

Hlavním zájmem strukturalismu je podle Ricoeura analyzovat a zrekonstruoval

veškerou lexikální úroveň pomocí nejmenších moţných základních struktur významů.

V případě, ţe by se tak opravdu stalo, stane se hlavním záměrem definovat termíny jako

souhrn sémů (semes) obsahujících pouze spojení a rozpojení a také hierarchii vztahů.60

Vztah

strukturalismu k symbolismu je podle Ricoeura dán jeho moţnostmi, s nimiţ se můţe do

studia mýty a symbolů pustit. Ke studiu symbolismu existují dva přístupy, kdy jeden se

zabývá tím, co ho vytváří (a to je právě doména strukturalismu) a druhou je snaha zachytit,

58 Ricoeur; Le conflit…; s. 67-68. 59 Ricoeur; Le conflit…; s. 68 60 Ricoeur; Le conflit…; s. 75-76.

26

co symbol chce vyjádřit. V tomto světle je pak podle Ricoeura úlohou strukturalismu

„odkouzlení“ symbolismu.61

„Strukturální vysvětlení se opírá o nevědomý systém, který je tvořen odlišnostmi

a kontrasty nezávisle na pozorovateli. Interpretace změněného smyslu spočívá ve vědomé

obnově „přepracovaného“ (surdéterminé) symbolického podkladu prostřednictvím interpreta,

který vstoupí do stejné sémantické oblasti jako člověk, který tomu rozumí a tímto způsobem

vstoupí do ‚hermeneutického kruhu‘.“62 Je tedy vidět, ţe kaţdý z přístupů má svou vlastní

oblast zkoumání a jejich metoda je v zásadě odlišná. Podle Ricoeura se však v zásadě mohou

doplňovat.

Text

V oblasti interpretace textu má Ricoeur ke strukturalismu dvojznačný vztah. Na jedné

straně ho vyuţívá jako konceptu pro svou teorii interpretace, která v sobě nese prvky

vysvětlení a zároveň prvky pochopení. V tomto případě je strukturalismus chápán jako

mezistupeň, s jehoţ pomocí je moţné si v procesu hermeneutické analýzy vytvořit určitý

systém, v rámci něhoţ se bude interpret lépe orientovat, ale tam v podstatě jeho přínos končí.

Pro Ricoeura není strukturální analýza prostředkem pro dosaţení významu. Jedna z kritik

tohoto Ricoeurova myšlenkového postoje říká, ţe k tomuto závěru mohl dojít pouze z toho

důvodu, ţe čerpá z prvních Lévi-Straussových strukturálních analýz. Kdyţ si ale uvědomíme,

v jakém roce převáţně píše svá pojednání o hermeneutice, je nutné mít na paměti, ţe k dalším

rozpracováním strukturální analýzy neměl přístup.

Ricoeur se z pozice interpretace textu staví ke strukturalismu jako k moţnosti

zachycení struktur čtenářem, pokud se rozhodne přistupovat k textu jako k bezvýznamnému

objektu. Nelze se domnívat, ţe by tím odsuzoval tento přístup jako nepřínosný, neboť je to

část přístupu, který je vlastní kaţdému čtenáři, neboť je vlastní procesu čtení. Čtení pak

61 Rcioeur; Le conflit…; s. 78. 62 L´explication structurale porte sur un système inconscient qui est constitué par des différences et des

oppositions indépendamment de l´observateur. L´interprétation d´un sens transmis consiste dans la reprise

consciente d´un fond symbolique surdéterminé par un interprète qui se place dans le même champ sémantique

que ce qu´il comprend et ainsi entre dans le ‚cercle herméneutique‘. Ricoeur; Le conflit…; s. 58.

27

v sobě zahrnuje ještě druhý aspekt a to jeho přeměnu do ţivoucí komunikace, jak nazývá

proces interpretace.63

Zaměříme-li se na první způsob čtení, lze vidět, ţe se snaţí o zachycení veškerých

vztahů ke světu a zároveň subjektivity, s níţ je v kontaktu. Zároveň tím dochází k prohloubení

napětí, které se dostavuje při zkoumání referenčního vztahu ke světu a mluvícího subjektu.

Záleţí pouze na čtenáři, jakým způsobem se rozhodne. Jednou z variant je, ţe přijme místo ve

„světě díla“, s čímţ souvisí i jeho uzavřenost vůči tomuto světu.

V základu strukturálního přístupu podle Ricoeura stojí myšlenka, ţe „oproti faktu,

ţe psaní je na stejné úrovni ve vztahu k jazyku jako mluva – z pohledu diskursu – specifika

psaného projevu ve vztahu k řeči je zaloţeno na strukturálních rysech, které mohou být

povaţována za analogii jazyk v diskursu.“64

Ricoeur toto povaţuje za legitimní předpoklad,

neboť to ukazuje, ţe celky větší neţ věta mohou mít podobnou strukturu jako prvky menší (na

které se zaměřovala lingvistika).

Ricoeur a strukturalismus

Je vidět, ţe Ricoeur je hodně pod dobovým vlivem, kdy je strukturalismus velmi

pouţívaný, neboť si pokládá otázku, zda je moţné, aby se strukturální vysvětlení obešla bez

alespoň částečného zapojení hermeneutiky. Samozřejmě by to bylo moţné, pokud by např.

funkce mýtu spočívala pouze na vztahu určitých kontrastů přítomných v kultuře a přírodě.

Prvkem, kde se vzájemně tyto dvě disciplíny mohou doplňovat je funkce znaku,

v konkrétnější podobě vícevýznamovost symbolů. Pro pochopení změny doplňujících

významů, s nimiţ pracuje strukturalismus je nezbytné pochopení vícevýznamovosti,

coţ je oblast spadající pod hermeneutiku.65

Z výše řečeného se Ricoeur snaţí zuţitkovat co nejvíce a hledá cestu, jakým způsobem

by bylo moţné zachytit propojení hermeneutiky a strukturalismu. Podle něj není moţné

zachycení jakéhokoliv obnovení významu bez zásahu metod strukturální analýzy, neboť ta

poskytuje zázemí, v němţ je moţno zkoumat projevy a projevení symbolů. Strukturální

63 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 152. 64 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 154. 65 Ricoeur; Le conflit…; s. 58-59.

28

analýza jako prostředek pro porozumění struktur je tak nezbytným prostředníkem mezi

„symbolickou naivitou a hermeneutickým porozuměním“.66

Kritika strukturalismu

Kritická reflexe strukturalismu se objevuje v díle Úkol hermeneutiky, v němţ je

odmítána jeho koncepce z důvodu jako pouhého opaku k romantismu, resp. k romantickému

pojetí hermeneutiky. Základní rys romantické hermeneutiky tkví v její psychologizaci

a historizujícím charakteru. Ricoeur ale odmítá, ţe by se hermeneutika měla pokoušet

o postihnutí duše autora. Na druhou stranu se mu nejeví dostatečné omezení se na zkoumání

struktur jednotlivých děl.67

Od hermeneutiky tedy očekává více. Nicméně, jak bylo uţ řečeno,

neznamená to, ţe by odmítal celou koncepci analýzy struktury textu. Pouze konstatuje,

ţe v jeho pojetí hermeneutiky sehrává jen dílčí roli.

Jedním z problémů, které Ricoeur vidí ve strukturální metodě, je její přenesení

z oblasti lingvistiky, neboť podle něj není moţné, aby zákonitosti uplatňující se na jazyk

mohly být aplikovány na text oproti jejich aplikaci na jazyk.

V případě Lévi-Strausse Ricoeur demonstruje svůj pohled na strukturalismus a jeho

výtky k němu. Za největší by se dala povaţovat výtka, kdy strukturalismus vykresluje jako

„popisující a vysvětlující“ přístup. Co mu však chybí, je poskytnutí významu vysledovaným

strukturám.68

Této výtce se nelze divit, neboť Ricoeur toto píše v rámci článku věnovanému

hermeneutice. Jeho snahou je tedy najít způsob, jakým je moţné z textu čerpat smysl,

moţnost jeho interpretace – a tu strukturalismus (alespoň v této podobě) neposkytuje.

66 „(...) la naïveté symbolique et l´intelligence herméneutique“ Ricoeur; Le conflit…; s. 63. 67 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 37. 68 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 155.

29

Odmítnutí strukturalismu?

Přiznávám, ţe k této otázce mě pobídla věta v příspěvku Slovo, písmo, text Mojmíra

Grygara. Autor v ní píše, ţe Ricoeur „byl od počátku odpůrce strukturalismu“69

. Lze uvaţovat

o tom, ţe by ho odmítl? Je moţné, aby toto učinil, aniţ by tím neznehodnotil své výchozí

body pro řešení otázky hermeneutiky?

V počátku jsem stála před otázkou, jakým způsobem bude Ricoeur reflektovat nový

směr, který se zvláště ve Francii objevil – strukturalismus. Lze na základě výše napsaného

usuzovat, ţe by jeho postoj ke strukturalismu byl negativní a ţádal si odmítnutí? Na základě

názvu souboru statí Konflikt interpretací by se dalo usuzovat, ţe se strukturalismus neslučuje

s hermeneutikou a vzájemně si nemají co nabídnout. Riceour se spíše pokoušel o nastínění

jiných přístupů, z nichţ je moţné vytěţit pro hermeneutiku nové rozhledy. Jak bylo napsáno

výše, nedostatkem strukturalismu se můţe jevit jeho popisný charakter.

Strukturalismus také vyuţívá ke zdůraznění své koncepce, kdy procesy vysvětlení

a interpretace nevidí jako oddělené prvky poznání v dilheyovském smyslu, kdy je vysvětlení

doménou přírodních věd a interpretace věd společenských. Dalo by se namítnout, ţe tento

prvek můţe vyuţít uţ v lingvistice, jak ji nastínil de Saussure. Protoţe se však ještě jednalo

o výzkum malých jednotek jazyka, plně by mu to nenahradilo v interpretaci textu přínos

strukturální analýzy, které lingvistické principy rozšířily na delší celky.

Minimálně tyto dva pohledy znemoţňují, aby u Ricoeura docházelo k plnému

odmítnutí strukturalismu. Z textů, z nichţ jsem čerpala, je patrná jediná opakující se výtka

strukturalismu – nezprostředkovává jasný smysl ať uţ mýtů nebo zapsaných vyprávění,

je pouze jejich popisem.

69 Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej (ed.); Český

strukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana

Mukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006; s. 211.

30

4. Ricoeurova koncepce interpretace

„Interpretovat znamená jasně formulovat způsob bytí-ve-světě rozvinutého před

textem.“70

Tento citát jsem na úvod kapitoly o interpretaci uvedla záměrně, neboť se v něm

objevují klíčové zájmy, s jakými Ricoeur přistupuje k procesu interpretace. Zároveň ukazuje,

jakým směrem se bude ubírat snaha reflektovat dosavadní přístup k interpretaci a k textu

vůbec, a jakým způsobem vnesl nové myšlenky do hermeneutického myšlení.

Ricoeur řadí otázku interpretace mezi hlavní problémy hermeneutiky. Přesněji řečeno

za hlavní problematiku, kterou by se hermeneutika měla zabývat. To ovšem není ţádný nový

přístup. Od zaloţení hermeneutiky se její zájem vztahuje moţnosti interpretovat nejrůznější

skutečnosti, nejen literární texty ale i děje.

Ricoeur poukazuje na naši snahu spojovat interpretaci s určitou tradicí. Pokusy

o interpretaci byly motivovány úsilím o pochopení a tím i udrţování tradice, v níţ se daný

jedinec nacházel. Interpretování začalo jako snaha po vysvětlení a díky tomu udrţování

tradice, v níţ se daný jedinec nacházel. Z tohoto pohledu pak lze říci, ţe tradice a interpretace

patří do stejného časového období. Tradice se stává „mrtvou“, pokud nebude soustavně

interpretovat svůj „vklad“. „Dědictví není zabalený balík, který bychom si předávali bez

otevření z ruky do ruky, ale spíše pokladnice, z níţ si bereme po hrstkách a stejným způsobem

ji i naplňujeme.“71

Interpretace v jeho pojetí má dvě různé sféry, na které by se měl člověk zaměřit při

jejím objasňování. První sférou je oblast její moţné aplikace. Interpretaci jako problém řešíme

v okamţiku, kdy se zaměřujeme na psaný text. Bez něj by otázka interpretace nebyla tak

zásadní a problematická. To, co se v mluvené řeči vyřeší zapojením pojmů dialog nebo

rozhovor, se musí v případě psaného textu zvládnout pomocí diskursu, který hovoří sám.

Problémy tedy vyrůstají z rozdílné pozice psaného a čteného, mluveného a slyšeného.

70 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38. 71 „ (...) un héritage n´est pas un paquet clos qu´on se passe de main en main sans l´ouvrir, mais bien un trésor où

l´on puise à plaines mains et que l´on renouvelle dans l´opération même de l´épuiser.“ Ricoeur, Paul; Le

conflit…; s. 31.

31

Druhou sférou jsou její epistemologická specifika. Na této úrovni interpretace vytváří

odlišný koncept vymezující se vůči konceptu vysvětlení.72

Avšak k procesu vysvětlení

Ricoeur přistupuje odlišně, neţ jak tomu bylo od hermeneutiky v postavě Diltheye, neboť

vysvětlení v Ricoeurově pojetí ztrácí význam jako prostředku poznání pro přírodní vědy.

Vysvětlení a porozumění

Problematiku vysvětlení a porozumění dává Ricoeur do souvislosti s postavou čtenáře.

Základní otázkou je, jakým způsobem jsme schopni jako čtenáři porozumět textu. Proces

interpretace vychází uţ z romantické hermeneutiky, jak Ricoeur nazývá její počátky. Dilthey

zavedl dva prostředky, jak se pohybovat na poli poznání. Proces pochopení je doménou

humanitních věd a interpretace je v této době podmnoţinou pochopení. Ricoeurovo pojetí

nabízí jiný pohled. Pro poznání skutečnosti prostřednictvím interpretace je podle něj nutné,

aby v sobě zahrnovala jak vysvětlení tak pochopení. Poznání skutečnosti je tedy vnitřně

závislé na jejich dialektice. Celý proces interpretace začíná porozuměním či pochopením

daného textu, následuje vysvětlení textu a aţ posledním bodem je samotná interpretace.

Pro objasnění Ricoeurova postupu při přechodu od vysvětlení k pochopení je vhodné

uvést širší kontext, takţe se v rychlosti vrátím k tomu, co bylo více popisováno v kapitole

věnované diskursu. Opětovné připomenutí se týká dvou kategorií – smyslu a reference textu.

V psaném projevu je reference omezena oproti mluvenému projevu, neboť zde není moţná

ostenze. Z toho lze vyvodit dva závěry. Díky nemoţnosti přímé ostenze se otevírá moţnost

pro širší vymezení toho, co odkazuje na realitu. To dává jazyku svět, který ale není ukázaný,

nýbrţ označený a díky tomu je moţné, aby byl úplně vymaněn z okolní reality. Tento případ

se vztahuje na většinu literatury, v níţ je zrušena referenční intence nebo je zrušena reference

známých věcí z diskursu. Díky abstrakci od reality, která obklopuje čtenáře, umoţňuje

Ricoeurovi postihnout dvě formy vysvětlení textu, s nimiţ se setkával. Čtenář se můţe

postavit k textu prostřednictvím odmítnutí jakéhokoliv reference o realitě. Druhou variantou

je moţnost aktualizovat moţné neostenzivní reference textu, které se objevují při vkladu

čtenářovi iniciativy do textu.73

72 Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6, 1974, č. 1; s. 95. 73 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 109.

32

Pokud přistupujeme k textu tak, ţe nemá ţádný přesah do reality, tedy nevytváří

ţádnou referenci k realitě, pak se stává entitou, která nevytváří svět. V druhém případě čtenář

vytváří novou ostenzivní referenci. Ricoeur uvádí jako příklad prvního způsobu různé druhy

strukturální analýzy. Ta rozebírá text na jednotlivé prvky, mezi nimiţ se vytvářejí určité

vztahy. Ricoeur v tomto přístupu vidí moţnost nového přístupu k textu, který uţ nebude

součástí teorie poznání, ale bude vycházet z oblasti bliţší textu – sémantické oblasti. Na text

se tedy můţeme dívat z pohledu teorie lingvistiky, která se zaměřila na základní znaky.74

Zvláště na základě propojení lingvistiky a strukturální analýzy se Ricoeur snaţí ukázat,

ţe pojem vysvětlení uţ tak není fenomén přírodních věd, který by si pouze vypůjčily

společenské vědy, pro to, aby měly větší „váţnost“ při svém bádání, v tomto případě

konkrétně v oblasti textů. Podle Ricoeura uţ vychází ze společné sféry jazyka, o coţ se

zaslouţilo vyuţití charakteristik pro malé jazykové jednotky na jednotky delší, neţ je jen

jedna věta.75

Lingvistika tak podle Ricoeura připravila půdu pro propojení obou konceptů

poznání. Strukturální analýza pak byla prvkem, díky němuţ se ukázalo, ţe takový přesun od

menších jednotek k větším je moţný do takové míry, ţe stále bude zachována integrita

postupu a bude z něj čerpán přínos pro humanitní vědy jako celek.

V Ricoeurově myšlení pak hraje strukturální analýza roli mezičlánku, který je důleţitý

pro přechod od „naivní interpretace k interpretaci hloubkové“76

. Tedy od popisu a rozčlenění

text k jeho následné interpretaci. Tím se ukotví pojmy vysvětlení a porozumění jako dva prvky

téhoţ, a sice „jednoho hermeneutického oblouku“.

Pojem hloubkové sémantiky Ricoeur přijímá pro své zdůvodnění problému reference

textu. Neostenzivní referenci si tak můţeme lépe představit jako svět, který je nám jejím

prostřednictvím odhalován a díky tomu je důleţitým prvkem při otázce smyslu textu. Znovu

se ukazuje, ţe smysl textu nestojí za textem, jak se ve většině případů chápe. Naopak, jeho

smysl stojí před textem samým. Stručně můţeme takto pojímaný smysl charakterizovat tím,

ţe není skryt před čtenářem, ale je jím odhalován. Smyslem není pochopení původního

diskursu, ale snaha o zachycení světa, který se před čtenářem vyjevuje prostřednictvím

neostenzivní reference textu. Pochopit a interpretovat text se tak projevuje sledováním

74 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 110. 75 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 115. 76 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117.

33

pohybu, které se přenáší od smyslu textu (co je napsáno) k jeho referenci (o čem je psáno).

V ţádném případě není cílem sledovat autora a jeho situaci, v níţ se nacházel při psaní.77

Pro důraznější ilustraci odbočím k bliţšímu popisu Lévi-Straussovy koncepce

strukturální analýzy.

Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu

Svou aplikaci strukturálního přístupu k mýtům Lévi-Strauss uvedl v díle Strukturální

antropologie, jejíţ první vydání spadá do roku 1958. Odtud také Ricoeur čerpá svůj postoj

k Lévi-Straussově koncepci a strukturální analýze vůbec. Kapitolu, v níţ se zabývá rozborem

mýtu, nazval příznačně Struktura mýtů. Ukazuje se, ţe jeho hlavním zájmem v rámci

antropologie je opětovné zařazení sledování mýtů. Odtud pramení snaha hledat takovou

metodu, která by co nejvěrněji postihla mytická vyprávění. Vůči mýtům zaujímá určitý

předpoklad, který se zakládá na jejich zdánlivé nesystematičnosti a chaotičnosti. Uprostřed

toho si však všímá, ţe mýty se různě opakují a to nejen u společenství jednoho nebo vzájemně

blízkých, ale i u vzdálených společenstev. Pokud se některé rysy mytického příběhu opakují

v různých oblastech, vede to Lévi-Strausse k závěru, ţe je nutné, aby uvnitř příběhu panoval

určitý řád.78

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je tento předpoklad ovlivněn jeho

zaměřením, tedy strukturální analýzou (jestli tedy nehledá strukturu ve všem a za vším).

Nicméně jeho postřeh opakování témat v různých kulturách zavdává podnět k určité rovině

srovnání.

Základní hypotéza týkající se mýtů, z níţ Lévi-Strauss vychází je „1. Jestliţe mýty

mají smysl, pak tento smysl nemůţe být dán izolovanými prvky, z nichţ mýty sestávají, nýbrţ

kombinací zmíněných prvků. 2. Mýtus náleţí do řádu řeči, je její nedílnou součástí; přesto se

však jazyk pouţívaný v mýtu vyznačuje specifickými vlastnostmi. 3. Tyto vlastnosti můţeme

hledat pouze nad obvyklou úrovní jazykového výrazu; jinými slovy, jsou sloţitější neţli

vlastnosti, s nimiţ se setkáváme v jazykovém výrazu libovolného typu.“79

Tyto tři části vedly

Lévi-Strausse ke zformulování základního prvku, z něhoţ se mýty skládají. Vychází přitom

77 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117-118. 78 Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006; s. 183-184. 79 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 185-186.

34

z lingvistiky, neboť mýtus je záleţitostí řeči, ale jeho prvky jsou většími, neţ ty, které vychází

z lingvistiky. V mýtu je nazval „velkými konstitutivními jednotkami“ neboli mytémy, které

lze odlišit od ostatních pomocí vztahu, neboť kaţdá skladebná jednotka má takovou povahu.

To by ale znamenalo, ţe bude kaţdý mýtus zkoumán a analyzován zvlášť. To ovšem

dostatečně nevysvětluje, jakým způsobem se velké jednotky odlišují od jiného typu jednotek.

To vedlo Lévi-Strausse k rozšíření hypotézy, která doteď obsahovala zaznamenání jednotek

mýtů pouze do uzavřených vztahů. Po přehodnocení došel k závěru, ţe opravdové skladební

jednotky jsou v zásadě soubory vztahů a význam se projevuje skrze kombinaci těchto

souborů. Systém, který zvolil je dvojsečný – diachronický a zároveň synchronický.

Diachronie se projevuje vzdáleností vztahů, které v mýtu lze najít. Synchronii naopak

zastupuje uspořádání mýtu podle „časového referenčního systému“.80

Jak by měla vypadat strukturální analýza mýtu, Lévi-Strauss ilustruje na mýtu

o Oidipovi. Jak sám předesílá, není to vyčerpávající analýza, ale ve stručnosti představuje

princip, podle kterého by se mělo postupovat v případě kaţdého mýtu. Podstatným bodem je

pak zkoumat a zapojit do analýzy všechny známé verze mýtu, neboť jejich prostřednictvím

dostáváme plný obraz vztahů, které se objevují. Ţádná verze mýtu by tak neměla být

diskvalifikována, čímţ se Lévi-Strauss staví proti tendenci nalézt jedinou a původní verzi

mýtu a tu pak zkoumat. Mýtus je podle něj mýtem v okamţiku, kdy je jako takový přijímán

a jeho různé variace na tom nic nemění.81

Celý mýtus Lévi-Strauss rozdělil do čtyř kategorií – sloupců, přičemţ je kaţdém

sloupci zastoupena oblast vztahů či děje. Pro pochopení mýtu je pak nutné číst diachronně –

tedy jednotlivé sloupce, které jsou pojímány jako svébytné celky. Pokud bychom četli po

řádcích, dostaneme příběh samotný. Pro analýzu jsou ale podstatné sloupce, jejichţ

prostřednictvím by interpret měl být schopen mýtu porozumět. V kaţdém sloupci jsou

pospolu takové dějové části, mezi nimiţ existuje společný rys. V případě mýtu o Oidipovi je

první sloupec zaměřen podle Lévi-Straussovi terminologie na nadhodnocené příbuzenské

vztahy Druhý sloupec obsahuje podhodnocené příbuzenské vztahy (vraţdy), v třetím sloupci

jsou zaznamenány souboje s monstry a jejich následné zničení (coţ symbolizuje popření

autochtonnosti člověka). Poslední sloupec zahrnuje jména představitelů, jejichţ význam má

nějakou souvislost se špatnou chůzí (symbolika stálosti lidské autochtonnosti). U posledních

80 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 186-187. 81 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 191.

35

dvou sloupců v závorkách uvádím pouze zkratkovitá vysvětlení, neboť není cílem do detailů

rozebírat přístup Lévi-Strausse, nýbrţ ho celkově nastínit.

Interpretováním daného mýtu Lévi-Strauss dospěl k závěru, ţe se jedná o mýtus, který

vyjadřuje neschopnost společnosti, která hlásá víru k autochtonnosti člověka, přijmout fakt, ţe

se nový člověk rodí ze spojení muţe a ţeny.82

Pro interpretování mýtu, ale nestačí znát

samotný mýtus, je nutné znát i symboliku jednotlivých pojmenování a celkové pole oblasti.

Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce

Ricoeur ve svém příspěvku „Co je text. Vysvětlení a rozumění“ věnuje část

strukturální analýze a vysvětlení. Jak bylo zmíněno uţ v kapitole této práce věnované

strukturalismu, přikládá mu Ricoeur význam pouze v roli vysvětlujícího prostředku.

To se týká i případu, kdy se blíţe zaměřuje na koncepci rozčlenění mýtu u Lévi-Strausse.

Popis mýtu končí v okamţiku, kdy Lévi-Strauss došel k rozdělení mýtu do čtyř skupin.

Odtud Ricoeur odvozuje své další závěry v oblasti strukturální analýzy. V tomto okamţiku

ani nemůţe dojít k jinému závěru, neţ ţe se jedná o popis a určité logické uspořádání mýtu

(resp. příběhu), které čtenáři či badateli pomůţe v orientaci a umoţní mu rozkrytí vnitřních

vztahů, které se v mýtu projevují. To však pro samotnou interpretaci nepostačuje. Lévi-

Strauss ale nabízí i interpretaci daného mýtu, to však Ricoeur nezmiňuje. Z tohoto důvodu se

Ricoeur opírá o strukturální analýzu jen do okamţiku, kdy se jedná o vysvětlení textu.

Ricoeur se k této koncepci staví takto: „Je nutné si všimnout, ţe tento [strukturální] zákon je

objektem čtení a vůbec ne řeči, ve smyslu recitace, jejímţ prostřednictvím by byla v určité

situaci reaktivována síla mýtu. Zde je text pouhým textem a čtení ho obývá jako takové,

zatímco jeho význam pro nás zůstává pochybností, společně s jakoukoliv realizací v přítomné

řeči.“83

Ricoeur tedy mýtu připisuje jinou hodnotu, neţ je jeho psaná podoba. Důleţitým

prvkem je akt vyprávění mýtu, který by ho znovu-aktualizoval a tím mu přiřazoval nabytí

významu. V podobě strukturální analýzy je text pouze rozebrán na dílčí části, které mohou

poskytnout základní orientaci v textu.

82 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 189-191. 83 „We shall not fail to notice that this law is, par excellence, the object of reading and not at all of speech, in the

sense of a recitation whereby the power of the myth would be reactivated in a particular situation. Here the text

is only a text and the reading inhabits it only as such, while its meaning for us remains in suspense, together with

any realisation in present speech.“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 155-156.

36

Svět textu

Svět textu je kategorie, kterou Ricoeur rozvíjí v díle Čas a vyprávění a také na něj

naráţí ve své studii Úkol hermeneutiky. Ukazuje v ní, jakým způsobem je utvářen fiktivní svět

a jaké aspekty se v něm mohou objevovat. Základním prvkem světa textu je jeho otevřenost

vzhledem k tomu, co je ve vztahu k němu „odlišné“. Ve své základní tezi pak Ricoeur říká,

ţe kdyţ „literární dílo transcenduje sebe samo směrem ke světu, vymanili jsme literární text

z uzavřenosti, kterou mu vnucuje – legitimně, jinde – analýza jeho imanentních struktur.“84

Zároveň se v této koncepci projektuje Ricoeurův zájem o oproštění interpretace textu

na poznání a rozklíčování intencí autora. Svět textu vytváří svébytný prvek, který je po svém

vytvoření nezávislý na čemkoliv a komukoliv. Poznámkou, ţe se interpretace oprošťuje od

intencí autora, nebylo míněno, ţe by autor nesehrával ţádnou roli, to by byl zavádějící závěr,

neboť minimální roli autora lze spatřit v sepsání textu. Avšak Ricoeur se snaţí překonat

hermeneutický přístup, kdy se pomocí textu budeme snaţit pochopit autora lépe, neţ se zná

sám dotyčný. A myslím, ţe tento koncept je jedním z výsledků této snahy.

Autoru Ricoeur přisuzuje ještě jiný prvek neţ je sepsání díla. Vidí za tím strategii,

kterou musel dotyčný autor pouţít pro vytvoření textu. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe dílo

ukazuje existenci autora, který stojí mimo samotnou výpověď díla a zároveň se v něm

prezentuje díky vlastní vnitřní sémantické organizaci.85

Ricoeur se tedy zabývá autorem

pouze z hlediska techniky, díky níţ se stává text „komunikovatelným“, proto není podstatný

autor reálný ale implikovaný. Úlohu implikovaného autora je schopen čtenář vytušit,

neboť jeho dílo chápe jako jednotný celek. Chápe ho však v tom smyslu, ţe díky němu je dílo

takové, jaké je. Tedy ţe je výtvorem jedinečného individua.86

Svět textu by ale nemohl vzniknout bez čtenáře. I on v něm sehrává důleţitou roli,

neboť je to právě on, který si prostřednictvím čtení tento svět osvojuje.87

84 „(…) l´oeuvre littéraire se transcende en direction d´un monde, nous avons soustrait le text littéraire à la

clôture que lui impose – à titre légitime, d´ailleurs – l´analyse de ses structures immanentes.“ Ricoeur; Temps et

récit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985; s. 286. 85 Srov. Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček, Jiří; Od

Poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host 2002; s. 101. 86 Ricoeur; Temps…; s. 292. 87 Ricoeur; Temps…; s. 297.

37

Svět textu zasahuje i do procesu interpretace, neboť to co je v textu interpretováno je

výklad nebo jinak řečeno nabídka světa; „světa, který mohu obývat tak, ţe do něj rozvrhují

nějakou ze svých nejvlastnějších moţností.“88

Svět textu tedy odráţí takový svět, který je

jedinečný a nezaměnitelný danému textu.

Čtenář

Tuto kapitolu jsem zařadila s ohledem na Ricoeurův zájem v oblasti interpretace, jejíţ

součástí je i postava čtenáře. Uţ několikrát jsem se v předešlém textu zmínila o čtenáři,

a jakou dílčí úlohu sehrává v procesu interpretace. Tato kapitola by se měla více zaměřit na

postavu čtenáře, coţ ale nevylučuje, ţe i v dalším textu nebude zmíněn čtenář jako součást

interpretačního procesu.

Postava čtenáře je v Ricoeurově pojetí trochu problematická a to z toho důvodu, ţe mu

nejprve nepřikládá aţ tak podstatnou roli. To se však v průběhu času změnilo a v jeho

koncepci hermeneutiky je tak čtenář rehabilitován, neboť je mu přiřčeno nedílné místo

v procesu interpretace.

V díle Čas a vyprávění dochází k posunu v uvaţování o pozici role čtenáře oproti jeho

předešlému dílu Živá metafora. V tomto díle povaţoval referenci za vhodný a jediný

prostředek pro zprostředkování vztahu mezi textem a skutečností. Referenci tedy chápal jako

„redeskripci ţivé poetické práce v ţivé kaţdodenní zkušenosti“.89

Báseň pak umoţňovala vzít

schopnost proměnit ţivot prostřednictvím „vidění něčeho jako“ (coţ je charakteristika

metafory) a „bytí jako“, coţ povaţuje za jeho ontologický korelát. Avšak aplikace na

vyprávění by byla značně zjednodušující. Ricoeur musel dospět k závěru, ţe je třeba v tomto

případě přehodnotit postup. Novým prvkem se stává střetnutí dvou světů, a to světa textu

(fikce) a světa čtenáře (realita). Tento střet světů je východiskem jasnějšího uvaţování o světu

textu jako o „transcendenci v imanenci“, vedl Ricoeura k dalšímu přehodnocení přestupu od

konfigurace textu k jeho refiguraci právě prostřednictvím střetu těchto dvou světů. Důraz na

funkci čtenáře se v Ricoeurově pojetí odráţí v prostředku, který je nedílnou součástí pro

88 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 38. 89 „(…) redescription du tratil poétique au vif de l´expérience quotidienne.“ Ricoeur; Temps...; s. 287.

38

refiguraci textu a tím je proces čtení.90

„Svět textu“ je tak obohacen tázáním,

které se zaměřuje na heuristickou funkci sémantické inovace. Prostředí, které je jí samé

vlastní je právě čtení, jeţ můţeme chápat jako prostředek, jímţ přechází „svět textu“

do „světa čtenáře“ a způsobuje jejich prolínání.91

Čtenář hraje i další důleţitou roli, neboť bez něj by nemohlo dojít k aktu konfigurace a

ani by nebylo moţné rozvinout svět textu, neboť je to právě čtenář, který si tento svět

osvojuje. Jak jiţ bylo řečeno, hlavním rysem charakterizujícím čtenáře je čtení. Ricoeur si

vypomáhá dílem Michela Charlese Rétorika textu a vybírá z něj termín „četba v textu“, který

symbolizuje to, ţe je četba součástí textu a je do něj přímo vepsána. Pokud je ale četba uţ

v textu přítomna, znamená to, ţe je předurčeno, jakým způsobem bude text čtenář číst, coţ

podle Ricoeura vede k názoru, ţe je tímto textem čtenář terorizován.92

Pokud je totiţ čtenáři

dáno, jakým způsobem by měl určitý text číst, nezbude ţádná moţnost pro jeho, alespoň

částečně, svobodný přístup k textu. Obrat „alespoň částečně“ jsem zvolila z toho důvodu,

ţe čtenář je vţdy omezen textem, neboť ten mu dovoluje jen určitý počet interpretací. Text

tedy v sobě nese určitá omezení.

Dílo samo zasahuje čtenáře tím způsobem, ţe na něj působí. Zvláštností tohoto

zasaţení je fakt, ţe v sobě spojuje aktivitu a pasivitu, takţe je moţné akt čtení povaţovat za

recepci textu.93

V otázce čtenáře Ricoeur přináší ještě další postřehy. Ve třetím dílu knihy Čas

a vyprávění se zaměřuje na implicitního čtenáře, s jehoţ koncepcí přichází Wolfgang Iser.

Kategorie implicitního čtenáře je dána samotným textem, neboť právě pro něj je text napsán.

Avšak v Ricoeurově pojetí je implicitní čtenář pouhým předpokladem, který se realizuje aţ ve

čtenáři samém, tedy v jeho reálné podobě. Reálný čtenář pak můţe uskutečňovat akt čtení a to

prostřednictvím třech stupňů čtení. V prvním je četba chápána jako „piknik, při němţ autor

poskytl slova a čtenář významy“.94

90 Ricoeur; Temps…; s. 287-288. 91 Milan Jankovič; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003, č. 5; s. 565-566. 92 Ricoeur; Temps…; s. 302 93 Ricoeur; Temps…; s. 303. 94 „La lecture devient ce pique-nique où l´auteur apporte les mots et le lecteur la signification.“ Ricoeur;

Temps…; s. 308.

39

Činnost čtení v díle objevuje jednu rovinu a to nadbytek smyslu, neboť text se jeví

v četbě jako nevyčerpatelný, „jako by četba svou nevyhnutelně selektivní povahou odhalila

v textu nějakou nenapsanou stranu. A právě tuto stranu se četba snaţí dotvářet“.95

Četba se

v tomto případě stává aktivním prvkem, který se do určité míry spolupodílí na „konečném“

vyznění textu, které však z principu musí být rozdílné s ohledem na toho kterého čtenáře.

Jaký dopad by to mělo na proces interpretace? Opět se ukazuje, ţe interpretací můţe být

mnoho a mohou být rozličné, takţe interpretace není procesem, který by si mohl dělat nárok

na pravdu, neboť zvláště v tomto případě je pravda velice relativní entita, která v sobě

obsahuje mnoho proměnných.

Třetí rys četby přeměňuje vzdálené na blízké a čtenář má tedy pocit, ţe textu věří

natolik, aţ se v něm začíná ztrácet. Tento fenomén připomíná období ve čtení, kdy se do textu

čtenář ponoří natolik, ţe se stává součástí textu a přestává rozlišovat hranice díla a reálného

světa. V tomto momentu ale dochází k problému odstupu, neboť se čtenář natolik propojí

s textem, ţe moţnost odstupu přestává být moţná. „Správný odstup od díla je ten, kdy se iluze

stává neodolatelnou i neudrţitelnou.“96

Avšak situace, kdy by nastala rovnováha mezi oběma

podněty, není nikdy dosaţeno. Nalezení rovnováhy mezi oběma prvky je dynamickým

procesem, kdy se struktura textu snaţí vyrovnat s iniciativou, kterou do něj vkládá čtenář,

jeţ ho konfiguruje prostřednictvím své vlastní zkušenosti.97

Čtenář pro Ricoeura od 80. let 20. století (kdy vyšlo dílo Čas a vyprávění) sehrává

důleţitou roli, neboť se jeho prostřednictvím proměňuje text. Neznamená to, ţe by se měnila

charakteristika textu, ale jeho význam uţ není dán jím samým, ale je mu vkládán čtenářem.

Je vhodné připomenout, ţe rozvinutí kategorie čtenáře se odehrává v souvislosti s fiktivními

texty, tedy texty beletristickými. Kategorie čtenáře či interpreta je i v oblasti nefiktivní

literatury. Bude se projevovat stejný prvek čtenáře i v těchto případech? Určitě se dá vyuţít

proces čtení prostřednictvím třech etap. Tento proces se vyskytuje u kaţdého čtení. Nejsem si

ale jistá, zda dochází k refiguraci a konfiguraci textu jako takového. Na druhou stranu se

i v tomto projeví, jaký typ textu bude před čtenáře předloţen, neboť vlastně i v případě

95 „(…) comme si, par son caractère inéluctablement sélectif, la lecture révélait dans le text un côté non écrit.

C´est ce côté quo, par privilège, la lecture s´efforce de se figurer.“ Ricoeur; Temps…; s. 308. 96 „La ’bonne‚ distance à l´oeuvre est celle où l´illusion devient tour à tour irrésistible et intenable.“ Ricoeur;

Temps…; s. 308.. 97 Ricoeur; Temps…; s. 308-309.

40

historických událostí či filozofických děl se čtenář dostává do stejné situace, v jaké se nachází

čtenář děl fiktivních.

Osvojení

Při interpretaci, a to na jakékoliv úrovni, je vţdy přítomen princip tzv. „osvojení“.

Tato kategorie není ničím novým, neboť s ní pracuje uţ Dilthey, Schleiermacher nebo

Bultmann. V Ricoeurově pojetí je kategorie osvojení tím, v čem interpretace textu vrcholí –

v sebeinterpretaci subjektu, který si sobě rozumí lépe, rozumí sám sobě odlišně nebo

jednoduše sám sobě začíná rozumět. Tímto vyvrcholením porozumění textu skrze

sebeporozumění se hermeneutika přibliţuje reflexní filozofii, pro niţ Ricoeur pouţívá

označení „konkrétní reflexe“.98

Problém osvojení vzniká v souvislosti s problematikou odstupu. Podle Ricoeura tyto

dva prvky vstupují do zorného úhlu hermeneutiky, pokud se propojí problém psaní a čtení.

Osvojení chápe jako protiklad k sémantické autonomii, jejímţ prostřednictvím je text oddělen

od svého autora. „Osvojit si znamená chápat za ‚své vlastní‘ to, co bylo ‚cizí‘.“99

Zároveň se kategorie osvojení stává základním prvkem metodologie interpretace.

Hned zpočátku je třeba říci, ţe se Ricoeur vymezoval proti třem základním pohledům

na osvojení, které byly v průběhu času v hermeneutice zastávány. Prvním špatným

pochopením je pojetí osvojení, v němţ dochází k příbuzenství (congeniality) jedné duše s duší

jinou. Druhé nedorozumění se týká chápání hermeneutiky, jejímţ základem je porozumění

textu tak, jak ho chápali původních čtenáři. To by znamenalo, ţe text staršího data, například

z 15. století by se musel interpretovat s ohledem na dobové chápání. To je podle Ricoeura

zásadní chyba. Při tomto tvrzení se odvolává na Gadamera, který koncepci kongeniality také

odmítl. Ricoeur to vysvětluje tím, ţe svého „posluchače“ má pouze dialog v mluveném

projevu a o těchto posluchačích se dá říci, ţe jsou původní přijímatelé zprávy. U textu něco

takového říci nelze, protoţe v okamţiku, kdy ho autor napíše, stává se nadčasovou entitou,

takţe se svým způsobem i vymaní z času, kdy byl napsán a případně pro koho byl napsán.100

98 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 158. 99 Ricoeur, Paul; Teória interpretácie…; Archa: Bratislava 1997; s. 63. 100 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 190-191.

41

Zde si dovolím drobnou polemiku s Ricoeurovým názorem. Jeho snaha o odpoutání textu

od veškerých objektivit, které na něho mohly působit a uzpůsobovat jeho pochopení. Ve snaze

poskytnout textu autonomii se Ricoeur „zbavuje“ všeho, co je k relevantnímu interpretování

textu potřeba. Nemyslím si, ţe je vhodné podceňovat dobové reálie pro pochopení daného

textu. I kdyţ přijmu myšlenku, ţe význam textu zůstává stejný, ať ho čte dobový nebo

současný čtenář, pro výklad, proč byl text sepsán, samotné dílo nestačí. Jsem si vědoma

námitky, ţe otázka důvodu sepsání textu nemusí být pro hermeneutiku, a zvláště pro tu

Ricoeurovu, stěţejním prvkem. Přesto se domnívám, ţe pro adekvátní zasazení textu a jeho

porozumění je důleţité zohlednit, co daný text vypovídal v dané době a pak se zaměřit na to,

co text můţe dát současnému čtenáři.

Nyní se zpátky vrátím k Ricoeurově výčtu nedorozumění. K poslednímu

nedorozumění dochází ve chvíli, kdy se chápe osvojení významu textu, který bude zahrnovat i

interpretaci jako omezující jev, neboť je tím naznačeno a vlastně i prozrazeno porozumění

danému dílu pro další čtenáře. Námitku proti určité zatíţenosti interpretaci tím, kdo text bude

interpretovat, lze překonat pomocí „pozorování, ţe tím, co si ‚přivlastňujeme‘ není ničím

mentálním, není ani záměrnost jiného subjektu, ani ţádné pravděpodobně skryté schéma

za textem“101

. Na základě této námitky se Ricoeurovi pojem „osvojení“ jeví spíše jako

projekce světa, který se projevuje jako bytí-ve-světě, jehoţ odhalení je moţné prostřednictvím

textu, jeţ si ho nese před sebou ve smyslu své neostenzivní reference. Procesu osvojení si

člověk v určitém smyslu nebere poznání ze samotného textu, ale text se mu stává

prostředkem, s jehoţ pomocí se před člověkem otevírá prostor pro porozumění sobě

samému.102

Ricoeur chce ve svém pojetí dosáhnout toho, aby pojem „osvojení“ uţ nadále nebyl

chápán v rámci tradice filosofie subjektu, kde hlavním prostředkem pro rozklíčování textu

bude subjekt. Za porozumění se tak uţ nebude povaţovat projekce sebe samého do textu,

ale půjde o osvojení si „navrhovaných světů, které jsou opravdovými objekty interpretace“.103

Pokud se budeme zabývat myšlenkou sebeporozumění, je vhodné se zaměřit na

problém, který pramení z toho, ţe kaţdé sebeporozumění je poznamenáno okolím, v jaké se

101 „(...) by observing that what is „made our own“ is not something mental, not the intention of another subject,

nor some design supposedly hidden behind the text (...)“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 192. 102 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 191-192. 103 „(...) proposed worlds which are the genuine object of interpretation.“ Ricoeur; Hermeneutics…; s. 182-183.

42

subjekt nachází. Vţdy je naše porozumění určeno kulturními podmínkami, v nichţ daný

subjekt vyrostl a byl vychováván. To totiţ formuje a určuje samotný subjekt. Porozumění

textu neznamená ukončení procesu v sobě samém, naopak zprostředkovává vztah k sobě

samému takovému subjektu, který se neorientuje ve svém vlastním světě.104

Porozumění tak

napomáhá k pochopení sebe sama skrze text, který je předmětem čtenářovy interpretace.

Pro uvedení do širšího rámce je nutné zdůraznit, ţe ţádnou reflexi není moţné učinit bez

zprostředkovatelského vlivu znaků a práce. Zároveň vysvětlení ztrácí na své hodnotě,

pokud není součástí procesu sebeporozumění na zprostředkovatelské úrovni. Celé toto

pojednání je pro Ricoeura přípravnou půdou k závěru, ţe pro hermeneutickou reflexi jsou

vzájemně spojené dva prvky a to ustavení sebe sama spolu s ustavením významu.105

Osvojení v sobě zároveň obsahuje dva doprovodné rysy. Prvním z nich je snaha

o překonání kulturních odlišností, v přísném hermeneutickém smyslu by se to dalo popsat

jako snaha o překonání odcizení od samotného významu. V obecné rovině jde vlastně

o překonání „systému hodnot, v rámci nichţ byl daný text napsán“.106

Při pohledu na interpretaci ve smyslu aktu osvojení je nejpodstatnějším rysem

zachycení „přítomného charakteru interpretace“.107

Věty v textu označují „tady a teď“.

Aktualizovaný text v sobě zahrnuje své okolí a také posluchače. Obnovuje se tím referenční

přesun, znamenající zadrţení a upevnění, který bude směřovat ke světu čtenáře a subjektu,

jímţ se stává čtenář sám.

Při svém pojetí osvojení se Ricoeur odvolává na stav, v jakém byl tento pojem a tedy i

interpretace chápaná do poloviny 19. století a také, co nového přineslo 20. století, konkrétně

v podobě postav Gottloba Fregeho a Edmunda Husserla. První období bylo charakteristické

tím, ţe se v rámci interpretace ve větší míře zohledňovaly společenské podmínky, v rámci

nichţ bylo dílo napsáno nebo komu bylo určeno. Vysvětlení textu tak bylo převáţně zaloţeno

na společensko-kulturních poţadavcích dané doby. Frege spolu s Husserlem představují

odlišné pojetí. Podle nich je sledovaným významem „ideální objekt, který je moţné

104 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 158. 105 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 158-159. 106 „(...) system of values upon which the text is based“ Ricoeur; Hermeneutics...;s. 159. 107 „(...) ‚present’ character of interpretation (...)“ Ricoeur; Hermeneutics…; s. 159.

43

identifikovat a také opětovně identifikovat jako jeden a ten samý objekt různými individui

v rozlišných dobách“.108

Do hry vstoupila nová dialektika, a to důleţitost objektivizace jako zprostředkovatele

mezi spisovatelem a čtenářem. Osvojení významu pak vyvěrá ze zavedení tohoto

zprostředkovatele, pro něhoţ je nutné poskytnout doplňující akt, který bude více brát v úvahu

existenciální charakter. Pokud takto budeme chápat pojem osvojení, lze říci, ţe stěţejním

cílem hermeneutiky je bojovat proti kulturní odlišnosti a historickému odcizení.109

Ricoeurovo pojetí odstupu

Tato kapitola je spíše shrnutím předcházejících částí, neboť proces odstupu je

u Ricoeura patrný z přístupu ke kaţdému článku interpretace. Zde se zaměřím na čtyři hlavní

prvky, jejichţ prostřednictvím je odstup manifestován a které také přispívají k interpretaci díla

jako celku.

Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase

Habermasovu kritiku ideologií Ricoeur reflektoval především na podkladě

Habermasova pojetí kategorie zájmů. Tento koncept vyrůstá z odmítnutí chápání subjektu

jako prvku, který by se vymykal oblasti svých tuţeb, který by stál zcela mimo jejich

působnost. Svým kritickým přístupem se snaţí odhalit zájmy, které se mohou podílet na

záměru poznávat, coţ ho vede k formulaci tří základních zájmů, k nimţ připojuje i vědecké

oblasti, která je vyuţívají.

Prvním zájmem je zájem technický či instrumentální. Jejich zprostředkovatelem jsou

empiricko-analytické vědy. Ideologií jsou tedy samotná věda a technologie. Pohled na tyto

108 „(...) an ideal object which can be identified and reidentified, bydifferent individuals in different periods, as

being one and the same object." Ricoeur; Hermeneutics…; s. 184. 109 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 185.

44

dvě sféry jako bezprostřední oblasti ideologie je dána prostřednictvím vztahu, který je mezi

empirickým věděním a technickým zájmem.110

Druhou kategorií zájmů jsou zájmy praktické, které v sobě zahrnují intersubjektivní

komunikaci. Habermas je (praktické zájmy) spojuje se sférou zájmu historicko-

hermeneutických věd. Problémem, z něhoţ těţí tato oblast věd, je pochopení významu.

Pochopení se podle Habermase děje na základě interpretace textů přinesených tradicí, jejímţ

prostřednictvím se tak interpretují zprávy obyčejného jazyka. Existuje ještě další prvek pro

porozumění a tím je interpretace prostřednictvím zákonitostí, podle nichţ bylo zakotveno

sociální postavení. Porozumění je díky tomu v područí interpreta, který ho zakládá na svém

předporozumění, které se vţdy zakládá na základu, z něhoţ pochází a převádí ho i do

jakýchkoliv nových prvků.111

Do třetí kategorie pak po předchozích dvou spadá zájem o emancipaci, jeţ je součástí

poslední vědecké oblasti a to „kritických společenských věd“. Jejich pojmenování „kritické“

souvisí s jejich zaloţením. To je pak odlišuje od předchozích dvou typů věd. Jejich cílem by

mělo být rozpoznání ideologických vztahů závislostí, které se nacházejí pod běţně

pozorovatelnými jevy společenských věd, a které mohou být pozměněny jen prostřednictvím

kritiky. Díky tomu je tato kritika postavena nad hermeneutickým povědomím.112

Pokud dáme kritiku ideologií do souvztaţnosti k hermeneutice, pak předmětem zájmů

hermeneutiky je nalezení neporozumění, které je jejím prostřednictvím moţné převrátit

na porozumění. Kritika ideologií pak v rámci kritických společenských věd můţe mít stejnou

roli jako nedorozumění v hermeneutice.

Koncept ideologie lze u Habermase rozpracovat do těchto kategorií. (1) Vpád násilí do

diskursu, (2) skrývání, které uniká povědomí, (3) nutnost pouţití okliky při vysvětlování

příčin.113

Prostřednictvím těchto charakteristik je poloţeno i omezení pro hermeneutiku

v podobě ideologického fenoménu chápaného jako mez zkušenosti.114

Je nutné vytvořit meta-

hermeneutiku, neboť samotná hermeneutika nestačí na pokrytí problémů, které se před ní

otevírají. Jedním z nich je zachycení deformace v komunikačních schopnostech. Teorií

110 Habermas, Jürgen; Knowledge and Human Interests; Boston: Beacon Press 1972; s. 302-303, s. 308-309. 111 Habermas; Knowledge...; s. 303; 309-310. 112 Habermas; Knowledge...; s. 303, 310-311. 113 Ricoeur, Paul; Du texte à l´action. Essais d´hermeneutique II; Paris: Éditions du Seuil 1986; s. 360. 114 Ricoeur; Du texte...; s. 360.

45

komunikačních schopností je pak kritika, která by zahrnovala umění porozumění, techniku

překonání neporozumění a vědu vysvětlující zkreslení.115

Habermasova kritika ideologií se projevila v Ricoeurově přístupu v kategorii odstupu,

neboť si uvědomoval určitá omezení, coţ mohlo vést i k jeho snahu o překonání odstupu

v Gadamerově pojetí, neboť se tuto kategorii snaţí zasadit do samotné metodologie

hermeneutiky. Tím došlo i k výraznější sebereflexi interpreta.

Odstup

Ricoeurovo pojetí odstupu je ovlivněno dílem Hanse-Georga Gadamera Pravda

a metoda. Hlavní myšlenku tohoto Gadamerova díla Ricoeur spatřuje v tezi, ţe musíme volit

mezi metodologickým přístupem a pravdou, přičemţ v obou případech ztratíme část

skutečnosti, kterou zkoumáme. Pokud se budeme drţet metodologie, vytratí se podle Ricoeura

„ontologická hutnost zkoumané skutečnosti“.116

Na druhou stranu, kdyţ se budeme drţet

pravdy, zároveň musíme upustit od zastávání koncepce objektivity v humanitních vědách.

Ricoeur s touto alternativou nesouhlasí a snaţí se najít východisko pro překonání této

„zapeklité“ situace, a to tak, abychom nemuseli volit mezi pravdou a metodologií.

Snaha o překonání se v Ricoeurově pojetí opírá o problematiku textu, která podle jeho

vlastních slov „uvádí na scénu pozitivní a produktivní pojem odstupu“.117

Text má totiţ podle

něj ještě jinou funkci neţ jen jako specifický projev mezilidské komunikace. Jeho hlavním

rysem je totiţ odstup v komunikaci. Díky tomu „odhaluje zásadní rys samotné dějinnosti

lidské zkušenosti“.118

Prostřednictvím něj můţeme říci, ţe lidská zkušenost je komunikací

v odstupu a skrze odstup.119

Tento odstup v komunikaci, který je nám zprostředkován skrze

text lze sledovat skrze několik úrovní, o kterých bude pojednáno dále.

Hybným momentem odstupu a tedy i jeho nejpůvodnější prvek, v němţ se nám

ukazuje, je diskurs, který se můţe projevovat i ve formě promluvy. Pro lepší orientaci krátce

shrnu, co se pod pojem diskurs u Ricoeura skrývá. Původní prvek diskursu (tedy promluvu)

115 Ricoeur; Du texte...; s. 360. 116 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27. 117 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27. 118 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27. 119 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27.

46

lze vyjádřit prostřednictví dialektiky události a významu. V okamţiku, kdy něco vyřkneme,

vykonáme určitý proces, děj. To, ţe budeme chápat promluvu jako událost znamená,

ţe se odehrává v čase a také v přítomnosti. V protikladu k promluvě jsou jazykové systémy

pouze virtuální, které stojí mimo čas. Druhou charakteristikou je odkaz k subjektu, neboť ten

s sebou promluva přímo nese. Dalším prvkem promluvy jako události je to, ţe v ní vţdy

odkazuje k nějakému světu se snahou ho popsat či reprezentovat. Svět tímto způsobem

vstupuje prostřednictvím promluvy do řeči. Jako poslední uvádí Ricoeur tu vlastnost,

ţe si všechna sdělení vyměňujeme v promluvách, kdeţto jazyk zastává jen předběţnou

podmínkou komunikace. Můţeme tedy říci, ţe pro promluvu je důleţitá přítomnost protějšku,

s nímţ budeme vést rozhovor, který je zasazen do určitého časového údobí.120

Promluva se nezakládá pouze na události, jak by se mohlo z předchozího popisu zdát,

druhým prvkem spoluurčujícím promluvu je smysl. Díky tomuto dvojímu konstitučnímu

základu promluvy je moţný vznik promluvy jako díla a jiné rysy textu, jejichţ přítomnost

zajišťuje pojmu odstupu obohacení. Cílem naší snahy po porozumění není ve formě promluvy

jako pomíjivé události, ale v jejím smyslu, který přetrvává. Pomocí významu událost

promluvy předchází sebe sama. Děje se tak na základě vstupu porozumění do celého procesu.

Událost tak přesahuje do významu, coţ je moţné označit za jednu z charakteristik

promluvy.121

Pokud se podíváme, kde se odstup začíná projevovat, zjistíme, ţe to není otázka pouze

textu, ale můţeme ho nalézt uţ v rámci promluvy. Tímto způsobem lze prvotní odstup hledat

uţ mezi procesem mluvení, tedy „říkáním“, a „řečeným“.122

Vzhledem k tomu, jak Ricoeur

definuje „řečené“, lze odhadovat, ţe říkání je ten proces, kdy se z našich úst linou slova.

K definici „řečeného“ se opírá o teorii mluvních aktů. Přičemţ význam řečového aktu

neredukuje pouze na korelát věty v zúţeném smyslu výrokového aktu, ale přikládá důraz

i jednotlivým částem mluvních aktů, neboť s sebou nesou prvky působící na celkové vyznění.

Ilokuční akt s sebou nese platnost a perlokuční působení. Ve své celistvosti je moţné tyto akty

„identifikovat a reidentifikovat jakoţto něco, co zachovává týţ význam“.123

Díky tomuto

stanovisku dochází k rozšiřujícímu pohledu na význam, neboť ten je nyní chápán jako soubor

120 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 28-30. 121 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 30. 122 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 30. 123 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 31.

47

aspektů a rovin intencionální exteriorizace. To umoţňuje, aby byla promluva v díle či psaném

projevu zvnějšněna. 124

Dalším prvkem obohacujícím termín „odstupu“ je pohled na promluvu jako dílo.

Odstup se díky zavedení pojmu „dílo“ bude ukazovat na „paradoxu pomíjivé události

a identifikovatelného a opakovatelného smyslu“125

. Aby bylo moţné takto promluvu

charakterizovat, je nutné se nejprve podívat na to, čím dílo je. Mezi tři základní rysy díla

Ricoeur zařazuje jeho délku, tedy je to takový útvar, který je delší neţ jedna věta. Druhým

rysem je ţánr, jehoţ pravidly se dané dílo řídí a jako poslední rys je nutné uvést styl, který

kaţdý autor vnáší do svého díla. Zároveň chápe dílo jako proces práce a tvorby.126

Tento prvek by bylo vhodné objasnit. Práce a tvorba v sobě nesou prvky nějakého pohybu

nebo činnosti, přičemţ není důleţité, zda se jedná o práci vyţadující fyzický či psychický

potenciál. Vstupuje zde proces formování, vlastní iniciativy, podřízení se nejrůznějším

pravidlům ţánrů. Všechny tyto prvky lze pouţít k popisu práce s materiálem, který je moţné

vyuţít i pro mluvu. Pokud tímto způsobem bude člověk zpracovávat mluvu, lze říci,

ţe výsledkem této práce bude řečové dílo. Literární dílo je pak výsledkem práce, která přenáší

mluvu do psané podoby.127

Nejdůleţitějším pojmem v kategorii díla je kompozice. V tuto chvíli se Ricoeur opírá

o strukturalismus, neboť podle něj dílo v sobě nese organizovanost a strukturu, díky čemuţ je

moţné aplikovat strukturální metody i na promluvu. Odstup pro interpretaci tak vzniká

v důsledku objektivace člověka v dílech.128

Na základě vztahu mezi mluvou a písemného záznamu je načrtnut další rys odstupu.

Prostřednictvím písma je textu dána autonomie. V okamţiku, kdy se autor uchýlí k zapsání

mluvy, ztrácí nad textem kontrolu. Význam textu se totiţ stává nezávislým na záměru, jeţ

s ním měl autor. Jakékoliv umělecké dílo vlastně překračuje svého autora a díky tomu je

nakloněno k nejrůznějším způsobům čtení. Tím mu je umoţněno, aby se oprostil

od dosavadních kontextů a byl zařazen do kontextů nových. Proces, jímţ je tento postup

umoţněn, se nazývá čtení.129

Podobně jako autor je oddělen od svého díla, tak i čtenář není

124 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 31-32. 125 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 33. 126 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 32. 127 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 32-33. 128 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 34-35. 129 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 35-36.

48

jeho přímou součástí. Text nebývá psán pro určitého člověka, ale pro mnoţinu lidí,

potenciálních čtenářů. Tímto způsobem se text vymaňuje z dialogu, který je podstatnou

součástí promluvy.

Ricoeur na základě této autonomie textu vyvozuje důleţitý důsledek

pro hermeneutiku. Odstup uţ není pouze produktem metodologie, ale je konstitutivní pro

fenomén textu jakoţto písemného záznamu. A také, coţ je velice podstatné, je odstup

podmínkou interpretace. To znamená, ţe porozumění textu je odstupem podmíněno a není to

jen prvek, který má být interpretací překonán.130

Vyuţívání odstupu a strukturalismu neznamená, ţe se v bádání dílo zredukuje pouze

na strukturu, kterou se budeme snaţit interpretovat. Naopak, v důsledku toho by cílem

interpretace mělo být formulování způsobu „bytí-ve-světě“, které se rozprostírá před

textem.131

Je nutné objasnit, co Ricoeur myslí „bytím-ve-světě“. V literatuře zaloţené na fikci

je odstraněna reference odkazující na skutečnost, takţe neposkytuje odkaz k světu kolem nás.

Ale ţádná promluva (i v podobě textu jako literárního díla) není natolik fiktivní, aby ke

skutečnému světu neodkazovala alespoň částečně. V tomto případě však nejde o stejné

odkazování jako je tomu u běţné promluvy, nýbrţ se odehrává na základnější úrovni. Ricoeur

sám říká, ţe „zrušení reference prvního řádu, zrušení, které provádí fikce a poezie,

je podmínkou moţnosti osvobození reference druhého řádu, která se uţ nedostává ke světu

pouze na úrovni manipulovatelných předmětů, ale na úrovni, kterou Husserl označoval

výrazem Lebenswelt a Heidegger výrazem bytí-ve-světě“.132

Svět textu má tedy svou vlastní

referenci, kterou si udrţuje v hranicích daného díla a která mu je jedinečná. Svět textu tak

vytváří další formu odstupu, který by se dal nazvat „odstupem skutečnosti od sebe samé“.133

Tento odstup je dán fikcí, která se skrze text dostává do poznávání skutečnosti. Tudíţ mezi

realitou jak ji zaţívá jedinec a tím, na co odkazuje text, existuje propast, jeţ produkuje další

formu odstupu.

Forma odstupu, který charakterizuje písmo, je svázána s osvojením textu. Ačkoliv by

se mohlo zdát, ţe odstup a osvojení jsou kategorie navzájem si odporující, není tomu tak.

130 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 36. 131 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38. 132 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38. 133 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.

49

Vzájemně se tyto elementy vyrovnávají. Pomocí kategorie osvojení je porozumění dáno na

dálku a skrze dálku.134

Odstup je důleţitou součástí celého procesu porozumění, který se postupně promítá na

úrovni textu, jeho struktur, smyslu a nakonec i reference. Z toho je patrné, ţe odstup je pro

Ricoeura všudypřítomný, takţe je nedílnou součástí kaţdého pokusu o porozumění textu.

To, ţe tak důsledně rozebírá kategorii odstupu, svědčí o jeho snaze ho rehabilitovat jako

proces, který je nedílnou součástí interpretace. Další výraznou příčinou je jeho snaha

o osamocení textu jako objektu, který máme chápat jako individuum bez jakýchkoliv

přívlastků.

Ricoeur chce ukázat, ţe pokud přijmeme myšlenku intencionální exteriorizace, otevírá

se před badatelem problém, jestli nedochází k určitému odcizení. V Ricoeurově koncepci je

podstatná myšlenka pozitivního odstupu, jehoţ prostřednictvím je moţné vyřešit paradox

intencionální exteriorizace diskursu.

Odstup nechápe jako kvalitativní fenomén, jeho charakteristika je dynamická,

neboť představuje opozici vůči potřebám, zájmům a úsilí člověka překonat kulturní odcizení,

které se projevuje mezi čtenářem a textem. Odstup proto můţeme povaţovat za reálnou

mezeru mezi čtenářem a textem, resp. diskursem.

Ricoeur sice odstupu připisuje funkční charakter, ale na druhé straně ho povaţuje

za formu, která by měla být překonána. Toto překonání odstupu textu člověk vykonává

prostřednictvím čtení. Tím, ţe čteme dílo, svým způsobem rušíme odstup, neboť daný text

zařazujeme do svého vlastního kontextu.135

Na závěr této kapitoly si dovolím citát, který vlastně vystihuje hlavní myšlenku

odstupu a jeho funkci: „Z filozofického hlediska není interpretace ničím jiným neţ pokusem

zabezpečit, aby se odcizení a odstup staly produktivními.“136

134 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 39-40. 135 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 63-64. 136 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 65.

50

Proces interpretace

Z předešlých částí zařazených pod celek interpretace se ukazuje, jaké všechny vlivy do

interpretace zasahují a zároveň jaké vlivy Ricoeur přidává. V této kapitole bych se chtěla

zaměřit na samotný proces interpretace, jak se v Ricoeurově myšlení objevuje.

Odhadování

Prvním krokem v interpretaci je „odhadování“. Odhadování v počátku našeho seznámí

s textem je jediná moţnost, jak k němu zaujmout nějaký postoj, protoţe není moţné, abychom

byly schopni proniknout do autorova světa, který stojí mimo náš svět. Stručně řečeno

odhadování jde do souvislosti se sémantickou autonomií textu.137

Ricoeur říká, ţe vlastně

neexistují ţádná pravidla, podle kterých by se řídil správný odhad. To nebrání ustanovení

metody, jejíţ pomocí je moţné potvrdit platnost učiněných odhadů. Co si pod touto metodou

představit, vyplyne v důsledku dalšího popisu, neboť se skládá z několika částí.

Jsou celkem tři jevy, na něţ uplatňujeme odhadování – pohled na dílo jako celek,

výklad textu jako individua, hledání moţného významu. Nyní se zaměřím na kaţdý jev zvlášť

a důkladněji ho vysvětlím.

Jako první se čtenář snaţí pochopit dílo jako celek. Nezabývá se rozebíráním jeho

konkrétních vět, ale vychází z „analýzy diskursu jako díla“138

. V této fázi odhadujeme,

jaké prvky díla budou důleţité, protoţe celek nebude dávat smysl bez pochopení jednotlivostí.

Zároveň jsme schopni skrze jednotlivé prvky textu interpretovat celek. Při čtení tedy dochází

k prolínání jednotlivých úseků textu s celkovým vyzněním díla.

Druhou část tvoří vykládání textu jako individua. „Text jako celek a jako singulární

celek můţeme přirovnat k předmětu, který se dá pozorovat z několika stran, ale nikdy ze

všech najednou.“139

K textu interpret vţdy přistupuje z určité perspektivy, z čehoţ vyplývá,

ţe se jeho interpretace musí nutně opírat o odhad.140

To by však vedlo k tomu, ţe bude celý

proces interpretace zrelativizován a tím pádem bude zrelativizovaná celá hermeneutika.

137 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 104. 138 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 104. 139 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105. 140 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105.

51

Bude tedy nutné se s touto zátěţí nějakým způsob vyrovnat, pokud má mít hermeneutika

místo například ve vědě. Na druhou stranu to jen více podtrhává postoj, který Ricoeur zaujímá

k hermeneutice jako prostředek pro začlenění světa textu do světa čtenáře. Text se vyjevuje

jako mnohoznačný prvek a tak je moţné, ţe kaţdá interpretace daného textu bude jiná. Sám se

tedy snaţí o překonání postoje stoprocentní pravdy v hermeneutice.

Třetí částí je pohled na text, který obsahuje „potencionální horizonty významu“141

,

které je moţné aktualizovat různými cestami. Čtení je korigováno významy, které se

nacházejí, jak Ricoeur říká na „okrajích potenciálních významů“.142

Ty pak stojí kolem

významového centra textu. Pokud mají tyto významu ovlivňovat naši interpretaci, je nutné,

abychom je odhadli.

S odhadováním textu souvisí i proces validace. Takový proces však nikdy nemůţe

dostát „kvality“ jisté pravdivosti. Spíše se jedná o poukázání, ţe je některá interpretace

pravděpodobnější neţ jiná. V tomto bodě se opět musíme vzdát prvku pravdivosti, pokud se

chceme zabývat hermeneutikou. V Ricoeurově pojetí je validace argumentační disciplína,

kterou je moţné přirovnat k interpretačnímu charakteru výkladu práva. Jakým způsobem se

pak Ricoeur vypořádává se zařazením tohoto jevu do vědecké sféry, která je v současné době

tolik podřízená aktu verifikace? Pro nezkreslenou ilustraci uvádím citát: „Metoda sbíhání

indicií, která je charakteristická pro logiku subjektivní pravděpodobnosti, poskytuje pevnou

základnu pro vědu o individuum, kterou je moţné právem nazývat vědou. A jestliţe je text

kvaziindividuem, validace interpretace, kterou na něj aplikujeme, můţeme povaţovat za

postup poskytující textu vědecké poznání.“143

Chápání je tedy vedeno jako odhadování

a vysvětlení se tak stává validací.144

Reference

Pro interpretaci v literární sféře je podstatná problematika reference. Pokud přeneseme

koncept reference mluveného projevu do oblasti literárního díla, ukáţe se, ţe význam textu

nestojí v pozadí textu, ale před ním. To znamená, ţe se v textu mluví o moţném světě

141 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105. 142 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 106. 143 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 107. 144 Viz Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 108.

52

a moţných postupech, jak se v něm orientovat. Popis dané situace v psaném textu slouţí jako

ostenze v mluveném projevu. Prostřednictvím interpretaci jsme schopni uchopit záleţitost

světa, které se před námi otevírá v podobě neostenzivní reference textu.145

Ve vztahu k textu se před člověkem otevírají dvě moţnosti jeho zachycení. Prvním

přístupem je vysvětlení. Prostřednictvím něho čtení prohlubuje a prodluţuje napětí,

které působí na textovou referenci vzhledem k okolnímu světu a publiku, které poslouchá

mluvícího jedince. Co se však stane, pokud toto napětí přerušíme? Podle Ricoeura se tím

dostaneme k druhému přístupu, kdy do popředí vejde akt čtení. Jeho hlavním cílem je

textovou stránku díla přeměnit na promluvu. Pomocí čtení se dostáváme k bodu, kdy „pouhý“

text postupuje do oblasti významu. Samotný akt čtení je umoţněn díky neuzavřenosti textu.

Text se před námi neuzavírá do sebe, ale je otevřen k nejrůznějším jiným věcem. I v rámci

čtení je nutné pracovat s diskursem. Nyní v tom smyslu, ţe díky čtení není text omezen jen na

svůj vlastní diskurs, ale je zároveň propojen s novým diskursem. Propojením diskursů dochází

k odhalení původní schopnosti obnovování, které je právě tím otevřeným charakterem, který

umoţňuje přístup jiného pohledu. Z toho lze odvodit i funkci interpretace, která je důsledkem

této moţnosti propojení a obnovení diskursu.146

Ricoeur tvrdí, ţe v procesu interpretace lze říci, ţe se četba podobá řeči. Nelze to však

chápat tak, ţe by byly vzájemně ekvivalentní. Pouze dochází k určité podobnosti. Čtení totiţ

svého vrcholu proţívá v určitém konkrétním aktu, který souvisí s textem stejně tak jako

mluvený projev souvisí s diskursem ve smyslu události a případu diskursu. Pokud se

podíváme na text z formální stránky, můţeme v něm podle Ricoeura rozeznávat smysl

a strukturu. Nyní po aplikaci výše zmíněných poznatků – přihlédnutí a zapojení diskursu

čtenáře – se text rozšiřuje, umoţňuje nám v něm nacházet i význam. S tím souvisí i přidání

dalších lingvistických smyslů. Smysl textu s sebou nese sémiotický obsah. Při přičlenění

významu se přidává sémantický obsah.147

Tato koncepce interpretace je značně subjektivní. Interpretovat v tomto smyslu

znamená osvojit si „tady a teď“ ze záměru textu. Pokud do procesu interpretace zapojíme

145 Ricoeur, Paul; „Metaphor...“; s. 106. 146 Ricoeur, Paul; Hermeneutics...; s. 157-158. 147 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 159.

53

určité body strukturální analýzy, rozšíří se vnímatelný smysl od autora textu k tomu, kdo je

ochoten podrobit se jeho příkazům. Podle Ricoeura se nás samotný text snaţí zapojit

a vtáhnout do svého významu. Vysvětlení významu pak znamená proniknutí do struktur

daného textu, zachycení vzájemných vztahů závislosti, díky nimţ je text jako celek spojen

dohromady. Na základě těchto úvah Ricooeur dochází k závěru, ţe je nutné přehodnotit

chápání interpretace jako ryze subjektivní záleţitosti. Interpretace tak uţ není jen proces

působící na text, ale stává se z ní samotný proces textu.

Sám Ricoeur podotýká, ţe chápání interpretace z intratextové pozice nebyla něčím

obvyklým. Inspirací pro toto chápání interpretace mu byl Aristotelův spis O interpretaci.

Hermenetia je v jeho pojetí činem jazyka o věcech. Interpretace je pak proces, kdy jazyk

zprostředkovává náš vztah k věcem prostřednictvím znaků. V obecném smyslu je to tak

samotný diskurs, který v procesu označování sám interpretuje.148

Jako hlavní ideu, kterou

Ricoeur přebírá od Aristotela je pojetí interpretace jako interpretaci prostřednictvím jazyka na

rozdíl od interpretace jazyka.

Další myslitel, který ovlivnil Paula Ricoeura, byl Charles Sanders Peirce. Od něho si

Ricoeur vybral pojetí interpretace, která je svou koncepcí blízká jeho vlastnímu pojetí, totiţ

odkaz na samotný text a jeho vnitřní struktury. Ricoeur si od něho jako stěţejní myšlenku pro

své další rozvíjení teorie interpretace bere jeho odlišení vztahu mezi objektem a znakem

a mezi znakem a interpretem. Vztah mezi znakem a interpretem se odlišuje tím, ţe je tento

vztah vţdy otevřený. To znamená, ţe vţdy existuje nějaký schopný interpret, který

zprostředkovává základní vztah.149

Postoj Peirce se odlišuje od hlavního Ricoeurova záměru

v oblasti, na níţ je aplikován. Jeho interpret zahrnuje oblast znaků, kdeţto Ricoeurovým

záměrem je oblast textu ve smyslu výpovědi. K tomu, aby ospravedlnil analogii mezi

Peirceovým interpretem a svým chápání interpreta, vyuţívá část strukturalistického přístupu.

K tomu, aby se v rámci strukturalismu mohly zákony organizace přesunout ze sloţek úrovní

z vět na rovnost vět. Konkrétním příkladem v prostředí strukturalismu je „fonologická

148 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 161-162. 149 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163.

54

struktura jazyka, která slouţí jako kódující model struktur vyšší artikulace“.150

Ricoeur tohoto

vyuţívá při odvozování charakteristik „slovních jednotek (...) na úroveň výroků a textů“.151

Otevřená řada interpretů, které jsou dány na vztah znaku k objektu, otevírá trojúhelník vztahů

mezi objektem, znakem a interpretem. Tuto trojici je moţné převést i na problematiku textu.

Objektem se v tomto případě stává text sám, znak je hloubka sémantického odhalení pomocí

strukturální analýzy a jako poslední je tu kategorie interpretů, jejichţ interpretace je dána

interpretující komunitou a jako taková byla začleněna do dynamiky textu. Jako takové jde

o práci významu na základě samotného textu.152

150 „(...) the phonological structure of language which servesas the coding model of structures of higher

articulation“ Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163. 151 „(...) lexical units (...) onto the plane of statements and texts.“ Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163. 152 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163-164.

55

5. Metafora

Problém metafory spočívá v jejím rozsahu ve smyslu, do jakých oblastí problém

metafory dosahuje. Není totiţ omezena pouze na umělecké dílo, ale je v mysli kaţdého

člověka. Záleţí tedy na moţnostech a schopnostech člověka, jakým způsobem bude schopen

uplatňovat svou kreativitu.153

Metafora představuje „svébytný sémantický jev“154

, který byl

chápán uţ v antice jako trochu odlišný druh projevu. Pro co nejlepší orientaci při studiu

metafory je nutné se vracet k jejímu sémantickému rozměru, protoţe význam je nosným

prvkem díla. Aby bylo moţné hovořit o metafoře, je nutné znát její význam, coţ podle

Pavelky znamená „pochopit mechanismy, které tento význam konstruují“ 155

. Ricoeur se

problému metafory obsáhle věnuje ve svém díle Živá metafora (La métaphor vive), v souboru

přenášek Teorie interpretace a také ve článku Metafora a hlavní problém hermeneutiky.

V pohledu na metaforu se Ricoeur přiklání k moderním teoriím, které podle něj

reprezentují například I. A. Richards, Max Black, Monroe Beardsley. Stěţejní myšlenku,

kterou si od nich vzal a kterou dále vyuţívá pro své rozpracování metafory je, ţe kaţdé slovo

má svůj metaforický význam ve specifických kontextech, v nichţ slova nemají svůj doslovný

význam. Za změnou významu stojí konflikt mezi doslovnými významy a přetvořenými

významy. Doslovný význam nám pak poskytuje klíč k nalezení nového významu, který je

schopný se shodovat s kontextem věty a následně přetvořit její význam.156

Pokud se podíváme na samu metaforu, nyní uţ ve smyslu jejího metaforického

významu, zjistíme, ţe její význam těţko budeme hledat ve slovníku. Díky tomuto postoji

Ricoeur tvrdí, ţe lze pokračovat v rozlišení a oddělení metaforického významu a významu

literárního. Abychom tento prvek mohli potvrdit, je nutné, aby byl literární význam chápán

jako sloţenina slov, které mají své určené místo v dané slovní zásobě. Avšak Ricoeur se spíše

přiklání k takovému pojetí literárního významu, který označuje „totalitou sémantického

pole“.157

Nejedná se tedy o původní význam slova na slovní úrovni.158

Jinými slovy je

literární význam souborem moţných kontextuálních pouţití, která utvářejí polysemii slova.159

153 Pavelka, Jiří; Anatomie metafory; Brno: Blok 1982; s. 19. 154 Pavelka; Anatomie…; s. 28. 155 Pavelka; Anatomie…; s. 28. 156 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 101. 157 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 169. 158 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 169. 159 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 169

56

Pokud pouţijeme metaforického významu, musíme si uvědomit, ţe tento význam je zasazen

do kontextuální záměny významu.160

Z výše řečeného je vidět, ţe v metaforickém výroku vzniká díky kontextuálnosti nový

význam, který můţeme nazvat událostí, pokud existuje pouze v tomto určitém kontextu.

Na druhou stranu v tomto stejném případě můţe být i opakována a tím být poznána jako

identická.161

Porozumění metafoře nám můţe pomoci při pochopení nějakého delšího textu.

V tomto ohledu je metafora důleţitým prvkem pro výklad textu. Zabýváme se tedy jen tou

úlohou významu, který podporuje pochopení smyslu – imanentní model diskursu. Z jiného

pohledu nám porozumění textu pomůţe rozšifrovat a detekovat klíč k metafoře.

Význam metafory můţe mít několik variant. Ricoeur ukazuje, ţe metafory mohou být

z mnoţiny nejrůznějších jazykových útvarů charakterizovány na základě své krátkosti,

většinou ve formě pouhých slov.162

K tomu, aby mohl rozvinout svou charakteristiku metafory, je nutné zařadit ji do

širšího kontextu. Podobně jako text je i metafora, respektive slova, která mají metaforický

význam, součástí diskursu. Ricoeura však nezajímá celá oblast, kterou můţe diskurs pokrýt,

ale vybírá si jen takové oblasti, které se mu hodí pro zařazení či podřazení metafory diskursu.

V tomto ohledu uvádí pět bodů, v nichţ se metafora projevuje jako diskurs. První

charakteristikou je kategorie události, druhou smysl prostřednictvím určité struktury, třetí je

kategorie činu, ve čtvrté se jedná o obsaţení dvou různých rysů. Poslední charakteristikou je

chápání diskursu jako odkaz k dvěma referencím. První bod ukazuje diskurs jako událost,

coţ obnáší moţnost jeho momentální existence, která se objeví a za nějakou dobu můţe

zmizet. Zároveň na základě svého smyslu můţe být identifikována a znovu identifikována

(reidentifikována).163

Metafoře tedy lze přisoudit událost, a to na základě kontextuálního dění,

které vytváří význam slova. Pokud je nový význam, který s sebou metafora přináší, natolik

ustálen, ţe se stane běţnou součástí mluvy, můţe být její význam přiřazen do jazyka. Stane se

tedy součástí jazykového systému. V tomto bodě uţ ale nelze mluvit o daném významu slova

jako o metafoře, neboť daný význam slova uţ ztratil ze své novosti a momentální inovaci

160 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 170. 161 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 170. 162 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 96. 163 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97.

57

jazyka. V tomto smyslu je nutné upřesnit, ţe pouze „opravdové“ metafory v sobě obsahují

událost a smysl.164

V druhém bodě se otevírá problém vnitřní opozice mezi označením

jednotlivých věcí a sféry obecných tvrzení. Z tohoto hlediska by metafora měla záviset na

připisování charakteru k hlavnímu subjektu věty.165

Metafora funguje jako označení subjektu

ve větě.

Role třetího bodu – otázky mluvních aktů – by se měla ukázat v okamţiku,

kdy budeme chtít metaforu zasadit do konkrétních textových útvarů.

Čtvrtý bod ukazuje, ţe kaţdý diskurs má dva póly, a to smysl a referenci. Rozlišujeme

mezi formou řečeného, tedy pouţívanými slovy a to, o čem se mluvilo.

Poslední bod ukazuje, ţe diskurs obsahuje dva typy referencí. Odkazuje nejen

k mimolingvistické realitě ve formě světa, ale také k jeho vlastnímu mluvčímu díky

specifickým znakům, které mají svou funkci ve větě. Tuto funkci mohou zastupovat například

osobní zájmena.166

Spojení mezi metaforou a diskursem je potřeba ospravedlnit, neboť chápání metafory

jako přeměny významu vět nebo slov odkazuje na to, ţe by se měla týkat jen krátkých útvarů,

které by byly ještě kratší neţ věty. Pokud se ale podíváme na slovo, ze sémantického hlediska

mají slova svůj aktuální význam jen ve větě, na rozdíl od slov, které nacházíme ve slovníku.

Ta mají význam potenciální. Sémantika nám tedy ukazuje, ţe metaforický význam slova

nelze najít ve slovnících. Opět se tímto vracíme k původnímu předpokladu, ţe význam

metafory je nutné hledat v kontextuálním prostředí.167

Není to ţádná entita, kterou bychom

měli předepsanou a vysvětlenou jako pevný významový bod.

I kdyţ jsme se pokusili z určitého hlediska zařadit metaforu pod sjednocující princip

diskursu, stále je tu otázka, zda je moţné nahlíţet na vysvětlení/interpretaci a vysvětlení

metafory jako na podobný proces, který se však odehrává na různých úrovních. V prvním

případě na úrovni věty a v druhém na úrovni slova.168

164 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 99-100. 165 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97 166 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97-98. 167 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 99. 168 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100.

58

V případě, ţe člověk chce interpretovat delší text, je důleţité, aby byl schopen

porozumět slovům, která daný text vyplňují.169

A z tohoto pohledu se můţeme dívat na

metaforu. Tím, ţe ji porozumíme, dostaneme prostředek pro porozumění celého textu.

V okamţiku, kdy nebudeme schopni rozklíčovat smysl metafory, nebudeme správně rozumět

ani textu. Tento přístup slouţí jen pro porozumění smyslu, „imanentnímu designu

diskursu“.170

V podstatě platí to samé i naopak a právě tento přístup je podstatný pro náš problém

interpretace. Porozumění celému textu umoţňuje, ţe jsme schopni identifikovat a vyloţit

metaforu. Díky takovému pohledu jsme schopni podchytit referenci – „úmyslný směr ke

světu a reflexní směr směrem k sobě“171

. Interpretace se tak bude věnovat hledání síly práce

k jejímu vlastnímu světu. Zároveň tím tak otevírá prostor novému pojetí hermeneutického

kruhu. Uţ nejde pouze o běţný trojúhelník předporozumění, seznámení s textem a případná

změna postoje na základě seznámení s dílem. Součástí nového kruhu je představa

projektovaných světů a rozvoj sebeporozumění před těmito novými světy.172

Na základě výše řečeného Ricoeur postavil pracovní hypotézu metafory, v souvislosti

s přechodem metafory k textu na bázi vnímání jejího smyslu a vysvětlení tohoto smyslu.

Následně zachycuje metaforu z textu na základě reference práce/díla ke světu a k člověku

samému. Právě pod tímto bodem se skrývá pojetí interpretace vzhledem k metafoře.173

Je však otázkou, zda je moţné nějaké rysy vysvětlení metafory vyuţít pro

zkonstruování paradigmatu pro problematiku vysvětlení textu. Jako první je nutné pouţívat

sloţitější typy metafor. Pokud se toto budeme snaţit uskutečnit, respektive dokázat,

jednoduchá metafory nepomohou. Jejich nedostatečnost tkví v tom, ţe se jimi vyhneme

problému rozpoznání významu, který je významem slova. Moţnost, s níţ lze význam poznat,

je zkonstruovat ho, neboť tím je dán význam věty.

Max Black a Monroe Beardsley říkají, ţe význam slova není závislý na sémantických

a syntaktických pravidlech, které lze souhrnně zařadit pod literární pouţití slova. Význam

169 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100. 170 „the imanent design of discourse“ Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100. 171 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100. 172 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101. 173 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101.

59

slova je mimo literární pravidla určen i jiným typem pravidel. Tato pravidla jsou určena

skupinou lidí, která daný význam vyuţívá.174

Protoţe ale metaforu chceme chápat jako prvek, který přináší nový význam, musíme

na ni nazírat jako na něco víc neţ jen pouhou náhradu slova jiným slovem. V případě,

ţe nějaké slovo nahradíme slovem jiným, konečný výsledek bude takový, ţe nedostaneme

ţádný nový význam, vyuţijeme pouze synonyma slova. Nic nového a jiného se s větou

a smyslem věty nestane.

Musíme předpokládat systém všedních věcí (commonplaces), abychom mohli

následovat směry pro zkonstruování nového významu. Měli bychom se ptát po procesu

interakce, aby bylo moţné vysvětlit případy nové metafory v nových kontextech.175

Díky Beardsleyho teorii metafory Ricoeur vyuţívá zařazení „logické absurdity“.

Její princip spočívá v tom, ţe máme na výběr, zdali se budeme drţet doslovného významu

slov, díky čemuţ můţeme ztratit smysl dané věty nebo můţeme vytvořit nový smysl,

abychom tak pozměnili význam věty. Taková věta pak bude mít smysl. Pořád ale není

zodpovězena otázka, odkud se vezme nový význam věty.176

Metafora přeměňuje aktuální nebo přiřazenou vlastnost na smysl. Alespoň k takovému

závěru došel Beardsley. Díky tomu můţeme říci, ţe metafora neaktualizuje jen moţný

význam, ale zakládá ho jako jeden z hlavních prvků. Pokud budeme mluvit

o vlastnosti věcí nebo objektů, které ještě nebyly myšleny, je nutné připustit, ţe nový význam

není vzat odkudkoliv. Řekneme-li, ţe metafora není kdekoliv sepsána, dovede nás to

k názoru, ţe je to „momentální výtvor jazyka, sémantická inovace, která nemá místo

v dosavadním systému jazyka“.177

Jak je tedy moţné hovořit o sémantické inovaci,

sémantické události jako smyslu, který můţe být identifikován a re-identifikován? Pokud

přihlédneme ke stanovisku posluchače nebo čtenáře, budeme zacházet s novostí významu

jako protějšek (z pohledu autora) konstrukce ze strany čtenáře. Z tohoto pohledu je proces

vysvětlování jediným moţným přístupem k procesu tvoření. Takový přístup je velice

174 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101. 175 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 102. 176 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 102. 177 „(...) a momentaneous creation of language, a semantic innvation which has no status in language (...)“

Ricoeur; „Metaphor...“; s. 103.

60

podstatný, neboť pokud ho nepřijmeme, celá koncepce překonání metafory jako nahrazení

jednoho výrazu druhým nebude fungovat.178

Pro objasnění tohoto přístupu je nutné věnovat pozornost také vybudování sítě mezi

interakcemi. Prostřednictvím nich je moţné sestavit kontext, který bude unikátní a aktuální.

Díky tomu celá teorie směřuje k sémantické události jako průsečíku mezi několika

sémantickými jevy. Dosáhneme tak toho, ţe všechna slova, která budeme chápat jako celek,

budou dávat smysl. Aţ nyní můţeme říci, ţe „metaforická záměna“ (metaphorical twist) je

současně událostí a smyslem.179

Z tohoto objasnění se tak stává klíčová záleţitost pro objasnění metafory. Jako takové

se stává důkazem pro to, aby byla metafora chápána jako paradigma pro vysvětlení literárního

díla. Jsme schopni tak vytvořit význam textu stejně, jako ho utváříme u metaforických

výroků.180

Z hlediska interpretace je porozumění textu „klíčem“ pro porozumění metafoře.

Důvodem je diskurs. Některé jeho aspekty získávají na síle pouze v případě, ţe se dostane do

oblasti literárního díla. To s sebou nese prvek psaného projevu. Na této úrovni se jeho

součástí stává reference a sebereference. Oba prvky nejsou problematické, dokud nepřichází

na scénu text. V psaném projevu uţ nelze referenci vysvětlit pomocí ostenze. Veškerý obsah

literárních děl, ať uţ se jedná o jakýkoliv ţánr, popisují nejrůznější věci, které však reálně

neexistují. Jejich existence je umístěna ve specifickém prostředí a to prostředí světa textu.181

Metafora jako báseň v miniatuře

Svou teorii interpretace se Ricoeur snaţí přenést z textu jako dlouhého útvoru do

otázky metafory jako báseň v miniatuře. Délka metafory je totiţ příliš krátká, aby v sobě

mohla zahrnout „dialektiku mezi odhalením světa a porozuměním sobě samému před tímto

světem“.182

K tomu si vypomáhá Aristotelovým pojetím metafory. Jestliţe báseň vytváří

178 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103. 179 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103. 180 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103-104. 181 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 105. 182 „(..) this dialectic between disclosing a world and understanding one´s self in front of this world.“ Ricoeur;

„Metaphor...“; s. 108.

61

nějaký svět, je nutné, aby jazyk vyjadřoval svou kreativní sílu v určitém kontextu. Pokud

spojíme dohromady poesis básně a metaforu ve smyslu vznikajícího smyslu, dostaneme smysl

současně pro metaforu i poezii. Tímto způsobem se před námi otevírá hlavní přístup k síle

metafory. To, ţe se textové interpretaci dostává prvotního postavení při analýze metafory,

neznamená, ţe vztah mezi oběma není reciproční. „Pokud je interpretace lokální metafory

objasněna interpretací textu jako celku a pomocí rozuzlení svébytného druhu světa, který

projektuje, interpretace básně jako celku je řízena objasněním metafory jako lokálního

fenoménu.“183

Chápání metafory jako básně v miniatuře s sebou přináší problém. Pokud bude tento

koncept povaţován za hypotézu, kdy je moţné vyloţit uspokojující počet způsobů

umoţňujících je implikovat na jádro samotné básně, pak je nutné, aby stejný přístup mohl být

aplikován na daleko rozsáhlejší entity neţ je celá báseň.184

I kdyţ se budeme dívat na

metaforu jako báseň v miniatuře, musí se na ní vztahovat celé spektrum moţností interpretace

a popisu jako by to byla báseň celá. Díky tomu se tak z metafory stává paradigma pro

interpretaci díla.

Důvodem proč si však vybral pojmenování metafory jako básně v miniatuře je právě

ta skutečnost, ţe je schopna do sebe absorbovat veškeré nuance, s nimiţ se můţeme setkat

v básnických dílech a ve zkratce je zaznamenat. Její význam díky kontextovosti je natolik

bohatý a košatý, ţe jeho přesné vymezení je jen těţko postihnutelné. Vrátím se k úvodu celé

kapitoly věnované metafoře, neboť jsem tam zmiňovala, ţe její pochopení záleţí na

schopnostech kaţdého člověka, neboť pouze na něm záleţí, co pod konkrétním výrazem

spatří.

Sémantické gesto Jana Mukařovského

Ve své studii Genetika smyslu v Máchově poezii se Mukařovský zmiňuje

o sémantickém gestu, přičemţ ho i jasně specifikuje. Nelze samozřejmě říci, ţe by tento

koncept viděl světlo světa aţ v této studii. Jiţ dřívější studie ukazovaly, ţe se formuje

183 „(...) if the interpretation of local metaphors is enlightened by the interpretation of the text as a whole and by

the disentanglement of the kind of world it projects, the interpretation of the poem as a whole is controlled,

reciprocally, by the explication of metaphor as a local phenomenon.“ Ricoeur; „Metaphor…“; s. 110. 184 Ricoeur, Paul; La métaphore vive; Paris: Éditions du Seuil 1975; s. 121.

62

Mukařovského pojetí, které nakonec vykrystalizovalo ve formě sémantického gesta.

Sémantické gesto v této studii charakterizuje jako obsahově nespecifické (a v tomto smyslu –

chceme-li – formální) gesto, „jímţ básník prvky svého díla vybíral a slučoval ve významovou

jednotku. A ještě: mluvíme-li o jednotě, nemáme na mysli ono sjednocení, jeţ se při četbě

teprve postupně uskutečňuje pomocí kompozičního půdorysu, nýbrţ jednotnost dynamického

stavebního principu, která se uplatňuje v sebemenším úseku díla a záleţí v jednotné

a jednotící systematizaci sloţek.“185

Lze tedy říci, ţe v pojetí sémantického gesta se projevují

dva základní stavební kameny – význam a dynamičnost. Významem Mukařovský míní takový

typ významu, který není specifikován obsahem díla, ani kategoriemi a oblastmi významů

a ani se nesnaţí o zkoumání filozofického dosahu v tomto případě Máchova díla.186

Významem rozumí veškeré kategorie a utvářející sféry díla, které se v něm promítají

a společnými silami ho utvářejí.

Mukařovský vyuţívá sémantického gesta a jeho dynamiky jako prostředek pro

vyvedení „kompozičního rozboru“ ze statického ustrnutí. Vychází z předpokladu, ţe existuje

paralela mezi významovou výstavbou věty a většího celku, potaţmo celého díla. Jejím

prostřednictvím je moţné pokročit od rozboru jazykového k rozboru významové stavby textu.

Tím, ţe se na kompoziční rozbor aplikují zásady významové dynamiky, je moţné v textu

zjistit „formální, a přece konkrétní sémantické gesto“187

. Podstatným rysem sémantického

gesta, který Mukařovský uvádí ve studii O jazyce básnickém, je i přes jeho „formálnost“

odlišnost od formy chápané jako vnější obal díla. Obsahuje v sobě „významovou intenci“ a to

i přes svou kvalitativní neurčenost. Ještě jednou zmíním jeho významové určení, neboť jeho

prostřednictvím se před čtenářem otevírá moţnost pro pochopení díla a zachycení aspektů,

které ho formovaly. Mezi tyto aspekty lze zařadit básníkovu osobnost, společnost a kulturu.188

Pojem „sémantické gesto“ není jednoznačné, v průběhu času se jeho význam

proměňoval a rozšiřoval. Hlavním rysem, který Mukařovský přidal do tohoto konceptu, je

prvek čtenáře. Sémantické gesto v sobě propojuje jednotu stylu a významové sjednocení.

Textu je tedy poskytnuta vlastnost, aby mohl být přijat čtenářem a zároveň, aby bylo do něj

vneseno čtenářovo zaujetí.189

Čtenář hraje v pojetí sémantického gesta důleţitou roli, neboť

185 Mukařovský, Jan; „Genetika smyslu v Máchově poezii“ in: Mukařovský, Jan; Studie II; Brno: Host 2001; s.

305. 186 Mukařovský; „Genetika…“; s. 305. 187 Mukařovský, Jan; „O jazyce básnickém“ in: Mukařovský, Jan; Studie II;, Brno: Host 2001; s. 61. 188 Mukařovský; „O jazyce…“; s. 62. 189 Jankovič, Milan; Cesty za smyslem literárního díla; Praha: Karolinum 2005; s. 276.

63

bez jeho vlastního přínosu a intence by se významové sjednocení, které je charakteristickou

sémantického gesta, nemohlo uskutečnit. Jeho součástí je i „spoluproţívaný akt“190

– dílo se

tak pro čtenáře stává ţivé. Jeho prostřednictvím je zatahován do básníkova světa, a přestoţe

tento akt není zprostředkovatelný, určuje význam díla.191

Na příkladu Máchova Máje ukazuje, jakým způsobem se můţe promítat významová

neurčitost. Naráţí tak na Máchova epiteta, která ji zprostředkovávají. Jako příklad je moţné

uvést „večerní máj“. Významová neurčitost pojmu „večerní“ netkví podle Mukařovského

v samotném slovu, ale ve spojení adjektiva se substantivem. „večerní“ nás odkazuje

k určitému jasně a krátce ohraničeného časovému údobí – večeru. „Máj“ naopak označuje

celý měsíc, který zahrnuje všechny fáze dne a ne jen večer. Nejasný význam značí také

mnohovýznamovost, které před čtenáře slovní spojení staví. Dále se taková spojení vyznačují

svou nezvyklostí a neočekávaností.192

Mukařovský podotýká, ţe „význam slova je cosi sloţitého“.193

Určitou vlastností

kaţdého slova je jeho schopnost umoţnit nám skrze sebe nahlédnout i do jiných významů, neţ

které bezprostředně představuje. K tomu, abychom byli schopni rozpoznat jednotlivé nuance

významů slov, se neobejdeme bez kontextů. Pouze v rámci kontextu mohou vyplynout na

povrch významy, které dané slovo prvoplánově neobsahuje.194

Neurčitost významového spojení, které ve svém díle pouţívá Mácha, vyplývá

z prvotní neslučitelnosti významů podstatných a přídavných jmen. Podle Mukařovského totiţ

podstatná jména ve spojení vytvářejí určitou významovou osu, která je dále rozvíjena

přidanými přídavnými jmény. Takový postup u Máchových slovních spojení není patrný.

Podstatné jméno se nestává významovou osou a akcesorní významy se tak nemají o co opřít,

čímţ vzniká dojem mnohovrstevnatosti slovního spojení, které na čtenáře působí několika

různými asociacemi.195

Jak bylo vidět z předešlého popisu, významová neurčitost spojení

podstatných a přídavných jmen je dána „potlačením významového jádra substantiva“196

, tím

nastane stav, kdy „spojení pozbude pevné významové osy a (…) se uvolní bohatý soubor

190 Jankovič; Cesty...; s. 278. 191 Jankovič; Cesty...; s. 278. 192 Mukařovský, Jan; Kapitoly z české poetiky III; Praha: Svoboda 1948; s. 111-112. 193 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 112. 194 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 113. 195 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 114. 196 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 116.

64

akcesorních významů“.197

Mukařovský ve své studii dále pokračuje v analýze dalších

slovních spojení, na nichţ ukazuje stejný průběh, jaký je patrný z dvojice podstatného

a přídavného jména. Pro naše účely není nutné ukazovat všechny formy. Šlo spíše o nastínění

obecného rámce, v němţ se na konkrétních částech ukazuje významová neurčitost. Tím se

také ukázalo, jakým způsobem s tímto pojmem Mukařovský pracoval.

Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta

Při srovnávání těchto dvou prvků se nelze opírat o vzájemnou časovou linku ani

o odkaz Ricoeura na sémantické gesto Mukařovského. Nikde jsem nenašla doklady o tom,

ţe by byl blíţe obeznámen s Praţským lingvistickým krouţkem. Nicméně lze srovnávat dva

koncepty k přístupu k dílu, a to konkrétně k dílu básnickém. Sémantické gesto totiţ

Mukařovský prvotně dokládá na básnickém díle Máchova Máje, a jak jsem se snaţila ukázat

v předešlé části věnované bliţšímu vysvětlení sémantického gesta, básnické vyjadřování má

velice blízko k metafoře, pokud jí není zcela.

Základní koncept básně v miniatuře je její zhuštění významové obsaţnosti do jediného

slova. Toto slovo se pak stává natolik bohatým, ţe se v něm projevují všechny postupy, jako

je tomu u básně. Protoţe Ricoeur zařazuje metaforu pod sloţku diskursu, odráţí se v ní

dynamický proces, který je pro něj charakteristický. V tomto smyslu je schéma podobné

sémantickému gestu, neboť i to vyjadřuje dynamiku procesu tvorby a spolutvorby významu.

Jak v konceptu metafory jako básně v miniatuře, tak v naplňování sémantického gesta

sehrává důleţitou roli kontext, v němţ se daná slova objevují. Sama o sobě totiţ mohou mít

úplně jiný smysl, ţe který nabývají v díle. Záleţí potom, v jakém kontextu se objevují,

aby jim čtenář přiřkl adekvátní význam. Naplnění slova významem tak nezáleţí na slovu

samém, ale na okolních vazbách, v nichţ je pouţito, a které tak modifikují jeho význam.

Dalším společným prvkem je čtenář. I kdyţ Ricoeur čtenáře v tomto případě příliš

nezmiňuje, Mukařovský si všímá, a je nutno podotknout, ţe také aţ v pozdější době, ţe čtenář

sehrává důleţitou roli, neboť se spolupodílí na vytvářeném významu díla. Bez jeho invence

197 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 116.

65

by samotný text pozbýval takové bohatosti významu, jakou do něj můţe vpravit postava

čtenáře.

V porovnání metafory jako básně v miniatuře se sémantickým gestem vystupuje jeden

aspekt metafory daleko jasněji, neţ je tomu v případě samotného pohledu na metaforu. Jedná

se o její vliv na porozumění textu, coţ vede k tomu, ţe se stává jedním z prvků, na který se

v procesu interpretace musí čtenář zaměřit.

Tvrdit, ţe tyto dvě koncepce jsou vzájemně podobné natolik, ţe nemají ţádné rozdíly,

by bylo mylné. Sémantické gesto je daleko více obsaţné, neţ je tomu u básně v miniatuře.

Důvodem je fakt, ţe sémantické gesto se v myšlení Mukařovského vyvíjelo, ale Ricoeur přijal

tezi o básni v miniatuře, neboť mu zapadala do jeho chápání metafory jako principu

porozumění ve zkratce a v podstatě tak vystihovalo obsah toho, co chtěl konceptem metafory

vyjádřit. U sémantického gesta je daleko více rozvinuta ta stránka, kdy jeho prostřednictvím

dochází k poznání a pochopení textu, neboť v sobě slučuje všechny prvky, které se na

konečném významu díla podílejí. Nezdá se mi, ţe by tuto stránku Ricoeur úplně rozvíjel,

i kdyţ je patrný jeho zájem ukázat, ţe se metafora stává klíčovým prvkem pro celou koncepci

procesu porozumění, neboť je schopna do sebe pojmout imanentní strukturu díla a poskytnout

tak prostředek pro jeho interpretaci. Avšak tuto schopnost přiřazuje samotnému textu, jeho

příjemce zůstává upozaděn, i kdyţ je to vlastně on, kdo je schopen rozpoznat metaforický

význam a začlenit ho tak do celkového kontextu díla a díky tomu mu porozumět.

Tím, ţe je moţné prostřednictvím metafory poznat, jaké významy se v textu objevují,

lze také postihnout veškeré vazby, které text obsahuje, a díky tomu je spojit do určitého

významu, který je následně přiřknut dílu jako celku. Zde opět sehrává roli komplexnost,

v níţ je třeba metaforu uchopit pro její pochopení a tedy i pochopení celého textu, neboť bez

pochopení metafory není šance pro pochopení textu. V tomto bodě se nachází nejvíce

podobnosti se sémantickým gestem, neboť jeho prostřednictvím jsou také zachyceny veškeré

významy, které daný text můţe obsahovat.

66

Závěr

Celá práce byla koncipována jako vhled do jednotlivých hermeneutických kategorií,

o které se Ricoeur opíral. Protoţe se v textu jednalo převáţně o popis, chtěla bych se na závěr

zaměřit na to, co nového Ricoeur přinesl hermeneutice a případně, kde vidím určité mezery

jeho koncepce.

Ve své eseji O interpretaci Ricoeur říká, ţe úloha hermeneutiky je dvojí. Zaprvé má

zachytit a rekonstruovat vnitřní dynamiku textu a jejím druhým cílem má být navrácení

způsobilosti (obsahu) díla k jeho vnějšímu vrţení do reprezentace světa, který mohou

obývat.198

První úlohu hermeneutiky se Ricoeur snaţí ilustrovat uţ od samého počátku, kdy

hovoří o diskursu jako základním prvku a prostředku, kterému se snaţíme rozumět. Diskurs

pro něj symbolizuje dynamiku, s níţ je uskutečňován. Problémem je, ţe v jeho psané podobě

se dynamika zčásti vytrácí, neboť je zachycen pouze jeho význam. Avšak i v psaném

prostředí se vyskytuje útvar, který Ricoeur zakládá na dynamičnosti a tím je metafora. Ať uţ

její dynamičnost spočívá v nutnosti myšlenkové práce pro získání jejího smyslu nebo v její

novosti, kdy je podle Ricoeura ţivou metaforou jen takové spojení, které je nové a nese

v sobě sémantickou inovaci, která by nás vlastně ani nenapadla.

V druhém případě se u Ricoeura objevuje jako prostředek pro dosaţení koncepce světa

textu, který je sice odlišný od světa reálného, ale má s ním určitá spojovací místa, neboť jinak

by nebylo moţné textu porozumět.

Přestoţe jsem ve své práci zachytila jen některé aspekty Ricoeurovy hermeneutiky,

které se zabývaly především jeho vztahem ke strukturalismu, myslím si, ţe se dají sledovat

obecné tendence, které jsou pro Ricoeura hlavní. Nelze tvrdit, ţe se jako autor nevyvíjel.

Nejvýraznější posun, jak uţ bylo zmíněno v samotné práci, je jeho postoj ke čtenáři.

Z počátku se jeho hermeneutika zaměřovala na text s tím, ţe především aspekt autora

ale i hodnota čtenáře byly upozaděny. Proti jeho snaze o oproštění hermeneutiky od

psychologizujících tendencí se nemohu vyjádřit negativně. Přesto jeho počáteční snaha drţet

se přísně textu a neohlíţet se na další „vnější“ vlivy mi přijde příliš radikální. Pokud se budu

snaţit porozumět textu v jeho komplexitě, je důleţité do toho zařadit i autora daného díla,

198 Ricoeur, Paul; Du texte...; s. 32.

67

minimálně z toho důvodu, ţe se budu časově orientovat, kdy bylo dílo sepsáno, coţ samo

o sobě můţe pomoci při snaze o pochopení jeho významu. Toto je však otázka úhlu pohledu

na otázku hermeneutiky, pokud však půjde o porozumění textu, pak by měly být v procesu

zkoumání přítomné všechny prvky, z nichţ se poté jako mozaika sestaví konečný prvek

porozumění.

Dalším prvkem je Ricoeurova snaha překonat Gadamerovu dialektiku pravdy

a metody. Nejsem si jistá, zda se to Ricoeurovi povedlo, neboť sám dochází k závěrům, ţe

neexistuje jediná správná interpretace textu, protoţe význam textu stojí před textem samým

a je jen na konkrétním interpretovi, jak se k jeho významu postaví. Z tohoto důvodu si

myslím, ţe institut pravdy není hlavním bodem, ke kterému by hermeneutika měla směřovat,

neboť proces interpretace je natolik individuální, ţe trvání na jediném pravdivém přístupu

k textu se zdá být nereálný.

Kategorie odstupu je z dalších prvků, v nichţ se snaţí překonat Gadamerův přístup

a zhodnotit tuto kategorii jako pozitivní a produktivní. Činí tak způsobem, ţe odstup zahrne

přímo do metodologie hermeneutiky. Stává se tak jednou ze sloţek, které jsou nedílnou

součástí hermeneutické reflexe, a s níţ interpret záměrně pracuje. Je to určitý prvek reflexe

postoje, který k textu zaujímá, i kdyţ většina jevů týkajících se odstupu souvisí přímo

s textem a ne s jeho interpretem.

Asi nejzajímavější kategorií, kterou Ricoeur ve svém pojetí hermeneutiky rozvádí, je

osvojení. Pomocí této kategorie Ricoeur ukazuje vztah mezi textem a jeho čtenářem.

Prostřednictvím četby na nás dílo určitým způsobem působí. Nejenţe mu přikládáme nějaký

význam, ale zároveň jsme prostřednictvím díla obohacováni. Ricoeurovi se díky této

koncepci podařilo postihnout fakt, ţe pomocí textu je nám umoţněno sebe-porozumění.

Osvojení neznamená pouhé přivlastnění nějakých externích poznatků do naší paměti, spíše je

to opět dynamický proces, díky němuţ jedinec nové poznatky zařazuje do svého horizontu

poznání, čímţ dochází k jeho rozšiřování. Nejde však jen o rozšiřování vědomostního

potenciálu jedince, ale také, jak bylo řečeno, o jeho sebe-porozumění. Myslím, ţe v tomto

konceptu se odráţí jeho zájem o psychoanalýzu, kterou sice v samotné práci nerozebírám,

ale je také jedním z přístupů, které se promítly do Ricoeurovy hermeneutiky. Prostřednictvím

textu a situacím, které na nás skrze něj působí, jsme schopni si rozšířit vlastní mínění o sobě.

Myslím, ţe by se pod toto dalo zařadit poznání hranic například naší tolerance, reakce na

situace, které jsme dosud nezaţili nebo inspiraci pro řešení situací v reálném světě. Text by

68

tak vystupoval v roli jakéhosi „terapeuta“, který s jedincem pracuje a otevírá mu moţnosti

nazírání na sebe sama jako člověka. Zdá se, ţe se v tomto aspektu odráţí konečný záměr

hermeneutiky.

69

Seznam použité literatury

Dilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980.

Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen

Hermeneutik. Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990.

Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitrag

zur Frage der Entmythologisierung“ in: týţ; Hermeneutik II. . Wahrheit und Methode.

Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck)

1993.

Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej

(ed.); Český strukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného

k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006.

Habermas, Jürgen; Knowledge and Human Interests; Boston: Beacon Press 1972.

Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen

1923-1944. Bd. 40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983.

Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha:

Academia 1982.

Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003.

Jankovič, Milan; Cesty za smyslem literárního díla; Praha: Karolinum 2005.

Jankovič, Milan; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003,

č.5.

Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofický

časopis 12, 1964, č. 5.

Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006.

Mukařovský, Jan; Kapitoly z české poetiky III; Praha: Svoboda 1948.

Mukařovský, Jan; Studie II; Brno: Host 2001.

Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček,

Jiří; Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host

2002.

Pavelka, Jiří; Anatomie metafory; Brno: Blok 1982.

Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969.

Ricoeur, Paul; Du texte à l´action. Essais d´hermeneutique II; Paris: Éditions du Seuil 1986.

70

Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action and

interpretation; Cambridge: Cambridge University Press 1981.

Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth:

Texas Christian Press 1976.

Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6,

1974, č. 1.

Ricoeur, Paul; La métaphore vive; Paris: Éditions du Seuil 1975.

Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; New

Literary History 5, 1973; č. 1.

Ricoeur, Paul; Temps et récit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985.

Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997.

Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004.

Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007.

Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge:

Cambridge University Press 1998.

Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006.