Větrné mlýny

Černý čtverec Tadeusz Dąbrowski

Černý čtverecTadeusz Dąbrowski

Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení)

nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá

za použití informací, jež jsou jejím obsahem.

© Tadeusz Dąbrowski, 2015

Translation © Jiří Červenka, 2015

© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-156-2

Světlinu a světlo je třeba pozorně rozlišovat.Mezi oběma je nicméně možnost věcné souvislosti. Světlo může totiž padat do světliny, do jejíhootevřeného pole, a nechat v ní hrát jas s temnem.Avšak světlinu nikdy netvoří až světlo, nýbrž světlo světlinu předpokládá. Leč světlina, ono otevřené pole,je volné nejen pro jas a temno, nýbrž i pro zvuk a jehoztišení, pro znění a odeznění. Světlina je otevřené pole pro všechno, co je přítomné, i co je nepřítomné. (…)Cesta k neskrytosti se liší od ulice, po níž se musí potloukat domnění smrtelníků. Aλήζεια je právě takmálo něčím smrtelným jako smrt sama.

Martin Heidegger: Konec fi losofi e a úkol

myšlení (z němčiny přeložil Ivan Chvatík)í

If you’re coming out with big plansTo fi nd some paradiseWell, there’s nothing here to do but limboingAnd some went backTh ey couldn’t face the black

Frank Black, So Hard to Make Th ings Out

13

Třicetiletý chlapec svatosvatě přesvědčenýo své nesmrtelnosti.

Chlapec s bělomodrou kůží jako mramornebe.

Chlapec, který na mě padá náhrobkemnoci. Bezesným snem.

Kdosi, kdo se náhle objeví a mizíjak černý čtverec na černém pozadí.

14

Naskenoval jsem svoji fotku z první třídyzákladky: křivě zastřižená ofi na, tlustétváře, poněkud sevřené rty a

děsně důvěřivé oči. Zvolna posouvámkontrastní linku a z mléčné nicoty se vynořujetvar, který se stává reálný v polovině

stupnice a pak znovu splývá s pozadím. Šťastný,kdo takhle umírá. Ale teď se dívám do zrcadlaa musím se smířit s několika vráskami, které

jsem nedávno neměl (cožpak jsem je někdy mohlnemít?). Jsem to přece já, stále já, celý já,i s tou jizvou po furunklu, dírou v zubu a

jednou snad i dírou po zubu. Až příliš je tohojá, než bych je mohl obsáhnout a přijmout za své.A to jsme, pěkně prosím, teprve u těla.

15

Pohlazení

Vzpomínám si, že když jsem byl malý, zahlédl jsemve výloze stolní hru a moc jsem po ní toužil,neznal jsem ani její pravidla, zajímala mě jen její vysoká cena a kostlivec na víku krabice. Po mnoha

úpěnlivých prosbách jsem hru dostal, ale nehrál jsem jiani jednou, ležela na polici a připomínalapohanský oltářík; a přece by stačil jedenpohlavek, tenkrát před obchodem, a hned bych na hru

zapomněl. A pak jsem moc chtěl věřitv Boha a dostal jsem pohlavek, pohlavek se protáhlna pěkných pár let a já ho vnímal jakopohlazení. Zdá se mi, že to pohlazení stále

trvá. Ale neznám ruku.

16

Buď šťastný, že máš tělo, tělo, které mluvío smrti duše.

Umyj mě — prosí tělo, protože v noci vyvádělo.Vymáčkni mě — volá vřídek, v němž hnisají všechny

výčitky svědomí. Kdybys byl pouze duší,mohl bys přehlédnout vlastní smrt. Kdybys byl

pouze tělem, vymáčkl bys vřídek, rvalsi vlasy z hlavy, kousal si rty, lámal prsty,

aniž bys věděl proč.

17

Báseň ze současnosti

je jako netopýr,obývá sklepy,podkroví, jeskyně,ve dne spí,v noci loví,visí hlavou dolů.

Chce to velkou představivost,abychom v něm viděli ptáka.

Je slepý,vysílá signálya přijímá signály.Dalo by se říci: slyšíjenom sám sebe.

Kdysi se mělo za to, že se živílidskou krví, ale onse spokojí s mouchou,chroustem nebo můrou.

Když jsem byl malý,chodíval jsem po setmění„na netopýry“.

18

Házel jsem nahoru kamenya netopýr se střemhlav vrhalza nimi, teprve v posledníchvíli mu došlo, žeje to léčka, a okamžitěvyrovnal let.Stávalo se, že když byl kámenvětší, netopýr do něhovrazil a spadl na zem. Poezie,

pokud je, dnespřipomíná kámen,jindy cihlu.

19

Když vidím mrtvolu, která nedýchá délenež deset minut, tak se ji ani nesnažímoživit, říká první doktor.Odpojuji aparaturu, když už mozek nejeví

žádné větší známky činnosti, tvrdí druhý. Jájsem mnohem opatrnější než moji kolegovéa odpojuji pacienta teprve tehdy, kdyžuž v těle není duše, přiznává třetí (je to

katolík). Jak je mi líto tohoteplého těla bez duše — katedrály bez Boha,v níž kdosi ve chvíli volna hraje na varhany

Sen letní noci, v němž se spícímu zdáo spícím, jemuž se zdá o spícím, jemuž se zdáo někom, kdo se nemůže probudit ani usnout.

Visby, únor 2004

20

Moje matka prosila po tvé smrti ocokoli a brzy se jí zdálo o paprskupadajícím z nebe chytila se ho jakobřitvy teta se strýcem se chytili také

i babička a sestřenice a paprsek se utrhl.Teď visí vysoko nad nimi a připomínákonopný provázek. Když vane vítr

jeho koneček kreslí v průzračném vzduchuneviditelná písmena.

21

Hledíš do tváře nicoty s úsměvem širším co dendotkni se mě dírou ve spánku svým černým jazykem

provaň pachuť slasti. Přitul mě vždyť chřadnu a tajioheň se vkrádá a světlo tmu v sobě tají.

Vezmi do rukou mou hlavu jak vyhaslé lampy zář.Dotkni se mě svým nebytím zachraň nebo zmař.

Dej chleba sytému a v hladovém rozmnož hlad buď siluetou vyjmutou z prostoru k níž bych se rád

přitiskl a spatřit jak málo je mě víca na poslední chvíli nemohu změnit skoro nic.

22

Jestli jsi stále sebou, nemůžeš netoužitpo pečeném kuřátku, vysílání dvojky, FrankuBlackovi, Allenovi, Tarantinovi a mně.Určitě postrádáš chvíle pochybností, díky

nimž jsi byl, kým jsi byl. Uvažuji i o takovémožnosti: jsi pouhé opojení, obláčekrozkoše. V tom případě, co je ti po mně, a mněpo tobě? A tak skutečně — sedíš pod košatým

stromem, upatlaný lepkavou dužinou července,slyšíš, že tě volám, ale neodpovídáš,abys nevyplašil ptáka, který pojídá bolestněšťastnou housenku. Mlčíš naprosto

jistý, že ještě chvilkua najdu tě.

23

Orfeus a Eurydika

Každý den ti posilám mail, v němž píšu,co je nového, a pokaždé končím prosbou: jestli

jsi a máš se dobře— neodepisuj.

Sergejovi