Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře

ZVÝŠENÍ CHOVNÉ A TROFEJOVÉ KVALITY SRNČÍ ZVĚŘE

SBORNÍK PŘEDNÁŠEK

Kolektiv autorů

VVS VerměřoviceČasopis Myslivost

Myslivecká a Ekologická komise ČMMJ

16.4.2011 Lovecká chata Horka nad Moravou

KRMIVA PRO ZVĚŘ - WWW.SPARKATA.CZ

Kolektiv autorů

Zvýšení chovnéa trofejové kvality

srnčí zvěřeSborník přednášek

První vydání Verměřovice 2011

Spoluautoři:

Ing. Václav BryndaIng. Vladimír DivišRNDr. Jiří Zbořil

Pavel SchererProf. Ing. Jiří Zelenka, CSc.

Jiří HanákIng. Ondřej Faltus

Doc. Ing. Josef Feuereisel, PhD.Ing. Jiří Kasina

Copyright © VVS Verměřovice s.r.o. 2011

Kolektiv autorů, vedoucí projektu Ing. Ondřej FaltusZvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře – Sborník přednášekISBN 978-80-254-9417-2EAN 978-80-254-9417-2

Úvod Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější spárkatou zvěří, vyskytující se téměř ve všech honitbách. Setkáváme se s ní všichni při své myslivecké činnosti. Víme ale, jak srnčí zvěř žije, jaká je a co potřebuje? Mnozí si myslí, že ji dobře znají. Pravdou je, že většina z nás o ní ví jen velmi málo. I z tohoto důvodu jsme začali pořádat odborné semináře pro myslivce po celé republice. Velký zájem o informace o srnčí zvěři nás přivedl na myšlenku připravit seminář širšího rozměru, kde je možné najít širokou škálu užitečných údajů. Věříme, že tyto informace Vám pomohou pochopit biologii a etologii srnčí zvěře. Nabízíme údaje o výživě a základních pravidlech přikrmování srnčí zvěře, informace o chovu, průběrném odstřelu a dalších zajímavostech, které vám mohou posloužit jako možný nástroj zvýšení její chovné a trofejové kvality.

Ondřej Faltus

ObsahVVS Verměřovice – 40 let výroby minerálních krmiv......................................................... Ing. Václav Brynda, VVS Verměřovice, ředitel společnosti

Historie a současný chov srnčí zvěře v ČR v návaznosti na regulační faktory................. Ing. Vladimír Diviš, předseda Myslivecké komise ČMMJ

Populační dynamika a ekologické aspekty chovu srnčí zvěře............................................. RNDr. Jiří Zbořil, předseda Ekologické komise ČMMJ

Parožení srnců, posouzení věku srnčí zvěře.......................................................................... Pavel Scherer, odborník na srnčí zvěř, autor knihy O srnčí zvěři

Principy výživy srnčí zvěře..................................................................................................... Prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc., Ústav výživy zvířat a pícninářství MU Brno

Průběrný odstřel po aplikaci minerálních krmiv v chovu srnčí zvěře............................ ...Jiří Hanák, VVS Verměřovice, poradce

VVS Verměřovice – výroba krmiv......................................................................................... Ing. Ondřej Faltus, VVS Verměřovice, vedoucí výroby, krmiva pro zvěř

Bodové hodnocení trofejí srnčí zvěře..................................................................................... Doc.Ing. Josef Feuereisel, PhD., předseda Komise pro mezinárodní spolupráci ČMMJ,místopředseda Ústřední hodnotitelské komise

Časopis Myslivost / Stráž myslivosti - historie, současnost, budoucnost............................ Ing. Jiří Kasina, šéfredaktor

11

13

24

29

51

56

71

77

85

PřílohyAntonín Říha – fotograf přírody..............................................................................................

Zdeněk Auerswald – Malíř zvěře – Jiří Židlický....................................................................

Josef Feuereisel – Zelená čísla o ekonomice v současné české myslivosti............................

Pavel Scherer – O srnčí zvěři..................................................................................................

Ctibor Babička, Jiří Hanák, Martin Knápek – Metodika aplikace doplňkových minerálních krmiv v chovu spárkaté zvěře........................

Srovnání statistických informací trofejových srnců hodnocených na výstaváchv Lysé nad Labem za léta 1990 – 2008..................................................................................Zpracoval Ing. Ondřej Faltus

Nejsilnější trofeje srnců nad 150 bodů CIC z území České Republiky.............................Připravil pro tento sborník Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.

Seznam 50 největších světových srnčích trofejí...................................................................Zpracoval Ing. Ondřej Faltus

Nejsilnější srnčí trofeje – Rakousko, Německo, Maďarsko, Polsko, Slovensko............... Zpracoval Ing. Luděk Králíček

93

94

95

96

97

98

105

107

109

VVS Verměřovice - 40 let výroby minerálních krmivDámy a pánové,

ačkoliv jsem sám pouze běžným konzumentem krás lesa a přírody, je mým velkým potěšením sledovat úžasný rozvoj krmných doplňků pro spárkatou zvěř v naší společnosti.

Mám radost, že vám mohu na stránkách této publikace představit společnost VVS Verměřovice, její počátky, současnost a plány do budoucna.

Počátky výroby minerálních krmných doplňků ve Verměřovicích se datují k listopadu roku 1970. Tvůrci jejich prvních receptur byli významní profesoři a vědečtí pracovníci, kteří významně ovlivnili výživu zvířat. Začínalo se s výrobou tzv. MIX mléka, později se přidala výroba minerálních krmných přísad a nakonec premixů.

Prvním „výrobním závodem“ v té době byl sklad brambor, který byl čarou rozdělen na dvě poloviny. V jedné se odehrávalo na tehdy moderní vertikální míchačce značky „Rapid“ míchání minerálních směsí a v druhé se dále skladovaly brambory. Postupem doby se výroba začala rozšiřovat z pouze minerálních směsí na vitamino-minerální. Tím vznikaly nároky na modernizaci technologického zařízení, které prakticky trvají se zvyšující se intenzitou dodnes.

Přelomovým rokem, nejen pro VVS, byly roky 1989 a 1990. Tehdy se odehrály změny, které jistě umožnily i dnešní růst VVS. V první řadě jsme začali poskytovat výživářský servis, rozšířili sortiment o individuální receptury určené vždy pro konkrétní farmu a podmínky. Nyní zajišťujeme komplexní výživu všech kategorií hospodářských zvířat. VVS má zkušený tým poradců, kteří konzultují nejenom výživu zvířat, ale i faremní ekonomiku a management.

Významným milníkem v životě VVS byl i rok 2000, kdy jsme certifikovali systém zabezpečení jakosti ISO 9001. Počátkem nového tisíciletí jsme rovněž začali exportovat naše produkty za hranice. Prvním exportním trhem se stalo Polsko, následovaly Spojené arabské emiráty, Litva, Slovensko, Estonsko a Bulharsko. Dnes vedeme intenzivní rozhovory a obchodní jednání s partnery v Kazachstánu. Všechny naše exportní aktivity mají dva základní cíle: uspět v konkurenci světových firem, které nepůsobí v České republice a získat zkušenosti od farmářů z jiných zemí a pomoci je aplikovat u nás. Dnes je export významnou součástí obratu VVS. Během minulých let jsme založili 3 dceřiné společnosti. V Polsku VVS PL, Litvě VVS LT a na Slovensku VVS SK. V ostatních regionech obchodujeme pomocí našich distributorů.

Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře - Sborník přednášek 11

Sortiment výroby VVS Verměřovice je obrovský. Počet aktivních receptur, to znamená těch, které se během roku vyrábí, je více než 1000. Výkon dosahuje téměř 9.000 tun premixů a minerálních krmiv ročně. Největšími zákazníky jsou pro nás farmy skotu. V posledních letech jsme sortiment rozšířili i o doplňky pro koně a právě spárkatou zvěř. Mimo vlastních výrobků též uvádíme na trh velikou řadu krmných doplňků, aditiv a komodit, které kompletují krmné dávky pro zvířata. My ve VVS jsme si dali za cíl, který jsme vyjádřili i v našem poslání, a tím je: „Hrát klíčovou roli na farmách jako základním článku potravního řetězce, a tím ovlivňovat kvalitu potravin nejen ve středoevropském regionu“. V tomto tvrzení je zobrazena snaha aktivně vyhledávat a aplikovat krmné komponenty a metody, které zvýší přidanou hodnotu masa, mléka a vajec. Tím vzroste i konkurenční výhoda našich farmářů na trhu a umožní jim zvítězit v boji s různými chemickými náhražkami potravin, které jsou dnes nabízeny v supermarketech. Ingrediencí, která je dnes snad nejvíce na „stole“, jsou omega 3 nenasycené mastné kyseliny. Jejich přechod do mléka a masa zvířat přes výživu má totiž několikanásobně větší efekt než jejich následné přidání. O vlivu na zdraví lidí bylo a jistě ještě bude mnoho napsáno. Dalším efektem je například i chuť masa se zvýšeným podílem omega 3 kyselin.

VVS se snaží o maximální efektivitu. Efektivně chceme vyrábět a efektivně i působit na straně našich zákazníků. Znamená to, že naším cílem je maximalizace zisku na každé farmě, kde působíme. Docilujeme toho zejména citlivým posouzením krmných dávek, jejich optimalizací pro každý chov a v neposlední řadě aplikací pouze těch krmiv nebo doplňků, které přinesou kladnou ROI (přímou návratnost vložených peněz). Referencí pro toto mé tvrzení je to, že v posledních letech VVS zajišťuje výživu v nejlepších chovech dojnic v České republice.

Cílem VVS pro následující období je rozšiřovat svojí působnost na trzích v České republice, Evropě a mimo ni. Neustále zdokonalovat procesy zajišťující maximální kvalitu svých výrobků a služeb. Aktivně vyhledávat a aplikovat nové krmné komponenty pro hospodářská zvířata i zvířata v zájmových chovech nebo spárkatou zvěř.

16.4.2011 Lovecká chata Horka nad Moravou12

Sídlo firmy VVS ve Verměřovicích

Historie a současný chov srnčí zvěře v ČRv návaznosti na regulační faktory

Srnčí zvěř je tradičním obyvatelem nejen našich honiteb, ale osidluje obrovský areál, který se táhne od Španělska přes celý euroasijský kontinent až na břehy Tichého oceánu. Na severu vystupuje až do skandinávských zemí (nejsevernější oblasti však již neosidluje), na jihu se se srnčím setkáme nejdále v Turecku a oblastech kolem Kaspického moře. Zde je však nutno poznamenat, že východní část evropského areálu rozšíření a asijská oblast je osidlována poddruhem srnce evropského sibiřského, který je výrazně větší než evropské populace a který také velikostí a členitostí svých parůžků předčí naše srnčí.

Velikost areálu rozšíření srnčí zvěře v minulosti značně kolísala. Dokud bývalo v lesích mnoho černé zvěře a jelenů, srnčí zvěř tím trpěla. Ustupovala před velkou zvěří do lesních okrajů a polních remízů, a měla o to méně území k životu. Jistě trpěla i tím, že černá zvěř se při sběru potravy nevyhne ani čerstvě narozeným srnčatům. V době výskytu velkých šelem lovily srnčí zvěř pravidelně i tyto – zpravidla slabší zvěř. Také

se ovšem o úlovcích srnčí zvěře psalo málo, a proto se o nich i málo dozvídáme z historických pramenů.

Variabilita stavů srnčí zvěře pokračovala v devatenáctém a začátkem dvacátého století, kdy došlo ke zmenšení a omezení areálu výskytu srnčí zvěře v Evropě. Kromě toho poklesly i její stavy v rámci jednotlivých oblastí. Tak například v Brehmově životu zvířat doplněném profesorem Jiřím Jandou se uvádí, že stavy srnčí zvěře v Československu se zlepšují, na 785 892 ha státních honiteb bylo uloveno v letech 1920/1921 – 591 ks srnčí, 1921/1922 - 791 ks, 1922/1923 - 666 ks, 1923/924 – 339 ks, 1924/1925-957 ks, 1925/1926 –1051 ks (to je 0,4-1,3 ks/1000 ha).

Pokud se pokusíme porovnat vývoj odlovů srnčí zvěře během sta let, můžeme konstatovat z dostupných pramenů, že v roce 1894 bylo v Čechách uloveno 25 428 ks oproti počtu kusů ulovených v roce 1994, kdy bylo uloveno 194 105 ks. Z uvedených dat je zřejmé, že v roce 1994 bylo uloveno sedm a půl krát více.

Profesor Jiří Janda taktéž uvádí zajímavou zmínku o oborních chovech srnčí zvěře, které dnes často upadly v zapomnění. Zmiňuje proslulou Oboru hlubockou, za první republiky vzniklou oboru v Kamenici u Stránčic aj. Doktor Komárek pak pro rok 1935 uvádí, že v českých zemích bylo uloveno 49 070 ks srnčí zvěře (celkové stavy odhaduje na 250 000) a z toho asi 2 000 ks (tj. 4%) v oborách. Na 1000 ha honiteb bylo v této době loveno 6,6 kusů srnčí zvěře. Graf č. 4 ročních úlovků srnčí zvěře dokumentuje trvalý nárůst početnosti této zvěře u nás, i když především v posledních letech počty ulovené zvěře narůstají zřejmě především v důsledku zintenzivnění lovu. K nárůstu populací srnčí zvěře nedochází v posledních desetiletích jen u nás, ale víceméně v celé Evropě, stejně jako se opět poněkud zvětšil celý areál rozšíření druhu.


Na závěr krátkého popisu vývoje populací srnčí je třeba si povšimnout ještě jednoho trendu, a to postupného snižování hmotnosti zvěře. Dr. Zima uvádí, že v evropské části areálu muselo docházet k postupnému zmenšování tělesné velikosti. Potvrzují to nálezy z mladších čtvrtohor (asi před 15 tisíci lety) po skončení doby ledové. Nasvědčují tomu však i středověké kosterní nálezy, které jsou výrazně mohutnější než současná zvěř a zmenšování velikosti srnčí probíhá zřejmě i v posledních staletích a desetiletích. Skutečností je, že zatímco v r. 1928 je pro naše srnce uváděna hmotnost 20-25 kg (zřídka 30 kg), Hanuš s Fišerem zjistili, že populace srnčí zvěře v západních Čechách dosahuje průměrné hmotnosti 13,5 kg. Zde je však nutno brát v úvahu i značnou variabilitu velikosti srnčí zvěře, závislou na nadmořské výšce nebo geografické poloze, kdy zvěř narůstá směrem na sever a s nadmořskou výškou. V případě srnčí zvěře se pak zvětšuje rámec i směrem ze západu na východ, a to již i jen v rámci ČR. Velikost jedinců v populaci závisí také na populační hustotě. Právě u srnčí zvěře je zřejmé, že s nárůstem početnosti klesá hmotnost a naopak. Tato skutečnost je pak někdy zaměňována se selekčním působením, a to nejen myslivců, ale třebas i rysa nebo jiných predátorů.

Současný chov srnčí zvěře v ČR byl podrobněji analyzován v letech 1966 až 2009. K průzkumu byly použité statistické výkazy MYSL-101 ze všech 73 okresů ČR, ekometrické dotazníky (Vach 1989) zpracované za každý okres a katalogy národních a mezinárodních výstav od roku 1937. Cílem je zmapování populační hustoty srnčí zvěře pro polní a lesní biotop. Skutečnou populační hustotu nebylo možné sestavit podle sčítaných stavů k 31. 3. běžného roku, protože údaje o sčítání jsou velmi nepřesné a často nedosahují ani hodnoty odhadu, proto byly převzaty údaje o ročních úlovcích srnčí zvěře, které byly hodnoceny od roku 1966 a byl použit průměr ročního odstřelu. Z dlouholeté praxe je známo, že průměrný roční odstřel dosahuje 25 – 30 % celkových stavů srnčí zvěře sledovaného území.

Jedním z rozhodujících faktorů pro kvalitu srnčí zvěře jsou jejich podmínky chovu. Je známo, že objem a hmotnost parůžků jsou ovlivňovány nejvíce podmínkami životního prostředí, ve kterých srnec žije. Charakteristiky chovu srnčí zvěře podle okresů byly zpracovány z podkladů ověřených v terénu a jsou podrobně zpracovány v publikaci Srnčí zvěř (Vach Miloslav, 1993).

Chov srnčí zvěře v České republice v současné době (2009) je plánován na ploše 6,09 miliónů ha, což je 90,3 % honební plochy. Pro tuto plochu je normovaný stav 280 682 ks k 31. 3. 2010. Srnčí zvěř se již od 60. let minulého století rozšiřovala do polních podmínek a vytvářela stabilizované populace.

V roce 1966 v I. jakostní třídě je na výměře 19 677 ha normováno 2 603 ks, což je 1,4 % z celkového normovaného stavu. V II. jakostní třídě je na výměře 241 643 ha normováno 22 776 ks – 12,6 % normovaného stavu, ve III. jakostní třídě je na výměře 1 434 658 ha nanormováno 84 788 ks – 46,8 % normovaného stavu a ve IV. jakostní třídě na výměře 1 804 506 ha je normováno 70 906 ks, což je pouhých 39,2 %.

Porovnáme-li normované stavy v jednotlivých jakostních třídách s rokem 2009, pak z grafu č. 1 a tabulek 2 a 3 je vidět, že v I. jakostní třídě došlo k nárůstu výměry o 498 012 ha (o 7,9 %). V II. jakostní třídě došlo k nárůstu výměry o 1 093 552 ha (o 15,0 %), v III. jakostní třídě došlo k nárůstu výměry o 2 115 356 ha (o 17,3 %) a ve čtvrté jakostní třídě došlo k poklesu výměry o 1 134 384 ha (pokles o 40,6 %). Z popisovaného je zřejmé, že honební plocha normovaná pro srnčí zvěř v roce 1966 z celkové výměry 3 500 484 ha se zvětšila na 6 089 210 ha, což je o 73,9 %.


Přitom v roce 1966 honební plocha normovaná pro srnčí zvěř z celkové plochy honebních pozemků (6 959 405 ha) činila 50 %, zatímco v roce 2009 činila honební plocha normovaná pro srnčí zvěř 6 089 210 ha z celkové honební plochy (6 741 321 ha), tj. 90,3 %.

Z popisovaného je zřejmé, že nárůst odlovu srnčí zvěře v roce 2009 koreluje s nárůstem normované plochy honebních pozemků pro srnčí zvěř.

Tab. 1 Počty normovaných stavů srnčí zvěře v jakostních třídách v jednotlivých letech (ks)


RokIIIIIIIVocelkem

Výměra haIIIIIIIVocelkem

% výměryIIIIIIIVo

19804263293061101756274154206539

198035707353019179678218112195643997291

19800.98.844.945.30.0

19662603227768478870906

181073

19661967724164314346581804506

3500484

19660.66.941.051.60.0

199071993230111743655331574212841

19908469053598822340021554056124173742744

19902.314.359.741.50.3

197023772462090611629040180512

1970146452992971475511185552703644980

19700.48.240.550.90.0

2000145234174912427937245437218233

200027409590708731722821392120140655759649

20004.815.755.124.20.2

2009310896935315755222085603280682

200951768913351953550014670122161906089210

20098.521.958.311.00.3

Tab. 2 Výměra honebních pozemků dle jakostních tříd v jednotlivých letech (ha) pro zvěř srnčí

Tab. 3 Výměra honebních pozemků dle jakostních tříd pro srnčí zvěř v jednotlivých letech v procentickém vyjádření


% stavuIIIIIIIVo

19802.114.253.330.40.0

19661.412.646.839.20.0

19903.415.255.226.00.3

19701.313.650.234.80.0

20006.719.156.917.10.2

200911.124.756.17.90.2

Tab. 4 Počty normovaných stavů srnčí zvěře v jakostních třídách v jednotlivých letech v procentickém vyjádření

Graf č. 1 Vývoj normovaných stavů srnčí zvěře dle jakostních tříd v ks

Graf č. 2 Porovnání vývoje celkových normovaných stavů a odlovu v ks srnčí zvěře

Regulační faktory vývoje populací Jedním z faktorů, který ovlivňuje vývoj populace srnčí zvěře, je počasí. Srnčí zvěř snáší teplotní výkyvy naší zimy poměrně dobře. Extrémní teploty pod – 20 °C, pokud jsou v období se sněhovou pokrývkou vyšší než 15 cm, působí značné ztráty. Jako příklad mohu uvést rok 1928/1929, kdy roční úlovek v následujícím roce klesl o 45,3 %. Další velké ztráty byly zaznamenány v zimě 1939/1940. Pokles teploty až na – 27 °C a vyšší vrstva sněhu způsobily až 35 % ztráty ročního úlovku; Farský, Mrkos (1949). Po zimě v roce 1969/1970 se snížil v důsledku ztrát roční úlovek o 32,7 %. Další výrazný pokles ročního úlovku o 15,4 % zavinila zima v roce 1979/1980 v porovnání s rokem 1978/1979. V roce 1990 roční úhyn dosahuje už 19,9 % ročního úlovku. Po zimě 2004/2005 je procento odlovu sníženo o 20,3 % oproti sezóně 2004. Stručně možno konstatovat, že změny populační struktuře působí vývoj zimního počasí zvláště v lednu až březnu. A pokud to budeme hodnotit v souvislosti s pěstováním řepky, pak není co dodat.

Dalším abiotickým faktorem je sluneční aktivita. Vztahu sluneční aktivity k populační hustotě si v posledních letech všímá řada autorů. Jedním z nich je Kölbl (1984), který porovnával roční úlovky zajíců se sluneční aktivitou. Vliv sluneční aktivity na výši úlovku zajíců pozoroval v jedenácti periodách. Uvádí také mimo jiné, že vstupem hodnoty relativního čísla sluneční aktivity stoupá porodnost srnčí zvěře až ke kulminaci sluneční aktivity. Za 2 – 4 roky po této kulminaci se začíná zvyšovat roční úlovek jako projev zvýšené porodnosti – uvádí Vach v roce 1993 v publikaci Srnčí zvěř.

Dalším z regulátoru populační hustoty srnčí zvěře je kvalita prostředí. Tímto problémem se zabýval Kurt (1974), Stubbe a Passarge (1979) a Pielowski (1984). Všichni shodně potvrdili, že nejmenší populační hustota je v polních monokulturách. S přibýváním remízků, břehových porostů a rozptýlené zeleně se populační hustota zvyšuje. Největší hustota je v malých lesních celcích od 150 do 300 ha. Vliv na hustotu populace má i skladba porostů. Největší populační hustota je v lesních porostech, kde se hospodaří podrostním a skupinově výběrovým způsobem a naopak nejmenší populační hustota je v porostech jehličnatých monokultur.

Srnčí zvěř má velice ráda okraje mlazin a hustých keřovitých podrostů rozptýlené zeleně v krajině, ať to jsou trvalé, nebo dočasné remízky nebo břehové remízky podél vodotečí a mokřadů. Čím delší bude obvod okrajů zmíněných kultur, tím více srnčí zvěře bude obývat dané území.

Pokud budeme mluvit o rizicích souvisejících s kvalitou prostředí, musíme vzpomenout velké monokultury polních plodin. Významným rizikovým fenoménem kulturní krajiny se stává v posledních 10 až 20 letech pěstování řepky, která je pro řadu zemědělců významnou ekonomickou plodinou. Z časové řady let 1966 až 2009 lze vysledovat některé zřetelné trendy:

• jde o růst výměry osetých ploch řepkou ozimou (viz graf č. 3)• snížení osetých ploch cukrovou řepou až o 37 % mezi lety 2004 a 2009, což představuje 26 595 ha.• pokud jde o obiloviny, tak jejich výměra mimo žita má setrvalý vývoj osevních ploch

Na základě výše uvedených informací si musíme uvědomit, že do ekosystému vstupuje v rámci propracovaného systému pěstování zemědělských plodin řada přípravků a cizorodých látek v různých fenologických periodách majících vliv na srnčí populaci.



Jedná se o předosevní aplikace herbicidů, moření osiva, aplikace přípravků po zasetí před vzejitím osiva, aplikace herbicidů po vzejití osiva, aplikace granicidů proti výdrolu obilovin, aplikace morforegulátorů, aplikace desikantů, aplikace proti výdrolu řepky, ochrana před hrabošem. Uvedené zatížení ekosystému může působit nespecifické projevy a promítat se jak do potravinového řetězce zvěře, tak do potravinového řetězce člověka. V přírodě existuje potenciální ohrožení zvěře spásáním ošetřené zelené hmoty řepky. Závislost osevních ploch řepky ozimé a úhynů je patrná z grafu číslo 3. Pokud dokážeme definovat úhyny srnčí zvěře především v brzkých jarních měsících, je velice pravděpodobné, že je vysoká závislost počtu úhynů na výměrách řepky ozimé, jak je vidět v grafu v letech 2004, 2005 a 2006.

Obsažené látky v zelené hmotě řepky (glukosinoláty atd.), které obsahují síru, způsobují při zvýšeném příjmu onemocnění srnčí zvěře anémii a specifické i nespecifické změny na životně důležitých orgánech (především játrech). Na základě rozkladu glokosinolátů může také docházet k destrukci imunitního systému zvěře, což následně umožňuje rozšíření mikrobiálního napadení organismu.

Řepka má silnou schopnost kumulovat nitráty. Při zvýšeném spásání může docházet ke zvýšení obsahu amoniaku v krevní plazmě a methemoglobinémii s následným ovlivnění kvality zvěřiny jako potraviny. Od roku 1986 se rozšířily zprávy o úhynech zvěře z důvodů pěstování 00 řepek. Hynula zvěř srnčí i zaječí v různých oblastech. To bylo zdůvodňováno dvěma teoriemi: o vysokém obsahu dusíku v zelené hmotě řepek a o nespecifických faktorech prostředí, jejichž vliv byl eskalován příjmem řepek a jejími velkými lány. Byla ověřována hypotéza o tom, že na vysokých úhynech zaječí a srnčí zvěře se podílí clostridie – gram pozitivní, anaerobní bakterie, které normálně žijí v půdě, ale i v obsahu GIT (gastro-intestinální trakt) člověka a zvířat. Je popsáno 83 specií, z nichž relativně málo druhů jsou původci nemocí. Jejich patogenita přitom spočívá v produkci toxinů.

Graf č. 3 Výměry řepky ve vztahu k vykázaným úhynům

Dalším z faktorů, který se významně podílí na ztrátách srnčí zvěře, jsou komunikace. Mnohdy se jedná i o několik kusů na jediném kilometru silnice ročně. V současnosti jsou k dispozici pachové, nebo kombinované (ve vývoji ve VÚLHM) repelenty, které snižují ztráty na srnčí zvěři až o 20 %. Jedná se o velmi efektivní opatření. V mysliveckých sdruženích na Pardubicku a Chrudimsku bylo v jedné honitbě ošetřeno pachovými repelenty cca 1,7 km komunikace, na což bylo vynaloženo cca 4 000,- Kč. Poskytnutá informace uvádí, že zachráněná srnčí zvěř v počtu 115 ks má hodnotu podle sazebníku minimálních hodnot zvěře cca 66 000,- Kč.

V podmínkách České republiky má vliv na výši stavů populace srnčí zvěře také liška a černá zvěř. Součástí potravního spektra lišky jsou mimo jiné především srnčata. Hel a kol. (1996) uvádí, že především v zimě dokáže liška příležitostně strhnout i dospělou zvěř. Z nálezů zbytků srnčí zvěře se nedá zjistit, zda se jednalo o jedince uhynulé, nemocné, nebo poraněné. Například Pielowski (1982) uvádí, že podle mnohých autorů se našla srnčata až v 18% žaludků lišek. Šeplavý a Matouch (1982) uvádí, že srnčí zvěř je v potravě lišky zastoupená 3,2 %. Goretzki a Paustian (1982) našli zbytky srnčí zvěře u 14% kontrolovaných nor lišek. Heltay (1989) uvádí, že ve Švédsku se srnčí zvěř vyskytovala v potravě lišek podle ročního období v 0-18%. Fellinger (1996) cituje Wandelara, který vyšetřil obsah 204 žaludků lišek z Bernského středohoří ve Švýcarsku a na základě svých zjištění vypočítal, že tam každá liška zkonzumuje v květnu a červnu průměrně 11 srnčat. Vzhledem k tomu, že se v ČR loví cca 0,63 lišky na 100 ha, lze předpokládat, že se tento predační tlak do populační dynamiky srnčí zvěře bezpochyby promítá. V posledním desetiletí se zvýšil průměr odlovených lišek na 100 ha na 0,94 ks, což je nárůst o 49 % k dlouhodobému průměru (viz graf č. 4).

Graf č. 4 Počty ulovených druhů zvěře v ks na 100 ha



Podle zpráv z praxe lze předpokládat, že negativní vliv na populaci srnčí zvěře má zvěř černá. Zvyšující se stavy černé zvěře mohou výrazně rozšířit predační tlak na srnčata. Většina jedinců černé zvěře se nespecializuje na vyhledávání srnčat jako doplňku svého potravního rejstříku, ale náhodné setkání černé zvěře s odloženým srnčetem může skončit pro srnče nepříznivě. Týká se to především srnčat po narození nebo krátce po něm. Z grafu č. 4 je vidět výrazný nárůst odlovu černé zvěře, z čehož lze předpokládat zvýšený stav černé zvěř v našich honitbách, a tím zvýšený tlak na populaci srnčí zvěře.

Jedním z významných faktorů ovlivňujících vývoj populace srnčí zvěře je výkon práva myslivosti. Pokud budeme konkrétně hledat nástroje k ovlivnění populace na úseku myslivosti, pak je jedním ze zásadních průběrný odlov. Odstřel srnčí zvěře v posledních letech není rovnoměrně rozdělen mezi obě pohlaví. Z grafu č. 5 jsou dobře patrné na časové ose rozevírající se nůžky již od roku 1976 ve prospěch odlovu samčí zvěře. Zajímavé je i pozastavení se nad průběhem křivky odlovů srnčat. Do roku 1993 byl odlov srnčat na vyšší úrovni než lov srn.

Graf č. 5 Odlovy srnčí zvěře dle kategorie – srnci, srny, srnčata

Graf č. 6 Poměr odlovu mezi kategoriemi – srnci, srny, srnčata

Pravidlo, se kterým nás seznamovali staří praktici, že by se mělo lovit 40 % srn, 40 % srnců a 20 % srnčat z celkového odlovu, aby populace měla zachován přirozený poměr pohlaví 1:1, se prokazatelně nenaplnilo (viz graf č. 6). Po roce 1994 se zvyšuje odlov srn a s menšími výkyvy neustále mírně stoupá. Dlouhodobý průměr u srnců se pohybuje na úrovní 40 % celkového odlovu, což je určitě dobrý trend. Srny a srnčata jsou dlouhodobě loveny na hladině 30 % z celkového odlovu. Naším cílem by mělo být navýšení odlovu srn na úroveň srnců a u srnčat odlov snížit na 20 % z celkového odlovu při zachování poměru pohlaví 1:1.

Závěrem lze konstatovat:

• Srnčí zvěř je naším původním druhem, který dnes obývá rozsáhlou plochu území ČR od nížin až do horských oblastí, kde je populační hustota srnčí zvěře výrazně nižší.• Chov srnčí zvěře dosáhl zvláště v posledních 30 letech dobrých výsledků.• Vývoj hospodářství a ekonomiky přinesl změny, které se promítají do životního prostředí a vytvářejí řadu chovatelských problémů, které se dříve nepovažovaly za významné. Jsou to především výrazné změny životního prostředí v celém areálu výskytu srnčí zvěře. Tyto změny jsou ovlivněny: emisemi produkovanými průmyslem, technologiemi v zemědělské a lesní výrobě, rozvojem dopravy a rekreace. Zemědělství, které ovlivňovalo stav životního prostředí na podstatné části našeho území, bylo právem považováno za tvůrce krajiny. Při zavádění prvních pokrokových metod do našeho zemědělství docházelo k likvidaci dřívější plně funkční zeleně v krajině, která vytvářela klidové a krytové podmínky pro srnčí zvěř. Rozptýlené části trvalé zeleně zajišťovaly srnčí zvěři ochranu před nepřízní počasí, ale také bezpečný klid pro kladení srnčat.



• Protože v polních podmínkách rozptýlená trvalá zeleň převážně chybí, srny kladou srnčata v těch porostech kulturních rostlin, které v době kladení krytové podmínky poskytují. Jsou to především vojtěšky, jeteloviny a luční porosty. V době kladení srnčat jsou však tyto porosty sklízeny pro krmné účely, a proto tak často dochází ke značným ztrátám.• Významným negativním faktorem, který se každoročně zvětšuje, je narušování potřebného klidu srnčí zvěře zvětšujícími se počty černé zvěře, rekreací a turistikou.• Změny životního prostředí ovlivňují strukturu populace a její zdravotní stav.• Velkým problémem chovu jsou laické chovatelské zásady postavené na starých praktikách, které nedoporučovaly lovit zvěř holou, především srny (viz graf č. 7). Celostátní neplnění plánu lovu holé zvěře každoročně zhoršuje strukturu celé populace a působí značné kolísání populační hustoty.• Způsoby mysliveckého hospodaření v mnohých případech nestačí dopad negativních faktorů na srnčí zvěř eliminovat na únosnou míru. V některých případech špatně zvolená chovatelská opatření, především nesplnění plánu lovu srn, negativní vliv životního prostředí ještě zvýší, zvláště tehdy, je-li vývoj zimního počasí značně nepříznivý, jak tomu bylo v letech 1969/1970, 1978/1979 a 2005/2006, kdy byly zaznamenány úhyny dosahující výše 30 až 40 % ročního úlovku. Jednou z příčin vysokých úhynů mohlo být úmyslné zvyšování populační hustoty nad únosnost životního prostředí.

Graf č. 7 Sčítané stavy srn, plán lovu srn a skutečný lov srn


Seznam použité literatury:

Fišer – Hanuš: Opatření ke zlepšení chovu srnčí zvěře ve volných honitbách ČSR.Závěrečná zpráva, VÚLHM, Zbraslav nad Vlt., 1975.

Fišer – Hanuš: Současný stav a možnosti rozvoje chovu srčí zvěře. Myslivost, 1982, č. 7.

Havránek: Vývoj populací srnčí zvěře v ČR a v Evropě, 2011.

Komárek: Myslivost v českých zemích, 1948

Vach: Srnčí zvěř, 1993.

Vach a kol.: Vývoj myslivost a lovectví v českých zemích, 2010.

http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/ - statistika -2011.

Populační dynamika a ekologické aspekty chovusrnčí zvěře

Populační dynamika srnčí zvěře

Srnčí zvěř nebyla v minulosti na našem území druhem nikterak hojným. Obývala jen okraje lesů s bohatým podrostem, s dostatkem klidu a potravní nabídkou. V lokalitách, kde lesní ekosystémy nebyly, se srnčí zvěř vůbec nevyskytovala.O tomto tvrzení svědčí fakt, že v historických záznamech ze 16. a 17. století chybí záznamy o lovu srnčí zvěře na ryze polních panstvích. Historické záznamy ukazují, že např. v roce 1848 bylo na našem území uloveno jen přibližně6 500 ks srnčí zvěře. Teprve rozvoj zemědělství, zvětšování pozemků a změna životních podmínek ve 2. polovině 20. století způsobily postupný růst stavů (i ročních úlovků) srnčí zvěře na území naší republiky.

Velikost populace srnčí zvěře, hodnocená na základě jarních sčítaných stavů a velikosti ročních úlovků, se v průběhu minulých desetiletí výrazně měnila. Populační dynamika srnce obecného v České republice ve 20. a na počátku 21. století vykazuje vzestupný trend. Zatímco v roce 1920 bylo uloveno přibližně 20 000 jedinců (nejméně v roce 1929, a to 15 329

ks), v 50. letech okolo 45 000 kusů, v roce 1975 již 107 000 a v roce 2005 pak 123 000 kusů, a v roce 2009 dokonce 131 501 kusů srnčí zvěře. Obdobné rysy vývoje jako u řady úlovků je možné sledovat i u časové řady sčítaných jarních kmenových stavů (graf č. 2). Sčítané jarní kmenové stavy podle oficiálních statistických výkazů přesahují v posledních letech již hranici 300 000 kusů srnčí zvěře.

Graf č. 1 Přehled ročních úlovků srnčí zvěře v ČR v letech 1948 – 2009


Graf č. 2 Srovnání populační dynamiky srnčí zvěře v ČR v letech 1966 – 2006 hodnocené na základě jarních kmenových stavů a ročních úlovků

Tento vzestupný trend populací srnčí zvěře je možné pozorovat v mnoha zemích Evropy. Je jistě dobře, že stavy naší nejhojnější spárkaté zvěře jsou co do početnosti na solidní úrovni. Důležitější však je a bude, aby v populacích srnčí zvěře byla (na úkor kvantity) především kvalita, která mnohdy chybí. A to jak z hlediska správného poměru pohlaví, tak věkové struktury, hmotnosti a hodnoty trofejí. Zašetřování a neplnění plánu odstřelu „holé“ srnčí zvěře (srn a srnčat), nevčasný odlov slabých srnčat a další porušování zásad správného chovu mohou tento stav pouze podpořit.

Ekologické aspekty chovu srnčí zvěře

Ekologie je vědní disciplína zabývající se vzájemnými vztahy mezi živočichy a vztahy mezi živočichy a prostředím. Populace srnčí zvěře je v našich honitbách ovlivňována jednak živou složkou přírody v dané lokalitě (ostatními jedinci téhož druhu, pastevními konkurenty, predátory) a jednak neživou složkou přírody (zejména klimatickými faktory).

1) Abiotické faktory

• Klimatické faktory (teplota, srážky, vítr, záření)• Prostředí (nadmořská výška, charakter ekosystému, úživnost apod.)


Klimatické faktory

Z abiotických složek je srnčí zvěř nejvíce ovlivňována zejména klimatickými faktory.K nepříznivým klimatickým vlivům je srnčí zvěř z celé skupiny jelenovitých nejcitlivější, což vyplývá zejména z její subtilní tělesné konstituce. Zásadní vliv má především nízká teplota a množství srážek v zimním období. (viz tab. 1). Zdravá zvěř, která má vytvořeny na zimu tukové zásoby, je dobře přebarvená do zimní srsti, běžně v našich podmínkách netrpí. Primárním aspektem strádání a úhynů srnčí zvěře je nepřístupnost a nedostatek potravních zdrojů a také vody. K úhynům vlivem nízkých teplot a vysoké sněhové pokrývky dochází zejména u zvěře slabé a nemocné. Zimní počasí je tak jedním z hlavních regulačních mechanismů, který zabraňuje přemnožení srnčí zvěře. Provádí přirozenou selekci a odstraňuje z populace jedince nevhodné pro další reprodukci a neschopné přežít. Příčinou úmrtí bývá celková slabost organismu a podchlazení. Největší ztráty bývají až ke konci zimy, kdy je zvěř již vysláblá a vyčerpala tukové zásoby energie.

Z tabulky 1 je patrné, že v letech s vysokých úhrnem srážek (především v zimním období) a nízkou průměrnou zimní i celoroční teplotou jsou výrazně vyšší úhyny. Naopak v letech teplotně nadprůměrných a srážkově podprůměrných jsou úhyny výrazně nižší.

Tab. 1. Srovnání míry úhynu v závislosti na teplotách a úhrnu srážek

Životní prostředí

Z přírodních podmínek se nejvýznamněji projevila reorganizace kulturní krajiny vytvářené celými generacemi našich předků v průběhu předchozích stovek let. Mohla za to především změna způsobu zemědělského hospodaření a lesní výroby. Obrovský rozmach ovšem zažila rovněž průmyslová sféra, sídla i dopravní infrastruktura. Jakožto nová zátěž prostředí se objevují volnočasové aktivity obyvatelstva provozované v přírodě v průběhu celého kalendářního roku – turistika, cykloturistika, sběr lesních plodů, lyžování, jízda na koni a kynologie.


1987

29,1

0,58

0,82 °C

7,1

8 °C

159

136 mm

1996

29,7

-1,22

0,82 °C

6,6

8 °C

150

136 mm

2006

37,3

-2,2

0,82 °C

8,5

8 °C

200

136 mm

1990

19,9

2,74

0,82 °C

8,9

8 °C

91

136 mm

1991

19,6

1,2

0,82 °C

8

8 °C

128

136 mm

2002

19,7

1

0,82 °C

9

8 °C

89

136 mm

% úhynu

Průměrná zimní teplotav roceDlouhodobý průměrzimní teploty Průměrná roční teplotav roceDlouhodobý průměrceloroční teploty Průměrný zimní úhrnsrážek v roce Dlouhodobý průměrsrážek v zimním období

Graf č. 3 % úhyn srnčí zvěře z celkové výše úlovku v ČR v letech 1980 – 2009

Změny v krajině začaly, možná poněkud paradoxně, vyhovovat zvěři srnčí. Ta nalezla vhodné životní podmínky na četných přechodech mezi lesními mlazinami a pasekami i na okrajích rozsáhlých porostů střídaných poli a loukami. Přizpůsobila se však také rozlehlým sceleným lánům zemědělských kultur, kde vytvořila životními zvyklostmi odlišné populace tzv. polní srnčí zvěře. Nově utvářené prostředí jí poskytovalo bezpečí, krytové možnosti i přiměřené zdroje potravy. Na zvýšení stavů se pak zajisté podepsala opakující se klimaticky vhodná obdobís mírnějšími zimami a nižší sněhovou pokrývkou. Zmíněný vývoj se dočasně mohl zdát přijatelnou kompenzací současně probíhajícího dramatického úbytku drobné zvěře.

Jak již bylo řečeno, se srnčí zvěří se setkáme prakticky ve všech honitbách od nížinných luhů až po stromovou, horní hranici lesa. Je nejhojnější v nižších nadmořských oblastech (do 700 m n.m.) a zejména tam, kde se střídají lesní ekosystémy s polními. Právě tento ekoton (přechodná hranice dvou ekosystémů), který bohužel často tvoří hranice honiteb, představuje ideální podmínky pro život této naší nejhojnější spárkaté zvěře. V rozsáhlejších lesních oblastech, zejména nad hranicí 700 m n.m, je srnčí zvěře méně.

Srnec je původním obyvatelem lesů. Vyhovují mu především nesouvislé, členité lesy s četnými mladými kulturami a bohatým bylinným patrem. V dřívějších dobách vycházela srnčí zvěře do polí pouze na pastvu a po ní se vracela zpět do krytu a klidu lesa. S přechodem na velkoplošné zemědělství a přeměnou krajiny na kulturní step nachází srnčí rovněž velmi vhodné životní podmínky v polních biotopech, kde tráví celé dny po všechna roční období. Hovoříme o tzv. polní srnčí zvěři. V polních kulturách nachází srnčí zvěř dostatek klidu, život na otevřeném prostranství jí přináší možnost včas zpozorovat nebezpečí a uniknout do bezpečí. Nevýhodou života v polních ekosystémech je však méně pestrá potravní nabídka.


B) Biotické faktory

Mezi biotické faktory ovlivňující populaci srnčí zvěře patří:• vnitrodruhová konkurence (mezi jedinci téhož druhu v populaci, soutěž ) • mezidruhová konkurence (konkurence s jinými živočišnými druhy v lokalitě) • predace

Konkurence mezi jedinci téhož druhu existuje především v souvislosti s kvalitou a úživností prostředí, v němž populace žije. Projevem vnitrodruhové konkurence je zejména obhajování teritoria, které obsahuje vhodné podmínky potravní, klidové a krytové. Tento jev označujeme jako teritorialitu. Teritoriální chování je chování související s obhajováním, hájením a značením určitého území – teritoria. Teritorium je prostor, který je využíván reprodukční skupinou, je aktivně obhajován (zejména proti příslušníkům vlastního druhu) a je značkován. Teritoriální chování zabezpečuje rovnoměrné rozmístění srnčí zvěře v prostředí. Přirozeně, čím je prostředí kvalitnější, tím je vnitrodruhová konkurence menší. V takovém typu prostředí může vzniknout více teritorií a konkurence se zmenšuje. Naopak v prostředí, kde je málo vhodných teritorií, vzrůstá vnitrodruhová konkurence. Ta se týká pochopitelně samčí populace a neprojevuje se po celý rok, ale jen v období od dubna do srpna. Po zbytek roku žije srnčí zvěř společensky v různě početných tlupách a teritorialita ztrácí na významu.

Mezidruhová soutěživost (kompetice) naproti tomu působí na populaci srnčí zvěře celoročně. Za konkurenty srnčí zvěře můžeme obecně považovat ostatní druhy kopytníků v daném prostředí (mufloní, daňčí, jelení zvěř). Rovněž rostoucí početností populací černé zvěře se zvyšuje mezidruhová kompetice, i když v tomto případě je černá zvěř nezřídka predátorem srnčat, a jde tedy o vztah predační. Mezidruhová konkurence se projevuje zejména tehdy, obývají-li různé druhy stejný typ prostředí, využívají-li podobné úkryty a podobné zdroje potravy. Predace je potravní vztah, kdy jeden živočich loví druhého, usmrcuje ho a konzumuje. Srnčí zvěř má v našich podmínkách řadu přirozených predátorů. Srnce mohou lovit všechny druhy velkých šelem (rys, vlk, medvěd), které se na našem území, i když v nízké hustotě, vyskytují. Nejběžnější šelmou, která přichází se srnčí zvěří poměrně často do styku, je liška obecná. Ta je schopna ulovit mladé srnče. Zejména takové, které je odložené a liška využije nepřítomnosti matky. Ze srstnatých predátorů mohou pro srnčí zvěř představovat nebezpečí také toulaví psi.

V posledních letech bezesporu výrazně negativně ovlivňují populaci srnčí zvěře stále rostoucí stavy prasete divokého.

Graf č. 4 Odstřel prasete divokého na Olomoucku v letech 1966 - 2009



Parožení srnců, posouzení věku srnčí zvěře

Vývojový cyklus srnčích parůžků

Anatomická stavba srnčích parůžků, mechanika jejich růstu a celý vývojový cyklus od ronění až po vytlučení parůžků je biologický fenomén, jehož studiem se odedávna zabývala řada odborníků a vědeckých pracovníků. Na rostoucím paroží jelenovitých přežvýkavců byla v minulosti provedena celá řada pokusů a různých „nevšedních“ experimentů s cílem objasnit fyziologii tohoto jevu a poskytnout zásadní informace o anatomické stavbě a vnitřní struktuře parůžků. Srnčí parůžky tak byly dlouhou dobu atraktivním tématem a staly se předmětem mnoha studií. Všechny experimenty a pokusy prováděné na paroží jelenovitých, stejně tak jejich výsledky a učiněné závěry mají v oblasti biologie a mysliveckého výzkumu velice vypovídající hodnotu. Je však veliká škoda, že kromě psaného textu zůstalo z této doby zachováno jen omezené množství průkazného, autentického obrazového materiálu.

Vývojový cyklus srnčích parůžků je velice složitý a nesmírně citlivý proces, ovládaný spoustou vzájemně se ovlivňujících hormonů, řízený centrální nervovou soustavou a sofistikovaným cévním a nervovým systémem, že ani sami vědci nedokáží vysvětlit celý detailní průběh a neomylně popsat tento biologický jev do poslední podrobnosti.

Vývoj pučnic

Parožím, které je sekundárním pohlavním znakem samců jelenovitých (výjimkou je sob polární, u něhož paroží roste také samicím), nazýváme kostnaté výrůstky, jež se pravidelně každoročně vyvíjejí na dvou zvláštních výčnělcích kosti čelní, zvaných pučnice. Bylo prokázáno, že pučnice se vytvářejí již u srnčích zárodků obou pohlaví, ale nejsou na povrchu čelních kostí patrné. Jejich viditelný růst začíná jen u srnečků, a to okolo 2.– 3. měsíce života. U tělesně vyspělých jedinců lze pučnice nahmatat již okolo 1. měsíce, okem pozorovatelné jsou ve 2. měsíci života. Vývoj pučnic pokračuje u dobře založených srnečků až do podzimních měsíců. Pučnice výškově dorostou přibližně mezi 5.– 6. měsícem života srnce a dále prodělávají již pouze tvarové změny, spojené s každoročním vývojovým cyklem parožení (se zvyšujícím se věkem srnce se zvětšuje jejich průměr a snižuje jejich výška). Na základě svých měření mohu potvrdit, že u některého srnce se obvodový růst pučnic zastaví ve třech letech života, zatímco u jiného pučnice zesilují ještě okolo pátého roku.

Při pozorování srnčí zvěře v letních měsících často dochází k omylům – u srnčat lze zaměnit světle kadeřavou srst na čele za počáteční stádium růstu pučnic. Světlejší body na čelních partiích lebky mívají převážně srnčata obou pohlaví. Pučnice vyrůstají na čelní kosti podstatně výše. U tělesně vyspělých srnčat samčího pohlaví s dobře vyvinutými pučnicemi dochází ke konci doby lovu srnců (září) v mnoha případech ke špatnému posouzení jejich věku a k záměně za roční knoflíkáče či paličkáče.

Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře - Sborník přednášek

Po vytvoření pučnice srneček nasadí prvotní parůžky ve formě malých, většinou hladkých a někdy mírně zvrásněných špiček. Jen zcela ojediněle bývají prvotní parůžky srnečků vyšší než 2 cm. Na základě svých pozorování mohu potvrdit, že nikdy nemají vyvinuté růže, maximálně shluk perlí v dolní polovině. Výšku a sílu pučnic srnečků, stejně jako vývoj prvotních paliček, dokáže výrazně ovlivnit momentální zdravotní stav srnce a též genetické založení.

Vývoj prvotních paliček bývá dokončen přibližně v 6.– 8. měsíci života a po přibližně 14denní mineralizaci je srneček vytlouká. Někteří, a to i velmi nadějní srnci, mohou první stupeň růstu parůžků zcela vynechat, i když mnohé prameny tuto alternativu neuvádějí. Po krátkém, asi dvouměsíčním nošení, srnec první paličky přibližně v únoru shodí a nasadí druhé parůžky. Zpravidla mají tvar špičáka, ale mohou být i členěny, takže srnec může být vidlákem, a v případě, že jde o velmi nadějného jedince, šesterákem. Roční srnci tedy nosí zpravidla již druhé parůžky.

Pokud byl vývoj srnečka z jakékoliv příčiny zpomalen či opožděn (pozdní kladení, ztráta matky apod.), dochází též k opoždění ve vývoji jeho pučnic, které v zimních měsících nemusí být zcela dorostlé. V důsledku strádání v zimním období se další vývoj již tak opožděných jedinců většinou ještě zpomalí, takže jejich biologicky prvotní parůžky dorostou po dočasném zpomalení či zastavení růstu pučnic teprve ve věku okolo jednoho roku. V tomto období nosí převážná většina středně založených srnců druhé parůžky. Někteří myslivci polemizují u slabých srnců, k nimž přistupujeme jako k průběrným, o jejich možnosti „dohnat“ ve vývoji pučnic a tělesné konstituce silnější jedince. Podle mých pozorování je tato možnost zcela minimální, a proto doporučuji opožděné jedince z chovu co nejdříve vyřadit.

Stavba rostoucího parůžku pokrytého lýčím, fyziologie růstu parůžku a jeho regulace je dodnes atraktivním tématem mnoha studií. Za rychlým růstem parůžků stojí neobyčejně intenzivní prokrvení, podmíněné růstem a funkcí cévního systému. Parůžek vyrůstá z pučnice nejprve jako chrupavčitá hmota, tzv. předkostní tkáň, která se postupně zpevňuje – mineralizuje. Tvoří se pod lýčím, které přirůstá současně s parožní dření a pokrývá celý povrch parůžku. Lýčí je tvořeno kratší jemnou a hustou srstí a slouží jako mechanická a vyživující část parůžku. Je přímo srostlé s okosticí rostoucího parůžku a chybí pod ním na rozdíl od ostatních částí těla pokrytých kůží vrstva podkožního vaziva a tuku.

Kůže lýčí je mnohem silnější než kůže na jiných částech těla a v ohybech potenciálních výsad může dosahovat podle mých měření u některých jedinců tloušťky až 7 mm. Chlupy na lýčí mají zcela jiný charakter než chlupy na jiných partiích hlavy a těla. V lýčí chybí především dlouhé krycí chlupy (pesíky) a srnec toto ochlupení nedokáže vzhledem k absenci podkožního vaziva a svalstva „naježit“. Ochlupení na intenzivně rostoucích vrcholcích lodyh a výsad není zpočátku patrné. Houstne a nabývá objemu teprve s dalším růstem, tj. na starších částech parůžku. Na zcela dorostlých parůžcích lýčí tvoří hustou a dlouhou srst, která bývá u každého srnce z pohledu zbarvení a délky chlupů jiná – individuální. Někteří srnci mají ochlupení hustší a kratší, jiní naopak řidší s dlouhými chlupy, které mohou dorůst délky až 20 mm. Proto dorostlé parůžky v lýčí budí u takových srnců dojem větších rozměrů. Po vytlučení však takové parůžky ztratí více než 60 % z celkového optického objemu a většinou jsme potom zklamáni jejich menší objemností.



Cévní systém

Mezi lýčím a rostoucím parůžkem je bohatě rozvětvená sít cév, jimiž krev přivádí do parůžku stavební látky. Nejjemněji jsou cévy rozvětveny v chrupavčité tkáni růstového vrcholu parůžku. Odtud probíhají cévy, odvádějící krev do dřeně parůžků a posléze do dřeně pučnice a čelní kosti, a z části se vracejí stěnou parůžku do lýčí.

Na rostoucím paroží jelenovitých byla v minulosti provedena řada pokusů s cílem objasnit fyziologii tohoto jevu a popsat anatomickou stavbu rostoucího parohu.

Hlavní cévy, které se mi podařilo stáhnout z lýčí uhynulých srnců, mají silnou stěnu z pružných svalových vláken a v tahu značně odolávají mechanickému přetržení. Podle literárních pramenů tlak v cévách vedoucích pod kůži pučnic během roku silně kolísá. Nejvyšších hodnot dosahuje v době, kdy jsou parůžky dorostlé do konečné podoby. Zaškrtíme-li nějakým způsobem (např. gumičkou) cévy vedoucí pod lýčím v počáteční fázi ronění, nezbrzdí to růst parůžků, protože krev v podobě stavebních látek proudí z vnějšku prostřednictvím pučnice. Tato skutečnost je dobře patrná na řezu pučnicí v době intenzivního růstu, kde jsou viditelné známky její poréznosti a křehkosti. V pozdější době, kdy dřeň parožní hmoty částečně zkostnatí, škrtící páska způsobí odumření parůžku, protože přívod krve byl již částečně pučnicí přerušen.

Přítok krve do parůžku při poranění může být centrální nervovou soustavou jednostranně regulován či dokonce reflexivně zastaven.

Po celou dobu růstu až do doby krátce před vytlučením jsou parůžky v lýčí na pohmat příjemně teplé, a kdo měl možnost „osahat si“ u srnce chovaného v zajetí jeho budoucí ozdobu ve fázi ronění, cítil kromě tepla i srncův tep. Způsobuje to cirkulace krevního oběhu.

Nervový systém

Rostoucí parožní hmota je bohatě inervována. Růst parůžku je řízen nervovou soustavou - každá lodyha samostatně. Parůžky jsou inervovány nadočnicovou a spánkovou větví trojklaného nervu, díky čemuž srnec vnímá v době růstu parůžků dotyky a reaguje na bolest. Pokusy denervace provedli Wislocký a Singer (1946, in Ja-czewski, 1983) u jelence běloocasého tím, že na rostoucím paroží přerušili nadočnicovou a spánkovou větev. Přesto se růst paroží nezastavil a vytloukání a shazování proběhlo v obvyklém časovém období. Na straně, kde byly nervy přerušeny, však docházelo k častému mechanickému poškozování rostoucího parohu. Na počátku období růstu jelenec jakoby úmyslně otíral denervovaný paroh o různé překážky. Následkem mechanických poškození vyrostl na straně, kde byly nervy přerušeny, paroh menších rozměrů, který byl částečně deformovaný.

Rychlost tvorby parůžků je fenomenální. Nejvyšší parůžky, které kdy nasadil srnec z mého chovu, dosáhly přibližně 26 cm. Srnec dokázal vyprodukovat parůžky těchto rozměrů za neuvěřitelných 60 dní (počítáno od opticky patrných hrbolků na pučnici až po ukončení růstu), což představuje denní přírůstek 4,3 mm. U jiných druhů jelenovitých může být růst parožní hmoty ještě rychlejší. Např. u sledovaného jelena wapiti paroh denně přirostl o 1,64 cm (za 100 dní dosáhl délky 164 cm).


Je pozoruhodné, že srnec dokáže s parůžky velmi citlivě „zacházet“ i po vytlučení, přestože již nejsou inervovány. Byl jsem svědkem situace, kdy byly agresivnímu dvouletému srnci chovanému v zajetí uříznuty oba parůžky ve stupni vidláka těsně nad růží. Srnec si to zpočátku neuvědomoval, a když útočil, počínal si úplně stejně, jako kdyby parůžky měl, a před sokem vždy zastavil na vzdálenost rovnající se délce oddělených parůžků. Teprve po třech dnech se naučil obratně útočit a zasazovat tvrdé rány pouhými růžemi.

Mechanika růstu parůžků

Parůžek roste přikládáním hmoty ke koncové části, takže růže je jeho nejstarší částí a hroty výsad a lodyh částmi nejmladšími. Potvrdil to pokus, při kterém jsem do rostoucího parůžku srnce obecného v určitých rozestupech implantoval kovové vruty. Navzdory skutečnosti, že paroží dorostlo a srnec je následně vytloukl, se vzdálenost mezi vruty nezměnila. Celý proces růstu paroží jelenovitých je tedy pravým opakem růstu rohů dutorohých, u nichž je nejmladší část rohu u jeho základny. Chrupavčitý vrcholek je během růstu parůžku v délce přibližně 1–1,5 cm ohebný a pružný. V určité výšce má schopnost se rozdělit, čímž vznikne základ přední výsady. Lodyha pokračující v růstu se dále větví v zadní výsadu a koncový vrchol. U některých srnců dochází výjimečně k dalšímu větvení (stupeň osmeráka apod.), které vzniká i bez vlivu jakéhokoliv mechanického poškození v době růstu parůžku. Směrem od pučnice k vrcholu se parůžek postupně vyztužuje minerálními látkami, primárně chrupavčitá tkáň se mění v tkáň kostní a parůžek získává konečný tvar.

V literatuře se často uvádí, že v počáteční fázi růstu nových parůžků se tvoří nejprve růže, a to včetně její šířky, a teprve poté začíná vyrůstat lodyha. Tomuto tvrzení bych chtěl na základě svých letitých poznatků odporovat. U některých srnců teprve poté, co nově založená lodyha, která roste ve stejné síle, jako je průměr pučnic, dosáhne výšky přibližně 7 cm, dochází k pozvolné tvorbě růže s viditelným rozšířením do stran. Růže přirůstají a postupně zesilují s růstem lodyh až do doby, kdy parůžky získají konečný tvar. U jiných srnců může naopak dojít k tomu, že jejich růže jsou viditelné již v časné fázi ronění. Naopak u srnců s menší schopností pro tvorbu růží se růže dotvářejí až v poslední fázi vývoje parůžků.

Další informací, kterou lze z literatury získat, je tvrzení, že lodyha má až do ukončení svého výškového růstu téměř hladký povrch bez perel a rýhování, a perly se vytvářejí teprve v konečné fázi růstu parůžku. Podle mých pozorování a fyzických kontaktů s rostoucími parůžky mnou chovaných srnců konstatuji, že zejména perly se začínají tvořit již v polovině růstu parůžků, tedy přibližně v době, kdy se z lodyhy začne oddělovat přední výsada. Perly se postupně s pokračujícím růstem lodyh zvětšují, než se zcela dotvoří do konečné podoby. Čím větší schopností pro tvorbu bohatého perlení srnec disponuje, tím rychleji se na ronících parůžcích perly objevují. Autoři, kteří uvádějí, že perly rostou až v konečné fázi, pozorovali tento jev pravděpodobně pouze u srnců, u nichž byla tvorba perel na lodyhách výrazně omezena.



Fotografie č. 1 Parůžky kapitálního srnce zachycené v pokročilém růstu. Parůžky jsou v době růstu vyživovány složitým cévním a nervovým systémem. Foceno 21.2.


Osifikace parůžků

Jakmile parůžek doroste do konečného tvaru, postupně mineralizuje až do konců výsad a jeho povrch se dotvoří perlami a rýhami. Rýhy na lodyhách, které mohou být u některých jedinců velmi výrazné, vznikají otiskem vyživujících cév.

Mezi vědci, kteří se v minulosti zabývali osifikací paroží u jelenovitých, panovaly dva názory na proces kostnatění. Podle prvního se paroží zpevňuje na základě chrupavčito-pojivovém, tzn. osifikaci paroží předchází vznik chrupavky. Podle druhého osifikace vzniká na podkladě pojivové tkáně, tzn. že pojivová tkáň se mění přímo v kost. Výsledky nejnovějších výzkumů svědčí o tom, že v paroží probíhají oba typy osifikace. Embryonální tkáň prochází nejprve stádiem chrupavky a posléze stádiem osifikace.

Experimentálně bylo též prokázáno, že proces osifikace paroží se podobá osifikaci patologické, která probíhá např. při regeneraci zlomenin dlouhých kostí. Zajímavé jsou práce, při nichž byl rostoucí paroh úmyslně poraněn, aby byly sledovány jeho reakce.

Vytloukání parůžků

Výzkumy prováděné na různých druzích jelenovitých prokázaly, že mineralizace a vytloukání parůžků je spojeno se stoupající hladinou samčího pohlavního hormonu testosteronu, vyměšovaného rážemi, který je rozváděn krevním řečištěm. Krevní oběh procházející dření parůžků se vlivem mineralizace hrotů výsad postupně omezuje, až se nakonec zcela přeruší, čímž je zastaven přísun živin do parůžku. Lýčí se začne od mineralizovaného parůžku oddělovat, což u srnce vyvolá nutkání otírat parůžkyo pevné části vegetace. Lýčí se postupně sloupne v celých vlhkých cárech, zpravidla od vrcholku parůžku až k růži, a odpadne. Obnaží se bílá parožní kost, která je potřísněná krví z odumřelých cév.

Srnci se lýčí zbavují různými způsoby. Ve většině případů ho srnec naruší v horních partiích parůžku, lýčí se následně začne odlupovat směrem dolů a zůstává viset v dlouhých cárech kolem růže. Visící zbytky lýčí mohou srnce krátkodobě omezovat a zneklidňovat. Několikrát jsem pozoroval, jak se ho srnec snaží zbavit předními i zadními běhy, což působí z pohledu člověka velmi komicky. Někdy srnec naruší lýčí v okolí růží, a to zůstává viset na hrotech lodyh a výsad. V běhu může lýčí následně za srncem „vlát“. Někteří srnci si dávají s vytloukáním načas, takže kousky lýčí mohou na parůžcích částečně zaschnout a k jeho odstranění musí srnec vynaložit zvýšené úsilí. Zcela výjimečně se může stát, že zaschlé lýčí přilne k parůžku tak pevně, že na něm zůstane až do doby shození.

Po dlouholetém pozorování vytloukání parůžků mnou chovaných srnců mohu konstatovat, že celý proces většinou netrvá déle než dvě až čtyři hodiny. V literatuře se často uvádí, že srnec lýčí po vytlučení zkonzumuje. To potvrdit nemohu. Cáry lýčí mnou chovaných srnců visely nedotknuty na vegetaci, na níž vytloukali, až do úplného zaschnutí. Při této příležitosti bych se ještě zmínil o době vytloukání v závislosti na věku jedince. Literární prameny uvádějí, že dobu vytloukání ovlivňuje stáří jedince, resp. že podle doby, kdy srnec parůžky vytlouká, se dá dosti spolehlivě odhadnout jeho věk. Staří srnci podle těchto zažitých pravidel vytloukají jako první a mladí jako poslední. Podle mého dlouholetého pozorování jedinců dle známého biologického věku konstatuji, že doba vytloukání, stejně tak doba shazování není ovlivněna věkem jedince, jak explicitně popisuje literatura, ale celkovou kondicí a primárně zdravotním stavem srnce v konkrétním roce! Skutečný, biologický věk zde nehraje žádnou významnou roli.



Zbarvení parůžků

Parůžky se po vytlučení stávají v podstatě mrtvou kostní tkání bez cévního a nervového spojení s pučnicí. V pórech povrchu čerstvě vytlučeného parůžku se zachycují zbytky krve, které vytvářejí spolu s rostlinnými šťávami vegetace, na níž srnec vytlouká, a za působení oxidace, barvivo, dodávající parůžku výsledné zbarvení.

Parůžky polních srnců, kteří často nemají možnost vytloukat na dřevinách, zůstávají zpravidla špinavě bílé, zatímco srnci žijící v lesních komplexích mají parůžky většinou tmavé, výjimečně téměř černé. Na výsledném zbarvení parůžků se podílí zbytky kůry, lýka, pryskyřice a dalších částí rostlin, o něž srnec parůžky strouhá a které uvíznou mezi perlami a růžemi. Je-li povrch parůžku pórovitý, zachytí se v něm hodně barviva a parůžky jsou tmavší. Parůžky s tvrdým kompaktnějším povrchem bývají většinou světlejší.

O původu zbarvení parůžků se v minulosti hojně diskutovalo – zejména o vnitřním původu zbarvení vlivem pigmentu, o původu barviva v čelní žláze apod. Tyto hypotézy však byly experimentálně vyvráceny. Podle mých pozorování způsobuje silně pórovitá vrstva povrchu parůžků stejnoměrně tmavé zbarvení. Odstín barvy do značné míry zaleží na druhu dřeviny, na níž srnec vytloukal a strouhá. V odborné literatuře se často uvádí, že např. líska dodává parůžku fialové zbarvení, olše zvláštní rezavý odstín, brslen téměř černé zbarvení apod. Přestože jsem srncům v zajetí dával do výběhů k vytloukání větve brslenu, s očekávaným výsledkem jsem se nesetkal.

Shazování parůžků

Vyzrálé a vytlučené parůžky nosí srnci od jara do podzimních až zimních měsíců. Koncem září a začátkem října se pučnice již začínají připravovat na tvorbu nových parůžků. Jejich dřeň se činností zvláštních buněk postupně rozrušuje, přičemž se odbourává zejména tenká vrstva kostní tkáně v horní části pučnice. Vytvořením dělicí vrstvičky mezi „odumřelým“ parůžkem a pučnicí se postupně snižuje soudržnost parůžku s pučnicí, až parůžek odpadne – je shozen.

Na základě svých pozorování se mohu domnívat, že dobu shazování parůžků ovlivňují do určité míry také povětrnostní podmínky. Tento poznatek se mi potvrdil na časovém harmonogramu shazování parůžků srnců zvláště v letech 2005–2006. V průběhu listopadu roku 2005, tedy v době, kdy shazuje parůžky většina středně starých srnců, ležela ve volných honitbách na téměř celém území našeho státu vysoká sněhová pokrývka a teplota vzduchu se pohybovala výrazně pod bodem mrazu. V tomto roce shazovali tito srnci parůžky dříve než o rok později, kdy se ve stejném měsíci teplota vzduchu pohybovala okolo 14 °C. Časový rozdíl shazování činil mezi těmito lety v průměru 14 dní, a to bychom měli přihlédnout ke skutečnosti, že srnci o rok zestárli a shazování by se u nich mělo přirozeně posunout na dřívější dobu. Stejně jako povětrnostní podmínky může být shazování parůžků výrazně ovlivněno zdravotním stavem jedince. Mám obrazově zachyceno několik srnců, kteří kvůli poranění shazovali parůžky na svůj věk velmi brzy.

Regenerace pučnice

Obnažené plošky pučnic, vzniklé po shození parůžku, intenzivně krvácejí. Krev však zakrátko zasychá, přibližně hodinu po shození parůžků začne sytě červená krevní sraženina pokrývající


pučnici tmavnout a vytváří se strup. Asi dva dny po shození parůžků je patrné přerůstání kožního valu přes pučnici. Ploška pučnice se následně zatahuje a posléze se celá uzavře. Proces regenerace spojený s tvorbou strupu vedou k pocitu svědění a nutí srnce k opakovanému strhávání strupu otíráním o tvrdé části vegetace. Rychlost uzavření pučnice kožním valem je závislá na celkové ploše pučnice a je u každého srnce individuální. Toto tvrzení mohu doložit na výsledcích pozorování svých srnců chovaných v zajetí. U srnce Joklíka, jehož pučnice mají průměr jen 23 mm, trvalo uzavírání pučnice kožním valem od 5. 11. do 22. 12., tedy 47 dní. Pravým opakem byl srnec Honza s vrozenými dědičnými vlohami a pozoruhodnou aktivitou k parožení. Tomuto srnci se pučnice o průměrech 38 mm uzavíraly pouhých sedm dní.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze přesně stanovit, jak dlouho trvá regenerace pučnice v závislosti na její síle a na věku srnce. Někteří dobře založení srnci se silnějšími pučnicemi dokáží uzavřít pučnice kožním valem rychleji, než někteří srnci s podstatně slabšími pučnicemi, což však může platit i opačně.

Hormonální řízení růstu parůžků

Podle dosavadních znalostí podněcují růst parůžků zejména růstový hormon podvěsku mozkového (hypofýzy) a hormon štítné žlázy. Skutečnost, že vyměšování hormonu z hypofýzy zvyšuje hladinu testosteronu, byla dokázána výzkumem na laboratorních a domácích zvířatech. Celý parožní cyklus je tedy ovlivněn množstvím testosteronu v krvi. Vlivem zvyšující se hladiny testosteronu se parůžky zpevňují, lýčí zasychá a srnec se ho zbavuje vytloukáním. Naopak po skončení říje hladina testosteronu klesá, a pokud se sníží pod určitou hranici, srnec parůžky shodí.

Růst parůžků podněcuje růstový hormon somatotropin, který je vylučován předním lalokem hypofýzy. Již mnohokrát bylo dokázáno, že paroží na hlavě jelenovitých lze udržet libovolně, a to především injekční aplikací příslušných dávek pohlavních hormonů jak samčích (testosteron), tak samičích (estradiol). Např. srnec může při podávání těchto látek nosit stejné parůžky třeba dva roky. Období lze naopak i zkrátit např. kastrací jedince.

Růst parůžků souvisí s činností samčích pohlavních žláz, při jejichž poškození dochází u parůžků k růstovým poruchám. Samčí pohlavní hormon testosteron utlumuje vyměšování růstového hormonu, takže růst parůžku ustává a podporuje spolu s hormony nadledvinek jeho vyztužování minerálními látkami. Tvorbu parůžků tedy ovládá celá soustava žláz s vnitřní sekrecí, přičemž řídící úlohu má hypofýza, která je ovlivňována denním světlem. Koncem léta, tedy v době po říji, ustává velmi rychle činnost ráží. Tím jejich pohlavní hormon přestává brzdit vliv růstového hormonu hypofýzy a v pučnici dojde k iniciování procesů, završených odpadnutím parůžků. Celý koloběh tvorby parůžků tak může znovu začít.

Odhad věku živé zvěře

Cílem této rozsáhlé kapitoly je upozornit na úskalí při odhadu věku živé zvěře. Přibližný odhad věku je základní podmínkou pro správné posouzení chovné hodnoty a průběrný odstřel. Cestou k získání schopnosti správně odhadnout věk živé zvěře jsou časté návštěvy honitby a pozorování zvěře (jejího vzezření a chování), přičemž neméně důležité je ověřovat přesnost odhadu na ulovených jedincích.



Zbarvení obličejové masky srnců

Z hlediska spolehlivosti ukazatelů používaných k odhadu věku živé zvěře se nejvíce diskutuje o zbarvení obličejové masky. Vlivem po desetiletí zobrazovaných generalizovaných schémat vývoje zbarvení obličejové masky v návaznosti na zvyšující se věk zvěře se každý rok nesprávně uloví mnoho nadějných srnců, převážně ročků se silnými parůžky, kteří by ve vyšším věku mohli nasadit medailové trofeje. Konstatovat, že v případě tohoto znaku existují výrazné odchylky, zřejmě nestačí. Většina lovců se po ulovení mladého chovného srnce obhajuje tím, že srnec měl prošedivělou čelní masku a vykazoval znaky staršího kusu přesně tak, jak to popisuje literatura. Obecně se traduje, že světlá až prošedivělá maska je znakem starého srnce, zatímco tmavá maska by měla patřit srnci mladému. Mezi myslivci také stále přežívá pravidlo, podle kterého se bílá skvrna nad větrníkem s narůstajícím věkem prodlužuje k čelním partiím, nebo že u středně starých srnců se kolem světel tvoří „brýle“.

Řadu let se věnuji sledování zbarvení obličejových masek ulovených srnců a totéž hodnotím u srnců chovaných v zajetí, u nichž je znám jejich skutečný věk. Opakovaně se přesvědčuji o tom, že tradované pravidlo o barevných změnách obličejové masky, dávaných do souvislosti se zvyšujícím se věkem, přibližně v 70 % neodpovídá skutečnosti. Skutečnost, že se obličejová maska mění s přibývajícím věkem, je sice pravda, ale po dlouholetém pozorování jsem došel k závěru, že se výrazně mění také v průběhu kalendářního roku, významně během doby lovů srnců. V květnu vypadá obličejová maska úplně jinak než začátkem říje či na jejím konci. Záměrně neuvádím měsíc září, kdy se čelní masky převážně mladších srnců mění v důsledku podzimního přebarvování. Koncem doby lovu vypadají srnci v očích myslivců starší, než ve skutečnosti jsou. U každého srnce se však obličejová maska mění individuálně. V některých regionech lze pozorovat světlejší či naopak tmavší zbarvení obličejových masek. Pokud budeme porovnávat obličejové masky srnců všech věkových tříd a hodnotit, u kterého srnce se maska změnila nejvýrazněji, dojdeme k závěru, že k největší změně dochází u jednoletých srnců. Porovnáme-li obličejovou čelní masku ročka z konce května s maskou z konce srnčí říje, není co dodat. Pokud bychom takového srnce v honitbě bezpečně nepoznali podle parůžků, budeme tvrdit, že jde o zcela jiného srnce! Logicky se nabízí otázka, zda zbarvení obličejové masky nadále používat jako dílčí ukazatel při odhadu věku srnce.

Fotografie č. 2 Pestrá obličejová maska, brýle kolem světel a prodlužující se bílá větrníková skvrna by měla podle literatury patřit čtyř až pětiletému srnci. Na autentické fotografii je ve skutečnosti zachycen biologicky dvouletý srnec. Foceno 21.7.


Síla krku a konstituce postavy

Relativně nejspolehlivějším ukazatelem odhadu věku živé zvěře je podle mého názoru síla krku společně s dalšími tělesnými proporcemi srnce. Srnče samčího pohlaví přechází v následujícím kalendářním roce do kategorie srnců I. věkové třídy (srnci do dvou let věku). Obdobně jako čiplenka ve srovnání se staršími srnami se také mladý srnec jeví v porovnání se srnci staršími jako slabší kus štíhlé postavy s velmi tenkým krkem a úzkou, dosud kratší klínovitou hlavou, která má ještě „dětský“ výraz. V případě celkového vzezření srnčí zvěře platí, že kus od mládí až po dospělost a hlavně podle individuálních dispozic sílí a tělesné proporce se mění. Rozpoznat ročního srnce podle jeho úzké hlavy, velmi tenkého krku a protáhlého oválného těla na dlouhých bězích by neměl být problém, pokud pozorovatele neovlivní atypická obličejová maska a nadprůměrně silné parůžky.

Dvouletí srnci patřící do I. věkové třídy mají stále ještě štíhlou postavu a téměř se neliší od některých silných ročků. Zpravidla mají tenký krk, úzkou, dlouhou, klínovitou hlavou a mladické vzezření. Hrudník se zdá být menší, tělo ještě jakoby neosvalené. Z praxe je však známo, že také mezi dvouletými srnci je řada odchylek. Dobří dvouletí srnci mohou pozorovatele zmást především tělesnými proporcemi, na svůj věk atypicky silným krkem a nadprůměrnou tělesnou hmotností. Takto vyhlížející srnci jsou považováni za starší a bývají loveni.

Srnce II. věkové třídy (tří- a čtyřleté) považujeme za dospívající. Rozlišit tříletého srnce od čtyřletého podle postavy a síly krku je velmi obtížné a ve většině případů téměř nemožné. Srnci jsou v těchto letech již konstitučně dorostlí, s přibývajícím věkem mohutní jejich svalstvo a uceluje se celková stavba těla. Hlava se jakoby postupně rozšiřuje a v čelních partiích směrem k větrníku může být spádnější. Postava zdravých srnců této třídy je již kompaktní a také krk je – zejména u čtyřletých srnců – silnější a svalnatější a opticky se jeví jakoby kratší. Linie hřbetu je většinou rovná, se znatelným kohoutkem.

Srnci pětiletí a starší, které řadíme do III. věkové třídy, jsou z chovného hlediska považováni za dospělé. Rozlišit zdravé a tělesně vyspělé srnce těchto ročníků od srnců mladších by nemělo činit zkušenému praktikovi potíže. Od pátého roku do přibližně sedmi let jsou srnci zpravidla na vrcholu sil, což se projevuje jak v tělesné hmotnosti, tak v postavě. Zdraví a tělesně silní dospělí srnci se vyznačují svalnatou postavou, jejíž těžiště se postupně přesouvá do přední části. Kulminuje síla krku, který se opticky zdá být krátký. Při jejich pozorování bývá dobře patrný kohoutek a bedra, zvýrazňuje se pronesení hřbetu a též propadlé boky. Sledujeme-li srnce zepředu, můžeme si všimnout většího rozestupu běhů, a tím opticky „širšího“ postoje. Hlava jakoby „hranatí“, rozšiřuje se a v porovnání se silným krkem se zdá být kratší. Obličejový výraz srnce budí dojem „přísnosti“ až „mrzutosti“. Čelní linie hlavy při pohledu z boku může být u některých srnců prosedlanější, ale není to vždy pravidlem. Srnci této věkové třídy nosí hlavu při klidné chůzi svěšenou nízko nad zemí a podélná osa krku tvoří téměř přímku s podélnou osou těla.

Srnce od osmi let výše považujeme za přestárlé. Srnec získává „stařecký“ vzhled, svalstva na jeho těle ubývá, pod volnou kůží jsou patrné obrysy kostry, zejména na plecích a bedrech. Srnec může působit vyhuble, hřbet se stále výrazněji pronáší, boky propadávají. Krk výrazně slábne, silou a objemem se blíží parametrům krku dvouletého srnce.

Nutno upozornit, že všechny výše popsané charakteristiky a věkové atributy platí pouze u zdravých jedinců, nikoliv u jedinců vývojově zaostalých, nemocných či poraněných. Například pětiletý srnec, který byl v postnatálním vývoji tělesně zaostalý, a unikal průběrnému odstřelu spoustu let se může postavou a silou krku podobat ročnímu srnci!



Mnoholetým pozorováním identických srnců, u kterých znám jejich přesný biologický věk, jsem došel k závěru, že síla krku není konstantní a progresivně se mění v závislosti na hladině testosteronu v průběhu doby lovu srnců. V období říje, kdy je tato hladina na nejvyšší úrovni, mají srnci objem krčního svalstva největší. Vlivem této skutečnosti dochází v průběhu srnčí říje k výrazným chovatelským chybám a omylům v odhadu věku převážně u mladých srnců.

Fotografie č.3 U geneticky kvalitních jedinců dochází vlivem zvyšující se hladiny testosteronu k zesilování postavy a progresivnímu růstu objemu krčního svalstva. Tato biologická skutečnost vede k častým omylům při odhadu věku a chybnému odstřelu mladých chovných jedinců. Na fotografii je zachycen dvouletý srnec v době říje. Foceno 21.7.


O přebarvování coby dílčím ukazateli věku srnčí zvěře bylo napsáno hodně. Srnčí přebarvuje jako ostatní druhy spárkaté zvěře dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Obecně platí, že jako první přebarvuje mladá zvěř, po ní začíná přebarvovat střední generace a jako poslední přebarvují nejstarší jedinci. Stejně jako u srn nejsou dány pevné termíny kladení srnčat, také doba přebarvování je u jednotlivých kusů velice individuální. To však způsobuje velké omyly při průběrném odstřelu srnců – mnoho velmi nadějných ročků se silnými parůžky nebo ostatních mladších chovných srnců se chybně uloví kvůli tomu, že nejsou „včas“ přebarveni, takže lovci je považují za starší srnce. Někteří dobří mladší srnci se silnými parůžky nejsou v řadě případů zcela přebarveni ještě na přelomu června a července. Opožděné přebarvování může mít řadu příčin, které nejsme schopni u konkrétního kusu bezpečně rozpoznat. Zpoždění při výměně srsti může výrazně ovlivnit jak zdravotní stav jedince (úraz, nemoc, parazité apod.), tak průběh počasí v jarních měsících. Jak ukazuje praxe, pochybnostio odhadu věku konkrétního jedince podle přebarvování přicházejí teprve tehdy, když začneme sledovat jednotlivé ukazatele, používané při odhadu věku. Tradované pravidlo o přebarvování v závislosti na věku většinou souhlasí u srnců průběrných a středně založených, ale u mladých nadprůměrných jedinců s nejvyšší chovnou hodnotou, u nichž je tendence považovat je s ohledem na jejich tělesné parametry za starší, často vede k chybnému posouzení a předčasnému ulovení.

Přebarvování probíhá postupně, nejdříve na hlavě a na bězích, v závěrečné fázi na bederních a hřbetních partiích. Někdy si zvěř srst vykusuje, otírá se o pevné předměty a oklepává se, čímž se proces může urychlit. Zatímco jarní přebarvování je pozvolné a u některých jedinců se může protáhnout až do letních měsíců, podzimní přebarvování probíhá u zdravého jedince velice rychle, během několika dnů, maximálně týdnů. Ve volné přírodě málokdy pozorujeme srnce měnícího letní šat za zimní, neboť ve srovnání s jarním přebarvováním jde o relativně skrytý děj. U několika jedinců mám v závislosti na věku detailně zachycen průběh přebarvování. Například mám zachycen průběh podzimního přebarvování pětiletého srnce, jehož délka byla pouhých 12 dnů. U tohoto srnce chovaného v zajetí stojí za pozornost fakt, že každoročně ignoroval všeobecně uznávané

pravidlo o posunu termínu přebarvování v závislosti na zvyšujícím se věku. Od prvního roku až do osmi let svého života každoročně zcela přebarvil do zimní srsti vždy do konce září.


Stejně jako na jaře přebarvuje také na podzim zpravidla jako první zvěř mladá a teprve poté zvěř starší.

Fotografie č.4 Srnci, kteří vložili spoustu energie do svých silných parůžků, mnohdy nedisponují energií pro včasné přebarvení do letní srsti. Z tohoto důvodu mohou přebarvovat výrazně později než se od nich obvykle očekává. Na fotografii je zachycen dvouletý kapitální srnec – dosud nepřebarvený. Foceno 8.6.


Parůžky

Mezi některými myslivci stále přežívá názor, že věk srnce lze poměrně přesně odhadnout podle síly parůžků a jejich vzhledu. Kvůli těmto velmi nedůvěryhodným a nespolehlivým ukazatelům padlo za oběť mnoho velmi nadějných srnců, kteří byli s ohledem na parametry parůžků považováni za starší.

Myslivecká praxe obecně počítá s tím, že jako první vytloukají nejstarší srnci a jako poslední srnci nejmladší, tedy opačně, než je tomu při přebarvování. Tak jako v průběhu přebarvování však existují rozdíly i při vytloukání parůžků. Běžně se uvádí, že roční srnci nejprve přebarvují a teprve poté vytloukají, což na základě pozorování srnců chovaných v zajetí nemohu potvrdit. Vždy nejprve vytloukli a poté začali přebarvovat. Ve většině případů měli parůžky do konce dubna vytlučené. V našich honitbách je však možné pozorovat ročky, kteří vytloukají až po přebarvení, tedy později, než se od nich obvykle očekává (červen, resp. červenec). Přestože literatura uvádí, že pozdě vytloukající ročci patří z chovného hlediska mezi nejnadějnější jedince, které je třeba za každou cenu chránit, dovolím si tomuto oponovat. Posuzujeme-li (hypoteticky) dva roční srnce s přibližně stejně silnými parůžky (např. stupně vidláka), vždy se za kus s vyšší chovnou hodnotou považuje ten, který má parůžky do začátku doby lovu srnců již vytlučené. Druhý srnec, který má parůžky koncem června ještě v lýčí, je označen z hlediska chovnosti za méně kvalitního. Tento srnec mohl být totiž např. pouze později kladený, což však neubírá nic na jeho chovné hodnotě.

Pozdě vytloukající ročky je nutno posuzovat především podle objemu parůžků, jejich členitosti a tvaru zakončení vrcholové lodyhy. Čím jsou parůžky hmotnatější, tím vyšší je chovná hodnota srnce. Roční špičák s délkou lodyh přibližně 10 cm, který je v honitbě pozorován koncem června s dosud nevytlučenými parůžky, majícími zašpičatělé vrcholky lodyh, rozhodně nemá chovnou hodnotu. Při jejím posuzování u takových srnců je nutné si všímat především zakončení vrcholu lodyhy. Je-li růstový vrchol zakončen tupě, může to značit, že vývoj parůžků ještě nebyl ukončen a lodyhy mohou o nějaký centimetr povyrůst. Naopak špičaté zakončení lodyh signalizuje, že parůžky již dorostly do konečné podoby a srnec je v nejbližší době vytluče. Ve většině případů mohou mít nejnadějnější ročci kromě silných parůžků i nadprůměrnou tělesnou hmotnost a nestandardně zbarvenou obličejovou masku, což jsou všechno atributy starších jedinců. Výsledkem bohužel bývá předčasný odstřel nadějných mladých srnců.

Věk srnce nelze odhadnout ani podle tvaru, stupně parůžků a celkové síly trofeje, i když někteří myslivci tyto znaky považují za věrohodné. Kapitální parůžky dokáže v dobrém roce nasadit srnec dvouletý stejně jako např. srnec šestiletý.

Rovněž je třeba upozornit, že o věku srnce neprozradí něco bližšího ani tvar růží. Zejména mezi staršími myslivci se stále traduje, že starší srnci mají střechovité růže, zatímco srnci mladší růže věnečkovité. Při hodnocení trofejí však stále zjišťujeme, že tento dílčí ukazatel věku často neodpovídá skutečnosti.


Fotografie č. 5, 6 Odhadnout věk srnce na základě parožního stupně a objemu vyprodukovaných parůžků je troufalé a prakticky nemožné. Kapitální parůžky dokáže v dobrém roce nasadit srnec dvouletý (na fotografii vlevo), stejně jako například srnec sedmiletý (na fotografii vpravo).

Chování srnců

Zkušený myslivec dokáže relativně spolehlivě odhadnout věk srnčí zvěře podle jejího chování k ostatním příslušníkům svého druhu a také podle vztahu k ostatní zvěři v honitbě.

Roční srnci bývají zpravidla aktivní, zvídaví a družní. V případě ohrožení jsou velice nerozhodní, a pokud se dají na útěk, většinou intenzivně bekají. Drží se převážně v blízkosti své matky, která již vodí malá srnčata. V chování ročků převládá hravost a bezstarostnost. Často spolu svádějí hravé souboje a jejich zvídavost převažuje nad opatrností. Na pastvu vytahují většinou mezi prvními, často ještě za plného světla. Nejeví známky teritoriálního chování, a proto je teritoriální srnci víceméně tolerují. Hrabánkování a strouhání je u nich zpravidla pouze příležitostným projevem. Před silnějšími srnci až na výjimky rychle prchají. Jsou však známy i případy, kdy se u tělesně vyspělého ročka projevily známky teritoriálního chování a agresivně se pokoušel odehnat staršího srnce. Takový jedinec bývá často posouzen jako starší.



U dvouletých srnců se postupně začínají měnit povahové rysy. Tito srnci se často pouští do potyček se stejně starými srnci nebo tělesně silnými ročky. Společnost svých vrstevníků již nevyhledávají a žijí toulavým způsobem života. Starším teritoriálním srncům se zpravidla raději vyhýbají a žijí na území „nikoho“, převážně na hranicích teritorií ostatních srnců. Je-li v určité části honitby uloven starší teritoriální srnec, uvolněné teritorium obsadí s velkou pravděpodobností dvouletý srnec. Dvouletý srnec se již sice začíná osamostatňovat, ale stále je ještě důvěřivý, což lze nejlépe ověřit během srnčí říje. Na vábení přiskakují velmi často právě dvouletí srnci.

Srnci II. věkové třídy již vytvářejí teritoria. Na základě získaných životních zkušeností jsou podstatně opatrnější a obezřetnější. V době od vytlučení parůžků do říje bývají velice výbojní až agresivní. Intenzivně strouhají, neustále obnovují hrabánky a pachové stopy na hranicích svých teritorií. Někteří dospívající srnci provádějí tyto činnosti občas až agresivně, čímž se snaží demonstrovat svoji fyzickou sílu a tělesnou zdatnost. Při strouhání často lámou kmínky stromků či keřů, nebo se je snaží vyvrátit či vytrhnout i s kořeny. Mladší srnce ze svého teritoria nekompromisně vyhánějí. V letních měsících je často můžeme potkat ve společnosti srny, o jejíž obezřetnost se opírají. Na paši vytahují později, a to převážně po delším jištění. Při pastvení pravidelně jistí a jsou-li zneklidněni, odskakují do nejbližšího krytu, a to někdy za stálého bekání. Se stejně silnými srnci svádějí urputné souboje.

Srnci III. věkové třídy bývají velmi opatrní a obezřetní, řídí se svými nabytými životními zkušenostmi. Vůči ostatním srncům jsou značně nesnášenliví. Svá teritoria již neoznačují tak výrazně a intenzivně jako mladší srnci. Se stejně silnými vrstevníky svádějí tvrdé souboje. Na paši vycházejí mezi posledními. Před vytažením na volné prostranství dlouze jistí z krytu. Při zneklidnění okamžitě nepozorovaně „vyklízejí pole“, často ani nebekají. Žijí převážně skrytě, samotářským způsobem života.

Srnci od osmi let věku výše, které považujeme přestárlé, žijí skrytým způsobem života většinou na malém území a opakovaně je pozorovat v honitbě bývá velký úspěch. Jde o „tajemné srnce“, o jejichž lovu se mezi myslivci nejčastěji diskutuje, někdy až s použitím myslivecké latiny. Svá stávaniště často mívají v různých obtížně přístupných lokalitách. Zpravidla se již nepouštějí do potyček s mladšími srnci.

Srny

Odhadnout věk živých srn je ve srovnání se srnci složitější, neboť u srn chybí některé dílčí ukazatele věku, používané u srnců. Srny nenasazují parůžky, jejich chování nedoznává tak viditelných změn, jako je tomu u srnců, se zvyšujícím se věkem u nich nedochází k tak výrazným změnám postavy a zesilování krku jako u srnců atd. Nejspolehlivějším vodítkem při posouzení chovné hodnoty srn je jejich tělesná hmotnost a fyzická kondice.

Srnče samičího pohlaví (srnečka) se od 1. dubna následujícího roku stává srnkou a poprvé se účastní říje. Na počátku doby lovu holé srnčí zvěře (1. 9. – 31. 12.) je ve věku přibližně 15–16 měsíců. Srnčata zatím nevodí, ale zpravidla je těžká. Ve srovnání se staršími srnami má většinou štíhlejší postavu, což budí dojem, jako by stála na vyšších bězích. Hlava je užší a kratší klínovitého tvaru, výraz je zvídavý a mladistvý. Přebarvování probíhá v závislosti na zvyšujícím se věku stejně jako u srnců, s možnými individuálními odchylkami. Ty se mohou projevit především u mladších srn, které poprvé kladou srnčata. Jarní přebarvování se může s ohledem na vývoj plodu a výživu


srnčat posunout až na konec června. V prvním měsíci doby lovu holé srnčí zvěře se dá čiplenka ještě spolehlivě rozeznat od starších srn. Většinou se zdržuje v blízkosti své matky, která vodí tohoroční srnčata. Potkáme-li v této době srnu se srnčaty a další, zpravidla tělesně slabší nevodící srnou, jde s největší pravděpodobností o matku a její dceru z předchozího roku. Čiplenky jsou na podzim zřetelně větší než odrostlá srnčata, ale slabší než starší srny. V pozdních podzimních měsících však mohou nadějná srnčata tělesně slabší čiplenku přerůst. Spolehlivě rozeznat silné srnče od slabé čiplenky pak lze pouze podle hlavy: srnče ji má kratší s menšími slechy, čiplenka delší, klínovitou a s výraznými slechy. Pokud to situace dovolí, je nejspolehlivější metodou při rozlišování odrostlých srnčat a čiplenek sledovat jejich chování k srně – matce. Srnčata se k ní přimykají vždy těsněji než její o rok starší potomci.

Ve třetím roce života srny vodí srnčata a jejich věk již nelze spolehlivě odhadnout. V tomto roce dokončují svůj tělesný růst, dosahují až 90 % maximálně dosažitelné hmotnosti a jejich tělesné parametry již nelze považovat za spolehlivý ukazatel věku. Rozeznat dvouletou vodící srnu od zdravé starší srny je téměř nemožné. Snad jediným rozpoznávacím znakem víceleté srny může být prověšené břicho a dobře patrná bederní prohlubeň. Krk se u srn – na rozdíl od krku srnců – s přibývajícím věkem nezesiluje, a proto se v porovnání s prověšeným břichem opticky jeví jako velice slabý a dlouhý, nesoucí zdánlivě protáhlou klínovitou hlavu s velkými slechy.

V tomto článku o odhadu věku srn se nelze vyhnout barevnosti obličejových masek. V odborné literatuře se zpravidla uvádí, že srny mají obličejové masky jednotně zbarvené a nevýrazné. To je však omyl. Pozorování zbarvení masek srn totiž v praxi nevěnujeme tolik pozornosti jako sledování stejného jevu u srnců, neboť srny se loví až od září a ve většině případů (zvláště u mladších srn) je zbarvení jejich masek ovlivněno podzimním přebarvováním. V té době jsou masky skutečně nevýrazné a pro odhad věku naprosto bezcenné. V letních měsících je však barevnost obličejových masek srn stejně výrazná jako u srnců a též postupně prochází změnami.

Jedním z relativně použitelných znaků při posuzování věku vodících srn se zdá být velikost vemínka. U dvouletých srn bývá vemínko sotva znatelné, zatímco u víceletých srn je podstatně větší a výrazně prověšené. Podle mého názoru lze tento morfologický znak brát v potaz pouze jako jeden z dílčích ukazatelů věku vodících srn všech věkových tříd.

Z hlediska průběrného odstřelu je důležité rozeznat přestárlou srnu. Opotřebení chrupu znesnadňuje přestárlé srně příjem potravy a ta začíná tělesně chátrat. Přestárlé srny sice ještě vodí, ale jejich srnčata bývají často slabá. Tyto srny přebarvují na podzim výrazně později než ostatní zvěř, někdy až koncem října, v té době je ostatní zvěř již v zimním šatu a vlivem podzimního žíru v dobré kondici. Srny vysokého věku poznáme podle hluboce prověšeného břicha, výrazné bederní prohlubně, propadlejšího hřbetu s vyčnívajícími obratli a vystouplými pánevními kostmi. Krk je tenký a na pohled dlouhý, nesoucí dlouhou klínovitou hlavu s výraznými slechy. V době sdružování srnčí zvěře do tlup a podzimního přebarvování se však rozdíly mezi zvěří v kondici a přestárlými slabými kusy týden od týdne stírají a delší zimní srst je schopna nemocné a slabé zvěři pomoci skrýt nedostatky. Proto je nutné provádět průběrný odstřel holé zvěře v době před přebarvením do zimní srsti.



Fotografie č. 7 Odhadnout věk živých srn je ve srovnání se srnci mnohem složitější. Nejspolehlivějším ukazatelem při posouzení chovné hodnoty srn je jejich tělesná hmotnost a fyzická kondice. Jarní přebarvování se může s ohledem na vývoj plodu a výživu srnčat posunout až na konec června. Foceno 18.6.

Odhad věku ulovené zvěře

Opotřebení chrupu

V myslivecké praxi nejrozšířenější, všeobecně uznávanou a také zároveň relativně nejspolehlivější metodou odhadu věku ulovené zvěře je metoda založená na hodnocení opotřebení stoliček dolní čelisti. Sledováním odhadu věku srnčí zvěře se zabývám řadu let a na tuto metodu jsem zaměřil svou pozornost. Podařilo se mi nashromáždit velký soubor obrazového materiálu chrupu srnčí zvěře, u níž byl přesně znám její biologický věk. Na základě svých zkušeností mohu konstatovat, že podle úbrusu stoliček lze poměrně spolehlivě odhadnout věk srnčí zvěře a rozdělovat ji do věkových tříd. I v případě úbrusu chrupu se mohou vyskytnout odchylky od běžného standardu, ale jejich četnost není vysoká. Podle mých pozorování je metoda spolehlivá minimálně v 70 % případů. Výjimky představují maximálně 5 % – jde např. o situaci, kdy chrup tříletého srnce je nestandardně obroušen a vypadá jako chrup staršího – pěti- až šestiletého srnce. U zbývajících srnců lze při odhadu věku tolerovat odchylku o rok, která v podstatě nebrání zařadit srnce do některé z věkových tříd (I. věková třída v rozpětí 1–2 roky, II. věková třída 3–4 roky, III. věková třída od pěti let výše).

Součástí monografií o srnčí zvěři bývají chronologicky seřazené fotografie opotřebení chrupu srnčí zvěře v závislosti na věku. Ne vždy je však seřazení bezchybné. Jedinou domácí publikací


obsahující správně chronologicky seřazenou vývojovou řadu opotřebení chrupu je monografie Srnčí zvěř (Nečas, 1963). Vinou poměrně nízkého nákladu se však tato kniha dostala do rukou pouze omezenému počtu myslivců.

V tomto článku se nechci zabývat podrobným popisem změn jednotlivých stoliček. Podařilo se mi však pořídit soubor záběrů chrupu srnců známého věku, který jsem připojil na stranách v knize O srnčí zvěři. V průběhu několika let jsem imobilizoval několik desítek srnců a srn, u nichž byl znám jejich přesný věk. Kvůli objektivitě jsem fotografoval chrup zvěře chované pokud možno v co největších výbězích, aby se životní podmínky takto chovaných jedinců co nejvíce blížily přirozenému prostředí, jeho úživnosti a potravě.

Vývoj chrupu

Srnčata přicházejí na svět s vyvinutým mléčným chrupem. Řezáky a špičáky (v dolní čelisti) a první tři předstoličky (premoláry – p1, p2, p3) vyrůstají na každé straně horní i dolní čelisti jako zuby mléčné, které jsou později nahrazeny zuby trvalými P1, P2, P3. Čtvrtá až šestá stolička (moláry – M1, M2, M3) vyrůstají na každé straně obou čelistí jako zuby trvalé. Mléčný chrup srnčete tedy čítá 12 předstoliček – v každé polovině čelisti po třech zubech. V dolní čelisti je navíc řada řezáků i1, i2, i3 a na každé straně též špičák (c), který po dobu evoluce získal vzhled i funkci řezáků. Vzorec chrupu srnčete má tvar 0.0.3/3.1.3. Mléčný chrup podléhá relativně rychlému opotřebení a postupně je nahrazen chrupem trvalým.

První funkčně nejstarší stolička trvalého chrupu (M1) vyrůstá z čelisti přibližně ve čtvrtém měsíci života srnčete, druhá stolička M2 kolem šestého měsíce a poslední stolička M3 ve 12–13 měsících. Výměna mléčných řezáků a špičáků probíhá postupně, a to mezi 8.–13. měsícem života. Přibližně v prosinci mají srnčata vyměněný již středový pár trvalých řezáků (I1). V průběhu následujících měsíců se postupně vymění další mléčné řezáky za řezáky trvalé a k nim také přidružený špičák. Podle stupně vývinu chrupu až do výměny všech mléčných stoliček za trvalé lze velmi přesně odhadnout věk jedince, a to do stáří přibližně 13 měsíců. Během této doby, zvláště když je dokončován vývoj trvalého chrupu, je možné spolehlivě určit stáří s přesností téměř na jeden měsíc. Srnčata mívají v době lovu (září–prosinec) vedle všech mléčných zubů také první trvalou stoličku M1. Přibližně v říjnu až listopadu dorůstá druhá trvalá stolička M2 a od prosince začíná výměna mléčného chrupu za trvalý.

V průběhu května se dokončuje výměna mléčného chrupu za trvalý růstem trvalých premolárů P1, P2, P3, z nichž poslední premolár P3 je na rozdíl od téhož zubu v mléčném chrupu jen dvoudílný. Téměř současně dorůstá poslední trvalá stolička M3, čímž chrup dosáhne plného počtu 32 zubů, nepočítaje vzácně se vyskytující špičáky (kelce). Vzorec trvalého chrupu je 0.0.3.3/3.1.3.3.

Tělesně vyspělí ročci vymění mléčný chrup za trvalý již do začátku doby lovu srnců, tj. do poloviny května, někteří ještě dříve.

Jako příklad mohu uvést ročního srnce sraženého motorovým vozidlem, který byl nalezen 28. dubna 2004. Srnec nasadil parůžky silného vidláka a podle jejich zbarvení je měl již minimálně 14 dní vytlučené. Při preparaci lebky jsem zjistil, že má již kompletní trvalý chrup. Na druhé straně jsem měl možnost posuzovat lebku ročního srnce předčasně uloveného na konci června, který nosil parůžky nerovného šesteráka, a jeho hmotnost po vyvržení činila 18 kg. Tento srnec měl ještě mléčné předstoličky.



Na začátku doby lovu srnců se často setkáváme s ročními srnci s nevyměněnými předstoličkami, p3 je stále trojdílná. Všechny bývají v tomto období již značně opotřebeny, což může u nezkušených myslivců vyvolat dojem, že jde o staršího srnce. V mnoha případech však lze u těchto ročků pod opotřebeným mléčným chrupem rozeznat vyrůstající trvalé zuby. Z praktického hlediska je velmi důležité rozlišit ročního srnce uloveného koncem září od srnce dvouletého uloveného v květnu začátkem doby lovu. Z praxe mohu potvrdit, že právě u těchto ročníků nejvíce chybujeme. Chrup ročního srnce, který byl uloven koncem září, již nese známky opotřebení, což může způsobit jeho chybné zařazení mezi srnce dvouleté. V případě jednoletých a dvouletých srnců bývá mezi myslivci nejvíce rozepří, zvláště je-li uloven roční srnec se silnějšími parůžky, kvalifikovaný jako vysoce chovný. Pokud by byl dvouletý, byl by zařazen mezi průběrné .

Na velmi spolehlivou metodu k rozlišení „sporných“ ročních a dvouletých srnců mě před lety upozornil zkušený myslivec, hospodář Mysliveckého sdružení Pohora, člen hodnotitelské komise okresu Blansko a preparátor v jedné osobě, Karel Klíč: v dolní čelisti je nutné si všímat charakteru trvalé stoličky M3. Roční srnec, bez ohledu na to, zda byl uloven na začátku či na konci doby lovu, má bazální část této stoličky přibližně do první třetiny sněhově bílou (v době růstu byla tato část stoličky kryta dásní), zatímco u čelisti dvouletého srnce se tento efekt již neprojevuje tak výrazně. Metodu jsem ověřoval během několika let na čelistech ulovených ročků z volnosti a jednoletých srnců odchovaných v zajetí, u nichž byl znám jejich přesný biologický věk. Mohu konstatovat, že jde o velice spolehlivou metodu, která může v praxi dobře posloužit v případě nejistoty při zařazení „sporného“ srnce mezi jednoleté nebo dvouleté.

Od dvou let věku srnců jsme odkázáni jen na odhad věku podle celkového opotřebení chrupu. Přijímáním potravy a jejím zpracováním vznikají na vnitřní straně stoliček ostré žvýkací hrany a uprostřed obroušených plošek vystupují proužky hnědé zuboviny (dentin)ve tvaru půlměsíce. Tyto hnědavé proužky se postupem let rozšiřují a původně široké a hluboké podélné rýhování stoliček se zužuje, až zcela zmizí a celou žvýkací plochu následně tvoří jen dentin. Nejvýrazněji se opotřebovává stolička M1, která je ze stoliček trvalého chrupu nejstarší. Podélné rýhování na této stoličce zpravidla mezi 5.–6. rokem zmizí, a to nejprve v přední a přibližně o rok později také v zadní polovině. Podélné rýhy si nejdéle zachovávají nejmladší stoličky trvalého chrupu – premoláry P1, P2, P3 a poslední zadní stolička M3.

Změny prodělávají také řezáky. Zuby se obrušují, jejich korunky se zkracují a také mění úhel mezi osou zubu a osou čelisti. Opotřebení řezáků je však ještě více závislé na druhu přijímané potravy, a proto u některých jedinců bývá značný nepoměr v opotřebení stoliček a řezáků. V mnoha případech se také setkáváme s různými defekty řezáků již u mladé zvěře. Z těchto důvodů je opotřebení stoliček směrodatnějším ukazatelem věku srnčí zvěře než tvar a opotřebení řezáků.

U zdravých, dobře vyvinutých jedinců můžeme do věku přibližně pěti let považovat odhad věku podle opotřebení stoliček za spolehlivý. V pozdějším věku již nelze počítat s přesností odhadu na jeden rok a při určování věku často dochází k větším chybám. Zejména v případě nezdravých, špatně vyvinutých jedinců je tendence považovat je za starší, než ve skutečnosti jsou, neboť jejich chrup se rychleji opotřebuje. Platí to však i opačně – věk zdravých a silných jedinců s dobře vyvinutou kostrou a kvalitním chrupem můžeme mírně podhodnotit.


Opotřebení chrupu je tedy velice individuální, kromě zdravotního stavu jej ovlivňuje také potrava (vyšší obsah kyseliny křemičité), nerostný prach či popílek pokrývající vegetaci v okolí průmyslových závodů apod. Vliv těchto faktorů na opotřebení chrupu může mít zásadní vliv, projevující se v atypických formách úbrusu.

Tvarové změny v závislosti na věku srnce prodělává také lebka. Roční srnci mívají lebku zpravidla úzkou, s přibývajícím věkem se postupně rozšiřuje, což je nejlépe patrné na zvětšující se vzdálenosti očních důlků a zvětšující se šířce nosních kostí. Tyto tvarové změny jsou však do značné míry individuální, a proto je nelze považovat za spolehlivý znak pro odhad věku ulovené zvěře. Z myslivecké praxe víme, že nadprůměrně založený jednoletý srnec může mít lebku širší než např. průměrně založený starší srnec a naopak.

Srůsty chrupavčitých spojů klínové kosti

Nejpoužívanější dílčí metodou odhadu věku ulovené zvěře je metoda založená na srůstu chrupavčitých spojů klínové kosti na spodině lebeční (Schumacherova metoda) Mezi mysliveckou veřejností je hluboce zakořeněn názor, že touto metodou popisovaný první spoj (opticky širší) srůstá ve věku okolo dvou let, takže roční srnec ho ještě nemůže mít osifikován. Druhý spoj by měl srůstat okolo pěti let.

Vypovídací schopnosti této metody jsem se intenzivně věnoval, přičemž jsem ji ověřoval na lebkách uhynulých či utracených srnců, kteří byli chováni v zajetí a byl u nich znám jejich přesný věk, a také u lebek srnců z volnosti. Na základě svých pozorování mohu konstatovat, že metoda nepřináší přesné výsledky a že individuální disproporce jednotlivých srnců mohou silně ovlivňovat její spolehlivost.

Spolehlivá bývá v případě srnců středně založených a průběrných. Již ve skupině průběrných ročků je však spousta jedinců, kteří mají první spoj zcela osifikován. Srůst prvního spoje jsem ověřoval u několika set lebek ročních srnců, pocházejících převážně z okresu Blansko. Musím konstatovat, že nepřesná Schumacherova metoda si našla příznivce mezi některými členy hodnotitelských komisí, kteří na ni nedají dopustit. Převážně vždy, když se rozhodovalo o zařazení „sporné“ čelisti, resp. srnce, jemuž patřila, mezi jednoleté či dvouleté, měla „epifýza“ hlavní slovo. Pokud šlo o lebku předčasně uloveného chovného ročka, tato metoda však vždy zcela „vyhořela“. U přibližně 95 % lebek chovných ročků byly první spoje zcela osifikovány. Tito předčasně ulovení ročci převážně nasadili parůžky stupně silnějšího špičáka nebo rovného či nerovného vidláka, ale výjimkou nebyli ani nerovní či rovní šesteráci.

V souboru lebek ročních srnců se našly i takové, u nichž byl částečně srostlý již také druhý spoj. Podle Schumacherovy metody však dochází k osifikaci druhého spoje (opticky kratšího) okolo pěti let srnce. Na základě svých sledování mohu dokázat, že i tento ukazatel je nespolehlivý. V souboru lebek srnců starších pěti let jsem zjistil výrazné odchylky od tohoto zakořeněného tvrzení. Lebka nejstaršího srnce, kterou jsem měl možnost posoudit, patřila podle úbrusu stoliček přibližně desetiletému jedinci s parůžky nerovného vidláka, přičemž neměla druhý spoj ještě zcela osifikován.


Další dílčí metody odhadu věku

Dalším dílčím ukazatelem věku srnce je tvar, výška a síla pučnic. Obecně je známo, že u mladých srnců jsou pučnice sbíhavé, zatímco u středně starých rovnoběžné a u starých srnců převážně rozbíhavé. Na základě svých pozorování mohu pouze potvrdit, že srnčata samčího pohlaví s vyvíjejícími se pučnicemi mají až na některé výjimky pučnice výrazně sbíhavé. Toto postavení se však jen zřídka zachová do vyššího věku. Společně s růstem čelních kostí se pučnice od sebe vzdalují a jejich podélné osy mění vzájemnou polohu a úhel, a to až do doby, kdy je růst lebky ukončen. Proto mohou být v dospělosti přibližně rovnoběžné nebo více či méně rozbíhavé.

Zdokumentoval jsem relativně velký soubor lebek ročních chovných srnců, ale také spoustu průběrných paličkáčů, kteří mají pučnice již rovnoběžné či mírně rozbíhavé. Současně je třeba říci, že i starý srnec může mít pučnice sbíhavé. Postavení pučnic a úhel, který svírají, tak nelze z důvodů variability a individuálních dispozic srnců doporučit jako spolehlivý dílčí znak k odhadu věku.

Obdobně nevypovídá o věku srnce průměr pučnic. Dobře založený roček může mít pučnice silnější než dospělý srnec III. věkové třídy. Nejsilnější pučnice ročního srnce, které jsem dosud měřil, měly průměr 24 mm. Tento srnec nasadil parůžky silného vidláka.

Podobně nelze přesně posuzovat věk srnce podle výšky pučnic – je možné pouze rozlišit, zda jde o srnce mladého, či starého. Obecně platí, že mladý srnec má pučnice podstatně vyšší než srnec starý. Faktem je, že výška pučnic se při každém shození parůžků snižuje. Mladí srnci shazují parůžky „na úkor“ pučnice – na shozu zůstává zpravidla část ulomené pučnice a pečeť je tak vypouklá. Starší srnci shazují na „úkor parůžků“, takže pečeť jejich shozů je zpravidla rovná, u nejstarších srnců až mírně vydutá. Také podle tvaru pečetíu srnčích shozů lze věk jejich nositele odhadnout jen velmi orientačně.

K dalším pomocným metodám odhadu ulovené zvěře patří Budenzova metoda, založená na pozorování stupně úbrusu třetího sloupku stoličky M3. Od čtvrtého roku věku jedince se poslední třetina této stoličky snižuje a na povrch prostupuje proužek tmavého dentinu a přibližně v sedmi letech podélná rýha na tomto sloupku stoličky zcela mizí. Podle mých zkušeností je Budenzova metoda oprávněně považována v myslivecké praxi za doplňkovou, neboť sledovaný parametr vykazuje výrazné individuální odchylky. Objektivnější je posuzovat věk srnce podle celkového opotřebení chrupu.

Ostatní dílčí znaky věku srnčí zvěře, jako je tvar a stupeň zkostnatění švů v obličejové a mozkové části lebky, stupeň kostnatění srůstu hlavic kloubů, kostnatění spojení spony stydké či chrupavky štítné, nejsou spolehlivé. Mělo by se na ně pohlížet jako na orientační a doplňkové ukazatele.

Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře - Sborník přednášek 49Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře - Sborník přednášek

Laboratorní odhad věku

Nejpřesnějším, avšak velmi pracným, technicky náročným, a v běžné praxi tudíž nepoužitelným postupem stanovení věku srnčí zvěře je Mitchellova metoda, založená na výbrusu nejstarší stoličky (M1) a sledování tmavých vrstev náhradního cementu, které se usazují mezi kořeny stoličky. Počet těchto „letokruhů“ odpovídá věku posuzovaného jedince.

U jelení zvěře se k určení věku používá Eidmannova metoda, která spočívá ve výbrusu prvního středového řezáku I1 a sledování ukládání vrstev dentinu, který vyplňuje dřeň tohoto zubu. Princip použití by byl stejný u srnčí zvěře, avšak pro malé rozměry zubů se u tohoto druhu Eidmannova metoda nepoužívá.



Principy výživy srnčí zvěře

Srnec se jako každý přežvýkavec neživí přímo tím, co žere, ale tím, co z přijatých krmiv vytvoří mikroorganismy žijící v jeho bachoru. Zplodinami jejich metabolismu jsou oxid uhličitý, metan a těkavé mastné kyseliny. Vytvořené plyny jsou vylučovány, kyseliny vstřebávány většinou přímo přes stěnu bachoru a v organismu dále metabolizovány. Také mikrobiální biomasa je využívána jako zdroj energie, bílkovin a dalších živin. Potřeba energie je obvykle ze 70 % zajišťována těkavými mastnými kyselinami bakteriálního původu a 20 % energie se získává z mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Z 90 % tedy zvíře závisí na mikroorganismech a pouze 10 % energie pochází ze živin, které unikly fermentaci. Nejsou-li zajištěny vhodné podmínky pro mikroorganismy, může mít zvířek dispozici v neomezeném množství ta nejkvalitnější krmiva a přitom hladovět.

V bachoru jsou nedostižně dokonalé podmínky pro kontinuální fermentaci. Anaerobní mikroorganismy zde žijí za

poměrně stálého tlaku oxidu uhličitého a metanu, fermentačním teplem se udržuje o něco vyšší teplota než je teplota tělesná, je zajištěna dostatečná vlhkost a přísun pufrů, které pomáhají udržet jen velmi mírnou kyselost prostředí. Komponenty krmné dávky jsou pohyby bachoru míchány a jejich hrubší části jsou při přežvykování rozmělňovány. Fermentační substrát je obohacován slinami i živinami vylučovanými z krve do bachoru přímo přes jeho stěnu. Stálé doplňování potravy a nepřetržité odstraňování fermentačních produktů i nestrávených zbytků krmiv zachovává relativně konstantní podmínky pro rozvoj velmi silné mikrobiální populace.

V jednom mililitru bachorové tekutiny je několik miliard bakterií, až milion prvoků, velké množství mikroskopických hub a bakteriofágů. Rozhodující úloha náleží bakteriím. Dovedou štěpit celulózu i jiné glycidy a rozkládají bílkoviny obsažené v krmivech. Z jednodušších dusíkatých sloučenin vytvářejí vlastní bílkoviny, syntetizují řadu vitaminů (B, K) a zneškodňují některé antinutriční látky.

Bakterií jsou stovky pozoruhodně rozmanitých druhů. Jsou zde mikroorganismy vysoce specializované, ucházející se o několik málo krmiv, a jiné, široce přizpůsobivé, schopné využívat různé druhy živin. Mikroorganismy, které se na určitém substrátu nejrychleji množí, potlačují jiné, teoreticky možné cesty fermentace. Druhy, kterým složení krmné dávky vyhovuje, v bachoru převládají a bakterií, které nemají příliš vhodné podmínky, je v mikrobiálním ekosystému málo. Při změně krmné dávky bereme příznivé podmínky některým z těch druhů, které se dosud podílely rozhodující měrou na výživě zvířete. Jejich rozmnožování se zpomalí, zastoupení v mikrobiální populaci rychle klesá, nevytvářejí tolik kyselin jako dříve. Jiné druhy dostaly příhodný fermentační substrát a jejich zastoupení narůstá. V období potřebném pro plné přizpůsobení mikroflóry ke změněným podmínkám, pro vytvoření nové rovnováhy v bachoru přežvýkavec sice žere dostatek krmiv, z jejich živin však nemá plný užitek, popřípadě i hladoví, protože mikroorganismy nevyužívají živiny krmiva k produkci mastných kyselin v žádoucí míře. Na nová krmiva je proto třeba pozvolna navykat a s návykem začít s předstihem. Krmiva, na která jsou zvířata zvyklá, bychom proto měli

používat bez jakékoliv změny od časného podzimu až do jara. Mikroorganismům takový systém krmení vyhovuje. Relativní velikost předžaludku je poměrně malá, proto srnčí zvěř vyhledává koncentrovanější krmiva s nižším obsahem vlákniny, která se pak v bachoru nemusí trávit příliš dlouhou dobu.

Hlavními produkty bachorové fermentace sacharidů jsou těkavé mastné kyseliny, především kyselina octová, ale i kyselina propionová, máselná a valerová. Jejich denní produkce, v přepočtu na stoprocentní koncentraci, je u srnce přibližně 250 g.

Pro trávení vlákninou bohatých objemných krmiv bakterie potřebují přiměřenou dávku snadněji dostupné energie, na kterou jsou tato krmiva zejména na podzim a v zimě chudá. Je výhodné, když můžeme potřebnou energii přidat jadrnými krmivy. Před zkrmováním je třeba zrninám narušit povrchové obaly, a tak zpřístupnit živiny pro trávení. Šrot má být co nejhrubší, nejvýhodnější je však zkrmování zrnin ve formě vloček.

Při překrmení jadrnými krmivy se snadno dostupnou energií bez pozvolného návyku může dojít k laktacidóze bachoru. Nedostatečně přizpůsobená bachorová mikroflóra nestačí krmiva zpracovat, a proto začnou intenzivně působit bakterie mléčného kvašení, které se do předžaludku dostaly s krmivem. Kyselina mléčná není těkavou mastnou kyselinou, v bachoru se nevstřebává a zakonzervuje jeho obsah. Bachor přestane fungovat a laktacidóza bachoru pak může vést i k úhynům zvířat. Přecházíme-li na jadrnější typ krmení, musíme proto dávky krmné směsi zvyšovat pozvolna během 2 – 3 týdnů.

Dusíkaté látky krmiva jsou mikroorganismy v bachoru rozkládány nejen na aminokyseliny, ale ze značné části úplně destruovány až na amoniak. Produkty rozkladu využívají bakterie ke stavbě bílkovin vlastního těla. Dříve než poslouží k výživě zvířete, přemění se 55 – 80 % dusíkatých látek krmiva v mikrobiální bílkovinu.

Při používání vysokých dávek dusíkatých hnojiv narůstá v rostlinách množství dusičnanů. Nitráty škodí zvířatům především tím, že soutěží s jódem o aktivní transport z tráveniny do štítné žlázy, a snižují tak produkci hormonu tyroxinu. Při jeho nedostatku se snižuje intenzita metabolismu. Tyroxin je potřebný také pro konverzi β-karotenu na vitamin A. Při vyšších hladinách dusičnanů může být β-karoten i vitamin A ničen i přímou oxidativní destrukcí. Zpětná adaptace štítné žlázy po omezení dusičnanů v krmné dávce trvá až dva měsíce. Dusičnany také blokují vitamin B1.

Dusičnany se v bachoru redukují na dusitany, jejichž toxicita je ještě asi desetkrát vyšší. Po vstřebání do krve oxidují dvojmocné železo v molekule hemoglobinu na trojmocné, a vzniká tak methemoglobin, který nemůže přenášet kyslík. Dochází k nedostatku kyslíku v tkáních, který může vést i k úhynu.

Vysoký obsah dusičnanů má zejména řepka olejná. Srnčí zvěř jí dává přednost před ozimými obilovinami. Moderní odrůdy jsou vyšlechtěny na snížený, nikoliv však nulový obsah hořkých a jedovatých glukosinolátů. Jsou sladké, zvířatům chutnají. Při vysokém příjmu je i z takové řepky celkové množství glukosinolátů dostačující k tomu, aby zvěř byla poškozena nejen nitráty a nitrity, ale i glukosinoláty, z nichž se v těle vytvářejí látky narušující nejen činnost štítné žlázy, ale i jiných orgánů. Řepka obsahuje v sušině mnoho snadno stravitelných živin, je v ní však velmi málo vlákniny. To vede k omezení činnosti bachoru a k průjmům.



Strukturou krmné dávky musíme přežvýkavcům umožnit přežvykování. Slinné žlázy srnce při něm vyprodukují několik litrů slin, ve kterých denně do bachoru přiteče pro udržování stabilního pH nejméně 120 g účinných pufrů. Při vyvrhování sousta do tlamy zvíře krká, a odvádí tak plyny vznikající činností bakterií. Objemné krmivo s delšími částicemi vytváří zároveň vhodnou strukturu tuhého obsahu bachoru nezbytnou pro normální činnost předžaludku.

Při nedostatku strukturních krmiv s vysokým obsahem vlákniny mají výkaly pastovitou konzistenci. Má-li zvěř možnost, řeší situaci okusem zejména mladých jehličnanů. Vlákninu můžeme zvěři poskytnout šťavnatými i suchými objemnými krmivy - kukuřičnou siláží s vysokým podílem palic v mléčně-voskové nebo voskové zralosti (zvířata ji žerou ráda, problém je však s divočáky, kteří ji sežerou dřív), silážovanými jablečnými výlisky, kvalitním vojtěškovým nebo jetelovým senem, sušenými cukrovarskými řízky nebo letninou. Luční seno je sice přijímáno s menší ochotou, je hůře stravitelné, a má tedy nižší výživnou hodnotu, ale funkci strukturního krmiva v nouzi rovněž splní.

Srnčí zvěř je poměrně náročná na koncentraci živin v krmné dávce. Podávat však jadrné krmivo ve větších dávkách jen jednou za 3 dny nebo dokonce v týdenních intervalech je hazardem, který se vzhledem k nebezpečí vzniku laktacidózy bachoru nemusí vyplatit. Chceme-li jádrem přikrmovat, měli bychom podávat malé dávky každodenně. Lze je smíchat se siláží.

Kdybychom nepřihlíželi k vysokým nákladům, mohlo by být výhodné připravovat briketovanou směs s jadrným krmivem, minerálními a vitaminovými doplňky a výrazným podílem řezaného sena o délce částic 10 - 20 mm. V bachoru se brikety rozmočí a seno poskytne přežvykovatelnou vlákninu. Brikety je ovšem třeba dávkovat opatrně a je vhodné použít několik krmných míst v dostatečné vzdálenosti od sebe, aby sociálně nadřazení jedinci v tlupě nepřijali najednou nepřiměřeně velké množství. Po napití suché brikety v bachoru rychle nabobtnají a mohou způsobit značné dietetické potíže.

Nároky na rovnoměrnost přísunu minerálních živin jsou zvýrazněny i jejich potřebou pro optimální činnost mikrobiální populace předžaludku. Variabilita v obsahu minerálních látek v krmivech rostlinného původu je většinou mnohem vyšší než v obsahu organických živin. Vyplývá především z rozdílů ve složení půdy, na které byla krmiva vypěstována. Dávkování živin závisí nejen na potřebě zvířete, ale i na jejich využitelnosti, která je z různých zdrojů velmi rozdílná.

Z makroprvků se u přežvýkavců nejčastěji sleduje vápník, fosfor, hořčík, draslík a sodík. Za kritérium adekvátního přísunu vápníku je považován jeho podíl v kostním popelu. Při dostatečném obsahu vápníku v krmivu rozhoduje o intenzitě jeho vstřebávání především potřeba zvířete. Při nedostatku vápníku se omezuje příjem krmiva, zpomaluje se růst, kosti nejsou dostatečně mineralizovány a zvyšuje se nebezpečí vzniku krvácenin ve svalovině. Z celkového množství vápníku obsaženého v těle je 99 % v kostní tkáni (tedy i v paroží) a 1 % v ostatních tkáních a tělních tekutinách. Mezi mobilní frakcí kostního vápníku a krevním sérem probíhá intenzivní výměna. Vápník se podílí na udržování acidobazické rovnováhy v organismu, na zajištění přiměřené úrovně neuromuskulární dráždivosti a je nezbytný při srážení krve. Poměrně často ho bývá v krmných dávkách podstatně více, než zvířata potřebují. Nepříznivé působení jeho přebytku (např. ve vojtěšce) se projevuje především účinkem na metabolismus fosforu, ale i hořčíku, železa, jódu, manganu, zinku a mědi. Vysoký přísun vápníku zvyšuje požadavky na uvedené prvky.

Metabolismus fosforu je úzce propojen s metabolismem vápníku. Z fosforu obsaženého v těle je cca 90 % v kostní tkáni a 10 % v buňkách ostatních tkání, kde je součástí fosfatidů, nukleoproteidů a fosfoproteidů. Je nezbytný pro energetické přeměny v organismu a pro udržení acidobazické rovnováhy. Jeho nedostatek snižuje chuť k přijímání krmiva, výrazný přebytek však rovněž škodí. Podobně jako u vápníku probíhá neustálá výměna fosforu mezi krví a kostní tkání.

Důležitější než absolutní obsah vápníku a fosforu v krmné dávce je jejich správný vzájemný poměr. Při přebytcích vápníku je třeba dbát na to, abychom použili takové minerálních přísady, které vedle fosforu nevnášejí do krmné dávky další vápník.

Hořčík je z krmiv využíván jen asi z 20 %. V kostní tkáni je z celkového hořčíku uloženo 60 – 70 %. V ostatních tkáních je jeho část vázána na kyselinu deoxyribonukleovou. Hořčík je součástí nebo aktivátorem řady enzymů, které se uplatňují v metabolismu energie a při přenášení nervosvalového podráždění. Ionty hořčíku brzdí uvolňování acetylcholinu, který přenáší vzruch z nervových zakončení na svalová vlákna. Při nedostatku hořčíku se reaktivnost svalových vláken zvyšuje a může dojít ke vzniku tetanických křečí. Hypomagnezémie někdy propuká po zahájení vegetace na jaře. V porostu je ve srovnání se zimním krmením nízký obsah hořčíku a jeho využitelnost při zvýšeném obsahu dusíkatých látek a draslíku je velmi malá. Tehdy je proto vhodné dávky tohoto prvku zdvojnásobit.

Koncentrace sodíku v mimobuněčných tekutinách se udržuje v neměnném rozpětí. Dojde-li k jeho ztrátám, musí se z těla vyloučit také voda. Klesá objem krve a dochází ke svalovým křečím. Správné dávkování sodíku je důležité pro činnost srdce, vývin kostí, hospodaření organickými živinami i vodou a udržování acidobazické rovnováhy. Významně se podílí také na otupování kyselosti v bachoru. Při nedostatku sodíku, běžném zejména v letním období, se zmenšuje příjem krmiva. Přebytek sodíku v krmné dávce zvířata snášejí poměrně dobře. Zdrojem sodíku a chloru je především krmná sůl, která dodává také chlor pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové v žaludku.

Draslík je nutný pro metabolismus sacharidů, ovlivňuje svalové kontrakce, reguluje nitrobuněčný osmotický tlak, acidobazickou rovnováhu a reaktivnost protoplazmy na nervové impulzy. K sodíku má většinou antagonistický vztah. Krmiva rostlinného původu často obsahují draslíku více, než je optimální potřeba zvířat. Nadbytek tohoto prvku při současném nedostatečném přísunu sodíku zvířatům škodí.

Také mnohé mikroelementy jsou pro zvířata nepostradatelné. Jejich nedostatek v půdě se projeví nedostatkem v krmivu. Železo je součástí bílkovinných přenašečů kyslíku hemoglobinu, myoglobinu a cytochromů i řady enzymů. Železem aktivované hydroxylázy ovlivňují tvorbu pojivových tkání. V objemných krmivech je vždy obsaženo více železa než potřebných 30 mg na 1 kg sušiny, jeho nedostatek se v praxi nevyskytuje. Měď je nenahraditelným krvetvorným prvkem, napomáhá mobilizaci železa a jeho vazbě do hemu. Mangan je součástí nebo ovlivňuje řadu enzymů. Vstřebávání manganu je nízké a je nepříznivě ovlivňováno vyšším obsahem vápníku, fosforu a železa v krmné dávce. Zinek má strukturní i katalytickou roli v metaloproteinech. Bílkoviny obsahující zinek jsou přítomny ve více než 160 enzymech. Jód je součástí tyroxinu. Při deficitu jódu mají zvířata zvětšenou štítnou žlázu, rostou pomalu a ukládají mnoho tuku. Selen působí společně s vitaminem E. Při jeho nedostatku je narušen antioxidační systém organismu. Kobalt je potřebný pro syntézu vitaminu B12.



Za dostatečný obsah mědi se považuje 9 – 10 mg, manganu 40 mg, zinku 50 mg, jodu 0,10 – 0,12 mg, kobaltu 0,10 mg a selenu 0,10 – 0,15 mg v 1 kg sušiny celé krmné dávky.

Přídavky pufrujících látek (např. hydrogenuhličitanu sodného) chrání před poklesem pH v bachoru při zkrmování většího množství snadno fermentovatelných glycidů (cukru a škrobu). Snižují tak riziko acidózy.

Většinu vitaminů přežvýkavcům vyprodukuje mikrobiální populace trávicího traktu, pokud není nějakým způsobem poškozena. Zvířatům je třeba zajistit vitamin A, s jehož nedostatkem souvisí poškození všech epitelů v těle. Velmi významná je jeho protiinfekční funkce, narušený epitel sliznice střeva a dýchacích cest snadno propouští do organismu choroboplodné zárodky. Poškozen je také zrak a plodnost zvířat. Výzkumem byl potvrzen jeho příznivý vliv na rezistenci vůči nemocem a na omezení negativních dopadů stresových faktorů. Je třeba dodávat také vitamín E jako hlavní antioxidancium. Část vitaminu D, potřebného zejména pro hospodaření vápníkem a fosforem, si zvířata sama vytvoří při pobytu na slunci. Srnčí zvěř je společně s opicemi a morčaty výjimkou mezi ostatními druhy zvířat, nedovede si vytvářet vitamin C. Nemají-li zvířata k dispozici čerstvou píci, měli bychom jim kyselinu askorbovou zajistit v krmné směsi. Je důležitou součástí antioxidačního řetězce, má protistresové účinky, je nezbytná při tvorbě kolagenu a při jejím nedostatku je narušen vývoj kostí.

Pamatujme tedy, že čím lépe se podaří vyhovět požadavkům mikrobiální populace bachoru, tím lépe bude srnčí zvěř živena, bude v lepším výživném stavu, v lepší kondici, v rámci svého genofondu dosáhne vyšší trofejové kvality a její potomstvo bude životaschopnější.

Průběrný odstřel po aplikaci minerálních krmivv chovu srnčí zvěře

1. Úvod

Průběrný odstřel v chovu srnčí zvěře je velmi důležitý zásah do populace srnčí zvěře. Jeho cílem by mělo být nejen odstranění veškeré nežádoucí srnčí zvěře pro další chov a ponechání pouze nejkvalitnějších chovných jedinců, ale také v první řadě úprava poměru pohlaví mezi srnci a srnami a následná úprava počtu kusů srnčí zvěře v jednotlivých věkových třídách daného pohlaví ve vztahu k ploše honitby a její úživnosti.

Z provozní praxe víme, že právě vysoká hustota srnčí zvěře na malé ploše honitby spolu se zanedbanou péčí o zdravotní stav a s přikrmováním nekvalitními krmivy na podzim a v zimním období je hlavním zdrojem stresu. Jestliže tento stres je v populaci srnčí zvěře dlouhodobý, je jeho následkem soustavná opakující se produkce vysokého podílu nekvalitních srnčat, u kterých je pak zpravidla vysoký podíl samčího pohlaví.

Z těchto srnčat samčího pohlaví pak následně vyroste převážná většina srnců v I. věkové třídě s krátkými a velmi často málo členitými lodyhami a se zcela nedostatečnou tělesnou hmotností. Toto zpoždění tělesného vývoje je pak bude provázet po zbytek života a srnci jej již nikdy nedoženou.

Ze srnčat samičího pohlaví pak následně časem narostou srnky s malým tělesným rámcem a s nízkou hmotností, tyto negativní faktory pak budou i nadále ovlivňovat jejich další potomstvo. Tyto srny nebudou schopny vzhledem ke svému malému kosternímu rámci a dále přetrvávající nízké tělesné hmotnosti schopny zajistit vývoj a kladení silných srnčat, a to ani v případě, že by byly pokládány nejsilnějšími a nejkvalitnějšími srnci ze svého okolí.

Jsem pevně přesvědčen, že takového stavu a kvality srnčí zvěře by se nechtěl dočkat ve své honitbě žádný řádně hospodařící myslivec. Z vlastních zkušeností však také vím, že v některých honitbách již k tomuto stavu není daleko nebo je k němu alespoň hodně nakročeno, a to především vysokým počtem někdy až 20 kusů srnčí zvěře i více na 100 ha plochy honitby.

Přitom tento stav začíná zpravidla velmi nenápadně a nevinně, a to hlavně u některých starších myslivců, kteří nejsou ochotní lovit srny coby matky, a tedy zajišťovatelky příštích loveckých příležitostí přesně v duchu zásady: „Čím víc srn se neodloví, tím lépe pro honitbu“. U mysliveckých hospodářů je tento stav pak dán snahou zahrnout do výkazu o odlovu srn nejen každý prokázaný, ale i hypotetický úhyn.

Jediným výsledkem tohoto nezodpovědného počínání je postupně se zvyšující poměr mezi pohlavími od 1:2 až k 1:3 a více ve prospěch srn, což má za následek neúměrně vysoký přírůstek, a tím také zvýšení tlaku z přezvěření spolu se všemi negativními dopady na populaci srnčí zvěře v honitbě.


Po určitém čase dojde v takto zazvěřené honitbě k dosažení maximální možné populační hustoty vzhledem k úživnosti honitby a za této situace již nebude v honitbě narůstat početnost srnčí zvěře. Dalším průvodním jevem tohoto nepřirozeného stavu bude zcela jistě také snížená kvalita celé srnčí populace v honitbě, a to jak z hlediska kvality trofeje u srnců, tak také z hlediska zdravotního stavu a tělesné kondice u srn a jejich srnčat.

V některých honitbách je při podzimním a zimním přikrmování aplikováno srnčí zvěři do krmné dávky minerální doplňkové krmivo řady „Premin“ od výrobce VVS Verměřovice, nebo je v krmném programu aplikována některá Granulovaná doplňková krmná směs pro spárkatou zvěř (Myslivecká, Energetická, Bílkovinná, Amino Plus) od téhož výrobce.

Zařazení těchto minerálních doplňků do krmné dávky srnčí zvěři je řešení nadstandardní a nástavbové a je vhodné pro zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře. Záleží jen na zvážení každého, kdo pečuje o přikrmování v honitbě, zda jej bude srnčí zvěři aplikovat v pevně určeném množství jadrného krmiva na jeden kus srnčí zvěře a den, anebo v množství „ad libitum“. Při aplikaci těchto minerálních doplňků v krmném programu však bude zapotřebí v honitbách, spolu s takto prováděnou nadstandardní péčí včetně provádění pravidelné léčby populace srnčí zvěře antiparazitiky, kdy přežije každý i ten nejslabší kus srnčí zvěře, zvýšit průběrný odstřel každoročně v celé populaci srnčí zvěře v honitbě minimálně alespoň o 10 % a lépe až o 15 %.

V případě zachování stejné výše průběrného odstřelu, tak jak jsme jej prováděli před aplikací minerálních doplňkových krmiv v honitbě, se u srnčí zvěře opět dostaneme do stavu vnitropopulačního stresu. Nutně se to projeví opětovným zvýšením výskytu srnců paličkářů a ročků s krátkým parožím, i když přechodně ještě s nadprůměrnou tělesnou hmotností, např. 15 kg a více po vyvržení bez běhů a hlavy. Zastavení růstu kvality paroží starších srnců na určité hladině, například 90 bodů CIC, s minimálním výskytem kapitálních a medailových trofejí, bude důsledek stresu z jejich vzájemných vazeb v přezvěřené honitbě. Pokud tedy se zvyšující se kvalitou srnčí zvěře v honitbě, danou použitím minerálních doplňkových krmiv, není souběžně prováděn zvýšený organizovaný a důsledný průběrný odstřel, může nastat skutečnost, že kromě špičkově založené zvěře po stránce genofondu a fenotypu, daném prostředím a kvalitou péče, přežívá veškerá slabá podprůměrná a přestárlá zvěř. Tím se při nedostatečném rozsahu průběrného odstřelu může dosáhnout opaku celého záměru, tj. zvýšení podílu slabých, podprůměrných a přestárlých kusů srnčí zvěře v zkvalitňované populaci. V principu je skutečnost taková, že chovatelsky nadějných a nadprůměrných jedinců obojího pohlaví je z celkové populace srnčí zvěře v honitbách menšina a nezvýšením odstřelu nevhodné zvěře k chovu by se jejich početnost a procentuální zastoupení ještě snižovalo, protože by přežívala veškerá slabá a podprůměrná srnčí zvěř a dále se reprodukovala.

2. Organizace průběrného odstřelu srnčí zvěře

Abychom mohli sestavit optimální plán průběrného odstřelu srnčí zvěře v honitbě, je potřeba provést pokud možno co nejpřesnější sčítání srnčí zvěře. V praxi se nám osvědčil model průběžného sčítání. V zimě je srnčí zvěř sčítána poprvé u krmných zařízení, a to několikrát v průběhu celého zimního období v celé honitbě najednou tak, aby u krmných zařízení byla zvěř pokud možno co nejméně rušena. V průběhu jara po obsazení jednotlivých teritorií srnci se pak


následně provádí druhé sčítání v jednotlivých lokalitách v honitbě, které jsou přesně vyznačeny na mapě honitby a do které je pak zaznamenán výsledek sčítání, tj. počet, pohlaví a stáří jednotlivých kusů srnčí zvěře v dané lokalitě. Třetí průběžné sčítání je pak prováděno na konci měsíce srpna a je zaměřeno především na upřesnění plánu lovu průběrných srnčat.

Výchozím předpokladem správného průběrného odstřelu srnčí zvěře je co nejvíce objektivní sestavení „Plánu chovu a lovu I. spárkaté zvěře“, v tomto případě pro srnčí zvěř. Plán musí vycházet z reálné situace a stavu srnčí zvěře v honitbě, ze zjištění co nejpřesnějšího zastoupení zvěře podle pohlaví a dospělosti zvěře, včetně zastoupení srnců dle věkových tříd, a reálného koeficientu přírůstku srnčat. Plán lovu nesmí být matematickou kalkulací toho, co chceme lovit. Zásadně musí být sestaven tak, jaký má být cílový stav zvěře! Plán nemusíme splnit během jednoho roku, ale podle skutečné situace je možné si tento záměr rozložit například na dobu tří let, abychom reálně zajistili uskutečnění v jednotlivých letech. Zde je ovšem možné se setkat s určitým nepochopením vlastníka honitby, či státní správy myslivosti, protože pro ně je předností, aby každý plán lovu končil číselně po provedeném odstřelu, i nesplnění, jen normovanými kmenovými stavy, mezi normovanými a minimálními kmenovými stavy, stanovenými pro danou honitbu. V každé honitbě se srnčí zvěří by měly být z provozní praxe v honitbě známy počty a kvalita zde žijící zvěře, a to jak srnců, tak i srn a srnčat. Samozřejmě je také potřeba si stanovit cíle zkvalitňování srnčí zvěře pomocí komplexu všech opatření. A to včetně aplikace minerálních doplňkových krmiv.

Z dosavadní praxe vím, že je zatím v značné části honiteb vše jinak. Odstřel bývá plánován systémem matematické kalkulace, kdy se „nasčítá“ srnčí zvěře jen tolik, aby po výpočtu potřebného odstřelu vyšlo, co chci lovit, a ne, co je z hlediska potřeby chovu v dané honitbě potřebné. Aby po plánovaném odstřelu zbyl v honitbě jen normovaný kmenový stav. A pak se čísla stále opisují, případně v něčem málo změní, aby se neřeklo. Nakonec to taky někdy skončí tak, že při vlastním provedení se odstřel nedodrží.

Odstřel srnců podle věkových tříd dosti často skončí tím, že je uloveno mnoho dospívajících srnců, často chovných. Dospělí a přestárlí srnci nejsou loveni, jelikož nebyli fyzicky nasčítáni, a tudíž v honitbě nejsou. Obdobně je tomu i u zvěře holé. Odstřel srn někdy končí napsaný jen tužkou, anebo se vykáže kdejaký faktický i hypotetický úhyn pro naplnění plánu jejich odstřelu. Navíc je zde okolnost, s kterou se mnozí ani netají: že nedokáží dobře odhadnout a posoudit stáří srnce, natož pak věk a chovnost srny. Pokud jde o srnčata, a je zájem skutečně průběrný odstřel zodpovědně provést, musí se začít s odstřelem ihned od začátku doby lovu. U srnčat obvykle až takový problém s neplněním plánu lovu není. Spíše se uloví v plánovaném počtu, nebo také ta silná, co se ke konci doby lovu nějak uženou, končí také někdy napsaná jako srny.

3. Organizace průběrného odstřelu srnců [1]

V každé honitbě je třeba vycházet z místní trofejové kvality srnců. V některých okresech je třeba brát v úvahu, že jsou zpracována závazná kritéria chovnosti, někdy podrobná, někdy jen orientační. Samozřejmě si může uživatel konkrétní honitby vypracovat pro podmínky své honitby vlastní kriteria chovnosti srnců a případně i holé zvěře. Tato kritéria může projednat s místně příslušnou státní správou myslivosti, která je s určitostí podpoří. V každém případě by pak před zahájením odstřelu srnců s nimi měli být seznámeni všichni, kteří se budou na odstřelu srnců podílet.


3.1 Odstřel ročních srnců

V každé honitbě je nutné ulovit všechny roční srnce špičáky s délkou paroží do 8 cm, kteří v některých okresech při hodnocení trofejí se považují za průběrné. To je ale poměrně málo a při důsledné a razantní selekci by to měli být špičáci s délkou paroží do 10 cm. Samozřejmě za předpokladu, že budou odloveni přednostně všichni paličkáři do 2 cm, kužílkáři s parožím o délce do 5 cm a také, dle místních podmínek honitby, v paroží slabí a tencí špičáci do daného stanoveného místního limitu délky jejich paroží.

Fotografie č. 1 Vysoce chovný roček

Pokud jde o roční srnce s členitým parožím, tj. s krátkými výsadami anebo s puky o délce do 1 cm, lze akceptovat jejich odstřel při délce lodyh do 7 cm. Při dobré vůli a opravdové snaze i při zkvalitňování srnčí zvěře se vždy takoví srnci najdou. I když samozřejmě ve snižující se frekvenci, zvlášť pokud je dobře proveden průběrný odstřel srnčat.

Není to ovšem tak jednoduché. Ve sledované honitbě Velké Losiny (dále jen sledovaná honitba) se i po čtyřech letech aplikace minerálních doplňkových krmiv paličkáři a kužílkáři stále, ve snižující se početnosti, vyskytovali. A ze známých a obeznaných v roce 2007 se podařilo při veškerém úsilí v celé honitbě ulovit jen část. Asi polovina jich nebyla ulovena vůbec.

Tyto srnce nežádoucí pro další chov bychom měli mít obeznány již z období před zahájením lovu. Nejlépe se tito srnci obeznávají při pravidelných pozorováních u krmných zařízení v předjaří. 16. května je třeba je mít je již obeznané a vyrazit do honitby lovit „najisto“. Tyto srnce je velmi důležité odstranit z chovu dříve, než se začnou pachově projevovat, jelikož pak jsou vytláčeni silnějšími srnci a často z tohoto důvodu jsou velmi opatrní a vedou skrytý způsob života. Z tohoto důvodu je tedy květnová doba lovu pro odlov těchto srnců klíčová.


Cíle chovu, pokud se snažíme zkvalitnit srnčí zvěř pomocí minerálních doplňkových krmiv, je třeba mít podstatně vyšší. V tomto případě je cílem, aby roční srnci měli již členité paroží. Jak se ukázalo ve sledované honitbě, minimálním měřítkem by měli být vidláci s nejméně 12 cm dlouhými lodyhami paroží, případně i s členitostí šesteráků. Samozřejmě je třeba zatím počítat s tím,že ponecháme v chovu tělesně silné špičáky, zvláště s délkou lodyh 15 cm a více. Do budoucna se však může stát, že roční srnec s parožím „jen špičáka“, nebude pro chov již přínosem. V roce 2007 v sledované honitbě byl u ročních srnců s délkou lodyh paroží nad 10 cm zjištěný podíl špičáků již jen 30,8 %.

3.2 Odstřel dvouletých srnců

V chovu každé kvality by měl být dvouletý srnec nejméně pravidelným vidlákem. V kvalitativně lepších chovech by měl být srnec tohoto věku již šesterákem. Jako průběrné je třeba ve výchozím stavu počítat všechny srnce tohoto věku s členitostí paroží špičák a nerovný vidlák. Pravidelní vidláci, odpovídající v každé honitbě minimálnímu požadavku na chovnost, by měli mít minimální délku lodyh paroží od 15 cm a délku výsad od 3 cm.

Pokud jde o šesteráky pravidelné i nepravidelné, měli by mít rovněž délku lodyh paroží minimálně 15 cm a délku výsad alespoň 2 cm. Je zřejmé, že až se provede zkvalitnění srnčí zvěře metodou aplikace minerálních doplňkových krmiv, bude nutné tato měřítka ještě zvýšit.

Z našich poznatků ve sledované honitbě byli v roce 2007 dvouletí srnci převážně šesteráci s délkou lodyh paroží mezi 18 až 22 cm a tenčími lodyhami, nepravidelných šesteráků z nich bylo jen 28,6 %. V tomto věku je ze všech ročníků srnců nejobtížněji proveditelný průběrný odstřel, vzhledem k obtížnosti správného posouzení věku srnce před lovem.

Také z těchto důvodů ve všech okresech na chovatelských přehlídkách bývá předložen obvykle jen malý počet srnců ve věku dvou let. Špatnou organizací průběrného odstřelu a také možná nedbalostí členů bylo v roce 2007 uloveno ve sledované honitbě 6 dvouletých šesteráků, což je podíl 26,3 % z celkového odstřelu srnců. Někteří na uvedený věk s mimořádnou trofejí 90 bodů CIC.

Skutečností je, že vyspělostí a délkou paroží a po stránce svého tělesného založení byli všichni chovní. Dva z nich však na hodnocení při přehlídce trofejí prošli. Neboť jeden měl zcela ulomený paroh i s celou pučnicí u lebky, druhý měl vylomenou pučnici a paroh po zhojení směřující kolem lícní části hlavy dolů.

Za předchozí dobu 15 let byl v honitbě uloven jen jediný srnec s takovým zraněním pučnice. To po této stránce sice nesnižuje jejich chovnou hodnotu, ale tvorba dalších ročníků paroží by byla po těchto zraněních pučnic nežádoucí, a tudíž je potřeba jejich odstřel považovat za správný.

3.3 Odstřel tříletých srnců

V každé řádně vedené honitbě po provedeném razantním a důsledném odstřelu srnců v I. věkové třídě by měl být v tomto věku již každý srnec šesterák. Není na závadu, je-li to šesterák nepravidelný, pokud má dlouhé a silné lodyhy a dlouhé výsady. To, že nebyla vytvořena jedna výsada, obvykle zadní, bývá u srnců tohoto věku poměrně časté. Ale není to důvodem k jejich odstřelu. Je to způsobeno obvykle tím, že došlo k časově nestejnému shození parůžků.


V sledované honitbě jsme v roce 2007 pozorovali tuto skutečnost v 27,3 % věkem odhadnutých tříletých srnců. Vesměs byli tito nepravidelní šesteráci v délkách a síle paroží nejméně takoví jako tříletí srnci pravidelní šesteráci. I v honitbě s nejnižší kvalitou srnců by měl mít chovný tříletý srnec délku paroží šesteráka nejméně 18 cm a délku výsad nejméně 3 cm.

Pro kvalitativně lepší populace je pak vhodným měřítkem chovnosti délka paroží tříletých srnců alespoň 20 cm s délkou výsad alespoň 3 cm. Při znalosti srnčí zvěře, která se v honitbě nachází, se průběrní srnci zcela určitě najdou. Však by se jich stejně z celkového lovu srnců, pokud jsou v optimálním zastoupení, mělo lovit jen asi tak 10 až 12 %. Skutečnost ve většině honiteb je ale odlišná a tito srnci jsou v odstřelu vysoce zastoupeni. To se vztahuje i k sledované honitbě a odstřelu z roku 2006 i 2007, včetně lovu vysoce chovných srnců, dokonce již v tomto věku medailových!

Pro posouzení srnce v praxi před odlovem hodnotíme odhadem délku paroží a výsad a členitost jeho paroží. Dvě hodnoty by měly z toho dosahovat hranice chovnosti, aby mohl být dán jeden červený bod chovného srnce. Taková jsou například závazná kriteria chovnosti, platící pro okres Jeseník a Šumperk od 1. dubna 2007 (viz tab. 1).

Tab. 1 Chovatelská kriteria spárkaté zvěře pro srnce obecného v okrese Šumperk. [3]

3.4 Odstřel čtyřletých a pětiletých srnců

Věk a postavu čtyřletých dospívajících srnců od srnců pětiletých, považovaných již za dospělé, nelze prakticky před odstřelem rozlišit. Proto jsou jejich kriteria chovnosti stanovena téměř shodná.

Stejně by se prakticky tito srnci, průběrným odstřelem již důsledně vyselektovaní, měli lovit jen v minimálním počtu. V obou ročnících jejich podíl na celkovém odstřelu srnců by měl být nižší než 8 %. S výjimkou u srnců čtyřletých, kdy by měl být ponechán v chovu ještě nepravidelný šesterák s výjimečně dlouhým a hmotnatým parožím.


Věk Délka lodyh Počet výsad Délka výsad Pomocné znaky chovnosti

1 rok10 cm Jen hroty lodyh -

07 cm

15 cm

15 cm

20 cm

22 cm

23 cm

3 a více výsad

4 výsady

5 a více výsad

6 výsad

6 výsad

6 výsad

Puky nad 1 cm délky

3 cm

2 cm

3 cm

4 cm

5 cm

2 rok

3 roky

4 roky

5-6 let

Starší 6 let Lovný je každý srnec v rámci schváleného plánu lovu a chovu a starší šesti let s jakkoli mohutným parožím.

Poznámka:minimální délka výsad je stanovena kvůli

možnosti jednoznačného posouzenía výkladu tohoto znaku chovnosti.

Výsada se u dvouletých srnců považujeo délce nad 1,5 cm; u tříletých a starších

nad 2 cm délky; mimořádně kvalitní perlení, silné a vysoké růže, pravidelné paroží.

Mimořádně vysoká hmotnost a síla paroží je významným znakem chovnosti při nižší

délce lodyh, u ročních srnců se pukypod 1 cm nepovažují za výsady.

V dobrých chovech a v chovech zkvalitňovaných pomocí aplikace minerálních doplňkových krmiv by měli mít tito srnci délku paroží nejméně 22 cm, délku výsad nejméně 4 cm a členitost pravidelných šesteráků. U čtyřletých srnců lze ještě kombinovat dva základní znaky chovnosti pro jejich chovatelské zhodnocení. Srnci pětiletí by měli dosahovat již všech tří těchto znaků - délka paroží, délka výsad, a členitost paroží. V některých okresech je již považován za odstřelového (lovného) každý srnec od věku 5 let. Nepovažujeme to za správné a doporučujeme tuto hranici zvýšit až na šest a spíše sedm let.

Tito srnci po pracné a důsledné selekci, veškeré chovatelské práci a všech vložených nákladech, kteří jsou cílem chovu a nositeli nejkvalitnější genetiky, by měli dostat určitý čas se v chovu dostatečně uplatnit.

3.5 Odstřel šestiletých srnců

Ve většině okresů jsou již šestiletí srnci v současných podmínkách považováni za lovné s jakkoliv mohutným a členitým parožím. Svým způsobem je to možné, zvláště pokud jsou trofejově silní srnci loveni až po skončené říji. Skutečností ale také je, že obzvlášť kapitální, tělesně a trofejově silní srnci udrží kvalitu paroží až do věku osmi, někdy až devíti let. Záleží také na přírodních a úživných podmínkách dané honitby. Samozřejmě to nelze v ČR srovnávat například s podmínkami Maďarska, kde bylo doporučováno ponechávat tyto nejkvalitnější srnce až do věku 9 let.

Například v okresech Jeseník a Šumperk je chovnost srnců hodnocena ještě ve věku 6 let.V daném věku musí srnec splňovat limity všech tří znaků chovnosti. To je: délku paroží nejméně 23 cm, délku výsad nejméně 5 cm a musí mít členitost pravidelného šesteráka a samozřejmě paroží o přiměřené síle a hmotnosti. V honitbách s nižší trofejovou kvalitou by to měla být délka paroží 21 cm, při délce výsad 4 cm a členitosti pravidelného šesteráka. Po stránce věkového zastoupení z celkového odstřelu všech srnců by jich mělo ve stáří 6 let lovit asi 10 %.

3.6 Odstřel sedmiletých a starších srnců

Ve věku sedmi a více let jsou všichni srnci považováni za lovné s jakkoliv mohutným a členitým parožím. Dosáhli již pro lov sklizňových, kapitálních trofejí při optimálním věku. Těchto srnců by se mělo lovit nejméně 15 % z celkového odstřelu srnců.

Aby bylo možné je ulovit, je třeba dbát na vytvoření podmínek pro jejich lov v honitbě a zúročit tak léta jejich chovu, vloženou práci a náklady. Tito plně dospělí srnci se již obvykle hůře loví. Není vhodné je nechávat přejít do ještě vyššího věku, kdy se někdy stanou prakticky neulovitelnými. Každý ze své myslivecké praxe může posoudit, že takoví staří srnci, kteří byli v honitbě viděni, pak nebyli z převažující většiny již nikdy uloveni. A museli zřejmě uhynout sešlostí věkem, což je pro praxi zbytečné.


4. Závěry pro lov srnců v praxi

Základním předpokladem v každé řádně vedené honitbě a při znalosti skutečného věkového složení srnců by mělo být dosaženo takového stavu v odstřelu, kdy je opakovatelně možné lovit:

• 50 % mladých srnců I. věkové třídy ročních až dvouletých

• nejvýše do 20 % dospívajících srnců II. věkové třídy tříletých až čtyřletých

• nejméně 33 % dospělých srnců III. věkové třídy pět a více let Po stránce věkových ročníků srnců by to mělo být z celkového odstřelu srnců až 40 % jednoletých kvůli jejich razantní selekci a asi 10 % srnců dvouletých. Více dvouletých se obvykle nedosáhne kvůli obtížnosti, jak hodnotit jejich věk a související chovnost, resp. v tomto případě nechovnost.

Odstřel by měl pokračovat u srnců dospívajících, tříletých by se mělo lovit nejvýše do 12 %, srnců čtyřletých nejvýše do 8 % z celkového plánu lovu.

U dospělých srnců by měli srnci dosáhnout trofejové zralosti, a proto by mělo být po jejich několikaleté selekci zastoupení v odstřelu pětiletých do 8 %, šestiletých asi 10 %, sedmiletých nejméně 15 % z celkového plánu lovu. Tak by to mělo fungovat v každém běžném chovu, v každé honitbě, ve které se nedělají nějaká mimořádná opatření ke zvýšení trofejové a chovné kvality.

Poněkud jiná je situace, která se vyvíjí při zajištění všech důsledných chovatelských opatření v chovu srnčí zvěře (a to především u holé zvěře) souběžně s jejím zkvalitňováním pomocí minerálních doplňkových krmiv. Ve sledované honitbě i jiných se po 3 až 4 letech aplikace minerálních krmiv, pokud jsou splněna všechna opatření, dosáhne situace, kdy je její řešení nutně zcela odlišné. Například po dlouhodobé aplikaci minerálních doplňkových krmiv v honitbě Vítějeves je zcela minimální výskyt srnců paličkářů (některý rok i žádný) a špičáků s krátkým parožím, které odpovídá okresním kritériím pro průběrné roční srnce.

Obdobné bylo po 4 letech aplikace Preminu v honitbě Velké Losiny. Minimalizoval se počet průběrných ročních srnců, většinou byli již roční srnci s členitým parožím. V obou honitbách, Vítějeves a Velké Losiny, vykazují i tito srnci, v paroží ještě „průběrní“, hmotnost po dodávkové úpravě, kterou by si v každé běžné honitbě přáli, tj. 12, ale také až 15 kg. Situace pak stejným způsobem postupuje i ve vyšších věkových ročnících.

5. Organizace průběrného odstřelu srn

Rozhodující průběrný odstřel při zkvalitňování srnčí zvěře je třeba provést u srn. Ty rozhodují, jak kvalitní a silná bude budoucí populace srnčí zvěře v honitbě. Rozhodujícím způsobem se také podílejí srny na přenosu genetických vloh pro tvorbu paroží u srnců a jejich rozvoj v dalších generacích potomstva.


Podle současných poznatků genetiky u srnčí zvěře (Valtýni, 2005):

„Vlohy pro tvorbu paroží se dědí prostřednictvím genů lokalizovaných v pohlavním chromozómu X, které se přenášejí z otce přímo na dceru, synové mají jediný X chromozóm jen od matky.

Srnci tedy nemohou dědit po otci vlohy, jejichž geny jsou lokalizovány v X chromozómu.

Srnci mohou přenášet tyto vlohy jen na své vnuky prostřednictvím dcer, které mají jeden X chromozóm od otce a druhý od matky. Podle toho tedy každá srna dědičně přímo ovlivňuje kvalitu paroží svých synů“. [2]

Fotografie č. 2 a 3 Přenos dědičné vlohy pro členitost a tvar paroží z otce přes matku na syna, vlevo srnec ve stáří 8 let s trofejí 128 bodů CIC – otec. Vpravo srnec ve stáří 4 roky s trofejí v hodnotě bronzové medaile – vnuk.

Jestliže nejsme ochotni při aplikaci minerálních doplňkových krmiv provést velmi důraznou a razantní redukci mezi srnami v honitbě, kterou obhospodařujeme, a to jak v počtu srn na 100 ha plochy honitby, věkové struktuře populace srn a v poměru pohlaví srn k srncům, pak jsme zbytečně vynakládali finanční prostředky i čas a naše výsledky budou neprůkazné.


Také v honitbě Velké Losiny tomu z počátku bylo tak, jak je to obvyklé ve většině honiteb - více či méně špatný poměr pohlaví ve prospěch srn. Nebudu daleko od pravdy, že to v některých případech mohlo být až 1 : 1,5 až 2 ve prospěch srn. Byl to důsledek toho, že odstřel srnců se obvykle splní a u srn to bývá již slabší, neboť se vždy dá najít důvod, proč jejich odstřel nesplnit, nebo „splnit“ jiným způsobem.

Zásadní je, že při odstřelu si musíme stanovit nějaký limit, hmotnostní hranici, jaké srny v honitbě chceme mít. V podstatě v každé honitbě by měly být uloveny všechny srny, jež nemající dodávkovou hmotnost 12 kg, a to včetně srn jednoletých. Faktem je, že i v honitbách, které po více let provádějí program zkvalitňování srnčí zvěře pomocí minerálních doplňkových krmiv, lze takové srny spolehlivě najít a ulovit. A dodnes se zde loví srnky s dodávkovou hmotností pod 10 kg a středně staré i starší srny s hmotností od 10 do 12 kg.

Pokud chceme mít kvalitní srnčí zvěř, tak by vše v odstřelu srn mělo být nastaveno tak, abychom se dostali k minimálně těmto dodávkovým hmotnostem:

• jednoleté srny by měly mít alespoň 12 kg v dodávkové úpravě (bez běhů a hlavy), bohužel i ve sledované honitbě byly již v době aplikace minerálních krmiv uloveny roční srnky o dodávkové hmotnosti 15 až 16 kg

• dvouleté až čtyřleté srny by měly mít dodávkovou hmotnost 14 kg

• pětileté a starší srny by měly mít dodávkovou hmotnost 15 kg [3]

Všechny srny pod uvedené hmotnostní limity by měly být postupně uloveny. Samozřejmě postupně, začínat by se mělo od těch tělesně nejslabších. Cílem, zdá se reálným, při aplikaci minerálních doplňkových krmiv a při komplexu ostatní péče, se jeví mít srny od středního věku o hmotnosti nad 15 kg a více. A podle toho, jak odhadujeme současnou hmotnost některých ročních až tříletých srn v sledované honitbě, zřejmě nebudou postupně vzácné srny s hmotností 18 až 20 kg. Každý zřejmě rozezná mladou srnu, středně starou srnu a starou a přestárlou srnu. Nebo alespoň by to tak mělo být. Odhad hmotnosti srn při posouzení před odstřelem by se při dobré vůli také každý mohl naučit.

Samozřejmě je to jiné tehdy, je-li srna v letní anebo zimní srsti. Zvláště v letní srsti je dobře patrný krátký obrys hlavy mladých srn, oproti delším hlavám starých a přestárlých srn. Zde je také potřeba se pořádně podívat. U starších srn se lze lehce, jako doplňkový znak, naučit ohodnotit délku a postavení slechů, což je pro tyto zvláště přestárlé srny typické. Prostě je pracovně nazýváme „oslice“, neboť tak trochu připomínají jejich slechy oslí uši.

Přednostně by měly být odloveny srny zjevně nemocné, pohublé, pozdě přebarvující. Při aplikaci minerálií je vše trochu jinak. Oproti dřívějšku se termíny přebarvování, kdy přestárlé srny někdy měly zbytky letní srsti i v listopadu, extrémně až do začátku prosince, po aplikaci minerálních doplňkových krmiv již od konce léta hodně změnily.

U srnčí zvěře došlo dokonce k tak výraznému posunu v podzimním přebarvování, že v období, kdy začala přebarvovat srnčí zvěř v okolních honitbách, ve sledované honitbě jsme již žádné nepřebarvené kusy srnčí zvěře nepozorovali. Dokonce ve sledované honitbě jsme zjistili, že nejpozději přebarvovaly v roce 2007 starší srny (souběžně se starými srnami), které měly silná srnčata, zřejmě proto, aby bylo zajištěno kojení zvlášť silných a životaschopných srnčat.


Během počátku září nejdříve přebarvují do zimní srsti silná srnčata a ihned s nimi mladší zvěř, srny i srnci. Nejpozději pak obvykle přebarvuje srnčí zvěř věkem nejstarší. V roce 2007, zřejmě jako důsledek dobrého kondičního a výživového stavu včetně dostatku minerálií, přebarvila do 10. října až na zcela ojedinělé výjimky téměř všechna srnčí zvěř. Problém je, že při lovu chovatelsky nevhodných srn je třeba před jejich odstřelem ulovit jejich chovatelsky nevhodná, slabá nebo pozdě kladená srnčata. Nejlépe je pokusit se ulovit všechny kusy najednou. Což se může a nemusí podařit.

Obvyklý postup je ulovit nejprve od srny její slabá srnčata. Po jejich odlovu je proto třeba se co nejdříve do dané lokality vrátit a co nejdříve srnu, která v následujících dnech obvykle vychází na místo, kde o svá srnčata přišla, a hledá je, ulovit. Pak se vše v odstřelu může podařit dokončit.

V našich podmínkách nelze dost dobře postupovat jako v Maďarsku. Tam je obvyklé, že nejprve je ulovena slabá srna pro chov nevhodná, čímž je zajištěno odstranění kusu, jenž nepřináší do chovu nic dobrého. Dosti často se pak podaří ulovit i srnče. A pokud se to nepodaří ihned, je potřeba vyčkat a srnče se obvykle do půl hodiny vrátí, pokud nezpozorovalo lovce. Jestliže se tak nestane, tvrdí, že se odstřel podaří následně v nejbližší době. Pokud by to tak nebylo a nepodařilo se to v daném roce, srnče zakrní ve vývoji a je uloveno nejpozději v následujícím roce. To si ovšem mohou dovolit v specifických maďarských podmínkách, prakticky bez sněhu v zimní době. Myslím si, že u nás by to nebyl vhodný postup.

Sledování kvality provedeného odstřelu lehce provedeme zjištěním hmotnosti ulovené srny v dodávkové úpravě, což by měla být minimálně alespoň jedna posuzující hodnota (viz. výše uvedená kritéria), a zjištěním věku uloveného kusu.

Zvlášť myslivecký hospodář, který zodpovídá v dané honitbě za odstřel, by měl věk ulovené zvěře spolehlivě odhadnout. Neboť je to jedno z hledisek posouzení, zda se odstřel v honitbě provádí správně a v zájmu zlepšení chovu srnčí zvěře. Tam, kde mají zájem zlepšit chov a chtějí posuzovat správnost provedených odstřelů srn, mohou to provádět zhodnocením délky spodní čelisti.

Chovná jednoletá srna musí mít délku spodní čelisti alespoň 155 mm a dvouletá až sedmiletá alespoň 160 mm. [3] Samozřejmě bude nutné tyto minimální limity při zkvalitňování srnčí zvěře postupně zvýšit. Pokud jde o optimální zastoupení věku srn, v jejich celkovém odstřelu podle věku, měl by být výchozí stav v každé honitbě přibližně následující, podle jejich kvality:

• srny mladé ve věku do 2 roků by měly být zastoupeny v odstřelu až do 50 %, z toho by měla být ulovena většina ročních srn, a to až 40 %

• odstřel by měl být dokončen u srn dvouletých s nedostatečnou hmotností

Odstřel mladých srn se však nesmí doslova zvrhnout na to, že je prováděn téměř výhradně v ročních srnkách, a to jen z důvodu, že zatím nemají srnčata.

• srny ve věku od 3 do 6 let by se měly lovit, pokud jsou řádně proselektovány, nejvýše v rozsahu 15%, výjimečně až 20 % z celkového odlovu srn

V této věkové kategorii by měly být přednostně uloveny srny zjevně nemocné, anebo vodící pro chov nevhodná slabá a pozdně kladená srnčata.

• srny ve věku od 7 do 9 let by měly být zastoupeny v odstřelu až do 35 % a více


V této věkové kategorii by měly být uloveny postupně všechny srny tohoto věku. Přičemž je třeba pečlivě vybírat ty srny, které již s přibývajícím věkem nemají kvalitní a silná srnčata. Výjimečně lze obzvlášť tělesně silné srny nechávat nejvýše do věku devíti let. Samozřejmě za předpokladu, že jejich srnčata budou ještě odpovídat chovnému standardu dané honitby.

Situace se výrazně může změnit v souvislosti s aplikací minerálních doplňkových krmiv. Pak by bylo zbytečné lovit mladé, tělesně podstatně silnější roční a dvouleté srny. Je potom potřeba operativně snížit jejich procentuální zastoupení v celkovém odstřelu. Následně je pak nutné přiměřeně kompenzovat jejich zvyšující se stavy v tomto a narůstajícím věku tím,že se navyšuje podíl odstřelu tělesně slabších a starších srn. Samozřejmě se začíná od těch nejstarších a tělesně nejslabších a těch, co mají jen průměrně silná srnčata. Je také vhodné alespoň chvíli před odstřelem srny vyčkat, neboť srna nemusí být nevodící. A zvláště tehdy, když její srnčata jsou silná a značně samostatná, mohou se někde zrovna toulat a mohou vyjít později.

6. Organizace průběrného odstřelu srnčat

Velmi důležitá je při provádění zkvalitňování chovné a trofejové kvality srnčí zvěře organizace průběrného odstřelu srnčat. Ta budou postupně základem celého zkvalitněného chovu, a proto musí být u nich proveden mimořádně důsledný průběrný odstřel.

Proto považuji v této problematice za nejzákladnější splnění těchto kritérií:

• Z chovu musí být důsledně odstraněna všechna tělesně slabá a pozdně kladená srnčata.

• S jejich lovem je třeba začít ihned od začátku doby lovu, kdy se to dá nejlépe posoudit.

• Od začátku září je nutné ihned začít lovit všechna pozdně kladená srnčata, která mají ještě patrnou úplnou skvrnitost srsti.

• Později, v polovině září, pak jsou u srnčat vidět ještě zbytky skvrnitosti. Je to obvykle již jen jejich méně zřetelná horní řada.

• Ke konci září jsou již srnčata obvyklého vývoje plně přebarvena do zimní srsti. Pak je lze posuzovat a srovnávat jen s velikostí jejich matky. Odstřelová jsou ta, která mají zhruba poloviční velikost srny. Ke konci roku to jsou ta (podle podmínek v honitbě), která dosahují velikosti ¾ srny.

Nejsilnější chovatelsky vhodná srnčata, zkvalitněná minerálními doplňkovými krmivy, dosahují v říjnu již velikosti srny, jejich matky. Ta nejsilnější ve sledované honitbě, např. 4. října 2007, srnečka od asi šestileté srny, přesahovala značně výškově i délkou těla svou matku. Ke konci prosince jsou pak kvalitní srnčata od srn, u kterých byl v krmném programu a v honitbě ve slaniscích aplikován Premin, větší než srny, které je kladly. Během podzimu pak je nutné s postupujícím časem, pokud již není včas plán lovu srnčat naplněn, srovnávat jejich velikost s matkou. Stejně tak i v rámci tlup srnčí zvěře, po jejich podzimní tvorbě, jejíž jsou součástí.

Pokud chceme hodnotit správnost provedení průběrného odstřelu srnčat, je třeba zjišťovat jejich hmotnost po ulovení.


Jak je uvedeno, v běžné honitbě by měla mít průběrná srnčata v dodávkové váze:

• v září do 6 kg

• v říjnu do 7 kg

• v listopadu do 8 kg

• v prosinci do 9 kg [3]

Při zkvalitňovacím programu pomocí minerálních doplňkových krmiv by to pak mělo být:

• začátkem září do 7 kg

• koncem září do 8 kg

• koncem října do 9 kg

• v listopadu a prosinci do 10 kg

Pro chov by bylo ideální, kdyby jejich hmotnost byla koncem roku aspoň 12 kg!

Že to je reálné, uvádíme ze sledované honitby. Při začátku zkvalitňovací akce bylo uloveno koncem listopadu srnče - srnečka, s dodávkovou hmotností 16 kg. A také bylo zdokumentováno, že v polovině listopadu 2007 strhli toulaví psi tříletou srnu s dodávkovou hmotností 20 kg a její srnče, srnečku, s dodávkovou hmotností 15 kg. Kusy byly zdokumentovány kvůli požadavku Policie ČR pro vyčíslení vzniklé škody, a hmotnost byla proto přesně zvážena v dodávkové úpravě.

Při provádění odstřelu srnčat je vhodné vždy chvíli před provedením odstřelu vyčkat a zvěř dobře obeznat. Vyspělá srnčata vycházejí často a brzo na paš bez srn. Mohlo by pak dojít k záměně za slabší srnku či srnu a v září u srnečků k záměně za paličkáře. Pokud chceme chovnost srnčete zhodnotit přesněji, lze orientačně postupovat takto.

Chovné srnče má:

• v září až říjnu délku spodní čelisti od 135 mm

• v listopadu a prosinci délku spodní čelisti od 140 mm [3]

Samozřejmě s probíhajícím zkvalitňováním bude potřeba tyto rozměry po několika letech zřejmě ještě zvýšit. Častým dotazem od myslivců, kteří ve své honitbě provádějí zkvalitňování srnčí zvěře pomocí Preminu, je: „Jak postupovat při odstřelu srnčat podle pohlaví?“

• Samozřejmě má-li srna jen jedno nekvalitní srnče, odpovídající zásadám průběrného odstřelu, je situace jasná.

• Pokud vodí srna taková srnčata dvě, stejného pohlaví, lovíme, pokud je to alespoň trochu rozeznatelné, to slabší.


• Má-li srna srnčata rozdílného pohlaví a jsme schopni to rozeznat, lovíme přednostně vždy srnku a srnečka necháme! V zimní srsti je to již snadno rozeznatelné.

Důvodem je, že srnče samičího pohlaví se již následující rok jako srnka dostává do říje a zapojuje se dříve do reprodukce. Pokud se nám nepodaří ulovit toto druhé slabé srnče samčího pohlaví, je pravděpodobné, že se to podaří ve věku jednoho roku. Do reprodukce se takový roční srnec ještě obvykle nedostane.

To by se mohlo stát jedině tehdy, když je v honitbě absolutně nevyhovující poměr pohlaví ve prospěch srn. Ale nedá se s tím otálet. Neboť takový srnec potom ve věku dvou let nasadí třeba jen špičáka, který kvalitou paroží odpovídá dobrému ročnímu srnci, a pak to v praxi před lovem se dá těžko posoudit. To už je potřeba opravdová mistrovská znalost posuzování, anebo je nutné znát toho srnce od jara, kdy vytloukal paroží, což je obvykle o dost dříve než u ročních srnců. Přinejhorším takový srnec dospěje až do věku 3 let a tam by snad už většina praktiků rozeznala jeho věk a chovnost, respektive nechovnost.

To by však mělo být jen výjimečně, protože srnci tohoto věku již vytvářejí svá vlastní teritoria. Zvláště tam, kde je málo dobrých srnců vyššího věku. V praxi na chovatelských přehlídkách je vidět, že asi v značné části honiteb není průběrný odstřel srnců v I. věkové třídě dobře proveden. Na chovatelských přehlídkách je možno vidět množství vysloveně průběrných srnců ve věku 3 let. Dají se již celkem snadno posoudit a poznat. Na hlavě přece už mají ,,nějakou větší kost“, tudíž je už důvod mít alespoň nějakou lebku s něčím, co vypadá trochu už jako trofej. Ovšem nejlepší by bylo takové chovatelsky špatné kusy odlovit všechny. Nejprve srnče, nebo obě srnčata. A když se podaří ulovit i srnu, tak je vše do budoucna v honitbě v tomto případě vyřešeno.

7. Závěr

Důsledným provedením průběrného odstřelu srnčí zvěře v honitbě, kterou obhospodařujeme, bychom se měli co nejvíce přiblížit stavu, kdy je z populace srnčí zvěře odlovena veškerá podprůměrná a průměrná chovatelsky nevhodná srnčí zvěř a je upraven poměr mezi srnci a srnami, který zpravidla neodpovídá chovnému standardu, jaký chceme dosáhnout u místní populace.

Když je splněn tento základní předpoklad pro chov silné srnčí zvěře, je možné v honitbě použít doplňková minerální krmiva Premin v předkládaném jadrném krmivu. Jejich aplikací současně s vysokoenergetickou potravou jenom umožníme, aby srnčí zvěř ukázala své genetické založení, rezervy a možnosti i po stránce tělesného vývoje a kvality trofejí.

Samozřejmou součástí opatření musí být i cílené sledování zdravotního stavu zvěře a pravidelná aplikace antiparazitik, neboť jen zdravá zvěř dokáže plně využít přirozenou potravní nabídku přírodního prostředí a také k tomu doplňovaných krmiv, včetně jadrných.

Ale to vše by bylo zbytečné bez další správné organizace průběrného odstřelu podprůměrné, slabé a přestárlé zvěře. Souhrou všech těchto opatření je pak dána možnost posílení a významného zvýšení trofejové a chovné kvality srnčí zvěře.


Problematika aplikace minerálních krmiv v chovu srnčí zvěře je uvedena v plné šíři v odborné publikaci „Metodika aplikace doplňkových minerálních krmiv v chovu spárkaté zvěře“, autorů Babičky, Hanáka, Knápka. Z tohoto důvodu tuto problematiku ve sborníku neuvádím a doporučuji si přečíst uvedenou publikaci.

Literatura

[1] BABIČKA, C., HANÁK, J., KNÁPEK, M.: Metodika aplikace minerálních doplňkových krmiv v chovu spárkaté zvěře. První vydání. Vydalo VVS Verměřovice, s.r.o. Verměřovice 225. 117 s. 2010 ISBN 978-80-254-8056-4

[2] HERZ, J.: Srnčia zver. Prvé vydanie. Trnava: Tiskárna Budník, 208 s. 2007 ISBN 978-80-969748-1-8

[3] BABIČKA, C., KRÁLÍČEK, L., KNÁPEK, M.: Chovatelské přehlídky – Metodika, Vydala Myslivost, s.r.o. Praha: Moraviapress Břeclav 25 s. 2008

Fotografie č. 4 Trofej kapitálního srnce z honitby Velké Losiny s hodnotou 140,05 bodů CIC z období sledování vlivu aplikace minerálních krmiv na zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře



VVS Verměřovice - výroba krmiv

VVS Verměřovice je výrobcem minerálních krmiv, doplňkových krmiv a premixů. Premixy jsou produkty s vysokým obsahem doplňkových látek (např. vitamínů a stopových prvků), které jsou určeny pro výrobu krmných směsí a mohou je používat pouze schválení výrobci pro výrobu krmiv. Pro přímé přikrmování zvířatům je možné použít buď minerální nebo doplňková krmiva. Minerální krmiva jsou krmiva obsahující více než 40% obsahu popela. Převažují v nich suroviny anorganického původu a dávkují se převážně od 1 do 8 % podle druhu výrobku a slouží k dotaci makroprvků (vápník, fosfor sodík, hořčík), mikroprvků (měď, mangan, zinek, jod, kobalt, selen) a vitamínů (převážně vitamin A, D a E) v krmné dávce. Doplňková krmiva jsou krmné směsi, které mají vysoký obsah živin, ale vzhledem ke svému složení pokrývají denní krmnou dávku pouze tehdy, jsou-li použity v kombinaci s jinými krmivy. Doplňujeme jimi krmné dávky o bílkoviny, vlákninu, tuk a také makroprvky, mikroprvky a vitamíny. Dávkujeme je podle potřeby a druhu obvykle 10 – 50%.

Každý, kdo chce v České republice vyrábět krmiva a uvádět je do oběhu, musí mít povinně povolení ÚKZÚZ - Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, který pravidelně kontroluje všechny výrobce krmiv. Další certifikáty a povolení jsou již na rozhodnutí každého výrobce. VVS Verměřovice vlastní Certifikát ISO (systém zabezpečení kvality) podle normy ISO 9001:2008, ČSN ISO 9001:2009, který obhajuje na pravidelných auditech. Dále VVS má certifikovaný systém HACCP s názvem certikátu „Managament systému bezpečnosti potravin (HACCP) pro výrobu doplňkových krmiv a premixů pro zvířata“ podle standardu Codex Alimentarius Annex to CAC/RCP 1-1969 (Rev.4-2003). Certifikát ISO a HACCP nám vystavila firma Lloyd´s Register Quality Assurance Limited, která VVS certifikuje již od roku 2000.

Fotografie č. 1 Pohled na firmu VVS

Správně optimalizovaná receptura je základním předpokladem pro výrobu krmiv. Obsahy živin v produktech vycházejí z potřeby jednotlivých kategorií zvířat a z krmivové základny zákazníků. VVS má tým specialistů výživářů a veterinářů, kteří v rámci výživářského servisu zajišťují odborné poradenství. Při poradenství ve výživě a optimalizaci receptur se musí splnit požadavky zákona a vyhlášek o krmivech a také nařízení EU související s výrobou krmiv.

Prvním krokem při vlastní organizaci výroby krmiv je nákup krmných surovin a aditiv. Tato činnost je pro VVS zásadní a věnujeme jí velikou pozornost. Nejdříve vybereme požadovanou surovinu, kterou chceme používat. Následně si vyhledáme výrobce nebo dodavatele, kterého si prověříme, zda-li splňuje kriteria výroby nebo obchodu s krmnými surovinami nebo aditivy, popřípadě jaké má reference. Pak si prověříme vlastní surovinu. Tímto způsobem postupujeme u všech dodavatelů a surovin. Při vlastním nákupu surovin si odebíráme z každé šarže suroviny záložní kontrolní vzorek a suroviny si analyzujeme podle schváleného plánu kontroly jakosti.

Fotografie č. 2 Sklad surovin

Výroba krmiv začíná přesným odvážením aditiv, jako jsou stopové prvky, vitamíny, kvasinkové kultury atd. Většina těchto doplňkových látek má maximální limity dané evropskou legislativou, které nesmějí být překročeny. Z tohoto důvodu věnujeme přesnosti navážky těchto látek zásadní pozornost a provádíme pravidelnou denní kontrolu této činnosti. Veškeré vážící systémy firmy jsou pravidelně ověřovány akreditovanou firmou.

Vlastní výroba probíhá na výrobní lince sestavené ze strojů a zařízení, které odpovídají současným požadavkům na výrobu krmiv. Výrobní linka je řízena softwerovým programem pro výrobny krmiv. Prvním výrobním krokem je navážení hlavních krmných surovin volně ložených v zásobnících (na schématu červeně označené), jako vápenec, různé druhy fosforečných krmných surovin, oxid hořečnatý, krmná sůl, sojový šrot, otruby a mouka. Vážení probíhá na přesných tenzometrických vahách (fialově označené).



Fotografie č. 3 Sklad doplňkových látek

Navážené krmné suroviny dopravujeme moderním pneumatickým vertikálním dopravním systémem (označen modře) do míchacích zařízení, které máme umístěny ve výrobní věži ve výši dvaceti metrů nad úrovní země. Jeho hlavní předností jsou absolutně čisté dopravní cesty bez možností následné kontaminace.

Míchání uskutečňujeme na míchacích zařízeních typu HV (označeno černě), které byly vyprojektovány pro maximální přesnost míchání pro krmiva typu minerálních krmiv a premixů. Těchto míchaček máme více pro zajištění vyššího výkonu a pro zajištění míchání různě velkých šarží výrobku podle požadavků zákazníků. Novinkou, kterou máme od poslední rekonstrukce výrobní linky, je nástřik tekutin na hotový produkt (hnědě zvýrazněný) pro maximální snížení prašnosti krmiv. Tímto výrobním krokem vytváříme tzv. aglomerované krmivo.

Obrázek č.1 Technologické schéma výrobní linky

Fotografie č. 4 Fotografie č. 5Odesílač pneumatické dopravy Míchačka pro nástřiky tekutin

Hotové produkty jsou baleny buď do pytlů, nebo do velkoobjemových vaků - podle přání zákazníků (balící linka je označena žlutě na technologickém schématu). Z každé šarže hotového výrobku odebíráme a skladujeme záložní vzorky. Kvalitu našich výrobků ověřujeme pravidelnými analýzami podle schváleného plánu kontroly jakosti.

Fotografie č. 6 Pytlovací a balící linka



Hotové výrobky skladujeme před expedicí ve skladu výrobků, který navazuje na výrobnu a sklad surovin, z něhož expedujeme výrobky zákazníkům.

Ze zákona o krmivech jsou všichni výrobci povinni zajistit dohledatelnost krmiv. Podle platné legislativy každý výrobce krmiv musí vést dokumentaci surovin použitých v konečných výrobcích, aby zajistil dohledatelnost. Pro splnění této povinnosti jsme zavedli značení surovin čárovými kódy, jejichž pomocí sledujeme pohyb surovin ve firmě. Čárových kódů využíváme i při expedici výrobků k zákazníkům.

Fotografie č. 7 Sklad výrobků

Fotografie č. 8 Příklad označení nakoupených surovin

Obrázek č. 2 Příklad označení výrobku

Každá moderní firma, která chce působit na trhu i nadále, musí myslet dopředu a měla by mít svůj plán rozvoje. Dovoluji si na závěr uvést několik bodů z plánu rozvoje firmy VVS na příštích pět let, které se týkají přímo výroby krmiv.

Budeme neustále zvyšovat úroveň současného systému řízení kvality – pravidelná recertifikace a plná integrace systému čárových kódů do nového informačního systému.

Pravidelnými investicemi do moderních prvků výrobního zařízení a skladovacích prostor zajistíme kvalitu našich výrobků a pracovního prostředí ve výrobě.

Zavedeme nový informační systém (ERP) s efektivním CRM modulem, pomocí kterého zvýšíme kvalitu a rychlost služeb naším zákazníkům a interní komunikace.



Bodové hodnocení trofejí srnčí zvěře

Úvod do problematiky hodnocení loveckých trofejí

Počátek historie hodnocení loveckých trofejí sahá zhruba do konce 19. století, kdy byly zakládány první lovecké kluby a spolky a vycházely i první myslivecky zaměřené časopisy. Od prvopočátku byla kvalita trofeje i nepřímým vyjádřením kvality zvěře jako takové.

Konkrétní metody hodnocení trofejí však ještě nebyly používány. Síla trofejí byla posuzována podle jejich celkového vzhledu a byla oceňována zlatou, stříbrnou nebo bronzovou medailí. Posuzovatelé se již tehdy orientovali podle biologických měřítek - jako jsou délka, obvod, rozloha a váha – ale i podle měřítek subjektivních, které hodnotily krásu a nedostatky trofeje.

Cílená snaha o vypracování jednotných hodnotitelských metod je propojena se založením Mezinárodní myslivecké rady – CIC. Jedním z úkolů, které si tehdy vytyčila, bylo ustanovení jednotných metod hodnocení loveckých trofejí, závazných pro všechny členské státy této mezinárodní organizace.

V roce 1934 na generálním shromáždění CIC ve Varšavě byla ustanovena mimořádná komise se zástupci ze 13 členských států. Tato komise byla pověřena vypracováním návrhu na ohodnocení loveckých trofejí evropských druhů zvěře.

V květnu roku 1937, u příležitosti roční výstavy trofejí, zorganizoval přípravný výbor CIC v Praze jednání komise, kterého se zúčastnilo 17 řádných členů komise a 29 pozvaných expertů z různých evropských zemí.

Po rozsáhlých diskuzích a vyzkoušení různých navrhovaných metod hodnocení na početném množství trofejí byly závěrem potvrzeny jednotné metody hodnocení trofejí evropských druhů zvěře.

Můžeme se tedy dnes ohlédnout za 74letou tradicí jednotného hodnocení trofejí evropských druhů zvěře.

Pochopitelně se metody hodnocení neobešly bez drobných kosmetických úprav, ale zásadní principy hodnocení zůstaly zachovány. V průběhu let byly sice vznášeny různé návrhy na změny, nebo dokonce na zrušení těchto metod, ale doposud k tomu nedošlo. Například u příležitosti 3. světové myslivecké výstavy v Turíně v roce 1972 navrhl anglický expert a znalec parohaté zvěře G. K. Whitehead jejich zrušení a zavedení nových na principu americké metody Boone&Crocket. Tyto snahy o zrušení jednotných CIC metod hodnocení pro evropské druhy zvěře neustávaly ani v pozdějších letech. Díky jednotnému postoji ostatních členských zemí a z ohledu na zachování shromážděných dat o dosud hodnocených trofejích, byly stávající metody hodnocení uhájeny.

Na generálním shromáždění CIC v Paříži v roce 1975 byla, mimo jiné, ustanovena pracovní skupina expertů z Francie, Jugoslávie a Německé spolkové republiky se zadáním vypracovat katalog formulí a postupů pro hodnocení evropských druhů zvěře. Tato skupina, rozšířená o zástupce z Itálie, Polska, Švédska a Velké Británie, se sešla v roce 1976 v Bonnu. V souladu se závěry generálního shromáždění CIC v Paříži bylo schváleno ponechat stávající metody hodnocení pro evropské druhy zvěře beze změny a doplnit je pouze podrobnými návody k udělení vzhledových bodů. Generální shromáždění CIC v květnu 1976 v Bruselu návrhy této rozšířené skupiny expertů oficielně schválilo.

Konečným výsledkem této dlouholeté práce a hledání jednotného přístupu a shody názorů bylo vydání knihy „Metody Mezinárodní rady pro zachování zvěře (CIC) pro hodnocení trofejí evropské zvěře“ v listopadu roku 1977. Tato kniha se stala základním pilířem, lze říci biblí hodnotitelů trofejí zvěře.

V průběhu dalších let byl seznam hodnocených trofejí dále rozšiřován a byly ustanoveny hranice pro udělování medailí pro trofeje jednotlivých druhů zvěře.

Je třeba zmínit, že je vyvíjena trvalá snaha o postupné zobjektivizování doposud vizuálně (subjektivně) udělovaných přirážkových a srážkových bodů, které jsou dodnes základním jablkem sváru různých názorových skupin ve vztahu k hodnocení trofejí. Jako příklad lze uvést zavedení takzvaného S-indexu (koeficientu) pro posouzení tvaru (točivosti) rohů kozorožce horského, nebo C-indexu pro posouzení vrůstavosti mufloních toulců nebo atypičnosti trofeje.

Po letech relativního klidu a shody v oblasti hodnocení trofejí metodami CIC v současnosti opět hoří boj o jejich zachování či změnu. Na generálním shromáždění CIC v Bělehradě v květnu 2007 byl vznesen návrh na opětovnou změnu CIC hodnotitelských metod. V podstatě se jednalo o škrtnutí subjektivně udělovaných bodů při hodnocení trofejí. Proti tomuto návrhu se jednotně a úspěšně zasadili členové národních delegací střední a jihovýchodní Evropy. Od této doby neustává systematický tlak na změnu platných metod hodnocení trofejí evropské zvěře. Je smutnou skutečností, že oproti dřívějším návrhům na změny metod hodnocení nestojí za současným tlakem na změnu hodnotitelských metod CIC jen rozdílnost názorů na danou problematiku, ale v prvé řadě úvahy ekonomické.

V současnosti platné CIC metody hodnocení trofejí evropských druhů zvěře se od doby jejich vzniku před 74 lety prakticky staly obecným vlastnictvím a jejich použití není zpoplatněno. V mnoha zemích se staly dokonce součástí myslivecké legislativy. V návrhu na změnu těchto metod a organizace hodnocení v rámci CIC je počítáno s tím, že nově přetvořené metody hodnocení by byly vlastnictvím CIC s autorským právem. Použití CIC hodnotitelských metod by bylo v důsledku toho zpoplatněné.

Oponenty tohoto záměru jsou země sdružené v „CIC - Koordinačním fóru pro střední a jihovýchodní Evropu“. Na shromáždění tohoto koordinačního fóra v říjnu roku 2009 v Cetinje v Černé Hoře byla otázka změn v hodnocení trofejí zvěře jedním ze zásadních projednávaných bodů. Z našeho pohledu je nejvýznamnějším výsledkem shromáždění dosažení dohody se zastánci změny CIC metod hodnocení loveckých trofejí zastoupených na jednání fóra presidentem CIC panem Dieterem Schrammem. Na mou osobní žádost je tato dohoda součástí písemné rezoluce ze shromáždění, kterou podpořil a podepsal i tehdejší prezident CIC pan Dieter Schramm.



Dohoda potvrzuje zachování současně platných a mezinárodně používaných CIC metod hodnocení loveckých trofejí. Jediným požadavkem ze strany prosazující jejich změnu zůstává posouzení chovatelské správnosti ulovení posuzované trofeje ve vztahu k věku ulovené zvěře. Za výchozí kriteria pro toto posouzení jsou považovány požadavky národních předpisů definujících správnost či nesprávnost lovu v zemi původu trofeje. Pro naši mysliveckou praxi to znamená, že do hodnocení CIC budou k vlastnímu bodovému ohodnocení trofeje navíc převzaty údaje z chovatelských přehlídek, kde je na základě věku a vyspělosti trofeje posuzována i správnost provedeného lovu. Trofej zvěře pocházející z nesprávně provedeného lovu a příliš mladá: nebude oficiálně uznaná CIC. Bude hodnocená s dodatkem „nesprávný lov“.

Rozšíření CIC systému hodnocení trofejí o posouzení správnosti provedeného lovu jako podmínky zařazení trofeje do CIC databáze lze jedině přivítat. Lov vyzrálých jedinců v podmínkách volných honiteb respektuje zachování biologicky správné struktury populací jednotlivých druhů zvěře a plně odpovídá principům jejich trvale udržitelného obhospodařování. CIC se tímto krokem distancuje od eticky zavrženíhodných metod umělého odchovu zvěře za účelem komerční produkce extrémně silných trofejí. Doufejme, že tento krok bude pochopen i laickou veřejností a povede k podpoře akceptace tradiční myslivosti, která se zakládá na vztahu ke zvěři jako součásti ekosystému. Za to, že po létech neshod se zastánci změny CIC metod hodnocení loveckých trofejí došlo k tomuto obratu, lze na jedné straně poděkovat odstupujícímu prezidentovi Koordinačního fóra panu Veljkovi Varičakovi, který dohodu diplomaticky předjednal s předsednictvem CIC, ale na straně druhé i semknutosti a odhodlanému odporu k zamýšleným změnám vycházejícímu právě ze zemí střední a jihovýchodní Evropy. Úporná jednání okolo vypracování a zavedení nových CIC metod hodnocení loveckých trofejí se táhla již od roku 2007, kdy byla tato vize prezentována na Valném shromáždění CIC v Bělehradě. Značným zklamáním pro zastánce zachování stávajících metod hodnocení bylo pak jednání zainteresovaných států v lednu 2009 ve Vídni. Zde byla více méně pod nátlakem vedení CIC ustanovena pracovní skupina, která se měla spoluúčastnit na vypracování nových CIC metod hodnocení loveckých trofejí. Základním nedostatkem však byla skutečnost, že do této skupiny byli protlačeni lidé, kteří s posuzováním trofejí a jejími historickými kořeny nebyli doposud propojeni a neměli v tomto oboru ani žádné praktické zkušenosti. Opoziční skupina, rekrutující se převážně ze členů zrušené CIC komise pro hodnocení trofejí zvěře a výstavy, byla odsunuta do pozadí. Velmi důležitým mezníkem ve vývoji jednání mezi zastánci udržení stávajících tradičních metod hodnocení a ekonomicky uvažujícími příznivci jejich změny bylo pracovní setkání delegací Bulharska, České republiky, Maďarska, Polska, Rakouska, Rumunska, Slovenska, Slovinska a Srbska na Slovensku v návaznosti na Levické myslivecké dny v březnu 2009. Jako pozorovatel byl na toto setkání přizván též tehdejší sekretář CIC pan Kai-Uwe Wollscheid. Zmíněné delegace, s výjimkou Rakouska, konstatovaly v rezoluci z tohoto setkání, že stávající hodnotitelské metody CIC jsou součástí jejich národních mysliveckých legislativ a tradic. Též vyjádřily odhodlání, i přes případné zavedení nových CIC metod hodnocení trofejí, používati nadále stávající hodnotitelské metody. Zazněla zde i úvaha o problémech vyplývajících z možného zpoplatnění využívání nových metod hodnocení na základě uplatnění autorských práv CIC.

Osobně jsem přesvědčen, že právě jednolitý blok zemí střední a jihovýchodní Evropy, podpořený i shodným postojem zemí Baltického regionu a snad i obava z případného možného rozštěpení CIC, přispěly rozhodujícím způsobem ke změně postoje tehdejšího vedení CIC k otázce zavedení nových CIC metod hodnocení loveckých trofejí evropských druhů zvěře.

Bohužel jak plyne čas, po změnách v předsednictvu CIC do popředí opět aktivně vystupují zastánci změn CIC metod hodnocení trofejí evropských druhů zvěře, kteří nově přicházejí s taktikou eliminace svých odpůrců pomocí nových pravidel a nařízení ve vnitřní organizaci CIC struktur. Jelikož problematika hodnocení loveckých trofejí je předmětem zájmu jen úzké skupiny členů CIC, je při vhodné prezentaci reálně možné, že na generálním shromáždění CIC v květnu 2011 v Petrohradě se při hlasování většina, do problematiky hodnocení trofejí nezasvěcená, přikloní k navrhovaným změnám.

Případné změny způsobu a zpoplatnění hodnocení trofejí metodami CIC pokládám za ohrožení našeho současného přístupu k vyhodnocování chovatelských zásahů do populací zvěře. Údaje o vývoji kvality trofejí zvěře v jednotlivých oblastech naší republiky, získané v průběhu dlouhé časové periody, nám přeneseně dávají zároveň informaci o změnách kvality životního prostředí zvěře a vývojových trendech jednotlivých druhů zvěře v regionech.

Nelze tvrdit, že v současnosti používané historické CIC metody hodnocení trofejí jsou dokonalé. Myslím, že každý, kdo se touto problematikou zabývá, na nich nějaké nedostatky najde. Případné nedostatky jsou však bohatě vyváženy možností dlouhodobého zpětného pohledu na vývoj populací jednotlivých druhů zvěře, a tím i možností posouzení našich lidských zásahů do dění v přírodě.

Zásady hodnocení trofejí

Zásadně mohou být hodnoceny jen typické trofeje. To jsou takové, u kterých může být v plném měřítku uplatněna oficiální CIC hodnotitelská metoda. Trofeje, u kterých nemůže být jako taková vcelku nebo částečně uplatněna, jsou pokládány za atypické, případně abnormální, a nemohou být proto hodnoceny. Hodnoceny mohou být jen existující části trofeje. Odlomené části trofeje - výsady, lodyhy, odlomené konce toulců muflonů, růžků kamzíků, zbraní kňourů – se měří jen po místo zlomu. Odlomené části však, ve smyslu hodnocení trofeje, nepředstavují žádnou nepravidelnost a nejsou důvodem k uplatnění srážky za vady trofeje. Přirážky a srážky - hodnoty, které jsou posuzovány na základě znaleckého subjektivního vyjádření – se udělují v celých bodech, případněv polovinách bodů. U trofejí, kde jsou subjektivně udělovány přirážky za barvu trofeje, je smysluplné tyto zadat ještě před vlastním měřením (nejlépe za denního světla a dostatečné světelnosti). Toto je obzvláště důležité u srnčích parůžků, neboť ponořením do vody za účelem zjištění jejich objemu získají tmavší barvu.

U trofejí, u kterých je zjišťována váha a které byly více seříznuty, než udává norma (tj. řez vedený středem očních jamek se zachováním celé nosní kosti), se nepřidává žádná přirážka za váhu ztracenou nesprávným seříznutím lebky.

Metodami CIC je možno oficiálně hodnotit trofeje nejdříve 3 měsíce po ulovení.



Při hodnocení srnčích parůžků je nevyhnutelnou povinností zjištění jejich objemu. Proto musí být při oficiálním hodnocení vždy použita hydrostatická váha. Pomocná metoda použitím tzv. Volzovy konstanty 0,225 (váha trofeje, po srážce na lebku, se vynásobí faktorem 0,225, což dá celkovou bodovou hodnotu za objem a váhu) je pro hodnocení srnčích trofejí nepřípustná. Touto metodou je možné provést jen základní odhad síly trofeje. U specificky lehkých parůžků vede k podhodnocení trofeje a u specificky těžkých zase k jejímu nadhodnocení.

V neposlední řadě je nutné uvést, že u každé trofeje předkládané k hodnocení musí být bezpodmínečně uvedeno jméno a příjmení lovce, místo ulovení (případně stát), datum ulovení a druh honitby (volná honitba, obora). K těmto údajům nově navíc přistoupí ještě údaj o věku uloveného kusu. Na základě tohoto údaje má být posouzeno, zda byl odstřel proveden v souladu s chovatelskými zásadami.

Podle ustanovení CIC nemůže být trofej zvěře pocházející z obory prohlášena za nejsilnější svého druhu, ať již v pohledu jednotlivé země či internacionálním. Ohodnocené trofeje zvěře pocházející z obor musí být v katalogu výstavy jako takové obzvláště označeny tak, aby bylo zřejmé, že nepocházejí z volné přírody. Jako důsledek v poslední době stále četnějších doložených případů neetické manipulace zvěře za účelem produkce silných trofejí lze celoevropsky pozorovat značnou senzibilizaci ve vztahu ke zvěři pocházející z oborních chovů. CIC se v rezoluci z generálního shromáždění v roce 2006 na Kypru jednoznačně vyslovila proti těmto metodám produkce trofejí a nabádá všechny myslivce a myslivecké spolky, aby se rozhodně postavily proti uplatňování takovýchto neetických, manipulativních metod ve vztahu k divoce žijící zvěři.

Hodnocení trofejí srnčí zvěře

Pro hodnocení trofejí srnčí zvěře platí veškeré obecné zásady zmíněné v předchozí části mého referátu. Samozřejmě má každý druh zvěře svá specifika, která je třeba při vlastním hodnocení zohlednit.

V prvé řadě je třeba si před vlastním hodnocením ujasnit, zda se jedná o trofej typickou či atypickou, která musí být vyloučena z posuzování. Z hodnocení jsou vyloučeny trofeje srnců parukáčů a abnormální trofeje, u kterých není možné exaktně určit jejich objem.

Při zjišťování měřitelných údajů nevidím v metodice hodnocení srnčích trofejí žádný skrytý problém. Jen při měření délek lodyh je třeba myslet na přepnutí úhlu mezi růží a lodyhou. Otázka srážky na lebku byla zmíněna v předchozí stati. Právě u výše srážky na lebku vyvstává nejvíce otazníků. Domnívám se, že za základ srážky na lebku byla v původní formuli použita váha odvozená z váhy lebek srn, která je zpravidla nižší, než váha lebky srnce. I u vlastních lebek srnců jejich váha vykazuje značný rozptyl zjištěných hodnot. Měli jsme, spolu s prof. Hromasem, v rukách také trofeje srnců pocházející z hrabství Hampshire na jihu Anglie, kteří měli extrémně mohutnou lebku a tloušťkou čelní kosti připomínali spíš lebku muflona nežli srnce. Studii věnovanou ohodnocení těchto trofejí na základě specifické váhy jejich parožní hmoty publikoval prof. Hromas ve Folia Venatoria. Ohodnocení těchto trofejí podle platných metod CIC se nám nejeví vhodné.

Středobodem hodnocení srnčích trofejí je exaktní zjištění jejich objemu prostřednictvím hydrostatické váhy. Možné varianty tohoto měření jsou uvedeny ve všech příručkách k hodnocení trofejí. Prakticky klade toto měření nejen značné požadavky na technické vybavení, ale vyžaduje i pečlivý přístup ze strany hodnotitele. Z důvodu značné variability utváření srnčích parůžků a úhlu nasazení pučnic na lebku je výjimkou, když se povede ponořit parůžky do vody tak, aby byly celé včetně růží pod vodou a aby voda nezalila prohlubeň mezi růžemi a pučnicemi. Pravidlem je spíše případ, že část růží vyčnívá nad hladinu vody a část pučnic je ponořena pod vodou. Proti přírodě nelze nic dělat, a tak větší či menší přesnost měření závisí od citu a praktické zkušenosti hodnotitele. Je výhodou provádět toto měření v komisi, neboť více pohledů z různých stran přispívá k lepšímu výsledku měření. Úzkostlivě je třeba dbát na to, aby se parůžky, ponořené do vody, v žádném případě nedotýkaly dna nebo stěn nádoby. Stejně tak je výsledek měření nepoužitelný, když dojde ke kontaktu lebky s vodou. Je třeba, aby měření objemu probíhalo bez průtahů. Důvodem je, že některé typy paroží mají schopnost přijímat vodu, což vede ke zkreslení zjišťovaných dat. Každopádně je nutné trofej nejdříve zvážit suchou a teprve následně přistoupit k měření objemu.

Měření rozlohy se nejeví nikterak složité. Je však důležité mít na mysli, že je měřena největší vnitřní vzdálenost lodyh kolmo na podélnou osu lebky. To znamená, že u nakročených parůžků nelze měřit šikmo k této ose vzdálenost lodyh, ale musíme měřit jejich průmět do roviny kolmé na podélnou osu lebky. Výraznější nakročení parůžků pak zohledníme při posuzování souměrnosti paroží.

Barva paroží je posuzována na celé délce lodyhy. U přirážek za barvu je důležité posoudit celou trofej ze všech stran, neboť právě na vnitřní či zadní straně lodyh je barva často tmavší nežli v místech, kde je paroží více vytlučené či vystruhované. Na to samé je třeba dbát při posuzování perlení. Obroušené a doběla vyleštěné perly se při posuzování barvy nezohledňují.

Při úzkém postavení lodyh je na jejich vnitřní straně, kde srnec nemůže řádně vytlouct, mnohdy barva paroží světlejší. Toto nepředstavuje důvod pro udělení srážky na barvu. Stává se, že se lovec snaží přibarvením vylepšit vzhled trofeje, což má, když se tato skutečnost zjistí, za následek anulování přirážky na barvu. Dříve používané přibarvení trofeje hypermanganem dnes ustoupilo rafinovanějším způsobům přibarvení při odborné preparaci trofeje, které jsou obtížně prokazatelné. Podezření na přibarvení může vzbudit jednolité zbarvení celé trofeje. Je věcí komise, aby tuto záležitost posoudila v případě nedůvěryhodné barvy trofeje. Pro trofej je provedení takovéto úpravy poškozením. V případě odhalení pokusu o manipulaci přírodního zbarvení trofeje je barva hodnocena nula body namísto alespoň nějakého, ač nižšího bodového ohodnocení.

Kritéria posouzení perlení, růží, hrotů výsad a jejich vyspělosti jsou, podle mého názoru, srozumitelně a výstižně vyjádřena v návodu hodnocení srnčích trofejí. Při udělování přirážkových bodů za vyspělost růží doporučujeme rozdělit celkovou maximální bodovou hodnotu ve výši 4 CIC bodů na polovinu a následně do výše dvou bodů odděleně hodnotit jejich výšku a šířku.

Stejně tak je dobré rozdělit často společně uváděnou přirážku na vyspělost, pravidelnost, souměrnost a tvar paroží, jejichž maximální hodnota je stanovena na 5 CIC bodů. Zvlášť hodnotíme do výše 2 bodů vyspělost výsad a zvlášť, do výše 3 bodů, pravidelnost, souměrnost a tvar paroží. Při hodnocení vyspělosti výsad posuzujeme pouze délku přední a zadní výsady. Každé výsadě o minimální délce 6 cm můžeme přidělit ½ CIC bodu. Délka výsady se měří po vnější straně výsady od místa, kde se vyčleňuje z lodyhy, až po její hrot. Lodyha není zohledňována, neboť její délka je hodnocena již při základním měření délky lodyhy.



Přirážku 3 CIC bodů, kterou je možno maximálně udělit za pravidelnost, souměrnost a tvar paroží, opět rozdělíme na polovinu. Posouzení provedeme z předního a bočního pohledu na trofej. Každé straně může být přiděleno ohodnocení do výše 1 ½ CIC bodu.

Udělování srážkových bodů by mělo vycházet ze zásady, že za stejnou chybu by trofej principielně neměla být dvakrát trestána. Například při nedostatečně vyvinutých výsadách nezíská trofej přirážkové body za vyspělost výsad. V případě udělení srážkových bodů za stejný nedostatek, bychom trofej trestali podruhé. Obdobně je tomu například při posuzování tvaru paroží již jednou trestaného při základním měření za nedostatečnou rozlohu.

Pod pojmem nepravidelnost a asymetrie rozumíme: porézní parůžky, kráčející nebo pokroucené lodyhy, nepravidelnost výsad, nerovný počet výsad, lomy v průběhu lodyhy apod. Posouzení provedeme z předního a bočního pohledu na trofej, obdobně jako při posuzování přirážek za pravidelnost, symetrii a tvar.

Filozofie hodnocení loveckých trofejí by měla vycházet z neuplatňování přílišné tvrdosti při výkladu CIC metod hodnocení. Při udělování srážkových bodů doporučuji, ve smyslu přístupu mého učitele pana prof. Hromase, nebýt při jejich udělování horlivý, ale spíše pěstovat v tomto ohledu určitou zdrženlivost.Podle mého názoru by se posuzovatel loveckých trofejí měl řídit zásadou: „V případě pochybností rozhoduji ve prospěch trofeje“

Připraveno z podkladů CIC Komise pro výstavy a hodnocení trofejí.

Fotografie č. 1 Měřící pomůcky pro bodové hodnocení trofejí

Bodovací tabulka – Srnec



Časopis Myslivost / Stráž myslivosti -historie, současnost, budoucnost

Rok 1923 je zapsán v historii myslivců významným písmem. V červnu 1923 byla v Brně založena Československá myslivecká jednota. A jen o necelé dva měsíce později v červnu 1923 vyšlo první číslo časopisu Stráž myslivosti.

Stojí proto za připomenutí, jak k těmto historickým událostem došlo, co vzniku organizace a zahájení vydávání časopisu bezprostředně předcházelo.

Myšlenka na založení jednotné myslivecké organizace a vydávání časopisu zrála v hlavách asi delší čas, z dobového tisku lze citovat dvě zásadní události, které měly rozhodující vliv na historický vývoj.

„Dne 26. prosince 1922 byli delegáti spolků, založivších nato Čs. M. J. naposled na památné schůzi Svazu (Čs. lovecký a kynologický říšský svaz, založený v roce 1919, vydávající měsíčník Lov a kynologie) v Praze, na které ponejprv byla

vyslovena myšlenka (a zároveň i výstraha Svazu) založiti nové samostatné ústředí pro myslivost – Československou mysliveckou jednotu.“

„Dne 6. ledna 1923 se sešla trojice ideových zakladatelů Československé myslivecké jednoty (Martin, Podhajský, Žalman) k poradě konané v České Třebové v bytě lékárníka Ph. Mr. Aug. Veselého, kde byly dojednány hlavní směrnice a postup příprav pro založení organisace.“ Možná některého ze čtenářů v tuto chvíli napadlo, jak se vlastně objevil nový název. Autorem názvu Československá myslivecká jednota i názvu časopisu Stráž myslivosti byl lesní ředitel Josef Žalman. Ten mimo jiné zavedl také název „myslivec“ pro všechny, kteří měli lovecký lístek. Do té doby byli nazýváni myslivci pouze profesní myslivci, tedy ti, kteří vykonávali myslivost jako povolání.

Asi to nebyla ale doba snadná, nedělejme si iluze o nadšení a souhlasu všech. O tom, že založení nové myslivecké organizace byly kladeny překážky, svědčí i další charakteristický zápis, který zároveň dokládá, kdo a kdy se zasloužil o název Československá myslivecká jednota a Stráž myslivosti. Zajímavé je to, že časopis byl vlastně pokřtěn nadvakrát, a to 18. a 25. března 1923, ještě před svým zrozením:Josef Žalman ve svých vzpomínkách píše: „Časopis Svazu Lov a kynologie vynaložil všechno úsilí proti zakládání Čs.M.J. Pro „rozkolnictví“ a „akci jednotlivce“ byl jsem opětovně veřejně napadán a pranýřován. Zakládání bylo nazýváno „humbukem a rozkolnickou činností několika ctižádostivých jednotlivců“. Bylo předvídáno, že nová organisace se ani nezmůže na časopis, protože „nenajde tiskárnu, která by jí na dluh tiskla“. Ve spolcích svazových byly usnášeny resoluce, směřující proti založení nové organisace, docházelo i k osobním intervencím.

Mezitím se usnesl Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách v Praze na valné schůzi konané dne 18. března 1923, které jsem se zúčastnil, všemi hlasy proti čtyřem na založení Čs.M.J.

Tam byly přijaty mé návrhy na pojmenování nové organizace Československá myslivecká jednota, na pojmenování knihy „Člp“ pro zápisy loveckých psů a i na název časopisu „Stráž myslivosti“. Obdobné usnesení bylo učiněno na valné schůzi Lovecko-kynologického spolku v Brně, konané dne 25. března 1923.“

A pak již následuje mezi myslivci známá a mnohokrát publikovaná událost – založení Čs.M.J. v Brně dne 22. 4. 1923. Nechme ale opět promluvit historický text, kde Josef Žalman ve svých vzpomínkách píše:„Po ukončení přípravných prací, zvláště sestavení stanov, vyjednávání o tisku časopisu, jež bylo svěřeno mně, a po přípravách kynologických, jež vedl Podhajský, došlo v Brně dne 22. dubna 1923 k ustavující schůzi Československé myslivecké jednoty za účasti spolků:1. Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách v Praze2. Lovecko-kynologického spolku pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně3. Loveckého ochranného spolku pro Slovensko v Bratislavě4. Spolku přátel myslivosti pro Tišnov a okolí v Tišnově5. Loveckého klubu v Českých Budějovicích.Jako hosté se zúčastnili schůze zástupcové posluchačů obou lesnických fakult, zástupce Ústřední jednoty lesních a lovčích zřízenců a hosté z řad lesnictva. Na této první schůzi ČS.M.J. byli zvoleni následující hlavní činovníci:předsedou – Zdeněk Slanina, lesní rada, Židlochovice,jednatelem – Jan Začal, okresní lesní, Brno,pokladníkem – Richard Knoll, pokladník, Tišnov,vedoucím redaktorem časopisu – Jaroslav Svoboda, profesor, Třebíč,vedoucím knihy Člp – Karel Podhajský, důchodní, Litomyšl.“

Jelikož jsme na stránkách časopisu, zastavme se u jména toho, který asi přinesl ke vzniku periodika nejvíce, kterého je možno považovat za jednoho z maximálně dvou „pravých otců zakladatelů“. Tím důležitým mužem byl prof. Jaroslav Svoboda, který časopis redigoval od vzniku až do roku 1948. Prof. Svoboda byl graduovaný filolog, měl proto vysoké nároky na jazykovou úroveň časopisu. Pracoval v té době jako středoškolský pedagog gymnázia v Třebíči a plných 25 let redigoval časopis zcela sám, pouze za přispění externích odborníků.

Josef Žalman opět vzpomíná na onu přelomovou dobu: „Po předchozí nezávazné dohodě s tiskárnou Kubešovou v Třebíči, kde jsme počítali s profesorem Svobodou a kde byly tudíž výhodnější podmínky, než které skýtal původně zamýšlený Vyškov, bylo usneseno s termínem od 1. června 1923 založiti a vydávati co měsíčník s nepovinným odebíráním samostatný časopis Stráž myslivosti. Bez jakýchkoliv finančních prostředků, zato však s nadšením pro ideu a s pevnou vůlí zvítěziti, pustili se všichni činovníci chutě do práce, jež byla v začátcích dosti tvrdou. Nová organisace potřebovala nejen nového časopisu, nýbrž i nových řádů kynologických, nové knihy pro zápisy loveckých psů, soudcovského sboru atd. Byl bych nespravedlivým, kdybych zde i proti jeho vůli nevzpomněl obětavé spolupráce profesora Svobody pro Čs.M.J. při jejím vzniku. Nutno uvážiti, že zde nebylo ničeho, a zvláště ne zkušeností. Na bedrách redaktorových visela nejen redakce, nýbrž i administrace a pokladna Stráže myslivosti a pak redakce vůbec všeho, co Čs.M.J. tiskem vydala.“



V samých začátcích přispěl prof. Svoboda opravdu zásadním způsobem ke zrodu časopisu – majitel tiskárny neměl jistotu úspěchu vydávání, chtěl záruku, že budou náklady na tisk uhrazeny, a tak se prof. Svoboda zaručil svým vlastním domem. Majitel třebíčské tiskárny Bohumil Kubeš nejenže časopis tiskl, ale prof. Svobodovi pomáhal i cennými radami z oblasti tisku, administrace a expedice.

Bylo-li již několikrát vzpomenuto jméno prof. Svobody, dejme mu také symbolické slovo a citujme nyní z jeho vzpomínek, které napsal v roce 1933, v roce desátého výročí vycházení časopisu, citujme z jeho úvodníku v jubilejním čísle:

„Jak dostala Stráž myslivosti svého redaktora? Docela jednoduše – nic netušícího delegáta a jednatele třebíčské odbočky brněnského spolku, občas ze svého klidného ústraní dojíždějícího do Brna na schůze, přepadl při jedné takové příležitosti Žalman: „Co nejdřív musíme mít svůj časopis. Tady pan profesor (znali jsme se tehdy jen od vidění) bude redaktorem, tiskárna v Třebíči je, ostatní se vyjedná!“ Na důrazné mé námitky, že o takové odpovědné funkci nemám ani zdání, zněla striktní odpověď: „To nic není! Úlohy opravovat umíte, opraví se rukopisy, dají se do tiskárny a …je to!“ I když jsem nad tímto „snadno a rychle“ povážlivě kroutil hlavou, přijel Žalman do Třebíče, vyjednali jsme potřebné s tiskárnou a já byv zvolen na schůzi redaktorem, podrobil se nutnosti. Ostatně po pravdě řečeno, nebylo mně ani dopřáno mnoho času na rozmýšlení nebo nějaké protesty.“

Jak vidět, některé historické zlomy mají vpravdě lidový a prozaický průběh, své v takových chvílích sehrají asi nadšení, pozitivní emoce a hlavně asi nezkušenost toho, co v budoucnu na dlouhé cestě čeká. Kdo by ale byl v pionýrských nadšených začátcích skeptikem, z citovaných ale i jiných zápisků lze vycítit onu touhu a nadšení prosadit něco nového. Profesor Svoboda byl opravdu nejen redaktorem, účetním, administrátorem, ale i expedientem v jedné osobě, v redakci pracoval zcela sám a sám například vydávaná i reklamovaná čísla balil a nosil na poštu. Kolem časopisu se ze začátku „točila“ trojice mužů – Svoboda, Žalman, Podhajský. Posuďte sami úlohu každého z nich, faktický přínos pro časopis, v každém případě asi zafungovala ona vzácná momentální synergie tří charakterů, tří pohledů na věc, tří způsobů pragmatického myšlení a jednání. Ve svých vzpomínkách na tuto dubu vzpomíná prof. Svoboda:

„Odpovědnost za vše, co se Stráží souviselo, nesli jsme jen dva, Žalman a já, neboť táta Podhajský měl s organizováním lovecké kynologie a vedením Člp práce nad hlavu, ale samozřejmě byl v rozhodujících otázkách vždy k poradě přibírán. A svorná, kamarádská a houževnatá spolupráce tohoto našeho trojúhelníku, jehož vrchol tvořil Žalman jakožto impulsivní praktický organisátor, způsobila, že za půl roku trvání Stráže odvážili jsme se 1. lednem 1924 k vydávání Stráže jakožto čtrnáctideníku, a dokonce s trojbarevnými přílohami, což bylo v našich poměrech při drahotě tohoto druhu tisku vrcholem naší podnikatelské troufalosti. Jistě nás k tomu vedla pevná důvěra ve zdar společné naší věci, ale rozhodujícím byl ničím nepodlomitelný optimismus Žalmanův, jenž doprovázen energií nás druhé dva – pasivnější, klidnější a rozvážnější – strhával s sebou. Snad toto vzájemné doplnění povah bylo právě štěstím.“

Vraťme se ale ještě k prvnímu ročníku, resp. půlroku. V roce 1923 vycházel časopis jako měsíčník, vyšlo celkem 7 čísel (první číslo 1. 6. 1923 a poslední sedmé číslo prvního ročníku vyšlo 15.12.1923), předplatné stálo 14 Kč, prof. Svoboda udává, že časopis má 700 odběratelů.

Tak jako u každého časopisu dodnes stál před redakcí hlavní úkol – získat dostatek čtenářů, nejlépe předplatitelů. Vybral jsem tedy čtyři faksimile z prvého ročníku, čtyři apely a zprávy pro čtenáře. Myslím, že právě takto seřazeny chronologicky za sebou dávají pocítit, jaké byly asi snahy a nálady v prvém roku vydávání.

Hned ve druhém čísle redakce, resp. prof. Svoboda, hýří počátečním nadšením a dá se snad říci, že si pochvaluje první úspěšný krok, který se jemu i jeho spolupracovníkům povedl.

Hned o dvě čísla dál, v čísle 4/1923 se už přece jen apel na čtenáře objevuje, byť zatím skrytě mezi řádky, lze už ale vycítit jasnější a přímější formulace.

Blíží se ale konec roku a redakce zřejmě někdy na podzim roku 1923 pojala záměr vydávat trojbarevné přílohy a přejít na čtrnáctidenní periodicitu. Jen ten, kdo v redakci někdy dělal, pochopí, jaká velká změna a vážné rozhodnutí to je, změnou periodicity totiž nenarostou starosti a práce dvojnásob, ale spíše exponenciálním poměrem. A považme, že na práci byl stále prof. Svoboda sám. V době, kdy asi nejmodernějším výkřikem techniky byl psací stroj. A trojbarevné přílohy? Ač se nám z dnešního pohledu zdají nenáročné, v tehdejších podmínkách polygrafie to musel být krok značně progresívní a moderní, zároveň však technologicky docela obtížný. Jak vidět, prof. Svobodovi odvaha nechyběla. Co mu ale mohlo citelně chybět, byly finance, které mohl získat pouze od předplatitelů. Proto je už výzva čtenářům vcelku rázná a jednoznačná.

No a v posledním čísle se už muselo jednat doslova o apel, dokonce snad i o formu výhrůžky, slova jsou jasná a razantní. Osobně z ukázky pociťuji, že asi do poslední chvíle nebylo rozhodnuto jak dál, prof. Svoboda v tu dobu asi neměl zrovna klidný spánek.

Jak vidno, snaha redakce byla oceněna, odezva u čtenářů byla, a tak opravdu začal časopis vycházet od ledna 1924 jako čtrnáctideník s trojbarevnými přílohami J. V. Anderleho, a vycházel tak až do roku 1952. Troufám si tvrdit, že i když bylo v historii časopisu více osudových křižovatek, to rozhodující místo je právě na přelomu let 1923/1924, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí, o udržení nového titulu na trhu. Dodatečně gratuluji svému předchůdci, jak vše bravurně vyřešil.

Dál už plynula léta růstu, rozvoje, občas také stagnace mysliveckého periodika. V každém případě je to dlouhých už skoro devět desítek let vycházení bez přerušení, vycházení v různých režimech a společenských podmínkách. Bylo by samozřejmě možné jít do podrobností jednotlivých let, ale já se pokusil seřadit chronologicky některá významná data pro vycházení časopisu, pojďme na krátkou procházku historií.

1926 – 1938 – z podnětu Františka Housky se vydává Knihovna Stráže myslivosti, v redakci kromě časopisu vycházejí spisy jak odborné, tak beletristické.

26. 12. 1927 – usnesení Shromáždění Čs.M.J. odhlasovalo povinné odebírání spolkového časopisu.

1928 – náklad časopisu 5000 výtisků, Čs.M.J. čítala 105 organizačních jednotek.

1929 – převedení tisku z Třebíče do Brna, tiskárna již nestačila kapacitou a možnostmi expedice, přece jen i polygrafická technologie se v té době bouřlivě rozvíjela a významné Brno jistě nabízelo lepší technické podmínky. To je nakonec vidět i na historických svázaných číslech.

1933 – jubilejní číslo má rozsah 60 stran a obsahuje 58 obrázků, vychází v nákladu 12 000 výtisků, běžná čísla tohoto roku mají 20 černobílých stran, cena 3 Kč/výt.

1936 - běžná čísla tohoto roku mají 32 černobílých stran, cena 3 Kč/výt.



1938 – náklad je udáván ve výši 10 000 výtisků.

1942 – i za válečných let vychází Stráž myslivosti jako čtrnáctidenník, rozsah je 36 černobílých stran, cena 3 Kč/výt.

1945 – časopis začíná vycházet jako myslivecký věstník Jednotného svazu zemědělců.

1948 –1951 - první změna na místě šéfredaktora, redakci přebírá na relativně krátkou dobu Míla Paša.

1951 – 1976 – na dlouhou dobu 25 let vládne časopisu šéfredaktor Josef Novotný, nazývaný také Géza. Je vůbec zajímavé, že časopis měl za svou existenci jen několik, kromě Míly Paši, „délesloužících“ šéfredaktorů.

1952 – vydavatelem časopisu je Nakladatelství Brázda v Praze, měsíčník o rozsahu 16 černobílých stran, cena 3 Kč/výt., od čísla 4 se přidává podtitul Časopis pro lidovou myslivost.

1953 – významná událost, změna názvu na Myslivost. Snažil jsem se dohledat, kdo a kdy rozhodl o změně názvu, bohužel se mi nepodařilo historické záznamy získat. Měl-li by snad někdo k dispozici, prosím o poskytnutí kopie. Tento rok je také zajímavý kromě změny názvu tím, že je to jediný rok v historii, kdy časopis vychází jako dvouměsíčník, rozsah časopisu je 16 černobílých stran, cena 5 Kčs/výt.

1953 – 1968 – časopis v těchto letech vydává Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze.

1954 – 1955 – periodicita 10 čísel do roka.

1956 – přechod zpět na měsíčník, rozsah 16 stran černobíle, cena 1 Kčs/výt.

1957 – poprvé se objevuje na vnitřních stranách přídavná barva a časopis má poprvé obálku z tužšího papíru s jednou přídavnou barvou.

1959 – měsíčník, 16 stran s přídavnou barvou, tužší obálka, cena 1,20 Kčs/výt.

1963 - měsíčník, 16 stran s přídavnou barvou, tužší obálka, poprvé jsou vkládány barevné obrázky do některých čísel, cena 1,60 Kčs/výt.

1966 - měsíčník, 24 stran s přídavnou barvou, poprvé se u časopisu objevuje obálka s barevnými fotografiemi, cena 2,50 Kčs/výt.

26. 4. 1968 – v Třebíči umírá prof. Jaroslav Svoboda.

1969 – 1992 – v těchto letech je vydavatelem je Československý myslivecký svaz a jeho nástupnické organizace, nakladatelem je Státní zemědělské nakladatelství. Jen na vysvětlenou – státními orgány není povoleno vydávat periodika jinde, než ve schválených nakladatelstvích, vydavatelské oprávnění sice patří myslivecké organizaci, ale na základě smlouvy nelze jinak, než že vlastní redakční práce, úpravy článků, korektury a jiné činnosti předcházející vlastnímu tisku probíhají v nakladatelství. Myslivecká organizace časopis ovlivňuje pouze prostřednictvím politicky volené myslivecké rady.

1976 – 1989 – šéfredaktor Ladislav Janoštík

1983 – rozsah časopisu je 24 stran, poprvé se objevují barevné fotografie i uvnitř na běžných stranách. Zpočátku je ale stanoven maximální rozměr a počet obrázků na některých stranách.

1989 – historicky asi nejvyšší náklad časopisu, měsíčně se tiskne 103 000 výtisků, na časopis je stanovován příděl papíru, a i když by byl zájem o odběr ještě o něco větší, musejí předplatitelé čekat, až se uvolní místo.

1990 – šéfredaktor Jiří Kasina. Dovolím si připomenout můj nástup do funkce s tím, že vlastně na konci roku 1989 nikdo neuměl odhadnout, co bude nejen ve společnosti, ale také co bude s časopisem. Možná i to budou jednou zajímavé historické vzpomínky, v každém případě jsem rád, že jsem při tom mohl být.

1991 - změna názvu na Myslivost/Stráž myslivosti, podtitulem se časopis přihlásil ke svým počátkům, rozsah 24 stran s barevnými obrázky uvnitř i na obálce, cena 10 Kčs/výt. Časopis vydává Nakladatelství Brázda v Praze. Za úspěch považuji to, že se podařila prosadit i přes všeobecnou nedůvěru myšlenka na tzv. přímé předplatné, začali jsme tvořit kmen předplatitelů přímo si sami v redakci.

1993 – je založena nová obchodní organizace Českomoravské myslivecké jednoty, a časopis tak poprvé vychází v Myslivost, s.r.o., rozsah časopisu je 32 celobarevných stran a celobarevná obálka, cena 16 Kč/výt. Časopis se od tohoto roku tiskne v tiskárně Moraviapress v Břeclavi. Součástí redakce se v tomto roce na podzim stává Knihkupectví Myslivost

1997 – poprvé vyšla příloha pro přímé předplatitele Myslivecké zábavy (název je záměrnou analogií na Špatného Zábavy myslivecké z konce 19. století, resp. na Rozmarův čtvrtletní sborník Zábavy myslivecké z roku 1925). První sešit novodobých Mysliveckých zábav ale vyšel samostatně jako třinácté číslo časopisu již v roce 1991. V tomto roce začíná fungovat jako součást redakce prodejna oděvů a vybavení pro myslivce, nejprve na pražském Žižkově, od roku 2001 v Jungmannově ulici.

1999 – začaly fungovat internetové stránky www.myslivost.cz

2000 – začíná vycházet druhá pravidelná příloha pro předplatitele - specializovaná kynologická příloha Lovecký pes.

A jsme v současnosti, v podobě časopisu, který máte právě v ruce. Vždy, když se takto zpětně ohlédnu do historie, cítím onu zodpovědnost k předchůdcům, k létům snah a rozvoje časopisu. Listuji-li ve starých ročnících, s překvapením narážím na materiály, kde se řeší mnohokrát v podstatě analogické problémy dneška. Nedělejme si iluze, že vše v minulosti bylo idylické, nebude ani v budoucnu. Všemi těmi léty vydávání se táhne jako pomyslná červená nit to, že se řešily samozřejmě problémy myslivců, ale také se ventilovaly názory na časopis, úroveň článků a sestavení jednotlivých čísel. Kolik čtenářů, tolik různých názorů, nelze se vždy zavděčit všem. Ale jestli mohu něčeho trochu litovat, pak je to ta skutečnost, že se postupem doby z časopisu vytrácejí články typu osobních praktických zkušeností, zážitků a soukromých zjištění. Mám prostě pocit, že dříve měli čtenáři více času nejen na vykonávání práva myslivosti, ale také více času a chuti sednout a napsat článek, úvahu či povídku. Měli podle mě více snahy sami obohacovat časopis svými příspěvky. Časopis totiž tvoří čtenáři a bylo by chybou brát vydávání časopisu takové organizace jako je ČMMJ jen jako komerční počin, brát časopis jen z pohledu „tak jsem si zaplatil předplatné, tak mi koukejte každý měsíc něco zajímavého dodat“.



Zkuste se prosím u příležitosti výročí zamyslet, zda by nebylo lepší než jen diskutovat, cože to tam zase redakce dala či nedala, sednout a napsat své pohledy, své zážitky a zkušenosti. Časopis totiž netvoří jen redakce, ale hlavně autorský kolektiv, který může vzejít právě z vás čtenářů. Takže se nebojte a napište.

Na závěr děkuji jménem svým i jménem celé redakce za spolupráci, pochopení a vstřícnost, máme snahu vyhovět postupně všem vašim přáním. Chcete-li, aby časopis dále rostl a byl zdrojem informací pro všechny myslivce a obhajoval i pozici myslivců před nemysliveckou veřejností, pak napište, pomozte, spolupracujte, časopis je tu pro vás, jak čtenáře, tak i autory.

Mnoho zdaru do dalších let

Obrázek č. 1 Ukázka titulní strany prvního vydání časopisu STRÁŽ MYSLIVOSTI

Přílohy



Antonín Říha – fotograf přírody

Autor - Antonín ŘíhaNarozen - 1946 v Branné okr.ŠumperkBydliště - BohdíkovVzdělání - Střední lesnická technická škola s maturitou v Hranicích Povolání - lesník, revírník LČR u LS Hanušovice, nyní ve starobním důchoděOrganizován - Klub fotografů přírody při ČMMJ Praha, Svaz Českých fotografů (SČF) Jesenický fotoklub

Výstavy - více jak 40 autorských výstav Ocenění -více než 50 cen v národních soutěžích(v loňském roce 7 cen)-18 cen z mezinárodních soutěží- v r. 2001 udělena umělecká cena ČMMJ- v r. 2009 udělen titul Autor SČF- v r. 2010 výhra v soutěži o Mistra svazu a udělen titul MISTR SČF - zastoupen v 30 knihách o přírodě- každoročně zastoupen ve dvou až třech kalendářích- zastoupen ve sbírách SČF- zastoupen v soukromých sbírkách


Malíř zvěře Jiří Židlický - Zdeněk Auerswald V roce 2010 uplynulo šedesát let od úmrtí Jiřího Židlického. Je to dlouhá doba. A je to údobí, které přispívá k tomu, že tvorba Jiřího Židlického jakoby se vytrácela z povědomí lidí, kteří mají vztah ke zvěři a přírodě. V minulosti i v době současné jsou vydávány obrazové publikace našich předních fotografů a jakoby se zapomínalo na malíře, kteří svoji tvorbu zaměřili na zvěř. Až na malé výjimky knihy ilustrované mistrem, převážně myslivcům blízké, jsou i na pultech antikvariátů vzácností. A to je důvod, proč jsem se ujal práce na této knize. Netajím se tím, že jedním z hlavních důvodů je můj bezmezný obdiv ke ztvárnění, jakým nám mistr představuje zvěř. Jestliže se Vám budou jednotlivé ilustrace líbit, budou ve vás v dnešní uspěchané době vyvolávat vzpomínky na chvíle strávené v přírodě, někomu vzpomínky lovecké, anebo jen připomínat krásu a umění mistra Jiřího Židlického, pak tato kniha splnila svůj účel. Nic víc jsem dosáhnout nechtěl.

Ing. Zdeněk Auerswald

Vydavatel Lesnická práce, s.r.o., 2010Text Zdeněk Auerswald

Fotografie obrazů Oldřich Podol


Zelená čísla o ekonomice v současné české myslivostiJosef Feuereisel

Chov zvěře, spolu s výkonem práva myslivosti, je mimo jiné též hospodářským odvětvím, obhospodařujícím obnovitelné přírodní zdroje, které nejsou plně využívány lesní či zemědělskou výrobou. Navíc je spojen s intenzivními ochranářskými snahami, jak ve vztahu ke krajině jako životnímu prostředí zvěře, tak i ke zvěři samé. Kmenové (skutečné) stavy zvěře spolu s přírodním prostředím, skýtajícím zvěři potravu a úkryt, jsou základem mysliveckého hospodaření.

K naplnění povinností, vyplývajících uživatelům honiteb ze zákona o myslivosti, v platném znění a dosažení žádoucí produkce zvěřiny a trofejí, je nutné vynaložit náklady spojené s péčí o zvěř, její ochranou a lovem. Suma veškerých nákladů k udržení životního prostředí zvěře a k trvalému využívání kmenových stavů zvěře nám podává též základní informaci o hodnotě tohoto prostředí.

Josef Feuereisel

Kniha Josefa Feuereisela získala Literární cenu CIC.

Vydavatelství DRUCKVO spol. s.r.o., 2010 Josef Feuereisel


O srnčí zvěři – Pavel Scherer Kniha O srnčí zvěři vznikla na základě série úspěšných článků, publikovaných v měsíčníku Svět myslivosti v letech 2005 -2009. Smyslem jejího vydání nebylo podat komplexní informaci o zoologii, etologii, ekologii, chovu a lovu srnčí zvěře. Kniha O srnčí zvěři si klade za cíl zprostředkovat čtenářům poznatky z chovu srnčí zvěře, založené z velké části na dlouhodobém pozorování jedinců chovaných v zajetí, ale také na zkušenostech s volně žijící zvěří, a vyvrátit některé mýty a dogmata z myslivecké praxe.

Velká pozornost je věnována tvorbě parůžků a úskalím v odhadu živé a ulovené srnčí zvěře, což jsou témata propojující v podstatě všechny kapitoly. Na text navazuje rozsáhlý obrazový materiál, který má pomoci čtenáři získat přehlednou a srozumitelnou formou dostatek informací k nejdiskutovanějším tématům myslivecké praxe.

Pavel Scherer

Vydavatel Lesnická práce, s.r.o., 2009Pavel Scherer


Metodika aplikace minerálních doplňkových krmivv chovu spárkaté zvěře

Ctibor Babička, Jiří Hanák, Martin Knápek Publikace se zabývá zkoumáním, jaké jsou možnosti zvýšení bodové hodnoty trofeje srnců aplikací minerálních doplňkových krmiv v krmném programu. Když jsme vyhodnotili přidávání minerálních krmiv v několika honitbách, jasně se prokázal pozitivní vliv na chovnou a trofejovou kvalitu srnčí zvěře. V knížce je uveden i návod na organizaci průběrného odstřelu srnců, srn a srnčat.

Jiří Hanák

Vydavatelství VVS Verměřovice s.r.o., 2010Ctibor Babička, JiříHanák, Martin Knápek


Srovnání statistických informací trofejových srnců hodnocených na výstavách v Lysé nad Labem

za léta 1990 – 2008Výňatek z článků Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc., uveřejněných v časopise Myslivost 12/2000, 9/2005, 5/2009 a 12/2009. Zpracoval Ing. Ondřej Faltus.

Tabulka č. 1 Věk 10 nejsilnějších srnců s medailovými trofejemi v letech 1990 – 1999

Tabulka č. 2 Věk srnců s medailovými trofejemi v letech 2000 - 2004

Bronzová medaile: 105 – 114,99 CICStříbrná medaile: 115 – 129,99 CICZlatá medaile: od 130 CIC

Rok1990199119921993199419951996199719981999

Medaile Zlatá

StříbrnáBronzováCelkem

Počet10101010101010101010

Počet80243388711

Min.3333233234

Min.3222

Max.6868777697

Max.1091010

Průměr4,64,55,25,14,55,54,93,94,84,8

Průměr4,94,94,84,9

Věk srnců s medailovými trofejemi


Tabulka č. 3 Věk srnců s medailovými trofejemi v letech 2005 - 2008

Tabulka č. 4 Bodové hodnoty medailových trofejí srnců podle jejich věku 1990 - 1999

Tabulka č. 5 Bodové hodnoty medailových trofejí srnců podle jejich věku 2000 – 2004

Medaile Zlatá

StříbrnáBronzováCelkem

Věk v letech23456789

Celkem


Celkem

Počet76198551825

Počet trofejí10801291198138189

484

Počet trofejí896204200118562333

711

Min.3211

min.105,3105,07105,05105,07105,20105,42105,50105,20105,05

min.106,33105,08105,13105,13105,03105,43

105107,9106,1105

Max.881010

max.127,80147,03144,90173,72160,45185,08123,93139,23185,08

max.129,5146,85162,35150,7151,95148,03156,35125,2134,7162,35

Průměr4,94,84,84,8

průměr111,18113,91109,64113,91113,96118,70112,76116,96113,12

průměr116,34114,08115,68114,7116,37117,39116,49114,77116,09115,47

Věk srnců s medailovými trofejemi

Body CIC

Body CIC


Tabulka č. 6 Bodové hodnoty medailových trofejí srnců podle jejich věku 2004 -2008

Graf č. 1 Vyjádření průměrné bodové hodnoty medailových trofejí srnců podle věku 1990 – 2008


Celkem

Počet trofejí1411223720316160214

812

min.106,00105,00105,00105,04105,00105,10105,00105,50105,00

max.118,60157,70154,50165,15166,05143,40132,25112,45155,05

průměr111,84114,24120,59112,60111,51114,81115,69109,02115,08

Body CIC


Graf č. 2 Medailové hodnoty 10 nejsilnějších srnců v jednotlivých letech

Tabulka č. 7 Medailové trofeje a věk deseti srnců s nejsilnějšími trofejemi v letech 1990 – 2008

Rokulovení

1990199119921993199419951996199719981999200020012002200320042005200620072008

Min.130,20134,90123,48123,82124,35121,97128,60124,55132,03135,35129,50138,30130,93136,05135,63130,18132,20136,12142,30

Max.152,85188,03149,00142,60152,10144,38185,08152,85160,45143,72162,35153,95159,48149,18151,25153,52154,50153,43166,05

Průměr141,71148,20131,16130,47133,23130,22146,24132,59140,58139,30140,60144,26141,43140,98142,67136,31139,92143,93150,65

Min.3333233234233333333

Max.6868777697688786876

Průměr4,64,55,25,14,55,54,93,94,84,84,25

4,95

5,34,85,84,74,4

Body CIC Věk


Tabulka č. 8 Počet medailových trofejí srnců z let 1990 – 2008

Graf č. 3 Vyjádření počtu medailových srnců v jednotlivých letech

Rokulovení

1990199119921993199419951996199719981999200020012002200320042005200620072008

zlaté1017554685122092412142010141738

stříbrné41623220292130253964294534547338354984

bronzové6012995323947303951764778558211496107145198

celkem111208132577274686910216085147101150207144156211320

Věk


Graf č. 4 Počet ulovených srnců v letech 2000 – 2008

Tabulka č. 9 Počet srnců s medailovými trofejemi z celkového počtu lovených srnců

Počet srnců připadajících na medailovou trofejRokulovení

200020012002200320042005200620072008

Ulovených srnců465754649946189498785029452275466304623853854

zlatou517519373849356325155228333127201417

stříbrnou16061033135892488913761865944641

bronzovou991596840608441545436319272

celkem548316457332243363299219168


Graf č. 5 Počet srnců připadajících na medailovou trofej


Nejsilnější trofeje srnců nad 150 bodů CICz území České Republiky

Seznam 46 nejsilnějších českých srnčích trofejí nad 150 bodů CIC připravil exkluzivně pro tento sborník Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.

Pořadí

1234567891011121314151617181920212223242526272829303132

Body CIC

201,70191,80188,03185,08173,72172,68170,65166,05165,15163,25162,80162,35160,45159,48158,77158,25157,70157,68157,62157,58157,12156,97156,35154,65154,50153,95153,57153,43153,35153,00152,85152,85

Rokulovení

19381974199119961996198819852008200819861977200019992002197719952008198719831959198319962002193820062001200520072007199119971990

Lovec

F. HasseJ. Štich

J. ŠtěpánJ. Hradecký

J. PlačekM. SemilskýS. Lachman

J. HešíkW. Pokorný

F. KuntaB. KultvašrP. HartošJ. PolášekA. LetochaJ. ŘezníčekM. ZelenákJ. KoníčekJ. Pecha

O. TurčányC. ŠedivýJ. VolbaR. Kruk

J. PakandlR. Volný

L. BochezaR. PospíšilJ. Bidzilja

R. RolfJ. KučeraP. ChodS. OndraV. Ludka

Honitba

OpatoviceBánov

BorovceKocháňky

DrahobudiceHrád. Katušice

TroskovicePonědrážProklatá

Uhl. JanoviceSuchá

SlužoviceŽádoviceVýšovice

OsovSuchohrdly

JavorníkLešnáStříbroOploty

Holý VrchMedlovMěšicePříbor

KvasicePodhoříNadrybyDěčany

NenkoviceLovosice

MalenkoviceVšechovice

Okres

Brno – venkovUh. Hradiště

PříbramMladá Boleslav

KolínMladá Boleslav

SemilyJ. HradecBřeclav

Kutná HoraHavl. Brod

OpavaHodonínProstějovBerounZnojmoHodonínVsetínTachovLounyZlín

OlomoucPraha – východ

Nový JičínKroměřížKroměříž

PrahaLitoměřiceHodonín

LitoměřiceZlín

Přerov

Místo a rok hodnoceníBudapešť 1971

Č. Budějovice 1976

Nagy Kanisza 1992

Lysá nad Labem 2000


Nitra 1990

Nitra 1990



Nitra 1990

Nitra 1980




Nitra 1980

Brno 1998


Nitra 1990

Brno 1985

Florencie 1964

Brno 1985



Budapešť 1971










3334353637383940414243444546

152,35152,20152,10151,95151,25151,20151,07150,93150,70150,62150,55150,12150,05150,03

19472005198420002004197019891974200119871974197819891990

V. KuchyňkaS. Šír

J. ValentaJ. JečnýP. Bílek

W.FrackowiakJ. KoubaP. Heyda

S. ŠírF. Vrchovecký

S. PospíšilB. DaněkP. Janů

R. Vrána

BezdružicePustá Proseč

VelkáD. Bousov

OstřiceHostín

Šerák – LipováBílá Voda

Pustá ProsečBudišov n.B.

OlšanyŽihobce

LitoměřiceČejkovice

TachovJičín

PřerovMladá Boleskav

ZlínMělník

ŠumperkŠumperk

JičínOpava

ProstějovKlatovy

LitoměřiceZnojmo






Budapešť 1971

Nitra 1990





Nitra 1980

Nitra 1990



Seznam 50 nejsilnějších světových srnčích trofejí

Informace použity z knihy BOCKJAGD – Wolfgang Schulte, Neumann – Neudamm, 2009, zpracoval Ing. Ondřej Faltus

Pořadí

1234567891011121314151617181920212223242526272829303132

Body CIC

246,90231,53230,75228,68214,85211,67210,72210,25208,13207,80207,25204,62201,92201,92201,70201,47200,50199,85197,17198,10197,65197,10197,00196,08196,00194,50193,80192,80192,65192,28191,95191,80

Rokulovení

19821975199319652000197619751971200020021986197719751971193819821996199919921974197820031892197918961982196919542001196719671974

Země

ŠvédskoMaďarskoMaďarskoMaďarsko

LitvaRumunskoMaďarsko

Velká BritánieMaďarskoMaďarskoJugoslávieRumunskoMaďarskoRumunsko

Československo

PolskoVelká Británie

ItáliePolsko

MaďarskoMaďarskoSlovensko

PolskoRumunsko

PolskoPolsko

MaďarskoRumunskoChorvatsko

PolskoLitva

Československo

Místo

VittskofleJászkisér

AbádszalókMartonvásár

VilniusPrahovaJászkisérSussex

ÁrpádhalomFoldeák

Kruscic-KulaMilcov-Olt

KiskorePanaghija-Doli

OpatoviceKrystohowice

WiltshireUrbino

TaczanówBoldogCsépa

Komárno-IžaGrotniki

Letca-IlfovNienadowa

GrolnikiSzajol

Lemenheim-Timis

Petrovo SeloSkuly

VilniusBánov

Střelec

C.-G. Stjernsward

P. RiegelM. RollandL. CzeterkiV. Kivaras

N. CeausescuP. Riegel

M. LanhgmeadL. Busi

J. MayerR. Stojanović

A. DinicaL. Sramko

H. NepomuckF. HaaseB. DerexK. Bertt

A. SpallutoT. Galewski

S. MedveczkiGy. Gyulai

J. ZajacL. WoźniakN. Dimitriu

M. MysielskaL. WoźniakE. RibullI. Anton

I. KopilovićJ. UsuchowskiP. Litvinskas

J. Stich

Země, místo a rok hodnocení

Jugoslávie, Dubrovník,1983

Maďarsko, Budapešť, 1996

Maďarsko, Abádszalók,1993

Jugoslávie, Novi Sad, 1967

Lotyšsko, Tallin, 2000

Francie, Marseille, 1977

Rumunsko, Bukurešť, 1978

Bulharsko, Plovdiv, 1981

Maďarsko, Nagykanisza, 2000

Maďarsko, Guth, 2003






Československo, Brno, 1985


Chorvatsko, Kamenica, 2001

Polsko, Krakow, 1993

Československo, Č. Budějovice, 1976


Slovensko, Levice, 2004

Polsko, Waršawa, 1983


Německo, Berlín 1937




Chorvatsko, Záhřeb, 2002


Československo, Nitra, 1990



333435363738394041424344454647484950

191,58191,48190,65190,30190,05189,50189,35188,95188,83188,70188,48188,12188,03187,62187,17187,00186,65186,20

198019761973198419661992199219731976197619971974199119761978197219911996

PolskoEstonskoMaďarsko

PolskoMaďarsko

PolskoRumunsko

PolskoRumunsko

LitvaItálie

MaďarskoČesko-slovensko

MaďarskoMaďarskoMaďarskoJugoslávieRumunsko

Wyszko

Viljandi

Torokszen-tmiklós

Kozienice

Szoreg

Leszno

Smirdioasa-Teleorman

Dibieszyn

Slatina-Olt

Bauska

Forli

Siklós

Borovce

Tiszasziget

Jászkisér

Kisléta

N. Topola-Gradiška

Cefa-Bihor

W. Kwiathkowski

J. Kais

J. Kádár

Z. Boczkowski

M. During

(beze jména)

E. Zlate

F. Szczepanski

O. S. Slatina

J. Pantelevs

S. Rustignoli

B. Horváth

J. Stepán

I. Kovács

L. Bereczki

R. Lengyel

V. Babić

T. Székelev






Polsko, Krakow, 1993



Francie, Marseille, 1977

Lotyšsko, Tallin, 1993

Maďarsko, Kabhegi-Verga, 1997


Maďarsko, Márki, 1992



Itálie, Turín, 1972




Nejsilnější srnčí trofeje dle knihyEuropean trophy catalogue

autorů Stena Breitha, Lászlo Bozókihoa Burkharda Winsmann-Steinse – vydáno 2010 Eujager

Zpracoval : Ing. Luděk Králíček – tajemník Myslivecké a Ekologické komise ČMMJ

Pořadí12345

Pořadí12345

Pořadí12345

Body CIC192,50188,92186,48184,60171,95

Body CIC216,00190,00182,73181,78178,55

Body CIC231,53230,75228,68214,65212,64

Místo uloveníOberosterreich

Pfunds-Greit/InntalTirol

DeutschkaltenbrunnNiederneukichen

Místo uloveníBernit

Ost-ThuringenSerno-Schileesen/Sachsen

WFG. SpreeNeuwurschnitz/ Sachsen

Místo uloveníJászkisér

AbádszalókMartonvásár

NapkorTarnaméra

Rok20061999200519751985

Rok19992005196919901973

Rok19751993196520041988

LovecKrautgartner Franz

Westreicher TheodorHerzog Hubert

Borckenstein - QuiriniMayrbaurl Georg

LovecHaumeister Dieter

Bock MarkusKráter Werner

Noack ManfredRentách Werner

LovecRiegel Paul

Rolland MarcCseterki Lajos

anonymusEller Johann

Vystavennevystavennevystavennevystavennevystaven

Nu/86

VystavenW.u.H. 2005/15W.u.H. 2006/1

Bp/71nevystaven

Bw/76

VystavenPl/81

Asz/93NS/67

Bp/2004Bp/1988

(A) Rakousko

Celkem má Rakousko evidováno 129 zlatých srnčích trofejí.

Celkem má Německo evidováno 523 zlatých srnčích trofejí.

Celkem má Maďarsko evidováno 4939 zlatých srnčích trofejí.

(D) Německo

(HU) Maďarsko


Pořadí12345

Pořadí12345

Body CIC217,92210,58202,22201,47198,17

Body CIC214,10197,10191,80183,95183,40

Místo uloveníPadzyň Podlaski

PulawyPiňczów

KrzystkowiceTaczanów

Místo uloveníUlov Dvor

IžaVínovice

DojčAbrahám

Rok20032003200219821992

Rok20042003197419981989

LovecSudbrack JochenDziube Dariusz

Steplewski LukaszDerex Bernard

Galewski Tadeusz

LovecMéhés Z.Zajac J.Štich J.

Čelůstka M.Královič M.

VystavenPirsch/2003

Po/03Po/03Wr/83KR/93

VystavenNi/2005Le/04CB/76

Ni/2000Ni/1990

(PL) Polsko

Celkem má Polsko evidováno 1446 zlatých srnčích trofejí.

Celkem má Slovensko evidováno 535 zlatých srnčích trofejí.

(SK) Slovensko


Kolektiv autorů

Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře – Sborník přednášek

Jazyková úprava Mgr. Lenka FleischmannováGrafická úprava MediaBros s.r.o.

Sazba MediaBros s.r.o.Tisk OPTYS, spol. s r.o.

Počet výtisků 150

Vydalo VVS Verměřovice s.r.o., Verměřovice 225, 561 52

Verměřovice 20111. vydání

Documents

Zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře