2003

Zemská výstava německých Čech Chomutov 1913“ – 24.5. – 31.10.2003 - kostel sv. Kateřiny

Realizace výstavyScénář, design: Stanislav DědVýtvarná spolupráce: Kamil Sopko, Ivana Loudová, Helena SopkováRealizace: Eva Šamšulová, Ivana Loudová, Helena Sopková, Michaela Balášová, Karel Krafta, Radek Zozulák, Jaroslav Pachner, Radek Gruber, Hugo Sedláček, Stanislav DědExponáty, dokumentace, fotografie: sbírky OM ChomutovUkázky dobových oděvů zapůjčilo Regionální muzeum v TeplicíchOriginální dokumenty zapůjčil Státní oblastní archiv KadaňHudební doprovod vernisáže: soubor Anonym pod vedením prof. Michala NovenkaZvláštní poděkování za zapůjčení okrasných rostlin: Okrasné školky Jägerhaus Poplze

Výstavu připravilo Oblastní muzeum v Chomutově k 90. výročí jejího konání. Dnešním obyvatelům Chomutova je věcí prakticky neznámou a reakce prvních návštěvníků ukazují s jakým překvapením je expozice přijímána.

Výstava v r. 1913 byla zcela mimořádným počinem, svým významem po zásluze naplnila označení zemská a přesáhla význam Chomutova. Za účasti a s podporou Zemské kulturní rady pro Čechy, ministerstva veřejných prací a ministerstva orby představila poprvé od výstavy v Grazu v r. 1906 v takovém rozsahu řemesla, průmysl a zemědělství v německých územích Čech. Výstavu obeslalo v mnoha oborech více než 1500 vystavovatelů a během tří měsíců ji navštívilo více než 500 tisíc návštěvníků. Kromě přehlídky tradičních řemeslných oborů jako zpracování dřeva, výroba hraček, hudebních nástrojů a krajkářství, moderního průmyslu a zemědělství, pokrokových hospodářských metod, měla i nepopiratelný náboj národnostní a politický.

Ve zjitřené době snah o národnostní uspořádání vztahů obou národů, českého i německého, si kladla za cíl ukázat význam německé práce a podpořit německý národ v úsilí o národní emancipaci a prosazení v soutěži s českým živlem nejen v oblastech patřících do tzv. Deutschböhmen (neboli Německých Čech) ale v celých Čechách. Zřetelná obava o udržení kroku v konkurenčně pociťovaném soutěžení s českým národem, díky kulturnímu a hospodářskému rozmachu nezadržitelně směřujícím k dosažení vedoucí role v zemi, je přes někdy siláckou rétoriku překvapivě zjišťována v řadě vystavených dokumentů a rozhodně neodpovídá obecně tradovaným myšlenkovým klišé. Dnes se k odkazu výstavy hlásíme jako k dokladu hospodářské a kulturní vyspělosti pohraničních oblastí se svébytným, převážně německým kulturním odkazem a především města Chomutova jako hlavního organizátora a garanta finančního zajištění.

Výstava je dokladem organizační zdatnosti, schopnosti soustředit síly a ve prospěch stanoveného cíle vynaložit úsilí všech, kdo mohli organizační prací nebo drobnými finančními dary pomoci k úspěchu tak grandiózní akce. V tomto směru zcela nezastupitelné místo patří, ostatně stejně jako v jiných oblastech jeho činnosti v čele města, starostovi JUDr. Ernstu Storchovi. Jeho podíl na koordinaci prací, jasná představa o nárocích podobné akce na podporu pořadatelského města, zcela jasná vize smyslu celé akce a jejího přínosu pro jméno Chomutova a pozitivní dopad na podnikatelské prostředí regionu je dokladem oddané služby Chomutovu. Jeho osobní účast na průběhu výstavy rozhodně přispěla ke společenskému úspěchu. Fotografie nesčetněkrát dokumentují jeho charismatickou, respekt i důvěru vzbuzující osobnost.

Výstava je i dokladem vrcholícího období „la belle epoque“ svým důrazem na stylově čistou, ještě secesní výtvarnou tvář výstavy, sahající od instalací expozic a mobiliáře po vzhled provozních formulářů, katalogů a dalších tiskovin, s bohatým společenským programem a absencí jakýchkoli varovných známek blížící se válečné katastrofy následujícího roku.

Výstava je i dílem nastupujícího moderního urbanismu, který mu vtisklo vědomé úsilí realizačního týmu, vedeného hlavním architektem prof. Klemensem Frömelem z rakouského Villachu a výkonným ředitelem Alexandrem Graconem. Vybudování nového výstavního areálu, citlivé zapojení do městského parku s využitím stávající zástavby, odmítání samoúčelné zdobnosti, důraz na funkčnost, úspornost a dlouhodobou využitelnost staveb a současně ohled na potřeby návštěvníka vybudováním dostatečných

kapacit stravovacích a zábavních,včetně respektování rodičovských potřeb péče o děti, propojení oddechových částí s výstavními prostorami je jedinečnou ukázkou moderního uvažování nejen ve výstavnictví.

Schopnost nabídky bohatého společenského života, nespočet příležitostí k setkávání profesních a zájmových skupin, živnostenských společenstev, společenských organizací, abiturientů, doprovodné programy k propagaci města a jeho okolí v rozvíjejícím se turistickém ruchu – to je důkaz moderního myšlení našich předků, lhostejno zda německého nebo českého jazyka.

Expozice provází návštěvníka prostřednictvím originálních dokumentů, zachovaných v obdivuhodné úplnosti v kadaňském archivu, celým děním od počátku přípravných prací po ukončení a vyúčtování výstavy. Návštěvník se ocitne uprostřed stylizované hlavní výstavní třídy s naznačenými výstavními pavilony. Naše čtyři z původních dvanácti jsou věnovány čtyřem oblastem – přípravě výstavy, podobě výstaviště, exponátů a vystavovatelů, vytváření obrazu výstavy v propagaci a společenskému a politickému rámci výstavy. Uvnitř výstavních kójí prezentuje muzeum ukázky řemesel, soudobé techniky, životního stylu a odívání. V pozadí výstavní ulice stojí tak jako kdysi speciálně pro tuto expozici zhotovená zmenšená replika původního symbolu výstavy – monumentální sochy německého rytíře – vytvořeného v r. 1913 chebským sochařem Karl Wilfertem ml. Proces zrodu sochy od záměru po realizaci můžeme sledovat v dochované korespondenci, fotografiích i kovovém originálním modelu. Dojemný je pohled na legitimace vystavovatelů s jejich podobiznami. Vidíme elegantní manažery i řemeslníky v zástěrách, prosté muže práce.

Milým osvěžením pro oko je tak jako kdysi dětský koutek a replika „Alpské vesnice“, jedné z originálních restaurací výstaviště s 30 m dlouhým, malovaným panoramatem Korutanských Alp. Iluzivní malbu vytvořili stejně jako plastiku rytíře členové Malířského společenství pod vedením ak. mal. Kamila Sopka. Atmosféru návratu do doby výstavy dotváří také původní mobiliář – vlajkový sloup v chomutovských barvách a dochované původní vlajky z výstavy.

Mezi mimořádné exponáty patří dokumenty, dokládající činnost výstavních výborů, zahájení výstavy arcivévodou Karl Franzem Josefem, posledním rakouským císařem, originální plány výstaviště se skicami a poznámkami arch. Frömela, výstavní noviny, premiové listy a diplomy, soubor výstavních plakátů a detailní kompletní kalendář výstavy.

Zvláštní pozornost je věnována výtvarné podobě výstavy a tvůrcům, mezi které patří jak postavy renomovaných architektů a umělců (Wilfert ml., Foehr, Felgel, Kostial, Winkelberger) tak i místních výrazných umělců, jako malíř Gustav Zindel nebo krušnohorský písničkář Anton Günther, autor výstavní hymny.

K vidění je soubor více než sta dochovaných fotografií, které prezentujeme na výstavních panelech. Zcela mimořádným exponátem jsou pak dvě vzácná pamětní alba fotografií z výstavy v umělecké kožené vazbě, věnovaná starostou Storchem a městskou radou chomutovskému městskému muzeu a možnost prohlížení stovky stereoskopických fotografií v replice dobového optického přístroje.

Výstava rozhodně stojí za zhlédnutí a podrobné seznámení. Je totiž příkladem, že velké dílo může vzniknout i v malých poměrech, stane-li se věcí znalých a obětavých lidí. Zároveň je i jedinečnou sociologickou studií stavu společnosti a její hospodářské úrovně těsně před vypuknutím 1. světové války. Díky tomu, že jednotlivé dokumenty jsou německé originály, věříme, že bude přitažlivá i pro německé návštěvníky a krajany.

Zveme proto všechny, vraťte se na chvíli do Chomutova doby před devadesáti lety, kdy se stal vlastním přičiněním na devadesát dnů metropolí rakousko-uherského mocnářství – řečeno slovy provolání k pánům abiturientům všech ročníků starobylého gymnázia: „za hezkého letního času na ono kulturně historické místo na úpatí lesnatých Krušných hor, v ono stářím zešedivělé, v jehlany vyhnané královské město, být domovu požehnáním, otčině pro dnes a vždy ku zdaru!“

Stanislav Dědředitel muzea

Na hájovně u lesa – 14.6. – 7.9.2003 - radnice

Na hájovně u lesa se dá dělat ledacos. Třeba plodit a vychovávat děti, chovat psy a jinou domácí havěť, ale dá se i vyřezávat. A to nejen za dlouhých zimních večerů.

Toto vše spojuje manžele Kudrnovy, kteří už dlouhá léta žijí na konci Brandova v Krušných horách. Oba, se střídavou pílí, vyřezávají figury, figurky i dřevěné ozdoby.

Seznámila jsem se s nimi náhodou. Při výstavě betlémů nám kdysi neznámý návštěvník prozradil, že „jeden hajnej v Brandově vyřezává moc hezké betlémy“. Nelenila jsem, zavolala na lesní správu a učinila dotaz na dotyčného hajného. Tak jsem se s panem Kudrnou seznámila. Už sedm let je jedním z našich dvorních dodavatelů betlémů na vánoční výstavy. Nejméně dvakrát ročně si ráda zajedu do Brandova s panem Kudrnou popovídat, co dělá nového a čím nás zase překvapí. Jeho betlémy, ať už z čistého lipového dřeva, mořené či polychromované mají naprosto fantastickou atmosféru. Nezapře v sobě krušnohorského lokálpatriota, většina jeho betlémů je totiž zasazena do prostředí starého Mostu, kde dlouhou dobu žil.

Mě ovšem nejvíc dojímá jeden z jeho nejstarších betlémů, který věnoval své ženě, kde místo daráčků a oveček zpodobnil všechny svoje pejsky.

Při svých návštěvách jsem si všimla, že nevyřezává pouze betlémy, ale i různé věci pro domácnost i pro potěchu druhých.

V jejich domku jsem uviděla i nezvyklé sochy, podobající se africkému umění. Dozvěděla jsem se, že ty vyřezává paní Irena, o které její muž s nadsázkou říká, že snad byla v minulém životě Emilem Holubem, že afrostyl tak ovládá.

Už asi dva roky jsme se domlouvali, že by naše muzeum mohlo uskutečnit výstavu jejich tvorby. Když jsem si vloni přijela opět pro betlémy a zjistila jsem, že pan Kudrna vyřezává zmenšené repliky našich gotických soch, byla výstava zpečetěna.

Ovšem dvě věci jsou veliký problém. Veliká skromnost a nemluvnost páně Kudrnova. Z něho dostat pár slov, to dá práci! Ještě že je jeho žena mnohem sdílnější. Podle Kudrny totiž žádné z jeho děl nestojí za nic, přitom se ale navrací k starému krušnohorskému řemeslu a před jeho umem klobouk dolů! Bohužel, žádnou ze svých řezeb nechce prodávat, takže v našich sbírkách máme pouze jeho drobnou svatou Rodinu ve zvonečku, kterou nám před pár lety věnoval.

Na výstavě se snažíme přiblížit atmosféru hájovny v Brandově, která je ovšem naprosto nenapodobitelná. Mimo řezbářských děl Jana a Ireny zde vidíte i fotografie místností, ve kterých Kudrnovi žijí a tvoří, nechybějí pochopitelně ani věci, které s povoláním hajného souvisejí.

Do hájovny u lesa přejeme do budoucna mnoho tvůrčí invence, krásných chvil a hlavně hodně štěstí s dětmi, psy i s tou domácí havětí.

Eva Šamšulová

Řezbářské práce obou krušnohorských řezbářů z Brandova, Jana a Ireny Kudrnových, ale zejména Jana Kudrny, znají pravidelní návštěvníci vánočních výstav betlémů. Tentokrát chceme tematickou paletu rozšířit a přiblížit i atmosféru prostředí, které oba řezbáře obklopuje. Proto řada autentických předmětů z brandovské hájovny i pracovního stolu. Mýlil by se však ten, kdo by Jana Kudrnu považoval za jednoduchého samouka ze zapadlých lesů. Název výstavy sice může takový dojem vzbudit, avšak jde o cílenou provokaci pozorného diváka a ironický komentář.

Jan Kudrna je především vzdělaným člověkem, vrstevnatým a přemýšlivým umělcem, který za svým robustním zevnějškem, zdánlivou nemluvností a vnějšími atributy rázovitého lesáka skrývá citlivou duši a barvitou životní dráhu člověka vzdělaného a filosoficky zaměřeného. Jeho přístup k tvorbě prozrazuje osobnost, které je vlastní racionální úvaha, pozorovací talent a schopnost přesného převodu uměleckého záměru do materiálu díla. Nikoli doslovnost a šablonovitost diletanta, ale samozřejmá přesnost uměleckého pohledu, která je dána jen některým.

Pohleďme jen na jeho nádherné provedení rostlinného světa, ne nepodobné japonským tušovým kresbám a dřevorytům. Ono vystižení habitu borovic, tvaru a jemnosti jehličí, textury listů je nenapodobitelné. Jeho ztvárnění městského pozadí betlémů není chaotickou představou o jakémsi orientálním světě, ale poučeným, záměrným zpodobením neexistujícího světa starého Mostu, města jeho dětství. Je mu vlastní suchý, přesně cílený humor nejen v mluvě, nebo spíše nemluvě, ale i v řezbářské práci. Kolik o tom prozrazuje malý betlém s psíky, něžné vyjádření křesťanského obsahu legendy obrazem ze světa jemu důvěrně známé každodennosti.

Jan Kudrna není plodem krušnohorských lesů, který nikdy nepřesáhl obzor palouku před svou hájovnou a tvoří podle jeho estetiky. Jan Kudrna si samotu krušnohorských lesů

vybral za svou po pouti světem, je moderním eremitou, který svět poznal a z dobrých důvodů se jej rozhodl nevyhledávat. Podobně jako kdysi dávno muž se stejným přístupem k životu, orasínský malíř Louis Zimmermann. Jistě není sám, ale v tom, jak své odloučení naplnil, je jedinečný.

Stanislav Děd

Jindřich Polák, 50 let s televizí a filmem – 17.5. – 2.8.2003 – Dům J. Popela

Realizace výstavyNámět a scénář: Stanislav DědVýtvarník: Zuzana PolákováKurátor: Pavel P. RiesFotodokumentace: osobní archiv Jindřicha Poláka, sestavil Jindřich Polák a Pavel P. RiesRealizace: GRAPHICLINE s.r.o. Praha, Eva Šamšulová, Ivana Loudová, Karel Krafta, Radek Zozulák, Jaroslav Pachner, Radek Gruber, Stanislav DědPartneři: Národní filmový archiv Praha, BARRANDOV STUDIO a.s., divize Fundus Praha, Správa kulturních zařízení s.r.o. Chomutov. Mediální partner: Český rozhlas Plzeň Zvláštní poděkování: Dětský domov Chomutov, 9. ZŠ Chomutov - keramický kroužek Integrovaná střední škola Údlice, Vinné sklepy Chomutov, s.r.oDoprovodné akce: slavnostní promítání filmu „Nebeští jezdci“, kino Praha, 17. 4. 2003, Týden filmů Jindřicha Poláka, kino Praha, 19. 7. – 25. 7. 2003Záštitu nad výstavou převzal ministr kultury ČR Pavel Dostál

Oblastní muzeum v Chomutově otevřelo v sobotu 17. května výstavu „Jindřich Polák – 50 let s televizí a filmem“, konanou pod záštitou ministra kultury. Expozice je první výstavou věnovanou bohatému a žánrově pestrému dílu režiséra Poláka, autora postav od klauna Ferdinanda, Pana Tau, Chobotnic, Lucie, Kačenky až k Návštěvníkům, jeho filmografie sahá od Smrti v sedle přes Nebeské jezdce, Smrt stopařek, Noc klavíristy k Zítra vstanu a opařím se čajem. Myšlenka výstavy vznikla zcela spontánně v našem muzeu a těší nás, že proto mohl být Chomutov první. Otázka, proč je premiéra výstavy právě v Chomutově, patří totiž k nejčastějším. Na výstavě spolupracovalo muzeum s řadou institucí, kurátorem je režisér Pavel P. Ries.

Výstava bude putovní po dobu několika let – po Chomutově bude v Karlových Varech, Praze, Pelhřimově, Kyjově, Hodoníně, Veselí n. M., Strážnici, Berlíně, Rakousku. Seznam zájemců stále roste. Předpokládá se, že po ukončení výstavního cyklu bude výstava tvořit stálou expozici. O originální dokumentaci díla J. Poláka usiluje kromě míst, kde se filmy natáčely, i Národní filmový archiv.

Výstava byla zpracována jako soubor výtvarně pojatých originálních panelů 70x100 cm, z nichž cca 44 obsahuje fotografie z jednotlivých titulů, 5 je věnováno osobnosti pana režiséra Poláka a pracovním záběrům z natáčení. To představuje obrovské penzum práce na digitálním zpracování, vyčištění a adjustaci cca 350 fotografií. Největší podíl na zpracování Polákova archivu a přípravě obsahu výstavy patří režiséru Pavlu P. Riesovi. K vidění je rovněž soubor originálních plakátů filmových a televizních. Dále je vystavena řada originálních kostýmů a rekvizit. K nejzajímavějším patří kompletní kostým Pana Tau, uniformy expedice Adam 84, Ikarie XB-1, kostýmy Dády Patrasové, amarouny, soubor přileb, letecká bunda J. Hrzána z Nebeských jezdců, Pištěkovy uniformy z řady filmů. Kromě toho řada osobních relikvií (režisérská židle a osobní stopky, figurky Pana Tau a klauna Ferdinanda), scénáře, dokumenty z filmového provozu, recenze, ohlasy obecenstva a tisku, osobní dokumenty a předměty. Pořadatelům velmi vstříc vyšlo BARRANDOV STUDIO Fundus Praha.

K výstavě je zpracován katalog s osobním zamyšlením J. Poláka a přátel, kompletní filmografií a řadou fotografií. Při ohlášených návštěvách jsou připraveny videoprojekce některých děl.

Vernisáž, pojatou jako společnou humidaci, uváděl redaktor Jiří. T. Blažek z Českého rozhlasu Plzeň, účastníci obdrželi malou upomínku, vyrobenou dětmi z Dětského domova a 9. ZŠ v Chomutově. Vernisáže se zúčastnila řada přátel a spolupracovníků, herců a zástupců institucí a medií, autor návštěvnických internetových stránek www.akademik.cz Roman Zvěřina, tlumočili jsme i osobní vzpomínku Rudolfa Jelínka na práci při natáčení Smrti v sedle. Mezi nejmilejší hosty patřili někdejší

„návštěvníci“ - herci Jiří D. Novotný a Viktor Král alias Adam Bernau, kameraman J. Vaniš, producent J. Šubrt a další. Dojetí a pocit vzájemné sounáležitosti pana režiséra i přítomných, o který ve svých pracích pro děti usiloval zejména, bylo opravdové.

Mimořádným zážitkem bylo i odpolední slavnostní promítání filmu Nebeští jezdci v kině Praha, spojené s neplánovanou besedou, kterou ukončilo až další filmové představení.

Vybráno z katalogu …

Schopnost číst smazaná písmenka…

Klapka č. 1 Jindřich Polák je Čech. Sdělný, hravý, nápaditý a talentovaný víc, než celé národy

zasmušilců, právě takový je český filmař, když se povede. Jindřich Polák se povedl. Nám všem, pro nás všechny. Přicházíte na setkání boháčů, dalo by se povědět, protože všichni jsme prací tohoto režiséra méně či více bohatí, nebo lépe – obohacení. O kyslík jeho tvorby, o bublinky jeho nápadů, o způsob jeho fotosyntézy. Jeho humorem a jeho smutky, jeho formacemi prožitků a transformacemi v cítění jsme bohatší.

Má schopnost číst všechna smazaná písmenka na všech školních tabulích zpátky v čase a se stejnou samozřejmostí tam předepisovat písmenka budoucí. Jeho zfilmované sci-fi nejsou futuristickými samoúčelnými pomůckami k posunu vesmírného scénáře a ohromení diváka. Jsou uchopenou a citlivě, aby se nerozbila její skla, o libovolně let posunutou přítomností. Jeho detektivky jsou velmi syrovým popsáním spíše zlých činů než dobroty práce detektivů. Jeho komedie chytré, takže vtipné volným samospádem; Polák nikde nebojuje s křečí, nikdy nenutí k smíchu, smích přichází sám, léčivé katarzi duše je pouze somaticky pomáháno chvěním bránice. Tato spolupráce duše a těla je ostatně ordinována i jeho figurám, což jen obtahuje sílu jejich charakterů a kontury živočišnosti.

Klapka č. 2 Práci Jindřicha Poláka nelze dělit na filmovou a televizní; jeho výrazivo zůstává

stejné tam i tam, ale i doma, na dovolené, v kavárně. Přijímá a myslí tvořivě, autorsky vydává a žije. Jeho sběr informací a jejich metamorfózu do sdělení ostatním neovlivňuje psychologicko-technologický, ale niterný proces. Možnost tvořit v seriálu není pro Jindřicha Poláka příležitostí k nastavování kaše, nejsou to vrátka unikání z vypotřebovaného a prodlužování ukončeného, je to bezezbytku využitá šance vypovědět téma celostně. Nikoliv do jeho vyčerpání, protože Polák ctí možnost spolutvorby diváků. Nikdo nespočítá, kolik bylo v dětských duších zfilmováno vlastních příběhů Klauna Ferdinanda, Lucie nebo Pana Tau. Po shlédnutí Polákových filmů vždycky zůstane krabička plastelíny. Každý divák jeho filmů dostává před projekcí nejméně jednu krabici neexponovaného filmu pro vlastní použití, pro vlastní dopovězení, pokračování příběhů a snění.

Jestliže filmy takzvaně pro děti i pro dospělé často trpívají až okatě zřetelnou vůlí po vděku celých rodin, není tomu tak u filmů Jindřicha Poláka. Důvod k tomuto zcela přirozenému přijímání dětského dospělými a dospělého dětmi, tkví v celoživotní lidské potřebě pohádky, kterou dokonale pochopil, protože jí sám velmi silně sdílí. Klišé o dětské duši režisérově tady ale nesedí. Jindřich Polák je totiž mistrem mísení žánrů. Z komedie si do všeho přináší vtip, z detektivky vážnost chvilkového strnutí a zázraky pohádky i sci-fi žánru mají společnou základnu divukrásna bez nadbytečných agresí. Vážný problém si tak nese trochu úsměvné pohody nadhledu a legrace triků podvědomou hrozbu případného kdyby. Výjimku tvoří přesně ohraničené drama konfliktu a napětí hledání viny. Ve všem co dělá je precizní, ve všem důkladný, ale také, a to i sám k sobě, lehce ironický. Přičemž, a budiž to podtrženo, nikdy nezaměňuje roli tvůrce za roli boha, řešitele či spasitele. Stále hovoříme o technice domácího kina, diváckého spoludotváření a tak spoluodpovědnosti. Při čtení strohého seznamu titulů vidíme dobře, jak si autor chodí odpočívat z žánru do žánru, což sám říká, a my v těch konsekvencích nacházíme klad pozitivní pestrosti.

Klapka č. 3Nade všechnu vědu je zde životně přítomná režisérova dospělou korekcí

nedeformovaná zkušenost vlastního dětství a vzorně a přecitlivě nasnímaný prožitek vlastních dětí. Dětská obliba jeho filmů, personifikovaná do typických figurek, je

důsledkem Polákovy obliby, ale zároveň schopnosti dětského vidění. Tvrdím, že on nevidí dospěle dětsky a v dětském vidění se tak nestylizuje, což děti odhalují velmi rychle. Jindřich Polák tak vidí. A že tento úhel záběru akceptujeme a vítáme my dospělí, hovoří zase v jeho, zde už ale i v náš prospěch.

V předvečer jeho sedmdesátých osmých narozenin tohle píši nikoliv jako dárek jemu, ale jako pokus o poděkování za sebe, a když dovolíte, za nás. Nemám jediný důvod psát o Jindřichovi Polákovi jinak, než jak o něm a na něho myslím. Na rozdíl od většiny z vás jsem měl a mám tu výhodu, že paní Zuzana Poláková a Jindřich Polák mě počítají mezi rodinné přátele. Velmi si toho vážím a onu výhodu jsem se zde pokusil zužitkovat. Jinak jsem vděčným divákem filmů a života člověka, kterému i za vás, kteří jste otevřeli katalog k této výstavě, upřímně děkuji.

P. S. Jestli jste slyšeli, že jedna z nepodařených operací páteře vyšla statisticky tak hloupě, že se přihodila právě jemu, slyšeli jste správně. Jindřich Polák ale nesedí a není upoután na lůžko či na invalidní vozík. To možná jeho tělo nyní na některé tak může působit. Jindřich Polák stojí mezi námi, mezi svými návštěvníky, velmi pevně a jistě…

Jiří Tomáš Blažekredaktor a publicista

Milý návštěvníku,právě jsi prošel muzejní chodbou, vstoupil do nepříliš velkých výstavních místností

a jsi-li jen trochu vnímavý, zatají se ti dech. To, co před sebou vidíš, není běžná výstava, kterých můžeš vidět do roka několik, to opravdu nejsou exponáty ze zaprášených tichých depozitářů.

No co, řekl by někdo omrzele, fotky a nějaké šaty.Ne, příteli, to, co vidíš, nejsou jen fotografie, říkám já.To, co vidíš, je měňavý broušený krystal lidského života, do kterého můžeš hledět

mnoha ploškami a každá z nich ti vrací jiný, a přece něčím pohromadě pevně držící obraz.To, co vidíš, je vzácné setkání. Vždyť na jednom místě vidíš a cítíš to, co se

nastřádalo za dlouhých padesát let.Vidíš omamnou krásu výtvarného díla, kompozice, barev, ale i postav, věcí,

přírodních scenérií, dětí, dívek, zátiší, lidských tváří, večerního města, záběr po záběru zachycovaného světa.

Vidíš nespoutanou fantazii stvořitele postav, které již nikdy nezmizí – klauna Ferdinanda, Pana Tau, chobotnic nad Čertovkou, dramatických cest časem do minulosti i budoucnosti v ikarických raketách i návštěvnických samohybech, komických situací i záhad humidace.

Vidíš hluboký cit a porozumění divákovi, zejména dítěti, bezpečnou znalost tenké hranice nevyslovené touhy po tajemství i důvěrně známých konturách domova, která i to nejneuvěřitelnější činí tak přirozeně samozřejmým, lidským a českým, až srdce usedá.

Vidíš práci profesionála, dokonale zvládnuté řemeslo, cítění hranic a pravidel žánrů, graciézní schopnost přechodů, radost ze hry, právě to, co činí rozdíl mezi virtuosem a pouhým hráčem.

Vidíš schopnost organizovat složitý organismus tvorby filmového díla, od myšlenky po denní součinnost filmařského týmu, schopnost spojit tolik individuálních hráčů dohromady a vtisknout dílu svou představu, aniž by potlačila jejich osobitost.

Vidíš životní dílo, přesněji dílo jednoho života, a nevěříš, kolik je schopen vytvořit člověk soustředěný na svou práci. Jen stručný přehled filmografie čítá několik stran. Hledáš-li srovnání, maně si připomínáš jména těch největších.

Vidíš kus historie filmu a celou historii televize a není to jen historie celuloidového proužku. Je v nich i historie společenská a koneckonců i naše životy. Vždyť nejde oddělit pohádkové postavy od vlastního dětství, Rudolfa Jelínka od vlastního dospívání, zapomenout oblíbené hrdiny vlastních dětí. Žili a stárli jsme s nimi a připomínáme si tu i vlastní život.

Vidíš tu ale i úžasný výsledek od prvního nápadu na výstavu ke konečné podobě a věř, že i autoři jsou často překvapeni konečnou podobou svého díla.

Vidíš tu důkaz přátelství a lásky lidí nejbližších, především jeho ženy Zuzany, režiséra Pavla P. Riese i prostých diváků, jako jsem já. Není to důkaz síly osobnosti a síly

díla, je-li schopno vyvolávat silné emoce a chuť jednotlivců a institucí spojit síly k vytvoření výstavy tak velkoryse pojaté a přitom prosté?

Tím, co všechny plochy onoho pomyslného krystalu drží pohromadě, je jeden člověk. Jeho jméno je režisér Jindřich Polák.

Pro mne osobně je to i důkaz silného, nezlomného ducha a jeho vítězství nad obtížemi, které by jiného vedly k odevzdanosti.

Může snad být výmluvnější svědectví než odpověď na můj dopis, ze které mi pan režisér jistě dovolí ocitovat:

„Ztěžka si zvykám na nový způsob života a snažím se najít nový pohled na svoji dosavadní práci.

Přes padesát let jsem doslova sypal nápady na filmy nejrůznějších žánrů. Díky své profesi jsem potkal řadu zajímavých lidí a trošku se rozhlídl po světě. Výsledkem je několik set kulatých krabic naplněných především láskou k dětem, ale také pestrou paletou příběhů pro dospělé.

V pracovně, kde přechodně bydlím, nejsem nikdy sám. Jsem obklopen přáteli, kteří zaplnili knihovnu. Pohled na každou knihu vyvolává vzpomínky všeho druhu. Rád se o ně podělím.

Váš návrh s radostí přijímám a těším se na brzké setkání.“ To je i odpověď na otázku, proč je tato výstava v Chomutově. Ano, jsme šťastni, že

se náš záměr podařilo uskutečnit a že se právě Chomutovu dostalo cti podílet se na vytvoření výstavy a být jejím prvním hostitelem.

Nuže, milý návštěvníku, pojď dál a nech se okouzlit!Stanislav Dědředitel muzea

Rozšíření muzejních sbírek.

Oblastní muzeum zakoupilo v dubnu 2003 známý Fialův mechanický betlém. Jde o dílo řezbáře Josefa Fialy z Chomutova, které bylo již několik let v muzeu vystaveno. Betlém obsahuje cca 380 figurek a 370 věcí, asi 125 figurek se pohybuje. Zachycuje tradiční výjevy sv. Rodiny, Klanění tří králů, daráčky, tradiční stará řemesla a žánrové výjevy, regionální stavby i chomutovské osobnosti. Pohon je elektrický s mechanickými převody. Betlém bude sloužit k výstavním účelům a vystaven v prostorách muzea na radnici.

Podpis smlouvy byl svým způsobem historickou událostí, neboť znamená zachování díla lidového tvůrce s neopakovatelným jedinečným výrazem, spojeného s městským geniem loci, pro Chomutov a jeho občany. Dík patří i pracovnici muzea Evě Šamšulové, která sledovala vznik díla od jeho zrodu do současné podoby, která, jak slíbil autor, není konečná.

Návštěva Kurta Stoupy 2003

Při příležitosti svého jednání na chomutovské radnici navštívil Oblastní muzeum ing. Kurt Stoupa, důvěrník krajanského sdružení skupiny Erlangen. Návštěva je důsledkem obnovení kontaktů mezi Oblastním muzeem, Střediskem setkávání Svazu Němců a krajanským sdružením. Kromě získání materiálů pro loňskou výstavu o chomutovských osobnostech, některých dokumentů a krajanských novin Komotauer Zeitung pro muzejní knihovnu je především příležitostí k vzájemnému poznání a diskusi.

Přes oceán za svými předky

V minulých dnech, přesně ve středu 28. května 2003, navštívila Chomutov na pozvání chomutovského Oblastního muzea milá a vzácná návštěva, paní Caroline Heller ze Spojených států. Důvod dlouhé cesty přes oceán a její návštěvy Chomutova je prostý a dojemný zároveň. Přijela proto, aby muzeu předala řadu dokumentů a informací,

navštívila místa, která zná z rodinných vyprávění a hledala nové informace o osudu chomutovské židovské komunity.

Paní Caroline pochází ze staré chomutovské rodiny Hellerů, jejíž příběh je úzce svázán s osudem města a jeho obyvatel. Její dědeček, dr. Alfréd Heller, byl známým chomutovským praktickým lékařem, který do své smrti v r. 1929 žil a ordinoval v dnešní ulici Vršovců, dřívější Weitmühlstrasse. Právě životní příběh jeho dvou synů, staršího Ericha a mladšího Pavla, otce paní Caroline, je tím hlavním důvodem zájmu muzea. Jen málokdy lze narazit na příběh tak ilustrativní z historického hlediska, spojený s městem a nejtragičtějšími okamžiky minulého století a přitom na příběh tak zajímavý, dobrodružný a dojemný!

Nebojím se říci, že jde o látku, která by si zasloužila filmové zpracování. Kdo z dnešních chomutovských občanů ví, že jde o dva chomutovské rodáky, kteří prošli těmi nejtěžšími životními osudy válečnými, aby se oba za oceánem proslavili a dosáhli těch nejvyšších ocenění odborných i lidských?

Pavel Heller v oboru medicinském jako uznávaný vědec a profesor prestižních universit, vychovatel stovek žáků. Vzácný člověk, nositel řady ocenění, vůbec první „Zasloužilý profesor“ University of Illinois v Chicagu, jehož zásluh vděčně vzpomínala celá akademická obec a jehož jméno nese nadace pro výzkum v oboru hematologie a boj s rakovinou.

Erich Heller, literární vědec a kritik, profesor německé literatury na anglických a amerických universitách, nositel Velkého záslužného kříže Spolkové republiky Německo, který mu v r. 1978 udělil spolkový prezident Maxmilian Schell, znalec Kafky, Rilkeho, Nietsche, Krause, Manna ale i moderní literatury americké, světoobčan, přítel Hannah Arendtové, Josepha Epsteina, velkého básníka T. S. Eliota a dalších velkých postav moderní společnosti.

Oba jediní členové rodiny, kteří přežili holocaust. Erichovi se podařil útěk před nacisty ještě před válkou, Pavel prošel peklem Terezína, Buchenwaldu, Osvětimi a znovu pochodu smrti do Buchenwaldu. Po osvobození spojenci zřídil přímo v táboře kliniku pro vězně. Buchenwaldem provázel známého rozhlasového reportéra Ed Murraye, když jeho jméno v reportáži zaslechl v Londýně bratr Erich. Pouto s rodným městem nikdy nepřerušili a chomutovské kořeny můžeme sledovat ve vzpomínkách dětí a přátel.

Jak se muzeu podařilo s paní Caroline, která je sama odbornou asistentkou výzkumu vzdělávání a psaní na Lesley University v Cambridge, Massachusetts a autorkou několika knih, navázat kontakt? Zásluhu na tom má v Anglii žijící karlovarský přítel z dob studií, rovněž uprchlík před nacismem, válečný československý pilot v Anglii a znovu uprchlík před komunismem, dnes již devadesátiletý Paul Seton. Jeho dopis s první informací o chomutovských rodácích přišel právě v době přípravy loňské výstavy o osobnostech chomutovské historie. Následovalo půlroční dopisování s oběma, příprava návštěvy, až ve středu přivezl pražský autobus paní Caroline v doprovodu přítelkyně Irene. Přijela živá, přátelská, vzdělaná žena, upřímně se těšící z chomutovského pobytu.

Jaký byl program návštěvy? Vzhledem ke krátkosti pobytu byl naplánován doslova na minuty.

Po příjezdu slavnostní přijetí na starobylé chomutovské radnici, kde v rozhovoru s paní starostkou měla příležitost představit svého otce a strýce a některé z dokumentů, určených muzeu.

Prohlídka muzea na radnici, Mnišského dvorku a kostela sv. Kateřiny s nelíčeným nadšením nad Fialovým betlémem. Rozhovor u sochy německého rytíře na téma příčin rozpadu chomutovské předválečné společnosti v expozici o zemské výstavě v r. 1913, dokládající společnou práci na tomto díle.

Procházka po sluncem zalitém a přes nové barvy historií dýchajícím chomutovském náměstí.

Návštěva rodičovského domu, kde se díky laskavosti rodiny Kolíčkových s dojetím prošla interiérem, vyhlédla z oken na stejnou ulici, na kterou hledíval před 65 roky její tatínek.

Návštěva bývalého židovského hřbitova, kde ani na řetěz zamčená brána a rozbitá pamětní deska s textem, který za jedině hodné připomenutí místa, kde spočívají pozůstatky generací židovských spoluobčanů, považuje informaci o výši nákladů na úpravu místa v akci „Z“ a kde není jediný náhrobní kámen, nemohly narušit chvíli soustředění myšlenek na dávné předky a hledání kamínků pro blízké v Americe.

Návštěva Kamencového jezera, místa, na které vzpomíná s dojetím jako na místo seznámení svých rodičů ve šťastných dnech před válkou.

Projížďka okolím Chomutova od Jirkova ke sv. Barboře v Horní Vsi, k městskému divadlu, které svou architekturou a zasazením do starého parku vzbudilo nelíčený obdiv, kolem smutného Goldmannova domu k pozůstatku podstavce rytíře na bývalém výstavišti zpět do muzea.

Podrobná prohlídka expozic v muzeu, kde se nad panelem z filmu „Nebeští jezdci“ Jindřicha Poláka a pilotní bundou dozvídám, že Paul Seton za války bojoval jako dělostřelec, s obdivem nad starými řemesly a archeologickým sálem i muzejní knihovnou.

Chvilka nad šálkem kávy při probírání dovezených dokumentů a domluvou, o co dalšího z rodinných památek má muzeum zájem, aby připravovaná výstava vypověděla to podstatné o obou rodácích. Radost nad knihami o starém Chomutově, nových průvodcích, mapách a dalších suvenýrech, věnovaných radnicí a muzeem. Nelíčené překvapení a dojetí nad doklady, které připravilo muzeum a jsou osobně drahé, za všechny snad CD s materiály z dřívější expozice o osudech Židů v severozápadních Čechách a kopie plánu hrobů z židovského hřbitova, kde se podařilo nalézt hrob dědečka i další rodiny Popelikovy, zahynulé v Terezíně, o jehož identifikaci požádali přátelé v Americe.

Procházka atriem knihovny při cestě na první malé občerstvení toho dne v pizzerii na náměstí. Rozhovor o dojmech z dnešního dne, osudech rodinného přítele Pavla Setona a domluva o příští návštěvě v září, tentokrát zcela jistě za jeho účasti. Díky za přípravu návštěvy a vstřícnost všech, se kterými se setkala. Nezbyl již čas na návštěvu knihkupectví, právě včas dorážíme na poslední pražský autobus.

Bylo to pouhých šest hodin, a přesto naplněných mnoha dojmy na obou stranách. Pro paní Caroline jistě důvod k šíření dobré zprávy o Chomutově za oceánem, pro muzeum a radnici důvod k navazování zpřetrhaných kontaktů se všemi, které spojuje láska k Chomutovu a chuť podat si ruce přes jakoukoli vzdálenost. Vzpomínka na Jindřicha Poláka.

Dočetli jsme se v novinách smutnou zprávu, že 22. srpna 2003 zemřel filmový a televizní režisér Jindřich Polák. Přečteme si jistě mnoho hodnotících a oceňujících prohlášení, přihlašujících se k velkému jménu, častokrát i z pera těch, kteří v posledních letech jeho života – a byly to roky vynuceně omezené povýtce na okruh milující rodiny a nejbližších přátel – jakoby pozapomněli na starého muže s mladým srdcem z nárožní vilky tiché dejvické ulice. Chápavě to vezměme na vědomí, život není lehký pro nikoho a ve shonu denních starostí se to stává, že teprve odchod připomene promarněné příležitosti. A vůbec nechci rozhojňovat řady těch lepších, teď se to nehodí a není k tomu důvod. Co jsem si myslel já, to pan režisér věděl. Pro českou kinematografii je to těžká ztráta další z velkých postav a tečka.

Přesto si myslím, že si zaslouží připomenout co široká veřejnost možná neví a poděkovat těm, kdo byli s ním a díky nimž poznal, že jeho jméno není zapomenuté. Chci mluvit o posledních osmi měsících, kdy jsem mohl být u toho.

Možná se podivíte, o kom budu mluvit nejdříve. Na prvním místě je to město Chomutov. Město nezaslouženě považované za periferii, díky těžkému průmyslu, dolům a televizním zprávám asociující nezaměstnanost, šedivou bezvýchodnost a vůbec jakousi kulturní poušť.

Nic z toho není pravda. Dnešní Chomutov je upravené, v centru novotou zářící město. Město s uchvacujícími veřejnými prostorami, město, které má díky své poloze a historii předpoklady ke kulturní různorodosti a otevřenosti. Jeho citlivě rekonstruované stavební skvosty, především kostel sv. Kateřiny, stará radnice, jezuitský areál s kostelem sv. Ignáce, městské věže, měšťanské domy, nesmírně cenné umělecké a historické muzejní sbírky, jeho překrásné okolí v podhůří mezi Krušnými horami a břehy blízké řeky Ohře, dávají postupně zapomenout na roky, ve kterých se město bálo o samu podstatu své existence. Město, v němž se radnice a kulturní instituce nikdy nebály vydávat na nepříliš probádané cesty a nabízet svým občanům nevšední zážitky.

Jak jinak by mohly již v r. 1913 uspořádat obrovskou zemskou hospodářskou výstavu, kterou lze organizací a rozsahem přirovnat k dnešní olympiádě a kterou s dokumentární přesností připomíná současná výstava v kostele sv. Kateřiny. Jak jinak by se dnes mohlo věnovat poznávání všech stránek vlastní historie, i těch často bolavých, a

budovat mosty ke všem krajanům, roztroušeným po světě. Jak jinak by mohlo nechat vyrůst tak ambiciózní a odborně vedený projekt, jako je chomutovský zoopark s jeho představou obnovy dolováním zničených staveb v přirozené krajině. To vše je založeno na nechybějící chuti k práci a zájmu lidí.

Ano, to je dnešní Chomutov. Navždy zůstane zapsáno, že podnět ke shromáždění dokumentace díla Jindřicha Poláka a jeho představení veřejnosti vzešel z Chomutova. V Chomutově se za jeho účasti uskutečnila první retrospektivní výstava celoživotního díla. Chomutov uspořádal první a jedinou přehlídku jeho filmové tvorby – Týden filmů Jindřicha Poláka – k jehož zahájení dětským dnem se vracíme několika fotografiemi. Jsou to fotografie z jeho posledního veřejného vystoupení, dost možná jeho vůbec poslední fotografie.

Byly to především dvě instituce, které se pustily do dlouho připravovaného projektu – chomutovské Oblastní muzeum a Správa kulturních zařízení. Dík patří všem jejich pracovníkům, kteří se na přípravě podíleli, ale i řadě dalších spolupracovníků, kteří se nadšeně zúčastnili přípravy výstavy, o jejímž zahájení řekl Jindřich Polák, že patří k nejšťastnějším dnům jeho života. Je symbolické, že mezi nimi bylo i mnoho děti, z Dětského domova a 9. ZŠ v Chomutově a Integrované střední školy v Údlicích.

Dík patří i režiséru Pavlu P. Riesovi, příteli a spolupracovníkovi, který se nejvyšší měrou zasloužil o dokumentární zpracování bohaté filmografie, výběr a grafické zpracování obsáhlého fotografického materiálu i jeho přenesení do podoby výstavních panelů. Příprava nebyla ani lehká, ani levná práce, ale dělali jsme ji srdcem. Pan režisér Polák to věděl a asi díky tomu osobně v předvečer výstavy přivezl své relikvie nejvzácnější, malé dřevěné figurky svých hrdinů, klauna Ferdinanda a pana Tau. Právě to jsme v chomutovském muzeu pochopili jako největší ocenění, ano, tady budete stejně doma jako v pražském bytě.

Dík patří všem přátelům, kteří se zúčastnili květnové vernisáže a svou přítomností přispěli ke krásné atmosféře. Především šarmantní Jiří Datel Novotný, skromný a přesto okouzlující, hvězda bez hvězdných manýrů. Bez zaváhání samozřejmě přijel a s pokorou a humorem vzpomínal na dny společné práce na Návštěvnících. Stejně tak Viktor Král coby někdejší Adam Bernau, dnes cílevědomý a úspěšný muž, který přesto kvůli zahájení výstavy neváhal přeorganizovat plány celé rodiny a přivézt ji i se psem sebou. Nejbližší filmoví spolupracovníci a přátelé, kameraman Josef Vaniš a producent J. Šustr se svou paní, primář MUDr. Hoza s manželkou, herečkou Slávkou Hozovou, redaktor Jiří Tomáš Blažek, Šárka Tittelbachová. Z dalších pozvaných herců především Rudolf Jelínek, který – možná jediný - neopomněl alespoň v telefonickém hovoru na adresu pana režiséra říci tolik hezkých slov, která jsem měl čest tlumočit.

Dodnes jsem přesvědčen, že to chvění blízkých srdcí, ta zřetelně viditelná linka mezi dojatým mužem na pojízdném křesle a obecenstvem v sále, ta uhrančivá atmosféra bez velkých slov, to byla ona tajemná humidace, nevysvětlitelná, tak jako je nevysvětlitelná láska a my jsme jí byli svědky.

Jemu samému dal Chomutov alespoň na chvíli zapomenout na obtíže těžké nemoci. My, kdo jsme s ním mohli osobně spolupracovat, budeme s láskou vzpomínat na člověka a umělce, který o životě mnoho věděl a nic z toho si nenechal pro sebe.

Ing. Stanislav Děd

2004

Tibet před padesáti lety – 24.1. – 13.3.2004 - radnice Výstava fotografií kameramana Josefa Vaniše z cesty do Tibetu s režisérem Vladimírem Sísem.

V letech 1953-55 měli možnost zúčastnit se natáčení společného čínsko-československého barevného dokumentárního filmu o stavbě velehorské silnice vedoucí ze S´-čchuanu přes tehdejší provincii Si-kchang do Lhasy (tzv. Kchang-Cang kung-lu, „Sikchangsko-tibetská silnice“) dva Čechoslováci, režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš.

Filmový režisér a spisovatel Vladimír Sís (nar. 7. 7. 1925 v Brně – zemř. 7. 9. 2001 v Praze) po absolvování Školy uměleckých řemesel v rodném městě zasvětil život filmové dokumentární a umělecké hrané tvorbě. Natočil ke stovce převážně hudebních krátkých

filmů, osm středometrážních a dvacet celovečerních filmů. Spolu s kameramanem Josefem Vanišem natočili mimo jiné celovečerní dokument „Cesta vede do Tibetu.“, který byl v roce 1956 jako dokument oceněn na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách i na festivalu v Karlových Varech. Je dále autorem řady scénářů a knih.

Kameraman Josef Vaniš (nar. 6.1.1927 ve Vysokém Chlumci) po ukončení Státní grafické školy v Praze, obor fotografie a film, a po letech asistentské činnosti ve Zpravodajském a dokumentárním filmu, natočil již jako samostatný kameraman desítky zpravodajských a dokumentárních filmů. Mezi ně patří i film z let 1953-55 „Cesta vede do Tibetu“. Od r. 1958 působil jako kameraman ve filmovém studiu Barrandov a na svém kameramanském kontě má přes šedesát celovečerních hraných filmů, autorský podíl na pěti obrazových publikacích a čtyřech výstavách o Tibetu.

Tak jako kdysi Ippolito Desideri, i oba tito čeští filmující cestovatelé navštívili Tibet a pobývali v něm ve zlomových momentech jeho dějin: v době, kdy se pod vojenským náporem silnějšího souseda definitivně hroutily jeho tradiční struktury a začínalo období jeho nového politického, hospodářského a společenského uspořádání. Jako očití svědkové zachytili v řadě reportáží uveřejňovaných časopisecky a také v samostatných knihách – Der Weg nach Lhasa, Bilder aus Tibet [Prag, 1956; totéž anglicky, On the Road through Tibet, London (1958)], Tibetische Kunst (Prag 1958; totéž francouzsky, L´art tibétain, Prague (1958); spolu s Lumírem Jislem], Tibet (Praha 1958), Země zastaveného času (Praha 1959; též slovensky pod názvem Tajomný Tibet, Bratislava 1960) – své bohaté zážitky a zkušenosti z cesty do Lhasy, která jim trvala – od odletu z Prahy do návratu tamtéž – celkem čtrnáct měsíců.

Vedle zmíněných cestopisných a uměleckých publikací vydali výmluvné svědectví též v řadě fotografických výstav (Náprstkovo muzeum v Praze, 1956; galerie Melantrich v Praze, 1990; univerzitní výstavní síň „Ruine der Künste“ v Berlíně, 1993), ale zejména svým úspěšným celovečerním barevným dokumentárním filmem „Cesta vede do Tibetu“ z roku 1955.

V roce 1994 přijal autor fotografií kameraman Josef Vaniš nabídku dr. Pera Kvaerneho, profesora regionalistiky a tibetologie v Ústavu kulturních studií (Institutt for kulturstudier) při historicko-filozofické fakultě univerzity v Oslu (Universitetet i Oslo), předložit domácí i světové veřejnosti výběr archivních fotografií, zachycujících tibetskou krajinu, její lid, jeho zvyky, lidové kroje, klášterní architekturu, interiéry chrámů a paláců – prostě materiální a duchovní svět Tibetu první poloviny padesátých let dvacátého století.

univ. prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc. emeritní ředitel Orientálního ústavu AV

Loď připravit k boji! – 12.6. – 30.10. 2004 - kostel sv. Kateřiny

Počátek výstavy „Loď připravit k boji!“ je třeba hledat se spojení několika šťastných okolností. První z nich je láska k moři, lodím, cestám a námořníkům. Jistě, je to projev patřící k romantickým létům většiny z nás a sám o sobě nevede dál než k dovoleným tráveným na Jadranu, Baltu nebo Černém moři. V někom ale zůstane trochu víc. Takový člověk sice jen zřídka brázdí moře na plachetnici jako osamělý mořeplavec, ale většinou se nebrání představám, že jím je a hledá, jak se alespoň zprostředkovaně dotknout historie slavných lodí, těch živých bytostí. Měl-li štěstí potkávat opravdového námořníka z lodi Viribus Unitis, vidět Chichesterovu Gipsy Moth IV, tím lépe. A to je můj případ.

Druhou okolností je postava Gustava Matouše Brosche, která se zjevila mezi chomutovskými rodáky v r. 2002 jako příklad člověka, který dokázal, že i suchozemec se může postavit po bok slavným námořním objevitelům jako rovnocenný partner. Jeho statečnost, odvaha a rozhodnost v těžkých podmínkách arktické pouti by měly být trvale zapsány mezi příklady rodáků, kteří proslavili jméno Chomutova a nesli je sebou natrvalo do polárních krajů i tropických pralesů. Jeho vědecká a vojenská kariéra lákala a láká k přípravě samostatné výstavy, kterou plánujeme na některý z příštích roků.

Třetí okolností byly oslavy výročí osmdesáti let chomutovského muzea, kde šťastná náhoda svedla dohromady několik bývalých i současných muzejníků se stejným vztahem k námořní historii. Setkání modeláře světové třídy Zdeňka Tollara, badatele a spisovatele Jindřicha Marka a muže mnoha řemesel Karla Krafty bylo impulsem, který vedl k výsledku, který předkládáme veřejnosti.

Soubor tak precizně vypracovaných lodních modelů máme možnost shlédnout v Chomutově, a dost možná i v republice, poprvé. Dík za ochotu podělit se s veřejností o celoživotní lásku patří především panu Zdeňku Tollarovi, kterému přeji, aby se setkal s takovým ohlasem návštěvníků, jaký si bezesporu zaslouží.

Stanislav Děd

Výstava v chomutovském muzeu k 90. výročí vypuknutí 1. světové války se zabývá námořnickou tématikou. Dnes již málokdo ví, že bývalé Rakousko-Uhersko, v jehož soustátí byly i české země a tudíž i zdejší krušnohorský region, bylo námořní mocností. Po postupném vytlačení osmanské říše z Balkánu obsadilo pobřeží Jaderského moře od severní Itálie přes dnešní Slovinsko, Chorvatsko a Černou Horu. Zde budovalo své válečné přístavy, především ústřední základnu v Pule (Istrie, Chorvatsko) a v Boce Kotorské (Černá Hora).

S přechodem z plachetnic na parní lodě a mohutným rozvojem techniky v 19. stol. bylo třeba pro obsluhu válečných lodí kvalifikovaného personálu. Ten přicházel z území průmyslově vyspělých a k nim patřil i zdejší region. Mnozí suchozemci z Krušných hor a jejich podhůří odešli na moře, aby tam - více či méně dobrovolně - prožili kus svého života.

Po úvodní části s mapou Středomoří z počátku 20. století, následují panely se

stručnou historií rakouského a později rakousko-uherského válečného námořnictva s názvem

HISTORIE V DATECH

1725 – Výstavba císařské flotily v Terstu.1730 – První císařský námořní řád.1786 – Nová námořní válečná vlajka.1815 – Vídeňský kongres (definitivní potvrzení rakouské državy na Adrii).1817 – První zámořská plavba.1829 – Josef Ressel zkouší lodní šroub. První námořní konflikt s jiným státem (Rakousko

proti Maroku.1848 – Povstání v Benátkách.1850 – Pula hlavním válečným přístavem.1857 – První plavba kolem světa.1864 – Bitva u Helgolandu (rakouská flotila proráží dánskou blokádu německých přístavů). Maxmilian I. do Mexika.1866 – Bitva u Visu (nejslavnější vítězství rakouské flotily vedené Tegetthoffem nad Italy). První torpédo.1872 – Arktická polární expedice.1880-1900 – Misijní a výzkumné plavby.1900 – Námořní jednotky v Číně (potlačení „boxerského“ povstání).1912 – První moderní válečná loď (první loď ve službě s tříhlavňovými dělovými věžemi).1914 – Atentát na následníka trůnu. Vypuká 1. světová válka. Potopení SMS Zenty. Potopení SMS Kaiserin Elisabeth.1915 – Itálie vstupuje do války s Rakousko-Uherskem.1916 – Ponorková válka.1917 – Bitva v Otrantské úžině.1918 – Povstání v Boce Kotorské. Říční monitory na moři. Potopení bitevní lodi SMS Szent István. Konec rakousko-uherské námořní flotily (rozpad Rakousko-Uherska).

Panel FLOTILA: Kompletní seznam rakousko-uherských válečných lodí za 1. světové války.Panel NAD VODOU: Nová zbraň - námořní letectvo. POD VODOU: Ponorky.Panel VÝZBROJ: Vývoj výzbroje. Děla od Kruppa, později ze Škodových závodů v Plzni,

pancéře z Vítkovických železáren.Panel PROJEKTY: Plánované projekty.

VLAJKY: Vlajky používané u k. u. k. Kriegsmariny, včetně signálních vlajek.Panel ŽIVOT NA PALUBĚ: Ukázky ze života běžných námořníků, ale i důstojníků.Panel VÁLKA!: Hrůzy námořní války.Panel RODÁCI: Seznam doposud známých jmen námořníků z chomutovského

regionu a okolí. Mezi nimi vynikají G. Brosch z Chomutova, účastník polární expedice 1872-4, I. Bayerle z Jirkova, který bojoval s posádkou SMS Kaiserin Elisabeth v Číně 1914 a L. Müller z Kadaně, velitel ponorky „20“, na které v roce 1918 zahynul.

Panel STAVBA MODELU: Soubor fotografií ukazující postupnou stavbu jednoho z vystavených modelů.

STAVBA LODĚ: Obdobný soubor ukazující stavbu skutečných lodí.

Páteří celé výstavy jsou neplovoucí modely válečných lodí k. u. k. Kriegsmarine. Nejstarší bitevní lodí je SMS Kronprinz Erzherzog Rudolf, následuje celá vývojová řada až po nejmodernější dreadnought SMS Viribus Unitis. Dále jsou zde dva křižníky, několik torpédovek (od nejstarší SMTb. I až po nejmodernější SMTb. 98 M), kluzák sloužící k pronásledování ponorek a kompletní řada všech typů ponorek. Na modelech lze sledovat vývoj techniky a barevné kamufláže. Všechny modely jsou v měřítku 1 : 100.

Přísečnice – zatopená, ale nezapomenutá – 26.6. – 29.8.2004 - radnice

Jako pozvánku na výstavu dovolte použít úvod ze stejnojmenné publikace, vydané k příležitosti výstavy, kde je řečeno vše o záměrech organizátorů. Zbývá jen připojit poděkování pro s. p. Povodí Ohře Chomutov a jejího generálního ředitele ing. Václava Pondělíčka, který nad výstavou převzal záštitu a osobně provázel účastníky vernisáže a odhalení pamětních desek na hrázi Přísečnické přehray celodenním programem.

Předkládáme veřejnosti publikaci, jejíž téma a podoba jsou v dosavadní publikační činnosti muzea výjimečné. Kniha je věnována městu, které si takovou pozornost rozhodně zaslouží, ač již přes třicet let neexistuje. Nebylo městem duchů ani snů, jak zněl titul filmu, s nebývale emotivní silou zachycujícího fyzický zánik města. Vždyť Přísečnice patřila k nejstarším obývaným historickým sídlům v Krušných horách a svou polohou na obchodní stezce procházející zemskou branou na rudy bohatými horami byla předurčena k historii živé, ba bouřlivé. Málokteré město prošlo tolika etapami a muselo se svými obyvateli přijmout tolik zásadních zvratů. Bylo obchodní osadou, hornickým městečkem, městem stříbrné horečky i městem železářským, místem lítých střetnutí válečných, bylo městem krajkářským, správním střediskem svého okresu, slavným městem hudebním, městem, které vyvrhlo své obyvatele a pokusilo se o novou budoucnost nástupů a bitev a naposledy městem, které svým koncem přineslo oběť nejvyšší ve prospěch zbudování potřebné vodní nádrže.

Taková oběť zaslouží být připomínána, aby paměť zachovala jedinečnost ztraceného. Tím pomníkem může být i kniha, kterou právě otevíráte. Její výjimečnost nespočívá v dvojjazyčném překladu, ale v tom, že se k práci na knize spojily síly českých a německých badatelů jako doklad, že lze najít společný jazyk a udělat kus dobré práce ve prospěch hledání společné minulosti. Jde o pokus podívat se na historii očima dnešních obyvatel Krušnohoří i očima lidí, kteří osud Přísečnice přijali jako fakt a usilovně se snaží uchovat památku města, jak je znali ze své zkušenosti nebo z vyprávění svých předků. Tato upřímná a obdivuhodná snaha, vyjádřená v titulu knihy, stála u zrodu výstavy dokumentů a obrazů za zaniklého města, kterou strážce přísečnického odkazu pan Hans Müller a „Krajanský spolek Přísečnických“ uspořádali v r. 2003 v Lohru nad Mohanem a která byla jedním z rozhodujících impulsů pro její vydání. Kéž je kniha stejně přijímána svými čtenáři!

Stanislav Děd

Muzejní noc – 5.6.2004 - všechny prostory muzea

Chomutovské Oblastní muzeum nabídne v sobotu 5. června veřejnosti další ze svých aktivit, první „Muzejní noc“. Věříme, že Muzejní noc se stane každoročně

opakovanou tradiční akcí, tak jako je tomu již řadu let po celé Evropě. Jak taková Muzejní noc vypadá, co nabídne?

Jde především o zábavu a nový zážitek. Všichni se snažíme pro usnadnění návštěv stanovit v muzeích a galeriích pevnou otevírací dobu, dodržovat zažité termíny vernisáží, řídit se návštěvními řády. To vše má sloužit k tomu, aby člověk nebyl překvapen zavřenými dveřmi, když se rozhodne zajít do svého důvěrně známého muzea.

Proč ale nezkusit jít na návštěvu jindy než jsme zvyklí? Víte, jak vypadají známé prostory v jiném čase, v jiném světle, v jiné náladě? Což není dobrodružství jít známou cestou po setmění, kdy všechno vypadá jinak? Přijít za tmy, zažít pocit, že nic není na svém místě?

To vše chtějí pracovníci muzea nabídnout svým stálým návštěvníkům právě v sobotním večeru. A nejen jim, vždyť od nového kadaňského městského muzea přijedou dva autobusy návštěvníků z Kadaně, které mezi sebou rádi přivítáme.

Všechno začne na radnici o osmé hodině večerní. Každý kdo přijde, bude mít možnost projít všechna muzejní zákoutí – kostel sv. Kateřiny, oratoř s muzejní zbrojnicí, Mnišský dvorek, lékárnu i staré rytířské sály. Na cestu mu nebudou svítit jasné zářivky, ale měkké světlo svící a pochodní. O zarámování večera a orientaci v čase se po deváté hodině postará ve třech vstupech Loutna česká, v kostele sv. Kateřiny se pod zšeřelou gotickou klenbu na celý večer vrátí vícehlasý sborový zpěv. Mezi jednotlivými body programu bude čas na objevování těch nejhezčích zákoutí, přátelské rozhovory při sklence vína, je postaráno i o hladové krky. Mnišský dvorek se promění ve vinný šenk s lávovým grilem. Zlatým hřebem programu na radnici bude ve 22.45 hod opakování módní show mladých manekýnek, která minulý týden sklidila velký úspěch při otevření výtvarné a krajkářské výstavy Něžná. Provedení pod gotickou klenbou bude jistě o to zajímavější.

Večer tím však neskončí. Společně se vydáme na cestu městem ke Hvězdářské věži v areálu jezuitského gymnázia, podívat se z její terasy na noční osvětlené město a doufejme i jasnou hvězdnou oblohu, a vyčkat odbíjení půlnoci na věžních hodinách, po kterém se rozloučíme.

Není to ten večer v areálu jezuitského gymnázia jediná akce. Muzejní noc naváže na veřejné vystoupení žáků ZUŠ v atriu knihovny, po kterém se budete jistě ptát, co s načatým večerem? Odpověď je nasnadě, přijďte do muzea a připojte se k nám!

P.S. Vřele doporučujeme neformální oblečení a polštářek na sezení!

Tak jsme zvali na první akci toho druhu v ústeckém kraji. Skutečnost byla mnohem lepší, program bohatší o vystoupení laureátů Chomutovského kalamáře a pohled na noční Chomutov největším překvapením. Podívejte se sami!

Hvězdy a ostrovy Ilji Sainera – 17.4.2004 – Hvězdářská věž

Vážení přátelé, zveme Vás k prohlídce nové chomutovské stálé výtvarné expozice, která našla své prostory ve Hvězdářské věži jezuitského gymnázia, renovované a zpřístupněné veřejnosti před dvěma roky, na podzim roku 2002. Nestává se často, aby s aktem jejího otevření bylo svázáno tolik významových rovin, jaké provázejí místo, čas, téma a hlavního aktéra.

Místo děje, Hvězdářská věž, patří architektonicky bezesporu mezi nejzajímavější a nejmalebnější prostory, které Chomutov má. Ve struktuře pětivěží chomutovského panoramatu, nejúžasnějšího při pohledu ze staré hornoveské cesty po pravém břehu Úzké za časného ranního svítání na pomezí noci a dne, zaujímá Věž sama pravé místo krajní. Rozložitou plochou hlavou kamenné terasy odděluje u své paty čtyři staletí trvající okrsek vědění od prostředního okrsku moci duchovní s báněmi dvou věží sv. Ignáce a levého radničního okrsku moci světské s jehlanem Městské věže. Jedině z Hvězdářské věže obsáhne oko návštěvníkovo nepřerušovaný horizont hor Krušných, Doupovských, Středohoří i celého města jediným pohledem.

Čas otevření nebyl zvolen náhodou. Je symbolické, že se tak děje s příchodem jara, v Den památek a sídel. Snaha vdechnout nový život historickým objektům a otevřít je veřejnosti jako místo začleněné do běžného života je jedině správná. I my, po ročních úpravách a s vírou ve zvládnutí nelehké organizace provozu, nabízíme veřejnosti příležitost neobyčejného zážitku vnímání výtvarného umění zcela jinak než je zvykem.

Troufám si tvrdit, že jde o příležitost zcela jedinečnou, která nemá srovnatelnou podobu široko daleko. Ono jedinečné spojení historického charakteru tělesa Věže s novodobým, chladně účelným a přesto svou jednoduchostí krásným industriálním vestavěným schodištěm, uvnitř čistě bílého interiéru s měkkým přirozeným osvětlením, je neopakovatelné a přináší netušené instalační možnosti. Jsem přesvědčen, že takový prostor by unesl širokou škálu výtvarných artefaktů, dokonce i klasická tradiční díla.

Přesto jsme tento interiér poskytli dílu svrchovaně moderního umělce, možná natolik moderního, že nebude přijímán s všeobecným souhlasem a vyvolá polemiku. To nebude vadit, vždyť jde o dílo vyjadřující své sdělení naprosto netradičními výrazovými prostředky. Zdálo by se, že jimi lze mluvit pouze o moderní době. To je ale jen zdání, ve skutečnosti jde o dílo nadčasové, se suverénně zvládnutou technikou hovořící o existenciálních polohách člověka i zkušenosti lidstva. Je to zážitek nelehký, ale provokující a osvobozující. Každý z nás potkává své démony, jejichž síla mizí, dokážeme-li je pojmenovat. To Ilja Sainer činí s až provokativní lehkostí, ač své tragické vize často odívá do tajuplného závoje v hlubinách věků zakotvených symbolů a metafor. Je dobře, že provokuje k návštěvě opakované, neboť není ani možné obsáhnout oblouk životního díla najednou. Jako každé dobré umění se ani to jeho nedává v plen lehce a napoprvé. Jen tehdy, když přitahuje s magickou silou pozornost stále znovu a znovu, když vtahuje diváka do svých siločar a nutí ho vracet se a dychtivě se těšit z nově objevených souvislostí, jde o silné umění.

Skoro se zdá, že Věž i její autor se léta hledali a čekali na sebe, na ten správný okamžik, kdy projde podstatnou životní zkušeností a jeho práce je schopna osvědčit hloubku a intenzitu takového prožitku rozsahem a hloubkou výpovědi. Právě takový je Ilja Sainer dnes. Jeho dílo ohromuje rozsahem, systematičností a logickým uspořádáním. Snad je to právě ona příchylnost k matematickým vědám, schopnost abstrakce a zobecnění, schopnost objevovat podstatné v pohybu okolního světa, co mu dává dar nacházet tolik přesný způsob vyjádření. Jeho práce fascinuje svou naléhavostí. Ilja Sainer je člověk s nutkavou potřebou hledání smyslu věcí, ba spíše příčin dějů. Je to protipól beatnického postoje „rebelů bez příčiny“. On má vždy příčinu, proč musí malovat právě to a právě takhle, bez ohledu na módu a její –ismy. Ilja Sainer je svůj, silný, originální a provokující svou nezařaditelností.

Je zároveň vzácným případem umělce, který svou silnou výpověď předává divákovi v podobě strhující svou fantazií, rozmachem a výrazem. Jeho netíží neschopnost vyjádřit téma tak, aby neklopýtalo na zvládnutí specifické řeči výtvarné a nemuselo být vysvětlováno slovním výkladem. Ilja Sainer je schopen zvichřené bouře vrhaných barev a předmětů v cyklech věnovaných tragickým osudům, jeho práce v niterných cyklech Biorytmů a Bioprostorů ale působí stejně naléhavě i při vědomé uměřenosti rozmyslně užitých čar a barevných skvrn. Jak přesvědčivé a dojemné jsou jeho ruční ilustrace jednoho každého ze 150 výtisků dětské knížky veršů! Snad právě proto je při vší symbolické hloubce práce člověkem se schopností komunikace, břitkým polemikem, umělcem s jasným, a přes všechny životní strázně optimistickým názorem a s kumštýřskou duší.

Snažil jsem se stručně vysvětlit, jaké jsou důvody pro spojení Hvězdářské věže a prací Ilji Sainera. Myslím, že málokterý prostor má schopnost tak kongeniálního souznění duše postupně budované stavby s postupně vrstveným dílem o mnoha dimenzích. Návštěvník jistě ocení možnost postupu zastaveními schodiště od paty na vrchol, stejně jako prochází dílem malíře od počátků do současnosti, může ji chápat i jako cestu od země k nebesům, která odpovídá i autorem cítěné cestě životem a vesmírem v pojetí mystických učení. Proto jsem si na závěr nechal poslední symboliku. Ano, Věž je snad onou Citadelou z posledního období Ostrovů, kterou Ilja Sainer hledal a našel ve svém rodném městě. Kéž se stane i Vaším vyhledávaným útočištěm!

Ing. Stanislav Děd, ředitel muzeaKatalog expozice - úvod

Ilja Sainer patří ke generaci českého umění, která musela v sedmdesátých letech čelit novým tlakům státní umělecké ideologie a odvážně hledat svou cestu k pravdě doby i pravdě vlastního prožitku existence. Ilja Sainer (nar. 1947) na oba tyto morální i umělecké požadavky odpověděl dílem, které se vyznačuje mimořádnou dávkou umělecké a lidské odpovědnosti.

Ještě jako student Pedagogické fakulty v Praze – obor výtvarné umění a

matematika, Ilja Sainer nejprve procházel cestou realistického zobrazování. Po svém si vyložil podněty postimpresionismu: organizaci obrazové skladby a rytmus rukopisné faktury. Expresivní drama malířského rukopisu potom kombinoval se symbolickou skladbou volně kubizujících tvarových znaků.

Narůstající zájem suverénního malíře o existenciální obsahy signalizují v sedmdesátých letech takové náměty, jako je Ukřižování, malířská interpretace gotické sochy Piety, nebo symbolika Marnosti – lidská lebka, častý prvek Sainerových zátiší. Uvolněné malířské gesto se nejednou spojuje s barokním šerosvitem. Lekce kubismu se prolíná s divokou expresivní malbou.

V roce 1978 Ilja Sainer ukončil úspěšnou kariéru animátora v Krátkém filmu Praha, Studio Jiřího Trnky a začal se soustavně věnovat volné tvorbě. Ačkoliv by zkušenosti a malířské výsledky předchozího díla mohly vést k uspokojení, vzdává se Ilja Sainer slibné cesty, charakteristické tradičními náměty a uměřenými lekcemi moderní tradice, a obrací se k radikálnímu výrazu odpadkových asambláží kombinovaných se syrovým gestem spontánní malby. Navazuje tím na program, s nímž vystoupila již česká strukturální abstrakce v podobných politických a duchovních podmínkách koncem padesátých a na počátku šedesátých let.

Obrat se u Sainera připravoval ale již dříve. Svědčí o tom osudové meditace nad párem starých bot, zde Sainer navazuje na podobně myšlené téma Vincenta van Gogha, ale i obdobný přístup v tvorbě poválečných italských neorealistů.

Malíř sám dnes klade počátek své tvorby jako vyhraněně osobitého programu právě k tomu roku 1978. Tehdy začal tvořit asamblážové desky a objekty. Významnou roli hrály symbolicky míněné předměty včleňované do obrazu. Připomínalo to nejstarší fázi amerického pop-artu z konce padesátých let, něco z evropského „nového realismu“ a krajní askezi italského „arte povera“. Sainerův cyklus Boty (1978-81) manifestoval program miserabilistické skepse, hluboké znepokojení obecnou situací lidství, ohrožovaného ze všech stran hrozbami úpadku odpovědnosti za důstojný profil lidského bytí ve světě, ale i za svět samotný.

Po řadu let bude Ilja Sainer jen stupňovat naturalistickou expresi obrazových desek a objektů. Bilanci takto orientovaného díla v roce 1995 vystavil v prostředí bývalého koncentračního tábora v Terezíně, podobně jako předtím, v roce 1980, skupina podobně orientovaných českých malířů a sochařů střední a mladé generace.

V cyklech Terče (1978-81) a Numeri (1981-83) se připomíná i podoba člověka. Ať již symbolickou formou střeleckého terče, nebo hrůznou alegorií zabitého, z kůže staženého ptáka s lidskými rysy. Ztotožnění mrtvého zvířete a člověka, s náznakem vztahu k námětu Ukřižování, to je výrazem kritiky zvířeckých rasů lidského chování, na jehož zběsilosti nic neubrala moderní civilizace.

V cyklech Biorytmy (1983-85) a Bioprostory (1985-88) Ilja Sainer překonává symboliku materiálových expresí myšlenkovým zobecněním, opírajícím se o kosmickou metaforu. Někde v pozadí ještě divokých expresí je organizace a řád vesmíru.

Existenciálně kritická složka Sainerova výtvarného myšlení se nicméně ještě ozývá v dalším významném cyklu Fragmenty (1987-95). Ten sestává z asamblážových, částečně, ale čím dále tím více malovaných desek a sršatých prostorových objektů ze svařovaných armovacích tyčí a nejrůznějšího technického odpadu. Je to nová verze starého zájmu o symboliku Ukřižování.

V obrazových deskách se Ilja Sainer postupně dostává k typu ikony. Od r. 1995 vytváří zcela osobitě pojatou sérii Ostrovy. Je dokladem sílícího zájmu o esoterické obsahy židovsko-křesťanské kulturní tradice.

Obrazové tabule Ostrovů – jako konceptuálně spekulativní emblémy abstraktních, ale v psychice hluboce zakořeněných pojmů – se již zcela vymykají ze stylových i myšlenkových souvislostí současného umění. V základě konceptu je motiv citadely, pevnosti chránící lidské já před měnícím se a nejednou nepřátelským světem. Je to symbol jakési virtuální duchovní vnitřní emigrace. Motiv citadely se spojuje s představou rajského dvora ve středověkých klášterech – místa klidu, odpočinku, hluboké meditace. V některých Ostrovech ještě převládá dramaticky temnosvitná barevnost, v jiných se již setkáváme s rozkvétajícím kobercem pestrobarevných bodů. Výtvarné pojetí obrazu se dovolává životní nutnosti a touhy dosáhnout blaženství, uměním vytvořit nezávislý prostor harmonie a krásy. Je příznačnou vlastností všech Sainerových děl, že se zde prožitek konkrétního materiálního světa i historických podob lidské existence spojuje s duchovní vizí vyššího smyslu.

PhDr. Jan Kříž, předseda české sekce AICA, podzim 1997Úvodní text k monografii: Ilja Sainer – Cesta (nepublikováno)

Ilja Sainer narozen 15. 10. 1947 v Chomutově

Studia: Univerzita Karlova v Praze, 1968 - 721972 -78 animátor a výtvarník v Krátkém filmu Praha, Studio Jiřího TrnkyOd roku 1978 se věnuje volné tvorbě - kresba, malba, objekty1981 – 88 pracoval jako dělník v Pražských vodárnách, v Úklidu, podnik hl. m.

Prahy a v Okresním podniku služeb Úvaly1978 – 89 evidence při Českém fondu výtvarných umění1989 - 90 člen Svazu českých výtvarných umělcůOd roku 1989 je ve volném tvůrčím sdružení Otevřený dialog a členem skupiny KlacciOd roku 1990 je členem Unie výtvarných umělcůOd roku 1975 vystavoval na 42 samostatných a více než 200 skupinových

výstavách doma i v zahraničí (Maďarsko, Slovensko, Belgie, Itálie, Německo, Japonsko, Kanada, USA )

Realizované cykly: Boty (1978 - 81), Terče (1978 - 81), Numeri (1981 - 83), Biorytmy (1983 - 85), Bioprostory (1985 - 88), Fragmenty (1987 - 95) a Untitled (1983, 1990 - 93)

Zastoupení ve sbírkách České republiky:Galerie hlavního města Prahy, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Národní galerie v Praze, Národní památník Terezín, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Městské muzeum v Čelákovicích, Městské muzeum ve Velvarech, Muzeum keramiky v Bechyni, Okresní muzeum v Chomutově, Okresní muzeum v Jindřichově Hradci, Okresní muzeum Praha-východ, Brarndýs nad Labem - Stará Boleslav, Regionální muzeum v Kolíně, Městská knihovna v Praze - Artotéka Praha 4, Český fond výtvarných umění, Jazzová sekce - Artforum Praha

Zastoupení ve sbírkách v zahraničí: .Galéria hlavného mesta SR Bratislavy, Galéria Jána Koniarka v Trnavě, Galéria umenia v Nových Zámkoch, Nitranska štátna galéria v Nitře, Novohradská galéria v Lučenci, Slovenská národná galéria v Bratislavě, Východoslovenská galéria v Košicích, Gemerské múzeum v Rimavskej Sobotě, Oblastné podunajské múzeum v Komárně, Albion Art London - Fukuoka Japan, Fövárosi Szabó Ervin Könyvtár Artotéka Budapest, Galery Art Space Nishinomiya City Japan, Owens Art Galery - Mount Allison, University Sackville Canada

Soukromé sbírky: Austrálie, Bolívie, Česká republika, Japonsko, Jugoslávie, Kanada, , Rakousko, Slovenská republika, Spolková republika Německo, Španělsko, Švýcarsko, USA a Velká Británie

Australské drahé opály – 27.3. – 15.5.2004 - radnice

Nerostné bohatství Austrálie je jedno z největších na světě, zlatem a uranovou rudou počínaje, přes rudy mědi, olova, zinku, niklu, wolframu, cínu, manganu, bauxitu i diamantů, safírů a železnou rudou konče. Nad všemi těmito nerosty ukrytými na australském kontinentu zcela oprávněně kraluje drahý opál, prohlášený v roce 1993 za australský národní kámen.

Těžba drahých opálů v Austrálii probíhá téměř 100 let i když jejich první objevy spadají zhruba do druhé poloviny 19. století. V této době byl například nalezen bílý opál v okolí městečka Andamooka v Jižní Austrálii, nebo boulder opál ve státě Queensland, třeba v roce 1894 v lokalitě Black Gate. Jejich těžba však začala až ve století dvacátém. V

městečku Lightning Ridge ve státě Nový Jižní Wales bylo započato s těžbou černého opálu v roce 1901. V největší a nejznámější lokalitě bílého opálu v Coober Pedy, ve státě Jižní Austrálie, byl proveden průzkum až v roce 1915 a těžba byla zahájena v roce následujícím. Ještě později, a to ve třicátých létech minulého století, se začal těžit bílý opál na lokalitě Mintabie ve státě Jižní Austrálie.

Dnes jsou některé lokality již vytěžené, jako např. White Cliffs v Novém Jižním Walesu, kde se těžil bílý opál. Rovněž lokalita černého opálu v městečku Lightning Ridge je delší dobu vyčerpána a těžba se přesunula do okolí přibližně 200 km od Lightning Ridge na známé lokality jako jsou Coocoran, Grawin a Sheepyard. Podobný osud čeká lokalitu Coober Pedy, kde již bylo zastaveno povolování k otevření nových cleimů.

Nejnovější naleziště bílého opálu Lambina ve státě Jižní Austrálie se nachází 300 km severně od Coober Pedy a 100 km na východ od Mintabie. Ložisko bylo objeveno sice již v roce 1920, ale až do roku 1956 zde žádná činnost prakticky neprobíhala. Drobnější práce byly provedeny kolem roku 1970 a teprve v roce 1988 byl nalezen vysoce kvalitní bílý opál. Do roku 1994 se vyprodukovalo odhadem asi 5 milionů AUD. Od té doby těžba začala vzrůstat, zejména po nálezech v roce 1996 a v roce 1998 se rozrostla velmi výrazně. Každý den stále přicházejí do Lambiny noví a noví horníci, aby si zde otevřeli svůj cleim a pokusili se uskutečnit sen o velkém bohatství.

Tuto relativně krátkou, ale bohatou a často i vzrušující historii australských drahých opálů doplňuje konkrétními ukázkami jak surových, tak vybroušených a vyleštěných kamenů z jednotlivých lokalit právě naše výstava. Ve velebné a klidné atmosféře gotického výstavního sálu, pocházejícího z druhé poloviny třináctého století, se můžete seznamovat s mnoha informacemi o Austrálii a jejích drahých opálech a v úctě a s obdivem vychutnávat jejich nezměrnou krásu.

Na výstavě třeba zjistíte, že australský drahý opál není nic jiného než jedna ze tří variant oxidu křemičitého a to ve formě gelů jako hydratovaný oxid křemičitý a jeho vznik souvisí s procesem zvětrávání sedimentárních hornin jako pískovců, jílovců, vápenců a břidlic. Při procesu zvětrávání sedimentárních hornin se uvolňoval právě oxid křemičitý, dešti splachovaný do podloží, kde později proběhla opálová mineralizace. Její podstatou je aglomerace molekul oxidu křemičitého ve formě kuliček, které se uspořádávají do řad. Tím vzniká přirozeným způsobem difrakční mřížka, rozkládající dopadající světelné záření ve spektrum známých barev. To je vysvětlení tzv. opaliscence drahého opálu, neboli hry barev, která je vlastně tou nejdůležitější jeho vlastností ceněnou jak znalci, tak klenotníky, ale i laiky.

Postupem od jedné vitríny k druhé a od jednoho panelu k druhému panelu se naše poznatky a vědomosti na výstavě o australských drahých opálech stále více rozšiřují a nám se zdá, jako bychom jim začínali rozumět, jako bychom začínali chápat a odkrývat jejich tajemství. Je skoro neuvěřitelné, že právě my žijeme v epoše, ve které se matka Země rozhodla odhalit jeden ze svých mnoha pokladů a vydala lidem na australském území své drahé opály. Díky tomu můžeme v údivu žasnout nad jejich krásou a hledat v nich skrytá tajemství, kterým sice nerozumíme, ale která jsou v nich určitě zaznamenána. Australští horníci, naleznou-li drahý opál, na jehož ploše lze spatřit nějaký výjev a to často i abstraktní, za žádnou cenu takovýto kámen neprodají, neboť věří, že je v něm skrytá zpráva pro nálezce, která ho má učinit minimálně šťastným a bohatým.

Podaří-li se zkušenému fotografovi zachytit některé momenty takovýchto tajemných zpráv, respektive zvláštních momentů hry barev jednotlivých kamenů australského drahého opálu, což se nazývá opálografie, v údivu žasneme nad těmito snímky. Ani nejskvělejší malíři by nevymysleli obdobné tvarové a barevné kompozice, které mohou zcela klidně soupeřit s těmi nejlepšími výtvarnými díly. A takovýchto kouzelných snímků je na výstavě Oblastního muzea v Chomutově shromážděno téměř osm desítek od uměleckého fotografa Ing. Jána Babiara.

Skoro neuvěřitelně na nás působí pět snímků stále stejného boulder opálu ve tvaru oválu pořízených při různých úhlech dopadajícího světelného záření. Na každém snímku se zabarvení objektu podstatně liší. Od sytě červené do zelenomodré. Krajní snímky lze přirovnat k rudé planetě Mars a modré planetě Zemi. Na druhém snímku jsou barevná pole v barvách spektra krásně rozvinuta s převládající červenou, připomínající barevnou mapu nějakého exotického kontinentu. Třetí snímek zachycuje na pólech krajní oblasti spektra červenou a modrou a středem prochází pás žlutozelené. Necháme-li se trochu inspirovat barevnými efekty, pak zcela jasně vidíme výsek hornaté krajiny se zalesněnými svahy v barvách podzimu. Čtvrtý snímek se přesunul do zelenomodré oblasti a může

vyvolávat dojem bitevní vřavy, nebo ho lze pojmout zcela abstraktně. Díváme-li se s určitým nadhledem, pak poslední snímek jsme již nazvali „Modrá planeta Země“. Při detailnějším pozorování vidíme medvěda procházejícího pravěkou krajinou.

Přímo fascinující jsou snímky zachycující barevné kompozice australských drahých opálů. Např. obrázek s převládající žlutozelenou barvou působí silně optimistickým dojmem. Černé kontury barevných polí dávají jejich barevným tónům obzvlášť vyniknout. Na dalším obrázku můžeme pozorovat vyváženost tmavých a světlých odstínů. Celá kompozice vyzařuje klid a pohodu. Na první pohled si ji člověk zamiluje a rád se k ní vrací. Jiný obrázek je silně ponurý, až záhadně tajemný. Pozorovatel je k němu přitahován zvláštní silou, respektive touhou odhalit jeho podstatu. Může ho pozorovat dlouhou dobu. Modrý pás klenoucí se nad celým výjevem jako by dával naději, že se nám podaří pochopit a odhalit jeho záhadné tajemství.

Obdivuhodná hra barev australských drahých opálů je nevyčerpatelným zdrojem nejrůznějších výtvarných projevů, od barevně divokých a vzrušujících až k barevně vyváženým a zklidňujícím. Popsat takovouto barevnou pestrost je téměř nemožné. Jediným správným řešením je shlédnout výstavu „Australské drahé opály“ v Oblastním muzeu v Chomutově a stát se obdivovatelem těchto nevšedních a krásných drahých kamenů. Pro ty, kteří by se chtěli této problematice hlouběji věnovat, nebo kteří by chtěli mít na tuto výstavu trvalou upomínku, vydalo vedení Oblastního muzea v Chomutově zajímavý a pěkný katalog.

Výstava byla připravena ve spolupráci s pražským zastoupením firmy GEMEO – australský opál Brisbane, jmenovitě RNDr. Janem Mrázem, CSc a ing. Janou Smejkalovou.

2005

Krušnohorská paličkovaná krajka - 20.10. – 31.12.2005 – Dům J. Popela

Tradice krajkářských výstav v našem muzeu je dlouhá. Jako její pokračování představujeme návštěvníkům putovní výstavu Krajského muzea v Karlových Varech, uspořádanou v roce 2004 v rámci doprovodného programu 11. Světového krajkářského kongresu, konaného v Praze. Po Karlových Varech byla v roce 2005 prezentována v muzeích v Aši, Nejdku a Mariánských Lázních. Výstava je prvním uceleným pokusem shromáždit a prezentovat paličkovanou krajku s jejími typickými rysy, identickými pro region severozápadního Krušnohoří.

Paličkování bylo v Krušnohoří tradiční řemeslnou činností, jejíž počátky sahají až do poloviny 16. stol., kdy na saské straně Krušnohoří v oblasti kolem Annabergu působila Barbara Uttmanová. Založila zde první paličkářskou školu, zasloužila se o zavádění nových vzorů a ve snaze zlepšit sociální situaci chudých obyvatel v Krušnohoří zaměstnávala na 900 žen, šlo výhradně o domáckou práci. A právě s jejím jménem je spojován vznik krajkářství v Krušných horách.

Zpočátku byly krajky výrazem majetnosti, a proto byly ještě v 17. stol. vydávány tzv. vrchnostenské zákazy, které poddanskému lidu zakazovaly používání paličkovaných krajek na vlastním oblečení. Tyto oděvní pořádky přestaly platit v době osvícenství a krajky se začínaly v jednoduchých formách objevovat i na slavnostním ošacení venkovského lidu, zdobeny byly ponejvíce čepce, šátky, kapesníčky, manžety. Celé 18. století svou převládající módou krajek paličkování dosti přálo. Poptávka klesla až zavedením strojové krajky (r. 1809 vznik tzv. bobbinetového stroje), kdy ruční práce nemohla konkurovat strojové produkci. A tak paličkování v průběhu 19. století střídalo konjunkturu s hlubokým úpadkem. Kolem roku 1880 pracovalo v Krušnohoří na 16 tisíc krajkářek. Významné byly také krajkářské školy zřízené roku 1813 samotným císařem Františkem I. na Božím Daru, Měděnci, v Jáchymově, Kraslicích, v Lokti, z nichž poslední tři existovaly až do roku 1918. Částečnou renesanci paličkovaná krajka prodělává na přelomu 19. a 20. století. Krušnohorské krajkářství navzdory nelehké minulosti si zachovalo svoji tradici dodnes. Současné krajkářky se tímto řemeslem již neživí, ale jde o zájmovou činnost, při níž obnovují původní vzory a uplatňují je zejména na prostírání, dečkách a ubrusech.

Výstava byla připravena ze sbírek Krajského muzea v K. Varech, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Oblastního muzea v Chomutově a Městského

muzea v Aši. Nemalou úlohu ve výběru vystavovaných exponátů sehrály i soukromé sbírky a repliky, zhotovené podle zadání krajského muzea podle původních sbírkových předloh. Obsahově je členěna do 4 tématických sekcí: historie-obchod-školství-technika. K výstavě vyšla stejnojmenná publikace, která je i v německém a anglickém jazyce a která je na výstavě k prodeji. Kurátorkou výstavy je Lenka Zubačová, Krajské muzeum K.Vary

Představení faksimile darovací listiny z 29. 3. 1252, konané 12. března 2005 – kostel sv. Kateřiny

Zdravice Oblastního muzea v Chomutově

Dámy a pánové,mám tu čest provést Vás jménem města Chomutova a Oblastního muzea dnešním

dopolednem. Vás všechny, kdo jste přišli do kostela sv. Kateřiny, ať jste Chomutovští nebo naši krajané z ciziny, vítám při zvlášť slavnostní příležitosti. Do města Chomutova se dnes dostává významný dokument, takříkajíc počáteční bod jeho doložené existence. Chceme, aby se tento okamžik neodbyl jen jeho uložením do depozitáře, ale zapsal se do paměti města. Jsme tím povinni i našim hostům.

V úvodu bych chtěl poděkovat: - za prolog dnešní barvité podívané skupině dobové hudby Arcus, vedené panem Pavlem Suchopárkem a - skupině historických postav českých šlechticů, panu Friedrichu Načeratovi z Chomutova, důvěrným svědkům a řádovému rytíři, jehož totožnost zůstává utajena. Předvedli nám historický výjev, který bychom mohli shlédnout před 753 lety. Jsou to členové šermířské skupiny Rekruti, ale dnes jim ponechme jejich historické role.

Dále - těm, kdo se věnovali přípravě dnešního aktu - paní Ivaně Loudové, panu Karlu Kraftovi, Radkovi Zozulákovi, Jaroslavu Pachnerovi, Jindřichu Lencovi a zejména paní Vlastě Ondráčkové a panu Miroslavu Vyhnisovi.

Dovolte mi, abych představil vzácné a vážené hosty:- paní starostku města Chomutova, ing. Ivanu Řápkovou, která svou přítomností povyšuje význam slavnostního aktu a které děkujeme za velkorysé pozvání vzácných hostů a vytvoření důstojných podmínek pro jejich pobyt,

dále ty, kdo se o získání tohoto pergamenu o rozměrech 24x33 cm zasloužili: - pana Manfreda Richtera, překladatele, historika a spisovatele z Jeny, který

zprostředkoval informace a rozhodující kontakty,- pracovníky Tajného státního archivu pruského kulturního dědictví/Geheimes

Staatsarchiv Preussische Kulturbesitz v Berlíně-Dahlemu, prof. Dr. Bernharta Jähniga a pana Albrechta Eckhardta, kteří o originál listiny pečují a díky jejichž pochopení bylo možno kopii listiny pořídit,

- na nejpřednějším místě pak restaurátora akad. mal. Davida Franka z Prahy, který tento malý zázrak restaurátorského umu pro Chomutov vytvořil.

Na úvod zdravic dovolte i mně několik slov:Psaná historie Chomutova začíná 29. března 1252, kdy pan Friedrich Načerat

daroval oppidum Chomutov bratřím špitálu Panny Marie Německé Jeruzalémské. Tento dar znamená příchod řádových bratří na místo, kde působí příštích 160 let a kde díky jejich neúnavné, zbožné, kvalifikované a plodné činnosti vzniká dnešní Chomutov.

Co je smyslem dnešního setkání, o které jsme usilovali po léta?- Především vzdát dík lidem, kteří umožnili pořízení hmatatelného předmětu,

se kterým lze zacházet jako se vzácnou relikvií. Hle, jakou příležitostí je slavnostně ho představit veřejnosti v místech a zdech spjatých s reálnou existencí smlouvy!

- Prostřednictvím listiny chceme přinést jiný pohled na mýty, spjaté s českými dějinami a činností řádu. Darování Chomutova totiž nesouvisí s hlediskem češství a němectví, ale jde o oboustranný, obohacující a přínosný akt křesťanský a civilizační,. Takové poznání a jeho přijetí není projevem malosti, ba právě naopak.

- Rovněž usilujeme představit chomutovskou veřejnost jako společnost schopnou kultivovaného, sebevědomého, vpravdě evropského konání a vědomou si svých

kořenů, schopnou uznání svébytnosti a akceptování světa našich spoluobčanů a krajanů a jejich duchovních hodnot. Nejde o vyvracení jedné duchovní sféry druhou, ale vzájemné respektování dvou etnik spojených společnou historií.

Vyslechněme proto jasná slova listiny …Ing. Stanislav Děd, ředitel muzea

Zdravice pana Manfreda Richtera

Vážená paní starostko, vážený pane řediteli oblastního muzea a jeho zaměstnanci,vážení hosté a obyvatelé Chomutova! Mám tu čest, že jsem prvním řečníkem hostů, proto budu stručný a vynasnažím se,

abych ostatní řečníky nepřipravil o pointy. Zastupuji zde podpůrný spolek zámku Schlettau, který má své sídlo v Schlettau u

Annabergu, v saské části Krušných hor. Jeho jménem jsem s radostí přijal pozvání na tuto slavnost. Když jsme před několika lety začali spolupracovat s Oblastním muzeem v Chomutově, nešlo v žádném případě jen o oficiální partnerství. Již od začátku jsme cítili svěží, podnikavý a dovoluji si tvrdit – nakažlivý závan.

Když se pak ředitel, pan Děd, jednou zmínil, že muzeum pátrá po originálu darovací listiny z roku 1252, vzbudilo to moji zvědavost. Považoval jsem to za sportovní výzvu, abych jednou také přes hranici vypomohl jako archivní slídící pes.

K mému zklamání byla však celá věc jednodušší, než jsem očekával. Stačilo se několikrát poptat, abych zjistil, že se nezvěstný objekt nachází ve Státním archivu v Berlíně.

Ostatně, zatímco paní Binterová v knize „Obce chomutovského okresu“ píše, že první historická zmínka o vašem městě pochází až z roku 1252, mohli bychom u nás ve Schlettau puknout závistí, neboť naše nejstarší datum je o 99 let mladší. A vy to teď dokonce můžete doložit černé na bílém.

Ale bez legrace: ujišťuji vás – též jménem spolku ve Schlettau a několika přátel historie v západním Krušnohoří – společně s vámi máme opravdu radost z toho, že tato listina již nepodřimuje „inkognito“ v nějaké archivní zásuvce, nýbrž že se jako faksimilie konečně vrátila tam, kam patří, totiž do Chomutova.

Srdečně vám blahopřeji! Děkuji za vaši pozornost. Manfred Richter, Jena

Zdravice Tajného státního archivu pruského kulturního dědictví v Berlíně

Tato zdravice přichází z Berlína, protože fondy Historického státního archivu v Královci jsou tam dnes uchovávány v Tajném státním archivu pruského kulturního dědictví. Ten je ve své nejstarší části z archivu velmistra řádu německých rytířů v Prusku. Tento archiv zahrnuje zbytky archivu české provincie řádu německých rytířů, poté co jeho dějiny v 15. století - ne bez násilí - skončily. Avšak vztahy mezi Pruskem a Čechami byly starší. Když řád 1230/31 započal s dobytím Pruska, byl již v českých zemích doma. Připomínám jen počátky v Praze 1204. Zde se mohl těšit podpoře českých králů z rodu Přemyslovců.

Než první řádoví rytíři překročili Vislu za pozdějších na stolci, byli vedeni mistrem Hermanem Balkem. Tento zemský mistr byl podřízen bezprostředně velmistrovi, který tehdy ještě sídlil ve Svaté zemi. Herman Balk byl již označován jako magister in Prussia et Slavonia, to znamená jako mistr v Prusku a Čechách. Od té doby byla budoucí řádová provincie neboli bailliva Čechy podřízena pruské větvi řádu a nikoli asi mistru německých zemí. To mělo svůj důvod pravděpodobně v tom, že brzy zbohatlé řádové domy v českých zemích měly ve zvláštní míře podporovat dobytí Pruska a budování pruského řádového panství. Když vedení řádu 1309 přeložilo své sídlo do Marienburgu v Prusku a byly zřízeny úřady velmistra a pruského zemského mistra, byly Čechy velmistrovskou komorní baillivou, to znamená Čechy byly blízké vedení řádu.

Můj pozdrav z Berlína přichází také z města, které není jako sídlo výrazně starší než Chomutov. Berlín a Kolín byla města dvojčata, jejichž první písemná zmínka spadá do roku 1237. Různá, také archeologická pozorování vedla k domněnce, že tato sídla vznikla již kolem r. 1200. Nejstarší písemná zmínka o Chomutově spadá do roku 1252, tedy jen 15 roků později než Berlín a Kolín. Berlín 750. výročí slavnostně oslavil v roce 1987, tehdy ještě málo let před zřícením berlínské zdi odděleně na obou stranách. Vy v Chomutově

jste oslavu 750 let zřejmě trochu decentralizovali, takže se setkáváme teprve dnes a při tomto svátku.

Bratři řádu německých rytířů byli z největší části rodem nižší šlechta, byli to právě rytíři. To vedlo k tomu, že řád se snažil nejen o dobré vztahy k českým králům, ale byl spojen i s domácí šlechtou. Takovým českým šlechticem byl - vyjádřeno německy - Friedrich z Chomutova. Ten měl na jižním úbočí Krušnohoří u řeky Ohře bohatý majetek. K němu patřilo jako centrum Chomutov se svým pevným domem. Chomutov leží na počátku, resp. konci přechodu přes Krušnohoří do Saska, takže již v té době mohl být městysem. Ten vznikl rovněž již řadu desetiletí předtím, i když se k tomu nedostává žádných písemných pramenů. Jako mnoho jeho druhů stejného postavení nejenom v Čechách, ale i v jiných zemích svaté říše římské, myslil náš rytíř Friedrich nejen na světské úspěchy. Starost o spásu jeho duše poháněla také jeho, takže se rozhodl své panství Chomutov jako člověk usilující o rozvoj církevní instituce předat řádu německých rytířů. Nebylo to žádné osamělé rozhodnutí, neboť před takovým darováním musela být možná dědická práva členů rodiny nebo jiných příbuzných a přízně odškodněna. Pro příjemce bylo důležité, aby případ byl osvědčen listinou. To všechno potřebovalo delší přípravy. Na Velký pátek roku 1252 to bylo potom tak daleko, že se strany setkaly v klášteře dominikánů hlavního města země Prahy. Dominikáni, kteří si byli s řádem německých rytířů v raných dobách blízcí, možná pergamen s textem listiny sepsali, neboť rytíř Friedrich k tomu jistě neměl žádnou možnost. Zda bailliva Čech měla tou dobou dobou postačující vybavenou kancelář, není dosud známo. Vnitropolitický význam listiny se ukazuje také v tom, že ne méně než devatenáct stavovských druhů dárce je uvedeno v listině jako svědkové. Nakonec poskytl jen o devět roků později, r. 1261, král Přemysl Otakar II. řádu Chomutovu a příslušejícím vesnicím vysoké soudní pravomoci.

Na pergamenu vyhotovenou listinu z 29. března1252 uchovávají dnes v Berlíně. Bohužel není vůbec v dobrém stavu. Pečeti týkající se vystavovatele dokumentu a jeho spolupečetitelů se ztratily už dlouho. Myši doléhaly na pergamen a jeho text silně. Tito hlodavci nemohli vědět, že na počátku 21. století budou lidé, kteří se o tuto listinu zajímají. Vzhledem k těmto okolnostem zhotovil pan restaurátor Frank podle v Berlíně sejmutého fota reprodukci, která vypadá hezčí než originál. Věřím tedy, že pozorovatelé v Chomutově se také v budoucnu budou nad touto listinou těšit.

Nakonec závěrečná poznámka: řád německých rytířů se nejmenuje řád německých rytířů proto, poněvadž byl založen jen pro Němce - stanovy neznají žádné takové ustanovení. Byl však po johanitech a templářích založen německými poutníky do Palestiny, jeho členy byli převážně Němci. V určitých oblastech to mohlo být jinak. Takovou oblastí byly české země. Vedle Němců byl také mnozí čeští šlechtici řádovými bratry - tak jako také jinde baillivy přijímaly své bratry ze šlechty své oblasti. Náš rytíř Friedrich patrně sám do řádu nevstoupil aby založil tzv. komendu, jak učinili bratři Hohenlohe několik desetiletí dříve v Mergentheimu. Také řádoví poddaní v Chomutově a u jiných řádových domů této baillivy byli Němci a Češi. Z dob budování a rozkvětu, tedy v 13. a 14. století, to znamená v předhusitských dobách, nejsou známy žádné stížnosti na rušení společného života. Ať toto po překonání problémů nacionalismu platí také v budoucnu.

Profesor Dr. Bernhart Jähnig

Zdravice města Chomutova

Vážení přítomní, vzácní hosté,při dnešní slavnostní příležitosti bych chtěla ocenit význam tohoto okamžiku pro

město, okamžiku, kdy se nám dostává kopie listiny s první písemnou zmínkou o Chomutovu, kterou budeme uchovávat pro významné příležitosti ve zdech chomutovského muzea.

Je mou milou povinností především poděkovat našim hostům, těm co se podíleli na jejím získání - panu Richterovi, panu restaurátoru Frankovi a pracovníkům Tajného státnímu archivu v Berlíně, panu dr. Jähnigovi a panu Eckhardtovi, za souhlas s jejím pořízením.

Chci rovněž říci jménem města Chomutova a to se vší vážností, že oceňujeme zakladatelský význam řádu německých rytířů pro město. Vždyť podobu osudů města fakticky vytvářel od r. 1252 do r. 1411.

Je pravda, že jméno a působení řádu bylo a je dodnes obestřeno nánosem mýtů historiografie a ideologií, které odrážejí vášnivost národnostních bojů v období vzniku moderních národů, náš hlubinný prožitek češství.

Jeho osudy odrážejí i složitost doby, ve které se dostal do rozbouřených vod náboženských bojů a reformačního hnutí. Příkré, jednostranné soudy jsou ale i plodem nesvobody myšlení a autoritářské povahy totalitního režimu.

Nemohou ale zakrýt roli řádu při šíření duchovního obsahu křesťanství, jeho zásluhu na budování praktických hodnot, na hospodářském rozvoji, na budování společenské struktury tehdejší společnosti - tedy zejména měst – ať již jde o soudní pravomoci, utváření městských institucí a poskytovaná privilegia.

Bereme na vědomí tuto tradici a to, že Chomutov byl považován svým německým obyvatelstvem za řádové město; svědectvím je i německý rytíř jako symbol chomutovské zemské výstavy v r. 1913, jehož replika zde stojí. Nechceme aby byl chápán jako symbol rozdělení, ale spojení.

Co činit dnes? Poválečné změny nelze vrátit, je ale třeba usilovat o vzájemné pochopení a respekt. Chceme v Chomutově otevřít cesty k chomutovským německým krajanům ve světě a jejich cesty k rodnému městu. Začněme hledáním nejnižšího společného jmenovatele a průniků, které umožní to základní - vesměs již starým lidem uctívat zem, ve které spočívají jejich předci a nám čerpat z odkazu jejich generací. I to je naplňování smyslu členství v EU.

Jsem přesvědčena, že dnešní slavnost je dobrou příležitostí na takové cestě. Přejeme si, aby se i naši hosté cítili jako mezi přáteli; k tomu patří i několik dárků, pamětních listů a medailí, které mi dovolte jménem města Chomutova předat.

Ing. Ivana Řápková, starostka města

Chomutov hostitelem semináře k výstavě Zářící minulost.

V důstojném prostředí zasedacího sálu na staré radnici se ve čtvrtek 31. března 2005 uskutečnil česko-německý seminář, uvádějící výstavu Zářící minulost. Informace o výstavě, věnované těžbě uranu v sasko-českém Krušnohoří, opanované po druhé světové válce Sověty, již proběhla tiskem, věnujme se proto semináři. Jeho přípravě se věnovali organizátoři z chomutovského Oblastního muzea a Horního bratrstva (Bergknappschaft) ze saského městečka Schlettau více než dva měsíce.

Ve hře bylo mnoho. Dobrá pověst pracovníků muzea, Mgr. Jana Vincence a ředitele ing. Stanislava Děda, na jejichž bedrech spočívala realizace do detailů promýšlené organizace, zajištění návštěvnosti proporcionálně odpovídající avizovanému počtu německých příchozích, složitý výběr a dojednání účasti čestných hostů a referujících s příspěvky, které by přinesly tematicky pestré, nové a zajímavé informace. Rovněž potřebné technické zázemí pro dvoujazyčnou podobu semináře kladlo nebývalé nároky. Nakonec se ukázalo, že zasedací místnost již dlouho před zahájením doslova praská ve švech. Nečekaný zájem rozptýlil obavy organizátorů o zdar dlouho připravovaného semináře, naopak paradoxně přinesl spíše problémy s usazením všech přicházejících návštěvníků. I to se však díky předem připravené rezervě židlí podařilo.

Spojení s německými partnery umožnilo vytvořit opravdu důstojné konferenční podmínky, které jsou při podobných akcích standardem. Ještě před zahájením výstavy vydalo muzeum obsáhlý, přehledný a informativní katalog s úvodní statí vědeckých garantů výstavy dr. Karlsche a dr. Zemana, podrobným přehledem obsahu tematických panelů a seznamem vystavených exponátů. Katalog má dohromady 64 stran českého a německého textu, zajímavou obálku s řadou fotografií a přehledem všech pracovníků a institucí, podílejících se na přípravě jak semináře, tak výstavy. Tradičně dobrou práci odvedla tiskárna Akord. Náklad 150 ks nakonec nestačil a zajišťuje se dotisk dalších.

Účastníky semináře očekávaly předem rozmnožené referáty českých přednášejících v češtině a němčině. Přednášené referáty a průběh jednání byly simultánně tlumočeny mosteckou jazykovou agenturou Skřivánek, což spolu s dobrým ozvučením přispělo k hladkému průběhu jednání. Gastronomické stránky semináře i odpolední výstavy se ujal osvědčený p. Dvořák se studentkami ISŠ Údlice.

Moderování průběhu jednání převzal ing. Milan Kostkan, který přesně v 11 hodin seminář zahájil a předal slovo k úvodnímu projevu místostarostovi Chomutova, ing. Rudolfu Kozákovi. Ten v krátkém projevu přivítal všechny účastníky a vyjádřil uspokojení vedení města nad skutečností, že ve zdech radnice hostí shromáždění významných představitelů odborných a politických kruhů a veřejnosti z obou stran hranice. „Podobné akce jsou dobrým příspěvkem ke vzájemnému porozumění mezi Čechy a Němci, zejména jde-li o téma tak bolestně zapsané do historie obou národů. Chomutov udělal v minulých letech hodně pro to, aby byl dobrým hostitelem“ - řekl a popřál jednání zdar.

Poté jménem organizátorů promluvil ředitel muzea ing. Děd, který představil čestné hosty: německé organizátory výstavy pány Jürgena Zillera a Mario Kadena, dr. Rainera Karlsche z berlínské Freie Universität a dr. Zemana, profesora Oxford University, dr. Anne Kaminsky a dr. Sabine Ross z berlínské Nadace dokumentování totality SED, dále čestné hosty německé strany - starostu Schlettau Matthiase Greifenhagena a radního Klause Ruttloffa, předsedu spolku zámku Schlettau Manfreda Drechsela, dr. Böttgera, saského zemského zmocněnce pro spisy státní bezpečnosti bývalé NDR, horníka podniku Wismut SDAG Erwina Raasche. Z české strany delegaci předsednictva Konfederace politických vězňů Mgr. Otakara Raulína a dr. Jiřího Málka, předsedu reg. organizace KPV Chomutov plk. Jiřího Zenáhlíka, zástupce Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Praha Mgr. Františka Bártíka, zástupce Muzea III. odboje v Příbrami spisovatele Jana Beneše a dr. Veroniku Valdovou, z Krajského muzea v Karlových Varech ředitele Mgr. Jana Batíka a historika dr. Stanislava Burachoviče a ředitele věznice Ostrov plk. Mgr. Milana Kubíčka. Snad jen účast zástupců podniku DIAMO chyběla. V publiku se sešlo široké spektrum od zástupců škol, územních státních orgánů, historiků, občanských sdružení, horníků, studentů až po tradiční návštěvníky muzejních akcí.

V následujících referátech osvětlila dr. Kaminsky úlohu Nadace a význam společného výstavního projektu, ing. Děd uvedl několik poznámek k významu projektu pro muzeum a chomutovskou veřejnost, dr. Karlsch se zabýval politickým pozadím těžby uranu v Německu, dr. Zeman se dotkl téhož problému ve vztahu k politickým okolnostem v České republice. Dr. Málek se zabýval otázkou politických vězňů a vězeňských táborů, dr. Burachovič zobecňujícím a srovnávacím pohledem na období těžby uranu a některými tradovanými mýty. Auditorium poté přiměl k napjaté pozornosti svým vystoupením plk. Zenáhlík, zahraniční voják a politický vězeň, který strávil v práci na uranu devět let. Jeho strhující, důstojný projev, plný mužného citu, neskrývané oddanosti demokratickým ideálům, byl kvitován jako dokonalé a překvapivé vyvrcholení dopoledního programu. Starý pán v padnoucí uniformě, přes svých 84 roků stále s dokonalým držením těla a charismatickou schopností zaujmout posluchače dokázal, že v řadách chomutovských občanů máme osobnosti, které si zaslouží vděčnost, úctu a veřejnou publicitu. Řada místních to ví, ale pro naše hosty bylo jeho vystoupením zážitkem, který organizátorům opravdu vyšel. Snad jako perličku prozradím, že během polední přestávky přišel ředitel karlovarského muzea se zcela vážně míněným návrhem zrušit odpolední program a prostor věnovat ho tomuto muži.

Po dvouhodinovém jednání čekal účastníky oběd, podávaný v restauraci hotelu Royal. Přestože počet účastníků překročil očekávanou hranici 80 osob, zvládl personál restaurace obsluhu na výbornou ve stanoveném čase. Všichni účastníci byli navýsost spokojeni s kultivovaným prostředím. Po zkušenostech se slavnostním obědem pro hosty města na předání listiny z r. 1252 a velmi oceňovanou kvalitou ubytování tamtéž můžeme směle prohlásit, že Chomutov má v hotelu Royal konečně restaurační zařízení, které snese ta nejpřísnější kriteria.

Odpolední program přinesl zajímavý příspěvek dr. Valdové v prezentaci vlastního informačního CD-romu pro střední školy, kde osnovy nevěnují chybí prostor seznámení s III. odbojem a jasné a úderné varování Jana Beneše před zkreslováním a relativizováním poválečné historie. Po další osobní vzpomínce na práci v uranových dolech podniku Wismut pana Raasche pak velmi obsažný příspěvek ke kategorizaci nápravných táborů a táborů nucených prací mladého historika ÚDV Mgr. Bártíka. Ten svým pojetím, vyplývajícím z objektivně daného historického odstupu, a odbornými argumenty podloženou korekcí některých tradovaných tvrzení vyvolal i polemická vystoupení některých přítomných s osobní zkušeností z táborů.

Program byl díky poněkud delší zahleděnosti pana Raasche do uplynulého času a několika neplánovaným vystoupením občanského aktivisty J. Šinágla k zahajovanému procesu se známým antikomunistou M. Hučínem vyčerpán s tolerovatelným

zpožděním.Ve stručném závěru mohl ing. Děd na základě průběhu semináře konstatovat stálou aktuálnost politického poselství tématu výstavy jako varování před rostoucím vlivem komunistů v současnosti, přivítat shromáždění dalších informačních souborů a odborných kontaktů, které budou vedle přednesených referátů uvedeny v chystaném sborníku, poděkovat přednášejícím za pečlivě připravené referáty, publiku i přes stísněné poměry sálu za pozornost a pozvat všechny k zahájení muzejní výstavy.

Výstavu otevřeli po 15. hodině v zadním sále Oblastního muzea za přítomnosti většiny účastníků semináře a dalších návštěvníků z řad veřejnosti místostarosta Chomutova ing. Rudolf Kozák a dr. Rainer Karlsch. Oba ocenili péči věnovanou přípravě semináře i výstavě a vyjádřili přesvědčení, že její aktuální význam osloví širokou veřejnost. Vernisáž doprovodilo svým vystoupením duo H. Ondráčková - klavír a J. Valenta - housle s citlivě zvoleným slavnostním programem. Akce skončila po 16. hodině odchodem živě diskutujících, spokojených návštěvníků.

Zdá se, že podobné semináře a diskusní pořady si při dobře zvoleném tématu a propagaci své obecenstvo najdou, a to i v konkurenci zábavných pořadů. Oblastní muzeum se pokusí s podporou veřejnosti v nastoupené cestě pokračovat.

dom

Chomutovské reminiscence H. Sedláčka a O. Kreissla – 9.6. – 6.8. 2005 – Dům J. Popela

Výstava fotografií a grafických prací je věnována Chomutovu. Nedílnou součástí výstavního záměru je konfrontace autorského pohledu, nebo lépe o porovnání autorského výběru. Především toto hledisko je zde přítomné.

Těší nás, že výstava přináší důkaz toho, že není podstatné, zda jde o autora v Chomutově žijícího dnes nebo dříve. Že není podstatné, zda jde o Čecha nebo Němce. Že není podstatné, zda je organizován ve sportovním klubu, svazu fotografů nebo krajanském sdružení. Že podstatná je láska k rodnému městu, chuť sdělovat to ostatním.

HUGO SEDLÁČEKNarodil se v r. 1958 v Chomutově. Dlouholetý pracovník Oblastního muzea, kde

působí od r. 1982. Svými fotografiemi doplnil více než 60 publikací o Chomutovsku, od příležitostných

tisků až po velké, reprezentativní publikace. Rozsáhlou edici dějin obcí Chomutovska si bez jeho objektivu nelze představit, stejně tak jako pečlivou dokumentaci sbírkových předmětů a obrazovou přípravu výstav.

Kromě muzejní práce je spjat s každodenním životem města. Dokumentuje po mnoho let všechny chomutovské události, významné návštěvy i proměny města. Bez jeho fotografií se neobejdou letáky a propagační materiály města, pohlednice, kalendáře s chomutovskými náměty.

Vystavoval v řadě kolektivních a několika samostatných výstavách. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Oblastního muzea. Počet svých negativů sám odhaduje na 50.000 kusů.

OTTMAR KREISSLDipl. Ing. Ottmar Kreissl se narodil 5. 8. 1923 v Horní Vsi. Absolvent

chomutovského gymnázia, po škole povolán do vojenské služby, prošel boji v Africe, anglickým i americkým válečným zajetím. Po propuštění se ilegálně vrátil k bratrovi do Drážďan. Byl zatčen NKVD a vojenským soudem odsouzen na 25 let. Po ilegálním útěku na Západ vystudoval elektrotechniku a pracoval jako vedoucí vývoje a vědecký poradce v oboru obohacování uranu. Žije v Karlsfeldu.

O jeho rodinném zázemí svědčí i to, že jeho bratranec, nedávno zesnulý známý sběratel dr. Rainer Kreissl, věnoval městu Praze v r. 1995 cennou sbírku anatolských koberců a afrických plastik.

Činnost Ottmara Kreissla v krajanském hnutí se vždy vyznačovala pokornou a neutuchající láskou k rodnému městu a stálou ochotou k neokázalé spolupráci. Mezi jeho

nedocenitelné a záslužné činy patří zpracování díla „Dokumentace chomutovského gymnázia“, které v několika exemplářích vlastním nákladem vydal a věnoval několika institucím v Chomutově ke 400. výročí ústavu. Kniha o 738 stranách obsahuje dějiny školy, biografie učitelů a žáků, seznamy maturantů v členění od založení gymnázia jezuity v r. 1591 až do nové doby.

V současnosti se ve spolupráci s Oblastním muzeem zabývá přepisem starých rukopisných německých obecních kronik.

Gustav Hodek, pravý vlasti syn a jeho Pětipsy – 18.8. – 15.10.2005 – Dům J. Popela

Výstava v první části mapuje životní osudy Gustava Hodka (1832 – 1917) a jeho rodiny na originálních dokumentech z jeho pozůstalosti. Ozdobou výstavy je portrét Gustava Hodka od Maxe Švabinského. Druhá část nabízí pohled na historii a současnou podobu obce Pětipsy.

Z životního díla českého průmyslníka, vlastence a mecenáše Dr. Gustava Hodka a jeho rodu, jednoho z nejmodernějších cukrovarů v Rakousko-Uhersku a za vzor dávaného velkostatku u starobylého zámku, dnes v Pětipsech najdeme jen částečně dochované ruiny. Po několika desetiletích budování rozvinuté socialistické společnosti přišlo vniveč pečlivě udržované rodinné hospodářství, cukrovar byl zbořen, zámek a hospodářský dvůr zpustly k nepoznání. S nimi odešel i po generace pěstovaný duch odborně vedeného podnikání, s rozmyslem využívajícího to nejlepší z místních podmínek, levné uhlí, úrodnou půdu, pracovité ruce českých a německých rolníků i nejnovější poznatky technické. Odvaha investovat, umění kalkulovat, schopnost vzdělávat sebe i řídit jiné. A nejen to, ruku v ruce s hospodářskou silou i neutuchající touha všemožně prospět svému národu. Ne na úkor jiných, ale prací na společném díle lidského pokroku.

Ano, takové byly zakladatelské generace druhé poloviny 19. století. Pojďme se společně podívat na osudy jednoho z nejvýznačnějších mužů českého národa, kterému bylo dopřáno hrát dlouho jednu z hlavních rolí. A to i přes to, že své osudy spojil s obcí s podivně starobylým jménem, kdesi daleko na severu Čech. Navzdory tomu dokázal, že Pětipsy nebo také Fünfhunden, malou, dnes ani ne střediskovou obec, znal v té době každý, kdo si osladil šálek kávy nebo čaje. Životním osudem se mu stal cukr, prostřednictvím kterého po dlouhá léta působil při utváření novodobého českého národa.

Chceme touto výstavou vzdát čest neprávem zapomínanému muži, kterému vděčíme za tolik práce pro blaho svého národa. Jistě si zaslouží i trvalejší připomínku ve své domovské obci, není jiného takového souseda, kterým by se občané Pětipes mohli pyšnit. Kéž je tato výstava takovým impulsem!

Máme-li krátce charakterizovat jeho osobnost výčtem stručných příměrů, nebude jich málo - příslušník zakladatelské generace, podnikatel, hospodář, praktický odborník a vědec, žurnalista, organizátor, finančník, národohospodář, ceněný rádce vídeňské vlády pro hospodářskou politiku, dobrý otec a manžel, náruživý spolkovník a vlastenec, nadšený sportovec, gentleman. Jejich oprávněnost prokážeme dále.

Něčím tolik připomíná prezidenta TGM - snad tím, že přes německé školy se kulturně přimkl k českému národu, neúnavnou prací, noblesou, štíhlou postavou a aristokratickým držením těla do vysokého stáří a přes neúspěšnou touhu po spojení se staročeskou šlechtou celoživotním demokratickým smýšlením.

Ottův slovník naučný sv. XIHodek G u s t a v, vynikající cukrovarník český (* 1832 v Jihlavě), studoval v Praze

na technice a r. 1853 věnoval se cukrovarnictví. Vynalezl mnohé užitečné přístroje, zejména uzavřitý saturateur (1864), přestupník s lapačem šťávy pro odpařovací aparáty (1868), vyběrák kamenů při pracím stroji na řepu, titrační přístroj ku stanovení alkality šťav řepových, zlepšil vápenku Steinmannovu, též peci ku žíhání spodia a křísení tohoto zjednodušil.

Uveřejnil četná pojednání v odborných časopisech českých i německých, o vývozním clu melasy (1877), „Zur Zuckersteuerfrage“ (1880), samostatný spis „Pokrok v řepaření a pěstování semene burákového“ (1882 a 1890) „Zemědělec a cukrovarník“ (1896), „Otázka vývozních praemií cukerních r. 1898“ (1898), „Dvacet pět let (1876-

1901) spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách“ (1901) a některé časové brožury o dani z cukru.

Hlavní význam činnosti Hodkovy pro české cukrovarnictví spočívá v důležité organizaci spolkové, jejížto je zakladatelem a představitelem.

Prolamování ledů - Chomutov hostitelem semináře „Odpor církví proti Hitlerovi – 5. 5. 2005

Ve čtvrtek 5. května 2005 se stal Chomutov potřetí v letošním roce hostitelem věru různorodé skupiny osobností politického a akademického života z České republiky a Německa. Oblastní muzeum v Chomutově připravilo v rámci oslav 60. výročí konce 2. světové války společný česko-německý seminář na zajímavé a netradiční téma „Odpor církví proti Hitlerovi“. Seminář se konal od 13.30 hodin v sále Střediska kulturních a knihovnických služeb na Palackého ulici a kdo přišel, rozhodně nelitoval. Zažil totiž několik překvapení.

Seminář zasvěceně dvojjazyčně moderoval Peter Barton M. A z pražské Sudetoněmecké kanceláře a na programu byly tři přednášky. Mnichovský historik prof. Rudolf Grulich se zabýval pro veřejnost novým tématem „Odpor sudetoněmeckých kněží“ se zaměřením na Chomutovsko, dr. Jiří Stříbrný z Křesťanské akademie přinesl zajímavá fakta v příspěvku „Kněz Štemberka z Lidic“ a teolog Jan Šimsa z Evangelické církve českobratrské zcela osobitě promluvil na téma „František Dobiáš, zapomenutý hrdina“.

Překvapení č. 1 - pořadatelé. Kromě Oblastního muzea se na přípravě semináře podílelo několik organizací: Sudetoněmecká kancelář Praha, Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku, Kulturní sdružení Němců, Kontaktní středisko Na Bělidle a výbor pro národnostní menšiny města Chomutova. Celá akce se konala pod záštitou místostarosty Chomutova ing. Rudolfa Kozáka.

Překvapení č. 2 – bohatá účast hostů. Z německé strany se semináře zúčastnili poslanci zemských sněmů pánové Alexander Krauss ((CDU Sasko), Johannes Gerlach (SPD Sasko) a Peter Oleikiewitz (SPD Sasko-Anhaltsko), představitelé saského SL předseda pan Rudi Meinl a místopředseda Klaus-Dieter Pernt, důvěrník krajanské organizace Erlangen pan Kurt Stoupa, z rakouské strany zástupce krajanského svazu pan Horst Mück. Českou stranu zastoupili místostarosta Chomutova ing. Rudolf Kozák, radní pro kulturu, školství a tělovýchovu Ústeckého kraje ing. Pavel Kouda a zástupkyně německých organizací paní Emma Laubrová a Hedi Hurníková zástupci

Překvapení č. 2 – zájem veřejnosti. Zcela zaplněný sál, tedy přibližně stovka návštěvníků vyslechl zajímavé a fundované příspěvky autorů, kteří se tématem církevního odboje českých a sudetoněmeckých církví zabývají ve své vědecké činnosti a publikovali řadu prací.

Překvapení č. 3 – naprostý nezájem místního tisku. Je mi velmi líto, že musím konstatovat, že u této události, první svého druhu v Chomutově, která byla příležitostí přinést nezkreslené a původní informace a názory návštěvníků, hostů a pořadatelů tisk přes všechnu propagaci prostě chyběl, podobně jako tomu bylo u předchozího českoněmeckého semináře, věnovaného poválečné těžbě uranu v Krušnohoří. Je to náhoda nebo postoj?

V 16.30 hod pokračoval program v sousední budově Oblastního muzea vernisáží výstavy „Počátky rakouské sociální demokracie v českých zemích“ za účasti jejího autora pana Horsta Mücka. Celý odpolední program jako příspěvek ke vzájemnému dorozumění Čechů a Němců ocenili hosté v krátkých vystoupeních.

Návštěva kardinála Miroslava Vlka v Oblastním muzeu

Při své návštěvě Chomutova zavítal pan kardinál v doprovodu paní starostky v rámci svého programu i do kostela sv. Kateřiny, který si s velkým zájmem prošel a ocenil jeho citlivé restaurování. S nelíčenou pozorností si prohlédl a přečetl faksimile nejstarší listiny z r. 1252. „Vždyť jsem léta pracoval jako archivář v Třeboni,“ vysvětloval svůj nelíčený zájem. Po zápisu do pamětní knihy rád souhlasil i s neplánovanou návštěvou expozičních sálů a bez zaváhání prošel běžnou návštěvnickou trasou po schodišti do

zbrojnice, na Mnišský dvorek a lékárnou do hlavních sálů. Dlouho okouzleně prohlížel jednotlivé scény Fialova betlému i sbírku gotických soch v předním sále. Jeho návštěva se příjemně protáhla a pan kardinál si svou bezprostředností, laskavostí a skromností získal srdce všech přítomných.

Saský týden v Chomutově 24. 9. – 3. 10. 2005

Hlavní garanti celé akce, pracovníci spolku zámku Schlettau pod vedením pana Manfreda Drechsela, připravili velmi bohatý program, zahrnující několik témat. Přehlídku otevřela v sobotu výstava, která představila zámek Schlettau, jeho historii, stavební vývoj, současné využití a cíle a záměry přírodního parku Krušné hory/Vogtland..

V úterý přivítal přednáškový sál hlavní budovy p. Manfreda Richtera, který přednesl velmi zajímavou přednášku o Přísečnickém průsmyku a jeho významu pro česko-saské hospodářské a politické vztahy v období od 10. do 15. století. Přítomní, mezi nimi i studenti německého semináře při gymnáziu, ocenili fundovaný a názorný přednes, s řadou originálních dedukcí. Doprovázející němečtí kolegové požádali i o užší spolupráci nad některými otázkami regionální historie.

Ve čtvrtek zazněla přírodovědná přednáška Andrease Kahla o přírodním parku Krušné hory/Vogtland a ochraně přírody, která vyvolala živou diskusi.

V sobotu se v budově gymnázia konalo společné setkání německých a českých zájemců o tradiční řemesla. Slávka Brůnová předvedla postup prací na exponátu pro připravovanou výstavu krušnohorské krajky, společně se paličkovalo, vyráběly prýmky a vyřezávalo. V kostele sv. Kateřiny se zároveň uskutečnil koncert, věnovaný písním krušnohorského písničkáře Antona Günthera. V pořadu vystoupili nejprve písničkář Kenty Kretschmar s citlivě podanými nejznámějšími písněmi a zajímavým průvodním slovem. Vystřídala ho skupina Gebirgsluft z Neudorfu, která předvedla tradiční písně v novém, rockovém aranžmá, vlastní texty na původní melodie i zcela nové písně, inspirované názvy těchto krušnohorských traditionálů. Velmi bezprostřední projev všech interpretů přiměl němčiny znalé obecenstvo i ke zpěvu.

Za trpělivé tlumočení všech akcí děkujeme panu Helmutu Novému. Věříme, že obdobné výměny se stanou tradicí, která se na české straně setká i s větším zájmem médií, tak jak je tomu vždy v Sasku.

2006

Představení restaurovaného fotoalba Zemské výstavy Chomutov 1913.

28. 5. 2005 Za účasti starostky Chomutova ing. Ivany Řápkové a restaurátorky Jarmily Frankové se při malé komorní vernisáži veřejnost seznámila s reprezentativním fotoalbem řemeslné a průmyslové části slavné chomutovské výstavy. Čas a nešetrné zacházení se na podobě impozantního alba podepsaly, díky precizní restaurátorské práci se ale albu vrátila bývalá důstojnost. Ředitel muzea ing. Děd krátce přiblížil okolnosti provázející výstavu, která učinila Chomutov na tři měsíce hlavním městem monarchie a symbolicky završila onu „la belle epoque“ světa pánů v cylindrech a dam v kloboucích, kterou nezadržitelně rozmetala 1. světová válka. Vernisáž, ze které se nakonec pro úraz omluvil hlavní host, dr. Otto von Habsburg, jehož otec arcivévoda Karel, pozdější císař Karel I. výstavu osobně zahajoval, ukázala v letmé videomontáži sled obrázků ze života obou osobností. Pečlivě vybraným hudebním úvodem ji doprovodilo komorní duo sourozenců Formanových. Výstava je doplněna řadou dobových fotografií, dokonce i stereoskopických, a k ní se vztahujících předmětů. Zpestřením je doklad pobytu historické lokomotivy „Arcivévoda Karel“ v Chomutově v r. 1982. Výstava potrvá do 15. června.

Ohlas Pražského jara a Charty 77 v Lotyšsku a Pobaltí - 10.7. – 13.9.2008 – Dům J. Popela

Srpen 1968. Československo. Vládě i společnosti se zdálo, že krize ve vztazích s Moskvou byla zažehnána a že reformy Pražského jara budou pokračovat. Invaze do

Československa, organizovaná Sovětským svazem a provedená s pomocí dalších států Varšavské smlouvy, začala 21 srpna.

Lotyšsko už bylo okupovanou zemí 28 let. Ozvěny Pražského jara zastihly Lotyšskou sovětskou socialistickou republiku ve stavu ideologické krize. Životní úroveň v Lotyšské SSR a nezájem vlády o občanská práva ostře kontrastovaly s všeobecně oslavovanou ideou „zářné socialistické budoucnosti“. Právě z těchto důvodů se disidentské hnutí v Sovětském svazu vyjadřovalo naprosto otevřeně. Ve snaze zamlžit skutečné důvody protestů, Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu označil protesty za „ideologickou sabotáž z kapitalistických zemí“. Komunistická strana Sovětského svazu se snažila zchladit nadšení z reforem v Československu. Počátkem května 1968 začala komunistická strana ohledně Československa vyvíjet stále větší nátlak i na lotyšskou společnost.

V Lotyšsku okupovaném Sovětským svazem nebyla respektována lidská ani národnostní práva. Lotyši svůj národ ztratili, lotyština se stala jazykem druhé kategorie. Nepsaná pravidla znemožňovala Lotyšům získat určitá pracovní místa a při přidělování bytů byli diskriminováni.

Situace v Estonsku a Litvě byla podobná. První masová demonstrace se v Litvě uskutečnila v roce 1972. V Lotyšsku k masovým protestům nedošlo, demonstrovalo pouze několik odvážlivců. Lotyši se rozhodli pro jinou formu protestu – oslavu národních tradic, resp. umístěním zapálených svíček na hroby hrdinů a státníků z doby lotyšské nezávislosti.

Československé reformy vrátily baltským státům naději. Povzbudily odvážné, aby se vzepřeli režimu vládnoucímu v Pobaltí. Veřejně vyjádřené názory organizace na obranu lidských práv Charta 77 vedly později ke vzniku Baltské charty a jejímu požadavku na obnovu nezávislosti baltských států.

Teprve na konci 80. let se hnutí za lidská práva a nezávislost stává v Pobaltí masovým. Tento pohyb destabilizoval celý Sovětský svaz a urychlil jeho rozpad. Národy Pobaltí obnovily svoji nezávislost v letech 1991-1992.

Záštitu výstavě poskytlo Velvyslanectví Lotyšské republiky v ČR a velvyslankyně J. E. Argita Daudze, která výstavu v Chomutově osobně zahájila.

Výstava vznikla v Státním archivu Lotyšska v Rize pod odborným vedením ředitelky Dainy Klaviniové a Edmundse Stankievicze, ředitele Archivu bezpečnostních složek Státního archivu v Rize. Výstavu s průvodním slovem připravil Ritvars Jansons z oddělení vztahů s veřejností a popularizace dokumentů, s přispěním Aije Kalncieme, vedoucí oddělení vztahů s veřejností a popularizace dokumentů. Výtvarně zpracoval Guntis Svitins.

Prezentaci výstavy zaštítila Akademie věd České republiky.Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i. zařadil výstavu do programu mezinárodní

vědecké konference PRAŽSKÉ JARO 1968 konané pod záštitou pana Petra Pitharta, místopředsedy Senátu Parlamentu ČR a pana Václava Pačesa, předsedy Akademie věd ČR.

Organizačně a mediálně se spolupodílí: Středisko společných činností v. v. i. AV ČR a Klub slovenské kultury v ČR.

Výstavu v Chomutově zahájily velvyslankyně Lotyšské republiky v ČR J. E. Argita Daudze a předsedkyně Klubu slovenské kultury PhDr. Helena Nosková.

S. M. S. ZENTA - historie jedné válečné lodě císaře pána a česká podmořská expedice.7.6.-28.7.2008 – Dům J. Popela

Rakouská monarchie byla až na výjimky (kousek pobřeží u Terstu a Rijeky) vnitrozemským státem. Válečné lodě, plující na mořích pod rakouskou vlajkou byly ojedinělým zjevem. Teprve obsazením celého pobřeží Dalmácie a především Benátska, po napoleonských válkách, získalo trvalý přístup k moři a především zdejší italskou flotilu. Ta se stala základem pro budování válečné flotily. Rakouská monarchie se nikdy nemohla měřit s velkými námořními mocnostmi, ale jejím rivalem na Jadranu se stala sjednocená Itálie. Toto soupeření trvalo téměř celé století a vyvrcholilo s koncem 1. světové války a zánikem Rakousko-Uherska.

Jaderské moře - Terst, Pula, Šibenik, Zadar, Rijeka, ostrov Lošinj či Boka Kotorská se staly kusem života mnoha našich předků, kteří nosili námořnické čepice se jménem

příslušné lodě a plavili se po mořích a oceánech. Mezi nemnohé patřili ti, kteří na čepicové pásce měli nápis S. M. S. ZENTA – Jeho Veličenstva loď Zenta. Tato výstava nabízí moře milovnému návštěvníkovi poněkud méně známou kapitolu z historie vojenského námořnictva doplněnou soudobými podmořskými výzkumy.

Křižník „A“ byl 18.8.1897 v námořním arsenálu v Pule slavnostně pokřtěn jménem ZENTA a spuštěn na vodu. V době 10. 11. 1899 – 1. 10. 1901 uskutečnil 1. zámořskou plavbu na Dálný východ. Účast na potlačení „boxerského“ povstání v Číně. V době 15. 10. 1902 – 6. 10. 1903 proběhla 2. zámořská plavba do Afriky a Jižní Ameriky. V r. 1905 byl zařazen jako velitelská loď torpédové flotily.

V roce 1914 po vypuknutí války zařazen do křižníkové flotily v 1. křižníkové divizi. 8. 8. s S. M. S. SZIGETVÁR ostřeluje radiovou stanici v Antivari (Bar, Černá Hora). 16. 8. byl zaskočen při blokádní plavbě u černohorského pobřeží spolu s torpédoborcem S. M. S. ULAN nepřátelskou flotilou a po krátkém boji potopen.

Podmořské expedice23. 4. – 3. 5. 2005 a podzim 2005 „Expedice Zenta 2005“Skupina českých potápěčů zorganizovala početnou expedici s úmyslem lodní vrak

identifikovat, prozkoumat, nafotografovat a natočit dokumentární film. Potápěči z české výpravy nebyli první, kdo se k vraku ponořili (v r. 2003

černohorští potápěči, kteří hledali příčinu trhání rybářských sítí); přesto neměli k dispozici přesné souřadnice. Lokalizace vraku trvala celých devět hodin. Vrak S. M. S. ZENTY byl lokalizován 42o 09’ 826’’ S, 18o 54’ 644’’ V a leží přídí směrem 329o SZ vodorovně na kýlu.

Natočený dokumentární film „Zenta, příběh rakousko-uherského křižníku“ byl vysílán na ČT 2. Na filmovém festivalu cestovního ruchu Karlovy Vary získal prestižní cenu poroty; další ceny na filmových festivalech v Berouně a Olomouci.

10. – 17. 7. 2007 Triton sport PardubiceExpedice s 8 potápěči, max. dosažená hloubka 73 m, viditelnost 40 – 50 m.

Pořízeny nové fotografie a filmové záběry.Od r. 2005 do r. 2008Vrak S. M. S. ZENTY navštíven ještě několika expedicemi z Rakouska, Chorvatska a

Maďarska.

Afrika a Orient Rainera Kreissla - 21.6. – 4.10.2008 – kostel sv. Kateřiny, radnice

PhDr. Hon. C. Rainer Kreissl se narodil 13. dubna 1924 v Děkově u Rakovníka ve smíšeném manželství. Jeho otec byl Němec, obchodník s chmelem a matka Češka. Na přání rodičů vystudoval obchodní akademii, aby mohl převzít rodinný obchod, ale osud rozhodl jinak. Po roce 1945 mohla rodina, která pomáhala židovským uprchlíkům do českého vnitrozemí, zůstat v Československu. Jako tajemník místního národního výboru docílil Rainer Kreissl toho, že vysídlování místních Němců proběhlo bez tragédií, za což mu bylo vyhrožováno a on sám odešel do Magdeburgu. Vrátil se do Čech, neboť měl české občanství, a když rodina po roce 1948 přišla o všechno, pracoval jako malíř v porcelánce v Karlových Varech. Později novinařil a stále prohluboval své umělecké záliby a znalosti. Stal se vedoucím Starožitností v Teplicích a soudním znalcem pro ústecký kraj.

V roce 1963 emigroval z politických důvodů do Německa; stal se pracovníkem a později ředitelem aukčního domu Weinmüller-Neumeister v Mnichově. Zde pracoval 15 let a poté reprezentoval firmu i samostatně působil šest let v Los Angeles a San Francisku. Kreissl jako významný znalec umění je autorem asi stovky aukčních katalogů. Jako člověk mimořádně erudovaný a umělecky citlivý publikoval pět děl také v oblasti krásné literatury.

Kreissl sbíral evropské umění nejvyšší kvality od gotiky po 20. století, ale také jihoamerické a asijské a africké umění. Jeho celoživotní universálně široká sběratelská činnost se nakonec soustředila na dvě oblasti: anatolské koberce a africké umění. Soubor anatolských koberců v počtu 1225 exemplářů daroval u příležitosti svých sedmdesátin Národnímu muzeu - Náprstkovu muzeu asijských, afrických a amerických kultur. Národní galerii v Praze daroval významný soubor 268 vzácných artefaktů čínského, japonského a indického umění – část kolekce je vystavena na zámku Zbraslav. Další dary jeho sběratelské činnosti obdržely v průběhu času i jiné instituce, zdejší i zahraniční. Jako

vrcholné gesto dobré vůle a lásky k vlasti daroval Rainer Kreissl Národní galerii v Praze u příležitosti osmdesátých narozenin v roce 2004 svou kompletní sbírku afrického umění v počtu jednoho tisíce exemplářů.

Kreissl byl spoluzakladatelem nadace Kreissl-von Coudenhove, podporující součinnost Karlovy univerzity v Praze a Ludwig-Maxmilians Universität v Mnichově. Byl vyznamenán zlatou medailí města Frankfurtu n. M. (1990) a čestným doktorátem Univerzity Karlovy (1994 a 1995), křišťálovou medailí Klubu mecenášů v Praze (1997). V České republice se stal nositelem vyznamenání Za zásluhy I. stupně (2001) a titulu Čestný občan Hlavního města Prahy (2004).

Rainer Kreissl zemřel 23. 6. 2005 v Mnichově. Byl zcela výjimečnou osobností v oblasti uměleckého sběratelství a znalectví, mimořádnou osobností v dějinách novodobých česko-německých vztahů a největším uměleckým mecenášem v současné české historii a kultuře.

PhDr. Ladislav Kesner

Výstava se uskutečnila ve spolupráci s Národní galerií v Praze a Národním muzeem-Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur Praha. Vystaveno je 79 předmětů ze sbírky afrického umění – masky, fetiše, sochy předků, socha žen a matek, hudební nástroje, drobné užitkové předměty a 16 anatolských koberců.

Odborná spolupráce: PhDr. Helena Honcoopová, PhDr. Zdenka Klimtová a PhDr.

Hana Nováková - Národní galerie v Praze, Mgr. Jana Jiroušková a PhDr. Dagmar Pospíšilová - Národní muzeum-Náprstkovo muzeum Praha.

Chomutovský starosta JUDr. Ernst Storch - 5.6. – 31.8.2008 - radnice

Výstava je připravena k 70. výročí úmrtí významného chomutovského komunálního politika JUDr. Ernsta Storcha, který vykonával úřad starosty po 23 let, od r. 1910 do r. 1933. Ernst Storch patří k nejvýznamnějším chomutovským starostům pro své zásluhy o rozvoj města, organizační talent a schopnost realistického pohledu na důsledky velkých dějinných změn, kterými ve svém úřadě město Chomutov a jeho převážně německé obyvatelstvo prováděl, zejména 1. světové války a vytvoření ČSR. Jeho politické přesvědčení a neochvějné německé vlastenectví, které ho poté na krátký čas přivedlo i do oblasti vysoké státní politiky, nebylo překážkou korektní spolupráce se státními úřady a zapojení do zásadně změněných politických poměrů po vzniku Československa, ani v období hospodářské krize a růstu nacionalistického napětí v letech třicátých. Právě naopak, bylo hnacím motorem jeho pojetí výkonu funkce starosty jako nezištné služby a stálé snahy za všech okolností usilovat o prospěch města.

Výstava provází návštěvníka životem Ernsta Storcha od narození v obci Bílence, školními léty, obdobím studia, profesními a politickými začátky, připomíná jeho zásadní podíl na uspořádání velké Zemské výstavy v r. 1913, složitými životními poměry za světové války a utváření postavení německého obyvatelstva v nové ČSR, stavebními proměnami Chomutova, ukazuje jeho zásluhy o vytvoření kulturních institucí a projektů, vděk a lásku svých spoluobčanů projevené při 60. narozeninách a úmrtí, až po trpké zapomnění v poválečných letech.

JUDr. Ernst Storch je právem respektovanou osobností moderních chomutovských dějin.