ZOOREKREACE

Vlasta Karásková

Tomáš Dohnal

Publikace vznikla v rámci řešení projektu „Podpora atraktivnosti nového studijního

oboru Aplikované pohybové aktivity“ CZ.1.07/2.2.00/15.0263.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem

České republiky.

Prolog..............................................................................................................................4

1 Člověk, společnost, životní styl, životní způsob, kvalita života..................................5

1.1 Člověk a společnost...............................................................................................5

1.2 Životní styl, životní způsob, kvalita života.........................................................10

1.3 Pohybová aktivita, zdraví...................................................................................16

1.4 Volný čas.............................................................................................................22

2 Zvířata v životě člověka.............................................................................................24

2.1 Zooterapie...........................................................................................................24

2.2 Zoorekreace.........................................................................................................26

2.2.1 Zoorekreace v období dětství...........................................................................27

2.2.2 Zoorekreace v období dospělosti.....................................................................30

2.2.3 Zoorekreace v období seniorském...................................................................31

Závěr.............................................................................................................................34

Použitá literatura...........................................................................................................35

Prolog

Pro název této publikace jsme zvolili termín, který dosud není v kinatropologické

terminologii běžný. Vedla nás k tomu skutečnost, že v dnešní době plní zooterapie i některé

funkce pohybové rekreace a naopak a v rámci rekreačních aktivit je dnes využívání zvířat

naprosto běžné. Teoretických podkladů pro interdisciplinární přístup v tomto směru sice není

mnoho, avšak věříme, že vnímavý čtenář s námi bude po přečtení publikace jistě souhlasit, že

termín zoorekreace má právo na svoji existenci. V předložené publikaci se pokusíme tuto

skutečnost prokázat a v odborné terminologii zakotvit termín zoorekreace jako samostatnou

formu rekreace.

Jsme přesvědčeni o tom, že pedagogové, kteří se orientují na volnočasové aktivity

osob zdravých i s postižením, by se měli seznámit se základy zoorekreace. Měli by vědět o

možnostech kultivace osobnosti prostřednictvím zvířete i to, jakým přínosem je zvíře

pro životní styl a kvalitu života člověka.

Autoři

1 Člověk, společnost, životní styl, životní způsob, kvalita života

1.1 Člověk a společnost

Nejen naše společnost, ale společnosti vyspělých států se potýkají se stále narůstajícím

problémem a tím je nárůst neinfekčních nemocí jako je například obezita, kardiovaskulární

onemocnění nebo cukrovka. Tento stav velmi úzce souvisí se změnou (úrovní) životního stylu

člověka, ale také s pojetím (přístupem) společnosti k dané problematice – tedy odrazem

v životním způsobu dané společnosti. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že

neinfekční nemoci mají na svědomí více než 60 % úmrtí na světě (Word Health Organization,

2003).

Kalman (2005) konstatuje, že pohybová aktivita je nezbytná pro naše zdraví. Mnoho

experimentů a vědeckých důkazů potvrzuje, že adekvátní pravidelná pohybová aktivita přináší

lidem – mužům a ženám všech věkových skupin, v různých zdravotních stavech, včetně lidí

s psychických či fyzickým postižením – širokou škálu fyzického, sociálního a mentálního

užitku.

Autor tamtéž také zdůrazňuje, že být aktivní není jen názor či rozhodnutí, je to nutnost

k žití, tedy pokud chceme žít zdravý plnohodnotný život a upozorňuje na skutečnost, že

v polovině devadesátých let dvacátého století byl přijat mezinárodní konsensus o hodnotách

pravidelně prováděné pohybové aktivity mírné intenzity. Dále také konstatuje, že Světová

zdravotnická organizace, Mezinárodní federace pro sportovní medicínu a mnoho jiných

mezinárodních a národních organizací poukázalo na důležitost pohybové aktivity. Závěr

konsensu zní takto: „Denní pohybová aktivita by měla být přijímána jako základní kámen

zdravého životního stylu.“

Úkolem profesionálů (nebo těch, kteří se na profesní dráhu připravují) je hledat cestu a

vytvářet programy, které by vedli k pravidelné pohybové aktivitě – a v důsledku toho i ke

zlepšení kvality života - všech věkových a sociálních skupin v naší společnosti.

Nadpis první kapitoly tvoří pět termínů, které (mimo jiné) vnímáme jako klíčové pro

pochopení a přijetí obsahu výše naznačeného, ale i naší publikace. Máme na mysli fakt, že

příprava studentů – budoucích profesionálů – stojí na pochopení podstaty člověka a

společnosti a směřuje ke zvládnutí dovedností, nezbytných pro práci se všemi věkovými a

sociálními skupinami této společnosti.

Proto si postupně projdeme všechny termíny tak, abychom alespoň rámcově vnímali

nejen jejich obsah, ale také význam a roli, který (kterou) jim v naší publikaci přikládáme.

Vzhledem k frekvenci těchto pojmů v odborné literatuře konstatujeme, že se v některých

případech budeme odkazovat (používat) na naše literární poznatky.

Když slyšíme slovo (pojem) člověk tak nás napadne – základní stavební kámen

společnosti, jedinec, individuum, muž-žena v produktivním věku nebo celá řada dalších

možných vysvětlení.

Velký sociologický slovník (1996) hovoří o člověku jako o přirozené bytosti vybavené

rozumem či duchem, jež je současně článek společnosti.

Procházka (1962) v Příručním slovníku naučném člověka definuje jako společenskou

bytost nadanou rozumem, jenž je na nejvyšším stupni přirozeného vývoje živých organismů

na Zemi. Je schopný vytvářet nástroje a ovlivňovat jimi prostředí. Zahraniční autoři

charakterizují člověka podobně. Gehlen (1978), Weis (2000) uvádí, že lidé jsou společenské a

kulturní bytosti, které vstupují do kontaktu s ostatními bytostmi v rámci systému základních

vztahů.

Guinnessova encyklopedie (1992) uvádí, že současný člověk, homo sapiens, čili

člověk vyspělý, je jediným žijícím druhem zastupující celou biologickou rodinu nejvyšší

čeledi primátů. Tamtéž je konstatováno, že jeho anatomické vybavení k pohybu je stejné bez

ohledu na to, zda se jedná o špičkového sportovce nebo obyčejného člověka s jeho běžnými

starostmi. Můžeme tedy říci, že za normálních okolností se lidé rodí se stejným anatomickým

vybavením – kostmi, klouby a kosterními svaly zásobovanými téměř identickou sítí nervů a

krevních cév.

Ve Všeobecné encyklopedii (2002) je konstatován fakt, že člověk – živočišný druh,

žije ve společenství a vztahy mezi jedinci a lidskými skupinami jsou základem dějin a vývoje

kultury. Tamtéž je ale akcentováno, že člověk je sice společenská bytost, ale k její podstatě

náleží i to, že je individuem, osobností.

Bronowski (1985) zdůrazňuje, že člověk získává při narození svou lidskou podobu a

schopnosti, a v průběhu dalšího vývoje se tato individuální podoba a schopnosti rozvíjejí, ale

svým narozením nezíská člověk nic dalšího, takže jeho osobnost, jeho jednání a morálka,

společenské chování a charakter, celá jeho individualita se v něm utváří a realizuje teprve

v procesu jeho začleňování do společenského života a v průběhu jeho pracovní a

mimopracovní činnosti.

Z výše uvedeného můžete vyjít při úvaze o cíli a úkolech, které si v profesním životě

stanovíte a o roli, kterou při jejich naplňování sehrajete. V této souvislosti upozorňujeme, že

Bronowski (tamtéž) konstatuje, že nikoliv tedy jen díky své biologické, geneticky předané

individuální lidské podobě získává člověk svou lidskou podstatu: člověk se stává člověkem se

všemi základními atributy lidství teprve v procesu učení, výchovy, práce a společenských

činností, zvyků, vztahů, dále vtiskovaných vzorů chování atd. Stává se jím postupně, a to od

narození, neboť se rodí již do určitého fungujícího lidského prostředí, do určitých vztahů

rodinných a společenských a své vlastní lidské chování a svou osobnost si utváří teprve za

jejich pomoci.

Člověk jako člen společnosti je tedy na ni závislý, a však tento vztah není

jednostranný: společnost působí a formuluje lidské bytosti a zpětně i člověk působí a

ovlivňuje svou prací a tvůrčí činností lidskou společnost a její další vzestup.

Druhé slovo v pořadí je slovo společnost. Podíváme-li se na časovou osu vývoje

života na zemi, dojdeme jistě k závěru, že člověk – společnost – na této ose hraje minimální

roli. Evokuje to otázku: co umožnilo tak rychlý rozvoj – vzestup společnosti a člověka? Jako

první čtenáře napadne, že prostředí (klima a přírodní prostředí) bylo – a prozatím je - pro

rozvoj lidské společnosti příznivé. Z našeho úhlu pohledu musíme ale konstatovat, že tento

stav je také díky optimálnímu společenskému prostředí.

Charakteristika pojmu společnost Všeobecné encyklopedii (2002) vychází z 

paradigmatu sociologie a definuje ji jako souhrn vztahů mezi lidmi vzniklý v průběhu

postupného vydělování člověka z přírody. Jejím základem je lidská potřeba sdružování se při

sledování společenských zájmů.

Tamtéž je také konstatováno (a v sociologické literatuře se s tímto názorem setkáte

často), že společnost je složitý a různě definovaný problém:

a) lidstvo jako celek; lidský rod jako největší společenská skupina, k níž může člověk

náležet;

b) celek společenských jevů, výsledek vzájemného působení lidí v určitém

historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu.

Srovnejte výše uvedené s filosofickým úhlem pohledu - společnost je každá trvalá,

působná, těsná sounáležitost lidí v uskutečňování společného cíle nebo hodnoty (Filosofický

slovník).

Výše bylo konstatováno, že definovat pojem společnost je obtížné a že ani v sociologii

(volně definováno: vědě o společnosti nebo vědě o společenských jevech) nenajdeme

jednoznačné pojmenování tohoto pojmu. Oporu pro toto konstatování také máme ve Velkém

sociologickém slovníku (1996), kde se konstatuje, že pojem společnost patří k pojmům, které

jsou nejspornější, nejméně jednoznačně definovatelné, a které proto mohou vyjadřovat

všechno a nic. Záleží na šířce chápání tohoto pojmu. Může být chápána jako skupina lidí

(třeba i velmi malá) mající nějaký společný znak, jako určitá společenská vrstva.

Jandourek (2001), ale i Velký sociologický slovník (1996) vnímají společnost jako

seskupení osob, které si vytvořily vlastní pravidla, instituce a kulturu, nebo ještě jako

synonymum (v nejširším slova smyslu) pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší

společenskou skupinu, k níž jedinec může náležet. Tamtéž je uvedeno, že pojem společnost se

kryje (je nahrazováno) pojmem lidstvo a v nejužším smyslu společnost označuje soubor osob

žijících ve skupinách, jež jsou vzájemně propojeny na společném, vymezeném a ohraničeném

teritoriu, kontrolovaném politickou mocí sdílejících základní společné hodnoty, řídících se

stejnými základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorů. Toto pojetí

se blíží pojmu státu.

Položme si otázku: jaké znaky (faktory – tedy co) charakterizují – charakterizuje

společnost?

Když budeme vycházet z výše uvedených zdrojů, můžeme (volně) konstatovat, že se

jedná o následující:

skládá se ze skupin osob obou pohlaví a ze všech věkových skupin

je relativně soběstačná vzhledem k prostředí

plní všechny podstatné funkce, zejména funkce biologické reprodukce, výrobní,

sociální, politické a duchovně kulturní

je nositelem, tvůrcem i uživatelem kultury, její členové jsou spjati společnou

kulturou.

Pokusme se, z výše uvedeného, naznačit definici společnosti: skupina jedinců žijící na

vymezeném území (např. Česká republika, Grónsko, Kongo, ….).

Za relevantní tedy můžeme považovat tezi, že společnost tvoří jedinci a charakter i

úroveň společnosti je odrazem charakteru i úrovně jedinců.

Platí tedy vztah: člověk společnost

Nesmíme zapomenout na důležitý termín a tím je termín vývoj (v tomto kontextu se

zamyslete nad slovy bylo, je, bude). Například Slepičková (2000) konstatuje, že v současné

době dochází ve společnosti k výrazným proměnám. Na jedné straně dominuje v hodnotovém

měřítku materiální orientace lidí, kladoucí důraz na hmotnou stránku věcí, výkon a prosperitu,

na druhém pólu se objevuje důraz na hodnoty post materialistické, směřující k seberealizaci,

svobodě jednání a možnosti ovlivňování věcí veřejných s ohledem na životní prostředí.

Následující obrázek (Obr. 1) velmi dobře vystihuje tendence, kam se současná

společnost pohybuje nebo kde již je. Pro naše potřeby jsme zvolili (a níže uvádíme, Obr. 1)

pouze některé části zajímavého textu, který si můžete prostudovat v celém jeho znění (odkaz

najdete v seznamu literatury). Naše volba postojů byla postavena na dvou důvodech:

1. obecné tendence je nutné znát,

2. je nutné mít teoretická východiska pro stanovení filosofie a cíle práce profesionála

v oblasti rekreace – volného času.

Obr. 1: Vývoj postojů – od materialistického k post materialistickému

Materialistický postoj Post materialistický postoj

Tradiční představy výchovy (píle,

disciplinovanost, poslušnost)

Demokratická orientace

Rozdílné úlohy a očekávání každého

pohlaví

Partnerský lidský vzor, klesající

příprava a zařazování do předepsaných rolí

Přizpůsobivost, disciplinovanost,

poslušnost, podřízenost

Emancipace, nezávislost,

rovnocennost, kreativita, seberealizace,

seberozvíjení, sebeurčení

Normalizace Tendence k jedinečnosti

Účelnost, racionalita, výrobková

orientace

Potřebová orientace, individualita

Výkon, kariéra, moc, snaha o postup,

postojová orientace, snaha po větším příjmu

a s tím spojeného konzumu

Kvalita života

Pracovní orientace Orientace na soukromí

Důraz na pracovní oblast Stoupající důležitost volného času

Snaha po materiálních a sociálních

jistotách

Ochota riskovat

Pomíjení radosti Vychutnávání emocionálních potřeb

Askeze Prožitek ze života (hédonismus)

Sekularistický postoj Volnost vyznání

Vítězství člověka nad přírodou,

technolog

Humanizace, jednota člověka

s přírodou

Povrchní myšlení, poslušnost Participace, spoluúčast na politickém

dění

Zdroj: Diegel, H., 1986

Poznámka: vedle termínů materialistická - post materialistická se používají (jsou

považovány za identické) pojmy moderní a postmoderní.

Můžeme přepokládat, že pro budoucí společnost bude typický nárůst volného času,

lidé budou mít ochotu se scházet, volný čas trávit aktivitami různého charakteru, seberealizací

a osobnostním růstem. Budou usilovat o kvalitní život, bude převládat jejich holistický přístup

k přírodě, roli budou hrát názory skupin, lidé budou mít zájem o účast na společenském dění a

ochotu sebevyjádření; budou se zajímat o svoji minulost a budou ctít a využívat některé

tradiční hodnoty a zvyky. Musíme ale konstatovat, že tento vývoj se nikdy nebude týkat

společnosti jako celku. Kritériem rozdílnosti bud například věk, vzdělání, socioprofesní role

nebo ekonomické situace.

Profesionálové, kteří pracují, a budou pracovat s lidmi v takto utvářené společnosti,

musí mít na paměti, že každý člověk je individuum, je něčím určen a že proto jsou takoví, jací

jsou a s tím musí ve své práci počítat.

1.2 Životní styl, životní způsob, kvalita života

Životní styl a životní způsob patří v běžné komunikaci k frekventovaným

pojmům. Často ale bývají tyto pojmy mezi sebou zaměňovány, i když je mezi nimi zásadní

rozdíl. Jejich vztah – nadřazenost – můžeme graficky znázornit takto:

životní způsob - týká se určité skupiny, má tedy skupinový charakter –

např. Eskymáci, Češi, Jihoafričani, ale i skateboardisti,

fotbalisti, senioři, pejskaři…

životní styl - týká se jednotlivce (tedy je individualizován) a je

odvozen od životního způsobu

Čihovský (2002) konstatuje, že na oba pojmy je možné nahlížet z různých úhlů

pohledu (paradigmat) – například sociologického, ekonomického, filosofického, ale i

rekreologického.

Níže se budeme podrobněji zabývat oběma pojmy a to vzhledem k faktu, že jsou pro

naši práci velmi důležité. Při zpracování této části práce se (v některých případech) budeme

odkazovat se na již námi zveřejněné publikace.

Slepičková (2005, 41) životní styl charakterizuje jako paletu prakticky všech lidských

aktivit, od myšlení, přes chování až po jednání a to takových, které zaujímají v životě trvalejší

místo. Většinou se opakují, jsou typické a předvídatelné. Nejčastěji se posuzují podle názorů,

postojů a chování.

Junger a Kasa (1996) považují životní styl za souhru životních činností,

prostřednictvím kterých lidé reprodukují svoji existenci, uspokojují a rozvíjejí svoje potřeby,

vstupují do konkrétních ekonomických a sociálních vztahů, zaměřují se na určité cílové

hodnoty, při dodržování základních norem.

Autoři Velkého sociologického slovníku (1996, 1449) definují způsob života (životní

způsob) jako „pojem používaný v sociologii zvl. k vyjádření k rozmanitosti konkrétních,

historicky se vyvinuvších, relativně stabilních forem lidského života a současně k postižení

jejich souvislostí, tj. toho, jaký tvoří celek, jak vzájemně působí na svoji obměnu a změnu“

Zapamatujte si, že životní způsob vyjadřuje souhrn, strukturu a dynamiku všech jeho členů –

například Eskymáků….

V tomto okamžiku vás odkazujeme na publikaci Rekreologie (2008), kde se můžete

v kapitole 5.1 – autoři Hodaň, Čihovský - s touto problematikou seznámit podrobně. Pro vaši

lepší orientaci pouze shrneme (v kapitole podrobně rozvedené), že podmiňujících činitelů pro

utváření životního způsobů je velké množství, ale jsou to zejména tyto:

a) Historický vývoj – základní, podmiňující činitel. Aktuální podoba každé skupiny,

třídy, společnosti, je výsledkem nepřetržitého historického vývoje.

b) Úroveň dané kultury - souvisí s historickým vývoj společnosti. Přitom však dochází

k více méně významným rozdílům, které jsou výsledkem charakteristiky jednotlivých

společností.

c) Významné hodnoty – autoři konstatují, že hodnoty jsou spojeny s každou kulturou a

že hodnoty jsou odrazem momentálního stavu společnosti, filosofických názorů,

kulturní úrovně, životní úrovně apod.

d) Společenské tradice – každá společnost má ověřené způsoby chování, respektování

hodnot, udržování zvyku apod.

e) Změny výrobního procesu – nové informace, věda a výzkum jsou základem pro

změny ve výrobním procesu. Tím se mění (výrazně) charakter práce člověka a s ním

spojené dopady na člověka.

f) Vlastnické vztahy – na jejich základě se mění přístup k sobě samému i k okolí,

k vlastní zodpovědnosti za sebe, ale i za ostatní – tedy celá struktura chování a

činností.

g) Postavení socioprofesní skupiny – její charakteristika, tradice, pojetí života atd.

Souvisí se skupinovými tradicemi, úrovní skupinové kultury i životní úrovní dané

skupiny.

h) Životní úroveň dané skupiny – ta rozhoduje o vztahu (té skupiny) k různým činnostem

a možnostech jejich realizace.

i) Vliv různých druhů kultur a jiných skupin – tuto skutečnost považují autoři za

důsledek globalizace a globalizačních tendencí. Hovoří o přenášení různých druhů

kultur z jedné oblasti světa do druhé – důsledkem je multikulturní společnost.

j) Převažující filozofická orientace – patří k základním činitelům, protože určuje

orientaci nejen dílčích skupin, ale i celé společnosti.

Z výše uvedených definic lze shrnout, že životní styl se týká jednotlivce, jeho

hodnotového žebříčku, potřeb a způsobu jejich uspokojování, sociálních rolí, prostředí a

společnosti. Naproti tomu životní způsob souvisí se skupinou. Hodaň (2000) uvádí, že životní

způsob je termín určitým způsobem nadřazený v tom smyslu, že se týká skupiny či populace.

Má tedy skupinový charakter a může představovat určitou úroveň či dokonce normu, která je

typická pro danou skupinu. Životní styl se týká jednotlivce. Dle Hodaně (2005, 78) „Životní

styl je tedy vyjádřením konkrétní odchylky individua od skupinové ¢normy¢“. Životní styl se

více či méně blíží životnímu způsobu skupiny, jíž je jednotlivec součástí. Nutno podotknout,

že  anglicky psaná literatura hovoří pouze o životním stylu (lifestyle), ekvivalent pojmu

životní způsob nemá.

Po vysvětlení pojmu životní způsob se budeme zabývat charakteristikou pojmu životní

styl. Chceme upozornit na skutečnost, že touto problematikou se podrobně zabývají jednak

výše již uvedené zdroje, ale i celá řada dalších, na které se autoři těchto publikací odkazují.

Z tohoto důvodu se zaměříme o formulování vašeho vhledu do problematiky a odkazujeme

vás na další studium literatury.

Jak již bylo výše konstatováno, životní styl se týká jednotlivce. Při formulování jeho

charakteristiky (definice) můžeme vycházet například z paradigmatu sociologického,

ekonomického, filosofického, ale nás bude nejvíce zaujímat paradigma rekreologické.

Musíme si uvědomit, že životní styl:

je individuální,

svým obsahem zasahuje do všech oblastí našeho života (např. sociální, volného

času, uspokojování potřeb atd.),

v průběhu života se nejprve formuje (dětství) a následně například vlivem věku,

vzdělání, socioprofesní role, žebříčku hodnot, ekonomiky se vyvíjí. Nesmíme zde

zapomenout ani na vliv životního způsobu dané skupiny. V souhrnu to znamená,

že životní styl není stálý, ale že se v průběhu života člověka mění.

Na základě výše uvedeného můžeme konstatovat, že změna v pozitivním

směru v jakémkoliv jednom faktoru životního stylu povede k jeho zkvalitnění a tím i k lepší

kvalitě života jedince. Ale pozor! Stejný dopad, ale se znamínkem mínus, má jakékoliv

negativní změna v životním stylu člověka. To potvrzuje Hodaň (1997), který uvádí, že životní

styl je závislý na zpětném působení životního stylu na kvalitu daného individua. Tedy

důsledky konkrétního životního stylu se projeví kupříkladu na zdraví, sociálním postavení,

zaměstnání a tyto změny ovlivní další sféry života a nezbytně i životní styl.

Provedeme si takové grafické znázornění výše uvedených myšlenek:

ZDRAVÍ

(fyzické, psychické, sociální)

Současný životní styl charakterizuje Dohnal et al. (1997) dle Opachowskeho

následovně:

Pracovně orientovaný životní styl

Profesionální činnost představuje centrální životní smysl. Volný čas je chápán jako

čistě zbytková kategorie a slouží především k fyzickému zotavení.

Hedonistický životní styl

Jasná tendence přesunu životních zájmů do sféry volného času, rodiny a soukromého

života.

Celistvý životní styl

Usiluje o novou jednotu všedního dne. Rád by zmenšil oddělení životních oblastí

práce a volného času.

Volnočasově kulturní životní styl

Změní nejen chování ve volném čase, ale i celkové životní zvyklosti a bude mít

zpětnou účinnost i na svět práce

Jak bylo výše konstatováno, člověk v průběhu své ontogeneze prochází různými

věkovými a vývojovými fázemi, ve kterých se jeho životní styl (na základě celé řady vnějších

a vnitřních faktorů) utváří, upravuje, formuje, doplňuje, pozměňuje nebo stabilizuje.

Vzhledem k faktu, že podstatou vaší práce je člověk a jeho život (a tudíž i jeho životní

styl), informujeme vás o jiném možném přístupu k práci s pojmem životní styl. Jedná se o

naši modifikaci Mitchellova (obdobný přístup najdeme i u Morrisona) třídění individuí do

Ž

S

Aktivní

trávení volného

času – pohybová

aktivita

skupin populace podle modelů jejich životního stylu, kterým se každá konkrétní podskupina

(na základě formulovaných vnějších a vnitřních faktorů) vyznačuje. Za zajímavý považujeme

(a koresponduje to s vaší profesí) fakt, že autor původní verzi svého dělení životních stylů

vytvořil na zakázku cestovní kanceláře, která (vzhledem ke svému marketingu) řešila

problém: proč si tematické zájezdy (například vysokohorská turistika se základy lezení)

nevybírají pouze mladí lidé (takovou cílovou skupinu si při sestavování nabídky cestovní

kancelář původně zvolila), ale i lidé středního a vyššího věku. Na jakém základě (když věk

není rozhodující) vytvářet programové nabídky?

Zamyslete se jednak nad níže uvedenými charakteristikami životních stylů (ŽVST 1 až

10) a jednak nad následným (možným) doplněním (upřesněním), včetně konkrétního příkladu.

Následně se zamyslete a vytvořte si charakteristiku životního stylu, který si zvolíte.

ŽVST 1 – „teenager”: mladý, zaměřený na svou osobu, impulzivní, hlučný, se sklony

k exhibicionismu, snadno zranitelný

ŽVST 2 - „empirický”: mladší (spíše) a střední věkové skupiny, s empirickým

přístupem k životu, vyhledávající zkušenost, orientovaný na vlastní růst, často s uměleckými

sklony

ŽVST 3 – „soupeřivý”: mladší (spíše) a střední věkové skupiny, snažící se

proniknout, uspět. Aktivní, ambiciózní, dravý

ŽVST 4 - „mladý rodič”: rodič s dítětem (dětmi) v předškolním a mladším školním

věku, orientovaný na jejich rozvoj, limitovaný často časovými a ekonomickými možnostmi

ŽVST 5 – „úspěšný”: střední věková skupina (převážně), úspěšný, prosperující,

zajištěný

ŽVST 6 - „integrovaný”: celkově vyzrálý, tolerantní, plný pochopení,

bezproblémový

ŽVST 7 - „uvědomělý”: jedinec s uvědomělým přístupem k životu, misionářsky

orientovaný, vyrovnaný. Věková skupina není přesně ohraničena, i když převažuje střední

a starší věku

ŽVST 8 – „zařazený”: představitel spíše střední (starší) věkové skupiny, stárnoucí,

konvenční, patriotický

ŽVST 9 – „žijící z podpory”: zdrojem jeho života je podpora. Převažují pocity

nepochopení, apatie, marnosti, pasivity, zloby vedoucí až k nenávisti. Patří do skupiny

s nízkým životním statusem

ŽVST 10 – „přežívající”: jeho charakteristiku vymezuje jedna věk (spíše starší),

jednak postoj k životu. Převažují pocity nespokojenosti, zloby na okolí, strach z nového

a neznámého, „odsunutí z životního proudu”

Při aplikaci tohoto dělení životních stylů v praxi (např. návrhy programů tělocvičné

rekreace v rámci komunální rekreace) jsme došli k závěru, že pro zvýšení účinnosti je musíme

doplnit o další charakteristiku. Volba padla na oblast motorickou, psycho-sociálních

předpokladů, zájmů, stanovení věkového rozmezí, ekonomické ukazatele a zdravotní stav.

Pohled na konkrétní skupinu jedinců se tak stal plastičtější a jeho výpovědní hodnota se

zvětšila.

Prohlédněte si obsah jednotlivých položek (pouze příklady):

Motorické předpoklady: převládá hrubá motorika, poměr hrubá-jemná se vyrovnává,

výborná úroveň, stagnace, pokles, nízká úroveň.

Psycho-sociální předpoklady: potřeba činnosti, potřeba „učit se“, egoismus, nízká

úroveň přizpůsobení se, velká míra přizpůsobení se, extrovert, introvert, nezájem o činnost

(předstíraný, skutečný), strach ze selhání, potřeba odlišovat se, vztah k druhému pohlaví.

Zájmy:žádné, konzervativní, o vše moderní (být inn), ano - ale pod vedením ano - ale

individuálně, široké, tvořit – budovat, novátorské.

Ekonomická charakteristika: zaopatření-peníze nehrají roli, zaopatření – ale peníze

hrají roli, nemajetní pravidelný zdroj financí – nutné přispívat, nevýdělečně činní – nutné

přispívat. Věková rozmezí (v letech, +, - ): 12 – 15, 16 – 19, 20 - 28, 29 - 50, 51 - 60, 61 –

70, 71 a více.

Zdravotní stav: důležité kritérium – proto (s přihlédnutím k charakteru aktivity)

vycházet nejen ze subjektivního posouzení klienta, ale i stanoviska lékaře.

Poznámka: jak jste jistě poznali, nepoužili jsme dělení podle vývojových fází člověka.

Uvedená věková rozpětí jsme zvolili (na základě zkušenosti z praxe) podle možností a zájmu

realizovat činnosti pohybového (tělocvičného) charakteru. Znaménka +, - v závorce říkají, že

hranice není stanovena přísně vzhledem k danému věku, ale že je vymezena rámcově a záleží

na úrovni konkrétního individua.

A nyní uvádíme příklad charakteristiky konkrétního životního stylu:

ŽVST 3 – „teenager”: mladý, zaměřený na svou osobu, impulzivní, hlučný, se sklony

k exhibicionismu, snadno zranitelný

Věk: převážně 12-15 let

Motorika: převaha hrubé (samá ruka, samá noha – druhé období růstu), tendence

k vyrovnání

Psycho-sociální: strach se selhání, potřeba odlišovat se, nezájem o činnost

(předstíraný)

Zájmy: o vše nové (módní), široké, individuálně, kontakt s opačným pohlavím

Ekonomická charakteristika: nevýdělečně činný – nutné přispívat

Zdravotní stav: individuální – nutné diagnostikovat

Závěrem (na základě naší praxe) konstatujeme, že toto členění umožňuje:

- větší diferenciaci mezi, ale i uvnitř konkrétních věkových skupin,

- vytvářet programy (cíl, obsah, metody-formy a prostředky jejich realizace) cílené nejen na

věkové období, ale i na „konkrétní životní styl“.

1.3 Pohybová aktivita, zdraví

Z našeho úhlu pohledu tyto dva pojmy pohybová aktivita a zdraví (ale je nutné je

vnímat v kontextu i těch ostatních) spolu úzce souvisí. Protože se v další části publikace

autorka zabývá významem chůze (relativně pravidelné – pes musí jít ven), vysvětlíme si oba

pojmy.

Při charakteristice pojmu zdraví můžeme mít na zřeteli dva úhly pohledu na jeho

výklad. Jeden (ten je asi bližší lékařům) říká, že zdraví je absence nemoci. Ten druhý výklad

(WHO, 2003) je charakterizuje jako individuální a subjektivní stav (proces) v oblasti tělesné

(fyzické), duševní a sociální pohody. Individuální je proto, že každý jsme jiný již svým

genetickým základem a subjektivní proto, že každý jinak vnímáme svůj zdravotní stav.

Z našeho profesního úhlu pohledu je také zajímavé, že vysvětlení pojmu se nesoustřeďuje

pouze na oblast fyzickou, ale také psychickou a sociální. Poslední větu si dejte do kontextu

s cílem a úkoly naší práce a propojte oboje s informacemi, které uvádíme v následujících

tabulkách (údaje uvádí výsledky šetření názorů a postojů obyvatel Moravskoslezského kraje,

ale výsledky v dalších šesti krajích jsou si velmi podobné). Zamyslete se, jaké názory

zaujímají lidé (všimněte si odlišnosti vzhledem k věku) na oblast pohybové a tělocvičné

aktivity (vzhledem k lepšímu pochopení pojmů širokou veřejností byl použit pojem sport)

v jejich životě. Jistě jste postřehli rozdíl mezi slovy (většina lidí řadí zdraví a pohybovou

aktivitu na přední místa v názorech na jejich důležitost a prospěšnost) a vlastní realitou života

(kolik jich opravdu pravidelnou pohybovou aktivitu provádí).

Tab. 1: Význam důležitosti tělesné výchovy a sportu z hlediska životního stylu

Význam životního

stylu / pořadí

Kraj BR FM KI NJ OP OV

Zdravý tělesný a duševní

vývoj v mládí

1. 2. 1. 2. 1. 1. 1.

Udržování tělesné

kondice

3. 7. 3. 5. 3. 4. 4.

Zachování a upevnění

zdraví

2. 1. 2. 1. 2. 2. 2.

Relaxace od jednostranně

namáhavé práce

4. 4. 5. 6. 5. 3. 3.

Získání schopnosti

překonat překážky (sám

sebe)

6. 5. 6. 9. 6. 8. 6.

Zvyšování sebevědomí 8. 8. 9. 8. 8. 7. 8.

Využívání volného času 5. 3. 4. 4. 4. 5. 5.

Možnost vyniknout 10. 10. 10. 10. 10. 10. 10.

Navázání a upevnění

společenských vztahů

9. 9. 8. 7. 9. 9. 7.

Získání peněz, dobrého

pracovního zařazení

7. 6. 7. 3. 7. 9.

Zdroj: Analýza MSK

Tab. 2: Pořadí motivů v jednotlivých okresech u sportujících

Sportuji pro

P o ř a d í

Celkem M Ž 15-30

let

31-45

let

46 a

více

∑

skóre

Pořadí

Udržení linie 3. 8. 3. 3. 3. 8. 28 3.-4.

Zlepšení nálady 1. 1. 1. 1. 1. 2. 7 1.

Povzbuzení 9. 7. 10. 8. 10. 10. 54 9.

Zlepšení, udržení

zdraví

2. 2. 2. 2. 2. 1. 11 2.

Lepší kondici 4. 5. 5. 6. 4. 4. 28 3.-4.

Odpočinek po práci 8. 9. 8. 9. 7. 5. 46 8.

Radost z pohybu 7. 6. 4. 7. 6. 3. 33 6.

Zálibu 5. 3. 7. 4. 8. 7. 34 7.

Redukci nadváhy 10. 10. 9. 10. 9. 9. 57 10.

Kontakt s přáteli 6. 14. 6. 5. 5. 6. 32 5.

Jiný důvod 11. 11. 11. 11. 11. 11. 66 11.

Zdroj: Analýza MSK

Tab. 3: Význam důležitosti tělesné výchovy a sportu dle pohlaví a věkových skupin

Význam životního stylu / pořadí Celkově Muži Ženy 15-30

let

31-45

let

46 a

více

Zdravý tělesný a duševní vývoj

v mládí

1. 1. 1. 1. 1. 1.

Udržování tělesné kondice 3. 3. 5. 6. 4. 3.

Zachování a upevnění zdraví 2. 2. 2. 2. 2. 2.

Relaxace od jednostranně

namáhavé práce

4. 4. 4. 5. 3. 4.

Získání schopnosti překonat

překážky (sám sebe)

6. 5. 8. 7. 6. 7.

Zvyšování sebevědomí 8. 7. 9. 9. 8. 8.

Využívání volného času 5. 6. 3. 3. 5. 5.

Možnost vyniknout 10. 10. 10. 10. 10. 10.

Navázání a upevnění

společenských vztahů

9. 9. 7. 4. 9. 9.

Získání peněz, dobrého

pracovního zařazení

7. 8. 6. 8. 7. 6.

Zdroj: Analýza MSK

Celkem průměr 15-30 letí 31-45 letí 46 letí a starší %

0

10

20

30

40

50

60

35.4

57.1

29.6

16.9

19.3

4.8

17.9

37

5.9

2.65.1

10.2

Vztah ke sportu - vliv věkuSportuji, cvičím ak-tivně a pravidelně alespoň 1x týdně

Občas cvičím, méně než 1x týdně

Nesportuji, ale rád bych sportoval

Dříve jsem cvičil, sportoval

O sport se zajímám jen jako divák

Sport a tělovýchova mě nikdy nezajímaly

%

Tab. 4: Pořadí motivů v jednotlivých okresech u sportujících (provozujících pohybovou – tělocvičnou – aktivitu)

Sportuji pro

P o ř a d í

Celkem M Ž 15-30

let

31-45

let

46 a

více

∑

skóre

Pořadí

Udržení linie 3. 8. 3. 3. 3. 8. 28 3.-4.

Zlepšení nálady 1. 1. 1. 1. 1. 2. 7 1.

Povzbuzení 9. 7. 10. 8. 10. 10. 54 9.

Zlepšení, udržení

zdraví

2. 2. 2. 2. 2. 1. 11 2.

Lepší kondici 4. 5. 5. 6. 4. 4. 28 3.-4.

Odpočinek po práci 8. 9. 8. 9. 7. 5. 46 8.

Radost z pohybu 7. 6. 4. 7. 6. 3. 33 6.

Zálibu 5. 3. 7. 4. 8. 7. 34 7.

Redukci nadváhy 10. 10. 9. 10. 9. 9. 57 10.

Kontakt s přáteli 6. 14. 6. 5. 5. 6. 32 5.

Jiný důvod 11. 11. 11. 11. 11. 11. 66 11.

Zdroj: Analýza MSK

Závěrem této části podkapitoly můžeme konstatovat:

Pohybová aktivita

Sport Tělocvičná rekreace TanecAktivní domácí práce Aktivní hraTělesná výchovaAktivní transport

Naše chování a jednání určuje (ovlivňuje) úroveň a stav našeho zdraví.

Většina okolností ovlivňujících zdraví je určena naším chováním, způsobem a stylem

našeho života. Tyto faktory můžeme zpravidla ovlivnit my sami. Můžeme si zvolit

cestu, po které půjdeme. Bez našeho zájmu a vlastní aktivní preventivní péče se naše

zdraví neobejde – takto je chápan aktivní životní styl v této práci.

Blaxter (1993) v úvahách o životním stylu a zdraví chápe životní styl jako výběr, který

lidé provádějí vzhledem k dané potřebě. Konkrétně to v životě člověka znamená rozhodnutí,

zda bude sledovat televizi nebo se půjde projít. Ve vztahu ke zdraví je tedy životní styl

charakterizován výběrem jídla, pití, kouření, způsobem využití volného času apod.

Stejskal (2004) konstatuje, že sedavý životní styl může být definován jako nedostatek

tělesné ho pohybu jak v zaměstnání, tak i během volného času. Tamtéž dále konstatuje, že

dokonce i manuálně pracující lidé se v zaměstnání pohybují měně, než tomu bylo dříve. Tato

redukovaná pohybová aktivita v zaměstnání se často přenáší i do volného času, kdy únava

způsobená psychickým napětím a nedostatkem pohybu v zaměstnání sníží aktivitu člověka

natolik, že je ochoten spíše konzumovat než vydávat, tedy více vysedávat u počítače a u

televize a méně číst, vyprávět nebo cvičit. Navíc část lidí řeší psychický stres zvýšeným

příjmem jídla, který je obvykle kumulován do večerních hodin. Tak vzniká a stále se

prohlubuje energetická nerovnováha, vznikají poruchy tělesného a duševního zdraví a

hromadné neinfekční nemoci (Stejskal, 2004).

Při čtení opětovně narážíte na pojem pohybová aktivita. Považujeme proto za nutné

provést základní vysvětlení (podrobné popsání pojmu a jeho vztahy a souvislostí s pojmy

dalšími najdete v publikacích Rekreologie - autoři Hodaň, Dohnal - a následně v tam

uvedených odkazech na další literární prameny), jak tento pojem chápeme a také to, jaké

podmínky mají vliv na její obsah, frekvenci a intenzitu.

Obr. 2: Obsah pohybové aktivity podle WHO 2004

V rámci Evropské Unie je termín pohybová aktivita jako komplex chování, které

způsobuje pohyb produkovaný kosterním svalstvem za využití energie. V roce 2004 WHO

tuto definici rozšířila, a v současné době uvádí, že pohybová aktivita je jakákoliv aktivita

produkovaná kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové frekvence. Jak tomu

máme rozumět? Kdyby lidé více chodili (třeba i se psy), jezdili na kole nebo místo výtahů

chodili po schodech (to je obsahem pojmu aktivní transport), rozhodně by přispěli k většímu

množství pohybové aktivity ve svém životním stylu. Obr. 2 vám přibližuje, co vše je vnímáno

jako pohybová aktivita člověka. Naopak Obr. 3 vám znázorňuje, co vše tvoří podmínky pro

realizaci pohybové (fyzické) aktivity člověka.

Obr. 3: Faktory ovlivňující realizaci pohybové (fyzické) aktivity ve společnosti

Zdroj: Physical aktivity and health in Europe, 2006

V krátkosti si všimněme jednotlivých segmentů, které obrázek vymezuje a popisuje.

Přírodní prostředí můžeme chápat jako zásadní faktor, který určuje nejen množství,

ale také frekvenci a intenzitu pohybové aktivity. Dáte nám za pravdu, že kopcovitý terén bude

náročnější na pohybový projev než rovina, ovzduší (jeho kvalita) nám nemusí ani dovolit vyjít

z bytu (vzpomeňte např. na kalamitu v Ostravě a okolí), voda se stále více stává oblíbeným

prostředím pro různé aktivity a hry.

Zastavěné prostředí vytváří lidem možnosti k pohybové aktivitě v jejich každodenním

životě. Pojmy územní zákonitosti či urbanistika se vztahují nejen k tomu, jak naše města či

obce vypadají, ale jaké podmínky pro pohybovou aktivitu vytváří. Zde máme na mysli

cyklostezky pro každodenní využívání (kolo jako dopravní prostředek do školy, práce, na

nákupy, atd.), klidné a bezpečné podmínky pro chůzi všech věkových skupin obyvatel a

zelené prostředí pro hru či jiné aktivity místo husté autodopravy, která sebou nese nebezpečí

úrazů a prašné a hlučné prostředí.

Sociální prostředí je vymezeno pojmy, které se vztahují bezprostředně k člověku.

Kultura (vnímejte jako kulturní prostředí) člověka kultivuje a určuje jeho hodnoty. Rovnost

zase signalizuje rovnost příležitostí pro všechny věkové a sociální skupiny a takto můžete

vnímat i pojmy sociální soudržnost a sociální podpora, která je nutná zejména u sociálně

(ekonomicky) slabších skupin obyvatel. Ve skutečnosti to znamená, že lidem, kteří nemají

dostatečné ekonomické zázemí, je nutné poskytnout podmínky pro realizaci pohybové

aktivity z jiných prostředků.

Na závěr této části podkapitoly se zamyslete nad výroky:

- všechno souvisí se vším

- člověk sám je strůjcem svého života

1.4 Volný čas

Sociologové konstatují, že volný čas je možné považovat za fenomén současnosti, ale

zejména budoucnosti. Jak tomuto konstatování máme rozumět? Dejte si své informace a

vědomosti do souvislosti (zkracování pracovní doby, růst nezaměstnanosti, delší dovolené,

atd.) a dojdete k závěru, že volný čas hraje a bude hrát v životě člověka (a tím i společnosti)

významnou roli, a to zejména v oblasti tvorby a rozvoje jeho zdraví, kultivace a socializace.

Proto je nutné vytvářet podmínky pro jeho aktivní trávení (viz. všechny formy

pohybové aktivity) a tím vytvářet podmínky pro seberealizaci člověka s cílem rozvoje jeho

životního stylu a zlepšení kvality jeho života ve všech věkových fázích.

V této oblasti můžeme za významný mezinárodní dokument (mimo dokumenty EU)

považovat Chartu volného času, která byla odsouhlasena World Leisure board of directors

v červenci 2000 a která vymezuje práva občana a povinnosti municipality v dané

problematice. Původní verze byla schválena International Recreation Association v roce 1970,

následně opravena World Leisure and Recreation Association v roce 1979. Jelikož se jedná o

stručný dokument, uvádíme jej (na závěr této části publikace) v plném znění. Jsme

přesvědčeni, že vám poskytne nejen dostatek informací, ale také základ pro zamyšlení se nad

daným problémem ve vztahu k cíli vaší odborné přípravy:

Úvod

Podle Mezinárodní deklarace lidských práv (článek 27), všechny kultury a společnosti mají do

určité míry právo na odpočinek a volný čas. Právě proto, že osobní svobody a volby jsou základními prvky

volného času, jednotlivec má právo volby aktivit a zážitků, které vedou k následnému užitku jak pro danou

osobu, tak pro celou společnost.

Články

Všichni lidé mají základní lidské právo na volnočasové aktivity, které jsou v souladu s normami a

hodnotami jejich krajanů. Všechny vlády jsou zavázány rozeznat a chránit toto právo všech občanů.

Ustanovení týkající se volného času jsou stejně důležitá jako ta o zdraví a vzdělání. Vlády jsou

povinny zajistit občanům dostatečné možnosti pro rekreaci a odpočinek nejvyšší kvality.

Nejlepším zdrojem rekreace a volného času je občan sám. Proto by měly vlády zajistit také

osvojování těchto dovedností nutných pro ideální odpočinek.

Jednotlivec může využít možností k odpočinku k seberealizaci, rozvíjení osobních vztahů,

zlepšování sociálního začleňování, k rozvíjení komunit a kulturní identity stejně jako k podporování

mezinárodního porozumění a spolupráce či k zvyšování životní úrovně.

Vlády by měly zajistit budoucí dostupnost dosažení rekreačních zážitků zajištěním jejich vlastní

země v oblasti fyzické, sociální a kulturní kvality prostředí.

Vlády by měly zajistit výcvik profesionálů, aby pomáhali jednotlivcům rozvíjet jejich osobní

dovednosti, objevovat a zdokonalovat jejich talent a rozšiřovat prostor k rekreačním příležitostem.

Občané musí mít přístup ke všem formám informací o volném čase a jejich možnostech, aby jich

mohli využít k rozvoji jejich znalostí a možnosti podílet se na místím a národní politice.

Vzdělávací instituce musí zajistit vzdělávání v oblasti podstaty a důležitosti volného času a ukázat,

jak začleňovat tyto znalosti do životního stylu.

2 Zvířata v životě člověka

2.1 Zooterapie

Mezi člověkem a zvířaty existuje od pradávna vzájemný vztah. Zpočátku existenční

závislost člověka na zvířeti se s rozmachem civilizace změnila a role zvířat v životě člověka

se začaly diferencovat. Vedle zdroje obživy, rolí hlídačů domova apod. se stala zvířata i

kooterapeuty a věrnými společníky. V současné době můžeme dělit zvířata na: chovaná doma

- domácí, v přírodě – divoká, užitková – hospodářská nebo zvířata chovaná v ZOO.

Zvířata jsou zvláštní tvorové. Vyvolávají v nás pocit bezpečí, pohody a přátelskou

atmosféru. Intuitivně cítíme, že již jen pozorování zvířat, např. v televizi, v ZOO, v přírodě,

má pozitivní vliv na naše vnímání a na naši náladu. V tomto směru byla realizována i řada

výzkumných šetření. Potvrdilo se, že zvířata prospívají fyzickému zdraví člověka, pozitivně

ovlivňují jeho chování a výrazně zlepšují kvalitu života. V sociologickém kontextu se

většinou hovoří o interakci člověk – zvíře pouze v souvislosti se zooterapii nebo

asistenčními zvířaty, zejména psy. Již méně se hovoří o tom, co se dnes a denně běžně

odehrává – zvíře se stává člověku partnerem pro rekreaci. Tyto myšlenky dlouhodobě

propaguje mezinárodní organizace IAHAIO (lnternational Association of Human-

Animallnteraction Organizations). IAHAIO sdružuje národní asociace, které se zabývají

výzkumem na poli interakce mezi člověkem a zvířaty, podporuje myšlenku jejich

harmonického soužití a odpovědného vztahu ke zvířatům.

Abychom lépe pochopili obtížně definovatelnou hranici mezi zoorekreací a zooterapií,

podívejme se společně, co dnes víme o zooterapii. Během konstituování zooterapie v průběhu

druhé poloviny minulého století se zformovaly samostatné oblasti, nazvané dle druhu

zapojeného zvířete:

Hipoterapie

První zaznamenané aktivity asistované zvířetem,

byly aktivity asistované koněm. Hipoterapie

(hiporehabilitace) je dnes nedílnou součástí fyzioterapie

jako léčebná metoda s přesně danou metodikou. Je

založena na pozitivním působení přenosu pohybu koně

na jezdce pod vedením kvalifikovaného hipoterapeuta.

Canisterapie

Mezi silné zvířecí individuality patří pes. Nepřekvapí proto, že

součástí rehabilitačních procesů je i canisterapie, v rámci které je

využíván speciálně vycvičený pes. U nás má velmi dobré výsledky tzv.

polohování, které využívá přenos energie psa v klidu na člověka. I

v tomto případě může canisterapii provádět pouze canisterapeut.

Felinoterapie

Součástí rehabilitace, zejména ve smyslu psycho-sociálním se stala i

felinoterapie, která je založena na kontaktu člověka s kočkou - symbolem

tepla a spokojenosti.

Ornitoterapie

Papoušci, andulky a další ptactvo se řadí ke zvířecím  druhům,

vhodných k využití v zooterapii, zejména v oblasti psychorehabilitace

(barevnost, zpěv, pohyb).

Ve světě se dále etablovaly: delfinoterapie - využití delfína v rámci zooterapie,

lamaterapie - využití lamy, insektoterapie - využití hmyzu, u nás patří mezi oblíbená a doma

chovaná zvířata králík, morče, křečík, činčila, myš, želva, potkan, fretka, ale také rybičky,

pavouci, plazy, ovce, opice, šelmy atd., i zde jsou pokusy o léčebné využití.

Z výše uvedeného je zřejmé, jak široké je pole zdravotně orientovaného pojetí

kontaktu člověka se zvířetem. Souhrnně je terapeutický vliv zvířete na člověka označován

termínem zooterapie. Pravděpodobně je to důsledek skutečnosti, že prvními propagátory této

pozitivní vazby a také praktickými aplikátory byli lékaři.

Časem se ovšem ukázaly další možnosti využití zvířat a docházelo k diferenciaci na

základě rozdílných cílů, ovšem stále pod souhrnným označením zooterapie. V tomto

kontextu vzniklo mezinárodně známé dělení:

• AAT (Animal Assisted Therapy) – zvířaty asistovaná terapie

Terapie probíhá formou záměrných kontaktů speciálně cvičeného zvířete s klientem

pod vedením profesionálního terapeuta. Cílem je zlepšení zdravotního stavu klienta v rámci

léčby nebo rehabilitace.

• AAE (Animal Assisted Education) – zvířaty asistovaná výchova

Hlavním zaměřením intencionálního kontaktu člověka (žáka) a zvířete je zlepšení

podmínek vzdělávání a zvýšení motivace k učení se. Uplatnění je vhodné v oblasti vzdělávání

osob se speciálními vzdělávacími potřebami. V této oblasti má speciální pedagogika již jasně

vydefinované obdobné obory biblioterapie, arteterapie, muzikoterapie…

• AACR (Animal Assisted Crisis Response) – zvířaty asistovaná krizová intervence

Zvířata jsou využívána jako součást intervence u osob, které se ocitli v krizových

situacích a stresových situacích jako jsou oběti katastrof, násilných činů, trestných činů,

uživatelé návykových látek. Pozitivní efekt byl zjištěn např. u seniorů postižených tsunami

v Japonsku v roce 2011.

• AAA (Animal Assisted Activities) – zvířaty asistované aktivity

Zvířaty asistované aktivity spočívají v přirozeném kontaktu zdravého člověka a

libovolného zvířete. Cílem není léčba, nýbrž zlepšení kvality života člověka. Záměrně jsme

uvedli AAA jako poslední z dosud formálně uznávaných forem zooterapie. V dalším textu

chceme totiž navázat konkrétními fakty, které podporují nelogické zařazení AAA do skupin

terapii a naopak podporující samostatnou existenci zoorekreace.

2.2 Zoorekreace

Zvířaty asistované aktivity (AAA), dle našeho názoru nejsou jednoznačnou součástí

terapeutických procesů. Terapie – léčba je zaměřena na osoby nemocné, tj. osoby s nemocí

nebo jiným problémem zdravotního rázu s cílem léčit, rehabilitovat. Zvířaty asistované

aktivity jsou určeny běžné zdravé populaci, která nemá potřebu léčby. AAA - neléčí, protože

není koho léčit. Zvířata ale mohou zasahovat do životního stylu člověka, pozitivně ovlivňovat

kvalitu jeho života v rámci zoorekreace. Cílovou dimenzí není léčba, nýbrž zlepšení kvality

života, tj. záměr rekreační. Zoorekreace může probíhat jako:

a) Dlouhodobá forma – člověk má zvíře v trvalé péči, obvykle je jeho majetkem.

b) Pobytová forma – krátkodobý jednorázový nebo opakující se pobyt v prostředí,

kde se chovají a jsou k dispozici zvířata (tábory, ekofarmy apod.). Obvykle se

jedná o placenou formu.

c) Jednorázová forma – náhodný nebo záměrný kontakt s cizím zvířetem,

s variantou návštěvy zvířete u člověka nebo návštěvy člověka u zvířete.

Ale pozor! Zvíře není všelékem. Nutno také upozornit, že reakce lidí na jednotlivá

zvířata je vysoce individuální, neboť je ovlivněna výchovou i dosavadními zkušenostmi.

Pravděpodobně jiná reakce bude na vrčícího pitbula než na přítulnou kočku. Problémem

mohou být také dnes velmi rozšířené alergie na přítomnost některých zvířat.

V zásadě však můžeme říci, že kontakt člověka se zvířetem evokuje pozitivní reakce,

ať se jedná o dítě, dospělého nebo seniora. Pozitivní působení zvířete na člověka z pohledu

zoorekreace spatřujeme především v oblasti psychické, sociální, motorické. Rekreační účinky

kontaktu se zvířetem se mohou projevit v oblasti regenerace sil, relaxace a odreagování se,

jako náplň volného času, při formování žádoucích volních a morálních vlastností atd. Ovšem

efekty působení zvířete na člověka se projevují v jednotlivých případech v  různých směrech a

v různé intenzitě. Proto se pokusíme specifikovat efekty zoorekreace v kontextu základních

fází ontogeneze člověka.

2.2.1 Zoorekreace v období dětství

V tomto věkovém období využíváme kontaktu dítěte se zvířetem zejména jako náplň

volného času, a nenásilnou formou i k výchovnému formování mladého člověka, k rozvoji

jeho motoriky. Dítě si se zvířetem hraje, stará se o něj a přirozeným způsobem je tak vedeno

ke zdokonalování žádoucích tělesných a psychosociálních dovedností i potlačování těch

nežádoucích.

Stále se ovšem můžeme setkat s názorem rodičů, že soužití dítěte a zvířete je ze

zdravotního a  hygienického hlediska nevhodné. Tento názor vychází z dosud zakořeněných

předsudků v oblasti hygieny. Domníváme se, že obavy z přenosu nemocí ze zvířete na dítě

jsou přehnané, pokud budou respektována běžná pravidla hygieny a veterinární péče.

Nejoblíbenějším zvířetem dítěte je obvykle pes nebo kočka, kteří jsou často hlavními

hrdiny dětských filmů a dětských knih. Ale starat se dítě může také o křečka, želvu, králíka,

v poslední době umožňují rodiče stále častěji i kontakt dítěte s koněm.

Péče o zvíře by však nemělo znamenat pro dítě velké

zatížení – naopak, mělo by poskytnout více prostoru pro rozvoj

individuality dítěte. Být v přítomnosti zvířete, pozorovat jej, jak

si hraje, jak se krmí, jak spí atd. Děti by měly mít možnost

sledovat, jak zvířata vyvádějí mladé, povídat si, co potřebují,

krmit je, čistit jim pelíšek. Péče o domácího mazlíčka pomáhá

rozvíjet v dětech empatii a naučí je altruistickému a nenásilnému chování. Dítě se učí mít

někoho rádo, udělat někomu radost, byť by to bylo jen zvíře. Pozor, zvíře není plyšová

hračka, i vztah k živému tvoru se musí dítě nejprve naučit.

Přínos v oblasti kognitivní

Interakce se zvířetem nabízí vizuální, akustické a další smyslové podněty. Pojmenování

a porovnávání velikosti zvířat, barvy, rozdíly v pohlaví, stavby jeho těla, části těla

podporuje a rozvíjí myšlení a fantazii dítěte.

Pozorování chování zvířete, poznávání, co má rádo a co nemá, rozvíjí u dítěte

pozorovací schopnosti.

Již sama přítomnost zvířete motivuje ke konstruktivní a tvořivé činnosti. Dítě například

rádo ztvárňuje své prožitky se zvířetem malováním.

Zvíře je spoluvychovatel i partner ke komunikaci. Povídání se zvířetem stimuluje

verbální projevy dítěte, rozšiřuje se slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti, usměrňuje

se rychlost řeči. Mnohdy je pro dítě lehčí mluvit se zvířetem než s dospělým.

Zvíře je tématem pro rozhovor či pro vyprávění s kamarády, s rodiči, což zlepšuje

komunikační dovednosti (tvorba vět, jazykový cit apod.).

Přínos pro životní styl

Kontakt se zvířetem nutí dítě respektovat jistá životní pravidla jako základ svého

vlastního životního stylu.

Čas strávený se zvířetem evokuje pocit příjemně stráveného volného času.

Ve společnosti zvířete zapomíná dítě na své starosti a problémy.

Dítě se učí plnit povinnosti, plynoucí s péče o zvíře, a to v rámci svého volného času.

I zvíře má jistý režim dne, musí jíst, odpočívat, spát. Pro dítě jsou jistě zajímavé pohyby

zvířete po spánku.

Zvíře potřebuje patřičnou výživu, klid při krmení, dostatek tekutin, což vede k

porovnávání potřeb s obdobnými potřebami u člověka.

Stejně jako u člověka je i u zvířete hygiena nedílnou součástí režimu dne.

Že si dítě po hraní se zvířetem umyje ruce, asi nemusíme připomínat.

Každé zvíře má potřebu pravidelného pohybu, kterou mu dítě může nabídnout.

Přínos v oblasti emoční a volní

Je neoddiskutovatelnou skutečností, že zvíře poskytuje dítěti emocionální podporu.

Stimuluje ho k  dobré náladě, ke smíchu. Stálé pozitivní emoce jsou aktuální zvláště v dnešní

době, kdy se dítěti nemusí dostávat této pozornosti ze strany vytížených rodičů. Například,

když se pejsek zvědavýma očima podívá na dítě, anebo se dokonce dotkne dítěte čenichem,

olízne dítě. To je přímo exploze citů, které dávají dítěti pocit štěstí, tepla, pochopení.

Kontakt se zvířetem, dotyky, péče o něj zvyšuje sebevědomí dítěte. Stoupá jeho

sebedůvěra, pocit vlastní hodnoty a odpovědnosti. Tento vliv je o to vyšší, je-li dítě současně

vlastníkem zvířete.

Přínos v sociální oblasti

Dítě a zvíře vytváří zajímavou sociální diádu. Panuje mezi nimi zvláštní vztah a

komunikace, které je mnohdy obtížně porozumět. Každý, dítě i zvíře vkládá do tohoto vztahu

své specifické já při zachování vzácného souladu. Zvíře dává dítěti jistotu – není náladové,

nervózní ani unavené, chová se stále stejně.

Při pozorování zvířete, při hlazení, chování a krmení se nabízí množství sociálně

emočních podnětů.

Dítě se učí respektování potřeb jiných. Učí respektování potřeb jiných (odpočinek,

spánek, krmení psa).

Zvíře nabízí dítěti, ať je otylé nebo propadá, bezproblémové kamarádství.

Často se stává, že dítě vyhledává zvíře právě v okamžicích, kdy má nějaký problém a

potřebuje se někomu svěřit, aniž by bylo následně kritizováno.

V případě kontaktu s malým zvířetem se rozvíjí u dítěte ochranitelské a pečovatelské

postoje: něžnost, ohleduplnost, obětavost a řadu dalších postojů, které mu v dospělosti

budou ke cti.

I zvíře umí dítěti ledacos sdělit. Zvyšuje se empatie, nonverbální gramotnost a

schopnost dekódovat pocity ostatních (oční kontakt, pohyby, postoj zvířete, ale také

dýchání, změny teploty apod.).

Přínos v oblasti motoriky

Pohyb je nedílnou součástí života zvířete. Podle toho, o jaké zvíře se jedná, zapojíme

do pohybu i dítě s cílem zlepšit jeho motorických kompetencí. Protože samo dítě nemusí mít

dost nápaditosti ani odhadu při volbě činností vhodných a bezpečných, bude zpočátku třeba

dohledu dospělého.

Každodenní péče o zvíře poskytuje nepřeberné množství podnětů k hmatové stimulaci a

zlepšení jemné motoriky (krmení, nalití vody, úprava pelíšku apod.).

Dítě zvíře hladí, mazlí se s ním, šimrá ho, škrabe apod.

Se zvířetem se hraje, běhá, přenáší se.

Dítě napodobuje chování a pohyby zvířete.

Zvíře může být i nářadím, na kterém se jezdí (kůň, pes, koza, kráva apod.).

2.2.2 Zoorekreace v období dospělosti

Dospělý jedinec má jiný status a zastává diametrálně odlišné role než v období dětství.

Avšak i v životě dospělého člověka mají zvířata své místo. A to nejen v mimořádných

situacích, kdy trosečníkům, námořníkům i vojákům v misích dělala společnost zvířata.

Zvířata mají pro člověka v aktivním věku jednou velkou přednost – jsou stále k dispozici.

Proč je tedy nevyužít k zoorekreaci? V období dospělosti člověka zdůrazňujeme v rámci

zooterapie především funkci relaxační a zdravotní.

Relaxační funkce

Přítomnost zvířete, a stačí jen pozorování přímo nebo zprostředkovaně např.

v televizi, přitahuje, upoutá pozornost a je vyvolává pocit duševního uvolnění, relaxace a

zklidnění.

Hraní si se zvířetem rozveseluje, je zpestřením běžného pracovního dne člověka, odvádí

pozornost od starostí pracovních i osobních.

Intenzivní relaxace probíhá v bezprostředním dotyku se zvířetem např. v sedle koně

nebo se psem na klíně.

Interakce se zvířetem je smysluplným využitím času, zejména péče o zvíře nebo cvičení

některých (vhodných) zvířat.

Zvíře nabízí komunikační příležitost s dalšími lidmi, umožňují téma hovoru, usnadňuje

komunikaci mezi lidmi.

Upevňuje vztahy mezi členy  rodiny společně prožívanou radostí nad zvířete v rodině.

V konfliktních situacích (např. v rodině) může být pozitivním katalyzátor mezilidských

vztahů.

Zdravotní funkce

Výzkumy naznačily, že majitelé psů a koček mají nižší tlak krve, nižší srdeční

frekvenci a sníženou hladinu cholesterolu, i když nikdo neví, proč tomu tak je. V každém

případě, však intuitivně cítíme, že zvíře přispívá ke zdraví člověka, a to jak psychickému, tak

i fyzickému.

Každá péče o zvíře je nutně spojena s pohybem člověka, což je pozitivní dimenze

zdravého životního stylu.

Pohyb zvířete motivuje člověka k pohybu a tím i k posilování vlastní fyzické kondice.

Zvíře slouží jako společník pro společný pohyb, ale i jako nářadí, na kterém se jezdí.

Při aktivitách se zvířetem venku dochází k otužování člověka. Např. u majitelů psů

prudce vzrůstá doba pobytu venku.

Kontakt se zvířetem působí jako prevence syndromu vyhoření. Nemůže zbavit stresu a

depresí, ale poskytuje oporu snížit je a tlumit. Některé výzkumy dokonce prokázaly, že

přítomnost milovaného zvířete snižovala stresové reakce více než přítomnost blízkého

člověka.

2.2.3 Zoorekreace v období seniorském

Status seniora se v porovnání s obdobím aktivního věku přirozeně změní. Důsledkem

toho mohou být tendence vedoucí k pocitu nepotřebnosti, k nostalgii, ztrátě chuti do života.

K těmto stavům se mohou přidružit i obtíže zdravotního charakteru. Je dobře, jestliže člověk

s odchodem do důchodu zatouží po návratu k přírodě, i když v předchozím období neměl na

tyto myšlenky dostatek času. Je dobře, jestliže si pořídí zvířátko.

Řada seniorů ztratí v seniorském věku svého partnera, ztrácí dřívější role v profesi i

rodině, a tím se výrazně sníží kvalita jejich života. Adaptovat se na nové podmínky života

může pomoci právě zvíře. Plnohodnotné lidské vztahy zvíře přirozeně suplovat nemůže, ale

může částečně nahradit potřebu kontaktů a lásky a posílit mezilidské vztahy.

Funkce zoorekreace v dospělosti a v seniorském věku

jsou v mnoha ohledech obdobné. Upozorníme proto jen na

typické aspekty v tomto věkovém období. Základní funkce

zoorekreace v seniorském věkovém období spatřujeme v

aspektu zdravotním a sociálním.

Zdravotní funkce

Stárnutí jako fyziologický proces je doprovázeno řadou negativních změn v orgánech

a jejich funkcích. Činnosti, které jsou spojeny s péčí o zvíře, mohou řadu těchto změn

příznivě ovlivnit.

Zvíře odvádí pozornost seniora od pozorování sebe sama, dokonce se u majitelů zvířat

ukazuje snížená spotřeba psychofarmak.

Senior musí respektovat jistý rytmus dne zvířete a dodržování určitého řádu.

Zvíře nutí majitele k pohybu, ať již ve spojení s péčí o něm, s krmením, případně

vycházkami.

K psychickému zdraví napomáhá zvíře zejména v oblasti pozitivního emočního

naplnění. Zvíře vyžaduje i opětuje lásku.

Hlazení, chování zvířete, nulová fyzická vzdálenost jsou významnou prevencí citové

karence a uspokojují potřebu člověka po pozitivním prožitku z dotyku.

Množství volného času, které může vést k depresím, zaplní čas věnovaný zvířeti.

Senior má pocit povinnosti a důležitosti, větší chuť do života, protože smysl života

našel ve zvířeti.

Kontakt se zvířetem uklidňuje, a stačí třeba jen pozorování rybek v akváriu.

Sociální funkce

Seniorský věk je i přechodem ze společenství pracovního kolektivu do izolace

soukromí. Chybí léty zafixovaný kontakt s lidmi a komunikace s nimi. Je příjemné strávit

seniorský věk v kruhu rodiny, avšak i zde není vždy dost prostoru pro seberealizaci seniora.

Zvíře naplňuje potřeby seniora po sociálním kontaktu, redukuje pocit osamění a izolace

od lidí.

Je to druh, společník, přítel, závislý na seniorovi.

I senior chce mít potřebu důležitosti, mít za něco odpovědnost. Je to právě zvíře, za

které převezme senior rád odpovědnost.

Zvíře není náladové, respektuje seniora, nabízí mu bezproblémové přátelství, nevadí mu

psychické či tělesné nedostatky seniora, akceptuje ho takového jaký je.

Zvířeti si senior může postěžovat i podělit se o radost.

Podporuje sociální kontakt s jinými lidmi, stimulací k navazování kontaktů s jinými

majiteli hovorem o zvířeti.

Při ztrátě blízké osoby, pomáhá zvíře jako živý partner.

Pokud žije senior v domácím prostředí, vystupují v kontextu zoorekreace další

specifika:

Na seniora může působit „syndrom čtyř stěn“, zejména pokud žije úplně sám. Zvíře

má antidepresivní účinek a účinně působí proti zhoubným účinkům osamění. Již samotné

rozhodnutí, pořídit si zvíře je znakem seniora uchopit řízení dalšího života do svých rukou.

Zvíře se stává středem pozornosti a motivaci k životu. Senior má odpovědnost za živou

bytost, které je na něm závislé. To mu zvyšuje sebevědomí. Za odměnu si může se zvířetem

kdykoliv povídat.

Jiná situace nastane, pokud je senior umístěn v zařízení. I v sebelepším zařízení se

jeho život se stává monotónním, s minimem vnějších podnětů. Při péči o zvíře však život

získá jinou dimenzi. Čas mezi vstáváním a uleháním je doplněn přitažlivou činností. Zvíře

budí úsměv ve tváři seniora, vyvolává vzpomínky na aktivní život, kdy sám choval zvíře.

Praxe ukazuje, že se zlepší mnohdy napjaté vztahy mezi obyvateli zařízení, zmírní se

ponorková nemoc.

Interakce mezi seniorem a zvířetem v zařízení (domov, penzion apod.) je možná

následujícími způsoby: Návštěvní programy, chov zvířat v zařízeních, přinesení zvířat do

zařízení z původních domovů obyvatel, přinesení zvířat do zařízení s návštěvami.

Návštěvní programy

Návštěvní programy spočívají v příchodu chovatelů se svými vlastními zvířaty na

krátké, ale pravidelné návštěvy do zařízení. Pro takové návštěvy se nejlépe hodí psi, lze použít

také koček a některá menší zvířata, jako jsou králíci, morčata, ochočené slepice aj.

Zvířata chovaná přímo v zařízeních

V zařízeních je možno chovat všechna běžná domácí zvířata: od akvarijních rybek,

malých ptáčků (andulky, kanárci) přes malé hlodavce až po psy a kočky. Výhodou chování

zvířat přímo v zařízení je, že péče o zvíře eliminuje syndrom závislosti seniora, tzn., že místo

závislosti na cizí pomoci je senior odpovědný za zvíře.

Zvířata přinesená z původních domovů obyvatel

V zařízeních většinou platí zákazy přinášet si s sebou z domova zvířata, zejména z

hygienických důvodů. Proto je tato interakce senior – zvíře málo frekventovaná. Pro seniora

však může tato praxe znamenat i zkrácení plnohodnotného života.

Zvířata přicházející do zařízení s návštěvami

Zvířata, která s sebou přivádějí do zařízení návštěvy, např. rodinní příslušníci, mají

pozitivní účinek na seniora. Umožňují mu navázat kontakt se živou přírodou a prolínání

vnějšího světa se světem zařízení. Současně se zvíře stává i zajímavým tématem rozhovoru. 1

1 Pokud si chcete přečíst něco milého o zvířeti v životě seniorů, doporučuji vaší pozornosti kapitolu „Pes v domově důchodců“ v knize Galajdová: Canisterapie (viz seznam použité literatury).

Závěr

Pokud jste dočetli až do konce, děkujeme vám za trpělivost. Troufáme si věřit, že se

nám podařilo přesvědčit vás o pozitivním vlivu plynoucím ze společnosti zvířete a člověka.

Snažili jsme se ukázat, že zvíře nemusí být přítěží, které potřebuje denně krmit. Může být

milým společníkem, který obohacuje život člověka v každém věku.

„Chceme-li proniknout k podstatě věcí, obvykle nám schází správná slova.“ Tuto

skutečnost jsme si ověřili při práci nad problematikou využití zvířete v rámci rekreace. Jsme

si vědomi, že předložený text není samozřejmě vyčerpávající, spíše se jedná o nástin možností

existence zoorekreace jako podklad pro další teoretické úvahy.

V případě, že se nám nezdařilo vás pro zoorekreaci nadchnout, doufáme, že jsme vás

alespoň přinutili k zamyšlení.

Použitá literatura

Aldington, E. H. W. (1999). O psí duši. České Budějovice: DONA. Blaxter, M. (1993). Health and lifestyle. London: Routledge.Bronowski, J. (1985). Vzestup člověka. Odeon: Praha.Burton, J. (1992). Pejsek. Bratislava: Champagne Avantgarde.Čihovský, J. (2002). K vývoji názorů na volný čas. (od Aristotela k Dumazedierovi.) InHodaň, B. (Ed.), Volný čas a jeho současné problémy, (s. 9 – 17). Olomouc: Hanex.Diegel, H. (1986). Uber den Windel der Werte id der Gesellschaft, Freizet und Sport. In K.

Hofmann (Ed.), Die Zukunft des Sports. Materialien zum Kongress „Menschen im Sport 2000“. Bonn: DSB.

Dohnal, T. (2002). Koncepce a metodika systému komunální rekreace na úrovni obce. Olomouc: Univerzita Palackého.

Dohnal, T., Čihovský, J., Hobza, V., Kotíková, H., Skoumal, M., Vaďurová, R., Svoboda, J., Hamřík, Z. (2006). Koncepce rozvoje tělovýchovy a sportu v Moravskoslezském kraji. Olomouc: FTK UP.

Filosofický slovník (1995). Olomouc: FIN.Fine, A. (2000). Handbook on Animal – Assisted Therapy. San Diego: Academic Press.Galajdová, L. (1999). Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha: Grada Publishing.Galajdová, L., & Galajdová, Z. (2011). Canisterapie. Praha: Portál.Gehlen, A. (1978). Der Mensch. Seine Natur und seine Stellung in der Welt. Weisbaden. Guinnessova encyklopedie. (1992). Mladá letá: Bratislava.Harper, D. (2000). Můj pes a já. Praha: Egmont.Hodaň, B. (1997). Úvod do teorie tělesné kultury. Olomouc: Univerzita Palackého.Hodaň, B. (2000). Tělesná kultura – sociokulturní fenomén: východiska a vztahy. Olomouc:

Univerzita Palackého.Hodaň, B., & Dohnal, T. (2008). Rekreologie. Olomouc: Univerzita Palackého. Hutin, J. P. (1993). Budeme mít dobrého psa. Praha: Magnet-Press.Jandourek, J. (2001). Sociologický slovník. Praha: Portál. Junger, J., & Kasa, J. (1996). Úvod do športovej kinantropologie. Prešov: PdF UPJŠ.Kalman, M. (2005). Analýza strategií podpory pohybové aktivity. Diplomová práce Olomouc:

FTK UP.Karásková, V., & Krausová, A. (2004). Pes a dítě s mentálním postižením. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci.Kol. (2007). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona.Krausová, A. (2003). Zvíře jako opora v sociálních vztazích. Diplomová práce, Univerzita

Palackého, Pedagogická fakulta, Olomouc.Matějček, Z. (1999). Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál.Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (2000). Evropská charta sportu. Praha.Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia. Nerandžič, Z. (2006). Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha: Albatros.Slepičková, I. (2000). Sport a volný čas. Praha: Univerzita Karlova.Slepičková, I. (2005). Sport a volný čas: Vybrané kapitoly. Praha: Univerzita Karlova.Stejskal, P. (2004). Proč a jak se zdravě hýbat. Břeclav: Presstempus.

Weis, O. (2000). Sport jako společenský jev. In Sport, stát, společnost. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu.

Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum.World Health Organisation. (2003). Process for a Global Strategy on Diet, Physical Aktivity

and Health. Geneva: Author. Retrieved 8. 12. 2006 from the World Wide Web: http://whqlibdoc.who.int/hq/2003/WHO_NMH_EXR.02.2_Rev.1.pdf

Všeobecná encyklopedie (2002), Praha: Diderot.Zouharová, M. (2002). Canisterapeutická kuchařka aneb metody canisterapie. SVOPAP.Zvířata v domovech nejen pro seniory. (1999). Praha: HESTIA. http://www.cantes.info