Střípky

Jiří Černý

Střepy a střípky

1977 - 2000

Uvědomíš si láskua ztratíš ji

uvědomíš si dobroa ztratíš je

uvědomíš si štěstía ztratíš je.

Uvědomíš si zloa zůstane

uvědomíš si nenávista stane se těžší.

Uvědomíš si života zemřeš.

1977

Té, které říkám UnkoSmutná

Lijavec slzdonaha bičuje Běsnou Horu.Jánoční kruhy smutkuzpod očí unavenýchrozlévám po krajinějako hudbujako nocstudeně planoucích ohňůhanbou shrbených výčitekbolavých obrázků paměti.Tyshrbený poutník mizíš na obzoruza zrcadlem slz.

1980

Zoufalá

Chce se mi plakathlavou bít o zema o hvězdydo hlíny zarýt nehtya křičet nad všímco je člověk.

Být takhleje nebýt.

1981

Na okraji

Překotněvyhrkne z násrozkoš kodrcavá kárkasjede z kopečkakola se zaboříhluboko do měkkého písku.A zastaví se tamkde začíná tvé mořeženo.

1981

Memento 81

Nebyl přece sám.Kde jsou jeho přátelékde jsou tikteří tenkrát nemlčeli?

Plamenem vykřičelbolest po svoboděpo volnostia po pravdě.

A nebyl sám.Kde jsou tikteří tenkrátza ním stáli?

Chtěl bych rozsvítitdvanáct letzaprášenou svíci.Ať plápolá plamínek.

Připomíná.

1981

Jarkovi

Bláznovy oči

Najatí hošiz břehu na břehpo sobě hází blátoa řekakterá nenímizí v řehtajícím měsíciranního západukde v šeděmodrém dýmuvypoulených zrcadelrybích očítrhaně tančía celým svým bílým tělem pláčePicassův nahý harlekýnlabutí píseň věčného návratudo země pod zemído země násstromůdivoce se milujícíchza bouřlivého bezvětřív němž obrovské hejno potrhlých vrabcůzcela jednomyslněza ohlušujícího potlesku

>

svých ptačích rukouvzneslo se do výšky rudé oblohya svrhlo slunceke kterému ani nedoletělopronikavé zvonění ledové tříštěna paměť hodiny tétokdy bláznovy očizůstávají klidné.

1981

Jarunce

Obrázek

Na druhé straně očíprostince rozumíšté vnitřní řečizimních labutí a stromů

naději prstů zaťatýchdo křečovitých břehůnedůvěry k vlnáma k proudukterý strhává

rozlehlýmjiskřícím plochám světlaa ostýchánímezi stromylabutěmia lidmi.

1981

Ošklivá

Kdysi jsem vidělPrasata v růžíchA takyRůže v prasatech

Zestárnul jsem

Teď už vidímJen tySvině

1981

JarkoviMěsto

I.

V polorozpadlých chrámechprorostlých plevelem a blínemkněží ve špinavých ornátechchvějícíma se rukamastále ještě pozdvihujíto zářivé, bílé sluncenad věčně poloprázdné laviceplné špíny, prachua hluku z ulice.Jen v jedné z nichněkolik stínůztěžka vstávajícícha ztěžka klečícíchs očima pevně zavřenýmahledí na tvářSpasitelekterá jakoby se právě teďmalinko usmívala.

I letos na jařezase vyrazilave škvírách ledové kamenné podlahymladá svěží tráva.

>

II.

Smutně opuštěné slepé ulicekteré teď už nikam nevedoupamatují dobykdy v nich plály ohnělidské touhy, lidské velikostikdy byly živéa kdy se k nim jako holubiceslétaly naděje všech.

Dnes jen občasosamělý chodecnejistou chůzía ustrašeně otáčeje hlavoudojde na koneckde se objevínovotou a výsměchem svítícísilná zeďostnatý drátmuž, jehož otec nosil kožený kabáta nebo srázna jehož dně zapáchá stoka.

>

III.

Hnisavé, špinavé řekyplné zbytkůpomluv, neřestí a lžíplné slizkých vlna bílé, mastné pěnyvytékají z městana všechny strany.

V písních se zpívájak jsou průzračnéDěti se učíže jsou čisté a plné života.Podivní vědcito vážně a složitě dokazují.

Ti, kteří mlčíse stejně najdou na seznamechjednomyslně souhlasících.A jestliže se někdo odvážívykřičet pravdu o lžinenajde se už nikde.

Pec krematoria neuhasíš plivnutím.

>

Je mi líto potůčkůkteré z prosluněných stránípřekotně se hrnoua když je už pozděvytuší kam.

Ostatně není vyhnutí.

A řeky zlověstně odnášejíbílá břicha mrtvých ryb.

Denně z toho pijeme.

---

Jakýsi jinýdivný druhý stínmorového sloupuoficiální lžipolicejního palácezaplavil chrámyřekyulicea uhnízdil se v lidech.

>

Žijeme tady dál.Ale k čemu je naše láskanaše věrnost?Co nás tady držíco to je?Hrdost kapitána?Pouto matky, pouto syna?

Naděje?

1981

Mileně

Podzimposlušnědohněda učesal pole.

Nízké slunceani nehřejeani nestudí.

Touhastvořila klínya spolu s nimi odlétla.---Uprostřed vůní a barevve vteřině strnutína špičce hlubokého nádechupochopil jsemto smutné z podzimu.

1981

Zase jsem zkusilotevřít vrátka konímnasypat vrabcůmseřadit slůvkaa naslouchat dovnitř.

Jeden koník se zasmál.

1983

Listí

Už zase pod zimouuž zase havraninevlídná ránanevlídná smrákání.

Už zase v mlzeuž zase v deštimíjíme Bohamíjíme štěstí.

Už zase padáuž zase umírá.

Listí.

1983

Sobě

Aby tu byloněco jako báseňnemusí se zrovnaMléčná dráha řítitrachotem absolutního tichadrahou předurčenoučasem mého vědomína schůdkách vzpomínání.

I nahá slovaholých větdýchají.Aby tu byloněco jako báseň.

1984

Tomášovi

Podzim II.

A stejně jako lonihejno havraníletí

po ránuletí

po nebi.

Potichuletí.Pečeť listopadání.

1984

Už zaseslova do nociobrazy do dneosahávámtouhou slepcespatřitodkud vycházejí.

1990

Kdo jsem?

Marně se vracímdo krajin kořenůvzpomínek a snění.

Nemám co řícta jen tak mluvitse mi nechce.

Neumím malovata zapomněl jsemjak se píše.

Živím rodinunaslouchám lidemuvězněným duším.

Slova se zamotávajíverše odlétlymelodie ztichly.

Kdo jsem?

1999

Tohle není poezie.Potřebuju jen říctže jsem ztratil dušikurva.Nevím kdy kde jak.Ale už mi to leze na mozek.A v noci brečímna stříbrný sníhv dětském pokojisvých synů.Dřív bych napsalsnů.

Dřív jsem tedy mělsny i duši a všechno?

Nejkrásnější melodie vznikly jen tak.Nejkrásnější verše náhodou.Největší objevy omylem.

O co tu sakra jde?

Kam jsem ji mohl zašantročit.

Opakujitohle není poezie.A když ano?

2000

Každýmá propastnad sebouv sobě.

Každýse stáčík jezerůmuvnitř.

Někdoz nich pijeněkdose topí.

Nikdonepochopízcela.

2000

Vracím seDopředuOchutnávám pozvolnaOčima prstůPoztrácené tvaryVýznamů i slov.

NěkudyUž zase slyšímJak voní smyslPotichuCelistvost cinkáNestačí být úplnáNevadí.

Mně už ne.

2000

Střípky a záblesky

1977 - 2001

Uprostřed zahrady zasněženéjsem stál,

svým stromům sbohem dáta poděkovat.

Mí věrní strážcové,strážcové mého stáří.

Má poslední zima.Šedivý sníh.

Šedivé nebe.Šedivé ticho.

Jen z hlubokých dálek duše a zemězaznívá tichounce jarní pastorále.

Teď, na konci.Má poslední zima.

A dávná pravda, dříve jen tušenáa tolikrát umlčená,

je teď tak zřejmá a přímá ...Padá sníh.

A hlava padá. A ruce.

A ústa.A z hlubokých dálekmluví hlas tichý a jemný o tom,

že není umírání,že jen odcházíme usmívat se dovnitř.

1977

Svědek

Tříštivého vítězství světlav příšeří chrámu

schoulenýna dně své slabosti

svědekpradávného vítězství

denně se dotýkáv posvátném průsečíku

světla a tmy.

Kaskáda slunce lomený oblouk

prostá slova pravdy a v rohu malá pavučina.

>

Pokojný pohyb rukoubolestí naplněný

kalichv střízlivou lásku

proměněnýbělostný chléb

denně tu sloužís rukama vnořenýma

do světla a tmy.

Chvějivé plamínkyosamělý šepot

mlčení kamenea vůně květin.

>

Radostné poselství světupřináší život

smrtslyšíte lidé?

rozumíš?prostému tajemství

denně se klanís úsměvem něžným

ze světlaatmy.

1979

Hluboko v tichuv nitru svých vin

klečícív kapličce svědomí

zpytuje Bohastrnulý v padáníod věčnosti k nikam

jakoby vážilslova obhajoby

tamjsou rozsudkem.

1979

Pedrovi

Prorok

Drásavé tichoohnivého výkřikunaléhavou tvářítrýzněburcuje noczvonem svého požáru.Ten který vidínemůže mlčeti kdyby chtěl.Ten který vidídrcen je obrazytěžšími slov.V ohnivém víruvěčněpřítomného počátkuve žhavé výhnisebespalujícího životauprostřed plamenůhoříTen který vidí.Nemůže jinak.I kdyby chtěl.

1980

Sanguis Christi

Nedotknutelná důstojnostztichlého vínajež proměněno čekána citlivé prstyužaslého porozuměníprostotě a závažnosti chvílekdy ke rtům člověkanesen je kalich vína Boha.To víno je krvíta krev je bolestí.Utrpení i poníženísmutek i smrtstává se opojným vínemtomukdo vío nedotknutelné důstojnostiztichlého vínajež proměněno čekáve zlatém kalichuna bílém oltářigotické katedrályzatuchlého kostelíkulidského srdce.

1980

Velký sonet

Ulicí Jeruzaléma klopýtá, vstává, padáprach, pot a krevpalčivé bolesti bičem otevřená zádana rameni sklíčeném přetěžký pláč dvou zkřížených dřev.Horečku vlasatic a mladých sluncí v očíchs hlavou schýlenou hluboko, hluboko do poníženítáhne svou samotu prostředkem lidí lhostejností krutýchposmíván a nepochopen, s tou směšnou korunou z trní.

Na kopci za městem naznak vesmír převrátilia vítr hrůzou vzkřikl, když hřeby rezavýmido dlaní kdysi bělostných se tupě vmilovali.Opona chrámová chvěje se pohyby sotva znatelnými.Od hřebu k hřebu, od dlaně k dlani pulzujea zmítá se bolest nad ztrátou člověka, nad ztrátou Boha.Vteřiny, hodiny, roky, staletí ruce rozpřahujeveškerou lásku světa objímá letos křižovaná duha.

Země se bezmocně vzpínáa spolu s mrtvými vstává i strach i špínajakoby z věčnosti naříká Madona.Na konci chodby zlověstně černý plamen plápolákdy a koho z nás si k sobě zavolá?Trhá, trhá se chrámová opona.

>

Od pravého poledne do hodiny třetí byla tma.A naše dávná vina, ta tvá i ta másedá si na lidi, stromy a zvířata tak jako můra.O pusté ticho pak výkřik se rozlomil:„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“I toto je víra.

1981

Polední

Sepnutýma rukamaskloněnou hlavoua očima upřenýmana vnitřní mlčenívystavěl jsemkapličkuvzpomínkuna paměť okamžikukdy Bůhvstoupil do bolestia vytrval.

1981

Ty stojíš a čekáš na obzoru.Sám proti hvězdám,sám proti Měsíci,uprostřed hluku noční oblohy,uprostřed výkřiků ptáků a lidí.Výkřiků ze snu do snu.Spíme.Ty ne.Ty stojíš a čekáš mezi námi,uprostřed našich krutostí a lží,uprostřed naší slabosti a zloby.Zloby z nevědomosti a strachu.Spíme.Ty ne.Ty stojíš a čekáš v každém z nás.

1981

Veronice a Pedrovis omluvou za velká slova

Noc

Noční hodiny nespavostinoční hodiny pravdypravdy krutéa přece osvobozujícípravdy stejnéjako tikání časudo vzdálených zvukůzdánlivě spícího města.

Noční hodiny pravdynoční hodiny soudukde soudce i obžalovanýobhájce i žalobcesvědkové i divácijsou jedenpřed mlčenímSoudceObhájce i Žalobcekteří zasejsou jeden.

Člověk a Bůh.

>

Věčný soudkde mlčeníje nejvýmluvnější obhajobounejvýmluvnější žaloboua stalo by senejstrašlivějším odsouzením.

Mlčenlivý soud.

Noční hodiny nespavostinoční hodiny pravdy.Tikání života.Plynutí času.

Štěkání psů zní jakopochechtávání ďábla.

Kokrhá kohout.

„Třikrát a třicetkrát jsi Mne zapřel...Sedmkrát a sedmdesátkrát jsi Mne zradil...“

Čas zmlkl.Život stojí.

Čekání strnulov nejvypjatějším bodětepu lidského srdce.---

>

A potompo strašlivénepředstavitelně úzkostnéa dlouhévteřinězaznělo jediné slovo.

Zaznělo jakovolání zvonůk jitřní radosti.

„Odpouštím.“

1982

Františkovi a Hance

Přijímání u sv.Ignáce

Zlatá tvář sochy andělaprostoupená rozkošítak jinou a přece podobnou té našíjakoby mi připomnělazatímco dole pod nívrcholilo tajemství vtělenížejen v pramenechje každá řeka čistáa zlato že stává se ryzímjen v plamenech.

1982

Motto: Do věčnosti vstupuje čas

neboť do času vstoupil Věčný

Oslavený Ukřižovaný

I praví jim Pilát:„Ejhle, člověk!"la zástup světa zavyl nenávistí

tenkrát jako dnesJežíšovy dlaně mokvají bolestíjež se v krvavých kapičkáchrozstřikuje na chladných dlaždicích

dnes jako tenkrátnelze pohlédnout do oslavené tváře Kristovyneboť jas tváře Boží nesnese smrtelníknelze pohlédnout do tváře Ježíše Kristaa nespatřit Ukřižovaného v agonii utrpení

dnes jako tenkrátOslavený Ukřižovanýnese kříž prostředkem slávy věčnékde odvěků navěky sedí po Boží pravici

tenkrát jako dnesoslavené jizvy zářítisícem záblesků drahého kameníbarvy krvavé mokvající bolesti.

1983

Až doposudstále jenpaběrkujeme na políchláskyskoupí rozsévačichudí žencis odvrácenou hlavoujak Měsíc Zemimíjímečlověka - Bohaneochotou pokleknoutpolíbita omýt prachslzamiMarie Magdaleny.

1983

Šepoty a výkřikynočních hledánímilující tvářejako plamenykeře hořícíhopřed nímž Mojžíšzul z nohou opánky svévzpínají se k Bohuaby ono místo svaté jednou vzplanuloi ve tvé mysli.

1984

Bratrovi

Smrt I.

Světla městazakroužila a vzlétlav okně nočního odjíždění.Hejno holubůpřeletělo a zmizelobez jediného vzkazu.I můj životzakroužívzlétne a zmizíabych nalezen bylněkým jinýmza onoho rozbřeskukdy shromážděni budememy žijící i my mrtvík poznání pravdy o sobě.

1984

Janě, kterou milujia všem ostatním,které mám rád

Vzbudily se svícezahořely svatozářeslzopády světladopadly na klávesnicea čísi prstypočaly tesatpřeslavný chorálpro mlčení velehora ticho katedrál.To pro oblaka baroknía pro radostmistr Georg Friedrich rozehrálvarhany domu Božíhoneboť sestoupil mezi svénáš Spasitel a Král.

1985

Smrt II.

Za oknem se kymácely stromyotec mluvil o Bohua všude byl průvanprotože věčnostje stále ještěnedovřená.

A mně bylojako bych měl každou chvílizešíletspolu s tím podzimníma kymácivým nebemneboť i kořeny těchpolonahých stromůbyly neklidné a chvěly se.

(Ostatně nikdo se ani nepokusilvyvrátit mi ten utkvělý pocitvlakukterý jednou a navěkyujelaniž bylo možno nastoupitkdyž byl ještě na dosah).

>

Za oknem se kymácelo sluncevesmír uvnitř křičela mně bylojako bych měl každou chvílizemřítprotože uprostřed toho všehokymáceníjsem zahlédl motýlajak třepotavě odlétájakousi dlouhou chodbou.

A ten motýl byl mrtvý.A ten motýl jsem já.

1985

Janě

Zrození

Když jsem poprvéběžel tou chodbouod ne k anosvětlo na konciudeřilo.

Až tamtudypůjdu podruhéukonejší.

1986

Requiem

„ ... ve jménu Otce i Syna i Ducha ... „

rozevřen průchodvšudepřítomnýprůnik ze všech stran dovnitřnedosažitelnýdokud veškerý čas mé poutike svatému Jsemnebyl shromážděn tak jako ke žnímv tom zářícím a bělostnémv rukou kněze

„ ... přijmi tedy milostivě Bože ... „

všechny mé bídybezmoci a nemocivšechny výčitky a trápenímého stárnutí a umíráníproměňovány roztávají a mizív laskavém světlekteré mi z hlubokých dálavobzoru ve mněpřichází vstříc

>

„ ... pamatuj na svého služebníka ... „

v tomto okamžikudokončených tvarůfinálních melodiídefinitivních slovv tomto okamžikusoudukonečně konečného

„ ... uvidíme tě tváří v tvář ... „

a to je to světlotvá svatá Tvářdo srdce každého z násvpečetěnávšech tváří láskyTvář svatáTvář tvá a v ní i má

„ ... budeme ti podobni na věky Bože náš ... „

>

a to už jensrdce doširokaradostí Božípropadám se vzhůruněkam úplně jinamtamkde doznívávzdalující sevzpomínka vzpomínky

„ ... a světlo věčné ať ... „

requiem za mne

1986

Janulce

Pěšina směrem zevnitř

Pokolikáté vímže zevnitř vede

pěšinaotevírající dokořánještě jiné dětství.

Pokolikáté vímže lze mlčet tím

směremodkud přicházívá andělještě jiné pravdy.

A pokolikáté vímže onen uchvacující

zevnitřprosvítající obrazještě jiného života

uchvátit nelze.

1988

Meditace

Někdy to vímkudy jsem porozuměla o čem.Někdy si vzpomínámi slova.Ale většinoujen takdokořánmlčím na ticho.

1986

Zvěstování

Na počátku byloAno.Roztočilo opět časvyčkáváním strnulý.Stvořilo znovuvšechno stvořené.TvojeAnoMariaspanilými spirálamidodnes kroužíklenbami všechzákoutí vesmíru.Vrátí se.Stvoření naplněno.Čas navěky věčný.Ano.

1993

Přiřítil se na mneHospodinův anděl.Nemilosrdně roztřískalmé sebeklamymé sobělži.Navyklou pokorounaučených modlitebuniknout nešlo.

Podruhé přišel zlehýnka.Tichý a jemnýrozevřel propastodhalil závoj.

A pravda osvobozovala.

1994

Nebe I.

Každému to začnejinakPro mnenávratemdo oné chvílev níž opětpoprvé cítím a vím.Jsem tadyžiji svůj životjá člověk.Chlapec sotva pětiletýstojím na dvorkua za plotem v Zahraděobrovský stroma nad ním nebea oblaka a slunce.A vítr ve vlasech.Ta chvíletehdy jeznovu byladávno budeČasy se popletlya propletlydefinitivně prostupnévšemi směry.

>

Co dálještě si nevzpomenu.Ještě neale jednouto takhle začnepro mne.

2001

Nebe II.

Fascinuje mne vzpomínatjak se vznášímnad svým příběhemna planetě Zemia každý jeho okamžikje přítomnýa přístupný zevnitř.

Fascinuje mne pozorovatjak jsou ty určitépotemnělé a trapné epizodyšetrně zahaloványdo laskavého úsměvua rozpustilého smíchunebeského odpuštění a zapomnění.

Fascinuje mne státkonečně nahý a tváří v tvářnekonečné konečnostislovapísněláskya poznání.

2001

Kontemplace

2006 - 2011

I.

Útržkytichatřepetají sena holémstožáruvíryvztyčenémuprostředvichřicezbytečnýchmyšlenek.

Vyhlížím bezvětří.

A ticho stále jemnější.

2006

II.

Dívat se a nevidětSlyšet a neslyšetSvětVidět a slyšetNicJen tak býtUprostřed.

Dívat seZa věciNaslouchatPřed zvuky.

Otevírat seTichu venkuTichu v soběA když se na chvíliOtevřouZpozornět.

Nehybně mlčet.

2009

III.

Oči rozestírámaž někam za obzorvěcí okolo.

Obrázky a slovamé neposedné mysliopouštím plachý.

A dávám pozorna ticho bližšínež jakýkoli zvuk.

Jsem.

2009

IV.

Zaveď očiaž za okrajviditelného.

Dovol tichupřiblížit se takže zahalíi tvůjvnitřní hlas.

A taktona způsobukřižovánírozepjatýk nejzazším hranicímmožného vesmírusetrvej nehybně.

Nic neslibuji.

2010

V.

Tady a teď

Vyber siTady

Teď je přílišNeposednéÚzké

Ticho a nehybnost

Stačí tiNehybnost

Ticho je přílišKřehkéTenké

Nehybné tady

2011