V r. 1851 přibyl do pařížské Menagerie duJardin des Plantes z tehdejší Habeše (nyníEtiopie a Eritrea) údajně divoký osel, kte-rého o čtyři roky později popsal I. Geof -froy Saint-Hilaire jako Asinus ferus, resp.Equus asinus ferus. S příchodem dalšíchjedinců do zajetí a kadáverů do světovýchmuzeí začal být divoký původ tohoto zví-řete zpochybňován (pozn. název Equusasinus po užil už v r. 1758 C. Linné proosla domácího).

Další historie objevů afrických divokýchoslů je spjata se jménem Theodora vonHeuglina. Ve svém díle z r. 1861 o fauněz oblastí Rudého moře a somálského po -břeží řadí divoké osly ke dvěma formám:„Zdá se, že jedna, a to z provincie TakaBerber, bezpečně náleží k druhu Equusasinus; arabsky se nazývá Hamár el Wadi.Tento druh jsem často potkával kolem zří-cenin Wadi Sáfra (33,4° v. d., 16,4° s. š.),v době dešťů také severněji až k pouštiKorosko (32,2° v. d., 22,7° s. š.). Má výškuegyptského krotkého osla, barva srsti kolí-sá mezi popelavě a izabelově šedou, spo-dina těla je světlejší, ocas se silným střep-cem na konci... (pozn. autora: izabelovábarva je žlutá v různých odstínech). Jinýdruh, který se údajně vyskytuje ještě v Ará-

bii a ke kterému asi náležejí divocí osli zeSchoa a somálského pobřeží, popisuji pod-le žijícího exempláře, dvouletého hřebce.Základní zbarvení je čistě izabelové, nosa spodina těla bílá... Velmi výrazný hřbet-ní pruh prochází až k černému střepci oca-su; ramenní kříž je také hodně tmavý a ost-ře ohraničený. Vnitřní a vnější stranynohou mají černé, pravidelné příčné pru-hování, které částečně splývá... Tento iza-belově zbarvený osel je o něco silnějšía mnohem zaoblenější než štíhlý, vysoko-nohý Equus asinus od Berbera a Taka. Po -psaný exemplář pochází od Rudého moře,ale jeho domov nebyl blíže sdělen...“ Heu -glin tuto formu uvedl pod druhovým jmé-nem Equus taeniopus, česky osel da na kil -ský, a uveřejnil i jeho barevné vyobrazení(obr. 1).

Současníci názory Heuglina přijali, po z -dější taxonomové ale měli k oslovi dana-kilskému výhrady, až jej jako divokou for-mu zcela zavrhli. Zřejmě je k tomu vedlaskutečnost, že vykazoval některé znakyspolečné s domácími osly. V r. 1877 se sámHeuglin vyjadřuje asi pod dojmem svýchkritiků již opatrně: „Mezi divokými oslyna sledovaném území se nabízejí dvě cha-rakteristické formy, které druhově snad

nejsou k od dělení, ale přísně vzato se od -dělují přinejmenším jako klimatické rasya společně spadají do Equus asinus.“

Domnívám se, že Heuglin měl svůj no -vější názor ještě upřesnit. To, že divokáforma nese znaky domácích zvířat, můžetaké znamenat, že ona je výchozí a domá-cí jedinci jsou jejími potomky. Tato mož-nost připadá v úvahu zejména tehdy, jest-liže se ve volné přírodě nalezne většímnožství jedinců s domácími znaky. A ta -kovým byl třeba již zmíněný pařížský osel,později oslové v římské zoo, hřebec v Tier-park Berlin a v podstatě celá stáda chova-ná) v mni chovském Tierparku, na GameFarm v Catskillu (USA) či v Los Angeles.Svým vzhledem vybočovali z ustálenéhozootechnického pohledu na dva uznávanépoddruhy – osla nubijského a somálské-ho (viz dále).

Zvířata se znaky Heuglinova osla da na -kilského, která byla zastižena v příroděnebo se dostala do evropského za jetí vedruhé polovině 19. a první polovině 20.stol., pocházela většinou z oblasti Eritrey.S je jich typem se ale setkáme již na mozai -kách z římské doby a dokonce na skalníchmalbách neolitického člověka z doby předdomestikací oslů. Přesto nedůvěra k čisto-krevnosti této formy přetrvává dodnes,takže jedinci s jejími znaky byli dodateč-ně vyřazeni i z mezinárodní plemennéknihy (Pohle 1999), v níž byli do té dobyve deni jako Equus africanus ssp.

Na osla danakilského nahlížím jako nazanikající divokou formu (poddruh?) s po -dobným osudem, jaký potkal již v řím-ských dobách osla atlaského (E. africanusatlanticus), případně později západosahar-ského osla (z oblasti pohoří Hogar na jihuAlžírska) a pravděpodobně i osla nubij-ského (E. a. africanus). Je jen přirozené, ževšechny tyto formy zanechávají výraznéstopy v populacích domácích oslů.

Rozsáhlé, byť již jen ostrůvkovité roz -šíření afrického divokého osla naznačuje,že v prehistorické době obýval značnoučást severní a severovýchodní Afriky, teh-dy ovšem při výhodnějších klimatickýcha tím i úživných podmínkách. Na tak vel-kém areálu rozšíření jistě vytvářel více neždva nebo tři poddruhy. Pro srovnání námmůže po sloužit přibližně stejně velká ob -last současného rozšíření zeber ve vý chod -ní a jižní Africe, kde nalézáme nejméně 10forem ve třech druzích.

Po dalších expedicích a četných novýchpozorováních doplňuje Heuglin v r. 1877staré údaje o svém Equus asinus: „Afric-ký plavošedý divoký osel žije na stepíchjižní Núbie mezi Abu Hámid (33,3° v. d.,19,5° s. š.), Berberem a Modrým Nilem,právě tak jako v Taka, vý chodně až k Bar-kah a v horách Bišarin. Naproti tomu jsemjej nenalezl západně od Nilu. Žije většinouspolečensky ve skupinách 20–30 kusů a jeneobyčejně plachý, ne právě lehce k ulo-vení, protože se zdržuje ve zcela otevřenémterénu a upřednostňuje místa, která zajiš-ťují daleký rozhled. Arabové pronásledují

www.avcr.cz/ziva 34 živa 1/2008

Jiří Volf

Africký divoký osel – jeho historie a přítomnost

Až do poloviny 19. stol. odborná literatura africké a asijské divoké osly neroz-lišovala. Důvodem byla nejen poměrně obtížná dostupnost biotopů těchto zví-řat, jejich plachost a pohyblivost, ale i značná variabilita jedinců jednotlivýchforem. V případě africké populace k taxonomickým obtížím přispívali i volněžijící kříženci s domácími osly. Tento příspěvek navazuje na články o divo-kých asijských oslech (Živa 2004, 6: 278–280) a kiangovi (Živa 2006, 4: 182–184).

Někdejší a současný výskyt divokýchoslů afrických (Equus africanus) v seve-rovýchodní Africe: × – dřívější výskyt,(×) – neurčitá lokalizace, � – reliktnívýskyt. Upraveno podle G. a H. Den -zauových (1999)

Saudská ArábieRudé moře

Adenský záliv

Etiopie

Somálsko

Džibutsko

Atbara

Baraka

Awaš

Eritrea

Súdán

Jemen

divoké osly na koních a se psy a snaží seje zahnat do vody, kde sice lehce plavou,ale mohou být dostiženi na loďkách. U hří-bat se zjistilo, že se dají do jisté míry zkro-tit a později s úspěchem použít ke kříženís domácími osly. U dospělých divokýchoslů se zimní srst liší od letní jemným svět-le myšově šedým zbarvením, zatímco let-ní má více masově červený plavý tón. Celéokolí nosu, osrstění boltců, hrdla, plecía břicha je bílé, ostře ohraničené od vrch-ního zbarvení; také končetiny jsou světléa kolem očí jsou bílé oblouky.“

Tyto údaje téměř plně odpovídají popi-su divokého osla nubijského a dnes plat-nému po jmenování tohoto poddruhu jakoEquus africanus africanus. Popis L. J. Fit-zingera pochází již z r. 1858 (Schlawe1980), ale pojmenování i samotné jménodruhové je nutno pokládat za nomen nu -dum, protože v popise není uvedena anilokalita (terra typica), ani typový exem-plář. Někdy se proto používá kombinaceE. asinus africanus, většinou však E. afri-canus africanus – názory na tato syno -nyma se v literatuře liší. Barevné vyobra-zení divokého osla nubijského uveřejnilv r. 1905 R. Lydekker v práci, v níž vyhod-nocoval oslí kůže ze sbírek anglických mu -zeí (obr. 2).

Úmyslně jsem blíže citoval Heuglinovyzprávy, protože jako jeden z mála uvádíkonkrétní údaje na základě dlouhodobéhoautentického sledování. Pozdější pozoro-vání dalších autorů byla víceméně náhod-ná, jednorázová. Dokladový materiál domuzeí nedodávali profe sionální zoologo-vé, ale lovci trofejí, případně obchodnícise zvěří. V zoolo gických zahradách se oselnubijský objevoval jen zřídka (předpoklá-dalo se, že veřejnost o něj nemá zájem, pro-tože vypadá jako „obyčejné domácí zvíře“)a s pochybným původem. Fotografie bez-pečně ověřených divokých oslů nubijskýchneexistují a staré obrazy, egyptské či ro -mánské fresky a mozaiky jsou vždy jen po -mocným vypovídajícím materiálem. Takmohl jedinec před stavovaný v berlínskézoo jako „osel nubijský (E. asinus africa-nus)“ sloužit k jízdám ve vozíku a ve zná-mých Walkerových Mammals of the World(1964) osla nubijského na fotografii zamě-nil osel domácí.

D. J. Osborn a I. Helmy shrnuli v r. 1980všechny dostupné zprávy o pozorováníúdajných divokých oslů nubijských v 19.a 20. stol. Dospěli k závěru, že obtížnostrozlišit čisté divoké jedince od křížencůnebo zdivočelých oslů domácích silně

omezuje důvěryhodnost zpracovávanýchinformací jako celku. Zdá se ale, že kon-cem 80. let po pulace divokých oslů nubij-ských zanikla (Yalden a kol. 1986).

Z historického přehledu jednoznačněvy plývá, že hlavní oblast rozšíření těchtozvířat se nacházela podél řeky Baraka v se -verovýchodním Súdánu a v pohraničnímúzemí severní Eritrey. I kdyby pesimistic-ké závěry Osborna, Helmy a Yaldena bylypředčasné, současné politické a eko no -mické podmínky v obou zemích vzaly di -vokým oslům nubijským poslední šanci napřežití.

Z uvedených poznatků vyplývá, že dodnešních dnů pravděpodobně přežívá jenjediný poddruh divokého afrického osla– osel somálský (Equus africanus soma -liensis, obr. 3). První zmínka o něm po cházíod misionářů C. W. Isenberga a J. R. Krap-fa v r. 1840 z pohraniční oblasti Etiopiea Džibutska. Až na základě zpráv dalšíchcestovatelů vypravil obchodník se zvířatya majitel zoo v Hamburku Carl Hagenbecksvého nejschopnějšího spolupracovníkaJosepha Mengese na odchyt do Somálska.Ten na druhý pokus přivezl v r. 1882 lodído Hamburku mimo jiné i jednoho hře-bečka divokého osla. Ve své populárníknize O zvířatech a lidech Hagenbeck za -znamenává: „V kolekci se nachází novýdruh divokého osla ze Somálska s krásnoumo dro šedou srstí a černými až k trupudosahujícími pruhy na nohách. Zoologovéo této novince mnoho nevědí.“ Na zvíře sepřišel podívat i německý kancléř Otto vonBis marck. O dalším osudu vzácného zví-řete Hagenbeck uvádí: „Svého osla somál-ského jsem nakonec prodal zoologické za -hradě v Londýně s podmínkou, že do rokazadarmo obstarám pro Britské muzeumkůže od páru starých zvířat, což se takéstalo.“

Menges z výpravy podniknuté se verněod planin Hakebo (44,7° v. d., 10° s. š.) zve-řejňuje své osobní poznatky (1885): „Zdej-ší divoký osel je silné zvíře velké jako zeb-ra, také znaky ji připomínají, protože nohyaž nad kolena (rozuměj nad zápěstní, resp.hlezenní kloub – pozn. autora) nesou čer-né příčné pruhování. Barva těla je jed -notně světle šedá, hlava více načervenalehnědá, nos bílý, vnitřní strany uší černé.Tento divoký osel nemá žádný hřbetnípruh a žád ný ramenní kříž, jak je má vyka-zovat Equus taeniopus. Mnou zastřelenýexemplář, klisna, měl jen zcela slabý ná -znak pruhu nad ocasem – tak jako mladézvíře, jež jsem přivezl do Evropy – který

jsem viděl i na kůžích dospělých zvířat natrhu v Berbeře.“

Mengesovi vděčíme také za autentickápozorování tehdy ještě téměř neznáméhodruhu: „Obvykle divoké osly nalézáme vestádech 5–20 kusů, které vede stará klisna.Zvířata jsou nanejvýš plachá a opatrnáa nenechají se lehce překvapit, což v pře-vážně otevřeném terénu pobřeží dvojná-sobně ztěžuje lov. Na potravu jsou velminenáročná a spokojí se s tvrdou suchoutrávou a listy mimóz či akácií. I tam, kdenejsou rušena, nechodí k napajedlům pra-videlně, nejčastěji 1–2 hodiny po západuslunce; mohou se obejít bez vody celé dnyi týden.“

Menges si také všiml, že se mu Somálcisice nabízeli k lovu oslů, ale sami je ne -vyhledávali. Nezaznamenal také ani ná -znak snahy o krocení a domestikaci di vo -kých oslů.

V příštích desetiletích několik dalšíchcestovatelů a lovců zanechalo písemnézprávy o divokých oslech somálských;nejde ale o průběžné pozorování zvířat,spíše jen o lokalizaci a případné zástřely.Z 12 konkrétních údajů můžeme areál roz-šíření osla somálského v první pol. 20 stol.ohraničit 40–46° v. d. a 9–11° s. š. Zname-ná to, že kromě Somálska obýval i středo-východ Etiopie, aniž ale byl přesněji známjeho celkový početní stav; neumožňovaloto zřejmě technické vybavení výprav.

V 60. letech 20. stol. U. Funaioli a A. Si -monetta, pracující v severním Somálsku,již uvádějí, že „divocí osli jsou mimořádněvzácní, ačkoli není jasné, co je příčinoujejich trvale se snižujícího stavu. Dom -níváme se, že jejich počet ovlivňují pod-mínky prostředí.“ Autoři mají na myslipředevším obsazování napajedel a nej -úživnějších ploch stády místních pas tevců.

Na počátku 70. let prováděl význačnýněmecký hipolog Hans Klingel velmi dů -kladný výzkum somálských di vokých oslů,zaměřený především na sociální chová nítěchto zvířat a jejich ochranu v etiop skéoblasti. Při leteckém sčítání na ploše přes

živa 1/2008 35 www.avcr.cz/ziva

1 Osel danakilský – forma popsaná T. Heuglinem jako Equus taeniopus. Plat-nost tohoto taxonu je zpochybňována,možná ale šlo o poddruh E. africanus tae-niopus, v současnosti už vyhynulý. Foto-archiv J. Volfa podle T. Heuglina (1861)2 Osel nubijský (Equus africanus africa-nus), rovněž pravděpodobně vyhubenýpoddruh divokého osla afrického. Foto-archiv J. Volfa podle R. Lydekkera (1905)

1 2

16 000 km2 odhladl počet kolem 3 000jedinců a jejich největší hustotu v centrál-ním Danakilu (40,5–42,0° v. d. a 10–12,5°s. š.). Pozemní sledování ale ukázalo, žečíslo je pouze orientační, protože stádadenně absolvují nepravidelně dlouhé po -chody.

Věkové zastoupení zvířat obráželo urči-tou reprodukční depresi: víceletá hříbatatvořila 15 % stavu, roční 12 %, novorozená8 %. V době dešťů a zelené vegetace sezvířata nevázala na vodní zdroje, v obdo-bí sucha, kdy byl příjem tekutin potravouminimální, se k napajedlům stahovala.

Na dobrých pastvištích se osli soustře-ďovali ve velkém počtu, večer se ale roz-dělovali do malých skupin, které táhly dolávových kopců, aby tam nocovaly a ránose vracely zpět. Klingel uvádí v procen-tech i početnost takových stád: 36 % nad20 jedinců, 28 % dva až šest jedinců. Hří-bata do stáří 2–3 let se zdržují u matek a tytaké v té době nezabřezávají.

Teritoriální hřebci příchozího „pro vě řu -jí“ naso-genitálním kontaktem, vetřelcepak odhánějí na vzdálenost 100 i 1 000 m.Velikost teritoria, odhadovaná podle vzdá -le nosti teritoriálních hřebců, obvykle činí12–40 km2. Hromádky trusu nepravidelněrozmístěné na ploše teritoria neodrazujíve třelce, ale slouží pravděpodobně jenk orien taci zvířat samotných.

Na počátku 90. let se zapojila do vý zku -mu a ochrany divokých oslů somálskýchWildlife Conservation Society z New Yor-ku. Vedoucí projektu P. Moehlmanová od -haduje (1995), že počet těchto zvířat se zaposledních 10–15 let snížil o 90 %, aleujišťuje, že v Somálsku a Etiopii včetněEritrey ještě zbytky populace žijí. Osel so -málský byl však již zařazen na seznam kri-ticky ohrožených druhů (Critically En dan -gered) Světového svazu ochrany pří rody –

IUCN (2000). Je to daň za dvanáctiletouobčanskou válku, které padlo za oběť nejenvelké množství obyvatelstva, ale i jedincůnejrůznějších druhů fauny, zejména kopyt-níků. Dodnes se místní kmeny Afar a Issapřou o práva využívat pastevní plochya vodní zdroje v celé oblasti Danakilsképouště, tj. na území asi 22 000 km2 – a přese tu nejrychleji řeší palnými zbraněmi.

Poslední autentická pozorování a in for -mace o divokých oslech somálských z vol-né přírody Etiopie pocházejí z přelomutisíciletí od G. a H. Denzauových (1999).Údaje jsou cennější o to, že je autoři čerpalii z úzkého styku s domorodci. Ověřili si, žeAfarové velmi přesně rozlišují divoké osly(zvané Dibakdi) od domácích (Danan). Pří-ležitostně také divoké osly loví, protožejejich masu přisuzují léčebné účinky – tukpomáhá proti revmatismu, alergiím a kož-ním vyrážkám, krev proti chudokrevnostia dým z kopyt proti dušnosti.

Na téměř 1 500 km dlouhé trase Den-zauovi zaznamenali celkem 30 divokýchoslů, z nich jen 6 z auta, kterého se zvířa-ta zřejmě obávala. Jedním z rušivých čini-telů majících údajně nepříznivý vliv napopulaci oslů jsou totiž nezodpovědní tu -risté, kteří kvůli výlučným fotografiímpro následují zvířata terénními vozy. Neří-zený turismus je tu usnadněn tím, že přesareál rozšíření divokých oslů vede hlavnísilnice z přímořského přístavu Asab doAddis Abeby.

Sledovaní divocí osli tvořili jen zcelamalé skupiny: v šesti případech jeden, vetřech dva a v šesti tři jedinci. Jaký rozdílproti čtvrt století starým informacím Klin-gela! Pro velkou útěkovou vzdálenost ne -bylo většinou možno postřehnout znakyve zbarvení jednotlivých zvířat. Hřebec,který přišel ke krytu až na vzdálenost150 m, postrádal ramenní kříž, měl sotva

znatelný hřbetní pruh (tzv. úhoří) a jen ne -zřetelně (sic!) páskované nohy.

Sluch je u oslů somálských zřejmě důle-žitějším smyslem než zrak, což je výhodouv nepřehledném terénu lávových kopců,kam se z bezpečnostních důvodů osli rádiuchylují. Pronásledovatelé se prozradípředevším akustickými signály – třenímkamenů a spadem valounů.

Zdá se, že se hříbata rodí ve dvou roč-ních obdobích, zjara a v létě, bezpečnéúdaje ale zatím chybějí. Tím by se dobarozmnožování kryla s obdobím dešťů –kratším jarním a delším letním – kdy na -prší 100 (Danakil) až 200 mm (po břeží) srá-žek. Již tak malé množství je zne hod noce -no rychlým výparem v mimořádně teplémklimatu. Danakilská poušť s průměrnouroční teplotou cca 30 °C patří vů bec k nej-teplejším místům na světě a sídliště Dalol,ležící v proláklině 116 m pod hladinoumoře, je se svými průměrnými 35 °C poklá-dáno za místo maximálních teplot na Zemi.

Tvrdé životní podmínky ale nebrání,aby se v celé oblasti nezvyšoval civilizačnítlak. Potřeby vnitrozemí zatěžují zmíně-nou hlav ní silnici kamionovou dopravoua nová větev této silnice se staví na severdo provincie Tigris. Podél řeky Havas sebudují zavlažovací kanály pro pěstováníbavlny a jiných polních plodin. Tím zví-řata ztratí přístup k hlavnímu zdroji vody.

Jaká je tedy budoucnost divokých oslůsomálských? Domnívám se, že velmi ne -utěšená. Divoký osel somálský se nacházív situaci, do které se dostal před půl sto-letím kůň Převalského (Equus przewal-skii), kdy poslední přežívající jedince bylomožno zachránit jen promyšlenou a velmidůslednou ochranou. Nestalo se tak a di -voký kůň v přírodě vyhynul, aby teprve poněkolika desetiletích usilovné meziná -rodní chovatelské spolupráce, značnýchorganizačních a ekonomických opatřenícha vytrvalé osvětové činnosti mezi místnímobyvatelstvem mohlo dojít k jeho reintro-dukci (Živa 1998, 6: 274–277; 2000, 1:35–38). Řekl bych, že případ osla somál-ského je ale ještě složitější: v oblasti afric-kého rohu se projevuje větší devastace pří-rody, domorodci žijí více v zajetí svýchpo věr a vojensko-politické poměry jsounanejvýš nestálé. Také v průměru jen 2%roční početní přírůstek populace chova-né v lidské péči (r. 2000–2006) je nesrov-natelně nižší, než byl u koní Převalského.Přesto je nepochybné, že právě zoologickézahrady v budoucnu opět mohou sehrátrozhodující roli při záchraně dalšího bez-prostředně ohroženého kopytníka – po -sledního zástupce divokých afrických oslů.O tom si blíže řekneme v dalším připra-vo vaném článku.

www.avcr.cz/ziva 36 živa 1/2008

3 Osel somálský (Equus africanus so ma -liensis) je patrně jediným přežívajícímzástupcem oslů afrických. Foto J. Volf

Dary Nadaci Živa

Finanční dary převyšující 100 Kč v r. 2007 poskytli: L. Adamec, J. Andreska, E. K. Balon, B. Bímová, J. Blahník, K. Boublík, J. Burda, M. Čech, J. Čeřovský, J. Fanta, M. Fialová, K. Flie -gerová, L. Grubhoffer, B. Gunning, J. Hadinec, M. Hocek, H. Illnerová, L. Kadeřábek, J. Konvalinka, G. O. Krizek, Z. Laštůvka,A. Lux, M. Macholán, A. Martínková, L. Moravcová, R. Mrkvica, A. Nová, T. Palatý, J. Pergl, I. Perglová, P. Pyšek, J. Richter, Š. Rus-ňák, M. Rychnovská, T. Soldán, H. Skořepa, R. Stach, H. Šefrová, P. Škaloud, T. Šimonovská, I. Šutovský, M. Štech, I. Trebichav-ský, K. Trejbalová, M. Trojanová, I. Votruba, O. Votrubová. Všem dárcům děkujeme.

3