MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studiíKatedra politologie

Obor Bezpečnostní a strategická studia

Vztah mládeže ke kriminalitě v okresu Hodonín

Bakalářská práce

Tomáš Kellner

Vedoucí práce: PhDr. Josef Smolík, Ph.D.UČO: 326018Politologie – bezpečnostní a strategická studiaimatrikulační ročník 2008 Brno, 2011

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vztah mládeže ke kriminalitě v okresu Hodonín

vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně 12. 5. 2011 .. .………………………… Tomáš Kellner

7

Tímto bych rád poděkoval PhDr. Josefu Smolíkovi, PhD. za projevenou vstřícnost, ochotu a

cenné připomínky a rady při vedení této práce. Dále bych rád vyjádřil upřímný dík kolegovi

Matěji Plesníkovi za neocenitelnou pomoc při statistickém zpracování dat. V neposlední řadě

patří poděkování také pedagogům gymnázií, na nichž byl prováděn tento výzkum, za jejich

vstřícnost.

8

OBSAH

ÚVOD…………………………………………………………………………………….........6

1 TEORETICKÁ ČÁST……………………………………………………………………...9

1.1 Vymezení pojmu kriminologie…………………………………………………...9

1.2 vymezení pojmu mládež…………………………………………………………..9

1.3 Vymezení kriminálního chování………………………………………………..10

1.4 Vymezení pojmu postoj…………………………………………………………11

1.5 Vymezení pojmu církev…………………………………………………………11

1.6 Vývojová psychologie mladistvého jedince…………………………………….13

1.7 Sutherlandova teorie…………………………………………………………….17

1.8 Rodina jako jeden z determinantů kriminality mládeže……………………...19

2 METODOLOGIE VÝZKUMU…………………………………………………………..22

2.1 Obecné znaky výzkumu…………………………………………………………22

2.2 Přípravná fáze výzkumu………………………………………………………...22

2.2.1 Kvantitativní metoda výzkumu…………………………………………22

2.2.2 Hypotéza………………………………………………………………...23

2.2.3 Operacionalizace………………………………………………………..24

2.2.4 Metoda self-reportu……………………………………………………..24

2.2.5 Dotazník………………………………………………………………...25

2.2.6 Předvýzkum……………………………………………………………..26

2.3 Fáze vlastního výzkumu…………………………………………………………26

3 EMPIRICKÁ ČÁST………………………………………………………………………28

3.1 Vyhodnocení identifikačních znaků……………………………………………28

3.2 Povídka 1…………………………………………………………………………29

3.3 Povídka 2…………………………………………………………………………29

3.4 Povídka 3…………………………………………………………………………30

3.5 Povídka 4…………………………………………………………………………31

3.6 Povídka 5…………………………………………………………………………32

3.7 Povídka 6…………………………………………………………………………33

3.8 Povídka 7…………………………………………………………………………33

3.9 Povídka 8…………………………………………………………………………34

4 DISKUZE………………………………………………………………………………….36

ZÁVĚR………………………………………………………………………………………39

9

SEZNAM UŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ

SEZNAM UŽITÝCH ZKRATEK

PŘÍLOHA

10

ÚVOD

Kriminalita je palčivým společenským problém bezesporu v globálním měřítku a

nedá se pochybovat o tom, že se jedná o bezpečnostní hrozbu výrazného rozsahu. Tomu

nasvědčují také práce předních vědců v oblasti bezpečnostních studií, kteří kriminalitu a

zločinnost zahrnují i do svých typologizací hrozeb. (srov. Hough 2004: 216)

Tomuto negativnímu sociálnímu jevu není ušetřena ani Česká republika (dále jen

ČR). Kriminalita je veřejností vnímána především skrze média velmi intenzivně, avšak často

zkresleně a nepřesně. Fundovanější, nikoliv ale zcela přesný zdroj informací o kriminalitě

poskytují kriminální statistiky, které primárně vydává Policie ČR1. V období od 1. 1. do 31.8.

bylo v ČR Policií ČR zjištěno 212 864 trestných činů (Policejní prezidium 2011) což na počet

obyvatel ke 30. září 2010, který činí 10 526 685 osob (portál ČSÚ 2011), vytváří index

kriminality2 zhruba 2022. Toto numerické vyjádření se dá interpretovat tak, že se podle

statistik stalo v ČR obětí trestného činu 2022 osob. Tento údaj se i přes jistou vypovídací

hodnotu nemůže brát jako naprosto přesné vyjádření reálné kriminality, neboť statistika

nezohledňuje demografické změny a především pak latentní kriminalitu „Význam kriminální

statistiky pro účely kriminologie a praktické kriminální politiky lze – přes různé slabiny její

poznávací hodnoty pro tyto účely spatřovat v roli nezastupitelného zdroje informací“.

(Novotný – Zapletal a kol. 2004: 52). Pro srovnání - podle ročenky Institutu pro kriminologii

sociální prevenci (dále jen IKSP) (1998) bylo v roce 1998 zaevidováno Policií ČR 425 930

trestných činů. Podle statistik tak dochází ke snižování intenzity kriminality, avšak jak již

bylo podotknuto, vypovídací hodnoty statistik jsou často zavádějící. (srov. Matoušek –

Kroftová 2003: 143 – 144) I kdyby teoreticky docházelo k poklesu intenzity kriminality, je

třeba věnovat této významné bezpečností hrozbě náležitou pozornost. Jedním ze způsobů, jak

vést vůči kriminalitě účinnou prevenci, je bezesporu vědecká práce a tvorba výzkumů

zabývající se např. příčinou kriminality či vztahem ke kriminalitě. Získaná data pak mohou

posloužit kupříkladu ke zlepšení informovanosti orgánů zabývající kriminalitou atp.

Velmi závažným druhem kriminality je kriminalita mládeže. „Kriminalita mládeže i

dnes zůstává stále aktuálním problémem, protože se nepodařilo úplně eliminovat její příčiny a

změnit podmínky tak, aby byla společnost i jednotlivec chráněni před jejím působením“.

1 Kriminální statistiky dále zpracovává krom Policejního prezidia ČR i Ministerstvo spravedlnosti ČR (statistiky státních zastupitelství a soudů), pod něhož patří i statistiky Vězeňské služby ČR.2 „ Údaje o intenzitě kriminality vyjádřené v indexech podávají přesnější přehled o kriminalitě než údaje o jejím rozsahu(…), avšak i zde je třeba počítat s určitým zkreslením, neboť obětí mohl být například cizinec“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 265) Index kriminality se vypočítá pomocí vzorce počet trestných činů/ počet obyvatel na vymezeném území X 100 000.

11

(Dianiška a kol. 2009: 225) Závažnost kriminality mládeže potvrzují nejen statistiky, ale i

četné výzkumy3. „Skutečnost, že kriminalita je podle věku nestejnoměrně rozložena, je známa

již od prvních analýz kriminality. Již tehdy se ukazovalo, že kriminalita je převážně záležitost

mladých lidí (…) V ČR pachatelé ve věku do 24 let mají na celkové kriminalitě podíl 40 % a

60 % všech pachatelů jsou pachatelé ve věku do 30 let, zatímco demografický podíl osob do

30 let v celkové populaci tvoří zhruba 35 %“. (Večerka a kol. 2004: 9) Na základě výzkumu

páchá nejvíc kriminálních deliktů mládež ve věku 14 až 16 let (Zoubková 2002). Je zřejmé,

že tato věková skupina populace se vyznačuje mnoha specifiky a výzvami, čehož si

kriminologie všímá a následně se je snaží i reflektovat. „Málokteré problematice z oblasti

kriminality byla a do současné doby je věnována taková pozornost jako otázkám kriminality

mládeže“. (Kuchta a kol. 1993: 17)

Právě kriminalita mládeže je oblast, kterou se zabývá tato práce. Je nutné zmínit, čím

tato bakalářská práce být nechce. Práce si neklade takové ambiciózní a takřka nereálné cíle,

jako je souhrnně zodpovědět příčiny kriminality mládeže či navrhnout nová východiska pro

trestní politiku. Cílem této práce je prozkoumání vztahu nevelkého vzorku mládeže ke

kriminalitě na území jednoho okresu ČR. Konkrétní snahou výzkumu je zjistit, zda se liší

odpovědi respondentů, kteří sebe i své rodiče považují za člena nějaké církve, od respondentů,

jenž sebe a své rodiče za členy církve nepovažují. Tato hypotéza stojí na předpokladu, že

potomci od svých věřících rodičů převezmou morální nekriminální chování spojené s jejich

věroukou a dále své normy chování prohloubí kontaktem se stejně smýšlejícími vrstevníky.

Toto naučené chování by se následně mělo promítnout v kritičtějším postoji vůči

kriminálnímu chování a kriminalitě obecně.Toto šetření se realizovalo skrze tzv. „self-report“,

kdy během výuky byly 158 respondentům4 distribuovány dotazníky, které byly ihned

v hodině vyplněny a posbírány. Teoretickým ukotvením pro tuto hypotézu je teorie Edwina

Sutherlanda o diferencovaných kontaktech. Teorie bude představena blíže v teoretické části,

ve zkratce Sutherland hodnotí kriminální chování jako naučenou činnost, která se učí v rámci

interakce s nejbližším okolím.

Práce bude strukturována do několika části. V teoretické části budou představeny a

objasněny elementární pojmy související s prací, teoretická východiska a samotná teorie

práce. Druhá část se bude věnovat metodologickému ukotvení výzkumu. Ve třetí, empirické

části budou nashromážděná data z provedeného dotazníkového šetření interpretována.

3 Příkladem mohou být výzkumy z IKSP, kupříkladu výzkum Mladiství pachatelé na prahu tisíciletí.4 Jednalo se o studenty prvních a druhých ročníků gymnázií v Kyjově, Hodoníně a ve Strážnici.

12

Předposlední kapitola je vyčleněna pro diskuzi, v níž bude výzkum shrnut v podobě uvedení

pozitiv, negativ, problémů s vypracováním apod. V závěru pak bude zodpovězena hypotéza

celé práce.

1 TEORETICKÁ ČÁST

Důležitou součástí každého vědeckého výzkumu je kapitola obsahující teoretická

východiska. Tato práce v tomto nebude výjimkou. Těžiště teoretické části tkví v představení

13

teorie a jejího vztahu vůči hypotéze. Dále je také důležité vymezit i další pojmy, které

s výzkumem souvisí.

1.1 Vymezení pojmu kriminologie

Problematika této práce spadá do oblasti zájmu kriminologie. Kriminologie, ač

disciplína relativně mladá, je v současnosti již etablovaným vědním oborem. Název je

odvozen z latinského crimen (v překladu zločin) a z řeckého logos (česky učení či věda).

Z překladu jasně vyplývá, že kriminologie je věda o zločinu. Takový popis se jeví však jako

velmi vágní a s nevelkou vypovídací hodnotou. Jednotná definice, která by byla obecně

uznávána, dodnes neexistuje, existuje však množství více či méně relevantních definic. Podle

Bouře (2003) je tato nejednost v kriminologii způsobena nestejnými představami kriminologů

o obsahu, předmětu a cíli kriminologie. Jako vhodná se jeví definice od Kaisera, který

kriminologií chápe „uspořádaný celek vědních poznatků o zločinu, pachateli, negativních

sociálních projevech a sociální kontrole takového chování, včetně problematiky oběti zločinu

a prevence kriminality“. (Kaiser 1994: 1)

1.2 Vymezení pojmu mládež

Dalším důležitým krokem je vymezení subjektů výzkumu. Tento krok je však

problematický zejména kvůli diskurzu mezi právním a společensko-vědním vymezením.

Podle právního výkladu spadají respondenti5 do skupiny mladistvých. “Mladistvý je pojem

právní, vymezuje věkovou kategorii, která v době spáchání trestného činu dovršila 15. rok a

nepřekročila 18. rok života. Z hlediska psychosociálního vývoje jde o období dospívání“.

(Černíková 2002: 21) Pokud bychom měli uvést přesnou legislativní úpravu, pak ji nalezneme

v zákoně 218/2003 sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Ten definuje mladistvého jedince

jako osobu, která „v době spáchání provinění dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý

rok svého věku“. (Zákon o soudnictví ve věcech mládeže 2003) naproti tomu je pohled

sociálních věd v tomto ohledu širší, „jelikož mládež je ve společenských vědách spojována

s různými věkovými kategoriemi na právu nezávislými“. (Zoubková 2002: 12)

Slabinou právního vymezení je totiž individuální psychický a mentální vývoj každého

jedince, který nemusí být vždy s věkem totožný, a tak nemusí odpovídat právní kategorizaci.

Přesto se snaží právní věda hledat oporu ve věkovém vymezení právě u společenských věd

jako je psychologie či kriminologie. Kriminologická literatura rozumí pod pojmem mládež tři

5 Jednalo se o studenty ve věkovém rozmezí 15 až 17 let.

14

věkové skupiny: děti, jenž jsou trestně neodpovědné, dále mladistvé a mladé dospělé

(Ibidem). Další pohled na věkovou kategorizaci poskytují statistiky Policejního prezidia ČR.

To rozumí pojmem mládež osoby od 0 do18 let věku, dále rozlišuje děti do 15 let věku a

mladistvé, kteří jsou v rozmezí 15 až 18 let ( PČR 2010). Je očividné, že pohled právní vědy a

ostatních společenských věd se liší, ačkoliv se jedná o nuance. Přesto víceméně platí, že

právní věda reflektuje poznatky společenských věd, ač tato velmi specifická životní fáze může

a nemusí být trestním zákonodárstvím vždy respektována (Kuchta a kol. 1999).

1.3 Vymezení kriminálního chování

Samotný pojem chování chápeme jako „objektivně pozorovatelné, zachytitelné a

měřitelné úkony, činnosti, reakce, formy jednání a konání určované či spoluurčované

psychikou jedince“. (Schelleová a kol. 2004: 23) Kriminální chování je obvykle produktem

poruch chování - disociálního, asociálního a antisociálního chování6. Tyto druhy chování jsou

odstupňovány podle míry narušování společenských norem a pravidel.

Ekvivalentním pojmy pro kriminalitu mládeže je pojem delikvence nebo juvenilní

delikvence. Dalším blízkým pojmem je také prekriminalita, což jsou činy jinak trestné před

dosažením trestní odpovědností a které by byly trestné, pokud by je spáchaly osoby starší

(Zoubková 2002). Všechny tyto pojmy jsou takřka synonymní.

1.4 Vymezení pojmu postoj

Pokud se zabýváme definováním pojmů z dotazníku, nemůžeme opomenout také

pojem postoj. Tento pojem je v rámci sociální psychologie hojně skloňován, přesto samotné

6 Disociální chování se dá charakterizovat jako chování nespolečenské, vyznačuje se nepřiměřenými reakcemi na podněty, ale ještě nenabylo sociální dimenze. Jedná se především o negativismus, neposlušnost a vzdorovitost. Asociální chování je chápáno jako chování, které je v  rozporu jak se společensky uznávanými normami, tak i s morálkou. Podstatnou součástí je i absence sociálního cítění. Intenzita porušování norem je u asociálního významnější, příkladem tohoto chování je alkoholismus či toxikomanie. Antisociálním chováním se rozumí chování a jednání, ,,které je zaměřeno na vědomé porušování zákonem chráněných hodnot; příkladem toho chování jsou vraždy, znásilnění apod.“. (Shelleová a kol. 2004: 25)

15

definování není zcela jednoznačné. Nakonečný7 chápe postoji „trvalé soustavy pozitivních

nebo negativních hodnocení emocionálního cítění a tendencí jednání pro nebo proti vůči

společenským objektům. Mít vůči něčemu postoj znamená zaujmout vůči nějakému objektu,

jímž může být cokoliv (věc, událost, idea, bytost atd.), hodnotící stanovisko“. (Nakonečný

1999: 131) Stručnější definici přináší Řezáč, který postoji rozumí „tendenci ke

konzistentnímu hodnocení a chování“. (Řezáč 1998: 30) Výrost (2008) uvádí, že postoje jsou

psychologické tendence, jenž se projevují při hodnocení konkrétní entity s jistým stupněm

odmítání či upřednostňování. Je očividné, že ačkoliv definice tohoto pojmu jsou různorodé,

přesto jsou si ve své podstatě velmi blízké.

1.5 Vymezení pojmu církev

Definovat pojem církev je nezbytné pro správné chápání zásadních otázek

v dotazníku. Otázka víry souvisí s hypotézou práce a jejím propojením s teorií práce. Z teorie

vychází domněnka, že respondenti pocházející z prostředí, kde je náboženská víra

akcentována, se budou vyhýbat kriminálnímu chování, jelikož toto chování je v rozporu

s jejich vírou. Drtivá většina náboženství totiž akcentuje velmi výrazně pojem morálky, která

je s kriminálním chováním neslučitelná8. Panuje předpoklad vycházející ze Sutherlandovy

teorie, že mladý člověk vyrůstající v prostředí, kde sehrávají náboženské normativní systémy

roli, vlivem komunikace a napodobování chování svých rodičů, kteří se těmito normami

logicky také řídí a osvojí si je. Jedinec bude podle Sutherlanda pak dále navazovat a udržovat

kontakty s podobně smýšlejícími vrstevníky v okolí, a tak si své normy chování ještě více

prohloubí. Otázku této náboženské víry bylo velmi důležité institucionalizovat. Pokud by tak

nebylo učiněno, mohlo by to vést až k výrazným dezinterpretacím v pochopení otázek u

respondentů, což by pak mělo výrazně negativní efekt pro výsledný výstup9.

Jak tvrdí Fiala (2007), rozlišování mezi příslušností k církvi, identifikací s konkrétními

náboženskými soustavami a vírou v některé nadpřirozené skutečnosti může být zajímavé a

v některých případech jistě i užitečné, ale pro potřeby institucionalizace nejsou ze

společensko-politického hlediska relevantní. Tato práce pracuje s mnohem lépe ukotvitelným

7 Nakonečný tuto definici přebírá od Krechta, Crutchfielda a Ballacheye. (srov. Krecht et al. 1968: 170)8 Za příklad může figurovat Desatero Božích přikázání, které je určující normou jak pro křesťany tak pro Židy, kdy například 5. přikázání káže „Nezabiješ!“ či 7. přikázání „Nepokradeš!“ Podobné normativní systémy chování nalezneme i v jiných náboženstvích.9 Pokud by otázka byla položena jako: „Považuješ se za věřícího?“, pojem „věřící“ by pak mohl být chápán například v kontextu víry v Jediismus, víru pocházející z filmové ságy Star wars, jenž se ve světě stává náboženským hnutím (srov. portál JEDIISMUS 2011).

16

pojmem církev. I přesto definice tohoto pojmu skýtá úskalí. „Uvažujeme-li o pozici církve

(…) je nezbytné nejprve určit, jakým způsobem lze církev jako instituci vůbec popsat. Co je

vlastně církev ze sociálně-vědního hlediska a jak k jejímu adekvátnímu vyjádření dospět?“.

(Ibidem: 73) Z teologického hlediska například římskokatolická církev chápe sebe samou jako

společenství věřících či živé tělo Ježíše Krista10 - tedy chápání nadpřirozené, spojené s

odmítáním klasické instituce. Je však zřejmé, že církve vytváří organizační struktury a chovají

se jako uskupení jedinců se stejnými, ač se specifickými zájmy - mají tedy podobu zájmové

skupiny sui generis.

Naopak zákon č. 3/2002 sb., o církvích a náboženských společnostech definuje pojem

církev jako „dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy,

náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry,

ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování

a duchovní služby“. (O církvích a náboženských společnostech 2002)11 Podle téhož zákona je

osoba hlásící se k církvi „osoba, která podle svého přesvědčení a vnitřních předpisů církve a

náboženské společnosti k ní přináleží“. (Ibidem) Církev pochopitelně takové definování

odmítá (srov. Ratzinger 1994: 168), nicméně analýza tohoto diskursu není předmětem této

práce.

Pro potřeby tohoto výzkumu je relevantní určitá syntéza obou přístupů, jelikož

samotný věřící chápe církev spíše jako „živé tělo Ježíše Krista“, nežli jako klasickou

zájmovou organizaci. Aby odpovědi respondentů měly větší vypovídací hodnotu, otázky č. 3

a č. 4 jsou kladeny tak, aby zjistily subjektivní vztah respondenta12.

1.6 Vývojová psychologie mladistvého jedince

Samotná věková hranice respondentů okolo 15 let nebyla zvolena náhodně. Z právního

hlediska se jedná o věk, kdy mladý člověk přestává být beztrestný a nabývá tzv. relativní

trestní odpovědnosti za své jednání, kdy se může být za své provinění potrestán, avšak výše

10 Jedná se o  kontext křesťanských církví, které budou v dotazníkovém šetření pravděpodobně zastoupeny v drtivě většině. Dotazník byl i přesto doplněn o možnost uvedení církve.11 „Zda lze ustanovení § 3 písm. a) CírkZ považovat za legální definici pojmu církev a náboženská společnost pro český právní řád, není příliš zřejmé. Pojem se vymezuje pouze „pro účely tohoto zákona“; na druhou stranu jiné jeho vymezení v jiných právních předpisech nenalezneme“. (Kříž 2011: 42)12 Otázky jsou kladeny způsobem: „Považuješ své rodiče za členy nějaké církve? (praktikující věřící)“ namísto „Jsou tví rodiče členy nějaké církve?“, aby tak byl zachycen subjektivní vztah jednotlivce vůči víře. Pod doslovem praktikující věřící je míněno, zda tito rodiče navštěvují pravidelně (tj. alespoň 1x týdně) bohoslužby a jejich víra se promítá i do jejich života.

17

eventuelního trestu není oproti absolutní trestní odpovědnosti standardní13. Dalším aspektem

tohoto výběru jsou psychosociální změny jako je ukončení základní školy a zvyšující se

zodpovědnost za další vývoj. „Tuto změnu lze chápat jako emancipaci – odpoutání z vazby na

povinnou roli žáka základní školy a získání statutu studenta středního školství, což je sociálně

výše hodnoceno“. (Černíková 2002: 36) Jak dokazují četná výzkumná šetření uvedená výše,

je toto období výrazných změn v mnoha případech spojeno s kriminálním chováním. Proto

pro lepší pochopení problematiky kriminality mládeže je důležité uvést psychologické

aspekty vývoje mladého jedince, upřesnit psychologické pochody a změny, které v této

zlomové etapě života probíhají a které determinují chování jednotlivce. Jak totiž tvrdí

Čírtková (1998), pojem osobnost skrývá jedno z klíčových témat kriminální psychologie a

vůbec všech aplikací psychologie; spojení kriminologie s psychologickým zkoumání

osobnosti je velmi úzké.

Vývojovou psychologií chápeme jako „vědeckou disciplínu, která se zabývá

ontogenezí psychiky člověka od jeho početí až do smrti“. (Langmeier a kol. 1998: 15)

Respondenti tohoto výzkumu spadají podle kategorizace vývojové psychologie do etapy

dospívání. Jak uvádí Langmeier a Krejčířová (2006), po stránce biologické lze období

dospívání vymezit široce jakožto úsek života ohraničený na straně jedné prvními známkami

pohlavního zrání a na straně druhé dovršením plné pohlavní zralosti.

Je jasné, že v tomto období probíhá velké množství změn, jejichž i polovičaté uvedení by bylo

výrazně nad rozsah práce, proto budou vybrány pouze některé, o nichž panuje domněnka, že

souvisejí s kriminálním chováním.

Ruku v ruce s biologickým dospíváním probíhají i nápadné psychické změny, jež se

dají charakterizovat ohlášením nových pudových tendencí, hledáním způsobů jejich

uspokojování a kontroly, celkovou emoční labilitou a zároveň nástupem vyspělého způsobu

myšlení. Tato etapa vývoje je náročná především ze dvou důvodů. Prvně je to oslabení

nervové soustavy, která tak následně plodí emoční i nervovou labilitu.

Druhým důvodem je pocit nejistoty, jenž provází samostatné hledání osobních východisek a

adaptace, což je faktorem způsobující konflikty vnitřní i s okolím (Čačka 2000). Období

dospívání se člení na fázi pubescence a fázi adolescence. Z pohledu tohoto výzkumu tkví

ohnisko zájmu v etapě adolescence, která probíhá zhruba mezi 15 až 22 lety.

13 Příkladem odlišného způsobu trestání může být například §7 zákona č. 218/2003, kde se hovoří o účinné lítosti, což je pregnantní příklad toho, že soudnictví ve věcech mládeže má diametrálně jiné parametry, než klasické trestné řízení s osobou dospělou.

18

V rámci rozvoje sexuality dochází k radikální proměně, dochází totiž k nárůstu

frekvence pohlavních aktivit. „Sexuální pud je nepochybně závislý na fyziologických

procesech, tedy i na prudkých změnách hormonální činnosti; způsoby sexuálního chování

jsou však výrazně modifikovány výchovnými a sociálními podmínkami, zejména současnými

kulturními normami“. (Langmeier - Krejčířová 2006: 155 -156) Normy pro sexuální chování

se v dnešní době rapidně mění, dochází k postupnému překonávání stereotypů, jež byly

přisuzovány ženské či mužské pohlavní roli. Dochází k prvnímu pohlavnímu styku, který je

však především u chlapců produktem spíše zvědavosti nežli citů. Tyto změny mohou působit

na delikventní chování v podobě činů se sexuálním podtextem, jako je sexuální obtěžování či

dokonce i znásilnění.

Ve vývoji myšlení dochází ke kvalitativní proměně. Tyto změny shrnuje Vágnerová

(2005) v tom, že dospívající si připouští variabilitu různých možností, systematičtěji uvažuje a

experimentuje s vlastními úvahami, dále se u něj rozvijí schopnost interpretovat hypotetické

problémy. „Důležitým aspektem je změna v uvažování o čase, kdy dochází až k úvahám o

budoucnosti a minulosti“. (Vágnerová 2008: 335)

V  emočním vývoji dochází taktéž k výrazným proměnám, jež jsou determinovány

především hormonální proměnou. Charakteristickými znaky těchto emočních změn jsou

především labilita, nepřiměřenost, krátkodobost a proměnlivost citových reakcí. „Změna

emočního prožívání se navenek může projevovat větší impulzivitou a nedostatkem

sebeovládání. (…) Zvýšené sebeuvědomování, nejistota a kumulace kritických reakcí jiných

lidí vede k navození četnějších, mnohdy hlubších negativních emocí a afektivních rozlad“.

(Ibidem: 341) Dále se během adolescence mění postoje k základním psychickým potřebám,

jako jsou sebepojetí, sebekontrola a seberealizace. Souvisí to se změnou chápání pocitu jistoty

a bezpečí, u nichž se objevuje labilita, jelikož se adolescent snaží nalézt jejich novou podobu.

Dalším znakem je touha po seberealizaci a s tím souvisejícím potvrzením vlastní identity.

„Adolescent musí úspěšně zvládnout vývojové úkoly dané společnosti, ve které žije,

ovládnout svou impulsivitu a přijmout sám sebe. (…) Toto období je silně ovlivněno

společností a jejími hodnotami, ve které jedinec dospívá“. (Sobotková 2009: 10)

Mezi tyto vývojové úkoly řadí Sobotková14 například dosáhnutí ženské či mužské sociální

role, zralejších vztahů s vrstevníky, emoční nezávislosti od rodičů a jiných dospělých,

osvojení si určitých hodnot, etického systému atd. K těmto cílům se může mladistvý dostat

14 Sobotková tuto klasifikaci přebírá od Havighursta.

19

buď skrze tradiční sociálně přizpůsobené chování nebo i skrze chování antisociální (jako např.

vandalismus, agresi a neposlušnost) (Ibidem).

Především druhá fáze dospívání je spojena s hledáním a s rozvojem vlastní identity,

jež by byla pro jedince subjektivně přijatelná. „Dospívající si kladou otázky, které dětem

dříve ani na mysl nepřišly: jaký je smysl života, proč jsem vůbec na světě. (…) Ale ptají se i

na docela konkrétní postavení mezi lidmi: jak se na mě druzí dívají, co si o mě myslí (…)“.

(Langmeier a kol. 1998: 92) S tímto souvisí snaha o větší sebepoznání v rámci skupiny

vrstevníků a experimentování s různými formami chování. Mladistvý to činí se snahou

začlenit se do světa dospělých a převzít jejich chování. To se týká především konzumace

alkoholu, kouření či sexuálního chování. „Skrze uvedené rizikové chování adolescenti mohou

zažívat pocit dospělosti, ačkoliv jiné základní atributy dospělosti jim nejsou zatím

dosažitelné“. (Ibidem: 13) Experimenty s chováním mohou v některých případech vést až

k extrémům v chování15 nebo k volbě negativní identity, která je často následně příčinou

delikventního chování „Dospělost, spojená s definitivní volbou, nemusí být pro mnohé z nich

lákavá, může se jim jevit příliš náročná, a proto dávají přednost prodloužení přechodného

období“. (Vágnerová 2008: 325) Tento trend označuje Erikson (2002) za adolescenční

psychosociální moratorium. Jedná se o chování, kdy jedinec odkládá volbu identity, což může

v některých případech vést ke stejně nežádoucím efektům podobně jako u volby negativní

identity. Erikson je autorem také tzv. krize identity, kdy jedinec zažívá výrazné rozpory ve

stávající identitě, což jej nutí k hledání identity nové. Důležitým faktorem pro volbu vlastní

identity je i prostředí. Mladý jedinec má touhu někam patřit, proto v tomto období vyhledává

party, jejichž hodnoty, ač mohou více či méně porušovat základní morální normy, přijímá

takřka bez výhrad. Navíc jak uvádí Kuchta a Válková (2005) delikventního chování se mládež

dopouští zpravidla ve skupinách. Jednou z dalších příčin, proč mladí vyhledávají členství

v partě, může být touha nalézt uznání, kterého se jim například v rodinném kruhu nedostává.

(srov. Matoušek – Kroftová 2003: 83)

Dospívající jedinci často bývají radikální. „Radikalismus je jejich obranou proti

nejasnosti a mnohoznačnosti. Nejsou ještě tak zralí, aby uměli tolerovat určitou míru nejistoty

a poznání jako trvalý a neměnitelný stav. (…) Projevem radikalismu je i tendence

dospívajících reagovat zkratkovitými generalizacemi, kterou jsou nepřesné ba dokonce zcela

nesmyslné“. (Vágnerová 2008: 337)

15 Příkladem může být volba asociálního či dokonce disociálního chování.

20

V rámci adolescence se vyskytují specifické vývojové problémy, které se projevují o

to více v dnešní společnosti (Langmeier – Krejčířová 2008). Prvním z nich je rozpor mezi

fyzickou a sociální zralostí, kdy se vlivem sekundární akcelerace biologického růstu posunuje

hranice tělesného zrání do čím dál nižšího věku, avšak náročnost společenských vztahů a

příprava na ně dosažení zralosti naopak oddalují. „Nesnáze, které jsou způsobeny rozporem

mezi fyzickou a sociální zralostí, mohou být někdy patrné i v poruchách chování u některých

mladistvých, kteří jsou nuceni ještě chodit do školy, ačkoliv se již cítí dostatečně zralí pro

pracovní aktivitu a s ní spojenou nezávislost ekonomickou i osobní“. (Ibidem: 164) Tento

rozpor pak ještě mnohem více rezonuje v sexuální oblasti, kdy fyzicky dospělý jedinec touží

po sexuální aktivitě, avšak ta je mu odkládána do pozdějšího věku.

Druhým rozporem je diskurs mezi rolí a statusem. Sociální role je chápána jakožto

chování, které odpovídá určité pozici ve společnosti. Oproti tomu sociální status vyjadřuje

soubor práv a povinností, které určují postavení jedince. „V současné složité a rychle se

měnící společnosti se však postavení jedinců často pronikavě a nepředvídaně mění a mezi rolí

a statusem vzniká někdy větší, jindy menší rozpor (…) Od těch, kteří jsou už fyzicky skoro

úplně zralí, se očekává vyspělé a plně odpovědné postavení, přitom jejich status je v mnoha

ohledech nízký“. (Ibidem) S tímto blízce souvisí i různorodost a specifičnost vývoje každého

jedince, kdy mohou být mezi věkově stejně mladými jednotlivci značné vývojové rozdíly. To

nepřímo ukazuje na slabou stránku právní definice mládeže, jenž tyto individuální věkové

rozpory nedokáže dostatečně reflektovat.

Předposledním a do jisté míry očekávaným rozporem, je rozpor mezi hodnotami

mladé a starší generace. Tento rozkol souvisí s pokrokem a změnami nejen ve společnosti, ale

i ve vědě a technice, což produkuje propast v názorech, hodnotách a postojích generací, jež

vyrůstaly v různých dobách. „Starší se tak stávají „strážci tradice“, mladí odmítají jejich

normy jako překážku v pokroku“. (Ibidem: 165) Tato rozdílnost tak často může vést

k případným konfliktům.

Posledním rozporem podle Langmeiera a Krejčířové je konflikt mezi hodnotami

rodiny a vnější společnosti. Dospívající jedinec se staví vůči hodnotám rodičů značně

kriticky, ač je na nich stále nemálo závislý „Období dospívání je tedy v našem sociálním

prostředí v mnohém velmi náročné a konfliktní. (…) I dospívající potřebuje jistě pevné

21

důsledné vedení, ale odlišné od vedení dítěte“. (Ibidem) Období dospívání je charakteristické

dále i některými poruchami osobnosti, jež tuto etapu života dále ztěžují16.

Na těchto několika znacích a rozporech ve vývoji jednotlivce v období adolescence je

jasně patrné, že se v mnoha ohledech jedná o zlomové období, kdy je jednotlivec vůči

kriminálnímu jednání značně náchylný. „Protispolečenské (antisociální) chování jedinců

v tomto věku se charakterově svými projevy blíží kriminalitě dospělých. Takovéto jednání je

sociálně patologickým projevem jako důsledku věkových zvláštností somatického i

psychického vývoje, sociální nezralosti, ekonomické nesamostatnosti a neukončeného

mravního vývoje“. (Schelleová a kol. 2004: 29 - 30) Některé příčiny kriminality a

delikventního chování u mládeže lze jistě odhalit z perspektivy vývojové psychologie, proto

této disciplíně oprávněně patří místo u kriminologických výzkumů a i v celé kriminologii.

1.7 Sutherlandova teorie

Za teoretický základ pro tuto práci byla zvolena teorie diferencovaných kontaktu od

Edwina Sutherlanda. Jedná se o teorii vycházející ze sociologického směru. Pro lepší ukotvení

bude stručně představen sociologický směr jako takový.

Kriminologické myšlení a jeho vývoj je možné pozorovat a následně typologizovat

rozličnými způsoby. Jedním z těchto způsobů je dělení na směry vysvětlující příčiny

kriminality17. V historii kriminologie vykrystalizovaly tři fundamentální směry vysvětlující

příčiny kriminality. Jedná se o směr biologický, psychologický a sociologický, přičemž žádný

z nich není obecně určující a dokonale vysvětlující příčiny kriminality. V dnešní kriminologii

panuje většinová shoda, že příčiny kriminality jsou multifaktorovým spojením všech tří směrů

(srov. Tomášek 2010).

Těžiště této práce leží v sociologickém směru. Sociologický směr vznikl jako reakce

na směr biologický18. „Představitelé tohoto směru se snažili objevit prvky prostředí, které se

sice nacházejí mimo pachatele, ale zároveň mají vliv na vznik kriminality“. (Holcr a kol.

2008: 38) Kriminalita je tímto směrem chápána jako společenský fenomén, jenž je podmíněn

16 Čačka uvádí nepřizpůsobivé chování a poruchy psychiky, jako je například agresivita. Tyto poruchy být ještě výraznějšími příčinami asociálního chování. (srov. Čačka 2000: 330 – 347) 17 Jak uvádí Neumann (1998) termín kriminologický směr není v odborné literatuře jako klasifikační rámec dostatečně uspokojivě vymezen, ani užíván. Jedná se o termín širší než je kriminologická škola, kterou lze definovat jako skupinu badatelů se společnými východisky a přístupy. Kriminologickým směrem se rozumí soubor škol, jenž mají ke kriminologii podobné vědecké přístupy a východiska.18 Biologický směr spatřoval příčiny kriminality v somatických znacích jedince, které determinují jeho kriminální chování. Zakladatelem tohoto směru byl italský vězeňský lékař Lombrosso, který ve své knize z roku 1876 Člověk zločinec představil model rozeného zločince, jehož tělesná stavba jej předurčuje k páchání zločinů.

22

širokou škálou vnějších podmínek, jako je kupříkladu chudoba, nezaměstnanost, konflikty

mezi skupinami atp. Tento směr se zabývá i vývojem lidského jedince, tzv. socializací a

dalšími faktory, které mají vliv na konstituci jedince v sociální bytost. „Tyto jevy lze zkoumat

nejrůznějšími metodami a technikami, a proto i socializační teorie vycházejí z poznatkové

báze celé řady vědních disciplín, jako je vývojová psychologie, etika, sociologie aj.“. (Kuchta

– Válková a kol. 2005: 76)

V rámci dané práce je důležitá Chicagská kriminologická škola, do níž spadá i Edwin

Sutherland. Jednalo se o součást tzv. Chicagské školy, která se stala v meziválečném období

na území USA synonymem pro sociologii. Mezi výzvy, s nimiž byla Chicagská

kriminologická škola konfrontována, patřily kriminologické důsledky ukončené první světové

války, masová imigrace z Evropy, dále také negativními vlivy urbanizace, prohibice a

hospodářské krize (Neumann 1998).

Teorie Edwina H. Sutherlanda se datuje do roku 1924, později byla rozšířena jeho

žákem Donaldem Cresseyem. Poprvé byla představena v publikaci Principles of criminology,

jenž se dočkala vydání v několika edicích. Sutherland ji představuje v 9 bodech, které budou

nastíněny i zde (Sutherland 1966):

1. Kriminální chování je naučené. To znamená, že není zděděné jako takové. „Osoba,

která není trénována ve zločinu, si kriminální chování „nevymyslí““. (Ibidem: 81)

2. Kriminálnímu chování se jedinec učí během interakce s ostatními osobami

v procesu komunikace. Tato komunikace nemusí být pouze verbální, zahrnuje i

komunikaci skrze gesta.

3. Hlavní část učení kriminálnímu chování probíhá uvnitř skupin blízkých osob.

Neosobní kanály komunikace jako filmy a noviny sehrávají nedůležitou roli ve

vývoji kriminálního chování.

4. Učení kriminálnímu chování zahrnuje naučení jednak specifických technik více či

méně složitých pro páchání zločinu, tak i určitých postojů, motivací pro páchání

kriminálního chování.

5. Tyto specifické postoje a pochody jsou naučeny skrze ukotvené normy chování,

které mohou být jednak příznivé, tak i nepříznivé. Jedinec pozoruje tyto normy

chování a podle nich tak probíhá jeho vývoj.

6. Jedinec se stává delikventním, protože normy jeho prostředí jsou nepříznivé a

nabádají k porušování zákonných norem. To je princip diferencovaných asociací.

Osoby se stávají kriminálními, protože jsou v kontaktu s kriminálními vzory a jsou

23

v izolaci od nekriminálních vzorů. „Jižan nevyslovuje „r“, protože ostatní jižané

jej také nevyslovují“. (Ibidem)

7. Diferencované asociace mohou být různé ve frekvenci, v době trvání, v prioritě a

v intenzitě. Priorita je důležitá v tom smyslu, že legální chování rozvinuté v raném

dětství může přetrvat po celý život. Chápe se tím priorita, s jakou jsou například

předávány normy chování. Intenzita není řádně definována, avšak souvisí s prestiží

zdrojů kriminálních či nekriminálních vzorů a emočními reakcemi na tyto vzory.

8. Proces učení kriminálnímu chování skrze asociace ke kriminálním či

nekriminálním vzorům zahrnuje všechny mechanismy, které se užívají při

klasickém učení. „To znamená, že učení kriminálního chování se neomezuje pouze

na proces napodobování“. (Ibidem: 82)

9. Zatímco kriminální chování je výrazem obecné potřeby a hodnoty, nedá se

vysvětlit, zda jsou tyto obecné potřeby a hodnoty stejným výrazem i u

nekriminálního chování. „Zloději obecně kradou s cílem zajistit si peníze, avšak

rovněž poctivý dělník pracuje s cílem získat si též peníze“. (Ibidem)

1.8 Rodina jako jeden z determinantů kriminality mládeže

Je patrné, že Sutherland nepřímo zvýrazňuje roli rodiny, která je mikrosférou, v níž se

jedinec učí kriminálnímu či nekriminálnímu chování. Roli rodiny jakožto determinantu

kriminálního chování jedince akcentuje i moderní kriminologie. „Rodina je tradičně

považována za hlavního činitele, jenž svým selháváním umožňuje dětem kriminální chování“.

(Matoušek – Kroftová 2003: 37) Od počátku novověku prodělala rodina velké množství

proměn a vlivem poklesu sňatečnosti i zvýšením rozvodovosti přestává být stabilním

prostředím; tradiční rodinné vazby a pojítka se rozmělňují a ztrácejí na významu.

Neúplnost a nestabilita rodinného prostředí tak působí negativně na vývoj dítěte resp.

mladého jedince. „Chlapci žijící ve společné domácnosti s vlastním otcem mají významně

menší sklon přestupovat meze zákona než chlapci žijící bez otce či s nevlastním otcem“.

(Ibidem: 40)

Svou roli sehrává i společenské postavení rodiny. Ještě na počátku 20. století platilo,

že drtivá většina delikventních mladých pocházela z chudých rodin z okraje společnosti.

Novodobý trend však poukazuje, že delikventní mládež má původ i v dobře situovaných

rodinách, což je ve velké míře determinováno vysloveným nepřátelstvím a nezájmem rodičů o

své potomky.

24

Kvalita vazeb mezi rodiči a dítětem je klíčovým atributem pro osobnostní vývoj

potomka. Dítě potřebuje pocit bezpečí a blízkosti, který očekává od nejbližších dospělých,

tedy svých rodičů. Pokud jej nedostává, může to negativně působit na jeho emoční vývoj.

„Studie19 delikventně jednajících mladistvých založené na jejich popisu rodinného prostředí

ukazují rodinné prostředí mladých delikventů jako chladné, s minimem rodičovského zájmu o

děti“. (Ibidem: 42)

Další esenciální součástí kvalitní výchovy, která při nedostatečném naplnění může mít

negativní následky, je uplatňování disciplíny a kvalita rodičovského dohledu. Dlouhodobými

výzkumy20 je potvrzeno, že rodiče delikventích adolescentů nedokázaly vytvořit dostatečné

mantinely v chování. Naproti tomu i příliš tvrdá disciplína obsahující výrazně agresivní

chování, má efekt obdobný. „Dítě se v takové rodině učí agresivitě jako dovolenému způsobu

chování. Časté a drastické tělesné tresty jsou vždycky málo účinné, dítě se rodičům vnitřně

vzdaluje, předstírá, lže a manipuluje, aby s trestu vyhnulo. Tím paradoxně posiluje způsoby

chování, kterým má výchova bránit“. (Ibidem: 44)

Dohled, který úzce souvisí s disciplínou, má opět prokazatelný vliv na možné pozdější

delikventní chování u dítěte. Toto tvrzení dokazuje longitudinální studie Snydera a Pettersona.

Nejvýraznějším rizikovým faktorem je především nepřítomnost otce. Podobně je tomu i u

situace, kdy se některý z rodičů chová delikventně před očima dítěte. Toto zjištění ostatně

potvrzuje i reliabilitu Sutherlandovy teorie.

Je zřejmé, že podobných faktorů podmiňující delikvenci mladistvých existuje

mnohem více21, nicméně i výše nastíněné ukazují, jakou má výchova v rodině vliv na možné

delikventní chování potomka.

19 Jedná se o studii Snydera a Pattersona z roku 1987 Family interaction and delinquent behavior.20 Například tentýž výzkum.21 Například intenzita a kvalita interakce mezi dítětem a rodiči.

25

2 METODOLOGIE VÝZKUMU

2.1 Obecné znaky výzkumu

„Výzkum chápeme jako cílenou a systematickou aktivitu zaměřenou na získání

relevantní empirické informace potřebné k řešení nějakého problému (ať už teoretického,

anebo praktického)“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 22) Proto je potřeba, aby veškerá

výzkumná snaha byla prováděna systematicky a bylo transparentně uvedeno, jaký byl

výzkumný plán a jakých metod bylo užito. Řádná výzkumná činnost by měla zahrnovat čtyři

základní fáze: přípravnou fázi, vlastní výzkum, fázi zpracování a třídění informací a

závěrečnou zprávu (Zoubková – Moulisová 2004). Zevrubně bude představena primárně

přípravná fáze a vlastní výzkum, jelikož utříděné a zpracované informace budou uvedeny

v empirické části a shrnutí obsahuje diskuze a závěr.

2.2 Přípravná fáze výzkumu

26

Přípravná fáze je počátečná fází výzkumu. Smyslem přípravné fáze je zdůvodnit

potřebu výzkumu, uvedení teorií, z nichž výzkumná snaha vychází, a výzkumných cílů. Jak

již bylo uvedeno v úvodu práce, potřeba výzkumů zabývajících se kriminalitou obecně a

konkrétněji kriminalitou mládeže je neoddiskutovatelná. Teoretický podklad je rovněž uveden

ve kapitole výše. Teoretickým východiskem pro bádání je Sutherlandova teorie

diferencovaných kontaktů, kdy Sutherland chápe kriminální chování jako naučenou činnost.

Cílem celé práce je zmapovat skrze dotazníkové šetření vztah mládeže ke kriminalitě v 

okresu Hodonín na vzorku 159 studentů gymnázií. Tato práce vychází z kvantitativní

výzkumné metody. Dalším mezikrokem je určení výzkumných metod a hypotéz.

2.2.1 Kvantitativní metoda výzkumu

Kvantitativní metody vycházejí z principu verifikace hypotéz, které od počátku určují

směr výzkumu (jednotlivé techniky, výběr objektu, sběr dat, metody analýzy), k exaktnímu,

číselnému vyjádření. Cílem těchto metod je  vysvětlení reality na základě odhalení kauzálního

vztahu mezi jednotlivými jevy. Z vybrané teorie se vyvodí hypotéza, která se během bádání

testuje. „Cesta od teorie k výzkumu je dlouhá a musíme se snažit, aby nebyla příliš klikatá“.

(Disman 1992: 78) Kvantitativní výzkum je založen na dedukci, to jej předurčuje k tomu, že

je schopen řešit jen danou kategorii problémů, které je možno popsat v termínech vztahů mezi

pozorovatelnými proměnnými (Ibidem).

Typickým nástrojem pro získání dat u tohoto typu výzkumu jsou především statistické

postupy či experiment. Pro výzkum vztahu mládeže ke kriminalitě se kvantitativní metoda

jeví jako ideální. Je totiž potřeba zjistit relativně nemnoho informaci o poměrně nemalé

skupině respondentů, což je základní atribut kvantitativní metody.

2.2.2 Hypotéza

„Hypotéza je výpověď o předpokládaném (pravděpodobném) vztahu dvou nebo více

proměnných ve zkoumané oblasti, již lze testovat“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 233)

Formulování hypotéz bychom měli věnovat značnou pozornost i s ohledem na to, že to

usnadní závěrečné vyhodnocení výsledků. Důležité je, aby výroky uvedené v hypotézách byly

založeny na vztazích mezi proměnnými veličinami a aby tyto výroky byly měřitelné a

27

následně ověřitelné. „Formulace hypotéz činí navíc bádání systematičtějším a umožňuje lépe

pracovat se zjištěnými poznatky“. (Ibidem: 234) Hypotézou této práce je:

Respondenti, kteří sebe a své rodiče považují za člena nějaké církve, budou

vykazovat kritičtější postoj ke kriminalitě než respondenti bez členství v církvi.

Hypotéza vychází ze Sutherlandovy teorie, že kriminálnímu chování se jedinec učí

v interakci s jinými osobami či v malých skupinách v průběhu komunikačního procesu, kdy

hrají důležitou roli vzájemná sociální blízkost a intimita takové skupiny (Sutherland 1966).

Pro ověření této teorie je důležité zvolit si nosný indikátor. Nalezení spolehlivého ukazatele je

podle Dismana (1997) jednou z nejkritičtějších operací výzkumu. Je-li totiž zvolen indikátor

nevhodně, následující operace budou neplatné. Je jasné, že indikátorů může být nepřeberné

množství. „Protože jen málokdy můžeme pracovat se všemi možnými způsoby zachycení jevu

a všemi konkrétními atributy situace, je operacionální definice jevu vždy kompromisem a

určitou redukcí zkoumané skutečnosti. Jde o to, aby se získané informace vztahovaly

k podstatným aspektům“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 30) Za indikátor této práce bylo

zvoleno členství v církvi. Vychází se z předpokladu, že rodiče, kteří jsou svými dětmi –

respondenty považováni například za člena římskokatolické církve, se budou vlivem

křesťanské věrouky vyhýbat amorálnímu kriminálnímu chování a ve stejném duchu budou

vychovávat i své potomky. Indikátorem této teorie je tedy to, zda respondenti považují sebe a

své rodiče za člena nějaké církve. Hypotéza se tedy snaží zjistit, zda existuje korelace mezi

členstvím v církvi a postoji ke kriminalitě.

2.2.3 Operacionalizace

Operacionalizací se rozumí převedení teoretických konceptů na měřitelné hodnoty.

Novotný a Zapletal (2004) považují operacionalizací problému na měřitelné ukazatele za

náročnou fázi, kdy je nutné uvažovat o použití adekvátních metod a technik, včetně vytřídění

a redukcí jevů, které je důležité pozorovat, což však s sebou přináší vysoké riziko zkreslení.

Disman (1997) na obhajobu uvádí, že problém redukce pozorovaných jevů a riziko zkreslení

není problémem pouze sociálních věd. „Jenom nesmíme zapomenout, že každé nepřímé

měření zvyšuje riziko zkreslení, a to tím více, čím více je kroků mezi zkoumaným

fenoménem a naším protokolem, záznamem o tomto fenoménu. I v něčem zdánlivě tak

jednoduchém, jako je proces odpovědi na otázku, je těch informaci požehnaně dost“. (Disman

1997: 57) V našem případě proběhla operacionalizace na měřitelné hodnoty prostřednictvím

dotazníku.

28

2.2.4 Metoda self-reportu

Dotazování patří mezi nejrozšířenější techniky pro sběr dat. „Na jedné straně

představuje jeden z mála způsobů, jak zjistit názory a postoje lidí, na druhé straně je možné

prostřednictvím dotazů relativně validně zjišťovat „objektivní“ charakteristiky sociálního

postavení nebo obvyklého chování“. (Kuchta – Válková a kol. 2005: 34) Nespornou výhodou

dotazníku je také jeho nenákladnost, dále relativní časová nenáročnost. Pro tuto práci byl

zvolen tzv. self-report. Jedná se o zvláštní druh dotazování, „kdy je respondentům předložen

seznam vybraných kriminálních či jinak nežádoucích jednání a to s výzvou, aby uvedli, zda

se některého z nich ve svém životě (…) dopustili“. (Tomášek 2010: 90) Pochopitelná je i

možná modifikace self-reportu jako v případě tohoto výzkumu, kdy dochází k dotazování na

postoje vůči kriminálnímu chování. Jak uvádí Jupp (1989) self-reportové studie jsou užívány

především pro potřeby výzkumů kriminality mládeže a dětí22, jelikož snadná dostupnost

respondentů a vysoká návratnost dotazníků je velmi výrazné pozitivum těchto studií. „Plně

totiž postačí, aby kriminologové ve vhodný okamžik požádali o spolupráci školské orgány23.

(…) Vyjde-li vstříc vedení jednotlivých škol, po jedné nebo dvou vyučovacích hodinách

odchází kriminolog s brašnou plnou vyplněných dotazníků.

Dodejme, že spokojenost bývá oboustranná, neboť pro řadu žáků a studentů se jedná o vcelku

příjemné zpestření dne, díky němuž se vyhnou běžným školním povinnostem“. (Tomášek

2010: 91 - 92) Tím je odbourána jedna z nevětších slabin dotazníků a to je návratnost, neboť

jak tvrdí Black (1999), největší výzvou u dotazníkového šetření je získat od subjektů

dotazníky nazpět. U self-reportových studií tato výzva tak prakticky odpadá. Další výhodou

self-reportu je pak možnost mezinárodních srovnávání či provedení celých mezinárodních

komparativních výzkumů. Takovým příkladem může být i výzkum ISRD-224, jehož se

zúčastnila i ČR (srov. Podaná – Buriánek 2007). Samozřejmě i tato výzkumná metoda má své

nedostatky. Jedná se především o potenciální pravdivost odpovědí, kdy se respondent před

ostatními spolužáky může stydět či zatajit svůj postoj. Druhým problémem, s kterým se

potýkal i tento výzkum, je účast respondentů. Šetření totiž probíhalo ve vyučovacích

22 Self-reportové studie se prvně začaly užívat v USA ve 40. letech 20. století a staly se velmi populární především díky tomu, že dokáží postihnout latentní kriminalitu, a tak být zajímavou alternativou či doplňkem pro kriminální statistiky.23 Jedná se o ředitelství dané školy či některého z pedagogů.24 International self-report delinquency study. Česká část se nazývala Česká mládež v perspektivě delikvence a byla zrealizovaná výzkumníky z FF UK.

29

hodinách, kdy se projevila hrozba zvýšených absencí studentů – respondentů. I přes tyto

nedostatky se během výzkumu projevily výše zmíněné kvality této metody.

2.2.5 Dotazník

Samotná tvorba otázek v dotazníku by měla podléhat několika esenciálním zásadám.

Otázky by měl být formulovány tak, aby byly respondentem správně pochopeny, dále aby na

ně respondent dokázal a byl ochoten pravdivě odpovědět. Krom těchto základních atributů

existují další, spíše techničtější znaky. Týká se to především uvedení instrukcí, jak by měl

respondent vyplňovat dotazník, a informace o cílech výzkumu. Kardinálním předpokladem u

dotazníků je zaručení anonymity a poděkování za spolupráci. Dále se nesmí zapomenout na

vhodné upravení dotazníku, aby se data dala následně vhodně přenést do počítače a následně

vyhodnotit.

Dotazník pro tuto studii byl převzat z výzkumu Mládež v kriminologické perspektivě,

který zrealizoval IKSP, a následně upraven, aby vyhovoval potřebám tohoto výzkumu.

Úpravy se týkaly pouze transformace odpovědí na uzavřené otázky. „Uzavřené otázky

nabízejí varianty odpovědí z kterých respondent volí tu, s kterou se ztotožní“. (Holcr a kol.

2008: 152) Tyto změny byly provedeny dle instrukcí uváděné Dismanem, aby tak dotazník

netrpěl vadami a nezpůsoboval zkreslení výsledků atp.

Dotazník k této práci je složen z podmětových povídek, v nichž se objevuje různé kriminální

chování, které měli respondenti podle svého právního a mravního vědomí posoudit (Večerka a

kol. 2009). Co se týče výběru respondentů, jedná se o účelový výběr. „Účelový výběr je

založen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je možné

pozorovat“. (Disman 1997: 112) V rámci mládeže byla zvolena skupina studentů gymnázií na

území o velikosti okresu, s žádnou generalizací na populaci se tak nepočítá.

2.2.6 Předvýzkum

Účelem předvýzkumu je primárně otestovat nástroje, jež mají být pro výzkum užity,

neboť „značná část naší populace může být velmi odlišná (…) něco, co považujeme za

běžnou znalost, nemusí být tak docela běžné. Jen předvýzkum na vzorku cílové populace

může minimalizovat, i když ne určitě vyloučit, omyly tohoto typu“. (Disman 1997: 122)

V případě této práci došlo k otestování dotazníků především s cílem zjistit, zda je respondenty

správně chápán a zda se nevyskytují problémy s porozuměním otázek. Předvýzkum této práce

30

byl proveden 15. prosince na vzorku 17 žáků 9. třídy ZŠ Svatobořice-Mistřín. Tento vzorek

se dá považovat za velmi blízký vzorku vybranému pro výzkum. Předvýzkum splnil svá

očekávání, když byly odhaleny některé nedostatky dotazníku. Jmenovitě došlo rozšíření

identifikační otázky č. 3. „Považuješ své rodiče za člena nějaké církve?“ o možnost „B. ANO,

JEN JEDNOHO“ Potíže s nepochopením otázek se nevyskytovaly, a tak byl dotazník

připraven k distribuci mezi respondenty.

2.3 Fáze vlastního výzkumu

Vlastní výzkum byl realizován na všech třech gymnáziích v  okresu Hodonín.

Dotazníkové šetřené probíhalo v lednu 2011 v rámci návštěv tazatele po těchto školách. Na

každém gymnáziu byly dotazníky distribuovány do tří tříd zhruba stejnému počtu studentů.

Vlivem různého počtu žáků ve třídách, absenci a dalším vlivům, není počet respondentů

přesně rozdělen mezi jednotlivá gymnázia, to by nicméně nemělo sehrávat výraznější roli.

Představení cílů výzkumu, instruktáž k vyplnění a vlastní vyplnění zabralo zhruba 25 minut.

Respondentům bylo připomínáno, aby dotazníky vyplňovaly pravdivě dle svého nejlepšího

uvážení, pracovali samostatně a neovlivňovali spolužáky. Měla se tak zajistit co nejvyšší

hodnověrnost odpovědí a předejít možným zkreslením.Povedlo se nashromáždit celkem 158

dotazníků, jejichž návratnost byla 100 %.

Částečně nevyplněné dotazníky se vyskytovaly sporadicky25. Vyhodnocení získaných

dotazníků bylo provedeno statistickým programem SPSS (Statistical Package for the Social

Science, dále jen SPSS). Jedná se statistický program, který „poskytuje více než 40let

nástroje pro řešení statistických úloh a analytických problémů jak v komerčních organizacích

a ve státní správě, tak i ve výzkumu a vědě“. (portál SPSS 2011)

25 U čtyř dotazníků nebyla pravděpodobně vlivem nepozornosti vyplněna některá z odpovědí.

31

3 EMPIRICKÁ ČÁST

V této části práce budou představeny výsledky self-reportové studie. Ještě před vlastní

interpretací nashromážděných dat je důležité uvést ještě několik informací již spíše

techničtějšího rázu. Každá povídka bude vyhodnocena zvlášť, její součástí bude uvedení

z hypotézy vycházejících předpokladů, jež budou konfrontovány s výsledky. V každé povídce

jsou respondenti rozděleni dle členství či nečlenství v církvi a zkoumá se možná korelace

mezi členstvím v církvi a odpověďmi. U některých povídek navíc bude dle náhodného

výběru uvedeno i porovnání odpovědí dle pohlaví a místa bydliště. Všechny povídky

vycházejí z výzkumu IKSP Mládež v kriminologické perspektivě. Grafy a tabulky budou

součástí přílohy, v rámci empirické části na ně bude vhodně odkázáno. Samotný dotazník

bude uveden na konci přílohy, aby bylo možno si jej přečíst a pak se k němu dle potřeby

vracet. Pro přehlednější vyhodnocení a zpracování byly respondenti považující se člena církve

spojeni do jedné skupiny, nicméně tento zásah by neměl způsobit žádné dopady, jelikož 98 %

respondentů se přihlásilo k Římskokatolické církvi, zbylá 2 % dotázaných studentů uvedla za

svou církev Evangelickou církev nebo Církev bratrskou.

32

3.1 Vyhodnocení identifikačních znaků

V rámci výzkumu bylo sesbíráno 158 dotazníků. Podle pohlaví se šetření zúčastnilo 60

chlapců (38 %) a 98 dívek (62 %). Grafické vyjádření přináší graf č. 0.1. Dalším

identifikačním údajem bylo bydliště. 85 respondentů (53,8 %) označilo za své bydliště město.

73 respondentů (46,2 %) uvedlo, že jejich bydliště se nachází na vesnici. Grafické vyjádření

obsahuje graf č. 0.2 v příloze. Co se týče členství v církvi, tak za členy církve se nepovažuje

104 respondentů (65,8 %), za členy církve římskokatolické se považuje 51 respondentů (32,3

%) a za člena jiné než římskokatolické církve se považují 3 respondenti26 (1,9 %). Tato čísla

graficky prezentuje graf č. 0.3 v příloze. S členstvím v církvi souvisí otázka, zda respondenti

považují i své rodiče za člena nějaké církve. 101 respondentů (63,9 %) se vyjádřilo negativně.

41 respondentů (25,9 %) považují oba své rodiče za člena nějaké církve a 16 respondentů

(10,1 %) považuje za člena církve jen jednoho ze svých rodičů. Grafické znázornění přináší

graf č. 0.4 v příloze.

3.2 Povídka 1

Tato povídka si kladla za cíl zjistit postoje mladých k problematice porušování

domovní svobody. Uvedené jednání se dá považovat za trestný čin dle § 178 Trestního

zákona (dále jen TrZ) - „Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně

setrvá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“. (Trestní zákon 2009) Respondenti

měli posoudit, zda i přes trestnost tohoto činu, měli Jirka a Jára legitimní právo vniknout do

Holanova bytu a vzít si zpět svá herní CD.

Přetrvával předpoklad vycházející z hypotézy, že postoje věřících respondentů budou

vůči jednání chlapců kritičtější. To znamená, že větší část odpovědí věřících respondentů by

se měla soustředit do odpovědí, které jejich jednání odsuzují. Výsledky tuto hypotézu

nepotvrdily, jelikož byly u obou skupin takřka totožné – převažovala odpověď č. 3 –

Nejednali správně, měli postupovat jinak. U členů církve získala 40,7 % (22 respondentů); u

nečlenů 38,5 % (40 respondentů). Dále častými odpověďmi u členů církve pak byla možnost

č. 5 - Jednali správně, ale měli se předtím pokusit řešit záležitost jinak – ta získala 22,2 %

(12 respondentů) a možnost č. 2 - Nejednali správně, ale co jim zbývalo – 18,5% (10

respondentů). U nečlenů církve byla druhou nejčastější odpovědí možnost č. 2 - tu si vybralo

26,9 % nečlenů církve (28 respondentů). Třetí nejvíce volenou odpovědí byla možnost č. 5 –

26 Jak již bylo uvedeno, pro další vyhodnocování bylo členství v církvi spojeno do jedné společné skupiny.

33

tu označilo za nejlepší 26 % nečlenů církve. Ostatní možnosti byly u obou skupin zastoupeny

marginálně. Zajímavé z hlediska vzorku může být to, že 5,6% respondentů z řad členů církve

zvolilo nejradikálnější možnost – Rozhodně jednali správně - měli se ještě pomstít. Tuto

možnost si z nečlenů církve nevybral nikdo. Hypotéza se konkrétně u povídky č. 1

nepotvrdila. Zhodnocení odpovědí je uvedené v příloze u grafu a tabulky 1.1.

3.3 Povídka 2

Povídka o hajném Maxmiliánovi a ochraně jeho majetku se snažila zjistit postoj

respondentů vůči ochraně majetku a to i za použití násilí. Podle dostupných informací by se

z hlediska právní kvalifikace mohlo jednat27 o trestný čin ublížení na zdraví podle § 145 TrZ:

„Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři

léta až deset let“. (Ibidem)

Druhou otázkou u této povídky je, jaký postoj mají respondenti k zásadě ochrany majetku

před zdravím. Opět panuje hypotéza, že respondenti – členové církve se budou stavět vůči

užití násilných prostředků kritičtěji.

U členů církve převažovala odpověď č. 2 - Nejednal správně, měl postupovat jinak,

méně tvrdě – tu zvolilo 37 % ( 20 respondentů), ostatní odpovědi získaly přibližně stejné

počty dotázaných (11 % u odpovědí 1, 3, 4 , 5). Ostatní odpovědi byly zanedbatelné.

Odpovědi u nečlenů církve vykazovaly jiné hodnoty. Nejvíce preferovanou se ukázala sice

také odpověď č. 2, nicméně převažovala pouze s 27,9 % (29 respondentů), druhou

nejpočetnější byla odpověď č. 3 - Nejednal správně, ale jeho jednání je omlouváno afektem

/nepříčetností/ - tu označilo za nejlepší 22,1 % (23 respondentů). Vyrovnaně po 15,4 % (16

respondentů) získaly odpovědi č. 4 a 5. Výsledné hodnoty jsou uvedeny v příloze v tabulce a

grafu č. 2.1 Je patrné, že odpovědi členů církve mají těžiště v možnostech, které násilné

chování hajného odsuzují (55,5 %). Odpovědi nečlenů církve jsou relativně rozprostřeny po

celém spektru možností. Nedá se konstatovat, že by výrazně převažovala jedna odpověď.

V této povídce se hypotéza potvrdila.

Druhou část této povídky byla otázka zajímající se o postoje mladých vůči ochraně

majetku v konfrontaci s násilím. U obou skupin dominovala výrazně odpověď č. 3 – Ano,

neměl hned střílet – získala 45,5 %, respektive 49% u členů církve. V druhých

nejpreferovanějších odpovědích se však již obě skupiny lišily, ač ne příliš výrazně. U členů

církve získaly stejný počet odpovědi č. 1 a 2 – po 18,9 %. U nečlenů církve byla druhou

27 V rámci možného soudního procesu by mohl být zkoumán úmysl Hajného, to však není pro tuto práci relevantní.

34

nejčastější možností odpověď č. 2 – Ano, spáchal trestný čin – 23,8 %. Třetí nejpočetnější

byla odpověď č. 1 – tu si zvolilo za sobě nejbližší 12,9 % respondentů - nečlenů církve.

Poslední odpověď – Ne, měl ho zastřelit - si zvolilo u obou skupin nejméně respondentů. U

této podotázky sice existují jisté nuance, avšak jejich nevýraznost neopravňuje k tomu, aby

byla hypotéza potvrzena. Výsledky obou části jsou uvedeny v příloze v tabulkách a grafech

2.1 a 2.2.

3.4 Povídka 3

Povídka zabývající se chlapci, kteří kouřili a pěstovali marihuanu a za to byli krom

zásahu policie potrestáni vyhazovem ze školy, si kladla za cíl zjistit postoje mladých k užívání

drog28.

Jednání Tomáše se dá kvalifikovat podle § 187 TrZ: „Kdo neoprávněně vyrobí, doveze,

vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného

přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo

psychotropní látku, prekursor29 nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět

let“. (Ibidem) Indikátorem postojů vůči drogám je postoj vůči vyhození Tomáše ze školy.

Opět panuje hypotéza, že respondenti - členové církve by ve svém postoji měli být kritičtější

a vyhození ze školy spíše akceptovat.

Výsledek je však takový, že procentuální rozložení odpovědí je u obou skupin stejné.

Dominuje odpověď č. 2 – Vyhození chápu, je to právo školy – u obou skupin má takřka stejné

zastoupení - 41 % všech odpovědí. Druhou nejakcentovanější odpovědí je č. 3 – Nesouhlasím,

netýkalo se to chodu školy – ta získala opět shodně 35 %. Třetí nejvíce udávanou odpovědí je

možnost č. 3 – Měl být potrestán mírněji. U členů církve získala 24,1 % u nečlenů pak 16,3

%. Zajímavostí je to, že 6,7 % nečlenů církve zvolilo možnost č. 1 - Bezvýhradně s vyhozením

souhlasím, tedy odpověď, která se dle hypotézy měla vyskytovat u členů církve, avšak

v šetření se u této skupiny neobjevila ani jednou. Hypotéza se u této povídky opět nepotvrdila.

Zajímavé však je, že otázka podle odpovědí polarizovala respondenty na dvě skupiny – na ty,

kteří vyhození chápou, a na ty, kteří s ním nesouhlasí kvůli tomu, že se nejedná o právo školy.

Bližší pohled na výsledky je k nahlédnutí v tabulce a grafu 3.1 v příloze.

3.5 Povídka 4

28 Jedná se především o kontext konopí, extáze atp.29 Částice, z níž vzniká výchozí produkt. V tomto případě omamná látka.

35

Cílem této povídky bylo zmapovat postoj respondentů vůči majetkovým kriminálním

činům – konkrétněji ke krádeži. Povídka byla záměrně postavena „nečernobíle“ – tedy že si

pachatel své chování dokázal omluvit tím, že vlastní kolo nemá a oběť pochází z finančně

dobře situované rodiny a kol vlastní několik, navíc si jej ani proti krádeži nezabezpečil. Milan

spáchal trestný čin podle krádeže § 247 TrZ: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a

způsobí tak škodu nikoli nepatrnou30 (…) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo

peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty“. (Ibidem) Panuje

stejná hypotéza jako u předchozích povídek – členové církve budou ve svých odpovědích

kritičtější a tento čin odsoudí, ač si jej pachatel výše uvedeným způsobem dokázal omluvit.

Nicméně výsledky jsou u obou skupin opět takřka totožné. Nejčastější odpovědí u

obou skupin byla možnost č. 2 - Čin odsuzuji s tím, že ačkoliv byl chudý, neměl právo mu kolo

vzít – získala 76 %. Druhou nejfrekventovanější odpovědí byla možnost č. 1 – Čin

jednoznačně odsuzuji – tu zvolilo u obou skupin takřka shodně 14,5 %. Ostatní odpovědi si

zvolil zanedbatelný počet respondentů. Hypotéza se ani u této povídky nepotvrdila. Odpovědi

obou skupin poukazují na kritické zhodnocení krádeže. Tabulka a graf 4.1 v příloze poskytuje

bližší pohled.

3.6 Povídka 5

Tato povídka se snažila zjistit postoje respondentů vůči relativně velmi častému jevu u

mladých, konkrétněji u dospívajících chlapců – fyzické konfrontaci. Podle uvedených

informací v povídce by se ve druhém případě dalo hovořit o spáchání trestného činu rvačky

podle § 225 TrZ: „Kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky31,

bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců“. (Ibidem) Podle hypotézy by se členové

církve měli ve svých postojích stavět kritičtěji vůči uvedenému násilnému řešení a preferovat

primárně nenásilné řešení jako je zakročení policie apod.

Nejvíce preferovanou odpovědí u obou skupin byla možnost č. 3 - Je to jednání

nesprávné, ale lidsky pochopitelné, možná bych se zachoval stejně – získala přes 41 %. Pořadí

dalších odpovědí bylo u obou skupin téměř stejné, již se však lišilo získanými počty %. U

30 Pod škodou nikoliv nepatrnou je myšlena škoda přesahující hranici 5 000 Kč.31 Pod pojmem trestný čin rvačky „se pokládá vzájemné napadání nejméně tří osob, kdy všichni jsou zároveň útočníky a zlé nakládání je tak intenzivní, že ohrožuje jejich život nebo zdraví“. (Jelínek a kol. 2006: 645)

36

členů církve byla druhou nejčastější možností č. 1 - Nejednal správně – násilí přece nic

neřeší, měl to nahlásit na policii – zvolilo ji 30,2 % věřících respondentů (u nečlenů církve

získala 18,3 %). Takřka stejně % respondentů obou skupin získala i možnost č. 5 – Jednal

jednoznačně správně – oko za oko. Jistý rozdíl v odpovědích skupin panuje. Těžiště odpovědí

členů církve je v odpovědích č. 1 – 3 (přes 82 %), to však i u nečlenů církve (přes 77 %),

tudíž hypotéza je u této povídky zamítnuta. Tabulka a graf 5.1 v příloze poskytuje bližší

pohled na tyto rozdílnosti.

3.7 Povídka 6

Povídka si kladla za cíl zjistit postoj mladých k respondentů k relativně novému

fenoménu – k viktimizaci pedagogů. „Pravě v této souvislosti nás zajímalo, jak se respondenti

postaví k výše popsané situaci, v niž se jejich vrstevník rozhodl pomstit učiteli, který si na něj

zjevně neprávem zasedl, poničením jeho osobního majetku“. (Večerka a kol. 2009: 70)

Jednání Pavla, pokud by škoda na automobilu přesáhla částku 5 000 Kč, by se dalo

kvalifikovat jakožto trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 TrZ: „Kdo zničí, poškodí

nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,

bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým

trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty“. (Trestní zákon 2009) S touto

povídkou panuje předpoklad, že respondenti – členové církve spíše jednání Pavla odsoudí.

U obou skupin respondentů se však opět projevila velmi blízká shoda v odpovědích.

Nejvíce respondentů se přiklonilo k možnosti č. 3 - Měl zvolit jiné řešení – obrátit se na jiné

pedagogy, na rodiče apod., ale určitě ne se uchylovat k podobnému řešení – u členů církve

získala takřka 76 %; u nečlenů církve to bylo 61,5 % respondentů. U nečlenů církve byla

druhou nejvíce volenou možností odpověď č. 2 - S jeho jednáním nesouhlasím, ale lidsky jej

chápu - pedagog by se neměl divit jednání Pavla – ta získala 23,1 % (u členů církve to bylo

9,3 %) Naopak u členů církve byla s výrazným odstupem druhou nejčastější odpovědí

možnost č. 4 - Jeho čin schvaluji, pedagog si takové jednání zasloužil – s 13 % (u nečlenů

církve tato možnost dominovala v 10,6 % případů). Tabulka a graf 6.1 v příloze tedy jasně

ukazují na to, že respondenti, kteří se považují za člena církve, ani v tomto případě nechovají

kritičtější postoj vůči chování Pavla.

37

3.8 Povídka 7

Aspirací této povídky bylo prozkoumat postoje mladých respondentů jednak vůči

aplikaci principu kolektivní viny a také i vůči principu vylučování ze společnosti s rasovým

podtextem. Domněnka vycházející z hypotézy předpokládá, že členové církve se budou stavět

více kritičtěji vůči zavedení zákazu. Doplňující otázka se zajímá o to, zda budou panovat

rozličnější postoje mezi respondenty z vesnice a města.

Šetření avšak rozdílnost v postojích ani u této povídky nepotvrdilo. Pořadí nejvíce

volených odpovědí bylo u obou skupin totožné, lišilo se však počtem získaných %.

Nejvíce akcentovanou odpovědí byla možnost č. 3 - V zásadě správný (pozn. vyhlášení

zákazu), ale slušní Romové měli být vpuštěni – u nečlenů církve získala 56,7 % respondentů, u

členů církve 42,6 %. Druhou nejvíce vybíranou odpovědí byla možnost č. 2 – Nesprávný, ale

nic jiného se nedalo dělat – u nečlenů církve získala 22,1 %, u členů církve 33,3 %. Třetí

nejvíce preferovanou odpovědí byla možnost č. 1 – Nesprávný, vůbec neměl být vyhlášen – ta

u obou skupin získala takřka shodně okolo 16,5 %. Nejradikálnější, poslední možnost –

Správný (pozn. zákaz), žádné výjimky nepovolovat – získala u členů církve 7,4 %, u nečlenů

4,8 %. Opět je tedy patrné, že se respondenti hlásící se k církvi se ve svých odpovědích od

nečlenů církve výrazně neodlišují. Přehlednější náhled poskytuje tabulka a graf 7.1 v příloze.

Co se týče srovnání odpovědí dle bydliště, zde panují poněkud rozdílnější výsledky. Je

však na pováženou, zda se jedná mezi bydlištěm a odpověďmi opravdu o korelaci.

Respondenti z vesnice se totiž v odpovědích projevili radikálněji než respondenti z města.

Možnost č. 1 – Nesprávný neměl být vůbec vyhlášen – zvolila 23,5 % respondentů z města,

zatímco jen 8,2 % respondentů z vesnice. Naopak nejradikálnější možnost - Správný, žádné

výjimky nepovolovat, ani slušným Romům – si vybralo pouze 1,2 % mladých z města, zatímco

celých 11 % mladých z vesnice. Těžiště odpovědí bylo u obou skupin u odpovědí 2 a 3. Bližší

informace poskytuje tabulka a graf 7.2 v příloze.

3.9 Povídka 8

Poslední povídka se zabývá postojem k sexuálním vztahům. Trestní právo tuto oblast

upravuje jednak věkem, kdy může legálně proběhnout první pohlavní styk, a také se snaží

svou úpravou zabránit trestným činům jako je pohlavní zneužívání podle § 242 TrZ: „Kdo

vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem

38

pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let“. (Ibidem)

Respondenti tedy byli konfrontováni s právním rámcem a reáliemi dané povídky, což mělo

uzpůsobit rozhodování méně dichotomním. Opět panuje předpoklad, že členové církve budou

vůči tomuto činu více kritičtí než nevěřící vrstevníci. Zajímavým se může jevit i srovnání

odpovědí obou pohlaví. Vztah k pohlavnímu styku je totiž v rámci psychologického vývoje u

obou pohlaví velmi rozdílný. „Je pozoruhodné, že grafy udávající u mužů výskyt kriminality

podle jejich věku dokonale kopírují křivky charakterizující sexuální aktivitu (…)“. (Matoušek

– Kroftová 2003: 33)

Pořadí uvedených odpovědí je u obou skupin totožné. Jednoznačně chování odsuzuje u

nečlenů církve 83,7 % respondentů, u členů církve však jen 68,5 %. Druhou možnost – Jeho

chování odsuzuji, ale v dané situaci jej chápu – vybralo jako nejvhodnější odpověď 24,1 %

členů církve a 14,4 % nečlenů církve. Je tedy viditelné, že odpovědi nečlenů církve jsou

v tomto případě ještě dokonce kritičtější než vrstevníků, kteří deklarovali své členství v církvi.

To jasně demonstruje i tabulka a především graf 8.1 v příloze.

Další otázka se týkala postoje pohlaví vůči hlavní vině. Odpovědi jsou opět seřazeny

stejně, nicméně se liší počty získaných %. Obě skupiny jednoznačně zvolili, že vinu nesou

oba aktéři povídky – u členů církve to bylo 66,7 % tázaných, u nečlenů 54,8 %. Nečleni

církve určili za viníka Mirka v 32,7 % případů, členi církve v 18,5 %. Lenku, jakožto viníka

situace určilo u obou skupin dotázaných podobně okolo 12 %. Pokud se nejedná o odchylku,

zajímavé by mohlo být, že 3,7% členů církve zhodnotilo celou situaci tak, že vinu nenese

nikdo, jelikož se nic hrozného nestalo - tuto možnost si nezvolil ani jeden dotázaných nečlenů

církve. Bližší pohled poskytuje tabulka s grafem 8.2.

Poslední část této povídky se zabývala postoji pohlaví. Skrze výše uvedené

předpoklady by se dalo očekávat, že chlapci budou záležitost mnohem více bagatelizovat či

svádět vinu na Lenku. Tento předpoklad se nicméně ani zdaleka nepotvrdil. 41,7 % chlapců

označilo za viníka oba aktéry. Stejný počet chlapů označil za viníka Mirka. Lenku jakožto

viníka situace si vybralo 13,3 % chlapců. Nejméně chlapců se přiklonilo k možnosti, že se nic

hrozného nestalo. Podle 69,4 % dívek nesou vinu oba protagonisté povídky. Druhou

nejčastější odpovědí byla možnost, že viníkem je Mirek – získala 19,4 % všech dívek. Lenku

jakožto viníka situace zvolilo 11,2 % dívek. Z nashromážděných dat je patrné, že chlapci

rozhodně nezlehčují událost v povídce a dle provedeného šetření se nebojí svést vinu na

Mirka či na oba aktéry. Vyhodnocení poskytuje tabulka a graf 8.3 v příloze.

39

Pokud by se nashromážděná data měla stručně zhodnotit, hypotéza byla potvrzena

pouze u jedné z povídek, což jasně ukazuje na to, že je potřeba předpokládanou hypotézu

vyvrátit.

4 DISKUZE

Výzkum zabývající se vztahem mládeže ke kriminalitě v  okresu Hodonín si kladl za

cíl zjistit postoje relativně malého vzorku mládeže na území jednoho okresu ČR. Jedná se o

klasický kvantitativní výzkum, kdy dochází k testování hypotézy, jenž má zakotvení v teorii.

Self-retortového šetření se zúčastnilo 158 respondentů – studentů 1. a 2. ročníků gymnázií na

okresu Hodonín. Teorie pro tuto práci byla přejata od Edwina Sutherlanda, který kriminální

chování jednotlivce vysvětluje jako chování naučené skrze interakce s blízkým okolím. Jeho

samotná teorie má i slabší stránky v podobě opomíjení psychického aspektu jednotlivce, což

může být jednou z několika problematických částí, s nimiž se práce potýkala. Druhou možnou

slabinou teorie je i to, že Sutherland marginalizuje média jako neosobní způsob komunikace,

který nesehrává výraznější roli. Na jeho obhajobu je však nutné zmínit, že ve své době mohl

stěží tušit, jaký prudký rozmach potká média a nemohl tušit také to, že internet spolu se

sociálními sítěmi se stane jedním z hlavních pilířů komunikace. Přesto je Sutherlandova teorie

pro podobný typ výzkumu vhodnou i nadčasovou především s tezí, že kriminálnímu chování

se jedinec učí v malých skupinách. Samotnou hypotézou práce bylo:

Respondenti, kteří sebe a své rodiče považují za člena nějaké církve, budou vykazovat

kritičtější postoj ke kriminálnímu chování v povídkách než respondenti bez členství v církvi.

Propojení s teorií bylo vysvětleno v teoretické části práce. Hypotéza empirické části

potvrzena nebyla. Příčin může být několik. Jednou z nich například může být, že respondenti

neodpovídali pravdivě, ač k tomu byli vybízeni. To je ostatně i uvedená slabina self-reportové

studie. Další příčinou vyvracující hypotézu může být, že respondenti hlásící se k  církvi

zkrátka nežijí v uzavřené společnosti ostatních souvěrců, nýbrž přicházejí do každodenní

interakce s nevěřícími vrstevníky, sledují sekularizovaná média apod. To vše může působit na

40

to, že jejich postoje již do takové míry nejsou odrazem jejich náboženského přesvědčení a

výchovy v duchu jejich víry. Podobnou příčinou může být i to, že víra v náboženství a tudíž i

její odraz v životě jednotlivců ztrácí na prioritě, což se důsledku může promítnout i

v postojích vůči kriminalitě. Dalším aspektem, který může sehrávat vliv, je, že respondenty

byli studenti gymnázií, tedy výběrových škol. Existuje totiž předpoklad, který byl již

výzkumy potvrzen, že mládež s vyšším vzděláním má obecně menší předpoklady ke

kriminálnímu chování (srov. Podaná – Buriánek 2007).

Na gymnáziích32 by nemělo být podle tohoto ověřeného předpokladu v takové míře

rozšířeno kriminální chování, tudíž zde nelze při testování postojů nalézt takovou rozdílnost.

Hypotéza by se tak mohla testovat na jiných typech škol nebo v odlišných typech zařízení

jako například, odborná učiliště či domovy mládeže atp. Všechny tyto možné příčiny jsou

však pouze více či méně pravděpodobné, možná je také varianta, že důvod vyvracující

hypotézu tkví v úplně jiné příčině.

Nashromážděná data mají jistě svoji relevanci. Skrze statistický program SPSS lze

provádět nejrůznější další úlohy jako pracovat pouze s pohlavím či s bydlištěm anebo provést

komplexní analýzu všech odpovědí. To vše může ještě zvýšit relevantnost a přínos získaných

dat, nicméně to by však bylo nad rámec této práce.

Mezi přednosti práce se řadí primárně snaha zkoumat postoje podle příslušnosti

k církvím. Prostřednictvím takových výzkumů by se mohly vyvrátit předsudky a polopravdy

zakořeněné ve společnosti vztahujících se k postojům a názorům věřících jedinců a vůči

věřícím obecně. Výsledná data zabývající se respondenty, kteří se k církvi přihlásí, by mohla

sloužit kupříkladu církevním představitelům k změně v pastorační či jiné činnosti. Tato data

by mohla oslovit i jiné, sekulární instituce jako například školy, organizace zabývající se

veřejným míněním atp. Dalším přínosem práce je to, že se snaží zjistit postoje mládeže a

zabývá se kriminalitou mládeže. Ta je totiž považována za velmi palčivý společenský jev,

který zvýšenou pozornost zasluhuje. Sekundárním přínosem může být i snaha prostřednictvím

self-reportového šetření přiblížit a popularizovat mládeži kriminologii33 a s tím související

výzkumný proces, jehož součástí se staly, dále také poukázat na to, že pojem výzkum nemusí

být apriorně spojován s přírodními vědami.

32 Obecně se gymnázia dají považovat za školy, které svým studentům předávají kvalitnější vzdělání.33 Ač je kriminologie v zemích západní Evropy plně etablovanou a především rozvinutou disciplínou, v ČR má kriminologie poněkud skromnější zázemí, kdy se kriminologickým výzkumem primárně zabývá pouze IKSP (srov. Portál IKSP 2011).

41

Práce se však potýkala i s dílčími problémy. Největším z nich souvisel se získáním

dostatečného počtu respondentů, kteří se hlásí k církvi. Tomuto by se dalo do budoucna

vyhnout rozšířením vzorku či změnou výběru. Další výzvou byla apelace na studenty, aby

odpovídali podle svého nejlepšího svědomí a neovlivňovali spolužáky, což se ne vždy úplně

podařilo. Tomuto ovlivňování prostředím se nedá úplně vyhnout, apelováním se může spíš na

nejvyšší možnou míru minimalizovat.

Pro možné budoucí pokračovatele výzkumu lze doporučit několik rad. Především by

bylo vhodné rozšířit vzorek a změny účelového výběru na pravděpodobnostní či

nepravděpodobnostní výběr. Tyto kroky by pak vedly k možnosti generalizace. Další

možnosti je změna indikátorů, kdy by se mohl výzkumník ptát spíše na důležitost Boha

v životě či účasti na bohoslužbách. V neposlední řadě je možno změnit i teorii práce34 a

zkoumat tak vztah ke kriminalitě z jiné perspektivy.

34 Sutherlandova teorie by mohla být například nahrazena Kohlbergovou teorií morálního vývoje.

42

ZÁVĚR

Práce na téma Vztah mládeže ke kriminalitě v  okresu Hodonín si kladla za cíl zjistit

postoje studentů prvních a druhých ročníků gymnázií v Kyjově, Hodoníně a ve Strážnici –

tedy relativně malého vzorku na malém území. Celkem bylo získáno 158 dotazníků. Jednalo

se o klasický kvantitativní výzkum, kdy skrze hypotézu byla testována teorie. Výzkumným

nástrojem byl dotazník distribuovaný studentům v rámci výuky. Teoretický fundament tvořila

teorie diferencovaných kontaktů Edwina Sutherlanda, který kriminální chování považuje za

naučené skrze interakce a vlivy z okolí. Tato teorie byla testována skrze tuto hypotézu:

Respondenti, kteří sebe a své rodiče považují za člena nějaké církve, budou vykazovat

kritičtější postoj ke kriminalitě než respondenti bez členství v církvi.

Hypotéza výzkumu potvrzena nebyla. Jak již bylo uvedeno v diskuzi, toto

znegování může být způsobeno tím, že členové církve nežijí v uzavřené společnosti, jsou

naopak konfrontovány s vlivy majoritní společnosti, a tak může docházet ke ztrátě

náboženské identity, což se v důsledku projeví i v jejich postojích vůči společenským jevům.

Nicméně nejedná se o „neúspěch“, i nepotvrzení hypotézy je vědecké zjištění, které může

jistou měrou pomoci k zlepšení znalostí o kriminalitě mládeže. Práce se totiž snažila

reflektovat esenciální základy vědecké práce jako je správně provedená operacionalizace či

volba indikátoru, tudíž hledat pochybení v této části považuje autor za irelevantní.

Ačkoliv hypotéza práce potvrzena tedy nebyla, cíle práce se dosáhlo - byly zjištěny

postoje nevelkého vzorku mládeže na území jednoho okresu. Tyto údaje mohou být použity

k dalším výzkumům zabývající se kriminalitou mládeže, jelikož kriminalita a především

kriminalita mládeže je nezanedbatelná bezpečnostní hrozba.

43

SEZNAM UŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ

Benčo, J.: Metodológia vedeckého výskumu. Bratislava: IRIS, 2001.

Bouřa, V.: Vybrané kapitoly z kriminologie. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003.

Black, T.: Doing quantitative research in the social sciences. London: SAGE

Publications Ltd., 1999.

Čačka, O.: Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace.

Brno: Doplněk, 2000.

Černíková, V. a kol.: Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých, kterým byla

uložena ochranná opatření. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002.

Čírtková, L.: Kriminální psychologie. Praha: Eurounion, 1998.

Dianiška, G. a kol.: Kriminológia. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2009.

Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1997.

Erikson, E.: Dětství a společnost. Praha: Argo, 2002.

Fiala, P.: Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti:

český případ. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007.

Holcr, K. a kol.: Kriminológia. Bratislava: IURA EDITION, 2008.

Hough, P.: Understandind global security. London: Routledge, 2004.

Jelínek, J. a kol..: Trestní právo hmotné – obecná a zvláštní část. Praha: Linde, 2006.

Jupp, V.: Methods of Criminological Research. London: Routledge, 1989.

Kaiser, G.: Kriminologie. Praha: C.H. Beck, 1994.

Krecht, D. – Crutchfiled, R. – Ballachey, E.: Člověk v spoločnosti. Bratislava:

Vydavateľstvo Slovenskej akademie vied, 1968.

Kříž, Z.: Zákon a církvích a náboženských společnostech – komentář. Praha: C & H

Beck, 2011.

Kuchta, J. a kol.: Kriminologie, I. část. Brno: Masarykova univerzita, 1993.

44

Kuchta, J. a kol.: Kriminologie, II. část. Brno: Masarykova univerzita, 1999.

Kuchta, J. – Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. & H.

Beck, 2005.

Langmeier, J. – Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 2006.

Langmeier, J. – Langmeier, M. – Krejčířová, D.: Vývojová psychologie s úvodem do

vývojové neurofyziologie. Praha: H & H, 1998.

Marešová, A. a kol.: Kriminalita v roce 1998. Praha: IKSP, 1998.

Matoušek, O. – Kroftová, A.: Mládež a delikvence. Možné příčiny, struktura,

programy prevence kriminality mládeže. Praha: Portál, 2003.

Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha: Academia, 1999.

Neumann, J.: Základní kriminologické školy a směry. Praha: IKSP, 1998.

Podaná, Z. - Buriánek, J.: Česká mládež v perspektivě delikvence (výsledky

mezinárodního výzkumu ISRD-2). Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy,

2007.

Ratzinger, J.: O víře dnes. Praha: Zvon, 1994. (rozhovor s Vittoriem Messorim)

Řezáč, J.: Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998.

Schelleová, I. a kol.: Právní postavení mladistvých. Praha: Eurolex Bohemia, 2004.

Sobotková, V.: Antisociální chování u adolescentů v kontextech vývoje. Brno, 2009.

(disertační práce)

Sutherland, H., E.: Principles of criminology. Philadelphia: J. B. Lippincott company,

1966.

Tomášek, J.: Úvod do kriminologie. Jak studovat zločin. Praha: Grada Publishing,

2010.

Vágnerová, M.: Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2008.

Večerka, K. a kol.: Mladiství pachatele na prahu tisíciletí. Praha: IKSP, 2004.

Večerka, K. a kol.: Mládež v kriminologické perspektivě. Praha: IKSP, 2009.

Výrost, J.: „Postoje, jejich utváření a změna.“ In: Sociální psychologie. Eds. Výrost, J.

– Slaměník, I. Praha: Grada Publishing, 2008, 127-143.

Zoubková, I. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk,

2002.

Zoubková, I. – Moulisová, M.: Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex

Publishing, 2004.

45

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech.

Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon.

Policejní prezidium ČR: Statistický výkaz č. 1 - kriminalita za období od 1.1.2011 do

31.3.2011. 2011. (cit. 2011-04-27).

(http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-321225.aspx).

Portál ČSÚ. 2011 (cit. 2011-04-27).

(http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/coby121310.doc).

Portál IKSP. 2011 (cit. 2011-04-27).

(http://www.ok.cz/iksp/onas.html)

Portál JEDIISMUS. 2011 (cit. 2011-04-27).

(http://jediismus.ic.cz/)

Portál SPSS . 2011 (cit. 2011-04-27).

(http://www.spss.cz/ibmspss_statistics_server.htm).

46

SEZNAM UŽITÝCH ZKRATEK

ČR Česká republika

IKSP Institut pro kriminologii a sociální prevenci

TrZ Trestní zákon

SPSS Statistical Package for the Social Science

47

PŘÍLOHA

Graf č. 0.1 - pohlaví respondentů

Graf č. 0.2 – bydliště

48

Graf č. 0.3 – příslušnost k církvi

¨Graf č. 0.4 – církev rodičů

49

1. povídka – tabulka 1.1

1. povídka

Celkověnejednali

správně

nejednali

správně,

ale co jim

zbývalo

nejednali

správně,

měli

postupovat

jinak

jednali

správně,

co jiného

mohli

dělat

jednali

správně, ale

měli se

předtím

pokusit řešit

záležitost

jinak

rozhodně

jednali

správně

rozhodně

jednali

správně -

měli se

navíc ještě

pomstít

považuji se

za člena

církve

Počet 3 10 22 3 12 1 3 54

%5,6 % 18,5 % 40,7 % 5,6 % 22,2 % 1,9 % 5,6 % 100 %

nepovažuji

se za člena

církve

Počet 4 28 40 3 27 2 0 104

%3,8 % 26,9 % 38,5 % 2,9 % 26,0 % 1,9 % 0 % 100 %

Celkově Počet 7 38 62 6 39 3 3 158

% 4,4 % 24,1 % 39,2 % 3,8 % 24,7 % 1,9 % 1,9 % 100 %

1. povídka – graf 1.1

50

2. povídka – tabulka 2.1

2. povídka A

Celkověnejednal

správně

nejednal

správně,

měl

postupovat

jinak,

méně

tvrdě

nejednal

správně,

v teto

situaci

však

nemohl

dělat nic

jiného

nejednal

správně, ale

jednání

je

omlouváno

afektem

/nepříčetností/

jednal

správně,

ale

mohl /měl/

předtím

užit jiných

prostředků

jednal

správně,

v teto

situaci

nemohl

dělat nic

jiného

jednal

rozhodně

správně

jednal

správně,

měl užit i

tvrdších

prostředků

považuji

se za

člena

církve

Počet 6 20 4 6 6 7 4 1 54

% 11,1 % 37,0 % 7,4 % 11,1 % 11,1 % 13,0 % 7,4% 1,9% 100 %

nepovažuji

se za

člena

církve

Počet 7 29 10 23 16 16 3 0 104

% 6,7 % 27,9 % 9,6% 22,1 % 15,4 % 15,4 % 2,9 % 0 % 100 %

CelkověPočet 13 49 14 29 22 23 7 1 158

% 8,2 % 31,0 % 8,9 % 18,4 % 13,9 % 14,6 % 4,4 % 0,6 % 100 %

2. povídka – graf 2.1

51

2. povídka – Tabulka 2.2

2. povídka B

Celkověano

ano, spáchal

trestný čin

ano, neměl

hned střílet ne

ne, měl ho

zastřelit

považuji se za člena

církve

Počet 10 10 26 4 3 53

% 18,9 % 18,9 % 49,1% 7,5 % 5,7 % 100 %

nepovažuji se za člena

církve

Počet 13 24 46 15 3 101

% 12,9 % 23,8 % 45,5 % 14,9 % 3,0 % 100 %

Celkově Počet 23 34 72 19 6 154

% 14,9 % 22,1 % 46,8 % 12,3 % 3,9 % 100 %

2. povídka – graf 2.2

52

3. povídka – tabulka 3.1

3. povídka

3. povídka

Celkověbezvýhradně s

ním souhlasím

vyhození chápu

– je to právo

školy

měl být

potrestán

mírněji

nesouhlasím –

netýkalo se to chodu

školy

zásadně

nesouhlasím

považuji se za

člena církve

Počet 0 22 13 19 0 54

% 0 % 40,7 % 24,1 % 35,2 % 0% 100 %

nepovažuji se za

člena církve

Počet 7 43 17 36 1 104

% 6,7 % 41,3 % 16,3 % 34,6 % 1,0% 100 %

CelkověPočet 7 65 30 55 1 158

% 4,4 % 41,1 % 19,0 % 34,8 % 0,6% 100 %

3. povídka – graf 3.1

53

4. povídka- tabulka 4.1

4. povídka

CelkověČin

jednoznačn

ě odsuzuji

Čin odsuzuji

s tím, že

ačkoliv byl

chudý, neměl

právo mu

kolo vzít

Čin odsuzuji,

avšak s tím, že

Milana omlouvá

to, že kolo neměl

a Petrovi by

stejně nechybělo

Čin schvaluji, ale jen

kvůli těmto

souvislostem

(například, že Petr si

kola nevážil a Milan

po něm tak toužil)

Čin

schvaluji,

Petr si to za

své chování

zasloužil

považuji se

za člena

církve

Počet 8 42 3 1 0 54

% 14,8 % 77,8 % 5,6 % 1,9 % 0% 100 %

nepovažuji

se za člena

církve

Počet 15 79 4 3 3 104

% 14,4 % 76,0 % 3,8 % 2,9 % 2,9% 100 %

CelkověPočet 23 121 7 4 3 158

% 14,6 % 76,6 % 4,4 % 2,5 % 1,9% 100 %

4. povídka – graf 4.1

54

5. povídka – tabulka 5.1

5. povídka

Celkově

Nejednal

správně

– násilí

přece

nic

neřeší,

měl to

nahlásit

na policii

Nejednal

správně –

sám

riskoval

problémy,

porušil

zákon

Je to jednání

nesprávné, ale

lidsky

pochopitelné,

možná bych se

zachoval stejně

Jednal

správně,

nesprávně

jednal zbitý

Marek tím,

že věc

nenahlásil

policii

Jednal

správně,

jen to měl

provést bez

kamaráda

Jednal

jednoznačně

správně –

oko za oko

považuji se

za člena

církve

Počet 16 5 22 3 1 6 53

% 30,2 % 9,4 % 41,5 % 5,7 % 1,9 % 11,3 % 100 %

nepovažuji

se za člena

církve

Počet 19 13 47 6 7 12 104

% 18,3 % 12,5 % 45,2 % 5,8 % 6,7 % 11,5 % 100 %

CelkověPočet 35 18 69 9 8 18 157

% 22,3 % 11,5 % 43,9 % 5,7 % 5,1 % 11,5 % 100 %

5. povídka – graf 5.1

55

6. povídka – tabulka 6.1

6. povídka

CelkověJeho

jednání

odsuzuji

S jeho jednáním

nesouhlasím, ale

lidsky jej chápu-

pedagog by se

neměl divit jednání

Pavla

Měl zvolit jiné řešení

– obrátit se na jiné

pedagogy, na rodiče

apod., ale určitě ne se

uchylovat k

podobnému řešení

Jeho čin

schvaluji,

pedagog si

takové

jednání

zasloužil

Jeho čin

schvaluji s

tím, že

odplata měla

být ještě

tvrdší

považuji se

za člena

církve

Počet 0 5 41 7 1 54

% 0 % 9,3 % 75,9 % 13,0 % 1,9 % 100 %

nepovažuji

se za člena

církve

Počet 2 24 64 11 3 104

% 1,9 % 23,1 % 61,5 % 10,6 % 2,9 % 100 %

CelkověPočet 2 29 105 18 4 158

% 1,3 % 18,4 % 66,5 % 11,4 % 2,5 % 100 %

6. povídka – graf 6.1

56

7. Povídka – tabulka 7.1

7. povídka

CelkověNesprávný,

vůbec neměl

být vyhlášen

Nesprávný, ale

nic jiného se

nedalo dělat

V zásadě správný,

ale slušní Romové

měli být vpuštěni

Správný, žádné

výjimky nepovolovat,

ani slušným Romům

považuji se za

člena církve

Počet 9 18 23 4 54

% 16,7 % 33,3 % 42,6 % 7,4 % 100 %

nepovažuji se

za člena církve

Počet 17 23 59 5 104

% 16,3 % 22,1 % 56,7 % 4,8 % 100 %

CelkověPočet 26 41 82 9 158

% 16,5 % 25,9 % 51,9 % 5,7 % 100 %

7. povídka – graf 7.1

57

7. povídka - tabulka 7.2

7. povídka - bydliště

CelkověNesprávný,

vůbec neměl

být vyhlášen

Nesprávný, ale nic

jiného se nedalo

dělat

V zásadě správný,

ale slušní Romové

měli být vpuštěni

Správný, žádné výjimky

nepovolovat, ani slušným

Romům

městoPočet 20 22 42 1 85

% 23,5 % 25,9 % 49,4 % 1,2 % 100 %

vesnicePočet 6 19 40 8 73

% 8,2 % 26,0 % 54,8 % 11,0 % 100 %

CelkověPočet 26 41 82 9 158

% 16,5 % 25,9 % 51,9 % 5,7 % 100 %

7. povídka – graf 7.2

58

8. povídka – tabulka 8.1

8. povídka A

CelkověJednoznačně

jeho jednání

odsuzuji

Jeho chování

odsuzuji, ale v

dané situaci jej

chápu

Jeho jednání

schvaluji – jeho

reakce byla přirozená

v dané situaci

Jeho jednání

schvaluji, neudělal

nic, co by se mělo

nějak řešit

považuji se za

člena církve

Počet 37 13 3 1 54

% 68,5 % 24,1 % 5,6 % 1,9 % 100,0%

nepovažuji se

za člena

církve

Počet 87 15 2 0 104

% 83,7 % 14,4 % 1,9 % 0 % 100,0%

CelkověPočet 124 28 5 1 158

% 78,5 % 17,7 % 3,2 % 0,6 % 100,0%

8. povídka –

graf 8.1

59

8. povídka – tabulka 8.2

8. povídka B

8. povídka

CelkověLenka Mirek Oba

Nikdo, nic tak hrozného

se přece nestalo

považuji se za člena

církve

Počet 6 10 36 2 54

% 11,1 % 18,5 % 66,7 % 3,7 % 100 %

nepovažuji se za člena

církve

Počet 13 34 57 0 104

% 12,5 % 32,7 % 54,8 % 0 % 100 %

CelkověPočet 19 44 93 2 158

% 12,0 % 27,8 % 58,9 % 1,3 % 100 %

8. povídka –

graf 8.2

60

8. povídka – tabulka 8.3

8. povídka – graf 8.3

8. povídka - pohlaví

CelkověLenka Mirek Oba

Nikdo, nic tak hrozného

se přece nestalo

chlapecPočet 8 25 25 2 60

% 13,3 % 41,7 % 41,7 % 3,3 % 100 %

dívkaPočet 11 19 68 0 98

% 11,2 % 19,4 % 69,4 % 0 % 100 %

CelkověPočet 19 44 93 2 158

% 12,0 % 27,8 % 58,9 % 1,3 % 100 %

61

DOTAZNÍK

1. Tvé pohlaví?A chlapecB dívka

2. Bydlíš?A ve městěB na vesnici

3. Považuješ se za člena nějaké církve? (Pokud ano, jaké)A ANO –jaké? .......B NE

4. Považuješ své rodiče za členy nějaké církve (praktikující věřící)?A ANO, OBAB ANO, JEN JEDNONOC NE

1. povídkaBratranci Jirka a Jára byli učňové odborného učiliště a všechen volný čas věnovali hraní

nových počítačových her zajištěných proti vypalování, které jim přivezl jejich strýc ze služební cesty do Spojených Států. Časem však je přestávaly bavit a chtěli je vyměnit za jiné. V počítačové herně se seznámili s René Holanem, který měl ve své vile velkou sbírku počítačových her, vyměňoval je, vypaloval a též s nimi obchodoval. Navštívili ho, a byli šokováni jeho majetkem. Přinesli mu své hry, a on jim přislíbil výhodnou výměnu. Slib však nedodržel a i vrácení jejich cédéček s hrami pod různými záminkami stále odkládal. To je oba patřičně naštvalo a rozhodli se ke svému majetku dostat třeba násilím. Zjistili si, kdy je byt prázdný; Jára hlídal před vilou a Jirka se obratně dostal do bytu pootevřeným oknem. Vzal pouze jejich vlastní hry, v bytě nic nepoškodil a záhy oba zmizeli. Věřili, že

62

Holan nebude věc hlásit na policii, protože vzali pouze svůj majetek, který jim patřil. Co soudíte o jejich jednání?

Jak hodnotíš jednání Jirky a Járy?1. Nejednali správně.2. Nejednali správně, ale co jim zbývalo.3. Nejednali správně, měli postupovat jinak.4. Jednali správně, co jiného mohli dělat.5. Jednali správně, ale měli se předtím pokusit řešit záležitost jinak.6. Rozhodně jednali správně.7. Rozhodně jednali správně - měli se navíc ještě pomstít.

2. povídkaHajný Maxmilián, třicetiletý svobodný mládenec, byl lovec jak se patří a bylo to o něm známo

v širokém okolí. Bydlel sám v malé hájovně hluboko v lese. Jen málokdo měl to štěstí poznat jeho soukromí, prohlédnout si jedinečné lovecké trofeje, které měl rozvěšené po celé hájovně a na které byl právem hrdý. Jednou v noci probudil hajného divný šramot, který vycházel z vedlejší světnice. Nejdřív se domníval, že to praská stará dřevěná podlaha, když se ale pečlivě zaposlouchal, jasně rozpoznal, že vedle v místnosti někdo je. Rychle vstal z postele, prudce otevřel dveře do vedlejší místnosti a uviděl, jak z okna právě vyskakuje neznámý mladý muž s jednou z jeho nejkrásnějších a nejdražších trofejí v ruce. Maxmilián se vzteky neznal. Popadl brokovnici, vyběhl před hájovnu a zakřičel: „Stůj nebo střelím“. Zloděj však běžel dál a tak Maxmilián vypálil ve směru, kterým se vzdaloval. Ze tmy se ozvalo zasténání a na pasece zůstala ležet postava s průstřelem nohy a pohmožděnou rukou, odcizené paroží leželo vedle.

Jaký je Tvůj postoj k jednání hajného Maxmiliána?1. Nejednal správně.2. Nejednal správně, měl postupovat jinak, méně tvrdě.3. Nejednal správně, v teto situaci však nemohl dělat nic jiného.4. Nejednal správně, ale jednání je omlouváno afektem/nepříčetností/.5. Jednal správně, ale mohl /měl/ předtím užit jiných prostředků.6. Jednal správně, v teto situaci nemohl dělat nic jiného.7. Jednal rozhodně správně.8. Jednal správně, měl užit i tvrdších prostředků.

Překročil hajný zásadu zdraví před majetkem?1. Ano.2. Ano, spáchal trestný čin.3. Ano, neměl hned střílet.4. Ne.5. Ne, měl ho zastřelit.

3. povídkaTomáš začal spolu s několika kamarády z průmyslovky v necelých šestnácti kouřit marihuanu.

Zpočátku celou spotřebu party pokrýval sám Tomáš tím, že pěstoval „trávu“ na políčku ukrytém za městem. Setkávali se většinou v parku nebo v altánku na zahradě u jednoho z členů party a Tomáš dával marihuanu zdarma k dispozici. Postupně však jejich spotřeba i náročnost stoupla a začali marihuanu také kupovat od Ivoše, dvacetiletého barmana z jejich oblíbeného klubu. Školní prospěch členů party se zhoršoval, jinak vše probíhalo bez problémů. Jednou však byli dva kluci z party přistiženi policejní hlídkou při kouření marihuany a podrobeni výslechu na policejní stanici. Od jednoho z nich se policisté dozvěděli, jak jim Tomáš dával „trávu“, i to, že další kupovali od Ivoše. Policie okamžitě udělala u Tomáše domovní prohlídka a našla zásobu vypěstované marihuany. Ivoš i Tomáš byli obviněni z trestného činu a Tomáše navíc vedení školy za tento přestupek okamžitě

63

vyloučilo ze studia.

Měl být podle Tebe Tomáš ze školy vyhozen?1. Bezvýhradně s ním souhlasím.2. Vyhození chápu – je to právo školy.3. Měl být potrestán mírněji.4. Nesouhlasím – netýkalo se to chodu školy.5. Zásadně nesouhlasím.

4. povídkaRodiče Milana byli velmi spořiví, zvláště nyní, kdy toužili po novém autě. A tak přání Milana

mít vlastní obyčejné horské kolo zůstávalo stále nevyslyšeno. Bylo mu to líto, zvláště když věděl, že většina spolužáků tyto problémy nemá. Například Petr, syn nepříliš poctivého podnikatele, měl kola dokonce dvě. Navíc měl nový skútr. Jednou večer Milan zjistil, že Petr kolo zapomněl venku před brankou zahrady jejich domu, a to byl vrchol. Milan se rozhodl, že když si Petr vůbec kola neváží, má právo si ho vzít. Tutéž noc kolo schoval do sklepa, tam ho přestříkal a za několik dní odvezl k babičce. Rodiče se sice divili, jak přišel ke kolu, ale když jim řekl, že mu ho levně prodal kamarád, přestali se o celou věc zajímat.Jaký je tvůj postoj k tomu, co Milan provedl?

1. Čin jednoznačně odsuzuji.2. Čin odsuzuji s tím, že ačkoliv byl chudý, neměl právo mu kolo vzít.3. Čin odsuzuji, avšak s tím, že Milana omlouvá to, že kolo neměl a Petrovi by stejně nechybělo.4. Čin schvaluji, ale jen kvůli těmto souvislostem (například, že Petr si kola nevážil a Milan po

něm tak toužil).5. Čin schvaluji, Petr si to za své chování zasloužil.

5. povídkaMarek byl zábavný, pohledný a společenský mladík, a tak není divu, že měl štěstí u dívek.

Kdykoli se přišel pobavit na sobotní párty, mohl si vybírat mezi řadou hezkých tanečnic. Jednou se v klubu seznámil s Jitkou, několik hodin s ní tancoval a bavil se; netušil, že Jitka se velmi líbí Igorovi. Igor byl zdatný sportovec a známý rváč, a právě pro jeho násilnickou povahu se mu dívky spíše vyhýbaly - i Jitka ho znala jen od vidění. Když Jitka odešla domů a Marek ještě zůstal v klubu, Igor posilněný alkoholem si na něj počkal v chodbě, bez varování ho napadl a šeredně zřídil. Marek se sotva dovlekl domů, umyl se a šel spát, ale ráno ho viděl jeho starší bratr Lukáš a vytáhl z něj, co se stalo. Marek nechtěl jít k lékaři ani na policii, vše se stalo beze svědků, ale jeho vyražený zub, pohmožděné oko a naštíplá žebra nedala bratrovi Lukášovi spát. Domluvil se se svým kamarádem, který měl s Igorem nevyřízené účty z minulosti, počkali si na Igora druhý den večer u jeho domu a ztrestali ho tak, že dopadl podobně jako předtím Marek.

Jak hodnotíš chování bratra Lukáše?1. Nejednal správně – násilí přece nic neřeší, měl to nahlásit na policii.2. Nejednal správně – sám riskoval problémy, porušil zákon.3. Je to jednání nesprávné, ale lidsky pochopitelné, možná bych se zachoval stejně.4. Jednal správně, nesprávně jednal zbitý Marek tím, že věc nenahlásil policii.5. Jednal správně, jen to měl provést bez kamaráda.6. Jednal jednoznačně správně – oko za oko.

6. povídkaPavel byl student, který svým prospěchem patřil na střední škole k průměrným žákům. Jeho

situace se však změnila, když ve třetím ročníku přišel nový matikář. Hned první písemná práce, kterou třídě zadal, se Pavlovi na rozdíl od většiny jeho spolužáků vůbec nepovedla. V očích nového učitele byl tak rázem za nejhloupějšího žáka ve třídě. Na Pavla si od té chvíle dokonale zasedl a ačkoli se Pavel snažil špatný dojem napravit sebevíc, matikář s ním jednal jako s absolutně nechápavým a beznadějným studentem. Pavla to velmi znervózňovalo, tím spíše, že si z něj dokonce matikář před celou třídou opakovaně tropil legraci. Jeho výsledky v matematice se tak zákonitě zhoršovaly. Těsně

64

před Vánocemi učinil poslední pokus situaci změnit. Naučil se pracně všechnu látku a nechal se vyzkoušet, aby si před pololetím známku přeci jen vylepšil. Učitel mu však dal naschvál tři velmi záludné příklady, které byly naprosto odlišné od všech, jaké kdy v hodinách probírali. Nebylo proto žádným překvapením, že od tabule odešel s další pětkou. Cítil se velmi ponížený a měl chuť se učiteli nějak pomstít. Když pak odpoledne vyšel ze školy a uviděl za rohem zaparkované matikářovo auto, neubránil se vzteku, vzal klíče od domu a vyryl jimi do kapoty několik hlubokých škrábanců.

Jak hodnotíš počínání Pavla?1. Jeho jednání odsuzuji.2. S jeho jednáním nesouhlasím, ale lidsky jej chápu-pedagog by se neměl divit jednání Pavla.3. Měl zvolit jiné řešení – obrátit se na jiné pedagogy, na rodiče apod., ale určitě ne se

uchylovat .k podobnému řešení.4. Jeho čin schvaluji, pedagog si takové jednání zasloužil.5. Jeho čin schvaluji s tím, že odplata měla být ještě tvrdší.

7. povídkaTéměř vždy, když se místní diskotéky zúčastnila skupina Romů z blízké ubytovny, došlo k

nějakému incidentu. Místní mladíci je slovně provokovali, „bílé“ dívky s nimi odmítaly tancovat. Romové na to reagovali většinou dle svého temperamentu a docházelo ke rvačkám a ničení zařízení v podniku. Majitelé objektu proto rozhodli, že žádní Romové nebudou mít na diskotéky přístup. Když přišel na diskotéku Rom ze slušné rodiny se svojí dívkou, pořadatelé mu odmítli vstup.

Jak hodnotíš opatření majitele klubu?1. Nesprávný, vůbec neměl být vyhlášen.2. Nesprávný, ale nic jiného se nedalo dělat.3. V zásadě správný, ale slušní Romové měli být vpuštěni4. Správný, žádné výjimky nepovolovat, ani slušným Romům

8. povídka18letý Mirek a 16letá Lenka spolu chodili už několik týdnů. Jednou v létě je pozval Mirkův

starší kamarád na mejdan, kde se promítaly erotické filmy a popíjel se alkohol. Lenka se při tom dost nudila, Mirek se ale bavil výborně a nevšímal si jí. Lenku to mrzelo, proto se rozhodla, že ho nějak vytrestá. Když ji pozdě večer doprovodil před jejich vilku, začala Lenka v zahradě před domem s jakýmsi tanečním striptýzem, který viděla v jednom z promítaných filmů. Ve chvíli, kdy byl Mirek vzrušením bez sebe, Lenka naráz skončila svoji taneční kreaci, sebrala svoje odložené oblečení a chtěla rychle zmizet domů. To už Mirek situaci nezvládl, vrhl se na ni a přes její fyzický odpor ji znásilnil. Lenka poté utekla domů a s pláčem vyprávěla o tom, co se jí stalo, svému bratrovi Pavlovi.

Co soudíš o chování Mirka?1. Jednoznačně jeho jednání odsuzuji.2. Jeho chování odsuzuji, ale v dané situaci jej chápu.3. Jeho jednání schvaluji – jeho reakce byla přirozená v dané situaci.

65

4. Jeho jednání schvaluji, neudělal nic, co by se mělo nějak řešit.

Kdo nese hlavní vinu?1. Lenka2. Mirek3. Oba4. Nikdo, nic tak hrozného se přece nestalo

JEŠTĚ JEDNOU TI DĚKUJU ZA TVOU OCHOTU!

66