Miroslav Černý Slovem svět

Miroslav Černý SLOVEM SVĚT

Příběhy mizejících jazyků

dauphin

Jedním z aktuálních témat, jež na sebe v posledních letech strhávají značnou pozornost, jsou radikální změny v jazykové mapě světa. Odhaduje se, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě aktivně hovoří, do konce 21. stole-tí rovná polovina zanikne. V knize Miroslava Černého se vy-dáme na vzrušující výpravu napříč naším umlkajícím světem a vyslechneme příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, jejichž mluvčí autor v posledních letech při svých cestách navštívil. Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře či v horách západu Ameriky, vypravěč nás ne-nechá na pochybách, že hlavní bohatství lidstva spočívá v roz-manitosti. Je potřeba ji chránit.

Miroslav Černý

SLOVEM SVĚT

9 788072 728695

w w w . d a u p h i n . c z

MIROSLAV ČERNÝ (1977)

vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog. Kromě Antarkti-

dy cestoval po všech kontinentech. S problematikou revitali-

zace jazyků a kultur se dále seznamoval během výzkumných

pobytů v Tromsø a Darwinu. Zájem o menšinové populace

světa promítl do dlouhé řady učebních, odborných i populár-

ně-naučných textů (mj. Homo loquens: Vybrané kapitoly z lingvis

tické antropologie, 2009; Pátá rovnoběžka: Přírodní národy Asie,

Afriky a Ameriky, 2011; Poselství prachu: Mýty a legendy Šošonů,

2013; Past, Present, and Future Prospects of Indigenous Language

Documentation and Maintenance: A Source Book, 2015).

slovem_obal_fin.indd 1 15.04.16 12:22

Národní park Kakadu

dauphin 2016



© Miroslav Černý, 2016© Dauphin, 2016ISBN 978-80-7272-869-5ISBN 978-80-7272-870-1 (pdf)ISBN 978-80-7272-871-8 (e-pub)

„Slova ve světě – světy ve slově – slovem svět.“

OBSAH

Smrt na jazyku 9

Když umlkne prales 31

Tichomořské mnohohlasí 79

Zaříkávači saharských písků 133

Padesát výrazů pro sníh 169

Píseň Duhového hada 211

Slovem svět 255

Použitá literatura 271

Poděkování 287

Poučený cestopis (Zdeněk Justoň) 289

9

SMRT NA JAZYKU

Nedá mi to, i když se mi do toho vlastně ani ni-jak zvlášť nechce, ale je fér přiznat se, že věřím na znamení. Nevím, jestli to tak bylo vždy, nepa-matuji si, kdy jsem se nechal poprvé strhnout ná-hodným setkáním či okamžikem a následně mu přisoudil mnohem větší význam, než by členo-vé spolku Sisyfos považovali za přípustné. Jsem si však jistý tím, že s přibývajícími léty hrají zna-mení v mém životě čím dál významější roli, ně-kdy dokonce osudovou. A díkybohu, dosud mě nezklamala!

Jeden příklad za všechny: Namibie je nádherná země a rozhodně se v ní nalézají přitažlivější mís-ta nežli Swakopmund, stará koloniální osada na pobřeží Atlantiku, kam jsem při své druhé cestě Afrikou doputoval poté, co jsem potřeboval smýt prach nasbíraný v kaňonu Rybí řeky a v pouš-ti Kalahari. Jakkoli jsem byl od podobných výle-tů odrazován již v Kapském Městě, ani zde jsem si neodpustil navštívit periferii. Zatímco v centru Swakopmundu si při troše fantazie můžete připa-dat jako v nějakém německém přístavu, a němec-ky se tu i domluvíte, v townshipech na samém okraji městského okrsku najdete jiný svět. V et-nické směsi se sice našinec se zájmem o cizí kultu-

10 S l o v e m s v ě t S m r t n a j a z y k u

ry po čase jakž takž zorientuje, ovšem s němčinou a angličtinou si rozhodně nevystačí. Naštěstí se mě ve správný moment ujal mladík z kmene Da-mara, který mě tak uchránil od finanční a nejspíš i zdravotní újmy. Naše první společné kroky vedly za náčelníkem jeho kmene, jenž dal souhlas k mé-mu krátkodobému pobytu, což jinými slovy zna-menalo, že jsem byl v relativním bezpečí.

Když říkám, že nás přijal damarský náčelník, nejsem přesný; ve skutečnosti to byla náčelnice Oma Lena Gosesová, dnes již více než devadesá-tiletá dáma (pokud je ovšem po těch letech ješ-tě stále naživu), každopádně první žena, které se dostalo té cti postavit se do čela svého kmene. Nemějme ale příliš velké oči, její postavení je ví-ce méně formální a poradní, obdobně jako v pří-padě britské panovnice. Zrovna teď mě napadlo, že si jsou s Alžbětou celkem podobné i po vizuál-ní stránce, obě mají stejně laskavé pohyby (u Omy Leny méně strojené), stejný úsměv. Možná je to tím stářím, možná že si teprve v pokročilejším vě-ku uvědomíme, případně je nám dáno bolestně pocítit, jak moc si jsou všichni lidé podobní, ať už žijí kdekoli; a toto zjištění se promítá nejen do mo-toriky, ale hlavně do výrazu našich tváří.

Ale zpátky ke znamením osudu. Ona určují-cí chvíle, ten zvláštní bod v čase, kdy se všechno kolem zpomalí a ve vás to zadrhne, nastal, když

11S m r t n a j a z y k u

Oma Lena promluvila. Bylo to jako zjevení. Mír-ný, příjemně posazený hlas zlehka moduloval slova, kterým jsem nerozuměl, ale která ke mně přesto promlouvala. Tempo řeči bylo trošku rych-lé, ale nikoli zbrklé a překotné. Z řeky vět jako pstruzi lapající po mušce vyskakovaly v pravidel-ných intervalech mlaskavé damarské hlásky, cha-rakteristické pro všechny khoisanské jazyky. Můj průvodce se snažil překládat, ale já jsem ho stej-ně nevnímal a soustředil se výhradně na Omu Le-nu. Oči měla přivřené a ruce překřížené v klíně. Jak hovořila, vrásky na obličeji jí vytvářely neuvě-řitelné obrazce, za které by se nemuseli stydět ani autoři nejinvenčnějších krasohledů. To hlavní byl ale tok řeči, jímž zabydlela celý pokoj, celý svět.

Nevím proč, ale tehdy jsem si v duchu pomyslel, jaké je to obrovské štěstí mít možnost slyšet a po-cítit něco tak omamného. Prožít tu sílu, kdy slo-vo prostupuje prostor a dává mu význam, jeden z mnoha významů. A stejně neodbytně se mi do mysli vkrádala obava, že lze o tuto mocnou, ale ve své podstatě velmi křehkou energii přijít. Jako je pomíjivý sám člověk, tak je i nejvýraznější prvek jeho člověčenství – jazyk – náchylný koketovat s kmotrou smrtí. Zároveň mě přepadla vděčnost za volby, jež jsem učinil v minulosti, a pryč byly pochybnosti o tom, kam by se měla ubírat má bu-doucnost. Díky rozhodnutí studovat moderní fi-


lologii jsem získal příležitost strávit profesní ži-vot s jazyky. Díky namibijské iniciační zkušenosti jsem pochopil, že mi již nestačí být „pouhým“ uči-telem jazyků, nýbrž že chci něco víc. Ani ne za měsíc po návratu z Afriky se středoškolský učitel angličtiny a češtiny proměnil v odborného asis-tenta na katedře anglistiky a amerikanistiky.

Tato změna pochopitelně nepřišla jenom tak, zčistajasna. O přechodu na nové pracoviště jsem uvažoval již před tím a svou kvalifikaci jsem roz-šiřoval postgraduálním studiem. Setkání s Da-markou Omou Lenou bylo pro mě jiným typem prozření. Najednou jsem věděl, čemu se chci v bu-doucí akademické kariéře věnovat. Nikdy jsem ne-byl a nebudu kabinetním vědcem. Jako většina lidí potřebuji vědět, že to, čemu věnuji každoden-ní úsilí, má smysl, a ten se mi jen těžko nachází v tradiční lingvistické práci: v únavných, a při-znejme si, někdy i velmi nudných rozborech ja-zykového systému. Třebaže si velmi vážím těch, kteří pro tento typ jazykovědy mají předpoklady a cílí své nadání tímto směrem, pro mě je důleži-tější, abych věděl, že jsem prospěšný, a zde jsem na pochybách, zda publikování článků a mono-grafií např. o zastoupení předložek v technické li-teratuře nebo o funkci přechodníků v básnických textech dvacátého století je tím správným způso-bem prospěšné.


Proto jsem si zvolil odlišnou cestu. Rozhodl jsem se zabývat jazyky nikoliv jako teoretickými schématy, nýbrž jako živými organismy, které ne-mohou existovat bez svých mluvčích. Dal jsem si za cíl studovat ani ne tak řeči samotné jako spíše jejich užívání v přirozeném prostředí. Rád bych přispěl malým dílem k poznávání vztahu jazyka, kultury a společnosti. Především bych ale chtěl přiložit ruce k dílu tam, kde je třeba jazyky chrá-nit, podporovat, či dokonce rovnou resuscitovat. Každý jazyk je majitelem svébytného hlasu, kte-rý, jak si snad již brzy ukážeme, činí svět o mno-ho bohatším. Lingvisté by měli být strážci tohoto mnohohlasí. Právě v tomto typu jazykovědné prá-ce vidím největší smysl, i když připouštím, že ně-kdo jiný to může vnímat jinak.

Jsem toho názoru, že pro lingvisty a lingvistic-ké antropology není v současnosti aktuálnějšího a ožehavějšího tématu, než jsou dramatické změ-ny v jazykové, a tím i kulturní mapě světa. Před časem například proběhla médii informace o zce-la nečekaném objevu dosud neznámého jazyka ko-ro, jímž se hovoří v několika himálajských vesni-cích v severní části Indie. Mnohem častěji se ale bohužel doslýcháme o jazycích, které jsou v ohro-žení a postupně vymírají. V roce 2008 tak při-šla zpráva o úmrtí poslední rodilé mluvčí jazyka


kmene Ejaků (z jižní Aljašky), devětaosmdesá-tileté Mary Smith Jonesové, o dva roky pozdě-ji zase umírá poslední mluvčí jazyka kmene Bo (z Andamanských ostrovů), o čtyři roky mlad-ší Boa Sr. (tj. „starší“); o řadě dalších vymřelých jazycích nás média informovat nestačí, jelikož o nich nemají žádné zprávy nebo jim už téma ne-přijde atraktivní. Tragédií je, že i když se Mary Smith Jonesová i Boa Sr. dočkaly požehnaného věku, část svého života žily osamělý život, obklo-peny komunitou lidí, kteří jejich mateřskému ja-zyku nerozuměli.

Celková situace je však mnohem závažnější. Rychlost, s jakou dochází k úbytku jazyků, ne-má v historii obdoby a mezi odborníky existují oprávněné obavy, že z přibližně 6000 jazyků, ji-miž se v tuto chvíli na planetě hovoří, do konce století přinejmenším polovina zanikne. Je to neu-věřitelné, ale jinými slovy to v podstatě znamená, že 3000 jazyků zmizí v horizontu 1200 měsíců, te-dy že každé dva týdny přicházíme o jeden jazyk, o jeden jedinečný jazykový kód, který je nosite-lem a aktivním zprostředkovatelem historických a socio-kulturních informací, znalostí, zvyklos-tí, tradic a postojů, jež jsme si zvykli – a já věřím, že naprosto odůvodněně – označovat jako dědic-tví lidstva a jejichž význam jsme mnohdy nemě-li možnost doposud docenit. A protože značnou


částí ohrožených jazyků promlouvají mluvčí před-literárních společenství, je více než pravděpodob-né, že toto bohatství již nikdy nebudeme moci pl-ně restaurovat, že půjde o ztrátu nevratnou.

Podle posledních údajů – a ty mívají, řekně-me si to otevřeně, buď nemalé zpoždění, nebo ne-žádoucí variabilitu, často obojí – existuje v tuto chvíli někde na světě padesát jazyků pouze s jed-ním aktivním mluvčím: sedm na území Spojených států amerických, tři v Latinské Americe, tři v Af-rice, šest v Asii, dvacet osm v Austrálii a tři v ob-lasti Oceánie. 500 jazyků má méně než 100 mluv-čích, 1500 jazyky hovoří méně než 1000 mluvčích, kolem 3000 jazyků má do 10 000 mluvčích a 5000 jazyků ne více než 100 000 aktivních mluvčích. Ji-nými čísly se dá konstatovat, že cca 96 % všech jazyků promlouvá ústy pouhých 4 % světové po-pulace. Není proto divu, že řada jazyků čelí vý-znamnému nebezpečí ztráty své existence jakožto živého jazyka s dostatečně bohatou základnou ro-dilých mluvčích, kteří by zaručili používání jazy-ka v dalších generacích.

Nerovný poměr počtu mluvčích jednotlivých ja-zyků, kdy polovina obyvatel planety používá ně-který z deseti nejrozšířenějších jazyků, není jedi-ným, a dokonce ani tím hlavním důvodem, který vede k ústupu jazyků, k jazykové směně, nebo přímo k jazykové smrti; bylo prokázáno, že ješ-


tě nedávno mnohé jazyky dokázaly prosperovat, i když počet jejich uživatelů nepřesáhl několik stovek. Určující faktory je proto třeba hledat ně-kde jinde. V minulosti mezi ně patřily různé pří-rodní katastrofy (např. zemětřesení, vulkanické exploze, povodně či hurikány). Dále procesy ko-lonizace, migrace, případně invaze, které nesčet-někrát vyústily v násilnou kulturní a jazykovou asimilaci, někdy dokonce hraničící s genocidou. Dnes už jsme schopni leckteré „vrtochy“ přírody naštěstí předvídat a s tresty za používání domoro-dého jazyka se už taktéž běžně nesetkáme. V sou-časnosti tak rozhodují o stabilitě jazyků globální společenské změny ovlivňující jazykové selekce li-dí, přičemž mezi ty nejvýraznější patří demogra-fické výkyvy, ekonomické tlaky, sociální aspekty (etnicita, náboženství, vzdělání, věk, pohlaví aj.) a sílící vliv masmédií. Jak lze vytušit, tyto fakto-ry pochopitelně fungují ve vzájemné provázanosti a na jejich intenzitě se podílí politická i jiná pres-tiž angličtiny a několika dalších dominantních či expandujících jazyků.

Jako konkrétní příklad poslouží životní osu-dy výše zmíněných dam Mary Smith Jonesové (1918–2008) a Boy Starší (cca 1925–2010). Obě se narodily v první čtvrtině minulého století, a tře-baže se tak stalo v rozdílných koutech planety, v jejich životech se zrcadlí osudy většiny přísluš-


níků původních národů stejné generace. Na svět přišly v době, kdy jejich jazykové komunity stále ještě prosperovaly, ale zároveň již byly vystaveny působení cizích elementů, které do jejich tradič-ních teritorií pronikaly s příchodem nových osad-níků. Ti s sebou přivezli domorodcům do té do-by neznámé choroby jako neštovice či spalničky, a následné epidemie zdecimovaly podstatnou část populace obou kmenů. Zbývající členové pak za-čali pod vlivem vládní politiky Američanů a Bri-tů (posléze Indů) přecházet z mateřského jazyka na angličtinu, respektive hindštinu. Ruku v ruce s jazykovou erozí přišla i eroze kulturní, kterou posilovalo negativní působení křesťanských mi-sionářů a tzv. moderního vzdělávacího systému, do něhož byli domorodci nuceni se zapojovat. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byl prudký technologický rozvoj po druhé světové válce, který umožnil vznik nových, široce dostup-ných sociálních a mediálních sítí, jež vystavily po-slední mluvčí jazyků ejak a bo ještě většímu vlivu anglického a hindského jazyka a jejich kultur.

Lingvistům a antropologům není samozřejmě osud umlkajících jazyků lhostejný a za těmi, co čelí největší míře ohrožení, se vydávají do všech směrů s cílem zdokumentovat a archivovat to, které z nich zbylo, a následně pomoci s nastarto-váním jejich obnovy. Aby se v nepřehledné změ-

18 S m r t n a j a z y k uS m r t n a j a z y k uS l o v e m s v ě t

ti stovek jazyků a dialektů zorientovali, člení rele-vantní jazyky do samostatných kategorií. Existuje hned několik klasifikací, z nichž tu nejznámější a dle mého názoru nejpřehlednější zprostředko-valo UNESCO v podobě Atlasu ohrožených jazyků. Tato databáze dělí ohrožené jazyky (v tuto chví-li jich má být 2724) do 5 tříd: na jazyky zranitel-né (628), v jednoznačném ohrožení (681), ve váž-ném ohrožení (554), v kritickém ohrožení (607) a konečně na jazyky vymřelé. Za jazyky vymře-lé se považují ty, jež nemají žádné mluvčí, při-čemž jen od roku 1950 jich údajně přibylo 254. Ja-ko podklad pro hodnocení slouží jazykovědcům devět kritérií tzv. jazykové vitality: počty mluv-čích, mezigenerační jazyková výměna, jazykové postoje uživatelů, posuny v užívání jazyka s ohle-dem na komunikační kontext, vládní a instituci-onální podpora, kvalita jazykové dokumentace, existence vzdělávacích materiálů, proporce mluv-čích v rámci celkové etnické populace a zastoupe-ní v médiích.

I když se čas od času vyskytnou hlasy, které o významu snah souvisejících s ochranou jazy-ků pochybují, většina odborníků si je přínosu ja-zykové revitalizace vědoma a dokáže vyjmenovat desítky argumentů v její prospěch. Některé z nich mají idealistický nádech, jiné argumentace se cí-leně snaží hrát na praktickou notu, neboť pouze

19S m r t n a j a z y k uS m r t n a j a z y k u

zdůrazněním pragmatické stránky věci se oteví-rá šance získat vládní a finanční podporu, bez níž nemá ochrana a oživování jazyků šanci na dlou-hodobý úspěch.

Když jsem byl jednou požádán, abych uvedl svůj seznam hlavních důvodů, jež by ospravedl-ňovaly zachování jazykové rozmanitosti světa, snažil jsem se zohlednit obě stanoviska. Zaprvé jsem zmínil, že jedním z výsledků jazykové ob-novy je obvykle bilingvní mluvčí a že lidé vlád-noucí dvěma či více jazyky mají vyšší intelektuál-ní potenciál, bohatší fantazii a také vykazují lepší studijní výsledky. Uvedl jsem, že vícejazyčnost přispívá k lepšímu rozhodování a soustředění, k pružnějšímu a emočně vyrovnanějšímu zvládá-ní nových okolností. Lidé hovořící dvěma a ví-ce jazyky jsou navíc tolerantnější, snadněji přijí-mají a respektují neznámé a odlišné věci. Podle biologa Radka Johna jsou úspěšnější i v úlohách vyžadujících tzv. multitasking, jako je např. tele-fonování, řízení auta nebo hra na bicí. Výzkumy rovněž ukazují, že znalost a aktivní používání ví-ce jazyků zmenšuje pravděpodobnost onemocně-ní Alzheimerovou chorobou, případně zpomaluje její nástup, údajně až o čtyři roky.

Dále si myslím, že znalost menšinového jazyka se v dnešní době, kdy anglicky umí více či méně každý, může ukázat jako nemalá výhoda při hle-


dání zaměstnání, třeba v současnosti tolik se roz-víjejícím (etno)turismu. Neopominutelná je taktéž skutečnost, že zajištění nových generací mluvčích vyžaduje přípravu inovativních výukových postu-pů a materiálů, což může vést k obohacení me-todologie výuky jazyků obecně. Kvalitně vyučo-vat jazyky ovšem může pouze ten, kdo je s nimi důkladně obeznámen, kdo ví, jak fungují, kdo se suverénně orientuje v jazykovědných teoriích, a ty je možné ověřit pouze tak, že je konfrontu-jeme s co největším jazykovým vzorkem. Jinými slovy poznávání jazyků, zejména těch dosud jen málo známých, přispívá k lingvistickému pozná-ní jako takovému.

Hlavně ale nesmíme zapomínat, že jazyk je vždy intimně provázán s kulturou svých uživate-lů. Revitalizace jazyka je tudíž zároveň resuscita-cí historie a kultury, má holistický charakter. Dí-ky jazyku a jeho vývoji víme, odkud pocházíme, kdy, kde, jak a proč jsme žili. Jazyky nám pomá-hají rekonstruovat naše osudy.

Musíme také počítat s tím, že v zanikajících ja-zycích mohou být zašifrovány dosud neznámé in-formace a že existuje nemalá šance, že jejich roz-luštěním získáme přístup k údajům, které mohou posloužit k efektivnímu progresu celé škály vě-deckých oborů: etnologií a psychologií počínaje, biologií či lékařstvím konče. Výstupy interdiscip-


linárního výzkumu by jistě přinesly cenná zjiště-ní, s potenciálem být prospěšné všem lidem, čas ale bohužel pracuje proti nám. Osobně se zto-tožňuji s názorem lidí, kteří strávili poslední ro-ky života Mary Smith Jonesové a Boy Sr. studi-em jejich mateřštin a po odchodu stařenek smutně konstatovali, že s vymřením jazyka ejak a bo se dvě unikátní složky skládanky, kterou nazýváme člověk, staly, a to nejspíš natrvalo, minulostí. Pou-hou vzpomínkou.

S ohledem na to, co bylo prozatím řečeno, mě překvapuje a trochu i mrzí, jak málo pozornos-ti věnovali domorodým jazykům čeští cestovate-lé. Stačí letmo nahlédnout do některé z příruček a encyklopedií, které se tematicky zaměřují na dě-jiny cestovatelství, mj. do KDO BYL KDO – naši cestovatelé a geografové (Praha: Libri 1998), a brzy zjistíme, že mezi Čechy-cestovateli najdeme země-pisce, biology, horolezce, geology, etnografy, an-tropology, historiky, polárníky, astronomy, léka-ře, učitele, zahradníky a řadu dalších osobností. Naneštěstí zdaleka ne všichni dokázali překročit hranice svého profesního zaměření, a ti, kterým se to přeci jen povedlo, z nějakého důvodu nevě-novali pozornost tomu nejcharakterističtějšímu znaku obyvatel zemí, do nichž cílili své výpravy – jejich jazyku.


Samozřejmě existovaly světlé výjimky, např. Čestmír Loukotka nebo Čeněk Šercl, v obou pří-padech však šlo o jazykovědce profesí. Zmínku si jistě zaslouží také Enrique Stanko Vráz a Alber-to Vojtěch Frič, jedním dechem je ale třeba do-dat, že jejich zájem se omezoval vesměs na lexi-kální rovinu (jihoamerických jazyků) a na mýty těmito jazyky zaznamenané. Výtečnou pověst ma-jí naši egyptologové a orientalisté (Bedřich Hroz-ný, František Lexa, Jaroslav Černý, Zbyněk Žába aj.), ovšem s poznámkou, že se věnovali a věnují především mrtvým jazykům. Živé neevropské ja-zyky sice zkoumali čeští misionáři, přiznejme si však, že tak činili s jedním ne příliš chvályhod-ným cílem, a to přeložit do oněch jazyků Písmo, čímž přispěli ke zničení tradičních náboženských představ řady přírodních národů.

Současnost žádnou zvláštní změnu nepřines-la a i dnešní cestovatelé, zdá se, domorodé jazy-ky přehlížejí. Navíc mám nemilý pocit, že začínají rezignovat i na svůj mateřský jazyk, neboť jak ces-tovatelské články a knihy, tak přednášky po ná-vratu z expedic jednoznačně upřednostňují obraz před slovem. Tento nešvar odsoudil již Claude Lé-vi-Strauss v knize Smutné tropy, a to bylo v padesá-tých letech; dnes je naše posedlost vizuálnem ještě intenzivnější. A možná to není ani tak obsese ja-ko spíše lenost a nedostatek kompetence. Ono po-


psat, jak se domorodci, např. na Papui-Nové Gui-neji, oblékají, jak vypadají jejich nástroje, jak se zpracovává ságo nebo jak probíhá tradiční lov, je relativně snadné – jednoduše popíšeme, co vidí-me; k tomu není třeba žádného speciálního ško-lení. Avšak porozumět neznámému jazyku, to je mnohem náročnější a bez jazykovědných znalos-tí vlastně nemožné. Jazyk nelze „vidět“, pokud te-dy pro něj nebyl vytvořen ortografický zápis, což se pro velké procento zejména exotických jazyků nestalo. Nelze jej vyfotit jako krajinku nebo akt.

Poznávání jazyků je navíc časově náročné, tak-že mu nepřeje prchavost turistických zájezdů, a dokonce ani cestovatel, který by strávil u určité komunity lidí delší čas, nemá jistotu, že by se mu podařilo do systému jejich jazyka a jeho použí-vání dostatečně proniknout. Naštěstí dnes žijeme v době rozvoje techniky a můžeme na expedici vyrazit vybavení diktafony, kamerami a laptopy, které nám pomůžou jazyk zaznamenat a analyzo-vat přímo v terénu. Čas a energie, kterou do cest za jazyky vložíme, se nám stonásobně vrátí. Od-měnou vyvoleným budiž šance na objev jazyka dosud neznámého. Ano, milí cestovatelé, i to je stále ještě možné. Doba, která přála geografickým objevům, je sice nenávratně pryč, ale pořád je co objevovat. Tak jako se dosud v hlubinách prale-sů ukrývají neznámé živočišné a rostlinné dru-


hy, skrývají se tam lidé, jejichž jazyky buď nezná-me, nebo nebyly dostatečně popsány v kontextu své vlastní kultury. Kdo z vás tuto naléhavou vý-zvu vyslyší?

Hlavní motivací, proč se vydat na dobrodruž-nou lingvistickou výpravu, by rozhodně neměla být pochybná světská sláva, ale upřímná touha po poznání. Jak už jsem naznačil a jistě ještě zopaku-ji, jazyk a kultura bez sebe nedokážou existovat. Třebaže se rozhodně nedá říci, že mezi nimi exis-tuje příčinný vztah, tj. že podoba jazyka determi-nuje charakter kultury a naopak, jejich vzájemná propojenost a součinnost je neoddiskutovatelná. Jednoduše, bez dobrých vědomostí jazykových není úplné znalosti kulturní. Nebo si skutečně myslíte, že při zhlédnutí, řekněme, ozdravného rituálu sibiřského šamana všechno pochopíme, aniž bychom porozuměli slovům, která obřadník pronáší?

Kniha Slovem svět se na toto vše snaží upozorňo-vat a jít příkladem. Je výsledkem jednak pěti vy-braných jazykovědně a antropologicky orientova-ných cest, které jsem průběžně realizoval od 90. let minulého století do současnosti, jednak pro-duktem řady dalších měsíců odborného studia; o rozličných útrapách, jež mě provázely během přípravy rukopisu ani nemluvě. Hlavní cíl expe-


dic je jasně vyjádřen v podtitulu knížky: šlo mi o to nashromáždit co nejvíce terénních informací o zvolených jazykových komunitách a následně za pomoci dalších relevantních zdrojů případnému čtenáři vyprávět jejich fascinující příběh. Ačkoli půjde o příběhy neúplné, a též nutně subjektivně podbarvené, věřím, že právě pohled zvenčí, který se nadto může opřít o srovnání událostí v různo-rodých částech planety, nabídne novou, svěží per-spektivu.

Ty z vás, kteří narazili na moji předchozí kníž-ku s podobným zaměřením, Pátou rovnoběžku: Pří-rodní národy Asie, Afriky a Ameriky, bude možná za-jímat, v čem se tyto dvě publikace liší. Rozdílů je skutečně více než podobností. S Pátou rovnoběž-kou se čtenáři vydají pouze do tří koutů planety za třemi etniky, konkrétně za indiány kmene Yek-wana, žijícími v povodí řeky Caura ve venezuel-ské části Amazonie, za kmenem Hamarů z údolí řeky Omo v jihozápadní Etiopii a za negritským kmenem Semangů, přesněji za skupinou Bateků kočující v nejstarším malajském národním parku – Taman Negara. Slovem svět je zavede hned do pěti částí Země, a to za Veddy, nejstaršími oby-vateli Srí Lanky, kteří dodnes žijí zejména v od-lehlých džunglích národního parku Maduru Oya, na severozápad USA za indiány sídlícími u pobře-ží Pacifiku, dále za tuniskými Berbery, norskými


Laponci a nakonec za domorodými obyvateli Aus-trálie z ostrovů Tiwi a z Arnhemské země.

Jak z geografického rozložení jednotlivých et-nik vyplývá, text Páté rovnoběžky se odehrává vý-hradně v tropickém pásmu: v pralesích a polo-pouštích několik stupňů na sever od rovníku, kde dodnes žijí zajímavé přírodní národy. Vždycky mě zajímalo, jakými způsoby se člověk dokáže s ná-ročnými podmínkami nehostinných končin vy-rovnat, nakolik jsou zdejší lidé vystaveni asimi-lačním tlakům západní civilizace, zda a jak jim dokážou vzdorovat. Právě proto jsem uskuteč-nil ony výpravy, cíleně jsem si zvolil etnika ze tří kulturních areálů (Yekwané jsou pralesní země-dělci, Hamarové pastevci a Batekové kočovní lov-ci a sběrači) a pokusil se jejich životaběh zachytit v čase a porovnat. To, že jsem si zároveň plnil dět-ský sen, je nejspíš každému jasné.

V textu přítomné knížky je můj záběr širší. Na-ši společnou cestu sice začneme v tropech, ale z horkých džunglí Srí Lanky se pak přesuneme do mírného pásu amerického Severozápadu, za-míříme i do písečných pouští severní Afriky, za severní polární kruh do evropské Arktidy a do subtropických oblastí nejmenšího světadílu. Na-ším cílem nebudou pouze přírodní národy, me-zi něž by se dali zařadit Veddové a Aboridžinci, ale rovněž civilizačně vyspělá berberská společ-


nost a také národy Sámů a domorodých Ameri-čanů, zajímavé podivuhodnou kombinací tradic a modernity. Tentokrát mě už nebudou tolik zají-mat změny v materiální kultuře, ale mnohem více posuny související s kulturou duchovní, zejména v jazykovém užívání. Pokusím se zjistit, jestli je ja-zyk Berberů a ostatních v ohrožení, co to zname-ná mít „smrt na jazyku“ a jak to ovlivňuje domo-rodou identitu.

Další podstatný rozdíl mezi srovnávanými kni-hami spočívá v tom, že oproti Páté rovnoběžce, jejíž součástí jsou rozsáhlé kapitoly věnované českým cestovatelům, kteří zkoumané destinace navštívili přede mnou, a ukázkám z jejich cestopisného dí-la (Pavel Šebesta: Mezi nejmenšími lidmi světa; En-rique Stanko Vráz: Napříč rovníkovou Amerikou; Bedřich Machulka: V Africe na stezkách zvěře), v pu-blikaci Slovem svět nic takového nenajdete. Vysvět-lení je jednoduché a má svou logiku. Jednak chci, aby nová knížka byla již od pohledu jiná, jednak to souvisí s mou výše představenou kritikou čes-kých cestovatelů, pro které je jazyk, nejlépe někte-rý z první desítky světových jazyků, obvykle pou-hým způsobem, jak se na cestách domluvit, nikoli již vlastním cílem cesty, čímž se okrádají o skuteč-ně hluboký vhled do života lidí, o nichž následně píší reportáže a přednášejí o nich veřejnosti. Ne-znamená to, že se kromě mě další Češi ke slovu


nedostanou. Půjde ale o osobnosti, které se uplat-nily spíše na poli vědy, mj. o religionistu Otakara Pertolda, psychiatra Wolfganga Jilka, lappologa Václava Marka, předního odborníka na berber-ské jazyky Wernera Vycichla a znalce jeskynního umění George Chaloupku.

Poslední odlišností, která mě v tuto chvíli na-padá, je přítomnost fotografické dokumentace v knížce první a její nepřítomnost v knize druhé. Jde vlastně o určitý typ zkoušky. Pokud text neu-mí fungovat sám o sobě a nedokáže zaujmout čte-náře, aniž by byl doprovozen fotografií, tak selhá-vá. Rád bych, aby to nebyl tento případ.

Jedno mají ale obě knížky přeci jen společné: rozhodně nejsou odbornými publikacemi, nýbrž „lehčím čtivem“, což nemyslím pejorativně. Sám si jejich žánrem nejsem jist, ale přál bych si, aby se zařadily mezi cestopisnou literaturu. Na jednu stranu sice souhlasím se slovy literárního histori-ka Jiřího Opelíka z roku 1962, že cestopis je mr-tev, že se vyžil a dohrál svoji roli, alespoň tedy ve své klasické podobě. Na druhou stranu dle mé-ho názoru existuje v případě cestopisné produkce šance na obrodu, pokud se ovšem vzdá povšech-ných popisů, sdílení obecně známých informací a vykreslování nezáživných scén, které jsou cenné pouze pro autory. Namísto toho by se měly cesto-pisy a jejich tvůrci vydat cestou, která jim umožní


nahlížet svět svébytně, invenčně a v určitém pře-dem daném rámci. Volám po cestovatelích-specia-listech.

Je jasné, že můj úhel pohledu zformovaly obory dlouhodobě blízké mému srdci: antropologie, et-nologie, etnografie a jazykověda. Zatímco na vy-znění Páté rovnoběžky se primárně podílely prv-ní tři, Slovem svět posiluje složku čtvrtou. Osobně jsem si knížku označil souslovím „antropolingvi-stický cestopis“. Snad se s tím ztotožní i čtenáři.

30 S l o v e m s v ě t

31

KDYŽ UMLKNE PRALES

K tomu, jakými cestami se bude ubírat naše do-spělost, máme často našlápnuto už v dětství. Dnešní přednosta stanice kdysi vášnivě sbíral vlakové jízdenky, mnozí z onkologů znají pocit bezmocnosti z dob, kdy jim na rakovinu umíral blízký příbuzný, tesař si zvolil řemeslo po vzoru dědečka, s nímž trávil čas v dílně, kde ve vytrže-ní pozoroval, jak zpod zvrásněných dlaní odska-kují hobliny a dřevo dostává nový tvar a ožívá. S cestováním je to velmi podobné. Za cíle výprav si volíme destinace, v nichž se odehrávaly příběhy našich oblíbených knížek a filmů nebo o kterých nám zaujatě vyprávěl zcestovalý strýček. Naopak místa, jakkoli exotická a atraktivní, s nimiž si ov-šem nedokážeme spojit žádný formující okamžik nebo prožitek, nás nechávají chladnými.

Cejlon či správněji Srí Lanka tvoří v mém pří-padě výjimku potvrzující pravidlo. Neodehrávají se tu Dva divoši ani Pět neděl v balónu. A. V. Frič, Alois Musil a Ernest Shackleton rovněž putovali jinými oblastmi. Na Srí Lanku z mé rodiny nikdy nikdo nezavítal, a že se tam natáčel Indiana Jones a chrám zkázy, jsem se dozvěděl mnohem pozdě-ji. Dokonce i cestopis Cejlon: Ráj bez andělů z pera Zikmunda a Hanzelky, který mohl po roce 1989

32 K d y ž u m l k n e p r a l e sS l o v e m s v ě t

konečně vyjít oficiálně, mě navzdory kultovnímu statusu autorů i díla samotného nezasáhl. Teprve když jsem v knize Josefa Wolfa Poslední svědkové pravěku narazil na nedlouhou pasáž o Veddech, něco uvnitř mi pošeptalo, abych to s „perlovým ostrovem“ ještě nevzdával, že jeho nejstarší oby-vatelé se možná jednou stanou důvodem, proč na Srí Lanku zavítat a chvíli tam pobýt. Trvalo to si-ce ještě dvě desetiletí, ale stalo se.

Za těch dvacet let mi Veddové vstoupili do ces-ty pouze několikrát, ale vždy s jistou rozporupl-ností. Informace, které jsem o nich nárazově sbí-ral, se značně rozcházely a spektrum názorů na jejich život bylo překvapivě široké. Někdo věřil romantické představě, že Veddové dosud setrvá-vají na úrovni doby kamenné a kočují džunglí bez kontaktu se světem za jejími hranicemi. Jiný na ně pohlížel jako na nepovedenou turistickou atrak-ci nebo – ještě hůř – jako na cíl povinných škol-ních výletů sinhálských a tamilských dětí, kterým jsou Veddové předváděni jako zvířata v zoologic-ké zahradě. Narazil jsem i na názory, že Veddo-vé jako samostatná etnická skupina již neexistu-jí. Dokonce i vědecké publikace se v hodnocení veddské kultury zásadně liší a od roku 1911, kdy v cambridžském nakladatelství vyšla objevná mo-nografie manželů Charlese a Brendy Seligmanno-vých The Veddas, se neobjevila žádná srovnatelná

33K d y ž u m l k n e p r a l e s

studie, jež by více než sto let stará data hodnověr-ně aktualizovala.

Osobně nemám s názorovou pestrostí problém. Naopak – přitahuje mě. Je magická a svůdná. Tím, že nás nechává v nejistotě, podněcuje fan-tazii a žhaví naše vnitřní motory. Motivuje a in-spiruje. Vlastně není divu, že je ženského rodu. Je proměnlivá, obvykle se nedává snadno, a když už si myslíš, že ti své tajemství odhalila, buď br-zy pochopíš, že nejsi jediný, nebo že si nějaké dal-ší ponechává na příště. Ať tak či onak, jakmile jsem zjistil, že je řada nejasností také kolem jazy-ka Veddů, bylo rozhodnuto: první kapitola knihy, jejíž námět jsem už delší dobu nosil v hlavě a kte-rou máte nyní možnost číst, musí být právě o pů-vodních obyvatelích Srí Lanky: o kultuře a zejmé-na jazyce Veddů (tj. „lovců“), známých též pod příznačným názvem Wanniyala-aeto („lidé lesa“).

Dostat se na Cejlon a pak dále do oblasti, kterou dodnes Veddové obývají, je a zároveň není snad-né. Téměř třicet let trvající krvavá lázeň mezi srí-lanskou armádou a Tamilskými tygry není sice ještě zapomenuta, ale snad je již provždy minu-lostí. Území, kudy procházela fronta, jsou již ně-kolik let přístupná, včetně těch veddských. Jistě, důsledky tsunami z roku 2004 budou ještě dlou-ho znát, ale země se opět otevírá turistům, a tím


ekonomicky posiluje. Jako Češi máme tu smůlu, že nám chybí na Srí Lance diplomatické zastou-pení a s případnými problémy se musíme obracet na ambasádu v Dillí. Na druhou stranu je pro nás Cejlon celkem levnou zemí, navíc s dobrým letec-kým spojením přes Dubaj. Ostrov není příliš roz-sáhlý a za ideálních podmínek se dá přejet ze zá-padního na východní pobřeží za méně než deset hodin, přičemž pralesy Maduro Oyo, v nichž se nacházejí veddské osady, jsou v podstatě po ces-tě. Dalo by se tedy říct, že cesta z Prahy do vesni-ce Kotabakina, kde žije náčelník Veddů, nemusí trvat ani dva celé dny.

Realita je samozřejmě značně odlišná. Infra-struktura Srí Lanky je v neutěšeném stavu, silni-ce, které zemi křižují, jsou zničené nebo v procesu oprav, s nimiž nikdo nikam nespěchá. Cejlonské železnice tvoří kapitolu samy o sobě, jsou pomalé a rozhodně ne pro slabší povahy. Zážitek z jízdy třetí třídou je sice nezapomenutelný, někomu by ovšem mohl přivodit dlouhodobé trauma, které by bylo výzvou i pro zkušeného, Harvardem pro-třelého psychoterapeuta. Navíc nesmíme zapomí-nat, že Středoevropanům nesvědčí tropické kli-ma, které s výjimkou horských oblastí vládne nad celým ostrovem. Britové o tom vědí své, stačí na-vštívit posádkový hřbitov v Kandy, kde leží hroby koloniálních důstojníků, z nichž mnozí se nedo-


žili čtvrtého křížku. Horečka dengue a další tro-pické nemoci si dodnes vybírají svou daň. Těžké úžehy už léčit umíme, úrazy po napadení divoký-mi slony méně. Ke všem rizikům komplikujícím cestu po Cejlonu obecně, a za Veddy obzvláště, si dále připočtěte sesuvy půdy v centrální vyso-čině, riskantní jízdy cejlonských řidičů autobusů a náklaďáků, které nezřídka končí na dně strmých svahů, nebo třeba na první pohled banální, ale v případě plánů na dlouhodobější pobyt celkem důležité rozdíly týkající se místní stravy.

Hlavním důvodem, proč se ovšem zejména za-hraniční cestovatelé oblastem obývaným Veddy spíše vyhýbají, je dle mého názoru skutečnost, že jsou relativně daleko od hlavních lákadel uvádě-ných v turistických průvodcích. Starobylá měs-ta tzv. kulturního trojúhelníku, jako např. Polon-naruwa, Dambulla či Anuradhapura, překypující starobylými archeologickými nalezišti a posvát-nými hinduistickými a buddhistickými památ-kami, jsou vzdálená sedmdesát a více kilometrů směrem na sever a severozápad, což po neutěše-ných cestách znamená minimálně půlden jízdy – mluvím z vlastní zkušenosti. Krásná přímořská letoviska na východě a jihu země jsou ještě dál; to nejbližší v městě Batticaloa má přitom pověst ne-bezpečného místa. Z cejlonských národních par-ků si turisté obvykle volí NP Yala, Uda Walawe


nebo Wilpattu, všechny vzdálené den dva krko-lomných cest. Celkem dostupné jsou vesnice Ved-dů z regionu čajových plantáží, přesto se jen má-lokdo odhodlá k zajížďce, jež znamená vyměnit příjemně chladné horské klima za horkem prosá-klou zkušenost v teritoriu bez hygieny, klimatiza-ce či alespoň ventilátoru.

Veddové kdysi pochopitelně obývali prostor mnohem větší, jak o tom svědčí některé lokální názvy pocházející z jejich jazyka (např. oya „ře-ka“). Postupné kácení džungle, její nahrazení ko-kosovými palmami, odprodej půdy a výstavba no-vých vodních nádrží ovšem způsobily, že se jejich území významně smrsklo, čímž ztratilo na úživ-nosti, a Veddové tak byli donuceni se několikrát stěhovat. Postupem času většina veddských ko-munit opustila polokočovný způsob života zalo-žený na loveckých a sběračských aktivitách, jejich členové se usadili, začali se věnovat zemědělství, až nakonec splynuli s etnickými Sinhálci a Tami-ly. Poslední fungující veddská komunita o počtu několika set etnických Veddů dnes sídlí východně od města Mahiyangana v sídle nazývaném Dam-bana, což jsou v podstatě čtyři vesničky nacháze-jící se kousek za hranicemi méně známého národ-ního parku Maduru Oya.

Tito „pravěcí“ lidé jsou posledními přímými potomky prvních obyvatel ostrova Cejlon. No-


sí v sobě jejich genofond a nadále si předáva-jí a spoluutvářejí jejich jedinečnou, starodáv-nou kulturu, vybudovanou v úzké sounáležitosti se specifickým přírodním prostorem srílanské-ho pralesa. Pokud zmizí, ztratí se s nimi znalos-ti a dovednosti vyzískané za dobu trvající údajně více než dvacet tisíc let existence tohoto uhran-čivého pouta.

Veddové patří mezi tzv. negritské populace již-ní a jihovýchodní Asie. Podobně jako pro jejich blízké příbuzné, jimiž jsou malajští Semangové, filipínští Agtové či Džaravové z Andamanských ostrovů, je pro ně příznačná tmavá pleť a ma-lá výška. Vzdáleně jsou spřízněni též s Papuánci, Austrálci a původními obyvateli Tasmánie, bohu-žel už více než sto let vymřelými. Genetické vazby se předpokládají také směrem k africkým Sanům (Křovákům) a Pygmejům.

Ze všech těchto zajímavých etnických skupin existují o Veddech nejstarší písemné záznamy, ně-které až ze starověku. Podle pálijské kroniky zva-né Mahávansa (Velký rodokmen, 5. stol. př. n. l.) sto-jí na počátku geneze Veddů indický princ Vidžaja, mytický zakladatel sinhálského národa, a Kuvéní, dcera náčelníka kmene Jakkha, který obýval Cej-lon ještě před příchodem Sinhálců v šestém stole-tí před Kristem. Mahávansa je působivý literární


text, žádné důležité informace o zvycích a jazy-ku Veddů se z něj ale nedozvíme. Navíc se sna-ží prezentovat Sinhálce jako historicky právoplat-né vládce Srí Lanky a na časové ose je staví před Veddy. Archeologické doklady přitom jednoznač-ně potvrzují přítomnost Veddů na ostrově již před příchodem Sinhálců, a to o minimálně deset tisíc let. Pokud tedy lze Veddy vůbec ztotožnit s někte-rou z etnických skupin vystupujících v Mahávan-se, tak to budou Jakkhové („démoni“, v sanskrtu jakša, sinhálsky jaka).

Jelikož i další starověké a středověké texty po-jednávající o Veddech (mj. traktát De Moribus Bra-chmanorum z roku 400 n. l.) je třeba hodnotit ja-ko nedůvěryhodné, lze za první důkladný popis života Veddů považovat teprve vybrané pasáže monumentálního díla Roberta Knoxe An Histo-rical Relation of the Island Ceylon, in the East Indies (1681). V něm Knox, jinak velmi zajímavá postava nejen anglických dějin, jejíž životní osudy inspi-rovaly např. Daniela Defoa při psaní Robinsona Crusoa, věnuje detailní pozornost jak materiál-ní, tak i duchovní kultuře původních obyvatel Srí Lanky. Knox popisuje rovněž vzájemné vztahy Veddů se sinhálským obyvatelstvem, a nepřímo tak odpovídá na řadu otázek týkajících se míry tohoto kontaktu a jeho možné dopady na tradiční veddskou kulturu a jazyk.


Trvalo téměř dalších dvě stě let, než se objevilo pojednání, které by konkurovalo Knoxovu kom-plexnímu uchopení veddské kultury. Ani záznam Ryklofa van Goense (1726), ani jinak skvělá kníž-ka Johna Davyho An Account of the Interior of Cey-lon and Its Inhabitants with Travels in that Island (1821) nepřinesly stran Veddů v zásadě nic nové-ho či pozoruhodného. Naopak pouhý článek Joh-na Baileyho z roku 1863 byl v lecčems průlomový. Někdy je dokonce respektován jako první skuteč-ně vědecká studie o veddské kultuře. Bailey byl též první, kdo přinesl zápis části veddského lexi-ka a správně odvodil význam slova Vedda ze san-skrtského termínu vyādha, tj. „lovec“ (doslovně „ten, který bodá nebo zraňuje“). Na Baileyho ná-sledně navázali další etnologové a antropologové, např. Hugh Nevill nebo Paul a Fritz Sarasinové, z jejichž prací čerpali srovnávací materiál již jed-nou zmiňovaní manželé Seligmannovi, autoři do-sud nepřekonaného díla o životě a kultuře Veddů, jež je výsledkem jejich dlouhodobého terénního výzkumu z let 1907–1908.

Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že Veddo-vé přitahovali pozornost především cestovate-lů a vědců pocházejících z Evropy. Většinoví Srí-lančané na Veddy naopak dlouho pohlíželi jako na méněcenné a jen málokdy jim věnovali něco ji-ného než výsměch, což v nespočtu případů pla-


tí dodnes. Naštěstí byli mezi nimi i tací, kterým veddská kultura učarovala, a třebaže nebyli pro-fesionálními antropology, dokázali si svými (po-pulárními) pracemi získat uznání vědecké obce. Jedním z nich byl lékař a přírodovědec Richard Lionel Spittel, který byl sice britského původu, ovšem narozen, vychován a pochován na Srí Lan-ce. Autor cenných publikací Wild Ceylon (1927), Far-Off Things (1933), Savage Sanctuary (1941) Va-nished Trails (1950), v nichž na základě vlastních zkušeností líčí život Veddů první poloviny 20. sto-letí, bez despektu a fobií popisuje jejich dějiny, folklór a mýty.

Seligmannovi i Spittel měli to štěstí, že mohli žít s Veddy v době, kdy rozklad jejich tradiční kultury byl teprve v zárodku. Následující charakteristika veddské kultury je založena vesměs na výsledcích výzkumu těchto badatelů. Jde však o charakteris-tiku stručnou, nezacházející do detailů, zohledňu-jící pouze vybrané aspekty. Rád bych také dodal, že některé jejich závěry byly v poslední době zpo-chybněny a podrobeny kritice.

Sociální organizace Veddů byla založena na exi-stenci klanů či rodových skupin nazývaných wa-ruge. Obvykle se rozpoznávalo šest základních kla-nů, a to Morane, Unapane, Namadewa, Aembela, Uru a Tala. K nim se přiřazoval neurčitý počet ro-


dových skupin menšího významu, z nichž mnohé ztratily povědomí o svém původu a pro přehled-nost se označovaly místními názvy, podle toho, kde která sídlila. Každý klan měl své území, je-hož hranice byly vymezeny určitými přírodními či geografickými útvary (např. řekou, skalním úte-sem), a toto území nesmělo být narušeno cizinci ani členy jiných rodových skupin. Skupiny se sklá-daly z tlup, a ty byly tvořeny v průměru pěti mat-rilineárně svázanými rodinami.

Pro rodinnou strukturu Veddů byla charakte-ristická přísně dodržovaná exogamie, tj. kulturní pravidlo, kdy je možné uzavřít sňatek výhradně s osobou mimo vlastní klan. Manželství byla a na-dále zůstávají monogamní a uzavírala se v dost mladém věku. Podmínkou bylo, že dívka již zača-la menstruovat a mládenec ovládal vše nezbytné pro uživení své budoucí rodiny. Samotná svatba měla prostý průběh. Snoubenec přinesl rodičům své vyvolené sušenou zvěřinu, určité množství medu a kůži varana, ti pak zavolali svou dceru, která svému nastávajícímu uvázala kolem pasu vlastnoručně vyrobený provaz z lýka (dia lanuwa), čímž se oficiálně stala jeho manželkou. Tento pro-vaz muž nikdy neodkládal, dokud nebyl zcela vy-nošený. Teprve poté ho nahradil jiným provazem, jejž mu opět vyrobila jeho žena. Bylo zvykem, že po svatbě získal manželský pár od otce dívky kus


jeho území, nebo byl zeť obdarován lukem a šípy. V případě smrti mužského partnera mohla být že-na znovu provdána za jeho svobodného bratra, a stejně tak si po smrti manželky brával vdovec za ženu její mladší sestru.

Rodinný život „tradičních“ Veddů se odehrával poblíž jejich skalních a jeskynních úkrytů, odtud též označení „skalní“ Veddové (v některých zdro-jích dokonce „lesní“). Tyto příbytky byly dvojího druhu: buď byly obývány jednou rodinou, anebo více rodinami. V druhém případě měla každá ro-dina jasně vymezenou plochu, která jí přináležela. Ve skalách a jeskyních žili Veddové po převážnou část roku, pouze v nejsušších měsících se stěhova-li do nižších poloh za zvěří, která se zde shroma-žďovala u napůl vyschlých napajedel. S přícho-dem deště, kdy se lovná zvěř rozptýlila po kraji, se opět přemístili do svých výše položených skal-ních domovů, kde bylo o něco nižší riziko one-mocnění malárií a v okolí dostatek jelenů. Někdy sice rodina podnikla týdenní i delší výpravu za lo-vem či sběrem divoce rostoucího ovoce a zeleniny do odlehlejších částí svého teritoria, přičemž bě-hem cesty členové výpravy přespávali v primitiv-ních přístřešcích složených z větví a palmových listů, i tak nezbývá než hodnotit veddskou kultu-ru jako polonomádskou a Veddy řadit k polokočov-ným lovcům a sběračům.


Kromě jelenů (sambarů) patřili k nejčastěji love-ným zvířatům divoká prasata, opice, varani a žel-vy. Užitečnými pomocníky při lovu byli psi, kte-rých si Veddové nebývale cenili. Veddové lovili též ryby, avšak místo luků a praků, klasických lo-veckých zbraní, užívali stejně jako jiná společen-ství z tropických oblastí přírodního jedu. Nadby-tečné maso usušili, naložili do medu a uschovali na horší časy, nejčastěji do dutiny stromu, kterou ucpali jílem. Většina Veddů nejedla maso ptáků a opeřenci byli chytáni pouze pro obchodní účely, někdy se chovali pro vejce. Již v době, kdy realizo-vali výzkum Seligmannovi, praktikovala nemalá část Veddů také primitivní zemědělství: na vymý-ceném kusu džungle pěstovali kukuřici, ananasy, banány, melouny a papáje. Tento způsob života dnes začíná převládat a spolu s ním došlo k úpl-nému opuštění jeskynních úkrytů a k jejich nahra-zení doškovými obydlími. Lov a sběr medu včel bambara se stává doplňkovou aktivitou.

Když už je řeč o sbírání medu, je jistě vhod-né zmínit několik detailů, jež jsou s touto tradič-ní činností spojeny. Nejvhodnějším obdobím pro sběr medu jsou červen a červenec. Vedle medu včel bambara (Apis indica) sbírají Veddové taktéž med malých nebodavých včel. Obstarání medu není přitom vůbec snadné. Nejdříve je zapotřebí objevit včelí hnízdo, nacházející se obvykle v du-


tém stromu. V noci, kdy nejsou včely tolik divo-ké, se k němu přistaví žebřík vyrobený z ráko-su (yotwella). Po něm sběrač vyšplhá, na jednom místě strom rozřízne a včely omámí kouřem z pře-dem zapáleného svazku několika zelených listů (vykuřovadlo se nazývá odiya). Následně za výpo-moci až dvoumetrové hole zakončené čtyřmi hro-ty (masliya) vyjme plástve a přemístí je do sběr-né nádoby sešité z jelení kůže (maleduma). Jelikož šplhání po nestabilním žebříku vyžaduje nejen odvahu, ale také atletické schopnosti, netroufne si na tento úkol každý, a dokonce i ti nejsilněj-ší se povzbuzují písněmi, které mají ukonejšit du-chy a ochránit lezce před pádem. Med každopád-ně tvoří důležitou složku veddské stravy, pojídá se čerstvý a v obrovských dávkách, včetně vos-ku. Za zdraví prospěšné jsou považovány zejmé-na plástve s mladými včelkami.

Nejen med, ale veškerý výtěžek lovu a sběru je ve veddské komunitě rozdělen tak, aby nikdo ne-strádal. Rovnost a starost o druhé je u Veddů ně-čím naprosto samozřejmým. Ačkoli existují po-chopitelné rozdíly mezi povinnostmi mužů a žen (muži mají na starosti lov a ochranu rodiny a že-ny pečují o oheň, vaří nebo se věnují vykopává-ní jamů), nelze jejich vztah popsat jinak než ja-ko rovnocenný a založený na oboustranné důvěře a věrnosti.


Veddové na své ženy velice žárlí a v minulosti dodržovali nekompromisní pravidla míry a mož-nosti kontaktu mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželé. Tak třeba byl zakázán jakýkoli fyzic-ký kontakt muže s jeho tchyní. Pokud by napří-klad tchyně upadla, nemohl by jí pomoci vstát. Pokud by se s ní setkal na pralesní stezce, musel by ustoupit stranou a nechat ji projít. V přítom-nosti druhých sice mohl muž s tchyní promluvit, nesměl ji však oslovit jejím jménem, pouze a jen příbuzenským termínem. Pokud by byla tchy-ně sama ve skalním obydlí, musel by vyčkat pří-chodu další osoby, a teprve poté by měl povolení vstoupit. Na jednu stranu mohl sníst jídlo připra-vené svou tchyní, na stranu druhou nesměl jídlo přijmout z jejích rukou, musel mu ho podat ně-kdo jiný. Obdobně tchán musel dodržovat totož-ná pravidla při kontaktu a komunikaci se svou snachou. Mnohé další předpisy a zásady se pak týkaly dcer a sester příbuzných, které již dosáh-ly puberty.

Ke svým nedospělým dětem jsou Veddové na-opak benevolentní a jsou známi jako láskyplní rodičové. Děti v podstatě nikdy nejsou trestány, rodiče na ně neustále myslí a nedokáží jim nic od-mítnout. Zajímavé jsou zvyklosti týkající se po-jmenovávání veddských dětí; obvykle dostávají jméno po některém ze svých předků nebo příbuz-


ných. V minulosti platilo, že tímto jménem neby-ly až do svých čtyř pěti let oslovovány, neboť se věřilo, že by tak přitáhly pozornost některého ze zlých duchů, jenž by mohl způsobit nemoc či do-konce smrt dítěte. Proto místo vlastního jména se na chlapce volalo Tuta („malý“) a na dívku Tu-ti („malá“). Mezi nejčastější veddská jména pat-ří např. Badena, Dinga, Gobira, Hapuwa, Kai-ra, Mola, Naga, Poromala či Sulliya (pro chlapce) a Badani, Gobire, Hendi, Kanni, Milalani, Na-gi, Pinchi, Selli, Suwadi, Tikki či Uri (pro dív-ky). V poslední době se stává čím dál běžnějším, že se dětem dávají vedle veddských jmen i jména sinhálská.

Bývalo zvykem, že až do svých šesti sedmi let chodily děti zcela nahé. Teprve poté chlapce odě-li jako jejich otce – do malého pruhu látky, kte-rý jim zakrýval genitálie, a dívkám uvázali ko-lem boků sarong. Ještě dříve, v předkontaktových dobách, se Veddové oblékali do sukýnek z listů. Dnes je univerzálním oděvem sarong, u žen dopl-něný o pruh látky zakrývající ňadra. Hračky v na-šem slova smyslu veddské děti neznaly. Chlapci si od útlého věku hráli s malými luky a šípy, a při-pravovali se tak na budoucí kariéru lovců. Dívky se zase „opičily“ po svých maminkách a u rozbi-tých hrnců předstíraly, že vaří. S postupem času byly děti zapojovány do běžných aktivit veddské


domácnosti. Dívky pomáhaly vykopávat slad-ké hlízy a chlapci si trénovali lovecké schopnosti střelbou na ptáky či jiné menší živočichy. Domác-nost Veddů byla velmi skromná, vybavená pouze nejnutnějšími věcmi k přežití. Následující výčet shrnuje standardní majetek jednoho veddského muže: sekera, luk a šípy, tři hrnce, jelení kůže, křesadlo a zásoba troudu, vydlabaná tykev na vo-du a betelový váček.

Většinu věcí si byli Veddové schopni vyrobit, dokonce i jednoduchou keramiku si vypalovali sa-mi. Pouze kovové hroty šípů, hlavice seker a oce-lová křesadla museli získat výměnnou za med od sinhálských nebo tamilských obchodníků. Neda-leko, avšak mimo dohled jeskyně, kde Veddové žili, se nacházelo místo určené k výměnnému ob-chodu (wadia), obvykle někde pod stromem nebo skálou. Tam se musel obchodník zastavit, hlasitě zavolat a počkat, až dostane z jeskyně odpověď a dostaví se zájemci o směnu. Jindy se za obcho-dem vydávali naopak Veddové, zejména když jim došly kovové výrobky a nemohli si dovolit čekat, než se dostaví další kupci z města. V každém pří-padě je obdivuhodné, s jak omezenými prostřed-ky dokázali Veddové žít a elegantně přežít v ne-hostinném lůnu džungle.


Duchovní kultura Veddů byla a zůstává (obdob-ně jako jejich kultura materiální) velmi prostá. Monoteistická představa všemocného a vše pro-stupujícího Boha je pro ně něčím neznámým, což platilo a platí univerzálně u všech Veddů. Klíčovým elementem veddského náboženství je uctívání duchů zemřelých předků. Původní oby-vatelé Srí Lanky věří, že mrtví s nimi zůstávají i po své fyzické smrti, třebaže se zdržují v jiné sfé-ře. Jejich skutečná, duchovní smrt přichází tepr-ve poté, kdy zemřou příbuzní, kteří je znali a mi-lovali.

Lidem nejblíže jsou duchové předků zemřelých v nedávné době (Nae Yaku). Ti se neustále pohybu-jí v okolí příbytků svých živých potomků, přebý-vají ve stromech, pahorcích, potocích, jeskyních, skálách a starají se o to, aby Veddové dobře pro-spívali a měli každodenní ochranu. Povětšinou jsou laskaví a shovívaví, ale stejně jako živí lidé dokážou být malicherní a umí se snadno rozzlo-bit, obzvláště když se cítí uraženi nebo opomenu-ti. Protože však nemohou svou nespokojenost vy-jádřit verbálně, dávají o ní vědět jiným způsobem: např. vyšlou stádo slonů rozdupat skromná vedd-ská políčka, krysy zlikvidovat úrodu kukuřice ne-bo levharta napadnout lovce. Rodina musí zjistit, který z duchů je rozhněván a proč, následně jej pozve na ozdravný rituál nazývaný yakuma, jímž


se pokusí si ducha pomocí obětit usmířit. S po-stupujícím časem, jak jedna generace střídá dru-hou a ta třetí a tak pořád dál, ztrácejí tito duchové svou individualitu, až nakonec beze jména vstu-pují do sféry duchů zapomenutých a jsou nahra-zeni duchy předků „profesně mladšími“.

Veddové rovněž uctívají duchy legendárních lovců a hrdinů, kteří žili v pradávných dobách. Nejproslulejším z nich je Kande Yaka, duch, který Veddům asistuje při lovu jelenů a jemuž je v pří-padě úspěchu obětována hlava úlovku, někdy společně s rýží a kokosovým mlékem. Podle ně-kterých domorodých informátorů je Kande Yaka duchům Nae Yaku nadřazen, a tak jej běžně na-zývají Pánem všech mrtvých.

Kande Yaka je vzýván během obřadů kirikora-ha, což je výraz používaný jak pro pojmenování rituálu souvisejícího s loveckými aktivitami, tak k označení obřadu za mrtvého, který obvykle ná-sledoval krátce po pohřbení těla. Kdysi bylo tě-lo mrtvého zanecháno na místě skonu, aniž by bylo omyto či nějak ozdobeno. Příbuzní je pou-ze přikryli větvemi a listy, případně ještě položili na prsa nebožtíka velký kámen. Pak místo opusti-li a delší čas se mu vyhýbali. Aniž by bylo přesně-ji určeno, kdy se mohou vrátit, bylo běžné, že se tak stávalo. V tom případě se kosti a další ostatky vzaly a bez jakýchkoliv projevů zármutku poho-


dily někam do džungle. Po trvalém usazení Ved-dů se způsoby pohřbívání změnily a dnes se tě-la ukládají do země. Obřad kirikoraha však zůstal nezměněn.

Hlavním protagonistou obřadu bývá šaman (dugganawa), jenž do sebe nechá vstoupit ducha zemřelého, který pak promluví šamanovými ús-ty a dá na vědomí, zda přijímá obětiny a cítí se být usmířen. Během rituálu šaman kolem obětiny tančí a ducha zaříkává zpěvem. Když duch opus-tí jeho tělo, může se stát, že šaman, který se do-sud nacházel ve stavu transu, vyčerpáním zkola-buje. Zde je vhodné dodat, že u Veddů nepůsobí tzv. „šamani na plný úvazek“; veddští šamani praktikují své „řemeslo“ nárazově a výhradně na požádání, jinak se věnují obvyklým mužským ak-tivitám – lovu, sběru medu apod. Stejně tak nee-xistují žádné speciální požadavky týkající se toho, kdo se šamanem stát může a kdo ne, pouze mu-sí jít o dospělého muže. Pokud se chce veddský muž učit o světě duchů, vyhledá stávajícího šama-na, a ten ho zasvětí. Profese šamana není u Ved-dů dědičná.

Jedním z mála Čechů, kteří se mohli pochlu-bit, že slavnost kirikoraha viděli v její autentic-ké podobě, byl Otakar Pertold (1884–1965). Dr. Pertold, první profesor religionistiky na Karlo-vě univerzitě a specialista na východoasijská ná-


boženství, cestoval po Srí Lance dvakrát: poprvé v letech 1909–1910, podruhé během svého pů-sobení na konzulátním úřadě v indické Bombaji v roce 1922. Výsledkem jeho cejlonského putová-ní je vedle série odborných pojednání také ces-topisná kniha: Perla indického oceánu, poprvé vy-daná roku 1926. V ní pan profesor vzpomíná na svá nemnohá setkání s Veddy (u Pertolda s Väddy) a s jejich zvyky a tradicemi. Hodnotné jsou zejmé-na Pertoldem pořízené fotografie a nákresy, neboť přinášejí unikátní vizuální dokumentaci jednak vzhledu „divokých“ Veddů – tehdy ještě nesmí-šených se Sinhálci a Tamily –, jednak některých aspektů původní veddské kultury, třeba právě je-jí obřadní složky.

Význačnou úlohu při veddských obřadech hra-jí šípy. Veddové rozlišují dva typy. Zaprvé běžné šípy používané při lovu, dlouhé kolem jednoho metru, zakončené kovovým hrotem a na opačné straně opatřené třemi pírky některého z dravců pro přesnou střelbu. Za druhé obřadní šípy (au-de), které jsou mnohem kratší, ovšem s výraznou hrotovou částí (cca 15–45 cm), jež může být ně-kdy delší než vlastní tělo šípu, které má navíc spí-še podobu zdobené rukojeti. Je zajímavé, že při některých obřadech (mj. při šípovém tanci) lze použít oba druhy. Běžné šípy se navíc používaly jako symbol ochrany nemluvňat, např. když mat-


ka musela nechat spící dítě na delší čas o samotě, zarazila vedle něj šíp, přičemž nebyl nikdy zazna-menán případ, že by takto chráněné dítě napadl levhart či šakal nebo že by jiným způsobem při-šlo k újmě. Obřadní šípy jsou ve veddských ko-munitách velmi ceněným předmětem a předávají se z generace na generaci, a to příznačně po ša-manské linii.

Kromě obřadu kirikoraha a šípového tance, kdy muži tančí kolem listy ozdobeného šípu a za pří-tomnosti šamana se snaží vyvolat tzv. ducha šípu (Itale Yaka) a požádat jej, aby jim vrátil ztracené štěstí v lovu, existoval nespočet dalších veddských rituálů a obřadních tanců, z nichž mnohé byly za-pomenuty a dnes se již bohužel nepraktikují. Vět-šinu z nich spojovalo to, že se v jejich průběhu za-říkával určitý duch, související s problémem či událostí, kterou Veddové aktuálně řešili. Ať už to bylo těhotenství, narození dítěte, počínající čas sběru jamů nebo třeba lov na divoké prase, vždy byla po ruce konkrétní ceremonie pro konkrét-ního ducha. Z obřadů, jež se dochovaly, můžeme soudit, že příznačným rysem většiny byl pantomi-mický charakter. Pantomima je typická i pro ty ta-neční slavnosti, které nemají náboženský význam a pořádají se čistě za účelem pobavit se.

Dlouho přežívalo stereotypní nahlížení na Ved-dy jako na věčně zamračené osoby, se zběsilým


výrazem v tvářích. Ve skutečnosti jsou Veddové velmi veselí a bezprostřední. Je úchvatné sledo-vat, s jakým nadšením a energií se kdykoliv pustí do tance a do zpěvu, i kdyby to mělo být pouhou součástí představení pro turisty. Nejčastěji tan-čí v kruhu. Ve stále se zrychlujícím tempu trhaně pohazují hlavou, až se jejich dlouhé vlnité vlasy a řídký plnovous rozhoupou a jako koňský ocas je v nepravidelných intervalech švihají přes obličej. Doprovodná monotónní píseň a občasné výkřiky prorážejí rozpálený vzduch. Bosé nohy víří prach. Po tmavých tělech stékají krůpěje potu. Hudeb-ních nástrojů netřeba!

Jiné projevy veddské duchovní kultury, a to ať už máme co do činění s oblastí náboženskou či světskou, nejsou ve srovnání s tancem a zpě-vem zdaleka tak bohaté. Jelikož nejsou význam-né ani z interkulturní perspektivy, nemá smysl se zde o nich rozepisovat. Skalní kresby Veddů urči-tě nemohou stářím, počtem, rozmanitostí ani kva-litou konkurovat jeskynnímu umění Austrálců, o němž bude řeč v poslední kapitole této knížky. Stejně tak lze jen stěží srovnávat těch několik má-lo mýtů a legend Veddů s obsáhlými mytologický-mi texty ústní slovesnosti domorodců amerického severozápadu, o nichž si budeme povídat v kapi-tole příští. Veddské hrnčířství je jen užitkového charakteru a chybí mu umělecký rozměr, který je


rozpoznatelný u hrnčířských výrobků Berberů. A abych byl ve výčtu toho, co nás ještě čeká dů-sledný, rovněž magické praktiky Veddů jsou v po-rovnání např. s magií starých Sámů pouze chudou příbuznou; přesto se u nich na moment zastaví-me, ovšem až v pasážích týkajících se veddského jazyka a jeho užívání.

Veddové mají tu smůlu, že jim osud vybral za do-movinu ostrov, a to ještě ne příliš rozlehlý. Sídlit někde v Amazonii, nejlépe u hraničního trojmezí Brazílie, Kolumbie a Peru, či alespoň v horských džunglích dodnes jen stěží dostupné Papuy Nové Guineje, možná by patřili mezi těch několik desí-tek kmenů, které údajně ještě nepřišly do kontak-tu se západní civilizací a jejichž životy se mohou ubírat do budoucna nezměněny. Takto bylo již od samého začátku rozhodnuto, že pokud dorazí na Cejlon migrační vlna s kulturně odlišným etni-kem, nutně musí dojít k brzkému kontaktu, k vzá-jemnému ovlivňování a nevyhnutelným změnám, které tato interakce vyvolá. Stejně jako původní obyvatelé nepříliš velkého Malajského poloostro-va Semangové nebo Ainuové – domorodci z os-trova Hokkaido, ani Veddové neměli kam utéct, kde najít úkryt. Izolovanost, která je pro udržení svébytnosti menšinových skupin nezbytností, jim nebyla souzena.


První „cizinci“, s nimiž se Veddové setkali, byli příchozí z Indie. Vzhledem k poloze ostrova, kte-rý se rozkládá jen nějakých třicet kilometrů jiho-východně od indického subkontinentu, na tom není nic překvapivého. Je navíc možné, že kdysi Cejlon spojoval s Asií pevninský most, jehož zbyt-ky v podobě řetězce útesů a písečných lavic jsou dodnes patrné. V eposu Rámájana (4. stol. př. n. l.) se touto cestou pokoušel opičí král Hanumán zachránit Rámovu ženu Sítu, kterou unesl legen-dární král (Srí) Lanky Rávana. Tudy se dostala na Srí Lanku obě hlavní náboženství a jejich vyzna-vači: buddhismus (Sinhálců) a hinduismus (Tami-lů). Od 7. století našeho letopočtu se začínají na Cejlonu usazovat arabští obchodníci a s nimi dal-ší výrazný náboženský systém: islám.

Evropané začali vstupovat do hry ve stole-tí šestnáctém. Nejdříve Portugalci, poté Holan-ďané a nakonec Britové, kteří Cejlon prohlási-li roku 1802 za svou korunní kolonii a o několik let později si jako první evropská mocnost pod-maňují celý ostrov včetně posledního vzdorující-ho království sinhálského lidu s hlavním městem Kandy. Na podporu plantážního hospodářství, zaměřeného po neúspěšných pokusech s kávov-níkem na pěstování čaje, přivážejí Britové na Srí Lanku z jižní Indie tamilské dělníky, tzv. plantáž-ní Tamily, a tím opět pozměňují složení a poměr


obyvatelstva. V tu dobu jsou na Cejlonu usaze-ni několik století také evropští misionáři, z nichž nejúspěšnější byli římští katolíci, kteří si dodnes udržují významný vliv především na západním pobřeží v okolí města Negombo.

Všechny tyto historické události se na vedd-ské kultuře logicky nějakým způsobem podepsa-ly. Očima Veddů byly nepřehlédnutelné zejména ty, jež měly dopad na úbytek jejich přirozeného prostředí. Došlo k významnému navýšení husto-ty obyvatelstva, ekonomie země byla a nadále zů-stává orientována na zemědělskou produkci. To vše si vyžádalo nová území, novou půdu. Z pů-vodních cejlonských pralesů se ukrajovaly dal-ší a další díly, přičemž nikoho nenapadlo zeptat se Veddů, zda s tím souhlasí. Naopak v otázkách náboženství byla srílanská majorita více než ak-tivní. V důsledku důsledné propagace hlavního státního náboženství opustila velká většina Ved-dů tradiční animismus ve prospěch buddhismu a v komunitách postupně přestává existovat insti-tuce šamana.

Dvacáté století, zejména jeho druhá polovina, bylo na určující dějinné momenty ještě bohatší. V roce 1948 získává Cejlon nezávislost a status sa-mosprávného dominia v rámci britského Spole-čenství národů. Rok 1956 přináší schválení záko-na o sinhálštině jako jediném úředním jazyce, rok


1970 zákon o přednostním přijímání Sinhálců na univerzity a konečně rok 1972 zákon ustanovující buddhismus jako prvořadé náboženství Srí Lan-ky, jak od stejného roku zní oficiální název ze-mě. Pro-sinhálské aktivity vyvolávají vlnu nepo-kojů v tamilské komunitě, začínají se ozývat hlasy volající po samostatném státě Tamilů, které spo-lečně s hospodářským úpadkem ostrova vyvola-jí mnohaletý válečný konflikt, jehož ukončení se Srí Lanka dočkala teprve na konci první dekády nového milénia v roce 2009.

Současní představitelé Srí Lanky se zaříkávají liberálními hesly a vášnivě se nechávají slyšet, že jedinou cestou k ozdravení společnosti a ke svět-lým zítřkům je důsledné uznávání kulturní roz-manitosti země. Nějak však přitom zapomínají, že tu tvoří nejen Sinhálci a Tamilové, nebo případ-ně potomci arabských obchodníků, tzv. srílan-ští Maurové, a dále potomci holandských portu-galských a britských osadníků, tzv. Burgheři, ale rovněž Veddové, kteří byli po celou dobu znevý-hodňováni a jejich problémy neřešeny, odsouvány a marginalizovány. Výstižně to demonstruje cha-rakter srílanské vlajky, na níž není zastoupen jedi-ný veddský symbol, zatímco muslimy, jež nejsou ani původními obyvateli Srí Lanky, ani jednou ze dvou hlavních náboženských skupin země, repre-zentuje zelený svislý pruh.


Když cestujete po Srí Lance, máte dlouho pocit, jako by Veddové buď neexistovali, nebo byli od-souzeni k zapomenutí. Místní nad otázkami sou-visejícími s původními obyvateli v lepším případě nechápavě kroutí hlavu, v tom horším se vás sna-ží přesvědčit o nadřazenosti sinhálského národa. Typické to je především pro ty srílančany, kterým již od pohledu koluje v žilách příměs veddské kr-ve. Dobrodružně založení zahraniční turisté, roz-mlsaní lidskými safari u Mentawajců na Siberutu, Ibanů na Kalimantanu nebo u horských kmenů v Thajsku a Laosu, vám zase budou tvrdit, že se návštěva Veddů opravdu nevyplatí, že z ní moc dobrých fotek a videozáznamů nevytřískáte. Těch několik relevantních publikací o veddské kultuře, ať už vědeckých či populárních, v knihkupectvích nenajdete a ani srílanské univerzity, zdá se, neje-ví větší zájem posilovat povědomí o její minulos-ti a současnosti.

Navíc je vhodné připustit, že v záplavě sírlan-ských barev, zvuků, vůní, doteků a chutí, všech těch přírodních unikátů a krás, archeologických, religionistických a dalších lákadel a svodů, jež si nárokují vaši pozornost a zájem, je možné na Ved-dy velice snadno zapomenout. Počínaje Negom-bem a nedalekými mokřady Muthurádžavela s je-jich mangrovými porosty, množstvím volavek, dravců, nádherně zbarvených ledňáčků a straši-


delných varanů, přes sloní sirotčinec v Pinnawala, umístěný na břehu nádherné tropické řeky, až po fascinující Chrám Buddhova zubu v Kandy a ne-daleký horský hřeben Knuckles, obojí pod patro-nátem UNESCO, pohlcuje vaše vnímání jeden krásnější obraz za druhým. A to zmiňuji výhradně místa, na která narazíte, pokud se vydáte za Ved-dy nejkratší trasou.

Krajina Srí Lanky cestovatele neustále překva-puje. Žádná socha Buddhy není stejná, s každou zahlédnutou buddhistickou stavbou (dágobou) přichází nový zážitek. Je to krajina prostoupená životem, v níž mají své místo buddhistické me-ditace, katolické modlitby i útrpné hinduistické obřady. Část její paměti však byla vymazána ne-bo překryta jinými vrstvami. Podobně jako ba-rokní nátěr české krajiny překryl keltská oppida a předkřesťanské megality, lesklá sinhálsko-tamil-ská tapeta skryla časoprostorovou realitu Srí Lan-ky a její základní část uzamkla do říše mýtů a le-gend. Veddové se sice ještě nevzdávají, bojují o své místo na slunci, pozvedají svůj hlas, chtějí být sly-šet, chtějí dát vědět, že tu stále ještě jsou a neplá-nují odejít, ale mají to těžké. O to těžší, že ve srov-nání s jinými přírodními národy se jim doposud nedostalo adekvátní mezinárodní pozornosti.

Není toho málo, čím by se měly mezinárodní or-ganizace zabývat. Kromě obecné skutečnosti, že


v krátkodobém horizontu hrozí nebezpečí ztráty dalšího starobylého společenství, je tu řada kon-krétních problémů, které by neměly být oslyšeny. Bylo například prokázáno, že veddské ženy bý-vají pod záminkou získání práce lákány do zemí Středního východu, kde jsou nuceny pracovat ja-ko prostitutky. Existují případy Veddů násilně od-sunutých z jejich domovů či bez možnosti obhajo-by zastřelených strážci parků za pytláctví. Jen pro upřesnění připomínám, že srílanské národní par-ky vznikly na mateřském území Veddů a že oblas-ti, které byly v rámci těchto rezervací domorod-cům vyčleněny k užívání, nejsou dost rozlehlé na to, aby se zde dalo tradičním způsobem, tedy lo-vem a sběrem, uživit.

Cíl své cesty za domorodými obyvateli Srí Lanky, Národní park Maduru Oya, jsem poprvé spatřil z výšky. Některé vizuální momenty se tak hlubo-ce zaryjí do paměti, že nás provázejí po zbytek života. Nemusím se ani podívat na konkrétní fo-tografie a stále si až do nejmenších detailů pama-tuji např. chvíle, kdy jsem poprvé shlédl do údolí řeky Omo v jihozápadní Etiopii nebo kdy mi oči podemlela nepopsatelná modř Kráterového jeze-ra amerického státu Oregon. Pohled z hrany cej-lonské vysočiny dolů do nížinných východních provincií mě zasáhl stejnou silou. Světlezelenou


suchou monzunovou džungli zvanou wanni pro-stupovaly ještě o odstín světlejší úseky travnaté savany, přimykající se ke čtyřem vodním rezervo-árům, usazeným ve stínu roztroušených skalních hřebenů. Do zorného pole se dále drala nesou-stavně rozmístěná rýžová pole, která obohacovala zelenou barvu o další rozměr, Evropanovi nezná-mý, zároveň ale přinášela do obrazu zvláštní ne-pokoj. Jako by výhružně šeptala, že se tváří v tvář divočině nebojí: že by to naopak měla být džun-gle, kdo by se měl třást před všemocným zrn-kem rýže. Do všeho se vpalovala neúprosná bul-va slunce.

Kdysi patřila silnice na hlavní trase z Kandy do Mahiyangany a dále za Veddy v Maduru Oya k nejnebezpečnějším na celé Srí Lance a řidiči ra-ději volili velké objížďky, jen aby se tomuto neu-těšenému úseku mohli vyhnout. Dnes patří silni-ce A26 k jedněm z mála, které již mají dokončeny úpravy povrchu, a tak těch více než pět set met-rů výškového rozdílu lze při troše řidičského umu zvládnout relativně bez problémů. Nespočet ser-pentin, jež vás „snesou“ z hor do roviny, sice bu-dete projíždět hodně dlouho, ale zase je na co se dívat, zejména o víkendech a svátcích, kdy se ko-nají různé náboženské obřady. Pokud budete mít štěstí jako já, můžete se stát svědky dechberou-cích procesí, složených z poutníků-viselců, do-


slova prošpikovaných jehlicemi a pomocí háků za kůži zad zavěšených na pojízdných rampách, dobrovolně, i když očividně úspěšně, překonáva-jících bolest.

Výchozím bodem do veddskou populací osídle-ných východních provincií je již po mnoho stale-tí Mahiyangana, nevelké, avšak historicky důle-žité město. Podle pověstí bylo svědkem prvního Buddhova kázání na Cejlonu, což připomíná krásná místní dágoba, údajně ukrývající pramen jeho vlasů a jiné relikvie, a právě zde měl Budd-ha nadpřirozenými úkazy vyvolat v řadách do-morodých „divochů“ (tj. Veddů) hrůzu a paniku. Význam těchto událostí dokládá jejich scénic-ké ztvárnění během světově proslulé kandyjské Esala Perahery, možná nejúchvatnějšího festiva-lu v celé jižní Asii, průvodu bubeníků, taneční-ků, akrobatů, žonglérů s ohněm a nazdobených povozů a slonů, kterým se každoročně oslavuje červencový úplněk. Je přitom pozoruhodné a zá-roveň kontroverzní, že rolí domorodců se ujímají dnešní Veddové. Na jednu stranu tím totiž připo-mínají, že jsou s okolím Mahiyangany svázáni od pradávných dob, na stranu druhou tak do určité míry vyjadřují kulturní podřízenost buddhistické většině. Neopomenutelnou úlohu v tom hraje les-ní klášter Mawaragala, který se nachází pouhých pět kilometrů od veddské osady Dambana a kte-


rý, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, někte-ří Veddové aktivně navštěvují, a též před několika lety postavená škola pro veddské děti, ovšem se sinhálštinou jako vyučovacím jazykem.

Mahiyangana je rovněž místem, kde lze najmout tlumočníka, zařídit dopravu a nakoupit jamy a ko-kosové ořechy, které následně poslouží jako „vstup-ní“ dary veddským rodinám. Veddové jsou vstřícní lidé, a pokud se za nimi vydáte s pokorou, respek-tem k jejich tradicím a upřímně míněnou touhou učit se, přijmou vás ochotně mezi sebe. Začne to pozdravem „hode-mya“, potřesením oběma ruka-ma a nabídnutím stočeného betelového listu s are-kovým ořechem a trochou vápna „na takové to do-mácí žvýkání“. V jednu chvíli společně sedíte na verandě jejich jednoduchých chatrčí vymazaných blátem a pokrytých palmovými listy. Chvilku po-té jste již členem lovecké kumpanie a prochází-te džunglí s cílem ulovit divoké prase nebo vybrat hnízdo divokých včel. Jenom ženy budou před vá-mi držet stranou, a to přesto, že ty už dávno necho-dí s odhalenými ňadry.

Nemusíte ani s Veddy strávit dlouhý čas, aby bylo jasné, že navzdory pokročilé akulturaci, tu zastírat skutečně nelze, si dosud uchovávají in-stinkty neolitických lovců a sběračů a také řadu původních zvyklostí a projevů materiální a du-chovní kultury popsaných Richardem Spittelem


a manželi Seligmannovými. Dodržuje se např. uctívání duchů předků a rituály s nimi spoje-né. Komunita získává přístup k moderním střel-ným zbraním, ale znalost střelby veddským lu-kem a prakem přetrvává a díky nehlučnosti těchto zbraní je nadále ceněna. Nezměněny zůstávají ně-které lékařské praktiky i způsob konzervace ma-sa, i když jeho přebytky Veddové častěji prodávají a již tolik neskladují. Bez sekyry ležérně posaze-né na rameni se i dnes veddští muži cítí jako nazí a nosí ji neustále u sebe.

Konečně se dostáváme k tomu z mého pohledu nejzajímavějšímu a nejtajuplnějšímu, a tím je ja-zyk Veddů čili veddština (vedda). Hned na úvod je třeba pro jistotu zdůraznit, že tento jazyk ne-lze v žádném případě ztotožňovat s védštinou – staroindickým jazykem, jímž byly napsány texty tzv. védské literatury, mj. proslulá sbírka hym-nů Rgvéd. Veddština je výhradně jazykem původ-ních obyvatel Srí Lanky a ti až do nedávné doby nebyli znalí písma. Tím samozřejmě netvrdím, že se na indickém subkontinentu nikdy nepoužíva-ly jazyky veddštině příbuzné, šlo však stejně jako na Cejlonu o jazyky předliterárních společenství původních lovců a sběračů, kteří se mimochodem Veddům podobali nejen svým způsobem života, ale rovněž vzhledem. A jelikož tito „bratranci“


Veddů již dávno opustili svou mateřskou řeč ve prospěch některého z jazyků dominantnějších ji-hoindických sousedů, moc nám při našem společ-ném odhalování tajemství veddštiny nepomohou.

V tuto chvíli můžeme pouze konstatovat, že u „staré“ veddštiny (proč používám adjektivum starý, prozradím za okamžik) nejsme schopni ur-čit žádné jednoznačné příbuzenské vazby na ja-kýkoliv jiný jazyk. Jinými slovy „starý“ jazyk Ved-dů je neznámého genetického původu, a navíc jde o jazyk již mnoho století vymřelý. Ano, součas-ní Veddové sice hovoří veddštinou, tedy alespoň někteří z nich, jde však o veddštinu „novou“ či „moderní“, a ta, jak si ukážeme, má se svou před-chůdkyní společného mnohem méně než např. čeština 21. století s češtinou doby, do které se vy-pravil Matěj Brouček na svém epochálním vý-letu. Zatímco pan Brouček mohl se svými před-ky z 15. století relativně bez potíží komunikovat, dnešní Veddové by si se svými předchůdci s nej-větší pravděpodobností nerozuměli.

K této obrovské jazykové změně došlo velmi dávno, rozhodně ještě před příchodem prvních evropských kolonizátorů. Jak dokládají cenné zprávy Holanďanů (např. Ryklofa van Goense) a Britů (Roberta Knoxe, Roberta Percivala ne-bo Johna Davyho) ze 17.–19. století, Veddové v té době již hovořili jazykem sice ne zcela totožným


se sinhálštinou, ovšem jazyku Sinhálců velmi po-dobným. Tuto zajímavou skutečnost, kterou se ně-kteří jiní se zkušenostmi z Cejlonu (např. Fernaõ de Queyroz či G. R. Mercer) snažili zase vyvrá-tit, potvrdily a upřesnily zprávy dalších Evropanů (Johna Baileyho, Roberta Custa, Hugha Nevilla a Henryho Parkera) na rozdíl od výše jmenova-ných s dokonalejší antropologickou a jazykověd-nou průpravou. Výsledkem byla odborná disku-se, trvající až do druhé poloviny dvacátého století, jež se snažila odpovědět na otázku, jestli tedy je „moderní“ veddština pouhým dialektem sinhál-štiny (tento názor mj. zastával profesor Otakar Pertold, o jehož cestopisu již byla řeč výše), ane-bo zda je jazykem samostatným. A pokud platí to druhé, jak si potom vysvětlit natolik výrazné za-stoupení prvků jazyka Sinhálců v jazyce Veddů.

Když jsem se na názor zeptal nikoli badate-lů, ale samotných etnických Sinhálců a etnických Veddů, dostalo se mi jednoznačné odpovědi – sin-hálština a veddština jsou a vždycky byly dva od-lišné jazyky. Nedalo se přehlédnout, jak moc se jich toto téma dotýká. Obě strany vášnivě zdů-razňovaly rozdíly, dokázaly vyjmenovat nespo-čet slov, jimiž se jazyky od sebe odlišují, a ačko-li si museli být jak Sinhálci, tak Veddové vědomi shod, jež jsou na první poslech patrné, maskovali je a žádný příklad neuvedli.


Když se nad tím zamyslíte, vlastně na jejich re-akcích nebylo nic až tak nezvyklého. Jazyk je na-tolik svázán s naší osobnostní i kolektivní iden-titou, že ho užíváme jako účinný vymezovací prostředek vůči ostatním lidem a lidským skupi-nám. Dokáže velmi spolehlivě ukázat, kým se cí-tíme být. Po celém světě najdeme řadu případů, kdy mluvčí určitého jazyka zarytě odmítají ne-bo odmítali připustit, že jejich jazyk se od jazy-ka sousedů až zas tolik neliší. A nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout po Evropě. Něm-ce tímto slovem označujeme, protože pro nás by-li „němí“, nerozuměli jsme jim. Nebo si vezměte třeba bývalou Jugoslávii. Dokud existovala ja-ko jeden samostatný státní celek, existovala i sr-bochorvatština jako jeden svébytný jazyk. Jakmi-le došlo k rozpadu Jugoslávie a jejímu rozdělení na různé státní útvary, najednou tu máme také samostatnou srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu, ačkoli jde o jazyky až na drobné rozdíly ve slovní zásobě v podstatě totožné. Na-jednou vidíme, že o tom, zda se jazyk považuje za na jiném jazyce nezávislý, či za jeho nářečí, neroz-hodují ani tak faktory lingvistické jako spíše ná-rodnostní a politické.

V případě veddštiny se lingvisté přiklánějí spíše k tomu hodnotit ji jako jazyk svébytný. To, že ob-sahuje silné nánosy sinhálštiny, je dáno dlouhodo-


bým kontaktem Veddů a Sinhálců, po staletí sdíle-jících uzavřený prostor „Ostrova drahokamů“, jak zní překlad slova Sarandīb, jímž Arabové označo-vali Srí Lanku. Je více než pravděpodobné, že k in-terakci mezi sinhálsky a veddsky hovořícími skupi-nami docházelo od okamžiku příchodu Sinhálců na ostrov v 6. stol. př. n. l. Tyto skupiny se nejdří-ve střetávaly za účelem obchodu, posléze se však vzájemné kontakty staly intenzivnějšími. Existují dokonce zprávy o tom, že někteří Veddové působi-li jako lučištníci v ozbrojených silách sinhálských králů. Postupem času zcela jistě docházelo k uza-vírání smíšených manželství. Rané styky Veddů a Sinhálců dokládá lexikum veddštiny, které ob-sahuje řadu archaických sinhálských výrazů, jež se v současné sinhálštině nevyskytují a z užívání vy-šly již před mnoha staletími.

Sinhálština ovšem ovlivňovala „starou“ veddšti-nu nejen po stránce lexikální, ale taktéž – a to je lingvisticky podstatnější – po stránce gramatic-ké. Nesmíme zapomínat, že nikoliv slovní zásoba, která je vždy tak trochu „promiskuitní“, ale mor-fologická a syntaktická rovina jazyka rozhoduje o jeho rodokmenu. Vlivy gramatického systému sinhálštiny na jazyk starých Veddů byly natolik výrazné, že dochází k zániku „staré“ formy vedd-ského jazyka, geneticky nezařaditelné, a místo ní se objevuje nový amalgám, tzv. veddština „mo-


derní“, kterou stejně jako sinhálštinu řadíme mezi indoevropské jazyky. A protože mezi indoevrop-ské jazyky patří mj. také čeština, můžeme konsta-tovat zajímavou věc: naše mateřština je příbuzná s jazykem, jímž hovoří přírodní národ z Cejlonu.

Proces, kterým došlo k fúzi „staré“ veddšti-ny a sinhálštiny a ke vzniku „nového“ veddské-ho jazyka, nazýváme v sociolingvistice kreoliza-cí. Běžně se odehrává v jazykových komunitách vystavených kontaktu s jazykově odlišným spole-čenstvím, s nímž jsou nuceny komunikovat. Kre-olizované jazyky (kreolštiny) vznikaly často mimo Evropu, na kolonizovaných územích, kde se mu-seli noví osadníci, v našem případě Sinhálci, ně-jak domluvit s původními obyvateli. Vlastní kre-olizaci předcházela fáze pidžinizace, kdy smíšením dvou (někdy i vícera) jazyků vznikl zjednoduše-ný jazykový kód (tzv. pidžin) umožňující alespoň základní rozpravu. Pidžin ještě není rodným ja-zykem žádné skupiny, ovšem smíšená manžel-ství si jej často vybírají za prostředek komunika-ce, čímž se tento jazykový kód začne uplatňovat ve větším počtu situací a chovat se jako přirozený jazyk. Postupně nabírá na rozmanitosti, a pokud je manželství obdarováno potomky, může se stát jejich plnohodnotným mateřským jazykem – kre-olštinou. Tuto kreolštinu pak mohou vzít za svou rovněž další členové obvykle té méně prosperují-


cí z daných jazykových komunit, protože je pro ně nositelkou určité prestiže, ať už kulturní, poli-tické či ekonomické, dané mj. přítomností prvků dominantnějšího jazyka. Zdá se, i když věc neby-la doposud jednoznačně stvrzena, že právě takto se uzavřel osud „staré“ veddštiny a otevřela cesta k jazyku současných Veddů.

Zde je vhodné doplnit, že ne vždy musí při kon-taktu s cizím jazykovým společenstvím dojít ke smíšení jazykových kódů. Zejména v domorodých oblastech, kde byla běžná vícejazyčnost a každý člověk hovořil hned několika jazyky, se po krát-kém období existence pomocného jazyka, jak bý-vá pidžin též někdy nazýván, tento komunikační prostředek vytratil a jazyk nově příchozích se jed-noduše připojil ke spektru jazyků již užívaných. To ovšem nebyl případ Srí Lanky, která byla nej-spíš až do příchodu Sinhálců monolingvním teri-toriem – s veddštinou jako jediným lidským hla-sem zaznívajícím džunglí.

Přejděme nyní k charakteristickým prvkům, jež navzdory silné kontaminaci sinhálskou slovní zá-sobou a gramatickou strukturou činí z moderní veddštiny svébytný jazyk. Pokud pomineme již jednou zmiňované archaické výrazivo čerpající ze staré sinhálštiny, jsou to samozřejmě ty rysy vedd-ského jazyka a způsobů jeho užívání, které se buď


uchovaly ze „staré“ veddštiny, nebo vznikly při procesu kreolizace nastíněném výše. Všímat si bu-deme taktéž vztahů jazyka k různorodým aspek-tům kultury Veddů.

Mezi slova, která se považují za přeživší z mi-nulých dob, patří podle soudu odborníků tyto: bokki („jam“), moru („houba“), kukka („pes“), mo-la („slon“), donda („opice“), lendi („zajíc“), okma („buvol“), hulicha („sambar“), munda („varan“), bagusa („luskoun“), chappi („pták“), tomba („plž“), dola („prase“) nebo limba („kančil“). Jelikož ovliv-ňování jazyků Sinhálců a Veddů bylo oboustran-né, je pravděpodobné, že také některé součas-né sinhálské výrazy jsou ve skutečnosti původu veddského, např. kola („list“), bella („krk“), vilum-ba („pata“), gollo („lidé“), kolla („chlapec“) či kella („dívka“). Ze seznamu je zřejmé, že ve většině pří-padů jde o slova, která jsou v úzké vazbě na tra-diční veddský způsob života lovců a sběračů. Označují ty elementy flóry a fauny, s nimiž jsou Veddové v každodenním kontaktu, jež tvoří zá-kladní složky jejich potravy nebo jsou využívány k směně či obchodu.

Dalším zajímavým rysem veddské slovní zásoby, který je ovšem příznačný i pro řadu dalších jazy-ků, je její záliba v opisech. Důvodů, proč Veddové nepoužívají v některých případech pro označení osob, zvířat, věcí, dějů a jevů přímé pojmenování,


nýbrž nepřímé, často víceslovné perifráze, je hned několik. Může jít o případy tzv. lovecké hantýrky, kdy se např. pro označení „medvěda“ nepoužívá běžného slova walaha, ale místo něj výrazů hatera (doslova „nepřítel“) či keri-kanda (dosl. „ten s čer-ným tělem“). Týká se to jazyka náboženských ob-řadů, pro který je typické, že primární názvy jsou nahrazeny výrazy určenými ke komunikaci s du-chy, takže „varan“ (munda) je v ceremoniálním ja-zyce bimbada-ganeka (tj. „ten, jehož břicho se do-týká země“), z „prasete“ (dola) se stává hos-dika („ten s dlouhým rypákem“), z „betelových listů“ (paengeri kola) máme nili-kola (dosl. „tmavé listy“), výraz pro „kokosové mléko“ (poli-kiri) je nahra-zen slovním spojením ran kiri daluo („zlaté mlé-ko“). Existuje oprávněné přesvědčení, že někte-ré opisy vznikly s cílem vytvořit tajný jazyk, který by byl nesrozumitelný sinhálským obchodníkům a umožnil Veddům komunikovat v jejich přítom-nosti, aniž by byl prozrazen obsah jejich hovoru.

Rozdíly mezi sinhálským a veddským jazy-kem jsou rozpoznatelné také na rovině zvukové-ho a gramatického plánu. Ve veddštině, podob-ně jako v některých dalších jazycích negritských skupin, chybí v repertoáru hlásek sykavky a mís-to nich se na patřičných místech nacházejí pala-tály (tj. hlásky vznikající na tvrdém patře); proto např. podstatné jméno „hlava“ vyslovujeme v sin-


hálštině /isa/, ale ve veddštině /iča/. Co se týká gramatiky, sinhálština např. rozlišuje v oznamo-vacích větách, ať už kladných nebo záporných, dva slovesné časy (minulý a neminulý), veddšti-na rozlišuje časy tři, ovšem pouze ve větách klad-ných. Oproti sinhálštině nemá veddština samo-statné tvary pro jednotné a množné číslo zájmen, jazyky se liší také co do tvarů pro životná a neži-votná podstatná jména. Další rozdíly bychom na-šli např. v systému negace či ve způsobu, jakým Sinhálci a Veddové rozlišují číslovky a počítají.

O pravidlech užívání veddštiny mezi muži a že-nami jsme již hovořili, existují ale samozřejmě ta-ké další komunikační normy, které je dobré do-držovat a které nám mohou prozradit nemálo o specifických aspektech veddské kultury. Sice ne-početná, přesto velice zajímavá je skupina vedd-ských zaklínadel. S jejich pomocí Veddové zaklí-nají slony, aby nenapadli úrodu, buvoly, levharty a hady, aby ušetřili lovce a jejich psy. Zaklínadla obsahují nespočet honorifik, jinými slovy zdvoři-lostních výrazů vyjadřujících respekt a úctu, kte-rými se snaží zaklínané zvíře získat na svou stra-nu. Dále existují slovní formule, jimiž Veddové zaklínají pronásledovanou kořist, např. opice, a údajně se někdy stává, že žena začaruje svému manželovi bederní pás, aby si pojistila jeho celo-životní věrnost.


Naopak skupina zaříkadel, kterými se přivolá-vají veddští duchové, je početná. Dělí se na dvě podskupiny: první obsahuje stručná zaříkadla jednoduché formy, jimiž se žádost o pomoc du-cha zemřelého vyslovuje přímočaře; druhá zahr-nuje obsáhlejší a komplikovanější zaříkadla nara-tivního typu, v nichž se mnohdy připomínají činy, které duch zemřelého (yaku) konal za svého fyzic-kého života. I zde se často využívá pochvalných výrazů a zdvořilých oslovení, např. „úžasný, vel-kolepý, obdivuhodný příteli“. Navíc je tu patrná snaha vyhýbat se záporným způsobům vyjadřová-ní a slovům s negativním významem, jako „nedo-statečný, neúplný ad.“, neboť pověrčiví Veddové věří, že by to pro ně mohlo mít neblahé důsledky.

Někdy se v souvislosti s řečovým chováním Ved-dů připomíná pozoruhodná skutečnost, a to, že ve veddštině neexistuje výraz pro „děkuji“. Má to co do činění s životním stylem Veddů, který je za-ložen na vzájemnosti a solidaritě. Tyto hodnoty jsou zcela jistě formovány horkým tropickým kli-matem, které neumožňuje dlouhodobě skladovat případné přebytky potravy, a proto se ve veddské komunitě rozvinul efektivní způsob recipročního obdarování jejích členů. Hromadění majetku sni-žuje prestiž člověka. Naopak neokázalé obdaro-vávání druhých vážnost jednotlivce posiluje. Ve světě Veddů není slovo „děkuji“ zapotřebí. Dárce


je šťastný, když je jeho dar přijat, nepřijetí by by-lo projevem zášti. Původní obyvatelé Srí Lanky ctí velkorysost a pohostinnost, šetrnost je v jejich očích projevem sobectví.

O veddském jazyce toho dosud víme jen velmi málo a bohužel hrozí vážné nebezpečí, že více se dozvědět nestihneme. Již ve 30. letech minulého století psal Wilhelm Geiger, autor důležité knížky The Language of the Väddās (1935), o tom, že vedd-ština je v ohrožení. Výzkum, který byl realizován o více než dvacet let později de Silvou a prezen-tován v jeho monografii Vedda Language of Ceylon (1972), Geigerova slova potvrdil a aktualizoval. V tuto chvíli se má za to, že veddsky plynně hovo-ří pouze nejstarší generace Veddů sídlící v Dam-baně a blízkém okolí. Podle autorů Atlasu ohrože-ných jazyků (2010) veddštinu dnes ovládá jen asi 300 mluvčích, což z ní činí jazyk v jednoznačném ohrožení. Autoři „konkurenčního katalogu“ Eth-nologue (2013), který pracuje s odlišnou klasifika-cí, jsou ještě skeptičtější a na základě nejčerstvěj-ších údajů hodnotí veddštinu jako jazyk blízký vyhynutí. Nemluvě o Rolandu Bretonovi, který ve svém Atlasu jazyků světa (2007) říká, že „moderní“ veddština je jazykem vymřelým. Z vlastní zkuše-nosti mohu potvrdit, že tomu tak není, ale na jak dlouho?


A přece existuje naděje. Snad si ještě pamatujete, jak jsem na začátku této kapitoly psal o tom, že o naší budoucnosti se často rozhoduje už v dět-ství. Pokud tomu tak skutečně je, nemusel by příběh Veddů vyústit katastroficky v jejich zá-nik v horizontu ne více než deseti let. Doposud jsou totiž naživu někteří stařešinové, kteří vyrůs-tali v dobách, kdy byla veddská komunita rela-tivně soběstačná a nezávislá. Pamatují si tradiční život v džungli, umí ulovit varana, najít hnízdo divokých včel, ještě nepřišli o své znalosti, které mohou předávat mladším generacím. Současný náčelník Veddů Uru Warige Wanniya je charisma-tický muž, který neváhá vystupovat na veřejnos-ti a bojovat za práva svého lidu, jichž se domáhá působením na politické představitele jak doma, tak i v zahraničí. Jeho účast na summitu OSN v Ženevě v roce 1996, kde se projednávaly otázky domorodých populací naší planety, měla úspěch a určitě nebyla poslední.

Uru Warige Wanniya má navíc inspirativní vzor ve svém otci, předchozím náčelníkovi Veddů Ti-ssahamym, který platil za příklad neoblomnosti, víry a nenásilného odporu. Asi nejznámější je pří-pad, kdy Tissahamy odmítl opustit vesnici svých předků a nakonec dosáhl toho, že on a sedm dal-ších rodin mohlo zůstat, ale pod podmínkou, že po jeho smrti všichni ostatní z osady odejdou.


Náčelník Tissahamy se k tomu postavil po svém, v podstatě odmítl zemřít a dožil se na Veddy ne-obvyklých 104 let. Do té doby se podařilo onu podmínku zrušit a vesnice je osídlena dodnes. Alespoň tedy v tomto mají Veddové štěstí – vedou je skutečné osobnosti. A poněvadž i Wanniyův nejstarší syn, a tudíž budoucí náčelník, Gunu Bandiya, působí jako muž s pevnými názory, bu-dou mít nejspíš Veddové správné vedení i nadále.

Co se týká budoucnosti veddského jazyka, tu lze předvídat o něco obtížněji. Každopádně se podle mých posledních zpráv podařilo prosa-dit projekt, jehož hlavním cílem má být sestave-ní slovníku a gramatiky „moderní“ veddštiny, a to v takové podobě, aby byla k užitku veddské komunitě. Podle slov řešitele projektu dr. Phili-pa Bakera z Westminsterské univerzity bude vý-zkumná pozornost zaměřena především na ty aspekty veddského jazyka, jež jsou v úzkém napo-jení na kulturu Veddů. Vedlejším výstupem bude analýza faktorů, které jsou zodpovědné za klesa-jící počet mluvčích veddštiny. Brzy se tedy uká-že, zda je podobnost jazyka Veddů se sinhálšti-nou výhodou nebo nevýhodou, nakolik může být školní výuka probíhající výhradně v sinhálštině hrozbou a zda lze postupné vymírání veddštiny pod tlakem majoritních Sinhálců nějakým způso-bem zvrátit.

78 S l o v e m s v ě t

Chci věřit tomu, že šance na záchranu veddšti-ny existuje. Pokud totiž Veddové o mateřský jazyk přijdou, ztratí kontakt se svými předky ve svě-tě duchů. A jakmile se tak stane, nepůjde už ero-zi klíčové složky veddské kultury žádným způso-bem zastavit. Cejlonský prales, který tak kouzelně oslavil Leonard Woolf v románu Village in the Jun-gle (1913), přijde o své lidské souputníky, jejichž nenapodobitelné hlasy umlknou navždy a s ni-mi dle mého názoru i právo „Perly Indického oce-ánu“ používat uctivý titul „Srí“ (Lanka). Země, která se vědomě a beze snahy o změnu kritické si-tuace vzdává zanikajícího kulturního bohatství, si vznešené označení „šťastná, požehnaná a vzkvé-tající“ nezaslouží.

79

TICHOMOŘSKÉ MNOHOHLASÍ

Pokud výprava za původními obyvateli Srí Lanky Veddy proběhla tak nějak mimochodem a v pod-statě jsem o ni neusiloval, setkání s indiánským světem Severní Ameriky bylo chtěným a logic-kým vyústěním mnohaletého zájmu o jeho dějiny a kulturu. To, že šlo zrovna o oblast severozápa-du USA, byla spíše souhra různých náhod a okol-ností nežli cílená volba, ovšem souhra velmi šťast-ná. Přivedla mě do jednoho z nejvíce fascinujících koutů nejen Ameriky, ale celého světa, a to hned na jeden celý rok. Bylo to paradoxně v době, kdy jsem o lingvistice a antropologii věděl jenom vel-mi málo. Teprve jsem studoval gymnázium, když se naskytla příležitost strávit poslední ročník ško-ly na Evergreen High School ve Vancouveru, ve státě Washington, kde jsem následně také matu-roval.

Můžete namítnout, že můj pobyt v USA byl ve-skrze studijní a se skutečným jazykovědným či antropologickým šetřením neměl kromě délky tr-vání nic společného, a budete mít pravdu. Na dru-hou stranu šlo o pobyt plný relevantních událos-tí a zážitků, které se hned tak někomu nepoštěstí. S indiány, z nichž většina se rekrutovala z tzv. pa-

80 T i c h o m o ř s k é m n o h o h l a s íS l o v e m s v ě t

cifických kmenů, jsem usedal do stejných škol-ních lavic, mnohokrát jsem navštívil jejich domov-ské rezervace, účastnil jsem se tanečních slavností pow wow i lovů při tahu lososů. Americký studij-ní systém mi umožnil libovolně si volit předmě-ty, jež s problematikou amerických domorodých národů úzce souvisejí. Předmět Northwest Histo-ry jsem zakončil prací o klikitatských indiánech, sídlících na středním toku řeky Kolumbie, a také hodiny sociologie měly k tématu co říct. I dnes, po více než 20 letech, se v myšlenkách a při čte-ní poznámek vracím zpátky a porovnávám data z odborné literatury s tím, co jsem zažil na vlast-ní kůži.

Pacifický severozápad, ten kanadský, údajně ještě více než sekce patřící Spojeným státům, je země zaslíbená. Netvrdím, že bych tam dokázal dlouhodobě žít, na to mám kořeny příliš hluboko usazené a s americkou povahou jsem se taky příliš nesblížil. Ale ta příroda, wow –anglické citoslovce mi přijde prostě příhodnější –, ta mi chybí!

Představte si prostor střežený z jedné strany Kaskádovým pohořím, jemuž dominují dokonalé a nádherně hrůzostrašné sopečné kužely Mount Hood, Mount Adams nebo Mount Rainier, dosud ne zraněné jako sousední vrchol hory svatá Hele-na, jež v roce 1980 zatemnila oblohu a sežehla le-sy, jen aby ukázala, nakolik obrodnou silou příro-

81T i c h o m o ř s k é m n o h o h l a s í

da disponuje, pokud se jí nikdo neplete do práce. A pak podvolte fantazii moři, širému oceánu na západě. Jeho vody jsou příliš studené na dovolen-kové koupání, ale o to dychtivěji se zakusují do pevniny, nejvíce v oblasti Puget Sound, kde jejich vlny čeří ploutve dravých kosatek. Nakonec zkus-te ve své mysli vyvolat obraz řeky tak mocné, že si jako jediná dokázala prorazit cestu neprostup-nými horami. Řeky, jejíž hluboké soutěsky a ka-ňony se lačně napájejí vodopády tak úchvatnými, že o jejich půvabech již po věky vyprávějí mýty.

Tyto tři zázraky přírody nejlépe definují území, v němž se budeme na následujících stránkách po-hybovat. Mohl bych sice ve výčtu „severozápad-ních“ superlativů dále pokračovat, zejména po-kud bychom se posouvali podél pobřeží Britské Kolumbie dále na sever až na Aljašku, ale to bych už básnil o něčem, co jsem neviděl, a to nechci. Zůstaneme tedy výhradně v prostoru amerických států Washington, Oregon a zčásti i Kalifornie, jejíž malá severozápadní část se také někdy řadí do daného geografického a kulturního okruhu, a vyprávět si budeme převážně o zdejších indiá-nech, třebaže v úzké návaznosti na kolumbijské a jihoaljašské kmeny, které s nimi sdílely podob-nou přímořskou kulturu.


Praobyvatelé amerického severozápadu dospě-li na své mateřské území někdy před devíti tisí-ci lety. Existují sice teorie o dřívějším osídlení, které spekulují s možností, že nejstarší sídliště se nedochovala, neboť byla zničena zvýšenou hla-dinou moří, více pravděpodobným se však zdá, že pravěcí lovci, kteří přicházeli ze severu přes Beringovu úžinu a krok za krokem si razili cestu na jih, neměli o tuto zprvu silně zaledněnou a jen málo úživnou oblast zájem. Teprve s oteplením planety a ústupem ledovců přichází příležitost pro lidský rod zabydlet severní část pacifického pobřeží, což se mu daří. Jak dokládají archeolo-gické nálezy, místnímu prostředí se člověk doká-zal velice rychle přizpůsobit a přibližně mezi lé-ty 3000 př. n. l. a 1800 n. l. zde soustavně rozvíjel unikátní kulturní systém.

Základním zdrojem obživy Severozápadních indiánů byl lov ryb a některých mořských savců (mj. vyder a tuleňů), doplňovaný o sběr měkkýšů, krabů, řas a lesních plodů. Mezi nejčastější úlov-ky patřil některý z pěti druhů pacifických loso-sů, kteří se v pravidelných tazích prodírají z moře proti proudu říčních toků, aby se ve sladké vodě vytřeli, zplodili tu další generaci a pak zemřeli. Indiánští rybáři lovili také tresky, halibuty, sledě nebo rybu nazývanou eulachon, známou v češti-ně jako koruška americká (Thaleichthys pacificus)


a v angličtině pod opisným názvem candlefish. Tento rybí druh byl obzvláště ceněn, jelikož obsa-hoval tak velké množství tuku, že po vysušení těla stačilo vložit do něj knot, zapálit jej a ryba hořela jako pravá svíčka. „Svíčkové (někdy též) svícno-vé ryby“ lovili indiáni z kánoí do sítí a podběrá-ků, při rybolovu v řekách užívali vrší, udic a oště-pů. Po vytažení z vody rybu usmrtili dřevěnou nebo kostěnou paličkou, nezřídka ozdobenou ry-tinami. Větší a těžší palice, vyrobené ze dřeva ti-su, sloužily k pobíjení lachtanů.

Mimořádné postavení v loveckých aktivitách in-diánů amerického severozápadu měl lov velryb. Šlo o nesmírně nebezpečnou činnost, takže není divu, že se lovu neúčastnili všichni muži, nýbrž pouze ti nejschopnější a nejsilnější. Navíc se na lov velryb specializovaly pouze některé mořepla-vecké kmeny, především Makahové, Quilejutové a Quinoltové ze západního pobřeží státu Washin-gton. Severněji žijící kmeny, s výjimkou Nutků, spoléhaly na to, že moře čas od času vyvrhne vel-rybu na pobřeží a oni se jí zmocní bez větší náma-hy. Lovilo se nejčastěji na jaře, kdy velryby šedé a vorvani migrovali Pacifikem na sever. Součás-tí přípravy velrybářů byla řada obřadů, např. ri-tuální koupele účastníků lovecké výpravy, kte-ří odcházeli v noci do lesů, a tam pomalu plavali v tůních a modlitbami přemlouvali velrybu, aby


v klidu přijala svůj osud a příliš se nebránila. Exi-stovala také rituální pravidla, jež musely dodržo-vat jejich manželky, ať už před lovem nebo v je-ho průběhu.

Na honbu za velrybou se obvykle vydávalo ně-kolik, někdy i více než deset metrů dlouhých ká-noí, vyrobených ze dřeva zeravu. Posádku každé-ho plavidla tvořilo nejčastěji šest veslařů, jeden kormidelník a harpunář – zpravidla vedoucí vý-pravy – stojící na přídi. Prvním úkolem bylo do-stat se co nejblíže ke zvířeti, nejlépe k jeho levé-mu boku. Pak harpunář pečlivě zamířil a krátce před tím, než se kytovec ponořil, mu zarazil do těla harpunu. Ta sice velrybu ještě nezabila, ale pokud šlo vše dobře, zranění a nafouknuté tulení plováky uvázané k dlouhému lanu harpuny zpo-malily její rychlost. Následovaly údery dalšími harpunami a krvavou lázeň zakončil zásah dlou-hým kopím. Kořist bylo třeba okamžitě dopra-vit ke břehu. Jeden z členů posádky skočil do vo-dy a velrybě svázal čelisti, aby tak zabránil vodě v pronikání do žaludku. K bokům velrybáři při-pevnili další plováky a kořist odtáhli do osady, kde je obřadně a za zpěvu písní uvítali jejich pří-buzní.

Rovněž bourání kytovce mělo nádech ceremo-nie. Nejlepší část masa ze hřbetu úlovku dostal harpunář, zbytek se rozdělil podle loveckých zá-


sluh a společenského postavení. Velrybí tuk, obsa-hující značné množství jedlého oleje, připadl celé-mu kmeni. Vybrané části velryby se zužitkovaly během opulentní oslavy úspěšného lovu, uspořá-dané náčelníkem osady a jeho manželkou. Pře-bytky posloužily k obchodu s kmeny sídlícími ve vnitrozemí, které výměnnou nabízely třeba vlnu nebo rohy horských koz.

Mírné a vlhké klima tichomořského pobřeží, které omývá teplý oceánský proud a v rozmezí od října do dubna smáčí silné dešťové srážky, učini-lo ze severozápadu Ameriky roh hojnosti, jehož obyvatelé – na rozdíl od jiných oblastí – netrpě-li hladem nebo chladem. Zásoba potravy získaná sušením, uzením a dalšími konzervačními tech-nikami a zpracovaná v období několika jarních a letních měsíců postačovala k pohodlnému pře-žití zimy, kdy byly možnosti rybolovu omezeny. Intenzivní mezikmenový obchod a zimní lov vy-soké zvěře zajistil rozmanitou skladbu jídla, kte-ré bylo bohaté na proteiny a vitamíny. Husté pa-cifické lesy složené z hájů jedlí, jedlovců, javorů a dalších kvalitních dřevin dodaly materiál vhod-ný ke stavbě pevných, prostorných, vodě, soli i vě-tru odolných obydlí. Dřevo, kůra a lýko poslouži-ly k výrobě člunů, nástrojů, zbraní, skladovacích truhel a jiných užitkových předmětů. Z rostlin-ných vláken se v kombinaci s kůží a kožešinami


ulovených zvířat tkaly a pletly pohodlné a vodo-těsné oděvy a pokrývky hlav. Poněvadž i v zimě teploty málokdy klesaly pod bod mrazu a zřídka-kdy sněžilo, chodili Severozápadní indiáni povět-šinou bosi, a v některých jejich jazycích dokonce chybí výraz pro obuv.

Příznivé podnebí a materiální jistoty plynoucí z nadbytku přírodního bohatství se promítly do vysoké hustoty zalidnění severozápadního regionu a dále se podílely na rozvoji společenských vzta-hů a sociální stratifikace tamějšího obyvatelstva. Jelikož se pohybujeme v teritoriu, kde žily desít-ky kmenů, je třeba pochopitelně počítat s určitými rozdíly a kmenovými specifiky. Přesto lze vypozo-rovat několik obecnějších rysů, z nichž nejvýraz-nější je charakter rodového uspořádání, hierarchic-ká struktura společnosti založená na majetku, také existence otrokářství a mezikmenové války.

Základní společenskou složku indiánů americ-kého severozápadu tvořila skupina příbuzných rodin (tzv. rod či totemický rod), které žily ve spo-lečném domě a svůj původ odvozovaly od pradáv-ného předka ve zvířecí podobě. Každý rod měl svého dědičného náčelníka a příslušnost k rodu označovalo ztvárnění na heraldickém totemovém sloupu stojícím před obydlím. (Slovo „totem“ po-chází z jazyka Odžibvejů a je odvozeno z výra-


zu ototeman – „je to můj příbuzný“.) Pokud bylo ve vesnici zastoupeno vícero rodů, byl za hlavní-ho náčelníka uznán představitel největšího nebo nejvýznamnějšího rodu. Rodové uspořádání mělo nejen sociálně-politický, ale také ekonomický roz-měr. Každý rod měl vyhrazeny vlastní lovecké re-víry, části potoků a řek určených k rybolovu, díly lesa, kde mohl sbírat dřevo a plodiny, pruhy po-břeží ke sběru škeblí, dokonce i úseky moře. Ta-to hospodářská teritoriální práva byla přísně stře-žena a jejich překročení se někdy trestalo smrtí.

Dá se předpokládat, že tento způsob fungová-ní severozápadních indiánských komunit musel nutně vyústit ke stratifikaci společnosti na zákla-dě majetkových rozdílů. K tomuto stadiu se pod-le některých zdrojů dospělo do roku 500 n. l. To, že některé rody spravovaly lepší území, výhod-nější místa k lovu, způsobilo, že docházelo k ne-rovnoměrnému hromadění bohatství a k vyděle-ní dědičných společenských tříd. Nejdále v tomto procesu došli Kwakiutlové, kmen tradičně obýva-jící severní sekce ostrova Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie, u nichž ještě v de-vatenáctém století existovala třída jakési indián-ské „šlechty“, nejmovitější a rodově nejvznešenější vrstvy kwakiutlské společnosti, která vlastnila řa-du přednostních práv a monopolů obchodní po-vahy.


Na druhém konci společenského spektra figu-rovala třída „otroků“, kteří tvořili asi tak dvacet procent obyvatelstva. Otroci se získávali zejmé-na při válečných výpravách proti nepřátelským kmenům, jimiž prosluli Kwakiutlové, Tlingitové a Haidové, z Washingtonu a Oregonu pak Maka-hové, Činukové a Klamathové. Byli však také častým předmětem obchodních transakcí, a je-likož šlo o dědičný statut, stávali se jimi rovněž děti vzešlé ze vztahu dvou otroků. Otroci nemě-li žádná práva a nic nevlastnili. Naopak vlastnit, kupovat a prodávat otroky mohl každý svobod-ný člen společenství bez omezení. Otroci vykoná-vali fyzicky náročnější práce, sbírali dřevo, káce-li stromy, ženy vyvrhovaly a čistily ryby. (V jazyce Klamathů – jižní Oregon – se otrok označuje vý-razem lugsh čili „ten, který nosí náklad“.) Otroci hráli nezanedbatelnou úlohu také při různých ce-remoniích a náboženských úkonech, sloužili jako rituální oběti, které jejich majitelé házeli do moří, zabíjeli palicemi, častěji je ale dávali darem. Jed-ním z dochovaných projevů umělecké produkce kmenů severozápadního pobřeží je zdobený vá-lečný kyj známý jako „zabíječ otroků“.

Dodnes můžeme pozorovat jisté napětí mezi potomky nájezdnických kmenů a potomky mé-ně vojensky zdatných kmenů, které sloužily ja-ko „zásobárny“ otroků. Vzpomínám si, jak jsem


v společnosti starší kamarádky a jejího indián-ského přítele, konkrétně z kmene Činuků, zažil v Portlandu v autobuse příhodu, kdy na jedné za-stávce nastoupil do vozu muž středního věku, od pohledu domorodý Američan, a při pohledu na mé společníky očividně znervózněl, začal se po-tit, lehce třást, a i když to nejspíš neměl v plánu, hned na další zastávce urychleně vystoupil. Moji známí mi následně vysvětlili, že šlo o příslušníka kmene, jehož předkové byli častými oběťmi úto-ku Činuků, v jejichž přítomnosti se ani dnes necí-tí nejlépe, a pokud je to jen trochu možné, vyhý-bají se jim.

Válečné výpravy Severozápadních indiánů, ať už se týkaly jednorázových nájezdů či delších vá-lečných tažení, se pořádaly nejen s cílem získat otroky, ale také hmotnou kořist v podobě přikrý-vek, kožešin nebo desek z mědi. Postrachem byly zejména příslušníci kmenů sídlících na tichomoř-ských ostrovech (např. královny Charlotty), od-kud pořádali zdrcující výpady na pevninu. Hai-dové byli nadto natolik zdatnými mořeplavci, že se snažili přimět protivníky k boji na moři. Na svých mocných válečných kánoích, které unesly i padesát válečníků, vozili v koších těžké kameny, jež metali na nepřátelské lodě a jejich posádky. Tradiční válečná výzbroj se skládala z luku a sa-dy šípů, válečného kyje, krátkého oštěpu, někdy


z měděného štítu, dřevěné helmice, pevné váleč-né tuniky nebo přímo brnění vyrobeného ze suro-vé tulení kůže a dřevěných prutů a latí spojených zvířecími šlachami. Oblíbenou zbraní pro překva-pivé útoky a boj zblízka byla ocelová dýka, opat-řená řemenem, který se ovázal kolem zápěstí, aby zbraň útočníkovi nevypadla z ruky.

Bývalo zvykem, že vítězové uřezali mrtvým ne-přátelům hlavy, nabodli je na dlouhá kopí a ta vystavili před svými domy. Výjimku tvořili Tlin-gitové, kteří poražené skalpovali, a to tak, že jim stáhli kůži z celé hlavy.

Nejen na základě dosud nastíněných rysů cha-rakterizuje přední americká antropoložka Ruth Benedictová tichomořské pobřeží Ameriky jako teritorium dionýského typu kultury. Tvrdí, že zá-kladní konstantou, která ovládá život pacifických indiánů, je nespoutanost, výstřednost a bouřli-váctví. Podobně jako Dionýsos proslul divokými taženími světem, rovněž Kwakiutlové, Tlingitové, Makahové nebo Činukové podnikali dobrodruž-né výpravy, a Haidové si dokonce svými agresiv-ními výpady vysloužili přezdívku Vikingové severo-západního pobřeží. Tak jako „bůh vína a veselí“ dokázal bouřlivě oslavovat, tak i členové místních kmenů pořádali opojné slavnosti, často vrcholí-cí extází. Stejně jako syn boha Dia a jeho milen-


ky Semely, také indiáni Severozápadu vyznávali silný individualismus, nešetřili své rivaly a kon-kurenty a neustále s nimi soupeřili o kmenovou prestiž.

Klasickým dokladem dionýských tendencí kme-nů severozápadního pobřeží jsou tzv. potlače (angl. potlatch, odvozeno ze slova z činuckého žargonu s významem „dar, obdarovávat“). Šlo o opulentní hostiny, v jejichž průběhu se orga-nizátor slavnosti snažil distribucí darů potvrdit či posunout své postavení na společenském žeb-říčku. Čím více darů svým hostům rozdal a čím hodnotnější tyto dary byly, tím vyšší prestiž pro sebe a svůj rod získal. Pokud obdarovaní nechtě-li být pokořeni a o své postavení v komunitě při-jít, museli v určitém časovém horizontu uspořádat další potlač a minulému hostiteli věnovat ještě ví-ce darů vyšší hodnoty. Rozdávalo se jídlo, roho-že, malované kanoe, pokrývky, výrobky z mědi aj. V případě, že osoba, která byla zrovna „na řa-dě“, neměla dostatek prostředků, nezbývalo jí než si vypůjčit u přátel, kteří ale pochopitelně očeká-vali brzké splacení dluhu, a to i s úroky, protože mohli brzy potřebovat zásobu darů pro svůj vlast-ní potlač.

Největší klání a boje o prestiž probíhaly me-zi nejbohatšími náčelníky nejvýznamnějších ro-dů. Ti ve vzájemné rivalitě zacházeli i tak daleko,


že svou společenskou nadřazenost projevovali os-tentativní likvidací vlastního majetku. Rozbíjely se truhlice, vyhazovaly koše sušených ryb, ničily přikrývky a zabíjeli otroci. Součástí nejnákladněj-ší oslav bylo vylévání zimních zásob rybího tuku nebo – ještě lépe – jeho spalování. Protože se ten-to tzv. „tukový potlač“ konal uvnitř náčelníkova obydlí, stávalo se, že od plamenů olejem mocně živeného ohně vzplála dřevěná střecha, až nako-nec shořel celý dům, což u jeho majitelů vyvola-lo bouři nadšení, naopak hosté se museli připravit na to, že aby se vyhnuli ponížení, nezbude jim než příště zničit majetek ještě vyšší hodnoty.

Mechanismy téhle zajímavé sociální „hry“ neu-stále šroubovaly ceny darovaného a ničeného ma-jetku nahoru. Podmínkou ovšem bylo, aby stupeň likvidování předmětů kmen nezruinoval a sou-boje ve výměně darů nepřivedly jeho příslušní-ky na mizinu. Jinak pravidla umožňovala, aby se potlače konaly v kteroukoliv roční dobu – třeba-že v zimním čase bývaly běžnější – a při různých příležitostech (svatba, přidělení jména, stavba no-vého domu, iniciace, vztyčování totemového slou-pu aj.). Do jisté míry se dá říct, že potlač fungoval jako symbolické nahrazení války, poněvadž vedle reálného válečného konfliktu byl nejlepší příleži-tostí, jak dosáhnout uznání a významného posta-vení v oblastní hierarchii.


Interpretovat roli potlače v životě pobřežních kmenů a pouze na této interpretaci založit popis profilu jejich kultury, není vůbec snadné. Rozhod-ně nešlo o bezúčelné hromadění, respektive plýt-vání bohatstvím, jež by svědčilo o jednostranně materiálním založení Severozápadních indiánů – vždyť jediným skutečným profitem byla společen-ská prestiž. Spíše potlače plnily úlohu sociální-ho nástroje určeného k přerozdělování majetku, který zároveň sloužil podpoře vitality a sebevě-domí celé komunity a také k důslednějšímu vyu-žívání dostupných zdrojů. Na rozdíl od moderní společnosti Činukové a další kmeny neměli potře-bu nadbytek kumulovat, případně uplatnit tržně. Materiálními hodnotami Indiáni severozápadu ve skutečnosti pohrdali a mnohem více si cenili hod-not duchovních, jak dokládá jejich podivuhodná umělecká tvorba, kterou naprosto oprávněně ob-divuje celý svět.

Poprvé jsem se s originálním uměním severoame-rického Severo západu setkal v únoru 1995. Cestoval jsem z Vancouveru na sever do Seattlu, v podstatě stejnou cestou jako Jack Kerouac v ro-mánu Dharmoví tuláci, a bylo to přesně, jak vyprá-věl: „vlhký, obrovský, úžasný, lesnatý a hornatý, studený, osvěžující a provokující“. I já jsem nejdří-ve zamířil do seattleského přístavu a na starých


krámcích obdivoval nádherně vyřezávané totemy stojící na místě nosných pilířů. A když padl sou-mrak, kochal jsem se výhledem na Puget Sound, pomalu se nořící do zhoustlé mlhy, a na hřeben vrcholů Olympijského pohoří, jež „po celým ob-zoru vyčnívaly z divokých roztrhaných mraků“ na druhé straně úžiny. V šeru nad nebem se směrem k Pacifiku klenula „obrovská oranžová šerpa, kte-rá, jak vím, směřuje k hokkaidským a sibiřským bezútěšnostem světa“ (přel. Josef Rauvolf).

Totemové sloupy, asi nejznámější projev umělec-ké činnosti Severozápadních indiánů, jsem mohl studovat i při své druhé cestě do Seattlu, o necelé dva měsíce později. Tentokrát jsem volil trochu ji-nou cestu než Ray Smith, nikoli přes Bremerton, nýbrž přes Olympii a Tacomu. Po trase jsem pro-jížděl rezervací indiánů kmene Nisqually, kteří se pod vedením náčelníka Leschiho zúčastnili v le-tech 1855–1856 válečného konfliktu s americkou armádou známého jako Puget Sound War. Když v rozhodující bitvě o Seattle Nisqualliové společ-ně s válečníky kmenů Puyallup, Klikitat a Jaki-ma prohráli, byl Leschi zajat a v nejednoznačném soudním procesu odsouzen ke smrti oběšením.

Dnes je po náčelníkovi Leschim pojmenováno hned několik škol, ulic a dalších míst v Seattlu a nejbližším okolí a potomci jeho lidí znuděně a povětšinou v podroušeném stavu posedávají


v centru největšího washingtonského města, kde pod věží Space Needle prodávají zmenšeniny to-temů. Skutečné totemové sloupy lze pak zhléd-nout v nedalekém kampusu Washingtonské uni-verzity. Přestože nejde o tak nádherné exempláře, jaké najdeme např. ve Stanleyho parku v kanad-ském Vancouveru, a i když zde nemáme vlastně co do činění s původními totemy, ale se sloupy tlingitského a cimšjanského původu, které byly v průběhu let dovezeny z Aljašky a Britské Ko-lumbie, stále je to velmi pěkná podívaná a jedi-nečný příklad tichomořského umění a pokračují-cí řezbářské tradice.

Nedávno jsem se kdesi dočetl, že to není dlou-ho, co v Seattlu vztyčili nový totemový sloup. Dů-vodem bylo uctění památky Johna T. Williamse, domorodého řezbáře, který byl roku 2010 zastře-len policistou Ianem Birkem, když s řezbářským nožem a dřevěným špalíkem přecházel ulici. De-set metrů vysoký a dvě a půl tuny těžký totem vy-řezal Williamsův bratr Rick s přáteli a jeho vzty-čení se zúčastnily stovky domorodých Američanů nejen z oblasti severozápadního Washingtonu, kteří formou mírumilovné manifestace upozorni-li na momenty nespravedlnosti a příkoří, jimž mu-sí i v současnosti čelit.

Williamsův sloup patří mezi tzv. heraldické (či erbovní) totemy a jeho součástí je vytesaný ro-


dový symbol. Na vrcholu totemu je umístěn orel a ve spodní části vyřezaný havran, tedy dvě z nej-častějších totemických zvířat. Kromě heraldické-ho typu rozlišujeme ještě tzv. totemy historické, sloužící k zaznamenávání významných dějin-ných událostí, dále totemy legendární, popisující mýty a legendy kmene, a totemy smuteční (či po-hřební), které obsahovaly schránky s popelem ze-mřelého. Samostatnou a možná i časově nejstar-ší skupinu tvoří totemy ve funkci vnějších nebo vnitřních podpůrných pilířů indiánských obyd-lí. Některé domy byly obrovské, např. jeden dům pobřežních Sališů byl údajně dlouhý 160 metrů, takže vyžadovaly mohutné nosníky, jejichž volná plocha posloužila dřevorytcům a řezbářům. Nej-vyšší známý samostatně stojící totem měří 45 me-trů a byl vztyčen v roce 1971.

Ze Seattlu jsem vyrazil dále na sever. Kousek za Everettem jsem nechal po levé straně Tulalip Indi-an Reservation, kam byli po podepsání smlouvy z Point Elliot roku 1855 umístěni členové spřízně-ných sališských kmenů Snohomish, Snoqualmie a Skykomish, a pokračoval jsem až za Bellin-gham, kde se téměř na dohled kanadským hra-nicím nalézá rezervace dalšího ze sališsky hovo-řících kmenů – Lummi. Lummiové v současnosti čelí vážné hrozbě výstavby přístavního terminálu na Cherry Point, severně od jejich rezervace, kte-


rý se má stát přepravním centrem, odkud se plá-nuje, že bude exportováno uhlí na asijský trh. Po-kud se tato ekologická hrozba naplní, můžeme očekávat, že se tradiční loviště Lummiů v blíz-kých mořských vodách znečistí a dojde k význam-nému úbytku ryb a korýšů.

Jelikož jsem neměl víza, musel jsem se vzdát cesty do kanadského Vancouveru a otočil jsem to zpátky na jih. V Mount Vernonu, který se nachá-zí v půli cesty mezi Seattlem a kanadskou hranicí, jsem odbočil vpravo a po železném mostě přejel na ostrov Fidalgo. V jeho východním úseku se nachá-zí indiánská rezervace Swinomish – opět se sališ-sky mluvícím obyvatelstvem. Je si třeba uvědomit, že v porovnání s rezervacemi na jihozápadě Spoje-ných států amerických nebo v oblasti Velkých plá-ní zabírají severozápadní rezervace jen velmi ma-lé území. Je to mj. dáno tím, že zdejší kmeny byly nepočetné, rozdrobené podél pacifického pobřeží, a stejně tak jsou dnes roztroušena jimi spravovaná teritoria. Na jednu stranu vysoká hustota obyva-tel, ale nízká populace v rámci jednotlivých kme-nů byla též důvodem, proč se Severozápadní indi-áni s výjimkou zmíněné Puget Sound War a Války na řece Rogue (1851–1854) nikdy nepostavili bílým Američanům na významnější odpor.

Z Fidalgo Island jsem se přes Deception Pass přesunul na Whidbey Island a odtud, z přístavu


Fort Casey, jsem trajektem přeplul do Port Town-send, kde jsem přenocoval. Následující den byl ve znamení těchto zastávek: Port Angeles a dech be-roucí pobřežní silnice s výhledy na ostrov Vancou-ver ležící na druhé straně průlivu Juana de Fucy – Makah Indian Reservation a návštěva kulturního a výzkumného centra s exhibicí artefaktů ze slav-ného archeologického naleziště Ozette – průjezd rezervací kmene Quinault, největší na západ od Kaskádových hor – krátký výlet deštným prale-sem v národním parku Olympic – navštívení indi-ánské rezervace Chehalis – návrat domů do Van-couveru.

Nevím, které z míst nebo který ze zážitků byl nejčarovnější a nejsilnější, ale pokud bych byl nu-cen volit, vybral bych asi rezervaci Makahů, te-dy přesněji lokalitu Ozette, nalézající se na mysu Alava. Připadáte si tu jako na samém konci světa, jen vítr a skály, křik racků a oceán. Podle legend Makahů zde kdysi stála vesnice, kterou však zni-čil prudký sesuv půdy a bahna. Reálný základ to-hoto indiánského vyprávění byl potvrzen v lednu 1970. Tehdy silné vlnobití způsobené tichomoř-skou bouří zbavilo pobřeží mnohaletých náno-sů hlíny a písku a odkrylo shluk předmětů a části domů. Náhodný výletník ohlásil objev na centrá-lu kmene, Makahové zkontaktovali Washington-skou státní univerzitu a v dubnu, jen dva měsíce


po skončení bouře, začal na místě pracovat tým archeologů.

Radiokarbonová analýza a následná rekon-strukce ukázaly, že makažská osada byla pohřbe-na někdy kolem roku 1500 a skládala se z šesti dlouhých obydlí. Za více než deset let vykopávek se archeologům podařilo nalézt 55 000 různých artefaktů, které jsou uloženy a některé z nich vy-staveny v rezervačním muzeu, kde slouží jak po-třebám vlastní komunity Makahů, tak i externím výzkumníkům.

Součástí muzejní exhibice jsou vedle harpun, palic, udic, dřevěného nádobí, hraček či replik kanoí též nejrůznější ceremoniální předměty, me-zi jinými makažské masky. Ty nezapřou vliv sou-sedů z druhé strany průlivu Juana de Fucy Nutků a Kwakiutlů – s nimiž jsou Makahové spřízněni i jazykově –, mají obdobný vzhled a funkci a ně-které z nich by se určitě neztratily ani ve sbírkách těch nejsebevědomějších světových muzeí. Mas-ky Severozápadních indiánů obdivoval francouz-ský antropolog Claude Lévi-Strauss (1908–2009), velký znalec zdejších kulturních poměrů, který problematice pacifických masek věnoval jednu ze svých odborných monografií pod jménem Cesta masek (1996).

Lévi-Strauss zkoumá zejména dva typy masek: (1) swaihwé (název používaný v údolí řeky Fra-



dauphin

Jedním z aktuálních témat, jež na sebe v posledních letech strhávají značnou pozornost, jsou radikální změny v jazykové mapě světa. Odhaduje se, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě aktivně hovoří, do konce 21. stole-tí rovná polovina zanikne. V knize Miroslava Černého se vy-dáme na vzrušující výpravu napříč naším umlkajícím světem a vyslechneme příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, jejichž mluvčí autor v posledních letech při svých cestách navštívil. Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře či v horách západu Ameriky, vypravěč nás ne-nechá na pochybách, že hlavní bohatství lidstva spočívá v roz-manitosti. Je potřeba ji chránit.

Miroslav Černý

SLOVEM SVĚT

9 788072 728695

w w w . d a u p h i n . c z

MIROSLAV ČERNÝ (1977)

vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog. Kromě Antarkti-

dy cestoval po všech kontinentech. S problematikou revitali-

zace jazyků a kultur se dále seznamoval během výzkumných

pobytů v Tromsø a Darwinu. Zájem o menšinové populace

světa promítl do dlouhé řady učebních, odborných i populár-

ně-naučných textů (mj. Homo loquens: Vybrané kapitoly z lingvis

tické antropologie, 2009; Pátá rovnoběžka: Přírodní národy Asie,

Afriky a Ameriky, 2011; Poselství prachu: Mýty a legendy Šošonů,

2013; Past, Present, and Future Prospects of Indigenous Language

Documentation and Maintenance: A Source Book, 2015).

slovem_obal_fin.indd 1 15.04.16 12:22

Documents

Miroslav Černý Slovem svět