1

APPENDIX 3 – TEXTS INCLUDED IN THE CORPORA

The Polygamists Polygamisté

An exclusive look inside the FLDS Mimořádný pohled do Fundamentalistické církve Ježíše Krista svatých posledních dní.

At 88, Joe Jessop is an elder of the Fundamentalist Church of Jesus Christ of Latter-Day Saints (FLDS), the controversial sect that split from the Mormon Church after it banned plural marriage. In Hildale, Utah, he has tried to fulfill his duty to build up his “celestial family” – 5 wives, 46 children, and 239 grandchildren. “I’ve had a blessed life,” he says. “I wouldn’t trade places with anyone.”

Osmaosmdesátiletý Joe Jessop je starším Fundamentalistické církve Ježíše Krista svatých posledních dní, kontroverzní sekty, která se odštěpila od mormonské církve po zákazu mnohoženství. V utažském městě Hildale se Joe pokusil splnit svou povinnost a vybudovat zde svou „nebeskou rodinu“, která čítá 5 manželek, 46 dětí a 239 vnoučat.„Žil jsem požehnaným životem,“ říká Joe. „Neměnil bych s nikým.“

An FLDS man leaves the funeral service for Foneta Jessop, linking arms with six of his wives, two of them Foneta’s daughters. “They made these dresses especially for the occasion,” he says, “and chose the same color to symbolize the love they share.” Only men deemed “goodly” are permitted to enter into plural marriage by the church leader; those later judged unworthy can have their wives and children reassigned to other men.

Příslušník FLDS odchází ze zádušní mše za Fonetu Jessopovou zavěšený do šesti ze svých žen, z nichž dvě jsou Fonetiny dcery. „Šaty, které mají na sobě, si ušily výhradně pro tuto příležitost,“ říká muž. „Vybraly si stejnou barvu, aby daly najevo společnou lásku, kterou cítí.“ Církevní vůdce dovolí několikanásobný sňatek pouze mužům, které považuje za „bohabojné“. Jestliže později usoudí, že si tuto výsadu nezaslouží, může jejich manželky a děti přidělit jiným mužům.

Opinionated and feisty, Melinda Jeffs (crouching) plays with the family’s children outside their home in Colorado City, Arizona. Melinda says she enjoys sharing life with sister wife Susanna (on porch) and decries media reports that “make us sound like a brainwashed cult.” Yet her father is a strong FLDS critic.

Tvrdohlavá a prchlivá Melinda Jeffsová si hraje s dětmi před domem v Colorado City v Arizoně. Melinda říká, že ji baví sdílet život se spolumanželkou Susannou (na verandě) a ostře odsuzuje zprávy sdělovacích prostředků, které „z nich dělají kult lidí s vymytými mozky“. Její otec je však nesmlouvavým kritikem FLDS.

After helping bring in the hay harvest, Amber Barlow, 16, soars on a homemade swing with friends at the 4,000-acre FLDS ranch in Pony Springs, Nevada. FLDS members, even young children, are expected to help with chores—sowing, picking, canning—throughout the year.

Šestnáctiletá Amber Barlowová nejdříve pomáhala při senoseči na nevadském ranči Pony Springs o rozloze 1 600 hektarů. Teď se s kamarády houpá na podomácku vyrobené houpačce. Členové FLDS musejí už od útlého věku po celý rok pomáhat s různými pracemi – sejí, češou ovoce a zavařují ho.

Veda Keate, 20, and her daughter, Serena, 4, were among more than 400 church members taken into protective custody after a 2008 raid on the FLDS ranch in West Texas.

Dvacetiletá Veda Keatová a její čtyřletá dcera Sereena byly mezi více než čtyřmi sty členy církve, kteří byli v roce 2008 po razii na církevním ranči v západním Texasu odvezeni

2

do ochranné vazby.

Bishop Merril Jessop (at center) heads a receiving line beside the casket of his first—and only legal—wife, Foneta, as his other wives line up behind him. “My hand is a bit sore today,” Merril admitted, after greeting some 5,000 mourners in Colorado City.

Biskup Merril Jessop (uprostřed) přijímá soustrast u rakve s ostatky jeho první – a jediné zákonné – manželky Fonety. Ostatní manželky stojí za ním. „Trochu mě dnes bolí ruka,“ připustil Merril, když se pozdravil asi s 5 000 lidí přítomných na pohřbu v Colorado City.

Merril Jessop’s son Raymond, 38, is escorted to jail after a Texas jury sentenced him last November to ten years in prison for sexual assault of a 16-year-old girl, who had been “sealed” to him in a polygamous marriage. During sentencing the defense argued the prosecution offered no evidence the sex was not consensual, but state law holds that unmarried girls under age 17 cannot give consent.

Raymonda, osmatřicetiletého syna Merrila Jessopa, odvážejí do vězení poté, co ho loni v listopadu odsoudila porota v Texasu k deseti letům odnětí svobody za sexuální napadení šestnáctileté dívky, která mu byla „zaslíbena“ v polygamním manželství. Obhajoba tvrdila, že obžaloba nepředložila jediný důkaz, že by sex nebyl ze strany dívky dobrovolný, zákon státu však praví, že neprovdané dívky mladší 17 let nemohou dát souhlas k pohlavnímu styku.

Female FLDS members wear modest attire—ankle-length prairie dress – even while swimming. “It can get kind of cold,” says Verda Shapley, 19, reaching for a cable trolley with her sisters at a pond near Hildale. “We do everything together,” says their father, William (at left). “The foundation of this life is your belief in a life after this. Where are we going after this life? That’s the big question.”

Členky FLDS nosí skromný oděv – dlouhé šaty, jaké se nosily v 19. století – dokonce i při koupání. „Někdy trochu studí,“ říká devatenáctiletá Verda Shapleyová, která se koupe v rybníce nedaleko Hildale společně se sestrami. „Děláme všechno společně,“ říká její otec William (vlevo). „Základem tohoto života je víra v posmrtný život. Kam se dostaneme po tomto životě? To je závažná otázka.“

“Singing is a nice way to wind down the day, but it’s hard to manage during harvest time” says Aaron Jessup, Jr. (beneath the large picture of Warren Jeffs). The portraits in the Pony Springs meeting hall depict Mormon leaders the FLDS regards as Joseph Smith’s true inheritors, from Brigham Young to Jeffs.

„Zpěv je výborný způsob, jak se zklidnit na sklonku dne, ovšem o žních se to dá těžko stihnout,“ říká Aaron Jessop ml. (pod velkým obrazem Warrena Jeffse). Portréty v modlitebně v Pony Springs zachycují mormonské vůdce, které FLDS považuje za dědice Josepha Smitha – od Brighama Younga až po Jeffse.

Young FLDS women tarp the hay harvest on the church’s ranch in Pony Springs. “It’s hard work, but I enjoy it,” says Annette Jessop, 19 (at far right). “I’m with friends and away from the rest of the world.” Despite their conservative lifestyle, most FLDS women drive, have cell phones, and are computer literate.

Mladé ženy z FLDS přikrývají seno plachtou. „Je to dřina, ale baví mě to,“ říká devatenáctiletá Annette Jessopová (vpravo). „Jsem pohromadě s přáteli a daleko od okolního světa.“ Navzdory konzervativnímu životnímu stylu většina zdejších žen řídí auto, má mobil a umí pracovat s počítačem.

Jim Jessop (at center) leads morning prayers for his children and three wives at his log-cabin home on the Yearning for Zion Ranch

Jim Jessop (uprostřed) vede ranní modlitby pro své děti a tři ženy v jejich srubu na ranči YFZ v Eldoradu. Pokud to umožní pracovní rozvrh,

3

in Eldorado, Texas. Work schedule permitting, the family worships together twice a day. “We have been tested throughout our history,” he says of the church’s recent legal woes, “but this only brings us closer together, both as a family and as a faith.”

rodina se schází k modlitbám dvakrát denně. „Byli jsme mnohokrát podrobeni těžkým zkouškám,“ říká o nedávných potížích církve se zákonem, „avšak to vše nás jen sbližuje – jako rodinu i jako věřící.“

THE FIRST CHURCH MEMBERS arrive at the Leroy S. Johnson Meeting House in Colorado City, Arizona, at about 6 p.m. Within a half hour the line extends out the front doors, down the side of the building, and out into the parking lot. By seven, it stretches hundreds of yards and has grown to several thousand people—the men and boys dressed in suits, the women and girls in Easter egg-hued prairie dresses.

PRVNÍ ČLENOVÉ CÍRKVE přicházejí do modlitebny Leroye S. Johnsona v arizonském Colorado City kolem šesté hodiny večerní. Během následující půlhodiny se zástup táhne ke vstupním dveřím a kolem boční zdi budovy až na parkoviště. V sedm hodin je řada dlouhá stovky metrů a čítá několik tisíc lidí. Muži a chlapci na sobě mají obleky, ženy a dívky jsou oblečeny do pastelových staromódně vyhlížejících šatů.

The mourners have come for a viewing of 68-year-old Foneta Jessop, who died of a heart attack a few days ago. In the cavernous hall Foneta’s sons form a receiving line at the foot of her open casket, while her husband, Merril, stands directly alongside. To the other side stand Merril’s numerous other wives, all wearing matching white dresses.

Truchlící přišli vzdát poslední poctu osmašedesátileté Fonetě Jessopové, která před několika dny zemřela na srdeční infarkt. V prostorné hale stojí u nohou otevřené rakve Fonetini synové a vítají příchozí, její manžel Merril stojí po straně. Na druhé straně rakve stojí ostatní Merrilovy manželky, všechny ve stejných bílých šatech.

Foneta was the first wife. Foneta byla první manželka.

Colorado City is a town with special significance for those of Foneta’s faith. Together with its sister community of Hildale, Utah, it is the birthplace of the Fundamentalist Church of Jesus Christ of Latter-Day Saints (FLDS), a polygamous offshoot of the Mormon Church, or LDS, Here in the 1920s and ‘30s, a handful of polygamous families settled astride the Utah-Arizona border after the leadership of the Mormon Church became increasingly determined to shed its polygamous past and be accepted by the American mainstream. In 1935 the church gave settlement residents an ultimatum: renounce plural marriage or be excommunicated. Practically everyone refused and was cast out of the LDS.

Colorado City je město, které má pro stoupence Fonetiny víry zvláštní význam. Společně se spřízněnou náboženskou komunitou v Hildale v Utahu je město kolébkou Fundamentalistické církve Ježíše Krista svatých posledních dní (FLDS), polygamní odnože mormonské církve neboli církve Ježíše Krista svatých posledních dní. Ve 20. a 30. letech minulého století, když se vedení mormonské církve rozhodlo setřást svou polygamní minulost a usilovat o sympatie průměrných amerických občanů, se na utažsko-arizonské hranici usadila hrstka polygamních rodin. V roce 1935 dala církev osadníkům ultimátum: buď se zřeknou polygamie, nebo budou vyobcování. Téměř všichni odmítli a byli vyloučeni z církve Ježíše Krista svatých posledních dní.

At the memorial service for Foneta, her husband and three sons give testimonials praising her commitment to the covenant of

Manžel a tři synové ve svých proslovech při zádušní mši vychvalovali Fonetinu oddanost, s níž se podřizovala božímu nařízení o

4

plural marriage, but there is an undertone of family disharmony, with vague references by Merril Jessop to his troubled relationship with Foneta. No one needs mention that one of Merril’s wives is missing. Carolyn Jessop, his fourth wife, left the household in 2003 with her eight children and went on to write a best-selling book on her life as an FLDS member. She describes a cloistered environment and tells of a deeply unhappy Foneta, an overweight recluse who fell out of favor with her husband and slept her days away, coming out of her room only at night to eat, do laundry, and watch old Shirley Temple movies on television.

mnohoženství, Merrilovy neurčité narážky na složitý vztah s Fonetou však vypovídají o jisté rodinné disharmonii. Nikdo se nezmínil o tom, že jedna z Merrilových žen chybí. V roce 2003 odešla od rodiny Merrilova čtvrtá žena Carolyn Jessopová i se svými osmi dětmi a později napsala o svém životě ve FLDS velmi úspěšnou knihu. Popisuje v ní uzavřené prostředí a mluví také o hluboce nešťastné Fonetě, kypré poustevnici, která přišla o manželovu přízeň a celé dny prospala ve svém pokoji. Z ložnice vycházela pouze v noci, aby se najedla, vyprala a sledovala v televizi staré filmy s Shirley Templeovou.

At the conclusion of the service, most of the congregation walk over to the Isaac Carling cemetery for a graveside observance. I assume the enormous turnout—mourners have come in from FLDS communities in Texas, Colorado, and British Columbia—stems from the prominent position Foneta’s husband holds: Merril Jessop is an FLDS leader and the bishop of the large chapter in West Texas. But Sam Steed, a soft-spoken, 37-year-old accountant acting as my guide, explains that elaborate funerals are a regular occurrence. “Probably between 15 and 20 times a year,” he says. “This one is maybe a little bigger than most, but even when a young child dies, you can expect three or four thousand people to attend. It’s part of what keeps us together. It reminds us we’re members of this larger community. We draw strength from each other.”

Když mše skončila, celé shromáždění se odebralo na hřbitov Isaaca Carlinga ke krátkému obřadu nad hrobem. Nezvykle početnou účast na pohřbu – truchlící přijeli z Texasu, Colorada a Britské Kolumbie – připisuji významnému postavení Fonetina manžela. Merril Jessop je významným představitelem církve a biskupem početné kapituly v západním Texasu. Jenže můj průvodce Sam Steed, sedmatřicetiletý účetní s tichým hlasem, mi vysvětluje, že velké pohřby jsou běžné. „Odehrávají se snad patnáctkrát, dvacetkrát do roka,“ dodává. „Tento je možná o něco větší než většina ostatních pohřbů, ale i když zemře malé dítě, má na pohřbu tři až čtyři tisíce lidí. Je to součást toho, co nás drží pohromadě. Připomíná nám to, že patříme k početnější komunitě. Čerpáme sílu jeden od druhého.“

FEW AMERICANS HAD HEARD of the FLDS before April 2008, when law enforcement officials conducted a raid on a remote compound in West Texas known as the Yearning for Zion Ranch. For days after, television viewers witnessed the bizarre spectacle of hundreds of children and women—all dressed in old-fashioned prairie dresses, with elaborately coiffed hair—being herded onto school buses by social workers and police officers.

AŽ DO DUBNA 2008 slyšel o FLDS v Americe jen málokdo. V dubnu 2008 však policejní složky provedly razii v odlehlém objektu známém pod jménem ranč „Touha po Sionu“ (Yearning for Zion, YFZ) v západním Texasu. V následujících dnech sledovali televizní diváci bizarní záběry sociálních pracovníků a policistů, kteří do školních autobusů naháněli stovky dětí a žen ve staromódních šatech a s důmyslnými účesy.

That raid had been spurred by phone calls to a domestic violence shelter, purportedly from a

Razie se uskutečnila na základě několika telefonických hovorů do útulku pro oběti

5

16-year-old girl who claimed she was being sexually and physically abused on the ranch by her middle-aged husband. What lent credibility to the calls was that the residents of YFZ Ranch were disciples of the FLDS and its “prophet,” Warren Jeffs, who had been convicted in a Utah court in 2007 for officiating at the marriage of a 14-year-old girl to a church member.

domácího násilí. Údajně telefonovala šestnáctiletá dívka, která tvrdila, že ji na ranči tělesně i duševně týrá její manžel středního věku. Zmíněným telefonátům dodala na důvěryhodnosti skutečnost, že obyvatelé ranče byli stoupenci Fundamentalistické církve Ježíše Krista svatých posledních dní a jejího „proroka“ Warrena Jeffse, který byl před utažským soudem v roce 2007 uznán vinným za to, že oddal čtrnáctiletou dívku s členem církve.

The raid made for gripping television, but it soon became clear that the phone calls were a hoax. And although authorities had evidently anticipated a violent confrontation like the 1993 shoot-out at the Branch Davidian compound in Waco—SWAT teams were brought in, along with an armored personnel carrier—the arsenal at the YFZ Ranch consisted of only 33 legal firearms. A Texas appeals court later found that authorities had not met the burden of proof for the removal of the more than 400 children, and most were returned to their families within two months.

Razie sice fascinovala televizní diváky, brzy však vyšlo najevo, že telefonáty byly falešné. A přestože úřady předpokládaly násilnou konfrontaci, k jaké došlo v roce 1993 při obléhání davidiánů v texaském Wacu – do akce byla zapojeno speciální komando i obrněný transportér –, na ranči YFZ bylo nalezeno pouze 33 legálně držených zbraní. Texaský odvolací soud později zjistil, že úřady neprokázaly pádný důvod pro odebrání více než 400 dětí a během dvou měsíců se většina dětí vrátila zpátky k rodinám.

Yet after interviewing teenagers who were pregnant or had children, Texas authorities began investigating how many underage girls might have been “sealed” to older men. (Plural marriages are performed within the church and are not legal.) The result: Twelve church members, including Warren Jeffs, were indicted on charges ranging from bigamy to having sex with a minor. The first defendant to stand trial, Raymond Jessop, was convicted of one charge last November. Trials of the other defendants are scheduled to take place over the coming year.

Po rozhovorech s dívkami, které ještě nepřekročily dvacítku a byly těhotné nebo již měly děti, začaly texaské úřady vyšetřovat, kolik nezletilých dívek bylo „zaslíbeno“ starším mužům. (Členové církve praktikují mnohoženství, které je nezákonné.) Dvanáct příslušníků církve včetně Warrena Jeffse bylo obviněno z trestných činů sahajících od bigamie až po pohlavní styk s nezletilými. Jako první obžalovaný stanul před soudem v listopadu 2009 Raymond Jessop a byl uznán vinným v jednom bodě obžaloby.

FROM THE BLUFF BEHIND his Hildale home, Joe Jessop has a commanding view of the Arizona Strip, an undulating expanse of sagebrush and piñon-juniper woodland that stretches south of the Utah border all the way to the northern rim of the Grand Canyon, some 50 miles away. Below are the farm fields and walled compounds of Hildale and Colorado City, which Joe refers to collectively by their old name, Short Creek. “When I first came to Short Creek as a boy, there were just

ZE STRMÉHO ÚTESU nad svým domem v Hildale má Joe Jessop úchvatný výhled na zvlněnou krajinu porostlou pelyňkem, zakrslými borovicemi a různými druhy jalovce. Táhne se jižně od hranic Utahu až k severnímu okraji Grand Canyonu asi 80 kilometrů odtud. Dole se prostírají pole a usedlosti obehnané zdmi. Města Hildale a Colorado City označuje Joe jejich starým souhrnným jménem Short Creek. „Když jsem jako kluk přišel do Short Creeku, bylo tam dole jenom sedm domů,“

6

seven homes down there,” says Joe, 88. “It was like the frontier.”

vypráví osmaosmdesátiletý Joe. „Připadal jsem si jako na konci světa.“

Today, Short Creek is home to an estimated 6,000 FLDS members—the largest FLDS community, Joe Jessop, a brother of Merril, has contributed to that explosive growth in two very different ways. With the weathered features and spindly gait of a man who has spent his life outdoors and worked his body hard, he is the community’s undisputed “water guy,” a self-taught engineer who helped with the piping of water out of Maxwell Canyon back in the 1940s. He’s had a hand in building the intricate network of waterlines, canals, and reservoirs that has irrigated the arid plateau in the decades since.

Dnes je Short Creek nejpočetnější komunitou příslušníků FLDS. Podle odhadů jich zde žije asi šest tisíc. Merrilův bratr Joe Jessop přispěl k tomuto bouřlivému nárůstu počtu obyvatel dvěma zcela různými způsoby. Vyznačuje se ošlehanými rysy tváře a houpavým krokem člověka, který prožil většinu života venku a po celou tu dobu tvrdě pracoval. V komunitě zaujímá nezpochybnitelné místo „pána vod“, protože jako inženýr-samouk pomáhal ve 40. letech minulého století se stavbou vodovodu z Maxwell Canyonu. Účastnil se stavby spletité sítě potrubí, kanálů a zásobních nádrží, které v následujících dekádách zavlažovaly vyprahlou planinu.

A highly respected member of the FLDS, Joe is also the patriarch of a family of 46 children and—at last count—239 grandchildren. “My family came to Short Creek for the same reason as everyone else,” he says, “to obey the law of plural marriage, to build up the Kingdom of God. Despite everything that’s been thrown our way, I’d say we’ve done a pretty good job.”

Joe je velmi váženým členem FLDS. Je patriarchou rodiny s 46 dětmi a – podle posledního sčítání – 239 vnoučaty. „Moje rodina přišla do Short Creeku z téhož důvodu jako všechny ostatní,“ říká Joe. „Chtěli jsme být poslušní zákona mnohoženství a vybudovat království boží. Řekl bych, že přes všechny překážky, které nám stavěli do cesty, jsme udělali pořádný kus práce.“

Members of the faith describe the life that the Jessops and other founding families have built as idyllic, one in which old-fashioned devotion and neighborly cooperation are emphasized and children are raised in a wholesome environment free of television and junk food and social pressures. Critics, on the other hand, see the FLDS as an isolated cult whose members, worn down by rigid social control, display a disturbing fealty to one man, the prophet Warren Jeffs—who has claimed to be God’s mouthpiece on Earth.

Život, který zde zavedli Jessopovi a další zakladatelské rodiny, považují příslušníci církve za idylický. Zdejší lidé kladou důraz na staromódní oddanost a sousedskou spolupráci a své děti vychovávají ve zdravém prostředí bez televize, jídel z bufetů a společenských tlaků. Kritici zase vnímají FLDS jako izolovaný kult, jehož členové, udolaní nesmlouvavou společenskou kontrolou, projevují znepokojivou poslušnost jedinému člověku, proroku Warrenu Jeffsovi, který se prohlašuje za posla božího na Zemi.

To spend time in Hildale and Colorado City is to come away with a more nuanced view. That view is revealed gradually, however, due to the insular nature of the community. Many of the oversize homes are tucked behind high walls, both to give children a safe place to play and to shield families from gawking Gentiles, as non-Mormons are known. Most residents avoid contact with strangers. National

Ten, kdo v Hildale a Colorado City stráví delší dobu, si udělá poněkud úplnější názor. Kvůli uzavřené povaze komunity si ho však bude utvářet postupně. Mnohé z obrovských domů jsou obklopeny vysokými zdmi – jednak proto, aby děti měly bezpečné místo k hrám, ale také proto, aby rodiny zůstaly skryté před zraky civících nemormonů. Většina zdejších obyvatel se vyhýbá kontaktu s cizinci. National

7

Geographic was given access to the community only on the approval of the church leadership, in consultation with the imprisoned Warren Jeffs.

Geographic získal přístup do komunity pouze díky souhlasu vedoucího představitele církve a po poradě s uvězněným Warrenem Jeffsem.

In keeping with original Mormon teachings, much of the property in Hildale and Colorado City is held in trust for the church. Striving to be as self-sufficient as possible, the community grows a wide variety of fruits and vegetables, and everyone, including children, is expected to help bring in the yield. Church members also own and operate a number of large businesses, from hotels to tool and machine manufacturers. Each Saturday, men gather at the meetinghouse to go over a roster of building and maintenance projects around town in need of volunteers. In one display of solidarity, the men built a four-bedroom home, from foundation to roof shingles, in a single day.

V souladu s původním mormonským učením spravuje většinu půdy a majetku v Hildale a Colorado City církev. Příslušníci komunity se snaží o maximální soběstačnost, a proto pěstují nejrůznější druhy ovoce a zeleniny. Pomoc při sklizni se očekává od všech včetně dětí. Členové církve také vlastní a provozuji řadu velkých podniků od hotelů až po výrobny nástrojů a strojů. Každou sobotu se muži scházejí v modlitebně a procházejí seznam stavebních projektů a plány údržby, pro které potřebují dobrovolníky. Při jedné názorné ukázce solidarity postavili muži za jediný den od základů až po střechu dům se čtyřmi ložnicemi.

This communal spirit continues inside the polygamous home. Although living arrangements vary—wives may occupy different wings of a house or have their own granny cottages—the women tend to carve out spheres of influence according to preference or aptitude. Although each has primary responsibility for her own children, one wife might manage the kitchen, a second act as schoolteacher (virtually all FLDS children in Hildale and Colorado City are homeschooled), and a third see to the sewing. Along with instilling a sense of sorority, this division of labor appears to mitigate jealousy.

Duch pospolitosti vládne i v polygamních domácnostech. Přestože praktické uspořádání bývá různé – manželky někdy bydlí v samostatném křídle domu nebo mají vlastní malé domky v blízkosti hlavního domu –, ženy si vybírají sféru vlivu podle svých vloh a chuti. Každá z nich odpovídá v první řadě za své děti, kromě toho se jedna manželka stará třeba o kuchyň, druhá působí jako učitelka (téměř všechny děti z FLDS v Hildale a Colorado City se vzdělávají doma) a třetí dohlíží na šití. Dělba práce vštěpuje ženám smysl pro sesterskou spolupráci a zdá se, že také tlumí žárlivost.

“I know it must seem strange to outsiders,” says Joyce Broadbent, a friendly woman of 44, “but from my experience, sister wives usually get along very well. Oh sure, you might be closer to one than another, or someone might get on your nerves occasionally but that`s true in any family. I’ve never felt any rivalry or jealousy at all.”

„Vím, že lidem zvenčí to asi připadá divné,“ říká Joyce Broadbentová, přátelská čtyřiačtyřicetiletá žena, „podle mých zkušeností však spolu manželky jednoho muže obvykle vycházejí velmi dobře. Samozřejmě že některá je vám příjemnější než jiná a že některá vám může jít občas na nervy, ale tak to přece chodí v každé rodině. Já sama jsem nikdy nepocítila žádnou rivalitu ani žárlivost.“

Joyce is a rather remarkable example of this harmony. She not only accepted another wife, Marcia, into the family, but was thrilled by the addition. Marcia, who left an unhappy

Joyce je pozoruhodným příkladem rodinné harmonie. Nejen že přijala novou manželovu ženu Marciu – byla přírůstkem do rodiny přímo nadšena. Marcia, která v 80. letech

8

marriage in the 1980s, is also Joyce’s biological sister. “I knew my husband was a good man,” Joyce explains with a smile as she sits with Marcia and their husband, Heber. “I wanted my sister to have a chance at the same kind of happiness I had.”

odešla z nešťastného manželství, je její biologickou sestrou. „Vím, že můj manžel je dobrý člověk,“ vysvětluje Joyce s úsměvem ve společnosti Marci a jejich manžela Hebera. „Chtěla jsem, aby má sestra prožívala stejné štěstí jako já.“

Not all FLDS women are quite so sanguine about plural marriage. Dorothy Emma Jessop is a spry, effervescent octogenarian who operates a naturopathic dispensary in Hildale. Sitting in her tiny shop surrounded by jars of herbal tinctures she ground and mixed herself, Dorothy admits she struggled when her husband began taking on other wives. “To be honest,” she says, “I think a lot of women have a hard time with it, because it’s not an easy thing to share the man you love. But I came to realize this is another test that God places before you—the sin of jealousy, of pride—and that to be a godly woman, I needed to overcome it.”

Ne všechny členky FLDS jsou však s mnohoženstvím tak spokojeny. Dorothy Emma Jessopová je čiperná a energická osmdesátnice, která má v Hildale lékárnu s přírodními léky. Ve svém malém krámku, obklopená sklenicemi s bylinnými tinkturami, které sama připravila, připouští, že když si její manžel začal brát další ženy, nebylo to pro ni jednoduché. „Abych byla upřímná,“ říká, „myslím si, že spousta žen s tím má problém, protože není jednoduché dělit se o muže, kterého milujete. Časem jsem si však uvědomila, že je to další zkouška, které nás bůh vystavil, a jestliže chci být bohabojná žena, musím překonat hřích žárlivosti a pýchy.“

What seems to help overcome it is an awareness that a woman’s primary role in the FLDS is to bear and raise as many children as possible, to build up the “celestial family” that will remain together for eternity. It is not uncommon to meet FLDS women who have given birth to 10, 12, 16 children. (Joyce Broadbent is the mother of 11, and Dorothy Emma Jessop of 13.) As a result, it’s easy to see why this corner of the American West is experiencing a population explosion. The 400 or so babies delivered in the Hildale health clinic every year have resulted in a median age of just under 14, in contrast with 36.6 for the entire U.S. With so many in the community tracing their lineage to a handful of the pioneering families, the same few names crop up over and over in Hildale and Colorado City, suggesting a murkier side to this fecundity: Doctors in Arizona say a severe form of a debilitating disease called fumarase deficiency caused by a recessive gene, has become more prevalent in the community due to intermarriage.

Zdá se, že žárlivost a pýchu pomáhá překonat vědomí, že nejdůležitější úlohou ženy ve FLDS je porodit a vychovat pokud možno co nejvíce dětí a vytvořit „nebeskou rodinu“, která zůstane navěky spolu. Příslušnice Fundamentalistické církve Ježíše Krista svatých posledních dní mívají běžně deset, dvanáct i šestnáct dětí. (Joyce Broadbentová je matkou jedenácti dětí a Dorothy Emma Jessopová jich má třináct.) Není tedy nijak těžké pochopit, proč v této oblasti amerického Západu nastala populační exploze. Na klinice v Hildalu se každoročně rodí kolem čtyř set dětí, a průměrný věk obyvatel městečka je proto necelých čtrnáct let, zatímco průměrný věk ve Spojených státech je 36,6 roku. Jelikož tolik členů komunity odvozuje svůj původ od několika málo zakladatelských rodin, není divu, že se v Hildale a Colorado City opakuje několik stejných příjmení. To ovšem vypovídá také o temnější stránce zdejší plodnosti: arizonští lékaři tvrdí, že kvůli příbuzenským sňatkům se v této komunitě rozšiřuje těžká forma závažné choroby zvané deficit fumarázy, která je kódována recesivním genem.

The collision of tradition and modernity in the community can be disorienting. Despite their

Střet tradice a modernity ve zdejší komunitě může být matoucí. Přestože se oblékají do

9

old—fashioned dress, most FLDS adults have cell phones and favor late-model SUVs. Although televisions are now banished, church members tend to be highly computer literate and sell a range of products, from soaps to dresses, via the Internet. When I noticed how few congregants wore glasses, I wondered aloud if perhaps a genetic predisposition for good eyesight was at work. Sam Steed laughed lightly. “No. People here are just really into laser surgery.”

staromódních oděvů, má většina dospělých členů FLDS mobilní telefon a dává přednost posledním modelům terénních automobilů. Členové církve dnes sice nesmějí sledovat televizi, umějí však velmi dobře zacházet s počítači a prodávají široký sortiment zboží – od mýdel až po šaty – prostřednictvím internetu. Když jsem si všiml, jak málo členů kongregace nosí brýle, nahlas jsem zapřemýšlel, zda tady nepůsobí nějaké dědičné síly ve prospěch dobrého zraku. Sam Steed se pousmál: „Kdepak. Zdejší lidé si prostě oblíbili laserové operace očí.“

THE PRINCIPLE OF PLURAL MARRIAGE was revealed to the Mormons amid much secrecy. Dark clouds hovered over the church in the early 1840s, after rumors spread that its founder, Joseph Smith, had taken up the practice of polygamy. While denying the charge in public, by 1843 Smith had shared a revelation with his closest disciples. In this “new and everlasting covenant” with God, plural wives were to be taken so that the faithful might “multiply and replenish the earth.”

ZÁSADY MNOHOŽENSTVÍ byly mormonům vyjeveny pod pláštíkem utajení. Na počátku 40. let devatenáctého století se nad církví vznášely temné mraky, když se rozšířily zvěsti, že zakladatel církve Joseph Smith se řídí zásadami polygamie. Smith sice obvinění veřejně odmítl, o své zjevení se však v roce 1843 podělil se svými nejbližšími stoupenci. Podle této „nové a věčné úmluvy s bohem“ si muži měli brát několik manželek, aby se věřící „množili a zalidnili zemi“.

After Smith was assassinated by an anti-Mormon mob in Illinois, Brigham Young led believers on an epic 1,300-mile journey west to the Salt Lake Basin of present-day Utah. There the covenant was at last publicly revealed and with it, the notion that a man’s righteousness before God would be measured by the size of his family; Brigham Young himself took 55 wives, who bore him 57 children.

Když Smithe v Illinois zavraždil rozvášněný nepřátelský dav, do čela věřících se postavil Brigham Young a vedl je na epickou pouť dlouhou 2 000 kilometrů, která skončila v pánvi Solného jezera v dnešním Utahu. Tam byla konečně veřejně vyslovena úmluva s bohem a společně s ní také představa, že morálnost a počestnost muže před bohem bude poměřována velikostí jeho rodiny. Brigham Young si vzal 55 manželek, které mu porodily 57 dětí.

But in 1890, faced with the seizure of church property under a federal antipolygamy law, the LDS leadership issued a manifesto announcing an end to plural marriage. That certainly didn’t end the practice, and the LDS’s tortured handling of the issue—some church leaders remained in plural marriages or even took on new wives after the manifesto’s release—contributed to the schism between the LDS and the fundamentalists.

V roce 1890 však církvi Ježíše Krista svatých posledních dní hrozilo podle federálního zákona o polygamii zabavení veškerého majetku. Vedení církve vydalo manifest, v němž oznámilo konec polygamie. Sám manifest v žádném případě neučinil přítrž zavedeným praktikám a okolnostmi vynucené řešení celé záležitosti – někteří církevní vůdcové se polygamie nevzdali, a po vydání manifestu si dokonce přibrali další manželky – přispělo k rozkolu mezi vedením církve a

10

fundamentalisty.

“The LDS issued that manifesto for political purposes, then later claimed it was a revelation,” says Willie Jessop, the FLDS spokesman. “We in the fundamentalist community believe covenants are made with God and are not to be manipulated for political reasons, so that presents an enormous obstacle between us and those in the LDS mainstream.”

„Církev Ježíše Krista svatých posledních dní vydala manifest z politických důvodů a později tvrdila, že šlo o zjevení,“ říká Willie Jessop, mluvčí FLDS. „My fundamentalisté věříme, že úmluvy se sjednávali s bohem a nesmějí být pozměňovány z politických důvodů. A právě to staví obrovské překážky mezi nás a ty, kteří se řadí do hlavního proudu církve Ježíše Krista svatých posledních dní.“

Upholding the covenant has come at a high price. The 2008 raid on the YFZ Ranch was only the latest in a long list of official actions against polygamists—persecutions for simply adhering to their religious principles, in the eyes of church members—that are integral to the FLDS story. At various times both Utah and Arizona authorities attempted to crack down on the Short Creek community: in 1935, in 1944, and most famously, in 1953. In that raid some 200 women and children were hauled to detention centers, while 26 men were brought up on polygamy charges. In 1956 Utah authorities seized seven children of Vera Black, a Hildale plural wife, on grounds that her polygamous beliefs made her an unfit mother. Black was reunited with her children only after agreeing to renounce polygamy.

Dodržování úmluvy nakonec přišlo draho. Razie na ranči YFZ v roce 2008 byla poslední z dlouhé řady úředních zákroků (z pohledu příslušníků církve to nebylo nic jiného než pronásledování kvůli dodržování náboženských zásad) proti polygamistům, které jsou nedílnou součástí historie církve. Úřady v Arizoně i v Utahu se v různých obdobích pokoušely tvrdě zakročit proti komunitě v Short Creeku: bylo to v roce 1935, 1944 a nejproslulejší zásah se odehrál v roce 1953. Při této razii bylo do nápravných zařízení odvezeno asi 200 žen a dětí a 26 mužů čelilo obvinění z polygamie. V roce 1956 odebraly utažské úřady sedm dětí Veře Blackové z Hildale se zdůvodněním, že kvůli polygamnímu způsobu života je nezpůsobilá matka. Blacková dostala děti zpátky, teprve když se zřekla polygamie.

MELINDA FISCHER JEFFS is an articulate, outgoing woman of 37, and she gives an incredulous laugh when describing what she’s read about the FLDS. “Honestly, I can`t even recognize it!” the mother of three exclaims. “Most all of what appears in the media, it makes us sound like we’re somehow being kept against our will.”

VÝŘEČNÁ A SPOLEČENSKÁ sedmatřicetiletá Melinda Fischer Jeffsová se nevěřícně směje, když vypráví o tom, co všechno četla o FLDS. „Vážně, ani jsem nepoznala, že píšou o nás,“ prohlašuje matka tří dětí. „Podle toho, co se objevuje v médiích, by si jeden myslel, že nás tu drží proti naší vůli.“

Melinda is in a unique position to understand the conflicting views of this community. She is a plural wife to Jim Jeffs, one of the prophet’s nephews and an elder in the FLDS. But she is also the daughter of Dan Fischer, a former FLDS member who has emerged as one of the church leadership’s most vociferous critics. In 2008 Fischer testified before a U.S. Senate committee about alleged improprieties within the FLDS, and he now heads an organization

Díky své výjimečné situaci dokáže Melinda pochopit protikladné názory veřejnosti na jejich komunitu. Je jednou z manželek Jima Jeffse, jednoho z prorokových synovců a staršího církve. Kromě toho je dcerou Dana Fischera, bývalého člena FLDS, z něhož se postupem času stal jeden z jejích nejvýraznějších kritiků. V roce 2008 Fischer vypovídal před výborem amerického Senátu o údajných nepřístojnostech v církvi. V současné

11

that works with people who have been kicked out of the church or who have “escaped.” When Fischer broke with the church in the 1990s, his family split apart too; today 13 of his children have left the FLDS, while Melinda and two of her half siblings have renounced their father.

době vede organizaci zaměřenou na práci s lidmi, kteří byli z církve vyloučeni nebo z ní „utekli“. Když se Fischer v 90. letech minulého století s církví rozešel, rozpadla se i jeho rodina: k dnešnímu dni opustilo církev třináct z jeho dětí, zatímco Melinda a dva její nevlastní sourozenci se otce zřekli.

“And that is not an easy thing,” Melinda says softly, “obviously, because I still love my father. I pray all the time that he will see his errors—or at least, stop his attacks on us.”

„Není to samozřejmě nic jednoduchého,“ říká Melinda tiše, „protože ho mám pořád ráda. Celou dobu se modlím za to, aby si uvědomil své chyby – nebo aby na nás alespoň přestal útočit.“

If there is one point on which FLDS defenders and detractors might agree, it is that most of the current troubles can be traced to when its leadership passed to the Jeffs family, in 1986. Until then, the FLDS had been a fairly loosely run group led by an avuncular man named Leroy Johnson, who relied on a group of high priests to guide the church. That ended when Rulon Jeffs took over following Johnson’s death. After being declared the prophet by the community, Rulon solidified the policy of one-man rule.

Pokud se zastánci a pomlouvači církve vůbec dokážou na něčem shodnout, pak je to skutečnost, že většina současných potíží církve se datuje od roku 1986, kdy vedení přešlo do rukou Jeffsovy rodiny. Do té doby byla FLDS poměrně volně organizovanou skupinou pod vedením shovívavého Leroye Johnsona, který se při řízení církve spoléhal na skupinu velekněží. To všechno však skončilo Johnsonovou smrtí a nástupem Rulona Jeffse. Jakmile jej komunita prohlásila prorokem, upevnil vládu jednoho muže.

Charges that a theocratic dictatorship was taking root in the Arizona Strip grew louder when, after Rulon’s death in 2002, the FLDS was taken over by his 46-year-old son, Warren. Assuming the role of the prophet, Warren first married several of his father’s wives—and then proceeded to wed many more women, including, according to Carolyn Jessop, eight of Merril Jessop’s daughters. Although many FLDS men have multiple wives, the number of wives of those closest to the prophet can reach into the double digits. A church document called the Bishops Record, seized during the Texas raid, shows that one of Jeffs’s lieutenants, Wendell Nielsen, claims 21 wives. And although the FLDS would not disclose how many plural wives Warren Jeffs has taken (some estimate more than 80), at least one was an underage girl, according to a Texas indictment.

Obvinění, že se v oblasti Arizona Strip zakořenila teokratická diktatura, se začala hlasitěji ozývat po Rulonově smrti v roce 2002, kdy vedení církve převzal jeho šestačtyřicetiletý syn Warren. Převzal roli proroka a hned se oženil s několika otcovými ženami. Potom pokračoval a vzal si mnohem více žen, mezi nimi – jak tvrdí Carolyn Jessopová – osm dcer Merrila Jessopa. Přestože mnozí členové církve mají více žen, pohlaváři stojící nejblíže prorokovi jich mají deset a více. Během jedné z razií byl zabaven církevní dokument nazvaný Biskupův zápis. Vyplývá z něj, že jeden z Jeffových pobočníků, Wendell Nielsen, má jednadvacet žen. A přestože církev neprozradí, kolik manželek má Warren Jeffs (podle některých odhadů je jich až 80), podle texaské obžaloby byla přinejmenším jedna z nich nezletilá.

Although the issue of underage marriage within the church has garnered the greatest negative media attention, Dan Fischer has

Přestože největší pozornost tisku vyvolala otázka manželství s nezletilými dívkami, Dan Fischer otevřel jiný případ: začal se zajímat o

12

championed another cause, the so-called Lost Boys, who have left or been forced from the community and wound up fending for themselves on the streets of Las Vegas, Salt Lake City, and St. George, Utah. Fischer’s foundation has worked with 300 such young men, a few as young as 13, over the past seven years. Fischer concedes that most of these boys were simply “discouraged out,” but he cites cases where they were officially expelled, a practice he says increased under Jeffs.

takzvané ztracené chlapce, kteří odešli z komunity nebo z ní byli vypuzeni a přežívali v ulicích Las Vegas, Salt Lake City a St. George v Utahu. V uplynulých sedmi letech pracovala Fischerova nadace se třemi sty takových mladíků, z nichž některým bylo teprve třináct let. Fischer připouští, že většinu z nich nechala komunita prostě odejít, uvádí však také případy oficiálního vypuzení, kterých podle Fischera za Jeffsovy vlády přibývá.

Fischer attributes the exodus partly to a cold-blooded calculation by church leaders to limit male competition for the pool of marriageable young women. “If you have men marrying 20, 30, up to 80 or more women,” he says, “then it comes down to biology and simple math that there will be a lot of other men who aren’t going to get wives. The church says it’s kicking these boys out for being disruptive influences, but if you’ll notice, they rarely kick out girls.”

Fischer částečné připisuje tento chlapecký exodus chladnokrevnému kalkulu církevních vůdců, v jejichž zájmu je omezit počet mužů soupeřících o mladé ženy na vdávání. „Pokud jsou ve společnosti muži, kteří mají dvacet nebo třicet, ale také osmdesát manželek,“ říká Fischer, „prostou úvahou dojdete k závěru, že vám zbude spousta dalších mužů, na které se nedostane ani jedna žena. Církev tvrdí, že vylučuje chlapce, protože působí rušivým vlivem, všimněte si však, že jen málokdy vyloučí dívky.“

Equally contentious has been the FLDS restoration of an early Mormon policy of transferring the wives and children of a church member to another man. Traditionally, this was done upon the death of a patriarch so that his widows might be cared for, or to rescue a woman from an abusive relationship. But critics argue that under Jeffs this “reassignment” became one more weapon to hold over the heads of those who dared step out of line.

Stejně problematické je obnovení staré mormonské zásady předávat ženy a děti jednoho člena církve jinému muži. V minulosti se to stávalo po smrti patriarchy a smyslem bylo zajistit obživu jeho vdovám. Kritici však tvrdí, že za Jeffsovy vlády se tento „převod“ stal další zbraní používanou proti těm, kteří se odvážili vybočit z řady.

Determining who is unworthy has been the exclusive province of the prophet. When in January 2004 Jeffs publicly ordered the expulsion of 21 men and the reassignment of their families, the community acquiesced. Jeffs’s diary, also seized during the Texas raid, reveals a man who micromanaged the community’s every decision, from chore assignments and housing arrangements to who married whom and which men were ousted—

Prorok má výlučné právo určit, kdo je nehodný. Když v lednu roku 2004 Jeffs veřejně nařídil vyloučení jednadvaceti mužů a přerozdělení jejich rodin, komunita souhlasila. Z Jeffsova deníku zabaveného během texaské razie vyplývá, že Jeffs ovlivňoval každý aspekt života komunity – od rozdělování domácích prací a uspořádání bydlení až po rozhodnutí, kdo se s kým ožení a kteří muži budou vypovězeni.

13

all directed by revelations Jeffs received as he slept. He claimed that God guided his every action, no matter how small. One diary entry reads: “The Lord directed that I go to the sun tanning salon and get sun tanned more evenly on their suntanning beds.”

To vše se Jeffsovi zjevovalo ve spánku. Jeffs tvrdil, že bůh řídí každý jeho čin, i kdyby byl sebenepatrnější. Jeden zápis v deníku zní takto: „Pán mi nařídil, abych chodil do solária a rovnoměrně se tam opaloval.“

In 2005 a Utah court transferred control of the trust that oversees much of the land in Hildale and Colorado City from the FLDS leadership to a state-appointed fiduciary; the church is currently waging a campaign to recover control of the trust. As for Jeffs, after spending over a year on the lam avoiding legal issues in Utah—and earning a spot on the FBI’s Ten Most Wanted list—he was caught and is currently serving a ten-year-to-life sentence as an accomplice to rape. He awaits trial on multiple indictments in Arizona and Texas. The 11 other church members awaiting trial in Texas include Merril Jessop, who was indicted for performing the marriage of Jeffs to an underage girl.

V roce 2005 odebral soud v Utahu církevním vůdcům kontrolu nad nadací, která spravuje většinu půdy v Hildale a Colorado City, a svěřil ji státem jmenovanému zmocněnci. Církev v současné době vede kampaň za znovuzískání kontroly nad nadací. Sám Jeffs strávil rok na útěku ve snaze vyhnout se stíhání v Utahu. Vysloužil si tím místo v seznamu deseti nejhledanějších zločinců FBI. Nakonec byl zatčen a v současné době si odpykává trest za spoluvinu při znásilnění. Ve vězení stráví nejméně deset let, možná však bude odsouzen až na doživotí. Čeká jej také proces za několik provinění v Arizoně a v Texasu. Mezi dalšími jedenácti příslušníky církve, kteří čekají na proces v Texasu, je i Merril Jessop – byl obviněn, že oddal Jeffse s nezletilou dívkou.

Yet Jeffs’s smiling portrait continues to adorn the living room of almost every FLDS home. In his absence, his lieutenants have launched a fierce defense of his leadership. While conceding that underage marriages did occur in the past, Donald Richter, contributor to one of the official FLDS websites, says the practice has now been stopped. As for the Lost Boys, he argues that both the numbers involved and the reasons for the expulsions have been greatly exaggerated by the church’s enemies. “This is only done in the most extreme cases”, Richter says,“ and never for the trivial causes they’re claiming. And anyway, all religious groups have the right to expel people who won’t accept their rules.”

Navzdory tomu všemu visí téměř v každé domácnosti členů církve portrét usmívajícího se Jeffse. O udržení jeho vůdcovství se v jeho nepřítomnosti urputně starají jeho pobočníci. Donald Richter, který přispívá na jednu z oficiálních internetových stránek FLDS, sice připouští, že v minulosti docházelo k sňatkům s nezletilými dívkami, tvrdí však, že tato praxe je již minulostí. Pokud se tyká „ztracených chlapců“, prohlašuje, že nepřátelé církve hrubě zveličují počty vyloučených i důvody jejich vyloučení. „Stává se to jen ve zcela výjimečných případech,“ říká Richter, „a nikdy k tomu nevedou tak triviální důvody, jaké uvádějí naši kritici. Ať je to jak chce, každá náboženská skupina má právo vyloučit ty, kteří nechtějí přijmout její pravidla.“

Certainly Melinda Fischer Jeffs hasn’t been swayed by the ongoing controversy. “Warren is just the kindest, most loving man,” she says. “The image that has been built up about him by the media and his enemies is just unrecognizable to who he really is.” Like other church members, Melinda has ready answers for most of the accusations leveled against

Pokračující spory nijak nezviklaly Melindu Fischer Jeffsovou v jejím přesvědčení. „Warren je ten nejlaskavější a nejláskyplnější muž,“ tvrdí. „Média a nepřátelé jej vykreslují úplně falešně.“ Stejně jako ostatní členové církve také Melinda má odpověď na většinu obvinění vznesených proti Jeffsovi a odhodlaně hájí také zásadu přerozdělování

14

Jeffs and is especially spirited in defending the policy of reassignment. According to her, it is almost always initiated at the request of a wife who has been abandoned or abused. This is debatable. In his diary Jeffs recounts reassigning the wives of three men, including his brother David, because God had shown him that they “couldn’t exalt their ladies, had lost the confidence of God. “One of his brother’s wives had difficulty accepting the news and could barely bring herself to kiss her new husband. “She showed a great spirit of resistance, yet she went through with it,” Jeffs records. “She needs to learn to submit to Priesthood.”

rodin. Tvrdí, že podnět k přerozdělení vychází téměř vždy od ženy, kterou někdo opustil nebo týral. O tom by se dalo pochybovat. Jeffs ve svém deníku popisuje přerozdělení manželek tří mužů, mezi nimiž byl i jeho bratr David, protože bůh mu zjevil, že „nedokázali povznést své manželky a ztratili důvěru boží“. Jedna z bratrových manželek se velmi těžce vyrovnávala s novou situací a sotva se dokázala přinutit k tomu, aby svého nového manžela políbila. „Dávala najevo značný odpor, nakonec se s tím však smířila,“ píše Jeffs. „Musí se naučit, že je nutné podrobit se církvi.“

Yet Melinda’s defense of Jeffs underscores one of the most curious aspects of the polygamous faith: the central role of women in defending it. This is not new. In Brigham Young’s day a charity rushed to Utah to establish a safe house for polygamous women seeking to escape this “white slavery”; that house sat virtually empty. Today FLDS women in the Hildale—Colorado City area have ample opportunity to “escape”—they have cell phones, they drive cars, there are no armed guards keeping them in—yet they don’t.

Melindina upřímná obrana Jeffse podtrhuje jeden z nejpodivnějších aspektů víry polygamistů: hlavními obránci víry jsou ženy. Není to nic nového. V dobách Brighama Younga vybudovaly dobročinné organizace v Utahu útulek pro ženy polygamistů, které by chtěly uniknout ze svého „otroctví“. Útulek zůstal téměř prázdný. Dnešní příslušnice FLDS v oblasti Hildale a Colorado City mají nespočet příležitostí k úniku: mají mobilní telefony, řídí auta, města nehlídají ozbrojené stráže – a přesto neutíkají.

Undoubtedly one reason is that, having been raised in this culture, they know little else. Walking away means leaving behind everything: the community, one’s sense of security, even one’s own family. Carolyn Jessop, the plural wife of Merril Jessop who did leave the FLDS, likens entering the outside world to “stepping out onto another planet. I was completely unprepared, because I had absolutely no life skills. Most women in the FLDS don’t even know how to balance a checkbook, let alone apply for a job, so contemplating how you’re going to navigate in the outside world is extremely daunting.”

Jedním z důvodů je nepochybně to, že byly v této kultuře vychovány a nic jiného neznají. Při odchodu by se musely rozloučit se vším: s komunitou, s pocitem bezpečí, a dokonce i s vlastní rodinou. Carolyn Jessopová, jedna z manželek Merrila Jessopa, která církev opustila, přirovnává život ve vnějším světě k pobytu na cizí planetě. „Nebyla jsem na to ani v nejmenším připravená, vůbec v ničem jsem se nevyznala. Většina žen v církvi nemá ani ponětí o tom, jak zacházet s penězi, natožpak aby si uměly najít práci. Úvahy o životě ve světě venku jsou pro ně děsivé.“

It would seem there’s another lure for women to stay: power. The FLDS women I spoke with tended to be far more articulate and confident than the men, most of whom seemed paralyzed by bashfulness. It makes sense when one begins to grasp that women are coveted to “multiply and replenish the earth,” while men

Chtělo by se říci, že ženy zůstávají ještě kvůli jedné věci: kvůli moci. Členky FLDS, s nimiž jsem mluvil, byly většinou mnohem výřečnější a sebejistější než muži, kteří byli plni ostychu. Všechno to začne dávat smysl, když si pozorovatel uvědomí, že ženy jsou žádoucí a žádané, aby „rozmnožily lidské pokolení a

15

are in extraordinary competition to be deemed worthy of marriage by the prophet. One way to be deemed worthy, of course, is to not rock the boat, to keep a low profile. As a result, what has all the trappings of a patriarchal culture, actually has many elements of a matriarchal one.

zalidnily Zemi“, zatímco muži se musejí nesmírně snažit, aby je prorok uznal za vhodné pro manželství. Prorok samozřejmě vybírá ty, kteří se chovají nenápadně a nijak proti němu nebrojí. Společenství, které vykazuje všechny vlastnosti patriarchální kultury, se paradoxně vyznačuje mnohými prvky matriarchátu.

There are limits to that power, of course, for it is subject to the dictates of the prophet. After hearing Melinda’s stout defense of Jeffs, I ask what she would do if she were reassigned.

Moc žen má samozřejmě své hranice, neboť je podřízena prorokovým příkazům. Když jsem vyslechl Melindinu ráznou obhajobu Jeffse, zeptal jsem se jí, co by dělala, kdyby ji prorok přidělil jinému muži. ‚Věřím tomu, že by se to nestalo,“ řekla stísněně. “I’m confident that wouldn’t happen,” she

replies uneasily.

“But what if it did?” I ask. “Would you obey?” „Ale co když ano?“ ptám se. „Uposlechla byste?“ Poprvé a naposledy během celého našeho rozhovoru začne být Melinda ostražitá. Zakloní se na židli a dívá se na mě úkosem.

For the only time during our interview, Melinda grows wary. Sitting back in her chair, she gives her head a quarter turn to stare at me out of the corner of one eye.

ON A SUNNY AFTERNOON in March 2009, Bob Barlow a friendly, middle-aged member of the FLDS, gives me a tour of the YFZ Ranch in West Texas. The compound consists of about 25 two-story log-cabin-style homes, and a number of workshops and factories are scattered over 1,700 acres. At the center sits a gleaming white stone temple. It is remarkable what the residents have created from the hardscrabble plain. With heavy machinery they literally made earth out of the rocky terrain, crushing stone and mixing it with the thin topsoil. They planted orchards and gardens and lawns and were on their way to creating a self-sufficient community amid the barren landscape. All that ground to a halt after the 2008 raid.

BOB BARLOW, PŘÁTELSKÝ PŘÍSLUŠNÍK FLDS ve středním věku, mě loni jednoho slunečného březnového odpoledne prováděl po ranči YFZ v západním Texasu. V areálu stálo asi pětadvacet jedno-poschoďových roubených domů a na ploše 685 hektarů bylo roztroušeno několik dílen a továren. Uprostřed se tyčil zářící chrám z bílého kamene. Je neuvěřitelné, co zdejší obyvatelé dokázali vytvořit z neúrodné pláně. S pomocí těžké techniky přeměnili kamenitý terén v půdu, když drtili kamení a míchali ho s chudou ornicí. Zasadili stromy, založili zahrady, vyseli trávníky a byli na nejlepší cestě vytvořit uprostřed vyprahlé krajiny soběstačnou komunitu. Tomu všemu byla učiněna přítrž po razii v roce 2008.

“The families are slowly coming back now,” Barlow says. “We’ll come out the other side of this better and stronger than before.”

„Rodiny se začínají pomalu vracet,“ řekl Barlow. „Vyjdeme z toho lepší a silnější, než jsme byli dříve.“

I suspect he’s right. So many times in the history of Mormon polygamy the outside world thought it had the movement on the ropes only to see it flourish anew. I’m reminded of this one afternoon in Colorado City when I speak with Vera Black. Now 92

Domnívám se, že má pravdu. Vnější svět si v minulosti už mnohokrát myslel, že se mu podařilo zdolat mormonskou polygamii, ta se však nakonec vždycky vzpamatovala. Vzpomenu si na to jednoho odpoledne v Colorado City, když mluvím s Verou

16

and in failing health, Vera is the woman whose children were taken from her by Utah authorities in 1956 and returned only after she agreed to renounce polygamy. Within days of making that promise, she was back in Short Creek with her children and had renewed her commitment to the everlasting covenant.

Blackovou. Dvaadevadesátiletá a nemocná Vera je ženou, které v roce 1956 utažské úřady odebraly děti a vrátily jí je teprve tehdy, když se zřekla polygamie. Několik dní poté byla i se svými dětmi zpátky v Short Creeku a obnovila svou věrnost věčné úmluvě.

Now living with her daughter Lillian, Vera lies in a daybed as her children gather around. Those children are now in their 50s and 60s, and as they recount the story of their long-ago separation—both from their mother and their faith—several weep, as if the pain were fresh.

Vera dnes žije u dcery Lillian. Polehává na gauči a její děti se shromáždily kolem ní. Potomkům je dnes kolem padesáti šedesáti let, a když vzpomínají na své dávné odloučení od matky i od víry, někteří z nich vzlykají, jako by jejich bolest byla dosud čerstvá.

“I had to make that promise,” Vera says, with a smile, “but I crossed my fingers while I did it.”

„Musela jsem to slíbit,“ říká Vera s úsměvem, „když jsem jim to však slibovala, překřížila jsem přitom prsty.“

Mountain Transformed Přetvořená hora

Thirty years after the blast, Mount St. Helens is reborn again.

Třicet let po výbuchu zažívá sopka Mount St. Helens znovuzrození.

Mount St. Helens, flanked by Mount Adams (far left) and Mount Hood, is settling fitfully back into the volcanic landscape. Three decades ago the mountain’s eruption killed 57 people and destroyed more than 200 square miles of forest.

Hora St. Helens, lemovaná horami Adams (dál vlevo) a Hood, se nepravidelně svažuje do sopečné krajiny. Před třemi desítkami let výbuch vulkánu usmrtil 57 lidí a zničil více než 500 čtverečních kilometrů lesa.

Torn from the hills, thousands of dead trees still float on Spirit Lake. Toxic in the immediate aftermath of the blast, the lake is now richer than ever—filled with tadpoles, aquatic plants, and 20-inch rainbow trout.

Tisíce mrtvých stromů plují po hladině jezera Spirit. Jezero, které bylo po výbuchu toxické, je dnes životem bohatší než kdykoliv předtím – plné pulců, vodních rostlin a padesáticentimetrových pstruhů duhových.

Why show St. Helens with its summit intact? Ramona Kmetz Lauzon, who painted the mural in Castle Rock, Washington, in 1996, explains, “People said they’d rather see the old mountain.”

Proč připomínat St. Helens s nezničeným vrcholem? Ramona Kmetz Lauzonová, která vytvořila nástěnnou malbu v Castle Rock, to vysvětluje: „Lidé říkají, že raději vidí starou horu.“

Early colonists bloom on a hill near the volcanic monument’s Coldwater Lake: foxglove, lupine, pearly everlasting, red alder. The tree stump is a reminder of pre-1980 logging operations.

Na kopci poblíž jezera Coldwater, nedaleko kráteru, kvetou prvotní kolonisté: náprstník, plesnivka perlová, olše červená. Pahýl stromu je připomínkou těžby dřeva před erupcí.

Along the braided North Fork Toutle River, ash-laden sediment clogs the valley bottom, choking stands of fir and alder. In the early 1980s, the river carried 500 times more sediment than before the eruption.

Plaveniny bohaté popelem zanášejí dno údolí podél řeky North Fork Toutle a zpevňují porost jedlí a olší. Na počátku 80. let minulého století řeka unášela 500krát víc suspenze než před výbuchem.

A ghostly stand of trees eight miles from St. Helens Přízračné shluky stromů 13 kilometrů od hory St.

17

shows how pre-blast remnants can shape the ecosystem’s recovery. Nurtured and shaded by the old forest, a new forest rapidly grows.

Helens ukazují, jak to, co zbylo z doby před výbuchem, může ovlivnit obnovu ekosystému. Nový les, živený a stíněný starým lesem, rychle dorůstá.

On the regreening Pumice Plain, the elk population has soared, causing game managers to invite the first post-eruption hunters—eight a year—into the restricted research area.

Na Pumice Plain, která znovu zarůstá zelení, se množí populace jelenů, což přimělo strážce pozvat poprvé po výbuchu do zakázané výzkumné oblasti lovce. Bylo vydáno osm povolenek za rok.

Buried in ash and washed out by mud slides, then controversially rebuilt in the 1980s and ‘90s at a cost of $160 million, State Route 504 leads to the Johnston Ridge Observatory, overlooking the Pumice Plain and Mount St. Helens’s gaping crater.

Státní silnice číslo 504, pohřbená pod popelem a podemletá sesuvy půdy a později v 80. a 90. letech poněkud pochybně obnovená za 160 milionů dolarů, vede k observatoři Johnston Ridge, odkud je je výhled na Pumice Plain a zející kráter hory St. Helens.

Beer cans once lay at the bottom of Spirit Lake. Mark Smith remembers them perfectly: 20-year-old Olympia flattops, their shiny gold lettering somehow preserved by the clear, cold water. He remembers ten-inch rainbow trout: planters for the tourists. He remembers a sunken rowboat from the YMCA camp, its bow resting on a submerged stump. A teenager when he began scuba diving in the shadow of Mount St. Helens, he remembers the lake as it was before the May 1980 eruption, before the top 1,300 feet of the volcano—more than three billion cubic yards of mud, ash, and melting snow—avalanched into it. Before the lake became twice as big but half as deep. Before virtually all evidence of life, animal and human—the cabins and roads and camps and cans—were obliterated. Before the lake became a stinky soup, devoid of oxygen and covered with a floating mat of tree trunks ripped from the landscape. What Smith remembers best is what he called the “petrified” forest: a ghostly stand of sunken, branchless firs, buried upright dozens of yards below the surface. The underwater forest was a mystery to him until the mountain exploded. Then it made perfect sense. The trees were evidence of a past eruption—a sign Spirit Lake has always been in the line of fire.

Na dně jezera Spirit kdys ležely plechovky od piva. Mark Smith si je dobře pamatuje: dvacet let staré plechovky Olympia s plochým vrškem, jejichž třpytivé zlaté nápisy se v čisté studené vodě podivuhodně zachovaly. Vzpomíná si na pětadvaceticentimetrové pstruhy duhové, kteří sem byli nasazeni pro turisty. Vybavuje si i potopenou veslici z tábora YMCA, její příď spočívající na ponořeném pařezu. Z mládí, kdy se začal potápět ve stínu hory St. Helens, si pamatuje jezero, jaké bylo před vulkanickým výbuchem v květnu 1980, než se do něj jako lavina sesula celá horní čtyřsetmetrová část vulkánu. Byly to přibližně tři miliardy krychlových metrů bahna, popelu a roztátého sněhu. Pamatuje si jezero předtím, než se dvojnásobně zvětšilo – a jeho hloubka se o polovinu zmenšila. Předtím, než byly z povrchu vymazány téměř všechny známky života, stopy zvířat i lidí – chaty, silnice, tábory a plechovky. Předtím, než se jezero stalo páchnoucí břečkou zbavenou kyslíku a pokrytou plovoucí rohoží z kmenů stromů vyrvaných z okolní krajiny. Nejlépe si však Smith pamatuje to, co nazývá „zkamenělý“ les: strašidelný shluk potopených, odvětvených jedlí pohřbených ve vzpřímené poloze desítky metrů pod hladinou. Podvodní les byl pro něj záhadou, dokud hora nevybuchla. Pak se mu to dokonale objasnilo. Stromy byly důkazem dřívější erupce – znamením, že jezero Spirit vždy bylo v nebezpečí.

Three decades later, Spirit Lake holds a new mystery: How did fish, now twice the length of

O tři desítky let později nabízí jezero Spirit novou záhadu: jak se zde znovu objevily ryby,

18

those pre-eruption rainbows, reappear? Everyone has a theory. Smith, who runs Eco Park Resort at the edge of the volcanic monument, thinks the trout slid down from smaller, higher St. Helens Lake during a flood year. But that lake has only mackinaw—and the Spirit Lake fish are rainbows. Biologist Bob Lucas of the Washington Department of Fish and Wildlife believes someone illegally planted them. In the late 1990s, an anonymous call to his home seemed to confirm it: “I’m the one who stocked the fish.” Preliminary genetic testing by Forest Service ecologist Charlie Crisafulli also suggests the trout did not descend from the pre-eruption population, but he’s given up on figuring out their origin. “There are as many stories as there are fish tales,” he says, “and all of them start, ‘I know somebody who put those fish in there.’” To him the important question is not how they arrived but how they grew so big. On the 30th anniversary of the May 18 eruption, one of the only things certain about the trout in Spirit Lake is that they’ve given everyone—environmentalists, scientists, fishermen, congressmen, rangers, and business owners—something else to argue about.

nyní dvojnásobně delší než pstruzi před erupcí? Každý má nějakou teorii. Smith, který provozuje rekreační středisko Eco Park Resort na okraji sopečného masivu, si myslí, že ryby proklouzly z menšího, výše položeného jezera St. Helens během sezonních záplav. Jenže v tomto jezeře se vyskytují pouze siveni američtí, kdežto ryby ve Spiritu jsou pstruzi duhoví. Biolog Bob Lucas, který působí v jedné ze sekcí Úřadu pro rybolov a ochranu přírody, se domnívá, že je někdo nelegálně vysadil. Koncem 90. let minulého století mu to anonymní hlas v telefonu patrně potvrdil: „Já jsem ten, kdo tam nasadil ryby.“ Předběžná genetická zkouška ekologa Charlieho Crisafulliho z americké Lesní správy také naznačuje, že pstruzi nepocházejí z přederupční populace, sám Crisafulli se však už nepokouší objasnit jejich původ. Pro něj však není tak podstatné, jak se tam dostaly, nýbrž jak dorostly do takových rozměrů. Při 30. výročí erupce z 18. května zůstává jedinou jistotou ohledně pstruhů ve Spirit Lake to, že poskytují každému – ochranářům, vědcům, rybářům, kongresmanům, lesníkům a podnikatelům – jiný námět k dohadům.

Mark Smith grew up at the lake, where his family ran the lodge one down from the one owned by Harry Truman, the famously cantankerous 83-year-old who shared a name with a President and was among the eruption’s 57 victims. As a boy, Smith fished there. Today he’d have to break the law to do so. He’s not saying he does, but if ever I want to join him, he is, ahem, very familiar with where a poacher could sneak in. “We were lost!” he yells, practicing his alibi. “We just saw this and started fishing!” The 2,700-acre lake now sits at the center of a restricted research area taking up roughly a quarter of the 110,000-acre Mount St. Helens National Volcanic Monument, which Congress set aside in 1982 “to protect the geologic, ecologic, and cultural

resources … in as natural a state as possible, allowing primarily natural geologic forces and ecological succession to continue unimpeded.” Mostly closed to the public, this part of the blast zone has become one of our planet’s

Jezero o rozloze 11 čtverečních kilometrů je dnes ve středu zakázané výzkumné oblasti. Ta zaujímá zhruba čtvrtinu z 445 kilometrů čtverečních chráněné památkové rezervace Mount St. Helens National Volcanic Monument, kterou americký Kongres vyhlásily roce 1982 „s cílem ochránit geologické, historické a kulturní zdroje...v co možná původním stavu, a hlavně umožnit geologickým silám a ekologickým pochodům přirozený a nerušený vývoj“. Tato část zóny postižené erupcí se stala jedním z nejvelkolepějších experimentů na Zemi.

19

grandest experiments.

The volcano came back to life from 2004 to 2008, shooting off plumes of steam and ash up to 30,000 feet into the sky, growing a new lava dome in its crater, and captivating sightseers and geologists. But many of the area’s greatest insights have come in the field of ecology.

As a natural lab to study the rebirth of ecosystems, the blast zone has no equal. “It’s the most thoroughly studied large-forest disturbance in the world,” says Crisafulli, examined from nearly every angle, at nearly every scale, from molecules to ecosystems, bacteria to mammals, steaming geothermal vents to waterlogged meadows. Almost daily, callers inquire about the lessons of St. Helens. One woman is interested in salamanders, another in toads. Officials in Alaska and Chile want to know what to expect after eruptions of their own.

Sopka se znovu probudila k životu v letech 2004 až 2008. Do výšky 9 000 metrů chrlila k obloze oblaka páry a popelu, zatímco uvnitř kráteru vyrůstal nový lávový dóm. Pozorovatelé a geologové jí byli fascinováni. Mnoho poznatků z této oblasti však spadá do oblasti ekologie. Jako přírodní laboratoř sloužící ke studiu obnovy ekosystémů nemá výbuchem poškozená oblast obdoby. „Je to nejdůkladněji studované velkoplošné narušení lesa na světě,“ říká Crisafulli. Studované téměř z každého úhlu a téměř v každém měřítku – od molekul po ekosystémy, od bakterií po savce, od geotermálních přívodních kanálů chrlících páru po vodou nasáklé louky. Téměř denně se lidé ptají na ponaučení, která St. Helens nabízí. Jedna žena se zajímá o mloky, druhá o ropuchy. Představitelé různých organizací z Aljašky a Chile chtějí vědět, jak podobné vulkanické pochody ovlivní jejich země.

A key lesson is the importance of “biological legacies”—fallen trees, buried roots, seeds, gophers, amphibians—that survived the blast, thanks to snow cover, topography, or luck. Ecologists had assumed rebirth would happen from the outside in, as species from border areas encroached on the blast zone. But recovery has also come from within. Starting with a single plant Crisafulli discovered in 1981 on the barren, 3,750-acre expanse known as the Pumice Plain, purple prairie lupines became the first color in a world of sterile gray. In life they were nutrient factories, food for insects, habitat for mice and voles; in death they, and the organisms they attracted, enriched the ash, allowing other species to colonize. Gradually the blast zone began to bloom.

Zásadní ponaučení vyplývá z důležitého „biologického záznamu“ – padlých stromů, zasypaných kořenů, semen, syslů, obojživelníků –, který se zachoval díky sněhové pokrývce, výhodné poloze nebo pouhému štěstí. Ekologové předpokládali, že obnova bude postupovat zvnějšku dovnitř tak, jak druhy z hraničních oblastí budou obsazovat poškozenou zónu. Zotavení však jde i zevnitř. Počínaje jedinou rostlinkou, kterou Crisafulli objevil v roce 1981 na holé pláni o rozloze 15 km2 nazývané Pumice Plain (plošina pokrytá pemzou), se nachové lupiny staly první barvou ve světě sterilní šedi. Za života byly továrnou na živiny, potravou pro hmyz, útočištěm pro myši a hraboše; po smrti obohacovaly popel společně s organismy, které přivábily, a tak umožnily kolonizaci dalším druhům. Postupné začala oblast poničená výbuchem rozkvétat.

Take a broad view, and you see that humans are also part of the St. Helens experiment. What captivated the country 30 years ago was not just the size of the blast but that it happened to us, to people we understood and a landscape we loved. Now, as nature springs back and memories fade—and budgets and visitor numbers fade as well—humans are

Z širší perspektivy uvidíte, že součástí experimentu u hory St. Helens jsou také lidé. Teď, když se příroda navrací a vzpomínky blednou (a také mizejí finance i počty návštěvníků), začínají byt lidé netrpěliví. Někteří tvrdí, že by se chráněná přírodní oblast měla odebrat americké Lesní správě a měla by se stát národním parkem. Jiní poslouchají

20

becoming restless. Some say the monument should be wrenched from the Forest Service and made a national park. Others hear tales of two-foot trout and wonder why Spirit Lake is still off-limits. Last spring a bill to open it to limited fishing passed 95 to 1 in the Washington State House before stalling in the senate. Some locals grumble that 30 years of research is enough—that it is time to open the restricted zone. None of this should surprise us. Even on a human scale, St. Helens is an ecosystem trying to find equilibrium.

historky o půlmetrových pstruzích a ptají se, proč je k jezeru Spirit stále vstup zakázán. Někteří místní obyvatelé reptají, že 30 let výzkumů stačí a že je načase zpřístupnit zakázanou zónu. Nic z toho by nás nemělo překvapit. Dokonce i z hlediska lidského života je oblast kolem hory St. Helens ekosystémem, který se snaží nalézt rovnováhu.

What I remember from my swim in Spirit Lake is not a sunken forest but an underwater jungle. Last August I drove behind Crisafulli on a sinuous two-lane road along Windy Ridge, through a damaged gate secured by a makeshift chain—“You’d think there’d be enough money to buy a new damn gate,” Crisafulli said—and down a scary, slopeside jeep trail into the restricted area. At the edge of the Pumice Plain we began the two-and-a-half-mile walk that the lean 52-year-old has taken thousands of times. His ponytail swung with each step. He talked ecology almost nonstop, his New York accent still discernible after 30 years in the blast zone. Behind us was the volcano, snowless and gray, its northern wall collapsed, its crater exposed. In front was the lake, its surface calm and two-fifths covered by the “log raft,” a shifting mass of thousands of floating logs. Along the trail were fir saplings, lupines, and Indian paintbrush, 15-foot-tall thickets of willow and alder, and, near a stream, hordes of toads and tree frogs. At the lake’s edge, we got into warm fleece overalls that Crisafulli called bunny suits, into dry suits and masks and snorkels, and into a Zodiac raft, which motored into Duck Bay. And then into the frigid water.

Z koupání v jezeře Spirit si nepamatují potopený les, nýbrž podvodní džungli. Loni v srpnu jsem jel za Crisafullim do zakázané oblasti po klikatící se dvouproudové silnici podél hřebene Windy Ridge přes poničenou bránu zajištěnou provizorním řetězem („Člověk by myslel, že bude dost peněz na pořízení pitomé nové brány,“ poznamenal Crisafulli.) a dolů po děsivé svažité cestě pro džípy Od okraje Pumice Plain jsme se vydali pěšky na čtyřkilometrový úsek, který štíhlý dvaapadesátiletý muž prošel tisíckrát. Culík, do kterého měl stažené vlasy, se mu pohupoval při každém kroku. Skoro bez ustání mluvil o ekologii. Za námi se tyčila sopka, bez sněhu a šedivá, severní svah zborcený, kráter obnažený. Před námi bylo jezero s klidnou hladinou ze dvou pětin pokrytou „přírodními vory“, pohybujícími se tisíci plovoucích klád. Podél stezky rostly malé jedle, lupiny, zárazovitá Castilleja atenuata a čtyřmetrové houštiny vrb a olší. V blízkosti pramene byly houfy ropuch a rosniček. Na břehu jezera jsme se oblékli do teplých flísových lacláčů, kterým Crisaffuli říká králičí obleček, nasoukali jsme se do potápěčských neoprenů, vzali jsme masky a šnorchly a nasedli jsme do nafukovacího člunu, který vyplul do zálivu Duck. A pak jsme se vrhli do ledové vody.

The first surprise was the colors: brilliant yellows and greens, electric in the sunlight, a world apart from the drab Pumice Plain. They belonged to aquatic plants, thick, vinelike macrophytes stretching ten feet from lake bed to surface. Mossy clumps were suspended above the silt. Everywhere I turned were fish, hook-jawed and fat, all of them 20 or more

Prvním překvapením byly barvy: zářivě žluté a zelené, elektrizující ve slunečním světle, naprosto vzdálené jednotvárné šedi Pumice Plain. Patřily vodním rostlinám, liánovitým makrofytům, které z hloubky tří metrů rostou vzhůru k hladině. Nad bahnem vzplývaly mechovité trsy. Kamkoliv jsem se otočil, narazil jsem na ryby, vypasené a všechny 50

21

inches. I swam after them. They didn’t spook. The sunken jungle, I noticed, was only in the shallows. In deeper water it was gone—and so were the fish.

nebo víc centimetrů dlouhé. Plaval jsem za nimi. Nevylekaly se. Všiml jsem si, že potopená džungle se rozkládala jen na mělčinách. Do hlubších vod se vytrácela – stejně jako ryby.

Before the eruption Spirit Lake was, like many subalpine lakes, unproductive and nutrient-poor, with clear water and few shallow spots. When the volcano top slid into it at 150 miles an hour, it became choked with what Crisafulli terms “pyrolyzed forest constituents”—organic material burned in the blast. The water was warmed to body temperature, filled with dissolved carbon, manganese, iron, and lead. Visibility went from 30 feet to six inches. Bacteria flourished. The first scientists to take water samples came down with unexplained ailments. There was a rapid succession of microbes: aerobes, which quickly used up all the oxygen; anaerobes, which require none; then nitrogen-consuming bacteria; and then forms that fed on methane and heavy metals. For 18 months Spirit Lake was ruled by chemistry, home to “hundreds of millions of bacteria per milliliter,” Crisafulli says. Finally, the microbes had consumed so much that they began to die off, and streams and snowmelt came in, and the water cleared.

Před výbuchem bylo jezero Spirit neplodné a chudé na živiny, mělo čistou vodu a několik mělčin. Když do něj sklouzl rychlostí 240 km/h materiál z kuželu sopky, zaplnilo se tím, čemu Crisafulli říká „pyrolyzované složky lesa“ – organickými látkami spálenými při výbuchu. Voda se ohřála na tělesnou teplotu a naplnila rozpuštěnými sloučeninami uhlíku, manganem, železem a olovem. Viditelnost klesla z devíti metrů na 15 centimetrů. Bakteriím se dařilo. První vědci, kteří přišli odebrat vzorky vody, uléhali s nevysvětlitelnými chorobami. Rychle se vyvinul sled asociací mikrobů: aerobních druhů, které rychle spotřebovaly všechen kyslík; anaerobů, kteří žádný nepotřebují; bakterií, které se živí dusíkem; a následné forem, které žijí z metanu a těžkých kovů. Osmnáct měsíců ovládala jezero Spirit chemie. „Jezero se stalo domovem stamilionů bakterií na mililitr,“ říká Crisafulli. Nakonec mikrobům živiny nestačily, proto začali vymírat. Přitékaly sem potůčky a tavné sněhové vody, čímž se voda vyčistila.

Once light penetrated Spirit Lake, algae and other phytoplankton colonized, followed by zooplankton, which fed on the phytoplankton, followed by aquatic insects and amphibians. By the early 1990s, macrophytes grew in shallow shoals—ideal trout habitat that didn’t exist before the eruption. Gorging on tiny midges and freshwater snails, the rainbows were reaching a record four or five pounds in two or three years. The post-eruption lake followed a pattern Crisafulli would see many times in the blast zone. New organisms colonize the virgin environment with dramatic success, only to burn themselves out or be checked by predators, parasites, or competitors. This was the second revelation of St. Helens: When there’s a blank slate, ecological succession is a cycle of boom and bust.

Jakmile do jezera proniklo světlo, kolonizovaly ho řasy a další fytoplankton následovaný zooplanktonem, který se fytoplanktonem živil. Poté se přidal vodní hmyz a obojživelníci. Začátkem 90. let se už v mělčinách objevily makrofyty, ideální prostředí pro pstruhy, které bychom zde před výbuchem marně hledali. Pstruzi duhoví, kteří se cpali komáry a sladkovodními dorůstali rekordních dvou kilogramů za dva až tři roky. Po výbuchu se jezero drželo vývojového vzorce, který Crisafulli sledoval v zóně exploze mnohokrát: nové organismy kolonizují panenské prostředí s pozoruhodným úspěchem a zarazí je buď jen to, že se sami vyčerpají, nebo predátoři, paraziti či konkurence. Tohle byl druhý poznatek ze St. Helens: tam, kde je prázdný prostor, je ekologická sukcese cyklem prudkého rozmachu a úpadku.

Spirit Lake’s richness is spilling over. When a Bohatství Spiritu se rozšiřuje dál od jezerních

22

tadpole dies as a frog on the Pumice Plain, when an insect hatched in the lake is deposited in the ash, their nutrients are transferred to land. Slowly this process undoes what the eruption wrought. “Before the eruption, the terrestrial environment was superproductive,” Crisafulli says, with “lots of nutrients and carbon tied up in the old-growth forest. In comparison, the lake was impoverished. After the eruption they flip-flopped.” Now the landscape is going back from gray to green, and the lake is becoming more like its former self.

břehů. Když žába vyvinutá z pulce zemře na Pumice Plain, když hmyz vylíhnutý v jezeře skončí v popelu, jejich živinami se obohatí půda. Tento proces pozvolna napravuje to, co napáchala erupce. „Před výbuchem byla v prostředí na souši obrovská produkce biomasy,“ vysvětluje Crisafulli, „s množstvím živin a uhlíku vázaným ve starém lese. V porovnání s tím bylo jezero chudé. Po výbuchu se to obrátilo.“ Teď se krajina mění zpátky z šedé na zelenou a jezero začíná vypadat jako dříve.

At 20 inches and two and a half pounds, the rainbows I saw were as large as any I’ve caught in a lifetime of fishing the Pacific Northwest—but the fish, too, were becoming more like their former selves. Nine years after Crisafulli began tagging them, either because Spirit Lake is becoming less productive or because too many trout now vie for the same amount of food, or both, their average weight has been cut in half.

Při 50 centimetrech délky a kolem kilogramu váhy byli pstruzi duhoví, které jsem viděl, tak velcí jako ti, které jsem cely život lovil na pacifickém Severozápadě – a ryby se začínaly podobat svým předchůdcům. Devět let poté, co je Crisafulli začal značkovat, se jejich průměrná hmotnost snížila na polovinu – ať už proto, že se jezero Spirit stává méně produktivním, nebo proto, že příliš mnoho pstruhů soupeří o stejné množství potravy, nebo z obou příčin.

Some fly fishers see the ongoing changes in Spirit Lake as a problem—of overpopulation—and offer themselves as the solution. “There’s a world-class fishery going untapped, and it’s the right of the citizens to fish it,” Denny Way tells me. The president of the Clark-Skamania Flyfishers club, he’s proposed opening up Spirit Lake before the trout shrink: ten catch-and-release fly fishers, along with a trained host, one day a week. The scientists, meanwhile, note that a dozen neighboring lakes are open to fishing but are undervisited and that at Spirit the danger is not the numbers but the precedent: ten fishermen or a hundred, the door would be open. Nominally about fish, the argument goes deeper: What should the monument be for?

Někteří rybáři lovící na mušku považují současné změny v jezeře za problém přemnožení a sami se nabízejí jako řešení. „Je zde prvotřídní – a nevyužitá rybářská oblast a lidé by měli mít právo tady rybařit,“ říká mi Denny Way. Jako předseda rybářského spolku Clark-Skamania navrhoval zpřístupnit jezero Spirit dříve, než se pstruzi zmenší: jeden den v týdnu deset muškařů, kteří úlovek pustí zpátky, spolu s jedním vyškoleným průvodcem. Vědci přitom poznamenávají, že desítka sousedních jezer je rybářům přístupná, ale přijde jich tam jen málo, a že nebezpečím v souvislosti s jezerem Spirit není počet, nýbrž vzniklý precedent: deset rybářů nebo sto, využívání by se otevřely dveře. Formálně jde sice o ryby, nicméně spor má hlubší podstatu: pro koho má byt památková rezervace?

The question is everywhere. If the two decades following the eruption were the monument’s boom—five visitor centers, hundreds of miles of roads, millions of sightseers—today has the appearance of a bust. The largest center, Coldwater Ridge, where exhibits focused on

Otázky jsou všude. Jestliže dvě desetiletí po erupci znamenaly pro tuto oblast rozmach (pět návštěvnických center, stovky kilometrů cest, miliony návštěvníků), dnes působí dojmem úpadku. Největší centrum, Coldwater Ridge, kde se vystavené exponáty zaměřovaly na

23

biological recovery, closed in 2007 as budgets shrank. The west side has only two full-time interpretive rangers; the south and east, only one. The monument’s life-support system is volunteers from the nonprofit Mount St. Helens Institute, seasonal workers, and interns. Seventy percent of its roughly $1.8-million recreation budget comes from user fees. The rest is tied to that of Gifford Pinchot National Forest, and funds increasingly go to firefighting. While statistics are scarce—another victim of the budget crunch—monument staff and business owners like Mark Smith agree that visitation has fallen far from the heyday of the 1980s and ‘90s. A quarter of those who now come are foreigners, who camp out or stay in nearby lodges. Americans tend to make day-trips, driving up Spirit Lake Memorial Highway and past the shuttered Coldwater center to an overlook, then heading back to Interstate 5.

biologickou obnovu, bylo zavřeno v roce 2007, když ubylo finančních prostředků. Na západní straně jsou zaměstnání na plný úvazek jen dva průvodci a strážci parku, na jihu a východě pouze jeden. Park udržuje při životě systém dobrovolníků z neziskového ústavu Mount St. Helens Institute a sezonní pracovníci spolu s praktikanty. Sedmdesát procent z rozpočtu na obnovu, což je zhruba 1,8 milionu dolarů, tvoří návštěvnické vstupné. Zbytek je vázán na rozpočet federálního lesa Gifford Pinchot National Forest a finance, které stále více pohlcuje boj s požáry. I když je statistik málo, zaměstnanci parku i podnikatelé jako Mark Smith se shodují, že od doby největšího rozkvětu v 80. a 90. letech se návštěvnost chráněné památkové rezervace značně snížila. Čtvrtinu návštěvníků tvoří cizinci, kteří kempují mimo park nebo se ubytují v nedalekých hotelích. Američané spíš podnikají jednodenní výlety. Přijíždějí po dálnici zvané Spirit Lake Memorial Highway, míjejí zabedněné centrum Coldwater cestou k vyhlídce a pak míří zpátky na mezistátní dálnici číslo 5.

Some hope for a Mount St. Helens National Park, with congressional funding, lodging, and more money for more science. Funds are starting to flow, with more than $6 million in federal stimulus last year, plus a $163,000 grant to the Mount St. Helens Institute for an exhibit at the end of the Spirit Lake Memorial Highway. The 30th anniversary means renewed interest. “In my talks at St. Helens I tried to get people to realize that the volcano is not static,” says the National Parks Conservation Association’s Sean Smith, a former St. Helens ranger now pushing for park status. “I’d hold up an Etch A Sketch and say the monument’s like this drawing. The forces of nature control one knob. The public has the other.”

“In the larger story of St. Helens, park versus monument is a blip in history,” says monument staff scientist Peter Frenzen, who started alongside Crisafulli in the weeks after the eruption. “Access to Spirit Lake is a blip in history.” Those who’ve walked the blast zone for three decades see the beginning of a more

Někteří lidé doufají v přeměnu na Národní park Mount St. Helens financovaný Kongresem, s možnostmi ubytování a větší finanční podporou vědeckého výzkumu. Peníze začínají přitékat, loni to bylo více než šest milionů dolarů díky federální podpoře a navíc 163 000 dolarů z grantu pro Mount St. Helens Institute na výstavu uspořádanou na konci Spirit Lake Memorial Highway. Třicáté výročí znamená obnovení zájmu. „Když jsem mluvil o St. Helens, pokoušel jsem se přimět posluchače, aby si uvědomili, že se kolem sopky něco mění,“ říká Sean Smith z National Parks Conservation Association, bývalý ranger ze St. Helens, který se nyní zasazuje za status parku. „Říkal jsem, že přírodní památka je něco jako magická tabulka – přírodní síly ovládají jeden knoflík, veřejnost ten druhý.“ „V delším časovém horizontu je spor park versus rezervace nicotnou událostí dějin,“ tvrdí místní vědecký pracovník Peter Frenzen, který zde začínal bádat spolu s Crisafullim v prvních týdnech po erupci. „Problém přístupu k jezeru Spirit je bezvýznamným zábleskem v

24

profound process. Breakthroughs are fewer—one plant pushing through the ash is no longer a miracle—but the pace of change is accelerating, the scale broadening. Instead of eureka moments, there is something approximating wisdom.

dějinách.“ Lidé, kteří po tři desítky let procházeli zónou výbuchu, pozorují začátek důležitějšího procesu. Zcela zásadních objevů je méně – ojedinělá rostlina deroucí se skrz popel už není zázrakem –, tempo změn se však zrychluje a jejich dosah rozšiřuje. Začínáme pochodům rozumět v celých souvislostech namísto záblesků pochopení dílčích problémů.

“Right now, the Pumice Plain is like a runaway horse,” Crisafulli says. “Individual plots can’t address the evolution.” He plans to survey by satellite and airplane—tools that can see the big picture as the pixels fill in. “We’re moving to broad-scale biogeography,” he says. “It’s the next frontier.”

„Právě teď je Pumice Plain jako splašený kůň,“ říká Crisafulli. „Jednotlivé a izolované hypotézy nemohou objasnit evoluci.“ Hodlá provádět průzkum z letadel a družic – nástroji, které vidí, jak se celkový obraz zaplňuje jednotlivými pixely. „Přesouváme se k biogeografii v širším měřítku,“ říká. „To je další mezník.“

Another sunny day last summer, I again hiked across the Pumice Plain, this time to join three young scientists Crisafulli had recruited to survey Spirit Lake. The goal was to create the first ecosystem-scale map of the aquatic environment—patches of plant life, submerged mounds that had slid from the top of the volcano, fish in the water column. An echo sounder clamped to our boat’s starboard side, our motor idling, our wary eyes on the log raft—it could cut us off on the wrong side of the lake if the wind blew—we crept forward. St. Helens, what was left of it, filled the horizon. On a digital display, the scientists pointed out strange squiggles—either trout or sunken logs, suspended vertically. We wouldn’t know which until the data went to the lab. So they took me to a shallower spot, just south of what used to be Harmony Falls, where they knew what they were looking at. When I peered into the clear water of Spirit Lake, I also knew. Three decades after the eruption, with the mountain calm and the lake alive, I saw what Mark Smith had seen: a petrified forest.

Loni v jednom letním slunečním dni jsem znovu procházel přes Pumice Plain, tentokrát abych se připojil ke třem mladým vědcům, které Crisafulli získal pro výzkum jezera Spirit. Cílem bylo vytvořit první mapu ekosystému vodního prostředí – míst s rostlinným životem, potopených mas hornin a zemin, které se sesuly z vrcholku sopky, ryb ve vodním sloupci. S echolotem připevněným na pravoboku naší lodi, motorem běžícím naprázdno, očima upřenýma na naplavené dříví jsme se šinuli kupředu. Sopka St. Helens, lépe řečeno to, co z ní zbylo, zaplňovala celý obzor. Na digitálním displeji vědci vysvětlovali význam podivných klikyháků – buď to byli pstruzi, nebo potopené klády vznášející se svisle. Nedozvíme se, co to bylo, dokud se data nedostanou do laboratoře. Vzali mě tedy na mělčí místo, kousek na jih od toho, kde kdysi bývaly vodopády Harmony Falls. Tam dobře věděli, na co se dívají. Když jsem pohlédl do čistých jezerních vod, také jsem to věděl. Tři desítky let po výbuchu, s klidnou horou a jezerem plným života, jsem spatřil to, co viděl Mark Smith: zkamenělý les.

Troubled Spirits Lidoví svatí

In Mexico, the harsh realities of daily life have elevated unholy saints, who now stand beside traditional icons.

Tvrdé podmínky každodenního života pozvedly v Mexiku po bok tradičních svatých nové symboly.

25

In a colonial-era Mexico City parish, young men hoist statues of St. Jude. As drug violence has intensified, so has the urge to draw strength—and hope—from the patron saint of desperate causes.

Mladíci v kostele z koloniálních dob v Ciudad de México nesou sochy svatého Judy. S narůstajícím násilím spojeným s drogami sílí také potřeba čerpat sílu a naději u ochránce zoufalých.

Death is not the end of bravado for Mexican drug traffickers laid to rest in lavish mausoleums at a cemetery in Culiacán, heart of the Sinaloa cartel. The woman in the foreground is the wife of a construction worker.

Pro mexické obchodníky s drogami chvástání a nabubřelost nekončí smrtí. Odpočívají v okázalých hrobkách na hřbitově v Culiacánu, srdci kartelu ze Sinaloy. Žena v popředí je manželka jednoho ze stavebních dělníků.

In an area of Tijuana where drug use is common, inked skin depicts callings of the flesh and spirit alike. On the forearm of the man in the black shirt is a figure holding a scythe: La Santa Muerte—Holy Death—icon of a growing cult. Devotees say that as long as vows to her are kept, La Santa Muerte accepts you without judgment, no matter what your crimes.

V okolí Tijuany, kde lidé často užívají drogy, zobrazuje tetování náboženské i světské symboly. Na předloktí muže v černé košili je postava s kosou, La Santa Muerte, symbol rostoucího kultu. Jeho stoupenci tvrdí, že pokud plníte sliby, které jste sv. Smrti dali, přijme vás, aniž by vás soudila, ať jste spáchali cokoli.

In a Los Angeles storefront “Professor Sysiphus,” the Mexican-born overseer of a shrine to La Santa Muerte, reads prayer requests. A growing number of worshippers in the U.S. seek cures or help for loved ones crossing the border.

V losangelském obchodě „Profesor Sysiphus“ čte správce tamního svatostánku La Santa Muerte, který je mexického původu, prosby věřících. Stále větší počet stoupenců kultu svaté Smrti v USA prosí o vyléčení nebo o pomoc pro příbuzné přecházející hranici.

Love, money, protection—all are reasons to greet La Santa Muerte with a kiss. On the first of each month worshippers crowd a shrine in Tepito, a Mexico City barrio, despite the Roman Catholic clergy’s denouncement of the icon.

Láska, peníze, ochrana, to jsou důvody, proč políbit La Santa Muerte. Vždy první den v měsíci se ve čtvrti Tepito v mexické metropoli scházejí davy, aby uctily svatou Smrt. Římskokatolické církvi se tento symbol příliš nelíbí.

A fictional drug lord bleeds at the feet of a heroine on the Tijuana set of Narcojuniors—one more addition to the popular genres of trafficking films and songs. The producers say most of the movie’s profits will flow from the U.S.

Smyšlený narkobaron krvácí v Tijuaně u nohou hrdinky seriálu Narcojuniors. Filmy a písně o drogových překupnících jsou velmi oblíbené. Jejich producenti tvrdí, že většina výnosů z filmů bude plynout z USA.

In Tijuana a man visits a modest roadside chapel honoring the folk saint Jesús Malverde, a legendary outlaw said to have been hanged by officials in Sinaloa a century ago.

Sinaloan drug traffickers adopted Malverde as a Robin Hood-like symbol of honorable thievery. Worshippers come to his main shrine in Culiacán to pray and leave votive offerings.

Muž v Tijuaně přichází ke kapličce (vlevo) zasvěcené lidovému svatému Jesúsovi Malverde, legendárnímu banditovi, kterého prý oběsili ve státě Sinaloa zhruba před sto lety.

Tamní obchodníci s drogami si ho zvolili jako symbol čestného lupičství ve stylu Robina Hooda. Do jeho hlavního svatostánku v Culiacánu (nahoře) se lidé přicházejí modlit a přinášejí votivní dary.

In a prayer to La Santa Muerte at his private altar in Tepito, merchant Luis Demetrio Pérez Díaz blows smoke clouds redolent of indigenous American rituals. Scholars debate the death saint’s origins—

Obchodník Luis Demetrio Pérez Díaz ze čtvrti Tepito se modlí k La Santa Muerte před soukromým oltářem. Vyfukuje přitom obláčky kouře jako při obřadech původních američanů. Vědci se dohadují o kořenech svaté Smrti – je mesoamerického, evropského či

26

Mesoamerican, European, or both? smíšeného původu?

Outside a Mexico City church that holds monthly festivals, or romerías, honoring St. Jude, young people huff solvents.

After an ambush at a shopping mall in Ciudad Juárez, a driver and two passengers joined more than 2,600 murder victims last year in a city where drug-related killings have become terrifyingly commonplace.

Před kostelem v Ciudad de México, kde se každý měsíc konají romerias, lidové veselice na počet sv. Judy, čichají mladí lidé (vlevo) rozpouštědla.

Po přepadení v nákupním centru v Ciudad Juárez se řidič (nahoře) a dva cestující stali dalšími z více než 2 600 oběti vražd zaznamenaných za poslední rok v tomto městě.

A woman sprinkles lime to absorb blood from another Juárez drug murder. For families trying to live normally here, such measures can’t hide the reality: Violent death is everywhere. Meanwhile, traffickers jockeying to feed the U.S. appetite for drugs seek solace in narco-saints, who symbolize the hope of a holy death after a brutal life.

Žena zasypává vápnem krev po další vraždě spojené s drogami v Juárezu. Před lidmi, kteří se snaží žít normálně, však realitu nelze zastírat: násilná smrt je všude. Překupníci, kteří soupeří o uspokojení americké poptávky po drogách, zatím hledají útěchu u „drogových svatých“, kteří symbolizují naději na svatou smrt po krutém životě.

The inmate known as El Niño, or Little Boy, entered the Center for Enforcement of the Legal Consequences of Crime nine and a half years ago. Tall and gangly, with a goofy, childlike smile, he appears never to have grown up, though the memory of his deeds would make another man’s hair go white. Abandoned by his father when he was seven years old and raised by his maternal grandparents, he was 20 when he committed the murder that landed him in this prison in the north of Mexico. His buddy Antonio, neatly dressed, alert, quick moving, and round eyed, was shoved into the same holding cell, charged with kidnapping. „We’ve been friends since then,“ one says, as the other agrees.

Vězeň známý jako El Niňo přišel do vězení zvaného Centro de Ejecución de las Consecuencias Jurídicas del Delito (CECJUDE) před devíti a půl lety. Vysoký, štíhlý, s upřímným, bezelstným, jakýmsi dětským úsměvem jako by nikdy nedospěl. A přitom by z jeho činů jinému člověku zbělely vlasy hrůzou. Otec ho opustil, když mu bylo sedm let, a vychovávali ho prarodiče z matčiny strany. Ve dvaceti vraždil a skončil v tomto vězení na severu Mexika. Jeho přítel Antonio, hezky oblečený, čilý muž s kulatýma očima, se dostal do stejné cely kvůli únosu. „Od té doby jsme kamarádi,“ říká jeden, zatímco druhý přikyvuje.

When he will leave prison is anyone’s guess, but El Niño has reason to feel hopeful: He relies on a protector who, he believes, prevented jail wardens from discovering a couple of strictly forbidden objects in his possession that could have increased his punishment by decades. “The guards didn’t see a thing, even though they were right there,” he says. This supernatural being watches over him when his enemies circle around—and she is there, as Antonio says in support of his buddy’s faith, after all the friends you thought you had have forgotten your very name, and you’re left, as the Mexican saying goes, without even a dog to bark at you. This miracle worker,

Je ve hvězdách, kdy El Niňo překročí práh věznice. Má však něco, k čemu může upínat naději: spoléhá na svou ochranitelku, která, jak věří, zabránila vězeňským dozorcům objevit několik přísně zakázaných předmětů, které by mohly prodloužit jeho trest o celá dlouhá desetiletí.

„Dozorci nic neviděli. Neviděli vůbec žádnou z oněch věcí, přestože je měli přímo před očima,“ říká.

Ona nadpřirozená bytost na něj dohlíží, když ho obklopují nepřátelé. A je s vámi, dodává Antonio, aby podpořil kamarádovu víru, když

27

this guardian of the most defenseless and worst of sinners, is La Santa Muerte, Holy Death.

vás opustí všichni, o kterých jste si mysleli, že jsou vaši přátelé, a když po vás, jak se říká, neštěkne ani pes. Konatelkou zázraků, ochránkyní nejbezbrannějších i nejhorších hříšníků je La Santa Muerte, svatá Smrt.

She is only one among several otherworldly figures Mexicans have been turning to as their country has been overwhelmed by every possible difficulty—drought, an outbreak of swine flu followed closely by the collapse of tourism, the depletion of the reserves of oil that are the main export, an economic meltdown, and above all, the wretched gift of the drug trade and its highly publicized and gruesome violence. Although the total number of homicides in Mexico has actually decreased steadily over the past two decades, the crimes committed by the drug traders are insistently hideous and have so disrupted the rule of law that ordinary Mexicans regularly wonder aloud whether las mafias have already won their war against the Mexican state.

JE JEDNÍM ze symbolů, k nimž se Mexičané obracejí, když jejich zemi zasáhne cokoli zlého – sucho, prasečí chřipka těsně následovaná úpadkem turistického ruchu, vyčerpání zásob ropy, která je hlavním vývozním artiklem, pokles hospodářství vlivem krize a především kletba obchodu s drogami a s tím související hrůzné a vysoce medializované násilí.

I když počet zabitých v Mexiku v uplynulých dvou desetiletích trvale klesá, jsou zločiny páchané obchodníky s drogami stále strašlivé a mimořádně kruté a narušují vládu zákonů natolik, že se Mexičané pravidelně nahlas ptají, zda už drogové gangy, las mafias, svou válku proti mexickému státu vlastně nevyhrály.

“The emotional pressures, the tensions of living in a time of crisis lead people to look for symbolic figures that can help them face danger,” says José Luis González, a professor at Mexico’s National School of Anthropology and History who specializes in popular religions. Among the helper figures are Afro-Cuban deities that have recently found their way to new shores and outlaws that have been transformed into miracle workers, like a mythical bandit from northern Mexico called Jesús Malverde. There are even saints from the New Testament repurposed for achieving not salvation but success. In this expanding spiritual universe, the worship of a skeleton dressed in long robes and carrying a scythe—La Santa Muerte—is possibly the fastest growing and, at first glance at least, the most extravagant of the new cults. “If you look at it from the point of view of a country that over the last ten years has become dangerously familiar with death,” González says, “you can see that this skeleton is a very concrete and clear symbolic reference to the current situation.”

„Emoční tlaky a napětí spojené s životem v době krize vedou lidi k tomu, aby hledali symbolické postavy, které by jim pomáhaly čelit nebezpečí,“ říká José Luis Gonzalez, profesor z mexické Národní školy antropologie a historie, odborník, který se specializuje na lidová náboženství. Mezi pomocníky najdeme africko-kubánská božstva, která se nedávno rozšířila do nových oblastí, a také bandity přeměněné v konatele zázraků, jako je například bájný bandita ze severního Mexika nazývaný Jesus Malverde. Dokonce i novozákonní svatí jsou dnes uctíváni nikoli kvůli duchovní spáse, nýbrž kvůli pozemské odměně.

V tomto rostoucím panteonu náboženských symbolů se možná nejrychleji šíří uctívání kostlivce s kosou oblečeného do dlouhého roucha – La Santa Muerte. Na první pohled je to také nejpodivnější z nových kultů.

„Podíváte-li se na něj z pohledu země, která se v posledních deseti letech nebezpečně seznámila se smrtí,“ říká profesor José Luis Gonzalez, „uvidíte, že tento kostlivec je velmi konkrétním a jasně symbolickým odkazem na

28

současnou situaci.“

Unknown to most Mexicans until recently, this death figure resembles medieval representations of the grim reaper but is fundamentally different from the playful skeletons displayed on Day of the Dead—the day when Mexicans’ departed loved ones return to share with the living a few hours of feasting and remembrance. Her altars can now be found all over Mexico, on street corners and in the homes of the poor. Women and men alike are her followers. In the heart of Mexico City, in a neighborhood that has always been raucous and defiant, Enriqueta Romero leads a prayer session in honor of the skeleton every first of the month. Simultaneously flinty, foulmouthed, and motherly, Romero was among the first and the most effective propagandizers of a cult that some believe got its start in towns along the Gulf of Mexico but now covers a wide territory up and down the country. In California and Central America as well, young people light candles in La Santa Muerte’s honor and tattoo her image on their skin in sizes small to extra large. A few years ago the Interior Ministry revoked its registration of La Santa Muerte as a legitimate religion, to no effect. Newsstands sell instructional videos showing how to pray to the saint, and even chic intellectuals are beginning to say that the cult is muy auténtico.

Donedávna bylo toto božstvo většině Mexičanů neznámé. Podobá se středověkým zobrazením Smrtky, zásadně se však liší od veselých kostlivců zobrazovaných při svátku zesnulých (El Día de los Muertos, Dne mrtvých, tedy mexických Dušiček; jde o svátek, který se v Mexiku slaví dva dny), kdy se zemřelí vracejí k živým, aby s nimi strávili několik hodin hodováním a vzpomínáním.

Oltáříky La Santa Muerte najdeme dnes v celém Mexiku, v ulicích na nárožích i v domovech chudých. Uctívají ji ženy i muži.

V srdci mexické metropole Ciudad de México, ve čtvrti, kde bylo vždycky hodně křiku a vzdoru, pořádá Enriqueta Romerová modlitby k La Santa Muerte každého prvního v měsíci. Tato žena, současně tvrdá i mateřská, patří k prvním a nejvýkonnějším propagátorům kultu, který podle některých lidí vznikl ve městech u Mexického zálivu a nyní se prosadil v celé zemi.

Také v Kalifornii a ve Střední Americe zapalují lidé svaté Smrti svíčky a dávají si na tělo vytetovat její rázně velké obrázky, od malých po obrovské. Před několika lety zrušil ministr vnitra registraci kultu La Santa Muerte jako povoleného náboženství, účinek to však nemělo. V novinových stáncích se prodávají videonahrávky s návody, jak uctívat toto božstvo, a dokonce i populární intelektuálové začínají říkat, že tento kult je „muy auténtico“ (velmi autentický).

It’s not only the crisis but also the types of problems people face these days that have fueled the expansion of the cults. Let’s say, for example, that you live in one of the cities along the border taken over by the drug trade and that the crackle of machine-gun fire bursts out every night, filling you with terror of stray bullets. Is it not understandable to pray for protection to someone like the outlaw narco-saint Jesús Malverde, whom drug traffickers revere? Mexicans who retain a strong connection to the Roman Catholic faith might turn instead to St. Jude Thaddeus. At a time

ROZŠIŘOVÁNÍ KULTŮ nenapomáhá jen krize, nýbrž i problémy, jimž dnes lidé čelí.

Představte si, že žijete v jednom z příhraničních měst ovládaném pašeráky drog. Představte si, že každou noc slyšíte střelbu z kulometů a žijete v hrůze, že vás zasáhne zbloudilá střela. Je nepochopitelné, že začnete prosit o ochranu někoho, jako je bandita Jesus Malverde, kterého uctívají překupníci drog? Mexičané, kteří si uchovávají silné spojení s římskokatolickou vírou, se mohou místo toho obracet ke sv. Judovi Tadeáši. Lidé se často dostávají do situací, z nichž není úniku, a růst

29

when no-win situations abound, he is experiencing a rise in popularity comparable only to that of La Santa Muerte, perhaps because he is known in the Catholic Church as the patron saint of desperate causes.

popularity Jesúse Malverde lze přirovnat snad jen k růstu obliby svaté Smrti, možná proto, že je v katolické církvi známý jako patron beznadějných případů.

Fifteen years ago a sun-weathered man named Daniel Bucio first prayed to St. Jude, and six years ago, he says, the saint answered his prayers and granted his mother release from a long and painful illness. Now Bucio comes every month to a listing colonial church called San Hipólito just behind the main tourist corridor in downtown Mexico City to give thanks to a miraculous statue of St. Jude that was donated to the church some 30 years ago. (Historians of the drug trade might be struck by a coincidence: It was about 30 years ago that traffickers from Medellín, Colombia, who are famously devoted to St. Jude, first established trade relations with their Mexican counterparts.) St. Jude’s official feast day is October 28, and thousands of his followers feel inspired to come and pray to him on that day every month. Sixteen Masses are celebrated in the parish from dawn to evening, and worshippers crawl to the statue of the saint on their knees, praying for help, protection, and survival. The crowds are so large that police have to cordon off several traffic lanes outside the church.

Před patnácti lety se jeden sluncem ošlehaný muž jménem Daniel Bucio poprvé pomodlil ke svatému Judovi a před šesti lety, jak říká, svatý poprvé vyslyšel jeho modlitby a osvobodil jeho matku od dlouhé a bolestivé nemoci. Dnes Bucio přichází každý měsíc do koloniálního kostela San Hipolito, který stojí kousek od hlavní turistické trasy v centru mexické metropole, a děkuje zázračné soše svatého Judy, kterou kostel dostal asi před 30 lety. (Historiky, kteří se zabývají obchodem s drogami, by mohla překvapit zvláštní náhoda: právě před 30 lety překupníci z kolumbijského Medellínu, o nichž je známo, že jsou oddáni svatému Judovi, poprvé navázali obchodní vztahy se svými mexickými protějšky.)

Oficiální svátek svatého Judy se slaví 28. října a tisíce jeho přívrženců sem přicházejí a modlí se k němu vždy osmadvacátý den v každém měsíci. Od svítání do večera se slouží šestnáct mší. Věřící se k soše blíží po kolenou a prosí o pomoc, o ochranu, o přežití. Davy jsou tak velké, že policie musí oblast okolo kostela uzavřít pro dopravu.

Daniel Bucio loves these romerías, or religious fiestas, what with the jostling crowds and the street food and the endless parade of statues of St. Jude—some as large as a man can carry, some small but fantastically decorated, like his own, which in obedience to the ancient religious traditions of his hometown is dressed in a glittering ankle-length robe and the feathered headdress of the Aztec emperors. In recent years, though, Bucio’s pleasure in the monthly pilgrimage has been spoiled by growing throngs of unsmiling young men and women with tattoos and chains who arrive in groups and push their way through the crowd, often exchanging what look like small, wrapped candies in swift transactions. Bucio thinks he knows what they’re up to.

Daniel Bucio má rád tyto romerías, náboženské svátky. Má rád tlačící se davy, pouliční stánky s občerstvením a nekonečný průvod soch svatého Judy, z nichž některé jsou tak velké, že je muži sotva unesou, jiné zase menší, zato krásně ozdobené. Taková je i jeho vlastní socha, která je podle starých náboženských tradicí jeho města oblečená do dlouhé třpytivé róby a na hlavě má ozdobu s ptačími pery ve stylu aztéckých vládců. Buciovu radost z každoměsíční pouti však kazí rostoucí zástupy mladých mužů a žen bez úsměvu, s tetováním a řetězy, kteří přicházejí ve skupinách, razí si cestu mezi lidmi a rychle vyměňují cosi, co vypadá jako malé balené bonbony. Bucio si myslí, že ví, co jsou zač.

“Unfortunately a lot of these kids have taken „Bohužel sem začala chodit spousta těchto

30

to coming here,” he says. “They sully the name of Our Lord and St. Jude’s too—who have nothing to do with this narcotráfico thing. If everyone who came here came with sincere devotion, you wouldn’t see this type of crowd.”

dětí,“ říká. „Poskvrňují jméno našeho Pána a také svatého Judy, kteří přece nemají s obchodem s drogami, s tímhle narcotráfico, nic společného. Kdyby každý, kdo sem přichází, přicházel s upřímnou zbožností, tyhle typy lidí bychom tu neviděli.“

Father Jesús García, a small, cheerful member of the Claretian Order who officiates at many of these Masses in honor of St. Jude, is aware that certain people who look as if they hope to earn a great deal of money fast come to this church to pray to the saint. But he is at pains to point out that the new devotion to St. Jude cuts across all social classes and occupations. „The other day a politician came here asking me to help him pray for victory in the elections. Just imagine!“ he exclaims, amused, shrugging off the suggestion that St. Jude might be a narco-saint. “They say that when the statue of San Juditas shows him carrying his staff in his left hand, it means he’s working for the drug traffickers, and nonsense like that.” Father Jesús prefers to focus on the many new worshippers of true piety.

Otec Jesús García, malý, veselý příslušník společenství klaretiánů, jenž slouží mnohé ze mší k uctění svatého Judy, si je vědom toho, že se do tohoto kostela přicházejí modlit ke svatému lidé, kteří vypadají, jako by doufali, že rychle vydělají hodně peněz. Zdůrazňuje však, že nová oddanost svatému Judovi se projevuje ve všech společenských třídách a vrstvách. „Nedávno za mnou přišel jeden politik s žádostí, abych se s ním modlil za vítězství ve volbách. Jen síto představte!“ pobaveně vykřikne. Otec Jesús García se tak snaží odbýt nápad, že by svatý Juda snad mohl být patronem obchodníků s drogami.

„Říkají, že když socha ukazuje svatého Judu s berlou v levé ruce, znamená to, že pracuje pro drogové překupníky, a podobné nesmysly“ Otec García se proto raději zaměřuje na nové, skutečné věřící.

On the face of it, Mexican traffickers are the only ones who have no reason to feel desperate in the crisis currently obsessing their compatriots. Mexican traffickers, who are ideally placed to ship nearly all the cocaine consumed north of the border, also grow and smuggle much of the marijuana and an increasing percentage of the chemical stimulants U.S. consumers favor. They use violence as a particularly effective means of communication, disfiguring their victims horribly and displaying their corpses for all to see, so that everyone will know how powerful the drug lords are and fear them.

PŘI ZBĚŽNÉM POHLEDU jsou mexičtí překupníci jediní, kdo nemají důvod cítit beznaděj v krizi, která v současné době tíží jejich krajany. Ideální poloha jim umožňuje, aby mohli zajišťovat téměř všechen kokain spotřebovaný severně od mexické hranice; současně pěstují a pašují velkou část marihuany a dodávají stále větší množství chemických stimulačních prostředků, kterým dávají přednost spotřebitelé v USA. Uchylují se k násilí jako k obzvlášť přesvědčivému komunikačnímu prostředku. Své oběti strašlivě zohavují a jejich mrtvoly vystavují tak, aby se na ně mohl kdokoli podívat a aby všem bylo jasné, jak mocní jsou drogoví vládci a že je třeba se jich bát.

Once a small group of country folk knit together by family relationships, the original traders hailed mostly from the small northern Mexican state of Sinaloa. Sandwiched between the Gulf of California and the Sierra Madre Occidental, at least 300 miles from the U.S.

Původně s drogami obchodovala malá skupina venkovanů navzájem spjatých rodinnými vazbami. Pocházeli většinou z malého severomexického státu Sinaloa.

Zemědělský, chudý stát ležící mezi

31

border, and largely agricultural and poor, Sinaloa was an ideal location for a clandestine trade catering to the U.S. market. The early traffickers’ operations were restricted largely to growing marijuana in the mountains or buying it from other growers along the Pacific coast, then smuggling it into the U.S. for a neat profit. For decades this was a comparatively low-risk and low-volume operation, and violence was contained within the drug world.

Kalifornským zálivem a pohořím Sierra Madre Occidental nejméně 480 kilometrů od hranice se Spojenými státy byl ideálním místem pro tajné zásobování severoamerického trhu. V začátcích překupníci pěstovali marihuanu v horách nebo ji nakupovali od jiných pěstitelů na pacifickém pobřeží, pak ji pašovali přes hranice do USA. Po desetiletí to byl výnosný, avšak nikterak objemný obchod s poměrně nízkým rizikem a násilí se omezovalo na okruh lidí z drogového světa.

In the 1970s the Mexican government, in coordination with the U.S., carried out a series of offensives against the Sinaloa traffickers. It was like trying to get rid of a virus by flushing it into the bloodstream. A number of drug „foot soldiers,” as they were beginning to be called, were imprisoned or killed, but most of their leaders escaped Sinaloa unharmed and set up operations in neighboring states and in the major cities along the U.S.-Mexico border. With every new military offensive, the traffickers slipped into a new region and became stronger. As the stakes grew, so did armaments and the number of traffickers, and in each new city and region they bought off more politicians and police. There was no stopping the drug trade itself, because it was run according to a perfect formula: Sell illegal goods at a huge markup to consumers with money, and recruit your labor force primarily among young men with no money and no future, who are desperate to look sharp, act tough, and feel powerful. By the 1980s a new order was in place. The drug lords controlled the underworld and key members of the security forces in cities like Guadalajara, Tijuana, and Juarez. In a shaky peacekeeping arrangement that nevertheless lasted for years, the drug lords parceled out each city to a particular family.

V sedmdesátých letech minulého století provedla mexická vláda po dohodě se Spojenými státy řadu zátahů na překupníky ze státu Sinala. Bylo to jako snažit se zbavit se viru tím, že jím zaplavíme krevní řečiště.

Mnozí drogoví „pěšáci“, jak se jim začalo říkat, skončili ve vězení nebo byli zabiti, většina jejich šéfů se však ze Sinaloy dostala se zdravou kůží a začala operovat v sousedních státech a velkých městech podél americko-mexické hranice. Po každém novém vojenském zásahu se překupníci přesunuli do jiné oblasti a posílili. S růstem obchodů se zlepšovalo vybavení a rostl počet pašeráků. V každém novém městě a oblasti si koupili více politiků a policistů. Obchod s drogami se nedal zastavit, protože fungoval podle dokonalého vzorce: prodávejte nezákonné zboží s obrovským ziskem spotřebitelům, kteří mají peníze, a své lidi hledejte především mezi mladými muži bez peněz a bez budoucnosti, kteří touží dobře vypadat, tvrdě jednat a cítit svou moc. V 80. letech dvacátého století byl nastolen nový řád. Drogoví vládci ovládali podsvětí i klíčové příslušníky bezpečnostních sil ve městech jako Guadalajara, Tijuana a Juárez. V křehkém příměří, které nicméně vydrželo léta, drogoví vládci přidělili každé město určité rodině.

In the 1990s the fragile peace among the displaced Sinaloa families broke down. They fought each other for control of the major border transit points and then began fighting sometimes with, and sometimes against, an upstart trafficking group with no Sinaloa connections. This was the self-styled Cartel del Golfo, from the Gulf coast state of

V 90. letech vzal vratký mír mezi rodinami přesídlenými ze Sinaloy za své. Bojovaly mezi sebou o vládu nad významnými hraničními přechody, a když se objevila nová překupnická skupina bez vazeb na Sinalou, začaly bojovat někdy po jejím boku a jindy proti ní. Byl to Cartel del Golfo ze státu Tamaulipas u Mexického zálivu a jeho odnoží byla banda

32

Tamaulipas. An offshoot of this group was the Zetas, a band of rogue military personnel originally trained as elite antinarcotics forces. Ordinary Mexicans had their first inkling of how much more brutal the drug violence was going to be in September 2006, when a group of men dressed in black walked into a roadside discotheque in the state of Michoacan and dumped the contents of a plastic garbage bag on the floor. Five severed heads came rolling out.

Zetas, jejíž členové byli původně vycvičeni pro elitní protidrogovou jednotku. V září 2006 obyčejní Mexičané poprvé zjistili, o co brutálnější bude násilí spojené s drogami. Skupina černě oděných mužů tehdy vpadla do jedné diskotéky ve státě Michoacán a vysypala na podlahu obsah plastového pytle na odpadky. Vykutálelo se z něj pět uříznutých hlav.

The new era had arrived, and the foot soldiers in the escalated drug wars, facing the prospect of such a terrible death, increasingly turned to death itself for protection. It was during the first antidrug campaigns that the myth of Jesus Malverde, the original narco-saint, spread beyond the borders of Sinaloa. According to legend, Malverde was a 19th-century outlaw who robbed from the rich and gave to the poor, was hanged for his sins, and then worked miracles from the grave. His cult took off in the 1970s, after a former street vendor, Eligio Gonzalez, began praying to him. Sitting outside the Malverde shrine in Culiacan, Gonzalez’s sturdy, relaxed, and unsmiling young son, Jesus, told me the story of the miracle. Eligio had been working as a driver in 1976 when he was knifed and shot in a holdup and left for dead. He prayed to Malverde, whose only monument at the time was a pile of rocks where his grave was said to be, promising to erect a proper shrine in Malverde’s honor if the saintly bandit saved his life. When he survived, he kept his word.

NASTALA NOVA ÉRA a pěšáci ve stupňujících se drogových válkách, jimž hrozila podobně strašlivá smrt, se stále častěji uchylovali s prosbou o ochranu k smrti samé. Právě v době prvních protidrogových tažení překročila legenda o Jesúsovi Malverde, původním „svatém“ narkomafií, hranice Sinaloy.

Podle legendy byl Malverde, bandita z 19. století, který bohatým bral a chudým dával, za své hříchy oběšen a potom z hrobu konal zázraky.

Jeho kult se objevil v sedmdesátých letech minulého století, když se k němu začal modlit bývalý pouliční prodavač Eligio González.

Před Jesúsovou svatyní v Culiacánu mi Gonzálezův syn, robustní, vážný mladý muž, vyprávěl o zázraku. Eligio pracoval v roce 1976 jako řidič. Při ozbrojeném přepadení ho pachatelé zranili nožem a postřelili a pak ho nechali ležet, aby zemřel na místě. Modlil se k Jesúsovi Malverde, i když jedinou památkou na něj byla v té době hromádka kamení navršená na místě, kde byl údajně pohřben, a slíbil, že pokud zůstane naživu, postaví Jesúsovi svatyni. Přežil a své slovo splnil.

González appears to have understood that people would grasp Malverde’s real importance only if there were an image of him they could worship, but unfortunately no photograph of Malverde existed—and, in fact, no evidence at all that he’d ever lived. In the 1980s González asked an artisan in the neighborhood to create a plaster bust: “Make him sort of like Pedro Infante and sort of like Carlos Mariscal,”

González si patrně velmi dobře uvědomoval, že lidé pochopí skutečný význam Jesúse Malverde pouze tehdy, když budou mít jeho obraz, který budou moci pravidelně uctívat. Fotografie bandity – a vlastně ani věrohodný důkaz o tom, že vůbec kdy žil –, však bohužel neexistovala. V 80. letech dvacátého století proto Gonzalez požádal jednoho umělce ze sousedství, aby udělal sádrovou bustu: „Měl by

33

Infante being a famous movie star from Sinaloa and Mariscal a local politician.

být trochu jako Pedro Infante a trochu jako Carlos Mariscal.“ Infante byl slavný herec ze Sinaloy a Mariscal místní politik.

The Malverde shrine is a makeshift cinder-block temple directly in front of the Sinaloa state government office complex, and its green walls are covered, inside and out, with testimonials left by the faithful. The plaster bust is enshrined in a glass case and surrounded by dozens of flower bouquets, mostly plastic. Many accompanying photographs and engraved plaques feature the image of a marijuana plant or a “goat horn”: an AK-47 rifle. No one seriously disputes Malverde’s status as a narco-saint—in Sinaloa it is stated as fact that whenever a major trafficker wants to pray, the entire street is closed down so he can worship in peace. But as a warden of the Culiacán prison pointed out, Malverde is now so popular among Sinaloans in every walk of life that he is really more of an identity symbol.

Svatyně Jesúse Malverde je provizorní svatostánek ze škvárových tvárnic přímo před komplexem úřadu vlády Sinaloy a jeho zelené stěny jsou zevnitř i zvenčí pokryty poděkováními věřících. Sádrová busta je uzavřená v skleněné skříňce a obklopená desítkami kytic, většinou umělých. Mnohé z připojených fotografií a rytých destiček zdobí symbol marihuany nebo kalašnikova. Nikdo se vážně ani nesnaží popírat zjevnou skutečnost, že Jesus Malverde má postavení „drogového svatého“, a ve státě Sinaloa se ví, že když se chce nějaký významný překupník pomodlit, uzavře se celá ulice, aby tak mohl učinit v klidu. Jak ovšem poznamenal jeden dozorce z vězení v Culiacánu, Malverde je dnes mezi obyvateli Sinaloy všech vrstev populární natolik, že je skutečně spíše symbolem identity než obyčejným svatým.

In Mexico City the director of penitentiaries refuses admission to reporters unwilling to sign a statement promising that they will not write “propaganda” in favor of the cult of La Santa Muerte. At the Center for Enforcement of the Legal Consequences of Crime, on the other hand, the director of the prison lets me talk without preconditions to some of the prisoners about their faith. Escorted by the prison guards past a series of checkpoints and corridors, I am startled to end up in a long open-air corridor whose left wall has been decorated with cheerful cartoon images of Snow White, Tweety Bird, SpongeBob SquarePants, and the like. These were painted at the prisoners’ request, a guard explains, so that children might feel less terrified when they came to spend the holidays with their fathers. Facing the cartoon wall is a high wire fence and behind it, a collection of hangarlike buildings surrounded by grass and even a few trees.

ŘEDITEL VĚZENÍ v Ciudad de México odmítá povolit vstup reportérům, kteří nechtějí podepsat prohlášení, v němž slibují, že nebudou „propagovat“ kult La Santa Muerte.

Naproti tomu v již zmíněném CECJUDE mi ředitel umožňuje bez jakýchkoli předem daných podmínek, abych si promluvila s některými vězni o jejich víře.

Vězeňská stráž mě provedla několika kontrolními stanovišti a spletitými chodbami. Nakonec mě k mému překvapení zavedla do dlouhého nezastřešeného koridoru, jehož levou stěnu zdobily veselé obrázky Sněhurky, kuřete Tweetyho a dalších oblíbených postaviček z dětských seriálů. Podle dozorce je tu dali namalovat na přání vězňů, aby jejich děti nebyly tak vystrašené, když přijdou na svátky navštívit otce. Naproti stěně s obrázky je vysoký plot z ostnatého drátu a za ním několik budov připomínajících hangáry a obklopených trávníkem s několika stromy.

This is where Antonio, the accused kidnapper, writes corridos, or outlaw songs, a couple of which have even been recorded. And where El

Právě tam píše své corridos, balady o zločincích, z nichž některé se dokonce dočkaly nahrávek, obžalovaný únosce Antonio. A usvědčený vrah

34

Niño, the convicted murderer, sticks pins into black velvet and winds brightly colored threads around them in elaborate patterns to frame cutout images of the Virgin of Guadalupe, Jesus Christ, and La Santa Muerte. He first learned of Holy Death through television, which might seem a strange source for such a spiritual revelation, but it was the path open to him behind his wire enclosure. Now nothing can break his faith in his new protector.

El Niňo zapichuje špendlíky do černého sametu a omotává okolo nich jasně barevné bavlnky ve složitých vzorech, aby orámoval vystřižené obrázky Panny Marie Guadalupské, Ježíše Krista a La Santa Muerte. O té se poprvé dozvěděl z televizní obrazovky. Televize by nám mohla připadat jako zvláštní zdroj duchovního zjevení, je to však cesta, kterou se mohly informace dostat za ostnaté dráty. Teď už nic nemůže zničit jeho víru v novou ochranitelku, svatou Smrt.

We talk in the shade of a leafy tree in the prison yard, several of us sitting around a rickety table a couple of prisoners have brought out and carefully rubbed clean. A host of other inmates who initially had closed loomingly around us eventually stand quietly, nodding in agreement as Antonio explains what gives La Santa Muerte her powerful attraction: “La Muerte is always beside you—even if it’s just a little postage stamp that you put up above your cot, you know that she’s not going to move, that she’ll never leave.”

Sedím s několika lidmi ve stínu listnatého stromu na vězeňském dvoře; sedíme u rozviklaného stolu, který vězňové přinesli a pečlivě utřeli. Velká skupina jiných vězňů, kteří nás nejdřív obklopili s výhružným výrazem v tvářích, se už utišila a vězňové souhlasně přikyvují, když Antonio vysvětluje, proč má La Santa Muerte tak mocnou přitažlivost: „La Muerte je vždycky s vámi. I když si nalepíte nad postel její obrázek malý třeba jen jako poštovní známka, víte, že neodejde, že vás nikdy neopustí.“

El Niño’s grandmother has told him that if he ever gets out of jail, she doesn’t want to see him, and she doesn’t want his daughter to see him again, ever. But unlike his flesh and blood, La Muerte needs him: “If you promise her a white flower, and you don’t bring it to her, you feel bad,” he says. “She weeps, and so you feel bad.” And therefore he makes promises to her that he keeps.

Babička El Niňovi řekla, že pokud se někdy dostane z vězení, už ho nechce vidět. A že nechce, aby ho někdy znovu spatřila jeho dcera. La Muerte ho však na rozdíl od příbuzných potřebuje.

„Když jí slíbíte bílou kytku a pak ji nepřinesete, cítíte se špatně,“ říká. „Ona pláče a člověk z toho má špatný pocit.“ Proto jí slibuje to, co může splnit.

Midday approaches, and the heat is rising fast. The men nudge each other, and one goes off to fetch a cracked plastic jug of water, which he serves with unexpected courtesy to the unusual guest. I ask about rumors flying around that the rituals for La Santa—the Santísima, the Little Skinny One, the White Child—involve human blood and even human sacrifice. A prisoner in another facility, where conditions were infinitely worse, had told me that this was true.

Blíží se poledne a teplota rychle stoupá. Muži se navzájem pošťuchují, až jeden dojde pro popraskaný plastový džbán s vodou, kterou nabízí s nečekanou zdvořilostí neobvyklému hostu. Ptám se na pověsti o tom, že rituály uctívačů Santísimy, svaté Smrti, vyžadují lidskou krev, a dokonce lidské oběti. V jiném zařízení, kde podmínky byly mnohem horší, mi jeden vězeň řekl, že je to pravda.

El Niño and Antonio say just that La Santa Muerte will grant your prayers—but only in exchange for payment, and that payment must

El Niño a Antonio pouze říkají, že La Santa Muerte modlitby vyslyší, avšak pouze výměnou za platbu, že platba musí odpovídat velikosti

35

be proportional to the size of the miracle requested, and the punishment for not meeting one’s debt to her is terrible.

požadovaného zázraku a že trest za nesplacení dluhu vůči ní je strašlivý.

The men and I have been in conversation for a while, and despite temperatures that must be turning their cell blocks into furnaces, there is something about the openness of the prison, the grass, the trees, even the comradely way the inmates treat the lone guard on duty, that makes the place seem almost pleasant. (“He spends 12 hours a day here,” Antonio says. “He’s as much a prisoner as we are.”)

Chvíli jsem s muži hovořila a uvědomila jsem si, že přestože v jejich celách musí byt horko jako v peci, působí toto vězení nějak otevřené, snad díky trávě, stromům a přátelskému přístupu vězňů k dozorci. („Je tady dvanáct hodin denně,“ říká Antonio. „Je vězněm tak jako my.“)

As the men relax, their courteous ways with me even make it possible to imagine that they are not guilty of terrible crimes, that their faith in La Santa Muerte is merely a matter of preference and not born of desperate need. Then I ask El Niño if he thinks that when he gets out, it will be possible to lead a normal life.

Jak se muži uvolňují, dovoluje mi jejich zdvořilé chování dokonce představu, že nespáchali hrozné zločiny a že si víru v La Santa Muerte vybrali sami a nevedlo je k tomu zoufalství. Zeptala jsem se El Niňa, jestli si myslí, že bude moci, až vyjde z vězení, vést normální život.

His face twists into a bitter smile. “With every-thing I’ve done?” he says. “There’s going to be people waiting to take me down the moment I walk outside the gate.” We shake hands, and he and Antonio thank me for the chance to talk. I return to the other Mexico, where hope also requires a great deal of faith.

Hořce se usmál. „S tím, co jsem udělal?“ říká. „Tam venku jenom čekají, aby mě zabili, jakmile vykročím z brány.“ Potřásli jsme si rukama a El Niňo i Antonio mi děkovali, že si mohli promluvit. Vracím se do jiného Mexika, kde naděje také vyžaduje hodně víry.

Spirits in the Sand Duchové v písku

The ancient Nasca lines of Peru shed their secrets.

Starobylé linie nazcánské kultury v Peru odhalují svá tajemství.

In the coastal desert of southern Peru, sprawling figures etched on the land—a spider, a monkey, a strange flying animal, and more—have inspired wonder in air travelers since first spotted in the 1920s. Now scientists believe they know why ancient people created the designs, beginning more than 2,000 years ago.

Rozlehlé obrazce (jako tento pavouk) vyhloubené v příbřežní poušti jižního Peru vzbuzovaly zvědavost cestovatelů od chvíle, kdy je v 20. letech minulého století spatřili z letadel poprvé. Nyní se vědci domnívají, že vědí, proč je dávní lidé před více než dvěma tisíci let vytvářeli.

Likely a token of fertility, a severed head from Cahuachi hung from a rope of vegetable fiber. The victim may have been a local man sacrificed at a time of drought. A skull from Carrizales (above) shows a typical form of deliberate shaping, perhaps a sign of elite social status. Many buried corpses, including that of a man found at Ullujaya (left), were mummified

Hlava z Cahuachi zavěšená na provaze z rostlinného vlákna asi sloužila jako symbol úrodnosti. Mohla patřit jednomu z místních lidí obětovanému v době sucha. Lebka z Carrizales (nahoře) byla záměrně deformována, což mohl být znak elitní společenské vrstvy. Mnoho těl – včetně muže z Ullujaya (vlevo) – se zachovalo přirozenou mumifikací v místním suchém

36

naturally by the region’s arid climate. podnebí.

This depiction of a giant bird, with a long, pointed beak and wings spanning 220 feet, may evoke tiny hummingbirds that flitted through irrigated fields.

Obrazec znázorňující obrovského ptáka s rozpětím křídel 67 metrů může připomínat drobné kolibříky, kteří poletovali nad zavlažovanými poli.

Desert Mystery

Thousands of designs adorn some 1,500 square miles of desert in southern Peru (right). Created over more than a millennium (time line, below), they include dozens of naturalistic figures like those pictured at bottom. Lines and trapezoids were added later (above). No one knows for sure what the designs meant or why they changed over time, but they likely played a crucial part in the rituals of people who prayed for rain to fall in the Andes, to the east, and flow down to their fields.

Tajemství pouště

Asi 3 900 čtverečních kilometrů pouště v jižním Peru zdobí tisíce obrazců (vpravo). Byly vytvářeny v průběhu více než tisíce let (časová křivka dole) a zahrnují desítky naturalistických podob jako ty, co jsou zobrazeny dole. Linie a lichoběžníky byly doplňovány později (nahoře). Nikdo neví jistě, co obrazce znamenaly nebo proč byly časem měněny, pravděpodobně však hrály významnou roli v rituálech místních lidí, kteří se modlili, aby v Andách spadl déšť a voda stekla na jejich pole.

Beneath the guiding hand of archaeologist Alberto Urbano, a snaking path traces an enigmatic figure that was meant to be walked on, as apparently were all the Nasca lines. At a distance (top right) Urbano paces the width of a trapezoid that cuts through the continuous swirls.

Pod vedením archeologa Alberta Urbana sleduje cesta vinoucí se jako had tajemný obrazec, který byl – podobně jako zřejmě všechny nazcánské linie – vytvořen k tomu, aby se v něm chodilo. V dálce (vpravo nahoře) prochází Urbano lichoběžníkem, který přetíná nepřerušované zákruty.

Staring out from a hillside, a hundred-foot-tall, owleyed figure may have been made by the Paracas people, who occupied the region before the Nasca. Floodwater from monsoonal rains later scoured away the rust-colored rock of the surrounding terrain and carved channels in the underlying sand.

Třicetimetrovou postavu se sovíma očima, která se upřeně dívá z úbočí kopce, asi vytvořili Paracasové, kteří v oblasti žili před lidmi kultury Nazca. Záplavová voda z monzunových dešťů později odplavila rezavě hnědé kameny z okolního terénu a vyhloubila kanály v podkladovém písku.

A revered huarango tree sprouts above a human face on this jar from La Tiza. Found in a tomb beside a decapitated body, the vessel may have served as a proxy for a head severed in a sacrifice. Near Cerro Blanco a desiccated huarango (right) stands as a reminder of the groves that once offered cooling shade. Some scientists now believe the Nasca made the land drier by clearing it for farming.

Na džbánu z La Tizy vyrůstá nad lidskou tváří uctívaný strom huarango. Nádoba nalezená v hrobě vedle bezhlavého těla asi sloužila jako náhrada za hlavu oddělenou při obětování. Poblíž Cerro Blanco stojí suchý strom huarango – připomínka hájů, které kdysi skýtaly stín. Někteří vědci se domnívají, že Nazcové přispěli k vysušení půdy tím, že stromy vykáceli, aby rozšířili svá pole.

37

The Faith of Farmers

The Nasca lines once framed solemn rituals celebrated to secure a good harvest. In this artist’s interpretation, participants have left offerings at stone platforms at one end of a trapezoid and are moving in procession toward a platform at the other end. Musicians playing clay panpipes and flutes accompany the ceremony, while one worshipper appeals to the heavens by smashing a pot on the trapezoid’s stone border. Offerings might include beans, goldenfleshed Iucuma fruits, and other gifts for the gods. Most precious are the distinctive spiky shells of Spondylus. This warm-water mollusk would have appeared as far south as Peru only during El Nino weather patterns, which delivered an abundance of desperately needed rain.

Víra rolníků

Nazcánské linie kdysi dávaly podobu okázalým rituálům, které měly zajistit dobrou úrodu. V tomto výtvarném podání zanechali jejich účastníci obětiny na kamenných plošinkách na jednom konci lichoběžníku a pak se v procesí odebrali k plošince na druhém konci. Hudebníci doprovázeli obřad hrou na Panovy píšťaly a flétny; jeden z účastníků žádal nebesa o přízeň a přitom rozbil nádobu o kamenný okraj lichoběžníku. Obětinou byly patrně fazole, žlutomasé ovoce lucuma a další dary pro bohy. Nejvzácnější byly schránky měkkýše rodu Spondylus. Ten žije v teplé vodě a objevoval se dole na jihu u pobřeží Peru pouze během jevu El Ňiño, který přinášel hojnost zoufale potřebného deště.

Stones found in a ceremonial site at Cahuachi (above) were used to grind pigments for painting the great pyramid. After this religious center fell, for reasons still debated by experts, the Nasca began to build wells (left) to tap deep aquifers flush with mountain rainwater.

Z roztlučených kamenů nalezených na obřadním místě v Cahuachi (nahoře) se získávaly pigmenty k vymalování velké pyramidy. Po pádu tohoto náboženského střediska začali Nazcové budovat studny (vlevo), aby mohli čerpat z hlubokých vodonosných vrstev.

Ripped from its tomb, a skull bears witness to the damage Iooters did to a cemetery at Tunga while searching for gold, textiles, and intact pottery. Such illegal excavations, rampant in Peru, destroy evidence that could help explain lingering mysteries about the Nasca culture.

Lebka vykopaná z hrobu svědčí o škodách, které způsobili lupiči na pohřebišti Tunga, když tady hledali zlato, textilie a neporušenou keramiku. Ilegální vykopávky, které jsou bohužel v Peru běžné, ničí důkazy, které by mohly napomoci k objasnění přetrvávajících tajemství v kultuře Nazců.

The sacred symbols of the Nasca reverberate through their material culture. Adorning the border of a ceremonial shawl from Cahuachi, long-haired heads mimic real sacrificial heads. Spiders on a pot, echoed in the geoglyph on page 56, may have been symbols of agricultural bounty. Emerging before a rain, such creatures would have been welcome harbingers of an event that was crucial to survival.

Posvátné symboly Nazců se odrážejí v celé jejich materiální kultuře. Hlavy s dlouhými vlasy, které zdobí okraj obřadního šálu z Cahuachi, jsou imitací obětních hlav. Pavouci na nádobě, kteří se opakují v geoglyfu na straně 34, patrně symbolizovali hojnost úrody. Jelikož vylézali před deštěm, byli vítáni jako zvěstovatelé události, jež byla klíčová pro přežití.

From the air, the lines etched in the floor of the desert were hard to see, like drawings left in the sun too long. As our pilot cut tight turns over a desert plateau in southern Peru, north of the town of Nasca, I could just make out a succession of beautifully crafted figures.

Ze vzduchu nebyly linie vyhloubené do pouště jasně viditelné, připomínaly spíš kresby dlouho vystavené slunci. Až když náš pilot začal ostře kroužit nad pouštní plošinou v jižní části Peru severně od města Nazca, začal jsem postupně rozeznávat nádherné obrazce.

“Orca!” shouted Johny Isla, a Peruvian archaeologist over the roar of the engine. He pointed down at the form of a killer whale. “¡Mono!” he said moments later, when the famous Nasca monkey came into view.

„Orca!“ zakřičel peruánský archeolog Johny Isla do řevu motoru a přitom ukazoval dolů na geoglyf kosatky dravé. „Mono!“ vykřikl o něco později, když do našeho zorného pole vstoupil známý obrazec znázorňující opici. „Colibrí!“

38

“¡Colibri!” The hummingbird. Kolibřík.

Since they became widely known in the late 1920s, when commercial air travel was introduced between Lima and the southern Peruvian city of Arequipa, the mysterious desert drawings known as the Nasca lines have puzzled archaeologists, anthropologists, and anyone fascinated by ancient cultures in the Americas. For just as long, waves of scientists—and amateurs—have inflicted various interpretations on the lines, as if they were the world`s largest set of Rorschach inkblots. At one time or another, they have been explained as Inca roads, irrigation plans, images to be appreciated from primitive hot-air balloons, and, most laughably, landing strips for alien spacecraft.

Nad tajemnými pouštními liniemi známými jako obrazce z planiny Nazca si lámou hlavy archeologové, antropologové a všichni, koho fascinují staré americké kultury, již od 20. let minulého století, kdy se o nich – po zavedení komerčních letů mezi Limou a jihoperuánskou Arequipou – svět dozvěděl. Stejně dlouho už zástupy vědců i laiků tyto linie nejrůznějším způsobem vykládají. V různých dobách byly považovány za incké stezky, za plány zavlažovacího systému, za obrazce, které bylo možno obdivovat z primitivních horkovzdušných balonů, a úsměvně i za přistávací dráhy pro vesmírné lodě mimozemšťanů, za navigační signály pro kosmické lodě či za vzkazy bohům. Takovým způsobem se snažili vědci i snílci odpovědět na otázku, proč lidé stvořili obrazce, které je většinou možné obdivovat jen z velké výšky.

After World War II a German-born teacher named Maria Reiche made the first formal surveys of the lines and figures—called geoglyphs—outside Nasca and the nearby town of Palpa. For half a century, until her death in 1998, Reiche played a critically important role in conserving the geoglyphs. But her own preferred theory—that the lines represented settings on an astronomical calendar—has also been largely discredited. The ferocity with which she protected the lines from outsiders has been adopted by their caretakers today, so that even scientists have a hard time gaining access to the most famous animal figures on the plain, or pampa, immediately northwest of Nasca.

Po druhé světové válce sestavila první formální přehled linií a postav, tzv. geoglyfů v okolí měst Nazca a Palpa učitelka německého původu Maria Reicheová. Celých padesát let – až do smrti v roce 1998 – hrála Reicheová velmi významnou roli v úsilí o jejich zachování. Její interpretaci obrazců, že totiž linie představují jakýsi astronomický kalendář, však vědecká obec zpochybnila. Badatelčino odhodlání chránit čáry a linie před návštěvníky zvenčí ovšem jejich dnešní ochránci převzali, takže i vědci mívají problém se získáním přístupu k slavným obrazcům zvířat na pláni nebo v pampě severozápadně od města Nazca.

Since 1997, however, a large Peruvian-German research collaboration has been under way near the town of Palpa, farther to the north. Directed by Isla and Markus Reindel of the German Archaeological Institute, the Nasca-Palpa Project has mounted a systematic, multidisciplinary study of the ancient people of the region, starting with where and how the Nasca lived, why they disappeared, and what was the meaning of the strange designs they left behind in the desert sand.

Od roku 1997 se rozvíjí rozsáhlá peruánsko-německá spolupráce při výzkumu poblíž Palpy dál na severu. S projektem Nazca-Palpa vedeným Islou a Markusem Reindelem z Německého archeologického ústavu bylo zahájeno systematické víceoborové studium starobylého lidu této oblasti. Začalo tím, kde a jak Nazcové bydleli, proč vlastně zmizeli a jaký význam měly zvláštní obrazce, které po sobě zanechali v pouštním písku.

39

As our plane banked into another turn, Isla, a native of the highlands who works at the Andean Institute of Archaeological Studies, kept his broad, high-cheeked face pressed to the window. “Trapezoid!” he shouted, pointing out a huge geometrical clearing looming into sight. “Platform!” he added, gesturing with his finger. “Platform!”

Jak se naše letadlo naklánělo do další zatáčky, přitiskl Isla, který se v Andách narodil a dnes pracuje v Andském institutu archeologických studií, široký obličej s vystouplými lícními kostmi k oknu. „Lichoběžník!“ vykřikl a ukazoval na obrovskou geometrickou plochu, která se objevila v našem zorném poli. „Vyvýšenina!“ dodal a mířil prstem. „Vyvýšenina!“

Platform? He was pointing at a small heap of stones at one end of the trapezoid. If Isla and his colleagues are right, such unprepossessing structures may hold a key to understanding the true purpose of the Nasca lines. The story begins, and ends, with water.

Vyvýšenina? Ukazoval na hromádku kamení na jednom konci lichoběžníku. Pokud mají Isla a jeho kolegové pravdu, právě tyto nenápadné stavbičky mohou poskytnout klíč k pochopení skutečného smyslu nazcánských linií. Příběh začíná a končí vodou.

THE COASTAL REGION of southern Peru and northern Chile is one of the driest places on Earth. In the small, protected basin where the Nasca culture arose, ten rivers descend from the Andes, to the east, most of them dry at least part of the year. These ten fragile ribbons of green, surrounded by a thousand shades of brown, offered a fertile hot spot for the emergence of an early civilization, much as the Nile Delta or the rivers of Mesopotamia did. “It was the perfect place for human settlement, because it had water,” says geographer Bernhard Eitel, a member of the Nasca-Palpa Project. “But it was a high-risk environment—a very high-risk environment.”

PŘÍBŘEŽNÍ OBLAST JIŽNÍHO PERU a severního Chile je jedním z nejsušších míst na Zemi. V malé, horami chráněné kotlině, kde vznikla nazcánská kultura, stéká z And na východ deset řek a většina z nich alespoň na část roku vysychá. Těchto deset křehkých zelených stuh obklopených tisícem odstínů hnědé nabízelo úrodnou kolébku rané civilizaci podobně jako nilská delta nebo řeky v Mezopotámii. „Bylo to dokonalé místo k tomu, aby se člověk usadil. Byla tam voda,“ říká člen projektu Nazca-Palpa, geograf Bernhard Eitel. „Bylo to však zároveň vysoce rizikové prostředí.“

According to Eitel and his University of Heidelberg colleague Bertil Machtle, the microclimate in the Nasca region has oscillated dramatically over the past 5,000 years. When a high-pressure system over central South America called the Bolivian High moves to the north, more rain falls on the western slopes of the Andes. When the high shifts southward, precipitation decreases, and the rivers in the Nasca valleys run dry.

Podle Eitela a jeho kolegy z univerzity v Heidelbergu Bertila Mächtla se v minulých 5 000 let mikroklima v oblasti Nazca dramaticky měnilo. Když se systém vysokého tlaku vzduchu nad centrální částí Jižní Ameriky nazývanou Bolivijská vysočina posune na sever, spadne na západní svahy And víc deště. Když se tlaková výše stočí na jih, množství srážek naopak poklesne a řeky v údolích v oblasti Nazca vyschnou.

Despite the risky conditions, the Nasca flourished for eight centuries. Around 200 B.c., the Nasca people emerged out of a previous culture known as the Paracas, settling along the river valleys and cultivating crops such as cotton, beans, tubers, lucuma (a fruit), and a shorteared form of corn. Renowned for their

Navzdory rizikovým podmínkám vzkvétala nazcánská kultura osm století. Kolem roku 200 př. n. l. se kultura Nazca vyvinula z předcházející kultury Paracas; její příslušníci se začali usazovat v údolí řek a pěstovali plodiny jako fazole, brambory, lukumu (ovoce) a kukuřici. Prosluli charakteristickou keramikou:

40

distinctive pottery, they invented a new technique of mixing about a dozen different mineral pigments in a thin wash of clay so that colors could be baked into the pottery. A famous ceramic tableau known as the Tello plaque—showing several Nasca strolling while blowing their panpipes, surrounded by dancing dogs—has been viewed as an iconic snapshot of a peaceful people whose rituals embraced music, dance, and sacred walks.

vynalezli novou techniku přimíchávání asi deseti různých minerálních pigmentů do řídké barvy nanášené na hliněné nádoby tak, aby barvy mohly být do keramiky vypáleny. Slavná keramická tzv. Tellova deska, která ukazuje několik Nazců, jak jdou a hrají na Panovy flétny a kolem nich běhají a poskakují psi, je chápána jako typická momentka ze života mírumilovného lidu, k jehož rituálům patřila hudba, tanec a posvátné obchůzky.

The theocratic capital of early Nasca times was a sand-swept mecca called Cahuachi. The site, first excavated in the 1950s by Columbia University archaeologist William Duncan Strong, is a vast, 370-acre complex featuring an imposing adobe pyramid, several large temples, broad plazas and platforms, and an intricate network of connecting staircases and corridors. In their 2003 book on Nasca irrigation systems, archaeologist Katharina Schreiber of the University of California, Santa Barbara, and Josué Lancho Rojas, a local schoolmaster and historian, point out that the Nasca River, which goes underground about nine miles to the east, resurfaces like a spring on the doorstep of Cahuachi. “The emergence of water at this point,” they write, “was almost certainly regarded as sacred in prehistoric times.”

Teokratickým hlavním městem z raných dob nazcánské kultury bylo pískem zasypané místo nazývané v současnosti Cahuachi. Naleziště, na němž začal jako první kopat v 50. letech minulého století archeolog William Duncan Strong z Kolumbijské univerzity, je rozsáhlý zhruba 150hektarový komplex s impozantní pyramidou z nepálených cihel, několika velkými chrámy, širokými náměstími a rozlehlými plošinami a poměrně spletitou sítí spojovacích schodišť a chodeb.

Archeoložka z University of California v Santa Barbaře Katharina Schreiberová a místní učitel a historik José Lancho Rojas ve své knize z roku 2003 o nazcánských zavlažovacích systémech uvádějí, že řeka Nazca, která mizí pod zemským povrchem asi 15 kilometrů východně od Cahuachi, se znovu objevuje jako pramen před jeho branami. „V prehistorické době byl nález vody na tomto místě,“ píší, „téměř jistě pokládán za posvátný.“

“Cahuachi was a ceremonial center,” says Giuseppe Orefici, an Italian archaeologist who has led the excavation for many years. “People came here from the mountains and from the coast, bringing offerings.” Among the artifacts unearthed were dozens of severed heads, typically with a braided rope strung through a hole drilled in the forehead, perhaps to allow the skull to be worn around the waist.

„Cahuachi bylo obřadní středisko,“ říká italský archeolog Giuseppe Orefici, který vedl vykopávky po mnoho let. „Lidé sem přicházeli z hor a od pobřeží a přinášeli obětní dary.“ Mezi vykopanými artefakty byly i desítky odťatých hlav s provazem provlečeným otvorem vyvrtaným do čela, snad aby bylo možné nosit lebku zavěšenou u pasu.

Elsewhere in the Nasca realm, people moved east or west along the river valleys as rainfall patterns shifted. The Peru-German archaeological initiative has explored the region from the Pacific coast to altitudes of nearly 15,000 feet in the Andean highlands. Almost everywhere they have looked they have

Nazcové se přesouvali na východ nebo na západ podél říčních toků podle toho, jak se posouvala oblast úrodu zajišťujících dešťů. Peruánsko-německý archeologický výzkum se zaměřil na oblast od pobřeží Tichého oceánu do andských výšek až 4 600 metrů. A téměř všude, kam se badatelé podívali, nacházeli

41

found evidence of Nasca villages—“like pearls in the valley margins,” says Reindel. “And near every settlement we find geoglyphs.”

početné důkazy o existenci nazcánských vesnic rozesetých „jako perly po okrajích údolí“, říká poeticky Reindel. „A poblíž každé osady nacházíme geoglyfy.“

THE PARCHED DESERT and hillsides made an inviting canvas: By simply removing a layer of dark stones cluttering the ground, exposing the lighter sand beneath, the Nasca created markings that have endured for centuries in the dry climate. Archaeologists believe both the construction and maintenance of the lines were communal activities—“like building a cathedral,” says Reindel.

VYPRAHLÁ POUŠŤ A HORSKÉ SVAHY byly lákavým plátnem. Pouhým odstraněním svrchní vrstvy tmavých kamínků pokrývajících půdu a odkrytím světlejšího písku pod nimi Nazcové vytvářeli obrazce, které v suchém podnebí přežily dlouhá staletí až do dnešních dní. Archeologové se domnívají, že linie nevytvářel a neudržoval jednotlivec, nýbrž pravděpodobně specializovaná skupina lidí „jako při stavbě katedrály“, říká Reindel.

In the hyperarid southern valleys, early Nasca engineers may have also devised a more practical way of coping with the scarcity of water. An ingenious system of horizontal wells, tapping into the sloping water table as it descends from the Andean foothills, allowed settlements to bring subterranean water to the surface. Known as puquios, these irrigation systems still water the southern valleys.

V extrémně suchých jižních údolích také dávní nazcánští inženýři vymysleli praktičtější způsob, jak se vyrovnat s nejspíš postupně vzrůstajícím palčivým nedostatkem vody. Důmyslný systém horizontálních studní napájených vodou uloženou ve svazích podhůří And umožňoval osadám přivádět na povrch podzemní vodu. Tyto zavlažovací systémy známé jako puquois slouží jako zdroj vody v jižních údolích dodnes.

Perhaps because of the adversity they faced, the Nasca people seem to have been remarkably “green.” The creation of the puquios displayed a sophisticated sense of water conservation, since the underground aqueducts minimized evaporation. The farmers planted seeds by making a single hole in the ground rather than plowing, thus preserving the substructure of the soil. During a visit to a Nasca site called La Muna, Isla pointed out layers of vegetative matter in the walls of buildings and terraces that marked the rocky hillside settlement. The Nasca, he said, recycled their garbage as building material. “It’s a society that managed its resources very well,” he said. “This is what Nasca is all about.”

Snad kvůli nepříznivým podmínkám, s nimiž se museli vyrovnávat, byli zřejmé Nazcové pozoruhodně ekologičtí. Kopání horizontálních studní je sofistikovaný způsob šetření vodou, protože podzemní akvadukty minimalizovaly odpařování. Zemědělci seli semena tak, že vyhloubili v zemi jednu jamku, neobraceli půdu orbou, a tak zachovávali jednotlivé vrstvy půdy na svém místě. Při návštěvě naleziště v oblasti Nazca nazvaného La Muña ukazoval Isla na vrstvy vegetační hmoty ve zdech budov a teras typické pro kamennou osadu na svahu kopce. Nazcové, jak říkal, důmyslně recyklovali odpad jako stavební materiál. „Byla to společnost, která uměla se svými zdroji velmi dobře pracovat,“ řekl. „To bylo pro lid Nazca charakteristické.“

TO MOST PEOPLE TODAY, Nasca is all about the lines. But although the Nasca were certainly the most prolific makers of geoglyphs, they were not the first. On a hillside abutting a plateau south of Palpa sprawl three stylized human figures, with buggy eyes and

VĚTŠINA LIDÍ SI DNES SPOJUJE kulturu Nazca pouze se známými liniemi a obrazci. Avšak Nazcové – i když jistě byli pilnými tvůrci geoglyfů – nebyli v této zemi zdaleka první. Na svahu přiléhajícím k plošině jižně od Palpy se rozprostírají tři stylizované lidské

42

bizarre rays of hair, that date to at least 2,400 years ago—earlier than almost any textbook date for the start of the Nasca civilization. Reindel’s group has attributed no fewer than 75 groups of geoglyphs in the Palpa area to the earlier Paracas culture. These Paracas geoglyphs, which often depict stylized humanlike figures, in turn share distinct visual motifs with even earlier images carved in stone, known as petroglyphs. During a recent foot survey of a suspected Paracas site high in the Palpa River Valley, Isla came across a petroglyph of a monkey—a surprising, earlier incarnation of the famous Nasca geoglyph he had pointed out to me on the pampa below our plane.

postavy s vypoulenýma očima a bizarními paprsky vlasů. Jsou staré nejméně 2 400 let, výrazně tedy předcházejí počátek nazcánské kultury uváděný v učebnicích. Reindelův tým připisuje minimálně 75 skupin geoglyfů v oblasti Palpy dřívější paracaské kultuře. Tyto paracaské geoglyfy, které často zobrazují stylizované lidské postavy, viditelně obsahují motivy nacházené na dokonce ještě starších obrazcích vyrytých do kamene a známých jako petroglyfy. Během docela nedávné pěší prohlídky předpokládaného paracaského naleziště vysoko v údolí řeky Palpy narazil Isla na petroglyf znázorňující opici – byla to opravdu překvapivě shodná dřívější verze slavného nazcánského geoglyfu, který mi ukazoval v pampě pod naším letadlem.

These new findings make an important point about the Nasca lines: They were not made at one time, in one place, for one purpose. Many have been superimposed on older ones, with erasures and overwritings complicating their interpretation; archaeologist Helaine Silverman once likened them to the scribbling on a blackboard at the end of a busy day at school. The popular notion that they can be seen only from the air is a modern myth. The early Paracas-era geoglyphs were placed on hillsides where they could be seen from the pampa. By early Nasca times the images—less anthropomorphic, more naturalistic—had migrated from the nearby slopes to the floor of the pampa. Almost all of these iconic animal figures, such as the spider and the hummingbird, were single-line drawings; a person could step into them at one point and exit at another without ever crossing a line, suggesting to archaeologists that at some point in early Nasca times the lines evolved from mere images to pathways for ceremonial processions. Later, possibly in response to explosive population growth documented by the German-Peruvian team, more people may have participated in these rituals, and the geoglyphs took on open, geometrical patterns, with some trapezoids stretching more than 2,000 feet. “Our idea,” Reindel says, “is that they weren’t meant as images to be seen anymore, but stages to be walked upon, to be

Podobné nové nálezy přinášejí významný poznatek o nazcánskych liniích: nevznikly současně, na jednom místě a s jediným cílem. Mnohé z nich byly vytvořeny na mnohem starších předlohách, které byly překrývány a přetvářeny, což však velice komplikuje jejich interpretaci. Archeoložka Helaine Silvermanová to jednou přirovnala k čmárání po počmárané školní tabuli na konci vyučování. Populární názor, že je lze vidět pouze shora, se tak ukázal jako ryze moderní mýtus. Rané geoglyfy z doby kultury Paracas byly umístěny na horských svazích a bylo možné pozorovat je z pampy. V rané době Nazců se geoglyfy – znázorňující méně často člověka a častěji živočišné a rostlinné zástupce říše přírody – přesunuly z blízkých svahů na plochu pampy. Téměř všechny symbolické zvířecí motivy, například pavouk nebo kolibřík, byly vytvořeny jednou čarou.

Člověk do nich mohl vstoupit v jednom místě a vystoupit na jiném, aniž by některou linii překročil. To archeologům naznačuje, že v dobách raných Nazců se linie v jistém okamžiku vyvinuly a z pouhých spíše dekorativních obrazců se staly cesty pro obřadní procesí. Později se patrně – jako odezva na populační explozi dokumentovanou německo-peruánským týmem – těchto rituálů účastnilo stále víc lidí a geoglyfy získaly formu obrovských otevřených geometrických obrazců s tím, že některé lichoběžníky se rozpínají do

43

used for religious ceremonies.” šíře víc než 600 metrů. „Myslíme si dnes,“ říká Reindel, „že už nebyly míněny jako obrazce, na které se mají lidé dívat. Byla to místa, po kterých se má chodit, která mají být využívána pro rituální náboženské obřady.“

Those ancient acts of worship have left their traces in the ground itself. Between 2003 and 2007 Tomasz Gorka and Jörg Fassbinder, geophysicists at the Bavarian State Department of Monuments and Sites, took measurements of the Earth’s magnetic field on a trapezoid near Yunama, a village outside Palpa, and on other lines nearby. Subtle perturbations in the magnetic signal indicated that the soil had been compacted by human activity; especially around the platforms. Karsten Lambers, another member of the Nasca-Palpa Project, had meanwhile collected positional data and precise measurements of sight lines across hundreds of geoglyphs. The data showed that the trapezoids and other geometric shapes were constructed where they would be visible from a number of vantage points. The team concluded that they were places where “social groups acted and interacted, and spectators in the valleys and on other geoglyph sites were able to watch and observe.”

I dávné náboženské obřady tam zanechaly své stopy. Mezi léty 2003 a 2007 měřili geofyzikové Tomasz Gorka a Jörg Fassbinder na lichoběžníku poblíž vesnice Yunama blízko Palpy a na jiných okolních liniích zemské magnetické pole. Jemné odchylky signálu naznačovaly, že půda zde byla zhuštěná lidskou aktivitou, zejména v okolí vyvýšenin a plošin. Karsten Lambers, další člen projektu Nazca-Palpa, mezitím shromažďoval poziční údaje a přesná měření pohledů z různých blízkých bodů u stovek geoglyfů. Údaje ukazovaly, že lichoběžníky a další geometrické obrazce byly budovány tam, kde byly viditelné z řady stanovišť. Tým dospěl k závěru, že to byla místa, kde „docházelo k akcím a interakcím společenských skupin a diváci v údolí a na místech jiných geoglyfů je mohli sledovat a pozorovat“.

CERRO BLANCO, among the tallest sand dunes in the world, rises pale and stark out of the surrounding bowl of sere Andean foothills, dominating the physical and spiritual landscape of the southern Nasca valleys. For centuries the Andean people have worshipped deities embodied in mountains such as Cerro Blanco. According to Johan Reinhard, a National Geographic explorer-in-residence, the mountains have traditionally been associated—mythologically, if not geologically—with water sources. The Nasca potsherds littering the path to the summit of Cerro Blanco would suggest the connection runs deep into the past.

CERRO BLANCO, jedny z nejvyšších písečných dun na světě, vystupují jako bledé a holé útvary ze suchého podhůří And a dominují fyzické a spirituální krajině jižních údolí oblasti Nazca. Obyvatelé And po dlouhá staletí uctívali božstva ztělesněná útvary jako Cerro Blanco. Podle badatele a spolupracovníka NGS Johana Reinharda byly hory tradičně spojovány, i když nejspíš ne ještě geologicky, tak alespoň mytologicky se zdroji vody. Střepy nádob z doby Nazců, které se hojně nacházejí na cestě k vrcholu Cerro Blanco, naznačují, že toto pojítko sahá hluboko do minulosti.

In 1986 Reinhard reported finding ruins of a ceremonial stone circle at the summit of Illakata, at over 14,000 feet one of the tallest mountains feeding runoff to the Nasca drainage system. Along with other traces of ritual activity at the top of Nasca watersheds, the discovery led him to propose that one of

V roce 1986 oznámil Reinhard nález rozvalin obřadního kamenného kruhu na samém vrcholu hory Illakata, jež je svou výškou přes 4 200 metrů jednou z těch nejvyšších, které napájely stékající dešťovou vodou nazcánský vodovodní a zavlažovací systém. Spolu s dalšími stopami po rituálních aktivitách na

44

the main purposes of the Nasca lines was related to the worship of mountain deities, including Cerro Blanco, because of their connection to water.

vrcholcích nazcánských vodních zdrojů ho tento objev přivedl k logické myšlence, že jeden z hlavních účelů nazcánskych linií souvisí podle všeho s uctíváním horských božstev (včetně Cerro Blanco) kvůli jejich spojení s vodou. Nedávný výzkum tuto Reinhardovu hypotézu podpořil.

Recent research has bolstered the hypothesis. In the highlands farther north, where wild vicunas wander near the headwaters of the Palpa River, I joined Reindel and his team on a scramble to the top of a sacred mountain known locally as Apu Llamoca. (In the indigenous language, apu is the word for “deity.”) At the summit of this dark volcanic dike, Reindel showed me a worship circle with ceramic potsherds the team had found in 2008 and nearby, a semicircular structure almost exactly like the one Reinhard had reported finding on Illakata.

V kopcích dál na severu, kde se kolem pramenů řeky Palpy potulují divoké vikuně, jsem se přidal k Reindelovi a jeho týmu. Škrábali jsme se na posvátnou horu, které místní říkají Apu Llamoca. (V domorodém jazyce je apu výraz pro božstva hor.) Na vrcholu mi Reindel ukázal obřadní kruh s keramickými střepy, který tam jeho tým objevil v roce 2008, a poblíž půlkruhovou stavbu téměř stejnou, na jakou narazil Reinhard na vrcholu hory Illakata.

For the Nasca-Palpa Project researchers, however, the real epiphany connecting Nasca sacred rituals to water worship occurred in 2000, on the trapezoid that dominates the desolate plateau near the village of Yunama. The archaeologists had frequently noticed large, man-made mounds of stones at the end of such trapezoids, which they suspected were ceremonial altars. As Reindel excavated his way through one mound, uncovering smashed potsherds, crayfish shells, vegetable remains, and other relics that clearly represented ritual offerings, he came upon fragments of a large seashell of the genus Spondylus, distinctive for its creamy, coral-like hues and spiky outer surface. It appears in the coastal waters off northern Peru only during El Niño events and is thus associated with the arrival of rainfall and agricultural fertility.

Souvislost mezi posvátnými rituály Nazců a uctíváním vody si badatelé z projektu Nazca-Palpa reálně uvědomili v roce 2000 na lichoběžníku, který dominuje pusté plošině poblíž vesnice Yunama. Archeologové často zaznamenávali na konci lichoběžníků rozsáhlé, uměle vytvořené mohyly z kamenů, což podle jejich předpokladu byly obřadní oltáře. Když Reindel opatrně prozkoumával jednu z těchto mohyl a nacházel rozbité střepy, račí krunýře, rostlinný materiál a další pozůstatky, které evidentně představovaly rituální obětiny, narazil na fragmenty lastur rodu Spondylus typických svými smetanově korálovými odstíny a špičatými výrůstky na povrchu. Tento druh lastur se objevuje v pobřežních vodách na severu Peru pouze během jevu El Niňo. Souvisí tak s příchodem dešťů a úrodností zemědělské půdy.

“The Spondylus shell is one of the few items of Andean archaeology that has been well studied,” Reindel says. “It’s a very important religious symbol for water and fertility. Like incense in the Old World, it was brought from far away and is found in specific contexts, such as funerary objects and on these platforms. It was connected in certain activities to praying for water. And it’s clear,” he adds, “in this area,

„Schránka rodu Spondylus je jedním z několika předmětů andské archeologie, které byly prozkoumány,“ říká Reindel. „Je to velmi důležitý náboženský symbol vody a úrodnosti. Podobně jako kadidlo ve Starém světě byla odnášena z oltáře a nalézáme ji ve specifických kontextech, například mezi pohřebními předměty a na těchto plošinách. Byla součástí modliteb o vodu. A je nepochybné,“ dodává,

45

water was the key issue.” „že voda byla v této oblasti klíčovou záležitostí.“

ULTIMATELY, ALL THOSE offerings and prayers went unanswered.

NAKONEC VŠAK všechny ty oběti a modlitby nebyly vyslyšeny.

In 2004, at a site called La Tiza in the southern Nasca region, overlooking the dry Aja River, archaeologist Christina Conlee made a grim discovery while excavating a Nasca tomb. The first part of the skeleton to emerge from the dirt was not the skull, but the neck bones. “We could see the vertebrae sitting on top,” Conlee told me. “The person was seated, with arms crossed and legs crossed, and no head.”

V roce 2004 – na nalezišti nazvaném La Tiza na jihu oblasti Nazca – učinila archeoložka Christina Conleeová se svým týmem během vykopávek jednoho hrobu v okolí vyschlé řeky Aja ponurý objev. První částí kostry, která se objevila v hlíně, nebyla lebka, nýbrž krční páteř. „Nejdřív jsme nahoře uviděli obratle,“ řekla mi Conleeová. „Ten člověk tam prostě seděl, měl zkřížené ruce i nohy, byl však bez hlavy.“

Cut marks on the protruding neck bones probably indicate the head had been severed by a sharp obsidian knife. Underscoring the point, a ceramic pot known as a head jar rested against the elbow of the skeleton; it depicted a typically decapitated “trophy head,” out of which grew an eerie, Halloween-like tree trunk with eyes. According to Donald Proulx, an expert on Nasca pottery and professor emeritus at the University of Massachusetts Amherst, the style of the jar suggests a tentative date of A.D. 325 to 450.

Stopy na vystupujících částech krční páteře ukazují, že hlava byla patrně oddělena ostrým obsidiánovým nožem. Vše ještě podtrhuje skutečnost, že o loket kostry se opírala keramická nádoba představující jakousi náhradu za hlavu. Byla na ní zobrazena typicky oddělena „trofejní hlava“, z níž vyrůstá poněkud strašidelný kmen stromu s očima. Podle Donalda Proulxe, odborníka na nazcánskou keramiku a emeritního profesora University of Massachusetts v Amherstu, odpovídá zpracování nádoby období let 325 až 450 n. l.

Everything about the burial—the posture of the skeleton, the head jar, and the posture of the body—indicates a deliberate, respectful interment. “You’re not going to do that with your enemy,” said Conlee, a researcher at Texas State University. Isotope analysis of the young man’s bones make clear that he had lived in the immediate vicinity and was thus a local person rather than a foreign enemy captured in war. Conlee suspects the skeleton represents a ritual sacrifice. “Although we find trophy heads spread throughout the Nasca period,” she said, “there are some indications that they became more common in the middle and late period, and also at times of great environmental stress, perhaps drought. If this was a sacrifice, it was made to appease the gods, perhaps because of a drought or crop failure.”

Všechno kolem nalezeného pohřbeného těla, pozice kostry, nádoba místo hlavy a konečně i způsob jeho uložení, ukazuje na dopodrobna promyšlený a s úctou uspořádaný pohřeb. „Tak byste nepohřbili nepřítele,“ vysvětlovala Conleeová, badatelka z Texas State University. Izotopová analýza kostí mladého muže ukázala, že žil v bezprostředním okolí, a byl to tedy spíš jeden z místních obyvatel než nějaký cizí nepřítel zajatý ve válce. Conleeová předpokládá, že kostra představuje rituální oběť. „Ačkoli se trofejní hlavy objevují v celém období Nazců,“ řekla, „existují náznaky, že byly častější ve střední a pozdní době a také v dobách velkého stresu způsobeného vlivem životního prostředí, pravděpodobně sucha. Pokud to byla oběť, měla usmířit bohy, snad v době sucha nebo neúrody.“

46

There is little question that water—or more precisely, its absence—had assumed paramount importance by the endgame of the Nasca culture, roughly between A.D. 500 and 600. In the Palpa area, geophysicists have traced the creep of the eastern margin of the desert about 12 miles up the valleys between 200 B.C. and A.D. 600, reaching an altitude of some 6,500 feet. Similarly, the population centers in the river oases around Palpa moved farther up the valleys, as if they were trying to outrun the arid conditions. “At the end of the sixth century A.D.,” Eitel and Machtle conclude in a recent paper, “the aridity culminated and the Nasca society collapsed.” By An. 650, the more militaristic Wari (Huari) Empire, which expanded from its base in the central highlands, had supplanted the Nasca in the southern desert region.

Není pochyb o tom, že ke konci nazcánské kultury, zhruba v letech 500 až 600 n. I., nabývala voda, nebo přesněji její narůstající nedostatek, klíčový význam. V oblasti Palpa geofyzikové zjistili, že východní okraj pouště postoupil mezi lety 200 a 600 n. I. asi o 20 kilometrů do údolí a dosahoval až do nadmořské výšky 2 000 metrů. Proto se i osady v říčních oázách kolem Palpy posouvaly nahoru, jako by se snažily utéct před suchem. „Na konci šestého století našeho letopočtu,“ uzavírají Eitel a Mächtle ve svém nedávném článku, „dosáhlo sucho vrcholu a společnost Nazců se docela zhroutila.“

“It wasn’t just climate conditions that caused the collapse of the early Nasca culture at Cahuachi, and we can say the same thing for the end of Nasca culture in general,” Johny Isla told me. “A state of crisis was provoked because water was more prevalent in some valleys than in others, and the leaders of different valleys may have been in conflict.”

„Nebyly to však jen klimatické podmínky, co způsobilo pád dávné nazcánské kultury v Cahuachi, a totéž můžeme říct o konci této kultury obecně,“ řekl mi Johny Isla. „Krizový stav nastal proto, že v některých údolích bylo víc vody než v jiných a náčelníci jednotlivých údolí patrně vstupovali do konfliktů.“

THE LEGACY OF THE NASCA lives on in the lines, of course, and although most people come to admire them from the air, what l’d seen and heard convinced me that you can’t truly understand the geoglyphs unless you experience them at ground level. In one conversation, Isla had described to me the sensation of walking upon those sacred paths. “You can feel it,” he said. Curious about that feeling, I asked him if we could walk several lines on the Cresta de Sacramento, a small ridge north of the town of Palpa.

ODKAZ NAZCŮ SAMOZŘEJMĚ ŽIJE dál v jejich liniích. A i když je většina lidí přichází obdivovat ze vzduchu, to, co jsem viděl a slyšel, mě přesvědčilo, že geoglyfy nemůžete skutečně pochopit, pokud je nepoznáte na zemi. Isla mi jednou líčil, jaký je to pocit, když člověk chodí po oněch posvátných cestách. „Prostě to cítíš,“ řekl. Byl jsem hodně zvědavý, proto jsem ho požádal, zda se můžeme projít několika liniemi na Cresta de Sacramento, malém hřebeni severně od města Palpa.

We met at dawn on a winter morning in August, with fog streaming through the valley below us and the sun still trapped behind the Andean foothills to the east. As we picked our way across a large trapezoid on the floor of the desert plateau, Isla cautioned me to walk carefully and tended to the sacred landscape like a groundskeeper, tamping disturbed stones back into place as if they were golf divots.

Sešli jsme se jednoho zimního srpnového rána za svítání. V údolí pod námi se válela mlha a slunce se ještě schovávalo za kopci na úpatí And na východě. Vydali jsme se po velkém lichoběžníku na pouštní plošině a Isla mě upozornil, abych našlapoval opatrně, choval se k posvátné krajině jako její správce a vracel uvolněné kamínky zpátky na místo, jako by to byly drny vytržené holí na golfovém hřišti. Po

47

After several minutes of an odd tiptoeing hike, we found ourselves standing in the lanes of an ancient spiral—another common form of Nasca geoglyph.

několika minutách podivné chůze po špičkách jsme se ocitli v kruzích starobylé spirály, dalšího známého geoglyfu Nazců.

As we walked around the path of the spiral, my feet naturally drew me face-to-face with every point in the compass of the surroundings: the Palpa Valley to the south, the coastal mountains to the west, the local “sacred mountain” (Cerro Pinchango) to the north, and to the east, the foothills of the Andes, with their godlike power to feed the fragile rivers that curl through the Nasca drainage, watering the seeds of civilization sown in this otherwise arid environment. If I had stepped into the vortex of this curving itinerary in ancient times, I would also have been compelled to face my fellow worshippers walking the same path. Such a Nasca prayer walk, I realized, would have reinforced both sacred and social relationships.

Jak jsme procházeli po cestičce oné spirály, nohy mě jaksi samozřejmě obracely tváří přímo k jednotlivým bodům na kompasu okolní krajiny: na jihu k údolí Palpa, na západě k příbřežním horám, na severu k místní posvátné hoře (Cerro Pinchango) a na východě k předhůří And s jejich božskou silou napájet křehké řeky, které se klikatí oblastí Nazca a dodávají vláhu semenům civilizace zasetým do tohoto jinak vyprahlého prostředí. Kdybych vstoupil do víru této točité cesty v dávných dobách, viděl bych zároveň i ostatní účastníky této pouti jdoucí stejnou cestou. Uvědomil jsem si, že tato nazcánská modlitba v chůzi upevňovala posvátné i společenské vztahy.

“Look!” Isla suddenly exclaimed. The sun had risen above the foothills, and the slanting morning light was projecting our long shadows across the geoglyph. The spiral fairly hovered above the landscape, its boundaries of piled rock etched in sharp relief.

„Podívej,“ zvolal náhle Isla. Slunce vystoupilo nad hory a šikmé ranní paprsky promítaly naše dlouhé stíny přes geoglyfy. Spirála se jako by vznášela nad krajinou a její linie z navršených kamenů vytvářely ostrý reliéf.

As my footsteps continued around the curves of the spiral, it occurred to me that one of the most important functions of the “mysterious” Nasca lines is no mystery at all. The geoglyphs surely provided a kinetic, ritualistic reminder to the Nasca people that their fate was tied to their environment—its natural beauty, its ephemeral abundance, and its life-threatening austerity. You can read their reverence for nature, in times of plenty and in times of desperate want, in every line and curve they scratched onto the desert floor. When your feet inhabit their sacred space, even for a brief and humbling moment, you can feel it.

Když jsem šel po spirále, napadlo mě, že jedna z nejdůležitějších funkcí „tajemných“ linií v Nazce není vůbec tajemná. Geoglyfy jistě Nazcům rituálně připomínaly, že jejich osud je spjat s jejich prostředím, jeho přírodní krásou, pomíjivou hojností a život ohrožující strohostí. Z každé linie a křivky, kterou vyhloubili do plochy pouště, můžete vyčíst jejich úctu k přírodě v dobách hojnosti i v časech zoufalého nedostatku. Když vstoupíte do jejich posvátného prostoru, dokonce jen na krátký okamžik plný pokory, můžete to cítit.

Restless Spirits Neklidní duchové

In China, ancient human sacrifice has given way to modern tomb-tending ceremonies, but the dead still make

Starověké lidské oběti sice v Číně ustoupily moderním obřadům péče o hroby, mrtví

48

demands. však stále žádají své.

Ghost warriors, sculpted 2,200 years ago to accompany China’s first emperor into eternity, were to serve in a carefully planned afterlife – along with bureaucrats, beasts, and entertainers.

Přízrační bojovníci vytvoření před 2 200 lety s cílem doprovodit prvního císaře Číny na věčnost měli sloužit v pečlivě plánovaném posmrtném životě – spolu s úředníky, zvířaty a baviči.

Grave goods serve the needs of the dead; elaborate design signaled status. Clockwise from above: A wine container, a cauldron supported by fantastical birds, and a plump-legged vessel let ancestors perform afterlife ceremonies. An ox did otherwordly plowing; cherished jade adorned a queen’s grave. Far left a spiky crowned tomb guard kept evil at bay.

Sakrální předměty sloužily potřebám mrtvých; složitý vzor označoval postavení. Ve směru hodinových ručiček shora: nádoba na víno, kotlík nesený fantastickými ptáky a nádoba na buclatých nožkách umožňovaly předkům provádět obřady v posmrtném životě. A konečně dole vlevo: strážce hrobu s ježatou korunou na hlavě drží zlo na uzdě.

Wearing brass bridle fittings, a horse (above) was killed and placed in the grave of a Shang noble some 3,000 years ago, when such sacrifices were common. Clay bowls and jars (right) that four females may have used in life were included in a rare group burial some 6,000 to 7,000 years ago.

Kůň (nahoře) v postroji s bronzovou uzdou byl zabit a uložen do hrobu šangského šlechtice asi před 3 000 let, kdy byly takové oběti běžné. Hliněné misky a džbány (vpravo), které čtyři ženy asi za svého života používaly, byly do skupinového hrobu vloženy před 6 000 či 7 000 let.

Dressed in mourning white, the family of farmwife Zhang Guilan buries her in her Shaanxi Province village. Outside the crypt, youngest son Sun Lin Hu reaches for foil-wrapped ingots, symbols of wealth to meet afterlife needs. In cities the dead are typically cremated.

Rodina selky Čang Kuej-lan oblečená ve smuteční bílé pohřbívá zemřelou ve vesnici provincie Šen-si. Před kryptou nejmladší syn Sun Lin-chu sahá pro ingoty zabalené do fólie; jsou to symboly bohatství k uspokojení potřeb na onom světě. Ve městech se mrtví obvykle spalují.

Wooden attendants stood watch in a Zhou king’s tomb in Liangdai centuries before the terra-cotta army was created. Today mourners burn paper effigies (right) to ensure that relationship live on after death.

Dřevěné služebnictvo drželo stráž v hrobce čouského krále v Liang-taji několik století předtím, než byla vytvořena terakotová armáda. Dnešní truchlící pálí papírové figurky, aby se vztahy udržely i po smrti.

IN THE VILLAGE OF SPRING VALLEY, PEOPLE RARELY SPOKE OF THE DEAD, AND THEY DIDN’T LIKE TO reminisce. “This place was always so poor,” villagers said if l asked about the old days, and then they fell silent. They had few old photographs and only a handful of written records. The Great Wall stood nearby but even those impressive ruins didn’t inspire much interest. In 2001, l began renting a home in the village, partly because l was curious about the region’s history, but soon I realized that glimpses of the past were fleeting. Like most Chinese of the current generation, the villagers focused on today’s opportunities: the rising prices for local crops, the construction boom that was bringing new jobs to Beijing, less than

VE VESNICI ZVANÉ ÚDOLÍ PRAMENŮ LIDÉ ZŘÍDKA MLUVÍ O MRTVÝCH A NERADI SE ODDÁVAJÍ vzpomínkám. „Toto místo bylo vždycky chudé,“ řekli vesničané, když jsem se vyptával na staré časy, a pak se odmlčeli. Měli několik starých fotografií a pouze hrst písemných záznamů. Velká zeď stojí nedaleko, avšak ani tyto působivé ruiny nevyvolaly více zájmu. Od roku 2001 jsem si začal ve vesnici najímat dům, částečně i proto, že jsem byl zvědavý na dějiny oblasti. Brzy jsem však zjistil, že záblesky minulosti jsou velmi prchavé. Jako většina Číňanů soudobé generace i vesničané se soustřeďují na dnešní příležitosti: stoupající výkupní ceny místního obilí nebo stavební konjunkturu, která nabízí novou práci v

49

two hours away. Pekingu vzdáleném odsud necelé dvě hodiny.

There was only one day each year when they looked backward, in April, during the festival of Qingming. The Chinese name translates as “day of clear brightness,” and for more than a millennium it’s been celebrated in various regional forms across China. Ancestor worship goes back even further. More than 5,000 years ago, the cultures of northern China were venerating the dead through highly systemized ceremonies. Echoes of these traditions still survive today, and during my first year in the village, when the holiday came around, I accompanied my neighbors on their ritual journey to the cemetery.

Pouze jeden den v roce se ohlížejí zpátky, v dubnu během svátku Čching-ming. Tento čínský název se překládá jako „den čistého jasu“ a déle než tisíciletí se po celé Číně slavil v různých regionálních formách. Kult předků je však ještě staršího data. Před více než 5 000 let uctívaly kultury severní Číny mrtvé formou vysoce systematizovaných obřadů. Ozvěny těchto tradic dodnes přežívají, a když nastaly během mého prvního roku ve vesnici svátky, doprovázel jsem své sousedy na jejich rituální cestě na hřbitov.

Only men were allowed to participate. All of them were named Wei, and a dozen members of this extended clan left before dawn, hiking up the steep mountain behind the village. They wore simple work clothes and carried flat wicker baskets and shovels on their shoulders. They didn’t make small talk, and they didn’t stop to rest. They had the determined air of a work crew—tools at the ready, trudging past apricot trees whose fresh buds glowed like stars in the morning half-light. After 20 minutes we reached the village cemetery. It was located high on the mountain, where simple piles of dirt had been arranged in neat rows. Each row represented a distinct generation, and the men began their work on the front line, tending the graves of the most recently dead—the fathers and mothers, uncles and aunts. They weeded the mounds and piled fresh dirt atop. They left special gifts, such as bottles of alcohol or packs of cigarettes. And they burned paper grave money for use in the afterlife, the bills bearing a watermark that said, “The Bank of Heaven Co., Ltd.”

Účast je povolená pouze mužům. Všichni mají příjmení Wej a zhruba deset členů tohoto širšího klanu odešlo před rozbřeskem a vystoupalo na strmou horu za vesnicí. Byli oblečeni v jednoduchých pracovních šatech a na ramenou nesli mělké proutěné koše a lopaty. Nepovídali si mezi sebou a nezastavovali se kvůli odpočinku. Měli odhodlaný výraz pracovní čety a s připraveným nářadím se plahočili kolem broskvoní, jejichž svěží poupata probleskovala ranním šerem jako hvězdy. Po dvaceti minutách jsme dorazili k vesnickému hřbitovu. Rozkládal se vysoko na kopci a jednoduché kupy hlíny tam byly uspořádány do úhledných řad. Každá z nich představovala jinou generaci. Muži začali pracovat v přední řadě a upravili hroby mrtvých z nedávné doby – otců a matek, strýců a tet. Vytrhali plevel na hrobech a navršili na ně čerstvou hlínu. Ponechávali tam zvláštní dary, například lahve alkoholu či balíčky cigaret. A pálili papírové záhrobní peníze používané na onom světě. Bankovky měly vodotisk, jenž hlásal „Nebeská banka, s.r.o.“

Each villager paid special attention to his own close relatives, working through the rows from father to grandfather to great-grandfather. Almost none of the graves had markers, and as the men moved back in time, from row to row, they became less certain of identities. At last the work was communal, everybody pitching in for every mound, and nobody knowing who

Každý vesničan věnoval zvláštní pozornost vlastním nejbližším příbuzným, propracovával se řadou od otce k dědovi a pradědovi. Téměř žádný z hrobů přitom nebyl jednoznačně označen, a jak se muži posouvali dále v čase od řady k řadě, byli si méně jistí identifikací. Nakonec se pracovalo společně, všichni se vrhali na všechny zbývající hroby a nikdo

50

was buried beneath. The final grave stood alone, the sole representative of the fourth generation “Lau zu,” one villager said. “The ancestor.” There was no other name for the original clan member, whose details had been lost over the years.

nevěděl, kdo je pod nimi ve skutečnosti pohřben. Poslední hrob, jediný reprezentant čtvrté generace, byl osamělý. „Lao-cu,“ řekl jeden vesničan. „Předek.“ Nejstarší člen klanu, o němž se během dlouhých uplynulých let ztratily všechny podrobnosti, neměl žádné jiné jméno.

By the time they finished, morning light glowed behind eastern peaks. A man named Wei Minghe explained that each mound represented a house for the dead, and local tradition called for them to complete the Qingming ritual before dawn. “If you pour dirt on the grave before the sun comes up, it means that in the afterlife they get a tile roof,” he said. “lf you don’t make it in time, they get a thatched roof”.

Když muži končili práci, probleskovalo již za východními štíty ranní světlo a slunce se chystalo vystoupat na oblohu. Muž jménem Wej Ming-che vysvětloval, že každý hrob je domem pro mrtvého a že místní tradice jim ukládá, aby rituál Čching-ming skončili ještě před úsvitem. „Jestliže nasypeš hlínu na hrob předtím, než vyjde slunce, znamená to, že v posmrtném životě dostanou střechu z tašek,“ řekl. „Pokud to neuděláš včas, dostanou tvoji předkové střechu pokrytou drny.“

Wei Minghe was in his late 60s. He still had the rawboned build of a farmer, but now he lived in a retirement apartment in the nearby city of Huairou, although he returned faithfully each year for Qingming. Later that day I gave him a ride back to the city. When I asked him if he missed Spring Valley he said, “Before this apartment, I never lived in a place with good heat.” His view of progress made perfect sense, just like the wishes of the ancestors—tile roofs versus thatched.

Wej Ming-che se blížil sedmdesátce. Stále měl vyzáblou postavu, jakou mají rolníci, teď však žil v domově důchodců v nedalekém městečku Chuaj-žou a na svátky Čching-ming se sem každý rok věrně vracel. Později toho dne jsem ho vezl zpátky do města. Když jsem se zeptal, zda mu chybí Údolí pramenů, řekl: „Než jsem dostal byt, nikdy jsem nežil v místě s dobrým topením.“ Jeho názor na pokrok dával dokonale smysl, stejně tak jako přání předků – taškové střechy proti drnovým.

THE CHINESE VIEW of the afterlife has always been marked by qualities many Westerners would perceive as earthly. In ancient times the vision of the next world tended to be pragmatic, materialistic, even bureaucratic—values that are apparent in today’s archaeological discoveries. When royal tombs are opened, they’re usually characterized by meticulous organization and impressive wealth. The tradition of burying bodies with precious goods goes back at least as far as the fifth millennium B.C., when some tombs contained jade and pottery.

ČÍNSKÝ NÁZOR na posmrtný život se vždy vyznačoval rysy, které by mnozí lidé ze Západu vnímali jako velice pozemské. Ve starých dobách býval pohled na onen svět pragmatický, materialistický, dokonce byrokratický – tyto hodnoty jsou patrné v soudobých archeologických objevech. Když se otevírají královské hroby, obvykle poskytují jasné důkazy, že byly vybudovány s až přepečlivou organizací a také impozantním bohatstvím. Tradice pohřbívání těl spolu s drahocennými předměty se přitom datuje přinejmenším do pátého tisíciletí př. n. I., kdy některé hroby obsahovaly jadeit a keramiku.

It’s not until the Shang, a culture that flourished in northern China from roughly 1600 to 1045 B.C., that we have written evidence of how people viewed the afterlife.

Ovšem až z doby Šang, kultury, která kvetla v severní Číně přibližně mezi lety 1600 a 1045 př. n. l., máme písemné doklady o tom, jak lidé pohlíželi na posmrtný život. Nejstarší známé

51

The earliest known Chinese writing appears on Shang oracle bones — ox scapulae and turtle shells used in rituals at the royal court. Cracked and interpreted, the bones were a means of communicating with the unseen world, including passing messages to ancestors of the royal family. “We ritually report the king’s sick eyes to Grandfather Ding.” “As to the coming of the Shaofang [an enemy], we make ritual report to Father Ding.”

čínské nápisy se objevují na šangských věštebných kostech – hovězích lopatkách a želvích krunýřích používaných v obřadech na královském dvoře. Kosti, popraskané a dešifrované, byly prostředky komunikace s neviditelným světem včetně vzkazů předávaných předkům královské rodiny. „Obřadně hlásíme královy nemocné oči dědečkovi Tingovi.“ „Podáváme rituální hlášení otci Tingovi ohledně příchodu Šao-fangů (nepřítele).“

The dead were believed to have great power over daily events. Unhappy ancestors could cause illness or disaster among the living, and many oracle bones refer to human sacrifices meant to appease these spirits. At one complex of tombs in Henan Province, excavations have uncovered more than 1,200 sacrificial pits, most of which contain human victims. An archaeologist once told me that he had counted 60 different ways a person could be killed during a Shang ceremony. But he also reminded me that these were rituals, not murder and mayhem. From the Shang perspective, human sacrifice was simply part of a remarkably well organized system. The Shang kept a strict calendar, with certain sacrificial days devoted to certain ancestors. They were meticulous almost to the point of scientific inquiry. In one instance, a diviner patiently made 70 individual oracle-bone cracks in order to determine which ancestor was responsible for a living king’s toothache.

Věřilo se, že mrtví předkové mají velkou moc nad každodenními událostmi. Nešťastní předkové mohli živým přivodit nemoci nebo pohromu a mnoho věštebných kostí informuje o lidských obětech určených k usmíření těchto duchů. V jednom hrobovém komplexu v provincii Che-nan se při vykopávkách objevilo více než 1 200 obětních jam, z nichž většina dokonce obsahuje lidské oběti. Jeden archeolog mi jednou řekl, že napočítal přinejmenším 60 různých způsobů, jak může být člověk během šangského obřadu zabit. Také mne ovšem upozornil, že to byly rituály, ne vražda nebo zmrzačení. Z hlediska Šangů byla lidská oběť jednoduše částí pozoruhodně dobře organizovaného systému. Šangové se drželi přesného kalendáře, v němž byly konkrétní obětní dny věnovány konkrétním předkům. Byli tak pečliví, že se to téměř blížilo vědeckému bádání. V jednom případě věštec trpělivě vyhloubil 70 samostatných důlků do věštební kosti, aby určil, který z předků je odpovědný za bolest zubů žijícího krále.

As for the dead, they functioned in an extensive bureaucracy. Royal names were changed after death to mark the transition to new roles. The purpose of ancestor worship was not to remember the way people had been in life. Instead, it was about currying favor with the departed, who’d been given distinct responsibilities. Many oracle-bone inscriptions request that an ancestor make an offering of his own to an even higher power.

Co se tyče mrtvých, fungovali v poměrně rozsáhlé byrokracii. Královská jména se po smrti měnila, aby se označil přechod do nových rolí. Smyslem kultu předků pak nebylo připomínat, jací byli za živa. Naopak, ucházeli se tím o přízeň zesnulého, jemuž byly přiděleny jasné povinnosti. Mnohé nápisy na věštebných kostech žádají, aby předek přinesl svou vlastní oběť ještě vyšší moci.

David N. Keightley, a historian at the University of California, Berkeley, told me that he’s particularly struck by how oracle-bone inscriptions convey a sense of hierarchy and

David N. Keightley, historik z Kalifornské univerzity v Berkeley, mi řekl, že je ohromený tím, jak nápisy na věštebných kostech vyjadřují smysl pro hierarchii a řád. „Ti, kdo zemřeli

52

order. “The more recently dead deal with the small things; the ones who have been dead for longer deal with the bigger things,” he said. “This is a way to organize the world.”

úplně nedávno, se zabývají malými věcmi; ti, kteří jsou mrtví již déle, řeší větší záležitosti,“ řekl. „To je způsob, jak organizovat svět.“

After the Shang collapsed in 1045 B.C., divination using oracle bones was continued by the Zhou, a dynasty that ruled parts of northern China until the third century B.C. But the practice of human sacrifice gradually became less common, and royal tombs began to feature mingqi, or spirit objects, as substitutes for real goods. Ceramic figurines took the place of people. The terra-cotta soldiers commissioned by China’s first emperor, Qin Shi Huang Di, who united the country under one dynasty in 221 B.C., are the most famous example. This army of an estimated 8,000 life-size statues was intended to serve the emperor in the hereafter.

Po pádu Šangů v roce 1045 př. n. l. převzali věštění pomocí věštebných kostí Čouové, dynastie, která vládla částem severní Číny až do třetího století př. n. I. Dřívější praxe lidských obětí se však postupně stávala méně obvyklou a královské hroby se začaly vyznačovat ming-čchi, čili hrobovými objekty jako náhradou skutečných předmětů. A hlavně – keramické figuríny nahradily lidi. Terakotoví vojáci vytvoření na pokyn prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-tiho, jenž sjednotil zemi pod vládou jedné dynastie v roce 221 př. n. I., jsou nejslavnějším příkladem nových praktik. Tato armáda odhadem 8 000 soch v životní velikosti měla sloužit císaři v záhrobí.

The next dynasty, the Han, left a collection of funeral goods that is less military in character. The tomb of Han ling Di, who ruled from 157 to 141 B.C., has yielded an amazing array of spirit goods designed to reflect the needs of everyday life: reproductions of pigs, sheep, dogs, chariots, spades, saws, adzes, chisels, stoves, measuring devices. There are even official chops, or ink stamps, to be used by netherworld bureaucrats.

Další čínská dynastie, Chanové, zanechala soubor hrobových předmětů méně vojenského charakteru. Hrob Ghan Ťing-tiho, jenž vládl od roku 157 do roku 141 př. n. l, přinesl pro archeology překvapující množství zádušních objektů navržených tak, aby odrážely potřeby každodenního života: napodobeniny vepřů, ovcí, psů, vozů, rýčů, pil, teslic, lopat, pícek, pomůcek na měření. Jsou tam dokonce úřední pečeti neboli tušová razítka určená pro byrokraty onoho světa.

In a culture as rich and ancient as China`s, the line from past to present is never perfectly straight, and countless influences have shaped and shifted the Chinese view of the afterlife. Some Taoist philosophers didn’t believe in life after death, but Buddhism, which began to influence Chinese thought in the second century A.D., introduced concepts of rebirth after death. Ideas of eternal reward and punishment also filtered in from Buddhism and Christianity.

V kultuře tak bohaté a starobylé jako v Číně není linie od minulosti do přítomnosti nikdy dokonale rovná a čínský názor na posmrtný život během tisíců let postupně vytvářely a měnily nesčetné vlivy. Někteří taoističtí filozofové například nevěřili v život po smrti, avšak buddhismus, jenž začal ovlivňovat čínské myšlení v druhém století n. l., přinesl koncepci opětovného znovuzrození po smrti. Myšlenky věčné odměny a trestu pronikaly také z buddhismu a křesťanství.

Yet many elements of early cultures such as the Shang and the Zhou remained recognizable across the millennia. The Chinese continued to worship their ancestors, and they continued to imagine the afterlife in material and bureaucratic terms. Near-death

Mnohé prvky raných kultur, jako byly Šangové a Čouové, však zůstávaly patrné po tisíciletí. Číňané pokračovali v uctívání předků a nadále si představovali onen svět v materiálních a byrokratických termínech. Zkušenosti z blížící se smrti daly vyrůst populárním legendám o

53

experiences gave rise to popular legends about how some low-level clerk in the netherworld miswrote a name on a ledger of the dead, nearly cutting a life short before the mistake was discovered.

tom, jak nějaký níže postavený úředník v záhrobí špatně napsal něčí jméno do knihy mrtvých a téměř přetrhl život krátce před tím, než byla chyba objevena.

David Keightley told me that the traditional Chinese view of death impressed him as optimistic. There’s no concept of original sin, so entering the afterlife doesn’t require a radical change. The world isn’t fatally flawed; it provides a perfectly adequate model for the next stage. “In the West, it’s all about rebirth, redemption, salvation,” he said. “In the Chinese tradition, you die, but you remain what you are.”

David Keightley mi řekl, že tradiční čínský názor na smrt na něj působí optimisticky. Není tam žádná představa dědičného hříchu, takže vstup do posmrtného života nevyžaduje žádnou radikální změnu. Svět není osudově zkažený; předkládá dokonale vhodný model pro příští etapu. „Na Západě je to vše o znovuzrození, vykoupení, spasení,“ řekl. „V čínské tradici zemřeš, avšak zůstáváš tím, čím jsi.“

Keightley believes that such ideas contributed to the stability of Chinese society. “Cultures that engage in ancestor worship are going to be conservative cultures,” he said. “You’re not going to find new things attractive, because that will be a challenge to the ancestors.”

Keightley věří, že takové ideje přispěly k dlouhodobé stabilitě čínské společnosti. „Kultury, které se zabývají kultem předků, bývají konzervativními kulturami,“ řekl. „Nepovažuje nové věci za přitažlivé, jelikož by to mohl být problém pro předky.“

CHlNA’S CURRENT CHANGES are anything but conservative, and they are hard on the dead. Cemeteries are often destroyed by building projects, and many rural Chinese have migrated to cities, making it impossible to return home for Qingming. Some try alternative forms of grave care—there are websites that allow descendants to tend “virtual tombs.” But it’s difficult to think about the past in a fast-changing country, and many traditions simply fade away.

SOUČASNÉ ZMĚNY v Číně jsou ve značném kontrastu k dávným tradicím, které zemi utvářely po tisíce let, jsou všechno jiné, jen ne konzervativní. A jsou poměrně velmi tvrdé k mrtvým. Hřbitovy se často ničí kvůli stavebním projektům a mnoho venkovských Číňanů se přestěhovalo do měst, takže je pro ně nemožné vracet se domů na Čching-ming. Někteří zkoušejí alternativní formy péče o hroby – existují webové stránky, které umožňují potomkům pečovat o „virtuální hroby“. V rychle se měnící zemi je však těžké myslet na minulost a mnohé tradice jednoduše zmizí.

Each year in Spring Valley it seems that fewer people turn out to celebrate Qingming. Yet the holiday survives, and some elements still recall ancient rituals. Village graves are organized with bureaucratic precision, each generation in its own row. Material concerns remain important: cigarettes, alcohol, and grave money for the dead. Perhaps someday even these traditions will be abandoned, but for now they still provide a link between past and present.

Každým rokem se v Údolí pramenů zdá, že Čching-ming slaví stále méně lidí. Svátek však přežívá a některé prvky stále připomínají starobylé rituály. Vesnické hroby jsou organizované s byrokratickou přesností, každá generace má svou vlastní řadu. Materiální starosti zůstávají důležité: cigarety, alkohol a záhrobní peníze pro mrtvé. Možná jednou i tyto tradice zmizí, v současnosti však stále poskytují spojení mezi minulostí a přítomností.

54

Three years after my first Qingming, only seven villagers made the journey up the mountain to the cemetery. At the top, a new grave stood in the first row, decorated with a candle that said, “Eternally young.” I asked my neighbor who was buried there.

Tři roky po mém prvním Čching-mingu, kterého jsem se zúčastnil s příslušníky rodinného klanu Wej, se na horu ke hřbitovu vydalo pouze sedm vesničanů. Na vrcholu v první řadě byl nový hrob ozdobený svíčkou, která hlásala: „Navěky mlád.“ Zeptal jsem se svého souseda, kdo je tam pohřben.

“Wei Minghe,” he said. “You gave him a ride home a few years ago. He died last year. I don’t remember which month.”

„Wej Ming-che,“ řekl. „Vezl jste ho před pár lety domů. Zemřel loni. Nepamatuji si, v kterém měsíci.“

Another man spoke up. “This is the first time we’re marking his grave.”

Ozval se další muž: „Tohle je poprvé, kdy se věnujeme jeho hrobu.“

“Last year he poured dirt on other people’s graves” somebody else said. “This year we pour dirt on his.”

„Loni sypal hlínu na hroby jiných,“ řekl někdo. „Letos my sypeme hlínu na ten jeho.“

I picked up a shovel and contributed to the mound. Somebody lit a Red Plum Blossom cigarette and stuck it upright in the dirt. Wei Minghe would have liked that touch, and he would have appreciated the timing. We were gone before dawn—the ancestors, at least for another year, could enjoy their roofs of tile.

Zvedl jsem lopatu a přihodil jsem hlínu na hrob. Někdo zapálil cigaretu značky Květ červené slivoně a zastrčil ji přímo nahoru do hlíny. Wej Ming-che by našel zalíbení v tomto drobném gestu a ocenil by načasování. Odešli jsme před úsvitem – předkové klanu Wej, přinejmenším během následujícího roku, si mohou užívat svých tašek na střechách.

The Singapore Solution Singapurské řešení

How did a sleepy little island transform into a high-tech powerhouse in one generation? It was all in the plan.

Jak se malý ostrov proměnil za jednu generaci v technologické dynamo? Všechno bylo pečlivě naplánováno.

A soldier’s image looms over military contingents rehearsing for Singapore’s National Day Parade.

Nad vojenskými jednotkami, které nacvičují na přehlídku pro oslavy výročí nezávislosti, se vznáší obraz vojáka.

On alert during the swine flu epidemic, a hostess checks a would-be patron’s temperature outside a nightclub. Singapore is among the world’s most tightly controlled societies, ever vigilant against any threat to the tiny nation’s hard-earned prosperity.

V souvislosti s epidemií prasečí chřipky měří hosteska před nočním klubem teplotu možnému zákazníkovi. Singapur je jednou z nejkontrolovanějších společností na světě. Neustále je připravená zabránit ohrožení těžce nabyté prosperity malého státu.

A custodian plucks a bit of trash off the gleaming floor of a downtown parking garage. Armies of cleaners keep the city nearly litter free. Tough laws help: Get caught dropping a cigarette butt or candy wrapper, and you’ll be fined $200. Repeat the offense, and you’ll be forced to pick up other people’s litter.

Hlídač zvedá smetí z čistotou zářící podlahy garáže. Armády metařů udržují město téměř bez odpadků. Pomáhají jim tvrdé zákony. Je-li někdo přistižen, že odhodil nedopalek cigarety nebo obal od bonbonu, čeká ho pokuta ve výši 3 500 korun. Opakovaný přestupek znamená sbírat odpadky po druhých.

55

On the Singapore Flyer, the world’s tallest Ferris wheel, $1,000 gets you butler-service dining in a capsule with a 40-story-high view. In less than 50 years this sleek island city-state has sprung up from the low-lying precincts of an aging British colonial port.

Na obřím kole, které je největší na světě, se můžete za částku rovnající se zhruba 17 000 korun najíst v kabince s výhledem jako ze 40. patra. Obslouží vás osobní číšník. Nablýskaný městský stát vyrostl za necelých 50 let z upadajícího britského koloniálního přístavu.

Birdcages dangle from poles in a public housing estate, hoisted aloft so their occupants can enjoy cool morning air. Though much of Singapore’s past has vanished, the custom of training birds for singing competitions continues. One dove may cost as much as $60,000.

Na sídlišti se na sloupech houpou ptačí klece zvednuté do výšky, aby se jejich obyvatelé mohli radovat z ranního povětří. Ačkoli mnohé ze singapurské minulosti už zmizelo, zvyk cvičit ptáky na soutěže ve zpěvu přetrval. Jedna hrdlička může stát kolem milionu korun.

Singapore uses corporal punishment to fight the drug trade: Scars from a court-ordered caning mark a man who sold small amounts of heroin. Rules governing foreign workers brought in to fill low-paying jobs are equally strict. Trained for placement as maids, Filipino and Indonesian women will be deported if they get pregnant.

Singapur používá v boji s prodejci drog tělesné tresty. Tělo muže, který prodával malé množství heroinu, je poznamenáno jizvami po soudem nařízeném bití holí. I pravidla pro přijímání zahraničních pracovníků na špatně placené práce jsou přísná. Filipínské a indonéské ženy (naproti) se školí jako služky. Když otěhotní, jsou deportovány.

A transit station is slated for the cemetery where his great-grandmother was buried, so Jerry Chua removes her remains, shading the bag holding her bones so the sun won’t harm her spirit. The family isn’t upset, says brother Joe. “There aren’t many graves left in Singapore.”

Na místě hřbitova, kde byla pochována jeho prababička, má být tranzitní stanice, Jerry Chua proto odváží ostatky. Pytel s kostmi stíní deštníkem, aby slunce neublížilo prababiččině duchu. Rodina se nezlobí, říká jeho bratr Joe. „V Singapuru už mnoho hrobů nezůstalo.“

Under construction in the city center, a casino will lure foreign tourists but allow citizens to place bets only after they pay a $70 charge meant to discourage gambling.

Contemplating the showroom amenities of a $1,000-a-square-foot condo (complete with fake skyline view), a couple is ready to invest in the Singapore dream.

Kasino, které se staví ve středu města (vlevo), bude lákat zahraniční turisty, vlastní občané však budou smět sázet, až zaplatí částku rovnající se asi tisíci korun – má je to odradit od hazardní hry. Dvojice (dole), která v předváděcí místnosti zvažuje kvality bytu v ceně zhruba 180 000 korun za metr čtvereční, se chystá investovat do singapurského snu.

If you want to get a Singaporean to look up from a beloved dish of fish-head curry—or make a harried cabdriver slam on his brakes—say you are going to interview the country’s “minister mentor,” Lee Kuan Yew, and would like an opinion about what to ask him. “The MM?Wah lau! You’re going to see the MM? Real?” You might as well have told a resident of the Emerald City that you’re late for an appointment with the Wizard of Oz. After all, LKY, as he is known in acronym-mad Singapore, is more than the “father of the country.” He is its inventor, as surely as if he

POKUD CHCETE, ABY NĚJAKÝ SINGAPUREC ZVEDL hlavu od svého oblíbeného rybího kari nebo spěchající taxikář dupl na brzdu, řekněte, že jdete dělat rozhovor s ministrem mentorem (MM) Lee Kuan Yewem a rád byste věděl, na co se ho máte zeptat. „MM? Páni! Vy jdete navštívit MM? Opravdu?“ Stejně byste mohl říct obyvateli Singapuru, že spěcháte na schůzku s čarodějem ze země Oz. LKY, jak ho v Singapuru posedlém zkratkami také znají, je přece jen víc než „otcem země“. Je jejím tvůrcem, jako kdyby ji vybudoval na vědeckém základě podle

56

had scientifically formulated the place with precise portions of Plato’s Republic, Anglophile elitism, unwavering economic pragmatism, and old-fashioned strong-arm repression.

Platónovy Republiky s jistou dávkou anglického elitářství, tvrdého ekonomického pragmatismu a staromódní vlády silné ruky.

People like to call Singapore the Switzerland of Southeast Asia, and who can argue? Out of a malarial swamp, the tiny island at the southernmost tip of the Malay Peninsula gained independence from Britain in 1963 and, in one generation, transformed itself into a legendarily efficient place, where the per capita income for its 3.7 million citizens exceeds that of many European countries, the education and health systems rival anything in the West, government officials are largely corruption free, 90 percent of households own their own homes, taxes are relatively low and sidewalks are clean, and there are no visible homeless people or slums.

Singapur bývá nazýván Švýcarskem jihovýchodní Asie a proti tomu lze sotva něco namítat. Malý ostrůvek na nejjižnějším cípu Malajského poloostrova, kdysi bažina plná komárů přenášejících malárii, získal nezávislost na Británii v roce 1963 a za jednu generaci se stal místem pověstným svou výkonností. Příjem na každého z 3,7 milionu obyvatel přesahuje HDP na osobu v mnoha evropských zemích, vzdělávací a zdravotnický systém překonává cokoli známého na Západě, vládní úředníci většinou nejsou zkorumpovaní, 90 procent domácností má vlastní bydlení, daně jsou relativně nízké a chodníky čisté a nenajdete tady bezdomovce ani chudinské čtvrti.

If all that, plus a typical unemployment rate of about 3 percent and a nice stash of money in the bank thanks to the government’s enforced savings plan, doesn’t sound sweet to you, just travel 600 miles south and try getting by in a Jakarta shantytown.

Pokud vám to vše – a navíc nezaměstnanost pohybující se kolem tří procent a vysoké bankovní vklady obyvatel, které umožnil vládní program na podporu spoření – nestačí, zajeďte si 950 kilometrů na jih a zkuste to v chudinských čtvrtích Jakarty.

Achieving all this has required a delicate balancing act, an often paradoxical interplay between what some Singaporeans refer to as “the big stick and the big carrot.” What strikes you first is the carrot: giddy financial growth fueling never ending construction and consumerism. Against this is the stick, most often symbolized by the infamous ban on chewing gum and the caning of people for spray-painting cars. Disruptive things like racial and religious disharmony? They’re simply not allowed, and no one steals anyone else’s wallet.

Aby toho všeho Singapur dosáhl, bylo třeba udržovat křehkou rovnováhu a často paradoxní souhru toho, čemu někteří Singapurci říkají „velká hůl a velká mrkev“. Nejprve nás zaujme mrkev. Závratný ekonomický růst, který pohání nekonečnou budovatelskou aktivitu a spotřební způsob života. Na druhé straně je hůl, kterou symbolizuje neblaze proslulý zákaz žvýkaček a bití lidí holí za stříkání aut barevnými spreji. Rozvratné jevy jako rasová a náboženská nesnášenlivost? Ty prostě nejsou povoleny. A nikoho by nenapadlo ukrást druhému peněženku.

Singapore, maybe more than anywhere else, crystallizes an elemental question: What price prosperity and security? Are they worth living in a place that many contend is a socially engineered, nose-to-the-grindstone, workaholic rat race, where the self-perpetuating ruling party enforces draconian laws (your airport

V Singapuru možná víc než kdekoli jinde člověka napadá elementární otázka: jaká je cena za prosperitu a bezpečnost? Stojí za to žít v místě, o kterém mnozí tvrdí, že jde o zmanipulovanou společnost tvrdě pracujících obyvatel honících se za kariérou, kde vládnoucí strana, která se dlouhodobě drží u moci,

57

entry card informs you, in red letters, that the penalty for drug trafficking is “DEATH”), squashes press freedom, and offers a debatable level of financial transparency? Some people joke that the government micromanages the details of life right down to how well Singapore Airlines flight attendants fill out their batik-patterned dresses.

prosazuje drakonické zákony (vstupní karta na letišti vás informuje červenými písmeny, že trestem za pašování drog je „SMRT“), potlačuje svobodu tisku a nabízí pochybnou míru finanční transparentnosti? Někteří lidé vtipkují, že vláda rozhoduje i o výběru letušek Singapurských aerolinií, aby vypadaly dobře v batikovaných uniformách.

They say Lee Kuan Yew has mellowed over the years, but when he walks into the interview wearing a zippered blue jacket, looking like a flint-eyed Asian Clint Eastwood circa Gran Torino, you know you’d better get on with it. While it is not exactly clear what a minister mentor does, good luck finding many Singaporeans who don’t believe that the Old Man is still top dog, the ultimate string puller behind the curtain. Told most of my questions have come from Singaporeans, the MM, now 86 but as sharp and unsentimental as a barbed tack, offers a bring-it-on smile: “At my age I’ve had many eggs thrown at me.”

Říká se, že Lee Kuan Yew s léty změkl, když však přichází na rozhovor v modré bundě na zip a vypadá jako asijský Clint Eastwood s tvrdým pohledem hlavního hrdiny filmu Gran Torino, cítíte, že si na žertíky moc nepotrpí. I když není zcela jasné, co vlastně ministr mentor dělá, jen málo Singapurců si myslí, že už není tím nejvyšším „zvířetem“ v zemi, tím, kdo v pozadí stále tahá za nitky. MM je sice už 86 let, nicméně myslí pořád jasně a bystře, a když se dozvídá, že většina mých otázek pochází od Singapurců, usměje se, jako by chtěl říct „otázek se nebojím, za svůj dlouhý život už jsem schytal hodně vajec“.

Few living leaders—Fidel Castro in Cuba, Nelson Mandela in South Africa, and Robert Mugabe in Zimbabwe come to mind—have dominated their homeland’s national narrative the way Lee Kuan Yew has. Born into a well-to-do Chinese family in 1923, deeply influenced by both British colonial society and the brutal Japanese occupation that killed as many as 50,000 people on the island in the mid-1940s, the erstwhile “Harry Lee,” Cambridge law degree in hand, first came to prominence as a leader of a left-leaning anticolonial movement in the 1950s. Firming up his personal power within the ascendant People’s Action Party, Lee became Singapore’s first prime minister, filling the post for 26 years. He was senior minister for another 15; his current minister mentor title was established when his son, Lee Hsien Loong, became prime minister in 2004.

Jen málo žijících světových vůdců – jako Fidel Castro na Kubě, Nelson Mandela v Jižní Africe nebo Robert Mugabe v Zimbabwe – ovlivnilo osud své země do takové míry jako Lee Kuan Yew. Narodil se v roce 1923 do zámožné čínské rodiny hluboce ovlivněné britskou koloniální společností a brutální japonskou okupací, při níž bylo v polovině 40. let minulého století na ostrově zabito až 50 000 lidí. „Harry Lee“, jak mu říkali v Anglii, získal právnicky diplom v Cambridgi a v 50. letech se poprvé zviditelnil jako vůdce levicového protikoloniálního hnutí. Se stoupající popularitou Strany lidové akce postupně upevňoval svou osobní moc, až se stal prvním singapurským ministerským předsedou a zůstal jím celých 26 let. Dalších 15 let byl ministrem. Jeho současná funkce ministra mentora (nižšího ministra v úřadu předsedy vlády) byla vytvořena v roce 2004, když se stal premiérem jeho syn Lee Hsien Loong.

Lee masterminded the celebrated “Singapore Model,” converting a country one-eighth the size of Delaware, with no natural resources and a fractured mix of ethnicities, into “Singapore, Inc.” He attracted foreign

Lee je mozkem pověstného „singapurského modelu“, s jehož pomocí proměnil zemi o velikosti Prahy a Ostravy dohromady bez nerostného bohatství a s obyvatelstvem představujícím směsici několika národností v

58

investment by building communications and transportation infrastructure, made English the official language, created a superefficient government by paying top administrators salaries equal to those in private companies, and cracked down on corruption until it disappeared. The model—a unique mix of economic empowerment and tightly controlled personal liberties—has inspired imitators in China, Russia, and eastern Europe.

„Singapur, a.s.“. Budováním komunikací a dopravní infrastruktury přilákal zahraniční investory, úředním jazykem učinil angličtinu, vytvořil superefektivní vládu, když dal nejvyšším úředníkům platy, které se vyrovnají platům manažerů soukromých společností, atak dlouho potíral korupci, dokud nezmizela. Tento model, jedinečná kombinace posilování ekonomiky a striktní kontroly občanských svobod, inspiroval napodobitele v Číně, Rusku a východní Evropě.

To lead a society, the MM says in his precise Victorian English, “one must understand human nature. I have always thought that humanity was animal-like. The Confucian theory was man could be improved, but I’m not sure he can be. He can be trained, he can be disciplined.” In Singapore that has meant lots of rules—prohibiting littering, spitting on sidewalks, failing to flush public toilets—with fines and occasional outing in the newspaper for those who break them. It also meant educating his people—industrious by nature—and converting them from shopkeepers to high-tech workers in a few decades.

„Aby člověk mohl vést společnost,“ říká MM perfektní viktoriánskou angličtinou, „musí rozumět lidské povaze. Vždycky jsem si myslel, že lidé jsou jako zvířata. Podle konfuciánského učení se člověk může zdokonalovat, já si tím však nejsem tak jist. Může se vycvičit a ukáznit.“ V Singapuru to znamenalo zavést spoustu pravidel zakazujících znečišťování ulic, plivání na chodníky nebo naopak přikazujících splachovat na veřejných toaletách. Nedodržování se trestá pokutami a občas i zveřejňováním jmen provinilců v novinách. Také to znamenalo od přírody pracovité obyvatele Singapuru vzdělávat a během několika desítek let je proměnit z drobných obchodníčků v odborníky pracující v oborech vyspělých technologií.

Over time, the MM says, Singaporeans have become “less hard-driving and hard-striving.” This is why it is a good thing, the MM says, that the nation has welcomed so many Chinese immigrants (25 percent of the population is now foreign-born). He is aware that many Singaporeans are unhappy with the influx of immigrants, especially those educated newcomers prepared to fight for higher paying jobs. But taking a typically Darwinian stance, the MM describes the country’s new subjects as “hungry,” with parents who “pushed the children very hard.” If native Singaporeans are falling behind because “the spurs are not stuck into the hide,” that is their problem.

V průběhu času se podle ministra mentora Singapurci „méně hrnuli do práce a méně se snažili“. Proto je podle něj dobré, že stát přijal tolik imigrantů (25 % současných obyvatel se narodilo v cizině). Je si vědom, že mnozí Singapurci nemají radost z přílivu imigrantů, zejména z těch vzdělaných a připravených bojovat o lépe placená místa. Po darwinovsku však popisuje nové občany státu jako „hladové“, které rodiče „tvrdě popoháněli k úspěchu“. Pokud za nimi rodilí Singapurci zaostávají, je to jejich problém.

If there is a single word that sums up the Singaporean existential condition, it is kiasu, a term that means “afraid to lose.” In a society that begins tracking its students into test-based groups at age ten (“special” and “express” are

EXISTENČNÍ SITUACI Singapurců výstižně shrnuje termín kiasu, který znamená „strach z prohry“. Společnost, která začíná rozdělovat žáky do skupin podle studijních výsledků už v deseti letech („výjimeční“ a „velmi rychlí“ tvoří

59

the top tiers; “normal” is the path for those headed for factory and service-sector work), kiasu seeps in early, eventually germinating in brilliant engineering students and phallic high-rises with a Bulgari store on the ground floor. Singaporeans are big on being number one in everything, but in a kiasu world, winning is never completely sweet, carrying with it the dread of ceasing to win. When the Singapore port, the busiest container hub in the world, slipped behind Shanghai in 2005 in total cargo tonnage handled, it was a national calamity.

nejvyšší vrstvy, „normální“ jsou ti, kteří směřují do továren a služeb), zasévá semínko kiasu člověku do duše velmi brzy – a semínko nakonec vyklíčí ve vynikající architekty a stavaře a ve falické výškové budovy s obchody luxusních světových značek v přízemí. Singapurci jsou pyšní na to, že jsou ve všem nejlepší. Ovšem člověk žijící ve světě kiasu, i když vyhrává, nemůže být nikdy úplně bez obav, neboť se nad ním stále vznáší hrozba, že vyhrávat přestane. Když se singapurský přístav, nejrušnější centrum kontejnerové dopravy na světě, dostal v roce 2005 v celkové tonáži přepravovaného nákladu za Šanghaj, byla to národní tragédie.

One day, as part of a rehearsal for the National Day celebration, I was treated to a veritable lollapalooza of kiasu. Singapore armed forces playacted at subduing a cabal of “terrorists” who had shot a half dozen flower-bearing children in red leotards, leaving them “dead” on the stage. “We’re not North Korea, but we try,” said one observer, commenting on the rolling tanks, zooming Apache helicopters, and earsplitting 21-gun salutes. You hear it all the time: The only way for Singapore to survive being surrounded by massive neighbors is to remain constantly vigilant. The 2009 military budget is $11.4 billion, or 5 percent of GDP, among the world’s highest rates.

V den, kdy se nacvičovaly oslavy výročí nezávislosti, jsem poznal skutečné orgie kiasu. Singapurské ozbrojené složky sehrály ukázku zneškodnění skupiny „teroristů“, kteří zastřelili půl tuctu dětí v červených trikotech nesoucích květiny a nechali je ležet „mrtvé“ na scéně. „Nejsme Severní Korea, ale snažíme se,“ řekl jeden z diváků, když komentoval projíždějící tanky, prolétávající vrtulníky Apache a ohlušující salvu 21 ran z pušek. A zaznívá to ze všech stran. Jediný způsob, jak může Singapur přežít mezi mocnými sousedy, je zůstávat neustále bdělý. Výdaje na armádu jsou jedny z nejvyšších na světě. Pro rok 2009 činily 11,4 miliardy amerických dolarů, což je pět procent HDP.

You never know where the threat might come from, or what form it will take. Last summer everyone was in a panic about swine flu. Mask-wearing health monitors were positioned around the city. On Saturday night, no matter how stylo milo your threads, there was no way of getting into a club on trendy Clarke Quay without a bouncer pressing a handheld thermometer to your forehead. It was part of the unending Singaporean state of siege. Many of the newer public housing apartments come with a bomb shelter, complete with a steel door. After a while, the perceived danger and excessive compliance with rules get internalized; one thing you don’t see in Singapore is very many police. “The cop is inside our heads,” one resident says.

Nikdy nevíte, odkud může hrozba přijít a v jaké formě. Loni v létě byli všichni vyplašení z prasečí chřipky. Po městě byly rozestaveny hlídky, které kontrolovaly nošení roušek. V sobotu večer vás bez ohledu na vaše stylové oblečení nevpustili ani do jednoho z módních klubů na nábřeží Clarke Quay, dokud vám vyhazovač nepřiložil k čelu teploměr. Byla to běžná součást nekonečného singapurského stavu obležení. Mnohé novější státní byty jsou vybaveny leteckými kryty s ocelovými dveřmi. Toto neustále vnímané nebezpečí a přehnané dodržování pravidel časem ovlivní lidskou psychiku. V Singapuru nespatříte mnoho policistů. „Máme policajta v hlavě,“ říká jeden z obyvatel.

60

Self-censorship is rampant in Singapore, where dealing with the powers that be is ‘a dance’,” says Alvin Tan, the artistic director of the Necessary Stage, which has put on dozens of plays dealing with touchy issues such as the death penalty and sexuality. Tan spends a lot of time with the government censors. ”You have to use the proper approach,” he says. “If they say ‘south,’ you don’t say ‘north.’ You say ‘northeast.’ Go from there. It’s a negotiation.”

„V zemi, kde každé jednání s mocnými je ‚tanec’, panuje velmi silná autocenzura,“ říká Alvin Tan, umělecký ředitel divadelní společnosti Necessary Stage, která uvedla desítky her zabývajících se citlivými tématy jako trest smrti nebo otázky lidské sexuality. Tan tráví s vládními cenzory spoustu času. „Musíte zvolit správný postup,“ vysvětluje. „Když řeknou jih, nesmíte říct sever, ale třeba severovýchod. A z toho potom vycházet. Je to vyjednávání.“

Those who do not learn their steps in the dance soon get the message. Consider the case of Siew Kum Hong, a 35-year-old Singaporean who thought he’d be furthering the cause of openness by serving as an unelected NMP, or nominated member of parliament. With only four opposition MPs elected in the history of the country, the ruling party thought NMPs might provide the appearance of “a more consensual style of government where alternative views are heard and constructive dissent accommodated.” This was how Siew Kum Hong told me he viewed his position, but he was passed over for another term.

Ti, kdo se nenaučí podobné taneční kroky, se brzy poučí. Vezměme si případ pětatřicetiletého Siew Kum Honga, který si myslel, že jako nezvolený nominovaný člen parlamentu by se mohl pokusit o otevřenou diskusi. Vzhledem k tomu, že v historii země byli zvoleni jen čtyři opoziční poslanci, domnívala se vládnoucí strana, že nominovaní členové parlamentu by mohli vytvářet zdání „konsenzuálnějšího stylu vládnutí, které naslouchá alternativním názorům a přijímá konstruktivní disent“. Takto, jak mi řekl, chápal Siew Kum Hong své postavení. V dalším volebním období ho však přeskočili jiní.

“I thought I was doing a good job,” a surprised Kum Hong says. What it came down to, he surmises, were “those ‘no’ votes.” When he first voted no, on a resolution he felt discriminated against gays, his colleagues “went absolutely silent. It was the first time since I’d been in parliament that anyone had ever voted no.” When he voted no again, this time on a law lowering the number of people who could assemble to protest, the reaction was similarly cool. “So much for alternative views,” Kum Hong says.

„Myslel jsem, že dělám dobrou práci,“ říká překvapený Siew Kum Hong. Dohaduje se, že klíčovým problémem bylo „hlasování proti vládě“. Když poprvé hlasoval proti – tehdy šlo o usnesení, které bylo podle něj diskriminační především vůči gayům –, jeho kolegové „absolutně ztichli“. „Za dobu, kdy jsem byl v parlamentu, to bylo poprvé, že někdo hlasoval proti.“ Když hlasoval proti znovu, tentokrát se to týkalo zákona, jenž snižoval počet lidí, kteří se mohou shromáždit na protestní akci, byla reakce podobně chladná. „Tak to tedy vypadá s alternativními názory,“ říká Siew Kumn Hong.

The Singapore government is not unaware of the pitfalls of its highly controlled society. One concern is the “creativity crisis,” the fear that an emphasis on rote learning in Singapore’s schools is not conducive to producing game-changing ideas. Yet attempts to encourage originality have been tone-deaf. When Scape, a youth outreach group, opened a “graffiti wall,” youngsters were instructed to submit graffiti

SINGAPURSKÁ VLÁDA si je vědoma toho, jakou pastí je vysoce ovládaná společnost. Panuje obava z „krize kreativity“, strach, že důraz na memorování v singapurských školách nepovede k novým kreativním myšlenkám a neotřelým řešením. Pokusy povzbudit originalitu však zůstávají bez odezvy. Když skupina Scape, která podává ruku mladým lidem, nabídla „zeď pro graffiti“, museli mladí

61

designs for consideration; those chosen would be painted on a designated wall at an assigned time.

umělci předkládat své výtvory k posouzení a teprve ty vybrané se potom mohly ve stanovený čas objevit na zdi.

Similarly, the government has maintained a campaign against the use of “Singlish,” the multiculti gumbo of Malay, Hokkien Chinese, Tamil, and English street patois that is Singapore’s great linguistic achievement. As you sit in a Starbucks listening to teens saying things like “You blur like sotong, lah!” (roughly, “You’re dumber than squid, man!”), Singlish seems a brilliantly subversive attack on the very conformity the government claims it is trying to overcome. Then again, one of Singlish’s major conceits is the ironic lionization of the flashy, down-market “Ah Beng” culture of Chinese immigrant thugs and their sunglass-wearing Malay counterparts. You know that won’t fly in a world where the MM (“minister de-mentor” in Beng speak) has advocated “assortative mating,” the idea that college graduates should marry only other college graduates so as to uplift the national stock.

Podobně vede vláda kampaň proti používání takzvané „singličtiny“, multikulturní směsi malajštiny, čínského dialektu hokkien, tamilštiny a pouliční angličtiny, což je skvělý singapurský lingvistický počin. Když sedíte v kavárně Starbucks a posloucháte, jak náctiletí říkají věci Jako „Bučíš jako sotong, lah!“ (zhruba „Jsi hloupější než oliheň, chlape!“), zdá se, že singličtina skvěle podvrací tlak na konformitu, který se vláda údajně snaží překonávat. Jednou z hlavních věcí, kterou se může singličtina pyšnit, je ironický výsměch nablýskané laciné kultuře čínských imigrantských gangsterů a jejich malajských protějšků v tmavých brýlích. Je jasné, že toto nemůže projít ve světě, kde MM obhajuje „selektivní párování“, tedy myšlenku, že absolventi vysokých škol by si měli vybírat životního partnera pouze mezi vysokoškoláky, aby se pozvedl rodokmen národa.

Perhaps the most troubling problem facing the nation is a result of its overly successful population control program, which ran in the 1970s with the slogan “Two Is Enough.” Today Singaporeans are simply not reproducing, so the country must depend on immigrants to keep the population growing. The government offers baby bonuses and long maternity leaves, but nothing will help unless Singaporeans start having more sex. According to a poll by the Durex condom company, Singaporeans have less intercourse than almost any other country on Earth. “We are shrinking in our population,” the MM says. “Our fertility rate is 1.29. It is a worrying factor.” This could be the fatal error in the Singapore Model: The eventual extinction of Singaporeans.

Snad největším problémem, jemuž musí země čelit, je důsledek nečekaně úspěšného programu kontroly porodnosti, který probíhal v 70. letech pod heslem „Dvě stačí“. Dnes se Singapurci téměř nerozmnožují, takže růst počtu obyvatel země závisí na imigrantech. Vláda nabízí na děti bonusy a dlouhou mateřskou dovolenou, nic z toho však nepomůže, pokud Singapurci nezačnou žít intenzivnějším sexuálním životem. Podle průzkumu výrobce kondomů Durex mají Singapurci snad nejméně sexuálních styků ze všech národů na zeměkouli. „Počet našich obyvatel se snižuje,“ říká MM. „Naše průměrná porodnost je 1,29. To je znepokojivé číslo.“ Fatální chybou singapurského modelu by mohlo být vymření Singapurců.

But there is an upside to all this social engineering. You could feel it during the “We Are the World” production numbers in the National Day show. On stage were representatives of Singapore’s major ethnic groups, the Chinese, Malays, and Indians, all wearing colorful costumes. After riots in the

Na celém tom sociálním inženýrství je však i něco pozitivního. Dalo se to vycítit z jednotlivých čísel programu nazvaného „We Are the World“, který se konal při příležitosti výročí nezávislosti. Na jevišti vystoupili zástupci hlavních etnických skupin Singapuru – Číňané, Malajci a Indové v barevných

62

1960s, the government installed a strict quota system in public housing to make sure that ethnic groups did not create their own monolithic quarters. This practice may have more to do with controlling the populace than with true multiracial harmony, but at the rehearsal, as schmaltzy as it was, it was hard not to be moved by the earnest show of brotherhood. However invented, there is something called Singaporean, and it is real. Whatever people’s grumbles—and as the MM says, “Singaporeans are champion grumblers”—Singapore is their home, and they love it despite everything. It makes you like the place too, for their sake.

kostýmech. Po nepokojích v 60. letech zavedla vláda přísný systém kvót státního bydlení, aby zajistila, že etnické skupiny nebudou vytvářet vlastní monolitické čtvrti. Cílem byla patrně spíš snaha ovládat lidi než budovat skutečnou rasovou snášenlivost, ovšem při zkoušce, jakkoli byla sentimentální a kýčovitá, bylo těžké nepociťovat dojetí nad vážně projevovaným bratrstvím účinkujících. Něco jako Singapurec, jakkoli je to uměle vytvořené, skutečně existuje. I když lidé reptají, a podle MM „Singapurci jsou mistři v reptání“, Singapur je jejich domovem a navzdory všemu ho milují. A člověk ho také musí mít rád, už kvůli nim.

The kicker is that things are about to change. In a famous quote, Lee Kuan Yew said, “If you are going to lower me into the grave, and I feel something is wrong, I will get up.” But this is beyond even him. “We all know the MM will die someday,” says Calvin Fones, a psychiatrist who runs a clinic at Gleneagles Hospital on Orchard Road. Fones likens his homeland to a family. “When the country was young, there was a need for wise oversight. A firm hand. Now we are in adolescence, which can be a questioning, troublesome period. Coming into it without the presence of the patriarch will be a test.”

Měly by však přijít změny. Ve známém citátu Lee Kuan Yew řekl: „Až mě uložíte do hrobu a já budu mít pocit, že je něco v nepořádku, vstanu.“ Takovou moc ovšem nemá. „Všichni víme, že MM jednoho dne zemře,“ říká psychiatr Calvin Fones, který řídí kliniku Gleneagles na Orchard Road. Přirovnává svou vlast k rodině. „Když byla země mladá, potřebovala moudrý dohled a pevnou ruku. Teď už jsme v období dospívání, a to je doba zvídavá a problematická. Procházet jí bez patriarchy bude zkouška.“

The great engine of cultural change, of course, is the Internet, that cyber fly in the authoritarian ointment. Lee acknowledges the threat. “We banned Playboy in the sixties, and it is still banned, that’s true, but now, with the Internet, you get much more than you ever could from Playboy.” Allowing pornography sites while banning magazines may seem contradictory. But attempting to censor the Internet, as has been tried in China, would be pointless, Lee says. It is an exquisitely pragmatic reply.

Velkým motorem kulturní změny je samozřejmě internet, kybernetická moucha v autoritářské polévce. Lee si jeho hrozbu uvědomuje. „V šedesátých letech jsme zakázali časopis Playboy a stále je zakázaný, to je pravda, ale na internetu teď můžete vidět mnohem víc.“ Možná se zdá, že povolení pornografických stránek a zákaz podobných časopisů si odporují. Avšak pokoušet se cenzurovat internet podobně jako v Číně by bylo nesmyslné, říká MM. To je veskrze pragmatická odpověď.

And so bloggers, like the satirist Mr. Brown and the urbanely pugnacious Yawning Bread, are free to broadcast opinions unlikely to be found in the pages of the government-linked Straits Times. As a result, more and more young people are questioning the trade-off between freedom and security—and even

A tak blogeři jako satirik „Mr. Brown“ a mírně útočný „Zívající chléb“ mohou volně sdělovat názory, které nenajdete na stránkách provládních novin Straits Times. V důsledku toho stále víc mladých lidí zpochybňuje výměnu svobody za bezpečnost, a dokonce volá po svobodnější politice a menší kontrole

63

calling for freer politics and fewer social controls.

společnosti.

Last August, a wide-ranging speech by new NMP Viswa Sadasivan created a lot of buzz on the blogosphere: “I do lament our lack of freedom to express ourselves, and the government’s seemingly unmitigated grip on power and what appears to be an inconsistent willingness to listen to public sentiment that does not suit it,” Viswa said before parliament. “Accountability requires the government to go beyond lip-service in addressing the call for

greater democracy … If not, people are likely to feel increasingly alienated.”

Loni v srpnu vyvolal velký rozruch mezi blogery a čtenáři blogů široce pojatý projev nového člena parlamentu Viswy Sadasivana. „Pláču nad naším nedostatkem svobody k sebevyjádření a nad tím, jak vláda pevně drží moc a projevuje jen malou ochotu naslouchat názorům veřejnosti, které jí nejsou vhod,“ řekl Viswa před poslanci. „Odpovědnost vyžaduje, aby vláda nezůstávala jen u slov, když reaguje na volání po větší demokracii… Pokud to neudělá, budou se lidé stále víc cítit odcizeni.“

Irked by Viswa’s criticisms of the way some ethnic groups are treated in Singapore, LKY interrupted a medical treatment to angrily refute the “highfalutin” speech in a rare appearance on the parliament floor. The patriarch, in case anyone needed reminding, was not yet in his grave.

Viswova kritická slova o tom, jak se v Singapuru jedná s některými menšinami, Lee Kuan Yewa rozčílila. Přerušil léčení, aby při své vzácné návštěvě parlamentu rozezleně vyvrátil tyto „smyšlenky“. Připomněl, pokud to někdo potřeboval, že patriarcha ještě není v hrobě.

Singapore can be a disconcerting place, even to the people who call it home, though they’d never think of leaving. As one local put it, “Singapore is like a warm bath. You sink in, slit your wrists, your lifeblood floats away, but hey, it’s warm.” If that’s so, most Singaporeans figure they might as well go down the tubes eating pepper crabs, with a couple of curry puffs on the side. Eating is the true national pastime and refuge. The longer I stayed, the more I ate. It got so I’d go over to the marvelously overcrowded Maxwell Road Food Centre, stand in the 20-minute queue for a plate at the Tian Tian food stall, eat it, then line up again.

SINGAPUR MŮŽE ZNEKLIDŇOVAT i ty, kdo jsou tam doma a které by nikdy nenapadlo, že by ho měli opustit. Jak to řekl jeden z místních: „Singapur je jako teplá lázeň. Ponoříte se do ní, proříznete si zápěstí a život z vás vyprchává, ale pozor, je vám přitom teplo.“ Pokud je to pravda, potom si většina Singapurců představuje, že by mohli skončit tak, že se budou na ulici cpát kraby na pepři a taštičkami s kuřecím kari. Jídlo je národním koníčkem a záchranou. Čím déle jsem tam byl, tím víc jsem jedl. Skončilo to tím, že jsem vyrazil do neuvěřitelně přelidněného Maxwell Road Food Centra, čekal jsem dvacet minut ve frontě u stánku na talíř jídla, snědl jsem ho a znovu jsem se zařadil do fronty.

On my last day, I climbed the hill in the Bukit Timah Nature Reserve, at 537 feet the highest point on the island and the closest thing in Singapore to the jungle it once was. In the unexpected quiet, I returned to what the MM had said about Confucius’s belief “that man could be perfected.” This was, the MM said with a sigh, “an optimistic way of looking at life.” People abuse freedom. That is his beef with America: The rights of individuals to do

Poslední den pobytu jsem vystoupal na 164 metrů vysoký kopec v rezervaci Bukit Timah, který je nejvyšším bodem na ostrově a místem, které v Singapuru nejvíc připomíná džungli, jíž ostatně kdysi byl. V nečekaném tichu jsem si připomněl, co mi MM říkal o Konfuciově víře, „že člověk se může zdokonalovat“. „To byl optimistický pohled na život,“ povzdechl si MM. Lidé svobodu zneužívají. V tom nesouhlasí s Amerikou. Právo jednotlivců dělat

64

their own thing allow them to misbehave at the expense of an orderly society. As they say in Singapore: What good are all those rights if you’re afraid to go out at night?

si co chtějí jim umožňuje chovat se špatně na úkor společnosti. Jak se říká v Singapuru, k čemu jsou ti všechna ta práva, když se po setmění bojíš vyjít na ulici.

When I got to the top of the hill, I thought I might be rewarded with a view of the entire city-state. But there was no view at all—only a rusting communication tower and a cyclone fence affixed with a sign saying “Protected Place” and showing a stick figure drawing of a soldier aiming a rifle at a man with his hands raised.

Myslel jsem, že budu na vrcholu kopce odměněn pohledem na cely městský stát. Žádný výhled tam však nebyl, jen rezivějící komunikační věž a plot proti větrné smršti opatřený nápisem „Chráněné místo“ a grafikou vojáka, který míří puškou na muže se zvednutýma rukama.

Later I mentioned this to Calvin Fones, the shrink. “See, that shows the progress we’ve made,” he said. “Until a few years ago, we had the same sign, except the guy was lying on the ground, already shot.” And then, being a Singaporean, living a life he didn’t believe possible anywhere else in Asia, he laughed.

Později jsem se o tom zmínil psychiatrovi Calvinovi Fonesovi. „Vidíš, to ukazuje, jaký jsme udělali pokrok,“ řekl a se smíchem doplnil: „Ještě před několika lety by muž na té kresbě už ležel na zemi zastřelený“.

The Forgotten Road Zapomenutá cesta

Chinese tea and Tibetan horses were long traded on a legendary trail. Today remnants of the passageway reveal grand vistas—and a surprising new commerce.

Na legendární cestě se dlouho obchodovalo s čínským čajem a s tibetskými koňmi. Dnes lze na jejích zbytcích objevit velkolepé vyhlídky – a překvapivý nový obchod.

When tea was worth more than porcelain or silk, porters and pack animals inched up switchbacks to cross Tibet’s 15,000-foot Zar Gama Pass as they followed the Tea Horse Road. Today travelers climb the terraced route by car or truck.

Když byl čaj cennější než porcelán nebo hedvábí, nosiči a soumaři se zvolna trmáceli v serpentinách Cesty čaje a koní, aby překročili tibetský průsmyk Zargama la. Dnes cestovatelé šplhají po terasovité silnici v osobních či nákladních autech.

At Shechen monastery in Sichuan Province, monks mix tea into tsampa, roasted barley flour, to make a meal. The tea, seasoned with salt and yak butter, is brewed from leaves sold in bricks.

V klášteře Še-čchen (Shechen) v provincii S’čchuan připravují mniši jídlo tak, že míchají čaj do campy, pražené ječmenné mouky. Čaj, ochucený solí a jačím máslem, se vaří z listů prodávaných v cihlách.

Careful fingers pinch off the year’s first—and best—crop of tea leaves in April at the Mingshan Ecological Tea Garden in Sichuan. Historians believe tea was first cultivated in the wet highlands of Sichuan and Yunnan.

Pečlivé ruce trhají v dubnu letošní první – a nejlepší – sklizeň v ekologické čajové zahradě Ming-šan (Mingshan) v S’-čchuanu. Historici se domnívají, že čaj se poprvé pěstoval ve vlhkých horách S’- čchuanu a Jün-nanu.

In 1946 porters were still hauling 300-pound loads of bundled tea on the road to Tibet. Pausing every few hundred yards to rest their loads on walking crutches, the bearers needed three weeks to cover 140 miles between Yaan and Kangding. Then pack animals took

Ještě v roce 1946 tudy nosiči vláčeli 135kilogramové náklady čaje do Tibetu. Zastavovali se každých několik set metrů, aby složili náklad na cestovní hole, a k překonání vzdálenosti mezi Ja-anem a Kchang-tingem potřebovali tři týdny. Později převzali dopravu

65

over. soumaři.

Tea travels the old way, by foot, as a nomad heads back to camp carting two bundles purchased in the Sichuan market town of Ganze. A bundle holds four bricks, more than 20 pounds of tea. Given Tibetans’ consumption—drinking up to 40 cups a day—that is barely enough tea to last a month.

Čaj se dopravuje postaru, pěšky, když se kočovník vrací do tábora a na vozíku má dva balíky koupené v s’-čchuanském tržním městě Kan-c’ (Ganzi). Jeden balík obsahuje čtyři cihly, přes devět kilogramů čaje. Při tibetské spotřebě – denně až 40 šálků – to je stěží dost čaje na jeden měsíc.

At harvesttime in Yiwu in southern Yunnan, a farmer is busy with both family and setting out leaves to dry. From this area comes Puer tea, prized for its earthy taste and perceived medicinal benefits. A cup in distant Beijing may cost ten dollars or more.

V době sklizně v I-wu (Yiwu) v jižním Jün-nanu zaměstnává rolníka i jeho rodinu sušení čajových listů. Z této oblasti pochází čaj pchu-er oceňovaný pro zemitou chuť a zjištěné léčebné účinky. Ve vzdáleném Pekingu může šálek přijít v přepočtu na deset dolarů i více.

The smoky whiff of black tea mixed with the aroma of yak butter candles pervades Tibetan monasteries, where monks for centuries have consumed the beverage to stay awake for meditation.

At the Ganze monastery, the morning ritual involves cooking and ladling tea for 370.

In Garthar, guests bring their bowls to the prayer hall for a welcoming pour.

Kouřový pach černého čaje smíšený s vůní linoucí se z nádobek s rozteklým jačím máslem prostupuje tibetskými kláštery, kde mniši po staletí pijí čaj, aby zůstávali bdělí při meditacích.

V klášteře Kanze (vlevo) zahrnuje ranní rituál vaření a podávání čaje pro 370 osob.

V Garthara si hosté přinášejí do modlitební síně (nahoře) misky, z nichž vypijí čaj na uvítanou.

Teenage jockeys race Nangchen purebreds at the Nagqu Horse Festival, a centuries-old summer gathering on the Tea Horse Road in Tibet. The competition features the Nangchen, long prized for its speed and stamina.

Žokejové, jimž ještě není dvacet let, závodí na čistokrevných koních nangčchen během svátku koní v Nagčhu, letním shromáždění starém stovky let. V soutěži mají hlavní úlohu právě tito koně, odedávna cenění pro rychlost a vytrvalost.

Modern workhorses, Chinese-made motorcycles line a street in Sershul. Many belong to nomads who come to sell yartsa gompo—dried fungus-infected caterpillars—marketed as a medicinal cure-all.

Moderní pracovní koně, motocykly čínské výroby, lemují ulici v Seršůlu. Mnoho jich patří kočovníkům, kteří přicházejí prodávat housenky napadené houbou a považované za všelék. Hrst „travních červů“ (vlevo) se může prodat v přepočtu za tisíce dolarů a přinést venkovským rodinám velmi potřebné peníze.

The Potala Palace, former residence of the Dalai Lama, commanded the view as caravans neared Tibet’s capital of Lhasa. In the 18th and 19th centuries, the 13-story structure ranked among the world’s tallest buildings.

Palác Potála, bývalé sídlo dalajlamy, dominoval výhledu karavan blížících se k tibetskému hlavnímu městu Lhase. v 18. a 19. století patřila třináctipatrová stavba mezi nejvyšší budovy světa.

On their way to Lhasa, pilgrims prostrate themselves every three steps. Having spent weeks on foot, the family still has nearly 300 miles to go on this thousand-year-old road.

Cestou do Lhasy se poutníci každé tři kroky vrhají tváří k zemi. Rodina, která strávila na nohou celé týdny, má na této tisíc let staré cestě stále ještě před sebou skoro 480 kilometrů.

Deep in the mountains of western Sichuan I’m Hluboko v horách západního S’-čchuanu

66

hacking through a bamboo jungle, trying to find a legendary trail. Just 60 years ago, when much of Asia still moved by foot or hoof, the Tea Horse Road was a thoroughfare of commerce, the main link between China and Tibet. But my search could be in vain. A few days earlier I met a man who used to carry backbreaking loads of tea along the path; he warned me that time, weather, and invasive plants may have wiped out the Tea Horse Road.

Then, with one wide sweep of my ax, the bamboo falls. Before me is a four-foot-wide cobblestone trail curving up through the forest, slick with green moss, almost overgrown. Some of the stones are pitted with water-filled divots, left by the metal-spiked crutches used by hundreds of thousands of porters who trod this trail for a millennium.

(Sichuan) se prosekávám bambusovou džunglí a snažím se najít legendární cestu. Před pouhými šedesáti lety, kdy velká část Asie stále ještě cestovala pěšky, byla Cesta čaje a koní obchodní dopravní tepnou, hlavní spojnicí mezi Čínou a Tibetem. Před několika dny jsem se setkal s mužem, který nosíval po této cestě náklady čaje. Upozornil mě, že čas, počasí a invazivní rostliny mohly Cestu čaje a koní zcela zlikvidovat. Když potom jediným silným rozmachem sekery porazím ten pravý bambus, je přede mnou cesta dlážděná valouny, jen něco přes metr široká. Vine se vzhůru lesem, úhledně ji pokrývá zelený mech a je skoro zarostlá. Některé kameny jsou plné dolíčků zaplněných promočenými drny. Zanechaly je tu kovové hroty berlím podobných holí, jaké používaly statisíce nosičů, kteří po této cestě šlapali celých tisíc let.

The vestigial cobblestone path lasts only 50 feet, climbs a set of broken stairs, then once again disappears, swept away by years of monsoonal deluges. I carry on, entering a narrow passage where the sidewalls are so steep and slippery I have to hang on to trees to keep from falling into the bouldery creek far below. I’m hoping, at some point, to cross over Maan Shan, a high pass between Yaan and Kangding.

Pozůstatek dlážděné cesty pokračuje jen patnáct metrů, šplhá po řadě rozbitých schodů a potom mizí, smeten lety monzunových lijáků. Jdu dál a vstupuji do úzkého koridoru, jehož postranní stěny jsou tak strmé a kluzké, že se musím přidržovat stromů, abych nespadl do bystřiny hluboko dole. Doufám, že překročím Ma-an šan (Maan Shan), průsmyk mezi Ja-anem (Yaan) a Kchang-tingem (Darcendo).

That night I camp high above the creek, but the wood is too wet to make a fire. Rain pounds the tent. In the morning I probe ahead another 500 yards before an impenetrable wall of jungle stops me, for good. I’m forced to admit that here at least the Tea Horse Road has vanished.

Té noci tábořím vysoko nad bystřinou. Do stanu buší déšť. Ráno prozkoumávám ještě dalších 500 metrů, než mě definitivně zastaví neproniknutelná džungle. Jsem nucen přiznat, že přinejmenším zde Cesta čaje a koní zmizela.

In fact, most of the original Tea Horse Road is gone. Recklessly rushing to modernity, China has been paving over its past as fast as possible. Before the trail is bulldozed or obliterated, I’ve come to explore what’s left of this once famous but now all-but-forgotten route.

VLASTNĚ JE PRYČ většina původní cesty. Čína, která se bezhlavě žene do modernosti, zakrývá svou minulost tak rychle, jak jen může. Přišel jsem tedy prozkoumat to, co z ní ještě zbývá.

The ancient passageway once stretched almost Starodávná trasa se kdysi táhla skoro 2 250

67

1,400 miles across the chest of Cathay, from Yaan, in the tea-growing region of Sichuan Province, to Lhasa, the almost 12,000-foot-high capital of Tibet. One of the highest, harshest trails in Asia, it marched up out of China’s verdant valleys, traversed the wind-stripped, snow-scoured Tibetan Plateau, forded the freezing Yangtze, Mekong, and Salween Rivers, sliced into the mysterious Nyainqentanglha Mountains, ascended four deadly 17,000-foot passes, and finally dropped into the holy Tibetan city.

kilometrů přes centrální část dávné Kata-je, z provincie S’-čchuan, konkrétně z Ja-anu v oblasti pěstování čaje, do Lhasy, hlavního města Tibetu ležícího ve výšce téměř 3 650 metrů. Tato jedna z nejvýše položených a nejdrsnějších obchodních cest v Asii stoupala ze zelenajících se čínských údolí, překračovala větrem bičovanou a sněhem obrušovanou Tibetskou náhorní plošinu, brodila se přes ledové řeky Jang-c’, Mekong a Salvin, zařezávala se do tajemného pohoří Ňánčhen thangla, vystupovala do čtyř smrtících průsmyků ve výšce 5 000 metrů a nakonec klesala do posvátného tibetského města.

Snowstorms often buried the western part of the trail, and torrential rains ravaged the eastern portion. Bandits were a constant threat. Yet the trail was heavily used for centuries, even though the cultures at either end at times despised each other (and still do). The desire to trade was why the trail existed, not the romantic swapping of ideas and ethics, culture and creativity associated with the legendary Silk Road to the north. China had something Tibet wanted: tea. Tibet had something China desperately needed: horses.

Sněhové bouře často pohřbívaly západní část cesty a průtrže mračen ji pustošily na východě. Stálou hrozbou byli bandité. Cesta se však intenzivně využívala po celá staletí, přestože kultury na obou jejích koncích se občas stíhaly opovržením (a činí tak dosud). Důvodem k její existenci byla touha obchodovat, a nikoli romantická výměna myšlenek a mravních hodnot, kultury a tvořivosti spojovaná s legendární Hedvábnou cestou na severu. Čína měla něco, co chtěl Tibet: čaj. Tibet měl něco, co zoufale potřebovala Čína: koně.

Today the trail lives on in the memories of men like Luo Yong Fu, a watery-eyed 92-year-old whom I met in the village of Changheba, a ten-day walk for a tea porter west of Yaan. When I first arrived in Sichuan, I was told no tea porters were still alive. But as I walked the last remnants of the Chamagudao, the Chinese name for the ancient trade route, I met not only Luo, but also five others, all eager to share their stories. Stooped but still surprisingly strong, Luo Yong Fu wore a black beret and a blue Mao jacket with a pipe in the pocket. He had worked on the Tea Horse Road as a porter, carrying tea to Tibet from 1935 to 1949. Luo’s load of tea always weighed 135 pounds or more. At the time, he weighed less than 113 pounds.

Dnes cesta žije dál ve vzpomínkách lidí, jako je Luo Jung-fu, dvaadevadesátiletý muž, kterého jsem potkal v městě Čchang-che-pa (Changheba), vzdáleném pro nosiče čaje deset dní cesty západně od Ja-anu. Když jsem přijel do S’-čchuanu poprvé, řekli mi, že žádní nosiči čaje již nežijí. Když jsem však procházel poslední zbytky Čcha-ma-ku-tao (Chamagu-dao), jak zní čínský název starobylé obchodní cesty, setkal jsem se nejen s Luem, ale i s pěti dalšími, kteří se ochotné chtěli podělit o své příběhy. Shrbený, dosud však překvapivě silný Luo Jung-fu měl na sobě černý baret a modrou blůzu v Maově stylu s dýmkou v kapse. Na Cestě čaje a koní pracoval jako nosič od roku 1935 do roku 1949 a nosil do Tibetu čaj. Luův náklad čaje vždy vážil nejméně šedesát kilogramů. On sám tehdy vážil kolem padesáti.

Difficulties were so great and the hardship so enormous,” Luo said. “It was a terrible job.”

„Potíže byly opravdu veliké a útrapy obrovské,“ řekl Luo. „Byla to strašná práce.“

Luo had crossed back and forth over Maan Luo putoval oběma směry přes Ma-an šan –

68

Shan, the point I had hoped to reach. In winter the snow was three feet deep and six-foot icicles hung from the rocks. He said the last time someone had crossed the pass was in 1966, so he doubted whether I would be able to do it.

místo, kam jsem hodlal dospět. V zimě tam ležel metr sněhu. Řekl, že naposledy někdo překročil průsmyk v roce 1966, takže pochybuje, zda to dokážu.

But I did get a glimmer of what it must have been like to travel the road. In Xinkaitian, the first stop on the tea porters’ 20-day trek from Yaan to Kangding, clean-shaven Gan Shao Yu, 87, and bristle-faced Li Wen Liang, 78, insisted on acting out their lives as porters.

Určitou představu o tom, jaké muselo být putovat po této cestě, se mi však podařilo získat. V Sin-kchaj-tchienu (Xinkaitian), první zastávce na dvacetidenní výpravě nosičů čaje z Ja-anu do Kchang-tingu, hladce oholený sedmaosmdesátiletý Kan Šao-ju a osmasedmdesátiletý Li Wen-liang s odrostlými vousy naléhali, že mi názorně předvedou, jaký byl život nosičů.

Backs bent beneath immense, imaginary loads of brick tea, veiny hands on T-shaped crutches, heads down and eyes on their splayed feet, the two old men showed me how they wobbled single file along a wet stretch of cobblestone. After seven steps Gan stopped and stamped his crutch three times, following tradition. Both men circled their crutches around to their backs to rest their wood-frame packs atop the crutch. Wiping sweat from their brows with phantom bamboo whisks, they croaked out the tea porter song:

Jejich záda se prohýbala pod ohromnými fiktivními náklady čajových cihel, žilnaté ruce se opíraly o hole ve tvaru T, hlavy měli skloněné a oči upřené k roztaženým nohám – oba staří muži mi ukazovali, jak se potáceli v řadě jeden za druhým přes jeden vlhký úsek dlážděný kočičími hlavami. Oba muži pak přehodili hole dozadu, aby si jimi podepřeli náklad v dřevěných rámech. Ochraptělými hlasy zazpívali píseň nosičů čaje:

Seven steps up, you have to rest. Eight steps down, you have to rest. Eleven steps flat, you have to rest. You are stupid, if you don’t rest.

Sedm kroků nahoru, musíš si odpočinout. Sedm kroků dolů, musíš si odpočinout. Jedenáct kroků po rovině, musíš si odpočinout. Jsi hlupák, když si neodpočineš.

Tea porters, both men and women, regularly carried loads weighing 150 to 200 pounds; the strongest men could carry 300. The more you carried, the more you were paid: Every pound of tea was worth a pound of rice when you got back home. Wearing rags and straw sandals, porters used crude iron crampons for the snowy passes. Their only food was a satchel of corn bread and an occasional bowl of bean curd.

Nosiči čaje, muži i ženy, pravidelně nosili náklady o váze 70 až 90 kilogramů a nejsilnější muži dokázali unést až 135 kilogramů. Čím více jste odnesli, tím více jste dostali zaplaceno. Za každé kilo čaje bylo po návratu domů kilo rýže. Nosiči, oblečení do hadrů a slaměných sandálů, používali v zasněžených průsmycích stupačky ze surového železa.

“Of course some of us died on the way,” Gan said solemnly, his eyelids half shut. “If you got caught in a snowstorm, you died. If you fell off the trail, you died.”

„Někteří samozřejmě cestou umírali,“ řekl vážně Kan. „Když jste uvízl ve sněhové bouři, zemřel jste. Když jste spadl z cesty, zemřel jste.“

Tea portering ended soon after Mao took over Nošení čaje skončilo zanedlouho poté, co zemi

69

the country in 1949 and a highway was built. Redistributing land from the wealthy to the poor, Mao released the tea porters from servitude. “It was the happiest day of my life,” Luo said. After he received his parcel of land, he began to grow his own rice and “that sad period passed away.”

v roce 1949 převzal Mao Ce-tung, když byla postavena silnice. Přerozdělením půdy od bohatých chudým Mao vymanil nosiče čaje z otroctví. „Byl to nejšťastnější den v mém životě,“ řekl Luo. Tehdy dostal svůj kousek půdy, začal pěstovat vlastní rýži a „to smutné období pominulo“.

Tea was first brought to Tibet, legend has it, when Tang dynasty Princess Wen Cheng married Tibetan King Songtsen Gampo in A.D. 641. Tibetan royalty and nomads alike took to tea for good reasons. It was a hot beverage in a cold climate where the only other options were snowmelt, yak or goat milk, barley milk, or chang (barley beer). A cup of yak butter tea—with its distinctive salty, slightly oily, sharp taste—provided a mini-meal for herders warming themselves over yak dung fires in a windswept hinterland.

PODLE LEGENDY byl čaj poprvé přinesen do Tibetu, když se princezna Wen-Čcheng z dynastie Tchang v roce 641 provdala za tibetského krále Songcn Gampa. Členové tibetské královské rodiny i kočovníci si čaj z dobrých důvodů oblíbili. Byl to horký nápoj v chladném podnebí, kde jiné možnosti byly jen roztátý sníh, jačí nebo kozí mléko, ječmenné mléko nebo čhang (pivo z vysokohorského ječmene). Šálek čaje s jačím máslem – s výraznou slanou, mírně olejovou, ostrou chutí – byl přesnídávkou pastevců, kteří se ve větrem bičovaných odlehlých končinách hřáli u ohňů živených jačím trusem.

The tea that traveled to Tibet along the Tea Horse Road was the crudest form of the beverage. Tea is made from Camellia sinensis, a subtropical evergreen shrub. But while green tea is made from unoxidized buds and leaves, brick tea bound for Tibet, to this day, is made from the plant’s large tough leaves, twigs, and stems. It is the most bitter and least smooth of all teas. After several cycles of steaming and drying, the tea is mixed with gluey rice water, pressed into molds, and dried. Bricks of black tea weigh from one to six pounds and are still sold throughout modern Tibet.

Čaj, který putoval do Tibetu po Cestě čaje a koní, byl nejméně opracovanou formou této pochutiny. Čaj se vyrábí z čajovníku čínského (Camellia sinensis), což je stále zelený subtropický keř. Zatímco však zelený čaj se vyrábí z neoxidovaných poupat a listů, čajové cihly určené pro Tibet se dodnes dělají z velkých tuhých listů, větviček a stonků čajovníku. Je ze všech čajů nejvíce hořký a nejméně jemný. Po několikanásobném napařování a sušení se tento čaj míchá s hustým vývarem z lepivé rýže, lisuje do pevného tvaru a suší. Cihly černého čaje váží půl až tři čtvrti kilogramu a dosud se prodávají po celém dnešním Tibetu.

By the 11th century, brick tea had become the coin of the realm. The Song dynasty used it to buy sturdy steeds from Tibet to take into battle against fierce nomadic tribes from the north, antecedents of Genghis Khan’s hordes. It became the prime trading commodity between China and Tibet.

Již v 11. století byly čajové cihly v říši platidlem. Dynastie Sung za ně nakupovala statné jízdní koně z Tibetu, kteří se používali v bojích proti kočovníkům ze severu. Staly se hlavním zbožím v obchodu mezi Čínou a Tibetem.

For 130 pounds of brick tea, the Chinese would get a single horse. That was the rate set by the Sichuan Tea and Horse Agency, established in 1074. Porters carried tea from

Za 60 kilogramů čajových cihel dostávali Číňané jednoho koně. To byl kurz, který stanovil S’čchuanský úřad pro výměnný obchod čajem a koňmi založený roku 1074.

70

factories and plantations around Yaan up to Kangding, elevation 8,400 feet. There tea was sewn into waterproof yak-skin cases and loaded onto mule and yak trains for a three-month journey to Lhasa.

Nosiči přenášeli čaj ze zpracovatelských dílen a plantáží kolem Ja-anu do Kchang-tingu ležícího ve výšce 2 550 metrů. Tam se čaj zašíval do vodotěsných pouzder z jačích kůží a nakládal na karavany mezků a jaků k tříměsíční cestě do Lhasy.

By the 13th century China was trading millions of pounds of tea for some 25,000 horses a year. But even all the king’s horses couldn’t save the Song dynasty, which fell to Genghis’s grandson, Kublai Khan, in 1279.

Ve 13. století již Čína směňovala miliony kilogramů čaje za přibližně 25 000 koní ročně. Ovšem ani všichni královi koně nemohli zachránit dynastií Sung, která podlehla v roce 1279 Čingischánovu vnukovi Kublajchánovi.

Nonetheless, bartering tea for horses continued through the Ming dynasty (1368-1644) and into the middle of the Qing dynasty (1645-1912). When China’s need for horses began to wane in the 18th century, tea was traded for other goods: hides from the high plains, wool, gold, and silver, and, most important, traditional Chinese medicinals that thrived only in Tibet. These are the commodities that the last of the tea porters, like Luo, Gan, and Li, carried back from Kangding after dropping off their loads of brick tea.

Výměnný obchod – čaj za koně – nicméně pokračoval i po celou dobu vlády dynastie Ming (1368-1644) a ještě dlouho za vlády dynastie Čching (1645-1912). Když v 18. století začala v Číně klesat potřeba koní, směňoval se čaj za jiné zboží: zvířecí kůže z vysoko položených planin, vlnu, zlato a stříbro a hlavně za tradiční čínské léčivé prostředky, kterým se dařilo pouze v Tibetu. Právě takové zboží nosili poslední nosiči čaje jako Luo, Kan a Li zpět z Kchang-tingu, když složili náklady čajových cihel.

Just as China’s imperial government used to regulate the tea trade in Sichuan, so monasteries influenced the trade in theocratic Tibet. The Tea Horse Road, known to Tibetans as the Gyalam, connected the important monasteries. Over the centuries, power struggles in Tibet and China changed the Gyalam’s route. There were three main trunk lines: one from the south in Yunnan, home of Puer tea; one from the north; and one from the east cutting through the middle of Tibet. Because it was the shortest, this center route handled most of the tea.

Stejně jako císařská čínská vláda regulovala obchod s čajem v S’-čchuanu, obchod v teokratickém Tibetu ovlivňovaly kláštery. Cesta čaje a koní, Tibeťanům známá jako džalam, spojovala důležité kláštery. V průběhu staletí mocenské boje v Tibetu a v Číně cestu měnily. Byly tři hlavní dálkové trasy: jedna z jihu, z Jün-nanu (Yunnan), domova čaje pchuer, jedna ze severu a jedna z východu protínající centrální Tibet. Jelikož tato centrální trasa byla nejkratší, většina čaje procházela po ní.

Today the northern route, Highway 317, is blacktop. Near Lhasa it parallels the Qinghai-Tibet railway, highest in the world. The southern route, Highway 318, is also oiled. These highways are major arteries of commerce, clogged with trucks carrying every imaginable commodity from tea to school tablets, solar panels to plastic plates, computers to cell phones. Almost all of it goes one way—west to Tibet, to meet the needs of

Dnes je severní trasa, silnice 317, asfaltovaná. Poblíž Lhasy vede souběžně s čchingchajsko-tibetskou železnicí, nejvýše položenou železniční tratí na světě. Jižní trasa, silnice 318, má také asfaltový povrch. Tyto silnice tvoří hlavní obchodní tepny a jsou plné nákladních aut přepravujících jakékoli představitelné zboží, od čaje po bloky na psaní, od solárních panelů po talíře z plastu, od počítačů po mobilní telefony. Skoro všechno se vozí

71

a ballooning Chinese population. jedním směrem – na západ do Tibetu, aby se uspokojily potřeby rychle rostoucí čínské populace v Tibetu.

The western half of the middle route has never been paved. This is the segment that winds through Tibet’s remote Nyainqentanglha Mountains, an area so rugged and inhospitable it was simply abandoned decades ago and the entire area closed to travelers.

I’d seen what was left of the original trail in China. To do the same in Tibet, I’d have to find a way into these forbidden mountains. I called my wife, Sue Ibarra, who is an experienced mountaineer, and asked her to meet me in Lhasa in August.

Západní polovina centrální trasy nebyla vyasfaltována nikdy. Je to úsek, který se vine odlehlým tibetským pohořím Ňánčhen thangla, oblastí tak drsnou a nehostinnou, že před několika desítkami let byla prostě opuštěna a celá oblast byla pro cestovatele uzavřena. Viděl jsem, co zbylo z původní cesty v Číně. Abych mohl zjistit totéž v Tibetu, musel jsem najít způsob, jak se do těchto zakázaných hor dostat. Zavolal jsem své ženě Sue Ibarraové, která je výborná horolezkyně, a požádal ji, abychom se v srpnu setkali v Lhase.

We begin our journey at the Drepung monas-tery, which lies at the western end of the Tea Horse Road—less than a day’s horse ride from Lhasa. Built in 1416, it has a cavernous tea kitchen, or gyakhang. Seven iron cauldrons from six to ten feet in diameter are imbedded in a gargantuan, wood-fired, stone hearth.

ZAČÍNÁME CESTU U KLÁŠTERA DÄPUNG, který leží na západním konci Cesty čaje a koní – necelý den jízdy koňmo z Lhasy. Byl postaven v roce 1416 a má čajovou kuchyň podobnou jeskyni, zvanou džakhang. Do obrovské kamenné pece vytápěné dřevem je zasazeno sedm železných kotlů od dvou do tří metrů v průměru.

Standing above a cauldron, Phuntsok Drakpa cleaves off tome-size slabs of yak butter into the steaming tea. “There were once 7,700 monks here who drank tea twice a day,” he says. “More than a hundred monks worked in this tea kitchen.” Swathed in a sleeveless maroon robe, Drakpa has been the tea master in the monastery for 14 years. “To Tibetan monks,” he says, “tea is life.”

Phůncchog Dagpa stojí nad jedním z kotlů a odkrajuje do kouřícího čaje pláty jačího másla tlusté jako kniha. „Kdysi zde žilo 7 700 mnichů, kteří dvakrát denně pili čaj,“ říká. „V této čajové kuchyni pracovalo více než sto mnichů.“ Dagpa, zahalený do kaštanově hnědé řízy bez rukávů, je čajovým mistrem v klášteře již čtrnáct let. „Pro tibetské mnichy čaj znamená život,“ říká.

Today only 400 monks reside in the monastery, and only two small cauldrons are in use. “For one little cauldron, 25 bricks of tea, 70 kilos of yak butter, 3 kilos of salt,” says Drakpa, stirring this recipe for 200 with a wooden spoon tall as a human. “For the biggest cauldron, we used seven times that much.”

Dnes žije v klášteře jen 400 mnichů a v provozu jsou jen dva malé kotle. „Do jednoho malého kotle přijde 25 cihel čaje, 70 kilogramů jačího másla a tři kilogramy soli,“ říká Dagpa, zatímco obrovskou dřevěnou lžící míchá podle tohoto receptu čaj pro 200 lidí. „Do největšího kotle jsme dávali sedmkrát tolik.“

From the monastery, Sue and I set out for the city of Nagqu, a five-hour drive north from Lhasa, to attend the annual horse festival. We

Z kláštera jsme se se Sue vydali do města Nagčhu, pět hodin jízdy severně od Lhasy, abychom zhlédli výroční svátek koní. Chceme

72

want to see the legendary horses that gave their name to the Tea Horse Road. The weeklong event used to be held on the open plains, but ten years ago a concrete stadium was built so Chinese officials would have someplace to sit. When we arrive the next morning, Tibetans pack the stands: women with high cheekbones, high heels, and long braids heavy with silver and amber; men in felt cowboy hats and the long-sleeved coats they call chubas; sockless kids in cheap sneakers. Hawkers sell spicy boiled potatoes and cans of Budweiser. Blaring speakers announce each event in Tibetan and Chinese. It’s a rodeo atmosphere, except for the Chinese policemen stationed every ten yards along the bleachers, marching in squadrons around the field, and lurking in plainclothes.

spatřit legendární koně, kteří Cestě čaje a koní dali jméno. Celotýdenní svátek se konával na otevřených pláních, před deseti lety však byl posta ven betonový stadion, aby čínští úředníci měli kde sedět. Příštího rána přicházíme ve chvíli, kdy Tibeťané již zaplnili tribuny do posledního místa. Stánkaři prodávají kořeněné vařené brambory a plechovky budweiseru. Z břeskných reproduktorů se každé číslo ohlašuje v tibetštině a čínštině. Je zde ovzduší jako na rodeu – až na čínské policisty rozmístěné podél nekrytých tribun každých deset metrů, pochodující v útvarech kolem hřiště a číhající v civilních šatech.

Down on the field, horse and rider seem to defy gravity. A contestant gallops almost out of control, dangling like an acrobat off the side to pluck a white silk scarf from the ground. Clods of mud propel into the sharp blue sky. Holding the scarf aloft, the Tibetan cowboy wheels his rearing horse to the roar of the crowd.

Jeden závodník uhání skoro nekontrolovatelně a jako akrobat volně visí po koňském boku, aby ze země zvedl hedvábný šátek. Hroudy hlíny letí k jasně modré obloze. Tibetský kovboj zdvihne šátek nad hlavu a za burácení davu krouží na vzpínajícím se koni.

The Nagqu Horse Festival is one of the few surviving events celebrating Tibet’s equestrian heritage. Through centuries of selective breeding, Tibetans created a premium horse called the Nangchen. Standing only 13.5 hands high (about 4.5 feet—smaller than most American breeds), fine-limbed and handsome-faced, with enlarged lungs adapted to life on the 15,000-foot-high, oxygen-starved Tibetan Plateau, Nangchen steeds were bred to be inexhaustible and sure-footed on snowy passes. These were the horses coveted by the Chinese centuries ago.

Slavnost koní v Nagčhu je jednou z mála přežívajících událostí, které oslavují dědictví tibetského jezdectví. Během staletí selektivního křížení vyšlechtili Tibeťané prvotřídního koně nazvaného nangč hen. Je vysoký jen 140 centimetrů a má plíce přizpůsobené životu na Tibetské náhorní plošině ve výšce 4 500 metrů s nedostatkem kyslíku. Koně nangčhen byli vyšlechtěni tak, aby se snadno nevyčerpali a měli jistý krok v zasněžených průsmycích. Právě po těchto koních toužili před staletími Číňané.

Today Nagqu sits on modern Highway 317, the northern branch of the Tea Horse Road. All signs of the former trade route have vanished, but just a day’s drive southeast, temptingly close, are the Nyainqentanglha Mountains, where the original trail once passed. I am captivated by the possibility that back in the deep valleys Tibetans might still ride their indefatigable horses along the

Dnes leží Nagčhu na moderní silnici 317, severní větvi Cesty čaje a koní. Všechny známky připomínající někdejší obchodní cestu zmizely, ovšem pouhý den jízdy na jihovýchod, tedy lákavě blízko, je pohoří Ňänčhěn thangla, kudy kdysi vedla původní cesta. Uchvacuje mě možnost, že v odlehlých hlubokých údolích možná Tibeťané po původní cestě dosud jezdí na svých neúnavných koních. Třeba dokonce

73

original trail. Perhaps, hidden in the vast hinterland, there is even still trade along the road. Then again, maybe the trail has vanished as it did in Sichuan, wiped out by howling wind and tumbling snow.

ještě pokračuje po této cestě obchodní výměna, skrytá v rozlehlých vzdálených končinách. Je však také možné, že cesta zmizela stejně jako v S’-čchua-nu, kde ji zničil kvílející vítr a padající sníh.

One rainy black morning halfway through the festival, while the police are looking the other way, Sue and I slip off in a Land Cruiser to find out what has happened to Tibet’s Tea Horse Road. We race all day on dirt roads, grinding over passes, almost rolling on steep slopes. We don’t stop at checkpoints, and we creep right past village police stations. By nightfall we reach Lharigo, a village between two enormous passes that once served as a sanctuary along the Gyalam. Surreptitiously, we go door-to-door looking for horses to take us up to 17,756-foot Nubgang Pass. There are none to be found, and we’re directed to a saloon on the edge of town. Inside, Tibetan cowboys are drinking beer, shooting pool, and placing bets on a dice game called sho. They laugh when we ask for horses. No one rides horses anymore.

Outside the saloon, instead of steeds of muscle standing in the mud, there are steeds of steel: tough little Chinese motorcycles decorated like their bone-and-blood predecessors—red-and-blue Tibetan wool rugs cover the saddles, tassels dangle from the handlebars. For a price, two cowboys offer to take us to the base of the pass; from there we must walk.

Jednoho deštivého tmavého rána v polovině slavnosti, zatímco se policisté zabývají něčím jiným, vyklouzneme se Sue terénním vozem, abychom zjistili, co se stalo s tibetskou cestou čaje. Spěcháme cely den po nezpevněných silnicích, ztěžka překonáváme průsmyky a téměř se převracíme na strmých svazích. Než padne noc, dojíždíme do Lhariga, vesnice mezi dvěma obrovskými průsmyky, která kdysi sloužila jako útočiště na cestě. Kradmo navštěvujeme jeden dům za druhým a pátráme po koních, kteří by nás dovezli do průsmyku Nubgong la ve výšce 5 412 metrů. Posílají nás do výčepu na okraji vesnice. Tibetští kovbojové uvnitř popíjejí pivo, hrají biliár a sázejí na hru v kostky zvanou že. Když je požádáme o koně, zasmějí se. Žádný z nich již na koni nejezdí. Místo živých koní stojí v blátě před výčepem koně oceloví – odolné malé čínské motocykly. Červenomodré tibetské vlněné koberečky pokrývají sedla, z řídítek volně visí střapce. Dva kovbojové se nabídnou, že nás za úplatu dovezou k patě průsmyku. Odtamtud budeme muset jít pěšky.

We set off in the dark the next morning, backpacks strapped to the bikes like saddlebags. The cowboys are as adept on motorbikes as their ancestors were on horseback. We bounce through black bogs where the mud is two feet deep, splash through blue braided streams where our mufflers burble in the water.

Vyrážíme příštího jitra ještě za tmy s batohy přivázanými řemeny k motocyklům jako jezdecké brašny. Kovbojové jsou na motorkách stejně obratní, jako byli jejich předci na koňských hřbetech. Poskakujeme skrz černá bahniska, kde je bláto více než půl metru hluboké, a brodíme se modrými potoky, kde nám výfuky bublají ve vodě.

Up the valley we pass the black tents of Tibetan nomads. Parked in front of many of the yak hair tents are big Chinese trucks or Land Cruisers. Where did nomads get the money to buy such vehicles? Certainly not from the traditional yak meat-and-butter

Nahoře v údolí míjíme černé stany tibetských kočovníků. Před mnoha stany z jačí srsti parkují velké čínské nákladní automobily nebo terénní vozy. Kde kočovníci vzali na nákup takových aut peníze? Určitě ne z tradičního hospodářství založeného na jačím mase a

74

economy. másle.

It takes five hours to cover the 18 miles to Tsachuka, a nomad camp at the base of the Nubgang Pass. The ride thoroughly jars our spines. The cowboys build a small sagebrush campfire and, after a lunch of yak jerky and yak butter tea, Sue and I set off on foot for the legendary pass.

To our delight, the ancient path is quite visible, like a rocky trail in the Alps, winding up meadows speckled with black, long-horned yaks. After two hours of hard uphill hiking, we pass two shimmering sapphire tarns. Beyond these lakes, all green disappears and everything turns to stone and sky. Mule trains of tea stopped crossing this pass over a half century ago, but the trail had been maintained for a thousand years, boulders moved and stone steps built, and it’s all still here. Sue and I zigzag through the talus, along the walled path, right up to the pass.

Překonat 29 kilometrů do Dzačhuky, kočovnického tábora při patě průsmyku Nubgong la, trvá pět hodin. Páteři jízda dobře nedělá. Kovbojové rozdělají oheň z pelyňkových keřů a po obědě sestávajícím z proužků sušeného jačího masa a čaje s jačím máslem se se Sue vydáváme pěšky k legendárnímu průsmyku. Potěší nás, že starobylá cesta je docela dobře viditelná, podobná skalní stezce v Alpách; vine se vzhůru po lukách, kde se pasou černí, dlouhorozí jaci. Po dvou hodinách usilovného stoupání míjíme dvě třpytivá, safírově modrá horská jezírka. Za nimi veškerá zeleň zmizí a zbývá jen kámen a obloha. Karavany mezků přenášejících čaj přestaly přecházet tímto průsmykem před více než půlstoletím, předtím však byla cesta udržována tisíc let, balvany se odklízely a stavěly se kamenné schody – a to všechno tu dosud je. Stoupáme skalní sutí po ohrazené cestě až k průsmyku.

The saddle-shaped Nubgang Pass has clearly been abandoned. The few prayer flags still flapping are worn thin, the bones atop the cairns bleached white. There is a silence that only absence can create. Sue stares at the snowcapped peaks surrounding us, raw gray pyramids. Over centuries, only a few Westerners have ever stood here. I catch Sue’s eyes following the enduring trail down into the next valley.

Sedlovitý průsmyk Nubgong la byl zřejmě opuštěn. Látka na těch několika málo modlitebních praporcích, které se dosud třepotají ve větru, už stářím zřídla a kosti na kamenných mohylách zbělely. Všímám si Suiných očí, které sledují cestu dolů do dalšího údolí.

“Can you see it?” she asks. „Umíš si to představit?“ ptá se.

I can. In my imagination I see a mule train of a hundred animals plodding up toward us, dust swirling around their hooves, loads of tea rocking side to side, the cowboys alert for bandits waiting in ambush on the Nubgang Pass.

Umím. V představách vidím stohlavou karavanu mezků, jak se plahočí směrem k nám, prach víří kolem kopyt, náklady čaje se kolébají ze strany na stranu a honáci jsou ve střehu před bandity chystajícími léčku v průsmyku.

Our motocowboys are waiting for us the next morning when we return from the pass. We saddle up and begin the long ride out, bumping and bashing down glacial valleys.

Naši „motokovbojové“ nás čekají příští ráno při návratu z průsmyku. Usadíme se v sedlech a zahájíme dlouhou jízdu zpět, při níž se kodrcáme a trmácíme dolů ledovcovými údolími.

At midday we stop at two black nomad tents, V poledne zastavujeme u dvou černých

75

surrounded by neat stacks of yak dung. A large solar panel hangs on each tent, and parked in the grass are a truck, a Land Cruiser, and two motorcycles. The nomads invite us in and offer cups of scalding yak butter tea.

kočovnických stanů obklopených úhlednými haldami jačího trusu. Na každém stanu je umístěn velký sluneční panel, v trávě parkují nákladní automobil, terénní vůz a dva motocykly. Kočovníci nás pozvou dál a nabídnou nám šálek spařeného čaje s jačím máslem.

Inside the tent, an old woman is twirling a prayer wheel and mumbling mantras, a young man is cooking in a shaft of light, and a few middle-aged men are sitting on thick Tibetan rugs. Through sign language and a pocket dictionary, I ask the men how they can afford their vehicles. They grin wildly, but the conversation strays. After we’ve finished heaping bowls of rice with greens and hunks of yak meat, the head of the household pulls out a blue metal box, unlocks it, pries open the lid, and motions for us to have a look.

Inside are hundreds of dead caterpillars.

Ve stanu otáčí stará žena modlitebním mlýnkem a mumlá mantry, mladý muž v kuželu světla vaří a několik mužů středního věku sedí na silných tibetských koberečcích. Pomocí kapesního slovníčku a posuňky se mužů ptám, jak to, že si mohou dovolit taková vozidla. Široce se usmívají, rozhovor však odbíhá jinam. Když skončíme s miskami rýže se zeleninou a kusy jačího masa, hlava rodiny vytáhne modrou kovovou skříňku, odemkne ji, sundá víko a pokyne nám, abychom se podívali. Uvnitř jsou stovky mrtvých housenek.

“Yartsa gompo,” our host says proudly. Each dried caterpillar, he explains, will sell for between four and ten dollars. There’s probably ten grand in dead caterpillars in his padlocked blue box. Yartsa gompo—called chong cao in China—is a parasite-infected caterpillar that lives only in grasslands above 10,000 feet. The parasite, a kind of fungus, kills the caterpillar, then feeds on its body.

„Jacä gönbup,“ řekne náš hostitel hrdě. Vysvětluje, že každá housenka se prodá za čtyři až deset dolarů. Ve skříňce je asi deset tisíc dolarů. Jacä gönbup, čínsky čchung-cchao a česky housenice čínská (Cordyceps sinensis), žije jen na loukách nad 3 000 metrů. Je to parazit, druh houby, který se usazuje na housenkách, zabíjí je a potom se živí jejich tělem.

Every spring Tibetan nomads wander their yak meadows with a small, curved metal trowel looking for the caterpillars. Poking up less than an inch, the purplish, toothpick-shaped yartsa gompo stem is extremely difficult to spot—but the caterpillars are worth more than all their yaks combined.

In Chinese medicine shops throughout Asia, chong cao is sold as a cure-all for the ravages of aging, for health issues ranging from infection to inflammation, fatigue to phlegm to cancer. Displayed in climate-controlled glass cases, the highest quality caterpillars sell for nearly $80 a gram, which is about twice the price of today’s gold. The Tibetan closes his treasure box and tucks it into the side of his tent. Before we depart, he insists we have one

Každé jaro se tibetští kočovníci potulují po pastvinách svých jaků s malou zahnutou kovovou lopatkou a hledají housenky napadené houbou. Načervenalé housenčí stopky podobné párátkům vyčnívají vzhůru z půdy necelé tři centimetry a je mimořádně obtížné je vypátrat – housenky však mají větší cenu než všichni jaci kočovníků dohromady. V obchodech s čínskými léčivy po celé Asii se čchung-cchao prodává jako všelék na ničivé neduhy stáří, na zdravotní problémy, od infekcí po záněty, od vyčerpanosti přes zahlenění po rakovinu. Gram housenek nejvyšší kvality stojí v přepočtu téměř 80 dolarů, což je asi dvojnásobek dnešní ceny zlata. Než odjedeme, trvá Tibeťan na tom, abychom vypili další šálek horkého čaje s jačím

76

more cup of burning yak butter tea. máslem.

As we ride off across the high plains, I am struck by the irony of this new commerce along the old Tea Horse Road. Tibetans no longer ride horses, and tea is no longer the primary drink in urban Tibet (Red Bull and Budweiser are everywhere). And yet, just as tea still comes from traditional regions of China, chong cao can be found only on the Tibetan Plateau. Shoes and shampoos, TVs and toasters may be pouring westward along the paved portions of the ancient trade route, but something is going back east. Today the Chinese are willing to pay as dearly for magic caterpillars as they once did for invincible horses.

Když odjíždíme přes horské planiny, pociťuji údiv nad ironií tohoto nového obchodu. Tibeťané již nejezdí na koních a čaj už není v tibetských městech hlavním nápojem (Red Bull a Budweiser jsou všude). Přesto však, stejné jako čaj pořád pochází z tradičních oblastí Číny, lze čchung-cchao najít jen na Tibetské náhorní plošině. Boty a šampony, televizory a opékače topinek mohou proudit západním směrem po asfaltovaných částech starobylé obchodní cesty, něco putuje i zpět na východ. Dnes jsou Číňané ochotni platit za housenky stejně vysoké ceny jako kdysi za nezdolné koně.

The Power of Patagonia Síla Patagonie

With its glacier-carved peaks and fjords, southern Chile remains one of the wildest places on Earth. But that could soon change.

Jižní Chile s vrcholy a fjordy utvářenými ledovcem patří mezi nejdivočejší místa na zemi. Brzy se to však může změnit.

Once the haunt of a few stalwart climbers, Chile’s Torres del Paine National Park now draws more than 100,000 visitors a year.

Kdysi sem jezdilo jen několik zdatných horolezců. V posledních letech zavítá do chilského Národního parku Torres del Paine více než sto tisíc návštěvníků ročně.

BERNARDO O’HIGGINS NATIONAL PARK Lautaro, an active volcano (background), broods over the tortured surface of Pío XI Glacier. Chile’s sprawling ice fields are among the world’s largest outside the polar regions.

NÁRODNÍ PARK BERNARDA O’HIGGINSE Aktivní sopka Lautaro (v pozadí)vystupuje nad členitý povrch ledovce Pío XI. Rozšiřující se ledovcová pole v Chile patří mezi největší plochy ledu mimo polární oblasti.

KATALALIXAR NATIONAL RESERVE Inland ice fields give way along Chile’s coast to a maze of islands and fjords. The weather here is rarely calm. On Byron Island, the skull of a sei whale rests in a tidal creek—until the next storm.

PŘÍRODNÍ REZERVACE KATALALIXAR Vnitrozemská ledovcová pole přecházejí u chilského pobřeží v bludiště ostrovů a fjordů. Jen vzácně je tu klidno. Na ostrově Byron leží v toku ovlivněném dmutím lebka plejtváka sejvala.

PROMISE AND PERIL With more than 30 million acres in national parks and reserves, Chilean Patagonia remains one of the world’s great wildernesses. But the region faces an uncertain future. Fish farms are proliferating, and plans call for a series of dams to help power the country.

PŘÍSLIB A OHROŽENÍ Patagonie s více než 12 miliony hektarů národních parků a rezervací zůstává dál jednou z velkých oblastí se zachovalou divočinou na světě. Její budoucnost je však nejistá. Přibývají chovy ryb a má se tu stavět řada přehrad kvůli produkci elektřiny.

77

TORRES DEL PAINE NATIONAL PARK A 40-knot wind bends a ñirre tree on the banks of the Río Paine. Fed by runoff from glaciers and copious snow and rain, Patagonia’s rivers flow fast and furious—a tempting source of hydropower.

NÁRODNÍ PARK TORRES DEL PAINE Vítr o rychlosti 75 km/h ohýbá pabuk jižní na břehu řeky Paine. Patagonské řeky napájené ledovci, sněhem a deštěm jsou rychlé a prudké – a právě tím lákají k budování vodních elektráren.

TORRES DEL PAINE NATIONAL PARK Seen from space, Grey Glacier resembles a great white bear come to drink. In reality it is shedding water and fast retreating. All but two of the 48 glaciers in the Southern Ice Field are shrinking at record rates.

NÁRODNÍ PARK TORRES DEL PAINE Při pohledu z vesmíru vypadá Šedý ledovec jako velký lední medvěd, který se přišel napít. Ve skutečnosti čelo ledovce ustupuje. Z 48 ledovců Jižního ledovcového pole všechny až na dva ubývají rekordním tempem.

LAS GUAITECAS NATIONAL RESERVE Floating pens (right) hold salmon being raised for export to foreign markets. Fish are fed pellets (below) containing fish proteins and antibiotics. Intensive production methods have led to pollution and the spread of infectious salmon anemia. The industry’s solution—even as output falters—is to move south into pristine fjords, leaving behind waste, disease, and oxygen-depleted water.

PŘÍRODNÍ REZERVACE LAS GUAITECAS V plovoucích ohradách (vpravo) vyrůstají lososi určení pro zahraniční trhy. Ryby se vykrmují peletami (dole) obsahujícími rybí bílkoviny a antibiotika. Intenzivní metody chovu vedly k znečištění vody a k rozšíření infekční anémie lososů. Chovatelé řeší situaci tím, že stěhují farmy k jihu do čistých fjordů a zanechávají za sebou odpad, nemoci i vodu zbavenou kyslíku.

LAGUNA SAN RAFAEL NATIONAL PARK Andean peaks crest the clouds above the Northern Ice Field. At once severe and sublime, this icy wilderness is ruled by elemental forces that cause it to remain, for the most part, a blank spot on scientific maps.

NÁRODNÍ PARK LAGUNA SAN RAFAEL Andské vrcholky vystupují z mraků nad Severním ledovcovým polem. Této ledové divočině, kruté a zároveň nádherné, vládnou síly živlů, díky nimž oblast zůstává z větší části bílým místem na vědeckých mapách.

BERNARDO O’HIGGINS NATIONAL PARK “Very confiding,” wrote an early observer of the huemul deer (below), which showed little fear of humans. Now endangered, the deer have become wary in areas visited by tourists. In Eyre Fjord (right), a small pod of Peale’s dolphins lead the way to the face of Pío XI, one of many places where dynamic forces are shaping the future of Chilean Patagonia.

NÁRODNÍ PARK BERNARDA O’HIGGINSE „Velmi důvěřivý,“ napsal dávný pozorovatel o huemulovi jižním (dole), který projevoval jen malý strach z člověka. Dnes je ohrožený a v oblastech navštěvovaných turisty se má před lidmi na pozoru. Ve fjordu Eyre (vpravo) míří skupina plískavic jižních k čelu ledovce Pío XI., jednomu z mnoha míst, kde dynamické přírodní síly utvářejí budoucnost chilské Patagonie.

At the head of a remote fjord in southern Chile, a determined Norwegian named Samsing settled down in 1925 to a life of pasturing sheep in what was then a grass-filled valley. A year later he was literally chased out of his homestead by an advancing glacier.

V roce 1925 se při ústí odlehlého fjordu v jižní části Chile usadil jeden mimořádně odhodlaný Nor jménem Samsing, aby zde v tehdy prosperujícím travnatém údolí pásl ovčí stáda. O rok později ho z jeho hospodářství doslova vyhnal postupující ledovec.

78

Where his estancia lay there is now a glacial lake with icebergs floating in it. The glacier, today called Pío XI, relented for a time, then went on the march again. Nowadays it is lifting a forest by its roots, flinging it ever so slowly aside. Along the capsizing tree line, Guaitecas cypresses, some hundreds of years old, seem to have paused even as they were toppling. Roots have been upturned, crowns snapped off, trunks set akimbo. Elephantine boulders of ice have been driven under moss and carnivorous bog plants.

Tam, kde stávala Samsingova estancia, je nyní ledovcové jezero s krami plujícími po hladině. Ledovec, dnes nazývaný Pío XI., se na určitou dobu zastavil a pak se znovu vydal na pochod. Vyvrací stromy z kořenů, lesy pomalu vytlačuje stranou. Cypřiše Pilgerodendron uviferum, z nichž některé jsou staré stovky let, jako by strnuly v pádu. Jsou vytržené z kořenů, bez korun a nakloněné. Mamutí kusy ledu byly zatlačeny pod mech a porosty rosnatky.

The woodland Pío XI is shoving aside is Magellanic rain forest—not the dark, canopyrich rain forest of the tropics, but the kind of matted, windblown bonsai you see at tree line in the mountains. And no wonder. The fjords and islands of Chilean Patagonia take the brunt of the prevailing westerlies that wail across the southern seas. Here in the heart of the roaring forties, the wind can blow with almost constant ferocity. Rain and snow can fall all year round.

Les, který ledovec Pío XI. odsouvá stranou, je magellanský deštný les – nikoli onen temný deštný les s bohatou klenbou listoví, jak ho známe z tropů, nýbrž spletité houští spíše bonsajovitých dřevin rostoucích obvykle na hranici lesa ve vysokých horách. A není vůbec divu. Fjordy a ostrovy chilské Patagonie pociťují sílu převládajících západních větrů dujících v jižních mořích. Zuřivý vítr tady téměř nikdy neustává a déšť a sníh neúprosně bičují krajinu v kterémkoli ročním období.

No place on the planet is fully at rest. Only time—unimaginable stretches of time that conceal from human eyes the dynamic natural forces shaping the Earth—creates the illusion of stasis. But sometimes, if you’re lucky, you come upon a place where time seems compressed, where you can feel in your bones how kinetic even geology really is.

Žádné místo na naší planetě není neměnné. Snad jen nějaká období skrývající činnost přírodních sil na Zemi mohou poskytovat iluzi neměnností. Někdy však, máte-li štěstí, přijdete na místo, kde se čas jako by zrychlil, kde pocítíte v kostech, jak jsou i geologické pochody ve skutečnosti dynamické.

The glacier-carved coast of Chile is such a place. Here the Earth’s energy seems almost palpable. Tectonic plates are spreading and then diving under this fringe of the continent, lifting the Andes and creating a geologically volatile zone. From the interior ice fields, glaciers such as Pío XI—short, brutal rivers of ice—descend swiftly to the sea. Offshore, the upwelling of the Peru Current is a fountain of aquatic life. The shoreline, divided by a labyrinth of waters, stretches more than 50,000 miles. This Patagonia differs utterly from the one that name usually conjures—a land of broad pampas. This Patagonia belongs to sea and ice.

Právě takovým místem je ledovcem utvářené chilské pobřeží. Energie Země jako by zde byla téměř hmatatelná. Tektonické desky se pohybují a podsouvají pod okraj kontinentu a v této geologicky nestabilní zóně se Andy zdvíhají. Z ledovcových polí ve vnitrozemí sestupují ledovce, krátké, drsné řeky ledu jako Pío XI., do moře. Výstupný hlubinný Peruánský proud je pak zdrojem života i nedaleko od pobřeží. Břežní čára rozdělená bludištěm vodních toků měří zhruba 90 000 kilometrů. Tato Patagonie se značně liší od Patagonie, jak si ji obvykle představujeme: země s rozsáhlými pampami. Tahle Patagonie patří moři a ledu.

At the heart of this wild region lies Bernardo V srdci této divoké oblasti leží Národní park

79

O’Higgins National Park. More than 200 miles from end to end, the park encompasses Patagonia’s Southern Ice Field, which with its northern counterpart forms one of the largest expanses of glacial ice outside the polar regions.

Bernarda O’Higginse. Na délku měří asi 350 kilometrů a na jeho území najdeme patagonské Jižní ledovcové pole, které je společně se svým severním protějškem jednou z největších ledových ploch mimo polární oblasti.

There is no coming overland to Bernardo O’Higgins, and no flying in either. The only way in is by water, intricately, through a maze of deepwater fjords that ultimately leads to the snout of Pío XI. There glacial thunder fills the air—cracking, resonant reports from deep in the ice field as well as duller but more profound detonations caused by the calving of bergs from Pío’s snout. Those explosions end with the hiss of new waterfalls and spilling ice shards.

Do tohoto národního parku se nedostanete po souši ani vzduchem. Přístup je možný pouze z vody, a to navíc velmi složitě, bludištěm hlubokých fjordů, které vás nakonec dovede k čelu ledovce Pío XI. Všude kolem je slyšet ohlušující hřmění. Praskání je jakousi hlasitou zprávou z nitra ledovcového pole, méně výrazné detonace způsobené odlamováním balvanů z čela ledovce mají zřetelnější účinek: tyto výbuchy končí sykotem nových vodopádů a pádem odlomených kusů.

At the ragged seam where glacier meets rain forest, Pío fills the sky, a mountain of ice towering toward the midday sun. Nearby, the glacier is almost cormorant black, then petrel gray. Farther off, higher up, the ice turns white and then a hundred impossible species of blue.

Na nerovné hranici, kde se ledovec setkává s lesem, vyplňuje Pío XI. oblohu jako hora ledu tyčící se k polednímu slunci. Nejprve je černý téměř jako peří kormoránů, o kousek dál pak šedivý jako buřňák. Ještě dál a výš je bílý, potom následuje stovka neuvěřitelných odstínů modři.

In this distant and extreme terrain, the fundamental story of our time is being told afresh. Here it is possible to see, with a clarifying starkness, how tightly woven our new world really is. As isolated as Chilean Patagonia is, it is also on the brink of abrupt transformation. On land the few homesteads look as though they were carved out of the 19th century. But there are plans to dam the wild rivers north of Bernardo O’Higgins. And clinging to the water’s edge, there is the steady southward movement of salmon farms, a source of economic opportunity and an environmental plague.

V tomto odlehlém a extrémně drsném prostředí znovu probíhají základní pochody utvářející povrch naší planety. Můžeme tady v jasné a jednoduché podobě sledovat, z jak pevně utkaného materiálu je ve skutečnosti náš nový svět. Chilská Patagonie je značně izolovaná a zároveň stojí na pokraji prudkých změn. Těch několik usedlostí na pevnině vypadá, jako by byly vystřiženy z 19. století. Existují však plány na přehrazení divokých řek severně od Národního parku Bernarda O’Higginse. Stále více k jihu se také posouvají lososí farmy, které jsou sice ekonomicky zajímavé, zároveň však ohrožují životní prostředí.

At the urging of conservationists, Chile has considered designating its ice fields and most of the protected areas along its southern coast as an enormous new UNESCO World Heritage site—millions of acres in all. But as of late 2009, the government was backing away from the ambitious plan in favor of a more modest proposal. Yet in its wild south, Chile

Na naléhání ochranářů Chile zvažuje, že zařadí svá ledovcová pole a většinu chráněných území podél jižního pobřeží do Seznamu světového dědictví UNESCO – jde o miliony hektarů. Vláda sice koncem roku 2009 od svého ambiciózního plánu ustoupila a připravila skromnější návrh, nicméně Chile má i nadále možnost uchovat na svém divokém jihu velké

80

still has the chance to preserve great tracts of a natural world that has barely begun to be explored, even as it is threatened by potentially devastating change.

oblasti přírodní krajiny. S jejím zkoumáním se sotva začalo, a přitom už ji ohrožují změny, jež mohou mít zničující následky.

On a map the seemingly endless archipelagoes in the Chilean fjords look like rubble that has spilled from the Andes. The main channels were charted early on—part of the search for a tolerable route around Cape Horn. Pedro Sarmiento de Gamboa worked his way into these waters as early as 1579. British navigator John Byron came to grief in 1741 on an island now named for his ship, the Wager—an epic tale of treacherous sailing and debilitating conditions. Darwin came here on the Beagle and noted that the sound of calving bergs “reverberates like the broadside of a man-of-war through the lonely channels.”

Na mapě vypadají zdánlivě nekonečná souostroví v chilských fjordech jako hromada trosek, která se odtrhla od And. Hlavní vodní cesty byly prozkoumány a zmapovány již v raných dobách objevitelských cest při hledání použitelné trasy pro obeplutí mysu Horn. Pedro Sarmiento de Gamboa doplul do těchto vod v roce 1579. Britský mořeplavec John Byron ztroskotal v roce 1741 na ostrově pojmenovaném dnes Wager podle jeho lodi – plavba je tu skutečně nebezpečná a vysilující. Když sem na lodi Beagle připlul Charles Darwin, připomínal mu zvuk odlamujících se ledovců salvy z děl válečného plavidla.

Still, it’s surprising just how recently even the most fundamental kinds of exploration were done. The English names that lie scattered across the map here were bestowed by a British surveying expedition in 1830. But Pío XI was named in honor of Pope Pius XI by Father Alberto de Agostini, an Italian missionary and explorer who in 1931 was the first person to cross the Southern Ice Field. The town of Cochrane—just on the edge of the proposed United Nations reserve and now a center of controversial hydropower development—was founded in 1954 but was reached by road (a rough gravel track) only in 1988. When the first charts based on aerial surveys of Chilean Patagonia were published in 1954, one scientist called them “the biggest map revision in the Earth’s geography to be made in modern times.”

Možná nás překvapí, že i základní výzkum je poměrně čerstvého data. Anglické názvy roztroušené na mapě dala zdejším ostrovům a vodním tokům britská výprava z roku 1830, jejímž úkolem bylo tyto oblasti prozkoumat a zakreslit do map. Ledovec Pío XI. však dostal jméno na počest papeže Pia XI. od italského misionáře a objevitele Alberta de Agostini, který jako první překonal Jižní ledovcové pole až v roce 1931. Město Cochrane na okraji navrhované rezervace pro zápis na Seznam světového dědictví UNESCO, které je zároveň centrem kontroverzního projektu vodních elektráren, bylo založeno v roce 1954; po štěrkové silnici tam však bylo možné dojet teprve v roce 1988. Když byly v roce 1954 zveřejněny první mapy chilské Patagonie zpracované na základě letecké kartografie, nazval jeden odborník tento počin „největší revizí map v geografii Země v moderních dobách“.

Yet even in 2007 the authors of a survey of glaciological studies felt compelled to point out a “serious gap in the observation of South American glaciers.” It’s safe to say that the interior regions of most of the protected areas along the fjords of Chilean Patagonia—Bernardo O’Higgins National Park, Katalalixar National Reserve, Las Guaitecas National Reserve, Laguna San Rafael National Park—

Přitom ještě v roce 2007 cítili autoři jedné glaciologické studie potřebu poukázat na „vážnou mezeru ve sledování jihoamerických ledovců“. Můžeme říci, že vnitrozemské oblasti většiny chráněných území okolo fjordů chilské Patagonie – Národního parku Bernarda O’Higginse, přírodních rezervací Katalalixar a Las Guaitecas i Národního parku Laguna San Rafael – jsou dosud naprosto neznámé. Lesy

81

are still utterly unknown. The forests are impassable, the footing knee-deep in moss and other low plants growing on a dense weave of branches and roots. They conform all too well to the experience of one observer who said in 1904, “The general wetness of these half-submerged islands quite surpasses all ordinary experience.”

jsou neprůchodné: po kolena vysoký mech a jiné nízké rostliny prorůstají hustou spletí větví a kořenů. A stále platí, co o nich napsal jeden cestovatel v roce 1904: „Celková vlhkost těchto napůl ponořených ostrovů překonává všechny normální zkušenosti.“

Change is invading by water. A few small cruise ships from Puerto Natales now make a run to the faces of several glaciers, where they gather ice for cocktails from small bergs drifting in the shadow of ice cliffs. The Navimag ferry churns its way from Puerto Natales to Puerto Montt—a four-day, one-way trip—stopping to exchange propane, produce, and a few passengers in Puerto Edén. The Chilean Navy patrols these waters. CONAF—the Chilean version of the U.S. Forest Service—has assumed responsibility for protecting as well as exploiting the region.

Změna přichází po vodě. Pár malých výletních lodí z Puerto Natales teď připlouvá k čelům několika ledovců a z malých ledových ker plovoucích ve stínu ledových útesů štípají led na koktejly. Lodi Navimag plují z Puerto Natales do Puerto Montt, což je čtyřdenní cesta jedním směrem, a zastavují v Puerto Edén, aby tam vyměnily propanové lahve, doplnily ovoce a zeleninu a vysadily několik cestujících. Ve zdejších vodách hlídkuje chilské námořnictvo. Za ochranu a využívání oblasti odpovídá chilská lesní správa – Corporación Nacional Forestal (CONAF).

Over the past century the indigenous inhabitants have dwindled. The rookery of seals that early explorers found at the entrance to Eyre Fjord, where Pío XI terminates, is long gone. The whales of many species that frequented these fjords now barely make up a biological quorum. A red tide plagues the mussels that once sustained the fishing economy. The Alacaluf Indians, who once hunted and fished here, have dwindled to a handful of disconsolate souls in Puerto Edén, a place whose only Edenic quality is its distance from the rest of the world.

Počet původních obyvatel se v minulém století snížil. Lachtaní „líheň“, kterou první objevitelé našli při vstupu do fjordu Eyre, kde končí ledovec Pío XI., je dávno pryč. Počet velryb mnoha druhů, jež navštěvovaly tyto fjordy, je jen zlomkem někdejších počtů. Škodlivé řasy hubí mořské měkkýše, kteří kdysi bývali základem rybářského hospodářství. Počet příslušníků indiánského kmene Alacaluf, kteří tu kdysi lovili zvěř a ryby, se scvrkl na pár zoufalých duší v Puerto Edénu – ten má dnes s biblickým rájem společné pouze to, že je vzdálený od zbytku světa.

Distance is no protection these days. After Norway, Chile is the world’s largest producer of farmed salmon, which are grown in podlike cages anchored offshore in Las Guaitecas National Reserve near the Northern Ice Field. (What is legally pre served in Guaitecas and other parks is the land, not the water.) The Norwegian companies that began salmon farming in Chile came here because the fjords were unspoiled. That is no longer the case.

Like nearly every form of concentrated animal agriculture, salmon aquaculture creates an excess of waste. Here salmon farms deaden the

Vzdálenost však dnes nezajišťuje ochranu. Chile je po Norsku druhým největším producentem uměle chovaných lososů: ryby vyrůstají v klecích ukotvených nedaleko pobřeží v přírodní rezervaci Las Guaitecas poblíž Severního ledovcového pole. (V rezervaci Guaitecas a v národních parcích se chrání zákonem souš, nikoli však už voda.) Norské společnosti, které začaly chovat lososy v Chile, si toto místo vybraly kvůli čistotě vody ve fjordech. To už ale neplatí.

Stejně jako téměř každá forma soustředěné živočišné výroby vytváří i chov lososů

82

water, creating anoxic conditions, and have led to the spread of a lethal salmon virus called infectious salmon anemia. The solution of the salmon-farming companies has simply been to move south into clean waters. Already the companies have taken out new leases on stretches of water throughout the southern fjords.

množství odpadu. Lososí farmy ničí vodu, kvůli nim je ve vodě málo kyslíku a šíří se pro lososy smrtelné virové onemocnění nazývané infekční anémie lososů. Chovatelé řeší situaci tím, že se jednoduše přestěhují dále k jihu do čistých vod. Společnosti již uzavřely nové nájemní smlouvy na úseky vod v různých oblastech jižních fjordů.

Meanwhile, on land, the threat comes from hydropower. Thanks to the Pinochet regime, most of the water rights on the major rivers that spill into the fjords are privately owned—and by foreign corporations, no less. For the past several years there has been increasing pressure to build a series of hydroelectric power dams along the Pascua and Baker Rivers. But critics argue that dams are antiquated and unnecessary in a country with such abundant renewable energy potential. They destroy the ecosystems of the watersheds in which they are built, and running transmission lines from these dams to Santiago will require a clear-cut more than a thousand miles long.

Souš zase ohrožují hydroelektrárny. Díky Pinochetovu režimu je většina práv k vodám velkých řek, které se vlévají do fjordů, v rukou soukromníků – a zahraničních korporací. V několika posledních letech vzrůstají tlaky na výstavbu soustavy přehrad s elektrárnami na řekách Pascua a Baker. Kritikové však tvrdí, že přehrady jsou zastaralé a zbytečné v zemi, kde je dostatek jiných obnovitelných zdrojů energie. Přehrady ničí ekosystémy povodí a systémy vedení proudu směřující od těchto přehrad do Santiaga budou potřebovat volný pás země dlouhý 2 215 kilometrů.

The gravest danger to the Chilean fjords is, of course, climate change, which threatens to alter the rivers that depend on these glaciers and upset the balance of salt and fresh water in the inner fjords. Of the 48 glaciers in the Southern Ice Field, 46 are retreating and one is stable. Only one, Pío XI, is advancing. It is almost certainly the only glacier in the world at its neoglacial maximum—its farthest reach since the beginning of the Little Ice Age in Patagonia some 400 years ago. Pío is now uprooting trees that are several centuries old. No one knows for certain why it has advanced so far and so fast over the past 80 years. It may be recovering ground that was lost to eruptions of Lautaro, the active volcano from which the Southern Ice Field radiates. Or its advance may be due to the tectonic upheaval that is lifting the Andes, or to the volatility of a temperate glacier—its ice nearly always at the melting point—in a region of very high precipitation, 30 feet a year and more. But one thing is clear. Pío XI is an anomaly in a melting icescape.

Nejvážnějším nebezpečím pro chilské fjordy je však samozřejmě změna klimatu, kvůli níž by se mohly změnit řeky závisející na těchto ledovcích a také salinita vod ve vnitřních fjordech. Z 48 ledovců Jižního ledovcového pole 46 ledovců ustupuje a jeden je stabilní. Pouze jediný, Pío XI., postupuje. Je to pravděpodobně jediný ledovec na světě, který má největší rozlohu za posledních 400 let, kdy začala v Patagonii malá doba ledová. Pío dnes vyvrací z kořenů stromy staré několik staletí. Nikdo neví jistě, proč za posledních 80 let postoupil tak daleko a tak rychle. Možná se vrací do míst, odkud zmizel po erupcích sopky Lautaro, od níž se šíří Jižní ledovcové pole. Nebo mohou za jeho postup tektonické pohyby zdvíhající Andy či to, že jeho led téměř neustále taje, protože se rozkládá v oblasti s mimořádně vysokými srážkami. Jedno je však jisté: ledovec Pío XI. je anomálií v ledovcové krajině.

83

A hundred and thirty miles south of Pío XI, in Torres del Paine National Park, tourists are bused in by the thousands. They camp in tent cities and queue to cross the mountain passes. They share a sense that this national park is unique and worth protecting. In the Chilean fjords, however, there will never be crowds. Their very remoteness puts them at risk, and not just from salmon farming and hydro dams. The risk is a lack of awareness, a forgetting that places as wild as Chilean Patagonia cannot survive without protection. Creating parks and reserves—even a UNESCO World Heritage site—may make a difference. But it may also be only a change in name.

Zhruba 200 kilometrů odtud přivážejí autobusy stovky turistů do Národního parku Torres del Paine. Táboří v stanových městečkách a řadí se do front, aby mohli projít úzkými horskými průsmyky. Všichni cítí, že tento národní park je jedinečný a je třeba ho chránit. V chilských fjordech však nikdy davy nebudou. Pro ně je rizikem jejich odlehlost, ne pouze chov lososů a budování přehrad. Ohrožuje je skutečnost, že o nich málokdo ví, a přitom místa, jako je chilská Patagonie, nemohou přežít bez ochrany. Může jim pomoci vyhlašování parků a rezervací, dokonce i zařazení do Seznamu světového dědictví UNESCO. Pozor však, aby nedošlo jen ke změně názvu.

Lost Nomads Ztracení nomádi

India’s 80 million wanderers are torn—clinging to centuries-old traditions while the modern world strips their identities away.

Osmdesát milionů indických kočovníků je rozpolceno – lpějí na staletých tradicích a moderní svět je přitom připravuje o jejich identitu.

A roof overhead is new for Punkti, a shepherd’s daughter in Rajasthan. Family men still live under the stars, staying close to their animals.

Pro Punkti, dceru pastevce z Rádžasthánu, je střecha nad hlavou něco nového. Muži z rodiny dosud žijí pod hvězdami a zůstávají blízko svých zvířat.

Drumbeats draw a crowd as acrobats from the Nat nomadic group perform outside Jodhpur in Rajasthan. Uncounted in the census and lacking permanent housing, the traveling entertainers find it difficult to qualify for government benefits.

Bubnování přiláká množství lidí na vystoupení akrobatů z kočovné skupiny Natů, které se koná na okraji Džódhpuru v Rádžasthánu. Pro putující umělce, kteří nejsou zahrnováni do sčítání lidí a nemají stálá obydlí, je obtížné splnit podmínky nezbytné pro získání vládní podpory.

Achala, a herder, marks himself as Rabari with his turban and white garments. The Rabari are “those who live outside,” and traditionally they eschew the confines of villages or farms.

O tom, že pastevec Ačala patří k Rabáríům, svědčí turban a bílý oděv. Rabáríové jsou „ti, kdo žijí venku“, a tradičně setrvávají mimo hranice vesnic nebo rolnických usedlostí.

Open space keeps shrinking for itinerant herders. In the Kutch region of Gujarat, construction of a coal-fired power plant forces Sangbhai and his buffalo to detour down paved roads and past boundary walls to find what grazing land remains.

Volné prostory pro kočující pastevce se stále zmenšují. Kvůli výstavbě uhelné elektrárny v oblasti Kaččh ve státě Gudžarát musí Sangbháí se svými buvoly putovat oklikami po asfaltových silnicích a kolem hraničních zdí, aby našel zbývající pastviny.

During the dry season herding activity slackens, and the Rabari alter their routines. In Rajasthan, women turn to grueling wage labor (top left), earning two

V období sucha nemají pastevci tolik práce a Rabáríové mění své zvyky. V Rádžasthánu se ženy věnují námezdní práci – kopáním nádrže vydělávají

84

dollars a day for digging a reservoir. Men hunker down to shear sheep. Once the rains return, they’ll set out with their flocks, depending on landowners for access to water and pasture.

dva dolary denně. Muži usednou, aby ostříhali ovce. Jakmile opět přijdou deště, vydají se na cestu se svými stády a v přístupu k vodě a na pastviny budou závislí na majitelích půdy.

Twelve-year-old Vijay Nath exhibits his harmless sand boa at a squatter’s camp in Gujarat. His family stays on the lookout for police: Snake handling has been outlawed since 1972.

Dvanáctiletý Vidžaj Náth předvádí svého neškodného hroznýška ve squatterském táboře v Gudžarátu. Náthova rodina je ve střehu před policií, protože manipulovat s hady je od roku 1972 zakázáno.

A small boy practices with a slithery partner as his parents, members of the Vadi snake handling community, watch and teach. The Vadi, like many nomadic entertainers, increasingly depend on begging to survive. The show goes on for Mangabhai (bottom), a 63-year-old Nat acrobat who jumps through knife-studded hoops.

Malý chlapec cvičí se svým plazím partnerem, zatímco jeho rodiče, příslušníci komunity krotitelů hadů Vadi, ho pozorují a učí. Tato skupina stejně jako četní jiní kočovní umělci je stále závislejší na žebrotě. Pro Mangabháího (dole), třiašedesátiletého akrobata, který skáče skrz rám hustě posázený noži, představení pokračuje.

Paras the magician relies on a jester’s hat of buttons, coins, and shells to attract an audience in Rajasthan. The appeal of his card tricks is steadily dwindling, outdone by the wizardry of television, available now throughout rural India.

Kouzelník Paras spoléhá na šaškovský klobouk plný knoflíků, mincí a lastur, aby přilákal diváky v Rádžasthánu. Jeho karetní triky jsou stále méně lákavé, neboť je překonává moderní kouzlo televize, která je nyní dostupná po celém indickém venkově.

The scavenged tarp on their cart—and home—may advertise modernity, but the skills and lowly status of the Gadulia Lohar haven’t changed for generations. Once weapon-makers for royalty, the blacksmiths now make and repair tools at roadside camps.

Odkudsi vyhozená plachta na jejich káře – a domovu – možná připomíná moderní dobu, ovšem zručnost a nízké postavení Gádulíja Lóhárů se nezměnily po generace. Tito kováři, kteří kdysi zhotovovali zbraně pro krále, dnes vyrábějí a opravují nářadí v táborech u silnic.

Karma Tashi attends a boarding school in the Himalayan region of Ladakh, a change from living in a tent and tending goats. Many nomad children, looking toward the future, want a fixed address.

Karma Taši chodí do internátní školy v himálajské oblasti Ladakhu. Proti životu ve stanu a hlídání koz je to změna. Mnohé děti kočovníků, které hledí do budoucnosti, chtějí mít stálou adresu.

In their illustrious past the Gadulia Lohar forged armor for Hindu kings. Today these blacksmiths pitch camp on the outskirts of tiny Indian villages and make simple goods from metal scrap.

V dobách své slavné minulosti kovali příslušníci skupiny Gádulíja Lóhár zbraně pro hinduistické krále. Dnes si tito kováři stavějí tábory na okrajích malých indických vesnic a vyrábějí jednoduché předměty z kovového odpadu.

On a warm February day I arrived at such a camp in India’s northwestern Rajasthan state, carrying bars of soap to aid my introduction. But as I approached, men, women, and children surrounded me, grabbing the bag and shredding it, spilling the soap onto the dirt. A maelstrom of curses and tangled limbs ensued. It ended with at least one older child in tears.

Jednoho teplého únorového dne jsem navštívil jejich tábor v severozápadním indickém státě Rádžasthánu. Chtěl jsem se dobře uvést, a tak jsem s sebou přivezl kostky mýdla. Jakmile jsem se však přiblížil, muži, ženy i děti se shlukli kolem mne, popadli mou brašnu a roztrhali ji. Mýdlo přitom rozházeli do bláta. Následoval příval kleteb a rvačka. Vše skončilo tím, že přinejmenším jedno větší dítě propuklo

85

v pláč.

Such desperate behavior hints at a larger story about the nomads who have roamed the subcontinent for hundreds, sometimes thousands, of years. The Gadulia Lohar (their name comes from the Hindi words for “cart,” gaadi, and “blacksmith,” lohar ) are among the best known; others are herders, such as the Rabari, famous throughout western India for their bulky turbans and familiarity with all things camel. Some are hunters and plant gatherers. Some are service providers—salt traders, fortune-tellers, conjurers, ayurvedic healers. And some are jugglers, acrobats, grindstone makers, story tellers, snake charmers, animal doctors, tattooists, basketmakers. All told, anthropologists have identified about 500 nomadic groups in India, numbering perhaps 80 million people—around 7 percent of the country’s billionplus population.

Toto zoufalé chování naznačuje širší příběh kočovníků, kteří se toulali po indickém subkontinentu stovky a někdy i tisíce let. Gádulíja Lóhárové patří k těm nejznámějším; jiní jsou pastevci, například Rabáríové, proslulí po celé západní Indii svými rozměrnými turbany a hlubokými znalostmi všeho, co se týká velbloudů. Někteří jsou lovci a sběrači rostlin. Jiní se věnují službám – jsou to obchodníci se solí, věštci, kouzelníci, ájurvédští léčitelé. Další jsou kejklíři, akrobati, výrobci brusných kotoučů, vypravěči, krotitelé hadů, zvěrolékaři, tatéři, košíkáři. Antropologové identifikovali v Indii celkem asi 500 kočovných skupin, které čítají možná 80 milionů lidí, čili kolem sedmi procent z více než miliardy obyvatel země.

These wanderers were once part of India’s mainstream. They meshed comfortably with the villagers who lived along their annual migration routes. In the 19th century, though, attitudes began to change. British administrators disparaged them as vagrants and criminals, sowing prejudice that survived colonial rule. The rapidly modernizing India of call centers and brandobsessed youth has scant use for tinkers or bear trainers, and pastoralists are in a losing battle with industry and urban sprawl. Fragmented by caste, language, and region, the nomads are ignored by politicians and, in contrast to other downtrodden groups, have reaped few benefits from social welfare schemes.

Tito tuláci vždy nestáli na okraji indické společnosti. Bez potíží se stýkali s vesničany žijícími podél jejich každoročních migračních cest. V 19. století se však postoje začaly měnit. Britští úředníci je ostouzeli jako pobudy a zločince a šířili tak předsudky, které přežily koloniální nadvládu. Rychle se modernizující Indie se svými call centry a mládeží posedlou módními značkami nemá mnoho pochopení pro dráteníky nebo krotitele medvědů a pastevci svádějí nerovný boj s průmyslem a s růstem měst. Nomády rozdělené podle kast, jazyků a krajů politici ignorují a na rozdíl od jiných znevýhodněných skupin mají kočovníci jen velmi malý prospěch z programů sociální péče.

Just defining the term “nomad” is problematic in India. Many groups that once unambiguously fit the category have clustered in slums in a process anthropologists call sedentarization. Yet India remains a rigidly stratified society in which birth is often synonymous with destiny. So, mobile or not, India’s nomads are united by a history of poverty and exclusion that continues to this day: arguably the biggest human rights crisis

Již sama definice pojmu „kočovník“ jev Indii problematická. Četné skupiny, které kdysi této kategorii jednoznačné odpovídaly, se soustředily ve slumech – antropologové nazývají tento proces sedentarizace. Indie však zůstává přísně rozvrstvenou společností, ve které je narození často synonymem osudu. Takže ať již jsou ve stálém pohybu nebo ne, indické kočovníky spojuje historie chudoby a vyřazení, jež trvají dodnes. Pravděpodobně jde o největší případ odpírání lidských práv, o

86

you’ve never heard of. kterém jste však nikdy neslyšeli.

To the lonely few who have taken up the nomads’ cause, a big part of the solution is to provide them with roofs over their heads, or at least an address, which would make it easier for them to get welfare benefits and enroll their kids in school. But such efforts have met fierce resistance from villagers and local politicians, who see the roamers as grubby outsiders. Practical obstacles aside, a larger question looms: Do the nomads have to stop being who they are in order to survive?

Podle těch několika málo osamocených aktivistů, kteří se věci kočovníků ujali, spočívá řešení z velké části v tom, aby dostali střechu nad hlavou – nebo alespoň adresu, která by jim usnadnila získávat sociální dávky a zapisovat děti do škol. Takové snahy však narazily na prudký odpor vesničanů a místních politiků, kteří kočovníky považují za opovrženíhodné vyděděnce. Pomineme-li praktické překážky, vyvstává širší otázka: musí kočovníci přestat být tím, čím jsou, aby přežili?

AFTER THE RUCKUS over the soap, my morning arrivals were easier. The next day the camp was quiet except for an occasional racking cough. Smoke rose from a crude earthen forge, women took turns at a goatskin bellows while men and boys pounded scrap metal on small anvils, shaping it into cooking spoons, axheads, and other simple wares.

PO KRAVÁLU KOLEM MÝDLA byly mé ranní příchody snazší. Příštího dne byl tábor klidný až na občasný trýznivý kašel. Z primitivní hliněné výhně stoupal kouř, ženy se střídaly u měchu z kozí kůže, zatímco muži a chlapci bušili do odpadového kovu na malých kovadlinách, aby ho zpracovali na kuchyňské lžíce, sekery a jiné jednoduché předměty.

My interpreter and I counted 23 people among four Lohar families, all related. They carried their belongings in five open carts built from acacia and teak and decorated with lotusblossom carvings, brass studs, and painted Hindu swastikas. All were baffled by my presence, and some were unabashedly hostile. “Whatever we say, whatever we do, you write it down!” one woman complained. But a few were more welcoming. Lallu and Kailashi were a couple in their 40s—the Lohar could only guess at their ages—with four children. Dressed in a grimy cotton dhoti, Lallu was small and wiry, with gold earrings shaped like seedpods and an amulet dangling from a cord around his neck. Kailashi was thin and hollow-eyed, her breastbone tattooed with om symbols and her matted hair covered by a purple shawl. Both had bad teeth and frequently interrupted their labors to light cheap, hand-rolled cigarettes known as bidis from the embers of their forge.

Spolu s tlumočníkem jsme napočítali 23 lidí ve čtyřech lóhárských rodinách, vesměs spřízněných. Vozili svůj majetek na pěti otevřených kárách vyrobených z akáciového a teakového dřeva a vyzdobených řezbami lotosových květů, mosaznými hřeby a malbami hinduistických svastik. Všechny moje přítomnost mátla a někdo byl nepokrytě nepřátelský. „Ať řekneme cokoli, ať uděláme cokoli, vy si to zapíšete!“ stěžovala si jedna žena. Několik málo lidí bylo vstřícnějších. Lállú a Kailáší byli pár mezi čtyřicítkou a padesátkou (Lóhárové mohou svůj věk jen odhadovat) a měli čtyři děti. Lállú, oblečený v umouněném bavlněném dhótí, byl malý a šlachovitý muž, zlaté náušnice ve tvaru lusků a amulet volně visící na provázku kolem krku. Kailáší byla štíhlá, měla vpadlé oči, na hrudi tetování zobrazující symboly óm a zcuchané vlasy pokryté purpurovým šátkem. Oba měli zkažené zuby a často přerušovali práci, aby si o žhavé uhlíky z výhně zapálili levné, ručně ubalené cigarety.

Kailashi was embarrassed about the soap melee. “I am poor, but I have my morals,” she said. “These people have lost that.”

Kailáší byla rozpačitá kvůli rvačce o mýdlo. „Jsem chudá, mám však svou morálku,“ řekla. „Tihle lidé ji ztratili.“

87

Her oldest child, Kanya, fetched a rope cot and invited me to sit. About 20 years old, Kanya was vivacious and strikingly pretty, with broad cheekbones and carefully plucked eyebrows. She also had a forceful personality. “Stop acting like a thug!” she scolded one of her cousins when the young man persisted in pestering me for handouts. Kanya had recently returned to her family after fleeing an abusive husband.

Kanja, jejich nejstarší dítě, přinesla pletenou sedačku a vyzvala mě, abych se posadil. Asi dvacetiletá Kanja byla čilá a nápadně hezká dívka, s širokými lícními kostmi a pečlivě vytrhaným obočím. Byla i dost energická. „Přestaň se chovat jako bandita!“ okřikla jednoho z bratranců, když mě ten mladý muž nepřestával obtěžovat žádostmi o nějaký dar. Kanja se nedávno vrátila k rodině – utekla od násilnického manžela.

I asked Lallu where he was from, expecting him to name his birthplace, or perhaps the town where the family camped for the summer, when the weather is too hot for traveling. Instead he named a place he had never even seen.

Zeptal jsem se Lállúa, odkud pochází, a očekával jsem, že uvede své rodiště nebo třeba město, kde rodina tábořila přes léto, kdy je počasí příliš horké na cestování. Místo toho jmenoval místo, které nikdy ani neviděl.

“Chittaurgarh,” he said. And then he raised his fist above his head in a kind of salute.

„Čitaur,“ řekl a pozdvihl pěst nad hlavu v jakémsi pozdravu.

Chittaurgarh is a massive sandstone fort on a plateau in southern Rajasthan. Built in the seventh century, it was the capital of Mewar, a powerful kingdom of the high-caste Hindu warriors known as Rajputs. The Lohar are Rajputs too, according to their oral tradition. They served the kingdom as weapon-makers. But in 1568, Chittaurgarh was captured by Akbar, the great Mogul emperor, and the Lohar fled.

Čitaur je mohutná pískovcová pevnost na náhorní plošině v jižním Rádžasthánu. Byla postavena v 7. století a byla hlavním městem Méváru, mocného království kastovně vysoce postavených hinduistických válečníků známých jako rádžpúti. I Lóhárové jsou podle své ústní tradice rádžpúti. Sloužili tomuto království jako zbrojíři. V roce 1568 se však Čitauru zmocnil velký mughalský císař Akbar a Lóhárové uprchli.

Shamed, they committed to a life of wandering and self-denial, vowing never to spend the night in a village, light a lamp after dark, or even use rope to draw water from a well—pledges known collectively as the Oath. (They also vowed to do without comfortable beds and even now travel with their cots turned upside down, in symbolic observance of the ancient promise.)

Ponížení Lóhárové se upjali na potulný život plný odříkání a zařekli se, že již nikdy nestráví noc ve vesnici, nerozsvítí lampu po setmění, a dokonce ani nepoužijí provaz k čerpání vody ze studně – tyto závazky jsou souhrnně známé jako „Přísaha“. (Také se zavázali, že se obejdou bez pohodlných postelí, a dokonce i dnes putují jen s lehkými lůžky v převrácené poloze, aby tak symbolicky dodrželi dávný slib.)

Still, they had to earn a living, so they put their metalworking skills to more prosaic use. Their kitchenware and farm tools were prized for their durability and, in the age before manufacturing and low-cost Chinese imports, found no shortage of buyers.

Přesto si museli vydělávat na živobytí, a proto využili svou zručnost při zpracování kovů k prozaičtějším účelům. Jejich kuchyňské nádobí a zemědělské nářadí bylo vyhledáváno pro svou trvanlivost, a v době před průmyslovou výrobou a levnými čínskými dovozy proto netrpěli nedostatkem zákazníků.

India once teemed with such traveling niche Indie se kdysi jen hemžila putujícími

88

workers. Many were first described in detail by a British civil servant, Denzil Ibbetson, in an 1883 report based on census data from the Punjab region. Among them were the Qalandari (“their ostensible occupation is that of leading about bears, monkeys and other performing animals”); the Nats (“acrobatic feats and conjuring of a low class”); the Gagra (“catching, keeping and applying leeches”); and the Kanjar (“curing boils”). “They are not pleasant people to deal with,” Ibbetson concluded, “and we are thrown but little into contact with them.”

specializovanými řemeslníky. Mnohé z nich poprvé podrobně popsal úředník britské správy Denzil Ibbetson roku 1883 ve zprávě založené na údajích ze sčítání lidí v oblasti Paňdžábu. Byli mezi nimi Kalandarové („navenek se zaměstnávají tím, že vodí sem a tam medvědy, opice a jiná cvičená zvířata“), Natové („akrobatické kousky a nepříliš složité čarování“), Gagrové („chytání, chov a přikládání pijavic“) a Kandžarové („léčba vředů“). „Jednat s těmito lidmi není příjemné,“ uzavřel Ibbetson, „a my se s nimi dostáváme do styku jen málo.“

Ibbetson’s observations reflected the prejudices of the day and the widely held belief in Britain that nomads—and especially the darkskinned Romany-speaking people known as Gypsies—were incorrigible agents of vice. Such attitudes transferred easily to the subcontinent. In 1871, colonial authorities passed a notorious piece of legislation called the Criminal Tribes Act, which identified dozens of nomadic groups as, in effect, criminal by nature. Itinerant families were required to register with police, and thousands of men, women, and children were forcibly corralled in work camps, some of them run by the Salvation Army, according to the book Dishonoured by History, by Indian sociologist Meena Radhakrishna.

V Ibbetsonových postřezích se odrážely tehdejší předsudky a přesvědčení rozšířené v Británii, totiž že kočovníci, a zejména romsky mluvící lidé tmavé pleti známí jako Cikáni, jsou nenapravitelní nositelé neřestí. Takové postoje se na subkontinent přenášely snadno. V roce 1871 vydaly koloniální úřady nechvalně známý právní předpis nazývaný Criminal Tribes Act (zákon o zločinných kmenech), který fakticky označoval desítky kočovných skupin za zločinné už svou povahou. Zákon požadoval, aby se kočovné rodiny registrovaly u policie, a tisíce mužů, žen i dětí byly násilně shromážděny v pracovních táborech, z nichž některé řídila Armáda spásy, jak uvádí indická socioložka Mina Rádhakrišnová v knize Dishonoured by History (Zneuctění dějinami).

After independence in 1947, the law was replaced by a comparable if less draconian measure, the Habitual Offenders Act, and the stigma of criminality lingers. “I would never have imagined that the descendants of these communities would be viewed with exactly the same prejudices,” Radhakrishna says. “It’s not that they don’t want to be a part of society— they are not allowed to be.”

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 nahradilo tento zákon podobné, byť méně drakonické opatření nazvané Habitual Offenders Act (zákon o nenapravitelných delikventech) a cejch zločinnosti trvá dál. „Nikdy bych si nepředstavovala, že na potomky těchto komunit se bude pohlížet s týmiž předsudky,“ píše Rádhakrišnová. „Nejde o to, že by nechtěli být součástí společnosti – není jim to dovoleno.“

THE WOMEN were fixing dinner. With a mortar and pestle, Kailashi crushed chili peppers for a vegetable stew, while Kanya cooked chapatis, the ubiquitous Indian flatbread, over an open fire. Night was coming, so they had to work fast, because of the prohibition against lamps. The Lohar had arrived in the village a few days earlier and

ŽENY PŘIPRAVOVALY VEČEŘI. Kailaší drtila paličkou v hmoždíři čili papričky na dušenou zeleninu a Kanja připravovala na otevřeném ohni čapátí, všudypřítomné indické chlebové placky. Blížila se noc, takže si musely pospíšit kvůli zákazu uvalenému na lampy. Lóhárové přijeli do této vesnice před několika dny a nebyli si jisti, jak dlouho zůstanou. Vše

89

weren’t sure how long they would stay. It depended on the availability of work. As one of them said, nodding in the direction of a nearby buffalo, “There is not much of a difference between my life and that buffalo’s life. He’s roaming for food, and we also roam for food.”

záviselo na tom, zda pro ně bude práce. Jeden z nich řekl a kývl směrem k nedaleko stojícímu buvolovi: „Není velký rozdíl mezi mým životem a životem toho buvola. On se toulá kvůli potravě a i my se touláme kvůli jídlu.“

It was hard to argue with the comparison. The Lohar had never been to school. They relieved themselves in fields and slept under the stars, except during monsoon season, when they rigged their carts with awnings and encircled them with low mud walls to prevent flooding. They had never heard of the United States. When I first turned up, Kanya assumed— despite my white skin—that I was from Jaipur, the state capital, which was 40 miles distant and marked the geographic limit of her experience. “Ahhh,” she said when I explained the airplane. “You came in a cheel gaadi.” An eagle cart.

O tomto přirovnání se dalo těžko diskutovat. Lóhárové nikdy nechodili do školy. Ulevovali si v polích a spali pod hvězdami kromě období monzunů, kdy opatřovali své káry plachtovinou a obklopovali je nízkými hliněnými zídkami, aby předešli zatopení. Nikdy neslyšeli o Spojených státech. Když jsem se u nich poprvé objevil, Kanja se domnívala, navzdory mé bílé pleti, že jsem z Džajpuru, hlavního města státu, které bylo vzdálené 65 kilometrů a znamenalo zeměpisnou hranici její zkušenosti. Když jsem jí vysvětloval, co je letadlo, řekla, že jsem přijel v „orlí káře“.

LIKE OTHER NOMADIC GROUPS, the Gadulia Lohar occasionally have been targeted for attempts at rehabilitation. In 1955, Jawaharlal Nehru, India’s first prime minister, argued in a famous speech at Chittaurgarh that the blacksmiths’ honor had been restored with the establishment of Indian sovereignty and appealed to them to cease their wandering. Thousands who had traveled to the fort by bullock cart and train watched as Nehru ceremonially righted an overturned cot, then invited them to enter by traversing a bridge strewn with rose petals. A boarding school for Lohar boys was established nearby, and housing and employment schemes were launched.

STEJNĚ JAKO S JINÝMI kočovnými skupinami i s Gádulíja Lóháry se občas prováděly pokusy navrátit je do společnosti. První indický ministerský předseda Džaváharlál Néhrú v roce 1951 dokazoval ve svém slavném projevu v Čitauru, že čest kovářů byla obnovena s nastolením indické svrchovanosti, a apeloval na ně, aby se přestali potulovat. Tisíce lidí, kteří přijeli do pevnosti na volských potazích a vlakem, sledovaly, jak Néhrú slavnostně uvedl převrácené lůžko do správné polohy a potom Lóháry vyzval, aby překročením mostu posetého růžovými plátky nastoupili novou cestu. Nedaleko byla zřízena internátní škola pro lóhárské chlapce a byly zahájeny projekty nabízející ubytování a zaměstnání.

The initiatives never came to much. A settlement where the blacksmiths were supposed to learn farming was abandoned after two girls died of illness—interpreted as a warning to those who would violate Lohar tradition. Others fizzled because of corruption and poor planning.

Z těchto iniciativ však nikdy mnoho nevzešlo. Osada, kde se kováři měli učit zemědělství, zůstala opuštěná, když dvě dívky onemocněly a zemřely, což se vykládalo jako varování lidem, kteří poruší lóhárskou tradici. Jiné projekty ztroskotaly vinou korupce a špatného plánování.

But the nomads’ cause was kept alive by human rights groups, and in 2005 the Indian

Věc kočovníků však udržovaly v povědomí skupiny věnující se obraně lidských práv a v

90

Parliament formed a temporary commission to address their plight. Its chairman, Balkrishna Renke, was uniquely qualified for the job: Born into a group of mendicants, he spent his early childhood roaming among villages in western India, literally singing for his supper, before a charity took him in and gave him an education.

roce 2005 zřídil indický parlament dočasnou komisi, aby se jejich nešťastnou situací zabývala. Její předseda Bálkrišna Rénké měl pro tuto funkci jedinečnou kvalifikaci. Narodil se ve skupině potulných žebráků, rané dětství strávil kočováním mezi vesnicemi v západní Indii a skutečně si zpěvem opatřoval večeři, než se ho ujala jedna dobročinná organizace a umožnila mu vzdělání.

For Renke the goal is clear. “If they want to have a right of citizenship, education, and participate in modern progress, they have to settle,” he says. Renke is under no illusions about the scale of the challenge. India’s creaky but expansive social welfare system has long been geared toward redressing the inequities of caste. Because the nomads are dispersed among many castes, they have garnered few of the affirmative action benefits—and none of the political clout—that have accrued to other persecuted groups, such as the Untouchables. “There is no organization. There is no awakening,” Renke says. “They are unheard people.”

Pro Rénkého je cíl jasný. „Chtějí-li mít právo na občanství a vzdělání a chtějí-li se podílet na moderním pokroku, musejí se usadit,“ říká. O rozsahu problému si nedělá iluze. Indický málo účinný, avšak široce založený systém sociální péče již dlouho směřuje k nápravě kastovních nespravedlností. Jelikož kočovníci jsou rozptýleni po mnoha kastách, mají jen malý prospěch z programů zaměřených na zvýhodňování menšin a žádný politický kredit – na rozdíl od jiných perzekvovaných skupin, jako jsou nedotknutelní. „Nemají žádnou organizaci. Nemají žádné uvědomění,“ říká Rénké. „Jsou to lidé, které není slyšet.“

AFTER A WEEK in the Lohar’s company, I was beginning to understand one reason: They were not easy to be around. Although I had made clear at the outset that I would not give them money, I tried to remain in their good graces by dispensing small gifts—usually bags of lentils and flour—and regularly treating them to chai from a nearby vendor. But for some it was never enough. Kartar, Lallu’s older brother, badgered me constantly for kalakand, a kind of milk pudding, and sulked when I failed to oblige. His wife, Pooni, was no less insistent. “Give me money for chai!” she said by way of a greeting one morning, and whenever I caught her eye, she plucked at her ragged tunic or signaled her desire for bidis by raising two fingers to her lips. I learned not to catch her eye.

PO TÝDNU STRÁVENÉM S LÓHÁRY jsem začínal rozumět jednomu z důvodů tohoto stavu: není snadné být v jejich společnosti. Ačkoli jsem již na počátku dal jasně najevo, že jim nebudu dávat peníze, snažil jsem se udržet si jejich přízeň rozdáváním drobných dárků, obvykle sáčků čočky a mouky, a pravidelně jsem jim nabízel indický kořeněný čaj od nedalekého obchodníka. Některým to však nikdy nestačilo. Lállúův starší bratr Kartár mě neustále otravoval žádostmi o kalákand, což je sladkost připomínající mléčný pudink, a byl nevrlý, když jsem mu nevyhověl. Jeho manželka Púni byla podobně neodbytná. „Dej mi peníze na čaj!“ řekla mi jednoho rána na pozdrav, a kdykoli jsem zachytil její pohled, dvěma prsty před rty naznačovala touhu po cigaretě. Naučil jsem se nevšímat si jejího pohledu.

Even Lallu, whom Kailashi had pronounced “too shy to beg,” was not above hitting me up now and then.

Dokonce i Lállú, o němž Kailáší prohlásila, že je „příliš plachý na to, aby žebral“, se občas nerozpakoval žebrat až nestoudně.

91

“I didn’t eat yesterday because my hen died,” he told me one afternoon. “I was very sad.”

A dog had killed it. I murmured condolences.

“A new hen costs 300 rupees.”

Sympathetic nod.

“You pay 100 rupees.”

Sigh.

„Včera jsem nejedl, protože mi umřela slepice,“ řekl mi jednou odpoledne. „Jsem velmi smutný.“

Zakousl ji pes. Zašeptal jsem projev soustrasti.

„Nová slepice stojí 300 rupií.“

Soucitně jsem kývl.

„Zaplaťte 100 rupií.“

Povzdechl jsem si.

Still, I couldn’t help but admire the Lohar. They were skilled artisans and hard workers and took obvious pride in what they do. One afternoon a gray-haired woman from the village came to buy a spoon. “I may charge you a few rupees more, but I make good-quality stuff,” Kartar promised. Squatting in the shade of a neem tree, he heated a piece of iron until it glowed, then positioned it on an anvil with tongs while Pooni, her feet planted wide, flattened it with a sledgehammer. When the metal was thin and malleable, Kartar grabbed a smaller hammer and deftly teased out the shape of the long-handled spoon, pounding its surface to a lustrous, dimpled finish.

Přesto jsem se nemohl ubránit obdivu k Lóhárům. Byli to zruční řemeslníci, pilně pracovali a zjevně byli na svou práci hrdí. Jednou odpoledne si šedovlasá žena z vesnice přišla koupit lžíci. „Možná vám budu účtovat o několik rupií víc, dělám však kvalitní věci,“ slíbil Kartár. Posadil se do stínu pod strom a rozžhavil kus železa. Potom ho kleštěmi položil na kovadlinu, zatímco Púni se rozkročila a zplošťovala ho perlíkem. Když byl kov plochý a tvárný, Kartár se chopil menšího kladiva a obratně udělal lžíci s dlouhou rukojetí, jejíž povrch vyklepal do lesklé, důlkované podoby. Okraje uhladil pilníkem a potom lžíci předal ženě s hrdým gestem a výrazem úcty. „Zde je, matko,“ řekl a přijal za ni třicet rupií – asi jedenáct korun.

He filed its edges smooth, then handed it to the woman with a flourish and an expression of respect. “Take it, mother,” he said, receiving 30 rupees—about 65 cents—in return.

The Lohar cared about their craft because they cared about their identity. All but the youngest knew the story of Chittaurgarh, and weeping children were silenced with the command, “Don’t cry—you’re a Lohar.” Kartar’s son Arjun was the living expression of Lohar pride. About ten years old, he had wide, expressive features and the build of a junior wrestling champion. Arjun took unconcealed pleasure in his prowess with a sledgehammer, hoisting it tirelessly as his father urged him on with

Lóhárové dbali o své řemeslo, protože dbali o svou identitu. Všichni kromě nejmenších dětí věděli, co se stalo v Čitauru, a plačící děti byly umlčovány příkazem: „Neplač, jsi Lóhár.“ Kartáráv syn Ardžun byl živoucím příkladem lóhárské hrdosti. Bylo mu asi deset let, měl široké, výrazné rysy a postavu juniorského zápasnického šampiona. Nepokrytě se radoval ze své obratnosti v zacházení s perlíkem, který neúnavně zdvihal, zatímco jeho otec ho

92

shouts of “Harder! Faster!”

pobízel výkřiky: „Výš! Rychleji!“

FOR SEVERAL DAYS I had been asking the Lohar when they planned to move on, and each time the answer was the same: tomorrow. Then tomorrow finally came. I showed up at the campsite one morning to find them loading their carts. Tools were stowed in compartments, bullocks muscled into harnesses, bedding folded and piled on board along with cots, fireblackened cooking vessels, and family members too young or infirm to walk alongside. Finally, on some unspoken signal, the ragged caravan lurched forward, ironbound wheels clattering on the pavement. Oncoming traffic, mostly motorcycles and homemade diesel-powered jalopies called jugards, gave way as the Lohar moved down the narrow road past mustard fields and rippling winter wheat.

NĚKOLIK DNÍ jsem se Lóhárů vyptával, kdy se chystají jít dál, a pokaždé jsem dostával tutéž odpověď: zítra. A pak zítra konečně přišlo. Jednoho rána jsem přišel do tábora a zjistil jsem, že nakládají káry. Nářadí uložili do bedýnek, tažný dobytek zapřáhli do postrojů, lůžkoviny poskládali a naložili společně s lůžky, očouzeným kuchyňským nádobím a rodinnými příslušníky příliš mladými nebo neduživými, aby mohli jít pěšky vedle kár. Na jakýsi nevyřčený pokyn se pak neuspořádaná karavana kolébavě dala do pohybu a okovaná kola zarachotila na vozovce. Protijedoucí vozidla, většinou motocykly a podomácku vyrobené rachotiny poháněné dieselovými motory, uvolňovala cestu, zatímco Lóhárové jeli dál po úzké silnici kolem hořčičných polí a pšenice vlnící se v zimním větru.

It was hard not to be captivated by the romance of the scene. Here, after all, was a lost tribe in motion. Blot out the sputtering, Indianmade Hondas and the orange-and-white microwave towers, and the Lohar were virtually indistinguishable from the proud Rajput artisans who fled Chittaurgarh nearly half a millennium ago. What would these medieval time travelers forfeit if they gave up their wandering and entered society’s mainstream? In terms of their culture and traditions, probably everything.

Bylo těžké nedat se okouzlit romantikou této scény. Byl to koneckonců ztracený kmen na cestě. Odmyslíme-li si rámusící hondy indické výroby a oranžovo-bílé retranslační stožáry, byli Lóhárové prakticky nerozeznatelní od hrdých rádžpútských řemeslníků, kteří uprchli téměř před půltisíciletím z Čitauru. Oč by tito středověcí cestovatelé přišli, kdyby se vzdali svého putování a připojili se k většinové společnosti? Z hlediska své kultury a tradic pravděpodobně o všechno.

It seemed like a high price to pay. Lohar people I met everywhere cling to their nomadic identity. Yet most made it clear that they live out of their carts for the simple reason that they have no other choice.

Zdálo se, že to je příliš vysoká cena. Lóhárové, které jsem za tu dobu potkal, všude lpěli na své identitě. Většinou však jasně říkali, že žijí u svých kár z prostého důvodu: nic jiného jim nezbývá.

“I will be the most happy person in the world if I get some land and a house,” Lallu told me one night. Kanya, too, ached for the comforts of a home she’d never known. Their yearning was easy enough to grasp. Even in this rural pocket of Rajasthan, there was evidence of

„Byl bych tím nejšťastnějším člověkem na světě, kdybych dostal trochu půdy a dům,“ řekl mi jednou večer Lállú. Také Kanja toužila po pohodlí domova, které nikdy nepoznala. Jejich tužba se dala dosti snadno pochopit. I v tomto venkovském koutě Rádžasthánu byly vidět

93

India’s rapid economic transformation in the cell phones carried by many of the Lohar’s customers (though not the Lohar themselves) and the satellite dishes sprouting from the larger farmhouses. It seemed natural that they would want a share of this new prosperity. Moreover, their consciousness has been raised. Like other nomadic groups in northern Rajasthan, the Lohar have been encouraged by local land-rights activists to apply to the local governing council for land and housing. Besides providing them with shelter, this also would satisfy the Indian bureaucracy’s need for a fixed address, without which access to welfare benefits, such as subsidized cooking oil and free medical care, is quite difficult.

doklady rychlé hospodářské transformace Indie – mobilní telefony, které měli mnozí z jejich zákazníků (ne však Lóhárové), a satelitní talíře na větších rolnických domech. Zdálo se přirozené, že se Lóhárové budou chtít na této nové prosperitě podílet. Navíc si více uvědomují, o co přicházejí. Tak jako jiné kočovné skupiny v severním Rádzasthánu i Lóháry povzbuzují místní aktivisté prosazující právo na půdu, aby si u místních úřadů zažádali o půdu a ubytování. Získali by tak útočiště a zároveň by vyhověli požadavku indických úřadů ohledně pevné adresy, bez níž je opravdu obtížné dosáhnout na sociální výhody, jako je dotovaný kuchyňský olej a bezplatná lékařská péče.

But so far their efforts have been for naught. Officials in one town where the Lohar had made an appeal said they had no land to give—and that even if they did, they doubted the Lohar would take it. “They don’t want to settle,” one official said dismissively. “They want to live on the road.”

Až dosud však bylo jejich úsilí marné. Úředníci v jednom městě, kam se Lóhárové obrátili, prohlásili, že nemají žádnou půdu, kterou by jim mohli dát – a i kdyby ji měli, pochybují, že by si ji Lóhárové vzali. „Nechtějí se usadit,“ řekl jeden úředník přezíravě. „Chtějí žít na cestě.“

The same response came in Thana Ghazi, about 60 miles northeast of Jaipur, where local officials had reluctantly provided plots for a dozen Lohar families on a spur of the town’s busiest thoroughfare. The blacksmiths lived in oneroom brick houses with their carts and forges out front. But after five years, the town had provided no electricity and had turned down their application for a communal latrine.

Stejná reakce následovala v Thánágadží, asi 95 kilometrů severovýchodně od Džajpuru, kde místní úředníci zdráhavě poskytli tuctu lóhárských rodin pozemky nedaleko nejživější městské tepny. Kováři žili v cihlových domech o jedné místnosti, káry a výhně měli venku. Ovšem ani po pěti letech jim město nezajistilo elektřinu a zamítlo jejich žádost o společnou latrínu.

The pradhan, the senior elected official for the district, confirmed that he had resisted providing the settlement with services because he didn’t think the Lohar should have been permitted to settle there in the first place. It was too close to a girls’ hostel and a high school, he explained, and they would be better off on another tract outside of town.

Pradhan, vedoucí volený úředník okresu, potvrdil, že byl proti tomu, aby se osadě poskytovaly služby, jelikož se především domnívá, že Lóhárům se nemělo vůbec dovolit, aby se tam usadili. Vysvětlil, že je to příliš blízko dívčí ubytovny a střední školy a že by jim bylo lépe na nějakém jiném pozemku mimo město.

A few days after my inquiry, workers showed up at the settlement to begin wiring the homes for electricity. Some townspeople made no effort to hide their hostility. As I left the settlement with a charity worker one afternoon, three teenage boys in slacks and sweaters jeered at us from the roof of the

Několik dní po mém dotazu se do osady dostavili dělníci a začali zavádět do domů elektřinu. Někteří lidé z města se nijak nesnažili skrývat nepřátelství. Když jsem jednou odpoledne odcházel z osady s pracovníkem dobročinné organizace, tři dospívající chlapci v kalhotách a svetrech se nám pošklebovali ze

94

adjacent high school. “What are you going to do for them?” one shouted. “They are nomads, and they will always be nomads.”

střechy přilehlé střední školy. „Co pro ně budete dělat,“ křičel jeden. „Jsou to kočovníci a vždycky jimi zůstanou.“

It was early March, and the spring harvest was almost upon Lallu and Kailashi and their clan. Wheat fields turned golden under a sun that grew hotter by the day. At their campsite in the new village, the Lohar found refuge in the shadows cast by their carts and splashed themselves cool at a nearby well.

Byl začátek března a pro Lállúa, Kailáší a jejich klan pomalu nastával čas jarní sklizně. Pšeničná pole zlátla pod paprsky slunce, které pálilo den ze dne silněji. Na tábořišti v nové vesnici nacházeli Lóhárové útočiště ve stínu svých kár a zchlazovali se vodou z nedaleké studny.

Spring is normally a hopeful time in the Rajasthan countryside, but for Kanya this season was filled with dread. Her parents had decided that after the Hindu festival of Akha Teej, in April, she would return to live with her husband and his family. “The boy is very bad,” she had told me. She said that he and his mother had forced her to work all day on the bellows, and he’d beaten her when she resisted. But Kanya knew that divorce was unthinkable for a woman in her position. “I can’t do anything,” she said. “If I stay here I’ll suffer. If I go there I’ll suffer. It’s all a matter of destiny.”

Jaro je na rádžasthánském venkově dobou nadějí, pro Kanju to však bylo období obav. Její rodiče rozhodli, že se po hinduistické slavnosti Akšaja tritíja vrátí k manželovi. „Muž je velmi zlý,“ řekla mi. Také mi sdělila, že ji on i jeho matka nutili pracovat celý den u měchů a muž ji bil, když odporovala. Kanja však věděla, že rozvod je pro ženu v její situaci nemyslitelný. „Nemohu nic dělat,“ dodala. „Když zůstanu, budu trpět. Když půjdu, budu také trpět. Všechno je osud.“

Kanya’s powerlessness is compounded by her gender, but it is shared to some degree by all the Lohar, whose low social standing leaves them vulnerable to the pressures and prejudices of rural India. One afternoon I turned up at the campsite to learn that the Lohar had been visited the day before by followers of the Rashtriya Swayamsevak Sangh, or RSS, India’s main Hindu nationalist group. Extremists from the group had gotten wind of my presence, assumed that I was a Christian missionary, and threatened to beat me. The Lohar were plainly terrified and pleaded with me to leave.

Kanjinu bezmocnost prohlubuje skutečnost, že je žena, do určité míry ji však cítí všichni Lóhárové, protože kvůli svému nízkému společenskému postavení jsou méně chráněni před tlaky a předsudky indického venkova. Jednou odpoledne jsem přišel do tábora a dověděl jsem se, že předchozího dne Lóháry navštívili stoupenci Ráštríja svajamsévak sangh (RSS), hlavní hinduistické nacionalistické skupiny v Indii. Extremisté z této skupiny se doslech-li o mé přítomnosti, a jelikož se domnívali, že jsem křesťanský misionář, hrozili, že mě zbijí. Lóhárové byli zjevně vyděšení a prosili mě, abych odešel.

Eventually I was able to make clear that my purpose was journalistic, not evangelical. Local RSS workers apologized and even accompanied me to meet with the Lohar, who by now had moved a second time, to a trampled pasture on the outskirts of another village. The RSS urged the Lohar to cooperate, but my relations with the blacksmiths never

Nakonec se mi podařilo vysvětlit, že mám novinářské, nikoli evangelizační poslání. Místní stoupenci RSS se omluvili, a dokonce mě doprovodili na setkání s Lóháry, kteří se mezitím podruhé přemístili, tentokrát na udupanou pastvinu na okraji jiné vesnice. Členové RSS vyzývali Lóháry ke spolupráci, můj vztah s kováři se však už nikdy zcela

95

really recovered. nenapravil.

Wary from the start, they saw little reason after the trouble with the RSS to tolerate me any longer. “You give us a handful of flour, and yet you’re writing so much,” Kartar said, glaring. “Go now. We’ve had enough of you.”

Byli od začátku ostražití a po nepříjemnosti s RSS neviděli důvod, proč mě dál tolerovat. „Dáte nám hrst rýže a přitom toho tolik píšete,“ řekl Kartár. „Už jděte. Máme vás dost.“

One afternoon I drove out from Jaipur in a final attempt at reconciliation. Unfortunately, Lallu and Kailashi were not around to lend support. They had taken a bus to the Rajasthan capital, where Kailashi hoped to find treatment for her chronic cough and fever. The others would hardly speak to me, and some turned their backs at my approach. I took the hint and walked back to my car. “Don’t come back,” Kartar shouted.

Jednou odpoledne jsem přijel z Džajpuru, abych se naposledy pokusil o usmíření. Lállú a Kailáší tam bohužel nebyli, aby mě podpořili. Odjeli autobusem do rádžasthánského hlavního města, kde si Kailáší chtěla opatřit lék na svůj chronický kašel a horečku. Ostatní se mnou sotva promluvili a někteří se otáčeli zády, když jsem se přiblížil. Dovtípil jsem se a šel jsem zpátky k vozu. „Nevracejte se,“ volal Kartár.

Before I drove away, I turned and looked at the Lohar for the last time. Business had dried up and their forges had all gone cold. Tomorrow, or perhaps the next day, they would pack up their carts and move on, as they had done so many times before. But for now they just looked listless and weary. They looked like travelers who had reached the end of the road.

Než jsem odjel, otočil jsem se a naposledy se na Lóháry podíval. Zájem o jejich řemeslo se vytratil, jejich výhně vesměs vystydly. Zítra, možná pozítří, naloží své káry a půjdou dál, jak to udělali už tolikrát předtím. Tentokrát však vypadali jen netečně a unaveně. Vypadali jako poutníci, kteří dospěli na konec své cesty.

Shanghai Dreams Šanghajské sny

China’s global city tries to recapture the glories of its past—this time on its own terms.

Čínské velkoměsto se vlastním způsobem snaží znovu nabýt svou někdejší slávu.

The 101-story World Financial center, China’s tallest building (above), Jin Mao Tower (center), and Oriental Pearl TV Tower signal the city’s rising ambition.

Světové finanční středisko se 101 patry, nejvyšší budova Číny (vlevo), věž Ťin-mao (uprostřed) a televizní věž Perla Orientu naznačují rostoucí ambice města.

BARBIE IS HUGE for ten-year-old Lin Yinghui, crowned and manicured as she celebrates her birthday with friends at a superstore devoted to the blond, blue-eyed American export. Western fashions and ideas have traditionally entered China through Shanghai, a former treaty port hospitable to foreigners and today a free-spending financial capital regarded as one of the world’s most desirable markets.

PRO DESETILETOU Lin Jing-chuej s korunkou a pečlivou manikúrou, která s kamarády slaví narozeniny v obchodě zasvěceném blonďatému, modrookému americkému exportu, je Barbie idolem. Západní móda i myšlenky tradičně vstupovaly do Číny přes Šanghaj. Dnes je tento bývalý smluvní přístav pohostinný k cizincům konzumním finančním centrem pokládaném za jeden z nejlákavějších světových trhů.

THE TIDE OF DAILY LIFE flows through an alley of row houses in an old neighborhood, or lilong, where early rising residents stretch, hang laundry, and

Obyvatelé řadových domů ve staré čtvrti, li-lungů, se probouzejí brzy a věnují se nejrůznějším každodenním záležitostem: cvičí, věší prádlo a vylévají nočníky. Ze

96

empty chamber pots. Built as elegant single-family homes, the buildings aged into crowded tenements after the Communists appropriated them in the 1950s, using some as government offices. Since the 1990s the city has demolished most lilong in favor of high-rises.

stárnoucích budov postavených jako elegantní domy pro jednu rodinu se staly přelidněné bytové jednotky poté, co si je v 50. letech přivlastnili komunisté a některé využívali jako úřady. Od 90. let město kvůli výškovým stavbám většinu li-lingů zbouralo.

NOTHING IS PERMANENT. That’s the lesson facing student Chen Sudan, visiting her father at a demolition site near the docks. A laborer from Anhui Province, he squats in one of the doomed buildings until it comes time to help tear it down and move on. Urban renewal projects have uprooted nearly a million households.

NIC NENÍ VĚČNÉ. Tohoto poučení se dostalo Čchen Su-tan, když navštívila otce na místě, které se právě bourá. Dělník z provincie An-chuej žije jako squatter v budově odsouzené k zániku, než přijde čas, aby ji pomohl strhnout a přesunul se dál. Projekty městské obnovy vytrhly z kořenů téměř milion domácností.

QUICK-CHANGE CITY. Since 1975 the official number of people living in China’s most populous city—dubbed “New York on steroids”—has almost doubled. More than six million temporary migrants raise the total population to 20 million. To make room for newcomers and industrial growth, the urban imprint has increased by almost 400 square miles. The Huangpu River (right), trafficked by barges, splits the booming city.

RYCHLE SE MĚNÍCÍ MĚSTO Od roku 1975 se počet obyvatel nejlidnatějšího čínského města – „New Yorku na steroidech“ – téměř zdvojnásobil. Více než šest milionů sezonních imigrantů zvýšilo počet obyvatel na 20 milionů. Aby se vytvořil prostor pro nově příchozí a pro průmyslový růst, rozšířil se záběr města o 1 000 km2. Řeka Chuang-pchu (vpravo), plná nákladních člunů, rozděluje vzkvétající město.

SPICING THE AIR with stir-fry and fruit, a portable market springs up at night to serve office workers hurrying home to high-rise apartments. As the densely populated city grows upward, the famous Shanghai street life of buying, selling, and gossiping is disappearing. Concerned about hygiene—and the city’s image—officials are reportedly chasing of street vendors in the run-up to the May opening of Expo 2010.

PŘENOSNÁ TRŽIŠTĚ kořenící vzduch vůní smaženého masa a ovoce se vynořují v noci, aby posloužila zaměstnancům kanceláří spěchajícím domů do bytů v činžácích. Jak hustě obydlená metropole roste směrem vzhůru, mizí proslavené šanghajské pouliční nakupování, prodávání a klábosení. Vedoucí činitelé znepokojení kvůli hygieně prý ve spěchu před květnovým Expem 2010 vyhánějí pouliční prodavače pryč.

ONE IS NOT ENOUGH is the mantra of officials eager to trigger a baby boom in Shanghai. With more than a fifth of residents over 60, the city is encouraging young parents—such as mothers at the Kang Cheng gated community—to have a second child, a local exception to China’s long-standing one-child rule.

JEDNO NESTAČÍ, tak zní mantra funkcionářů toužících vyvolat v Šanghaji populační explozi. Město s více než pětinou obyvatel starších 60 let povzbuzuje mladé rodiče – takové, jako jsou matky ve střeženém areálu Kchang-čcheng – aby měli druhé dítě. To je místní výjimka z přetrvávajícího čínského pravidla jednoho dítěte.

A SUMMER WEEKEND sends people flocking to the seaside-like setting of Dino Beach, a suburban water park. Ample spending money and a taste for the exotic make Shanghai fertile ground for fantasy, at home and at play. A development called Rancho Santa Fe features Spanish mission-style villas. Another mimics an English village with half-timbered houses. And now the ultimate theme park is coming: Disneyland.

LETNÍ VÍKEND vyhání davy lidí na Dinosauří pláž v příměstském vodním parku, do prostředí, které připomíná mořské pobřeží. Díky dostatku peněz na výdaje a zálibě v exotice se Šanghaj stala úrodnou půdu pro fantazii, doma i při hraní. Zástavba zvaná Rancho Santa Fé představuje vilky ve stylu španělských misií. Další napodobuje anglickou vesnici s poloroubenými domy. A nyní přichází největší tematický park: Disneyland.

97

THE SELF-ASSURANCE of migrant workers cooling off on a bridge reflects their rising status. Until a few years ago laborers from all over China were treated as invisibles. Now the local government acknowledges their role in shaping the city, officially anointing recent arrivals as “new Shanghai people.”

SEBEVĚDOMÍ sezonních dělníků, kteří se ochlazují na mostě, odráží jejich rostoucí postavení. Ještě před několika lety byli dělníci z jiných částí Číny považováni za neviditelné. Dnes vláda uznává jejich úlohu v utváření města a nedávno přibyvší oficiálně označila za „nové šanghajské lidi“.

THE SECRET WORLD of the old Shanghai bomb shelter seems to exist in a parallel universe. On the sun-splashed street above, migrant laborers slurp down rice and tofu lunches, while clusters of office workers in crisp white shirts walk past the small sign on the sidewalk. But in the dark recess behind a display of foreign-brand toilet seats, a young woman descends a staircase into a place she knows only as “0093.”

Passing through a pair of metal blast doors, the woman—22-year-old Sheng Jiahui, who goes by the nickname “Sammy”—moves deep into dimly lit corridors. ‘The bunker glows an unnatural shade of green. In its perpetual twilight, 0093 still evokes the deadening claustrophobia of war and communist revolution that snuffed out Shanghai’s swinging heyday; when the mingling of East and West transformed the city into the Paris of the Orient.

TAJNÝ SVĚT starého protileteckého krytu jako by existoval v paralelním vesmíru. Nad ním, na sluncem zalité ulici, pojídají sezonní dělníci oběd z rýže a tofu, zatímco skupinky úředníků v bílých košilích procházejí kolem malých značek na chodníku. V temném výklenku za výlohou se záchodovými sedátky cizích značek sestupuje mladá žena po schodišti na místo, jež je známé pod označením „0093“.

Dvaadvacetiletá Šeng Ťia-chuej známá pod přezdívkou „Sammy“ prochází dvojicí kovových dveří a postupuje dál do matně osvětlené chodby. V bunkru svítí nepřirozený odstín zelené. Svým věčným přítmím „0093“ dosud vyvolává otupující klaustrofobii války a komunistické revoluce, která udusila svižný rozkvět Šanghaje, kdy prolínání Východu a Západu proměnilo město v Paříž Orientu.

A door cracks open, and a blast of electric guitar erupts into the corridor. Inside the small room, under a poster of guitar legend Jimi Hendrix posing as Uncle Sam, four young Shanghainese women—the other members of Sammy’s punk rock band, Black Luna—are starting to jam. It is a serendipitous twist of history: The bunker, once the symbol of a wounded and cowering society, has become a breeding ground for Shanghai’s music scene. The rehearsal rooms at 0093—the moniker is a phonetic combination of its street name and number—have helped incubate more than a hundred local bands, reinvigorating a culture that now, as before, blurs the East-West divide.

Dveře se pootevírají a elektrická kytara „exploduje“ do chodby. Uvnitř malé místnosti, pod plakátem legendárního Jimiho Hendrixe pózujícího jako strýček Sam, začínají čtyři mladé šanghajské ženy – další členky Sammyiny punkrockové kapely Černá luna – volně improvizovat. Je to náhodný zvrat dějin: bunkr, kdysi symbol raněné a přikrčené společnosti, se stal živnou půdou pro hudební scénu Šanghaje. Zkušebny v „0093“ (přezdívka je fonetickou kombinací názvu ulice a čísla domu) pomohly ke zrodu více než stovce místních kapel a oživují kulturu, která dnes stejně jako dřív stírá hranici mezi Východem a Západem.

Sammy sheds her jacket as the band lets loose. Orange, 20, pounds on the drums; Juice, 23, shreds chords at the speed of Shanghai’s maglev train. Sammy sings, and her bangs flop

Sammy odhazuje bundu, když se kapela odváže. Dvacetiletá Orange tluče na bicí, třiadvacetiletá Juice hraje akordy rychlostí šanghajské vysokorychlostní dráhy maglevu.

98

up and down in double time. The daughter of a traditional Shanghainese opera singer, she is taking her family’s musical talent in a new direction. “We are newborn birds, but we have big dreams,” Sammy cries. “Let the whole world hear us sing.”

Sammy zpívá a její ofina poskakuje nahoru a dolů v dvojnásobném tempu. Tato dcera zpěvačky tradiční šanghajské opery dává hudebnímu talentu své rodiny nový směr. „Jsme čerstvě vylíhlá ptáčata, máme však velké sny,“ vykřikuje Sammy. „Ať nás uslyší zpívat celý svět.“

EVERY CITY HAS A RHYTHM, a pulse that makes it move. In Shanghai, one of the fastest growing megacities in the world, it’s easy to get lost in the relentless percussion of jackhammers and pile drivers, bulldozers and building cranes. The proliferating skyscrapers and construction sites are part of a stunning metamorphosis that Shanghai will show off as host of Expo 2010, the contemporary version of the World’s Fair, which runs from May through October. The rise of China’s only truly global city, however, is driven not by machines but by an urban culture that follows its own beat—embracing the new and the foreign even as it seeks to reclaim its past glory.

KAŽDÉ MĚSTO má svůj rytmus, pulz, jenž ho uvádí do pohybu. V Šanghaji, v jednom z nejrychleji se rozvíjejících světových velkoměst, je snadné ztratit se v neochabujících úderech sbíječek a beranidel, buldozerů a stavebních jeřábů. Množící se mrakodrapy a staveniště jsou součástí ohromující proměny, kterou Šanghaj předvede jako hostitelka Expa 2010, současné verze světových výstav, která se bude konat od května do října. Vzestup jediného opravdu čínského globálního města však není poháněn stroji, nýbrž městskou kulturou, která si jde vlastní cestou – přijímá nové a cizí v úsilí znovu nabýt svou dávnou slávu.

Shanghai natives form an urban tribe, set apart from the rest of China by language, customs, architecture, food, and attitudes. Their culture, often called haipai (Shanghai style), emerged from the city’s singular history as a meeting point of foreign merchants and Chinese migrants. But over the years it has become a hybrid that confounds the very idea of East and West. “In foreigners’ eyes Shanghai is part of ‘mysterious China,” ” says Zhou Libo, a local comedian. “In the eyes of other Chinese, Shanghai is part of the outside world.”

Rodilí Šanghajané tvoří městskou komunitu oddělenou od zbytku Číny jazykem, zvyklostmi, architekturou, jídlem i svými postoji. Jejich kultura, často zvaná chaj-pchaj (šanghajský styl), se vyvinula z jedinečné historie města jako místa setkávání zahraničních obchodníků a čínských přistěhovalců. Během let se ovšem stala hybridem, jenž vnáší zmatek do myšlenky dělení na Východ a Západ. „V očích cizinců je Šanghaj částí ‚tajemné Číny’,“ říká Čou Li-po, místní komik. „V očích jiných Číňanů je Šanghaj součástí vnějšího světa.“

An upstart by Chinese standards, Shanghai— unlike imperial Beijing—was just a modest fishing town a century and a half ago. The city was born with a sense of manifest destiny. In the beginning it was a foreign dream, a Western treaty port trading opium for tea and silk. The muscular buildings along the riverfront known as the Bund (a word derived from Hindi) projected foreign, not Chinese, power. From around the world came waves of immigrants, creating an exotic stew of British bankers and Russian dancing girls, American

Šanghaj, podle čínských měřítek jakýsi parvenu – na rozdíl od císařského Pekingu –, byla před půldruhým stoletím skromným rybářským městečkem. Město se zrodilo s myšlenkou zjevného předurčení. Na počátku to byl smluvní přístav Západu směňujícího opium za čaj a hedvábí. Mohutné stavby podél říčního nábřeží známého jako Bund (slovo pochází z hindštiny) chránily cizí, a ne čínská práva. Z celého světa přicházely vlny přistěhovalců a tvořily exotickou směsici britských bankéřů, ruských barových tanečnic, amerických

99

missionaries and French socialites, Jewish refugees and turbaned Sikh security guards.

misionářů, francouzských prominentů, židovských uprchlíků a sikhských stráží v turbanech.

By the 1930s Shanghai was among the ten largest cities in the world. But it was like no other place on Earth: a mixed-blood metropolis with a reputation for easy money—and easier morals. The British, French, and Americans carved the city into concessions, building gracious homes along tree-lined streets. Local shops carried the latest fashions and luxuries. The racecourse dominated the center of town, while the city’s nightlife offered everything from dance halls and social clubs to opium dens and brothels. (At one time, Shanghai reputedly had more prostitutes than any other city in the world.)

V třicátých letech 20. století už byla Šanghaj mezi deseti největšími městy světa. Nepodobala se však žádnému jinému městu na Zemi: byla to různorodá metropole s pověstí lehce nabytých peněz – a ještě lehčí morálky. Britové, Francouzi a Američané rozporcovali město na koncese, stavěli elegantní domy podél ulic lemovaných stromy. Místní obchody nabízely nejnovější módní modely a přepychové zboží. Dostihové závodiště dominovalo centru města, zatímco jeho noční život nabízel vše, od tanečních sálů a společenských klubů po opiová doupata a nevěstince. (Jedrgnu dobu měla Šanghaj údajně více prostitutek než kterékoliv jiné město světa.)

The whole enterprise, however, rested on the several million Chinese immigrants who flooded the city many of them refugees and reformers fleeing violent campaigns in the countryside, beginning in the mid-1800s with the bloody Taiping Rebellion. The new arrivals found protection in Shanghai and set to work as merchants and middlemen, coolies and gangsters. For all the hardships, these migrants forged the country’s first modern urban identity, leaving behind an inland empire that was still deeply agrarian. Family traditions may have remained Confucian, but the dress was Western and the system unabashedly capitalist, and the favorite soup, borscht, came from Russians escaping the Bolsheviks. “We’ve always been accused of worshipping foreigners,” says Shen Hongfei, one of Shanghai’s leading cultural critics. “But taking foreign ideas and making them our own made us the most advanced place in China.”

Celý ten rozmach ovšem závisel na několika milionech čínských přistěhovalců, kteří zaplavili město. Mnozí z nich byli utečenci a reformátoři, kteří prchali před divokými taženími na venkově, počínaje krvavým povstáním Tchaj-pchingů v polovině 19. století. Nově příchozí našli v Šanghaji bezpečí a začali působit jako obchodníci a zprostředkovatelé, kuliové a gangsteři. Navzdory všem útrapám vytvořili tito migranti první moderní městskou identitu země a předstihli tak říši uzavřenou ve vnitrozemí a stále výrazně zemědělskou. Rodinné tradice mohly zůstat konfuciánské, oděv však byl západní, systém vyzývavě kapitalistický – a oblíbenou polévku, boršč, přinesli Rusové prchající před bolševiky.

„Vždycky nás obviňovali, že uctíváme cizince,“ říká Šen Chung-fej, jeden z předních šanghajských kulturních kritiků. „Ovšem díky tomu, že jsme se chopili cizích idejí a přijali je za vlastní, se z nás stalo nejrozvinutější místo v Číně.“

The curtain finally came down in 1949. For the next four decades Chinas socialist overlords made Shanghai suffer for its role as a modern-

Opona spadla v roce 1949. Po následující čtyři desetiletí nejvyšší socialističtí vládci Číny nechali Šanghaj trpět za její roli moderního

100

day Babylon. Besides compelling the economic elite to leave and suppressing the local dialect, Beijing siphoned off almost all the city’s revenues. When China’s economic reforms began in the 1980s, Shanghai had to wait nearly a decade before the regime in Beijing allowed it to develop. “We kept wondering, When is it going to be our turn?” says Huang Mengqi, a fashion designer and entrepreneur who owns a shop off the Bund.

Babylonu. Peking nejenže přinutil ekonomickou elitu k odchodu a potlačoval místní nářečí, odčerpával také téměř všechny městské příjmy. Když v 80. letech minulého století začaly v Číně ekonomické reformy, musela Šanghaj čekat téměř deset let, než jí pekingský režim povolil, aby se začala rozvíjet. „Neustále jsme se udiveně ptali, kdy přijdeme na řadu,“ říká Chuang Meng-čchi, oděvní návrhář a podnikatel, který vlastní obchod nedaleko Bundu.

Shanghai’s moment has arrived. Fueled by years of growth faster than China’s as a whole – and a culture now unshackled and dealing comfortably with the outside world—the city is eager to recapture the glories of the past, only this time on its own terms. Twenty years ago the European buildings on the Bund stared across the Huangpu River at low-lying farmland dotted by factories; today that same land bristles with skyscrapers, including the 101-story World Financial Center. All told, the city has added more than 4,000 high-rises. For a place once dominated by rickshaws and bicycles, the most extraordinary statistic may be not vertical but horizontal: nearly 1,500 miles of roads in and around Shanghai that did not exist a decade ago.

Čas Šanghaje přišel. Město – poháněné léty růstu rychlejšího než v Číně jako celku, které se dnes už svobodně stýká s vnějším světem – touží znovu získat minulou slávu, ovšem tentokrát svým vlastním způsobem. Před dvaceti lety pohlížely evropské budovy na Bundu přes řeku Chuang-pchu na nízko položenou zemědělskou půdu s roztroušenými továrnami; dnes se týž prostor ježí mrakodrapy včetně 101patrového Světového finančního střediska. Všichni říkají, že ve městě přibylo více než 4 000 výškových budov. Pro místo, kde kdysi převládaly rikši a kola, nemusí byt nejpodivnější statistikou statistika vertikální, nýbrž horizontální: v Šanghaji a kolem ní je téměř 2 500 kilometrů silnic, které před desetiletím neexistovaly.

And now comes Expo 2010, part of a fading franchise Shanghai hopes to resuscitate as a global launching pad. It’s a gamble, but the city has reportedly anted up $45 billion, more than Beijing spent on the 2008 Olympic Games. The bulk of the money has gone into infrastructure, including two new airport terminals, a subway expansion, and a Bund makeover. But amid a global economic crisis, will the projected 70 million visitors come? Shanghai hopes to outshine rivals Beijing and Hong Kong, but it also harbors a loftier ambition: to be the global capital of the 21st century “If any city has a chance, it’s Shanghai,” says Xiangming Chen, a professor at Fudan University in Shanghai. “But the city can’t just build its way to greatness. The bigger question is, How does it rebuild a sense of community that’s been lost in tearing down the old and building up the new?”

A nyní přichází Expo 2010, jedna z kdysi populárních, dnes však uvadajících akcí, v jejichž resuscitaci Šanghaj doufá. Je to riziko, město prý však na to vsadilo v přepočtu 45 miliard dolarů, což je víc, než Peking vynaložil na Olympijské hry 2008. Většina peněz šla do infrastruktury včetně dvou nových letištních terminálů, rozšíření metra a úpravy Bundu. Dorazí však uprostřed globální ekonomické krize plánovaných 70 milionů návštěvníků? Šanghaj hodlá zastínit konkurenční Peking a Hongkong, má však také vznešenější ambice: chce se stát celosvětovou metropolí 21. století. „Má-li nějaké město šanci, je to Šanghaj,“ říká Čchen Siang-ming, profesor z univerzity Futan v Šanghaji. „Město ovšem nemůže jen pracovat na své cestě ke slávě. Zásadnější otázkou je, jak znovu vytvořit smysl pro společnost, jenž se ztratil, když se strhávalo staré a budovalo nové.“

101

JIN QIJING PRETENDS not to notice the rat scurrying across the pipe in her room. Dinner is on the table—a sweet and fatty braised-pork dish, hong-shaorou, that is a Shanghainese favorite—and the elegant 91-year-old with a sweeping, gray coiffure doesn’t want to spoil the family meal. Nobody needs to remind Jin that conditions in her traditional Shanghai neighborhood, or lilong, have deteriorated since she moved here as a teenager in 1937. Back then her lilong—one of thousands in Shanghai that set modified Chinese courtyard houses on tight European-style lanes—lived up to its name: Baoxing Cun, or “treasure and prosperity village.” One family lived in each house, often with a coterie of servants and rickshaw pullers.

ŤIN ČCHI-ŤING předstírá, že si nevšimla krysy, která cupitá trubkami v jejím pokoji. Večeře je na stole – sladké a tučně dušené vepřové, chung-šao-žou, je oblíbený šanghajský pokrm – a elegantní jednadevadesátiletá žena s vyčesaným šedým účesem nechce narušit rodinné jídlo. Nikdo jí nemusí připomínat, že se podmínky v jejím tradičním šanghajském sousedství, čili li-lungu, zhoršily od doby, kdy se sem coby náctiletá v roce 1937 přistěhovala. Tehdy se její li-lung (jeden z tisíců v Šanghaji, kde je modifikovaný čínský dům s vnitřním dvorem umístěn do úzké uličky evropského stylu) držel svého jména: Pao-sing-cchun neboli „vesnice pokladů a prosperity“. V každém domě žila jen jedna rodina, často s hejnem služebníků a rikšů.

Today eight families cram into Jin’s two-story home, one per room. There is no plumbing. Jin’s kitchen is an electric stove erected on a rickety, makeshift balcony: Nonetheless, when Jin’s grandson invited her and her husband to move into a modern apartment complex in the suburbs, she refused. “Where else,” Jin asks, “could I find this sense of community?”

Dnes se do Ťinina dvojpodlažního domu vtěsnalo osm rodin, po jedné do každého pokoje. Není tam kanalizace. Ťininou kuchyní je elektrický sporák stojící na vratkém provizorním balkoně. Když ji však vnuk zval, aby se spolu s manželem přestěhovala do moderního bytového komplexu na předměstí, Ťin odmítla. „Kde jinde,“ ptala se, „bych mohla mít tento pocit spolupatřičnosti?“

Shanghai’s old neighborhoods are disappearing. In 1949 at least three-quarters of Shanghainese lived in lilong; today only a fraction do. Two lilong adjacent to Baoxing Cun have been demolished, one to make room for an elevated highway, the other for a power switching station to light up Expo 2010. But Baoxing Cun’s densely packed alleyways still evoke the communal feeling that made lilong the cradle of Shanghainese culture. In the morning, on her way back from the open-air market, Jin passes the shop selling shengjian bao, sweet, pork-filled breakfast buns. She chats with a neighbor hanging laundry on one of the poles that festoon the lane, while a man, still in pajamas, waters his plants. “I’m back!” Jin yells, as she climbs the unlit stairs to her second-floor room. Neighbors’ heads pop out of their rooms to greet her.

Šanghaj starých čtvrtí mizí. V roce 1949 nejméně tři čtvrtiny Šanghajanů žily v li-lunzích, dnes je to pouhý zlomek. Dva li-lungy přiléhající k Pao-sing-cchunu byly zbourány, jeden proto, aby udělal místo estakádě, jiný pro rozvodnu, která rozsvítí Expo 2010. Nahuštěné úzké průchody v Pao-sing-cchunu stále vyvolávají onen pocit sounáležitosti, jenž z li-lungů udělal kolébku šanghajské kultury. Ráno, cestou z tržiště pod širým nebem, přechází Ťin kolem obchůdků prodávajících šeng-ťien-pao, sladké knedlíčky k snídani plněné vepřovým masem. Popovídá si se sousedkou, která věší prádlo na jednu z tyčí zdobících uličku, zatímco její muž, ještě v pyžamu, zalévá květiny. „Jsem zpátky!“ volá Ťin, když stoupá po neosvětleném schodišti do svého pokoje v druhém patře. Sousedé vykouknou ze svých pokojů, aby ji pozdravili.

In the afternoon Jin and her oldest friends gather on wooden stools in the alleyway—a daily ritual they have followed for decades.

Odpoledne se Ťin a její nejstarší přátelé scházejí na lavičkách v uličce. Je to rituál, který dodržují po desetiletí. Život v li-lungu se

102

With indoor space at a premium, life in the lilong spills outside, turning the lanes into public living rooms. As the women chat in Shanghainese dialect, neighbors stop by to listen, laugh, and interject: a man in an ill-fitting gray suit, a vendor walking his bicycle, an officious woman with a badge from the neighborhood-watch committee reminding Jin to show enthusiasm for Expo 2010.

přelévá ven, vnitřní prostory jsou jakousi prémií navíc, uličky se mění ve veřejné obývací pokoje. Ženy si povídají v šanghajském dialektu a sousedé se zastavují, naslouchají, smějí se a zapojují se do hovoru: muž ve špatně padnoucím šedém obleku, prodavač tlačící kolo nebo příliš horlivá žena s odznakem výboru pro pouliční bezpečnost, která Ťin připomíná, aby projevila nadšení pro Expo 2010.

Today the ladies’ banter is darkened by speculation. “We keep hearing we’re next in line for demolition,” Jin says. For many Shanghainese, the decades of neglect and overcrowding have turned the lilong’s intimacy into something more like asphyxiation. But Jin worries that the razing of Baoxing Cun will scatter her friends to distant suburbs. “Who knows how much longer we have?” she asks.

Dnes je ženské vtipkování zastíněno spekulacemi. „Stále slyšíme, že jsme další na řadě k demolici,“ říká Ťin. Intimita li-lungů, po desetiletí opomíjených a přelidněných, se v očích mnohých Šanghajanů vytrácí. Ťin se obává, že po zbourání Pao-sing-cchunu se její přátelé rozptýlí po odlehlých předměstích. „Kdoví, kolik času ještě máme?“ ptá se.

Shanghai has taken more care than most Chinese cities to preserve its historic architecture, sparing hundreds of pre-Communist-era mansions and bank buildings from the wrecking ball. Yet only a few lilong appear on the list of protected areas. Ruan Yisan, a professor of urban planning at Tongji University, is waging a campaign to save these living repositories of Shanghai culture. “The government should demolish poverty, not history,” he says. “There’s nothing wrong with improving people’s lives, but we shouldn’t throw our heritage away like a pair of old shoes.”

Šanghaj věnovala zachovávání historické architektury mnohem více péče než většina čínských měst; bouracím závažím unikly stovky vil a bankovních domů z předkomunistické éry. V seznamu chráněných oblastí se však zatím objevilo pouze několik li-lungů. Žuan I-san, profesor urbanistiky na univerzitě Tchung-ťi, vede kampaň za záchranu těchto živých pokladnic šanghajské kultury. „Vláda by měla asanovat chudobu, ne historii,“ říká. „Není nic špatného na tom, zlepšit lidem život, nemůžeme však své dědictví odhodit jako pár starých bot.“

Not long ago a government work crew swooped in to splash Baoxing Cun with a fresh coat of cream-colored paint. The Potemkin makeover does little to conceal the neighborhood’s dismal condition. Nevertheless, Jin is happy to know that, at least until after Expo 2010, Baoxing Cun will not be torn down. “Here,” she says, as a bare-bellied neighbor listens in, “it’s all like family.”

Není to tak dávno, kdy vládní pracovní čety vtrhly do Pao-sing-cchunu, aby ho nově natřely smetanovou barvou. Tato potěmkinovská úprava však jenom trochu zakryla neutěšený stav okolí. Ťin je přesto šťastná: ví, že přinejmenším do ukončení Expa 2010 se Pao-sing-cchun nebude bourat. „Tady“ říká, a soused s holým břichem jí naslouchá, „tady je všechno jako v rodině.“

FOLLOWING THE CROWD has never been Zhang Xin’s way. Born in a Shanghai lilong during the Cultural Revolution, the 42-year-old conceptual artist likes to jolt audiences with images of Chinese intellectuals as birds

ČANG SIN, která se narodila v šanghajském li-lungu za kulturní revoluce, neměla nikdy ve zvyku jít s davem. Dvaačtyřicetiletá konceptuální umělkyně ráda šokuje publikum obrazy čínských intelektuálů coby ptáčat

103

trapped in a cage – and biting critiques of her own hometown. “We suffer from the psychology of colonialism,” she says. “We act proud that we were worthy of being colonized.”

lapených v kleci – a kousavou kritikou rodného města. „Trpíme psychologickými vlivy kolonialismu,“ říká. „Jsme pyšní na to, že jsme byli hodni být kolonializováni.“

It took some of her friends by surprise, then, that Zhang joined the stampede into the suburbs. Several million Shanghainese have moved out of the city’s core in the past 15 years, catapulted by the destruction of the lilong and the long-suppressed dream of having a space of their own. Zhang’s family lives in a three-bedroom apartment amid a cluster of high-rises with manicured lawns and a playground for her seven-year-old daughter, Jiazhen. But the American-style, gated compound lacks the vibrant street life of Zhang’s childhood lilong.

Některé z jejích přátel proto překvapilo, když se Čang připojila k lidem prchajícím na předměstí. Za posledních 15 let se ze středu města odstěhovalo několik milionů Šanghajanů motivovaných bouráním li-lungů i dlouho potlačovaným snem mít prostor jen pro sebe. Čang žije s rodinou v třípokojovém bytě uprostřed shluku mrakodrapů mezi šlechtěnými trávníky a hřištěm pro její sedmiletou dceru Ťia-čen. Ohrazený a hlídaný areál v americkém stylu však postrádá pulzující pouliční život li-lungu z dob, kdy byla Čang malá.

New construction and suburban migration have eased Shanghais congestion, more than tripling the living space per capita in 30 years. Yet the transition is tearing the fabric of Shanghainese culture. Neighbors in suburbia rarely know each other well, despite community-building efforts such as sports leagues and children’s playgroups. At this stage the strongest bond among new suburbanites may be their status as property owners—a link that brought residents together last year to fight the proposed extension of a high-speed railway.

Nová výstavba a stěhování na předměstí zahlcené Šanghaji odlehčily, životní prostor připadající na obyvatele se za 30 let více než ztrojnásobil. Proměna však ničí jemné předivo šanghajské kultury. Sousedé na předměstích se jen zřídka navzájem dobře znají, navzdory snahám vytvářet komunity, jako jsou sportovní kluby nebo dětské kroužky. V této fázi může byt nejsilnějším spojením mezi novými obyvateli předměstí jejich postavení coby vlastníků nemovitostí. To je pouto, které například loni spojilo místní usedlíky v boji proti plánovanému rozšíření vysokorychlostní železnice.

One casualty of urban flight may be Shanghai’s local dialect. Rich and guttural, the language has been losing ground since the 1950s, when Beijing launched its campaign to unify the country with standardized Mandarin. The crowded lilong served to sustain the dialect; in the suburbs, families often retreat to their private spaces, blocked off from each other. Even so, many proud Shanghainese use the language as a secret code to signal that they belong to the in crowd—and often to ensure fair deals in local shops.

Jednou z obětí útěku z města může být místní šanghajské nářečí. Bohatý a hrdelní jazyk ztrácí pevnou půdu již od 50. let minulého století, kdy Peking zahájil kampaň za sjednocení země pomocí standardizovaného obecného jazyka. Přelidněný li-iung pomáhal udržet dialekt; na předměstích se rodiny často uzavírají do privátních prostor a příliš nekomunikují. Navzdory tomu mnoho hrdých Šanghajanů používá jazyk jako tajný kód naznačující, že patří „k elitě“ – a často také proto, aby si zajistili slušné jednání v místních obchodech.

For Zhang, the allure of the suburbs soon waned. This year the artist and her family will move back downtown. The ostensible reason

V případě Čang kouzlo předměstí brzy vyvanulo. Letos se umělkyně s rodinou přestěhuje zpátky do centra. Údajně proto, že

104

is to enroll Jiazhen in a top school, but Zhang also wants to give her daughter a deeper sense of identity. “All of my best memories come from the sounds I heard as a six-year-old waking up in the lilong’s,” she says. “The chattering on the street, the vendors selling shrimp — real life.”

je třeba zapsat Tia-čen do kvalitní školy; Čang ovšem chce dceři současně umožnit, aby získala hlubší pocit vlastní identity. „Všechny moje nejlepší vzpomínky se vztahují k zvukům, které jsem slyšela jako šestiletá, když jsem se probouzela v li-lungu,“ říká. „Rámus na ulici, pouliční obchodníci prodávající krevety, skutečný život.“

CHEN DANDAN SPENDS his days suspended hundreds of feet above downtown Shanghai, building one of the city’s newest skyscrapers. What gives the 26-year-old migrant worker a sense of vertigo, though, is his daily walk home down Nanjing Road, the city’s glitziest shopping street. In soiled, blue overalls and a yellow safety helmet, Chen gawks at a Gucci storefront. At a place called Tomorrow Square, he ogles a red Ferrari whose price tag equals about 80 years of his $3,500 annual income. “All these people may have money,” he says, “but we are the ones who are building Shanghai.”

ČCHEN TAN-TAN tráví dny připoután desítky metrů nad centrem Šanghaje, kde staví jeden z městských mrakodrapů. Závratě však šestadvacetiletému sezonnímu dělníkovi působí až jeho každodenní cesta domů po Nankingské třídě, nejpompéznější nákupní ulici města. Čchen ve špinavých modrých montérkách a žluté přilbě zírá do výlohy Gucciho. Na místě zvaném Náměstí zítřka pokukuje po rudém ferrari: podle cenovky si spočítá, že by svých 3 500 dolarů ročně musel dostávat 80 let. „Všichni tihle lidi můžou mít peníze,“ říká, „ale my jsme ti, kdo staví Šanghaj.“

As with its former growth spurts, the city’s current boom would not be possible without an influx of foreign investment—and armies of migrant workers. Of Shanghai’s 20 million people, a third are migrants without residency permits and some associated benefits. Many of these waidiren—outsiders—live in well- established communities, some with their own private schools to accommodate children whose unofficial status bars them from public education. Others, like Chen, form a floating population on the lowest rung of Shanghai society.

Stejně jako dřív ani současný růst města by nebyl možný bez přílivu zahraničních investici – a armád sezonních dělníků. Třetina z 20 milionů obyvatel Šanghaje jsou migranti bez povolení k pobytu a bez některých z toho vyplývajících výhod. Mnozí z těchto waj-ti-žen (lidí odjinud) žijí v dobře zavedených komunitách: některé mají vlastní soukromé školy, kam chodí děti, kterým jejich neoficiální status zabraňuje navštěvovat veřejné školy. Jiní, například Čchen, jsou přechodnými obyvateli stojícími na nejnižší příčce šanghajské společnosti.

In Shanghai’s early days most migrants became part of the culture, living in lilong and learning the local dialect. Today, in an era of easy travel and communication, such assimilation is rare. Chen has worked in Shanghai for two years, but he’s never considered staying permanently— and he hasn’t learned a word of Shanghainese. Most of his wages go to his family in nearby Jiangsu Province.

V počátcích města se většina přistěhovalců stala součástí šanghajské kultury, žili v li-lunzích a naučili se místní dialekt. Dnes, v době snadného cestování a komunikace, je taková asimilace vzácností. Čchen pracuje v Šanghaji dva roky, nikdy však neuvažoval o trvalém pobytu – a také se nenaučil ani slovo šanghajsky. Většinu své mzdy posílá rodině v nedaleké provincii Ťiang-su.

At the end of his walk down Nanjing Road, Chen heads into the workers’ “dormitory”— plywood rooms on the third floor of an

Na konci procházky po Nankingské třídě zamíří Čchen do dělnické „ubytovny“, což jsou místnosti z překližky ve třetím patře

105

unfinished high-rise. Across the street is the 22-story Park Hotel, the tallest building in Asia when it went up in the early 1930s—and a symbol of Shanghai’s earlier global pretensions. It too was built by migrant labor. Chen may not be welcome in Shanghai during Expo 2010. In those six hallowed months, construction will halt, and most contract workers will be sent home. But Chen will be back. “As long as Shanghai keeps growing,” he says, “it will always need people like me.”

nedokončeného mrakodrapu. Na protější straně ulice je dvaadvacetipatrový Park Hotel. V 30. letech minulého století, kdy byl postaven, to byla nejvyšší budova v Asii a symbol tehdejších globálních ambicí Šanghaje. I hotel postavili přistěhovalci. Během Expa 2010 Čchen patrně nebude v Šanghaji vítán. V oněch šesti „svatých“ měsících se výstavba zastaví a většinu smluvních dělníků pošlou domů. Čchen ovšem chce zpátky. „Dokud bude Šanghaj růst,“ říká, „bude pořád potřebovat lidi, jako jsem já.“

WHEN SAMMY ISN’T UNDERGROUND playing punk rock, she’s often perched in the 24th-floor apartment she shares with four other single women in a new tower downtown. Back in 1987, when she was born, her 28-story building would have dominated the skyline; now hundreds are taller. Looking out her bedroom window, she points past a jungle of green—sheathed high-rises under construction. There, across the Huangpu River, is the inverted pyramid that will serve as the central hall of Expo 2010.

KDYŽ SAMMY nehraje punk rock v podzemí, často sedí v bytě v 24. patře nové výškové budovy v centru města, o který se dělí s dalšími čtyřmi svobodnými ženami. V roce 1987, kdy se narodila, by tato osmadvacetipatrová budova dominovala panoramatu; dnes jsou jich stovky vyšší. Při pohledu z okna své ložnice ukazuje na změť rozestavěných výškových budov pod zeleným opláštěním. Tam, za řekou Chuang-pchu, je obrácená pyramida, která bude sloužit jako hlavní hala pro Expo 2010.

Shanghai’s urban explosion will continue long after the expo is over. All the tearing down and building up underscores one Shanghainese trait: its obsession with the new. Unlike other parts of China, which feel the weight of ancient history, young Shanghai is always seeking the cutting edge. Sammy’s bandmates call her “the quintessential Shanghai girl” not simply because she looks abroad for her cues in music (rocker Avril Lavigne), fashion (the Japanese magazine Vivi), and lifestyle (her living arrangement is more Friends than Confucius). It’s mainly because of the unapologetic ease with which she mixes new ideas with her Shanghainese style.

Neuvěřitelně rychlý růst města bude pokračovat ještě dlouho poté, co Expo skončí. Všechno to bourání a budování podtrhuje jeden šanghajský rys: posedlost vším novým. Na rozdíl od ostatních částí Číny, které si uvědomují váhu starobylé historie, mladá Šanghaj vždy chtěla být na špičce. Spoluhráčky z kapely říkají o Sammy, že je „stoprocentní mladá Šanghajanka“, nejen proto, že v zahraničí hledá inspiraci v hudbě (rockerka Avril Lavigne), v módě (japonský časopis Vivi) a životním stylu (její bydlení více připomíná seriál Přátelé než Konfucia). Říkají to především kvůli neuvěřitelné lehkosti, s níž mísí nové myšlenky se svým původním Šanghajským stylem.

When Black Luna shot some promotional photos recently, the rockers put on flouncy cocktail dresses, with Sammy wearing a 1930s-style choker. “We wanted to capture the glamour of old Shanghai,” she says. This wasn’t nostalgia, though. It was a hip Shanghainese band plundering history for a cool new motif. In this city of constant

Když si kapela Černá luna nedávno pořizovala několik propagačních fotografií, oblékly si rockerky koktejlky s volány a Sammy si připnula těsný náhrdelník ve stylu třicátých let. „Chtěli jsme zachytit kouzlo staré Šanghaje,“ říká. Nebyla to nostalgie – to jen moderní šanghajská skupina tímto způsobem sáhla do historie kvůli novému cool motivu. Pulz

106

renewal, the beat pounds so fast that the past can be turned into the future. The old can be made new again.

tohoto města neustálých změn tluče tak rychle, že minulost se může změnit v budoucnost. Ze starého může byt znovu nové.

Africa’s Last Frontier Poslední hranice Afriky

Ethiopia’s Omo Valley is still a place ruled by ritual and revenge. But change is coming, from upriver.

Údolí řeky Omo v Etiopii je dosud místem, které ovládají rituály a msta. Po proudu řeky však přichází změna.

An elder of the Kara tribe, his body decorated with crushed minerals, peers out over the Omo River at dusk. His people once controlled land on both sides of the river, but an enemy tribe has gradually encroached on their territory.

Starší kmene Kara, s tělem ozdobeným drcenými minerály, se za soumraku dívá přes řeku Omo. Jeho lid kdysi ovládal půdu po obou stranách řeky, nepřátelský kmen však postupně pronikl na jeho území.

The bar is walled in mud, its floor a cement of spit, sweat, and old bottle caps. But for this Suri woman, drinking honey beer over her traditional clay lip plate, a frontier saloon offers novelty. As strong, cheap alcohol is trucked to areas where it was once scarce, excessive drinking has become a problem.

Bar má hliněné zdi a podlahu ze zatvrdlé směsi slin, potu a starých uzávěrů z lahví. Pro ženu z kmene Suri, která popíjí pivo přes tradiční hliněný talíř ve rtu, je pohraniční hospoda čímsi novým. S auty dopravujícími silný a laciný alkohol do oblastí, kde byl kdysi vzácný, se z nadměrného pití stal problém.

Boring through a mountain, workers finish a tunnel that will divert the Omo River so a massive hydroelectric dam called Gilgel Gibe III—c one of the largest on Earth—can be built. The dam could generate up to 1,870 megawatts of power, which cash-starved Ethiopia plans to sell to its neighbors.

Dělníci se provrtávají horou a dokončují tunel, který odvede tok řeky Omo, aby mohla být postavena mohutná hydroelektrárna na přehradě Gilgel Gibe III, jedné z největších na světě. Elektrárna by mohla vyrobit až 1870 MW elektřiny, kterou finančně chudá Etiopie chce prodávat sousedním zemím.

Contact with tourists, missionaries, and merchants means Omo tribes now have increasing access to foreign goods—from clothing and weapons to nails and water pumps. On the morning before a local festival one young Kara woman debated whether to add a bra to her costume.

Styk s turisty, misionáři a obchodníky znamená, že kmeny při řece Omo mají nyní větší přístup k zahraničnímu zboží – od oděvů a zbraní po hřebíky a čerpadla. Ráno před místní slavností diskutovala mladá karská žena o tom; zda má svůj oděv doplnit o podprsenku.

Cattle and goats have pulverized the drought-prone Omo region into dust. The animals are prized symbols of wealth; in many tribes men cannot marry without paying large bride-prices of livestock.

Dobytek a kozy rozdupaly oblasti řeky Omo, náchylnou k suchu, v prach. Zvířata jsou ceněným symbolem bohatství. U mnoha kmenů se muž nemůže oženit, aniž zaplatí za nevěstu vysokou cenu v podobě dobytka.

A young Kara boy surveys the crowd at a wedding party, where guests of all ages are offered sorghum beer by the families of the betrothed. Celebrations depend on the season and resources—in times of plenty, festivities abound and can last several days.

Malý chlapec u kmene Kara si prohlíží zástup na svatební hostině, kde rodiny snoubenců nabízejí hostům jakéhokoli věku čirokové pivo. Slavnosti jsou závislé na ročním období a na zdrojích – v dobách hojnosti je oslav hodně a mohou trvat několik dnů.

Above fields of sorghum, girls chew sweet stalks after laying out seeds to dry. Annual flooding not only helps

Nad čirokovými poli dívky rozložily zrní, aby vyschlo, a teď žvýkají sladká stébla. Každoroční záplavy

107

farmers grow food but also renews grazing lands for herders’ livestock. A ten-day, artificial flood has been proposed to mimic the natural cycle once the dam is completed—a remedy critics say is inadequate.

pomáhají rolníkům pěstovat potraviny a obnovují pastviny pro zvířata pastevců. Aby se napodobil přírodní cyklus po dokončení přehrady, byla navržena umělá desetidenní záplava; to však kritici považují za nedostatečné.

Gaito Loka becomes a man during his initiation ritual, sometimes called cattle jumping. Male friends and relatives hold the animals in place as the jumper runs along their backs. Afterward, the young Hamar man must adhere to a strict diet including blood, milk, and honey until he marries.

Gaito Loka se stává mužem v iniciačním rituálu, který se někdy nazývá přeskakování dobytka. Mužští přátelé a příbuzní drží zvířata na místě, když skokan přebíhá po jejich zádech. Potom mladý Hamar musí zachovávat přísnou dietu obsahující krev, mléko a med, dokud se neožení.

Austrian travelers click souvenirs near the town of Jinka. With its rich culture still intact, the Omo region has seen tourism boom—and tensions between visitors and residents rise. “They know that tourists want to come see them because they are viewed as savages,” says one anthropologist. “They are angry with this.”

Rakouští turisté si fotografují suvenýry u města Jinka. Oblast řeky Omo, jejíž bohatá kultura je doposud neporušená, prožívá rozmach cestovního ruchu – a napětí mezi návštěvníky a usedlíky roste. „Vědí, že turisté je chtějí vidět, protože jsou považováni za divochy,“ říká jeden antropolog. „Mají proto zlost.“

Chanting songs of victory, young Suri men parade with weapons in hand. After the harvest, crowds of men from Suri clans compete in bloody ceremonial pole fights. This particular battle —out of season—was called by rivals vying for a girl’s favor.

Mladí muži z kmene Suri defilují se zbraněmi v rukou za zpěvu vítězných písní. Po sklizni mnozí muži soupeří v krvavých obřadných bojích dlouhými tyčemi. Tento konkrétní boj – mimo obvyklé období – svádějí soci soupeřící o přízeň dívky.

Despite recent peace deals between Omo tribes, most remain well armed and proud of their fierceness, as revealed in scars running down the center of this Nyangatom man’s chest. The scars, and others on his shoulder, offer a warning: He has killed at least two enemies from other tribes.

Navzdory nedávné mírové dohodě mezi kmeny od řeky Omo zůstává většina dobře vyzbrojená a hrdá na svou bojovnost, jak ukazují jizvy, které má tento muž z kmene Nyangatom uprostřed hrudi. Tyto jizvy a další na jeho ramenou varují: zabil nejméně dva nepřátele z jiných kmenů.

Clouds of dust —flooding the lungs, coating mouth, burning the eyes—don’t stop Kara women from dancing outside an improvised beer hall as their sons prepare for initiation into manhood. Married Kara women share relatively equal status with men but often perform more physical labor.

Prach zaplavující plíce, pokrývající ústa a spalující oči neodradí karské ženy od tance před primitivní pivnicí, zatímco se jejich synové připravují na iniciační obřad, který je uvede mezi muže. Vdané karské ženy mají poměrně rovné postavení s muži, často však vykonávají více fyzické práce.

A boy and his pet baboon wander the Suri village of Tulgit. Although a difficult terrain has long sheltered his people from the outside world, this boy will grow up in a nation pushing hard to modernize and integrate its far-flung tribes. “lt’s important to stop the nomadic life,” one Suri official says. “Peace and stability are the most important things for us now.”

Chlapec se s ochočeným paviánem potuluje Tulgitem, vsí kmene Suri. Ačkoli obtížný terén dlouho chránil jeho lid před vnějším světem, tento chlapec bude vyrůstat v zemi usilovně se snažící o modernizaci a integraci kmenů. „Je třeba zastavit kočovný způsob života,“ říká jeden úředník z kmene Suri. „Mír a stabilita jsou pro nás teď tím nejdůležitějším.“

Dunga Nakuwa cups his face in his hands and remembers his mother’s voice. She has been dead nearly two years, but for Dunga’s tribe the dead are never very far away. In the villages

Dunga Nakuwa si položí tvář do dlaní a připomíná si matčin hlas. Jeho matka je již téměř dva roky mrtvá, pro Dungův kmen však nejsou mrtví nikdy příliš daleko. Ve vsích jsou

108

they are buried just below the huts of the living, separated from hearths and sleeping skins by only a few feet of dry, depleted soil. They remain near in the mind too. This is why Dunga still hears his mother: When will you take revenge on your brother’s killer?

pohřbeni hned za obytnými chýšemi a od ohnišť a kožených pokrývek na spaní je dělí jen asi metr suché, vyčerpané půdy. I v myslích zůstávají blízko. Proto Dunga stále slyší matčina slova: Kdy vykonáš pomstu na vrahovi svého bratra?

When she was alive, she had occasionally asked this, each time giving the vendetta new life just as Dunga was trying to escape it. He had become the eldest son after his brother, Kornan, was killed by a member of an enemy tribe. It had been an ambush, a choreographed execution. The nature of it, so premeditated, only deepened the insult.

Dokud žila, občas takovou otázku kladla a zdůrazňovala tak naléhavost krevní msty, zatímco Dunga se snažil jí uniknout. Stal se z něj nejstarší syn, když bratra Kornana zabil příslušník nepřátelského kmene. Byla to léčka, předem připravená poprava, jejíž promyšlenost jen prohloubila pohanu.

Dunga’s father had also been killed by a warrior from the same tribe, and the duty of vengeance had fallen first on his older brother. But after Kornan was killed, the double weight fell to Dunga along paths of tradition worn as hard as the trails leading down to the river. Men from his tribe, the Kara, are renowned marksmen. They had resisted the invasions of the far larger and better armed tribe, the Nyangatom. In both tribes a man who kills an enemy is decorated with special scars dug into the flesh of his shoulder or abdomen. Faced with the murder of his kin, a man would demand vengeance.

Dungova otce také zabil válečník z téhož kmene a povinnost pomstít se připadla nejprve Dungovu staršímu bratrovi. Když však Kornana zabili, měl Dunga v souladu s tradicí dvojí odpovědnost. Muži z jeho kmene Kara jsou proslulí střelci. Odolali invazím mnohem většího a lépe vyzbrojeného kmene Nyangatom. V obou kmenech je muž, který zabije nepřítele, ozdoben zvláštními jizvami vrytými do ramene či břicha. Je-li muž nucen čelit vraždě svého příbuzného, bude vyžadovat pomstu.

And so, in his mother’s question, Dunga hears another: When will you finally become a man?

A tak Dunga slyší v matčině otázce ještě jiný dotaz: Kdy se konečně staneš mužem?

Dunga is small, slender, not yet 30. His hands are soft from years spent reading books, not living in the bush. He wears a silver crucifix, a symbol of newly acquired beliefs. We sit in a small restaurant in a town several days’ walk from his homeland, his face knotted against the memories. Knowing that I also have brothers, he asks, “What would you have done?” In the West revenge is left to courts. But in this corner of Ethiopia, there is little history of such institutions. There are only the demands of the dead.

Dunga je malý a štíhlý muž a není mu ještě třicet let. Má jemné ruce z let strávených čtením knih v době, kdy nežil v buši. Nosí stříbrný křížek, symbol nově přijaté víry. Sedíme v malé restauraci ve městě, které je od jeho domova vzdáleno několik dní chůze, a v jeho tváři se zračí napětí vyvolané vzpomínkami. Jelikož ví, že i já mám bratry, zeptá se: „Co byste udělal?“ Na západě se odplata přenechává soudům. Takové instituce však v tomto koutě Etiopie příliš zavedené nejsou. Platí tu jen požadavky mrtvých.

DUNGA WAS BORN at Dus, a village of stick-and- grass huts set on a bluff high above the Omo River. From the central highlands the river flows wide and deep and fast toward the

DUNGA SE NARODIL ve vesnici Dus tvořené chatrčemi z větví a trávy a usazené na kolmém útesu vysoko nad řekou Omo. Ta teče z centrální vysočiny širokým, hlubokým a

109

country’s southwestern border, where it pours into Kenya’s Lake Turkana. In its 500-mile course the river curls through gorges of volcanic rock and channels of ancient mud.

rychlým proudem k jihozápadním hranicím země, kde se vlévá do keňského jezera Turkana. Na zhruba osmisetkilometrové pouti se prodírá roklemi mezi vulkanickými skalami a koryty z dávných usazenin.

Near the Kenyan border the Omo carves serpentine oxbows as the countryside flattens, and ribbons of forest appear along its banks. Riverine creatures, including crocodiles and hippos, become more abundant. The landscape grows thick with tribes, including the Kara, Mursi, Hamar, Suri, Nyangatom, Kwegu, and Dassanech, a population of roughly 200,000. Herdsmen drive animals through the bush, and farmers pole upstream and downstream in lumpy canoes. Depending on the season, the riverbanks are golden with the stubble of past harvests or sheathed in the moist green of new crops.

Poblíž keňských hranic řeka hloubí hadovitě se vinoucí meandry uprostřed stále rovinatější krajiny a při jejích březích se objevují pásy lesů. V řece a jejím okolí žije stále více živočichů včetně krokodýlů a hrochů. Krajina se postupně zalidňuje kmeny, jako jsou Kara, Mursi, Hamar, Suri, Nyangatom, Kwegu a Dassanech, celkem jde o zhruba 200 000 lidí. Pastevci ženou zvířata buší a rolníci se v neforemných kanoích odrážejí kůly proti proudu i po něm. Podle roční doby se říční břehy třpytí zlatavými strnisky po minulých žních nebo je pokrývá vlhká zeleň budoucích sklizní.

Dus lies three hours by truck from the nearest road, and in the wet season it is islanded in a sea of mud. Like many settlements along the Omo, the village is a cluster of huts with goat pens and grain cribs set at the periphery, everything sun bleached, everything washed in dust. Some days dust devils gather outside the village, pacing in the bush like malevolent spirits, spitting soil into the air.

Dus leží tři hodiny jízdy nákladním autem od nejbližší silnice a v období dešťů se stává ostrovem v moři bláta. Stejně jako mnoho osad podél řeky Omo je i tato vesnice shlukem chatrčí, s přístřešky pro kozy a chýšemi na obilí při okrajích. Všechno je tu vybledlé od slunce a pokryté prachem. Občas se za vesnicí vytvoří malé větrné víry, které se ženou buší jako škodolibí duchové a vyvrhují do vzduchu hlínu.

Cattle and goats are a family’s most meaningful possessions here, but it is the crops, nourished by the Omo River, that sustain the people of Dus and other villages. After the Omo’s seasonal floods soak and replenish the riverbanks, Kara farmers pierce the dark mud with sticks and drop in seeds of sorghum or corn. It is simple, ancient, little different from what the Egyptians did along the Nile. If the floods are meager, the harvest is poor, but the system has kept the Kara here for a long time. The river’s predictability allows the 2,000 or so Kara a life without the restless movement of some of their neighbors, who must constantly drive their animals to new pasture. The name of the village—Dus—means, roughly, “I have seen other places, but it is good here. I’ll stay”.

Dobytek a kozy tady tvoří nejdůležitější majetek rodiny, jsou to však plodiny zavlažované řekou Omo, co živí lidi v Dusu a jiných vesnicích. Když se vsáknou sezonní záplavy na Omu a doplní do říčních břehů živiny, rolníci z kmene Kara propichují tmavé bahno holemi a vhazují do něj semena čiroku nebo kukuřice. Je to prosté a starodávné, skoro shodné s počínáním starých Egypťanů podél Nilu. Jsou-li záplavy skrovné, sklizeň je chudá, avšak tento systém zde živí Kary již dlouho. Chování řeky je dostatečně předvídatelné, aby umožňovalo téměř dvěma tisícům Karů žít na místě, a nikoli v pohybu jako někteří z jejich sousedů, kteří musejí neustále převádět svá zvířata na nové pastviny. Jméno vesnice – Dus – přibližně znamená „Viděl jsem jiná místa, ale zde je dobře. Zůstanu.“

110

For generations the tribes of the Omo were shielded from the outside world by mountains, savanna, and by Ethiopia’s unique status as the only African nation never to have been colonized by Europeans. In the late 1960s and ‘70s, anthropologists began recognizing what that meant—people living near the river had largely escaped the colonial blundering and conflict that shredded other societies. The tribes remained intact, migrating, warring, and making peace in ways that had vanished almost everywhere else. Hints of this Africa still appear in the ornamental clay lip plates worn as symbols of beauty by Mursi women or in the seasonal dueling contests of the Suri, who tie on armor made of goat hide and fight each other with long poles. There is still the Hamar ritual in which women demand to be whipped until they bleed, and there’s the cattle-jumping initiation rite, in which boys run along the backs of cattle to prove they are ready for manhood.

Po generace byly kmeny při řece Omo chráněny před vnějším světem horami, savanou a unikátním postavením Etiopie jako jediné africké země, kterou Evropané nikdy nekolonizovali. Koncem 60. let a v 70. letech minulého století začali antropologové poznávat, co to znamená. Lidé žijící kolem řeky totiž značnou měrou unikli škodlivým vlivům a konfliktům kolonialismu, které na dlouhou dobu rozvrátily jiná společenství. Kmeny zůstaly nedotčené, migrovaly, válčily a uzavíraly mír způsoby, které téměř všude jinde již zanikly. Náznaky této Afriky se doposud objevují v ozdobných hliněných talířích, které si ženy kmene Mursi vkládají do rtu jako symboly krásy, nebo v sezonních bojových soutěžích lidu Suri, při nichž si účastníci soubojů přivazují na tělo zbroj z kozích kůží a bojují spolu dlouhými tyčemi. Dosud žije hamarský rituál, při němž ženy požadují, aby byly zbičovány do krve, stejně jako iniciační rituál přeskakování zvířat, při kterém chlapci přebíhají po zádech dobytka, aby dokázali, že jsou připraveni stát se muži.

Today the Omo Valley is a destination for wealthy tourists who cross vast, uncomfortable distances to witness those same rituals—vanloads of white faces, most from Europe, hoping for something of the Africa that exists in the Western imagination, all wild animals and face paint and dancing. Tourists say they have come to see the Omo before it becomes like everywhere else, as though a McDonald’s might suddenly descend from the sky.

Dnes je údolí řeky Omo cílem zámožných turistů, kteří v nepohodlí překonávají ohromné vzdálenosti, aby zhlédli právě tyto rituály. Jsou to nákladní auta plná bílých tváří, většinou z Evropy, doufajících, že spatří něco z té Afriky, která žije v západní představivosti, všechna ta divoká zvířata, pomalované tváře i tance. Turisté říkají, že se přijeli podívat na Omo dříve, než to tam bude vypadat jako kdekoli jinde – jako kdyby McDonald’s mohl náhle sestoupit z nebes.

Yet it’s true: The Omo region, still one of Africa’s most intact cultural landscapes, is changing. The big game are mostly gone, hunted out with weapons that flow in from wars across the borders in Sudan or Somalia. Aid organizations deliver food, build schools, and plan irrigation projects, all of which make life more stable but inevitably, unstoppably, change the way it has long been lived. The government, which for generations essentially ignored this place, now works to modernize Omo tribes, and some officials speak as if timetables have been drawn up describing exactly when and how the old ways will be

Ano, je to pravda: oblast Omo, dosud jedna z nejméně porušených kulturních krajin, se mění. Velká zvířata jsou většinou pryč, protože se zde lovila až téměř k vyhubení zbraněmi, jež sem proudí z válek vedených za hranicemi, v Súdánu nebo v Somálsku. Humanitární organizace dodávají potraviny, stavějí školy a plánují zavlažovací projekty, jež zde vesměs činí život stabilnějším, dávný způsob života se však nevyhnutelně a nezadržitelně mění. Vláda, která po celé generace tento kraj v podstatě ignorovala, nyní v oblasti Omo usiluje o modernizaci kmenů. Někteří úředníci mluví, jako kdyby už byl stanoven časový rozvrh, a

111

replaced. Not long before my visit, government representatives offered new incentives to tame the warring tribes and incorporate them into the nation. Blood feuds, like the one tugging at Dunga Nakuwa, are meant to be a thing of the past.

přesně popisují, kdy a jak budou staré způsoby nahrazeny. Nedlouho před mou návštěvou navrhli vládní představitelé nové pobídky k uklidnění válčících kmenů. Krevní msta, jako je ta, která tíží Dungu Nakuwu, se má stát minulostí.

IT WAS THE CATTLE that betrayed Duna’s secret. When he disappeared, leaving his family’s herd in the bush, the beasts circled around and grazed their way home, a cloud of dust rising behind them. At the village, Dunga’s brother, Kornan, was surprised the animals were returning so soon—without Dunga.

DUNGOVO TAJEMSTVÍ prozradil dobytek. Když Dunga zmizel a zanechal rodinné stádo v buši, zvířata obcházela kolem a cestou k domovu se pásla, přičemž se za nimi zvedal oblak prachu. Dungova bratra Kornana překvapilo, že se zvířata vracejí tak brzy – a bez Dungy.

This was in the late 1980s or early 1990s. Lions, leopards, and hyenas roamed the savanna. Elephants and buffalo occasionally came bulldozing out of the bush. Enemy tribes patrolled it too: The Nyangatom, the people who had killed the brothers’ father, had been pushing into the area, armed with automatic rifles. Since their father’s murder, Kornan had taken charge of family matters, but he wasn’t worried about his brother’s safety. He had an idea where Dunga had gone, and he was furious.

To bylo koncem 80. nebo začátkem 90. let. Savanou se potulovali lvi, levharti a hyeny. Cestu z buše si občas proráželi sloni a buvoli. Hlídkovaly tam i nepřátelské kmeny: Nyangatomové, kteří zabili otce obou bratrů, pronikali do oblasti vyzbrojeni automatickými puškami. Po otcově vraždě se rodinných záležitostí ujal Kornan, s bratrovým bezpečím si však starosti nedělal. Měl určitou představu, kam Dunga odešel, a zuřil.

The brothers had grown up as Kara boys do — chasing animals through the bush with bows and arrows. They pulled guard duty in the sorghum fields, slinging clay pellets at thieving birds. They learned to beware of crocodiles during the wet season, when the Omo runs high and dark with sediment. And they learned the foundation of male responsibility: care for the herds.

Bratři vyrůstali jako jiní chlapci z kmene Kara. Luky a šípy lovili v buši, drželi stráž na čirokových polích a z praku stříleli hliněnými kuličkami po zlodějských ptácích. Naučili se dávat si pozor na krokodýly v období dešťů, kdy je Omo vzdutá a temná usazeninami. A naučili se základu odpovědnosti každého muže: péči o stáda.

Along the Omo, cattle and goats embody wealth and prestige. Without them a man is considered poor and, in most tribes, cannot get married because he has nothing to offer as a bride-price. In time of famine the animals can be sold for food or their milk, and blood can be slowly siphoned off, like interest. Abandoning your cattle is like dumping your family savings into the river.

Podél řeky Omo jsou dobytek a kozy měřítkem bohatství a prestiže. Bez nich je muž považován za chudého a ve většině kmenů se nemůže oženit, neboť nemá nic, co by nabídl jako cenu za nevěstu. V dobách hladu mohou byt zvířata prodávána na maso či mléko nebo se z nich dá pomalu vysávat krev. Opustit svůj dobytek je jako vyhodit rodinné úspory do řeky.

Kornan selected a slender stick, then marched to the nearby schoolhouse and found Dunga

Kornan si vybral tenkou hůl a potom se vydal k nejbližší škole, kde našel Dungu. Bratři si byli

112

there. The brothers were close, but this? Leaving the herd for school? Kornan beat Dunga until the boy wept. Some 15 years later Dunga tenses as he remembers the blows. The next morning, sore and chastened, Dunga led the cattle to water at dawn. But a few days later he ran away to school again. And Kornan beat him again.

blízcí, ale tohle? Opustit stádo kvůli škole? Kornan Dungu zbil, až se chlapec rozplakal. I po nějakých patnácti letech Dunga znervózní, když si na ty rány vzpomene. Příštího rána vedl rozbolavělý a polepšený Dunga za úsvitu dobytek k vodě. Po několika dnech však znovu utekl do školy. A Kornan ho znovu zbil.

“I loved Kornan,” Dunga said. “He was a father for me, he was everything. But my mind was going to school.”

The beatings hardened Dunga`s resolve, but they seemed to soften Kornan’s. He had been to school himself for a few years, and he eventually realized punishment wouldn’t dissuade Dunga. They struck a deal. The boy could go to school as long as he achieved good grades. If his performance fell, he’d be back in the bush with the herd. Dunga was ecstatic. He advanced to a boarding school in a nearby town, each grade taking him deeper into a new world. He returned home less frequently.

„Kornana jsem měl rád,“ řekl Dunga. „Byl pro mne otcem, byl vším. V hlavě jsem však měl školu.“ Bití posílilo Dungovo odhodláni, zdálo se však, že současně oslabilo to Kornanovo. Kornan sám chodil do školy několik let a nakonec si uvědomil, že tresty Dungu neodradí. Uzavřeli dohodu. Chlapec může chodit do školy, pokud bude dostávat dobré známky. Kdyby se jeho prospěch zhoršil, ocitne se zpátky v buši se stádem. Dunga byl nadšený. Postoupil do internátní školy v nedalekém městě a každým rokem pronikal hlouběji do nového světa. Domů se vracel méně často.

Meanwhile, Kornan had become a respected young leader. He had a wife, several children, and a reputation as an unrivaled hunter. The wives of other men presented Kornan with bullets and said, Take this and go hunting for me. They placed orders for meat or skins. But the task of avenging his father’s murder still lay ahead. Relatives, friends, and elders urged him to set things right. You’re a strong hunter, people said. When will you go after your father’s killer?

Z Kornana se mezitím stal uznávaný mladý vůdce. Měl manželku, několik dětí a pověst nedostižného lovce. Manželky jiných mužů dávaly Kornanovi náboje a říkaly: Vezmi si je a jdi lovit pro mne. Objednávaly si maso nebo kůže. Úkol pomstít otcovu vraždu však stále nesplnil. Příbuzní, přátelé a starší obce na něj naléhali, aby uvedl věci do pořádku. Jsi silný lovec, říkali lidé. Kdy půjdeš po krku otcovu vrahovi?

THIS IS ONE WAY change is coming to the Omo: In the wilderness, amid swirling dust and the gnawing sounds of heavy machinery, a dam is being built 320 miles upriver from the Kara homeland. The construction site is enormous, with camps, bunkhouses, cookhouses, and winding service roads. The dam, called Gilgel Gibe III, will be one of the largest dams in the world. It will create an equally massive reservoir, and the water will be used to generate up to 1,870 megawatts of power that Ethiopia plans to sell to energy-

JEDNOU Z CEST, po nichž přichází k řece Omo změna, je přehrada, která se uprostřed vířícího prachu a vrzání těžkých strojů staví v divočině, 515 kilometrů od domoviny Karů. Staveniště je obrovské, jsou tam tábory, noclehárny a vývařovny a vedou tam klikaté zásobovací silnice. Přehrada, nazvaná Gilgel Gibe III, bude jednou z největších na světě. Nádrž, kterou vytvoří, bude podobně mohutná – a vody se bude používat k výrobě až 1 870 megawattů elektřiny. Etiopie ji hodlá prodávat sousedům trpícím nedostatkem energie, jako

113

strapped neighbors, such as Kenya and Sudan. It is not scheduled for completion until 2013, but contracts have already been signed.

jsou Keňa a Súdán. Přehrada má být dokončena až v roce 2013, smlouvy však již byly podepsány.

Gibe III will bring cash to Ethiopia and produce much needed electricity in a country where only 33 percent of the population has electrical power. But it will also reduce the river’s flow and tame the seasons of flood and recession that the tribes living downstream, such as the Kara, the Nyangatom, and others, rely on to nourish their crops. The indigenous tribes have little power to oppose a project that has official blessings and massive momentum. Many are unaware of the dam’s potential to transform their lives; many others support the government, even if they do not fully understand its plans.

Gibe III přinese do Etiopie peníze a bude vyrábět tolik potřebnou elektřinu v zemi, kde elektrickou energii využívá jen 33 procent obyvatelstva. Sníží však také průtok řeky a omezí období záplav a poklesu povodňových vod, na kterých jsou kmeny žijící níže po proudu – jako jsou Kara, Nyangatom a jiné – závislé při zajišťování živin pro své plodiny. Domorodé kmeny se stěží mohou bránit projektu, který má oficiální požehnání a silný důvod k existenci. Mnozí si nejsou vědomi, že přehrada je schopná přetvářet jejich život; další vládu podporují, byť jejím plánům plně nerozumějí.

In Dunga’s village each month around the new moon, near where the Omo River empties into Lake Turkana, the man who speaks to crocodiles descends in darkness to perform a short ceremony that protects his people from the massive creatures that cruise the Omo. He carries a bundle of leafy branches, dips them into the water, then shakes them upriver and downriver, while speaking with an authority not given by men.

V Dungově vesnici poblíž místa, kde se řeka Omo vlévá do jezera Turkana, sestupuje každý měsíc kolem novoluní temnotou muž hovořící s krokodýly, aby vykonal krátký obřad na ochranu svého lidu před těmito mohutnými tvory křižujícími řeku. Přináší si svazek olistěných větví, ponoří je do vody a potom jimi zatřese proti proudu i po proudu. V jeho řeči zaznívá autorita, jež není lidského původu.

“You, crocodiles! Listen! This place is mine, from my father, from my father’s father. Stay away from here. Let my people and their herds come down to drink, and let the children swim. If you come close, my bullets will find you!”

„Krokodýli! Poslouchejte! Toto místo je moje, po mém otci, po otci mého otce. Nepřibližujte se sem. Nechávejte můj lid a jeho stáda přicházet dolů pít a nechávejte děti si zaplavat. Přiblížíte-li se, mé střely si vás najdou!“

He then lays the branches on the mud and steps down into the black water, joining its silt and its secrets, and he bathes.

Potom položí větve, vstoupí do tmavé vody a jejího bahna, aby splynul s tajemstvím řeky, a koupe se.

The man has a special relationship with the ancient reptiles, as his father did before him. The ties between human clan and crocodile are strong and deep. The crocodiles even speak to him in his dreams.

Tento muž má se starodávnými plazy zvláštní vztah, stejně jako jej měl před ním jeho otec. Pouta mezi lidskou rodinou a krokodýly jsou silná a hluboká. Krokodýli k němu dokonce mluví v jeho snech.

“What do they tell you?” I ask. „Co vám říkají?“ ptám se.

“That is none of your business,” he replies. „Do toho vám nic není,“ zní odpověď.

Whatever the crocodiles tell, they also listen, Ať krokodýli říkají cokoli, nepochybně rovněž

114

for as far back as collective memory reaches, no crocodile has taken a human below the village. A wave of nods from old men arranged in a circle around us on their wooden stools attest to this truth. “What about the pregnant woman who was killed last year?”

naslouchají, protože kam až kolektivní paměť sahá, poblíž vesnice nezabil žádný krokodýl člověka. Vlna souhlasného přikyvování starých mužů shromážděných v kruhu kolem nás na dřevěných stoličkách tuto pravdu dosvědčuje. „A co ta těhotná žena, která byla zabita loni?“

“Well. She didn’t listen.” The man waves his hand downriver. “She was killed over there. I do not protect that place.”

„Ta? Neposlouchala.“ Muž mávne rukou po proudu. „Byla zabita tamhle. To místo nechráním.“

The elders nod, the caveat is plain. The woman had strayed onto someone else’s property.

Starší přikyvuji, varování je jasné. Žena se zatoulala na majetek někoho jiného.

I ask the man about Gibe III. Suddenly the scene changes, as it always does when I mention the dam. A crowd presses in. Some have heard of this thing. The man asks, “What, exactly, is a dam?”

Ptám se muže na Gibe III. Nálada se náhle znatelně mění, jako vždy, když se zmíním o plánované přehradě. Obklopí nás zástup lidí. Někteří o té záležitosti slyšeli. Muž se zeptá: „Co je to vlastně přehrada?“

And then they all want to know what it will do to their lives.

Potom všichni chtějí vědět, jak přehrada ovlivní jejich život.

ONCE THE KARA controlled land on both sides of the Omo River, but gradually the Nyangatom pushed them across to only the eastern side. A seminomadic tribe from southwestern Ethiopia, the Nyangatom were one of the first groups in the region to gain access to automatic rifles, mostly from Sudan. During the 1980s and ‘90s they enlarged their territory bullying neighbors, like the Kara, who still carried spears. Their population grew. They began changing the order of the Omo.

KAROVÉ KDYSI OVLÁDALI půdu na obou březích řeky Omo, Nyangatomové je však zatlačili jen na východní stranu. Tento polokočovný kmen z jihozápadní Etiopie byl v této oblasti jednou z prvních skupin, která si získala přístup k automatickým puškám, většinou ze Súdánu. Během 80. a 90. let minulého století své území rozšířil a zastrašoval přitom sousedy, jako jsou Karové, kteří stále ještě nosili oštěpy. Počet příslušníků kmene Nyangatom rostl. Začali měnit společenskou strukturu na řece Omo.

The Kara didn’t give up territory easily, however. By Dunga’s last years of secondary school, most Omo tribes had guns, and tensions boiled. The Ethiopian government did little to stop the intertribal warfare. Kara sharpshooters hid in trees along the riverbank, sniping at Nyangatom who approached the water. The Nyangatom sometimes crossed in small raiding parties, setting their rifles on automatic. Other times they crossed in massive groups. It was during this time that Kornan went with his cousin on a hunting trip in the bush. Much of the big game had been decimated, but the bush still sheltered gazelles, kudu, bushbuck, even elephants in places. It

Karové se však nevzdali území bez odporu. V době, kdy byl Dunga v posledních ročnících střední školy, měla již většina kmenů u řeky Omo střelné zbraně a napětí rostlo. Etiopská vláda neudělala téměř nic, aby mezikmenové válčení zastavila. Zdatní střelci z kmene Kara, ukrytí na stromech podél říčního břehu, ostřelovali Nyangatomy, kteří se přiblížili k vodě. Nyangatomové někdy řeku překračovali v malých přepadových skupinách, s puškami nastavenými na automatickou střelbu. Jindy překračovali řeku v silných skupinách. A právě v takové době si vyšel Kornan s bratrancem na lov do buše. Mnoho z velké zvěře bylo téměř vyhlazeno, buš však dosud byla útočištěm pro

115

was a matter of stalking through thickets of thorn trees and seeing what awaited.

gazely, antilopy kudu, lesoně a místy i pro slony. Bylo třeba plížit se akáciovým houštím a zjišťovat, co se objeví.

When the hunters came upon a group of Nyangatom warriors, a firefight erupted. Kornan shot a Nyangatom in the stomach before retreating, and the man later died. He had not intended to kill the man, so it did not fulfill the vendetta for his father’s murder. At the same time, Kornan knew what he had begun. He knew that now he would be hunted too.

Když lovci narazili na skupinu nyangatomských válečníků, vypukla přestřelka. Než Kornan ustoupil, střelil jednoho Nyangatoma do žaludku a ten muž později zemřel. Neměl v úmyslu ho zabít, takže krevní mstu za otcovu vraždu nevykonal. Zároveň však Kornan věděl, co způsobil. Věděl, že teď bude pronásledován i on.

DESPITE THEIR WAR the Kara often bought ammunition from the Nyangatom. It was complicated, but even conflict didn’t prevent a good sale. Kornan had given a man from the Kwegu, a small tribe that lived on both sides of the river, money to buy bullets. The Kwegu man never delivered, and Kornan grew angry. After a while the dealer invited Kornan over for coffee at his hut on the Nyangatom side of the river to settle the matter. It was a normal request; tribes all through the Omo do business and make social calls over gourds tilled with a weak, thin liquid brewed from coffee-bean husks. Kornan took his AK-47 and his borkoto, the small saddle-shaped stool Kara leaders carry at all times, and he crossed the wide, brown river.

NAVZDORY VZÁJEMNÉ VÁLCE Karové často kupovali od Nyangatomů munici. Bylo to složité, ovšem ani konflikt výhodnému obchodování nebránil.

Kornan dal jednou muži z malého kmene Kwegu, který žil na obou březích řeky, peníze na nákup střeliva. Kwegu však dohodu nesplnil a Kornan se rozhněval. Po nějaké době překupník pozval Kornana na kávu do své chýše na nyangatomské straně řeky, aby se záležitost urovnala. Byla to normální žádost. Domorodé kmeny po celém toku řeky Omo obchodují a společensky se navštěvují nad nádobami z tykví naplněnými slabou, řídkou tekutinou připravenou ze slupek kávových zrn. Kornan vzal svůj kalašnikov a borkoto, malou stoličku, kterou karští předáci nosí stále s sebou, a překročil širokou, hnědou řeku.

Kornan was in enemy territory, so he would have been alert. But he didn`t know the meeting had been arranged by the younger brother of the warrior he had killed that day in the bush. Kornan met the Kwegu man under a shelter of sticks. Coffee simmered in a clay pot; the men chatted. When a group of Nyangatom approached and sat nearby, making small talk, Kornan was on guard, but nothing happened. It was hot, even in the shade, and eventually he relaxed, setting his rifle aside.

Byl na nepřátelském území, takže se musel mít na pozoru. Nevěděl však, že schůzku zařídil mladší bratr válečníka, jehož nedávno zabil v buši. Kornan se s Kweguem sešel pod přístřeškem z tyčí. Káva se zvolna vařila v hliněném hrnci a muži si povídali. Když se přiblížila skupina příslušníků kmene Nyangatom a posadila se opodál v nenuceném rozhovoru, Kornan zpozorněl, nic mimořádného se však nedělo. Bylo horko dokonce i ve stínu, takže se nakonec uvolnil a odložil si pušku stranou.

The conversation wandered. The Kwegu man said he had been hoping to carve a large gourd into a bowl. Would Kornan help him? Even if

Muži si povídali o všem možném. Kwegu prohlásil, že chce vyřezat z velké tykve mísu, a zeptal se Kornana, zda mu pomůže. Přestože

116

he was irritated with this Kwegu, Kornan was a man of action. He took the gourd and began cutting. The Kwegu said he needed to relieve himself and ducked out of the shelter: It was a signal. Kornan, focused on the gourd, missed it.

ho tento Kwegu rozčiloval, Kornan byl mužem činu. Vzal tykev a začal řezat. Kwegu řekl, že si musí odskočit a spěšně opustil přístřešek. To byl signál. Kornan, soustředěný na tykev, to nezaznamenal.

He didn’t notice one of the Nyangatom stand and slowly walk behind him outside the shelter. The man fired once into Kornan’s back, then fled as he bled into the dust.

Nevšiml si, že jeden z Nyangatomů vstal a pomalu šel za něj mimo přístřešek. Vypálil na Kornana zezadu jednu ránu a potom uprchl, zatímco Kornan krvácel na prašné zemi.

IT DIDN’T TAKE LONG for news of Kornan’s murder to spread. Enraged Kara spilled across the river, attacking the Nyangatom. If they saw the irony—that their actions would only prolong the revenge cycle that had claimed their friend—they ignored it.

ZPRÁVA O KORNANOVĚ VRAŽDĚ se rychle rozšířila. Rozzuřeni Karové se vrhli za řeku a Nyangatomy napadli. Pokud si uvědomovali, že jejich činy jen prodlouží koloběh pomsty, který si vyžádal život jejich přítele, nepřemýšleli o tom.

Kornan’s friends ferried his body back across the river. That evening they sought out Dunga in the town of Dimeka, but the Kara do not deliver bad news directly. There’s a problem, they kept saying. You must come home with us now. In darkness the group traveled toward home, Dunga fearing the worst. The next morning, as they neared Kornan’s village, the men finally told Dunga his brother was dead.

Kornanovi přátelé přepravili jeho tělo zpět na druhý břeh řeky. Onoho večera Karové vyhledali Dungu ve městě Dimeka, špatnou zprávu mu však neřekli přímo. Stále opakovali, že vznikl problém a že s nimi musí ihned odejít domů. Skupina cestovala ve tmě k domovu a znepokojený Dunga se obával nejhoršího. Teprve příští den ráno, když se blížili ke Kornanově vesnici, muži ze skupiny konečně řekli Dungovi, že bratr je mrtev.

In that moment Dunga became responsible for everything—his family’s land and its herds, the well-being of his mother and Kornan’s wife and children. He became responsible for vengeance. He couldn`t sleep under the weight of it. Whenever he returned home, revenge was waiting for him, in his mother’s inquiries, in all the history of his people. Killing a Nyangatom would be easy; the bush was so enormous. You might wait in ambush by the river, when the cattle were driven down to drink. Or in the fields of sorghum lining the bank. Or along one of the lonely trails at night, leaving the body to hyenas in the starlight. Vengeance lay one bullet away. Why, God, have you brought this upon me? Dunga thought. It is a test. It must be a test.

V tom okamžiku připadla Dungovi odpovědnost za všechno – za půdu a stáda jeho rodiny, za zaopatření matky i Kornanovy manželky a dětí. Nesl zodpovědnost i za pomstu. Pod tíhou toho všeho nemohl spát. Kdykoli se vracel domů, čekala na něj povinnost pomstít se – byla v matčiných dotazech i v celých dějinách jeho lidu.

Zabít nějakého Nyngatoma by bylo zcela nepochybně snadné, vždyť buš je tak obrovská. Mohli jste čekat v záloze u řeky, když byl dolů hnán dobytek, aby se napil. Nebo na čirokových polích lemujících břeh. Nebo počkat v noci u některé z osamělých stezek a tělo pak ponechat za svitu hvězd hyenám. Pomsta vyžadovala jedinou kulku.

117

Proč jsi na mne bože tohle seslal? myslel si Dunga. Je to zkouška. Musí to byt zkouška.

He considered dropping out of school but decided against it. He was in college now, and after years of education, most based on Western thought and influenced by Christianity, Dunga had grown. In his Western clothes and sneakers, he appeared more like a highlander now, a member of one of the ethnic groups that control the government. His ideas had changed as well. He spoke the highlanders’ language and several others, assimilating the ideas embedded within them. He’d begun learning about Western notions of law and justice. He’d been raised in a culture where killing was accepted, but now he lived in one that considered it immoral. When he thought of becoming a man according to Kara custom—enduring a long set of rituals—it was in the gauzy way one daydreams of the future. He thought less and less of revenge. Dunga knew he would always be a Kara, but he no longer felt bound by the authority of the tribe.

Dunga zvažoval, že odejde ze školy, rozhodl se však, že to neudělá. Byl nyní na vysoké škole a po letech vzdělávání, založeného většinou na západním myšlení a ovlivněného křesťanstvím, dospěl a změnil se. V západním obleku a teniskách teď vypadal spíše jako člověk z vysočiny, jako příslušník jedné z etnických skupin, které kontrolují vládu.

I jeho myšlení se změnilo. Hovořil jazykem, jímž se mluví na vysočině, a několika dalšími a vstřebával myšlenky v nich uložené. Začal se učit o západním pojetí práva a spravedlnosti. Byl vychován v kultuře, kde se zabíjení akceptuje, nyní však žil v kultuře, která je považuje za nemorální. Pokud přemýšlel o tom, že se stane mužem podle karského zvyku a podstoupí přitom dlouhou řadu rituálů, byly to ony mlhavé úvahy, jakými se sní o budoucnosti. Na pomstu myslel stále méně. Dunga věděl, že vždycky bude Kara, necítil se však již vázán autoritou kmene tolik jako jeho předci.

THE MAN THEY CALL KING SITS just inside the door of the large, mud-walled hut on a white, plastic grain sack that bears the fading seal of the U.S. Agency for International Development. It is an unlikely throne, donated by a people who do not know his highness exists and who certainly have not heard of his power to control the elements, the animals, even the reach of death. He taps snuff from a plastic bottle. His hair, slick with butter and brilliant with crushed minerals, is perfect.

Muž, jehož nazývají králem, sedí na bílém plastovém pytli na obilí, na němž bledne znak Americké agentury pro mezinárodní rozvoj, hned za dveřmi velké chýše s hliněnými stěnami. Je to podivný trůn, darovaný lidmi, kteří nevědí, že jeho výsost existuje, a určitě nic neslyšeli o jeho moci ovládat živly, zvířata, a dokonce i sílu smrti.

Král si bere z plastové lahve šňupavý tabák. Jeho vlasy, uhlazené máslem a třpytící se drcenými minerály, jsou dokonalé.

“If there is a problem, with cattle, people, the land—I resolve it,” the king says. He inhales the snuff. In his face is a rare and complete confidence. “If there is a problem in my kingdom,” he says, “the solution is me.”

„Vznikne-li problém s dobytkem, lidmi, půdou, řeším ho já,“ říká král a šňupne si tabáku. Ve tváři se mu zračí vzácná a naprostá jistota. „Vznikne-li v mém království nějaký problém,“ říká, „řešením jsem já.“

From his hut high in the Buska Mountains, Wangala Bankimaro rules some 30,000

Ze své chýše vysoko v pohoří Buska vládne Wangala Bankimaro přibližně 30 000

118

members of the Hamar tribe. The Hamar are mostly pastoralists, herding cattle and goats across a broad bushland east of the Omo River. They also work small fields of sorghum and corn. They are neighbors and allies of the Kara. In an environment that is not forgiving, the Hamar have managed to thrive, growing into one of the region’s largest tribes. For this the Hamar thank the rain, which feeds their cattle and crops. For rain they thank Wangala Bankimaro.

příslušníků kmene Hamar. Jsou to převážně pastevci, kteří v rozlehlé buši východně od řeky Omo pasou dobytek a kozy. Obdělávají také malá čiroková a kukuřičná pole. Jsou sousedé a spojenci Karů. V prostředí, jež se nevyznačuje smířlivostí, se Hamarům daří. Jedním z největších kmenů v oblasti se stali díky dešti, který napájí jejich dobytek a plodiny. Za déšť vděčí Wangalovi Bankimarovi.

Hamar women, their hair rolled into gleaming red-dyed braids, tell me Wangala commands the respect of even the Ethiopian government, which rules from a distant capital. Hamar men, rifles looped over their shoulders, say Wangala’s curse is feared more than bullets. Bullets can miss. The curse guarantees death.

Hamarské ženy s vlasy zapletenými do zářících červeně nabarvených copů mi říkají, že Wangalu respektuje i etiopská vláda, která řídí zemi ze vzdáleného hlavního města. Hamarští muži s puškami zavěšenými na ramenou tvrdí, že Wangalova kletba je obávanější než kulky Ty mohou minout. Kletba je jistá smrt.

When I meet Wangala in his hut, he is just back from a rain ceremony. It has been a success. Rain will come, he says, shifting his weight on the grain sack. Brass coils wind around his wrists. He wears a T-shirt, white shorts, and sandals made from old tires.

S Wangalou se setkávám právě po jeho návratu ze slavnosti deště. Byla úspěšná. Déšť přijde, říká Wangala a zaujme pohodlnější pozici na obilním pytli. Zápěstí mu obepínají mosazné spirály. Má na sobě tričko, krátké bílé kalhoty a sandály ze starých pneumatik.

I’ve never met a king before; I am not sure how to behave. In the dim, smoky hut, one of the king’s wives boils coffee over a hearth. I ask the king why, if he can summon rain, he has not done it earlier to avoid the looming drought. He looks at me with the expression of a man humoring his guest.

Dosud nikdy jsem se nesetkal s králem a nejsem si jistý, jak se mám chovat. V šeré, zakouřené chatrči vaří jedna z králových manželek na ohništi kávu. Ptám se krále, proč – když umí přivolat déšť – tak neučinil dříve, aby odvrátil hrozící sucho. Podívá se na mne s výrazem člověka, který chce vyhovět vrtochům svého hosta.

“The people did not come to me,” he says. “They did not make sacrifices to ask for rain.” Rules. An error of protocol. Like straying into crocodile territory.

„Lidé ke mně nepřišli,“ říká. „Nevykonali oběti, aby si vyprosili déšť.“

Pravidla. Protokolární omyl. Jako bych zabloudil na krokodýlí území.

Slowly, as the Ethiopian government has extended its influence and its legal code into tribal life, federal officials have worked to win Wangala’s support. When they need him, they send a truck to pick him up—no small feat in this distant, asphalt-free region. One government plan aims to abolish what have been termed “harmful traditional practices.”

Současné s pozvolným rozšiřováním vlivu etiopské vlády a jejích zákonů na kmenový život se federální úředníci snaží získat Wangalovu podporu. Když ho potřebují, pošlou nákladní auto, aby ho přivezlo, což je v této odlehlé oblasti bez asfaltových silnic nemalý výkon. Jeden vládní plán směřuje ke zrušení činností, jimž se dostalo označení

119

These include, ironically; the very things most tourists come to see: the ritual whipping of women or the stick fights or the cattle-jumping ceremony.

„škodlivé tradiční praktiky“. Je ironií, že jsou to právě věci, za nimiž sem přijíždí většina turistů: rituální šlehání žen, boje holemi nebo přeskakování dobytka.

The list of targeted practices includes female circumcision (which is not practiced by the Hamar but is common throughout Ethiopia) and something called mingi killing. Mingi is a kind of very bad luck. In southern Ethiopia many tribes believe it is a bad omen if children are born deformed, if their top teeth erupt before their bottom teeth, or if they are born out of wedlock. Tradition dictates such children must be killed before mingi spreads. I met a Kara woman who gave birth to 12 children before she was able to be married; she said she killed all of them. Parents do not necessarily want to obey, but communal pressure is strong. Sometimes the child is abandoned in the bush, its mouth filled with earth; sometimes it is hurled into the river.

Na seznamu nežádoucích praktik je ženská obřízka (kterou Hamarové neprovádějí, v Etiopii je však běžná) a takzvané zabíjení mingi.

Mingi je cosi jako velmi zlý osud. V jižní Etiopii mnoho kmenů věří, že je mimořádně zlým znamením, když se děti narodí deformované, když jim narostou horní zuby dříve než zuby dolní nebo když se narodí mimo manželství. Tradice velí, že takové děti musejí byt zabity dříve, než se mingi rozšíří.

Setkal jsem se s ženou z kmene Kara, která porodila dvanáct dětí, než se mohla vdát; řekla, že všechny své potomky zabila. Rodiče nemusejí nutně uposlechnout, tlak komunity je však silný. Někdy se dítě ponechá v buši s ústy naplněnými hlínou, jindy se hodí do řeky.

The Kara are discussing the practice with the government and with an NGO that works to save mingi babies. But Wangala has already made up his mind. Not long ago, after heavy government lobbying, he decided to support a ban. “Now there will be no more mingi killing among the Hamar,” the king tells me. “I have made it so.”

Karové diskutují o této praxi s vládou a s jednou nevládní organizací, která pracuje na záchraně dětí „se zlým znamením“. Wangala však již k názoru dospěl. Nedávno se po intenzivním vládním naléhání rozhodl zákaz podpořit.

„Mezi Hamary teď už žádné mingi nebude,“ říká mi král Wangala Bankimaro. „Tak jsem to zařídil.“

He says it without arrogance. Tradition, magic, and fear wiped away. Discarded like old clothes that no longer fit. The solution is me.

Říká to bez povýšenosti. Tradice, kouzla a strach jsou náhle setřeny. Zahozeny jako staré šaty, které již nepadnou. Řešením jsem já.

LATE ONE AFTERNOON last March, in a shaded clearing high on a bank above the Omo River, some 200 Nyangatom gathered to celebrate peace with the Kara. Clay paint the color of flour streaked their bodies, rendering them ghostly, pale, skeletal. Beyond the clearing, enormous slabs of beef roasted on spits, dripping and popping. Beyond the fire,

JEDNOHO POZDNÍHO březnového odpoledne se na stinné mýtině vysoko nad břehem řeky Omo shromáždilo na 200 Nyangatomů, aby oslavili mír s Kary. Na tvářích měli pruhy namalované hlinkou moučného odstínu, které jim dodávaly bledý, strašidelný vzhled. Za mýtinou se na rožních opékaly veliké kusy hovězího, z nichž s

120

men from both tribes had stacked their automatic rifles in a gesture of goodwill and as a simple, practical matter. Given their history, it was better to keep the guns out of reach.

praskotem odkapával tuk. Za ohněm si muži z obou kmenů uložili automatické pušky jakožto jednoduché a praktické gesto dobré vůle. Vzhledem k jejich minulosti bylo lepší ponechat zbraně mimo dosah.

An old man paced before the crowd, waving his hands and shouting, the paint on his legs turning gray with dust.

“You, Nyangatom people! You must want peace!”

Před davem přecházel stařec, který mával rukama a volal, zatímco prach barvil malbu na jeho nohách do šeda: „Nyangatomové! Musíte chtít mír!“

A small false beard, like that of an Egyptian pharaoh, pierced his lower lip and fluttered in his excitement. He turned to another section of the audience.

Pak se obrátil k jiné části posluchačů.

“You, Kara people! You must want peace! Let no one destroy your peace!” the elder shouted.

„Karové! Musíte chtít mír! Ať nikdo nezničí váš mír!“ provolával stařec.

“So let it be!” the crowd chanted, the men’s voices a low roll of thunder, the women heaving under pounds of necklaces coiled around their bone-thin shoulders.

„Tak ať se stane!“ skandoval dav a hlasy mužů zněly jako hluboké hřmění, zatímco ženy těžce oddychovaly pod kilogramy náhrdelníků ovinutých kolem kostnatých ramen.

“So let it be!” „Tak ať se stane!“

Spears of meat were thrust into the ground before us. Soon the dancing would begin, and the clearing would shake with the rhythms of feet thudding into the tired earth.

Na zem před námi padly rožně s masem. Brzy začne tanec a mýtina se bude otřásat rytmy nohou dusajících po vyčerpané půdě.

At the celebration I met a young man named Ekal, who had recently become an elected leader of the Nyangatom. He was under 30 and college educated, like Dunga. He wore an oversize polo shirt, baggy slacks, and a baseball cap slightly askew. While his people danced, all of them nearly naked, Ekal filmed it with his cell phone. He looked like a hip-hop star on safari.

Při oslavě jsem potkal mladého muže jménem Ekal, kterého kmen Nyangatom nedávno zvolil vůdcem. Nebylo mu ještě třicet let a měl vysokoškolské vzdělání jako Dunga. Na sobě měl nadměrně velkou sportovní košili, plandavé kalhoty a baseballovou čepici nasazenou mírně do strany. Zatímco jeho lidé tančili, všichni skoro nazí, Ekal je natáčel svým mobilním telefonem. Vypadal jako hiphopová hvězda na safari.

Ekal said that the days of war were over and that the government was firmly establishing itself here. Even those who talked of upsetting the new balance could be arrested, Ekal said, and he told of a Nyangatom man who had recently bragged that he would cross the river for a Kara killing spree. Ekal sent the police.

Ekal prohlásil, že válečné časy skončily a že vláda zde pevně prosazuje svou autoritu. Ti, kteří mluví o rozvracení nových pokojných poměrů, by mohli být dokonce zatčeni, řekl, a připomněl jednoho muže z kmene Nyangatom, který se nedávno chvástal, že překročí řeku na vražednou výpravu proti Karům. Ekal povolal policii a muž skončil ve

121

The man landed in jail. vězení.

The Omo region was transforming. The peace deal was part of it, and the proof was visible where we sat. This clearing on the west side of the river had once belonged to the Kara. Now, under the terms of the truce, the Nyangatom would remain on the land. The river had drawn them in and, like the Kara before them, they had decided dus, we will stay here.

Oblast Omo se mění. Mírová dohoda je součástí této změny a místo, kde jsme seděli, bylo viditelným důkazem. Tato mýtina na západním břehu řeky kdysi patřila Karům. Nyní, podle podmínek příměří, na ní zůstanou Nyangatomové. Řeka je zlákala a stejně jako před nimi Karové se rozhodli, že tady je dobře a že zůstanou.

WHEN I MET DUNGA several days after the celebration, he told me his mind was finally clear. He wanted no part of revenge. “To me it must be the same as if a snake bit my brother in the bush. As if my father was hit by a car. Revenge is not my path.”

Když jsem se několik dní po slavnosti setkal s Dungou, řekl mi, že má konečné jasno. S pomstou nechce mít nic společného. „Pro mne to musí byt totéž, jako kdyby bratra uštknul v buši had. Jako kdyby otce srazilo auto. Pomsta není má cesta.“

The tribal elders supported his decision. They saw the changes sweeping the region. They had heard of the dam being built upriver and of the programs the government had begun to control certain customs. They saw the trap of tradition that awaited Dunga, the one that had claimed Kornan. The elders understood Dunga was now more than a man caught in a blood feud—he was an educated representative of his people, a future leader and role model. Cool yourself, they told him. You have many responsibilities, to your family, to the tribe. Do not think of vengeance.

Kmenoví starší jeho rozhodnutí podpořili. Viděli, jakými změnami celá oblast prochází. Slyšeli o přehradě, která se staví výše na řece, a o programech, jež zahájila vláda, aby dostala některé zvyky pod kontrolu. Viděli léčku dávných tradic, která číhala na Dungu – tutéž léčku, která si vyžádala Kornanův život. Starší chápali, že Dunga už teď není jen muž svázaný krevní mstou, že je to vzdělaný představitel svého lidu, budoucí vůdce a příklad hodný následování.

Uklidni se, řekli mu. Máš mnoho povinností vůči své rodině, vůči našemu kmeni. O tom přemýšlej a nemysli na pomstu.

It was the answer Dunga had always hoped for: his old world acknowledging the power of his new one. In addition to courting established leaders like Wangala Bankimaro, the government recently implemented a program to promote law and order by putting young, freshly trained professionals in positions of local power. When he graduates, Dunga will be the first lawyer in his tribe; he is likely to be sent back to the Omo Valley as a judge or a government prosecutor. He is aware that he will be a kind of missionary, and it has become his personal mission to modernize the Kara people and prepare them for the future as part of the Ethiopian state. He even invokes one of U.S. President Barack Obama’s election slogans.

V takovou odpověď Dunga vždy doufal: jeho starý svět uzná sílu jeho světa nového. Etiopská vláda – kromě získávání uznávaných vůdců jako Wangala Bankimaro – nedávno začala uskutečňovat program zaměřený na podporu zákona a pořádku: tkví vtom, že dosazuje mladé, čerstvě vyškolené odborníky do funkcí v místní správě.

Až Dunga dostuduje, bude ve svém kmeni prvním právníkem a je pravděpodobné, že ho vyšlou zpátky do údolí Omo jako soudce nebo státního žalobce. Dunga ví, že bude jakýmsi misionářem, a jeho osobním posláním se stalo Kary „modernizovat“ a připravit je na budoucnost jako součást etiopského státu. Dokonce se dovolává jednoho z volebních

122

hesel amerického prezidenta Baracka Obamy.

“Change must come,” he said. “I have a big responsibility to change my tribe in a big way. My revenge is to make the killing stop.”

„Změna přijít musí,“ prohlásil. „Mám velkou odpovědnost za to, abych významně změnil svůj kmen. Mou pomstou je zajistit, aby se přestalo zabíjet.“

SEVERAL MONTHS LATER I return to Dus and find the peace holding, at least among the Ethiopian tribes. The Nyangatom, former aggressors, are now suffering at the hands of the Turkana, a Kenyan tribe that has crossed the border and is said to have rustled more than 13,000 cattle. Few of the Kara gloat. A drought is settling over the land, and one day I watch as several Nyangatom pole across the river and ask Kara friends for help. Immediately the Kara provide their former enemies with sacks of grain.

O NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI se vracím do Dusu a zjišťuji, že mír trvá, přinejmenším mezi etiopskými kmeny. Nyangatomové, bývalí agresoři, nyní trpí vinou keňského kmene Turkana, který překročil hranice a ukradl prý třináct tisíc kusů dobytka. Škodolibou radost z toho má jen málo Karů.

Na zemi se snáší sucho a jednoho dne pozoruji, jak se několik příslušníků kmene Nyangatom s pomocí kůlů přepravuje přes řeku a naléhavě žádá karské přátele o pomoc. Karové žádosti vyhoví a okamžitě poskytnou bývalým nepřátelům pytle obilí.

But all is not forgiven. In Kornan’s village, his young widow, Bacha, is still haunted. After his murder, Bacha entered traditional mourning; she removed her jewelry, let her hair grow untamed, wrapped herself in rough leather skin. Bacha mourned for two years—longer than custom requires—refusing to emerge until elders and friends practically dragged her out. Eventually she cut her hair and slipped on her bracelets and necklaces again, but she was not healed. A suitor approached; she rejected him. She has kept many of Kornan’s possessions—clothing, beads. She keeps his AK-47.

Všechno však odpuštěno není. V Kornanově vesnici jeho mladou vdovu Bachu dosud sužují vzpomínky.

Po vraždě začala Bacha držet tradiční smutek – odložila všechny svoje šperky, přestala si stříhat vlasy, zahalila se do hrubé kůže. Bacha truchlila dva roky, déle, než vyžaduje zvyk, a odmítala opustit rodinnou chýši, dokud ji starší a přátelé téměř doslova nevyvlekli ven. Nakonec si ostříhala vlasy a znovu se ozdobila náramky a náhrdelníky, smířená však nebyla. Nápadníka, který se objevil, odmítla. Ponechala si mnohé z Kornanových věcí – oděvy, korále. Stále má jeho AK-47.

One day I ask her about the rifle. Bacha’s face is striking, unlined, her eyes like almonds. A roofing nail protrudes through her bottom lip. She doesn’t want to talk about the rifle. Her face remains dark and smooth as the river.

Jednoho dne se jí na tu pušku ptám. Bacha má nápadně půvabnou tvář bez vrásek a mandlové oči. Ze spodního rtu jí vyčnívá hřebík na upevňování střešní krytiny. O pušce hovořit nechce. Její tvář zůstává temná a klidná jako řeka, v jejíž blízkosti žije.

“I keep it so my sons will see it,” she says finally, twisting her callused hands in her lap. “So they will grow up familiar with it.”

„Nechávám si ji, aby ji mohli vidět moji synové,“ řekne nakonec a mozolnaté ruce má propletené v klíně. „Aby ji při dospívání dobře znali.“

123

She seems unimpressed with Dunga. He is technically the head of the family, but it is she who is in charge of day-to-day affairs, with the help of her two young sons, both under ten.

Dunga na ni zřejmě žádný dojem nedělá. Formálně je sice hlavou rodiny, ona má však na starosti každodenní záležitosti – a to za pomoci dvou malých synů, kterým ještě není deset let.

“My sons will know their father was killed by a Nyangatom,” she says.

„Synové budou vědět, že jejich otce zabil Nyangatorn,“ říká.

Before I leave Ethiopia, I reach Dunga in Jinka, a bustling frontier town where he had attended boarding school. He is giving his nephew, Bacha’s younger son, a tour of the place. He plans to send the boy to school there, to follow in his footsteps. I mention what Bacha said.

Před odjezdem z Etiopie se mi podaří telefonicky zastihnout Dungu v živém pohraničním městě Jinka, kde býval v internátní škole. Provádí po městě synovce, Bachina mladšího syna. Chystá se poslat tam chlapce do školy, aby šel v jeho stopách. Zmíním se o tom, co řekla Bacha.

“She’s not free of this idea,” he says. “Sometimes when I explain it to her, she says “OK” But she’s not saying it from her heart. It seems sometimes that only revenge will make her happy.”

„Téhle myšlenky se nezbavila,“ říká do telefonu. „Když jí to někdy vysvětluji, řekne ‚Dobře’. Nejde jí to však od srdce. Někdy se zdá, že šťastnou ji udělá jen pomsta.“

Dunga thinks of it simply as an argument he must win. If he cannot persuade Bacha, he will persuade her sons, using his lawyer’s skills, his missionary’s zeal. Dunga has not officially become a man according to Kara tradition, but in the eyes of the Ethiopian nation he is more than that. He is the future.

Dunga na to myslí jako na spor, který musí vyhrát. Nepřesvědčí-li Bachu, přesvědčí její syny a využije přitom své právnické schopnosti a misionářský zápal. Podle karské tradice se Dunga nestal oficiálně mužem, pro Etiopii je však více než to. Je budoucnost.

Before we hang up, Dunga says that it has been decided that Bacha’s older son will remain at home, like Kornan had, tending to herds and fields and family matters. He will live with Bacha and grow up among his father’s old friends. Certainly he will dwell for a time in Kornan’s shadow. I think of Bacha’s face, the set of her jaw, the stillness of her gaze. When her son is old enough, she will tell the boy his father’s story. Then, probably she will give him his father’s rifle.

Než zavěsíme, Dunga mi řekne, že bylo rozhodnuto, aby Bachin starší syn zůstal doma tak jako předtím jeho bratr Kornan a staral se o stáda, pole a rodinné záležitosti. Bude bydlet s Bachou a vyrůstat mezi přáteli svého zavražděného otce. Myslím na Bachinu tvář, na tvar její brady, na její klid. Až její syn doroste do patřičného věku, bude mu vyprávět otcův příběh. A potom mu možná dá otcovu pušku.

Edge of the World Kraj Starého světa

Scotland’s Hebrides, islands both stern and sublime, have taught centuries of artists, scientists, poets and travelers to treasure the wild.

Skotské Hebridy, ostrovy nehostinné a zároveň velkolepé, po staletí učily umělce, vědce, básníky i cestovatele vážit si divočiny.

On Skye’s Trotternish Peninsula, basalt pinnacles Na poloostrově Trotternish na ostrově Skye se nad

124

loom over the Sound of Raasay. Rising from the debris of an ancient landslide, they bear witness to the geologic upheavals that shaped these lands.

úžinou Raasay rýsují čedičové jehly z trosek, které tu zanechal dávný sesuv půdy, a jsou svědectvím o geologických otřesech, které utvářely tyto kraje.

CALLANISH, LEWIS Cut from rocks three billion years old, the Callanish stones likely stood before the Great Pyramid was finished. Humans had already settled here 5,000 years ago farming, hunting, fishing – and building. Outer stones rise about 11 feet, the central stone more than 15 feet. Like Stonehenge far to the south, the 40-foot circle was an important ritual center visible for miles around.

CALLANISH, LEWIS Callanishské kameny vytesané ze skal starých tři miliardy let pravděpodobně stály dříve, než byla dokončena Velká pyramida v Egyptě. Lidé zde sídlili již před pěti tisíci let, obdělávali půdu, lovili, rybařili – a stavěli. Vnější kameny jsou asi 3,5 m vysoké, ústřední kámen měří 4,5 m. Stejně jako Stonehenge byl tento 13metrový kruh rituálním centrem viditelným ze vzdálenosti mnoha kilometrů.

BORERAY, ST. KILDA Fog lifts to reveal an island perched far out in the Atlantic. Humans survived on St. Kilda for millennia, but the last residents gave up their isolated homes nearly 80 years ago.

BORERAY, ST. KILDA Mlha stoupá, aby odhalila ostrov ležící daleko v Atlantiku. Lidé přežívali na St. Kildě celá tisíciletí, poslední obyvatelé však téměř před osmdesáti lety své odlehlé domovy opustili.

Left RED CUILLIN, SKYE Tranquil waters and a drift of morning mist belie the power that carved these granite hills. Born as the roots of great volcanoes, over millions of years they have been deeply eroded by wind and water and rounded by the grinding weight of glacial ice.

RED CUILLIN, SKYE Klidné moře a oblak ranní mlhy jako by popíraly sílu, jež vytesala tyto žulové pahorky. Kdysi byly v podloží sopek a během milionů let je rozrušily vítr s vodou a zaoblila váha ledovce. O atmosféře na ostrově Skye, který je největší, nejsevernější a snad i nejzajímavější ze zdejších ostrovů, svědčí jeho přezdívka: říkává se mu „ostrov mlhy a mraků“.

Right UIG BAY LEWIS Sheltered more than a mile and a half from Atlantic breakers, high tide mirrors a summer sky. A century ago some 3,400 people lived in Uig district. The casualties of two world wars, dwindling prospects for small farmers and fishermen, and the lure of urban opportunity have reduced the local population to just a few hundred.

UIG BAY, LEWIS Na chráněném místě dva a půl kilometru od příbojových vln Atlantského oceánu se v přílivu zrcadlí letní obloha. Před sto lety žilo v okrese Uig kolem 3 400 lidí. Ztráty ze dvou světových válek, stále menší vyhlídky pro tamní rolníky a rybáře a vábnička městských příležitostí snížily počet místních obyvatel na pouhých několik set.

MANGERSTA, LEWIS Their crumpled layers as old as the continents, the sea stacks and cliffs of the Outer Hebrides offer jagged reminders of the forces that drove Europe, North America, and Greenland apart as the North Atlantic began to open 60 million years ago.

MANGERSTA, LEWIS Mořská skaliska a útesy Vnějších Hebrid, jejichž zvrásněné vrstvy jsou stejně staré jako zemská kůra pevnin, nám připomínají síly, které oddělily Evropu od Severní Ameriky a Grónska, když se před 60 miliony let začal rozevírat Atlantský oceán.

WEST COAST, BERNERAY Late spring twilight settles over pale crushed-shell sands and thick dune grasses that stretch for miles along Berneray’s Atlantic shore, turning the rugged hills of Harris, some six miles away to the northeast, to blue shadows on the far horizon.

ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ, BERNERAY Pozdně jarní soumrak se ukládá na světlou pláž z rozdrcených mušlí a na husté traviny táhnoucí se celé kilometry u pobřeží ostrova Berneray. Proměňuje pahorky Harrisu, asi 10 kilometrů severovýchodně, v modré stíny na vzdáleném obzoru.

FINGAL’S CAVE, STAFFA Rank upon rank FINGALOVA JESKYNĚ, STAFFA Řady

125

of basalt pillars line this sea cavern, lit from within by the photographer. The natural precision of the columns and the echoes of lashing waves have captivated travelers since the late 18th century.

čedičových sloupů lemují jeskyni, kterou fotograf osvětlil zevnitř. Preciznost sloupů a ozvěna bičujících vln uchvacují cestovatele již od konce 18. století.

HIRTA, ST. KILDA On rough slopes above the haunting remnants of St. Kilda’s main settlement, drystone walls still girdle plots of built-up topsoil. These enclosures once sheltered crops of oats and barley from salt-laden winds and grazing livestock. Beehive-shaped cleitean protected stores of food as well as the dried peat that islanders relied on for fuel; hundreds survive, many with turf roofs still intact.

HIRTA, ST. KILDA Kamenné zdi dosud obklopují pozemky na drsných svazích nad pozůstatky hlavní osady na St. Kildě. Zdi kdysi chránily úrodu ovsa a ječmene před slanými větry a pasoucím se dobytkem. Stavby v podobě včelích úlů zvané cleitean chránily zásoby potravin i sušené rašeliny, kterou ostrované používali jako palivo. Stovky jich jsou zachovány, mnohé dosud s netknutými střechami obloženými drny.

BORERAY ST. KILDA Legions of seabirds throng the sky and stipple narrow ledges with their nests. Often hidden in cloud, the northern end of the island juts 1,260 feet above the ocean, and 60,000 pairs of gannets – the world’s largest colony – breed here and on nearby sea stacks. Barefoot St. Kildans used to scale these crags, harvesting birds and eggs that helped sustain their remote community.

BORERAY, ST. KILDA Obloha je plná vodních ptáků a úzké římsy jsou posety hnízdy. Sever ostrova vystupuje 384 metrů nad hladinou oceánu. Na 60 000 párů terejů bílých, největší kolonie těchto ptáků na světě, tady a na mořských skaliscích vyvádí mladé. Obyvatelé St. Kildy kdysi bosí zlézali tyto útesy, aby ptáky chytali a vybírali jejich vejce – to jim pomáhalo uživit odlehlou komunitu.

GRIMERSTA, LEWIS In a seaward rush, fresh water sluices and clatters from upland lochs and streams down broad, rocky terraces. “On the island it’s easy to escape any human sound,” Lewis native Alice Starmore says, “but it’s never silent.”

GRIMERSTA, LEWIS Voda klokotavě proudí k moři z výše položených jezer a plyne dolů po terasách. „Na tomto ostrově je snadné uniknout všem lidským zvukům,“ říká Alice Starmoreová z Lewisu, „ticho tu však není nikdy.“

Michael Robson fell in love in 1948 – with a place he’d never been. An illustrated magazine swept the young boy’s imagination from the familiar domesticity of his English home to the wild islands that rise in jagged ranks off Scotland’s northwest coast. As soon and as often as he could, first on school holidays and later on breaks from work, Robson surrendered to the call of the Hebrides, making long journeys from the mainland by steamer and bus, by small boat and on foot, venturing from the mountains of Skye to the moors and sea lochs of Lewis and Harris and even farther, across miles of ocean to a rocky speck of land where the last permanent settlement had been abandoned a century before.

Robson se v roce 1948 zamiloval do místa, kde nikdy nebyl. Ilustrovaný časopis ho přenesl v jeho chlapeckých představách z důvěrně známého prostředí anglického domova na divoké ostrovy, které vystupují v ježících se řadách z moře při severozápadním pobřeží Skotska. Hned jak mohl a potom co nejčastěji – nejprve o školních prázdninách, později o dovolených – podléhal Michael Robson volání Hebrid a podnikal z pevniny dlouhé cesty parníkem a autobusem, malou lodí i pěšky. Vydával se na hornatý ostrov Skye, na slatiny a do zátok ostrova Lewis and Harris, a dokonce se pustil i dál přes kilometry oceánu na skalnatý útes souše, kde poslední stálou osadu lidé opustili již před sto lety.

More than 500 islands and islets make up the Inner and Outer Hebrides. Often cloaked in mist and rain and nearly always wind-scoured, they’re surrounded by waters temperamental

Vnitřní a Vnější Hebridy tvoří více než 500 ostrovů a ostrůvků, často zahalených do mlhy a deště a téměř neustále ovívaných větrem. Obklopují je vody tak náladové, že prověří i

126

enough to test the most skilled captain, seas that can vary in a day from a silken ripple of improbably tropical blue to a roiling assault of gunmetal and spume. For thousands of years humans have struggled to survive here. Even so, Celts and Vikings, then Scots and English, fought to rule these shores. Today only a few dozen of the Hebrides are inhabited. “The islands are a challenge,” Robson says. “Some visitors call them bleak, but that just means they’re not really paying attention.”

nejzdatnějšího mořeplavce. V jednom dni se mohou proměnit z hedvábné zvlněné, až nepatřičné tropické modři ve vířící zpěněnou masu ocelové šedi. Lidé se tu již tisíce let usilovně snaží přežít. Přesto o tyto břehy bojovali Keltové a Vikingové a po nich Skoti a Angličané. Dnes je osídleno pouze několik desítek hebridských ostrovů. „Tyto ostrovy jsou výzvou,“ říká Robson. „Někteří návštěvníci je považují za pusté, to však jen znamená, že se nedívají dost pozorně.“

Between battles the isles got precious little attention. The famously cranky 18th-century London intellectual Samuel Johnson declared that mainlanders to the south knew no more of them than they did “of Borneo or Sumatra.” What little was written focused on “improving” the islands: What crops could be grown? What resources exploited? How large a population could the various islands support, and what sort of rents could they generate for their landlords? Johnson mostly filled the journal of his Hebridean journey with complaints about the difficulties of travel and the rustic accommodations that he endured.

Mezi bitvami se ostrovům dostávalo jen velmi málo pozornosti. Výstřední londýnský intelektuál z 18. století Samuel Johnson prohlásil, že lidé z pevniny na jihu o nich nevědí o nic víc než „o Borneu či Sumatře“. To málo, co bylo o ostrovech napsáno, se točilo kolem jejich „vylepšování“. Jaké plodiny se tu dají pěstovat? Jaké přírodní zdroje využívat? Jak početné obyvatelstvo by mohly jednotlivé ostrovy uživit a jaké příjmy by z nich mohly plynout pro vlastníky tamní půdy? Johnson zaplnil svůj deník o cestě na Hebridy převážně nářkem nad cestovními obtížemi a skromnými ubytovacími podmínkami, které musel snášet.

But even as Johnson grumbled, a different set of ideas about the value of rugged places was gaining importance. Scottish Enlightenment thinkers, particularly philosopher David Hume and geologist James Hutton, unshackled intellect from piety insisting that the ways of the world be learned by direct experience, rather than by reference to ancient and sacred authorities. To these men nature was not merely a wilderness to be tamed; it was the Earth’s own textbook.

Zatímco Johnson reptal, nabývaly na významu odlišné názory na hodnotu těchto drsných míst. Skotští osvícenci, zvlášť filozof David Hume a geolog James Hutton, oddělili vědecký přístup od zbožného uctívání a požadovali, aby cesty jimiž se ubírá svět, byly poznávány osobními zkušenostmi, a ne spoléháním na staré a posvátné autority. Pro tyto muže nebyla příroda jen divočinou, kterou je třeba zkrotit, byla to učebnice, kterou nám poskytuje Země.

Some of its most dramatic pages were read on the Hebrides. In 1800 geologist Robert Jameson (who later served as Charles Darwin’s professor at the University of Edinburgh) published Mineralogy of the Scottish Isles in two volumes, offering detailed descriptions of hundreds of Hebridean sites. On Islay Jameson noted shell deposits far from the highest tides: “proofs,” he wrote, “of the retiring of the sea from the land.” Scientists now know that these fossil beaches, elevated as

Některé z nejnapínavějších stránek této učebnice poskytly Hebridy. Geolog Robert Jameson, který později působil jako Darwinův učitel na Edinburské univerzitě, uveřejnil v roce 1800 dvousvazkový spis Mineralogie skotských ostrovů, v němž podrobně popsal stovky lokalit na Hebridách. Na ostrově Islay si Jameson povšiml akumulací schránek mlžů daleko od nejvyšší úrovně hladiny za přílivu. Jsou to „důkazy o tom, že moře ustupuje ze souše“, napsal. Dnes je vědcům známo, že tyto

127

much as 115 feet above the present waterline, record the passing of the last great ice age. As glaciers blanketing the island began to melt 15,000 years ago, relieving it of the huge weight of ice, the land began to rebound, eventually lifting the coastline high and dry from the sea.

fosilní pláže ve výšce až 35 metrů nad současnou vodní hladinou zaznamenávají postupný konec poslední velké doby ledové. Když před 15 000 let začaly odtávat ledovce pokrývající tento ostrov a zbavovaly ho tak obrovské tíhy ledu, souš se začala zvedat a břežní čára se vzdálila od moře.

On Skye, Jameson declared that “this island appears, at some former period, to have been very much exposed to violent convulsions.” The spiky arc of the Black Cuillin range, rising more than 3,000 feet above sea level, is indeed the remains of a volcano. The outer structures have long since disappeared, revealing the stark and convoluted shape of the deep magma chamber that seethed here 60 million years ago.

O ostrovu Skye Jameson prohlásil, že „se zřejmě jeho tvar v některém dřívějším období rychle změnil“. Skalnatý oblouk pohoří Black Cuillin, které se zvedá téměř tisíc metrů nad hladinu moře, je skutečně sopečného původu. Povrchové tvary již dávno příroda odstranila, a obnažila tak hlubinný magmatický krb, v němž láva vřela před 60 miliony let.

Jameson stopped short of the westernmost isles, so he missed the chance to catalog the striped and mottled rock that forms the foundation of the Outer Hebrides. Named for the Isle of Lewis, where it was first described, Lewisian gneiss was born from volcanic activity deep in the crust more than three billion years ago. Intensively and repeatedly altered, lifted up by complex tectonic shifts, and revealed by massive erosion, it is the oldest rock in the British Isles and among the oldest in Europe.

Jameson nepokračoval na nejzápadnější ostrovy, takže neměl příležitost najít páskovanou horninu prosekanou žilkami, která tvoří podklad Vnějších Hebrid. Je to lewiská rula, nazvaná podle ostrova Lewis, odkud byla poprvé popsána. Vznikla sopečnou činností hluboko pod povrchem před více než třemi miliardami let. Za tu dlouhou dobu se měnila působením teplot a tlaků, tektonické pochody ji zdvihaly k povrchu a eroze v ní odkrývala hlubší zóny. Jsou to nejstarší horniny na Britském souostroví a patří k nejstarším masivům v Evropě.

Perhaps the most evocative place to encounter Lewisian gneiss is in the great stone circle at Callanish, overlooking Loch Roag on Lewis. Erected between 4,500 and 4,900 years ago, the Callanish stones may have been standing longer than the central ring at Stonehenge. Little is known for certain of the builders beyond their obvious engineering prowess, but it seems fitting that one of the earliest monuments to the human occupation of the Hebrides should have been crafted of this immensely old rock. Other standing stones dot the isles, along with Bronze Age burial cairns and stout Iron Age fortifications—most likewise built from Lewisian gneiss. The crumbling remains summon up the spirits of mighty warriors, the terror of villagers attacked from the sea, and the determination of

Nejpůsobivějším místem, kde se lze setkat s lewiskou rulou, je asi velký kamenný kruh v Callanishi nad zátokou Loch Roag na ostrově Lewis. Callanishské kameny vztyčené před 4 500 až 4 900 let, tu možná stojí déle než vnitřní kamenný kruh ve Stonehenge. O stavitelích je s určitostí známo – kromě jejich zřejmé inženýrské dovednosti – jen málo. Jsme si však jistí, že jeden z nejstarších památníků lidského osídlení Hebrid byl postaven právě z této prastaré horniny. Po ostrovech jsou roztroušeny jiné vztyčené kameny, stejně jako kamenné pohřební mohyly z doby bronzové a důkladná opevnění z doby železné, též většinou zbudované z lewiské ruly. Rozpadající se kamenné pozůstatky vyvolávají duchy mocných válečníků a připomínají děs vesničanů napadených od moře nájezdníky i

128

farmers, shepherds, and fisherfolk to make their homes on the edge of the world.

odhodlání rolníků, pastevců a rybářů osídlit tento kraj světa.

The romance of these brooding ruins speaks powerfully to Michael Robson. The old tales, he says, “however extravagant and impossible at times, often have a measure of authenticity about them.” Like the Enlightenment zeal for observation, the Romantic sensibility is an inheritance from the 18th century, and the Hebrides were among its touchstones. British inventiveness had fueled a nascent industrial revolution—and generated brutal levels of noise, pollution, and crowding. For an increasingly mechanized, urbanized world, nature became a refuge, a place for contemplation and inspiration with sublime power to transform emotions as well as thoughts. “Every valley has its battle, and every stream its song,” declared Sir Walter Scott, whose novels and poems gave voice to wild Scotland. Even resolutely rational Robert Jameson assured readers that he was not “insensible to the emotions which naturally arise from the retired and striking scenes which often burst upon me.”

Romantika těchto zadumaných ruin hovoří k Michaelu Robsonovi mocným hlasem. „Staré příběhy, ať jsou občas sebevíc fantastické a nepředstavitelné, mají v sobě často určitou míru hodnověrnosti,“ říká. Tak jako osvícenský zápal pro bádání je i romantická vnímavost dědictvím 18. století a Hebridy patřily k jejím prubířským kamenům. Britská vynalézavost byla hnací silou rodící se průmyslové revoluce – a dala vzniknout těžko snesitelné míře hluku, znečištění a přelidnění. Pro stále zmechanizovanější a urbanizovanější svět se příroda stala útočištěm, místem rozjímání a inspirace s úžasnou silou přetvářet emoce i myšlení. „Každé údolí má svou bitvu, každá bystřina svou píseň,“ prohlásil sir Walter Scott, jehož romány a básně dávaly promluvit divokému Skotsku. Dokonce i jednoznačně racionální Robert Jameson ujišťoval čtenáře, že není „netečný k citům přirozeně vyvěrajícím ze starobylých a podivuhodných výjevů, které mě často přepadají“.

The scene widely regarded as the most striking in all the isles was discovered in 1772 by English naturalist Joseph Banks. On his way to Iceland via the Hebrides, Banks had visited the diminutive island of Staffa and found in its southwest part “the most remarkable pillars.” Now known to be the remains of colossal volcanic eruptions that began to tear open the North Atlantic Ocean Basin some 60 million years ago, the towering columns of basalt formed one magnificent spectacle after another as the explorer’s party moved along the shore. Grandest of all was the great sea cavern Banks called the Cave of Fingal. Fingal was the hero of an epic poem that Scotsman James Macpherson claimed he had translated from verses written by an ancient Gaelic bard named Ossian—Britain’s own Homer. Evoking a mythic past, the epic—eventually revealed to be largely Macpherson’s composition—had ignited a romantic fascination with the misty landscapes of Britain’s north.

Výjev všeobecně považovaný za nejpodivuhodnější objevil v roce 1772 anglický přírodovědec Joseph Banks. Cestou na Island přes Hebridy navštívil maličký ostrůvek Staffa a našel v jeho jihozápadní části „nanejvýš pozoruhodné pilíře“. O těchto vysoko se tyčících čedičových sloupech je dnes známo, že jsou to pozůstatky obrovitých sopečných erupcí, jimiž se začalo zhruba před 60 miliony let roztrhávat dno pánve severního Atlantského oceánu. Když se badatelova výprava pohybovala podél pobřeží, naskýtala se jim jedna nádherná podívaná za druhou. Nejvelkolepější ze všech byla úžasná mořská jeskyně, kterou Banks nazval Fingalovou jeskyni. Fingal byl hrdinou epické básně, o níž Skot James Macpherson tvrdil, že ji přeložil z veršů pocházejících od dávného gaelského pěvce jménem Ossian, britské obdoby Homéra. Epos evokující mytickou minulost, který byl nakonec odhalen jako převážně Macphersonovo dílo, podnítil romantické okouzlení mlžnými krajinami na severu

129

Británie.

With its entrance more than six stories high, the columned hollow of Fingal’s Cave extends back some 230 feet and resounds with the rush of the sea. “Compared to this” Banks declared, “what are the cathedrals or the palaces built by men!” Of course, the Englishman had not truly discovered anything: Gaelic-speaking islanders knew how the cavern echoed the thunder of the waves and called it Uamh Binn, the “melodious cave.” But Banks’s own prominence assured his report wide attention, and by linking the geologic wonder to the popular Ossian poems, Banks helped make the cavern a must-see.

Sloupová Fingalova jeskyně se vstupem vyšším než pětipatrový dům se ponořuje do hloubky kolem sedmdesáti metrů a duní mořským příbojem. „Co jsou proti tomu katedrály nebo paláce postavené člověkem!“ prohlásil Banks. Angličan samozřejmě vlastně nic neobjevil: gaelsky mluvící ostrované věděli, jak jeskyně zní ozvěnou vln, a nazvali ji Uamh Binn, „melodická jeskyně“. Banksově zprávě se však díky jeho věhlasu dostalo mimořádné pozornosti a spojením tohoto geologického divu s populárními Ossianovými básněmi se díky Banksovi stal z jeskyně lákavý turistický cíl.

The moment was right. Illustrated travel books became cheaper as durable steel engraving plates replaced softer copper ones, making larger print runs possible. New roads and steamboat services made island journeys easier. Years of Napoleonic Wars made travel on the Continent nearly impossible for Britons, but the Hebrides were exotic and—with an adventurous dash of effort—accessible.

Stalo se tak ve správnou chvíli. Ilustrované cestopisy zlevnily, když trvanlivé ocelové tiskové desky nahradily měkčí desky měděné, což zvýšilo náklady knih. Cestování na ostrovy usnadnily nové silnice a lodní doprava. Roky napoleonských válek Britům téměř znemožnily cestovat na kontinent, Hebridy však byly exotické a s trochou touhy po dobrodružství i dostupné.

Fingal’s Cave was on the itinerary of the German composer Felix Mendelssohn and his companion Karl Klingemann in the summer of 1829. The Hebrides affected the young musician “extraordinarily,” he wrote home to his family in Berlin. On August 8, the two travelers sailed from Mull to Staffa. They’d seen the cave “in all the picture books,” Klingemann noted, but the real thing still had the power to amaze: “A greener roar of waves never rushed into a stranger cavern,” he went on, “its many pillars making it look like the inside of an immense organ, black and resounding, absolutely without purpose, and quite alone, the wide gray sea within and without.” In his Hebrides Overture, begun on the journey, Mendelssohn created what Duke University music historian R. Larry Todd calls “romantic tone painting at its purest.”

Fingalova jeskyně byla na trase cesty, kterou v létě 1829 podnikli německý skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy a jeho společník Karl Klingemann. Hebridy na mladého hudebníka „neobyčejně“ zapůsobily, jak napsal rodině domů do Berlína. Dne 8. srpna pluli oba cestovatelé z ostrova Mull na Staffu. Předtím viděli jeskyni „ve všech obrázkových knihách“, jak poznamenal Klingemann, skutečnost je však přesto dokázala ohromit: „Zelenější vlnobití se nikdy nevrhalo do podivnější jeskyně,“ pokračoval. „Četné sloupy jí dodávaly vzhledu nitra obrovských varhan, černých a zvučných, naprosto bezúčelných a zcela osamělých, s rozlehlou šedí moře zevnitř i zvenčí.“ V ouvertuře Hebridy, kterou začal psát během cesty, vytvořil Mendelssohn „romantický zvukový obraz ve své nejčistší podobě“, napsal historik hudby R. Larry Todd z Duke University.

The sea was not in a collaborative mood the day celebrated English painter J. M. W Turner took ship for Fingal’s Cave in August 1831. “It

V srpnový den roku 1831, kdy se proslulý anglický malíř J. M. W. Turner vydal lodí k Fingalově jeskyni, nebylo moře nejpřívětivější.

130

is not very pleasant or safe when the wave rolls right in,” Turner wrote. The steamer Maid of Morven could not land her passengers, so a few hardy souls, Turner included, rode a small pilot boat to the cave’s entrance and leaped from the deck to slippery rocks. In the painting that records Turner’s wild journey, the cave and its great basalt columns are barely visible. The canvas is all heaving waves and incandescent sky, with the ship steaming determinedly but nearly overwhelmed by the elements.

„Není to příliš příjemné ani bezpečné, když se vlna valí přímo dovnitř,“ napsal Turner. Parník Maid of Morven nemohl cestující vysadit, takže několik odvážlivců, mezi nimi Turner, vyplulo v malém člunu s lodivodem ke vstupu do jeskyně a vyskočilo z paluby na kluzká skaliska. Na obraze, který zaznamenává Turnerovu divokou výpravu, jsou jeskyně a její úžasné čedičové sloupy sotva vidět. Plátno zobrazuje vzdouvající se vlny a zářivou oblohu a loď plující sice odhodlaně, nicméně téměř přemoženou živly.

There are some places so wild, it seems, that even the sturdiest humans cannot always endure their challenges. St. Kilda, a tiny cluster of islands and sea stacks perched in the North Atlantic 40 miles west of North Uist, was occupied for more than 4,000 years. A small community once huddled around the curve of Village Bay on Hirta, the largest island. Sheep grazed steep slopes all around. Modest crops of barley, oats, and potatoes were grown in raised beds, where thin soil was carefully augmented with applications of mineral-rich seaweed. Winter storms, rolling unchecked across thousands of miles of open ocean, struck the islands with almost unimaginable ferocity. In 1852, 36 islanders—roughly a third of the population at that time—chose a long and arduous journey to Australia over remaining on St. Kilda. Many perished at sea.

Některá místa jsou, zdá se, tak divoká, že ani nejzdatnější lidé nedokážou vždy obstát v nebezpečích, jež z nich hrozí. St. Kilda, malá skupina ostrovů a mořských skalisek, byla obydlená po více než čtyři tisíce let. Malá komunita kdysi osídlila stěsnaná skaliska v severním Atlantiku asi 64 kilometrů západně od North Uist okolo zátoky Village na největším ostrově Hirta. Ovce spásaly okolní strmé svahy; na vyvýšených políčkách, kde se tenká vrstva půdy pečlivě obohacovala pomocí mořských řas bohatých na minerální živiny, se sklízela skrovná úroda ječmene, ovsa a brambor. Zimní bouře valící se nespoutaně přes tisíce kilometrů otevřeného oceánu se vrhaly na tyto ostrovy s téměř nepředstavitelnou zuřivostí. V roce 1852 dalo 36 ostrovanů, zhruba třetina tehdejšího obyvatelstva, přednost dlouhé a svízelné cestě do Austrálie před dalším pobytem St. Kildě. Mnozí na moři zahynuli.

By 1930, the 36 remaining residents had had enough. They petitioned the government to evacuate them from their homes. On August 29, the St. Kildans and most of their livestock took ship for the Scottish mainland. Declared a UNESCO World Heritage site in 1986, the islands now belong to the birds that sweep and soar along their plunging cliffs, and people are the migratory visitors.

V roce 1930 toho zbývajících 36 obyvatel již mělo dost. Požádali vládu, aby je z jejich domovů přestěhovala. Dne 29. srpna se obyvatelé St. Klidy s většinou domácího zvířectva nalodili k plavbě na skotskou pevninu. Ostrovy, zařazené v roce 1986 do Seznamu světového dědictví UNESCO, dnes patří ptákům, kteří se vznášejí a krouží kolem útesů spadajících do moře, a z lidí se stali stěhovaví návštěvníci.

As a young man, Michael Robson crossed the 40-odd miles of open North Atlantic from Lewis to the lone island of Rona, another abandoned outpost. Lying in the open in the bright summer nights, he listened to the cries

Michael Robson přeplul v mládí něco přes šedesát kilometrů otevřeného severního Atlantiku z Lewise na osamělý ostrov North Rona, další opuštěnou výspu. Za jasných letních nocí lehával pod širým nebem a

131

of seabirds that nest by the thousands on Rona each year. He came on signs of long-vanished human occupants, from ruined stone huts that had sheltered eighth-century Christian hermits to worn stones that later occupants had used to grind grain. None of Rona’s settlements lasted: The harsh conditions overcame each isolated group in turn.

naslouchal křiku mořských ptáků, kteří na Roně každoročně hnízdí po tisících. Našel stopy po dávno zmizelých obyvatelích, od rozbořených kamenných příbytků, které poskytovaly ochranu křesťanským poustevníkům z 8. století, po omšelé kameny, které pozdější obyvatelé používali k mletí obilí. Žádné osídlení na Roně nevydrželo a drsné podmínky postupně udolaly každou izolovanou skupinu.

Robson finally settled on Lewis 16 years ago and has opened his collection of Scottish history and lore—books, manuscripts, and maps—to the public. He retains the lean frame of the self-sufficient outdoorsman, his blue-eyed gaze direct and his prodigious memory sharp. But he is no longer young. His hands tremble sometimes as he gestures, telling a Hebridean tale. His journeys are less rigorous now; but he has not stopped seeking places, bleak to some, that for him are steeped in meaning. “The essence of the islands is something you only discover over a long period,” he says at last. “I won’t have time to learn it all.”

Robson se nakonec před šestnácti lety usadil na Lewisu a zpřístupnil veřejnosti své doklady o skotských dějinách a tradicích – knihy, rukopisy a mapy. Zachoval si štíhlou postavu soběstačného muže žijícího v přírodě, jeho modré oči hledí zpříma a obdivuhodná paměť neselhává. Není však už mladý. Když gestikuluje při vyprávění nějakého hebridského příběhu, třesou se mu někdy ruce. Už tolik necestuje, nepřestal však hledat místa, která některým lidem připadají bezútěšná, pro něj však mají hluboký smysl. „Podstata ostrovů je něco, co můžete objevit jen za dlouhou dobu,“ říká. „Já už nebudu mít čas to všechno poznat.“