Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví

Mgr. Lucie Doleţalová

SONDY DO ČESKÝCH IMAGINATIVNÍCH POHÁDEK

90. LET 20. STOLETÍ

DISERTAČNÍ PRÁCE

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

Brno 2015

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně s vyuţitím

uvedených pramenŧ a literatury.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

V Brně dne 24. srpna 2015 Lucie Doleţalová

Děkuji svému školiteli doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc., za vstřícnost ,

trpělivé a dŧsledné vedení mé práce, cenné rady a podnětné připomínky.

Velký dík patří také mé nejbliţší rodině , bez jejíţ podpory by tato práce

nemohla být dokončena.

OBSAH

1 ÚVOD ............................................................................................................................... 5

1.1 KE KLASIFIKACI ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDKY

90. LET 20. STOLETÍ ....................................................................................................... 5

1.2 CÍLE A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE ...................................... 10

2 ANALYTICKÁ ČÁST ............................................................................................... 15

2.1 VE STOPÁCH LIDOVÉHO VYPRAVĚČSTVÍ ........................................... 15

2.1.1 Od nonsensu k imaginaci (Pohádková tvorba Karla Šiktance) .............. 15

2.2 POHÁDKA JAKO NÁSTROJ DOBOVÉ KRITIKY .................................. 30

2.2.1 Uzel pohádek ......................................................................................................... 30

2.2.2 Lyrizující pohádky Jana Vladislava

(K pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi) ............................................... 32

2.2.3 Pohádky Alexandra Klimenta pro malé i velké děti .................................. 40

2.2.4 Mezi pohádkou a povídkou

(Nad imaginativními pohádkami Ivana Klímy) ...................................................... 57

2.3 OD EPIKY K LYRICE ......................................................................................... 69

2.3.1 Pohádková balada Tomáše Pěkného ............................................................... 69

2.4 NÁVRAT K PŘÍRODĚ A K ZÁKLADNÍM LIDSKÝM HODNOTÁM

V IMAGINATIVNÍ POHÁDKOVÉ TVORBĚ AUTOREK ................................ 81

2.4.1 Ekologické pohádky Ludmily Klukanové ..................................................... 81

2.4.2 Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové ........................................................ 91

2.4.3 Pohádkové prózy Evy Hudečkové ................................................................. 106

3 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 117

4 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................ 125

5 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................. 136

6 SUMMARY ................................................................................................................. 137

5

1 ÚVOD

1.1 KE KLASIFIKACI ČESKÉ AUTORSKÉ POHÁDKY

90. LET 20. STOLETÍ

Autorskou pohádku chápeme jako nový typ pohádkového ţánru, jako pŧvodní,

samostatný a svébytný autorský výtvor, jehoţ sepětí s lidovou předlohou se

značně uvolňuje .1 Zákonitosti ţánru autor velmi často vědomě narušuje

a inovuje, a tak se z novodobých pohádek postupně vytrácejí prvky, které

bylo moţné povaţovat za charakteristické pro tento ţánr. Mizí časová a místní

odlehlost a neurčitost děje, schematičnost charakteru postav, ustálené vstupní

a závěrečné formule, narušena je i tradiční syţetová výstavba, samozřejmostí

není ani vítězství dobra nad zlem. Autorská pohádka reflektuje soudobou

realitu, autor do pohádky vnáší své vlastní myšlenky, pocity a názory na

společnost, do popředí se dostává osobitý vypravěčský styl jednotlivých

autorŧ.

Společenské i kulturní změny, které po listopadu 1989 nastaly, měly

nemalý vliv také na autorskou pohádkovou produkci . Ta v prŧběhu 90. let

zaţívá velký rozkvět. Podobně jako v jiných oblastech literatury se však vedle

kvalitní pohádkové tvorby objevují i pohádky pokleslé umělecké hodnoty.

Velké mnoţství rŧznorodých titulŧ odlišných kvalit vedlo vědecké pracovníky

koncem 90. let a na počátku nového tisíciletí k tomu, aby vyzvedli soudobou

esteticky hodnotnou pohádkovou tvorbu a pokusili se ji klasifikovat.

Autorské pohádce 90. let 20. s toletí věnuje pozornost Věra Vařejková ve

své studii Česká autorská pohádka2. S ohledem na míru uplatnění dětského

aspektu si v pŧvodní polistopadové umělecky hodnotné autorské pohádkové

produkci všímá dvou základních proudŧ.

První skupinu tvoří texty, které se svým srozumitelným obsahem

i nenáročnou formou obrací k malému dětskému čtenáři. K pohádkám tohoto

1 Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita,

1992, s. 69. 2 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, 16 s. ISBN 80-7204-092-8.

6

typu řadí Vařejková nové příběhy dětmi oblíbeného zvířecího hrdiny Krtka

v knize Krtek a orel od Hany Doskočilové (1996), Macourkovy pohádkové

příběhy o Ţofce (1992) nebo volná pokračování Macha a Šebestové, dále

připomíná pohádky Emila Šalouna (Vodník Ţblabuňka , 1995) a Jaromíra

Kincla (Rákosníček a hvězdy , 1996). Do této kategorie náleţí i pohádky

vyprávěné tatínkem – Tatínku, ta se ti povedla (Zdeněk Svěrák, 1991),

Povídačky pro Kláru (Jiří Stránský, 1996) nebo Tatínkovy pohádky (Ludvík

Středa, 1997). Malým dětem jsou přístupné i veršované pohádky z knih

Počítání oveček (1995) a Kdo nevěří, ať tam běţí (1996) Jiřího Ţáčka nebo

Pohádky ze stříbrných hor (1995) Jiřiny Salaquardové, která podle Vařejkové

„vstupuje na cestu iluzivního folkloru“3.

Vedle pohádek adresovaných malým čtenářŧm si Vařejková všímá, ţe se

zde objevují texty „váţně laděné, přemýšlivé, poetické, prostřednictvím

skrytých významů promlouvající k závaţným problémům lidského nitra,

lidského poslání i mezilidských vztahů včetně jejich společenského

uspořádání. Jsou pro recipienty náročnější, vybízejí k interpretačním

návratům.“4 V domácím prostředí vidí Vařejková návaznost těchto pohádek na

vypravěčské umění Boţeny Němcové a Václava Říhy, v mezinárodním

kontextu spatřuje odkazy na tvorbu H. Ch. Andersena a O scara Wilda.

Do tohoto okruhu pohádek patří ţánrově těţce zařaditelný soubor próz

s prvky pohádky Z pohádkových končin (1993) od autorky Ludmily

Klukanové. Vedle této knihy sem řadí Vařejková pohádkovou tvorbu dříve

zakazovaných autorŧ, která se přes svŧj ranější vznik k českým čtená řŧm

dostala aţ po roce 1989. Jedná se například o pohádky Jana Vladislava Co

vyprávěl vítr bílé růţi , Ivana Klímy Jak hluboké je moře nebo Jana Skácela

Uspávanka s Hokusajem z pohádkového souboru Uzel pohádek (Mnichov

1978; Lidové noviny, 1991). S opoţděním vyšla i pohádková kniha Modré

pohádky5 (1994) Alexandra Klimenta a Královské pohádky básníka Karla

Šiktance (1991), poutavé příběhy navazující na tradici kouzelných pohádek.

3 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 13. ISBN 80-7204-092-8.

4 Tamtéţ, s. 13. 5 Většina odborné literatury, z níţ v disertační práci vycházíme (studie Česká autorská pohádka Věry Vařejkové,

Tomanovy odborné publikace Současná česká literatura pro děti a mládeţ : tvorba devadesátých let 20. století,

Cesty současné literatury pro děti a mládeţ – tradičnost a inovace, slovníkové heslo spisovatele Alexandra

Klimenta ve Slovníku autorů literatury pro děti a mládeţ II nebo v online verzi Slovníku české literatury po roce

1945 dostupné z: www.slovnikceskeliteratury.cz), pracuje s názvem Modré pohádky pro malé i velké děti

7

O postihnutí trendŧ a podání typolog ie české autorské pohádkové tvorby

90. let 20. století se snaţí i současný přední li terární vědec Jaroslav Toman.

Toman ve své studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století6

klasifikuje polistopadovou autorskou pohádkovou tvorbu na základě uţitých

narativních přístupŧ. Podle něho se v autorské pohádkové tvorbě 90. let

20. století uplatňují tři narativní přístupy: imitativně-inovační, nonsensově -

parodický a imaginativní.

V případě prvního typu je tradiční poetika lidové pohádky rŧzným

zpŧsobem obměňována a aktualizována. Autoři pohádek vesměs dodrţují

narativní principy lidové pohádky, avšak do příběhu vnášejí aktuální prvky,

které často souvisejí s jejich osobními zkušenostmi a názory. Takto pracuje

s l idovou pohádkou například jiţ zmiňovaná Jiřina Salaquardová ve svých

Pohádkách ze stříbrných hor (1995), Ivona Březinová v pohádkové knize Jak

to bylo dál (1999), jeţ je volným pokračováním známých lidových pohádek.

Imitativně-inovační přístup k lidové látce spatřuje Toman i v Dřevorubeckých

pohádkách (1999) Iva Stehlíka.

V souvislosti s tímto typem autorské pohádky vymezuje Toman skupinu

pohádek, v nichţ dochází k demytizování pohádkových postav. V ladovské

linii pohádek tvoří autoři jako Ilona Borská ( Mokřejšové, vodníci z Louţe ,

1990), Marie Kubátová (Pohádky vodnického dědečka , 1990) nebo Jiří

Kahoun (Ustrašená strašidla , 1999).

Nonsensově-parodický typ poetiku lidové pohádky parodu je. Toman si

všímá, ţe pro tyto pohádky je charakteristické absurdní a paradoxní vidění

světa, prolínání reality a fantazie, častá oscilace mezi pohádkou a příběhovou

prózou ze ţivota dětí. Dŧleţitou roli v nich hraje také fantazie, hra

a improvizace , představové asociace a mimo jiné i komika , velmi často

zaloţená na slovních hříčkách.

Projevy nonsensově-parodického narativního přístupu spatřuje Toman

například ve fantaskních groteskách Petra Chudoţilova ( Na velrybě, 1990),

v pohádkách Aloise Mikulky (O jelenovi s kulometem a jiné zkazky a pohádky

(zejména pro vydání z roku 1994). V disertační práci uţíváme pouze označení Modré pohádky, dedikaci „pro

malé i velké děti“ nepovaţujeme v případě vydání z roku 1994 za součást názvu díla, nakladatel ji neuvádí ani

v tiráţi, ani na přebalu knihy. 6 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro

děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7.

8

pro trampy, zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků, 1996),

Miloslava Jágra (Jak zrzci udělali tmu , 1992), Patrika Ouředníka (O princi

Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodruţstvích, která

se mu přitom přihodila, 1993), Františka Nepila (Pohádková lampička , 1993),

Ivana Vyskočila (Malý Alenáš , 1997) nebo Miloše Macourka (Mach

a Šebestová na prázdninách, 1993; Mach a Šebestová za školou, 1998).

Podobně jako Vařejková i Toman si všímá sílícího postavení tatínka

v roli vypravěče. „Tatínkovské pohádky“ jsou opět zastoupeny poutavým

vyprávěním Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991), Tatínkovými

pohádkami (1997) Ludvíka Středy nebo Povídačkami pro Kláru (1996) Jiřího

Stránského.

Poslední typ autorské pohádky, který Toman ve své studii Česká

autorská pohádka devadesátých let 20. století vymezuje, označuje jako

imaginativní. Autorské pohádky imaginativního typu reprezentují významově

zvrstvené, recepčně náročné , poetické texty vyznačující se bohatou

metaforikou, symbolikou a alegoričností , přinášející závaţná poselství

o vnitřním i vnějším světě moderního člověka a vyjadřující odvěké lidské

touhy a přání. Svým obsahem i formou nezřídka odkazují na pohádkovou

tvorbu H. Ch. Andersena a Oscara Wilda

Imaginativní typ autorské pohádky 90. let odpovídá pohádkám, jeţ

Vařejková ve své práci Česká autorská pohádka definovala jako „náročněji

koncipované, sémanticky zvrstvené aţ parabolick é texty, orientované k dětem

staršího věku i ke čtenářům dospělým.“7

Vedle děl, která Vařejková ve své studii zmiňuje, řadí Toman

k imaginativní pohádkové tvorbě baladicky laděnou pohádkovou prózu

Tomáše Pěkného Havrane z kamene.. . (1990) inspirovanou textem Malá

čarodějnice Otfrieda Preusslera, rozsáhlé pohádkové prózy Evy Hudečkové

z knihy V moci kouzel (1999) nebo Babiččiny pohádky (1997) Marcelly

Dostálové. Ze samizdatového souboru Uzel pohádek k imaginativním

pohádkám inklinuje i metaforický příběh Ivana Klímy Jak hluboké je moře .

V souvislosti s imaginativním typem autorské pohádky připomíná také

postmoderní prózy Luisy Novákové Sestra volavek (1997) a Kámen

7 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 12. ISBN 80-7204-092-8.

9

vládců (1997) , které inklinují k ţánru fantasy a představují „ţánrovou

kontaminaci pohádek, pověstí a rytířského románu“8. Imaginativní

podobenství čerpající z pohádkových i mytických látek př ináší kniha Duhová

jiskra (1998) Daniely Fischerové.

8 ŠUBRTOVÁ, Milena. Luisa Nováková. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online].

Poslední změna 5. 12. 2008. [cit. 10. 8. 2015]. Dostupné z:

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1382

10

1.2 CÍLE A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE

Disertační práce vychází z klasifikace Jaroslava Tomana ve studii Česká

autorská pohádka devadesátých let 20. století9 a zaměřuje se na imaginativní

typ české autorské pohádky 90. let 20. století. Vedle imaginativních pohádek

vytvořených v posledním desetiletí minulého století věnujeme pozornost

imaginativním pohádkám, jejichţ vznik sice spadá do dřívějšího období, ale

na českém kniţním trhu se poprvé objevily aţ po roce 1989.

K autorské pohádce přistupujeme na základě definice Jaroslava Tomana

uvedené v jeho práci Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (Jihočeská

univerzita v Českých Budějovicích, 1992). Tomanovo vymezení n ám umoţní

zařadit k autorské pohádce i díla s přesahem k jiným literárním ţánrŧm.

Na rozdíl od lidové pohádky je pohádka autorská povaţována za tvorbu

intencionální, t j . psanou záměrně pro děti (Lederbuchová, 2002). V disertační

práci si však budeme všímat faktu, ţe autoři moderních pohádek se stále

častěji obracejí ke čtenářŧm vyspělejším; hran ice mezi literaturou pro děti

a dospělé se tak postupně stírá.

V současné literatuře sledujeme výraznou tendenci k mísení

nejrŧznějších literárních ţánrŧ. Tato tendence se intenzivně projevila

i v l iteratuře pro děti a mládeţ. Pro literární tvorbu po roce 1989 je prolínání

základních rysŧ jiných ţánrŧ s ţánrem pohádky velmi charakteristické.

Vlivem nápaditého prolínání jednotlivých ţánrŧ vznikají texty, které jsou

v některých případech ţánrově velmi těţce zařaditelné.

Kontaminace literárních ţánrŧ a rozostření věkových hranic adresáta

v souvislosti s ţánrem pohádky není v české literatuře ojedinělým jevem.

Stírání ţánrových a věkových hranic v dŧsledku vývoje ţánru pohádky ve

40. letech 20. s toletí si všímá Luisa Nováková ve své monografii Proměny

české pohádky (K historii ţánru pohádky ve čtyřicátých letech dvacátého

století)10

. K pozoruhodné tvorbě 40. let 20. století , která se pohybuje na

9 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti

a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7. 10

NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky (K historii ţánru ve čtyřicátých letech dvacátého století).

1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 196 s. ISBN 978-80-210-5026-6.

11

hranici mezi pohádkou, pověstí nebo povídkou a je schopna oslovit nejen

dětského recipienta, ale i dospělého, řadí například Pohádky starého rákosí

(1942) od Františka Heřmánka, Kolovrat (1944) Zdeňka Vavříka nebo kníţku

U krále Vendelína (1950) Klementa Bochořáka. Nejednotné z hlediska určení

adresáta jsou i poetické pohádky Princezna z kapradí (1940) Karla Schulze.

Mísení literárních ţánrŧ a tendence oslovit zralejší recipienty v rámci

autorské pohádkové tvorby se projevila také v 60. letech, vzpomeňme

například na pohádky Jana Wericha z knihy Fimfárum (1960, přeprac. 1963,

úplné vydání 1968).

Inklinace autorské pohádky ke zkušenějším recipientŧm a přesahy

pohádky do jiných ţánrových oblastí síl í v české literatuře v 90. letech

20. století.

Ke kontaminaci literárních ţánrŧ s ţánrem pohádky a k nárŧstu

sémanticky náročnějších autorských pohádek, které se obracejí ke zr alejším

dětským recipientŧm a oslovují také dospělého čtenáře, analogicky dochází

ve slovenské literatuře po roce 1989. Zuzana Stanislavová hovoří

o vzrŧstajícím počtu tzv. „dvojadresných rozpráve k“ (pohádky Jána

Uličianského, Petra Karpinského, Daniela Heviera, Jána Milčáka, Daniela

Pastirčáka atp.) ve studii Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 198911

.

Současnou slovenskou autorskou pohádkou se zabývá Brigita Šimonová , ve

stati Fantastika rozprávky ako významový a estetický fenomén – prienik

lyrického fenoménu do autorskej rozprávky12

se zamýšlí nad charakteristikou

ţánru. Za dominantní a konstantní znak ţánru pohádky povaţuje fantastiku -

produkt lidské fantazie a intelektu, kter ý odráţí náš vztah k realitě. Šimonová

si všímá, ţe současná slovenská autorská pohádková tvorba velmi často staví

na kreativnosti jazyka. Tyto pohádky, které mimo jiné vyuţívají „detskú

hravosť, ale aj intelektuálnu hru spojenú s hrou fantázie, ktorá vyvoláva

osobitý emotívný pohyb, na konci ktorého je metafora“ , označuje jako

„imaginatívne rozprávky“13

.

11

STANISLAVOVÁ, Zuzana. Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989. In Visnyk of the Lviv

University, Series Philology. Ukraine 2009, 48(4), s. 84–91. 12 ŠIMONOVÁ, Brigita. Autorská pohádka (Fantastika rozprávky ako významový a estetický fenomén – prienik

lyrického fenoménu do autorskej rozprávky). In: Současná slovenská literatura pro děti a mládeţ: (antologie).

1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006, s. 75–83. ISBN 80-7368-206-0.

(Vyšlo také jako součást publikace Ţáner v pohybe : Reflexie o rozprávke; 1994) 13 Tamtéţ s. 76. Termín „imaginativní“ je obdobně uţíván také v souvislosti s typologickou klasifikací české

12

Společným jmenovatelem jednotlivých časových mezníkŧ, v nichţ

dochází v souvislosti s ţánrem pohádky ke kontaminaci literárních ţánrŧ a ke

sbliţování mez i literaturou pro děti a dospělé, je umělecké hledání nových

cest pohádky , k němuţ dochází také v dŧsledku politických a kulturních

proměn společnosti .

Autorskou pohádku 90. let 20. století klasifikujeme podle Tomanovy

studie Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století14

. Autor v ní

navazuje na studii Věry Vařejkové Česká autorská pohádka (CERM, Brno

1998) a na svoji publikaci Současná česká literatura pro děti a mládeţ :

(tvorba devadesátých let 20. století)15

. Typologická klasifikace autorské

pohádky 90. let 20. století Jaroslava Tomana však naráţí na mnohá úskalí ,

hranice rozlišovaných typŧ pohádek jsou velmi vágn í. Tento fakt si

uvědomuje i Toman, propojení narativního přístupu imitativně -inovačního

s nonsensovým a imaginativním odhaluje v díle Emila Šalouna Pohádky na

celý den (1995). V závěru studie Česká autorská pohádka devadesátých let

20. století se Toman vyjadřuje k typologii takto: „Typologickou klasifikaci

autorské pohádky 90. let povaţujeme za přibliţnou. Jejím kriteriálním

východiskem je dominance určitého narativního přístupu a poetiky.“ 16

Primárním cílem naší práce je poukázat na významné postavení

imaginativních pohádek v l iteratuře a na prostupnost jednotlivých typŧ

autorských pohádek, které Toman v rámci české autorské pohádkové tvorby

90. let 20. století rozlišuje. Cílem práce je mimo jiné ukázat, ţe imaginativní,

nonsensově-parodické a imitativně - inovační narativní zpŧsoby se prolínají

a ţe zařazení konkrétních pohádkových knih k jednotlivým typŧm není zase

tak jednoznačné, jak se mŧţe na první pohled ze studie Jaroslava Tomana

zdát.

autorské pohádkové tvorby 90. let. 20. století – viz studie Jaroslava Tomana Česká autorská pohádka

devadesátých let 20. století. 14

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti

a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7. 15

TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století). Brno:

CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-170-3. 16 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti

a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 52. ISBN 80-903339-0-7.

13

Vybraná imaginativní pohádková tvorba je v disertační práci

analyzována zejména z hlediska vztahu k pohádce lidové. Specifikovat vztah

imaginativní autorské pohádky a pohádky lidové se poku síme na základě

prozkoumání motivŧ, které se v autorských pohádkách imaginativního typu

často opakují. Pozornost bude věnována také postavám, vypravěči

a adresátovi.

Všímat si budeme i vazeb imaginativní autorské pohádky 90. let

20. století k předchŧdcŧm imaginativní autorské pohádky, k tvorbě H. Ch.

Andersena a Oscara Wilda.

Většina autorŧ, jejichţ pohádkové tvorbě se budeme v práci věnovat, má

za sebou dlouhodobé literární zkušenosti (zejména v oblasti l iteratury pro

dospělé). K analýze imaginativních pohádek se proto snaţíme přistupovat

komplexně a neopomíjíme další literární tvorbu jednotlivých autorŧ.

Prostřednictvím analýzy vybraných pohádkových děl se pokusíme

poukázat také na problémy související s vymezením ţánru pohádky.

Členění kapitol vychází ze základních charakteristických rysŧ

analyzovaných pohádek. V dílčích kapitolách přibliţujeme imaginativní

pohádkovou tvorbu podobných atributŧ a intencí , přihlíţíme zejména

k literární funkci pohádek, a to ve vztahu k pŧvodní funkci ţánru pohádky. Na

vzájemné souvislosti imaginativní pohádkové tvorby jednotlivých autorŧ se

snaţíme upozornit také napříč vymezenými kapitolami.

V kapitole Ve stopách lidového vypravěčství jsou analyzovány pohádky

Karla Šiktance; vedle Královských pohádek (Albatros, 1994) se zaměřujeme

na pohádkovou knihu O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000). Z autorovy

novější prozaické pohádkové tvorby připomínáme dílo Hrad svícen

(Karolinum, 2009).

Následující kapitola Pohádka jako nástroj dobové kritiky představuje

prozaickou imaginativní pohádkovou tvorbu z antologie Uzel pohádek (Lidové

noviny, 1991). Pozornost je věnována cyklu pohádek Co vyprávěl vítr bílé

růţi Jana Vladislava, pohádce Strom lidoţrout Alexandra Klimenta a pohádce

Jak hluboké je moře Ivana Klímy. V této kapitole analyzujeme také

Klimentovy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) a Klímovo dílo Jak

daleko je slunce (Hynek, 1995; Portál, 2011), do nichţ autoři své pohádky

z antologie Uzel pohádek zařadili .

14

Pohádková balada Havrane z kamene… (Albatros, 1990) Tomáše Pěkného

je přiblíţena v části Od epiky k lyrice .

V poslední kapitole s názvem Návrat k přírodě a k základním lidským

hodnotám v imaginativní pohádkové tvorbě autorek analyzujeme ekologické

pohádky Ludmily Klukanové Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993),

sociálně zaměřené Babiččiny pohádky (Vade Mecum, 1997) Marcelly

Dostálové a rozsáhlé pohádkové prózy z knihy V moci kouzel (Ikar, 1999) Evy

Hudečkové.

První tři kapitoly se věnují zejména imaginativní pohád kové tvorbě

normalizac í proskribovaných autorŧ : tvorbě, která vznikla v období

60. a 70. let, avšak oficiálního kniţního vydání s e u nás dočkala aţ po roce

1989. Poslední kapitolu tvoří imaginativní pohádková tvorba autorek

vytvořená v 90. letech minulého století . Imaginativní pohádky autorek mají

svá specifika, pozornost jim proto věnujeme v samostatné kapitole.

V analytické části disertační práce vycházíme z prvního kniţního vydání

vybraných děl a snaţíme se je konfrontovat s případným dalším edičním

zpracováním. Knihu Havrane z kamene… Tomáše Pěkného srovnáváme

s dílem Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera (1. české vydání: SNDK, 1964) ,

jímţ se Pěkný nechal inspirovat, a se stejnojmennou divadelní hrou

Havrane z kamene… (Praha 2007), kterou poskytla společnost DILIA,

divadelní, li terární, audiovizuální agentura. V souvislosti se starší

imaginativní pohádkovou tvorbou přihlíţíme také k samizdatovým vydáním

obsaţeným v knihovním fondu knihovny Libri Prohibiti; činíme tak v případě

Modrých pohádek Alexandra Klimenta.

15

2 ANALYTICKÁ ČÁST

2.1 VE STOPÁCH LIDOVÉHO VYPRAVĚČSTVÍ

Pro imaginativní pohádkovou tvorbu je charakteristický blízký vztah k lidové

pohádce, zejména k pohádce kouzelné. Výběrem postav, prostředí i zvoleným

typem vypravěče mají k tradičním pohádkám kouzelným velmi blízko pohádky

Karla Šiktance. Kapitola Ve stopách lidového vypravěčství představuje

s ohledem na další autorovu tvorbu pro děti a mládeţ Šiktancovu prozaickou

imaginativní pohádkovou tvorbu . V rámci této kapitoly jsou analyzovány

Královské pohádky (Albatros, 1994) a pohádkový soubor O dobré a o zlé moci

(Albatros, 2000). Přihlíţíme také k autorově novější pohádkové knize Hrad

svícen (Karolinum, 2009) .

2.1.1 Od nonsensu k imaginaci (Pohádková tvorba Karla Šiktance )

Karel Šiktanc (1928) se do české literatury zapsal jako básník, překladatel

a v neposlední řadě jako autor pohádek. Imaginativní pohádku 90. let

20. století reprezentují Šiktancovy Královské pohádky (Albatros, 1994)

i pohádkový soubor O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000). Obě knihy patří

k tomu nejhodnotnějšímu, co pohádková tvorba po roce 1989 nabízí. Právem

si získaly obdiv čtenářŧ, mnohá ocenění17

a uznání ze strany odborníkŧ. „Je

nepopiratelné, ţe Královskými pohádkami a následujícím svazkem O dobré

a o zlé moci nejenom vstoupil do kon textu posledního dvacetiletí české

li teratury pro děti a mládeţ jeden z našich významných básníků, ale ţe jeho

vstup patří k těm nejvýraznějším a nejkvalitn ějším. Dá se předpokládat, ţe

i větší časový odstup potvrdí zařazení Šiktancových pohádek mezi to ne jlepší,

co na půdě našeho moderního pohádkářství vyrostlo.“18

17 V roce 1994 obdrţely Královské pohádky Zlatou stuhu v kategorii za literární text, ilustrace Františka Skály

ml. i kniţní typografii Vladimíra Vimra. Za textovou i výtvarnou část byl v roce 2000 oceněn Zlatou stuhou

i pohádkový soubor O dobré a o zlé moci. 18

NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na

začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 118. ISBN 978-80-904218-3-7.

16

Vznik většiny pohádek z obou souborŧ se však datuje do dřívějšího

období. Královské pohádky byly napsány jiţ v roce 1968, přišly ovšem na svět

v nevhodnou dobu. Ivanem Skálou, komunistickým kritikem a teoretikem

kultury, byly Šiktancovy pohádky odmítnuty, neboť podle jeho slov

nedosahovaly „potřebné umělecké hodnoty“ . Některé další pohádky utvářel

„nepohodlný“ autor pro rozhlasové a televizní zpracování a uváděl je pod

jmény Milena Medová (zaměstnankyně archivu Čes ké televize) a Eva Králová

(redaktorka nakladatelství MONA). V 70. a 80. letech 20. století se Karel

Šiktanc obracel k pohádkám poměrně často. Jeho rukou bylo napsáno velké

mnoţství scénářŧ a námětŧ k pohádkám, řada z nich se však kniţního

zpracování nedočkala. Pohádkovou tvorbu Šiktanc neopouští ani v posledních

letech, od roku 1990 vznikají nové pohádkové příběhy, které jiţ publikuje pod

svým jménem. Z nedávné autorovy pohádkové činnosti lze připomenout knihu

Hrad sv ícen (2009).

Vedle rozsáhlých prozaických pohádek je Karel Šiktanc autorem také

několika veršovaných knih pro děti - Pohádky chudé na řádky (1962), Kapela

pana Anděla (1965), Haló, tady je jaro ! (leporelo pro děti , 1985, pod jm.

Vladimír Pistorius), Spadl buben do kedluben (výbor, 2005).

Ilustrace Aloise Mikulky k výboru Spadl buben do kedluben (Karolinum, 2005)

17

Na rozdíl od imaginativních prozaických pohádek, které svým rozsahem

i obsahem kladou na čtenáře značné poţadavky, se veselé a hravé veršovánky

zaloţené na nonsensu obrací k těm nejmenším dětským čtenářŧm.

„Karel Šiktanc vstupoval do dětské li teratury cel kem přirozeně verši –

a to verši příkladně hravými, v nichţ radost z ry tmu a jiskřivého rýmování

dokonale ladila s dětským smyslem pro radost ze slova i z veselí .

Královské pohádky míří v tomto smyslu někam jinam: to nejsou příběhy

pro pobavení, to nejsou rozprávky okořeně né vtipem a lehkými nápady[…]

V Královských pohádkách je Šiktanc stejným básníkem českého osudu19

. A to

právě tím, ţe neopakuje stará známá témata a motivy, ţe pro ně nalézá nový

výraz a nový patos. Královské pohádky jsou pohádkově patetické, a právě

jako pohádky také tak mohou docela samozřejmě vyznívat.“20

Ačkoliv ţánr pohádky v literatuře zakotvil primárně u dětských čtenářŧ

předškolního a mladšího školního věku, nelze říci, ţe prozaické pohádky

Karla Šiktance jsou pro tyto věkové skupiny čtenářŧ vhodné. Přestoţe

nakladatelství Albatros dedikuje Královské pohádky čtenářŧm od 8 let a knihu

O dobré a o zlé moci dokonce čtenářŧm od 7 let, pro svŧj rozsah i závaţná

sdělení, která jsou skrytá za bohatou metaforikou, jsou některé pohádky

určeny spíše recipientŧm starším. Jaroslava Šiktancová, snacha Karla

Šiktance, reţisérka audiozáznamŧ pohádek z cyklu Královské pohádky

a O dobré a o zlé moci, se k adresátovi vyjadřuje takto: „Já si myslím, ţe

určitě to nejsou pohádky pro úplně malé děti . Můj tip by byl rodiče a děti

kolem deseti let . Rodiče všeho věku a děti tak kolem deseti , mezi desátým

a patnáctým rokem. V podstatě bych řekla, ţe kdyţ děti začnou psát veršíky

nebo samy psát poezii , a úplně ještě neodrostly pohádkám a dětským kníţkám.

Tak tam by tahleta četba mohla být zajímavá." 21

Ke zralejším recipientŧm se obrací i ilustrační doprovod prozaických

pohádek. Veselé a nejmenším dětem srozumitelné obrázky Miloslava Jágra

(Pohádky chudé na řádky 1962, Kapela pana Anděla 1965) a Aloise Mikulky

(Spadl buben do kedluben 2005), které doprovázely vtipné Šiktancovy

19 Zdeněk Heřman srovnává pohádky Karla Šiktance s autorovou sbírkou Český orloj. 20

HEŘMAN, Zdeněk. Básník a pohádka. Tvar, 1994, 5(8), s. 23. ISSN 0862-657X. Dostupné také z:

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/8. 21

FALTÝNEK, Vilém. Pohádky Karla Šiktance. In: Rádio Praha [online]. 30. 5. 2010. [cit. 20. 9. 2011].

Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/pohadky-karla-siktance

18

veršovánky, vystřídaly snové imaginativní ilustrace Františka Skály ml.

Výtvarná stránka Královských pohádek i knih O dobré a o zlé moci

a následného pohádkového cyklu Hrad svícen zcela odpovídá atmosféře

textové sloţky jednotlivých pohádkových souborŧ. Obrázky Františka Skály

ml. rozvíjí l idskou fantazii a nemusí podobně jako ilustrace Jiřího Trnky vţdy

vyhovovat všem dětským vnímatelŧm, naopak mnohdy osloví spíše recipienty

z řad dospělých.

Vlevo nahoře: obálka výboru Spadl buben do kedluben (Karolinum, 2005) s ilustracemi Aloise Mikulky;

ostatní: obálky prozaických pohádek Karla Šiktance s ilustracemi Františka Skály ml.

19

Originální prozaické pohádkové příběhy přicházejí v momentu, kdy

jejich tvŧrce je jiţ zkušeným spisovatelem – básníkem. Autorovo směřování

k pohádkám vysvětluje básník a li terární historik Petr Hruška takto: „Jako by

u Šiktance k těm pohádkám nějak logicky dojít muselo… Jeho tvorba vţdy

v sobě nesla určité mýtotvorné gesto, vţdy byla zaujata hledáním základu

a původu[…] […]Šiktanc velmi často ve svém zpracování tenduje přímo

k symbolu a mytologické názornosti , k podobenství a alegorii, které jsou

ovšem vlastní také pohádkám. […]“22

Šiktancova poezie pro dospělé a prozaická pohádková tvorba je velmi

úzce provázána a vykazuje v mnohém společné rysy. Poetika obou literárních

forem nabízí básníkovi podobné moţnosti pro vyjádření vlastních myšlenek

a pocitŧ. Na spjatost pohádky a poezie nás upozorňuje sám autor: „Myslím, ţe

pohádka je sesterská oblast poezie, mají mnoho blízkého. Oba ţánry vycházejí

z touhy pojmenovat věci v základních podobách [.. .]“23

Dále Šiktanc o své

tvorbě říká: „Pohádky patří k poezii , a ten můj básnický svět, který je plný

bájí, mýtů a pověr, má k pohádce dost blízko.“24

Autorŧv smysl pro magické a snové výjevy, úctu k tajemnosti , k záhadám

a všemu neznámému vidí Petr Hruška jako dal ší dŧvod Šiktancovy inklinace

k pohádkové tvorbě. Také on hledá souvislosti mezi Šiktancovou tvorbou

básnickou a pohádkovou, v obou případech si všímá vyuţití autorova

s těţejního tématu, tématu paměti. Téma dějinn ých tradic a kulturní paměti,

k němuţ se samizdatoví a exiloví autoři obracejí zejména v období „vlády

zapomnění“25

, je pro Šiktancovu básnickou tvorbu vlastní j iţ od 60. let

a doprovází jeho poezii i v letech následujících. Básník toto téma neopustil

ani v tvorbě pohádkové: „Nejen v básních, ale i v pohádkách je zachycen

přírodní, historický i mýtický čas. Tak jako např. básně ze sbírky Adam a Eva

(1968) mají podobu modliteb či zaříkání, i v pohádkách se objevu jí náznaky

modlitby, zvolání k Bohu, tradice a řád tradiční vesnic e, křesťanské

22

HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 273.

Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7. 23

ŠIKTANC, Karel. Kdo píše verše, trápí se. Práce, 1995, 51(123). Péčko [příloha], s. 5. ISSN 0231-6374. 24

ŠIKTANC, Karel. Pohádky patří k poezii: Rozhovor nad novou sbírkou veršŧ Karla Šiktance. Dobrý

večerník, 1994, 2(188), s. 9. ISSN 1210-7794. 25 Označení normalizace podle Milana Kundery.

20

i předkřesťanské archetypy. Stejně jako v li dové pohádce jsou tyto motivy

a symboly i v Šiktancových pohádkách zřejmé.“26

Téma paměti sdruţuje Šiktancovy autorské pohádky s pohádkou lidovou.

V obou případech je zřetelná úcta a respekt ke všemu dávnému a letitému.

Starý řád, zvyky a tradice, staří lidé i staré věci představují pro Šiktance

posvátné hodnoty a v jeho tvorbě se stávají dŧleţitým hybatelem děje.

Obhajobou stáří je pohádka Království krasavic (KP27

). Odsouzena je v ní

královna, která odmítá přijmout stáří, a proto je krutá na své okolí. Autor

v pohádce nenásilným zpŧsobem poukazuje na pomíjivost l idského mládí

a krásy; stává se zastáncem stáří a prostřednictvím postavy starého malíře

čtenářŧm v pohádce sděluje, ţe stáří není ţádná pohana, ale přirozená součást

lidského ţivota.

Téma paměti se často vyskytuje ruku v ruce s vlasteneckou tematikou.

Tak je tomu například v pohádce O králi Jasnozřivém a slepci převozníku

(KP) , kde starý, moudrý slepec, který miluje svoji rodnou zem, odmítá vzdát

hold vítěznému panovníkovi těmito slovy :

„ ,K čemu je nám boj?ʻ“

A rychle dodal – jako by se bál, ţe ho král zbaví troufalého slova:

„ ,Máme uţ zemi velkou. Snad větší neţ nám třeba... Však nezbytno je

pečovati o ni! Orat. A sít . A zvelebit ji celou, aby jen nerostla do dálky, do

šířky – ale i do krásy, jak učili nás otci. Neb země, která doposud nám

matkou, stane se brzy – zanedbaná – nevlídnou macechou, nenajdem -li si

pro trvalý boj dost času na ni, jak jí právem patří! ʻ“ (KP, s. 77)

Láska a úcta k obyčejným věcem a k lidem s čistým a dobrým srdcem,

oslava všedních událostí kaţdodenního ţivota a další hodnoty charakteristické

pro díla autorŧ tvořících kolem časopisu Květen se do a utorovy pohádkové

tvorby také výrazně promítají . V duchu poetiky „poezie všedního dne“ nahlíţí

Šiktanc na svět ze zdola, všímá si detailŧ a maličkostí kolem sebe, dokáţe ve

26

NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza). Brno, 2006. Bakalářská práce.

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 46. 27 ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. ISBN 80-00-00262-0. (Dále jen KP)

21

svém díle poukázat na jejich význam, a tak tyto zdánlivě bezvýznamné

maličkosti z prašného prostředí všednosti vyzdvihne opět na výslunní.

„JSOU MÍSTA NA SVĚTĚ, kde jak by den co den byla jen neděle.. .

kde všecko v krajině čistotně prostřeno a v tiché rovnováze nebíčko i zem...

kde šeptem chodí voda

a šeptem ptačí křik…

takţe kdo o nich, o těch místech, ví, jako by našel poklad:

má kam se utéci, kdyţ chce být chvíli sám – ať s radostí či s ţalem.

A nemyslete:

místa jsou to obyčejná. Praţádný přepych. Ani div...

třeba jen dlouhatánská louka – od kraje do kraje huňatý trávníček – a za ní

modrý les, vzpřímený, v pozoru, jak bys ho vystříhal z bledého obzoru…

a ještě v poli stoh.. . a ještě uprostřed v té husté zeleni tři statné javory,

košaté, vysoké, skoro aţ do nebe, v nichţ vrţe povětří a starodávné dřevo.“

(ODZM28

, s. 33)

Inklinací ke všednostem a nepatrnostem se Šiktancova tvorba blíţí

tvorbě Karla Čapka. Také Čapek si ve své literární tvorbě pro dospělé i děti

všímá obyčejných lidí a zdánlivě malých věcí a odkrývá jejich hodnotu.

Následující slova Václava Černého, kterými komentuje Čapkovu tvorbu, lze

aplikovat i na Šiktancovy prozaické pohádky: „Je to jako v té pohádce:

pokorná, odstrkovaná věcička Popelka, které je upírán podíl na slávě ţivota,

je povznesena se smetiště a usazena na trůn.“29

Přes tyto podobnosti jsou

autorské pohádky obou spisovatelŧ velmi vzdálené, kaţdý z autorŧ totiţ

k odhalení hlubokých ţivotních pravd uţívá jiné prostředky. Zatímco Čapek

ve svém Devateru pohádek (1931) poukazuje na význam všedního

prostřednictvím odlehčeného humorného stylu vyprávění, Šiktancovy pohádky

zŧstávají přes občasný výskyt jemného humoru spíš e v rovině váţné a přes

autorskou originalitu více tíhnou k pohádkám lidovým.

Dŧleţitou inspirací se pro Šiktancovu básnickou i pohádkovou tvorbu

stává okouzlení jeho vlastním dětstvím. Středočeský venkov, kde Šiktanc

28 ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci. 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00868-8. (Dále jen

ODZM) 29

ČERNÝ, Václav. Karel Čapek. Praha: Fr. Borový, 1936, s. 25. Postavy a dílo; sv. 6.

22

vyrŧstal, výrazně ovlivnil celou auto rovu tvorbu. Také v pohádkách je zřejmá

autorova láska k venkovskému prostředí a k přírodě. Šiktanc svými

pohádkami vybízí čtenáře k harmonickému s ouţití s přírodou. Příroda je

v pohádkách Karla Šiktance velmi často personifikována, Šiktanc jí přisuzuje

vyšší moc a dává jí rŧzné podoby. Tak například v pohádce O králi, který

nikdy neplakal (KP) se setkáváme s mocným Pánem skal a jeho dcerou

Hromničkou, v pohádce Královna s vlčí tváří (KP) vystupuje Vládce hor

a lesŧ, pohádka O Králi Jasnozřivém a slepci převozníku (KP) zase

představuje čtenáři Královnu dešťŧ, Matku řek. Velké zastoupení mají „vládci

přírody“ (pán Dešťŧ, vládce Lesŧ, paní Duha, Pán nebes, paní Bouře a její

synové Hrom a Blesk atp.) také v pohádkových knihách O dobré a o zlé moci

a Hrad svícen . Všechny tyto postavy autor staví nad postavy lidské, připisuje

jim nadlidskou moc a sílu a zobrazuje je jako giganty, před nimiţ se lidský

tvor jeví malým a nicotným. Přírodu a její zákonitosti musí člověk

respektovat, v momentě, kdy člověk tyto zákonitosti naruší nebo přírodu

přestane ctít , následuje potrestání. Li dem s dobrými úmysly a čistým

a laskavým srdcem napomáhají tyto bytosti překonat překáţky a stávají se tak

jejich pomocníky na jejich ţivotní pouti za láskou a štěstím.

Z hlediska vztahu k lidovým pohádkám řadíme pohádkové soubory Karla

Šiktance k pohádkám imaginativního typu. Šiktanc hledá inspiraci v lidových

pohádkách, vyuţívá postupŧ a principŧ pŧvodních folklorních pohádek,

zejména lidových pohádek kouzelných. Stejně jako v pohádkách kouzelných

i v pohádkách Karla Šiktance dochází k prolínání světa reálného

a fantazijního s vyuţitím kouzelných motivŧ a nadpřirozených bytostí . Eva

Návratová si ve své diplomové práci všímá, ţe motivy kouzel

a nadpřirozených jevŧ v některých pohádkách Karla Šiktance chybí, nebo jsou

minimalizovány. Tak tomu je například v pohádkách Král, kejklíř a hvězdář

nebo Král ozvěny z cyklu Královské pohádky . V těchto pohádkách lze pak

spatřovat znaky pohádek novelistických.

Pohádky Karel Šiktanc staví na klasickém principu boje dobra se zlem.

Pojetí dobra a zla v Šiktancových pohádkách však nabývá jiných podob

a rozměrŧ, neţ jsme zvyklí z adaptací lidových pohádek. Výrazná polarita

23

dobra a zla, která je charakteristická pro ţánr pohádky, v pohádkách Karla

Šiktance mizí.

Ústředním motivem pohádkových příběhŧ je putování hlavního hrdiny za

smyslem lidského ţivota, většinou láskou. Cestou za štěstím však musí hrdina

zdolat nejrŧznější překáţky, teprve pak je hoden své odměny. Putováním,

zdoláváním překáţek a p lněním úkolŧ splňují hrdinové Šiktancových pohádek

představu hrdiny lidových vyprávění. Navzdory těmto podobnostem lze

v jejich ztvárnění spatřovat jisté rozdíly.

V Královských pohádkách , kde dominují postavy králŧ, královen, princŧ

a princezen, nezŧstávají charaktery postav od začátku do konce příběhu

neměnné, naopak vyvíjí se, a to většinou od negat ivního k pozitivnímu. Ve

srovnání s postavami lidových pohádek utváří Šiktanc ve svých pohádkách

psychologicky komplikované postavy, které jsou nositeli kladných

i záporných vlastností . Romana Ličková ve studii Vypravěčské strategie

Královských pohádek správně upozorňuje na to, ţe: „[…] postavy ztrácejí

svou plochost a jednorozměrnost a získávají jistou dávku individuálnosti

a psychologické hloubky, v jejich jednání se projevuje určitá míra

spontaneity, emocionality a řekněme bezděčnosti.“30

V pohádkách z knihy O dobré a o zlé moci vystupují především hrdinové

z řad lidu a k napravení charakteru negativních postav dochází spíše zřídka .

Nestálost a komplikovanost charakteru postav je však v textu naznačována

a jejich chladnost a zatvrzelost bývá mnohdy omluvena trpkým, avšak

zaslouţeným osudem: „,Můj otec není zas tak zlý. Ubliţuje jen proto, ţe mu

smutno.ʻ“ (ODZM, s. 60)

Negativní lidské vlastnosti jsou spojovány zejména s postavami z vyšší

společnosti (s postavami králŧ a královen, kníţat, starostŧ,…). Jejich pýcha

a moc je zaslepuje a je příčinnou nesprávného, často krutého jednání, po němţ

vţdy následuje trest (unesení dcer, zakletí dcer, smrt nejbliţšíc h apod.). Trest

pocházející z vyšší instance je o to závaţnější, ţe nebývá spáchán na viníkovi

přímo, ale velmi často na jeho blízkých. Prolomit kletbu a odčinit tak svoji

chybu se viníkovi samotnému podaří málokdy (např. v pohádkách O králi,

30

LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In: URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm

klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc:

Votobia, 2004, s. 101. ISBN 80-7220-185-9.

24

který nikdy neplakal , O králi Jasnozřivém z KP), většinou je záchrana

ponechána na hrdinovi z řad lidu.

Zatímco zlo přisuzuje autor převáţně postavám bohatým a mocným,

postavám z řad šlechty nebo z vyšší společenské vrstvy, hrdinství je schopen

většinou pouze chudý a obyčejný člověk z l idu. Ve srovnání s královskými

a kníţecími postavami bývají l idoví hrdinové v Šiktancových pohádkách aţ

příliš idealizovaní. Schematické rozčleňování dobra a zla podle sociální

příslušnosti postav se výrazněji projevilo v pohádkovém souboru O dobré

a o zlé moci . Nováková o Šiktancových postavách mocnářŧ tvrdí: „I kdyţ

Šiktanc v některých z Královských pohádek zachytil i opravdu plastické

postavy panovníků, daleko častěji, a v druhé knize je to prakticky pravidlem,

se jeho mocnáři stávají spíše karikaturou člověka, symbolem nadutosti,

mnohdy spojené s hloupostí , a bezdůvodné kru tosti. Tato typologie přitom

nejednou směřuje aţ ke kli šé – a podle mého soudu patří k tomu málu, co se

dá pohádkám Karla Šiktance vytknout.“31

Vedle postav lidských se v prozaických pohádkách Karla Šiktance

setkáváme s postavami nadpřirozenými. Klasické pohádkové bytosti

z kouzelných lidových pohádek, jako jsou čerti , víly, skřítkové, jezinky,

čarodějnice atp., však u Šiktance nenacházíme. Pohádkovým příběhŧm Karla

Šiktance vévodí především tajemné mocnosti mezi nebem a zemí, které se

podílí na běhu světa a mají moţnost zasáhnout do lidského ţivota a ovlivnit

tak lidský osud. I kdyţ se zpočátku jeví, ţe jsou tyto bytosti k lidskému osudu

lhostejné a kruté, vyjde nakonec najevo, ţe jsou většinou na jejich straně. Jak

jiţ bylo naznačeno, inspiraci pro ztvárnění těchto postav nachází Šiktanc

zejména v přírodě. Jejich realizace není vţdy přímá, l idský hrdina má mnohdy

moţnost s těmito mocnými přírodními vládci pouze promlouvat, aniţ by je

kdy spatřil . Tajemná postava tak zŧstává čte nářŧm neodhalena, na velikost

a sílu záhadné bytosti autor upozorňuje pouze prostřednictvím jejího mocného

hlasu.

V prozaických pohádkách Karla Šiktance poměrně často vystupují

kouzelné stařenky a kouzelní stařečkové symbolizující lidskou moudrost.

31

NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na

začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 119. ISBN 978-80-904218-3-7.

25

V této podobě se mnohdy hrdinŧm představují i mocní vládci přírody (např.

v pohádkách Nejčernější les /ODZM a Svatojánský oheň/ODZM ). Své

zastoupení zde mají také alegorické postavy jako např. Smrt ( O králi, který

nikdy neplakal/KP), Dobrá moc a Zlá moc (O dobré a o zlé moci/ODZM ) nebo

personifikovaná zvířata, popř. rostliny a stromy, v nichţ dřímá duše zakleté

postavy (Stříbrný a Ryšavec/ODZM, Nejčernější les/ODZM ).

Svázanost s l idovou pohádkou se v pohádkách Karla Šiktance projevuje

také uţitím ustálených úvodních a závěrečných pohádkových formulí. Jak

Romana Ličková ve své studii Vypravěčská strategie Královských pohádek32

uvádí, Šiktanc uţívá tři základní typy začátkŧ ke svým pohádkám. Vedle

vstupních formulí, které čtenáře seznamují s časem a prostorem fiktivního

světa pohádek, příp. stručně představují hrdinu příběhu, začínají Šiktancovy

pohádky komunikací vypravěče se č tenářem nebo úvod čtenáře vtahuje přímo

do příběhu a informace o postavách a místě děje se dovídáme později.

K pŧvodnímu lidovému vypravěčství klasických pohádek odkazují zejména

první dva typy začátkŧ, třetí typ začátku je pro ţánr pohádky spíše netypický .

Vypravěč Šiktancových prozaických pohádek mŧţe připomínat lidového

vypravěče, jehoţ cílem je být prŧvodcem a zprostředkovatelem příběhu včetně

jeho morálního poslání. Podoba vypravěče v Šiktancových pohádkách je však

velmi zvláštní. Zatímco v lidových pohádkách je dominujícím typem

vševědoucí vypravěč, v pohádkách Karla Šiktance dochází poměrně často

k jeho personalizaci. Přes tuto tendenci se na první pohled stále jeví jako

vypravěč autorský. Šiktancŧv vypravěč neaktivizuje pozornost čtenářŧ pouze

oslovením, ale i občasnou mystifikací, uţitím mnohovýznamových sdělení,

popř. zamlčením nebo nedořečením některých faktŧ a informací, které čtenáře

nutí situaci domýšlet. Šiktancŧv výběr vypravěče tedy opět zvyšuje nároky na

adresáta.

Projevy vypravěče v Šiktancových prozaických pohádkách nejsou příliš

nápadné a jeho pozice odpovídá postavení lyrického subjektu v autorově

poezii pro dospělé.

32

LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In: URBANOVÁ, Svatava a kol.: Sedm

klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc:

Votobia, 2004, s. 102. ISBN 80-7220-185-9.

26

Oproti zpŧsobu vyprávění uţitého v Královských pohádkách se

vypravěčská strategie (a tak i postavení vypravěče) v následu jících

pohádkových souborech mírně pozměňuje. Je to dáno tím, ţe se v knize

O dobré a o zlé moci i Hrad svícen do popředí dostávají vlastní dialogy

postav, coţ je pro klasické pohádky spíše nezvyklé. Tendenci k dialogičnosti

přičítá Martin Reissner tomu, ţe pohádky byly pŧvodně utvářeny jako

televizní, popř. rozhlasový scénář33

. Petr Hruška se však spíše kloní

k variantě, ţe sklon k dialogičnosti je „Šiktancovu pojetí tvorby vlastní j iţ

dlouho, daleko před vznikem většiny pohádkových textů.“34

Jak Hruška

upozorňuje, dialog umoţňuje autorovi blíţe nahlédnout pod roušku

jednotlivým postavám, vysvětlit jejich jednání a činy, a tak podat hlubší

psychologické prokreslení postav.

Královské pohádky i pohádkové soubory O dobré a o zlé moci a Hrad

svícen představují osobité propojení prózy a poezie. Autor zŧstává básníkem

i zde, kaţdé slovo i interpunkční znaménko má v textu své místo, kaţdá věta

je propracovaná tak, aby vyhovovala celkovému rytmu a nenarušila plynulost

toku básníkova vyprávění. Jazyková i grafická str ánka má v pohádkách Karla

Šiktance stejně dŧleţité postavení jako sloţka dějová. Podobně jako

Werichovo Fimfárum nebo Čapkovo Devatero pohádek jsou Šiktancovy

prozaické pohádkové příběhy oslavou českého jazyka, poukazují na krásu

slova a současně dokáţou vyzdvihnout jeho význam.

„A všichni hnali se a všichni dupali, aţ ve skalách to hřímalo jak bouře.

Jen král byl váţný, bledší neţ kdy dřív… Obraz té dívčiny jak by ho

uhranul, jak by mu navzdory a naschvál unikal… a přesladce ho vábil.

Bloudili dlouho.

Uţ uţ zmatení. Uţ znavení. Uţ smíření, ţe ztratili svou divukrásnou

kořist.

Tu se však úzká síň ve skalách sevřela!

A šero šeroucí jak by se srazilo!

33

Viz REISSNER, Martin. Souznění literáta a ilustrátora. Ladění, 2001, 6(11)(1), s. 13. ISSN 1211-3484. 34

HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 292.

Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7.

27

Stěţí se provlíkli nizounkým průsmykem… a v přítmí před nimi se náhle

prostřel širý skalní dvůr, hrozivý, temný, jak by na krok pekla.

Kolem se tyčilo tesané sloupoví. A ze stěn ukápla tu a tam slzička, jak by

se kamení potilo tichou hrůzou.

V králi se ztajil dech!“ (KP, s. 8.)

K pohádkové tvorbě vedla Šiktance nejen pokora před vyšší silou a jeho

touha po hřejivé lidskosti , ale také smysl pro krásu slova a řeči a autorova

přirozená hravost, kterou uplatňuje v rovině jazykové i významové.

V pohádkách se odráţí autorova mnohaletá zkušenost s tvorbou básnickou, ta

se projevila i v souvislosti s formální úpravou pohádek.

Grafické uspořádání textu Šiktancových pohádek je velmi originální

a propracované, jeho prostřednictvím autor naznačuje moţnost přednesu , a tak

se hlásí k ústní lidové tradici pohádek . Pohádky dokáţou zapŧsobit na

recipienta nejen svým obsahem, ale i svou formou a následnou zvukovou

realizací. Šiktancovy rytmizované pohádkové prózy přímo vybízejí k tomu,

aby byly předčítány. Není proto divu, ţe se pohádkové knihy Karla Šiktance

dočkaly audio-zpracování. Devět praţských hercŧ, a dokonce i sám autor

věrně a v plném znění interpretují v audioknize Pohádky z roku 2006

(Karolinum) pohádkové příběhy z knih Královské pohádky i O dobré a o zlé

moci . Aby reţisérka Jaroslava Šiktancová vyzdvihla t ext i básníkŧv jazyk,

záměrně audiopohádky natočila bez hudebního doprovodu a jakýchkoliv

zvukŧ.

Členění textu Šiktancových prozaických pohádek mŧţe připomínat verše

básně, v některých pasáţích autor dokonce vyuţívá rýmu. Rým je vloţen jak

do promluv postav, tak i do řeči vypravěče. Funkci rýmu v prozaických

pohádkách Karla Šiktance dobře vystihla ve své diplomové práci Eva

Návratová: „Vypravěčovo rýmování zpomaluje děj a zároveň do něj vnáší

poetické ladění. Veršované popěvky nebo písně pohádkových postav pak ve

čtenáři vzbuzují iluzi přirozeného prostředí skutečné vesnice.“35

Srovnáním prvního a druhého souboru prozaických pohádek Karla

Šiktance lze sledovat přibývání lidovosti , kouzelných motivŧ

35 NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza). Brno, 2006. Bakalářská práce.

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 11.

28

a nadpřirozených postav, gradaci v uţívání osobitých autors kých prostředkŧ,

ale i zesílení lyrického akcentu. Lyrizaci v pohádkách ze souboru O dobré

a o zlé moci podporuje mimo jiné autorova práce s barvami i zvuky, ta je

mnohem propracovanější neţ v předchozím pohádkovém cyklu. Podle slov

Luisy Novákové „akcenty barevné i zvukové dotvářejí lyrickou atmosféru –

a jsou rovněţ prostředkem vytváření gradace a napětí.“36

Dynamičnosti dosahuje autor tak, ţe uţívá rŧzné stupně barevných

a zvukových odstínŧ nebo barevné a zvukové efekty záměrně staví do

kontrastŧ:

„TAKOVÉ TUPÉ TICHO…

Taková dlouhá, neústupná tma…

otevřít oči dařilo se hůř neţ pootočit hlavou. A kdyţ to Ondra přece jenom

dokázal, honem je zase ulekaně zavřel: kdeco se kolem zničehonic rozţalo

oslňujícím světlem! Zahlédl bílé stěny. Bílý stůl… A kd yţ si potom namáhavě

zvykal – viděl i bílý kámen pod sebou, tesaný v koutě do podoby loţe.

Bál se i hnout. Z křehounké plavé křídy vyrůstal kdesi nad ním zvláštní,

převeliký dům… plný cest a volných prostor, plný děr a prázdných oken – plný

ticha, plný světla od nebe aţ po zem.

,Co tady dělám?ʻ říkal si pro sebe.

,Kde jsem se tu vzal?ʻ A zaslechl zblízka vodu, jak se převrátila v jezeře,

a zaslechl z dálky ptačí křik, jak by se kymácel na osikovém stromě. Pomyslel

na Dešťovou panenku. Jak prve zoufanlivě v olala. Jak chudák přišla zachránit

mu ţivot. A honem vstával. Honem se zvedal z loţe…“ (ODZM, s. 21-22.)

Zvukové i barevné efekty nabývají v pohádkách z cyklu O dobré a o zlé

moci většího významu, autor se tak snaţí svým vyprávěním zapŧsobit na

všechny smysly recepienta. O propracovaném vyuţití barev svědčí i volba

ti tulŧ většiny pohádek (Stříbrný a Ryšavec, Nejčernější les, Duhová hora,

Svatební šaty či Svatojánský oheň ), v nichţ se hra s barvami přímo či nepřímo

také projevuje.

Prozaická pohádková tvorba Karla Šiktance tedy nezŧstává bez proměny,

v rámci jednotlivých pohádkových souborŧ lze sledovat její vývoj:

„[…] stejně jako v kontextu českého pohádkářství platí , ţe Šiktancovy

36

NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na

začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 124. ISBN 978-80-904218-3-7.

29

pohádky nejsou pouhým zmnoţováním jiţ známého, platí v rámci pohádkářství

Šiktancova, ţe texty O dobré a o zlé moci nejsou pouhým zmnoţováním toho,

co uţ přinesly Královské pohádky. Naopak poukazují na nové moţnosti

básnické prózy.“37

Rozsáhlé pohádkové příběhy vyzdvihující sílu čisté lásky a dobrého

lidského srdce staví autor na principech klasické pohádky. Autor zachovává

tradiční hodnoty lidové předlohy, přesto dokáţe vytvořit příběhy, které jsou

svým celkovým vyzněním originální a přinášejí čtenářŧm vţdy něco nového.

Pohádka poskytuje Šiktancovi tvŧrčí rozlet, na druhou stanu i tento ţánr

má svá pravidla, která autor, chce - li vytvořit zdárné dílo, musí respektovat

a řídit se jimi. Šiktanc tíhne ke klasickému pohádkovému příběhu, který mu

nabízí: „[…] výrazovou šířku a volnost, ale zároveň tiše přikazuje i světi t

daný zákon. Zákon toku. A napětí. A přirozené i nadpřirozené pravdy. A ještě

se mi chce říct: zákon vlastní řeči. Natolik svrchované autorské řeči, aby se

stala jedním z předních komponentů příběhu.“38

Dodrţování sloţitých řádŧ a zákonitostí a současně přesah k něčemu

novému, dosud nepoznanému je vlastní i pro Šiktancovu překladatelskou

práci. Slovy Petra Hrušky podstatou celé Šiktancovy literární tvorby

a povahou jeho hledačství je: „objevit novou zemi na starém kontinentě.. .“39

.

37 NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In: Literatura pro děti a mládeţ na

začátku tisíciletí (Kontexty, problémy, trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 125. ISBN 978-80-904218-3-7. 38

ŠIKTANC, Karel. O pohádce. In: Paralipomena. 1. vyd. Ed. Jiří Brabec. Praha: Karolinum, 2006, s. 210. Dílo

Karla Šiktance, sv. 7. ISBN 8024611848. 39 HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc. 1. vyd. Brno: Host, 2010, s. 275.

Tváře české literatury; sv. 2. ISBN 978-80-7294-377-7.

30

2.2 POHÁDKA JAKO NÁSTROJ DOBOVÉ KRITIKY

Kapitola Pohádka jako nástroj dobové kritiky seznamuje s prozaickou

imaginativní pohádkovou tvorbou z antologie Uzel pohádek (Lidové noviny,

1991). Po úvodním představení sborníku věnujeme pozornost pohádkovému

cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi Jana Vladislava, pohádce Strom lidoţrout

Alexandra Klimenta a pohádce Jak hluboké je moře Ivana Klímy.

V souvislosti s imaginativní pohádkovou tvorbou A lexandra Klimenta se

zaměřujeme také na knihu Modré pohádky (Český spisovatel, 1994), v níţ se

pohádka Strom lidoţrout znovu objevila. Pohádka Ivana Klímy Jak hluboké je

moře se stala součástí autorovy knihy Jak daleko je slunce , pozornost

soustředíme na obě vydání knihy (Hynek, 1995; Portál, 2011).

2.2.1 Uzel pohádek

(Lidové noviny, Praha 1991; německy

s tit . Die Zauberwurzel . Blanvalet Verlag,

Mnichov 1978)

K imaginativnímu

typu pohádek řadí

Toman40

i pohádkový

cyklus Co vyprávěl

vítr bílé růţi Jana

Vladislava , pohádku

Strom lidoţrout

Alexandra Klimenta , pohádku Jak hluboké je moře

Ivana Klímy nebo veršovanou pohádku Uspávanka

s Hokusajem Jana Skácela ze sborníku Uzel

pohádek .

40

Viz TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro

děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51–52. ISBN 80-903339-0-7.

Obálka českého vydání antologie

Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991)

Obálka německého vydání antologie Uzel

pohádek (Die Zauberwurzel. Blanvalet

Verlag, Mnichov 1978)

31

Pohádková antologie Uzel pohádek vznikala v 70. letech minulého století

a sdruţovala pohádky jedenácti významných českých autorŧ41

, kteří v době

normalizace měli zakázáno v českém prostředí pŧsobit. Svým charakterem

připomíná antologie Uzel pohádek třídílný pohádkový soubor Nůše pohádek

z 20. let minulého století .

Antologie Uzel pohádek byla poprvé vydána v Mnichově v roce 1978,

českého vydání se dočkala aţ v roce 1991 v nakladatelství Lidové noviny.

Pohádky soudobých českých autorŧ vybral a sestavil Ivan Klíma, ten sborník

opatřil také úvodním slovem.

České vydání z roku 1991 obsahuje dvě předmluvy, první předmluva

z roku 1978 se obrací k mladým německým čtenářŧm a velmi odlehčenou

formou, s humorem a s trochou nadsázky představuje nelehkou společenskou

situaci u nás a významné české autory, kteří do sborníku přispěli.

„Milí mladí čtenáři,

napadlo mě, ţe bych vyprávěl takovou pohádku: Byla země a tam se

rozhodli, ţe ministr bude dělat hostinského a hostinský, ţe půjde dělat soudce

a soudce půjde měřit vodu ve studních, studnař půjde dělat filozofa a filozof

ţe bude počítat hřebíky ve skladu, a ten, co počítal hřebíky ve skladu, ţe

půjde dělat spisovatele, a spisovatel bude hlídat poklad a ten stráţný, co

hlídal poklad, půjde dělat policajta a policajt zas bude ministrem.

Jenţe, kdyţ se podívám kolem sebe, vidím, ţe nezačínám pohádku, ale

docela obyčejné povídání, jak to u nás v ţivotě chodí. Z toho vidíte, ţe

pohádku dneska není snadné napsat. […]“

(pŧvodní předmluva Ivana Klímy ; UP42

, s. 5)

Předmluva k českému vydání z roku 1991 se jiţ obrací k českým dětem

(k chlapcŧm a k děvčatŧm u nás doma) a ve stejném duchu jako pŧvodní

předmluva mapuje proměnu české společenské situace i změny v ţivotech zde

publikujících autorŧ po 15 letech.

Nejen úvod sborníku Uzel pohádek , ale i mnohé pohádky se stávají

svědectvím doby a reflektuj í dobové problémy ve společnosti. V následující

41 Antologie Uzel pohádek obsahuje pohádku Václava Havla (Piţďuchové), Jana Trefulky (Stíţnost ke králi

duchů), Karla Sidona (O princezně, která byla příliš ţivá), Alexandra Klimenta (Strom Lidoţrout), Zdeňka

Pochopa (Dobrodruţný výlet veverky Všetičky), Ludvíka Vaculíka (O třech pachatelích), Jana Vladislava (Co

vyprávěl vítr bílé růţi), Jana Wericha (Chytrá Marjána, Lev a notes), Jana Skácela (Uspávanka s Hokusajem)

a Ivana Klímy (Jak hluboké je moře). 42 KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. ISBN 80-7106-041-0. (Dále jen UP)

32

části práce budeme mimo jiné sledovat, jak se tento fenomén projevil

v prozaických pohádkách imaginativního typu.

2.2.2 Lyrizující pohádky Jana Vladislava

(K pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi)

Jan Vladislav (1923 – 2009) se v oblasti literatury zapsal jako básník,

překladatel, esejista i autor literatury pro děti a mládeţ. Rozsáhlá a ţánrově

velmi rozmanitá autorova tvorba, která u nás podléhala mnohým zákazŧm

vlivem dobové politické situace a k terá z politických dŧvodŧ nebyla u nás

před listopadem 1989 doceněna, získala uznání ve světě a konečně po roce

1989 se dočkala docenění i na poli české literatury43

.

Literární tvorba pro děti a mládeţ představuje v rámci celé autorovy

tvorby velmi dŧleţité postavení. Autorova tvorba pro děti a mládeţ čítá přes

čtyřicet knih, zahrnuje divadelní a l outkové hry, autorské pohádky

a především adaptace pohádek z celého světa44

.

Počátky Vladislavovy literární tvorby pro děti a mládeţ spadají do roku

1957. V době, kdy autor nesměl publikovat svou vlastní poezii ani eseje

a soustředil se na překlady ruské, ukrajinské nebo rumunské ústní lidové

slovesnosti , vydal soubor tří veršovaných ruských pohádek s názvem Jak si

Ivan Pecivál dceru svého cara vzal a dvě další pohá dky .

43 Vladislav je nositelem Řádu T. G. Masaryka za rok 1991 a francouzského Řádu umění a literatury za rok

1993, v roce 1998 získal Cenu PEN klubu za celoţivotní dílo a v roce 2001 mu byla udělena Státní cena za dílo

překladatelské. Mnohých poct si získala také autorova tvorba pro děti. Za soubor adaptovaných pohádek Strom

pohádek z celého světa (1958), na němţ pracoval spolu s Vladislavem Stanovským, získal v roce 1965 čestné

uznání na Mezinárodním kniţním veletrhu v Lipsku. Poslední Vladislavova kniha pro děti - Pohádky paní

Meluzíny (1999) získala ocenění české sekce IBBY, Obce spisovatelŧ i Klubu ilustrátorŧ dětské knihy. V roce

2009 byla autorovi in memoriam udělena Zlatá stuha za celoţivotní tvŧrčí přínos. 44 Vedle pohádkových souborŧ Strom pohádek z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa

(1959) připomeňme knihu Pohádky ze země draka (1960), která sdruţuje čínské pohádky, knihu anglických

pohádek Princezna s lískovými oříšky (1963), soubor italských pohádek Král sedmi závojů (1968), perské

pohádky z knihy O krásce z pomeranče (1969), soubor francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna

z Bordeaux (1971), z polistopadového období Keltské pohádky (1992). Setkáváme se i s výbory pohádek Jana

Vladislava uspořádanými podle tématu (např.: Třiatřicet stříbrných střech, 1968 - výběr z autorových

kouzelných pohádek; Proč je slunce na obloze samo, 1969 - etiologické pohádky a bajky; O pasáčkovi a zámku

na zlatých řetězech, 1971 - pohádky s muţským hrdinou; O bílé Karolíně a černé Karolíně, 1971 - pohádky

s dívčí protagonistkou). Tematického uspořádání se drţí také nakladatelství Albatros, které v rámci edice

Nejkrásnější pohádky vydávané od 90. let 20. století, zařazuje mimo jiné i pohádky Jana Vladislava. Autorská

pohádka tvoří rámec adaptovaných pohádek také v souborech Deset večerů s pohádkou (1992) a Pohádky paní

Meluzíny (1999).

33

Do prvního období Vladislavovy tvorby pro děti a mládeţ spadají rovněţ

jedny z autorových nejznámějších pohádkových souborŧ Strom pohádek

z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959). Spolu

s Vladislavem Stanovským shromáţdil a p řevyprávěl velké mnoţství pohádek

z nejrŧznějších zemí a jazykových oblastí . Oba unikátní soubory byly

překládány do mnoha cizích jazykŧ a prvnímu z nich se v roce 1965 dostalo

mezinárodního ocenění.

V době normalizace byl autor vyřazen z oficiálního proudu české

literatury, jeho pŧsobení v l iteratuře pro děti a mládeţ bylo v této době dosti

problematické. Autor byl nucen publikovat knihy pod pseudonymem nebo

anonymně, některá díla pro děti a mládeţ nesměla v češtině vyjít a dočkala se

pouze cizojazyčné mutace, české vydání se uskutečnilo aţ později (většinou

aţ po roce 1989) nebo dokonce vŧbec. V dŧsledku nepříznivé politické

situace vychází mnohá Vladislavova díla v autorem zaloţené samizdatové

edici Kvart, po nuceném exilu roku 1981 dochází ve Vladislavov ě literární

tvorbě pro děti a mládeţ spíše k útlumu.45

K volnějšímu zpracování pohádek a k autorské pohádce se Jan Vladislav

vrací v 90. letech minulého století. Magdalena Klímová správně upozorňuje

na to, ţe „Vladislavovy autorské pohádky se v tomto období nestávají cílem,

ale prostředkem, jak přivést dětského čtenáře k pohádkám literárním,

adaptovaným.“ 46

Do antologie Uzel pohádek přispěl Jan Vladislav pohádkovým cyklem Co

vyprávěl vítr bílé růţi (Lidové noviny Praha 1991; něm . Was der Wind einer

weissen Rose erzählte. In: Die Zauberwurzel . Blanvalet Verlag, Mnichov

1978).

Jedná se o cyklus pohádek s velmi uzavřenou kompozicí. Dvanáct

krátkých pohádek, které svou formou i obsahem mají blízko k l idové pohádce

kouzelné, uvozuje i uzavírá rámcový příběh o jarním větru a bílé rŧţi. Jarní

45 V době exilu Jan Vladislav pŧsobil v Paříţi na Vysoké škole sociálních věd, spolupracoval s rozhlasovými

stanicemi (Rádio Svobodná Evropa a Deutschlandfunk), v Německu spoluzaloţil Československé dokumentační

středisko nezávislé literatury, jehoţ předsedou se záhy stal. Spolu s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde

vydávali čtvrtletník Acta. 46

KLÍMOVÁ, Magdalena. Čtyři doby v tvorbě Jana Vladislava pro děti a mládeţ. In: ČSDS [online].

[cit. 8. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/2946-DS.html

34

vítr se zamiluje do bílé rŧţe a po dvanáct večerŧ vypráví rŧţi vţdy jeden

krátký příběh. Za kaţdé vyprávění daruje rŧţe větru jeden bílý okvětní plátek,

aţ celá odpadne, vítr se s ní loučí a slibuje, ţe se příští rok opět vrátí.

Spojujícím motivem pohádek, které fiktivní vypravěč (jarní vítr) po

dvanáct večerŧ vypráví fiktivnímu adresátu (bílé rŧţi), je především motiv

přírody. Příběhy pohádkovou formou nejčastěji objasňují pŧvod rostlin

(O princezně Slunečnici, O modré kytce z ledového zámku, O pasáčkovi a jeho

slzách, O dívce s modrýma očima, O dceři li lie a pelyňku47

, O vrbě

a kočičkách) nebo ţivočichŧ (O hvězdách a světluškách ), j iné vysvětlují

chování či vzhled zvířat (O hrdličce a slavíkovi, O dudkovi a kukačce ) nebo

vysvětlují , proč jsou věci na světě tak, jak je známe ( O sněţence a sněhu ).

K psaní těchto pohádek přistupuje Vladislav s jiţ bohatými zkušenostmi

s pohádkovou látkou, zejména s adaptacemi pohádek nejrŧznějších ná rodŧ.

Podobně jako v předešlé pohádkové tvorbě i zde se Jan Vladislav projevil

jako vynikající vypravěč. Pro jeho vyprávění je charakteristická přímost,

stručnost a zkratkovitost. Děj je pro Vladislavovy pohádky stěţejní, avšak

není nijak rozvláčný. Autor eliminuje vedlejší dějové zápletky. Klímová si ve

své diplomové práci všímá, ţe poetické nedějové momenty Vladislav odsouvá

mimo samotné příběhy, naopak často je vkládá do rámcového nebo

spojovacího příběhu48

, aby navodil potřebnou atmosféru. Sviţnost vyprávění

podtrhuje velké mnoţství přímé řeči postav a zdánlivá komunikace

s adresátem. Komunikace se čtenářem není vedena přímo, ale skrze oslovení

bílé rŧţe, tedy fiktivního adresáta. Děje se tak zejména v úvodu a v závěru

mnohých pohádek:

„A jestlipak víš, vyprávěl vítr růţi desátý večer, ţe kdysi byla ze všech

ptáků nejkrásnější kukačka […]“ (úvod pohádky O dudkovi a kukačce – UP,

s. 104)

„[…] Jen dávej dobrý pozor, aţ zakuká v lese, a uslyšíš sama, ţe nevolá

,kuku, kukuʻ, ale ,dudku, dudkuʻ. Proč by se jinak dudek pořád schovával ve

vykotlaných stromech?“ (závěr pohádky O dudkovi a kukačce – UP, s. 105).

47 Pohádka O dceři lilie a pelyňku vyšla samostatně v Druţstevních novinách 31. 3. 1992. 48 Viz KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008.

Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 75.

35

Vladislavovo vyprávění pŧsobí na smyslové vjemy čtenáře. Maximální

pozornost věnuje autor vizuálním podnětŧm. Bare v a barevných impulsŧ

vyuţívá Vladis lav ve své pohádkové tvorbě pro popis postav či prostředí,

barvy často zastupují funkci jmen a slouţí k pojmenování panovníkŧ nebo

k označení jejich království (v pohádce O princezně Slunečnici vystupuje

Zelený císař ze Zeleného království, v pohádce O dceři lilie a pelyňku ţije

v Červeném císařství Červený císař, u dvora Modrého císaře slouţil pasáček

z pohádky O pasáčkovi a jeho slzách , Červeného nebo Modrého císaře zase

čeká dívka z pohádky O dívce s modrýma očima). Barvy se v pohádkách Jana

Vladislava dostávají také do názvu jednotlivých pohádek ( O modré kytce

z ledového zámku, O dívce s modrýma očima apod.). Ústředním tématem se

hledání barvy stává pro pohádku O sněţence a sněhu . Pohádka kumulativního

charakteru připomíná známou pohádku O kohoutkovi a s lepičce .

Barev a barevných impulsŧ autoři imaginativní pohádkové tvorby často

vyuţívají také pro jejich symbolickou hodnotu. V analyzovaném pohádkovém

cyklu Jana Vladislava barvy spíše dokreslu jí celkovou atmosféru příběhu

a jsou dokladem autorovy fantazie a hravosti .

Klímová uvádí, ţe pro Vladislavovy adaptované pohádky je

charakteristické vítězství „dobra nad zlem, lásky nad nenávistí , moudrosti

nad hloupostí.“49

Toto tvrzení ovšem neplatí pro všechny pohádky z cyklu Co

vyprávěl vítr bílé růţi. Konce pohádek nejsou vţdy v souladu s happy-

endem l idových pohádek. Tak je tomu například v pohádce O princezně

Slunečnici . Pohádka vypráví o princezně ze Zeleného království, která se

odmítá vdát, protoţe se zamiluje do Slunce. Princezna je vyhnána svým otcem

z království a vydává se hledat Slunce. V jeho paláci však nalézá pouze jeho

matku, protoţe se jí princezna líbí, dá stařenka princezně Slunce za muţe,

svému choti však nikdy nesmí pohledět do tváře. Kdyţ princezna

neuposlechne radu stařenky a dlouze se dí vá na obraz svého muţe ve sklence

vody, je Sluncem potrestána a vyhnána pryč. V závěru pohádky se Slunce nad

49

KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008.

Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 76.

36

vyhnanou princeznou ustrne a promění ji v ţlutý květ, který se „bez ustání

točí za Sluncem, a proto mu říkají Slunečnice.“ (UP, s. 90)

Melancholické závěry lze pozorovat i v dalších pohádkách. Na smutné

a bolestné ladění příběhu čtenáře připravuje titul pohádky O pasáčkovi a jeho

slzách. V závěru této pohádky je osiřelý pasáček, který nemá nic jiného neţ

svoji píšťaličku, závistivou princeznou o píšť alku připraven, a tak mu

zŧstanou jen oči pro pláč a kam vkročí, zŧstanou po něm krŧpěje slz.

„Co mohl pasáček dělat? Zůstal stát, jako by mu vzali duši, a jen se mu

lily slzy. Viděl, ţe si uţ nikdy nezahraje na svou píšťalu, věděl, ţe uţ se nikdy

na světě nepotěší. Zůstaly mu jen oči pro pláč, a tak vykročil a šel, kam ho

kroky vedly. A kam vkročil , tam po něm v trávě zůstávaly krůpěje slz. Rozsévá

je po lesích dodnes. Můţeš ho zahlédnout, aţ si jednou přivstaneš a půjdeš si

natrhat kytku konvalinek.“ (UP, s. 98)

Také zakončení pohádky svatbou nemusí vyznívat v pohádkách Jana

Vladislava vţdy šťastně. Sňatek prince a princezny v závěru lidové pohádky

reprezentuje většinou šťastný konec a začátek nového ţivota, pohádka

s názvem O dceři lilie a pelyňku nekončí slovy „A ţili spolu šťastně aţ do

smrti…“; naopak svatba je zde spojená s bolestnou ztrátou – nevěsta se

promění v polní kvítek heřmánek a ţenich si odváţí domŧ jen „ţal a bílý,

vonící kvítek.“ (UP, s. 104).

V lidových pohádkách (zejména v pohádkách kouzelných) se sice často

objevuje v souvislosti se svatbou proměna a ztráta blízké postavy, nikoliv

však v závěru příběhu, tato zápletka je v lidových pohádkách dále rozvíjena

a pro hlavního hrdinu se stává motivací k nalezení postavy. Podle Morfologie

pohádky V. J. Proppa bychom tuto situaci (neštěstí) v kouzelných lidových

pohádkách mohli očekávat spíše v expozici a následoval by vstup hlavního

hrdiny (hledače), který se vydá ztracenou postavu vysvobodit.

Jestliţe je pro Vladislavovy adaptace charakteristi cký radostný styl

vyprávění a „časté a osobité vyuţívání humoru, který je vţdy na vysoké úrovni

a nikdy nezlehčuje morální vyznění díla“50

, v pohádkovém cyklu Co vyprávěl

vítr bílé růţi převaţují spíše váţně laděné příběhy. Z mnohých pohádek je

50

KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava. Brno, 2008.

Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 76.

37

cítit smutek, opakují se motivy bolesti , nenaplněné lásky. Vezmeme -li

v úvahu dobu vzniku pohádkového cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi i jeho

zařazení do antologie Uzel pohádek, smutné naladění a bolestný tón pohádek

lze vysvětlit jako reakci na dobové společenské problémy. Pohádkový cyklus

Co vyprávěl vítr bílé růţi zjevnou kritiku totalitní společnosti nevykazuje,

přesto se v něm odráţí autorova bolest a zklamání.

Pro andersenovsky pojaté konce pohádek, váţné ladění příběhŧ

a poetický styl vyprávění lze pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr bílé růţi

řadit k imaginativnímu typu pohádek.

Texty reprezentující imagina tivní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století

velmi často balancují na hranici ţánru pohádky a jiných literárních ţánrŧ

a jejich zařazení k ţánru pohádky je velmi nejednoznačné. Příběhy

Jana Vladislava z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi lze k ţánru pohádky

začlenit zcela bez větších problémŧ. Aut or dodrţuje základní principy

a postupy tohoto ţánru a nemísí jej s prvky jiných ţánrŧ.

Pohádková tvorba Jana Vladislava vychází z lidové slovesnosti . Přes

zmiňované odlišnosti vykazuje pohádkový cyklus Co vyprávěl vítr bílé růţi

s l idovou pohádkou také mnoho společných rysŧ. Sepětí s pohádkou lidovou,

zejména s pohádkou kouzelnou, sbliţuje pohádky Jana Vladislava

s imaginativním i pohádkami Karla Šiktance a Alexandra Klimeta. Jmenovaní

autoři ve svých pohádkových knihách pokračují ve šlépějích tradičního

lidového vyprávění charakteri stického pro ţánr pohádky, s ţánrem pohádky

autoři experimentují, aniţ by narušili poetiku ţánru.

Určit hranici mezi pŧvodní autorskou pohádkovou tvorbou a autorskou

adaptací pohádek v případě pohádkové tvorby Jana Vladislava je mnohdy

velmi obtíţné. Tak je tomu i v pohádkovém cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi ,

kde se vedle pŧvodních pohádek autora objevily adaptace cizích látek.

Součástí cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi se stala adaptace rumunské pohádky

O princezně Slunečnici , kterou autor uvedl také v rámci monumentálního

pohádkového souboru Druhý strom pohádek z celého světa (Státní

nakladatelství dětské knihy, Praha 1959) . Pohádky O dudkovi a kukačce

a O hrdličce a slavíkovi , které vypráví vítr bílé rŧţi, se staly součástí knihy

38

Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu51

(Albatros,

Praha 1971). První z pohádek se v souboru objevila pod stejným titulem,

druhá zde byla otištěna pod názvem O slavíkovi, proč zná tucet písniček .

Zatímco velká část imaginativní pohádkové tvorby vyţaduje

zkušenějšího recipienta také pro svŧj rozsah, Vladislav dává v cyklu Co

vyprávěl vítr bílé růţi před rozvláčným vyprávěním přednost zkratce. Svým

rozsahem a většinou i obsahem se pohádky z cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi

obracejí k dětskému vnímateli . Na rozdí l od většiny analyzovaných

imaginativních pohádek jsou tyto pohádky přístupné i dětem před školního

a mladšího školního věku, a to také díky srozumitelnému jazyku, kterým jsou

pohádky psány. Velké mnoţství metaforických obrazŧ nijak nebrání

srozumitelnosti díla, naopak bohatost jazyka a četné básnické obrazy jsou

přizpŧsobeny dětskému vnímateli a podporují tak rozvoj jeho slovní zásoby.

Pohádky Jana Vladislava mají co nabídnout dětem i dospělým a lze je

bezesporu zařadit k zlatému fondu české literatury pro děti a mládeţ.

51 Polyţánrová kniha, na jejímţ vzniku spolupracoval Jan Vladislav s Vladislavem Stanovským, se obrací

zejména k těm nejmenším čtenářŧm, kniha je dedikována čtenářŧm od 5 let. Společným jmenovatelem většiny

adaptovaných pohádek, básní, písní, říkadel nebo hádanek ze souboru Kopa veselých havraních pohádek a pět

tuctů říkadel k tomu se stala ţertovná atmosféra, pro texty utvářející tento soubor je charakteristická „stylová

a vypravěčská hravost“.

39

Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové k pohádkovému cyklu Co vyprávěl vítr bílé růţi (In: Uzel pohádek, Lidové

noviny 1991)

40

2.2.3 Pohádky Alexandra Klimenta pro malé i velké děti

Alexandr Kliment (1929) patří k výrazným českým prozaikŧm52

, kteří před

rozsáhlými literárními útvary dali přednost drobným literárním formám. Črty,

novely, povídky a další formy mu umoţňují věcný a konkrétní pohled na

okolní svět. Věcnost a konkrétnost je charakteristická pro Klimentovu kniţní

prvotinu Marie (1960). Lyrická novela, která je zpovědí ţeny nešťastné

v manţelství, vyvolala u li terární kritiky velké pobouření. Jiţ v tomto debutu

se Kliment projevil jako mistr psychologického ztvárnění postav v běţných

všedních i v neočekávaných situacích.

Společným jmenovatelem Klimentova díla je „zájem o niterný ţivot

člověka, o jeho citové a mravní problémy, o partnerské a rodinné vztahy,

jakoţ i hořký pocit osamělosti a vykořeněnosti jedince, jen ţ v mezní situaci

proţívá fatální konflikt mezi svým psychickým ustrojením a zmechanizovaným

světem.“53

Do české literatury pro děti a mládeţ vstoupil Kliment v 60. letech

minulého století , kdy podobně jako další v literatuře pro dospělé

nevyhovující autoř i přispíval do dětských časopisŧ Sluníčko a Mateřídouška.

Koncem 60. let vytvořil pro děti prózu Dobrodruţství s větrníkem

(Československý spisovatel, 1969). Pohádkový příběh s prvky dobrodruţné

prózy vypráví o gumovém panáčku Pepíkovi, panence Panence a m edvídku

Bumbáskovi. Tito hrdinové se vydávají na dobroduţnou cestu ve vznášedle

vytvořeném z krabice od bot a ţlutého větrníku a hledají svého malého

majitele, který je ve zmatku rodinné cestovní horečky při odjezdu na

prázdniny zapomněl doma. Veselé i váţ né příběhy hraček ilustracemi

doprovodila autorova manţelka Jiřina Klimentová. Hravé povídání zaloţené

na dětské fantazii je adresováno dětem přibliţně od 6 let.

52 Za celoţivotní dílo udělila v roce 2006 Akademie literatury české (ALČ) Alexandru Klimentovi Cenu

Ladislava Fukse. 53 SVADBOVÁ, Blanka a Klára KUDLOVÁ. Alexandr Kliment. In: Slovník české literatury po roce 1945

[online]. Poslední změna 30. 11. 2007. [vid. 8. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/show

Content.jsp?docId=1255

41

V dŧsledku normalizace je další autorova tvorba pro děti a mládeţ

publikována mimo oficiální proud české literatury .54

Pohádkový soubor Modré pohádky se na

našem kniţním trhu poprvé objevil v roce

1994 (Český spisovatel). Vznik Modrých

pohádek však nespadá do období 90. let

20. století, většinu pohádek autor vytvořil jiţ

kolem roku 1970. V této době, kdy u nás

autorova díla nesměla být oficiálně

publikována, se Modré pohádky šířily

v podobě opisŧ, a to v samizdatové edici

Petlice.55

V 80. letech vyšly kniţně

v německém jazyce pod titulem Der arme

Maler (Aarau ; Frankfurt am Main; Salzburg :

Sauerländer, 1980).

Pohádkový soubor Modré pohádky (Český spisovatel, 1994) obsahuje

jedenáct rozsáhlých56

autorských pohádek. Stylem vyprávění, vztahem

k lidovým pohádkám, zejména charakterem po stav i výběrem prostředí jsou

Modré pohádky Alexandra Klimenta velmi blízké prozaickým pohádkám Karla

Šiktance.

Jazyk lidového vypravěče, kterým se autor snaţí probudit všechny

smyslové vjemy čtenáře, je podobně jako u Šiktance ozvláštněn řadou

kontrastŧ, symbolŧ, hyperbol a metafor nebo hrou s jazykem (s lidovými

rčeními, ustálenými slovními spojeními apod.), nechybí ani barvité líčení

postav a prostředí s dŧrazem na modrou barvu. Detailní a rozvláčné popisy

prostředí a postav zejména v úvodních částech pohádek mnohdy brzdí dějovou

linii a podtrhují lyrický ráz příběhŧ. Pomalý nedějový vstup však náhle

střídají dramaticky vyhrocené situace, ty jsou často zobrazovány v rychlém

sledu a oproti rozvláčnému úvodu pŧsobí spíše zkratkovitě. Lyričnost

54 Část autorovy tvorby byla publikována v zahraničí, také povídka Moni und ihre Freunde (Luzern, 1977). 55 V knihovním fondu Libri Prohibiti je k dispozici 5 samizdatových opisŧ Modrých pohádek – čtyři opisy

formátu A5 a jeden opis ve formátu A4 s volnou obrazovou přílohou Míši Sukdolákové. Dostupné samizdatové

verze obsahují 10 pohádek. V porovnání s Modrými pohádkami z roku 1994 se v nich neobjevuje pohádka Horo,

obrať se, která byla pravděpodobně dotvořena dodatečně k novému vydání pohádek. V novém vydání došlo také

k záměně pořadí pohádek Černá nit a Cukříček. 56 Rozsah pohádek 7–14 stran textu, formát knihy A4.

Obálka knihy Modré pohádky

(Český spisovatel, 1994)

42

Klimentových pohádek je ve srovnání s lyrickou stránkou pohádek Tomáše

Pěkného nebo Ludmily Klukanové méně výrazná .57

Autor klade dŧraz spíše na

zobrazení děje, a to v duchu l idových pohádek podobně jako Karel Šiktanc,

ten však poetičnost podtrhuje i grafickou stránkou textu. Stylem vyprávění

mají Klimentovy pohádky velmi blízko k pohádkám lidovým.

Téměř všechny Klimentovy pohádky jsou uvedeny obměnami typické

pohádkové formule Byl jednou jeden... , č asové a místní zasazení zdánlivě58

odpovídá lidovým pohádkám .

V duchu poetiky lidové pohádky pracuje Klimet s magickými čísly –

třiatřicet rokŧ se lovec perel potápěl, aby získal třiatřicet t isíc perel, sedm dní

a sedm nocí musí vydrţet Antoš na širém moři bez jídla a pití, aby splnil další

ze sta úkolŧ, a tak získal všech s to perel a krásnou Viléminu (Sto perel).

V pohádce Horo, obrať se potkává košíkář Matýsek Krista nesoucího kříţ na

symbolickém třiatřicátém poschodí. Bohaté zastoupení má v Modrých

pohádkách také číslo jedenáct: titulní postava pohádky Šilhavec a sivý kůň je

poslední z jedenácti synŧ, jedenáct je tajných rádcŧ v pohádce Pečetní prsten

apod. Za autorský záměr lze povaţovat také fakt, ţe počet příběhŧ, které

utváří pohádkový soubor Modré pohádky z roku 1994, je jedenáct.

Popisem zla navazuje Kliment opět na tradice pŧvodního lidového

vypravěčství. V rámci imaginativní autorské pohádkové tvorby 90. let

20. století lze hledat souvislost především s tvorbou Marcelly Dostálové.

Právě Babiččiny pohádky vynikají přítomností velkého mnoţství krutý ch

a drastických obrazŧ .59

V porovnání s pohádkovou tvorbou Marcelly

Dostálové si Kliment v Modrých pohádkách při zobrazování těchto scén

počíná mnohem citlivěji a obratněji:

„Malovaný palác v modrém světle nad horami. Střechy ze zlata. Kolem

věţí krouţí havrani a v divokém víru trhají své omámené oběti . Rudá krev

stéká po zlatých střechách. Jen lidské srdce zůstává, obnaţené a zasaţeno

horským dějem z červeného se barví do modra. Stříbrná šipka letí do světa,

kde někdo někoho začal postrádat, a za svítání řekne:

57 Více viz kapitoly Pohádková balada Tomáše Pěkného a Ekologické pohádky Ludmily Klukanové. 58 Přesto, ţe Klimentovy pohádky se odehrávají na první pohled kdesi daleko a kdysi dávno, lze některé příběhy

interpretovat jako autorovu reakci na ţivot v totalitní společnosti. V těchto případech nelze hovořit o časové

a místní neurčitosti pohádek, prostor i čas nabývají při interpretaci konkrétních podob. 59 Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové.

43

,Ach!´“ (MP, s. 46)

Pohádky psané v duchu tradic lidového vyprávění jsou ozvláštněny

neobvyklým a často překvapivým závěrem. Nečekaný závěrečný zvrat mění

celkové vyznění příběhŧ. V úvodní pohádce Sto perel se po splnění

posledního úkolu unavený hrdina vzdá vytou ţené dívky, o kterou bojoval,

a odmítne i nabízený náhrdelník ze sta nejkrásnějších perel. Pochopí, ţe jeho

odvaha a námaha byla zbytečná, krásná a pyšná dívka nedokáţe jeho úsilí

ocenit a opětovat mu svoji lásku. Štěstí a lásku nakonec nachází po boku

obyčejné pihovaté Mařeny.

Ozvláštněním známých motivŧ klasických pohádek vznikla také pohádka

Chudák malíř , v níţ autor podobně jako v dalších svých pohádkách

vyzdvihuje obyčejný ţivot nad přepychem a krásou. Kouzla a čáry staví

Kliment do zcela jiných a neobvyklých pozic. Malíř, který nemaluje, protoţe

má hlad, a má hlad, protoţe nemaluje, pochopí, ţe úspěch naplní člověka

radostí a blaţeným pocitem pouze tehdy, zaslouţí - li se o něj. Bohatství, sláva

i zdánlivé štěstí získané prostřednictvím kouzel proto ztr ácí veškerou hodnotu

a smysl.

Ve srovnání s lidovými pohádkami je odlišný také Klimentŧv postoj

k poráţce zla. Jak ukazuje pohádka Horoděj , Kliment odmítá oplácet zlo

zlem. Vítězství dosaţené zabitím netvora hrdinovi radost nepřináší, neboť má

v ruce tajemství noci, čehokoliv se dotkne, zčerná : „Matouš postál

u Horodějova hrobu. Dneska ne proto, aby se poklonil přemoţenému nepříteli,

ale aby se zamyslel. Kdyţ se rukou dotkl bílé li lie, květy ihned zčernaly.

Tajemství s Horodějem neumřelo. Dokonáno jest. A kdyţ je také odpuštěno,

proč není zapomenuto? Svoje myšlenky luštil jako hádanky, a neţ je rozluštil ,

uviděl převozníkův dům. Z komína stoupal k nebi kouř jako dobré znamení.“

(MP, s. 51) Pohádka plná kontrastŧ a symbolických momentŧ s sebou nese

závaţné poselství, jehoţ vyznění je umocněno melancholickým závěrem

příběhu. Hrdina je nakonec zlého kouzla zbaven, čerň z jeho rukou smyje

milovaná dívka, sama se však promění v tryskající sloupek vody. Právě

taková je daň za odhalené tajemství.

Melancholické, mnohdy aţ bolestné ladění pohádek lze vysvětlit jako

autorovu reakci na dobové společenské problémy. Aluze na tehdejší

společenskou situaci se projevila také v dalších pohádkách Alexandra

44

Klimenta. Autor v pohádkách opakovaně podává obraz nešťastné země, v níţ

vládne špatný král. S tímto motivem se mŧţeme setkat například v pohádce

Pavouci . V útěku hrdiny ze země, kde v ládne lenost a zlo, na ostrov

u dalekého moře, ve stesku po domově i ve vybízení k boji proti četníkŧm,

kteří nedopřejí pracujícím lidem chvilku oddechu, lze spatřovat odraz dobové

krize společnosti . Touha po lepším a spravedlivějším světě je vyjádřena také

v poslední pohádce Horo, obrať se . Pohádka přestavuje zemi, kde je lepší

mlčet, neţ vyslovovat svá přání, zemi, kde nevděčná a pokřivená společnost

nespravedlivě obviní a ztrestá člověka, který je donucen slíbit, co nemŧţe

splnit. Na vládnoucí společnost je kriticky nahlíţeno také v pohádce Strom

lidoţrout.

Modré pohádky A lexandra Klimenta často představují odváţné, statečné

i moudré lidové hrdiny, kteří aktivně bojují za lásku, spravedlnost a lepší

svět. Svým pozitivním charakterem vynikají nad těmi, co zastupují hloupou,

zbabělou a pokřivenou společnost. Podobně jako v dílech pro dospělé i zde se

autor soustředí na prokreslení psychologie postav. Ve zkouškách, které

hrdinové podstupují, se postupně odhaluje charakter, ale i emoce jednotlivých

postav. Na charakter a emoce postav je pouk ázáno prostřednictvím vypravěče,

ale také skrze jejich jednání a myšlení, mnohé charakterové rysy vyplývají

z dialogŧ či monologŧ jednajících postav. Přímé řeči postav proto věnoval ve

svých pohádkách Kliment velkou pozornost. Klimentovy postavy jsou

hloubavé, často se zamýšlí nad svým jednáním a zpětně hodnotí své činy :

„Matouš s kotvou po boku stál nad nehybným tělem Horoděje a zamyslel se.

Pokaţdé se podobně zamyslel nad rybou, kterou ulovil. Před chvílí byla ţívá,

teď je mrtvá. Kdyţ zabiješ rybu, rybáři , co uděláš? Rybě poděkuješ za ţivot,

rybu upečeš a sníš. Co uděláš s nepřítelem, kterého jsi zabil a který není

k snědku? Nepříteli se pokloníš.“ (MP, s. 50).

Velmi častý je v Modrých pohádkách motiv zrcadla, ten stejně jako

v Klimentově próze (např. v novele Marie) pro dospělé funguje jako brána

k sebepoznání. „Zrcadla nelţou. Zrcadla věrně ukazují lidskou tvář.“ (MP ,

s . 67). Zrcadlo dokáţe odhalit nejen skutečnou lidskou podobu, skrze obraz

v zrcadle lze v Klimentových pohádkách dokonce pohlédnout i do l idského

svědomí: „V zrcadle se zjevoval sám sobě a jeho tvář mu říkala: ,Máš v ruce

tajemství noci.´ ,Zrcadlo, nemluv, kdyţ já mlčím, ´ řekl Matouš a zakryl si na

45

zrcadle tvář dlaní. Sotva se zrcadla dotkl, zrcadlo zčernalo a setmělo se i ve

všech ostatních zrcadlech, ačkoliv byl den.“ (MP, s. 51)

V pohádce Černá nit zrcadlo ukazuje smrt a ţivot jako dvě neoddělitelné

sloţky lidské existence: „Smrt stála před zrcadlem ve skvělém obleku

a podobala se krejčímu. Krejčí v bílém rubáši si zas připadal jako smrt.“

(MP, s. 105) Dále: „Před zrcadlem stály dvě vysoké postavy v černých šatech,

krejčí a jeho smrt, kostlivec a jeho krejčí.“ (MP, s. 107)

S motivem zrcadla si autor pohrává také v pohádce Horo, obrať se .

Prostřednictvím zrcadla, které neukazuje podobu toho, kdo se do něj podívá,

autor graduje zoufalství hlavního hrdiny a současně tak zpochybňuje jeho

existenci. „ ,Haló! Jsem tu aspoň já sám?ʻ zavolal Matýsek a podíval se do

zrcátka. Jenţe zrcátko v domě, kde uţ nebydlí ţádná ţena, nic neukazuje

a Matýsek se díval do prázdna. Zničehonic se mu zatočila hlava. Vzpomněl si

na notýsek. Tam přece něco zůstává zapsáno tuţkou, a co se jednou stalo,

nemůţe se vypařit jako lidská věrnost.“ (MP, s. 125)

Motivu kouzelného zrcátka je vyuţito v pohádce Šilhavec a sivý kůň –

zrcátko, které je darem od „vševědoucího“ Boha, mŧţe zbavit hrdinu šilhání.

Hrdina kouzelné zrcátko odmítne, netouţí být krásným. Jeho nemoc dokáţe

vyléčit odpuštění; úsměv a zašilhání koně je pro nemocné srdce nejúčinnějším

lékem.

V některých pohádkách Alexandra Klimenta se prostředkem sebereflexe

stává namalovaný obraz. Podobnou funkci jako zrcadlo má podobizna malíře

v pohádce Chudák malíř . V souvislosti s tímto motivem lze hledat analogii

s Wildovým Obrazem Doriana Graye, podobně jako Dorian Gray spatřuje

malíř Dobrotisko ve své podobizně svoji pravou tvář, která věrně vystihuje

jeho zpŧsob ţivota. „Všechno bylo hned tak krásné a skutečné. Ale kdyţ si

poručil svoji vlastní podobiznu, a ta se hned sama od sebe vymalovala, a kdy ţ

ještě té podobizně poručil: ,Obraze, obraze, vystup!´ - z obrazu nikdy sám

doopravdicky nevystoupil: z plátna vypadla vţdycky jen jeho vlastní

podobizna. Věšel si je po stěnách. Příliš ho n etěšily. Věrně ho zobrazovaly

a on viděl, ţe je stále tlustší , ţe mu oči zarůstají sádlem, ţe vypadá jako líné

prase, které se nedovede usmívat.“ (MP, s. 27) Autor záměrně nenechal oţivit

vlastní podobiznu malíře, aby tím zdŧraznil individualitu kaţdého jedince.

46

Motiv zrcadla nalézáme v pohádkách poměrně často, v lidových

pohádkách se objevuje spíše v souvislosti s negativními postavami.

Připomeňme například pohádku o Sněhurce. Jako symbol marnivosti a pýchy

se obraz zrcadla objevil také v autorské pohádce Marcelly Dostálové Rozbité

zrcadlo . Pro četné vyuţití symbolŧ jsou si Modré pohádky a Babiččiny

pohádky velmi blízké .60

Vedle motivu zrcadla nachází v Klimentových pohádkách bohaté

uplatnění i motiv snu. Prolínání reality a snu, které je vlastní autorově tvorbě

pro dospělé, vyuţívá autor i v Modrých pohádkách . Sen předurčuje osud

postav a napovídá čtenáři, jak bude příběh pokračovat:

„ ,Čím jsi předurčen k tomu, abys nosil císařskou korunu ?ʻ zeptal se

otec.

,Svým snem,ʻ řekl Lukáš a pilně skládal svůj poklad.“ (MP, s. 80)

Symbolika v pohádkách Alexandra Klimenta sehrává dŧleţitou roli.

Výrazným zpŧsobem se v Modrých pohádkách projevila symbolika barev.

Autor i i lustrátorka pečlivě nakládají s barvami. Jak jiţ samotný název knihy

naznačuje, dominantní postavení v textu i v ilustracích nabývá barva modrá.

Ta se v jednotlivých pohádkách objevuje v rŧzných souvislostech. Modrá se

v pohádkách objevuje nejen ve spojitosti něčeho pěkného a dobrého, ale stává

se také symbolem zla. Autor záměrně uţívá modré barvy a jejích odstínŧ.

Výklad symbolu modré barvy je totiţ poměrně široký. Obecně se symbol

modré barvy váţe k vodě či obloze a lze jej vyloţit jako svobodu či volnost.

Modrá je barvou studenou. Podobně jako černá barva je i modrá barvou, která

utváří stín. Jako barva chladu a s tínu dokáţe modrá barva symbolizovat zlo

a odkazovat na stinné stránky ţivota. Ve Starém Egyptě byla modrá barva

symbolem boţstva a moci. V Klimentových pohádkách se modrá barva

objevuje také ve spojitosti svazující, často kruté a nespravedlivé moci. Modrá

barva symbolizuje nesnadnou společenskou situaci v době normalizace u nás,

v modré barvě se odráţí autorova touha po svobodě a volnosti. Alegorické

příběhy vyzývají k boji proti hrŧzostrašné vládě a současně vyjadřují naději

v lepší budoucnost. Pomocí modré barvy dokázal autor vyjádřit dvojpólovost

lidského ţivota, poukazuje nejen na pozitivní okamţiky, ale i na stinné

60 Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové.

47

stránky lidské existence. Na dvojstrannost lidského bytí upozorňují také

barevné kontrasty – černá a bílá barva se proti sobě objevují témě ř v kaţdé

pohádce.

Bohaté zastoupení mají v pohádkách také symbolické předměty.

V pohádce Sto perel se objevuje motiv perly jako symbol ţeny a ţenské krásy.

Pohádka Chudák malíř pracuje s motivem černého holuba jako symbolem

malířova černého svědomí. Funkci kouzelného předmětu má v pohádce

Horoděj darovaná kotva, ta se stává symbolem naděje ve šťastný návrat

hrdiny do rodného domu a současně naděje v poraţení zla a konečného

vítězství dobra. Podobně jako v pohádce O slepé dívce Marcelly Dostálové61

je i zde vyuţito motivu černého havrana jako symbolu krutého a nelidského

zla.

Voda, která se v Modrých pohádkách velmi často objevuje ve spojitosti

s modrou barvou, nabývá v jednotlivých příbězích rŧzných podob. Jako

symbol ţivota je voda zobrazena v pohádce Ţába na prameni , zde se pramen

stává zdrojem pitné a uţitkové vody pro celé město, ohroţení pramene

představuje ohroţení pro všechny obyvatele města. Zdroj obţivy představuje

voda i pro hrdiny z příběhu Sto perel , daleké moře však s sebou přináší i řadu

nebezpečí. Vlídné oči země – modrá jezera jsou protipólem modrých očí lidí

a stávají se útěchou pro šikanovaného Šilhavce ( Šilhavec a sivý kůň). Stejně

jako mŧţe být voda v pohádkách Alexandra Klimenta symbolem ţivota, mŧţe

také znamenat nebezpečí a smrt. Dvojz načnosti symbolu vody je uţito

v pohádce Horoděj . Pramen Modré řeky se zde stává zdrojem zla a strachu, je

označován jako pramen smrti. Proměna Vodičky v tryskající sloupek vody je

znamením obětavé lásky. Přes ztrátu milované osoby lze obraz vody v závěru

pohádky chápat jako symbol nového, šťastnějšího ţivota.

Symbolika se projevila také při volbě jmen některých postav, například

v pohádce Chudák malíř autor pojmenovává malířovu ţenu jako Kláru

a současně toto symbolické jméno vykládá: „Vzal svoji novou pří telkyni za

ruku a dal jí jméno Klára, coţ znamená – jasná, nebo světlá, a uţ mu nebylo

smutno. Uţ nebyl sám.“ (MP , s. 25). Mluvící jména (nomen omen) uţívá

Kliment v pohádkách také pro pojmenování dalších postav, připomeňme

61 Více viz kapitola Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové.

48

alespoň tajemnou dívku Vodičku z pohádky Horoděj , kterou přinesla voda

a která se v závěru pohádky promění v sloupek tryskající vody, rybáře Síta ze

stejné pohádky nebo ošklivého šilhajícího hrdinu Šilhavce z pohádky Šilhavec

a sivý kůň .

Zřetelně se uţití symbolŧ projevilo v ilustracích Jiřiny Klimentové

(Modré pohádky , 1994). Titulní ilustrace knihy zobrazuje symbol lodi, srdce

probodnuté Amorovým šípem a kotvu. Podle křesťanské symboliky lze obraz

lodi vyloţit jako symbol cesty. Symbol kotvy označuje naději . Bolest a štěstí

se pak snoubí v symbolu probodnutého modrého srdce. Motiv šípu se projevil

také v i lustraci na zadní straně obálky, kde je zobrazen zámek, jehoţ střecha

je probodnuta šípem. Symboly obrazové části vystihu jí podstatu a celkové

vyznění Klimentových příběhŧ a nepřímo odkazují na problematickou dobu

vzniku této knihy. Podobně jako text i ilustrace vybízejí k aktivnímu boji

proti stávajícímu systému a vyjadřují naději v lepší budoucnost.

Pohádka Strom lidoţrout z knihy Modré pohádky byla zařazena do

antologie Uzel pohádek . Pohádka, která je oslavou odvahy a aktivního

jednání, vypráví o království, v němţ je kaţdým rokem v den letního

slunovratu obětována nejkrásnější z dívek hrŧzostrašnému stromu.

Nelítostným kořenŧm stromu se dokáţou postavit odváţní bratři Jan a Dan. Ze

spárŧ krutého stromu vysvobodí krásnou Josef inu. S pádem stromu padne

i celé království. Následuje spor bratrŧ o zachráněnou Josefinu. Na radu

Symbolika v ilustracích Jiřiny Klimentové - zadní část obálky knihy Modré pohádky (Český spisovatel, 1994)

49

tajemného hlasu poraţeného stromu rozřeţou bratři kočár se spící Josefinou,

z kočáru vystoupí dvě navlas stejné dívky. Konflikt Jana a Dana je vyřešen,

kaţdý z bratrŧ získává nevěstu. Pro své ţeny a děti staví bratři nový zámek

a zakládají město , v němţ uţ se nikdy nikdo nebude bát a všichni budou

šťastní a spokojení .

Ačkoliv je obsah pohádky Strom lidoţrout z knihy Modré pohádky

(Český spisovatel, 1994) téměř totoţný s její variantou z antologie Uzel

pohádek (Lidové noviny, 1991), l iší se příběhy v několika dŧleţitých

momentech.

Král i jeho lid jsou v pohádce, která je součástí antologie Uzel pohádek ,

zobrazeni více negativně. Vlivem toho vyznívá řada situací v pŧvodním

příběhu mnohem dramatičtěji – král zde rozkáţe protivníky popravit, n ikoliv

uvěznit jako tomu bylo v novější verzi. Na šibenici jsou Jan a Dan odváděni

dvěma katy, ty musejí bratři porazit , aby se dostali k pahorku a vysvobodili

ze spárŧ lidoţrouta krásnou Josefinu. Král se svou druţinou Jana a Dana

pronásleduje a vybízí k jejich smrti: „ ,Vzhůru!ʻ zavelel král vojákům. ,Jan

a Dan musejí padnout dřív, neţ padne strom. ʻ“ (UP, s. 51)

Zatímco v novější verzi z roku 1994 lze nesprávné jednání krále i jeho

lidu vysvětlit jako dŧsledek jejich zbabělosti a jejich strachu o svŧj ţivot, ve

starší variantě se král i lid krutého nelidského stromu přímo zastávají:

„,[…] Náš dobrý a věčný strom l idoţrout ať vidí, ţe mu nikdo nikdy nebude

odporovat. Vţdyť si jen jednou za rok na den letního slunovratu ţádá jedino u

krásku. […]ʻ“ (UP, s. 50) V dŧsledku těchto změn je smrt krále a jeho

druţiny v pŧvodní verzi konkrétněji rozvedena.

Vyhroceněji pŧsobí ve starší pohádce rovněţ spor bratrŧ o krásnou

Josefinu. Hádky zde přerostou ve výhruţky o zabití:

„ ,Mám tě tedy zabít?ʻ řekl Jan a chopil se sekery.

,Spíš zabiju já tebe, ʻ řekl Dan a popadl pilu.“ (UP, s. 53)

Rozhodování o Josefinu je v pŧvodní verzi rozšířeno o jeden motiv, a to

o motiv házení mince – bratři hodí zlatou mincí, aby se rozhodlo, komu bude

krásná Josefina patřit , zlatý peníz však hr anou padne do pilin mrtvého stromu.

Narativní výstavba srovnávaných textŧ se místy liší a má vliv na celkové

vyznění příběhŧ. Pro srovnání uvádíme z obou srovnávaných pohádek

následující část příběhu zobrazující tutéţ situaci.

50

„Bíle oděná panna pak vystoupila z kočáru. Prázdný kočár zas pomalu

sjíţděl zpátky. Temní koně ještě temněji rţáli . I sochy podle cesty zaslzely,

kdyţ bílá panna klekla k patě stromu. Větve stromu pannu objaly, něţně

spoutaly a vynesly do koruny. V koruně stromu nevěsta v bílém zářila aţ do

večera jako stříbrný pták, který si přiletěl na pahorek jen odpočinout. Při

západu slunce bílé šaty vzplanuly a zdálo se, ţe strom lidoţrout na vrcholu

hoří. Smuteční diváci na hradbách města však věděli , ţe to nejsou jen rudé

paprsky slunce, ale ţe je to rudá krev, která smáčí bílé závoje.“ (UP, s. 46)

„Bíle oděná panna vystoupila z kočáru. Prázdný kočár pomalu sjíţděl

zpátky po cestě kolem soch. Temní koně ještě temněji rţáli. Bílá panna klekla

k patě stromu, větve ji spoutaly a vynesly do modré koruny. Při rudém západu

slunce se zdálo, ţe strom lidoţrout hoří v červáncích. Smuteční diváci na

hradbách města však věděli , ţe jejich obětovaná krasavice krvácí.“ (MP,

s. 70)

Pohádka Strom lidoţrout z roku 1994 je oproti starší verzi mnohem

stručnější a zkratovitější, naopak pro pohádku z roku 1991 je charakteristický

smysl pro detail, objevuje se větší míra metafor a enumerací. Pomocí těchto

prostředkŧ autor zesiluje dramatičnost situace a naléhavos t celého příběhu.

Podrobnější verze více vysvětluje a leckdy čtenáři přináší i zcela nové

informace, více vyniknou i kontrasty.

Varianta pohádky Strom lidoţrout z roku 1991 se téměř shoduje se

samizdatovými verzemi pohádky. Zaznamenány byly pouze drobné úp ravy

v oblasti tvaroslovné, a to zejména v dŧsledku pravopisné/jazykové reformy,

a ojedinělé odlišnosti v oblasti lexikální. Tyto nepatrné změny nijak

významně nezasáhly do sémantické stránky pohádky.

Výrazněji autor zasáhl do porevolučního vydání Modrých pohádek .

Srovnání samizdatového opisu Modrých pohádek62

s variantou z roku 1994

ukázalo, ţe autor pŧvodní znění jednotlivých pohádek přepracovává. Zjištěné

modifikace odpovídají úpravám, jichţ jsme si všímali při konfrontaci pohádky

Strom lidoţrout z roku 1991 s její variantou z roku 1994. Ve srovnání

s nejnovější podobou Modrých pohádek je samizdatová verze mnohem

podrobnější, pŧsobí rozvláčněji a dramatičtěji. Pro ilustraci uvádíme dvě

62 Autorem nesignovaný opis s uvedenou datací 1970 na titulním listě, 261 s. Dále jen OPIS 1.

51

verze ukázky z pohádky Chudák malíř ; pŧvodní úryvek se v nové verzi krátí

do několika řádkŧ, nepracuje s některými vedlejšími dějovými zápletkami

a v souvislosti s nimi neuvádí některé informace o hrdinových myšlenká ch

a pocitech.

„ ,Kdybych chtěl, dobyl bych světa! ʻ říkal si malíř. ,Ale moc a sláva mi

můţe být ukradená! Jsem malíř, nejsem dobyvatel! ʻ

V tu chvíli malíř zesmutněl. Přemýšlel o tom, ţe vlastně není ani malíř,

ţe je leda čaroděj a coţe je mu platné čarování, kdyţ se nudí a kdyţ tloustne

jako prase na poráţku.

Vojsko, které nemělo velitele, se vracelo zpátky. Valilo se k zámku

a malíři se zdálo, ţe se muţstvo pobouřilo a ţe zámek vezme útokem.

,Aťsi!ʻ zavzdychal Dobrotisko ,Aťsi nás postřílejí , zámek zahrabou

a rozkradou! Nemám tu uţ na světě vlastně proč ţít! Zázračné plátno ať

probodají oštěpem a bílou tubu s černým pírkem za kloboučkem ať rozšlápne

sivý kůň!ʻ

Dobrotisko si sedl na schody před zámkem. Jak zvadlé, tlusté

budiţkničemu čekal, aţ se to na něho dov alí. Přiběhl k němu bílý chrt

a poloţil mu čumák do dlaní. To malíři připomnělo, ţe je tu ještě několi k

ţivých bytostí, které má rád, a honem zavolal na důstojníky […]“ (OPIS 1,

s. 46)

„Kdybych chtěl, dobyl bych světa, myslel si malíř, ale moc a sláva mi

můţe být ukradená. Nejsem dobyvatel. A rozkřikl se na důstojníky […]“ (MP,

s. 28)

Pro starší verze Modrých pohádek je charakteristický dŧraz na detail ,

popisné pasáţe jsou četnější a podrobnější. Autor v nich sděluje nové

informace, představuje další vedlejší postavy, věnuje více prostoru

psychologickému prokreslení postav. Větší apel klade zejména na z obrazení

emotivních proţitkŧ a myšlenkových pocho dŧ hlavních hrdinŧ. Drastické

a děsivé obrazy jsou v Modrých pohádkách z roku 1994 zjemněny (např.:

v pohádce Pavouci četníci skřivánka nezastřelí, ale v nové verzi ho vyplaší),

nebo zcela vypouštěny, váţné situace jsou odlehčeny častější přítomností

komiky:

„ ,Rád bych se před spaním pomodlil , ʻ řekl Štěpánek.

52

,Není dovoleno,ʻ řekl sluha. ,Ústa otvíráme jen kvůli obloţeným

chlebíčkům.ʻ

,Můţe se mi něco aspoň zdát?ʻ zeptal se Štěpánek.

,My nesníme, my lenošíme,ʻ řekl sluha. ,Kdyby se nám v noci něco zdálo,

ráno bychom o tom museli přemýšlet. ʻ“ (MP, s. 115; srovnávaný samizdatový

opis s uvedenou ukázkou nepracuje)

Větná stavba Modrých pohádek z roku 1994 je na rozdíl od syntaktické

stránky starších variant knihy jednodušší. Kliment vypouští a upravuje

zejména pasáţe s vedlejšími a opakujícími se informacemi. Úpravy se

projevily rovněţ v oblasti lexikální. Autor v Modrých pohádkách z roku 1994

aktualizuje slovní zásobu, v dŧsledku časového odstupu (jazykové reformy

i nového pohledu autora na realitu) vyuţívá jiné p řívlastky a přirovnání

a pozměňuje členy enumerace. V novější verzi výčty často zkracuje.

„Malířský stojan stál rozkročeně na třech nohách jako zoufalec, plátno

na stojanu bylo nedotčené, v iselo smutně jak plachta na lodi, pod jejímiţ boky

vyschlo moře. Jen tu a tam si na prázdné plátno sedla moucha." (OPIS 1,

s. 32)

„Malířský stojan stál opodál jako opuštěný člověk. Bílé plátno na

stojanu bylo nedotčené, jen tu a tam si na ně sedla černá moucha.“ (MP,

s. 21)

Přepracováním Modré pohádky neztrácí svŧj pŧvab, naopak novým

zásahem autora pohádky vyzrávají. Jejich nová podoba pŧsobí promyšleně

a propracovaně, s časovým odstupem přistupuje autor k příběhŧm s nadhledem

a váţně laděné příběhy dokáţe okořenit vtipnou pasáţí. Vlivem těchto zásahŧ

se Modré pohádky stávají přístupné současným čtenářŧm. Jak titulní strana

prvního českého kniţního vydání Modrých pohádek sděluje, autor napsal

pohádky pro „malé i velké děti“63

. Svým obsahem i rozsahem se upravená

verze Modrých pohádek stále obrací spíše ke čtenářŧm zkušenějším. Právě

dospělí a zkušení čtenáři dokáţou odhalit skryté naráţky na společenskou

situaci 70. let u nás a ocenit autorovu jazykovou vytříbenost a kultivovanost

jednotlivých pohádek.

63 KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 3.

53

Ilustrace k pohádce Strom lidoţrout z nesignovaného samizdatového opisu formátu A5 (1970 na titulním listě),

autor výtvarného doprovodu není znám

54

Ilustrace Míši Sukdolákové k pohádce Strom lidoţrout

- volná obrazová příloha k samizdatovému opisu formátu A4 (titulní list: 1970, rub titulního listu: 1976)

55

Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové k pohádce Strom lidoţrout (In: Uzel pohádek, Lidové noviny 1991)

56

Ilustrace Jiřiny Klimentové k pohádce Strom lidoţrout (In: Modré pohádky. Český spisovatel, Praha 1994)

57

2.2.4 Mezi pohádkou a povídkou

(Nad imaginativními pohádkami Ivana Klímy)

Literární tvorba spisovatele a dramatika Ivana Klímy (1931) je velmi rozsáhlá

a ţánrově pestrá; zahrnuje prózu, dramata, reportáţe, fejetony a v neposlední

řadě také kníţky pro děti .

Autorova tvorba pro děti vznikala především na přelomu šedesátých

a sedmdesátých let 20. století . K prvním Klímovým knihám adresovaným

dětem patří pohádkový soubor Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských

Klobúk a podobných Tramtárií (SNDK 1965, upravená verze z roku 2012

v nakladatelství Portál). Svým obrazným i jazykovým e xperimentováním se

tyto pohádkové cestopisné reportáţe řadí k linii moderní nonsensové pohádky

60. let reprezentované např. Aloisem Mikulkou, Milošem Macourkem nebo

Ludvíkem Aškenazym.

K mládeţi se obrací poetická novela Markétin zvěřinec , jejíţ vznik se

datuje do roku 1971 (německy 1978, česky 1990). Poetický příběh

jedenáctileté dívky, která sní o svém otci a odmítá matčiny nápadníky, byl

v roce 1998 zfilmován reţisérem Milanem Cieslarem. Do četby mládeţe

proniká také rozsáhlá povídková tvorba Ivana Klímy ze souborŧ Má veselá

ji tra (Toronto 1979, 1990), Moje první lásky (Toronto 1985, 1990), Moje

zlatá řemesla (1990) apod.

Podle obrázkŧ terezínského umělce Bedřicha Fritty (vl. jm. Fritze

Taussiga) z roku 1944 napsal prózu pro děti O chlapci, který se nestal číslem

(1998). Dílo hlubokého humanistického vyznění přibliţuje ţivot chlapce

v terezínském ghettu a vzpomínky jeho rodičŧ na svobodný ţivot.

K ţánru pohádky se autor navrací v díle Uprchlíci z cirkusu Gloria

(2010, Karmášek). Pohádkový příběh vypráví o cestě tří zvířecích přátel

z cirkusu za svobodou. Součástí knihy je CD obsahující vybrané pasáţe

z knihy, které pro děti autor načetl.

Ivan Klíma je také autorem divadelních her pro děti , námětŧ a scénářŧ

k filmŧm pro děti . K významným pracím patří námět a scénář k loutkovému

filmu Jiřího Trnky Kybernetická babička (1962), který v roce 1963 získal

hlavní cenu na filmovém festivalu v Karlových Varech, cenu Zlaté pečeti na

filmovém festivalu v Terstu a 2. cenu v mezinárodní sekci v Bilbau.

58

Sérii námětŧ vytvořil také pro kreslené filmy O krtkovi Zdeňka Milera,

které byly realizovány i v 70. letech. Pod jménem Jaroslava Dietla uvedl

v 70. letech televizní hru pro mládeţ Padavka.

Přestoţe Klímova tvorba pro děti představuje pouze zlomek autorovy

tvorby, přistupuje k ní velmi svědomitě a zodpovědně, při psaní klade dŧraz

na obsahovou i formální stránku textŧ, a to vţdy s respektem k malému

čtenáři. Uvědomuje si , ţe literární tvorba pro děti má oproti tvorbě pro

dospělé jistá specifika, která je nutno dodrţovat: „Pro děti se píše maličko

jinak, řekl bych, ţe příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální

poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelsky. A jazyk musí být

srozumite lný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě

seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho

měli radši nechat.“64

Za významný počin Ivana Klímy

v oblasti literatury pro děti a mládeţ lze

povaţovat práci na antologii Uzel

pohádek (Mnichov 1978, Praha 1991),

kterou autor sestavil a opatřil úvodem .

Pro pohádkový soubor Uzel

pohádek napsal Klíma pohádku Jak

hluboké je moře . Pohádka Jak hluboké

je moře v sobě ukrývá dva příběhy.

První vypráví o mořské vodě, která

se přes varování mořských ryb vydá za

krásami mořského dna. Schová se proto

do stínu Černého útesu, „aby vychladla,

ví, ţe teplá voda nemůţe klesat, ta

nemůţe vstoupit do hlubiny.“ (UP,

s. 125)

64 KLÍMA, Ivan. Ivan Klíma o psaní pro děti a o ţivotě. In: Nakladatelství Portál [online].

22. 8. 2011. [vid. 25. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.portal.cz/aktuality/ivan-klima-o-psani-pro-deti-a-o-

zivote/45249/

Ilustrace Hany Klímové-Pavlátové

k pohádce Jak hluboké je moře z antologie

Uzel pohádek (Lidové noviny, 1991)

59

Detailní popis prostředí, k teré voda při postupném chladnutí a klesání

poznává, i opakované varování ostatních postav umocňuje dramatičnost

příběhu. Intenzitu napětí zesiluje také dŧraz na zobrazení emocí hlavní

hrdinky. Personifikovaná voda pocítí, ţe je velmi těţké uniknout spárŧm

Studeného proudu a dostat se z hlubin moře zpět na hladinu za sluncem.

V novém, neznámém prostředí zaţívá úzkost, strach, smutek, má obavy, ţe se

jiţ nikdy nevrátí zpět na hladinu moře. Negativní pocity střídá radost

z nového poznání. Dŧraz na popisné pasáţe i zobrazení pocitŧ hlavní postavy

tlumí epickou rovinu příběhu a podporují poetičnost textu.

Krátce po výpravě za mořským dnem se voda od Černého útesu vydává

na další pouť. Cestu za poznáním země přibliţuje jiţ druhý příběh: „Voda se

však přesto touţí vydat na cestu, i kdyţ neví jak. Ale od jedné vlny se dozví,

ţe kdyţ se voda nechrání před sluncem, kdyţ se dlouho převaluje na hladině,

stane se div a voda můţe cestovat.“ (UP, s. 129) Spolu s dalšími vlnkami se

vznáší nad hladinou moře a stoupá výš a výš, a protoţe je vlnkám úzko

a smutno, přimknou se k sobě a vytvoří mrak, a ten se ţene ve větru dál a dál.

Putování vody, která v plynné podobě poznává svět, končí daleko od

moře, nad malou vesničkou, kterou trápí velké horko a sucho. Zatímco se

hladoví a ţízniví vesničané modlí k Bohu, voda od Černého útesu „cítí lítost

nad vyprahlou zemí a nad lidmi, kteří k ní vzpínají ruce, a cítí podivnou

malátnost a tíhu, cítí náhle, ţe uţ se neudrţí v té výšce. Sestřičky, volá, mám

závrať, spadnu, a drţí se vší silou mraku, ale nemůţe přitom odtrhnout pohled

od lidí tam dole, jak křičí, jak zvedají ruce. A v tom voda ucítí , ţe se uţ

neudrţí, ţe uţ padá, rozbitá do tisíců kapek, padá k zemi. Sbohem, sestřičky,

volá a vtom, si všimne, ţe i ony spolu s ní se snášejí k zemi.“ (UP, s. 131)

Pohádkové vyprávění nenásilně poučuje dětského recipienta

o fyzikálních zákonech – první příběh podává výklad o mísení studeného

a teplého proudu, druhý vysvětluje princip koloběhu vody a současně ukazuje

na dŧleţitost vody pro ţivot člověka.

Poetické příběhy o putování mořské vody jsou uvedeny fiktivním

dialogem mezi postavou dítěte a vypravěčem. V dialogu, v němţ se malé

zvědavé dítě ptá dospělého na věci kolem nás, autor dokonale vykreslil

dětskou imaginaci a projevil výbornou znalost dětské psychiky. Pohádkové

60

příběhy, které následují, jsou vlastně reakcí na zvídavé, leckdy úsměvné

dětské otázky.

„Mohl bys vypít moře?

Mořská voda se nedá pít, je slaná.

Kdyby mořská voda nebyla slaná, za jak dlouho bys vypil moře?

V moři je příliš mnoho vody, neţ abych ji dokázal vypít .

Mohl by moře vypít slon?

V moři je příliš vody i pro slona.

Ale kdyby slon měl velkou ţízeň, kdyby slon před tím celý den nepil?

Ne, v moři je příliš mnoho vody.

A dva sloni, mohli by vypít moře?

Ne!

A tisíc slonů?

V moři je příliš mnoho vody i pro tisíc slonů.

A pro milión slonů?

I pro milión slonů.

A kdyby země byla plná slonů. Kdyby sloni stáli jeden vedle druhého. Ve

všech ulicích. A v pokojích. A ve skříních. A v koupelně. A v parku. A na poli.

A v lese. Mohli by vypít moře?

Ani ti by nevypili moře. Protoţe v moři je příliš mnoho vody.

Co dělá moře s vodou, kdyţ jí má tolik?

[. . .]“ (UP, s. 124)

Pohádka Jak hluboké je moře se stala součástí autorovy pohádkové knihy

Jak daleko je slunce (Hynek 1995; rozšířené vydání: Portál 2011). Druhá část

pohádky objasňující princip koloběhu vody se zde objevuje samostatně pod

názvem Jak putuje voda .

61

Pohádková kniha Jak daleko je slunce

vyšla poprvé v roce 1995 v nakladatelství

Hynek. V roce 2011 vydalo nakladatelství

Portál k autorovým 80. narozeninám

rozšířenou verzi této knihy. Obě knihy

doprovází ilustrace autorovy dcery Hany

Klímové-Pavlátové65

. Nové vydání

obsahuje navíc tři příběhy: Jak velká je

velryba , Jak se rodí ptáci a K čemu jsou

dobré kníţky . Vzhledem k tomu, ţe do

pŧvodních textŧ autor prakticky

nezasahoval, vycházíme v následující

analýze z novějšího rozšířeného vydání.

Obdobně jako v pohádce Jak hluboké

je moře předchází rozhovor fiktivního vypravěče s postavou dítěte téměř

kaţdému příběhu z knihy Jak daleko je slunce (Portál, 2011). V některých

případech je dialogem příběh rovněţ uzavřen. Vypravěč v rámci 14 krátkých

poetických příběhŧ odpovídá na otázky zvědavého dítěte . Pohádkovou formou

dětskému recipientovi podává výklad světa, objasňuje mu dŧleţitost vody,

vzduchu, ohně pro lidský ţivot, učí ho lás ce k přírodě kolem nás a úctě

k ostatním lidem. První příběh Jak daleko je slunce dal název celé knize.

Symbolický název vyjadřuje touhu po něčem vzdáleném a nedosaţitelném,

zvolený název dokonale vystihuje atmosféru celé knihy a zároveň odráţí

rozporuplné pocity prohibičního autora.

Leckdy úsměvné otázky malého tazatel e se v pohádkových příbězích

Ivana Klímy stávají dŧleţitým zdrojem komiky. Jemné tóny komiky se svým

obsahem obracejí spíše k dospělým recipientŧm. Komika v imaginativních

pohádkách tak nabývá zce la jiných podob a rozměrŧ neţ v pohádkách

nonsensově-parodických. Nonsensově -parodické pohádky se snaţí primárně

dětského čtenáře pobavit (ve smyslu rozesmát), tedy prvek komiky je mnohem

výraznější a přizpŧsoben dětskému recipientovi. Imaginativní pohádky se

65 Hana Pavlátová ilustrovala téţ soubor Uzel pohádek (1991). V roce 1992 získala Hana Klímová-Pavlátová za

ilustrace ke knize Uzel pohádek čestné uznání v soutěţi o nejkrásnější knihu roku 1992. Cenu udělovalo

Ministerstvo kultury ČR a SR, Památník písemnictví a Matice Slovenská.

Obálka knihy Jak daleko je slunce

(Portál, 2011)

62

obracejí k jinému typu čtenáře, jejich primárním cílem není pobavit děts kého

vnímatele, imaginativní pohádka se především snaţí prostřednictvím

metaforických obrazŧ přinést závaţná poselství o lidském ţivotě. Funkce

komiky v imaginativních pohádkách je proto odlišná, komické momenty

mohou odlehčovat dramatické okamţiky příběhu nebo se v proudu závaţných

myšlenek stávají jakýmsi „odpočívadlem“ pro čtenáře.

Smutné a bolestné mo t ivy jsou v imaginativních pohádkách zobrazeny

výrazněj i neţ komika, autoři j imi podtrhují závaţnost sdělení textu. Autoři

imaginativních pohádek se často snaţí vylíčit rozporuplné emoce hlavních

hrdinŧ. Pocit strachu, úzkosti a bolesti , kte rý se střídá s pocitem štěstí

a radosti , zaţívá v cizím, neznámém prostředí také voda od Černého útesu

v pohádce Jak hluboké je moře . Totéţ je vlastní i dalším hrdinŧm p říběhŧ

z knihy Jak daleko je slunce .

V imaginativních pohádkách má své dŧleţité zastoupení motiv smrti.

Smrt se stává vedlejším i hlavním motivem také v pohádkách Ivana Klímy.

Některé příběhy nekončí klasickým pohádkovým happy -endem, ale jsou

zakončeny velmi melancholicky. Smrtí hlavního hrdiny je zakončen dojemný

příběh Jak věrní jsou čápi . Čáp, který se odmítá odloučit od své zraněné

druţky, neodlétne včas do jiţních krajŧ a v závěru příběhu nad zmrzlým tělem

čápice sám umírá.

„Zatím se slunce rychle sune mrazivým vzduchem k mlhavému obzoru, na

nebi vycházejí hvězdy, které se zdají ještě chladnější. Čápice uţ ani oči

neotevře, je mrtvá. Čáp by chtěl zaklapat zobákem, rozloučit se s ní, ale

nepodaří se mu to, zvolna tuhne mrazem, uţ ani křídly nepohne. I on zavře

oči, ještě naposledy cítí , jako by na něho někdo teple dýchl, jako by letěl

v čele hejna, jakoby se první mezi všemi vznášel nad vlahými vlnami teplého

moře, pak se zvolna sesune vedle své druţky, kterou nedokázal, kterou nechtěl

opustit .“ (JDJS66

2011, s. 60)

Kniha Jak daleko je slunce přináší ţánrově velmi těţce zařaditelné

příběhy. Krátké epické útvary s jistou mírou lyriky uvedené fiktivním

66 KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-985-9.

(Dále jen JDJS 2011)

63

rozhovorem vypravěče s dítětem bývají řazeny k povídce .67

Toto ţánrové

vymezení ovšem není zcela tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo

zdát, zvláště, pomineme - li dialogické rámce jednotlivých příběhŧ. Samostatné

příběhy v sobě nesou větší či menší stopy dalších literárních ţánrŧ.

Jednotlivé příběhy mají velmi úzký vztah s pohádkou . Ne náhodou se

Vařejková68

a Toman69

zmiňují o příběhu Jak hluboké je moře ze sborníku

Uzel pohádek (1991), který tvoří také součást knihy Jak daleko je slunce

(1995, 2011), v souvislosti s autorskou pohádkou. Základní rysy

charakteristické pro ţánr pohádky se projevují i v dalších příbězích z knihy

Jak daleko je slunce . S pohádkou je pojí časová i místní neurčitost,

personifikovaní hrdinové70

, nenásilné morální poučení, a především dŧraz na

samotný akt vyprávění.

Klímovy příběhy odpovídají Čapkovu vymezení pohádky, ţe pohá dka je

vlastně povídáním, které „se rodí z potřeby vypravovat a rozkoše

naslouchat .“71

Tradiční narativní formu lidových pohádek ovšem Klíma

inovuje. Minulý čas lidových vyprávění , který podtrhuje časovou odlehlost

příběhu , je v Klímových příbězích nahrazován časem přítomným. Pouţitím

historického prézentu v řeči vypravěče dokázal autor v táhnout čtenáře přímo

do děje a zdŧrazni l tak dramatičnost některých situací.

Imaginativní pohádkové texty Ivana Klímy spojuje s lidovou pohádkou

i opakující se motiv putování. Většinou ovšem nejde o klasické putování

hrdiny za získáním nějakého předmětu či osoby . Přestoţe hrdina podstupuje

obtíţnou pouť plnou překáţek, cíle cesty mnohdy ani není dosaţeno. Jejím

smyslem se stává především získání nového poznání a zkušeností . Motiv cesty

se často objevuje v souvislosti s poznáním něčeho zdánlivě lepšího a krásného

(Jak daleko je slunce, Jak hluboké je moře, K čemu jsou dobré kn íţky),

s odchodem z rodného kraje do nového neznámého světa (ať uţ dobrovolným

67 Toto zařazení uvádí také katalogizace NK ČR; záznam z katalogu NK ČR uveden v úvodní části knihy Jak

daleko je slunce (Portál 2011) – zde součástí impresa. 68

VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 14. ISBN 80- 7204-092-8. 69

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti

a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51. ISBN 80-903339-0-7. 70 Personifikováním přírody a vesmíru mají pohádkové příběhy Ivana Klímy z knihy Jak daleko je slunce velmi

blízko k pohádkám Ludmily Klukanové – viz kapitola Ekologické pohádky Ludmily Klukanové. 71 Viz ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury: (1919-1931). 3. vyd. Praha: Borový, 1948, s. 140–141.

64

nebo nuceným) a s opětovným návratem domŧ. V pocitech hrdinŧ

navracejících se do rodného kraje se odráţí emoce člověka, který přes dobové

problémy nedokázal opustit svoji vlast : „Lidi se často podivují , proč se

vlaštovky vracejí ze země, kde jim nic nechybí a je krásné teplo. Zapomínají,

ţe i oni sami, pokud ţijí v cizině, se vracejí do země, kde se narodili, ani

nevědí, co je tam vlastně táhne, jestli vzpomínky anebo stesk po dávném

domově.“ (JDJS 2011, s. 90)

Tradiční pojetí boje dobra se zlem Klíma v knize Jak daleko je slunce

obměňuje. Klímovi personifikovaní hrdinové často čelí nástrahám moderní

lidské společnosti . Zlo je tedy v knize zastoupeno především člověkem, který

ničí přírodu a ubliţuje všemu ţivému. Lidským zásahŧm podléhá hora od

jezera (Jak stará je Země) i čtyři sta let staré lípy (Jak rostou stromy), lidmi

jsou pronásledovány velryby (Jak velká je velryba), stříbrná liška (Jak vzácná

je svoboda) a nepřímo i myš v příběhu K čemu jsou dobré kníţky . Přesto, ţe je

na moderního člověka a jeho činy nahlíţeno v knize negativně , je zde

upozorněno na to, ţe všichni lidé nejsou stejní ; vedle těch, co přírodě škodí,

jsou tu i ti , kteří jí pomáhají. „[…] Tohle byli úplně jiní lidé, neţ o kterých

jsem slýchala, ţe se jich musíme bát.“ (JDJS 2011, s. 87) Ne vţdy je boj pro

hrdiny vítězný. Ačkoliv hrdinové nepřátelŧm podlehnou, smířlivý závěr

naznačuje naději v lepší budoucnost (viz příběh Jak rostou stromy).

Hrdinové Klímových příběhŧ bojují nejen s člověkem, ale také sami se

sebou. Podstupují vnitřní boj. Ve svém nitru bojují se svými pocity , velmi

často se strachem.

Ţánr pohádky se v knize Jak daleko je slunce dostává do spojitosti

s ţánrem mýtu. Inovací starého antického mýtu o titánovi, který dal l idem

oheň, vznikl příběh Jak vzácný je oheň . Oheň zde lidem nepřináší

Prometheus, ale odváţný mladíček Rychlý jelen. On jediný se slituje nad

nářkem ţen a pláčem dětí , které suţuje ukrutná zima, a přes varování starších

a obavy, ţe rozhněvá mocné bohy, dokáţe z doutnající sopky přinést ostatním

členŧm svého kmene hořící větev.

Mýtus o stvoření světa je rozvíjen v příběhu Jak stará je Země .

Originální a poutavé vyprávění podává výklad o vzniku ţivota na Zemi

a vývinu Země do současné podoby . Změny, kterými Země v prŧběhu vývoje

65

prochází, lze sledovat na dvou horách okolo jezera. Kameny se po svém

dlouhém spánku seznamují s rostlinami, ţivočichy i lidmi. Právě ti skalám

nejvíce škodí, a tak hora touţí po čase, kdy „na světě nebude nic neţ kameny

a skály a ony dvě sestry hory na březích tichého a pustého jezera.“

(JDJS 2011, s. 21)

Minulost představuje pro mnohé hrdiny spokojenější ţivot, naopak

přítomnost se pro ně stává nepříznivou etapou ţivota, zejména zasahuje-li do

něho člověk a jeho moderní vynálezy a prostředky. Touha po návratu do

lepších dob minulých se objevuje v příbězích opakovaně. Mnohdy lze tento

motiv vysvětlit jako vliv konkrétní dobové situace, s níţ se autor nesnadno

vyrovnával. Zřetelně se tento jev projevil v symbolickém příběhu Jak rostou

stromy . Čtyři sta let staré lípy, národní stromy, jsou během svého ţivota

vystavovány mnohému nebezpečí, odolají všem přirozeným nepřátelŧm ,

přeţijí války , avšak nesmyslný zásah moderní civilizace stromy zahubí. Na

rozkaz muţe, který do vesnice přijíţdí se svými lidmi ve velkém černém autě,

je jedna z lip pokácena, druhou záhy porazí vichřic e.

„ ,Neslýchané, lípy uprostřed pole. Kdo to kdy viděl? Stromy uprostřed

pole přece překáţejí strojům!ʻ

,Kdyţ dovolíš, soudruhu,ʻ řekne jeden z muţů zdvořile, ,ty lípy uţ tu stojí

čtyři sta let. ʻ

,Právě, právě,ʻ řekne první, ,co bylo dřív, není uţ teď. ʻ A ještě neţ sedne

do auta, přikáţe: ,Skácet!ʻ (JDJS 2011, s. 51)

Příběh zřetelně kritizuje soudobou realit u, vyzdvihuje národní hodnoty

a zdŧrazňuje potřebu sounáleţitosti . Naléhavost a závaţnost situace podporuje

dramatické vylíčení smrti personifikovaný ch lip. Přesto autor uzavírá příběh

optimisticky, na místě poraţených lip nechá vzklíčit lipový oříšek, a t ím

symbolicky dává naději na lepší budoucnost národa.

Naráţky na dobu normalizace lze spatřovat také v příběhu, který

vysvětluje, jak vzácná je svoboda. Příběh Jak drahá je svoboda vypráví

o stříbrné lišce, která je člověkem ulovena a umístěna do zoologické zahrady.

Přestoţe je ţivot v kleci pro ni snazší (nemusí se starat o potravu, bát se kruté

zimy ani nástrah lidí, neboť mříţ ji chrání přede vším a přede všemi), teskní

po bývalém domově a všechny své síly zmobilizuje k tomu, aby se opět

dostala na svobodu.

66

„Napadne ji , ţe kdyby zůstala v kleci, nikdo by ji neštval, nemusela by

prchat před zuřivými psy. Ale liška ví, ţe kaţdá chvíle, kdy byla opět na

svobodě, znamenala víc neţ všechny dny anebo dokonce roky, které by

strávila v kleci. A napadne ji , ţe pokud by ji psi přece jen dostihli , bude se

rvát, dá se raději od nich roztrhat anebo od lovců zastřelit, neţ by se dala

znovu zavřít do klece, protoţe ţivot bez svobody vlastně není ţivot.“

(JDJS 2011, s. 70)

V motivu klece, v níţ liška mŧţe udělat pouze několik krokŧ vpřed a do

stran, v motivu útěku i v touze po svobodě lze vidět jisté aluze na nelehké

období 70. a 80. let minulého století . Emoce zajaté lišky pak zrcadlí pocity

lidí ţijících v problematické době normalizace.

Pohádkové příběhy z knihy Jak daleko je slunce , které prostřednictvím

personifikovaných zvířat či neţivých objektŧ nenásilnou formou přinášejí

morální ponaučení, inklinují k ţánru bajky. Rysy bajky se výrazně projevily

také v posledním příběhu K čemu jsou dobré kníţky . Příběh o moudré knize,

která je odloţena na pŧdu a zde po letech znovu objevena, vypráví o jejím

setkání s hloupou a línou myší. Ta se do lid ského obydlí nastěhuje proto, aby

měla snazší přístup k potravě, vŧbec si však neuvědomuje nebezpečí, které jí

od lidí hrozí. Kniha, kterou chce myš nejprve sníst, jí vypráví příběh o tom,

jak jiná hloupá a líná myš podlehla lidským nástrahám a chytla se do pasti .

Vyprávěním kniha zachrání ţivot sobě a moţná i myši. Příběh zŧstává

částečně otevřený . Příběh o knize autor dopověděl v rámcovém dialogu,

příběh o myši však nechává záměrně nedokončený .

„A jak to dopadlo s tou myší?

To nevím, tohle byl příběh o kníţce, ne o myši, co ji chtěla seţrat.“

(JDJS 2011, s. 101)

Nedopověděním informací autor nepřímo vybízí k aktivnímu zapojení

dětského čtenáře a dává prostor jeho fantazii. Příběhem se autor dětskému

recipientovi snaţí odhalit kouzlo kvalitní literatury.

Příběh K čemu jsou dobré kníţky se od ostatních textŧ tvořících knihu

Jak daleko je slunce liší stylem vyprávění. Zatímco ve většině příběhŧ má

vševědoucí vypravěč dominantní postavení a řeč postav je minimalizována,

v posledním příběhu je promluvám jednajících postav dán mnohem větší

67

prostor. Emoce i charakter hrdinŧ tak máme moţnost sledovat n ejen

zprostředkovaně – skrze vypravěče, ale také přímo z dialogu

personifikovaných hrdinŧ. Na rozdíl od ostatních příběhŧ, které se pro

zvolený vypravěčský styl př ibliţují spíše k ţánru povídky, pŧsobí tento

pohádkověji.

K příběhové próze s dětským hrdinou inklinuje příběh Jak voní vzduch .

Zde nevystupují ţádní personifikovaní hrdinové, hlavními aktéry jsou tu tři

zvědaví kluci, kteří přes varování cedule vstoupí do staré dŧlní šachty, aby

zde našli poklad. O tom, ţe nebezpečná výprava nakonec končí šťastn ě a kluci

jsou ze zavalené šachty vysvobozeni, se dovídáme aţ z rámcového dialogu.

Otázka fiktivního posluchače, jemuţ je příběh vyprávěn, př iměje vypravěče

k dopovědění příběhu. V samotném příběhu se autor soustředí na emotivní

proţitky chlapcŧ zavalených v dŧlní věţi. Tak tomu je i v dalších příbězích;

zobrazení pocitŧ pod trhuje dramatičnost příběhu a pro samotný příběh se

stává dŧleţitější , neţ jeho rozuzlení.

Kniha Jak daleko je slunce je uzavřena mottem: „Kníţka pro dospělé,

aby ji mohli číst dětem.“ Klímovy imaginativní pohádky nejsou pro malé

čtenáře náročné svým rozsahem, příběhy jsou poměrně krátké. Dětskému

recipientovi jsou přístupné i doprovodné ilustrace, které vytvořila autorova

dcera Hana Pavlátová. Autor se prostřednictvím vypravěče obrací k dětskému

vnímateli , odpovídá na jeho zvídavé otázky. Didaktická a poznávací funkce je

v knize Jak daleko je slunce namířena k dětskému recipientovi, v rámcovém

dialogu i ve vyprávěném příběhu se autor snaţí nenásilnou formou dětského

čtenáře vychovávat a předat mu nové informace a poznatky. Podobně jako

většina pohádek ze sborníku Uzel pohádek v sobě pohádka Jak hluboké je

moře a další příběhy z knihy Jak daleko je slunce skrývají naráţky na

soudobé problémy ve společnosti a odráţí pocity prohibičního autora a právě

zde je zapotřebí zkušenějšího čtenáře. Víceúrovňové texty Ivana Klímy se

řadí mezi kvalitní literaturu, která je schopna oslovit široké spektrum publika .

Kniha Jak daleko je slunce má co nabídnout dětem i dospě lým. Jak obálka

knihy sděluje: „Předškolákům je moţné z knihy předčítat nebo společně s nimi

prohlíţet krásné obrázky a povídat si o nich. Pro školáky můţe být vhodnou

68

četbou pro první seznámení se s tvorbou Ivana Klímy.“72

Klíma při

pohádkové tvorbě zohledňuje dětský aspekt, respektuje specifika dětského

recipienta a současně se hloubkou svých příběhŧ obrací i k čtenáři dospělému ,

a tak naplňuje čtenářské potřeby dětského i dospělého recipienta – právě

v tom lze spatřovat největší přínos imaginativní pohádkové tvorby Ivana

Klímy.

72 JDJS 2011, zadní strana obálky.

69

2.3 OD EPIKY K LYRICE

Epická rovina se v některých pohádkových prózách 90. let 20. století dostává

do pozadí, sílí postavení lyrické sloţky, zdŧrazněny jsou zejména motivy

reflexivní a meditativní, autoři se velmi často soustředí na vykreslení

emotivní stránky postav. Emotivní proţitky hrdinky jsou s těţejní pro

pohádkovou baladu Tomáše Pěkného Havrane z kamene… , která symbolicky

znázorňuje cestu dospívání. V kapitole Od epiky k lyrice , v níţ představujeme

dílo Havrane z kamene… , věnujeme bliţší pozornost srovnán í analyzovaného

díla s knihou Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera (SNDK, 1964).

Prozaickou podobu díla Havrane z kamene… dále konfrontujeme s jejím

dramatickým zpracováním (DILIA, 2007).

2.3.1 Pohádková balada Tomáše Pěkného

Tomáš Pěkný (1943 – 2013), jeden z prvních signatářŧ Charty 77,

kulturní historik, editor73

, redaktor74

, autor dramat, prozaických děl, pohádek,

rozhlasových a televizních her pro děti , vstoupil do literatury jako autor

drobných próz, veršŧ a publicistických článkŧ v 60. letech minulého století .

Po roce 1971 nemohl veřejně publikovat, vys třídal spoustu příleţitostných

zaměstnání, publikoval pod rŧznými pseudonymy75

. V této době se začíná

věnovat li teratuře pro děti , píše krátké prŧvodní texty k leporelŧm,

omalovánkám, pohádkovým sešitŧm i tzv. prostorovým pohádkám. Současně

začíná jeho spolupráce s Československým rozhlasem a Československou

televizí. V samizdatu vydává prozaické dílo pro děti Colletka a pes (1979).

Na základě této prózy vytvořil pro Československý rozhlas seriál pohádek pro

pořad Hajaja . Do rozhlasové podoby zpracovává pohádky světově známých

autorŧ (mj. Charlese Perraulta). Podle předlohy Otfrieda Preusslera vytváří

73 Edičně a překladatelsky se podílí zejména na dílech s tematikou holocaustu, ve svých studiích interpretuje díla

ţidovských autorŧ (např. Karla Poláčka a Jiřího Langera). Ţidovské problematice se věnuje také v pojednání

Přehled ţidovské česky psané literatury (1989–1990), historiografický úvod k zamýšlené literárněhistorické

práci. Ucelený pohled na ţidovskou problematiku se snaţí podat v rozsáhlém prozaickém populárněvědném

kompendiu Historie Ţidů v Čechách a na Moravě (1993, rozšířené vydání 2001). 74 V 90. letech pracoval jako redaktor a editor týdeníku Respekt a měsíčníku Roš Chodeš, zde v letech 2005 aţ

2012 pŧsobil jako šéfredaktor. Od roku 1991 pak pŧsobil jako redaktor nakladatelství Sefer. 75 Své jméno mu několikrát propŧjčil Pavel Šrut, Jiří Tichý nebo Kristina Vlachová aj.

70

v roce 1975 hru Malá čarodějnice . Volné zpracování německého originálu Die

kleine Hexe získalo téhoţ roku cenu Prix Bohemia.

Autorova díla literárněvědná i ţánrově a situačně rŧznorodá próza pro

děti a mládeţ se vyznačuje vytříbenou jazykovou stránkou textu. Slovesná

kultivovanost a formulační výstiţnost je příznačná i pro baladicky laděnou

pohádkovou prózu Havrane z kamene… (Albatros, 1990; ilustrace a grafická

úprava Jindřich Kovařík76

).

Pohádková balada vypráví př íběh

o mladé čarodějnici, která nechce být jiţ

sama, hledá někoho, s kým by se mohla

přátelit, někoho, ke komu by patřila. Za

branami města Chlumu v samotě

rozmlouvá se svým kamenem, který

připomíná „obličej napŧl ptačí a taky

trochu lidský“. Za filipojakubské noci

odchází na vrchol Býčí hory, kde se

shromaţďují ostatní čarodějnice, a touţí

se stát jednou z nich. Nesloţí ovšem

zkoušku, a tak se nemŧţe stát členkou

čarodějnického spolku. Spolu s ní usiluje

o čarodějnickou moc venkovská dívka

Juliána, která chce pomocí čar získat svého milého Janka. Čarodějnice chtějí

dívku utancovat k smrti , avšak Mladá kouzlem zaţene noc a přivolá nový den,

a tím ostatní čarodějnice odeţene z Býčí hory. Nešťastná Juliána svěří své

trápení Mladé, ta jí slíbí pomoc, za ni však ţádá Juliánino přátelství. Třikrát

musí Mladá čarovat, aby Juliána získala Janka. Mladá čarodějnice pro

přátelství s Juliánou obětuje všechnu svou sílu a čarovnou moc. Hledanou

lásku a porozumění u dívky ovšem nenalezne, naopak setká se

s krutým nevděkem . „Přítelkyni“ v Juliáně ztrácí hned poté, co Juliána získá

ţenicha. Mladá je opět sama, pro lidskou dívku obětovala svou čarovnou moc,

a tak nemŧţe uţ nikdy mezi ostatní čarodějnice. Jsou dvě cesty, kterými se

76 Kniha Havrane z kamene… byla oceněna v mezinárodním kontextu, v roce 1992 získala cenu Premio Grafico

di Bologna za ilustrace Jindřicha Kovaříka.

Obálka knihy Havrane z kamene…

(Albatros, 1990)

71

mŧţe dát – stát se kamenem a ţít v pomalém čase kamení, nebo jít mezi ţivé

lidi. Přes zpŧsobené křivdy se po dlouhém a těţkém rozhodování Mladá

nakonec rozhodne hledat štěstí ve světě lidí.

Pohádkovou baladu vydalo nakladatelství Albatros v roce 1990, rámcový

příběh se zrodil ovšem dříve. V roce 1975 vytvořil autor na zakázku

Československého rozhlasu, který pro seriál Sto světových pohádek zamýšlel

dramatizaci knihy Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera, stejnojmennou

divadelní hru. V této době měl autor zakázáno oficiálně publikovat, hra proto

vyšla pod jménem scenáristky a reţisérky K ristiny Vlachové. Pro zvolený

název byla Malá čarodějnice Pěkného mnohdy mylně připisována samotnému

Preusslerovi. Pěkného divadelní hra Malá čarodějnice i autorem vytvořená

prozaická podoba příběhu Havrane z kamene… jsou ovšem pouze volným

zpracováním jejich předlohy.

Vlevo: obálka prvního českého vydání Malé čarodějnice Otfrieda Preusslera (Státní nakladatelství dětské knihy, Praha

1964) s ilustracemi Miloslava Jágra; vpravo: obálka Preusslerovy knihy Malá čarodějnice (Albatros, Praha 2000)

s ilustracemi Zdeňka Smetany77

77 Výtvarník Zdeněk Smetana se podílel také na vzniku animovaného televizního seriálu Malá čarodějnice

(1984; podle O. Preusslera) vysílaného Československou televizí v rámci večerního pořadu pro děti Večerníček.

72

Jak se v poznámkách k dramatizaci uvádí: „Preusslerův příběh, jeho

motivy a vyznění autora dramatizace nijak nenadchly; převzal proto jen

postavu mladé čarodějnice a čarodějnické zkoušky a vystavěl zcela jiný

příběh.“78

Zatímco Preussler do své knihy zvolil malou hrdinku blízkou svým

jednáním a myšlením dětskému recipientovi, Pěkný postavil do čela svého

baladického příběhu čarodějnici nikoliv mal ou, ale mladou, jejíţ chování

a proţívání je typické pro dospívající dívky. Oba autoři pojmenovávají

hrdinky svých děl v souladu s celkovou charakteristikou těchto pos tav.

Sémantická náplň zvolených antroponym signalizuje zařazení hrdinek k určité

vývojové etapě lidského ţivota. Preussler nazývá hrdinku svého příběhu

Malou čarodějnicí, Pěkný dává své čarodějnici jméno Mladá.

Stejně jako Malá čarodějnice i Mladá touţí po společnosti ostatních

čarodějnic. Motivace jejich jednání je ovšem odlišná. Mladá chce mezi

čarodějnice proto, aby uţ konečně nebyla sama:

„Schovala tvář do dlaní. Začíná se stmívat a skrze p rsty uţ sotva

dohlédne na zem.

,Takových let jsem sama. Ale uţ nechci. Nemůţu!ʻ“ (HZK, s. 7)

Pocit samoty a smutku ji vede k tomu, aby se učila kouzlŧm, dostavila se

na horu Stolec a tam se stala jednou z mnoha čarodějnic. Za přátelství je

ochotna obětovat i vlastní ţivot.

Malá čarodějnice samotou netrpí, má svého d obrého přítele a rádce

havrana Abraxase. Do kolektivu čarodějnic se snaţí začlenit spíše proto, aby

byla jako jiné velké čarodějnice. J ejí chování lze přirovnat k touze malého

dítěte, které se chce vyrovnat dospělým a smět dělat vše, co dělají oni. Jak se

v příběhu ukáţe, ne vše, co dělají velké čarodějnice a dospělí lidé, je vţdy

správné. Malá čarodějnice v závěru pomstí zlo a nakonec zŧstává sama sebou.

Preusslerovo ukončení pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, je tedy mnohem

bliţší závěrŧm lidových pohádek.

Obě čarodějnice jsou v knihách Pěkného a Preusslera pozitivními

li terárními postavami. Obě hrdinky čarují ve prospěch druhých. Vedle

veselého a hravého čarování malé čarodějnice pŧsobí čarování Mladé mnohem

78 PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství). Praha: DILIA,

2007, s. 51.

73

váţněji a naléhavěji. Mladá do něj musí vloţi t kus sebe sama, její čarování

pro druhé je obětí .79

Během procesu zaţívá ohromnou bolest, zjevují se jí

hrŧzostrašné obrazy, při nichţ ztrácí většinu své síly. Čaruje, aby získala

spřízněnou duši, přesto ji nenachází. Čarováním pro lidi postaví proti sobě

celý svět.

V obou srovnávaných knihách vystupuje jiţ zmiňovaná postava havrana.

Preusslerŧv havran Abraxas je typická zvířecí personifikovaná postava blízká

dětskému čtenáři, v pohádkové knize Malá čarodějnice zastupuje roli

moudrého pomocníka a rádce, který usměrňuje leckdy rozpustilé chování

a jednání hrdinky . S pomocí postavy havrana autor odhaluje a napravuje

negativní vzory dětského chování, a tak dětského čtenáře nenásilnou formou

vychovává. Právě funkce didaktická jde v Preusslerově knize ruku v ruce

s funkcí zábavnou.

Přestoţe postava havrana se objevuje v ti tulu knihy Tomáše Pěkného, je

jeho postavení v díle Havrane z kamene… spíše v pozadí. Havran, kámen

s tváří napŧl ptačí a napŧl taky lidskou, vystupuje v textu okrajově (zejm.

v kapi tolách 1, 6, 18; v závěrečné kapitole pak zřetelněji), a to opět v roli

rádce a pomocníka. Havran zde ovšem není prŧvodcem hlavní postavy, ale je

to postava, jíţ se hlavní hrdinka svěřuje se svým trápe ním

a s úzkostnými pocity samoty, oslovuje ho pouze v naléhavých momentech

a obrací se na něho s prosbou, aby jí poradil , jakou cestou se má dát. Je to

postava, která je hrdince nejbliţší. Autor záměrně volí oţivlý kámen, aby

zdŧraznil samotu hlavní hrdinky. O existenci této postavy mŧţe čtenář

pochybovat. Oţivlá tvář kamene se zjevuje pouze Mladé, hrdinka k oţivlému

kameni sice promlouvá, ale jeho hlas s největší pravděpodobností slyší pouze

ona.

„Tvář v kameni je nehybná. Jen hlas se pomalu otáčí. (Slyší ho opravdu?

A jen ona, nebo i všichni kolem?) […]“ (HZK, s. 9)

„Hlas v kameni se pohnul a slova skřípla jako křemen v mlýnici. Slyší ho

opravdu? A jenom ona, nebo i všichni kolem? A co to říká? ,Kámen patří ke

kameni, dřevo ke dřevu, ţelezo k ţelezu.ʻ ,Kdyţ nechci, tak se vzbudíš, ʻ

79 K motivu obětavosti se autoři imaginativní pohádkové tvorby obracejí poměrně často, tím se imaginativní

pohádky přibliţují k pohádkám Oscara Wilda (Šťastný princ, Slavík a růţe, Oddaný přítel apod.).

74

zamračila se Mladá. ,A říkáš, co vím a co vůbec nechci slyšet. Konečně si

někoho najdu a ty…ʻ

Jako by tvář zakryla rouška. Jen kámen je tu nehybný a mlčenlivý.

Nezdálo se jí to všechno?“ (HZK, s. 28)

Těmito a podobnými úseky v textu autor probouzí čtenářovu nejistotu

v existenci postavy oţivlého kamene. Jako by hlavní hrdinka promlouvala

pouze sama k sobě, vytvořila si v tísnivých situacích svého Mona (viz román

Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock , 1963) a hledala u něj pomoc

a útěchu. Zacházení s postavou kamene-havrana lze chápat jako autorŧv

záměr hyperbolizovat bolestné a úzkostné pocity samoty a prázdnoty hlavní

hrdinky. Zoufalé zvolání osamělé hrdinky „Havrane z kamene…“ vsadil autor

do titulu celé knihy, a t ím opět zdŧraznil váţnost a naléhavost celého příběhu .

Přestoţe hrdinka v závěru knihy spřízněnou duši nenachází, jsou jí

nabídnuty cesty, kterými se mŧţe dát. Obraz cesty, který naznačuje

východisko ze samoty, je v díle Havrane z kamene… velmi dŧleţitý, opakuje

se v knize hned několikrát. Objevuje se v mottu celého příběhu, v písních,

v názvu úvodní i závěrečné kapitoly. Podle interpretace J any Turkové lze

cestu v díle Havrane z kamene… chápat šířeji , a to jako směřování

dospívajících do světa dospělých.

A

lidské cesty.

Kresby prstem v kůře,

odněkud

někam.

Nikam odnikud.

A cesta úvozem

a cesty mezi poli .

A cesty z oblázků přes drkotavou vodu.

A cesty podle zdí

a cesty mezi stromy.

A cesty ke kříţku

a cesty kříţem kráţem! (HZK, s. 6)

75

Pěkný v pohádkové próze zdařile zobrazil poci ty dospívajících dívek,

které hledají své místo ve společnosti, touţí po lásce a přátelství. Téma

dospívání, téma odlišnosti a zvláštnosti dospělého a dospívajícího patří ke

stěţejním tématŧm, které autor v próze Havrane z kamene… zpracovává.80

Na rozdíl od Preusslerovy Malé čarodějnice , která je dedikovaná

primárně dětskému čtenáři (nakladatelství Albatros knihu dedikuje čtenářŧm

od 6 let), se pohádková balada Havrane z kamene… obrací pro svŧj náročnější

obsah i formu spíše k jedinci dospívajícímu (zejména k dospívajícím dívkám)

nebo dospělému. Právě tento čtenář dokáţe odhalit hluboké myšlenky a ocenit

poslání poutavého příběhu s výrazným lyrickým zabarvením.

Kompozice díla Havrane z kamene… pŧsobí velmi uceleně, příběh je

rozdělen do osmnácti kapitol, symbolicky jej otevírá a uzavírá kapitola

s názvem „Cesta“. Dŧleţitou součástí knihy se stávají písňové texty, které

zobrazují emotivní proţitky postavy mladé čarodějnice. Autor podtrhuje

jejich význam tím, ţe je vkládá do samostatných kapitol , přičemţ písně

v kapitolách 5, 8 a 11 vyjadřují touhu hrdinky někoho mít a kapitola 16

vypovídá o zklamání a stesku Mladé po Juliáně.

Pohádková próza Havrane z kamene… s filozofickým podtextem se pro

svŧj rozsah i formu hlásí k imaginativní pohádkové tvorbě.

Pro osobité propojení znakŧ poezie a prózy má dílo Havrane z kamene…

blízko k pohádkovým prózám Karla Šiktance. Podobně jako Šiktancovy

pohádky i pohádková balada Pěkného vyniká silnou poetizací jazyk a. Oba

autoři obratně a nápaditě zacházejí se slovem a jeho významem, pomocí

jazyka dokáţou vyjádřit lehkost okamţiku, ale i napětí a naléhavost situace.

Řešením emotivních proţitkŧ dívčí hrdinky má dílo Havrane z kamene…

blízko k dílu V moci kouzel81

. Ve srovnání s postavami z pohádkové knihy

V moci kouzel pŧsobí protagonistka prózy Havrane z kamene… mnohem

tragičtěji .

80

Viz TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011.

Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 74. 81 Viz kapitola Pohádkové prózy Evy Hudečkové.

76

Přítomnost komiky je v díle Pěkného minimalizována. Jana Turková ve

své diplomové práci Autorská pohádka v současné české literatuře pro dě ti

(České Budějovice 2011, s. 75) upozorňuje na velmi jemnou a nenápadnou

situační komiku v momentu, kdy nezkušená čarodějnice Mladá nevydařeným

kouzlem přesune Juliánu na špici borovice místo domŧ k rodičŧm. Vedle

komiky situační se především v první části knihy ojediněle vyskytne i komika

charakterová a s ní ruku v ruce komika jazyková:

„,[…] Já chci Janka a všechno se proti mně spiklo! ʻ [Juliána]

,Co je to – janka?ʻ“ [Mladá] (HZK, s. 25)

Komika zaloţená na doslovném porozumění ustáleného slovního spoje ní

se vyskytuje před dramatickým ztvárněním čarování Mladé:

„Juliána sáhla po kapesníku. ,Víš, jak na nich (na penězích) táta sedí?ʻ

,Pořád?ʻ Mladá si vzdychla. ,Chudáček.ʻ

,To se jen tak říká. Prý chudáček. On chodí s klíčema od truhlice i spát.ʻ

,To se taky jen tak říká?ʻ zeptala se raději Mladá.

,Ne. To je doopravdy.ʻ […]“ (HZK, s. 41)

Autor si s jazykem pohrává i ve chvíli, kdy Mladá podstupuje zkoušku

čarování - nápovědě Berty Braunové (hlavní čarodějnice) Mladá neporozumí,

a tak zamění síru, která se pálí při vykuřování luny, se sýrem. Úsměvně

mohou pŧsobit i hašteřivé dialogy čarodějnic.

Komika se tedy v díle Havrane z kamene… vyskytuje spíše sporadicky,

autor s ní kvŧli celkovému vyznění díla zachází velmi opatrně, naopak

tragično je gradováno a je mu skrze líčení pocitŧ hlavní postavy věnováno

více prostoru. Totéţ platí také pro dramatické ztvárnění pohádkové balady

Havrane z kamene… (DILIA, 2007). Autor vyuţívá komediální prvky pouze

v úvodních scénách, aby diváky co nejrychleji vtáhl do děje, dále v příběhu

není pro komiku místo. Jak v poznámkách vydavatelé divadelního zpracování

uvádí, váţně vyznívat musí zejména scény čarování , „na nich je postavena

zápletka, divák jim musí věřit, musí věřit , ţe čarodějnice pro lidi riskuje.“82

82 PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě a přátelství). Praha: DILIA,

2007, s. 1.

77

Lyrizovaná próza Havrane z kamene… představuje velmi vrstevnaté dílo,

a to jak po stránce sémantické a výrazové, tak i po stránce ţánrové .83

Ţánrové

zařazení díla Havrane z kamene… je velmi nejednoznačné.

Pro svou váţnou, mnohdy aţ melancholickou rovinu textu, dramatický

spád děje bývá pohádkový příběh Havrane z kamene… často označován za

pohádkovou baladu.

Baladický spád děje přechází mnohdy aţ do hororových scén. Ty se

nejvýrazněji projevily při líčení halucinací hlavní hrdinky, jeţ jsou následkem

zakázaného čarování, při zobrazení Juliánina vyhroţování sebevraţdou

i v mnohých básnických obrazech (beránek, kterému prořízli hrdlo).84

Hororové pojetí podtrhují rovněţ ponuré a temné ilustrace Jindřicha

Kovaříka.

V druhé kapitole, v níţ autor podává výklad názvu hory Stolec ty čící se

nad vesničkou Chlum, spatřuje Turková mírnou provázanost s ţánrem pověsti .

Pro formální stránku textu, dŧraz na lyrickou sloţku, bohaté vyuţití

básnických figur a tropŧ má dílo Havrane z kamene… blízko k poezii ,

zejména k básním v próze.

Vztah k l idovým pohádkám, zejména k pohádkám kouzelným, se v textu

projevuje mimo jiné přítomností kouzelných a magických prvkŧ. Ty odkazují

na lidové tradice spojené s fil ipojakubskou nocí. Místo konání děje je sice

zkonkretizováno, avšak „poetičnost jazyka jej odsouvala do pozadí.“85

Magičnost i pohádkovost textu podtrhuje autorovo zobrazení přírody.

Přírodní motivy jsou přítomny v celém příběhu a stávají se jeho nedílnou

součástí. Podobně jako v pohádkách Karla Šiktance i v próze Havrane

z kamene… vystupuje příroda spíše v nadřazené roli . Člověk i nadpřirozené

bytosti ji musí respektovat – za nedovolené čarování stihne Mladou trest.

Současně v přírodě nachází hlavní hrdinka jedinou spřízněnou duši, a tou je

havran, kámen s tváří „napŧl ptačí a napŧl taky lidskou“. Oţivlý kámen

83

Viz URBANOVÁ, Svatava. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In: URBANOVÁ, Svatava a kol.

Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc:

Votobia, 2004, s. 88. ISBN 80-7220-185-9. 84

Viz TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011.

Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 74. 85 TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011.

Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 75.

78

promlouvající k hlavní hrdince zde supluje moudrého stařečka lidových

pohádek.

K ţánru pohádky má pohádková balada Tomáše Pěkného blízko také pro

časté vyuţití symbolŧ. Symboly jsou součástí nejen textové sloţky díla, ale

dostávají se i do výtvarného doprovodu knihy.

Úvod knihy Havrane z kamene… mŧţe ve srovnání s lidovou pohádkou

pŧsobit poněkud netradičně. Podobně jako v některých pohádkách Karla

Šiktance je čtenář ihned v úvodu příběhu vsazen do jeho děje. Za mottem

příběhu následuje první kapitola knihy uvozená zvoláním „Havrane!“. Mezi

jednotlivými zoufalými a naléhavými promluvami Mladé ke kameni je

vypravěčem osloven i samotný čtenář, jemuţ prostřednictvím kladených

zjišťovacích otázek a následujících apelŧ je p říběh postupně přibliţován

a současně jsou postupně probouzeny všechny jeho smyslové vjemy.

„Slyšíte ten hlas? Nakřáplý jako porcelánový hrníček?

Vidíte tu cestu? Otáčí se do kopce, po obou stranách ji lemuje nízká

kamenná zídka, porostlá bílými kořínky. […]

Zkuste se zastavit a uslyšíte t icho, kte ré v sobě takové místo skrývá

a které vyplouvá na povrch jako z hluboké vody. Zkuste pohladit trávu proti

srsti a ucítíte vůni staré venkovské skříně, kterou někdo znenadání otevřel.

Zkuste nahlédnout do té skříně a můţe se stát, ţe nahlédnete do časů,

v kterých spolu ještě všichni rozmlouvali: lidé, kameny, skřítkové, stromy."

(HZK, s. 7)

Atypicky vyznívá také závěr pohádky. Klasický happy -end lidových

pohádek chybí. Konec příběhu ponechal autor poněkud otevřený. V závěru

knihy pouze nastínil cestu, pro kterou se hlavní postava rozhodla, zda na ní

ovšem nalezne vytouţené přátelství, zde sděleno jiţ není.

Autorská vyprávěcí situace, která je charakteristická pro ţánr pohádky,

je v díle Havrane z kamene… také inovována. Podobně jako v prozaických

pohádkách Karla Šiktance i zde dochází k personalizaci vševědoucího

vypravěče. Na tento fakt nás upozorňuje bohaté zastoupení polopřímé řeči

v textu.

Baladicky laděný pohádkový příběh Havrane z kamene… se stal

předlohou pro řadu dramatických zpracování, na scénu jej uvedly jak

79

amatérské divadelní soubory, tak i řada profesionálních divadel. Přes lyrickou

notu vyniká prozaické dílo Havrane z kamene… detailním popisem prostředí

a postav a poměrně velkým mnoţstvím dialogŧ. Některá místa prozaické

podoby dokonce vyznívají jako samotný divadelní text. Scénář Havrane

z kamene… (Patnáct obrazŧ a čtyři zpěvy o samotě a přátelství), který v roce

2007 vydala DILIA, je mnohdy pouze přepisem výchozího prozaického

zpracování bez jakéhokoliv většího zásahu, a to jak po stránce obsahové, tak

i po stránce formální. Srovnání scénáře a prózy ukázalo, ţe ú pravy

v divadelním textu jsou skutečně minimální . Doplňovány a konkretizovány

jsou většinou pouze údaje, které mají usna dnit divákŧm orientaci v ději

(v úvodu upřesněn věk hrdinky, jména čarodějnic Polednice, Klekánice

apod.) . Nedialogové pasáţe, v nichţ lyrický prvek dominuje, autor vesměs

vkládá do scénických poznámek a jednotlivé repliky jsou utvořeny z dialogu

promlouva jících postav. Vyznění příběhu, vylíčení pocitŧ hlavní hrdinky,

zobrazení lyrické atmosféry dramatického zpracování je ovšem závislé na

dalších faktorech (hereckém provedení, zvolených kulisách, hudebním

doprovodu apod.). S ohledem na své moţnosti divadeln í forma nedává a ani

nemŧţe dát vyniknout jedinečnému jazykovému zpracování prozaického textu

a lze očekávat, ţe dějová sloţka, která je v prozaické podobě lyrizací

potlačována, se zde dostane do popředí.

80

Ilustrace Jindřicha Kovaříka ke knize Havrane z kamene… (Albatros, 1990)

81

2.4 NÁVRAT K PŘÍRODĚ A K ZÁKLADNÍM LIDSKÝM HODNOTÁM

V IMAGINATIVNÍ POHÁDKOVÉ TVORBĚ AUTOREK

V závěrečné kapitole analytické části práce představujeme imaginativní

pohádkovou tvorbu 90. let 20. století vzešlou z per autorek. Zaměřujeme se na

ekologické pohádky Ludmily Klukanové z knihy Z pohádkových končin (Arca

JiMfa, 1993), dále na sociálně orientované Babiččiny pohádky Marcelly

Dostálové (Vade Mecum, 1997) a na rozsáhlé pohádkové prózy Evy

Hudečkové utvářející knihu V moci kouzel (Ikar, 1999) . V případě

Babiččiných pohádek bereme na zřetel také novější vydání knihy z roku 2005

(Votobia, 2005) .

2.4.1 Ekologické pohádky Ludmily Klukanové

Jihlavská autorka Ludmila Klukanová (1936) vynikla v oblasti li teratury

především jako autorka osobitých lyrických próz. Dětem autorka věnovala

cyklus pohádek Z pohádkových končin (1991) a v roce 2001 přispěla do

souboru pohádek Ţiváčkové86

(Vyšehrad).

Kniha Z pohádkových končin

vyšla v roce 1993 v třebíčském

nakladatelství Arca JiMfa. Stejně

jako v dílech pro dospělé i zde

autorka hledá inspiraci ve svém

rodném kraji , v kraji Vysočiny.

Soubor dvaceti pohádek, v nichţ

dominují motivy přírody, mŧţe

vést čtenáře k zamyšlení nad jeho

vztahem k přírodě i jeho

postavením ve vesmíru.

86 Sborník pohádek o zvířátkách pro malé čtenáře současných českých básníkŧ a spisovatelŧ.

Obálka knihy Z pohádkových končin (Arca JiMfa, 1993)

82

V duchu poetiky lidové pohádky se příběhy L udmily Klukanové

odehrávají kdesi daleko a kdysi dávno:

„Tak se to stalo tenkrát, daleko a dávno, a moţná ještě dál. Aţ za naším

časem, za Temným Lesem, v království Paní Vysočiny.

Kdeţe je to království a kdeţe je ten kraj?

Tam, kde září jeřabiny.“ (ZPK87

, s. 48)

Dějištěm pohádek se stává z velké části příroda. Prostředí pŧsobí

mnohdy velmi tajemně a vzdáleně. Vzdáleně a tajemně nepŧsobí nereálná,

fiktivní prostředí, ale paradoxně známá a skutečná místa, která se mohou

nacházet všude kolem nás. Ozvláštněním těchto míst se autorka snaţí otevřít

čtenářŧm jejich oči a poukázat na kouzlo našeho světa, zejména přírody.

V pohádkách Oblačné starosti , Beránek Měsíc nebo Vesmírná se centrum

dění přesouvá do nebeských výšin a vesmíru.

Z hlediska pojetí času a prostoru jsou velmi zajímavé pohádky Vesmírná

a Kdyţ byl ještě Čas . Pohádky zachycují vývojové proměny prostoru a času.

V uvedených pohádkách nejsou prostor a čas pouze kulisami, na jejichţ

pozad í se příběhy odehrávají , naopak autorka v těchto příbězích prostor a čas

personifikovala a postavila do role hrdinŧ. V pohádce Vesmírná brouzdá po

svém nekonečnu Vesmír, druhá jmenovaná přibliţuje Čas pomocí

ontogenetického vývoje lidského jedince: „Kdyţ byl Čas ještě děcko, nikdo si

ho nevšímal, nikdo ho neznal. Čas se brouzdal v mělkých pobřeţních vodách,

hrál si ve vyhřátém písku, propouštěl ho m ezi prsty, dělal v něm tunely

a plácal z něho hory, kterým utínal špičky. […]“ (ZPK, s. 82)

Autorčino pojetí prostoru a času je velmi originální. Centrem dění se

mŧţe stát hluboká voda spánku (Růţový sen), ale i svět proţitkŧ (Duhové

moře). Pohádka Duhové moře je obrazným vyjádřením cesty za proţitkem

z hudby. Cílem cesty se stává Duhové moře hudby, resp. kouzlo hudby.

Kouzelné místo mŧţe spatřit a vstoupit do něj pouze ten, kdo hudbě zcela

podlehne a celý se jí otevře.

Pohádky Ludmily Klukanové popírají antropocentrismus a snaţí se

čtenáře vést k ekologickému uvědomění. Tomuto poslání knihy je

87 KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových končin. 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1993. ISBN 80-85766-20-5.

(Dále jen ZPK)

83

přizpŧsobena podoba boje dobra se zlem. V pohádkách je většinou veden boj

za záchranu přírody, hrdinové hájí zájmy přírody před jejími škŧdci. Jít proti

přírodě a přírodním zákonŧm se nevyplácí. Poraţeni a potrestáni musí být

všichni, kteří narušují odvěké zákonitosti přírody a zaţité přírodní dění.

Na boji dobra se zlem je zaloţena většina pohádek z knihy

Z pohádkových končin . Klasický boj dobra a zla, kdy pozitivní hrdina (popř.

hrdinové) čelí nástrahám negativní postavy – škŧdce, je charakteristický

zejména pro pohádky z první poloviny knihy. Odváţná čtveřice, motýl

Bělánek, čmelák Babánek, včela Bětka, kovová vosička Terka, bojují proti

pyšné louce v Pohádce z louky . V Pohádce z trní zachraňuje krásnou

zahradu zahradník Matěj před jeţatým trním zlé čarodějnice. Stará

Pecháčková bojuje s Mořským dědkem v Pohádce ze skal , aby zachránila lesní

studánku. Pohádka z lesa zobrazuje konflikt lidí a zlých loupeţivých lapkŧ,

kteří škodí nejen lidem, ale i lesu. V Pohádce z vody odmítá princ zničit

studánku, a tak s její pomocí porazí zlého čaroděje. Moc zlého kouzelníka

Nečasiska z Pustého vrchu, který se snaţí zničit krásnou letní zahradu, je

poraţena v pohádce Kamenavá ryba .

Konflikt člověka s přírodou zobrazují i pohádky Jeřabina a Bukový les .

Pohádky Jeřabina a Bukový les poukazují mino jiné na souţití dobra a zla

v lidském nitru. Hrdina bojuje sám se sebou, musí překonat zlo uvnitř sebe

sama.

Tradiční pojetí dobra a zla nenalézáme v pohádkách mytologického

raţení. Příběhy Půlnoční slunce, Beránek měsíc, Zimní pohádka, Vesmírná,

Kdyţ byl ještě Čas pohádkovou formou podávají výklad některých přírodních

jevŧ, vysvětlují, proč se věci dějí na světě tak, jak je známe, a otvírají

fi lozofické úvahy o světě.

První tři jmenované zpracovávají téma lásky. Láska personifikovaných

přírodních entit však mnohdy narušuje zaběhlé zákony přírody, a tak nemŧţe

být vţdy naplněna. Zákony přírody jsou silnější a mocnější neţ síla lásky:

„Ale coţ tak podivného můţe trvat věčnost? Nebo i jen na věky? Jak

můţe veliké zářící slunce milovat jen malou obyčejnou pláňku? Jak se můţe

protivit zákonům přírody a vycházet si v noci, kdy má spát?“ (ZPK, s. 58)

84

Bolestný tón nenaplněné lásky a melancholické závěry některých příběhŧ

sbl iţují pohádky Ludmily Klukanové s pohádkami H. Ch. Andersena nebo

Oscara Wilda.

Téma lásky je rozvíjeno také v Zimní pohádce . Metaforický příběh

o konci zimy a příchodu jara však končí optimističtěji. V pohádce

se shakespearovským názvem je boj dobra se zl em pojat jako konflikt jarní

přírody s ničivým mrazem . V tomto pojetí boje dobra se zlem mŧţeme

spatřovat souvislost pohádek Ludmily Klukanové s pohádkami K. J. Erbena.

Podobně jako K. J. Erben, který byl přesvědčen o mytologickém jádru

pohádek a adaptace lidových předloh stavěl na solárním mýtu, utváří

Klukanová pohádky v duchu solární mytologické teorie.88

Příroda v pohádkách Klukanové oţívá, objevuje se v rŧzných, často

neobvyklých, podobách a situacích. Čtenářŧm je zobrazována jako tajemný

prostor plný ţivota a kouzel.

Autorka ve svých příbězích zdŧrazňu je harmonické souţití člověka

a přírody: „Princ zesmutněl. Tak je to tedy. Čaroděj věděl, ţe princeznu uţ

nikdy neuvidí. Leda by zničil všechno kolem sebe. A kdyby i zničil a princeznu

dostal, jak by ţili na té pusté vyprahlé, šedé zemi…“ (ZPK, s. 22) Postavám,

které přírodě naslouchají, pečují o ni a pomáh ají j í , se příroda odvděčí.

Příkladem mŧţe být Pohádka z vody , kde princ z Jezerního království odmítá

vzít vodě to, co jí je nejcennější – její stín. Voda se mu za jeho dobré srdce

odplatí: „,Nezničils mne, proto ti kaţdá voda pomůţe,ʻ zašeptala tiše u je ho

nohou malá voda.“ (ZPK, s. 23) V Pohádce ze skal zase bojuje stará

Pecháčková za záchranu místní studánky před obludným Mořským Dědkem.

Studánka vyprosí pomoc od země, a tak zachrání sebe i ţivot stařenky:

„,Země, země, o jednu skálu víc, co ti to udělá , bude to skála pro mne. Země,

země, o druhou skálu víc, co ti to udělá, bude to skála pro babičku. Aby se

zachránila, neţ se Mořský dědek vyzuří.ʻ“ (ZPK, s. 17)

88 Zobrazení věčného boje zimy a jara je zřetelný také v Pohádce o čejce – zelenopírce z pohádkového souboru

Ţiváčkové. Pohádka vypráví o odváţné čejce, které se podaří čelit nástrahám zlého Ledáka a zachránit tak krále

a princeznu Jarněnku ze slunečního zámku.

85

Pohádky Ludmily Klukanové nabízejí širokou paletu rŧznorodých

pohádkových postav.

Bohaté zastoupení mají v pohádkách Ludmily Klukanové nadpřirozené

bytosti inspirované přírodou (např.: Bouřný pán mrakŧ, Mořský dědek, Paní

Vysočina, Matka Příroda aj). Přísní, autoritativní a mocní vládcové přírody

mohou svým charakterem připomínat postavy z pohádek Karla Šiktance.

Stejně jako lidské a klasické pohádkové postavy i tajemné bytosti inspirované

přírodou vystupují v knize Z pohádkových končin v roli kladných hrdinŧ

i negativních postav.

Autorka do popředí svých příběhŧ volí postavy z nejrŧznějších oblas tí,

hrdiny jejích příběhŧ se stávají i personifikované přírodní a kosmické jevy.

Personifikace se stává základní pros tředkem pohádkové tvorby Ludmily

Klukanové. Hrdinou se mŧţe stát skutečně kdokoliv a naprosto cokoliv –

člověk, personifikovaná zvířata či rostliny, nadpřirozené bytosti , ale

i zosobněný vítr, slunce, meluzína, pŧlnoční slunce, krása zimy jako Zimní

pohádka apod.

Vesmírem a vesmírným děním se autorka nechala inspirovat

v kratších mytologických pohádkách Beránek Měsíc a Vesmírná . První z nich

přibliţuje rŧzné podoby Měsíce, a to na pozadí příběhu, který vypráví

o vzplanutí Měsíce ke krásné kometě. V příběhu Vesmírná je pohádkovou

formou představen nekonečný vesmír , černá díra, supernova i souhvězdí.

Závěr pohádkového souboru tvoří pohádky s méně konkrétními,

neuchopitelnými postavami. V pohádce Růţový sen , v níţ si autorka pohrává

s doslovným významem titulního slovního spojení, je čtenáři představen

personifikovaný sen, nebo abstraktní postavy jako p aní Touha a zlé noční

mŧry. Abstrakce sílí v poslední pohádce Kdyţ byl ještě Čas . Personifikovaný

Čas zde nejprve vystupuje jako malý chlapec, kterého nikdo nezná, postupně

však stárne, prochází jednotlivými historickými epochami, všichni ho hledají

a chtějí ho blíţe poznat. Filozofická pohádka o plynutí času na Zemi,

upozorňuje na pomíjivost času a je současně kritikou moderní uspěchané

doby. Originální příběh, jehoţ sdělení je adresováno zejména dospělému

recipientovi, dokazuje opět vliv autorčiny neotřel é fantazie.

Pohádky Ludmily Klukanové nepředstavují pouze černé a bílé typy

postav, ale naopak poukazují na souţití dobra a zla v lidském nitru

86

a zdŧrazňují proměnlivost charakteru hrdinŧ. Stejně jako dochází k nápravě

negativních postav (zlý Lţirad se v pohádce Jeřabina promění v hodného

Radomila), mŧţe být vlivem událostí cha rakter kladného hrdiny zkaţen

a někdy zpět napraven. Z dobrého Kuby se vlivem získaného bohatství a moci

stává špatný člověk a vladař v pohádce Bukový les . Za špatné vladaření

(nevhodné zacházení s přírodou) stihne hrdinu opět trest a po něm následuje

náprava.

Pohádky, které zdŧrazňují ambivalentnost charakteru postav, vyznívají

svým obsahem mnohem váţněji a kladou na čtenáře mnohem vyšší nároky.

Svou hlubokou pointou a celkovým mela ncholickým vyzněním připomínají

pohádky Oscara Wilda nebo H. CH. Andersena.

Z hlediska poţadavkŧ na recipienta mŧţe soubor pohádek Z pohádkových

končin pŧsobit nesourodě, jednotlivé pohádky se obrací k rŧzným čtenářŧm.

Pohádky jsou v souboru uspořádány podle náročnosti na čtenáře.

Úvodní část knihy zastupují pohádky motivicky spjaté s krajem rodné

Vysočiny. Tyto pohádky dodrţují základní principy a post upy lidových

pohádek – dobro vítězí nad zlem, chytrost a moudrost nad hloupostí , nositelé

negativních vlastností jsou potrestáni. Pohádky pŧsobí příměji a jednodušeji,

pro svou zkratkovitost, rychlý dějový spád, jednoduchou dějovou zápletku

a pohádkový happy-end jsou vhodné pro čtenáře mladšího školního věku.

V porovnání s úvodními pohádkami jsou pohádky z druhé části knihy

(především závěrečné pohádky) pro dětského recipienta hŧře srozumitelné,

a to zejména pro svŧj filozofický rozměr a potlačenou dějovost. Tyto

pohádkové texty mají více významových rovin, pointa v nich není nabízena

přímo, ale skrývá se za symbolickou rovinou příběhu. Samozřejmostí není ani

tradiční pohádkový happy -end. Lyrický prvek je zde výraznější a děj je

oslaben na úkor celkového vyznění textu. Autorka se snaţí zapŧsobit na

emoce čtenáře i jeho smyslové vjemy. Lyričnost textu je posílena také

výběrem postav – zejména v závěru knihy se objevují pohádky s větší mírou

abstrakce.

Také snové fotomontáţe autorčina syna Petra Klukana vyţadují

zkušeného recipienta. Lyrická atmosféra výtvarného doprovodu pŧsobí

zejména v úvodních pohádkách mnohem intenzivněji neţ v samotném textu.

87

Klukanová vytváří vesměs kratší pohádkové texty. Výjimku tvoří

pohádky Jeřabina a Bukový les . Tyto pohádky jsou na rozdíl od ostatních

pohádek utvářejících soubor Z pohádkových končin mnohem rozsáhlejší89

a jsou rozčleněny na dílčí kapitoly . Pohádka Jeřabina obsahuje 7 segmentŧ,

pohádka Bukový les je rozdělena na 11 částí. Kompozice rozsáhlejších

pohádek má pravděpodobně usnadnit čtenáři orientaci v textu. Vezmeme-li

však v úvahu obtíţnost následujících pohádek, postrádá zvolená kompozice

v rámci celého pohádkového souboru smysl.

Autorka pro své příběhy volí stylizovaného subjektivního vypravěče

charakteristického pro folklorní pohádky .90

Vypravěč udrţuje kontakt se

čtenářem, zamýšlí se nad rŧznými problémy , hodnotí je a komentuje.

Z vyprávění je cítit autorčina tvŧrčí fantazie a hravost. Autorčina práce

s jazykem je velmi tvořivá. Kaţdé slovo má v pohádkách Ludmily Klukanové

své místo, větná stavba je velmi promyšlená. Záměrné opakování slov,

slovních spojení či vět, osamostatnění vět, časté řečnické otázky a zvolání,

četné enumerace zpomalují děj a současně podtrhují poetickou atmosféru

celého příběhu. Pro její „básnický“ styl vyprávění je charakteristická také

tendence k pravidelnému rytmu a mnohdy i sklon k rýmování.

„Kdyţ z vody, tak z vody. Ale k vodě patří rybáři a ryby . K vodě patří

vodníci a jejich hrnečky, rusalky a jejich tance. K vodě patří rákosí i vrby,

leknín i vrbice a labutě i lysky a bludice. A to všeho jenom tolik, abychom

viděli na její druhý břeh a byli přitom v t išině, kam aţ dodneška celá léta

nikdo nezabloudil.

Aţ z toho voda v téhle té tůni zapomínala svou řeč. Aţ se zdálo, ţe byla

odjakţiva němá. Ale to byste se mýlili stejně jako rybář, který sem začal

chodit.“ (úvod k Pohádce z vody ; In: ZPK, s. 21)

Názvy jednotlivých pohádek (stejně jako název celého pohádkového

souboru) většinou implikují místní zasazení pohádky a ve své podstatě se

téměř vţdy obracejí k přírodě nebo k vesmíru (Pohádka z louky, Pohádka

z lesa, Pohádka z vody, Jeřabina, Bukový les, Vesmírná apod.) . Autorčina

89 Pohádka Jeřabina představuje 10 stran textu, pohádka Bukový les 8 stran textu, rozsah ostatních pohádek

z knihy Z pohádkových končin je 2–4 strany textu formátu A4. 90

Viz POLÁČEK, Jiří. Pohádky Ludmily Klukanové. In: Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec:

Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 80.

88

tvořivá hravost se projevila také při volbě názvŧ některých pohádek. Autorka

pro své pohádky mnohdy volí neobvyklé významově otevřené tituly. Takový

je například název pohádky Taková maková , kde si autorka pohrává

s doslovným významem lidového rčení. Zvlášť zajímavý je název Kamenavá

ryba . Nonsensově pojatý název pohádky vzniklý zkomolením výrazu kamenná

ryba otevírá cestu k dětské fantazii a ukazuje na její sílu. Autorce se

v pohádce podařilo ukázat, ţe děti vnímají svět j inak neţ dospělí , jejich

hravost a fantazie dokáţe překonat mnohé problémy, které se pro dospělého

zdají nepřekonatelné. Tímto má kniha Z pohádkových končin velmi blízko

k Modrým pohádkám Alexandra Klimenta, konkrétně k pohádce Ţába na

prameni . V obou případech se na vítězství dobra nad zlem podílí dětští

hrd inové.

Kniha Z pohádkových končin představuje z ţánrového hlediska velmi

svébytné literární dílo , reflektuje syntézu znakŧ několika ţánrŧ.

V základních principech a postupech navazuje Klukanová na tradiční

pohádkovou tvorbu. Příběhy mají blízko zejména k lidové pohádce kouzelné,

současně vykazují společné rysy s autorskou pohádkou H. Ch. Andersena

a Oscara Wilda.

K etiologické pověsti má blízko Pohádka ze skal , která objasňuje vznik

dvou skal v blízkosti studánky v Černém boru.

Tragický spád děje a melancholické závěry některých příběhŧ (Půlnoční

slunce, Jeřabina ) připomínají spíše ţánr balady. K tomuto ţánru se pohádky

Klukanové mnohdy přibliţují také pro zpŧsob řešení otázky viny a trestu.

Podobně jako v Erbenových baladách i zde (např. v pohádce Půlnoční slunce,

Jeřabina či Meluzína) nabývá forma trestu nadlidských podob, mnohdy

krutých a nezvratných.

K pohádkové tvorbě K. J. Erbena mají pohádky Ludmily Klukanové

blízko zejména pro svŧj mytologický základ. Mýtus se stává podloţím pro

většinu příběhŧ z knihy Z pohádkových končin (např.: Zimní pohádka,

Vesmírná, Půlnoční slunce nebo Kdyţ byl ještě Čas).

Osobité propojení znakŧ jednotlivých ţánrŧ v pohádkové knize

Z pohádkových končin ocenila v syntetické studii Česká autorská pohádka

Věra Vařejková . Ta vidí hodnotu pohádek Ludmily Klukanové právě

89

„v syntéze znaků pohádek a bájí, memorátů a pověstí , personifikací

přírodních a kosmických jevů, prolnutí epického podání s lyrikou.91

Vlivem neotřelé fantazie vytváří autorka osobité a originální poetické

pohádky, které svým charakterem zastupuj í kvalitní imaginativní auto rskou

pohádkovou tvorbu 90. let 20. století . Přes zařazení knihy Z pohádkových

končin k imaginativním pohádkám lze v pohádkách Ludmily Klukanové

spatřovat rysy nonsensové pohádkové tvorby. A utorka v knize Z pohádkových

končin dokázala uplatnit komiku velmi často ve spojitosti s nonsensem.

Vyuţití nonsensu je mnohem zřetelnější neţ v imaginativních pohádkách

jiných autorŧ. Výrazně se práce s nonsensem projevila zejména v pohádce

Kdyţ byl ještě Čas nebo v pohádce Vesmírná . V pohádkách se setkáváme

s nonsensem jazykovým i situačním:

„Čas se na ně díval ze svého blízka i daleka a pohrozil jim:

,Ţe si budu muset pohrát tady s tím ţelvím vejcem a udělat z něho nové

pravajíčko, všech moudřejších – pradědobabičkou!´

Nejdřív nechápali, potom ale sklopili oči.

Čas jen tak malounko pokývl hlavou a začal se brouzdat v mělké vodě

u pobřeţí, kde se brouzdával, kdyţ ještě na to čas skutečně byl…“ (závěr

pohádky Kdyţ byl ještě Čas ; In: ZPK, s. 83)

Ve srovnání s nonsensově-parodickými pohádkami 90. let 20. století zde

nonsens neslouţí primárně k pobavení dětského recipienta, ale obrací se

k vyzrálému recipientovi a otevírá filozofické meditace nad světem a smyslem

lidského ţivota. Nonsens zaloţený na principu hry, který mimo jiné slouţí

jako prostředek k otevření filozofických otázek a který se obrací spíše

k dospělému čtenáři, má své pokračovatele také v současné pohádkové tvorbě.

Jedním z nich je i Petr Nikl. V této souvislosti lze upozornit na vazby knihy

Z pohádkových končin s mladší experimentální pohádkovou tvorbou P etra

Nikla. Niklovy „jazykové kotrmelce“ jsou jazykovým hrátkám L udmily

Klukanové velmi blízké.

91

VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 14. ISBN 80-7204-092-8.

90

Snové fotomontáţe Petra Klukana k Pohádce z trní (Z pohádkových končin, Arca JiMfa 1993)

91

2.4.2 Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové

Spisovatelka Marcella Dostálová92

(1934) zasáhla svým dílem jak do

literatury pro dospělé, tak i do oblasti li teratury pro děti a mládeţ.

K dospělým čtenářŧm se Dostálová obrací především svými básnickými

sbírkami, dětským recipientŧm autorka věnovala několik pohádkových knih.

Velký úspěch autorce přinesly Babiččiny pohádky (Vade Mecum, Opava

1997). Vedle Babiččiných pohádek vydala Dostálová v roce 2001 knihu Malá

víla aneb Cesta za pohádkou (Votobia, Olomouc) a dva roky nato pohádkový

příběh Mahulena (Šimon Ryšavý, Brno 2003). Spolupracuje s prostějovskými

studenty Střední školy, základní školy a mateřské školy JISTOTA o.p.s.

Výsledkem této spolupráce je kniha Tony a jeho kouzelná bota (nakl. Jola pro

Střední školu, základní školu a mateřskou školu JISTOTA, Kostelec na Hané

2006), kterou doprovází ilustrace handicapovaných studentŧ této školy.

Poslední autorčinu knihu pohádek představují Kouzelné a moderní pohádky

pro zvědavé děti (Šimon Ryšavý, Brno 2012).

Kniha Babiččiny pohádky obsahuje dvaadvacet pohádkových příběhŧ.

Úvod, který tvoří rámec celé knihy, předznamenává charakter následujících

pohádek: „,[…] Poslouchej mušli, slyšíš, jak v ní zpívají ptáci a šumí koruny

stromů? Zaznívají v ní i písně lidí. Zpívají o štěstí, o lásce, radosti

i o smutku. O tom, jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí

vţdy pravda a láska.ʻ“ (BP 199793

, s. 5)

Pohádková tvorba Marcelly Dostálové zachovává základní principy

a postupy lidové pohádky. Přítomností vybraných nadpřirozených postav

a jevŧ i kouzelných předmětŧ mají autorské pohádk y Marcelly Dostálové

blízko zejména k lidovým pohádkám kouzelným. Základní motiv lidové

pohádky, boj dobra se zlem, je v Babiččiných pohádkách přítomen téměř

v kaţdé pohádce. Dobro a zlo Dostálová v pohádkách záměrně hyperbolizuje

a klade do kontrastŧ.

Autorka se v Babiččiných pohádkách nevyhýbá detailním popisŧm

drastických scén: „Kdyţ přilétl pták potřetí, to uţ byla Janinka vzhůru. Její

92 Autorka publikuje téţ pod jmény Marie Marcella, Marie Dostálová, Marcela Dostálová. 93 DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. ISBN 80-86041-24-7.

(Dále jen BP 1997)

92

pomněnkové oči spatřily velikánský zobák, který se k ní přibliţoval. Ucítila

horký dech z toho zobanu. Dítě se polekalo a prstíky sevřelo svoji panenku.

Havran byl však rychlejší a zobákem vytrhl holčičce hračku z ruky. Janinka

začala plakat. Havran zlostně bleskl svýma pronikavýma očima, upustil

panenku na zem a z jeho křídel začaly pojednou vyrůstat dlouhé prsty

s ostrými drápy, podobny nějaké zrůdě. Těmi dlouhými prsty pak vyloupl

Janince její krásné modré oči, schoval si je pod křídla a zmizel .“ (BP 1997 ,

s. 28)

Přítomnost krutých motivŧ sbliţuje pohádky Marcelly Dostálové

s pŧvodní lidovou pohádkovou tvorbou. Kruté moti vy se v lidových

pohádkách objevují poměrně často, a to zejména ve spojitosti se záměry

a s jednáním negativních postav (škŧdcŧ), s potrestáním negativních postav

a současně s vysvobozením kladného hrdiny. V těchto souvislostech se kruté

motivy projevily i v pohádkách Boţeny Němcové. Pro srovnání uvádíme

několik ukázek z Národních báchorek a pověstí :

„Jak se dítě narodilo, zacpala mu ústa, zaobalila do plenky a pustila

oknem. Na místo jeho podstrčila kotě. […] Švagrová ale toho okamţení list

bratrovi napsala, a nejenţe nešťastný porod manţelčin vylíčila, ale i hroznou

leţ si vymyslila, ţe totiţ jakýsi divný muţ u postele se octl , a kdyţ Bohdanku

objal, ţe se téţ v ošklivou ţenu proměnila a s ním v neznámé řeči rozprávěla

a se smála. Konečně mu připomínala divé ţenky na mysl, dokládala, ţe

Bohdanka takovou je, a nechce-l i být nešťasten, aby ji dal upálit . Téţ napsala

lístek ku příteli bratrovu, aby ho u sebe zdrţoval a k ţeně ho nepouštěl, ţe je

divá.“94

V lidových pohádkách často platí rčení: „Čím kdo zachází, tím také

schází.“ Čím se záporná postava proviní na hrdinovi a nevinných, t ím je

většinou také potrestána. Krutý čin tedy vyţaduje krutou odplatu. Forma

trestu často odpovídá negativnímu jednání záporné postavy i v pohádkách

Boţeny Němcové. Jestliţe se pánova zlá nevlastní sestra pokouší Bohdanku

upálit , skončí sama na hranici: „Kdyţ viděli, ţe ona všeho jest příčinou a nyní

94 NĚMCOVÁ, Boţena. Sedmero krkavcŧ. In: Národní báchorky a pověsti. 1. vydání. Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 181-182.

93

skrz lid se prodírá, aby prchnout mohla, vzali ji za vlasy a bez milosrdenství

na hranici hodili a podpálili.“95

Podobně je krutých momentŧ vyuţito i v známých lidových pohádkách

pro nejmenší: vlk spolkne Karkulku a babičku a následně je potrestán,

myslivec mu rozpárá břicho, a tak zachrání babičku i Karkulku; jeţibaba

z perníkové chaloupky chce děti upéci a sníst, nakonec se děti zachrání tím,

ţe ji vhodí do pece…). Přítomnost kru tých motivŧ v pohádkách vedla

v minulosti mnohé odborníky k zamyšlení nad tím, zda jsou pohádky vhodné

pro děti . Dnes se přikláníme k názoru, ţe pohádky děti potřebují a kruté

motivy mají v pohádkách své místo, neboť dětskému vnímateli napomáhají

rozlišovat špatné modely chování od dobrého. Současní psychologové

potvrzují , ţe četba pohádek je pro rozvoj osobnosti dítěte velmi dŧleţitá.

Psycholoţka Eva Labusová v článku Potřebují děti pohádky? napsala: „Hlavy

padají k zemi, šavle se blyští , krev teče proudem. Řeţe se noţka, aby se vešla

do střevíčku. Vypichují se oči. Nalévá jed do poháru. Kdyby měly být klasické

pohádky věrně zfilmovány, zřejmě by musely být mládeţi zakázány. V čtené

podobě však zůstávají přístupné i malým čtenářům, a pro děti je důleţité, ţe

se pasáţe o zlu nevynechají. Jen tak můţe vyniknout dobro.“96

Jak Labusová

potvrzuje, úzkostné pocity, které citlivější děti při četbě pohádek nabývají,

jsou zpŧsobeny spíše st rachem o hrdinu, s nímţ se dětský vnímatel

ztotoţňuje, neţ přítomností krutých motivŧ samotných.

Kruté motivy nejsou ani v Babiččiných pohádkách bezúčelné, také zde se

stávají prostředkem pro rozlišení dobra od zla. Vzhledem k sociálnímu

vyznění Babiččiných pohádek věnuje Dostálová pozornost krutostem, které

jsou páchány na sociálně slabších jedincích, dětech a starých lidech. Kruté

činy, kterých se negativní hrdinové dopouštějí na bezbranných a nevinných ,

jsou záměrně rozváděny a často necitlivě popisovány. Přestoţe kruté motivy

mají v pohádkách své opodstatnění, domníváme se, ţe jsou v Babiččiných

pohádkách kruté motivy zobrazeny mnohdy velmi neobratně a nešetrně a pro

dětského recipienta předškolního a mladšího školního věku, jemuţ bý vají

95 NĚMCOVÁ, Boţena. Sedmero krkavcŧ. In: Národní báchorky a pověsti. 1. vydání. Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 183. 96

LABUSOVÁ, Eva. Potřebují děti pohádky? In: EvaLabusová.cz [online]. [vid. 9. 4. 2015]. Dostupné z:

http://www.evalabusova.cz/clanky/pohadky.php

94

pohádky tradičně adresovány, nejsou přijatelné.97

Problémy mohou pŧsobit

zvláště u citlivých dětí.

Babiččiny pohádky volají po spravedlnosti a bojují za dobro a lásku

podobně jako pohádky lidové. Vítězství dobra je v závěru některých

Babiččiných pohádkách pouze naznačeno a ne vţdy je spojeno s konkrétním

hrdinou příběhu. Ten v mnohých případech zlu podléhá , svŧj ţivot obětuje pro

všeobecné vítězství dobra a lásky nad zlem a nenávistí . Připomeňme například

alegorickou pohádku Pták Ţal , kdy hrdina nepřija tý rodnou zemí odlétá zpět

do ciziny a zde bolestí a smutkem umírá. Teprve píseň umírajícího ptáka

dokáţe obměkčit lidská srdce a probudit v nich lásku.

V Babiččiných pohádkách umírají nejen záporné postavy, ale i pozitivní

hrdinové. Autorka motivu smrti věnuje velkou pozornost . Detailním

zobrazením smrti nevinných a bezbranných hrdinŧ dokáţe zapŧsobit na emoce

čtenářŧ. Tak je tomu například v pohádce Děda a jeho vnuk, kde kvŧli lidské

krutosti a lhostejnosti umrzne ve sněhu malý chlapec i stařeček, k terý má

vnoučka v opatrovnictví: „Objímá svého dědečka, který má otevřené oči

a hledí vzhůru, jako by z oblohy očekával světlo. Z úst stéká mu prouţek krve.

Bělostný koberec sněhu pod ním je rozjeţděn obrovskými chodidly a potřísněn

krvavou skvrnou. Obraz, který se Frantíkovi naskýtá, svědčí o předešlém

zápasu starce s opilci na ţivot a na smrt. Dědova ruka svírá poslední

dřevěnou figurku.“ (BP 1997, s. 86)

Pojetí zla mívá v Babiččiných pohádkách také obecný charakter. Zlo

nebývá vţdy vázáno na jednu konkrétní p ostavu, dopouští se jej lidé obecně

(viz pohádka Děda a jeho vnuk , Pták Ţal , Majdalenka Důstojník ). Pohádky se

tak stávají odsouzením systému jako celku a volají po nastolení nového

spravedlivého řádu. Přesto, ţe zlo je ve většině Babiččiných pohádek zničeno,

potrestáno a v některých případech i napraveno, některé pohádky nepatří

k pohádkám se šťastným koncem. Marcella Dostálová volí pro své pohádky

mnohdy smířlivý, avšak velmi melancholický závěr, který zdŧrazňuje hluboké

poselství celého příběhu.

97 Podrobnému líčení krutých scén se autorka nevyhýbá ani v další pohádkové tvorbě. Hyperbolizace dobra a zla

se výrazně projevila i v pohádkovém příběhu Mahulena (Šimon Ryšavý, Brno 2003). Hrubost a krutost je zde

spojována s jednáním a myšlením negativních hrdinŧ, pozitivní hrdinové jsou naopak příliš idealizovaní,

mnohdy pŧsobí spíše naivně.

95

Zatímco závěry Babiččiných pohádek utváří Dostálová v duchu

andersenovsko-wildovských tradic, úvodní pasáţe inklinují k narativnímu

stylu lidových pohádek častěji .

Většina Babiččiných pohádek začíná zasazením do nějakého vzdáleného

prostředí. Úvody pohádek čtenáře seznamují s místem, v němţ se příběh

odehrává, nebo s místem, z něhoţ příběh vychází. Tak je tomu například

v pohádkách: Prstýnek, Pyšná tanečnice, Majdalenka důstojník, Sirotek nebo

Král moře . Pohádky Rozbité zrcadlo, Neviditelná komnata nebo Nůše jsou

uvedeny popisem postavy. Své zastoupení mají i ustálené pohádkové formule

„Bylo, nebylo…“ (Červená růţičko, Chudobka).

Velká část Babiččiných pohádek zavádí čtenáře přímo do děje. Vypravěč

na začátku příběhu čtenáři přibliţuje problém, s nímţ se postavy potýkají

(např.: Náhrdelník, Ponocný Janek ), nebo je vyprávění započato přímo

monologem postavy (např.: Ţabí ples, Hladolet ).

Zajímavé postavení zaujímají úvody, které jsou obrazným vyjádřením

celého příběhu (např. v pohádkách Bratři a Mrtvá lávka). Ty to úvody fungují

jako prolog celého příběhu a naznačují, jakým směrem se bude následující

příběh ubírat i jak bude vypadat jeho závěr :

„Daleko, daleko běţela cesta mezi poli . Aţ u lesa se rozdělila na dvě

malé stezky. Kaţdá z nich dala se jiným směrem, a le obě vedly ke stejnému

místu. Ta jedna stezka vedla přímo aţ nahoru k lesnímu palouku, ta druhá šla

k němu oklikou. Stejně tam nahoře obě se potkaly, aby se opět spojily

v jedinou cestu. Tak bylo to i se dvěma bratry, o kterých bude tato pohádka.“

(BP 1997, s. 6)

Časové přiblíţení se stává dŧleţité pro pohádku Děda a jeho vnuk . Krutý

a smutný příběh autorka úmyslně zasazuje do období Vánoc. Pokojná

atmosféra Štědrého dne, která je v úvodu příběhu popsána, je zde v kontrastu

s lidskou krutostí a lhostejnos tí . Autorka tímto apeluje na morální vědomí

čtenářŧ. Jiţ na začátku příběhu je zřejmé, ţe poklid nepotrvá dlouho a nastane

zvrat. Tohoto postupu uţívá Dostálová v Babiččiných pohádkách poměrně

často. Úvodní poklidnou atmosféru příběhŧ autorka záhy zpochybn í a naznačí,

ţe osudy hrdinŧ se budou ubírat zcela opačným směrem. „ Nevěřte ale

pokojnému klidu, který si přejete mít v duši právě v tento den. Snadno vás

96

můţe oklamat tato vánoční selanka ve chvíli , kdyţ se uţ zdá, ţe za dveřmi

stojí láska.“ (BP 1997, s. 85)

Pro své příběhy volí autorka nejčastěji hrdiny z lidu. V popředí příběhu

stojí opakovaně „nehrdinský typ postavy“ – bezbranní starci a nevinné děti

(Děda a jeho vnuk, Sirotek, Chlapec a housle, Starý obraz, Strom ), ale

i slabomyslní jedinci (Ponocný Janek) nebo prostí lidé (Hladolet, Nůše,

Neviditelná komnata ). Výběr postav je podřízen celkovému poselství

jednotlivých příběhŧ, autorka se svými příběhy snaţí upozornit na problémy

ve společnosti , a tak se do popředí příběhŧ mnohdy dostávají zástupci

utlačované skupiny lidí. Zlo, které je na nich pácháno, budí u čtenáře odpor

a soucit s obětí.

V pohádkách Pták Ţal, Ţabí ples nebo Majdalenka důstojník autorka

poukazuje na nepravosti v lidské společnosti prostřednictvím

personifikovaných hrdinŧ . Ti se podílejí na vybudování lepšího světa.

Své zastoupení mají v Babiččiných pohádkách také představitelé vyšší

společnosti . Ti se objevují buď v roli pozitivního hrdiny (hrdina z pohádky

Král moře , princ z pohádky Náhrdelník , ale i ţabí princ ze sousedního

království v pohádce Ţabí ples), nebo jsou ztělesněním zla a vystupují v roli

škŧdce (královna Zoho v pohádce Král moře , krutý panovník z pohádky Pták

Ţal , mocichtiví generálové v pohádce Majdalenka důstojník nebo ţabí král

z pohádky Ţabí ples).

Také nadpřirozené bytosti jsou v pohádkách Marcelly Dostálové

zobrazeny jako pomocníci (víly rákosníčky nebo vodník z pohádky Mrtvá

lávka , kouzelná babička z pohádky Neviditelná komnata ), nebo škŧdc i

(vodník v pohádce Nůše , jeskyňky z pohádky Ponocný Janek , divousové

v pohádce Chudobka).

V pohádkách Karla Šiktance i v Babiččiných pohádkách nalézáme

tajemné bytosti hájící zájmy přírody. Jana Turková hovoří o „tajemných

postavách symbolizujících ducha přírody“98

. Moudří a spravedliví ochránci

přírody na sebe berou rŧznou podobu a pomáhají těm, kteří přírodě neubliţují

a respektují její zákony.

98

TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti. České Budějovice, 2011.

Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, s. 85.

97

Podobně jako Boţena Němcová se i Marcella Dostálová v Babiččiných

pohádkách snaţí co nejvěrněji podat vnější cha rakteristiku postav. Hrdinové

a hrdinky příběhŧ Boţeny Němcové vynikají nejen duševní krásou, ale

i krásou fyzickou. Ideály ţenské a muţské krásy obléká Němcová do

nádherných, bohatě zdobených šatŧ, princezny zdo bí drahými šperky

a kameny, statečné prince odívá do honosné zbroje. Zatímco se Němcová ve

svých pohádkách soustředí na zobrazení krásy, Dostálová věnuje pozornost

spíše detailnímu popisu negativních postav. Ošklivým a hrŧzostrašným

vzezřením se autorka snaţí gradovat zápornou roli těchto postav.

Autorka charakterizuje postavy také výběrem slovní zásoby

z jednotlivých vrstev jazyka. V případě přímé řeči negativních hrdinŧ mnohdy

neváhá pouţít vulgárně zabarvené výrazy nebo hanlivá oslovení.99

Řeč postav

bývá často přizpŧsobena hovorové podobě jazyka, vyskytují se i projevy

obecné češtiny nebo zastaralé tvary slov: „,Jen mi z toho tady moc

nepodkuřujou, dou na vzduch, eště mi tady z toho dortu udělaj uzený […]ʻ“

(baculatá kuchařka z pohádky Neviditelná komnata ; In: BP 1997, s. 33).

Nebo: „,Jó, výsosti, to nepude. Tam do těch svatejch míst musí jí t kaţdej po

svých. Tam pečení holubi padaj člověku přímo do huby a kdo chce mít, sám po

svejch tam musí j ít .ʻ“ (kníţecí kočí Blaţej z pohádky Neviditelná komnata ;

In: BP 1997, s. 34) Prostřednictvím obecné češtiny i archaismŧ v řeči postav

se autorka pravděpodobně snaţila podtrhnout sociální zařazení jednotlivých

postav, vyuţití těchto prostředkŧ je ovšem velmi nedŧsledné.

V pohádkách Marcelly Dostálové dochází u některých postav k proměně

jejich charakteru. Záporná postava se v prŧběhu děje mění a stává se kladným

hrdinou. Lakomý kníţe se polepší a začne pomáhat lidem kolem sebe

v pohádce Neviditelná komnata , pyšná Bětuše v pohádce Pyšná tanečnice

pochopí, ţe pýcha předchází pád. Napravena je i marnivá Madlena z pohádky

Rozbité zrcadlo nebo negativní hrdina úvodní pohádky Bratři. Přes plastické

ztvárnění některých postav z knihy Babiččiny pohádky , lze říci, ţe Dostálová

dává přednost psychologicky nekomplikovaným a jednoznačným postavám,

aby v duchu tradiční poetiky lidové pohádky zdŧraznila polaritu dobra a zla.

99 Vyuţití vulgarismŧ, hanlivých oslovení i nespisovné češtiny v řeči negativních hrdinŧ se zřetelně projevilo

také v pohádkovém příběhu Mahulena.

98

Dostálová vyuţívá v Babiččiných pohádkách konkrétních pohádkových

motivŧ. Zlaté vlasy Chudobky připomínají Zlatovlásku, ve vzhlíţení marnivé

Madleny v zrcadle lze spatřit vazbu na zlou královnu z pohádky Sněhurka ,

skromně oděná ţabka na královském ţabím pl ese je obdobou Popelky, motiv

Plaváčka z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda je vyuţit v pohádce Mrtvá

lávka , v dŧvtipném pokoření lakomého a hamiţného panovníka v pohádce

Neviditelná komnata lze spatřit vazbu s pohádkou Kouzelné dary

K. J. Erbena100

nebo s autorskou pohádkou Císařovy nové šaty H. Ch.

Andersena. Intertextuální vazby na autorské pohádky H. Ch. Andersena

spatřujeme také v pohádkách Náhrdelník , Král moře , Pták Ţal nebo

Majdalenka důstojník . První dvě zmíněné odkazují na pohádku Mořská ţenka,

následující se inspirují pohádkami Slavík a Cínový vojáček .

Ze známých pohádek vybírá Dostálová konkrétní motivy a utváří z nich

nové originální příběhy . Tak je tomu i v případě pohádek Náhrdelník a Král

moře , kde autorka vyuţila motivu proměny krásné panny v bílou mořskou

pěnu z pohádky Mořská ţenka H. Ch. Andersena. V pohádce Mořská ţenka je

mořská panna ústřední postavou, jsou sledovány její emoce a pro pointu

příběhu je závěrečná a nevratná proměna v bílou mořskou pěnu velmi

dŧleţitá, neboť se stává cestou k dosaţení nesmrtelnosti duše, po níţ hrdinka

touţila. V Babiččiných pohádkách není tento motiv proměny definitivní

a stává se spíše vedlejším motivem. V pohádce Král a moře je ho vyuţito ke

gradaci zla, poraţením zla je zlomena i proměna dívky v mořskou pěnu.

V pohádce Náhrdelník tento motiv nabývá zase status zkoušky, v níţ muţský

hrdina prokazuje svoji statečnost. Vzhledem k tomu, ţe hrdina ve zkoušce

obstojí , je kletba zlomena a proměna mořské víly v pěnu není dokonce

realizována.

Motiv oţivlých a putujících hraček nalézáme v pohádkách Cínový

vojáček (H. Ch. Andersen) a Majdalenka důstojník (M. Dostálová). Zatímco

statečná Majdalenka bojuje se svou druţinou za mír na zemi, v pohádce

H. Ch. Andersena mŧţeme sledovat paradoxní osud cínového vojáčka s jednou

nohou.

100 Známou téţ z filmového zpracování jako Obušku, z pytle ven; 1955, reţie: J. Pleskot.

99

Postava ptačího hrdiny, která svým zpěvem okouzlí dychtivého

panovníka, je společná pohádkám Slavík (H. Ch. Andersen) a Pták Ţal

(M. Dostálová). Váţně laděný příběh Dostálové je obecným odsouzením

lidské krutosti a nespravedlnosti . Autorka se soustředí na vylíčení emotivních

proţitkŧ hlavního hrdiny, a tak přibliţuje pocity emigrantŧ nepřijatých po

návratu do rodné země. Také pohádka Slavík H. Ch. Andersena je kritikou

lidských nedostatkŧ, na lidskou hloupost a povrchnost je však zde

poukázáno zesměšněním jejich nositelŧ, tedy mnohem odlehčenější formou.

Dŧleţitou součástí Babiččiných pohádek se stává symbolika. Darované

předměty v pohádkách Marcelly Dostálové velmi často nabývají kouzelné

moci a stávají se symbolem ţivota, lásky a štěstí , jejich ztráta ovšem mnohdy

znamená pro obdarovanou postavu nebezpečí. Znovunalezený prstýnek vrátí

zdraví k smrti nemocné dívce v pohádce Prstýnek, nalezením bílého perlového

náhrdelníku zachrání princ z pohádky Náhrdelník ţivot mořské víle, bílý

lipový kvítek v příběhu Strom uzdraví nemocnou babičku, scelením rozbitého

zrcadla vrátí obětavá Bohunka krásu své sestře v pohádce Zrcadlo .

Výjimečnost symbolických předmětŧ autorka zdŧrazňuje i tím, ţe ony

předměty velmi často klade do názvŧ jednotlivých příběhŧ.

Autorka pracuje také se symbolikou barev , nejčastěji se v pohádkách

objevuje bílá jako symbol čistoty a nevinnosti. Bílá laň je v pohádce Bratři

symbolem přerodu z la v dobro, bílé kvítky sedmikrásek představují v pohádce

Chudobka mír a poklidný ţivot bez boje, království bílých leknínŧ se

v pohádce Ţabí ples stává protipólem pyšného a marnivého království.

Autorka barev vyuţívá k nepřímé charakteristice postav. Bílá symbolizuje

dobro, černá se objevuje v souvislosti s negativními postavami. Tajemné

černé oči symbolizují zlo královny Zoho v pohádce Král moře , v pohádce

O slepé dívce je zlo zastoupeno černým havranem, černá je barva

bojechtivých nepřátel Majdalenky dŧs tojníka.

Kontrasty jsou v pohádkách Marcelly Dostálové velmi zřetelné a pro

celkové vyznění příběhu jsou velmi dŧleţité. Autorka na nich staví celé své

příběhy a jejich prostřednictvím se snaţí čtenáře vyprovokovat k tomu, aby

přemýšlel nad krutostí a nespravedlností lidského světa a současně uvaţoval

o pravém smyslu lidského ţivota.

100

Z hlediska ţánrového vymezení pŧsobí Babiččiny pohádky nejednotně.

Přes zmiňované vazby s ţánrem pohádky jsou pro zvolený vypravěčský styl

některé příběhy pohádce spíše vzdálené. Příběhy mají často charakter sociální

povídky (Děda a jeho vnuk, Hladolet 1997). Smysl pro symboliku

a metaforické obrazy přibliţuje příběhy Pták Ţal nebo Majdalenka důstojník

k alegorii . Baladický spád děje zase vykazuje pohádka Mrtvá lávka .

Nešťastný příběh o opuštěné a pomatené Marii , která hodí do vody své dítě

a následně se sama utopí, v mnohém připomíná osud Viktorky z Babičky od

Boţeny Němcové. S pohádkou tento příběh pojí přítomnost nadpřirozených

postav (vodníka a baby čarodějky), jejichţ prost řednictvím se čtenář

baladicky laděný příběh dozvídá, ale také jiţ zmíněný motiv Plaváčka

z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pro autorčinu zálibu v detailním

popisování hrŧzostrašných jevŧ a morbidních událostí mají některé Babiččiny

pohádky (např. O slepé dívce) blízko také k hororu.

Styl autorčina vyprávění vypovídá o tom, ţe se autorka snaţí vyuţít své

zkušenosti s vlastní básnickou tvorbou. Básnické figury a tropy autorka

zřetelně vyuţívá ve vstupních pasáţích některých pohádek: „Běţela řeka,

běţela, daleko za obzor nesla svou smutnou píseň. Na břehu dívá se za ní

lávka a všude kolem je tady plno lučních kvítí. Jak nastláno v zahradě leţí tu

štěstí . Co je to štěstí? Prostá je na to odpověď. Démanty rosy na stéblech

trávy, sluníčko v rozmoklé hlíně blátivé cesty a ticho všude jako v kostele. To

přece stačí ke štěstí , nemám pravdu? Kdo chce, ať zastaví se jen na chvíli zde

na břehu řeky, kde odpočívá lávka v pokoji, neboť jí lidé říkají mrtvá.

Zaposlouchejte se do šumění vln, co vypráví řeka. Věřte, ţe nikoliv bez

uţitku.“ (úvod k pohádce Mrtvá lávka ; In: BP 1997, s. 71)

Pohádkové příběhy autorka oţivuje také vkládáním písňových textŧ.

Lyrické písně ptáka Ţala (Pták Ţal) nebo prince Alkiada (Král moře)

vyjadřují smutek a bolest hlavních hrdinŧ, pro dě tského čtenáře jsou ovšem

poměrně náročné, a to svým obsahem i formou: „Kde jsi , má louko, travičko

zelená, / má matko, proč naděje má / v tobě umírá? / Přesladká vidina v tobě,

/ kde končí můj les? / Ať moje písně dozpívá teď sám na skále útes, / co na

srdci bych neunes…“ (BP 1997 , s. 14)

V pohádce Ponocný Janek nebo Nůše se setkáváme s jednodušší formou

veršŧ. Vábivá píseň jeskyněk, které chtějí utancovat ponocného Janka, nebo

101

posměšné na nonsensu postavené verše, jimiţ děti častují hlavní hrdinku, jsou

jiţ dětskému čtenáři přístupnější: „Otýlie blechy bije, / ve městě je kupuje, /

komu jednu dá, / ten se dobře má!“ (BP 1997 , s. 26)

Dostálová čtenářŧm předkládá příběhy rŧzného charakteru. Vedle

percepčně náročných alegorických příběhŧ s váţnou tematikou (např.: Pták

Ţal, Majdalenka důstojník ) se setkáváme s humorně zabarvenými příběhy

lidového vypravěčství (např.: Ponocný Janek, Nůše, Hladolet ).

Kniha Babiččiny pohádky vyšla poprvé v Opavě v nakladatelství Vade

Mecum v roce 1997.101

Druhé, upravené vydání knihy vydala Votobia

Olomouc v roce 2005.102

Vlevo: obálka prvního vydání knihy Babiččiny pohádky (Vade Mecum, 1997);

vpravo: obálka druhého vydání (Votobia, 2005)

Úpravy druhého vydání zahrnují především nové grafické provedení –

ilustrace Miloše Kačírka, který svými obrázky doprovázel první vydání

101 Korektorská úprava prvního vydání bohuţel není příliš zdařilá, v textu se objevují pravopisné nedostatky.

Např.: Děda a jeho vnuk: vánoce (str. 86); Majdalenka důstojník: zastaralé vazby – slézt s koně (str. 54), seskočit

s koně (str. 55, str. 36), vytřít s těla pot (str. 58), skočit s balvanŧ (str. 36).

Nejednotné je také uvedení autorčina jména na přebalu knihy (Marie Dostálová) a v tiráţi (Marcela Dostálová). 102 V roce 2005 vyšly Babiččiny pohádky pod jménem autorky Marcella Dostálová.

102

pohádek, nahradily ilustrace Jaroslava Vacla, grafickou úpravu i obálku

navrhla Jiřina Vaclová.

Miloš Kačírek i Jaroslav Vacl svými obrázky dokonale navazují na

atmosféru Babiččiných pohádek Marcelly Dostálové. Z obrázkŧ obou

ilustrátorŧ je zřejmá váţná rovina příběhu, postavy jsou v tváři vesměs váţné,

neusmívají se, jejich pohled pŧsobí zasněně. Ponurá, chmurná atmosféra

některých příběhŧ je dŧrazněji vyjádřena v pŧvodním vydání, podtrhují ji

zejména černobílé ilustrace a temné barvy ostatních obrázkŧ M iloše Kačírka.

Oba ilustrátoři se soustředí na vykreslení symbolické roviny textu . Zřetelněji

jsou symboly vyjádřeny spíše v druhém vydání , Vacl totiţ symbol

osamostatňuje v závěru jednotlivých pohádek nebo jej v obrázku opticky

zvětšuje. Vaclovy barevné ilustrace pŧsobí ve srovnání s ilustracemi Miloše

Kačírka pohádkověji a pro dětského vnímatele se stávají dostupnějšími.

Při srovnání textu obou vydání se ukázalo, ţe Dostálová výrazněji

zasahuje pouze do poslední pohádky, a to rozšířením jejího pŧvodního závěru.

Novější verze pohádky Hladolet podává další informace o postavách

a vysvětluje, jak hrdina pomocí kouzla dokázal v pytli unést všech svých

deset dětí. Právě tato informace posouvá novelistickou pohádku o muţi, který

přišel o střechu nad hlavou a musel se sám starat o deset dětí, k pohádce

kouzelné.

„Hambáskové to ale nedalo: ,Jak mohl Hladolet unést v pytli deset dět í?ʻ

To neuhádl nikdo. Jen zlátnoucí pole šumělo cestou k Větrné hůrce líbezným

hlasem: ,Protoţe měl Hladolet šlechetné srdce, čarovná moc přírody odměnila

jej kouzlem.ʻ

To kdyţ Hladolet vytahoval z pytle ven svoje malé děti , v tu chvíli bylo

kaţdé děcko hned o stupínek větší. A bylo to. Vţdyť v pohádce je moţné

ledaco. Je to tak, děti?

A Hambásková? Jen ať zpytuje svoje svědomí, ţenská lakomá. Hladolet si

práci skutečně našel a o svoje děti se dobře postaral. “ (BP 2005103

, s. 107)

Přestoţe se Babiččiny pohádky odehrávají kdesi daleko a kdysi dávno

jsou ve své podstatě stále aktuální. Filozofující meditace wildovsko -

103 DOSTÁLOVÁ, Marcella. Babiččiny pohádky. 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia, 2005. ISBN 80-7220-187-5.

(Dále jen BP 2005)

103

andersenovské tradice přináší obecně platné pravdy a závaţná sdělení týkající

se současného člověka a mimo jiné poukazují na problémy moderní

společnosti . Emocionálně laděné pohádky Marcelly Dostálové učí základním

lidským morálním hodnotám, harmonickému souţití s přírodou a jsou

varováním před lidskou lhostejností a necitlivostí . Babiččiny pohádky jsou

recepčně náročné a podobně jako ostatní imaginativní pohádky vyţadují spíše

„vnímavého, přemýšlivého a kultivovaného čtenáře univerzálního věku “104

.

Určení adresáta mŧţe ovšem zkomplikovat úvodní příběh o Lukáškovi

a jeho babičce, který předchází jednotlivým pohádkám.105

Úvodní příběh

funguje jako předmluva celé knihy, je zaloţen na dialogu malého vnoučka

s babičkou a otevírá vstup do jednotlivých pohádek. Babiččiny pohádky, které

následují, se tedy na první pohled jeví jako vyprávění adresované malému

dítěti . Přestoţe se autorka v knize často obrací k dětskému recipientovi,

některé její pohádky mohou být pro detailní popisy drastických scén

i alegorický podtext dětskému čtenáři (zejména čtenáři předškolního

a mladšího školního věku ) vzdálené. O tom, ţe tato kniha primárně neoslovuje

dětského čtenáře, naopak má co nabídnout čtenáři vyspělejšímu, svědčí i fakt,

ţe tato kniha získala ocenění Pohádkový oříšek, první cenu v li terární soutěţi

6. ročníku festivalu Jičín – město pohádky, a to v kategorii dospělých.

104

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro

děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51. ISBN 80-903339-0-7. 105 Postava Lukáška a vyprávějící babičky se objevuje také v třinácté pohádce zvané Strom. Zde se tato dvojice

ocitá jiţ v roli jednajících postav pohádky. Hrdinou příběhu se stává malý Lukášek, který pro nemocnou babičku

vyprosí od krásné paní vystupující z mohutného lipového stromu, pod nímţ vţdy babička vyprávěla pohádky,

lipové květy, a tak uzdraví nemocnou stařenku. Dojemný a láskyplný příběh se symbolicky odehrává pod

korunou staré lípy, a to na pozadí střídání ročního období.

104

Ilustrace Miloše Kačírka k pohádce Strom (Babiččiny pohádky, Vade Mecum 1997)

105

Ilustrace Jaroslava Vacla k pohádce Strom (Babiččiny pohádky, Votobia 2005)

106

2.4.3 Pohádkové prózy Evy Hudečkové

Herečka a scénáristka Eva Hudečková (1949) se spisovatelské činnosti věnuje

od 80. let minulého století . Do literatury vstoupila svým románem Bezhlavá

kobyla (Kvarta, 1992). Ve vzpomínkách na vlastní dětství přibliţuje autorka

na osudech jihočeské venkovské rodiny nelehké obdob í 50. let 20. století.

Díky své schopnosti vcítit se do psychiky dětí dokázala autorka poukázat

prostřednictvím dětských protagonistŧ na absurditu totalitního reţimu.

Bezhlavá kobyla zde symbolizuje pocity úzkosti a strachu lidí, zejména pak

dětí, v této bezútěšné době. Prvky imaginace, svébytná jazyková stránka

i naléhavost mravního sdělení lze spatřit jiţ v autorčině prvotině.

Smysl pro tajemno a pohádkovost se více projevil v následující autorčině

knize Bratříček Golem (Astrál, 1993). Poutavým vyprávěním odehrávajícím se

v polovině 19. století v ulicích praţského ghetta navázala Eva Hudečková na

staropraţské pověsti o známém Golemovi. Postava Golema se tu objevuje

v poněkud neobvyklé podobě, a to jako malý zázračný tvor, který podobně

jako ostatní pomocníci v pohádkách napomáhá dobrým lidem k lásce a štěstí .

Kniha, v níţ autorka pomocí pohádkových postupŧ a principŧ otevírá

závaţnou ţidovskou tematiku, se stala předlohou pro stejnojmennou

rozhlasovou inscenaci uvedenou v Českém rozhlase poprvé roku 1996.

Pohádkovým prózám z knihy V moci kouzel (Ikar, 1999) předcházel

román s pohádkovými prvky O ztracené lásce (Ikar, 1995). Rozsáhlý

pohádkový příběh, který vypráví o hledání ztracené lásky, přinesl autorce

popularitu především pro jeho pozdější televizní zpracování106

, na jehoţ

scénáři se Hudečková sama podílela.

V duchu předchozí tvorby pokračuje Eva Hudečková i nadále.

K imaginativní pohádkové tvorbě se hlásí také autorčina pátá kniha –

Sedmihlásek (Ikar, 2002). Ústředním tématem symbolického příběhu se stává

opět oslava čisté a bezelstné lásky a odsouzení pokřivené společnosti .

Mezi poslední autorčiny vydané kn ihy patří sugestivní mystický román

Tajemství praţského šotka (Ikar, 2006). Alegorický příběh plný fantazie

otevírá faustovský motiv – šotka symbolizujícího zlo oţivují sobecká přání

rozmazlené dívky, která zlé moci postupně po dléhá. Román je zasazený do

106 O ztracené lásce – devítidílný seriál, reţie V. Polesný, Česká televize 2002.

107

2. poloviny 19. století , přesto je svým posláním velmi aktuální, podává obraz

pokřivené lidské společnosti , kde vládne honba za materiálními hodnotami.

Podobně jako v předchozích prózách autorka volá po nápravě světa,

zdŧrazňuje, ţe štěstí člověka není samo zřejmostí, ale naopak je nutné si je

zaslouţit a mnohé mu obětovat. Závaţná poselství a hluboké myšlenky

autorka opět podává prostřednictvím poetického jazyka.

K imaginativní pohádkové tvorbě

90. let 20. století řadí Toman107

autorčinu pohádkovou knihu V moci

kouzel (Ikar, 1999). Kniha obsahuje tři

rozsáhlé108

pohádkové prózy

pojmenované podle hlavních aktérŧ

jednotlivých příběhŧ.

První pohádka s názvem O Betulce

a Ohnivcovi čtenáře zavádí do Jezerní

říše, v níţ kraluje víla Betulka. Klidný

a harmonický řád říše je narušen vpádem

neznámého kralevice. Přes varování

svého rádce Baziliška podlehne krásná a

dobrá královna pomstě odmítnutého

nápadníka, krále Rapla. Ten se s pomocí čarodějnice promění v šarmantního

Ohn ivce, okouzlí královnu čarovným nápojem, získá nad ní moc, a tak zničí

téměř celé království. Nakonec však Betulka nástrahy zlého krále prohlédne,

šalebné kouzlo pomíjí , dobro však nad zlem stále ještě nevítězí. Rapl ji

i Bazliška uvrhne do bezedné propast i , nastává dlouhé hledání věrného

a milovaného přítele Baziliška. Putování v podsvětí však není zdárné, vrací se

proto zpět na zemi, kde napravuje vše, čeho se na svém lidu pod vlivem zlých

kouzel dopustila, zvelebuje zemi, znovu získává ztracený trŧn i vě rného

Baziliška. Zlo je konečně potrestáno (král Rapl se propadne do pekel), dobro

107

TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba devadesátých let 20. století). Brno:

CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-170-3. 108 Tři téměř padesátistránkové pohádkové příběhy, formát knihy: 163 x 207 mm.

Obálka ke knize V moci kouzel (Ikar, 1999)

108

a láska vítězí (ošklivý Bazilišek se promění v krásného prince a stane po boku

Betulky).

Druhý pohádkový příběh O Malusce a Safírovi se odehrává v bohatém

městě Adulár a vypráví o synech klenotníka Franty Filigrána, Safírovi

a Morionovi. Oba pokračují v otcově povolání, zbohatnou a oţení se. Safír si

vezme krásnou a dobrou Malusku, dceru radního Rubinštajna, Morionovou

manţelkou se naopak stává zlá a nepřející Onyxéna (v pohádce přezdívaná

jako Zbrklina). Ta se s pomocí temných sil snaţí zničit štěstí svého švag ra

a švagrové a stát se nejmocnější v celém městě. Láska Safíra a Malusky

prochází tvrdou zkouškou, je však natolik silná, ţe se kouzlŧm zlé Onyxény

dokáţe ubránit. Pomocí bratra Moriona nachází Safír k Malusce opět cestu,

zlá Onyxéna je za své provinění potrestána.

„Najednou zavládlo ticho. Na skalním převisu se uvolnil balvan

a naklonil se nad údolí. Podobal se ţeně schoulené zimou a měl barvu

červánku. Na stráních se rozezněly zvony vysokých hořců a připomínaly

klinkání umíráčku.

,Hyacianta letí! To zas někomu odzvonilo,ʻ významně na sebe pohlíţeli

měšťané.

Balvan se snášel nad městem jako dravec, který si právě vyhlídl svou

oběť a chystal se k střemhlavému útoku. Závistnice uţ nestačila uskočit , ve

chvíli , kdy chystala zkázu druhým, našla pod ním sama svůj hrob.“

(VMK109

, s. 96)

Polarita dobra a zla je rozvíjena i v posledním pohádkovém příběhu

O Borkovi, pánu skal. Král Chmur se chystá předat trŧn svým synŧm. Díky

intr ikám získává prvorozený Blahomil celé království, mladší Borek je

odkázán k vládě v nehostinné Skalní říši . Svou pílí a pozitivním vztahem

k přírodě dokáţe zvelebit nevábnou krajinu. V zemi orlŧ, hadŧ, pidimuţíkŧ

a vlkodlakŧ nalézá lásku ke královně Serpentýně, s jejíţ pomocí odolá

nástrahám svého ďáblem posedlého bratra.

Pohádkové prózy Evy Hudečkové vyzdvihují čistotu lidského srdce a sílu

lásky. Zlo je ve všech příbězích z knihy V moci kouzel poraţeno, boj dobra

109 HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel. 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-504-x. (Dále jen VMK)

109

a zla končí vţdy ve prospěch dobra. Šťastným závěrem pohádek, v němţ zlo

je potrestáno a dobro vítězí, ale i úvodními formulemi, které nás zavádí do

vzdálených fiktivních míst a blíţe neurčené doby, se všechny tři příběhy hlásí

k lidovým pohádkám.

Kniha V moci kouzel navazuje zejména na lidové pohádky kouzelné.

S těmi pohádkové prózy Evy Hudečkové pojí také bohaté vyuţití kouzel

a kouzelných předmětŧ. V duchu poetiky lidové pohádky zachází Hudečková

s magickými čísly (vyuţívá čísel 3, 7; trojího opakování motivŧ ). Velkou

pozornost věnuje autorka symbolŧm . Své místo zde má symbolika ba rev

(např. černá a bílá lilie v pohádce O Betulce a Safírovi ). V pohádce

O Malusce a Safírovi a O Borkovi, pánu skal pracuje autorka i se symbolikou

drahých kamenŧ, kaţdému drahokamu přisuzuje jiné vlastnosti a podle nich

pak volí jména hrdinŧ svých příběhŧ (Safír, Morion, Onyxéna Gagátová,

Hyacinta, radní Rubinštajn, Obsidián apod.), případně názvy jejich rodŧ (rod

Rub inštajnŧ) a bydlišť (Rŧţenínová hora). Návod k rozluštění symboliky

podává autorka v pohádce O Malusce a Safírovi : „Safír často vzpomínal na

Citornelu, která s nadšením velebila vzácný zlatistý kámen. Citrín byl nejen

symbolem moudrosti a vnitřního klidu, byl mostem mezi nízkým a vyšším

myšlením, cestou k dobré vůli a porozumění. Oţivoval v lidech nevyuţitou

energii , rozjasňoval jejich mysl, probouzel v nich zapomenuté vlohy.“ (VMK,

s. 92)

Lidové tradice a zvyky zaujímají v pohádkách Evy Hudečkové podstatné

místo. Pohanský rituál spojený s vítáním jara, nového ţivota, dokázala

autorka v pohádce O Betulce a Safírovi vyuţít v souvislosti se symbolickou

rovinou příběhu, odchod zimy (zla) a příchod jara (dobra) naznačuje šťastný

konec pohádky. Naději v lepší budoucnost předpovídá i symbol sněhobílého

květu objevujícího se na hladině řeky: „Z blízkého háje přiběhly víly se

zapálenými pochodněmi a hodily do vody slaměnou bohyni, symbol zimy

a smrti. Pak se daly do tance a rozvernými písněmi vítaly jarní slunovrat.

Betulka hodila hrst hlíny do uhánějícího proudu, aby země měla po celý rok

dost vláhy, a najednou uviděla na hladině sněhobílý květ.“ (VMK, s. 47)

110

Hlavními aktéry jednotlivých příběhŧ j sou postavy z řad lidí

i nadpřirozených bytostí. Vedle nadpřirozených postav typických pro

klasickou pohádku se v pohádkových prózách z knihy V moci kouzel vyskytují

postavy, které jsou výplodem autorčiny fantazie, často hrdinové vzešlí

splynutím člověka a nadpřirozeného tvora.

Pohádky Evy Hudečkové nezapřou ţenský rukopis . Autorka se zastává

ţenského pohlaví, v pohádkách na mnohých místech upozorňuje na sociální

problémy spojené s utlačováním ţen muţi. Snad právě proto dává autorka

ţenským postavám v pohádkách více moţností se projevit:

„,Přineste mi hlásnou troubu a svole jte všechny skřítky!ʻ poručil král.

Netrvalo dlouho a skály byly široko daleko obsypané pidimuţíky. Mávali,

tleskali a křičeli pozdravná hesla, ale Obsidián se mračil.

,Řekl jsem všechny! I ty, co nosí sukně! Nebo se snad za ně stydíte, vy

náfukové? Mají stejnou cenu jako vy. A podle toho s nimi budete jednat,ʻ

pokáral je.“ (VMK, s. 125)

Ţenské postavy mají v pohádkových prózách z knihy V moci kouzel

mnohem více prostoru neţ v pohádkách lidových. Kladné hrdinky vynikají

svou činorodostí a obětavostí pro druhé a jsou schopny nasadit svŧj ţivot pro

lásku. Také jejich zásluhou dochází k vítězství dobra nad zlem.

Charakter postav naznačuje jiţ autorčin výběr jmen či přezdíve k. Pro

ryze záporné postavy volí autorka neobvyklá, ba často komická jména jako

Rapl, Nepovím, dědek Zmetek, skřítek Zmar, Zbrklina nebo Blahomil. Znát

pravé jméno postavy znamená znát jeho slabiny. V pohádce o Betluce

a Ohnivcovi se pod jménem Ohnivec skrývá zlý král Rapl, teprve odhalení

totoţnosti postavy a jejího pravého jména zbaví jeho nositele moci, teprve

potom mŧţe zvítězit dobro nad zlem. Ta ková je síla jmen v pohádkách

Evy Hudečkové: „,Ale dej si pozor!ʻ varovala ho. ,Betule nesmí zjistit , kdo

jsi . Jakmile tě prokoukne, kouzlo zmizí…ʻ“ (VMK, s. 24)

Podstatou pro rozlišení charakteru postav není jejich pŧvod, jak jsme si

všímali například v pohádkách Karla Šiktance, rozhodující jsou jejich činy,

chování a úmysly. Na rozdíl od Šiktancových hrdinŧ vyznívají charaktery

postav Evy Hudečkové schematičtěji . Autorka v knize V moci kouzel vyuţívá

principu lidových pohádek a rozlišuje mezi postavami absolutně kladnými

a absolutně zápornými. Málokterý charakter postavy je proměnný. Zápor ná

111

postava nekončí nápravou, ale „pouhým“ (byť leckdy krutým) potrestáním,

které je úměrné zlu, jeţ napáchala. Jednoznačná polarita dobra a zla

podporuje výchovný zřetel autorčiných pohádek. Tím mají pohádkové prózy

Evy Hudečkové velmi blízko k pohádkám Marcelly Dostálové.

Podobně jako Dostálová v Babiččiných pohádkách i Hudečková v knize

V moci kouzel věnuje pozornost detailním popisŧm drastických scén. Činy

záporných postav jsou velmi závaţné a připomínají krutosti a drastické

motivy objevující se v pŧvodních lidových pohádkách:

„Kdyţ Blahomil přišel k sobě, objevil otce v rohu komnaty. Leţel na

podlaze v kaluţi krve, schoulený do k lubíčka. Měl roztříštěnou lebku

a nedýchal. Rukama si v hrůze zakrýval tvář, oči měl zavřené, jako by se

chystal ke spánku nebo se bránil spatřit svého vraha. Blahomil se vyděsil .

Uvědomil si , co spáchal, a rozčileně přemýšlel, jak se zachovat, aby ani

v nejmenším nevzbudil podezření. Noc odcházela, musel být rychlejší neţ

svítání. Zabalil otcovo tělo do aksamitového pláště, vzal ho do náruče

a nikým nepozorován se vytratil ven.“ (VMK, s. 148)

Na druhé straně autorka na negativní jednání některých postav

upozorňuje prostřednictvím komiky, postavy a jejich chování zesměšňuje

a závaţnost situace tím odlehčuje.

„,Nepovíš nám své jméno?ʻ zeptala se po chvíli vyčkávání, kdyţ ho ani

nenapadlo se představit.

,Nepovím!ʻ odsekl. V sále to zašumělo. ,Slyšeli jste dobře. Řekl jsem

Nepovím!ʻ naparoval se.

Betulka si ho s údivem prohlíţela, neboť někoho tak nevychovaného

v ţivotě neviděla.

,Moţná, ţe k tomu máš důvod,ʻ poznamenala a bylo jí proti mysli se

s ním dohadovat.

,Nepovím!ʻ vysmíval se jí Rapl.

Bazilišek zavlnil hřebínkem, zlověstně zablýskl očima a rozepjal křídla.

Osopil se na něj: ,Jak se to chováš ke královně, nezdvořáku?ʻ

Rapl se dal na ústup a natřásal se, aţ mu chrastilo brnění.

,Nepřibliţuj se ke mně! Já se jmenuju Nepovím. To vás nikoho nenapadlo,

co?ʻ Překotně vykládal a všichni na něj zaraţeně zírali .

Královna velkoryse přijala jeho vysvětlení a pokynula Baziliškovi, aby

112

nechal toho podivína na pokoji. Tvářila se přívětivě, jako by se vůbec nic

nestalo.

Vida, je ze mne celá vedle. Vdáva la by se hnedle, namlouval si Rapl

v domnění, ţe mu líbezným úsměvem projevila náklonnost. Začal se před

jejími zraky producírovat, naparoval se a vystrkoval bradu, chochol na

helmici mu komicky poskakoval.“ (VMK, s. 18–19)

Váţná rovina imaginativních příběhŧ je místy odlehčena komickými

pasáţemi charakteristickými spíše pro tvorbu nonsensovou – to platí zejména

pro pohádkové příběhy O Betulce a Ohnivcovi a O Malusce a Safírovi , kde je

zastoupena komika charakterová, situační i slovní zaloţená často na nadsázce

a nonsensu. Skrze komiku autorka velmi často upozorňuje na negativní

chování některých postav, a tak se snaţí čtenáře nejen pobavit, ale především

mravně vychovávat.

Návaznost na kouzelnou lidovou pohádku se v knize V moci kouzel

projevila hned v několika rovinách. Na některých místech v textu lze rozeznat

autorčin odkaz na konkrétní pohádkové motivy známé z l iterárních záznamŧ

lidových pohádek. Ty se v podání Evy Hudečkové nevyskytují v pŧvodní

podobě – naopak, autorka s nimi dále pracuje, aktualizuje je a obměňuje.

Tento zpŧsob práce s lidovou pohádkou typický pro imitativně -inovační

tvorbu je moţné sledovat hned v prvním příběhu analyzované knihy, kde je

zřetelná vazba na Erbenovu pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda:

„Na zdupané zemi doutnalo ohniště, plamínky ozařovaly lůţko, na kterém

leţel dědek Zmetek.[…]

,Čuchám, čuchám člověčinu! Koho tu načapám, toho roztrhám! Ukaţ se,

ty lidskej červe!ʻ vyhroţoval a chlupy na hlavě se mu vztekem zakroutily. Pak

najednou padl na záda, jako by ho podťal, a chrápal s pusou otevřenou

dokořán.[…]

Rapl neztrácel čas. Vytrhl dědkovi Zmetkovi na šešuli tři stříbrné chlupy

a uschoval je do koţené mošny. Pak se kvapem vytratil z jeskyně, naskočil na

koně a uháněl zpátky na Mlčoun. Babice uţ na něj čekala.“ (VMK, s. 23)

Přes značné vazby k lidové kouzelné pohádce je mnohdy velmi obtíţné

prózy Evy Hudečkové z cyklu V moci kouzel ţánrově vymezit. Příběhy

113

vykazují mnohé znaky pohádky, přesto se zde objevují j isté zvláštnosti

(zejména po stránce formální), pro které je zařazení k tomuto ţánru poměrně

komplikované.

Všechny tři příběhy vynikají svým rozsahem. Autorčina osobitá jazyková

stránka plná metafor, rčení a jiných obrazných vyjádření a velké mnoţství

popisných pasáţí zpomalují a zdrţují děj jednotlivých příběhŧ. Dějová sloţka

knihy V moci kouzel je tedy vlivem rozvláčných popisŧ komplikována, t ím se

pohádková tvorba Evy Hudečkové od lidové kouzelné pohádky poměrně

vzdaluje. Hudečková v tomto směru „nectí ustálené kompoziční principy“110

pohádkového ţánru, dramatickou dějovou linii svých příběhŧ nerozvíjí

přímočaře, ale „rozbíhá se do epické šíře“111

.

Marně bychom v knize V moci kouzel hledali zkratkovitost, která je pro

lidovou pohádkovou tvorbu typická. Autorka věnuje velký prostor detailnímu

zobrazení prostředí i jednotlivých postav. Prostřednictvím vševědoucího

vypravěče přibliţuje nejen vzhled jednotlivých postav, ale zejména jejich

charakter, vysvětluje jednání postav a rozvádí jejich ú mysly, pocity a nálady.

Psychologie hlavních hrdinŧ je velmi propracovaná. Rozsáhlé detailní popisy

lze vysvětlit jako vliv autorčiny herecké zkušenosti a především její zběhlosti

v psaní scénářŧ.

Jazyková stránka pohádkových próz Evy Hudečkové pŧsobí spíše

rozkolísaně. Vedle básnického jazyka plného metafor, vyuţívá autorka

hovorových a nespisovných výrazŧ, kterých je pouţito zejména pro mluvu

záporných postav. Výběrem stylově příznakových jazykových prostředkŧ se

autorka snaţí podtrhnout charakter jednot livých postav.

Všechny autorčiny knihy mají stejný cíl, autorka se prostřednictvím

svých příběhŧ snaţí čtenáře vychovávat, a tak vybudovat lepší svět. Prózy

Evy Hudečkové jsou vlastně podobenstvím o hledání duševních a mravních

hodnot ve zkaţeném materiálním světě.

110

(mš) [Milena ŠUBRTOVÁ]. Eva Hudečková. In: Portál české literatury [online]. Medailon je aktuální

k 1. 1. 2010. [vid. 15. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/hudeckova-eva/ 111 Tamtéţ.

114

„Není krásnější vzpomínky neţ na sladké časy dětství. Přesto si

pamatuji , ţe se z hlubin mé duše vynořoval stesk po něčem dávno ztraceném,

po vůni ráje, po milosrdenství a lásce bez hranic…

Maminka mi slíbila, ţe aţ vyrostu, svět bude le pší, kdyţ se o to přičiním.

Snaţila jsem se a pouštěla se do nerovných zápasů se zlem, které mě

potkávalo, bloudila jsem a ztrácela sílu, zmocňovala se mě beznaděj. Trápení

a strach mě zaváděl do zapovězených končin. Nejtěţší zápasy jsem musela

vybojovat sama se sebou. Poznala jsem, ţe s nedostatečným vědomím vlastní

hodnoty, bez spřízněného vztahu s druhými lidmi a bez blízkého vztahu

s Bohem, se lepší svět vybudovat nedá . Vydala jsem se cestou lásky

a odpuštění a potkávala světelné bytosti, které mi podaly pomocnou ruku…“112

Potřeba pŧsobit na lidské nitro byl také jedním z hlavních dŧvodŧ, proč

Eva Hudečková zaměnila svoji pŧvodní profesi herečky za spisovatelskou

dráhu: „Vţdycky jsem povaţovala herectví za příleţitost k určité duchovní

výpovědi. Fascinovala mě moc a síla slova. Jako herečka jsem neměla potřebu

předvádět se, ale spíše působit na lidi. Bohuţel, mě ale přestaly časem těšit

role, které mně byly nabízeny, tedy i to, co jsem hrála.“113

Didaktický akcent je charakteristický také pro pohádkové prózy z knihy

V moci kouzel , hrdinové (zejména hrdinky) mají být pro čtenáře vzorem, jsou

velmi emotivně naladěni, vesměs jsou nosit eli pouze kladných vlastností

a bojují za lepší svět. Závěrečným sdělením svých pohádkových příběhŧ,

v nichţ dobro vítězí nad zlem, dává autorka čtenářŧm naději v lepší

budoucnost.

„Celá kniha je projevem autorčiny nemalé tvůrčí invence a hravosti

(zejména z hlediska různých kouzel a čar). Čtenáře zaujme dramatickou

dějovostí , fantastičností a básnivostí, osobitými modifikacem i tradičních

pohádkových prvků, ale i významovými přesahy, jeţ se týkají například vztahu

člověka k přírodě. […]“114

Autorka svými příběhy čtenáře vybízí k ţivotu

v souladu s přírodou. Harmonického souţití s přírodou mŧţe člověk

dosáhnout pouze tehdy, respek tuje-li její zákonitosti . Podobně jako

112

HUDEČKOVÁ, Eva. Sedmihlásek. 1. vyd. Praha: Ikar, 2002, přebal knihy. ISBN 80-249-0088-2. 113

PROŠKOVÁ, Marcela. Kobyla, Golem a ztracená láska. Svobodné slovo, 1995, 87(96), s. 13. ISSN 0231-

732X. 114

POLÁČEK, Jiří. Kouzla Evy Hudečkové. Ladění, 2000, 5(10), s. 23. ISSN 1211-3484.

115

v pohádkách Karla Šiktance vystupuje i zde příroda jako mocná čarodějka

(zdroj moci, síly, moudrosti). V pohádkových prózách Evy Hudečkové však

nedochází k její personifikaci, nepromlouvají k nám hlasy vládcŧ přírody, ale

v duchu folklorních tradic autorka čtenářŧm odhaluje magická kouzla

vycházející z přírody. Drahé kameny, bylinky i další dary přírody zde figurují

jako kouzelné předměty, které mají schopnost uzdravit, zhojit bolestivé rány

na těle a duši a napomáhat realizovat dobré úmysly kladných hrdinŧ. Ostatní

kouzla (např. kouzelný lektvar, kniha čar a kouzel), tedy kouzla typická pro

klasické pohádky, jsou vesměs výplodem zlé moci a hlavním hrdinŧm spíše

škodí, tím autorka graduje pozitivní kouzelnou moc přírodn ích sil, a tak

zdŧrazňuje potřebu ţít v harmonii s přírodou.

Eva Hudečková se do literatury pro děti a mládeţ zapsala především jako

autorka rozsáhlých pohádkových próz. Podobně jako další představitelé

imaginativní pohádkové tvory dokázala ţánr pohádky inovovat a posunout ho

za hranice literatury pro děti a mládeţ. Duchaplné prózy s pohádkovými rysy

se obrací ke čtenářŧm rŧzných věkových kategorií , sama autorka čtenáře

svých knih blíţe nespecifikuje. Přesto lze říci, ţe pro svŧj rozsah, zdlouhavý

a mnohdy komplikovaný děj vyţadují pohádkové prózy z knihy V moci kouzel

jistou čtenářskou zdatnost. Ke zkušenějším recipientŧm se obrací také

výtvarný doprovod knihy .

116

Snové ilustrace manţelŧ Tylečkových (pseud. Tylek & Tyleček) ke knize V moci kouzel (Ikar, 1999)

117

3 ZÁVĚR

Primárním cílem disertační práce bylo blíţe představit česk ou imaginativní

pohádkovou tvorbu 90. let 20. století. Pozornost jsme věnovali pŧvodní

imaginativní pohádkové tvorbě z 90. let minulého století i dříve vzniklým

imaginativním pohádkám, s nimiţ proskribovaní autoři 70. a 80. let oficiálně

vstupují na český kniţní trh aţ po listopadu 1989.

V analytické části jsme vycházeli z jedné z moţných teorií klasifikace

autorské pohádky 90. let 20. století, z klasifikace Jaroslava Tomana ve studii

Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století115

. Vybraná díla, která

podle Tomana reprezentují imaginativní typ české autorské pohádky 90. let

20. století , jsme analyzovali a zjistili jsme, ţe materiál, s nímţ Toman

pracuje, je velmi nesourodý. Toman vedle sebe řadí ţánrově heterogenní díla

odlišných estetických kvalit oslovující čtenáře rŧzných věkových skupin.

Konečně i doba vzniku jednotlivých děl nen í jednotná. Přestoţe hovoříme

o autorské pohádce 90. let 20. století , velká část z astoupeného materiálu

vznikla před listopadem 1989. Není proto divu, ţe se charakteristické rysy,

které Toman vymezuje pro pohádkovou tvorbu imaginativního typu, projevily

v analyzovaném materiálu rŧzným zpŧsobem.

Disertační práci jsme koncipovali tak, abychom mimo jiné upozornili na

shody i rozdíly rozebíraných děl .

Pohádky Karla Šiktance jsme analyzovali v kapitole Ve stopách lidového

vypravěčství . Šiktancovy pohádky, je jichţ narativ odpovídá ţivému

a bezprostřednímu vyprávění lidového vypravěče, pŧsobí na recipienty svým

obsahem i formou. Autor se při tvorbě pohádek soustředí na vykreslení dějové

linie a současně klade dŧraz na krásu slova. Dominantní dějová sloţka je tak

ozvláštněna krásným poetickým jazykem. Pohádky si ponechávají svoji

pŧvodní funkci, funkce estetická jde ruku v ruce s funkcí didaktickou, popř.

informativní. Didaktický akcent pohádek nijak nezastiňuje jejich estetickou

hodnotu.

Zatímco na mnohých autorských pohádkách (i imaginativní ho typu)

90. let 20. století lze sledovat mísení nejrŧznějšíc h literárních ţánrŧ, pohádky

115

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro

děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47–53. ISBN 80-903339-0-7.

118

Karla Šiktance k nim rozhodně nepatří. Kontaminaci li terárních ţánrŧ jsme

nezaznamenali ani v pohádkách Alexandra Klimenta a Jana Vladislava, jeţ

jsme analyzovali v kapitole Pohádka jako nástroj dobové kritiky . Pro zvolený

vypravěčský styl mají Klimentovy i Vladislavovy pohádky k pohádkám

lidovým také velmi blízko.

Jestliţe se vliv nepříznivé dobové politické a společenské situace

projevil v některých pohádkách Jana Vladislava z cyklu Co vyprávěl vítr bílé

růţi pouze ojediněle a v náznacích116

, analyzované pohádky Alexandra

Klimenta i Ivana Klímy reagují na dobovou problematiku mnohem častěji

a výrazněji , tím však neztrácejí na aktuálnosti a všeobecné platnosti. Naráţk y

na dobu skryté za alegorickými příběhy mohou odhalit pouze vnímaví

a zkušení čtenáři.

V porovnání s imaginativní pohádkovou tvorbou Alexandra Klimenta

a Jana Vladislava se analyzovaná pohádková tvorba Ivana Klímy vyznačuje

výrazným ţánrovým kolísáním a většinou se pohybuje na hranici mezi

pohádkou a povídkou. Ţánrovou kontaminaci sledujeme také v dalších

analyzovaných knihách.

K ţánru balady inklinuje emotivně laděná pohádková próza T omáše

Pěkného Havrane z kamene… Vzhledem k autorovu zaměření na emotivní

proţitky hlavní hrdinky sílí v textu sloţka lyrická.

Dŧraz na emoce je vlastní také rozsáhlým pohádkovým prózám Evy

Hudečkové z knihy V moci kouzel , ekologickým pohádkám Z pohádkových

končin Ludmily Klukanové nebo sociálně zaměřeným Babiččiným pohádkám

Marcelly Dostálové. Imaginativní pohádky jmenovaných autorek jsme

analyzovali v samostatné kapitole , neboť k pohádkové látce přistupuj í ţeny-

autorky poněkud odlišně. Zatímco vznik předešlých analyzovaných pohádek

spadá do staršího období (60. a 70. let), imaginativní pohádková tvorba

Klukanové, Dostálové a Hudečkové byla utvářena později (většinou po roce

1989), a tak mnohdy reaguje na jiné společenské problémy.

Imaginativní pohádkovou tvorbu 90. let 20. století tvoří převáţně texty

vysoké umělecké hodnoty , z nichţ mnohé (pohádky Karla Šiktance ,

116 Smutný tón i závěr některých pohádkových příběhŧ lze mimo jiné interpretovat jako nepřímou reakci autora

na nepříznivou dobovou politickou a společenskou situaci u nás. Melancholický podtext lze spatřovat například

v příběhu O dceři lilie a pelyňku, propojení krásy s pocitem bolesti a hořkosti naznačuje jiţ samotný název

pohádky.

119

Jana Vladislava) patří k tomu nejhodnotnějšímu z moderní autorské

pohádkové tvorby vŧbec. Autoři imaginativní ch autorských pohádek mají za

sebou jiţ dlouholeté li terární zkušenosti (a to jak v oblasti literatury pro

dospělé, tak i v literatuře pro děti a mládeţ), k tvorbě pro děti a mládeţ

přistupují velmi citlivě a zodpovědně a vytváří díla, která dokáţou oslovit

široké spektrum recipientŧ. Estetická funkce analyzovaných imaginativních

pohádkových děl autorŧ (muţŧ) jde ruku v ruce s funkcí etickou

a didaktickou.

Zkoumaná imaginativní pohádková tvorba autorek vykazuje výrazný

didaktický akcent, recipienta se autorky snaţí vést k mravnímu

sebeuvědomění, prostřednictvím svých děl upevňují základní lidské hodnoty

a učí lásce k přírodě. Dŧraz na výchovný zřetel ovšem mnohdy zastiňuje

estetické pŧsobení pohádek. V dŧsledku zdŧraznění etického a didaktického

poslání pohádkového příběhu sledujeme kolísání estetického pŧsobení

v analyzovaných dílech Marcelly Dostálové nebo Evy Hudečkové. Sociálně

zaměřené Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové se ne příliš zdařile snaţí

zdŧraznit polaritu dobra a zla maximalizováním krutých motivŧ . Uměle

vystavěné vedlejší dějové zápletky zbytečně komplikují děj rozsáhlých

pohádkových próz Evy Hudečkové kvŧli autorčinu didaktickému záměru.

Principy, témata i konkrétní motivy, které autoři uplatňují ve

své l iterární tvorbě pro dospělé , nacházíme také v jejich „tvorbě pro děti

a mládeţ“ . Většina autorŧ přináší do pohádkové tvorby své zkušenosti

z vlastní básnické tvorby. Tendence k poezii se v analyzovaných pohádkách

projevila především silnou lyrizací prozaického textu s dŧrazem na krásu

jazykového projevu . Texty (zejména pohádková balada Havrane z kamene… ;

pohádky Karla Šiktance) mohou svým grafickým uspořádáním i dŧrazem na

básnický zpŧsob vyjadřování připomínat básně v próze . Součástí

analyzovaných imaginativních prozaických pohádek se stávají veršované části

textu, poetický jazyk bývá ozvláštněn rýmem, dŧleţitá je rovněţ práce autora

s rytmem (rytmizace prozaického textu se výrazně projevila v pohádkách

Karla Šiktance). Imaginativní pohádková tvorba j ednotlivých autorŧ se liší

také osobitým přístupem k jazyku a schopností autorŧ vyuţít bohatý jazykový

materiál .

120

Analyzovaná díla kladou na čtenáře rozdílné nároky a vyţadují po nich

rŧznou míru připravenosti, a to jak pro svŧj obsah, tak i pro svŧj rozsah.

Vedle recepčně náročných textŧ nalézáme v analyzovaném materiálu texty,

které jsou bez problému srozumitelné i v rané fázi dětského čtenářství.

Charakterem fiktivního vypravěče a adresáta se k malému dětskému

recipientovi zdánlivě hlásí Babiččiny pohádky Marcelly Dostálové. Pro jiţ

zmiňovanou autorčinu zálibu v líčení drastických scén jsou však mnohé

pohádky pro nejmenší čtenáře nevhodné.

Dětem mladšího školního věku jsou př ístupné imaginativní pohádky Jana

Vladislava (Co vyprávěl vítr bílé růţi ) a krátké pohádky s nepotlačenou

epickou rovinou příběhu z knihy Z pohádkových končin od Ludmily

Klukanové.

S dvojím adresátem počítá kniha Ivana Klímy Jak daleko je slunce , která

je uvedena slovy: „Kníţka pro dospělé, aby ji mohli číst dětem.“ Dětem

i dospělým jsou adresovány také Modré pohádky Alexandra Klimenta. Pro

svŧj rozsah však vyţadují Klimentovy Modré pohádky podobně jako pohádky

Karla Šiktance a Evy Hudečkové zkušenějšího recipienta.

Próza Havrane z kamene… Tomáše Pěkného oslovuje pro své tematické

zaměření především dospívající recipienty, zejména dospívající dívky.

Autoři imaginativních pohádek vytváří sémanticky zvrstvené texty, které

dokáţou oslovit široké spektrum publika. Také tímto jevem se imaginativní

pohádky přibliţují k pohádkám lidovým.

Pro českou imaginativní pohádku 90. let 20. století platí totéţ, co pro

slovenské pohádky filozofického obsahu a vysoké stylizované formy

vytvořené po roce 1989 (téţ mnohdy označované jako imaginativní pohádky –

B. Šimonová, Z. Stanislavová). Pohádky tohoto typu jsou „dvojadresné“ .

Zuzana Stanislavová ve své studii Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku

1989 tvrdí, ţe tyto pohádky neosloví bezvýhradně kaţdého dětského čtenáře,

obrací se spíše k intelektuálně a emocionálně vyspělým dětským jedincŧm .

Imaginativní pohádky kladou na čtenáře větší nároky neţ pohádky imitativně -

inovační a pohádky nonsensově-parodické. Pro filozofický rozměr

jednotlivých pohádek, pro hluboké myšlenky skryté za

sloţitými metaforickými obrazy se imaginativní pohádky obrací spíše ke

čtenářŧm dospívajícím a dospělým. K vyspělejšímu recipientovi se hlásí nejen

121

svým obsahem, ale velmi často i formou. Některé pohádkové příběhy jsou

příliš rozsáhlé na to, aby je dokázalo vnímat a pochopit dítě předškolního

nebo mladšího školního věku, tedy adresát, jemuţ autorská pohádka byla

pŧvodně určena. Lze tedy říci, ţe imaginativní pohádková tvorba rozvrací

mýtus o tom, ţe autorská pohádka je literární ţánr adresovaný výhradně

dětskému recipientovi. Stanislavová správně upozorňuje na fakt, ţe stejně

jako je rozmanitá dnešní autorská pohádka, je rozmanitá i současná dětská

čtenářská obec.

Na vzrŧstající počet dospělých čtenářŧ d ětských knih má podle Luisy

Novákové vliv zvyšující se počet „intencionálně dětských knih, které jsou

funkční na více vnímatelských rovinách – a tedy jsou schopny oslovit svébytně

dětského i dospělého vnímatele“117

, ale i osobní potřeby dospělého čtenáře,

které současná literatura pro dospělé nedokáţe zcela uspokojit. V současné

dětské literatuře hledá podle Novákové dospě lý kvalitní zábavu, imaginaci

a fantazii , ale i ideál a řád ţivota i světa. Tyto čtenářské potřeby dokáţe

naplnit i pohádka. Současná autorská pohádková tvorba nabízí dospělým

čtenářŧm v jistém slova smyslu relaxaci, současně mu poskytuje útočiště před

racionální a přetechnizovaným světem, v němţ ţije, a připomíná mu podstatu

lidského bytí. Právě pro tyto vlastnosti je pohádka v současné společnosti

dospělými jedinci často vyhledávána.

Imaginativní pohádkové příběhy přinášejí závaţná poselství o lidském

ţivotě, hledají podstatu a smysl l idského bytí a vyzdvihují potřebu základních

morálních hodnot stejně jako pohádky lidové. Primárním cílem těchto

pohádek není čtenáře za kaţdou cenu poučovat , ani bavit; autor se

prostřednictvím svých imaginací spíše snaţí předat ţivotní moudra získaná

dlouholetými ţivotními zkušenostmi. V porovnání s nonsensově -parodickými

pohádkami vyznívají imaginativní pohádky velmi váţně, přesto i ony dokáţou

čtenáře jemným a citlivým humorem pobavit. Komika jazyková, situační

i charakterová nachází v rŧzné míře uplatnění i v pohádkách imaginativního

typu. Postavení i funkce komiky v pohádkách imaginativního typu je ovšem

podřízena jejich poslání. Komické momenty mohou představovat pro čtenáře

117

NOVÁKOVÁ, Luisa. Fantazie, uvolnění a hledání řádu (Dětská literatura a dospělý čtenář). Současnost

literatury pro děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 43.

122

místo odpočinku při četbě dramatického příběhu s naléhavým posláním

(výrazně v pohádkové baladě Havrane z kamene…), stávají se prostředkem

výchovy (zesměšnění negativních hrdinŧ v pohádkách Dostálové

a Hudečkové) nebo nástrojem dobové kritiky (např.: Kdyţ byl ještě Čas

Ludmily Klukanové, Modré pohádky Alexandra Klimenta – zejména nové

vydání).

Na rozdíl od pohádek imitativně -inovačních a nonsensově -parodických,

které pracují s aktuální podobou reálného světa , pohádky imaginativní

zŧstávají na první pohled soudobou rea litou většinou téměř netknuty.

Pohádkový svět sice ve své podstatě odkazuje na obecné lidské zákonitosti ,

avšak existuje nezávisle na proměnách reálného světa. Imaginativní

pohádkový svět hledá inspiraci nikoliv v současnosti nebo budoucnosti, ale

stejně jako mýtus se vrací k minulosti, ke kořenŧm lidského bytí, kde hledá

smysl lidské existence. Pro svŧj mytick ý podtext, filozofický rozměr

a obecnou platnost mají imaginativní pohádky blízký vztah k pohádkám

lidovým. Přestoţe se imaginativní pohádky jakoby o dehrály kdysi dávno,

neztrácí na aktuálnosti. Ve své podstatě se dotýkají stále aktuálních témat,

která vţdy stála, stojí a budou stát v centru zájmu fungujícího lidského

společenství.

Autoři pohádek mohou k lidové předloze přistupovat rŧznými zpŧsoby.

Podle toho, zda je lidová pohádka napodobována a současně aktualizována,

parodována nebo se s ní zachází volněji , rozlišuje Toman v české autorské

pohádkové tvorbě 90. let 20. století tři narativní přístupy: imitativně-

inovační, nonsensově -parodické nebo imaginativní.

Zatímco imitativně-inovační a nonsensově -parodický přístup umoţňuje

autorŧm pracovat s konkrétní l idovou pohádkou, v případě imaginativního

přístupu autor většinou vyuţívá obecné pohádkové postupy, principy

a jednotlivé motivy z lidové pohádky. Imaginativní pohádková tvorba je tedy

z hlediska vztahu k lidové předloze nejoriginálnější, přesto má k pŧvodní

lidové pohádce velmi blízko.

Tři jmenované přístupy se v rámci jednoho konkrétního díla většinou

neobjevují samostatně. Naopak autoři ve své pohádkové tvorbě velmi často

vyuţívají všechny tři přístupy a rŧzným zpŧsobem je propojují . Přiřazení díla

123

k danému typu autorské pohádky se děje na základě nejčastěji uţívaného

principu.

U některých pohádkových děl 90. let 20. století je ovšem velmi obtíţné

určit dominantní narativní přístup a zařazení díla k určitému typu autorské

pohádky je mnohdy velmi subjektivní a nepřesné. Vymezené hranice mezi

jednotlivými typy pohádek se mnohdy stírají a jsou vágní, z tohoto pohledu je

potřeba ke klasifikaci Jaroslava Tomana přistupovat velmi obezřetně.

Problém zařazení nastává zejména u pohádkových knih , které obsahují

větší mnoţství pohádek rŧzného charakteru a kde se jednotlivé pohádky svým

obsahem i formou obrace jí ke čtenářŧm rŧzných věkových kategorií.

Z analyzovaných děl jsme tuto nesourodost zaznamenali zejména v pohádkách

Ludmily Klukanové. Úvodní krátké a významově jednoznačné texty blízké

imitativně-inovačním pohádkám (např.: Pohádka z louky) střídají pohádky se

sílící lyrickou notou, které osloví spíše zralejší recipienty. Vedle váţně

laděných textŧ imaginativního charakteru (např. rozsáhlé pohádkové příběhy

Jeřabina a Bukový les) nalézáme v knize Z pohádkových končin recepčně

náročné příběhy zaloţené na principu hry a nonsensu (např.: Kdyţ byl ještě

Čas). Pro polytematičnost a nejednotnost adresáta nastává problém také se

zařazením Babiččiných pohádek Marcelly Dostálové. Autorka si však při

kontaminaci narativních postupŧ nepočíná vţdy obratně, výsledkem jsou

pohádky rozdílné estetické kvality.

Za problematické lze povaţovat i zvolená pojmenování pro uplatňované

narativní přístupy v autorské pohádkové tvorbě . Zatímco názvy imitativně -

inovační a nonsensově -parodický v jistém smyslu odráţí vztah k lidovému

pretextu, pojem imaginativní je velmi otevřený a nekonkrétní a vztah k lidové

předloze zcela nevyjadřuje, přestoţe tyto pohádky mají k lidové pohádce

velmi blízko. Tomanem zvolené názvy tří narativních přístupŧ jsou spíše

zavádějící, kritériem pro rozlišení jednotlivých typŧ pohádek není pouze

vazba textu k lidové předloze a autorŧv zpŧsob práce s lidovou pohádkou.

Toman přihlíţí také k funkci a sdělné hodnotě příběhu, k jazykové

výstavbě textu a k rozsahu pohádek a určuje čtenáře, jemuţ jsou poh ádky

věnovány.

124

Toman se snaţí o přehledné zmapování autorské pohádkové tvorby

90. let 20. století . Autorská pohádka však na rozdíl od lidové pohádky, která

má pevně stanovená pravidla, představuje velmi otevřený ţánr poskytující

autorŧm nevyčerpatelné moţnosti. Osobitým a jedinečným přístupem kaţdého

autora k autorské pohádce vzniká originální dílo, v němţ se odráţí

individuální postoje a ţivotní zkušenosti konkrétního autora.

Vzhledem k mnoţství a variabilitě zkoumaného materiálu je velmi

obtíţné podat přesnou a komplexní klasifikaci autorské pohádky 90. let

20. století . Klasifikace Jaroslava Tomana nevymezuje přesné hranice

jednotlivých typŧ pohádek, ale spíše naznačuje vývojové tendence v autorské

pohádkové tvorbě 90. let . 20. století , a právě v tom lze spatřovat největší

přínos Tomanovy studie Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století .

125

4 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Prameny:

ANDERSEN, Hans Christian. Pohádky . 3. upr. vyd. Přeloţil G. PALLAS.

Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. 142 s.

DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. 93 s.

ISBN 80-86041-24-7.

DOSTÁLOVÁ, Marcella. Babiččiny pohádky . 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia,

2005. 107 s. ISBN 80-7220-187-5.

DOSTÁLOVÁ, Marcella. Mahulena: (pohádkový příběh) . Brno: Šimon

Ryšavý, 2003. 127 s. ISBN 80 -86137-95-3.

HUDEČKOVÁ, Eva a Zdeněk JANDA. Bratříček Golem . 2. vyd. Praha: Ikar,

1998. 99 s. ISBN 80-7202-340-3.

HUDEČKOVÁ, Eva. O ztracené lásce . Praha: Ikar, 1995. 163 s. ISBN 80-

85944-00-6.

HUDEČKOVÁ, Eva. Sedmih lásek . 1. vyd. Praha: Ikar, 2002. 110 s. ISBN 80 -

249-0088-2.

HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel . 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. 159 s. ISBN

80-7202-504-x.

KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek . 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. 132 s.

ISBN 80-7106-041-0.

KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd. Praha: Hynek, 1995. 94 s. ISBN

80-85906-15-5.

KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd. Praha: Portál, 2011. 101 s. ISBN

978-80-7367-985-9.

KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1994.

127 s. ISBN 80-202-0534-9.

KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l. , titulní l ist: 1970, 261 s. A5.

Petlice. Samizdatový opis, dostupné v Libri Prohibiti .

KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l. , titulní list: 1970, rub titulního

listu: 1975, 380 s. A5. Petlice. Samizdatov ý opis, dostupné v Libri

Prohibiti ve dvou výtiscích.

KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. [Brno: Jiří Müller], ti tulní list: 1970,

126

rub titulního listu: 1975, [katalogizační záznam Libri Prohibiti: po roce

1978], 401 s. A5. Petlice. Samizdatový opis, dostupné v Libri Prohibiti.

KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. S.l. , titulní list: 1970, rub titulního

listu: 1976, 216 s. A4. Petlice. Samizdatový opis včetně volné obrazové

přílohy Míši Sukdolákové (8 listŧ), dostupné v Libri Prohibiti.

KLIMENT, Alexandr. Strom l idoţrout. In: KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek .

1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 43–55. ISBN 80-7106-041-0.

KLUKANOVÁ, Ludmila. Pohádka o čejce – zelenopírce. In: BAJAJA,

Antonín aj . Ţiváčkové: pohádky o zvířátkách pro malé čtenáře . 1. vyd.

Praha: Vyšehrad, 2001, s. 21–27. ISBN 80-7021-486-4.

KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových končin . 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa,

1993. 83 s. ISBN 80-85766-20-5.

NĚMCOVÁ, Boţena. Národní báchorky a pověsti . 1. vyd. Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. 316 s.

PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene.. . 1. vyd. Praha: Albatros, 1990. 76 s.

PREUSSLER, Otfried. Malá čarodějnice . 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 102 s.

PREUSSLER, Otfried. Malá čarodějnice . 4. vyd. Praha: Albatros, 2000. 73 s.

ISBN 80-00-00840-8.

ŠIKTANC, Karel. Hrad Svícen . 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 172 s. ISBN

978-80-246-1754-1.

ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. 181 s.

ISBN 80-00-00262-0.

ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci . 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. 183 s.

ISBN 80-00-00868-8.

ŠIKTANC, Karel. Spadl buben do kedluben . 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005.

69 s. ISBN 80-246-1076-0.

VLADISLAV, Jan. Co vyprávěl vítr bílé rŧţi. In: KLÍMA, Ivan aj. Uzel

pohádek . 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 89–109. ISBN 80-7106-

041-0.

VLADISLAV, Jan. O dceři l ilie a pelyňku. Druţstevní noviny . 1992, 47 (14),

s. 4. ISSN 0323-2476.

WILDE, Oscar. Pohádky . 1. vyd. Přeloţil J. Z. NOVÁK. Praha: Odeon, 1981.

262 s.

127

Sekundární literatura:

BESEDOVÁ, Petra a Lenka MARYŠKOVÁ. Lexikon německy píšících autorů

literatury pro děti a mládeţ . V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU,

2010. 388 s. ISBN 978-80-7399-244-6.

ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury: (1919 -1931) . 3. vyd. Praha:

Borový, 1948. 264 s.

ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj li teratury pro děti a mládeţ a její ţánrové

struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie,

próza a komiks pro děti a mládeţ. 1.vyd. Praha: Portál, 2006, 171 s.

ISBN 80-7367-095-x.

ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990,

187 s. ISBN 80-00-00060-1.

ČERNÝ, Václav. Karel Čapek . Praha: Fr. Borový, 1936. 36 s. Postavy a dílo;

sv. 6.

ČERVENKA, Jan, ed. O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha:

Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. 308 s.

(červ) [ČERVENKOVÁ, Jana]. Rodičŧm a dětem. Nové knihy. 1996, 36(3),

s. 11. ISSN 0322-922X.

(červ) [ČERVENKOVÁ, Jana]. Tomáš Pěkný: Havrane z kamene. Lidové

noviny, 1991, 4(52). Literární noviny [příloha] , s. 5. ISSN 0862-5921.

DOKOUPIL, Blahoslav. Ludmila Klukanová. In: JANOUŠEK, Pavel,

ed. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 – I. díl (A-L) . 1. vyd.

Praha: Brána, 1995. s. 383–384. ISBN 80-85946-16-5.

GRIMMOVÁ, Michaela. Bezhlavá kobyla. Práce. 1993, 49(29), s. 7. ISSN

0231- 6374.

HAMANOVÁ, Rŧţena. Babiččina literární bezradnost. Nové knihy.

1998, 38(14), s. 11. ISSN 0322-922X.

HEŘMAN, Zdeněk. Básník a pohádka. Tvar, 1994, 5(8), s. 23. ISSN 0862-

657X. Dostupné také z:

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/8

HEŘMAN, Zdeněk. Básnivé pohádky. Nové knihy , 1994, 29 , s. 9. ISSN 0322-

922X.

HRUŠKA, Petr a František KNOPP. Někde tady: český básník Karel Šiktanc.

128

1. vyd. Brno: Host, 2010. 407 s. Tváře české literatury; sv. 2. ISBN

978-80-7294-377-7.

HUTAŘOVÁ, Ivana a Marie HANZOVÁ. Současní čeští spisovatelé knih pro

děti a mládeţ. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání - Divize

nakladatelství Tauris, 2003. 154 s. ISBN 80 -211-0461-9.

CHOCHOLATÝ, Miroslav. Šiktanc Karel. In: ŠUBRTOVÁ, Milena

a kol. Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha:

Libri, 2012, s. 394–397. ISBN 978-80-7277-506-4.

JIRSOVÁ, Zuzana. Havrane z kamene… Tvořivá dramatika. 1992, 3(7–8),

s. 38. ISSN 1211-8001.

JOSKOVÁ, Zdena. Uzel pohádek. Tvořivá dramatika . 1992, 3(7–8), s. 37.

ISSN 1211-8001.

KABÁT, Marcel. Pohádka spíše pro dospělé. Lidové noviny , 2002, 15(47),

s. 29. ISSN 0862-5921.

KAUTMAN, František, Vilém PREČAN a Milan DRÁPAL. Umíněnost jako

osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Praha: Nadace ČSDS, 1998,

185 s. ISBN 80-238-1803-1.

KLÍMOVÁ, Magdalena. Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana

Vladislava. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita,

Filozofická fakulta.

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník

základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství H & H,

2002, 355 s. ISBN 80-7319-020-6.

LEHÁR, Jan, Alexandr STICH, Jaroslava JANÁČKOVÁ a Jiří HOLÝ. Česká

literatura od počátkŧ k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství

Lidové noviny, 2004, 1078 s. Česká histor ie, sv. 4. ISBN 80-7106-308-

8.

LIČKOVÁ, Romana. Novela Marie Alexandra Klimenta. In: FEDROVÁ,

Stanislava, Jan HEJK a Alice JEDLIČKOVÁ, ed. Mezi deklamovánkou

a románem (Proměny ţánrů v české a slovenské literatuře) . Praha:

Ústav pro českou literaturu AV ČR , 2006, s. 78–92.

LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In:

URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření l iteratury pro děti

a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc:

129

Votobia, 2004, s. 99–111. ISBN 80-7220-185-9.

LUKEŠ, Emil. Kliment Alexandr. In: MENCLOVÁ, Věra, Bohumil SVOZIL,

Václav VANĚK a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri,

2000, s. 333–334. ISBN 80-7277-007-1.

MATOUŠEK, Petr. Lyrika jako názor na ţivot. Lidové noviny , 1994, 7(175),

s. 10. ISSN 0862-5921.

MIKUŠŤÁKOVÁ, Anna. Uzel pohádek . Zlatý Máj , 1992, 36(1),

s. 52–53. ISSN 0044-4871.

NÁVRATOVÁ, Ester. Sondy do pohádek Karla Šiktance: (dílčí analýza) .

Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická

fakulta.

NĚMEC, Ivan. Hlasy národŧ v pohádkách Jana Vladislava (K některým

Vladislavovým adaptacím cizojazyčných předloh). In: ŠUBRTOVÁ,

Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládeţ

1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 67–88. ISBN 978-80-

210-5692-3.

NĚMEC, Ivan. Vladislav Jan. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník autorů

literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 435–437.

ISBN 9788072775064.

NOVÁKOVÁ, Luisa. Básnické pohádky Karla Šiktance. Dvojí zastavení. In:

Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí (Kontexty, problémy,

trendy). Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, s. 118–126. ISBN 978-80-

904218-3-7.

NOVÁKOVÁ, Luisa, ed. Literatura pro děti a mládeţ na začátku tisíciletí:

kontexty, problémy, trendy. Praha: Obec spisovatelŧ, 2009, 271 s. ISBN

978-80-904218-3-7.

NOVÁKOVÁ, Luisa. Fantazie, uvolnění a hl edání řádu (Dětská literatura

a dospělý čtenář). Současnost literatury pro děti a mládeţ. Liberec:

Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 41–49. ISBN 80-7372-139-2.

NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky (K historii ţánru ve čtyřicátých

letech dvacátého století) . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009,

196 s. ISBN 978-80-210-5026-6.

PETŘÍČEK, Miroslav. S pohádkou proti moci. Tvar , 1992, 3(3), s. 15. ISSN

0862- 657X.

130

POLÁČEK, Jiří . Golem stále inspiruje. Ladění, 1999, 4(9)(1), s. 13. ISSN

1211- 3484.

POLÁČEK, Jiří . Kouzla Evy Hudečkové. Ladění , 2000, 5(10), s. 22–23. ISSN

1211-3484.

POLÁČEK, Jiří . Pohádky Ludmily Klukanové a Jiřiny Salaquardové. In:

ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české literatuře pro

děti a mládeţ 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 237–

248. ISBN 978-80-210-5692-3.

POLÁČEK, Jiří. Pohádky Ludmily Klukanové. In: S oučasnost l iteratury pro

děti a mládeţ. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 79 –81.

ISBN 80-7083-164-2.

PRIMUSOVÁ, Hana. Havrane z kamene.. . Zlatý Máj , 1991, 35(4),

s. 239. ISSN 0044-4871.

PROŠKOVÁ, Marcela. Kobyla, Golem a ztracená láska. Svobodné slovo,

1995, 87(96), s. 13. ISSN 0231-732X.

PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Přeloţili

Miroslav ČERVENKA, Marcela PITTERMANNOVÁ a Hana

ŠMAHELOVÁ. 2. vyd. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978 -80-

7319-085-9.

REISSNER, Martin. Souznění li teráta a ilustrátora. Ladění , 2001, 6(11)(1),

s. 12–13. ISSN 1211-3484.

ŘEŘICHOVÁ, Vlasta. Klíma Ivan. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník

autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012,

s. 203–204.ISBN 978-80-7277-506-4.

SVADBOVÁ, B lanka: Kliment Alexandr. In: JANOUŠEK, Pavel, ed. Slovník

českých spisovatelů od roku 1945 – I. díl (A-L) . 1. vyd. Praha: Brána,

1995. s. 381–382. ISBN 80-85946-16-5.

STANISLAVOVÁ, Zuzana a kol. Dejiny s lovenskej literatúry pre deti

a mládeţ po roku 1960. 1. vyd. Bratislava: Literárne informačné

centrum, 2010, 318 s. ISBN 978-80-8119-026-1.

STANISLAVOVÁ, Zuzana. Na krídlach fantázie (Slovenská literatúra pre deti

a mládeţ v 21. storočí). Současnost literatury pro děti a mládeţ.

Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 35 –40. ISBN 80-7372-

139-2.

131

STANISLAVOVÁ, Zuzana. Slovenská rozprávka a rozprávkari po roku 1989.

In Visnyk of the Lviv University, Series Philology. Ukraine 2009, 48(4),

s. 84–91. Dostupné také z:

http://www.lnu.edu.ua/faculty/Philol/www/visnyk/48_2009/48_2009_01

3_Stanislavova.pdf

STREIT, Jakob. Proč děti potřebují pohádky. 1. vyd. Přeloţila

M. LUŇÁČKOVÁ . Praha: Baltazar, 1992, 79 s. ISBN 80-900307-4-2.

ŠIKTANC, Karel. Kdo píše verše, trápí se. Práce , 1995, 51(123). Péčko

[příloha], s. 5. ISSN 0231-6374.

ŠIKTANC, Karel. O pohádce. In: Paralipomena. 1. vyd. Ed. Jiří Brabec.

Praha: Karolinum, 2006, s. 210–211. Dílo Karla Šiktance, sv. 7. ISBN

8024611848.

ŠIKTANC, Karel. Pohádky patří k poezii: Rozhovor nad novou sbírkou veršŧ

Karla Šiktance. Dobrý večerník, 1994, 2(188), s. 9. ISSN 1210-7794.

ŠIMONOVÁ, Brigita. Autorská pohádka. In: Současná slovenská literatura

pro děti a mládeţ: (antologie). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita

v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006, s. 75 –83. ISBN 80-7368-206-0.

ŠIMŦNEK, Jaroslav. Nepoznamenány časem. Svobodné slovo, 1994, 50(293),

s. 7. ISSN 0231-732X.

ŠIMŦNEK, Jaroslav. Poetické pohádky. Svobodné slovo , 1994, 50(176),

s. 7. ISSN 0231-732X.

ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Pohádkové příběhy v české li teratuře pro děti

a mládeţ 1990-2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 327 s. ISBN

978-80-210-5692-3.

ŠUBRTOVÁ, Milena. Hudečková Eva. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník

autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012,

s. 179–180. ISBN 978-80-7277-506-4.

ŠUBRTOVÁ, Milena. Pěkný Tomáš. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník

autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012,

s. 309–310. ISBN 978-80-7277-506-4.

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století .

In: Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost - inovace.

1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47 –53. ISBN 80-903339-0-

7.

132

TOMAN, Jaroslav. Normalizace v dětské literatuře sedmdesátých let a její

specifika. In: Normy normalizace: sborník referátů z l iterárněvědné

konference 38. Bezručovy Opavy (11. -13. 9. 1995). Vyd. 1. Praha: Ústav

pro českou literaturu AV ČR, 1996, s. 75–82. ISBN 80-85778-17-3.

TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ: (tvorba

devadesátých let 20. století) . Brno: CERM, 2000, 31 s. ISBN 80-7204-

170-3.

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské li teratury. České

Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, 98 s. ISBN 80-7040-055-2.

TURKOVÁ, Jana. Autorská pohádka v současné české literatuře pro děti .

České Budějovice, 2011. Diplomová práce. Jihočeská univerzita

v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta.

URBANOVÁ, Svatava a ko l . Sedm klíčů k otevření literatury pro děti

a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc:

Votobia, 2004, 457 s. ISBN 80-7220-185-9.

URBANOVÁ, Svatava. Dluhy v literatuře pro děti posledních desetiletí.

Tvořivá dramatika. 1992, 3(7–8), s. 38. ISSN 1211-8001.

URBANOVÁ, Svatava. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In:

URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm klíčů k otevření l iteratury pro děti

a mládeţ 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce) . Olomouc:

Votobia, 2004, s. 69–90. ISBN 80-7220-185-9.

VAŇKOVÁ, Irena. Ludmila Klukanová. In: MENCLOVÁ, Věra, Bohumil

SVOZIL, Václav VANĚK a kol. Slovník českých spisovatelů . 1. vyd.

Praha: Libri, 2000, s. 335. ISBN 80-7277-007-1.

VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka . Brno: CERM, 1998, 16 s. ISBN

80-7204-092-8.

VAŘEJKOVÁ, Věra. Literatura pro děti a mládeţ v samizdatu a exilu . 1. vyd.

Brno: Masarykova univerzita, 1993, 44 s. ISBN 80 -210-0808-3.

VLAŠÍN, Štěpán. Pohádky tradiční i moderní. Haló noviny ,

1998, 8(137). Čtení pro volné chvíle [příloha], 23, s. V. ISSN 1210-

1494.

VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník li terární teorie . 2 . rozš. vyd. Praha:

Československý spisovatel, 1984, 465 s.

VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra: Pohádky Marcely Dostálové. Ladění . Brno 1998,

133

3(3), s. 11–12. ISSN 1211-3484.

VOJÍKOVÁ, Silvie. Hledání svého já: Dvě novinky z českobudějovické

loutkohry Havrane z kamene.. . a Cesta kolem světa. Loutkář ,

2008, 58(4), s. 165. ISSN 1211-4065.

WOHLHÖFNER, Vladimír. Mezi pohádkou a alegorií . Večerník Praha ,

2002, 12(101). Praţské slovo [příloha], s. 19. ISSN 1210-1117.

ZDRAŢILOVÁ, Zuzana. Prozaické dílo Ludmily Klukanové . Ústí nad Labem,

2008. Diplomová práce. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem,

Pedagogická fakulta.

ZÍTKOVÁ, Irena. Dobro, zlo, nenávist, láska. Nové knihy , 2000, 40(7),

s. 26. ISSN 0322-922X.

ZÍTKOVÁ, Jitka. Kliment Alexandr. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a kol. Slovník

autorů literatury pro děti a mládeţ II. 1. vyd. Praha: Libri, 2012,

s. 204–205. ISBN 978-80-7277-506-4.

Elektronické zdroje:

ČEŇKOVÁ, Jana. Ivan Klíma a jeho knihy pro děti i studenty . In: Citarny.cz

[online]. 14. 9. 2014. [vid. 22. 2. 2015]. Dostupné z:

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti -profily/482-ivan-

klima-a-jeho-knihy-pro-dti-i-studenty

DOKOUPIL, Blahoslav. Ludmila Klukanová. In: Slovník české li teratury po

roce 1945 [online]. Poslední změna 31. 10. 2008. [vid. 25. 3. 2015].

Dostupné z:

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId =1256

FALTÝNEK, Vilém. Pohádky Karla Šiktance. In: Rádio Praha [online].

30. 5. 2010. [cit . 20. 9. 2011]. Dostupné z:

http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/pohadky -karla-siktance

HRUŠKA, Petr. Karel Šiktanc. In: Slovník české li teratury po roce 1945

[online]. Poslední změna 19. 4. 2009 [vid. 25. 9. 2014]. Dostupné z:

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1135

KLÍMA, Ivan. Ivan Klíma o psaní pro děti a o ţivotě. In: Nakladatelství

Portál [online]. 22. 8. 2011. [vid. 25. 2. 2015]. Dostupné z:

134

http://www.portal.cz/aktuality/ivan-klima-o-psani-pro-deti-a-o-

zivote/45249/

KLÍMOVÁ, Magdalena. Čtyři doby v tvorbě Jana Vladislava pro děti

a mládeţ. In: ČSDS [online]. [cit . 8. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.csds.cz/cs/g6/2946-DS.html

KOPEČKOVÁ, Andrea. Odhalte tajemství, jak daleko je slunce. In:

Generace21 [online]. 6. 7. 2013. [cit . 27. 2. 2015]. Dostupné z:

http://generace21.cz/29743-odhalte-tajemstvi-jak-daleko-je-slunce/

LABUSOVÁ, Eva. Potřebují děti pohádky? In: EvaLabusová.cz [online].

[vid. 9. 4. 2015]. Dostupné z:

http://www.evalabusova.cz/clanky/pohadky.php

(mš) [Milena ŠUBRTOVÁ]. Eva Hudečková. In: Portál české literatury

[online]. Medailon je aktuální k 1. 1. 2010. [vid. 15. 10. 2014].

Dostupné z: http://www.czechlit .cz/autori/hudeckova -eva/

PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene… (Patnáct obrazů a čtyři zpěvy o samotě

a přátelství) [pdf] . Praha: DILIA, 2007. 52 s. Dostupné na vyţádání z:

http://www.dilia.cz/index.php/component/k2/item/6587 -havrane-z-

kamene

POKORNÝ, Jakub. Jak daleko je slunce. Ivan Klíma prozradí, kterak voní

vzduch. In: Topzine.cz [online]. 30. 4. 2012. [vid. 26. 2. 2015].

Dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze-jak-daleko-je-slunce-ivan-

klima-prozradi-kterak-voni-vzduch

Redakce Portál. Jak daleko je slunce, pohádkové vyprávěnky Ivana Klímy.

In: Citarny.cz [online]. 14. 9. 2014. [vid. 27. 2. 2015]. Dostupné z:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-deti/pohadky-pro-

deti/3267-jak-daleko-je-slunce-pohadkove-vypravnky-ivana-klimy

(rk) [Radim KOPÁČ]. Alexandr Kliment. In: Portál české literatury [online].

Medailon je aktuální k 1. 3. 2011. [vid. 7. 1. 2015]. Dostupné z:

http://www.czechlit.cz/autori/kliment -alexandr/

SVADBOVÁ, Blanka a Klára KUDLOVÁ. Alexandr Kliment. In: Slovník české

li teratury po roce 1945 [online]. Poslední změna 30. 11. 2007.

[vid. 8. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/sho

wContent.jsp?docId=1255

SVOZIL, Bohumil a Věra BROŢOVÁ. Tomáš Pěkný. In: Slovník české

135

li teratury po roce 1945 [online]. Poslední změna 25. 11. 2013.

[vid. 19. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/sh

owContent.jsp?docId=618

ŠUBRTOVÁ, Milena. Luisa Nováková. In: Slovník české literatury po roce

1945 [online]. Poslední změna 5. 12. 2008. [cit . 10. 8. 2015]. Dostupné

z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1382

UHLÍŘOVÁ, Marie a Klára KUDLOVÁ. Ivan Klíma. In: Slovník české

li teratury po roce 1945 [online]. Poslední změna 28. 11. 2007. [vid.

10. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCo

ntent.jsp?docId=1253

VLAŠÍN, Štěpán. Napínavý pohádkový příběh. In: OBRYS-KMEN : týdeník

pro literaturu a kulturu [online]. 7. 5. 2014. [vid. 1. 4. 2015].

Dostupné z:

http://www.obrys-kmen.cz/archivok/?rok=2004&cis=19&cl=03

WIENDL, Jan. Jan Vladislav. In: Slovník české literatury po roce 1945

[online]. Poslední změna 6. 8. 2008. [vid. 4. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=590

Otfried Preussler [online]. © 2006. [vid. 26. 11. 2014]. Dostupné z:

http://www.preussler.de/

Eva Hudečková [online]. © 2003. [vid. 22. 10. 2014]. Dostupné z:

www.eva-hudeckova.cz

136

5 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

V disertační práci byly při citování ukázek z analyzovaných děl pouţity

následující zkratky. Zkratky názvŧ děl odkazují k bibliografickým údajŧm

uvedeným v závorce.

ODZM – O dobré a o zlé moci (ŠIKTANC, Karel. O dobré a o zlé moci .

1. vyd. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00868-8.)

KP – Královské pohádky (ŠIKTANC, Karel. Královské pohádky. 1. vyd.

Praha: Albatros, 1994. ISBN 80-00-00262-0.)

UP – Uzel pohádek (KLÍMA, Ivan aj. Uzel pohádek . 1. vyd. Praha: Lidové

noviny, 1991. ISBN 80-7106-041-0)

MP – Modré pohádky (KLIMENT, Alexandr. Modré pohádky. 1. vyd. Praha:

Český spisovatel, 1994. ISBN 80-202-0534-9.)

JDJS 2011 – Jak daleko je slunce (KLÍMA, Ivan. Jak daleko je slunce . 1. vyd.

Praha: Portál, 2011. ISBN 978 -80-7367-985-9.)

HZK – Havrane z kamene (PĚKNÝ, Tomáš. Havrane z kamene.. . 1. vyd.

Praha: Albatros, 1990.)

ZPK – Z pohádkových končin (KLUKANOVÁ, Ludmila. Z pohádkových

končin . 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1993. ISBN 80-85766-20-5.)

BP 1997 – Babiččiny pohádky – 1. vydání (DOSTÁLOVÁ, Marcela. Babiččiny

pohádky. Opava: Vade mecum, 1997. ISBN 80-86041-24-7.)

BP 2005 – Babiččiny pohádky – 2. vydání (DOSTÁLOVÁ,

Marcella. Babiččiny pohádky . 2. upr. vyd. Olomouc: Votobia, 2005.

ISBN 80-7220-187-5.)

VMK – V moci kouzel (HUDEČKOVÁ, Eva. V moci kouzel . 1. vyd. Praha:

Ikar, 1999. ISBN 80-7202-504-x.)

137

6 SUMMARY

The primary aim of the dissertation entitled Insights into Czech Imaginative

Fairy Tales of 1990's is an introduction to one type of Czech author’s fairy

tale of 1990's. The thesis describes original imaginative fairy -tale books

created in the last decade of the 20th century and also older imaginative fairy

tales issued in our country after 1989 for the f irst time.

The first chapter of analytical part focuses on fairy tales written by

Karel Šiktanc and analyzes following books: Královské pohádky (Albatros,

1994), O dobré a o zlé moci (Albatros, 2000) and Hrad svícen (Karolinum,

2009).

The second chapter introduces prosaic imaginative fairy tales from the

anthology Uzel pohadek (Lidové noviny, 1991). It contains the fairy tale Co

vyprávěl vítr bílé růţi by Jan Vladislav, the fairy tale Strom lidoţrout by

Alexandr Kliment and the fairy tale Jak hluboké je moře by Ivan Klíma. Our

attention is drawn to the book Modré pohádky (Český spisovatel, 1994)

written by Kliment and the work Jak daleko je slunce (Hynek, 1995; Portal,

2001) written by Klíma too. The authors included their fairy tales from the

anthology Uzel pohádek in these books.

The third chapter analyzes the fairy-tale ballad Havrane z kamene...

(Albatros, 1990) by Tomáš Pěkný.

The last chapter of analytical part characterizes imaginative fairy tales

written by women. Ecological fairy tales Z pohádkových končin (Arca JiMfa,

1993) by Ludmila Klukanová, socially oriented stories called Babiččiny

pohádky (Vade Mecum, 1997) by Marcella Dostálová and extensive fairy -tale

proses contained in the work V moci kouzel (Ikar, 1999) by Eva Hudečková

are described there.

Imaginative fairy tales are analyzed according to their relation to folk

fairy tales. Frequent basic motives in imaginative fairy tales, characters, the

narrator and the recipient are researched in the analytical part. The study

takes into account relat ions between imaginative fairy tales and fairy tales

written by Oscar Wilde or H. Ch. Andersen. Other literary works by

individual authors and other book issues of analyzed works are regarded.

138

The thesis stems from the tale classification by Jaroslav Toman118

and

takes a critical atti tude to this classification. The analytical part points out

the similarities and differences of works that belong to imaginative fairy tales

according to Toman’s classification. The results of the study show that

imaginative, nonsense-parodical and imitative-innovative narrative methods

are intertwined with each other and that the inclusion of specific fairy tales

for individual types is not as clear -cut as it might seem from Toman’s study

Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století at first glance. The

thesis also refers to problems concerning the definition of the fairy -tale

genre.

118 TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro

děti a mládeţ: tradičnost - inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, p. 47–53. ISBN 80-903339-0-7.