Volba

Henry Denker

1

Mé ženě Edith* * *

/ 1 /

Na operačním sále číslo tři v pátém patře Univerzitního lékařského centra aplikoval doktor Walter R. Duncan zkušenýma rukama titanovou endoprotézu, navrženou speciálně pro osmašedesátiletého pacienta.

Nespěchal, pracoval soustředěně a s pomocí své fyzické síly konečně uspěl. Jakmile se ujistil, že je protéza plně funkční, začal zašívat ránu. Jeho prsty se pohybovaly s navyklou lehkostí a jistotou, takže se mohl v duchu věnovat událostem, které přinesl hektický den.

Pohlédl na nástěnné hodiny. Pár minut po čtvrté. Poslední operace ho zdržela. Vystoupení své dcerky Simony v jejím prvním školním představení už nestihne. Emily tam jistě bude, ta je s dítětem vždycky, když je třeba. Simona to bere jako samozřejmost. Ale tatínek…

Walt Duncan si v duchu představil tvář své dcerky, až jí půjde dát nahoru pusu na dobrou noc. Bude tvrdit, že chápe, proč táta nemohl přijít. Oči plné slziček ji však prozradí.

Často si kladl otázku: Kdo umí lhát lépe – lékaři, nebo jejich děti?

Walter Duncan zašil ránu a pečlivě přiložil dlahy, aby znehybnil kyčelní kloub, pak si sundal masku, stáhl chirurgické rukavice a hodil je do koše. Spěchal do šatny a právě když se začal převlékat, zazvonil telefon.

Zvedl sluchátko a stručně se ohlásil: „Duncan!“

2

„Walte?“ ozvalo se ze sluchátka tak měkce, že to znělo téměř jako pokárání.

Ten hlas znal. Znal jej dobře. A dlouho od chvíle, kdy promoval na lékařské fakultě. Tehdy zněl živěji, ale vždycky laskavě. Walter Duncan jej poprvé zaslechl, když se ucházel o místo eléva na ortopedické klinice.

Pro medicínu se Duncan rozhodl už jako kluk. Studovat mohl díky tenisovému stipendiu. Na střední škole byl pokládán za ukázkový příklad dokonalého atleta a vědce v jedné osobě. Musel jím být, jinak by se nedostal na lékařskou fakultu.

To, že si zvolil jako specializaci ortopedii, podnítily zkušenosti z Vietnamu, kde jako mladý poručík často sledoval, jak ošetřují jeho zraněné muže v polních nemocnicích. Obdivoval se zručnosti mladičkých vojenských chirurgů, s níž napravovali roztříštěné a polámané údy. Oživovali rozbitá mladá těla, což Walter Duncan pokládal za nejúžasnější lékařské umění. Po propuštění z armády proto nastoupil na lékařskou fakultu, pevně odhodlán stát se ortopedem.

Pokud chtěl dosáhnout svého cíle, musel pokračovat ve studiu u doktora Simona Rosena v Univerzitním lékařském centru.

Hned první rozhovor Waltera Duncana velmi překvapil. Většina tak slavných chirurgů, jako byl Rosen, měla pověst velmi zaneprázdněných, strohých a rázných mužů. Od chirurgů se neočekávalo příjemné chování u pacientova lůžka. Omlouvalo je jejich výjimečné umění.

Rosen však mluvil laskavě, zřejmě neměl naspěch a pro ambice mladého lékaře měl evidentně velké porozumění. Tomu, aby Walteru Duncanovi přiblížil tvrdý život chirurga na ortopedickém oddělení, věnoval mnoho času. Absolutní oddanost věci pokládal za samozřejmost. Očekával rovněž dobrovolnou práci pro nemocnici jako pro veřejnou instituci.

„Ano, časem přijdou i peníze,“ vybavil si Walter Rosenova slova. „Zatraceně moc peněz. Dobrý doktor by ale neměl mít čas tolik peněz utratit.“

3

Walter Duncan později zjistil, že Sy Rosen nemá rodinu. Nikdy se neoženil. Byl bezdětný. Walter se domníval, že kdyby měl Rosen ženu a děti, museli by se členové jeho rodiny cítit žalostně zanedbáváni.

Bez ohledu na vlastní soukromý život však měl Rosen plné pochopení pro Walterovy povinnosti vůči jeho rodině. Toho dne, kdy se stal kmotrem Walterovy dcery Simony, poslal Rosen dárky Emily i své kmotřence. Po celých jedenáct let nikdy nezapomněl na Simoniny narozeniny ani na Vánoce.

Nyní byl Sy Rosen mimo aktivní službu. Měl čestný titul emeritního profesora, z čehož si občas dělal legraci. Celý Středozápad ho zval jako váženého konzultanta k obtížným ortopedickým případům. Často ho svrběly prsty, ale teď už musel přenechat operování mladším mužům, kteří měli dost síly a zručnosti, jimiž dříve sám tolik oplýval.

Nejtěžší případy, u nichž předpokládal komplikace, svěřoval Rosen Walteru Duncanovi, k němuž se choval nejen jako ke svému chráněnci a nástupci, ale i jako k vlastnímu synovi. Walter Duncan byl jedním z mála Rosenových žáků, kteří u něho setrvali navzdory lukrativním nabídkám z jiných nemocnic a lákadlům soukromé praxe.

To vše a mnohé další věci proběhly Walterovi hlavou, když zaslechl Rosenův hlas v telefonu.

„Syi, voláš mě?“„Vím, že nemáš moc času. Simona má dneska školní představení

– nezmeškáš ho?“„Při poslední operaci jsem měl nějaké problémy,“ přiznal Walt.„Myslel jsem si to, když mi tvoje sekretářka řekla, že jsi ještě

tady. Takže si dovolím malou indiskrétnost. Doufám, že ti to nebude vadit.“

„Indiskrétnost?“ podivil se Walt.„Až nastoupíš do svého auta, najdeš tam desky. Večer si je

prohlédni a ráno si o tom promluvíme. Souhlasíš?“„Samozřejmě, Syi.“

4

„Dobrá. A teď sebou hod, ať nezmeškáš Simoninu hru. A dej jí za mě pusu.“

„Jak o tom vlastně víš…,“ užasl Walt.„Co se divíš? Moje kmotřenka hraje hlavní roli ve školní hře, a já

bych o tom neměl vědět? Ale teď pohni kostrou a padej do školy, Walte!“ rozkázal Sy.

Cestou si Walt uvědomil, že Emily zavolala Rosenovi a požádala ho, aby dnes uvolnil jejího manžela dříve. Prázdné parkoviště před školou však bylo až příliš výmluvné. Zamířil k domovu a uvažoval, zda by neměl Simoně koupit nějaký dárek jako bolestné. Nakonec to ale zavrhl. Simona už byla příliš dospělá, než aby se spokojila s podobnými úplatky.

Než dojel domů, Simona už povečeřela a šla spát. Manželce nemusel nic vysvětlovat. Nemělo smysl se vyptávat: Krásný obličej s laskavýma bledě modrýma očima mu vše řekl beze slov.

Jen se zeptal: „Jak si vedla?“„Skvěle. Prvních pár minut jsem ji vůbec nepoznávala, tak se

vžila do své role.“„Myslíš, že už spí?“„Možná se proplakala do spánku,“ odpověděla Emily měkce.To bylo jediné slovní napomenutí. Když stoupal po schodech k

ložnici své dcery, skládal sám sobě slavnostní přísahy. Dlouhé vánoční prázdniny – jen oni tři. Nebo alespoň velikonoční. Začne operovat ještě dřív ráno, aby se častěji dostal domů k večeři. A omezí čas, který věnuje práci v onkologické radě a v dalších nemocničních výborech.

Když došel ke dveřím Simoniny ložnice, překypoval správnými předsevzetími. Emily vždy trvala na tom, že se před vstupem musí zaklepat, protože se tím dítěti umožňuje žít v jeho vlastním soukromém světě. Zaklepal, ale odpověď se neozvala. Zaklepal podruhé – zase nic. Opatrně otevřel dveře.

Pokoj byl temný až na úzký paprsek světla ze schodiště. Simmie ležela schoulená na boku a celá zachumlaná do přikrývky. Vytušil, že nespí. Klekl si k posteli a zašeptal: „Děťátko?“

5

Vší silou zavřela oči. Políbil ji na tvář. Podívala se na něho. Emily měla pravdu: plakala.

„Je mi to strašně líto.“ Žádná odpověď. „Maminka povídala, že jsi byla tak úžasná, že tě v první chvíli ani nepoznala. Tak rád bych tam byl… Zítra při snídani mi to zahraješ, ano?“

Ticho. Znovu ji políbil a přitiskl tvář k jejímu měkkému dětskému krčku. Konečně se zpod přikrývky vynořila její ručička a vklouzla mu do dlaně.

„Tak příště?“ vyjednávala. „Slibuješ?“„Slibuju, miláčku,“ odpověděl.Dala mu pusu. „Potřebuješ oholit, tatínku,“ řekla, otočila se na

druhý bok a usnula.

Povečeřel v jídelním koutu v kuchyni. Při jídle četl poslední číslo Ortopedického časopisu. Emily dobře věděla, že mu není do řeči, protože ho trápí špatné svědomí. Nakonec se pouze zeptala: „Spí?“

„Jo,“ odpověděl. „Popovídali jsme si. Už se cítí lépe.“Emily se s tím spokojila. Stejně se už nedalo nic napravit.Pak se věnoval případu od Rosena. Prosvítil stolní lampou

rentgenové snímky a prozkoumal skenerové nálezy. Stále mu nebylo jasné, proč ho Sy požádal, aby se tím zabýval. Operaci by byl rozhodně nedoporučil, narozdíl od jiných chirurgů. Byl si jistý, že by riziko a náklady neodpovídaly případnému výsledku. Každé násilné vniknutí do organismu je riskantní, o narkóze ani nemluvě. V tomto případě však k operaci došlo, ale očividně nebyla úspěšná. A na nápravu už bylo trochu pozdě.

Tak proč mu to Sy dal posoudit? A proč nebyla uvedena jména pacienta ani operatéra?

Zítra ráno se ho na to zeptá. Chtěl si promluvit s Emily, ale zjistil, že už šla spát. Nejenže zanedbával svou dceru, ale navíc nevěnoval dostatečnou pozornost ani své ženě, protože předpokládal, že má pochopení pro jeho práci.

Walter Duncan poprvé spatřil Emily Ingrahamovou v knihovně Univerzitního lékařského centra, v němž působil prvním rokem. Byla

6

to drobná, přitažlivá a velmi vážná ženuška. Sestřička? Nebo medička? Měla jemný, krásně formovaný obličej a černé vlasy. S brýlemi vyhlížela jako rozhodná a cílevědomá mladá žena.

Stál vedle ní u pultu a slyšel, jak se ptá po zastaralé lékařské učebnici, kterou čas a pokrok proměnily ve snůšku pověr a předsudků. Rozhodně to nebyla medička ani ošetřovatelka.

Půvabná mladá dáma s tak prazvláštním medicínským vkusem v něm vzbudila zájem, takže se jí pokusil poradit: „Pokud hledáte nejnovější metodu léčení tuberkulózy, doporučil bych vám něco modernějšího: Miller o plicních chorobách.“

Otočila se a musela zvednout hlavu, aby mu dohlédla do obličeje lemovaného divokou hřívou, kterou si zapomínal dát upravit. Všimla si, že má pevné rysy a vystupující čelist, což však změkčovaly vlídné hnědé oči. Jeho zásah ji pobouřil, pak se ale usmála. Úsměv její půvabnou tvář proteplil.

Zřejmě ji pobavil, což ho jako citlivého mladíka příliš nepotěšilo. Víc by se mu líbilo, kdyby ho pokládala za vtipného a zábavného mladého muže. Mladému Walteru Duncanovi totiž záleželo na tom, aby ho ženy – a zvlášť mladé a hezké ženy – braly vážně.

Trval na svém: „Chcete-li získat nejnovější a nejserióznější informace o tuberkulóze, podívejte se do Millera.“

„Až budu potřebovat nejlepší a nečerstvější informace, zařídím se podle vaší rady,“ opáčila a požádala o původní zastaralou knihu.

„No tohle!“ naštval se Walter Duncan. „Takhle tvrdohlavý jsou jen ženský!“

Sledoval ji, když kráčela k regálu, který jí ukázal knihovník, a zaregistroval, že má pěknou postavu a hezké nohy, navíc obuté do bot s nízkými podpatky, což jako začínající ortoped ocenil. Rozumná dívka, pomyslel si, ale na co sakra potřebuje tu staromódní knížku o plicních chorobách? Neodolal a následoval ji k regálu, do nějž se na špičkách natahovala pro knížku, kterou si žádala.

Podařilo se jí svazek sundat. Když se otáčela, ocitli se tváří v tvář. Walt měl možnost pokračovat v poučování.

7

„Mladá dámo, jestli se opravdu zajímáte o léčení tuberkulózy, najdete v téhle knize jen samé nesmysly. Tuberkulóza se dneska léčí úplně jinak. Dříve doporučovali slunce a čerstvý vzduch. To už je pasé. Dnes máme antibiotika. Takže s tímhle jenom ztrácíte čas.“

Vzal jí knihu z rukou.„Okamžik…,“ začala protestovat.„Povím vám, jak to uděláme. Seznámím vás s doktorem

Leonardem Sandersonem, šéfem plicního oddělení. Ten vám poví všechno, co potřebujete vědět o plicních chorobách. S tímhle byste jenom ztrácela čas.“

„Ale já chci tuhle knihu,“ trvala na svém.„Všiml jsem si, že ženy, a především mladé ženy, jsou strašně

tvrdohlavé, zvlášť když se mýlí,“ poznamenal Walt a vrátil svazek na místo.

„Na co se specializujete, doktore? Studujete ženy, zvlášť ty mladé?“ Stoupla si na špičky a natáhla se pro knížku.

„Rád bych se stal ortopedem, ale už teď vám můžu říct, že takovéhle natahování škodí vaší bederní páteři.“ Sundal svazek, ale nepodal jí ho. „Připadám si, jako kdybych napomáhal zločinu, když uvážím, jaká spousta lékařských omylů se šíří světem.“

„Všimla jsem si, že doktoři, a především mladí doktoři, jsou strašně tvrdohlaví – zvlášť když se mýlí,“ posmívala se.

„Co tím chcete sakra říct…, slečno…“„Ingrahamová,“ představila se. „A kdybyste mě přestal poučovat,

milý doktore, a zajímal se o to, co tady hledám, ušetřili bychom si čas.“

„Předpokládám, že vás zajímá nejlepší způsob léčení tuberkulózy,“ prohlásil.

„V roce 1927,“ doplnila.„Devatenáct set dvacet sedm? Proč se chce mladá žena se

zdravým rozumem poučit o staromódním léčení současné choroby?“„Protože, milý mladý doktore, rediguje román, který se odehrává

ve dvacátých letech, a potřebuje si ověřit jistá fakta.“„Takže vy redigujete romány?“ podivil se.

8

„Co lepšího bych s bakalářským titulem z anglické literatury mohla dělat?“ opáčila.

„To je ovšem… něco jiného,“ řekl. „Já myslel…, ale vždyť vy víte, co jsem si myslel.“

„Ovšemže vím,“ odpověděla, vzala mu knížku a vykročila ke stolu.

Následoval ji. „Slečno Ingrahamová…, máte také nějaké křestní jméno?“

„Jako většina lidí. Emily.“„Emily… Emily Ingrahamová. Líbí se mi to. Poslyšte, Emily

Ingrahamová, editujete i romány o ortopedech?“„Zatím jsem neměla tu čest,“ odpověděla.„To je smůla. Určitě bych vám s tím mohl pomoct.“„Jestli k tomu někdy dojde, s důvěrou se na vás obrátím,

doktore… ehm…“„Duncan.“„Tedy doktore Duncane.“ Odcházela k prázdné židli u stolu.„To vás ani nezajímá moje křestní jméno?“ zavolal za ní

zklamaně.Zatvářila se, že o tom přemýšlí. „Řekla bych, že se ho stejně za

okamžik dozvím.“„To si pište. Walter,“ prohlásil.„Walter Duncan, chirurg – ortoped. To zní pěkně,“ usmála se

šibalsky.Trochu rozpačitě přiznal: „Ještě nejsem atestovaný chirurg-

ortoped. Školím se u doktora Rosena. Simona Rosena.“„Zdá se, že bych to jméno měla znát.“„To byste měla, protože je nejlepší z nejlepších. Mám velké

štěstí, že jsem členem jeho skupiny. Kdybyste se s ním chtěla setkat, můžu to zařídit.“

„Opravdu?“ předstírala, že ji to zajímá.„Každou středu večer se u něj doma koná seminář pro malou

skupinu vybraných žáků. Diskutuje se o nejnovějším vývoji v oboru a po kávě a koláči se šmůzuje o situaci v nemocnici.“

9

„Šmůzuje? To je medicínský termín?“ zeptala se.„To je Syovo slovo. Myslím, že to v jiddiš znamená klepat nebo

drbat.“„A na ten středeční seminář můžou i laici?“„Někteří ženatí muži s sebou berou manželky, svobodní

přítelkyně. Sy vítá všechny.“„I ty, co nejsou ani manželky, ani přítelkyně?“ vyzvídala.„U někoho tak půvabného, jako jste vy, udělá Rosen jistě

výjimku,“ ujistil ji a znovu se zmocnil knihy.Lehce se začervenala.„Máte ve středu večer volno?“„Snad, ale to bych se konečně musela dostat k redigování toho

románu,“ připomněla mu, že se opět zmocnil svazku, pro který přišla do knihovny.

Předal jí ho jako horký brambor.„Ve středu,“ kul železo. „Řekněme kolem sedmé? Vyzvednu

vás.“„V sedm,“ souhlasila.„Kde?“Napsala mu adresu.Tenkrát ve středu přišla Emily Ingrahamová na Rosenův seminář

poprvé a poté se z ní stala pravidelná návštěvnice. Když se Walter s Emily brali, byl jim Sy Rosen už natolik blízký, že si ho Walter vybral za svědka.

Emily byla v prvních letech manželství až do narození Simony zaměstnaná jako redaktorka v témže nakladatelství. Během těhotenství a prvního roku Simonina života pracovala doma, a když se dceruška začala batolit, dala Emily výpověď a věnovala jí veškerý čas. Až poté, co Simona nastoupila do školy, Emily Duncanová občas externě redigovala důležité rukopisy. Za posledních šest měsíců k tomu však nedošlo.

Při snídani Simona předvedla svoji roli ze školní hry. Emily nelhala: dcera byla přesvědčivá, dobře připravená, znala text, dobře vyslovovala a skoro nepřehrávala. Simona Duncanová má zjevně

10

herecký talent. Alespoň do té míry, že si Walt začal dělat starosti, aby se v budoucnu nevěnovala nejisté herecké profesi.

Když skončila, Walt ji objal a políbil. „Jednoho dne budeš v televizi nebo na jevišti!“

„Přijdeš se na mě podívat, tatínku?“ zeptala se významně.Zábava skončila. Walt do sebe hodil poslední hlt kávy a odjel do

nemocnice.„Syi, prošel jsem si ten chorobopis,“ ohlásil Walter Duncan, když

se posadil naproti svému starému rádci.„A?“ zeptal se Sy a jemně se tahal za úzký proužek bílých vousů,

který mu lemoval obličej. Vždycky žertem tvrdil, že vous dodává každému emeritnímu profesorovi patřičnou důstojnost a moudrý vzhled.

„Ta data.“„Například?“„První vyšetření, rentgen a elektromyogram během tří dnů. Pak

po čtyřech dnech operace. Příliš uspěchané. Nepokládám to alespoň v tomto případě za rozumné.“

„Také mi tak připadalo,“ souhlasil Sy.„Podle těch rentgenových snímků a EMG bych očekával, že se od

operace upustí. Alespoň do chvíle, kdy by selhaly konzervativnější metody jak pacientovi ulevit. Zřejmě se jednalo o ischiatické bolesti v noze spojené se svalovou ochablostí. Proč operoval…“ Walt zavrtěl hlavou.

„Nic nenasvědčuje tomu, že se jednalo o ohrožení života,“ přikývl Sy. „Proč tedy ten lékař tak spěchal, s operací?“

„Syi, bojím se, že vím, na co narážíš,“ řekl Walt.„Je z toho cítit hamižnost, co, Walte?“„Operovalo se ve prospěch lékaře, nikoli pacienta,“ usoudil Walt.

„A operace byla zvrzaná. Naneštěstí, jako u většiny případů, které se k nám dostanou, nenávratně. Nemám tušení, jak bych léčil tu ochrnutou nohu, kterou má za následek.“

„Ta už pacientovi neposlouží, do smrti bude muset nosit podpůrnou konstrukci.“ doplnil Sy.

11

„Je mi to líto, Sy,“ řekl Walt a podal mu chorobopis. V domnění, že tím debata končí, dodal: „Takový kluk – sedmnáctiletý, teď asi osmnáctiletý, a po zbytek života bude mít ochrnutou nohu. Fotbal už si nezahraje. To je moc zlé.“

Sy si desky kupodivu nevzal. „Nech si to, Walte. Prostuduj to pořádně. Budeme se muset rozhodnout.“

„Rozhodnout? Ale o čem? Tady se nedá už nic napravit.“„Poslal mi to advokát toho mladíka. Budou se soudit pro

zanedbání povinné péče.“„A chtějí odborný posudek, nemám pravdu?“„Máš. Ale ten mizera kardiolog Worthington tvrdí, že by moje

srdce nemuselo unést křížový výslech.“Walt nechtěl zranit Rosenovy city, takže mu nepřipomněl, že ten

starý mizera kardiolog je o čtyři roky mladší než Sy. Dobře však věděl, proč to Sy řekl. Sdíleli spravedlivou nenávist k chirurgům, pokládajícím své poslání za výnosný obchod. Walt věděl, že se toho případu musí ujmout.

„Tak dobrá, Syi. Ale nesmí to trvat moc dlouho. Doufám, že nebudu muset hodiny šoupat nohama před soudní síní, než mě pustí na svědecké stanoviště.“

„Nechceš se ještě na něco zeptat?“„Případ je jasný, nebo ne?“„A co jméno pacienta, a zvlášť lékaře?“„Na tom nezáleží. Případ je jasný.“ Pak si všiml vážného výrazu

Rosenovy tváře. „Kdo ho operoval?“„Enright,“ odpověděl starý Sy.„Enright? Peter Enright?“Sy přikývl.„Když byl ještě u nás, jeho práce se mi moc nezamlouvala,“

přiznal Walt. Najednou ho něco napadlo. „Poslyš, ale nestalo se to tady, že ne?“

„Ne, došlo k tomu v nemocnici na Východě, kde sloužil ještě předtím, než sem přišel. Upřímně řečeno, kdybych to věděl, nepřijal

12

bych ho. Zaplaťpámbů, že je pryč. Když se ale ukáže, že je Enright vinen, moc to tomuhle špitálu nepomůže.“

„Já vím. V jeho profesním posudku bude napsáno: Pracoval v Univerzitním lékařském centru. S tím se nedá nic dělat. Ale je tu poškozený pacient. Při dobře plánované a správně vedené operaci k ochrnutí nemuselo dojít.“

Sy ještě jednou souhlasně pokýval hlavou.„Nemůžeme přece dopustit, aby byla pověst této nemocnice

ohrožena zbytečnými a škodlivými operacemi, ať už je dělali, kde chtěli,“ rozhořčil se Walt. „Tak dobrá, Syi, budu svědčit.“

„Díky, Walte. Věř mi – kdybych na to stačil, udělal bych to sám. Mám dostatečnou reputaci a jsem na to dost ostřílený a starý. Naneštěstí příliš starý. Nejen na soudní spory – teď už skoro na všechno,“ přiznal Sy smutně.

„Zavolej prosím tomu advokátovi a domluv mi s ním schůzku,“ požádal ho Walt.

Souhlasem se svědeckou výpovědí Waltův už beztoho přeplněný program téměř přetekl, takže zase přišel pozdě k večeři. A jako obvykle zastihl Simonu už po jídle, jak píše domácí úkoly ve svém pokoji. Právě dokončila úlohu z matematiky a zavírala sešit. Sklonil se, popadl ji silnýma rukama a vyzdvihl vysoko nad hlavu. Často se tak bavili, když byla mladší, a až dosud ji to vždy rozesmálo.

Tentokrát však ne.„Ublížil jsem ti, Simmie?“„Ale ne, tatínku.“Poznal, že mu nechce dělat starosti. Trval na tom, že si prohlédne

citlivé místo na jejím dětském tělíčku. Na Simonině boku našel zamodralé místo, hematom.

„Jakpak jsi k tomu přišla?“ zeptal se a jemně prohmatával modřinu.

„Nevím, asi jsem se ve škole praštila o lavici,“ odpověděla.„Příště dávej pozor, holčičko,“ napomenul ji.

13

Walt Duncan se probudil a chvíli nehybně ležel, než si uvědomil, že je sám. Emily – kde je Emily? Proč vstala tak brzy? Většinou vstával jako první, jemně svou ženu políbil a odjel do nemocnice operovat.

Byl zmatený. Co se to děje? Otočil se a pohlédl na budík na nočním stolku. Čtyři minuty po osmé. Už má zpoždění. Pak si uvědomil, že je neděle. Neděle!

Slíbil Emily, že to bude zvláštní neděle. Vyhrazená Simoně. Emily totiž Walta upozornila, že dcera brzo zapomene, jak její otec vlastně vypadá. Tato neděle bude tedy patřit Simoně. Jak tvrdí sociologové – nezáleží na tom, kolik času trávíte se svými dětmi, ale na tom, jak plně se jim věnujete.

Takže tato neděle patří Simoně.Vstal a zacvičil si. Přesně tak, jak to doporučuje svým pacientům.

On sám to dělá přibližně každý sedmý či osmý den.Dole čekala Simona ve sportovním oblečení. Doufal, že půjdou

hrát tenis. V něm byl stále ještě dost dobrý. Když snídal, líčila mu zážitky ze školy. Narozeniny nějaké holčičky. Zkoušení. Obstála. Stížnost na příliš přísnou učitelku.

Walt dosnídal a Simona přinesla z předsíně sportovní náčiní. Dvě zahnuté hůlky a gumový míček. Takže pozemní hokej. V životě jej nehrál, ale rozhodl se, že udělá, co bude v jeho silách.

Simona vyšla ven a Emilyn tichý pohled mu řekl, aby ji následoval.

Naštěstí byl krásný suchý jarní den. Jarní tráva je při pádu – když už k němu došlo – měkce vítala. Tvářil se, že se svou dcerou bojuje jako o život, ale obratně se vyhýbal tvrdým kontaktům.

Simona ho poučovala o pravidlech a o finesách hry. Předstíral, že je lehce zaostalý a natvrdlý žáček, takže se na něho mohla vytahovat. Za chvíli oba sotva popadali dech.

Při jedné z mála tělesných srážek Simona bolestně hekla a zamhouřila oči.

„Ublížil jsem ti, drahoušku? Promiň,“ omluvil se rychle.

14

„To nic, tati,“ ujistila ho. Kdyby přiznala, že ji něco bolí, mohl by si s ní přestat hrát.

„Ukaž,“ požádal ji.„To nic není,“ bránila se.„Jak to můžeš vědět? Co když se ti to stalo zrovna teď?“ Vytáhl jí

tričko a našel další modřinu.„A odkdy máš tohle? Od posledního hokejového zápasu?“„Asi jo,“ přisvědčila.„Takže musíš být opatrnější. Dáme si to ještě jednou? Nebo si s

maminkou vyjedeme na oběd?“„Tam, kde mají ty dobré lepivé koblížky?“ zeptala se Simona s

nadějí v hlase.„Přesně tam,“ souhlasil Walt radostně.Zatímco se Simona sprchovala a převlékala, obrátil se na Emily,

„Hádej: na co myslím, má milá!“„Netuším.“„Když jsem byl malý kluk, táta se mnou střílel na koš na našem

zadním dvorku. Užili jsme si spoustu legrace. Tak normálně, synek s otcem. Tehdy ještě neměli pro nejprostší vztahy moderní pojmenování.“

„Vem to čert,“ zareagovala Emily. „Táta by se měl co nejvíc věnovat i dceři.“

„Souhlas. A ještě něco. Nemyslíš si, že je pozemní hokej pro dívky trochu drsný?“

„Já ho hrála celé mládí a vůbec mi to neublížilo. Proč se ptáš?“„Simona má na boku ošklivou modřinu. Jako kdyby ji někdo

přetáhl hokejkou.“„Ale to je hloupost,“ odpověděla Emily.„Jak to můžeš vědět?“„Protože ve škole začnou hrát pozemní hokej až příští týden.“Dřív než mohl rodičovský rozhovor pokračovat, objevila se ve

dveřích Simmie v růžových šatičkách, které na ní měl tak rád. Tiše a vděčně si pomyslel, že si je oblékla jemu pro radost.

„Tak jdem, táto?“

15

„Jasně!“ odpověděl.Emily zašeptala: „Vy dva, jste si jistý, že mě dneska budete

potřebovat?“„Jistý si nejsme, ale berem tě,“ zasmál se Walt.Cestou do restaurace mu Simona dávala hádanky a vesele si s

ním povídala.On si však stále říkal: Pozor na tu modřinu na boku! Dělala mu

starosti.

/ 2 /

O tři dny později vyklouzl Walt Duncan brzy ráno potichoučku z postele, protože první operaci naplánoval už na sedmou hodinu ráno. Zvykl si nerušit svou ženu, když musel vstávat tak časně.

Byla to jakási památka na dětství. Walterova matka totiž vstávala v pět a připravovala oběd pro otce, který pracoval jako řidič na jedné z posledních trolejbusových linek ve státě. Táta vyrážel z vozovny v šest hodin, aby pobral dělníky z oceláren a drátoven, kterým začínala směna v sedm. Bylo to krátce po druhé světové válce a benzínu se nedostávalo, takže lidé museli spoléhat na veřejnou, byť silně zastaralou dopravu.

Takhle si matku navždy zapamatoval. Jak stojí v čistém, trochu omšelém kimonu u kuchyňské linky a ukládá dva tlusté obložené chleby do tátovy otřískané obědové plechovky. V zimě přidávala porci polévky od večeře, kterou si otec přihříval na kamínkách ve vozovně.

Když máma vypravila otce, bylo načase vzbudit kluky. Owena a Waltera. Owen byl starší, takže vstával dřív. Jakmile se odešel umýt do jejich jediné koupelny, maminka se věnovala Walterovi. Když byl ještě malý, dokázala ho obléct, ještě než otevřel oči. Později, poté co Owen onemocněl, vstával první Walt. Owen zemřel jako desetiletý a pak už matka budila jen mladšího synka. Po proplakaných dnech a nocích mu někdy říkala Owene. Walt z toho byl nešťastný, protože ji

16

podezříval, že měla Owena raději a že kdyby umřel místo něho on, tolik by netruchlila.

Za dlouhých nocí, kdy předstíral, že spí, a poslouchal rozmluvy svých rodičů, se rozhodl, že bude lékařem. Otec sice neplakal, ale připadal mu neutěšitelnější než slzící matka. Pořád bědoval: „Takovej klučík. Jak mohl milosrdnej Bůh dopustit takový neštěstí? Jak trpěl, jak strašně trpěl!“

Walter si na Owenovo utrpení nevzpomínal, protože v té době už bratra přemístili do nemocnice, kde zanedlouho zemřel.

Dvakrát vzali rodiče Walta na návštěvu bratra do dětského sálu. Na tu pochmurnou dlouhou místnost, lemovanou dvěma nekonečnými řadami lůžek, nikdy nezapomněl. V každé posteli ležel umírající kluk, protože do nemocnice tehdy dávali jen na smrt nemocné. Později zjistil, že to bylo z ekonomických důvodů. Rodinné úspory na víc nestačily. Ostatní děti se léčily doma, kde o ně obvykle pečovala matika a sestry.

Tyto dvě návštěvy způsobily, že se Walt rozhodl: nikdy nebude sloužit v nemocnici, kde jsou příšerné velké sály. Ze všech sil se bude snažit podobné hrůzy odstranit.

Naštěstí se v době, kdy fiškusoval na interně, poměry změnily k lepšímu.

To všechno se honilo Walteru Duncanovi hlavou, když proklouzl kuchyní a otvíral vrata garáže. Až teď si vzpomněl, že se nestačil nasnídat. Nevadí, v nemocnici dostane čerstvou kávu. Jeho sekretářka, Klaudie Holcombová, se o to postará. Klaudie byla černoška se sladkým a nevinným úsměvem, který zastíral její pravou povahu. Když se jednalo o Waltův nabitý denní program, stávala se z ní tyranka dokonce i vůči němu.

Byly čtyři hodiny odpoledne. Walter Duncan odoperoval tři složité případy, k dalším třem byl přivolán jako konzultant. Za celý den snědl pouze půl sendviče, který mu Klaudie vnutila, když se chystal za svými ranními pacienty do pooperačního oddělení. Právě v bílém plášti opouštěl svou pracovnu, když ho Klaudie zavolala k telefonu.

17

„Později, Klaudie!“„Je to doktor Rosen,“ upozornila ho.Walter Duncan se vrátil ke svému stolu a zvedl telefon.„Walte?“ ozval se starý pán unaveně a ustaraně. „Teď jde

všechno tak strašně rychle… Už nás zaměřili.“„Zaměřili?“ nechápal Walt.„Russell,“ řekl Sy, a tím bylo vše jasné. To jméno se v nemocnici

používalo místo sprostých slov a kleteb. James Rowe Russell byl jediným dědičným členem správní rady. Jeho otec věnoval na výstavbu Univerzitního lékařského centra mnoho energie i peněz. Takže jeho syn na tuto instituci pohlížel jako na osobní vlastnictví. Vše, co se mohlo dotknout její pověsti, pokládal za urážku drahého, dávno zesnulého tatínka.

„Co chce sakra Russell tentokrát?“ zeptal se Walt.„Dozvěděl se o Enrightově případu.“„Jak?“„Enrightův advokát usoudil, že když do toho Russella zatáhne,

odradí každého lékaře, který by proti němu chtěl svědčit. A nespletl se, to se ví.“

„No a?“„Russell s tebou chce mluvit,“ informoval ho Sy.„Jo,“ odpověděl Walt. „Já mu brnknu.“„Čím dřív, tím líp,“ varoval ho Sy. „Nedej mu čas na

rozmyšlenou, protože s každou další minutou bude naštvanější.“ Varování si mohl Sy ušetřit, protože Walt osobní zvláštnosti člena správní rady Jamese R. Russella dobře znal.

V době, kdy Walt Duncan požádal Klaudii, aby ho spojila s Jamesem Rowe Russellem, probíhal na Midvaleské střední škole tenisový trénink pod ostražitým dohledem Larse Olafsena, kterému každý říkal Švéd. Více než jednu generaci žáků této školy Švéd trénoval jako tělocvikář, a hlavně jako tenisový instruktor. Když začínal, měly jeho vlasy barvu zralého obilí. Teď byly bílé jako sníh.

18

Hladký růžový obličej byl nyní ošlehaný a vrásčitý a připomínal starý pergamen.

Jeho bystrým modrým očím však při sledování žáků na kurtech nic neuniklo. Někteří již uplatňovali prudké forhendy a bekhendy, začátečníci věnovali veškerou pozornost míčkům. Švéd vždycky říkal: „Dokud nepřečteš jméno výrobce na tenisovém míčku, pořádně ho nesleduješ. Soustřeď se na něj! Prohlídni si jeho švy! Dokud se nesoustředíš na míček, nedokážeš do něj správně praštit.“

Jeho chlapecká družstva se proslavila v rámci města i celého státu, což dokazovaly četné poháry v tělocvičně. Letos to vypadalo, že chlapci postoupí, a možná dokonce vyhrají státní soutěž. A tentokrát měl navíc ještě horké dívčí šampionky.

Největší naděje vkládal do skvělých úderů, pozorných očí a půvabné hry patnáctileté Amy Bedfordové. Její útlá postava a nečekaně silné odpaly Švédovi připomínaly hvězdy jeho mládí – třeba Helenu Willisovou. Nebo Maureen Connollyovou, přezdívanou v době, kdy jako patnáctiletá ovládala kurty, Malá Mo. Obě byly drobné a útlé, a proto od nich nikdo nečekal tak úžasně silné údery. Svým klidem Amy zase připomínala Chrissie Everetovou. Amy Bedfordová může vyhrát mistrovství, ale nejen to, pomyslel si Švéd, mohla by se z ní stát profesionálka, dokonce nejlepší tenistka světa.

Jedno po druhém, krotil se Švéd.Dnes odpoledne Amy nebyla ve své kůži. Všechna děvčata sice

porazila, ale Švéd si všiml, že lehce odlehčuje pravou nohu. Má nějaké potíže. Přetrénovala se. Asi má bolesti. Poradím jí, aby si dala pohov, umínil si trenér.

Když si Amy přišla ke kraji kurtu osušit půvabný obličej, Švéd jí řekl: „Pro dnešek to stačí, Amy.“

„Proč?“ protestovala.„Ztrácíš lehkost, hladkost úderu. Nemá smysl trénovat, když tě to

netěší.“„Ale já se snažím to přemáhat,“ řekla Amy.„Co přemáhat?“ zeptal se Švéd překvapeně.

19

„Pobolívá mě pravá noha,“ přiznala Amy, „ale do turnaje to bude v pořádku. Nedělej si starosti, Švéde.“

„Dobře, Bombo,“ odpověděl. Použil její osobní přezdívku. „Ale nepřemáhej se, jo?“

Celý zbytek odpoledne ji nepřestal nenápadně, ale pozorně sledovat. Nechtěl, aby si všimla, že je předmětem jeho pozornosti. Dobře viděl, jak ulevuje bolavé noze, čímž zatěžuje ostatní svaly. Uvažoval o tom, že jí na pár dní zakáže trénovat, aby zjistil, zda ji tím zbaví bolesti.

Pozdě odpoledne, když jeho svěřenci odešli do šaten, sprchovali se, převlékali a pozvolna se rozcházeli, se Švéd Olafsen zadíval za Amy Bedfordovou, kráčející po školní chodbě k otevřeným dveřím. Její štíhlá mladistvá postava se rýsovala proti podvečernímu slunci. I při chůzi lehce kulhala.

Příštích pár dní na ni budu muset dát pozor, říkal si.

James Rowe Russell byl muž blížící se šedesátce a tisk ho většinou popisoval jako „bohatého filantropa“, protože žil celý život z bohatství, které nahromadil jeho otec. Russellův ošlehaný a opálený obličej svědčil o množství dní strávených na palubě plachetnice. Jako mezinárodní jachtař jednou zvítězil na Bermudách a jednou obsadil třetí místo v závodě z New Yorku do Southamptonu.

Vedle závodění na mořských vlnách se Russell nejvíce věnoval šéfování Univerzitnímu lékařskému centru, které považoval za své soukromé panství. Všemožným pletichařením dosáhl toho, že do správní rady byli jmenováni lidé respektující jeho názory, čímž si při důležitých jednáních zajišťoval podporu většiny. A vzhledem k tomu, že kontroloval rozdělování financí na výzkumy, měl moc i nad lékaři a chirurgy, kteří jím opovrhovali.

Jedno se mu však muselo přiznat: pod jeho vedením se Centrum stalo jedním z nejlépe vybavených ústavů na Středozápadě. Vyrovnalo se i těm největším univerzitním klinikám. V medicíně a

20

lékařské technice nebyl Russell žádný diletant. Ať se to profesionálům líbilo či ne, museli jej respektovat.

Právě teď proti Russellovi seděl Walter Duncan a zvažoval odpověď na jeho otázku: „Duncane, vy máte na tento právní proces vyhraněný názor, ale víte jistě, že na to většina chirurgů pohlíží stejně?“

„Většina poctivých chirurgů určitě,“ ujistil ho Walt.„Takže by ve prospěch tohoto pacienta mohl svědčit jiný expert,“

řekl Russell. „Nemusí to být zrovna zaměstnanec této nemocnice? Jinými slovy – proč zrovna vy? Pokud si ovšem ten šejdíř právník nevybral zrovna vás, aby očernil nemocnici?“

„Původně oslovil Sye. Tedy doktora Rosena. Proč, to je snad jasné. Znáte v této části země ortopeda s lepší pověstí? Ortopeda, jehož svědectví by mohlo být ještě více respektováno? Sy se však ze zdravotních důvodů nemůže před soudem objevit a proto mi celou věc předal.“

„A vy jste pochopitelně nemohl odmítnout. Jemu nikdy nic neodmítnete, že?“ zeptal se Russell.

„Obvykle máme na věci stejný názor,“ odrazil ho Walt.„Advokát toho muže je také Žid, nebo ne?“ zeptal Se Russell

znenadání.„Nevím,“ odpověděl Walt. „Zajímala mě jen medicínská stránka

případu.“„Silverstein,“ řekl Russell, „jmenuje se Silverstein.“„Upřímně řečeno, toho jsem si opravdu nevšiml. Vlastně si

nevzpomínám ani na jméno pacienta. Alespoň pro mě není důležité.“Posledními slovy se pokusil přesměrovat Russellovy poslední

otázky.„Ale mně zase upřímně řečeno připadá důležité,“ vedl si svou

Russell, „že si Silverstein vybral Rosena z pochopitelných důvodů, a z právě týchž důvodů se s ním rozhodl Rosen spolupracovat.“

„Takže z týchž důvodů doktor Simon Rosen povolal do svého židovského spiknutí presbyteriána Waltera Duncana. Protože, jak je známo, protestanti se Židy vždycky něco potají pekli.“

21

Russell se rozzlobil a jeho ošlehaný obličej zrudl. „Jistě vám Duncane, neuniklo, že budete-li svědčit proti našemu bývalému zaměstnanci, můžete tím této nemocnici způsobit velké potíže.“

„Ještě více by jí však ublížilo, kdyby vyšlo najevo, že jsme z falešné loajality chránili lékaře, jehož profesní zásady jsou dosti podezřelé.“

„Ale proč bychom se měli účastnit soudních případů,“ protestoval Russell, „navíc pokud k možnému pochybení došlo dávno předtím, než k nám ten člověk nastoupil? Dokonce už není ani naším zaměstnancem…“

„Pane Russelle, rád bych vás upozornil, že za každé medicínské selhání mohou všichni lékaři!“

Walt vstal, začal rázovat místností a pokračoval v řeči. Russell ho překvapeně sledoval. „Vím, o čem přemýšlíte, pane Russelle, a z ničeho vás neviním. Odsouzení jedné nemocnice by mohlo zvýšit pojistné u všech ostatních. A pojistné této nemocnice proti chybným úkonům činí stovky tisíc dolarů.“

„Víc než milion,“ opravil ho Russell.„Takže jde o miliony,“ připustil Walt. „Ale proč? Protože dlouhá

léta někteří lékaři zametali neúspěšné případy pod koberec a každého doktora, který by svědčil ve prospěch poškozeného pacienta, dali na černou listinu. Tak tomu bylo až do dnešní doby, kdy mohou poroty ukládat mnohamilionové pokuty. Něco vám řeknu. Nechtěl bych se vrátit do starých časů. Dal bych přednost provozování medicíny na nejvyšší úrovni. A zbavil bych se lidí, kteří tuto úroveň nejsou schopni dodržovat.“

Oba věděli, že není co dodat. Walt byl tak rozzuřený, že se téměř srazil s mužem, který postával v čekárně.

Později odpoledne se Walter Duncan cestou domů z nemocnice zastavil v advokátní kanceláři Silverstein, Brennan a Mancuso, aby si s Andrewem Silversteinem poprvé pohovořil o svém svědectví v Enrightově případu.

22

Drobný křehký Silverstein byl na jeho návštěvu překvapivě dobře připraven rovněž po medicínské stránce a prokázal takové odborné znalosti, jaké by sloužily ke cti i studovanému lékaři. Na konci rozhovoru byl Silverstein plný důvěry. „Doktore Duncane,“ řekl, „snad se nám podaří tento případ uzavřít bez zdlouhavého procesu.“

Když Duncan konečně dorazil domů a zaparkoval na příjezdové cestě, zmocnily se jej opět výčitky svědomí. Zadoufal, že je Simona ještě vzhůru. Na jeho veselé zavolání ode dveří však nikdo neodpověděl.

„Ahoj! Simono?“Vstoupil do kuchyně. Simonu ani Emily tam však nenašel.

Nádobí na stole svědčilo o tom, že již povečeřely. Něco se děje, řekl si Walt. Emily by přece nikdy nenechala špinavé nádobí na stole. Často ji žertem obviňoval, že je posedlá čistotou. Jako chirurg však tuto vlastnost pochopitelně oceňoval.

Přešel pod schody. „Hola, je tam někdo?“„Táto?“ ozval se Simonin hlas. Zněl napjatě, jinak než obvykle.Vyběhl po schodišti pokrytém kobercem a otevřel dveře jejího

pokoje. Emily seděla na kraji postele. Simona ležela na břiše s noční košilí vyhrnutou ke krku.

„Co se děje?“ zeptal se a přistoupil blíž.„Má další modřinu. Tentokrát tady,“ odpověděla Emily a ukázala

na Simoninu levou paži. Na vnitřní straně, skoro v podpaží, spatřil Walter Duncan nepravidelnou značku, která poskvrňovala hebkou mladou kůži.

„Jak ji někdo mohl poranit hokejkou na tomhle místě, u všech všudy?“ Sklonil se, aby si zraněné místo lépe prohlédl. Ohnul Simoninu paži – hýbala se volně. Lehce stiskl modřinu, ale Simona nedala najevo, že ji to bolí. „Takže zkusíme na pár týdnů přerušit trénink,“ rozhodl.

„Ale tati…“„Je přece spousta jiných sportů, které nejsou tak nebezpečné.

Třeba atletika, nebo tenis?“„Ale táto…“

23

„Já vím, všechny tvoje kamarádky hrajou hokej,“ hádal důvod Simoniných námitek. „Ale my zkusíme něco jiného.“

Než stačila vyslovit další protesty, Walt ji políbil a řekl: „Tvůj táta hrál tenis a vůbec mu to neublížilo. Nebo snad ano?“

Konečně, konečně se usmála. „Ne tati, to teda ne.“„Tenis bude opravdu nejlepší. Domluvím ti soukromé hodiny se

Švédem Olafsenem. A pořídím ti raketu, která bude větší než ty. Souhlasíš?“

„Tak jo,“ vzdala to Simona.Walt jedl svou pozdní večeři, Emily seděla naproti němu. Manžel

dělil pozornost mezi jídlo a nejnovější číslo Ortopedického časopisu, kde se v jednom článku popisovala nová metoda nápravy kostních zranění při automobilových nehodách.

Právě otáčel stránku, když Emily poznamenala: „Stydne to.“„Ehm. Stydne co?“„Tvoje hovězí pečeně stydne. Když ji ohřeju ještě jednou, bude

moc suchá.“„Ahá, je skvělá,“ odpověděl, protože měl pocit viny, že ji více

nevychutnal.„Jak to dneska šlo?“ zeptala se.„Normálně.“„Myslím u toho právníka.“„Jo tohle. Řekl, že získal svědectví, které stačí k tomu, aby se

pokusil o mimosoudní vyrovnání.“„Takže nebudeš muset svědčit? Uf!“Její úlevné odfouknutí způsobilo, že odložil časopis. „Co tím

chceš říct?“„Dneska jsem potkala Millie Enrightovou. Obědvala jsem v

klubu, ale ignorovala mě. Napřed si mě ovšem pořádně změřila.“„To je mi líto,“ řekl. „Ale co se dá dělat.“„Walte, jseš si naprosto jistý, že se Enright v tomto případě

zachoval tak špatně?“„Ano, pacientův chorobopis to dokazuje naprosto jasně. A

pooperační stav navíc svědčí o tom, že Enright operaci odfláknul.“

24

„Proč tedy přijali Enrighta na kliniku, když je tak neschopný?“ zeptala se Emily.

„Ale krátce poté ho opět vyzvali, aby dobrovolně odešel. Na to nezapomeň,“ upozornil ji Walt. „Přesněji řečeno, ukončili s ním smlouvu.“

„Proč ho tedy vůbec přijali?“ naléhala Emily.„Jo, to mě také zajímalo. Než jsem šel za Silversteinem, podíval

jsem se na Enrigtův svazek v archivu. Měl taková doporučení, že by po něm skočily všechny nejlepší nemocnice v zemi. Takže jsem se zamyslel. Jak mohl tak dobrý chirurg tak strašně selhat u relativně snadného případu? Zavolal jsem Dicku Foresterovi.“

„Co ten může vědět o Enrightovi?“„Enright u Dicka pracoval, než přišel k nám. Dick o něm mnoho

dobrého neřekl.“„Ale dali mu přece skvělý posudek,“ podivila se Emily.„Ovšem. Dick přiznal, že to museli udělat. Správní rada

nemocnice na tom trvala, protože se bála, že by je mohl Enright žalovat, kdyby Dick napsal to, co měl v úmyslu napsat. Tak to dneska chodí. Omyly se posílají dál se skvělým doporučením, aby se s nimi trápila jiná nemocnice.“

„A tak se Enright stal tvým a Syovým problémem,“ pochopila Emily.

„Přesně tak. A to se děje po celé zemi. Tisíce neschopných lékařů a chirurgů vykonávají praxi na úkor ohrožených pacientů,“ řekl Walt hořce.

„S tím by se mělo něco udělat!“ zaprotestovala Emily.„Kdykoli lidi řeknou: S tím by se mělo něco udělat, můžeš si být

jistá, že se s tím neudělá nic,“ ujistil ji.Chuť k jídlu ho opustila a odstrčil talíř.„Udělala jsem čokoládovou pěnu,“ řekla Emily a vykročila k

ledničce.„Ne, díky, zlato. Musím toho ještě spoustu přečíst.“Políbil Emily a než se odebral do svého doupěte, požádal ji:

„Dávej na Simonu pozor. Ty modřiny se mi nelíbí.“

25

/ 3 /

Švéd Olafsen sledoval své svěřence a v duchu sestavoval družstva, která pošle na turnaj. Mezi chlapci měl nemálo talentů, takže vybrat prvního, druhého a třetího hráče v singlech nebylo snadné – stejně jako zvolit dvojice pro čtyřhru.

S dívkami to bylo jednodušší. Právě probíral jejich rychlost, údery a orientaci na kurtu, když si všiml, že Amy Bedfordová, která měla servírovat, odběhla z lajny a opřela se o plot. Celé její mladé tělo se křečovitě zachvívalo. Švéd se k ní rozběhl, a když byl skoro u ní, všiml si, že děvče zvrací.

„Amy! Co se děje, Amy?“ vykřikl.Plaše se otočila, aby neviděl, co se stalo. Doběhl k ní, otočil ji

obličejem k sobě a kapesníkem jí utřel rty.Dýchala přerývaně a pak se rozplakala.„Uklidni se, Amy,“ zašeptal. „Pojď se mnou.“ Vedl ji ke dveřím

do tělocvičny.Když ji celou provinilou usadil ve své kanceláři, zeptal se: „Co jsi

měla k obědu?“„Já… já jsem neobědvala,“ přiznala.„Co je to s tebou? Nervy?“ vyptával se starý trenér starostlivě.

„Nemáš proč být nervózní, Amy. Ještě jsem neviděl děvče, které by bylo lépe připravené na státní finále. Hraj, jak nejlépe umíš, a vyhraješ. To se ti ale nepovede, pokud nebudeš dost spát a jíst a pokud se budeš zbytečně nervovat. Kdybys něco snědla k obědu, nebylo by ti špatně. Takže ať už se to neopakuje, jasný?“

Amy váhala, takže se Švéd zeptal znovu: „Jasný?“„To…,“ začala Amy, „nemělo s jídlem nic společného.“„Jak to?“ Švéd na základě letitých zkušeností s dospívající

mládeží očekával cokoli.„Myslím, že to byl aspirin,“ řekla Amy.„Aspirin – proč aspirin?“ nechápal Švéd.

26

„Pořád mě bolela ta noha. Tak jsem začala brát aspirin. Nechtělo to přestat. Dneska ráno jsem si vzala šest tablet,“ přiznala se.

„Jo, to by mohlo být ono,“ zachmuřil se Švéd. „Vstaň, Amy, a projdi se.“

Dívka poslechla. Starý trenér ji sledoval, jak jde ke dveřím. Bylo to jasné. Stále kulhala.

„Pořád to bolí, co?“„Hmm,“ otočila se.„Je to horší?“„Jo.“„Tak se vrať,“ přikázal jí.Když kráčela směrem k němu, zdálo se, že kulhá o něco méně.„Tak zaprvé,“ řekl, „žádný aspirin ani jiné medikamenty. Nemá

smysl schovávat bolest.“„Ale já se chci připravit na finále,“ protestovala Amy. „Potřebuju

ten titul, abych se dostala na významnější turnaje. Sám jste to říkal.“„Milá Amy, tvoje zdraví je důležitější než nějaký titul. I kdybys

celý letošní rok nehrála, v příštím roce si všechno vynahradíš.“„Že bych nehrála celý letošní rok?“ opakovala a do hlubokých

modrých očí jí vyhrkly slzy. To pomyšlení pro ni bylo nepřijatelné. „Ale já už měla všechno naplánované. Dokonce jsem si o tom chtěla promluvit s otcem.“

„O čem sis chtěla promluvit s otcem?“ zeptal se Švéd.„Že se stanu profesionálkou. Budu jezdit na turnaje. Vydělám

spoustu peněz,“ odpověděla Amy.„Výborně, ale jedno po druhém. Napřed se budeme věnovat

tvému zdraví. Místo aspirinu a jiných prášků zkusíme pár dnů odpočívat. Pak se uvidí.“

Amy se chystala protestovat, ale Švéd rázně zavrtěl hlavou. „Pár dní si dáš pauzu, Amy.“

Vzdala to, pokrčila rameny, otočila se a opustila kancelář.Starý trenér se za ní zamyšleně díval. Jeho kolegové by v této

chvíli zvolili osvědčené metody, které by dočasně zmírnily bolest vysoce ceněného chráněnce před důležitým zápasem – obstřiky,

27

spreje, různé léky. Švéd však u tak mladých sportovců podobné prostředky nikdy nepoužíval. Mohly by jim uškodit. Za to nestála žádná trofej ani žádný titul.

Po chvíli – jako již mnohokrát předtím v podobných případech – sáhl Švéd po telefonu a vytočil důvěrně známé číslo. Když kdosi zvedl sluchátko, zeptal se: „Je tam Sy? Tady Švéd Olafsen.“

V příštím okamžiku se Sy Rosen ohlásil: „Nazdar Švéde, jak se vede?“

„Já si nestěžuju,“ odpověděl Olafsen jako obvykle. „A co ty, Syi?“

„Já bych si stěžovat mohl, ale stejně by mi to nebylo nic platné.“ To byla zase Rosenova obvyklá odpověď. Když byly vyřízeny formality, přešel Sy k věci. „Co se děje, Švéde?“ Rosen věděl, že když Švéd telefonuje tímto způsobem, nechce si jen přátelsky popovídat.

„Syi, mám ve svém týmu jedno děvče – jmenuje se Amy Bedfordová…“

„Amy Bedfordová? To mi něco říká,“ přerušil ho Sy. „Je opravdu dobrá, že? Už vím, četl jsem o ní v místních novinách. Co je s ní?“

„Má bolesti, Syi. A čeká nás státní finále.“„Bolesti říkáš? Kde?“ zeptal se Sy.„V pravé noze. Na tu přenáší váhu, když jde na síť…“„Kde v pravé noze?“ zarazil ho Sy.„Zdá se, že někde pod kolenem. Vpředu. Asi je to zlé, protože

bere spoustu aspirinu. Tak moc, že dneska zvracela.“„Švéde, pošli ji za mnou. Dám jí udělat rentgen. Asi to nebude

nic vážného, ale musíme mít jistotu.“„Díky, Syi. Je to moje nejlepší svěřenkyně. Mohla by z ní být

skvělá profesionálka. Od doby, kdy jsem viděl hrát Chrissie Everetovou na Floridě – bylo to předtím, než se vydala na turné –, jsem se s lepší hráčkou nesetkal.“

„Pošli ji za mnou, Švéde. Tím nemůžeme nic zkazit, co?“

28

Sy zavěsil. Zajímalo ho to víc, než byl ochoten Švédovi přiznat. Ale proč se zbytečně plašit, když se zatím jedná jen o nepotvrzené podezření?

Podobných telefonických rozhovorů se mezi oběma dlouholetými přáteli odehrálo mnoho. Starému trenérovi leželo zdraví jeho svěřenců opravdu na srdci.

Když byli mladší, setkávali se vždy v neděli brzy ráno na tenisovém dvorci ještě se dvěma dalšími lékaři z nemocnice, s Harry Osmunem a Cliffem Westerveldtem, a měřili síly ve čtyřhře. Pak se lékaři odebrali do nemocnice na vizitu. Sy Švéda vždycky podezříval, že nehraje s plným nasazením, aby byly zápasy vyrovnanější. Šlo přece o hru skupinky profesionálně vytížených mužů, kteří potřebovali relaxovat.

Po čase ze hry vyřadila mozková příhoda Osmuna a srdeční příhoda přímo na operačním sále Westerveldta. Sy se Švédem chvíli pokračovali v tradici a sehráli několik lenivých dvouher, brzy je to ale omrzelo. Zůstali dobrými přáteli a Sy se stal neoficiálním lékařem Švédova týmu dospívajících chráněnců.

Stejně jako v mnoha předchozích případech i nyní navrhl, aby si Amy Bedfordová dala bolavou nohu zrentgenovat. Většinou Sy s úlevou zjistil, že se jeho podezření nepotvrdilo, ale přesto věnoval každému Švédovu chráněnci veškerou pozornost.

„Rentgen? Ale proč, drahoušku?“ podivila se Marion Bedfordová, když jí to Amy oznámila. „Jen proto, že tě trochu bolí noha? Ukaž.“

Klekla si vedle dcery a lehce prsty prozkoumala holení kost těsně pod kolenem.

„Nemáš to vůbec oteklé,“ uzavřela. „Radši napřed zavolám doktoru Coreymu. Jakže se ten lékař, o kterém mluvil Švéd, jmenuje?“

„Doktor Rosen. Simon Rosen,“ řekla Amy.Paní Bedfordová vytočila číslo rodinného lékaře a několik minut

čekala, než se doktor Corey dostavil k telefonu. Celou tu dobu si přihlazovala prameny dlouhých světlých vlasů, které se uvolňovaly

29

vždy, když byla ve stresu. Snažila se celou věc zlehčit, ale zároveň se obávala, že se děje něco strašného. V uších jí zněla manželova slova: „Sakra, Marion, dřu jako pes ve dne a skoro i v noci. Ty máš na starosti dům a naši dceru. Doufám, že tě to příliš nenamáhá.“

Tím se Bedford zbavil zodpovědnosti za svoji jedinou dceru, kterou sice otcovsky miloval, s níž si ale nedokázal promluvit. Jako workoholik daleko snáze zvládal řízení své velké továrny na obráběcí stroje. Tady nemusel řešit věci, které nechápal – problémy dospívajících dcer, které měly tolik svobody, že jim mohla přinést vše – také alkohol, drogy i nežádoucí těhotenství.

Když se doktor Corey ohlásil, Marion Bedfordová mu vysvětlila, proč mu telefonuje a co Švéd Olafsen doporučil. Corey jí položil jedinou otázku: „Za kým že má Amy jít?“

„Za Rosenem, lékařem v Univerzitním lékařském centru.“„Za Sy Rosenem?“ ujistil se Corey.„Ano, myslím, že se jmenuje Simon Rosen.“„Nemohla by být v lepších rukou,“ ubezpečil ji Corey. „Požádejte

prosím Rosena, aby mi zavolal, až bude mít výsledky vyšetření.“

„Uklidni se, Amy,“ požádal doktor Rosen. „Jmenuješ se Amy, že?“

„Ano, pane,“ odpověděla Amy a nervózně si proplétala prsty.Doktor Rosen se snažil děvče uklidnit. „Zdá se, že máme něco

společného, Amy. Tenisového trenéra. Ale spíš bych měl říct, že jsme něco společného měli. Už tenis nehraju. Ale býval to můj trenér, a dokonce partner ve čtyřhrách. Až do chvíle, než jsem začal být zatraceně dobrý, a Švéd se bál, že ho porazím…“ Sy Rosen se zachechtal. „To si vymýšlím. Tak dobrý jsem nikdy nebyl. A on nikdy nebyl tak špatný. Naopak, často mě nechal vyhrát. Jo, takže Švéd povídal, že tě bolí noha.“

„Ano, pane,“ přiznala Amy.„Kde přesně?“ Doktor Rosen se pootočil ve svém prastarém

otáčecím křesle a naklonil se k ní.Amy načrtla kruh těsně pod pravým kolenem.

30

„Aha,“ řekl doktor Rosen. „Vstaň, dítě. Přejdi ke dveřím a zpátky.“

Amy ho poslechla. Rosen si všiml kulhání i bolestné grimasy v jejím obličeji. Když zase seděla, klekl si starý chirurg vedle ní a jemně prohmatal bolestivou oblast. Nebyla oteklá, ale Rosenovy citlivé prsty rozpoznaly lehký rozdíl teploty mezi bolavým místem a dolní částí nohy. Nepatrný rozdíl, ale upoutal ho.

„Takže,“ prohlásil rádoby vesele, „teď půjdeme na rentgen. Už tě někdy rentgenovali, že?“

„Jenom u zubaře,“ řekla Amy.„Takže víš, že to nebolí. Paní Kruzsiková, moje sekretářka, tě tam

zavede. A až budu mít snímky, zavolám doktoru Coreymu.“„Vy znáte doktora Coreyho?“ zeptala se Amy.„Abych neznal doktora Coreyho! Znám ho celá léta.“To ji uklidnilo.Sy Rosen sledoval, jak jde ke dveřím, a soustředil se na pěkně

tvarovanou, lehce kulhající pravou nohu.Zatraceně, zatraceně, zatraceně! řekl si v duchu. Proč musím

vždycky vidět ty horší možnosti! Asi to nic není. Pravděpodobně to nic není.

Léta praxe a diagnostických zkušeností ho však přesto varovala.

Walter Duncan se myl před první ranní operací. Tato neměnná a déletrvající procedura mu poskytovala čas k přemýšlení o mnoha věcech. O nadcházející operaci. Měl by si ještě jednou prohlédnout rentgenové snímky. Co to povídala Emily, než odešel? Něco o další funkci ve škole, kterou musí, ale opravdu musí vzít? Neměla snad Simona, když ji ráno přišel políbit, zatímco ještě spala, další modřinu? Nebo si začíná něco namlouvat? Ano, lékaři by neměli léčit členy vlastní rodiny. Jsou příliš zaujatí, a tudíž neprofesionální.

Právě končil mytí, když mu jedna sestra z operačního sálu oznámila, že si doktor Rosen přeje, aby ho, až dooperuje, navštívil.

Operace vyžadovala veškerou Waltovu zručnost, ale naštěstí se jednalo o případ, který měl velkou naději na úspěch. Vzhledem k

31

tomu, že šlo o operaci kloubu, která neovlivní pohyblivost nohy, byla velká naděje, že se mladý pacient brzo zotaví a bude hrát baseball v nadcházející sezóně stejně dobře jako dřív.

Walter Duncan ukončil třetí operaci a začal s vizitou čerstvě operovaných pacientů. Všichni byli celkem v pořádku, nikdo neměl horečku ani jiné neblahé pooperační reakce. Takže mohl klidně odejít za Syem.

Když otevřel dveře, byla v místnosti tma. Sy seděl v koutě, ale i přes nedostatek světla Walt poznal, že má starý pán starosti.

„Syi? Chtěl jsi, abych se podíval na nějaké rentgenové snímky?“„Ano, jsou připravené na prosvětlovači. Mrkni na ně.“Walter Duncan rozsvítil prosvětlovač a pečlivě si prohlédl

rentgenové snímky holenních kostí mladého člověka. Pak se obrátil ke starému pánovi.

„Rentgen neříká všechno, to víš líp než já, Syi. Ale…“„Jaké ale,“ naléhal Sy.„Snad bych dokázal ošálit sám sebe, ale tebe ne. Chce to biopsii,

možná vzorek kostní dřeně, a rozhodně tomografii.“Starý Sy smutně přikývl. Věděl, že třírozměrná tomografie jim o

Amy řekne víc.„O koho se jedná?“ zeptal se Walt.„O patnáctiletou dívku.“„Rozumím. To by odpovídalo, kdyby se ukázalo, že je to kostní

sarkom. Ale možná se jedná o kostní píštěl nebo o šlachovou dysplazii.“

„Snad,“ připustil Sy, ale bylo jasné, že tomu šťastnému řešení nevěří.

„Patnáctiletá dívka,“ mumlal si Walt Duncan a znovu se zadíval na rentgenové snímky. „To je zlé.“

„Jmenuje se Amy Bedfordová,“ doplnil Sy.„Není to ta skvělá mladá tenistka? Četl jsem o ní v novinách.

Trénuje ji Švéd?“„Jo, to je ona.“

32

„A hrome,“ utrousil Walt. Po chvíli se zeptal: „Nepsali v novinách, že se chce stát profesionálkou?“

„Švéd mi řekl, že na to má.“„S kým máme hovořit?“ zeptal se Walt.„Nejlíp s Chuckem Coreym, je to její doktor od peřinky.“„Jasně.“„Požádám Coreyho, aby to oznámil rodině,“ řekl Sy. „Vezmeš

ten případ?“„Ovšem,“ ujistil ho Walt, třebaže dobře věděl, že případy dětí a

mladých lidí ho citově příliš zatěžují. Stále si připomínal, jak zemřel jeho bratr Owen, a když se narodila Simona, uvažoval o tom ještě častěji. Asi proto se ke každému dítěti choval jako k vlastnímu. Čímž si způsobil, že mu posílali stále více dětských a mladistvých pacientů.

Doktor Corey byl velmi zaměstnaný pediatr, takže Syovi zatelefonoval až v podvečer. Rozhovor by stručný a jasný.

„Chucku, domluvil jsem se s Waltem Duncanem. Převezme případ Amy Bedfordové. Mohl bys mezitím zařídit, aby ji ještě jednou zrentgenovali?“

„Ještě jednou?“ podivil se Corey.„Tentokrát hrudník.“Slovo hrudník Coreymu prozradilo, o co se jedná. „Jaké máš

podezření, Syi? Na metastázu kostního sarkomu na plících?“„Je to jen podezření, Chucku, nic přesného ještě nevíme.“„Hned ráno jí dám zrentgenovat hrudník,“ slíbil Corey. „Co dál?“„Radioizotopové vyšetření kostní dřeně. Jestli je to sarkom,

nemusí být primární. Musíme se ujistit, že se nejedná o metastázy z jiné části těla. A je-li primární, musíme zjistit, zda se nerozšířil. Ale zatím ten rentgen. Dvourovinový, prosím.“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Corey. Sy zaslechl v jeho hlase starost. Amy byla jeho pacientkou od chvíle, kdy se narodila. „Syi…, udělej pro ni, co můžeš.“

„Chucku, a co její rodina? Jak si s ní poradíme?“

33

„Její matka je skvělá, statečná žena. Musí být, protože otec je nervózní workoholik, který si myslí, že se život točí jenom kolem kšeftů. Ale osobně se domnívám, že se za to jen schovává. Ten člověk nedokáže zvládat své osobní problémy. Takže nevím, jak bude reagovat. Až přijde čas…,“ Corey se opravil. „Jestli přijde čas jim to říct, navrhuju, abychom spojili síly. Ty a Walt odpovíte na technické otázky, kterých bude mít Bedford určitě spoustu, a já se pokusím je uklidnit. Ale napřed dám udělat ten rentgen a domluvím skenování.“

„A biopsii,“ připomněl Sy.

Sy Rosen a Walt Duncan zkoumali na prosvětlovací tabuli velké jako stěna rentgenové snímky, počítačové axiální tomogramy a výsledky kostního skenování Amy Bedfordové. Mlčky přecházeli od záběru k záběru, pečlivě studovali stíny, jasná místa a ostatní známky, vypovídající o zdravotním stavu mladé šampionky. Vše bylo jasné. Alespoň plíce však byly podle všeho čisté.

„Domluv tu biopsii co nejdřív, Walte.“Walt Duncan studoval snímky a uvažoval nahlas. „Dutá jehla

nebude stačit. V tomhle případě určitě ne.“„Nádor není snadno přístupný,“ souhlasil Sy. „Nemůžeme

riskovat, že odebereme příliš málo buněk. To je nejjistější cesta k chybné diagnóze. Zvlášť v tomto případě musíme volit otevřenou biopsii.“

Oba chirurgové sdíleli nejhorší obavy, aniž je vyjádřili slovy. Další vyšetření je patrně potvrdí. Pak se rozhodne o operaci.

Dřív než Walt odešel domů, požádal Klaudii, aby rezervovala operační sál a anesteziologa pro biopsii Amy Bedfordové. Ukázalo se, že první volný termín pro případy, které nejsou v bezprostředním ohrožení života, je příští úterý.

Když dorazil domů, byla Simona už po večeři a chystala se do postele. Potichu vyšel nahoru. Chtěl ji přepadnout a udělat tak ze svého pozdního příchodu hru. K podobným hrátkám se uchyloval často, protože ho trápilo svědomí. Našel ji v koupelně, jak se nahá

34

prohlíží před dlouhým zrcadlem. Pobavilo ho to. Jeho malá dceruška pozoruje, jak se její tělo rozvíjí.

Pobavení však vzápětí vystřídaly obavy. Zjistil, že si ohmatává další modřinu, tentokrát na rameni. Sakra, pomyslel si, copak jsem neřekl, že nemá hrát hokej?

„Doufám, že jsi tentokrát ránu vrátila?“ překvapil ji otázkou.Simona se otočila. Když spatřila otce, rychle popadla župan.

Začínala dospívat. Zahalila se a odpověděla: „Myslím, že jsem se praštila o skříňku v šatně, ale nevím to jistě.“

Natáhl k ní paže. Přistoupila k němu a on ji objal a políbil na dobrou noc. Odhrnul jí župan a prohlédl modřinu. Když místo stiskl, nezareagovala, takže ji to zřejmě nebolelo. Zadíval se jí do tváře.

„Děje se něco, tati?“ zeptala se –„Ale ne. Běž si lehnout. Už je pozdě.“Dívenka beze slova poslechla, zachumlala se do přikrývky a

otočila se na bok. Walt jí dal ještě jednu pusu. Pak sešel do svého doupěte, kde na něho čekala Emily s apertitivem.

„Víš o tom, že má další modřinu na rameni?“ zeptal se.„Ne,“ odpověděla Emily. „Ale nechala hokeje.“„Jak to snáší?“„Překvapivě dobře,“ odpověděla Emily. „Bála jsem se, že bude

řádit jako obvykle. Ale možná dospívá rychleji, než si myslíme.“„Možná,“ řekl Walt zamyšleně. „Zdá se ti, že se mění?“„To určitě,“ řekla Emily. „Tak to má být, ne?“„Není nějaká bledá?“„Brunetky se světlou pletí vždycky působí jako bledé,“ ujistila ho

Emily. „To samé říkali o mně, když jsem byla malá.“„Bledší než obvykle,“ opravil se Walt.„Nevšimla jsem si. Vezmi si pití ke stolu, večeře je hotová.“„Fajn,“ odpověděl nepřítomně.

Sy nechtěl Bedfordovy zneklidňovat dřív, než bude mít k dispozici všechna vyšetření. Zvlášť když věděl o tom, jak je Amyin otec nervově labilní. Proto dívčiným rodičům oznámil, že se jejich

35

dcera podrobí drobné rutinní operaci. Ed Bedford jako obvykle přenechal vše na starosti manželce. Sám před rodinnými starostmi unikl do práce.

Následující odpoledne přivezla Marion Amy do nemocnice. Přišel si s ní promluvit anesteziolog, odebrali jí krev a vyšetřil ji místní internista. Později se za ní zastavil Walt Duncan.

Jak se dalo čekat, dívka byla nervózní, přestože se to snažila skrývat. Její matka, útlá světlovlasá žena, kterou Walt Duncan odhadl na lehkou neurotičku, stála u nohou postele a svírala pelest tak silně, až jí zbělely klouby. Pokusila se usmát. Vypadalo to, jako když se usmívá mechanická loutka.

„Takže Amy,“ začal Walt, „povím ti, co uděláme zítra. Je to náramně jednoduché. Napřed tě uspíme, takže nebudeš vůbec nic cítit. A až se vzbudíš, budeš mít na noze asi pěticentimetrovou ranku, která tě možná bude trochu svědit. Ale nezůstane po ní prakticky žádná jizva.“ O tom, že by ta nepatrná jizva mohla jednoho dne zmizet i s její nohou, se nezmínil.

„Potřebuju jen pár vzorků tvé kosti. To nám pomůže zjistit, proč tě ta noha bolí. Během operace ani po ní vůbec nic nepocítíš.“

„Doktore Duncane, budu moct hrát ve státním finále? Švéd si myslí, že mám velkou šanci získat titul.“

„Uděláme pro to vše, co bude v našich silách, Amy,“ ujistil ji Walt. „Nashledanou zítra na operačním sále.“

„Tak jo,“ odpověděla dívka. Waltovi a snad i matce však bylo jasné, že si ještě neuvědomuje, jak obrovské zklamání ji možná čeká.

Sy Rosen pozorně sledoval Walta Duncana, který se chopil skalpelu. Pak se Rosenův žák podíval na anesteziologa. Ten kývl: pacientka je v hluboké narkóze. Instrumentářka potvrdila, že je připravená. Walt provedl krátký, sotva pěticentimetrový řez, neznatelný až do okamžiku, kdy vytryskla krev.

Asistent odhrnul kůži a svalstvo a Walt Duncan s pomocí elektrické vrtačky a kyret odebíral nepatrné vzorky kostní tkáně z oblasti vyznačené rentgenem a tomografem. Část vzorků odeslal do laboratoře, kde je zmrazili a provedli první orientační vyšetření. Na

36

konečnou diagnózu si budou muset se Syem dalších pět dní počkat. Teprve pak bude jasné, o jaký druh nádoru jde, a rozhodnou se, jak na něj zaútočí.

Walt zatím ránu neuzavřel. Čekal na výsledky zkoumání zmrazeného vzorku. Když člověk z laboratoře konečně dorazil, přivítali ho se Syem slovy, která svědčila o tom, že si něco nalhávají: „Orientační vyšetření zmrazeného vzorku není přece definitivní.“

Ale výsledek byl natolik zlověstný, že Sy rozhodl: „Proč si k čertu neuděláme vlastní rentgenový snímek plic? Moc nerad bych něco zanedbal.“

Walt přepečlivě uzavíral oblast, z níž odebral vzorky. Kdyby se sarkomové buňky dostaly do krevního řečiště, mohly by ve tkáních založit metastázy. A to by bylo hodně zlé.

Poté co odešel ze sálu, poslal Walt Duncan vzorky a rentgenové i tomografové snímky spolu s chorobopisem šéfovi patologického oddělení, doktoru Alanu Woodsideovi. Bude to vše potřebovat, aby správně stanovil konečnou diagnózu.

Plíce Amy Bedfordové byly čisté, bez nálezu.O šest dní později dostal Sy Rosen na stůl zprávu doktora

Woodsidea. Potvrzovala, že pacientka, Bedfordová Amy, věk patnáct let, trpí rozvinutým, virulentním a agresivním kostním sarkomem.

Walter Duncan si zprávu přečetl a bylo mu jasné, že musí okamžitě jednat.

Zítra to probere na nádorovém semináři. Ale léčba musí začít okamžitě.

/ 4 /

Shromáždit Eda Bedforda s manželkou Marion, jejich dceru Amy a lékaře – Duncana a Coreyho – v kanceláři Sye Rosena si vyžádalo řadu telefonních rozhovorů. Dohodnutý termín navíc musel být na poslední chvíli změněn.

37

Syovi připadl úkol seznámit přítomné s problémem. Byl předem varován, že Bedford věří jen tomu, o čem se přesvědčí na vlastní oči, takže se spolehl na rentgenové a tomografické snímky. Co nejklidněji se obrátil na popudlivého otce: „Pane Bedforde, vidíte na rentgenovém snímku ten tmavý stín?“

„Ano,“ odpověděl Bedford netrpělivě. „Co je to?“„Je to novotvar. Nepřirozený útvar.“„Nepřirozený,“ opakoval Bedford. „Co to znamená?“„Nádor,“ vysvětlil Sy. „Kostní nádor. Na těchto snímcích kosti

jasně vidíte horký bod právě v tom místě…“„Horký bod,“ opakoval Bedford a z tónu jeho hlasu bylo jasné, že

v tak vážné situaci nepokládá lékařský slang za vhodný.„Tento horký bod naznačuje, že se jedná o velmi nebezpečný

nádor,“ řekl Sy.Bedford si konečně uvědomil, kam tím Sy míří, a přerušil ho:

„Chcete snad říct, že má moje dcera… rakovinu? Nesmysl. Patnáctileté děti rakovinu nemají!“

„Ede, prosím,“ zarazila ho Marion Bedfordová. Sama se jen stěží bránila slzám, ale pevně sevřela ruku své dcery, aby jí dodala odvahu. Byla ledová, dívka se strašně bála.

„Tak moment…,“ vybuchl Bedford, „já jsem zvyklý pracovat s fakty! Chci vědět přesně to, co vy, doktoři. Nejsem žádný pitomec. Tak to vyklopte, nebojte se, já vám porozumím.“

„Ede, počkej chvilku,“ vložil se do toho doktor Corey a omluvně se podíval na Sy Rosena, jako by mu chtěl říct: Já vás varoval.

Bedford se na Coreyho zuřivě otočil. „Ksakru, jak to, že jsi o tom nic nevěděl? Amy k tobě chodí každý půlrok na kompletní prohlídku, přesně jako hodinky. Jak jsi to mohl přehlédnout? A co mě to stálo za ty léta peněz! Hrome, dneska se už člověk nemůže spolehnout na nikoho!“

Walt Duncan se vztyčil, z výšky svých dvou metrů uchopil rozzuřeného muže za ramena a zahřměl: „Zadržte, Bedforde!“

Bedford k němu vztekle vzhlédl. Zdálo se, že se chystá vymanit z Waltova sevření, ale místo toho jakoby se scvrkl a zkrotl.

38

Walt pokračoval o něco tišším hlasem: „Pane Bedforde, tohle je záludná nemoc. Při běžné, i když pravidelné prohlídce se prakticky nedá zachytit. Dokud se neobjeví jisté příznaky, žádný lékař nemůže tušit, že jeho pacient onemocněl právě touto chorobou. Což nám dělá při diagnostikování a léčení kostních nádorů vůbec největší potíže. Nikdo je totiž nepředpokládá. Prvním příznakem je bolest. Takže když se u vaší dcery začala projevovat, snažili jsme se zjistit její původ. A našli jsme jej.

Měl byste se zbavit i dalšího předsudku. Rakovina nepostihuje jen starší lidi. I patnáctileté děti mohou onemocnět. Takže se uklidněte a poslouchejte. Poslouchejte pozorně, protože dnes se musí rozhodnout. O životě vaší dcery.“

To zapůsobilo. Ed Bedford zbledl a klesl na židli. Walt Duncan zůstal stát, ale teď oslovil Amy, protože postřehl, jak jí otcova reakce otřásla. Kdyby v tak osudné chvíli nenašla oporu ve svém tátovi, na koho by se už mohla spolehnout?

„Amy, nemám v úmyslu vážnost tvé choroby zlehčovat. Je zlá. Nebudu ti lhát – může týt smrtelná. Ale ve většině případů ji naštěstí dokážeme léčit. Několika způsoby. Musíš si některý z nich vybrat.“

Ed Bedford zoufale mumlal: „Tomu Kennnedyho klukovi… uřízli mu nohu…, amputovali ji.“

Amy zalapala po dechu a rozplakala se. Matka ji pevně objala. Walt Duncan si vedle ní klekl a vzal ji za ruku. Pak dívce zvedl bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.

„Amy, uvědom si, že to slovo nikdo z nás lékařů nepoužil – ani já, ani doktor Rosen, ani doktor Corey. Říkal jsem, že my dva si můžeme vybrat. Třeba i amputaci, která by byla nejbezpečnější a pro mě nejjednodušší. Ale jsou tu další možnosti, je to na tobě.“

Útlá blonďatá dívenka plakala dál, jako kdyby ho neslyšela.K čertu s tím. Kdyby měla jiného otce, nemusela se tak vyděsit.

Takže budeme muset toho tátu, který je k ničemu, zastoupit, jak nejlépe dokážeme.

„A teď mě, Amy, dobře poslouchej. Protože až skončím s vysvětlováním, budeš se muset rozhodnout ty sama. Jasně,

39

amputovat můžeme hned, ale je tu ještě další možnost. Během příštích šesti týdnů se podrobíš chemoterapii. Budeme ti podávat látky, které ničí rakovinotvorné buňky. Když se nádor zmenší, bude to znamenat, že jej máme pod kontrolou. Pak tě budu operovat. Doktor Rosen mi bude koukat přes rameno a doktor Corey mě bude bedlivě sledovat. Při té operaci odstraním část kosti napadené sarkomem.“

„Amputujete ji,“ vydechla Amy.„Ne, Amy, říká se tomu resekce. Odejme se jen nemocná část.“„Ale když mi uříznete kus nohy…,“ zaprotestovala dívka.Walt jí pevně sevřel třesoucí se bradu.„Amy…, Amy, poslouchej mě.“ Konečně se na něho podívala

uplakanýma očima. „Ten nemocný kousek ti okamžitě nahradíme naprosto lehounkou kovovou protézou z titania. Můžeš tomu říkat náhradní kost. Kdyby bylo zapotřebí, můžeme takto nahradit i tvé koleno.“

„A když to uděláte, budu moct chodit?“„Když všechno půjde dobře, chodit budeš.“„A tenis hrát budu?“ zeptala se Amy.„Tak dobře jako předtím asi ne,“ připustil Walt.„Takže z čeho mám vlastně na vybranou?“ vyhrkla Amy.„Nespěchej, holčičko,“ řekl Walt. „Zaprvé: nebude to lehké.

Zadruhé: nemůžeme ti dát žádné záruky. Musím a chci být naprosto upřímný. Rakovinotvorné buňky se už mohly dostat do dalších částí tvého těla. Plíce máš naštěstí čisté – tam by se ty buňky nejspíš usadily, takže jsme to snad zachytili včas. Ale chci, abys věděla, o co se jedná. Nikdy ti nebudeme lhát, Amy.“

Tato slova zřejmě zapůsobila. Amy začala Walteru Duncanovi důvěřovat.

„A teď k tomu výběru, Amy. Zvolíš-li si resekci, budeš se muset podrobit chemoterapii, operacím, fyzioterapii a všem bolestem a nepříjemnostem, které s tím souvisejí. To znamená, že nám obětuješ jeden rok.“

„Celý rok?“ zeptala se.

40

„Celý rok. Bez tenisu. Bez jakýchkoli jiných cvičení. Do školy zajdeš jen když se na to budeš cítit dost silná. Ale celý ten rok budeš mít hlavní a jediný úkol: pomoct nám, aby se Amy Bedfordová uzdravila. Co ty na to?“

Amy zaváhala, ale pak řekla: „Tak jo, pane doktore, souhlasím.“A Ed Bedford, jako kdyby načerpal sílu od své dcery, přikývl

rovněž.„Poslyšte, omlouvám se, že jsem před chvílí tak vyletěl,“ řekl.

„Celá ta věc bude stát peníze, spoustu peněz. Nedělejte si s tím starosti. Já je opatřím. Jenom mé holčičce pomozte.“

„Vynasnažíme se,“ odpověděl Sy. „Ze všeho nejdřív se Amy setká s doktorkou Bristolovou, naší onkoložkou. Ta jí vysvětlí, co obnáší chemoterapie, jaké může mít výsledky a vedlejší efekty. Už jsem mluvil s její sekretářkou. Očekává ji.“

„Amy,“ navrhl Walt, „co kdybyste s maminkou zašly dolů do kanceláře doktorky Bristolové a promluvily si se sekretářkou?“

Ed Bedford pochopil, že má zůstat. Když muži osaměli, sáhl Amyin otec do náprsní kapsy a vytáhl šekovou knížku. „Nuže, pánové, kolik chcete pro začátek?“

„To nebyl důvod, proč jsem chtěl, abyste neodcházel, pane Bedforde,“ zarazil ho Walt. „Finanční otázku projednáme, až přijde čas. Ale chtěli bychom si s vámi promluvit. Vaše dcera bude muset prodělat dlouhou a náročnou léčbu. Chemoterapie má některé bolestivé a stresující vedlejší účinky, které každý pacient vnímá jinak. Od Amy to bude vyžadovat velkou sílu vůle a odvahu. Pravděpodobně prožije rok v pekle. My se však domníváme, že to bude stát zato.

Amy od vás nepotřebuje ani tak peníze jako duševní podporu. Musíte projevit tolik síly, aby z ní mohla čerpat. Pocítíte-li, že musíte ze zoufalství či vzteku křičet, jděte do své pracovny nebo někam ven a křičte. Zachce-li se vám plakat, zavřete se v koupelně a vyplačte se. Boha či osud obviňujte z toho, co se stalo vaší dceři, tak, aby vás neviděla a neslyšela. Chceme od vás, abyste se usmíval. Váš úsměv musí být upřímný a musí znamenat: Drž se, Amy, drahoušku, my to

41

překonáme. Potřebujeme, abyste ji všemožně povzbuzoval. Stisk vaší ruky jí dodá sílu. Ať cítí, jak moc ji máte rád a že jste přesvědčen o jejím uzdravení.

Co je však nejdůležitější: nesmíte jí dát najevo, že vás svou nemocí zklamala. Nebo zradila. Měl jste ji rád dosud – a teď ji musíte milovat ještě víc. Bude to potřebovat. A nezapomeňte, že za to neštěstí nikdo nenese vinu. Nikdo tomu nemohl předejít. Zkrátka k němu došlo. To je vše.“

Walt domluvil a Ed Bedford pokorně přikývl. Jeho rty se pohybovaly, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Snažil se něco slíbit, ale nenacházel slov. Po chvíli vstal a vykročil ke dveřím. Na prahu se otočil k lékařům.

„Ony to nevědí. Ani Amy, ani její matka. Už tři roky ukládám nezdanitelné bonusy na financování prvního roku její profesionální tenisové kariéry. Mají hodnotu pětadvaceti tisíc dolarů. To vše je vaše, pánové.“

Walta Duncana jednostranné myšlení toho člověka vyprovokovalo. „A co kdyby to stálo desetkrát tolik?“ zeptal se.

„Dostanete to. Stačí říct, kolik potřebujete,“ ujistil ho Bedford. „Jen pro ni udělejte všechno. Zachraňte mi ji!“

Vyhrkly mu slzy a vyklouzl ven, ještě než se rozplakal.Walt se podíval na Sye. Starý chirurg poznamenal: „Chudák,

kdyby se zdraví dalo koupit, měl by to snadnější. Zajímalo by mě, co si teď počne.“

Odpověděl mu doktor Corey. „Dohlédnu na něj. V takovýchto situacích je naprosto bezmocný. Vládne rodině stejně jako svému podniku. Netuším, jak zareaguje na to, že má – jeho terminologií řečeno – vadnou dceru. Kdyby byla jeho zaměstnankyní, poradil by si s tím snadněji.“

Když Corey odešel, řekl Sy: „Walte, nebylo příliš optimistické, slibovat, že ji vyléčíme?“

„Musel jsem být optimista,“ ujistil ho Walt. „Jak jinak by dokázala přežít ten příšerný rok, který ji čeká?“

42

Odpolední události zapůsobily na Walta daleko víc, než si byl ochoten připustit. Obličej Amy Bedfordové šel s ním, když navštěvoval pacienty. Byl s ním při konzultacích s lékaři, kteří k němu přivedli své pacienty, i na úrazové ambulanci, kde po něm chtěli názor na zlomeniny oběti autonehody. A zvlášť jasně si Amy vybavoval, když žádal Klaudii, aby odvolala poslední dvě schůzky, protože zatoužil být doma včas, aby mohl povečeřet se Simonou a Emily. Uvědomil si totiž, že se sice od Eda Bedforda velmi liší, jedno ale mají společné: zanedbávání rodiny.

Všichni tři si večeři užili. Simona neustále povídala, takže jí Walt musel několikrát připomenout: „Miláčku, vystydne ti kuře. Popovídáme si pak. Máme na to spoustu času.“ Ale holčička si nedala říct a chrlila ze sebe školní události posledních několika dnů. Walt si nakonec smutně uvědomil, že její nadšení a rozzářené oči ho vlastně kárají. Využívala každou vteřinku, kterou jí věnoval, protože těch chvil bylo tak zatraceně málo. Tolik jí toho nasliboval, ale jak málo mohl splnit!

Simona vstala od stolu a zastavila se mezi dveřmi: „Přijdeš mi dát za chvíli pusu na dobrou noc, tati?“

„Jasně, miláčku,“ odpověděl Walt, kterého dceřina otázka pobavila. Jeho malá holčička dospívá.

Dopil kávu a vyšel po schodech nahoru. Dveře Simoniny ložnice byly na uvítanou pootevřené. Nakoukl dovnitř, jako že na ni vybafne, ale zjistil, že už spí. Musela být hodně unavená. Sklonil se, dal jí pusu na tvář, poplácal ji po zadečku a tiše odešel.

Když sešel do svého doupěte, Emily na něho už čekala a tvářila se ustaraně. „Přišel jsi dřív,“ poznamenala pouze a zjevně čekala na vysvětlení.

Usmál se: „Už jste si zvykly, že chodím domů pozdě. A když přijdu dřív, měl bych to vysvětlit.“

„V tom to není. Dneska se ti něco přihodilo.“„Ano,“ přiznal. „Dneska se něco stalo.“ Pak Emily pověděl o

Amy Bedfordové. „Možná jsem jí toho nasliboval moc. Ale musel

43

jsem, když jsem se díval do těch prosících modrých očí, tak mladých a tak zděšených. Potřebovala nějakou jistotu.“

„Jakou má opravdu šanci?“„Dobrou,“ odpověděl, ale vzápětí se zamyslel. „Moc dobrou

vlastně ne. Rakovinné buňky se pravděpodobně – na osmdesát tři procenta – rozšířily krevním oběhem. Ale s tím se může vypořádat chemoterapie.“

„A když ne?“ zeptala se Emily.Vyhnul se přímé odpovědi. „Nemá smysl dělat předčasné závěry.

Za šest, osm týdnů to budeme vědět. Buď se nádor zmenší, nebo ne. Pak se rozhodneme o dalším postupu.“

„Tak to tě přivedlo tak brzo domů?“ poznamenala Emily. „Simona byla radostí bez sebe. Moc si to užila.“

„Ale dost ji to unavilo,“ usmál se Walt. „Už dlouho chodí takhle brzo spát?“

„Když o tom tak přemýšlím, poslední dobou vůbec neprotestuje, když ji ženu od televize do postele.“

„Opravdu?“„Asi si říká, že není proč zůstávat vzhůru, když táta stejně přijde,

až bude spát,“ řekla Emily, ale okamžitě se omluvila. „Promiň, drahý, tak jsem to nemyslela. Jen mi to vyklouzlo.“

„Já se opravdu snažím přijít dřív, věř mi, ale vždycky mi do toho něco přijde.“

Začal studovat laboratorní nálezy pacienta, kterého měl operovat nazítří v sedm hodin ráno, ale najednou se zamyslel: Co když má Emily pravdu? A Simona mi svým radostným vítáním dává najevo, jak moc jí chybím? Jak moc jsem jí ublížil.

Ráno se musí setkat s doktorkou Ritou Bristolovou, onkoložkou, a domluvit s ní program chemoterapie Amy Bedfordové.

A jak si s nelibostí uvědomil, všechny snahy vyřešit žalobu proti Peteru Enrightovi cestou dohody selhaly, takže bude muset svědčit před soudem. A to se Waltovi vůbec nezamlouvalo.

44

Rita Bristolová byla podle mínění všech svých kolegů tajnůstkářka. Její profesní životopis byl však bez chyby – bakalářský titul z Jihozápadní univerzity, lékařský diplom z Kalifornské univerzity a dvě zprávy o jejím skvělém působení ve dvou nemocnicích na Východě, kde se školila v onkologii. Ve svém oboru se vyznala velmi dobře. O ní samé toho však její kolegové věděli pramálo.

Byla to přitažlivá žena – drobná brunetka. S pacienty jednala bez emocí. Jen málokdo dokázal odhadnout, co se odehrává za jejím bystrým a chápajícím pohledem. Pacientům, které k ní poslali, však vždy otevřeně a přesně vysvětlila, co je čeká a proč to musejí podstoupit.

Neměla děti, ale z její řeči se dalo uhodnout, že byla vdaná. Manželství však zřejmě už dávno skončilo.

Nikdo netušil, že kdykoli se může uvolnit z nemocnice, odletí do Washingtonu D.C. a navštíví památník obětí vietnamské války, aby celé hodiny přejížděla prsty jedno vyryté jméno – jako slepec čtoucí Braillovo písmo.

Poté se vrátí do nemocnice a opět se tiše ujme svých povinností.Toho dne, kdy se setkala s Amy Bedfordovou a s její matkou, se

doktorka Bristolová opět projevila jako schopná a vysoce výkonná profesionálka. Černé vlasy měla vyčesané do složitého účesu, který jí vytvářel na hlavě korunku a byl zřejmě velmi pracný. Slušel jí. Pacientčin chorobopis a všechny nálezy doktorka Bristolová pečlivě prostudovala a promluvila si s Waltem Duncanem.

Amy seděla tak klidně, jak jen při všem napětí a strachu dokázala. Její matka se ze všech sil snažila budit zdání klidné a inteligentní spolupráce. Kdyby dokázala ovládnout nervózní pulzování krční tepny, mohlo se jí to podařit.

Doktorka Bristolová si toho byla vědoma. Proto schůzku zahájila v optimistickém duchu.

„Amy, určitě jsi slyšela, co se děje s lidmi, kteří podstoupí chemoterapii. Stejně jako historky o strašidlech bývá takové líčení přehnané. Tím však nechci říct, že to bude příjemné. V tvém těle se

45

totiž odehraje válka mezi hodnými chlapíky – chemikáliemi, které ti budeme podávat a zlými kluky, tedy rakovinnými buňkami. A jak už to ve válkách chodí, trpí i civilní obyvatelstvo – v tomto případě ty. Chvílemi ti bude mizerně, na zvracení, a někdy zvracet skutečně budeš. Ale není to tak zlé, jak se říká. A teď mě dobře poslouchej: za celá dlouhá léta mé praxe mi neumřel ani jediný pacient, který se podrobil chemoterapii.

Potřebujeme, aby se nádor v tvé noze zmenšil. Když se nám to podaří, doktor Duncan jej bude moci vyoperovat a ty budeš na nejlepší cestě k vítězství. Takže pokaždé, když to budeš chtít vzdát, když si řekneš: Ta mrcha Bristolová mě chce zabít, pomysli na náš cíl. Aby se nádor v tvé noze zmenšil. Souhlasíš?“

„Souhlasím,“ zašeptala Amy a zeptala se: „A co když se to nepovede?“

„Co se nepovede?“ podivila se doktorka Bristolová.„Co když se ten nádor nezmenší?“Doktorka Bristolová netušila, co Walt Duncan dívce řekl, ale

rozhodla se pro pravdivou odpověď.„V tom případě nemáme na vybranou. Doktor Duncan bude

muset amputovat.“Amy cítila, jak jí ledová ruka sevřela žaludek. Otočila se k matce,

ale doktorka Bristolová zasáhla.„Amy! Já přece neřekla, že k tomu dojde. S největší

pravděpodobností obě sehrajeme svou roli úspěšně. Ale obě se jí musíme držet. Pokaždé, když ti bude špatně, když budeš mít pocit, že ti chemoterapie rve vnitřnosti, uvědom si, že to podstupuješ pro dobrou věc. Nějaké to nepohodlí a nepříjemnosti znamenají, že budeš moct být za pár týdnů operována. Takže pomysli, jak dobrou příležitost ti ta hnusná léčba poskytuje. Takovou možnost ještě před několika lety stejně nemocní lidé neměli.“

Amy se zadívala do klidných tmavých očí doktorky Bristolové a nalezla v nich útěchu.

„Takže, Amy, program na příštích osm týdnů bude následující: Dostaneš devět nitrožilních injekcí methotrexátu, takže nebudeš

46

muset polykat nějaké nechutné tablety. Ale stejně se ti bude obracet žaludek.“

„Budu muset ležet v nemocnici?“ zeptala se Amy.„Jen tři dny. První den ti dáme dávku chema a v dalších dvou

dnech ti odebereme vzorky krve a moči, abychom zjistili, jak snášíš methotrexát.“

„Takže pokaždé zameškám tři dny ve škole,“ řekla Amy.„Já se s tvou školou domluvím,“ ujistila ji doktorka Bristolová.

„Zajdeš tam jen tehdy, když se na to budeš cítit.“Amy přikývla, ale bylo jasné, že si stále ještě zoufá.Její matka jí jemně poklepala na paži. „Doktor Duncan přece

hovořil o roku, miláčku. Co to znamená, když se nakonec uzdravíš?“Doktorka Bristolová si v duchu oddychla. Sama nic podobného

neslibovala. Ale zároveň Waltova slova nezpochybnila.„Dohodnu ti ve škole individuální program, Amy. Ale sama

zjistíš, že se vyučování budeš moct účastnit. Rezervovali jsme ti pokoj v dětském oddělení.“

„Ale mně je patnáct,“ protestovala Amy.Doktorka Bristolová se usmála. „Obávám se, že i tento úctyhodný

věk podle nemocničního řádu patří na dětské oddělení. Uvidíme se v pondělí ráno. V osm hodin!“

„V osm hodin,“ potvrdila Marion Bedfordová. „Pojď, holčičko, půjdeme ti koupit, co budeš v pondělí potřebovat.“

Rita Bristolová se za nimi dívala a pomyslela si: Taková půvabná dívenka. Jaké hrůzy ji čekají. Doktorka Bristolová totiž optimismem šetřila. Viděla příliš mnoho nadějných případů, které končily amputací a ještě čímsi horším.

V těchto místech se nesází na uzdravení. Pacient se podrobí léčbě, která se osvědčila, a doufá, že bude úspěšná i u něho. Je tu však jeden podstatný rozdíl: Když se něco nepovede, lékař o tom bude vědět dřív než pacient.

47

/ 5 /

Té noci se Amy náhle probudila. Zdál se jí sen, z nějž si pamatovala jen to, že naříkala: „Já jsem ještě mladá…, tak mladá…“ Ležela vyčerpaná v potem zmáčené posteli a najednou si uvědomila: Vždyť jsem si stěžovala doktorce Bristolové, že na dětské oddělení jsem už příliš velká. A teď si říkám, že jsem mladá, příliš mladá…

Pozvolna se rozpomněla, co se jí zdálo. Nakláněla se nad ní vysoká stínová postava, a ona protestovala: „Jsem na to moc mladá…, jsem moc mladá…, nemůžu být tak nemocná…, jsem moc mladá na slova…, která znamenají rakovinu…, příliš mladá.“

Zhluboka se nadechla a setřela si pot z obličeje. Cítila se jako po dlouhém a namáhavém zápase s některým z chlapců z tenisového týmu. Toto cvičení jí Švéd Olafsen často ordinoval, aby si zvykla na silnější údery.

V pondělí, uvědomila si najednou, v pondělí dostanu první dávku té látky, o které mluvila doktorka Bristolová. Toho Metho a něco. Po kterém se mi bude dělat špatně od žaludku a budu zvracet. Měla dojem, že už cítí hořkost na jazyku. A co když mi to ublíží? Co když se léčba obrátí proti pacientovi? Jak o tom čtu každou chvíli v novinách?

Obrátila se na bok a znovu si uvědomila lehkou, ale vytrvalou bolest v noze. Jejím nepřítelem je bolest, a ne nemoc. Bolest cítí, ale o nemoci nemá žádné hmatatelné důkazy.

A navíc, ujišťovala se, člověk nemůže jeden den trénovat na celostátní finále a nazítří zjistit, že mu hrozí smrt.

Než se podrobí hrůzám chemoterapie, musí si něco vyzkoušet na vlastní pěst. Vyklouzla z postele a otevřela dveře své skříně, do nichž jí matka jako dárek k dvanáctým narozeninám pořídila zrcadlo, ve kterém se viděla celá. Matka tím naznačila, že Amy už je dost velká, aby se mohla prohlížet v nových šatech a značkových tenisových dresech. V tom věku si Amy také začala všímat chlapců.

Nastavila zrcadlo tak, aby na ni dopadalo světlo stropní lampy, a natáhla pravou nohu. Prohlížela ji ze všech stran, ale neobjevila

48

žádný otok ani změnu tvaru. Pak končetinu důkladně prohmatala a až na tu otravnou bolest, která ji ve dne v noci provázela, necítila nic nového. Vždyť je to vlastně přirozené, že mě po náročné přípravě na turnaj bolí pravá noha, ujišťovala se. Někdy ji bolívalo od prudkých servisů rameno, jindy ji trápil tenisový loket. Ať už to bylo cokoli a bolesti trvaly jakkoli dlouho, vždy to pokládala za zranění, která jsou v tenisových válkách běžná.

Dřív také hrála bez ohledu na bolest. A neviděla žádný důvod, proč by nehrála i tentokrát. Rozhodla se tedy, že hrát opravdu bude.

Vrátila se do postele, a než usnula, naplánovala si, co podnikne ráno.

Probudila se dřív než obvykle a zauvažovala, jestli není na telefonování příliš brzy. Pak se rozhodla, že to riskne. Protože jí rodiče nepovolili vlastní telefon, dokud jí nebude šestnáct, musela volat buď z otcova doupěte, nebo z kuchyně. Pracovna – doupě bylo bezpečnější. V kuchyni si mohl její vysoce zaměstnaný otec chystat něco k snídani. Často odcházel z domova dřív, než se Amy a její matka probudily.

Bosky seběhla po schodech. V kuchyni se nesvítilo, což znamenalo, že má celé přízemí pro sebe. Vybrala si doupě, sedla si za otcův stůl a vytočila číslo.

Předem si připravila, co řekne, když telefon zvedne Brentova matka, ale naštěstí se ozval Brent osobně.

„Brente? Tady Amy.“„Ahoj, Amy!“Snažil se o lhostejný tón, ale Amy v jeho hlase rozeznala

příjemné překvapení. Celý minulý rok se jí dvořil, ale nakonec to vzdal, když zjistil, že ona jeho city nesdílí. To, že mu sama zatelefonovala, ho zjevně potěšilo.

„Co je s tebou, Amy? Neviděl jsem tě na tréninku. Děje se něco?“„Znáš Švéda. Bolela mě noha a on mě nenechal, abych si ji

rozhýbala. Takže to asi budu muset udělat sama. Dneska je neděle, co kdybychom si spolu hodinku nebo dvě zahráli, abych se dostala do formy?“

49

„Když Švéd řekl…“„Ne na školních kurtech. V parku, na veřejných kurtech,“ zarazila

ho Amy. „Prosím, Brente!“„Že jsi to ty, Amy. V kolik?“„V devět?“„V devět. Mám se pro tebe stavit?“Amy chvilku přemýšlela a pak řekla: „Ne, setkám se s tebou na

místě. Rezervuj nám kurt.“Když Amy dorazila do parku, byla tráva ještě plná rosy. V

modročerveném sportovním dresu vypadala skvěle. Barvy dávaly vyniknout jejím světlým vlasům a modrým očím. Přiléhavý úbor lichotil jejímu štíhlému tělu. Zdálo se, že hlásá světu: „Jsem mladá a zdravá. Vůbec nejsem nemocná!“

Netrpělivě očekávala Brenta Martina. Bála se, že si to na poslední chvíli rozmyslí a bude respektovat Švédův zákaz. Přesně v devět však Brent dorazil s raketou a se síťovkou plnou použitých tenisáků, které při tréninku ještě dobře poslouží.

Podle jeho výrazu vytušila, že by ji rád políbil, ale když se o to jednou pokusil, odstrčila ho.

„Jseš si opravdu jistá, že je noha v pořádku?“ zeptal se, když si svlékali dresy.

„Jasně, že je to v pořádku. Je mi fajn. Ta bolest už skoro přestala a do turnaje zmizí úplně,“ ujistila ho Amy.

„Tak jdeme na to.“Začali se rozehřívat od čáry. Posílal jí dlouhé snadné míče, které

dopadaly půl metru od lajny a které Amy stejným způsobem vracela. Brzy však hrací pole rozšířili a Brent hrál do koutů, takže Amy musela za jeho míči běhat stále rychleji.

Brent hrál promyšleně a sledoval, jak se Amy honí za jeho podáními. Většinou se jí podařil dobrý odpal, ale stávalo se, že některé míče nedoběhla. Brent přiběhl k síti, jako by chtěl zahrát na volej, ale pak se zastavil, poklepal raketou na síť a zeptal se: „Amy?“

„Co je?“ odpověděla udýchaně. Obličej se jí leskl potem.„Nejdeš po míči jako obvykle.“

50

„Vždyť se rozehřívám,“ odsekla netrpělivě, ale neznělo to rozzlobeně, spíš provinile.

„Rozehřátá jsi až dost,“ prohlásil mladík. „Něco je v nepořádku.“„Všechno je v pořádku. Nemudruj a přihrej mi pár krátkých, ať se

dostanu na síť.“„Jseš si opravdu…,“ začal.„Sakryš, ty jsi ještě větší rejpal než moje máma. Už ať jsi

zpátky,“ usadila ho Amy.„Tak jo. Rozkaz.“Postavil se za základní čáru a rozehrál dlouhým úderem, který

Amy lehce vrátila. Další míč umístil tak, že se za ním musela rozběhnout na tři kroky od sítě. Odtud odpálila volejem, který byl mimo jeho dosah.

Amy se vracela na základní čáru. Když se otočila, všiml si Brent lehkého kulhání, které dělalo Švédovi Olafsenovi takové starosti. Věděl, že by měli přestat, ale taky věděl, jak je Amy tvrdohlavá. Kdyby s ní netrénoval on, s radostí by ho nahradil kterýkoli jiný člen týmu. Rozhodl se pokračovat. Bude však Amy bedlivě sledovat a při první vhodné chvíli ji přesvědčí, aby toho pro dnešek nechali.

Pokračovali v procvičování úderů. Po chvíli ho požádala, aby jí dával nízké míče, pro které si musela běhat k síti. Povedlo se jí vrátit vlastní forhend, a když odpálila míč dost silně, zahrála i dva slušné bekhendy.

Sotva popadala dech, potila se, ale byla šťastná. Vrátila se jí sebedůvěra. Byla si jistá, že porazí kteroukoli ze svých vrstevnic ve státě, ať noha bolí, jak chce. Začínala věřit, že se lékaři zmýlili.

„Nahraj mi na smeč,“ zavolala na Brenta.Poslechl a poslal jí několik vysokých lobů. Amy byla připravená

a tvrdě smečovala na pravou i levou stranu kurtu. Brent se ani nesnažil je vybrat.

Šlo to jako na drátku. Přestávka v pravidelném trénování nezanechala na Amyině kondici žádné větší škody. Rozehřáté svaly ji opět poslouchaly a bylo nádherné zase se tak pěkně zpotit.

„Dejme si pár her,“ navrhla.

51

„Jasně,“ odpověděl Brent. „Servíruj!“Amy posbírala tři míčky, jeden si strčila do zadní kapsy šortek a

dala se do toho. Do prvního servisu nevložila plnou sílu a Brent míč poslal do zadního pole. Amy jej dobře vrátila. Tak si vyměňovali míče, až Amy postřehla výhodu, doběhla k síti, Brent poslal míč přímo na ni, ale ona stačila uskočit a poslala míč těsně přes síť, mimo jeho dosah.

Hráli asi dvacet minut, stále zrychlovali a tvrdili údery. Brent chtěl zjistit, co Amy vydrží. Ta zaťala zuby, rozhodnutá dokázat si, že je stejně dobrá jako dřív, možná ještě lepší.

A pak k tomu došlo. Stála na základní čáře a čekala na Brentův servis. Poprvé trefil vršek sítě. Pak to byl aut, takže míč ignorovala a čekala na druhý servis. Byl kratší a měkčí než první. Hnala se za míčem k síti. Náhle upadla a poranila si koleno. Bolest byla tak silná a překvapující, že mimoděk vykřikla. Brent přeskočil síť a vrhl se k ní.

Klekl si a ohledal poškrábané koleno, které začínalo krvácet. Přes její protesty ji zvedl a v náručí odnesl do svého auta.

„Prosím, jen mě nevoz před náš dům,“ žebronila.„Nedovolím ti, abys s tou nohou chodila,“ rozhodl rázně.Když zahýbali do ulice, kde stál dům Bedfordových, znovu

zaprosila, Brent však zůstal neoblomný. Amyiny obavy se naplnily – matka čekala u dveří.

„Prosím, Brente,“ zašeptala Amy, „nepomáhej mi do domu. Bylo by to ještě horší.“

„Tak jo,“ souhlasil, „ale řekni jí pravdu. Nic nezamlčuj.“„Hráli jsme tenis. Proč bych měla lhát?“„Nevím, ale mám pocit, že jsme to neměli dělat,“ odpověděl.Amy vyklouzla z auta. Zraněné koleno naštěstí zakrývaly tepláky,

bolest se jí však utajit nepodařilo.Než došla ke dveřím, matčin starostlivý výraz se změnil v

zoufalý. Pomohla Amy dovnitř, dovedla ji do kuchyně, posadila na židli a vyhrnula jí nohavici. Zděsila se, když na nemocné noze uviděla otevřenou ránu.

52

Jemně ji omyla vlažnou vodou a obvázala. Pak bez jediného vyčítavého slova zvedla telefon a vytočila číslo doktora Coreyho.

„Zavolejte doktora Duncana,“ poradil jí pediatr. „Chtěl bych, aby se na Amy okamžitě podíval. Rozumíte? Okamžitě!“

„To se na to podívejme,“ řekl Walter Duncan co nejbezstarostněji, když prozkoumal Amyinu nemocnou a poraněnou pravou nohu.

Dívka k němu vzhlížela z vyšetřovacího stolu a snažila se číst z jeho očí. Nevypadal tak ustaraně jako matka ani nepůsobil tak vylekaně jako doktor Corey. Ve skutečnosti však byl ustaranější a vylekanější než oba dohromady.

„Pověz mi, jak se ti to stalo,“ vyzval ji Walt, zatímco velmi jemně prohmatával okolí rány.

Přiznala, že trénovala, a zdůraznila, jak báječně se cítila. Ano, noha trochu bolela, ale bolest postupně ustupovala. Walter Duncan si v duchu řekl, že se pokouší omluvit a zlehčit porušení jeho zákazu. Nakonec popsala pád. Jak tvrdila, rozhodně jej nezavinila bolest. Byla to jen běžná nehoda, k jakým dochází na tenisových kurtech dnes a denně. To jistě jako hráč tenisu dobře ví.

„Takže, doktore, sám vidíte, že s tím ta bolest nesouvisela.“S pocitem, že se dokonale ospravedlnila, klesla Amy zpátky na

vyšetřovací stůl a očekávala jeho rozsudek.„Amy, na tom, jak se to stalo, vlastně nezáleží,“ řekl Walt

Duncan.Oddychla si. Zřejmě se jí podařilo odvrátit jeho hněv.„Je úplně jedno, jestli jsi zakopla o schod, upadla při vystupování

z auta nebo uklouzla na mokrých dlaždičkách. Důležité je, že sis nezlomila nohu.“

Oddychla si ještě víc.„Protože kdyby sis ji zlomila, musel bych amputovat. Okamžitě!“Přestala dýchat. Cítila, jak jí na pažích a na hrudi strachy

naskakuje husí kůže. Na okamžik se snažila utěšit: Říká to, aby mě postrašil. Když se mu však podívala do očí, poznala, že to myslí vážně.

53

„Amy, v této chvíli – a doufejme, že jen do té doby, než začneme s léčením – ti největší nebezpečí hrozí právě z tohoto místa. Pokud víme, všechny rakovinné buňky se nacházejí právě v ohraničené části tvé pravé nohy. V jiných částech tvého těla ani v krevním oběhu zatím snad nejsou. Kdyby došlo ke zlomenině, uvolnily by se a vtrhly by do celé nohy a dál do těla jako ozbrojení teroristé, odhodlaní ničit a vraždit.

Takže by nám nezbývalo než v tvém vlastním zájmu přistoupit k amputaci a modlit se, aby to bylo včas a aby nám ty zlé buňky mezitím neunikly dál.“

Amy se roztřásla a Duncan jí konejšivě položil ruku na rameno.„Povídal jsem, že by k tomu mohlo dojít, jenom kdyby sis nohu

zlomila. Takže napříště, zejména od začátku chemoterapie, musím trvat na tom, že budeš na nemocné noze nosit ochranné dlahy. Nemůžeme riskovat zlomeninu, i když se budeš pohybovat opatrně.“

„Dlahy? Jako nějaký mrzák?“ zhrozila se Amy.Walter ji opravil: „Dlahy jako nebezpečně nemocná mladá žena,

která se chce vyléčit.“„Budu to muset nosit pořád?“„Ano.“„I do školy – tedy pokud budu dost fit, abych do školy vůbec

šla?“„Ano, i do školy.“„Tak to tam nepůjdu! Nechci, aby mě viděli jako mrzáka!“„Amy, už jsem volal Hansu Metterlingovi z protetického

oddělení. Očekává tě. A mluvil jsem s doktorkou Bristolovou. Dohodli jsme se, že s chemoterapií začneme až ve středu.“

Dílna Hanse Metterlinga se nacházela v nemocničním suterénu a připomínala džungli plnou tvarů a kousků lesklého kovu zvaného titanium. Některé části v různém stadiu rozpracování byly upnuty ve svěrácích a svorkách. Na stěnách visely nákresy a vedle nich několik dokončených protéz, které až na barvu a lesklý povrch vypadaly jako části lidské kostry. V tomto zdánlivém nepořádku pracoval starý muž

54

přesně a jistě a vždycky věděl, kam sáhnout pro nástroj, který právě potřeboval.

Amy zdánlivý chaos ohromil a začala se strachovat, jestli bude stařec umět vyrobit něco tak náročného jako jsou dlahy, na nichž doktoru Duncanovi tak záleželo.

Metterling jí pokynul, aby si sedla, a dál se věnoval na milimetr přesnému obrušování kovového předmětu. Důkladně si jej prohlédl, porovnal s nákresem, přidal tři lehounké dotyky jemného pilníku a znovu věc prozkoumal. S výsledkem byl zřejmě spokojen.

Konečně se obrátil k Amy, která napjatě čekala, až ji prohlédne. On se však zamyslel, vrátil se k pečlivě opracované součástce a uštědřil jí ještě dvě pohlazení pilníkem.

„Uf,“ odfoukl si spokojeně. Konečně dosáhl dokonalosti, o kterou usiloval. „Und teď“ – otočil se k Amy – „se podíváme na tebe. Doktor Duncan mi o tobě vyprávěl. Mladá dívka, moc hezká mladá dívka,“ spustil na ni, „a honí se po tenisovém kurtu a snaží se zlomit si nohu. Ale to my nedopustíme. Co ty na to, mladá dámo?“

Podíval se na ni přes silné brýle, které měl při práci na nose.„Tedy, jsi opravdu krasavice, doktor Duncan měl pravdu. Tak

dobře, pro krásnou dívku udělá Hans moc krásnou bandáž.“ Usmál se. „Tedy doopravdy krásná nebude, ale rozhodně bude hezčí, než jsme dělávali dřív. Za starých časů – tak přece vy mladí říkáte době před deseti lety –, tak tedy za starých časů se bandáže dělaly z těžké oceli a z kůže. Dneska máme díky vesmírnému programu spoustu nových druhů skvělých lehkých kovů. Jako tenhleten. Vidíš?“

Zvedl dlouhý útlý kovový předmět, který měl nahradit pacientovu holenní kost. Zamával s ním, aby předvedl, jak je lehký.

„Jako peříčko,“ prohlásil starý řemeslník. „Mladý muž, který ji dostane, vůbec neucítí rozdíl. Nebude ani vědět, že ji má. Pokrok je úžasná věc. A tobě…,“ podíval se na Amy, „tobě uděláme bandáž lehounkou jako pírko. Jakpak se vám to zamlouvá, mladá dámo?“

Amy se pokusila kývnout, ale nedokázala to.„Já vím, já vím,“ pokračoval. „Přemýšlíš, co si o tom pomyslí

tvoji kamarádi. Mladé děvče, a chodí s nohou v dlahách. Máš dvě

55

možnosti. Můžeš jim říct, že ti čerta záleží, co si o tom myslí. Nebo nosit kalhoty – a nikdo nebude nic tušit. Já bych na tvém místě nosil kalhoty. A teď…“

Opatrně se chopil jejího pravého chodidla, natáhl jí nohu a začal ji studovat. Mumlal si něco pod vousy a zapisoval hieroglyfické poznámky do starého bloku na pracovním stole. Pomocí pásové míry a posuvného měřítka změřil objem nohy v různých bodech, délku, vzdálenost od kotníku ke kolenu a od kolena do poloviny stehna. Amy se zdálo, že si poznamenal stovky čísel. Přitom si pro sebe celou dobu mumlal ve svém rodném jazyce. Byla to němčina, kterou se mluví v některých švýcarských kantonech.

Amy byla stále neklidnější. Konečně řekl: „Na zkoušku přijdeme za čtyři dny, ano?“

„Ano, ano, samozřejmě,“ souhlasila dívka.„Gut!“ utrousil a udělal si poslední poznámku do bloku. Pak se

zatahal za rozčepýřený konec svého bílého kníru a poznámky prostudoval. Přitom k ní promlouval. „Vsadil bych se, mladá dámo, že si myslíš, že máš takové trápení sama. Mýlíš se. Většinu těchhle kostních protéz, které vidíš kolem sebe, jsem udělal pro stejně mladé hochy a dívky jako jsi ty. A pro pár lidí opravdu starých. Říkáme si s doktorem Duncanem, že na tu starou mrchu rakovinu pěkně vyzrajeme. Vyrveme jí lidi, které už považovala za svou kořist. Duncan je zachrání a starý Hans jim pomůže postavit se na nohy. Takže se ničeho neboj, mladá dámo. Walter Duncan dělá zázraky. A já…, já mu taky trochu pomáhám.“

Starý muž se usmál, zadíval se na ni přes brýle a zamrkal vodnatýma modrýma očima.

„Takže nashledanou za čtyři dny, ne?“„Ano, ano, pane Metterlingu.“„Hansi,“ opravil ji.Odcházela s obrovskou úlevou a s obnovenou odvahou.

56

/ 6 /

Amy ležela na nemocničním lůžku a nervózními prsty si pohrávala s okrajem pokrývky zahalující její štíhlé tělo. Dívala se na matku, která stála v nohách postele a snažila se povzbudivě usmívat. Amy jí úsměv vracela. Věděla, že by se matka jinak rozplakala. Během víkendu maminku třikrát přistihla, jak potají pláče.

„Všechno bude dobré…, skvělé,“ opakovala matka. „Než se naděješ, budeš zase hrát tenis. Švéd mi to povídal. Mluvil s doktorem Duncanem a s doktorem Rosenem – oba tvrdí, že budeš v pořádku.“

Amy přikyvovala, ale v duchu si říkala: Panebože, ať jde pryč! Copak nevidí, že už to nesnesu? Neví, co říká. Vymýšlí si. Švéd by nic takového nikdy neřekl.

Amy se ulevilo, když do pokoje vstoupila doktorka Bristolová a za ní sestra s podnosem naloženým léky a injekčními stříkačkami.

„Paní Bedfordová, prosím,“ propustila ji doktorka Bristolová.Marion Bedfordová kývla a pokusila se o úsměv. „Počkám

venku, drahoušku.“„To nebude zapotřebí,“ zarazila ji doktorka Bristolová. „Amy teď

nějaký čas nebude stát o návštěvy.“„Tak tedy… budu v hale. Zavolejte mě, kdyby mě potřebovala.“Doktorka Bristolová naplnila velkou stříkačku bezbarvou

tekutinou.„Amy, tohle svinstvo se jmenuje methotrexát. Než s ním

skoncujeme, budeš nenávidět celý svět. Udělá s tebou nechutné věci. Bude ti nevolno, budeš zvracet a celé tělo tě bude bolet. Musíš si však neustále uvědomovat, že se jedná o projevy zápasu, který tato látka svádí s rakovinnými buňkami ve tvém těle. Nádor se musí zmenšit, aby ti mohl doktor Duncan zachránit nohu. Měj neustále na paměti, že ten nádor musíme potlačit!“

Utáhla gumový pásek kolem Amyina nadloktí, až žíla na vnitřní straně dívčiny paže vystoupila. Místo vpichu lékařka vydezinfikovala tamponem namočeným v lihu, a když vbodla jehlu, pocítila, jak se dívka napjala. Pak jí do žíly zvolna vstříkla tekutinu.

57

„A je to. První dávku máš v sobě,“ řekla doktorka Bristolová. „Když budeš něco potřebovat, stiskni tenhle knoflík… Je tu spousta sester, takže se nemusíš ostýchat. Všichni víme, jak se budeš cítit, klidně zavolej, když budeš potřebovat pomoc. Mezitím si čti, poslouchej magnetofon nebo se dívej na televizi.“

„Vzala jsem si nějaké knížky a učebnice,“ řekla Amy. „Nechci zameškat moc školní látky.“

„Skvělý nápad, Amy. Můžu pro tebe ještě něco udělat?“Amy se chvilku rozpakovala. „Ano. Prosím vás, moc vás prosím,

pošlete maminku domů.“ Protože to doktorku Bristolovou zjevně překvapilo, přispěchala s vysvětlením: „Byla bych moc ráda, kdyby se mnou zůstala, nechci být sama. Ale na ni by toho bylo moc. Příliš moc.“

„Amy, dovol, aby tu zůstala,“ navrhla doktorka Bristolová.„Ale ona si připadá tak bezmocná, pořád se mě snaží utěšovat a

dodávat mi odvahy. Ale to nepomáhá…, vůbec to nepomáhá.“„Doporučím jí, aby šla domů. Nutit ji nemůžu,“ odpověděla

doktorka Bristolová.„Tak jí to, prosím, doporučte,“ poprosila Amy.Později odpoledne, když dostala druhou dávku methotrexátu,

pocítila Amy první příznaky nevolnosti. Začínala v žaludku a s pálením pokračovala až do krku. Natáhla se po tlačítku zvonku, ale sotva je stačila stisknout, vyhrnula se jí z hrdla hořká zelenavá tekutina a potřísnila jí bělostnou nemocniční košili i ložní prádlo.

Marně se snažila zadržet další záchvat nevolnosti, až se z toho rozplakala. Přiběhla ošetřovatelka.

„Sestřičko – sestřičko…,“ začala Amy, ale další příval zelených zvratků ji přerušil. Ošetřovatelka jí přidržela pod bradou kovovou misku a druhou rukou dívku objala.

„Jen klid, Amy,“ šeptala jí. „To je běžná reakce. Ničeho se neboj. A nemáš se zač stydět.“

První záchvat pominul. Udýchaná a zpocená Amy klesla zpátky na polštář a odhrnula potřísněnou pokrývku.

„Převléknu ti postel a košilku, a hned ti bude líp.“

58

Sestra odběhla. Než se stačila vrátit, zaslechla Amy, že se dveře jejího pokoje velmi opatrně otvírají.

„Amy,“ odvážila se její matka.„Ach ne, mami, teď ne…, jsem strašně umazaná.“„Já vím. Ošetřovatelka mi to řekla. Co bych pro tebe mohla

udělat já, holčičko?“„Sestra mě převleče a umeje.“Ošetřovatelka právě přispěchala a vypudila Amy z postele, ale

bez nejmenší výčitky v hlase. Zakrátko byla s převlékáním hotová a bělostné lůžko vonělo čistotou. Pak se věnovala pacientce. „Svlékni si košili,“ zavelela, a když Amy poslechla, omyla ji a převlékla. „A teď zpátky do postele!“

Sestra jí dala pod hlavu ještě jeden polštář a spokojeně prohlásila: „A je to. Zase jako nová, co?“

„Než se mi to stane znova,“ zapochybovala Amy.„Až ti bude zle, použij tuhle misku. Když to nestihneš, nic si z

toho nedělej. Vedeš si výborně.“ Otočila se k Marion Bedfordové a vybídla ji k odchodu.

„Ne, prosím,“ zastavila ji Amy. „Chtěla bych…, chtěla bych, aby tu zůstala.“

„Ale ovšem,“ odpověděla překvapená ošetřovatelka, řídící se příkazy doktorky Bristolové.

Zavřela za sebou dveře. Marion Bedfordová se postavila k nohám postele a zadívala se na svou dceru modrýma očima, které prozrazovaly, že v čekárně celou dobu plakala. Bedlivě sledovala dceru, snažila se předvídat její přání a tvářit se, jako by o nic nešlo, aby ji nepolekala.

Amy se znovu udělalo zle.„Mami,“ vykřikla.Marion Bedfordová popadla misku, přidržela ji dcerce pod

bradou a pevně objala její třesoucí se tělo. Amy měla pocit, že ji to roztrhá.

59

Po chvíli křeče ustaly. Amyina čerstvá noční košile byla propocená! Dívka těžce oddychovala, ale prozatím to měla za sebou. Matka se otočila, aby odložila misku.

„Mami,“ ozvala se Amy tiše.„Ano, děťátko?“„Pochovej mě, maminko, na chvilku, jo?“„To víš, že ano, holčičko moje.“Došlo ještě k několikeré výměně noční košile, ale ložní prádlo

zůstalo čisté. Amy s maminkou se postupně dokonale sehrály. Stala se z toho nepříjemná, avšak zvládnutelná rutina. Mezi záchvaty nevolnosti si Amy krátce zdřímla. Matka ji sledovala a čas od času jí setřela pot z čela a z tváří.

Když se Amy naposledy probudila, za okny byla tma.„To už je noc? Co tu ještě děláš, mami?“„Je teprve krátce po šesté. Tatínek je na cestě sem a vyzvedne

mě.“„Aha, to je fajn!“„Měla by ses navečeřet.“„Ale já vůbec nemám chuť,“ namítla Amy.„Když jsi spala, zastavila se tu doktorka Bristolová a říkala, že

máš něco sníst.“„Stejně to ve mně nezůstane.“„Čekala, že to řekneš, ale prý to máš stejně zkusit. Zazvoním na

paní Sanchezovou.“„Paní Sanchezová je sestřička?“„Ano. Má dvě dcery a také syna asi v tvém věku.“Paní Sanchezová položila podnos na pohyblivý stolek, přisunula

ho tak, aby na něj Amy dosáhla, a zvedla zadní opěradlo postele.„Tak se do toho pusť,“ přikázala.Amy si prohlédla neslané nemastné pokrmy: trocha salátu, bílé

kuřecí maso, pečený brambor a broskvový dezert.„Uf,“ poznamenala.„Volali jsme Burger Kingovi. Bohužel jim došly dvojité burgry i

sýrové karbanátky.“ Usmála se. „Amy, snaž se trochu. Potřebuješ

60

doplnit energii. Ano?“ Obrátila se k paní Bedfordové: „Dohlédněte, aby něco snědla.“

Amy se snažila, ale měla dojem, že jí nechutnou vatu. Za chvíli pochopila, proč je jídlo bez chuti. Po sebemenší špetce koření by se jí udělalo špatně. Snědla, co dokázala, ale moc toho nebylo. Najednou se otevřely dveře a dovnitř nakoukl její otec. Tak plaše, jako kdyby čekal, že bude vykázán.

„Tati…,“ vyhrkla.Objal ji pravou rukou, v levé svíral balík. Uhodla, že je to nějaký

dosti těžký předmět.„Miláčku, tohle sháněla moje sekretářka po městě celý den.

Počkej až to uvidíš.“ Začal krabici opatrně rozbalovat, ale pak mu trpělivost došla, roztrhl poslední obaly a vytáhl malou černou skříňku, o kapku větší než rádio. „Co tomu říkáš?“ zeptal se.

„Co to je?“ užasla Amy.„Tvoje osobní televize. Má malou obrazovku, ale můžeš ji

sledovat ze všech poloh. Takže nebudeš muset ležet na zádech. Klidně se obrátíš na bok a budeš mít skvělý obraz. Hned ti to předvedu.“

Rozmotal šňůru, zastrčil ji do zásuvky a zapnul přijímač. Počkal, až se obrazovka rozsvítí, a začal přepínat z jednoho kanálu na druhý jako obchodník předvádějící výrobek. Naneštěstí se však na žádném kanálu neobjevil kvalitní obraz. Amyin otec byl hluboce zklamaný.

„Vezmu to do kanceláře. Fritch je strašně šikovný mechanik. Stará se nám o počítače. Ten to určitě spraví.“

Pak změnil téma. „Tak jak to jde, drahoušku? Maminka mi říkala, že ti nebylo zrovna nejlíp. Ale vypadáš dobře…, úplně báječně.“

Amy se pokusila usmát a pomyslela si: Co by si lidi počali, kdyby neexistovalo slovo báječně? Většina by asi oněměla. Když řeknou „báječně“, hned víš, že nemluví pravdu… A když doopravdy lžou, přidají ještě jedno „báječně“. Ale je vidět, že se táta snaží. Trvalo mu patnáct let, než si uvědomil, že je otec. Ale ještě si na to moc nezvykl.

61

Aby ho trochu utěšila, řekla: „Není to tak strašné, jak se říká. Že, mami?“

Všiml si jídla na podnose. „Moc jsi tomu nedala, co? Ani se nedivím. Nemocniční strava. Poslouchej, objednám ti něco lepšího. Řekni, na co máš chuť, a budeš to mít.“

Tuto větu Amy dobře znala. Mnohokrát ji slyšela, když otec telefonoval se zákazníky, kteří mu v nouzi volali domů. Ať chtěli, co chtěli, Ed Bedford jim to slíbil. Pak obyčejně vytočil číslo šéfa výroby: „Okamžitě ujíždějte do továrny a začněte něco dělat.“

Stejná slova a stejný uklidňující tón použil i teď. Chudák táta, copak neumí s lidmi jednat nějak jinak?

Aby zamezila slibům, řekla nahlas: „Je to docela dobré. Chutná to líp, než to vypadá.“

Zároveň se však tiše modlila: Panebože, ať už jde, než mi bude zase zle. Nevím, jestli by to snesl.

Zachránila ji doktorka Bristolová. Rázně vstoupila, oblečená do civilu. Zřejmě byla na odchodu z nemocnice.

„Jak se vede, Amy?“ zeptala se. Pak si uvědomila, že do místnosti přibyla čtvrtá osoba. „Pan Bedford? Já jsem doktorka Bristolová.“

„Těší mě, paní doktorko,“ odpověděl Bedford. „Jak si naše malá vede?“

„Na základě toho, co jsem dneska viděla a slyšela, mohu říct, že dobře. V pravý čas dostává léky a v pravý čas je jí zle. Přesně podle očekávání. Jestli bude takhle pokračovat, určitě se nám podaří ten nádor zmenšit. Ano, řekla bych, že si naše Amy vede báječně.“

„To je fajn,“ zareagoval Ed Bedford. „Moc fajn.“„Myslím, že by chtěla být o samotě. Potřebuje se připravit ke

spánku. Co ty na to, Amy?“„Ano, ano, to bych chtěla.“Ed Bedford políbil dceru, posbíral dárek a papíry, v nichž byl

zabalený, a vykročil ke dveřím se slovy: „Dám to do pořádku, miláčku.“

Marion Bedfordová dceru rovněž políbila a následovala ho.

62

Když se za nimi zavřely dveře, doktorka Bristolová se zeptala: „Co to bylo?“

„Můj soukromý televizní přijímač.“„Má nějaké speciální kanály?“„Ne. Můj otec nemá při vybírání dárků pro dceru šťastnou ruku.

Většinou je obstarává jeho sekretářka. Zřejmě jí došly nápady.“„Ale musíš uznat, že se snažil. A to je důležité,“ těšila ji lékařka,

urovnala Amy polštáře a odsunula jídelní stolek.„Moc jsi toho nesnědla,“ poznamenala. „Je to docela přirozené,

ale musíš se snažit. Budeš potřebovat každou jiskřičku energie. Nemáš na sobě žádný zbytečný tuk. Jsi štíhlá a svalnatá. Kdybys byla pěkně kulaťoučká, bylo by to něco jiného.“

Obrátila se k odchodu, ale Amy na ni zavolala: „Paní doktorko…“ Bristolová se zastavila. „Ano, má milá?“

Amy chvilku hledala slova. „Kdy budeme vědět, jestli…, tedy jestli tohle všechno k něčemu bylo…?“

Než stačila doktorka Bristolová odpovědět, otevřely se dveře a do pokoje vstoupil Walter Duncan.

„Jak si vede naše pacientka, Rito?“„Drží se dobře,“ ujistila ho doktorka Bristolová.„Výborně.“„Zrovna se mě na něco ptala, ale ty jí asi odpovíš lépe,“ řekla.

„Amy?“Dívka se chvilku rozpakovala, než ze sebe vypravila: „Kdy

budeme vědět… po té chemo… nevolnosti a zvracení…, že to mělo smysl?“

„Chtěla bys vědět, kdy si budeme jisti, že chemoterapie zapůsobila?“ upřesnil její otázku Walt.

„Ano,“ přiznala.„Za šest, sedm, nanejvýš na osm týdnů. Ale s tím si teď nedělej

starosti. Poslouchej doktorku Bristolovou a…“Než stačil dopovědět, dívka vybuchla. „Kdyby došlo k tomu, že

mi uříznete nohu…, nechte mě umřít!“„Amy!“ napomenul ji přísněji, než měl v úmyslu.

63

„Myslím to vážně!“ trvala na svém. „Víte, netuším, co by udělal. Nesnesla bych ten vyčítavý pohled.“

„Čí pohled?“ zeptal se Walt.„Mého… otce.“Walt bleskl okem po Ritě Bristolové a přistoupil k lůžku.„Milá Amy, dobře mě poslouchej. Já jsem taky táta. Mám malou

dcerušku, mladší, než jsi ty. Ale tatínkovské pocity dobře znám. Ať se stane, co se stane, vždycky tě bude mít rád. A bude si pro tebe přát ten nejlepší život.“

„Ale vy mně nerozumíte. On si nikdy nezvykl na to, že má dceru. Chtěl syna. Chtěl někoho, kdo bude hrát fotbal a vystuduje ekonomickou fakultu na Harvardu. Někoho, komu předá podnik.“

Walt se zasmál. „Amy, tohle všechno už ženy přece také dokáží. Studují ekonomii. Spravují otcovské podniky. A nejen otcovské.“

„Ale on chtěl syna,“ trvala na svém Amy. „Proto jsem začala hrát tenis – aby na mě byl pyšný. Zaujalo ho to,“ přiznala. „Ale stejně by byl radši, kdybych byla kluk.“

„Každý muž si přeje mít dceru. Jsou takové hebké a roztomilé. Jakmile odrostou z plenek, může jim kupovat hezké věcičky – noční košilky, pyžamka, šatičky. Ještě jsem se nesetkal s mužem, který by si nepřál dcerušku.“

„Ale setkal, jen jste o tom nevěděl,“ opravila ho Amy. „A když se něco stane…, vy víte co…, dcera, ještě k tomu jednonohá…, ho vůbec nebude zajímat.“

„Ale Amy…, no tak, Amy,“ pokusil se ji uklidnit Walter Duncan.Dívka se otočila, aby ukryla slzy. Walt ji k sobě přitáhl, pevně ji

objal a šeptal: „Amy, slibuju ti, že když obětuješ jeden rok života, vyléčím tě.“

Bedfordovi opustili nemocnici a zamířili k domovu. Na Eda to bylo neobyčejně brzo. Večer ještě obvykle setrvával v kanceláři a využíval klidu po skončení pracovní doby k nerušené práci. Telefony mlčely. Nikdo neklepal na dveře a nežádal si jeho pomoci nebo rozhodnutí.

64

Tuto možnost však měl jen brzy ráno nebo pozdě večer. V těch chvílích opravdu pracoval – plánoval, rozhodoval o personálních změnách, o nových výrobcích a nových odbytištích. Tímto způsobem se mu podařilo přetvořit továrničku na obráběcí stroje do podoby úctyhodného podniku s továrnami ve čtyřech státech a se zákazníky ve více než osmnácti zemích.

Dnes večer však neměl na obchody ani pomyšlení. Vezl svou ženu domů v luxusním kadilaku, který byl vyroben jen v omezeném počtu očíslovaných kusů. On o cizí auta nestojí. Podporovat americký průmysl, to vždy bylo jeho heslo. Stejně jako jeho otce, který se spokojil s jednou továrnou a vůbec neuvažoval o tom, že by mohl rozšířit podnik do jiných krajů a států.

Ed Bedford se od otce v tomto směru lišil. Měl své osobní sny a touhy. Proniknout co nejdál a prodávat výrobky po celém světě. Ale pozor, všechno mít pod kontrolou. Všechno pevně držet ve vlastních rukou. Žádné akciové společnosti. Většinu jeho současníků, kteří vybudovali podniky dost velké na to, aby mohly nabízet akcie, pohltily velké společnosti a spekulanti. A těm ubožákům nezbývalo než krátit si čas golfem. Nikdo, opravdu nikdo Edu Bedfordovi nevyrve jeho podnik. Základní kapitál byl psán na něho a na jeho ženu Marion, která teď vedle něj tiše seděla v autě. Podíly připadaly Amy.

Jen jednoho opravdu litoval: že nemá syna, kterému by to všechno odkázal.

Jistě, ženy teď pracují všude. Na cestách se s nimi jako s obchodními partnerkami setkával stále častěji. A o místo v jeho podniku se hlásilo čím dál tím více absolventek ekonomických fakult z Harvardu, Whartonu, Filadelfie, New Yorku. Koneckonců, za takových sedm nebo osm roků by to Amy mohla dokázat také.

Nakonec se s tou myšlenkou smířil. Neměl na vybranou. Když se Amy narodila, rozhodli lékaři, že by vzhledem ke komplikovanému porodu Marion neměla riskovat další těhotenství. Takže se mu o vlastním synovi už mohlo jen zdát. Před časem s Marion uvažovali o adopci chlapečka, ale Ed Bedford si uvědomil, že touží jen po synovi

65

z vlastní krve. Na moderního průmyslníka a úspěšného obchodníka měl poněkud staromódní zásady.

Toho večera, když řídil auto na cestě z nemocnice domů, hořce uvažoval, že se mohou ukázat jako falešné i sny o tom, že Amy jednou převezme jeho podnik.

Přes všechna povzbudivá slova těch doktorů, staršího – nejmenuje se Rosen? – i mladšího, Duncana, Ed Bedford dobře věděl, na čem je.

Ode dne, kdy se dozvěděl Amiynu konečnou diagnózu, shromažďoval fakta o její nemoci ve všech městech, kam zavítal. Při návštěvách svých továren a významnějších zákazníků procestoval skoro celou zemi, a zvláště velká města se slavnými lékařskými ústavy: Los Angeles, Pittsburg, New York, Cleveland. Tady se koncentrovali nejlepší lékaři, zde byly nejmoderněji vybavené lékařské kliniky.

V každém z těchto měst se Ed Bedford na pár hodin uvolnil a vyhledal odborníky na rakovinu. Kladl jim přesné a přímé otázky a dostával přesné a tvrdé odpovědi, většinou lehce zabalené do útěšných slov, protože tito lékaři pacientku osobně nevyšetřili a neviděli její rentgenové snímky. Ed Bedford se všech zeptal, jak velká je naděje na uzdravení a co může očekávat v nejhorším případě.

Dozvěděl se několik věcí. Zaprvé – léčebný plán, který stanovil mladší z lékařů, Duncan, schválili všichni dotázaní odborníci. Někteří dokonce doktora Duncana osobně znali z lékařských konferencí. O tom, že je doktor Duncan dostatečně kvalifikovaný k tomu, aby léčil Amy Bedfordovou, tedy nemohlo být pochyb.

Ed Bedford se však rovněž dozvěděl o nebezpečích, která jeho dceři hrozí. Například zlomenina nemocné nohy by mohla být osudná. Chemoterapie by mohla být neúčinná. Operace, a to i v případě, že by se povedla, nemusí mít žádoucí efekt, a dokonce ani amputace nohy by Amy nemusela zachránit život. Amy trpěla agresivní chorobou, která mohla zasáhnout i jiné části jejího těla, nejen plíce.

66

Jako při všem svém podnikání chtěl Ed Bedford přesně znát, jaké ztráty a výhry může očekávat. Domníval se, že jedině tak může dospět ke správnému rozhodnutí.

V tomto případě však ani tak nezáleželo na tom, k čemu se rozhodne on sám. Vše bylo v rukou lékařů. Navíc byly ve hře skutečnosti, které se vymykaly kontrole všech zúčastněných.

Blížili se k domovu a Ed Bedford se pokusil setřást pochmurné myšlenky. Potřeboval sice Marioninu útěchu, ale zároveň ji nechtěl ještě více zatěžovat. Už tak toho na ni bylo právě dost.

Mlčky povečeřeli. Ed se sice několikrát pokusil navázat rozhovor, ale odpovědí mu bylo mlčení, které ho od podobných snah nakonec odradilo. Marně zkoušel zachytit pohled své ženy. Marion seděla naproti, předstírala, že jí, ale ve skutečnosti toho pozřela jen velmi málo.

Vybavily se mu nešťastné vzpomínky na dobu, kdy jí její gynekolog oznámil, že nemůže mít druhé dítě. Tenkrát také trpěla mlčky. Odmítala jíst, zhubla a nakonec musela vyhledat pomoc psychiatra, aby se úplně nezhroutila.

Panebože, pomyslel si, k tomu nesmí dojit. Právě teď k tomu nesmí dojít. Amy ji potřebuje. Já ji potřebuju.

Nutil se do jídla, ačkoli mu pouhé žvýkání působilo potíže. Znenadání Marion přerušila mlčení.

„Je to naše vina,“ řekla.„Naše vina?“ zeptal se překvapeně. „Co?“„Amy,“ odpověděla.„Amy? Amy… je naše vina?“„Neměli jsme ji povzbuzovat.“„O čem to mluvíš?“ podivil se, odložil příbor a zadíval se na ni.

„Marion?“„O tenise, o tenise mluvím!“ vybuchla.„Co s tím má tenis společného?“„Nechali jsme ji, aby se uštvala. Příliš mnoho tréninku. Příliš

mnoho zápasů. Vysilovalo ji to.“„Ale to přece vůbec nesouvisí s…“

67

Nenechala ho dokončit větu. „Ale ano, souvisí.“Uvědomil si, že jeho žena je daleko blíže zhroucení, než se

domníval.Pokračovala: „Četla jsem o tom v časopise Žena, nebo v nějakém

podobném…, měli ho v knihkupectví v nákupním středisku. Psali tam, že lékaři jsou přesvědčeni, že rakovinu dostanou lidé, jejichž imunitní systém je příliš oslabený, takže se chorobě nemůže bránit. A my jsme k tomu nechali dojít. My jsme to dopustili…“

Rozplakala se. Vstal, přistoupil k ní, zvedl ji ze židle a pevně objal. Cítil, jak se chvěje, a pokoušel se ji uklidnit.

„Marion, prosím, miláčku… Mluvil jsem s největšími odborníky v zemi. Nikdo neví, co tu nemoc způsobuje. Všichni se shodují s doktorem Duncanem. Zvolil správný způsob léčby. A my s ním. Takže se přestaň cítit vinna. My jsme to nezpůsobili. A zabránit jsme tomu také nemohli. Děláme, co můžeme. Vše, co je v našich silách.“

Protože cítil, jak se stále třese, rozhodl se, že se s ní podělí o informace, které v poslední době získal. „Někteří doktoři…, většina z těch…, se kterými jsem mluvil, říká, že Amy má velkou naději. Vyprávěli mi o mnoha podobných případech, a všechny vyléčili. Bez amputace. My jí teď musíme dodat odvahu a podporovat ji ze všech sil. Budeme-li věřit, že se uzdraví, uvěří také ona. A když uvěří, podaří se jí to. To mně řekli všichni. Souhlasíš?“

Podařilo se jí přikývnout.„Tak se na mě usměj.“Pozvedla tvář a usmála se skrze slzy.„To už je lepší, o moc lepší,“ pochválil ji. „A teď ti pomůžu

sklidit ze stolu.“„Ne, udělám to sama. Musíš být unavený. Jdi do své pracovny.

Čti si. Nebo se dívej na televizi.“Ulevilo se mu, když se mohl vzdálit. Vstoupil do svého temného

doupěte a ani se nenamáhal rozsvítit. Usedl do křesla a rozplakal se. Cítil se osamělý. Strašně osamělý. Tím, že manželce lhal o výsledcích svého pátrání, se připravil o posledního spojence, teď už

68

ho v jeho zoufalství nikdo neutěší. Svou roli bude muset hrát nejen před Amy, ale i před Marion.

Krátce po půlnoci se Amy probudila z krátkého spánku mezi záchvaty nevolnosti. Snažila se utěšit pomyšlením, že když se jí po chemoterapii dělá tak zle, musí stejně intenzivně působit i na ty proklaté rakovinné buňky.

Ohmatala si nemocnou nohu, aby zjistila, jestli už se ta věc zmenšuje. Protože nenacházela jiné slovo, říkala nádoru ta věc. Noha byla na omak stejná. I bolest přetrvávala.

Tiše se modlila: Zmenši se. Scvrkni se. Panebože, prosím, dej, ať se to zmenší, aby mě mohl doktor Duncan operovat. Prosím!

Ještě dlouho bděla a jemně hladila nohu. Celé dva měsíce, uvažovala. Vydržím to vůbec…?

Musím, rozhodla se. Protože jinak bych přišla o nohu, a to by znamenalo konec tenisu. Žádné schůzky s chlapci. Který kluk by chtěl chodit s jednonohou? Ani Brent ne. Takže žádná svatba a žádné děti. Nic. To bych radši umřela. Chcípla!

Konečně znovu usnula.Probudila se za svítání. První den a noc měla za sebou.

„Nebudete mě rentgenovat?“ zeptala se Amy doktora Duncana, když se u ní ráno, dříve než odešla domů, zastavil.

Usmál se. „Amy, jsme na začátku. Chemoterapie potřebuje čas. Až bude třeba, kontrolní snímky uděláme, prozatím budeme každý den zkoumat tvou krev a moč. Tak se tady vždycky zastav, než půjdeš do školy.“

„Proč to musíte zkoumat každý den?“ zeptala se Amyina matka s novou obavou v hlase.

„Abychom zjistili, jak snáší chemoterapii. Kdyby byla její moč příliš kyselá, mohlo by dojít ke komplikacím. K selhání ledvin. A to by se nám moc nehodilo.“

Paní Bedfordová kývla, ale Walt z jejího výrazu zjistil, že jí poskytl další důvod k obavám. Zatraceně, řekl si v duchu, držte se,

69

paní. Sotva jsme začali. Vaše dcera vás bude potřebovat, moc potřebovat…

„Teď odvezte Amy domů a nechte ji dva dny odpočívat. Potřebuje to, protože tahle látka každého zpočátku skoro porazí.“

„Ale mluvil jste o škole…,“ zaprotestovala Amy.„Příští dva dny bys měla zůstat doma. Jsi nejspíš slabší, než si

myslíš. Víš, co bych udělal na tvém místě? Zatelefonoval bych učitelům, požádal bych je o další učební látku a snažil bych se držet krok.“

„To rozhodně uděláme…,“ odpověděla za ni matka.„Amy?“ obrátil se na dívku Walt.„Udělám to sama, mami,“ zareagovala dívka. Kartáčovala si

světlé vlasy, které jí půvabně splývaly na ramena. Kdyby ještě hrála tenis, stáhla by si je stužkou, teď to nebylo nutné.

Otočila se od zrcadla a pokusila se o úsměv. Walt dobře věděl, co se v ní odehrává. Většina pacientů se snažila předstírat pohodu, aby přesvědčili lékaře, že jsou vyléčitelní.

„Mami?“ obrátila se na matku.„Ještě okamžik, Amy,“ zarazil ji Walt Duncan. „Musíš se

připravit na další nepříjemnosti. Zatím ti bylo jen špatně od žaludku. Mohou se ti však udělat boláky v puse. Na rtech a na jazyku. Bude to bolet, takže ztratíš chuť k jídlu. Vyplachuj si ústa jedlou sodou rozpuštěnou ve vlažné vodě. Ale musíš se snažit něco sníst. Rád bych operoval silné děvče. Plácneme si na to?“

„Plácneme,“ souhlasila Amy a napřáhla pravici.Statečně se usmála. Pomyslel si: Doufám, že se za dva měsíce, za

rok, bude usmívat stejně. Pokud to přežije.

/ 7 /

Uběhlo sedm týdnů. Amy dostávala pravidelné dávky chemoterapeutik. Přešla od methotrexátu k silnějšímu vincristinu.

70

Doktorka Bristolová byla rozhodnutá zmenšit nádor natolik, aby se mohl vyoperovat.

Amy to snášela statečně, smířila se s utrpením, které jí léčení působilo, a každý den ráno přicházela do nemocnice, kde jí odebrali krev a moč. Do školy chodila, když se na to cítila dost silná. Stejně jako její učitelé se smířila s tím, že bude ve výuce zaostávat. V duchu se však rozhodla, že ne příliš. Tajně počítala dny a zatrhávala je v kalendáři, schovaném v psacím stolku. Jestli lékaři nelhali, už brzy jí odeberou kostní vzorky a zrentgenují nohu, aby zjistili, jestli se ta věc zmenšila.

Pokud ne, jak tomu nasvědčují poslední výsledky, čeká ji ta strašná věc. Nedokázala zákrok pojmenovat ani v duchu.

Každý den se postavila před velké zrcadlo, prohlížela nohu ze všech stran a snažila se zjistit, jestli došlo k nějakým změnám. Zdálo se jí, že nemocná noha je tenčí. Snad se ta věc přece jen zmenšuje. Ale vždyť vlastně hubla a ztenčovala se celá. Hubly jí ruce, nohy, obličej i hruď. Stávala se vyzáblou, což byl výraz, kterým až dosud nemusela popsat žádného známého člověka. Ona však rozhodně vyzáblá byla.

Přestala se vážit v matčině koupelně, protože ji to děsilo. Léky proti nevolnosti moc nepomáhaly, takže byly dny, kdy pětkrát či vícekrát vyzvracela vše, co se jí podařilo sníst. Bylo jasné, že zhubne. A ty boláky v puse, na které ji v nemocnici upozornili, jí chuti k jídlu samosebou nepřidaly. Někdy jen s největším úsilím spolykala mléčné koktejly, které jí vnutila matka.

Posilovala ji jediná myšlenka: Už brzy to skončí… Brzy…, ale co bude pak? Neodvažovala se zeptat. Snad je na světě ještě něco horšího než chemoterapie. Žádný doktor jí také neřekl, že s chemoterapií skončí, pokud jí budou muset uříznout nohu.

V noci před rozhodujícím počítačovým vyšetřením Amy spala ještě neklidněji než v poslední době. Probudilo ji hořké varování v hrdle – zase bude zvracet. Ani se nehnula, ale nevolnost přetrvávala. Už to dobře znala, takže se bála nejhoršího.

71

Ležela na zádech a zírala do stropu, kde se v lehkém vánku pohybovaly stíny bříz před domem, osvětlené pouliční lampou. Ten obrázek znala dobře, ale dnes se jí zdál úplně jiný. Změnila se však jen ona – a zároveň celý svět. Nemohla se těšit z jídla, nemohla spát, nemohla chodit do školy a hodiny si povídat s kamarády a kamarádkami po telefonu.

Ve chvíli, kdy člověk poprvé uslyší to hrůzné slovo – rakovina –, se všechno změní. Doktoři říkají, že ji mohou vyléčit. Dokonce naplánovali velmi složitou cestu, po níž ji ke zdraví přivedou. První těžkou zkoušku překonala, ale nemá žádné záruky, že se to podaří. Ani ten milý doktor Duncan jí nemohl slíbit nic určitého. Snad by mohla chodit bez bolesti. Snad by mohla žít normálně. Snad a možná a kdyby a jestli, ale nic konkrétního nevěděla.

Byla vyčerpaná a ospalá, ale usnout se jí nedařilo. Otočila se na bok. I to jí lékaři vysvětlili. Chemoterapie člověka na celé dny vyřídí. Proto je spánek velmi důležitý.

Jak se obracela, nechala pravou ruku volně klesnout na polštář. Přitom ucítila v dlani něco, co ji vyděsilo. Rozsvítila. Na růžovém polštáři ležely celé prameny světlých vlasů. Tak už to začalo, přesně jak ji varovali. Modré oči se jí zalily slzami. Sevřela obličej v dlaních.

Po několika minutách se uklidnila a rozhodla se čelit nejhoršímu. Odhodila přikrývku a chvíli seděla na kraji postele. Sbírala odvahu, než přistoupila k zrcadlu.

Nebylo to tak zlé, jak se obávala. Světlé vlasy se jí zdály husté a zdravé jako obvykle. Trochu se uklidnila, už delší dobu se děsila pomyšlení na to, jak bude vypadat s žalostnými chomáčky vlasů nebo docela bez nich.

Byla v pokušení zatahat se za vlasy, aby zjistila, jestli vypadnou, ale rozhodla se neriskovat. Místo toho se chopila kartáče a začala se rázně kartáčovat v úmyslu promasírovat a prokrvit pokožku na hlavě a zmenšit následky chemoterapie.

Kartáčovala si vlasy tak dlouho, až začala mít divný pocit v ruce. Protáhla si ztuhlé prsty bez citu a znovu uchopila kartáč, ale když jej

72

zvedala, prsty vypověděly poslušnost a kartáč hlasitě dopadl na toaletní stolek, odkud sklouzl na zem.

Vyděšeně vykřikla: „Mami! Mami!“ Pak vyběhla z pokoje.Do ložnice rodičů vpadla se slovy: „Maminko, maminko, jsem

ochrnutá. Ochrnutá!“Marion a Ed Bedfordovi zděšeně procitli z neklidného

vyčerpávajícího spánku. Marion vyskočila z postele, objala vzlykající dceru a konejšila ji. „Holčičko, miláčku, utiš se, neplač. Pověz, co se stalo.“

Otec je bezmocně a šokovaně sledoval.„Ten kartáč…, kartáč na vlasy…, neudržela jsem ho…, vypadl

mi z ruky,“ vypravila ze sebe Amy mezi vzlyky. „Nic neudržím. Jsem ochrnutá.“

„Amy! Ukaž mi tu ruku,“ vybídla ji matka.Amy natáhla pravou ruku.„Pohni prsty.“Amy sevřela a rozevřela dlaň.„No vidíš, vůbec nejsi ochrnutá,“ prohlásila Marion a přes

všechny obavy se pokusila, aby to znělo rozhodně.„Ale brní mě a nic v ní neudržím.“Ed Bedford, povzbuzen rozhodností své ženy, podal dceři vlastní

kartáč na vlasy. „Drahoušku, zkus to uchopit.“Amy se po kartáči natáhla, a když ho její prsty sevřely, Ed

Bedford ho pustil. Amy jej okamžik držela, ale pak ji prsty přestaly poslouchat a kartáč spadl na podlahu.

„Vidíte! Já to říkala!“ Amy se znovu rozplakala.„Zavolám doktoru Duncanovi,“ rozhodl její otec.„Ede, prosím tě, ne takhle pozdě v noci,“ nabádala ho manželka.„Moje dcera má potíže, takže mi čerta záleží na tom, jak je pozdě.

A krom toho mu platím, nebo ne?“Sáhl po sluchátku a vytočil informace. Když oznámil, že se jedná

o naléhavý případ, dostal Duncanovo soukromé domácí číslo.

73

Noční ticho v ložnici Duncanových náhle porušilo vyzvánění telefonu. Walter Duncan automaticky zvedl sluchátko. Předpokládal, že ho potřebují na ambulanci k nějakému těžkému úrazu.

„Duncan,“ ohlásil se.„Doktore Duncane,“ zaútočil Ed Bedford, „moje dcera má potíže.

Velké potíže.“„Kdo volá?“„Bedford. Ed Bedford.“Walt Duncan se posadil tak rázně, že se napůl probuzená Emily

zeptala: „Walte? Co se děje?“„Ššš…,“ utišil ji. „Pane Bedforde, jaké má Amy potíže?“„S rukama. Nic v nich neudrží…,“ vysvětlil Bedford.„Dejte mi ji k telefonu!“ přikázal Walt. Počkal, až ji uslyší

vzlykat. Nemohla mluvit. „Amy, Amy, slyšíš mě?“„Hááno,“ zaslechl mezi popotahováním.„Tak dávej pozor a odpovídej ano, či ne. Máš ve špičkách prstů

nějaký cit?“„Jo.“„Někdy je to mravenčení?“„Taky.“„A jindy jsou úplně bez citu?“„Ano.“„A teď dobře poslouchej. Trpíš dočasnou nervovou poruchou.

Čas od času ti nějaká část těla může na přechodnou dobu vypovědět, ale nejedná se o ochrnutí. Jsou to jen krátkodobé vedlejší účinky vincristinu, který ti podává doktorka Bristolová. Brzy to přejde. A teď tě o něco požádám.“

„Ano?“„Stojíš, nebo sedíš?“„Sedím, pane doktore,“ odpověděla, ale už neplakala.„Tak se postav, odlož sluchátko a projdi se po místnosti. Pak se

vrať k telefonu.“„Podařilo se mi to, pane doktore.“„Cítila jsi se jako obvykle?“

74

„Ne, úplně ne.“„Zítra za mnou přijdeš. Možná budeme muset omezit dávky

vincristinu, nebo ho nahradit něčím jiným, teď jdi klidně spát. Nehrozí ti ochrnutí a ten tupý pocit v ruce brzy odezní. Slibuji ti to.“

„Ano, pane doktore. Je mi líto, že jsme vás tak pozdě vzbudili, ale strašně mě to vyděsilo.“

„Nic se nestalo, děvenko. Klidně zavolej, kdykoli budeš mít nějaké problémy.“

„Děkuju, pane doktore, moc děkuju.“Těsně předtím, než stačila zavěsit, uchvátil sluchátko její otec.

„Doktore, ručíte mi za to, že dostane nejlepší péči na světě. Já to platím.“

„Rozumím, pane Bedforde,“ odpověděl Walter Duncan. Proč si sakra někteří lidé myslí, že máme na prodej nějaká zvláštní kouzla za velké peníze?

„Nejlepší péči,“ zopakoval Bedford.„Ovšem,“ ujistil ho Walt. „Mohl byste mi předat vaši manželku?“„Ano, doktore,“ ozvala se Marion zdánlivě klidným hlasem.„Paní Bedfordová, Amy bude nějakou dobu velmi citlivá a

všechny události bude pokládat za osudné. Není divu, zítra ráno se podrobí důležitým vyšetřením. Je možné, že se odmítne dostavit na kliniku. Někteří pacienti se v poslední chvíli rozhodnou ignorovat pravdu. Takže nedbejte na to, co říká a jak se cítí, a přivezte ji zítra ráno na rentgen. Chci mít odpoledne její snímky. Spoléhám na vás!“

Walt zapomněl zavěsit sluchátko a zamyslil se. Pak se podíval na budík. 5:53. Na vstávání je ještě brzo, ale teď už neusnu. Stejně musím odjet do nemocnice dřív než obvykle. V půl sedmé začnu operovat – na operaci čekají čtyři velmi nemocní pacienti. Pak bude schůze nádorového semináře. Tam se projedná léčení a operace řady postižených a stanoví se program pro nově přijaté pacienty.

Ještě ke všemu se rozběhl Enrightův proces a žalobce, pan Silverstein, dal Waltovi vědět, že může být každou chvíli předvolán jako svědek. To, že měl odpoledne dostat výsledky Amyiných vyšetření, z nichž pozná, jestli ty týdny chemoterapie byly vůbec co

75

platné, mu na chuti ke vstávání také nedodalo. Možná bude muset tomu děvčátku říct, že trpělo nadarmo a že jí bude muset nohu amputovat. Věděl, že chvíle, kdy by jí to musel oznámit, by pro něho byla daleko horší než operace.

Takže nemělo smysl pokoušet se usnout. Nedospané hodiny nahradí studená sprcha.

Pod sprchou se definitivně rozhodl, že už nikdy nebude svědčit u soudu. Výjimku by udělal pouze v případě, že by se jednalo o otázku lékařské etiky. Pevně doufal, že právníci připravili případ tak, že se před soudem nebude muset objevit znovu.

Potmě se tiše oblékl, aby neprobudil Emily, a nahlédl do Simoniny ložnice. Byla ještě tma, takže když se sklonil, aby ji políbil, pootevřela rozespalé oči a zavrněla: „Dobrou noc, tati.“

Na odchodu si uvědomil, že byla nějak rozpálená. Zvýšená teplota, usoudil, ale znepokojilo ho to. Rozhodl se, že zanechá Emily vzkaz.

/ 8 /

Doktor Walter Duncan se chystal prostudovat nejnovější rentgenové snímky pacientky Amy Bedfordové. Místnost byla temná. Zasunul tři sady snímků do prosvětlovače, který pokrýval celou jednu stěnu, a rozsvítil jej. Napřed si prohlédl první sérii snímků, pořízenou při vstupním vyšetření.

Následovala druhá sada a nakonec třetí.Nad snímky plic nemusel dlouho hloubat. Plíce byly naprosto

čisté. Na žádné z nich se neobjevily metastázy, což bylo povzbuzující zjištění.

Zato snímky Amyiny nohy si prohlížel dlouho a velmi pozorně. První sadu, pak druhou a nakonec tu nejnovější.

Fakt, že se od sebe snímky plic ničím nelišily, byl dobrým znamením. O snímcích Amyiny nohy to však neplatilo. Byly stejné, ale neblaze stejné. Doufal, že po dvou náročných léčebných kůrách

76

methotrexátem a vincristinem se nádor zmenší. Pokud by se tak nestalo, neměl by na vybranou.

Chudák holka, pomyslel si. Odvážně a trpělivě snášela všechny nepříjemnosti, a teď tohle…

Jeho smutné úvahy přerušilo vrznutí dveří. Vstoupila doktorka Bristolová.

„Slyšela jsem, že už máš nové Amyiny rentgeny,“ řekla onkoložka.

„Ano,“ ukázal na ně bez valného nadšení.Doktorka Bristolová počkala, až její oči přivyknou tmě, a pustila

se do srovnávání snímků. Neříkala nic, jen nespokojeně pomlaskávala.

„Co si o tom myslíš, Rito? Máme jí dát další dávku chemo?“„Asi ano. Ta zatracená věc by se konečně mohla začít zmenšovat.

Bylo by škoda něco promeškat.“„Vydrží to?“„S žaludeční nevolností a zvracením se vyrovnala. Měla boláky v

puse. Strašně ji to bolelo. Ale je statečná. Kdybys mohl odložit amputaci o další tři týdny, aniž bys ohrozil její život, stálo by to za pokus.“

„Půjdu se za ní podívat,“ uzavřel Walt.Amy s matkou trpělivě čekaly v nemocničním pokoji. Dívka

seděla zpříma a snažila se ztělesňovat zdraví a sílu, aby odradila lékaře od myšlenek na amputaci.

Byl si toho dobře vědom a zároveň pochopil, že před ním nesedí stejná mladá pacientka, jako byla ta, kterou vyšetřoval na začátku léčby. Její hezký obličej pohubl a na tvářích se objevily nepravidelné červené skvrny. Světlé vlasy jí prořídly a na několika místech byly patrné lysiny.

Přesto se mu pevně podívala do očí, jako by prosila o dobrou zprávu, která by ospravedlnila podstoupené utrpení.

„Nazdar, Amy,“ pozdravil ji Walt a snažil se o bezstarostný a povzbudivý tón. „Prohlédli jsme si s doktorkou Bristolovou tvoje rentgenové snímky.“

77

Než mohl pokračovat, matka s dcerou ho jednohlasně přerušily: „Co jste zjistili? Zmenšilo se to, že?“

„Máme dojem…, myslíme si, že jsme na hranici,“ řekl Walt.Hranice bylo jediné slovo, které Amy opakovala. Jako by

vyjadřovalo celé její zklamání, utrpení a ztracené naděje.„My jsme to nevzdali, Amy. Rádi bychom zkusili další

chemoterapii. Tentokrát použijeme vedle methotrexátu ještě jinou látku.“

„Další chemo,“ zajíkla se Amy a v očích se jí zaleskly slzy.„Amy, Amy,“ vzal ji Walt Duncan za ruku. „Vím, čím jsi prošla.

A vím, co pro tebe bude znamenat další dávka.“„Nevíte vůbec nic,“ vybuchla dívka hněvivě a rozplakala se.„Amy,“ pokusila se ji uklidnit matka.Po týdnech utrpení a marných nadějí však nebyla k utišení.

„Netušíte, co to je podívat se ráno do zrcadla a ptát se: Jsem to já? Jsem to opravdu já? Už se nepoznávám. Tohle přece není můj obličej. Je to obličej pacienta, který se jmenuje jako já. Ale já to nejsem. Takhle jsem nikdy nevypadala. Každé ráno nacházím na polštáři celé prameny vlasů. Za chvíli budu holohlavá. Dočista holohlavá!“

„Amy, prosím tě,“ tišila ji matka.Walter Duncan jí však pokynul, aby mlčela.Hořce plačící dívka pokračovala: „Už to nesnesu. Nedokážu to.

Nedokážu se s nimi setkat…“„S kým se nedokážeš setkat, Amy?“„S nimi. S těma ostatníma. S klukama a holkama ze školy,“

přiznala. „Nedopustím, aby mě takhle viděli. Nemůžu.“ Přestala se ovládat a její útlé tělo se roztřáslo vzlyky. „Raději umřu…, chci umřít…“

„Amy,“ zašeptala matka zděšeně.Walt zavrtěl hlavou, aby jí naznačil, že má dceru nechat vyplakat

a vypovídat se ze svého trápení.

78

Amy se zvolna uklidňovala. Nakonec si utřela slzy kapesníkem, který jí Walt nabídl, a prohlásila: „Vsadím se, že teď vypadám ještě hůř. Je ze mě troska. A za to můžete vy!“

„Žádná troska nejsi,“ protestoval Walt. „Jsi mladá žena se zarudlýma, ale jinak moc hezkýma modrýma očima, které budou ještě hezčí, až přestaneš brečet. A mám tomu rozumět tak, že jsi přestala chodit do školy? Říkal jsem ti, že do školy chodit klidně můžeš, a doktorka Bristolová ti to taky doporučila.“

„Ale ne tak, jak vypadám teď!“ odmítla dívka.„Amy, když jsem ti říkal: Dej mi rok svého života, a já tě

vyléčím, nemyslel jsem to doslova. Chtěl jsem, abys – pokud to bude možné – žila normálně, samozřejmě až na čas, kdy se budeš podrobovat chemoterapii. Vrátíš se do školy!“

„Ne, takhle ne!“ zatvrdila se, sáhla si na hlavu a v dlani se jí objevil pramen světlých vlasů. „Vidíte to? Jen se podívejte!“

„Už tomu rozumím,“ pochopil Walt. „Tak tohle tě trápí. Počkej chvilku, hned jsem zpátky!“

Zatímco byl pryč, matka jí domlouvala: „Amy, miláčku, dělá pro tebe všechno, co je v jeho silách. Prosím tě, neurážej ho. Doktor Duncan je velmi citlivý muž. Vím to.“

Walt Duncan se vrátil s kouskem světle zelené tkaniny v ruce. Rozbalil ji a ukázalo se, že je to chirurgická čepice. Přetáhl ji přes Amyiny světlé vlasy a obrátil se na její matku. „Jak vypadá? Není to takhle lepší?“ zeptal se a posunul čapku koketně na stranu. „Že ano, paní Bedfordová?“

„To nemá chybu.“Přešel do koupelny a otevřel skříňku nad umyvadlem, aby se

Amy viděla. „Pojď sem, koukni se na sebe, Amy!“ vybídl ji.Dívka opatrně přistoupila k zrcadlu, podívala se na sebe a váhavě

přiznala: „Jo, je to o něco lepší.“„Moc ti sluší!“ opravil ji Walt Duncan, a zatímco se zhlížela v

zrcadle, pokračoval: „Amy, pověz mi, snesla bys další chemoterapii? Jsem si jistý, že by zapůsobila.“

79

S odpovědí Amy počkala. Vybavovala si dny a noci, kdy jí bylo tak zle, že v duchu prosila: Vezměte si mou nohu, vezměte si ji, ale ať už to skončí!

„Amy,“ přemlouval ji Walt Duncan. „Pevně věřím, že to zvládneme.“

Konečně zaťala zuby a kývla.„Výborně,“ pochválil ji chirurg a naznačil Marion Bedfordové, že

s ní chce mluvit o samotě.„Paní Bedfordová, nechci, aby vaše dcera poustevničila. Mohl by

se z ní stát citový mrzák. Měla by zase chodit do školy. Je moc důležité, aby na tom byla duševně co nejlépe. Kteří její přátelé by jí podle vás mohli pomoct?“

„Je tu jeden mládenec. Dvořil se jí, ona jeho pozornosti neopětovala, ale byli spolu v tenisovém týmu. Brent Martin.“

„To je ten kluk, se kterým trénovala, když upadla?“ vzpomněl si Walt.

„Ano, ano, to je on.“„Řekněte mu, ať se za mnou staví.“Když Walt navštívil pacienty, které toho dne operoval, i ty, které

měl operovat nazítří, a vrátil se do své pracovny, našel v čekárně cizince.

Byl to sotva sedmnáctiletý mladíček. Světlovlasý, vysoký a prozatím útlý, ale, jak Walt usoudil, až dospěje, bude z něj svalnatý muž.

„Vaše sekretářka musela odejít. Řekla mně, abych na vás počkal,“ vysvětlil.

„Co tě trápí, hochu? Kdo tě ke mně poslal?“„Vy jste pro mě poslal.“„Já že jsem…,“ začal Walt. „Ale ovšem, ty jsi Brent Martin!“„Správně. Řekl bych, že se jedná o Amy, protože mi telefonovala

paní Bedfordová. Chtěl byste se mě na něco zeptat? Třeba na nešťastný pád při cvičném zápase? Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale ona je strašně tvrdohlavá. Ale to vy sám dobře víte.“

80

„Tvrdohlavá? To je slabé slovo,“ opravil ho Walt. „Víš co, Brente, trochu si popovídáme.“

Když Walt mladíka usadil ve své pracovně, řekl: „Amy je v některých věcech strašně paličatá, ale někdy se bez pomoci nerozhodne. Odmítla chodit do školy i ve dnech, kdy klidně mohla.“

„Mysleli jsme si, že nesmí.“„Nic takového, rád bych, aby žila, pokud to bude možné,

naprosto normálně. Musíme podpořit její sebedůvěru. Myslím, že mi pomůžeš, Brente.“

„Udělám všechno, co můžu, doktore.“„Popovídej si s ní. Přemluv ji, aby se vrátila do školy. Stav se pro

ni ráno. Zkrátka – musíš ji přesvědčit, aby zase chodila do školy.“„To bych mohl,“ souhlasil mladý muž.„Nebude to pro ni lehké, protože ani léčení není snadné. Někdy

odmítne. Někdy jí bude hrozně. Slabo, nevolno. Bude ji trápit, že jí padají vlasy a že už nevypadá tak dobře jako dřív. Je na tobě, abys ji ujistil, že jí vlasy zase narostou a že se jí postava zaoblí. Že zase bude moc hezké děvče. Krátce řečeno, Brente, musíš se stát jejím životabudičem.“

Mladík vážně přikývl. Pak se zeptal: „Je to pravda, že? To, že jí vlasy zase narostou a že přibere?“

„Pokud vím, tak ano.“„To je dobře, protože bych jí nerad lhal. Lhal?“ zamyslel se

Brent. „Vždyť já s ní ani nepromluvím. Od chvíle, kdy to začalo, k sobě nikoho nepustila.“

„Někteří lidé takhle reagují,“ připustil Walt. „Jako by rakovina byla něco, za co se musejí stydět. Že jsou trestáni za nějaké své provinění. Je mezi jejími přáteli někdo, kdo by mohl změnit její postoj?“

„Švéd…, ano, myslím, že Švéd by to mohl dokázat.“„Výborně, Brente. Takže tvým prvním úkolem bude promluvit se

Švédem. Kdybys potřeboval pomoc, spojím se s doktorem Rosenem. Jsou se Švédem staří tenisoví kumpáni.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbil Brent.

81

Už mířil ke dveřím, když ho Walt zarazil. „Brente!“Mladík se otočil a Walt mu hodil kousek zelené tkaniny. Brent jej

chytil a prozkoumal.„Co je to?“„Chirurgická čapka,“ odpověděl Walt s úsměvem.„Co s tím mám dělat?“„Přesvědč Amy, aby se vrátila do školy, a já ti to ukážu.“

Švéd Olafsen dorazil k Bedfordovým pozdě odpoledne. Zazvonil, Marion Bedfordová otevřela. Tvářila se obezřetně, jako na stráži. Když poznala Švéda, vyhrkly jí slzy do očí.

„Ona vás nebude chtít vidět. Nikoho nechce vidět,“ varovala ho.„Řekněte jí, že potřebuju její pomoc,“ řekl Švéd.„Pomoc?“ podivila se žena.„Jen jí povězte, že Starý Švéd má nějaký problém a potřebuje,

aby mu s ním pomohla. Prosím. Jděte nahoru a řekněte jí to.“Paní Bedfordová váhavě vykročila po schodech. Švéd čekal.

Čekal dlouho. Konečně se paní Bedfordová vrátila.„Oukej. Ale prosím vás, moc si ji neprohlížejte, je na svůj vzhled

strašně citlivá. Někdy mám pocit, že nesnese už ani mě. Nejradši by nechodila ani do nemocnice. A rozhodně se jí nevyptávejte na čepičku, co nosí. Padají jí vlasy, už přišla skoro o všechny a moc těžce to snáší.“

„Paní Bedfordová, zabývám se dospívající mládeží už šestatřicet let. Dobře vím, jak přecitlivělá dokáže být.“

Amyinu ložnici rozeznal podle pootevřených dveří. Zaklepal. Po chvíli se ozval její tichý, rozpačitý hlas. „Pojďte dál.“

Otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Místnost byla zahalená do tmy a Amy se choulila na židli v koutě, jako by jí byla zima. Tohle není jeho děvče, jeho Amy Bedfordová, budoucí tenisová šampionka.

Ta proklatá nemoc ji zlomila, pomyslel si.„Amy…,“ začal, „vím, že ti není dobře. Slyšel jsem, co tyhle

látky udělají s člověkem. Ani by mě nenapadlo tě otravovat, ale mám

82

problém. S tebou tuhle sezónu nemůžu počítat, takže se musím spolehnout jako na dívčí jedničku na Carol Wallaceovou.“

„Ano,“ řekla Amy. „Myslela jsem si to.“„To děvče působí opravdu jako jednička, ale to ještě neznamená,

že si tak připadá. To víš sama nejlíp. A dokud nebude mít pocit, že je nejlepší, nepodá vrcholný výkon.“

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se Amy.„Mohlo by to hodně pomoct, opravdu moc… Carol tě obdivuje,

vždycky tě obdivovala. Určitě by ocenila, kdybys jí sama řekla, jak je dobrá.“

„Jestli chcete, zavolám jí,“ nabídla Amy.„To by ji nepřesvědčilo, napřed se musíš podívat, jak hraje.“„Ale to by znamenalo, že…,“ nedokázala dokončit větu.„Ano, Amy. Musela bys přijít do školy, počkat na trénink,

odpoledne se podívat, jak hraje, a pak si s ní promluvit.“„Zpátky do školy… To nemůžu.“„Proč?“„Protože…,“ začala dívka a ještě víc se ve svém temném koutku

schoulila, „… se tam vrátit nemůžu. Dokud budu vypadat jako teď. Jestli se to nezlepší, nevrátím se nikdy.“

„Kdybych nepotřeboval tvou pomoc, neobtěžoval bych tě,“ řekl Švéd. „Víš ale, co pro mě znamená vítězství ve státním turnaji. Co by znamenalo pro školu. Uvažoval jsem o penzi, o odpočinku. Po šestatřiceti letech už na něj mám nárok. Ale tak rád bych měl ten titul, ten pohár v tělocvičně, než se rozloučím…“

Mlčela.„Amy?“„Já… já si to rozmyslím,“ řekla nakonec.Když se vysoký šedovlasý trenér obrátil k odchodu, Amy na něho

zavolala: „Švéde…“„Ano, Amy?“„Vím, co to pro vás znamená. Takže jo…, udělám, co chcete.“Brent Martin ráno čekal nedaleko domu Bedfordových. Čekal od

tři čtvrtě na sedm. Viděl pana Bedforda, jak vyjíždí s autem a míří na

83

mezistátní silnici. Brent čekal dál. Konečně se otevřely dveře domu a vyšla Amy s matkou. Hovořily spolu. Amy krátce zaváhala, takže se lekl, že se zase vrátí. Nakonec však vykročila ke škole. Brent opustil svůj úkryt a rozběhl se za ní.

Když ji předešel, snažil se vypadat nenápadně, jako by šlo o náhodné setkání.

„Ahoj, Amy! Jsi to ty?“Otočila se k němu. Potěšilo ho, jak vypadá. Jak koketně si

nasadila chirurgickou čepičku a připevnila ji sponkami. Zhubla, ale byla skoro stejně hezká jako dřív.

„Vypadáš náramně, Amy,“ zajásal Brent upřímně.„Myslíš?“„No jasně. To je bezva klobouk, nebo jak tomu říkáš. Můžu ti

nést knížky?“ nabídl se.„Já je unesu,“ odmítla a přitiskla si je pevněji k hrudi.„Nečil se, nabídnul jsem ti to, protože jsem někde četl, že za

starých časů takhle projevoval mládenec náklonnost své vyvolené. Nabídl jí, že ponese její knížky. Myslím, že to byl Mark Twain. Nebo to povídala moje babička o dědečkovi.“

„Můžu nést vaše knihy?“ opakovala Amy. „Takhle to říkali?“„Jo. Ale dneska by to asi znělo: Můžu nést vaše stereo? nebo:

Dovolíte mi nést váš notebook?“ Zasmál se a ona se smála s ním. Povzbudilo ho to. Snad to bude fungovat. To nejhorší ji ale ještě čeká. Setkání s ostatními spolužáky.

Byli asi blok domů od školy, když je zvědka Pam Sanfordová, stojící ve dveřích budovy, zahlédla. Prolétla chodbou mezi spolužáky a vrazila do třídy. „Pánové a dámy, už jdou!“ Všichni okamžitě usedli na svá místa. Čekání se zdálo nekonečné.

Amy s Brentem vstoupili do budovy a prošli chodbou, aniž je poslední opozdilci zaregistrovali. Konečně Brent s Amy stanuli před dveřmi učebny, kde měla mít jejich třída první hodinu. Cítil, že se Amy stáhla do sebe, a uchopil ji za paži. Pak vstoupili.

Při pohledu, který se jí naskytl, se Amy úlevou rozplakala. Všechny dívky měly na hlavě chirurgické čepičky, úhledně

84

přidržované sponkami. A všechny se usmívaly. Kdosi nadšeně vykřikl: „Amy!“ Jako na povel se k ní dívky vrhly, objímaly ji, líbaly a vítaly zpátky ve škole.

Učitel, pan Hitchins, přišel o něco později, jak bylo předem dohodnuto. Zatvářil se přísně a prohlásil: „Hm, hm, co kdybychom se dneska pokusili poučit o dějinách Ameriky?“ Pak se usmál. „Amy Bedfordová, mohla bys nám dokázat, že jsi nezanedbávala učivo, a říci nám něco o kubánské krizi a o tom, jak ovlivnila zahraniční politiku Spojených států?“

Amy Bedfordová se postavila a spustila: „Až do kubánské krize byla základním kamenem americké zahraniční politiky na západní polokouli Monroeova doktrína…“

Hitchins se spokojeně opřel. Hodina probíhala jako obvykle. Amy Bedfordová byla připravená. Jako obvykle. Krize byla překonána. Spiknutí Waltera Duncana, Brenta Martina, Švéda Olafsena a Alfreda Hitchinse fungovalo. Bylo to malé vítězství v bitvě za záchranu mladého života.

Dvacet minut po čtvrté hodině odpoledne byly všechny tenisové kurty za školou v provozu. Všichni členové týmu tvrdě pracovali. Švéd přecházel od jednoho k druhému, jak bylo jeho zvykem, bedlivě svěřence sledoval a v duchu je káral, chválil a povzbuzoval. Tentokrát měl po boku Amy Bedfordovou. Bandáž na nemocné noze skrývaly dlouhé kalhoty a kulhala jen nepatrně.

Přiblížili se ke kurtu, kde hrála Carol Wallaceová proti Ethel Lindquistové, která po Amyině onemocnění postoupila na žebříčku hráček na druhé místo. Amy sledovala dlouhé a silné údery obou tenistek. Od Švéda věděla, že takhle dívky za jeho mládí ještě nehrály.

Amy soustředila pozornost na Carol. Byla to vysoká tmavovlasá dívka se silnými rameny a s mocnými pažemi. Její servisy byly smrtelné. Jakmile to však soupeř objevil, už tak nebezpečná nebyla. Amy pochopila, co má Švéd na mysli.

Trénink skončil, dívky opustily kurt a radostně Amy přivítaly.

85

„To je fajn, že jsi zpátky, Amy,“ řekla Carol. „Bojím se, že ti v tenise nesaháme ani po paty.“

„Ty ale nebudeš hrát proti mně, Carol. Tvou soupeřkou bude Eve Sampsonová z Northsidu. A až ji porazíš, zahraješ si proti Sue Axelrodové z Wilsonu. Pak už ti zbývá jenom Deedee Sniderová z Clevelandské školy.“

„Jenom?“ otřásla se Carol. „Deedee je skvělá. Kéž bych se někdy dostala tak daleko!“

„Carol,“ přitáhla si Amy tmavovlasou dívku blíž, „já jsem se všemi hrála. A porazila jsem je – jednu po druhé.“

„Nojo, ale já nejsem ty.“„Povím ti, jak na ně. Ale musíš mě pořádně poslouchat.“„Opravdu?“ zaradovala se Carol.„Každá z nich má slabá místa. Musíš na ně vší silou zaútočit, a

vyhraješ.“„Myslíš?“„Já to vím,“ ujistila ji Amy.Švéd je zpovzdálí pozoroval a občas zachytil pár slov. Dost na to,

aby poznal, že Amy našla důvod, proč vyjít z dobrovolného exilu. Pevně doufal, že jí to pomůže v zápase se zabijákem, který v ní stále ještě číhal.

Když se Walter Duncan vrátil do pracovny, našel na psacím stole následující vzkaz: TELEFONOVAL ED BEDFORD. MÁTE MU ZAVOLAT.

Walt se podíval na hodinky. Pár minut před sedmou. Jestli toho chlapa správně odhadl, bude ještě ve své kanceláři. Vytočil číslo a ohlásil se mu Bedford osobně.

„Pan Bedford? Tady Duncan. Telefonoval jste mi. Zřejmě se jedná o další dávku chemoterapeutik, kterou jsem vaší dceři navrhl. První dvě kůry neúčinkovaly, takže jsme se s doktorkou Bristolovou rozhodli ještě pro jeden pokus, pak bych musel amputovat.“

86

„Vím, žena mi to řekla. Jsem moc rád, že se nevzdáváte. Ale proto jsem vám nevolal. Marion mi říkala, že vy a trenér Olafsen a ten mládenec Brent Marlow…“

„Martin,“ opravil ho Walt.„Správně, Brent Martin. Tedy že jste vy všichni dostali moji Amy

zpátky do školy. To je úžasné! Nedokážu vám říct, jak mi bylo, když jsem ji večer co večer nacházel zavřenou v jejím pokoji. Ani s námi nechtěla povečeřet. Povedlo se vám něco skvělého. Rád bych pro vás něco udělal.“

„Copak?“ zeptal se Walt.„Něco pro toho mládence, pro Olafsena, pro školu? Její spolužáci

ji, jak jsem slyšel, nádherně uvítali. Tak jsem si myslel, že bych se jim měl nějak odvděčit. Třeba uspořádat večírek. Nebo koupit něco škole?“

„Pane Bedforde, tak já vám tedy něco navrhnu…“„Budu vám zavázán.“„To, co udělal Švéd, Brent a spolužáci, nelze žádnými penězi

zaplatit ani koupit. Takže vám navrhuji, abyste své dceři věnoval víc času. Byť na úkor obchodu.“

„Doktore, vy si asi neuvědomujete, že zaměstnávám dvanáct set sedmnáct lidí. To je sakra velká odpovědnost! Nemohu je zklamat.“

„Pane Bedforde, máte sice dvanáct set sedmnáct zaměstnanců, ale jen jednu dceru.“

Walter Duncan praštil sluchátkem a prolistoval další vzkazy. Všechny mohly počkat do rána, takže svlékl bílý plášť, oblékl si sako a vyrazil domů, ke své vlastní dcerušce.

/ 9 /

Uplynulo několik týdnů. Jednoho dne brzy ráno stál Walter Duncan v kuchyni a chvatně polykal kávu z automatického kávovaru, když vstoupila Emily a zavazovala si župan.

87

Jeho zvyk pít ranní kávu ve stoje jí šel na nervy. Věděla však, že v tyto dny operuje od časného rána, a tak se o tom nezmínila. Stejně by jí odpověděl žertem: „Oženil jsem se s tebou, abych se dostal ze spárů své matky. Pořád do mě kvůli tomu rýpala.“

Uvědomil si její přítomnost, když se obrátil a odložil prázdný hrnek do dřezu z nerezové oceli.

„Nazdar, zlato. Vzbudil jsem tě, když jsem vstával?“„Ne,“ odpověděla Emily. „Ráda bych ti udělala pořádnou snídani.

Netrvalo by to dlouho.“„Díky. Musím být na sále před sedmou. A pak mě čeká půl dne u

soudu.“„Kvůli té Enrightově záležitosti?“„Jo, kvůli té Enrightově záležitosti,“ odpověděl. „Právníci jsou

patrně placeni od hodiny, soudě podle toho, jak případy protahují,“ dodal.

„Doufám, že to nebude příliš zamotané.“„Kdykoli něco zhudlaří lékař, je to vždycky zamotané. V každém

případě to pro mě dneska končí.“ Políbil ji a cestou do garáže si najednou vzpomněl: „Mimochodem, neleze na Simmie rýma?“

„Neleze, už ji má,“ opravila ho Emily.„Neměla by pár dní chodit do školy.“„Ale ona školu miluje. A navíc už je skoro v pořádku. Určitě už

nepřenáší nákazu.“„Změř ji. Když bude mít teplotu, nech ji doma.“„To se jí nebude líbit.“„Řekni, že na tom doktor Duncan trvá.“Když zajížděl na nemocniční parkoviště a mířil na své místo,

najednou dupnul na brzdu. Naštěstí za ním nikdo nejel. Chvíli seděl a v duchu probíral jednotlivé příznaky, kterých si v posledních měsících u své dcery všiml.

Zvýšená teplota, bledost, nezvyklá povolnost, ty modřiny, slabost. Nic z toho nebylo příliš výrazné ani nápadné, ale příznaky tu byly. Je možné, aby se z doktora stal tak zaslepený specialista, že by

88

zapomněl to, co znal tak dobře jako student a s čím se setkával, když sloužil na interně?

Ale na delší úvahy nebyl čas. Musel se rychle umýt. Čekala ho amputace nohy dvaašedesátiletému muži s těžkou cukrovkou.

Skončil tři operace, které měl na ráno naplánované, převlékl se a odešel do pracovny.

Ve dveřích ho přivítala Klaudie. „Zase telefonoval pan Silverstein. Řekla jsem mu, že se dostavíte na začátek odpoledního sezení.“

„A to taky udělám,“ odpověděl Walt, zdánlivě pobouřeně. Hráli spolu takovou hru. Bez její tiché neústupnosti by totiž Walt zmeškal schůzky, velké vizity a další povinnosti, které nepokládal za nezbytnou součást svého povolání. „Klaudie, jak dlouho se dneska zdržíte?“

„Jak budete potřebovat. Něco se děje?“ zeptala se mladá žena.„Jen mi něco připomeňte.“„Co vám mám připomenout?“ podivila se.„Já už budu vědět. Mimochodem, co je s novými rentgenovými

snímky Amy Bedfordové?“„Ptala jsem se. Zrovna ji rentgenují.“„Výborně. Stavím se tam, až půjdu k soudu. Je strašně vyděšená.

A vůbec se jí nedivím.“Když odešel, napsala Klaudie tiskacími písmeny na list papíru:

MÁTE SI NA NĚCO VZPOMENOUT a vzkaz nápadně umístila na Waltův psací stůl.

Walter Duncan vstoupil do soudní síně a okamžitě zaregistroval, že doktor Peter Enright sedí vedle svého právníka. Walt si uvědomil, že svým svědectvím přímo zaútočí na nepřátelsky se tvářícího bývalého kolegu. Nebude to nic příjemného, ale na faktech ani na jeho odborném názoru to nic nezmění.

Postavil se na místo pro svědky, byl vzat pod přísahu a Andrew Silverstein, právní zástupce osmnáctiletého žalobce, jej požádal, aby porotu seznámil se svou minulostí odborníka.

89

Walt poslechl. Střední škola se zaměřením na biologii, lékařská fakulta, dva roky na interně, čtrnáct let chirurgem-ortopedem v Univerzitním lékařském středisku.

„Jste členem Národní ortopedické komory?“„Ano.“„Doktore, kolik článků jste publikoval v hlavních vědeckých

časopisech?“„Dvacet tři.“Silverstein nechal Waltera Duncana časopisy vyjmenovat, načež

se otočil k soudci: „Vaše Ctihodnosti, je podle názoru soudu doktor Duncan dostatečně kvalifikován, aby se mohl vyjádřit k záležitostem, o nichž pojednává tento případ?“

Soudce se obrátil na advokáta obžalovaného lékaře. „Pane Sullivane?“

„Nemám námitek,“ odpověděl Roger Sullivan a chopil se pera a bloku, aby si připravil otázky ke křížovému výslechu, jemuž Waltera Duncana podrobí.

„Doktore Duncane, prostudoval jste tento případ důkladně?“ zeptal se Silverstein.

„To jsem učinil.“„Vyšetřil jste mladého žalobce, který sedí támhle u stolu?“„Ano, vyšetřil.“„Mohl byste říci porotě, jaký je jeho zdravotní stav?“„Jeho zdravotní stav je celkově dobrý. Trpí však zřetelnou

paralýzou levého chodidla.“„Pokusil jste se zjistit příčinu tohoto stavu?“„Ano.“„K čemu jste dospěl?“„Při operaci poškozeného obratle došlo k přerušení určitých

nervů,“ odpověděl Walter Duncan.„Domníváte se, doktore, že by funkce těchto nervů mohla být

obnovena?“„Nikoli.“

90

„Znamená to tedy, že tento mladý, osmnáctiletý muž bude ochrnut po celý zbytek života?“

„Ano, pane.“„Doktore, je vám známo, že tento mladík získal jako vynikající

fotbalista atletické stipendium jedné z našich nejvýznačnějších univerzit…“

V tu chvíli ho přerušil Sullivan. „Ctihodnosti, tento skvělý lékař může jistě svědčit o ortopedických aspektech případu, ale pochybuji o relevantnosti jeho „atletického“ svědectví.“

„Vaše Ctihodnosti,“ protestoval Silverstein, „doktor Duncan je specialista na sportovní medicínu.“

„Tak ať svědčí jen o sportovní medicíně,“ nasupil se Sullivan a zrudl.

Silverstein se usmál. „Doktore, poslední otázka. Prostudoval jste všechny rentgenové a tomografické snímky, elektromyogram, chorobopis, diagnózu a výsledky následné operace. Řekl byste, že léčení proběhlo podle nejmodernějších lékařských a chirurgických trendů?“

Walter Duncan se podíval na Petera Enrighta a ten mu pohled vrátil. Tvářil se napůl pohrdavě a napůl polekaně. Walt prohlásil: „Podle mého názoru léčení ani chirurgický zákrok v tomto případě neodpovídaly současné úrovni medicíny.“

„Mohl byste tedy říct, že se obžalovaný provinil zanedbáním povinné péče?“

Walter Duncan přikývl. „Ano, myslím, že zde došlo k zanedbání povinné péče.“

„Děkuji, doktore Duncane. Svědek je váš, pane Sullivane.“V tom okamžiku je přerušil soudce. „Vyhlašuji desetiminutovou

přestávku, abych seznámil dalšího žalobce s novým případem.“Silverstein řekl: „Doktore, jestli chcete, můžete opustit svědecké

stanoviště.“Walt sešel dolů. Přistoupil k němu jakýsi muž a pozdravil ho.„Doktore Duncane…“ Walt si ho chvilku prohlížel, než v něm

poznal člověka, který čekal před kanceláří Jamese Rowe Russella

91

toho dne, kdy si ho všemocný předseda správní rady nemocnice zavolal. Muž se představil: „Tom Fraser. Celosvětová pojišťovna.“

„Ano?“ opáčil Walter.„Pojišťujeme vaši nemocnici. Už léta. A rovněž pojišťujeme

nemocnici, které se týká tento případ. Ale jak to tak vypadá, přestaneme nemocnice pojišťovat. Při těch rozsudcích a pojistném, které musíme vyplácet! Nebo budeme muset zvýšit pojistky.“

„Frasere, snad se nepokoušíte ovlivnit mé svědectví?“ zeptal se Walter Duncan.

„Jen se vás snažím seznámit se stavem věcí, doktore. Se světem v roce 1987.“

„Díky,“ odsekl Walt.Soudce se vrátil a ke svědeckému stanovišti přistoupil Roger

Sullivan.„Doktore,“ obrátil se Sullivan na Duncana, „je vám známo, jak

došlo ke zranění, jež si vyžádalo následný chirurgický zákrok?“„Ten mladý muž mě informoval.“„Co vám řekl?“„Ke zranění došlo při fotbalovém zápase, kdy byl napaden zezadu

a z boku.“„Takže původní zranění nezavinil dr. Enright, že?“„Ne, ale…“Sullivan ho přerušil. „Doktore, to mi stačí. Řekl jste ne, což

znamená, že původní zranění doktor Enright nezpůsobil. Takže tohle jsme si vyjasnili. Nyní se vás zeptám, co byste udělal, kdyby za vámi přišel mladík se stejným zraněním?“

„Napřed bych udělal anamnézu a důkladně ho vyšetřil. Zjistil bych, kde má bolesti a pokud možno i jejich příčinu. Pořídil bych rentgenové snímky.“

„Doktore, vy jste prozkoumal chorobopis tohoto pacienta. Můžete říct, zda se doktor Enright zachoval stejně?“

„Ano.“„Až do této chvíle tedy nemůže být o zanedbání povinnosti řeč,

že?“

92

„Nikoli, pane, ale…“Sullivan ho zase přerušil. „Doktore, k pochybnostem se

dostaneme později. Tak tedy, co byste udělal, kdybyste zjistil, že v tomto případě působí bolesti vyšinutá ploténka?“

„Rozhodně bych okamžitě neoperoval.“„Doktore,“ napomenul ho Sullivan ostře, „neptal jsem se, co

byste neudělal, nýbrž co byste udělal!“„Nejprve bych pacientovi nařídil klid na lůžku a ordinoval bych

mu léky, které by mohly jeho stav zlepšit. Pokud by tento způsob selhal, přešel bych na několikatýdenní trakce. Ale rozhodně bych s operací ne…“

„Ale, ale, doktore,“ zarazil ho Sullivan, „postačí, když porotě povíte, co byste udělal.“

„Omlouvám se,“ řekl Walt, kterému už ty právnické okolky začaly jít na nervy. Chtěl zkrátka a dobře povědět porotě, co zjistil a co si o tom myslí, a nebýt za každým slovem přerušován.

„Nuže, předpokládejme, doktore, že byste pacientovi předepsal klid na lůžku, léky, trakce, a bolest by přesto nezmizela. Jaké kroky byste zvolil pak?“

„Teprve pak bych uvažoval o operaci jako o poslední možnosti.“„Takže – aby to porota správně pochopila – byste pak přistoupil k

chirurgickému výkonu, který se nazývá laminektomie?“ vyptával se Sullivan.

„Ano.“„Když se doktor rozhodl pro laminektomii, nejednalo se o

zanedbání péče?“„Podle mého názoru je na celé věci podezřelý spěch, s jakým se

do operace pustil,“ odpověděl Walter.„Spěch, s jakým se do operace pustil,“ zaútočil Sullivan. „Co tím

chcete říct, doktore? Že doktor Enright byl natolik bystrý, že předvídal, co je potřeba udělat? Nebo snad to, že vám by rozhodování trvalo déle?“ Obrátil se k porotě s úsměvem a několik porotců se zasmálo.

93

Waltera Duncana to rozzlobilo. „Operace má být poslední řešení, nikoli první. Není-li tomu tak, vzniká podezření…“

„Ctihodnosti, Ctihodnosti,“ protestoval Sullivan hlasitěji než dřív.Soudce rozzlobeně udeřil kladívkem: „Doktore, odpovídejte na

otázky a přestaňte řečnit!“Walter ho chtěl nejprve ignorovat a pokračovat, ale pak si to

rozmyslel a klesl zpátky na svědeckou židli.Než se k němu Sullivan znovu obrátil, sebral ze stolu složku

papíru.„Doktore Duncane, podle mých informací byl doktor Enright

určitou dobu zaměstnancem vaší nemocnice. Je tomu tak?“„Ano, pane.“„Získal místo na základě doporučení, které si váš ústav ověřil?“„Ano, naše osobní oddělení si jeho doporučení ověřilo,“ musel

připustit Walt.„Doktore, povězte, má vaše nemocnice ve zvyku zaměstnávat

lékaře, kteří zanedbávají lékařskou povinnost?“„Ovšemže ne,“ odsekl Walter.„Můžeme tedy předpokládat, že doktor Enright splňoval vysoké

nároky, které vaše nemocnice na lékaře klade?“„Předpokládejte si, co chcete, a já si budu taky předpokládat, co

chci,“ zavrčel Walter Duncan.Silverstein se mu ze svého místa snažil naznačit, aby se ovládal a

nedovolil Sullivanovi, aby z něho vylákal nemoudré výroky.„Doktore,“ pokračoval Sullivan, „ukážu vám dopis, který založím

mezi důkazy, jakmile se s ním seznámíte.“Silverstein vyskočil. „Vaše Ctihodnosti, trvám na tom, že si

dokument prohlédnu dříve než svědek.“„Beze všeho,“ odvětil Sullivan a podal mu list papíru. Žalobu

rychle přečetl a vrátil ho Sullivanovi. „Mohu, pane Silversteine?“Silverstein přikývl. Sullivan se obrátil k Walterovi. „Doktore,

mohl byste porotu seznámit s obsahem tohoto dokumentu?“

94

Walter list přelétl pohledem. Byla to fotokopie doporučujícího dopisu, jehož originál ležel v Enrightově složce v nemocničním archivu. Pisatel v něm barvitě chválil Enrightovy lékařské kvality.

„Doktore?“ naléhal Sullivan.„Je to dopis z Vnitrozemní státní nemocnice.“„Je to nemocnice, kde doktor Enright pracoval tři roky, než přišel

k vám?“„Ano, je to ona,“ přiznal Walter.„Takže Vnitrozemní státní nemocnice byla zřejmě s prací a

profesionálními výkony doktora Enrighta vysoce spokojená.“„Ne nutně…,“ začal Walter.Sullivan mu skočil do řeči. „Doktore, přečetl byste porotě věty

podtržené v tomto dopise?“Walter ho s nechutí uchopil a při pohledu na označené řádky

zrudl hněvem.„Doktore?“ pobídl ho Sullivan samolibě.Walter pohlédl na Silversteina, který mu kývnutím naznačil, že

nemá na vybranou. Začal číst: „Vždy jsme shledávali, že morálka doktora Enrighta je na nejvyšší úrovni, právě tak jako jeho chirurgická a lékařská praxe.“

„Prohlašuje toto nemocnice, která se těší dobré pověsti, a spolehla se vaše nemocnice na toto prohlášení?“ zeptal se Sullivan. Když se nedočkal odpovědi, naléhal: „Doktore Duncane?“

„Ano, ano, je tomu tak,“ neochotně přiznal Walter. „Přesto bych…“

„Už zase začínáte, doktore,“ usmál se Sullivan na porotu.Walter Duncan se obrátil na soudce. „Vaše Ctihodnosti, pokud

nebudu mít možnost říct plnou pravdu, jak jsem přísahal, udělá si porota o tomto případu naprosto zkreslenou představu!“

„Ale doktore,“ odrazil ho soudce shovívavě, „vy lékaři děláte věci po svém a my právníci také.“

„Možná proto jsou vaše metody mezi lidmi tak neoblíbené,“ opáčil Walter.

95

Silverstein byl okamžitě na nohou. „Vaše Ctihodnosti, promiňte, doktor Duncan je velice zaměstnaný muž, který žije v neustálém napětí. Snad proto mu naše metody mohou připadat zbytečně zdlouhavé. Snad se tím dá omluvit jeho netrpělivý výbuch.“

„Soud čeká, až se mu svědek omluví,“ prohlásil soudce zasmušile.

„To se soud načeká!“ řekl Walter Duncan a povstal.„Doktore…, doktore!“ napomenul ho soudce rozzlobeně.„Tak chcete, aby se porota dozvěděla, oč v tomhle případě jde,

nebo budete pokračovat ve svém popleteném výslechu, který ji jen zmate a uvede do rozpaků?“ nedal se Walt.

Soudce udeřil kladívkem. „Žádám soudní stráž, aby vyklidila soudní síň!“

Teprve když odešel poslední divák, obrátil se soudce k Duncanovi. „Doktore, musím vás informovat o vašich právech. Tento soud má moc, dokonce povinnost, potrestat vás za pohrdání a urážky. Slíbíte, že budete dodržovat pravidla závazná pro svědky a chovat se slušně?“

Walter Duncan si odpověď důkladně promyslel. „Vaše Ctihodnosti, mladý muž byl poškozen na celý život. Jeho atletická dráha navždy ukončena. Zavinil to zde přítomný lékař. Když mi umožníte, abych řekl porotě celou pravdu, budu respektovat vaše pravidla. V opačném případě to udělám po svém.“

„Je vám jasné, doktore, že vás mohu potrestat za opovrhování soudem?“ připomněl mu soudce.

„Pokud říkat pravdu znamená opovrhování soudem, asi můžete.“„Pane Silversteine…“ Soudce se obrátil na žalobcova právníka.„Vaše Ctihodnosti, mohu si promluvit s doktorem Duncanem o

samotě?“„Ano. Soud se na pět minut odročuje.“Silverstein odvedl Waltera do rohu.„Duncane, náš případ je založen na vašem svědectví, takže se

prosím nehádejte se soudcem. A neválčete se Sullivanem. Omezte se

96

na odpovědi na jeho otázky. Dám vám příležitost, abyste vyslovil své názory – při doplňujícím výslechu.“

„Budu mít možnost říct všechno, co mám v úmyslu?“„Ano, všechno,“ slíbil Silverstein.„Tak dobrá,“ souhlasil Walter Duncan nakonec.Porota se vrátila a Walter Duncan opět stanul na svědeckém

stanovišti. Sullivan pokračoval ve výslechu.„Abych osvěžil vaši paměť, doktore… Říká se v tomto dopise, že

morální i profesionální vlastnosti doktora Enrighta jako lékaře a chirurga jsou na vysoké úrovni?“

Walter Duncan potlačil vztek a odpověděl: „Ano, v tomto dopise se to říká.“

„Děkuji, doktore. Kdybyste to byl řekl hned, namísto toho, abyste zbytečně mátl porotu, mohl jste nám i sobě ušetřit spoustu času a nepříjemností.“

Sullivan se s přezíravým úsměvem otočil k Walteru Duncanovi zády a odkráčel ke svému stolu.

Než mohl Walter vybuchnout, přispěchal Andrew Silverstein. Byl to malý křehký mužíček a první otázku položil tiše, skoro šeptem.

Členové poroty se naklonili, aby ho slyšeli, což bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout. Chystal se odhalit jádro věci.

„Doktore, dokážete-li pro tuto chvíli zapomenout na hrubý útok na váš charakter a na motivy…“

„Vaše Ctihodnosti?“ začal pobouřeně vstávat Sullivan.Soudce se obrátil k Silversteinovi. „Pane obhájce, obejdeme se

bez úvodů. Stačí, když budete klást otázky.“„Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Silverstein, spokojený,

že se mu podařilo odrazit Sullivanův útok. „Takže, doktore, co byste jako odborník udělal, kdyby za vámi přišel mladý muž, který se zranil při fotbale a trpí bolestmi bederní páteře, vystřelujícími do nohy, jejíž svalstvo je oslabené?“

„Napřed bych ho důkladně vyšetřil, abych zjistil rozsah zranění,“ odpověděl Walt.

„To doktor Enright udělal, že?“

97

„Ano, to udělal,“ odpověděl Walt a přemítal, jestli Silverstein nepřebírá Sullivanovu taktiku.

„Pořídil byste také rentgenové snímky?“„Zajisté.“„Udělal to doktor Enright?“„Ano, udělal.“„A nešel ještě dál a neudělal myogram bolavé nohy, aby zjistil,

zda nejsou porušené nervy?“„Ano, i to udělal.“„Nepostupoval byste stejně, doktore?“„Ano, postupoval,“ odpověděl Walter Duncan, který začínal

ztrácet s právníkem, pro kterého měl svědčit, trpělivost.„Takže v čem, doktore, v tomto případě spatřujete zanedbání

lékařské povinnosti?“Walt si uvědomil, že mu Silverstein proklestil cestu, takže může

svědčit zevrubně a podle potřeby, tak, jak si to přál od začátku. A k Sullivanově nelibosti toho Walt plně využil. Neobracel se už k právníkům, nýbrž k porotě.

„Rentgen a elektromyogram posloužili jen k jedinému účelu: k odhalení zdroje bolesti. Což byla v tomto případě uskřinutá ploténka. Opatrný doktor by v tomto případě s operací nespěchal. Předepsal by pacientovi klid na lůžku, aby si poraněná oblast odpočala a aby se nedráždil zanícený nerv. Pokud by se to minulo účinkem, podrobil by pacienta trakci neboli natahování páteře, ať už doma nebo v nemocnici. Jinými slovy, dal by tělu příležitost, aby se zahojilo samo. Tři, čtyři, pět, dokonce až šest týdnů. Jedno je jisté – klid na lůžku nemohl mladíkův tělesný stav zhoršit, nemohl mu ublížit, a to je důležité.

Jak říká Hippokrates: Neubližujte svému pacientovi. Teprve pak, kdyby selhal klid, trakce i sedativa, by dobrý chirurg uvažoval o zásahu do pacientova těla. Protože pokaždé, když chirurg vezme do ruky skalpel, znamená to pro pacienta riziko, jakkoli jsou podmínky ideální a lékař přepečlivý. Pacient může špatně snášet anestezii.

98

Mohou se dostavit infekce. Operace je to poslední, co můžete udělat, nikoli to první.“

Walter Duncan si poposedl, aby viděl na stůl, za nímž seděl Peter Enright se svým advokátem.

„A když už se rozhodnete operovat, udělejte to ksakru pořádně! Ne tak, aby po operaci zůstal mladý muž s ochrnutou nohou, na které bude muset po zbytek života nosit podpůrnou bandáž!“

Silverstein trpělivě čekal, až Walt Duncan skončí.„Doktore, domníváte se, že právě to způsobilo žalobci trvalou

újmu na zdraví?“„Z pozdějšího elektromyogramu je patrné, že pátý lumbální

obratel byl poškozen při nešikovném pokusu o odstranění uskřinuté ploténky. Poškodíte-li tento obratel, dojde k oslabení či ochrnutí dolní končetiny, respektive chodidla.“

„Doktore, podle vašeho názoru tedy k poškození tohoto nervu došlo následkem špatně provedeného chirurgického zákroku?“

„O tom nepochybuji,“ řekl Walter Duncan pevně. „Operace, která byla tomuto pacientovi provedena, zaostávala nad úrovní chirurgie, kterou v této společnosti dodržujeme.“

„Děkuji, doktore.“Sullivan si uvědomil, jaké škody by mohla Waltova výpověď

napáchat v myslích porotců, a proto rychle vyskočil, aby je odvrátil.„Doktore, nestává se, že se dva lékaři liší v názorech na léčení

téhož případu? Neměl jste snad nikdy na určitý problém jiný názor než vaši kolegové?“

„To ano,“ přiznal Walt.„Stalo se vám, že jste se ocitl v situaci, kdy jeden lékař radí

operovat, zatímco druhý neověřovat?“„Stalo.“„A nedošlo k právě takové situaci i v tomto případě? Doktor

Enright se rozhodl pro operaci. Rok nato přijde doktor Duncan a řekne – rozhodně neoperujte. Jaký je v tom rozdíl?“

99

„Ta uspěchaná operace, pane Sullivane,“ odpověděl Walt Duncan. „V pacientově chorobopise je ostatně možno najít náznaky, který ten spěch vysvětlují.“

„Jaké náznaky?“ zeptal se Sullivan, ale vzápětí toho litoval.„Pane Sullivane, netýká se to lékařských skutečností. Jedná se o

výši honoráře, který byla chlapcova rodina ochotna za zákrok zaplatit. Čtyři tisíce dolarů mohou pro mladého chirurga s manželkou a s hypotékou na domě představovat pádnější důvod k operaci než pacientův momentální stav.“

„Doktore Duncane, jaký by byl váš honorář za podobnou operaci?“ vyptával se Sullivan.

„Asi stejný, ale to záleží na pacientovi. Některé operujeme zadarmo.“

„Máte také ženu, dítě a dům zatížený hypotékou?“„Ano, mám.“„Takže i vás by, řekněme, mohl motivovat zisk?“„Klidně si to řekněte, ale pravda to není!“ odrazil ho Walt.Uvědomil si, jak se potí a jak mu tluče srdce hněvem a napětím a

náhle mu bylo jasné, proč kardiolog Worthington Syovi zakázal, aby se soudu účastnil.

Sullivan byl přesvědčen, že skvěle zabodoval, a pokračoval.„Řekněte mi, doktore, byl jste s doktorem Enrightem na

operačním sále, když operoval žalobce?“„Ovšemže nebyl.“„Takže jste nemohl vidět to, co viděl doktor Enright, když odhalil

žalobcovu páteř, že?“„Ne, to jsem nemohl.“„A tudíž nemůžete vědět, co byste udělal vy na jeho místě.“„Vím ale jedno. Ten mladý muž, který sedí támhle za stolem,

bude mít nadosmrti chromou nohu, protože mu někdo přesekl nerv. A ten, kdo to udělal, se dopustil porušení – a to velkého porušení – zákonů o lékařské péči. Nic menšího to není, pane Sullivane.“

„Chcete tím říct, že je doktor Enright nedbalý chirurg?“

100

„Chci tím říct, že se v tomto případě projevil jako nedbalý chirurg,“ odpověděl Walt Duncan rozhodně.

„Operoval jste někdy s doktorem Enrightem, doktore Duncane?“„Ne.“„Sledoval jste ho někdy při operaci?“„Nesledoval,“ připustil Walt.„Takže zakládáte svůj názor na jeho práci na tomto jediném

případě, jehož jste nebyl přímým svědkem,“ poznamenal Sullivan tiše, ale tak, aby jej porotci slyšeli.

Pak popadl doporučující dopis, o kterém byla řeč dříve, a s dramatickým gestem jej předvedl porotě.

„Doktore, stavíte svůj názor, svůj zaujatý názor na tohoto mladého lékaře, proti názoru chirurgů z nemocnice, kde tři roky pracoval!? Tito lidé jeho práci sledovali po celou tu dobu, den co den, noc co noc.“

„Jsem tu, abych posoudil jeho práci v tomto jediném případě,“ trval na svém Walt.

„Chcete snad říci, že se všichni lékaři, kteří se podepsali pod ten vysoce pochvalný doporučující dopis, jejž bych mohl znovu ocitovat, mýlí? To chcete říci, doktore Duncane?“

Walter Duncan tichým hlasem oslovil porotu. „Na někoho, kdo neví, jak to chodí, by takový dopis mohl zapůsobit…“

„Vaše Ctihodnosti,“ přerušil ho Sullivan, „řekněte svědkovi, aby odpověděl na otázku.“

„Doktore Duncane,“ zasáhl soudce, „přiznávám, že otázka byla položena poněkud zamotaně, ale prosím, pokuste se na ni odpovědět co nejjasněji.“

„Snažím se o to, Ctihodnosti, ale potřebuji trochu prostoru. Takže kdybych mohl…“

„Vaše Ctihodnosti,“ protestoval Sullivan.Tentokrát soudce rozhodl: „Svědek může odpovědět na otázku,

jak uzná za vhodné.“„Jak jsem říkal,“ Walter Duncan znovu oslovil porotu, „takový

dopis udělá dojem na laika, ale nikoli na lékaře. Ženy a muži v bílých

101

pláštích už dlouho nepohřbívají jen své pacienty. Snažíme se pohřbít i skutečnost, že se v našich řadách nacházejí i neschopní lékaři a chirurgové.“

„Ctihodnosti, svědek odbíhá od tématu,“ povstal Sullivan.„Pane obhájce, toto odbíhání mě najednou začalo zajímat,“ usadil

ho soudce. „A vzhledem k tomu, že jste přikládal tak velký význam onomu doporučujícímu dopisu, budou se o něm porotci jistě chtít dozvědět víc. Pokračujte, doktore!“

„O těch nekompetentních doktorech dobře víme, ale nemůžeme proti nim nijak zasáhnout, protože kdybychom se pokusili zajistit, aby jim byly odebrány diplomy a zakázána lékařská praxe, měli bychom na krku nákladné soudní procesy. Takže nemocnice se většinou uchýlí k tomu, že takovým lidem napíše skvělé doporučující dopisy, aby odešli do jiných nemocnic v jiných městech a státech, kde se jejich chybami bude muset zabývat někdo jiný.“

Obrátil se na Sullivana: „Ne pane, na vaši otázku musím odpovědět, že doktoři, kteří se podepsali pod Enrightův doporučující dopis, se nemýlili. Oni lhali! Lhali ve snaze ochránit vlastní pověst, nemocnici a společenství před neschopným lékařem tím, že ho nabídli jiné důvěřivé nemocnici, která byla ochotna ho přijmout.“

Pak znovu oslovil porotu. „Snad jednoho dne my doktoři sebereme odvahu a vzepřeme se tomu. Pak ubude případů zanedbání povinné péče a o mnoho, skutečně o mnoho se sníží pojistné prémie. O pacienty bude daleko lépe postaráno a doporučujícím dopisům bude možno věřit.“

Silverstein vstal. „Pane Sullivane, předpokládám, že nemáte žádné další otázky.“

„Nemám další otázky,“ potvrdil Sullivan.„Výborně,“ řekl Silverstein, „v tom případě bych rád svědka,

který je velmi zaměstnaný muž, omluvil, aby se mohl vrátit do nemocnice.“

Walter Duncan vstal, potřásl si rukou se Silversteinem a zamířil ke dveřím. Vtom jej zavolal soudce.

„Doktore Duncane!“

102

„Ano, Ctihodnosti?“„Děkuji vám za poučné odpoledne. Pevně věřím, že prospělo jak

porotě, tak i soudu.“Na cestě ke dveřím prošel Walt kolem Petera Enrighta. Mladší

lékař po něm loupnul očima. Walt však spěchal do nemocnice, kde na něho čekali noví pacienti. Také se musel zajít podívat na ty, které ráno operoval. Výtahy v soudní budově byly příliš pomalé, a tak seběhl po schodech na ulici, vklouzl do auta a rozjel se k nemocnici.

Něco ho pohánělo, takže se musel nutit, aby zpomalil. Teprve u semaforu si uvědomil, co to je. Musí všechno rychle vyřídit a pospíšit domů. Domů. K Simoně.

Zaparkoval auto a vykročil k postrannímu vchodu, z nějž se vynořil Alan Bridges, kolega ortoped, jehož pracovní vytížení bylo skoro stejné jako Waltovo.

„Ahoj, Alane…,“ pozdravil ho Walt, když ho míjel.„Tak jak to šlo?“ zeptal se Bridges.„Co jak šlo?“ zeptal se Walt zmateně.„Co?“ opakoval Bridges rozzlobeně. „Víc to pro tebe

neznamená?“„O čem to sakra mluvíš, Alane?“ Walt byl netrpělivý – spěchal,

aby vyřídil vše nezbytné a dostal se brzy domů.„Mluvím o tom, co jsi právě udělal pro dobrou pověst každého

doktora, který se zabývá ortopedickou chirurgií!“„Aha, ty máš na mysli to svědectví u soudu,“ rozbřesklo se

Waltovi.„Ano, právě to mám na mysli. Domníváte se se Syem, že jednáte

v zájmu ušlechtilé etiky. Rád bych ti připomněl, co to udělá s naším pojištěním proti zanedbání povinné péče, které je už teď nebetyčné. Osmdesát tisíc dolarů ročně, ať operuju jednou nebo tisíckrát. A kdo ví, jak to zvednou po tom dnešním soudním líčení!?“

„Alane, když už tak prskáš, viděl jsi pacientův chorobopis? Nebo pacienta? Je to osmnáctiletý kluk, který bude mít nadosmrti ochrnutou nohu.“

103

„Ani jsem nemusel. Já totiž vím, že při určitém počtu operací dochází tu a tam k jistému počtu nehod.“

„Tohle nebyla žádná nehoda. Byla to mizerná operace!“ vyletěl Walt.

„A i kdyby?“„Nemůžeš odbýt zkažený život mladého člověka nějakým i

kdyby!“„Za to, abyste pomohli jednomu klukovi, budou platit tisíce

nevinných ortopedů, kteří s tím případem nemají vůbec nic společného. Myslím, že jste se Syem udělali pěknou botu, když jste se do toho zapletli!“

„Je mi líto, že na to máš takový názor,“ řekl Duncan, odstrčil ho a vešel do dveří.

„A nejsem sám!“ volal za ním Bridges.Znělo to jako hrozba, ale Walt neměl čas o tom přemýšlet.

Napřed vizita. Pak noví pacienti a nakonec domů. K Simoně.Ano, Simona!

/ 10 /

Zastavil se v pracovně, aby zjistil, jestli mu tam Klaudie nenechala nějaké naléhavé vzkazy. Jen o něco později než obvykle se vypravil na vizitu. Nerad narušoval večerní rutinu.

Všichni tři pacienti, které ráno operoval, byli vzhůru a navzdory pooperačním potížím si nestěžovali. Také starý pán, kterému musel amputovat nohu, byl celkem dobré mysli, ale Walt věděl, že pooperační trauma se dostaví později, až při rehabilitaci.

Právě když si povídal s paní Colucciovou, která si libovala, jak se jí po laminektomii ulevilo, povolalo ho pípátko k telefonu.

Zvedl nejbližší sluchátko, které se nacházelo na nočním stolku paní Colucciové. „Duncan,“ ohlásil se.

„Tady Rosen. Okamžitě přijď do mé ordinace!“

104

Ordinace byla temná až na prosvětlovací panely, na nichž byla umístěna řada rentgenových snímků. Podle datování – 14. březen 1987 a 25. květen 1987 – Walt okamžitě poznal, že jsou to rentgeny Amy Bedfordové.

„Podívej se na to, Walte, jen se na to podívej!“ vybídl ho Sy.Walt bedlivě prostudoval série snímků před a po chemoterapii.

Bylo to jasné – nádor se zmenšil. Ta věc možná ještě nebyla poražena, ale rozhodně se stáhla.

„Tak to jsme potřebovali vědět,“ řekl Walt.„Urči datum operace, co nejdřív!“ rozhodl Sy.„Jasně.“Walt se vrátil do pracovny. Bylo už po sedmé, ale Klaudie ještě

neodešla.„Co vy tu ještě děláte? Hlídáte mě? Vy taky, jako moje žena?

Nemám snad právo na soukromý milostný život?“ zažertoval.„Ráno jste mě tak divně žádal, abych vám něco připomněla, že

jsem tu raději zůstala. Takže – co pro vás mohu udělat?“„Zavolejte Amy Bedfordové a jestli zastihnete její matku, řekněte

jí, ať si vezme podvojnou linku.“Pokračoval do pracovny, zahlédl Klaudiinu ceduli na stole a

zamyslel se, proč mu to neřekla sama.Pak zazvonil telefon. „Doktore, Amy s matkou jsou na lince.“„Díky, Klaudie. A teď jděte domů!“ Stiskl tlačítko. „Amy?“„Ano, pane doktore.“ V jejím hlase zaslechl naději i strach. Cítil,

že se dívka chvěje.„Amy Bedfordová, ode dneška jsi hvězdou mezi mými pacienty,

úspěšně jsi totiž přetrpěla chemotrápení.“„Doktore…?“ Amy se neodvážila zeptat.„Ano, Amy. Dokázala jsi to! Dokázala jsi to! Obětovala jsi svoje

zlaté vlasy, bylo ti zle, zvracela jsi, ale nebylo to nadarmo. Právě jsme si s doktorem Rosenem prohlédli tvé nejnovější snímky a zjistili jsme, že se nádor zmenšil natolik, abychom tě mohli operovat.“

„Ach, pane doktore…,“ zajásala dívka, ale pak se rozplakala.Nikdy by si nepomyslel, že ho něčí pláč tak potěší.

105

„Doktore,“ vmísila se Marion Bedfordová, „kdy ji mám přivézt?“„Ráno zjistím termín a rezervuju jí pokoj. Paní Holcombová vám

dá vědět. Bude to asi za dva dny, nejpozději za týden. Takže vás zatím zdravím – vyhráli jsme první bitvu dlouhé války. Dobře se vyspi, Amy.“

„Děkuju, pane doktore, moc vám děkuju,“ rozloučila se Amy.Sotva zavěsil, někdo zaklepal.„Vstupte,“ řekl.Dveře se otevřely a vstoupila Klaudie Holcombová.„Řekl jsem vám, abyste šla domů! Copak nemáte manžela a

syna? Jděte domů!“„Opravdu mě už nepotřebujete?“ zeptala se.„Opravdu ne,“ ujistil ji.„Ráno jste mi řekl, abych vám něco připomněla. Máte nějaké

těžkosti? Něco, o čem nevím?“„Klaudie, prosím vás, jděte domů. Potřebuji mít alespoň hodinu

klid.“Řekl to tak důrazně, že se mlčky uklonila a zavřela za sebou

dveře. Byla v pokušení zůstat, protože za celé čtyři roky, kdy s Waltem pracovala, ho nezažila v takové náladě. Nakonec si však oblékla kabát, vzala kabelku a tiše se vytratila. Než opustila budovu, zanechala v nemocniční centrále vzkaz, že doktor Duncan nechce být rušen.

Walter Duncan se otočil ke knihovně za psacím stolem a zaváhal. Přelétl učené svazky, které se zabývaly nejen jeho oborem, ale i dalšími odvětvími medicíny. Nakonec vytáhl tlustou knihu vázanou v modré kůži, kterou už řadu let nemusel vzít do rukou. Vyhledal kapitolu popisující příznaky jisté choroby a začal číst:

… často se projevuje jako prudce nastupující infekční choroba…, horečka…, pacient bývá malátný…, bolesti kloubů…, zavádějící diagnóza…, modřiny…, drobná podkožní krvácení…

Nechal svazek klesnout na stůl. Příznaky, které si právě přečetl, identifikovaly chorobu, která – stejně jako kostní sarkom – napadá především mladé lidi.

106

Akutní leukemie.Podobně jako všichni rodiče, postavení před podobnou hrůznou

možnost, se ji nejprve pokusil popřít. Oddiskutovat. Mezi popsanými symptomy a těmi, které pozoroval u Simony, se snažil vidět rozdíly. V knize se píše, že se může dostavit krvácení z nosu a úst… k tomu u Simony nedošlo. Zvětšení jater a mízních uzlin… Jakmile přijde domů, vyšetří ji. I kdyby ji musel probudit.

A ty modřiny – vždyť ty mohlo způsobit něco jiného. Třeba hokej. Náhodná srážka se soupeřkou. Nechtěný úder hokejkou. Nebo se praštila o skříňku.

Ale některé se objevily až potom, co ji přemluvili, aby vyměnila hokej za tenisové lekce u Švéda Olafsena.

Otřel si pot z obličeje. Uvědomil si, že nemůže vyloučit žádnou možnost. Musí udělat, co je zapotřebí, ale nesmí poplašit ani Simonu, ani Emily.

Cestou domů uvažoval, jak provést svůj úmysl tak, aby to Emily nebylo podezřelé. Než zahnul na příjezdovou cestu, už to věděl.

Prošel do domu dveřmi z garáže a zavolal: „Nazdar zlato! Už jsem doma!“ Hned mu došlo, že jeho veselost zní násilně. Emily se ozvala zhora.

Sešla po schodech a políbila ho na uvítanou. „Chceš se něčeho napít, než ti přihřeju večeři?“

„Dneska ne. Simmie je ještě vzhůru?“„Zrovna jsme probírali její čtenářský deník. Nerada bych

vypadala jako opičí matka, ale víš, ona má opravdu cit pro slova. Vůbec bych se nedivila, kdyby se z ní stala spisovatelka. Nebo třeba reklamní pracovnice. Nebo redaktorka v televizi.“

„Myslím, že půjdu dát našemu budoucímu géniovi dobrou noc.“„Já jsem neřekla, že je génius. Jako redaktorka ale poznám, že má

jistý talent ke psaní. Nebo by se dalo říct, že umí zacházet se slovy. Až vyroste, něco z ní bude, ať si o tom její otec myslí, co chce.“

Zasmála se. Zasmál se taky, ale trochu nuceně. Musím jít nahoru, než Simmie usne, myslel si.

107

Když vyběhl do schodů, paprsek světla pod jejími dveřmi právě zhasl. Zaklepal na dveře.

„Simmie, to jsem já, táta. Můžu dál?“„Jasně, tati.“Nerozsvítila, protože předpokládala, že se s ní pomazlí, dá jí pusu

na dobrou noc a nechá ji usnout.Sedl si na kraj postele a políbil ji. Simona ho objala a přitáhla k

sobě. Zhluboka se nadechla a řekla: „Dneska odpoledne jsi neoperoval, že?“

„Jak jsi to poznala?“„Necítím z tebe operační sál.“„To nemůžeš cítit nikdy. Než jdu domů, vždycky se přece

osprchuju,“ protestoval naoko rozhořčeně.„Zůstane ti ve vlasech. Jako lidem, co kouří,“ prohlásila. „To já

vždycky poznám.“„Tak si čichni ještě jednou a pověz mi, kde jsem byl dneska

odpoledne.“Přitáhla si ho ještě blíž, přitiskla si tvář ke jeho vlasům a pořádně

ho očichala.„Mám ti pomoct? Páchnu jako soudce? Nebo jako dva rozhádaní

právníci?“„Soud. Dneska jsi byl svědčit u soudu!“ zvolala. „Bylo to jako v

televizi? Musel jsi přísahat, že budeš mluvit pravdu, a tyhle věci?“„Přesně tak. A teď mi, děťátko, pověz, jak se cítíš?“„Bezvadně!“ odpověděla.„Žádné modročerné značky?“„Ne.“„Nevěřím ti.“„Já ti to ukážu.“Natáhla se a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Výborně,

pomyslel si, snaží se mi zavděčit, ale nic netuší. Hlavně, že rozsvítila sama.

Svlékla si kabátek od pyžama a ukázala mu záda.„Jen se koukni, tati!“

108

Prohlédl si její záda a nenašel žádnou modřinu. Pak ji pootočil nalevo a napravo a nenašel nic podezřelého. Začal jí masírovat záda. „Je ti to příjemné?“

„Moc,“ odpověděla. Těšila se z otcovy pozornosti.Pokračoval v prohlídce. Nakonec ji otočil na záda a soustředil se

na její břicho, zvláště prohmatával oblast kolem žeber, kde trochu více přitlačil, až se otřásla.

„Promiň, holčičko,“ omluvil se. Citlivé prsty mu však prozradily, že má Simona trochu zvětšená játra. Lehce prohmatal mízní uzliny, ale byly v pořádku. Pak se znovu soustředil na játra, ale tentokrát už si nebyl tak jistý, že jsou zvětšená.

Musím ji dál pozorovat, rozhodl se Walter Duncan.Emily přišla nahoru a zavolala: „Walte? Večeře je hotová.“ Vešla

do pokoje a zeptala se: „Něco se děje?“„Ne, jenom jí dávám uklidňující masáž před spaním. A teď

dobrou noc, děťátko.“„Uvidím tě ráno, tati?“ zeptala se Simona.„Ne, vstávám brzo.“„Zase?“ zeptala se zklamaně.„Zase. Jo, Simmie, pamatuješ si, jak jsem ti povídal o Amy

Bedfordové?“„Jasně, tati, to je ta výborná tenistka. Švéd o ní často mluví.“„Udělala velký pokrok. Budu ji operovat, takže jí zachráním

nohu.“„To je bezvadné, tati! Opravdu bezvadné! Švéd bude mít velkou

radost.“„Tak mu to řekneme. A teď už spi, miláčku.“Při jídle prolétl očima noviny. Jedině tak se dostal k denním

zprávám. Na poslouchání rádia ani na sledování televize neměl čas. Emily seděla proti němu. Nakonec nedokázala potlačit zvědavost.

„Simmie si na něco stěžovala?“ zeptala se.„Simmie? Ne. Proč?“„Myslela jsem si, že má nějaké bolesti.“

109

„Ona měla v poslední době nějaké bolesti?“ zeptal se a ukryl tvář za novinami.

„Ne, ale pořád má teplotu. Ale bolesti ne.“Ulevilo se mu.„Jen jsem si říkala, proč ji asi masíruješ.“„Víš,“ zaimprovizoval, „když jsem přišel, zrovna usínala. Bylo

mi líto, že jsem ji probudil, takže jsem ji chtěl uklidnit.“Vysvětlení Emily asi stačilo, protože se dále nevyptávala.

„Naříkala si v poslední době na něco?“ zeptal se Walt.„Ne.“„Ty sis také ničeho nevšimla?“ ptal se dál.„Ne. Jen se mi zdá trochu unavená. Asi od té teploty.“„Asi,“ souhlasil a předstíral, že pokračuje ve čtení denního tisku.Chce to důkladné vyšetření. Musí si vymyslet nějakou nevinnou

záminku a dát ji vyšetřit jejím dětským lékařem. Nebo snad trpí lékařským syndromem on sám? Vzpomínal si, že jako student trpěl příznaky všech chorob, o kterých zrovna něco četl, a za čtyři roky jich nebylo málo. Nikdy ovšem skutečně neonemocněl.

Sledovat – pozorně, opatrně, ale bedlivě sledovat, rozhodl se nakonec.

Walter Duncan v bílém plášti kráčel suterénem k dílně Hanse Metterlinga. Osobně pokládal starého zručného řemeslníka spíš za umělce. Stařec právě studoval titaniovou kostní protézu, vyrobenou s maximální přesností. K jejímu zhotovení pomohl složitý počítač. Jestli půjde všechno dobře, tato věc nahradí části holenní a stehenní kosti, které Walt Duncan vyoperuje Amy Bedfordové.

Hans mu předvedl útlou, leč pevnou stříbřitě lesklou endoprotézu, která nahradí odoperované kosti tak dokonale, že Amy bude pravděpodobně žít stejně jako dřív. Protéza byla dostatečně pevná a pružná. Náhražka kolenního kloubu, vyrobená z odolné plastické hmoty, bude dívce sloužit řadu let, možná celý život.

Walt si ji dobře prohlédl a zeptal se: „Jakou to má vůli, Hansi?“

110

Švýcarský odborník ukázal, jak lze protézu prodloužit – stačilo několik jemných otočení výsuvnými kroužky na obou koncích.

Rentgeny Amyiny páteře totiž ukázaly, že dívka ještě může o pár centimetrů vyrůst. V tom případě Walt snadnou operací srovná délku nemocné nohy s délkou té zdravé. Pokud všechno půjde podle plánu, nebude Amy Bedfordová kulhat při chůzi ani při běhu.

Pokud všechno půjde podle plánu.Při tom pomyšlení se Walt zachmuřil. Tento druh operace je

vždycky riskantní. Jak bude pacient reagovat během zákroku? Jaké překvapivé objevy čekají na chirurga? Walt už zažil, že zlomyslná příroda zhatila ty nejlepší plány.

Vyzkoušel prodlužování protézy, pak ji nastavil do původních rozměrů, přikývl a vrátil ji Hansovi. Starý řemeslník ji něžně zabalil do plastikového obalu a předal ji chirurgovi se slovy: „Hodně štěstí, Walte, hodně štěstí. Je to skvělé děvče.“ Řekl to velmi jemně a upřímně.

Dal tím najevo, že sdílí Waltovy obavy. V dalším osudu Amy Bedfordové bude hrát štěstí velkou roli.

Teď Walta Duncana čekala poslední a většinou nejtěžší předoperační povinnost. Klaudie už měla připravený potřebný úřední formulář. Vzal ho a vydal se do druhého patra dětského pavilonu.

Ed a Marion Bedfordovi čekali u lože své dcery, jak je předem požádal. Walt na první pohled uhodl, že Marion celou noc nespala. Řekly mu to její oči a její nervózní úsměv to potvrdil. Ed Bedford seděl na opěradle křesla a držel dceru pevně za ruku.

Aby dodal odvahy sobě, nebo jí? uvažoval Walt. Ale raději začneme. Doufejme, že narozdíl od své ženy bude dostatečně silný. Amy Bedfordová prožije horké chvilky, než s tím budeme hotovi. Ale napřed něco povzbudivého.

„Amy, rád bych, aby ses seznámila s něčím, co se stane součástí tvého těla. Možná to i pojmenuješ. Třeba Hans. Proč ne? Ceny filmové akademie se jmenují Oskar. Televizní ceny dostaly jméno Emmy. Tak tohle by mohl být Hans na počest Hanse Metterlinga, který to vymyslel a vytvořil.“

111

Opatrně odstranil plastikový obal, odhalil stříbřitý předmět, zvedl jej a předvedl, jak lehce se kolenní kloub ohýbá.

„Podívej se, jak se to snadno ovládá, jako tvoje vlastní koleno. Má to malé zařízení, kterým se udržuje stabilita. Až přijde čas, naučíme tě s ním zacházet. Ale teď se na to pořádně podívej.“

Amy vztáhla ruku, aby se dotkla té dlouhé kovové věci, která vypadala jako kost, ale její otec ji předešel. Důkladně protézu prozkoumal. Jeho letité zkušenosti s přesnými výrobky ho přinutily k pochvalnému zvolám. „Pánové, tohle je ale pěkná věcička! Nádherná řemeslná práce!“

„Vyrobil to náš přítel Hans. Já i Amy se s ním už dobře známe, že?“

„Ano,“ souhlasila Amy. „Je to milý pán. Moc milý pán.“„Nuže, Amy, tohle patří tobě a jen tobě. Nikomu jinému na celém

světě by to nepadlo. A zítra se to na celý život stane součástí tvého těla.“

Walt znovu zabalil kostní protézu, aby si uvolnil roce pro další krok. Dotkl se pravé kapsy svého pláště, aby se ujistil, že tam onen papír skutečně je.

„To však nebyl jediný důvod, proč jsem vás požádal, abyste se dnes dostavili všichni. Musíme vyřídit jednu formalitu, než budu moct přistoupit k operaci.“

Podal jim jediný list papíru.„Stojí tam, že s operací, kterou provedu, souhlasí tvůj otec i

matka, protože ještě nejsi plnoletá, Amy. A byl bych rád, kdybys to podepsala i ty.“

Dívka se podívala nejdřív na Walta, pak na otce, který vypadal stejně překvapeně jako ona, a opět na Walta.

„Amy, prodělala jsi všechna možná vyšetření – rentgeny, tomografie, biopsie –, ale v tvém případě může při chirurgickém zákroku přesto dojít k nečekaným situacím.“

„K jakým nečekaným situacím?“ zareagovala její matka okamžitě.

112

„Ano, k jakým nečekaným situacím?“ opakovala Amy a pevně stiskla otcovu ruku.

„Přečti si tenhle odstavec formuláře,“ požádal ji Walt a ukázal jí ho prstem.

Než stačila poslechnout, zasáhl otec. „Nejdřív si to přečtu já!“Walt mu podal dokument, Ed Bedford si označený odstavec

přečetl a pomalu nechal list klesnout do klína. Zadíval se na Walta Duncana a pak řekl hlasem, v němž znělo potlačované napětí: „Domníval jsem se, že jste s ní to všechno dělali, abyste zabránili tomu, o čem se tady píše.“

„To ano,“ odpověděl Walt, „ale jisti si budeme až ve chvíli, kdy to místo uvidíme na vlastní oči.“

„Chtěla bych si to přečíst,“ požádala Amy.Walt vzal papír a předal jí ho. Zadívala se na něj nevidoucíma

očima. Walt jí prstem ukázal inkriminované řádky: Jsme srozuměni s tím, že pokud to bude operatér považovat za nezbytné pro pacientovo přežití, může amputovat ohroženou část těla.

„Amputovat…,“ zalapala Amy po dechu. „Ale vy jste mi říkal: Dej mi rok…“

Osudný papír jí zašustil v roztřesené ruce. Otec jí ho odebral a snažil se jej držet co nejklidněji. Matka se rozplakala.

Walt se sklonil k dívce, podíval se jí zpříma do očí, vzal ji za ruku a promluvil k ní jemně, ale pevně: „Amy, vím, že jsem ti řekl: Dej mi rok, a já tě vyléčím. Spolehni se, že udělám všechno, úplně všechno pro to, abych svůj slib splnil. Nejen proto, že jsi taková úžasná pacientka. Na druhou stranu ale dobře vím, co všechno se může zjistit až na operačním sále. Chirurg vybavený všemi nejnovějšími testy a nálezy začne operovat, a najednou zjistí, že všechno je jinak. To, co vypadalo jako zdravá tkáň či kost, ve skutečnosti zdravé není. Nebo třeba tepna, která vypadala na snímcích úplně čistá – po bližším ohledání se ukáže, že čistá není. A bez ní noha nemůže žít. V tom případě nemá chirurg na vybranou. Musí především zachránit pacientův život. V tomhle odstavci se vlastně říká: Doktore, dělej co umíš, ale zachraň mi život.“

113

„Ale já nechci žít, když mi vezmete nohu!“ vybuchla Amy.„Ale ano, Amy, chceš žít,“ ujistil ji Walt Duncan. „Jsi statečná a

skvělá dívka. Ty se nikdy nevzdáš. Tolik skvělých věcí na tebe ještě čeká! Podepiš to. Nemá to sice žádný právní dopad, ale pro mě je to moc důležité. Projevíš mi tím důvěru.“

Amy se podívala na něho, pak na dokument a zavrtěla hlavou. „Nemůžu, to nemůžu,“ zaprotestovala a schovala obličej na otcově rameni. Ed Bedford jí pohladil tvář a obrátil se na Walta Duncana.

„Doktore, potřebujete ty podpisy, abyste mohl operovat?“„Ano.“„Uděláte, co bude ve vašich silách, abyste jí zachránil nohu?“„Dobře víte, že ano.“„V pořádku,“ odpověděl Ed Bedford klidněji, než Walt očekával.

„Dcera je pro mě vším.“ Vytáhl pero z náprsní kapsy, položil formulář na stěnu a podepsal se roztřeseněji než kdykoli jindy.

Walter Duncan od něho dokument převzal a jemně se zeptal: „Amy?“

„Nemůžu, já nemůžu,“ opakovala, aniž se na něho podívala.

/ 11 /

Nazítří pozdě odpoledne seděla Marion Bedfordová v koženém křesle a pozorovala svoji dcerku, ležící na nemocničním lůžku. Amyin noční úbor by se hodil pro dívenku v penzionátě, teď jej však měla na sobě pacientka čekající na operaci, na níž závisel celý její další život.

Co když dojde k nejhoršímu? uvažovala Amy Bedfordová. Cožpak se nějaký muž ožení s jednonohou dívkou? Jak by mohl milovat invalidu? Budu se muset prokulhat životem sama jako pajdající kripl? Ano, četla jsem v časopisech o lidech, kteří se dokázali vypořádat s nejhoršími pohromami a nakonec zvítězili. I v televizi jsem je viděla.

114

Ale já bych měla radši obě nohy, než aby ze mě byla hrdinka. Radši bych žila tak jako dřív a snila o lásce, manželství, dětech. Kdybych předem věděla, že ty týdny chemoterapie, zvracení, boláky v puse a padání vlasů nebudou k ničemu, asi bych s tím něco udělala.

Něco bylo příliš obecné slovo. Ale ona dobře věděla, co má na mysli.

Sebevraždu.Nevěděla sice přesně, jak by to provedla, ale kdyby na to přišlo,

něco by si už vymyslela. Cokoli, jen aby nebyla mrzák po zbytek života. Cokoli.

Matka s dcerou spolu přes hodinu nepromluvily. Ani se nesnažily navzájem utěšovat. Nevěděly jak.

Marion Bedfordové se hlavou honily myšlenky, které jí na klidu rozhodně nepřidaly. Zklamala jsem. Měla bych jí být v této těžké chvíli oporou. Až dosud jsem s ní překonávala všechny dětské nemoci. Ale kdo mohl čekat tohle? Vyvinulo se to z drobné bolesti, kterou Amy zpočátku ani nebrala vážně. A co to ještě ke všemu povídal doktor Duncan? Co že jí mám říct? Že bude v pořádku? I když budou muset amputovat, bude žít a bude jí dobře? Žít? Dobře? Jak by tomu někdo mohl říkat život? Nebo dobrý život? Když byla malé blonďaté děvčátko, říkala jsem si, jaká z ní bude krásná nevěsta. Snad ani nevěsta nebude. Krásná, to ano, ale nevěsta nikdy.

Uvědomila si, že Amy začala klidně a pravidelně oddechovat. Konečně usnula, díkybohu. Paní Bedfordová tiše vyklouzla z pokoje, aby se na něco zeptala v sesterně.

Když se otevřely dveře, Amy ještě podřimovala. Zavrznutí bylo sotva slyšitelné, dívku však přesto probudilo. Otočila se. Očekávala sestru s dalšími léky či testy. Ve dveřích ale stál mladý, docela pohledný asi čtyřiadvacetiletý muž. Ve šťastnějších dobách by ho popsala jako kus chlapa. Pomyslela si, že je to mladý internista, ačkoliv neměl bílý plášť.

„Amy Bedfordová?“ zeptal se.„Ano.“„Mohu dál?“

115

„Ano.“Vešel a postavil se k nohám postele. „Jmenuju se Josh Tedrow.

Doktor Duncan mě požádal, abych se tady zastavil.“„Vy jste jeho přítel nebo kolega?“„Dalo by se říct, že obojí,“ odpověděl s úsměvem.„Dalo by se říct?“ podivila se Amy.„Pracujeme spolu. Vadilo by ti, kdybych si sedl?“„Ne,“ odpověděla Amy stále ještě překvapeně.Přešel ke křeslu, sedl si, vysunul podnožku a pohodlně si natáhl

nohy. „Prima. Tak je to lepší.“„Pane Tedrowe, proč jste vlastně přišel?“„Walt mě požádal, abych se tu stavil. Povídal, že tě čeká operace

a že ti asi bude kapku nanic.“„Po vší té chemo je nanic slabé slovo.“„To bylo peklo, co?“ poznamenal mladík, vstal a přešel k nohám

postele. „Vsadil bych se, že byly chvíle, kdy sis říkala: Jestli tohle je léčení, radši bych umřela.“

„Víc než jednou.“„A chvíle, kdy jsi měla chuť poslat Walta do horoucích pekel.“„Víc než dvakrát,“ přiznala Amy.„No, já to opravdu udělal,“ řekl a přitáhl si židli k její posteli.

Posadil se, zkřížil nohy a naklonil se k ní, jako by jí chtěl svěřit tajemství. „Jednou v noci jsem mu zatelefonoval. Řekl jsem mu, ať jde k čertu i se svou chemoterapií. Že už nechci mít nic společného ani s jeho léčením, ani s operací.“

„Vy… vy jste po operaci?“ podivila se Amy.„Ano. Po stejné, jaká čeká tebe.“„Ale vy…,“ nedopověděla.Řekl to za ni. „Nevypadám na to. A cítím se skvěle. Podle toho,

jak chodím, sedím, křížím nohy, bys nic nepoznala.“ Poklepal si na levou nohu. „To je ona, teď můžu dělat, co chci. Chodit, běhat, plavat, plachtit, hrát golf. Walt mě jen požádal, abych nelyžoval. Asi se bojí pádů. Ale jinak je všechno v pořádku.“

„Poslal vás, abyste mi to pověděl, že?“

116

„Je to součást naší úmluvy. Slíbil jsem mu, že když mě vyléčí, udělám to pro něho, kdykoli mě požádá.“ Tedrow se usmál. „Je to nejlepší obchod, jaký jsem kdy udělal. Já totiž vím, jaké to je čekat na operaci. Lámat si hlavu, jak se to vyvrbí. Co zjistíš, až se probereš z narkózy. A já jsem dobrý příklad toho, co zjistíš. Že máš před sebou skvělý život.“

Vstal a vzal ji za ruku. „Amy, bylo mi tenkrát stejně zle jako tobě. Byl jsem k smrti vyděšený. Zpitomělý po chemoterapii stejně jako ty. Někdy jsem si zoufal. V noci jsem brečel. Lámal jsem si hlavu, za co mě pámbůh trestá, když jsem tak mladý. Ale pak přišel Walt, usmál se na mne a svou sebedůvěrou mě dodal odvahy. Jdu s ním, řekl jsem si. Určitě mě vyléčí. Budu žít, a on mi pomůže!“

„Takže vy jste prodělal to samé? Úplně všecko?“ zeptala se Amy.„Úplně všechno. Chemo, operaci, další chemo. Celý rok. A takhle

vypadám po šesti letech. Zvládneš to, Amy. Až tě zítra povezou na sál, pořád si to opakuj. A klidně tomu můžeš věřit.“

Amy vyhrkly slzy. Naklonil se, políbil ji na tvář a opakoval: „Ty to dokážeš.“

Do pokoje vstoupila Amyina matka. Tedrow poplácal Amy po tváři, mrkl na ni a otočil se. „Paní Bedfordová?“

„Ano.“„Máte prima dceru. Je to moc statečné děvče. Určitě bude v

pořádku.“ Odešel.Marion Bedfordová se za ním dívala, a když za sebou zavřel

dveře, zeptala se: „Kdo to byl?“„Josh Tedrow.“„Není trochu starý na to, aby byl tvůj přítel?“„Snad, ale můj přítel to je.“Někdo tiše, jakoby omluvně zaklepal. Matka s dcerou se otočily.

To bude určitě sestra s dalšími léky. Nemá to konce.Dveře se tiše otevřely a dovnitř nakoukl usměvavý bělovlasý

muž.

117

„Švéde!“ zvolala Amy radostně. Pak se zahanbeně otočila. Její nemoc jí připadala jako zrada péče, námahy a času, které na ni její starý trenér vynaložil.

„Amy, no tak Amy!“ napomenul ji něžně. „My se před sebou přece neschováváme. My ne.“

Otočila se k němu s modrýma očima plnýma slz.„Přišel jsem ti popřát na zítřek hodně štěstí,“ řekl Švéd a usmál

se. „Jako před velkým zápasem. Znáš přece ty nervózní okamžiky před nástupem na kurt, kdy je člověk napjatý jako struna a v žaludku ho šimrá, jako kdyby mu tam poletovali motýli. A má ledové ruce. Ukaž tlapky!“

Podala mu ruce. Sevřel je ve svých opálených tlapách, posetých stařeckými skvrnami. Opravdu byly studené.

„V pořádku,“ prohlásil. „Jsem rád, když je hráč před zápasem nervózní. Příliš sebedůvěry škodí. To by tě soupeř, který je skoro stejně dobrý jako ty, mohl zaskočit.“

Zatímco mluvil, třel jí chladné dlaně.„Zítra to bude jako zápas. A ty budeš připravená. Říkej si:

Nezáleží na tom, co zjistím, až se probudím. Já se s tím vyrovnám. Já to překonám. Pamatuješ se, když jsi poprvé postoupila do finále? Bylas ještě nováček. Každý říkal: Tohle škvrně nemá proti starším hráčkám, které už jednou vyhrály titul, žádnou šanci. Tenkrát jsi byla škvrně. Ale já ti povídal: Soustřeď se na každý míček. Chyb si nevšímej. O dalším neuvažuj. Uvěřilas mi a vyhrála jsi. Protože jsi pochopila, že ztratit jeden míček, dokonce i jeden set, neznamená prohrát zápas. Pokaždé, když nastoupíš na čáru a servíruješ, je to nová šance. Přesně tak tomu bude zítra, drahá Amy. Možná ztratíš bod nebo dva, ale celý zápas máš před sebou. A moje Amy, moje děvče, mě nezklame. Ať se stane, co se stane. Souhlasíš?“

Zadívala se do Švédových temně modrých očí, do jeho kostnatého ošlehaného nordického obličeje. „Řekl vám doktor Duncan, abyste sem přišel?“

„Ne,“ odpověděl prostě a pravdivě.„Ale někdo vás poslal.“

118

„Ano. Tvůj otec,“ přiznal Švéd.„Řekl, že by ti chtěl dodat odvahy, ale nevěděl, jak na to. Přál si,

aby ti někdo řekl, že ať se zítra stane co se stane, máš před sebou celý život. Byl by rád, kdybys nastoupila na operační sál se stejným nadšením a bojovností, jako nastupuješ k tenisovému utkání. A uchovala si je, ať už to dopadne, jak chce.“

„Možná si už nikdy nezahraju. Neproběhnu se. Nebo nebudu ani chodit.“

„Milá Amy, o tom život přece není. Všechno to jednou zmizí. Dříve nebo později. Pro každého člověka přijde čas, kdy už si nezaběhá ani nezahraje tenis. Ale přežije to. Všichni jsme to přežili. Tak to chodí. Ať už je nám šestnáct nebo šedesát, snažíme se dělat, co můžeme, stejně jako ty. Proto jsi se stala šampionkou. Slib mi, Amy, že budeš mou šampionkou i zítra, ano?“

Zadívala se na něho, rozplakala se, ale podařil se jí úsměv. Přikývla.

„To je moje děvče,“ řekl Švéd a políbil ji na uslzené tváře. „To je moje správná holka,“ zašeptal.

Než Walter Duncan večer opustil nemocnici, znovu prostudoval všechny snímky a laboratorní testy pacientky Amy Bedfordové.

Před odchodem se u ní ještě zastavil, aby jí popřál dobrou noc. Zjistil, že se jejímu otci podařilo přesvědčit manželku, aby s ním šla něco sníst. Bylo to její první jídlo za celý den. Amy byla sama.

„Jak se cítíš, Amy? Jsi připravena?“„Dneska tady byl Josh Tedrow,“ řekla.„Sympatický mladík, tenhle Josh.“„Vy jste ho vyléčil. Říkal, že s vámi uzavřel dohodu. Když ho o

to požádáte, promluví si s každým stejně nemocným pacientem.“„Nikdy mě nezklamal. Vždycky si našel čas. Dodržuje naši

dohodu do písmene. Stejně jako ji budeš dodržovat ty.“„Já?“„Ano, ty. To je jediná věc, kterou na tobě budu kdy požadovat.

Až se uzdravíš, budeš se sem vracet a dodávat jiným dětem odvahu. Protože sama budeš dobře vědět, jaké to je, když má člověk nervy

119

nadranc. Uvidí na tobě, že to všechno je možné překonat, že to prodělali jiní před nimi a vyšli z toho zápasu zdraví a silní.“

„Ale to já nebudu umět,“ zapochybovala Amy.„Až přijde čas, Amy, dokážeš to. Určitě,“ řekl Walt s důvěrou.

Poplácal ji po ruce. „Připravena, Amy?“„Připravena,“ odpověděla sebejistě.„To je skvělé.“ Ulevilo se mu. Její psychický stav byl nyní o

mnoho lepší nežli ráno. Podíval se na její kartu. Žádná horečka ani jiné neblahé příznaky. Všechny laboratorní testy říkaly, že je plně připravená k operaci. „Uvidíme se zítra.“

Přikývla. Ve dveřích ho zastavila. „Doktore?“„Ano, má milá?“„Chtěl jste, abych podepsala ten formulář. Jestli chcete, podepíšu

to teď.“Podíval se na ni a ona mu pohled s úsměvem vrátila. Její jasné

modré oči se dívaly rozhodně a pevně.Odešel do pracovny, aby se podíval, jestli tam nemá nějaké

vzkazy. Cestou si uvědomil, že se jeho původní radost nad Amyiným rozhodnutím podepsat formulář proměnila v pocit viny.

Ještě než v pracovně rozsvítil, bylo mu jasné proč. Kořeny jeho citové vazby k dívce sahaly hlouběji, než se domníval. Byla pro něho jakousi druhou dcerou. K tomu se připojily hluboké starosti o vlastní dítě. Vyšetření, které provedl, sice neobjevilo nic výrazně hrozivého, ale jeho obavy neutišilo.

Nejsem více rodičem než lékařem? uvažoval. Nenalhávám si něco – stejně jako ostatní rodiče v podobné situaci? Tolikrát jsem toho byl svědkem! Jsem stejný jako oni. A nenalhávám si něco o to urputněji, že se v mém případě může jednat o daleko hrozivější nemoc? jakmile jsem pojal podezření, měl jsem Simmii svěřit někomu jinému. To teď rozhodně udělám. Ale napřed provedu ještě jednu zkoušku, ale tak, abych Emily a Simmii nepolekal. Udělám to ještě dnes večer.

120

Cestou domů se zastavil na vyšetřovně a vzal si sterilní injekční stříkačku, zkumavku a pár jehel. Zabalil to do roušky a opatrně uložil do kapsy. Zhasl.

Ještě nikdy mu chodba k výtahům nepřipadala tak dlouhá.„Odeberu Simoně vzorek krve,“ oznámil Emily. Polekala se.

„Možná, že jí po tom nachlazení zůstala v těle nějaká infekce,“ spěchal ji uklidnit. „Rád bych na to přišel, abych ji mohl případně léčit.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Emily. „Mohu ti pomoct?“„Byla bys tak hodná?“Walt si připravil injekční stříkačku a Emily zatím přednesla věc

Simoně.„Miláčku, tatínek ti vezme kapičku krve a dá ji v nemocnici

vyšetřit, aby ses zbavila těch horeček.“„Nebude to bolet?“ zeptala se holčička. Něžné hnědé oči se

dívaly ustrašeně.„Copak by ti tatínek ublížil?“ zeptala se Emily.„Ne,“ přiznala Simona a po krátké úvaze dodala: „Alespoň ne

moc.“Emily vzala dcerku do náručí a přitiskla si k sobě její tvářičku.

Walter opatrně napíchl žílu v útlé dětské paži a pomalu naplnil trubičku jasně červenou krví. Tu pak přemístil do zkumavky, kterou hermeticky uzavřel.

Ráno ji dá rozebrat Viktoru Ogurovi, hematologovi, jehož si velmi vážil.

/ 12 /

Viktora Oguru v roce 1942, po japonském útoku na Pearl Harbor, jako chlapce odtrhli od rodiny v kalifornské Tarzane a přemístili ho do internačního tábora pro nepřátelské cizince v Montaně. Žádný nepřátelský cizinec ovšem nebyl, narodil se v Tarzane. Když ho propustili, rozhodl se na ponížení a ústrky, které vytrpěl jako údajný

121

nepřítel své rodné země, zapomenout. Dále se vzdělával, nastoupil na univerzitu v Kalifornii a pak na lékařskou fakultu UCLA. Přestože byl jeho otec zahradník, který anglicky hovořil se silným japonským přízvukem, život Viktora Ogury probíhal podle tradičního amerického vzoru – děti přistěhovalců se stávaly Američany, což přinášelo prospěch jejich rodičům, jim samým i Americe.

Viktor Ogura byl velmi pilný muž, představoval špičku ve svém oboru a člověk ho obyčejně našel skloněného nad mikroskopem, jak zkoumá vzorky krve, ale také jiných tělesných součástí pacientů. Jeho výsledky rozhodovaly o životě či smrti. Nepředepisoval žádné léky, neoperoval, ale jeho nálezy určovaly způsob léčení pacientů trpících smrtelnými chorobami.

Walter Duncan zašel do jeho laboratoře brzy ráno.„Nazdar, Viku.“„Walte…,“ zvedl hematolog oči od mikroskopu. „Co se děje?“Walt mu podal zkumavku, kterou přes noc uložil do lednice.„Jasně, v pořádku,“ řekl Ogura jako obvykle.„Viku, zavolej mi, jakmile budeš mít nález.“„Ovšem. Po čem jdeš? Po sarkomu?“„Stačí, když mi řekneš, co jsi našel, ano?“„Jasně.“ Waltova vyhýbavá odpověď vzbudila jeho zvědavost.

„O koho jde? Nějaký zvláštní pacient, Walte?“„Ale ne. Běžná rutina. Jen mi dej vědět co nejdřív.“„Hned se do toho pustím.“„Díky.“ Walt namířil ke dveřím, ale cestou se zarazil. „Jo, celé

dopoledne budu operovat.“„Tak nechám zprávu u Klaudie.“„Ne… Raději ti zavolám, ano?“„Tak jo, Walte,“ souhlasil Vik Ogura. Duncanovo záhadné

chování ho překvapilo, ale nechal si to pro sebe a věnoval se vzorku, který měl pod mikroskopem.

Amy Bedfordovou na pokoji číslo 205 dětského oddělení probudili časně ráno. Nemocniční holič jí pečlivě oholil pravou nohu

122

a sestra ji od palce až k boku omyla dezinfekčním roztokem. Pak jí podala papírový kalíšek s dvěma bílými pilulkami.

„Co je to?“ zeptala se Amy.„Uklidní ti to nervy.“„Ale já to nepotřebuju,“ protestovala dívka. Myslela si, že v tuto

chvíli musí prokázat odvahu.„Přesto to spolkni,“ přemlouvala ji sestra, která při mytí

zaregistrovala dívčin zrychlený tep.„Tak jo,“ souhlasila Amy. „Když vás to uklidní.“„To ano,“ řekla ošetřovatelka.Po jejím odchodu přijel do pokoje postarší, bíle oblečený zřízenec

s nemocničním vozíkem.„Kdepak máme tu holčičku, co se chce projet?“ zeptal se, jako

kdyby ji neviděl. „Ale ale, tak pěknou pacientku jsem dneska ještě nevezl.“

Amy se zasmála. „Vždyť je teprve půl sedmé ráno.“„Aha, takže pěknější už dneska asi na sál nepovezu,“ odpověděl a

dal znamení sestře, která se postavila na druhou stranu postele. Společně přesunuli Amy na vozík a sestra ji přikryla.

„Hodně štěstí, drahoušku,“ popřála jí.Cestou k výtahu Amy uvažovala: Všichni asi vědí, jak jsem

vyděšená. Proto se usmívají a pokouší se žertovat. Žádná legrace to není.

Výtah zastavoval na každém patře. Nastupoval nemocniční personál. Ti v civilu odcházeli domů po noční, ti v uniformách nastupovali do služby. Všichni se na ni podívali, ale pak ji ignorovali. Jeden z nich pozdravil zřízence.

„Nazdárek, Ralphe. Pořád ti platí od míle?“Výtah zastavil v patře, kde se nacházely operační sály, a Amy se

ocitla v daleko menší místnosti, než čekala.„To už jsme tu?“ zeptala se zklamaně.„Ne, zlatíčko, tohle je předsálí. Jsi v dobrých rukou. Hodně

štěstí!“ popřál jí Ralph.„Díky.“

123

Dveře naproti ní se otevřely a vstoupil anesteziolog, který s ní hovořil den předtím. Tentokrát měl na sobě světle zelené sálové oblečení.

„Ahoj, Amy. Rád tě vidím. Budu ti muset zavést do žíly jehlu, abychom ti mohli podat anestetika. Trochu to píchne, ale pak už neucítíš nic.“

Ovinul jí paži nad loktem gumovým pásem, utáhl ho, nabodl žílu a uvolnil pásek. V tu chvíli vstoupil Walter Duncan.

„Jak to jde, Amy,“ usmál se. „Jsi v pohodě?“„Myslím…, že ano.“„Nervózní, co?“„Hmm…, kapku,“ připustila.„Ničeho se neboj. Bude tam s námi doktor Sy Rosen i doktor

Corey. A nejlepší operační tým na světě. Všechno je pod kontrolou.“„Pane doktore, co když…, co kdybyste zjistil…, že musíte

amputovat? Jak se to dozvím?“Walt Duncan ji vzal za ruku. „Amy, jakmile se probereš z

narkózy, přepočítáme ti prsty na nohou. My dva. Deset prstů – o to nám jde, že? A my to dokážeme. Slyšíš?“

„Ano, slyším, doktore.“„Hodná holčička.“ Otočil se na anesteziologa. „Tak pojedeme

dovnitř.“ Odvezli ji do velikého operačního sálu, kde ji oslepila světla nejrůznějších přístrojů, obklopujících operační stůl, na který ji přenesli. Rozhlédla se, ale viděla jen oči a masky. Zpod jedné se ozval známý hlas.

„Amy?“Byl to doktor Corey. Muže, který stál vedle, poznala Amy podle

soucitných laskavých očí.„Doktor Sy?“„Ano, Amy.“ Rosen jí pak představil všechny maskované tváře,

které ji obklopovaly, a zároveň jí pověděl, jakou funkci budou při její operaci zastávat. „A tohle je slečna Kimbleová, Amy, asistentka anesteziologa, teď na tebe připevní pár vodičů, abychom mohli sledovat, jak ti je během operace.“

124

Slečna Kimbleová se pustila do práce. Anesteziolog mezitím osobně umístil rukávec tlakoměru na biceps a připojil ho k zařízení, které bude hlásit pacientčin krevní tlak na zelené obrazovce.

Walter Duncan se domyl, otočil se od umyvadla a natáhl ruce s roztaženými prsty, aby mu na ně sestra mohla navléct rukavice, které zapudrovala antiseptikem. Přistoupil k operačnímu stolu.

„Jdeme na to, Amy?“„Ano, pane doktore,“ odpověděla.Kývl na anesteziologa, který poslal do Amyiny žíly dávku

barbiturátů. Zatímco Walt čekal, až mu dá anesteziolog znamení, že může začít operovat, pohlédl na hodiny. To nemíval ve zvyku. Na operačním sále nehleděl na čas a zapomínal na vnější svět. Zajímal ho jen pacient a bylo mu jedno, jestli operuje půl hodiny nebo šest hodin. Vždy operoval stejně precizně a soustředěně. Dnes se však kupodivu zajímal o čas.

Těsně před tím, než mu dal anesteziolog znamení, si Walter Duncan uvědomil, že nepřemýšlí o nadcházející operaci, ale o tom, kdy bude Vik Ogura hotov s rozborem Simmiiny krve.

Musel se však soustředit na složitou operaci a na zásadní rozhodnutí, která během ní bude muset udělat. Ale co Simmie…, ty děsivé příznaky…, co najde Ogura…

Anesteziolog kývl.Walt Duncan nereagoval.„Walte…?“ ozval se anesteziolog.Sy Rosen stál nejblíž. „Jsi v pořádku, Walte?“ naklonil se k

němu.„Ale ovšem. Proč se ptáš?“„Nevím, ještě nikdy jsi se před operací tak nerozpakoval. Klidně

to můžeme odložit.“„Ne, je mi fajn,“ protestoval Walt.Natáhl dlaň a instrumentářka, která Waltovi už tisíckrát předtím

asistovala, do ní vložila skalpel, ale napřed se na něho pozorně zadívala. Choval se jinak. Kdyby šlo o někoho jiného, řekla by si, že

125

má alkoholickou nebo drogovou kocovinu. Ale tohle u Walta Duncana nikdy nezažila.

Jakmile sevřel skalpel, bylo Waltovi jasné, že musí pustit z hlavy Oguru i Simmie a soustředit se na Amy Bedfordovou, jejíž budoucnost závisela na tom, co se odehraje v příštích třech nebo čtyřech hodinách. A odpovědnost nesl on sám.

Čeká ho zápas s přírodou, která dokáže být v podobných situacích krutá a úskočná. Ani rentgeny a všemožná vyšetření, ani žádný lékař a chirurg nemohou předvídat, co se objeví po provedení prvního řezu. Už mnohokrát se mu stalo, že našel rakovinné buňky v nervech, tepnách, žilách a tkáních či kostech kolem nádoru. Pak neměl na výběr: musel amputovat.

V podobných chvílích nepomůže ani obratnost chirurga, ani pacientova odvaha, ba ani modlitby. Protože zakončení po odoperované kosti musejí být naprosto čistá. Jinak Amy nohu ztratí.

Tohle všechno měl Walt Duncan na paměti, když provedl první dlouhý přední řez od podkolení až do poloviny stehna. Čistý a rovný. Za okamžik vytryskla krev. Walt dal znamení asistentovi, který kauterizoval okraje rány, aby zastavil krvácení.

Walt opatrně odstranil tkáň, až se dostal ke stehenní žíle a tepně, které pečlivě prohlédl. Oddechl si. V žádné z nich nenalezl ani stopy po nádorovém bujení. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že rakovinné buňky unikly z kosti a noha by nebyla dostatečně zásobována krví.

Poté odhalil bederní nerv. Byl čistý, stejně jako okostice. Měl štěstí. Vlastně Amy Bedfordová měla štěstí.

Vyměnil si pohled se Sy Rosenem. Jeho modré vodnaté oči nad maskou mu řekly: Zatím to je dobré. Pokračujme.

Zadíval se na odhalenou kost. Pečlivě proměřil snímky a počítačová vyšetření a ohraničil zasaženou část spolu s bezpečnostní zónou jak v holenní, tak ve stehenní oblasti.

Zbývalo odříznout postiženou oblast. A opět – pokud se ukáže, že okraje kostí nejsou čisté, bude muset amputovat. Protože druh rakoviny, který zasáhl Amy, je nesmírně agresivní a zlý.

126

Teď musel se sterilní nerezovou pilkou zapracovat opravdu přesně a bezchybně, aby byly okraje kostí na obou stranách hladké. Jinak by Amy Bedfordové nohu nezachránil.

Zadíval se na značky, které udělal na odhalených kostech, a pohlédl na Sye. V jeho očích přečetl stejné obavy i naděje, jaké cítil sám.

Natáhl dlaň a vrchní instrumentářka mu do ní vložila elektrickou pilku. Začal holenní kostí – řez byl přesný a čistý, právě tak jako řez stehenní kostí. Odstranil čéšku a podal ji sestře.

Nastal rozhodující okamžik. Pokud nebudou oba okraje kostí čisté, to znamená nenapadené rakovinou, přijde Amy Bedfordová o nohu a její život bude viset na vlásku. Jestliže se zhoubné buňky dostaly do těla, zbývá jí v nejlepším případě pár měsíců.

Odebral částečky kostí z obou konců a poslal s nimi sestru do laboratoře, aby získal první výsledky z podmražených vzorků.

Za několik minut bude znát výsledek, ale některé minuty se zdají být nekonečné.

Walt Duncan se podíval na nástěnné hodiny. Operoval něco přes hodinu. Stačil už Ogura vyšetřit Simoninu krev? Jestli ano, co asi zjistil? Kéž by to nebylo nic zhoubného! Kéž by se nepotvrdilo jeho hrozné podezření!

Sy Rosen vycítil jeho neklid, a protože nevěděl o Simoně, připisoval jej starosti o osud Amy Bedfordové.

„Nedělej si starosti, Walte. Myslím, žes dostal ven všechno. A okraje jsou úplně čisté.“

Jeho slova Walta Duncana nijak nepovzbudila. Sy to zaregistroval. Takhle ho neznám. Co se to s ním dneska děje? Třeba se bojí, že toho té dívce nasliboval příliš? „Dej mi rok, a já tě uzdravím,“ tak jí to řekl a ona souhlasila. Stále ještě může o nohu přijít, ale tvoje vina to nebude, Walte! To se stávalo a stává všem chirurgům pracujícím na tomto poli. I tobě se to už stalo. A mně kolikrát. Je to risk, který s sebou nese naše povolání. Ale tvoje vina by to rozhodně nebyla.

127

Zazvonil telefon a všechny tváře na operačním sále se k němu otočily. Vrchní sestra zvedla sluchátko. Usmála se, přikývla a podívala se na Duncana. Nestačilo mu to. Vzal jí sluchátko z ruky.

„Pete, tady Walt. Povídej!“„Je to čisté, Walte. Všechny vzorky jsou čisté.“„Žádné pochyby?“„U mě ne. Samozřejmě je posílám na normální rozbor do

laboratoře. Ale ujišťuju tě, že jsem nic čistšího neviděl.“„Dík, Pete.“Walt se vrátil k operačnímu stolu, vyměnil si rukavice za sterilní

a kývl na sestru. Podala mu titaniovou kostní protézu. Zkusmo ji ohnul v koleni a začal ji připojovat ke kostře Amy Bedfordové. Vyvrtal otvor v horní části její holenní kosti a naplnil jej chirurgickým cementem. Dokud byl ještě měkký, zasunul do něj spodní část protézy. Po zatuhnutí pojidla provedl stejnou operaci na stehenní kosti.

Pak kývl na sestru, aby mu podala kolenní čéšku, kterou nerezovými šroubky připevnil k plastikovému základu. Když se vše podaří, čéška s ním sroste.

Tím však operace zdaleka nekončila, teď musel s nejvyšší opatrností sešívat, co předtím rozřezal, a uzavřít chirurgickou ránu.

Ještě předtím však natáhl dlaň pro injekční stříkačku s fluocinolonem, který aplikoval do operačního pole. Pak dala vrchní sestra znamení asistentce, ta zhasla a Walt rozsvítil ultrafialovou lampu nad operačním stolem. Pokud se v tomto osvětlení po injekci fluocinolonu operační pole zbarví žlutě, je vše v pořádku. V opačném případě by Walt musel ránu znovu otevřít. Naštěstí se však objevila nepřerušovaná žlutá čára.

Walt zavedl drény, přiložil pevné obvazy a upoutal Amyinu pravou nohu do Jordanovy dlahy, kterou je možno otevřít, takže lze zjistit, jak vypadá rána.

Teprve pak Amy Bedfordovou opatrně přenesli na vozík a odvezli do pooperačního pokoje.

Walt Duncan odhodil chirurgické rukavice.

128

„Skvělé, prvotřídní operace, Walte,“ řekl Sy.Corey, Amyin pediatr, ho poplácal po rameni. „Nevídám často

podobné operace, ale poznám umělce. Co kdybychom zašli za Bedfordovými? Znáte rodiče, budou sakra netrpěliví.“

Měl na jazyku: Ano, ano, rodiče znám dobře. A dneska ještě o něco lépe, ale místo toho řekl: „Ale jistě. Hned za nimi jdeme.“

Bedfordovi seděli v Amyině pokoji, Marion plakala a Ed Bedford si s jejími slzami nedokázal poradit. Marion seděla v křesle a Ed se díval z okna nevidoucím zrakem. Když se otevřely dveře, promluvili jednohlasně.

„Doktore?“Walter Duncan vstoupil do místnosti s doktorem Coreym v

závěsu.„Paní Bedfordová, pane Bedforde, vše proběhlo podle očekávání.

Ještě není vyhráno, ale zatím si vedeme dobře.“„Dobře?“ ozval se doktor Corey. „Skvěle. Tenhle člověk je

génius! Naprostý génius. Tedy chirurga si umíš vybrat skvěle, Ede! Amy se nemohla ocitnout v lepších rukách!“

„Díky, doktore, tisíceré díky,“ napřáhl k němu Bedford pravici. „Já na své sliby nezapomínám. Když z toho moji dcerušku dostanete, zaplatím jakýkoli lékařský projekt, který navrhnete.“

„Uděláme, co bude v našich silách,“ ujistil ho Walt. Za půl až tři čtvrtě hodiny se Amy probere z narkózy. „Mohl bych si od vás zavolat?“ zeptal se Walt.

Vytočil vnitřní nemocniční číslo. Někdo zvedl sluchátko až po čtvrtém zazvonění.

„Viku? Tady Walt…“Ozval se ženský hlas: „Doktor Ogura zde momentálně není.

Mohu mu něco vyřídit?“„Ano – vlastně ne. Podívejte se jen prosím, jestli vyšetřil ty

vzorky, které jsem tam dnes ráno nechal.“„Promiňte, ale kdo je tam nechal?“„Doktor Duncan. Walt Duncan. Myslíte, že se Vik na ty vzorky

podíval?“

129

„Určitě.“„A řekl něco?“„Je mi líto, doktore, ale mně ne.“„To je v pořádku, jen mu laskavě vyřiďte, že jsem volal.“ Walt

zavěsil.„Nějaké nepříjemnosti, Walte?“ zeptal se doktor Corey.„Ale ne. Ty výsledky dostanu později, teď se půjdu podívat, jak

se Amy probírá.“Chtěl si v pooperačním pokoji ověřit, jestli se operace, alespoň

prozatím, zdařila. Amy totiž čekala ještě jedna zkouška. Jednoduchá, ale rozhodující.

Přede dveřmi pooperačního pokoje zaslechl slabé zasténání. Výborně, pomyslel si, už se probírá. Když vstoupil, snažila se dohlédnout na dolní končetiny. Věděl moc dobře, na co právě myslí.

„V pořádku, Amy, máš tam obě.“Podívala se na něho a z jejího bledého zpoceného obličeje si

mohl přečíst hrůzu, úlevu i vděčnost.„Amy, zkus pohnout prsty u nohou!“Nejvíc ho zajímala její pravá noha. Napřed lehce roztáhla prsty

vyčnívající z dlahy a pak jimi vesele zavrtěla.Výborně. Takže nervy jsou v pořádku. Ona to dokáže. S kapkou

štěstí to dokážeme.O dvě hodiny později Amy převezli do jejího pokoje. Zůstala s ní

ošetřovatelka, která jí mohla podle potřeby podat léky utišující bolest.

Tatínek dceru uvítal polibkem. „Doktor Duncan říkal, že všechno proběhlo bez potíží. Skvěle.“

Maminka se usmívala a utírala si slzy.

/ 13 /

Vzkaz, který Walter Duncan našel na psacím stole, když se konečně vrátil do své pracovny, si přečetl nejmíň tucetkrát.

130

TELEFONOVAL DR. OGURA. MÁTE MU ZAVOLAT. NALÉHAVÉ!

Dvanáctkrát se rozhodl narušit svůj nabitý program a zatelefonovat mu. Dvakrát to udělal, ale jednou byl Ogura na schůzi nádorové komise a podruhé měl přednášku na lékařské fakultě.

Lékaři se zkontaktovali až po šesté hodině večer.„Ahoj, Viku. Tak co jsi zjistil?“„Walte, mohl bys na chvíli zaskočit dolů do laboratoře?“„Ovšem. Už běžím.“Byl příliš netrpělivý, aby čekal na výtah, a proto raději seběhl

čtyři patra po schodech. Do Vikovy laboratoře dorazil bez dechu.„Tak o co jde, Viku?“ vyhrkl.„Walte, nevím, s čím za tebou ten pacient přišel, ale řekl bych, že

se bude jednat o něco vážnějšího. Záleží na tom, na co ho léčíš. Nejprve jsem byl přesvědčený, že musíme odebrat vzorek kostní dřeně, ale to…“

„Kostní dřeň, říkáš, kostní dřeň…,“ skočil mu do řeči Walt.„Ano. Indikuje to nízký hemoglobin, malý počet bílých krvinek a

abnormálně vysoký počet blastů… Co je s tebou, Walte?“„To…, ona…,“ pokusil se Walt promluvit.Ogura si všiml, že jeho kolega smrtelně zbledl a roztřásly se mu

rty. „Co se děje, Walte? Sedni si.“Walter Duncan klesl na židli. Obličej měl bledý a zpocený.„Jsi v pořádku, Walte?“Walter přikývl. Dýchal pomalu, ale mělce a snažil se uklidnit.

Pak zachraptěl: „Viku, ten pacient…, to není pacient…“Zmatený Ogura se zeptal: „Kdo je to tedy?“„Simona,“ zašeptal Walter.„Bože!“„Řekni mi všechno,“ naléhal Walt. „Úplně všechno.“„Naneštěstí je to docela jednoduché. Nález tohoto typu vyžaduje

odběr kostní dřeně, aby se stanovila definitivní diagnóza.“„Co soudíš jako odborník?“

131

„Leukemie,“ odpověděl Viktor Ogura. „Je mi to moc líto, Walte. Přivez ji. Odebereme kostní dřeň, a budeme moudřejší.“

Walt přikývl: „Ano, ano, budeme moudřejší.“„Waltere, dneska už jsou vyhlídky na vyléčení daleko lepší, než

tomu bývalo dřív. Dosahujeme výsledků, o nichž se nám ani nesnilo…“

Walter Duncan vybuchl: „Necituj mi tady procenta vyléčených případů! Nezajímá mě, co se stalo jiným dětem. Remise a vyléčení mě zajímá jen tehdy, pokud se týká mého dítěte. Ty útěchy, kterými častujeme rodiče, abychom utišili jejich oprávněné obavy, mě unavují. Mě zajímá…“

Nedopověděl a utekl z laboratoře. Viktor Ogura uvažoval, co má podniknout. Nakonec zvedl sluchátko. Bylo to sice porušení důvěry, ale šlo o neobvyklý případ.

Vytočil známé trojčíslí. „Rád bych mluvil se Syem.“„Ano, Viku?“„Syi, můžu za tebou přijít?“„Co to říkáš, Viku?“ zadíval se užaslý Simon Rosen přes stůl na

hematologa. „Mluvíš o mé kmotřence!“„Proto jsem za tebou přišel. Ty jediný máš na Walta nějaký vliv.“„Vliv? Proč?“„V životě jsem ho v podobném stavu neviděl. Rázem zmizel

lékař, chirurg, vědec. Seděl přede mnou pouhý otec – stejně vyděšený jako obyčejný laik, když mu sdělíš špatné zprávy.“

„Divíš se? Cožpak mají lékaři zakázáno cítit se jako rodiče? Kdyby se jednalo o tvoji dcerku, Natálii, cítil bys něco jiného? Choval by ses jinak?“ vyptával se Sy. Smutně si povzdechl. „Ach, Viku, co se to děje? Proč se děti doktorů stávají oběťmi těch nejhorších nemocí? Jako kdyby ty nemoci znaly svého nepřítele a mstily se.“

„Co bude s Waltem?“ naléhal Ogura. „A se Simonou?“„Promluvím s ním,“ řekl Sy unaveně. „Koneckonců, kdo jiný by

to měl udělat?“

132

Walta Duncana našel Sy v jeho pracovně. Díval se oknem do večerní tmy. Nepohnul se, ani když se otevřely dveře. Vůbec se nepodíval, kdo vešel.

„Walte…,“ začal Sy.Mladší chirurg mlčel.„Viktor mi to zrovna řekl.“ Stále žádná odpověď. „Walte, vím, že

ti je, jako kdybys měl nůž v srdci, a slova, která ti řeknu, na tom nic nezmění. Někdo bude muset informovat Emily. A pak Simonu. Měl bys to být ty, ale jestli chceš, řeknu jim to sám.“

Walt Duncan mlčel.„Walte?“Aniž se otočil, řekl Walter Duncan velmi tiše: „Já to Emily

řeknu.“„Kdy?“ naléhal Sy.„Dnes večer.“„Můžu ti nějak pomoct? Chceš, abych u toho byl?“„Řeknu jí to sám.“„A co řekneš Simoně, až ji povezeš na odběr kostní dřeně?“„Co nejméně,“ odpověděl Walt Duncan a otočil se. „Pokud to

bude možné, zatajím jí pravdu. A nehádej se se mnou, Syi. Dobře vím, jak si my doktoři zakládáme na tom, že pacienty seznamujeme i s nejdrsnějšími pravdami. Simona není pacient. Je to moje dcera! Chápeš to? Jistěže ne, jak bys mohl?“

Vyléval si své zoufalství a zklamání nad lékařskou vědou na svém příteli a rádci, který sám neměl děti ani rodinu. Okamžitě se vzpamatoval. „Je mi to strašně líto, Syi. Co jsem to řekl za hnusnou věc? Můžeš mi odpustit?“

„Už se stalo,“ uklidnil ho starý muž. „Chápu tě. Není nic strašnějšího než bezmocně přihlížet, jak tvé nejbližší ohrožuje smrt.“

Něco neznámého v Syově hlase Walta přimělo, aby mu pohlédl do očí. Starý pán pokračoval.

„Když nás sebrali, měl jsem už po promoci. Vzali celou rodinu. Vyhodili mě z nemocnice ve Wroclawi, a tak jsem se vrátil domů, abych dostal matku a sestry z malého městečka, kde můj otec

133

pracoval celý život jako venkovský doktor. Měl jsem skvělý plán, jak se dostaneme do bezpečí – do Švýcarska. Jenže už bylo pozdě.

Dva dny a dvě noci nás drželi v synagoze, kterou proměnili ve věznici. Nacpali nás tam jako dříví na topení. Celou tu dobu jsme stáli a staří lidé umírali. Neměli kam padnout – nebylo tam místo. Stále jsme se děsili, že celou budovu polijí benzinem a zapálí. Slyšeli jsme o tom.

Po dvou dnech nás odvedli na nádraží a z rampy naložili do vagónů jako dobytek na jatka. Další tři dny ve vlaku. Zima. Bez jídla. Bez vody. Umřeli další lidé. Teď už i mladší.

Rozdělili nás do dvou táborů. Jeden byl pro ženy, druhý pro muže. Byly oddělené jenom vysokým plotem z ostnatého drátu. Viděli jsme na sebe. Skoro jsme se mohli navzájem dotknout. Stále jsem je vyhlížel, matku a dvě sestry. A viděl jsem také kouř, stoupající z řady komínů. Ten zápach jsem znal.

Ve tvářích matky i sester jsem viděl strach. Byl jsem jediný muž v rodině a jejich oči mě žádaly: Pomoz mi, zachraň mě. Přestože dobře věděly, že je to nemožné. Cítil jsem se provinile.

Pak jedna po druhé zmizely. Matka první. Jednoho dne se neobjevila, už neprosila o pomoc. Toho dne jsem sledoval kouř se zvláštní bolestí. Pak starší sestra, Ester. Nakonec zůstala nejmladší, Miriam. Ta se s osudem vyrovnávala nejhůře. Když pro ni přišli, vrhla se na plot z ostnatého drátu. Tam ji zastřelili. Chvíli tam visela, mrtvá, a pak se zvolna sesunula k zemi, mladé tělo rozdrásané rezavými ostny.

Já jsem to jen bezmocně sledoval. A ty mě chceš poučovat o beznaději, zoufalství a bolesti? O tom, jak se proklíná osud?“

„Syi, nikdy jsi mi o tom neřekl…“„Nebyl důvod – až dnes. Chlapče, jestli ti mohu radit, řekni to

Emily. Ještě dneska. Pokud možno jemně. Já zařídím odběr kostní dřeně. Simoniny. Do týdne. Ale napřed Emily.“

Večeře byla nekonečná. Simona napodobovala nějakou učitelku a Walt se snažil smát. Sledoval každé sousto, které spolkla, jako kdyby

134

dostatečná výživa mohla ovlivnit její stav. Pak si všiml, že se na něho Emily tázavě dívá.

Nemohl se dočkat, až si půjde Simona lehnout. Šel s ní nahoru, sledoval, jak se převléká do noční košile, přikryl ji a políbil na dobrou noc. Ve dveřích se otočil a poslal jí ještě jednu vzdušnou pusu.

Snažil se utěšit nezvyklou živostí, kterou projevovala dnes večer. Tohle přece nikdo nemůže nazývat malátnost nebo skleslost. Třeba to bylo tím, že s nimi po dlouhé době večeřel. Pospíchal kvůli tomu domů. Možná, že ji to povzbudilo, ale dnes se u ní každopádně žádné známky únavy neprojevovaly. Snad se ukáže, že v laboratoři došlo k nějakému omylu. Uvědomil si, že uvažuje jako pacient, ne jako lékař. Viktor Ogura se podobných omylů nedopouští.

Emily na něho čekala dole. Nejlepší bude, když se jí svěří.Počkal, až sklidí ze stolu a uloží nádobí do myčky. Pak odešli do

jeho doupěte. Nacvičil si několik úvodů, jak ji seznámí s nebezpečím, které hrozí jejich dcerce, ale ona mu to ulehčila. „Tak to vyklop, Walte!“

Překvapeně se na ni zadíval.„Walte, nejsem přece blázen. Včera jsi vzal Simoně vzorek krve.

Dneska jsi se choval náramně divně. Po celou večeři jsi se smál nápadně často a nápadně srdečně. Nespustil jsi ze Simony oči. Sledoval jsi každé sousto, které spolkla. Jako bys ho za ni chtěl rozžvýkat. Tak co se děje? Ať už je to, co chce, nemůže to pro mě být tak strašné jako nevědět nic.“

„Sedni si, miláčku,“ vyzval ji prostě.Jakmile klesla do protějšího křesla, začal. „Může to být daleko

horší.“„Tak ven s tím!“„Zatím je to jen možnost – ale nebudu ti lhát. Podle krevního

obrazu se dá očekávat, že má Simona leukemii.“Emily vyhrkly do očí slzy, ale nerozplakala se. Rozhodla se, že

plakat nebude.„A dál?“

135

„Vezmu ji do nemocnice, aby jí odebrali vzorek kostní dřeně.“„Bude to bolet?“ zeptala se Emily.„Ne, o to se postarám,“ slíbil.Chvíli mlčeli. „Dneska už dokáže chemoterapie při dětské

leukemii zázraky,“ řekl nakonec.„Ale děti na ni stále ještě umírají.“„Přesto má sedmdesáti až osmdesátiprocentní naději,“ pokusil se

ji povzbudit.„Což znamená, že jedno z pěti dětí zemře,“ převedla si Emily

statistiku na fakta. „Jedno z pěti,“ opakovala.„Postaráme se o to, aby mezi nimi Simona nebyla,“ prohlásil

Walt tak rozhodně, jak mu dovolovaly jeho lékařské zkušenosti.Byl jí vděčný, že neplakala. Věděl, že by se zhroutil také. Přijala

tu hroznou zprávu a tiše a pomalu odešla do ložnice. Sama. Přál si, aby usnula dřív než on, protože věděl, že bude mít neklidnou noc.

Probudil se ještě za tmy. Druhá polovina postele byla prázdná. Vstal, vyšel do haly a zašeptal: „Emily? Miláčku?“ Nikdo mu neodpověděl. Zlehka otevřel dveře Simonina pokoje. Dcera klidně spala. Emily tu však nenašel.

Po schodech pokrytých kobercem sešel bosky do přízemí. Všude byla tma až na venkovní světla, která se automaticky rozsvěcela, aby odradila zloděje. Konečně ji našel. Ve své pracovně, schoulenou v křesle do klubíčka. Přes nohy si přetáhla župan.

Nejprve nerozeznal, jestli spí nebo je vzhůru, protože měla tvář otočenou k oknům vyplněným drobnými sklíčky zalitými do olova.

„Zlato?“ zašeptal chraptivě.Nereagovala. Měla otevřené oči, nespala.„Jsi dlouho vzhůru?“Pokrčila rameny.„Nedělej si to ještě horší. Bude tě potřebovat. Celé měsíce. Čeká

ji chemoterapie.“„Proč?“ zeptala se Emily.„Protože jsi její matka, proto.“„Ale ne, proč se to stalo? Proč zrovna jí?“

136

„To neví nikdo.“„Třeba to způsobilo rentgenování. Někde jsem četla, že

rentgenové paprsky mohou způsobit rakovinu. Leukemii. A co Hirošima? Nedošlo po ní k velkému zvýšení výskytu leukemie?“

„Snad,“ přiznal, „ale ne k takovému, jak se všeobecně myslí. Co to má společného se Simmií?“

„Rovnátka.“„Jaká rovnátka?“„Zubní rovnátka. Dentisti pořád pořizovali nové rentgenové

snímky, aby viděli, jak pokračuje narovnávání zubů.“„Emily, prosím tě, uklidni se. Dávka rentegenového záření v

tomto případě nemůže dítě ohrozit,“ konejšil ji Walt. Přitom se snažil zvednout ji z křesla, obejmout ji a zahřát, protože se chvěla. Nepoddala se mu.

„Co to tedy způsobilo, když ne rentgenové paprsky?“„To nevíme. Možná se to ani nikdy nedozvíme. Co na tom

záleží? Musíme se dívat dopředu. Na konečnou diagnózu. Na léčení. Na výsledky.“

„Nezemřela některá z tvých tetiček na rakovinu?“ zeptala se Emily znenadání.

„Myslíš tetu Birdie?“„Ano, jel jsi jí na pohřeb.“„Vzpomínám si.“„Umřela na rakovinu. Co když je to ve vaší rodině dědičné?“„Už jsem ti říkal, že o původu těchto chorob moc nevíme.“„Ale tvoje tetička Birdie měla rakovinu,“ trvala na svém Emily.„To sice měla, ale vůbec se mnou nebyla pokrevně příbuzná.

Vzala si bratra mé matky, takže tady žádná genetická vazba nemůže existovat.“

„Tak proč jsi jí jel na pohřeb…“„Emily, jako poslední dospělý mužský člen rodiny jsem tam jet

musel,“ vysvětlil Walt.„Ale co když…,“ Emily se konečně rozvzlykala.

137

Pevně ji objal, opřel si tvář o její hlavu a šeptal: „Drahoušku, jaký má smysl pátrat po tom, co to mohlo způsobit? Musíme čelit faktům a rozhodnout se, co s tím uděláme. Napřed Simmie prodělá biopsii – odběr kostní dřeně. Pokud budou výsledky zlé, dáme hlavy dohromady a pokusíme se najít nejlepší cestu, jak ji uzdravit. Nesmíme ale zapomenout, že má šanci čtyři ku jedné. Čtyři ku jedné!“ opakoval důrazně.

Přikývla, ale plakala dál.„A teď si pojď lehnout. Budeš potřebovat pořádný odpočinek a

spoustu sil. Nejen pro ni, i pro nás, a hlavně pro sebe.“Odvedl ji kolem Simoniných dveří do ložnice, přiměl ji, aby

spolkla prášek na spaní a počkal, dokud neusnula. Pak vyšel ven a vklouzl do Simonina pokoje, sedl si do jejího malého houpacího křesla a zadíval se na svou dceru, jejíž nevinný mladý obličej ozařovalo matné světlo noční lampičky. Klidně spala. O strachu, který o ni mají její rodiče, zatím neměla nejmenší tušení.

/ 14 /

„Koukej na ni být hodný,“ instruoval Walter Duncan svého kolegu Herberta Colemana, který se myl před odebráním vzorků Simoniny kostní dřeně.

„Walte, Walte,“ zasáhl Sy Rosen, „já tam budu, Emily také. Dohlédneme na to, aby bylo o Simonu dobře postaráno a aby se cítila v bezpečí.“

„Šel bych tam sám…,“ začal Walt.„Walte,“ přerušil ho Sy, „čekají na tebe pacienti.“Walt ještě chvilku otálel, ale pak usoudil, že bude lepší, když

odejde. Jeho přítomnost by mohla Colemana rušit. Sy se o svou kmotřenku jistě postará a dá pozor, aby ji nic nebolelo. Takže se odebral na vizitu.

Podíval se, jestli je Amy Bedfordová vzhůru. Byla. Ležela na zádech a dívala se do stropu. Mokré proužky na tvářích

138

prozrazovaly, že plakala. Navzdory vlastním starostem pochopil, že tohle dítě potřebuje povzbudit.

„Hola, Amy, dobré zprávy,“ ohlásil, když vešel.Dychtivě se k němu otočila. Zřejmě dobré zprávy nutně

potřebovala.„Dostali jsme výsledky z laboratoře,“ začal.„Já myslela, že jste je měli už během operace,“ polekala se Amy.„Byly v pořádku, ale s tím se my nespokojíme. Pokračujeme v

testování odňaté kosti. Udělali jsme třicet vzorků z obou okrajů a zkoumali jsme, jestli jsou čisté. Byly. Všech třicet! Stoprocentně čisté! Co ty na to?“

Na okamžik se rozzářila, ale pak se zeptala: „A co kdyby nebyly?“

„S tím si teď už nemusíme lámat hlavu.“„Musel byste ránu znovu otevřít – nebo jak tomu říkáte – a

přistoupit k amputaci?“„Amy, už jsem ti řekl, že vzorky byly čisté, takže si s tím

nemusíme dělat starosti. A teď bych se rád podíval na ránu.“Rozevřel uzávěry dočasné pevné bandáže, která znehybňovala

Amyinu nohu po dobu hojení. Později bude muset dívka podstoupit speciální fyzioterapii, aby její tělo zesílilo a svaly přivykly pozměněným funkcím. Ale na to byl ještě čas. Napřed se rána musí zahojit. Bože, dej, ať se hojí bez komplikací, modlil se Walt v duchu.

Obnažil jí nohu a stehno a studoval dlouhou rudou a rozzlobeně se tvářící jizvu. Zkušeným zrakem pátral po sebemenší známce vadného hojení. K podobným komplikacím dochází přibližně u jednoho pacienta ze čtyř. V tom případě musí chirurg ránu znovu otevřít a sešít ji v naději, že se podruhé zahojí dobře.

Amyina noha naštěstí vypadala dobře. Walt se rozhodl, že odstraní drény. Zavolal ošetřovatelku a poslal ji pro chirurgický podnos a misku. Vytahoval jeden po druhém, pečlivě je prohlédl a spokojeně v duchu konstatoval: Čisté. Zatím to jde dobře, Amy. Doufejme, že to vydrží. Doufejme…, že Coleman neobjeví to nejhorší.

139

Zavřel dočasnou bandáž. „Ani to nebolelo, viď, Amy?“„Jste v pořádku, doktore?“ zeptala se.„Ovšemže jsem v pořádku. Proč se ptáš?“„Nevím, jen mi dnes připadáte nějaký jiný,“ odpověděla.„Já? Jiný? Nehloupni, je mi skvěle. Výborně,“ ujistil ji a přinutil

se k úsměvu.„Když jste vešel a prohlížel mi nohu, myslela jsem si, že jste

zjistil něco špatného. Vypadal jste tak. I mluvil. Jako byste se snažil působit optimisticky, protože jste mě nechtěl vyděsit.“

„Nic takového, Amy. Všechno je v pořádku. Tvé zotavování probíhá hladce. Až nudně hladce,“ zasmál se a doufal, že se zasměje s ním.

Zklamala ho. Zamyšleně ho sledovala, dokud neodešel z pokoje.Je to na mně vidět, myslel si. V duchu nejsem u svých pacientů,

ale nahoře u Simmie a Colemana. Musím se lépe kontrolovat.Emily Duncanová svěřila dcerušku Sy Rosenovi. Zavedl holčičku

na vyšetřovnu a vzal ji do náručí, když jí doktor Coleman aplikoval do žíly na vnitřní straně paže lokální anestetikum. Po prvním vpichu se Simona uvolnila. Bolelo to daleko méně, než očekávala.

Jakmile začalo umrtvení působit, otočil si Rosen Simoninu tvářičku k sobě a Coleman se chopil dlouhé sterilní jehly z nerezové oceli. Opatrně pronikl jejím mladým svalstvem a okosticí, až narazil na odpor. Přitlačil, prorazil kost a odčerpal trochu kostní dřeně. Pak postup opakoval pozpátku. Pár kapek umístil na laboratorní sklíčko a zbytek vstříkl do zkumavky s heparinem, který zabraňuje srážení.

To vše Coleman zopakoval čtyřikrát, pokaždé odebral vzorek z jiné části Simonina těla. Abnormální buňky se mohou u různých typů kostí lišit.

Malá pacientka přitom necítila žádnou bolest a skoro se nebála. Sy ji vrátil matce.

„Vezmi ji domů, Emily…“Emily ho rychle přerušila. „Co jste našli?“„Zatím nic,“ odpověděl Sy. „Teď ji vezmi domů. Klidně ji můžeš

poslat do školy, jestli chceš.“

140

„Ne, pojedeme domů,“ rozhodla Emily. Vzala Simonu za ruku a vykročila. Pak se zastavila, ohlédla se na Simona Rosena a její oči zaprosily: Kéž nic nenajdete, kéž nenajdete vůbec nic.

Když se vrátil do ordinace, Coleman studoval sklíčka pod mikroskopem.

„Tak co?“ zeptal se Sy.„Podívej se,“ vybídl ho Coleman.Sy prostudoval vzorky jeden po druhém. Nakonec zvedl hlavu od

mikroskopu a podíval se na Colemana. Bylo zřejmé, že oba dospěli ke stejnému špatnému závěru.

„Tohle… tohle nemůžeme uspěchat. Musíte to prohlédnout pod elektronickým mikroskopem,“ navrhl Sy.

Coleman věděl, že to na diagnóze nic nezmění, ale protože znal Syův vztah k malé pacientce, souhlasil. „Ovšem, Syi. Hned to udělám a zavolám ti výsledky.“

Sy se vrátil do pracovny a prohlédl si rozvrh konzultací.Nemohl se soustředit. Pokoušel se popřít to, co viděl na vlastní

oči. Tak jo, je to leukemie. Ale mohla by to být nebuněčná forma, která má lepší prognózu. To by vůbec nebylo tak zlé. Tenhle typ reaguje na chemoterapii. Dokonce znamenitě. Osmdesátiprocentní pravděpodobnost remise. Vyhlídky jsou skvělé. No, snad ne skvělé, ale velmi dobré. Nebo dost dobré.

Samozřejmě, ozval se v něm zkušený diagnostik, z toho, co jsem viděl a co viděl Coleman, ačkoli to neřekl, lze soudit, že jde pravděpodobně o typ T nebo B. To už je horší. Typ T se dá léčit, to je důležité, třebaže vyhlídky nejsou nejlepší. Ale je tu určitá naděje.

V hloubi srdce však musel přiznat: jestliže jde o typ B…, kde jsou vyhlídky nejhorší, celou situaci to mění. A přesto se vyskytly případy, u nichž chemoterapie zabrala. Takové případy jsou přece popsány…, snažil se utěšit sám sebe.

Vzpomněl si, že měli také odebrat vzorek mozkomíšní tekutiny, aby zjistili, zda zabijácké buňky nepronikly až do centrálního nervového systému. Kdyby nebyl tím, co objevili, tak šokovaný, zavolal by Emily, aby se vrátily.

141

Ale k čemu, uvažoval dál. Jak hrozná hořká ironie! Tahle hnusná nemoc! Čím déle se jim podaří udržet Simmie naživu, tím větší je pravděpodobnost, že vražedné buňky její nervový systém napadnou. A tím bude celá ironie završena. Příroda vybudovala k ochraně nejdůležitějšího orgánu lidského těla – mozku – velmi účinný systém. Totiž krevní bariéru, které brání cizím látkám, aby do něj pronikly.

Tato bariéra je však naneštěstí tak účinná, že skrze ní neprorazí ani chemoterapeutika. Tak se dokonalá ochrana zároveň stává mozku osudnou.

Takhle můžu přemýšlet pořád, a stejně k ničemu slibnému nedojdu.

Prozatím musíme sledovat, jestli se u Simmie neprojeví příznaky toho, že leukemie pronikla do jejího nervového systému – bolesti hlavy, apatii, podrážděnost.

Starý muž se přinutil zapudit myšlenky na kmotřenku, protože na něho čekal zástup pacientů, kteří k němu byli doporučeni na konzultaci.

Walt se pokusil pokračovat v obvyklé obchůzce, ale nedokázal to. Když se blížil k pokoji číslo 517, kde ležel pan Considine, jemuž měl amputovat nohu, protože mu hrozila gangréna následkem zhoršujícího se sklerotického stavu, najednou se otočil a vyrazil k výtahu. Sjel do přízemí a rozběhl se dlouhou chodbou lemovanou ordinacemi.

Do jedné z nich, označené bronzovým štítkem Dr. Simon Rosen, vtrhl. V čekárně bylo osm pacientů.

„Má čas?“ zeptal se sekretářky Bridget Kurzsikové. Poznala mu na tváři, že nemá cenu říkat, že nikoli. Walt pokračoval do Syovy soukromé pracovny. Simon studoval chorobopis dalšího pacienta a aniž zvedl oči, řekl: „Prosím, sedněte si. Věnuji se vám hned, jakmile si o vás všechno přečtu.“

„Syi?“ ozval se Walt ustaraně.Starý pán vzhlédl a upustil desky na psací stůl. Nastala chvíle,

kdy bude muset muži, na kterého pohlížel jako na vlastního syna,

142

sdělit zlé, dokonce zoufalé skutečnosti. Dal by přednost jiné chvíli a jinému prostředí, ale neměl na vybranou. To, co musel říct, by stejně ani prostředí, ani vhodnější chvíle nevylepšily.

„Sedni si, Walte.“Nemusel nic vysvětlovat. Walt pochopil, že diagnóza je zlá a

prognóza není o moc lepší.„Je to…?“„Waltere, musíme počkat na výsledky z patologie. Já bych to

odhadoval na akutní myelocytickou leukemii.“Walt si uvědomil, že mu po čele, tvářích a krku stékají praménky

potu. Jeho silné a šikovné ruce bezmocně zledověly.„Ještě není konec světa, Walte. Leukemie se dají léčit. Velké

dávky vincristinu, asparaginasy, prednisonu. Během tří týdnů bychom to mohli rozběhnout.“

Walt Duncan nepřítomně přikývl a vstal. „Čeká na mě pan Considine. Čeká…“ Odešel.

Druhý den ráno, právě když Sy Rosen studoval ve ztemnělé pracovně sérii rentgenových snímků a kostních průřezů, zazvonil telefon. Bridget by ho při studiu případu nerušila, pokud by se nejednalo o něco opravdu naléhavého. Vypěstovala si skvělou techniku odrážení dotěrů.

Takže rezignoval. Tohle nepříjemné vyrušení je asi nezbytné. Pevně doufal, že to není James Rowe Russell, který si chce pohovořit o vysokém odškodném, ke kterému porota odsoudila Enrighta na základě Duncanova svědectví. Proč si to sakra nevyřeší sami a nenechají doktory, aby léčili své pacienty? Sy předpokládal, že to přece jen bude Russell, a ohlásil se do telefonu drsně a netrpělivě.

„ANO, Bridget?“„Syi…?“ ozvala se nesměle Emily Duncanová.„Emily!“„Syi…, musím s tebou mluvit…“ Rozplakala se.„Emily, drahá Emily, prosím…“ Starý pán počkal, až se trochu

uklidní. „Jak ti můžu pomoct?“

143

„Potřebovala bych se s tebou sejít. Mezi čtyřma očima. Mimo nemocnici.“

„Ale ovšem,“ souhlasil okamžitě. „Podívám se do diáře.“ Prstem přejel sloupec zápisů od Bridget. „Dneska ve dvě odpoledne?“ navrhl.

„Ve dvě…,“ zapřemýšlela Emily. „Ano, Simmie bude ještě ve škole. Ve dvě.“

„Kde?“„Kousek od nákupního střediska je malá čajovna,“ navrhla Emily.„Znám to tam. Čaj vaří slabý, ale zákusky mají ohromné. Budu

tam,“ slíbil.Kolem druhé hodiny odpoledne bývá Tea Shoppe obvykle

prázdný. Ženy, které přerušily nákupy a poobědvaly, už odešly. Ty, které se zastaví na odpolední čaj, ještě nepřišly. Najít stolek pro dva někde v rohu, daleko od zvědavých uší, bylo tudíž snadné. Rychle si objednali, aby si zajistili soukromí. Emily se ovládala až do chvíle, než je obsloužili, ale Syovi neuniklo, jak je nervózní. Zdálo se, že neví, co s rukama a na horním rtu, těsně nad nedbale nanesenou rtěnkou, se jí leskly kapičky potu. Do spodního rtu se často kousala. Bylo mu jasné, že se potřebuje vymluvit, jinak se zhroutí.

„Drahá Emily, co přesně si přeješ vědět?“ zeptal se.Zjevně se jí ulevilo, že nemusí začínat.„Já… já jsem včera zašla do knihovny. Nejsem sice doktor, ale

mám vysokoškolské vzdělání. V knihovnách se vyznám. I v lékařských.“

Sy zbystřil. Laik může v lékařské knihovně získat nejrůznější zavádějící a děsivé informace. Ty by mohly ještě zvýšit Emilyiny oprávněné obavy. Bude nejlepší, když se s nimi vypořádá hned na počátku.

„Copak jsi tam objevila?“ zeptal se opatrně.„Že existují dva druhy akutní leukemie.“„To je pravda.“„A jedna je daleko horší než ta druhá. Nejhorší se nazývá akutní

myelocytická leukemie. V knihách se o tom píše jako o AML.“

144

„Správně,“ souhlasil Sy a s obavami očekával další otázku.„Má Simmie… AML?“Sy zaváhal. Jestliže se na to ptá, znamená to, že Walter neuvedl

přesnou diagnózu, aby manželku příliš nevyděsil. Snad se rozhodl, že ji se skutečným stavem věcí seznámí postupně. Ale položila mu otázku, a Sy jí musel odpovědět.

„Ano, má milá, Simmie onemocněla AML,“ řekl starý muž. „Doufám, že Waltovi promineš, že chtěl chránit tvé city a dopřát ti čas, aby ses s tím vyrovnala.“

Přikývla. Z očí jí vytryskly slzy, ale plakala tiše. V rozpacích si utřela černé pramínky stékající po tvářích ubrouskem.

„Pověz mi,“ řekla po chvíli, „pověz mi všechno. Musím vědět, jak se mám ke svému dítěti chovat. Bude-li to nutné, budu lhát. Pokusím se ji utěšovat. Slíbím jí, co bude chtít. Ale musím znát pravdu, abych jí lhala přesvědčivě.“

„Emily,“ vzal ji starý pán za ruku, „lhaní možná nebude nejlepší řešení.“

„Ale já nechci, aby trpěla duševně i fyzicky. Musím ji přesvědčit, že jí léčba pomůže.“

„To jí klidně řekni. Lhát nebudeš, protože léčba jí opravdu pomůže. Může pomoct. Jisté to není. Takže pokud se definitivně neukáže, že léčení selhalo, můžeš jí tvrdit, že jí pomůže. O nepříjemnostech a bolestech při chemoterapii nemá smysl lhát. Nemůžeš dítěti nalhat, že nezvrací a netrpí nevolností, když zvrací a je mu zle. Nemůžeš ji přesvědčit, že jí nepadají vlasy, když jich má plné hrsti. Lhaní a uklidňování není jedno a totéž.“

Emily přestala plakat, ale v očích se jí zračily pochybnosti.„Emily, nejmilejší Emily, pochop, že bude snadnější, když

Simmii vysvětlíš, co ji čeká, a pak jí řekneš: Ale maminka bude pořád s tebou. Překonáme to společně. A navíc to bude daleko účinnější, protože nebudeš lhát.“

Váhavě přikývla. Zařídí se podle rady starého doktora. Pak se zeptala: „Syi, stejně bych ráda věděla, jak to bude probíhat. Dobré i zlé. Musím se na to připravit a musím na to připravit i Simmii.“

145

„Všechno?“„Všechno,“ opáčila tak rozhodně, že musel odpovědět.„Nevím, jestli je tohle vhodné místo. Kdyby to na tebe bylo moc,

stačí říct, a můžeme jít jinam, třeba do parku.“„Snesu to. Tady. Tak začni!“ naléhala.„Jak si přeješ,“ podřídil se Sy Rosen. „Před dvaceti třiceti lety by

dítě s AML přežilo v nejlepším případě tři měsíce. Od té doby jsme hodně pokročili. Naše chemické zbraně umožnily podstatně zvýšit počet dětí, které tuto nemoc překonaly. V současné době u pacientů ustupuje na celá léta, někdy dokonce navždycky.

Tyto optimistické vyhlídky však stále ještě platí pro ten druhý typ dětské leukemie,“ pokračoval. „Výsledky léčení AML bohužel nejsou tak povzbudivé. Přesto u sedmdesáti procent případů dokážeme zničit leukemické buňky a obnovit funkci kostní dřeně.“

„Sedmdesát procent,“ chopila se toho Emily. „To je dobré, lepší, než jsem se odvážila doufat.“

„Emily, Emily, řekla jsi, že chceš slyšet všechno. Takže poslouchej. U pacientů trpících AML spočívá potíž v tom, že nemoc po dočasné remisi obvykle zaútočí znovu.“

„Obvykle,“ opakovala bezmocně.„Zkoušíme nové způsoby chemoterapie. A transplantaci kostní

dřeně.“„V tom případě jí mohu dát svou kostní dřeň. Máme stejnou

krevní skupinu.“„Stejná krevní skupina nestačí,“ zarazil ji Sy. „Ale

nepředbíhejme. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Na alternativní léčbu je vždycky čas.“

„Nemohla bych pro ni udělat ještě něco?“ zeptala se.„Ano. Procenta, remise ani pravděpodobnosti vyléčení nic

neznamenají. Jediné, na čem záleží, je, co se bude dít s tvou dcerou. A to budeme zjišťovat postupně, den po dni.“

Zamyšleně přikývla. Ještě jednou si otřela oči ubrouskem a všimla si černých skvrn od řasenky. „Asi budu muset používat méně těchhle věcí,“ pokusila se zažertovat.

146

„Možná, ale hlavně se musíš usmívat, být odvážná, láskyplná, a hlavně neztrácej naději. Už jsem zažil případy, kdy se lékaři vzdali naděje – na rozdíl od pacienta, který je všechny přežil. Lékařská věda se všemi svými nebetyčnými hromadami grafů, chorobopisů a výpočtů je stále ještě v plenkách. Každý doktor se může mýlit právě tolikrát, kolikrát může mít pravdu. Pracujeme s tím, co jsme se naučili, a přitom nám pomáhají naše vrozené instinkty. A hlavně doufáme, že všechno dobře dopadne.“

Emily se podívala na hodinky. „Musím vyzvednout Simmii ve škole.“

Vstali od stolu. Políbil ji na tvář a díval se za ní.Je připravená na nejhorší, myslel si, ale pochybuju, že si

uvědomila, co ji opravdu čeká. Dny a noci plné utrpení. Až bude držet své zvracející dítě a z celého srdce si přát, aby trpěla místo něho. Až bude sledovat, jak jí před očima hubne a bledne. A pak, ke konci, nabídne: „Dejte jí mou krev i kostní dřeň,“ ale stejně to nepomůže. Kdo ví, třeba se stane zázrak.

Emily Duncanová nasedla do auta a myslela si: Jedno je jisté: když se Sye na něco zeptáš, dostaneš pravdivou odpověď. Co to vlastně říkal? Že má Simmie tu horší variantu leukemie. Ale že nemusí být smrtelná. Pořád máme naději. Malou, ale přece. Z toho musíme vycházet.

Ve chvíli, kdy vyzvedávala Simonu u školy, se rozhodla odpustit Waltovi, že jí neřekl celou pravdu.

/ 15 /

Onkologický seminář se konal v deset hodin ráno pátého dne po operaci Amy Bedfordové a dva dny po stanovení diagnózy Simony Duncanové.

Další léčba Amy Bedfordové závisela na rozboru zasažených kostí, které jí odoperoval Walt Duncan. Jeho chirurgickou zručnost stále ještě mohlo zaskočit bujení nádorových buněk.

147

Proto se odňaté části kostí uchovávaly k dalšímu zkoumání, která prováděl patolog. Prostudoval je pod obyčejným i elektronickým mikroskopem, právě tak jako částečky odebrané z okrajů kostí, které zůstaly v těle pacientky. Zkoumal i rakovinné buňky, aby zjistil, kolik jich zničila chemoterapie.

Poradní sbor se skládal z hematologa, onkologa, radiologa a chirurga. V případě Amy Bedfordové byl přítomen také Sy Rosen a Walt Duncan. Všichni očekávali zprávu patologa Irwina Steela.

Potvrdil původní diagnózu a prohlásil: „Jak jsem zjistil pod mikroskopem, téměř devadesát procent nádorových buněk zahubila chemoterapie.“

Podíval se na doktorku Bristolovou. Přikývla. „Budeme v tom pokračovat. Není třeba nic měnit.“

„Irwine,“ vmísil se Sy Rosen, „jak daleko byl nádor od konců odříznutých kostí?“

„Bezpečně daleko,“ odpověděl Steel.Walt Duncan si oddychl. Kdyby Steel odpověděl jinak, musel by

amputovat. Rozumný a opatrný chirurg si s kostním sarkomem nezahrává.

Jako další se projednával případ pacientky Duncanové, Simony. Na základě vyšetření hematologa Ogury a výsledků rozboru kostní dřeně přítomní odborníci rozhodli, že se začne s běžnou léčbou akutní myelocytické leukemie.

Bristolová navrhla čtyřtýdenní silné dávky vincristinu, asparaginasy a prednisonu.

Tato terapie obvykle potlačila většinu leukemických onemocnění. Aby však u Simmie nedošlo k regresi, měla dostat ještě další dávku chemoterapeutik, které měly zahubit zbývající rakovinné buňky. Bristolová navrhla směs různých chemikálií, protože leukemické buňky si obvykle ďábelsky rychle a tiše vytvářely resistenci.

Napřed se však musí počkat na výsledky první fáze. Pak se teprve zjistí, jaká další nebezpečí může vyvolat fáze následující.

148

Poté přišly na řadu další případy, ale vzhledem k tomu, že se netýkaly ortopedické chirurgie, Walt Duncan se omluvil a vyběhl na chodbu.

„Walte, Walte…,“ volal za ním někdo. Byl to Sy. Odešel vzápětí po něm.

„Walte, teď se tomu nesmíš poddat,“ řekl starý pán, když ho doběhl. „Musíme dát chemo šanci. Jsi doktor. Na chvíli zapomeň, že jsi taky otec.“

„Sy, ale já jsem v posledních dnech zjistil, že jsem především Simonin táta. Jsem prostě otec. Až na jedno. Vím, co všechno jí hrozí. Dokážu si spočítat, jaké má vyhlídky. Odpusť mi, že se chovám jako vyděšený ustaraný otec.“

Walt Duncan přivedl doktorku Bristolovou do Simonina pokoje na dětském oddělení, aby se seznámily. Emily stála u nohou postele a křečovitě se usmívala.

„Simmie, miláčku, tohle je paní doktorka Bristolová. Bude se o tebe starat. Je to moc milá paní a moje dobrá přítelkyně, takže to bude i tvoje dobrá přítelkyně. Když ji budeš poslouchat, uzdravíš se.“

Emily se přinutila usmát.„A teď vás tady nechám, abyste se v klidu skamarádily,“ dodal

Walt a očima signalizoval Emily, aby ho následovala na chodbu.Tam jí naléhavě zašeptal: „Miláčku, prosím tě, nesnaž se pořád

usmívat. Pozná, že to jen hraješ, a přestane nám důvěřovat. Povídej si s ní, utěšuj ji, ale neusmívej se, když se ti chce plakat.“

„Promiň, Walte, promiň…“Políbil ji na tvář. „Ale ona má naději, opravdu má. Viděl jsem

spoustu dětí, které se uzdravily. Spoustu!“„Walte,“ řekla něžně, „ani ty se nesnaž smát, když se ti chce

plakat.“Pochopil, že ji jeho chabé útěchy neutěšily, a odešel po svých.Celé dopoledne Walt dodržoval přesně určený rozvrh – vyšetření,

konzultace, studování rentgenů a počítačových záznamů, stanovení diagnóz, navrhování léčebných metod, domlouvání operačních termínů. Součástí jeho práce bylo také potěšení z úspěšných operací

149

a zklamání z těch, které neproběhly podle očekávání. A snaha dopracovat se lepších výsledků. Zkrátka – běžný den velmi zaměstnaného Waltera Duncana.

Až na jedno: celý den měl pocit, že za sebou vláčí nesnesitelně těžké břemeno. Buď je cítil přímo fyzicky, nebo jako stín, ale ten pocit ho po celý den pronásledoval. Příčinou byla jeho dcera v pokoji číslo 219 na dětském oddělení. Do žíly jí právě proudila chemikálie, která jí snad zachrání život.

Čtyřikrát si našel záminku, aby mohl zaskočit na dětské oddělení a na vlastní oči se přesvědčit, jak to Simmie snáší. Pokaždé měla dobrou náladu.

„Vůbec to nebolí, tati,“ uklidňovala ho, když si všimla jeho starostlivého výrazu. „Ani o tom nevím.“

„Výborně. Jsi moje statečné děvče,“ řekl, dal jí pusu a načechral tmavé vlásky. V duchu však odpočítával hodiny od začátku chemo. Ještě dvě, nanejvýš tři hodiny, a dostaví se vedlejší účinky. Nevolnost, zvracení. Jak se s tím její hubené tělíčko vyrovná?

Vyřídil první tři operace a v půlhodinové přestávce zaběhl do dceřina pokoje. Našel ji v matčině náručí. Zvracela do nerezové misky, která už byla napůl plná. Vystřídal Emily, objal Simonino křehké tělíčko a šeptal jí do ucha: „Za chvíli to přejde, děťátko. Neboj se nic, táta je tu s tebou. Všechno bude v pořádku.“

Podíval se na Emily a jeho oči se ptaly: Celé odpoledne?„Ano, ano, a ještě hůř,“ odpověděla beze slov.Přivinul dceru pevněji, jako by jí chtěl předat vlastní sílu. Přestala

zvracet a trochu, ale jen trochu se uklidnila. Dýchala hlouběji.„Je to lepší, děťátko?“ zeptal se něžně.Pokusila se přikývnout, ale náhle ji zasáhl další záchvat

nevolnosti. Cítil, jak se celé její tělíčko proměnilo v uzlíček bolesti. Vtom zazvonil telefon. Rozzuřeně se otočil k manželce: „Nezvedej tu zatracenou věc!“ přikázal drsně.

Telefon vyzváněl. Emily zvedla sluchátko. „Ano, je tady. Já mu to vyřídím.“ Zavěsila. „To byla chirurgie. Tvůj další pacient je připraven. Musíš jít.“

150

Neochotně předal dítě matce. Políbil Simmie na tvář. „Maminka tu s tebou zůstane, takže se ničeho neboj, děťátko. Budeš v pořádku.“

Ve chvíli, kdy se domyl a vklouznul do sterilního operačního pláště a rukavic, už se plně ovládal. Zase to byl ten schopný a zručný chirurg, který si poradí se všemi chorobami postihujícími lidskou kostru.

Walt Duncan stál vedle postele a pohlížel na spící dítě. Emily stála v nohách lůžka.

„Stane se to znovu?“ zašeptala.„Až dostane další dávku vincristinu,“ odpověděl rovněž šeptem.

„Chudinka, je úplně vyčerpaná. Ale je dobře, že spí. Ty bys měla jít domů, má milá, a taky se trochu prospat.“

„Raději bych tu zůstala, pro případ, že se probudí.“„Sestry se o ni postarají,“ uklidňoval ji, protože se obával, aby se

Emily nevyčerpala. Pak by nebyla schopna čelit těžkostem, které ji očekávají.

„Pokud se vzbudí, bude mě hledat. Dívala se na mě, jako by chtěla říct: Neopouštěj mě. Bojím se. Radši tady zůstanu.“

„V tom případě požádám sestru, aby ti našla volný pokoj, kde si můžeš zdřímnout,“ rozhodl.

Vyšel z pokoje a unaveně vydechl. Snaha chránit manželku před nejhorším ho vyčerpávala. Všichni jeho kolegové, včetně Sye Rosena, s ním Simmiin případ probírali taktně, ale protože si ho vážili, nepřekypovali optimismem. Od Emily se drželi stranou, aby se mohla před Simmií tvářit co nejbezstarostněji.

Zajistil pro svou ženu místo, kde si mohla odpočinout, a vydal se na pravidelnou obchůzku. Jednu z jeho pacientek, Amy Bedfordovou, čekal dneska velký den. Poprvé vstane z postele a postaví se na nohy. Na obě. Slíbil jí to před týdnem.

Její vyhlídky byly zatím dobré, o mnoho lepší než Simoniny. Ale pořád ještě nebylo vyhráno. Zdaleka ne. Walt ji bude muset poučit o nejbližších i vzdálenějších nebezpečích a připravit ji na nový životní styl. Který zahrnoval berle.

151

Vešel do Amyina pokoje a volal tak vesele, jak dokázal: „Hola, lenoško, dneska musíš vypadnout z postele!“

„Můžu?“ rozzářila se Amy a chystala se vyskočit.„Ne tak rychle, má drahá. Napřed trochu školení. To by ani nebyl

doktor Duncan, kdyby nepoučoval, že?“Pokusil se zasmát, ale Amy si všimla, že to nedokáže. Pomyslela

si: Nějaké špatné zprávy? Našli něco na mých rentgenových snímcích? Proč se chová tak divně? Rozhodla se však, že přistoupí na jeho hru, ať už znamená cokoli.

„Jasně, doktore Duncane. O čem to bude? Lekce chození o berlích? Ale to já už znám.“

„Vážně?“ zeptal se s úsměvem.„Ano. Když mi bylo jedenáct, zlomila jsem si na letním táboře

nohu. Levou nohu. Celé léto jsem poskakovala o berlích. Takže jsem v tomhle směru expert.“

„No, tentokrát to bude trochu jiné,“ podotkl Walt a ukázal jí berle. „Tohle jsou ty staromódní, opíráš se o ně v podpaží. Protože je nutné, abys vůbec nezatěžovala pravou nohu. Ani kapičku. Takže je napřed seřídíme na tvou postavu. Posaď se, Amy.“

Opatrně se zvedla a svěsila nohy přes okraj postele.„Pomalu, zlato,“ varoval ji.Zvolna se postavila a Walt jí vsunul berle napřed pod levou a pak

pod pravou paži. Byly na ni trochu vysoké. Poklekl a upravil výšku.„Tak do toho, Amy!“Přenesla váhu na berle. Pečlivě si dívku prohlédl a ujistil se, že

může stát, aniž by zatěžovala pravou nohu.„Výborně, Amy, skvěle. Hans ti během dne pošle podpůrnou

bandáž. Pak se budeš moct procházet. Dokonce můžeš vyjít z pokoje. Už ho máš určitě plné zuby.“

„To bych byla ráda. Pořád tady jen ležím a poslouchám. Lidi vnímám jen jako hlasy. Ráda bych viděla, jak vypadají.“

„Hned, jakmile dostaneš bandáž,“ slíbil.A teď ta přednáška, řekl si.

152

„Amy, budeme muset zavést nový režim. Už jsem ti o tom říkal. Ale tenkrát jsi mě asi moc nevnímala, protože jsi měla v hlavě tu operaci. Takže si to teď projdeme ještě jednou.“

Zvážněla.„Amy, při operaci jsme odstranili původní nádor.“„Říkal jste, že jste odstranili všechno,“ řekla dívka a v očích se jí

objevily obavy. Připravovala se na špatné zprávy.„To jsme taky udělali. Všechno, co jsme objevili. Rakovina je

ovšem zrádná nemoc. Nádor je sice pryč, ale v krevním oběhu ti může putovat pár rakovinných buněk. Taky se mohou usadit v jiných částech tvého těla a my o nich zatím nevíme. Musíme je vypátrat jako policie nebezpečného vraha. Vypátrat, zajmout a zabít.“

„Jak to uděláte?“ zeptala se Amy.„Chemoterapií.“„Další chemo?“ zasténala Amy. Dobře si pamatovala poslední

dávku a její trpké účinky.„Ano, Amy. Ale až za tři týdny, teď by narušila hojení. Ale pak

každé dva až tři týdny.“„Každé dva až tři týdny!“ opakovala zděšeně.„Tak jest. A nejméně osm měsíců,“ řekl. „Nezapomeň, že jsem tě

požádal, abys mi věnovala rok. A těch dalších osm měsíců je jeho součástí.“

Přikývla, ale oči jí zvlhly.„Ještě osm měsíců,“ povzdychla si.„A každý měsíc ti uděláme rentgen plic.“„Proč?“„Protože jestli jsou ty zatracené buňky ještě v tvém těle,

nejpravděpodobněji napadnou plíce,“ odpověděl.„A co pak?“„Pak je, Amy, vyřízneme.“„Jen tak je vyříznete?“ vyptávala se, protože měla dojem, že jí

neříká celou pravdu.„Přesně to uděláme,“ ujistil ji. „A budeme pokračovat s

chemoterapií.“

153

„Jestli budu ještě naživu.“ Podívala se mu zpříma do očí. Zjevně si přála, aby odporoval.

„Amy, až dosud jsi všechno zvládla skvěle. Nezačni se litovat, teď ne. Věř mi, že jsi na tom ve srovnání s jinými případy, které dobře znám, zatraceně dobře znám…, skvěle.“

„Doktore…,“ začala a zaváhala. Bála se, aby mu nepřipadala drzá. Nakonec se rozhodla, že to riskne. „Doktore, jste dneska v pořádku?“

„Samozřejmě. Proč se ptáš?“„Nevím. Přišel jste takový veselý. Až moc veselý. Myslela jsem

si, že tím zakrýváte nějaké špatné zprávy.“„Vždyť jsem se přece zmínil o další chemoterapii,“ protestoval.„Ale tohle bylo jiné,“ namítla Amy. „A teď, když jste řekl ve

srovnání s jinými případy, které dobře znám, měl váš hlas takový divný tón. Proč?“

Pochopil, že tahle dívenka je daleko vnímavější, než si myslel. Nebo je on sám příliš snadno čitelný?

„Ano, máš pravdu, Amy. Jedním z těch případů je… moje vlastní dcera.“

„Ach,“ lekla se Amy a pak se odvážila zeptat: „Je na tom hodně zle?“

„Mohla by být,“ připustil.„Leží v téhle nemocnici?“„Na tomto patře.“„Vadilo by vám…, chci říct, má dovolené návštěvy?“„Myslím, že by ji tvoje návštěva moc potěšila, Amy.“„Jestli to není moc daleko, bude to moje první procházka.“„To by bylo moc hezké. Ale nepřepínej se. Tvoje svaly jsou o

hodně slabší, než si myslíš. Bude to chtít čas, takže to nepřeháněj.“„Nebudu, doktore, slibuju.“Sotva se za ním zavřely dveře, sáhla Amy po berlích opřených o

postranici postele. Zasunula si je do podpaží a uvažovala: Projdu se než dorazí máma. Ta bude překvapená, jak mi to jde. Už je načase, aby se dočkala nějakého příjemného překvapení. Tolik se naplakala.

154

Přede mnou ne, ale já to poznám. Proč si rodiče myslí, že své děti oklamou?

Stoupla si na zdravou nohu a dbala, aby se pravá noha nedotkla podlahy. Několikrát se dívala, když doktor Walt kontroloval, jak se hojí rána. Pohled na dlouhý červený řez, překřížený stehy, ji přesvědčil, že s touto nohou musí zacházet velmi, velmi opatrně, aby nezničila námahu a zručnost, které doktor Duncan při operaci vynaložil.

Když hopkala ke dveřím, uvědomila si, že jí zkušenosti z letního tábora nebudou moc platné. Musí počítat s tím, že pravou nohu nesmí používat.

Nakonec usoudila, že se holčičku doktora Walta prozatím navštívit neodváží. Bez dechu se vrátila do postele. Byla daleko unavenější, než očekávala.

Kam se poděla moje síla a energie? myslela si. Dokázala jsem odehrát pět, šest setů, když se mi zachtělo. Kam se to podělo? Je to pryč stejně jako moje vlasy. Vrátí se to vůbec někdy?

Natáhla se na lůžko a plaše a trochu polekaně uvažovala: Tak tohleto je stárnutí?

Byl podvečer a Amy Bedfordová před chvílí povečeřela. Přesně podle nemocničního řádu. Pokusila se zabavit časopisem Sedmnáct, ale nedokázala se soustředit. Televizi vypnula, jakmile si uvědomila, že civí na obraz, aniž ho vidí, a poslouchá dialogy, aniž je vnímá. Zkusila vypnout zvuk a hádat, co si lidé na obrazovce povídají, ale jejich gesta a grimasy jí připadaly směšné.

Za okny se snášel pozdně jarní soumrak, měkký a vlídný. Dopravní ruch se zdál na míle daleko. I lidské hemžení na chodbách před večerní návštěvou rodičů, příbuzných a přátel pacientů potichlo. Za chvíli se přihrnou, budou se usmívat, očumovat a hlavně mluvit, pořád mluvit, jako kdyby největším nepřítelem nemocných nebyla nemoc, ale ticho.

Amy se během těch nekonečných dní, kdy ležela v nemocnici, naučila dokonale rozeznávat zvuky kroků. Sestry spěšně cupitaly.

155

Lékaři kráčeli chodbou odměřeněji a zastavovali se v jednotlivých pokojích. Návštěvníci se lišili jeden od druhého.

Třeba Brenta, který nosil sportovní boty, poznala hned. Nebo spolužačky podle klapání vysokých podpadků a tlumeného povídání, které prozrazovalo, že se v nemocnici necítí volně. A těsně předtím, než vstoupí do pokoje, se chichotají, aby Amy dokázaly, že o nic nejde a že ji rády vidí.

Rodiče. Na matčinu chůzi byla zvyklá, protože Marion Bedfordová se objevovala každé ráno, přesná jako hodinky. Těsně poté, co sestry skončily své ranní povinnosti, a před tím, než začal doktor Duncan vizitu. Otcovy rychlé a ostré kroky. Celý život si o něm myslela, že někam spěchá. Ať dělal, co dělal – když přijel domů na večeři, když ráno odcházel, když telefonoval, štěkal příkazy, bral rodinu na večeři, chodil do kostela, hostil nějakou společnost, zkoumal Amyiny školní zprávy, káral ji, povídal si s ní, dával jí dárky, chodil na třídní schůzky – všechno dělal ve spěchu.

Dokonce i tenkrát, když ho maminka přemluvila, aby je vzal na prázdniny – na cestu za účelem poznání přírodních krás země –, museli to stihnout za čtyři dny. Pak se ho zase zmocnila pracovní horečka.

Otcovy ostré staccatové kroky odrážely jeho životní postoj. Udělej to! Hned to udělej! Ať už je to za námi! Ať se snažil, jak se snažil, nezbavil se toho, ani když byl v jejím pokoji. Amy si často v duchu říkala: Proč si nalhává, že sem chce přijít? Já vím, že mě má rád a že jen nemá čas, aby mi to ukázal. Jdi už, táto, pro lásku boží, jdi pryč!

V tu chvíli zaslechla jeho rychlé kroky na chodbě, doprovázené maminčiným poklusem. Amy se posadila, natáhla se pro berle, pevně je zasunula do podpaží a povstala. Byla rozhodnutá, že až vstoupí, bude proti nim stát čelem.

Otec vstoupil první, tak to dělal vždycky. Připravený úsměv na jeho obličeji vystřídalo upřímné překvapení a radost.

„Amy! Amy, ty stojíš! Marion, podívej se na to! Moje dcera stojí! Není to úžasné?“

156

Přistoupil k ní, opatrně ji objal a políbil ji na tvář. Najednou se odtáhl. „Promiň, miláčku. Neublížil jsem ti? Neudělal jsem něco tvé noze?“

„Ne, tati. Je mi skvěle. Báječně. A doktor Walt říkal, že si můžu vyjít na chodbu, kdykoli budu mít chuť.“

„Neměli bychom ti najmout soukromou sestru? Postarala by se, aby sis neublížila,“ navrhl otec. „Nebyl by to žádný problém.“

„Tati, myslím, že doktor Walt chce, abych byla soběstačná. Že tím znovu zesílím, vybuduju si svalstvo.“

„Tak to ano. On je šéf. Udělal zázrak,“ nadchl se otec Bedford.„Ale říkal také, že se musím vrátit k chemoterapii,“ usadila ho

dcera.„Chemo? Zase chemo?“ zeptal se otec.„Každé dva až tři týdny. Osm měsíců,“ informovala ho Amy.„Tak dlouho? A tak často?“ zeptal se zklamaně.„Ede,“ vmísila se jeho žena, „tohle nám vysvětlil tenkrát, když jsi

byl mimo město.“„Proč jsi mi o tom neřekla?“„Pokoušela jsem se. Několikrát. Pořád ti někdo telefonoval.

Stejně bys s tím nemohl nic dělat. Je to část roku, o tom s námi přece mluvil už poprvé.“

„Jistě. Ovšem. Vzpomínám si. No, když to moje malá musí podstoupit, podstoupí to,“ řekl. „Právě takové věci z ní udělají šampionku. Správně?“

„Správně, tati,“ odpověděla Amy statečně, jak se od ní očekávalo. V jádru duše však věděla, že ho zase zklamala. Očekával, doufal, že už se zbaví návštěv nemocnice a všeho, co s tím souvisí. Zdálo se mu, že dcera je v nemocnici ohroženější než doma. Kdyby ji pustili domů, připadalo by mu, že se zotavuje. Že se vyléčí. Pomyšlení, že se bude muset po celé měsíce vracet do nemocnice na chemoterapii, ho vyděsilo.

157

/ 16 /

„Amy, tak se dneska podíváme, jak chodíš,“ vyzval ji Walt Duncan jednoho dne.

Amy k němu vykročila o berlích. Pozorně sledoval, jestli třeba jen nevědomky nezatěžuje pravou nohu. Ale noha se ani jednou nedotkla podlahy.

„Výborně, Amy, teď ti natáhneme tu chodící bandáž, kterou pro tebe udělal Hans. Budeš ji nosit, dokud tě znovu neuvidím a nerozhodnu, jestli tu nohu už můžeš částečně zatížit – zhruba pětadvaceti procenty své váhy. Ale to si necháme na příště, až uplyne pět týdnů.“

„Chcete tím říct, že můžu jít domů?“ zeptala se Amy.„Ano!“ odpověděl Walt. „Ale musíš si dávat pozor na dvě věci.

Na dobré hojení a také na to, abys nechytila nějakou infekci. Proto není žádoucí, abys nohu prozatím zatěžovala. Tvé svaly a tkáně kolem implantátu musejí čistě srůst. Nemůžeme riskovat žádnou infekci.“

„Proč pořád mluvíte o infekci?“ zeptala se Amy. „Nebudu dělat nic nebezpečného.“

„Amy, každých pár týdnů budeš dostávat chemo. Ty látky sice hubí rakovinné buňky, ale zároveň oslabují imunitu. Proto tě varuju před infekcí.“

Přikývla.„Každý měsíc ti také zrentgenujeme plíce.“„Pořád se bojíte, že se mi ta věc dostane do plic,“ podotkla trpce.„Toho se budeme bát ještě rok,“ ujistil ji. „Telefonoval jsem tvé

matce. Odpoledne si pro tebe přijede.“„Tak to ještě zajdu za Simmie.“„Říkala mi, žes ji několikrát navštívila. Oblíbila si tě.“„Já ji taky. Je moc hezká a chytrá. Člověk by řekl, že jí je víc než

jedenáct.“„Nemocní lidé stárnou rychleji,“ povzdechl si Walt.

158

„Co jí vlastně chybí?“ vyzvídala Amy. „Nikdo mi to nechce říct. Ale podle toho, jak lidé reagují, když se ptám, soudím, že jde o něco vážného.“

„To ano,“ připustil Walt. „Ale děláme, co můžeme.“„Takže je to opravdu vážné, že?“„Je to leukemie, Amy. Ten nejhorší typ,“ řekl Walt tiše.Amy Bedfordová hopkala chodbou o berlích, které už se naučila

jakž takž ovládat. Když se blížila k Simonině pokoji, zaslechla za otevřenými dveřmi její slabý ochraptělý hlásek: „Mami, proč si nezajdeš dolů něco sníst? Mně nic nechybí. Je mi fajn.“

„Nenechám tě tu samotnou,“ říkala matka, když Amy vešla do pokoje.

„Nemějte obavy, paní Duncanová. Zůstanu tu se Simmie, než se vrátíte.“

„Vidíš, maminko, teď můžeš klidně odejít,“ naléhalo dítě.„Tak dobře,“ souhlasila Emily Duncanová, ale než odešla,

rozhodla se poučit Amy, co má v její nepřítomnosti pro Simonu udělat. „Když bude Simmie zvracet, podrž jí tuhle misku. A zavolej sestru. Zvoň tak dlouho, dokud se neobjeví. A…“

„Paní Duncanová,“ přerušila ji Amy, „já vím, co mám dělat. Sama jsem si to prožila.“

„Ale ovšem. Promiň. Vrátím se co nejdřív, miláčku.“Sklonila se, aby políbila Simonu, která ji ujistila: „Nemusíš

pospíchat, mami. My si s Amy vystačíme.“Dívky počkaly, až se za Emily Duncanovou zavřou dveře.„Jsem ráda, žes přišla,“ šeptala Simmie. „Musím si s někým

promluvit. Nevadí ti to?“„Ne, jen spusť.“„Já myslím, že mi neříkají pravdu,“ svěřila se Simmie.„To se pleteš. Tvůj otec mi vždycky říká pravdu. O dobrém i o

zlém.“„Možná je moje zlé horší než to tvoje,“ uvažovala Simmie.„Co tím myslíš?“

159

„No, oni mi říkají leccos. Třeba jaký druh chemo dostávám a co to se mnou udělá a jak mi pomůže. Ale jedno mi nikdy neřeknou.“

„Copak?“„Jestli umřu,“ řekla Simmie. „O tom nikdo nemluví. A tak mi to

vrtá hlavou. Taky ti to vrtalo hlavou?“„A jak! Ale nejvíc jsem se bála, že mi uříznou nohu,“ přiznala

Amy.„To je horší než umřít?“„Já jsem si to myslela.“„Já ale nemám na vybranou,“ podotkla Simmie.„Jak to?“„Nemůžu si říct ‚umřu, nebo přijdu o nohu‘. Já se můžu jen ptát:

‚Umřu, nebo ne?‘. Uznej, že je to něco jiného.“„Vím, jak se cítíš. Taky jsem si tím prošla,“ ujistila ji Amy.

„Pořád o tom uvažuješ. V noci. Když jsi sama. Celý den za tebou chodí lidé, mluví, usmívají se, ale v noci jsi sama. A přemýšlíš o věcech, na které jsi přes den nemyslela, protože se o to všichni tolik snažili. I když ti lékaři všechno vysvětlí, pořád jsou věci, na které jsi se nezeptala nebo ses zeptat bála. Nebo na které ti odpověděli jen vyhýbavě. A tak si děláš starosti.“

„Ty taky?“ zeptala se Simmie.„To asi každý.“„Já určitě. Ale s maminkou o tom nemluvím. Už se dost

naplakala. Kdybych jí to řekla, určitě by se zhroutila. Takže to nemůžu povídat nikomu…“

„Ani tátovi?“„Tátovi zvlášť ne.“„Ale vždyť je lékař?“ divila se Amy.„Právě proto. Ví, jak je to zlé. Myslím, že neříká mamince

všechno. Poznám to podle toho, co říká, když je tu, a co mi říká ona. Někdy se to liší. Máma by mi nelhala, snad mi neříká celou pravdu, ale nelhala by. Takže když povídá každý něco trochu jiného, znamená to, že si tatínek nechává něco pro sebe. A ať je to, co chce, je to asi příliš hrozné pro moje uši,“ povzdychla si Simmie.

160

„Neboj se, Simmie. Tatínek nedopustí, aby se ti stalo něco zlého. Podívej, jak pomohl mně,“ ujišťovala ji Amy. „Už můžu chodit o berlích. Za pár týdnů budu na tu nohu trochu našlapovat. A ten nádor už nemám. Tvůj táta mi ho vyřízl!“

Simmie se na Amy zadívala tak zvláštně, že se návštěvnice zeptala: „Co se děje, Simmie?“

„Začínáš mluvit jako oni. Jako máma, táta i strýček Sy. Snaží se mě povzbudit, jako bych byla nějaký idiot. Nechápu to. Oni si myslí, že nevím, co se se mnou děje.“

Odvrátila se a Amy měla pocit, že ji zklamala.Ozvalo se zaklepání. Obě dívky se podívaly, kdo přichází.Simmie zavolala: „Mami?“Ale byla to sestra s kapačkou. Na Simmie čekala další dávka

chemoterapeutik. Obě pacientky toto zařízení znaly až příliš důvěrně. Amy se naklonila k Simmie: „Neboj, já dobře vím, jak je to příšerné. Ale jednou to skončí. Vždycky.“ Objala mladší spolutrpitelku. „Tvůj táta je skvělý člověk. Nedopustil by, aby se ti zbytečně ubližovalo.“

Odskákala z pokoje o berlích. Za čtrnáct dní ji to čeká také.Zatímco Marion Bedfordová sbírala Amyiny věci a úhledně je

balila do kufříku, Walt Duncan udílel poslední pokyny.„Za čtrnáct dní se vrátíš na chemo na jeden den a pak budeš doma

dva dny odpočívat. Tak to budeš dělat každé tři týdny podle pokynů doktorky Bristolové. Po první chemoterapii ti uděláme rentgen, po čtvrté dávce provedeme kompletní kostní tomografii.“

„Pořád si myslíte, že to ještě někde je, že, doktore?“ zeptala se Marion.

„Nechceme riskovat, co, Amy?“„Ne, doktore Walte, to nechceme.“„Ještě něco, Amy. Nesnaž se nic uspěchat. Hojení je pomalý

proces. Nos tu bandáž. Choď opatrně. Zakopnutí nebo pád by v tomto stadiu mohly všechno zkazit. Až si budeme jisti, že nehrozí další nebezpečí, začneme s fyzioterapií, aby si tvé svaly zvykly na nový způsob zatížení. Jako atletku tě to bude bavit určitě víc než chemoterapie, rentgenování a tomografie.“

161

Paní Bedfordová zavřela kufřík. Byl čas k odchodu.„Amy, zdá se, že máš velkou šanci žít normálním životem

zdravého děvčete. Nepokaz si ji.“„Nepokazím, doktore. A díky, tisíceré díky.“Z náhlého popudu ho políbila na tvář a ztratila přitom rovnováhu,

takže ji musel zachytit. „Přesně tohle mám na mysli, Amy. Nedělej žádné prudké pohyby. Přesouvej se pomalu, ale jistě. To by mělo být tvé heslo.“

„Já vím. Je mi to líto. Ale chtěla jsem vám poděkovat.“Někdo zaklepal na otevřené dveře. Otočili se. Na prahu stál Brent

Martin. „Mohu vám s něčím pomoct? Odnést zavazadla nebo květiny?“ nabídl se.

„Brente, neměl bys být ve škole?“ zeptala se paní Bedfordová.„Dostal jsem volno. Mysleli jsme, že budete potřebovat pomoc.“„No, tenhle kufr je těžší, než jsem si myslela,“ přiznala paní

Bedfordová a předala mu jej.Brent jej popadl a řekl: „Doktore, chtěl bych vám jménem nás

všech poděkovat za to, co jste udělal pro Amy.“„Jakživo jsem neměl tak poslušného a dobře spolupracujícího

pacienta. Jsem na ni pyšný. Ale chtěl bych, abyste nezapomínali, že ještě není vyhráno. Takže s těmi díky chvíli počkejte.“

„Doktore, pevně doufám, že bude Simmie v pořádku. Je to skvělá holčička. A možná bystřejší, než sám tušíte,“ řekla Amy. „Prosím, dejte jí za mě pusu.“

„Dám, díky, Amy. Uvidíme se za pár týdnů, až se vrátíš na chemo.“

Se značným uspokojením sledoval, jak Amy odchází o berlích, ale po svých. Brent s matkou ji následovali. Nikdo z nich netušil, jak velké měla štěstí. Jen on sám věděl, kolikrát na ni během operace a léčby číhalo nebezpečí amputace nebo smrti.

S oběma možnostmi se ovšem stále ještě muselo počítat.Tyto úvahy ho zdržely na cestě k pacientce v pokoji číslo 219.

162

Simmie ležela v posteli a dostávala infuzi chema. Na uších měla sluchátka a poslouchala nějakou kazetu. Emily seděla naproti ní a usmívala se, aby jí dodala odvahy.

„Jak se daří mojí holčičce?“ zeptal se Walt a snažil se, aby to znělo vesele a bezstarostně.

Simmie se na něho usmála, a třebaže ho neslyšela, odpověděla: „Báječně. Maminka mi přinesla novou kazetu. The Outrageus.“

Walt se zatvářil nechápavě, a tak vysvětlila: „To je nová skupina, tati. Copak nikdy neposloucháš rádio? Každý týden se objevují v Top Forty.“

„No ovšem! The Outrageus! Nestoudníci! Poslouchám je cestou do nemocnice. Někdy si s nimi zpívám, když porozumím textu.“

Simmie se zasmála. „To teda určitě neděláš!“Každá taková usměvavá chvilka ho zahřála u srdce. Když však

pohlédl na Emily, vyčetl za jejím úsměvem hrůzu z toho, co nastane za pár hodin, až začnou chemikálie mučit Simonino tělíčko.

Políbil dcerušku a poplácal ji po tváři. Políbil také manželku, cítil, jak je její tělo napjaté, ale přinutil se odejít za svými povinnostmi. V této chvíli byl naprosto bezmocný. Každý laik byl jeho nemocnému dítěti užitečnější než on, vysoce specializovaný odborník.

V ulici lemované stromy, kde stál Bedfordův dům, parkovalo více aut, než bylo ve všední den obvyklé. Když do ní paní Bedfordová vjela, Amy poznamenala: „To je nějakých aut na to, že je úterý!“

„Paní Snedekerová odnaproti asi pořádá jeden ze svých bridžových obědů,“ odpověděla Marion Bedfordová.

Zahnula svým stříbrným kadilakem na příjezdovou cestu a dojela před hlavní vchod. Brent je následoval na motocyklu. Když Amy otevřela dvířka na své straně, přiskočil s berlemi, pomohl jí postavit se na zdravou nohu a doprovodil ji ke schodům. „S tím kufrem se neobtěžujte, paní Bedfordová, přinesu ho za minutku,“ volal cestou.

Amy dorazila ke třem schodům vedoucím k jejich bílým hlavním dveřím a Brent se musel ovládnout, aby ji po nich nevynesl.

163

Vystoupila však sama – napřed berle, pak levá noha, berle, levá noha, berle, levá noha. Nahoře sotva popadala dech. Brent se natáhl a stiskl ozdobnou kliku. Otevřel dveře a ustoupil. Dobelhala se dovnitř.

Udělala sotva čtyři namáhavé kroky, když ji náhle obklopil nadšený jásot spolužáků. „Vítej doma, Amy.“ Vyrazili z jídelny nalevo, z obývacího pokoje napravo i shora.

Amy i její matka užasly. Po prvních rozpačitých okamžicích se na sebe podívaly a rozesmály se. Zároveň jim však vyhrkly slzy.

Nikdo z těch nadšených mladíků a dívek se neodvážil Amy obejmout. Báli se, aby neohrozili její rovnováhu.

„No to je od vás milé,“ zvolala Marion Bedfordová, „ale neměli byste být ve škole?“

„Ale my jsme ve škole. Tohle je hodina společenských věd. Učíme se, jak být dobrými sousedy a přáteli,“ odpověděla jedna z dívek.

„Víte jistě, že s tím váš profesor souhlasí?“ váhala Marion Bedfordová.

„Klidně mu zavolejte,“ řekl Brent.„V tom případě bych měla objednat nějaké jídlo, hromadu jídla,

protože vás je taky pěkná hromada.“„Na to je pozdě,“ řekla jiná dívka.„Ale to nebude trvat dlouho.“„Ona chtěla říct, že už je to zařízené,“ vysvětlil Brent. „Museli

jsme se dovolit vašeho manžela, když jsme chtěli dovnitř. Vysvětlili jsme mu proč, a on se o všechno postaral. Je to prima chlap, když ho člověk pozná blíž.“

„Taky bych řekla, ale člověk ho musí lépe poznat,“ souhlasila Amy.

Sy Rosen pozdě odpoledne zašel do Simmiina pokoje. Dítě mělo zvláště prudký záchvat nevolnosti. Emily ji držela v náručí, nakloněnou nad nerezovou miskou.

Sy a Emily se domlouvali očima. On se ptal: Mám tě vystřídat? a ona odpověděla: Ne, Syi, tohle můžu dělat jenom já.

164

Sy tiše vyklouzl ze dveří. Měl výčitky svědomí. Ne snad proto, že dítě trpí. To byla cena, kterou pacienti postižení rakovinou běžně platili za navrácené zdraví.

Tížilo jej, že, jak se dozvěděl od doktorky Bristolové – Simonino utrpení bylo až dosud zbytečné. Patrně budou muset přejít na ještě drastičtější látky. A když i tyto selžou… Inu, pak tu byla poslední terapie, stejnou měrou nebezpečná jako slibná.

Zastavil se v pracovně doktorky Bristolové. Věděla, na co se jí zeptá.

„Ne, Syi, žádné zlepšení.“„Nezměníme chemo?“ zeptal se.„Zatím ne. Dejme jí čas,“ odpověděla Bristolová.„Ach ano. Čas,“ povzdechl si starý lékař. „Už to trvá týdny.

Měsíce. Jak dlouho myslíš, že to dítě v jejím věku vydrží?“„Děláme, co je v našich silách,“ řekla doktorka Bristolová.

„Úplně všechno.“Kdyby ji dobře neznal, pomyslel by si: Ledovec. Tuhle přezdívku

jí pro její chladný, rozhodný a čistě vědecký přístup k případům dali pacienti.

Sy však věděl, že je to Ritina profesionální fasáda, kterou si jako velmi citlivá žena musela ve styku s vážně nemocnými a umírajícími pacienty vybudovat.

Spoléhal na její úsudek. Až bude třeba změnit chemikálie, učiní to. A rozhodne i o závažnějším postupu, bude-li nutno.

Vracel se do pracovny a tiše si mumlal: „Ach Simmie, Simmie, jak rád bych ti dal vlastní krev, kdyby ti to pomohlo!“

A vnitřním zrakem náhle uviděl obrázek své malé sestry a její krve, kapající z rezavých ostnatých drátů.

/ 17 /

Uběhly další dva měsíce. Simmie dostala už čtyři dávky chemoterapeutik. Nyní byla v nemocnici na pravidelných testech.

165

Výsledky nebyly nijak povzbudivé. Onkoložka Bristolová rozhodla o nasazení silnější látky.

Když to Waltovi sdělila, vycítil, že mu něco tají, teď musel stejnou roli sehrát i on před Emily. Sdělit jí špatné zprávy, aniž ji vyděsí.

Simmie už spala. Emily s Waltem seděli v jeho doupěti. „Dneska jsem mluvil s Bristolovou,“ oznámil.

„Co ti ten Ledovec pověděl?“ zeptala se Emily a připravila se na špatné zprávy.

Walter se pokusil zasmát. „Myslel jsem, že jí tak říkají jenom pacienti.“

„Je to počítač. Hodíš do ní výsledky – krevní obraz – tolik a tolik bílých, tolik a tolik červených krvinek, a ona vydá předepsané dávky chemikálií jako automat sodovku.“

„Emily, tahle žena se denodenně setkává s nejhoršími nemocemi, jaké existují. Kdyby se citově angažovala, za chvilku by se zhroutila.“

„Doufám, že takový nikdy nebudeš,“ varovala Walta Emily.„Já určitě ne. Člověk může jen stěží zaujmout obzvlášť citový

postoj k pacientovi, kterého trápí ischias. Takže zapomeňme na tu ubohou ženu.“

„Dobrá, dobrá,“ řekla Emily. „Ty se jí nějak zastáváš. Kdybych tě neznala, řekla bych, že s ní máš poměr.“

„Nebuď směšná, Em,“ protestoval.„Co je na tom směšného,“ odporovala vážněji, než očekával. „Při

tom všem, co se nám v posledních měsících přihodilo…“ Odvrátila se.

Přistoupil k ní, jemně jí sevřel ramena a otočil ji k sobě. Měla vlhké oči. Znovu odvrátila hlavu. Přinutil ji, aby na něho pohlédla.

„Ještě nikdy jsem ti nic takového neřekla,“ připustila. „Nikdy jsem si nic podobného ani nepomyslela.“

„Jediná další žena v mém životě je Simmie. Vedle práce nemá nikdo jiný v mém životě místo,“ prohlásil.

166

Přivinul ji k sobě a políbil ji. Byl to něžný polibek, ale naprosto nevášnivý, což si uvědomila.

Zeptala se: „Tak co je s tou Bristolovou?“„Říkám ti, že je to absurdní…,“ začal, pak si ale vzpomněl, co jí

chtěl původně sdělit. „Chce vzít Simmie zpátky do nemocnice.“„Ale vždyť tam s ní chodím každé ráno na kontrolu.“„Chce, aby tam zůstala.“„Zůstala?“ podivila se Emily a Walt cítil, jak v jeho náručí ztuhla.

„A proč?“„Nějaký nový druh chemo. Proto by ji měla ráda pod kontrolou.“„Jaký druh chemo?“ naléhala Emily.„Něco nového. Silnějšího. Bristolová si myslí, že by to mohlo

zabrat.“„A chce, aby Simmie zůstala v nemocnici? Použila slovo

zůstala?“ vyptávala se Emily.„Nepamatuju se přesně, jaké slovo použila. Pouze mi sdělila, že

by byla ráda, kdyby byla Simmie po dobu, kdy jí bude podáváno nové chemo, v nemocnici. Je to v jejím zájmu, Em, drahoušku. Co to do tebe vjelo?“

„Nevím,“ přiznala a vyprostila se z jeho objetí, aby si mohla utřít slzy. „To slovo zůstat. Jako by se už nikdy neměla vrátit domů.“

„Doktorka Bristolová dělá, co je v jejích silách. Všichni děláme, co můžeme. Nemáme však žádné záruky,“ řekl.

Přikývla a prsty si utírala slzy. Nakonec se usmířeně zeptala: „Kdy ji mám přivézt?“

„Zítra.“Druhého dne ráno odvezla Emily Duncanová svou dceru zpátky

na dětské oddělení. Nesla malý kufřík se Simmiiným nočním prádlem, s župánkem a pantoflemi. A s Matildou, její oblíbenou panenkou.

Ve výtahu se setkaly s paní Amielovou. Když tu byla Simmie naposled, ležel syn této hezké mladé blondýnky ve vedlejším pokoji.

„Dobré jitro,“ pozdravila ji Emily. „Jak se daří Davidovi?“

167

Protože tam s nimi byla Simona, paní Amielová odpověděla: „Dobře, docela dobře…“

Přes dívčinu hlavu si však obě matky vyměnily pohledy, které říkaly víc. Oči paní Amielové byly plné beznaděje. Přesto se pokoušela usmívat. Emily si pomyslela: Ještě před dvěma měsíci byla tak hezká… Zestárla ne o měsíce, ale o roky. Budu vypadat taky tak?

„Má David povolené návštěvy? Jestli ano, Simmie by za ním určitě ráda zašla, že, miláčku?“

„Jistě. Jestli mě pustí z postele,“ souhlasila Simmie.„David bude strašně rád,“ řekla paní Amielová.Dveře od výtahu se otevřely. Rychle se rozloučily a paní

Amielová odspěchala chodbou za svým synáčkem.„Je moc nemocný, že, mami?“ zeptala se Simmie.„Ano, drahoušku.“„Tak proč říkala, že se mu daří dobře, když to není pravda?“„Asi… asi si tím chtěla dodat odvahy, řekla bych. Chudinka.“Když procházely kolem otevřených dveří, zavolal na ně známý

hlas: „Simmie, jsi to ty?“Simmie nakoukla do dveří a na lůžku uviděla Amy Bedfordovou

se zavedenou kapačkou.„Amy!“ zajásala Simmie.„Jo. Přišla jsem si pro další dávku. Ty taky?“„Myslím, že ano.“„Už mi zbývají jen čtyři měsíce,“ řekla Amy.„Amy,“ zeptala se Emily, „už tě rentgenovali?“„Ano prosím. Řekli, že jsem čistá. Zítra mi udělají celkovou

kostní tomografii. Když bude v pořádku i ta, půjdu dómů na další tři týdny.“

„Půjdeš,“ ujistila ji Emily. „Walt říkal, že jsou s tebou velice spokojení.“

„Opravdu? Víte, když tohle doktoři říkají, někdy uvažuju, jestli to myslí doopravdy. Třeba mi chtějí dodat odvahu, pozvednout mi morálku… Nebo to myslí vážně?“

168

„Když to říká můj manžel, myslí to doopravdy,“ uklidnila ji Emily.

„Zjistila jsem,“ prohlásila Amy ve snaze povzbudit Simmie, „že každou další dávku chemo snáším lépe. Takže se, Simmie, máš na co těšit. Bude to lehčí.“

„No to je tedy něco,“ řekla Simmie.„Můžu za tebou přijít, až mi vyndají tu intravenózku?“„Prosím, určitě přijď!“ rozzářila se Simmie.Amy Bedfordová dostala dávku kontrastní látky. Pak chvíli ležela

na nízkém lehátku, které s ní mělo brzy zajet pod obrovské vševidoucí oko tomografu. Za okamžik pocítila, že se s ní dalo lehátko do pohybu. Ocitla se uvnitř přístroje. Pro štěstí zkřížila dva prsty pravé ruky.

Prosím, prosím, ať nic nenajdou. Prosím!Cítila se naprosto odříznutá od světa. Amyin osud nemohla

ovlivnit ani její matka, ani její otec – navzdory svým penězům. Záleželo jedině na tom, co objeví to vševidoucí oko. Rozbušilo se jí srdce a přemýšlela, jestli se to na záznamu objeví také. Zdálo se, že ten stroj v sobě nemá žádný motor, žádný ovládací aparát. Byl naprosto tichý, tichý jako svědomí, ale vycházely z něj rozsudky – život, nebo smrt. Ať je to život, modlila se. Ať je to život.

Doktorka Bristolová studovala ve své pracovně na onkologickém oddělení laboratorní výsledky pacientky Duncanové, Simony. Počet bílých krvinek. Počet červených krvinek. Počet krevních destiček. Nevypadalo to úplně špatně, ale povzbudivě také ne. Pacientčin stav se navzdory chemoterapii pomalu horšil.

Adriamycin, rozhodla doktorka Bristolová. Bude to trochu riskantní, ale takovou látku může zkusit jen tehdy, dokud má pacient ještě dost sil, aby snesl vedlejší účinky.

Od zítřka tedy začne podávat malé Simmii Duncanové adriamycin.

Amy Bedfordovou přivezli zpátky do pokoje. I přes nepříjemnou reakci na chemo, které jí toho dne aplikovali, nemusela ležet. Dali jí

169

na vybranou: domácí úkoly, solárium, nebo návštěvy. Zvolila návštěvu.

Malý Amiel byl pořád ještě v nemocnici. Vždycky, když se dostavila na chemo, zašla za ním. Byl to milý chlapeček, pokaždé byl o něco bledší a hubenější. Jeho matka byla velmi ráda, když za ním někdo přišel. Alespoň si na chvilku odpočinula od nepřetržitých úsměvů a uklidňování. Ano, rozhodla se Amy, zajdu za Davidem.

Dveře jeho pokoje však byly zavřené a visela na nich tabulka s nápisem NÁVŠTĚVY ZAKÁZÁNY. Zarazila se, chvíli v rozpacích postála, a pak o hůlce odešla do haly. Už se docela rozchodila, k velkému potěšení doktora Duncana. Nejprve pokročila od berlí nesoucích plnou váhu jejího těla k zatěžování pravé nohy ze čtvrtiny. Pak nějaký čas chodila s podpůrnou bandáží a s berlemi a teď už jen s bandáží a hůlkou. Těšilo ji, že to dokázala přesně podle rozvrhu, který jí doktor Duncan slíbil.

Opatrně kulhala chodbou. Byla pevně rozhodnutá, že nebude riskovat pád a následné poškození toho skvělého instrumentu z titania a plastiku. Výborně nahrazoval její nemocné kosti. Právě tak jako Walt Duncan neměla nejmenší zájem podrobit se výměně kostní protézy, ačkoliv dobře věděla, že jednu náhradní opatruje Hans ve své dílně.

Hans ji dívce předvedl, když mu po operaci přišla poděkovat za jeho umění. Tehdy jí pyšně ukázal rezervu se slovy: „Jsme vždy připraveni, ale radši dávej pozor, holčičko, radši dávej pozor.“

Došla k Simmiině pokoji. Dveře byly otevřené. Dívenka spala a pravou rukou objímala panenku. Amy ji nechtěla rušit a už už se chystala odejít, ale pak se rozhodla, že si ji prohlédne zblízka, což by nemohla, kdyby byla Simmie vzhůru.

Postavila se k nohám postele a předklonila se. Simmie byla hezounká. Měla jemné rysy a až vyroste, bude vypadat jako její matka. Půvabná drobná tmavovláska. Emily se jí líbila. Myslela si: Doktor Duncan si zaslouží krásnou manželku. Ano, Simmie bude jako ona. Jestli…

170

Amy se zasnila. Proč mě zrovna teď napadají takovéhle věci? Protože je tak hubená a bledá? A protože má tak vpadlé tváře? Když jsem ji viděla poprvé, vypadala jinak. Ale já jsem také vypadala jinak, než jsem začala dostávat chemo. Dostane se z toho. Jako já. Asi jí pořídí paruku jako mně. Dělají vůbec paruky pro tak malé děti?

Sestra přivezla do pokoje nějaký přístroj. Překvapilo ji, že tam našla Amy, ale zřejmě jí to nevadilo. Usmála se na ni a chystala se promluvit, ale Amy jí naznačila, aby byla tiše, a ukázala na spící Simmie.

Pak se otočila a odkulhala z pokoje. Podívala se na přístroj a řekla si: Já jsem takové věci při chemo nikdy nepotřebovala.

Emily Duncanová se rychle oblékla. Právě byla na cestě do garáže, když zazvonil telefon. Hlavně už žádné další soucitné vyptávání, přála si v duchu. Byla sice svým přátelům za jejich zájem vděčná, ale unavovalo ji odpovídat tak neurčitě osmkrát až desetkrát denně. Děkovala jim za jejich nabídky, že za ni vyřídí nákupy a postarají se o domácnost, ale dala by přednost tomu, kdyby nemusela donekonečna vysvětlovat, jak je na tom její dcera. Zvláště matkám Simmiiných spolužáků a spolužaček. Uvědomila si, že v poslední době pociťuje vůči matkám zdravých dětí výraznou nechuť.

Na okamžik zauvažovala, že telefon nezvedne, ale mohla by to být nemocnice. Musela se sluchátka přece jen chopit.

„Haló…“„Emily, drahoušku…“Poznala hlas své matky.„Ano, máti?“„Emmie, mluvili jsme o tom s tatínkem a myslíme si, že bychom

měli být u vás…,“ nabízela matka.„Máti, prosím tě, nezačínej s tím zase. Zbytečně by vám to

komplikovalo život.“„Vůbec ne. Ani v nejmenším. Máme pocit…“„Máti, nepokládám to za rozumné a Walt také ne. Už kvůli

tatínkově srdci. Zůstaňte v Arizoně, dokud vám nezavoláme.“

171

„A to bude kdy?“ zeptala se její matka. „Až bude příliš pozdě?“„Tohle neříkej,“ napomenula ji dcera.„Co si o tom máme myslet? Tvoje zprávy jsou tak neurčité! Nic

nesvědčí o tom, že je jí lépe. Nebo snad ano? Emily?“„Máti, prosím tě! Přijedu pozdě do nemocnice.“Ale matka byla neústupná. „Mluvila jsem se sousedkou tady v

domě. Mají za sebou stejnou zkušenost. Tedy, nebyla to leukemie. Nějaká jiná hrozná nemoc. Jejich vnouče umřelo dřív, než se s ním stačili rozloučit.“

„Máti, nechci nic slyšet o tom, co se přihodilo jiným dětem!“„Stejně si myslíme, že bychom měli přijet,“ trvala na svém

matka.„Ne!“ odmítla ji Emily. „Trávím celé dny se Simmií. Přestože vás

mám strašně ráda, nemám čas vést domácnost tobě a tátovi, teď mě zajímá jen jediný člověk – moje dcera!“

„Zakazuješ nám snad, abychom přijeli?“ zeptala se matka dotčeně.

„Jestli to chceš nazvat takhle, tak ano, máti. A teď musím do nemocnice. Zavolám ti později.“

„Později, později,“ řekla matka a bez rozloučení zavěsila.Rozhovor s matkou ji rozrušil. Cestou do nemocnice se musela na

řízení ze všech sil soustředit, ale když tam dojela, už se zase ovládala. Alespoň natolik, aby si uvědomila, že její matka i otec Simmii milují stejně jako ona. A že touží po tom, aby jí v těchto těžkých chvílích byli nablízku. Musí jim večer zavolat a promluvit si s nimi laskavě a s porozuměním.

Veškerá rozvaha ji však opustila, když vstoupila do Simmiina pokoje. Dítě leželo na zádech s intravenózní infuzí zavedenou do ruky a k hrudníku mělo připevněna čidla, která Emily okamžitě poznala. EKG, elektrokardiogram.

Prokristapána, vyděsila se Emily. Je snad ta chemoterapie tak silná, že jí selhalo srdce? Musíme ji přestat mučit. Musíme!

Přestala se ovládat. Sy Rosen slyšel, jak pláče, a otočil se od Simmiina lůžka.

172

„Syi?“ zeptala se vzlykající Emily.Naznačil jí, aby vyšla na chodbu. Když za nimi zavřel dveře,

vyhrkla: „Co se stalo?“„Nic. Tohle zařízení má naopak hlídat, aby se nic nestalo,“

vysvětlil.„Děláte jí elektrokardiogram. To znamená srdeční záchvat.“„Emily, než si začneš představovat nejhorší, nech mě to vysvětlit.

Doktorka Bristolová nyní Simmii dává silnější chemo. Adriamycin. Ten má někdy vedlejší účinky. Zpomalený puls. Zrychlený puls. Arytmii. A jiné komplikace. Proto během podávání téhle látky monitorujeme Simmiino srdce, abychom mohli včas zareagovat, kdyby se podobné příznaky objevily.“

„Jak byste reagovali?“„Okamžitě bychom tuto léčbu přerušili a vše by se vrátilo k

normálu,“ odpověděl starý chirurg. Když Emily mlčela, řekl: „Věříš mi, Emily, že?“

Konečně přikývla.„Říkal jsem ti, má drahá, že bych ti nikdy nelhal.“„Promiň, Syi. Před chvílí jsem se po telefonu pohádala s matkou

a trochu mě to rozhodilo.“„Chce přijet, co?“„Ano. Co si o tom myslíš?“„To jsi na špatné adrese. Kdybyste se tenkrát odstěhovali do

Kalifornie, když dostal Walt nabídku od UCLA, a Simmie onemocněla, určitě bych za ní přijel. Ať už bys na to říkala, co bys chtěla. Takže chápu, co její prarodiče cítí.“ Usmál se. „Moc jsem ti nepomohl, že?“

Políbila ho na vrásčitou tvář. „Zavolám matce a řeknu jí, aby přijeli.“

„To je dobře. Tvoje dcera tě potřebuje. Ale ty jsi také dcera. Není žádná ostuda potřebovat svou matku.“

173

/ 18 /

Amy Bedfordová se vrátila do nemocnice na další dávku chemo a na rentgen. Tentokrát bez tomografie, té se podrobila před dvěma měsíci. Už to znala nazpaměť. Každé tři týdny chemo. Každé dva měsíce rentgen, každé tři měsíce tomo. Už měla za sebou pět rentgenů, dva tomografy a jednadvacet dávek chemo. Přehoupla se přes polovinu léčby. Čekaly ji ještě čtyři rentgeny, dvě tomografie a osm dávek chemo.

Její léčení připomínalo děj dobrodružného románu, jakých přečetla během dlouhých dnů strávených na lůžku celou řadu. Doktoři pronásledovali zabijácké buňky jako nepřátelské ponorky. Pátrali po nich, aby je zničili, a celou dobu sonarem sledovali, jestli tam ještě jsou. Namísto sonaru však používali rentgen a tomograf.

Ještě před rokem byla Amy zdravá a silná mladá žena. Měla jediný životní cíl: vyhrát státní tenisový šampionát pro sebe a pro družstvo Švéda Olafsena. Když se teď podívala do malého zrcátka, které s sebou vždycky nosila, spatřila vyhublou, skoro holohlavou mladou ženu, která může být ráda, že ještě žije.

Ale – k čertu s tím, žije! A je rozhodnutá na tom nic neměnit. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli oddané matce, a hlavně kvůli otci, který projevil takovou hloubku citu, jakou by u něho nikdy nečekala.

Ve dnech, kdy se měla dostavit do nemocnice na chemo nebo na testy, s ní snídal. Ignoroval telefon, který vyzváněl téměř bez přestání. Dřív by jej okamžitě zvedl. Alespoň čtyřikrát denně jí telefonoval do nemocnice a na večerní návštěvu nikdy nepřicházel s prázdnýma rukama.

A dneska to určitě nebude jinak, myslela si Amy cestou ke svému pokoji. Ještě stále se opírala o hůlku. Ale jen do té doby, než jí s pomocí fyzioterapie zesílí svaly na noze. Bylo ještě brzo, velmi brzo. Na chodbách čekaly vozíky na prázdné snídaňové podnosy. Amy šla do svého pokoje a právě přešla kolem dveří označených štítkem Duncanová, Simona. Takže malá Simmie je tu ještě. To je divné. Když se naposledy ptala doktora Walta, jak se jí daří, řekl: „Jde to,

174

docela to jde,“ a věnoval pozornost Amyině noze. Nechal ji přecházet po místnosti bez pomoci berel a hůlky.

Amy uvažovala: Nechtěl mluvit o Simmie, protože to pro něho bylo příliš bolestné, nebo proto, aby mě nepolekal? Musím se podívat, jestli je Simmie vzhůru.

Simmie ležela s otevřenýma očima, v náručí držela panenku Matildu a čekala na maminku. Přišla sestra pro tác od snídaně a vesele jí připomněla: „Dneska žádné chemo, drahoušku. Není to fajn?“ Simmie se pokusila zasmát, ale po třech dnech nevolnosti a zvracení ji příliš bolely břišní svaly.

Celý vnitřek úst měla pokrytý otevřenými boláky, které ji trápily, přestože je sestry ošetřovaly utišujícím roztokem.

Simmie pevně svírala Matildu, jako by z její blízkosti čerpala sílu.

Už brzo půjdu domů, říkala si v duchu, a tohle všechno skončí. Jehly. A doktoři. Tolik doktorů… Usmívají se na mě, jako bych byla pitomá. Prý se nemám čeho bát. Snaží se mi dokázat, že vlastně o nic nejde, ale je to zbytečná námaha. Strýček Sy se taky usmívá, ale jeho oči mi povídají, že to je zlé. Strýček mi dal Matildu, když mi bylo osm.

Chovala panenku a zpívala jí ukolébavku, kterou jí samotné zpívávala maminka, když byla ještě malá. Od tří let ji zpívaly spolu. V poslední době, když už byla velká, už spolu nezpívaly.

Za dveřmi slyšela obvyklé ranní zvuky. Vozík, sbírající podnosy s nádobím od snídaně, popojížděl od dveří ke dveřím. Tiché cupitání sester, plnících ranní povinnosti. Jedna druhé přála dobré ráno.

Najednou se něco změnilo. Kroky na chvíli utichly, pak se ale všechny rozběhly jedním směrem. Ozýval se rozčilený šepot. Simmie se posadila. Napínala uši, ale slovům nerozuměla. Lehla si, ale nepřestávala neklidně naslouchat.

Poznala hlas paní Hutchinsonové, staniční sestry. Ta se u ní každý den alespoň jednou zastavila, aby se sladce zeptala: „Tak jakpak se daří holčičce doktora Duncana?“ Simmie to napřed těšilo, ale časem ji ta přehnaná péče začala obtěžovat. Copak asi říká

175

ostatním dětem? A chodí vůbec za nimi, když nemají za tatínky důležité doktory?

Paní Hutchinsonová říkala tentokrát velmi úsečně: „Vyplníme to později, teď ho odvezte.“

Simmie byla zvědavá, a protože ji neomezovala kapačka, vyklouzla z postele a pootevřela dveře. Další hlasy. Kroky. Kola nemocničního vozíku.

Simmie napřed zahlédla paní Hutchinsonovou v bílé uniformě s modrým svetrem přehozeným přes ramena. Za něčím se ohlížela. Byl to nemocniční vozík, který tlačila sestřička-studentka. A na vozíku, pod bílým prostěradlem, leželo dětské tělo. O tom nemohlo být pochyb. Byl to chlapec. Proč by jinak paní Hutchinsonová říkala: „Teď ho odvezte“?

Simmie zděšeně sledovala malé procesí. Zamrazilo ji a roztřásla se. Vrátila se do postele, zahrabala se do přikrývek a natáhla se pro Matildu. Pevně ji objala a přetáhla si přikrývku přes hlavu.

Tak ji našla Emily Duncanová, když přišla na ranní návštěvu.„Copak to děláš, zlatíčko?“„Jen… jen si tak hraju s Matildou,“ odpověděla Simmie.„Vylez. Chci se podívat, jak dneska ráno vypadáš.“Simmie se vyhrabala z úkrytu a usmála se na matku.„Je to moje holčička,“ řekla Emily, ale v očích svého dítěte

spatřila strach. „Co se děje, miláčku? Bolí tě něco?“„Ne, nic mě nebolí, mami. Opravdu. Jen… jen…“„Jen co, drahoušku?“„Nemohla bych jít domů?“ vyhrkla Simmie.„Domů?“ opakovala Emily. Dceřina otázka ji zaskočila. „Lékaři

musejí dokončit léčení. O tom, kdy půjdeš domů, rozhodne doktorka Bristolová.“

„A co když řekne, že domů už nikdy nepůjdu?“ zeptala se Simmie.

„Proč by měla něco takového říkat?“„Třeba mi budou dělat zase něco nového. Vždycky si něco

najdou.“

176

Emily se posadila na kraj postele a vzala holčičku do náručí. Odhrnula jí řídnoucí tmavohnědé vlasy z čela a pohladila jí bledou chladnou tvářičku. Přitiskla si Simmiin obličej ke svému a šeptala jí do ucha: „Simmie, drahoušku, doktoři zkoušejí nové věci, protože jen tak mohou zjistit, co tě vyléčí.“

„Každého ale nevyléčí,“ podotkla Simmie.Emily proti své vůli strnula.„Ne, miláčku, doktoři každého nevyléčí. Když ale najdou tu

správnou látku, vyléčí tě.“Simmie se chtěla podíval Emily do očí, ale matka ji k sobě tiskla

tak pevně, že nemohla. Dítě se roztřáslo.„Udělám nejlíp, když tě zase uložím do postele a pěkně tě

přikryju.“„Úplně celou?“ zeptala se dívenka.Emily otázku nepochopila. Položila své dítě do postele a pečlivě

je přikryla.„Není to tak lepší? Je ti teplo, miláčku?“„Ano, maminko,“ odpovědělo dítě po chvíli.Po obědě Simmie usnula a Emily toho využila, aby si

zatelefonovala ze sesterny. Tam se dozvěděla, že toho dne brzy ráno zemřel malý David Amiel. Roztomilý chlapeček, kterému ještě nebylo ani devět let. Často si povídala s jeho matkou v hale pro návštěvy. Milá žena. Strašně vyděšená, teď se její nejhorší obavy naplnily.

Musím jí napsat. Poslat květiny. Cokoli, myslela si Emily.Jedním si byla jistá. Až se Simmie vzbudí, bude si s ní o tom

muset promluvit. Nedopustí, aby se trápila utajeným strachem.

Simmie se pohnula ve spánku a upustila Matildu na podlahu. Emily ji zvedla, a když ji položila na postel, Simmie otevřela oči.

„Mami?“ ujistila se.„Ano, děťátko, jsem tu.“Simmie se usmála a natáhla se pro Matildu.„Nechceš se něčeho napít? Něčeho studeného?“

177

„Ne-e,“ odmítlo dítě.„Nechceš opravdu vůbec nic?“„Nic.“Holčička byla chvíli tiše a pak začala broukat panence.„Simmie, nestalo se dneska ráno něco zvláštního?“„Dneska ráno… něco… Ach, ano. Někdo, nějaké dítě umřelo.“„Jak to víš?“„Já… Slyšela jsem zvuky. Tak jsem vylezla z postele. Neboj se,

nikdo mě neviděl. Šla jsem ke dveřím. Vykoukla jsem. Bylo tam něco přikrytého prostěradlem. Malý člověk. Chlapec.“

„Pamatuješ se na paní Amielovou? Byla tě párkrát navštívit.“„Ano, je to moc milá paní. Byl to…“„Ano, Simmie, byl to její syn.“Simmie se zamyslela a v bledém vyhublém obličeji se jí objevil

strach. Nic však neřekla.„Simmie…, polekalo tě to.“„Jo.“„Proto jsi se schovávala?“„Já jsem se neschovávala,“ protestovala Simmie.„Vždyť jsi byla pod přikrývkou,“ zdůraznila Emily.„Já jsem zkoušela, jaké to je.“„Co jaké je, drahoušku?“„Jaké je ležet na nosítkách celá přikrytá. Mrtvá.“Emily se stěží ovládla, aby ji k sobě nepřitiskla. Věděla však, že

by příliš citová reakce mohla dítě ještě více postrašit.„Jaké to je, mami?“„To přesně nevím, ale jedno vím jistě: necítíš žádnou bolest.“„Vůbec žádnou bolest?“ naléhalo dítě.„Žádnou,“ ujistila ji Emily.Simmie se zamyslela a pak spokojeně přikývla.„Není se čeho bát, Simmie. To se dříve či později stane každému.

Je to součást života, stejně jako narození.“„Bolí to miminka, když se rodějí?“

178

„Myslím, že ne. Proč by je jinak doktoři museli plácnout přes zadeček, aby poprvé zaplakala?“

„Mě taky plácli?“ vyptávala se Simmie.„Ne. Ty jsi se rozkřičela, sotva tě doktor předal sestřičce. A

doktor, byl to doktor Breland…, mi povídal: Emily, dala sis opravdu zdravý dáreček. Dobré srdce, dobré zdravé plíce.“

„To povídal?“„To si piš.“„A co říkal tatínek?“„Tatínek?“ opakovala Emily zmateně.„Byl tam, nebo ne?“ naléhala Simmie.„No, vlastně…“„Já vím. Byl v nemocnici a operoval. Že jo?“Emily se usmála. „Simmie, miláčku, my jsme byly také v

nemocnici. V porodnici. A tatínek byl na operačním sále ortopedického oddělení a operoval, to máš pravdu. Ale já jsem požádala, aby mu zatelefonovali a vyřídili, že je tatínkem malé holčičky, a oni to udělali.“

„Co na to říkal?“„Dozvěděla jsem se to od strýčka Sye. Víš, tatínek mu tenkrát

asistoval. Když to tatínek slyšel, povídal: Syi, tu první pokřtíme po tobě.“

„Opravdu, maminko?“„Ano, mluvili jsme o tom, ještě než ses narodila. Strýček Sy se

choval k tatínkovi jako vlastní otec. Proto jsme se domluvili, že když se nám narodí kluk, bude to Simon, a když holčička, dáme jí jméno Simona. Strýček Sy tě držel při křtu a dal ti ten zlatý náramek, který pro tebe schovávám, až budeš velká. Když ho přinesl, řekl mi: Em, až se Simmie bude vdávat, už tady nebudu, ale byl bych rád, kdyby si ho navlékla o svatebním dnu.“

„Ale my ho přece na svatbu pozveme, že, mami?“„Víš, on tím myslel, že každý musí umřít, a jeho čas přijde dřív,

než budeš mít svatbu. A chtěl, aby sis na něho vzpomněla.“

179

„Já bych na něho stejně nezapomněla. I bez toho náramku,“ prohlásila Simona.

„Chtěl ti být nablízku, víš?“„Když to říkal…, když mluvil o tom, že tu nebude, myslíš, že se

bál?“„Ne. Nebál se. Připadal mi jako muž, který dokončil svoje životní

úkoly a který je se smrtí smířen,“ vysvětlila Emily.„Znamená to, že je unavený a chce si odpočinout?“„Ano, dalo by se to tak říct, miláčku. Vlastně krátce poté odešel

na odpočinek a stal se konzultantem. Ale jak vidíš, žije a žít ještě dlouho bude.“

/ 19 /

Doktorka Bristolová položila zprávu o výsledcích testů na Rosenův psací stůl. Starý muž se váhavě potahoval za svůj ježatý plnovous. Nechtělo se mu do zprávy vůbec nahlížet. Tušil, proč ho doktorka Bristolová požádala o schůzku. Nakonec se však složky přece jen chopil a natočil se tak, aby stolní lampa osvítila stránky jako reflektor. Bylo to ještě horší, než očekával.

Ksakru, uvažoval. Ubohá nevinná Simmie! Tak málo bílých krvinek, a destiček ještě méně! To způsobilo chemo. Znamená to, že jí hrozí nejen infekce, ale i krvácení. A ty zlořečené buňky jsou tam pořád. To je rub chemoterapie. Hubí zdravé buňky stejně jako chorobné.

Sy odhodil zprávu na stůl a vzhlédl k doktorce Bristolové. „Co navrhuješ, Rito?“

„Samozřejmě to předložím nádorové radě. Ale napřed by si o tom měl někdo promluvit s Waltem Duncanem.“

„O to se postarám. Musíme si ale připravit další léčebný program. Jak to vidíš?“ zeptal se Sy.

Rita Bristolová se podívala do vodnatých očí starého muže, které prozrazovaly jeho utrpení. Proč se mě ptá? říkala si v duchu. Sám

180

dobře ví, co se dá v podobném případě dělat. Ale jestli si přeje, abych to řekla já, vyhovím mu.

„Extrémní případy vyžadují extrémní řešení. Takřka smrtelné dávky chemoterapeutik a ozařování, což zlikviduje zhoubné buňky včetně kostní dřeně. A pak infuzi kostní dřeně od zdravého dárce, která obnoví její imunologický systém.“

„Ozáření celého těla,“ konstatoval Sy váhavě.„V tomto případě ano.“„Včetně lebky,“ pokračoval Sy a smutně přikyvoval. Tato léčba

se neobešla bez závažných a nežádoucích vedlejších účinků.„Podám jí samozřejmě prednison, abych zabránila mozkovému

otoku,“ řekla doktorka Bristolová.„Rito, je ti jasné, že Simmie nemá žádné sourozence?“Doktorka Bristolová přikývla.„Takže si uvědomuješ veškerá rizika,“ pokračoval Sy.„Nikdy jsem netvrdila, že Simmie je ideální kandidátka pro

transplantaci kostní dřeně. Vím ale, že jinou šanci nemá. Ty tu rodinu dobře znáš. Nenašel by se tam nějaký další dárce?“

„Ne,“ odpověděl Sy.„V tom případě bych ráda udělala testy krevní a tkáňové

kompatibility Waltovi a jeho ženě. Použiju kostní dřeň, která bude té Simmiině nejbližší.“

„To je ovšem velmi riskantní postup, doktorko.“„Máte nějaký jiný nápad, doktore?“ opáčila doktorka Bristolová.„Okamžitě si promluvím s Waltem,“ rozhodl Sy. „Ano, to

udělám.“Doktorka Bristolová sbírala papíry ze stolu, ale starý pán jí

položil dlaně na ruce. Vzhlédl k ní a řekl: „Ty víš, jak špatné máme vyhlídky.“

„V tomto případě není na vybranou.“Přikývl. Doktorka Bristolová konečně posbírala jednotlivé

stránky laboratorní zprávy a chystala se odejít. Ve dveřích se otočila. „Až začnu podávat vysoké dávky chemo a ozařovat, budu muset umístit Simmie do izolace.“

181

„Pochopitelně,“ řekl Sy.Walt Duncan přijal zlou zprávu, aniž dal najevo emoce. Starý Sy

by byl skoro raději, kdyby se jeho chráněnec zhroutil, klel, plakal nebo zuřil nad neštěstími, které tak často potkávají lékaře a jejich potomky. Walt ho však vyslechl klidně, jako by se jednalo o nějakého cizího pacienta. Dokončil za něho:

„Ano, ano, Syi, ovšem. Transplantace kostní dřeně. Problém s dárci… Předpokládám, že jste to s doktorkou Bristolovou zvážili. Řekla ti, kdy nám chce odebrat vzorky?“

„To sice ne, ale moc času zřejmě nemáme.“„Promluvím si s Emily hned, jakmile se dostanu domů.“ Vykročil

ke dveřím.Sy už se neovládl. „Prokristapána, Waltere, chovej se jako otec,

ne jako doktor!“Walter Duncan se k němu pomalu otočil a Sy spatřil, že mu po

tvářích stékají slzy.„Musím to říct Emily. A ona není blázen. Pozná, jak jsme zoufalí.

Od úplné porážky nás dělí jen krůček. Možná, že to bude pro Emily poslední kapka. Možná se zhroutí.“

„Walte, co myslíš, nebylo by lepší, kdybych jí to sdělil já?“ navrhl Sy.

„Tohle si zaslouží slyšet ode mě,“ řekl Walt. „A teď musím na vizitu, abych mohl jít brzy domů.“

Obešel pacienty, připravující se na operaci. Prohlédl i ty již operované – včetně Amy Bedfordové, která právě dostávala další pravidelnou dávku chemoterapeutik. Termín se shodoval s pravidelnou kontrolou hojení operované nohy. Proto se zastavil u ní v pokoji. Byl spokojen.

„Měli bychom začít s fyzioterapií a zbavit tě té hůlky,“ poznamenal. „Jak snášíš chemo? Je to pořád tak zlé?“

„Asi si začínám zvykat,“ řekla. „To, že je mi špatně od žaludku, mi už připadá tak normální, že když se ráno probudím a nechce se mi zvracet, skoro to postrádám.“

182

Pokusila se zažertovat, protože si všimla jeho neobvykle vážného výrazu. Neuspěla.

„Doktore?“„Ano?“ odpověděl rychle. Očekával otázku týkající se její

budoucnosti.„Je to se Simmií opravdu tak zlé?“Podíval se na ni vyčítavě, protože se vměšovala do jeho

soukromého smutku.„Pokaždé, když jsem tu na chemo, za ní zajdu. Nikdy si

nestěžuje. Dobře si pamatuju, jaká jsem já byla hrozná.“„To jsi tedy nebyla!“ protestoval.„Ale ano, byla. Vám jsem si nestěžovala, někdy ani našim ne, ale

v duchu jsem zuřila. Pořád jsem si říkala: ‚Proč já? Co jsem komu udělala?‘ Ale Simmie taková není. Je pořád stejně milá a…“ Chtěla říct „smířená“, ale v poslední chvíli si uvědomila, že to není to pravé slovo. „Je moc nemocná, že? Opravdu moc nemocná.“

Vážně přikývl.„Nikdo o tom nemluví, ale já to vyčtu z očí vaší ženy. Ve

chvílích, kdy se nejvíc bojí, se všechny matky usmívají zvláštním způsobem. Setkala jsem se s tím u své maminky. Je mi to moc líto, doktore, moc a moc líto.“

„Děkuji, Amy. Vážím si toho.“„Nevadí, když za ní zajdu? Přála bych si, aby ji pohled na

někoho, komu léčba pomohla, trochu povzbudil. Pomyšlení na to, že může být líp, nás všechny potěší.“

„Samozřejmě. Zaskoč za ní, kdykoli budeš mít náladu. Dneska. Zítra už to nebude možné.“

„Ach. Proč?“„Budeme ji muset izolovat,“ to byla poslední slova, která jí k

případu své dcery řekl. „Teď si promluvím s Brudem Simpsonem o programu tvé fyzioterapie. Staví se za tebou zítra, než půjdeš domů.“

Navštívil všechny pacienty a zanechal instrukce k zítřejším ranním operacím. V pracovně našel dva vzkazy od Jamese Rowe Russella, předsedy správní rady a neoficiálního vládce nemocnice.

183

Russell zřejmě usoudil, že se mu Walt vyhýbá. Jeho druhý vzkaz zněl: BUDU ČEKAT V KANCELÁŘI, DOKUD SE NEOZVETE.

Takže mu musel zatelefonovat. Byla to výzva, kterou Sy podle Desatera žertem nazýval První přikázání: „Nebudeš mít jiných Bohů kromě mne“, k čemuž dodával: „s výjimkou nemocničních správců“.

Walt vytočil číslo Russellovy kanceláře. Ten chlap držel slovo. Telefon zvedl sám, což znamenalo, že v tu dobu odešla domů už i jeho sekretářka.

„Ach, Duncane, co pro vás mohu udělat?“ řekl se sotva skrývanou zlobou.

„To vy jste mě volal, pane, takže co mohu já udělat pro vás?“„Za prvé vám přečtu dopis, který jsem právě dostal od právních

zástupců nemocnice: Byli jsme informováni tajemníkem jednoho z apelačních soudců, že pokuta ve výši dva miliony a pět set tisíc dolarů, ke které byl odsouzen doktor Peter Enright, byla nadsazená. Před hodinou nám oznámila pojišťovna, že pro příští rok budou prémie za zanedbání povinné péče všem nemocnicím v této oblasti zvýšeny o sto padesát procent…“

„Sto padesát procent, Duncane,“ opakoval Russell. „Víte, kolik to je?“

„Milion navíc?“ zkusil to Walt.„Dva miliony čtyři sta tisíc,“ opravil ho Russell. „Vzpomeňte si

na to, až příště pocítíte nutkání plnit svou etickou povinnost, která se vymyká zdravému rozumu. A rozmyslete si to, dobře si to rozmyslete.“

„Pane, vy mi vyhrožujete?“ zeptal se Walter Duncan.„Já vám radím, Duncane, jenom radím,“ řekl Russell chladně.Než Walt stačil zareagovat, Russell zavěsil. Nezbývalo než

vyzvednout Emily v pokoji číslo 219 a odvézt ji domů.A říct jí to. O Simmie. A o transplantaci kostní dřeně.Objal dcerušku, a ucítil, jak je křehká a vyhublá. Ve srovnání s

tím, jak vypadala sotva před pár měsíci, mu připadala poloviční. Ničila ji jednak nemoc, jednak chemoterapie a její následky. Posadil se k ní, něžně ji k sobě tiskl a povídal jí o tom, co dělal dneska, co

184

bude dělat zítra a také o tom, co společně podniknou, až ji propustí z nemocnice. Jakmile jí bude lépe.

„A bude mi lépe, tati? Kdy?“ zeptala se s tváří opřenou o jeho hruď.

„Určitě. Copak by strýček Sy dovolil, aby se stalo něco zlého jeho milované kmotřence?“ ujistil ji Walt. Hladil jí hlavičku a v prstech mu zůstávaly prameny jejích tmavých vlásků.

Mlčky ujeli polovinu cesty k domovu. Nebylo co říct. Snad jen to, že Simmie je zase bledší a hubenější, ale proč o tom mluvit?

Walt a Emily zastavili na červenou u nákupního střediska na rohu Hlavní a Kaštanové ulice.

„Potřebujeme něco?“ zeptal se.Emily neodpověděla.„Mléko? Pomeranče? Něco jiného?“ zeptal se znova.Zase neodpověděla.„Em? Miláčku?“ otočil se na ni a zjistil, že tiše pláče. „Em, Em,

prosím…“Zavrtěla hlavou a dál bezmocně plakala. Chtěl ji obejmout, ale

naskočila zelená a nějaký netrpělivý řidič za ním zatroubil. Walt prudce vyrazil, ale pak se ovládl a pokračoval po Hlavní do Fíkovníkové, do tiché ulice vedoucí k jejich domovu. Objal svou ženu a přitáhl ji k sobě. Jel pomalu a snažil se ji utěšit.

„Em, nesmíš se vzdávat. Ještě pořád pro ni můžeme něco udělat.“ Podíval se na ni. Zírala přímo před sebe a po tvářích jí stékaly slzy.

„Mám pro tebe vlastně novinku. Oběma nám udělají testy. Pokud možno zítra. Chtějí zjistit, kdo z nás bude pro Simmie vhodnější jako dárce.“

Čekal, že se zeptá proč, ale ona se o něho jen mlčky opírala a sotva dýchala.

„Víš, existuje procedura, která se nazývá transplantace kostní dřeně. Je to opravdový zázrak. Při leukemii nedokáže tělo produkovat dostatek bílých krvinek, které je brání proti infekci, protože kostní dřeň špatně funguje. Proto teď úplně zničíme Simmiinu nemocnou kostní dřeň silnými dávkami chemo a

185

ozařováním, a pak jí intravenózně vstříkneme zdravou kostní dřeň od dárce, tedy buď moji, nebo tvou. Tímto způsobem lze u pacienta stimulovat růst a vývoj nové zdravé kostní dřeně. A tak naše zdravé buňky naučí Simmiin organismus tvořit své vlastní zdravé krevní buňky.“

Počkal, jak Emily zareaguje, a když nic neřekla, pokračoval.„Tohle léčení však s sebou nese určité těžkosti. Vlastně

nepříjemnosti. Víš, Em, když zlikvidujeme Simmiinu kostní dřeň, zrušíme zároveň její obranyschopnost proti nemocem. Proti všem nemocem. Proti nachlazení. Proti infekci či zápalu plic. Proto budeme muset přestěhovat Simmie do izolace. Do uzavřeného pokoje, vlastně do apartmá, protože tam je ještě jedna místnost, která bude chránit naši dcerušku před vnějším světem.

Tam se budou moci návštěvníci umýt a obléci si sterilní pláště. Nikdo nastydlý nebo jinak nemocný k ní pochopitelně nesmí mít přístup. Ale ty s ní budeš moci trávit stejně času jako dřív. Ale nesmíme nic riskovat, víš…“

Cítil, že se mu podařilo vylíčit poslední pokus o záchranu Simmie co nejšetrněji.

Přijeli domů. Automatický spínač rozsvítil světla v obývacím pokoji a v kuchyni, takže jejich domov nevypadal tak opuštěně. Vstoupili do kuchyně vchodem z garáže.

„Máš hlad?“ zeptala se Emily.„Ne. Dám si možná něco k pití, ale jídlo ne,“ odpověděl. „Co ty?“„Nic, teď ne.“„Měla bys něco sníst,“ řekl. „Slyšel jsem, že míváš v nemocnici

jenom kávu, a to pouze tehdy, když ti ji sestry přinesou.“„Později.“Nenaléhal. Byl rád, že už nepláče. Odešel do pracovny a míchal

si slabou whisky se sodou. Zaslechl, jak kráčí halou. Vstoupila.„Něco k pití?“„Waltře, co to znamená NTVH?“ otázala se.

186

Pevně sevřel láhev, aby ji neupustil. Kde k tomu přišla? Proč? Jestliže objevila tento termín, pak toho o transplantaci kostní dřeně musí vědět daleko víc, než dala najevo.

„No, jak bych to řekl… To je nemoc, kterou vyvolává transplantát u hostitele – transplantát versus hostitel, my to zkracujeme na NTVH.“

„Co to znamená?“„To znamená – vždyť jsem ti to právě řekl,“ vykrucoval se.„Waltře!“ naléhala neústupně.„Tak tedy… U některých pacientů nevyvolá transplantovaná dřeň

zlepšení stavu, ale naopak hostitele napadne, to je vše.“„Takže ten transplantát může Simmii ublížit,“ konstatovala.„Ale zlato, dobře víš, že každá léčba, i chirurgická, má jistá

rizika. Vezmi si třeba zápal plic, ten se může pěkně zkomplikovat. Děláme vše, co je v dané situaci v našich silách.“

„Vše, co je v dané situaci v našich silách,“ opakovala hořce. „A co když to nejlepší nebude o nic lepší než to nejhorší? Co pak?“

Pochopil, že jí musí dát přímou odpověď.„Em, jak jsi se dozvěděla o NTVH?“Podívala se na něho rozzlobeně, ale pak se hněv rozplynul v

slzách. „Teď bych se trochu napila.“ Klesla do nejbližšího křesla. Walt namíchal drink a přinesl jí ho. Odhrnul jí tmavé vlasy z čela a posadil se naproti ní.

„Em?“Usrkla a podívala se stranou.„Dneska odpoledne…,“ řekla a pak se odmlčela. Trpělivě čekal.

Začala znovu. „Dneska odpoledne, když jsem nakrmila Simmii, jsem vynášela podnos z pokoje. Za dveřmi jsem zaslechla známý hlas. Doktorka Bristolová: ‚Už jsi mu to řekl?‘ ptala se. Pak promluvil Sy: ‚Ještě ne, byl celou dobu na sále. Řeknu mu to hned, jakmile bude mít volno.‘ Ale to nebylo všechno.“

„Co bylo dál?“

187

„Povídal…, povídal: ‚Rito, myslíš, že ta transplantace kostní dřeně bude k něčemu dobrá?‘ Odpověděla: ‚Syi, dobře znáš rizika‘. A on řekl: ‚Ano – bohužel.‘“

„Em, já jsem nikdy netvrdil, že je zajištěný stoprocentní úspěch,“ bránil se Walter Duncan.

„Ještě jsem neskončila!“ přerušila ho Emily ostře. „Když Simmie usnula, zašla jsem do nemocniční knihovny. Požádala jsem tu paní…“

„Paní Robinsonovou, knihovnici?“„Ano. Byla moc ochotná. Požádala jsem ji o poslední

publikované materiály týkající se transplantace kostní dřeně. Přinesla mi několik lékařských časopisů – takových, jaké studuješ pozdě v noci, když přijdeš domů.“

„Em, tyhle časopisy jsou určeny pro doktory, ne pro laiky!“ rozhořčil se Walt.

„Waltře, já nejsem negramotná. Studovala jsem anglickou literaturu a získala jsem bakalářský titul. Pracovala jsem a občas ještě pracuji jako redaktorka. Rozumím tomu, co čtu. A v těch článcích jsem rozuměla spoustě věcí. Grafům, statistikám, číslicím.“

„Číslicím?“„Procentům. Vyhlídkám. Výsledkům léčení,“ rozzlobeně

zvyšovala hlas.„Em, Em, prosím…,“ snažil se ji přerušit.Nedala se. „Zjistila jsem, že existují různé druhy transplantací

kostní dřeně. Transplantace vlastní kostní dřeně při remisi. Transplantace mezi jednovaječnými dvojčaty. Transplantace od částečně vhodného dárce. Je to tak?“

„Ano.“„Nejmenší šanci má pacient, který dostane dřeň od částečně

vhodného dárce.“„Je pravda, že ideální dárce je jednovaječné dvojče. Ale Simmie

nemá dvojče,“ namítl Walt. „Nemá ani sourozence. My dva jsme její jediní genetičtí příbuzní. Děláme to nejlepší, co je v dané situaci možné.“

188

„Ne tak úplně, drahoušku,“ řekla Emily.„Ale vždyť už není žádná další cesta!“ protestoval.„Přesně to mám na mysli, Walte. Už nemá smysl lhát si do kapsy

a ohlížet se na mé city. Nestojím o polopravdy. Nechci, abys mi dneska večer vykládal něco, o čem jsem odpoledne zjistila, že to není pravda. Od této chvíle až do konce musím vědět naprosto přesně, jak je to zlé. Chci být ke své dceři poctivá. Je velmi inteligentní a citlivá. A daleko bystřejší, než si myslíš. Poznám jí na očích, že ví vše. Takže si s ní nemůžu na něco hrát. Před pár dny…“

Sklenička jí vypadla z ruky. Dopadla na koberec, takže se nerozbila.

„Em…“„Před pár dny se mě moje dcera – a také tvoje dcera – zeptala:

Mami, jaké to je být mrtvý?“„Em! Emily!“Zvedl ji a pevně objal její chvějící se tělo.„Emily, drahoušku, prosím…“Mezi vzlyky se jí podařilo říct: „Od tohoto okamžiku chci znát

pravdu, plnou pravdu…“„Ovšem, miláčku. Plnou pravdu. Ale všechno ještě není ztracené.

Bude to těžké. Ale ne beznadějné. Pamatuj na to.“„Řekneš mi, až to bude beznadějné?“Rozpakoval se jen okamžik. „Ano, řeknu.“

/ 20 /

Emily a Walterovi Duncanovým odebrali krev a v lokálním umrtvení i vzorky kostní dřeně, aby mohly být porovnány s krví a kostní dření jejich dcery Simmie. Ukázalo se, že Emily je jako dárce vhodnější. Viktor Ogura ovšem řekl Sy Rosenovi a Ritě Bristolové: „Už jsem viděl kompatibilnější vzorky.“

Sy začal namítat: „Viku, kdybychom měli jinou možnost…“

189

Ogura chápavě přikývl. „Ano, kdyby tu tak byl nějaký sourozenec.“

Jakmile bylo o transplantaci rozhodnuto, přistoupili k přípravě Simmie Duncanové. Byla to vysilující procedura. První dva dny dostávala intravenózní dávky cyklofosfaminu.

Tato silná chemikálie měla ještě horší vedlejší účinky než látky, které jí aplikovali. Simmie trpěla nevolností a často křečovitě zvracela. Emily mnohokrát svírala její ubohé tělíčko, bránící se proti chemoterapeutikům.

Byly chvíle, kdy Emily jen s největším úsilím potlačovala slzy. Chvíle, kdy si říkala: Stojí to vůbec za to, aby moje dítě takhle strašně trpělo? Proč ji nenecháme umřít? Ale pořád ještě zbývala slabá, nepatrná naděje. Emily proto vytrvala.

Snažila se dodávat Simmii odvahu. „Miláčku, já vím, že je ti hrozně, ale jednou ti bude líp a na všechno zapomeneš.“

Následovalo šest dní ozařování. Aby se transplantovaná dřeň mohla ujmout, muselo být tělo příjemce pokud možná zbaveno rakovinných buněk. Ani nejmocnější chemoterapeutika totiž neproniknou do některých částí organismu – například do nervového systému. Takže nastoupilo ozařování. OCT – ozařování celého těla. Vedlejší účinky nebyly tak drastické jako u chemo, ale o to záludnější.

Do Simmiina těla vnikalo po šest dní za sebou záření o síle tisíc radonů. Ozařování mělo zničit nejen rakovinné buňky, ale i kostní dřeň.

Křehká malá Simona Duncanová měla za sebou poslední den příprav. Zítra dostane zdravou kostní dřeň od své matky Emily Duncanové.

Emily u ní nemohla být, protože ji chystali na odběr, třebaže se jednalo jen o drobný zákrok. Walt Duncan toho rána zrušil operace, naléhavé případy odložil na odpoledne a ostatní na konec týdne.

Vešel do malého izolovaného dvoupokoje, který v posledních dnech obývala jeho dcera. Protože byla obranyschopnost Simmiina těla doslova vymazána, takže by s každou sebenepatrnější infekcí

190

muselo zápasit až měsíc, dodržovala se zde přísná antiseptická pravidla.

Walter se zastavil u umyvadla z nerezové oceli a důkladně si umyl ruce. Přitom se přes zasklenou přepážku díval na svou dceru. Ležela bez hnutí s tváří obrácenou k oknu, jako květina otáčející se ke slunci.

Snažil se na ni dívat tak nezaujatě, jak jen byl schopen. Byla ještě bledší a hubenější než předtím. Aby nebyla, pomyslel si, po to všem, co zkusila v posledních dnech. Napřed týdny chemo, pak cyklofosfamid, kompletní ozařování. Zdá se, že ztratila nejméně polovinu své nepatrné váhy.

Vklouzl do sterilního pláště a než otevřel dveře, uvázal si masku. Slyšela, jak se otevřely dveře, a aniž otočila hlavu, zeptala se slabým hláskem: „Mami?“

„Tentokrát je to tati,“ řekl.Polekaně se otočila: „Kde je maminka? Něco se jí stalo?“„Ne, ne, miláčku, mamince se nic nestalo.“Holčička se uklidnila jen částečně. „Nechci být sama,“ řekla.

Význam toho prohlášení však její otec nepochopil.„Všichni za tebou budeme chodit. Maminka. Tatínek. Strýček Sy.

A ta milá dívka, moje pacientka, Amy Bedfordová. Tu jsi vždycky ráda vídala.“

Simmie přikývla. Její bledé vpadlé tváře mu připomínaly fotografie dětí z koncentračních táborů. Ta proklatá chemo, myslel si, bojujeme proti nemoci tak, že zničíme pacientovu obranyschopnost. Skoro jako bychom vymítali ďábla.

Pohnula se a nedokázala potlačit bolestný výkřik.„Něco tě bolí, miláčku? Kde? Pověz tatínkovi.“S omluvným výrazem odhrnula lehkou přikrývku. Bok a vnější

stranu Simmiiny nohy pokrývaly drobné puchýřky. Navzdory veškeré opatrnosti lékařů i sester se při tak vysokých dávkách ozáření objevily radiační popáleniny. Natáhl se pro tubu s hojivým želé a zlehka natřel postižená místa.

„Je to lepší?“

191

„Hm-m,“ zašeptala, jako by jí i mluvení působilo bolest.„To zmizí, miláčku. Bude ti líp.“„Kdy?“ zeptala se dětsky zpříma.„Brzy,“ vyhnul se přímé odpovědi.„Hodně brzy?“„Hodně brzy,“ odpověděl.Zdálo se, že ji to uklidnilo. Přitiskla si jeho ruku k vyzáblému

obličejíku a pozvolna usnula.Ve stejnou dobu v jiném křídle nemocnice právě začínala další

část její léčby.V malém operačním sále, tak malém, že se do něj sotva vešel

anesteziolog se svými přístroji, sestra a operační stůl, ležela Emily Duncanová na zádech a tělo měla pokryté sterilními rouškami. Anesteziolog se rozhodl, že ji uspí celkově, spíš proto, aby si poradil s jejím neklidem, než aby ji ušetřil bolesti.

Jakmile dostala doktorka Bristolová znamení, že pacientka spí, natáhla se pro ostrý nástroj z nerez oceli, který připomínal dlouhou injekční jehlu s plochou čepičkou na konci. Byla však daleko silnější, protože musela proniknout kůží, svalovinou a hluboko do dárcovy kosti.

Nikdo by nečekal, že tak drobná bytost jako doktorka Bristolová bude mít k tomuto úkonu dostatek síly. Když však sestra otočila Emily Duncanovou na bok, začala doktorka pronikat dutým nástrojem do pánevní kosti, což je místo, kde se tvoří nejvíc kostní dřeně. Ostrý hrot lehce prošel pokožkou a tkání a narazil na tvrdou kost. Doktorka Bristolová silně zatlačila, až ucítila, že kost povolila a hrot se dostal do nitra, ke kostní dřeni. Sestra jí podala stříkačku, kterou našroubovala na konec zavedené jehly. Pozvolna vytahovala píst, až se stříkačka naplnila krvavou hmotou. Pak stříkačku vyprázdnila do zkumavky a neprodyšně ji uzavřela.

Tento postup opakovala třikrát. Když byla s prací hotová, poslala sestru do laboratoře, kde z dřeně odstranili větší částice.

Emily Duncanová se probrala v malém soukromém nemocničním pokoji. Byla sama. Zákrok nebyl tak nebezpečný, aby u ní musela

192

být sestra. Chvíli ležela a přemítala, proč tam leží. Tupou bolest v pánvi si ani neuvědomovala. Natahovala se pro tlačítko zvonku, aby přivolala ošetřovatelku, když se náhle pootevřely dveře.

Doktor Simon Rosen nakoukl dovnitř.„Emily, drahoušku, jak se ti daří? Trochu to bolí, že?“ zeptal se

starý pán.„Jak to proběhlo? Odebrali toho dost?“„Spoustu,“ ujistil ji Sy. „Zrovna jsem byl v laboratoři. Všechno je

v pořádku.“„Už jí to dali?“„Ještě ne. Později odpoledne.“„Později? Čím dřív to dostane, tím dřív to začne působit,“

naléhala Emily.„Na hodinách nezáleží. Potrvá celé týdny, než se její tělo naučí

používat tvoji zdravou kostní dřeň k tvorbě té vlastní.“„Syi…, bude to fungovat?“ zeptala se Emily.„Proto to děláme, Emily. Abychom zjistili, jestli to bude

fungovat. Zatím je všechno přesně tak, jak má být. Přesně.“„Mohu ji vidět?“„Dnes a zítra bys měla ležet a odpočívat.“„Chci ji vidět. Hned!“Starý doktor váhal, ale pak to vzdal. „Proč ne? Ale musíš se

důkladně umýt a vzít si masku na obličej.“„Já vím.“O několik hodin později vstříkla doktorka Bristolová kostní dřeň

Emily Duncanové její dceři Simoně. Pokud bude stát příroda a štěstěna při nich, Emilyiny buňky se usadí v kostních dutinách jejího dítěte.

Pak už nezbude než čekat, zda Simonin imunitní systém začne tvořit vlastní zdravou kostní dřeň.

Zatím však nezbývalo než čekat.

193

/ 21 /

Emilyini rodiče, Charles a Madeline Ingrahamovi, dorazili v pondělí odpoledne, poté, co dostala Simona infuzi zdravé kostní dřeně své matky. Emily se nevzdalovala od dceřina lože, a tak si Ingrahamovi vzali na letišti taxi a namísto k Duncanovým odjeli rovnou do nemocnice.

Emily náhle a bez varování zjistila, že na ni skleněnou přepážkou z předpokoje zírají tváře její matky a otce. Z jejich výrazu bylo jasné, že jsou naprostou izolací své vnučky ohromeni. Emily je vyšla přivítat.

Otec vykročil a chtěl ji obejmout jako obvykle, ale Emily couvla.„Prosím, tati, tenhle plášť musí zůstat sterilní.“„Ovšem,“ řekl, ale bylo na něm patrné, že se cítí odmrštěný.Matka šla rovnou k jádru věci, jak měla ve zvyku. „Em, proč ty

sterilní pláště? Co se to tu děje? A proč se nám to neřeklo?“„Mami, prosím tě! teď nemám na vysvětlování čas. Jestli chcete

jít za Simmií, musíte se důkladně umýt a vzít si pláště a masky.“„Přesto bych ráda věděla, proč je moje vnučka…“„Matko, buď se umyjete a oblečete si pláště a masky, nebo vás

budu muset požádat, abyste odešli,“ prohlásila Emily.„Maddy, udělej, co ti říká,“ zasáhl otec přísně.Důkladně si vydrhli ruce a vklouzli do sterilních zelených hábitů.

Čekali ve dveřích, až je Emily ohlásí. „Simmie, miláčku, hádej, kdo za tebou přijel až z Arizony?“

„Babička, dědeček…,“ řeklo dítě slabě.„Správně, Simmie,“ odpověděla babička a pohledem se Emily

zeptala, jestli smí vnučku obejmout. Emily přikývla. Babička sevřela holčičku v náručí a přitiskla si její tvář ke své. „Ach, Simmie, jsem tak ráda, že tě zase vidím! Děťátko moje…“

Přestala se ovládat. Při pohledu na zbědovanou vnučku se ubohá žena rozplakala. Emily s ní soucítila, ale s ohledem na Simmie řekla otci: „Táto, odveď ji pryč!“

„Pojď, Maddy,“ řekl, objal manželku a odvedl ji z místnosti.

194

Emily si klekla vedle postele. „Babička je tak ráda, že tě vidí, až se z toho rozplakala. Jen pomysli, že ujeli tisíc mil jen proto, aby tě navštívili.“

Dítě se na ni zadívalo hluboko zapadlýma očima. „To vypadám opravdu tak strašně?“

„To víš, že ne, děťátko,“ spěchala ji ujistit Emily. „Poslední léčba ještě nestačila zapůsobit. Musíš chápat, co babička cítí. Byla tak daleko a dělala si o tebe strašné starosti… A když tě konečně uviděla, úplně ji to sebralo. Takhle se chovala pokaždé, když jsem přijela domů na prázdniny. Babička má slzičky vždycky na krajíčku,“ uklidňovala ji Emily s úsměvem.

„Vrátí se, že?“„To víš, že ano. Jen se musí trochu vzpamatovat.“„Dědeček taky,“ řekla holčička.„Oba,“ slíbila Emily.Našla je v rohu místnosti určené pro návštěvníky. Charles

Ingraham se skláněl nad svojí manželkou, která odvrácená ke stěně skrývala obličej do kapesníku.

„Maddy…, Maddy…,“ prosil.„Nemůžu si pomoct,“ vrtěla hlavou a dál plakala.Emily k nim přistoupila. Otec se na ni podíval a bezmocně

pokrčil rameny. Toto gesto Emily dobře znala. Nikdy si nedokázal poradit s manželkou, když dostala jeden ze svých slzavých záchvatů. Emily mu naznačila, aby odstoupil. Položila matce ruce na ramena a otočila ji k sobě. Vzala jí mokrý kapesník. Matka se vyhýbala jejímu pohledu.

„Mami! Mami! Poslouchej mě!“ Konečně zvedla oči. „Půjdeš tam zpátky. A budeš se usmívat a budeš jí povídat příjemné věci. Nepřeju si, aby na tobě poznala, jak jsi vyděšená. Walt i já to na sobě taky nedáváme znát. A nedovolíme, abys to pokazila.“

„Ale jak strašně vypadá… Je jasné, že…“„Co je jasné?!“ rozzlobila se Emily.Madeline Ingrahamová se podívala na manžela. „Že umře.“

195

„Poslední léčba ještě nezačala působit,“ trvala na svém Emily. Utěšovala víc sebe než matku. „Bude to trvat ještě několik týdnů, než budeme vědět, jestli měla smysl.“

„Emily, poslouchej mě. Přijeli jsme sem, protože…“„Maddy! Neříkej to!“ vmísil se její manžel.„Celá tahle obrovská nemocnice ani její otec, tak důležitý doktor,

jí nedokázali pomoct. Můžete si to přečíst v její vyzáblé tvářičce. Před čtyřmi lety, když byla u nás, vážila víc než teď!“

„Maddy! Řekl jsem ne!“ Charles Ingraham promluvil tiše, ale tak naléhavě, že se k nim otočilo několik návštěvníků.

„Musím jí to konečně říct,“ odpověděla jeho žena stejně rozhodně. Ignorovala manžela a přitáhla si Emily blíž. „Tohle se opravdu stalo. V Sunburstu, to je město vzdálené pár mil od nás, žije rodina. Mají malého chlapce. Je mu asi devět. Ten má taky nějakou hroznou rakovinu. Zkusili všechno. V nemocnici ve Phoenixu mu nepomohli. Poslali ho do Chicaga. Marně. Pak ho vzali do Mexika. Tam je doktor, který prý dělá zázraky…“

„Já Simmie do Mexika nepovezu!“ ohradila se Emily.„Já ti taky neříkám, abys ji tam vozila.“„Tak co teda říkáš?“„Maddy – Maddy, prosím, ne,“ zapřísahal ji manžel.„Charlesi, nepleť se do toho! Mně je jasné, že vyčerpali všechny

možnosti. Tohle jí nemůže ublížit.“„O co jde, matko?“ zeptala se Emily.„Emily, hlavní důvod, proč jsme přijeli, kromě toho, že jsme

chtěli vidět Simmii, byl ten, že jsem ti chtěla vyprávět příběh toho chlapce. Když se všichni doktoři, i ten v Mexiku, vzdali naděje, našli toho kazatele…, patří k církvi, která se jmenuje Poslové Boží. Pozvali ho do Sunburstu a on vložil na to dítě ruce. Od té chvíle se začalo uzdravovat. Je to zázrak.“

Emily pohlédla na matku a pak na otce, který pokrčil rameny na znamení, že manželčinu víru nesdílí.

196

„Chceme si s sebou Simmii odvézt. Aby navštívila toho Božího muže,“ pokračovala matka s náboženským zanícením, jaké u ní její dcera nikdy nezažila.

„Máti, Simmie nemůže opustit sterilní prostředí, o cestování ani nemluvě.“

„Je to jediná možnost. To dítě umírá.“„Okamžitě s tím přestaň, matko!“„Musíš zkusit všechno!“„My to zkoušíme. Všechny známé léky, které by ji mohly

vyléčit.“„S jakým výsledkem? To dítě má smrt v očích.“„Maddy!“ Ingraham se ji pokusil umlčet ve svém náručí.Srazila mu paže. „Ne, Charlesi! Emily, jestli nechceš mít to dítě

na svědomí, necháš nás je odvézt, nebo dovolíš, abychom přivolali toho muže sem!“

Emily Duncanová na okamžik, ale jen na okamžik zakolísala. Jestliže je v matčiných slovech jen špetka pravdy, znamená to, že veškerá moderní medicína zklamala. Sama ztrácela naději, když viděla, jak její dítě bojuje a trpí. A jestliže selže i transplantace kostní dřeně, lékaři přiznají porážku.

Ale zdravý rozum zvítězil. Dokázala oddělit zoufalství od skutečnosti.

„Ne. Zůstane tady. A budou o ni pečovat její lékaři.“„Em…,“ naléhala její matka.Otec zasáhl důrazněji než předtím. „Maddy, řekla jsi, co jsi měla

v úmyslu. Tvoje dcera řekla ne. A teď se vrátíš do toho pokoje. Umyješ si obličej, aby nebylo vidět, že jsi plakala. Vezmeš si ten plášť a půjdeš za Simmií. Budeš se usmívat. Budeš si s ní povídat. Budeš jí zpívat, jako jsi to dělávala, když byla maličká. Ale nedopustíš, aby na tobě poznala, že se bojíš.“

Zdálo se, že se vzepře, ale nakonec se podřídila manželově vůli. Vykročila ke dveřím. Emily se přitočila k otci a zašeptala: „Tati, uzdravil se ten chlapec, o kterém mluvila?“

197

„Nevíme. Neznáme ho. Ani jeho rodinu. Jen jsme o tom slyšeli. Může to být dočasná remise.“

Odborný termín, jejž otec použil, Emily překvapil. Tázavě se na Simmiina dědečka zadívala.

„Nechtěl jsem otravovat tebe ani Walta,“ přiznal rozpačitě. „Máte toho sami dost. Tak jsem si promluvil s naším doktorem a s doktorem Bernhardtem. To je onkolog v naší nemocnici.“

Vzal dceru za ruku a zvedl jí bradu, aby se jí mohl podívat do očí.„Teď mi řekni pravdu, Em. Je to tak zlé, jak to vypadá?“Pokusila se přikývnout.„A to poslední léčení, co ještě nezačalo působit? Je nějaká

naděje?“„To se dozvíme až za několik týdnů.“„Takže udělám následující: Odvezu tvou matku zpátky do

Arizony. Máš svých starostí dost i bez nás.“„Díky, tati. Pochopil jsi to,“ řekla.„A teď k matce, miláčku. Víš, že to nikdy nebyla žádná

náboženská fanatička. Ale teď se tak strašně trápí a je tak zoufalá, že by pro to dítě udělala cokoli. Uvědom si, že Simmie je část našeho života stejně jako ty. Vždycky jsme omládli, když u nás byla. Oživili jsme si všechno, co jsme podnikali s tebou, když jsi byla malá. Řekla bys do mě, že budu ve svém věku skotačit na trávníku s čtyřletou holčičkou? Nebo chodit do zoologické zahrady, do zábavních parků? Hodně to pro mě znamenalo. A pro tvou matku taky. No řekni, co potěší kuchařku víc než dítě, které se cpe jejími koláčky a dobrůtkami? Týdny předtím, než měla Simmie přijet, plánovala tvoje matka každé jídlo, každý koláč, každý dort, který jí upeče.

Pár dní před jejím příjezdem jsme jeli nakupovat. Naplnila dva velké nákupní vozíky. Žádné dítě na světě by nedokázalo sníst tolik jídla. Víš, co si myslím? Tvoje matka Simmii zahrnovala láskou, kterou nemohla věnovat tobě, protože jsi odešla studovat. A to ji také přivedlo k tomu zázračnému léčiteli. Je zoufalá, Em. Oba jsme zoufalí. Pokusím se ji zvládnout, ale nemysli si, že necítím to, co ona.“

198

Emily si přitáhla jeho tvář a políbila ho. „Já vím, tati. Já vím. Každý se s tím musíme vyrovnat po svém.“

„Chceš, abych odvezl matku domů?“ zeptal se.„Za den za dva,“ odpověděla Emily.„Ano, děťátko. Můžeš se spolehnout.“„Děkuji, tati.“

Od transplantace kostní dřeně Emily Duncanové její dceři Simoně uplynuly tři týdny.

Emily přicházela do nemocnice každý den brzy ráno, umyla se, oblékla si sterilní oblečení a celý den zůstávala se svým nemocným dítětem. Krmila ji. A úzkostlivě sledovala, kdy nastane nějaký zázračný obrat. K ničemu takovému však nedocházelo.

Simmie většinu času zvracela, což byla reakce na methotrexát, který dostávala, aby se její tělo vyrovnalo s cizí kostní dření. Walt a starý Sy mezitím pátrali po příznacích NTVH. Kdyby se objevily, znamenalo by to, že se dárcovy buňky obrátily proti příjemci.

Emily stále doufala, přestože Walter se už dlouho nesnažil utajovat před ní neveselé statistiky. Emily nacházela známky zlepšení dokonce už během prvních dvou týdnů, kdy se účinek transplantovaných buněk ještě v žádném případě nemohl projevit. Walter Duncan urval několikrát denně alespoň chvilku. Umyl se, skočil do sterilního pláště a objal svou dceru. Povídal jí o pěkných chvílích, které spolu prožili, a o těch, které je čekají. Vyprávěl jí legrační historky ze svého vlastního dětství a snažil se ji rozesmát. Mluvil o jejím dědečkovi, kterého nepoznala, protože zemřel dřív, než se narodila. A když po chemoterapii zvracela, držel ji v náručí. Pokaždé cítil, že je její tělíčko lehčí a slabší a že její bledá pokožka pokrývá sotva víc než dětskou kostřičku.

A pokaždé když se podíval na Emily, její oči žebronily: Pověz, že jsi našel nějaké zlepšení, že už se transplantát ujal. Ten pohled znal. Tak se na něho dívalo mnoho otců a matek, ale nikdy by nečekal, že se tak na něho bude jednou dívat vlastní manželka.

199

Také Sy Rosen několikrát denně za kmotřenkou zaskočil, usmál se na ni a povzbudil ji. I Emily. Svoje obavy i naděje však konzultoval s doktorkou Bristolovou. Každý večer ji v její pracovně zahnal do kouta.

„Tak co, Rito?“ zeptal se.„Ještě nevíme,“ odpovídala.„Nevíte, nebo nechcete říct, co víte?“ trval na svém Sy. „Začíná

její organismus reagovat? Začíná produkovat zdravé buňky?“„Není to dobré, Syi,“ připustila doktorka Bristolová.„Transplantát jí ubližuje? To máš na mysli?“„Zatím ne.“„Zatím ne? Znamená to, že k tomu podle tvého názoru dojde?

Proč nezačneš s cyklosporinem nebo prednisonem místo methorexátu?“ naléhal Sy. „Ty se osvědčily.“

„Někdy se osvědčily,“ opravila ho doktorka Bristolová.Sy přijal jemné pokárání přikývnutím. Simmiin stav mu dělal

takové starosti, že se pletl do oborů svých kolegů, a nejen to, snažil se využít každého smítka lékařských zkušeností ve prospěch své kmotřenky.

„Rito, prosím tě, informuj mě. Kdybys věděla o něčem…, co pro ni mohu udělat…“ Nedořekl. Nebylo co.

Při transplantaci kostní dřeně není šance na úspěch nijak velká – a to dokonce ani v případě přenosu mezi jednovaječnými dvojčaty. V padesáti procentech dochází k napadení organismu příjemce dárcovými buňkami. Na to prozatím neexistuje žádný lék. Dárcovské buňky mohou každou chvíli zaútočit na Simmiin žaludek, játra, pokožku, nebo na všechny tyto orgány najednou. A navíc je třeba vzít v úvahu stálé nebezpečí infekce, která v takových případech znamená pro pacienta jediné: smrt…

200

/ 22 /

Ráno dvacátého šestého dne po transplantaci kostní dřeně Emily Duncanové její dceři Simoně měřila sestra Corinne Scammonová malé pacientce teplotu. Protože dítě mělo už řadu dní teplotu normální, pohlédla ošetřovatelka zběžně na stupnici a už už se chystala teploměr setřepat. Náhle se však zarazila.

Přidržela si teploměr před očima a sledovala rtuťový sloupec až těsně pod hodnotu 39 stupňů Celsia. Emily stála u nohou postele, takže Scammonová teploměr jakoby nic setřepala a vrátila do nádobky s lihem.

Zamířila přímo k domácímu telefonu a zavolala doktorku Bristolovou. Nezastihla ji, takže nechala vzkaz. Doktorka Bristolová se do hodiny dostavila na dětské oddělení a sháněla se po sestře Scammonové. Našla ji v pokoji Amy Bedfordové, která tu byla na pravidelné sérii chemo. Sestra jí zrovna zaváděla infuzi.

„Doktor Duncan přikázal, abych tě hned, jakmile do tebe dostanu ten cytotoxin, odvedla dolů na radiologii.“

„Já vím,“ řekla Amy. „Mám takový dojem, že už brzo budu ve tmě zářit.“

Když do pokoje vstoupila doktorka Bristolová, obě se smály. Rozmluva byla stručná.

„Sháněla jste mě, Scammonová?“„Pacientka na dvě dvanáctce.“„Ano?“„Má teplotu devětatřicet.“„Díky, Scammonová. Podívám se na ni.“ Doktorka Bristolová

odspěchala.„Slečno Scammonová,“ zeptala se Amy, „neleží na tom pokoji

dceruška doktora Duncana?“„Ano.“„Možná, že se za ní později zastavím, pokud budu moct. Je to

milé dítě.“„To bych nedělala. Rozhodně ne dnes,“ řekla Scammonová.

201

„Ale já vím, že se musím umýt a vzít si sterilní plášť a masku…“Sestra ji přerušila: „Ne, dneska ne.“Amy Bedfordová nenaléhala.„Dobré jitro, paní doktorko.“ Emily Duncanová pozdravila Ritu

Bristolovou vesele, jako by se jí chtěla zavděčit a za odměnu získat příznivou zprávu.

„Dobré jitro,“ odpověděla doktorka Bristolová s úsměvem. Přistoupila k Simmii a počítala puls. Ve skutečnosti si však chtěla zblízka prohlédnout její oči. Sáhla jí na čelo. Bylo suché a horké. Změřila Simmii teplotu. Snažila se tvářit, jako by se jednalo o rutinní prohlídku. Přidržela skleněnou trubičku ve světle. Scammonová měla pravdu. Až na to, že nyní byla teplota ještě o pár desetin stupně vyšší.

„Tak se na tebe podíváme,“ oznámila vlídně a odhrnula lehkou pokrývku a prostěradlo. Vyhrnula Simoně noční košili a pečlivě si prohlédla Simmiino tělíčko zepředu i zezadu. Objevila první známky vyrážky, zatím ještě bledé.

Otočila holčičku na záda a jemně jí prohmatala bříško. Dítě ucuklo bolestí.

„Jen klid, Simmie, už to neudělám. Uklidni se.“Doktorka Bristolová stáhla dítěti košilku a znovu je přikryla.

Emily se na ni přes postel tázavě podívala. Bristolová se povzbudivě usmála.

„Ještě za tebou zajdu, miláčku,“ řekla doktorka Bristolová vesele a odešla.

Na sesterně vyhledala chorobopis pacientky Simony Duncanové a pokusila se v něm najít varovné příznaky. Dnešní teplota. Včerejší lehká ztráta váhy. Nic nesvědčilo o střevní neprůchodnosti. Obtíží však bylo až dost, a tak Rita zvedla telefon a požádala o spojení s pracovnou doktora Sy Rosena.

Sy Rosen se vrátil do pracovny. Právě asistoval při operaci kyčelního kloubu jednoho svého starého přítele. Když procházel kolem Bridgetina stolu, navyklým pohybem natáhl ruku a Bridget mu do ní vložila hromádku vzkazů. Ten od doktorky Bristolové

202

položila nahoru. Sy se na něj letmo podíval a pokračoval do své pracovny. S rukou na klice se však zarazil.

Spodní částí bifokálních brýlí četl:DR. BRISTOLOVÁ BY S VÁMI RÁDA CO NEJDŘÍVE

MLUVILA.Děsil se, co se dozví, ale řekl: „Bridget, sežeňte ji.“Sy Rosen se opřel ve svém starém rozvrzaném křesle. Potahoval

se za řídké vousy a podíval se přes stůl. Chvíli váhal, než se zeptal: „Tak o co jde, Rito?“

„Má teplotu třicet devět stupňů.“„Nějaké jiné příznaky?“„Náznaky vyrážky na zádech, břicho lehce napjaté a citlivé.“„Co žloutenka?“„Zatím ne,“ odpověděla Bristolová s důrazem na zatím. „Ale

další drobná ztráta váhy.“Sy Rosen smutně přikývl. „Klasické příznaky. NTVH.“„Těmito problémy trpí většina pacientů s transplantovanou kostní

dření,“ připomněla mu doktorka Bristolová.„A to jsme Emilyinu dřeň před transplantací inkubovali!

Zatraceně, kdy už konečně na něco přijdeme…“ Mávl rukou, jako by chtěl odehnat marné naděje, a zeptal se: „Neměli bychom zvýšit dávky methotrexátu?“

„Víc už by nesnesla.“Přikývl. „Že to ale provozujeme povedenou praxi, Rito. Když

nezabije nemoc, zabije léčení.“„Znali jsme rizika. Neměli jsme na vybranou.“„Rito…, jaké má podle tebe Simmie šance, že se NTVH zastaví?“„Syi, stejně jako ty jsem se setkala s výjimečnými případy. Těžko

říct. Bylo by to zavádějící.“„Rito, jakou má šanci podle tvých zkušeností a vědomostí?“„Velmi špatnou až žádnou.“„Takže si myslíš, že je u konce?“„Může jí zabít sebemenší infekce nebo krvácení. Cokoliv.“„Udělala bys pro mě něco, Rito?“ zeptal se Sy.

203

„Co víc ještě mohu udělat?“„Nemám to srdce říct to Emily. Ani Walterovi.“„Je to můj případ,“ řekla doktorka Bristolová. Informovat rodiče

považovala za svoji povinnost.Vykročila ke dveřím. Sy ji zarazil. „Počkej, Rito. Tak velký

zbabělec přece jen nejsem. Mají právo slyšet to ode mne.“Dal si vytočit Waltovo číslo. Bridget mu hlásila, že doktor

Duncan ordinuje a nepřeje si být rušen.Později, řekl si Sy. Na to, co mu mám říct, není nikdy pozdě.Doktor Wiswell, který od začátku rentgenoval a tomografoval

Amy Bedfordovou, přivolal Waltera Duncana na radiologii. Na prohlížecí stěnu připevnil všechny Amyiny rentgenové snímky. Když Walt vstoupil, bylo mu jasné, že vznikl vážný problém.

„Koukni se, Walte,“ bylo jediné, co mu Wiswell řekl.Pak zhasl světla a rozsvítil prosvěcovací stěnu. Oba lékaři podél

ní zvolna přecházeli zleva doprava. Čisté, čisté, čisté, říkal si Walt v duchu. Až do okamžiku, než došli k poslední sérii snímků. Na nich Wiswell měkkou červenou tužkou zakroužkoval stíny, které na předchozích snímcích nebyly.

Walt se na něho tázavě zadíval.„Když jsem to ráno objevil, hned jsem udělal tomogram. Na tom

je to vidět jasněji. Ohraničený horký bod.“„K čertu!“ vybuchl Walt. „A byla na tom tak dobře…, tak dobře.“„Naštěstí je to opouzdřené. Mělo by to jít vyříznout.“„Naštěstí,“ opakoval Walt rozzlobeně. „Cožpak jsou metastázy

nějaké štěstí? Myslel jsem si, že jsme tu zatracenou věc porazili. Ale to nemá nikdy konec, co? Je to jako partyzánská válka. Ty buňky se prostě schovávají na nějakém skrytém místě v pacientově těle a čekají, až si lékař a onkolog začnou myslet, že mají vyhráno. A pak znovu zaútočí. Jsme klauni! Šarlatáni! Uklidňujeme pacienty, a ono to pak vypadá, že jim lžeme. Možná, že ano. Ale možná, že jsme tak citliví na naše ubohé skóre vyléčených, že lžeme, aniž bychom to měli v úmyslu. Abychom zakryli své vlastní porážky.“

204

Walt si uvědomil, že na něho Wiswell užasle zírá, a vzpamatoval se.

„Promiň. To je tím neustálým tlakem. Stoupá a stoupá, až člověk najednou vybuchne. Ale ona na tom byla opravdu tak dobře, že jsem tohle nečekal. Promluvím si s Levinem z plicní chirurgie. A samozřejmě s Amy a s jejími rodiči. Zatraceně,“ opakoval, ale tentokrát skoro šeptem.

Ed a Marion Bedfordovi dorazili do nemocnice necelou půl hodinu poté, co je Walter Duncan pozval. Marion přijela z domova a Ed z důležité porady ve správní budově.

Netrpělivě očekávali Waltův příchod v Amyině pokoji.„Řekl ti něco doktor Duncan, zlato?“ zeptal se Ed dcery.„Jen to, že chce mluvit s námi se všemi*“ odpověděla Amy.„Pravděpodobně půjde o nějaké nové léčení,“ řekl její otec.

„Říkal jsem mu, že chci vyzkoušet všechny novinky, které by mohly pomoct mojí holčičce. Ať to stojí, co to stojí. Takže to musí být něco nového. Třeba ti to pomůže s fyzioterapií.“

Bezstarostně se usmíval, ale nepřestával si otírat zpocený obličej již beztoho mokrým kapesníkem.

„Už to mám. Chce tě propustit dřív, než si myslel. Já jsem mu říkal, ať tě pustí, jak nejdřív to půjde, že si někam vyjedeme. Třeba na okružní cestu lodí. Líbilo by se ti to, drahoušku? Lidi říkají, že touhle dobou je ve Skandinávii nádherně. Ty fjordy, hory a jiné věci.“

Marion Bedfordová už to nemohla vydržet. „Ede, prosím tě, počkejme, až co nám doktor řekne.“

Odmlčel se. Vzduch v pokoji zhoustl nevyslovenými obavami.Vstoupil Walter Duncan. „Promiňte, že jsem vás nechal čekat.

Musel jsem… něco vyřídit tady na chodbě.“„Doktore…,“ začal Ed Bedford, ale přísný pohled jeho ženy ho

zarazil.„Pane Bedforde, paní Bedfordová, Amy, to, co vám řeknu, vám

bude zpočátku připadat hrozivé…“

205

„Co je to, doktore?“ zeptala se Amy zděšeně.„Amy, vyslechni mě, než začneš myslet na nejhorší. Na

posledních rentgenových snímcích jsme něco objevili. Bod. Tomograf to potvrdil. Metastáza.“

„Chcete říct, že má pořád ještě rakovinu?“ obvinil Ed Bedford lékaře, jako by lékařská věda všechny přítomné zradila.

„Pane Bedforde, říkám jen, že se stejně jako u mnoha případů tohoto typu rakovina rozšířila do Amyiných plic. Není to tak hrozné, jak to zní. Nádor je malý a opouzdřený a nachází se v místech, odkud ho budeme moci snadno vyoperovat, aniž bychom porušili plíci.“

„Co když je ta nemoc pořád přítomná…,“ začal Ed Bedford.„Proto celý rok dostávala chemo,“ vysvětloval Walt. „Abychom

rakovinné buňky vypátrali a zničili.“„Ale nepovedlo se vám to!“ odsekl Bedford. „Moje dcera prošla

peklem. Zvracení, nevolnost, zhubla o polovinu. Jen se na ni podívejte! Podívejte se, co z ní vaše léčba udělala! Před dvěma dny jsem nemohl usnout. Tak jsem sešel dolů do herny, kde Marion uchovává všechny Amyiny fotografie. Podíval jsem se na snímky, které jsem udělal před rokem, než tohle všechno začalo. Řeknu vám, já ji nepoznal. Už to není to samé děvče. Říkal jsem si: Ale zase bude, bude. Vede si tak dobře! Už tu věc zdolala. Do roka bude vypadat jako na těch fotografiích. A dneska mi říkáte…“ Potřásl zoufale hlavou a začal si znovu otírat obličej. „Netušíte, jaké to je být otcem nemocného dítěte. Připadáte si bezmocný. Úplně bezmocný.“

„Myslím, že si vaše pocity dokážu představit, pane Bedforde. Jestli jste se vymluvil, dovolte, abych pokračoval.“

Obrátil se k Amy. „Amy, budeme tě muset ještě jednou operovat. Protože se jedná o plíce, požádal jsem doktora Levina, plicního chirurga, aby se toho ujal. Je to velmi zkušený operatér. Já s tebou budu na sále a dám na tebe pozor. Ale hlavně si, Amy, nemysli, že tohle je něco nečekaného. Doufáme sice, že k metastázám nedojde, ale víceméně s nimi počítáme. Ty máš velkou šanci. Opravdu velkou.“

„Jak velkou?“ zeptala se Marion Bedfordová.

206

Walt oba starší Bedfordy ignoroval a vzal Amy za ruku. „Amy, bojovala jsi opravdu statečně. Snažila jsi se a spolupracovala snad nejlépe ze všech mých pacientů. Takže chci, abys znala pravdu. Pacienti s jednou plicní metastázou mají sedmdesátiprocentní naději na přežití. Pět let a víc mohou žít naprosto normálně. Sedmdesát procent. To je sakra dobrá vyhlídka.“

Amy vážně přikývla.„Takže tu cestu musíš projít ještě jednou. Operaci. Chemo.

Budeme muset nasadit novou látku, cisplain. Je trochu drsnější, ale jsem přesvědčený, že to se svou odvahou a rozhodností dokážeš.“

Amy se mu podívala do očí. „Dobrá, doktore Walte, zvládnu to.“„Výborně. Doktor Levin má zítra ráno čas. Čím dřív, tím líp.“Zase přikývla. Poplácal ji po tváři a vykročil ke dveřím. Bedford

za ním zavolal: „Ten Levin – je nejlepší?“Zatracená práce, proč chce každý rodič vědět, jestli je ten který

doktor „nejlepší“ nebo „největší“?Otočil se k Bedfordovi. „Pokud by mému dítěti pomohla operace

plic, svěřil bych ji Levinovi. Stačí vám to, pane Bedforde?“Všichni mlčeli, dokud Walt neodešel. Pak řekla Mario

Bedfordová: „Ede, vrať se do kanceláře. Já tu zůstanu s Amy.“„Jo… jo…,“ odpověděl neurčitě, ale místo aby odešel, zvedl

telefonní sluchátko na Amyině nočním stolku a vytočil číslo. „Cathy, to jsem já. Vyřiď, že se dneska nevrátím. Ani zítra. Já vím, já vím. Takže národní obchodní konferenci předsedat nebudu. Řekni Burkeovi a Chamblissovi, ať to vezmou za mě. Neplatím jim šestimístné obnosy pronic zanic.“

Zavěsil a otočil se k dceři.„Tati, opravdu nemusíš zůstávat. Bude to dobré.“„Děťátko, já vím, že nemusím. Zůstávám s tebou, protože chci.“Krátce po Waltově návštěvě začaly probíhat přípravy na operaci

Amy Bedfordové. Odebrali jí krevní vzorky. Anesteziolog se seznámil s jejím případem. A pozdě odpoledne se dostavil i doktor Alvin Levin.

207

Představil se a Ed Bedford se na něho zadíval, než mu podal ruku. „Vy jste…, vy jste nějak mladý.“

„Pořád lepší než být jen krásný,“ usmál se doktor Levin. „Neobávejte se, pane Bedforde. Amyin případ znám dobře. Vím, co mám dělat, a udělám to dobře, velmi dobře. Zítra touto dobou už bude mít Amy všechno za sebou. Bude ležet na pooperačním pokoji a my všichni si oddechneme.“

Přistoupil k lůžku. „Amy, prohlédl jsem si tvoje rentgeny. Takže ti kapku roztáhneme žebra a vyndáme toho neřáda, jako když vyloupneš jádřinec z jablka. Půjde to lehce, protože je malý. Rodiče by ovšem měli podepsat úřední formulář.“

„Píše se tam něco o… amputaci?“ zeptala se.„Ne. V tomhle případě si tím můžeš být naprosto jistá,“ ubezpečil

ji Levin. „Nashledanou zítra ráno, Amy.“

/ 23 /

Starý Sy Rosen znal každodenní program rodiny Duncanových od jisté doby až příliš dobře. Na konci prací nabitého dne, po operacích, konzultacích, vyšetřeních, vizitách a přípravách na operace přicházel Walter do Simmiina pokoje. Byl vyčerpaný, ale rozhodnutý pozdravit svou dceru úsměvem na své hubené zbrázděné tváři.

Emily zatím už vpravila do Simmie tu trochu jídla, kterou dokázala pozřít, něžně ji uložila k spánku, zazpívala jí, políbila a čekala, až usne, protože holčička spát zoufale potřebovala. Seděla vedle postele, držela malou vyhublou ruku a sledovala, jak se zároveň s dívčiným mělkým dechem neznatelně zvedá a klesá pokrývka.

Walter se pečlivě umyl, oblékl si sterilní plášť a tiše vstoupil. Podíval se na manželku, která mu většinou naznačila, aby nemluvil. Jeho dcera po dlouhé době usnula. Pozorně si ji prohlížel, jako kdyby

208

pouhým zrakem mohl zjistit její stav. Snažil se sám sebe ošálit. Namlouval si, že vidí neexistující známky zlepšení.

Nemoc, která vysávala život jeho dcery, ohrožovala i jeho ženu, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Nedostatek spánku a hubnutí jsou faktory, jejichž kombinace vyčerpává nervovou soustavu a může vést k celkovému zhroucení.

Celý den nic nejedla. Vymlouvala se, že je to moc komplikované – sejít dolů do kantýny a při návratu se znovu umýt a vzít si čerstvý sterilní plášť a masku, aby mohla vstoupit do pokoje své dcery. Nejíst bylo jednodušší. Nechal jí posílat jídlo z nemocniční kuchyně, ale nic se tím nezlepšilo. Emily se jej sotva dotkla. Večer, ať už večeřeli doma nebo v restauraci, končilo každé jídlo slzami, které celý den polykala.

Sy věděl, že Duncanovi jsou v tuto chvíli v Simmiině pokoji. Zatelefonoval na sesternu ve druhém patře a zanechal pro ně vzkaz. Když sestra vstoupila do pokoje 212, Emily stále ještě svírala ruku svého dítěte a nechtěla ji pustit, třebaže Simmie spala.

Sestra řekla tiše: „Doktor Rosen vás prosí, abyste se u něho zastavili, než půjdete domů. Oba.“

„Em,“ naléhal Walter, „Sy nás chce vidět. Prosím. Půjdeme?“Chabě přikývla a políbila dceru na čelo.„Horečka,“ řekla. „Zase jí stoupla teplota.“Vešli do Syovy pracovny. Starý pán měl před sebou zprávy

doktorky Bristolové i výsledky z laboratoře. Pokynul jim, aby si sedli. Emily klesla do křesla. Walter zůstal stát. Díval se skrze záři stolní lampy na staršího kolegu a v jeho tváři četl špatné zprávy.

„Em, Walte, radil jsem se s doktorkou Bristolovou. Není pochyb o tom, že Simmie trpí NVHT. Kostní dřeň, kterou jsme jí transplantovali a která měla odstartovat její uzdravení, napadla její tělo. Doktorka Bristolová už jí začala podávat cyklosporin. Ale…,“ odmlčel se a vzdychl. Pak řekl prostě: „Nemá vůbec žádnou naději. Žádnou.“

„Zklamala jsem ji,“ řekla Emily tiše, jakoby pro sebe.„To ne, Em,“ odporoval Sy.

209

„Zklamala jsem ji. Nedala jsem jí, co potřebovala.“„Em,“ řekl Walter, „vysvětlili jsme ti, že je to nejisté. Byla to

naše poslední možnost.“„Zklamala jsem ji,“ opakovala Emily, „zklamala jsem ji…“Walter se podíval na Sye Rosena, který nedokázal skrýt, jak ho

Emilyna reakce šokovala. Pak Walt přistoupil k Emily, zvedl ji do náručí a pevně ji objal.

„Em,“ řekl něžně. „Ty jsi nezklamala. Zklamala medicína. Pořád ještě nevíme dost a nedokážeme tu strašnou chorobu porazit. Jestli se vůbec někdo provinil, jsme to my, doktoři.“

Odvedl ji z pracovny. Sy se za nimi díval s obavami. Emily se bude těžko vyrovnávat s tím, co je čeká.

Došli na nemocniční parkoviště. Walter odemykal auto. Emily najednou prohlásila: „Já nepojedu.“

„Em, musíš se trochu vyspat,“ naléhal Walt.„Vyspím se v křesle v jejím pokoji,“ odpověděla, otočila se a

rychle vykročila k dětskému pavilonu.Pospíšil za ní, chytil ji a otočil tváří k sobě. „To nemůžeš, Em.

Rušila bys ji. Ona také potřebuje spánek.“„Potřebuje matku. Když selžou léky i lékaři, potřebuje dítě ze

všeho nejvíc matku.“Vytrhla se mu a doběhla ke vchodu. Chytil ji až u dveří. Zápasila

s ním silou, jakou by u ní nečekal. Pochopil, že bude lepší podřídit se.

„Dám ti poslat lehátko,“ rozhodl.Noční údržbář sehnal lehátko. Z obavy, aby nikdo neporušil

sterilní prostředí, které bylo pro Simmii životně důležité, ho Duncan sám postavil vedle její postele. Snažil se pohybovat co nejtišeji, ale přesto se Simmie několikrát zavrtěla a jednou pootevřela oči. Zeptala se: „To jsi ty, tati?“

„Ano, děťátko, klidně spi.“Když uložil Emily, vypravil se Walter domů. Došel k hlavnímu

vchodu, ale nakonec se rozhodl, že také zůstane. Vyhledal prázdný pokoj, jeden z těch, v nichž přespávali lékaři, kteří měli noční službu.

210

Zul se, natáhl se na příliš krátké lůžko, založil ruce pod hlavu a zíral na strop.

Panebože, přemítal, po všech těch letech jsem zase zpátky a ležím na posteli v lékařském pokoji. Jako v dobách, kdy jsem byl sekundářem a uvažoval o budoucnosti. Vezmu si Emily. Budeme mít děti. Dům. Napřed skromný. Pak dítě. Jedno, dvě, možná tři. Stanu se Syovým asistentem a až odejde na odpočinek, převezmu po něm oddělení. To jsem dokázal.

„Dokázal jsem to.“ Tahle ošemetná fráze se stala součástí našeho jazyka i našich životů. Bezpečí. Všichni se pídíme po bezpečí a nalháváme si, že jsme jej dosáhli. Že jsme konečně za vodou.

A pak zasáhne osud či příroda nebo snad sám Bůh a předvede nám, jak strašně jsme se mýlili. Člověk pracuje a plánuje, sní a vymýšlí si, a nakonec se ukáže, jak málo věcí, jestli vůbec nějaké, dokáže kontrolovat.

Simmie, ach Simmie, jaký život jsem pro tebe naplánovali! Jestlipak víš, že jsem založil účet na tvoje vzdělání? Poradil mi přitom můj makléř. Prostředky by vystačily na střední školu i na univerzitu. Chtěl jsem, abys cestovala. Napřed po nejkrásnějších místech Ameriky. Pak bys jela do Evropy a na Střední východ, abys viděla historická místa, velké památky minulosti. Vzal bych si dovolenou, jeli bychom společně.

Měla bys všechno, co jsem já v mládí neměl, Simmie. Všechno.Místo toho ležím tady a bojím se vrátit do prázdného domu.

Bojím se, že stejně jako vždycky napřed vyběhnu po schodech bez ohledu na to, jak je pozdě, abych ti dal pusu na dobrou noc. Ale ty tam nebudeš. Pak půjdu do svého doupěte a napijeme se s tvou matkou před večeří. A dneska by tam nebyla ani ona. Když tam nejste vy dvě, nepatřím do toho domu ani já.

A tak se schovávám v tomhle pokojíku. Mám půl života za sebou, ale vrátil jsem se do míst, kde jsem před lety začínal. Walter Duncan, který to dokázal.

Konečně upadl do neklidného, mučivého spánku. Probudil se prudce a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází. A

211

okamžik nato také skutečnost, proč tu je a že musí na sál, protože bude asistovat při odstraňování nádoru z plic Amy Bedfordové. Musí se osprchovat a dát si pár šálků kávy.

Ale napřed se zastaví u Simmie a podívá se, jak se jí i Emily daří.Vstoupil do předpokoje a chystal se umýt a hodit na sebe sterilní

plášť, ale slova, která zaslechl z vnitřní místnosti, ho zarazila.„Simmie, miláčku, co by sis přála ze všeho nejvíc na světě?“

zeptala se Emily.„Domů, maminko. Chtěla bych domů.“„Domů?“ opakovala Emily překvapeně.„Chci svůj pokoj. Panenky. Hračky. Knížky. Gramofon.“ A jako

kdyby matce svěřovala nějaké tajemství, dodala: „Mně se tu nelíbí, mami. Radši bych byla doma.“

„Tak dobře, děťátko. Když si to přeješ, maminka tě vezme domů.“

Walter už už vyhrkl: „Emily, ne! To nesmíš udělat!“ Ale přinutil se mlčet. Nemělo by smysl to dítě polekat. Promluví si o tom s Emily později. Oblékl si sterilní hábit, nasadil veselý úsměv a vešel.

„Dobré jitro, drahoušku,“ pozdravil dceru.„Tati, tatínku, hádej, co se stane! Půjdu domů. Maminka mě

vezme domů. Není to bezvadné?“ Zasmála se, ale byla to jen jiskřička smíchu.

„Ano, ano, to je skvělé,“ souhlasil. „Ale napřed si o tom musíme promluvit se strýčkem Syem.“

„Opravdu?“ ohradila se Emily.„Ano, Em,“ řekl a důrazně opakoval: „Napřed musíme mluvit se

Syem.“„Ach, ale ten bude jistě souhlasit,“ vmísila se Simmie důvěřivě.

„Nikdy mi nic neodepřel.“„Uvidíme, děťátko, uvidíme,“ odvětil Walt.Vstoupila ošetřovatelka se Simmiinou snídaní. Walter pokynul

Emily, aby s ním opustila pokoj. Když byli venku a Simmie je nemohla slyšet, zeptal se: „Emily, jak jsi jí to mohla slíbit?! teď ji přece nemůžeme vzít domů!“

212

„Proč ne?“ opáčila ostře.„Protože potřebuje veškerou lékařskou péči, kterou jí můžeme

poskytnout.“„Proč?“ naléhala Emily.„Emily, prokristapána…,“ začal protestovat.„Ano, řekni mi proč! Co pro ni ještě mohou udělat? Nic. Sy to

přece včera večer řekl. Můžeme jen sledovat, jak ji moje kostní dřeň pomalu zabíjí. Tak proč ji nevzít domů, když si to přeje? Tam má své věci, které má ráda, tam žila celý život. Domů, Waltře, domů! Pro tebe je domov posledním místem na světě, ale pro ni tím nejdůležitějším! Pro ni znamená všechno. Beru ji domů!“

„Em…,“ zaprosil.„Simmie jde domů. Dneska!“ prohlásila Emily rozhodně.Neměl čas na spory, už tak měl zpoždění. „Slib mi, že dokud se

nevrátím, nic nepodnikneš. Slibuješ?“„Ano,“ řekla Emily, ale dobře viděl, že už je rozhodnutá.Když Walter Duncan v operačním plášti, čepičce a masce

vstoupil na operační sál, byla Amy Bedfordová utlumená, ale ještě nespala. Naklonil se nad ni.

„Amy…“Podívala se mu do očí. „Ahoj, doktore Walte. Než jsem včera

večer usnula, přemýšlela jsem…“„Ano, Amy?“„O Simmii. Jak se jí daří. Poslední dva dny mě k ní nepustili,

takže mi to dělá starosti.“„Drží se, Amy, dobře se drží,“ odpověděl.Další lži mu ušetřil anesteziolog, který ho požádal, aby uvolnil

přístup k pacientce.Walt Amy poplácal po tváři. „Ty budeš v pořádku, Amy. Až se

probudíš, ta věc bude pryč a ty se budeš cítit jako nová.“

Amy odvezli z operačního sálu do pooperačního pokoje. Walt a doktor Levin svlékali rukavice, masky a čepičky. Mladší chirurg poznamenal: „Když sám neoperuješ, jsi trochu nervózní, že, Walte?“

213

„Opravdu? Proč to říkáš?“ podivil se Walt.„Jsi netrpělivý. Chvílemi jsem měl dojem, že mi vytrhneš skalpel

a odoperuješ to sám. Jako bych byl příliš pomalý. Něco se děje?“„Ne – co by se mělo dít?“ odpověděl Walt. „Jen si musím

promluvit se Syem.“ Zřejmě to vyžadovalo upřesnění. „Zajímá nás jeden případ a potřebujeme ho probrat.“

„Ale ovšem. Chápu,“ řekl doktor Levin. „Díky, že jsi přišel. Určitě jsi Amy uklidnil.“

Pozoroval Walta, jak odchází, a uvažoval: Co se s ním děje? Už jsme spolu operovali mockrát, ale takhle se nikdy nechoval. Kvůli Amy Bedfordové to nebude. Vím, jak se strachuje o své mladé pacienty, ale plicní metastáza, pokud zůstane jen u ní, není tak strašná.

Najednou mu to došlo. Krucipísek, to jsem ale pitomec! Simmie! Úplně jsem zapomněl na Simmii. My doktoři jsme tak soustředění na vlastní případy, že nemáme čas se zajímat o trápení svých kolegů.

„Walte!“ zavolal doktor Levin. „Walte, jak se…“Walt Duncan však už byl pryč.Musím tomu dítěti něco poslat. Knížku. Panenku. Květiny.

Zkrátka něco, umínil si Levin.„Syi, tohle musíš Emily vymluvit,“ naléhal Walt. „Slíbila mi, že

nic nepodnikne, dokud se nevrátím. Takže čeká. Promluv si s ní, Syi, tebe poslechne.“

„Co jí mám říct?“„Že je vyloučené, aby vzala Simmii domů!“Starý muž si prohrábl hřbety prstů řídký vous a zeptal se: „Proč

bych jí to měl říkat já.“„Jak to myslíš?“ žasl Walt. „Doma Simmie nebude mít takové

podmínky jako v nemocnici. I když najmeme ošetřovatelky na čtyřiadvacet hodin denně.“

„Walte,“ řekl doktor Rosen jemně, „tady už pro ni nemůžeme nic udělat.“

Walt se sesunul na nejbližší židli.

214

Ve chvíli, kdy někdo jiný potvrdí naše soukromé obavy, stávají se skutečností.

/ 24 /

Simona Duncanová byla zase doma, ležela ve vlastní posteli pod červenobílou kytičkovanou přikrývkou.

„Tady to tak pěkně voní, mami,“ řekla.Její matka se usmála, přikývla a snažila se zadržet slzy.„Doma je mi dobře,“ pokračovalo dítě. „Nebudou mi tady dávat

to chemo, že ne?“„Ne, drahoušku. Nechtěla bys něco sníst? Nějaké vločky?“„Ne. Ale… lívance. Bez párků, jen lívance se spoustou sirupu.“„Ovšem, miláčku. Půjdu dolů a hned je udělám,“ slíbila Emily.„Mami?“„Cindy…,“ řekla Simmie a ukázala na horní polici knihovny,

která stála proti její posteli. Emily byla zmatená. Dítě ukázalo na panenku na polici. „Cindy – pamatuješ? Tatínek mi ji přivezl z Kalifornie, když tam byl na kongresu.“

„No ano,“ řekla Emily a natáhla se pro pestře oblečenou panenku se slámově žlutými nylonovými vlásky.

Simmie ji vzala do náručí a uhlazovala jí copánky.„Ahoj, Cindy. Stýskalo se ti po mně?“ zeptala se. „No, od teďka

už budu tady.“ Poplácala loutku po látkové tváři.Emily se vydala dolů připravit časný oběd. Udělala dva kroky z

pokoje a zarazila se.„Cindy, chtěla bys patřit Kimmie, nebo Lynne? Myslím, že

Kimmie by se ti líbila víc. Ale můžeš si vybrat.“Emily se bez dechu opřela o stěnu.„Nebo mám nechat Kimmie, aby si vybrala? Je to moje nejlepší

kamarádka. Lynne mám taky ráda, ale Kimmie je nejlepší. Hrály jsme basketbal ve stejném družstvu a chodily jsme spolu do družiny. Bude se ti líbit. Asi tě dám Kimmie. A Lynne dám klauna Oskara.

215

Toho jsme dostaly od strýčka Sye, když jsme s ním byly v cirkuse. Pamatuješ, Cindy? Pak tu jsou ještě brusle. Komu je mám dát?“

Emily se chtěla vrhnout do pokoje a protestovat. „Ne, ne, to nesmíš!“ Místo toho se však jen opřela o zeď, tiše plakala a poslouchala, jak její dcera rozděluje to, co považuje za svůj nejcennější majetek.

Když Emily vstoupila s podnosem naloženým horkými lívanci, máslem, konvičkou se sirupem a sklenicí studeného mléka, Simmie podřimovala.

„Simmie?“ řekla Emily tiše. „Simmie, oběd.“Dítě pootočilo hlavu a otevřelo oči, ale hned je zase zavřelo.„Simmie? Lívance! Jak je dělám v neděli k snídani. Nevoní

skvěle?“Holčička ignorovala její pozvání a zeptala se: „Mami, jaké to je

být mrtvá?“„Kdo tady mluví o smrti?“„Bolí to?“ naléhalo dítě.Emily si uvědomila, že se nevykroutí. Čas předstírání je u konce.

Teď jde o to, aby se Simmie uklidnila. Odložila podnos na psací stůl a objala Simmie tak, jako ona objímala svoji blonďatou panenku.

„Ne, miláčku, nebolí to. Když k tomu dojde, všechny nemoci zmizí, skončí…“

„A předtím – bude to bolet?“„Jestli ano, poprosíme doktorku Bristolovou nebo strýčka Sye,

aby ti dali něco proti bolesti, a přestane to.“„Nebude mi špatně od žaludku?“„Ne, nebude, zlatíčko.“Dítě leželo tiše a přebíralo si matčina slova. „Jak se to stane,

mami?“Na to Emily nedokázala odpovědět.„Bude u mě někdo?“ ptala se k velké Emilyině úlevě Simmie dál.„Samozřejmě, miláčku. Já budu u tebe. A tatínek. Možná i

strýček Sy. Určitě nebudeš sama.“„A pak? Co bude pak?“

216

Emily už nedokázala zadržet slzy. Nevzlykala, jen je nechala stékat po tvářích. „Pak… budeme také s tebou. Neopustíme tě.“

„Uvidím tě potom ještě, mami?“„Někdy, někde se určitě setkáme,“ řekla Emily.„Bude to strašně smutné, být od tebe tak dlouho pryč,“ zalitovalo

dítě. „Tak smutné…“ Ucítila Emilyiny slzy na své tvářičce. „Ty pláčeš, maminko?“

„Jo-o,“ přiznala Emily.„Nevadí to? Myslím plakat…,“ ptala se holčička tiše.„Jen plač, miláčku, když se ti chce plakat, klidně plač.“Dítě schovalo obličej na matčiných prsou. Emily cítila, jak jí

vlhnou šaty.Po chvíli se Simmie zeptala: „Mami, může ke mně přijít Kimmie

na návštěvu? A Lynne? A Stefanie? Není ta nemoc, co mám, nakažlivá?“

„Myslím, že ne, ale zeptám se doktorky Bristolové.“„Ráda bych jim dala svoje hračky,“ řekla Simmie.„Zeptám se doktorky Bristolové, jen co ji seženu,“ slíbila Emily.Holčička byla spokojená. Najednou se však zeptala: „Určitě

nebudu sama, že, mami?“„Ne, má milá, až se to stane, určitě sama nebudeš.“Od toho dne spala Emily po boku své dcery. Čtvrtý den, když se

Simmie doma dostatečně zabydlela, jí povolili návštěvu. Doktorka Bristolová se tomu zprvu bránila, protože nechtěla vystavit oslabené, imunologicky bezbranné dítě případným nemocem jejích malých přátel. Pak si ale uvědomila, že už na tom stejně nezáleží, protože transplantace kostní dřeně selhala, a k návštěvě svolila.

Přítomnost tří přítelkyň Simmii nakrátko rozveselila. Vyprávěla jim o svých nemocničních dobrodružstvích. O léčení. O sestřičkách. O tom, jak jí bylo špatně a jak zvracela. A o některých legračních příhodách. A o té milé, opravdu dospělé dívce, která se stala její přítelkyní, o Amy Bedfordové.

„Víte, že byla tenisovou šampionkou na střední škole? Dokonce porazila nějaké kluky z týmu. Často za mnou chodila a užili jsme

217

spolu spoustu legrace. Dala mi čepičku, když mi začaly padat vlasy. To se stane, padají vám vlasy.“

Emily poslouchala. Nový příliv dceřiny energie ji povzbudil. Snad se jí ve vlastním prostředí a v kroužku malých přátel bude dařit lépe…

Začala se obávat, aby se Simmie příliš neunavila, a tak oznámila: „Děvčata, je čas na zmrzlinu a na koláčky!“

Žádná z nich však obvyklé nadšení pro zmrzlinu a koláčky neprojevila. Dokonce ani baculatá Stefanie, která milovala sladkosti. Nějak vycítily, že svoji kamarádku možná vidí naposled. Než odešly, rozdělila mezi ně Simmie své poklady, jak to měla v úmyslu. Kimmie a Lynne si odmítaly vzít panenky, které pro ně Simmie určila, takže Emily musela zasáhnout. „Simmie chce, abyste je měly.“

Stefanii věnovala Simmie kuličkovou tužku, kterou její spolužačka kdysi ve škole tak obdivovala. Pak se všechny tři s dárky v rukou rozloučily.

„Nechoďte ještě,“ prosila Simmie. „Není to nakažlivé, že ne, mami? Řekni jim, že to není nakažlivé!“

„Ovšemže to není nakažlivé, ale musíš si odpočinout. Bylo to skvělé odpoledne, ale potřebuješ si zdřímnout.“

Simmie jim mávala, když vycházely z pokoje, a holčičky jí pozdrav oplatily.

Byly pryč. Emily své vyhublé bledé dcerušce upravila pokrývku, zatímco Simmie mluvila dál.

„Líbily se jim ty dárky, že, mami?“„Určitě. Moc se jim líbily. To byl moc dobrý nápad.“„Vzpomenou si na mě pokaždé, když se na moje dárky podívají?“„Vzpomínaly by na tebe i bez dárků. Všichni na tebe budeme

vzpomínat. Budeš pořád v našich myslích a v naších srdcích.“Dítě se uklidnilo, zavřelo oči a usnulo.Ve dnech, které následovaly po Simmiině návratu, plnil Walter

Duncan své povinnosti v nemocnici jako automat.

218

Léta studií, praxe a nastřádané vědomosti, které z něj učinily tak skvělého chirurga, se mu vyplatily. Pilně a zručně operoval, třebaže myšlenkami byl u své dcery.

Ať už probíral s pacientem laminektomii, aby vyléčil bolavou páteř, odnímal část kosti postiženou rakovinou, spravoval roztříštěné končetiny po nehodách, nebo se stavěl proti operacím, které by ničemu nepomohly, část jeho osobnosti byla stále se Simmie.

Každá jeho činnost byla tak zautomatizovaná, že se jednou začal mýt před operací, a Sy Rosen mu musel připomenout, že už se jednou umyl. Každé zazvonění telefonu nebo zapípání elektrického přivolavače v kapse bílého pláště ho polekalo. Dokonce i přátelské a dobře míněné dotazy jeho kolegů na Simmiin stav mu působily utrpení.

Jeho nemocné dítě s ním bylo daleko více, než když bylo zdravé.Přestože zkrátil denní rozvrh tak, aby se Simmií mohl trávit více

času doma, měl pocit, že ji zanedbává. Každý večer jej to táhlo domů tak silně, že si musel dávat velký pozor při řízení. Stále se bál, že tentokrát dorazí příliš pozdě.

Když však dojel domů, Simmie tam stále ještě byla. Ve své posteli. V pokoji, který měla tak ráda. Pokaždé se po jeho příchodu rozzářila. Byla slaboučká, ale pokoušela se jeho vtipkování usmívat, nebo dokonce zasmát. Příliš ji to však namáhalo. Z Emilyina pohledu vyčetl, že je čas, aby přestal, a tak se natáhl na lůžko vedle své dcery, objal ji a počkal, až usne.

Dole v jeho doupěti se opakoval stále stejný rituál. Namíchal oběma drinky. Emily ten svůj nikdy nedopila a než dopil on, led v její skleničce roztál. Hovořili, ale jen proto, aby prolomili ticho.

Jednou se Emily zeptala: „Mám poslat pro rodiče?“„Ještě ne,“ odpověděl. Ani jeden z nich si nedokázal představit,

jak její rodiče zareagují, až se budou muset definitivně vyrovnat se smrtí své jediné vnučky.

Pak Emily obvykle prohlásila: „Walte, opravdu bys měl něco sníst.“

219

U stolu se nimral v jídle, ale málokdy něco pozřel. Káva. Pil spoustu kávy. Zdálo se, že ho udržuje při životě.

Po večeři se ze zvyku odebral do pracovny. Vytáhl z aktovky poslední čísla lékařských časopisů, které pro něho Klaudie shromáždila, a začal je studovat. Po pár stránkách zjistil, že nic nevnímá, a odhodil je.

Podíval se přes pokoj na Emily, která něco psala u svého malého psacího stolku.

„Co to pořád píšeš?“ zeptal se.„Poděkování lidem, kteří poslali Simmii dárky do nemocnice.

Většinou květiny. Víš, že mezi nimi byli tvoji staří pacienti? Chci jim napsat, že nás to potěšilo.“

„Ano, ano, to nás potěšilo,“ odpověděl bezbarvě.Pak – jako každý den od chvíle, kdy byla Simmie doma – šel

nahoru a poslouchal za jejími dveřmi. Když nic neslyšel, polekal se. Tiše pootevřel dveře. Uklidnil se až tehdy, když zaslechl její tichý dech.

Amy Bedfordová se dostavila k pravidelné prohlídce. Přicházela za Waltem každých šest týdnů. Walt měl po ruce nejčerstvější rentgeny a tomografy, takže ji mohl ujistit, že se žádné metastázy neobjevily.

„Pořád ještě mám sedmdesátiprocentní naději?“ zeptala se.„Řekl bych, že teď už to vypadá ještě líp. Snaž se udržet stejně

čisté rentgeny, a za chvíli tvůj rok skončí,“ ujistil ji. „A teď vylez na stůl a ukaž mi tu nohu.“

Prohmatal lýtkové a stehenní svaly kolem titaniové endoprotézy, kterou jí voperoval. Hojilo se to dobře, podle plánu ale potřebovala cílenější cvičení.

„V pořádku, Amy, teď půjdeme na fyzioterapeutické oddělení. Rád bych se o něčem přesvědčil.“

Brud Simpson, vedoucí fyzioterapeutického oddělení, postavil Amy na nakloněný trenažér a připevnil jí bezpečnostní pás, aby

220

neupadla, kdyby ztratila rovnováhu. Walt s Brudem se postavili opodál, aby byli z doslechu.

„Tak do toho, Amy,“ vybídl ji Walt.Bylo to pro ni obtížné, protože operovaná noha si ještě neosvojila

koordinaci pohybů a svaly nebyly dost silné. Začala se potit. Až moc. Waltovi se to nelíbilo.

„Nech ji dýchat do balonu,“ řekl.Simpson přivezl Beckmanův vozík, aby Amy mohla při chůzi

dýchat do balonu. Walt sledoval displej. Jak očekával, vydávala příliš mnoho energie a spotřebovávala příliš mnoho kyslíku. Pohybovala se neekonomicky a zbytečně usilovně.

„Musíme ji naučit dýchat. Čím méně kyslíku bude potřebovat, tím lépe.“

„Už na tom pracujeme, doktore,“ řekl Simpson.„Podívejme se, jak si vede na rotopedu.“„Jasně.“Walt sledoval, jak se Amy snaží, aby její pravá noha plynule

vykonávala rotační pohyb. Nakonec to skoro v slzách vzdala. Přistoupil k ní.

„Amy, Amy, nezapomeň, že se učíš používat úplně novou sestavu svalů. Musíš si zvyknout, že máš pod kolenní čéškou umělé koleno.“

„Ale já se snažím, tolik se snažím…“ Rozplakala se.Objal ji. „Amy, věříš mi trochu? Nebude dlouho trvat, a tohle

všechno budeš dělat úplně lehce a automaticky. Ale bude to tvrdá práce. Rozumíme si?“

Podívala se na něj, usmála se skrze slzy a řekla: „Dobrá, doktore Walte. Věřím vám na slovo.“

„A teď se vyprav na běžky. Klouzavý pohyb na tomhle stimulátoru ti posílí svaly ze všeho nejlépe.“

„Rozkaz,“ řekla Amy.Když se otočil k odchodu, chytla ho za paži. „Doktore Walte, jak

se jí daří?“„Přál bych si, aby se jí vedlo tak dobře jako tobě,“ odpověděl.

221

„Myslíte…, nechtěla bych vyrušovat, ale myslíte, že bych ji mohla navštívit doma?“

„Bude moc ráda. Často o tobě mluví.“Zanechal Amy v Simpsonově péči a doporučil mu: „Udržuj ji v

pohybu, ale dbej, aby to nepřeháněla. Klidně by mohla. Pořád ještě v ní vězí šampionka.“

Vyšel z místnosti a uvažoval: Proč necítím větší uspokojení nad případem Amy Bedfordové? Ještě před několika lety by byla odsouzená k smrti. A ona je tu, živá, až příliš energická a já se bojím, že se přetáhne.

Kdybych to tak mohl udělat pro Simmie… Kdyby jí vůbec nějaký doktor dokázal pomoct.

Simmiin stav se zhoršoval a Walter Duncan chodil domů stále dříve. Sy místo něho konzultoval a zastupoval ho na seminářích nádorové rady. Dvakrát jej zastoupil i při pondělních velkých poradách. Konal za něj pooperační obchůzky, protože při operacích asistoval. Snažil se, aby Waltovi pomohl a umožnil mu tak strávit co nejvíc času s dcerou.

Walt byl u ní v pokoji, když byl doma a když nespala, téměř stále. Vyprávěl jí o svém dětství a o školních letech. Povídal jí historky, ne vždy úplně pravdivé, o svém otci, se kterým se Simmie nikdy nesetkala, a o své matce, kterou znala jen krátce.

O tom, jak přinesl domů první barevný televizor. Jakou z toho rodiče měli radost.

„Tati, to chceš říct, že byla ještě jiná televize?“ zeptala se nevěřícně.

„Jistěže. Černobílá. A předtím jsme žádnou televizi neměli.“„Ale tati, v každém domě je televizor,“ namítla Simmie. „My

máme tři. V domě, kde bydlí Stefanie, jsou čtyři.“„Inu, miláčku, když jsem byl kluk, v některých domácnostech

neměli ani jeden televizor.“„Páni…,“ posmutněla holčička při pomyšlení, o co byli chlapci a

děvčátka ochuzeni.

222

Emily poslouchala, jak její manžel vypráví o svém dětství, o době, které Simmie říkala „staré časy“.

Skoro bych si přála, aby přestal, myslela si. Bolí mě, když vidím, jak moc se snaží. Asi si chvílemi myslí, že tím může odvrátit nevyhnutelné.

Pod záminkou, že si Simmie potřebuje odpočinout, se jí konečně podařilo zahnat Waltera do ložnice. Zoufale potřeboval spánek.

Ke konci třetího týdne po Simmiině návratu z nemocnice probudil Emily brzy ráno, ještě za tmy, její hlas.

„Mami…“Emily ospale odpověděla: „Ano, miláčku? Copak bys chtěla?

Vodu? Ovocnou šťávu?“„Mami, je mi tak horko…, jsem celá mokrá…“ Simmiin hlas zněl

zastřeně. „Jsem tak… unavená…“Emily se okamžitě probrala. Natáhla se a rozsvítila lampičku na

nočním stolku. A pak to uviděla.Z úst její dcery prýštila krev a třísnila jí bradu i noční košili.„Simmie!“ vykřikla Emily a vzala dítě do náručí. „Waltře!

Waltře! Walte!“ volala zoufale. Protože věděla. Přečetla toho o leukemii tolik, že jí bylo jasné, že tohle masivní vnitřní krvácení znamená konec. Rozplakala se.

„Neboj se, maminko. Nic mi není. Nic mě nebolí. Tys mi to říkala. Nic mě nebolí…“

Walter Duncan přiběhl celý rozespalý. Když viděl, co se přihodilo, snažil se vzít dítě z matčina náručí. Emily ji nedala.

„Ne…, ne… Slíbila jsem jí to…,“ bránila se v slzách.Pevně, ale šetrně, aby ani jedné z nich nezpůsobil bolest,

manželce holčičku odebral. Okamžitě si uvědomil, že došlo k tomu, čeho se tak dlouho báli. Jemně hladil Simmiinu vyhublou tvářičku.

Zápas skončil. Bolest a hrůzy léčení pominuly. Slaboučké tělíčko dobojovalo. Jeho dítě konečně došlo míru.

223

/ 25 /

Pohřeb jedenáctileté Simony Duncanové se konal v sobotu ráno. Zúčastnilo se jej několik Simmiiných kamarádů a spolužáků s rodiči. Kimmie s sebou vzala světlovlasou panenku, kterou dostala od Simmie.

Byl tam i Emilyin otec s matkou, přiletěli z Tucsonu. První, co řekla matka, když dorazili do domu, bylo: „Přesně jak jsem čekala, příliš pozdě.“ Walt Emily hájil.

„Nic by se nezměnilo, kdybyste tu byli. Emily byla báječná. Statečná a skvělá.“

Emilyin otec sevřel manželce paži, aby jí zabránil odpovědět.Obřad na hřbitově byl krátký a diskrétní. Školní pěvecký sbor

zazpíval dvě písně. Pastor vlídně shrnul významné body Simmiina krátkého života.

Emily s Waltem vyprovodili rakev uličkou mezi kostelními lavicemi do jasného slunečního světla venku. Za nimi kráčel Sy a kolegové a zaměstnanci nemocnice.

Walt si všiml, že u zadní řady lavic stojí Amy Bedfordová a opírá se o hůlku. Vedle ní byl Brent Martin, který ji tam zavezl. Amy lehce, plaše pokynula Waltovi na znamení sympatií a Walt vděčně sklonil hlavu.

Kolem hrobu stáli jen Walt, Emily, její rodiče a Sy. Emily si nepřála, aby tento konečný okamžik krátkého života její dcery rušil někdo cizí. Pastor se pomodlil a svěřil Simonu Duncanovou do milosti Boží. Pak pokynul pomocníkovi, aby podal Waltovi lopatu s první symbolickou hroudou země. Walt se nedokázal pohnout. Pastor ho gestem pobídl, ale Walt zíral bez hnutí do hrobu.

Sy přistoupil, vzal lopatu a rozhodil kyprou hnědou zem po rakvi. Pak lopatu převzal Emilyin otec a úkon zopakoval. Walt Duncan se stále nehýbal.

Jízda domů ze hřbitova proběhla v tichosti. Emily s rodiči seděli na zadním sedadle limuzíny. Sy s Waltem na výklopných sedátkách.

224

Nikdo nepromluvil. Co taky říkat – stěžovat si na nespravedlivý osud?

Sy měl starosti o Walta. Přemítal, proč nebyl Walter Duncan schopen vykonat pro svou dceru poslední povinnost. To nebyl Walt, Walter Duncan, kterého znal jako inteligentního, dychtivého a precizního chirurga. Sy stál po Walterově boku, když jeho chráněnci na sále zemřel postarší pacient. Walt ho zašil stejně pečlivě a profesionálně, jako kdyby byl živý.

Ano, Sy Rosen měl starosti.Několik sousedů je očekávalo doma. Přes Waltovy příkazy

připravili pro několik truchlících vydatné občerstvení. Oběd byl sněden v tichosti. Nikdo se nepokoušel vyprávět veselé historky ze života zesnulé, které při podobných příležitostech trochu odlehčí tísnivou atmosféru. Walt jedl málo. Brzy se omluvil a odjel.

„Asi jel do nemocnice,“ poznamenal Sy. „Snad to pro něj teď bude nejlepší.“

Později v květinové zahrádce Duncanových položil Syovi Emilyin otec ve snaze najít nějaké společné téma otázku: „Doktore Rosene, myslíte si, že by ji cokoli na světě mohlo…“

Sy ho přerušil. „Udělali jsem všechno. Úplně všechno. Možná až moc.“

„Až moc?“ podivil se Simmiin dědeček.„Neměli jsme ji trápit tak dlouho, chudinku,“ řekl Sy.Odmlčeli se. Pak Ingraham řekl. „Já… budu muset změnit

závěť.“„Já také,“ opáčil Sy. A po chvíli: „Jakou univerzitu jste pro ni

vybral?“„Uvažoval jsem o Arizonské státní. Abychom ji mohli často

vídat. Víte, potíž s těmi důchodcovskými koloniemi je, že rozdělují rodiny. Nemáte šanci vidět vlastní vnoučata. Arizonská státní by byla nejlepší. Nebo UCLA. Je jen hodinu letadlem do Tusconu.“

Zase chvíli mlčeli než se zeptal Ingraham. „A vy?“„Já jsem pro ni vybral Chicagskou universitu. Ze stejného

důvodu. Je to jen hodinu letadlem odsud. A je to dobrá škola.“ Pak

225

Sy dodal: „Doufám, že vám to nevadí. Já jsem se vždycky pokládal za jejího dědečka.“

„Podle toho, co mi vyprávěla Emily, si to privilegium plně zasluhujete. Navíc má každé dítě právo na dva dědečky.“

„Raději půjdu,“ řekl Sy. „Rád bych dneska Waltovi ulevil v jeho povinnostech.“ Na odchodu se ještě jednou otočil. „Víte, že strašně ráda chodila do cirkusu?“

„Ano, vím to.“„Byl jsem tam s ní dvakrát. Moc jsme si to užili.“„Strašně ráda se smála,“ řekl Ingraham.„A jak krásně žasla, když se jim podařil nějaký povedený kousek

– když vystřelili muže z kanónu, nebo když sledovala provazochodce. V tu chvíli měla nejveselejší, největší a nejtemnější oči.“

„Jste si jistý, že…,“ začal Ingraham, ale hned se omluvil. „Odpusťte, já vím, že vy byste pro ni udělal všechno.“

Cestou ke svému autu zahlédl Sy Walta, který zrovna přijel. Přistoupil k němu, aby mu řekl ještě několik útěšných slov, ale vtom si všiml, že Walter vykládá ze zadního sedadla šanony, knihy a několik zarámovaných diplomů.

„Co to znamená, Walte?“„Už se tam nevrátím, teď mě potřebuje Emily. Nesmím ji

zanedbávat jako jsem zanedbával Simmii. Musím jí věnovat všechen svůj čas. Prošla peklem a já jí to chci nějak vynahradit.“

„Waltře, poslouchej…,“ začal Sy.„Promiň, Syi. Už jsem se rozhodl. Nechal jsem Pendletonovi

instrukce ohledně pacientů, kteří mají být operováni. On se o ně postará.“

„Okamžik, Walte! Nemůžeš se přece tak najednou na všechno vykašlat!“

„Už jsem to udělal. Emily mě potřebuje.“„Walte, chápu, jak se cítíš,“ řekl Sy, „ale…“

226

Walt ho ostře zarazil. „Víš, co bys pro mě mohl udělat? Postarej se o Amy Bedfordovou. Je tak odhodlaná a tak statečně snáší léčení. Chtěl bych, abys jí věnoval svou péči.“

„Samozřejmě. Ale o to přece nejde. Jde o tebe. Ty se musíš vrátit!“

„Proč?“„Je to tvoje povolání. Dlužíš to svým pacientům, současným i

budoucím. A také sobě.“„Že dlužím? Nikomu nic nedlužím!“ vyletěl Walt. „Simmii! Té

jediné toho dlužím až moc. Nejen pozdní příchody domů, kdy jsem jí dával pusu na dobrou noc, když už spala. Taky chvíle, kdy jsem nebyl mezi diváky, když ve škole předváděla něco, na co bych byl pyšný, kdybych to viděl. Jiní otcové tam byli. Smáli se a tleskali a povídali si se svými dcerami. Walter Duncan chyběl. Ach Bože! Walter Duncan sloužil lidstvu. Lidstvu? Tvářím, které přicházejí a odcházejí a které už většinou nikdy neuvidím. Jen na tu jedinou osůbku, součást mého života, vlastně na celý můj život, jsem čas neměl. Už mi zbyla jen Emily. Té věnuji svůj čas i svou lásku. Potřebuje to. Sám to vidíš.“

Sy měl na jazyku odpověď, ale uvědomil si, že by na muže ztrápeného žalem a zmučeného pocitem viny v tu chvíli nezapůsobila.

Zlehka Waltovi položil ruku na rameno a tiše řekl: „Walte, my Židé máme smuteční zvyky, které se nazývají šiva. Trvají týden a během toho týdne muž neopustí domov. Neobuje se. Neusedne na židli, jen na nízkou stoličku nebo lavici. Obléká si natržený šat. Celou tu dobu pojídá hlavně vejce, protože symbolizují pokračování života. Po týdnu truchlení se vrátí k životu. To neznamená, že na zemřelého zapomněl, po celý rok se za něj každý den modlí. A další roky o každém výročí úmrtí. Ale vrátí se k životu a pokračuje. Nechám ti sedm dní. Pak si o tom promluvíme.“

„Už jsem se rozhodl,“ trval na svém Walt.„Vrátím se za týden, Waltře,“ řekl Sy.

227

Ještě než uplynul týden, zatelefonoval Sy Emily. „Nepotřebuješ nic? Můžu pro tebe něco udělat?“

„Nic. Sousedé jsou na nás moc hodní, nosí nám jídlo, pomáhají mi s návštěvníky a jsou mi neustále po ruce.“

„A Walt?“Slyšel, jak se odmlčela, a pak přiznala tlumeným hlasem, aby ji

Walt neslyšel: „První dva dny přijímal hosty. Třetí den, když přišla skupina spolužáků vyjádřit soustrast a lítost nad Simmiinou smrtí, najednou vybuchl. Řekl jim, ať vypadnou. Ať říkají co říkají, stejně tím prý nic nezmění. Simmie je mrtvá. Je pryč. A nikdy se nevrátí.“

„Ach ne,“ vylekal se Sy.„Od té doby tráví všechen čas v Simmiině pokoji. Odmítá sejít

dolů. Když naléhám, říká, že si vynahrazuje čas, který tam měl trávit dřív. Syi, Syi, nevím co mám dělat…, nevím.“

Rozplakala se.„Emily…, Em… Zajedu k vám a promluvím si s ním,“ slíbil sy.+Sy Rosen tiše zaklepal na dveře Simmiina pokoje. Žádná

odpověď.„Walte? Walte!“Ticho. Sy otočil klikou a otevřel dveře. V pokoji byla tma.

Stažené rolety bránily vstupu denního světla. Walt ležel na Simmiině malé posteli. Jeho dlouhé tělo se na ní vyjímalo skoro groteskně.

„Walte?“„Tvůj týden ještě neuplynul,“ odpověděl Walt rozzlobeně,

ublíženě a tvrdošíjně.„Nemůžu čekat,“ prohlásil Sy. „Máme problémy v nemocnici.

Potřebujeme poradit s pacienty, které jsi začal léčit. Někteří pacienti žádají jenom tebe.“

„Je mi líto. Doktor Walter Duncan už není k dispozici. Jeho čas patří jen jemu. A jeho trápení je stejně důležité jako trápení jiných lidí. Jeho rodina, tedy to, co z ní zbylo, je stejně důležitá jako jiné rodiny. Vyřiď jim to!“

„Stejně se jednou budeš muset vrátit. Proč ne hned?“ naléhal Sy.

228

„Jestli se někdy vrátím…, říkám jestli…, pak rozhodně ne do téhle nemocnice. Nikdy. Už tam nikdy nevkročím. Odjedu s Emily někam, kde na to všechno budeme moct zapomenout. To je to nejmenší, co pro ni mohu udělat!“

„Myslíš?“ odporoval Sy. „Tak tedy, milý doktore Duncane, upozorňuju tě, že si lžeš do kapsy. Chceš obětovat kariéru a definitivu vysokoškolského učitele, to všechno pro Emily? To je lež. Řeknu ti, co tím doopravdy sleduješ. Sobeckou mstu.

Ano, mstu! Věda, které jsi věnoval celý svůj život, tě zradila. Opustila. Ve chvíli, kdy bys dal za záchranu bytosti, kterou jsi nejvíce miloval, všechno na světě, tvoje věda zklamala. Poté, co jsi zachránil pacienty, u kterých ostatní lékaři ztratili naději, tě nechala na holičkách. Tvoje nemocnice tě nechala na holičkách. Jsi rozzlobený, Waltře Duncane. Toužíš po pomstě. Říkáš si: Když mě zradila medicína, já ji také zradím.

Walte, víš stejně dobře jako my všichni, že neexistují žádné záruky. Přišel jsi o svůj díl pacientů. Všichni jsme o něj přišli. Nejsme dokonalí. Nikdy nebudeme dokonalí. V tom nám náš nepřítel zabrání. Porazíme jednu nemoc – a objeví se nová. A pak další. Toužíš po dokonalosti? Ta neexistuje.“

„Nežádám dokonalost,“ vybuchl Walter Duncan. „Chtěl jsem jen zachránit jednu malou holčičku. Svoji dceru!“

„Walte…,“ chtěl Sy pokračovat, ale jeho chráněnec ho zarazil.„Ne, Syi. Už ne. Už nikdy neobětuji své potřeby a potřeby své

ženy ve prospěch druhých. Nikdy!“Po čase přišla ta chvíle. Smuteční návštěvy přestaly chodit a

poštovní schránka už neobsahovala kondolenční dopisy. Emilyini rodiče se vrátili do Arizony. Sy převzal Waltovy povinnosti a trávil v nemocnici celé dny.

Dům byl prázdný. A tichý. Aby ticho porušila, zeptala se Emily: „Nechtěl bys trochu kávy? Udělám čerstvou.“

„Ne, díky,“ odpověděl Walt, aniž se na ni podíval. Zíral oknem pracovny do zahrady, ale nic neviděl.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se.

229

„Ano, vrať mi mou dceru.“„Ne, Walte, ach ne, takhle mi nesmíš ubližovat,“ vybuchla

najednou.„Já? Tobě? Co jsem ti kdy udělal? Kromě toho, že jsem tě

připravil o manžela? A kradl jsem tobě a Simmii čas, který jsem vám měl věnovat,“ řekl hořce.

„O tom nemluvím.“„Tak o čem mluvíš?“ naléhal.„Chceš na mě svalit vinu, že?“„Nic takového jsem neřekl!“ protestoval.„To se ví, že ne,“ odsekla se slzami v očích. „To ty bys otevřeně

neřekl. Na to jsi příliš laskavý, příliš ohleduplný! Čerta starého! Chtěl jsi, abych to řekla sama. Abych tě později nemohla obvinit. Dobře! Máš to mít! Proč myslíš, že celé noci nespím? Od chvíle, kdy bylo jasné, že umře? Kdy doktorka Bristolová řekla: ‚Teď už měly být znát nějaké výsledky?‘ Ale žádné znát nebyly. A pak to začalo. To, čemu vy vznešení a moudří vědci říkáte NTVH. Když transplantovaná tkáň, která má léčit, začne pacienta vraždit.

Celé noci jsem o tom přemýšlela, také tehdy, když jsem v nemocnici seděla u své dcery a dívala se, jak ji dřeň z mých kostí ničí. Já jsem ji zabila.“

„Emily, ne! Hned na začátku ti přece řekli, že nejsi ideální dárce. Ale byla to jediná zoufalá šance. To jsme všichni věděli.“

„Vůbec mi nerozumíš!“ křičela na něj. „Zoufalá šance může selhat. Tohle bylo něco jiného. Moje dřeň nejen selhala. Ona Simmii napadla a zabila ji. Zabila ji. Já jsem ji zabila. Tak, řekla jsem to. Jsi spokojen?“

Rozplakala se a jejím tělem otřásaly křečovité vzlyky. Pokusil se ji obejmout, ale divoce ho setřásla.

„Zabila…, zabila…,“ naříkala.„Ne, Em, ne. Udělala jsi pro ni vše, co jsi mohla. Vše, co jsi

mohla,“ protestoval. „To já. Je to moje vina. Ano, moje vina. Kdybych se jen tolik nestaral o nemoci cizích dětí! Měl jsem to vědět. Měl jsem rozeznat Simmiiny příznaky. Když se dívám zpátky,

230

byly přece tak jasné. Modřiny. Únava. Vzpomínáš, jak bývala bledá? Jak lhostejná! Vždyť ona vlastně žebronila, abych ty příznaky poznal. A já se ksakru zabýval nemocemi jiných lidí. Po celý její život jsem byl příliš zaměstnaný, příliš zaneprázdněný. Žila a umřela a celou dobu měla jen tátu na půl úvazku. Byla to moje chyba, moje chyba!“

Otočil se a klesl do nejbližšího křesla.„Hodnotný čas,“ zamumlal. „Neříkalas kdysi něco o hodnotném

čase? Já na Simmie vlastně nikdy neměl čas. Rozhodně ne tolik, kolik si zasloužila. Měl jsem si všimnout těch příznaků dřív. Měl jsem…“

„Tohle ale Sy neříkal,“ odporovala Emily.„Co? Co říkal Sy?“„Ptala jsem se ho, jestli by měla Simmie šanci, kdybychom na to

přišli dřív. Řekl, že ne. Jakmile se to jednou objevilo, všechno hrálo proti ní. Čas by na tom nic nezměnil. A teď víme, že jí nepomohlo vůbec nic.“

Chvíli mlčeli.„V posledních nocích,“ zpovídal se, „jsem byl napůl šílený. Měl

jsem halucinace. Rozmlouval jsem s Nemocí. Se Smrtí. Zkusil jsem s nimi uzavřít dohodu. Když mi vrátíte život mé dcery, přestanu provozovat medicínu. A myslel jsem to vážně.“

Přišla noc. Walt však nerozsvítil. Nezvedal telefon. Neměl hlad ani žízeň. Vnímal jen ticho v domě. Vstal a vyšel hledat svou ženu. Prošel kolem otevřených dveří Simmiina pokoje k ložnici. Dveře byly zavřené. Polekal se – co když Emily z pocitu viny provedla něco nerozvážného?

Rozrazil dveře. Emily držela ramínko se šaty. Na zavazadlovém stolku ležel otevřený kufr.

„Em!“„Myslím, že bude lepší, když odsud odjedu.“„Kam?“„Nevím. Možná k matce. Někam.“„A mě tu necháš? V té strašné prázdnotě?“ zeptal se.

231

„Pokaždé, když jdu kolem jejího pokoje, pomyslím si: Část mého těla ji napadla, zabila ji.“

Vzal své ženě ramínko z rukou, odhodil ho a objal ji.„Em…, Em…, už máme jen jeden druhého. A já tě potřebuju.

Moc tě potřebuju. Protože já také začnu nový život. Jestli máme odejít, odejděme spolu. Tady nás nic nedrží. Já už se do nemocnice nevrátím. Řekl jsem to Syovi. Možná, že už nebudu operovat. Možná, že skoncuju s medicínou úplně. Nic jí nedlužím. Nic!“

Zvedl jí obličej a políbil ji na rty. Pak si přitiskl svoji tvář na její.„Odpustíš mi, co jsem udělala Simmie?“ zašeptala.„Odpouštím ti všechny hříchy, skutečné, i ty, co si jen

namlouváš. Odpouštím ti, že jsi byla příliš laskavá a soucitná. Že jsi se musela přizpůsobovat všem těm nenadálým změnám plánů, naléhavým případům a nečekaným nepřítomnostem, které jsou údělem všech žen, které se provdaly za doktora. Odpouštím ti.“

Znovu ji políbil. Tentokrát polibek opětovala. Ucítil, jak v něm roste touha, o níž se domníval, že zemřela spolu s jeho dcerou. Nikdy tolik netoužil být blízko Emily, stát se její částí. Odnesl ji na postel, lehl si vedle ní a pomalu ji začal svlékat.

„V tuhle dobu…,“ protestovala šeptem.„Nikdy se nebudeme navzájem potřebovat víc. Nebo se

nebudeme potřebovat víc milovat,“ řekl.Bylo tak pozdě, že slyšeli zvony z kostela, který byl vzdálený

několik ulic od jejich domu. Tyto zvony slyšeli jen tehdy, když v sousedství utichly všechny jiné zvuky.

Ležela s hlavou na jeho hrudi a on ji objímal jednou paží.„To jsi myslel vážně, že už se nevrátíš do nemocnice?“ zeptala

se.„Ano, myslel jsem to vážně.“

232

/ 26 /

Doktor Simon Rosen končil pravidelnou prohlídku Amy Bedfordové. Její rentgenové snímky byly zase čisté. Operace se podařila, rána se hojila skvěle a žádné metastázy se neobjevily. Rok už skoro uplynul a její budoucnost vypadala nadějně.

Zatímco Amy s matkou čekaly v ordinaci, Sy odešel do pracovny. Požádal sekretářku, aby ho spojila se Simpsonem z fyzioterapie.

„Brude, tady Rosen. Mám tu pacientku doktora Duncana, Amy Bedfordovou.“

„Ano, to je výborné děvče. Má jen jednu chybu, cvičí příliš usilovně.“

„O tom si s tebou chci promluvit. Ještě pořád chodí o hůlce. Připadá mi, že už je dost silná na to, aby se jí zbavila. Co si o tom myslíš?“

„Souhlasím. Ale stejně bych byl rád, kdyby dokončila rehabilitaci.“

„Samozřejmě. Na tom budu trvat. Díky.“Sy se chystal zavěsit, když se Simpson zeptal: „Doktore, co je s

Duncanem? Je nemocný? Proč se ještě nevrátil?“Sy usoudil, že je na místě drobná lež. „Má nějaké rodinné

problémy.“„Ovšem. Chápu. Jeho žena musí být těžce otřesená.“Sy neodpověděl.„A teď se, Amy, projdi po místnosti tam a zpátky. Bez hůlky.“Amy se podívala z matky na Sye. Pak opřela hůlku o vyšetřovací

stůl. Pozvolna vykročila ke vzdálenému konci dlouhé úzké ordinace. Jedna noha, druhá noha – a než položila na zem pravou nohu, vždycky na okamžik zaváhala, pak si ale stoupla, takže se kolenní kloub endoprotézy zablokoval, a ona na ni mohla přenést plnou váhu.

Ještě nebyla úplně obratná, ale stála na svých nohou a nikdo jí nemusel pomáhat. Až za měsíc skončí chemoterapie, bude se moci navrátit k normálnímu životu.

233

„Amy, už jsi skoro u posledního míčku. Čeká tě jen poslední set šampionátu. Trochu chemo. Poslední rentgen a tomogram – a tvůj rok vyprší.“

„Rok?“ řekla. „Byly dny – a noci –, kdy mi to připadalo jako století!“

„Já vím, dítě, já vím,“ uklidnil ji Sy. „Ale stálo to zato. Že, paní Bedfordová?“

„To jistě,“ odpověděla rozzářená Marion Bedfordová. „Věřte mi, před jedenácti měsíci a ještě mnohokrát během nich jsem si myslela, že se toho, aby chodila jako nyní, vůbec nedožije.“

„No vidíte, a teď to půjde čím dál tím líp.“„Doktore Rosene, chtěla jsem se na to zeptat doktora Duncana,

kdyby tu byl…“„Ano?“„Můžu hrát tenis?“Sy se usmál. „Drahá Amy, můžeš, časem můžeš. Ale já bych ti to

nedoporučoval. Jako tenisový hráč, kterým jsem býval. Švéd ti to potvrdí. Neriskoval bych to. Máme pochopitelně tvoji rezervní endoprotézu. Hans ji opatruje ve své dílně. Už se stalo, že jsme museli tento typ protézy vyměnit. Ale moc se nám to nezamlouvalo. Nemáme rádi zbytečné operace, teď je ti patnáct…“

„Šestnáct,“ opravila ho Amy. „A k narozeninám jsem dostala další dávku chemo.“

„Takže šestnáct. Musíš se zase chopit života. Uvažuj o studiích. O chození s chlapci. O svatbě a o dětech. Abys už nemusela trávit měsíce v nemocnici. Proto ti radím, abys na tenis zapomněla.“

Amy zvážila Syovu radu a přikývla. Pak se rozveselila. „Doktore, celé ty dlouhé měsíce jsem měla jeden cíl: ukázat doktoru Waltovi, že dokážu chodit bez pomoci.“

„Strašně by ho to potěšilo,“ ujistil ji Sy.„Mohla bych mu to předvést?“ zeptala se Amy.Protože viděla, že se tváří rozpačitě, vysvětlila: „Kdybych se

třeba prošla kolem jeho domu bez berlí, bez chodítka, a dokonce bez hůlky.“

234

Sy přikývl. „Ano, myslím, že to je dobrý nápad. Ale napřed mu zatelefonuj, aby věděl, kdy přijdeš.“

„Určitě,“ souhlasila Amy.Zatímco se Amy v šatně převlékala z nemocničního do civilního

oblečení, zeptal se Sy tiše její matky: „Paní Bedfordová, hraje váš manžel golf?“

„Když má čas. Proč?“ podivila se.„Amy je pohyblivé děvče. Potřebuje něco, co by nahradilo tenis,

který je pro ni teď nebezpečný. Všechno to běhání a prudké brždění. Mohla by upadnout. Doporučil bych odvést její energii k něčemu bezpečnějšímu. A otce s dcerou by to sblížilo.“

Paní Bedfordová s úsměvem přikývla. „Doktore Rosene, už od chvíle, kdy to s Amy vzalo obrat k lepšímu, se bojím, že se dcera i manžel vrátí ke svým starým zvykům. Společný golf, to je moc dobrý nápad.“

„Tak to diplomaticky navrhněte,“ poradil jí Sy. „Jak říkáme my Židi, škodu to nenadělá.“

„Walte, někdo ti volá,“ nakoukla Emily do Simmiina pokoje, kde teď její manžel trávil většinu času.

„Nechci s nikým mluvit,“ řekl.„Je to pacientka.“„O mé pacienty se teď stará Sy.“„Je to Amy Bedfordová. Chce s tebou mluvit.“„Amy…, Amy Bedfordová. Tak jo. Ale to je jediný pacient, se

kterým chci mluvit.“Sešel dolů a převzal sluchátko. Chvíli naslouchal jejímu

vysvětlování, ale odmítl ji vidět. Prosila ho však tak dlouho, až nakonec souhlasil.

Když zavěsil, Emily poznamenala: „Měl by ses oholit a vzít si na sebe něco slušnějšího.“

Zamračeně přikývl, ale odešel zpátky do Simmiina pokoje.„Brente, musíš mě tam odvézt, prostě musíš,“ řekla Amy

Bedfordová do sluchátka.

235

„Rád bych, Amy, ale nemám čím. Auto je v opravně. A moje matka je na stejném dobročinném obědě jako tvoje, takže tu žádné jiné není.“

„Mohla bych si vzít taxík,“ uvažovala Amy, „ale já jsem chtěla, abys byl u toho, až mu to předvedu. Koneckonců, ty jsi se toho všeho zúčastnil.“

„Mám nápad. Pojedeme na motorce. Tak jezdím do školy, než bude můj auťák v pořádku.“

„Na motorce? Neseděla jsem na ní od doby, kdy to všechno začalo. Bude to jako za starých časů. Stav se pro mě za půl hodiny.“

„Jo – abych nezapomněl, musíš mít helmu.“„Jasně,“ řekla Amy. „A teď skočím do nějakých šatů.“Brent Martin byl velice opatrný. Počkal, až se Amy pohodlně

usadí na zadním sedadle a připevní si přilbu. Teprve pak nastartoval hlučný motor. Vyjeli z předměstí, kde bydleli Bedfordovi.

Cesta probíhala hladce až do chvíle, kdy se po jejich levém boku vynořil velký stěhovací vůz. Brent zpomalil, nechal se předjet a pak zase přidal plyn.

Vůz zničehonic zahnul doprava, aniž dal znamení, a zablokoval Brentovi cestu. Mladík sešlápl brzdu, ale zastavit už nestačil.

Motocykl narazil do boku odbočujícího stěhováku.Žena, která bydlela v domě na nároží, zaslechla skřípění brzd a

náraz. Podívala se z okna, skočila k telefonu a ohlásila nehodu.„A radím vám, abyste poslali i ambulanci!“ řekla. „Možná hned

dvě.“Na místo nehody se sjely tři houkající pohotovostní vozy s

otáčejícími se červenými a bílými majáčky a zatarasily ulici. O vteřinu později dorazila ambulance.

Lékař vyskočil a řidič zatím vytahoval nosítka.„Co tu máte?“ zeptal se záchranář policisty.„Dvě děcka,“ odpověděl důstojník. „Štěstí, že měla helmu. Ale

ten kluk je zřejmě těžce raněný.“Pohotovostní lékař si klekl vedle Brenta Martina, který se začal

probírat. „Bolí tě to, hochu?“ zeptal se.

236

Brent ze sebe vypravil: „Ano, pane…“Lékař hbitě ohledal chlapcovo tělo. Zvláštní pozornost věnoval

krční oblasti. „Přines páteřní prkno,“ zavolal na řidiče.Velmi opatrně Brenta přenesli na prkno. Lékař Brentovi

přidržoval hlavu. Pak ho umístili do ambulance, kde lékař pevně připoutal chlapcovu hlavu pásy, které byly součástí prkna.

Nyní měl lékař čas na vyšetření Amy Bedfordové. Spočítal jí puls, změřil krevní tlak a prohlédl ji. Zdálo se, že až na šok vyvázla bez větších zranění. Přesto trval na tom, aby jela do nemocnice, kde zjistí, jestli nemá nějaké vnitřní zranění.

Když Brenta Martina přinesli na ambulanci Univerzitního lékařského centra, sloužícímu lékaři stačil jediný pohled a automaticky začal jednat. Napřed rentgen krční páteře. Než byly snímky hotové, zeptal se lékař Brenta: „Máš bolesti, synku?“

„Ano,“ zašeptal Brent.„Zkus pohnout nohama. Napřed pravou.“Brentova reakce byla sotva znatelná.„Teď levou,“ přikázal doktor na příjmu.Brent to zkusil, ale bez výsledku.„A paže. Napřed pravou.“Brent s velkou námahou poslechl.„A levou,“ pokračoval lékař, přestože mu diagnóza byla už zcela

zřejmá. Zavolal na sestru: „Sežeňte doktora Pendletona. Jestli nemá čas, požádejte někoho z ortopedie nebo neurochirurgie. Porucha hybnosti! Naléhavý případ.“

„Najděte doktora Rosena! Prosím!“ zavolala Amy Bedfordová z vyšetřovacího stolu, na kterém ležela.

„Rosena?“ zeptal se mladý lékař. „Simona Rosena? Ty ho znáš?“„Jsem jeho pacientka.“„Proč jsi to neřekla dřív? Sestro, najděte Simona Rosena. Ať je,

kde je.“Za několik minut vběhl na ambulanci téměř bez dechu Simon

Rosen a ptal se: „Můj pacient? Kde? Kdo?“ Než stačili odpovědět,

237

zpozoroval Amy Bedfordovou, které jedna ošetřovatelka omývala drobnou ránu na obličeji. Sy přistoupil ke stolu.

Mladý lékař se pokusil upoutat jeho pozornost. „Doktore Rosene, tenhle pacient…“

Sy ho však odstrčil a věnoval se Amy. Pečlivě vyšetřil dívčinu pravou nohu. Jeho citlivé prsty ji spěšně prohmataly. Nakonec se Rosen uklidnil. Zdálo se, že noha je nezraněná a neporušená.

„Amy, postav se!“ poručil.„Doktore Rosene,“ naléhal mladý muž.„Vstaň, Amy. Projdi se!“Amy v potrhaných a od krve umazaných kalhotách, v roztrhaném

svetru a s malou otevřenou rankou na obličeji poslušně pochodovala sem a tam. „V pořádku, Amy,“ oddychl si Rosen. „Pro jistotu to zrentgenujeme, ale zdá se, že je to dobré.“

Otočil se k mladšímu lékaři. „Tak o co jde, pane kolego?“„Tadyten pacient…“Sy Rosen velice opatrně vyšetřil Brenta Martina. Netrvalo dlouho

a potvrdil obavy mladého lékaře.„Pravděpodobně bude potřebovat operaci. Okamžitě,“ řekl.

„Sežeňte Pendletona, a když nebude mít čas, Harveyho nebo Bridgese. Jeden z nich musí mít volno. Zavolejte nahoru a zamluvte operační sál. A spojte se s Brahamem z neurologie. Budeme potřebovat neurochirurga.“

/ 27 /

Za chvilku přiběhl doktor Alan Bridges, zkušený ortoped z Rosenova oddělení.

„Poslal jsi pro mě, Syi?“„Alane, podívej se na toho mládence. Ale moc opatrně.“Sy s Amy stáli opodál, zatímco Alan Bridges vyšetřoval Brenta.

Amy plakala. Sy jí položil paži kolem ramen.

238

Plakala dál. „Je to moje vina, moje vina. Požádala jsem ho, aby mě zavezl k doktoru Waltovi. Umře? Prosím, doktore Rosene, řekněte mi pravdu.“

„To ještě nevíme, Amy. Nám dělají starosti ještě jiné věci. Třeba to, jak bude žít dál.“

„Co máte na mysli?“Než stačil Sy odpovědět, otočil se Bridges od stolu a pohledem

naznačil Syovi, že by neměl probírat pacientův stav před jeho přítelkyní. Sy pokynul hlavou do rohu místnosti.

„Musíme udělat celkový snímek páteře…,“ začal Bridges.„Samozřejmě!“ přerušil ho Sy netrpělivě. „Co dál? Poranění

páteře, možná i míchy. Ztráta pohyblivosti v nohách.“„Částečná, ale patrná. To všechno jsi věděl. Proč jsi pro mě

poslal?“ zeptal se Bridges.„Musíme ho okamžitě operovat!“„Operovat? Tenhle případ? Se mnou nepočítej!“„Co tím myslíš, Bridgesi? Chceš snad říct, že odmítáš operovat?

Nařizuji ti to!“„Doktore Rosene,“ odpověděl Bridges upjatě, „musím vám

připomínat, že již nejste přednostou ortopedické kliniky? A že emeritní profesor je víceméně čestný titul?“

Rozzuřený Rosen popadl Bridgese za klopy bílého pláště. „Bridgesi, žádám tě jako lékař lékaře, abys tohoto chlapce operoval a omezil následky poranění míchy.“

Bridges odpověděl pečlivě volenými slovy: „Doktore Rosene, podle mého profesionálního názoru je naděje, že pacient přežije operaci, tak nepatrná, že je riziko neospravedlnitelné.“

„Tak ty si myslíš, že riziko pro pacienta není ospravedlnitelné? Nebo máš spíš na mysli, že jako doktor nechceš riskovat?“ zeptal se Sy s tváří zrudlou hněvem.

„Nemyslím, že je riziko pro pacienta ospravedlnitelné,“ opravil ho Bridges.

239

Sy se otočil a beze slova odešel k telefonu. Štěkl do sluchátka: „Zavolejte Walta Duncana. Domů! Trvejte na tom, aby přišel k telefonu.“

Zatímco čekal, zuřivě si přes místnost měřil Bridgese. Amy stála vedle vyšetřovacího stolu a držela Brenta za ruku. Ztratil vědomí, a ona se ho snažila opět probudit. Strašně se bála, že když se rychle neprobere, nemusí se probrat už vůbec.

Sy promluvil do sluchátka: „Haló, Waltře? Ach, to jsi ty, Emily. Musím s ním mluvit. Že nechce k telefonu? Krucinál, řekni mu, že s ním musím mluvit! Není čas na truchlení! Musím s ním mluvit!“

Na ambulanci se nikdo neodvážil pohnout. Dokonce i sestra, která zavedla infuzi do Brentovy paže, zaváhala, než ji spustila. Zavládlo napjaté ticho.

Konečně ho porušil Sy. „Walte? Jsi to ty? Okamžitě sem přijeď! Naléhavý případ! Jde o minuty. Úraz. Potřebuje dekompresi míchy. Musí se operovat! Žádná otevřená zranění. A pokud to mohu posoudit, rozdrcený obratel. Ten mladý muž může být nadosmrti ochrnutý.“

„Syi, říkal jsem ti…,“ začal Walt.„Počkej, toho mládence znáš. Je to ten, co ti pomáhal, když Amy

Bedfordová procházela peklem, teď potřebuje tvoji pomoc on!“„Ten chlapec? Martin…?“„Martin je příjmení. Křestní jméno je Brent. Walte, dobře víš co

se stane, když jsou nervy stlačené delší dobu. Okamžitě přijeď! Okamžitě!“

Walt Sy Rosenovi nikdy nedokázal odmítnout. Dokonce ani teď ne.

„Dobře, Syi, už jedu.“„Výborně. Walte?“„Ano?“„Ať tě sem pro jistotu přiveze Emily.“Walt Duncan chvíli váhal. „Dobrá, Syi, spolehni se.“O dvanáct minut později zastavila Emily před vchodem do

ambulance. Zarostlý Walt Duncan v manšestrákách a zmačkané

240

tmavomodré vlněné košili vyskočil z auta a spěchal po schodech k ambulanci.

Vstoupil s Emily v patách. Sy ukázal na vyšetřovací stůl. Walt se zadíval na mladého muže v bezvědomí. Hotovil se ho vyšetřit, ale Sy ho zarazil. „Doktore, neměl byste se napřed umýt?“

Při mytí si všiml Amy. „Syi, ona při tom byla? Je taky raněná? Co její noha?“

„Noha je na pohmat dobrá. Uděláme rentgenové snímky, pochopitelně. Starosti mi dělá ten mladý muž.“

Walt Duncan se vrátil k vyšetřovacímu stolu. S nejvyšší opatrností začal zkoumat stav mladého Brenta Martina.

Otočil se k Syovi a k Alanu Bridgesovi, který stál za starým pánem. „Musíte okamžitě dekompresovat. Jiná možnost není.“

„Tak to udělej,“ vyzval ho doktor Bridges.„Já nemůžu. Prokristapána, Alane, uvědom si, že po všem, co

jsem v posledních dnech prožil, nemůžu věřit svým rukám. Musíš to udělat ty.“

„Opravdu? Mám ti ocitovat úmrtnost u těchto případů, i když byla operace provedena bez chyby? A statistické údaje o pacientech, kteří operaci přežili, ale stejně nemohli hýbat nohama, rukama, nebo ani jednou končetinou? Chceš si to poslechnout?“

„Alane, tohle je sedmnáctiletý kluk. Má celý život před sebou. Odsoudil bys ho k tomu, aby jej prožil na invalidním vozíku?“ zeptal se Sy.

„Operujte si, když chcete, já vám bránit nebudu. Já ale ne. A když mě omluvíte, ani asistovat nebudu.“

„Alane, podívej se na mě,“ prosil Walter Duncan a napřáhl své velké, dříve tak jisté, nyní lehce roztřesené ruce. „Neudržím je v klidu. Alane?“

Sy Rosen zasáhl. „Ne, Walte, to nemá smysl,“ řekl velmi smutně. „Tohle je nový doktorský chov. Než by riskoval a poskytl pacientovi šanci na plnohodnotný život, chrání si vlastní zbabělou kůži.“

„Nenazývejte mě zbabělcem,“ odrazil útok Bridges. „Já si tenhle systém nevymyslel. Dobře víte, že kdybych operoval, a ten kluk mi

241

umřel pod rukama, nebo zůstal ochrnutý, čeká mě soud. Všechno, pro co jsem pracoval, bezpečí mé ženy, vzdělání dětí, půjde do háje. Tomuhle pacientovi je sedmnáct. I kdyby přežil operaci jako paralytik, kolik bych musel platit? Pět milionů? Deset? Kdo ví, co si porota usmyslí. Ale když operovat nebudu, nemůžou mě obžalovat z lékařského pochybení. Jaképak pochybení? Jen názor lékaře, že v tomto konkrétním případě by operace pro pacienta představovala přílišné riziko.“

Walt Duncan se otočil k Bridgesovi.„Co ty jsi vlastně zač, Bridgesi? Obchodník, nebo lékař? Co tu

vůbec pohledáváš? Jen tak se procházíš a střádáš prachy na penzi?“Doktor Bridges odměřeně odpověděl: „Domnívám se, že u tohoto

pacienta operace za účelem dekomprese představuje neospravedlnitelné riziko. Obzvlášť kdyby proti mně v případě neúspěchu svědčil u soudu takový svatoušek, jako jsi ty. Nesvědčil jsi snad proti Enrightovi?“

„Aha, tohle mi ty a tobě podobní nikdy neprominete, co? Že jsem řekl pravdu!?“ rozohnil se Walt.

„Pánové, chtěli jste, abych vám sdělil svůj názor. Nuže, jsem zásadně proti operaci.“

Doktor Bridges odkráčel a cestou si změřil mladého lékaře a obě sestry, šokované jeho chováním.

„Walte?“ zeptal se Sy.Nemusel říkat víc. Walter Duncan věděl, co to znamená. Jestliže

se má operovat, musí se operovat okamžitě. Cítil, že se mu ruce stále ještě třesou. Nevěděl, zda hněvem nebo nervovým vyčerpáním. Nedokázal se pohnout, aby splnil Syovu výzvu.

Sy se podíval na Emily, která se během nepřátelské výměny názorů mezi doktory držela stranou. Pochopila, že ji žádá, aby zasáhla. Pomalu přistoupila k manželovi a položila mu ruce na ramena.

„Walte, je to mladý chlapec. Vlastně skoro ještě dítě. Má před sebou celý život. Musíš to udělat.“

242

„Já – já už nemusím udělat vůbec nic,“ odpověděl. „A navíc, nemyslím, že bych to dokázal. Už ne.“

„Tvoje zručnost přece nemohla za těch pár dní zmizet? Co jsi uměl před deseti dny, umíš i dnes. Walte?“

Neodpověděl, ale nedal najevo, že souhlasí.„Waltře,“ řekla Emily, „co kdyby Simmii mohla zachránit

operace, a chirurg by odmítl operovat?“Do očí mu vstoupily slzy a tiše se zeptal: „Spojil se někdo s

Brentovými rodiči?“„Já,“ řekla Amy.„Takže co nevidět přijedou,“ otočil se Walt k Syovi. „Začnu se

mýt. Dej jim podepsat formulář, že souhlasí s operací. Sejdeme se na sále.“

Vykročil ze dveří. Sy přistoupil k Emily. „Díky, má drahá. Řekla jsi přesně to, co potřeboval slyšet.“

Otevřená redukce. Tato dvě slova se honila Waltovi Duncanovi hlavou, zatímco si horlivě drbal ruce před první operací po smrti své dcery. Zní to tak nevinně. Ve skutečnosti ta dvě slova představují delikátní chirurgický zákrok, který má za cíl odstranit tlak na míchu poraněného pacienta. Je to obtížná, citlivá práce, která vyžaduje maximální opatrnost. Musí se při ní odstranit z míchy ostré kostní úlomky a operatér si musí dávat velký pozor, aby nepoškodil nervy. Musí se snažit uchovat zbylou pohyblivost pacientových nohou a paží a doufat, že se mu ji podaří zlepšit a v nejlepším případě zcela obnovit.

Otevřená redukce. Dvě slova, a kolik nebezpečí se za nimi skrývá!

Walt si byl vědom skutečnosti, že při takovéto operaci všechno hraje proti chirurgovi. Pár podobných případů odoperoval a jeho výsledky byly nadprůměrné, ale utrpěl i svůj díl porážek. Přesto musel riskovat, aby tomu mládenci poskytl šanci na plnohodnotný život.

Sy se přišel mýt k vedlejšímu umyvadlu. „Asistovat bude Clemmons z neurochirurgie. Už je na cestě.“

243

„Šikovný chlap, ten Clemmons,“ řekl Walt. Když si naposledy oplachoval ruce, dodal: „Víš, ten Alan Bridges za to vlastně nemůže. To z něho a z mnoha jiných lékařů a chirurgů udělal systém. Dobří a schopní lékaři dávají přednost bezpečí před riskantními zákroky.“

Jakmile si Walt Duncan navlékl gumové rukavice, které mu podala sestra, nabyl sebedůvěry. Na to byl zvyklý. Věděl, že je schopen čelit překvapením, se kterými se setká, až se dostane do pacientova těla. Dokáže si s tím poradit daleko lépe než se svými soukromými smutky.

S Clemmonsem po boku a se Syem naproti se začal opatrně a velmi jemně propracovávat ke zraněnému místu. Vrstvu po vrstvě odkrýval kůži, tkáně a nakonec dura mater, chránící míchu.

Dostal se k poškozenému místu. I prostým okem bylo jasně vidět, že úlomky z roztříštěného obratle tlačí na míchu. Kdyby tam zůstaly ještě pár hodin, vedlo by to k nezvratné paralýze. Ani odstranění těchto nepatrných úlomků však nemusí znamenat úplné uzdravení. Každý pokus o jejich odstranění přitom může vést k dalšímu zranění.

Bridges měl pravdu, myslel si Walter Duncan. V tomto stadiu může chirurg postupovat naprosto správně, a přesto se pacient nemusí uzdravit.

Tázavě se podíval na Clemmonse. Přikývl. Walter Duncan začal odstraňovat úlomky z míchy Brenta Martina. Když s tím byl hotov, věnoval se opravě obratle, aby předešel dalším škodám. Nerv byl zbaven tlaku. O tom, co bude dál, rozhodne příroda.

Walt vydal zvláštní příkazy. Pacientova hlava měla být fixována, aby se zabránilo pohybu a zajistilo se klidné hojení. Clemmons bude sledovat neurologickou stránku případu. Jestli všechno půjde dobře, má chlapec slibné vyhlídky. Bude to trvat týdny, možná měsíce, ale dostal šanci. Odvezli ho do pooperačního pokoje.

Walt Duncan si strhl rukavice a hodil je do odpadkového koše. Netrefil se. Když si odvazoval chirurgickou masku, uvědomil si, že se na něj Sy dívá svýma modrýma vodnatýma očima.

„Dobrá práce, Walte,“ řekl.

244

„Krásná práce,“ souhlasil Clemmons. „Ten kluk má sakra štěstí. Doufám, že si to užije.“ Napřáhl pravici. „Waltře, bylo mi potěšením ti asistovat. Bylo to jako sledovat zápas svého univerzitního týmu a předem vědět, že vyhraje. Člověk je hned klidnější a uvolněnější.“

Clemmons opustil operační sál. Sy si svlékal rukavice a odvazoval masku. „Walte,“ řekl, „když už tě tady mám, neudělal bys pro mě něco?“

„Co, Syi?“„Na pokoji 229 na pediatrii leží chlapec. Nepodíval by ses na

něj?“„Co si o tom případu myslíš ty?“„Nechci tě ovlivnit. Jen se na něj podívej. Ano?“Walter Duncan chvíli uvažoval a nakonec to vzdal. „Tak jo. Ale

jen na toho jediného.“„Nic víc nežádám,“ ujistil ho Sy. „Ale než tam půjdeme, prosím

tě, ohol se a učeš. Vypadáš spíš jako rocková hvězda než jako doktor.“

/ 28 /

Walter Duncan vyšetřil drobného desetiletého pacienta, ale nezjistil tím nic jiného, než to, co mu řekl jeho chorobopis. Jakmile si ho Walt přečetl, pokynul Syovi, aby vyšel na chodbu.

„Syi, vždyť jsi můj názor vůbec nepotřeboval! Rentgeny a tomogramy mluví jasně. Kostní sarkom.“

„Co navrhuješ?“„Pochopitelně chemo. Okamžitě.“„Už se stalo. Má za sebou osm týdnů,“ opáčil Sy. Walt se na něj

tázavě podíval. Starý pán vysvětlil. „Nechtěl jsem tě otravovat. Vím, co máš za sebou a co ještě ne.“

Walt přikývl. Vděčně. A pak položil zásadní otázku: „Zmenšilo se to?“

„Výrazně,“ odpověděl Sy.

245

„Takže je to jasné. Musí se to odstranit. Ta zatracená věc musí pryč,“ prohlásil Walt. „Je to ještě dítě, takže poroste a bude potřebovat další endoprotézy. Ale to už není tak velký problém.“

„Ano, to všechno uděláme, Walte, ale jeden problém tu přece jen je,“ řekl Sy.

„Jaký?“„Když jsi pročítal chorobopis, zaregistroval jsi jeho jméno?“„Záleží na tom? Mangan, nebo tak nějak.“„A jeho adresu?“„Ne. Oč běží?“ zeptal se Walt.„Sirotčinec Panny Marie.“„Sirotek?“„Tak šťastný nebyl,“ odpověděl Sy. „Je to týrané dítě. Soud ho

odebral rodičům. Proto lékaři ten sarkom objevili tak pozdě. Bolesti, na které si stěžoval, pokládali za následky týrání.“

„Chápu,“ řekl Walt, „a ještě není pozdě.“„Naštěstí. Tohle je však dobročinný případ. Koho bych mohl

požádat, aby ho operoval zadarmo? Některého z těch skvělých chirurgů, kteří jezdí v mercedesu za pětašedesát tisíc dolarů? Dobře víš, jak by se vymlouvali. Takže Walte, uděláš to pro mě? Jen tohle, víc už žádat nebudu… A pro to dítě. Je to roztomilý kluk, to musíš uznat.“

„Ano, je to milý kluk,“ opáčil Walt, „ale my jsme se s Emily rozhodli, že odsud odjedeme. Někam. Abychom na tohle místo a na to, co jsme tu prožili, zapomněli.“

„Aha. A myslíte si, že tu necháte všechny vzpomínky, co? A že zapomenete na Simmii? A ty si myslíš, že jsem zapomněl, co se stalo mé rodině skoro před půl stoletím v Evropě? Ty si myslíš, že jsem na to zapomněl?“

Walt se vyhnul odpovědi. „Toho kloučka ti odoperuju. Ale pak chci být volný. Rozumíš? Volný!“

Stáli vedle sebe u umyvadel a drhli si ruce zeleným dezinfekčním mýdlem a kartáčky. Walter Duncan a Simon Rosen.

„Je to fajn kluk, co?“ poznamenal Sy.

246

Walta, který uvažoval o nadcházející operaci, jeho poznámka zaskočila. Přemýšlel o tom, co při operaci najde a jak to vyřeší.

„Ten kluk, co ho budeš operovat,“ pokračoval Sy. „Je to moc statečné dítě. Když uvážíš, co všechno prožil.

Člověk si říká, co to bylo za rodiče, kteří si takového daru od pánaboha nedokázali vážit. Proč ho týrali?“

Na operačním sále bude Walta sledovat skupina mediků. Nejenže budou přítomni při operaci, ale prostřednictvím videokamery budou moci doslova nahlížet Waltovi přes rameno.

Sy s Waltem naposledy prostudovali rentgeny a tomografy na stěně operačního sálu. Walt se najednou zeptal: „Co s ním bude?“

„To záleží na tobě, Walte.“„Myslím po operaci. Předpokládejme, že se bude dobře

zotavovat. Co se s ním stane pak?“„To nevím. Patrně o tom rozhodne soud. Nebo nějaká sociální

organizace,“ řekl Sy. „Koneckonců, nejsem právník.“„Doufám, že ho nevrátí rodičům,“ poznamenal Walt. „Jen se

podívej na ty zahojené zlomeniny na rentgenech. Museli ho týrat od narození. Jak to vůbec mohl přežít? A proč tomu nikdo nezabránil?“

„Walte, my odpovídáme za zdravotní stav. Nemůžeme napravovat všechny společenské nešvary.“

„V životě nezapomenu na výraz jeho tváře, dychtivost v jeho očích, když jsem ho poprvé vyšetřoval. Jako by prosily: Měj mě rád, věnuj se mi, buď na mě hodný. Jak může být někdo na takové dítě zlý? Musíš se mu věnovat i jinak než jako lékař.“

„Souhlasím,“ prohlásil Sy a kradmo se na Walta podíval. Řekl: „Musíš se mu věnovat.“ Přál bych si, aby řekl: „Musím.“ Ale snad na to ve svém vlastním zájmu přijde sám.

Operace byla dlouhá a náročná, ale přesto vše probíhalo hladce. Příroda nahrávala Waltově zručnosti a dovolila mu provést čistou resekci, odstranit nemocnou kost a zachovat čisté okraje, což dávalo pacientovi velké naděje na zotavení. Titaniová endoprotéza vyrobená Hansem padla skvěle. Za několik let se bude muset vyměnit za větší, ale na tom teď nezáleželo.

247

Když po pěti a půl hodinách odváželi chlapce na pooperační pokoj, měl Walt příjemný pocit. Když bude chlapec dobře reagovat na chemoterapii, čeká ho dlouhý a aktivní život.

Zrovna si stahoval chirurgické rukavice, když Sy řekl: „Walte, když už jsi tady, podívej se za Brentem Martinem.“

„Říkal jsi, že se zotavuje dobře,“ namítl Walt.„Ptal se po tobě. Chtěl by tě vidět. Koneckonců mu to dlužíš.

Vzpomeň si, jak ti pomáhal s Amy Bedfordovou.“„Ano, moc mi pomohl,“ uznal Walt. „Zastavím se u něj.“Brent Martin ležel na lůžku s fixovaným krkem, aby měl

chráněnou míchu. Když zaslechl, že se otvírají dveře, otočil k nim oči. Kdo to může být? Sestřička s další injekcí? Matka? Nebo nějaký kamarád? Mohl je vídat jen po jednom. Když zjistil, že je to doktor Walter Duncan, moc ho to potěšilo.

„Co se děje, doktore?“ pokusil se o vtip.„To jsem přišel zjistit,“ odpověděl Walt. „Jak se cítíš?“„Na to, že se nacházím v této moderní mučírně, poměrně dobře.“Walt odhrnul přikrývku. „Ukaž, jak hýbeš prsty u nohou.“ Brent

jimi poslušně zahýbal. Walt prohmatal Brentovy nohy a místy ho štípl, aby vyvolal automatickou reakci. „Dobře.“ Uchopil Brentovu pravou ruku. „Stiskni. Dobře. Silněji. Velmi dobře.“ Zopakoval to s Brentovou levou rukou. „Vedeš si moc dobře, chlapče. Jen tak dál.“

„Doktore, slyšel jsem… Víte, lidi, kteří pracují v nemocnici, sestry, lékaři, personál, si myslí, že je pacienti nevnímají, a tak si mezi sebou povídají, jako kdybychom tam nebyli, nebo jim nerozuměli.“

„Pravda, občas býváme neopatrní,“ přiznal Walt.„Z jejich narážek jsem pochopil, že kdybyste mě dobrovolně

neoperoval, byl bych dneska úplně ochrnutý. Je to pravda?“„Ale to by dokázal každý průměrný chirurg, Brente.“„Vyrozuměl jsem, že mě jeden takový operovat odmítl,“ řekl

Brent.„Došlo… k výměně názorů o tom, co se má udělat,“ přiznal Walt

a pokračoval ve vyšetřování.

248

„Když si pomyslím, že jsem mohl prožít zbytek života na vozíčku… Víte, v noci se budím, a i když teď už vím, že k tomu nedojde, rozbrečím se,“ zpovídal se mladík. „Už to pomyšlení mě děsí a potím se hrůzou.“

„No, už je to za tebou, hochu. Budeš v pořádku.“Najednou se otevřely dveře a Walt uslyšel známý hlas. „Brente…

Promiňte, doktore Walte, nevěděla jsem, že tu jste.“„Amy! Ty chodíš bez hůlky,“ uvítal ji Walt s úsměvem.„Ano. Podívejte,“ vyzvala ho Amy a prošla se místností. „Co

tomu říkáte?“„Bezvadné, Amy. Bezvadné. Prima.“„Vzpomínáte si, jak jste mi řekl: Dej mi rok svého života… Stihli

jsme to za jedenáct měsíců,“ chlubila se.„Máš pravdu. Ode dneška musíš jen cvičit tu nohu, každé tři

měsíce přijít na kontrolu a každého půl roku na tomogram.“„A už žádné chemo!“ jásala Amy.„Jsi volná, Amy. Můžeš si žít, jak se ti zlíbí. Chodit do školy.

Tancovat. Plavat. Jezdit na kole. Dokonce i hrát tenis, když budeš opatrná.“

„Přemýšlela jsem o tom, ale dám přednost golfu.“„Dobrý nápad.“„Táta si to taky myslí. Říká, že tak na sebe budeme mít víc času.“

S uslzenýma očima přiznala: „Celé to trápení mělo jednu dobrou stránku – stal se z něj opravdu můj táta. A když ho člověk pozná, je to opravdu skvělý chlap.“

„Ještě něco, Amy,“ řekl Walt. „Ty máš také jisté povinnosti.“„Ano? Jaké?“„Nevzpomínáš si? Máš zajít za jinými pacienty a promluvit si s

nimi.“„Ano.“„Tak pojď se mnou. Promineš mi, Brente, když ti Amy na chvíli

odvedu?“„Prominu, ale musíte mi ji poslat zpátky.“

249

Když spolu kráčeli chodbou, Walt řekl: „Amy, na pokoji 229 leží chlapec, který právě podstoupil stejnou operaci jako ty. Je mu teprve deset let a je vyděšený, protože nemá rodinu, vůbec nikoho. Takže potřebuje povzbudit. Rozumíš?“

„Spolehněte se, doktore Walte.“Walt otevřel dveře. Sestra zrovna podávala dítěti studený ovocný

nápoj skleněnou trubičkou.„Chcete ho vyšetřit, pane doktore? Přinesu chirurgický

podnos…,“ nabídla.„Ne, chceme si jen popovídat,“ řekl Walt.Sestra odešla.„Thomasi Mangane, rád bych tě seznámil s mojí pacientkou,

Amy Bedfordovou.“„Nazdar, Tommy.“„Amy, projdi se. Aby Tommy viděl, jak na tom bude za rok.“Amy se prošla kolem chlapcovy postele jako modelka a skoro

plynule.Klouček zvedl hlavu a jeho modré oči se rozšířily úžasem. „Vy

jste měla taky tu věc…“„Byla na tom ještě hůř než ty,“ ujistil ho Walt. „A jen se na ni

podívej. Já vás teď opustím, abyste se mohli seznámit.“Když za sebou zavíral dveře, slyšel, jak Amy říká: „Ty jsi ten

nejšťastnější kluk na světě. Doktor Walt se o tebe postará.“

Vrátil se do své staré pracovny pro kabát. Na stole našel naléhavý vzkaz od Simona Rosena. OKAMŽITĚ ZAVOLEJ!!! Tak takhle je to, pomyslel si Walt. Zasype mě tolika novými případy, že budu muset zrušit své plány.

Zvedl sluchátko, vytočil Syovo soukromé číslo a když se ozval, spustil. „Poslouchej, ty starý šejdíři. Vím dobře, co máš za lubem, ale to ti nevyjde. Emily a já odjíždíme. Daleko odsud. A nikdy se nevrátíme. Kapišto?“

„Ani na tu slavnost?“„Na jakou slavnost?“ zeptal se Walt.

250

„Inu, mám tu před sebou oznámení od Jamese Rowe Russella. Nemusím ti říkat, že je to jako od pánaboha.“

„Syi, mě už James Rowe Russell a jeho oznámení nezajímají. Ať si vede tenhle špitál, jak se mu sakra zlíbí!“

„No, možná, že bys měl slyšet, co se v tom oznámení píše,“ navrhl Sy.

„Russell mě nezajímá. Ty mi chceš něco říct. Tak spusť!“„Cituji: V pátek odpoledne se bude v hlavní posluchárně konat

zvláštní ceremonie, při níž bude na Výzkumný fond Waltera R. Duncana darováno dvě stě padesát tisíc dolarů. Tyto peníze mají být použity na výzkumné programy, které výše jmenovaný doktor Duncan uzná za prospěšné. Co tomu říkáš?“ zeptal se Sy. „Walte, jsi tam ještě?“

„Jsem, ale nemám slov. Kdo za tím, pro lásku boží, vězí?“„Cituji dál: Prostředky na tento fond laskavě poskytly

Bedfordovy závody přesného strojírenství a pan Edward Bedford, otec jedné z pacientek doktora Duncana osobně. Konec citátu. Jak by to, Walte, vypadalo, kdybys tam nebyl?“

„No…, řekl bych…, že máš pravdu, Syi. Tak jo, budu tam, ale nic dalšího neslibuju.“

„Chtěl jsem to snad?“ odpověděl Sy a s úsměvem zavěsil.

Walter Duncan rovněž zavěsil. Po chvíli však sluchátko znovu zvedl a vytočil číslo.

„Em? Drahoušku, po všem co jsi si prožila, je mi strašně líto, že tě o něco takového žádám. Musíme však naši cestu odložit.“

„Já vím, Walte. Sy mi volal a ptal se, jestli s tím budu souhlasit.“„A…“„Souhlasila jsem, jinak by se tě na to neptal,“ odpověděla. „Je to

velmi laskavý a ohleduplný muž, je to tvůj starý přítel.“„Em…, tak mě napadlo, kdyby ti to nevadilo…, mohli bychom

ten fond nazvat Fond Simony Duncanové. Em?“

251

„Já… Myslím, že by to bylo krásné. Ráda bych, aby si někdo vzpomněl, že tu byla Simona Duncanová. Tohle by ji připomínalo na věky.“ Poznal, že má slzy na krajíčku.

„Em, co kdybys vzala auto a vyzvedla mě tu? Mohli bychom si zajít někam na večeři. Už jsme tak dlouho nikde nebyli.“

„Moc ráda, miláčku.“„Až přijedeš, chtěl bych, aby ses tady s někým seznámila. Je mu

deset a má velké problémy. Nejen zdravotní, ty jiné jsou větší. Čeká ho dlouhé uzdravování, a nemá nikoho. Museli ho odebrat rodičům.“

„Odebrat…?“ užasla Emily.„Soudně. Protože ho rodiče týrali. Krutě týrali.“„Ach ne!“„Takže je na světě sám. Amy ho bude navštěvovat. Ale nejvíc ze

všeho potřebuje vědět, že někoho má. Zajdi za ním. Přines mu nějaký dárek. Aby věděl, že se na tomhle světě nacházejí i laskaví lidé. A on lásku opravdu potřebuje. Ještě jsem neviděl dítě, které by ji potřebovalo tak moc jako on. Em?“

„Ovšem, můj nejmilejší. Jsem tam za chvíli.“

Obyvatelé druhého patra dětského pavilonu se ukládali ke spánku. Všichni návštěvníci už odešli. Ošetřovatelky chystaly pacienty na – jak doufaly – klidnou a vlídnou noc.

Walt Duncan s manželkou Emily vešli do pokoje číslo 229.„Tommy? Nespíš ještě?“ zeptal se Walt tiše.„Ne, doktore Duncane.“Tommy se pokoušel přisunout na kraj postele, navzdory tomu, že

ho tížila těžká dlaha na operované levé noze.„Tommy, tohle je moje žena Emily.“Klouček se na ni podíval modrýma očima a sotva znatelně

přikývl.„Doufám, že se spolu brzo skamarádíte. Že se z vás stanou

opravdoví přátelé,“ řekl Walter Duncan.Tommy a Emily se na sebe usmáli.* * *

252

Zaujal-li Vás román Volba, jistě si nenecháte ujít ani další poutavý příběh Henryho Denkera

DOKTORKAS doktorkou Jean Scofieldovou se život nijak nemazlil: tragická

nehoda ji připravila o manžela i dítě. Nebýt nezištné pomoci jejího bývalého učitele, zřejmě by se zhroutila. Díky profesoru Benzigerovi však v sobě našla sílu poprat se s nepřízní osudu a všechnu energii vrhla do práce v jisté americké univerzitní nemocnici.

Stala se z ní výtečná neuroložka, ale jako ženě se jí staví do cesty spousta překážek. Ke zlomu dojde, když do nemocnice přivezou malého chlapce, který trpí nevysvětlitelnými spastickými záchvaty. Nejde totiž o ledajakého pacienta: Bobby je syn oblíbence předsedy správní rady nemocnice.

Doktorka Scofieldová se pouští do boje o život dítěte a zároveň vede téměř detektivní pátrání po příčině jeho potíží. Celou dobu nad ní visí nevyřčené varování, že pokud se nepodaří Bobbyho zachránit, mohla by se celá nemocnice ocitnout ve vážných finančních potížích. Lékařka je vystavena obrovskému tlaku a nedůvěře některých kolegů, ale ani tehdy nepolevuje v úsilí dokázat své odborné i lidské kvality.

Kniha vyjde v listopadu 2000, ale již dnes si ji i ostatní inzerované tituly můžete objednat na dobírku přímo v nakladatelství.

S potěšením Vám také pošleme katalog s kompletní nabídkou vydaných i připravovaných titulů.

DOMINO, Bohumínská 63, 710 00 Ostrava,tel.: 069/624 5962, telifax: 069/624 1614e-mail: domino@ova.comp.cz

253

Henry DenkerCHYBNÁ DIAGNÓZABěžná lékařská prohlídka skončila neočekávaným verdiktem:

dvaadvacetiletá Cynthia Hortonová se musí okamžitě podrobit gynekologické operaci. Jde o neškodný výrůstek, nebo o nádor? Rodiče jí vybírají vynikajícího chirurga, protože plně spoléhají na jeho letité zkušenosti.

Lékař se rozhodne pro radikální zákrok, který zásadně ovlivní celý Cynthiin život. Bylo to však nutné? Tento případ zaujme mladého specialistu gynekologického oddělení a postupně dojde k závěru, že jeho šéf se dopustil chybného úsudku. Najde v sobě dost odvahy a dokáže proti němu prosadit svůj názor, i když tím ohrozí vlastní kariéru?

Denker, jak je pro něj charakteristické, i v tomto románu citlivě zvažuje lidské vztahy v každodenních i kritických životních situacích a individuální odpovědnost lékařů v nekončícím zápase se zákeřnými chorobami.

Pevná vazba s přebalem, 350 stran, 169 Kč.

Henry DenkerNADĚJESilný příběh dospívajícího chlapce z dobře situované rodiny. Otec

je úspěšný obchodník, ale jeho slabostí je přílišná láska k alkoholu. Jednoho dne dojde k tragické události: přiopilý otec zaviní autohavárii, při níž je chlapec těžce zraněn. Neurochirurgové mají za to, že Buddy už nikdy nebude takový jako dřív.

Tato událost zcela rozvrátí rodinnou pohodu, výčitky se střídají s pocity marnosti. Ale v nemocnici se odehrává mnohem důležitější boj – chlapcova terapeutka se jej snaží znovu uvést do normálního života. Buddy však jako by o to nestál. Zpočátku považuje terapeutku za svého úhlavního nepřátele, ale postupem času začíná jejich vztah nabývat zcela jiný rozměr.

Pevná vazba s přebalem, 300 stran, 159 Kč.

254

Peter ClementSMRTÍCÍ PRAKTIKYDěj Smrtících praktik se odehrává v nemocnici sv. Pavla v

Buffalu. Zdánlivě klidnou hladinu každodenního života rozvíří úmrtí hlavního správce. Smrt sama jistě není v lékařském světě nic neobvyklého, pokud… pokud se ovšem nejedná o vraždu. Mrtvý muž je nalezen na podlaze své kanceláře pár hodin poté, co mu kdosi s profesionální přesností vpíchl do srdce chirurgickou jehlu.

Přednosta pohotovosti, dr. Earl Garnet, je jedním z mála lékařů, kteří dokáží používat chirurgickou jehlu nejen teoreticky, a stává se tedy téměř okamžitě hlavním podezřelým. Ve snaze dobrat se pravdy odhalí skutečnosti mnohem závažnější a hrůznější, než si kdy dříve dokázal představit. Jestli se nepodaří pachatele zastavit, jsou v sázce životy lidí a pověst lékařů. Hrozí, že systém, jemuž Garnet přísahal věrnost, se otřese v základech…

Pevná vazba s přebalem, 288 stran, 169 Kč.

David ShobinKRITICKÝ STAVPředstavte si, že jste byli vážně zraněni při nehodě. Sanitka vás

bleskově převeze do nemocnice, přijmou vás na jednotku intenzivní péče, bojujete o život. Ale jakmile se ocitnete na nemocničním lůžku, nikdo se vám nesnaží pomoci. Místo toho se nacházíte v temné místnosti, kde vaši společnost tvoří jen řady pacientů v komatu. Všichni tam jen leží – neumírají, ale ani nejeví známky života…

Představte si, že jste slibný mladý lékař a začínáte pracovat v jedné z nejproslulejších newyorských nemocnic. Nastupujete s vědomím, že vaším posláním je zachraňovat lidské životy, ale brzy zjistíte, že v tomto ústavu vládnou velmi zvláštní vztahy a že před péčí o pacienty má přednost chamtivost a zášť. Zjistíte, že lidé jsou okrádáni o životodárné tekutiny. A jako by toho ještě nebylo dost – nikdo jako by neměl zájem o uzdravování nemocných…

Další Shobinův hrůzu nahánějící thriller z nemocničního prostředí je napsán tak věrohodně, že se možná budete rozmýšlet,

255

jestli se necháte ještě někdy hospitalizovat. Mistr tohoto žánru napsal příběh, při němž vám ztuhne krev v žilách, ale neodložíte jej, dokud nedočtete poslední stranu.

Vázaná s přebalem, 300 stran, 159 Kč.

David ShobinPOSEDLOSTHerečka Jacqueline Ramseyová má vše – pohybuje se ve světě

bohatých a slavných, je krásná a má postavu, kterou jí všechny ostatní ženy závidí. Ladné křivky však nezískala přirozeným způsobem, ale díky doktoru Humovi, šéfovi luxusní kliniky na kontrolu váhy. Právě jeho jedinečný lékařský postup jí dal tělo, jehož dokonalost se pro Jacqueline stala posedlostí.

Ale nyní se děje něco podivného. Jacqueline nevysvětlitelně začíná přibývat na váze. Ve spánku ji trýzní děsivé noční můry. Během dne ji mučí nekontrolovatelná touha po jídle. Její život i kariéra se začínají bortit jako domeček z karet. Vyděšená žena běží zpět k doktoru Humovi… ale ten není jejími problémy vůbec překvapen.

Pro doktora Huma totiž hrůzostrašná léčba teprve začala. Pouze Jacquelinin milenec, psychiatr, tuší, co za tím vším stojí. A pouze on ji může uchránit před stejně děsivou zkázou, která čeká všechny ženy, jež svěřily svůj osud do rukou doktora Huma.

Pevná vazba s přebalem, 300 stran, 159 Kč.

Marcia RoseNEMOCNICEVyměnit zavedenou, i když trochu nudnou kariéru na slovutné

klinice za ředitelské křeslo ve předměstském špitále je ve čryřiapadesáti letech risk. Doktor Wolfe jej však podstoupí jako východisko z osobní krize a do své nové funkce nastupuje plný předsevzetí a dobrých úmyslů.

Už během prvních týdnů je tvrdě konfrontován s řadou problémů: zdravotnictví bez peněz, násilí jako lék, sex a drogy jako únik od

256

reality, média v honbě za slávou a právníci za velkými penězi, hloupost převlečená za rasismus a do toho všeho spleť soukromých zájmů a zájmečků, které ovlivňují vnitřní chod nemocnice…

Stačí necelý rok a doktor Wolfe je se svými dobrými předsevzetími tam, kde první den, zato se ocitá v koncích se silami, jeho manželství prochází krizí, na svých bedrech má mnoho prohraných bitev a chybí mu vůle bojovat dál.

Je to drsný, realistický příběh, jehož autorka se však nevyžívá v akčních popisech násilných scén ani ve vulgárním vyjadřování, a jistě potěší všechny čtenáře, kteří si oblíbili romány z lékařského prostředí.

Vázaná s přebalem, 400 stran, 189 Kč.

Linda HowardSTÍNY MINULOSTIKaren se dosud nesmířila se smrtí své matky, když dostane

balíček od otce, kterého neviděla už dlouhých dvacet let. Aniž zásilku otevře, odloží ji a pustí z hlavy až do okamžiku, kdy se dozví, že otec byl zavražděn.

Detektiv Marc považuje tuto vraždu za běžné násilí vůči bezdomovci a Karen jeho stanovisko zpočátku přijímá. Pak jí ale kdosi obrátí byt vzhůru nohama a Karen se stává obětí nevysvětlitelných náhod. Uvědomí si, že vrah jejího otce usiluje o život i jí. Jediné, co ji s otcem spojuje, je záhadná zásilka.

Po přečtení prvních stránek odhalí strašnou skutečnost: její otec byl odstřelovačem a ve svém deníku popsal každý ze svých smrtících útoků. Zděšená Karen se svěří detektivu Marcovi a společně odhalují znepokojující pozadí celého případu. A zatímco jejich vztah začíná přerůstat v lásku, musejí společně hledat odpovědi na několik otázek: Kdo za vším stojí? Kdo hledá osudný zápisník? A proč je kvůli němu odhodlán i vraždit?

Pevná vazba s přebalem, 280 stran, 159 Kč.

257

Linda HowardZTRACENÉ MĚSTOArcheoložka Jillian se vydává ve šlépějích svého zemřelého otce,

který ji už od dětství zasvěcoval do tajů svého povolání. Při studiu jeho zápisníků objeví šifru, která by ji měla dovést ke ztracenému městu v amazonském pralese, v jehož troskách by měl být pohřben vzácný rudý diamant.

Jillian se bez váhání vydává do Brazílie, rozhodnuta uskutečnit otcův dávný sen. Na nebezpečnou cestu najímá zkušeného průvodce Bena, který sice zná všechny nástrahy pralesa, ale rozhodně se nechová jako gentleman. Naopak jí všemožně dává najevo, že zhýčkaná žena jako ona měla zůstat doma, a Jillian se k němu také nechová zrovna vstřícně.

Expedice do dosud neprozkoumaných končin je plná nástrah, a právě společně prožité nebezpečí je nakonec sblíží. Když výprava dorazí do cíle a Jillian objeví mytický diamant, nastává skutečný boj o život, protože domorodí nosiči zatouží po bohatství. Jillian a Benovi se podaří uprchnout a v lůně pralesa se mezi nimi rozvine vztah, který je pravým opakem prvotního nepřátelství. Oba dva ale ví, že se musí především dostat do bezpečí a zachránit neocenitelný diamant…

Pevná vazba s přebalem, 300 stran, 159 Kč.* * *

258