1

y texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty ttexty texty texty texty texty texty texty t textyxty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty txty texty texty texty texty texty texty texty ty texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyxty texty texty texty texty texty texty texty ttexty texty texty texty texty texty texty t textyxty texty texty texty texty texty texty tex

číslo 40zima 2005–06

2

Úvodník:Úvodník:Úvodník:Úvodník:Úvodník:

Paní Zádrapová a tři básníciPaní Zádrapová a tři básníciPaní Zádrapová a tři básníciPaní Zádrapová a tři básníciPaní Zádrapová a tři básníci

Paní Zádrapová z L. začíná den tím, žepřiloží bukový špalek do pece, vypraví se a jdedo kostela. Cestou zpátky se staví u bratra.Dvaaosmdesátiletá paní Zádrapová o bratra,staršího o několik let, pečuje. Tak jako pečujíženy o muže, protože jsou pro život potřeb−nější. S brbláním. Napomíná ho, aby nešmej−dil rukama po nábytku a kastrolech a nerou−hal se. Kdysi měl těžký úraz a všem zachrán−cům neustále opakuje: měli jste mě nechatumřít. Za ten čas, který už odžil navíc, podělaluž hromadu práce, říká paní Zádrapová. Pakse vrací domů, dodělat rozvařený oběd, nej−častějí krůtí krky, ze kterých má i polévku,anebo smažená kuřecí křidélka. O nudlích užslovo nepadne. Od chvíle, kdy padlo, je jasné,že jsou překrájené nejmíň na měsíc dopředua když pochybí, doplní se z těch bratrových,překrájených nejmíň na rok. Milované knížkymá paní Zádrapová zabalené ve voskovanémpapíře, zvláště pak Atlas ptáků. Je to praktic−ké a vyplatí se to, protože knížku celý rokotevírá a poměřuje její obsah s tím, co vidí zaoknem u krmítka. Nedávno, v těch šílenýchzáplavách sněhu, podlehla i paní Zádrapováobavám z toho, že se prolomí střecha její dře−věnice. Zavolala pro mladé příbuzenstvo, kte−ré poskakovalo po střeše jak vrabčáci, jakpravila, a sněhu ji zbavovalo. Stála opodála zpod okraje střechy přihlížela. Část uvolně−ného bílého neštěstí ji nečekaně zavalila. Le−žela jsem jako v peřinách, sdělovala později,a zdálky zaslechla výkřik praneteře: Kde jebabička? Z předchozího je zřejmé, že paní Zá−drapová žije a všechno co dělá, sedí. Sedí, jakmá. Všedně a spolehlivě. Jen výkřik a tichopod sněhem znamenaly malé vybočení, alehned všemi zaznamenané. Hlas, který se stalsoučástí ticha. Potvrzuje, že věci, o kterýchmluví tři básníci na stranách 4–9 těchto Tex−tů, zná. Umí je rozpoznat, po svém k nimpřistoupit nebo je obejít, pobýt s nimi nebo jeodmítnout. Je dobré, že se tři básníci dokážípozvednout na její úroveň. Kdyby nebylo oprav−dových básníků, možná by se ani o paní Zá−drapové nevědělo. Čtěte proto rozhovor bás−níků na stranách 4–9.

Dalibor Malina

3

ObsahObsahObsahObsahObsah:

úvodníkDalibor Malina:Dalibor Malina:Dalibor Malina:Dalibor Malina:Dalibor Malina: Paní Zádrapová a třibásníci___2___2___2___2___2

poezieOndřej MalíkOndřej MalíkOndřej MalíkOndřej MalíkOndřej Malík: ***___21, 29___21, 29___21, 29___21, 29___21, 29Ladislav JurkovičLadislav JurkovičLadislav JurkovičLadislav JurkovičLadislav Jurkovič: ***___24___24___24___24___24Jan BuryánekJan BuryánekJan BuryánekJan BuryánekJan Buryánek: ***___25___25___25___25___25

prózaMartin ŠkabrahaMartin ŠkabrahaMartin ŠkabrahaMartin ŠkabrahaMartin Škabraha: Gambit – Mafiánskápovídka___11_15___11_15___11_15___11_15___11_15Lenka Juráňová:Lenka Juráňová:Lenka Juráňová:Lenka Juráňová:Lenka Juráňová: Přítelkyně___20_21___20_21___20_21___20_21___20_21Jan Blahoslav:Jan Blahoslav:Jan Blahoslav:Jan Blahoslav:Jan Blahoslav: Chválaořezávátka___22_23___22_23___22_23___22_23___22_23Marta Langerová:Marta Langerová:Marta Langerová:Marta Langerová:Marta Langerová: ___28_29___28_29___28_29___28_29___28_29

překladEdvin MuirEdvin MuirEdvin MuirEdvin MuirEdvin Muir: Mrak___10___10___10___10___10Lesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja Tyškovská: * * *___15___15___15___15___15Győző Ferenc:Győző Ferenc:Győző Ferenc:Győző Ferenc:Győző Ferenc: * * *___18_19___18_19___18_19___18_19___18_19Gerrit Komrij:Gerrit Komrij:Gerrit Komrij:Gerrit Komrij:Gerrit Komrij: * * *___26_27___26_27___26_27___26_27___26_27J. A. Deelder:J. A. Deelder:J. A. Deelder:J. A. Deelder:J. A. Deelder: * * *___27___27___27___27___27Michail Baru:Michail Baru:Michail Baru:Michail Baru:Michail Baru: * * *___31___31___31___31___31

comicsMichal JarešMichal JarešMichal JarešMichal JarešMichal Jareš: ___16_17___16_17___16_17___16_17___16_17

rozhovorPavel Hruška, Petr Hruška, JakubPavel Hruška, Petr Hruška, JakubPavel Hruška, Petr Hruška, JakubPavel Hruška, Petr Hruška, JakubPavel Hruška, Petr Hruška, JakubChrobákChrobákChrobákChrobákChrobák: Nejsou záložky!___4_9___4_9___4_9___4_9___4_9

jen takPavel Kotrla:Pavel Kotrla:Pavel Kotrla:Pavel Kotrla:Pavel Kotrla: ___28_29___28_29___28_29___28_29___28_29

recenze− − −− − −− − −− − −− − −

TEXTYTEXTYTEXTYTEXTYTEXTY, literární čtvrtletník, číslo 40, ročník X.,šéfredaktor: Pavel Kotrla, vydavatel: Knihkupectví Malina,redakce: Jiří Hrabal, Jakub Chrobák, René Kočík, DaliborMalina, Milan Orálek, Martin Škabraha; registrace MK ČR E13264, internetová adresa: http://www.inext.cz/textyhttp://www.inext.cz/textyhttp://www.inext.cz/textyhttp://www.inext.cz/textyhttp://www.inext.cz/texty

Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme.

Kontaktní adresy:Kontaktní adresy:Kontaktní adresy:Kontaktní adresy:Kontaktní adresy:

Pavel KotrlaBystřička 267756 24http://kotrla.compkotrla@atlas.cz

Knihkupectví MalinaDolní náměstí 344755 01 Vsetíntel.: 571 419 531knihkup@vsnet.cz

4

PAVEL HRUŠKA, PETRPAVEL HRUŠKA, PETRPAVEL HRUŠKA, PETRPAVEL HRUŠKA, PETRPAVEL HRUŠKA, PETRHRUŠKA, JAKUB CHROBÁK:HRUŠKA, JAKUB CHROBÁK:HRUŠKA, JAKUB CHROBÁK:HRUŠKA, JAKUB CHROBÁK:HRUŠKA, JAKUB CHROBÁK:

NEJSOU ZÁLOŽKY!NEJSOU ZÁLOŽKY!NEJSOU ZÁLOŽKY!NEJSOU ZÁLOŽKY!NEJSOU ZÁLOŽKY!

S bratry Hruškovými jsme se sešli jednohopátečního dopoledne v univerzitním baru Voliérav Ostravě. Mluvili jsme spolu.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: První otázka mě napadla, když jsemkouřil na balkóně a uvědomil jsem si, jak rozdílné jeostravské a beskydské ticho. Tím, že se dnesmohu vracet na chatu prarodičů do Dinoticev Beskydech, mohu také slyšet okouzlující ticho,které je tam absolutní, ale hlavně, že já si tam na němůžu vzpomínat, protože ho znám z dětství. A takjsem se chtěl zeptat, jak to tady v Ostravě mátes tichem? Tady jakoby to absolutní není, lze jej za−koušet, ale ne slyšet…

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Já myslím, že jakousi zkušenost tichav sobě máme (mohu snad mluvit i za bratra) a tomimo jiné proto, že my jsme se sice narodiliv Ostravě, ale dětství jsme trávili v Doksech u Má−chova jezera v kouzelné a krásné krajině a tam jehladina ticha nebo hladina zvuků jiná. A právěv dětství jsi na to ticho zvlášť vnímavý, a proto jáv sobě ten zážitek mám aktivovaný, nosím si hov sobě a čas od času se k němu propracuju. Vzpo−mínám si, že jsem tam zažíval hutné, sametové,jak ty říkáš: absolutní ticho. Tam jsem si ho prožila od té doby z něj čerpám, nesu si ho v sobě i dotěchto hlučných atmosfér.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Já si myslím, že všichni máme určitýzážitek podstatného ticha v sobě. Koneckoncůpatrně z jakéhosi velkého ticha přímo pocházíme –a i to si nějak pamatujeme, i to nás vyživuje. Ale cose týče Ostravy: dá se v ní psát! A ty víš, že psátlze vždy jenom v tichu a z určitého ticha. Takév Ostravě jsou k nalezení hluboká ticha, neboť nicnení tak potichu jako unavený, zmatený život.Opuštěná industrie, zrušená fabrika, zavřený non−stop, periferní čtvrť (a Ostrava je celá z periferníchčtvrtí) kterou prošla povodeň, domy, z nichž seodstěhovali cikáni, protože tam padaly balkóny…Zvuky, které po tom všem zůstaly, ticho spíš pro−hlubují, než že by ho rušily.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: To možná souvisí s tím, že pokud si naurčitý zvuk zvykneš, je to najednou tvůj zvuk, kterýdokáže ticho prohloubit.

Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Otec mi vyprávěl, že když jednou v nocina chalupě v Beskydech v tichu ležel, tak se mu toticho proměnilo ve hřmot. Tvrdil, že ležel ve tměa zdálo se mu, že za kopcem jezdí náklaďák, že setam snad staví. Přemýšlel, co to může být, a uvě−

5

domil si, že slyší svůj tep. Rytmus své krve. Usly−šel sám sebe z druhé strany, tak, jak se obvykleneslyšíme. Vlastně v tichu jsou i zvuky, které v násorganicky žijou.

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: Ticho asi nadělá docela dost hluku.Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: To určitě. Kdybychom teď odstoupili

od ticha, napadá mě ještě jiná věc. Na Vsetíně teďmáme malý skandál kvůli známé jemné fotografiidívenky s holým zadkem, která je na obálce knihyJana Saudka. No a na Vsetíně se musel plakáts touto fotografií sundat. Mně se zdá, že s tím, jakztrácíme vztah k literárnímu textu, jako bychomzároveň ztráceli i schopnost rozlišovat. Jakoby to,co je hezké, jemné, erotické, nahrazujemesexem…

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: Pozor, erotiku teď bude zachraňovatpapež! Benedikt XVI. „vyhrožuje“, že ve své prvníencyklice promluví o pozitivním vlivu erotické lás−ky… tak na to už jsem celý zvědavý. Jenomžekdoví, jestli se něco dozvíme, neboť zároveň seobjevila zpráva, že církev si odteďka nechá platitautorské poplatky za každé papežovo slovo, kte−ré by snad chtěl někdo někde publikovat. Takženastoupí tvrdá papežská OSA. Bože svatý!V některých kostelech už se platí vstupné, teď sebude platit i za slovo náměstka Božího. Jak tojenom bylo? Dej císaři, co je císařovo…

Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: To je pravda, i tomu, o čem mluvím, jecírkev asi dost na vině, já sám jsem teď zažil krás−nou zkušenost, když jsem procházel v repro−dukcích českým gotickým uměním a uvědomo−val jsem si, jak je to duchovní poselství krásně,eroticky udělané. Církev jakoby zfrigidněla…

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: S tím mívali malíři svého času problé−my. Já si vzpomínám, že například Bernini udělalkrásné barokní sousoší a ačkoli vyjadřovalo cosijako duchovní poznání, tak protože ty sochy jevilytvarově známky až tělesné erotické zkušenosti,mnohé duchovní to popouzelo. To je starý pro−blém. Je fakt, že gotika je obecně vnímána jakoeroticky vydezinfikovaná, ale přesto to tam jaksi,třeba i na zapřenou, muselo být. Mně osobně selíbí ta Tolstého výtka, nebo spíš špílec, kdy nazna−čuje, že možná i Kristus couvnul před tím, co jetěžké a asi i nemožné: mít manželství, děti, těles−nou lásku… Tuto nemožnost si neprožil. Ale já tonechci hodnotit, neumím říct, jestli to bylo dobřenebo špatně.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Když už jsme u sexu, já slyšel dneskav rádiu takovou divnou věc: mít sex po internetu.Co se tím, sakra, myslí? Když se díváš na nahýobrázek, když si s někým píšeš, máš sex?

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: Já to vidím i u mladší generace. TřebaMilouš, můj devatenáctiletý švagr, si myslí, že přes

6

seznamky si lze připravit vztah, ale jako by už ne−měl chuť riskovat to zklamání, které zažíváš připrvních zklamaných láskách,…

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: V Číně jsou skupiny milionářů, kteří prah−nou po pannách. Inzerují to na internetu a nabízejíceloživotní vztah, absolutní zaopatření a tak. Jeprý obrovský zájem dívek, které podstupují něko−lik kol internetových konkurzů, až jich z pěti setzůstane dvacet. Těch dvacet se pak pokouší ob−stát v konkurzu naživo, až se vybere jedna jediná.V tom bohatém chlápkovi i v oné vítězce jistě vzni−ká iluze, že si tímto postupem usnadnili snad něcopodstatného, že předešli mnohým rizikům a zkla−máním, zkrátili si cestu tím nejistým, bolavým (aletřeba i krásným) osudem, pojistili si pravděpodob−nost pravého vztahu. Prachy a internet posloužilijako nástroj „přirozeného výběru druhů“.

Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: Já myslím, že to trochu souvisíi s literaturou, protože nechuť riskovat i ve vzta−zích se projevuje v tom, že člověk už nechce čístdlouhé romány…

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Člověk raději sáhne po nějakémdigestu.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: A jestli se můžu zeptat – jak to mátevůbec se čtením na internetu, s „románemv počítači“?

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: Já to neumím, musím si to vytisk−nout. Jedině tak svůj odborný text, ale román,to ne.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Když jsem překonal prvotní odpor, zjistiljsem, že to jde; nemám−li tiskárnu a někdo chceslyšet můj názor na poslaný text, tak jsem scho−pen si na obrazovce přečíst i povídku nebo souborbásní… ale stejně se nemůžu ubránit pocitu, žeten proces četby byl nějak úřední, že jsem spíšvyřizoval určitou věc a „nebyl se slovy“. Ovšemdovedu si představit, že fůra lidí má právěz internetové četby ten skutečný zážitek...

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Já jsem konzervativní čtenář a volímtradiční postelovou polohu. Ale jde o ten prožitekčetby a pakliže ten prožitek chybí a je narušený,něco není v pořádku. Na internetu čtu rychle. Ne−vím, co je to ve mně za pnutí, čtu rychle. Je to kurzrychločtení, který je s tím pomalým, hlubinnýmčtením v protikladu. Jsem prostě na internetu špat−ný čtenář.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Ono se totiž čte i hmatem, gestem,obracením stránek, to všechno, aniž si to uvědo−mujeme, naše čtení rytmizuje, určuje jeho rych−lost, nebo spíše pomalost, stejně jako v opačnémpřípadě to klikání myší, to čtení jednou rukou.

Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Fakt je, že pro mnohé jsou knihy jentextovou informací, ale při tom čtení o to přecenejde. Čtení se bere jen jako technologický proces,

7

ale ono je to cosi víc, je to akt smyslodárný. Ležets knihou, ušpinit se knihou.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Ukrást knihu…Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Ukrást knihu. S knihou nějak symbio−

ticky existuješ a bez toho to nejde. Teprve tehdypovstává onen zvláštní prožitek četby. Já si třebavzpomínám, že dřív bývaly knihy i jakýmisi palisá−dami, zejména ty starší, v těch poctivých kože−ných vazbách. Vidět dědečkovu knihovnus policemi Jiráskových spisů… To nejsou věci ne−podstatné.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: Já navíc hrozně rád čtu v hospodě.Vzpomínám, že jsem jednou seděl tady a měl jsems sebou Vančuru a nejenom, že jsem ho tu celéhopřečetl, ale taky převyprávěl. A nezajímalo mě,jestli to ostatní zrovna chtěli poslouchat, prostějsem jim to musel říkat...

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: No jistě, s knihou totiž můžeš běžet zaněkým v momentálním nadšení a sám mu z nípředčítat… Ale ještě jedna věc je nápadně jiná. Nainternetu je text vždycky fungl nový, zatímco v knizelze zahlédat stopy četby (či naopak krajinu čtená−řem dosud nedotčenou). Kniha stárne, uchovávádrobná znamení – tady už jsem byl, tudy jsem šela tohoto jsem si tehdy nevšimnul. Nebo tudy šel jižněkdo přede mnou. To samo rozpoznávání, že tuněkdo byl...

Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Pavel: Nebo jdeš v jeho stopách. Všimli jste sitřeba toho, co mě vadí, že v knihách chybí textilnízáložky? Nejsou tu záložky! A ta záložka byla důle−žitá. Znamená to něco jako rozvrhnout si síly, anipoušť neprojdeš naráz, někde se musíš na nocutábořit, někde v oáze. Dáš si na místě odpočinkuzáložku. Roztřepená, umazaná záložka ukazuje,že tudy už někdo šel. Blahořečím tu nakladateliDivišovy Teorie spolehlivosti, že tuto knihu vybavilhned dvěma záložkami! Zřejmě si uvědomuje, žeje potřeba jít nejen dopředu, ale i zpátky. Snad je todobou, která chce mít všechno rychle. Neprodlé−vat, honem něco dalšího.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Když jsi knihu nedočetl, záložka říká: tadyjsi skončil, dál jsi nedošel, nestačily síly, touha, zá−kladní prostředky pro přežití na cestě četby. Nebozáložka označuje zvlášť důležité místo: byl jsi i dál,ale sem jsi se vrátil, protože tady jsi to našel…Vlastní text v počítači je ale pořád nový a všechnynenápadné stopy tvého čtení zase neúčastněsmaže, takže se obtížněji můžeš vracet k příběhusvé předchozí četby.

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Tady mě napadají problémy s termínemtext. Ten pojem v sobě nese jen jakousi obecnoupředstavu informací, ale teprve tváří v tvář knizesi uvědomuju jeho plastičnost. Že je to jakási pev−

8

nost, hrad, v rozích dva bergfriedy. A tehdy je micelý ten proces čtení daleko bližší.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: To je pravda. A to mě děsí v literárnívědě. Ne už co čteš, ale na čem děláš. Kdybypřece všichni ti, kteří získali všemožné tituly,s knihami opravdu obcovali, muselo by to být krás−né sofistikované společenství, ve kterém by bylodobře. Pokud je knihy nějak poznamenávají.

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Na čem děláš, o čem píšeš, co studu−ješ místo toho, co čteš… Čtenářsky přece bydlíčlověk.

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: To „dělání“ je zvlášť patrné na univerzi−tách. Já nerozumím té děsivé zvyklosti, že abysdlouhodobě obhájil svou učitelskou existenci nauniverzitě, musíš kromě výuky, kromě rozmlou−vání o knihách, ještě na něčem dělat. Přitom abso−lutní vrchol univerzitní činnosti by měl být přeceseminář, a to pro studenty i pro vyučující. Seminář,disputace, to je vrženost do vzrušujícího světa lite−ratury, místo, kde dochází pro všechny k lámáníchleba, kde to vše začíná, končí a znovu začíná.Seminář je koruna univerzity. Na něj by se mělvysokoškolský pedagog soustředit, tam skuteč−ně obhajuje oprávněnost svého působení. Jenom−že to jako by málokoho zajímalo, jako by seminářbyl jen jakýsi vedlejšák, ospravedlnitelný pouze teh−dy, pokud ještě na něčem odborném, fakt důleži−tém „děláš“. Takže semináře stojí často za hov−no, protože už na nich nevystupují pozorní čtenáři acharismatičtí diskutéři, ale suchoprdní badatelé,zahledění do stále užšího výseku literatury.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: To je pravda, já třeba když něco učím,musím si to skoro celé znova přečíst.

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Já si to musím znova sám sobě pře−vyprávět, opět si ten text osahat, před těmi stu−denty, cudně−striptýzově. A pokud má člověk po−cit, že už jen opakuje formulace, je to nepříjemné.I k té tradiční formulaci se musíš znova propátrat.

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: Naštěstí jsou tady ti studenti, různí av nejlepším případě osobití. Já jsem riziku, že na−jednou na semináři začneš říkat věci, které nějakpříliš nebezpečně víš, čelil tím, že zpočátku semi−náře mluvili oni; ne v nějakých nesmyslných refe−rátech, ale v živě formulovaných reflexích. Vidělivěci po svém, rozházeli mi moje jistoty. Já se pakkonfrontoval s tím, co přinesli oni a nemohl jsemjim už tak snadno nabalit to svoje hotové, i kdy−bych chtěl.

Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: Jakub: Bohužel občas se stává, a to je nejhor−ší případ, že ten učitel nejen že si nechce ty věciznova zakoušet, on dokonce protestuje i proti tomu,co právě říkají ti studenti, pokud to nezapadá dorámce, který on „ví.“

9

Petr:Petr:Petr:Petr:Petr: Tak to bývá i s četbou knih. I knihy oce−ňujeme často podle toho, jak se uměly trefit dotoho, co si myslíme, jak nás potvrzují, jak odpoví−dají našim představám. I to bývá jistě vzrušující,teď jsem to zakoušel nad novým Halíkem. Alezapomínáme na silné vzrušení v situacích, kdyžnás něco nebo někdo vůbec nepotvrzuje a dělá topřitom velmi přesvědčivým způsobem… A tohlevzrušení se občas dá zakoušet na seminářích.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: To je dobře. Já to mám naštěstí stej−ně. Mnohdy tě studenti zavedou do mělčin, alemožná, že to nejkrásnější je tu loď tahat zpátky.

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: To je podobné s dobrodružstvím čet−by. Máš pocit, že to už zvládneš, a najednou jsiznova svědkem a účastníkem nějakého dobro−družství. A to je důležité se tomuto tajemství ote−vřít. Pustit se do četby s odvahou. Já třeba si naprázdniny dělám plány: vyberu si nějaký romána připadám si jako na dobrodružné cestě. Té knizese rytířsky oddám a žiju s ní. Chce to jistou pravi−delnost obcování, jakoby zapřáhnout se do žen−touru. Je to nebezpečné, nevíš, co tě čeká. Musíšmít záložku ... možná, že učit by měli dobrodružnépovahy.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: Ano, souhlasím s tím, že opravdové učeníje dobrodružství. Možná nic dalšího už to být ne−musí, je−li to dobrodružství…

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: Možná řeknu ještě jeden zážitekz dnešního rána. Z osmiletého syna se stal vášni−vý čtenář. On leží na posteli a čte si. On si dokonceráno před školou přivstane, a my jsme to dělalis bráchou taky, my jsme si přivstali a četli jsmesynchronně Maye, protože byl jenom jeden vý−tisk. To je zvláštní zkušenost, číst synchronně,museli jsme na sebe čekat.

Petr: Petr: Petr: Petr: Petr: A před otočením dalšího listu se vždyckydo ticha ozvalo jenom lakonické máš?

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: A tak jsme půl hodiny takto synchron−ně četli. A je radost pozorovat, jak se na němprojevuje ta milost četby. Je to zážitek: sledovat,jak člověk padá do víru četby.

Jakub:Jakub:Jakub:Jakub:Jakub: Vidíš, na to jsem málem zapomněl, aleskutečně, když jsme s Andrejkou leželi v jednéposteli a synchronně četli stejnou knihu, uvědomiljsem si nějak hmatatelněji, že s ní budu celý ži−vot…

Pavel:Pavel:Pavel:Pavel:Pavel: To by možná mohlo fungovat jako před−manželské zkoušky: tady máte jednoho Balzacaa uvidíme…

http://www.obracena−strana−mesice.cz/

10

E D W I N M U I RE D W I N M U I RE D W I N M U I RE D W I N M U I RE D W I N M U I R

MrakMrakMrakMrakMrak

Jedno ráno koncem jara jsme v ČecháchZabloudili cestou k Domu SpisovatelůVe spleti křivolakých silniček, které nás vedlyOdnikud nikamSkrz tkané sítě venkova pro nepozorné cestující.Žádný dům nablízku, ani zvuk či náznak života:Jenom šachovnice políčekPomačkané a vyschlé čtverce sypkého prachu.Když jsme se v jednom okamžiku ohlédli, spatřili

jsmeMladého oráče, skrytého v tom prachu, který

vypadalJako vězeň, kráčející v pohyblivém mrakuStvořen sám sebou pro svůj vlastní smysl;Rostl a byl jako by povznesen nad vším,Více než člověk, ale ještě ne, ne svatořečený:Sloup prachu v pohyblivém prachu; nic víc.Keře podél krajnic byly hustěZasypány prachem.Jen jsme se dívali a divili se, jak suché mračnopostupovalo dál svým vlastním rytmem.

Zanedlouho jsme našliCestu, která nás přivedla k Domu Spisovatelů,kde kazatel z Uranu(Smutná země, kde je naděje denně zabíjena

nadějí)Žehnal dobrému prachu, nejvyššímu spasení

lidstvaA zároveň plakal, že Bůh zemřel. Při návratu

zpátkyDo města jsme byli pořád pronásledovániHnědými, neúrodnými poli a tím vzkazemZ Uranu. To bylo před změnou;V naší paměti se později mrak a vzkaz spojily,Obraz a myšlenka se koncentrovaly do podoby

obra,Který kráčel po zemi, oblečen do pozemského

mraku.Prach vyrobený z prachu. Vypadalo to nereálněA osamoceně, jako věci postavené na špatné

místo.A v myšlenkách na toho mužeUkrytého v mraku jsme toužili po prolamující záři,Jež by odhalila jeho tvář, tu tvář kdysi změněnou

v RájiMilovanou tvář, volající po nekonečném světě;A ne skrytou za maskou prašného sloupu.

přeložil Michal Jareš

11

M A R T I N Š K A B R A H AM A R T I N Š K A B R A H AM A R T I N Š K A B R A H AM A R T I N Š K A B R A H AM A R T I N Š K A B R A H A

Gambit – mafiánská povídka

23. srpna, večer23. srpna, večer23. srpna, večer23. srpna, večer23. srpna, večerV pokoji dráždivých barev leží na široké posteli

bez pokrývek, jen s poduškami, muž středních let.Urostlá postava v nočních barvách: havraní vla−sy, tmavé brýle, hlubinně modrá, téměř černákošile, u krku rozepnutá, hladké kalhoty téže bar−vy; přes židli opodál je přehozené černé sakoa černý pás s pistolí: vyčnívající pažba zbraně kon−truje slonovinovým leskem. Muž kouří cigaretua popel odklepává do honosného skleněného po−pelníku, položeného na posteli, při ruce. Na okrajlože právě usedá žena, jaksi okatě zachovalá.Odlesky pastelových barev kolem ulpívají na ce−lém jejím zjevu. Pod rozepnutým županem je nahá.

„Vypadáš unaveně,“ říká žena. Nedostáváodpověď. Uléhá pak vedle muže na bok; jednourukou si podpírá hlavu, nechávajíc ji zmizet v záplavěohnivých vlasů, a druhou hladí černé rameno, pakobkresluje límec košile, až nakonec její prsty putujípo řadě matných černých knoflíků dolů k pasu;tam se zastavují, aby se po chvilce vyzývavéhováhání vrátily zpátky. Když prsty opět sevřou jem−ným stiskem nejsvrchnější ze zapnutých knoflíků,sotva postřehnutelným pohybem jej vyprostíz knoflíkové dírky; dlouhé nehty připomínající perle−ťové drápy se ponoří do tmavého hustého poros−tu na mužově hrudi.

V tom okamžiku ji on chytne za zápěstí a mlč−ky odtlačí ruku pryč. V jeho tváři nelze pozorovatžádné pohnutí, nic, jako by na ni čerň slunečníchbrýlí vrhala neprůhledný stín. Muž dál kouří po malýchneslyšitelných doušcích a časté, pozvolna se zrych−lující pohyby ruky, která vynáší cigaretu k ústůma zase ji nechává klesnout zpět, dávají vyniknoutaž úzkostlivé nehybnosti ležícího těla. Žena ho zkou−mavě sleduje a čeká, až uhasí žhavý špačekv popelníku, kde jemný poprašek právě dokouře−né cigarety ještě nezakryl temně zelené dno, vy−tvářející dojem hlubiny.

„Stalo se něco?“ ptá se žena, poté co mužodsunul popelník stranou a založil ruce pod hlavu.

„Co by se jako mělo stát?“ Mluví tiše, ale jehohlas je dobře slyšet a nezní přívětivě.

„Jsi dneska jiný. Máš něco s očima?“„Jsem unavený. Chci jít spát.“„Spát?“„Jo, spát. Zavřít oči a spát až do rána.“„To se mám koukat na to, jak spíš? Nebo nač

mě tu chceš?“

12

„Lehneš si vedle mě a budeš spát taky. Mášzaplaceno za celou noc? Máš. Vyděláš si na tospaním. Ničím než spaním. Ničím jiným.“

„Tuhle službu nemám v katalogu.“„Ty prachy, cos dostala, taky ne. Přines mi

peřinu.“„Peřinu?“„Víš, co je peřina, ne? Máte tu něco takové−

ho. Nebo v čem sakra spíte?“„O co ti jde? Můžeš mi to vysvětlit? Tohle není

hotel. Co mám jako dělat?“„Spát. Budeme spolu ležet v posteli, zhasne−

me a budeme spát. Jako dědeček a babička. Chá−peš?“

„Ne.“V tom se muž prudce posadí a z bezprostřední

blízkosti – aniž by však zvýšil hlas, pouze jako by doněj vliv odstíny svých šatů – slovo od slova odříká−vá ženě do tváře: „Prostě si lehneš a budeš spát.Budeš spát a ani necekneš. Co je na tom ksakrutak nepochopitelného? Řekni mi kčertu, co na tommůžeš nechápat?“

Chvíli se na ni dívá umělohmotným pohledemčerných brýlí. Pak se pomalu položí zpátky na zádaa z kapsy u košile vytáhne další cigaretu.

23. srpna, odpoledne23. srpna, odpoledne23. srpna, odpoledne23. srpna, odpoledne23. srpna, odpoledneUrostlý muž, celý v černém (počítaje v to

i neprůhledné sluneční brýle) míří rychlým plynu−lým krokem ke vchodu do nemocnice. Bez po−všimnutí prochází kolem dvou policejních vozidel.Posádka jednoho z nich zčásti podřimuje a zčástičte noviny; druhé vozidlo je prázdné. Muž vcházídovnitř a s jistotou kráčí ke schodišti.

Vystoupá tři patra, přičemž mine několik ná−vštěvníků a lékařů. Nikomu nevěnuje nejmenšípozornost. Když na něj ukáže malá dívenkas tlustými zlatavými copy jako z jemné slámy a ptáse, co je to za divného pána, on se ani nezastavía jde dál. Dítě vzápětí dostává pohlaveks vysvětlením, že na cizí lidi se neukazuje a nekřičí.

Když muž vyjde do třetího patra, opět ani naokamžik nezaváhá a nerozhlédne se; plynule, stá−le tímtéž klouzavým krokem projde prosklenýmidveřmi (jsou otevřené a zajištěné) a odbočí do jed−né z chodeb. Je prázdná a světlo sem vniká jenz okna na jejím konci. Klapot černých polobotek sena dlaždicové podlaze nápadně rozléhá; ten zvuks každým krokem mění barvu a délku tónu, jak semuž noří dál a dál do hloubky chodby. U dveří popravé straně na samém konci se konečně zasta−ví – vlastně ne: je stále v pohybu, v jednom a tom−též pohybu, když bere za kliku, prudce otevírá dve−ře, vstupuje dovnitř a levou rukou za sebou rychle

13

zavírá. A je to stále týž, zcela přirozeně působícípohyb, když jeho pravá ruka vklouzne pod sakoa vytáhne blyštivou pistoli s tlumičem.

Dva policisté, kteří u stolku v rohu místnostihrají šachy, a sestra, jež je pozoruje, už nestačí zesvých tváří setřást úlek a nechápavost. Po třechrychlých výstřelech pak jejich vrah přistoupís namířenou pistolí k jedinému lůžku v celé míst−nosti. Leží na něm osoba zahalená od hlavy ažk patě v obvazech, podobnost s mumií se nabízí.Na tělo je napojeno množství hadiček a obličej jezakryt maskou dýchacího přístroje, která sev těchto okamžicích již nezvratně mění na maskuposmrtnou. Místností chroptí umělé vdechya výdechy a zařízení stojící vedle postele palčivěpulsuje; je na něm obrazovka s vlnovou funkcí.

Nyní je na tváři návštěvníka znát určitá změ−na. Muž na pár vteřin – přesně tolik, kolik si můžedovolit a kolik má v plánu – upřeně pozoruje paci−enta. Jeho rty se několikrát nepatrně pohnou. Le−vou rukou sáhne pod sako, na opačnou stranunež před okamžikem, a vytáhne dvojici růží; jsou toopravdu krásné růže a je škoda, že toho dne totěžko někdo ocení. S jakousi spěšnou pietou po−kládá růže na hruď ležící osoby. Poodstoupí a ještěvteřinu postojí; možná, že během toho zlomku časuse se skloněnou hlavou stihne pomodlit.

Potom už se ale otočí ke dveřím a jakobymimochodem, přes rameno, vypálí do bílé posta−vy na lůžku tři rychlé rány. Když vychází na chod−bu, sotva stihne zaznamenat zřetelnou změnu vefrekvenci zvuku, linoucího se z přístroje u postele.Je ale nepochybné, že o té změně dobře ví a že nani během onoho plynulého pohybu, kdy zasouvalpistoli zpět do pouzdra a zároveň tiše zavíral dveře,trpělivě čekal; bez ní by neodešel.

Odchází stejnou cestou. Opět nebudí žádnouvýraznější pozornost. Před vchodem do nemocni−ce míjí dvě policejní auta. Posádka jednoho z nichzčásti podřimuje a zčásti si čte noviny. Druhé autoje prázdné.

23. srpna, ráno23. srpna, ráno23. srpna, ráno23. srpna, ráno23. srpna, ránoVe zšeřelé místnosti svítí jen velká obrazovka

počítače. Je na ní šachová partie, právě rozehra−ná. U počítače sedí štíhlý, až vyzáblý muž v bílémobleku. Jeho tvář i lebka jsou dohladka vyholené az podlouhlého obličeje nápadně vystupuje skobo−vitý nos. Právě se otáčí ke dveřím, jimiž vchází jinýmuž; je urostlý a celý v černém.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ říká příchozí mís−to pozdravu. Sundává si z očí tmavé brýle, jako bytím naznačoval, že je připraven k rozhovoru. Vzhle−

14

dem k nedostatku světla v místnosti mu však anitak není příliš vidět do tváře.

„Ano, chtěl,“ odpovídá muž v bílém. Jeho hlasje měkký, melodický, zřetelně vyslovující, vemlou−vavý; mohl by to být hlas vyhledávaného psycho−terapeuta.

Hráč opustí počítač, zvedne se z křesla a po−malu, ne však váhavě nebo loudavě, s rukamavolně spuštěnýma podél těla dojde k druhémumuži, bez hnutí vyčkávajícímu. Zastaví se na dvakroky před ním. Ruce založí za zády. Pokračuje:

„Je v bezvědomí. Ale může se samozřejměprobrat. A pak by mohl mluvit. Každý se dá zviklat.Může se stát, že promluví.“

Následuje chvíle mlčení. Jako by muž v bílémčekal, zda jeho partner pochopí zbytek, nebo zdabude – zbytečně, snad ze sentimentu, u mužůjako on zdánlivě vzácného – chtít v dialogu pokra−čovat a být přinucen k závěru, jehož vyslovení mohlbýt ušetřen; stačilo by jen ho vykonat.

Jenže návštěvník chce mluvit dál:„Můžeme ho odtamtud dostat.“„Jak? Ukrást i s postelí a přístroji? Když musí−

me balit kufry? A co s ním pak? Obstaráme musoukromou nemocnici v jednom z našich vozůnebo letadel?“

„Ale proč zrovna já?“„To je přece zbytečná otázka. Kdo jiný než

ty?“Snad jedna celá minuta ticha. Ale muž

v černém už se neptá a nenamítá. Jeho nadřízený(říkejme mu tak, ač se zřejmě nejedná o zaměst−navatele obvyklého druhu) ví, že věc je vyřízena.Přesto je to nyní on, kdo cítí potřebu mluvit. Možnáhovoří sám k sobě. A možná ještě k něčemu vět−šímu, k bohu nebo osudu:

„Všichni vědí, že jste byli víc, než by byli rodníbratři. Neexistuje výraz, kterým by to bylo možnévystihnout. Váš vzájemný slib byl – dovol mi použítto slovo – matematicky přesný, ano čistý jakopravda a krása, jako vesmír ve svém nejvlastněj−ším jádru. On přísahal, že zabije každého, kdo sáh−ne na život tobě. A ty jsi přísahal na vlas stejně.A teď přemýšlej – ne! počítej! – se mnou. Je třebato udělat. Kdybych tam poslal kohokoliv jinéhoz našich lidí, aby to vyřídil, ty bys toho střelce vzá−pětí musel zabít. Musel! Sám bych nepřipustil, abysjednal jinak! Protože ta přísaha je tak čistá, takposvátná, nebojím se toho slova. Jenže potombych musel dát zabít i tebe – za vraždu jednohoz našich lidí. Protože taková je zase naše přísaha.Máme tu dvě rovnice a musíme z nich udělat jenjednu. Proto tam půjdeš a vykonáš to ty. Zabiješ

15

jeho a pak zabiješ toho, kdo ho zabil… Ušetřímjednoho muže. Je to přesný výpočet? A o tomobětovaném muži budu vědět, že jeho smrt potvr−dila vše, v co jsem kdy věřil – nesmíš mě zklamat!Když zítra ráno zjistím, že jsi ještě naživu, buduvědět, že jsem získal nepřítele na život a na smrt –ale ty bys především zradil nás i svoji přísahu! Já tidávám možnost dostát obojímu. Rozumíš té ne−konečné čistotě, která je větší než všechno? Světse zhroutí bez lidí, jako jsme my! Tvůj čin nebudezapomenut… Jdi, příteli!“

Muž v černém si beze slova nasazuje černébrýle a odchází. Hráč se poté vrací k počítači, a nežusedne, dlouho se dívá na právě rozehranou partii.

L E S J A T Y Š K O V S K ÁL E S J A T Y Š K O V S K ÁL E S J A T Y Š K O V S K ÁL E S J A T Y Š K O V S K ÁL E S J A T Y Š K O V S K Á

* * *

Osamělí lidérádi chodí na návštěvy:naplňují byty svojí osamělostí,dělí se o ni s někým, nepříliš vzdáleným.

Osamělí lidénikdy nezůstávají přes noc,hlídají si svoje samoty,opatrně je odnášejí s sebou.

Po jejich odchodunejsou pokoje nikdy prázdné.

přeložil Jakub Grombíř

Lesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja TyškovskáLesja Tyškovská (1969), ukrajinská básníř−ka, filoložka (odbornice na dílo Mariny Cveta−jevové), zpěvačka, performerka a fotomo−delka.

16

© M

icha

l Ja

reš

17

18

G Y Ő Z Ő F E R E N CG Y Ő Z Ő F E R E N CG Y Ő Z Ő F E R E N CG Y Ő Z Ő F E R E N CG Y Ő Z Ő F E R E N C

Slaná chuťSlaná chuťSlaná chuťSlaná chuťSlaná chuť

Když neuděláš ani kroka nevíš jaký přijde rok,spolykej nářky – znovakolem sebe se protáhninepozorován, jdi až tam,

kde nejsou třeba slova.

Zaposlouchej se v němotu:ticha uprostřed rachotu,ticha uprostřed dunění,jež vymezuje pauzy,jež z druhé strany odnaproti

přináší ozvěny.

Mezi údery srdečnímištěrbiny vedoucína druhou stranu,kde strnule čníobraz ze střepů

mozaik roztříštěných dnů.

Ty tomu všemu marně věříša marně nakláníš se blíž,obrysy mizí naposled.Jen srdce silněji teď tlučea slaná chuť zůstává v ústech,

potom vyprchá ze sedliny let.

Chladná škváraChladná škváraChladná škváraChladná škváraChladná škvára

Zdá se, že vyhasíná vnitřní světlo,patrně musím přejít na druhý břeh,potmě se jen sám musím domýšlet,že až dorázím tam, kde neznačenáhraniční čára vnější temnoty,

tupé vzplanutí mezi temnotamiuhasne ve mně jednou provždycky.Neprobouzej se již, kdo spíš ve mněa nezapaluj uvnitř žádné světlo,nepřetrhuj let černou hlubinu.

Nezažíhej oheň, znovu netřebavidět tvé zamlžené obrysy,pokud mi pořád ještě něco zbývá.Z plamenné vášně chladná škvára. Led.Je tma. Snad už tě vidím naposled.

19

Svítí slunceSvítí slunceSvítí slunceSvítí slunceSvítí slunce

Podívej, slunce! Dnes tak zvláštně svítí.Ale vždyť přece svítí stále stejně.Ale ten paprsek tam na zácloně,jak prosvítá skrz svislé proužkování!Vždyť ten se přece mění denně.Záleží, jak ji večer zatáhneme.

Díval jsem se i dneska ráno, jenžejakoby nebyl k tomu důvodnechtělo vyjít. Někde však svítiloať tak či onak, jako nikdy ještě,neviděl jsem však, jestli se též díváš,ležel jsem naznak a ty ke mě zádya mezi námi z peřin celé pohoříse pohnulo, když jsi natáhla ruku,

já na koleně prohlížel si fleky,jak jen to se mnou, s tebou půjde dál.Svítí−li venku slunce, stejně svítímarně, když dávno na záclonách anineprozáří podélné pruhování.

Píseň o něčemPíseň o něčemPíseň o něčemPíseň o něčemPíseň o něčem

Ne, z toho nebude už nic,nepropadám však smutku,nahoře už to zařídil

dohlížitel mých skutků.

Jehož záměry neznám ani,popouzí mě však přeceodkud vzal právo k vměšování

v nejintimnějších věcech.

Tolik pohledů vybledlo,vět odeznělo tady,tolik roků ještě jednou

nelze dát dohormady.

Méně než málo, nevidět,kolik jich ještě zbývá,jakási clona šedivá

spouští se před očima.

Z toho, co skrz ni prosvítá,nemám tušení ani,kam mířím a proč vlastně jsem

tak ostře sledovaný.

Z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut

Győző FerencGyőző FerencGyőző FerencGyőző FerencGyőző Ferenc (1954), maďarský básník, v roce2000 vyšly česky tři básně v antologii Bez obalu.

20

L E N K A J U R Á Ň O V ÁL E N K A J U R Á Ň O V ÁL E N K A J U R Á Ň O V ÁL E N K A J U R Á Ň O V ÁL E N K A J U R Á Ň O V Á

Přítelkyně

Zatímco výtah pomalu klesal, sledovalamíhající se obrazy a myslela na Zuzanu. Několi−krát přitom přejela dlaní po studeném skle. Přijednom z dotyků se její dlaň najednou zmenšilaa výtah se proměnil v prosklené dveře vedoucído obývajícího pokoje. Přes skleněnou výplň vi−děla dvě rozmazané skvrny. Ta tmavší byla otec.Výtah zastavil, skvrny zmizely. Vystoupila a za−mířila do města. Jestlipak se dnes večer něcostane, napadlo ji.

Ale nestalo se nic, tak jako předcházejícívečer, tak jako všechny večery. Procházela seulicemi a ve výkladních skříních se sunula dolůzáda její matky. Přestože ta záda byla úzkáa hubená, jí se zdálo, že musí každou chvíli prolo−mit skleněnou tabuli a proletět na ulici. A těchstřepů! Když na ni začala padat únava, vydalase domů. Odněkud k ní dopadl záblesk světlaa ona si vzpomněla na Zlatovlásku.

Dlouhou chodbou prosvítalo slunce. Zlato−vláska se otáčela někde uprostřed, buclaté ruceproplétala nad hlavou a tvář jí zdobil úsměv, zlatévlasy jí zářily, ale ona jí musela říct, že nemá a ženedá, musela, protože jen tak to bylo správné atak ji rodiče vychovali. Lidem v domě bylo hor−ko, horko k zbláznění. Někteří nechávali otevře−né dveře na chodbu a ona tak mohla nahlížet dojejich bytů. Všechny páchly stejně.

Jednou u ní na patře ležel muž, natahovalk ní ruce a ona mu pomohla domů, z úst mupáchl alkohol, šaty na něm podivně visely. Připo−mínal jí hadrového panáčka z dětství. Dokoncemu z rukávu vykukoval kousek molitanu. Kdyžho zastrčila, vylezl mu z ucha.

Spatřila Zuzanu, jak tančí uprostřed chod−by. Pohyby jejího těla, uhrančivost a – stop, prud−ké zastavení, stažené rysy obličeje, pevný po−hled. Pak jedna Zuzana vystřídala druhou, tahle−ta četla z knihy a jí se zdálo, že se kolem nírozprostírá něco jako sluneční opar, najednou sivzpomněla na toho muže na chodbě a na ženuse zlatými vlasy. Zdálo se jí, že k ní vzpínají rucea ona si ze srdce přála, aby i Zuzana, ale tak tonikdy nebylo.

Při svých odchodech a příchodech jezdilavýtahem, po schodech nechodila, protože scho−dy se táhnou a jsou neskutečně dlouhé a ona sivždycky myslela, že už je konec a pak zjistila, ženení. Štítila se tlačítek, mačkala je přes šaty,

21

někdy ji u toho viděli a někdy zase ne. Koupelnabyla umakartová a ona si čas od času omotalaprádelní šňůru kolem krku, ale nic víc. Zuzaněstékaly dlouhé vlasy po těle, přes ramena rov−nou k pažím, zatoužila ji odfouknout a vidět jiplout a nenarazit na břeh. Foukala, nejprve na nicelou, a pak už jen do dlaní. Ale dech procházelskrz prsty, a tak je Zuzana stlačila k sobě.

Slunce zářilo a lidem bylo v bytech horko,svlékali si košile. Bláznivá paní se přišla ptát,přišla žádat a po ní přišli další, nejprve cikánkas koberci, potom opilý muž, a pak ti, co žádali jenmlčky, matka, bratr, Lucie a pak ti, co žádalipřespříliš: otec. Stála u okna a sledovala, jak lidéjezdí auty, jak mluví, jak chodí, přála si být jim blíž.Pomyslela si, že je bláznivá, stejně jako ta paníse zlatými vlasy, že stejně jako ona začne žádatpo cizích, bude žádat a oni ji odmítnou. Vzala hrstprášků a vyšla na chodbu. Obě natáhly dlaň.Buclatá dlaň Zlatovlásky sevřela obsah. Kdyžodcházela, po vlasech se jí rozlévalo slunce.

Zuzana si česala vlasy, pramen po prame−ni, a ona viděla, jak nad hlavou drží džbán, z něhožjí přes prsty stéká voda. Vzpomněla si na minuléléto a na tváři se jí mihl úsměv. Zuzana si tohovšimla a usmála se také.

Výtah stoupal do nejvyššího patra. Sledo−vala míhající se obrazy. Stála daleko od skla.Moc dobře věděla − těch střepů! Nahlédla dootevřeného bytu, ve kterém vždycky mizela Zla−tovláska. Na stole stála ošatka s jablky.

Lenka BuráňováLenka BuráňováLenka BuráňováLenka BuráňováLenka Buráňová (1983 ve Zlíně), studuje te−orii a dějiny dramatických umění v Olomouci.Zatím nepublikovala.

O N D Ř E J M A L Í KO N D Ř E J M A L Í KO N D Ř E J M A L Í KO N D Ř E J M A L Í KO N D Ř E J M A L Í K

Je nový den usměj se než rozlepíš oči továrny na obloze dávají polibky moci a ta poníženě stékáJe nový věk v dobré náladě děti mizí ze školky oni pornoherci, ony modelkya Země je konečně tak čistá,barevnájako všecičko, všechnoz umělé hmoty.

22

J A N B L A H O S L A VJ A N B L A H O S L A VJ A N B L A H O S L A VJ A N B L A H O S L A VJ A N B L A H O S L A V

Chvála ořezávátka

Strouhátko neboli ořezávátko, předmět kovo−vý nebo z plastiku, někdy mechanický, jindy elek−trický, bývá k vidění ve své holé podstatě, tedytvaru nezbytném vzhledem k funkci, jindy se obje−vuje co tajuplná díra na pracovním stole; ostřímetužky pohybováním vlastní ruky, kličky, anebo jentak, že pokusně strčíme tužku do onoho záludnéhootvoru v desce stolu. Co je ale jisto: nikomu, kdoalespoň jednou v životě řešil nesnáz tupé tužky,nebude neznámý.

Proč se má stát předmětem chvály právěstrouhátko bude nutno vysvětlit velice důsledně,jelikož právě zde stojíme nebezpečně blízko nežá−doucí konotaci: Kdo by nikdy neslyšel obhajobu (nebopyšnění se, chcete−li): Nejsem žádné ořezávátko!Význam je zřejmý; strouhátko je zde míněno jakocosi trpného, tupě sloužícího a samo o sobě bez−cenného.

Ale opravdu je tomu tak? Co bylo uvedenomůžeme považovat za skutečnost nebo to snadbude pouhá po povrchu bez námahy klouzající inter−pretace...? Otázka netoliko řečnická, ergo odpoví−dám: Ano, jde o pouhou interpretaci, však, ó, jakžinantní! Což je možno strouhat tužku bez trpkéhopocitu vlastní nadutosti, když vím, že pomocník ten−to milý, nedoceněn, prostě otročí bez nároku nazásluhy?! Kdepak, tady je jádro pudla! Ten přístup,to přehlížení, ano, to sebepovýšení a nic jiného děláze strouhátka onen tupý předmět; strouhátko senedefinuje, jeť člověkem svévolně a direktivně in−terpretováno! Je−li tomu tak, nemohu se nevyslovitna jeho obhajobu; ta však nehodlá být jen nějakouapologií, ale chválou, chválou, jež nemá zájem cokolia kohokoli před čímkoli a kýmkoli obhajovat – tosama podstata, samo ořezávátko ve svých kvali−tách estetických, stejně jako rituálních a religiózníchtady promluví; strouhátko samo obhájí se na tomtomístě svými klady.

Co že tak převelice zajímavého může být naobyčejném strouhátku? Třeba právě ta obyčejnosta prostota, ta pokora s jakou slouží svému poslání;nesnaží se přec o něco více, než strouhat, ostřittužku tak, jak bys toho nožem nedocílil. Ano, ano,právě to skromné žití osudem, na nějž nežehrá, anejinak vědomí, že malý zázrak nepřestává být zá−zrakem, to je exemplum etické i ontologické − kdonevezme sobě co mravní imperativ tuto pravduořezávátka, inu, ten má trávit svůj život v nejisto−tách, mocichtivých pnutích, odsouzen tak k věčné−mu nepokoji.

23

Zmínil−li jsem prostotu zdůrazniv kvality etické,musím zde ukázat rovněž na jeho krásu a tedy nakvality estetické. Ano, ovšem, jistě, slyším ten hlasunáhlených, ano, ve své reakci zbytečně rychlýchkverulantů a posměváčků, již by rádi zpochybnilivše, nač se sami nezmohli, důvtipem neoplývajíce.Ano − každé strouhátko je jiné, tvarově se – ne−li kusod kusu, tedy od jedné výrobní série k druhé –dozajista liší, různí. Arci, že různí, leč ne pokaždé musíbýt za krásné označeno jen to zjevné; estetickáhodnota ořezávátka není v jeho tvaru (ač i to senedá jednoznačně vyloučit), jeho půvab se skrýváv jeho mechanismu, v jeho fungování, ve způsobujeho fungování. Vždyť, copak dělá takové strouhát−ko? Otáčivý pohyb vrací tužce – tupé a nepoužitel−né, ztracené, leč s potenciálem dalšího upotřebení,její život; vrací jí opět hlas, znovu ji integruje do světa,navrací ji jejich kvalit do toho okamžiku pozbytých!To otáčení se tužky ve strouhátku představujemagický okamžik znovuvzkříšení zvukem jemněodkrajovaného dřeva zvěstovaný. Husí kůži z ténádhery musí mít citlivý člověk, který byl toho svěd−kem, ba co víc: pomocníkem. Jinak řečeno: jakobývá za krásného člověka považován ten, jenž konádobré skutky, a krásným zůstane, i když se právěteď jenom dloubá v nose, tak je i naše ořezávátkokrásné pro dobrotu svého výkonu i ve chvílích, kdyleží netknuto.

V touze zaplácnout mouchu, přibral jsem podruku i druhou, neboť tam, kde zaostříme na díločlověka, tam nazřeme strouhátko zas v krapetjiném odstínění: podílíš se na té shora popsané krá−se, jsi to Ty, kdo má podíl na kouzelné chvíli znovu−zrození, a tento pocit chce být opakován. Usednešznovu k ořezávátku, snad i se záměrně otupenýmipsacími potřebami, abys ještě jednou vychutnalsousto té lahodné krmě jako ambrózie v podmín−kách venkoncem světských, a činíš tak znovu; toopakování ti dává sílu, snad i smysl, vzniká – RITUÁL.

Nejsem žádné ořezávátko...; jak to teď zní? Tendrobný předmět, takřka umělecký, se náhle nezdábýt něčím tupým a trpným, spíše tvůrčím a života−plným. Kdo „zase ostrouhal“ nemusí být zklamána eventuelní slzička smutku na tváři mění se v téževteřině na slzu radosti, kdo ostrouhal, má v duši mír,ať již má strouhátko kovové nebo z plastiku, me−chanické či elektrické, ať strouhá ručně nebo točíkličkou, či – pro mě za mě – pokouší neposedněonu podezřelou díru na pracovním stole.

Jan Blahoslav an Blahoslav an Blahoslav an Blahoslav an Blahoslav (nar. 1978 v Krnově), publikoval do−sud pod různými pseudonymy převážněv elektronických časopisech.

24

L A D I S L A V J U R K O V I ČL A D I S L A V J U R K O V I ČL A D I S L A V J U R K O V I ČL A D I S L A V J U R K O V I ČL A D I S L A V J U R K O V I Č

MĚSÍCEMĚSÍCEMĚSÍCEMĚSÍCEMĚSÍCE

(Karlu Tomanovi a Petru Hruškovi)

P r o s i n e cP r o s i n e cP r o s i n e cP r o s i n e cP r o s i n e c

Po listopaduzas propast rokuotvírá se k páduTo chřtán časuprosí o oběťNávratnou V řádu

L e d e nL e d e nL e d e nL e d e nL e d e n

A už se dníod zory k setměníV noci tmana bílo mrzneBílá a černá hraV duši kůži I v krzně

Ú n o rÚ n o rÚ n o rÚ n o rÚ n o r

Úmor úhorúkradkem malé kráceníA má to jménoPěna DníPěna již vítr sfoukneže marně sbíráš na věno

B ř e z e nB ř e z e nB ř e z e nB ř e z e nB ř e z e n

Do Březolup nejezdipříteli nejdražšíJaro co vůně přinášítam ještě nedosáhneJinde však lupá proutíA taky srdce i moudí

Ladislav Jurkovič, Ladislav Jurkovič, Ladislav Jurkovič, Ladislav Jurkovič, Ladislav Jurkovič, básník, překladatel, lite−rární historik.

Ondřej MalíkOndřej MalíkOndřej MalíkOndřej MalíkOndřej Malík (1984 v Krnově), studuje religi−onistiku na univerzitě v Pardubicích.

Edwin MuirEdwin MuirEdwin MuirEdwin MuirEdwin Muir (1887 – 1959), skotský básník. Pře−ložená ukázka pochází ze sbírky One Foot in Eden/Jednou nohou v ráji/ (1956) a je z doby Muirovapobytu v Československu v době před „změ−nou“, tj. před únorem 1948.

25

J A N B U R Y Á N E KJ A N B U R Y Á N E KJ A N B U R Y Á N E KJ A N B U R Y Á N E KJ A N B U R Y Á N E K

Říkat, že to nejde říctŘíkat, že to nejde říctŘíkat, že to nejde říctŘíkat, že to nejde říctŘíkat, že to nejde říct

Říkat, že to nejde říct,a pořád dokola:donekonečna se nadechovat,vždy o chloupek míjet tuposlední sloku, pravdivý verš,a dech nabírat znova.Mít v jámě hlavy poselství,už už ho formulovat,všude ho čísta neumět ho předat.Být věrný hledánía trpělivě nenalézat.

A tušit, že vědomí, že celé já,je nástrojem v rukou jazyka,ne naopak,jak by se zpočátku mohlo zdát.

Skutečnost smrsklá do snůšky pojmůSkutečnost smrsklá do snůšky pojmůSkutečnost smrsklá do snůšky pojmůSkutečnost smrsklá do snůšky pojmůSkutečnost smrsklá do snůšky pojmů

Skutečnost smrsklá do snůšky pojmů,nevěstí nic dobrého, říkal si, když poprvéuviděl svítání nad oceánem,když úžas, žádaje o slova,žádal vlastní zmrzačení.

Vše, čeho se slovem dotkl,přestávalo být seboua měnilo se v účelovou lež,v děvku k čemukoli svolnou.Z druhé strany, ze světa bez významů,z konečně pravdivého světa,šklebila se nicota.

Je tedy žádoucí zastavit to nutkáníneustále žvanit? ptá se Schoulený, jenž ví,že jeho nejpravdivější verš,lyrické já bez příkras a stylizacínapíšou červi.

Rozhlédl se.

Slunce zbledlo a začínalo hřát,družina přátel skotačila po pláži,sbírali oblázky, lastury, největším hitembyl modrý rosol chcíplé medúzy.

Jan BuryánekJan BuryánekJan BuryánekJan BuryánekJan Buryánek, textař, zpěvák a kytarista skupi−ny Spiknutí, svou tvorbu publikuje na stránkáchhttp:/www.jeskyneslov.com/

26

G E R R I T K O M R I JG E R R I T K O M R I JG E R R I T K O M R I JG E R R I T K O M R I JG E R R I T K O M R I J

Na Dva králeNa Dva králeNa Dva králeNa Dva králeNa Dva krále

Kdyby lidi jen po rukou chodiliA kotvy pluly po řece Rýnu,Kdyby si mušle nesmysly myslilyA ostří jehly zbavilo tě splínu,

Kdyby klokani do peřin skákaliA mumie užívaly rýmu,Kdyby sebou pyramidy zmítalyA bláto vonělo po jasmínu,

Kdyby se obři v mělčinách ráchaliA refrén by znavil mandolínu,Pak by se závěsy v okně zachvělyA já bych uviděl Karolínu.

Nevyslovená láskaNevyslovená láskaNevyslovená láskaNevyslovená láskaNevyslovená láska

Kdybych ti měl o své lásce k tobě říctŽe navždy mi zmizíš, strachy bych se chvěl.Musím spokojit se s pouhopouhým nicJinak bych tě ztratil – nemám na výběr.

Cítím – když se smím setkat s tvýmpohledem

Nikoliv křídla, ale zub žraločíA brouk a vosa a pavouk s nadhledemA zostra na útroby mé útočí.

Cítím, jak se moje střeva smaží.Cítím, jak se mě závratě zmocnily.Motám se – teď plameny mě polily.

Mlčím, vždyť slovem zavadím jemněA tu tam je tvoje úcta ke mně.

Tak pošilhávám po kráse tvých paží.

UlitaUlitaUlitaUlitaUlita

Krajáč na mléko byl o tolik větší,Že nás z něho mohlo jíst klidně i hodně,Celkem dvanáct, ale pak tu byl většíProblém. Ucpal se nám dřez pánvičkou.

Na dně

Jsem byl a už nevěděl jsem co dělat dál.(Často je život člověka tak zvrácený.)

27

Bezradně jsem z té výšky hleděl na sandálOn tlačil dál, a stále víc, dost zkroucený

Prohlubně, a ty ohromně hlodaly pod –Pod čím jen vlastně? Zřasení a záhyby,Barvy vybledly a to vám pak byl rachot.Fajn kuchyň, a na to se ozve, jó, kdyby.

J .J .J .J .J . A .A .A .A .A . D E E L D E RD E E L D E RD E E L D E RD E E L D E RD E E L D E R

ImpreseImpreseImpreseImpreseImprese

Hnali jsme.Hnali jsme dál.Hnali jsme dál ulicí.

Měli jsme.Měli jsme zas.Měli jsme snad zas opici.¨̈̈̈̈

Jít, nebo nejít?Jít, nebo nejít?Jít, nebo nejít?Jít, nebo nejít?Jít, nebo nejít?

Jít, nebo nejítza Petrem?

– abych si trochu postěžoval,že 1 + 1 = 3,taky farmáře politovalvzhledem k dnešní inflaci,a ten mor mezi zvířaty –

Mám, nebo nemámpsát perem?

– abych si trochu postěžoval,že 1 + 1 = 3,taky farmáře politovalvzhledem k dnešní inflaci,a ten mor mezi zvířaty –

Usadím se v pokojinapíšu mu na stroji

– že 1 + 1 = 3,rád bych farmáře politovalvzhledem k dnešní inflaci,a ten mor mezi zvířaty –.

Z básní současných holandských autorů vybralaa z holandštiny přeložila Andrea Nováková

28

M I R K A L A N G E R O V ÁM I R K A L A N G E R O V ÁM I R K A L A N G E R O V ÁM I R K A L A N G E R O V ÁM I R K A L A N G E R O V Á

Alenka.Alenka.Alenka.Alenka.Alenka.

Stála šťastná ve frontě na autogram.Helenka se na ní zářně usmála. Jenom na

ní. Usmála se tak na každýho z týhle frontičkypolykačů hvězdnýho prachu.

Ale tenhle úsměv patřil jenom jí, Alence.Alence Helena Vondráčková.Alence Lucie Bílá.Alence…Kolik už má těch drahocenných

podpisů?Chvíli dýchat stejný vzduch, na chvíli pocítit

hvězdnou blízkost nadlidí.Vzpomínka na celý život, téma k hovorům

na půl života, záblesk štěstí pro okamžik života.Historií životů uměle slavných živena, bez

své vlastní, bez historie vůbec.Časopisema pro ženy řízena, bulvárním tis−

kem bavena, filmovými scénáři dojímána.Alenka, čekatelka na štěstí.

KominíkKominíkKominíkKominíkKominík.....

Seděla jsem v poloprázdné proteplené tram−vaji a poslouchala rozhovor jednoho francouz−ského párečku, který si bůhví proč myslel, žemu nikdo nerozumí.

Dívala jsem se při tom z okénka, jako bychje vůbec nevnímala.

Tramvaj zastavila na červenou. Na chodní−ku si pomalu vykračoval kominík se štětkou narameni. Automaticky jsem sáhla po svém jedi−ném kovovém knoflíku. Zaslechla jsem fran−couzsky.

„Co se to děje?“„Co to dělají?“Podívala jsem se nejdříve na francouzský

páreček, fascinovaně zírající střídavě na lidi a nachodník. Pak jsem se rozhlídla kolem sebe. Všich−ni v tramvaji, mladí, staří, ženy, muži, s neméněfascinovanými pohledy sledovali kominíka av jednotné národní pospolitosti si svírali knoflíkysvých svrchníků.

O fasádách.O fasádách.O fasádách.O fasádách.O fasádách.

Vnímání I.Vnímání I.Vnímání I.Vnímání I.Vnímání I.

Ten dům jsem znala téměř intimně, i kdyžjsem nikdy nepřekročila jeho práh.

29

Při nočních procházkách Prahou dotýka−la jsem se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítkydomů pocítily na svých zašedlých hrubýchzdech dotek tepla mojí dlaně.

Po horkých letních dnech, kdy nasávalykamenné středověké zdi do sebe horkost slun−ce, zase na oplátku cítila já, při nočních toul−kách, odcházející teplo z jejich kamenů. Dla−němi vstupovalo do mého těla a chvějivě ro−zehrávalo moji představivost.

Noční bloudění Starou Prahou.Stála jsem před tím domem v teplém jaru

a ani trochu nechtělo se mi dotýkat jeho jas−ně žluté nové fasády.

Kolem procházeli dva a ona mu říká: „Po−dívej, jak ten dům pěkně opravili.“

A on, přitakávaje: „Konečně už to tadyzačíná nějak vypadat. Pěkně s tím hnuli.“

Bylo mi jich líto a sebe taky a nejvíc tohodomu. Všech těch domů.

Ráda bych se opřela o tu kanárkovou zeďa zapálila si cigaretu. Jenže už léta nekouřím.

Vnímaní II.Vnímaní II.Vnímaní II.Vnímaní II.Vnímaní II.

Viděla jsem herečku. Padesátnici.Měla umělé blond vlasy a štíhlou, denním

cvičením mučenou šlachovitou postavu se sili−konovými ňadry. Tvář rádoby mladickou, plas−tickou. A pro jistotu černé brýle.

V jejím obličeji nebylo stopy po jakékoli sen−sibilitě a její tělo postrádalo jakýchkoli smyslnýchgest. Jiskru v oku nebylo přes brýle vidět. Přes−to mluvila právě o milostném svádění.

Vypadala vskutku žalostně.A pak slyším: „ Ta baba vypadá fakt skvě−

le.“

Pak se v nich vyznej! V těch fasádách.

O N D Ř E J M A L Í K

Bože, jestli jsi v té temnotě za rohem ulice nepromluv na mě! (třebaže poprvé) – lekl bych se tě, utekl, a zase bych musel hledat tě v té temnotě za rohem ulice…

30

J E N T A K . . .J E N T A K . . .J E N T A K . . .J E N T A K . . .J E N T A K . . .

...začala před několika měsíci zima, kte−rá je po letech taková, jakou ji známe z pohá−dek a vyprávění pamětníků. Ale pamětnícizjistili, že jejich paměť se mýlí a taková zima,že vlastně nebývala ani v těch starých zla−tých časech. Zato ve vsetínských Zlatýchčasech se tuto zimu obsluha tak zhoršila, žeuž nekokáže podat ani dobré.

...začala zima, na kterou nezapomenu.Matyáš začal chodit a na plot jsem si mědě−ným drátem připevnil novou poštovní schrán−ku, protože nářek pošťaček byl už převelikýa knížky mi nechávaly položené na zemi, pro−tože do té staré je nacpat nedovedly.

...zima končí. Odchází staří dobří, Edu−ard Petrů, Genadij Ajgi... Jaro je skoro tady,na soutoku se Bystřičky s Bečvou se vodarozlévá z regulovaných břehů a příroda uka−zuje, že je silnější. Tam, kde býval splav svodníkem lákajícím oběti je rovná vodní hla−dina a místo dělá čest svému názvu: Chlad−ná voda.

...jsem po více než deseti letech přestalpsát deník. Šlo to pozvolna. Zápisy se zkra−covaly. Řídly. Pak je vystřídal kalendář, dokterého občas proniká něco osobního. Anijsem si to neuvědomil, až nedávno, když jsemhledal ten poslední.

...jako každý rok vydala veřejná knihov−na v New Yorku svůj proslulý seznam knih(http://www.nypl.org/branch/books/in−dex2.cfm?ListID=292), které by si člověk mělspojovat s rokem minulým. Obálky a titulyvypadaly zajímavě. Nečetl jsem žádnou.

...jsem při listování posledním číslem rus−kého Ariónu narazil na básně Michaila Baru,jednoho z prvních básníků, které jsem sesnažil překládat. Když jsem před léty (1999?)poprvé držel v ruce časopis Arión (http://ari−on.ru/), mylně jsem se domníval, že má něcospolečného s Orionem. Má. Ale snad jen to,že oba pochází z řecké mytologie. Tento le−gendární básník a pěvec starověkého Řec−ka bývá často zobrazován na hřbetě delfína,který podle pověsti básníka zachránil, kdyžse vracel po moři z cest, před posádkou,která se ho chystala oloupit a zavraždit. Ari−ón sám skočil do moře a zde ho vzal na hřbetdelfín, který byl přiváben jeho hudbou. Bez−pečně ho dopravil na břeh. Zde mu dal vděč−ný básník postavit na památku pomník.

31

A právě obraz jezdce na delfíně je již dvanác−tým rokem ke spatření na titulní stránce to−hoto ruského časopisu věnovaného poezii.V době, kdy mi Arion poprvé dovezl René,nebylo jméno Michai Baru (1958) příliš zná−mé. Nyní už ano. Dílem díky jeho vlastní tvor−bě, dílem díky jeho organizačním a editor−ským snahám. Stal se jedním z výraznýchpředstavitelů současného ruského minima−lismu. Poslední číslo pak přineslo recenzi jehoposlední sbírky, a to mne donutilo aspoňk drobnému překladu.

M I C H A I L B A R UM I C H A I L B A R UM I C H A I L B A R UM I C H A I L B A R UM I C H A I L B A R U

* * *Podzimní nocRezavé umyvadloS dešťovou voduNa mém zápražíUkrývá měsíc do svítání

* * *skřípou obavelocipéda stařík na něm

* * *stolek na uliciranní novinypřináší vítr

* * *polední žár...zchládá granátový květv zelené vodě bystřiny

* * *starý hřbitovbez rozloučení odcházínáhrobní kameny

* * *stmívá se...květy na tapetách v ložnicizavírají se na noc

Michail Baru Michail Baru Michail Baru Michail Baru Michail Baru (* 1958), významný představi−tel ruského minimalismu, pracuje v Puščinuu Moskvy jako chemický výzkumník, sámsebe označuje za stoupence malých forem.

Pavel Kotrla

32

texty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textytexty texty texty texty texty texty texty teexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textexty texty texty texty texty texty texty textyexty texty texty texty texty texty texty texty xty texty texty texty texty texty texty texty tty texty texty texty texty texty texty texty texy texty texty texty texty texty texty texty textytexty texty texty texty texty texty texty te