Arnošt Konstantin Růžička: Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci (Arnošt Konstantin Růžička: A Josephinist on the episcopal seat of České Budějovice), edice

Rudolf Svoboda

ARNOŠT KONSTANTINRŮŽIČKA

Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci

Nakladatelství JIHČeské Budějovice

2011

ediceSTŘEDOEVROPSKÉ DĚJINY

svazek 4

EdiceSTŘEDOEVROPSKÉ DĚJINY

Svazek 4

Vědecká rada edice:Jaroslav Coranič (Prešov), Rudolf Grulich (Giessen), Alexander Kolesnyk (Berlin),Norbert Kotowski (Regensburg), Róbert Letz (Bratislava), Václav Rameš (Třeboň), RudolfSvoboda (České Budějovice), Kamila Veverková (Praha), Martin Weis, předseda rady(České Budějovice)

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Svoboda, RudolfArnošt Konstantin Růžička Josefinista na českobudějovickém biskupskémstolci / Rudolf Svoboda. - 1. vyd. - České Budějovice: Jih, 2011. - 244 s.- (Středoevropské dějiny; sv. 4)ISBN 978-80-86266-57-2

27-726.2 * 27-726.1/.2 * 929 * 27-772 * 27-46 * 27-725:377 * 37.014.521* 2-67 * 322 * 27-662:3 * 322:27-67 * 27-9 * (437.319) * (4-191.2)- Růžička, Arnošt Konstantin, 1761–1845- Katolická církev, Diecéze českobudějovická- biskupové – Česko – 19. stol.- církevní hodnostáři – Česko – 18.-19. stol.- diecéze – Česko – 18.-19. stol.- pastorace – Česko – 18.-19. stol.- kněžské semináře – Česko – 18.-19. stol.- církevní školství – Česko – 18.-19. stol.- stát a církev – Evropa střední – 18.-19. stol.- křesťanství a společnost – Evropa střední – 18.-19. stol.- křesťanství a politika – Evropa střední – 18.-19. stol.- církevní dějiny – Evropa střední – 18.-19. stol.- České Budějovice (Česko)- monografie

322 - Politika a náboženství. Vztahy mezi církví a státem [15]929 - Biografie [8]

Odborní recenzenti:prof. ThDr. Jan B. Lášek, Dr.h.c.prof. ThDr. Peter Šturák, PhD.

Vydalo nakladatelství JIH, České BudějovicePublikace je výstupem grantového projektu GA ČR 401/09/P185

2011

© Rudolf Svoboda

ISBN 978-80-86266-57-2

Obsah

Úvod 7

1 Duchovní a společenské milieu 122 Mládí, studium a počátky kariéry 1761–1785 623 Ve lvovské arcidiecézi 1785–1792 714 V českobudějovické diecézi v letech 1794–1815 785 Od císařského jmenování ke slavnostní intronizaci 1815–1816 956 Růžičkův episkopát 1816–1845 1047 Závěr života a odkaz 1788 Růžičkovo místo v duchodních a společenských proudech jeho doby 188

Seznam zkratek 208Seznam pramenů a literatury 209Summary 235Výběrový jmenný rejstřík 236

5

Poděkování

Než čtenáři předložím plody své několikaleté práce na tématu života a půso-bení druhého českobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičky, rádbych alespoň tímto skromným způsobem poděkoval několika lidem, kteří mibyli v mnohých ohledech nápomocni. Bez jejich podpory by kniha nemohlavzniknout: V prvé řadě za odborné konzultace prof. Martinu Weisovi a prof. JanuB. Láškovi, za cenné věcné připomínky kolegovi dr. Tomáši Veberovi a kancléřičeskobudějovického biskupství mons. Václavu Kulhánkovi. Velký dík si zasloužípracovníci domácích a zahraničních archivů, zejména ze Státního oblastníhoarchivu v Třeboni, Státního okresního archivu České Budějovice, Národníhoarchivu Praha a Österreichisches Staatsarchiv Wien.

Děkuji také Grantové agentuře České republiky za finanční podporu na pří-pravě a vydání této knihy.

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat mé ženě Janě, které tuto knihu sym-bolicky věnuji.

6

7

Úvod

Čtenáři se dostává do rukou kniha věnovaná osobnosti a působení druhéhočeskobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičky. Tento muž prožilsvůj dlouhý život v době bezesporu bohaté na nejrůznější události. Narodil seza vlády císařovny Marie Terezie a první významné kroky v církevní kariéře uči-nil za samostatného panování jejího syna císaře Josefa II. Poté stál dlouhá léta poboku prvního českobudějovického biskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche, jemužpomáhal organizovat nově založenou diecézi v nelehkých časech napoleonskýchválek. Po jeho smrti se téměř na třicet let postavil do jejího čela a ze života odešelv době, v níž již byly patrné první náznaky budoucích výzev, se kterými bylinuceni se vypořádat jeho nástupci Josef Ondřej Lindauer (zemř. 1850) a zejménaJan Valerián Jirsík (zemř. 1883).

Tématem knihy vstupujeme na půdu, která je historiky prozkoumána pouzez malé části. V odborné literatuře zatím biskupu Růžičkovi a českobudějovickédiecézi v první polovině devatenáctého století nebyla věnována velká pozornost.První zmínky je možné najít u notáře a archiváře českobudějovického biskup-ství Johanna Trajera, který ve svém díle Historisch-statistische Beschreibungder Diöcese Budweis (1862) přinesl základní – avšak ne zcela přesná – dataRůžičkova života.1 První encyklopedická zmínka je k dispozici v Riegrově slov-níku naučném (1868).2 Jeho prvním opravdovým biografem se stal Franz Mardet-schläger, který v knize Kurz gefasste Geschichte der Diözese Budweis (1885),vydané ke stému výročí založení českobudějovického biskupství, na několikastránkách pohovořil o jeho životě a působení v roli diecézního biskupa.3

Dalších téměř sto let se stal Mardetschlägerův text podkladem pro krátkéživotopisy, které byly uveřejňovány při různých příležitostech zejména v do-bovém tisku nebo v populárně-historických dílech.4 Teprve v poslední čtvrtině

1 Johann TRAJER, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis: F. Zdarssa,1862, s. 13.2 Riegrův slovník naučný, VII, Praha: I. L. Kolber, 1868, heslo „Růžička Arnošt Konstantin“,s. 1185. Zdejší zmínka je natolik stručná, že si ji dovolím odcitovat: „R. Arnošt Konstantin, biskupBudějovický, nar. roku 1761, + 18. bř. 1845. Z šedesátileté doby jeho duchovního úřadování připadátřicet let na blahodárnou správu diecese Budějovické.“ Ve známém Ottově slovníku naučném,I – XXVIII, Praha 1888–1909, který v jistém smyslu na Riegrův navazuje, již heslo týkající se Růžičkynení.3 Franz MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte des Bistums und der Diöcese Budweis zurJubiläumsfeier ihres hundertjährigen Bestehens, Budweis, 1885, s. 16-27.4 Srov. kupř. Ku stoleté památce trvání biskupství Č. Budějovického, Tiskem J. Steinbrenera veVimbergu, České Budějovice 1886, s. 7, uloženo ve Státním okresním archivu České Budějovice,sign. R 1004, př. č. 14 563; Adolf ŠTVRTNÍK, Paměti královského a horního města Č. Budějovic sezvláštním zřetelem ku vývoji života spolkového v poslednějším třicetiletí a mužů o církev, stát, vlasťneb město zasloužilých, a stavem věci v městě r. 1891, České Budějovice 1891, s. 33-34. Několik věto Růžičkově životě lze najít také v knize zaměřené na sociální aktivity katolické církve v česko-

dvacátého století začali o Růžičkovi psát opět historikové. Jejich texty majíspolečného jmenovatele, kterým je znovu Mardetschlägerovo dílo. Až na výjimkyjsou texty součástí děl encyklopedického charakteru, ve kterých je často použí-vána co nejstručnější řeč a obsahová zkratka.

První z nich, Aleš Zelenka, ve své knize Die Wappen der böhmischen undmährischen Bischöfe (1979) představuje na dvou stránkách své encyklopediepouze základní data Růžičkova života.5

Církevní historik Jaroslav Kadlec krátce pojednal o Růžičkově životě a jehobiskupském působení v příloze ke kněžskému oběžníku z roku 1986 při příleži-tosti dvoustého výročí založení diecéze.6 Tento text vyšel až po pádu komu-nismu jako součást knihy Českobudějovická diecéze (1995). Kromě osobnostíbiskupů se zde autor věnuje obecně dějinám katolické církve v jihočeskémregionu, působení vybraných církevních institucí a některým osobnostem du-chovního života. Ve svém krátkém pojednání o biskupu Růžičkovi je zcela zá-vislý na výše zmíněné předloze, často až příliš doslovně, což je patrné předevšímpři hodnocení jeho osobnosti.7 Od Kadlece ještě pochází heslovité shrnutí zá-kladních biografických údajů v Encyklopedii Českých Budějovic (1998,2006).8

Ke dvoustému jubileu založení biskupství vydal německý historik s český-mi kořeny Kurt Augustin Huber sérii článků v odborném historickém časopiseArchiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien (1985). Zde zmi-ňuje Růžičku zcela okrajově v souvislosti se studiemi popisujícími působeníprvního českobudějovického biskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche, velmi stručný

8

budějovické diecézi. Viz Willibald LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche inder Diöcese Budweis (Königreich Böhmen) von Dr. P. Willibald Ladenbauer, Wien: Commissions-Verlag von Maner a Co., 1899 (= Das Sociale Wirken der Katholischen Kirche in Oesterreich. ImAuftrage der Leo-Gesellschaft und mit Unterstützung von Mitarbeitern herausgegeben von Prof.Dr. Franz M. Schingler, IX. Band: Diöcese Budweis), s. 24. Viz dále kupř. Biskupové od zřízenídiecéze, in: Farní věstník pro Č. Budějovice a okolní osady z 1. září 1935, roč. 5, č. 8-9, s. 115-116nebo 150 let českobudějovického biskupství, Časopis katolického duchovenstva (dále jen ČKD),roč. 1937, č. 2, s. 201. Dalo by se čekat, že českobudějovičtí biskupové budou zmiňováni takév místním tisku, zejména při příležitostech výročí vzniku diecéze, avšak není tomu tak. Viz kupř.Budivoj z roku 1885 a z roku 1915; Budweiser Zeitung z roku 1885, 1915 a 1945; Hlas lidu z roku1945.5 Srov. Aleš ZELENKA, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg:Beheym Verlag, 1979, s. 167-168.6 Viz příloha č. 4 k Acta curiae (Oběžník) č. 6/1986. „II. Posloupnost českobudějovických biskupů“.Číslovaná složka se strojopisovými přílohami z oběžníku z roku 1986 se nachází v regionálnímoddělení Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, není zařazený v katalogu ani podinventárním číslem. Dostupný je na vyžádání badatele.7 Viz Jaroslav KADLEC, Českobudějovická diecéze, České Budějovice: Sdružení Jana NepomukaNeumanna - Setkání, 1995, s. 28-30.8 Viz Jaroslav KADLEC, Růžička Arnošt Konstantin, in: Encyklopedie Českých Budějovic, ČeskéBudějovice: Statutární město České Budějovice – Nebe, 2. rozšířené vydání, 2006, s. 477 (dále jenEČB). Text je stejný také v prvním vydání z roku 1998, kde se nachází na s. 428.

9

životopis přináší v textu o historii církve v jihočeském regionu.9 Dále Hubervypracoval krátký Růžičkův životopis pro encyklopedické dílo Die Bischöfe derheiligen römischen Reiches (1990), ve kterém se omezil pouze na převyprávěnízákladních životopisných údajů podle Mardetschlägera a Zelenky, nikoli všakpodle Kadlece.10 Jak jsem již dokázal v knize Jan Prokop Schaaffgotsche – prvníbiskup českobudějovický, Huber a Kadlec na sebe odkazují především ve studiíchtýkajících se obecně dějin církve v jihočeském regionu.11 V době, kdy Huber svéstudie psal, ještě zcela evidentně Kadlecův text o Růžičkovi neměl k dispozici.O Růžičkově životě v kontextu obrazu josefínského duchovního Huber naposle-dy krátce pojednal ve studii o českokrumlovském knězi Karlu Zambauerovis názvem Ein josephinischer Pfarrer (1997). Ačkoli se zde snažil více vycházetz dokumentů uložených zejména ve vídeňských archivech, je ve svém uvažováníi ve svých hodnoceních stále silně závislý na Mardetschlägerově podání.12

Mezi poslední autory, kteří o Růžičkovi psali, ještě patří Jaroslav V. Polca Milan M. Buben. Polc představil jeho medailonek v knize Stručný přehled dějinčeských a moravských diecézí po třicetileté válce (1995),13 Milan Buben zasev Encyklopedii českých a moravských sídelních biskupů (2000).14 Zatímco Polcvychází převážně z Mardetschlägera a z jeho textu vyvozuje i některé závěryo Růžičkově duchovním směřování, Bubnův Růžička je spíše stručným výtahem

9 Srov. Kurt Augustin HUBER, Johann Prokop Graf Schaaffgotsche, erster Bischof von Budweis, in:Kurt Augustin HUBER (ed.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien VII,Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785–1985, Königstein im Taunus: Institutfür Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1985, s. 56-67; Kurt Augustin HUBER, DerBudweiser bichöfliche Visitationsbericht von 1811, Tamtéž, s. 68-87, zde s. 83; Kurt AugustinHUBER, Kirche in Südböhmen. Ein Überblick, Tamtéž, s. 7-36, zde s. 18; Kurt Augustin HUBER,Der Budweiser bichöfliche Visitationsbericht von 1811, Tamtéž, s. 68-87, zde s. 83.10 Viz Kurt Augustin HUBER, Růžička, Constantin Ernest (1761–1845), in: Erwin GATZ (ed.),Die Bischöfe der heiligen römischen Reiches 1648–1803. Ein biographisches Lexikon, Berlin:Duncker-Humbolt, 1990, s. 409.11 Huber v poznámkách k literatuře použité pro sepsání studie Kirche in Südböhmen – Ein Überblickděkuje Kadlecovi za poskytnutí rukopisu dosud nepublikované studie Českobudějovické biskupstvíjako plod josefinské církevní politiky. Náboženské církevní poměry v jižních Čechách před založenímbiskupství, která se pak pod stejným názvem stala součástí knihy Českobudějovická diecéze.V seznamu literatury na konci druhé kapitoly této knihy, kde se pojednává o založení česko-budějovického biskupství, se zase nacházejí všechny Huberovy studie vyšlé v Archiv für Kirchen-geschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, které sem ale byly vysoce pravděpodobně doplněny v dobějejí přípravy na vydání. V samotném Kadlecově díle není znatelné, že by využíval výsledky Hube-rových výzkumů. Viz K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 30 a J. KADLEC, Českobudějovickádiecéze, s. 24. K této problematice viz Rudolf SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche – první biskupčeskobudějovický, Brno: L. Marek, 2009, s. 12-13.12 Viz Kurt Augustin HUBER, Ein josephinischer Pfarrer, in: Rudolf GRULICH (ed.), Archiv fürKirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XIV., Königstein im Taunus: Institut für Kirchen-geschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1997, s. 93-109, zde zejména 97-100.13 Viz Jaroslav V. POLC, Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce,Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, 1995, s. 67.14 Viz Milan M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha: Logic, 2000,s. 281-282.

10

z Kadlecovy knihy Českobudějovická diecéze, vypracovaným s přihlédnutímk Mardetschlägerovi.

Dá se konstatovat, že žádný z výše zmíněných autorů neprovedl výzkumpramenů. Již při zběžném srovnání lze vysledovat, že se texty těchto historikův některých faktických informacích týkajících se Růžičkova života a v hodno-ceních jeho osoby zcela neshodují, přestože vycházejí ze stejného zdroje – cožje dáno buď rozdílnou interpretací německy psaného Mardetschlägerova textu,nebo – možná i zároveň – pokusem o zkrácené pojednání. Problémem všakje, že jsou jejich ne vždy přesné údaje a ne vždy přesná hodnocení citovány další-mi autory – nehistoriky. Tak tomu je kupř. u textu teologa Karla Skalického, kte-rý ve svém hodnocení Růžičky vycházel zejména z Polcových a Huberovýchtvrzení.15

První kritická ověření základních dat týkajících se Růžičkova života a záro-veň i pokusy o zhodnocení jeho duchovního směřování byly provedeny až v po-sledních letech, a to především v souvislosti s výzkumem života a díla prvníhočeskobudějovického biskupa. V knize Jan Prokop Schaaffgotsche – první biskupčeskobudějovický (2009) je Růžičkovi věnována celá kapitola.16 Tento krátkýtext sice pomohl uvést na pravou míru některá fakta týkající se Růžičkova ži-vota, ale zároveň poodkryl mnoho prázdných míst v dosavadním poznání tohotomuže, a tím inicioval další výzkum pramenů i související literatury. Dalšímidílčími výstupy vycházejícími především z pramenného průzkumu jsou studiepopisující problematiku Růžičkova církevně-politického směřování (2009)a proces předcházející jeho uvedení do biskupského úřadu (2010).17

Tato kniha nabízí první ucelený pohled na život a dílo druhého českobu-dějovického biskupa, aniž by si dělala nárok na úplnost či vyčerpání celéhotématu. Nechce však být pouhou biografií. Růžičkova osobnost je samozřejmějejím středobodem, avšak v širším kontextu je kniha příspěvkem k poznánístředoevropských světských i duchovních dějin, v užším kontextu k poznáníživota vysokých církevních hodnostářů, kteří prožili svůj život v církevně-poli-tickém systému josefinismu. Jejím záměrem je představit život a dílo druhéhočeskobudějovického biskupa také v nejužším kontextu diecéze a sídelního bis-

15 Srov. Karel SKALICKY, Tradice teologického studia v Českých Budějovicích, in: Tomáš MA-CHULA (ed.), Deset let Teologické fakulty Jihočeské univerzity, České Budějovice: Teologická fakul-ta JU, 2001, s. 84.16 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 227-233.17 Rudolf SVOBODA, Arnošt Konstantin Růžička: josefinista a febronián? Pokus o revizi pohleduna osobnost druhého českobudějovického biskupa v kontextu současné diskuse o pojetí josefi-nismu, Studia theologica 37, roč. 11, č. 3/2009, s. 37-47 a Rudolf SVOBODA, The Process ofAppointing Arnošt Konstantin Růžička a Bishop in České Budějovice During 1815–1816, Basedon the Sources from Archivio Segreto Vaticano, in: E-theologos, Theological revue of Greek CatholicTheological Faculty (Warsaw: Versita - Central European Science Publishers), Vol. 1., No. 2, 2010,p. 170-176.

11

kupského města Českých Budějovic. Stojí zejména na výzkumu pramenů –převážně uložených v českých, rakouských a vatikánských archivech.18

◘◘◘

18 Nejrozsáhlejší dokumentace k životu a působení Arnošta Konstantina Růžičky se nachází veStátním oblastním archivu v Třeboni, zejména ve fondu Biskupský archiv České Budějovice,v Archivio Segreto Vaticano, v Österreichisches Staatsarchiv Wien – Allgemeines Verwaltungs-,Finanz- und Hofkammerarchiv a Haus-, Hof- und Staatsarchiv. Dílčí poznatky se nalézají v dalšíchmístních archivech, především v Národním archivu Praha, v Oberösterreichisches Landesarchiv –Diözesanarchiv Linz či ve Státním okresním archivu České Budějovice. Využito bylo také množstvívydaných pramenů, uložených porůznu v archivech či knihovnách, či dobový tisk. Kompletní se-znam použitých pramenů a samozřejmě i odborné literatury se nalézá v poslední části této knihy.Podotýkám, že se jedná o prameny různé provenience. Avšak převažují zejména prameny úřednípovahy.

12

1 Duchovní a společenské milieu

Druhá polovina osmnáctého a první polovina devatenáctého století byly bo-haté na události, které výrazně měnily osudy velkých říší i jednotlivců. Je protozcela samozřejmé, že dříve, než se budu konkrétněji zabývat životem a působenímArnošta Konstantina Růžičky, zmíněné období alespoň ve stručnosti představím.Mým záměrem je poodkrýt co nejširší kontext pro následné snazší uchopenía interpretování jednotlivých etap Růžičkova života.

◘◘◘

Nesmírně důležité je představení duchovního kontextu doby, které je klíčovéjednak pro uchopení kontextu společenského, ale také pro interpretaci církevně--historického tématu jako takového.

Růžičkův život byl v nejširším kontextu určován především osvícenstvím, kte-ré se stalo převládajícím duchovním směrem osmnáctého století a silně ovlivnilostaletí následující.

Osvícenství 19 jako takové bylo velmi mnohostranným a značně komplexnímjevem. Ne zcela vystihující pro to, co znamenalo a čím bylo, je jeho v současnostirozšířené chápání především jakožto názvu historické epochy nebo pouze jakojednoho z duchovních proudů osmnáctého století. Daleko spíše by se dalo říci,že pro své současníky bylo životním pocitem nebo duchovním prostředím, kteréje zcela obklopovalo a které „dýchali jako vzduch“.

Již samotné vysvětlení pojmu lépe odkrývá cíl osvícenství. Osvícenství jetřeba dobově chápat ve smyslu „osvěcování“, které bylo pro současníky otevře-ným procesem a zároveň závažným úkolem. Je to vidět i v jedné z nejznámějšíchdefinic německého pojmu Aufklärung z pera Immanuela Kanta z 1784: „Osví-cenství znamená vykročení člověka z nedospělosti, kterou si sám zavinil. Tatonedospělost je neschopností používat svůj vlastní rozum bez vedení někoho jiného.Sám si ji člověk zavinil tehdy, když její příčina nespočívá v nedostatečnosti rozu-mu, ale v nedostatečnosti rozhodnosti a odvahy používat svůj rozum bez cizíhovedení. Sapere aude! Měj odvahu k použití vlastního rozumu. Takové je hlavníheslo osvícenství.“ 20 Cílem bylo lidstvo používající svůj rozum, lidstvo osvíce-

19 Překlady tohoto pojmu v různých jazycích jsou kupř. Enlightenment, Ilustración, Lumières, illu-minismo, prosvjaščenije, osvietenstvo, oświecenie nebo Aufklärung.20 „Aufklärung ist der Ausgang des Menschen aus seiner selbstverschuldeten Unmündigkeit. Un-mündigkeit ist das Unvermögen, sich seines Verstandes ohne Leitung eines anderen zu bedienen.Selbstverschuldet ist diese Unmündigkeit, wenn die Ursache derselben nicht am Mangel des Ver-standes, sondern der Entschließung und des Mutes liegt, sich seiner ohne Leitung eines anderen zubedienen. Sapere aude! Habe Mut, dich deines eigenen Verstandes zu bedienen! ist also der Wahl-spruch der Aufklärung.“ Immanuel KANT, Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung?, in: Berli-nische Monatsschrift 4, 1784, s. 481-494.

13

né, avšak tento ideální stav byl pro současníka daleko. Osvícenci byli přesvěd-čeni, že žijí ve srovnání s minulou epochou v moderní době. Usilovali o to, aby sečlověk emancipoval od historické zátěže – zvyků, tradic, řádů, nauk, institucí neboautorit – které často existovaly bez jakéhokoli rozumového důvodu a právě vesvětle rozumu se ukazovaly jako výsledky omylů, předsudků nebo pověr. Právěve jménu rozumu se rozpoutal často velmi lítý boj proti všemu tradičnímu, kterýměl svůj vrchol v druhé polovině osmnáctého století.21

Svůj ideový počátek má osvícenství v Anglii konce sedmnáctého století,která patřila k tehdy nejrozvinutějším částem Evropy. Právě zde se objevilyprvní ostré útoky proti tradičnímu světu minulosti, vedené ve jménu rozumu.Jako jeho hlavní představitel bylo chápáno křesťanství, které bylo rázem silněkritizováno. Útočeno bylo brzy na samotnou podstatu křesťanství, tj. na exis-tenci Boha a Boží zjevení. Někteří útočníci chápali sami sebe jako ateisty. Vůčiateistům se kriticky vymezovali deisté, kteří však zejména ve vztahu ke křes-ťanství a zejména k církvím a jejich věroukám zastávali neméně tvrdé postoje.Když se tyto podněty dostaly do Francie, v oblasti kritiky náboženství se ještěvíce zradikalizovaly. U některých zastánců, jako byli třeba La Mettrie a Holbach,vedly k přesvědčení, že pro lidstvo by byl nejlepším stavem ateismus. Zcelav materialistickém duchu tvrdili, že lidské myšlení je pouze projevem hmotya posmrtný život neexistuje. Samozřejmě, že ne všichni osvícenci nebo sympa-tizanti s osvícenstvím ve Francii byli takto radikální. Avšak proticírkevní postoja především deistické názory se šířily s postupně se prohlubující politickoua hospodářskou krizí uvnitř francouzské monarchie, která nakonec vedla až k re-volučnímu výbuchu.

Osvícenství se šířilo i do německého jazykového prostoru, kde se však nevy-mezovalo ani zdaleka tak radikálně proti náboženství nebo proti církvím, dalekoméně často zpochybňovalo základy křesťanské víry, otázku Božího zjeveníi existenci Boha. Ba právě naopak, osvícenství se stalo inspirací pro katolickéi protestantské teology. Silný inspirační potenciál měl zejména anglický deismus.Historik Jaroslav Táborský v závěru své analýzy těchto vlivů konstatoval: „V díleanglických deistů byly vytyčeny základní okruhy otázek a akcentů, které se vevětší a menší míře uplatnily i jinde a staly se specifickými rysy veškerého nábo-ženského myšlení osvícenství. Jde především o permanentní snahu interpretovatzjevení tak, aby obstálo před nároky rozumu, nebývalý důraz na morálku, kteráse stává jádrem křesťanského učení, výraznou individualizací a „privatizací“náboženství vysokých vrstev či přesunutí těžiska z teologie v užším slova smysluna antropologii.“ 22

21 Srov. Albrecht BEUTEL, Kirchengeschichte im Zeitalter der Aufklärung. Ein Kompendium,Göttingen: Vandenhoeck – Ruprecht, 2009, s. 15-33, 151-160.22 Jaroslav TÁBORSKÝ, Reformní katolík Josef Dobrovský, Brno: L. Marek, 2007, s. 19.

V protestantské teologii sehrálo anglické osvícenství roli inspirátora zejménav historicko-kritickém zkoumání Písma, byly nalezeny styčné body s myšlen-kami Leibnize a Wolffa.23 S pietismem 24 bylo možné najít společný zájemv orientaci na křesťanskou praxi a náboženský prožitek jednotlivce. Ze snahypřeklenout to, co bylo na první pohled nepřeklenutelné – staroprotestantskou orto-doxii s osvícenstvím a jeho průvodci ateismem, deismem a naturalismem –vznikla tzv. neologie. Neologie trvala na nezbytnosti Božího zjevení a zastávalateze přirozeného náboženství. Její představitelé kriticky přezkoumali učení svécírkve s cílem zredukovat dogmatiku jen na jednoduché a obhajitelné jádro, kteréby mělo být sto ustát racionalistické útoky.25

Do katolické oblasti nacházelo osvícenství cestu o hodně obtížněji. I zdenalézáme osvícence, kteří se vůči náboženství a katolické církvi stavěli nepřá-telsky, ale po určitou dobu zde šlo osvícenství s katolictvím ruku v ruce.

Pojem „osvícenství“ i samotný výzkum tohoto fenoménu si v oblasti kato-lických církevních dějin nese určitou zátěž, která je dána dlouhodobým nega-tivním hodnocením ze strany katolické církve.26

Pro církevního historika zabývajícího se obdobím osvícenství je důležitéuvědomit si, že pohled katolické církve na osvícenství prošel dlouhým vývojem.V posledních letech došlo v této oblasti k mnoha výzkumům. Jedním z nejzásad-nějších výstupů těchto snah je kniha Katholische Aufklärung: Aufklärung imKatholischen Deutschland, 27 která vyšla v první polovině devadesátých let mi-nulého století. Svými příspěvky, které svým obsahem přesahují rámec německéoblasti, do ní přispěli historici, teologové, filosofové a literární vědci, jako HarmKlueting, Norbert Hinske, Hans Maier, Philipp Schäffer a Elisabeth Kovács.Ve svých textech ukázali, že postoj katolické církve k osvícenství prošel odosmnáctého století až po dnešní dobu v německy hovořících oblastech, tj. i v čás-tech bývalé habsburské říše, několika proměnlivými a protikladnými fázemi:od aktivní spoluúčasti, přes narůstající odstup, následující odmítnutí, až k nej-novějším pokusům o pozitivně-kritické ocenění a pochopení.28 Na vývoj tohoto

14

23 O Leibnizovi a také Wolffovi a jeho škole podrobněji včetně pramenů, literatury a vlivu na teologiiviz A. BEUTEL, Kirchengeschichte im Zeitalter der Aufklärung, s. 54-56, 104-109.24 Více k vysvětlení pojmu i samotného duchovního proudu viz tamtéž, s. 77-79, 92-96.25 Vysvětlení pojmu, kontextu a hlavní představitelé viz tamtéž, s. 112-151.26 K vývoji teologie tohoto období na katolické i protestantské straně viz více kupř. EdwardFARLEY, The fragmentation and Unity of Theological Education, 3. vydání, 2001; Kurt NOWAK,Kirchliche Zeitgeschicte interdisciplinär. Beiträge 1984-2001 in: Joschen-Christoph KAISER (ed.),Enzyklopädie. Zur Entstehung der Theologie als Wissenschaft im Zeitalter Aufklärung (=Konfessionund Gesellschaft. Beitrage zur Zeitgeschichte, Band 25), Stuttgart 2002, s. 61-79; A. BEUTEL,Kirchengeschichte im Zeitalter der Aufklärung, s. 209-239.27 Viz Harm KLUETING (ed.), Katholische Aufklärung: Aufklärung im katholischen Deutschland,Hamburg: Felix Meiner Verlag, 1993.28 Hans MAIER, Die Katholiken und die Aufklärung. Ein Gang durch die Forschungsgeschichte, in:H. KLUETING (ed.), Katholische Aufklärung, s. 40.

vztahu měly zcela jednoznačně vliv proměny v evropské politice i ve vnitro-církevním prostoru.

Pasovský teolog Philipp Schäffer ve své studii ukázal, že již v poslední třetiněosmnáctého století, kdy byly vlivy osvícenských idejí ve střední Evropě velmisilné, se ze strany některých teologů objevovaly varovné poznámky směrovanévůči idejím osvícenství, zejména nekritickému snažení člověka po svoboděrozumu. Odkazuje se na díla teologů, kteří proti rozumovému chápání jednot-livce postavili autoritu církve jako ochránkyně tradované a zjevené víry. Titoteologové přiznávali, že je vcelku možné klást si kritické otázky ohledně cír-kevní autority a ani svobodné užívání rozumu jako takové nehodnotili negativ-ně.29 Schäffer uvádí jako příklad díla Johanna Michaela Sailera (1751–1832)a Sebastiana Mutschelleho (1749–1800). Oba myslitelé rozlišovali mezi „pra-vým osvícenstvím“ a „falešným osvícenstvím“. Pravé osvícenství podle nich po-skytuje člověku ponaučení, dává mu jasné poznání i schopnost odhalovat Božítajemství. Rozum chápou jako Boží dar a člověk má dokonce povinnost jej pou-žívat, aby dokázal porozumět, uchovat a rozvíjet to, co mu bylo Bohem svěřeno.Falešné osvícenství je podle těchto autorů mnohdy složité rozeznat od pravého.Sailer konstatuje nejasnost již v samotném užívání slova osvícenství. Přirovnáváje k lékárenské piksle, na které chybí štítek s popiskou: může v ní být lék nebojed – pokud se totiž podle jeho mínění při užívání rozumu člověk nedrží láskyk Bohu a k bližnímu, může snadno sejít na scestí, které může vést k utlačovánídruhých lidí a ke stavění se proti Bohu. Oba autoři dokonce tvrdí, že základpravého osvícenství je obsažen v křesťanské víře a požadavek používání rozumuve svobodě je zakotven ve víře ve stvoření a vykoupení.30 Historička ElisabethKovács poukázala prakticky na totéž: osvícenství v poslední třetině osmnáctéhostoletí lidé žijící v této době rozlišovali na pravé, tj. skutečné osvícenství, a falešnéosvícenství. Kovács zdůraznila i politický aspekt tohoto rozlišování osvícen-ství: Představitelé pravého osvícenství se distancovali od francouzské revolucea o jejích vůdcích hovořili jako o představitelích falešného osvícenství. Důvodyvzniku revoluce viděli v nevědomosti a chudobě velkého množství lidí, stejnějako v nevzdělanosti a zkaženosti těch, kteří se nacházeli ve vedení státu. Naopakpravé osvícenství podle nich přinášelo jednotu do anarchie a ukazovalo možnostlepšího uspořádání snad ve všech oblastech lidského života.31

Zmíněné rozlišení na pravé a falešné osvícenství se dostalo do širokého pově-domí, kde zůstalo přibližně do poloviny devatenáctého století. Schäffer ukazuje,že je převzal ještě i Kirchenlexikon z roku 1847. Podle Kirchenlexikonu bývá

15

29 Srov. Philipp SCHÄFFER, Die Grundlagen der Aufklärung in katholischen Beurteilungen derAufklärung, in: H. KLUETING (ed.), Katholische Aufklärung, s. 54-55.30 Tamtéž, s. 56-57.31 Srov. Elisabeth KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus. Neue Forschungen undFragestellungen, in: H. KLUETING (ed.), Katholische Aufklärung, s. 246-247.

pravé osvícenství uvažováno v souvislosti s náboženskou oblastí. Tkví v úplnosti,všestrannosti, pořádku a pravdě náboženských poznatků. Naopak falešné osví-cenství je viděno v prázdném odvolávání se na učení rozumu, v absolutizovánísubjektivního elementu poznání, které vede k nedbání o objektivní pravdy křes-ťanství. Jako základ falešného osvícenství jsou zde jmenovány racionalistickézpůsoby uvažování a domýšlivá sebedůvěra, které sledují výhradně cestu pozi-tivního myšlení.32

Rozdílnost názorů na osvícenství začala být mezi teology v samotných ně-mecky mluvících oblastech patrná již na přelomu osmnáctého a devatenáctéhostoletí, kdy bylo rozdělení na pravé a falešné osvícenství kritizováno, včetně jehoprotagonistů, kterým bylo předkládáno, že staví osvícenství na místo křesťanskévíry. Někteří teologové považovali již tehdy osvícenství jako takové za vážnouhrozbu pro křesťanskou víru. Byli toho názoru, že kvůli svobodnému užívánírozumu a požadavku samostatného myšlení je ničena vazba člověka na Boha.Základ osvícenství viděli v nevíře a sebepřeceňování člověka. Odsuzovali je jakoduchovní směr odvracející se od Boha, odmítající Boží zjevení a podporujícíničení vazeb člověka na náboženství.33 Ačkoli bylo rozdělení na pravé a falešnéosvícenství stále živé, postupně ze strany katolických teologů docházelo k zu-žování chápání pojmu osvícenství.34 Nahrávaly tomu také vnější okolnosti. V časepo skončení napoleonských válek, v nastupujícím období restaurace a roman-tismu, byl v teologii názorový proud, který se od osvícenství jako takového ostřeodkláněl, značně posílen. Z teologů, kteří se ve svém bádání vymezovali vůčiepoše osvícenství velmi kriticky, vynikl Johann Sebastian Drey (1777–1853),který se rozhodl provést revizi stavu teologického bádání. V krátkém pohleduna novější dějiny teologie poukázal na základy a škodlivost osvícenské teolo-gie, a také na příčiny soudobého „rozkladu“ teologie jako takové: Prvotní příčinuviděl v odtržení teologického bádání od mystiky a dialektiky, která je obsa-žena v teologii scholastiky. Humanismus chápal jako snahu po svobodném a sa-mostatném životě, která však přinesla rozpolcenost ve vědě. V období reformacevedlo špatné užívání autority u některých teologů k odsouzení všech autorita k dosazení individuálního úsudku na jejich místo. Protože jednotlivec má pouzečástečné poznání času i prostoru, potřebovali i reformátoři autoritu. Obrátili sek Písmu jako k objektivnímu opěrnému sloupu teologie, což vedlo tuto teologiimimo organismus církve. Do oboru teologie následně vtrhl duch empirie, kterýz ní nejprve vypudil mystiku, která je duší křesťanství. Tím zmizelo také pojetíkřesťanství jako jednoho velkého Božího úradku, který zahrnuje celé lidskédějiny, a také chápání církve jako neustále pokračující realizace Boží vůle.Křesťanství začalo být představováno jako nahodilý jev lidských dějin. Jednota

16

32 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, 60.33 Tamtéž, s. 58, 60.34 Srov. E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 248.

křesťanství a jeho dějin – ve smyslu jasné kontinuity – byla narušena, počátečnícírkev začala být stavěna do opozice k církvi pozdější. Empirický duch vedl takék materialismu a skepticismu. Filosofie se obrátila proti náboženství. Teologovépřijali za svůj naturalismus, když dějiny nechápali jako dílo věčné nutnosti, kterézbožný člověk rozumí jako Boží prozřetelnosti, ale jako dílo subjektivní svobody,tj. dílo náhody vzniklé skrze svobodné chování jednotlivců a národů. Katolickáteologie udělala chybu, že se stáhla z vlastního území a přehlížela ostatní vědya změny v myšlení doby. Drey dále kritizoval zdůrazňování všeho „praktického“v teologii, přechod ke všemu, čemu lze lehce porozumět. Protože „nová doba“ –tj. doba osvícenství, hledala jasné odpovědi a teologické „všeléky“, muselo býtpotlačeno vše historické, symbolické a mystické. Došel k tomu, že teologickébádání v čase osvícenství neposkytovalo dostatečné teoretické základy, z čehožvyplynuly nedostatky v praxi a v duchovním vedení. Právě proto náboženství ztra-tilo na své životní síle zevnitř i navenek.35

Podobně ostře se vyjadřovali i další teologové. Značný vliv měl zejménamíšeňský teolog původem z Alsaska Bruno Leibermann (1759–1844). Tentosměr teologického uvažování byl také posilován teology, kteří studovali v Říměna Collegiu Germanicu nebo Collegiu Romanu. V německy hovořícím prostoruzískávali stále větší ohlas.

Dá se konstatovat, že v průběhu první poloviny devatenáctého století kritikaosvícenství stále sílila, až se v druhé polovině devatenáctého století stal kritickýpohled na osvícenství v katolické teologii jednoznačně převládajícím. Pohledyvětšiny teologů z německy hovořících oblastí se tentokrát vzácně shodovalys míněním Říma. Z takového teologického chápání osvícenství pak vycházelipovětšinou i soudobí historici. Dá se říci, že došlo k jeho reinterpretaci, protožejiž nebylo rozlišováno na „pravé“ a „falešné“. Začalo být chápáno pouze jako pro-tikřesťanský a rozkladný duchovní proud vycházející z protestantismu a dalšíchcírkví odsouzených nauk, vedoucí k falešné a bezvěrecké filosofii, jenž ničí právo,náboženství a smysl pro povinnost.36 Situace v církvi a v teologii před dobouosvícenství byla nahlížena v pozitivním světle a naopak život církve a stavteologie v čase osvícenství byly představovány jako úpadkové. Vítězství tohotosměru ukazuje i druhé vydání Kirchenlexikonu z roku 1882, ve kterém míšen-ský historik Heinrich Brück představil osvícenství pouze negativně: Osvícenstvíhodnotí jako odpad od pravé víry. Příčinou rozkladu teologie doby osvícenstvíbylo podle jeho názoru odklonění se od velkých teologů středověku a šestnác-tého a sedmnáctého století. Příliš mnoho pozornosti bylo věnováno protestant-ským osvícencům, místo aby se čerpalo z pramenů koncilů a církevních otců.

17

35 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 58-60.36 Srov. E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 248.

Tragickou chybou bylo zrušení jezuitského řádu, kterým byly zbořeny silnéobranné zdi proti útokům osvícenství na katolickou teologii.37

Brückovo ostré odsouzení však vyznívá zcela logicky v kontextu toho, co seodehrálo několik let před tím. Za pontifikátu Pia IX. se totiž některé ideje osví-cenství dočkaly odsouzení i z pozice učitelského úřadu církve, který zaujal jasněnegativní postoj ke společenským vymoženostem vycházejícím podle jeho názoruz myšlenek osvícenství, stejně jako k jejich dalšímu růstu v liberální společnostidruhé poloviny devatenáctého století. Odsouzení byla nakonec sebrána a vy-dána v pověstném Syllabu errorum z 8. prosince 1864. Jako základ odsouzenýchsměrů a jednotlivých nauk byl označen racionalismus, který vydává lidský rozumbez zřetele na Boha za jediné kritérium toho, co je dobré nebo zlé. Kromě tohobyl odsouzen i takový rozum, který vydává sám sebe za jediný zákon, přeceňujesvé síly a domnívá se, že má pro lidstvo dobré účinky. Odsouzen byl naturalis-mus, který chce vše vysvětlit přirozeným rozumem. Odmítnuty byly ty pokusyo zprostředkování křesťanských tajemství, které označují rozum za vládnoucí síluve výkladu Božího zjevení; takové vztahy církve a státu, které právě státu dovo-lují zásahy do církevních záležitostí. Syllabus také hovořil o příčinách osvícen-ství a racionalismu. Odsouzeno bylo autonomní a subjektivní užívání rozumu,odklon od autority, především od autority papeže, jehož autorita v učení a vedenívěřících je stavěna velmi vysoko a byla uvažována i ve vztazích ke státům.Syllabem byla posílena reakce a novoscholastika, naopak osvícenství bylo zavr-ženo jako nekřesťanské a označeno za odpad od víry. V důsledku bylo silně po-tlačeno nezaujaté zkoumání osvícenství a jeho kořenů.38

Zatímco devatenácté století bylo z pozic katolické církve dobou kritiky osví-cenství a odklonu od něho, ve dvacátém století došlo k postupné proměně tohotovztahu.39 Pro výzkum osvícenství se stalo velkým zlomem berlínské vystoupeníSebastiana Merkleho (1862–1945) v roce 1908, při kterém mimo jiné poukázalna fakt, že odsouzení osvícenství ze strany katolické církve nevycházejí z dů-kladného poznání tohoto období. Konstatoval, že katoličtí teologové nerespektujíodlišnosti uvnitř osvícenství jako takového. Podotkl, že odsouzení na katolickéstraně vychází zejména z filosoficko-dogmatických pozic, které chápou osví-cenství jako zdroj nauk odsouzených v Syllabu errorum. Přišel naopak s tezí, žeprocesy, které probíhaly v církvi a v teologii doby osvícenství, vycházely z křes-

18

37 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 60-62.38 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 63-64; Harm KLUETING, „Der Genius der Zeit hatsie unbrauchbar gemacht.“ Zum Thema Katholische Aufklärung – Oder: Aufklärung und Katolicismusim Deutschland des 18. Jahrhunderts. Eine Einleitung, in: H. KLUETING (ed.), Katholische Auf-klärung, s. 35. Viz Syllabus errorum papeže Pia IX. z 8. prosince 1864. Srov. Heinrich DENZINGER– Peter HÜNERMANN (eds.) Enchiridion symbolorum definitionum et declarationum de rebus fideiet morum. Kompendium der Glaubensbekenntnisse und kirchlichen Lehrenscheidungen. Freiburg imBreisgau – Basel – Rom – Wien: Herder. 37. vydání, 1991, s. 798-809.39 Srov. H. MAIER, Die Katholiken und die Aufklärung, s. 40.

ťanské víry, a že se zde jednalo převážně o mravní a irenické úvahy. Za hlavnípříčiny rozvoje těchto procesů pokládal stagnující tradicionalismus minulé dobya ideově vysílenou scholastiku. V této souvislosti hovořil také o veliké touzejednotlivých zastánců osvícenství po svobodě a určité nesvázanosti.40 Merklehopřednáška vyvolala mnoho reakcí – souhlasných i nesouhlasných. Každopádněse stala impulzem, díky kterému se změnil přístup ke zkoumání tohoto období.

Zejména po druhé světové válce začal intenzivnější výzkum. Stále více bylyobjevovány ideje připisované osvícenství, vycházející z křesťanské víry, kteréovlivnily církev i teologii.41 Na druhou stranu však byl v oficiální církevní ro-vině nadále zastáván „syllabovský“ postoj.

Plody zmíněných výzkumů a snad i určité proměny, které v myšlení teologůzpůsobily, našly na katolické půdě své reálné vyjádření na 2. vatikánském koncilu(1962–1965). Do textů koncilních dokumentů bylo převzato mnoho z požadavkůosvícenství, aniž by jej explicitně zmiňovaly. V pastorální konstituci Gaudiumet spes se hovoří o církvi v dnešní společnosti, o vztahu katolické církve kestátům, k ostatním církvím a církevním společenstvím. Církev ponechává světujeho svobodný prostor, hovoří o samostatnosti rozumu a uznává občanské svo-body, především svobodu náboženskou.42 V prohlášení o náboženské svoboděDignitatis humanae personae jsou nejen uznávány náboženské svobody, alesvoboda jednotlivce je chápána jako základní princip bytí člověka a jeho důsto-jnosti. Toto prohlášení se v úvodu odvolává na snahy o svobodu a důstojnostlidí, které jsou ve společnosti živé a platné. Svoboda, a to především svobodanáboženského přesvědčení, je založená v lidské důstojnosti. Lidé musí jednatsvobodně od jakéhokoli nátlaku a podle svého svědomí jako jednotlivci i jakospolečenské skupiny. Společenské síly mají za povinnost chránit – v rámcispolečného blaha – svobodu a odpovědnost lidí. Výchova by měla vést k úctěa k vykonávání této svobody a dávat návod k samostatným rozhodnutím prozodpovědné jednání. Velmi jasně je řečeno, že svoboda a důstojnost člověka jsoudosvědčené skrze stvoření a založené ve spásných činech Božích. Církev sebechápe jako ochránkyni pravdy. Uplatňuje nárok autoritativně vysvětlovat a po-tvrzovat křesťanské pravdy, ovšem tato pravda si neklade žádný jiný nárok,pouze má mírně a zároveň silně pronikat ducha člověka. Ve svém učení pravdyje církev zavázána samotnému Kristu. Má, stejně jako on, střežit práva lidskésvobody a milosti, která byla člověku poskytnuta.43 Zvláště na tomto textu o ná-

19

40 Srov. Sebastian MERKLE, Die Katholische Beurteilung des Aufklärungszeitalters, Berlin 1909.O jeho zkoumání hovoří též Norbert HINSKE, „Katholische Aufklärung – Aufklärung im katholischenDeutschland?“, in: H. KLUETING (ed.), Katholische Aufklärung, s. 36-38; P. SCHÄFFER, DieGrundlagen, s. 54-66; H. MAIER, Die Katholiken und die Aufklärung. s. 40-53 a v neposlední řaděE. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 248.41 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 64-65.42 Viz Pastorální konstituce O církvi v dnešním světě Gaudium et spes, Dokumenty 2. vatikánskéhokoncilu. Praha: Zvon, 1995.43 Viz Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Dokumenty 2. vatikánského koncilu.

boženské svobodě je zřetelné, že církev vidí základy snah po individuálníma autonomním užívání rozumu a po seberealizaci důstojnosti člověka ve svobodě,v křesťanské víře ve stvoření a vykoupení. Tím bylo uznáno, že úsilí osvícenstvívolat lidi k otevřeně svobodnému užívání rozumu má svůj základ v křesťanskévíře a v jejím naplnění.44 Koncil tak dal prakticky za pravdu zastáncům „pra-vého osvícenství“, jak bylo formulováno v poslední třetině osmnáctého století.

Závěry 2. vatikánského koncilu platí v katolické církvi dodnes. Lze konstato-vat, že sice vztahu teologie a osvícenství není dodnes věnována přílišná pozor-nost, ale oproti minulosti je toto téma otevřené dalšímu zkoumání, a hlavně nicnebrání pozitivnímu přijetí jeho výsledků. Inspirační potenciál je teprve obje-vován. Na druhou stranu je katolictví natolik širokým proudem, že ani doku-menty 2. vatikánského koncilu nejsou přijímány jednoznačně pozitivně, dodnesexistují uvnitř církve relativně početné skupiny, které se kloní spíše k před-koncilnímu chápání (nejen) osvícenství. Velký vliv mají myšlenky obsaženév koncilních dokumentech na výzkum v oblasti církevních dějin. Díky výzvámke spolupráci církví se postupně upouští od jejich konfesního a především kon-frontačního pojetí. Historici jiných konfesí jsou vnímáni jako partneři, a ne jakoheretici, podobně i osvícenství přestává být chápáno jako výhradně proticírkev-ní duchovní proud. Je paradoxní, že ačkoli již ve výzkumu osvícenství došlok viditelným pokrokům a s výsledky bádání je možné se bez překážek seznámit,45

je i nadále v katolických církevních dějinách vnímáno rozpačitě.46

Pro pochopení fenoménu osvícenství ve středoevropském prostoru a jehovlivu na katolickou církev jsou velmi důležité výzkumy a diskuse, které proběhlypo již zmíněném Merkleově vystoupení. Zcela zásadní je dílo Eduarda Wintera(1896–1982), který běžně používal a do historické i teologické terminologiepomohl zavést pojem „katolické osvícenství“.47 Ten má mnoho společnéhos pojmem „pravé osvícenství“ neboli „křesťanské osvícenství“, a to ve smyslu, jak

20

44 Srov. P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 65-66.45 Řada výsledků je k dispozici zejména z výzkumů provedených v německé jazykové oblasti. Nelzeopomenout již zmíněnou knihu Katholische Aufklärung: Aufklärung im Katholischen Deutschlandz poloviny devadesátých let minulého století a v poslední době kupř. publikaci Helmut REINALTER(ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, Wien – Köln – Weimar: Böhlau Verlag, 2008.46 Např. v jedné z novějších příruček církevních dějin z německé jazykové oblasti je možné dočíst senásledující: „In der Kirchengeschichte ist die Aufklärung immer noch umstritten. Vor allem katho-lische Kirchenhistoriker argwöhnen teilweise, die Überbetonung der Vernunft habe der Religionentleert, wenn nicht gar aufgelöst. Dieser Vorwurf des Rationalismus ist weinig differenziert,schliesslich versuchten die Aufklärer mit Hilfe eben dieser eigenen Vernunft, neue Wege in die Zukunftzu gehen, zum Beispiel bei der kritischen Bibelexegese. Um letztlich ging es auch dem aufgeklärten‚Reformkatholizismus‘ vor allem darum, ‚eine bessere Kirche und einen geläuterten Glauben zuschaffen‘.“ Viz Herbert GUTSCHERA – Joachim MAIER – Jörg THIERFELDER, Geschichte derKirchen. Ein ökumenisches Sachbuch mit Bildern, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 2003, s. 236.47 Viz kupř. Eduard WINTER, Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Mo-ravy 1740–1848, Praha: Jelínek, 1945.

jej používali někteří teologové a historikové do poloviny devatenáctého století.Nejedná se o synonyma, „katolické osvícenství“ je spíše součástí či podmnožinou„křesťanského osvícenství“. Sám Eduard Winter stavěl katolické osvícenstvído protikladu k osvícenství francouzskému, které kritizuje obzvláště za postojk náboženství a ke křesťanským církvím: Zatímco francouzské osvícenství mělok náboženství a k církvím – zvláště pak k církvi katolické – vztah poměrně ne-gativní, katolické osvícenství považuje náboženství za jeden z nejdůležitějšíchfaktorů, které dělají člověka člověkem, a církev chápe jako velmi užitečnou prostát i jednotlivce.

Další význačný badatel, Fritz Valjavec, začal pracovně dělit osvícenstvína středoevropské a západoevropské, přičemž neusiloval o vytvoření obecnétypologie. V jeho pojetí neusiluje osvícenství středoevropské, které býváoznačováno i jako německé, o popření křesťanství a jeho vytlačení ze životaspolečnosti, ale naopak se snaží o novou definici náboženství, resp. křesťanství,o smíření tehdejšího stavu vědeckého poznání s křesťanskou vírou a o předklá-dání důkazů užitečnosti křesťanského náboženství pro společnost. Západo-evropské osvícenství pozitivní úlohu křesťanského náboženství – i náboženstvíjako takového – popírá a vede od něho přímá cesta k modernímu ateismu. Obě-ma směrům je ovšem společné, že vidí neudržitelnost dosavadních myšlenkovýchpostupů, vědeckých metod i postavení křesťanství ve společnosti.48 Fritz Valjavectaké konstatoval, že v katolickém prostředí bylo osvícenství reflektováno vetřech oblastech: v kritickém vědeckém bádání, ve filosofii, kde způsobilo rozkladscholastického myšlení, a uvnitř samotné církve, kde se stalo inspirací pro novýreformní proud, pro který se později vžil název „katolické osvícenství“. V rámcikatolického osvícenství odlišuje ty, kteří chtěli pouze vnějškově přizpůsobitcírkev nové době odstraněním některých forem zbožnosti, a radikálnější skupinu,která usilovala o uvolnění vazeb na Řím, reformy vyučování, řeholního života,liturgie, atp.49

Snahy dalších autorů vedly k tomu, aby byl pojem „katolické osvícenství“vždy uváděn ve správném kontextu, kvůli vyhnutí se nedorozuměním. BernardPlongeron se zamýšlel nad tím, zda má používání tohoto pojmu vůbec smysl, pro-tože jej nelze přesně vymezit. Jednoduše řečeno není jasné, co všechno se podtento pojem dá zařadit a co si pod ním představit. Položil otázku, zda by nebylolepší hovořit o „osvícenství v katolických zemích“.50 Diskuse o této otázce stále

21

48 O typologii osvícenství pojednává Fritz VALJAVEC, Geschichte der abendländischen Aufklärung,Wien – München: Verlag Herold, 1961. Srov. také Kamila VEVERKOVÁ, K problematice studiaosvícenství u nás a pramenů, týkajících se některých Bolzanových žáků, in: Rudolf SVOBODA –Martin WEIS – Peter ZUBKO (eds.) Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století,České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, s. 24.49 Viz F. VALJAVEC, Geschiche der abendländischen Aufklärung, s. 174-187.50 Tuto nejasnost řeší kupř. autoři již zmíněného sborníku s názvem Katolické osvícenství: Osvícenstvív katolickém Německu, v originále Katholische Aufklärung: Aufklärung im Katholischen Deutschland.

trvá. Kupř. Jaroslav Táborský k tomuto tématu nedávno poznamenal, že pojem„katolické osvícenství“ zřejmě zůstane zachován, protože v katolických zemíchzcela určitě působil osvícenský proud, který byl tvořen teology a církevnímipředstaviteli a svém kritické snažení se vyčerpával převážně na poli praktic-kých reformních návrhů.51

Svými podněty ještě k tématu přispěli Harm Klueting a Norbert Hinske.Klueting hovoří o katolickém osvícenství jako o pokusu smířit dva trvale ne-smiřitelné směry: tridentské katolictví a osvícenství. Zatímco katolické osvícen-ství chtělo z počátku zůstat u kritiky některé církevní praxe, osvícenský nábojv něm dříve či později vedl ke kritice dogmat, a tím se dostával do zcela nové,prakticky mimocírkevní pozice.52 Hinske zase konstatoval, že pro formováníkatolického osvícenství již byla v církvi připravena půda díky Wolffově filosofiia pozitivnímu pohledu na lidskou přirozenost.53

Klaus Schatz, který se zamýšlel nad projevy zejména středoevropskéhoosvícenství v církevní oblasti, vytvořil jeho typologii: Katolické osvícenstvíchápe jako společné označení pro každý z církevních směrů, které se v posled-ní třetině osmnáctého a v první třetině devatenáctého století rozšířily v oblastiněmeckých zemí a v Itálii a zároveň byly určovány následujícími elementy:kritickým pohledem nebo kladením si otázek o stávajících církevních formách čiformách praxe duchovního života; důrazem na zkoumání Písma a jeho vysokýmhodnocením pro život křesťana; voláním po návratu k pramenům víry a k pra-původní církvi; kritikou doby baroka. Zejména v Itálii a v habsburské monarchiise katolické osvícenství ukazuje v úzkém sepětí s jansenismem; v teologii spo-juje osvícenskou víru v rozum a dobrotu lidské přirozenosti s jansenistickoumorální praxí, což sice na první pohled nejde dohromady, avšak právě toto bylopro katolické osvícence signifikantní. Dále se projevovalo prosazováním refo-rem církevní praxe s důrazem na předávání nauky a její srozumitelnost pro lid;stavěním farnosti a farní bohoslužby do centra duchovního života jednotlivce;odporem proti všemu, co narušuje jednotu farnosti – proti řádům, zbožnýmbratrstvům a konání poutí. Všechny tyto elementy jsou spojeny se silnými regu-lačními tendencemi zaměřenými proti všemu charismatickému, nekontrolo-vatelnému a emocionálnímu. Dále Schatz tvrdí, že z ekleziologického a církev-ně-politického hlediska bylo katolické osvícenství spojeno s pojetím státnícírkve na jedné straně a s episkopalistickými směry na straně druhé, jež bylysměrovány kriticky vůči Římu a jeho snahám o církevní centralizaci.54

22

51 Srov. Bernard PLONGERON, Was ist katholische Aufklärung, Elisabeth KOVÁCS (ed.), Katho-lische Aufklärung und Josephinismus, Wien-München, 1979, s. 11-56; J. TÁBORSKÝ, Reformníkatolík, s. 22.52 Viz H. KLUETING, Der Genius der Zeit, s. 1-35.53 Srov. N. HINSKE, Katholische Aufklärung, s. 36-39.54 Srov. Klaus SCHATZ, Kirchengeschichte der Neuzeit II. 3. vydání. Düsseldorf: Patmos Verlag,2003, s. 9-10.

Bez zajímavosti také není, jak byla diskuse o pojetí osvícenství probíha-jící od poloviny dvacátého století reflektována v českém prostředí. Za doby ko-munismu se informace o průběhu této diskuse do českého prostoru dostávalypostupně, jak dovolila politická situace. V rámci obecné historiografie stálo tototéma tak trochu mimo oblast zájmu a podobně tomu bylo z teologických důvodůi v historiografii katolické. Pro místní církev bylo obtížné, aby se byť jen řádněseznámila s výsledky 2. vatikánského koncilu, natož aby je plně realizovala čireflektovala v historických kontextech. Církevní historici i teologové byli větši-nou buď starší generace, nebo nedostatečně vyškolení, popřípadě bez přístupuke knihám a archivním materiálům.

Přesto se ještě v době totality o reflexi osvícenství pokusil katolický histo-rik Jaroslav Kadlec (1911–2004). Vedl své myšlenky podobným směrem jakoFerdinand Maaß.55 Obecně je pro něj osvícenství procesem v duchovním životězápadní Evropy, který byl základem dalších duchovních proudů, kupř. josefi-nismu.56 Samotné osvícenství je pro Kadlece signifikantní přeceňováním přiro-zených hodnot na úkor nadpřirozena, racionalismem, přílišným zdůrazňovánímsvobody jedince a kulturním optimismem. Osvícenský duch pronikl do pro-testantské a posléze i katolické teologie, což vedlo ke zpochybňování církevníautority, k nedůvěře v Boží zjevení, k odmítání barokní zbožnosti, zdůrazňováníetické a praktické stránky náboženství před stránkou dogmatickou a vůbec k při-rozenému zdůvodňování náboženství a mravnosti. Stejně ovlivnil i myšleníhabsburských vládců a jejich spolupracovníků, a ti začali spravovat stát podleosvícenských ideálů, když státní právo i existenci státu samotného odvozovalipřímo z rozumu a vše – včetně církve – chtěli podřídit obecnému blahu.57 Kadlechovoří také o „takřečeném katolickém osvícenství“, které pro něho bylo záleži-tostí německou, rakouskou i italskou; tento pojem však podle něj vystihujeprojevy osvícenství jen částečně, především v německé a rakouské oblasti.Bylo z větší části vnitrocírkevní záležitostí, avšak ze strany Říma nebývaly jehoprojevy často vítány.58 Kadlecovy knihy byly hojně vydávány po roce 1989.Kadlec je stále – a právem – jednou z „ikon“ českého katolického církevníhodějepisectví a dodnes jsou na teologických fakultách jeho knihy doporučoványjako příručky ke studiu církevních dějin. Historiky obecně jsou jeho díla ceněna,protože – ačkoli nezůstává nic dlužen své katolické konfesní orientaci – v nich

23

55 Kadlec se dokonce přímo na F. Maaße – jezuitského autora, kterého zmíním později v souvislostis diskusí o pojetí josefinismu, v Kadlecově knize uvedeného nepřesně jako A. Maass – odvolává.Srov. Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin II, 2. vyd., Praha: Zvon, 1991, s. 150.56 Pro zajímavost cituji přesně Kadlecova slova: „... [jedná se o] dalekosáhlý proces v dějináchzápadoevropského duchovního života, který se připravoval ve filosofickém myšlení od sklonku stře-dověku a pro nějž se ujal název osvícenství.“ Tamtéž, s. 149.57 Tamtéž, s. 149-150.58 Více k osvícenství samotnému i k tzv. „rakouskému osvícenství“ kupř. Jaroslav KADLEC, Dějinykatolické církve III, Olomouc: Univerzita Palackého, 1993, s. 411, 420-426.

ukazuje značnou míru kritičnosti a snahy po objektivitě. Objevily se i dalšípříručky církevních dějin napsané v době komunismu nebo těsně po revoluci – anijedna z nich nedosáhla kvalit Kadlecova díla. Obecně je jim blízké spíše černobílévidění problematiky.59

V posledních letech se na katolické straně přece jen ukázaly jakési snahybuď o reflektování osvícenství jako takového, nebo o uvědomování si spojitostímezi osvícenskými myšlenkami a výsledky 2. vatikánského koncilu. HistorikRadomír Malý (nar. 1947) ve své knize o církevních dějinách rozeznává dvasměry osvícenství: takzvaně křesťanský a protikřesťanský. První směr, za je-hož představitele na protestantské straně pokládá G. W. Leibnize a na kato-lické straně A. L. Muratoriho či G. B. Vica, se podle něj neprosadil. Jmenovanýmosobnostem však Malý přiznává dobrý úmysl a snahu o vědeckou pravdivost,katolíkům navíc i pravověrnost. Naopak druhý směr, protikřesťanský, zcelaopanoval myšlenkové a politické pole a ve svých důsledcích vedl k Velké fran-couzské revoluci a později ovlivnil vznik totalitních systémů nacismu a komu-nismu.60 Malý dále hovoří ještě o dvou tendencích, které se v osvícenství střetly:deistické a ateistické. Ateistická tendence chtěla násilím zakázat víru v Bohaa nalezla svoji odezvu právě ve Velké francouzské revoluci. Deistická tendenceuznávala potřebnost církve jako čistě charitativní a kulturní instituce, aniž byjí přiznávala nadpřirozený charakter či poslání pečovat o spásu svých členůa všeho lidstva. Právě takové chápání úlohy církve se podle Malého prosadilozejména v Rakousku za vlády Marie Terezie a Josefa II., na jejichž dvorech mělirozhodující vliv zednáři Swieten, Sonnenfels, Müller, Rautenstrauch a další,kteří připravili josefinistické církevní reformy.61 Je zřejmé, že Malý reflektujei novější diskuse o pojetí osvícenství, avšak hodnocením stojí spíše v doběpředkoncilní.

Teolog Karel Skalický (nar. 1934) vidí v čase osvícenství nové inspirace prosoučasnou církev a společnost. Jasné paralely mezi myšlenkami tohoto obdobía současností – s odkazem na dokumenty 2. vatikánského koncilu – ukazuje vestudii o královéhradeckém biskupu Hayovi.62

U českých nekatolických historiků je výzkum osvícenství a témat s ním spo-jených mnohem dále. Již v minulosti se nekatolické církve s osvícenstvím bez

24

59 Mám na mysli kupř.: Václav MEDEK, Cesta české a moravské církve staletími, Praha: Českákatolická charita, 1982 nebo Pavel MRÁČEK, Příručka církevních dějin, Praha: Krystal, 1995.O výzkumu osvícenství a josefinismu v českém prostředí a pohledu církevních historiků na tutoproblematiku do sedmdesátých let minulého století stručně Karl WALF, Kirchliche Aufklärung, in:Ferdinand SEIBT (ed.), Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973, Düsseldorf: Hanke,1974, s. 154-155.60 Srov. Radomír MALÝ, Církevní dějiny, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001, s. 225-226.61 Tamtéž, s. 228.62 Srov. Karel SKALICKÝ, Jan Leopold Hay: Důraz na toleranci a znamení odporu, Listy 2004,č. 4, s. 17-21.

větších potíží vyrovnávaly, snad i proto, že jim bylo v určitých ohledech ideověbližší. Mezi řadou badatelů chci zmínit zejména historika Jana BlahoslavaLáška a jeho žáky, mezi nimi kupř. Kamilu Veverkovou nebo Josefa Tábor-ského. Z jejich předchůdců je třeba uvést Rudolfa Říčana nebo Jana MilíčeLochmana.63

Kamila Veverková v návaznosti na Valjavcovo a Hinskeho rozdělení osví-cenství na středoevropské a západoevropské konstatovala, že oba směry křes-ťanské víře historicky vzato prospěly. Dědicové radikálního západoevropskéhoosvícenství pomohli ve dvacátém století teologii k důkladné sebereflexi, stře-doevropské osvícenství vedlo přímo k novému pohledu na Boha a svět. PodleVeverkové vůbec nevadí, že přitom někdy docházelo ke zploštění samotnékřesťanské zvěsti. Není popírána, je pouze interpretována. Pokud se inter-pretace nestaví na místo zvěsti samé, je to v pořádku.64 Dále podotýká – v ná-vaznosti na Hinskeho myšlenky – že osvícenství je konfesně nedělitelnýmfenoménem, jehož projevy v katolické podobě je možno dobře srovnávats obdobnými jevy v protestantských zemích, přičemž jde vždy o pokus racio-nalistickým způsobem vysvětlit skutečnosti víry a definovat užitečnost křes-ťanství.65

Na adresu katolické historiografie poznamenává: „Pro katolíky (mezi nimižje E. Winter spíše výjimkou) je doba josefinismu a osvícenství stále dobouodpadu od církve... Katolická historiografie se obecně dosud nesmířila s tím,že osvícenství znamená v reálném životě církve také ‚výhost konstantinismu‘, tedysymbiózy života církve a státu. Emancipace státu je slučována s nevěrou.“ 66

Je signifikantní pro současnou spolupráci mezi církevními historiky, že tatoslova zazněla na vědecké konferenci pořádané Teologickou fakultou v Čes-kých Budějovicích,67 na kterou byla tato historička pozvána – a její slova bylapřijata s porozuměním jako impuls pro další diskusi. K podobné otázce se vy-jádřil i Jaroslav Táborský, který dospěl k tomuto názoru: „Ještě dlouho poodeznění posledních pokusů osvícenských myšlenek na katolické půdě zdálo seosvícenské intermezzo v dějinách římské církve zlým snem, ke kterému je lepšíse nevracet. ... Katolická věda nakonec dospěla k vyrovnanému a věcnému hod-

25

63 Viz kupř. Rudolf ŘÍČAN, Od úsvitu reformace k dnešku, Praha: YMCA, 1948, nebo Jan MilíčLOCHMAN, Náboženské myšlení českého obrození. Kořeny a počátky, Praha: Komenského evan-gelická bohoslovecká fakulta, 1952.64 Srov. Kamila VEVERKOVÁ, K problematice, s. 24.65 Tamtéž, s. 26.66 Tamtéž, s. 27.67 Na půdě Teologické fakulty Jihočeské univerzity byly uspořádány dvě vědecké konference, nanichž se přednášející zabývali mimo jiné i problematikou osvícenství: Osvícenství a katolická církev23. února 2005 a Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století 23. února 2006. Z oboukonferencí vzešly tištěné výstupy ve formě sborníku: R. SVOBODA – M. WEIS – P. ZUBKO (eds.),Osvícenství a katolická církev, České Budějovice 2005; R. SVOBODA – M. WEIS – P. ZUBKO(eds.), Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století.

nocení, které vidí poměrně jasně světla i stíny epochy. Poměr katolicismu a osví-cenství přesto dodnes vzbuzuje řadu otázek.“ 68

V posledních letech byly zrealizovány projekty, jejichž publikačními vý-stupy jsou dva sborníky vyšlé v edici Historie-otázky-problémy při Ústavučeských dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2008 zde vyšlapublikace s názvem Post tenebras spero lucem – Duchovní tvář českého a mo-ravského osvícenství, 69 v roce 2009 publikace Od barokní piety k interiorizacivíry? Problémy katolického osvícenství v českých zemích.70 Příspěvky od vícenež dvaceti autorů – zejména historiků, teologů a literárních vědců – ukazujísoučasný stav bádání v oblasti osvícenství.71

◘◘◘

Samozřejmě že osvícenství nebylo jediným proudem, který utvářel du-chovní milieu Růžičkovy doby. Ve středoevropském prostoru měla místo řadateologických směrů, některé již po staletí, a jiné sem přicházely zejména v prů-běhu sedmnáctého a osmnáctého století. Svými idejemi zasahovaly zejména dooblastí vztahů církve a státu, vládní praxe, ekleziologie, církevního práva i doživotních orientací jednotlivců.

Prvním z teologických proudů, o kterém chci hovořit, byl konciliarismus, ne-boli konciliární teorie, mající svůj počátek již na přelomu dvanáctého a třináctéhostoletí, kdy známý boloňský profesor církevního práva Hugucius z Boloně vy-jádřil názor, že papež může ve věcech víry upadnout v omyl, avšak nikoli celá cír-kev. Jeho úvahy zůstaly „na půli cesty“, protože zatím ještě nenalezl odpověď naotázku, kdo zjistí pravdu a zajistí nápravu, pokud se papež dopustí věroučnéhoomylu. V cestě mu stála právní zásada prima sedes a nemine iudicatur. Jednalo sezatím o záležitost čistě akademickou, ale již Huguciův kolega Johannes ZemeckeTeutonicus představil tezi, že nad papežem stojí v případě ohrožení samotné cír-kve nebo víry všeobecný koncil. V následujících letech idea všeobecného koncilu,který stojí svojí autoritou nad papežem, nikdy nezanikla. Svůj teologický vrcholnalezl konciliarismus v dekretech kostnického koncilu Haec sancta a Frequens,72

26

68 J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 21.69 Daniela TINKOVÁ – Jaroslav LORMAN (eds.): Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českéhoa moravského osvícenství (= Studie Ústavu českých dějin Filosofické fakulty UK 1/2008), Praha:Cassablanca - FF UK, 2009.70 Od barokní piety k interiorizaci víry? Problémy katolického osvícenství, Historie - Otázky - Problé-my 2/2009, Praha: FF UK, 2009.71 Významnou platformou sdružující většinu z nich je Česká společnost pro výzkum osmnáctéhostoletí, která vydává odborný časopis Cornova, široce se věnující právě problematice osvícenství.72 V dekretu Haec sancta je napsáno, že Kristus je nerozlučně spojen s církví, ne papež. Koncil mámoc bezprostředně od Krista. Má zachovat víru, jednotu a reformovat církev v hlavě i v údech. Srov.G. ALBERIGO – A. N. ALBERIGO – H. JEDIN (eds.), Conciliorum oecumenicorum decreta, 2. vyd.Bologna: Dehoniane, 2002, s. 408-410, 439-440. Dekret Frequens, tamtéž.

kterými byla tato teorie uvedena do celocírkevní praxe, ačkoli ne na dlouho.Přes pochopitelné nepřijetí ze strany papežů plynul tento teologický proud podpovrchem dějinami. V průběhu času se v rámci katolické církve stal živnýmpodhoubím pro ideje episkopalismu,73 které našly své vyjádření zejména v tezíchgalikanismu a febronianismu.

Galikanismus vznikl na francouzské půdě. Svůj původ má v dlouhodobémsoupeření králů a papežů o získání vlivu v církevních záležitostech. Francouz-ským vládcům šlo především o možnost obsazovat z vlastního rozhodnutí církevníposty a zdaňovat církevní majetek. Od patnáctého století byly postupně for-mulovány – za ovlivnění myšlenkami konciliarismu – tzv. galikánské svobody,které vedly k častým církevně-právním sporům mezi Francií a Římem. Jako ne-přijatelné bylo ze strany Říma viděno tvrzení, že papež je v církevně-správníchi věroučných záležitostech omezen rozhodnutími všeobecného koncilu, navícmu nepřísluší moc v časných záležitostech. Nově zformulovány byly teze gali-kanismu za vlády Ludvíka XIV. v roce 1682 do čtyř galikánských článků, v tzv.declaratio cleri gallicani. Staly se státním zákonem a byly předepsány pro teo-logické studium. Papežové Inocenc XI. a Alexander VIII. proti jejich vyhlášeníprotestovali a prohlásili je za neplatné, avšak z obavy před schizmatem je oficiál-ně neodsoudili.74 Došlo tak k tomu, že mnoho Francouzů bylo galikanisty, kteříměli k papežství značný odstup – a přesto se považovali za dobré katolíky.Galikánské články byly v následujícím století uvažovány právě v souvislosti sestátními reformami v církevní oblasti, které iniciovali vládci z habsburského rodu,tj. měly svůj značný inspirační vliv na praxi církevně-politického systému jose-finismu.

V německé jazykové oblasti nalezl galikanismus svůj teologický i politickýodraz ve febronianismu. Roku 1763 zveřejnil trevírský světící biskup JohannNikolaus von Hontheim (1701–1790) své episkopalistické a galikanismem ovliv-něné názory pod pseudonymem Justinus Febronius v knize De statu Ecclesiae etlegitima potestate Romani Pontificis, a tím dal vzniknout novému teologickémupojetí, které bylo „šité na míru“ jeho prostředí a době. Tento žák jansenistickysmýšlejícího profesora kanonického práva z Lovaně Zegera Bernarda von Espen(zemř. 1728) toužil po opětovném spojení katolíků a protestantů. Za viníka roz-dělení západního křesťanstva označil papežství s jeho přehnanými mocenskými

27

73 Pod pojmem episkopalismus je chápáno každé hnutí zejména osmnáctého století zaměřené protiřímskému centralismu, chtějící silnější národní církve a autonomii jednotlivých biskupů. Srov.K. SCHATZ, Kirchengeschichte, s. 12-13.74 Inocenc XI. vydal zmíněné odmítnutí v breve z 11. dubna 1682. Alexander VIII. vyhlásil galikán-ské články za neplatné v konstituci Inter multiplices ze 4. srpna 1690. K odsouzení galikánskýchčlánků došlo až za Pia VI. v konstituci Auctorem fidei z 28. srpna 1794. Sám král Ludvík XIV. se odčlánků distancoval v dopise ze 14. září 1693. Srov. H. DENZINGER – P. HÜNERMANN (eds.),Enchiridion, s. 656-658, 711-751. Viz také Herbert RIESER, Der Geist des Josephinismus und seinFortleben. Der Kampf der Kirche um ihre Freiheit, Wien: Herder Verlag, 1963 , s. 5-6.

28

nároky. Byl přesvědčen, že nositeli plné a neomezené moci v církvi jsoubiskupové a nikoli papež, který je pouze primus inter pares. Tvrdil, že papež ne-má v církvi primát, který by byl odvoditelný od primátu apoštola Petra, protožePetrovi byl Kristem odevzdán pouze jako apoštolovi, nikoli jako římskémubiskupovi. Všichni biskupové mají stejná práva a papež nemá mít vliv na děnív jejich diecézích. Papežská nařízení jsou platná jen tam, kde je světští vládciuznají. Nejvyšší moc v církvi vychází ze společenství věřících, které ji pak pro-půjčuje duchovním osobám, tedy i papeži. Reprezentací společenství věřících jevšeobecný koncil stojící nad papežem, který koncily nesvolává a ani nepotvrzujejejich usnesení. Kromě toho mínil, že by se světští vládci měli společně postavit– ve spolupráci s biskupy, kteří by byli pod jejich ochranou – na obranu protinárokům ze strany Říma, v praxi zejména používat placetum regium. Febroniovakniha vyšla německy roku 1764 a okamžitě se ocitla na římském Indexu zaká-zaných knih. Autor sám byl přinucen své teze roku 1778 odvolat. Nebylo to všaknic platné, protože febroniánské myšlenky se mezitím staly součástí středoevrop-ské církevně-politické reality. K Febroniovým myšlenkám se začali přikláněti němečtí biskupové, protože jim zaručovaly větší nezávislost na papežskémstolci.75 Důkazem je sestavení tzv. emžské punktace o třiadvaceti článcích z roku1786 z iniciativy porýnských duchovních kurfiřtů a salcburského arcibiskupa,jež bylo motivováno obavami ze zásahů papežských nunciů do jejich jurisdikce.Uplatnili zde febroniánské teze v praxi a nastínili program německé národnícírkve. Hodlali takto prosadit duchovní nezávislost svých biskupství. Jejich sna-hám zabránilo až vypuknutí napoleonských válek, které ve svých důsledcíchznamenalo zrušení říšských biskupství nebo zásadní omezení jejich moci – a na-opak nárůst moci papežství nad místními církvemi. V Itálii zase vyzval toskánskývelkovévoda Leopold – budoucí císař Leopold II. – biskupa Scipiona Riccihoz Pistoja-Prato, aby svolal do Pistoje diecézní synodu (1786), která měla stát napočátku plánovaných církevních reforem ve febroniánsko-jansenistickém duchu.Synoda odsouhlasila vytvoření episkopálního systému, schválila čtyři galikánskéčlánky i jansenistický rigorismus v udělování svátostí.76 Ve vládní praxi habsbur-

75 Jeho myšlenky kupříkladu dále šířil Joseph Valentin Rybek v díle z roku 1782 Was ist der Papst?.Omyly febronianismu obsažené v této knize byly odsouzeny v breve papeže Pia VI. z 28. listopadu1786 Super soliditate petrae. Srov. H. DENZINGER – P. HÜNERMANN (eds.), Enchiridion,s. 708-710.76 Národní synoda, která se konala o rok později, neznamenala úspěch pro Leopoldovy reformnísnahy, protože svolaní biskupové kromě Ricciho a dalších dvou biskupů usnesení pistojské synodynepřijali. Srov. J. KADLEC, Dějiny, s. 419-420; H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 7-8;H. KLUETING, Der Genius der Zeit, s. 17-18. K odsouzení výsledků Pistojské synody došlov konstituci Auctorem fidei z 28. srpna 1794. Srov. H. DENZINGER – P. HÜNERMANN (eds.),Enchiridion, s. 711-751. Podrobně popisuje proces šíření idejí febronianismu Peter G. TROPPER v ka-pitole nazvané Innerkirchliche Reformbestrebungen v knize Rudolf LEEB – Maximilian LIEBMANN– Georg SCHEIBELREITER – Peter G. TROPPER, Geschichte des Christentums in Österreich. Vonder Spätantike bis zur Gegenwart, Wien: Verlag Carl Ueberreuter, 2003, s. 299-303.

ských panovníků zůstaly některé teze febronianismu živé až do polovinydevatenáctého století. V církevní oblasti udělala naukovou tečku za konciliaris-mem a jeho ideovými potomky galikanismem a febronianismem druhá polovinadevatenáctého století: vztah koncilu a papeže, respektive biskupů a papežev neprospěch těchto duchovních směrů vyřešil 1. vatikánský koncil. Vztah církvea států byl nadále politicky žhavým tématem, a to i ve století následujícím.

Z dějinného hlediska patří mezi velmi staré teologické proudy regalismus.Nejednalo se opět o proud čistě teologický, jako spíše o církevně-právní teorii,která byla v průběhu času používána v praxi různými panovníky po celé Evropějiž od počátku vrcholného středověku. V oblasti vztahu státu a církve, resp.panovníka a církve, se stala v rukou vládců nástrojem sloužícím k zásahům doněkterých církevních záležitostí. Ve zkratce je regalismus každé právní učení,které formuluje právo světských vládců na využívání biskupství v čase sedis-vakance. Dějiny regalismu začaly již v Anglii jedenáctého století, kdy si poprvésvětští vládci osvojili právo obsadit každé obročí, které se uprázdnilo běhemsedisvakance a nemělo nic společného přímo s duchovní správou. Pokud bylo totoprávo uplatňováno za pečlivě dohodnutých podmínek, neměli papežové protitakovému počínání zásadní námitky. Situace se však vyhrotila ve Francii Ludví-ka XIV., kdy dvorští a parlamentní právníci formulovali právo regálií v souvis-losti s galikánskými články tak, aby stálo rozhodně proti papežským nárokůmna plenitudo potestatis. Následoval jeden apel a tři breve papeže Inocence XI.proti regalismu. Jeho snahy však ztroskotaly na odporu krále, parlamentu i du-chovních. Nově zformulované ideje regalismu zůstaly živé až do francouzskérevoluce. Pronikaly i do okolních zemí, kde nalézaly své příznivce.77 Ve stře-doevropském prostředí inspirovaly zejména požadavky febronianismu. V praxijosefinistického státu uplatňoval regalistické učení Josef II., kupříkladu při za-kládání nových biskupství. Známými příklady jsou založení biskupství v Lincipo smrti pasovského biskupa Firmiana v době, než byl jmenován biskup no-vý,78 nebo stejný případ při povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupstvía současném založení biskupství brněnského.

V roce 1640 vyšlo dílo yperského biskupa Cornelia Jansena (lat. Jansenius,zemř. 1638) o teologii sv. Augustina, které mělo takový ohlas, že byl podleautorova jména nazván celý nově vzniklý duchovní směr. V této knize přišelJansen s reformními požadavky týkajícími se především změny v duchovnímživotě věřících. Teologicky se opíral o interpretaci nauk o dědičném hříchua o milosti. Tvrdil, že přirozenost člověka byla dědičným hříchem zcela poka-

29

77 Srov. H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 4-5.78 Srov. Siegfried Rudolf PICHL, Joseph Anton Gall. Josephiner auf dem Bischofsstuhl, Frankfurtam Main: Peter Lang, 2007, s. 57-59.

žena a člověk dostává vše díky Boží milosti. Dostal se tak naukově blízko kekalvinismu. Prosazoval velice přísnou morální praxi. Jeho myšlenky nalezly svéčtenáře a nadšené stoupence. Ačkoli již roku 1642 papež Urban VIII. vybranéteze Jansenovy nauky odsoudil, rozvoj nového duchovního proudu, který si zasvůj cíl vytkl reformu církve, nezastavil. Centrem jansenistů se stal klášter cister-ciaček Port Royal, v jehož čele stála Angelika Arnauldová (zemř. 1661).Duchovním vůdcem byl doktor ze Sorbony, Angeličin bratr Antoine Arnauld,který vydal v Jansenově duchu knihu o eucharistii, v níž nastavil velmi přísnépodmínky pro její přijímání.79 Okruh sympatizantů s jansenismem se stále roz-šiřoval. Mnozí z nich byli kritiky jezuitského řádu, zvláště jezuitského probabi-listického pojetí morálky. Své rázné odpůrce našel zejména v osobách papežůInocence X.80 a Klementa IX. Právě Klement XI. odsoudil v bule Unigenitus DeiFilius z roku 1713 nauku francouzského oratoriána Pachasia Quesnela (zemř.1719). Bula se stala kriteriem dělícím katolíky od jansenistů.81 Na Port Royalbyl uvalen interdikt již roku 1669, osazenstvo kláštera bylo exkomunikovánoroku 1707 a klášter byl ze státního nařízení nakonec zbořen. Centrem jansenistůse stalo nábožensky tolerantní Holandsko. Vliv jansenismu se zejména ve střednía západní Evropě projevoval ještě velmi dlouho. V oblastech duchovní formace,morálky a asketiky byl znatelný až do devatenáctého století.82

◘◘◘

V další části této kapitoly zaostříme náš pohled na habsburskou monarchii.Nejprve obrátíme svoji pozornost na její duchovní a později i na společensképrostředí.

Stejně jako do jiných částí střední Evropy, pronikalo osvícenství i na územíhabsburské monarchie, kde silně ovlivnilo zejména vládní systém a církevníoblast. Také zde našlo své místo katolické osvícenství, které svoji inspiraci čer-palo ponejvíce z reformních tendencí uvnitř katolické církve v románském světě,z jansenismu a z protestantské neologie – nevyjímaje samozřejmě ani dalšíduchovní proudy, zmíněné výše. Katolické osvícenství se nejvýrazněji projevova-lo v šedesátých letech osmnáctého století a svého vrcholu dosáhlo v letech osm-desátých.83

V čele reformního katolicismu pocházejícího z Apeninského poloostrova na-lezneme postavu Antonia Lodovica Muratoriho. Velkou pozornost vyvolalo pře-

30

79 Jeho teze odsoudil papež Inocenc X. v dekretu z 24. ledna 1647. Srov. H. DENZINGER – P. HÜ-NERMANN (eds.), s. 613-614.80 Srov. Konstituce Cum occasione z 31. května 1653. Tamtéž, s. 614-615.81 Srov. Konstituce Unigenitus Dei Filius z 8. září 1713. Tamtéž, s. 670-682.82 Srov. J. KADLEC, Dějiny, s. 377-378; H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 6; H. KLUE-TING, Der Genius, s. 11.83 Srov. J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 28.

devším dílo O pravé zbožnosti (Della regolata divozione d´Cristiani). Muratorizde pojednal o různých formách církevní zbožnosti a snažil se rozlišit, kteréz nich mají hodnotu pro pravou křesťanskou zbožnost. Došel k názoru, že nejdů-ležitější je niterná zbožnost, která je rozumově reflektována i emocionálně kladněprožívána a ukazuje se zejména láskou k bližním. Vyslovil se také pro redukciněkterých projevů úcty ke svatým a k Panně Marii, zvláště těch, které člověkaodvádí od opravdové víry v Boha.84 Otázky praktické zbožnosti řešil také v knizeO křesťanském milosrdenství (Della caritá christiana), kde považuje za křesťan-skou lásku k bližnímu každou činnost, která je zaměřena na pomoc potřebným.Milovat Boha a milovat bližní klade na stejnou úroveň. Právě láska k bližnímuje znakem člověka, který následuje Krista. Křesťan by měl bližního milovatjako sám sebe, činit druhému, co by chtěl, aby bylo jemu činěno. Mezi činy láskyk bližním řadí i zakládání seminářů, špitálů a domů pro chudé.85 V neposlednířadě našlo své nadšené čtenáře dílo O veřejném blahu (Della publica felicitá),86

které mělo velký ohlas jednak u osvícenských absolutistických vládců, alei u těch, kterým byla svěřena odpovědnost nad jinými lidmi. Muratori totižv této knize pojednal o hlavním úkolu vládce, který vidí ve starosti o veřejnéblaho. Ve světle tohoto díla je vládce chápán jako člověk, kterému byl samotnýmBohem svěřen úkol postarat se o své poddané. Autor dokonce hovoří o „tajemnésmlouvě“ (geheimen Vertrag) mezi panovníkem a jeho lidem: Za panovníkovuochranu je lid povinen vladaři sloužit, odvádět daně, atp.87 Podobně je možnépostavit na místa panovníka a jeho lidu biskupa a jemu svěřené věřící.

Muratori samozřejmě nebyl jediný v rámci tohoto proudu. Dalšími posta-vami byli kupř. Vico, Gianone, později Genovesi a Verri. Značný počet duchov-

31

84 Viz Antonio Lodovico MURATORI, Die wahre Andacht des Christen untersucht, und von demweltberühmten Ludewig Anton Muratori, Herzogl. Büchersalvorsteher zu Modena, unter dem NamenLamini Pritanii, in Italiänischer Sprache beschrieben, nenmehro aber ins reine Deutsche übersetzt,Augsburg – Innsbruck, 1764, s. 278.85 Viz Antonio Lodovico MURATORI, Des Hochwürdigen Herrn Ludov. Anton. Muratori gründlicheAuslegung des grossen Gebots von der Liebe des Nächsten. Mit Tehologisch- Historisch- undCritischen Anmerkungen. In das deutsche übersetzt von Petro Obladen, Augsburg, 1761.86 Viz Antonio Lodovico MURATORI, Von der Glückseligkeit des gemeinen Wesens, als dem Haupt-zweck gut regierender Fürsten. Vormals in welscher Sprach abgehandelt durch Ludwig AntonMuratori Vorstehern der Bibliothec Srov. Durchleucht des Herzogs v. Modena: anjetzo aber in dasDeutsche übersetzt von einem Christlichen Eiferer um das gemeine Wesen, München, 1758.87 „…verstehen wir unter der Glückseeligkeit des gemeinen Wesens nichts anders, als jenen Frieden,und Ruhe, wovon ein klug- und liebenswürdiger Fürst, oder Regent nach Möglichkeit sein unter-gebenes Volk theilhaftig zu machen trachtet: welches geschieht, wann er denen bevorstehendenUnordnungen vorbeugt, und den Weeg abschneidet; wider die schon eingerissene aber behörige Mittelvorkehret: wann er das Leben, die Ehre, das Haab und Gut seiner Unterthanen, mittelst genauerVerschaffung der Gerechtigkeit, nicht allein unverletzt, sondern auch ungestört zu bewahren suchet;die Anlagen und Bürden nicht zu hoch treibet, und seinen Schaafen zwar die Wolle abscheeret, nichtaber die Haut gar über den Kopf abziehet: wann er endlichen dahin bedacht ist, wie er dem Volk allenNutzen, Heil, und Vortheil (so viel in seinen Mächten stehet) sorgfältigst zuwegen bringen könnte.“Tamtéž, s. 6.

ních, často budoucích biskupů, se s tímto reformním myšlením seznámil za svýchstudií na Collegiu Germanicu. Vliv tohoto díla byl patrný v myšlení i konkrét-ních snahách habsburských panovníků, zejména Marie Terezie a jejích synů.88

V habsburské monarchii byl silně patrný vliv jansenismu. Ohledně působeníjansenismu na osvícenství – a naopak – se stále vedou diskuse, k nimž velmipřispěli zejména Eduard Winter a Peter Hersche. Faktem je, že především janse-nistické pojetí morálky nalezlo v prostoru monarchie své zastánce, a to i mezivysoce postavenými duchovními. Jaroslav Táborský k této problematice konsta-toval: „Pokud jde o jansenismus, působí jisté nesnáze především okolnost, žestarý jansenismus se pod vlivem osvícenství mění a osvícenští jansenisté i filo-jansenističtí osvícenci do jisté míry spolupracují na společném díle.“ 89 Herschesi je však vědom toho – na což poukazuje i Táborský – že mezi katolíky janseni-stického ražení a osvícenskými katolíky existovaly některé společné cíle, kupř.nárokům doby odpovídající křesťanství, které by se nedostávalo do neustáléhokonfliktu s rozumem. Avšak to, co je dělilo, směřovalo k nezadržitelnému kon-fliktu. Jednoduše řečeno zacházely pro některé jansenismem ovlivněné kato-líky reformní požadavky katolického osvícenství příliš daleko. Co bylo již projansenisty definitivní, zdálo se osvícencům polovičaté. Příkladem mohou býtmoravští jansenisté – kupř. de Terme, Wittola, Blarer, kteří se sice stavěli pozi-tivně k některým reformám křesťanské praxe, ale na druhou stranu se obávaliničím nebrzděných vlivů osvícenství. Hovořili v dobovém duchu o pravém a ne-pravém osvícenství. Jiným příkladem může být život vídeňského arcibiskupaMigazziho, o kterém se ještě zmíním. Také na panovnickém dvoře měli zpočátkusilnou pozici jansenismem ovlivnění zpovědníci, kteří za vlády Marie Terezievystřídali jezuity. Ovšem za vlády jejího syna Josefa II. o toto své postavenípřišli.90

Vlivy protestantského osvícenství byly v habsburské monarchii přijímány kri-ticky. Šířily se prostřednictvím Wolffovy a Kantovy filosofie na katolickýchškolách, kde studovali i protestantští studenti. Mnoho teologů mělo svůj indi-viduální zájem na studiu protestantských spisů, kde hledali inspiraci pro svépřemýšlení. „Tento zájem však neznamená, že by katolíci v protestantském světěhledali něco víc než metodické poučení na poli teologie a podněty i povzbuzenípro vlastní myšlenkové i reformní úsilí. Vědomí, že ryzí katolictví je hodnotnějšínež protestantismus, zůstávalo alespoň u těch, kteří ještě nepřekročili pomyslnou

32

88 Srov. Markus LEHNER, Caritas. Die Soziale Arbeit der Kirche. Eine Theoriegeschichte, Freiburgam Breisgau: Lambertus, 1997, s. 68-74.89 J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 23.90 Viz Eduard WINTER, Der Jansenismus in Böhmen und Mähren und seine Bedeutung für die geisti-ge Entwicklung Österreich-Ungarns, in: Südostforschungen 7, 1942, s. 440-455; Peter HERSCHE,Die Spätjansenismus in Österreich. Veröffentlichungen für Geschichte Österreichs 7, Wien: Österr.Akademie d. Wiss, 1977, s. 379; J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 23-25.

mez nadkonfesionálního křesťanství nebo čirého deismu zachováno; myšlenkovéimpulzy protestantismu nebyly přijímány trpně a nekriticky.“ 91

Do duchovní reality habsburských dědičných zemí samozřejmě stále patřilodědictví barokní doby, které utvářelo zejména formy zbožnosti, jež byly častokritizovány především z pozic katolického osvícenství.92 Signifikantní snad provšechny vrstvy katolického obyvatelstva byla tzv. pietas austriaca, „rakouskázbožnost“. V prvé řadě se týkala vladařské rodiny a byla živá ještě u císařovnyMarie Terezie. Dá se říci, že poddaní – ať již šlechtici nebo nešlechtici – násle-dovali ve formách zbožnosti své vládce. Pietas austriaca je možné nejvýstižnějicharakterizovat čtyřmi znaky: eucharistickou úctou – pietas eucharistica, důvě-rou ke kříži Kristovu – fiducia in crucem Christi, uctíváním Panny Marie – pietasMariana a kultem svatých – cultus sanctorum. Samozřejmě, že jinou podobuměly složky zbožnosti na císařském dvoře, kde se navenek odrážely v dvornímceremoniálu a kalendáriu, a jinou podobu mezi venkovským lidem.93

Kult svátosti oltářní byl předním znakem rakouské zbožnosti. Projevoval seale poměrně mnohoznačně. Ve své většině šlo o statickou adoraci při procesíchnebo pobožnostech. Co se týče aktivní účasti věřících, byla velmi rozšířenadomněnka založená na výkladu usnesení 4. lateránského koncilu o povinnostipřijmout svátost oltářní nejméně jednou do roka: lidé se domnívali, že jedinouúčastí na tajemství eucharistie bylo učiněno křesťanské povinnosti zadost. Vyko-návání této povinnosti bylo navíc duchovní i světskou autoritou kontrolováno.„Kult eucharistie byl ústředním bodem bohoslužby, zvláště byla-li mše slouženapřed vystavenou monstrancí. ... Pasivní účast věřících kolem oltáře se sva-tostánkem jako trůnem božského majestátu vedla lid k představě, že právě totomísto je středem magické síly, schopné pomáhat v těžkých životních chvílích.“ 94

Nepochopení podstaty svátosti oltářní a různé nešvary, které se na toto nepo-chopení navázaly v praxi lidové zbožnosti, si vysloužily silnou kritiku zvláštěJosefa II., který rušil bratrstva zaměřená na úctu k této svátosti, vystoupil protilidovým výstřelkům svázaným s nevědomostí o její podstatě a adorace omezil jenna oktáv svátku Božího Těla. Těmito kroky dal císař najevo, že nehodláv nezměněné podobě pokračovat v tradici prvního článku rakouské zbožnosti.95

Důvěra ke Kristovu kříži stála taktéž ve středu katolické zbožnosti. Její různéformy označovaly nejen dogmatické rozdílnosti mezi církvemi, ale také sloužily

33

91 J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 26.92 O tradicích a dědictví barokní doby Viz kupř. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBEL-REITER – P. G. TROPPER, Geschichte des Christentums in Österreich, s. 281-285.93 Srov. Rudolf ZUBER, Osudy moravské církve v 18. století, I. díl (= IV. díl dějin olomoucké arci-diecéze), Praha: Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1987, s. 207-208;Zdeněk R. NEŠPOR, Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století, Ústínad Labem: Albis international, 2006, s. 91.94 R. ZUBER, Osudy, I. díl, s. 210.95 Tamtéž, s. 210-211.

jako znaky pro řády, řehole nebo hodnosti. Kříž byl i atributem některých světců.Do křesťanských domovů pronikl kříž jako znamení v nich vládnoucího křes-ťanského ducha. Kříže byly vztyčovány na veřejných prostranstvích a u cest.Mezi lidmi se velmi rozšířila pobožnost křížové cesty, ve které mohl barokníčlověk procítit osobní účast na Kristově utrpení. Opět to byl především císařJosef II., který neměl pochopení ani pro křížové cesty, jejichž konání dokoncezakázal. Přes státní zákazy v dalších desetiletích tato forma zbožnosti nevymi-zela z povědomí věřících.96 V souvislosti s kultem eucharistie a kříže vznikla v ba-roku úcta k Božskému Srdci Páně, které mělo symbolizovat Boží lásku k lidské-mu pokolení. Papež Kliment XIII. dokonce zavedl roku 1765 svátek BožskéhoSrdce Páně, který byl trnem v oku mnohých osvícenců, a to zejména kvůli pod-poře této úcty jezuitským řádem. Po Evropě byla zakládána bratrstva, jejichžcílem bylo rozšíření úcty. Josef II. svátek ve své říši zakázal a k jeho novémurozvoji zde došlo až po obnově jezuitského řádu v roce 1814.97

S úctou k Panně Marii spojovali rakouští vládcové svá existenční vítězství nadTurky od bitvy u Lepanta (1571) až po osvobození Vídně (1683). Roku 1647 za-světil Ferdinand III. svou říši do ochrany Immakuláty. Poutě do Maria Zell bylysoučástí dvorského kalendária i po roce 1772, kdy byla putování delší než jedenden zakázána. Jméno Maria bylo také často dáváno členům vladařské rodiny přikřtu. Když zesílil od počátku druhé poloviny osmnáctého století na habsburskémdvoře vliv jansenistů, začal i postupný odklon vládnoucích vrstev společnosti odmariánské úcty. Tento odklon však téměř nepoznamenal obecný lid.98

Čtvrtý znak rakouské zbožnosti, úcta ke svatým, byl rozšířen po celém kato-lickém světě. Kult svatých se různil podle zemí i podle společenského prostředí.V baroku se velmi rozšířila úcta k ostatkům svatých, která mnohde a mnohdynabývala absurdních a často kritizovaných podob. Kritika, která vycházela jakz řad poučených katolíků, tak i z řad osvícenců a třeba i jansenistů, vedla k pro-sazování změn ve vnímání svatosti: pomalu ubývala dříve převažující líčeníutrpení světců a naopak bylo zdůrazňováno ponaučení z příkladu jejich živo-ta. Vedlo to ke značné schematičnosti a životy svatých se změnily v návodyk ctnostnému životu, k řádnému plnění stavovských povinností, v nichž byli svatípříkladně dokonalí. Svatost byla chápána spíše jako dílo osobnosti než Boží mi-losti. Zmíněné námitky proti pojetí svatosti měly za následek proměnu v živo-topisech světců, když byly zdůrazňovány nikoli zázračné činy, ale láska k Bohua k bližnímu. V postoji ke kultu svatých nebylo jednotné ani duchovenstvo. Mnozíduchovní nehodlali v tomto případě zasahovat do lidových zvyklostí, odvolávají-ce se na doporučení tridentského koncilu. Lidových vrstev se změny ve vnímáníkultu svatých téměř nedotkly. Pro vládnoucí rod, respektive pro světskou moc,

34

96 Tamtéž, s. 214-215.97 Tamtéž, s. 215-216.98 Tamtéž, s. 217.

ztratil kult svatých svou důležitost a jako takový byl přenechán církvi a zbožné-mu lidu. Důvodem bylo, že přestal plnit roli, kterou zastával v minulosti, kdy byljednak tím, co oddělovalo katolíky od protestantů, a jednak znamením loajalityvůči panovníkovi.99

◘◘◘

Velkým tématem týkajícím se duchovního a zároveň i společenského prostředíRůžičkovy doby je josefinismus. Nejedná se o problematiku pouze historickou,ale částečně také historiografickou a dílem i dějinně-teologickou.

Jestli bylo osvícenství „pocitem“ či „ovzduším“, které Evropané v osmnáctémstoletí zažívali a ve kterém se pohybovali, tak josefinismus byl církevně-poli-tickou realitou, která v něm měla kořeny. Růžička v této realitě působil šedesátlet jako duchovní. Tvořila základní mantinely jeho života, které mohl jen těžkopřekročit.

Velmi široce je možné josefinismus definovat jako systém nebo způsob vládyv habsburské monarchii druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenác-tého století. Často se o něm také hovoří jako o církevně-politickém absolutismurakouského ražení. Ačkoli své jméno získal podle císaře Josefa II., bývá obdo-bím josefinismu označována doba vlády habsburských vládců Marie Terezie(1740–1780), Josefa II. (1780–1790), Leopolda II. (1790–1792) a Františka II.(1792–1806 římsko-německého císaře, 1804–1835 vládnoucího jako rakouskýcísař František I.).100 Ke konci Františkovy vlády a za panování jeho nástupceFerdinanda V. (1835–1848) již postupně ztrácel na své síle a začal se rozpadat.Definitivně zanikl až po revolučních událostech roku 1848. Tehdy nastalo období

35

99 Tamtéž, s. 218-220.100 Myslím, že je na místě, abych více objasnil používání pojmu „josefinismus“, jeho tvarů a slovníchspojení, abych se vyhnul možným pozdějším nedorozuměním: Pokud budu hovořit o „josefinismu“,„období josefinismu“, budu mít na mysli období popsané v předcházejícím odstavci. Budu-li se zmiňo-vat o „josefinistech“, mám na mysli jedince konformní se zájmy habsburských vládců zmíněnéhoobdobí. Podobně „josefinistické reformy“ označují státní reformy v duchu církevně-politického abso-lutismu druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století, „předjosefinistické obdo-bí“ označuje éru před počátkem vlády osvícenských vladařů Marie Terezie, Josefa II. atd. Termín„josefinský“, který se běžně používá pro označení doby či reforem císaře Josefa II., budu v tomtosmyslu používat i přes námitky, které se objevily v odborné literatuře: „Sami se použití pojmu josefi-nismus v rámci této knihy spíše vyhýbáme a rozhodně odmítáme užívat adjektiva „josefínský“ namís-to správného „josefský“ – hlavním původcem reforem byl císař Josef II. a žádná pomyslná Josefina:toto pojmenování ostatně právní historici vyhrazují trestnímu zákoníku z doby vlády Josefa II.“ PavelBĚLINA – Jiří KAŠE – Jan P. KUČERA, Velké dějiny zemí Koruny české, díl X., Praha – Litomyšl:Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 220-221. V literatuře bývá josefinismus dělen do několikaetap: O vládě Marie Terezie se často hovoří jako o období raného josefinismu či terezianismu, tzv.vrcholný josefinismus vlády Josefa II. a Leopolda II. vystřídal pozdní josefinismus za vládyFrantiška II. Srov. kupř. J. KADLEC, Přehled, s. 149-151. Některé studie dokonce odkazují počátkycírkevně-politického systému josefinismu do doby vlády otce Marie Terezie císaře Karla VI. Srov.také E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 259.

jednání mezi církví a státem o novém uspořádání vzájemných vztahů, které vy-ústilo v uzavření konkordátu v roce 1855, kterým systém josefinismu definitivněpadl. Některé jeho praktiky a ideály však v habsburské monarchii zůstaly živéještě dlouho poté, v určitém ohledu až do jejího zániku.101

Tato obecná definice – či jinak řečeno široké pojetí josefinismu – je v součas-nosti akceptována většinou historické obce. Chceme-li se však zabývat jen trochupodrobněji tím, čím josefinismus doopravdy byl, musíme hned z počátku říci, ženám pouze vymezuje obzory či vytyčuje hranice. Jak má být josefinismus chá-pán, co bylo jeho pravou „podstatou“ – to je předmětem diskusí odborné (nejen)historické obce dodnes. Neexistovalo a dodnes neexistuje jeho jednotné pojetí.Faktem je, že jich během uplynulých let vzniklo více, přičemž právě z nichvycházejí i velmi rozdílná hodnocení lidí, kteří v této době žili.

Velmi brzy po svém vzniku se dostal církevně-politický systém josefinismupod ostrou palbu kritiky ze strany katolické církve – avšak nikoli té místní, kterábyla s tímto systémem převážně konformní, ale ze strany Říma. Kritika zesílilazejména po napoleonských válkách, v čase restaurace a romantismu. Tehdy církevzískala větší sebevědomí a prestiž, což bylo částečně i zásluhou papežů, kteříbyli širší veřejností přijímáni jako morální autority.

Samotné odmítání josefinismu bylo od počátku ze značné části církevně-poli-tickou záležitostí, protože ze strany Říma byl vztah církve a státu představovanýtímto systémem považován za nepřijatelný. Další důvody odmítání josefinismušly s těmi církevně-politickými ruku v ruce. Vídeňská historička ElizabethKovács o této záležitosti napsala, že v devatenáctém a v první polovině dvacátéhostoletí katolická církev chápala josefinismus jako reformní katolicismus, který jetvořen sumou pěti herezí: konciliarismu, galikanismu, jansenismu, febronianismua tendencemi protestantského osvícenství.102 Z těchto odsuzujících pojetí pak zcelasamozřejmě vycházeli i katoličtí církevní historikové, kteří se považovali spíšeza teology, a tudíž měli pro hodnocení událostí či osobností již hotové měřítko.

Teprve ve dvacátém století vstoupila na scénu moderní historická věda,a tehdy začal výzkum překonávat různá hodnotící klišé. Začala být patrná snahapo objektivním zhodnocení josefinismu.103 Počátek nového trendu ve zkoumání

36

101 Důležitým momentem v tomto procesu bylo vydání císařských patentů z 18. a 23. dubna 1850,jimiž bylo zrušeno placetum regium a biskupům bylo ponecháno rozhodování o vnitřních církevníchzáležitostech. Viz J. KADLEC, Dějiny, s. 446. K přetrvání praktik josefinismu Viz kupř. FrantišekX. HALAS, Fenomén Vatikán. Brno: CDK, 2004, s. 235-236 nebo H. RIESER, Der Geist desJosephinismus, s. 89-110. K širokému pojetí také viz R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBEL-REITER – P. G. TROPPER, Geschichte des Christentums in Österreich, s. 296.102 Srov. E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 248.103 Viz předmluva Helmuta Reinaltera ke knize H. REINALTER (ed.), Josephinismus als AufgeklärterAbsolutismus, s. 7.

této doby přinesl rok 1908, kdy na již zmíněném mezinárodním kongresu his-toriků v Berlíně vystoupil Sebastian Merkle. Ve svém příspěvku poukázal napředsudky v pohledu teologie, ale i historie na téma osvícenství, s nímž jeproblematika josefinismu úzce spojena. Zejména zdůraznil, že odsouzení zestrany katolické církve nevycházejí z důkladného poznání tohoto období, alez naukových pozic.104

Následný zvýšený zájem o studium této oblasti dal vyniknout dvěma význač-ným badatelským osobnostem – Ferdinandu Maaßovi a Eduardu Winterovi.V šedesátých letech minulého století se mezi oběma badateli rozhořel vědeckýspor o pojetí josefinismu, který sice neměl vítěze, ale zcela zásadním způsobempřispěl k následné diskusi v badatelské obci, která trvá dodnes.105

Pro Eduarda Wintera josefinismus představoval pokus zreformovat baroknícírkev v racionalistickém duchu. Katolická církev byla podle jeho názoru nejenpozadu za rozvojem vědy a společnosti, ale stavěla se proti němu. Přičítal jí takédíl odpovědnosti za zaostalost rakouských zemí ve srovnání se zeměmi ovliv-něnými protestantismem, zejména s Pruskem. Zaostalost se ukazovala předevšímve sféře školství, vzdělanosti a z toho vyplývala i zaostalost v politickém, sociál-ním, hospodářském a kulturním životě. V osmnáctém století zesílila myšlenkareformy církve a hledání ideálu původního křesťanství, od kterého se církev vzdá-lila. Pokračoval proces odpoutávání člověka od všeho, co bylo v minulém obdobípokládáno za jednotící prvek. V souvislosti s tímto byla centralizace církevnísprávy ze strany Říma viděna negativně a naopak pozitivní příklad rané církvebyl spatřován v rozdělení na jednotlivé zemské církve, ve kterých byli nositeliautority biskupové jakožto nástupci apoštolů. Josefinismus je proto možné podleWinterova názoru správně chápat pouze jako církevní reformní hnutí, které jevšak pouze jedním z reformních hnutí osmnáctého století.106

Ferdinand Maaß, který měl blíže k tehdejšímu postoji katolické církve k jo-sefinismu, v něm viděl absolutistickou správní praxi, která usilovala o podřízenírakouské církve státu a zničení jejích vazeb na Řím. Činnost církve měla býtomezena na oblast spirituální a pastýřské péče – především na hlásání evangelia,slavení mše svaté, udělování svátostí a udržování disciplíny v církvi a v kléru. Narozdíl od Wintera chápe josefinismus jako pseudoreformu znamenající hrubý

37

104 Srov. S. MERKLE, Die Katholische Beurteilung des Aufklärungszeitalters. O jeho zkoumáníhovoří též N. Hinske, Katholische Aufklärung, s. 36-38; P. SCHÄFFER, Die Grundlagen, s. 54-66;H. MAIER, Die Katholiken und die Aufklärung. s. 40-53 a v neposlední řadě E. KOVÁCS, KatholischeAufklärung und Josephinismus, s. 248.105 Viz Eduard WINTER, Der Josefinismus, Die Geschichte des österreichischen Reformkatolizismus1740–1848, Berlin 1962; E. WINTER, Josefinismus; Ferdinand MAAß, Der Josephinismus, Quellenzu seiner Geschichte in Österreich 1760–1850, 5 dílů, Wien – München: Verlag Herold, 1951–1961.Spor Wintera a Maaßem popisuje E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 249,258-259; viz také předmluva od Helmuta Reinaltera ke knize Helmut REINALTER (ed.),Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, s. 8.106 Srov. E. WINTER, Josefinismus, s. 11-12.

zásah státu do práv církve a náboženského života, z něhož se vzpamatovávalaněkolik desetiletí; jinak řečeno jako církevně-politický systém podporovanývšemocným státem, jehož cílem nebyla církevní reforma, ale právě získánímoci.107 V jeho linii uvažování pak pokračovali kupř. jeho jezuitský spolubratrHerbert Rieser nebo rakouský historik Rudolf Zinnhobler.108

Příkladem pokračujících diskusí v historické obci od šedesátých do devade-sátých let minulého století jsou kupř. teze Fritze Valjavce, Adama Wandruzsky,Petera Hersche, Elisabeth Kovács nebo Claude Michauda. Fritz Valjavec josefi-nismus prezentoval jako rakouskou formu osvícenství a jev, který zasáhl v pod-statě do všech oblastí života habsburské monarchie a silně ji ovlivnil na celé jednostoletí.109 Wandruzska přišel s koncepcí, která chápe josefinismus jako spojenícírkevně-státního systému, reformního katolicismu a elementů evropského osví-cenství.110 Švýcarský historik Peter Hersche zase při úvahách o vzniku a vývojijosefinismu označil termínem „josefinismus“ podstatu a formu vlády Josefa II.,zatímco o širším jevu popisovaném Winterem hovořil jako o „rakouské církevníreformě“. Ta vznikla tak, že se nejprve pod silným tlakem osvícenství ze staršíformy reformního katolicismu ovlivněného zejména jansenismem, s přispěnímstarší habsburské koncepce státní církve (Staatskirchentum), vyvinul tereziánskýreformní katolicismus. Tereziánský reformní katolicismus dal ve spojení s tere-ziánskou koncepcí státní církve vzniknout tereziánské církevní reformě. Z té sečasem vyvinula josefínská církevní reforma. Rakouská církevní reforma je sou-hrnným označením pro oba posledně jmenované jevy.111 Elisabeth Kovács sesvým chápáním josefinismu asi nejvíce přiblížila k širokému pojetí josefinismuu současných badatelů. Josefinismus vykládá jako specifickou formu celoevrop-ského hnutí osmnáctého století, která byla silně určovaná evropským osvícen-

38

107 Srov. kupř. F. MAAß, Der Josephinismus, 4. díl, Der Spätjosephinismus 1790–1820, Wien –München: Herold Verlag, 1957, s. 3-26. Srov. také J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 29.108 H. RIESER, Der Geist des Josephinismus; Rudolf ZINNHOBLER, Joseph II. und derJosephinismus, Theologisch-praktische Quartalschrift (dále ThPQ), 1991, roč. 139, č. 4, s. 401-405;Rudolf ZINNHOBLER, Josephinishes Staatskirchentum und Bistumsregulierung, ThPQ, 1981, roč.133, č. 1, s. 5-14; Rudolf ZINNHOBLER, Zur Toleranzgesetzgebung Kaiser Joseph II., in: NeuesArchiv für die Geschichte der Diözese Linz 1, 1981–1982, roč. 1, č. 1, s. 5-25.Srov. také Elisabeth KOVÁCS, Beziehungen von Staat und Kirche im 18. Jahrhundert, in: ErichZÖLLNER (ed.) Österreich im Zeitalter des aufgeklärten Absolutismus, Wien 1983, s. 29-53;Elisabeth KOVÁCS, Was ist Josephinismus?, in: Johannes GRÜNDLER (ed.), Österreich zur ZeitKeiser Josephs II. Mitregent Kaiserin Maria Theresias, Kaiser und landesfürst. Katalog zur Nieder-österreichischen Landesausstellung, Wien 1980, s. 24-30.109 Viz F. VALJAVEC, Geschichte der abendländischen Aufklärung. K historii pojmu viz např.E. KOVÁCS, Was ist Josephinismus?, s. 24–30 nebo Erich ZÖLLNER, Bemerkungen zum Problemder Beziehungen zwischen Aufklärung und Josefinismus, in: Helmut REINALTER (ed.) DerJosephinismus. Bedeutung, Einflüsse und Wirkungen, Frankfurt am Main 1993, 22–38; Viz taképředmluva Helmuta Reinaltera ke knize H. REINALTER (ed.), Josephinismus als AufgeklärterAbsolutismus, s. 8.110 Srov. E. KOVÁCS, Katholische Aufklärung und Josephinismus, s. 249.111 J. TÁBORSKÝ, Reformní katolík, s. 29. Srov. také H. KLUETING, Der Genius der Zeit, s. 10-11.

stvím. Její projevy je možné nalézt snad ve všech oblastech života tehdejšíspolečnosti, přičemž nejzřetelněji lze její projevy sledovat v politice, nové orga-nizaci státní správy, v oblasti vojenství a ve snahách po integraci církve do státu.Pojetí josefinismu, která jsou omezovaná pouze na církevní otázky, považujeza zužující. Širší pojetí josefinismu podle ní naopak otevírá možnost výzkumujeho dalších aspektů.112 Francouz Claude Michaud zase hovořil o slučitelnostiWinterovy a Maaßovy koncepce. Konstatoval, že obě výše zmíněná pojetí jose-finismu asi nejvíce ovlivnila snad všechny diskuse na toto téma. Jsou-li pro-mýšlena společně, vystihují vcelku dobře, čím josefinismus byl. Obě nevycházíze světských elementů josefinismu, ačkoli se josefinismus jako rakouská va-rianta osvícenského absolutismu nepochybně týkal světské sféry celého státu, tj.jeho vlády, administrativních složek, lidí, vztahových struktur, vzdělání i kultury.Zdůraznil fakt, že reforma státu a církve byla společným a naléhavým úkolemvšech zúčastněných. V rámci reformních snah šlo mimo jiné o modernizaci státu,jejíž součástí byla přeměna stavovsky strukturovaných zemí do jednotného, cen-trálně řízeného státu. Z tohoto procesu nemohla být církev vynechána, zvláštěkdyž na základě svého postavení a svých možností hrála velmi důležitou politic-kou a hospodářskou roli.113 Vznik a rozvoj josefinismu viděl jako úzce svázanýs rakouskými dějinami a s dějinami habsburského rodu. Zdůraznil, že je třebabrát v úvahu, že církev v rakouské oblasti, respektive v oblastech spadajícíchpod vládu habsburského rodu ve střední Evropě, měla již od období pozdníhostředověku svoji specifickou formu a tradice, které se ukazovaly zejména ve vzta-hu církve a státu. Existovaly tu vždy pro- i protiřímské proudy. V církevní oblastise snahy státu zaměřovaly především na to, aby si udržel kontrolu nad obsa-zováním významných církevních úřadů, důležitý byl také dohled nad spojenímmezi papežem a biskupy. Církev měla mít na starosti oblast vnitřních reforem,vizitace nebo další záležitosti týkající se církevního života, disciplíny, věrouky,atp. S nástupem církevně-politického systému josefinismu se vztah církve a státuv mnoha ohledech změnil, protože stát „převzal iniciativu“ v oblastech, do kte-rých dříve nezasahoval, avšak zcela zřetelně navazoval na již existující vztahycírkve a státu, respektive církevně-politickou praxi minulého období.114

Jedním z posledních výstupů k tématu josefinismu je kniha Josephinismusals Aufgeklärter Absolutismus (2008), na jejímž vzniku se podíleli Institut fürGeschichte der Universität Innsbruck a Privatinstitut für IdeengeschichteInnsbruck.115 Své příspěvky sem napsala další generace badatelů v čele s Hel-mutem Reinalterem. Věnovali se problematice vztahů církve a státu, byrokracie,

39

112 Viz E. KOVÁCS, Was ist Josephinismus?, s. 25.113 Srov. Claude MICHAUD, Der Josephinismus in der Habsburgermonarchie (1740–1790), in:Norbert BROX (ed.), Die Geschichte des Christentums: Aufklärung, Revolution, Restauration(1750–1830), Freiburg im Breisgau – Basel – Wien: Herder, 2000, s. 15-16.114 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 16.115 Viz H. REINALTER (ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus.

školství a vzdělávání, právních a sociálních reforem, státní hospodářské politi-ky, umění a kultury z pohledu josefinismu, jakožto specificky rakouské variantěosvícenského absolutismu, s plným vědomím faktu, že termíny „josefinismus“a „rakouská varianta osvícenského absolutismu“ nejsou obsahově zcela totožné.

Přímo tématem josefinismu se zabýval Helmut Reinalter, který o něm hovoříjako o rakouské formě celospolečenského, politického a kulturně-duchovníhohnutí, které započalo v osmnáctém století spolu s krizí evropského sebepojetía uvnitř rakouských zemí působilo velmi rozličným způsobem. Josefinismus jetaké dáván do souvislosti se vznikem moderních evropských států. Není chápánjen jako jedna z forem osvícenství, ale jako společenské a kulturně-duchovníhnutí, které v určitém stupni pomohlo modernizaci habsburské monarchie a ovliv-ňovalo ji ještě v devatenáctém století.116

V českém prostředí – nepočítám-li Eduarda Wintera, který zde měl své koře-ny – se samotným tématem josefinismu zabývalo málo badatelů. Dá se říci, žečeští historikové do celoevropské diskuse o pojetí josefinismu nezasáhli. V časekomunistické totality toto téma nebylo příliš „v kurzu“. Levicově orientovaníautoři se jím prakticky nezaobírali.117 Křesťanští historikové zase v témže ob-dobí zažívali nepřízeň ze strany totalitního státu, měli jen omezené možnostiarchivního bádání i přístupu k zahraniční literatuře, a tím pádem i k aktuálnímodborným diskusím, což představovalo pro jejich výzkumy značný problém.

V katolické historiografii dvacátého a počátku jednadvacátého století jemožné najít přehledová díla, která se dílčím způsobem tématem josefinismu za-bývají, avšak svým hodnocením ukazují, že jejich přístup je dán ponejvíce kon-fesní orientací jejich autorů. Jinak řečeno: Josefinismus je viděn velmi kritickyv souladu s jeho negativním hodnocením z naukových pozic církve druhé polo-viny devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Zřetelně patrné je za-stávání těchto pozic u řady katolických historiků, kupř. Blažeje Ráčka, VáclavaMedka, Jaroslava Kadlece, Pavla Mráčka či Radomíra Malého.118 Z nich sepouze Kadlec a Malý pokusili o bližší zhodnocení josefinismu.

Kadlecovo dílo jako takové je v historické obci přijímáno asi s nejmen-šími výhradami. Přestože se svým pojetím josefinismu ocitl mimo hlavní proudevropské diskuse, dá se říci, že v mnohém navazuje na Ferdinanda Maaße.Josefinismus chápe jako jeden z nejsilnějších duchovních proudů, jehož zákla-

40

116 Tamtéž, s. 7-8.117 Srov. Josef HAUBELT, České osvícenství, Praha: Svoboda, 1986. Druhé vydání této knihy vyšlos některými úpravami v Praze v roce 2004; Jiří KLABOUCH, Rechtsunterricht an der Universität inPrag und die Anfänge der Aufklärung in Mitteleuropa, Preßburg 1968. K výzkumu osvícenství a jose-finismu v českém prostředí srov. K. WALF, Kirchliche Aufklärung, s. 154-155.118 Blažej RÁČEK, Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha: Vyšehrad, 1940; V. MEDEK, Cestačeské a moravské církve staletími, J. KADLEC, Dějiny katolické církve III.; P. MRÁČEK, Příručkacírkevních dějin, Praha: Krystal, 1995; R. MALÝ, Církevní dějiny; Radomír MALÝ, Religiozitav dramatu českého národního obrození, Frýdek Místek: Michael S.A., 2003.

dem bylo osvícenství, které pojímá velmi kriticky jako škodlivé pro člověka,stát i církev. Osvícenský habsburský stát se snažil podřídit si církev, přičemžjeho jediným cílem bylo obecné blaho. Místo náboženství mělo být pouze tam,kde bylo třeba zachovávat mravnost a starat se o lidi, a také tam, kam světskávláda nedosáhla svým vlivem.119 Malý hovoří o josefinismu jako o státně-církev-ním systému vytvořeném císařem Josefem II. Hlavními kritérii jeho hodnoceníjsou míra škodlivosti josefinismu katolické víře a jeho dopad na český národ. Jepřesvědčen, že se jedná o německé osvícenství, které v našich zemích přijalopouze nové označení. Hovoří také o jeho spojení s církevní politikou i o faktu, žezastánci tohoto typu osvícenství nechtěli katolickou církev zničit, ale využít jipodle svých představ. V této souvislosti je poněkud paradoxní, že vysoko hodnotípráce Eduarda Wintera – přes určité výhrady k jeho kritice katolické církve, nadruhou stranu však dílo Ferdinanda Maaße vidí jako myšlenkově slabé.120

Naopak nekatoličtí historikové neměli a nemají s diskusí o problematice jo-sefinismu problém. Josefinismus byl ze strany nekatolických církví přijímánponejvíce pozitivně už od doby svého vzniku.

Obecně se dá říci, že v současné době se většina domácích i zahraničních his-toriků – ať již hlásících se k nějaké konfesi, nebo bez vyznání – přiklání k jižzmíněnému širokému pojetí josefinismu. Ve svých zpracováních tohoto tématunezapomínají na jeho aspekty duchovní, náboženské a ideové, jimž přiřazujídůležitou roli v poznávání doby.121

◘◘◘

V současnosti stále diskutovanou otázkou je také přijetí a rozšíření výše zmí-něných myšlenkových proudů, zejména osvícenství a josefinismu, mezi různýmiskupinami obyvatel v habsburské monarchii.122 Ideje osvícenství se šířily nejprvemezi vzdělanými lidmi, mezi elitami. Církevně-politický systém josefinismu,který se jimi – stejně jako dalšími – nechal inspirovat, rozhodně nevznikl „z roz-hodnutí lidu“, ale byl uveden v život rozhodnutími panovníků a následně jimii udržován – ačkoli se vnitřně i vnějškově za desetiletí své existence proměňovalv souvislosti s jejich aktuálními církevně-politickými záměry.

41

119 Srov. J. KADLEC, Přehled, s. 149-150.120 Srov. R. MALÝ, Religiozita, s. 11, 25-26, 119.121 Viz kupř. Jörg A. HOENSCH, Geschichte Böhmens. Von der slavischen Landnahme bis zurGegenwart. 3. vydání. München: Beck, 1997; Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBEL-REITER – P. G. TROPPER, Geschichte des Christentums in Österreich; Václav VEBER – MilanHLAVAČKA – Petr VOREL – Miloslav POLÍVKA – Martin WIHODA – Zdeněk MĚŘÍNSKÝ,Dějiny Rakouska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002; Karl VOCELKA, Geschichte Öster-reichs. Kultur – Gesellschaft – Politik, Graz – Wien – Köln: Verlag Studia, 2000; Erich ZÖLLNER,Geschichte Österreichs. Von den Anfängen bis zur Gegenwart, 8. vydání, Wien – München: Verlag fürGeschichte und Politik, 1990; P. BĚLINA – J. KAŠE – J. P. KUČERA, Velké dějiny.122 O tomto tématu, dá se říci, existuje množství dílčích poznatků, avšak na syntetické pojetí se dosudčeká.

Také je třeba vzít v úvahu skutečnost, že ne každý v tomto období byl osví-cencem a josefinistou. Avšak různé duchovní proudy, které byly živé u vzděla-ných vrstev, a také zásahy státu do činnosti církve, měly jistě vliv i na „obyčejné“lidi ve městech a na venkově. Obyvatelé habsburské monarchie se nezbaviliduchovního dědictví barokní doby přes noc. Důkazem je, že často pokračovalitéměř v nezměněné formě v praktikování svých forem zbožnosti, což ukazují jižprovedené výzkumy.123 Ti, kteří chtěli šířit nové myšlenky, se často setkávalis odporem. V církevní oblasti v čele těchto kritických snah stáli nejednou du-chovní a Řím byl v tomto případě samo sebou na jejich straně, neboť jeho zájmyneležely v podporování reformních snah habsburského domu. Velká část oby-vatel si také velmi vážila svých náboženských zvyklostí, poutí, posvátnýchmíst, svátků a všeho, co bylo součástí pozdně barokní zbožnosti.124 HistoričkaKamila Veverková hovoří o tom, že myšlenky osvícenství se šířily různě rychlev rozdílných oblastech a na různých místech. Velmi rychle se rozšířily v oblastiškolství, ale naopak v oblasti náboženství pronikaly do každodenního životamnohem pomaleji, a to zvláště na malých městech a na venkově, kde převládalači minimálně přežívala barokní zbožnost.125 V oblasti Čech nalezlo osvícenstvírelativně úrodnou půdu asi proto, že bylo akceptováno ve vládnoucích kruzíchkolem samotné panovnice Marie Terezie. Dalším důvodem bylo dobře rozvi-nuté vzdělání, díky kterému zde byl veliký zájem kupř. o studium historie a s tímo recepci kritických historických metod, které osvícenství přineslo. Stranouuvažování nelze ponechat ani domácí náboženskou tradici nebo kontakty sezahraničím.126 Jaroslav Kadlec – nezůstávaje nic dlužen své konfesní orientaci –v šíření vlivu osvícenství a státních nařízení vidí příčinu, proč byl v obdobíjosefinismu nábožensko-mravní stav laiků obecně neuspokojivý. Konstatujevšak také, že prostý lid nejenže osvícenství nepropadl, ale zůstal jím nedot-čen. Zachoval si věrnost k barokním formám zbožnosti, „…i své „nerozumné“víře, svým „krásným“ procesím a liturgickým zvyklostem.“ 127 Také proto bylpodle názoru tohoto historika jeho náboženský život na mnohem lepší úrovninež život vyšších vrstev. Jako stinnou stránku náboženského života prostýchlidí vidí stálé rozšíření pověr. Hovoří také o negativním vlivu, jaký mělo nanáboženský život omezení počtu svátků a snahy o okleštění vnějších proje-vů náboženského života, které tak byly zbaveny symbolického a mystického

42

123 Viz kupř. Z. R. NEŠPOR, Náboženství na prahu nové doby nebo R. ZUBER, Osudy, I. díl.124 Srov. J. A. HOENSCH, Geschichte Österreichs, s. 259-266; C. MICHAUD, Der Josephinismus,s. 24-25; Georg R. SCHROUBEK, Volksfrömmigkeit und Brauch, in: F. SEIBT, Bohemia sacra,s. 455-464.125 Veverková hovoří o době přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Srov. Kamila VEVER-KOVÁ, Dílo Antonína Krombholze a jeho význam pro reformní teologické myšlení v Čechách, Pontespragenses sv. 32. Brno: L. Marek, 2004, s. 12-13.126 Srov. K. VEVERKOVÁ, K problematice, s. 25.127 Srov. J. KADLEC, Přehled, s. 181-182.

rázu.128 Existují samozřejmě i další díla – knihy i odborné studie – která dokláda-jí právě šíření osvícenství v Čechách, a to v různých oblastech lidského snažení,ve společenských vrstvách i z geografického hlediska.129

Vrátím-li se k otázce přijetí a rozvoje josefinismu, musím konstatovat, žek jejímu lepšímu uchopení se musíme blíže podívat na konkrétní události, kterése v rámci tohoto církevně-politického systému odehrály za vlády jednotlivýchpanovníků. Přesněji pak bude vidět také proces uvedení josefinismu v život, jehoudržování, příčiny proměn i důvody rozpadu.130

◘◘◘

Po představení problematiky josefinismu nyní mohu přejít ke konkrétnímudálostem, které se odehrály v habsburské monarchii ve sledovaném období,samozřejmě s důrazem na církevní a zejména církevně-politickou oblast.

V čase Růžičkova narození vstupovala císařovna Marie Terezie do třetí de-kády své vlády nad dědičnými habsburskými zeměmi. Právě probíhala válkas Pruskem v rámci tzv. sedmileté války (1756–1763), která se pomalu, ale jistě,chýlila ke konci.

Marie Terezie (nar. 1717) byla velmi schopná panovnice, která se ujala vládyv roce 1740. Její otec, císař Karel VI., který neměl mužského potomka, vyhlásiltzv. pragmatickou sankcí z roku 1713 nástupnictví svých dcer. Potřeba uznánítohoto dokumentu se stala velkou zátěží pro habsburskou říši zejména v zahra-niční politice. Ačkoli nejmocnější sousedé Francie a Prusko pragmatickou sankciještě za jeho života uznali, po Karlově smrti se situace změnila. Marie Tereziemusela v letech 1740–1748 své země urputně bránit v tzv. válce o rakouskédědictví, když hned na počátku její vlády prohlásilo své územní nároky hnedněkolik států – z nichž nejmocnější bylo především Prusko, pak Francie, bour-bonské Španělsko a Bavorsko. Panovnice sice své dědictví nakonec uhájila, avšakza cenu podstatných ztrát, z nichž nejcitlivější bylo odstoupení větší části SlezskaPrusku. Tuto ztrátu se jí ani v již zmíněné sedmileté válce nepodařilo zvrátit.

43

128 Srov. J. KADLEC, Dějiny, s. 426-427.129 Viz kupř. již odkazovaná díla Eduarda Wintera nebo Josefa Haubelta, popřípadě další studiev publikacích již zmíněných v této kapitole.130 Také k této problematice existují dílčí poznatky. Historik z innsbrucké univerzity Helmut Reinalterkupř. hovoří o tom, že v rámci habsburského státu byla již krátce po smrti Josefa II. vnitřní státní poli-tika označována jako „josefinismus“. Jako takový byl svými tvůrci a následně i těmi, kteří jej rozvíjelinebo udržovali, vnímán jako správný a funkční. Až od roku 1832 začaly být státní reformy a příkazyčasů Marie Terezie a Josefa II. chápány částečně negativně. Teprve po revolučních letech 1848-1849se mezi lidmi angažujícími se v politickém životě začalo objevovat dělení na přívržence a odpůrcejosefinismu, mezi nimiž docházelo k ostrým polemikám. Toto Reinalterovo konstatování je velmidůležité, protože ukazuje, v jaké době docházelo k proměnám vnímání tohoto vládního systému uvnitřstátu samotného, a tudíž pravděpodobně i ke změnám ve vnímání jeho představitelů a jeho forem. Vizpředmluva Helmuta Reinaltera ke knize H. REINALTER (ed.), Josephinismus als AufgeklärterAbsolutismus, s. 7.

Ztráta slezských území byla velmi citelná, protože se jednalo o oblasti, kterépatřily v monarchii mezi hospodářsky nejvyspělejší a zároveň velmi bohaté naobyvatelstvo. Celkově tak Marie Terezie přišla asi o jednu sedminu rozlohydědičných zemí.131

Obě války nejenže monarchii velmi vyčerpaly, ale odhalily nepříjemnoupravdu o její všeobecné zaostalosti. Tento fakt byl pro panovnici velkou výzvoupo provedení zásadních reforem snad ve všech oblastech života monarchie.

Velmi zajímavý byl duch prováděných reforem. O vládě Marie Terezie setotiž hovoří jako o tzv. osvícenském absolutismu, tedy panovnickém absolutismu,který byl veden racionálním osvícenským duchem. Osvícenství zapouštělo svékořeny na dvoře habsburských vládců v průběhu osmnáctého století. Ovlivněnítímto novým „společenských duchem“ lze vysledovat již u Karla VI. U MarieTerezie jsou inspirace některými osvícenskými myšlenkami již zcela zřejmé, a topředevším v panovnické praxi. Obklopila se lidmi, kteří bývají označováni zahlavní představitele osvícenství v oblasti habsburské říše. Ti měli na panovnicinemalý vliv, který uplatňovali právě při provádění reforem státu.132 Zejménav osobní zbožnosti však zůstala člověkem ještě silně ovlivněným předcházejícídobou baroka. Také styl její vlády by se možná nezměnil směrem k osvícenskémuabsolutismu, nebýt tlaku vnějších okolností. Na přední místo Marie Tereziepostavila blaho státu, který měl být řízen centralisticky a racionalisticky, a to i zacenu zrušení nebo radikálních změn starších i novějších práv některých národů,stavovských obcí nebo katolické církve v monarchii.133 Reformy, které bylynakonec zaváděny v oblastech státní správy, vojenství, hospodářství, soudnictví,školství – a v církevní oblasti,134 nelze vnímat jako od sebe oddělené, protože pro-bíhaly v rámci jednoho státu a s jedním cílem. Kupř. právě reformy v církevníoblasti nebo změny v církevní politice se často prolínaly s reformami prováděný-mi v oblasti světské. Obecně lze říci, že hranice mezi světskou a církevní oblastínebyla v žádném případě jasně patrná. Katolická církev měla v habsburské říšiodedávna výsadní postavení a zastávala důležitou roli i v politice, jíž byla při-rozenou součástí. Co znamenaly pro církevní oblast zaváděné reformy, lze lépepochopit také tehdy, když si uvědomíme, že v čase, kdy se císařovna ujímalavlády, postupně končilo období baroka, které mělo mnoho zejména navenek vý-razných rysů, jež se pak v následující době zřetelně proměňovaly.135 V souvis-

44

131 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 304-309; Jörg A. HOENSCH, Geschichte Böh-mens. Von der slavischen Landnahme bis zur Gegenwart, 3. vydání, München: Beck, 1997, s. 269-273.132 Viz předmluva Helmuta Reinaltera ke knize H. Reinalter (ed.), Josephinismus als AufgeklärterAbsolutismus, s. 9.133 Srov. H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 21-26.134 Srov. kupř. Karl VOCELKA, Geschichte Österreichs. Kultur – Gesellschaft – Politik, Graz – Wien– Köln: Verlag Studia, 2000, s. 154-166.135 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 313-316; J. A. HOENSCH, Geschichte Böhmens,s. 275-290; K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 154-166.

losti s reformami se hovoří o vzniku nového církevně-politického systému, prokterý se vžilo ustálené pojmenování josefinismus.

Bylo by velkým omylem si myslet, že reformy, které stát postupně zaváděl,byly zaměřeny proti náboženství, proti církvi. Samotná Marie Terezie byla velmizbožná žena. Absolutisticky vládnoucí panovnice neodmítala – stejně jako jejínástupci – náboženství a církev. Pravý opak byl pravdou: Náboženství mělo státuposkytovat mravní základ a sloužit lidem. Mělo vstoupit do jeho služeb, stát senástrojem obecného blaha, které bylo hlavním cílem reforem jako takových.Církev byla považována za ochranitelku a hlasatelku náboženství a stát vyvíjelúsilí, aby měl kontrolu nad ní pevně ve svých rukou. Protože barokní církev po-žadavkům státu nevyhovovala, bylo třeba ji zreformovat.136

Církevní politika jako taková se stala velmi horkou půdou zejména ve vztahuk Římu. Zásahy do církevních záležitostí v monarchii byly ze strany Říma vní-mány negativně, ačkoli z právního hlediska bylo vše v pořádku, protože MarieTerezie a po ní její nástupci uplatňovali při zavádění změn privilegia, která jimbyla v minulosti udělena papeži, a reformy probíhaly mnohdy dokonce v souladus požadavky samotné církve, kupř. s nařízeními tridentského koncilu. Navenekzůstala habsburská říše katolickou zemí. Avšak reformami byl omezován vlivpapežské kurie na církev v monarchii. V praxi se církevní záležitosti čím dál tímvíce dostávaly pod státní dohled.137

Samotná Marie Terezie nebyla již od počátku své vlády nakloněna Římu a zá-sahy do církevní oblasti prováděla absolutisticky ve shodě s přesvědčením svýmnebo svých rádců, bez ohledu na nesouhlas papežů. Důvodů by se pro to našlohned několik. Jedním z nich mohla být její výchova. Sama císařovna sice vyrůs-tala v prostředí tradičního rakouského katolicismu, tzv. pietas austriaca, a dlou-ho se pevně přidržovala některých jeho forem.138 Ale již ve svém mládí přišladíky své původně protestantské matce princezně Alžbětě Marii Brunšvicko-Wol-fenbüttelské a na radu někdejšího nuncia Domenica Passioneiho do styku s jan-senistickou literaturou a jansenismem ovlivněnými učiteli.139 Kupříkladu jejímučitelem dějepisu byl Gottfried von Spannagel. Ačkoli teologické názory janse-nistů se v habsburské monarchii příliš neuchytily, velké porozumění zde nalezlajansenistická zbožnost, jež byla Marii Terezii velmi blízká, a díky tomu nemělamnoho pochopení pro některé barokní projevy zbožnosti. Od šedesátých let,zejména po smrti svého tradičním katolicismem stejně ovlivněného manželaFrantiška Štěpána (zemř. 1765), se přikláněla k jansenismem inspirovanézbožnosti stále více. Kromě toho si velmi vážila děl italského osvícenského mys-

45

136 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 285-287.137 Srov. J. KADLEC, Dějiny, s. 420-422.138 Viz Z. R. NEŠPOR, Náboženství, s. 91.139 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 318-319.

litele Antonia Lodovica Muratoriho, která vřele doporučovala k četbě svýmdětem.140 Do značné míry byl antikuriální postoj mladé panovnice ovlivněn jistěi tím, že se v období války o rakouské dědictví postavil papež Benedikt XIV.na stranu jejích nepřátel. Rakouský antikurialismus pak ještě získal podporu odfebroniánských tezí. Kniha Johanna Nikolause Hontheima alias Justina FebroniaDe statu ecclesiae et legitima potestate Romani Pontificis, která se již od ro-ku 1764 nalézala na římském Indexu zakázaných knih, v její monarchii nikdyzakázána nebyla. Febroniovy teze nalezly spřízněné duše například u státníhokancléře Václava Kounice a císařovnina lékaře Gerharda van Swieten.141

Hlavním důvodem pro přijetí osvícenského absolutismu jako stylu vládya s ním souvisejícího přesvědčení nutnosti církevních reforem nebyl ani takantikurialismus, jako spíše již výše zmíněný průběh a výsledek války na počátkujejí vlády. Vedení války a následné udržování vojska bylo velmi nákladné, pe-něz byl zoufalý nedostatek, a tak bylo jasné, že má-li monarchie přežít, musí sesnad ve všech oblastech „zracionalizovat“. Církev tedy postihla racionalizačníopatření ve prospěch obecného blaha – blaha státu.142

V poslední řadě nelze opominout ani touhu po reformě církve, kterou lzenalézt u mnohých současníků, jimž ležel její stav na srdci. Často se inspirovalimyšlenkami osvícenství i jansenismu. Právě jansenisté a osvícenci měli stejnoutouhu po obnovené církvi, očištěné od barokních tradic. Obě strany také chtělyomezit moc jezuitů ve státě a v církvi. Samozřejmě i mezi nimi byly jisté názoro-vé rozdíly: Například sympatizanti s umírněným jansenismem uznávali nutnostcírkevních reforem, ale zároveň odmítali některé radikální reformy, které se jimzdály zacházet příliš daleko v omezování církve státem.143 Jansenismus ovlivniltaké okruh osvícensky smýšlejících biskupů, kteří se zasazovali především o re-formu výuky a formace budoucích duchovních: Mezi nejvýraznější postavy patřilibiskup v Gurku a později v Pasově Josef Maria hrabě Thun, biskup v Seckaua později zároveň i v Pasově Leopold Ernst hrabě Firmian, jeho bratr, lavantskýbiskup Virgil Maria hrabě Firmian, vídeňský arcibiskup Johann Joseph hraběTrautson a biskup z Lublaně Karl hrabě Herberskin. Inspirováni zejména dílemlovaňského teologa Johanna Opstraeta Pastor bonus, které načrtává ideální obrazduchovního pastýře, snažili se zamezit vlivu jezuitů na dvoře i ve svých diecézích,již se svými duchovními nemluvili latinsky, ale německy, bojovali protipověrčivým tendencím, a dokonce i proti nově zřízenému kultu Srdce Ježíšova.Ve Vídni existovala skupina lidí, která tyto představy přijala a dále prosazo-vala. Jedním z nich byl vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Anton hrabě

46

140 Srov. J. KADLEC, Přehled, s. 152-153; E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 316.141 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 16-18.142 Srov. J. KADLEC, Přehled, s. 153-154.143 Kam až mohly tyto rozdíly vést, jsem již podrobněji pojednal výše. Viz názory P. Herschea J. Táborského.

Migazzi, který založil roku 1758 seminář, kde byli budoucí duchovní vychovávániv tomto duchu. Na druhou stranu se však právě Migazzi stal významným od-půrcem radikálních církevních reforem. Po celý život byli s jansenismem spojenikupř. Migazziho spolupracovník Ambros Simon Stock, stejně tak probošt augus-tiniánského ústavu sv. Doroty a zpovědník císařovny Marie Terezie Ignaz Müller.Gerhard van Swieten, mimo jiné osobní lékař císařovny, sice nebyl žádnýjansenista, avšak díky svým sympatiím pro osvícenství požadoval a podporovalreformy na mnoha rovinách. Jeho nástupce ve funkci osobního lékaře císařovnyAnton de Haen byl členem malé utrechtské církve. Jansenismem ovlivněné cír-kevní reformy měly také podporu některých profesorů teologické a právnickéfakulty vídeňské univerzity. Tito tzv. „muži Marie Terezie“ měli jako její rádcivelký vliv na císařovnou zahájenou církevní reformu. Změnu v duchovnímovzduší na dvoře Marie Terezie ukazuje i výměna některých jezuitů za janse-nisticky orientované kněze. Asi nejvíce viditelná byla výměna části dvorníchzpovědníků. Kdysi všemocní jezuité tak ztráceli svůj vliv na „duše“ vladařskérodiny, a rovněž na císařovnino rozhodování.144

První reformní vlna začala roku 1749 zřízením Direktoria pro politickou a fi-nanční správu všech dědičných zemí, s oficiálním názvem Directorium in publi-cis et cameralibus. Do jeho čela byl postaven hrabě Friedrich Wilhelm Haugwitz(1700–1765). Direktorium bylo zodpovědné také za náboženské a církevní zále-žitosti. Vyvinulo snahy omezit pravomoci představených klášterů sídlících mimohabsburskou monarchii, důsledně podřídit papežské dokumenty souhlasu státuuplatňováním zásady placetum regium, zdanit církevní úřady, omezit církevníprávo azylu a zredukovat církevní svátky. Kromě toho měl být zvýšen věk kan-didátů pro vstup do kláštera a omezena suma peněz, kterou doposud kandidátimuseli při svém vstupu do kláštera složit. Václav Kounic (1711–1794), který sestal státním kancléřem roku 1753, tyto snahy dále podporoval. Po vyčerpávajícísedmileté válce byly reformy ještě urychleny.145

Zkušebním polem radikální reformní politiky se stalo Milánsko, kde změnyprobíhaly s časovým předstihem, ovšem radikálnější reformy se brzy měly týkatcelého státu. V první řadě zde zřídila státní kancelář katastrální úřad, kterýpřipravoval a posléze i provedl soupis veškeré půdy a s ním související daňovoureformu. Plánovalo se nařízení všeobecného zdanění, ze kterého neměly býtvyňaty ani církevní instituce. Probíhala jednání s Římem, které církevní institucebudou platit plnou, sníženou či – ve výjimečných případech – žádnou daň. V roce1763 byl v Milánsku zřízen úřad Giunta economale jako nejvyšší úřad procírkevní záležitosti. Podle tajných instrukcí vydaných tímto úřadem v roce 1768měly být všechny záležitosti, které se přímo netýkaly výkonu služby kněží,podřízeny pravomoci vládce. Duchovenstvo se mělo zabývat pouze hlásáním

47

144 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 18-19.145 Viz H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 39-42; J. KADLEC, Dějiny, s. 422.

křesťanské víry, slavením mší, udělováním svátostí a vnitřní církevní disciplínou.Ostatní církevní záležitosti měly mít na starosti státní úřady. Všechny nároky zestrany církve byly odmítnuty, pokud nezískaly souhlas panovníka.146 Jakýkolizakladatelský počin církve vyžadoval státní souhlas. Inkvizice se ukázala býtzbytečnou, protože její funkci nahradila státní cenzura. Svůj význam ztrácelytaké další církevní soudy, smrtí uprázdněná soudní místa již nebyla obsazována.Redukován byl také počet beneficií, naopak se zvýšily příjmy diecézních kněží.Roku 1769 začalo také rušení klášterů. Jmění z církevních beneficií byla dělenamezi farnosti. Následujícího roku byla zrušena klášterní vězení.147

Na radu Gerharda van Swieten iniciovala císařovna proces vyjasnění vztahůmezi státem a církví. Již v roce 1769 byla zřízena Dvorská duchovní komise podlevzoru milánské Giunta economale, v jejímž čele stanul hrabě Johann Chotek.V tomto grémiu nebyli zastoupeni biskupové. Členy se stali rádcové císařovnyFranz Joseph Heinke, Kressel von Qualtenberg a profesor přirozeného právaKarl Anton von Martini, církevní stranu reprezentovali jansenista Ambros Simonvon Stock a Johann Peter Simon.

Velkou událostí bylo zrušení jezuitského řádu v roce 1773 papežemKlementem XIV. (1769-1774). V zahraničí již delší dobu docházelo k státnímzásahům proti tomuto řádu. Jezuité byli vyhnáni z Francie (1764), z Portugalskaa jeho kolonií (1759), ze Španělska a Neapole (1767), a také z Parmy (1768).Zveřejnění papežského rozhodnutí o zrušení řádu nabývalo podle římského právaplatnosti až jeho vyhlášením v jednotlivých zemích. To, že bylo papežské breveDominus et Redemptor 2. září 1773 Marií Terezií potvrzeno pro oblast monarchie,bylo důsledkem různých vnějších i vnitřních politických tlaků a událostí. Nejvícese o zrušení jezuitského řádu zasazovaly bourbonské diplomacie, a ty vyvíjely tlakna jeho reálné provedení v ostatních evropských zemích. Vnitropoliticky byl tentočin motivován jinak. Státní kancléř Kounic nebyl ani přítelem ani nepřítelemjezuitů, avšak roku 1768 byl v souvislosti s vyhnáním jezuitů exkomunikovánparmský kníže, budoucí švagr Josefa II. a synovec císařovny. Tato akce nezůsta-la ze strany císařovny bez odpovědi. Byla impulsem pro zvýšení aktivit státuv církevních záležitostech, které mimo jiné vedly k již zmíněnému vznikuDvorské duchovní komise. Přesto ke zrušení řádu dala císařovna souhlas až podlouhém váhání, pod mezinárodním tlakem a přesvědčená svými blízkýmispolupracovníky.148

Zrušení jezuitského řádu urychlilo školské reformy. Roku 1774 byl vyhlášenvšeobecný školský řád. Ve stejné době vyvinuli Kounic a Dvorská duchovní

48

146 Srov. F. MAAß, Ursprung und Wesen des Josephinismus 1760-1769, I. díl, s. 288nn.147 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 19-20; H. RIESER, Der Geist des Josephinismus,s. 30.148 Srov. J. KADLEC, Dějiny, s. 416-418; C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 20; H. RIESER, DerGeist des Josephinismus, s. 31-33.

komise aktivity zaměřené proti dalším řádům, které urovnaly cestu pro budoucírozhodnutí císařovnina nástupce Josefa II. Ještě dříve, než se Josef II. stal roku1765 spoluvládcem, měl rozpracováno memorandum, které obsahovalo hlavnízásady, které vydalo Directorium in publicis et cameralibus v roce 1752. Podlenázoru Josefa II. i Kounice byla řeholní společenství – až na malé výjimky –pouze finanční zátěží pro stát a společnost a řeholníci nic nedělající individua,která již dávno nežijí podle ideálů svých řeholí. Dekretem ze 17. října 1770 bylstanoven věk pro vstup do kláštera na dvacet čtyři let. Papež souhlasil s omeze-ním počtu církevních svátků na dvaadvacet, avšak protestoval proti snahámzaměřeným proti klášterům. Císařovna se jím nechala přesvědčit, aniž by svérozhodnutí předem konzultovala s kancléřem Kounicem. Roku 1772 nechalavyhlásit, že pro kandidáty na vstup do kláštera je pevně stanovená suma patnáctset rýnských, kterou musí při přijetí do řehole zaplatit státu a zároveň zakázaladary církvi, kromě plateb mší za mrtvé. Patentem z 15. září 1775 bylo omezenocírkevní právo azylu.149

K závěru své vlády řešila Marie Terezie ještě otázku toleranční. Od roku 1777bylo v hradišťské oblasti na Moravě „objeveno“ více než deset tisíc tajnýchprotestantů. Státní i církevní úřady o nich samozřejmě věděly, avšak nedocházelok jejich plošnému pronásledování. O bohoslužby se jim v posledním půl stoletístarali z místa na místo cestující kazatelé. Již roku 1775, za velkého selskéhopovstání, se někteří protestanti otevřeně přihlásili ke své víře. Stát si je nemohldovolit přesídlit do jiné oblasti monarchie, kde již byl protestantismus tolero-ván, či je snad vyhnat – i z ekonomických důvodů – za hranice. Použití násilí sezdálo být nesmyslné. Rokem 1778 zahájila císařovna tzv. tichou toleranci. Díkyní mohli protestanti v soukromí praktikovat svoji víru, avšak neměli nadále při-stupovat k svátostem v katolické církvi. Byla jim zakázána misie a získávánínových členů. Roku 1780 získali moravští protestanti souhlas ke zřízení svéhokultu. V květnu téhož roku se jich více než čtyři tisíce setkalo v den oslavy císa-řovniných narozenin a slavilo otevřeně bohoslužbu. Kounic požadoval, aby bylvydán opravdový toleranční patent, avšak císařovna zemřela, aniž by v této otázceučinila rozhodnutí.150

Josef II. pokračoval v linii nastavené za vlády své matky.151 Klonil se k argu-mentačním formám přirozeného práva, jak se to naučil od svého učitele Christiana

49

149 Srov. Helmut WITETSCHEK, Absolutismus und Josephinismus, in: Ferdinand SEIBT (ed.) Bohe-mia sacra, s. 323-329; C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 20-21; J. V. POLC, Stručný přehled,s. 7-8.150 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 21. Viz také J. V. POLC, Stručný přehled, s. 6-7; Srov.R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte des Christen-tums in Österreich, s. 288-296.151 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte, s. 321-327; J. A. HOENSCH, Geschichte Böhmens, s. 275-290;M. WEIS, Osvícenští panovníci habsbursko-lotrinské dynastie, in: R. SVOBODA – M. WEIS –P. ZUBKO (eds.), Osvícenství a katolická církev, s. 13-19.

Augusta von Becka, žáka Samuela von Pufendorfa.152 V souladu s tím byl pře-svědčen o vážnosti každého lidského individua, a proto prosazoval stejné právotolerance pro všechny. Pokoušel se dát politice nové impulsy. Jedním z jeho ná-zorů bylo, že reformním cílům státu by mělo být podřízeno všechno, i konfesníspory. Shodoval se s Kounicem v názoru, že hospodářská síla země je důležitějšínež náboženské otázky. Oba měli před očima obrovské ekonomické a politickéztráty, které utrpěla Francie roku 1685 odvoláním nantského ediktu, kdy zemiopustilo asi čtvrt milionu hugenotů a usadilo se zejména v Prusku, kterémusvou prací pomohli k rozkvětu. Přes odpor vídeňského arcibiskupa kardinálaMigazziho a papežského nuncia Giuseppe Garampiho vyhlásil Josef II. 13. říj-na 1781 toleranční patent, kterým povolil vyznání augsburské, helvetské a orto-doxní.153 Církve hlásící se k těmto konfesím si navíc mohly stavět budovyk bohoslužbám, i když za určitých omezujících podmínek. Patent platil proRakousko, Čechy, Bukovinu a Halič. Uhersko obdrželo rozsáhlé náboženskésvobody již po míru u Szatmáru roku 1711, které platily i pro uniaty v Sedmi-hradsku. Rumuni těžili v této oblasti habsburské monarchie již od roku 1758z tzv. ortodoxní tolerance, která byla vyhlášena v průběhu sedmileté války, aby siHabsburkové získali svého ruského spojence. Srbským uprchlíkům, kteří přišli domonarchie na konci sedmnáctého století, byla garantována roku 1690 možnostsvobodného výkonu bohoslužby i možnost mít arcibiskupa řeckého ritu. Císařůvpatent však garantoval kromě svobody vyznání také plná občanská práva pronekatolíky, kteří od nynějška mohli zastávat veřejné úřady, získávat akademickétituly, kupovat a osídlovat pozemky, a také usadit se jako právní zástupce. Nutnovšak podotknout, že Josefův toleranční patent neměl konstituční charakter. Bylto čin vládce, který mohl být teoreticky kdykoli odvolán. Kromě toho zůstalonetolerováno ještě mnoho náboženských společenství. V Uhrách byl patent zve-řejněn 25. října a dočkal se vřelého souhlasu ze strany protestantů. Katolíci, kteřízde měli většinu, s jeho vyhlášením naopak nesouhlasili. Devatenáct hrabstvía mnoho měst žádalo jeho odvolání. Chorvatsko dokonce edikt přímo odmítlo,avšak Josef II. jeho tisk nezastavil.154 Od 12. listopadu 1781 byl toleranční patentšířen v rakouském Nizozemí, kde se setkal s ostrým odporem místních biskupůa univerzitních profesorů. Možná právě proto se zde přihlásilo k nekatolickýmkonfesím jen velmi málo obyvatel.155

Roku 1782 byl vydán také edikt týkající se Židů. Za vlády Marie Terezie,která jim nebyla příliš nakloněna, museli snášet její necitlivé zásahy. Josef II.jim zajistil náboženskou a společenskou toleranci na stejné úrovni, jakou získali

50

152 Viz A. BEUTEL, Kirchengeschichte im Zeitalter der Aufklärung, s. 51.153 Srov. J. V. POLC, Stručný přehled, s. 9.154 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 21-23; J. KADLEC, Přehled, s. 159-165.155 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 23.

nekatoličtí křesťané tolerančním patentem.156 Do značné míry bylo toto vyhlášenípotřebné, zvláště po tzv. prvním dělení Polska v roce v roce 1772, díky kterémupřipadla habsburské monarchii území, kde židovské obyvatelstvo tvořilo velmipočetnou menšinu. Císař se obával odchodu těchto obyvatel a tím i oslabení vlast-ní země, které by bylo v přímém rozporu s tím, oč usiloval. Ostatně podobnoumotivaci a důvody měl i pro výše zmíněné vyhlášení tolerance pravoslaví.

V roce 1782 přivítala Vídeň papeže Pia VI. (1775–1799), který se osobněpokusil odradit císaře od dalších zásahů do církevní oblasti, avšak bez hmata-telných výsledků. Již v květnu 1782 začala druhá vlna zavírání klášterů, kterátrvala do roku 1784. Jednalo se přitom většinou o kontemplativní řády. Avšakkláštery, které se věnovaly výchovným či charitativním činnostem, touto vlnounebyly postiženy. Celkem bylo zavřeno asi sedm set klášterů a více než třicet osmtisíc členů řádů obojího pohlaví bylo zproštěno řeholních slibů. Prodej domůa dalších majetků klášterů vynesl více než šedesát miliónů rýnských zlatých,které putovaly do tzv. náboženského fondu.157 Odtud měly být použity většinouk církevně-správním účelům, což se také stalo. Byly zřizovány nové farnostia otevírány školy. Každý rok Josefovy vlády bylo zřízeno v průměru padesátnových farností. V letech 1777 až 1791 bylo také založeno dvanáct novýchdiecézí. Právě zakládání farností a především biskupství je typickou ukázkoupanovnického absolutismu. Nízký počet zakládaných diecézí před tímto obdobímnebyl dán nepružností církve či z její strany malou snahou řešit situaci v církevnísprávě, ale nedostatkem její reálné moci překonat odpor obcí, měst či patronů přisamotném zakládání. Zejména Josef II. nedopustil, aby jeho vůli stálo v tomtopřípadě cokoli v cestě.158

Mezi další reformy, které stát v církevní oblasti plánoval, patřilo zlepšenía sjednocení vzdělávání kněží. Kněz měl na jedné straně zcela sloužit duchovní-mu vedení svého společenství a vykonávat úkoly spojené s duchovní správou,na druhé straně měl být učitelem a rádcem svých farníků v oblastech hygieny,v hospodářských záležitostech, věnovat se nemocným a chudým, a také mít poddozorem veřejnou morálku. Měl zastávat zároveň role kněze i služebníka státu.Aby bylo dosaženo tohoto cíle, byly výnosem z 30. března 1783 zřízeny tzv. ge-nerální semináře. V nich měli být budoucí kněží vzděláváni pět let a další rok sepřipravovali na kněžskou službu ve své domovské diecézi. Později byla délkastudia poněkud zkrácena. Výuka v generálních seminářích neměla být vedenavýhradně latinsky. Jako takové nebyly rozhodně všeobecně přijímány samotnými

51

156 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte, s. 424-325; J. V. POLC, Stručný přehled, s. 9.157 Kromě reformních cílů byl vždy brán zřetel také na ekonomickou stránku věci. Zrušení nejednouunikly ty kláštery, které byly zadlužené, protože jejich dluhy by přešly na nově vzniklý fond.Příkladem z jihočeského prostředí může být nezrušení zadluženého cisterciáckého kláštera ve VyššímBrodě a naopak zrušení neunikl dobře hospodařící cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně – ačkoliv případě těchto dvou klášterů stály pro a proti zrušení ještě i jiné důvody.158 Srov. H. WITETSCHEK, Absolutismus, s. 326. Srov. také J. KADLEC, Dějiny, s. 422-423.

biskupy, kteří ztratili dohled nad formací svých budoucích podřízených. Velkánespokojenost se založením generálních seminářů zavládla především v Uhrácha v Rakouském Nizozemí.159

Reformní politika vlády Josefa II. byla programově realizována skrze výšezmíněnou Dvorskou duchovní komisi, jako přes její centrální nástroj. Narozdílod své matky postupoval při zavádění církevních reforem daleko systematič-těji.160 Jeho rozhodnutí bývají hodnocena různě, některá pozitivně, jiná naopak.Avšak jak jsem již naznačil, v případě josefínských reforem se často jednáo „spojené nádoby“. Kupříkladu reforma farního systému, která je historikyhodnocena veskrze pozitivně, byla hrazena především z prostředků tzv. nábožen-ského fondu, který z velké části vznikl ze jmění zrušených klášterů, přičemžrušení klášterů bývá zejména katolickými historiky chápáno jako újma učiněnácírkvi. Bez rušení klášterů by bylo obtížněji proveditelné i personální zajiš-tění nových duchovních správ. Ze zmíněného náboženského fondu pocháze-ly například také finanční prostředky spojené s hmotným zajištěním duchov-ních.161

Po smrti Josefa II. nastoupil na císařský trůn jeho bratr Leopold II. (1790 až1792). Od roku 1765 vládl v Toskánsku, které v duchu státní politiky od základůzreformoval. Byl přesvědčený josefinista, ale jeho přístup k politice byl zcelajiný než u jeho bratra, který byl sice osvícenec, ale povahou i v činech despota.Leopold byl pragmatik, pro něhož politika znamenala umění možného. Vyjed-náváním dokázal uklidnit situaci v neklidných oblastech monarchie, také připustil,že by se i stavy jednotlivých historických území monarchie mohly více podíletna vládní politice. Odvolal či upravil dílčí reformní rozhodnutí, která vyvolávalanejvětší protesty – s cílem zachránit podstatu a obsah reforem jako takových.Díky svému přístupu zachránil značnou část reformního odkazu svého bratra.162

V oblasti zahraniční politiky ukončil roku 1791 válku s Tureckem, kterou zapo-čal roku 1787 Josef II.

V církevní politice nehodlal provádět žádné významnější změny, ale ukázalochotu diskutovat o některých jednotlivostech zavedených za doby vlády svého

52

159 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 23-24; R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBEL-REITER – P. G. TROPPER, Geschichte des Christentums in Österreich, s. 296-297.160 Viz H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 42-48; H. WITETSCHEK, Absolutismus, s. 327;J. KADLEC, Dějiny, s. 424.161 Jaroslav Kadlec, jeden z těch historiků, kteří jinak kritizují josefínskou církevní praxi, hodnotíkupř. právě reformu v oblasti církevní správy takto: „Stát, který měl vybudovat veřejné blaho, muselbýt dobře organizován. Měla-li církev státu v tomto úsilí pomáhat, musela být rovněž dobře organi-zována. Z toho důvodu vytvořil josefinský stát novou diecézní a farní organizaci, jež jako takováznamená mimořádný výkon a zaslouží si i z církevního hlediska pozitivní hodnocení.“ J. KADLEC,Českobudějovická diecéze, s. 22. Pozitivně se k témuž vyjadřuje také kupř. J. V. POLC, Stručnýpřehled, s. 9.162 Srov. K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 166.

bratra a popřípadě je i měnit, jak dokazují kupř. jeho jednání s biskupy.163 Nako-nec změnil bohoslužebný řád, zrušil generální semináře a dovolil biskupům zří-dit si semináře ve svých diecézích.164

Po Leopoldově předčasné a náhlé smrti se ujal vlády jeho nejstarší syn Fran-tišek II. (I.) (1792–1835). Josef II., který neměl syna, jej vychovával ve Vídnijako budoucího císaře, avšak dá se říci, že neměl vladařský formát svého strýceani otce. Dobové okolnosti nepřály tomu, aby se dále rozvíjely osvícenské i raněliberální reformy. Francouzská revoluce uvrhla habsbursko-lotrinskou dynastii,šlechtu i církev do strachu a kvůli němu došlo ke konzervativnímu obratu, kterýve svém důsledku znamenal konec reformního období zahájeného Marií Terezií.165

V průběhu půl století osvícenského absolutismu reprezentovaného panovníkyMarií Terezií, Josefem II. a Leopoldem II. se z habsburské monarchie stal vnitřněkonsolidovaný a centralizovaný stát. Přes provedené reformy hospodářsky bohu-žel stále zaostával za západní Evropou a kromě toho mu v německé oblasti vyrostlsilný mocenský soupeř – Prusko. Ve společenské oblasti hrály i nadále centrálníroli šlechta a církev, zatímco měšťanstvo v moderním slova smyslu bylo teprvena vzestupu. Právě tato společenská situace ilustruje, proč v oblasti monarchieneprobíhalo společenské hnutí srovnatelné s tím v revoluční Francii. Samozřej-mě, že vlivy revoluce a následně napoleonské Francie zasáhly celou Evropu,habsburskou monarchii nevyjímaje, a pomohly zde k rozvoji nových proudů,zejména nacionalismu, liberalismu a konstitucionalismu – avšak ne okamžitě, alev procesu, který trval desítky let. Ještě Josef II. i Leopold II. sledovali první krokyrevoluce jako osvícenci s určitými sympatiemi, které je však přešly s prvnímipřesnějšími zprávami z Francie.166 Zvláště pro Františka se měla stát revolucea to, co z ní vzešlo, noční můrou první poloviny jeho vlády. Šokem byla popravakrálovského páru – Ludvíka XVI. a Františkovy tety Marie Antonie (1793).František uzavřel koalici proti Francii a od té doby s krátkými přerušeními vedlsérii válek až do Napoleonova definitivního pádu (1815).167

Tato série válek, v nichž se zejména Napoleon zdál dlouhý čas neporazitel-ný, přinesla monarchii územní ztráty, z nichž asi nejcitelnější byla ztráta Ra-kouského Nizozemí a italských území. Přes odškodnění jinými územími byl tentomocenský diktát z Napoleonovy strany vnímán jako ponižující. To ovšem nebylajediná hořká pilulka, kterou musel František spolknout. Roku 1804 se Napoleon

53

163 Srov. F. MAAß, Der Spätjosephinismus, s. 147-219.164 Srov. H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 53; E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs,s. 327-329; J. KADLEC, Přehled, s. 170.165 Srov. K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 166.166 Zajímavé je, že již ke konci vlády Josefa II. se někteří aktivní a kritičtí josefinisté stavěli proti těmproudům v osvícenství, které mohly vést k revoluci. Srov. Matthias RETTENWANDER, Nachwir-kungen des Josephinismus, in: H. REINALTER (ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus,s. 332.167 Srov. K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 166.

prohlásil císařem všech Francouzů a již o rok dříve byly pod jeho vlivem vy-hlášeny změny v Říši,168 které měly mimo jiné za následek ztrátu jednoznačnékontroly Habsburků nad volbou římsko-německého císaře. František se – asivcelku právem – obával, že jedním z Napoleonových cílů je stát se právě řím-sko-německým císařem, a proto se nejprve pro posílení své pozice prohlásil ještěroku 1804 rakouským císařem, o dva roky později, 1806, Svatou říši římskouzrušil. Nic nevyjádřilo Napoleonovu mocenskou nadřazenost lépe, než dvojíobsazení Vídně v letech 1805 a 1809, a jeho svatba s Františkovou dcerou MariíLuisou roku 1810.169

Se změnou postoje k revoluční a následně napoleonské Francii došlo takék proměně postoje ve vnitřní politice. Hlavním cílem se stala stabilizace spo-lečnosti. Nastal výše zmíněný odklon od reformního kurzu a nastaven byl kurznový, konzervativní a reakční, který přinesl více politické svobody šlechtěa církvi, tj. staronovým oporám státu. Naopak naděje neprivilegovaných vrstevna hlubší společenské změny v duchu reforem předešlých panovníků vzaly po-stupně za své. Neúspěšná vojenská konfrontace s revoluční Francií vedla mimojiné i k tvrdému postupu proti domácím sympatizantům s revolucí a ke kriticeosvícenství jako takového. Zesílil vliv cenzury a policie. Se změnou politickéhokurzu se nechtěli někteří josefinisté smířit. Dokonce se v prvních letech Fran-tiškovy vlády (1792–1794) pokoušeli o prosazení pokračování reforem ve spole-čenské oblasti. Císaři tak vznikla vnitřní opozice, která zdůrazňovala, že osvícen-ství jako takové nenese odpovědnost za to, co se ve Francii děje. Důvod revoluceviděla hlavně ve zbídačení lidu. Její stoupenci poukazovali na to, že tam, kdev habsburské monarchii došlo k ovlivnění šlechty osvícenskými myšlenkami, setato po léta lépe starala o své poddané, takže vypuknutí revoluce úspěšně před-cházela. Našli se dokonce radikálové, kteří s revolucí otevřeně sympatizovalia s měnícím se politickým kurzem začali konspirovat proti státu. V roce 1794, kdyse monarchie ocitla v těžké hospodářské, politické a především vojenské krizi,bylo zahájeno jejich stíhání. V procesech proti tzv. jakobínům, které se konalynejvětším dílem v roce 1795, sehrály smutnou a právně kontroverzní roli zvláštnítribunály, které často vyhlašovaly tresty smrti. Každopádně se o těchto procesechhovoří jako o zlomu, po kterém se již nebylo možné vrátit k původní státnípolitice.170

54

168 Jednalo se o tzv. Základní výnos říšské deputace z roku 1803. Pro habsburskou monarchii zna-menal tento výnos také ztrátu Toskánska, za kterou získal bratr Františka II., arcivévoda Ferdinand,náhradou část bývalého Salzburska. Habsburskému mocnářství také připadla biskupství Brixena Trident. Asi nejtvrdší dopad měl na církevní oblast. Světská knížata byla donucena odstoupit územína levém břehu Rýna a jako náhradu obdržela majetek „sekularizovaných“ 25 knížectví-biskupstvía 44 říšských opatství. Tím se mimo jiné změnila mocenská církevně-politická rovnováha v Říši.Tamtéž, s. 169.169 Tamtéž, s. 169-173.170 Srov. Matthias RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, in: H. REINALTER (ed.),Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, s. 332-338; K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 173.

Nastavený vládní kurz pokračoval i v následujících letech. Po vzestupu Na-poleona se v prvním desetiletí devatenáctého století ještě více ukázala hos-podářská i vojenská slabost monarchie. Aby stát přežil, bylo nutné do značné míryostrý reakční kurz zmírnit, a to i za cenu, že se některé vlivy revoluce mohlyv zemi šířit rychleji. Mladý kníže Metternich, jehož politická hvězda stoupalastrmě vzhůru, kupříkladu již roku 1808 přesvědčil císaře, že je důležité vést s Na-poleonem válku i na rovině informační. Zahájil novou „Pressepolitik“, namířenoupropagandisticky proti císaři Francouzů: V novinách začal být kladen důraz nanárod, vlastenectví i odpovědnost k vlastní zemi – podobně jako ve Francii, odkudMetternich čerpal inspiraci. Také v době slábnutí Napoleona byly války protiněmu veřejnosti podávány jako „osvobozovací“. Napoleonova propaganda se zasev rámci rakouského císařství snažila navázat na staré „josefinistické“ prostředí,kde doufala nalézt sympatizanty s revolucí – ale tomu se dokázal rakouský státrelativně účinně bránit. Po roce 1809 byla zahájena vlna nových reforem, avšaknikoli liberálních, ale těch, které měly směřovat k posílení státu v oblastechhospodářství a státní správy. Důkazem, jak pragmaticky byla vedena tehdejšípolitika s cílem přežití státu, je doba restaurace po porážce Napoleona.171

Napoleonova porážka znamenala vítězství konzervativních sil v Evropě,které se sešly na mírovém kongresu ve Vídni. S přerušením tzv. stodenního císař-ství trval od září 1814 do června 1815. Jeho základní ideou byla restaurace.Jednotlivé mocnosti – Británie, Rakousko, Rusko, Prusko i poražená Francie– však zcela samozřejmě hájily své vlastní mocenské zájmy. Ve Francii se vrátilana trůn bourbonská dynastie a její územní zisky po roce 1790 byly anulovány.Británie usilovala především o rovnováhu sil na kontinentu a posílení svýchobchodních zájmů. Rusko mělo své územní zájmy zejména v rozděleném Polsku,stejně jako Prusko, které navíc usilovalo o posílení pozice v oblasti bývalé Svatéříše římské. Kníže Metternich, který svými schopnostmi v zahraniční politicena kongresu vynikal, vedl své vyjednávání s cílem přetvořit území habsburskéhostátu tak, aby více odpovídalo potřebám řízení moderního státu. Vzdal se prototěch území, která byla příliš vzdálená od jádra monarchie – jako RakouskéhoNizozemí a oblastí v jižním Německu (Vorderösterreich neboli Vorlande). Za tozískal v Itálii vše, co zde habsburské soustátí ztratilo a k tomu ještě ta území, kterádříve obdrželo jako kompenzaci. Tak se rakouské císařství rozšířilo o Benátsko,Istrii a Dalmácii. Kromě toho došlo ještě k menším úpravám hranic v Haliči. Zpětzískalo také Vorarlberg, Salzbursko a Tyrolsko, které bylo územně již na základězávěrů říšské deputace (1803) zvětšeno o části brixenského a tridentského území.Podobně získal papež zpět vládu nad církevním státem.

55

171 Srov. M. RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, s. 339-344.172 Ovšem byly zahájeny diskuse, v jaké formě by měly být německé státy sjednoceny – trvaly prak-ticky až do sjednocení Německa, nejčastěji se hovoří o tzv. velkoněmecké a tzv. maloněmecké kon-cepci. Viz K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 176-178.

Přes veškeré restaurativní snahy nedošlo k obnovení zrušené Svaté říše řím-ské v její staré formě.172 Součástí akt kongresu bylo založení Německého spolkusdružujícího 35 suverénních knížectví a 4 svobodná města, jehož spolkový sněmse nacházel ve Frankfurtu nad Mohanem a své vyslance v něm měly i německéoblasti rakouského císařství.

Vídeňským kongresem byl uveden v život tzv. systém svaté aliance, na kte-rém se dohodli konzervativní evropští monarchové – protestantský pruský král,pravoslavný ruský car a katolický rakouský císař – s cílem udržet „pořádek“v Evropě. S výjimkou Turecka, papežského státu a Británie přistoupily k tétodohodě i ostatní státy na kontinentě. V průběhu času a hlavně v praxi znamenalouzavření této aliance počátek tzv. intervenční politiky, která měla za cíl potlačo-vat každé revoluční hnutí. Také v následujících letech byla evropská politika řeše-na na velkých kongresech. Paralelně k „zahraniční“ intervenční politice se tytéžstáty ve své vnitřní politice snažily potlačovat všechny liberální a nacionálníideje.173

Po roce 1815 nastal v rakouském císařství čas, kterému se říká „doba před-březnová“ nebo také období metternichovského absolutismu. Kulturně ji charak-terizoval biedermeier. Po třicet let nedošlo k velkým válkám – s výjimkou situací,kdy z rozhodnutí svaté aliance došlo k intervencím proti revolucím různě poEvropě. Ve vnitropolitickém systému hrál hlavní roli kníže Metternich, který sestavěl tvrdě proti myšlenkám revoluce, odmítal požadavek liberalismu po účastiburžoazie na vládě, stejně jako nacionalismus, který vnímal jako pro stát nebez-pečný jev. Tento systém používal jako nástrojů zejména policii, cenzuru a zákazshromažďování. V politice měl kromě císaře a Metternicha vliv malý okruh rádců,tzv. Hofcamarilla – dvorní kamarila. Stavy se sice mohly svolávat, ale jejich váhav politickém rozhodování byla prakticky nulová. Konzervativní vláda stála natřech pilířích: armádě, byrokracii a katolické církvi. Hovoří se proto o spojenítrůnu a oltáře, které však nenalezlo konkrétní vyjádření v konkordátu.

Dědicem trůnu byl fyzicky i duševně vlády málo schopný Františkův synFerdinand. Císař s podporou Metternicha prosazoval v rámci principu legitimityjeho nástupnictví, ale setkal se s nečekanými problémy, když ve Francii vyneslarevoluce roku 1830 na trůn Filipa Ludvíka Orleánského z vedlejší bourbonskélinie. V rakouském císařství v té době žilo několik velmi schopných a hlavněoblíbených arcivévodů, takže se bylo co obávat, že by mohlo dojít k něčemupodobnému jako ve Francii. Každopádně po smrti svého otce se v roce 1835Ferdinand V. ujal panovnického úkolu. Reálně však vládla tzv. státní konference,již tvořili arcikníže Ludvík, Metternich a František Antonín Kolowrat, které císař

56

172 Ovšem byly zahájeny diskuse, v jaké formě by měly být německé státy sjednoceny – trvaly prak-ticky až do sjednocení Německa, nejčastěji se hovoří o tzv. velkoněmecké a tzv. maloněmecké kon-cepci. Viz K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 176-178.173 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 303; K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 178.

formálně předsedal. Skutečným regentem ale byl Metternich, který nadále po-kračoval ve své politice. Uvnitř císařství mu přes všechny jeho snahy narůstalaopozice. Vznikaly tajné spolky, často politicky zaměřené, které dávaly v tajněšířených spisech najevo nesouhlas s panujícími poměry. Podobně jako ideje libe-ralismu, nešlo potlačit ani ideje nacionalismu. Byl to sice spíše akademický nežpolitický nacionalismus, který naplno propukl v druhé polovině století, ale přestoměl ve spojení s romantismem velký inspirační potenciál. Národy hledaly prosvé sny o budoucnosti inspiraci v minulosti: Němci v identifikaci s Říší, Češis obdobím před Bílou horou, Maďaři snili o čase Arpádovců, jižní Slované zaseo chorvatském a srbském středověkém království. Velká péče byla věnovánazejména kultivaci jazyků, se kterou šel ruku v ruce historický výzkum. V Če-chách vynikli v těchto oblastech Josef Jungmann a František Palacký. S posi-lováním jazyka samozřejmě docházelo i k posilování národního vědomí. Dopohybu se tak dal nacionalismus, který byl jednou z hlavních příčin revolučníhovýbuchu let 1848–1849.174

Podíváme-li se blíže na oblast církevní politiky za Františkovy a Ferdinandovyvlády, je od počátku až do konce vidět zcela jednoznačný rozdíl oproti době jejichpředchůdců. Její vývoj souvisí především s již zmíněnými změnami v zahraničnípolitice.

Dá se říci, že se František již od počátku své vlády postavil proti reformnímukatolicismu, jehož duch vládl církevní politice posledních desetiletí. S katolickýmosvícenstvím, které se snažilo přiblížit církev novému duchovnímu vývoji ve svě-tě, kladlo důraz na činné křesťanství, lásku k bližnímu, bylo legitimizováno ze-jména mravním kreditem svých představitelů a získalo za předchozích vládcůsilnou oporu v církevně-politickém systému – byl učiněn „krátký proces“. Již ro-ku 1793 František zrušil Dvorskou duchovní komisi, která byla hlavním nástro-jem pro provádění církevních reforem. Pozice a tím pádem i vliv ve státní správěi na univerzitách ztrácely některé silně josefinisticky orientované osobnosti.

Osvícenské vlivy na církev císař hodnotil jako škodlivé pro úlohu, kterouměla v monarchii zastávat.175 Měla se stát spojencem, silou pomáhající zachová-vat společenský status quo, baštou proti všem politicky i duchovně pokrokovýmproudům ve státě, oporou proti revoluci. František nepotřeboval církev, která sechtěla reformovat, ale konzervativní instituci s restaurativním potenciálem.Rozhodně nepřemýšlel o tom, že by bylo třeba stávající církevně-politický systémzásadně měnit – právě naopak – rozhodl se postavení církve v monarchii jakožtostátní církve posilovat. Je třeba také mít v patrnosti, že přestože se stát začal sta-vět proti vlivům osvícenství, byly v církvi i ve státě nadále silné proudy stojícío pokračování katolické reformy. Podporu měly u části vysokých úředníků i du-

57

174 Srov. K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 194-198.175 Srov. M. RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, s. 346.

chovenstva, jimž se příliš nezamlouvalo současné konzervativní směřování cír-kevní politiky.

Církevně-politický systém získával nové kontury, ve kterých hrály důležitouroli dvě koncepce: První zastával císař a hovoří se o ní jako o rakousko-katolickérestauraci, druhá byla zastávána římskou kurií a jejími stoupenci a je nazývánařímsko-katolickou restaurací. Římsko-katolická restaurace stavěla dogmatickýkatolicismus nejen proti vlivům revoluce, ale i proti církevně-politickému systé-mu vzniklému za vlády Marie Terezie a jejích synů Josefa II. a Leopolda II.Tvrdila, že pouze církev osvobozená od „pout státní církve“ může být oporouFrantiškova státu v boji proti revoluci. V pojetí rakousko-katolické restaurace bylacírkev společensko-konzervativní silou, oporou trůnu – avšak v žádném případěse nechystala narušit suverenitu absolutistického státu v církevních záležitostech.Papež a představení řádů sídlící mimo stát neměli ani nadále mít vliv na vnitřnícírkevní záležitosti.176 Samotné duchovní císař chápal jako státní úředníky v ka-tolické církvi, druhá strana viděla v katolických duchovních v konečné instancina Římu závislé církevní úředníky ve státě.177 Jak František viděl roli duchovní-ho, dokládá dvorský dekret z 26. srpna 1797: „Der Geistliche ist gleichzeitigSeelsorger, als solcher aber hat er unbeschrängen Einfluβ auf die GesinnungVolkes ... und deswegen ist er als ein Beamter des Staates in der Kirche anzu-sehen.“ 178 Pro náboženskou politiku habsburské říše se od konce osmnáctéhoa v prvních letech devatenáctého století stala příznačnou jakási dvojakost –na jednu stranu stát ostře hájil své zájmy proti římské kurii a na druhou stranuse snažil s Římem vyjít, protože byl jeho ideovým spojencem proti revolučnía posléze i napoleonské Francii.179

Konzervativní kurz církevní politiky v čase napoleonských válek lze ilustro-vat na několika příkladech: V roce 1802 císař v kabinetním listě ztížil možnostodchodů z církevních řádů, zejména ze školských. Ve stejném roce byla výukanáboženství na vyšších školách vrácena do kompetence biskupů a na univerzitáchbyly zřízeny katedry náboženských věd.180 Roku 1803 dostali faráři za úkol hlásitna gubernium každý čtvrtrok všechna „nekatolická individua“ – což se muselozvláště stoupencům katolického osvícenství zdát jako návrat do hluboké minu-losti. V klášterech byla obnovena vězení, ve kterých si odpykávali tresty nejenřádoví, ale i světští kněží. Podle císařova nařízení ze 14. září 1804 měli všichni

58

176 Tamtéž, s. 345.177 M. RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, s. 346; Eduard WINTER, Roman-tismus, Restauration und Frühliberalismus im österreichische Vormärz, Wien: Europa Verlag, 1968,s. 51-52.178 Eduard WINTER, Frühliberalismus in der Donaumonarchie. Religiöse, nationale und wissen-schaftliche Strömungen von 1790-1868 (= Beiträge zur Geschichte des religiösen und wissenschaft-lichen Denkens, Bd. 7), Berlin: Akademie Verlag, 1968, s. 19.179 Ostatně i v letech po pádu Napoleona se tento dvojaký vztah rakouského státu k Římu nezměnila byl součástí státního církevně-politického kurzu – měnily se pouze „kulisy“ doby a událostí.180 Srov. M. RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, s. 345.

biskupové posílat státním úřadům zprávy z pravidelně konaných vizitací a k tomupravidelné roční zprávy o stavu svých diecézí. Tím hodlal získat co nejpřesnějšíobraz o stavu církve v zemi, což se mu skutečně podařilo, protože biskupovévětšinou tyto zprávy sepsali a podali zajímavý obraz zejména církevně-pastorač-ního stavu církve. Jako největší problém viděli rozšířené pití alkoholu, nevázanétaneční zábavy a nárůst počtu nemanželských dětí. Příčiny spatřovali v duchudoby, kdy je kladen větší důraz na rozumové chápání a na dodržování pravidel,než na emocionální přijetí víry. Jako další problém s tím spojený viděli nedosta-tek kněží a jejich aktuální problémy, kterými byly zejména klesající společenskáprestiž kněžského povolání a ekonomické problémy kněží dané zrušením mnohafinančních zdrojů v předešlém období, kupř. beneficií, donací, atp. Jako obtížnébřemeno vnímali nutnost vykonávat státní nařízení, jako třeba vyhlašování očko-vání proti neštovicím. Objevila se kritika osvícenského negativního vztahu k čas-tému přijímání svátostí, konání pobožností, uctívání svatých, udělování odpustků.Žádali císaře o částečný návrat k formám zbožnosti předjosefínského období.181

V poválečném období nadále docházelo ke střetům mezi konzervativnímia spíše reformními, osvícenstvím ovlivněnými směry v katolické církvi. Konzer-vativci získali slibnou oporu v novém elitním vídeňském učiliště Frintaneu zalo-ženém roku 1816, odkud vyšlo množství profesorů teologie i vysokých církevníchhodnostářů. Určitý rozvoj zaznamenal s příchodem mírových dob i řádový život,který byl silně postižený rušením klášterů v minulém období. Mezi církevnímiřády vynikli od dvacátých let zejména redemptoristé.182 Určité vyjádření a myš-lenkové pokračování reformního ducha katolického osvícenství lze najít v díleBernharda Bolzana, v jehož osobě již Eduard Winter viděl pokračování vývojejosefinismu ke katolickému liberalismu.183

Ve státní církevní politice nedošlo ani v předbřeznové době k zásadním změ-nám. Stát si nadále hodlal udržet svoji roli dohlížitele nad církevními záležitost-mi, což bylo úhelným kamenem sporu mezi ním a Římem. Již po ukončenívídeňského kongresu začal pracovat státní sekretář Hercules kardinál Consalvi nadiskusi o církevně-politických otázkách s rakouským císařstvím. Velkýmtématem byla zejména reforma manželského práva, které se díky zákonodárstvíjosefinistického státu dostalo zpod plné kontroly katolické církve. Když navštívilcísař František I. na Velikonoce roku 1819 Řím, kritizoval papež Pius VII.výslovně stav v této oblasti, zejména Všeobecný občanský zákoník z roku 1811,

59

181 Srov. Erika WEINZIERL-FISCHER, Visitationsberichte österreichischer Bischöfe an KaiserFranz I. (1804-1835), in: MÖSTA 6, Wien 1953, s. 240-311, zde s. 294; Ernst TOMEK, Kir-chengeschichte Österreichs. 3 Teil. Das Zeitalter der Aufklärung und des Absolutismus, Insbruck--Wien-München, 1959, s. 596; K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht, s. 68.182 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 362-363.183 Viz E. WINTER, Frühliberalismus in der Donaumonarchie, s. 75, 180n; M. RETTENWANDER,Nachwirkungen des Josephinismus, s. 347-350.

který otázky manželství řešil v duchu josefinistických patentů. Ke spokojenostiŘíma byly otázky manželství vyřešeny až přepracováním těchto zákonů roku1836 rukou pozdějšího vídeňského arcibiskupa a kardinála Josepha Othmara vonRauschera.184

Státní církevní politika měla v zápase s Římem velkou oporu předevšímv měšťanských elitách, tvořících značnou část byrokracie, které byly prostou-peny duchem josefinismu. Ve své křesťanské praxi zdůrazňovaly zejména aktivníčinnost pro druhé a mravnost, tj. sociálně-etický aspekt křesťanství, na druhoustranu kritizovaly pověrečné uctívání svatých a „pobožnůstkářství“. Velmi živýbyl u nich obraz kněze – učitele lidu vynikajícího svou pílí a morálkou. Stejnějako v chápání císaře a Metternicha, i v očích byrokracie představovalo ducho-venstvo státotvorný element. Byrokracie odmítala formy zbožnosti šířené roman-tiky, často stoupenci římsko-katolické restaurace. Někteří z nich, kteří zastávalivysoké úřady, v duchu josefinismu – či spíše josefínské doby – nadále odmítaliv rakouské církvi povolovat existenci jakýchkoli společenství, která nesloužístátu, takže kupř. bránili obnovení nebo novému zakládání zbožných bratrstev.Dalo by se říci, že pragmatický státně-úřednický katolicismus byl jasným pro-tivníkem římsko-katolické restaurace. V předbřeznové době tento směr vítězilnad neomysticismem i dogmatickým ultramontanismem.185

Po červencové revoluci roku 1830 se v rakouském císařství rozšířily antikleri-kální nálady – proti kněžím všeobecně, nejvíce však proti jezuitům a ultramon-tanistům. Fritz Valjavec v tom vidí vliv deismu, materialismu a sekularizace, a tozejména u vyšších úředníků. Tvrdí, že právě v tomto momentě a v této společen-ské vrstvě začal odmítavý postoj proti katolické církvi. Konstatuje, že již roku1830 si Jakob Frint povšiml, že k „dobrému zvyku“ v měšťanském prostředí bur-žoazie patří odmítat některé tradiční katolické pobožnosti, jako byla duchovnícvičení. Chybu vidí v osvícenském vlivu v rodinách. Každopádně postupně došlok odcizení měšťanstva a katolické církve. V této souvislosti Frint hovoří o „vul-gárním josefinismu“, který se projevuje tím, že lidé ve městech odmítají církevníautority a zaštiťují se „laciným“ odvoláváním na biblické citáty.186

Když po Františkovi I. nastoupil jeho syn Ferdinand V., ke změně církevnípolitiky nedošlo.187 Byla nadále spoluurčována knížetem Metternichem jako po-

60

184 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 263-264.185 Viz M. RETTENWANDER, Nachwirkungen des Josephinismus, s. 350-352.186 Fritz VALJAVEC, Der Josephinismus. Zur geistlichen Entwicklung Österreichs im 18. und 19.Jahrhundert, Brünn-Münster-Wien 1945, s. 49, 75-78; M. RETTENWANDER, Nachwirkungen desJosephinismus, s. 352.187 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 329-360; J. A. HOENSCH, Geschichte Böhmens,s. 305-314; H. RIESER, Der Geist des Josephinismus, s. 54-56, 65-71; Victor CONZEMIUS,Österreich-Ungarn (1830-1860), in: Norbert BROX (ed.), Die Geschichte des Christentums: Religion– Politik – Kultur. Liberalismus, Industrialisierung, Expansion Europas: (1830-1860). Freiburg imBreisgau – Basel – Wien: Herder, 1997, s. 327-329.

litika celostátní. Do období Ferdinandovy vlády se nechvalně zapsal případ,který může sloužit jako velmi dobrá ilustrace změny náboženského ovzdušía úbytku náboženské tolerance, jež byla tak vysoko ceněna v době osvícenskéhoabsolutismu, totiž vyhnání protestantů z Tyrolska, připomínající časy protire-formace. Podle císařského nařízení z roku 1837 se místní protestanti buď muselistát katolíky – nebo během čtrnácti dnů opustit zemi. Většina z nich podlehlanátlaku, přes čtyři stovky jich odešlo do pruské části Slezska a pouze jedenáct sepřestěhovalo do jiných zemí císařství.188

Ke změnám v církevní politice došlo až za Františka Josefa I. (1848–1916),který se po roce 1849 přiklonil k neoabsolutismu, spoluvytvářenému a udržo-vanému za pomoci církve. Ke změně vztahů církve a státu došlo až roku 1855uzavřením konkordátu.189 Právě uzavření konkordátu je považováno za defini-tivní konec církevně-politického systému josefinismu.190

◘◘◘

61

188 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 364.189 Srov. C. MICHAUD, Der Josephinismus, s. 24-25; J. KADLEC, Dějiny, s. 446.190 Srov. J. KADLEC, Přehled, s. 200-203, 205; P. BĚLINA – J. KAŠE – J. P. KUČERA, Velkédějiny, s. 123-126; J. V. POLC, Stručný přehled, s. 9-10.

2 Mládí, studium a počátky kariéry 1761–1785

Arnošt Konstantin Růžička se narodil 21. prosince 1761 v Tloskově u Ne-veklova. Jeho otec Kašpar Růžička byl vrchním ředitelem tloskovského panství,matka se jmenovala Barbora, za svobodna Černá. Pokřtěn byl následující denjako Arnošt Konstantin Tomáš místním duchovním Vojtěchem Křižátkem v kos-tele sv. Havla. Jeho kmotry se stali urozený pán Jiří Sedlička, správce na tlos-kovském panství, a jeho manželka Marie Anna.191

Studoval nejprve na gymnáziu v Praze192 a zde také nastoupil roku 1777 nauniverzitu ke studiu filosofie, které uzavřel roku 1779. Tuto část studií zakončilzkouškami pro získání magisterského grádu, jak dosvědčují potvrzení z 6. a 9.srpna toho roku. Ze všech zkoušek získal nejlepší známky.193

Téhož roku, tj. 1779, vstoupil do arcibiskupského semináře a současně začalna univerzitě pětileté studium teologie.194 Na více než šest let se mu stala do-movem budova nedlouho předtím zrušené jezuitské koleje Klementina, kterábyla pro účely formace kněží pražské arcidiecéze určena z rozhodnutí císařovnyMarie Terezie od roku 1775. Rektorem byl v čase jeho příchodu do seminářeJan Schmidt.195 Disciplína zde byla přísná, avšak nijak se v tomto směru nevy-mykala proti jiným podobným institucím té doby.

Mezi Růžičkovy největší povinnosti patřilo studium. Přednášky se konalyv budově samotného Klementina. Studovat začal podle nedávno zreformovaného

62

191 Kopie potvrzení o křtu vydaného 28. října 1815 neveklovským děkanem Josefem Černým. Srov.SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785 /1815/,sign. II/2/a/1, kart. 13. Další kopie Viz ASV, Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi DniErnesti Ruziczka Cathedralis Ecclesiae Budvicensis Vicarii Generalis et Officialis ab AugustissimoAustriae Imperatore Francisco I Hungariae Apostolico, ac Bohemiae Rege ad EpiscopatumBidvicensem Nominati, ac Promovendi et super Statu Ecclesiae Cathedralis Budvicensis Anno 1815,fol. 106. Tato kopie je navíc potvrzená pražskou arcibiskupskou konzistoří 10. listopadu 1815.Nepodařilo se mi bohužel dohledat přesnější informace o jeho rodině. Ze dvou zmínek v pramenechje možné vyvodit, že měl dva sourozence – bratra a sestru – a ze strany každého z nich jednoho sy-novce. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Poslední vůle a pozůstalostní řízení,1831-1848, sign. II/2/a/3, kart. 13 a SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Odeslané inter-vence ve prospěch biskupova synovce Josefa Svobody, 1838, sign. II/2/d/4, kart. 13.192 Nepodepsaný – a bohužel jediný – dokument, který je součástí složky dokumentů týkajících seRůžičkova nominačního procesu českobudějovickým biskupem v letech 1815-1816, tvrdí, že studovalod roku 1769 na „staropražském gymnáziu“. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička,Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816,sign. II/2/b/4, kart. 13.193 Potvrzení o vykonaných zkouškách na filosofické fakultě ze 6. z 9. srpna 1779, podepsané JanemTesánkem, direktorem Filosofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Srov. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785 /1815/, sign. II/2/a/1, kart. 13.194 Tento fakt dosvědčuje potvrzení od řádném absolvování studia teologie z 8. listopadu 1815.Tamtéž.195 Jana Schmidta vystřídal před zrušením arcibiskupského semináře v jeho čele Petr Chládek. JanSchmidt poté zastával místo svatovítského kanovníka. Srov. Alois SOLDAT, Představenstvo generál-ního semináře Pražského, ČKD, roč. 1894, č. 7, s. 389, 392.

studijního řádu. Státní zájem měl samozřejmě v této reformě velké slovo. Již odroku 1752 stanovoval fakultám rozvrhy studia studijní řád Gerharda van Swieten,díky kterému tak dostala každá fakulta svého studijního ředitele – direktora, kterýbyl podřízen přímo panovnici.

V roce 1773 došlo k celkové reorganizaci školství v habsburské monarchii.Klíčovou postavou reformy v oblasti teologických studií byl břevnovsko-brou-movský opat a direktor pražské teologické fakulty František Štěpán Rau-tenstrauch. Jeho návrh na nové uspořádání studia teologie byl zveřejněn 3. října1773. Poté byl Rautenstrauch jmenován ředitelem vídeňské teologické fakultya v této funkci zodpovídal nejen za vzdělání duchovních, ale i za cenzuru nábo-ženské literatury.

Vydání studijního řádu mělo pomoci naplnit hlavní cíl reformy studia teolo-gie, jímž byla formace kléru co nejvíce orientovaná na praxi. Duchovní měli býtopravdovými služebníky evangelia, dokonalými duchovními pastýři. Nutnoupodmínkou pro studium teologie bylo dokončení tříletého studia filosofie nadomácí univerzitě nebo na jiném filosofickém učilišti. Nově koncipované stu-dium teologie mělo trvat pět let pro všechny studenty.196 Zmíněný studijní řádzůstal v platnosti až do roku 1791, tj. do doby, kdy měl již Růžička časy ofi-ciálního vzdělávání dávno za sebou. Studium zahrnovalo dogmatiku, morální,pastorální a polemickou teologii, hermeneutiku, patristiku, homiletiku, církevníprávo, liturgiku a katechetiku. Dále také semitské jazyky, řečtinu, církevní dějiny,křesťanskou archeologii a dějiny teologické literatury. Pro všechny teologickédisciplíny byla předepsána literatura, tj. příručky a učebnice schválené státem,svým obsahem odpovídající jeho potřebám.197 Z výsledků Růžičkova studia jevidět, že jeho „profil absolventa“ vcelku tomuto řádu odpovídá: Podle potvrzenírektora Karlo-Ferdinandovy univerzity a současně prodirektora teologické fakul-ty, augustiniána Cosmase Schmalfuse,198 z 12. července 1785, studoval Růžičkateologii pět let, během kterých absolvoval církevní historii, základy hebrej-ského jazyka, výklad Starého zákona, základy řeckého jazyka, výklad Nového

63

196 Srov. Ondřej BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, Historie -Otázky - Problémy 2/2009, Praha: FF UK, 2009, s. 110. Podrobněji Viz Christine SCHNEIDER, Derniedere Klerus im josephinischen Wien. Zwischen staatlicher Funktion und seelsorgerischer Aufgabe(= Beiträge und Forschungen zur Wiener Stadtgeschichte 33), Wien: Deuticke, 1999, s. 35n.197 K této problematice naposledy píše Miroslav Novotný. Jeho text je doplněn rozsáhlou bibliografií.Srov. Miroslav NOVOTNÝ, Výchova a vzdělávání kněží v diecézních seminářích v Čechách ve druhépolovině 18. a v první polovině 19. století, Historie - Otázky - Problémy 2/2009, Praha: FF UK, 2009,s. 124.198 Viz Karel BERÁNEK – Ivana ČORNEJOVÁ – Zdeněk HOJDA – Ludmila HLAVÁČKOVÁ –Marie PAVLÍKOVÁ – Petr SVOBODNÝ, Dějiny Univerzity Karlovy II, 1622-1802, Praha: UniverzitaKarlova, vydavatelství Karolinum, 1996, s. 265 – Na této straně se uvádí, že Cosmas Schmalfus byl rek-torem až ve školním roce 1786. V roce 1785 je uváděn Josef Antonín Schuster. V roce 1785 působilSchmalfus jako direktor teologické fakulty v nepřítomnosti Františka Štěpána Rautenstraucha, v rocenásledujícím je již uváděn jako její prodirektor. Ke změně ve vedení univerzity i teologické fakultymuselo logicky dojít velmi nedávno, pravděpodobně na konci školního roku 1785.

zákona, patrologii, dějiny teologické literatury, morální teologii, první a druhoučást dogmatiky, všeobecné církevní právo, partikulární církevní právo, polemikua pastorálku – vše s výsledkem eminenter. Se stejně výbornými výsledky absol-voval také homiletická cvičení.199

◘◘◘

Události zásadní pro Růžičkův další život – a především jeho kariéru – se ne-odehrály v oblasti studia, ale spíše v oblasti formační, tj. na půdě semináře. Růžič-ka vstoupil do arcibiskupského semináře v době, kdy se schylovalo ke státeminiciovaným změnám v církevní oblasti, které nakonec zasáhly i tuto instituci.

Hlavním důvodem těchto změn byla v první řadě představa ideálního kněze,kterou měl samotný císař Josef II., tj. člověka cele oddaného službě bližním,mravního vzoru, otcovského pastýře i moudrého učitele lidu – a zároveň zcelaloajálního služebníka osvíceného panovníka. Tuto svou představu hodlal uvéstv život reformními zásahy do oblastí formace a vzdělávání budoucích duchov-ních. Císař nutně potřeboval nové duchovní kvůli probíhající reorganizaci a roz-šiřování farní sítě. Věděl také, že právě kněží, respektive faráři, jsou nejblížeobyčejným lidem, mají jejich respekt i důvěru. Měli být „vojáky v první linii“,které chtěl dostat pod své velení, protože si byl velmi dobře vědom společen-ského, politického i ekonomického významu církve, který měl být plně využívánpro účely státu. Došel k přesvědčení, že nestačí pouze nařídit dohled nad du-chovními z vyšších míst, ale je naprosto nutné je patřičným způsobem formovatpod dohledem státu, protože stávající formace v biskupských a klášterních se-minářích je nedostatečná.200

Předehrou oněch změn bylo zrušení klášterních studií podle návrhu dvorníhorady Heinkeho 10. září 1782. Podle císařského nařízení z 20. ledna 1783 se pro-fesoři vyučující na teologických fakultách museli striktně držet předepsanéhoučebního plánu, přesněji řečeno nesměli říci ani slovo navíc. Právo vrchníhodohledu nad teologickými studii, které ještě císařovna Marie Terezie výslovněpřiznala biskupům, jim bylo odňato a nadále se směli účastnit pouze veřejnévýuky ve veřejných posluchárnách. Posléze byl schválen návrh opata Rauten-straucha ze 17. srpna 1783, který vypracoval z císařova pověření, na zřízení ge-

64

199 Potvrzení o absolvování studia teologie z 12. července 1785. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, ArnoštKonstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785 /1815/, sign. II/2/a/1, kart. 13. Růžičkovyvýborné studijní výsledky dokládají také katalogy studentů arcidiecézního kněžského semináře, kterése dochovaly z let 1781-1783. Viz. Nomina Alumnorum Archiepiscopalium Anno 1781 in 1782 inSeminario existentium; Nomina Alumnorum ArchiEpiscopalium Pragae ad Salvatorem Anno 1783;Nomina Ecclesiasticorum qui Anno 1783 in Seminario Archi Episcopali Pragensi remanserunt, Národ-ní archiv Praha (dále NA Praha), Archiv pražského arcibiskupství (dále APA), Chovanci semináře(seznamy alumnů, žádosti o přijetí, seznamy uchazečů), 1779-1791, inv. č. 3843, sign. C 158/2, kart.2295.200 Srov. O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 109-112.

nerálních seminářů, které měly na území celé monarchie nahradit ať již formaciklášterní, nebo v diecézních seminářích podřízených biskupům. Generální semi-náře měly vychovávat nové duchovní přesně v duchu státního osvícenství. Vlivbiskupů na seminaristy měl být prakticky eliminován. Není bez zajímavosti, žesamotné rozhodnutí o založení generálních seminářů mělo hodně odpůrců. Kroměbiskupů a řádových představených, jejichž protesty se daly očekávat, byla protii řada vysokých úředníků, mezi nimi i předseda dvorské duchovní komise Kressl.Argumentovali zejména tím, že by biskupové neměli být vyloučeni z formacebudoucích duchovních, vysokými náklady na studium a faktem, že u seminaristů,kteří měli být v generálních seminářích formováni jako světské osoby pro du-chovní stav, neexistuje záruka, že po šesti letech do duchovního stavu vstoupí.Kromě toho by také mohlo dojít k vymření církevních řádů, a to i těch, které jsoustátu k užitku. Císař však trval na tom, aby byly generální semináře uvedeny doprovozu – byly „jeho dítětem“, o které chtěl velmi pečlivě pečovat. Zdůrazňoval,že mu jde především o jednotnou teologickou a morální formaci budoucíchkněží.201

Nařízení o založení generálních seminářů bylo vydáno 30. března 1783. Bu-dovány byly na území monarchie buď v sídlech univerzit, anebo tam, kdepůsobila nově zřizovaná filosofická lycea, konkrétně ve Vídni, Štýrském Hradci,Innsbrucku, Pešti, Olomouci-Klášterním Hradisku, Pavii, Freiburgu in Breisgau,Lvově, Lovani, Lucemburku – a v Praze.202

O tom, jak měly být semináře organizovány, podává svědectví opat Rau-testrauch, který dostal zřizování generálních seminářů na starost. V roce 1784vyšel jeho Entwurf zur Einrichtung der Generalseminarien in den k.k. Erblan-den.203 Denní rozvrh generálního semináře vypadal takto: Seminaristé vstávalikolem páté hodiny a poté se shromáždili ve studovnách (museum – músaion)ke společné modlitbě a k rozjímání nad duchovní četbou. Po bohoslužbě v půlsedmé následovala příprava na veřejná kolegia na univerzitě, která začínala v osmhodin. Na ta docházeli seminaristé společně a společně také odcházeli. Po ná-vratu do semináře se další dvě hodiny připravovali ve studovnách na odpolednípřednášky, po nichž následovalo dvouhodinové samostudium. Po večeři, kteráse konala kolem sedmé hodiny, měli seminaristé přibližně hodinu volno. Den uza-vírala modlitba a zpytování svědomí. Přednášky se konaly od pondělí do pátku,avšak o sobotách a o nedělích byl přichystán podobně náročný duchovní program,studium nebo měl některý student z posledního ročníku cvičné kázání. Každýtýden se konala tzv. týdenní zkouška a v ten den byl větší prostor k odpočinku.U seminaristů posledních ročníků byl kladen větší důraz na přípravu pro práci ve

65

201 Tamtéž, s. 111-113.202 Srov. M. NOVOTNÝ, Osobnost a role duchovního, s. 124.203 Franz Stephan RAUTENSTRACH, Entwurf zur Einrichtung der Generalseminarien in den k.k.Erblanden, Wien 1784.

farnostech, a proto se cvičili v praktické katechezi. Pro pastoraci na venkověrovněž absolvovali přednášky z přírodopisu a ze zemědělského hospodářství,protože budoucí farář měl mimo jiné vědět o hospodářském a medicínském vy-užití rostlin.

Formace v generálním semináři byla zaměřena na to, aby seminarista získalvlastnosti nezbytné pro praktický křesťanský život ve farnosti. Kromě nezbytnéposlušnosti vůči představeným si měli uvyknout na střídmý a skromný život –proto již v semináři dostávali pouze dvě skromná jídla denně, oběd a večeři.Kvůli formaci mravů měli být seminaristé neustále pohromadě – v čase studiai spánku. Veškeré knihy, které mohli seminaristé číst, schvaloval rektor semi-náře. Zakázány byly knihy „mnišské asketiky“ (Mönchsascetik), knihy vedoucík přepjatým ctnostem, náboženskému blouznění (Schwermerei) nebo falešnýmpobožnostem (Afterandachten). Povolen byl Nový zákon a další knihy pro „vnitř-ní formaci“.204

◘◘◘

Ke zrušení pražského arcibiskupského semináře došlo dvorským dekretemz 30. března 1783. Generální seminář zahájil v téže budově činnost 1. listopadutéhož roku.205 Studium a zároveň formace v generálních seminářích měla trvatpět let. Další rok se měli absolventi seminářů připravovat na pastorační práciv kněžských domech, které vznikly v jednotlivých diecézích.206 Tím se mělasamozřejmě i Růžičkovi prodloužit doba přípravy na kněžské povolání z pětilet na šest.

V době založení pražského generálního semináře Růžička právě vstupovaldo pátého ročníku svých teologických studií. Jako vynikající student byl hnedpo založení semináře jmenován studijním prefektem.207 Ti byli v době založenígenerálního semináře čtyři a přičítali se k jeho správě.208 Mezi povinnosti studij-ních prefektů patřil dohled nad studiem seminaristů a opakování vyučovací látky

66

204 Viz F. S. RAUTENSTRACH, Entwurf zur Einrichtung der Generalseminarien, s. 10-60; O. BASTL,Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 114.205 Viz A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č. 7, s. 387; O. BASTL,Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 116.206 Srov. M. NOVOTNÝ, Osobnost a role duchovního, s. 124.207 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785/1815/, sign. II/2/a/1, kart. 13; SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci,konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4,kart. 13.208 František Štěpán Rautenstrauch ve svém Návrhu na zřízení generálních seminářů v c. k. dědičnýchzemích uvádí, že za studijní prefekty mají být zvoleni nejnadanější studenti šestého ročníku. Jedenz nich měl vždy stát v čele studijního sálu (musea) nebo ložnice (dormitáře) a dohlížet na disciplínuostatních seminaristů. Střídali se také v dozoru nad pokojem pro nemocné, kteří měli podle pravidelsemináře zvláštní – ale také přísný – režim. Viz F. S. RAUTENSTRACH, Entwurf zur Einrichtung derGeneralseminarien, s. 28n. Srov. také O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generál-ních seminářů, s. 115.

přednesené na fakultě.209 Za výkon své funkce měl studijní prefekt zajištěn byt,teplo a světlo v budově semináře a k tomu dostával ročně 300 zlatých, z nichž200 platil za stravu.210 Jejich dispozice a úkoly popisuje Soldát takto: „Každýz nich připravoval se k rigorózním zkouškám a korepetoval s alumny jen předmět,jemuž zvláště se oddával, maje naději státi se jednou profesorem. Pro to bylo rek-toru gener. semináře a direktoru teolog. fakulty, kteří návrh činili, vybírati jenindividua jednou ku stavu učitelskému schopná.“ 211 Role studijních prefektů bylaještě zdůrazněna dvorským dekretem z 12. června 1787, ve kterém bylo řečeno,že právě z nich mají být rekrutováni budoucí profesoři teologie a jejich úkolemmá být povznesení kázně a mravnosti v seminářích, mají být svým životem vzo-rem pro seminaristy a být s nimi po celý den.212

Jako studijní prefekt a korepetitor 213 působil Růžička v pražském generál-ním semináři celé dva roky – tj. pátý rok svých teologických studií i následný rok,ve kterém se jako budoucí duchovní pražské arcidiecéze připravoval v budověsemináře na praktickou stránku kněžské služby.214 Tím, kdo jej postavil předtento první zodpovědný úkol, byl Augustin Zippe, který se stal rektorem praž-ského generálního semináře od jeho založení a vedl jej až do roku 1785, kdy bylv této funkci vystřídán Josefem Hurdálkem. Ten zůstal v čele této instituce aždo jejího zrušení v roce 1790. Z dochovaných zpráv vyplývá, že oba rektoři si vesvém úřadě vedli velmi svědomitě, takže i největší kritici generálních seminářůneměli, co by jim mohli osobně vážnějšího vytknout.215 Zippe odešel v roce 1785do Vídně jako ředitel tamějších teologických studií – stal se jím 24. října tohoroku. Zároveň nastoupil jako dvorní rada, resp. člen dvorské studijní komise ponedávno zemřelém Františku Štěpánu Rautestrauchovi.216

67

209 Srov. Alois SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, roč. 1894, č. 8, s. 479.210 Srov. O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 115.211 Tamtéž.212 Růžičkovými nástupci v rolích studijních prefektů se v době, kdy byl v čele semináře Hurdálek,stali: Josef Dittrich, který byl jmenován korepetitorem pro oblast církevní historie a Starého zákona,Matouš Florian pro právo a pastorálku, František Fritsch pro morálku a dogmatiku, František Ullmanpro Nový zákon a dogmatiku; na místo Fritscheho přišel Josef Jüstel, na Floriánovo Karel Fischer a napo Dittrichovi byl jmenován Vavřinec Pfrogner. Ve svých funkcích zůstali až do konce generálníhosemenáře. Rektor Hurdálek velmi oceňoval jejich velké nasazení při dohledu nad disciplínou a mravyseminaristů. Viz tamtéž, s. 479-480.213 Zajímavé je, že roli korepetitora připisuje Ondřej Bastl až profesorům semináře. Srov. O. BASTL,Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 116. Přesto v dokumentech o Rů-žičkově studiu je nepopiratelně uvedeno, že tuto funkci zastával. Srov. kupř. Testimonium de vita etmorum z 24. října 1815, Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol.111-112. Zde se uvádí, že měl dva roky na starosti oblasti „teologie a církevního práva“.214 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785/1815/, sign. II/2/a/1, kart. 13; Srov. M. NOVOTNÝ, Osobnost a role duchovního, s. 124.215 Vcelku pozitivní hodnocení podává kupř. Josef TUMPACH – Antonín PODLAHA, Český slovníkbohovědný, Díl první, Praha: Václav Kotrba, 1912, s. 335. Poněkud kritičtější, ale své době a celkové-mu zaměření odpovídající hodnocení podává A. SOLDÁT, Představenstvo generálního seminářePražského, č. 7, s. 388.216 Tamtéž, s. 390.

Těžko říci, co si v těchto letech Růžička myslel – žádné dokumenty se ne-dochovaly. Avšak je třeba vzít v úvahu, že právě v čase jeho lidské i duchovníformace na něho rektor musel mít značný vliv.217 Zippeho navrhli do pozicerektora generálního semináře královéhradecký biskup Hay a litoměřický Vald-štejn, doporučil jej Rautenstrauch. Do funkce byl prosazen proti vůli pražskéhoarcibiskupa Příchovského. Ondřej Bastl jej označuje za prototyp josefínskéhofaráře, který viděl těžiště své práce v sociální oblasti. Upozornil na sebe spisempsaným v duchu Jansena a Muratoriho Šest kázání, konaných z podnětu ústavupro péči o chudé, zřízeného v České Kamenici, kde byl toho času děkanem.218

Byl zcela loajálním mužem Josefa II., který neváhal uvádět do praxe císařovyreformní představy v oblasti formace budoucích duchovních. Držel se nařízení,že rektoři generálního semináře podléhají císaři a nikoli diecéznímu biskupovi.Jeho postoj lze velmi dobře ilustrovat spory, ke kterým docházelo mezi níma univerzitním profesorským sborem, potažmo s direktorem teologické fakultySchmalfussem. Rektor Zippe totiž trval na tom, že bude chodit osobně kontro-lovat, zda je teologie přednášena podle státních předpisů. Když si profesořistěžovali ve Vídni, dala v tomto sporu dvorská duchovní komise za pravduZippemu.219

Jako rektor nesl Zippe odpovědnost nejen za formaci seminaristů, ale takéza chod semináře po ekonomické stránce.220 Na řízení semináře nebyl sám. Kromějiž zmíněných studijních prefektů měl k dispozici dva vicerektory. První dostalna starost studium a týdenní zkoušky seminaristů, staral se také o jejich disciplínu.V šestém ročníku je uváděl do problematiky praktické pastorace, kázání a kate-cheze. Byl také spirituálem semináře. Druhý vicerektor měl kromě dodržovánídisciplíny na starosti praktickou oblast jednání s lidmi, respektive měl seminaristynaučit, jak mají správně jednat se sobě svěřenými osobami tak, aby v nich vzbudililásku ke státu a k panovnické rodině.221

Prvním vicerektorem byl jmenován Leopold Felix Luňáček, který byl podleSoldáta člověkem energickým, přísným a loajálním k císaři, neboť ten jej roku1786 povolal do funkce rektora generálního semináře ve Štýrském Hradci, abyzde utužil upadající disciplínu. Ze stejného důvodu byl roku 1790 povolán dovídeňského semináře. Druhým vicerektorem se stal František Wenzl.222

68

217 Otázkám po Růžičkově duchovním obzoru a směřování se budu věnovat zejména v poslední kapitole.218 Srov. O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 116.219 Srov. A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č. 8, s. 476-477.220 Srov. A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č. 7, s. 389.221 Viz Franz Stephan RAUTENSTRAUCH, Entwurf zur Einrichtung der Generalseminarien in denk. k. Erblanden, Wien, 1784; A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č. 8,s. 477-479.222 Byl magistrem filosofie a bakalářem teologie. Před svým povoláním do generálního semináře byldevět let kaplanem v Kraben, čtyři roky pak působil jako duchovní v Čížkovicích v litoměřické diecézi.Po zrušení seminářů byl penzionován, avšak již na konci roku 1790 se stal děkanem v Činěvsi v krá-lovéhradecké diecézi. Viz A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č. 8, s. 478.

Pro upřesnění představy o tom, v jakém prostředí se Růžička pohyboval, jetřeba dodat, kolik seminaristů vlastně v pražském generálním semináři pobývalo.Klementinum bylo sice původně adaptováno až pro 600 seminaristů, avšak podleSoldáta šlo z fondu, který byl určen pro provoz generálního semináře, uživit jen140–160 z nich. Uvádí, že v roce 1785 jich zde bylo 168 a k tomu ještě maximál-ně 80 řádových alumnů, jejichž pobyt zde financovaly jejich řehole. Nikdyv generálním semináři nebylo více než 250 lidí.223

Pravděpodobně díky vynikajícím výstupním výsledkům z teologických stu-dií i zkušenostem získaným během plnění své prefektské funkce dostal Růžičkahned dvě nabídky na budoucí pracovní místa: mohl nastoupit jako profesor mo-rální teologie do generálního semináře v Hradišti u Olomouce nebo jako prvnívicerektor 224 latinského generálního semináře ve Lvově. Obě nabídky byly zcelajistě lákavé a znamenaly značný kariérní postup. Dal přednost nabídce vicerekto-ra ve Lvově. O jeho důvodech se dá pouze spekulovat: Hradiště u Olomouce byse mohlo zdát výhodnější svou polohou, ale možná již v této době se k mladémuRůžičkovi mohla od jistě velmi dobře informovaného představeného pražskéhogenerálního semináře dostat informace o tamních poměrech.225 Z obou velmidobrých nabídek vyplývá, že musel mít podporu rektora Zippeho, který jistěnešetřil chválou na svého mladého spolupracovníka. Také stojí za zvážení, žemožnost stát se profesorem morální teologie by Růžičku spíše směřovalak akademické kariéře, zatímco pozice prvního vicerektora semináře byla krokemblíže k typické kariéře v církvi. Jako studijní prefekt a zároveň korepetitor mohlmít velmi jasnou představu o tom, co která pozice obnáší pro současnost a jakéz ní jsou výhledy do budoucnosti. Pouze v jediném – a bohužel nepodepsanéma nedatovaném – dokumentu se uvádí, že obě nabídky nepřišly zároveň a přesto

69

223 Srov. A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, č.7, s. 389. Jiný zdroj kon-statuje, že počet seminaristů – vyjímaje řádové – byl každoročně kolem 150, a to až do zrušení ge-nerálních seminářů v roce 1790. Viz J. TUMPACH – A. PODLAHA, Český slovník bohovědný, Dílprvní, s. 335; O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 116.224 Zde bych rád zdůraznil, že fakt jmenování prvním vicerektorem byl doposud neznámou skutečnos-tí. V literatuře a ve většině pramenů je zmiňováno, že byl jmenován vicerektorem semináře – avšakbez dalšího upřesnění. Ale – jak bylo již zmíněno výše – vicerektoři byli dva, první a druhý, přičemžprvní z nich měl přece jen význačnější postavení. Viz Propysma reverendissimo ac illustrissimo domi-no domino Ernesto Constantino Ruziczka, dei Gratia Bohemo-Budvicensi episcopo, festum suae inecclesiam catedralem introductionis agenti diem in profundissimae gratiosissimum erga praesulemvenerationis suae signum / ab altovadeno cisterciensium coenobio devotissime dicatum, Prage: typisTheophilii Haase, 1816, [16 s] – zde s. 16.225 Císařským rozhodnutím byl 30. března 1783 zrušen také arcibiskupský seminář v Olomouci a bylorozhodnuto o zbudování generálního semináře pro Moravu a Slezsko. K tomuto účelu došlo k úpravěpremonstrátské budovy v Hradišti u Olomouce, kde se začalo vyučovat počátkem roku 1785. Bylo zdepřes osmdesát bohoslovců. Ředitelem se stal Jan Gering, vyučovalo zde 7 profesorů, kteří bydleliv semináři. Gering byl brzy vystřídán kvůli nepřístojnostem v semináři, novým rektorem se stalSlavíček. Po stížnostech na prý nemravný život seminaristů došlo z rozhodnutí císaře roku 1787k vyšetřování, po kterém následovalo odvolání Slavíčka a nástupu nového rektora. Viz. J. TUMPACH– A. PODLAHA, Český slovník bohovědný, Díl první, s. 341-342.

již nečekaně brzy. První přišlo roku 1784 jmenování profesorem morální teo-logie v Hradišti u Olomouce, téhož roku dostal i nabídku postu lvovského vicer-ektora. Oficiální jmenování do Lvova z Vídně přišlo 15. května roku 1785.226

Před svým odjezdem byl pražským světícím biskupem Kriegerem vysvěcen227

15. června 1785 na kněze.228 V dopise z konce července informoval rektor Zippearcibiskupa, že Růžička odcestoval 21. dne téhož měsíce.229

◘◘◘

70

226 Tento dokument, který je jakýmsi stručným životopisem Růžičky, se však v jiných známých date-ch téměř přesně shoduje s realitou, což zvyšuje důvěryhodnost i výše uvedených – ač zatím díky jinýmpramenům neověřených – informací. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Dokladyk nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign.II/2/b/4, kart. 13.227 Informaci, v jakém kostele byl Růžička vysvěcen na kněze, jsem nalezl pouze ve dvou zdrojích.Tyto informace se však liší. Již výše citovaný zdroj z roku 1816 uvádí, že byl vysvěcen v kostelesv. Salvátora. Viz Propysma reverendissimo ac illustrissimo domino domino Ernesto ConstantinoRuziczka. Jiný zdroj je Testimonium de vita et morum, které 24. října 1815 podepsalo všech sedmčlenů českobudějovické katedrální kapituly. Zde je uvedeno, že byl Růžička vysvěcen v katedrálesv. Víta. Srov. Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 111-112.Část tohoto dokumentu je přetištěna v přílohách knihy Franze Mardetschlägera. Viz F. MAR-DETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 297. Přestože to nelze tvrdit s jistotou, pravděpo-dobnější je svěcení u sv. Salvátora, který byl vlastně seminárním kostelem pražského generálníhosemináře. Navíc svědectví vydané katedrální kapitulou obsahuje některé nepřesnosti, o kterých buduhovořit v páté kapitole.228 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekracia instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. Srov. takéSOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady o narození a studiu, 1761-1785 (1815),sign. II/2/a/1, kart. 13.229 Dopis rektora Zippeho arcibiskupovi Příchovskému z 30. června 1785, ve kterém oznamuje nejenodjezd Růžičky do Lvova 21. července téhož roku, ale také připomíná jeho císařské jmenovánívicerektorem lvovského generálního semináře 15. května 1785, a také skutečnost, že jeho odchodemse jednak uprázdnilo místo studijního prefekta, jednak se uvolnily finanční prostředky, které s nímbyly spojené. Viz NA Praha, APA, Chovanci semináře (seznamy alumnů, žádosti o přijetí, seznamyuchazečů), 1779-1791, inv. č. 3843, sign. C 158/2, kart. 2295.

3 Ve lvovské arcidiecézi 1785–1792

Město Lvov se nacházelo v Haliči (lat. Galicien), která se roku 1772, tj. poprvním dělení Polska, stala součástí habsburské monarchie.230 V čase, kdy semRůžička přijel, aby se ujal svého vicerektorského úřadu, byla tato okrajová pro-vincie habsburského mocnářství územím konfesně smíšeným: střetávalo se tuzejména katolictví s pravoslavím a žila zde velmi početná skupina židovskéhoobyvatelstva. Své náboženské zastoupení na haličském území měli i protestanti.Ani samotné katolictví nebylo jednobarevné, protože zde žili katolíci římské-ho, řeckého a arménského ritu. Dalo by se říci, že právě v této oblasti Evropy sivýchod podával ruku se západem. Mezi nejpočetnější národnosti patřili Rusíni –hlásící se povětšinou k pravoslaví nebo k řeckokatolictví; a Poláci – hlásící sek římskému katolictví. Našli bychom zde také nemalou část německy mluvícíhoobyvatelstva.

Katolictví začalo v Haliči zapouštět své kořeny již od desátého století, kdysem přišel jako misionář sv. Bruno se svými druhy Dietmarem z Merseburgua s biskupem Reimbernem z Kolbergu. Ve třináctém století zde začaly inten-zivně působit řády františkánů a dominikánů, které postavily své první klášteryv městě Přemyšl. Právě církevní řády se staly v následujících staletích nástrojiv rukou papežů, jejichž záměrem bylo šířit katolictví směrem na východ. Již večtrnáctém století byla založena dvě latinská biskupství – 1340 v Přemyšli a 1352ve Lvově. V roce 1375 byla bulou papeže Řehoře IX. Debitum pastoralis officiizaložena církevní provincie. Metropolí se stal Lvov – avšak až v roce 1414, poté,co se vyjasnily církevně-správní nároky okolních biskupství.

Politicky spadala od poloviny čtrnáctého století Halič pod žezlo polskýchkrálů. Lvov postupně získal metropolitní práva nad diecézemi Přemyšl, Luck,Chelm, Kamieniec, Kijów a Sereth. Od počátku sedmnáctého století měl lvov-ský arcibiskup k ruce světícího biskupa.231

Zmíněný rok 1772 zasáhl lvovskou církevní provincii také tím, že roztrhl jejíúzemí. Pod lvovské arcibiskupství nyní spadalo pouze biskupství Přemyšl 232 –ostatní se ocitla pod vládou ruského panovníka, resp. panovnice. Právo jmenovatlvovského arcibiskupa přešlo od polských panovníků na vládce z rodu Habsbur-ků. V roce 1783 byla založena z rozhodnutí císaře Josefa II. diecéze Tarnov(Tarnów).233

71

230 Historické souvislosti tohoto procesu viz kupř. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 316-317nebo K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 154.231 Srov. Paul Marie BAUMGARTEN – Joseph SCHLECHT (ed.), Die katholische Kirche unsererZeit und ihre Diener in Wort und Bild, 2. Bd. – Deutschland, Die Schweiz, Luxenburg, Österreich--Ungarn, Wien: Verlag der Leo-Gesellschaft, 1900, s. 353-354, 356.232 Tamtéž, s. 261-266.233 Tamtéž, s. 354.

Lvovská arcidiecéze byla v osmnáctém století organizačně členěna do 26 děka-nátů. V roce 1776 byla ve Lvově biskupem Wenzelem Sierakowskim nově pře-stavěna a vysvěcena zchátralá a požárem poničená katedrála zasvěcená PanněMarii. Katedrální jmění bylo za vlády Josefa II. využito pro účely náboženskéhofondu. Při katedrále sídlila kapitula, která měla deset členů, z toho čtyři digni-táře – probošta, děkana, kustoda a scholastika.

Ve městě se také nacházel arcibiskupský kněžský seminář, který byl roku1783 přetvořen v seminář generální. Ten byl řízen rektorem, jenž měl k ruce dvavicerektory a dva studijní prefekty. Jeho provoz byl hrazen z náboženského fondu.Studenti kněžského semináře měli možnost studovat na teologické fakultě místníuniverzity. Z duchovních řádů hráli ve Lvově důležitou roli dominikáni, kteří seúčastnili duchovní správy města. Jejich kostel z osmnáctého století byl pokládánza nejpodivuhodnější stavbu ve městě.234

Svědectvím o stavu lvovské arcidiecéze právě z doby, kdy v ní pobýval ArnoštKonstantin Růžička, je zpráva o stavu diecéze z 25. listopadu 1790, pod kterouje podepsaný lvovský arcibiskup Ferdynand Onufry Kicki.235 Tento muž byl vesvém úřadu již od roku 1780 a tuto zprávu podával v rámci své první návštěvyad limina apostolorum, kterou absolvoval 17.–18. ledna 1791.236

Zpráva bohužel neuvádí počty věřících v diecézi, počty kněží či jiné souhrnnéinformace – jak je v dokumentech tohoto typu zvykem. Vcelku dopodrobna všakpopisuje dopady reformních kroků císaře Josefa II., které sice přímo nehodnotí,ale z dikce je patrný arcibiskupův kritický postoj. Konkrétně napsal, že na zákla-dě císařova rozhodnutí byla zrušena veškerá beneficia simplicia a všechny třikolegiátní kapituly v arcidiecézi, dále všechny fundace a řada řeholních řádů.Z řádových duchovních a kanovníků se stali diecézní kněží. Z klášterů zůstalypouze ty, které sloužily veřejnému blahu: 9 klášterů trinitářů – 2 ve Lvově, 3 veStanislavopoli a 4 v Bursztyni, dále 2 paulánské kláštery, 2 kláštery misionářůsv. Vincence z Pauly a 1 klášter milosrdných bratří, kteří měli špitál ve Lvově.V arcidiecézi ještě zůstala 3 piaristická kolegia. Jmění zrušených klášterů –z nichž jmenuje kapucíny, dominikány, karmelitány, bernardiny, reformovanéfrantiškány, minority a augustiniánské eremity – přešla na farnosti a lokálie.Konstatuje také – ovšem bez bližších podrobností – že byly obnoveny diecéznísemináře hned poté, co došlo ke zrušení semináře generálního.237

72

234 Tamtéž, s. 267-271, 345, 357-360.235 Narodil se v roce 1721 v Golyminen, na kněze byl vysvěcen 23. května 1750, 15. prosince 1777byl jmenován pomocným biskupem ve Lvově, biskupské svěcení obdržel 15. února 1778 jako titulárníbiskup z Targa. Již 28. září téhož roku byl jmenován lvovským arcibiskupem koadjutorem. Do svéhoúřadu nastoupil 26. října 1780. Zemřel 1. února 1797. Srov. http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bkickif.html [24.11.2011].236 Viz Potvrzení o vykonané návštěvě ad limina apostolorum ze 17. a 18. ledna 1791. ASV,Congregatione del Concilio, Relationes Dioecesium, fasc. 445. (Lvov) – nečíslováno.237 Viz Zpráva o stavu lvovské arcidiecéze. Tamtéž.

◘◘◘

Zajímavou kapitolu v náboženských dějinách Haliče utvářeli katolíci řec-kého ritu, kteří měli svá biskupství (eparchie) – od roku 1677 lvovské a od roku1691 přemyšlské. Oficiálně byli uznáváni Římem již od času provinciální syno-dy v Brestu, která se konala roku 1592.

Po roce 1772 slíbila císařovna Marie Terezie, že novým poddaným zachovájejich práva, povinnosti a výsady. Pro haličské řeckokatolíky bylo výhodou, žeexistoval precedens pro dobrý vztah vlády a uniatů v Uhrách.238 V čele církevnísprávy stáli tradičně řeholníci, povětšinou baziliáni. Obvykle se právě některýz řeholníků stal biskupem, přesto vznikaly časté spory mezi biskupem a řehol-níky, jejichž jádrem bylo dohadování o obsazení kapitul. Napětí také panovalomezi nimi a katolíky latinského obřadu, kteří nebrali katolíky řeckého ritu jakorovnocenné. Ze strany latinského lvovského arcibiskupa Waclawa HieronimaSierakowkiho (zemř. 1780) 239 došlo dokonce ke snaze podřídit řeckokatolickébiskupy své jurisdikci. Císařovna tento nárok odmítla již 15. června 1774 a naří-dila dvorským dekretem, že mezi katolickými duchovními latinského a řeckéhoobřadu má být zachovávána rovnost. Tuto rovnost potvrdil po dalších drobnějšíchsporech císař Leopold II. 3. července 1790. Císař Josef II. pomohl vnitřní konso-lidaci řeckokatolické církevní správy za svého samostatného panování tím, žezreorganizoval kapituly a nechal zřídit biskupské konzistoře.240

Problematické bylo vzdělávání budoucích řeckokatolických kněží, které doroku 1772 prakticky neexistovalo. Až roku 1774 založila císařovna ve Vídni přikostele sv. Barbory seminář pro budoucí duchovní řeckokatolických diecézí,tzv. Barbareum, do něhož posílaly eparchie Lvov a Přemyšl každá pouhých šestkleriků.241 To bylo zoufale málo. Kandidáti na řeckokatolické duchovní z celéHaliče začali navštěvovat od roku 1780 lvovský latinský arcibiskupský seminářa tamní univerzitu. Jednalo se prakticky pouze o Rusíny, kteří poté díky získané-mu vzdělání pomáhali při povzbuzování národního uvědomění svého národa.

73

238 O situaci v sousedícím řeckokatolickém biskupství v Uhrách, v Mukačevskem biskupství, vizJ. CORANIČ, Historický vývoj Mukačevského biskupstva od Užhorodskej únie (24. 4. 1646) poepiskopát Jána Jozefa de Camillisa (1689 – 1706, in: Theologos, Teologická revue GTF PU v Prešove,roč. 8, č. 1/2006, s. 88-105; a také J. CORANIČ, Z dejín Mukačevského gréckokatolíckeho biskup-stva, in: M. PETRO (ed.), Roczniki teologiczno - pastoralne 3, Limanova: MM Limanova, 2009,s. 86-106.239 Viz http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bsierw.html [24.11.2011].240 Viz František Xaver KRYŠTŮFEK, Dějiny církve katolické ve státech rakousko-uherskýchs obzvláštním zřetelem k zemím koruny české (1740-1898), Praha: Nakladatelství V. Kotrba, 1898,s. 108-112.241 Srov. Peter LACA – Peter ŠTURÁK – Cyril VASIL, Teologické vzdelávanie gréckokatolíckehoduchovenstva v Uhorsku do roku 1880, in: Kol. autorů, Dejiny církevného gréckokatolíckeho školstvana Slovensku. Analýza hlavných tendencií dejinného vývoja církevného školstva v konfesionálnej,národnostnej, sociálnej, jazykovednej a společensko-kultúrnej oblasti, Prešov: Gréckokatolícka teolo-gická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2009, s. 51-82, zde s. 61.

Dvorským dekretem z 30. března 1783 založil císař Josef II. ve Lvově ge-nerální seminář pro všechny řecké katolíky v Rakousku.242 Formace zde byla za-hájena 1. listopadu téhož roku. Roku 1784 císař Josef II. zrušil Barbareum, kterébylo obnoveno až po roce 1803.243 Důvodem je v odborné literatuře pouze okra-jově zaznamenaný fakt, že se nařízení o zrušení generálních seminářů z roku 1790netýkalo lvovského řeckokatolického generálního semináře, protože z jeho zru-šení by vzešlo více škody než užitku, když by se bez možnosti formace ocitlomnoho kandidátů na řeckokatolické duchovní, a tudíž by byla oslabena řeckoka-tolická církevní správa, která se teprve v posledních letech začala formovat dopevnější struktury.244 Roku 1807 se Lvov stal sídlem haličské řeckokatolické cír-kevní provincie. Její hlava měla titul arcibiskupa a metropolity haličského, podkterého spadalo biskupství Přemyšl. V první polovině devatenáctého století bylve Lvově založen řeckokatolický seminář, ve kterém byli formováni budoucířeckokatoličtí duchovní z celé Haliče. Nutno dodat, že pro řeckokatolickou církevplatila stejná pravidla daná státem jako pro církev římskokatolickou, kupř. nomi-nace biskupů byla v rukou panovníka. V tomto ohledu nedělal stát žádné rozdílymezi oběma rity.245

◘◘◘

Vraťme se nyní k mladému Růžičkovi, který se svého úřadu prvního vice-rektora ve lvovském latinském generálním semináři ujal v létě roku 1785.246 Bylo

74

242 Z mnoha faktických poznatků uvedených v této kapitole je patrné, že ve Lvově byly generálnísemináře latinského a řeckého ritu, tj. dvě oddělené instituce. Každá měla své samostatné vedení.V odborné literatuře však tento fakt není zdůrazňován, naopak některé formulace mohou badatele véstk mylnému závěru, že se ve „lvovském generálním semináři“ vyučovalo „...nejen římskému, ale i řec-kému ritu“. O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 113.Vzhledem k jasnému oddělení církevních správ místních katolíků římského a řeckého ritu – i vzhle-dem k předcházejícím i současným snahám panovníků – není tato dvojí výuka pravděpodobná.243 Srov. F. X. KRYŠTŮFEK, Dějiny církve katolické, s. 113.244 Srov. R. LEEB – M. LIEBMANN – G. SCHEIBELREITER – P. G. TROPPER, Geschichte desChristentums in Österreich, s. 297.Text o zrušení generálních seminářů viz Hermann ZSCHOKKE, Die theologischen Studien und Anstaltender katholischen Kirche in Österreich, Wien – Leipzig: Braumüller, 1894, s. 438-442, zde s. 424n.245 Viz http://www.catholic-hierarchy.org/diocese/dlviv.html [24.11.2011]; Srov. také P. M. BAUM-GARTEN – J. SCHLECHT, Die katholische Kirche, s. 372-382.246 O latinském generálním semináři ve Lvově jsou zmínky v L. FINKEL – S. STARZYŃSKI, Histo-rya uniwersytetu Lwowskiego, Lwów: nakladem Senatu Akademiciego C. K. Uniwesytetu Lwoskiego,1894; H. ZSCHOKKE, Die theologischen Studien und Anstalten der katholischen Kirchen in Öster-reich; Stanislav SZUREK, Seminarjum katedralne we Lwowie, Lwow, 1832. Podle informací, kterémi laskavě poskytl Dr. Andrii Myhkaleiko z Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově, je v CentralState Historical Archive Ukraine in Lviv k dispozici fond pojednávající o latinském katolickém se-mináři v období let 1812-1939. K předešlému období však není k dispozici samostatný fond. V tomtoarchivu se také nachází fond 146 Galician Statthalterei, ve kterém se mohou nacházet dokumentyvztahující se ke korespondenci mezi státními úřady a vzdělávacími zařízeními. Značná část tohotofondu není zpracována. Neutříděné materiály by snad bylo možné nalézt v Derzhavnyi ArchiwLwivskoi oblasti, ve kterém se nachází také fond Archiv lvovské univerzity.

mu tehdy necelých čtyřiadvacet let. Rozhodnutí o jeho jmenování do úřadu padlo15. května 1785. Ze 24. června 1785 pak pochází dopis z českého zemskéhogubernia, kterým mu byl určen roční plat 500 zlatých.247 Jeho povinnosti jakožtoprvního prorektora se nelišily od těch popisovaných v předešlé kapitole: měl nastarosti studium a týdenní zkoušky seminaristů, staral se o jejich disciplínu, v po-sledním ročníku je uváděl do problematiky praktické pastorace, kázání a kate-cheze. Zároveň byl také spirituálem semináře.

Jak již bylo zmíněno, průběh duchovní formace i samotného studia v gene-rál-ních seminářích byly dány dosti striktně, odchylky byly sledovány a tolerancevůči nim byla velmi nízká.248 V čase Růžičkova příchodu došlo v oblasti organizaceteologického studia k návratu k Rautenstrauchovu studijnímu plánu z roku 1774.Od roku 1783 totiž trvala formace šest let a byl patrný úbytek počtu seminaristůi kněží vysílaných do pastorace. Studium teologie tedy bylo zkráceno z pěti rokůna čtyři na úkor teoretických předmětů jako dogmatika, patristika a polemika.249

Další zlomový okamžik v Růžičkově kariéře nastal o dva roky později, kdyžcísař Josef II. cestoval v létě roku 1787 na Krym, aby se setkal s ruskou carevnouKateřinou II. Stalo se tak v souvislosti s vyjasňováním pozic evropských velmocípo smrti pruského krále Friedricha II. v roce 1786. Ten byl dlouhodobým nepří-telem habsburské monarchie, avšak po jeho smrti plánoval Josef II. sblíženís Pruskem, což vyvolalo napětí také v rakousko-ruských vztazích. Dalším vel-kým tématem k jednání byla možná válka s Tureckem.250 Mladý duchovní bylvybrán, aby císaře doprovázel. Mardetschläger uvádí, že volba padla na Růžič-ku pro jeho jazykové znalosti. Pramenné zdroje uvádějí, že cestoval v květnus císařem do Chersonu.251 Při setkání dvou monarchů mu prý císařovna KateřinaII. darovala drahocenný prsten.252 Pravděpodobně na císaře v průběhu cesty silnězapůsobil, protože ten jej jmenoval kabinetním listem z 24. listopadu 1987, tj.ještě téhož roku, rektorem lvovského generálního semináře. Císař jeho kompe-

75

247 Dopis z kanceláře zemského gubernia z 24. června 1785. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, ArnoštKonstantin Růžička, Úřad vicerektora a rektora generálního kněžského semináře ve Lvově, 1785-1792, sign. II/2/b/1, kart. 13.248 Viz předchozí kapitola. Viz také O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálníchseminářů, s. 109-118.249 Tamtéž, s. 111.250 Srov. E. ZÖLLNER, Geschichte Österreichs, s. 320.251 Viz Weihe der Freude am 22ten September 1816 bei der Feyerlichen Einführung des Hoch-würdigsten Bischofs Ernest Constantin Ružička in Seine Kathedralkirche zu St. Niklas von der k. k.theologischen und philosophischen Lehranstalt ehrfurchtsvoll dargebracht, Böhmich-Budweis:Johann Franz Zdarssa, 1816, [20 s.]; Propysma reverendissimo ac illustrissimo domino dominoErnesto Constantino Ruziczka. Josef II. se s Kateřinou II. setkal již dříve a do Chersonu skutečnědocestovali společně. Viz Henri TROYAT, Kateřina Veliká, Praha: Pavel Dobrovský – BETA, 2007,s. 236-240.252 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 16-17. Stručná informace o Růžič-kově cestě na Krym – do Petersburgu, se nachází také ve stručném životopise od českokrumlovskéhokněze Jana Gretschla. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Rukopisná biografiebiskupa Růžičky od českokrumlovského kněze Jana Gretschla, 1816, sign. II/2/e/1, kart. 13.

tence pro zastávání rektorského úřadu komentoval slovy: „Den ich als einenbesonders hiezu tauglichen Mann kenne.“ 253

Jmenováním do nové funkce se Růžička ocitl na prvním vrcholu své kariéry.Jednalo se o místo velmi prestižní, díky kterému se postavil po bok vybranýchlidí, kteří měli panovníkovu plnou důvěru. Povinnosti rektora generálního semi-náře, popsané výše, jistě znamenaly pro Růžičku nemalou zátěž. Svým povin-nostem však evidentně s úspěchem dostál. Zlepšila se zcela jistě i jeho hmotnásituace, protože jeho roční plat se zvedl na 2 tisíce zlatých.

V roce 1788 mohlo ve studiu teologie dojít k dalším změnám, které by sesamozřejmě týkaly i lvovských seminaristů. Josef II. předepsal nový učební plánpro studium teologie, protože se ukazovalo, že kněží je stále nedostatek a zave-dený tvrdý studijní a téměř klášterní režim v generálních seminářích odrazujemnoho kandidátů kněžství. Hlavní idea nového plánu byla, že ne každý kandidátkněžství musí být nadprůměrně intelektuálně zdatný, avšak měl by být předevšímschopen fyzicky zvládnout náročné pastorační úkoly. Byl proto představen lehčía kratší kurz pro méně talentované studenty, kteří měli po jeho absolvování zůstatpouhými kaplany, a jako takoví – vybaveni především láskou k bližnímu a dobroufyzickou kondicí – sloužit v obtížně dostupných oblastech a plnit i jiné fyzickynáročnější úkoly. Dvorská duchovní komise proti tomuto rozhodnutí vzneslaprotest, který císař akceptoval.254

Generální semináře nepřežily dlouho svého největšího podporovatele. SmrtJosefa II. způsobila v tomto ohledu zlom i v Růžičkově životě. Jeho bratr LeopoldII. zejména pod tlakem nejvyššího kancléře Kolowrata a většiny biskupů vydalrozhodnutí o jejich zrušení. Dvorský dekret ze 4. července 1790 nařizoval, žek uzavření má dojít s koncem školního roku. Z toho faktu Růžičkův první živo-topisec Mardetschläger logicky vyvodil, že musel skončit ve své funkci rektora aodjet pryč. Proto konstatuje: „Nach der im Jahre 1790 erfolgten Aufhebung derGeneralseminarien lebte er einige Zeit in Wien.“ 255 Poté byl jmenován roku 1794českobudějovickým kanovníkem.256 Tuto životopisnou informaci převzali všichnidalší badatelé.257

76

253 F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 17. Jiný zdroj uvádí, že se tak stalo o dendříve, tj. 23. listopadu 1787. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci,konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4,kart. 13.254 Srov. O. BASTL, Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů, s. 111.255 F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s.17.256 Tamtéž.257 Srov. úvodní část této knihy. Pouze jediný z nich, Kurt Augustin Huber, k tomuto konstatovánípřipojil vlastní dovětek „...die Aufhebung des Generalseminars nach Joseph II. Tod (1790) mag ihmals Befreiung escheienen sein“. K. A. HUBER, Ein josephinischer Pfarrer, s. 98. Zde si dovolímkonstatovat, že Huber neuvádí kromě Mardetschlägerova textu jiný zdroj, ze kterého by toto tvrzenímohl vyvozovat. Domnívám se, že pro Růžičku znamenala smrt Josefa II. a zrušení generálníchseminářů spíše velkou komplikaci, a to zejména v jeho kariérním postupu. O „vysvobození“ tedynemůže být ani řeči.

Archivní prameny ukazují zcela jasně, že Růžička ve Lvově ještě nějakoudobu zůstal. Podle dokumentu, který podepsali a arcibiskupskou pečetí stvrdiligenerální vikář lvovské arcidiecéze Kajetán rytíř ze Solens a kancléř tamní kon-zistoře Jan Ambros z Richtenbergu 29. dubna 1792, působil Růžička sedm letv úřadu představeného latinského semináře. Toto tvrzení není přesné, protožemezi lety 1785–1787 působil v roli vicerektora a až poté byl jmenován rekto-rem.258 Avšak po zrušení generálního semináře ještě zůstal téměř další dva rokyv čele „zrušeného generálního semináře“. Tento fakt dosvědčují dopisy z let1790–1791 zaslané do Lvova a adresované Růžičkovi jakožto „rektorovi zruše-ného semináře latinského ritu.“ 259 Seminář, který přešel do pravomoci lvovskéhoarcibiskupa, vedl do 30. listopadu 1791. Od 1. prosince 1791 byl z císařskéhorozhodnutí penzionován a povolán do Vídně.260 Tam zůstal až do svého jmenováníčeskobudějovickým kanovníkem v roce 1794.261

◘◘◘

77

258 Potvrzení o činnosti Růžičky v čele lvovského semináře z 29. dubna 1792. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Úřad vicerektora a rektora generálního kněžského semináře ve Lvově,1785-1792, sign. II/2/b/1, kart. 13.259 Dopisy Růžičkovi z 15. prosince 1790 a císařské rozhodnutí z 3. září 1791. Tamtéž.260 Penze činila 500 zlatých. Viz opis císařského rozhodnutí z 3. září 1791. Tamtéž.261 Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalacido úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13; ÖsterreichischesStaatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungs-, Finanz- und Hofkammerarchiv (dále jen AVFHA),Signatur 31: Budweis – Domkapitel, 1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch174 1.

4 V českobudějovické diecéziv letech 1794–1815

Římskokatolická církev na jihu Čech na konci osmnáctého století není té-matem v odborné literatuře příliš frekventovaným. O jejím stavu pojednali mo-derním způsobem v minulém století pouze Jaroslav Kadlec a Kurt AugustinHuber.

Huber vycházel ve svém studii Kirche in Südböhmen. Ein Überblick 262 z Ka-dlecovy statě, kterou mu sám autor dal k dispozici – v té době ještě nevyšlatiskem, avšak v polovině devadesátých let se stala součástí, respektive prvnía druhou kapitolou, knihy Českobudějovická diecéze.263

Převážně z jejich textů a s doplněním některých informací z pramenů, bylazpracována kapitola v knize Jan Prokop Schaaffgotsche – první biskup českobu-dějovický, která se tak stala zatím posledním vydaným příspěvkem k této téma-tice.264

Arnošt Konstantin Růžička přišel do českobudějovické diecéze v roce 1794,tj. době, kdy zde ještě ani zdaleka neodezněly důsledky církevně-politickýchreforem z času vlády Marie Terezie a Josefa II. V důsledku státních rozhodnutídošlo v jihočeské oblasti zejména v šedesátých až osmdesátých letech osmná-ctého století ke změnám, které měly významné dopady na místní náboženskýi společenský život.

Oblast jižních Čech, kterou by se dalo bez nadsázky z náboženského hlediskapopsat jako katolickou, příliš nezasáhlo zavedení náboženské tolerance – ať jižté tzv. „tiché“, zavedené Marií Terezií v roce 1777, nebo vyhlášené tolerančnímpatentem Josefa II. v roce 1781. K protestantismu se přihlásilo pouze několik setlidí z okolí Pacova.265

Výraznější dopad měly zmíněné reformy v oblasti školství. Od konce šede-sátých let osmnáctého století byla na jihu Čech budována síť triviálních škol za-kládaných na venkově a v menších městech. V krajských a dalších většíchměstech vyrostly školy hlavní, které měly za úkol připravovat učitele právě protriviální školy. Dozor nad nejnižším školním stupněm byl svěřen duchovním,respektive místním farářům.266 Tento vliv se postupně rozšiřoval i na další stupněškolství a byl tím silnější, čím více přicházelo do duchovenské služby lidí, kteří

78

262 Viz K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 7-35.263 Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 5-26.264 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 151-156.265 Srov. K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 16 a J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 18.266 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 21; K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 17.

již přijali za své ideje josefinistického státu a role církve v něm. Střední škol-ství utrpělo v jižních Čechách zrušením jezuitského řádu roku 1773. V roce 1777byla uzavřena jezuitská gymnázia v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci,stejný osud potkal také augustiniánské gymnázium v Domažlicích. Na jejichmístě byly založeny již zmíněné hlavní školy. Gymnázia zůstala v jižních Če-chách jen dvě, a to českobudějovické piaristické gymnázium založené v roce1762 a písecké gymnázium, které vzniklo roku 1778 po přeložení z Klatov, jehožvýuku zajišťovali klatovští exjezuité s píseckými dominikány. Vyšší školstvízatím v jihočeské oblasti neexistovalo.267

O zefektivnění církevní správy bylo postaráno díky vytvoření nové farní orga-nizace a zároveň založením nového biskupství se sídlem v Českých Budějovi-cích. Z pozic církevně-politické linie doby Josefa II. bylo nedílnou součástítohoto procesu také rušení nadbytečných klášterů nebo nevhodných projevů a tra-dic náboženského života.

Zakládání nových farností viděl císař Josef II. vedle zřizování diecézí jakoklíčovou součást zamýšlené změny církevních poměrů, protože právě skrze pro-pracovanou a dokonale funkční církevní správu mělo docházet k zásadní pomocipři prosazování a realizaci dalších státních reforem a nařízení. Na základě císař-ské instrukce z roku 1782 vzniklo v jižních Čechách několik desítek nových du-chovních správ – konkrétně 52 lokálií, 2 farní administratury a 11 farností. Jejichpočet se v době zakládání českobudějovické diecéze rozrostl až na 117.268 Zřizo-vány byly převážně v těžko dostupných pohraničních oblastech. Cílem bylo nejenrozdělit příliš rozsáhlé farnosti na menší správní obvody, ale především umož-nit lidem snazší přístup do kostela tak, aby jej v osadě početnější než sedm setobyvatel neměli dál než jednu hodinu chůze.269 Nový farní systém měl sloužitkromě duchovní správy i státu. Kněží měli z kazatelny oznamovat úřední naří-zení a vyhlášky, řádně vést matriky a konskripční seznamy a spolupracovats krajskými úřady. Farnost se stala v reálu nejnižší správní jednotkou státu. Po du-chovní stránce na ni dohlíželi vikáři, ze strany státu krajské úřady. Jedním z před-ních úkolů farností byla z pohledu státu výchova lidí v duchu jeho církevně-poli-tické linie.270 Z počátku znamenal problém nedostatek duchovních, který však

79

267 Souhrnným způsobem pojednává o problematice školství na jihu Čech kniha: MiroslavNOVOTNÝ a kol., Dějiny vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech od středověkých počátků dosoučasnosti, České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2006.268 Srov. K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 17; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze,s. 21-22. Své úmysly pak císař shrnul 18. ledna 1789. Srov. SOA Třeboň, BA ČB Biskupská konzis-toř, Listiny, inv. č. 18, kart. 1.269 Srov. Miroslav NOVOTNÝ, Českobudějovická diecéze v kontextu proměn církevní správyv českých zemích v 18.-20. století, in: Vývoj církevní správy na Moravě (= XXVII. Mikulovské sym-posium 2002), Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2003, s. 170, 174.270 Tyto zásady samozřejmě neplatily pouze pro jižní Čechy, ale i pro další diecéze. Srov. Jan JANÁK– Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha: Státní pedagogickénakladatelství, 1989, s. 227; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 22-23.

byl částečně kompenzován bývalými řádovými kněžími ze zrušených klášterů.Později začala být místa v duchovní správě obsazována konkurzem, ve kterémbyli kandidáti vybíráni podle svých schopností. Po zrušení desátků zajišťovalduchovním existenční minimum stát, což většině z nich výrazně zlepšilo nejenživotní podmínky, ale zbavilo je i starostí o hmotné zabezpečení a uvolnilo takčas i energii pro jejich povinnosti.271

Již zmíněné rušení klášterů bylo dalším zásahem do života církve v jižníchČechách. Císař Josef II. nařídil, aby byly zrušeny ty z nich, které neodpovídajípožadavkům církevní reformy. Postihlo ty kláštery, které se nezabývaly vyučo-váním, péčí o nemocné nebo jinými veřejně prospěšnými činnostmi. Proces rušenízačal v roce 1781. O rok později byl kupř. zrušen klášter klarisek v ČeskémKrumlově, roku 1784 dominikánský klášter v Českých Budějovicích a roku 1785milevské převorství, cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně, karmelitánský klášterv Pacově a paulánský klášter u Nové Bystřice. K rušení dalších klášterů dochá-zelo i v následujících letech.272 Movitý majetek klášterů se stal součástí nábo-ženského fondu. Nemovitosti byly buď rozprodány, anebo posloužily kupř. jakoškoly, nemocnice, kasárna, továrny, skladiště, atp.273 Jako duchu církevních refo-rem nevyhovující byly hodnoceny také zbožná bratrstva, poustevny, poutní sva-tyně a mnoho dalších, zejména barokních náboženských tradic. Také jich se brzyzačalo týkat rozhodnutí o zrušení.274

Jednou z nejpodstatnějších změn, kterou Josef II. zasáhl do náboženských dě-jin jihočeského regionu, bylo založení biskupství se sídlem v Českých Budějovi-cích, které bylo ze strany Říma potvrzeno v roce 1785. Z hlediska církevní správybylo českobudějovické biskupství sufragánním biskupstvím arcibiskupství praž-ského. Vzniklo oddělením budějovického, klatovského, prácheňského a táborské-ho kraje právě od pražské arcidiecéze.275 Prvním českobudějovickým biskupem sestal Jan Prokop Schaaffgotsche a právě s jeho osobou je spojováno provádění ně-kterých reformních kroků, o jejichž zahájení však bylo rozhodnuto již dříve samot-ným císařem. Kupř. v oblasti rušení klášterů pouze vstoupil do procesu, který byldávno v pohybu. Roku 1786 byl v Českých Budějovicích zrušen kapucínský kon-vent, o rok později potkal stejný osud dominikánské kláštery v Písku a v Klato-vech, a také klášter augustiniánských eremitů v Pivoni. Zrušeny byly řeholní domyservitů v Nových Hradech, františkánů v Jindřichově Hradci a minoritů v ČeskémKrumlově – poslední tři jmenované byly po smrti Josefa II. obnoveny.276 V duchu

80

271 Srov. J. JANÁK – Z. HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 227; J. KADLEC, Českobudějovickádiecéze, s. 22-23.272 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 21.; K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 17.273 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 21-22.274 Tamtéž, s. 22.275 Viz R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 116-150; R. SVOBODA, Proces založeníčeskobudějovického biskupství v letech 1783-1789, Studia theologica 33, roč. 10, č. 3/2008, s. 19-40.276 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 21 či také K. A. HUBER, Kirche in Südböhmen, s. 17.

záměru císaře pokračoval v reorganizaci církevní správy diecéze. Jeho působenímzačala nová éra v dějinách církve v jižních Čechách.

Velmi zajímavý by mohl být také pohled na diecézi v době Růžičkovapříchodu z hlediska statistických údajů, které však nejsou z období polovinydevadesátých let k dispozici. Časově nejbližší – avšak zatím moderními me-todami neověřené – údaje pocházejí z poloviny osmdesátých let, konkrétně sejedná o data poskytnutá vídeňské nunciatuře pro proces jmenování Jana ProkopaSchaaffgotsche českobudějovickým biskupem. Zde se píše, že v oblasti novédiecéze bude působit 246 diecézních kněží, 39 řádových kněží a 84 kapla-nů. Celá diecéze čítá 590 711 obyvatel, 60 měst, 52 opevněných míst a 2778 ves-nic. V diecézi bude 23 mužských klášterů, žádný ženský klášter a dva kano-nikáty.277 Je samozřejmé, že za uplynulých přibližně deset let se v diecézi jistěledacos změnilo – zejména co se týká počtu klášterů, avšak přesto tyto údaje mo-hou pomoci utvořit si přibližnou představu o velikosti diecéze.

◘◘◘

Než začneme hovořit o prvních letech působení Arnošta Konstantina Růžičkyv českobudějovické diecézi, upřeme svoji pozornost na postavu jejího prvníhobiskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche, konkrétně na jeho život a působení do roku1794.

Narodil se roku 1748 v Praze v rodině říšských hrabat. Jeho rod, původemze Slezska, sloužil již po několik generací habsburským vládcům. Byl značněrozvětvený a konkrétně rodiče Jana Prokopa oplývali spíše množstvím dětí nežmajetku, a tak byl jako v pořadí sedmé dítě předurčen k tomu, aby se dal do stát-ních služeb. Jako třináctiletý nastoupil na elitní vídeňskou školu pro mladéšlechtice Terezianum. Posléze studoval na vídeňské univerzitě filosofii a ve dva-ceti letech se rozhodl pro dráhu duchovního. Následovala studia teologie, kterázakončil roku 1771, a poté byl vysvěcen na kněze. Právě období jeho studiía zároveň formace se ukázalo být velmi důležité pro jeho budoucí duchovní,a dalo by se říci i církevně-politické směřování. Jako člen svého rodu byl zcelasamozřejmě vychováván k věrnosti panovnické rodině, avšak vlivem učitelůa získaných přátel přijal za svého také reformního ducha, který byl v terezián-ské době v hlavním městě monarchie neodmyslitelně přítomný. Zároveň si všakosvojil hlubokou zbožnost, díky které bylo v pozdějších letech patrné, že zasprávné a nosné považuje ty reformy, které vedou ke zlepšení náboženskéhoživota lidí.278

81

277 Srov. ASV, AC, Processus Consistorialis – Processus Inquisitionis, fol. 138-147. Srov. R. SVO-BODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 138.278 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 87-95, 278-284.

Díky svému vzdělání a urozenému původu – směl totiž nosit tituly říšskéhohraběte a svobodného pána – měl značnou šanci na to, aby udělal v církevníchslužbách velikou kariéru. Tu začal v královéhradecké diecézi v roce 1772 jakozdejší sídelní kanovník. Velmi rychle získal postavení v biskupské konzistoři.Ukázal se být natolik schopný, že se již roku 1775 stal generálním vikářem bisku-pa Jana Ondřeje Kaisera rytíře z Kaisern. Do téže funkce jej jmenoval i následu-jící biskup Josef Adam Arco roku 1776. Když Schaaffgotsche odcházel roku 1780do olomoucké arcidiecéze, odnášel si mnoho cenných zkušeností, které mu bylyposléze k velkému užitku.279 V olomoucké arcidiecézi pobyl relativně krátce,přesto i zde velmi brzy jeho hvězda zazářila: po několikaměsíční správě bo-haté mohelnické fary byl jmenován olomouckým kanovníkem. ArcibiskupColloredo si byl vědomý jeho schopností a již v roce 1781 jej jmenoval arcijáh-nem olomoucké kapituly a zároveň ředitelem kněžského domu v Brně. Povinnostispojené s těmito úřady konal do počátku roku 1783, kdy se císař Josef II. rozhodl,že jej jmenuje generálním vikářem a světícím biskupem pro jižní část rozsáhléa z hlediska církevní správy obtížně spravovatelné pražské arcidiecéze. Schaaff-gotsche proto olomouckou arcidiecézi opustil a vydal se seznámit se svým no-vým působištěm.280 Ještě ke konci roku si císař uvědomil, že zřízení generálníhovikariátu pro jižní Čechy by bylo z hlediska reformy církevní správy pouzepolovičatým řešením, a proto vydal v dubnu 1784 nové rozhodnutí o založenídiecéze se sídlem v Českých Budějovicích, v jejímž čele měl Schaaffgotschesamozřejmě stanout.281

Ačkoli papežský souhlas se zřízením diecéze i potvrzení jmenování biskupempřišly z Říma až v roce 1785, Schaaffgotsche se pustil okamžitě do práce. Velkoustarostí bylo především vypořádání majetkoprávních vztahů s pražským arci-biskupstvím, výběr vhodných osob do diecézních úřadů a do katedrální kapituly– a zároveň položení základů jejich činnosti. Zde Schaaffgotsche volil lidi zejmé-na z okruhu svých osobních přátel nebo dlouhodobých spolupracovníků. Nemalétěžkosti nově jmenovanému biskupovi působil neustálý nedostatek peněz, protoženově založené biskupství nemělo žádný majetek a veškeré platy – biskupovýmpočínaje a posledního úředníka biskupské konzistoře konče – měly být vyplácenytéměř výhradně ze státem spravovaného náboženského fondu. Mezi dalšími věcmimusel Schaaffgotsche řešit kupříkladu i vhodné ubytování pro sebe a pro své lidi.

Jakmile se na počátku roku 1786 – tedy již po obdržení biskupského svěcenía po slavnostní intronizaci – ujal oficiálně svého úřadu, začal se podrobnějiseznamovat s diecézí. V letech 1786–1788 provedl její první generální vizitaci, přiníž osobně navštívil všechny farnosti a zprávu podal státním úřadům. Navázaltaké na snahy Josefa II. o zřízení nových farností. Do konce vlády Josefa II. stál

82

279 Tamtéž, s. 96-106.280 Tamtéž, s. 107-115.281 Tamtéž, s. 119-150.

Schaaffgotsche při zakládání více než jednoho sta nových farností a lokálií.Celkově bylo za vlády tohoto císaře na území českobudějovické diecéze založe-no 144 nových míst duchovní správy.282

Zakládání biskupství bylo procesem, který trval několik let: zahájen byl roku1783 samotným císařem a jím byl také v roce 1789 oficiálně ukončen. Tím všakzakladatelské snažení prvního českobudějovického biskupa rozhodně neskon-čilo. Naopak bylo třeba vyřešení ještě mnoha úkolů, než bylo možné říci, že jenová diecéze stabilizovaná.283

Vnější problémy sice byly brzy vyřešeny v jednáních s okolními diecézemi,avšak v církevní správě samotné českobudějovické diecéze byly ještě značnérezervy. Schaaffgotsche již v průběhu roku 1789 začal se státními úřady jednato reorganizaci struktury církevní správy v diecézi. Rozhodl se postupovat podlemoravského vzoru, se kterým měl své zkušenosti ze svého dřívějšího působení.284

Již v roce 1790 byla českobudějovická diecéze rozčleněna na pět arcikněž-ství: České Budějovice, Klatovy, Strakonice, Tábor a Vimperk. Arcikněžství senásledně dělila do třiceti vikariátů.285

Starost o pozvednutí duchovního života sobě svěřených věřících Schaaff-gotsche ukázal krátce po smrti císaře Josefa II. Nový panovník Leopold II. tehdyvyzval biskupy, aby se vyjádřili nejen k dopadům prováděných reforem v církevníoblasti, ale aby řekli svůj názor na celé církevně-politické směřování monarchie.Z toho, jaké návrhy Schaaffgotsche panovníkovi podal, je patrné, co pokládalv životě diecéze za důležité: Chtěl zavést častá duchovní cvičení; byl pro omezenívlivu světských úřadů na církevní záležitosti; vyjádřil se pro zrušení generálníchseminářů a pro posílení soudní pravomoci biskupa nad duchovními, která bylaminulých letech oslabena státními zásahy, stejně tak i pro zrušení možnosti svět-ské sféry nominovat kněze do církevních úřadů; protestoval proti uvolnění stát-ního zákonodárství v oblasti manželství. Žádal o povolení svolat diecézní synodu– navíc byl toho názoru, že by bylo dobré uspořádat synodu církevní provinciea synodu celonárodní. Dále žádal o povolení konat pobožnosti u svatého hrobua oslavu zmrtvýchvstání ve velikonočním týdnu; chtěl zvýšit počet písní a modli-teb, které by mohly být používány ke zpestření příliš monotónního řádu tehdejšíchbohoslužeb; vyjádřil se pro opětovné zavedení Bratrstva Svátosti oltářní a Bra-trstva lásky k bližnímu; chtěl získat povolení pro založení fondu pro zestárlékněze; vyjádřil se pro zpřísnění dohledu biskupa nad působením současných i bý-valých řeholníků. Z těchto požadavků je částečně patrné, jaký byl Schaaffgot-schův duchovní i církevně-politický program. Zcela zásadně jej zajímala „vnitřní

83

282 Tamtéž, s. 157-179, zde zejména s. 172.283 Srov. R. SVOBODA, Proces založení českobudějovického biskupství, s. 19-40; R. SVOBODA,Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 148-150.284 Srov. K. A. HUBER, Schaffgotsche, in: E. GATZ, Bischöfe der heiligen römischen Reiches, s. 414.285 Viz R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 172; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 27.

církevní reforma“ – tj. zlepšování úrovně duchovního života věřících. Některéstátní reformy pro něj zašly evidentně příliš daleko, takže byl pro zmírněníněkterých jejich důsledků nebo pro znovuzavedení některých oblastí duchovnípraxe, které považoval za směrodatné pro své pastýřské cíle – avšak rozhodněneuvažoval o tom, že by se chtěl vrátit do časů minulých.286

Ačkoli byl Leopold II. v jistých ohledech ještě více proreformní než jehozesnulý bratr Josef II., přesto v mnohém vyšel biskupům vstříc. Některé navrženévěci proto mohl Schaaffgotsche se souhlasem úřadů ihned uvádět do praxe. Sámpři tom šel příkladem svým podřízeným zejména v pozvedání duchovní úrovněobyvatelstva. Vynikl jako organizátor duchovních cvičení a procesí, jako kazateli neúnavný cestovatel po různých částech diecéze.287

V čase příchodu Arnošta Konstantina Růžičky do diecéze bylo prozatím nevy-řešenou starostí zajištění kněžského dorostu, které Schaaffgotschovi velmi leželona srdci. Budoucí kněží byli formováni nejprve v pražském generálním seminářia po jeho zrušení v pražském arcibiskupském semináři. Až poslední rok předvysvěcením trávili v Českých Budějovicích, které svůj seminář i možnost vyšší-ho teologického studia prozatím neměly.288

Rozhodně lze říci, že na Růžičku čekala spolupráce s člověkem, který bylvzdělaný, proreformně laděný, energický, organizačně schopný, v oblasti správycírkevních věcí zkušený a osobnostně vyzrálý. Přicházel do mladé diecéze, kteráměla za sebou prvních deset let své existence, jež rozhodně potřebovala člověkaRůžičkova typu – kupř. zde byla již zmíněná potřeba vybudování prostoru proformaci a vzdělávání budoucích duchovních, se kterou zkušenost z jeho angažmáv pražském a hlavně ve lvovském generálním semináři velmi dobře rezonovala.

◘◘◘

Pojďme se nyní společně podívat na samotný příchod Arnošta KonstantinaRůžičky do českobudějovické diecéze. V červenci roku 1793 se uprázdnilo místosídelního kanovníka v českobudějovické kapitule po smrti Ignáce z Vernier.289

Právo jmenovat nové kanovníky bylo vyhrazeno panovníkovi. František II. jme-noval sídelním kanovníkem Růžičku 15. února 1794.290 Z pramenů dochovaných

84

286 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 173-176.287 Tamtéž - zejména hodnocení Schaaffgotschovy osobnosti na základě pramenů a literatury, s. 275-284.288 Tamtéž, s. 180-185.289 Ignác z Vernier zesnul 25. července 1793. Viz tamtéž, s. 165.290 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 139, 149. Viz také kupř. ASV, AC, ActaCongregationis Consistorialis, Pars I, fol. 273-285; Opis listiny posvátné konzistorní kongregace z 12.května 1785, kterou bylo potvrzeno založení českobudějovického biskupství, SOA Třeboň, BA ČB,Biskupská konzistoř, Listiny, inv. č. 2, pův. sign. 3, kart. 1, 4 fol; Potvrzení o založení biskupstvícísařem Josefem II. z 18. ledna 1789, SOA Třeboň, BA ČB, Biskupská konzistoř, Listiny, inv. č. 18,kart. 1; SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalacido úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13.

ve vídeňských archivech vyplývá, že císařovu rozhodnutí předcházelo v průběhuledna a února toho roku několik jednání dvorské kanceláře, z nichž vzešla sériedokumentů doporučujících zcela jednoznačně právě Růžičku jakožto nejvhod-nějšího kandidáta na tento post. Z písemností lze vyvodit, že měl minimálně jed-noho protikandidáta, jehož jméno není zmíněno, avšak Růžička nad ním zcelajednoznačně zvítězil díky skutečnostem, které byly shrnuty v šestnácti bodecha předány panovníkovi jako podklady pro rozhodování. Zdůrazněny jsou jehovětší zkušenosti a vyšší věk; český původ a s ním spojená znalost místa, kam mělbýt jmenován; výborné hodnocení působení ve funkci rektora lvovského generál-ního semináře; a konečně dvanáct pozitivních doporučení od světských a církev-ních osob, které popisují jeho život a působení v Praze a ve Lvově. Podobnoupodporou se jeho protikandidát pochlubit nemohl. Dále je v dokumentaci zmí-něno, že českobudějovický biskup je o kandidátech informován a nemá proti nimnámitek. Z pramenů se však nepodařilo zjistit, na čí popud byl Růžička úplněna počátku „vtažen“ do jednání o uprázdněném kanovnickém postu. Dá se samo-zřejmě předpokládat, že penzionovaný rektor lvovského generálního seminářeměl u dvora přátele, kteří pomohli tomu, aby nebyl zapomenut, a také není pří-liš pravděpodobné, že by vídeňské úřady nevěděly, že jeho schopnosti zůstávajíležet ladem.291

Ze 20. července téhož roku pochází instalační listina, podepsaná biskupemSchaaffgotschem. V úvodu jej oslovuje jako nominovaného kanovníka českobu-dějovické kapituly a kněze pražské arcidiecéze. Píše, že do úřadu kanovníka byljmenován panovníkem po smrti kanovníka Ignáce z Vernier. Zmiňuje, že půso-bil jako rektor generálního semináře ve Lvově a že této funkce se zhostil velmidobře. Schaaffgotsche také potvrdil, že se stává sídelním kanovníkem se všemiprávy a privilegii, především se štalou v chóru, s hlasem ve shromáždění kapi-tuly a s určeným příjmem,292 který činil tisíc zlatých.293 S odkazem na nařízenítridentského koncilu mu určil devítiměsíční rezidenční povinnost v roce a vyzvalho k dodržování všech pravidel sepsaných ve statutech kapituly. Probošta, děka-na a další členy kapituly vyzval, aby jej bratrsky přijali.294

85

291 Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Signatur 31: Budweis – Domkapitel, 1784 –1847, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 174 1.292 Potvrzení Arnošta Konstantina Růžičky do funkce českobudějovického sídelního kanovníka z 20.července 1794. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorníhorady, generálního a kapitulního vikáře českobudějovické diecéze, 1794-1815, sign. II/2/b/3, kart. 13.293 Viz Opis dvorského dekretu z 25. října 1784, kterým byl českobudějovickým kanovníkům, mezinimiž byl i Ignác z Vernier, určen plat jeden tisíc zlatých z náboženského fondu. Srov. F. MAR-DETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 239. Růžička tedy převzal plat po zesnulém Ignáciz Vernier. Výše platů kanovníků pak byla ještě několikrát potvrzena, před jmenováním Růžičky doúřadu kanovníka českobudějovické katedrální kapituly naposledy samotným císařem Josefem II.v roce 1789. Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 135, 138-139, 150.294 Potvrzení Arnošta Konstantina Růžičky do funkce českobudějovického sídelního kanovníka z 20.července 1794. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorníhorady, generálního a kapitulního vikáře českobudějovické diecéze, 1794-1815, sign. II/2/b/3, kart. 13.

Kromě výzvy k „bratrskému přijetí“ odpovídá dikce tohoto dokumentu suchéúřední řeči. Jestli byl Schaaffgotsche rád, že mu do diecéze přichází právěRůžička, nebo nikoli, to se nedá říci. Nedochoval se žádný dokument osobníhocharakteru, ze kterého by se to dalo vyčíst. Faktem je, že se v roce 1794 setkalidva muži, kteří nebyli od sebe příliš vzdálení věkem, formací ani zkušenostmi.Schaaffgotsche, tehdy šestačtyřicetiletý, mohl být jistě v mnohém ohledu vzoremtřiatřicetiletému Růžičkovi. Na druhou stranou věkový rozdíl nebyl takový, abymohl být na překážku ve smyslu generační rozdílnosti. Určitým problémem mohlbýt neurozený Růžičkův původ – avšak již v diskusi při vybírání členů do česko-budějovické kapituly v čase jejího zakládání Schaaffgotsche ukázal, že šlechticenijak nezvýhodňuje.295 Také je nutné připomenout, že Růžička byl synem ředite-le šlechtického panství, tedy pocházel z dobré rodiny. Hodně toho měli spo-lečného: Oba byli „muži Josefa II.“, za kterého udělali nejdůležitější kroky vesvých kariérách. Oba stáli v centru církevních reforem, postaveni císařem dofunkcí, které byly pro jejich realizaci chápány jako klíčové. Určitě nebyli pou-hými tupými vykonavateli, takové muže Josef II. do podobných funkcí nechtěl.Zcela jistě můžeme říci, že jim oběma díky jejich vzdělání a formaci nechyběloproreformní zaměření.

Růžička však měl jeden závažný handicap: od svého kněžského svěcení prak-ticky – pokud známo – nepůsobil v duchovní správě. Z předchozího působeníměl určitě velmi důležitou zkušenost v oblasti výchovy a formace budoucíchkněží, ale to není totéž, co praktická pastorační zkušenost. Na svůj věk byl velmizkušený v oblasti církevní politiky, jinak by těžko udělal tak mladý tak význam-nou kariéru – a tato schopnost mohla být pro Schaaffgotsche velmi cenná.Celkově se dá říci, že pro Schaaffgotsche byl příchod Růžičky pozitivní mini-málně v tom, jaký potenciál se ukrýval v možné budoucí spolupráci. Pro Růžičkubylo jmenování českobudějovickým kanovníkem novou příležitostí, obnovením– ne jeho vlastní vinou – pohasínající kariéry. Velká očekávání byla jistě na oboustranách.

Určitě není překvapením, že již 1. září 1794 Schaaffgotsche jmenoval Růžič-ku řádným biskupským rádcem (consiliariem) a přísedícím konzistoře s plnýmhlasovacím právem. Ve jmenovací listině jej vyzval k pravidelné účasti na zase-dáních konzistoře. Než přešel k jmenování, napsal o něm tato slova: „...cum vitaTua morumque integritas, doctrina, in rebus agendis dexteritas, aliaeque prae-clare animi tui dotes Nobis apprime cognita sint, quae specialem favorem,propensionem et confidentiam Nostram sibi vindicant; ...“ 296

86

295 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 131-133, 161-169.296 Jmenovací listina rádcem a přísedícím konzistoře z 1. září 1794. Srov. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorního rady, generálního a kapitulního vikářečeskobudějovické diecéze, 1794-1815, sign. II/2/b/3, kart. 13.

Nejen setkáním se Schaaffgotschem mohl být Růžička obohacen. Přijetímdo českobudějovické kapituly a uvedením do vysokých úřadů v diecézi se dostaldo zajímavé společnosti lidí, z nichž se někteří stali na dlouhá léta jeho blízký-mi spolupracovníky.

V čele kapituly stál jako probošt Johann Albert svobodný pán Hegenmüllerz Dubenweilern. Narodil se 21. května 1748, pocházel ze staré hornorakouskérodiny a přináležel do pasovské diecéze. Se Schaaffgotschem se znal ještě z dobystudií na vídeňské akademii Terezianu. Studoval na římském Collegiu Germa-nicu, odkud si roku 1772 odnesl doktorát teologie. Poté působil v duchovní správěv Horním Litvínově, kam byl 27. září 1783 prezentován litoměřickým bisku-pem Valdštejnem. Právě z přátelství, které oba muže pojilo, jej 15. března 1784Schaaffgotsche nejen povolal do právě vznikající českobudějovické kapituly, alepostavil jej do jejího čela 25. října 1784 jako probošta. Zemřel 2. května 1817.297

Děkanem kapituly byl Josef Kahl. Tento muž pocházel z kladského hrabství.Knězem byl od roku 1762. Působil na různých místech v Kladsku a poté jakofarář v Králíkách. Českobudějovickým kanovníkem byl jmenován byl jmenován25. října 1784. Posléze zastával i funkci městského děkana. Funkci děkana ka-pituly zastával od 15. července 1788. Zemřel 17. března 1806.298

Posledním dignitářem kapituly byl Johann Michalovic (Michalowicz) vefunkci kustoda, a to již od 25. října 1784. Podle Kadlece byl nejprve od roku 1754kaplanem na Žebráku, roku 1761 se stal farářem v Přelouči, poté působil počí-naje rokem 1767 jako farář v Činěvsi. Tehdy se stal i čestným staroboleslavskýmkanovníkem. Od roku 1782 byl děkanem v Pardubicích. Zemřel 13. září 1809.299

Prvním kanovníkem hned za proboštem, děkanem a kustodem byl FranzJoseph Hnyk (František Josef Hník), který byl již od 25. října 1784 zároveň vefunkci generálního vikáře a oficiála jedním z nejbližších Schaaffgotschovýchspolupracovníků v první polovině jeho episkopátu. Narodil se v Jesenici. Půso-bil jako kaplan v Leopoldově a od roku 1767 jako děkan v Bechyni. Děkanemv Holohlavech se stal roku 1780. Zemřel 2. července 1797.300

Dalším kanovník se jmenoval Josef Pingas. Byl dlouhodobým známýmSchaaffgotsche z jeho působení v Hradci Králové, kde působil v letech 1772–1776

87

297 Srov. SOA Třeboň, BA ČB. Zřízení biskupství. Vytváření jednotlivých úřadů diecézní správy,jejich obsazování a první počátky činnosti. 1784-1785, inv. č. I/1/b, kart. 6; Srov. F. MARDET-SCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 93; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 49; R. SVO-BODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 162-163, 167, 224, 283.298 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 49; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche,s. 131, 158, 164, 167 a 216.299 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 49. Dopis Johanna Michalovice Janu ProkopuSchaaffgotschovi ze 6. května 1784. Srov. SOA Třeboň, BA ČB. Zřízení biskupství. Vytváření jed-notlivých úřadů diecézní správy, jejich obsazování a první počátky činnosti. 1784-1785, inv. č. I/1/b,kart. 6; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 131, 158, 163-164 a 167.300 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 49; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche,s. 131-132, 158-159, 164, 167-168, 216 a 284.

jako kaplan. Českobudějovickým kanovníkem se stal 28. června 1789, později,v roce 1806, byl jmenován dokonce děkanem kapituly po zesnulém JosefuKahlovi. Zemřel 24. srpna 1824.301

V čase Růžičkova přijetí do českobudějovické kapituly zde bylo jedno místoneobsazené po smrti Antona Dubského.302 Ovšem již v dubnu 1794 na ně nastoupilSimon Kudler.303

V průběhu následujících let – až do konce doby, kterou sledujeme v této kapi-tole, tj. do roku 1815 – se členy českobudějovické katedrální kapituly postupněstali ještě Wolfgang Seidl (1797),304 Nikolaus Bernhard (1807)305 a Hermann Hertl(1810).306

Aby Schaaffgotsche zajistil správné fungování kapituly, předložil jí na kon-ci ledna roku 1811 jednadvacetistránkový soupis instrukcí.307 Tyto instrukcevznikly zejména na základě generální vizitace. Přes přísný řád, který Schaaff-gotsche od svých podřízených vyžadoval, jsou ve zprávě z generální vizitace hod-noceni jednotliví kanovníci, kapitula jako celek i členové biskupské konzistořevelice pozitivně.308

Velmi zajímavou osobností, se kterou Růžička jistě byl v častém styku, byljiž zmíněný Hermann Hertl, který stál od roku 1786 v čele biskupské kancelářejako biskupský kancléř. Narodil se roku 1753 ve Slavonicích (Zlabing) na Mora-vě. Na kněze byl vysvěcen roku 1776. Stal se Schaaffgotschovým ceremonářemv Hradci Králové a po jeho odchodu z královéhradecké diecéze kaplanem v Mo-

88

301 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 49-50; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaff-gotsche, s. 167, 224 a 283.302 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 165.303 Simon Kudler se narodil roku 1735 v Rychnově nad Malší, byl vysvěcen na kněze roku 1760.Zastával kaplanský post v Rychnově nad Malší a v Kaplici, pak se stal farářem v Cetvinách a odroku 1777 v Benešově nad Černou. Kanovníkem byl jmenován 24. dubna 1794. Zemřel 25. října1817. Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaff-gotsche, s. 224.304 Wolfang Seidl se narodil roku 1741 ve Všerubech. Vysvěcen byl roku 1764. Nejprve se stal kapla-nem ve Všerubech, pak působil v Červeném Dřevě jako kaplan a od roku 1772 jako farář. Kanovníkembyl jmenován 9. prosince 1797. Dne 15. května 1810 byl jmenován kustodem kapituly a diecéznímškolním inspektorem. Zemřel 29. března 1820. Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50;R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 224.305 Nikolaus Bernhard byl českobudějovickým rodákem (nar. 1756). Po své ordinaci v roce 1780 bylkaplanem v Českých Budějovicích a od roku 1790 farářem v Dubném. Kanovníkem a zároveň měst-ským děkanem byl jmenován 25. května 1807. Později se stal děkanem kapituly. Zemřel roku 1828.Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 224.306 Informace k procesům jmenování jednotlivých kanovníků, vyjma Růžičky. Viz SOA Třeboň, BAČB, Kapitula, Záležitosti kapituly, dignitářů, kanovníků a vikaristů, Dignitáři a kanovníci – jednotlivě1786-1797, 1804-1865, sign. III/1/b, kart. 33.307 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 14.308 Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupazemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, sign. II/1/b/7, kart. 10; K. A. HUBER, Der Budweiserbischöfliche Visitationsbericht, s. 83-85.

helnici, kde byl Schaaffgotsche farářem a děkanem. Následoval jej i při odchodudo Olomouce a do Brna, kde mu opět dělal ceremonáře. Po jmenování Schaaff-gotsche českobudějovickým biskupem s ním Hertl odešel do Českých Budějovicjako jeho sekretář. Kancléřem zůstal až do 28. ledna 1811. Mezitím byl – jak jižbylo řečeno – 16. června 1810 jmenován kanovníkem. Zemřel 5. října 1816.309

V blízkosti biskupa Schaaffgotsche se pohybovaly ještě další zajímavéosobnosti, které se v budoucnu měly stát Růžičkovými nejbližšími spolupra-covníky – Jan Geith a Václav Emmanuel de Angelis. Oba byli povýšeni do die-cézních úřadů ještě za Schaaffgotschova života a po jeho smrti jejich kariérapokračovala až na nejvyšší místa v diecézi.

Jan Geith se narodil 21. června 1765 v Prachaticích. Na kněze byl vysvěcen2. ledna 1791 a poté poslán jako kaplan do Prachatic. Odtud byl povolán jakovikář do českobudějovické katedrály a zároveň se stal i biskupským ceremo-nářem. Od počátku ledna 1800 povýšil do funkcí sekretáře konzistoře a biskup-ského notáře. Kancléřem konzistoře se stal 28. ledna 1811. Po Schaaffgotschověsmrti pokračovala jeho kariéra členstvím v kapitule, jejímž proboštem se stal15. srpna 1820. Byl také jmenován do čela konzistoře. Geith se tak stal na dlouháléta po biskupovi nejdůležitějším mužem diecéze. Zemřel 7. července 1844.310

Václav Emmanuel de Angelis se narodil v Sušici 22. října 1776. Na kněze bylvysvěcen 22. listopadu 1801. Své první místo v duchovní správě zastával jako ka-plan v Nezamyslicích, od roku 1803 působil jako kaplan v Katovicích. Roku 1806byl jmenován vikářem v českobudějovické katedrále. Po Janu Geithovi byl1. ledna 1811 jmenován konzistorním sekretářem a zároveň také biskupskýmceremonářem. Od roku 1813 zastával funkci biskupského notáře. Po Schaaff-gotschově skonu pokračovala také jeho kariéra, když byl roku 1817 jmenovánkonzistorním radou a přísedícím. Od 1. září 1821 plnil funkci kancléře konzistoře.Kanovníkem se stal 31. března 1827, 12. listopadu 1844 kapitulním děkanema 23. září 1849 kapitulním proboštem. Zemřel 16. září 1853.311

◘◘◘

89

309 Srov. SOA Třeboň, BA ČB. Zřízení biskupství. Vytváření jednotlivých úřadů diecézní správy,jejich obsazování a první počátky činnosti. 1784-1785, inv. č. I/1/b, kart. 6. Viz J. KADLEC, Čes-kobudějovická diecéze, s. 50; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 166, 168, 224 a 283. Srov.také SOA Třeboň, BA ČB, Pamětní kniha českobudějovické biskupské konzistoře, inv. č. 108, kniha8, s. 3.310 O Geithově kariéře ještě budu hovořit v kapitole věnované Růžičkovu biskupskému působení.Ke Geithovi za časů biskupa Schaaffgotsche viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Pamětní kniha čes-kobudějovické biskupské konzistoře, inv. č. 108, kniha 8, s. 4; J. KADLEC, Českobudějovickádiecéze, s. 51. O spíše pracovních vztazích s biskupem Schaaffgotschem svědčí pokyny adresovanéGeithovi. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Jan Prokop hr. Schafgotsch, Pokyny biskupa Schafgotschekonzistornímu sekretáři a pozdějšímu kancléři Janu Geithovi, 1808-1812, sign. II/1/b/13, kart. 11.311 Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Pamětní kniha českobudějovické biskupské konzistoře, inv.č. 108, kniha 8, s. 4; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 51-52.

Svým vstupem do českobudějovické kapituly Růžička vlastně poprvé řešilotázky církevní správy a získával v této oblasti své první zkušenosti. Evidentněsi však vedl velmi dobře, jak se ukázalo již za pouhé tři roky.

Vše začalo smutnou událostí – smrtí Franze Josepha Hnyka, Schaaffgot-schova generálního vikáře a oficiála 2. července 1797.312 Znovuobsazení tohotopostu bylo podobně jako nominování kanovníků na uprázdněná místa v čes-kobudějovické kapitule v rukou panovníka.313 Již 20. července zasedala ve Vídnidvorská rada, která shledala, že zejména z politického hlediska by mohl býtna tento post zvláště vhodný právě Růžička. Dne 3. srpna již podala císařinávrh na jmenování Růžičky českobudějovickým kanovníkem, přičemž v němzdůrazňuje jednak jeho činnost v čele lvovského generálního semináře a jed-nak jednoznačně pozitivní doporučení biskupa Schaaffgotsche. K definitivnímurozhodnutí ve prospěch Růžičky ze strany císaře Františka II. došlo 24. srpna.Již o tři dny později, 27. srpna, byl na zemském guberniu podepsán Růžičkůvjmenovací dekret generálním vikářem a představeným konzistoře s platem 3 ti-síce zlatých ročně, které měly být vypláceny z náboženského fondu.314

Růžičkovo jmenování Schaaffgotsche zdůvodnil v instalační listině z 19. září1797 nejen jeho schopnostmi a vlastnostmi, ale především potřebou pomoci přisprávě diecéze. Z vymezení Růžičkových nových kompetencí vyplývá, že sestal vykonavatelem biskupské moci nad přísedícími konzistoře, diecézní kurie

90

312 Viz výše.313 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 139, 149. Viz také kupř. ASV, AC, ActaCongregationis Consistorialis, Pars I, fol. 273-285; Opis listiny posvátné konzistorní kongregace z 12.května 1785, kterou bylo potvrzeno založení českobudějovického biskupství, SOA Třeboň, BA ČB,Biskupská konzistoř, Listiny, inv. č. 2, pův. sign. 3, kart. 1, 4 fol; Potvrzení o založení biskupstvícísařem Josefem II. z 18. ledna 1789, SOA Třeboň, BA ČB, Biskupská konzistoř, Listiny, inv. č. 18,kart. 1.314 Zajímavé je, že v rámci složky „Budweis-Domkapitel“ se z let Schaaffgotschova episkopátu kromějmenování Růžičky na posty českobudějovického kanovníka v roce 1794 a generálního vikáře v roce1797 nenachází dokumentace k prakticky žádným jiným projednávaným kauzám, kromě dvou drob-nějších zmínek o obsazování kanovnických postů: První pochází z období zakládání biskupství, tj.z roku 1784, druhá z 19. září 1797, kdy je v zápisu z jednání dvorské rady zmíněn kandidát na obsazenímísta v českobudějovické kapitule poté, co se Růžička stal generálním vikářem a zároveň kanovníkemseniorem. Další dokumenty v této složce se již týkají období Růžičkova biskupského působení.Každopádně existence dokumentace k Růžičkovi velmi pěkně ilustruje jeho postavení v rámci státnístruktury. Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Signatur 31: Budweis – Domkapitel,1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 174 1. Viz také Dopis ze zemského guber-nia z 27. srpna 1797. SOA Třeboň, BA ČB, Konzistoř (Consistorium), Úředníci konzistoře, Perso-nální záležitosti úředníků konzistoře a její kanceláře – generální vikář, praeses, konzistorní radovéa asesoři kancléř, sekretář a ostatní personál kanceláře a biskupský ceremonář, 1786-1887, sign.VI/1/a, kart. 40.

i všemi světskými a řeholními kněžími v diecézi.315 Tentýž den tuto skuteč-nost oznámil v krátkém pastýřském listu světskému a řeholnímu duchovenstvuv diecézi.316

Do funkcí byl Růžička oficiálně uveden 12. října 1797 při mši v biskupskékapli poté, co složil předepsané vyznání víry.317 Začala tak téměř šestnáct lettrvající užší spolupráce mezi ním a Schaaffgotschem, která trvala až do bisku-povy smrti v květnu 1813. Zatím nejsou k dispozici údaje o tom, že by v tétodobě vykonával nějakou samostatnou činnost, která by byla zvláště zdůrazňo-vána vedle aktivit biskupa. Zcela jistě se stal Schaaffgotschovou pravou rukoua pomáhal mu provést diecézi zvichřelými časy napoleonských válek. Byla todoba, kdy se Růžička učil. Jejich spolupráci v letech 1796–1799 ukazují Růžič-kovy dopisy Schaaffgotschovi, v nichž jej informuje o svých aktivitách.318

V průběhu let viděl svého biskupa, jak se intenzivně angažuje v náboženském,ale i ve společenském životě diecéze. Zejména nemohl nevidět jeho obrovskévypětí a osobní nasazení při vizitačních cestách v letech 1805–1810, při udílenísvátostí, organizování pobožností ke zvýšení úrovně náboženského života v die-cézi, častém svěcení zvonů, kostelů a oltářů,319 i při aktivitách v charitativně-so-ciální oblasti.320 Stál po jeho boku také při zakládání filosofického lycea a vyš-

91

315 Kromě toho, že prakticky řídil biskupskou konzistoř, musel v rámci dalších povinností vykonávati dohled nad kněžským seminářem a filosofickým lyceem, účastnit se zkoušek studentů, kontrolovatmimo seminář bydlící studenty semináře, dohlížet na další školy v Českých Budějovicích. O jehoaktivitách v konzistoři svědčí řada dokumentů, pod kterými je podepsaný a jenž se týkaly konkrét-ních kauz ve vztahu ordinariátu k duchovním nebo ordinariátu ke státním úřadům – a naopak. VizJmenovací dekret do funkce generálního vikáře a oficiála českobudějovické diecéze z 19. září 1797.Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorního rady, ge-nerálního a kapitulního vikáře českobudějovické diecéze, 1794-1815, sign. II/2/b/3, kart. 13. Viztaké SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci doúřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13; dále také SOA Třeboň,BA ČB, Konzistoř (Consistorium), Úředníci konzistoře, Personální záležitosti úředníků konzistořea její kanceláře – generální vikář, praeses, konzistorní radové a asesoři kancléř, sekretář a ostatnípersonál kanceláře a biskupský ceremonář, 1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.316 Koncept pastýřského listu datovaný na 19. září 1797. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Konzistoř(Consistorium), Úředníci konzistoře, Personální záležitosti úředníků konzistoře a její kanceláře –generální vikář, praeses, konzistorní radové a asesoři kancléř, sekretář a ostatní personál kancelářea biskupský ceremonář, 1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.317 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Jan Prokop hr. Schafgotsch, Zprávy úředního i soukromého charak-teru od generálního vikáře českobudějovické diecéze Ant. Konst. Růžičky, 1796-1799, sing. II/1/b/12,kart. 11; SOA Třeboň, BA ČB, Makulář matriky biskupských prací – Maculare diarii et functionumepiscopalium, 1789-1799, inv. č. 16, kniha 16.318 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Jan Prokop hr. Schafgotsch, Zprávy úředního i soukromého charak-teru od generálního vikáře českobudějovické diecéze Ant. Konst. Růžičky, 1796-1799, sing. II/1/b/12,kart. 11.319 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 208-221.320 Rudolf SVOBODA, Seid den Armen Zuflucht und den Kranken Hilfe, in: Michal OPATRNÝ –Markus LEHNER (eds.), Theorie und Praxis der Karitativen Arbeit, Einführung in die Problematik,Praktische Reflexion und Anwendung (= Edice Scientia 5), České Budějovice: Teologická fakultaJihočeské univerzity, 2010, s. 10-26.

ších teologických studií s biskupským seminářem v Českých Budějovicích, kteréjsou právem považovány za jeden z největších počinů Schaaffgotschovy kariéry.Církevní historik Tomáš Veber, který se zakládání semináře podrobně věnovalve své diplomové práci, tvrdí, že první statuta semináře a teologického učilištěz roku 1804 321 vypracoval Schaaffgotsche právě ve spolupráci s Růžičkou.Historik Miroslav Novotný zase ve své knize o školství v jižních Čechách napsal,že je vypracoval Schaaffgotsche sám.322 V knize Jan Prokop Schaaffgotsche –první biskup českobudějovický jsem se přiklonil k názoru, že je vypracovalpouze Schaaffgotsche, který byl pod nimi podepsaný a nic nenasvědčovalo tomu,že by mu při jejich tvorbě Růžička skutečně pomáhal.323 Avšak tato spoluprácese zcela samozřejmě nedá vyloučit.324 Faktem je, že poté, co se Růžička stalčeskobudějovickým biskupem, statuta téměř okamžitě inovoval.325

Díky dochované zprávě z generální vizitace z roku 1811 je k dispoziciSchaaffgotschovo hodnocení Růžičky, ze kterého vyplývá, jak vysoko si ceniljak jeho osobně, tak i služby, kterou po léta vykonával: „Hlavu i srdce má napravém místě, a jeho talent, stejně jako dobrota jeho srdce, zasluhují veškerouúctu. S velkým důvtipem umí spojovat prostředek s cílem, svůj obtížný úřadvykonává s velkou horlivostí, pílí, pečlivostí, mírností a láskou.“ 326 Tato krásnávizitka je jakousi pomyslnou tečkou za dlouholetou spoluprací těchto dvoumužů, protože právě v této době již Schaaffgotsche trpěl nevyléčitelnou nemocí,

92

321 Vydána byla 3. listopadu 1804, tedy den předtím, než byl zahájen první akademický rok na teolo-gickém učilišti. V originálním znění mají název Instructio pro Seminario et Lyceo Authoritate etmunificentia Augustissimi Caesaris in Eppli Nostra Civitate Budvicensi erecta. Originál je uloženv SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice,1804-1950, Statuta semináře a instrukce pro jeho představené, 1804-1938, inv. č. 31, sign. II a 1,kart. 1. Veškerá další statuta se k této knize odvolávala.322 Srov. Tomáš VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institutv letech 1803-1850, Diplomová práce, Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta, Historický ústav,2003, vedoucí práce Miroslav NOVOTNÝ, s. 47. Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství,s. 110.323 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 188.324 Veberovo tvrzení podporuje kupř. tvrzení Ladislava Dvořáka, který ve své knize o biskupskémkněžském semináři v Českých Budějovicích z roku 1905 doslova uvádí: „[Schaaffgotsche] ...četl poté instrukci, již se svým generálním vikářem (pozdějším biskupem Růžičkou) složil ...“. LadislavDVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář v Č. Budějovicích, České Budějovice 1905, s. 34.325 Srovnáním obou statut se budu zabývat později v kapitole věnované Růžičkovu episkopátu.326 „Kopf und Herz sind bei ihm am rechten Ort, und sowohl seine Talente als die Güte seines Herzensverdienen alle Hochschätzung. Mit vieler Klugheit weiß er die Mittel mit dem Zweck zu verbinden, mitvielem Eifer, Fleiße, Genauigkeit, Sanftmut und Liebe begleitet er sein beschwerliches Amt.“ Öster-reichisches Staatsarchiv Wien, Haus-, Hof- a Staatsarchiv (dále HHSA), Kaiser-Franz-Akten 215,sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniuo stavu diecéze, 1811, sign. II/1/b/7, kart. 10; také Viz Kurt Augustin HUBER, Der Budweiserbischöfliche Visitationsbericht von 1811/12, in Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren –Schlesien 7, Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Kurt AugustinHUBER (ed.), Königstein im Taunus: Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien,1985, s. 83.

omezoval své aktivity a 8. května 1813 zemřel. Právě v době nemoci a umíránísvého biskupa jej Růžička jako jeho generální vikář a oficiál zastupoval při ří-zení diecéze.327

◘◘◘

Po Schaaffgotschově smrti byl Růžička již 12. května 1813 pověřen kapi-tulou, aby jako generální vikář řídil diecézi v době uprázdnění biskupskéhostolce.328 Již příští měsíc došlo k události, která mohla dát jeho životu zcela novýsměr. Císař František I. jej 18. června 1813 jmenoval světícím biskupem a gene-rálním vikářem nominovaného lvovského arcibiskupa329 hraběte Karla Rudolfavon Buol-Schauenstein (1760–1833), který byl toho času knížetem-biskupemv Churu (1794–1833). Jeho rodina věrně sloužila císaři Františkovi v nelehkédobě revoluce a následných napoleonských válek. Také Buol-Schauenstein,přes jehož území se přehnala válka a postihla ho i rozhodnutí říšské deputace(1803), zůstal v těchto politicky komplikovaných časech na straně císaře Fran-tiška a získal si tak jeho velké uznání. Když musel kvůli vojenským operacímopustit svoje biskupství, jmenoval jej císař roku 1810 proboštem vyšehradskékapituly a daroval mu panství v Žitenicích. Mezi léty 1811–1814 pobýval v Če-chách.330

Vzhledem k Buol-Schauensteinovu pobytu v Čechách není nepravděpodob-né, že se s Růžičkou znal. Navíc Růžičkova znalost lvovské arcidiecéze a dlou-hodobé zkušenosti ve vysokém církevním úřadě z něho činily skvěle se hodícíhokandidáta na tuto funkci.331 Bohužel z dochovaných dokumentů nelze vyčíst, zdasi jej Buol-Schauenstein sám vyžádal, nebo jednalo-li se o návrh někoho ji-ného. Vyrozumění z dvorské kanceláře, které popisuje jeho budoucí povinnosti,bylo Růžičkovi posláno 30. července 1813.332 Růžička však již mezitím nominaciodmítl, protože na 1. srpen 1813 je datován dokument ze zemského gubernia,který potvrzuje tento jeho úmysl – s odvoláním na zdravotní potíže, které by

93

327 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 246-248.328 Stalo se tak podle nařízení tridentského koncilu, podle kterého musela kapitula pověřit vhodnéhočlověka řízením diecéze do osmi dnů po smrti biskupa. Tento fakt je konstatován v zápise z jednáníkatedrální kapituly z 21. října 1815. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Úřad ka-novníka, konzistorního rady, generálního a kapitulního vikáře českobudějovické diecéze, 1794-1815,sign. II/2/b/3, kart. 13. Viz také F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 17.329 Úřad lvovského arcibiskupa byl neobsazen 15. ledna 1812, kdy zemřel místní arcibiskup KajetanIgnacy Kicky (1745-1812). Viz http://www.catholic-hierarchy.org/diocese/dlviv.html [24.11.2011].330 Srov. M. M. BUBEN, Encyklopedie, s. 281.331 Viz F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 18.332 Dopis dvorské kanceláře z 30. července 1813. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt KonstantinRůžička, Úřad generálního vikáře a světícího biskupa ve Lvově, 1813, sign. II/2/b/2, kart. 13.

mu působilo haličské klima.333 Císař své jmenování odvolal 21. října 1813. Totorozhodnutí bylo Růžičkovi sděleno zemskými úřady v dopisech adresovanýchčeskobudějovické kapitule. Bylo v nich jasně řečeno, že z rozhodnutí císařepozbývá veškerých nároků na úřady, do kterých byl nominován.334 Růžičkovoodvolání se na zdravotní důvody samozřejmě bylo velmi zdvořilou výmlu-vou.335 Nic nenasvědčuje tomu, že by trpěl nějakými zdravotními obtížemi. Zaodmítnutím ujmout se úřadu světícího biskupa ve Lvově mohlo být hned ně-kolik důvodů: Předně znal místní prostředí, které bylo kulturní periferií monar-chie. Jeho odmítnutí ukazuje, že se tam opravdu nechtěl vrátit, a to ani za cenu, žeby byl biskupem – což byla jistě jeho vysněná meta v kariéře duchovního. Zaúvahu také stojí, že po Schaaffgotschově smrti se Růžičkovi otevřel výhled nazískání uprázdněného českobudějovického stolce. Příležitost stát se sídelnímbiskupem, tj. svým vlastním pánem, biskupství v centru monarchie – zatím prak-ticky ušetřeného náboženských i národnostních třenic – se mu mohla zdát mno-hem lákavější.

Nakonec i Karl Rudolf von Buol-Schauenstein své jmenování do úřadu lvov-ského arcibiskupa odmítl a díky příznivému vývoji válek s Napoleonem se mohlvrátit do své diecéze.336 Tak skončila další – tentokrát epizodní – kapitola Růžič-kova života.

◘◘◘

94

333 Dokument zemského gubernia z 1. srpna 1813. Tamtéž.Zajímavá – ale jinak zcela nepodložená a realitě neodpovídající – je zmínka v oslavném spiskuk budoucí Růžičkově intronizaci z roku 1816, kde se v poznámce uvádí, že své jmenování odmítlna základě „všeobecných proseb diecéze, kterou spravoval jako generální vikář“. Weihe der Freudeam 22ten September 1816 bei der Feyerlichen Einführung des Hochwürdigsten Bischofs ErnestConstantin Ružička in Seine Kathedralkirche zu St. Niklas von der k. k. theologischen und philo-sophischen Lehranstalt ehrfurchtsvoll dargebracht, s. 15.334 Srov. Dopisy českého zemského gubernia z 16. a 30. listopadu 1813. Srov. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Úřad generálního vikáře a světícího biskupa ve Lvově, 1813, sign.II/2/b/2, kart. 13. Srov. také M. M. BUBEN, Encyklopedie, s. 281-282; F. MARDETSCHLÄGER,Kurz gefasste Geschichte, s. 18.K životu a působení Karla Rudolfa Buol-Schauenstein Viz Erwin GATZ, Buol-Schauenstein, KarlRudolf von (1760-1833), in: Erwin GATZ (ed.), Die Bischöfe der deutschsprachigen Länder 1785/1803bis 1945, Berlin: Duncker & Humbolt, 2002, s. 83-85.335 Odmítnutí biskupské nominace nebylo v té době až tak výjimečné. Podobně reagoval kupříkladumukačevský kanovník Gregor Tarkovič, když byl v roce 1816 císařem jmenován za řeckokatolickéhobiskupa v Prešově. Narozdíl od Arnošta Konstantina Růžičky však nakonec své rozhodnutí podelším čase změnil a biskupskou nominaci přijal. Viz J. CORANIČ, Episkopát Gregora Tarkoviča(1816-1841) a jeho prínos k organizácii Prešovského gréckokatolíckeho biskupstva, in: Theologos,Teologická revue GTF PU v Prešove, roč. 11, č. 2/2009, s. 166.336 Srov. E. GATZ, Buol-Schauenstein, Karl Rudolf von (1760-1833), in: E. GATZ (ed.), Die Bischöfeder deutschsprachigen Länder, s. 84. Pro úplnost dodávám, že do úřadu lvovského arcibiskupa bylaž 25. května 1814 nominován Andrzej Alojzy Ankwicz (1777-1838), intronizovaný o rok později,který byl v letech 1834-1838 pražským arcibiskupem. Viz http://www.catholic-hierarchy.org/diocese/dlviv.html [24.11.2011].

5 Od císařského jmenování ke slavnostníintronizaci 1815–1816

Další z důležitých okamžiků Růžičkova života přišel, když jej císař Fran-tišek I. 26. června 1815 oficiálně jmenoval do úřadu českobudějovického bisku-pa.337 Podobně jako při jeho jmenování českobudějovickým kanovníkem roku1794 nebo generálním vikářem roku 1797, i tomu nynějšímu předcházela řadajednání, která zachycují dokumenty českého zemského gubernia a vídeňské dvor-ské komise.

Ze 13. května 1815 pochází dopis zaslaný vídeňským úřadům od FrantiškaAntonína Kolowrata, který byl v té době nejvyšším purkrabím pražským, tj. vlast-ně říšským místodržícím v Čechách, v němž se nacházejí doporučení zemskéhogubernia na obsazení biskupských postů dvou diecézí – českobudějovické a lito-měřické. Mezi čtyřmi navrženými kandidáty se na prvním místě nacházelo jménoRůžičkovo.338 Dvorská komise projednala navržené kandidáty 26. května 1815.Došla k názoru, že Růžička je vhodným kandidátem na uprázdněné místo čes-kobudějovického biskupa z těchto důvodů: má skvělá vysvědčení o dlouholetéslužbě, má velký smysl pro povinnost, zná místní poměry i osoby, dlouhodoběpůsobil v diecézi jako generální vikář, chce jej českobudějovická kapitula a ne-dávno byl nominován lvovským světícím biskupem a generálním vikářem.339

O Růžičkově jmenování českobudějovickým biskupem rozhodl císař v Hei-delbergu již 15. června 1815.340 Téhož dne ještě rozhodl o obsazení litoměřickéhobiskupského stolce Josefem Františkem Hurdálkem, a protože obě jmenovánímusela být potvrzena ze strany Říma, nařídil, aby se v této věci učinilo, co jetřeba.341 Podotýkám, že bez tohoto potvrzení Růžička nemohl obdržet biskupskésvěcení a ujmout se úřadu. Latinský překlad císařské jmenovací listiny spolus žádostí o Růžičkovo potvrzení do biskupského úřadu byly poslány z Vídně

95

337 Srov. Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 113. Přepiscísařského nominačního dopisu v němčině, který provedl 14. prosince 1815 notář Ingnatius Walter.Originál se nachází v SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, kon-sekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 113.338 Jako další jsou zmiňováni budoucí litoměřický biskup Josef František Hurdálek, dále představenýbiskupské konzistoře a děkan královéhradecké katedrály a dále děkan katedrály a konzistorní radav Litoměřicích. Viz dopis Františka Antonína Kolowrata z 13. května 1815. Österreichisches Staats-archiv Wien, AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch173 1.339 Zápis z jednání dvorské komise z 26. května 1815, podepsané nejvyšším kancléřem hrabětemz Ugarte, hrabětem Lažanským a dalšími šesti členy dvorské komise. Tamtéž.340 Možná se jednalo o náhodu, avšak v ten den Růžička slavil třicet let od přijetí kněžského svěcení.341 Koncepty žádostí o potvrzení císařských jmenování z 15. června 1815. Růžička je zde předsta-vován jako kanovník senior, generální vikář in spirituálibus a oficiál českobudějovické diecéze, a takéjako ředitel českobudějovického filosofického a teologického studia. Tamtéž.

do Říma 26. června 1815, tj. ve stejný den, kdy byl nový biskup oficiálně nomi-nován.342

Na příkaz Říma měl být na vídeňské nunciatuře s Růžičkou zahájen tzv. inkvi-ziční proces, lat. processus inquisitionis, jehož výsledek se měl stát podkladempro rozhodnutí papeže, zda jej jako českobudějovického biskupa potvrdí či ni-koli.343 Dokumenty, které z něho vzešly, ukazují nejen dosavadní Růžičkův život,ale svědčí také o jeho velké aktivitě v této záležitosti, protože musel běhemrelativně krátké doby – přibližně šesti měsíců následujících po císařské nominaci– získat velké množství potvrzení nutných pro zahájení procesu a další, nutnák tomu, aby byl proces úspěšně ukončen. V neposlední řadě podávají řadu infor-mací o situaci v českobudějovické diecézi a v biskupském sídelním městě.

Proces vedl nuncius hrabě Antonio Gabriele Severoli. Zahájen byl za přítom-nosti svědků 12. prosince 1815. Cílem bylo jednak zjistit co nejvíce o Růžičkověosobě, a také přesně popsat aktuální stav českobudějovické diecéze. Svědcineměli mít pouze pasivní – dosvědčující – úlohu, ale byli to právě oni, kdo měliza úkol referovat o kvalitách nominovaného biskupa a o českobudějovické die-cézi.344 Tyto reference podali v písemných odpovědích na dvacet šest otázek.První polovina se týkala samotného Růžičky, tj. jeho kariéry, náboženskéhoa duchovního profilu:• Představte kandidáta a jeho kariéru – tj. co dělal, jak dlouho. Dále svědek

potvrdí, že není s kandidátem spřízněný a na druhou stranu k němu nemánegativní vztah.

• Kde se narodil, v jaké diecézi a na jakém místě?• Je narozen z legitimního manželství, jsou jeho rodiče řádní katolíci?• Kolik je mu let? Je mu více než třicet?• Kdy a od koho přijal svěcení? Bylo to před více než šesti měsíci?• V jakých funkcích či duchovních úřadech působil? Jak si v nich vedl?• Je dobrým katolíkem? Má čistou víru?• Vede bezúhonný život, má dobré mravy a dobrou pověst mezi lidmi?• Mohou ostatní dosvědčit jeho ctnosti?

96

342 Viz Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 114. Překlad císař-ského nominačního dopisu do latiny a žádost o potvrzení Růžičky do úřadu českobudějovického bisku-pa. Je zde potvrzeno datum 15. června, kdy se jej panovník rozhodl jmenovat českobudějovickýmbiskupem. Datum 15. června a událost s ním spojenou potvrzuje také dopis Růžičkovi od zemskéhogubernia z 19. července 1815. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nomi-naci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4,kart. 113. O místě, kde císař rozhodl o jmenování Růžičky českobudějovickým biskupem, se hovořítaké v oslavné básni k příležitosti jeho biskupské intronizace, věnované českobudějovickým filoso-fickým a teologickým učilištěm. Viz Weihe der Freude am 22ten September 1816 bei der FeyerlichenEinführung des Hochwürdigsten Bischofs Ernest Constantin Ružička in Seine Kathedralkirche zuSt. Niklas von der k. k. theologischen und philosophischen Lehranstalt ehrfurchtsvoll dargebracht.343 Srov. Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 92.344 Tamtéž, fol. 93.

• Dosáhl grádu v kanonickém právu nebo v teologii? Jestli ano, kdy a kde; na-psal nebo vykonal v těchto oblastech něco, podle čeho by se dala získat jisto-ta, že si povede dobře jako biskup?

• Jak si vedl v duchovní službě? Kde působil? Jaká jsou hodnocení této služby?• Dopustil se někdy závažného přestupku týkajícího se víry nebo mravů? Jaký

je jeho duševní a zdravotní stav?• Bude schopen zastávat biskupský úřad a vést diecézi?

Druhá polovina otázek se zaměřovala na stav biskupského rezidenčního městaa diecéze:• Jaký je stav biskupského rezidenčního města, jak je veliké, jsou jeho obyvatelé

věřící?• Je v biskupském rezidenčním městě katedrála?• Jakého arcibiskupa bude budoucí biskup sufragánem?• Jsou při katedrále kanovníci? Jaké jsou jejich hodnosti a beneficia? Jaké jsou

počty kněží a kleriků v katedrále, jaké mají hodnosti a privilegia? Nalézá se přikatedrále kanovník teolog a penitenciář?

• Nalézá se v katedrále místo určené ke křtům? Je zde někdo, kdo má na starostiduchovní správu?

• Jaké je vybavení katedrály?• Jaké relikvie se nacházejí v katedrále?• Existuje biskupská rezidence? Má církev na starosti její opravy?• Jaké jsou roční příjmy biskupa?• Jaké jsou ve městě farnosti, je v nich místo ke křtu? Existuje v biskupském

sídelním městě kolegiátní kapitula, ženské a mužské řády, konfraternity, hos-pitalia nebo mons pietatis?

• Jaká je rozloha diecéze, kolik měst a obyvatel?• Je v diecézi seminář? Jsou v něm bohoslovci?• Je biskupský úřad skutečně uprázdněn? Kdo byl předchozím biskupem, kdy

zemřel? 345

Jako podklady pro vypracování odpovědí svědkům posloužily dokumenty,které se staly součástí Růžičkova „inkvizičního svazku“. Nachází se zde potvrzenío Růžičkově křtu a legitimním původu, které vydala pražská arcibiskupskákonzistoř 10. listopadu 1815.346 O dva dny dříve vystavila arcibiskupská konzis-toř Růžičkovi potvrzení o přijetí nižších a vyšších svěcení.347 Z 12. červencea 8. listopadu 1785 zase pochází potvrzení o absolvování teologických studií na

97

345 Tamtéž, fol. 93 a 94.346 Z těchto potvrzení je možné vyčíst informace, které jsou již známé z dřívějších výzkumů, kupř.místo narození, jména a povolání rodičů. Tamtéž, fol. 116.347 22. prosince 1781 přijal první tonsuru a čtyři nižší svěcení, 10. června 1785 subdiakonát, 12. červ-na 1785 jáhenské svěcení a 15. června 1785 kněžské svěcení od pražského světícího biskupa ErasmaKriegera. Tamtéž. fol. 117.

Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, v nichž jsou nejen zdůrazňovány jehovýborné studijní výsledky, ale přesně jsou v nich rozepsané disciplíny, kteréabsolvoval. Zdůrazněny byly zejména dogmatika, církevní právo a kateche-tika.348 Růžička nechal také vyhotovit 28. listopadu 1815 kopii osvědčení o získá-ní gradu z filosofie z 6. srpna 1779, jejíž přesnost svým podpisem stvrdili třičeskobudějovičtí kanovníci a biskupský kancléř a notář.349 Českobudějovickákapitula mu vystavila 24. října 1815 osvědčení o bezúhonném životě a dobrýchmravech, které je jakýmsi shrnutím dosavadního Růžičkova působení. Vyzdvi-hována je zejména jeho činnost v diecézních úřadech po boku prvního českobu-dějovického biskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche a zdůrazňovány jeho lidsképřednosti a kvality. Pod toto osvědčení se podepsalo všech sedm členů česko-budějovické kapituly.350 Dalším důležitým dokumentem bylo Růžičkou pode-psané vyznání víry v předepsané formě. Pro jeho vystavení byl vídeňským nun-ciem delegován probošt českobudějovické kapituly Johann Albert Hegenmüller17. listopadu 1815. Vyznání víry podepsal Růžička za přítomnosti svědků –členů kapituly – 28. listopadu 1815.351

Na výše zmíněné otázky o osobě Růžičky a o stavu diecéze odpovídali dvasvědci: kanovník kolegiátní pražské kapituly, doktor filosofie a teologie z pražskéa vídeňské univerzity, profesor pastorální teologie na univerzitě ve Vídni, tamníděkan teologické fakulty v jedné osobě František Xaver Faulhaber352 a FrantišekJosef Jekel,353 doktor práv, který působil v Göttingen, ve Varšavě a v Praze. ObaRůžičku dobře znali. Jejich výpovědi jsou prakticky shodné: Potvrdili jeho legi-

98

348 Tamtéž, fol. 108 a 110.349 Tamtéž, fol. 109.350 Dokument je zcela jednoznačně psán se záměrem co nejvíce Růžičkovi přispět s vědomím, že předřímskými úřady musí vypadat co nejlépe. Nepřesné jsou zde informace o jeho studiu filosofie – stu-doval tři roky a nikoli dva, pravděpodobně úmyslně nezaznělo, ze by studoval v pražském generálnímsemináři nebo posléze působil jako prorektor a rektor lvovského generálního semináře – hovoří se zdepouze o kněžském semináři. Viz Testimonium de vita et morum. Processus Inquisitionis superQualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 111-112. Viz F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefassteGeschichte, s. 297-299.Součástí inkvizičního spisu není dopis, který poslala kapitula Růžičkovi tři dny předtím, tj. 21. října1815, ve kterém vyjadřují všichni členové kapituly svůj radostný souhlas s tím, aby císařem nomino-vaný biskup vyžádal od papeže souhlas s udělením biskupského svěcení. Srov. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Úřad kanovníka, konzistorního rady, generálního a kapitulního vikářečeskobudějovické diecéze, 1794-1815, sign. II/2/b/3, kart. 13.351 Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 115-116.Dopis vídeňského nuncia Antonia Gabriele Severoliho proboštovi Hegenmüllerovi ze 17. listopadu1815 viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekraci a insta-laci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13.352 Kanovník kolegiátní pražské kapituly, doktor filosofie a teologie z pražské a vídeňské univerzity,profesor pastorální teologie na univerzitě ve Vídni, tamní děkan teologické fakulty – testis ex officio.Tamtéž, fol. 97.353 Doktor práv, císařský agens aulicus regiarum societatum scientiarum z Göttingenu, Varšavě a Pra-hy; nositel rytířského řádu sv. Jáchyma. Tamtéž, fol. 99.

99

timní původ, dostatečný věk potřebný pro obdržení biskupského svěcení, dosa-žené vzdělání, získání svěcení, zkušenosti v církevních úřadech i pastoračnímpůsobení a samozřejmě také mravní bezúhonnost, dobrou pověst a pravověrnost.Oba se jednoznačně vyjádřili v tom smyslu, že může zastávat biskupský úřad.354

Podobné jsou také jejich výpovědi o stavu diecéze a biskupského města: Čes-kobudějovická diecéze se skládá ze čtyř krajů: budějovického, klatovského,prácheňského a táborského. Žije v ní 718 968 křesťanů v 60 městech, 32 měs-tečkách, 3 421 vsích. V biskupském sídelním městě Českých Budějovicích žije6 168 obyvatel. Nachází se zde prefektura, ze vzdělávacích ústavů zde stojígymnázium, teologické a filosofické lyceum, na nichž studuje celkem 701 lidí.Katedrálním kostelem je chrám sv. Mikuláše, který je v dobrém technickém stavua nepotřebuje tudíž opravy,355 v podobně dobrém stavu je i biskupská rezidence.Českobudějovický biskup je sufragánem pražského arcibiskupa, od něhož bereplat 12 tisíc zlatých ročně356 – avšak jinak nemá k dispozici žádnou penzi, resp.žádný jiný příjem. Katedrální kapitula sestává ze sedmi kanovníků, z nichž prvnítři mají hodnosti probošta, děkana a kustoda – a k tomu roční plat 1 200 zlatých.Zbylí čtyři kanovníci dostávají tisíc zlatých ročně. Probošt a děkan mají právoužívat pontifikálie. Jeden z kanovníků je zároveň také městským děkanem. Přikatedrálním kostele slouží čtyři vikáři a tři kaplani, každý s ročním platem300 zlatých. V sídelním městě je dohromady osmnáct kněží. V kněžském semi-náři je 30 kleriků, chlapecký seminář zatím neexistuje. České Budějovice tvořípouze jedinou farnost, ve které působí kromě světských kněží bratři piaristé.Kromě toho se ve městě nachází nemocnice a sirotčinec. Místo diecézního bis-kupa je uprázdněno od smrti Jana Prokopa Schaaffgotsche, který zemřel 8. květ-na 1813. 357

Dokumenty podepsané oběma svědky poslal notář nunciatury Ignatius Walternunciovi 24. prosince 1815. Nyní se již čekalo pouze na jeho rozhodnutí.358

Pravděpodobně proto, že neměl žádné zprávy o vývoji svého případu, napsalRůžička 27. prosince 1815 nunciovi dopis, ve kterém se ptá na stav svého proce-su a prosí o kladné vyřízení své kauzy. V dopise také shrnuje své dosavadní půso-bení, přičemž zdůrazňuje nejen svoji pravověrnost, ale také dosavadní zkušenostipři účasti na řízení diecéze. Růžičkův dopis byl zařazen do spisu Ignatiem Walte-rem až 3. ledna 1816.359 Mezitím však již byl Růžičkův nominační proces úspěšně

354 Tamtéž, fol. 95-97, 100.355 Chrám sv. Mikuláše byl v této době vybaven pontifikáliemi, byl postaven kůr a na něm varhany.Kromě toho byla kostelní věž vybavena dvěma zvony. V hlavním oltáři se nacházely ostatky sv. Aura-tiána. Tamtéž, fol. 99-100.356 Tato informace není přesná. Ve skutečnosti měly být peníze vypláceny z náboženského fondu.K této problematice se ještě později vrátím.357 Tamtéž, fol. 98-101.358 Tamtéž, s. 102.359 Tamtéž, fol. 113-115.

uzavřen. Nuncius Severoli se 31. prosince 1815 rozhodl, že je hoden stát se čes-kobudějovickým biskupem a poslal příslušné dokumenty do Říma.360

Jmenování českobudějovickým biskupem bylo Římem potvrzeno 8. března1816.361 Růžička mohl bez překážek přijmout biskupské svěcení.

◘◘◘

Po získání papežského souhlasu s císařskou nominací 8. března 1816 nastalopro Arnošta Konstantina Růžičku období příprav na přijetí biskupského svěcení.Růžička začal okamžitě korespondovat s pražským arcibiskupem Václavem Leo-poldem Chlumčanským. Informoval jej o zaslání papežského souhlasu a prosilo udělení svěcení. Slíbil, že v nejbližší době budou do Prahy zaslány všechny po-třebné dokumenty.362 Z konce května pak pochází dopis arcibiskupa, ve kterémRůžičkovi sděluje, že je sice potěšen jeho důvěrou, ale z Vídně doposud neobdr-žel konsekrační bulu s příslušným souhlasem státu nutným pro její zveřejnění.Vyzývá jej proto, aby – pokud má možnost – jednání vídeňských úřadů akce-leroval. Poté nevidí žádnou překážku pro brzké konání svěcení.363 Růžička seobrátil na zemské i na vídeňské úřady. Ze zemského gubernia od Františka Anto-nína Kolowrata obdržel 6. června 1816 odpověď, že potřebné placetum regiumpro konsekrační bulu bylo uděleno již 24. května, a tudíž již nic nestojí v cestěudělení svěcení a instalaci do úřadu.364 V tom se však evidentně mýlil, protožejinak by Růžička nemusel 1. července 1816 opětovně žádat centrální úřady o udě-lení placeta regia pro konsekrační bulu.365 Ta je obdržela až 11. července 1816.366

100

360 Tamtéž, fol. 112.361 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekracia instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13.Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 16-19.362 Koncepty dopisů Arnošta Konstantina Růžičky pražskému arcibiskupovi Václavu LeopoldoviChlumčanskému z března 1816. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Dokladyk nominaci, konsekraci a instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign.II/2/b/4, kart. 13.363 Dopis pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského Arnoštu Konstantinu Růžičkoviz 31. května 1816. Tamtéž.364 Dopis Františka Antonína Kolowrata Arnoštu Konstantinu Růžičkovi z 6. června 1816. Tamtéž.365 Viz žádost Arnošta Konstantina Růžičky z 1. července 1816. Österreichisches Staatsarchiv Wien,AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 173 1.366 Toto potvrzení se nalézá na kopii konsekrační buly uložené ve Vídni a v Praze. V Biskupskémarchivu České Budějovice, v SOA Třeboň, se bohužel konsekrační bula s uvedeným souhlasem státunenachází. Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 173 1 a NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939,Arnošt Konstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.Viz také oznámení zemského gubernia arcibiskupovi Chlumčanskému ze 7. srpna 1816, ve kterém jesdělováno, že konsekrační bula obdržela placetum regium 11. července a bude přeposlána na konzis-toř. NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskupv Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.

101

Spolu s konsekrační bulou obdržely placetum regium i další buly zaslané z ŘímaRůžičkovi.367

Růžička v dopise ze 4. srpna požádal Chlumčanského o stanovení data bis-kupského svěcení. O dva dny později obdržel odpověď, že se bude konat 25. srpnav 9 hodin v novoměstském klášterním kostele voršilek. Arcibiskup Chlumčan-ský 18. srpna oznámil toto datum také zemskému guberniu a konstatoval, žeobdržel veškeré buly s připojeným souhlasem státu.368

Před přijetím svěcení ještě Růžička podepsal přísahu poslušnosti císaři nazemském guberniu v Praze 21. srpna 1816.369 Biskupské svěcení Růžička přijal– jak bylo naplánováno – 25. srpna 1816 také v Praze z rukou pražského arci-biskupa Václava Leopolda Chlumčanského, spolusvětitelem byl litoměřický bis-kup Josef František Hurdálek. Asistoval při něm také probošt pražské metropolit-ní kapituly Václav Vojtěch baron von Herites.370 Intronizován byl v katedrálním

367 Kromě konsekrační buly, kterou bylo zároveň potvrzováno císařské jmenování Růžičkyčeskobudějovickým biskupem a dáván souhlas s udělením biskupského svěcení, byla novémučeskobudějovickému biskupovi zaslána ještě tzv. absoluční bula, která byla nezbytná pro ujmutí seúřadu a přijetí biskupského svěcení; buly oznamující papežské rozhodnutí o potvrzení jmenovánínového českobudějovického biskupa obyvatelům diecéze, kléru a katedrální kapituly. Dále papežský-mi bulami obdržel právo světit kostely, privilegovat oltáře, udílet biskupské požehnání, udělit plno-mocné odpustky při konání první generální vizitace, jmenovat a vysílat misionáře, udělovat generálníabsoluci v případě hrozby smrti. Velmi důležitá byla také Bulla muneris Consecrationis cum FormaJuramenti – aby mohlo dojít k platnému a dovolenému udělení biskupského svěcení, musel Růžičkaposlat do Říma text přísahy, kterou uznal duchovní svrchovanost papežského stolce. ÖsterreichischesStaatsarchiv Wien, AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AKKatholisch 173 1.368 Viz NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskupv Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.369 Přísaha poslušnosti z 21. srpna 1816 podepsaná Arnoštem Konstantinem Růžičkou. Viz Österre-ichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA KultusAK Katholisch 173 1.370 Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Matrika biskupských prací – Matrica seu Liber functionum epis-copalium (Matrica Functionum Episcopalium ab initio Episcopatus Bohemo-Budvicensis Pro ArchiviiReverendissimi Episcopalis Officii adornata), 1786-1852, inv. č. 18, kniha 18. Na nečíslované s. 6 jenapsáno toto: Reverendissimus Illustrissimus Dominus Dominus Ernestus Constantinus RuziczkaOrdine Secundus Episcopus Bohemo-Budvicensis A Sua Sacra Caesareo-Regia et EpostolicaMajestate Francisco Io die 15 Junii 1815 dementissime nominatus et die 25 Augusti Anni 1816 Pragaein Ecclesia VV. Ursulinarum inter misae solemnia hora 9na per Reverendissimum et CelsissimumPrincipem Dominum Wenc. Leopol. Chlumzansky Arciepiscopum Pragensem AssistentibusReverendissimus Dominis Hurdalek Episcopo Litomericensi et Herites benedicto Preposito inful.Pragensi, consecratus.Podle mých zjištění neměl probošt Herites biskupské svěcení. To však neznamenalo problém, protožepodle konsekrační buly měl Růžička oslovit pro udělení biskupského svěcení dva nebo tři biskupy.Díky Chlumčanskému a Hurdálkovi tuto podmínku splňoval. Viz kopie konsekrační buly z 8. března1816. Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 173 1.V dopise Růžičky Chlumčanskému ze 4. srpna 1815 je možné se dočíst, že pro Heritesovu asistenciměl papežské povolení. Viz NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, ArnoštKonstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.

kostele sv. Mikuláše 22. září téhož roku.371 Podle Mardetschlägera byl tehdypřivítán jménem kapituly v dlouhém latinském proslovu jejím děkanem JosefemPingasem – tento text se však nedochoval.372

K těmto událostem se vztahují dochované tištěné veršované oslavné spisy.První byl německy od profesorů filosofického a teologického učiliště,373 druhýlatinsky od vyšebrodských cisterciáků374 a třetí česky od profesorů jindřicho-hradeckého gymnázia.375

Německy psaný text je datován přímo k příležitosti intronizace. Jedná seo oslavný Růžičkův životopis, který sice v samotných verších mnoho informací

102

371 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Doklady k nominaci, konsekracia instalaci do úřadu českobudějovického biskupa, (1794) 1815-1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. Viz takéhttp://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bruzi.html [24.11.2011]. Jako velkou událost zmiňujebiskupskou intronizaci také Ernst Franz RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte der k. befreiten allezeitgetreuen Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis, Budweis: F. Zdarssa, 1859, s. 39. Tato kniha neníani tak cenná svým obsahem, který se v přesnější a podrobnější podobě nalézá v knihách vyšlýchpozději, ale tím, že je vlastně první knihou, která přibližuje život Českých Budějovic také v Růžič-kově době. Toto prvenství je doloženo i seznamem použitých zdrojů v předmluvě Richterovy knihy.Více v šesté kapitole, v části věnované Růžičkově vztahu k jeho biskupskému městu. Srov. takéF. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 16-19.Ernst Franz Richter (1817-1870) byl natolik významnou osobností společenského života, že pokládámza důležité věnovat mu alespoň několik řádek: E. F. Richter se narodil 24. března 1817 v ČeskýchBudějovicích. Jeho otec Anton byl sekretářem a hospodářským radou biskupa Schaaffgotsche. V Čes-kých Budějovicích vystudoval gymnázium a filosofii, ve Vídni pak vystudoval práva. Po návratu sestal zaměstnancem českobudějovického magistrátu. Brzy se začaly projevovat jeho umělecké vlohy.V roce 1847 napsal divadelní hru „Založení Budějovic“, v pozdějších letech další kusy jako „Bludnýkámen v Budějovicích“, „Král a jeho astrolog“ nebo „Student a švec“. O jeho zakladatelském dílev oblasti novin a působení v redakcích novin se dočteme níže. Do dějin jihočeského regionu se nejvícezapsal jako novinář a vydavatel novin. Stál u založení prvních českobudějovických novin Der Löwe,které poprvé vyšly 22. dubna 1848. V srpnu téhož roku byl vydavatelem přejmenován na DerBürgerfreund, který 30. prosince 1848 zanikl. V první polovině roku 1849 vycházel ve městě ještěDer constitutionelle Staatsbürger. Jako jeden z hlavních důvodů zániku novin v tomto období jeuváděno obnovení tiskové cenzury. V dalších českobudějovických novinách působil až do své smrti.Zemřel v Českých Budějovicích 13. března 1870. Srov. Daniel KOVÁŘ, Richter, Ernst Franz, EČB,s. 462. Srov. Budweiser Kreisblatt z 19. března 1970, roč. 19, č. 23, s.2; Anzeiger aus dem südlichenBöhmen z 3. ledna 1866, roč. 5, č. 1, s. 1.372 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 19. Zmínky o jmenování a o intron-izaci biskupa Růžičky se nachází také v místních kronikách. Viz SOkA České Budějovice, Kronikarodiny Schmidtovy, F. Daudlebského ze Sternecku, T. F. Veselého z let 1478-1831 (bez označení),kroniky sv. 32, latinsky, německy, 153 f. – nečíslováno; Kronika Matyáše Václav Klaudiho z let1265-1821, inv. č. 2810, sign. D 112, fol. 150.373 Weihe der Freude am 22ten September 1816 bei der Feyerlichen Einführung des HochwürdigstenBischofs Ernest Constantin Ružička in Seine Kathedralkirche zu St. Niklas von der k. k. theologischenund philosophischen Lehranstalt ehrfurchtsvoll dargebracht.374 Propysma reverendissimo ac illustrissimo domino domino Ernesto Constantino Ruziczka, deigratia Bohemo-Budvicensi episcopo, festum suae in ecclesiam catedralem introductionis agenti diemin profundissimae gratiosissimum erga praesulem venerationis suae signum / ab altovadeno cister-ciensium coenobio devotissime dicatum.375 Wjtánj Geho Milosti Přewelebnému, a důstognému Pánu Panu Arnosstowi Růžičkowi obce budé-gowské Biskupu druhému z Prahy po obdržaných poswátných Biskupůw řádech se nawracugjeýmuobětowána od c. k. Professorů na Gymnasium w Gindřichowě Hradeh, [1816], [4 s].

nenabízí, ale „v poznámkách pod čarou“ jsou verše vysvětlovány fakty z jehoživota a nabízí tak čtenáři biskupův stručný životopis: Biskup dokončil teolo-gická studia v pražském generálním semináři pod vedením rektora Zippeho,někdejšího kanovníka u Všech svatých na Pražském hradě a císařského dvorskéhorady; v roce 1785 se stal vicerektorem a roku 1787 rektorem lvovského generál-ního semináře; v květnu roku 1787 doprovázel císaře Josefa II. na jeho cestě doChersonu, roku 1794 byl jmenován českobudějovickým kanovníkem a roku 1797generálním vikářem českobudějovické diecéze; v roce 1813 byl jmenován císa-řem Františkem I. světícím biskupem ve Lvově, ale toto jmenování na prosbycelé diecéze odmítl; 15. června 1815 jej tentýž panovník jmenoval za svého poby-tu v Heidelbergu českobudějovickým biskupem.376

Latinský text, podobně jako text německý, nabízí kromě oslavných slov řaduvysvětlivek, ze kterých je možné se dočíst, že se nový biskup narodil v Neveklověv berounském kraji, byl seminaristou v pražském generálním semináři, stal senejprve prvním vicerektorem a následně od roku 1787 rektorem generálníhosemináře ve Lvově, v květnu téhož roku doprovázel císaře Josefa II. na cestě doChersonu, 1794 se stal českobudějovickým kanovníkem, roku 1797 byl svýmbiskupem vybrán za generálního vikáře a oficiála, 1813 byl jmenován pomoc-ným lvovským biskupem, 15. června 1815 byl císařem jmenován českobudějo-vickým biskupem.377

Český text je bohužel bez přesnější datace a bez vnitřních poznámek. Velmihezky ukazuje radost z Růžičkova biskupského svěcení, ale neobsahuje žádnéfaktické informace kromě těch, které se dají vyčíst ze samotného názvu: autor-ství a příležitost, ke které byl napsán, tj. příležitost návratu z Prahy po obdrženísvěcení.378 Naopak se dá konstatovat, že německý a latinský text přispělyk upřesnění některých faktů z dosavadního Růžičkova života.379

◘◘◘

103

376 Viz Weihe der Freude am 22ten September 1816 bei der Feyerlichen Einführung des Hoch-würdigsten Bischofs Ernest Constantin Ružička in Seine Kathedralkirche zu St. Niklas von der k. k.theologischen und philosophischen Lehranstalt ehrfurchtsvoll dargebracht.377 Viz Propysma reverendissimo ac illustrissimo domino domino Ernesto Constantino Ruziczka, deigratia Bohemo-Budvicensi episcopo, festum suae in ecclesiam catedralem introductionis agentidiem in profundissimae gratiosissimum erga praesulem venerationis suae signum / ab altovadenocisterciensium coenobio devotissime dicatum.378 Viz titulní strana Wjtánj Geho Milosti Přewelebnému, a důstognému Pánu Panu ArnosstowiRůžičkowi obce budégowské Biskupu druhému z Prahy po obdržaných poswátných Biskupůw řádechse nawracugjceýmu obětowána od c. k. Professorů na Gymnasium w Gindřichowě Hradeh.379 Na výše zmiňované texty jsem se již několikrát odkazoval. Viz předchozí kapitoly.

6 Růžičkův episkopát 1816–1845

Slavnostní projevy dozněly a život se vrátil do svých všedních kolejí. Česko-budějovická diecéze měla opět svého biskupa, který se mohl plně věnovat povin-nostem vyplývajícím z jeho úřadu a poslání.380

Jisté je, že Růžička díky více než patnáctiletému působení v roli pravé ruky,respektive generálního vikáře, svého biskupského předchůdce Jana ProkopaSchaaffgotsche a několika letům řízení diecéze po jeho smrti věděl velmi dobře,v jakém stavu se nacházela. Přijmout starost o ni bylo nejen velkou pastýřskouvýzvou, ale znamenalo také nést značnou odpovědnost.

Stav diecéze a biskupského města poodkryl již proces vedený s Růžičkou navídeňské nunciatuře, o kterém byla řeč v minulé kapitole.381 Tento obraz je možnédoplnit ještě z dalších zdrojů.

V základních rysech stav diecéze ukazuje také zajímavý pramen vyšlý zpod peraJana Prokopa Schaaffgotsche, jenž na konci svého episkopátu, v letech 1805 až1810, ve své diecézi postupně provedl generální vizitaci,382 jejímž výstupem bylazpráva z roku 1811, kterou poslal státním úřadům. Vzhledem k malému časovémuodstupu mezi jejím sepsáním a Růžičkovým nástupem na českobudějovickýbiskupský stolec mají informace v ní obsažené značnou výpovědní hodnotu.383

104

380 Za svůj osobní znak si druhý českobudějovický biskup zvolil růži, která je narážkou na jeho rodin-né jméno. Existuje ve dvou variantách. Na první se nalézá v modrém štítě červená přirozená růže nazeleném trnitém stonku. Za štítem je kříž provázený vpravo mitrou, vlevo dovnitř točenou berlou. Všeje převýšeno biskupským kloboukem. Ve druhé polovině episkopátu byla používána znaková varianta,kde je ve štítě malá pětilistá růže. Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 117; A. ZELENKA,Die Wappen, 167-168. Podobně si také nechal udělat biskupskou kruhovou pečeť, kterou používalabiskupská konzistoř. Na ní obklopuje biskupský znak v jeho druhé variantě po celé obvodové částinápis Ernestus Constantinus Episcopus Bohemo-Budvicensis 1816 †.381 Viz Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 99.382 Vizitační protokoly viz SOA Třeboň, BA ČB, Generální vizitace far a řeholních ústavů – spo-lečně, pokyny a korespondence ve vizitačních záležitostech, informační elaboráty o stavu farností proúčely generální vizitace, seznamy biřmovanců, vizitační protokoly, zprávy o stavu diecéze na základěvizitačních zpráv, 1786-1808, sign. VI/11/a, kart. 112; Totéž, 1811-1812,sign. VI/11/a, kart. 13.383 Originál zprávy se nachází v Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, kopie ve fondu Biskupský archivČeské Budějovice uloženém ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Do Vídně byla tato zpráva poslá-na 3. dubna 1811. Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 394-519. O rok později – 31. srpna 1812 – poslal Schaaffgotsche ještětabulkový přehled výsledků vizitace, viz tamtéž, fol. 524-571.Zemským úřadům poslal českobudějovický biskup kopii této zprávy 26. dubna 1811. Viz SOATřeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, sign. II/1/b/7, kart. 10.Tabulkový přehled výsledků vizitace Viz SOA Třeboň, BA ČB, Generální vizitace far a řeholníchústavů – společně, pokyny a korespondence ve vizitačních záležitostech, informační elaboráty o stavufarností pro účely generální vizitace, seznamy biřmovanců, vizitační protokoly, zprávy o stavu diecézena základě vizitačních zpráv, 1811-1812, sign. VI/11/a, kart. 13.Tuto zprávu jako první podrobně prozkoumal Kurt Augustin Huber a výsledky svého bádání uveřejnilve studii Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht von 1811 v časopise Archiv für Kirchenge-schichte von Böhmen – Mähren – Schlesien Viz K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visita-tionsbericht, s. 68-88.

Jejím obsahem i kontextem vzniku jsem se relativně podrobně zabýval v knize JanProkop Schaaffgotsche – první biskup českobudějovický, proto nyní již velmistručně:384

Podle zprávy byla diecéze rozčleněna z hlediska církevní správy do pěti arci-kněžství: českobudějovického, klatovského, strakonického, táborského a vimper-ského.385 Ta se následně dělila do 30 vikariátů,386 298 farností, 117 lokálií, 12 far-ních administratur, 17 sídelních kaplanství a nacházelo se zde 12 klášterů.387

Z tabulkových přehledů, které poslal Schaaffgotsche do Vídně roku 1812 jakopřílohu ke zprávě z roku 1811, je možné se dozvědět, že obyvatel v diecézi bylocelkem 702 708. Nekatolíků – evangelíků – zde žilo 1855, a také zde pobývalo1552 židovských rodin. V nemocnicích a útulcích pro chudé a staré žilo 361 lidí.V diecézi fungovalo 530 obecných škol, které navštěvovaly asi dvě třetinyz celkového počtu školou povinných dětí, tj. 52 534 ze 78 141. Ve statistikáchchybí počty diecézních a řádových kněží.388

Po náboženské stránce vidí Schaaffgotsche diecézi jako ve velmi dobrém sta-vu. Pozitivně hodnotí zejména skutečnost, že bezvěrci a volnomyšlenkáři seveřejně neprojevují, naopak obyvatelstvo je celkově velmi silně tradičně a kon-zervativně katolicky orientováno. Pověry se vyskytují pouze zřídka, jinak jsouz větší části vykořeněné a duchovní proti nim neustále pracují.389 Protestanti žijípouze v táborském kraji, židovské rodiny porůznu po celé diecézi. Schaaffgotschevšak také podotýká, že náboženský život většiny věřících je mechanický a přejesi, aby byl více prodchnutý Božím Duchem a vykonáván s větší horlivostí, proje-vující se v činech. Duchovní vyzývá, aby „...věřící nejen důkladně přesvědčovalio pravdě našeho náboženství, ale aby jim to samé také kladli se vším důrazem nasrdce, aby náboženství nejen věřili, ale aby si ho také vážili, milovali ho a s ra-dostí chtěli naplňovat.“ 390 Dále biskup tvrdí, že ve většině duchovních správ jeduchovními prováděna výuka náboženství, a to jak v kostelích, tak i ve školách.391

105

384 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 233-246.385 Tamtéž.386 Jména všech vikariátů viz kupř. K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht, s. 70.387 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, sign.II/1/b/7, kart. 10.388 Srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 524-571.Srov. K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht s. 72.389 Zde se spolu s Huberem domnívám, že se jedná pouze o Schaaffgotschovo zbožné přání, protožev hornatých oblastech diecéze se pověry udržovaly až do dvacátého století. Tamtéž.390 „...die Gläubigen nicht nur von der Wahrheit unserer Religion gründlich zu überzeugen, sondernauch dieselbe ihnen mit allem Nachdruck an das Herz zu legen, damit sie die Religion nicht nurglauben, sondern auch schätzen, lieben und mit Freude erfüllen möchten.“ ÖsterreichischesStaatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 396-397;SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, § 1, sign. II/1/b/7,kart. 10.391 Tamtéž.

Mravy obecného lidu, zejména v horských oblastech, hodnotí jako nezkažené.Upozorňuje však na problematičtější situaci ve městech a na vesnicích v jejichblízkosti. Nedochází zde však k žádným veřejným pohoršením.392 Příčinu po-stupného kažení mravů vidí ve špatné výchově dětí – a to zejména ve faktu, žena venkově je ještě mnoho dětí využíváno k práci namísto toho, aby chodily doškoly, kde by byly vedeny k mravnosti.393

Další oblastí hodnocení jsou bohoslužby, které podle Schaaffgotsche probíha-jí na celém území diecéze v souladu s platnými církevními i státními předpisy.Nedělní a sváteční bohoslužby se konají vždy dopoledne, odpoledne se pakvěřící scházejí k modlitbám litanií a na požehnání.394 Konstatuje také, že žádnýnemocný nezemřel bez zaopatření a dítě bez křtu vinou odpovědného duchov-ního správce. Biskup dále zdůrazňuje, že v diecézi se konají pouze ty pobožnosti,které jsou povoleny státem, tj. kupř. procesí a pouti. Nedovolené pobožnostinejsou tolerovány. Ve dnech zrušených svátků chodí lidé poctivě pracovat.395

Neméně zajímavé je Schaaffgotschovo posouzení stavu duchovenstvav diecézi. Všeobecně si podle něj zaslouží velkou chválu, vážnost a úctu. Pouzemalá část je kritizována za výstřední způsob života. Vzhledem k tomu biskupmíní, že je třeba i nadále věnovat velikou pozornost jejich výchově a formaci.Mezi dobré vlastnosti duchovního pastýře počítá: píli v duchovní správě, vysokénasazení ve výuce v kostele, ve škole a v udělování svátostí, dávání dobrého pří-kladu věřícím vlastním životem, starost o veřejné školy a chudinské instituty.396

Pozornost věnuje Schaaffgotsche také situaci řádových kněží. S výjimkou třířeholních domů – vyšebrodských cisterciáků, novohradských servitů a českobu-dějovických piaristů – které mají mladý dorost, postupně vymírají, protože větši-na z žijících jsou již staří a nemocní lidé. Disciplínu v řeholních domech hodnotíjako dobrou. Pro bývalé řeholní kněze ze zrušených klášterů, kteří se stalidiecézními kněžími, má jen slova uznání.397

106

392 „Wollust, Trunkenheit, Schwelgerei, Wucher, eine gewisse Freiheit im Denken, Reden undHandeln sind die herrschenden Laster, welche sich täglich mehr und mehr vorbreiten, und welchenman desto sorgfältiger entgegenarbeiten muss, weil dadurch die ganze Denkungsart der Nation ver-dorben und ihre Rechtschaffenheit gänzlich untergraben wird, welches dem Staate und der Religionunendlichen Schaden zufügen würde.“ Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 398-399; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupazemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, § 3, sign. II/1/b/7, kart. 10.393 Tamtéž.394 Srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 397-398; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavudiecéze, 1811, § 2, sign. II/1/b/7, kart. 10.395 Tamtéž.396 „Sie muntern das Volk zur genauen Befolgung der allerhöchsten Gesetze auf und zeichnen sichbesonders in der Wohltätigkeit aus, um den Bedürfnissen des Staates, der Not der Verunglücken undden Leiden ihrer Mitmenschen hilfreiche Hand zu leisten.“ Österreichisches Staatsarchiv Wien,HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 400-401; SOA Třeboň, BAČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, § 5, sign. II/1/b/7, kart. 10.397 Tamtéž. Viz také K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht, s. 77.

V oblasti školství si první českobudějovický biskup stěžuje na to, že školyještě nevykonávají ty funkce, které by měly vykonávat. Jsou místa, kde se nachá-zejí školy a zvyšuje se školní docházka, ale existují také místa, kde nikdy školynebyly, takže ještě mnoho dětí zůstává bez vyučování. Důvody vidí zejména v pří-lišné vzdálenosti vesnic od farních škol, ve využívání dětské práce, v nedbalostiúředníků a v chudobě rodičů, kteří nemohou vybavit děti ani nutným oblečením.Školy také trpí nedostatkem knih v národních jazycích, učitelé triviálních školzase hmotným nedostatkem.398 Podobně jej trápí i nízký počet gymnázií.399

Velikou pozornost věnuje také otázce útulků pro chudé. Konstatuje, že navesnicích neznamená chudoba žádný větší problém, protože místní farní spole-čenství se o své chudé postarají. Mnohem složitější situace je ve větších měs-tech, kde není dostatek prostředků k tomu, aby byly zřízeny potřebné pomáhajícíinstituce.400 Tolik zpráva z generální vizitace z roku 1811.

Určitý obraz diecéze v čase Růžičkova nástupu do biskupského úřadu uka-zuje ještě Katalog kléru českobudějovické diecéze pro rok 1817, tj. Catalogusuniversi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis,401 který zachycovalpersonální stav duchovenstva v předchozím roce.402 Ze zde uvedených informacíse dá vyčíst, že v diecézi působilo celkem 729 kněží, světských i řádových.403

V pěti arcikněžstvích, která se dělila do třiceti vikariátů, bylo celkem 302 far-ností, 94 lokálií, 13 farních administratur, 18 sídelních kaplanství a jedna pre-

107

398 Srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 403-406; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavudiecéze, 1811, § 8, sign. II/1/b/7, kart. 10.399 „...die Katecheten nicht nur den Verstand, sondern Hauptsächlich das Herz ausbilden, daß dieJugend auch außer der Schule zur größeren Sittlichkeit angehalten und ihr alle Gelegenheiten zuAusschweifungen sorgfältig abgeschnitten würden, besonders soll darauf gesehen werden ... in diesonn- und feiertäglichen Exhorten, in den jährlichen geistlichen Übungen bei dem Genusse der hl.Sakramente, Anhörung der hl. Messe und anderer geistlicher Übungen .... überzeugend und rührenddie Lehre und die Moral Jesu Christi an das Herz gelegt würde...“ Tamtéž.400 Srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 406-407; SOA Třeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavudiecéze, 1811, § 9, sign. II/1/b/7, kart. 10.401 Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura animarum existentissub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti Constantini Ruziczka Deigratia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXVII, Bohemo-Budvicii, CaracteribusJoannis Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi.402 V katalozích kléru lze obecně sledovat většinu personálních obměn v diecézi, jako byly přesuny,odchody či úmrtí duchovních; dále také případné změny v organizaci místní církevní správy, jakokupř. vznikání nebo zanikání duchovních zpráv. V průběhu třiceti let Růžičkova episkopátu vycháze-ly katalogy pravidelně každý rok ve Zdarssově biskupské tiskárně. Katalogy kléru neobsahují souhrn-né číselné informace, proto je vždy potřeba tento pramen relativně pracně „vytěžit“.403 Bohužel není možné podle katalogu přesně identifikovat duchovní světské a řádové. S jistotoujsem identifikoval pouze 47 řádových kněží působících v českobudějovické diecézi, avšak totočíslo bylo vysoce pravděpodobně mnohem vyšší. Viz Catalogus universi cleri, pro Anno ChristiMDCCCXVII.

positura.404 V diecézi se nacházelo celkem deset klášterů, všechny mužské.405

Složení katedrální kapituly bylo následující: probošt Johann Albert Hegenmüllerz Dubenweilern, děkan Josef Pingas, kustod s funkcí diecézního školního inspek-tora Wolfgang Seidl, nejstarší kanovník Simon Kudler, kanovník a zároveň měst-ský děkan u katedrálního kostela sv. Mikuláše Nicolaus Bernard. Kapitula tedynebyla v plném počtu sedmi lidí – chyběli dva kanovníci. Také pozice gene-rálního vikáře a oficiála a vedení biskupské konzistoře byly neobsazené. Mezipřísedící konzistoře patřili kromě všech členů kapituly ještě strakonický arcikněza blatnický děkan Antonín Baukal, biskupský notář a zároveň kancléř a příse-dící olomoucké arcibiskupské konzistoře František Xaver Dittrich, doktor práva advokát Matyáš Kalina, českokrumlovský infulovaný arcijáhen a budějovickýarcikněz Anton Goshko von Sachsenthal, představený řádu maltézských rytířůa direktor pražské filosofické fakulty Franz Wilhelm, jindřichohradecký infulo-vaný probošt, táborský arcikněz, staroboleslavský titulární kanovník a přísedícípražské arcibiskupské konzistoře Anton Heberein, kancléř a notář konzistořeJan Geith, němčický děkan Jan Nagl, děkan z Trhových Svinů a zároveň školníinspektor na novohradsku Jan Hablesreither a konečně František Gabriel, kterýzastával funkce vikáře v katedrále, biskupského archiváře a notáře, stejně jakonotáře kapituly. Přísedícími konzistoře bylo všech sedm profesorů z českobu-dějovického teologického učiliště v čele s rektorem Josef Novákem a všech třicetkněží, kteří stáli v čele vikariátů a byli zároveň inspektory místních škol. Celkemtedy měla českobudějovická biskupská konzistoř 52 přísedících.406 Nedá se sa-mozřejmě říci, že takto vysoký počet lidí patřil k nejužšímu okruhu Růžičkovýchspolupracovníků. Ten tvořili zejména členové kapituly a ti, kteří stáli ve vyššíchúřadech biskupské konzistoře.407

◘◘◘

108

404 Zajímavé je, že katalog je sice členěn podle jednotlivých vikariátů, ale jako nadřazené členěnínepoužívá pět arcikněžství, ale dělení na kraje, tj. na kraj budějovický, prácheňský, klatovský a tá-borský. Do prácheňského kraje spadala arcikněžství strakonické a vimperské, jinak se kraje a arci-kněžství víceméně překrývaly. Tamtéž.405 Řeholním životem za času Růžičkova episkopátu se budu podrobněji zabývat níže.406 Viz Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis, pro Anno ChristiMDCCCXVII.407 Personální záležitosti konzistoře v čase Růžičkova episkopátu je možné podrobněji sledovat v do-kumentech, které se zachovaly v Biskupském archivu České Budějovice. Nachází se zde také infor-mace o chodu biskupské kanceláře. Badatel zde může získat cenné informace o některých konkrétníchkauzách či osobnostech. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Konzistoř (Consistorium), Úředníci konzistoře,Personální záležitosti úředníků konzistoře a její kanceláře – generální vikář, praeses, konzistorníradové a asesoři kancléř, sekretář a ostatní personál kanceláře a biskupský ceremonář, 1786-1887,sign. VI/1/a, kart. 40. Získaný obraz mohou pomoci rozšířit dokumenty v Österreichisches Staats-archiv Wien, AVFHA, Signatur 31: Budweis – Konsistorium, 1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVAKultus AK Katholisch 174 2. Bohužel zde dostupná dokumentace je velice chudá. Obsahuje pouzeprameny z doby počátků biskupství, kdy se jednalo o platech úředníků; dále zmínku o jmenování dokonzistoře v roce 1806. Z času Růžičkova episkopátu existují pouze prameny z roku 1827, kdy seprojednávalo možné zvýšení platů úředníků konzistoře.

Přejdeme-li k samotnému působení Růžičky v biskupském úřadě, je zcelalogické se nejprve podívat, co nám k této záležitostí říká literatura. Bohuželmusím konstatovat, že v literatuře nezanechal průběh Růžičkova episkopátu té-měř žádnou souvislou stopu, což ovšem čtenáře příliš nepřekvapí, protože velmiúzký okruh těch, kteří o působení druhého českobudějovického biskupa psali,jsem již zmínil v úvodní části této knihy. Pro alespoň částečné popsání Růžičko-va biskupského působení je relevantní pouze jediný zdroj, a to kniha FranzeMardetschlägera. Zmínky v jiných knihách jsou opravdu velmi kusé – a v tétokusosti téměř totožné. Celkově vypovídají spíše o tom, jak byla postava Rů-žičky vnímána v dalším běhu času, než aby přinášely něco nového k samotnémutématu jeho biskupského působení.408

Ačkoli – jak již bylo řečeno – je Mardetschlägerův text historicky nejsou-vislejším vyprávěním o Růžičkovi a diecézi v jeho době, přesto faktických údajůnepřináší mnoho. Velmi přesvědčivě – a především negativně, ačkoli vcelku po-chopitelně vzhledem k období, ve kterém svou knihu napsal409 – nahlíží na dobuRůžičkova působení, kterou ilustruje mozaikou nemnoha událostí spojenýchprávě s biskupovým konáním v různých záležitostech. Jinak řečeno se soustředíspíše na ducha doby než na Růžičkovy činy. Píše, že v oblasti náboženství bylhřbitovní klid a ticho. Čerstvý katolický život přesto pulzoval u kléru a věřícíholidu. Ovšem byrokracie a josefinismus byly všeobecně přítomny a tvrdě dopa-daly na církev, která se stala policejní institucí, služkou státu. Kontakt se svatýmstolcem byl všemožně brzděn a mohl probíhat pouze skrze státní úřady. Podobněžádný domácí klášter nesměl pěstovat kontakty s kláštery zahraničními, natožpaks generálními představenými v zahraničí nebo se účastnit generálních kapitul.Jako problematický vidí obecně vztah k papežství, protože do pravomoci biskupů– nikoli papeže – spadalo rozhodování v oblastech manželství, penitenciárníchzáležitostí nebo řeholních slibů. Všechny buly, breve a pastýřské listy muselyzískat placetum regium. Existence papeže byla téměř ignorována a jen v řídkýchpřípadech bylo umožněno, aby věřící mohli zaslechnout papežské poselství, jakokupř. při oznámení jubileí nebo při odsouzení Lamennaisova učení v roce 1834.Moc biskupů nad nižším duchovenstvem byla omezena, což Mardetschlägerilustruje ještě v roce 1827 vydaným dvorským dekretem, který vyhlašoval zcelav josefinistickém duchu nařízení o tom, jaké mají být chování a mravy v kláš-terech, přičemž přikazoval, jak má vypadat řádové oblečení nebo jak má pro-bíhat modlitba v chóru.410 Tato praxe státu vedla podle Mardetschlägera někdyke směšným situacím: Biskup Růžička prý dostal jednoho dne oznámení ze

109

408 O tom více v následující kapitole.409 Kurt Augustin Huber k tomu poznamenal, že Růžičkův životopisec patřil k ultramontánnímusměru a kvůli tomu se ve své stati zaměřil na stinné stránky josefinismu. Srov. K. A. HUBER, Einjosephinischer Pfarrer, s. 99410 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 22-23.

zemského gubernia, že na jedné faře v prácheňském kraji vznikla sekta, v rámciníž věřící utvořili tajný spolek, schází se v neobvyklou dobu na faře pod vedenímfaráře. Byl proto vyzván, aby situaci urychleně řešil. Biskup se prý upřímněvyděsil a nařídil vedení příslušného vikariátu, aby věc prozkoumalo a podalopřesné hlášení. Výsledkem bylo zjištění, že místní farář zavedl bez povolenístátních a církevních úřadů modlitbu živého růžence. Následoval okamžitýzákaz. Mardetschläger konstatuje, že k takovým případům docházelo na vícemístech.411 Neobviňuje sice přímo Růžičku, ale přesto relativně kriticky konstatu-je: „Ja selbst die Bischöfe, von Jugend auf an solche Beschränkungen gewohnt,und darin auferzogen, gefielen sich in ihren vergoldeten Fesseln, und liessen denCäsaro-Papismus ungehindert herrschen.“ 412

K samotnému Růžičkovi a jeho aktivitám napsal, že v prvních letech pro-cestoval diecézi a uděloval svátost biřmování, avšak později již raději zůstávalv domácím prostředí biskupské rezidence.413 Mardetschläger jej představujejako „muže klidu a míru“, který byl jen kvůli velkým událostem vytrhávánz oblíbeného ústraní. Snažil se vyhnout konfliktům se státními úřady. Jeho lid-skost jej činila všeobecně oblíbeným: Přihlížel na přání českobudějovickýchobyvatel, stejně se choval i k duchovním. Nerad k lidem promlouval příkrýmislovy. Uctíval také starý zvyk, že se měl každý duchovní snažit najít někoho,kdo by jej nahradil – tj. vychovat alespoň jednoho budoucího kněze. Sám šelpříkladem, když každý den stoloval s chudými studenty, čímž mnohým z nichumožnil ukončit studia. Sám Mardetschläger vydává osobní svědectví o tom,že byl ještě jako jeden z nejmladších úředníků konzistoře mnohokrát pozvánk biskupovu stolu. Uchoval si krásné vzpomínky na veselou náladu a hlavněna laskavého biskupa, který se k nim choval dobrotivě jako otec k dětem a vy-právěl o svých cestách s císařem Josefem II.414 Velmi pozitivně také hodnotískutečnost, že přes svůj již relativně pokročilý věk cestoval Růžička v letech1833–1838 v doprovodu kapitulního kustoda Franze Gabriela do nejodlehlejšíchčástí diecéze, aby uděloval svátost biřmování.415 Mimo to již zmiňuje pouzeněkteré významnější události, jako když se dva duchovní jeho diecéze stali bis-kupy, návštěvy panovníků, obdržené pocty, účast na královské korunovaci nebodostavbu semináře.

Co však v Mardetschlägerově textu chybí, jsou souhrnné informace. Silněse do něho promítly „dobové předsudky“ a je poznamenán značnou torzovitostí.Naštěstí se v pramenech dochovalo dostatek informací pro to, aby bylo možnépoznání tématu přece jen trochu rozšířit.

110

411 Tamtéž, s. 23-24.412 Tamtéž, s. 24.413 Tamtéž, s. 19.414 Tamtéž, s. 22.415 Mardetschläger hovoří o tom, že to dělal z dobra srdce, protože jim chtěl ušetřit cestu do ČeskýchBudějovic. Tamtéž, s. 20.

◘◘◘

Podobně jako literatura, i prameny ukazují, že první kroky Arnošta Kon-stantina Růžičky v biskupském úřadě nebyly nijak dramatické. Přece jen bylav jeho osobě zachována zřejmá kontinuita s předchozím obdobím. Diecézifakticky řídil po celé tři roky v čase mezi Schaaffgotschovou smrtí a svou slav-nostní intronizací. Kromě již zmíněného katalogu kléru pro rok 1817 nechalvydat také direktář pro tentýž rok,416 tzv. Directorium Officii Divini Pro AnnoChristi MDCCCXVII. Do tisku jej poslal pravděpodobně ještě před svýmbiskupským svěcením a intronizací, protože biskupský úřad si žádal, aby zá-ležitosti tohoto typu byly vykonávány v časovém předstihu. Direktář je uve-den pastýřským listem datovaným na 1. červenec 1816, adresovaným všemřeholním a světským kněžím. Růžička je vybízí, aby pečlivě vykonávali svépovinnosti, zejména zdůrazňuje, že při mši svaté je potřeba vyznávat Bohanejen ústy, ale i srdcem.417 Z direktáře mimo jiné vyplývá, že se nový biskup mělstát již v roce 1817 součástí liturgického života diecéze. Ve všech farnostechdiecéze za něj měly být slouženy mše v den císařské nominace 15. červencea v den biskupské konsekrace 25. srpna.418 Nebylo také zapomenuto na památ-ku biskupa Schaaffgotsche, která měla být slavena 8. května, tj. v den jehoúmrtí.419

Na Růžičku čekal hned od prvních okamžiků v biskupském úřadě dosti vý-znamný úkol stabilizovat tým svých nejbližších spolupracovníků. Jak výše vy-plynulo z údajů v katalogu kléru pro rok 1817, nebyl tento okruh lidí úplný:bylo třeba obsadit dvě prázdná místa v kapitule, pozici generálního vikářea vedení biskupské konzistoře. V průběhu roku 1817 již tak oslabená kapitulapřišla v důsledku úmrtí o další dva členy: o probošta Johanna Alberta Hegen-müllera z Dubenweilern, který stál v jejím čele od založení biskupství, a SimonaKudlera, který byl kanovníkem jmenován ve stejném roce jako Růžička. Počet

111

416 Stejně jako katalogy kléru vycházely i direktáře každoročně v biskupské tiskárně, a to již od časůRůžičkova předchůdce Schaaffgotsche.417 Kromě samotného Růžičky je pod listem podepsán i Jan Geith jako kancléř s poznámkou, zekteré vyplývá, že byl vydáním tohoto listu a následně direktáře pověřen právě svým biskupem. VizDirectorium Officii Divini Voluntate et Decreto Reverendissimi ac Illustrissimi Domini DominiErnesti Constantini Dei et Apost. Sedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis P. T. Editum et proclero Dioecesano observandum. Pro Anno Christi MDCCCXVII. Bohemo-Budvicii, CaracteribusJoannis Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi. Obsahově se pak úvodní pastýřský list nezměnilpo celou dobu Růžičkova episkopátu, pouze datum jeho opětovného vydávání v direktářích bývalovždy jiné.418 Datum 15. července uváděné ve spojení s císařskou nominací je chybné, udála se 15. června 1815.Viz část Notanda v Directorium Officii Divini Pro Anno Christi MDCCCXVII. V dalších direktáříchjiž byla tato chyba opravena.419 Tamtéž.

obsazených míst v kapitule se zúžil na pouhá tři z možných sedmi.420 Situace topro nového biskupa rozhodně nebyla příjemná, protože s jejich odchodem odešlaz kapituly – a tím i z vedení diecéze – dlouholetá zkušenost, o kterou se mohlopřít. Přece jen tito muži společně pracovali přes dvacet let.421

Novými členy kapituly jmenoval Růžička 19. října 1817 Františka Gabrielaa Josefa Nováka. Gabriel patřil do mladší generace těch, kteří spolupracovali jižs biskupem Schaaffgotschem. Měl zkušenosti s prací v konzistoři, kde působiljako archivář a notář.422 Josef Novák byl co do věku Růžičkovým vrstevníkema v čase svého jmenování byl profesorem dogmatiky a rektorem českobudějo-vického kněž-ského semináře.423 Avšak to byla „pouze“ místa kanovníků. Dalšívolné kanovnické místo bylo obsazeno 10. října 1819 Tomášem Kladrubským,424

ale kapitula stále neměla probošta.Co se pozice generálního vikáře týče, Franz Mardetschläger zmiňuje, že

ihned po své intronizaci Růžička tento úřad zrušil. Uvádí, že se tomu stalo podtlakem ze strany státu, který pokládal částku vynakládanou na jeho plat za přílišvysokou.425 Faktem je, že skutečně tento úřad již nebyl nikdy obsazen. Ještěkatalog kléru pro rok 1821 uvádí „Vicarius Generalis et Officialis vacat“, cožminimálně ukazuje na to, že tato kauza nebyla vyřešena v roce 1816, tj. záhypo biskupově intronizaci.426 Další fakta to jen potvrzují: Teprve až v letech 1820a 1821 se Růžička rozhodl pověřit funkcemi, které dříve spadaly do kompetencegenerálního vikáře, Jana Geitha, tehdy kancléře konzistoře, kterého jmenovalnejen proboštem kapituly, ale také do čela konzistoře (Praeses EpiscopalisConsistorii). V osobě Jana Geitha se spojily dva nejdůležitější úřady v diecézi pobiskupském, tudíž se stal Růžičkovým nejdůležitějším spolupracovníkem. Jako

112

420 Viz Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura animarumexistentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti ConstantiniRuziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXVIII, Bohemo--Budvicii, Caracteribus Joannis Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi.421 Podobně citelné musely být i dřívější ztráty. V říjnu roku 1816 totiž zemřel Herman Hertl, kterýpatřil stejně jako Růžička po léta mezi nejbližší spolupracovníky biskupa Schaaffgotsche.422 Narodil se v Horní Plané 8. prosince 1779. Vysvěcen na kněze byl roku 1803. Pak krátce působiljak kaplan v Rejštejně. Od roku 1806 do roku 1811 byl biskupským ceremonářem. Zmíněnou funkciarchiváře konzistoře zastával od roku 1807, později se stal notářem konzistoře. Právě využití jehoslužeb doporučil svému nástupci ve své poslední vůli biskup Schaaffgotsche. Srov. R. SVOBODA,Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 248.423 Narodil se v Semilech roku 1767, knězem se stal roku 1793. Působil jako kaplan v Kovářově a jakokooperátor na Hluboké, posléze jako polní kurát u pěšího pluku v Anspachu od roku 1795. Profesoremdogmatiky byl od roku 1804, posléze se stal rektorem českobudějovického kněžského semináře. Srov.J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50; Catalogus universi cleri, pro Anno Cristi MDCCCXVIII.424 Narodil se na Hluboké v roce 1762, po svém vysvěcení v roce 1782 působil jako kaplan na Hosíněa od roku 1792 jako farář v Šitboři. Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50.425 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 19-20.426 Viz Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura animarumexistentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti ConstantiniRuziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXXI, Bohemo-Budvicii,Caracteribus Joannis Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

takový mu musel každodenně předkládat přišlé úřední dokumenty, vést kon-zistorní zasedání a provádět biskupova rozhodnutí.427

V roce 1821 však katedrální kapitula utrpěla další ztrátu, když zemřelWolfgang Seidl, který byl jejím kustodem a zároveň diecézním školním inspek-torem. Tyto funkce po něm v listopadu 1821 převzal František Gabriel.428 Složeníkapituly ke konci roku 1821 bylo následující: probošt Jan Geith, děkan JosefPingas, kustod František Gabriel, dále kanovníci Nicolaus Bernard, Josef Nováka Tomáš Kladrubský. Jedno kanovnické místo bylo neobsazeno.429

Zdálo by se, že tímto jsou problém vyřešeny, ale opak byl pravdou. V srpnu1822 totiž zemřel děkan kapituly Josef Pingas a zároveň se z povinností v ka-pitule vyvázal Josef Novák, který se měl stát arcibiskupem v Zadaru.430 Růžička

113

427 Viz Jmenování Jana Geitha proboštem českobudějovické kapituly z 15. srpna roku 1820; dáletaké jmenování do čela biskupské konzistoře z 1. prosince 1821. SOA Třeboň, BA ČB, Kapitula,Záležitosti kapituly, dignitářů, kanovníků a vikaristů, Dignitáři a kanovníci – jednotlivě 1786-1797,1804-1865, sign. III/1/b, kart. 33.Kopie jmenovacího dekretu z 1. prosince 1821. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Konzistoř (Consistorium),Úředníci konzistoře, Personální záležitosti úředníků konzistoře a její kanceláře – generální vikář,praeses, konzistorní radové a asesoři kancléř, sekretář a ostatní personál kanceláře a biskupský cere-monář, 1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.Oblast konkrétních jednání konzistoře mapují kupříkladu protokoly, které jsou uloženy v Biskupskémarchivu České Budějovice. Z těchto protokolů si může badatel udělat velmi dobrý přehled o tom, covšechno skrze konzistoř procházelo a co se řešilo na jednotlivých konzistorních zasedáních. Těch býva-lo obvykle podle potřeby čtyři až šest do roka. U každé kauzy existuje jednací číslo, popis kauzy samot-né a popis řešení. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Protokoly o zasedání konzistoře (Protocollum RelatorumReverendissimi Episcopalis Consistorii Bohemo-Budvicensis), 1816-1845, inv. č. 80-109, kniha 80-109.Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 19-20; J. KADLEC, Českobudějovickádiecéze, s. 51.428 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 50-51.429 Z prosince – bez přesného určení data – pochází koncept Růžičkova ohlášení duchovním diecéze,že Jan Geith bude stát v čele konzistoře, František Gabriel se stal kustodem a diecézním školníminspektorem, Vojtěch Lidmanský městským vikářem a Václav de Angelis kancléřem konzistoře. VizSOA Třeboň, BA ČB, Konzistoř (Consistorium), Úředníci konzistoře, Personální záležitosti úředníkůkonzistoře a její kanceláře – generální vikář, praeses, konzistorní radové a asesoři kancléř, sekretářa ostatní personál kanceláře a biskupský ceremonář, 1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.430 Zadarským arcibiskupem a dalmatským metropolitou byl jmenován císařem Františkem I. 12. led-na 1823. Ve stejném roce mu měl Růžička udělit biskupské svěcení. Nikdy se však úřadu neujal.Mardetschläger uvádí, že ze zdravotních důvodů nakonec na jmenování rezignoval, avšak až v roce1843. Dožil jako titulární arcibiskup larisský. Nikdy neobdržel biskupské svěcení. Zemřel 13. června1844 v Jindřichově Hradci. Býval však uváděn na prvním místě mezi přísedícími konzistoře v katalo-zích kléru českobudějovické diecéze s titulaturou arcibiskupa v Dalmácii, emeritního kanovníka, die-cézního profesora dogmatické a polemické teologie a synodálního examinátora. Srov. J. KADLEC,Českobudějovická diecéze, s. 49-50; F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 20; dáleCatalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura animarum existentis subglorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gra-tia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXXIII, Bohemo-Budvicii, CaracteribusJoannis Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi. K Novákově místě v českobudějovické diecézi vizkatalogy kléru do roku 1844. Více k životnímu osudu Josefa Nováka viz SOA Třeboň, BA ČB, ArnoštKonstantin Růžička, Akta v osobních záležitostech bývalého diecézního kněze Josefa Františka No-váka, pozdějšího arcibiskupa zadarského a metropolity dalmatského, 1822-1841, sign. II/2/b/9, kart.13. Zpracování Novákova přehledného životopisu může být zajímavou badatelskou výzvou.

ale nově vzniklou situaci rychle stabilizoval najmenováním nových kanovní-ků, takže v roce 1825 již měla kapitula plný počet členů: proboštem byl nadáleJan Geith, Tomáš Kladrubský se stal na konci roku 1823 kapitulním děka-nem, František Gabriel byl i nadále kustodem. Nicolause Bernarda doplnili15. března 1824 Jiljí Filek a Anton Klink, 16. ledna 1825 Josef Leeb.431 Tímbyla v katedrální kapitule prakticky dokončena generační obměna. Zbývá jendodat, že poslední kanovník jmenovaný ještě biskupem Schaaffgotschem,Nicolaus Bernard, zemřel na počátku roku 1828.432 Českobudějovická katedrál-ní kapitula již za Růžičkova episkopátu nikdy nezažila takové personální změnyjako mezi léty 1816–1825.

V následujících dvaceti letech byla kapitula naopak překvapivě stabilní.V roce 1826 zemřel kapitulní děkan Tomáš Kladrubský433 a na jeho místo bylpovolán 31. března 1827 Nicolaus Bernard, který však – jak již je konstatovánovýše – zemřel o několik měsíců později.

Do kapituly byl ještě v roce 1827 jmenován kancléř konzistoře Václavde Angelis.434 Po zesnulém Bernardovi se děkanem kapituly 1. října 1829 stalJiljí Filek a ve stejný den doplnil kapitulu do plného počtu Jakub Finger,který však zemřel již v srpnu roku 1831.435 Místo Fingera se kanovníkem stalVojtěch Lidmanský, který byl dlouhodobým pracovníkem biskupské konzis-toře a v posledních šesti letech zastával funkci konzistorního kancléře.436

114

431 Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura animarum existentissub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti Constantini RuziczkaDei gratia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXXVI, Bohemo-Budvicii,Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcopalis Typhographi.Jiljí Filek se narodil 24. srpna 1777 v Třeboni, na kněze byl vysvěcen 8. září 1802. Poté působil jakokaplan v Soběslavi, od roku 1808 jako lokalista v Heřmani, roku 1812 se stal farářem na Hlubokéa roku 1817 děkanem v Chýnově. Anton Klink se narodil roku 1775 ve Volarech, na kněze byl vysvě-cen roku 1799. Poté působil jako kaplan v Nýrsku, od roku 1803 jak vikarista a biskupský ceremonář,roku 1804 se stal lokalistou v Zelené a roku 1809 farářem v Nýrsku. Josef Leeb se narodil 18. března1788 v Dolním Dvořišti, knězem se stal 18. srpna 1811. Poté působil jako zámecký kaplan v Březině,výpomocný kaplan v Malé Chyšce od roku 1814. Na počátku listopadu roku 1815 byl jmenován pro-fesorem morální teologie v Českých Budějovicích, v roce 1822 získal doktoráty z teologie a filosofie.Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 51.432 Tamtéž, s. 50.433 Konkrétně 18. května 1826. Tamtéž.434 Jmenován byl 31. března 1827. Tamtéž, s. 51.435 Jakub Finger se narodil roku 1771 v Lukavici, na kněze byl vysvěcen 7. května 1797. Poté půso-bil jako kaplan v Křemži, kooperátorem v Ratibořských Horách se stal roku 1799. Od roku 1801 půso-bil jako administrátor ve Věžné, o rok později jako lokalista ve Frantolech a od roku 1806 jako farářna Hluboké. Farářem v Lomnici byl od roku 1809 až do svého jmenování českobudějovickýmkanovníkem. Zemřel 5. srpna 1831. Tamtéž, s. 51.436 Vojtěch Lidmanský se narodil 12. dubna 1795 v Jindřichově Hradci. Na kněze byl Růžičkou vysvě-cen 12. března 1818. V letech 1816 až 1821 byl prefektem českobudějovického kněžského seminářea zároveň mezi lety 1818 až 1821 vikaristou. Od 1. září 1821 se stal konzistorním sekretářem a biskup-ským ceremonářem, kancléřem konzistoře byl od 1. června 1827. Srov. F. MARDETSCHLÄGER,Kurz gefasste Geschichte, s. 21; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 51.

V následujících letech byla kapitula prakticky neustále v plném počtu.437

K větším personálním změnám v kapitule došlo až několik let před Růžič-kovou smrtí: v květnu 1839 zemřel Anton Klink, v lednu roku 1842 Jiljí Filek,v červenci 1843 František Gabriel, v červenci 1844 Jan Geith. Kromě toho odešelz kapituly ještě Vojtěch Lidmanský, který byl v květnu 1842 jmenován arcibis-kupem v Gurku.438

Do kapituly přibyli v roce 1839 Josef Kautz, v roce 1843 Jan Körner a Mi-chael Schönbeck a na počátku roku 1845 Václav Blažek. Ti pak byli spolus Václavem de Angelisem, který se stal 12. listopadu 1842 děkanem kapituly a ka-pitulním kustodem Josefem Leebem oporou třetímu českobudějovickém bisku-povi Josefu Ondřejovi Lindauerovi.439

Po svém předchůdci zdědil Růžička církevně-správní systém, který prak-ticky beze změn fungoval po celou dobu jeho episkopátu. Právě tato funkčnostbyla prověřena mimo jiné i tím, že co do počtu obyvatel se diecéze dynamickyrozvíjela: Kolem roku 1815 v ní žilo kolem 700 tisíc, po roce 1830 již skoro

115

437 Konstatování plného obsazení kapituly viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1832,in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 6, č. 4/1833, s. 683 nebo Přehled duchovenstva královstvíČeského roku 1835, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 10, č. 3 /1837, s. 534.438 Od 5. listopadu 1838 byl Lidmanský referentem pro církevní záležitosti na zemském guberniu,9. října 1839 se stal skutečným guberniálním radou. Císař Ferdinand V. jej 13. května 1842 jmenovalarcibiskupem v Gurku. Chtěl být sice vysvěcený Růžičkou, ale nakonec svěcení obdržel v Salcburkuz rukou kardinála knížete Bedřicha Schwarzenberga. V průběhu svého episkopátu podnikal častévizitace, od roku 1843 nechal vydávat místní ordinariátní listy, intenzivně se staral o vzdělávání kněží.V národnostních sporech německého a slovinského obyvatelstva nabádal své duchovní, aby se drželizpátky, sám hledal cesty ke vzájemnému smíření obou stran. Pražská teologická fakulta jej v roce 1848jmenovala čestným doktorem teologie. V roce 1849 se účastnil první rakouské biskupské konferenceve Vídni, kde měl na starost oblast řeholního života. V posledních letech svého života se věnovalpředevším pozvednutí náboženského života své diecéze. Erwin Gatz jej vnímá spíše jako konzerva-tivního biskupa. Zemřel 23. července 1858 v Klagenfurtu. Svůj majetek odkázal katedrálnímu kostelua chudým. Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 21; J. KADLEC, Českobu-dějovická diecéze, s. 51; E. Gatz, Lidmansky, Adalbert (1795-1858), in: E. GATZ (ed.), Die Bischöfeder deutschsprachigen Länder, s. 47-48. Viz také NA Praha, APA, Návrhy na jmenování biskupů,inv. č. 3896, sign. D80/2, kart. 2353.439 Informace k procesům jmenování jednotlivých kanovníků, vyjma Růžičky. Viz SOA Třeboň, BAČB, Kapitula, Záležitosti kapituly, dignitářů, kanovníků a vikaristů, Dignitáři a kanovníci – jednotlivě1786-1797, 1804-1865, sign. III/1/b, kart. 33. Další informace je možné najít ve vídeňském státnímarchivu. Nacházejí se zde protokoly z jednání dvorské kanceláře z let 1817-1844, kde se hovoří zejmé-na o otázkách finančního zabezpečení kanovníků. Zajímavé je, že v průběhu Růžičkova episkopátuse platy kanovníků nezvyšovaly, tj. od založení biskupství až do roku 1844 zůstaly na stejné úrovni.Dále se zde nachází dokumentace ke jmenování kanovníků a jejich dalšímu jmenování či povyšo-vání do různých funkcí. Ve čtyřicátých letech v dokumentaci, která vyžadovala vyjádření pražskéarcibiskupské konzistoře a českého zemského gubernia, figuruje postava budoucího českobudějovic-kého biskupa Ondřeje Lindauera. Srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA, Signatur 31:Budweis – Domkapitel, 1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 174 1. Dílčí infor-mace se nalézají také v NA Praha, fondu APA, viz kupř. Návrhy na jmenování biskupů, inv. č. 3896,sign. D80/2, kart. 2353.

116

850 tisíc440 a před polovinou století již téměř milión lidí.441 Růžičkovi se dařilobez větších potíží obsazovat místa v duchovní správě, ba více než to, protože– jak je známo ze životního příběhu prachatického rodáka, budoucího fila-delfského biskupa a světce Jana Nepomuka Neumanna – se stávalo, že ne vždybylo bohoslovcům biskupského kněžského semináře jasné, zda pro ně budev diecézi po ukončení studií místo. To vede k zamyšlení nad tím, že ne vždy lzepřeměřovat úroveň náboženského života v diecézi počtem duchovních, protožediecéze si jich mohla „dovolit“ pouze relativně pevně daný počet. Při vysvěcenínadbytečného počtu duchovních, kteří by neměli hmotné zajištění plynoucíz obsazení konkrétního místa v církevní správě, by hrozila jejich pauperizace,čemuž se každý rozumný biskup chtěl vyhnout.442

Konkrétní počty duchovních, místa v církevní správě i další informace o die-cézi podávají zejména katalogy kléru. V roce 1826, tj. po deseti letech Růžič-kova působení, se v českobudějovické diecézi nacházelo 290 farností,443 89 lo-kálií, 34 farních administratur, 14 sídelních kaplanství a 1 expozitura, tj. celkem428 duchovních správ. Oproti situaci před deseti lety se celkový počet duchovníchspráv nezvýšil ani o jedinou, některé pouze změnily zařazení, resp. formuv diecézní duchovní správě. Jinak tomu bylo u celkového počtu kněží, který sezvýšil spolu s nárůstem obyvatelstva: V roce 1826 v diecézi působilo 744 svět-ských a 94 řeholních kněží, tj. přibližně o sto více, než před deseti lety.Připočítáme-li k tomu ještě řeholníky bez kněžského svěcení, patřilo do diecézecelkem 861 duchovních osob. Z uvedeného počtu světských kněží jich 5 slou-žilo jako vojenští kaplani a 10 se nacházelo mimo diecézi.444

V roce 1834 byl celkový počet duchovních správ 424, z toho 300 farností,10 farních administratur, 89 lokálií a 25 sídelních kaplanství a expozitur. Půso-

440 V roce 1832 čítala českobudějovická diecéze 845 151 lidí; v roce 1834 – 841 329 lidí; v roce 1835– 848 398 lidí. Viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1832, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 6, č. 4/1833, s. 683; Přehled duchovenstva království Českého roku 1834, in: Časo-pis pro katolické duchovenstvo, roč. 9, č. 1/1836, s. 182; Přehled duchovenstva království Českého ro-ku 1835, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 10, č. 3 /1837, s. 534.441 Jaroslav Kadlec uvádí, že přibližně tohoto počtu obyvatel dosahovala v čase nástupu Jana Vale-riána Jirsíka na českobudějovický biskupský stolec. Viz J. KADLEC, Jan Valerián Jirsík, s. 32.442 Srov. kupř. Petr PIŤHA, Posel ze zámoří. Sv. Jan Nepomuk Neumann, Praha: Ústřední církevnínakladatelství v Praze, 1990, s. 13-21, zejména s. 19; James J. GALVIN, Život Jana Nepomuka Neu-manna, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 21; Miroslav NOVOTNÝ, NeumannJan Nepomuk, EČB, s. 346.443 V rámci tohoto čísla jsou započítávána 2 arcijáhenství – krumlovské a bechyňské, 1 prepozitura, tj.jindřichohradecké probošství a 35 děkanství, jejichž počet se neměnil až do roku 1844. Jednalo se spíšeo „čestné tituly“ pro farnosti, než o speciální úlohu v církevní správě. Pravdou však je, že na tato místabývali jmenováni lidé, které chtěl biskup vyznamenat, zpravidla byli přísedícími biskupské konzistořea stáli v čele vikariátů.444 Viz Catalogus universi cleri tum saecularis tum raegularis episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domini domini Ernesti ConstantiniRužicžka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensis pro Anno Christi MDCCCXXVII, Bohemo--Budvicii, Caracteribus Martini Zdarssa, interimalis episcopalis typographi.

bilo zde celkem 777 světských a 99 řeholních kněží. Společně s dalšími řehol-níky přináleželo do diecéze 907 duchovních osob.445

V roce 1841 bylo v diecézi celkem 426 duchovních správ, z toho 300 farnos-tí, 10 farních administratur, 90 lokálií a 26 expozitur a rezidenčních kaplí.Působilo zde 908 duchovních, světských i řádových. Z tohoto počtu mělo celkem874 kněžské svěcení, tj. do diecéze patřilo 772 světských a 102 řádových kněží.Z tohoto počtu 4 kněží působili jako vojenští kaplani, 20 kněží se nacházelo mimodiecézi. Duchovní bez kněžského svěcení, kterých bylo 34, patřili vždy do jedno-ho z řeholních společenství v diecézi.446

V roce 1844 bylo v diecézi celkem 427 duchovních zpráv, oproti roku 1841byl jediný rozdíl v tom, že přibyla jedna lokálie. Působilo zde celkem 915 du-chovních, z toho 881 kněží – 773 světských a 108 řeholních. Duchovních bezkněžského svěcení bylo 34, jednalo se opět o členy řeholních společenství. Zesvětských kněží jich působilo 6 jako vojenští kaplani, 13 žilo mimo diecézi.447

Tento stav z doby Růžičkova odchodu z tohoto světa dosvědčují i dokumentyz procesu potvrzení Ondřeje Lindauera českobudějovickým biskupem. Je v nichuvedeno, že z pohledu církevní správy je diecéze rozdělena na 5 arcikněžstvía 30 vikariátů; má 1 proboštství, 2 arcijáhenství, 36 děkanství, 261 farností, 10 far-ních administratur, 91 lokálií, 26 expozitur a rezidenčních kaplí. Jediná změna

117

445 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac Illustrissimi Domini Domini ErnestiConstantini Ružicžka Dei Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam, et ad prospiciendum caecis de sustentatione Membri Activi. Anno MDCCCXXXV.Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente JoanneSeeger.Údaje uvedené v tomto katalogu kléru odpovídají datům v Přehledu duchovenstva království Českéhoroku 1834, které vydaly zemské úřady. Uvádí se v něm mimo jiné, že všechny farnosti a lokálie jsouobsazeny. Viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1834, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 9, č. 1/1836, s. 182.446 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi ac Excellentissimi Domini DominiErnesti Constantini Ružicžka Dei et Apostolicae Sedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis SuaeCaesareo-Regiae Apostolicae Majestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae –Societatis Philharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad pro-movendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione et Societatis pomologicaeMembri Activi. Anno MDCCCXLII. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographiMartini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.447 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi ac Excellentissimi Domini DominiErnesti Constantini Ružicžka Dei et Apostolicae Sedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis SuaeCaesareo-Regiae Apostolicae Majestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae –Societatis Philharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad pro-movendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione et Societatis pomologicaeMembri Activi. Anno MDCCCXLV. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographiMartini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.

118

spočívala v tom, že se v posledních měsících Růžičkova života byla jedna farnostpovýšena na děkanství.448

Jak již bylo řečeno Růžičkovým předchůdcem Schaaffgotschem ve zprávěz generální vizitace, řeholní život v diecézi byl výrazněji zasažen předevšímjosefínskými reformami. Po duchovní stránce sice shledával stav řeholí uspoko-jivý, ale jinak s relativně negativními výhledy kvůli nedostatku mladého dorostukromě vyšebrodských cisterciáků, českobudějovických piaristů a novohradskýchservitů.

Přicházející léta mu měla dát do značné míry za pravdu. Nejprve totiž došlok redukci již tak nízkého počtu mužských klášterů – ženské nebyly v diecézižádné: V roce 1814 byl zrušen minoritský klášter v Horažďovicích a roku 1816klášter bosých augustiniánů v Táboře.449 Katalog kléru na rok 1817 již uvádípouze deset mužských klášterů. Tento počet se pak po dobu Růžičkova biskup-ského působení nezměnil.

V diecézi se nacházely kláštery vyšebrodských cisterciáků, krumlovskýchminoritů, novohradských servitů, horšovsko-týneckých a sušických kapucínů,domažlických augustiniánských eremitů, lnářských bosých augustiniánů, be-chyňských a jindřichohradeckých reformovaných františkánů; a řeholní důmčeskobudějovických piaristů.450 Bohužel zatím není možné přinést přesnějšíinformace o počtu v době Růžičkova nástupu na českobudějovický biskupskýstolec. Souhrnné informace se podařilo získat až z období pozdějšího.

448 Srov. Processus Inquisitionis super qualitatibus Rimi. Dni. Josephi Andreae Lindauer S. M.Ecclesiae Pragensi Canonici ad Episcopalem Sedem Budvicensem Nominati et Promovendi nec nonsuper statu ecclesiae Budvicensis. Mense octobri ann Dni 1845. ASV, Archivium Consistorialis,Processus Consistoriales, Budvicen, An. 1845, vol. 248, ff 68-69.Jediné další zhodnocení změn ve stavu diecézní správy z doby Růžičky uvádí Willibald Ladenbauer,který poznamenal, že se za čas jeho episkopátu v této oblasti mnoho nezměnilo: „Unter seiner Regie-rung wurden 2 eingegangene alte Pfarreien als Localien wiederhergestellt, 1 Localie neu errichtetund 2 Pfarreien zu Dechanteien erhoben.“ Srov. W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken derkatholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 24. Pravdu měl jistě v tom, že změn bylo za třicet letopravdu jen velmi málo, avšak informace uvedené v citaci jsou nesprávné.449 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 21. Ještě katalog kléru pro rok 1813 uvádí 12klášterů. Viz Catalogus ecclesiasticus almae dioecesis Bohemo-Budvicensis sub glorioso regiminereverendissimi, illustrissimi ac excellentissimi domini domini Joannis Procopii Dei gratia primiepiscopi Bohemo-Budvicensis, Schaafgotsche dicti e sacri romani imperii comitibus liberi baroni deKynast et Greiffenstein sacri insignis Caesareo-Regii equestris ordinis S. Leopoldi commendatoris,suaeque caesar. reg. apostol. majestatis consiliarii intimi. Pro Anno MDCCCXIII. Bohemo Budvicii,Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcop. Typographi. V katalogu kléru pro rok 1814 je již uvede-no pouze 11 klášterů – tj. již bez horažďovických minoritů. Viz Catalogus universi cleri episcopalisDioeceseos Boh-Budvicensis in cura animarum existentis sub regimine reverendissimi ac illustrissimiac amplissimi capituli Bohemo-Budvicensis sede episcopali vacante Anno MDCCCXIV, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcopalis Typographi.450 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 13. Catalogus universi cleri, proAnno Christi MDCCCXVII.

119

V roce 1826 působilo v českobudějovické diecézi celkem 117 řeholníchosob, z toho 94 řeholních kněží, 3 novicové, 7 kleriků a 13 fráterů. Co do počtubylo nejvíce vyšebrodských cisterciáků, kterých bylo celkem 57, z toho 55 kněžía 2 novicové. Z tohoto počtu 10 lidí složilo řeholní sliby od roku 1816, tudíž sedá říci, že měli dostatek „dorostu“, a tak i velkou šanci na zajištění kontinuitydo budoucna. Druhým nejpočetnějším řeholním společenstvím v diecézi byličeskobudějovičtí piaristé, kterých bylo celkem 18, z toho 11 kněží a 7 klerikůbez řeholních slibů a svěcení. Co do věku mezi nimi převládali spíše lidé mladšígenerace. Nejstarší tři se narodili v letech 1775–1783, osm se narodilo mezilety 1792–1800, ti bez řeholních slibů a kněžského svěcení až po roce 1800.Za biskupa Růžičky složilo řeholní sliby mezi lety 1817–1822 šest z nich, dalšíčtyři ještě za biskupa Schaaffgotsche v letech 1799–1813.

V dalších klášterech již byla v roce 1826 situace co do počtu v nich žijícíchosob mnohem horší. Krumlovských minoritů bylo celkem 6, z toho 4 kněží,1 fráter a 1 novic. Novohradských servitů, o nichž ještě před patnácti lety Schaaff-gotsche napsal, že mají mladý dorost, bylo 8, z toho 6 kněží a 2 fráteři, přičemžnejmladšímu z nich již bylo přes třicet pět let. Augustiniánští eremité měliv sušickém klášteře 6 lidí, z toho 4 kněze a 2 frátery, v horšovsko-týneckém 2lidi – 1 kněze a jednoho bratra. Podobně na tom byli augustiniáni ve Lnářích,kde žilo 6 lidí – 4 kněží a 2 bratři. Sušičtí kapucíni čítali 4 osoby, z toho 3 knězea 1 bratra, reformovaní františkáni v Bechyni 5 lidí, z toho 3 kněze a 2 bratry,jindřichohradečtí reformovaní františkáni 5 lidí ve stejném poměru. Celkově sedá říci, že kromě cisterciáků a piaristů muselo mít všech zbylých osm klášterůvážné starosti o svou budoucí existenci kvůli nízkému počtu nových řeholníchpovolání.451

V následujících letech se situace prakticky neměnila: Kupř. v roce 1832 sev diecézi nacházelo celkem 132 řeholních osob, z toho 94 kněží, 18 kleriků, 4novicové a 16 fráterů.452

V roce 1833 jich bylo celkem 126, z toho 95 kněží, 11 kleriků, 4 novicovéa 16 fráterů.453 V roce 1834 žilo v diecézi 128 řeholníků, z toho 99 kněží, 12 kle-

451 Srov. Catalogus universi cleri, Anno Christi MDCCCXXVII.452 Augustiniánů bylo celkem 14 ve dvou klášterech, z toho 9 kněží, 2 novicové a 3 fráteři. Cisterciákůbylo celkem 54 v jednom klášteře, z toho 52 kněží a 2 klerikové. Františkánů bylo celkem 14 ve dvouklášterech, z toho 8 kněží a 6 fráterů. Kapucínů celkem 13 ve dvou klášterech, z toho 4 kněží, 4klerikové a 5 fráterů. Minoritů celkem 6 v jednom klášteře, z toho 4 kněží, 1 novic a 1 fráter. Piaristůcelkem 24 v jedné klášterní budově, z toho 12 kněží a 12 kleriků. Servitů celkem 7 v jednom klášteře,z toho 5 kněží, 1 novic a 1 fráter. Viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1832, in: Časopispro katolické duchovenstvo, roč. 6, č. 4/1833, s. 684.453 Přehled duchovenstva království Českého roku 1834, in: Časopis pro katolické duchovenstvo,roč. 9, č. 1/1836, s. 183. Tento přehled obsahuje i celkové údaje v počtech za rok 1833.

120

riků, 2 novicové a 15 fráterů.454 V roce 1835 to bylo 135 řeholníků, z toho 103kněží, 13 kleriků. 3 novicové a 16 fráterů.455

Podobně tomu bylo i v letech před Růžičkovou smrtí. V roce 1841 byl cel-ový počet řádových duchovních v diecézi 136, z toho bylo 102 kněží. Nejpo-četnější byli stále vyšebrodští cisterciáci, kterých bylo celkem 57, z toho 46kněží, 5 bratří se sliby a 6 noviců. Druzí co do počtu byli českobudějovičtí pia-risté, kterých bylo celkem 20, z toho 15 kněží, 3 klerikové a 2 novicové. V ostat-ních osmi klášterech v diecézi byl početní stav i nadále kritický nízký.456 V roce1844 bylo řeholníků celkem 142, z toho 108 kněží. Jediní vyšebrodští cisterciácizazna-menali opět početní nárůst, piaristé byli co do počtu stabilizovaní.457

454 V přehledu duchovenstva království Českého roku 1834, který zveřejnil Časopis pro katolickéduchovenstvo, jsou uvedeny počty řeholníků v českobudějovické diecézi: V deseti mužskýchklášterech se nacházelo celkem 128 řeholníků, z toho 99 kněží, 12 kleriků, 2 novicové a 15 fráterů.Augustiniánů bylo celkem 12 ve dvou klášterech, z toho 9 kněží a 3 fráteři. Cisterciáků bylo celkem57 v jednom klášteře, z toho 51 kněží, 4 klerikové a 2 novicové. Františkánů bylo celkem 13 ve dvouklášterech, z toho 8 kněží a 5 fráterů. Kapucínů celkem 13 ve dvou klášterech, z toho 8 kněží a 5fráterů. Minoritů celkem 7 v jednom klášteře, z toho 6 kněží a 1 fráter. Piaristů celkem 19 v jednéklášterní budově, z toho 11 kněží a 8 kleriků. Servitů celkem 7 v jednom klášteře, z toho 6 kněží a 1fráter. Viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1834, in: Časopis pro katolické duchoven-stvo, roč. 9, č. 1/1836, s. 183.Uvedené celkové počty souhlasí s katalogem kléru z roku 1835. Další údaje se liší pouze v malič-kostech: Piaristů bylo celkem 19, z toho 11 kněží, 6 bratří – kleriků se sliby složeným v posledníchdvou letech a 2 novicové. Krumlovských minoritů bylo 6 – 5 kněží a 1 bratr. Vyšebrodských cister-ciáků bylo celkem 59, z toho 51 kněží, z nichž bylo 9 vysvěceno v posledních šesti letech, dále 4 kleri-ci a 4 novicové. Novohradských servitů bylo 7, z toho 6 kněží. Domažlických augustiniánů 5, z toho4 kněží; horšovsko-týneckých kapucínů 7, z toho 4 kněží; lnářských bosích augustiniánů 6, z toho 4kněží; sušických kapucínů 6, z toho 4 kněží; bechyňských františkánů 6, z toho 4 kněží; jindři-chohradeckých františkánů 7, z toho 4 kněží. Viz Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXXXV.455 Augustiniánů bylo celkem 13 ve dvou klášterech, z toho 10 kněží a 3 fráteři. Cisterciáků bylocelkem 56 v jednom klášteře, z toho 52 kněží a 4 klerikové. Františkánů bylo celkem 16 ve dvouklášterech, z toho 10 kněží a 6 fráterů. Kapucínů celkem 13 ve dvou klášterech, z toho 8 kněží a 5fráterů. Minoritů celkem 10 v jednom klášteře, z toho 6 kněží, 3 novicové a 1 fráter. Piaristů celkem20 v jedné klášterní budově, z toho 11 kněží a 9 kleriků. Servitů celkem 7 v jednom klášteře, z toho 6kněží a 1 fráter. Viz Přehled duchovenstva království Českého roku 1835, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 10, č. 3 /1837, s. 535.456 Krumlovských minoritů bylo celkem 6 – 5 kněží a 1 bratr; novohradských servitů 9 – z toho 8 kněžía 1 novic; domažlických augustiniánských eremitů 5, z toho 4 kněží a 1 bratr; horšovsko-týneckýchkapucínů 8 – z toho 5 kněží a 3 bratři; lnářských bosích augustiniánů stejně 8 – z toho 5 kněží a 3 bratři;sušických kapucínů 6 – z toho 4 kněží a 2 bratři, bechyňských františkánů 9 – z toho 7 kněží a 2 bratři;jindřichohradeckých františkánů 8 – z toho 4 kněží a 4 bratři. Srov. Catalogus Universi Cleri, AnnoMDCCCXLII.457 Vyšebrodských cisterciáků bylo 62, z toho 51 kněží a 9 kleriků a 2 novicové. Piaristů bylo 18,z toho 12 kněží a 6 kleriků. Krumlovských minoritů celkem 8, z toho 4 kněží, 1 bratr a 3 novicové.Servitů bylo celkem 11, z toho 7 kněží, 1 bratr a 3 novicové. Domažlických augustiniánů bylo celkem4, všichni kněží. Horšovsko-týneckých kapucínů bylo celkem 9, z toho 6 kněží a 3 bratři. Lnářskýchbosích augustiniánů bylo celkem 7, z toho 5 kněží a 2 bratři. Sušických kapucínů bylo 6, z toho 4 kněžía 2 bratři. Bechyňských reformovaných františkánů bylo 9, z toho 8 kněží a 1 novic. Jindřicho-hradeckých františkánů bylo celkem 8, z toho 7 kněží a 1 bratr. Srov. Catalogus Universi Cleri, AnnoMDCCCSLV.

121

Počtům řeholníků odpovídá i jejich význam a zapojení do diecéze. Obě stabil-ně nejpočetnější řeholní společenství – cisterciáků a piaristů – v ní měla svézvláštní úlohy. Piaristé měli na starosti především českobudějovické gymnázium,cisterciáci zase vyučovali na českobudějovickém filosofickém lyceu.458 O zbylýchosmi řeholních společenstvích se nedá říci nic jiného, než že jejich významv diecézi byl úzce lokálního charakteru.459

Dílčí svědectví o Růžičkových aktivitách v diecézi podává zajímavý pramen,kterým tzv. Matrika biskupských prací – Matrica seu liber functionum episco-palium, která byla založená již na počátku episkopátu Jana Prokopa Schaaff-gotsche v roce 1785. Až do jeho smrti v roce 1813 byla vedena nesmírně pečlivě,takže se díky vnitřnímu tématickému rozdělení na čtyři oblasti dalo velmi dobřezjistit, co všechno Schaaffgotsche v průběhu svého episkopátu vykonal. Knihabyla psána ve dvou totožných exemplářích.460 Potíž je v tom, že v čase Růžičkynebyla matrika nadále vedena ani zdaleka tak důsledně, ačkoli zcela jistě museljako biskup nadále vykonávat většinu aktivit svého předchůdce. Jinak řečeno:zápisy u většiny oblastí neexistují. Výjimkou je svěcení zvonů a udílení svěceníkandidátům kněžství. Další nesnáz je v tom, že v určité chvíli se přestaly dělatzápisy dvojmo, takže část údajů se nachází pouze v jedné knize.461

458 Podrobněji k jejich působení viz část této kapitoly věnovaná školství.459 Všem těmto řeholním společenstvím se podařilo udržet po celou dobu Růžičkova episkopátu,jak ukazuje kupř. zpráva z procesu potvrzení jmenování Růžičkova nástupce Lindauera na česko-budějovický biskupský stolec. Srov. Processus Inquisitionis super qualitatibus Rimi. Dni. JosephiAndreae Lindauer, fol. 67-68460 Matrika biskupských prací je tématicky rozdělena do čtyř oblastí, do kterých byly zařazeny jed-notlivé úkony: žehnání, svěcení, udílení svátostí a provádění vizitací. Oblast žehnání je vnitřněrozčleněna na žehnání zvonů, předmětů k uchovávání sanctissima, tj. ciborií a monstrancí, dále před-mětů používaných při bohoslužbách nebo při vysluhování svátostí. Patří sem také korunovace králůa královen a infulace představených klášterů. Oblast svěcení je rozdělena na svěcení kostelů a oltářů,bočních oltářů, kalichů a paten, a také kandidátů na biskupa. Oblast svátostí je rozdělena na udíleníkřtů, biřmování, pokání, eucharistie a svátosti nemocných, manželství, kněžství – které je vnitřněrozčleněno na udílení nižších svěcení a tonzury, podjáhenského, jáhenského a kněžského svěcení –a nakonec zaopatření umírajících. Oblast kanonických vizitací nemá vnitřní členění. Srov. SOATřeboň, BA ČB, Matrika biskupských prací – Matrica seu Liber functionum episcopalium, 1786-1852,inv. č. 17, kniha 17 (dále jen Matrika biskupských prací, kniha 17); SOA Třeboň, BA ČB, Matrikabiskupských prací – Matrica seu Liber functionum episcopalium (Matrica Functionum Episcopaliumab initio Episcopatus Bohemo-Budvicensis Pro Archivii Reverendissimi Episcopalis Officii adornata),1786-1852, inv. č. 18, kniha 18 (dále jen Matrika biskupských prací, kniha 18).Činností biskupa Schaaffgotsche ve světle Matriky biskupských prací jsem se věnoval v knizeR. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 208-217.461 Úplnější informace se nacházejí ve výše zmíněné Matrice biskupských prací, kniha 18. Ta mádokonce na nečíslované straně 6 uvedeno: Reverendissimus Illustrissimus Dominus Dominus ErnestusConstantinus Ruziczka Ordine Secundus Episcopus Bohemo-Budvicensis A Sua Sacra Caesareo-Regia et Epostolica Majestate Francisco Io die 15 Junii 1815 dementissime nominatus et die 25 AugustiAnni 1816 Pragae in Ecclesia VV. Ursulinarum inter misae solemnia hora 9na per Reverendissimumet Celsissimum Principem Dominum Wenc. Leopol. Chlumzansky Arciepiscopum PragensemAssistentibus Reverendissimus Dominis Hurdalek Episcopo Litomericensi et Herites benedictoPreposito inful. Pragensi, consecratus.

122

Informace o svěcení zvonů jsou k dispozici z let 1816 až 1822. Čísla jsounásledující: 8 zvonů v roce 1816, 16 zvonů v roce 1817, 11 zvonů v roce 1818,24 zvonů v roce 1819, 23 zvonů v roce 1820, 20 zvonů v roce 1821 a 11 zvonův roce 1822.462

První tonzuru a čtyři nižší svěcení uděloval Růžička osobně v letech 1816 až1844, s výjimkou roku 1834, kdy tuto činnost nevykonal. V roce 1845 se svěceníkonala až v čase po Růžičkově smrti – což ostatně platí i pro podjáhenské, jáhen-ské a kněžského svěcení, o nichž budu následně hovořit.463

Subdiakonát uděloval Růžička osobně po celou dobu svého episkopátu, tj.v letech 1816–1844,464 totéž platí i pro diakonát.465 Kněžská svěcení opět vyko-nával osobně v letech 1816–1844. Celkem Růžička vysvětil 679 kněží, z toho609 světských a 70 řeholních.466 Více informací se v tzv. Matrice biskupskýchprací nenachází.

462 Podle zápisů v knize 17 Růžička v září roku 1818 vysvětil ve své rezidenci 7 zvonů a jeden v únoru1819. Pak zápisy končí. Viz Benedictiones campanorum, Matrika biskupských prací, kniha 17.Zajímavé je, že se zde v letech 1819 a 1820 zmiňuje o tom, že ke svěcení došlo při příležitosti ge-

nerální vizitace. Viz Benedictiones campanorum, Matrika biskupských prací, kniha 18.463 Údaje z let 1816-1845 viz Administratio Sacramenti Ordinis. Prima tonsura et quatuor minorumOrdinem, Matrika biskupských prací, kniha 18. Údaje z let 1816-1838, viz Ad primam Tonsuram etQuatuor minores Ordines promoti sunt, Matrika biskupských prací, kniha 17. Omezení aktivit v roce1834 je možné dávat do souvislosti s Růžičkovým onemocněním, o kterém ještě bude v této knizezmínka. Předesílám, že omezení aktivit v tomto roce je patrné i při udělování vyšších stupňůkněžského svěcení.464 Udělování subdiakonátu v letech 1816-1844 viz Administratio Sacramenti Ordinis. S. Subdia-conatus Ordinis, Matrika biskupských prací, kniha 18. Udělování subdiakonátu v letech 1816-1830viz Ad S. Subdiaconatus Ordinem, Matrika biskupských prací, kniha 17.465 Udělování diakonátu v letech 1816-1844 viz Administratio Sacramenti Ordinis. S. OrdinisDiaconatus. Matrika biskupských prací, kniha 18. Udělování diakonátu v letech 1816-1830 viz AdS. Diaconatus Ordinem, Matrika biskupských prací, kniha 17. Svěcení se konalo v různých letech narůzných místech – v kapli biskupské rezidence, v chrámu sv. Mikuláše nebo v seminárním kostele.Totéž platí i pro udělování subdiakonátu a nižších svěcení.466 V roce 1816 vysvětil 20 kněží, z toho 1 řeholního; v roce 1817 vysvětil 8 kněží, z toho 1 řeholního;v roce 1818 vysvětil 17 kněží, z toho 1 řeholního; v roce 1819 celkem 24 kněží, z toho 4 řeholní; v roce1820 celkem 25 kněží, z toho 2 řeholní; v roce 1821 celkem 29 kněží, z toho 4 řeholní; v roce 1822celkem udělil kněžské svěcení 20 kněžím, z toho byli 2 řeholní; v roce 1823 vysvětil celkem 14diecézních kněží; v roce 1824 vysvětil celkem 23 světských kněží; v roce 1825 celkem 34 kněží, z toho1 řeholního; v roce 1826 celkem 21 kněží, z toho 2 řeholní. V roce 1827 to bylo celkem 17 kněží,z toho 3 řeholní. V roce 1828 vysvětil 20 kněží a v roce 1829 celkem 29 kněží; v roce 1830 celkem 33kněží, z toho 2 řeholní. V roce 1831 vysvětil celkem 32 kněží, z toho 6 řeholních. V roce 1832 vysvětilcelkem 34 kněží, z toho 1 řeholního; v roce 1833 to bylo celkem 33 kněží, z toho 3 řeholníci. V roce1834 vysvětil celkem 11 kněží, z toho 1 řeholního; v roce 1835 celkem 16 kněží, z toho 3 řeholníky;v roce 1836 celkem 46 kněží, z toho 6 řeholních. V roce 1837 vysvětil celkem 16 kněží, z toho 3 řehol-níky; v roce 1838 vysvětil celkem 20 kněží, z toho 6 řeholních. V roce 1839 vysvětil celkem 24 kněží,z toho 2 řeholní. V roce 1840 vysvětil celkem 21 kněží, z toho 3 řeholní; v roce 1841 vysvětil 19diecézních kněží. V roce 1842 vysvětil celkem 22 kněží, z toho 8 řeholních. V roce 1843 vysvětilcelkem 21 kněží, z toho 2 řeholní. Naposledy světil Růžička kněze v srpnu roku 1844, a to celkem 30kněží, z toho 3 řeholní. Udílení kněžského svěcení v letech 1816-1838 viz Ad S. PresbÿteratusOrdinem, Matrika biskupských prací, kniha 17; udílení kněžského svěcení v letech 1816-1844 vizAdministratio Sacramenti Ordinis. S. Ordinis Presbÿteratus, Matrika biskupských prací, kniha 18.

123

Růžička nebyl typem biskupa, který by příliš často přicházel do přímého kon-taktu s lidem své diecéze. Spíše se staral o to, aby fungoval systém církevnísprávy. Jedna z přímějších forem komunikace s věřícími byly pastýřské listy,kterých se dochovalo jen několik. Všechny mají společného jmenovatele „velkýchudálostí“ a nikoli „běžného provozu“ v diecézi. Příkladem je německy i českytištěný pastýřský list z prosince 1831. V Čechách tehdy vypukla epidemie cho-lery a Růžička se rozhodl informovat o možnostech udělení církevního dispensuod půstu. Obrací se primárně na duchovní diecéze, které žádá, aby tento listpřečetli v obou jazycích z kazatelen po celé diecézi. Již v úvodu je vidět souhramezi zemskými úřady a biskupem, který reaguje na oznámení o vypuknuté epi-demii z 30. listopadu téhož roku a zcela zodpovědně nařizuje preventivní opatře-ní týkající se jeho odpovědnosti v duchovní oblasti. Je zde vidět také moudrostbiskupa, který uvěřil nálezům lékařů, že šířící se epidemie souvisí s tím, jakjsou lidé živeni – a tudíž dopředu zmírnil církevní nařízení týkající se postu jaku lidí již nemocných a u těch, kteří se nacházeli v jejich blízkosti, a to i v těchoblastech, kde se ještě cholera neobjevila, ale podle mínění lékařů by se obje-vit mohla. Jak sám zmiňuje: „Negedná se, gak patrno jest, o trestu hodnémpodskočenj cýrkewnjho přikázanj alebrž geginé o zachowánj žiwota – toho mno-howážného dobra, – gehož opatrowánj y samo sw. náboženswj křesťánu za po-vinnost pokládá...“ Vyzývá věřící k tomu, aby před Bohem nahradili půst mod-litbou, skutky křesťanské lásky, obsluhováním nemocných, almužnou a starostío potřebné.467 Na závěr cituje z Rozmluvy s židem Tryfonem sv. Justina několikvět z části O pravém postu: „Zdaliž toto nenj raděgi půst, kterýž jsem wywolil?Zruš swazky bezbožnosti, rozwaž snopky obtěžugjcý: propusť ty, kteřjž potřenigsau, swobodné, a wsseligaké břjmě roztrhni. Lámeg lačnému chléb swůg,a nuzné i pocestné uwed do domu swého: Když uzřjš nahého, přiodeg ho, a tělemswým nepohrzej. Tehdáž se wyrazý gako gitro swětlo twé, a zdrawi twé spjssewzegde, předcházeti bude twář twau sprawedlnost twá, a sláwa Hospodinowazbéře tě.“ 468

Jiný dochovaný pastýřský list zachycuje ten výjimečný případ, kdy se dočeskobudějovické diecéze dostalo skrze státní úřady něco z Říma. Příklademje vyhlášení jubilejního roku papežem Řehořem XVI. (1831–1846) na rok

467 Pastýřský list Arnošta Konstantina Růžičky z prosince 1831. Viz SOA Třeboň, BA ČB, ArnoštKonstantin Růžička, Pastýřský list Arnošta Konstantina Růžičky s udělením církevního dispensu odpůstu pro postižené cholerou - tisk, 1831, sign. II/2/b/8, kart. 13. Citace tamtéž.468 Tamtéž.V překladu Františka Sušila zní text takto: „Nevyvolil jsem já postu takového, dí Hospodin; ale rozvažvšechen svazek nepravosti, rozřeš snopky násilných smluv, propusť potřené na svobodu a všeliký úpisnespravedlivý roztrhej. Lámej lačnému chléb svůj a nuzné bezdomé uveď do domu svého; uvidíš-linahého, přioděj ho a domácími semene svého nepohrdej. Tehdá vynikne ranní světlo tvé a roucha tvárychle vzejdou, a předcházeti tebe bude spravedlnost tvá a sláva Boží obejme tebe.“ František SUŠIL(ed.), Rozmluva sv. Justina s Tryfonem, in: František SUŠIL (ed.), Spisy Apoštolských otců, Praha:Knihtiskárna Cyrillo-Methodějská, 1874, s. 307-443, citace s. 322-323.

124

1833.469 Výjimečnost této události pro diecézi podtrhuje i skutečnost, že infor-mace o něm byly vytištěny v biskupské tiskárně jako útlá několika stránkováknížečka, kterou uváděl biskup právě svým pastýřským listem datovaným na15. duben,470 po němž následovaly pro účel jubilea předepsané modlitby.471 Na za-čátku pastýřského listu Růžička nejprve informoval věřící o jubileu s tím, žebude možné v celé diecézi v čase od 12. května do 2. června získat plnomocnéodpustky. Nařídil také, aby 5. května byla konána v Českých Budějovicích odčtyř hodin odpoledne kázání – v katedrálním chrámě německy a v klášternímkostele u bratří piaristů česky, ve kterých by byli věřící poučeni o smyslu a důleži-tosti jubilea. Po skončení kázání měla následovat modlitba litanií a požehnáníNejsvětější svátostí. Začátek jubilea mělo v celé diecézi v jeho předvečer 11. květ-na, mezi sedmou a osmou hodinou večerní, oznámit věřícím vyzvánění zvonů.První a poslední den jubilea se měly ráno a večer ve všech farních kostelíchdiecéze konat modlitby zakončené požehnáním. V Českých Budějovicích byly ja-ko čtyři jubilejní chrámy určeny: katedrální chrám, seminární kostel, staroměst-ský kostel a klášterní kostel. Pro získání plnomocných odpustků musel věřícívykonat minimálně tři návštěvy těchto kostelů, při kterých se měl pomodlit pět-krát Otčenáš, modlitbu Anděl Páně a apoštolské vyznání víry za dlouhé a šťastnépanování papeže, a také za Boží ochranu církve a za Boží požehnání císaři.472

Dále se musel vyzpovídat, přijmout eucharistii, jednu středu nebo sobotu držetpřísný půst a podle svých možností podarovat potřebné. Biskup zejména zdů-razňuje, že opravdový účinek budou mít plnomocné odpustky u toho, kdo tatoduchovní cvičení provede s vroucím srdcem. Pro ostatní části diecéze měl ke stej-nému účelu vykonání minimálně tří pobožností sloužit vždy farní kostel, kterýměl být otevřený od brzkého rána do pozdního večera. Pro povzbuzení věřícíchv Českých Budějovicích k získání plnomocných odpustků se mělo konat 27. květ-na procesí z katedrálního do klášterního kostela. Ten den se měla konat také českáa německá kázání vysvětlující duchovní význam jubilea. Podobně tomu mělo býti po celé diecézi. Růžička také dovolil, aby duchovní určili pro ty, kteří pro stářínebo nemoc nebudou moci vykonat předepsané náboženské úkony v chrámech,jiné podmínky pro získání plnomocných odpustků. Podobně tomu mělo býti s vězni. Jubileum mělo být opět zakončeno slavnostně při bohoslužbách a za

469 Allgemeins Jubiläum welches von Seiner Heiligkeit dem Pabste Gregor XVI. im Jahre 1833 für dieGesammte katholische Christenheit bewilliget wurde. Mit angehängten Gebethen. Der Ertrag ist demDiözesan - Pensionsinstitute für Schüllerhrer-Witwen und Waisen gewidmet. Böhmisch-Budweis.1833, Gedruckt bei Martin Zdarssa seligen, Wittwe, 15 s. Uloženo v SOkA České Budějovice, starétisky, sign. K 1018.470 Tamtéž, s. 1-11.471 Tamtéž, s. 11-15.472 „...für die lange und glückliche Regierung Sr. päpstlichen Heiligkeit, Gregor XVI., für denallmächtigen Schütz, Emporbringung und Erhaltung der Ruhe und des Friedens der Heiligen Kirche;um Segen für unseren Allergnädigsten Kaiser und König Franz, damit ihn der Allmächtige als einschützendes Werkzeug Seiner heiligen Kirche, und zum Wohl seiner Unterthanen, noch lange erhaltenwolle, inbrünstig zu beten.“ Tamtéž, s. 5.

125

vyzvánění zvonů. Na závěr svého pastýřského listu Růžička ještě jednou zdůraz-ňuje důležitost jubilea, a to zvláště v souvislosti s tím, že plnomocné odpustky jsoujedním z nástrojů církve přibližujících člověka k Bohu. Jejich důležitost vidí hlavnětváří v tvář smrti, čekající na každého člověka, jenž se pak ocitne před spravedlivýmsoudem. Každý člověk by měl proto příležitost jubilea využít pro svoji spásu.473

Dalším formou působení na obyvatelstvo diecéze bylo využití Zdarssovybiskupské tiskárny. Tiskly se v ní nejen již několikrát zmiňované Katalogy kléru,Direktáře nebo čas od času – jak je vidět o několik řádek výše – i pastýřské listy,ale také skutečné knihy s náboženskou tématikou, s cílem podpory náboženskémimoškolní vzdělanosti a duchovního života.474 Nejprve byly tištěny zejménalatinsky a německy, avšak kupř. již v roce 1821 byla vydána první česká knihaHistorie biblická pro odrostlejší mládež od Šimona Bernarda Vrány.475 O deset letpozději vyšlo dvousvazkové vydání této knihy v německém překladu piaristyRuperta Trinkse.476 Součástí druhého dílu je i seznam lidí, kteří si již knihu objed-nali – Růžička a jeho nejbližší spolupracovníci „jdou příkladem“. Zdá se, že couznal za dobré pro česky hovořící část diecéze, chtěl zpřístupnit i té německymluvící.477 Česky tištěné knihy jistě částečně pomáhaly šíření jazyka, avšak nedá

473 V této souvislosti cituje J 9,4 a Žd 9,27; dále také Následování Krista Tomáše Kempenského.Tamtéž, s. 9-10.474 Ve Zdarssově tiskárně byly také tištěny první noviny v Českých Budějovicích, ale až od roku 1848.Srov. Václav VONDRA, Tiskárny, EČB, s. 564.475 Šimon Bernard Vrána se narodil 27. října1785 v Hrachovišti, okres Jindřichův Hradec. Na knězebyl vysvěcen 19. srpna 1810. Později se stal farářem v Mirovicích. Věnoval se zejména publikační čin-nosti v oblasti biblistiky. Kromě již zmíněné knihy je autorem příspěvků v Jungmannově Slovníku.V roce 1830 ještě vydal knihu Utrpení a smrt některých sv. mučedlníků prvních tří století. Zemřel5. října 1856 v Mirovicích. Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 95.476 Kniha je věnována kustodovi českobudějovické kapituly Františku Gabrielovi. Vysvědčení o nezá-vadnosti z hlediska obsahu a doporučení pro čtenáře vystavil probošt českobudějovické kapituly JanGeith těmito slovy na první straně prvního dílu: „Gegenwärtiges Werk enthält nicht nur nichts gegendie katholische Lehre, und gegen gute Sitten, sondern ist vielmehr einer vorzüglichen Empfehlungwürdig, weil selbes zur Belehrung und Erbauung der Gläubigen, besonders der leben Jugend geeignetist.“ Viz Biblische Geschichte von P. S. B. Wrana. Uebersetzt aus dem Böhmischen ins Deutsche vonJoseph Rupert Trinks, Hauptschul-Direktor, Katechet und Professor der Pädagogik, Katechetik undMethodik am bischöflichen Lycäum zu Böhmisch-Budweis. Erster Band. Geschichte des altenBundes, gedruckt bei Martin Zdarssa. 1831; Biblische Geschichte von P. S. B. Wrana. Uebersetzt ausdem Böhmischen ins Deutsche von Joseph Rupert Trinks, Hauptschul-Direktor, Katechet undProfessor der Pädagogik, Katechetik und Methodik am bischöflichen Lycäum zu Böhmisch-Budweis.Zweiter Band. Geschichte des neuen Bundes, gedruckt bei Martin Zdarssa. 1831.477 Zmíněný seznam těch, kteří si knihu objednali, je rozdělen na tři části. V první části jsou uvedeniduchovní v čele s Růžičkou a všemi členy českobudějovické kapituly. Celkem si objednalo knihu 78duchovních, až na jednoho všichni z českobudějovické diecéze. V druhé části jsou sepsáni studenti,bez rozlišení odkud, celkem si jich knihu objednalo 48. Ve třetí části jsou sepsáni obyvatelé diecéze –laici, v čele s guberniálním radou a krajským hejtmanem Franzem Königerem a českobudějovickýmpurkmistrem Vincencem Strandlem. Celkem si jich knihu objednalo 84, přibližně třetina z nich bylaz Českých Budějovic, další početnou skupinu tvořili učitelé. Konečný počet objednaných knih tedybyl 210, tj. celý její náklad, jak ukazuje poznámka nakladatele na konci seznamu. Viz. BiblischeGeschichte von P. S. B. Wrana, Zweiter Band, poslední strany knihy, nečíslováno.

126

se říci, že by Růžičkovi primárně šlo o podporu snah českých národních budi-telů. Za celý Růžičkův episkopát jsem ani jinde nenalezl důkaz pro to, že by šloRůžičkovi více o podporu českého než německého jazyka či živlu, nebo naopak.Faktem totiž je, že jeho diecéze byla dvojjazyčná, stejně jako jeho biskupskéměsto, a tak podpora náboženské vzdělanosti a duchovního života v obou jazycíchbyla vcelku samozřejmá.

S věřícími měl Růžička možnost se setkat i osobně při generálních vizita-cích. Celou diecézi zvizitoval postupně v letních měsících let 1818–1823. Bohuželse nedochovala žádná souhrnná zpráva o průběhu vizitace a výsledcích.478 Krátcevizitoval některá místa diecéze v letech 1826 a 1829.479 Další sérii generálníchvizitací po celé diecézi prováděl v letech 1830–1833, krátké vizitační návštěvykonané porůznu po diecézi lze sledovat v letech 1835, 1836 a 1841. Jedna z po-sledních aktivit Růžičkova episkopátu, která je řazena do tématického okruhugenerálních vizitací, je jeho cesta po všech třiceti vikariátech diecéze v létě roku1843, při které osobně biřmoval.480 Údaje o generálních vizitacích a zprostředko-vaně také o chodu církevní správy a náboženském životě diecéze doplňují tzv.vizitační protokoly z jednotlivých vizitací, které byly podkladem pro vizitacegenerální. Vyplývá z nich, že vikáři museli zaslat na biskupskou konzistoř přesněúdaje o veškerých provedených náboženských úkonech, jako kupř. o udělovánísvátostí nebo sloužení mší; dále také o školách nebo sbírání almužen pro chudé.Pod tyto údaje se podepisovali všichni duchovní z jednotlivých vikariátů. Do-chované údaje pochází z let 1831–1836.481

Co se týká dalších aktivit v diecézi, které by čtenář mohl spojovat s působenímbiskupa Růžičky, tak není možné očekávat činnost náboženských spolků a bra-trstev, jež byla zrušena či zakázána císařem Josefem II. již v letech 1783–1786.Na těchto rozhodnutích v čase Růžičkova episkopátu stát v drtivé většině případů

478 Počátek generální vizitace ohlásil Růžička pastýřským listem z 18. března 1818. Podle docho-vaných dokumentů se vizitace konaly od 30. května do 25. července 1818, od 3. června do 1. srpna1919, od 22. července do 9. srpna 1920, od 7. do 30. července 1821, celý červenec 1822 a od 19. do26. července 1823. Kontrolován byl stav víry a mravů diecéze – jak psal Růžička ve svém pastýřskémlistě, ale samozřejmě se zaměřoval na osobnosti duchovních, fungování místních škol, kontrolu matrik,atp. Při vizitačních cestách také biřmoval. SOA Třeboň, BA ČB, Generální kanonické vizitace fara řeholních ústavů – pokyny a korespondence ve vizitačních záležitostech, informační elaborátyo stavu farností pro účely generální vizitace, seznamy biřmovanců, vizitační protokoly, výtky, zprávyo stavu diecéze na základě vizitačních zpráv (1811) a jiné, 1818-1846, sign. VI/11/a, kart. 114.479 Od 21. června do 8. července 1826 zvizitoval kamenický vikariát, od 24. července až 1. srpna zasejindřichohradecký vikariát. Bechyňský vikariát vizitoval od 8. do 17. července 1829. Viz tamtéž.480 Dochované záznamy o této cestě a seznamy biřmovanců z jednotlivých vikariátů viz tamtéž.481 SOA Třeboň, BA ČB, Povinnosti vikářů, Kanovnické vizitace far a řeholních ústavů – nařízenía relace o vykonaných kanonických vizitacích, 1786-1899, sign. VI/10/b/1, kart. 97.482 O této problematice kupř. W. Ladenbauer, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in derDiöcese Budweis, s. 101.

127

trval. V pramenech jsem nenašel důkaz o tom, že by byly v českobudějovickédiecézi vyvíjeny činnosti tohoto typu. Faktem je, že ke zrušení zákazu katolickýchbratrstev a církevních spolků došlo až po uzavření konkordátu, 27. července 1856.Tudíž tato oblast náboženského života v diecézi stála naprosto mimo Růžičkovupozornost, popřípadě byl tím, kdo tyto aktivity zakazoval, o čemž svědčí Mardet-schläger.482

Další oblastí, kde by se mohla čekat náboženská aktivita lidí v diecézi v sou-činnosti s biskupem, jsou misie. V tomto směru se v Růžičkově době stále ještěmladá diecéze držela dosti zpátky. Existuje zmínka o tom, že od roku 1829 zača-lo v rámci diecéze fungovat sdružení podporující katolické misie v SeverníAmerice. Aktivním podporovatelem misií byl známý kněz Hermann Dichtl.483

Růžičkovu aktivity v diecézi do malé míry ilustrují místní kroniky. Nejčastějipouze zmiňují jeho biskupské jmenování, konání biřmování při generální vizitacinebo zaznamenávají jeho smrt.484

◘◘◘

Významnou oblastí působení druhého českobudějovického biskupa byloškolství. O školách v čase josefinismu a o jejich stavu na počátku devatenáctéhostoletí v diecézi jsem se již zmiňoval výše.485 Obecně se dá říci, že systém škol-ství v Růžičkově době a konkrétně i v českobudějovické diecézi je výsledkemosvícenských reforem a josefinistické státní praxe v této oblasti. Již před jeho

482 O této problematice kupř. W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in derDiöcese Budweis, s. 101.483 Viz W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s.135.484 Kronika obecné a národní školy ze Zlaté Koruny obsahuje záznam o Růžičkově smrti z roku 1845a později sepsaný Růžičkův životopis, pravděpodobně podle Mardetschlägerových údajů. Viz SOkAČeský Krumlov, Kronika obecné a národní školy Zlatá Koruna, (1836) 1869-1953. O Růžičkově svě-cení, jeho nástupu do funkce, udělování biřmování v roce 1822, jmenování tajným radou v roce 1835a smrti zase píší kroniky hlavní školy v Českém Krumlově, viz SOkA Český Krumlov, Kronika hlavníškoly Český Krumlov, 1801-1863 a Kronika hlavní školy Český Krumlov 1831-1867. O udělováníbiřmování v roce 1822 informuje chvalšinská kronika. Viz SOkA Český Krumlov, Pamětní knihaChvalšiny, (1263) 1724-1938 (1939). V borovanské kronice se píše o jeho návštěvě v roce 1832, jehoúmrtí a konání zádušních obřadů, viz SOkA České Budějovice, Memorabilien, Zeit- oder Gedenkbuch,auch Chronik Borovany, 1836-1945. Hlubocká kronika zase vypravuje o Růžičkových účastech narodových slavnostech Schwarzenbergů. Viz SOkA České Budějovice, Památná kniha obce hlubocké(Hluboká nad Vltavou), 1840-1896. Lhenická pamětní kniha zmiňuje Růžičkovo působení v roli ge-nerálního vikáře v souvislosti s přestavbou zdejšího kostela a ustanovováním místního duchovníhosprávce v roce 1802. Viz SOkA Prachatice, Gedenkbuch des Marktes Elhenic – Pamětní kniha obceLhenice, 1837-1911. O Růžičkových spolupracovnících z řad cisterciáků zase hovoří kronika z Vyš-šího Brodu. Srov. SOkA Český Krumlov, Pamětní kniha Vyšší Brod, (1198) 1878-1937 (1957).Existuje také několik kronik, které velmi dobře ukazují práci Růžičkových biskupských vikářův oblasti místních škol. Odkáži se na ně v části této kapitoly, kde se věnuji nižšímu školství. Značnáčást prozkoumaných kronik však o Růžičkovi žádné svědectví nevydává.485 O školství v čase josefinismu v souvislosti s českobudějovickou diecézí viz čtvrtá kapitola.

128

nástupem do úřadu existovala hierarchicky organizovaná veřejná školská správa,jejímž prostřednictvím stát uplatňoval svůj vliv na školy všech stupňů.486

Za Růžičkova episkopátu měla katolická církev na starosti dohled nad fun-gováním nižšího školství, což bylo technicky možné jen díky v období osvícen-ských reforem rozšířené farní síti. Triviální školy, které byly nejnižším stupněmelementárního školství, byly zřízeny jako dvojtřídní v menších městech a městeč-kách, popřípadě jako jednotřídní na venkově při farních a filiálních kostelích nebov místech nově založených lokálií. Výuka dětí, které si v nich plnily svoji do-cházkovou povinnost, probíhala v mateřském jazyce většinového obyvatelstvadaného místa. Jejím obsahem bylo náboženství a trivium, tj. čtení, psaní a po-čítání. Vyšším stupněm v rámci elementárního školství byly hlavní školy, založe-né v krajských a dalších větších městech. Byly trojtřídní nebo čtyřtřídní, a výukutriviálních škol rozšiřovaly o poznatky z dějepisu, zeměpisu a o základy latiny.V hlavních zemských městech se ještě počítalo se vznikem nejvyššího stupněnižšího školství, čtyřletými normálními školami, které měly žákům umožnit pří-pravu na další studium nebo je připravit na přechod do praxe. Zatímco na hlavníchškolách převažovala výuka v německém jazyce až v posledních dvou ročnících,normální školy fungovaly jako jazykově čistě německé instituce. V jižních Če-chách se na konci osmnáctého století nacházelo 440 nižších škol, z toho devěthlavních – v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci,Milevsku, Pelhřimově, Písku, Prachaticích, Strakonicích a Táboře. Později přiby-ly ještě hlavní školy v Týně nad Vltavou a v Třeboni. Přípravu učitelů pro tri-viální školy zajišťovaly speciální kurzy při hlavních školách v Pelhřimově(1794–1844), v Táboře (1812–1848), ve Strakonicích (1815–1847) a v ČeskýchBudějovicích (1813–1850).487 Další souhrnné informace o vývoji počtu nižšíchškol a jejich frekventantů v první polovině devatenáctého století přinášejí různéprameny.488

Další souhrnná data jsou k dispozici z období let 1833–1835. Vydaly je buďzemské úřady nebo vyšly přímo z českobudějovické biskupské konzistoře. V roce1833 bylo v českobudějovické diecézi 638 škol, z toho 10 hlavních, 6 dívčícha 622 triviálních. Z hlediska náboženství byly 2 školy nekatolické a 1 židovská.Z jazykového hlediska jich bylo 373 českých, 187 německých a 78 smíšených.Celkem 97 699 žáků vyučovalo 1 286 učitelů. Z tohoto počtu bylo 277 katolic-kých a 2 nekatoličtí katecheté, 611 katolických a 3 nekatoličtí učitelé, a nakonec

486 Viz Miroslav NOVOTNÝ, Školství na jihu Čech v době Josefa Vlastimila Kamarýta, in: FrantišekKREJČA – Jan PODLEŠÁK, Josef Vlastimil Kamarýt. Život - dílo - doba, České Budějovice –Velešín, 2008, s. 41.487 Srov. M. NOVOTNÝ, Školství na jihu Čech, s. 42-44.488 Viz kupř. již zmíněná Schaaffgotschova zpráva z generální vizitace. Österreichisches StaatsarchivWien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 524-571. Srov. takéK. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht, s. 72.

129

393 pomocných učitelů.489 V roce 1834 se v diecézi nacházelo celkem 645 škol-ských zařízení, z toho 10 hlavních škol, 6 dívčích a zbytek triviálních. V diecézibylo celkem 3 570 osad, ve kterých žilo 107 528 školou povinných dětí.490 V ro-ce 1835 se situace oproti předchozím statistikám příliš nezměnila. V česko-budějovické diecézi bylo celkem 641 škol, z toho 10 hlavních, 625 triviálnícha 6 dívčích. Z hlediska náboženství byly 2 školy nekatolické a 1 židovská, zbytekbyl katolický. Podle řeči jich bylo 371 českých, 194 německých a 76 smíšených.Celkem 98 209 žáků vyučovalo 1 297 učitelů. Z tohoto počtu učitelů bylo 281katolických katechetů – nekatoličtí katecheté nebyli, 608 dalších učitelů a učitelekhlásících se ke katolictví a 2 učitelé nekatolíci, dále 406 katolických pomocnýchučitelů.491

Již z výše uvedených počtů je zřejmé, že dohlížet na fungování této částiškolského systému rozhodně nebyl snadný úkol. Církvi byl svěřen mimo jiné taképroto, že josefinistický stát vnímal duchovní osoby, do jejichž církevně-správníoblasti ta která škola spadala, jako své úředníky, přesněji nejnižší článek státnísprávy. Historik Miroslav Novotný přesněji popsal systém nižšího školství, nakterém spolupracovaly církev a stát, takto: „Reforma roku 1805 zavedla (či spíšeobnovila) dualistický správní systém, který zůstal v podstatě zachován až došedesátých let 19. století – státní a místní úřady měly zajišťovat školy hmotněa finančně, zatímco církev se znovu stala rozhodujícím činitelem v otázkách učeb-ních plánů a vlastní náplně vyučování. Po státní linii byly českobudějovické školyřízeny místním magistrátem a okresním školním úřadem, podléhajícím zemskéškolní radě. Církevní dozor vykonával místní farář jako přímý nadřízený učitele,vyšší správní celek tvořil vikariát a okresní školní dozorce (vikář) podřízení čes-kobudějovickému biskupskému ordinariátu, který v letech 1805–1869 pověřovalvždy některého z kanovníků katedrální kapituly důležitou funkcí diecézního škol-ního inspektora (scholastika).“ 492 Ačkoli Novotný tato obecná fakta uvádí v sou-vislosti s českobudějovickým školstvím, obsah výše zmiňovaného lze přenésti na popis řízení v oblasti nižšího školství v celé diecézi. Zbývá doplnit jenněkterá fakta: Církevně-správní jednotky třiceti vikariátů českobudějovické die-

489 W králowstwj Českém w roce 1833. Prawidelnj Skoly. in: Časopis pro katolické duchovenstvo,roč. 7, č. 2/1835, s. 344.490 Katalog über die sämmtlichen Volksschulen und des dabei angestellten Lehrpersonals, in der bud-weiser Diöcese. Für das Jahr 1835. Eigenthum des budweiser Diözesanpensions-Institutes für Lehrer-Witwen und Weisen. Böhmisch-Budweis. Gedrückt in der M. Zdarssa, seel., Erben Buchdruckerei(=Unter der oberhirtlichen Regierung des hochwürdigsten und hochgeborenen Herrn Herrn ErnestConstantin Ružičzka, Bischofes zu Böhmisch-Budweis, Mitgliedes des vaterländischen Musäums,des Vereines zur Belebung Bewerbfleiβes, des Vereines zur Unterstützung des Beschäftigungsanstaltfür erwachsene Blinde, und des Vereines zur Emporbringung der Kirchenmusik.); Viz takéW. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 170-171.491 Prawidelnj školy w králowstwj Českém w roce 1835, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč.9, č. 4/1837, s. 749.492 M. NOVOTNY, Dějiny vyššího školství, s. 84.

130

céze se územně i personálně kryly se školsko-správními jednotkami (Schuldis-trikt). Každý vikář tedy používal jako státní úředník titul „Schuldistriktaufseher“a zároveň byl „biskupským vikářem pro školní okrsek“ (bischöfliches Bezirks-vikar). Zároveň byl každý z nich přísedícím biskupské konzistoře.493 Tím bylozajištěno, že nepřicházely pouze písemné zprávy o fungování školství v česko-budějovické diecézi, ale znalci místních poměrů mohli na schůzích konzistořereferovat osobně.494 Jako diecézní školní inspektoři působili vždy kustodi kapitu-ly: Wolfgang Seidl od 15. května 1810 do 29. března 1820, František Gabriel odlistopadu 1821 do 26. července 1843 a poslední za Růžičkova episkopátu JosefLeeb od 10. února 1844 do 29. září 1849.495

Jak byl tento dohled biskupů a pověřených školních inspektorů – biskup-ských vikářů přijímán ze strany škol v českobudějovické diecézi, o tom jsemnalezl svědectví pouze na jednom místě, a to v knize Das Soziale Wirken derkatholischen Kirche in der Diöcese Budweis od Willibalda Ladenbauera: „Manwird den einen wie den anderen nicht das Zeugnis versagen können, dass sie sichder Schule und der Lehrer mit liebevoller Sorgsalt angenommen haben; ebensowurde von den Lehrern dies kirchlich Schulaufsicht, so lange sie bestand, imgrossen und ganzen keineswegs drückend empfunden.“ 496

Do oblasti sekundárního školství patřila v Růžičkově době gymnázia, kterápřipravovala mladé muže zejména k vysokoškolskému studiu. Ve školské sou-stavě navazovala na hlavní školy a stala se tak jejím středním stupněm. Hlavnímvyučovacím jazykem gymnázií byla němčina. Studovat zde mohli chlapci již oddeseti let, pokud uměli dostatečně německy a absolvovali buď hlavní školu nebobyli připraveni soukromými učiteli. Od školního roku 1804–1805 do roku 1848byla gymnázia šestitřídní. V Růžičkově době byla v jižních Čechách gymnázia tři– písecké, jindřichohradecké a českobudějovické.497

493 Jejich jména byla pravidelně uváděna v katalozích kléru od roku 1806 až do konce sledovanéhoobdobí.O jejich činnosti, zejména o vizitacích, je možné se dozvědět ze školních kronik. Viz kupř. SOkAStrakonice, Kronika školy Vodňany, 1830-1945; SOkA Český Krumlov, Kronika německé obecnéškoly, (1361) 1776-1883 (1885); SOkA České Budějovice, Kronika obecní školy v Nezdášově(Neznašově), 1819-1918; Tamtéž, Kronika obecní školy Týn nad Vltavou, (1780) 1873-1893; Tamtéž,Kronika školy Lišov, 1810-1926.494 Velmi dobře je tento systém vidět zde: Katalog über die sämmtlichen Volksschulen und des dabeiangestellten Lehrpersonals, in der budweiser Diöcese. Für das Jahr 1835.495 Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 48; viz také Katalogy kléru z let 1815-1845.496 Srov. W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis,s. 170.497 Srov. M. NOVOTNÝ, Školství na jihu Čech, s. 46-47; Miroslav NOVOTNÝ, Českobudějovicképiaristické gymnázium a utváření vrstvy moderní inteligence na jihu Čech (1762-1848), in: Městoa intelektuálové od středověku do roku 1848, Documenta Pragensia 27, 2008, s. 938; MiroslavNOVOTNÝ, Antonín Jaroslav Puchmajer a jižní Čechy, in: Jaroslav VYČICHLO – Viktor VIKTORA(eds.), Naše heslo jeden jazyk buď, sv. 1, Plzeň – Radnice: Studijní a vědecká knihovna plzeňskéhokraje – Spolek divadelních ochotníků v Radnici, 2001, s. 119.

Miroslav Novotný hovoří o tom, že v první polovině devatenáctého stoletímělo výlučné postavení českobudějovické gymnázium vedené piaristy, coždokazuje zejména počty zde studujících studentů. Toto postavení bylo posílenoještě skutečností, že v letech 1803 a 1804 v Českých Budějovicích vznikly dvěvyšší školy – filosofické lyceum a teologické učiliště s kněžským seminářem,na něž po absolvování gymnázia nastupovala nemalá část studentů toužících pouniverzitním studiu nebo duchovenské kariéře.498 Tato skutečnost dávala Růžič-kovu rezidenčnímu městu v rámci jihočeského školství výsadní postavení.

Českobudějovické gymnázium mělo pro jižní Čechy i pro město samotnézásadní význam nejen jako vzdělávací středisko, ale také jako centrum kulturníhoa společenského života. Otevřeno bylo již v roce 1762 s příchodem piaristů doměsta. V námi sledované době zahrnovaly aktivity piaristů nejen oblast gymnázia,ale s piaristickým domem bylo personálně a částečně i administrativně spjatojednak filosofické lyceum, které dokonce první desetiletí po jeho vzniku vedli, alei biskupský seminář, na kterém zase zajišťovali výuku katechetiky. Tím všakvýčet jejich aktivit nekončí, protože řídili ještě českobudějovickou tříletou hlavníškolu, založenou již v roce 1792, dále v letech 1813–1848 učitelskou preparandu,tj. tříměsíční přípravný kurz pro budoucí učitele triviálních škol.499 V čele čes-kobudějovického gymnázia stál prefekt, který se zodpovídal rektorovi koleje. Nachod školy měl vliv ještě direktor gymnázia, a také vicedirektor, kterým bylobvykle některý z místních duchovních, nejčastěji českobudějovický děkan neboi některý z českobudějovických piaristů. Za Růžičkova episkopátu působilo nagymnáziu do roku 1820 mezi pěti a sedmi učiteli, od roku 1820 vždy sedm vyuču-jících. Někteří spojili svůj osud s gymnáziem i s městem na dlouhou dobu: kate-cheta Amadeus Peckert na 27 let, učitel a rektor koleje Augustinus Bill na 23 leta učitel a vicedirektor gymnázia a rektor koleje Rupert Trinks na 32 let. V tétodobě studovalo na gymnáziu vždy mezi 200–400 studenty, přičemž po roce 1825se počet studentů pohyboval kolem 400.500

131

498 Srov. M. NOVOTNÝ, Školství na jihu Čech, s. 48; M. NOVOTNÝ, Českobudějovické piaristickégymnázium, s. 950.499 V roce 1825 byl čas přípravy prodloužen na dvojnásobek. Srov. M. NOVOTNÝ, Českobudějovicképiaristické gymnázium, s. 940; Miroslav NOVOTNÝ, Antonín Jaroslav Puchmajer a jižní Čechy,s. 119-120.500 Srov. M. NNOVOTNÝ, Českobudějovické piaristické gymnázium, s. 942-945. Tématemčeskobudějovického piaristického gymnázia se zabývají přímo dvě diplomové práce, které mají stej-ného vedoucího, kterým byl Miroslav Novotný. Viz Martina KOPEČNÁ, Piaristické gymnáziumv Českých Budějovicích v letech 1800-1848, České Budějovice, 2003, diplomová práce, Jihočeská uni-verzita v Českých Budějovicích, Historický ústav. Vedoucí práce Miroslav Novotný. Ke sledovanéproblematice viz zejména s. 52 a 53; Marika KLIEROVÁ, Piaristické gymnázium v Českých Bu-dějovicích v letech 1800-1835, Příspěvek k dějinám a působení piaristického řádu v Českých Budě-jovicích, České Budějovice, 1996, diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,Pedagogická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Miroslav Novotný. Ke sledované problematiceviz s. 44-53. Novotný, Kopečná ani Klierová se nezmiňují o přímém vlivu Růžičky na chod gymnázia.Pouze Novotný se nevěnuje pouze chodu gymnázia jako takového, jeho studentům a učitelům, alezapojuje jej do užších a širších kontextů, zejména města a diecéze.

Jedním ze dvou reprezentantů vyššího školství v jižních Čechách v Růžičkovědobě bylo již zmiňované filosofické lyceum. Obecně byla filosofická lycea zři-zována mimo tradiční univerzitní centra. Měla napomoci především získání dosta-tečného počtu budoucích duchovních správců, protože pro přijetí do seminářebylo třeba absolvovat alespoň zkrácená filosofická studia. Studium bylo dvouletéa tvořilo mezistupeň mezi gymnáziem a univerzitou. Pokud student chtěl, mohltřetí rok dokončit na některé z univerzit a tím získat buď možnost dalšího uni-verzitního studia, nebo oprávnění k výkonu učitelského povolání. Českobu-dějovické filosofické lyceum bylo založeno dekretem Františka I. z 25. března1803. Výuka byla zahájena v následujícím roce. Původně jej měli do své péčepřevzít vyšebrodští cisterciáci, ale protože zatím neměli dostatek vhodných osob-ností, které by se ujaly výuky, dostali školu na starost – jak bylo zmíněno výše –piaristé, kteří ji vedli od školního roku 1803–1804 do školního roku 1814–1815.Teprve v čase Růžičkova nástupu do čela diecéze vyslal vyšebrodský klášter doČeských Budějovic čtyři učitele, aby výuku od piaristů převzali. Mezi hlavnípředměty patřilo náboženství, latina, teoretická a praktická filosofie, matematikaa fyzika. Ovšem bylo si možné zvolit – podle aktuální nabídky – ještě volitelnépředměty jako řečtinu, dějiny, základy přírodních věd, pedagogiku nebo agro-nomii.501 Mezi významné osobnosti, které stály v čele lycea v Růžičkově době,patřili cisterciáci Josef Emanuel Davídek, Bernard Cajetan Schopper nebo CarlLeo Böhm.502

Na chod lycea měli značný vliv biskupové, kteří byli jeho řediteli. Do jejichkompetence spadala zejména povinnost vykonávat vrchní dozor nad činnostíškoly.503 Aktivity Růžičky týkající se filosofického lycea zmiňuje zejména MartinaBližňáková, a to ponejprv v případě příchodu cisterciáků do Českých Budějovic:„Cisterciáčtí učitelé vytvořili v Českých Budějovicích komunitu působící mimo zdikláštera. Přáním opata, biskupa, ale i panovníka nebylo pouze to, aby řeholnícivykonávali svá učitelská povolání, ale aby zároveň žili duchovní život podle svéřehole.“ 504 Biskup se také podílel na hledání vhodného ubytování pro nově přišléřeholníky. Podařilo se mu také zažehnat hrozící spor cisterciáků s piaristy, protožecisterciáci museli pro účely výuky na lyceu využívat učebny v piaristické koleji.505

132

501 Srov. Martina BLIŽŇÁKOVÁ, Filosofické lyceum v Českých Budějovicích 1803-1848, ČeskéBudějovice, 2000, diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Historický ústav.Vedoucí práce Miroslav Novotný. Zde viz s. 49; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 97-100,102; M. KLIEROVÁ, Piaristické gymnázium v Českých Budějovicích v letech 1800-1835, s. 42-43;M. KOPEČNÁ, Piaristické gymnázium v Českých Budějovicích v letech 1800-1848, s. 52.502 Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 103.503 Viz M. BLIŽŇÁKOVÁ, Filosofické lyceum v Českých Budějovicích 1803-1848, s. 51; Srov. takéM. NOVOTNÝ, Školství na jihu Čech, s. 48-49 a M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 101-102.504 Srov. M. BLIŽŇÁKOVÁ, Filosofické lyceum v Českých Budějovicích 1803-1848, s. 52.505 Růžička zcela jistě nestál o spor mezi řeholníky ve své diecézi a již vůbec ne ve svém biskupskémměstě. Tamtéž, s. 54-55.

Nebyly mu lhostejné ani mravy studentů: „Když došla na počátku roku 1820 nakonzistoř stížnost magistrátu na nevhodné chování studentů filosofie, jejich potu-lování po nocích po městě a návštěvy hostinců, zasáhl biskup osobním dopisem.V něm připomněl studentům, aby pamatovali na to, že jejich rodiče tvrdě pracují,aby jim umožnili pobyt na studiích a vyjádřil osobní přesvědčení o tom, že sez většiny studentů stanou dobří členové církve a spořádaní občané. Aby pokušenínebylo příliš veliké, zkrátil biskup polední přestávku, zakázal studentům pohybo-vat se po městě po osmé a v neděli po deváté hodině večer a účastnit se jakýchkoliher. Zároveň zpřísnil tresty za přestupky: při překročení disciplinárního řádu mělbýt student bez milosti vyloučen ze studia. Zákaz se týkal také jakýchkoli tajnýchspolků. V budoucnosti se ještě několikrát opakovaly stížnosti na studenty, alejiž nikdy ne v takové míře, že by musel zasáhnout biskup.“ 506 Biskup bedlivě do-hlížel na duchovní životem studentů. Když byl v roce 1827 vydán nový boho-služebný řád pro studenty, určil, aby se místem konání bohoslužeb pro frekven-tanty lycea stal seminární kostel, kde se poté konaly pravidelně mše v devěthodin dopoledne. Ve stejném roce provedl první z několika vizitací, které sepodle státního nařízení z roku 1824 měly konat vždy v tříletých intervalech.Růžička byl se stávajícím stavem spokojen. Z vizitací se dochovala již pouzejediná další zpráva, a to z roku 1838, která opět vyznívá velmi pozitivně veprospěch lycea.507 Jednoznačné je, že biskup měl velký vliv také na to, kdo a cobude učit. Ve studijních záležitostech vstupovaly do jednání ještě další strany:vyšebrodský opat a státní úřady, nejčastěji zemské gubernium. Veškerá komu-nikace mezi filosofickým lyceem a zemským guberniem probíhala většinoupísemnou formou prostřednictvím biskupské konzistoře. Jeden z posledních –a v budoucnu oceňovaných – Růžičkových zásahů do místních studií se datujerokem 1841, kdy souhlasil s vysláním vyšebrodských řeholníků Mlčkovskéhoa Blahusche na teologická studia do Prahy s cílem mít v budoucnosti vzdělanéučitele.508 Obecně se dá říci, že zajištění bezproblémového fungování filoso-fického lycea bylo po všech stránkách v Růžičkově nejvyšším zájmu, protoženemalá část těch, kteří zde studovali, nakonec přecházela do biskupského kněž-ského semináře.

◘◘◘

133

506 Tamtéž, s. 57.507 Tamtéž, s. 60 a 63.508 Tamtéž, s. 57-58, 62, 74.

134

Právě o biskupském kněžském semináři bych nyní rád pojednal poněkudšířeji, než jen jako o dalším z reprezentantů vyššího školství v jižních ČecháchRůžičkovy doby, kterým samozřejmě byl. Mezi nejdůležitější úkoly každéhokatolického biskupa patří zajištění dostatku kněžského dorostu. Arnošt Kon-stantin Růžička v tomto směru nebyl výjimkou, ba právě naopak. Dá se totižříci, že starost o biskupský kněžský seminář, respektive diecézní teologickéučiliště,509 patřila k jeho nejpodstatnějším činnostem v průběhu jeho dlouhéhoepiskopátu.

Samotný vznik semináře jsem zmínil již v souvislosti s Růžičkovými aktivi-tami jakožto generálního vikáře prvního českobudějovického biskupa Schaaff-gotsche.510 Zřízen byl na základě císařského dekretu ze 7. dubna 1803. Studium

509 Pro upřesnění používání pojmů seminář a teologické učiliště bych rád řekl následující:Českobudějovický seminář a instituce podobného typu je možné ještě nazývat právě souhrnným ter-mínem teologické učiliště – theologische Lehranstalt. Tento výraz zahrnuje seminář – jinými slovyalumnát, tak i teologický institut, jakožto „vyšší teologickou školu“. Slovy Tomáše Vebera je možnéříci, že institut formuje rozum, alumnát pak duši a ducha studentů: „Rozdíl mezi slovy seminář, insti-tut, alumnát je užitečné podrobně vysvětlit, také proto, že užíváme slova seminář pro označení celéhovzdělávacího zařízení. Institut je ta část ústavu, která má jako svou hlavní náplň vzdělávání, předávánínových vědomostí. Synonymem pro tuto část je – ovšem s výhradami – slovo škola. Alumnát je buď –úžeji chápáno – místo duchovní formace a zároveň budova, ubytovávající alumny (studenty pobírajícízvláštní stipendium z náboženské matice, tzv. alumnatikum). Tito alumni se zde stravují, mají zajištěnnocleh, společně studují a modlí se. Alumnát však může být chápán také jen ve významu „ubytovna“.To v případě tzv. šlechtických alumnátů, kdy si pobyt v takovém ústavu hradí studenti z vlastníchprostředků. I zde jsou samozřejmě jistým způsobem formováni, vztah k instituci je však o něco volnější.Do alumnátu mohli být přijímáni také jak stipendisté, tak také ti, kteří si studium hradili. V ČeskýchBudějovicích alumnát byl umístěn v budově institutu (a dá se říci, že i naopak – institut byl v budověalumnátu). Tridentský koncil totiž vznesl požadavek na formaci kněží právě v takto uspořádanýchústavech. Alumnát pak byl zřízen právě jen pro omezený počet vybraných stipendistů, kteří pobíralivýše zmíněné alumnatikum z náboženského fondu. Ostatní stipendisté a ti, kteří si studium hradiliz vlastních prostředků, do alumnátu přijati nebyli, mimo jiné též z kapacitních důvodů.“ Srov.T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 34-35, citace s. 34.510 Rád bych také podotkl, že o problematice semináře pojednává v různých souvislostech poměrněvelký počet autorů. Rozhodně je možné říci, že téma nestálo stranou badatelského zájmu. Literaturutvoří řetězec na sebe navzájem navazujících autorů, počínaje Johannem Trajerem, Antonem Rodle-rem, Herrmannem Zschokkem, Franzem Mardetschlägerem, Ladislavem Dvořákem a JaroslavemKadlecem. V posledních letech se tématem vzniku semináře a jeho existencí v první polovině de-vatenáctého století zabýval Tomáš Veber, v souvislosti se vznikem vyššího školství na jihu ČechMiroslav Novotný a v kontextu působení prvního českobudějovického biskupa Rudolf Svoboda. VizJ. TRAJER, Historisch-statistische Beschreibung; Anton RODLER, Das bischöfliche Priesterseminarin Böhm. Budweis 1804-1892, rukopis uložený v SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminář (dále jenBKS), kart. 30, sign. IV/A/1c; Hermann ZSCHOKKE, Die theologische Studien und Anstalten derkatholischen Kirche in Österreich, Wien 1894; F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte;Ladislav DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář; J. KADLEC, Českobudějovická diecéze; T. VEBER,Českobudějovický biskupský kněžský seminář; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství; R. SVO-BODA, Jan Prokop Schaaffgotsche. Problematika semináře je samozřejmě zmiňovaná ještěv množství drobnějších studií. Samozřejmě nelze opomenout ani archivní prameny uložené ve fonduBiskupský kněžský seminář ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Viz SOA Třeboň, Biskupskýkněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice.

bylo na teologickém institutu zahájeno 4. listopadu 1804.511 Od počátku bydlelov seminární budově v dnešní Kněžské ulici třicet alumnů.512 Ostatní studentibyli buď stipendisté,513 ubytovaní po domech měšťanů, nebo bohatší studenti, kteřísi studium platili sami. Seminář sloužil jako příbytek ještě čtyřem profesorům,z nichž jeden byl představeným této instituce – rektorem.514 Kapacita alumnátubyla však již od počátku považována za nedostačující, takže zde pro budoucnostzůstávala velká výzva tento stav změnit. V prvním roce existence studovalo načeskobudějovickém teologickém učilišti celkem 105 studentů ve třech ročnících,z toho do prvního ročníku nastupovalo 35 adeptů. Dva ze tří ročníků přešly doČeských Budějovic z Prahy. Studovali zde Češi i Němci.515

Protože měl českobudějovický biskupský seminář povahu církevní vysokéškoly, zatímco teologické fakulty byly státní, stát nad ním vykonával dozor jennepřímo: Kontroloval studijní katalogy, seznamy studentů a profesorů. Schva-loval také finanční výdaje, protože provoz semináře byl ze značné části hrazenz prostředků náboženského fondu.516

Samotný vnitřní chod semináře upravovala statuta. Dobré statutární zázemíbylo předpokladem zejména účinné duchovní formace. Statuta samotná tvořilajakýsi základní zákoník semináře v širším slova smyslu – včetně teologickéhoinstitutu, tj. upravovala život každého konkrétního jednotlivce, jeho vztah k před-staveným, ke kolegům a k okolí.517

První statuta pochází z roku 1804.518 Podle všeho je vypracoval biskup

135

511 Podrobný popis události lze nalézt v práci L. DVOŘÁKA, Biskupský kněžský seminář, s. 34.Dvořák neuvádí, z jakého zdroje přitom čerpal.512 Jednalo se o tehdy dvoupodlažní budovu původně kapucínského konventu, ve které v současnédobě sídlí Teologická fakulta Jihočeské univerzity.513 Stipendistů bylo nejprve stejně jako alumnů, tedy třicet. Od roku 1806 byl však počet stipendistůzvýšen na 45. Např. roku 1804 tak v semináři studovalo asi 45 studentů na vlastní náklady. Srov.L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 46 nn.514 Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 110-111.515 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 35-36.516 Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 111.517 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 47; M. NOVOTNÝ, Dějinyvyššího školství, s. 115.518 Vydány byly 3. listopadu 1804, tedy den předtím, než byl na teologickém učilišti zahájen prvníakademický rok. V originálním znění mají název Instructio pro Seminario et Lyceo Authoritate etmunificentia Augustissimi Caesaris in Eppli Nostra Civitate Budvicensi erecta. Viz SOA Třeboň,Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice, 1804-1950, Statuta sem-ináře a instrukce pro jeho představené, 1804-1938, inv. č. 31, sign. II a 1, kart. 1. Pravděpodobněpozději byla statuta přepsána podle originálního textu a svázána do knihy, na jejíchž předních stranáchse nalézá kromě biskupského znaku nadpis, který ještě více vystihuje její obsah: Statuta pro Seminarioet Lyceo Boëmo-Budvic. sub felicissimis Auspiciis Reverendissimi ac Illustrissimi Domini DominiIoannis Procopii Proto-Episcopi Boëmo-Budvic Schaaffgotsche dicti S.R.I. Comitibus Liberi Baronisde Kynast er Greiffenstein erecto. Anno MDCCCIV. Viz SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminářa diecézní teologický institut České Budějovice, 1804-1950, kniha 1. Původní název je uveden až zatímto na následující straně.

Schaaffgotsche. Jak jsem však již zmínil ve čtvrté kapitole této knihy, jestále diskutovaná otázka, zda či nakolik se na jejich tvorbě podílel i samotnýRůžička.519 Vnitřně jsou statuta rozčleněna do šesti kapitol, které následují pokrátkém úvodu. Názvy kapitol jsou: De Susceptione ad Seminarium, De PietatisExercitiis, De Morum Honestate et Cultura ac Disciplina Domestica obser-vanda, De Studiis et Exercitiis Litterariis, De Ordine Diurno a De DirectioneSeminarii. Obsahem těchto kapitol jsem se podrobněji zabýval v knize JanProkop Schaaffgotsche – První biskup českobudějovický, takže nyní již jenstručně: 520

První kapitola popisuje podmínky vstupu do semináře, pro který bylo třebasepsat žádost rektorovi semináře, předložit osvědčení o absolvování filosofic-kých nebo teologických studií, osvědčení o dobrých mravech od kněze farnosti,ze které pocházel, a potvrzení o zdravotní způsobilosti. V případě neschop-nosti platit studium musel uchazeč ještě předložit potvrzení o chudobě.521

Ve druhé se podrobně uvádí, jaká by měla být úroveň zbožnosti kandidátakněžství a jakým způsobem bude tato zbožnost v semináři posilována. V prvéřadě je zdůrazňována nutnost neustálého cvičení se ve zbožnosti, což se týkávšech, kteří navštěvují teologický institut, ať již žijí v semináři, nebo mimo něj.Očekává se od nich zejména horoucí zbožnost ve vztahu k Bohu, ve vztahuk lidem nejvyšší laskavost, milostivost, shovívavost, ve vztahu k sobě disciplína,trpělivost a sebezapření. Požaduje se neustálé cvičení ve všech křesťanskýchctnostech. U kandidátů kněžství by se tyto ctnosti měly projevovat v celé jejichbytosti, v gestech i v chůzi. Celý jejich život by měl být životem pravéhokřesťana.522 Ve cvičení zbožnosti zaujímají přední místa modlitba a meditace.Vysoko je hodnocena především společná modlitba. Alumnové žijící v semi-náři se měli společně modlit ráno, večer, před obědem a před večeří.523 Ve všed-ních dnech se měli všichni frekventanti semináře scházet na společné mšiv seminárním kostele, o nedělích a svátcích v katedrálním kostele. Stejně tak seměli scházet k modlitbě nešpor.524 Opět pro všechny existovala povinnost jítkaždý měsíc ke zpovědi a ke svatému přijímání.525 Pro cvičení se ve zbožnostibyly doporučovány přísně vybírané modlitební a asketické knihy. Přímo povo-lené byly: Moralia sv. Bazila, De Sacerdotio sv. Jana Chrystostoma, Augusti-nův Enchiridion, Instrumentum Pastorum sv. Karla Boromejského, Philothea

136

519 Viz čtvrtá kapitola.520 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 189-198.521 Srov. SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice,1804-1950, kniha 1, kap. II.522 Tamtéž, kap. II, odst. 1.523 Tamtéž, kap. II, odst. 2.524 Tamtéž, kap. II, odst. 3.525 Tamtéž, kap. II, odst. 4.

137

sv. Františka Saleského a díla Muratoriho, Scupula a Tomáše Kempenského.Vlastní knihy mohli seminaristé číst až po schválení rektorem.526

Třetí kapitola statut byla věnována disciplinárním záležitostem studentů, jejichmravům a chování v semináři i mimo něj. Zachovávání disciplíny měl na starostirektor. Hlavním cílem bylo, aby si seminaristé osvojili čistou mysl, nevinnésrdce, horoucí lásku k Bohu, disciplínu, moudrost, vážnost, sebezapírání, zdravéumrtvování a další křesťanské a obecné ctnosti. Hlavním vzorem má být KristusUkřižovaný, jehož mají napodobovat.527 Spolu pak mají žít studenti v přátelskéharmonii. Všichni mají jít příkladem, nikdo se nemá vyvyšovat.528 Dobré mravyje třeba ukazovat i navenek, tudíž bylo přikázáno nosit vždy talár, resp. sutanu,a to zvláště při pobytu mimo budovu semináře. Seminaristům byla předepsánai tonzura. Přísně bylo zakázáno nosit moderní oblečení a účesy. Na zachovávánípořádku v budově semináře měl rektorovi pomáhat dohlížet studijní prefekt,podobně měl být jmenován inspektor pro kleriky bydlící mimo seminář.529 Vestatutech je dále uvedeno množství detailně rozvedených příkazů a zákazů,kterými měly být dobré mravy seminaristů zaručeny.530 V případě překročenístanovených pravidel následoval nejprve rozhovor mezi čtyřma očima a napo-menutí rektorem, při opakovaném provinění veřejné napomenutí a trest od rekto-ra. Pokud se toto vše minulo účinkem, měl být informován biskup, který mohlrozhodnout o vyloučení viníka.531

526 Tamtéž, kap. II, odst. 5. Na jiném místě statut je řečeno, že u koho budou nalezeny nedovolenéknihy, bude vyloučen. Kromě výše zmíněných povolených knih mohl student číst Písmo svaté.Zaznívá zde také názor, že alumnus nemá číst mnoho knih, ale k jeho správné formaci přispěje, kdyžbude číst pouze ty správné, vybrané knihy. Tamtéž, kapitola IV, odst. 8 a 9.527 Tamtéž, kap. III, odst. 1.528 Tamtéž, kap. III, odst. 2.529 Inspektorem pro kleriky bydlící mimo seminář byl pro první léta existence teologického institutujmenován profesor Jan Nagl, který měl vést podrobné záznamy o jejich disciplíně.Tamtéž, kap. III,odst. 3-5.530 Žádný z alumnů nesměl chybět na společných duchovních cvičeních a výuce, výjimku udělovalpouze rektor ze závažných důvodů. Odchod alumna z budovy semináře byl možný jen na povolení rek-tora. Pod hrozbou přísného trestu bylo zakázáno navštěvovat hostince a další veřejné budovy v době,kterou měli alumnové dovoleno trávit mimo seminář. Alumnus měl přísně zakázáno přenocovat mimoseminář, stejně tak nesměl mimo seminář ani jíst – pokud mu nebyla udělena výjimka od rektora.Alumnové měli zachovávat mlčení zejména v době vyučování, jídel a v době modliteb. Dobré chovánía ticho bylo nařízeno zachovávat i při pohybu po budově semináře. Alumnové měli přísný zákaznavštěvovat dormitorium během dne i po jídle, měli se stále pohybovat ve společných místnostech. Přispolečných vycházkách v čase rekreace platil přísný zákaz opustit skupinu. Chování studentů k soběnavzájem mělo být takové, aby nezavdali příčinu ke skandálu. Platil přísný zákaz jíst mimo časvyhrazený hlavním jídlům, bylo zakázáno stěžovat si veřejně na kvalitu jídla a velikost porcí. Pouzev případě nemoci alumna platil trochu mírnější režim. V případě nutnosti mohl být přivolán lékař nebonařízena zvláštní dieta. Tamtéž, kap. III, odst. 6-16.531 Tamtéž, kap. III, odst. 18. Ovšem kvůli kázeňským přestupkům odcházeli studenti jen zřídka.Většinou odešli proto, že nezvládli některé zkoušky, a to ani opakovaně. Srov. T. VEBER,Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 47; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 115.

138

Studijní záležitosti jsou řešeny ve čtvrté kapitole. Jsou zde přesně vymezenypovinnosti studentů navštěvovat přednášky, opakování, praktická cvičení a čteníz vybraných knih – vše s cílem přípravy na řádný výkon kněžského povolání.532

V prvním roce měl student absolvovat církevní dějiny, biblickou archeologii,úvod do Starého a Nového zákona a hermeneutiku; ve druhém roce dogmatiku,soukromé a veřejné právo; ve třetím roce morální teologii, pastorální teologiia katechetiku.533 Výuka řeckého a hebrejského jazyka byla dobrovolná a mohliji absolvovat jen studenti s výborným prospěchem směřující k doktorátu.534

Docházku studentů dlících mimo seminární budovu měli v první instanci kon-trolovat profesoři, dále rektor a inspektor semináře.535 Předepsán byl i způsobstudia: Kromě pozorného naslouchání přednášek si studenti měli dělat jejichzápisy, popřípadě pořizovat opisy potřebných knih. Pravidelně se měly konatopakovací hodiny s profesory a staršími žáky.536 Semestrální zkoušky měly býtvykonávány podle předpisů stanovených císařským univerzitním řádem. Prvnísemestrální zkoušky byly naplánovány na půli března, závěrečné zkoušky nakonec srpna nebo na počátek září, konat se měly v přítomnosti biskupa nebo jímurčeného zástupce. Studenti se na tyto zkoušky museli řádně zapsat.537 Alumnia posluchači třetího ročníku měli v neděli a o svátcích pravidelně nacvičovatčtení mše a zpěv gregoriánského chorálu. V prvním semestru posledního ročníkuse měli učit modlit breviář, celebrovat mši a udělovat svátosti manželství, křesta poslední pomazání. V druhém semestru měl absolvovat cvičení v katechezia v kázání, a také se naučit zpovídat. Pro ty, kdo nebydleli v semináři, mělaprobíhat ve výše vyznačeném čase pravidelná cvičení v přednáškových sálechv přítomnosti rektora a profesora pastorálky, kteří je měli opravovat. Velký důrazbyl kladen na praktické katechetické dovednosti, které měly být přezkoumányprofesorem katechetiky. Značný důraz byl kladen také na znalost Staréhoa Nového zákona, proto bylo nařízeno pravidelné čtení a výklad Písma v nedělia o svátcích profesorem hermeneutiky.538

V páté kapitole byl stanoven denní řád alumnů, který se plně týkal těch,kteří bydleli v budově semináře a ovlivňoval částečně i denní řád studentů, kteřív budově semináře nebydleli.539 Ustanovení byla různá pro dny, kdy se konalo

532 Srov. SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice,1804-1950, kniha 1, kap. IV, odst. 1.533 Tamtéž, kap. IV, odst. 2.534 Tamtéž, kap. IV, odst. 3.535 Tamtéž, kap. IV, odst. 4.536 Tamtéž, kap. IV, odst. 5 a 6.537 Tamtéž, kap. IV, odst. 7.538 Tamtéž, kap IV, odst. 10.539 Tamtéž, kap. V, odst. 1; a také kap. VI.

139

vyučování,540 pro sváteční dny a neděle,541 pro dny určené k odpočinku542 nebopro dny určené ke zpovídání.543 Obecně se dá říci, že byl řád velmi přísný,zvláště ve dnech, kdy se konaly přednášky.

Poslední kapitola statut se věnuje vedení semináře. Obsahuje instrukce prorektora, který v jeho čele zastupoval biskupa. Biskup, jako nejvyšší ordinářdiecéze, byl nejvyšším direktorem semináře a teologického studia. Statuta uklá-dají rektorovi povinnost informovat každý měsíc biskupa o dění v semináři. Měltaké vést záznamy o vlastnostech, životě a plnění úkolů svých podřízených i stu-dentů – a tyto charakteristiky ukládat do biskupského archivu. Díky těmto zá-znamům pak biskup měl mít podklad pro rozhodnutí, zda dotyčným udělit čineudělit svěcení či jestli mohou či nemohou pokračovat ve studiu. Rektor měl

540 Program všedního dne byl předepsán následovně: V pět hodin jsou alumnové probuzeni úderemzvonu. Přesně o patnáct minut později se všichni shromažďují ve studovně nazývané museumk modlitbám. Po jejich skončení následuje od půl sedmé do půl osmé studium. V půl osmé se všichnistudenti teologického institutu účastní společné mše. Po jejím skončení se společně pomodlí pětkrátOtčenáš a pětkrát Zdrávas, collecta za císaře, resp. zakladatele semináře – Augustissimo Fundatore –a na závěr obdrží požehnání ciboriem. Poté odchází na veřejné přednášky, které se konají v museu odosmé do desáté hodiny. Od deseti do půl dvanácté následuje čtení z Písma svatého. Oběd má býtpodáván ve dvanáct hodin – jednalo se o první jídlo dne. Nemá trvat déle než tři čtvrtě hodiny. Poobědě následuje krátká rekreace. Již v půl druhé odpoledne začala příprava na přednášky, které trvajído čtyř hodin. Od půl páté do čtvrt na sedm večer má být prostor ke studiu. Ve čtvrt na sedm začínáčtvrthodinová četba Tomáše Kempenského. Půlhodina do večeře, která začíná v sedm hodin, je urče-na k opakování. Večeře samotná nemá trvat déle než půl hodiny. Po jejím skončení se mají alumnovépřesunout do hlavních sálů, aby si odpočinuli četbou. V půl deváté oznámí hlas zvonu začátek nešpor,při kterých je doporučováno zamyšlení se nad vlastními vinami. Po nešporách má být ještě přečtenotéma meditace na příští den. Ulehnout ke spánku mohl každý podle svého uvážení, ovšem v dormitoriumusel zachovávat přísné ticho. Tamtéž, kap. V, odst. 2.541 O nedělích a svátcích byl předepsán do půl osmé ráno stejný řád jako pro všední dny. Od půl osmédo osmi hodin měl mít profesor hermeneutiky výklad Písma svatého. V devět hodin začínala mšev katedrále, které se měli povinně zúčastnit všichni studenti institutu. Po mši se všichni společněodebrali zpět do semináře, kde měla od jedenácti hodin začít veřejná přednáška. Oběd začínal jakoobvykle úderem poledne. Po rekreaci následovala mezi druhou a třetí hodinou cvičení ve zpěvugregoriánského chorálu. Ve tři hodiny se měli všichni studenti odebrat do seminárního kostela namodlitby litanií, po jejichž skončení měli obdržet požehnání. Mezi čtvrtou a šestou hodinou odpoled-ní byl čas určený ke studiu. Od šesté hodiny až do večeře podávané v obvyklém čase bylo vyhrazenomísto na četbu dokumentů tridentského koncilu nebo jiné duchovní literatury. Počínaje večeří se řádnelišil od všedních dnů. Tamtéž, kap. V, odst. 4.542 Pro dny určené k odpočinku byl stanoven mírnější řád: Do osmi hodin ráno měl být stejný jako vevšední dny. Mezi osmou a desátou hodinou dopolední měla následovat opakování v sálech semináře.Mezi desátou a půl dvanáctou měl být čas na studium, v půl dvanácté následovalo půlhodinovépředčítání z Písma svatého. Po obědě následovala rekreace až do dvou hodin odpoledne, kdy alumnovéhromadně odcházeli na dvouhodinovou procházku. Ve čtyři hodiny se měli vrátit zpět do seminárníbudovy. Po návratu měli do půl šesté volno, ve kterém se neměli věnovat studiu. V půl šesté mělo začíthodinové cvičení v ritech. Od půl sedmé do sedmi hodin měl být čten Tomáš Kempenský. Počínaječasem večeře byl předepsán stejný program jako ve všední dny.Tamtéž, kap. V, odst. 3.543 Ve dnech určených pro zpovídání platila speciální pravidla. Tehdy se měli všichni studenti institu-tu shromáždit v učebnách, aby se připravili na zpověď. Společná příprava a samotné zpovídání mělotrvat až do večeře. Tamtéž, kap. V, odst. 5.

140

mimo jiné na starosti i ekonomickou stránku fungování semináře a jeho dalšípovinností bylo předkládat pravidelně tuto agendu ke kontrole. Statuta rovněžvymezovala povinnosti služebného personálu v počtu tří až pěti lidí. Tato ka-pitola statut také určuje kompetence prefekta semináře, o kterém hovoří jakoo studijním prefektovi, a jeho vztah k alumnům – jeho úkolem měl být dohledv oblasti víry a mravů, zdůrazňován je zejména potřebný láskyplný vztah kestudentům, má jim být otcem, přítelem i učitelem.544

V čase, kdy se Růžička ujímá biskupského úřadu, již měl seminář za sebouprvní desetiletí své existence. Podle nedávné zprávy z generální vizitace (1811)bylo jeho fungování v relativním pořádku.545 Přesto se některé věci ani po vícenež deseti letech stále nedařilo optimalizovat. Asi nejpalčivějším problémembyla skutečnost, že většina frekventantů teologických studií nebydlela v semi-nární budově, tudíž jejich formace nemohla být až tak důsledná. Jednopatrovábudova semináře nepostačovala prostorově a na přestavbu nebyly peníze. Mimoseminář musela bydlet i část profesorů. Zatím také ještě nebyl jmenován člověkdo funkce prefekta, o které se hovoří ve statutách, protože nebylo, jak jej za-platit – vyřešit tento problém se podařilo až díky finančnímu odkazu biskupaSchaaffgotsche.546 Kromě toho byl v roce 1814 stávající tříletý studijní plánrozšířen na čtyřletý, což mimo jiné znamenalo nemalé organizační změnyv procesu výuky. Změnila se totiž nejen skladba předmětů, ale i počet profe-sorů se zvýšil ze čtyř na šest. Nejednoduchost tohoto procesu dokazuje i sku-tečnost, že plné zavedení čtyřletého studijního plánu do výuky se v českobu-dějovickém semináři podařilo až ve školním roce 1818/1819.547 Toto všechno mělRůžička „na stole“ k akutnímu řešení.

Jedním z jeho prvních kroků ve vztahu k semináři, jímž řešil jednu z výšepojmenovaných potřeb, bylo zřízení postu seminárního prefekta, který ustanovilzvláštním dekretem v roce 1815. Prvním prefektem se stal Vojtěch Lidmanský,

544 Tamtéž, kap. VI.545 Zmínky o vizitaci semináře viz SOA Třeboň, BA ČB, Matrika biskupských prací – Matrica seuLiber functionum episcopalium, 1786-1852, inv. č. 17, kniha 17. Zpráva z generální vizitace viz. SOATřeboň, BA ČB, Zpráva biskupa zemskému guberniu o stavu diecéze, 1811, sign. II/1/b/7, kart. 10;dále K. A. HUBER, Der Budweiser bischöfliche Visitationsbericht, s. 66-88.546 Na zřízení tohoto místa byla určena třetina jeho odkazu, tj. necelé 4 tisíce zlatých. Srov. R. SVO-BODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 247-248.547 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 39-40.

141

vysvěcený právě v roce 1815, který tuto funkci v semináři zastával v letech1816–1821.548

Pravidla pro život stipendistů i řadových studentů ubytovaných mimo bu-dovu semináře Růžička sepsal v nedochovaném nařízení ze 4. listopadu 1817.549

Avšak zcela zásadním dokumentem pro chod semináře byla nová statuta povo-lená dekretem dvorské kanceláře 21. února 1822.550 Rozdělena byla do osmikapitol, respektive hlav, ve kterých je podrobně pojednáno o jednotlivých oblas-tech života semináře.551 Mají následující názvy: De animi sensis, quibus studeantSeminariorum Alumni; De seria ac ordinata applicatione ad studia et ad cogni-tiones sibi comparandas; De animi ad officia religionis efformandi studio; Derecto modo in recreationibus servando; De recto modo agendi erga Superiores;De recto modo agendi erga collegas; De recto modo agendi erga famulitium; Derecto agendi modo cum cognatis et notis laicis. Následuje ještě Conclusio a pakOrdo domesticus et Ordo diurnus.

Již ze základního srovnání nových statut se statuty z roku 1804 je patrné, žeRůžička hodlal vtisknout formaci duchovních jinou podobu než jeho předchůdce.Statuta již neřeší studijní záležitosti, které byly určovány z vnějšku dvorskoustudijní komisí. Působí jednoznačně laskavějším dojmem, protože z nich zmi-zela Schaaffgotschova pověstná jansenistická přísnost. Dále v nich již nelze pří-mo nalézt rysy takřečeného katolického osvícenství, které byly ve starším textuzřejmé kupříkladu z literatury doporučované seminaristům k četbě, popřípadětaké rysy pietas austriaca. Z pohledu případných souvislostí s duchovnímiproudy Růžičkovy doby se jedná o dosti obecný a neutrální text. Důkazem tohoje skutečnost, že platil s minimálními změnami v průběhu episkopátů násle-dujících pěti českobudějovických biskupů, a to i v době, která byla k osvícen-ství, k jeho pozůstatkům a vlivům na duchovní formaci budoucích kněží nesmírněkritická. Pouze biskup Jirsík považoval za nutné na jejich základě vydat roku1875 tzv. Domácí statuta, která upřesňovala povinnosti představených semináře.

548 Po Lidmanském působilo za Růžičkova episkopátu ve funkci prefekta ještě osm lidí: FrantišekLinhart 1821-1826, Franz Nitsch 1826-1831, Josef Körbl 1831-1834, Jan Mařík 1835-1836, Jan Šavel1836-1837, Matěj Leitl 1837-1842, František Jöchl 1842-1843, Emanuel Mardetschläger 1844-1848.Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 48, 56-60; L. DVOŘÁK, Biskupskýkněžský seminář, s. 44; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 113. O osudech samotnéhoLidmanského jsem již v této kapitole hovořil.Kvůli možným nesrovnalostem, které se nachází porůznu v literatuře, konstatuji, že teprve poRůžičkově smrti se z prefektského úřadu stal úřad vicerektorský – nazývaný tak až od roku 1864. Ažroku 1845 byl zřízen post spirituála semináře, který do té doby neexistoval. Viz kupř. L. DVOŘÁK,Biskupský kněžský seminář, s. 40-41.549 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 48.550 Viz Leges seminarii episcopalis Bohemo-Budvicensis, SOA Třeboň, Biskupský kněžský seminář,kniha 2 (dále jen Leges).551 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 49.

142

K přepracování Růžičkových statut došlo až za biskupa Šimona Bárty (1920 až1940).552

Ve statutech položil Růžička hlavní důraz na to, co by si měli seminaristé jakobudoucí kněží osvojit a jací by měli být, jak by se měli chovat k ostatním lidem –k představeným, ke kolegům v duchovní službě i sobě v budoucnu svěřenýmvěřícím: Duchovní mají být příkladem pro ostatní, inspirovat je k ctnostnémuživotu, ke kterému by měli směřovat dodržováním zákona i zdokonalovánímmravů. Růžička dále píše, že kněží jsou Kristovi pomocníci, kteří mají pracovatna jeho díle. Mají žít střídmě, spravedlivě a odmítat bezbožnost. Měli by si býtvědomi svého výjimečného postavení, ale na druhou stranu by neměli usilovato světskou slávu nebo pocty, které bývají s postavením duchovního často spoje-ny. Před takovými pokušeními je třeba se obrnit neustálými modlitbami. Mezihlavní úkoly duchovního patří hlásání křesťanského učení a udělování svátostí.Toto by si měl osvojit již seminarista a právě k tomuto účelu byla sepsána sta-tuta. Růžička výslovně zdůrazňuje, že v semináři nejde jen o studium, kterýmse povznáší intelekt, ale také o to, aby duše seminaristy byla v průběhu zdestrávených let cvičena ve ctnostech. Právě zde by se mělo zjistit, zda je dotyčnýhoden být knězem, a proto má být pod dohledem zkušených a učených mužů.Vnitřní duchovní stav by se pak měl projevovat i navenek, a to v celé osobě –v postojích, gestech i mluvě. Je si vědom, že tento úkol není jednoduchou zále-žitostí, a proto musí budoucí kněz obrnit svou duši v boji proti svodům světavelkou statečností. Pro zdůraznění svých slov cituje Janovo evangelium, listKorintským, sv. Jana Zlatoústého, sv. Ambrože a sv. Augustina.553

V průběhu studia by měli seminaristé číst díla vhodných autorů, popřípaděsi pořizovat jejich opisy. Avšak striktně zakazuje číst knihy oficiálně nepovo-lené představenými semináře – doslova knihy, které vedou ke zkáze mravů.554

K četbě doporučuje zejména církevní Otce, popřípadě literaturu předkládanouk četbě vyučujícími.555 Dále považuje za velmi důležité, aby se kladl důraz nařádné chování seminaristů při všem, co budou vykonávat v semináři i mimo něj.Při veškerém dění musí jít ostatním příkladem. Osvojení si řádného chování mábýt zárukou, že se v budoucnu jako kněží nedopustí ničeho, co by vzbudilopohoršení u lidí. Měli by se zdokonalovat v duchovních cvičeních, přičemž zanejdůležitější považuje, aby si osvojili lásku ke Kristu a k lidem. Na správnéchování seminaristů má dohlížet vedení semináře. Seminaristé by měli častochodit ke zpovědi a přijímat eucharistii, aby tak pečovali o čistotu svých duší.556

552 Srov. kupř. L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 49.553 Srov. Leges, Caput I, s. 1-7, Conclusio, s. 39-40.554 Srov. Leges, Caput II, s. 8.555 Srov. Leges, Caput II, s. 8-12.556 Srov. Leges, Caput III, s. 12-16.

Velmi zásadní rozdíl oproti statutám ze Schaaffgotschovy éry je vidět v pří-stupu k volnému času studentů. Stará statuta sice znala dny věnované odpo-činku, avšak chápání volného času měla silně omezené. Růžička vyjadřuje pře-svědčení, že má-li si seminarista uchovat zdravé tělo a ducha, musí zachovávatobdobí odpočinku. Jako náplň odpočinku doporučuje četbu historických, ale taképoetických, gramatických nebo modlitebních knih. Dovoluje také, aby se konalasetkání studentů, při kterých si budou opakovat učební látku, popřípadě se budouvěnovat jiným ušlechtilým činnostem, které dovolí představení semináře. Do-poručuje také konání vycházek, avšak pod přísným dohledem představených –seminaristé musí být vždy řádně oblečeni, není možné, aby mimo seminář jedlia pili. Ve volném čase přísně zakazuje hrát karetní hry, či jiné hry o peníze.557

Část statut je věnována vedení semináře, které tvoří v první řadě biskup, kte-rému se zodpovídá rektor, jemuž je k ruce prefekt. Rektor s prefektem dohlížejíkaždodenně na alumny, vedou o nich písemné záznamy a podávají podrobnéa pravidelné zprávy biskupovi, respektive biskupské konzistoři.558

Růžička dále hovoří o tom, že seminář je v malém měřítku obrazem církve,proto zdůrazňuje, že by všichni v něm dlící lidé měli mít jednu duši a jedno srdcev Bohu.559 Každý seminarista má nejen jít ostatním příkladem v jednání i v mra-vech, ale také má pomáhat těm, kteří potřebují pomoc, zejména při studiu. Vy-zývá je k tomu, aby byli všichni seminaristé bez ohledu na věk a ročník studiapřáteli nejen v semináři, ale též až jednou opustí jeho zdi a budou sloužit v du-chovní správě.560 Speciální pozornost věnuje chování k lidem, kteří jsou určenike službě v semináři. Přísně zakazuje, aby se k nim seminaristé chovali nadřa-zeně nebo k nim promlouvali nevhodnými slovy. Takové chování považuje zanaprosto nehodné učedníků Ježíše Krista. Nadřízeným těch, kteří slouží v se-mináři, je rektor. Jejich úkolem je vykonávat určenou práci. Nesmí vykonávatjakékoli úsluhy seminaristům, jinak jim hrozí propuštění, stejně tak je nemůžeo žádnou úsluhu žádat kterýkoli seminarista.561

Statuta v neposlední řadě upravují také vztah seminaristů k laikům. Růžičkadovoluje seminaristům hovořit se členy rodiny nebo s váženými lidmi, se kte-rými je pojí přátelství. Vztahy k rodině a k přátelům hodnotí velmi vysoko. Avšaktaké zdůrazňuje – s odkazem na Písmo – že budoucí kněz by měl pamatovat naJežíšova slova, že jej není hoden nikdo, kdo jej nemiluje více než otce nebomatku. S laiky by měl seminarista hovořit vždy klidně a příkladně, být připravenpomoci. Tato obecně formulovaná povolení byla pevně svázána s konkrétnímipříkazy: Pro seminaristy platilo pravidlo, že nesměli na vycházkách mimo se-

143

557 Srov. Leges, Caput IV, s. 16-21.558 Srov. Leges, Caput V, s. 21-26.559 Srov. Leges, Caput VI, s. 26-27.560 Srov. Leges, Caput VI, s. 26-29.561 Srov. Leges, Caput VII, s. 29-32.

144

minář mluvit s žádnou osobou opačného pohlaví. Stejně tak nebylo dovolenonavštěvovat hostince nebo jiné domy špatné pověsti. V určený čas se museli vrátitdo semináře a v semináři zachovávat v daný čas mlčení. Pod přísným trestembylo zakázáno opustit budovu semináře. S dovolením rektora bylo možné hovo-řit s matkou nebo sestrou, ovšem pouze u seminárního vchodu a pod dohledem.Muži mohli v době určené k odpočinku do semináře dokonce vstoupit a hovořitse seminaristy – samozřejmě po souhlasu rektora.562

Výše zmíněné předpisy se odráží v denním řádu (ordo diurnus), který bylsoučástí nových statut. Podobně, jako ve starých statutech, bylo i zde stanovenoprakticky hodinu po hodině, co přesně a za jakým účelem mají seminaristévykonávat.563 Hlavním rozdílem bylo, že seminaristé měli více volna, a to zejmé-na o nedělích a o svátcích.564

562 Srov. Leges, Caput VIII, s. 33-38.563 Všední den i ve svátek se vstávalo v pět hodin. V půl šesté začínala liturgie hodin. Od šesti hodinbyla sloužena mše svatá. Od půl sedmé do třičtvrtě na osm se konala výuka. Po krátké přestávce násle-dovala od osmi do deseti hodin kolegia, při kterých jednotliví vyučující vysvětlovali a opakovalivyloženou látku. Kdo neopakoval, musel zachovávat ticho a věnovat se soukromým studiím v muzeu.Od deseti do půl jedenácté měli studenti půl hodiny volna. Od půl jedenácté do dvanácti hodin byldruhý studijní blok. V poledne bylo první jídlo dne. Seminární prefekt předstoupil před přítomné, abypřednesl modlitbu. Díkůvzdání pronášeli všichni společně na závěr oběda. Bylo zakázáno přinášet dorefektáře vlastní jídlo či nádobí. Nesměly se zde číst knihy ani přednášky. Stížnosti na špatné jídlobylo třeba oznámit prefektovi, který o tom poreferoval rektorovi semináře. Po obědě měli seminaristédelší volno, které mohli strávit přípravami na sobotu či neděli, popřípadě se přátelsky bavit. Poté bylodáno znamení zvonem, aby se všichni ztišili ke čtení breviáře, které trvalo do dvou hodin. Od dvou dočtyř probíhalo opakování – korepetice se studenty, byla vysvětlována látka z druhého bloku výuky.Studenti posledního ročníku se měli věnovat mezi patnáctou a šestnáctou hodinou studiu mešníhořádu, kterého se mohli účastnit také studenti ostatních ročníků. Poslední blok výuky probíhal mezi půlpátou a půl sedmou odpolední, do sedmé hodiny pak následovalo krátké opakování. Poté byla ve-čeře trvající do půl osmé. V půl osmé se všichni odebrali do museí. Nesměli si sem přinést nic, co bynesloužilo ke studiu. Do půl deváté byl čas na odpočinek. V půl deváté večer začala poslední denníhodinka – hora vespertina, tj. večerní čtení breviáře s modlitbou a rozjímáním. Nebylo dovoleno roz-mlouvat se sousedem či chodit po ložnici, aby tím ostatní nebyli rušeni. Zakázány byly také noční –a samozřejmě i denní – návštěvy v ložnici, zejména večer byla zakázána hra v karty a jiné hazardníhry. Nad dodržováním pravidel bděl seminární prefekt. Srov. Leges, Ordo domesticus et Ordo diurnus,s. 41-46.564 Průběh neděle se řídil zvláštními pravidly. Od osmi hodin do tři čtvrtě na devět ráno se četl a roze-bíral úryvek z Písma. Poté se všichni společně odebrali do kostela v doprovodu prefekta. Od devítihodin začala mše. Akolyté byli pověřeni ministrováním. Mimo seminář bydlící studenti, kteří již byliakolyty, se měli scházet v muzeu patnáct minut před začátkem mše, na kterou odcházeli spolus ostatními seminaristy. Další pevně daný čas byl od půl čtvrté odpoledne, kdy se konala modlitbalitanií a chvalozpěvů. Jinak bylo ten den volno, které bylo využíváno k odpočinku a vycházkám. Pohybmimo seminář měl pevně daná pravidla, zejména se týkala chování a vzezření seminaristů. Muselichodit vždy v taláru opásaném cingulem, jako pokrývka hlavy byl doporučen klobouk. Dbát se mělona čistotu těla i oděvu, zvláště při nedělních bohoslužbách. Srov. Leges, Ordo domesticus et Ordodiurnus, s. 46-51.Je zajímavé, nakolik je tento denní řád podobný tomu, který byl kdysi předepsán pro generálnísemináře. Zde Růžička rozhodně nezapřel svoji životní zkušenost. Viz druhá kapitola této knihy.

145

Jak vyplývá ze statut, biskup pověřoval výkonem běžného provozu semi-náře rektora, kterého vybíral z profesorského sboru. V Růžičkově době zastávalirektorskou funkci postupně čtyři lidé: Josef Novák (1804–1818), Vojtěch Be-nedikt Juhn (1818–1826), Václav Šembera (1826–1827) a Jan Körner (1827 až1848).565 Růžička nedohlížel na seminář sám, ale diecézním dohlížitelem natuto instituci jmenoval jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, JanaGeitha.566 Růžičkovo zapojení do života semináře však rozhodně nebylo pouzeformální. Mardetschläger vydává svědectví o tom, že se pravidelně účastnilročních zkoušek studentů. Zvláště proslulé a srdečné prý byly jeho promluvyk nově vysvěceným kněžím. Získávání kněžského dorostu považoval za osobnízáležitost všech duchovních v diecézi.567 Na seminář nezapomněl ani ve svézávěti.568

Předpokladem úspěšného studia a správné duchovní formace byl nejen výběrrektora a prefekta, ale samozřejmě i odborná a osobnostní kvalita profesorů.V průběhu svého episkopátu Růžička dosti často využíval možnost jmenovat naposty profesorů absolventy českobudějovického semináře. Dá se tak říci, že siseminář vychovával své budoucí profesory sám. Tento systém měl výhodu v tom,že vlastní odchovanci se velmi dobře vyznali jak ve fungování seminární instituce,tak i v chodu diecéze. Tomáš Veber poukazuje na relativně nízký věk profesorůpři jejich nástupu do profesorských funkcí, který byl podle jeho názoru jistouzárukou kontinuity, protože profesorský sbor nebylo třeba často obměňovat.Také vedl i k určité otevřenosti novým podnětům projevující se kupř. v jejichpoměru k volnočasovým aktivitám seminaristů, jako například k divadlu.569

Domnívám se, že pro Růžičku bylo primární především zajištění kontinuity,zatímco otevřenost novým věcem, vyvěrající spíše z osobních zálib profesorů,byla až „sekundárním produktem“ – pravděpodobně i dosti nečekaným, kterémuvšak pootevřel dveře sám Růžička ve svých statutech.570 Při zabezpečování

565 Rektorské místo bylo nejprve nehonorované, teprve od roku 1841 bylo toto místo obdařeno platem200 zl. ročně při zachování všech ostatních profesorských výhod, jako bylo bydlení v semináři, stra-va, otop, světlo a posluhování. Co se týče rektorských povinností, zůstaly prakticky na takové úrovni,jak je popisují Schaaffgotschova statuta. Srov. L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 40-41;M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 111.566 Zmínka o této funkci se nalézá kromě diecézních katalogů také na náhrobním kameni, který jevsazen do vnější zdi presbyterní části českobudějovického staroměstského kostela sv. Jana Křtitelea sv. Prokopa. O nejen formálním Geithově zapojení do života semináře svědčí i nadace pro podporuchudých studentů semináře, založená v roce 1842, tzv. Dompropst Johann Geithsche Stiftung, kteráplnila svůj účel ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Srov. W. LADENBAUER, DasSoziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 175.567 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 20.568 Viz příští kapitola této knihy.569 Tomáš Veber také konstatuje, že do roku 1848 se v semináři vystřídalo pouhých 25 profesorů.Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 37.570 Viz Leges, Caput IV.

146

vhodných profesorů přišla na řadu také spolupráce s dvěma nejvýznamnějšímiřeholními společenstvími v diecézi – cisterciáky a piaristy.571

Jak již bylo naznačeno výše, v čase Růžičkova nástupu do biskupské funkcejiž na teologickém učilišti probíhalo vyučování ve čtyřech ročnících.572 V prvnímročníku se studovala Historia ecclesiastica, Antiquitates sacrae, Introductio innovum et vetus Testamentum et dialectica; ve druhém ročníku Hermeneutica, Iuscanonicum et educationis scientia; ve třetím ročníku Theologia moralis et dog-matica; a konečně ve čtvrtém ročníku Theologia pastoralis, Catechetica et ratio-nalis oeconomia. Účast na výuce biblických jazyků byla dobrovolná.573

Počtem studijních ročníků a s tím souvisejícím nárůstem počtu předmětů byldán i počet profesorů, který se zvýšil ze čtyř na šest již v roce 1814, od roku 1816dokonce na sedm.574 Mezi klíčové profesorské osobnosti v období prvních dvoudesetiletí existence semináře patří již zmíněný Josef Novák.575 Působil jako pro-fesor dogmatické teologie. Po založení semináře se staral o české knihy. Od roku1822 jej na postu profesora dogmatiky vystřídal Emmanuel Josef Davídek,představený místních cisterciáků, který ji vyučoval až do roku 1842 a publikovalřadu prací v oboru. Po jeho odchodu nastoupil na tento post Franz Nitsch.576

Vojtěch Benedikt Juhn byl již na počátku existence semináře jmenován profeso-rem starozákonní i novozákonní biblistiky, později se specializoval na Starý zá-kon – na tomto postu jej roku 1827 vystřídal Karel Körner. Juhn patřil společněs Josefem Novákem k velkým podporovatelům českých obrodných snah, spolufi-nancoval založení seminární knihovny a pořizoval do semináře české knihy.577

571 Viz M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 112.572 Předměty v tříletém studiu, tj. do roku 1815, viz výše Schaaffgotschova statuta z roku 1804.Latinský přehled viz kupř. L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 49.573 Srov. L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 50; česky viz kupř. M. NOVOTNÝ, Dějinyvyššího školství, s. 112-113.574 Přesné datace změn na profesorských postech uvádí již Ladislav Dvořák ve své knize Biskupskýkněžský seminář v Českých Budějovicích (s. 51-55). Tyto údaje z větší části převzal a v drobnostechdoplnil Jaroslav Kadlec ve stati věnované kněžskému semináři, která tvoří čtvrtou kapitolu knihyČeskobudějovická diecéze (s. 79-83). Na základě podrobného výzkumu pramenů některá data upřesnilv poslední době Tomáš Veber, proto se přidržím jeho časových zařazení.575 Později se stal českobudějovickým kanovníkem, císař jej jmenoval zadarským arcibiskupem.Viz popis životních osudů kanovníků českobudějovické kapituly na začátku této kapitoly.576 Srov. M. BLIŽŇÁKOVÁ, Filosofické lyceum v Českých Budějovicích 1803-1848, s. 68; T. VE-BER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 57-58.577 Vojtěch Benedikt Juhn byl rodák z Pelhřimova. Narodil se roku 1779. Vysvěcen byl jako jedenz posledních jihočeských diecézanů v semináři v Praze roku 1802. V pražském semináři měl na jehoformaci vliv zejména Jiljí Chládek. Byl jazykově velmi nadaný. Kromě samozřejmé němčiny, češtinya latiny ovládal také arabštinu, řečtinu, aramejštinu a syrštinu, které v českobudějovickém seminářivyučoval jako volitelné předměty. Co se zmíněné knihovny týče, tu pomáhal rozmnožit, takže i díkyněmu měla v polovině devatenáctého století více než tisíc svazků. Roku 1826 se stal infulovanýmjindřichohradeckým proboštem. Jako probošt byl předplatitelem Časopisu pro katolické duchoven-stvo a členem Dědictví svatého Jana Nepomuckého. Zemřel v roce 1843. Srov. T. VEBER, Čes-kobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 38, 53-54, zejména s. 65-67; dále také L. DVOŘÁK,Biskupský kněžský seminář, s. 42 nebo M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 113-114.

147

Profesorem Nového zákona byl od roku 1815 pozdější rektor Jan Körner.578 V roce1843 jej vystřídal Johann Hruschka. Jako profesor církevních dějin a práva půso-bil do roku 1826 Václav Šembera,579 od roku 1827 František Linhart, počínajerokem 1834 Vojtěch Mokrý.580 Katechetiku učil od roku 1810 dlouhých 35 letrektor piaristické koleje Rupert Trinks. Od roku 1842 s ním katechetiku souběžněpřednášel další piarista Kajetán Bernert.581 Morální teologii a pedagogiku před-nášel od roku 1815 Josef Leeb. O deset let později se stal kanovníkem a městskýmděkanem. V oblasti pedagogiky jej vystřídali cisterciáci docházející vyučovatz filosofického lycea, a to Vincenc Hauser v letech 1825–1836, Ernst Schönauerv letech 1836–1840 a Felix Fürstmüller v letech 1841–1845.582 Morální teologiipo Josefu Leebovi převzal Petr Weber, kterého téměř po dvaceti letech, tj. roku1844, nahradil Jan Šavel. Od roku 1815 působil v semináři jako profesor pas-torální teologie Josef Watzovský, avšak již roku 1821 na jeho místo nastoupil jehospolužák ze semináře Michael Schönbeck, který na tomto postu zůstal až do roku1843, kdy byl jmenován českobudějovickým kanovníkem. Po něm pastorálkupřevzal František Jöchl.583

Předmět rationalis oeconomia, nazývaný v českém překladu také „národníekonomií“, která byla po navýšení let studia ze tří na čtyři nově vyučována právě

578 Postavě Jana Körnera se podrobně věnoval především Tomáš Veber. Narodil se v Třeboni v roce1788. Absolvoval českobudějovické piaristické gymnázium a poté i filosofické lyceum. Poté na-stoupil ke studiu na místní teologický institut. Byl nadaným studentem. Jeho předností byla zejménaznalost jazyků, což byl i hlavní předpoklad pro jeho budoucí kariéru profesora semináře. V oblastinovozákonní biblistiky získal v roce 1822 doktorát, věnoval se zejména exegezi synoptickýchevangelií. Jeho práci v rektorském postu hodnotí Veber velmi vysoko: „V této funkci setrval navíce než dvacet let a v průběhu doby přeměnil, přirozeně za spolupráce a stálého dohledu diecézníchbiskupů, seminář a institut na plně fungující vzdělávací ústav vysokoškolského charakteru a úrov-ně.“ Körner udržoval korespondenční styky s Františkem Palackým a Karlem Aloisem Vinařickým.Jeho přítelem byl František Sláma Bojenický. Roku 1843 byl jmenován českobudějovickým ka-novníkem. Rektorem byl do roku 1848. Zemřel v roce 1853. Více viz T. VEBER, Českobudějovickýbiskupský kněžský seminář, s. 62-64, citace s. 63. Další údaje uvádí také L. DVOŘÁK, Biskupskýkněžský seminář, s. 42 nebo M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 113. Jaroslav Kadlec zdůraz-ňuje, že měl veliký vliv na náboženské formování seminaristů. Dokládá to tím, že právě o něm hovořísv. Jana Nepomuk Neumann ve svém deníku. Viz J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 68.Veber ke Kadlecovu tvrzení poznamenává: „Cenná je takováto informace také jako argument protivýtkám konzervativních církevních historiků, kteří osvícenské období dějin pokládají za spíšeduchovně úpadkové (podle osvícenských publikací se vzdělávalo duchovenstvo na území monar-chie až do poloviny 19. věku).“ T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 63,pozn. 276.579 Václav Šembera se narodil 23. září 1783 v Blatné. V roce 1827 se stal infulovaným českokrum-lovským prelátem, zemřel v roce 1828. Viz L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 42; Srov.T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 54.580 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 54.581 Tamtéž, s. 53-55.582 Poslední dva jmenovaní byli bývalými studenty semináře. Tamtéž, s. 57.583 Tamtéž, s. 56-59.

148

ve čtvrtém ročníku, přednášel od roku 1816 externista z filosofického lyceaJosef Koydl.584

Přestože již od roku 1811 existovalo nařízení Dvorské duchovní komiseo sjednocení výuky na teologických učilištích podle všeobecného studijního plá-nu, který počítal pouze se schválenými učebnicemi, existovala ještě na počátkuRůžičkova episkopátu relativní volnost v používání učebních pomůcek a učeb-nic.585 Pro některé předměty bylo schváleno učebnic či učebních textů hned ně-kolik, vyučující si mohl dokonce vytvořit vlastní učební text, který však muselnejprve poslat úřadům ke schválení. Kupříkladu pastorální teologie mohla býtvyučována podle knihy Franze Giftschütze, později Jiljího Chládka či VáclavaStacha.586 Církevní právo bylo vyučováno povětšinou jako součást kurzu morálníteologie nebo historie, samostatnou učebnici v semináři nemělo.587 Starý a Novýzákon na tom byl podobně, v rámci těchto kurzů se již objevovaly poznatkyz biblické archeologie a biblické geografie. Dogmatika patřila spolu s dějinamia exegetikou k jádru výuky. Stála na půdorysu daném výnosy Tridentina. Vyu-čována byla podle osvědčených kompendií.588 U pedagogiky se názvy učebnicnezachovaly. Katechetika měla závazný text v Religionslehrbuch Jacoba Frintavydané ve Vídni roku 1806.589

V průběhu Růžičkova episkopátu se samozřejmě vyvíjely i počty zde stu-dujících mladých mužů. Zatím nejpodrobnější výzkum počtu studentů teologic-kého institutu ve sledovaných letech provedl na základě dochovaných pramenůTomáš Veber: Jejich počet v letech 1815–1845 málokdy výrazněji klesal. La-dislav Dvořák, s jehož údaji Veber srovnává ty své, uvádí, že zejména v třicátýchletech bylo potřeba přísnějším a pečlivějším výběrem omezovat počet kandidátů,

584 Josefa Koydla představil sám Růžička ve velmi pozitivním světle ve zprávě z vizitace filosofic-kého lycea jako vynikajícího pomologa, který napsal spis o ovocnářství a je jednatelem zemědělskéhospolku v Českých Budějovicích. Srov. M. BLIŽŇÁKOVÁ, Filosofické lyceum v Českých Budě-jovicích 1803-1848, s. 60 a 63. Viz také T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář,s. 48, 60. Koydlův spis vyšel česky v roce 1835 pod názvem Krátké naučenj o sstěpařství, zwlásstěpak gakby při každé wenkowské sskole stromová sskolka založena býti mohla a v každé kraginěhognost neysylněgssjch a nejužitečněgssich owocných stromů wychowati se dalo, obzwlásstnímwzhledem na přjkřegssj kraginy w Čechách a na okolnosti wenkowskkého hospodáře, W JindřichowěHradcy, 1835, 62 s. Kniha vyšla rok předtím německy pod názvem Kurzer Unterricht in derObstbaumzucht opět v Jindřichově Hradci.Podle Ladislava Dvořáka byl plat běžného profesora semináře po roce 1815 600 zl. ročně. Koydl mělplat 1000 zl., pravděpodobně proto, že neměl jako většina profesorů nárok na bezplatné bydlení, jídlo,atp. Srov. L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 45.585 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 50-51.586 O pastorální teologii a jejích počátcích A. KŘIŠŤAN, Počátky pastorální teologie. V této knize senachází podrobná bibliografie k tématu. Srov. také T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžskýseminář, s. 50-51.587 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 50-51.588 Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 112.589 Srov. T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 50-52.

149

aby se pro příští roky počty seminaristů snížily. Podle všeho však existoval zvláštěv posledních letech Růžičkova biskupského působení vzestupný trend v počtuuchazečů o bohosloví.590 Právě i zvyšující se počet kandidátů kněžství nadálezdůrazňoval potřebu zajištění vhodného místa k jejich společné formaci.591

Jak již bylo zmíněno, prostorové podmínky pro studium a formaci budou-cích duchovních byly po většinu Růžičkova episkopátu nevalné. V jednopatrovéseminární budově se veškeré přednášky konaly ve třech posluchárnách a pro stoaž sto padesát studentů sloužila jediná studovna – tzv. museum. Seminaristé, kteříbyli ubytováni v semináři, měli v patře pokoje s více lůžky, tzv. dormitoria. Stra-vování seminaristů probíhalo rovněž v budově semináře, a to ve společné jídelně.K technické vybavenosti semináře je konečně nutné připočíst knihovnu, ovšemta se zrodila až na počátku dvacátých let devatenáctého století.592 Pak zde byltrvalý problém s finančním zajištěním alumnů. Ještě ze Schaaffgotschovy dobyexistovalo v semináři plné zaopatření pro 30 alumnů. Dalších 45 získávalo ročnístipendium. Oněch 30 míst placených z náboženského fondu vlastně odpovídalokapacitě seminární budovy. Ladislav Dvořák uvádí, že zejména po zvýšení počtulet studia ze tří let na čtyři byli pro pobyt v budově semináře vybíráni pouze ti„nejchudší a nejhodnější kandidáti ze všech čtyř ročníků“.593

Růžičkův záměr vyřešit prostorové problémy v budově semináře i otázkumimo seminář dlících studentů byl do značné míry akcelerován nařízením dekre-tu dvorské studijní komise z 31. března 1825, podle kterého měli být všichni adep-ti kněžství s platností od následujícího ročníku vzděláváni na teologickém učilištisvé mateřské diecéze. Pro českobudějovickou diecézi to znamenalo problém, pro-tože do této doby měla možnost posílat relativně vysoký počet svých seminaristůdo jiných diecézí. Toto nařízení ve svém důsledku znamenalo praktické zdvojná-sobení počtu uchazečů o studium: v ročníku 1824/1825 bylo 24 přijatých studen-tů, o rok později 44 přijatých studentů. Mimo to přišel od dvorské studijní komisev roce 1826 zákaz studia na vlastní náklady (Privatstudium), protože se snažilapřinutit biskupy, aby byli všichni studenti teologie vychováváni i ubytovániv semináři. Růžička na to zareagoval ještě intenzivnějším úsilím o získání dotacena rozšíření a přestavbu budovy, ovšem zatím nebylo v náboženské matici

590 V roce 1815 – 111 studentů; 1816 – 93 studentů; 1817 – 96 studentů; 1818 – 113 studentů; 1819– 107 studentů; 1820 – 89 studentů; 1821 – 90 studentů; 1822 – 101 studentů; 1823 – 102 studentů;1824 – 110 studentů; 1825 – 118 studentů; 1826 – 129 studentů; 1827 – 158 studentů; 1828 – 180studentů; 1829 – 201 studentů; 1830 – 208 studentů; 1831 – 192 studentů; 1832 – 180 studentů; 1833– 143 studentů; 1834 – 125 studentů; 1835 – 118 studentů; 1836 – 120 studentů; 1837 – 124 studen-tů; 1838 – 120 studentů; 1839 – 126 studentů; 1840 – 133 studentů; 1841 – 131 studentů; 1842 – 147studentů; 1843 – 147 studentů; 1844 – 136 studentů; 1845 – 148 studentů. Srov. T. VEBER,Českobudějovický biskupský kněžský seminář, příloha č. 4.591 Srov. M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 115.592 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 68; K. SKALICKÝ, Tradice teologického studia,s. 84; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 110-111.593 L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 46.

150

dostatek prostředků, takže k ní došlo až o dvacet let později. Mezitím přišlo ještědalší nařízení z 30. července 1840, že v semináři mají mít zdarma svůj byt všich-ni profesoři. Do té doby totiž bylo v seminární budově místo pouze pro tři pro-fesory, ostatní bydleli porůznu ve městě v privátních bytech.594

Přestože Růžička se kvůli nedostatku prostředků nemohl pustit do přestavbyseminární budovy, podařilo se najít prostředky k úpravám seminárního kostelasv. Anny. V letech 1815–1816 došlo k jeho vnější klasicistní úpravě – získal novýštít, členěný pilastry a zakončený trianglovým frontonem. Uvnitř kostela bylav roce 1815 dostavěna kruchta, k níž vedlo provizorní schodiště. Z augustinián-ského kláštera v Táboře byly přivezeny roku 1816 varhany. Konečně roku 1827byla dokončena klasicistní zvonice se dvěma menšími zvony.595

Dlouho očekávaná přestavba budovy biskupského kněžského semináře za-čala v roce 1843. Trvala rok a půl. V jejím průběhu bydlela většina studentů podomech ve městě. Růžička, který se obával toho, že tento stav povede ke zhor-šení kázně, ustanovil jednoho z profesorů, aby dbal právě o mravy po domechubytovaných alumnů. K posvěcení rekonstruované budovy došlo symbolickyčtyřicet let po otevření semináře, tj. 4. listopadu 1844.596 Samotný Růžička seho pro nemoc nezúčastnil.597 V nyní dvoupatrové budově mohlo být pohodlněubytováno sto seminaristů se šesti profesory. Zvětšeny byly posluchárny, přibylanová studovna i technické zázemí.598

Seminář jako takový byl velkým přínosem nejen pro duchovní správu, aletaké pro samotné město České Budějovice.599 Spolu s filosofickým lyceemměl téměř 200 studentů, kteří rozvíjejícímu se městu přinášeli určitý kapitál.600

594 Kupř. v pražském arcidiecézním semináři měla českobudějovická diecéze deset míst. VizL. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 47. Tento fakt zdůrazňuje také M. NOVOTNÝ, Dějinyvyššího školství, s. 114-115. K platům a dalšímu zaopatření vyučujících více T. VEBER, Česko-budějovický biskupský kněžský seminář, s. 39 a 49; L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář, s. 45.595 T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 46; L. DVOŘÁK, Biskupský kněžskýseminář, s. 39.596 Kupř. Richter uvádí chybné datum 5. listopadu. Srov. E. F. RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte,s. 48-49.597 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 25; L. DVOŘÁK, Biskupský kněžskýseminář, s. 35-37.598 Stavbu vedl c. k. krajský inženýr Antonín Krátký. Stavbu předal 30. září 1844, tj. za již zmíněnýchosmnáct měsíců. Náklady dosáhly výše 30 tisíc zlatých. Nová budova měla 41 místností. Seminaristébydleli po 4-5 na jednom pokoji. Z technického zázemí se jednalo zejména o kuchyni a sklepy.Seminář měl také rozsáhlou zahradu. Viz T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář,s. 40 a 46; M. NOVOTNÝ, Dějiny vyššího školství, s. 111; L. DVOŘÁK, Biskupský kněžský seminář,s. 35-38.599 S městem byl seminář svázán v dobrém i zlém. Kupř. v letech 1832-1833 zasáhla České Bu-dějovice, podobně jako celé Čechy, epidemie cholery. Prokazatelně stála život tři studenty. Srov.T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 39.600 Již samo založení semináře spolu s lyceem a jejich otevření znamenaly pro město, unavenéz neustálých vojenských hrozeb, vítané oživení, vytržení z letargie. Tamtéž, s. 42.

151

Studium na lyceu a v semináři absolvovali i mnozí synové zdejších měšťanů.Nesporný přínos pro město měl seminář po stránce kulturní. Studenti se věnovalidivadlu, v semináři založili knihovnu, která byla přístupná i měšťanům, zdat-nější hráli po kostelích na varhany a jiné hudební nástroje, zpívali ve sborech neboprováděli distribuci knih. Tomáš Veber tvrdí, že většinu těchto činností biskupovépřímo neusměrňovali, ale pouze ji sledovali a podporovali.601

Seminář se stal také místem, odkud se šířily české obrodné snahy. Vzdělávánív českém jazyce bylo bráno jako samozřejmost, protože tento jazyk byl jazykemznačné části obyvatel diecéze – a tudíž pro práci v pastoraci nutností. Avšak podkrytím se touto „nutností“ se u česky hovořících studentů skrývala právě snahapo pozvednutí českého jazyka v diecézi. Jak jsem již zmínil výše, Josef Nováka Vojtěch Benedikt Juhn věnovali češtině značnou pozornost. Příznivci českéhojazyka byli i Jan a Karel Körnerové a Michael Schönbeck. Zájem o vše českénarůstal zvláště od třicátých let devatenáctého století. Na seminární půdě lzesledovat aktivity Matice české. Podobně je možné postihnout i činnost Dědictvísvatého Jana Nepomuckého, která je spojená s významnou osobností absolven-ta českobudějovického teologického studia Josefa Vlastimila Kamarýta.602 V se-minárním kostele sv. Anny bylo nadací jedné měšťanské rodiny z roku 1837zřízeno místo pro českého kazatele.603 Vrcholem obrodných snah se nakonec stalrok 1848, který však již stojí mimo tématické pole této knihy.604

◘◘◘

Další z oblastí, které se Růžička věnoval po celé období svého episkopátu,byla pomoc potřebným. Předně tu byly projekty, které tzv. zdědil po svémpředchůdci Janu Prokopu Schaaffgotschovi, a které i on intenzivně podporoval.V prvé řadě to byl Diöcesan-Pension-Institut für die Witwen und Waisen derSchullehrer, tj. podpůrný fond pro vdovy a sirotky učitelů triviálních škol, za-ložený v roce 1811, na jehož podporu mimo jiné mysleli jak Schaaffgotsche,tak i Růžička ve svých testamentech.605 Ředitelem tohoto fondu se stal Růžičkůvblízký spolupracovník František Gabriel.606

601 Tamtéž, s. 42-43.602 K této osobností v poslední době publikoval studii historik Miroslav Novotný. Viz M. NOVOTNÝ,Školství na jihu Čech v době Josefa Vlastimila Kamarýta.603 Srov. J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 69.604 Viz T. VEBER, Českobudějovický biskupský kněžský seminář, s. 74-76.605 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 14; W. LADENBAUER, DasSoziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 170; R. SVOBODA, Jan ProkopSchaaffgotsche, s. 223; W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in derDiöcese Budweis, s. 170. K Růžičkově závěti více v příští kapitole.606 Viz Katalog über die sämmtlichen Volksschulen und des dabei angestellten Lehrpersonals, in derbudweiser Diöcese. Für das Jahr 1835.

152

Dále tu byl již Schaaffgotschem podporovaný projekt výstavby městskénemocnice v Českých Budějovicích. Na podporu stavby určil třetinu svého od-kazu v závěti.607 Právě díky Růžičkově péči a v přímé spolupráci s městem bylajejí budova vystavěna mezi léty 1827–1828. Ke jejímu slavnostnímu otevřenídošlo 24. prosince 1829 a biskup o ni i nadále pečoval.608

V Růžičkově době existovaly jako dědictví doby Josefa II. stále farní chudin-ské instituty, kterým věnovali faráři velikou péči a jejich činnost byla sledovánapři vizitacích. Téměř každá farnost měla na chod toho svého určený veřejný fond,což ukazovalo veliké sepětí majetku farností s péčí o chudé.609

Snažení českobudějovického biskupa v sociální a charitativní oblasti je viděttaké v čase, kdy vypukla epidemie cholery, která zejména v roce 1832 postihlacelé jižní Čechy. V Českých Budějovicích, kde zemřelo několik set obyvatel,přišlo mnoho dětí o své rodiče. Byl to právě biskup, který pomáhal organizovatsbírky na založení místního sirotčince, k jehož výstavbě došlo až po jeho smrti,v roce 1854.610 V pastýřském listě z roku 1831, který se týkal právě vypuknuvšíepidemie cholery, klade pomoc potřebným do centra duchovního života vě-řících.611

Od roku 1834 se stal přispívajícím členem spolku podporujícího dospěléslepce v Čechách: Versorgungs- und Beschäftigungs- Anstalt für erwachseneBlinde in Böhmen.612 Jeho starost o potřebné je konkrétně vidět i v jeho odkazu,ve kterém kromě městské nemocnice a podporného fondu pro vdovy a sirotkyučitelů triviálních škol věnoval relativně vysoké částky také městskému chu-dobinci a na zřízení sirotčince. Konkrétní částky pak věnoval „známým“ vdo-

607 Srov. W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis,s. 257; R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 247-248.608 Viz poslední vůle biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 10. ledna 1844. Srov. SOA Třeboň,BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Poslední vůle a pozůstalostní řízení, 1831-1848, sign. II/2/a/3,kart. 13. Podrobněji o obsahu testamentu pojednávám v následující kapitole. Srov. také Srov.W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 257, 298.Samotnou stavbu podpořil Růžička částkou tisíc zlatých, stejnou částku odkázal městské nemocnicive svém testamentu.609 Srov. W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis,s. 254-255. O stavu farní chudinské péče hovoří Schaaffgotschova zpráva z generální vizitace z roku1811. Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, HHSA, Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 400-401. V kontextu Českých Budějovic viz kupř. Knihy příjmů avydání chudinského ústavu pro městské vsi 1838-1842, SOkA České Budějovice, Archiv města ČeskéBudějovice, mikrofilm č. 817.610 Srov. Josef GRULICH – Karel PLETZER, Epidemie, EČB, s. 124; W. LADENBAUER, DasSoziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 223; E. F. RICHTER, KurzgefaßteGeschichte, s. 44.611 Pastýřský list Arnošta Konstantina Růžičky z prosince 1831. Viz SOA Třeboň, BA ČB, ArnoštKonstantin Růžička, Pastýřský list Arnošta Konstantina Růžičky s udělením církevního dispensu odpůstu pro postižené cholerou - tisk, 1831, sign. II/2/b/8, kart. 13.612 Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Jmenování přispívajícím členemSpolku pro vydržování zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospělé slepce v Čechách, 1834,sign. II/2/c/3, kart. 13.

153

vám a chudým, samotní městští chudí měli být poděleni penězi v den jehopohřbu.613

◘◘◘

Růžičkovo biskupské působení mělo kromě roviny diecéze ještě rovinu jinou,a to jeho aktivit v zemské oblasti. Některé z nich vyplývaly přímo z jeho úřadu,další byly víceméně soukromého rázu a týkaly se buď přímo jeho osoby, okruhujemu blízkých lidí, nebo duchovních v diecézi. Dílčím způsobem měly co dočinění také s aktivizací českého národního života.614

Od chvíle jmenování biskupem byl Růžička z titulu své funkce zván nazemské sněmy. Každoročně mu přicházely pozvánky jménem panovníka.615 Prvnípozvánky na jednání sněmu dostal již v roce 1816: první od Františka I. 14. října,druhou od zemského sněmu 18. října toho roku. Jednání se mělo konat v Praze12. listopadu. Součástí druhé pozvánky byl i podrobný program jednání, jehožjedním bodem bylo oznámení o jmenování Arnošta Konstantina Růžičky čes-kobudějovickým biskupem a jeho přivítání na sněmu.616 Být členem zemskéhosněmu byla samozřejmě velká čest, protože se jednalo o nejvyšší samosprávnýorgán Čech. Avšak jeho pravomoci byly velmi omezené. Rozhodovat směl o sta-novování a vybírání některých daní, vedení zemských knih a katastrů a o správězemského jmění. Všechna rozhodnutí byla podrobena dohledu pražského gu-bernia, které od svého vzniku v roce 1772 zastupovalo vídeňské centrální orgány.Na zemské úrovni reprezentoval státní správu v Čechách nejvyšší pražský pur-krabí, který byl zároveň předsedou pražského gubernia, předsedou zemskéhosněmu a zemského stavovského výboru. Růžička zažil za svůj dlouhý episkopátve funkci pražského purkrabího dva muže. Prvním byl František Antonín hraběLibštejnský z Kolowrat v letech 1810–1826. V jeho době bylo založeno Vlas-tenecké muzeum v Čechách (1820). Druhým mužem byl Karel hrabě Chotek

613 Viz poslední vůle biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 10. ledna 1844. Srov. SOA Třeboň,BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Poslední vůle a pozůstalostní řízení, 1831-1848, sign. II/2/a/3,kart. 13. Podrobněji o obsahu testamentu pojednávám v následující kapitole. Srov. také Srov.W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 257.Městskému chudobinci odkázal částku tisíc zlatých, na zřízení útulku pro malé děti čtyři sta zlatýcha jednotlivým chudým odkázal čtrnáct set zlatých.Podobný odkaz, ačkoli v menším měřítku, udělal Růžičkův dlouholetý spolupracovník Jan Geith,který zřídil nadace pro chudé děti a pro chudé studenty semináře, a to 1. a 21. července 1842. Srov.W. LADENBAUER, Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der Diöcese Budweis, s. 175 a 214.614 Předem podotýkám, že se zatím nejednalo o vypjatý nacionalismus, který měl postupně přicházetna českou, potažmo evropskou scénu v průběhu čtyřicátých let devatenáctého století.615 Prokazatelně je dostal v letech 1816-1837, protože tyto se zachovaly do současnosti. Avšaks největší pravděpodobností byl zván i po roce 1837. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt KonstantinRůžička, Pozvánky na zemský stavovský sněm, 1817-1837, inv. č. II/2/c/2, kart. 13.616 Tamtéž.

154

v letech 1826–1843,617 pod jehož vedením se země v mnoha ohledech značnězměnila. Důraz kladl zejména na budování nových komunikací, snažil se pod-porovat rozvoj průmyslu i zjednodušit dopravu lidí, materiálu i zboží. Zaváděnézměny byly v první řadě vidět na postupně se měnící tváři přibližně stotisícovéPrahy, která získávala od počátku třicátých let charakter průmyslového městaa intenzivně se rozrůstala zejména na předměstích. Mezi nejviditelnější podnikypatřila stavba řetězového mostu přes Vltavu,618 zavádění plynového osvětlení, mo-derní kanalizace nebo nového kamenného dláždění značné části ulic. Novýmpodmínkám se přizpůsobil i nový biedermeierovský životní styl.619

Aktivizace předních postav českého zemského dění se ukazovala mimo jinév oblasti zakládání nebo podporování společností nejrůznějšího zaměření. Podlestatistického přehledu učených společností a počtu jejich členů v roce 1833vydaného zemským guberniem jich bylo v Čechách celkem 9, měly celkem 1442členů: Královská společnost věd a nauk, Císařsko-královská hospodářská vlaste-necká společnost, Jednota pro zvelebování štěpařství, Jednota pro zvelebováníovocnářství, Společnost milovníků hlubokých umění, Jednota pro zvelebeníhudebního umění, Společnost vlasteneckého muzea v Čechách, Jednota zvelebo-vatelů kostelní hudby a Jednota pro zvelebování zvonařství.620 Další společnostiv této době postupně vznikaly. Pod protektorstvím Karla hraběte Chotka bylakupř. roku 1833 založena Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách.621

617 Růžička se s Chotkem snažil udržet dobré společenské vztahy, jak je vidět z jejich korespondence.Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Poděkování hraběte Chotka za novoročníblahopřání, 1828-1834, sign. II/2/d/1, kart. 13.618 Přes Vltavu stále vedl pouze jediný most. Na postavení nového byla v roce 1827 zřízena akciováspolečnost, která byla v té době v Čechách stále dosti novým způsobem podnikání. Cílem byloshromáždit potřebný kapitál. Jediná akcie stála 200 zlatých, což byla v té době hodně vysoká částka.Protektorem stavby byl hrabě Chotek. Most nakonec postavila firma Vojtěcha Lanny a byl otevřenv roce 1841. Srov. Milada SEKYRKOVÁ, Ferdinand V. Poslední pražská korunovace, Praha: Havran,2004, s. 28-29. Z korespondence Růžičky s českokrumlovským arcijáhnem Zambauerem vyplývá, žebyl v tomto podniku osobně zainteresován. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička,Odeslaná korespondence českokrumlovskému prelátovi v záležitosti výstavby řetězového mostua upisování akcií a jindřichohradeckému proboštovi v záležitosti guberniálního katechety Tischeras novoročním přáním, 1834, sign. II/2/d/3, kart. 13.619 Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 22-32.620 Srov. W králowstwj Českém w roce 1833. Ustawy wěd a uměnj. Akademie, učené společnosti, in:Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 7, č. 2/1835, s. 345. Podobný přehled existuje i z roku 1835.Zde není v seznamu společností uvedena Jednota pro zvelebování zvonařství. Viz W králowstwjČeském w roce 1835. Ustawy wěd a uměnj. Akademie, učené společnosti, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 9, č. 4/1837, s. 750.621 „Jednota měla být jednak zástupcem podnikatelských vrstev obyvatelstva i tlumočníkem jejichhospodářských požadavků a na druhé straně vykonavatelem státní průmyslové politiky. Jako poradníorgán měla podávat státním úřadům dobrozdání o situaci v průmyslu, zaujímat stanoviska k vládnímnávrhům, organizovat průmyslové výstavy a zasazovat se o zvýšení průmyslové odbornosti.“ Pozdějise vedení Jednoty obrátilo od takto stanovených velkých cílů spíše na cestu postupné průmyslovéosvěty. Alexandra ŠPIRITOVÁ, Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, s. 5-19, cit. s. 5.Publikováno na http://www.nacr.cz/E-publ/paginae/fulltext/3_1995/ph_03_01.pdf [24.11.2011].

155

U Růžičky, který jako biskup k významným osobnostem českého zemskéhoživota jistě patřil, lze vysledovat podobnou tendenci. Od roku 1833 se začalyinformace o jeho členství v učených i jiných společnostech objevovat jako sou-část oficiální titulatury v tištěných dokumentech vycházejících zejména zeZdarssovy biskupské tiskárny. Katalog kléru pro rok 1833 poprvé uvádí Růžičkujako „Musei Regni Bohemiae Membri Activi“.622 Katalog kléru na další rok jeuveden již takto: „Catalogus Universi Cleri... Ernesti Constantini Ružicžka...Musei Regni Bohemiae – Societatis Philharmonicae ad promovendam artemmusicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendam industriam MembriActivi.“623 V katalogu kléru pro rok 1835,624 stejně jako v katalogu škol česko-budějovické diecéze pro rok 1835, je vidět, že se stal navíc také členem Spolkupro vydržování zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospělé slepce v Če-chách: „Unter der oberhirtlichen Regierung des hochwürdigsten und hochgebo-renen Herrn Herrn Ernest Constantin Ružičzka, Bischofes zu Böhmisch-Budweis,Mitgliedes des vaterländischen Musäums, des Vereines zur Belebung Bewerb-fleiβes, des Vereines zur Unterstützung des Beschäftigungsanstalt für erwachseneBlinde, und des Vereines zur Emporbringung der Kirchenmusik.“ 625 V dalšíchletech se stal ještě členem Jednoty pro zvelebování ovocnářství, jinak řečenočlenem pomologického spolku.626 Členem všech vyjmenovaných společností

622 Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac Illustrissimi Domini Domini ErnestiConstantini Ružicžka Dei gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis et Musei Regni Bohemiae MemriActivi. Anno MDCCCXXXIII, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Martini Zdarssa, EpiscopalisTypographi.623 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac Illustrissimi Domini Domini ErnestiConstantini Ružicžka Dei Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam Membri Activi. Anno MDCCCXXXIV. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defunctitypographi Martini Zdarssa.624 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac Illustrissimi Domini Domini ErnestiConstantini Ružicžka Dei Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam, et ad prospiciendum caecis de sustentatione Membri Activi. Anno MDCCCXXXV.Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.625 Katalog über die sämmtlichen Volksschulen und des dabei angestellten Lehrpersonals, in derbudweiser Diöcese. Für das Jahr 1835.626 Viz Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dioeceseos Bohemo--Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi ac Excellentissimi Domini DominiErnesti Constantini Ružicžka Dei Gratia et Apostolicae Sedis Gratia Episcopi Bohemo-BudvicensisSuae Caesareo-Regiae Apostolicae Majestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae –Societatis Philharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad pro-movendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione et Societatis pomologicaeMembri Activi. Anno MDCCCXXXIX. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographiMartini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.

156

zůstal až do své smrti.627 Domnívám se, že právě důsledné uvádění členství v rámcititulatury plnilo důležitou sociálně-distinktivní funkci.628 Zajímavé je, že sečleny stejných nebo podobných společností či spolků stávali nejprve jeho nej-bližší spolupracovníci a posléze i širší okruh duchovních – a i jejich členstvíbylo zejména v katalozích kléru uváděno u jejich titulatury. V tomto případěse dá říci, že následovali příklad svého biskupa.629 V roce 1832 byli kromě bis-kupa pouze dva profesoři na teologickém učilišti členy nějaké společnosti:rektor Michael Schönbeck Společnosti vlasteneckého muzea a Josef KoydlCísařsko-královské hospodářské vlastenecké společnosti.630 V roce 1834 roz-

627 Viz. Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXLV; také kupř. Trauergedicht aus Anlaß des am18. März erfolgtet Ablebens Sr. Excellenz des hochgebornen hochwürdigsten Herrn Herrn ErnestConstantin Ruziczka, Bischofes in Budweis, k. k. geheimen Raths, Mitgliedes des Vereins zurErmunterung des Gewerbfleißes in Böhmen, wirkenden Mittglieds der Gesellschaft des vaterländis-chen Musäums, des pomologischen und des Vereins der Kunstfreunde für die Kirchenmusik undbeitragenden Mittglieds der Versorgungs- und Beschäftigunsanstalt für erwachsene Blinde in Böhmen,Beförderers der böhmischen Sparkassa. Böhmisch-Budweis, [1845], [5 s.].628 Pro podporu tohoto argumentu nechám čtenáři kromě skutečnosti, s jakou důsledností byla uvádě-na členství v titulatuře i postupné šíření členství u duchovních po diecézi, ke zvážení ještě jednu zají-mavou souvislost: V roce 1835 se stal císařem Ferdinand V. Jak bylo ve vládnoucím rodě zvykem,musel se jako mladý arcivévoda vyučit řemeslu. Bylo pro něj zvoleno zahradnictví a v tomto oboruzískal výuční list. Ještě na podzim roku svého nástupu na trůn se vydal do Čech. Po cestě navštívilČeské Budějovice, kde se setkal i s Růžičkou – o okolnostech tohoto setkání ještě budu hovořit, kaž-dopádně pro biskupa bylo neobyčejně šťastné. Když dojel do Prahy, kam v této době přicestovali českobudějovický biskup, zavítal mezi členy pomologického spolku, kde si prohlédl výstavu ovocea zeleniny. Viz M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 16 a 20. Růžička se ještě v témže roce stal čle-nem pomologického spolku, jak je vidět v Katalogu kléru pro rok 1836. Viz Catalogus Universi Cleritum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dieceseos Bohemo – Budvicensis sub glorioso RegimineReverendissimi, Illustrissimi ac Excellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka DeiGratia Episcopi Bohemo-Budvicensis. Suae Caesareo – Regiae Apostolicae Majestatis ConsiliariiIntimi Actualis, Musei Regni Bohomiae – Societatis Philharmonicae ad promovendam artem musicamquoad sacra, nec non Societatis ad promovendam industriam, ad prospiciendum caecis adultis desustentatione et Societatis pomologicae Membri Activi. Anno MDCCCXXXVI. Budvicii – Bohemo-rum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger. Přímý důkaz, že bysvým členstvím chtěl demonstrovat hlavně svůj vztah k panovníkovi, nemohu předložit. Samozřejměje možné, že se na zahradě biskupské rezidence Růžička věnoval pěstování ovoce či zeleniny nebochtěl svým členstvím tento spolek podpořit z jiného důvodu.Ovšem mezi Růžičkovy blízké spolupracovníky v diecézi patřili lidé, kteří se ovocnářstvím zabý-vali velmi intenzivně. Mezi nimi vynikli zejména Josef Koydl a Karel Zambauer. Koydla i s jehopublikační činností v oblasti pěstění ovocných stromů jsem zmínil v části této kapitoly věnovanéfilosofickému lyceu a bohosloveckému semináři. Karla Zambauera budu ještě zmiňovat níže. Jehoživotopis právě s popisem záliby v ovocnářství viz K. A. Huber, Ein josephinischer Pfarrer, s. 101-104.Huber mimo jiné považuje zálibu v ovocnářství za jedno z typických praktických vyústění josefinis-mu. Tamtéž, s. 103.629 Samozřejmě není možné s naprostou jistotou usuzovat ze skutečnosti, že se informace o členstvív té které společnosti objevila u toho kterého duchovního v diecézním katalogu, že předtím členemžádné společnosti nebyl nebo se jím nestal dříve. Toto by bylo možné tvrdit až poté, co by došlok přesnému zjištění, kdy do konkrétní společnosti vstoupil, o čemž katalogy kléru nevypovídají. Avšakzcela jednoznačně uvádění členství v katalozích kléru vypovídá o společenské důležitosti, jakou mělominimálně mezi duchovními českobudějovické diecéze.630 Viz Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXXXIII.

157

šířil jejich řady děkan kapituly Augustin Filek, když se stal členem Spolku provydržování zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospělé slepce v Če-chách.631 O pět let později byla situace již naprosto jiná. Zvláště mezi duchovními,kteří většinou patřili k přísedícím biskupské konzistoře, se stalo členství v růz-ných společnostech relativně běžnou věcí. Kromě již výše uvedených mužů sečleny Spolku pro vydržování zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospě-lé slepce v Čechách stali probošt kapituly Jan Geith, jindřichohradecký proboštVojtěch Juhn, krumlovský arcijáhen Karel Zambauer, profesor morální teologiePetr Weber a bechyňský biskupský vikář Peter Schmitzer. Jan Geith, KarelZambauer, profesor pedagogiky a katechetiky piarista Rupert Trinks, biskupskýceremonář Prokop Knirsch, biskupští vikáři Matyáš Drexler z Hluboké,Maxmilián Jiříček ze Strakonic a Matyáš Tockstein z Písku se stali členy Jednotyzvelebovatelů kostelní hudby. Karel Zambauer navíc ještě členem pomologickéspolečnosti.632 Sušický biskupský vikář a děkan z Vimperka Adam Fialka bylčlenem Jednoty vlasteneckého muzea. Kromě již zmíněného piaristy Trinksebyli členy společností ještě další členové řeholních společenství: opat vyšebrod-ských cisterciáků Valerián Schopper byl členem Jednoty vlasteneckého muzea,Jednoty zvelebovatelů kostelní hudby a Jednoty pro povzbuzení průmysluv Čechách; převor vyšebrodských cisterciáků Josef Schuster členem Jednotyzvelebovatelů kostelní hudby a Jednoty vlasteneckého muzea; provinciál servitůVincent Axmann byl členem Jednoty zvelebovatelů kostelní hudby.633 Na konciRůžičkova episkopátu se členy učených společností nestávali již jen lidé zezmíněného Růžičkova bližšího okruhu, ale také „obyčejní“ kněží a řeholníci,ačkoli se jednalo spíše o jednotlivce. Nejčastější bylo členství v Jednotě zvele-bovatelů kostelní hudby.634

V roce 1828 začal v Praze vycházet Časopis pro katolické duchovenstvo,který brzy našel čtenáře v Čechách i na Moravě. Jeho cílem bylo zejména infor-mování a vzdělávání duchovních. Pro tento účel tvořil po dlouhá léta nejvý-znamnější časopiseckou platformu v zemi. V době Růžičkova episkopátu seprojevoval vlastenecky, ovšem nijak vypjatě. Důkazem je, že česky psané článkyjednoznačně převažovaly, ale výjimkou nebyly ani německy tištěné statě.635

Růžička se již v roce 1833 objevil v čele předplatitelů z českobudějovické diecéze,mezi nimiž figurovalo ještě množství dalších lidí a institucí: děkan kapituly Jiljí

631 Viz Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXXXV.632 Členství Karla Zambauera ve zmíněných společnostech potvrzuje také Kurt Augustin Huber. VizK. A. HUBER, Ein josephinischer Pfarrer, s. 103.633 Viz Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXL.634 Viz Catalogus Universi Cleri, Anno MDCCCXLII; Catalogus Universi Cleri Anno MDCCCXLV.635 Jedná se o cenný zdroj nejen pro historiky, ale samozřejmě i pro teology. V poslední době vizkupř. studii Ctirada V. Pospíšila. Srov. Ctirad Václav POSPÍŠIL, Prolegomena ke studiu českéchristologie 19. století – knižní produkce a odborné studie v ČKD, Studia theologica 44, roč. 13,č. 2/2011, Olomouc 2011, s. 126-162.

158

Filek, kanovník Václav Angelis, knihovna konzistoře, rektor semináře Jan Körner,profesoři semináře Emmanuel Davídek a Michael Schönbeck; sedm studentůčtvrtého ročníku, jedenáct studentů třetího ročníku, čtyři studenti druhého roč-níku biskupského semináře; seminární knihovna, pět kněží z Českých Budějovica 76 dalších kněží z diecéze a dva vikariáty samostatně pro své knihovny. Cel-kově si objednalo v Čechách Časopis pro katolické duchovenstvo 479 před-platitelů, z českobudějovické diecéze 114.636 O dvě léta později, v roce 1835, sikromě Růžičky, Filka, Angelise a konzistorní knihovny předpláceli Časopis prokatolické duchovenstvo tři kaplani při katedrále, pět profesorů semináře v čeles rektorem, seminární prefekt a seminární knihovna, devět kandidátů kněžství,jedenáct studentů čtvrtého, čtyři z třetího a dvanáct z druhého ročníku semináře.Vedle toho přišlo z různých koutů diecéze 94 dalších objednávek, vesměs odkněží a několik od vikariátních knihoven. Celkem do českobudějovické diecézedocházelo 147 výtisků časopisu z celkem 708 v Čechách objednaných.637 V roce1837 se tento počet opět zvýšil: Kromě Růžičky, Angelise a Filka se předplatitelistali ještě dva členové konzistoře – jeden z nich byl Franz Mardetschläger, tehdykonzistorní protokolista, již několikrát zmiňovaný budoucí autor prvníhoRůžičkova životopisu – a čtyři kaplani z Českých Budějovic; dále čtyři profesořisemináře, prefekt semináře a seminární knihovna, devět studentů ve čtvrtém,sedm ve třetím a osm ve druhém ročníku semináře. Celkově si českobudějovic-ká diecéze předplatila 184 výtisků z celkových 854 v Čechách objednaných.638

V následujícím roce byla situace podobná. Z celkových 790 v Čechách objedna-ných časopisů z českobudějovické diecéze přišla objednávka na 193 výtisků.639

V roce 1839 to již bylo 195 z 860.640 Z několika posledních zveřejněných seznamůpřispěvatelů, které vyšly ke konci Růžičkova života nebo těsně po jeho smrti,vyplývá, že se počet i struktura odběratelů příliš nezměnily – jednalo se výhradněo současné nebo budoucí duchovní. V roce 1842 nadále odebírali časopis kroměbiskupa především jeho nejbližší spolupracovníci, tj. členové kapituly, kněžíz jeho rezidenčního města, profesoři biskupského semináře i řada duchovníchv diecézi. Objednávek u seminaristů radikálně ubylo – důvod není na prvnípohled zřejmý, ale stále byl odebírán výtisk pro seminární knihovnu. Celkově siobjednalo Časopis pro katolické duchovenstvo 172 odběratelů z celkových 700

636 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwo,v roce 1833, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 6/1833, č. 4, s. 685-708.637 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1835, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 8/1835, č. 4, s. 753-783.638 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1837, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 10/1837, č. 4, s. 717-748.639 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1838, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 11/1838, č. 4, s. 741-774.640 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1839, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 12/1839, č. 4, s. 844-872.

159

v Čechách.641 V roce 1844 byl stav 163 odběratelů z celkových 681 v Čechách,642

v následujícím roce již 165 ze 776.643 Českobudějovická diecéze byla ve sledo-vaných letech z českých diecézí hned na druhém místě po pražské arcidiecézico do počtu objednávaných časopisů.

Kromě toho byli v českobudějovické diecézi lidé, kteří do Časopisu pro kato-lické duchovenstvo aktivně přispívali. Celkově se dá říci, že ve sledovanýchletech 1833–1845 jich oproti jiným diecézím přispívalo relativně málo – při-bližně o polovinu až dvě třetiny, ale jejich počet se zvyšoval. V roce 1833 přispělisvými články rektor semináře Jan Körner, kaplan ve Strmilově Jan Nováčeka farář v Chrašticích František Sláma.644 V roce 1835 titíž, jen Jan Nováček užbyl kaplanem v Kunžaku.645 V roce 1837 se jejich počet rozšířil: Kromě již výšezmíněných Nováčka a Slámy své příspěvky zaslali profesor pastorálky na čes-kobudějovickém teologickém učilišti Michael Schönbeck, duchovní správcez Hurkenthalu František Tonner, duchovní správce z Římova Jan Marchal a bo-hoslovec František Kamarýt.646 Následujícího roku přispěli kromě Körnera,Nováčka, Slámy, Schönbecka ještě kustod českobudějovické katedrální kapitulyFrantišek Gabriel a zámecký kaplan v Březnici František Vacek.647 Roku 1839přispěli Körner, Nováček a Sláma, dále farář v Tejnici František Vacek a vycho-vatel u hrabat Černínů Jakub Němeček.648 V roce 1840 přispěli opět Němečeka Sláma,649 v roce 1842 Körner, Nováček, Sláma a farář na Hluboké WolfgangFučík,650 v roce 1844 vedle Slámy ještě zámecký kaplan v Březnici Jan Pokorný,František Vacek a farář v Mirovicích Šimon Vrána.651

641 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1842, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 16/1843, č. 1, s. 171-203.642 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1844, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 17/1844, č. 1, s. 191-224. Objevil se zdeopět jako předplatitel Franz Mardetschläger – tentokrát již na pozici konzistorního expeditora.643 Srov. Poznamenánj wysoce ctěných Pánů panů Odběratelů Časopisu pro katolické duchowenstwow roce 1845, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 18/1845, č. 1, s. 218-254. Objevil se zdeopět jako předplatitel Franz Mardetschläger – stále na pozici konzistorního expeditora.644 Viz Poznamenanj wšech P. P. spisowatelů, kteřj b.r. pracemi swými k Časopisu tomuto přispjwali,in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 6/1833, č. 4, s. 680-681.645 Viz Poznamenanj wšech P. P. spisowatelů, kteřj tento rok 1835 pracemi swými k Časopisu tomu-to přispjwali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 8/1835, č. 4, s. 752.646 Viz Poznamenanj wšech P. P. spisowatelů, kteřj tento rok 1837 pracemi swými k Časopisu tomu-to přispjwali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 10/1837, č. 4, s. 716.647 Viz Poznamenanj wšech P. P. spisowatelů, kteřj tento rok 1838 pracemi swými k Časopisu tomu-to přispjwali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 11/1838, č. 4, s. 740. František Gabriel jezde jmenován jako „domkustos, scholastik, zlatým řetězem obdar.“648 Viz Poznamenanj wšech P. P. spisowatelů, kteřj tento rok 1838 pracemi swými k Časopisu tomu-to přispjwali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 12/1839, č. 4, s. 843.649 Viz Pogednánj, kterými w roce 1840 k Časopisu pro katolické duchowenstwo přispjwáno bylo,in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 13/1840, č. 4, s. 173-174.650 Viz Spisowatelowé pp. tt. a gich pogednánj, kterými k Časopisu tomuto w roce 1842 laskawěa nezištně přispjvali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 16, č. 1/1843, s. 171.651 Viz Spisowatelowé pp. tt. a gich pogednánj, kterými k Časopisu tomuto w roce 1843 laskawěa nezištně přispjvali, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 17, č. 1/1844, s. 191.

160

Z relativně vysokého počtu odběratelů Časopisu pro katolické duchovenstvoi aktivních přispěvatelů – z nichž někteří byli Růžičkovými blízkými spolu-pracovníky – se dá vyvodit, že samotný biskup shledával obsah časopisu bez-problémovým, protože v jiném případě by jeho šíření, natožpak jeho oficiálnímuspojování se svým jménem, velmi rychle zabránil.

Od roku 1833 začalo v Čechách působit Dědictví sv. Jana Nepomuckého,jinak řečeno Svatojánské dědictví. Jedním z jeho zakladatelů byl již zmíněný JanNováček, tehdy kaplan v Kunžaku, který je řazen mezi deset lidí, kteří jsounazváni „Spisowatelswjm čestnj spoluaudowé“.652 Spolu s ním je mezi čestnýchdeset členů počítán ještě výše zmíněný Šimon Vrána. František Vacek, FrantišekSláma, jeden nejmenovaný duchovní z českobudějovické diecéze a kunžackáškola byli také od počátku členy 1. a 3. třídy podle výše svých příspěvků.653 Jehoaktivity se zejména díky Nováčkovi šířily i do českobudějovické diecéze, ačkoliv prvních letech se jednalo především o nabízení knih – zejména Bohomila, Pročjsem katolíkem a Zpráva o korunování – avšak již od počátku nacházely desítkyčtenářů.654 I v následujících letech se stávali členy dědictví lidé z českobudějo-vické diecéze, nejčastěji kněží. Mezi jinými piarista Rupert Trinks.655 Není známo,že by se Růžička do aktivit svatojánského dědictví aktivně zapojoval, každo-pádně aktivitám svých duchovních, které byly již více spjaty s povzbuzovánímčeského národního života, nebránil.

◘◘◘

V Růžičkově životě se v čase jeho episkopátu odehrálo také několik událostí,které lze bez nadsázky nazvat „velkými“. Patřila k nim účast na slavnostníchokamžicích nejvýznamnějšího šlechtického rodu jižních Čech – Schwarzenber-gů. Nejvíce se do paměti zapsala svatba dcery knížete Josefa SchwarzenbergaBerthy na Hluboké v roce 1827, jež byla sezdána s Augustem Longinem z Lob-kowicz, který stál po léta v čele jihočeské krajské správy jako Kreishauptmanna v oné době povýšil do úřadu haličského místodržícího.656 K ještě památněj-ším událostem patřily návštěvy panovníků v Českých Budějovicích. Sám Růžičkaubytoval v biskupské rezidenci císaře Františka I. s císařovnou Karolinou Augus-

652 Právě Nováček byl velmi aktivní i v následujících letech, jak dokazuje kupř. burcující článek –vlastenecky i nábožensky- s názvem Hlas spoluauda Dědictwj Swatojanského k ostatnjm Spoluaudům,in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 14, č. 1/1841, s. 157-160.653 Viz Dědictwj Swatého Jana Nepomuckého w audech swých, in: Časopis pro katolické duchoven-stvo, roč. 9, č. 1/1836, s. 182.654 Viz Ústaw swatojanského Dědictwj, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 9, č. 4/1836,s. 813-815.655 Viz Druhý zakladatel Dědictwj Swatojanského, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 13,č. 3/1840, s. 576-579.656 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 21; E. F. Richter, KurzgefaßteGeschichte, s. 43.

161

tou, a to poprvé v roce 1822 a podruhé mezi 25. až 31. červencem 1833.657

V církevní oblasti pro něho jistě bylo velkou ctí, že jej v roce 1822 dvorská kan-celář císaři navrhla jako jednoho ze tří kandidátů pro nominaci na uprázdněnýsalcburský arcibiskupský stolec.658

Velmi šťastnou se pro Růžičku stala návštěva císaře Ferdinanda V. s man-želkou Marií Annou v roce 1835. Od 2. do 5. září bydleli v biskupské rezidenci.Průběh této návštěvy podrobně popsal Ernst Franz Richter: Císař s chotí přijelido Českých Budějovic 2. září ve dvě hodiny odpoledne a zdravily je tisíce lidí.3. září dopoledne a 5. září se císař účastnil vojenských manévrů u Dasného(Kronfellern) nedaleko Českých Budějovic, v mezičase císař navštívil místníradnici a kanceláře. Večer 3. září šel císařský pár, vítaný jásotem obyvatel, dodivadla. Při této příležitosti bylo město slavnostně osvětleno a konala se přehlíd-ka. Příští den vyzkoušeli císař s císařovnou jízdu koněspřežkou a ještě tentýžden navštívili Hlubokou, kde byli přivítáni knížetem Schwarzenbergem. Dne5. září navštívil císař Rudolfov, v Českých Budějovicích seminární kostel, piari-stický kostel a nemocnici – při této příležitosti daroval peníze místním sirot-kům. Stejně jako před dvěma dny bylo večer město slavnostně osvětleno.659

Richter také uvádí, že v průběhu návštěvy byl Růžička jmenován skutečnýmtajným radou, purkmistr Vincenc Strandl císařským radou, kanovník a vrchníinspektor diecézních škol František Gabriel vyznamenán velkou zlatou čestnoumedailí na řetězu a Vojtěch Lanna vyznamenán velkou zlatou medailí za zá-sluhy.660

K samotnému jmenování skutečným tajným radou Mardetschläger pozna-menává, že se tak stalo 7. září a o několik dní později, 16. září, složil Růžičkav Praze předepsanou přísahu pražskému purkrabímu Karlu hraběti Chotkovi.661

Tato informace se jistě nevylučuje s tou Richterovou, protože samotné jmeno-

657 Srov. E. F. RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte, s. 44-45; Karel PLETZER, Návštěvy panovníkůa prezidentů, EČB, 2. vydání, 2006, s. 341; F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte,s. 21. Zdarssova tiskárna vydala oslavnou báseň, která byla 28. července 1833 přednesena císařskémupáru při návštěvě českobudějovického divadla. Uložena v SOkA České Budějovice, staré tisky, sign.K 1468.658 O tomto jmenování hovoří pouze jediný zdroj, a to K. A. HUBER ve stati Ein josephinischerPfarrer, s. 99. V pozn. 25 na s. 105 rozvádí, že tato informace se nachází v knize A. KINDER-MANNA, Das landesfürstliche Ernennungsrecht, Warnsdorf, 1834. Dalšími dvorskou kancelářínavrženými kandidáty byli královéhradecký biskup Kolowrat a biskup z Leibachu (Lublaně) AugustinGruber, kterého nakonec císař nominoval za salcburského arcibiskupa.659 E. F. RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte, s. 45-47; K. PLETZER, Návštěvy panovníků a prezi-dentů, s. 341; F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 21.660 E. F. RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte, s. 46-47. Stavění návštěvy panovníka také do duchovníroviny ukazuje tištěná modlitba s názvem „Pobožnost při příležitosti konáni cesty Jejich Majestátnostido Čech. V Českých Budějovicích 1835“ vytvořená podle žalmu 19. Zakončená byla třemi modlitba-mi Otče náš a Zdrávas Maria za Ferdinanda a Marii Annu. Uloženo v SOkA České Budějovice, starétisky, sign. K 1602.661 Srov. F. Mardetschläger, Kurz gefasste Geschichte, s. 21.

vání mohlo být oznámeno dříve, než Růžička obdržel jmenovací listinu, kteráje skutečně datována na 7. září.662

Vyznamenání Růžičky, Strandla a Gabriela bylo oslaveno v městském divadle27. září.663 Na jmenování zareagovali také vyučující českobudějovického teolo-gického institutu, kteří nechali vytisknout ve Zdarssově tiskárně oslavný textdatovaný na 20. listopad.664 Tento text byl publikován také v Časopise pro kato-lické duchovenstvo.665

Se jmenováním skutečným tajným radou může být spojována otázka mož-ného Růžičkova šlechtictví, zvláště když tuto domněnku podporují oslovenív různých tiskovinách, kde je skutečně oslovován jako „Pán a pan – DominusDominus – Herr Herr“, popřípadě jako „Vysoce urozený“, tj. jako šlechtic.Konstatuji, že v této době povýšení do šlechtického stavu se jmenováním do výšezmíněného úřadu spojeno nebylo. Také se nedochovala žádná zmínka o tom, žeby byl do šlechtického stavu povýšen při jiné příležitosti. Pokud je přesto titu-lován jako šlechtic, jedná se pouze o zdvořilostní oslovení, společenskou kon-venci řídící se nepsaným územ.666

Jedním z vrcholů Růžičkova života byla účast na královské korunovaci Ferdi-nanda V. a jeho manželky Marie Anny 7. a 12. září 1836,667 přičemž při koruno-vaci krále sehrál aktivní úlohu. Bohužel neexistuje svědectví nikoho, kdo by navlastní oči viděl a poté i zaznamenal, co všechno přesně Růžička při korunovacidělal – čemuž se není co divit, protože oči účastníků byly upřené spíše na pa-novnický pár. Na druhou stranu se korunovační obřad řídil natolik pevně danýmipravidly, že jakákoli i drobná změna byla nahlížena jako velmi problematická.

162

662 Srov. Jmenovací dekret c. k. skutečným tajným radou ze 7. září 1835 podepsaný knížetemMetternichem. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Jmenování skutečným tajnýmradou, sign. II/2/c/1, kart. 13.663 Viz Prolog zur Feier der Theilnahme an der durch Allerhöchste Gnade Seiner k. k. MajestätFerdinand I. erfolgten erfreulichen Erhebung und huldvollen Würdigung der Verdienste SeinerExcellenz des hochwürdigsten Bischofes k. k. wirklichen geheimen Rathes Herrn Ernest KonstantinRužiczka, des hochwürdigsten Domkustos und Domscholastikus Herrn Franz Gabriel, des k. k. Rathesund Bürgermeisters Herrn Vincenz Strandl, so wie der weiter ehrenvoll ausgezeichneten HerrenBürger. Gesprochen im budweiser städtischen Theater am 27. September 1835. Böhmisch-Budweis.Gedruckt bei Martin Zdarssa sel. Erben.664 Geho Excellenci a biskupské milosti Neydůstogněgšjmu Pánu, Panu Arnoštu KonstantinuRůžičkowi, Biskupu w Českých Buděgovicjch, a cjs. a král. skutečné tagné raddě od Buděgowickéhoústawu bohoslowného w neyhlubšj uctiwosti obětowáno 20. listopadu 1835. SOkA České Budějovice,staré tisky, sign. A-II-7, K 1011.665 Geho Excellenci a biskupské milosti Neydůstogněgšjmu Pánu, Panu Arnoštu KonstantinuRůžičkowi, Biskupu w Českých Buděgovicjch, a cjs. a král. skutečné tagné raddě od Buděgowickéhoústawu bohoslowného w neyhlubšj uctiwosti obětowáno 20. listopadu 1835, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 8/1835, č. 4, s. 535-540.666 Tato otázka byla konzultována s na slovo vzatým odborníkem Milanem M. Bubnem, kterému tímtoještě jednou děkuji.667 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 21.

Historička Milada Sekyrková tuto neměnnost zdůraznila ve své knize Ferdi-nand V. Poslední pražská korunovace (2004) hned na několika místech.668

Vezmeme-li proto samotný korunovační řád a známe-li Růžičkovu roli v ko-runovačním obřadu, můžeme říci téměř s jistotou, co přesně při Ferdinandověkorunovaci dělal. Částečnou verifikaci poskytují dílčí zprávy z literatury.669

Je třeba zdůraznit, že královská korunovace byla pro celou zemi událostívelmi prestižní, o níž dlouhodobě vyjednával nejvyšší pražský purkrabí Karelhrabě Chotek a na niž se obyvatelé a úřady bezprostředně připravovali řadutýdnů.670 Její význam lze spatřovat hned v několika ohledech: V prvé řadě ukazo-vala, že nový panovník usedá na trůn nejen na základě dědičného práva, ale zasouhlasu národa. Korunovační obřady zdůrazňovaly starobylý právní stav v zemia byly výrazem kontinuity trvání českého království od středověku. Korunovacíse utvrzovala integrita všech zemí Koruny české. Stavové se zavazovali přísahouvěrnosti svému panovníkovi a zároveň potvrzovali svou příslušnost k zemi.Korunovace byla také manifestací státní svrchovanosti českých zemí. V kontextuvyhlášení Rakouského císařství Ferdinandovým otcem ukazuje, že i za novéhostavu věcí zůstaly země Koruny české svrchovaným státem.671 Čeští vlastencitaké vkládali do korunovace i do Ferdinanda samotného velké naděje na pozved-nutí postavení jazyka i českých zemí v rámci monarchie, avšak jak ukázaly násle-dující roky, byly jejich naděje liché.

Samotnou korunovaci ovlivnila velmi negativně epidemie cholery, která odúčasti odradila řadu zahraničních i domácích hostí, a která nevybíravě sklízelasvou smrtonosnou žeň mezi chudými i bohatými.672 Přesto když 1. září 1836Ferdinand se svým doprovodem vjel do Prahy, byl nadšeně přivítán obyvatel-stvem přes organizační omezení, která s epidemií souvisela. Dvorské ceremoniá-ly mající souvislost s korunovací začaly jeho slavnostním uvítáním na Pražském

163

668 „Byla založena na starobylých obřadech, sahajících do počátků královské moci v Čechách, přes14. století, kdy císař Karel IV. vydal korunovační řád, stanovující přesně úkony při korunovaciprováděné a vysvětlující jejich význam. Tento řád se pak od Karlovy doby zachovával při každé dalšíkorunovaci, modifikován jen roku 1627.“ M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 5.„Samotný korunovační akt představoval celkem jednoznačnou záležitost – korunovační řád, existujícíjiž od doby Karla IV. a modifikovaný Obnoveným zřízením zemským, pevně stanovoval kroky, kterémusel podstoupit nový panovník i osoby, jež ho doprovázely“, tamtéž, s. 36.„Detailně propracované korunovační obřady mají svůj původ už ve středověku. Výše zmíněný koru-novační řád Karla IV: je takto předepisuje a de facto se od té doby změnilo jen málo. Snad pouzeněkteré formulace a části přísah.“, tamtéž, s. 81.669 Viz tištěný Ceremoniel bei der Krönung Seiner Majestät Kaiser Ferdinand I. als König vonBöhmen. NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Korunovační akta císaře Ferdi-nanda a císařovny Marie Anny 1836, inv. č. 203, sign. C 3, krabice 43. Dále viz Obřad slawnéhoKrálowského Českého KORUNOWÁNJ, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 9/1836, č. 3,s. 445-476; dále také Jiří KUTHAN – Miroslav SCHMIED (ed.), Korunovační řád českých králů: ordoad coronandum Regem Boemorum, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009, s. 220-267.670 Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 33-37.671 Tamtéž, s. 52-53.672 Tamtéž, s. 6, 56.

hradě. Po něm se král s královnou odebrali do svatovojtěšské kaple, kde jimpražský arcibiskup Ondřej Alois Ankwic poděkoval za příjezd do města. Popožehnání se odebrali do katedrály, kde následovala korunovačním řádem pře-depsaná mše a arcibiskupem sloužené Te Deum. V arcibiskupově doprovodu sepo celou dobu nalézal i Růžička, stejně jako litoměřický biskup Augustin Hill,královéhradecký Karel Boromejský Hahl z Kirchtreu a brněnský biskup FrantišekGindl.673 O dva dny později, 3. září, se Růžička zúčastnil holdovacího zasedánízemského sněmu, jehož byl členem.674

Samotná korunovace Ferdinanda V. se konala již zmíněného 7. září v rámcibohoslužby, v níž byly zachovány jednotlivé mešní části, které doplnil předepsanýceremoniál.

Růžičkovou úlohou bylo spolu s ostatními duchovními v čele s pražskýmarcibiskupem očekávat panovníka v katedrále sv. Víta, přesněji u dveří svatová-clavské kaple. Po jeho příchodu zde stáli do té doby, než se král před obřadempomazání a korunovace převlékl do předepsaného slavnostního oděvu. Násle-doval průvod k hlavnímu oltáři, při kterém šel Růžička v průvodu duchovníchjako první asistent královské korunovace675 – tito biskupští asistenti byli dvaa tím druhým byl brněnský biskup – na nejčestnějším místě hned před arci-biskupem, který měl při této slavnostní příležitosti úlohu světitele. V blízkostipanovníka měl Růžička zůstat po celou dobu korunovace, měl zde připravenoi místo k sezení.676 U hlavního oltáře byl nachystán korunovační trůn s bal-dachýnem. Ferdinand před trůnem poklekl na klekátko čelem k hlavnímuoltáři, na kterém byly vystaveny korunovační klenoty. Obřad byl zahájen tím,že byl král představen arcibiskupovi. Toho se ujal právě Růžička, který českyarcibiskupa požádal o provedení korunovace: „Nejdůstojnější otče! Svatá máticírkev katolická žádá, abyste přítomného nejjasnějšího císaře rakouského, nahodnost krále Českého povýšeného, korunovati ráčil.“ 677

V průběhu korunovace ještě na Růžičku a Gindla čekaly další konkrétníúkoly: Před pomazáním převzali od dvořanů pozlacené pecny chleba a po-stříbřené soudky, a přenesli je jakožto symboly darů země na oltář, kde mělabýt sloužena mše. Společně se po arcibiskupovi modlili za panovníka těsněpřed pomazáním posvátnými oleji. Po pomazání bylo úlohou Růžičky vysu-šit posvátný olej z rukou a hrudi pomazaného krále bavlnou, chlebem a so-

673 Tamtéž, s. 64-66.674 Tamtéž, s. 69-74.675 Tuto roli zastával Růžička podle korunovačního řádu jakožto nejstarší český biskup. O asistencibyl požádán pražským arcibiskupem, jak dokazuje zápis v jednacím protokolu biskupské konzistořeč. 1686 z 16. srpna 1836. Viz Protokol o zasedání konzistoře (Protocollum Relatorum ReverendissimiEpiscopalis Consistorii Bohemo-Budvicensis), 1836, SOA Třeboň, BA ČB, inv. č. 100, kniha 100.676 Viz Obřad slawného Králowského Českého KORUNOWÁNJ, s. 446-452; M. SEKYRKOVÁ,Ferdinand V., s. 90-91.677 M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 91-92; Srov. také Obřad slawného Králowského ČeskéhoKORUNOWÁNJ, s. 455.

164

lí.678 V další části obřadu byl Růžička tím, který přenášel meč sv. Václava z oltá-ře, kam byl položený po slavnostním příchodu, a předal jej nejvyššímu maršál-kovi dvora, který jej zastrčil do pochvy, a předal mu jej zpět. Růžička jej potédonesl arcibiskupovi k požehnání. Požehnaný meč v pochvě zase předal Růžičkazpět maršálkovi, který jej vytasil a dal arcibiskupovi k dalšímu požehnání.K požehnání přinesl arcibiskupovi také prsten, který byl, stejně jako předtímmeč, položen na hlavním oltáři. Stejně tak nesl k požehnání královské žezloa jablko, které postupně přebíral od dvorských šlechticů.679 Spolu s arcibisku-pem, hrabětem Kolovratem-Libštejnským, který zastupoval nepřítomnéhonejvyššího pražského purkrabího, a s druhým biskupským asistentem vložilikorunu Ferdinandovi na hlavu.680 Těsně po skončení korunovace kráčel arcibis-kup po pravé ruce krále, Růžička jako první asistent po jeho levé ruce k trůnu,na který byl slavnostně posazen – intronizován. Růžička pak zůstal stát po levéstraně trůnu při následujícím holdování poddaných. Při následujícím slavnost-ním Te Deum spočívala Růžičkova úloha mimo jiné v tom, že po zpěvu evangeliapřinesl králi k políbení knihu evangelií a před Agnus Dei kříž. Po skončeníslavnostní mše vyprovodil společně s arcibiskupem a ostatními duchovnímipanovníka ven z chrámu.681

O pět dnů později, 12. září 1836, byla korunována Ferdinandova choť MarieAnna. Zde, pokud známo, Růžička žádnou aktivní roli nehrál, ačkoli jí byl pří-tomen.682

Mardetschläger uvádí, že Růžička obdržel od královsko-císařského páru da-rem drahocenný pektorální kříž s korunou a pontifikální prsten.683

◘◘◘

Z doposud popsaných Růžičkových aktivit vyplývá, že nepatřil mezi bis-kupy, kteří příliš často cestovali ať již po diecézi, po krajích českých či jiných.Naopak se v tomto případě lze ztotožnit s již zmíněným tvrzením Franze Mar-detschlägera, že se po většinu svého episkopátu zdržoval ve své rezidenci a odtud

678 Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 94. Srov. Obřad slawného Králowského ČeskéhoKORUNOWÁNJ, s. 464.679 Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., Sekyrková, s. 94. Viz také Obřad slawného KrálowskéhoČeského KORUNOWÁNJ, s. 464-467.680 Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 95. Viz také Obřad slawného Králowského ČeskéhoKORUNOWÁNJ, s. 468.681 Viz Obřad slawného Králowského Českého KORUNOWÁNJ, in: Časopis pro katolické ducho-venstvo, roč. 9/1836, č. 3, s. 469-476; Srov. M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 96.682 Viz O swěcenj a korunowánj Králowny, gakožto choti Králowy, in: Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 9/1836, č. 3, s. 477-480; M. SEKYRKOVÁ, Ferdinand V., s. 109-111; viz takétištěný Ceremoniel bei der Krönung Ihrer Majestät der Kaiserin Maria Anna als Königin von Böhmen.NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Korunovační akta císaře Ferdinanda acísařovny Marie Anny 1836, inv. č. 203, sign. C 3, krabice 43.683 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 21.

165

řídil diecézi. Tím spíše pokládám za potřebné blíže představit biskupovo sídelníměsto, ve kterém prožil celé půl století, a které tvořilo nejužší prostor jehopůsobení. Rád bych poodkryl nový – dosud historiky netématizovaný – kontextuvažování o Růžičkovi právě novým zasazením do prostorových, společenskýcha do jisté míry i duchovních souvislostí s městem jeho doby.

Při uvažování o Českých Budějovicích v Růžičkově době je třeba mít stále nazřeteli souvislost s tzv. velkými politickými událostmi popsanými v předešlýchkapitolách, které samozřejmě do jisté míry určovaly život ve městě: Růžička sestal biskupem po napoleonských válkách, které samozřejmě zasáhly i ČeskéBudějovice. Po reakční politice císaře Františka, kterou se v první polovině svévlády snažil vnitřně obrnit svou zemi zápasící s revoluční a následně napoleon-skou Francií, přišlo období tzv. restaurace. Pro panovnický rod a císaře samot-ného toto období znamenalo, že jim byla navrácena a díky mezistátním dohodámtaké garantována moc, o kterou hrozilo, že přijdou jednak kvůli společenskýmzměnám vyvolaným revolučními idejemi a zároveň i nepřízní válečné štěs-těny. Ve válkou vyčerpaných dědičných zemích se lidé snažili nalézt trochupokoje, zahladit vzniklé lidské i ekonomické škody a začít se dívat pozitivnědo budoucna. Čas nových „velkých bitev“ byl za nimi a nebylo příliš chuti –alespoň prozatím – začínat další. V mezinárodní politice zavládl klid, přerušo-vaný jen občasnými zásahy velmocí proti revolucím různě po Evropě. To setýkalo v zahraniční i vnitřní politice v letech Růžičkova episkopátu i Rakouskéhocísařství.

Zabývat se dějinami Českých Budějovic v první polovině devatenáctého sto-letí je věcí poněkud problematickou, protože prozatím bychom marně hledalisyntézu „českobudějovických dějin“, která by úplnějším způsobem o tomto ob-dobí pojednávala. O dílčích událostech a některých osobnostech, které význam-něji zasáhly do dějin města a regionu, je toho samozřejmě známo více. Avšakúplnější obraz, který by se mimo jiné pokoušel zachytit atmosféru doby, kteráje pro další uvažování klíčová, bohužel k dispozici není.

Pro vykreslení základních kontur Českých Budějovic první poloviny osm-náctého století jsem se proto rozhodl vypůjčit typologii, kterou ve své knizeObezřetná elita představil historik Jiří Štajf.684 V jedné z kapitol se věnujeobrazu maloměsta právě v Růžičkově době, pro kterou se v literatuře vžilnázev „doba předbřeznová“. Samotný obraz vytvořil na základě vybranýchpramenů a literatury popisem velkého počtu shodných rysů a znaků u několikaměst v Čechách svou velikostí podobných právě Českým Budějovicím:Maloměstské prostředí bylo jakousi přechodnou kulturní a sociální sférou mezivenkovským a městským obyvatelstvem. Maloměstská mentalita měla v před-

684 Jiří ŠTAJF, Obezřetná elita – Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830-1851, Praha: Dokořán,2005.

166

březnové době mnoho společného s mentalitou venkovského prostředí, a tozejména proto, že se část měšťanů nadále zabývala zemědělskou výrobou.Obecně konstatuje, že v oblasti sociální, kulturní a hospodářské vykazovalovětšinou stále malou vnitřní dynamiku, a to i v případě, že leželo na významnékomunikaci. Zatím nebylo výrazněji ovlivněno modernizací ať již v oblastihospodářské nebo v jiných. Počátky modernizace ještě nedokázaly narušit pře-važující tradicionalistickou mentalitu. Štajf je přesvědčen o tom, že svoji rolistále hrála samozásobitelská ekonomická strategie a v oblasti mezilidských vztahůbyla velmi důležitá sousedská vstřícnost a výpomoc. Obyvatelé maloměsta mělizálibu ve veřejných slavnostech, které se konaly při různých příležitostech. Takésem častěji zavítaly kočovné herecké společnosti. Za prestižní a sociálněreprezentativní byla brána aktivní účast při církevních procesích, nesení pra-porce nebo baldachýnu. Vysokou prestiž měly uniformy a role kmotrovství.V menších městech proto často vznikaly uniformované sbory měšťanskýchostrostřelců, které se pak účastnily právě slavnostních akcí pořádaných ve městě.Často zde také sídlily stálé vojenské posádky, které dodávaly díky svým ka-pelám a přehlídkám lesku i nevojenským událostem. Oblíbenou kratochvílí bylysázky do státní loterie nebo hraní karetních her. Jedním z mentálních rysůkatolických maloměst byl despekt vůči venkovanům, nekatolíkům a zejménak židům. Oproti venkovskému prostředí městští obyvatelé více přijímali německýkulturní vzor. V praxi se to projevovalo tím, že přejímali do běžného komu-nikačního jazyka německé výrazy. Motivováni byli jak praktickými důvody,tak i uspokojením z naplnění vyšší kulturní normy, která byla mimo jiné i dis-tinktivním znakem odlišujícím je od venkovanů. Maloměstští obyvatelé takécítili potřebu vyššího vzdělání, takže nejednou navštěvovali místní zgermanizo-vanou hlavní školu. Co se týká inovačních iniciativ jednotlivců, ty měly spíšemalý vliv, protože malé město v Čechách si až do konce čtyřicátých let devate-náctého století často vystačilo s dosavadní tradicí.685 V jednotlivých případechje možné se setkat s úspěšným podnikavým jedincem, který se vyznačoval větši-nou tím, že si díky svojí pracovitosti, střídmosti a spíše málo rizikovému pod-nikání získal postavení ve městě i kapitál, které poté využil ke koupi zemědělsképůdy. Nejvýraznější skupinovou kulturní aktivitou bylo provozování ochot-nického divadla, což bylo dáno jednak vyšší mírou vzdělanosti a kulturníchpotřeb, ale také existencí volného času. Divadlo se stávalo prostředkem pomocipotřebným, protože představení se nejednou hrála ve prospěch místních sirot-činců, nemocnic, pohořelých nebo jinak sociálně potřebných. Zvláště po roce1830 se ve městech s pěti tisíci a více obyvateli objevovala touha po vyššímvzdělání – což bylo dáno i tím, že část místních si získávala stále vyšší příjmovýstandard. Po napoleonských válkách se ustálilo praktikování hodnot velmi často

685 Tamtéž, s. 88-89.

167

spjatých s biedermeierovským životním stylem, který byl sociálním fenomé-nem značné části střední Evropy. Tradičně se projevoval zejména vybaveníminteriéru biedermeierovským nábytkem a pokojovými květinami; a vyznačovalse prostorovou a citovou blízkostí nejužší rodiny. Měšťané, kteří měli pouzevelmi omezený přístup do mocenské sféry absolutistického státu, si na ní díkytomuto životnímu stylu nenásilně vydobyli určitou nezávislost a hlavně prostorpro vlastní společenské vyžití.686 Z rodinné sféry, která byla velmi důležitá,měšťané čím dál tím více vystupovali do sféry veřejné při různých slavnostech,na kterých mohli ukazovat určitou manifestační sounáležitost. Životní styl setaké promítl do vztahů v rodině, kde byly zejména děti velmi milovány a byl jimposkytován stále větší prostor nejen ke vzdělání, ale také k zábavě. Chlapcibyli samozřejmě vychováváni a vzděláváni s ohledem na pozdější povolání.U dívek se očekávalo, že budou vzornými manželkami, hospodyněmi a matka-mi. Právě u nich se však postupně čekalo něco víc, než jen znalost vaření, šití,vyšívání, háčkování a pletení, ale i další dovednosti jako kreslení, malování, hrana klavír. Pozitivně hodnocena byla také určitá sečtělost. Značnou autorituměli samozřejmě rodiče, ale zejména prarodiče, kteří pomáhali s hmotnýmzabezpečením svých vnoučat. V maloměšťanském prostředí, ve kterém hrálatak silnou roli rodina a rodinné zázemí, se jako nejběžnější kulturní návykstávalo pravidelnější čtení. Mezi nejčastější autory patřili nadále katoličtí kněží,ale postupně se nabídka rozšiřovala i na knihy od prvních českých spisovate-lek.687 „Hodnotový horizont běžné biedermeierovské rodiny byl ještě před rokem1848 vymezen snahou najít „mírné pravé štěstí“, jak to formuloval JosefJungmann, či se příliš nevzdálit ideálu „pravé střední cesty“, jak se vyjádřilotec historika Augusta Sedláčka v době, kdy se rozhodl vstoupit do manželství.Přitom musíme vzít v úvahu, že takto motivované jednání bylo v této i v jinýchsférách soukromého i společenského života funkční, neboť snižovalo rizikonerovných nebo neočekávaných společenských konfliktů. V předbřeznovýchČechách i v městském prostředí platilo, že se v něm znal téměř každý s každým.Letitá zkušenost navíc přiměla člověka k tomu, aby se vystříhal všech nežádou-cích extrémů, a tak se vyhnul nerovnému konfliktu se státem či s převažujícímveřejným míněním.“ 688

Nyní se podíváme na fakta, která jsou o Českých Budějovicích známa a námpomohou naznačené kontury vyplnit: Na konci osmnáctého století žilo ve městěa nejbližším okolí přibližně 7 tisíc obyvatel a jejich počet stoupal ve sledovaných

686 Tamtéž, s. 90-91.687 Tamtéž, s. 92-93.688 Tamtéž, s. 93-94.

168

689 V literatuře jsou většinou uváděny dvojí údaje: Buď jsou zmiňovány jen samotné České Bu-dějovice (včetně předměstí) nebo České Budějovice s okolními vesnicemi. Grulich s Honnerem píší,že na konci osmnáctého století žilo ve městě asi 7 tisíc osob. Kvůli napoleonským válkám a epidemiímpak počet obyvatelstva ve městě příliš rychle nestoupal. V roce 1832 bylo evidováno celkem 8 135 lidíve městě (z toho žila přibližně větší polovina ve vnitřním městě a menší polovina na předměstích)a 4 962 na venkově. Podle Stabilního katastru z roku 1846 žilo ve městě 8 731 osob. Josef GRULICH– Jan HONNER, Obyvatelstvo, EČB, s. 363-364.Jiní autoři zase zmiňují, že na konci osmnáctého století žilo ve městě – pravděpodobně mají na myslivnitřní město – asi pět a půl tisíce obyvatel. Srov. Robert SAK – Václav BŮŽEK – Jiří DVOŘÁK –Miroslav NOVOTNÝ, Dějiny města, EČB, s. 92.V této části kapitoly se zabývám různými oblastmi dějin Českých Budějovic. Jako zdroj častopoužívám již dříve mnohokrát citovanou Encyklopedii Českých Budějovic. Samozřejmě existují i jiné– většinou starší – publikace. Avšak v tomto případě se jedná zatím o nejúplnější a obsahově do značnémíry spolehlivé dílo o historii a současnosti jihočeské metropole, na jehož vzniku se podílely desítkyodborníků z univerzitní i mimouniverzitní sféry.690 Srov. R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NOVOTNÝ, Dějiny města, s. 92; R. SVOBODA,Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 222-223; Tomáš STERNECK, Doudlebští ze Sternecku, EČB, s. 87-88.691 Purkmistrem byl až do roku 1842. Po něm nastoupil Andreas Schmidt, který byl v úřadu v letech1842-1848. Srov. Daniel KOVÁŘ – Pavel KOBLASA, Purkmistři a starostové, EČB, s. 451.692 Srov. R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NOVOTNÝ, Dějiny města, s. 92.693 Srov. R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NOVOTNÝ, Dějiny města, s. 92-93.694 Josef Bednařík působil v Českých Budějovicích v letech 1818-1851. Kromě staveb soukromýchdomů realizoval v letech 1827-1828 také stavbu městské nemocnice. Srov. Daniel KOVÁŘ, Stavitelé,EČB, s. 536.695 Josef Sandner se po příchodu do Českých Budějovic v roce 1828 stal městským stavitelem. Jehonejvětším projektem byla stavba kasáren na Pražském předměstí v klasicistním stylu z roku 1843.Srov. Dobroslav LÍBAL, Sandner, Josef, EČB, s. 489-490.

letech relativně zvolna.689 V jeho čele stál čele stál purkmistr a pět radních.V době, kdy sem Růžička přišel jako novopečený kanovník, byl purkmistremFrantišek Eusebius Daublebský ze Sternecku, který zemřel v roce 1815 –takže město zažívalo v jeden čas změnu jak v nejvyšším městském úřadě, takv nejvyšším úřadě místní církve. Sám Sterneck proslul svojí činností v oblas-tech: školství, chudinské a zdravotní péče, ve kterých velmi úzce spolupracovals Janem Prokopem Schaaffgotschem.690 Novým purkmistrem se stal VincencStrandl, který společně s Růžičkou pokračoval v duchu předchozí spolupráce.691

České Budějovice byly také již od roku 1751 sídlem správy budějovickéhokraje.692

Již v první polovině devadesátých let osmnáctého století se město postupnědostalo do vírů evropských válečných událostí, které byly nejprve vzdálené, aleběhem dalšího desetiletí je zasáhly nejen přítomností vlastních i okupačníchvojsk, ale především ekonomicky a společensky. Napoleonské války znamenalysice pro rozvoj města určité zbrzdění, ale relativně brzy po jejich skončenínastal čilý stavební ruch.693 Od roku 1825 začaly být rozprodávány barokníhradby, takže se město mohlo více rozrůstat. Ve stavebnictví vynikli Josef Bed-nařík694 a zejména Josef Sandner.695 Pro hospodářské oživení města byly hlav-ním předpokladem funkční komunikace. Vedle císařské silnice z Lince z druhépoloviny osmnáctého století dosáhla převratného významu koněspřežní železnice

169

mezi Českými Budějovicemi a Lincem, jejíž stavba je spojována se jménemFrantiška Antonína Gerstnera. V roce 1832 na ní byla zahájena nákladní a roku1836 také osobní doprava. Vojtěch Lanna zase podnikal v oboru říční dopravy,vodních a železničních staveb.696 Avšak ještě za Růžičkova života v ČeskýchBudějovicích nedošlo k rozsáhlejší výstavbě průmyslu, jehož počátky jsou spo-jovány až s dobou příchodu bratří Hardtmuthů.697

Přes absenci průmyslu se město modernizovalo v oblastech sociální a zdra-votní péče. V letech 1827–1829 byla postavena budova, která sloužila zároveňjako nemocnice i jako chudobinec, tzv. Bürgerliches Armen – Kranken undArbeitshaus, jejíž chod řídili zástupci města, církve a lékařů.698 Zdravotní i ži-votní úrovni města jako takové pomohlo vybudování jednoduché kanalizačnísítě ve třicátých letech.699

Obyvatelé se v předbřeznové době začínali aktivizovat také v různých oblas-tech spolkového života, a to i přes existující omezení daná politickými pomě-ry. Působily zde především cechovní bratrstva, náboženské spolky a stavovskékorporace, z nichž k nejvýznamnějším patřili městští ostrostřelci.700 Spolus vojáky, kteří zde byli posádkou, patřili mezi stálé „atrakce“ města. Dávalio sobě vědět zejména při slavnostních příležitostech konáním přehlídek.701

Jednou z hlavních oblastí kulturního vyžití ve městě bylo divadlo. Již odtřicátých let osmnáctého století existují zmínky o kočovných hercích, od še-desátých let přispívali do místního divadelního repertoáru biblickými hramia starověkou klasikou také piaristé. Hrálo se téměř výhradně v němčině. Odroku 1773 sloužil jako provizorní divadelní budova dům v ulici Dr. Stejskala,kde se konaly i bály, maškarní plesy nebo vojenské zábavy. Měšťané se na-konec rozhodli postavit samostatnou divadelní budovu, k čemuž došlo v letech

696 Srov. R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NOVOTNÝ, Dějiny města, s. 92-93; Ivo HAJN,Gerstner Franz Anton, EČB, s. 140; Ivo HAJN, Lanna Adalbert, EČB, s. 257-258.697 Srov. R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NOVOTNÝ, Dějiny města, s. 93; VáclavVONDRA, Průmysl, EČB, s. 339-340.698 Srov. Daniel KOVÁŘ – Diana ŠMAJCLOVÁ – Jiří ČERNÝ, Nemocnice, EČB, s. 343. O podrob-nostech založení jsem již v této kapitole hovořil v souvislosti se sociálními aktivitami Arnošta Kon-stantina Růžičky.Městský chudobinec, resp. chudinský ústav – Armeninstitut, byl založený v roce 1781. Od roku 1793byl spojený s nemocnicí. Sídlil v domě v Hradební ulici. K výše zmíněné stavbě nové budovy došloz toho důvodu, že přestal brzy vyhovovat svému účelu. Nový víceúčelový dům nazývá Karel PletzerArmen Kranken und Korrektionsanstalt. Viz Karel PLETZER, Chudobinec, EČB, s. 184; JiříKROPÁČEK – Oldřich MIKULA, Sociální péče, EČB, s. 510.699 Srov. Daniel KOVÁŘ, Hygiena, EČB, s. 182.700 Srov. Leoš NIKRMAJER, Spolky a sdružení, EČB, s. 520. Zmínění ostrostřelci byli jednouz nejstarších stavovských a spolkových korporací navazující na tradice městských ostrostřelcůz roku 1578. Zastávali funkci městské demobrany. Roku 1748 byla otevřena městská střelnice narohu dnešní Pražské třídy a Mariánského náměstí s hospodou, spolkovou místností a tanečním sálem.Pořádali pravidelné střelecké soutěže o ceny. Od roku 1800 působili také jako pohřební bratrstvo.Srov. Leoš NIKRMAJER, Ostrostřelci, EČB, s. 380.701 Srov. Daniel KOVÁŘ, Vojenská posádka, EČB, s. 616.

170

1817–1819. Při jejím otevření hráli místní ochotníci veselohru Der Fähnrich odberlínského dramatika Friedricha Ludwiga Schrödera. Provoz divadla byl zajiš-ťován hosty a pronajímán německým a později i českým divadelním společ-nostem, protože České Budějovice zatím ještě neměly vlastní profesionálnísoubor.702

Stranou nemůžeme ponechat fakt, že České Budějovice byly od osmnáctéhostoletí centrem středního a později i vyššího školství.703

Po národnostní stránce byly České Budějovice městem smíšeným, kde vedlesebe žili Češi a Němci v relativním poklidu. Němci stáli tradičně ve vedení městaa tvořili městskou aristokracii. Ve sledované době ještě nedocházelo k národ-nostnímu soupeření, naopak si zdejší obyvatelé dlouho udrželi velmi dobrévztahy. Ještě v revolučním roce 1848 se stále vnímali jednotně jako „Budvajzři– Budweiser“.704 Ovšem ani Českým Budějovicím se nevyhnulo buditelskéúsilí, přítomné především díky působení některých kněží.705

K obrazu města samozřejmě patří ještě místní náboženské poměry. Je třebaříci, že centrální roli hrála katolická církev. Místní obyvatelstvo bylo v časeRůžičkova episkopátu nábožensky zcela homogenní, nekatolické církve ani Židéještě v Českých Budějovicích oficiálně nepůsobili. Počet katolíků narůstal spo-lečně s počtem obyvatel města. Z hlediska církevní správy tvořily České Bu-dějovice jedinou farnost s farním, resp. děkanským, resp. katedrálním chrámemsv. Mikuláše. Farnost měla dva filiální kostely – mariánský na dnešním Piaris-tickém náměstí a staroměstský kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli a sv. Prokopovi.V rámci diecézní církevní správy patřily České Budějovice do tzv. budějovickéhovikariátu, který byl jedním ze třiceti, na které se členila diecéze, na vyšší úrovnibyly součástí budějovického arcikněžství.706

Podle údajů zaslaných římským úřadům v souvislosti s procesy potvrzeníjmenování Růžičky a jeho nástupce Lindauera českobudějovickými biskupyžilo roku 1815 ve městě 6 168 katolických obyvatel, v roce 1846 přímo ve městěpřibližně 8 tisíc katolíků, v celé městské farnosti, tj. v Českých Budějovicícha okolí, jich ve stejné době bylo 12 944. Podle údajů, které uvádí MiroslavNovotný, žilo ve farním městském obvodu sv. Mikuláše v roce 1827 celkem

702 Srov. Jiří ČERNÝ – Silvie VOJÍKOVÁ, Divadlo a divadelní život, EČB, s. 100-101. Na jinémmístě Encyklopedie Českých Budějovic jsou uvedeny odlišné informace o českobudějovických ochot-nících: První písemná zmínka se prý nachází v dopise rektora biskupského semináře Jana Körnerav dopise z 5. února 1833 Karlu Aloisovi Vinařickému. Hry prý byly české a jmenovaly se Mlynářovaopička a Dům u silnice. Uvádí se zde také, že počátky organizování německého ochotnického divadlajsou časově identické s českými. Viz Jiří ČERNÝ – Silvie VOJÍKOVÁ – František ZBORNÍK,Ochotnické divadlo, EČB, s. 373.703 Tuto problematiku jsem přiblížil výše v souvislosti s Růžičkovými aktivitami v oblasti školství.704 Srov. Robert SAK, Češi a Němci, EČB, s. 82-83; R. SAK – V. BŮŽEK – J. DVOŘÁK – M. NO-VOTNÝ, Dějiny města, s. 93.705 O této tématice již bylo více napsáno v kontextu biskupského kněžského semináře.706 Srov. Miroslav NOVOTNÝ, Církevní správa, EČB, s. 67. Viz Katalogy kléru pro léta 1815-1845.

171

11 323 křesťanů, v roce 1830 jich bylo 12 523 a v roce 1846 se jich počet zvýšilna 13 113.707

Dokumenty z již zmíněných procesů podávají kromě počtu katolíků ještědalší informace, které ukazují, že alespoň po formální stránce se toho za třicetlet Růžičkova episkopátu příliš nezměnilo. Hlavním rozdílem byl počet boho-slovců v kněžském semináři, kterých bylo podle údajů z roku 1815 pouze 30,podle dat z roku 1846 již 80. Oba celky dokumentů zmiňují, že se zde nalézágymnázium, filosofický a teologický institut. V Lindauerově dokumentaci sehovoří o celkovém počtu 400 studentů na těchto třech vzdělávacích institucích.Katedrálním kostelem byl farní chrám sv. Mikuláše, jehož technický stav bylhodnocen jako dobrý. Sloužili při něm 4 vikáři a 3 kaplani, v průběhu Růžič-kova episkopátu přibyl ještě katecheta. Kapitulu tvořilo trvale sedm kanovníků,jejichž finanční zajištění a hodnosti se od doby Růžičkova nominačního pro-cesu do jeho smrti nezměnily. Ve městě se stále nacházela pouze jediná farnost,jejímž farářem, resp. městským děkanem, byl vždy jeden z kanovníků. Jedinýmřeholním společenstvím sídlícím ve městě byli piaristé.708

Ačkoli Růžičkovo místo v rámci Českých Budějovic jasně vyplývá jižz jeho úřadu, pro obyvatele města byla jeho přítomnost „zhmotněná“ mimo jinéi v budově, ve které sídlil. Po svém biskupském jmenování se Růžička přestě-hoval z domu v dnešní Široké ulici č. 4, který obýval jako generální vikář, dobiskupské rezidence. Budova, která se nachází v dnešní Biskupské ulici, je polo-žena prakticky v městském centru. Podobně i členové kapituly bydleli nedalekoměstského středu, a to v kanovnických domcích a na děkanství.709 Samozřejmě,že biskup ani členové kapituly nezůstávali zavření v budovách, ale pravidelněse dostávali mezi lidi, tj. takříkajíc „byli vidět“ nejen při výjimečných nekaž-dodenních událostech, jako byly návštěvy panovníků, ale také při každodennímživotě města, zvláště, když se kolem diecézních úřadů, katedrálního chrámunebo kněžského semináře stále něco dělo.

172

707 Viz Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 99-100; ProcessusInquisitionis super qualitatibus Rimi. Dni. Josephi Andreae Lindauer, fol. 68-69, 74-75; MiroslavNOVOTNÝ, Náboženské poměry, EČB, s. 326-327.708 Srov. Processus Inquisitionis super Qualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka, fol. 98-111; ProcessusInquisitionis super qualitatibus Rimi. Dni. Josephi Andreae Lindauer, fol. 61-92.709 V přízemí dvoukřídlé budovy biskupské rezidence se nacházely místnosti nutné pro její chod a fun-gování úřadů, v prvním patře místnosti úřadu konzistoře, konzistoriální registratura a archiv, pokojepro hosty, pokoje biskupského ceremonáře, kancléře konzistoře a sekretáře konzistoře. V druhém patřebyly místnosti určené pro druhého biskupova ceremonáře, místnosti pro služebnictvo a konečně taképrostory, které užíval přímo biskup – obývací pokoj, knihovna, studovna, ložnice, kaple a jídelna.Kanovnické domky se nacházejí v dnešní Kanovnické ulici, budova děkanství stojí vedle chrámusv. Mikuláše. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Budování biskupské rezidence, 1783-1785, inv. č. I/1/c,kart. 6; Miroslav NOVOTNÝ – Jaroslav KADLEC, Kapitula, EČB, 2. vydání, 2006, s. 213; R. SVO-BODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 179.

Vezmeme-li v úvahu všechny aktivity katolické církve ve městě, musímekonstatovat, že její působení bylo vidět opravdu na každém kroku a že bylaběžnou a důležitou součástí života města. Tuto skutečnost jen podtrhuje fakt,že mezi dvanácti muži, kterým bylo v čase v letech 1815–1845 uděleno čestnéobčanství, bylo osm duchovních, z nichž někteří patřili k blízkým spolupracov-níkům biskupa: rektor koleje piaristů Augustin Bill, biskupský notář HerrmanDichtl, rektor koleje piaristů Rupert Trinks, kanovník Vojtěch Lidmanský,farář v Doudlebech Karl Pelzeter, kapitulní probošt Jan Geith, profesor na filoso-fickém ústavu, cisterciák Leo Böhm a piarista Bonaventura Schefczik.710

Ačkoli z výše uvedených skutečností již jakýsi obraz Českých Budějovic čte-náři vytane, přesto takřka vůbec nepřibližují atmosféru vládnoucí ve městě nebostyl života lidí. Abych tuto mezeru alespoň trochu zaplnil, rád bych ve stručnostipředstavil město z pohledu jednoho zajímavého zdroje, jímž je kniha ErnstaFranze Richtera. Výběr této knihy je daný jednak tím, že Richter prožil svémládí ještě v čase Růžičkova biskupského působení, ale také se jedná o prvnípublikaci vyšlou po jeho smrti, která se městem ve sledované době zabývá.711

Jmenuje se Kurzgefaßte Geschichte der k. befreiten allezeit getreuen Berg- undKreisstadt Böhmisch-Budweis (1859).712 Napsána je análovým způsobem. Roz-hodně se nejedná o historicko-kriticky pojaté dílo. Richterovy poznatky v nízaznamenané jsou značně subjektivního rázu a musí se k nim i z důvodu mož-ných faktických nepřesností přistupovat dosti kriticky. Ve sledovaných letech1815–1845 zaznamenal Richter jednoduše vše, co považoval za důležité, při-čemž prakticky neřeší události mimo město a jeho nejbližší okolí:

Pozornost věnoval Richter situaci města po napoleonských válkách. Konsta-tuje, že České Budějovice byly postiženy velkou drahotou, takže mnozí obyvatelé

173

710 Srov. Pavel KOBLASA, Čestné občanství, EČB, s. 81-82.711 Logickým krokem bylo prozkoumat také místní kroniky, které vedli českobudějovičtí měšťanénebo církevní instituce. Bohužel jsou v nich zmínky velmi kusé, takže k naší problematice nic novéhonepřináší. Uloženy jsou všechny ve Státním okresním archivu v Českých Budějovicích. Viz Kronikarodiny Schmidtovy, D. Daudlebského ze Sternecku, T. F. Veselého z let 1478-1831 (bez označení),kroniky sv. 32, latinsky, německy, 153 f. – nečíslováno, mikrofilm č. 825; Kronika Jana FloriánaHammerschmidta z let 1265-1709, 1715, 1821 (=Gloria regiae liberaeque montanae urbis Boemo-Budvicensis), sign. D 105, mikrofilm č. 526; Upravený a doplněný opis kronik L. B. Schneidera z let1753-1793, 1822 a 1823, mikrofilm č. 529; Kroniky rodiny Haasovy a Schmidtovy z let 1478-1831,mikrofilm č. 525; Přípravné materiály ke kronice z Illingovy pozůstalosti k létům 1150 až 1813, inv.č. 2814, sign. D 219 a D 228, mikrofilm č. 819; Kronika Matyáše Václava Klaudiho z let 1265-1821(=Nachrichten über die königlich privilegierte Berg- und Kreisstadt Budweis im Königreiche Böhmenals Nachtrag zu Pater Florian Hamerschmieds Gloria Budvicensis gassemmelt von Matthäus WenzlClaudi), inv. č. 2810, sign. D 112, mikrofilm č. 819; Dále také SOkA České Budějovice, Archiv městaČeské Budějovice, Pamětní kniha českobudějovického děkanství, sign. D 103, mikrofilm č. 376;Děkanský úřad České Budějovice, Liber memorabilium, kniha č. 2 a 3, mikrofilm č. 367; Pamětníkniha biskupské konzistoře, mikrofilm č. 634.712 Výše jsem již tuto knihu citoval v souvislosti s Růžičkovou intronizací a návštěvou Ferdinanda V.v Českých Budějovicích.

zchudli natolik, že museli zadlužit své domy. Ovšem z poválečných problémů seměsto rychle vzpamatovalo, protože již v roce 1819 byla zahájena relativněnákladná stavba divadla, které bylo slavnostně otevřeno na konci téhož roku.Richter hovoří přímo o „chuti stavět“ (Baulust), díky níž se město rozrůstalo i napředměstích. I v následujících letech zmiňuje důležité stavby veřejných a cír-kevních budov: počátky hloubení základů městské nemocnice a pracovního domu(Arbeitshaus) v roce 1826, které svým finančním darem podpořil již Jan ProkopSchaaffgotsche; dokončení stavby věže seminárního kostela a položení základ-ního kamene při stavbě městské nemocnice v roce 1827; zahájení stavby kasárenna dnešní Pražské třídě v roce 1842 nebo dokončení přestavby a vysvěceníbudovy kněžského semináře v roce 1844.713 Všímá si také rozvoje podnikatel-ských aktivit: udělení privilegií ke stavbě železnice Františku Gerstnerovi meziVltavou a Dunajem v roce 1824, zřízení přádelny vlny na Zelené louce v roce1837, kde získalo práci 140 dívek; založení továrny na cukr jakožto akciovéspolečnosti, která však nepřinášela zisk; založení parketárny v LitvínovicíchVojtěchem Lannou, která přinesla práci sedmi desítkám lidí – přičemž hodnotívelmi pozitivně právě vznik nových podniků, díky nimž vzrůstala hospodářskáprodukce města.714

Také průjezdy a návštěvy panovníků byly evidentně pro město velkou udá-lostí. Richter zmiňuje pobyty Františka I. s chotí mezi 17. a 20. červnem 1820a 25. až 31. červencem 1833, slavnostní průjezd pruského krále Fridricha Vilémase dvěma syny v roce 1822 a taktéž ruského cara Alexandra I. 1. ledna roku1823. Vyčerpávajícím způsobem podal zprávu o návštěvě císaře Ferdinanda V.s manželkou mezi 2. a 5. zářím 1835, při které byli vyznamenáni purkmistrStrandl, podnikatel Lanna, biskup Růžička a kustod katedrální kapituly Gabriel.715

Sledoval také významné události rodu Schwarzenbergů – zejména svatby, úmrtía návštěvy ve městě.716

Dalším frekventovaným tématem v Richterově knize jsou změny v místnívojenské posádce. Z popisu jejich aktivit vyplývá, že mít v Českých Budějovi-cích stálou vojenskou posádku bylo jednak otázkou prestiže, ale také do značnémíry otázkou společenského života, protože vojáci svojí uniformovanou účastídodávali lesku prakticky všem významným událostem.717 V análovém stylusvého vyprávění Richter zaznamenává také meteorologické jevy a tragické udá-losti – vichřici a zemětřesení v roce 1817, pád části klenby piaristického kostelav roce 1829, požár farní věže po úderu blesku v dubnu 1830, epidemii cholery,která stála život několik set obyvatel ve městě a na předměstích v roce 1832,

174

713 E. F. RICHTER, Kurzgefaßte Geschichte, s. 39-40, 43, 48-49.714 Tamtéž, s. 43-44, 47.715 Tamtéž, s. 39-41, 46-47.716 Tamtéž, s. 41, 43, 45-46.717 Tamtéž, s. 39-40, 47-49.

požár jedenácti domů v roce 1834 nebo povodeň, která poničila město v roce1838.718

Konečně si nelze nevšimnout, jak významnou roli hrála podle Richterav životě města katolická církev. Byla s městem spjatá ve všech oblastech spole-čenského života. Kromě Růžičky, o kterém hovoří v souvislosti s jeho introni-zací,719 působením při slavnostních příležitostech i s jeho smrtí,720 zmiňuje ještěněkolik dalších osobností, takže je zřejmé, že duchovní život města ovlivňovalomnožství lidí, z nichž část pocházela z Růžičkova blízkého okolí: rektora se-mináře Josefa Nováka, který byl v roce 1823 jmenován arcibiskupem v Zaře(Zadaru) a 12. ledna 1824 vysvěcen na biskupa,721 českobudějovického rodákaa posledního penzionovaného dominikána bývalého českobudějovického klášteraKamila Schmidta, který 27. listopadu 1827 oslavil v katedrálním kostele padesátlet svého kněžství,722 nebo Františka Gabriela, který zemřel 26. července 1842a do srdce města se podle Richtera zapsal jako výtečný řečník, přítel lidí a dětí.723

Zapomenuto nebylo ani působení cisterciáků na místním filosofickém ústavu724

a události spjaté se stavbou a vysvěcením budovy kněžského semináře.725 Celkověse dá říci, že téměř v žádném roce nechyběla zmínka o nějaké aktivitě, událostinebo osobnosti spjaté s místním církevním životem.

Protože většina odborných knih vzniklých v posledních letech se soustředilana přednesení faktů o Českých Budějovicích, hledali bychom v nich další obrazměsta v předbřeznové době jen velmi obtížně. Přesto se ještě jeden, i když velmistručný, nachází v populárně-naučné knize Město pod Černou věží – Vyprávěníz historie Českých Budějovic od Jiřího Chvojky (1992).726 Tato kniha je napsanápodobným stylem a s „lokal-patriotským“ zaujetím jako Richterova, neaspirujesvým kritickým zpracováním ani podložením faktických údajů na vědeckoupublikaci. Až příliš zdůrazňuje aktivity, které vedly k povzbuzení českého živlua jazyka ve městě. Všímá si však maličkostí, které jiní autoři opomíjejí: ČeskéBudějovice v této době žily podle Chvojky poklidným, maloměstským životem,kde se teprve velmi pomalu rozvíjely národně-probuzenecké aktivity českýchvlastenců. V tomto směru zdůrazňuje velmi důležitou roli vlasteneckých kněží,z nichž někteří působili v biskupském semináři, jako Vojtěch Benedikt Juhn,a další jimi ovlivnění z něho vyšli – mezi nimi jmenuje Josefa Vlastimila

175

718 Tamtéž, s. 39-40, 44-48.719 Tamtéž, s. 39-40.720 Tamtéž, s. 48-49.721 Tamtéž, s. 41. V tomto se Richter mýlil, protože Novák byl pouze jmenován biskupem, avšaknikdy nebyl vysvěcen.722 Tamtéž, s. 43.723 Tamtéž, s. 48-49.724 Tamtéž, s. 43-44.725 Tamtéž, s. 48-49.726 Jiří CHVOJKA, Město pod Černou věží – Vyprávění z historie Českých Budějovic, České Budě-jovice: Actys, 1992.

Kamarýta nebo Josefa Schmidingera. Píše také o aktivitách spjatých s počátkydivadla nebo s šířením českých knih. Význam pro počátky národního obrozeníve městě měly podle autora také návštěvy osobností. Karel Hynek Mácha pro-jíždějící v roce 1834 městem rozvířil poklidné vody maloměsta svým extrava-gantním oblečením. František Palacký zase přijížděl častěji navštívit přátele nebobádat do místního archivu.727

Srovnáme-li to, co jsem výše napsal o Českých Budějovicích, se Štajfovýmobrazem maloměsta v předbřeznové době, je možné konstatovat, že s ním nenív rozporu téměř v ničem. Rozdíly jsou patrné především v detailech a jsou dánypřevážně místními specifiky.

◘◘◘

Pro dokreslení Růžičkova biskupského působení je třeba ještě zmínit jehohmotné poměry, které do jisté míry mohly mít vliv i na jeho jednání v roli bisku-pa. Českobudějovické biskupství bylo nejchudší ze všech biskupství v českýchzemích. Nevlastnilo žádné majetky, které by přinášely pravidelné příjmy. Čes-kobudějovičtí biskupové neměli ani své letní sídlo.728 Není známo, že by Růžičkavlastnil větší osobní majetek. Dá se proto předpokládat, že většinu svého ročníhopříjmu, popřípadě příjem celý, čerpal z biskupského platu. Ten mu byl vyplácenz náboženského fondu.729 Již v den, kdy císař František I. rozhodl o Růžičkověbiskupském jmenování, tj. 15. června 1815, je v dokumentech dvorské komisezmíněn jeho roční plat 12 tisíc zlatých.730 Ovšem tyto peníze se ukazovaly jakonedostatečné. Úřady proto rozhodly, aby byly biskupovi přenechány výnosyz Pacova a Jeníčkovy Lhoty, které dříve patřily do vlastnictví zrušeného kar-melitánského kláštera a byly ve správě náboženského fondu. Výnosy z těchtozboží od roku 1803 využíval již Růžičkův předchůdce Schaaffgotsche. Nejprvese jednalo o tisíc zlatých, avšak již od roku 1820 probíhala jednání, aby se částkazvedla na 3 tisíce zlatých. Růžička měl tudíž mít celkový příjem 15 tisíc zla-tých. Ovšem z následujících jednání v letech 1820–1833 vyplývá, že nic nebylorozhodnuto definitivně. Naposledy bylo třítisícové navýšení k základnímu platupodle dochovaných protokolů dvorské kanceláře Růžičkovi přiznáno 17. ledna

176

727 Tamtéž, s. 110-113.728 Srov. K. A. HUBER, Die Gründung, s. 48.729 Tedy nikoli pražským arcibiskupstvím, jak je mylně uváděno v dokumentech z procesu propotvrzení jmenovaní českobudějovickým biskupem vedeným na vídeňské nunciatuře v roce 1815.730 Protokol dvorské komise z 15. června 1815. Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA,Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 173 1.Oznámení došlo také pražskému arcibiskupovi od zemského gubernia 26. října 1815. Viz NA Praha,APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskup v ČeskýchBudějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.

1833. Růžička o ně žádal každoročně.731 Jistý obraz o Růžičkově hmotném zá-zemí poskytují jeho závěti, ze kterých vyplývá, že za svůj život nasbíral některécenné předměty, ale množství odkázaných peněz nepřesáhlo výši tří ročníchplatů.732 Stejně jako jeho předchůdce, i on sídlil v biskupské rezidenci, která sicezajišťovala pohodlné, ale rozhodně žádné luxusní bydlení.733 Z uvedeného takévyplývá, že Růžička byl do jisté míry na státu závislý. Nakolik tato závislosthrála roli v jeho chování ke státu, nedokáži říci. Není dokázáno, že by Růžičkatrpěl osobní tísní způsobenou nedostatkem financí, avšak nedostatek peněz v die-cézi na jedné straně a nutnost o ně žádat náboženský fond na druhé, měly zanásledek zbrzdění některých významných biskupových aktivit, z nichž asi nej-podstatnější byly ty kolem zajištění fungování českobudějovického kněžskéhosemináře.

◘◘◘

177

731 Protokoly dvorské kanceláře z let 1816-1833. Viz Österreichisches Staatsarchiv Wien, AVFHA,Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AK Katholisch 173 1.Podle Kurta Augustina Hubera bylo v roce 1829 rozhodnuto, že náhradou za příjmy z JeníčkovyLhoty a z Pacova bude Růžička dostávat 3 tisíce zlatých z náboženského fondu. O toto navýšeníměl pak žádat každých pět let. Srov. K. A. HUBER, Die Gründung, s. 48 nebo také SOA Třeboň, BAČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styk s dvorskými a zemskými úřady v náboženských, církevnícha správních otázkách, 1821-1835, sign. II/2/b/7, kart. 13.732 Podrobnosti budou uvedeny v následující kapitole.733 Zcela jistě nelze na Růžičku vztáhnout Polcova slova, kterými počastoval biskupy doby josefinis-mu: „Nedokázali se přiblížit prostým věřícím, jejichž jazyk neovládali, ani nižším duchovním a vedlive svých palácích feudální život, který už v 19. století budil pohoršení.“ J V. POLC, Stručný přehled,s. 9. Podobně jako o Růžičkově předchůdci Schaaffgotschovi, lze i o Růžičkovi samotném říci, že opakbyl pravdou. Jak již bylo mnohokrát řečeno, formaci duchovních, jejich duchovnímu životui hmotnému zajištění věnoval značnou pozornost; stejně tak byl v kontaktu s nižším duchovenstvemi obyčejnými věřícími. Nevedl ve své rezidenci život, který by vedl k pohoršení. Stejně tak je nesmysl,že by nehovořil s věřícími jejich jazykem.

7 Závěr života a odkaz

Arnošt Konstantin Růžička zemřel 18. března 1845. Jeho odchod na věčnostsice mnoho lidí zarmoutil, ale nikoho asi příliš nepřekvapil, protože se již v roce1844 kvůli nemoci stáhl z veřejného působení.734 Vždyť ani takové události,jako bylo posvěcení rozšířené budovy kněžského semináře, se osobně nezúčastnil– přičemž jestli mu na něčem v jeho biskupském působení nejvíce záleželo, bylto právě „jeho“ seminář.735

O Růžičkově umírání, stejně jako o jeho pohřbu, přinesl podrobné oznámeníČasopis pro katolické duchovenstvo ve svém prvním čísle roku 1845. Fakta,která jsou v něm obsažena, se vesměs podařilo ověřit v úředních materiálech,jež ovšem, narozdíl od něj, nejsou schopné vyvolat atmosféru oněch smutnýchudálostí: „Den 18. března b. r. rozhodnul mocně nad osudem Buděgovické diéce-se; zesnul gj totiž w Pánu gegj Neydůstogněgšj arcipastýř Geho Excellencj wysoceurozený Pán, pan Arnošt Konštantin Růžička, biskup Buděgowický, cjs. král.skutečný tagný rada, člen mnoha učených a dobročinných společnostj, po osmi-dennj nemoci, na chřadnutj stářjm, wěku swého 84 let, z nichž 60 w duchownjmauřadowánjm prožil,736 co biskup 30 let diécesi swau s welikým aučinkowánjmřjdil.“ 737

Podle oznámení v Časopise pro katolické duchovenstvo dostihla Růžičku 10.března nemoc, která jej upoutala na lůžko. Protože mu bylo čím dál tím hůře,

178

734 O Růžičkových nemocech existuje hned několik svědectví. Těžkou nemoc prodělal v letech1834-1835. Podle matriky biskupských prací v roce 1834 omezil udělovaná svěcení pouze na kněžská.Viz předešlá kapitola. O nemoci v květnu až červenci 1835 hovoří životopisec sv. Jana NepomukaNeumanna. Srov. J. J. GALVIN, Život Jana Nepomuka Neumanna, s. 21. Franz Mardetschläger a KurtAugustin Huber zase píší o tom, že se v této době začalo vážně uvažovat o jmenování koadjutora. Srov.F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 24-25; K. A. HUBER, Die Bischöfe, s. 409;K. A. HUBER, Ein josephinischer Pfarrer, s. 98-99. Toto se však nepodařilo potvrdit ani v českýchani v rakouských archivech. Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styks vídeňským papežským nunciem a vídeňským arcibiskupem v náboženských a církevních otázkách,1732-1744, sign. II/2/b/5, kart. 13. Naopak již při podzimní návštěvě císařského páru roku 1835 bylRůžička zdravotně v pořádku, dokonce cestoval do Prahy. V relativně dobré fyzické kondici musel býti o rok později, když se aktivně účastnil královské korunovace Ferdinanda V. a jeho manželky. Ovšemjiž v roce 1841 v osobním dopise žádal lineckého biskupa Gregoria Zieglera (1827-1852) o uděleníkněžského svěcení 19 alumnům z příčiny svého onemocnění. Viz Oberösterreichisches LandesarchivLinz, Diözesanarchiv Linz, Briefregister – Brief Nr. 1158 v. 15.7.1841. Také Mardetschlägerkonstatuje, že mu při řízení diecéze pomáhali v posledních letech života pražští světící biskupové.Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 25.735 Viz předešlá kapitola.736 Kupř. u tohoto údaje je chyba v Mardetschlägerovi, který píše, že zemřel v dvaašedesátém rocesvého kněžství, přitom se vlastně nedožil celých 60 let v kněžském úřadě – výročí mělo připadnoutaž na 15. červen roku 1845. Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 26.737 Aumrtj neydůstogněgšjho Buděgowického pana biskupa, Geho Excellencj, wysoce urozenéhoPána, pana Arnošta Constantina Růžičky, Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 18, č. 1/1845, s.254.

požádal o zaopatření. Zaopatřen byl slavnostně, za širší účasti veřejnosti. Dobiskupské rezidence přišel průvod, v jehož čele byly neseny korouhve a svítilny,za nimi kráčelo dvanáct seminaristů se svíčkami, pak osm akolytů, městštíduchovní a profesoři teologického učiliště, následovali kanovníci a po nich nesličtyři seminaristé nebesa doprovázená šesti seminaristy s hořícími svíčkami, podnimiž přinášel kapitulní děkan Václav Angelis Nejsvětější svátost. Přítomen byltaké guberniální rada, krajský hejtman, purkmistr a členové městské rady.738

Ta část oznámení, ve které se hovoří přímo o jeho zaopatřování a umírání,měla zajisté čtenáře dojmout a ukázat, jak má vypadat „dobrá smrt“ zbožnéhočlověka: „Důležitostj sw. obřadu a wšeobecnau autrpnostj tak slawně gewenauNeydůstogněgšj Pán na neywýš pohnut, wykonal pobožnost tuto swau s hlubokauwraucnostj. Zpowěď Geho swatau přigal pan kanownjk Wáclaw Blažek,Neyswětěgšj swátost Gemu podal kapitolnj pan děkan, a při udělenj swátostipomazánj přisluhowal gemu zwláště pan kanownjk Dr. Michal Schönbeck, a kon-sistornj pan kancléř Jan Schreglich. Pln wřelé pobožnosti, důwěrné wjry a zcelaodewzdán do wůle Božj, modlil se Neydůstogněgšj wšecky cjrkewnj modlitbywraucně spolu. Tak spasitelně zaopatřen a posilněn zdwihl se ze swého lože,powolal kapitolu swau k sobě, děkowal wšem za gich upřjmnau lásku, wěrnosta horliwé přispjwánj, poraučel diecesj swau, na million dušj počjtagjcj, gegichswědomité horliwé péči, a odprošowal každého zwláště, gakž i každému totéžugištěnj dáwal. – Napotom děkowal wraucně i kragskému panu Gubernialnjmuradowi, panu měšťanostowi, wšem rádnjm panům, swému lékaři, kragskému fysi-kowi, a wšem přjtomným obého pohlawj za gegich lásku a autrpnost, do modlitebwšech se poraučege, a udělil wšem swé biskupské požehnánj. Čjmž unawenw lůžko klesl. ...Od té doby, cjtě na sobě, že geg wšecka sjla a wšecky smyslyopauštěgj, dlel ustawičně na modlitbách, k wěčnému odegitj se wraucně chystage,a o ¾ na 3tj rannj dne 18. března při wzywnutj: „Otče! do rukau twych poraučjmducha mého!“ – nábožně w Pánu skonal a k Stwořiteli swému se nawrátil.“ 739

Tištěná smutná zpráva adresovaná českobudějovické diecézi je datována ještěna 18. březen. Českobudějovická kapitula v ní kromě dne a hodiny Růžičkovysmrti zmiňuje, že byl slavnostně zaopatřen 15. března. Informuje o konání pohřbu22. března v 10 hodin dopoledne ve staroměstském kostele sv. Jana a sv. Pro-kopa. Tělesné pozůstatky biskupa měly být uloženy do biskupské hrobky vedlejeho předchůdce. Slavnostní smuteční bohoslužba se měla konat až 31. března.Sloužena měla být v katedrálním kostele od deseti hodin dopoledne. Poté mohlybýt konány smuteční bohoslužby také v ostatních farních kostelích diecéze. Výběrdat 22. března pro konání pohřbu a 31. března pro smuteční bohoslužbu byl dántím, že Růžička zemřel v úterý před zeleným čtvrtkem. Pohřeb tedy mohl být

179

738 Tamtéž, s. 254-255.739 Tamtéž, s. 255.

nejdříve na bílou sobotu. Slavnostní smuteční bohoslužba za zesnulého měla býtsloužena až po skončení velikonočního oktávu.740

Na tentýž den, 18. březen, je datován také dopis kapituly určený duchovnímv diecézi, ve kterém je opět oznamována Růžičkova smrt i výše zmíněné časovéúdaje. Kromě toho dostali duchovní pokyn, aby 30. března nechali mezi polednema jednou hodinou odpolední zvonit všechny zvony, dále měl každý diecézní iřeholní kněz odsloužit za duši zesnulého tři mše svaté a dvě requiem na tentýžúmysl. Bylo také oznámeno, že na 18. březen bude v direktáři určena povinnostsloužit za biskupa Růžičku mši. O nedělích se měli duchovní modlit za diecézi abudoucího biskupa.741

Oficiální smuteční oznámení katedrální kapitula zaslala v den Růžičkovy smrtiještě pražskému arcibiskupovi,742 pražské metropolitní kapitule743 a zemskémuguberniu.744

Průběh pohřebních obřadů přiblížil – jak již bylo výše řečeno – opět Časopispro katolické duchovenstvo. Podle tohoto svědectví se v biskupské rezidenciu těla zesnulého v čase před pohřbem střídala čestná stráž místních ostrostřelců,ve dne se u něho modlili seminaristé, v noci chudí, kteří byli podělováni almuž-nou. V deset hodin dopoledne, 22. března, vyšel z biskupské rezidence průvods rakví, vedený děkanem kapituly Václavem Angelisem za asistence infulovanéhokrumlovského preláta, arcijáhna Karla Zambauera, a infulovaného jindřicho-hradeckého probošta Petra Webra. Biskupskými insigniemi ozdobenou rakevneslo duchovenstvo, obklopené dvaceti čtyřmi seminaristy s hořícími pochod-němi a městskými ostrostřelci. Za doprovodu hudby šel průvod, ve kterémkráčeli členové kapituly, duchovní, seminaristé, zástupci města, gymnaziálnístudenti i mnoho dalších lidí, do katedrálního kostela, ve kterém se konala nadtělem zesnulého biskupa první část smutečního obřadu. Poté se průvod vydal nastaroměstský hřbitov – v nesení rakve se střídali duchovní a ostrostřelci – kde byl

180

740 Oznámení českobudějovické katedrální kapituly o úmrtí Arnošta Konstantina Růžičky z 18. břez-na 1845, tištěné, 1 s, SOkA České Budějovice, staré tisky, sign. K 1011; dále viz Aumrtj neydůstog-něgšjho Buděgowického pana biskupa, Geho Excellencj, wysoce urozeného Pána, pana ArnoštaConstantina Růžičky, Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 18, č. 1/1845, s. 256.741 Koncept dopisu duchovním českobudějovické diecéze od katedrální kapituly z 18. března 1845.Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Oznámení o pohřbu biskupa Růžičky, 1845,sign. II/2/a/2, kart. 13.742 Koncept oznámení českobudějovické katedrální kapituly o úmrtí Arnošta Konstantina Růžičkypražskému arcibiskupovi z 18. března 1845. Tamtéž.743 Koncept oznámení českobudějovické katedrální kapituly o úmrtí Arnošta Konstantina Růžičkypražské metropolitní kapitule z 18. března 1845. Tamtéž.744 Koncept oznámení českobudějovické katedrální kapituly o úmrtí Arnošta Konstantina Růžičkyzemskému guberniu z 18. března 1845. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička,Oznámení o pohřbu biskupa Růžičky, 1845, sign. II/2/a/2, kart. 13.Hrabě Salm již 19. března 1845 napsal pražskému arcibiskupovi Schrenkovi dopis, ve kterém mu nazákladě oznámení českobudějovické katedrální kapituly sdělil, že Růžička zemřel. Viz NA Praha,APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskup v ČeskýchBudějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.

Růžička pohřben do biskupské hrobky vedle svého předchůdce Jana ProkopaSchaaffgotsche.745

Den po Růžičkově pohřbu, 23. března 1845, se sešla biskupská konzistoř. Najejím zasedání byl zvolen kustod kapituly Josef Leeb kapitulním vikářem osiřelédiecéze. Původně byl navržen do této funkce děkan kapituly Václav Angelis, alepro své vysoké stáří volbu nepřijal. Na tentýž den je datováno oznámení o tétoskutečnosti vedení města Českých Budějovic746 a dva listy do Říma – v prvním jepapeži Řehoři XVI. oznámeno Růžičkovo úmrtí a zároveň zvolení Josefa Leebakapitulním vikářem, ve druhém je totéž sdělováno svatému oficiu.747

Slavnostní smuteční bohoslužby se konaly nejprve v pondělí 31. březnav katedrálním kostele, poté následovaly pobožnosti v seminárním kostele, kterétrvaly až do 3. dubna. V čase od 1. do 12. dubna bylo ve staroměstském kostelesv. Jana a sv. Prokopa slouženo sto mší za zemřelého biskupa. V této době bylorozdáno chudým 1800 zlatých podle nařízení Růžičkovy závěti.748

Zármutek diecéze nad skonem biskupa vyjadřuje smuteční báseň tištěná veZdarssově tiskárně.749 Biskupova hrobka byla opatřena pískovcovou sochouKrista jako dobrého pastýře od známého sochaře Josepha Maxe (1804–1855).750

Mardetschläger ve své biografii Růžičky uvádí, že se na hrobě nacházel jed-

181

745 Viz Aumrtj neydůstogněgšjho Buděgowického pana biskupa, Geho Excellencj, wysoce urozenéhoPána, pana Arnošta Constantina Růžičky, Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 18, č 1/1845,s. 256; Srov. také F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 26-27. Seznam vysocepostavených lidí – duchovních i světských – přítomných na Růžičkově pohřbu je uložen v SOATřeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Oznámení o pohřbu biskupa Růžičky, 1845, sign.II/2/a/2, kart. 13.746 Koncept oznámení českobudějovické katedrální kapituly představeným města Českých Budějovicz 23. března 1845. Srov. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Oznámení o pohřbu bisku-pa Růžičky, 1845, sign. II/2/a/2, kart. 13; Aumrtj neydůstogněgšjho Buděgowického pana biskupa,Geho Excellencj, wysoce urozeného Pána, pana Arnošta Constantina Růžičky, Časopis pro katolickéduchovenstvo, roč. 18, č. 1/1845, s. 255-256.747 Koncepty oznámení katedrální kapituly o smrti Arnošta Konstantina Růžičky a o zvolení kapitul-ního děkana Josefa Leeba kapitulním vikářem papeži a svatému oficiu z 23. března 1845. Srov. SOATřeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Oznámení o pohřbu biskupa Růžičky, 1845, sign.II/2/a/2, kart. 13.748 Viz Aumrtj neydůstogněgšjho Buděgowického pana biskupa, Geho Excellencj, wysoce urozenéhoPána, pana Arnošta Constantina Růžičky, Časopis pro katolické duchovenstvo, roč. 18, č. 1/1845,s. 256-257.749 Trauergedicht aus Anlaß des am 18. März erfolgtet Ablebens Sr. Excellenz des hochgebornenhochwürdigsten Herrn Herrn Ernest Constantin Ruziczka, Bischofes in Budweis, k. k. geheimenRaths, Mitgliedes des Vereins zur Ermunterung des Gewerbfleißes in Böhmen, wirkenden Mittgliedsder Gesellschaft des vaterländischen Musäums, des pomologischen und des Vereins der Kunst-freunde für die Kirchenmusik und beitragenden Mittglieds der Versorgungs- und Beschäftigunsan-stalt für erwachsene Blinde in Böhmen, Beförderers der böhmischen Sparkassa. Böhmisch-Budweis,[1845], [5 s.].750 Tato socha se – ačkoli v poměrně zuboženém stavu – zachovala do dnešních dnů. Joseph Max bylabsolventem umělecké akademie v Praze. Právě s Prahou a ještě se severními Čechami sepjal své pro-fesní působení. Byl mimo jiné spoluautorem Radeckého pomníku v Praze nebo císaře Karla IV.v Mělníku.

noduchý nápis: „Pius hic jacet Ernestus, Triginta Episcopus annis“ 751 V součas-nosti tam tento nápis již není. Nahrazen byl delším textem, ve kterém se uvádídatum Růžičkova narození, jeho titul skutečného císařského tajného rady, faktjeho působení v haličském kněžském semináři a v českobudějovické diecézi –obojí bez bližší specifikace – a datum jeho smrti.752

◘◘◘

Nyní se dostáváme k Růžičkovu odkazu v užším slova smyslu, kterým je jehozávěť. Tento dokument je rozhodně zajímavým svědectvím o osobnosti druhéhočeskobudějovického biskupa. V jeho posledním pořízení se nalézá množství fi-nančních odkazů, kterými chtěl pomoci potřebným, podpořit některé bohulibéaktivity a vyjádřit poděkování svým bližším i vzdálenějším spolupracovníkům.

Zajímavé je, že závěti se dochovaly dvě. První byla napsána již v roce 1831.753

Nová závěť byla sepsána na počátku roku 1844,754 přičemž toto datum je zcelalogicky třeba dát do souvislosti s horšícím se zdravím českobudějovického bis-kupa. K této závěti byl připojen ještě krátký dodatek v září roku 1844.755 Obězávěti jsou svým způsobem velmi podobné. Mají krátkou duchovní část, ve kte-ré biskup vyzývá pozůstalé k dobrému a ctnostnému životu a zanechává svýmspolupracovníkům – a hlavně svému nástupci – v péči svou diecézi. Druhá, eko-nomická část, obsahuje konkrétní odkazy buď s uvedením částky, nebo předmětu.Liší se především výší odkázaných částek, přičemž částky v první závěti jsoumnohem vyšší než v té druhé, která samozřejmě rušila platnost té první.756

První část odkazu byla směrována k biskupskému semináři, kterému odkázaljednu sumu peněz na nespecifikované účely, další měla být vynaložena navylepšení dotace prefekta semináře a poslední částka měla být rozdělena mezivybrané studenty filosofického a teologického učiliště.

Druhou oblastí v závěti byla místní charitativní, sociální a zdravotnickázařízení, a jednotliví potřební. Z institucí konkrétně věnoval peníze městskémuchudobinci, městské nemocnici, podpůrnému fondu pro vdovy a sirotky učitelů

182

751 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 27.752 Právě datum smrti je uvedeno chybně místo března na duben roku 1845.Krátce bo Růžičkově smrti vznikla také jeho malba, která je jeho jediným dochovaným obrazem.Růžička je na ní zachycen jako biskup na vrcholu sil. Viz obálka této knihy. Jejím autorem je CharlesLouis Philippot de Senanget, vznikla v roce 1846. Philippot (1801-1859) byl malířem francouzskéhopůvodu. Po svém působení v Linci byl od roku 1839 až do své smrti schwarzenbergským dvornímmalířem. Značná část jeho děl je dochována na krumlovském zámku.753 Poslední vůle biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 22. září 1831. Srov. SOA Třeboň, BA ČB,Arnošt Konstantin Růžička, Poslední vůle a pozůstalostní řízení, 1831-1848, sign. II/2/a/3, kart. 13.754 Poslední vůle biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 10. ledna 1844. Tamtéž.755 Dodatek k poslední vůli biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 28. září 1844 k závěti z 10. ledna1844. Byl proveden kvůli smrti Jana Geitha, který zemřel v červenci 1844. Tamtéž.756 Odkaz v první závěti je cca 30 000 zlatých, ve druhé odkázal přibližně polovinu této částky. VizPoslední vůle biskupa Arnošta Konstantina Růžičky z 22. září 1831 a z 10. ledna 1844. Tamtéž.

triviálních škol založenému jeho předchůdcem Janem Prokopem Schaaffgot-schem a městu Českým Budějovicím na podporu útulku pro malé děti, resp.sirotčince. Konkrétní částky byly také jmenovitě určeny na rozdělení vdováma chudým, dále také na rozdělení chudým v průběhu Růžičkova pohřbu.S pohřbem souvisí i jeho odkaz městské uniformované domobraně, která měladoprovázet jeho rakev při smutečním průvodu.

Třetí oblastí, kam Růžička zaměřil svůj odkaz, byl katedrální chrám sv. Mi-kuláše. Sem měly přijít peníze na zakoupení nových ornátů a také suma, kteráměla uložením na výnosný úrok zvýšit jmění kostela. Kromě toho ještě věno-val částku na vytvoření jedné mešní nadace, jejíž účel dále nespecifikoval.Další mešní nadace měla být vytvořena při staroměstském kostele sv. Janaa sv. Prokopa.

V neposlední řadě učinil řadu odkazů těm, kteří mu byli osobně blízcí. Pe-něžní částky biskup odkázal členům biskupské kanceláře a sloužícím. Pamato-val také na svého synovce Franze Růžičku – přičemž právě texty závětí jsoujedněmi z mála pramenů, kde je zmíněn někdo z jeho rodiny. Svému nástupcipřenechal své stolní stříbro, proboštovi kapituly kříž s osmi velkými, osmimenšími ametysty a osmnácti malými rubíny, stejně tak každý člen kapitulydostal cenný dárek na památku: děkan Václav Angelis pektorální kříž, kustoda zároveň městský děkan Josef Leeb zlatý prsten s ametystem, kanovníci JosefKautz a Václav Blažek každý zlatou dózu, které pro ně objednal ve Vídni.757

Nařízení závěti byla vykonána v měsících následujících po Růžičkově smrti,přičemž zpráva o tom byla podána zemským úřadům. K administrativnímuuzavření z pozice úřadů došlo až na počátku roku 1848.758

◘◘◘

V širším slova smyslu je Růžičkovým odkazem samotná diecéze, kteroupřenechával svým nástupcům na českobudějovickém biskupském stolci. Čte-nář si již v předchozí kapitole mohl udělat obrázek o Růžičkových aktivitáchi o událostech v českobudějovické diecézi za času jeho episkopátu, takže by„Růžičkovo dědictví“ dokázal zcela jistě dobře popsat. Avšak co k tomu říkáliteratura? Zcela záměrně jsem kromě Mardetschlägerovy knihy nebral v úvahurůzná hodnocení dalších autorů z důvodů, které jsem již dříve jasně vysvětlil.Ovšem nyní se k těmto hodnocením vrátím.

183

757 Tamtéž. Srov. také F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 26-27. Částky odkazuzde uvedené nesouhlasí ani s jednou ze závětí.758 Viz korespondence katedrální kapituly a zemského gubernia v letech 1845-1848. SOA Třeboň,BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Poslední vůle a pozůstalostní řízení, 1831-1848, sign. II/2/a/3,kart. 13.

Zhodnocení stavu českobudějovické diecéze je v literatuře uváděno nejčastějiv souvislosti se zmínkami o Růžičkově osobnosti, s hlavními oblastmi jehobiskupského působení a také s dobou strávenou v biskupském úřadě.

Nejstarší hodnocení pochází od Franze Mardetschlägera, které jsem již dřívepředstavil. Stručně řečeno, je jeho Růžička klidný, milý, laskavý a pohostinnýmuž, který nemá rád veřejné vystupování, ale poctivě vede z ústraní své rezidencebiskupský úřad. Velmi mu záleželo na semináři a jeho studentech. Působil všakv čase krajně nepříznivém pro katolickou církev, protože její svobodnou činnostdusila státní nařízení: „Während seiner langjährigen bischöflichen Regierungherrschte auf religiösem Gebiete forwährend Ruhe und Stille; es war aber Ruheund Oede eines Kirchhofs; es pulsierte weder bei dem Klerus noch unter demVolke ein frisches, katholisches Leben. Josephinismus und Bureaukratismus lastetnoch allgemein, wie ein schwerer Alp, auf der katholischen Kirche; so war einePolizei-Anstalt, eine Magd des Staates geworden.“ 759 Jeho text neobsahuje žádnéshrnutí toho, jak diecéze vypadala po Růžičkově smrti, pouze plynule navazujeepiskopátem jeho nástupce Josefa Ondřeje Lindauera.760

Märdetschlägerova výše citovaná slova se musela velmi zalíbit JaroslavuKadlecovi, který napsal: „Doba Růžičkova episkopátu nebyla pro církev přízni-vá. Navenek vládl klid a ticho, ale bylo to ticho hřbitovní. Stíny josefinismu nacírkev těžce doléhaly a rdousily každý volnější projev náboženského života.“ 761

Tento Kadlecův text, který je součástí knihy Českobudějovická diecéze, nepři-náší v pohledu na Růžičkovu osobnost, jeho působení ani k obrazu diecéze nicnového, je jen zestručněným výtahem toho, co napsal Mardetschläger. Ovšemv jiné Kadlecově knize, tentokráte věnované čtvrtému českobudějovickému bis-kupovi, Janu Valeriánu Jirsíkovi, je popsán náboženský stav diecéze šest let poRůžičkově smrti, tj. můžeme jej přijmout jako vcelku zajímavě vypovídajícíi o konci jeho episkopátu: „Nábožensko-mravní stav diecéze nebyl právě nej-příznivější. Přes všechny pokusy o duchovní obnovu, vycházející z větších i men-ších okruhů nadšených kněží a laiků, se po celou první polovinu 19. století houžev-natě udržovalo suchopárné a mělké osvícenství a metternichovský útlak bránilsvobodnému rozvoji náboženského života. Leckterý vzdělanec se tehdy církvizcela odcizil. Sotva pak nastalo uvolnění, ujal se vlády v církvi právě tak málopříznivý liberalismus a lid, dosud upřímně zbožný a církvi oddaný, začal namno-ze propadat náboženské lhostejnosti.“ 762

V jednoznačné návaznosti na Mardetschlägerův text hodnotí Růžičku a jehoepiskopát i Kurt Augustin Huber. Kupříkladu krátký text v encyklopedii DieBischöfe des Heiligen Römischen Reiches vyznívá v tom smyslu, že z počátku

184

759 F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 22-23.760 Tamtéž, s. 27-28.761 J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 29.762 J. KADLEC, Jan Valerián Jirsík, s. 33.

episkopátu sice Růžička procestoval svoji diecézi, ale později již nechával vě-cem volný průběh.763

Jaroslav V. Polc věnoval ve svém Stručném přehledu dějin českých a morav-ských diecézí po třicetileté válce Růžičkovi a jeho biskupskému působení nece-lých dvanáct řádek, ale i tak mu stačil vystavit nepříliš lichotivou vizitku. Sicenejprve konstatoval, že Růžička byl osobně milý a pohostinný, ale poté napsal,že byl přesvědčeným febroniánem.764 Přímo ke zhodnocení jeho biskupskémupůsobení se vážou tato slova: „V pastýřském ohledu byl málo podnětný, takžepo jeho smrti v roce 1845 byla budějovická diecéze považována za nejzaostalejšívzhledem k disciplíně duchovních a školství, protože nekonal pravidelné vizitacefarností.“ 765 Přes tuto kritiku připouští, že jedním z mála duchovních středisekv diecézi byl kněžský seminář, ale to jen díky svým představeným a profeso-rům.766

Další autoři – Aleš Zelenka a Milan M. Buben – k poznání Růžičky a česko-budějovické diecéze v jeho době nepřidali nic, co by již nebylo mnohokrátřečeno.767

Poněkud jinak, než výše uvedení autoři, se na diecézi v čase Růžičkovapůsobení – a tím i na jeho odkaz – podíval Karel Skalický ve své studii o tradiciteologického studia v Českých Budějovicích. Popsal v ní kontinuitu teologic-kého vzdělávání od Schaaffgotsche přes Růžičku, Lindauera, Jirsíka až k sou-časnosti. K době Růžičkově napsal následující: „V této době studoval v budějo-vickém semináři v letech 1831–1833 Jan Nepomuk Neumann, rodák prachatickýsudetoněmecké národnosti, který pak odešel do Severní Ameriky, kde se stal bisku-pem ve Filadelfii a proslavil svým svatým životem a působením nikoliv jen svéfiladelfské působiště, ale i své rodné Prachatice a též budějovické teologickéstudium, na které vzpomínal s vděčností, neboť budějovický seminář byl tenkrátdíky představeným a profesorům opravdu duchovním střediskem diecéze. Ve svémdeníku si ke dni 9.4.1835 poznamenal, že z náboženského hlediska měl na nějveliký vliv prof. Jan Körner. Budějovice měly v té době přívlastek České jakodnes, ale budějovičtí měšťané byli převážně německé národnosti. Kněžský semi-nář byl tehdy jediný ústav, z něhož se šířilo české národní uvědomění. Vý-znamnými pěstiteli českého jazyka byli profesoři Vojtěch Juhn a Jan Körner.Za Juhnova rektorátu byla založena v semináři česká knihovna.“ 768

185

763 Srov. K. A. HUBER, Die Bischöfe, s. 409; dále také viz K. A. HUBER, Ein josephinischer Pfarrer,s. 98-99.764 O opodstatněnosti či neopodstatněnosti tohoto konstatování budu hovořit v následující kapitole.765 Viz J. V. POLC, Stručný přehled, s. 67.766 Tamtéž.767 Srov. A. ZELENKA, Die Wappen, s. 167-168; M. M. BUBEN, Encyklopedie, s. 281-282.Zelenkův text je naprosto stručný, obsahuje prakticky jen základní data Růžičkova života a žádnáhodnocení. Buben zase vycházel především z Kadlecova textu.768 K. SKALICKÝ, Tradice teologického studia, s. 84.

Celkově se dá říci, že pro budoucí generace byla v literatuře zachována vzpo-mínka na Růžičku jako na milého a dobrého člověka působícího ve složité době,která však měla negativní vliv na stav diecéze. Opět zde musím připomenoutto, co jsem zmínil již v úvodu této knihy: totiž že prvním Růžičkovým biografembyl Franz Mardetschläger a z jeho textu (1885) vycházeli ve větší nebo menšímíře téměř všichni, kdo o Růžičkovi a jeho biskupském působení psali – Jaro-slav Kadlec, Kurt Augustin Huber, Jaroslav V. Polc, Aleš Zelenka a Milan M.Buben.769 Už jen kvůli této inspirovanosti jedním autorem, který je svým pojetímdějin typickým představitelem historiografie druhé poloviny devatenáctéhostoletí, je možné říci, že obraz diecéze v čase Růžičky předávaný v literatuře jeznačně neaktuální. Kvůli informační torzovitosti je navíc velmi nezřetelný.V předešlých kapitolách předložené poznatky ukazují, že je místy i zavádějící.V tomto ohledu vidím jako problematická především Polcova tvrzení. Nikdejsem kupř. nenašel podklad pro tvrzení, že by byla českobudějovická diecézev roce 1845 opravdu považována za zaostalou v oblasti disciplíny duchovnícha školství. Co se vytýkané nepravidelnosti vizitací týče, Růžička zvizitovalvětšinu farností za svůj episkopát minimálně dvakrát a oblast školství se na-cházela pod systematickým dohledem biskupské konzistoře. Je otázkou, zda sizrovna toto zaslouží kritiku.770 Jaroslav Kadlec ve své knize o Janu ValeriánuJirsíkovi píše, že generální vizitace se v českobudějovické diecézi konaly zpra-vidla v patnáctiletých intervalech a zdůrazňuje jako vpravdě heroický čin, žeJirsík navštívil za svůj více než třicetiletý episkopát všechny farnostitřikrát.771V této souvislosti je obtížně uchopitelné, proč Polc ve stejné stati, kdeRůžičku posuzuje tak kriticky, hodnotí Jirsíka jako vzorového duchovníhopastýře. Domnívám se, že buď si zaslouží kritiku oba, nebo žádný z nich.

Z obrazu Růžičkova, jak jej vykreslil Karel Skalický, se dá zase vyvodit,že českobudějovická diecéze měla „zdravé srdce“, jež tepalo v biskupskémsemináři, který stál – jak bylo již opět ukázáno v minulé kapitole – přímo v centruRůžičkových snah a péče. Je rozhodně jeho zásluhou, že zde mohli působit takovílidé, kteří pozitivně formovali budoucí duchovní. Také osobnost Jana Nepomu-

186

769 Viz úvodní část této knihy.770 Sám Růžička k tomu v dopise z roku 1830, ve kterém doporučuje císaři kandidáty na uprázdněnémísto českokrumlovského preláta a arcijáhna, zdůrazňuje svoji kompetentnost tvrzením, že již jehoúkolem v roli generálního vikáře bylo znát všechna místa diecéze a všechny duchovní, stejně tak i nynív pozici biskupa: „Seit 36 Jahren, wo mir früher als Generalvikar, nun als Bischof die Leitung derDiözece von Euer k. k. Majestät huldreichst anvertraut wurde, ging stets mein Bestreben dahin, voneinem jeden Priester meiner Diözese und so auch von der Beschaffenheit jeder Seelsorger-Stationmit eine genaue Kenntnis zu verschaffen um im Erledigungsfalle einer Pfründe gründlicher beurteilenzu können, wer von der Kandidaten der geeignetste und würdigste dazu sein würde.“ Viz HHSAWien, Kaiser Franz Akten 215, Budweis, fol. 577-578. Srov. také K. A. HUBER, Ein josephinischerPfarrer, s. 107-109, citace s. 109.771 Srov. J. KADLEC, Jan Valerián Jirsík, s. 31. Viz také zmínky o generálních vizitacích v předešlékapitole této knihy.

ka Neumanna je příkladem toho dobrého, co z této formace vzešlo. Minimálněje na jeho příběhu vidět, že diecéze měla dostatek – ba i přebytek – duchovníchpovolání. Růžička, který jako biskup vposledku o všem rozhodoval, musel býtjednoznačně pozitivně srozuměn i s činností těch, kteří usilovali o šíření českéhonárodního uvědomění.

◘◘◘

187

8 Růžičkovo místo v duchovnícha společenských proudech jeho doby

Arnošt Konstantin Růžička byl českobudějovickým biskupem třicet let, což jejistě dost dlouhá doba na to, aby zanechal svůj otisk v historii. Avšak jak jsem jižukázal v předchozích kapitolách, kde jsem se pokoušel přiblížit jeho působeníještě před tím, než usedl na biskupský stolec, a samozřejmě i v době, kdy jižbiskupem byl, máme v místní katolické církevní historiografii nemalé mezery.Domnívám se, že „téma Růžička“ bylo postiženo nezájmem církevních histo-riků daným ze značné části tím, že poutavějším se zdál být jeho předchůdce JanProkop Schaaffgotsche, jehož jméno je spojováno s velkými událostmi, jako sezakládáním samotné diecéze nebo filosofického a teologického učiliště, respek-tive biskupského semináře. Ve studiích pojednávajících o druhé polovině deva-tenáctého století zase v jihočeské katolické historiografii dominuje Jan ValeriánJirsík, biskup-vlastenec, který měl díky svým literárně-teologickým a národně-obrozeneckým aktivitám vybudované renomé ještě z doby, než stanul v čelediecéze. Dále je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že první souvislé zmínky o Rů-žičkovi pocházejí až z druhé poloviny devatenáctého století, kdy se v katolickécírkevní historiografii jako takové projevoval jednak vliv národnostníhosoupeření a jednak zesílený vliv Říma, který se čím dál tím více naukově – a tímpádem i historiograficky – vymezoval proti předchozímu období, jehož bylRůžička představitelem. Čím tedy mohl upoutat člověk, kterému nebylo vlastnívyhraněné vlastenectví druhé poloviny devatenáctého století, historiky českéhoi německého původu? Čím katolické církevní historiky, když prožil celý svůjživot v církevně-politickém systému josefinismu, který byl zejména po vydáníSyllabu errorum roku 1864 vnímán jako proticírkevní? Faktem je, že z de-vatenáctého století pochází pouze jediný text pojednávající o Růžičkovi, dalšítexty až z druhé poloviny století dvacátého. Z jejich hodnocení Růžičkovyčinnosti v roli biskupa i stavu diecéze za jeho episkopátu je patrné, že si s nímhistorikové tak trochu nevěděli rady. Většinou volili hodnotící variantu „špatnádoba – hodný biskup“ – tedy až na výjimku, Jaroslava Polce, který byl v těchtoohledech zdaleka nejkritičtější.

Vzhledem k tomu, co bylo napsáno právě v předešlých kapitolách, je zřejmé,že si Růžička zaslouží zcela nové zhodnocení, a to zejména ve smyslu přesnějšíhozařazení do duchovního a společenského kontextu své doby. Právě tímto zařa-zením a zároveň zhodnocením bych rád svou knihu uzavřel a předložil ji kritic-kému čtenáři k posouzení, k diskusi a k samozřejmým doplněním, protože jakou jiných historických témat, i zde se každým předneseným faktem problematikaspíše otevírá dalším zkoumáním a novým interpretacím, než definitivně uzavírá.

◘◘◘

188

Při snaze o přesnější zařazení Růžičky do duchovních a společenských proudůjeho doby se nejprve pojďme věnovat otázce, do jaké míry byl spjat s církevně--politickým systémem josefinismu. Při osvětlování toho, co znamená „být jose-finistou“, se přikláním spíše k tzv. širokému pojetí josefinismu, které jsem defi-noval v první kapitole této knihy. Josefinistou lze z pohledu této široké definicenazývat každého, kdo byl konformní s církevní politikou vládců habsbursko--lotrinského domu v čase druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenác-tého století. Toto pojetí sice při své šíři není příliš vypovídající, ale na druhoustranu neuzavírá žádné možnosti dalšímu zkoumání.

Jako dosti problematický vidím pohled, který byl živý ještě v relativně ne-dávné minulosti zejména v katolické církevní historiografii. Vycházel z kato-lického chápání josefinismu v druhé polovině devatenáctého a v první polovinědvacátého století, který jej negativně pojímal jako reformní katolicismus tvořenýsumou herezí konciliarismu, galikanismu, jansenismu, febronianismu a ten-dencemi protestantského osvícenství. V několika kratších studiích a v knize JanProkop Schaaffgotsche – první biskup českobudějovický, jsem použil argumentaciproti používání tohoto pohledu při hodnocení osobností doby josefinismu: Pokudse u jedince, který je v tomto duchu posuzován, jasně neprokáže, že zastával třebajen jediný ze zmíněných proticírkevních směrů či nauk, musí se nutně o tétoosobě prohlásit, že josefinistou nebyla.772 S odkazem na zahraniční výzkumyposledního půlstoletí jsem se snažil ukázat, že takový pohled je silně zužujícía samotné téma josefinismu jím nemůže být ani zdaleka vyčerpáno. Došel jsemk závěru, že od poloviny devatenáctého století až téměř do současnosti platilo,že téměř kdykoli, když byla katolickými historiky nalezena určitá „josefinis-tická“ tendence toho kterého člověka ve vztahu církve a státu, byl okamžitěoznačen za josefinistu, v důsledku čehož jeho vnímání rozhodně nebylo pozi-tivní.773 Docházelo tak k poměrně nešťastnému a ukvapenému „cejchování“, kdybyla na základě jednoho „příznaku“ stanovena celá „diagnóza“.774 Slabé místotéto mé dřívější argumentace spočívá v tom, že sice posuzovaná osobnost nemu-sela být přímo zastáncem jednoho ze zmiňovaných odsouzených směrů, avšakvšechny skutečně byly v josefinismu implicitně obsaženy. Jinak řečeno mělkaždý z oněch zmíněných církví odsouzených duchovních směrů určitý vliv navývoj a (nebo) udržování josefinismu a v tomto prostředí byly ony – začasto

189

772 Viz R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 270-272; R. SVOBODA, Arnošt KonstantinRůžička: Josefinista a febronián?, s. 41-46, R. SVOBODA, Osvícenství, teologie a církevní historie,Cornova – Revue České společnosti pro výzkum 18. století a Filozofické fakulty Univerzity Karlovyv Praze, 1/2011, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011, s. 11-26.773 Touto problematikou jsem se zabýval dílčím způsobem v již zmíněné studii: R. SVOBODA,Typologie biskupů doby josefinismu, s. 306-313.774 Srov. R. SVOBODA, Typologie biskupů doby josefinismu, s. 306-313 nebo také R. SVOBODA,Biskupové doby josefinismu, s. 45-53.

duchovní – osobnosti formovány a vzdělávány, takže je do jisté – ačkoliv obtížněstanovitelné – míry přijaly za své.

Celkově se však dá říci, že tradiční katolický pohled na josefinismus jeteologický, respektive teologií ovlivněný, vzniklý ve zcela konkrétní historickésituaci. Pro lepší pochopení a bližší zasazení Růžičkovy osobnosti do duchovníchproudů jeho doby se nehodí. Kdybychom totiž hodnotili Růžičkovo duchovnísměřování právě v tomto duchu, mohli bychom mít tendenci jej skutečně vnímatjako přesvědčeného josefinistu, kterým z pohledu široké definice josefinismuskutečně byl – zvláště když byl již od mládí frekventantem pražského generál-ního semináře a později vedl lvovský generální seminář. Pak bychom se mohlizamýšlet nad tím, jestli jej pobyt na těchto místech „zkazil“ či nikoli. Získalibychom vcelku jasné, ale černobílé hodnocení. Kupř. Alois Soldát, který rozhod-ně nebyl generálním seminářům nakloněn, psal na konci devatenáctého stoletío tom, jak byli bohoslovci v generální seminářích kaženi tím, že se učili poddohledem nedobrých učitelů „...gallikánské církevní historii, febroniánskémuprávu, k racionalismu se klonící dogmatice a morálce“ 775 Na druhou stranu ale naadresu pražského generálního semináře také napsal: „Vyšliť z něho také mužové,plni zápalu pro věc svatou, jichž železného přesvědčení náboženského nedotknulse šíp otravného učení, kteří srdce své mezi Církev a vlasť dělili, těch však bylopo řídku.“ 776 Ovšem o lidech, kteří stáli v čele seminářů, má jasno: „...jmenovalcísař Josef II. přestavenými svých generálních seminářů lidi, kteří v krátké doběudělali z ústavů těchto...pasquil všelikého náboženství a ústavy vší korupce“.777

Díky tomu, že je jasné, na základě čeho onen tradiční pohled na dobu jose-finismu vznikal, můžeme lépe uchopit hodnocení Růžičky, která jsou k dispozici– zejména Franze Mardetschlägera, ze kterého pak vyšli Jaroslav Kadlec, KurtAugustin Huber a Jaroslav V. Polc, kteří jako jediní napsali o Růžičkovi něcovíce, než jen heslovité zmínky. V jejich statích onen „tradiční“ pohled převládl,což zásadně ovlivnilo jednak jejich hodnocení osoby a díla druhého česko-budějovického biskupa, jednak – domnívám se – i samotnou jejich chuť zabývatse více tímto tématem.778

Na hodnocení Růžičky výše zmíněnými badateli měla podle mého názorunejvíce vliv jediná kauza, již jako první popsal Franz Mardetschläger. Její inter-pretace vedla k tomu, že byl v duchu tradičního katolického chápání Růžičkovydoby označen za febroniána, čímž se zdálo být jen potvrzené jeho zařazení mezi

190

775 A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, 1894, č. 7, s. 387.776 A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, 1894, č. 8, s. 484-485.777 A. SOLDÁT, Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, 1894, č. 7, s. 387-388.778 Toto platí zejména pro Polce a Kadlece. U Hubera je třeba říci, že si velmi dobře uvědomovalsilně proti-josefinistické zaměření Mardetschlägerova textu, ze kterého však – pravděpodobně kvůlinedostatečnému prozkoumání archivních pramenů – vycházel, což se projevilo na podobě jeho vývodůo Růžičkově osobě.

přesvědčené josefinisty. Protože se jedná o tvrzení relativně závažné, je třeba ses ním kriticky vypořádat.

Mardetschlägerem představená kauza se odehrála takto: Po nástupu Ferdi-nanda V. na císařský trůn vzrostla aktivita vídeňského nuncia, který se rozhodlbedlivěji prověřovat, jakým způsobem vedou biskupové své úřady. Stalo se, žev jednom diecézním katalogu nebylo na titulní straně u Růžičkova jména uvede-no označení Apostolicae Sedis gratia, ale zůstalo zde pouhé divina miserationeEpiscopus Bohemo-Budvicensis. Toto vynechání bylo okamžitě s nelibostí zazna-menáno – jak uvádí Mardetschläger – „na vyšších místech“, načež o několikměsíců později přijel do Českých Budějovic sám papežský nuncius LuigiAltieri, aby biskupovi v této a „v mnoha dalších věcech domluvil“. Růžička sevšak hájil tím, že v případě uvedené titulatury se jedná o chybu sazeče, kteroujemu samotnému není možné dávat za vinu. Z Mardetschlägerova textu takévyplývá, že byl nuncius nespokojen s tím, že Růžička neposílá pravidelná hlá-šení o stavu diecéze Svatému stolci. Růžička však poukázal na státní nařízení,která pravidelná hlášení o stavu diecéze do Říma zasílat nedovolovala, stejnějako zabraňovala přímé korespondenci bez souhlasu státu. Celá kauza však bylanakonec rychle „smetena ze stolu“, protože nuncius prý neměl zájem na tom,aby kvůli ní vyvolal konflikt s císařskou vládou, u které se svědomitý biskuptěšil přízni.779 Tolik Mardetschläger.

Jak jsem již mnohokrát v této knize řekl, Mardetschlägerova tvrzení bylaautory, kteří o Růžičkovi psali v pozdějších letech, vcelku nekriticky přejímána.Jaroslav Kadlec, Kurt Augustin Huber a Jaroslav V. Polc se výše parafrázovanoučástí Mardetschlägerova textu nechali ve svých vývodech inspirovat – a každýz nich došel k trochu jiným závěrům. Jaroslav Kadlec touto kauzou dokládátvrzení, že Růžička byl josefinistou staré školy a explicitně jeho možné febronián-ství nezmiňuje: „Jednou dokonce vzbudil nelibost a podezření papežského nuncia,že na titulní straně diecézního katalogu by uveden pouze s označením ,biskupz Boží milosti‘, nikoli také ,z milosti Apoštolského stolce‘.“ 780 Kurt AugustinHuber tvrdil, že Růžička věřil „jako febroniáni“, že svůj úřad obdržel jen z milostiBoží a nikoli také z milosti Apoštolského stolce.781 Jaroslav V. Polc o Růžičkovisice napsal pouze několik řádků, ale v nich jej stačil zhodnotit velmi jednoznač-ně: „Růžička byl osobně milý a pohostinný, ale také přesvědčený febronián, kterývěřil, že jeho biskupský úřad a jeho vykonávání pochází přímo od Boha nezávislena Apoštolském stolci.“ 782 Žádný z těchto tří autorů nepřinesl pro svá tvrzenídalší důkazy, pouze podle své libosti interpretovali Mardetschlägerův text.

191

779 Srov. F. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 24-25.780 J. KADLEC, Českobudějovická diecéze, s. 29.781 „Sein Amt glaubte er – wie die Febronianer – nur von Gottes, nicht auch von des ApostolischenStuhles Gnade erhalten zu haben.“ K. A. HUBER, Die Kirche in Südböhmen, s. 18.782 J. V. POLC, Stručný přehled, s. 67.

Pokusím se proto nyní také o interpretaci Mardetschlägerovy pasáže, kterouje třeba brát vážně už jen proto, že její autor se jako mladý úředník konzistořenalézal ve třicátých letech v biskupově blízkosti: O celé kauze není nic zmíněnov žádných dokumentech v domácích ani zahraničních archivech. Tudíž se dás vysokou pravděpodobností říci, že se jednalo o samostatnou akci nuncia,který se správně jmenoval Lodovico Altieri (1805–1867). V době, o které Mar-detschläger hovoří, to byl mladý muž z významné římské rodiny stojící na po-čátku skvělé církevní kariéry. Po letech práce v papežských úřadech se stalroku 1836 titulárním arcibiskupem v Efezu a ještě v témže roce 17. června –v den svých jednatřicátých narozenin – byl jmenován papežským nunciemv Rakousku. V této funkci zůstal až do roku 1845. V pozdějších letech vynikljako jeden z nejbližších spolupracovníků papeže Pia IX.783 Samotná kauza mápravdivé jádro: Po celou dobu Růžičkova episkopátu byl každoročně vydávánKatalog kléru českobudějovické diecéze. V něm lze opravdu nalézt, že již odroku 1816 je u Růžičkovy titulatury napsáno pouze Dei gratia, tedy nikoli divinamiseratione Episcopus Bohemo-Budvicensis, jak uvádí Mardetschläger, cožovšem nemění fakt, že je v textu opomenuto ono Apostolicae Sedis gratia.784

Změna přišla až v katalogu pro rok 1837, kde již můžeme číst Dei et ApostolicaeSedis gratia Episcopus Bohemo-Budvicensis, z čehož vyplývá, že ona kauzas nunciem a jeho návštěva v Českých Budějovicích se musela odehrát v roce1836.785 Fakt, že označení „z milosti apoštolského stolce“ chybělo v jednotli-vých katalozích kléru již od počátku Růžičkova biskupského působení, by mohlvést k závěru, že se dokonce nejednalo o „jednorázovou“ sazečovu chybu – jakse podle Mardetschlägera hájil Růžička – ale o úmysl, čím by se přidal argumentpro vývody označující druhého českobudějovického biskupa za febroniána.

192

783 Od roku 1840 byl kardinálem in pectore, jeho jméno bylo publikováno až v roce 1845. Účastnilse konkláve, které zvolilo papežem Pia IX, http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/baltl.html[24.11.2011].784 Naposledy je tato titulatura uvedena v katalogu kléru pro rok 1836. Viz Catalogus Universi Cleri,Anno MDCCCXXXVI.785 Ačkoli nunciovu návštěvu v Českých Budějovicích nezaznamenává jiný zdroj než Mardetschlä-ger, je velmi pravděpodobná. Nabízí se dokonce i příležitost, při které mohl městem projíždět, kon-krétně cesta na královskou korunovaci Ferdinanda V. nebo zpět, a to v období od konce srpna doprvní poloviny září 1836. Korunovace se nuncius zúčastnil jako host. Srov. M. SEKYRKOVÁ,Ferdinand V., s. 71. Samotné katalogy kléru českobudějovické diecéze byly vydávány vždy na pod-zim předešlého roku a v tom pro rok 1837 byla již uvedena zmíněná změna v Růžičkově titulatuře. VizCatalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis Dieceseos Bohemo – Budvicensissub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi ac Excellentissimi Domini Domini ErnestiConstantini Ružicžka Dei et Apostolicae Sedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis. Suae Caesareo– Regiae Apostolicae Majestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam, ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione et Societatis pomologicae Membri Activi.Anno MDCCCXXXVII. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa,dirigente Joanne Seeger.

Avšak takové hodnocení by bylo silně unáhlené, protože ve stejném čase, tj.v letech 1816–1838, byl spolu s katalogem kléru vydáván také direktář, a tove stejné, tj. Zdarssově biskupské tiskárně, v němž bylo důsledně uváděno u Rů-žičkovy titulatury Dei et Apostolicae Sedis gratia. Kdyby byl Růžička skutečněfebroniánem, jistě by v průběhu let tento „omyl“ napravil. Tento argument nelzes takovou samozřejmostí využít i opačně a dokazovat jím případný Růžičkůvnegativní či vlažný vztah k apoštolskému stolci. Domnívám se, že Růžička sijistě onoho rozdílu povšimnul, ale nepřipadal mu tak zásadní, aby jej měnil –tudíž se spíše přikláním k tomu, že se skutečně jednalo o sazečovu libovůli, nežo biskupův příkaz, který by ve své rozpolcenosti – jednou uvádět „jen“ „z Božímilosti“ a podruhé zase „z Boží milosti a z milosti apoštolského stolce“ – nedá-val smysl. Pravděpodobně mu vůbec nepřipadlo, že by v něčem mohl vzniknoutproblém – a po léta skutečně nevznikl. Jeho postoj je poměrně snadno pocho-pitelný, protože v této věci evidentně neexistoval pevně daný úzus. Kupříkladupražský arcibiskup Příchovský nazývá sám sebe v pastýřském listě z 12. pro-since 1785, kterým oznámil vznik českobudějovické diecéze, biskupem „pouze“z „Boží milosti“, což ovšem neznamenalo, že by jeho postoj k papežství bylrezervovaný, spíše naopak. V žádném případě však nebyl febronián.786 Růžič-kův předchůdce Schaaffgotsche, který je narozdíl od Příchovského označovánza josefinistu – shodně Kadlecem, Polcem i Huberem – zase sám sebe v pas-týřském listu z 1. ledna 1786 označuje: „Z milosti Boží a apoštolského stolce prvníbiskup českobudějovický“.787 Avšak i on by si mohl „vysloužit“ febroniánskounálepku, protože byl ve všech katalozích kléru tištěných ve Zdarssově tiskárněuváděn jako biskup pouze „z Boží milosti“. Vypadá jako vysoce pravděpodobné,že za Růžičkovy biskupské éry tiskárna postupovala při přípravě sazeb prokatalogy kléru podle zavedené tradice.788 Růžičkovu nedůslednost v používáníoznačení „z Boží milosti“ nebo „z Boží milosti a apoštolského stolce“ je možnévysledovat i v jiných dokumentech, než pouze v direktářích nebo katalozíchkléru. Pravdou je, že sice první označení do poloviny třicátých let převládá, ale

193

786 Pastýřský list arcibiskupa Příchovského z 12. prosince 1785. Viz NA Praha, APA, Zřízeníbudějovického biskupství 1782-1798, inv. č. 3772, sign. C 146/1, kart. 2244. Srov. SOA Třeboň, BAČB, Odstoupení části území pražské arcidiecéze ve prospěch českobudějovického biskupství, 1784-1785, inv. č. I/2/b, kart. 6.787 „DEI, et APOSTOLICAE SEDIS GRATIA PROTO-EPISCOPUS BOHEMO-BUDVICENSIS.“Přepis pastýřského listu Jana Prokopa Schaaffgotsche z 1. ledna 1786. Viz MARDETSCHLÄGER,Kurz gefasste Geschichte, s. 274-283.788 Kupř. viz poslední katalog kléru biskupa Schaaffgotsche: Catalogus ecclesiasticus almae dioecesisBohemo-Budvicensis sub glorioso regimine reverendissimi, illustrissimi ac excellentissimi dominidomini Joannis Procopii Dei gratia primi episcopi Bohemo-Budvicensis, Schaafgotsche dicti e sacriromani imperii comitibus liberi baroni de Kynast et Greiffenstein sacri insignis Caesareo-Regiiequestris ordinis S. Leopoldi commendatoris, suaeque caesar. reg. apostol. majestatis consiliariiintimi. Pro Anno MDCCCXIII. Bohemo Budvicii, Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcop.Typographi.

nechybí ani to druhé.789 Po roce 1836 jsem v Růžičkově oficiální titulatuřeoznačení pouze „z Boží milosti“ již nikde nenalezl.

Pak zde máme fakt, že Růžička skutečně neposílal pravidelná hlášení o stavudiecéze do Říma. Ale jak se správně bránil – existovala zde státní nařízení, kterámu to zakazovala. Stejně jako on na tom byli i ostatní biskupové v monarchii.Samozřejmě, pokud by Růžička dostat do Říma zprávy chtěl, jistě by si cestunašel, avšak chtít něco takového po člověku jeho typu, který byl od mládí for-mován v duchu josefinismu, by bylo anachronismem.

Po předložení výše uvedených skutečností musím říci, že vyvozování faktuRůžičkova febroniánství na základě pouhých označení v diecézních katalozícha tvrzení jedné knihy z konce předminulého století, nelze označit jinak než jakoznačně spekulativní. Zvláště Polcovy věty se zdají být velmi přísné, protožedůkazů pro Růžičkovo febroniánství bylo předloženo jednoduše málo, respek-tive po Mardetschlägerově stati vůbec žádné. Že se v josefinismu dají najít určitéstopy febroniánství, je fakt, který jsem již několikrát zmiňoval. To však neza-kládá žádný důvod pro to, aby bylo o Růžičkovi řečeno, co bylo řečeno, pro-tože v takovém případě by byli febroniány prakticky všichni biskupové žijícív prostoru habsburské monarchie, respektující tehdejší status quo ve vztazíchcírkve a státu.

Spojování Růžičky s febroniánstvím má ještě další kapitolu, která bylanapsána před deseti lety teologem Karlem Skalickým při příležitosti výročídeseti let Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Skalický tehdy v nedlouhé,ale úderné studii představil tradici teologických studií v Českých Budějovicích.Samozřejmě pojednal i o Růžičkovi a jeho episkopátu. Ve faktech se nechalpravděpodobně inspirovat svým římským přítelem Polcem i Huberovými stu-diemi, avšak zároveň ukázal, že je schopen se podívat na celou „kauzu“ zcelajinak a otevřeně, v duchu pokoncilního uvažování: „V roce 1815 se stal druhýmbiskupem českobudějovickým Arnošt Růžička, který řídil diecézi třicet let, tedyaž do roku 1845. Má pověst přesvědčeného febroniána, protože věřil, že jehobiskupský úřad a jeho vykonávání pochází přímo od Boha nezávisle na Apoš-tolském stolci. Nedalo by se však též říci, že vlastně svým způsobem předjímalteologii biskupského úřadu, jak ji definoval II. Vatikánský koncil?“ 790 Má od-pověď na Skalického otázku má dvě části: Nejprve musím konstatovat, žeRůžičkova pověst febroniána se podle zjištěných skutečností dostatečně neza-kládá na faktech. Poté musím říci, že jsem nenašel nikde zmínky o tom, že by

194

789 Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Kapitula, Záležitosti kapituly, dignitářů, kanovníků a vikaristů,Dignitáři a kanovníci – jednotlivě 1786-1797, 1804-1865, sign. III/1/b, kart. 33; SOA Třeboň, BA ČB,Konzistoř (Consistorium), Úředníci konzistoře, Personální záležitosti úředníků konzistoře a jejíkanceláře – generální vikář, praeses, konzistorní radové a asesoři kancléř, sekretář a ostatní personálkanceláře a biskupský ceremonář, 1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.790 K. SKALICKÝ, Tradice teologického studia, s. 84.

nějakým způsobem teologicky uvažoval o biskupském úřadu. Výkon biskup-ského úřadu v Růžičkově době byl samozřejmě vázáný na jeho chápání a místov církevně-politickém systému josefinismu. Není mi známo nic o tom, že byjosefinističtí teologové předjímali teologii biskupského úřadu tak, jak ji defi-noval Druhý vatikánský koncil. Avšak samozřejmě není vyloučeno, že některápozdější bádání tyto souvislosti objeví.

V návaznosti na předchozí uvažování a v souvislosti s tím, co je z předešlýchkapitol této knihy známo o Růžičkově působení v roli duchovního, si dovolímkonstatovat následující: Josefinismus byl pro Růžičku součástí jeho celoživotníreality, v níž prožil přibližně šedesát let jako kněz a polovinu této doby jakobiskup. Byl konformní s duchem a záměry státní církevní politiky. Již od mládíbyl také jejím významným představitelem, přičemž jeho nejpodstatnějšími ro-lemi „ve státních službách“ bylo vedení lvovského generálního semináře a čes-kobudějovické diecéze. Nebyl teoretikem, ale praktikem josefinismu. Právěv tomto duchu může být zcela samozřejmě nazýván bez jakéhokoli pejorativ-ního nádechu či odstínu, kterým byl tento pojem v minulosti nadán v katolickéhistoriografii, josefinistickým knězem a později i josefinistou na českobudějo-vickém biskupském stolci.

◘◘◘

Zatímco josefinismus byl již zmíněnou realitou tvořící základní mantinelyRůžičkova života, bylo zde ještě osvícenství jakožto velice významný a širokýduchovní proud, který jsem v úvodní kapitole nazval „pocitem“ nebo „ovzduším“,ve kterém se pohybovali obyvatelé Evropy v osmnáctém století. Osvícenstvív mnoha oblastech ovlivnilo evropskou společnost i ve stoletích následujících.Musíme si samozřejmě položit otázku, nakolik je možné samotného Růžičkunazvat osvícencem, popřípadě jak byl osvícenstvím ovlivněn on i prostředí, vekterém se pohyboval.

Je bez debat, že církevně-politický systém josefinismu, který byl oním zmiňo-vaným osvícenským absolutismem místního ražení, vyrostl právě z osvícen-ských duchovních kořenů. S ním a v něm se osvícenské „ovzduší“ dostalo i doprvní poloviny devatenáctého století. Růžička, který strávil prakticky celý svůjdlouhý život v církevních službách, byl zcela samozřejmě zasažen katolickýmosvícenstvím, které jakožto osvícenský reformní katolicismus velmi silně a kon-krétně ovlivňovalo, měnilo a změnilo církevní realitu habsburského mocnářství.

Reformami katolického osvícenství byla ovlivněna zejména první polovinaRůžičkova života. Jako mladý bohoslovec se ocitl v centru změn vyvolanýchprávě církevní reformní politikou Marie Terezie a především Josefa II. Díkysvému osobnímu nadání a píli – a pravděpodobně i díky souhlasným postojůma vysoko postaveným podporovatelům – udělal v období existence generálních

195

seminářů strmý krok v církevní kariéře směrem vzhůru. Představovat si, ževnitřně nesouzněl s ideou seminářů, které byly jedním z vrcholných výstupůcírkevně-reformních snah osvícenského státu, když stál nakonec v čele jednohoz jedenácti v celém habsburském soustátí, by bylo dosti naivní. V tomto smysluje zcela relevantní jej zařadit do okruhu lidí, kteří sice nebyli tvůrci, ale zcelajistě nositeli a šiřiteli myšlenek katolické reformy v duchu katolického osvícen-ství. Že se nestal jejich aktivním tvůrcem, bylo do značné míry i jeho osobnírozhodnutí, protože na první křižovatce své církevní kariéry dostal možnoststát se profesorem morální teologie, tj. ve svém potenciálním díle mohl navázatna svého učitele a mentora Zippeho. Avšak rozhodl se jít jiným směrem. Vefunkcích vicerektora a rektora generálního semináře církevní sice reformy aktiv-ně nespoluvytvářel, ale pomáhal je pomocí duchovní formace budoucích kněžípředávat do praxe a tím dále udržovat.

Právě v době, kdy jako kanovník přicházel do českobudějovické diecéze,bylo z rozhodnutí císaře Františka ukončeno reformní období a došlo k nastolenízcela nových směrů reakce a restaurace. Pro samotnou církev v habsburskémmocnářství se mnoho nezměnilo v tom smyslu, že byla i nadále oporou vládníhosystému. V praxi to však také znamenalo, že se již nepokračovalo v reformáchpředešlých let. Avšak většina těch, které byly provedeny, zůstala součástí cír-kevního života a hrála v něm nadále velmi důležitou roli. Mám zde na mysliveškerá nařízení, kterými se v reformních letech dostala církev pod dohled státu– od oblasti školství po vykonávání duchovenské služby ve farnostech či nábo-ženský život a jeho projevy. Pro katolické osvícence usilující o pokračovánícírkevních reforem to byla nepříjemná situace – avšak proti vůli panovníkaneměli naději prosadit si svou. Jak je vidět z jednání Růžičky v těchto letecha především z faktu, že jeho kariéra dále úspěšně pokračovala, on se k tomuto„radikálnímu“ křídlu duchovních toužících po dalších reformách nepřipojil. Poboku Jana Prokopa Schaaffgotsche, který byl také, co se týče některých refo-rem, značně rezervovaný,791 jako jeho generálního vikář pomáhal při řízení die-céze, v jejímž čele posléze stanul na dlouhých třicet let.

Podíváme-li se na Růžičkovo biskupské působení, je možné říci, že i na němmůžeme vysledovat určité projevy katolického osvícenství, jak je ve své typo-logii představil Klaus Schatz.792 Ovšem již zdaleka ne tak zřetelně, jak tomubylo ještě za jeho předchůdce.793 Kupříkladu ve formaci budoucích duchovních,v níž hrál jako biskup klíčovou roli, byly i nadále zdůrazňovány takové formypraxe duchovního života, které vycházely z osvícenských církevních reforem:Je kladen důraz na zkoumání Písma, které je chápáno jako vysoce důležité pro

196

791 Jeho postoje byly zřetelně vidět v jeho návrzích změn, které spolu s ostatními biskupy předneslv roce 1790 Leopoldovi II. Viz R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 173-176.792 Viz první kapitola této knihy.793 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 264-265.

život křesťana. Pokračoval také návrat k pramenům víry a ke vzorům prvnícírkve, výslovně je doporučována četba starověkých křesťanských autorů. Nikdejsem však nenašel explicitní kritiku doby baroka, která byla tak častá ještěv druhé polovině osmnáctého století – avšak to je vzhledem k měnící se doběa k jistému návratu k tradičním hodnotám v čase restaurace vcelku pochopitel-né. Podobně obtížně se hledá sepětí s jansenismem, které bylo zřetelně viditelnéještě v osobní i pastýřské náboženské praxi Růžičkova předchůdce Schaaff-gotsche. Avšak ve formaci seminaristů bylo ještě stále možné nalézt onu kombi-naci katolického osvícenství a jansenismu v praktickém spojování víry v rozuma do-brotu lidské přirozenosti s přísnou morální praxí. Do centra duchovníhoživota byla stále dávána farnost, vnímaná jako základní prvek života místnícírkve. Stále zde existoval – i když asi spíše díky existujícím státním zákazům –odpor vůči všemu, co narušuje jednotu farnosti – zbožným řádům, bratrstvůmnebo poutím. Tolik k úvahám spojeným se Schatzovou typologií.

Kritický čtenář však může při úvahách o tom, nakolik se myšlenky katolic-kého osvícenství projevovaly za časů Růžičkova působení, položit zcela zásadníotázku: V centru Růžičkova biskupského působení stál seminář. Biskup upravilformaci budoucích kněží v semináři pomocí statut již na počátku svého episko-pátu. Je skutečně možné říci, že se v českobudějovickém semináři, potažmo nateologickém učilišti, zachovala kontinuita osvícenského vzdělávání a formaceduchovních, jak jsem naznačil výše? Jak s tím jde dohromady fakt, že následujícíbiskupové až do dvacátých let dvacátého století Růžičkova statuta, která bylazákladním dokumentem upravujícím duchovní formaci seminaristů, nezmě-nili, ačkoli již žili v době, která se k období osvícenství a josefinismu stavělaznačně negativně? Vysvětlení tkví do značné míry v uvědomění si, že Růžičko-va statuta jsou velmi obecně formulovaným dokumentem. Dá se říci, že v soběobsahují myšlenky katolických osvícenských reforem – avšak jedná se o ty, sekterými byli bez potíží srozumění i biskupové následujících období: Důraz nazachovávání řádů, vnitřní disciplínu, morálku, četbu Písma a vybraných patris-tických autorů, celkově na formaci ducha i duše seminaristy. Stejně tak bylo„nadčasové“ Růžičkovo opakované zdůrazňování, že budoucí kněz má být proostatní vzorem ve všem, co koná. Také není bez zajímavosti, že u Růžičkovadenního řádu, který je součástí statut, lze vidět silnou podobnost s dennímřádem v generálních seminářích. Ovšem ani zde Růžičkovi nástupci neviděliproblém – vždyť na generálních seminářích bývala kritizována zejména myš-lenka státního vzdělávání budoucích kněží, avšak nikoli denní řád seminaristů,který byl pokládán i soudobými biskupy za velmi přísný. Navíc Růžička se nagenerální semináře nikde ve statutech neodkazuje. Kde však lze zřetelně vidětsouvislost s osvícenstvím, je oblast vzdělávání – konkrétně na knihách, kterébyly schváleny k výuce. Ty se však – narozdíl od statut – za Růžičkových nástup-ců změnily.

Domnívám se také, že v Růžičkově duši značně rezonovaly myšlenky kato-

197

lického osvícence Antonia Lodovica Muratoriho, které jej – stejně jako mnohojeho současníků – inspirovaly hlavně svým důrazem na praktickou činnost, kte-rou se má zlepšovat život obyčejných lidí, zejména těch, kteří se ocitli v nouzi.V jeho celoživotním díle je idea křesťanské caritas velmi silná. Kněžský ideálčinného křesťanství byl tím, co zdůrazňoval svým bohoslovcům a vysoce oceňo-val u svých spolupracovníků.794

Na závěr uvažování o Růžičkově vztahu k osvícenství musím říci jedině:Období jeho episkopátu se již nedá zařazovat do doby osvícenství, stejně tak bybylo nepřesné hovořit o Růžičkovi jako o osvícenském biskupovi. Přesto, jak jižbylo řečeno, nezůstal osvícenstvím nezasažen. Avšak přímo jako osvícenec senevyhraňoval. Jednoduše byl ve své duchovní formaci, kněžském i biskupskémpůsobení postaven do reality, která byla osvícenstvím ovlivněna, již však v tomtosměru nadále aktivně nespoluutvářel. Pokud bych se přece jen měl pokusito jeho zařazení do tak širokého proudu, jakým osvícenství bezesporu je, muselbych říci, že nejblíže měl k onomu „pravému osvícenství“, které se vymezovalovůči „falešnému osvícenství“ ještě v první polovině devatenáctého století. Anináznakem nelze u Růžičky najít sympatie s tím, co se dělo v západní Evropě,zejména ve Francii, přičemž se nedá pochybovat o tom, že mu muselo být jasné,z jakých duchovních základů vychází.795

◘◘◘

V čase Růžičkova mládí a zrání – mám na mysli zejména období vlády MarieTerezie a Josefa II. – byly dosti napjaté vztahy mezi císařem a Římem. O důvo-dech jsem hovořil již dříve. Biskupem se však Růžička stal v době, kdy se po-stupně měnila situace papežství zejména v celoevropském politickém kontextua v úzké souvislosti s tím se přetvářely i vztahy s rakouským státem.

V čase osvícenských reforem nebyl vliv papežství na habsburskou monarchiinijak silný. Slabost jeho postavení v širším měřítku ilustruje zvláště zrušení je-zuitského řádu v roce 1773 v reakci na tlak většiny evropských vlád. Za napoleon-ských válek byla moc papeže omezena ještě více. Přesto se papež Pius VII.(1800–1823) ze všech sil snažil udržet univerzální poslání církve a nepodlehnout

198

794 Zde se dá říci, že je znát vliv jeho kněžské formace z josefínské doby.795 K tomu bych rád dodal, že sice zatím není známo, jaké knihy Růžička vlastnil či jaké četl, ale zcelajednoznačně měl k dispozici rozsáhlou knihovnu svého biskupského předchůdce Schaaffgotsche.V roce 2010 publikoval Jindřich Špinar rozsáhlou studii o českobudějovické biskupské knihovně.Ukázal, že se jednalo o knihovnu s celoevropským přesahem, která obsahovala mimo jiné díla vý-znamných západo- i středoevropských osvícenců. Špinar se mimo jiné zmiňuje o tom, že knihovna,která čítala více než 6 tisíc svazků, se po Schaaffgotschově smrti již nerozrůstala. Spekuluje o tom, ženásledující biskupové spíše podporovali vznikající knihovnu biskupského kněžského semináře.Srov. Jindřich ŠPINAR, Biskupská knihovna českobudějovická, Jihočeský sborník historický 79/2010,České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2010, s. 180-220.

Napoleonovu tlaku, kterým jej nutil podřídit se jeho moci. V letech 1809–1813byl dokonce de iure zrušen církevní stát, který se stal součástí Francie, resp. jehoitalského satelitního státu. Napoleonova porážka pak znamenala vítězství i propapeže, jehož státní sekretář Ercole Consalvi velmi úspěšně participoval navy-jednáváních vedených na vídeňském kongresu. Právě od papežství se čekalo,že pomůže obnovit narušený starý řád, avšak církevní stát odmítl členství veSvaté alianci a šel si vlastní cestou, nehodlaje se dát slepě do služeb reakce protivšem změnám revolučního období. Papežství si to mohlo dovolit, protože velmivzrostla jeho morální prestiž v důsledku statečného odporu církve proti revoluci.Vnějším vyjádřením nezávislosti papežství na katolických panovnících byloobnovení jezuitského řádu v roce 1814 či deklarovaný neutrální postoj v situaci,kdy Svatá aliance v roce 1820 mocensky zasahovala proti revoltě v Neapoli. Propapežství také padla některá omezení, která mu činila problémy v minulémstoletí, protože katolické státy již ani zdaleka ne tak silně omezovaly jeho vlivna místní církve. Navíc dokázalo navázat cenné zahraničně-politické kontaktyi s nekatolickými panovníky a otevřít si tak cestu k uplatňování svého vlivu namístní katolické menšiny. V tradičně katolických státech sice i nadále, až dorevolučních let 1848–1849, přetrvával státní dohled nad místními církvemi, coži nadále znamenalo, že papežský stolec měl na místní dění omezený vliv. Taktomu bylo i v rakouském císařství. Na druhou stranu i zde papežství hrálo do karet– jako ostatně v celé střední Evropě – zrušení duchovních knížectví bývalé Svatéříše římské, která po staletí tvořila jeho mocenskou protiváhu. Papežství všaknezískalo prestiž pouze v oblasti politiky a diplomacie, ale získalo na svoji stranučást evropských intelektuálních elit, čemuž prospěl i nástup romantismu. Objevujese dokonce směr vyzdvihující oddanost papeži, kterému se začalo říkat ultra-montanismus. Jeho stoupenci byli nejen duchovní,796 ale i laičtí intelektuálové.Mezi touto početnou skupinou vynikli zejména Joseph de Maistre nebo Felicitéde Lamennais. Právě Lamennais viděl v papežské autoritě záruku křesťanskésvobody, ale kritizoval i svázanost církve se státem ve své rodné Francii. Odpapeže Řehoře XVI. (1831–1846) si vysloužil odsouzení poté, co začal požado-vat vedle svobody kultu, svědomí a náboženství také nutnost svobody tiskua odluky církve od státu – zdálo se totiž, že se dostal příliš blízko liberalismu.V encyklice Mirari vos (1832) sice není přímo jmenován, ale byla namířena protijeho názorům. Lamennais se odmítl podřídit, rozešel se s církví a stal se otcemideového proudu, který je v současnosti nazýván liberálním katolicismem, nakterý bylo již v Růžičkově době pohlíženo se značnou podezřívavostí a za ná-stupce Řehoře XVI., Pia IX., si vysloužil dokonce odsouzení.797

199

796 Ono již zmíněné vystoupení nuncia Altieriho proti Růžičkovi v roce 1836 podle mého názoruzřetelně souvisí právě s posilováním pozic papežství a s vzrůstajícím sebevědomím papežských nun-ciů, stejně jako s nárůstem ultramontanismu.797 F. X. HALAS, Fenomén Vatikán, s. 240-247.

Měly tyto nábožensko-politické okolnosti vliv na Růžičkův episkopát či najeho vztah k papežství? S ohledem na dostupné prameny mohu konstatovat, ževliv papežství na dění v českobudějovické diecézi byl minimální a právě tak i naRůžičku. Bylo to samozřejmě dáno již v první kapitole zmíněnými a o několikřádků výše nastíněnými vnějšími okolnostmi státní církevní politiky, ve kteréi po napoleonských válkách platila zásada, že papež nemá mít vliv na chodstátu – a místní církev byla považována za výlučný prostor, který si stát chtěludržet pod kontrolou. Možnost papežství působit na lidi v podunajské monarchiibyla silně omezována především důsledným využíváním placeta regia. V tomtosměru církevně-politický systém josefinismu fungoval výborně. V praxi to zna-menalo, že od centrálních úřadů se do českobudějovické diecéze dostala pouzetaková poselství papeže související nejčastěji s církevními jubiley, která bylanatolik obecně formulovaná, že s sebou nenesla ani náznak „církevně-politickéhoposelství“.798

Pro Růžičku osobně papežství nepředstavovalo žádný problém. Již jsem vy-loučil, že by snad byl febroniánem, avšak již od mládí byl formován v duchov-ním prostředí, které neslo znaky umírněného episkopalismu či febroniánství.Také důležité funkce, které zastával, předpokládaly, že souzní se státní politikouprosazující a důsledně trvající na nezávislosti místní církve na papežství. Vždyťtěžko by byl do čela generálního semináře jmenován někdo, kdo s tímto koncep-tem nebyl srozuměn. Podobně je třeba uvažovat i v kontextu Růžičkova biskup-ského jmenování, protože pokud by nebyl hodnocen jako „politicky spolehlivý“,biskupem by se nestal.

Spíše než Růžičkův rezervovaný postoj k papežství, dokazují nekompro-misní přístup státu k jeho případnému vměšování se do místních církevních zále-žitostí dokumenty, které byly odesílány po intronizaci druhého českobudějovic-kého biskupa z Říma v letech 1816–1824. V těmto období, s výjimkou let 1817a 1821, vždy byla adresována Růžičkovy stejná výzva, aby zaslal zprávu o stavudiecéze a osobně se dostavil na návštěvu ad limina apostolorum. Přičemž odroku 1822 se podle dikce stávaly žádosti čím dál důraznějšími a z jejích kon-textu lze vyčíst, že ani ostatní čeští biskupové své zprávy neposlali a ad limina

200

798 Abych byl přesný, jednalo se pouze o dva případy, které se podařilo v archivech dohledat:Odsouzení některých heretických směrů papežem Lvem XII. z roku 1826 a vyhlášení jubilejního rokuŘehořem XVI. na rok 1833.Viz Sanctissimi Domini Nostri Leonis Divini Providenci Papae XII.Literae Apostolicae quibus Sectae Ocultae, et Clandestinae Damnatur. Romae MDCCCXXVI. ExTypographia Reverendae Camerae Apostolicae. Uloženo v SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt KonstantinRůžička, Styk s pražským arcibiskupem v náboženských a církevních otázkách, 1825-1845, sign.II/2/b/6, kart. 13; Allgemeins Jubiläum welches von Seiner Heiligkeit dem Pabste Gregor XVI. imJahre 1833 für die Gesammte katholische Christenheit bewilliget wurde. Mit angehängten Gebethen.Der Ertrag ist dem Diözesan - Pensionsinstitute für Schüllerhrer-Witwen und Waisen gewidmet.Böhmisch-Budweis. 1833, 15 s. Uloženo v SOkA České Budějovice. Gedruckt bei Martin Zdarssaseligen, Wittwe, staré tisky, sign. K 1018.

nedorazili.799 V pramenech týkajících se Růžičky jsem nikde nenašel zmínku,že by tyto výzvy, které musely projít vídeňskými úřady, skutečně obdržel. Faktemje, že Růžička do Říma neodjel a ani žádná zpráva o stavu diecéze nebo jejíkoncept se nedochoval. Z toho se dá nepřímo dovodit, že vyhovění žádosti Římanebylo v zájmu státní církevní politiky a ony dopisy vysoce pravděpodobněneobdržely placetum regium, tudíž ani nedošly ke svému adresátovi, který sejimi tudíž nemohl cítit být zavázán. Téměř úplné zablokování komunikačníchkanálů mezi Římem a Růžičkou ilustruje i skutečnost, že kromě dokumentůtýkajících se nominačního procesu a výše zmíněných výzev, se v římských archi-vech již nenachází žádné dokumenty týkající se Růžičky nebo českobudějovickédiecéze v jeho době. Podotýkám, že žádný náznak korespondence mezi Růžičkoua Římem jsem neobjevil ani v jiných archivech. Ostatně počínaje rokem 1825již výzvy zasílány nebyly. Zdá se, jako by i římské úřady nakonec akceptovalyzbytečnost svého počínání. Podotýkám ještě, že zprávy o stavu diecéze zaslalteprve biskup Jan Valerián Jirsík v roce 1857, kdy vykonal i návštěvu ad limina– tj. až po uzavření konkordátu mezi rakouským státem a církví v roce 1855.Podobně se zachovali i Jirsíkovi nástupci na českobudějovickém biskupskémstolci v druhé polovině devatenáctého století Schönborn a Říha, což dokumentu-je proměnu vztahu mezi církví a státem i faktický konec církevně-politickéhosystému josefinismu.800

◘◘◘

Předchozí hodnocení Růžičky jsem se snažil ukazovat převážně v kontextudiskuse o pojetí josefinismu, popřípadě v kontextu přesnějšího rozlišování, resp.interpretace toho, čím bylo osvícenství ve střední Evropě, tedy i v habsburskémonarchii. Samozřejmě má tento pohled svoji logiku, zvláště když – jak jsemukázal výše – převážná část katolicky orientovaných církevních historiků Rů-žičku řadí do proudu josefinismu, který je chápán jako důsledek v praxi zavá-děných myšlenek osvícenství. Josefinismus je zároveň vnímán jako jednolitýproud táhnoucí se od vlády Marie Terezie až k revoluci roku 1848. Avšak propřesnější pochopení a zařazení Růžičky do duchovních proudů doby je třeba vzítv úvahu zásadní skutečnost společenské proměny po ukončení napoleonskýchválek, která zasáhla i jeho nejbližší okolí, především jeho biskupské město. Poukončení válečných útrap chtěli mít lidé především klid, vzpamatovávali sez utrpěných škod. Právě na příkladu Českých Budějovic je vidět, že teprve po více

201

799 Viz dopisy pro českobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičku z 14. prosince 1816,19. prosince 1818, 28. prosince 1819, 9. prosince 1820, 14. prosince 1822, 26. prosince 1823, 26. pro-since 1824. ASV, Congregazione del Consilio, Relationes Dioecesium (fine sec. XVI – 1890 circa),Budvicen., Ceske Budejovice – Budweis (Bohemia), sign. 153.800 Viz zprávy o stavu diecéze a potvrzení o vykonaných návštěvách ad limina z roku 1884, 1888,1892 a 1896. Tamtéž.

než deseti letech se město dostalo z poválečné krize natolik, že bylo schopnézahájit pomalou cestu k modernizaci, která se projevovala nejen zvýšenýmstavebním ruchem, ale také nárůstem v oblasti podnikání, a to i průmyslového.U českobudějovických měšťanů lze nalézt příklon k novému životnímu stylu– a snad i tempu – biedermeieru, který se vyznačoval zdůrazňováním rodinya klidu domova. Obrazu biskupa Růžičky, jak je vykreslen v literatuře i v pra-menech, vlastně tato biedermeierovská idylka vcelku odpovídá. V cennémosobním svědectví Franze Mardetschlägera se můžeme dočíst o Růžičkově„otcovském“ – či dokonce „dědečkovském“ přístupu ke svým podřízeným a se-minaristům, z nichž někteří s ním každodenně stolovali a on se staral o jejichpotřeby. Podobně lze interpretovat i Růžičkovo v literatuře několikrát zmiňovanéstažení se do biskupské rezidence, resp. řízení diecéze „zpoza psacího stolu“.Můžeme to zajisté vykládat také jako projev povahy „suchopárného josefinisty“,který raději nešel mezi lidi a řídil je jako správný úředník pomocí pera a inkoustu– anebo právě jako projev životního stylu ponapoleonské doby. Navíc vzhledemke zjištěným aktivitám biskupa Růžičky zejména od třicátých let devatenáctéhostoletí nemůže být ono zmiňované stažení se do rezidence bráno až tak do důsled-ků. Naopak šíře jeho záběru ukazuje, že přes narůstající věk držel krok s vývo-jem doby, alespoň co se týče oblasti Čech.

S tím souvisí další poměrně významná část Růžičkových aktivit a do značnémíry i jeho osobní identita. Mám na mysli jeho zemské vlastenectví. Druhý čes-kobudějovický biskup rozhodně přes svůj český původ nebyl člověkem, kteréhobychom mohli řadit mezi národní obrozence. Jeho diecéze byla národnostněsmíšená a období vypjatého soupeření mezi Čechy a Němci nastalo až po jehosmrti. Vzhledem k tomu, že český či německý živel byl porůznu v diecézi v posta-vení většiny a jinde zase menšiny, musel tuto skutečnost biskup brát neustálev úvahu zejména při přípravě kněží a jejich zařazování do duchovní správy.Přestože není známo, že by preferoval český jazyk, stal se v jeho době díky ně-kterým profesorům jedním z center českého národního uvědomění biskupskýkněžský seminář. Je třeba si uvědomit, že bez biskupova vědomí se v semináři,který byl „zřítelnicí jeho oka“, nemohlo dít téměř nic. Ačkoli se národně-buditel-ské aktivity v semináři před úřady „kryly“ zdůvodněním, že zdejší výuka češtinyje přípravou všech zdejších seminaristů na práci v duchovní správě dvojja-zyčné diecéze, Růžička si musel být velmi dobře vědom, o co vlastně jde. Protoje možné říci, že ačkoli národně-buditelské úsilí je spojováno až s biskupskýmpůsobením Jana Valeriána Jirsíka, bez Růžičkovy minimálně pasivní podporyči tolerantního přístupu by tento jistě neměl postavené základy, na kterýchpoté mohl stavět.801 Ovšem v oblasti zemského vlastenectví byl aktivní poměrněhodně. Těžko se dá říci, jestli jeho aktivity vyvěrají více z jeho osobního pře-

202

801 Viz kupř. K. SKALICKÝ, Tradice teologického studia, s. 84.

svědčení nebo z toho, že se od něho, jakožto od biskupa, očekávaly. Osobně sespíše přikláním k tomu prvnímu. Jeho aktivity v oblasti spolků a učenýchspolečností od třicátých let devatenáctého století, tj. přibližně ve druhé poloviněepiskopátu, ukazují jeho značné kulturní a společenské angažmá. Na druhoustranu zatím dochované prameny nesvědčí o tom, že by v nich působil v tomsmyslu, že by přímo určoval jejich chod. Mám spíše na mysli, že byl jejichaktivním členem, respektive podporovatelem – jak svědčí dochovaná kores-pondence. Zajímavé také je, že členství v nich prezentoval veřejně v dokumen-tech, takže se stala součástí jeho oficiální titulatury. Tím plnila do značné míryi sociálně-distinktivní funkci. Jeho příkladu pak následovali i duchovní čes-kobudějovické diecéze. V tomto duchu proto můžeme Růžičku hodnotit jakozemského vlastence, kterému však bylo stále ještě cizí národnostní horlenípříštích generací.

◘◘◘

Vrátíme-li se k problematice přesnějšího zařazení Růžičky do duchovníchproudů jeho doby, musím opět konstatovat, že se vůbec nejedná o jednoduchouvěc, a to zejména proto, že se chápání období jeho života u různých autorů značněliší. Jak jsem ukázal výše, dodnes neexistuje jednotné pojetí jeho doby.

Faktem ovšem je, že proti tradičnímu katolickému chápání, o kterém jsemhovořil výše, se vymezuje značné množství badatelů již od památného Merklehovystoupení, takže vnímání druhé poloviny osmnáctého a první poloviny deva-tenáctého století v habsburské monarchii jako jednoho „špatného“ období a házeníjeho protagonistů do jednoho pytle, nebývá již tak časté. Pro přesnější stanoveníRůžičkova místa v duchovních proudech jeho doby mohou pomoci zejménaskvělé práce Eduarda Wintera, který ukázal, že v oblasti habsburské monarchiepokračovala určitá skupina lidí ve snahách o prosazení dalších církevních refo-rem i poté, co je František II. v devadesátých letech osmnáctého století pře-vážně z politických důvodů prohlásil za ukončené. Jejich činnost se projevovalai v bádání v teologické oblasti – v Čechách mám na mysli kupř. Bolzana a jehookruh. Další skupina se postavila za rozhodnutí císaře – ti jsou považováni zastoupence tzv. rakousko-katolické restaurace, usilující na jedné straně o posílenípozice katolické církve ve státě, ale na druhou stranu chtějící zachovat statusquo v oblasti církevních reforem, ve vztahu rakouské církve a státu i ve vztahustátu a papežství. Třetí významná skupina se začala formovat spíše až po napo-leonských válkách a měla blízko k Římu – hovoří se o nich jako o stoupencíchtzv. římsko-katolické restaurace. Ti usilovali nejen o možnost většího přiblíženírakouské církve k Římu, ale celkově o větší samostatnost církve v rámci státu.Růžičku můžeme směle zařadit do druhé skupiny, mezi ty, kteří byli konformnís rozhodnutím císaře. Reálný důkaz toho je, že jeho kariéra i po zrušení generál-ních seminářů úspěšně pokračovala.

203

Bohužel, to je prakticky vše, co je možné k Růžičkovu zasazení do duchov-ních proudů jeho doby konstatovat. Není možné představit Růžičku jako teologa,protože po sobě nezanechal žádné teologické dílo – tudíž není možné říci, zda sezapojoval do soudobých diskusí. Nedochovaly se ani pastýřské listy, které byřešily nějakou dílčí teologickou otázku.802 Podobně je tomu i v dalších písem-nostech osobní povahy, kterých se celkově zachovalo jen velmi málo.803 Jehoduchovní obzor je proto možné jen tušit z toho, co vykonal ve své diecézi a jakébyly jeho pastýřské preference. Samozřejmě není možné zcela vyloučit, že v bu-doucnu badatelé objeví něco, co pomůže i tuto dimenzi Růžičkovy osobnostiobjasnit. Asi největší očekávání by mohla být v oblasti morálky. Byl totiž žákemAugustina Zippeho a mohl se stát profesorem morální teologie v Hradišti u Olo-mouce, což předpokládá, že v této disciplíně spíše vynikal. Výborné je, že v sou-časné době již existují studie k Zippeho pojetí morální teologie, které v nedávnédobě představil teolog Jaroslav Lorman.804 Jistě by bylo zajímavé sledovat, do jakémíry se žák držel myšlenek svého učitele, zda je v průběhu života opustil, nebonaopak rozvíjel.

◘◘◘

204

802 Z teologických otázek své doby se Růžička vyjádřil pouze k jediné, a to ke slavení Nepo-skvrněného početí Panny Marie. Dochovaly se dva dopisy nunciů Růžičkovi. První z 2. dubna 1823,ve kterém hovoří o tom, že by se zmínky o Neposkvrněném početí měly objevovat v prefaci a v lita-niích. Stejné záležitosti se týká i dopis nuncia z 23. listopadu 1844. Ve zdůvodnění, proč by sev prefaci a v litaniích mělo objevit Neposkvrněné početí Panny Marie, uvádí, že v posledních letechsilně narostla úcta k němu. Stejně jako Růžičku vyzval k prosazování úcty i ostatní české biskupy.O této problematice si Růžička vyměnil několik stručných dopisů s pražským arcibiskupem, ve kte-rých se obecně vyjadřoval pro zavádění úcty k Neposkvrněnému početí. Dopisy se nedochovalyv originálech, ale pouze v konceptech. Konečně 23. dubna 1845, tedy již více než měsíc po Růžičkověsmrti, došla do Českých Budějovic kopie listu papeže Řehoře XVI. pražskému arcibiskupovi, lito-měřickému, královéhradeckému a českobudějovickému biskupovi z 23. dubna 1845. Papež v němpíše, že 2. února 1845 mu došlo oznámení od českých biskupů, že nikdo z nich nemá námitek protitomu, aby byla projevována úcta k Neposkvrněnému početí Panny Marie a aby se stala součástí ritukatolické církve. Tudíž řečené zavádí. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styks pražským arcibiskupem v náboženských a církevních otázkách, 1825-1845, sign. II/2/b/6, kart. 13;Tamtéž, Styk s vídeňským papežským nunciem a vídeňským arcibiskupem v náboženských a církev-ních otázkách, 1832-1844, sign. II/2/b/5, kart. 13. Do jisté míry by se zmíněný souhlas Růžičky i ostat-ních českých biskupů dal vykládat jako jeden z příznaků postupného sbližování rakouské a katolickérestaurace.803 Naopak drtivá většina dokumentů, které se nějakým způsobem týkají života a díla druhéhočeskobudějovického biskupa, je úřední povahy. Ukazují tak ponejvíce jeho společenský rozměr.804 Jaroslav LORMAN, Etika mezi rozumem a zjevením – Analýza morálně-teologického konceptuAugustina Zippeho (1746/7–1816), disertační práce, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy,2009; Jaroslav LORMAN, Rozum osvícený vírou – Poznámky k problematickému vztahu rozumua zjevení na příkladech textů Johanna Augustina Zippeho a dalších soudobých morálních teologů, in:D. TINKOVÁ – J. LORMAN (eds.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravskéhoosvícenství (= Studie Ústavu českých dějin Filosofické fakulty UK 1), Praha: Cassablanca - FF UK,2009, s. 252-270; Jaroslav LORMAN, Morálně-teologický koncept Augustina Zippeho (1746/7–1816),morálního teologa na přelomu epoch, Studia theologica 35, roč. 11, č. 1/2009, Olomouc 2009,s. 25-41; Jaroslav LORMAN, Koncept ‚Boha‘ v etickém diskurzu mravouky josefínské doby, Historie- Otázky - Problémy 2/2009, Praha: FF UK, 2009, s. 39-51.

Zbývá již jen celkové zhodnocení Růžičkovy osobnosti, života a působení.Když o jeho osobnosti uvažuji v návaznosti na jeho předchůdce Jana ProkopaSchaaffgotsche, musím říci, že je mnohem hůře uchopitelná. Narozdíl od něhonebyl šlechtic z významné rodiny se staletou tradicí. Stejně jako on po sobě ne-zanechal žádné teologické dílo, avšak Schaaffgotsche měl přece jen výraznějšírysy osvícenského, reformního biskupa, ovlivněného jansenistickou morálkou.Navíc doba Schaaffgotschova episkopátu byla obdobím zakládání, reformování –i rušení, tj. dobou velkých změn, ve které se velmi dobře ukazovaly biskupovyosobnostní rysy i názory. Doba Růžičkova episkopátu byla spíše časem klidu,obnovy a doznívání reforem. Přesto Růžičku můžeme jakožto Schaaffgotschovablízkého a dlouholetého spolupracovníka ještě přiřadit k tvůrcům českobudě-jovické diecéze, avšak v této době se sám nijak neprojevoval, stál zcela ve stínusvého biskupa. V čase svého episkopátu se spíše stal udržovatelem založenýchtradic, které se snažil rozvíjet. Nebyl již reformním, ale zcela jednoznačně res-tauračním biskupem, za jehož působení nenastávalo množství překotných změn,se kterými by se musel radikálněji vyrovnávat. Co se jinde mohlo považovat zadůležitý zlom – mám na mysli kupříkladu období Napoleonova pádu a Vídeň-ského kongresu – to se místní církve a biskupa příliš nedotklo. Jestli jsem napsalo Růžičkově předchůdci Schaaffgotschovi slova, že svojí činností a osobní zbož-ností stavěl most mezi obdobími baroka a restaurace,805 tak o samotném biskupuRůžičkovi je možné obrazně říci, že po tomto mostě bez zbytečného ohlíženípřejel v pohodlném dostavníku značky Biedermeier do restaurační doby.

Přestože byl biskupem třicet let, v letech 1815–1845, zdá se, jako by se deva-tenácté století v jeho životě nestačilo ještě plně rozvinout, protože zemřel dříve,než propukly velké události, které určily další směřování tohoto věku: revolučníbouře let 1848/9, vyhrocení nacionalistických sporů, sjednocovací tendencev oblasti politiky, zesílené konfesní soupeření nebo boj proti modernizujícímu sesvětu v oblasti církevní. S tím vším se vyrovnávali až jeho nástupci. Na druhoustranu se nezdál být příliš zatížený ani dědictvím doby osvícenských reforem,jejichž výsledky pomáhal udržovat, jak bylo ostatně jeho povinností.

Růžička žil v rozsáhlé a složité síti společenských vztahů. Nejenže se v nichdokázal výborně orientovat, ale zvláště některé osobní vazby mu pomáhaly kekariérnímu postupu, jak dosvědčují zejména prameny z vídeňských archivů.První začal vytvářet již jako seminarista pražského generálního semináře a dařilose mu to i později. Vyznat se a bez potíží se pohybovat v oné vztahové sítipatřilo posléze k jeho biskupskému úřadu. Růžička si byl zcela jistě vědomtoho, že některé důležité vazby je třeba udržovat. Z průběhu různých kauz lzevidět, že prokazoval značnou obratnost na všech úrovních vztahů, včetně vysoképolitiky. Každopádně lze sledovat jeho komunikaci s představiteli centrálních

205

805 Srov. R. SVOBODA, Jan Prokop Schaaffgotsche, s. 274.

a zemských úřadů,806 s místní šlechtou i představiteli měst v diecézi na svět-ské rovině; v rovině církevní zase komunikaci s jinými biskupy,807 papežskými

206

806 Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styk s dvorskými a zemskými úřadyv náboženských, církevních a správních otázkách, 1821-1835, sign. II/2/b/7, kart. 13. Zde se jednápouze o malý zlomek dokumentující tyto vztahy. Vzhledem k dochovaným materiálům svědčí o vzta-zích s dvorskými i zemskými úřady prakticky jakékoli větší události Růžičkova života i počiny v časejeho episkopátu.O dobrých osobních vztazích s představiteli zemské vlády viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstan-tin Růžička, Poděkování hraběte Chotka za novoroční blahopřání, 1828-1834, sign. II/2/d/1, kart. 13;Tamtéž, Poděkování hraběte Salma za blahopřání k nástupu do úřadu nejvyššího purkrabího, 1843,sign. II/2/d/2, kart. 13; Tamtéž, Odeslané intervence ve prospěch biskupova synovce Josefa Svobody,1838, sign. II/2/d/4, kart. 13. V osobním listě Růžička žádá hraběte Chotka, aby jeho synovce přijaljako úředníka na zemské gubernium. Dále viz kupř. Tamtéž, Veršované díkůvzdání Karlu hrabětiChotkovi jako protektoru zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro slepce od Rudolfa Glaseraa zhudebněné od V. A. Tomáška, tisk, 1833, sign. II/2/e/3, kart. 13.807 Komunikaci s dalšími biskupy jsem se v této knize nevěnoval, a to z toho důvodu, že byla spíše spo-radická. Jisté je, že s českými biskupy se pravidelně každoročně scházel na zemském sněmu, avšakjinak není kromě výjimečných událostí typu královské korunovace Ferdinanda V. známo, že by ses nimi vídával při jiných příležitostech. Nikdy dokonce nebyl světitelem či spolusvětitelem jinéhobiskupa. Na nečetnost kontaktů ukazuje i dochovaná korespondence. Podle zkoumání ve Státnímoblastním archivu v Litoměřicích, kde se nalézá fond Biskupství litoměřické, se nedochovala žádnákorespondence s tamními biskupy. Stejně dopadlo prozkoumání archiválií biskupského archivu ve Stát-ním okresním archivu Hradec Králové a ve fondech olomouckého arcibiskupství a arcibiskupské kon-zistoře Olomouc uložených v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc. V Diecézním archivuBiskupství brněnského se ve fondu Biskupský ordinariát Brno, inv. č. 1461, sign. E 1/16d, kart. 410,fol. 15r-v nachází dopis Růžičky z 2. ledna 1837, kterým blahopřeje brněnskému biskupovi FrantiškuAntonínu Gindlovi k získání titulu c. k. tajného rady a píše ohledně bohoslovce Eduarda Klingera.V tomtéž fondu, inv. č. 522, sign. B 124, kart. 119, fol. 19r, 20v a 21 r-v se nalézá dopis českobu-dějovické biskupské konzistoře z 18. 3. 1845 se zprávou o úmrtí biskupa Růžičky a koncept následnéhokondolenčního dopisu odesílaného z Brna 25. 3. 1845. Kontakty s lineckými biskupy ukazuje pouze je-diný dochovaný dopis z roku 1841. Viz Oberösterreichisches Landesarchiv Linz, Diözesanarchiv Linz,Briefregister – Brief Nr. 1158 v. 15.7.1841. Podobně je omezená i korespondence s vídeňskými arci-biskupy. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styk s vídeňským papežským nunciema vídeňským arcibiskupem v náboženských a církevních otázkách, 1832-1844, sign. II/2/b/5, kart. 13.Nejčetnější kontakty měl Růžička s pražskými arcibiskupy, jichž byl sufragánem. Ukazuje to jednakkorespondence v čase před jeho biskupským svěcením, ale i v době jeho biskupského působení. Jednáse o korespondenci osobní i úřední povahy, úřední korespondence však převládá, týká se vždy konkrét-ních záležitostí. Nejrozsáhlejší je korespondence s arcibiskupem Chlumčanským, a to zejména v letech1823-1826. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička, Styk s pražským arcibiskupemv náboženských a církevních otázkách, 1825-1845, sign. II/2/b/6, kart. 13 nebo NA Praha, APA –ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích,1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.V rámci soukromé korespondence si Růžička dopisoval s arcibiskupem Chlumčanským v letech 1821až 1822 v kauze Josefa Nováka. Viz NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Soukro-má korespondence Václava Leopolda Chlumčanského, 1816-1830, inv. č. 432, sign. 4, krabice 101.Nedochovala se soukromá korespondence s arcibiskupem Ondřejem Aloisem Ankvicem, viz NA Praha,APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Soukromá korespondence Ondřeje Aloise Ankvice, 1832až 1837, inv. č. 433, sign. 5, krabice 101. Styky v úředních záležitostech v roce 1834 viz NA Praha, APA– ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt Konstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích,1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6. Snahu o zachování dobrých vztahů s Aloisem JosefemSchrenkem ukazují každoroční gratulace Růžičky a katedrální kapituly od roku 1838 do roku 1845, kte-ré se zachovaly i s koncepty odpovědí arcibiskupa. Viz NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123,1536-1939, Soukromá korespondence Aloise Josefa Schrenka, 1839-1848, inv. č.440, sign. 10, krabice 103.

nuncii 808 nebo nižšími duchovními. Rozhodně se nejednalo o dvě od sebe oddě-lené roviny, ale naopak o leckdy složitý propletenec osobních, konvenčníchi právních vztahů. Mnohé podniky, pokud by je chtěl zrealizovat, musely nutněmít podporu značné části světské i církevní struktury. V této síti vztahů nelzepominout ani jeho pozitivní vztah k panovnickému rodu, který byl v jeho zralémvěku oceněn jmenováním skutečným tajným radou.809

Výzkum pramenů neodkryl o Růžičkově osobnosti nic odlišného od toho, couvádí literatura: Byl velmi milý, klidný a laskavý člověk. V jeho osobnosti těžkonajdeme něco kontroverzního, ostatně kontroverzních věcí se nedopouštěl předtím, než se stal biskupem, stejně tak jako za svého biskupského působení. Mezidalší jeho významné rysy patří osobní angažovanost v pomoci potřebným, velkázáliba v hudbě a úzká svázanost s jeho sídelním městem.

Na Růžičkovy aktivity v diecézi již však hodnocení literatury vztáhnout nelze,protože spíše odpovídá negativnímu pohledu autorů na dobu, ve které žil, a to bezohledu na fakta a bez provedení archivního výzkumu. Právě na základě již zná-mých faktů je možné říci, že jeho aktivity v diecézi byly do značné míry vázányna politická rozhodnutí centrálních a zemských úřadů. Nemalým problémem, sekterým se potýkal prakticky neustále, byl nedostatek peněz, který relativně chudáčeskobudějovická diecéze nedokázala sama překonat. Přes to všechno ji dokázalv politicky i ekonomicky nesnadné době bez potíží řídit. Zejména přes stále na-růstající počet obyvatel zvládl vedle dalších úkolů zajistit dostatečný počet du-chovních k plnému obsazení precizně fungující církevní správy. Velmi intenzivněa úspěšně se věnoval vzdělávání a formaci budoucích kněží – a také získáváník tomu potřebného materiálního zabezpečení. To byly Růžičkovy hlavní zásluhya odkazy jeho biskupským nástupcům.

207

O úředních stycích pražské arcidiecéze s českobudějovickou diecézí svědčí NA Praha, APA, Nasto-lování pražských biskupů: Salm (1793), Chlumčanský (1815), Kolovrat (1831), Ankvic (1834),Schrenk (1838), Švarcenberk (1850), Huyn (1916), Kordač (1919), inv. č. 60, fasc. 1-2, kart. 1436;tamtéž, Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk, inv. č. 3292, sign. C 103/3, kart. 2009; tamtéž,Ondřej Aloiz Ankwic, inv. č. 3300, sign. C 103/3, kart. 2009; Tamtéž, Návrhy na jmenování biskupů,inv. č. 3896, sign. D80/2, kart. 2353 – Zde se kupříkladu nalézají dokumenty týkající se nominaceLidmanského arcibiskupem v Gurku. Karton však obsahuje ještě další dokumentaci týkající se jme-nování českobudějovických kanovníků v posledních deseti letech Růžičkova episkopátu. Nalézají sezde i vyjádření v těchto záležitostech od zemského gubernia. Součástí těchto dokumentů je i zmínkao nominaci Růžičkova nástupce na českobudějovickém biskupském stolci Lindauera z 12. září 1845.808 Kromě již zmíněné „febroniánské“ kauzy viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička,Styk s vídeňským papežským nunciem a vídeňským arcibiskupem v náboženských a církevních otáz-kách, 1832-1844, sign. II/2/b/5, kart. 13. Jedná se o již popsanou diskusi o slavení svátku Neposkvr-něného početí Panny Marie.809 Toto ilustrují kupř. dochované oslavné básně na Františka I. a jeho choť nebo oznámení hraběteChotka o smrti císaře Františka I. z 4. března 1835 a na ně navazující koncept pastýřského listu, kterýmje vyhlašován v diecézi smutek za zesnulého. Viz SOA Třeboň, BA ČB, Arnošt Konstantin Růžička,Styk s dvorskými a zemskými úřady v náboženských, církevních a správních otázkách, 1821-1835,sign. II/2/b/7, kart. 13; Tamtéž, Texty k zhudebněným básním, vydaným při příležitosti návštěvycísařských manželů Františka I. a Karoliny v Praze, tisky, 1833, sign. II/2/e/2, kart. 13. Viz tamtéž,Jmenování skutečným tajným radou, 1836, sign. II/2/c/1, kart. 13.

Seznam zkratek

APA Archiv pražského arcibiskupstvíAC Archivium ConsistorialisASV Archivio Segreto VaticanoAVFHA Allgemeines Verwaltungs-, Finanz- und HofkammerarchivBA Biskupský archivBA ČB Biskupský archiv České BudějoviceBKS Biskupský kněžský seminářČKD Časopis katolického duchovenstvaEČB Encyklopedie Českých BudějovicHHSA Haus-, Hof- und StaatsarchivHL Hlas liduMÖSTA Mitteilungen des Österreichisches StaatsarchivNA Národní archivSOA Státní oblastní archivSOkA Státní okresní archivThPQ Theologisch-praktische Quartalschrift

208

Seznam pramenů a literatury

Prameny

A) Prameny nevydané

Archivio Segreto Vaticano

Congregazione del Consilio, Relationes Dioecesium (fine sec. XVI – 1890 circa),Budvicen., Ceske Budejovice – Budweis (Bohemia), sign. 153.

Congregatione del Concilio, Relationes Dioecesium, fasc. 445. (Lvov).

Archivium Consistorialis, Acta Congregationis Consistorialis 1785, Pars 1, 1785Budvicen. Erectionis in Episcopalium, fol. 273-297.

Archivium Consistorialis, Processus Consistorialis – Processus Inquisitionis superstatu Ecclesiae Budvicen. Nunc primum auctoritate Apostolica in Cathedralemerigendae, et super qualitatibus Rmi. Dni. Joannis Procopii Comitis de Schaf-gotsch Metropolitanae Ecclesiae Olomucen. Canonici ed Episcopatum Budvicen.Dicta auctoritate promovendi 1785, fol. 137-183.

Archivium Consistorialis, Processus Consistorialis – Processus Inquisitionis superQualitatibus Rmi Dni Ernesti Ruziczka Cathedralis Ecclesiae Budvicensis VicariiGeneralis et Officialis ab Augustissimo Austriae Imperatore Francisco I Hunga-riae Apostolico, ac Bohemiae Rege ad Episcopatum Bidvicensem Nominati, acPromovendi et super Statu Ecclesiae Cathedralis Budvicensis Anno 1815, fol.92-116.

Archivium Consistorialis, Processus Consistorialis – Processus Inquisitionis superqualitatibus Rimi. Dni. Josephi Andreae Lindauer S. M. Ecclesiae PragensiCanonici ad Episcopalem Sedem Budvicensem Nominati et Promovendi nec nonsuper statu ecclesiae Budvicensis. Mense octobri ann Dni 1845. ASV, ArchiviumConsistorialis, Processus Consistoriales, Budvicen, An. 1845, vol. 248, fol. 61-92.

Diecézní archiv Biskupství brněnského

Biskupský ordinariát Brno, inv. č. 1461, sign. E 1/16d, kart. 410, fol. 15r-v.

Biskupský ordinariát Brno, inv. č. 522, sign. B 124, kart. 119, fol. 19r, 20v, 21r-v.

Národní archiv Praha

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Nastolovánípražských biskupů: Salm (1793), Chlumčanský (1815), Kolovrat (1831), Ankvic

209

(1834), Schrenk (1838), Švarcenberk (1850), Huyn (1916), Kordač (1919), inv.č. 60, fasc. 1-2, kart. 1436.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, VáclavLeopold Chlumčanský z Přestavlk, inv. č. 3292, sign. C 103/3, kart. 2009.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, OndřejAloiz Ankwic, inv. č. 3300, sign. C 103/3, kart. 2009.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Zřízeníbudějovického biskupství 1782-1798, inv. č. 3772, sign. C 146/1, kart. 2244.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Rozdělenípražské arcidiecéze, inv. č. 3774, sign. C 146/3, kart. 2247.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Chovancisemináře (seznamy alumnů, žádosti o přijetí, seznamy uchazečů), 1779-1791, inv.č. 3843, sign. C 158/2, kart. 2295.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Vyzname-návání biskupů, inv. č. 3896, sign. D 80/2, kart. 2352.

Archiv pražského arcibiskupství, Praha, číslo fondu 110, 1221-1949, Návrhy najmenování biskupů, inv. č. 3896, sign. D80/2, kart. 2353.

Archiv pražského arcibiskupství – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, ArnoštKonstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign.A3, krabice 6.

Archiv pražského arcibiskupství – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Koru-novační akta císaře Ferdinanda a císařovny Marie Anny 1836, inv. č. 203, sign.C 3, krabice 43.

Archiv pražského arcibiskupství – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Sou-kromá korespondence Václava Leopolda Chlumčanského, 1816-1830, inv. č. 432,sign. 4, krabice 101.

Archiv pražského arcibiskupství – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Sou-kromá korespondence Ondřeje Aloise Ankvice, 1832-1837, inv. č. 433, sign. 5,krabice 101.

Archiv pražského arcibiskupství – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939,Soukromá korespondence Aloise Josefa Schrenka, 1839-1848, inv. č. 440, sign.10, krabice 103.

Oberösterreichisches Landesarchiv Linz

Diözesanarchiv Linz, Briefregister – Brief Nr. 1158 v. 15.7.1841.

210

Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungs-, Finanz- undHofkammerarchiv

Signatur 31: Budweis – Bistum, 1782-1846, sign. AT-OeStA/AVA Kultus AKKatholisch 173 1.

Signatur 31: Budweis – Domkapitel, 1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVA KultusAK Katholisch 174 1.

Signatur 31: Budweis – Konsistorium, 1784 – 1847, sign. AT-OeStA/AVA KultusAK Katholisch 174 2.

Signatur 31: Budweis – Domkirche, 1784-1847, sign. AT-OeStA/AVA KultusAK Katholisch 174 3.

Österreichisches Staatsarchiv Wien, Haus-, Hof- und Staatsarchiv

Seminar zu Lemberg betreffende Akten, 1783 – 1793, sign. AT-OeStA/HHStAStK Provinzen Galizien 3-1.

Staatsrat 1761-1848, Staatsratsprotokole, sign. AT-OeStA/HHSTA KA StR.

Kaiser-Franz-Akten 215, sign. AT-OeStA/HHSTA KA KFA, fol. 394-571.

Státní oblastní archiv Třeboň

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupská konzistoř České Budějovice1785-1945 /1949/, Listiny, kart. 1.

Biskupský archiv České Budějovice, Budování biskupské rezidence, 1783-1785,inv. č. I/1/c, kart. 6.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupství, Akta o situaci před zahájenímčinnosti biskupství, kart. 6-8.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupové a biskupská menza, Jan Prokophrabě Schaaffgotsche, kart. 9-12.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupové a biskupská menza, KonstantinRůžička, kart. 13.

Biskupský archiv České Budějovice, Kapitula, Záležitosti kapituly, dignitářů,kanovníků a vikaristů, Dignitáři a kanovníci – jednotlivě 1786-1797, 1804-1865,sign. III/1/b, kart. 33.

Biskupský archiv České Budějovice, Úředníci konzistoře, Personální záležitostiúředníků konzistoře a její kanceláře – generální vikář, praeses, konzistorní radovéa asesoři, kancléř, sekretář a ostatní personál kanceláře a biskupský ceremonář,1786-1887, sign. VI/1/a, kart. 40.

211

Biskupský archiv České Budějovice, Záležitosti církve na veřejnosti, kart. 78-81.

Biskupský archiv České Budějovice, Povinnosti vikářů, Kanonické vizitace fara řeholních ústavů – nařízení a relace o vykonaných kanonických vizitacích,1786-1899, sign. VI/10/b/1, kart. 97.

Biskupský archiv České Budějovice, Generální kanonické vizitace far a řeholníchústavů – pokyny a korespondence ve vizitačních záležitostech, informační elabo-ráty o stavu farností pro účely generální vizitace, seznamy biřmovanců, vizitačníprotokoly, výtky, zprávy o stavu diecéze na základě vizitačních zpráv (1811)a jiné, 1818-1846, sign. VI/11/a, kart. 114.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Kopiář bula breví pro nově založené českobudějovické biskupství, inv. č. 1, kniha 1.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Sbírkaopisů státních nařízení ve veřejných a církevních záležitostech, inv. č. 5, kniha 5.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Sbírkaopisů státních nařízení ve veřejných a církevních záležitostech, inv. č. 7, kniha 7.

Biskupský archiv České Budějovice, Pamětní kniha českobudějovické biskupskékonzistoře, inv. č. 108, kniha 8.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Sbírkatištěných státních nařízení ve veřejných a církevních záležitostech, inv. č. 9-11,kniha 9-11.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Sbírkapublikovaných státních a konzistoriálních nařízení ve veřejných a církevníchzáležitostech, inv. č. 12-15, kniha 12-15.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupská konzistoř České Budějovice1785-1945 /1949/, Makulář matriky biskupských prací – Macularie diarii et func-tionum episcopalium, 1789-1799, inv. č. 16, kniha 16.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupská konzistoř České Budějovice1785-1945 /1949/, Matrika biskupských prací – Matrica seu Liber functionumepiscopalium, 1786-1852, inv. č. 17, kniha 17.

Biskupský archiv České Budějovice, Biskupská konzistoř České Budějovice1785-1945 /1949/, Matrika biskupských prací – Matrica seu Liber functionumepiscopalium, 1786-1852, inv. č. 18, kniha 18.

Biskupský archiv České Budějovice, Protokol o zasedání konzistoře (ProtocollumRelatorum Reverendissimi Episcopalis Consistorii Bohemo-Budvicensis), 1816,inv. č. 80, kniha 80.

212



Biskupský archiv České Budějovice, Biskupská konzistoř České Budějovice1785-1945 /1949/, Pamětní kniha českobudějovické biskupské konzistoře, inv.č. 108, kniha 108.

Biskupský archiv České Budějovice, Školské spisy konzistoře, Knihy, Protokolnařízení o nedostatcích zjištěných při generální kanonické vizitaci 1805-1810, inv.č. 193, kniha 193.

Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice,1804-1950, kart. 1, 30.

Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice,1804-1950, kniha 1 a 2.

Státní okresní archiv České Budějovice

Archiv města České Budějovice, Děkanský úřad České Budějovice, Liber memo-rabilium, kniha č. 2 a 3, mikrofilm č. 367.

Archiv města České Budějovice, Pamětní kniha biskupské konzistoře, mikrofilmč. 634.

Archiv města České Budějovice, Pamětní kniha českobudějovického děkanství,sign. D 103, mikrofilm č. 376.

Archiv města České Budějovice, Knihy příjmů a vydání chudinského ústavu proměstské vsi 1838-1842, mikrofilm č. 817.

Kronika Jana Floriána Hammerschmidta z let 1265-1709, 1715, 1821 (= Gloriaregiae liberaeque montanae urbis Boemo-Budvicensis), sign. D 105, mikrofilmč. 526.

Kroniky rodiny Haasovy a Schmidtovy z let 1478-1831, mikrofilm č. 525.

Kronika Matyáše Václav Klaudiho z let 1265-1821 (=Nachrichten über dieköniglich privilegierte Berg- und Kreisstadt Budweis im Königreiche Böhmen alsNachtrag zu Pater Florian Hamerschmieds Gloria Budvicensis gassemmelt vonMatthäus Wenzl Claudi), inv. č. 2810, sign. D 112, mikrofilm č. 819.

Kronika rodiny Schmidtovy, D. Daudlebského ze Sternecku, T. F. Veselého z let

213

1478-1831 (bez označení), kroniky sv. 32, latinsky, německy, 153 f. – nečíslo-váno, mikrofilm č. 526.

Kronika obecní školy Týn nad Vltavou, (1780) 1873-1893.

Kronika obecní školy v Nezdášově (Neznašově), 1819-1918.

Kronika měšťanské školy Rudolfov, (1585) 1927-1936.

Kronika školy Lišov, 1810-1926.

Memorabilien, Zeit- oder Gedenkbuch, auch Chronik Borovany, 1836-1945.

Obecní kronika Týn nad Vltavou, 1836-1933.

Přípravné materiály ke kronice z Illingovy pozůstalosti k létům 1150 až 1813, inv.č. 2814, sign. D 219 a D 228, mikrofilm č. 819.

Upravený a doplněný opis kronik L. B. Schneidera z let 1753-1793, 1822 a 1823,mikrofilm č. 529.

Památná kniha obce hlubocké (Hluboká nad Vltavou), 1840-1896.

Státní okresní archiv Český Krumlov

Gedenkbuch der Stadt Kaplitz, (1257) 1906-1931.

Gedenkbuch von Kaplitz, Obecní kronika Kaplice, (1804) 1932-1939.

Kronika hlavní školy Český Krumlov, 1801-1863.

Kronika hlavní školy Český Krumlov 1831-1867.

Pamětní kniha Chvalšiny, (1263) 1724-1938 (1939).

Pamětní kniha Rožmberk nad Vltavou, (1362) 1836-1949 (1952).

Pamětní kniha Vyšší Brod, (1198) 1878-1937 (1957).

Kronika německé obecné školy, Rychnov nad Malší, (1361) 1776-1883 (1885).

Kronika obecné a národní školy Zlatá Koruna, (1836) 1869-1953.

Státní okresní archiv Jindřichův Hradec

Gedenkbuch der Geheime Platz – Obecní kronika, Stráž nad Nežárkou, 1836-1939.

Kronika obce Hříšické, 1818-1886.

Kronika obecné školy v Bílkově, (1792) 1936-1940).

Memorabilien-Buch der Stadt Neuhaus. Verlegt am 1. Jänner 1836 – Pamětní kni-ha města Jindřichův Hradec, 1836-1928.

214

Školní kronika Kostelní Vydří, 1754-1892.

Státní okresní archiv Písek

Kronika školy varvařovské od r. 1777 až do roku 1877, 1777-1877.

Státní okresní archiv Prachatice

Gedenkbuch des Marktes Elhenic – Pamětní kniha obce Lhenice, 1837-1911.

Liber Memorabilium – Pamětní kniha města Vimperk, 1725-1825 (1936).

Městská pamětní kniha, tzv. žlutá města Netolice, 1630-1848.

Pamětní kniha města Husince, (1665) 1668-1938.

Státní okresní archiv Strakonice

Kronika města Strakonice do r. 1915, ?-1915 (1916).

Kronika školy Vodňany, 1830-1945.

Státní okresní archiv Tábor

Obecní kronika, Sezimovo ústí, 1829-1957.

Pamětní kniha obce Bechyně, 1700-1914.

B) Prameny vydané

Acta curiae (Oběžník) č. 6/1986. Příloha č. 4, „II. Posloupnost českobudějovic-kých biskupů“, Číslovaná složka se strojopisovými přílohami z oběžníku z roku1986 se nachází v regionálním oddělení Jihočeské vědecké knihovny v ČeskýchBudějovicích, není zařazená v katalogu ani pod inventárním číslem.

ALBERIGO, G. – ALBERIGO, A. N. – JEDIN, H. (eds.), Conciliorum oecumeni-corum decreta. 2. vyd., Bologna: Dehoniane, 2002.

Allgemeines Jubiläum welches von Seiner Heiligkeit dem Pabste Gregor XVI.im Jahre 1833 für die Gesammte katholische Christenheit bewilliget wurde.Mit angehängten Gebethen. Der Ertrag ist dem Diözesan - Pensionsinstitute fürSchüllerhrer-Witwen und Waisen gewidmet. Böhmisch-Budweis. 1833. Gedrucktbei Martin Zdarssa seligen, Wittwe, Uloženo v SOkA České Budějovice, starétisky, sign. K 1018.

Biblische Geschichte von P. S. B. Wrana. Uebersetzt aus dem Böhmischen insDeutsche von Joseph Rupert Trinks, Hauptschul-Direktor, Katechet und Professor

215

der Pädagogik, Katechetik und Methodik am bischöflichen Lycäum zu Böhmisch--Budweis. Erster Band. Geschichte des alten Bundes, gedruckt bei MartinZdarssa. 1831.

Biblische Geschichte von P. S. B. Wrana. Uebersetzt aus dem Böhmischen insDeutsche von Joseph Rupert Trinks, Hauptschul-Direktor, Katechet und Professorder Pädagogik, Katechetik und Methodik am bischöflichen Lycäum zu Böhmisch--Budweis. Zweiter Band. Geschichte des neuen Bundes, gedruckt bei MartinZdarssa. 1831.

Catalogus ecclesiasticus almae dioecesis Bohemo-Budvicensis sub gloriosoregimine reverendissimi, illustrissimi ac excellentissimi domini domini JoannisProcopii Dei gratia primi episcopi Bohemo-Budvicensis, Schaafgotsche dicti esacri romani imperii comitibus liberi baroni de Kynast et Greiffenstein sacriinsignis Caesareo-Regii equestris ordinis S. Leopoldi commendatoris, suaequecaesar. reg. apostol. majestatis consiliarii intimi. Pro Anno MDCCCXIII. BohemoBudvicii, Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcop. Typographi.

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Boh-Budvicensis in cura anima-rum existentis sub regimine reverendissimi ac illustrissimi ac amplissimi capituliBohemo-Budvicensis sede episcopali vacante Anno MDCCCXIV, Bohemo--Budvicii, Caracteribus Joan. Franc. Zdarssa, Episcopalis Typographi.

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In curaanimarum existentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi dominidomini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXVII, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joannis Franc.Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura ani-marum existentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi dominidomini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXVIII, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joannis Franc.Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In curaanimarum existentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi dominidomini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXXI, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joannis Franc.Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura ani-marum existentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi dominidomini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXXIII, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joannis Franc.Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

216

Catalogus universi cleri episcopalis Dioeceseos Bohemo-Budvicensis. In cura ani-marum existentis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi dominidomini Ernesti Constantini Ruziczka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXXVI, Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joan. Franc.Zdarssa, Episcopalis Typhographi.

Catalogus universi cleri tum saecularis tum raegularis episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso regimine reverendissimi ac illustrissimi domi-ni domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei gratia episcopi Bohemo-Budvicensispro Anno Christi MDCCCXXVII, Bohemo-Budvicii, Caracteribus MartiniZdarssa, interimalis episcopalis typographi.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac IllustrissimiDomini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei gratia Episcopi Bohemo--Budvicensis et Musei Regni Bohemiae Membri Activi. Anno MDCCCXXXIII,Bohemo-Budvicii, Caracteribus Martini Zdarssa, Episcopalis Typographi.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac IllustrissimiDomini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei Gratia Episcopi Bohemo--Budvicensis Musei Regni Bohemiae – Societatis Philharmonicae ad promoven-dam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendam industriamMembri Activi. Anno MDCCCXXXIV. Budvicii – Bohemorum. Typis viduaedefuncti typographi Martini Zdarssa.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi ac IllustrissimiDomini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei Gratia Episcopi Bohemo--Budvicensis Musei Regni Bohemiae – Societatis Philharmonicae ad promo-vendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam, et ad prospiciendum caecis de sustentatione Membri Activi. AnnoMDCCCXXXV. Budvicii – Bohemorum. Typis viduae defuncti typographiMartini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DieceseosBohemo – Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi acExcellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei Gratia EpiscopiBohemo-Budvicensis. Suae Caesareo – Regiae Apostolicae Majestatis ConsiliariiIntimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – Societatis Philharmonicae ad pro-movendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatis ad promovendamindustriam, ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione et Societatis pomo-logicae Membri Activi. Anno MDCCCXXXVI. Budvicii – Bohemorum. Typisviduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente Joanne Seeger.

217

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DieceseosBohemo – Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi acExcellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei et ApostolicaeSedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis. Suae Caesareo – Regiae ApostolicaeMajestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatisad promovendam industriam, ad prospiciendum caecis adultis de sustentatione etSocietatis pomologicae Membri Activi. Anno MDCCCXXXVII. Budvicii –Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente JoanneSeeger.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi acExcellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei et ApostolicaeSedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Suae Caesareo-Regiae ApostolicaeMajestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatisad promovendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentationeet Societatis pomologicae Membri Activi. Anno MDCCCXXXIX. Budvicii –Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente JoanneSeeger.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi acExcellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei et ApostolicaeSedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Suae Caesareo-Regiae ApostolicaeMajestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatisad promovendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentationeet Societatis pomologicae Membri Activi. Anno MDCCCXLII. Budvicii –Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente JoanneSeeger.

Catalogus Universi Cleri tum Saecularis tum Raegularis Episcopalis DioeceseosBohemo-Budvicensis sub glorioso Regimine Reverendissimi, Illustrissimi acExcellentissimi Domini Domini Ernesti Constantini Ružicžka Dei et ApostolicaeSedis Gratia Episcopi Bohemo-Budvicensis Suae Caesareo-Regiae ApostolicaeMajestatis Consiliarii Intimi Actualis, Musei Regni Bohemiae – SocietatisPhilharmonicae ad promovendam artem musicam quoad sacra, nec non Societatisad promovendam industriam, et ad prospiciendum caecis adultis de sustentationeet Societatis pomologicae Membri Activi. Anno MDCCCXLV. Budvicii –Bohemorum. Typis viduae defuncti typographi Martini Zdarssa, dirigente JoanneSeeger.

218

DENZINGER, H. – HÜNERMANN, P. (eds.), Enchiridion symbolorum defini-tionum et declarationum de rebus fidei et morum. Kompendium der Galubens-bekenntnisse und kirchlichen Lehrenscheidungen. Freiburg im Breisgau – Basel– Rom – Wien: Herder. 37. vydání, 1991.

Directorium Officii Divini Voluntate et Decreto Reverendissimi ac IllustrissimiDomini Domini Ernesti Constantini Dei et Apost. Sedis Gratia Episcopi Bohemo--Budvicensis P. T. Editum et pro Clero Dioecesano observandum. Pro AnnoChristi MDCCCXVII. Bohemo-Budvicii, Caracteribus Joannis Franc. Zdarssa,Episcopalis Typhographi.

Dokumenty 2. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.

Geho Excellenci a biskupské milosti Neydůstogněgšjmu Pánu, Panu ArnoštuKonstantinu Růžičkowi, Biskupu w Českých Buděgovicjch, a cjs. a král. skutečnétagné raddě od Buděgowického ústawu bohoslowného w neyhlubšj uctiwostiobětowáno 20. listopadu 1835. Uloženo v SOkA České Budějovice, staré tisky,sign. A-II-7, K 1011.

Katalog über die sämmtlichen Volksschulen und des dabei angestellten Lehrper-sonals, in der budweiser Diöcese. Für das Jahr 1835. Eigenthum des budweiserDiözesanpensions-Institutes für Lehrer-Witwen und Weisen. Böhmisch-Budweis.Gedrückt in der M. Zdarssa, seel., Erben Buchdruckerei (=Unter der ober-hirtlichen Regierung des hochwürdigsten und hochgeborenen Herrn Herrn ErnestConstantin Ružičzka, Bischofes zu Böhmisch-Budweis, Mitgliedes des vaterlän-dischen Musäums, des Vereines zur Belebung Bewerbfleiβes, des Vereines zurUnterstützung des Beschäftigungsanstalt für erwachsene Blinde, und des Vereineszur Emporbringung der Kirchenmusik.). Uloženo v Jihočeské vědecké knihovněv Českých Budějovicích.

KOYDL, J., Krátké naučenj o sstěpařství, zwlásstě pak gakby při každéwenkowské sskole stromová sskolka založena býti mohla a v každé kraginěhognost neysylněgssjch a nejužitečněgssich owocných stromů wychowati se dalo,obzwlásstním wzhledem na přjkřegssj kraginy w Čechách a na okolnosti wen-kowskkého hospodáře, W Jindřichowě Hradcy, 1835, 62 s. Kniha se nalézáv Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích.

MARDETSCHLÄGER, F., Kurz gefasste Geschichte des Bistums und der Diöce-se Budweis zur Jubiläumsfeier ihres hundertjährigen Bestehens. Budweis: FranzMardetschläger, 1885. Přílohy, s. 236-288.

MURATORI, A. L., Gebrauch der Vernunft in Sachen der Religion. PřekladBiunde D. a Braun D. Koblenz: Karl Bädeker, 1837.

MURATORI, A. L., Des Hochwürdigen Herrn Ludov. Anton. Muratori gründli-che Auslegung des grossen Gebots von der Liebe des Nächsten. Mit Theologisch-

219

-Historisch- und Critischen Anmerkungen. In das deutsche übersetzt von PetroObladen. Augsburg, 1761.

MURATORI, A. L., Die wahre Andacht des Christen untersucht, und von demweltberühmten Ludewig Anton Muratori, Herzogl. Büchersalvorsteher zuModena, unter dem Namen Lamini Pritanii, in Italiänischer Sprache beschrieben,nunmehro aber ins reine Deutsche übersetzt. Augsburg – Innsbruck, 1764.

MURATORI, A. L., Von der Glückseligkeit des gemeinen Wesens, als demHauptzweck gut regierender Fürsten. Vormals in welscher Sprach abgehandeltdurch Ludwig Anton Muratori Vorstehern der Bibliothec Srov. Durchleucht desHerzogs v. Modena: anjetzo aber in das Deutsche übersetzt von einem Christ-lichen Eiferer um das gemeine Wesen. München, 1758.

Oznámení českobudějovické katedrální kapituly o úmrtí Arnošta KonstantinaRůžičky z 18. března 1845, tištěné, 1 s. Uloženo v SOkA České Budějovice, starétisky, sign. K 1011.

Prolog zur Feier der Theilnahme an der durch Allerhöchste Gnade Seiner k. k.Majestät Ferdinand I. erfolgten erfreulichen Erhebung und huldvollen Würdigungder Verdienste Seiner Excellenz des hochwürdigsten Bischofes k. k. wirklichengeheimen Rathes Herrn Ernest Konstantin Ružiczka, des hochwürdigstenDomkustos und Domscholastikus Herrn Franz Gabriel, des k. k. Rathes undBürgermeisters Herrn Vincenz Strand, so wie der weiter ehrenvoll ausgezeich-neten Herren Bürger. Gesprochen im budweiser städtischen Theater am 27.September 1835. Böhmisch-Budweis. Gedruckt bei Martin Zdarssa sel. Erben.Uloženo v SOkA České Budějovice, staré tisky, sign. K 1018.

Propysma reverendissimo ac illustrissimo domino domino Ernesto ConstantinoRuziczka, dei gratia Bohemo-Budvicensi episcopo, festum suae in ecclesiamcatedralem introductionis agenti diem in profundissimae gratiosissimum ergapraesulem venerationis suae signum / ab altovadeno cisterciensium coenobiodevotissime dicatum, Prage: typis Theophilii Haase, 1816, [16 s.]. Uloženo v Ji-hočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích.

RAUTENSTRACH, F. S., Entwurf zur Einrichtung der Generalseminarien in denk.k. Erblanden, Wien 1784.

Weihe der Freude am 22ten September 1816 bei der Feyerlichen Einführung desHochwürdigsten Bischofs Ernest Constantin Ružička in Seine Kathedralkirchezu St. Niklas von der k. k. theologischen und philosophischen Lehranstaltehrfurchtsvoll dargebracht, Böhmich-Budweis: Johann Franz Zdarssa, 1816,[20 s.]. Uloženo v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích.

Wjtánj Geho Milosti Přewelebnému, a důstognému Pánu Panu Arnosstowi Růžič-kowi obce budégowské Biskupu druhému z Prahy po obdržaných poswátných

220

Biskupůw řádech se nawracugjeýmu obětowána od c. k. Professorů na Gymna-sium w Gindřichowě Hradeh, [1816], [4 s]. Uloženo v SOkA České Budějovice,staré tisky, sign. K 1011.

C) Prameny obrazové

Obraz Arnošta Konstantina Růžičky, malba – olej, 1846, autor: Charles LouisPhilippot de Senanget, obrazárna českobudějovických biskupů, českobudějovickábiskupská rezidence.

D) Dobový tisk

Anzeiger aus dem südlichen Böhmen z 3. ledna 1866, roč. 5, č. 1, s. 1.Budivoj z roku 1885 a 1915.Budweiser Kreisblatt z 19. března 1870, roč. 19, č. 23.Budweiser Zeitung z roku 1885, 1915 a 1945.Časopis pro katolické duchovenstvo, 1833-1845.Časopis katolického duchovenstva, 1894, 1937.Farní věstník pro Č. Budějovice a okolní osady, roč. 5/1935, č. 8-9.Hlas lidu z roku 1945.

Literatura

BARTH, K., Protestantská teologie v XIX. století, sv. 1, 2, Praha: Kalich, 1985,1988.

BASTL, O., Formování „josefínských“ kněží a otázka generálních seminářů,Historie - Otázky - Problémy 2/2009, Praha: FF UK, 2009, s. 109-118.

BAUMGARTEN, P. M. – SCHLECHT, J. (ed.), Die katholische Kirche unsererZeit und ihre Diener in Wort und Bild, 2. Bd. – Deutschland, Die Schweiz,Luxenburg, Österreich-Ungarn, Wien: Verlag der Leo-Gesellschaft, 1900.

BĚLINA, P. – KAŠE, J. – KUČERA, J. P., Velké dějiny zemí Koruny české, dílX., Praha – Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2001.

BERÁNEK, K. – ČORNEJOVÁ, I. – HOJDA, Z. – HLAVÁČKOVÁ, L. –PAVLÍKOVÁ, M. – SVOBODNÝ, P., Dějiny Univerzity Karlovy II, 1622-1802,Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996.

BEUTEL, A., Kirchengeschichte im Zeitalter der Aufklärung. Ein Kompendium,Göttingen: Vandenhoeck – Ruprecht, 2009.

BLIŽŇÁKOVÁ, M., Filosofické lyceum v Českých Budějovicích 1803-1848,

221

České Budějovice, 2000, diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Bu-dějovicích, Historický ústav. Vedoucí práce Miroslav Novotný.

BÖHM, F., České Budějovice. Obraz sociálního, kulturního a národohospodář-ského života města, České Budějovice: Ferd. Böhm, 1928.

BUBEN, M. M., Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha:Logic, 2000.

CERMAN, I., Chotkové: Příběh úřednické šlechty, Praha: Nakladatelství Lidovénoviny, 2008.

CONZEMIUS, V., Österreich-Ungarn (1830-1860), in: BROX, N. (ed.), DieGeschichte des Christentums: Religion – Politik – Kultur. Liberalismus, Indu-strialisierung, Expansion Europas: (1830-1860), Freiburg im Breisgau – Basel –Wien: Herder, 1997, s. 327-329.

CORANIČ, J., Episkopát Gregora Tarkoviča (1816–1841) a jeho prínos k orga-nizácii Prešovského gréckokatolíckeho biskupstva, in: Theologos, Teologickárevue GTG PU v Prešove, roč. 11, č. 2/2009, s. 164-179.

CORANIČ, J., Historický vývoj Mukačevského biskupstva od Užhorodskej únie(24. 4. 1646) po episkopát Jána Jozefa de Camillisa (1689 – 1706), in: Theologos,Teologická revue GTF PU v Prešove, roč. 8, č. 1/2006, s. 88-105.

CORANIČ, J., Z dejín Mukačevského gréckokatolíckeho biskupstva, in: PETRO,M. (ed.), Roczniki teologiczno-pastoralne 3, Limanova: MM Limanova, 2009,s. 86-106.

DVOŘÁK, L., Biskupský seminář v Českých Budějovicích. 1804-1905, ČeskéBudějovice 1905.

Encyklopedie Českých Budějovic, České Budějovice: Statutární město ČeskéBudějovice – Nebe, 2. vydání, 2006.

FARLEY, E., The fragmentation and Unity of Theological Education, 3. vydání,2001.

FINKEL, L. – STARZYŃSKI, S., Historya uniwersytetu Lwowskiego, Lwów:nakladem Senatu Akademiciego C. K. Uniwesytetu Lwoskiego, 1894.

GALVIN, J. J., Život Jana Nepomuka Neumanna, Kostelní Vydří: Karmelitánskénakladatelství, 2009.

GATZ, E., Buol-Schauenstein, Karl Rudolf von (1760-1833), in: Gatz, E. (ed.),Die Bischöfe der deutschsprachigen Länder 1785/1803 bis 1945, Berlin: Duncker& Humbolt, 2002, s. 83-85.

GATZ, E., Lidmansky, Adalbert (1795-1858), in: Gatz, E. (ed.), Die Bischöfe der

222

deutschsprachigen Länder 1785/1803 bis 1945, Berlin: Duncker & Humbolt,2002, s. 47-48.

GATZ, E., Migazzi, Christoph Bartolomäus Anton Graf (1714-1803), in: GATZ,E. (ed.), Die Bischöfe der deutschsprachigen Länder 1785/1803 bis 1945, Berlin:Duncker & Humbolt, 2002, s. 505-508.

GUTSCHERA, H. – MAIER, J. – THIERFELDER, J., Geschichte der Kirchen.Ein ökumenisches Sachbuch mit Bildern, Freiburg – Basel – Wien 2003.

HALAS, F. X., Fenomén Vatikán, Brno: CDK, 2004.

HAUBELT, J., České osvícenství, Praha: Rodina, 2. revidované a rozšířené vy-dání, 2004.

HERSCHE, P., Die Spätjansenismus in Österreich. Veröffentlichungen fürGeschichte Österreichs 7, Wien: Österr. Akademie d. Wiss, 1977.

HERSCHE, P., Erzbischof Migazzi und die Anfänge der jansenistischen Bewe-gung in Wien. MÖSTA 24/1971, s. 280-309.

HINSKE, N., „Katholische Aufklärung – Aufklärung im katholischen Deutsch-land?“, in: KLUETING, H. (ed.), Katholische Aufklärung – Aufklärung im katho-lischen Deutschland. Studien zum achtzehnten Jahrhundert, díl 15., Hamburg:Felix Meiner Verlag, 1993, s. 36-38.

HINSKE, N., Was ist Aufklärung? Beiträge aus der Berlinischen Monatsschrift,Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1973.

Historický atlas měst České Republiky, svazek č. 3, České Budějovice, Praha:Akademie věd ČR, Jihočeská univerzita, 1996.

HOENSCH, J. A., Geschichte Böhmens. Von der slavischen Landnahme bis zurGegenwart, 3. vydání, München: Beck Verlag, 1997.

HROCH, M., Na prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha: MladáFronta, 1999.

HUBER, K. A., Der Budweiser bichöfliche Visitationsbericht von 1811/12, in:HUBER, K. A. (ed.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren –Schlesien 7, Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985,Königstein im Taunus: Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schle-sien, 1985, s. 68 – 87.

HUBER, K. A., Ein josephinischer Pfarrer, in: GRULICH, R. (ed.), Archiv fürKirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XIV., Königstein im Taunus:Institut für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1997, s. 93-109.

HUBER, K. A., Die Gründung des Bistums Budweis 1784/85, in: HUBER, K. A.

223

(ed.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien 7, Fest-schrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königsteinim Taunus: Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1985,s. 37-49.

HUBER, K. A., Johann Prokop Graf Schaaffgotsche, erster Bischof von Budweis,in: HUBER, K. A. (ed.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren –Schlesien 7, Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985,Königstein im Taunus: Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schle-sien, 1985, s. 56-67.

HUBER, K. A., Kirche in Südböhmen. Ein Überblick, in: HUBER, K. A. (ed.),Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien 7, Festschriftzur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königstein im Taunus:Inst. für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1985, s. 7-36.

HUBER, K. A., Růžička, Constantin Ernest (1761-1845), in: Gatz, E. (ed.), DieBischöfe der heiligen römischen Reiches 1648-1803. Ein biographisches Lexikon,Berlin: Duncker-Humbolt, 1990, s. 409.

HUBER, K. A., Schaffgotsch (Schaffgotsche), Johan Prokop Graf von (1748-1813),in: Gatz, E. (ed.), Die Bischöfe der heiligen römischen Reiches 1648-1803. Einbiographisches Lexikon, Berlin: Duncker-Humbolt, 1990, s. 413-414.

CHVOJKA, J., Město pod Černou věží – Vyprávění z historie Českých Budějovic,České Budějovice: Actys, 1992.

IM HOF, U., Evropa a osvícenství, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.

JANÁK, J. – HLEDÍKOVÁ, Z., Dějiny správy v českých zemích do roku 1945,Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.

KADLEC, J., Českobudějovická diecéze, České Budějovice: Sdružení Jana Nepo-muka Neumana - Setkání, 1995.

KADLEC, J., Dějiny katolické církve III, Olomouc: Univerzita Palackého –CMTF, 1993.

KADLEC, J., Jan Valerián Jirsík: biskup českobudějovický, České Budějovice:Sdružení J. N. Neumanna, 1995.

KADLEC, J., Přehled českých církevních dějin II, 2. vyd., Praha: Zvon, 1991.

KANT, I., Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung?, in: Berlinische Monats-schrift 4, 1784, s. 481-494.

KING, J., Od Budweiserů k Čechům a Němcům, Jihočeský sborník historický2002/71, s. 85-87.

224

KLABOUCH, J., Rechtsunterricht an der Universität in Prag und die Anfängeder Aufklärung in Mitteleuropa, Preßburg 1968.

KLIEROVÁ, M., Piaristické gymnázium v Českých Budějovicích v letech1800-1835, Příspěvek k dějinám a působení piaristického řádu v Českých Budě-jovicích, České Budějovice, 1996, diplomová práce, Jihočeská univerzitav Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práceMiroslav Novotný.

KLUETING, H., „Der Genius der Zeit hat sie unbrauchbar gemacht.“ ZumThema Katholische Aufklärung – Oder: Aufklärung und Katolicismus im Deutsch-land des 18. Jahrhunderts. Eine Einleitung, in: KLUETING, H. (ed.), KatholischeAufklärung: Aufklärung im katholischen Deutschland, Hamburg: Felix MeinerVerlag, 1993, s. 9-20.

KOPEČNÁ, M., Piaristické gymnázium v Českých Budějovicích v letech1800-1848, České Budějovice, 2003, diplomová práce, Jihočeská univerzitav Českých Budějovicích, Historický ústav. Vedoucí práce Miroslav Novotný.

KOŘALKA, J., Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 až 1914, Sociálněhis-torické souvislosti vytváření novodobého národa a národní otázky v českýchzemích. Praha: Argo, 1996.

KOVÁCS, E., Beziehungen von Staat und Kirche im 18. Jahrhundert, in:ZÖLLNER, E. (ed.), Österreich im Zeitalter des aufgeklärten Absolutismus, Wien1983, s. 29-53.

KOVÁCS, E., Katholische Aufklärung und Josephinismus. Neue Forschungenund Fragestellungen, in: KLUETING, H. (ed.), Katholische Aufklärung: Auf-klärung im katholischen Deutschland, Hamburg: Felix Meiner Verlag, 1993,s. 254-263.

KOVÁCS, E., Was ist Josephinismus?, in: GRÜNDLER, J. (ed.), Österreich zurZeit Keiser Josephs II. Mitrefent Kaiserin Maria Theresias, Kaiser und lan-desfürst. Katalog zur Niederösterreichischen Landesausstellung, Wien 1980,s. 24-30.

KRATOCHWIL, K. – MEERWALD, A., Heimatbuch der Berg - und KreisstadtBöhmisch - Budweis, České Budějovice: Karl Kratochwil & comp., 1930.

KRYŠTŮFEK, F. X., Dějiny Církve katolické ve státech rakousko-uherskýchs obzvláštním zřetelem k zemím koruny české. Od doby slavného panovánícísařovny Marie Terezie až do časů J. V. císaře a krále Františka Josefa I.(1740-1898), Praha: V. Kotrba, 1898.

KŘEN, j., Dvě století střední Evropy, Praha: Argo, 2005.

225

Ku stoleté památce trvání biskupství Č. Budějovického, Tiskem J. Steinbrenerave Vimbergu, České Budějovice 1886.

KUTHAN, J. – SCHMIED, M. (ed.), Korunovační řád českých králů: ordo adcoronandum Regem Boemorum, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009.

LACA, P. – ŠTURÁK, P. – VASIL, C., Teologické vzdelávanie gréckokatolíc-keho duchovenstva v Uhorsku do roku 1880, in: Kol. autorů, Dejiny církevnéhogréckokatolíckeho školstva na Slovensku. Analýza hlavných tendencií dejinnéhovývoja církevného školstva v konfesionálnej, národnostnej, sociálnej, jazykoved-nej a společensko-kultúrnej oblasti, Prešov: Gréckokatolícka teologická fakultaPrešovskej univerzity v Prešove, 2009, s. 51-82.

LADENBAUER, W., Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in der DiöceseBudweis (Königreich Böhmen) von Dr. P. Willibald Ladenbauer, Wein:Commissions-Verlag von Maner a Co., 1899. (= Das Sociale Wirken derKatholischen Kirche in Oesterreich. Im Auftrage der Leo-Gesellschaft und mitUnterstützung von Mitarbeitern herausgegeben von Prof. Dr. Franz M. Schingler,IX. Band: Diöcese Budweis).

LEEB, R. – LIEBMANN, G. – SCHEIBELREITER, G. – TROPPER, P. G.,Geschichte des Christentums in Österreich. Von der Spätantike bis zurGegenwart, Wien: Verlag Carl Ueberreuter, 2003.

LEHNER, M., Caritas. Die Soziale Arbeit der Kirche. Eine Theoriegeschichte,Freiburg am Breisgau: Lambertus, 1997.

LORENZOVÁ, H. – PETRASOVÁ, T. (eds.), Biedermeier v českých zemích:sborník příspěvků z 23. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 6.-8.března 2003, Praha: KLP, 2004.

LOCHMAN, J. M., Náboženské myšlení českého obrození. Kořeny a počátky,Praha 1952.

LOCHMAN, J. M., Duchovní odkaz obrození, Praha: Kalich, 1964.

LORMAN, J., Etika mezi rozumem a zjevením – Analýza morálně-teologickéhokonceptu Augustina Zippeho (1746/7–1816), disertační práce, Katolická teolo-gická fakulta Univerzity Karlovy, 2009.

LORMAN, J., Rozum osvícený vírou – Poznámky k problematickému vztahurozumu a zjevení na příkladech textů Johanna Augustina Zippeho a dalšíchsoudobých morálních teologů, in: D. TINKOVÁ – J. LORMAN (eds.), Posttenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství (= StudieÚstavu českých dějin Filosofické fakulty UK 1), Praha: Cassablanca - FF UK,2009, s. 252-270.

226

LORMAN, J., Morálně-teologický koncept Augustina Zippeho (1746/7–1816),morálního teologa na přelomu epoch, Studia theologica 35, roč. 11, č. 1/2009,Olomouc 2009, s. 25-41.

LORMAN, J., Koncept ‚Boha‘ v etickém diskurzu mravouky josefínské doby,Historie - Otázky - Problémy 2/2009, Praha: FF UK, 2009, s. 39-51.

MAAß, F., Der Josephinismus, Quellen zu seiner Geschichte in Österreich1760-1790. 1. díl. Ursprung und Wesen des Josephinismus 1760-1790 (= Fontesrerum Austriacarum. Österreichische Geschichtsquellen. Zweite Abteilung.Diplomatica et acta. 71. díl), Wien: Verlag Herold, 1951.

MAAß, F., Der Josephinismus, Quellen zu seiner Geschichte in Österreich1760-1790. 2. díl. Entfaltung und Krise des Josephinismus 1770-1790 (= Fontesrerum Austriacarum. Österreichische Geschichtsquellen. Zweite Abteilung.Diplomatica et acta. 72. díl), Wien-München: Verlag Herold, 1953.

MAAß, F., Der Josephinismus, Quellen zu seiner Geschichte in Österreich1760-1790. 3. díl. Der Werk des Hofrats Heinke 1768-1790 (= Fontes rerumAustriacarum. Österreichische Geschichtsquellen. Zweite Abteilung. Diplomaticaet acta. 73. díl), Wien-München: Verlag Herold, 1953.

MAAß, F., Der Josephinismus, Quellen zu seiner Geschichte in Österreich1760-1850. 4. díl. Der Spätjosephinismus 1790-1820 (= Fontes rerum Austria-carum. Österreichische Geschichtsquellen. Zweite Abteilung. Diplomatica et acta.74. díl), Wien-München: Verlag Herold, 1957.

MAAß, F., Der Josephinismus, Quellen zu seiner Geschichte in Österreich1760-1790. 5. díl. Lockerung und Aufhebung des Josephinismus 1820-1850(= Fontes rerum Austriacarum. Österreichische Geschichtsquellen. Zweite Abtei-lung. Diplomatica et acta. 75. díl), Wien-München: Verlag Herold, 1953.

MAIER, H., Die Katholiken und die Aufklärung. Ein Gang durch die Forschungs-geschichte, in: KLUETING, H. (ed.), Katholische Aufklärung: Aufklärung imkatholischen Deutschland, Hamburg: Felix Meiner Verlag, 1993, s. 40-53.

MALÝ, R., Církevní dějiny, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001.

MALÝ, R., Religiozita v dramatu českého národního obrození, Frýdek-Místek:Michael S.A., 2003.

MARDETSCHLÄGER, F., Kurz gefasste Geschichte des Bistums und der Diöce-se Budweis zur Jubiläumsfeier ihres hundertjährigen Bestehens, Budweis: FranzMardetschläger, 1885.

MAREK, J., Česká moderní kultura, Praha: Mladá fronda, 1998.

227

MEDEK, V., Cesta české a moravské církve staletími, Praha: Ústřední církevnínakladatelství, 1982.

MERKLE, S., Die Katholische Beurteilung des Aufklärungszeitalters, Berlin 1909.

MERKLE, S., Die kirchliche Aufklärung im katholischen Deutschland, Berlin1910.

MICHAUD, C., Der Josephinismus in der Habsburgermonarchie (1740-1790),in: BROX, N. (ed.), Die Geschichte des Christentums: Aufklärung, Revolution,Restauration (1750-1830), Freiburg im Breisgau – Basel – Wien: Herder, 2000,s. 15-25.

MRÁČEK, P., Příručka církevních dějin, Praha: Krystal, 1995.

NEŠPOR, Z. R., Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19.století, Ústí nad Labem: Albis international, 2006.

NOVOTNÝ, M., Antonín Jaroslav Puchmajer a jižní Čechy, in: VYČICHLO, J.– VIKTORA, V. (eds.), Naše heslo jeden jazyk buď, sv. 1, Plzeň – Radnice:Studijní a vědecká knihovna plzeňského kraje – Spolek divadelních ochotníkův Radnici, 2001, s. 117-125.

NOVOTNÝ, M., Českobudějovická diecéze v kontextu proměn církevní správyv českých zemích v 18.-20. století, in: Vývoj církevní správy na Moravě (= XXVII.Mikulovské symposium 2002), Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2003,s. 169-180.

NOVOTNÝ, M., Českobudějovické piaristické gymnázium a utváření vrstvy mo-derní inteligence na jihu Čech (1762-1848), in: Město a intelektuálové od stře-dověku do roku 1848, Documenta Pragensia 27, 2008, s. 935-955.

NOVOTNÝ, M. a kol., Dějiny vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech od stře-dověkých počátků do současnosti, České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006.

NOVOTNÝ, M., Školství na jihu Čech v době Josefa Vlastimila Kamarýta, in:KREJČA, F. – PODLEŠÁK, J., Josef Vlastimil Kamarýt. Život - dílo - doba,České Budějovice – Velešín, 2008, s. 41-57.

NOVOTNÝ, M., Výchova a vzdělávání kněží v diecézních seminářích v Čecháchve druhé polovině 18. a v první polovině 19. století, Historie - Otázky - Problémy2/2009, Praha: FF UK, 2009, s. 119-132.

NOVOTNÝ, M., Výchova diecézního kléru v českých zemích v letech 1848-1918.Na příkladu českobudějovického teologického institutu a biskupského semináře,in: MAČALA, P. – MAREK, P. – HANUŠ, J., Církve 19. a 20. století ve sloven-ské a české historiografii, Brno: CDK, 2010, s. 105-120.

228

NOWAK, K., Kirchliche Zeitgeschichte interdisciplinär. Beiträge 1984-2001in: Kaiser, J.-Ch. (ed.), Enzyklopädie. Zur Entstehung der Theologie als Wissen-schaft im Zeitalter Aufklärung (= Konfession und Gesellschaft. Beitrage zurZeitgeschichte, Band 25), Stuttgart 2002, s. 61-79.

PAVEL, J. – ŠAMÁNKOVÁ, E., České Budějovice, Praha: Odeon, 1979.

PETRÁŇ, j. a kol., Počátky českého národního obrození: společnost a kulturav 70. až 90. letech 18. století, Praha: Akademia, 1990.

PICHL, S. R., Joseph Anton Gall. Josephiner auf dem Bischofsstuhl, Frankfurtam Main: Peter Lang, 2007.

PIŤHA, P., Posel ze zámoří. Sv. Jan Nepomuk Neumann, Praha: Ústřední církevnínakladatelství v Praze, 1990.

PLETZER, K., České Budějovice, Královské město na jihu Čech, České Budě-jovice: Jihočeské nakladatelství Růže, 1991.

PLETZER, K., České Budějovice 1265-1965: minulost a současnost, České Budě-jovice: Městský národní výbor, 1965.

PLONGERON, B., Was ist katholische Aufklärung?, in: KOVÁCS, E. (ed.),Katholische Aufklärung und Josephinismus, Wien-München, 1979, s. 11-61.

POLC, J. V., Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetiletéválce, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, 1995.

POSCH, A., Die kirchliche Aufklärung in Graz und an der Grazer Hochschule,Graz: Leuschner & Lubensky, 1937.

POSPÍŠIL, C. V., Prolegomena ke studiu české christologie 19. století – knižníprodukce a odborné studie v ČKD, Studia theologica 44, roč. 13, č. 2/2011,Olomouc 2011, s. 126-162.

RÁČEK, B., Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha: Vyšehrad, 1940.

REINALTER, H. (ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, Wien –Köln – Weimar 2008.

RETTENWANDER, M., Nachwirkungen des Josephinismus, in: REINALTER,H. (ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, Wien – Köln – Weimar2008, s. 317-425.

Riegrův slovník naučný, díl 7., Praha: I. L. Kolber, 1868, heslo „Růžička ArnoštKonstantin“, s. 1185.

RIESER, H., Der Geist des Josephinismus und sein Fortleben. Der Kampf derKirche um ihre Freiheit, Wien: Herder Verlag, 1963.

229

RICHTER, E. F., Kurzgefaßte Geschichte der k. befreiten allezeit getreuenBerg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis, Budweis: F. Zdarssa, 1859.

ŘÍČAN, R., Od úsvitu reformace k dnešku, Praha: YMCA, 1948.

SEKYRKOVÁ, M., Ferdinand V. Poslední pražská korunovace, Praha: Havran,2004.

SCHÄFFER, P., Die Grundlagen der Aufklärung in katholischen Beurteilungender Aufklärung, in: KLUETING, H. (ed.), Katholische Aufklärung: Aufklärungim katholischen Deutschland, Hamburg: Felix Meiner Verlag, 1993, s. 54-66.

SCHATZ, K., Kirchengeschichte der Neuzeit II., 3. vydání, Düsseldorf: PatmosVerlag, 2003.

SCHNEIDER, Ch., Der niedere Klerus im josephinischen Wien. Zwischenstaatlicher Funktion und seelsorgerischer Aufgabe (= Beiträge und Forschungenzur Wiener Stadtgeschichte 33), Wien: Deuticke, 1999.

SCHROUBEK, R., Volksfrömmigkeit und Brauch, in: SEIBT, F. (ed.), Bohemiasacra. Das Christentum in Böhmen 1973-1973, Düsseldorf: L. Schwann, 1974,s. 455-464.

SKALICKÝ, K., Jan Leopold Hay: Důraz na toleranci a znamení odporu. Listy,2004, č. 4, s. 17-21.

SKALICKÝ, K., Tradice teologického studia v Českých Budějovicích, in: MA-CHULA, T. (ed.), Deset let Teologické fakulty Jihočeské univerzity, ČeskéBudějovice: Teologická fakulta JU, 2001, s. 83-96.

SOLDÁT, A., Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, roč. 1894,č. 7, s. 385- 396.

SOLDÁT, A., Představenstvo generálního semináře Pražského, ČKD, roč. 1894,č. 8, s. 476-485.

SUŠIL, F. (ed.), Rozmluva sv. Justina s Tryfonem, in: SUŠIL, F. (ed.), SpisyApoštolských otců, Praha: Knihtiskárna Cyrillo-Methodějská, 1874, s. 307-443.

SVOBODA, R., Arnošt Konstantin Růžička: josefinista a febronián? Pokuso revizi pohledu na osobnost druhého českobudějovického biskupa v kontextusoučasné diskuse o pojetí josefinismu, Studia theologica 37, roč. 11, č. 3/2009,Olomouc 2009, s. 37-47.

SVOBODA, R., Biskupové doby josefinismu – strážci nebo odpůrci katolickétradice?, Verba theologica 12, roč. 6, č. 1/2007, Košice 2007, s. 43-53.

SVOBODA, R., Jan Prokop Schaaffgotsche – první biskup českobudějovický,Brno: L. Marek, 2009.

230

SVOBODA, R., Osvícenství, teologie a církevní historie, Cornova – Revue Českéspolečnosti pro výzkum 18. století a Filozofické fakulty Univerzity Karlovyv Praze, 1/2011, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011, s. 11-26.

SVOBODA, R., Pastores boni? Studie k tématu „rakouské osvícenství“ v sou-vislosti se vznikem českobudějovického biskupství a činností prvních českobu-dějovických biskupů, in: SVOBODA, R. – WEIS, M. – ZUBKO, P. (eds.), Osví-cenství a katolická církev, Sborník příspěvků z vědecké konference konané naTeologické fakultě Jihočeské univerzity dne 23. února 2005, České Budějovice:Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, 2005, s. 22-43.

SVOBODA, R., Proces založení českobudějovického biskupství v letech1783-1789, Studia theologica 33, roč. 10, č. 3/2008, s. 19-40.

SVOBODA, R., Seid den Armen Zuflucht und den Kranken Hilfe, in: OPATRNÝ,M. – LEHNER, M. (eds.), Theorie und Praxis der Karitativen Arbeit, Einführungin die Problematik, Praktische Reflexion und Anwendung (= Edice Scientia 5),České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, s. 10-26.

SVOBODA, R., The later life and the haritage of the second South Bohemianbishop, Arnošt Konstantin Růžička (1763-1845), in: E-theologos, Theologicalrevue of Greek Catholic Theological Faculty (Warsaw: Versita - Central EuropeanScience Publishers), roč 2., č. 2, , 2011, s. 180-189.

SVOBODA, R., The Process of Appointing Arnošt Konstantin Růžička a Bishopin České Budějovice During 1815–1816, Based on the Sources from ArchivioSegreto Vaticano, in: E-theologos, Theological revue of Greek Catholic Theo-logical Faculty (Warsaw: Versita - Central European Science Publishers), roč. 1.,č. 2, 2010, s. 170-176.

SVOBODA, R., Typologie biskupů doby josefinismu pod žezlem habsbursko-lot-rinské dynastie, in: TINKOVÁ, D. – LORMAN, J. (eds.), Post tenebras sperolucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství (= Studie Ústavu českýchdějin Filosofické fakulty UK 1), Praha: Cassablanca - FF UK, 2009, s. 301-313.

SZUREK, S., Seminarjum katedralne we Lwowie, Lwow, 1832.

ŠPINAR, J., Biskupská knihovna českobudějovická, Jihočeský sborník historický79/2010, České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2010,s. 180-220.

ŠPIRITOVÁ, A., Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, s. 5-19. Publi-kováno na http://www.nacr.cz/E-publ/paginae/fulltext/3_1995/ph_03_01.pdf[24.11.2011].

ŠTAJF, J., Obezřetná elita – Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830-1851,Praha: Dokořán, 2005.

231

ŠTVRTNÍK, A., Paměti královského a horního města Č. Budějovic se zvláštnímzřetelem ku vývoji života spolkového v poslednějším třicetiletí a mužů o církev,stát, vlasť neb město zasloužilých, a stavem věci v městě r. 1891, České Budějo-vice: Adolf Štvrtník, 1891.

TÁBORSKÝ, J., Reformní katolík Josef Dobrovský, Brno: L. Marek, 2007.

TINKOVÁ, D. – LORMAN, J. (eds.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvářčeského a moravského osvícenství (= Studie Ústavu českých dějin Filosofickéfakulty UK 1/2008), Praha: Cassablanca – FF UK, 2009.

TOMEK, E., Kirchengeschichte Österreichs. 3 Teil. Das Zeitalter der Aufklärungund des Absolutismus, Insbruck – Wien – München, 1959.

TUMPACH, J. – PODLAHA, A., Český slovník bohovědný, Díl první, Praha:Václav Kotrba, 1912.

TRAJER, J., Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis,Budweis: F. Zdarssa, 1862.

TROYAT, H., Kateřina Veliká, Praha: Pavel Dobrovský – BETA, 2007.

VALJAVEC, F., Der Josephinismus. Zur geistlichen Entwicklung Österreichsim 18. und 19. Jahrhundert, Brünn-München-Wien 1945.

VALJAVEC, F., Geschichte der abendländischen Aufklärung, Wien-München:Verlag Herold, 1961.

VEBER, V. – HLAVAČKA, M. – VOREL, P. – POLÍVKA, M. – WIHODA, M.– MĚŘÍNSKÝ, Z., Dějiny Rakouska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.

VEBER, T., Českobudějovický biskupský kněžský seminář a diecézní teologickýinstitut v letech 1803-1850, České Budějovice, 2003, diplomová práce, Jihočeskáuniverzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Historický ústav.Vedoucí práce M. Novotný.

VEBER, T., Českobudějovický biskupský kněžský seminář a diecézní teologickýinstitut v letech 1850-1885, České Budějovice, 2004, diplomová práce, Jihočeskáuniverzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, Katedra církevních dějina patristiky. Vedoucí práce M. Weis.

VEVERKOVÁ, K., Dílo Antonína Krombholze a jeho význam pro reformníteologické myšlení v Čechách, Pontes pragenses sv. 32., Brno: L. Marek, 2004.

VEVERKOVÁ, K., K problematice studia osvícenství u nás a pramenů, týkajícíchse některých Bolzanových žáků, in: SVOBODA, R. – WEIS, M. – ZUBKO, P.(eds.), Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století. Sborník pří-spěvků z vědecké konference konané na Teologické fakultě Jihočeské univerzity

232

23. února 2006, České Budějovice: Jihočeská univerzita, Teologická fakulta,2006, s. 25-47.

VOCELKA, K., Geschichte Österreichs. Kultur – Gesellschaft – Politik, Graz –Wien – Köln: Verlag Studia, 2000.

VOCELKA, K., Der Josephinismus, Neuer Forschungen und Problemstellungen,in: Jahrbuch der Gessellschaft für die Geschichte des Protestantismus inÖsterreich, 1979, roč. 95, č. 95, s. 53-68.

WALF, K., Kirchliche Aufklärung, in: SEIBT, F. (ed.), Bohemia sacra. DasChristentum in Böhmen 973-1973, Düsseldorf: L. Schwann, 1974, s. 154-155.

WEINZIERL-FISCHER, E., Visitationsberichte österreichischer Bischöfe anKaiser Franz I. (1804-1835), in: MÖSTA 6, Wien 1953, s. 240-311.

WEIS, M., Českobudějovická teologická studia v minulosti a současnosti, in:MACHULA, T. (ed.), Deset let Teologické fakulty Jihočeské univerzity, ČeskéBudějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2001, s. 105-113.

WEIS, M., Minutěnky vzpomínek na pastýře lidu svého, Praha: Panevropa,1999.

WEIS, M., Osvícenští panovníci habsbursko-lotrinské dynastie, in: SVOBODA,R. – WEIS, M. – ZUBKO, P. (eds.)., Osvícenství a katolická církev. Sborník pří-spěvků z vědecké konference konané na Teologické fakultě Jihočeské univerzity23. února 2005, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity,2005, s. 5-21.

WINTER, E. Der Josefinismus. Die Geschichte des österreichischen Reform-katolizismus 1740-1848, Berlin 1962.

WINTER, E., Frühliberalismus in der Donaumonarchie. Religiöse, nationale undwissenschaftliche Strömungen von 1790-1868 (= Beiträge zur Geschichte desreligiösen und wissenschaftlichen Denkens, Bd. 7), Berlin 1968.

WINTER, E. Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čecha Moravy 1740-1848, Praha: Nakladatelství Jelínek, 1945.

WINTER, E., Romantismus, Restauration und Frühliberalismus im österrei-chische Vormärz, Wien 1968.

WINTER, E., Tisíc let duchovního zápasu, Praha: Ladislav Kuncíř, 1940.

WITETSCHEK, H., Absolutismus und Josephinismus, in: SEIBT, F. (ed.),Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973-1973, Düsseldorf: L. Schwann,1974, s. 323-329.

ZEITHAMMER, L., České Budějovice a okolí: přírodní, národohospodářské,

233

kulturní a národnostní poměry, dějiny jakož i staré stavitelské a jiné památky,České Budějovice: Leopold M. Zeithammer, 1904.

ZELENKA, A., Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe,Regensburg: Beheym Verlag, 1979.

ZINNHOBLER, R., Josephinismus am Beispiel der Gründung des Bistums Linz,in: Zeitschrift für Kirchengeschichte, 1982, č. 83, s. 295-311.

ZINNHOBLER, R., Joseph II. und der Josephinismus, in: Theologisch-praktischeQuartalschrift, 1991, roč. 139, č. 4, s. 401-405.

ZINNHOBLER, R., Josephinishes Staatskirchentum und Bistumsregulierung,in: Theologisch-praktische Quartalschrift, 1981, roč. 133, č. 1, s. 5-14.

ZINNHOBLER, R., Zur Toleranzgesetzgebung Kaiser Joseph II., in: NeuesArchiv für die Geschichte der Diözese Linz, 1981-1982, roč. 1, č. 1, s. 5-25.

ZÖLLNER, E., Bemerkungen zum Problem der Beziehungen zwischen Aufklä-rung und Josefinismus, in: REINALTER, H. (ed.), Der Josephinismus. Bedeu-tung, Einflüsse und Wirkungen, Frankfurt am Main 1993, s. 22–38.

ZÖLLNER, E., Geschichte Österreichs. Von den Anfängen bis zur Gegenwart,8. vydání. Wien – München: Verlag für Geschichte und Politik, 1990.

ZSCHOKKE, H., Die theologischen Studien und Anstalten der katholischenKriche in Österreich, Wien – Leipzig, 1894, s. 438-442.

ZUBER, R., Osudy moravské církve v 18. století. I. díl, 1695-1777. IV. díl Dějinolomoucké arcidiecéze. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevnímnakladatelství, 1987.

Internetové zdroje

http://digi.ceskearchivy.cz/

http://www.catholic-hierarchy.org

http://www.depozitum.cz

http://www.nacr.cz

234

Summary

Arnošt Konstantin Růžička: A Josephinist on the episcopal seatof České Budějovice

This book deals with life and work of Arnošt Konstantin Růžička (1761-1845),who was the second bishop of České Budějovice in the years 1815-1845. It isa topic only marginally described by historians so far, thus it is hardly reflectedin the literature. The content is based on the results of research on sources storedmainly in the Czech, Austrian and Vatican archives.

In 1779, as a future priest, Růžička joined the Prague archbishop seminar,which was transformed into the state general seminar in 1783. He made his firstsubstantial steps in his carrier during the rule of Joseph II (1780-1790). Followinghis ordination to the priesthood in 1785, he was appointed the first vice-rectorof the general seminar in Lvov in Halič and, 2 years later, he became the firstrector. Thanks to this success, he became an important personality in the contextof the whole Habsburg monarchy even in his youth. As a rector of one of the 11general seminars, he belonged to the circle of people spreading the ideas ofreligious-political reforms of Joseph II. Although his career was slowed down bythe death of Joseph II (after which the general seminars were cancelled) in 1794,he became a canon in České Budějovice and in 1797 a general vicar of the firstbishop of České Budějovice, Jan Prokop Schaaffgotsche, whom he helped toarrange the new-established diocese during difficult times of the Napoleonic wars.In 1815, after the death of J. P. Schaaffgotsche, Růžička was appointed thesecond bishop of České Budějovice by the emperor Francis I. He was the head ofdiocese for almost 30 years. He died at the time of visible upcoming changesin the society which his successors, Josef Ondřej Lindauer (died in 1850) andJan Valerián Jirsík (died in 1883), had to deal with. While running the diocese,Růžička made his greatest effort on ensuring junior priests; therefore, he devotedan enormous care to episcopal priest seminar in České Budějovice. Also educa-tion and care of those in need belonged among the most important areas of hisactivities.

Providing the very first view on his life and work, Růžička's personality is themain point of this book. Nevertheless, it is not merely a biography. In the widestcontext, it contributes to the knowledge of central-European secular and spiritualhistory of the second half of the 19th century. In the narrower context, it con-tributes to the knowledge of life and spiritual aims of honored church dignitariesinvolved in religious-political system of Josephinism. In the closest context, itelaborates on the diocese of České Budějovice and the city itself in those times.In connection with the contexts mentioned, the book describes the social and thespiritual part of Růžička's character, shows his theological and philosophicalorientations and integrates his personality into the spiritual views of his time.

235

Výběrový jmenný rejstřík

Alexander VIII. 27Altieri, Lodovico 191–192Ambros, Jan z Richtenbergu 77Angelis, Václav Emmanuel de 89, 114–115, 158, 179–180, 183Ankwic, Ondřej Alois 164Arco, Josef Adam 82Arnauld, Antoine 30Arnauldová, Angelika 30Augustinus, Aurelius 29, 142Bárta, Šimon 142Bastl, Ondřej 68Baukal, Antonín 108Beck, Christian August von 49–50Bednařík, Josef 169Benedikt XIV. 46Bernard, Nikolaus 88, 108, 113–114Bernert, Kajetán 147Bill, Augustinus 131, 173Blarer, Melchior 32Blažek, Václav 115, 179, 183Bližňáková, Martina 132Böhm, Carl Leo 132, 173Bolzano, Bernard 203Bonaparte, Napoleon 53, 54, 55, 205Brück, Heinrich 17, 18Buben, Milan M. 9, 185–186Buol-Schauenstein, Karl Rudolf von 93–94Colloredo-Waldsee-Mels, Anton Theodor 82Consalvi, Hercules 59, 199Daublebský, František Eusebius ze Sternecku 169Davídek, Josef Emanuel 132, 146, 158Dichtl, Hermann 127, 173Dittrich, František Xaver 108Drexler, Matyáš 157Drey, Johann Sebastian 16–17Dubský, Anton 88Dvořák, Ladislav 92, 148–149

Faulhaber, František Xaver 98

236

Febronius, Justinus viz Hontheim, Johann Nikolaus vonFerdinand III. 34Ferdinand V. 35, 56–57, 60–61, 161–165, 174, 191Fialka, Adam 157Filek, Jiljí 114–115, 157–158Finger, Jakub 114Firmian, Leopold Ernst 29, 46Firmian, Virgil Maria 46František II. (I.) 35, 53–54, 56–60, 82, 90, 93, 95, 103, 132, 153, 160, 166, 174,

176, 196, 203František Josef I. 61Friedrich II. 75Frint, Jakob 60, 148Fučík, Wolfgang 159Fürstmüller, Felix 147Gabriel, František 108, 110, 112–115, 130, 151, 159, 161–162, 175Garampi, Giuseppe 50Geith, Jan 89, 108, 112–114, 145, 157, 173Gerstner, František Antonín 170, 174Giftschütz, Franz 148Gindl, František 164Hablesreither, Jan 108Hahl, Karel Boromejský z Kirchtreu 164Haugwitz, Friedrich Wilhelm 47Hauser, Vincenc 147Hay, Leopold 24, 68Heberein, Anton 108Hegenmüller, Johann Albert z Dubenweilern 87, 98, 108, 111Heinke, Franz Joseph 48, 64Herberskin, Karl 46Herites, Václav Vojtěch von 101Hersche, Peter 32, 38Hertl, Hermann 88–89Hill, Augustin 164Hinske, Norbert 14, 22, 25Hnyk, Franz Joseph 87, 90Holbach, Paul Heinrich Dietrich von 13Hontheim, Johann Nikolaus von 27–28, 46Hruschka, Johann 147Huber, Kurt Augustin 8–10, 78, 184, 186, 190–191, 193–194Hugucius, z Boloně 26Hurdálek, Josef František 67, 95, 101

237

Chládek, Jiljí 148Chlumčanský, Václav Leopold 100–101Chotek, Johann 48Chotek, Karel 153–154, 161, 163Chvojka, Jiří 175

Inocenc X. 30Inocenc XI. 27, 29Jansen, Cornelius 29, 68Jekel, František Josef 98Jirsík, Jan Valerián 7, 116, 184–186, 188, 201–202Jiříček, Maxmilián 157Jöchl, František 147Josef II. 7, 24, 29, 32–35, 41, 48, 49–53, 58, 64, 68, 71–76, 78–80, 82–84, 86,

103, 110, 126, 152, 195, 198Juhn, Vojtěch Benedikt 145–146, 151, 157, 175, 185Justinus 123Jungmann, Josef 57Kadlec, Jaroslav 8–10, 23–24, 40, 42, 78, 87, 184–185, 190–191, 193Kahl, Josef 87–88Kaiser, Jan Ondřej z Kaisern 82Kalina, Matyáš 108Kamarýt, Josef Vlastimil 151, 175–176Kmarýt, František 159Kant, Immanuel 12, 32Karel VI. 43, 44Kateřina II. 75Kautz, Josef 183Kempenský, Tomáš 137, 139Kicki, Ferdynand Onufry 72Kladrubský, Tomáš 112–114Klement IX. 30Klement XIII. 34Klement XIV. 48Klink, Anton 114–115Klueting, Harm 14, 22Knirsch, Prokop 157Kolowrat, František Antonín 56, 76, 95, 100, 153Körner, Jan 115, 145, 147, 151, 158–159, 185Körner, Karel 146, 151Kounic, Václav 46–49Kovács, Elisabeth 14–15, 36, 38

238

Koydl, Josef 148, 156Krieger, Erasmus 70Křižátko, Vojtěch 62Kudler, Simon 88, 108, 111Ladenbauer, Willibald 130Lamennais, Felicité 109, 199La Mettrie, Julien 13Lanna, Votěch 161, 174Lášek, Jan Blahoslav 25Leeb, Josef 114–115, 130, 147, 181, 183Leibermann, Bruno 17Leibniz, Gottfried Wilhelm 14, 24Leopold II. 28, 35, 52–53, 58, 73, 76, 84

Lidmanský, Vojtěch 114–115, 140, 173Lindauer, Josef Ondřej 7, 115, 171–172, 184–185Linhart, František 147Lobkowicz, August Longin 160Lochman, Jan Milíč 25Lorman, Jaroslav 204Lotrinský, František Štěpán 45Ludvík XIV. 27, 29Ludvík XVI. 53Luňáček, Leopold Felix 68Maaß, Ferdinand 23, 37, 39–41Mácha, Karel Hynek 176Maier, Hans 14Malý, Radomír 24, 40–41Mardetschläger, Franz 7–10, 75–76, 102, 109–110, 112, 127, 145, 158, 165,

181, 183–185, 190–192, 194, 202Marchal, Jan 159Marie Terezie 7, 24, 32–33, 35, 42–45, 47–50, 53, 58, 64, 73, 78, 195, 198, 201Martini, Karl Anton von 48Max, Joseph 181Medek, Václav 40Merkle, Sebastian 18, 19, 20, 37, 203Metternich, Klement Václav Lothar 55–57, 60Migazzi, Christoph Anton 32, 46–47Michalovic, Johann 87Michaud, Claude 38–39Mokrý, Vojtěch 147Mráček, Pavel 40

239

Müller, Ignaz 47Muratori, Antonio Lodovico 24, 30–31, 46, 68, 137, 198Mutschelle, Sebastian 15Nagl, Jan 108Němeček, Jakub 159Neumann, Jan Nepomucký 116, 185–187Nitsch, Franz 146Nováček, Jan 159–160Novák, Josef 108, 112–113, 145–146, 151, 175Novotný, Miroslav 92, 129, 131, 171Opstraet, Johann 46Orleánský, Filip Ludvík 56Palacký, František 57, 176Passionei, Domenico 45Peckert, Amadeus 131Pelzeter, Karl 173Pingas, Josef 87, 102, 108, 113Pius VI. 51Pius VII. 59, 198Pius IX. 18, 192, 199Plongeron, Bernard 21Pokorný, Jan 159Polc, Jaroslav V. 9–10, 185–186, 190–191, 193–194Pufendorf, Samuel von 50Příchovský, Antonín Petr 70Quesnel, Pachasius 30Qualtenberg, Kressel von 48, 65Ráček, Blažej 40Rauscher, Joseph Othmar von 60Rautenstrauch, František Štěpán 24, 63–65, 67–68, 75,Reinalter, Helmut 39–40Ricci, Scipio 28Rieser, Herbert 38Richter, Ernst Franz 102, 161, 173–175Růžička, Franz 183Růžička, Kašpar 62Řehoř IX. 71Řehoř XVI. 123, 181, 199Říčan, Rudolf 25Říha, Martin Josef 201Sachsenthal, Anton Goshko von 108Sailer, Johann Michael 15

240

Sandner, Josef 169Sedlička, Jiří 62Seidl, Wolfgang 88, 108, 113, 130Sekyrková, Milada 163Severoli, Antonio Gabriele 96, 100Schaaffgotsche, Jan Prokop 7–8, 78, 80–94, 98–99, 104–107, 111, 114, 118,

121, 134, 136, 140, 143, 149, 151–152, 169, 174, 183, 188–189, 193,196–197, 205

Schäffer, Philipp 14–15Schatz, Klaus 22, 196–197Schefczik, Bonaventura 173Schmalfus, Cosmas 63, 68Schmidinger, Josef 176Schmidt, Jan 62Schmidt, Kamil 175Schmitzer, Peter 157Schönauer, Ernst 147Schönbeck, Michael 115, 147, 151, 156, 158–159, 179Schönborn, František 201Schopper, Bernard Cajetan 132Schreglich, Jan 179Schröder, Friedrich Ludwig 171Schuster, Josef 157Swarzenberg, Josef 160–161Schwarzenbergová, Bertha 160Sierakowski, Wenzel 72–73Simon, Johann Peter 48Skalický, Karel 10, 24, 185–186, 194Sláma, František 159–160Soldát, Alois 67–69, 190Spannagel, Gottfried von 45Stach, Václav 148Stock, Ambros Simon von 47–48Strandl, Vincenc 161–162, 169, 174Swieten, Gerhard van 24, 46–48, 63Šavel, Jan 147Šembera, Václav 145, 147Štajf, Jiří 166–168, 176Táborský, Jaroslav 13, 22, 25, 32Teutonicus, Johannes Zemecke 26Thun, Josef Maria 46Tockstein Matyáš 157

241

Tonner, František 159Trajer, Johann 7Trautson, Johann Joseph 46Trinks, Rupert 125, 131, 147, 157, 160, 173Urban VIII. 30Vacek, František 159–160Valjavec, Fritz 21, 25, 38, 60Veber, Tomáš 92, 145, 148, 151Vernier, Ignác 84–85Veverková, Kamila 25, 42Vico, Giovanni Battista 24, 31Vrána, Šimon Bernard 125, 159–160Walter, Ignatius 99Wandruzska, Adam 38Watzovský, Josef 147Weber, Petr 147, 157Wenzl, František 68Wilhelm, Franz 108Winter, Eduard 20–21, 25, 32, 37, 39–41, 59, 203Wittola, Marx Anton 32Wolff, Christian 14, 22, 32Zambauer, Karl 9, 157, 180Zelenka, Aleš 8–9, 185–186Zinnhobler, Rudolf 38Zippe, Augustin 67–70, 103, 196, 204

242

Název: ARNOŠT KONSTANTIN RŮŽIČKAJosefinista na českobudějovickém biskupském stolci

Autor: Rudolf SvobodaEdice: Středoevropské dějiny, svazek 4Rozsah: 244 stranNáklad: 200 ksRecenze: prof. ThDr. Jan B. Lášek, Dr.h.c.

prof. ThDr. Peter Šturák, PhD.Vydavatel: Nakladatelství JIH, Branišovská 52, České BudějoviceSazba: LPZv s.r.o., Na Barborce 2, Dobrá Voda u Českých BudějovicRok vydání: 2011 (1. vydání)

ISBN 978-80-86266-57-2

Obraz na přední straně knihy je v majetku Biskupství českobudějovického.Obraz na zadní straně knihy pochází ze sbírek Jihočeského muzea v ČeskýchBudějovicích. Obrazy byly reprodukovány s laskavým svolením obou institucí.

Documents

Arnošt Konstantin Růžička: Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci (Arnošt Konstantin Růžička: A Josephinist on the episcopal seat of České Budějovice), edice