Srnčí zveř I

Srnčí zvěř I.odhad věku, záSady průběrného odStřelu

pavel Scherer

Pavel Scherer

srnčí zvěř I. odhad věku, zásady průběrného odstřelu

© Pavel SchererISBN 978-80-260-3183-3

Dílo včetně všech jeho součástí je chráněno autorským právem. Každé využití mimo úzký rámec zákona o autorském právu je bez svolení autora a nakladatelství nepřípustné a trestné.To platí zejména pro rozmnožování, překlady, zpracování na mikrofilm a ukládání a zpracování v elektronických systémech.

věnování In memorIam

Tuto publikaci věnuji mimořádné a nenahraditelné osob-nosti, která na poli myslivosti znamenala mnoho. Člověku lidskému, s optimistickým životním postojem, výjimeč-nými vlastnostmi a neustálým úsměvem ve tváři, legendě české i světové myslivosti, člověku mně blízkému, vážené-mu prof. Josefu Hromasovi.

Pan profesor byl, mimo jiné odbornosti a mimořádně kladné vlastnosti, také milovníkem srnčí zvěře a všeho dění kolem ní. Velice se zajímal o můj individuální vý-zkum biologie srnčí zvěře, kterým se dlouhá léta zabývám a velice mě při této činnosti podporoval. Při křtu mé první knihy jsem mu nabídl, zda by mi nelektoroval připravova-nou druhou obrazovou publikaci o srnčí zvěři. Pan profe-sor mně tenkrát řekl, že mu bude ctí podílet se jeho ma-ličkostí na velice prospěšné a pro mysliveckou veřejnost cenné publikaci. I přes zákeřnou nevyléčitelnou nemoc se na lektorování velice těšil. Bohužel vydání této publikace se už nedožil a odešel tam, odkud není návratu.

Věřím, že někde v nebeské honitbě si pan profesor najde chvilku času a za líbezného zpěvu ptáčků si tuto obrazo-vou publikaci v tichosti a klidu duše přečte…

Čest jeho památce autor

Předkládaná publikace je výsledkem autorovy více než desetileté práce se srnčí zvěří držené v jeho domácím cho-vu. V deseti kapitolách věnovaným jednotlivým aspektům chovu srnčí zvěře popisuje autor výsledky svých praktic-kých pozorování a výzkumu této naší nejčetnější domácí zvěře. Je nutno ocenit především fakt, že veškerá pozo-rování jsou podložena systematicky vedenými záznamy a pečlivě zdokumentována fotografickým materiálem. Au-tor se věnuje problematice srnčí zvěře velmi aktivně dlou-hou dobu a na úrovni práce je to znát. Práce přináší celou řadu nových, dosud nepublikovaných poznatků o srnčí zvěři. Využívá rozsáhlého faktografického materiálu a po-rovnává výsledky vlastních šetření v rámci výzkumných prací s publikacemi a poznatky našich i zahraničních au-torů zabývajících se studiem srnčí zvěře. Vyzdvihnout je třeba rozsáhlou fotografickou dokumentaci autorovy prá-ce se srnčí zvěří. V podstatě se tímto předkládaná kniha stává obrazovou publikací umožňující i široké interesova-né veřejnosti nahlédnout do méně známých oblastí života a životních projevů srnčí zvěře a plně pochopit autorovy závěry prezentované v textové části knihy.

Je skutečností, že výzkum v soukromém zájmovém cho-vu není možné provádět se statisticky významným po-čtem sledovaných jedinců. Je to však jediná cesta jak dlou-hodobě sledovat vývoj konkrétního jedince v jednotlivých fázích života a v závislosti na ročních obdobích. Autorovy poznatky vyplývající z jeho mnohaleté systematické práce se srnčí zvěří drženou v zajetí lze bezpochyby aplikovat v myslivecké praxi a přenést na volně žijící srnčí zvěř.

Schererovu práci lze považovat za průkopnickou a je bezpochyby značným přínosem pro mysliveckou praxi v chovu srnčí zvěře. Z těchto důvodů je žádoucí, aby byla vydaná a stala se tak součástí české myslivecké odborné literatury.

V Brně 18. října 2012

Doc. Ing. Josef Feuereisel, Ph.D.

recenze

Předmluva

Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou obrazová pu-blikace, která je výsledkem mnohaleté práce v oblasti in-dividuálního výzkumu biologie srnčí zvěře a je sepsána s nejlepším vědomím a svědomím.

Publikace je cíleně zaměřena do nejvíce diskutované a stále aktuální oblasti naší myslivecké praxe – odhadu věku srnčí zvěře a správným zásadám průběrného odstře-lu. Veškeré exaktní práce, poznatky a závěry, které jsem učinil, jsem opřel o dlouholetá praktická pozorování je-dinců chovaných v zajetí a také o zkušenosti s volně žijí-cí zvěří, které jsem pro objektivitu mezi sebou vzájemně konfrontoval.

Za svoji stěžejní výhodu považuji skutečnost, že v rodi-ně nebyl nikdo myslivcem, a tudíž můj pohled na srnčí zvěř nebyl zatížen a hlavně ovlivněn mysliveckými mýty a dogmaty, které se bez kritického zkoumání předávají dál. Musel jsem začít od začátku.

Aktuálně vydaná monografie přináší do myslivecké praxe spoustu nových, dosud nikde nepublikovaných, poznatků z oblasti biologie srnčí zvěře a vyvrací mýty a dogmata z myslivecké praxe, které byly po desetiletí generalizované a jejichž platnost pozbývá obecného cha-rakteru. S chovem tohoto významného druhu zvěře jsou totiž spojeny mnohé nedoložené údaje, které se předávají z jedné myslivecké generace na generaci následující, a tím se řetězově dostávají chybné informace mezi mysliveckou veřejnost, která má pak o některých aspektech chovu srnčí zvěře zcela zkreslené představy.

Tato publikace umožní čtenáři nahlédnout díky své bohaté fotodokumentaci hlouběji do života srnčí zvěře a dalších méně probádaných oblastí. V knize je velká po-zornost věnována záludnostem a úskalím v odhadu věku srnčí zvěře, které myslivce v terénní praxi často provázejí a chybně ovlivňují. Textovou část knihy účelově doplňu-je rozsáhlý ucelený obrazový materiál, který svou auten-tičností dá čtenáři přehlednou a srozumitelnou formou dostatek informací k nejdiskutovanějším tématům mysli-vecké praxe a nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností.

Příprava knihy byla časově velmi náročná a neobešla se bez velké trpělivosti. Pořízení obrazového materiálu, v množství desítek tisíc snímků, trvalo bezmála 12 let.

Velice rád bych na tomto místě poděkoval všem spon-zorům a inzerentům, kteří toto dílo finančně podpořili a díky kterým tato publikace spatřila světlo světa.

Děkuji Krajské veterinární správě pro Jihomoravský kraj (inspektorát Blansko) a Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (odbor životního prostředí) za povolení chovu srnce obecného.

Děkuji doc. Feuereiselovi za lektorování knihy a odbor-ný recenzní posudek.

Děkuji redakci časopisu Myslivost a šéfredaktorovi ing. Jiřímu Kasinovi za pomoc při vydání této publikace.

Děkuji Radku Bártíkovi za odborné grafické zpracování publikace.

Zvláštní poděkování patří mé ženě Ivoně a našim dětem za mnohaletou toleranci, trpělivost a podporu finančně náročné záliby, kterou jsem 11 let táhl z rodinných úspor a při níž jsem strávil spoustu času na úkor rodiny.

Pavel Scherer

[ 7

obsah

1] REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE aNEb ÚSPĚCH PO DESETI LETECH 10 Kojení 22 Hmotnost srnčat 24

2] ETOLOgICKé a SOCIáLNÍ aSPEKTy PODZImNÍCH a ZImNÍCH TLUP SRNČÍ ZVĚŘE 26

3] PŘÍČINy VZNIKU aSymETRICKýCH PaRůžKů a faKTORy, KTERé jE OVLIVňUjÍ 36

4] TROfEjOVá KULmINaCE, faKTORy OVLIVňUjÍCÍ KVaLITU a SÍLU SRNČÍCH PaRůžKů 48 Pučnice 60 Tělesná hmotnost a kondice 66 Nemoci a parazité 68 Vyrušování, neklid a stres 81

5] ETOLOgICKé a fyZIOLOgICKé aSPEKTy SRNČÍ ZVĚŘE 90 Odpočinek a spánek 92 Příjem vody 99 Schopnost barevného vidění 102 Hlasové projevy – bekání 103 Tvary obřitků a jejich význam 105 Kálení a ždímaní 109 Péče o srst 111 Teritorialita a souboje 112

6] gENETIKa SRNČÍ ZVĚŘE 124 Joklík a jeho synové 127 Biologické a morfometrické údaje Joklíkových potomků 131 Starší syn 131 Mladší syn 132 Fenomén Honza a jeho potomci 135 Honza Junior 147 Trojčata 156 Biologické a morfometrické údaje sledovaných srnčat 159 Zazvěřování a „občerstvování“ krve 175

7] ZáKLaDNÍ PODmÍNKy CHOVU SRNČÍ ZVĚŘE 180 Kmenový stav 182 Poměr pohlaví 183 Věková struktura 187

8] ODHaD VĚKU žIVé ZVĚŘE 190 Přebarvování 192 Zimní srst 201 Letní srst 205 Pokožka 209 Atypické formy zbarvení 210 Postava 212 Obličejové masky 225 Parůžky 235 Chování 249 Srny 250

9] ODHaD VĚKU ULOVENé ZVĚŘE 260 Chrup 262 Vývoj chrupu 277 Atypické formy chrupu 283 Srůsty chrupavčitých spojů klínové kosti 287 Další dílčí metody odhadu věku 290 Laboratorní odhad věku 294

10] ZáSaDy PRůbĚRNéHO ODSTŘELU 298 Průběrný odstřel srnců 300 Průběrný odstřel srn a srnčat 305

[ 9

V rámci systematického zkvalitňování populací této ušlechtilé zvěře je nezbytné se zodpovědně a důkladně vě-novat ochraně a zkvalitňování životního prostředí a tak-též je nezbytné si zvyšovat odborné znalosti a vědomos-ti, věnovat se studiu biologie, ekologie a etologie a všem ostatním oblastem týkajících se této problematiky. Také je nutné se věnovat důsledné a cílené selekci, abychom v po-pulacích zachovali jen nejkvalitnější jedince, kteří budou nosným pilířem dalšího kvalitativního chovu.

Je však třeba zvážit kapacitu dnešního kulturního pro-středí a v naší krajině zachovat a udržovat jen takové stavy srnčí zvěře, které by svou existencí a kvalitou přinášely z naší činnosti pouze radost, nekalenou kritickými ataky veřejnosti, spojenými s hospodářskými škodami v důsled-ku lokálního přemnožení.

Navzdory limitujícím faktorům, jako jsou klimatické podmínky a geografická poloha našeho státu vidím v kva-litě dnešních populací srnčí zvěře stále značné rezervy. Ty je možné cíleně zvyšovat systematickým zkvalitňováním mysliveckého hospodaření, důslednou a cílenou selekcí obojího pohlaví, cílevědomou veterinární péčí, zkvalit-ňováním životního prostředí a také obnovou přirozených potravních zdrojů srnčí zvěře.

Srnčí zvěř je svými vlastnostmi a zejména trofejovou různorodostí nejvýznamnějším druhem spárkaté zvěře a mezi myslivci je v popředí chovatelského zájmu. Cílem mysliveckého hospodaření by měla být vedle ekonomické-ho hlediska také snaha o zlepšení chovné a trofejové kva-lity srnčí zvěře.

úvod

Srnec obecný je původním druhem naší fauny, který obývá území celé České republiky od nížin až po horské oblasti. V posledních dvou letech se však zaznamenává mírný pokles početnosti této zvěře, což u laické a mys-livecké veřejnosti vede k různým úvahám a četným dis-kuzím. Velice často slýcháme názor, že je tato skutečnost ovlivněna dnešní kulturní činností a nezadržitelně narůs-tajícími negativními vlivy moderní techniky a civilizace, které mají s obecnou platností špatný dopad na životní podmínky a prostředí, v kterém srnčí zvěř žije.

Věřím však, že je tento pokles pouze dočasný a srnčí zvěř díky své obrovské vitalitě a dynamice, reprodukčním schopnostem a zejména svojí přirozenou adaptabilitou sta-vy opět vyrovná a vrátí do normálu. Všichni dobře víme, že srnčí zvěř nám již delší dobu nahrazuje úbytek drobné zvěře, která se již v některých oblastech naší republiky ne-dokáže existenčně prosadit. Proto je nezbytně nutné na-učit se se srnčí zvěří řádně a cílevědomě hospodařit, aby-chom naše národní bohatství zachovali a hrdě předávali dalším generacím. U srnčí zvěře snad nebudeme muset řešit bolestivé a citlivé situace o zachování druhu a nikdy snad nebude hrozit ani zápis do červené knihy zanikají-cích či ohrožených druhů zvěře.

Dnešní lidská kultura změnila od základu původní přiro-zené prostředí zvěře. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství a nutí zvěř se stále přizpůsobovat novým pod-mínkám. Bohužel je dnes jiná doba, než byla před mnoha lety, kdy ještě na zdraví zvěře nepůsobila tak citelně che-mie a různé škodliviny, jako jsou pesticidy, dusíkatá hno-jiva, průmyslové exhaláty, zplodiny z výfukových plynů a jiné. Naše cílevědomá péče o zvěř je pouze úhradou toho, co člověk zvěři svou činností vzal a co jí vlastně dluží.

REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE aNEb ÚSPĚCH PO DESETI LETECH

1]

reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech12 ]

reProduKce srnčí zvěře aneb úsPěch Po deseTI leTech

Vážení čtenáři, více jak jedenáct let se intenzivně zabý-vám biologií srnčí zvěře s cílem vše písemně zaznamenat a primárně vytvořit ucelené obrazové série zachycující růz-né okolnosti a praktické skutečnosti týkající se biologie srnčí zvěře. Na textovou část příspěvků účelově navazuji rozsáhlý ucelený obrazový materiál, který svojí originalitou a vypo-vídající hodnotou pomáhá čtenáři získat přehlednou a sro-zumitelnou formou dostatek informací a nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností.

Ke všem doposud publikovaným tématům mám ve své fotogalerii nashromážděny desetitisíce originálních auten-tických snímků, které zachycují srnčí zvěř a všechny její biologické charakteristiky. Jedinou oblastí, kde jsem měl dlouhou dobu obrazový deficit, byla oblast reprodukce srnčí zvěře. V této oblasti mně k jejímu ucelení scházely snímky zachycující detailně porod srny.

I přes skutečnost, že mám ve svém chovu každoročně k „dispozici“ alespoň jednu srnu plnou a v době blížící-ho se kladení srnčat opakovaně navštěvuji výběhy, neměl jsem doposud štěstí porod zachytit a pokaždé jsem přišel už k „hotovému“. Většina srn v mém chovu kladla buďto v noci, nebo brzy ráno.

V jednom případě jsem porod „propásl“ skutečně jen o pár vteřin. Bylo to v loňském roce, kdy jsem v odpoled-ních hodinách spatřil srnu, jak klade srnče. Než jsem však stačil doběhnout pro fotoaparát, bylo srnče na světě. Pros-tě letitá smůla. Jediné, co jsem stihl obrazově zdokumen-tovat, byla skutečnost, jak srna těsně po kladení požírá placentu a plodové obaly.

V květnu letošního roku se konečně ledy prolomily a smolný den pátek třináctého byl pro mě a moji „vědecko-výzkumnou“ práci nejštědřejším dnem za posledních 11 let. U jedné srny se mi podařilo zachytit a obrazově zdoku-mentovat porod, respektive všechny tři jeho fáze. Přibliž-ně dvě hodiny jsem měl příležitost „asistovat“ srně při porodu a z bezprostřední blízkosti všechny skutečnosti fotografovat.

Každá činnost nese i svá nebezpečí a případná úskalí. Tak tomu bylo i v mém případě. Ve výběhu, společně se srnou, se totiž nacházel kapitální tříletý srnec – biologický otec srn-čat, který mi fotografování výrazně ztěžoval a opakovaně dával najevo, že se nacházím v jeho teritoriu. Věda, výzkum a příležitost získat nové unikátní snímky zachycující feno-mén zrození byly však silnější než potenciální nebezpečí.

Vážení čtenáři, tímto přináším nejnovější informace a ori-ginální autentické snímky zachycující porod tříleté srny, re-

spektive narození dvou srnčat – srnečků. Tento zveřejněný materiál považuji z důvodu mnohaletého čekání na příleži-tost za nejcennější, který se mi v oblasti biologie srnčí zvěře podařilo obrazově zachytit.

Srny kladou srnčata v závislosti na věku, zdravotním sta-

vu a geografické poloze státu časově individuálně rozdílně, většinou v časovém rozmezí duben až červen. Kladení v ji-ných měsících je u srn vzácností a vzniká důsledkem nepři-rozené říjnosti srny, vlivem vnějších podmínek ovlivňujících hormonální činnost žláz a též nestabilní latencí v konkrét-ním roce.

V našich zeměpisných polohách a podmínkách jsem nej-více porodů zaznamenal v průběhu měsíce května, většinou však na jeho konci. V České republice nejsou výjimečné i dubnové porody, a proto spatřit v druhé polovině dubna srnu vodící srnče není vzácností.

O přežití časně kladených srnčat prioritně rozhodují kli-matické a povětrnostní podmínky v konkrétním roce. V le-tech s nízkými dubnovými teplotami, mnohdy doprováze-nými intenzivními dešti či studenými větry s potenciálním sněžením, může padnout na podchlazení velká část časně kladených srnčat. Také intenzivní deště v časově přirozeněj-ší době, tedy v květnu, srnám výrazně ztěžují přirozené pod-mínky porodu. Srny jsou nuceny klást za mokra a chladna a srnčata nemohou pořádně oschnout.

Srst srnčete je bezprostředně po porodu splihlá a zvlhlá, takže tou dobou neplní svou tepelně izolační funkci. Odpa-řování plodové vody z mokrého mláděte také působí ztráty jeho tělesné teploty a déletrvající deště tuto skutečnost jen umocňují. Vlivem těchto exogenních faktorů hyne na pod-chlazení určité procento tělesně slabých srnčat.

Těsně před porodem je srna neklidná, pohybuje se poma-leji, nežere a nepije. Je u ní možné pozorovat častější ždímá-ní a kálení. Pokud je srna v době blížícího se porodu ruše-na, či má pocit nejistoty nebo strachu, její organismus má schopnost porod o několik hodin oddálit, tedy alespoň na nezbytně nutnou dobu, kdy se situace v honitbě uklidní.

Porod srny probíhá většinou v té části dne, kdy určitý druh zvěře při běžném denním režimu odpočívá. Pokud porod probíhá v noci, pak spíše až v její druhé polovině.

Vlastní porod je u srny řízen poměrně složitou hormonál-ní regulací. Rozeznáváme tři fáze porodu. První fáze začíná otevíráním děložního krčku a začátkem děložních kontrak-

[ 13reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech

vlastní porod je řízen poměrně složitou hormonální regulací. na snímcích je zachycena první fáze porodu, kdy ze svírky srny opakovaně vyhřezávají plodové obaly naplněné plodovou vodou, nejprve světlou, později tmavší. tyto obaly srna vleže prokusuje a hltavě pije jejich obsah.

14 ] reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech

cí. Srna v této době bývá obvykle hodně neklidná, zvláště pokud se jedná o prvorodičku. Časově lze tuto první fázi ohraničit přibližně 1–2 hodinami.

Druhá fáze je proces vlastního vypuzování plodů, trvající podle mého pozorování pouze pár desítek minut.

Ve třetí fázi dochází k vypuzení placenty. Druhá a třetí fáze se mohou vzájemně prolínat. Pokud by nedošlo k úplné evakuaci plodových obalů z dělohy, hrozí velké riziko popo-rodních komplikací.

Srna nejčastěji klade vleže, ale též i vestoje. Srnčata klade v krátkých intervalech tak, že doba vypuzování plodu od vy-hřeznutí plodových obalů až po narození posledního srnčete trvá přibližně dvě až tři hodiny. V průběhu kladení je možné pozorovat, jak srna opakovaně vstává a opět zaléhá a často přitom hlasitě naříká. U srny se při porodu výrazně zrychlu-je frekvence tepu a dechu, kdy dýchá podstatně rychleji, než by fyziologicky odpovídalo teplotě okolního prostředí.

Před porodem se pohlavní ústrojí srny silně prokrvuje a vytéká z něho hlen (nejdříve čirý, později tmavý), který se uvolňuje v děložním krčku. Jeho výtok může spontánně za-čínat už den před kladením. Pánevní vazy a břišní svaly srně před porodem ochabnou, břicho poklesne, boky vpadnou, a tím se zvýrazní žebra, výběžky obratlů a křížové kosti. Uvolňuje se také svalstvo zádi a beder a pánevní vazy se po ochabnutí prodlužují. U srny prvorodičky, která je od mládí tělesně slabá a podvyživená, bývá úzká porodní cesta, tak-že plod se obtížně protahuje. U těchto srn bývá porod těžký a pro srnče i matku často i velice nebezpečný.

Srnče je v děloze během svého prenatálního vývoje obale-no plodovými obaly, které se při porodu postupně protrhá-vají. V plodových obalech je uzavřená plodová voda, která chrání plod před nárazy a hlukem přicházejícím zvenku. Plodové obaly také poskytují imunitní ochranu plodu. Vněj-ší obal plodového vaku obvykle v děložním krčku praskne. Další dva obaly zůstávají na plodu většinou až do doby, kdy vyjde z dělohy. Po prasknutí plodových obalů a výtoku plo-dové vody dochází ke zvlhčení porodních cest, což usnadní rychlejší vypuzení plodu. Časové odstupy mezi jednotlivý-mi stahy svalů se ve vypuzovací fázi stále zkracují.

Přítomnost plodu v porodních cestách podnítí zvýšenou produkci hormonu oxytocinu. Ten podmiňuje během vy-puzování plodu rytmické stahy děložních i břišních svalů. V důsledku stresu může dojít ke snížené produkci tohoto hormonu a k nedostatečným děložním stahům a těžkým porodům. Hormon relaxin umožní uvolnění vazů a pánevní spony, což vede k rozšíření pánevní dutiny.

druhá fáze porodu je proces vlastního vypuzování plodů, trvající podle mého pozorování pouze pár desítek minut. v průběhu této fáze srna opakovaně vstává a opět zaléhá a často při tom hlasitě naříká. u srny se při porodu výrazně zrychluje frekvence tepu a dechu. přibližně za 15 minut se z dělohy vysunula přední končetina.


přítomnost plodu v porodních cestách podnítí zvýšenou produkci hormonu oxytocinu, který během vypuzování plodu stimuluje rytmické stahy břišních a děložních svalů. plod před vlastním porodem mění svoji vnitroděložní polohu a zaujímá vhodnou polohu pro průchod pánevním kanálem. plod obalený vakem sestávajícím z plodových obalů je vtlačován do děložního krčku, který je tímto tlakem stále rozšiřován. při porodu jsem pozoroval, jak vysunuté přední končetiny, které jsou v detailu zachycené na snímku, se důsledkem kontrakcí opakovaně vysouvaly a zasouvaly zpět do dělohy.


nejočekávanější chvíle druhé fáze porodu. při vytlačování zaujme srnče porodní pozici, která je zpravidla taková, že přední končetiny srnčete vylézají z dělohy jako první a hlava leží mezi nimi. následně se objevuje krk a ostatní části těla, poslední vychází z matčina lůna zadní běhy. Jak je z detailního snímku patrné, přední běhy jsou již oproštěny od plodových obalů. Srna se při vytlačování srnčete bolestí „zakusovala“ do země a natahovala všechny běhy. Celý proces vypuzování plodu od vyklouznutí hlavičky až po průchod celého těla trval přibližně 2 minuty. Jakmile vyšla z dělohy hlavička, srna intuitivně vstala a za opakovaného naříkání udělala pár kroků, aby se plod v děloze srovnal a povolilo sevření pánve. poté opět zalehla a porod dokončila vleže.


Vlastní porod sestává ze tří fází. Začíná fází otevírací, kte-rá je provázena stále se stupňujícími stahy děložních svalů. Stahy dělohy přispívají k roztažení děložního krčku a vtla-čení plodu do krčku. U srny se tím výrazně zvyšuje frekven-ce dechu a srdečního pulzu. Předběžné stahy dělohy mají význam při zaujímání vhodné polohy plodu pro průchod pánevním kanálem. Plod před vlastním porodem mění svo-ji vnitroděložní polohu. Plod obalený vakem, sestávajícím z plodových obalů, je vtlačován do děložního krčku, který je tímto tlakem stále rozšiřován. Nedostatečné stahy v oteví-rací fázi mají za následek snížený mechanický tlak plodu na děložní krček a vypuzování plodu je pak obtížné. Při druhé vypuzovací fázi prochází plod od děložního krčku pochvou až ke stydké štěrbině. Při vypuzovací fázi se stahuje nejen děloha, ale také břišní svaly.

Při porodu dochází k intenzívním peristaltickým sta-hům na děloze. Plodové obaly jsou tlačeny na vnitřní branku děložního krčku. Zvýšený tlak tekutiny v prvním plodovém vaku zpravidla vyvolá jeho prasknutí a výtok plodové vody. Je důležité, aby nedošlo k nedostatku kys-líku (hypoxii). Z toho důvodu musí srnče projít nejkri-tičtějším místem děložního krčku co nejrychleji. Zvláště důležité je rychlé vytlačení při případné zadní poloze (zadními běhy napřed), kdy dochází ke kompresi pupeční šňůry o pánevní dno a srnče se začne dusit, protože nemá zajištěn přísun okysličené krve. Ve snaze nadechnout se vdechne plodovou vodu a zahltí se.

Poslední, třetí fáze, je poporodní, kdy jsou za plodem vytlačovány zbytky plodových obalů a placenta. Tato sku-tečnost je nejlépe patrná na snímcích, které jsou součástí této kapitoly.

U srn, které mají pouze jednoho potomka, je poloha plo-du ve vyšší fázi březosti zádová (tedy plod v děloze leží na zádech). Teprve těsně před porodem (přibližně 24 hodin) zaujme plod porodní pozici, která je zpravidla taková, že přední končetiny srnčete směřují k ústí dělohy, hlava je natažená a leží mezi běhy. Zadní končetiny jsou složeny v protisměru ústí dělohy. Při porodu proto opouští porodní cesty většinou nejdříve hlava a současně s ní i spárky před-ních běhů, které jsou obaleny elastickým povlakem. Přední běhy při východu z rodidel bývají již oproštěny od plodo-vých obalů. Tuto skutečnost dokonale zachycuje detailní statický snímek z místa porodu.

Následně za běhy se objevuje hlava srnčete, krk a ostat-ní části těla, naposledy vychází z matčina lůna zadní

porod druhého srnčete, který následoval bezprostředně za prvním. Situace se opakovala – jakmile vyšla z dělohy hlavička, srna vstala a hmotností srnčete a zemskou gravitací si pomohla k snazšímu vytlačení srnčete. druhé srnče bylo životaschopnější a vyšlo z dělohy bez plodových obalů.


běhy. Celý proces vypuzování plodu od vyklouznutí hla-vičky až po průchod celého těla trval u každého srnčete přibližně 2 minuty.

Někdy může dojít při porodu ke komplikaci tím, že se vysunou pouze přední běhy srnčete, zatímco hlava se zvrá-tí dozadu. V důsledku této skutečnosti se mládě v děloze vzpříčí a nemůže být vytlačeno ven. Takový průběh porodu má ve volnosti pro matku i mládě většinou tragické násled-ky. Při porodu jsem měl možnost pozorovat, jak vysunuté přední končetiny, které jsou v detailu zachycené na snímku, se důsledkem kontrakcí opakovaně vysouvaly a zasouvaly zpět do dělohy. U prvního srnčete se tato skutečnost opako-vala snad dvacetkrát, u druhého pouze dvakrát.

Literatura uvádí, že u porodu dvojčat obvykle první z nich vychází v poloze čelní, tedy hlavičkou dopředu, a druhé v poloze zadní – zadečkem dopředu. Toto tvrzení však potvr-dit nemohu. Jak je z pořízeného snímku patrné, obě srnčata z dělohy vycházela popředu, tedy hlavičkou napřed.

Při porodu se svalová vrstva dělohy silně stahuje, v dů-sledku čehož se odtrhne placenta. Placenta vychází větši-nou 5–20 minut po porodu, někdy však z těla vyjde až za 2–3 hodiny. Přestávky mezi děložními stahy se po porodu prodlužují, ubývá intenzity kontrakcí, až nakonec úplně ustanou. Po porodu se začne děloha regenerovat a stáhne se do normální velikosti.

Při fotografování jsem pozoroval, jak se srna snaží vyté-kající plodovou vodu (před i po porodu) zachytit a hltavě u svírky vypít. To stejné dělala i s vyhřezlými plodovými obaly a placentou, které po kusech polykala. Srna rovněž olízala všechny stopy krve, které při porodu ulpěly na okol-ní vegetaci. Také rozžvýkala a pozřela placentu a všechny plodové obaly, které polykala ve velkých cárech. Říká se, že tyto obaly údajně obsahují látky, které zastavují krvácení z rodidel. Toto tvrzení však pokládám za mýtus. Pokud se srně kladoucí v zajetí obaly a placenta odstraní a zabrání se jejich pozření, nemívá to nepříznivé následky. Je pravděpo-dobné, že odstranění zbytků po kladení má spíše pudový charakter a funguje jako „zametání stop“ před potenciální-mi predátory.

Tvrdí se též, že pozření plodových obalů podporuje lakta-ci. Podle mého názoru, pozření placenty a plodových obalů nemá žádný vliv na zvýšení produkce mateřského mléka. Odstraněním zbytků je spíše odvětřeno místo porodu, neda-leko něhož jsou zpravidla brzy srnčata odložena.

Během porodu se krev v pupeční šňůře okamžitě sráží, takže srnče nemůže nikdy vykrvácet, a to ani v případě, kdy

poporodní péče o srnčata. bezprostředně po kladení srna pozře plodový obal a uvolní srnčeti zahleněné nozdry, aby mohlo naplno dýchat. opakovaným olizováním provádí masáž všech tělesných partií, prokrvuje kůži a povzbuzuje srnče k nezbytné aktivitě. lízákem také zbavuje srnče silné vrstvy hlenu, který pokrývá celý povrch těla, aby nedocházelo ke ztrátám tělesné teploty a následnému podchlazení potomka.


třetí fáze porodu – vyhřeznutí plodových obalů. přibližně 15 minut po porodu vychází z dělohy srny placenta a všechny zbytkové plodové obaly. Srna mezi tím provádí intenzivní očistu srnčete.

biologické skutečnosti zachycené přibližně 25 minut po porodu: porodem vyčerpaná srna provádí očistu a nezbytnou masáž genitálií srnčat již vleže. ze svírky si vylizuje plodovou vodu a zbytky vyhřezlých plodových obalů, které rozžvýká a pozře. Srnčata jsou již částečně osušená, jsou čilá a velice aktivní. Srnče začne instinktivně hledat zdroj mléka. v tomto případě si vemínko našlo u zalehlé matky, což je na autentickém snímku zcela patrné.


srna pupeční šňůru překousne nešetrně. Během případného pádu srnčete na zem dochází k uvolnění srnčete z plodo-vých obalů a většinou i k neřízenému přetržení pupeční šňů-ry. Zbytek pupeční šňůry, který byl při porodu od placenty odtržen nebo překousnut, během několika hodin srnčeti za-schne a po dvou dnech samovolně odpadne.

Literatura uvádí, že šelmy rodí vleže a přežvýkavci ve stoje. Tuto skutečnost u srny potvrdit nemohu. Jak je ze snímku patrné, poloha při kladení srnčat byla převážně v ležící poloze.

Při porodu srny jsem však obrazově zachytil jeden sku-tečně zajímavý biologický poznatek. Jakmile vyšla z dě-lohy hlavička srnčete, srna instinktivně vstala a za opa-kovaného naříkání udělala pár pohybů. Jakmile se plod v děloze srovnal a částečně i povolilo sevření pánevního kanálu, v důsledku čehož se plod kousek povysunul, srna opět zalehla a porod dokončila vleže. Autentický snímek tuto skutečnost zcela zřetelně dokumentuje. Stejná situace se opakovala i u druhého srnčete. Tímto počínáním jsem nabyl dojmu, že si srna tímto ulehčuje vypuzování plodu. Hmotnost srnčete a zemská gravitace ji zřejmě pomáhá k snazšímu vytlačení plodu.

Narozením srnčete a přetržením pupeční šňůry se pře-ruší placentární krevní oběh. V krvi srnčete vznikne ne-dostatek kyslíku a přebytek kysličníku uhličitého, což má za následek stimulaci dýchacího ústředí v mozku. Tato skutečnost bezprostředně nutí plíce zahájit dýchání. Po-kud by srnče do tohoto okamžiku nebylo osvobozeno od plodových obalů, potenciálně naplněných plodovou vodou, mohlo by se v ní utopit.

U prvního z dvojčat, jehož porod byl časově delší, jsem měl možnost pozorovat, jak srnče po bezprostředním vy-klouznutí ze svírky těžce dýchá. Vyluzované zvuky bych přirovnal k sípání, chrčení, či nepřirozenému kašlání. Plíce srnčete pravděpodobně zachytily určité množství plodové vody a snažily se jí zbavit. Za krátkou dobu srnče začalo dý-chat přirozeně, rytmicky a zcela čistě.

Následně po porodu začne srna, zpravidla vstoje nebo ješ-tě vleže, čistit srnče lízákem, a to nejdříve na hlavě, v okolí pupeční šňůry, na zadečku a posléze na celém těle. Srna in-tenzivním olizováním rovněž uvolní zahleněné nozdry, aby mohlo srnče naplno dýchat. Opakovaným olizováním zba-vuje své potomky především silné vrstvy hlenu, který po-krývá celý povrch jejich těla. Masáží také srnčeti prokrvuje kůži, a tím jej povzbuzuje k nezbytné aktivitě.

na těchto snímcích jsou detailně zachycené zbytky plodových obalů, které z dělohy vyšly přibližně hodinu po porodu. po důkladném očištění a vysušení srnčat se srna vrátila na místo porodu, kde rozžvýkala a pozřela veškeré poporodní obaly. říká se, že údajně obsahují látky, které zastavují krvácení z rodidel a také významě podporují laktaci. podle mého názoru je to však pouhý mýtus. pokud se srně kladoucí v zajetí tyto obaly odstraní a zabrání se jejich pozření, nemívá to nepříznivé následky.


Srst srnčete bezprostředně po porodu je splihlá a zvlhlá, takže tou dobou neplní svoji tepelně izolační funkci. Odpa-řování plodové vody z mokrého srnčete působí ztráty jeho tělesné teploty, a proto se srna snaží srnče co nejdříve vysu-šit. Časné porody, spojené s nepříznivým charakterem po-časí (chladné a deštivé dny), kdy srnče nemůže fyziologicky oschnout, mají z důvodu podchlazení srnčete většinou tra-gické následky. Charakter počasí v době kladení rozhoduje v těchto případech o dalším osudu srnčat.

Trávicí ústrojí srnčete je po celou dobu prenatálního vývo-je plodu v nečinnosti a ke konci březosti se naplňuje střevní smolkou, kterou mládě vylučuje hned po porodu. Srna čers-tvě narozeným potomkům vysaje obsah močového měchýře a periodicky provádí nezbytnou masáž močového a rektál-ního ústrojí.

Srna odkládá srnčata každé na jiném místě a nikdy nezaléhá přímo vedle nich. Jde o ochranný manévr, krerý má zamezit jejich případnému nalezení. Malinké srnče je pro přirozené predátory snadnou kořistí a zpestřením jídelníčku. pokud predátor jedno srnče nalezne a zkonzumuje, zůstane srně alespoň to druhé. čerstvě kladené srnče nemá přibližně do věku pěti dnů aktivované pachové žlázy a pro predátory je těžké je tou dobou navětřit. Srna bývá se svými potomky neustále v optickém a pachovém kontaktu a přichází k nim pouze za účelem nakojení a provedení nezbytných hygienických úkonů.

denní režim a aktivita srnčat zachycená druhý den po porodu. Srna odkládá srnčata každé na jiné místo a nikdy nezaléhá vedle nich. periodicky je kojí a provádí nezbytnou masáž rektálního a močového ústrojí, aby se srnče vyprázdnilo. také intenzivně pečuje o jejich srst a případná klíšťata a jiné vnější parazity ze srsti odstraňuje.


Kojení Bezprostředně po kladení se srnče snaží najít vemínko

a většinou během krátké chvilky poprvé saje mateřské mléko. U porodu jsem měl možnost pozorovat obrovskou životní sílu a vitalitu čerstvě kladených srnčat. U druhého srnčete, jehož porod byl na rozdíl od prvního velice krátký (trval přibližně sedm minut) a které vyšlo z dělohy zcela oproštěné od plodo-vých obalů, jsem pozoroval fenomenální životaschopnost. Už při průchodu pánevním kanálem, kdy se objevily běhy a hla-vička, se srnče „mrskalo“, opakovaně hlavičkou pohybovalo a mělo naplno otevřená světla. Tato skutečnost je detailně za-chycena na autentickém snímku provázejícím první část ka-pitoly o reprodukci. Ještě předtím, než ho srna stihla vysušit, stálo na vlastních bězích a snažilo se najít vemínko.

Po uplynutí krátké doby od kladení (většinou do jedné ho-diny) je většina srnčat schopna za matčina povzbuzování hlasem a též fyzické pomoci postavit se a vrávoravě odejít na nedaleké místo, kde je srna poprvé odloží a na krátkou dobu opustí. Čerstvě narozené a očištěné srnče začne instinktivně hledat zdroj mléka a mnohdy se ho snaží tápavě najít mezi předními běhy. Zkušené matky dokáží srnčeti ke zdroji mlé-ka pomoci a opakovaným postrkováním do zadečku nebo nastavováním různých pozic svého těla se je snaží navést na správné místo. Při kojení vždy zaujme srna charakteristický postoj. Většinou své potomky kojí vestoje, ale několikrát jsem už pozoroval, jak srna kojila vleže.

na snímku je zachycen biologický otec srnčat, jehož živá hmotnost dosáhla 29 kg. objemná raritní trofej je výsledkem mechanického poškození parůžků v době jejich růstu.

pohled na vemínko z perspektivy srnčete.

kojící matka se svými potomky zachycená tři týdny po porodu. Srnčata značně povyrostla a při kojení srnu skoro nadzvedávají. při kojení se srnče natáčí výhradně do protistoje matky buďto paralelně, nebo v ostrém úhlu k matčinu tělu. to zvyšuje stabilitu jejich postoje při kojení a matce to umožňuje provádět okamžitou masáž genitálií.


Dokud jsou srnčata malá, tak se při sání mléka natáčí výhradně do protistoje matky buďto paralelně, nebo v ost-rém úhlu k matčinu tělu. To zvyšuje stabilitu jejich postoje při kojení a matce to umožňuje provádět okamžitou a ne-zbytnou masáž genitálií. Když srnčata povyrostou, pijí již z různých pozic, např. kolmo k matčinu tělu, ale také jsem několikrát pozoroval, jak ke „zdroji“ přistupují zezadu, ane-bo prostrkují hlavu mezi zadními běhy matky. Literatura uvádí, že mláďata přežvýkavců přistupují k matce při kojení častěji z pravé strany než z levé. Toto tvrzení však potvrdit nemohu. Podle mého praktického a dlouholetého pozorová-ní se toto pravidlo u srnčí zvěře nějak výhradně nedodržuje.

Kojením mláďat a periodickým odběrem mléka jsou srnám drážděna nervová zakončení mléčných žláz, jejich podráždění podněcuje v hypofýze zvýšenou tvorbu hormo-nů působících na vylučování mléka, zvláště hormonu oxy-tocinu. Už samotné sání stimuluje produkci dalšího mléka. Oxytocin je vylučován po celou dobu kojení, ovšem nejvíce se ho uvolňuje během prvních tří týdnů laktace.

V důsledku intenzivního sání a tím spojeného vyššího tlaku uvnitř mléčné žlázy, který dává impulz ke spouštění mléka, je mateřské mléko stále intenzivněji tvořeno a uvol-ňováno. Při nedostatku potravy v době laktace klesá para-lelně i produkce mléka. Zpočátku produkce klesá jen po-zvolna, protože srna odčerpává potřebné živiny ze svých

tělesných rezerv. Absence kvalitní výživy je však brzy příči-nou progresivního úbytku svalové hmoty a tato skutečnost se projeví výrazným vyhubnutím srny.

Špatná výživa matky se také brzy odrazí v postnatálním vývoji srnčat, která se špatně vyvíjejí, krní, jsou tělesně a kondičně slabá. V souvislosti s cíleným chovem srnčí zvě-ře jsou takto slabá srnčata nežádoucí a měla by se z chovu co nejdříve vyřadit. Ze svého praktického pozorování mohu objektivně konstatovat, že slabá srnčata tělesný deficit vět-šinou nikdy nedoženou.

Kojící srna má nižší hladinu cukru v krvi, což u ní vy-volává pocit hladu. Z toho důvodu přijímá potravu častěji a v kratších periodách. Mám vypozorováno, že březí a poz-ději kojící srna paství podstatně častěji a déle než srna, kte-rá v konkrétním roce není zatížena mateřstvím a laktací.

Srna věnuje srnčatům intenzivní péči. Od prvních chvil života srnčatům masíruje lízákem oblast podbřišku a čistí jim okolí konečníku a močových vývodů. Tuto masáž pro-vádí srna po dobu, kdy srnčata výhradně sají mateřské mlé-ko a jejich trus ještě není pevněji utvářen. Jakmile srnče přijímá větší podíl rostlinné potravy než mateřského mléka a exkrement se začne utvářet pevněji, srna od intenzivních čistících a masážních procesů upustí.

Srna provádí srnečkovi masáž genitálií. na levém snímku je zachycena masáž močového ústrojí. Jak je ze snímku patrné, srnče se ve hřbetu nahrbí. na pravém snímku provádí masáž rektálního ústrojí, při kterém se srnče ve hřbetu většinou prohýbá.


Už v prvním týdnu života (váženo 21. 5.) dosahovala hmotnost srnčat přes 4 kg. Denní přírůstek v tomto týd-nu činil úctyhodných 250 g/den. Další vážení jsem prove-dl 1. 6., kdy hmotnost srnčat dosahovala 5,5 kg. V tomto sledovaném týdnu (od 21. 5. do 1. 6.) byl denní přírůstek 150 g/den, tedy oproti předchozímu týdnu poklesl o rov-ných 100 g. Další vážení jsem uskutečnil 15. 6., kdy srnčata dosáhla 33 dní svého biologického věku. Hmotnost srnčat se vyšplhala na fenomenálních 8,2 kg, respektive 8,3 kg, s denním přírůstkem 200 g/den.

Jak je z výsledku vážení patrné, denní hmotnostní pří-růstek srnčat není konstantní a progresivně se mění v zá-vislosti na množství a kvalitě odebraného mateřského mléka a podílu přirozené vegetace přijímaného srnčetem, v důsledku čehož dochází v zažívacím traktu ke složité sta-bilizaci a adaptaci bachorové mikroflóry. Průměrný denní přírůstek srnčat od prvního měření do 33. dne biologického věku činil 191 g/den a srnčata za tuto dobu (po odečtení porodních hmotností) nabrala fenomenálních 6,3 kg.

Vysoké porodní hmotnosti sledovaných srnčat přesahu-jící hranici dvou kilogramů mohu vysvětlit. Srna byla po-kládána geneticky kvalitním a trofejově silným tříletým srncem (trofej o hodnotě asi 140 b. CIC), jehož živá hmot-nost dosahovala 29 kg. Podle mého názoru však největší podíl a zásluhu na těchto hodnotách měla předkládaná vý-živa. Srnu jsem totiž v podzimním a zimním období, tedy v období prenatálního vývoje plodu, krmil produkty reno-

hmoTnosT srnčaTVe svém individuálním výzkumu biologie srnčí zvěře se

kromě jiného věnuji studiu porodních hmotností čerstvě kladených srnčat. Porodní hmotnosti jsou individuálně značně rozdílné v závislosti na kondici, zdravotním sta-vu, hmotnosti, době kladení, výživě a věku srny. Exaktní a objektivní měření porodních hmotností a jejich progre-sivních změn v důsledku růstu srnčete je možné provádět pouze u jedinců chovaných v zajetí.

Podle mé dlouholeté studie exaktních měření a dalších zjištěných údajů se hmotnost čerstvě kladených srnčat pohybuje v rozmezí 1,2–1,8 kg, s průměrem 1,5 kg. Den-ní přírůstky hmotnosti do věku jednoho měsíce srnčete se podle genetického založení matky, její výživy a kvality produkovaného mléka pohybují v rozmezí 130–220 g/den.

Porodní hmotnosti čerstvě kladených srnčat, obrazově zachycených v této kapitole, dosahovaly fenomenálních hodnot. Navzdory subtilní postavě srny a její nízké těles-né hmotnosti (živá hmotnost před říjí dosahovala pouze 18 kg) byla srnčata nadprůměrně vyvinutá a tělesně sil-ná s vysokou porodní hmotností přesahující hranici dvou kilogramů. Na důkaz mého tvrzení připojuji autentic-ké snímky zachycující tuto skutečnost těsně po kladení. Z mého pohledu a dlouholetého pozorování se zatím jed-ná o nejvyšší porodní hmotnost srnčat, se kterou jsem se v praxi setkal a kterou jsem měl možnost detailně obrazo-vě zdokumentovat.

porodní hmotnosti srnčat s přesností na jeden gram. Jak je ze snímků patrné, obě srnčata dosahují fenomenálních hmotností přesahující dva kilogramy.


mované firmy VVS Verměřovice zabývající se výrobou mi-nerálně-vitaminových a doplňkových krmiv pro spárkatou zvěř značky PREMIN.

Na základě konzultace s odborníky této firmy, Ing. Ond-řejem Faltusem a poradcem pro chov spárkaté zvěře Jiřím Hanákem, jsem pro březí srnu zvolil jimi doporučenou granulovanou směs pro spárkatou zvěř s přívlastkem – bíl-kovinná, obsahující vyvážený poměr vlákniny, bílkovin, minerálů, vitaminů, stopových prvků a dalších nutričních komponentů. Granulované krmivo měla srna k dispozici v adlibitním množství od září do dubna, tedy až do doby, kdy v důsledku vzrůstu přirozené šťavnaté vegetace pře-stala sama krmivo odebírat. Dá se tedy říci, že granulova-né krmivo měla srna k dispozici celou sledovanou dobu březosti. Odběr granulované směsi se pohyboval v růz-ných obdobích od 0,7 kg do 1,7 kg, s průměrem 1,2 kg/den. Navzdory subtilní postavě srny – matky a vysokým po-rodním hmotnostem srnčat jsem při porodu nepozoroval žádné porodní komplikace či jiné nežádoucí skutečnosti spojené s porodem. Celý porod trval od vyhřeznutí plo-dových obalů až po narození druhého potomka přibližně 1,5 hodiny, což je podle mého názoru zcela přirozená dél-ka porodu srny.

Jak je z výsledů vážení patrné, energetická hodnota při-jímané vyvážené potravy a vysoká kvalita krmiva PREMIN s deklarovanými hodnotami živin a optimálním poměrem všech nutričních látek má pozitivní vliv nejen na tvorbu silných trofejí u srnců, ale také na rozvinutí reprodukční-ho potenciálu, který se pozitivně promítne do prenatální-ho vývoje plodu. Na základě této skutečnosti budu srnčata v průběhu tělesného vývoje periodicky obrazově doku-mentovat. Primárně budu sledovat vývoj jejich pučnic, ja-kožto základního atributu pro kvalitu budoucích parůžků, parametry parůžků včetně specifické (měrné) hmotnosti parožní hmoty, přírůstky hmotnosti až do ukončení těles-ného vývoje a další biologické skutečnosti.

ETOLOgICKé a fyZIOLOgICKé aSPEKTy SRNČÍ ZVĚŘE

5]

92 ] etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře

těžce prorážejí po desetiletí generalizované a zakořeněné názory některých myslivců. I přes dosavadní znalosti bio-logie srnčí zvěře a spousty vydaného odborného materiálu však nebyly všechny otázky zodpovězeny zcela správně. V některých publikacích se opakovaně uvádějí mylné, ne-podložené, zkreslené či nepřesné údaje, které pak výrazně ovlivňují myšlení některých myslivců. Z toho důvodu je nezbytné tyto sporné oblasti kriticky hlouběji zkoumat, doplňovat a upravovat. Vyvracení vědeckých omylů nás v dnešní kulturní a civilizované době stále posouvá dál.

Cílem této kapitoly je díky dlouholetému pozorování srnčí zvěře a bohatému obrazovému materiálu nahlédnout hlouběji do některých méně probádaných oblastí a upravit léty generalizované skutečnosti naší myslivecké praxe.

odPočIneK a sPáneKSrnčí zvěř stráví den i noc přecházením, hledáním potra-

vy, pastvením a přežvykováním. Tyto periody střídá s od-počinkem a spánkem. Mezi mysliveckou veřejností kolují nejrůznější nejasnosti a omyly týkající se otázky odpočinku a spánku srnčí zvěře. Spousta myslivců je přesvědčena, že srnčí zvěř prakticky vůbec nespí, jen bdí a odpočívá. Touto skutečnost umocňuje fakt, že málokterý myslivec za dobu své praxe spatřil jedince ve fázi skutečného spánku. Proble-matikou oblasti spánku jsem se u srnčích jedinců držených v zajetí dlouhodobě zabýval a provedl četná pozorování.

eTologIcKé a fyzIologIcKé asPeKTy srnčí zvěře

Srnec obecný je původním druhem naší fauny, který obývá území celé České republiky od nížin až po horské oblasti. Navzdory rozšíření tohoto druhu v našem kultur-ním prostředí a jeho relativně vysoké početnosti kolují mezi mysliveckou veřejností nejrůznější nejasnosti či omy-ly týkající se fyziologických a etologických aspektů, často přenášené z jedné myslivecké generace na generaci násle-dující. Studiem srnčí zvěře se odedávna zabývala řada na-šich i zahraničních odborníků, kteří své poznatky a ostatní zjištěné údaje publikovali v odborných mysliveckých peri-odikách a primárně ve svých monografiích o srnčí zvěři. Srnčí zvěř se v naší myslivecké praxi stala hospodářsky ob-líbenou zvěří, která pro své rozmanité vlastnosti a primár-ně trofejovou různotvárnost vzbuzuje u myslivců velký chovatelský zájem. Z toho důvodu se srnčí zvěř stále čas-těji stává předmětem různých diskusí, seminářů, je rovněž podnětem mnohých exaktních prací a vědeckých studií.

Z důvodu hospodářské krize a propadům světové ekono-

miky je do oblasti mysliveckého výzkumu ze strany státu vkládáno stále méně finančních prostředků. Tyto skuteč-nosti vedou k útlumu progresivního rozvoje mysliveckého výzkumu a jeho dočasné stagnaci. Do dnešní doby však byla spousta z kdysi neznámého a záhadného objasněna a zodpovězena. Nutno však konstatovat, že i dobře ověře-né poznatky a exaktní studie pomalu prosakují k nejširším vrstvám myslivecké veřejnosti a v mnoha případech velice

odpočinek, dřímání a skutečný spánek jsou neodmyslitelnou fyziologickou nutností srnčí zvěře. tento odpočívající a chvílemi podřimující jedinec byl zachycen v letním období brzy po skončení srnčí říje. bystré smysly sedmiletého srnce stále vnímaly moji přítomnost, a proto do pravého spánku ani na chvíli neupadl. Celou dobu podřimování srnec přežvykoval a měl plně aktivované všechny smysly.

[ 93etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře

na snímcích jsou zachyceny jednotlivé fáze spánku, resp. přechod mezi dřímáním a skutečným spánkem. Srnci ve věku 6 a 7 let byli po soustavném pozorování vyfotografováni v zimním a podzimním období. časový úsek skutečného spánku byl u srnců 7 minut (v zimním období), resp. 14 minut (v podzimním období).


Po delší době podřimování, zvláště je-li si jedinec jistý svým bezpečím, začnou slecha povolovat (nejsou drženy zpříma a zaklání se nazad), světla jsou již zcela zavřená, hlava klesá a jedinec upadá do vlastního spánku. Skuteč-ný spánek trvá u srnčí zvěře jen krátkou dobu, což se dá vysvětlit tím, že po dobu spánku se funkce smyslů sníží natolik, že nemohou jedince včas upozornit na hrozící ne-bezpečí. Tyto jednotlivé fáze spánku jsem v průběhu let vyhodnocoval a obrazově dokumentoval.

Jedinec spící skutečným spánkem již nedrží hlavu zpří-ma, ale z důvodu povoleného krčního svalstva se hlava zaklání na stranu. Vlastní spánek je u srnčí zvěře zpra-vidla středně hluboký a velice krátký. Ve stadiu spánku jsou receptory všech smyslových orgánů jedince již výraz-ně otupeny a zkušený myslivec může s velkou opatrností a dobrým větrem ke spícímu jedinci nerušeně přišoulat na velice krátkou vzdálenost. Mohu otevřeně říci, že volnosti jsem měl to štěstí pouze jedenkrát. Bylo to jednoho slun-ného jarního dne v poledních hodinách. Nebýt loveckého psa (českého fouska), který mě na srnce včas upozornil, tento pohled by se mi ve volnosti zřejmě nikdy nenasky-tl. Srnec byl zalehlý v ostrůvku vysoké trávy březového náletu s výhledem do okolí. S dobrým větrem se mně po-dařilo pomaličku přiblížit k srnci na neuvěřitelně krátkou vzdálenost dvou metrů. Mladý srnec, v parůžcích nerov-ný šesterák, byl stočený do klubíčka a větrník měl až po světla „zabořený“ v kratinách. Byl to přímo impozantní pohled, skoro až neuvěřitelný. Přibližně po 15 vteřinách

V této kapitole přináším myslivecké veřejnosti nejnovější informace a poznatky z mého pozorování, bohatě doložené uceleným obrazovým materiálem. V souvislosti s individu-álním výzkumem biologie srnčí zvěře musím konstatovat, že obrazové materiály jsou výsledkem soustavného a mno-haletého pozorování.

Odpočinek, dřímání a skutečný spánek jsou neodmys-

litelnou fyziologickou nutností srnčí zvěře. Převážně po každé pastevní periodě uléhá srnčí zvěř k odpočinku, při kterém intenzivně přežvykuje. Nejčastější formou odpo-činku srnčí zvěře je dřímání, tedy polospánek, při kterém smysly jedince dokáží zachytit spousty podezřelých vje-mů. Při dřímání má jedinec většinou přivřená světla a leží tak, že prakticky klečí na předních končetinách, které má složené pod tělem. Krk a hlavu drží jedinec při dřímání zpříma a obyčejně při této činnosti zcela automaticky pře-žvykuje. Podřimování je mezistupeň mezi polospánkem a skutečným spánkem. Navzdory sníženému prahu citli-vosti všech smyslových orgánů, zejména čichu a sluchu, je srnčí zvěř při podřimování stále bdělá, ostražitá a její bys-tré smysly velice snadno zjistí podezřelé dění v blízkém okolí. Srnčí zvěř nejraději dřímá na místech, z kterých má dobrý rozhled, kde je chráněna před nepřízní počasí a ostatními rušivými vlivy prostředí, ale hlavně kde si je jistá svým bezpečím. Tyto lokality si srnčí zvěř ráda vyhle-dává a jsou pro ni tzv. zónami klidu.

roční srnka – čiplenka, která po dobu deseti minut upadla do pravého spánku. Srna zaujala typickou polohu pro spaní tzv. „do klubíčka“. po dobu pravého spánku měla všechny smysly výrazně otupeny a nereagovala na vnější rušivé faktory.

tento čtyřletý srnec upadl do vlastního spánku bezmála na 20 minut. Skutečný spánek trvá u srnčí zvěře jen krátkou dobu, což se dá vysvětlit tím, že po dobu spánku se funkce všech smyslů sníží natolik, že nemohou jedince včas upozornit na hrozící nebezpečí.


pozorování jeho bystré smysly zřejmě zjistily nebezpečí, srnec znenadání procitl a rychlostí blesku odskočil. Více-krát jsem něco podobného nezažil. Škoda, že jsem tenkrát neměl u sebe fotoaparát.

Poloha srnčí zvěře při vlastním spánku je velice indi-

viduální. Každý jedinec si při ní našel svoji specifickou a nejoblíbenější polohu. Někteří jedinci mají při spánku krk stočený směrem dozadu a hlavu v úhlu mezi trupem a zadními končetinami. Někteří se při spánku spontánně stáčejí jakoby do „klubíčka“, až se větrníkem bezprostřed-ně dotýkají zadního běhu, nebo si ukládají hlavu do oblas-ti kratin. Jiní zase stáčejí krk na bok svého těla. Pozoroval jsem i jedince, který spal sice v typické poloze, ovšem s kr-kem nataženým před sebe a hlavou zapřenou o zem. Kurt (1970) uvádí, že se při spánku srnčí zvěř položí zcela na bok. Přestože jsem za dobu svého individuálního výzku-mu biologie srnčí zvěře viděl spousty „spáčů“, s touto po-lohou jsem se u žádného jedince nikdy nesetkal. Tato polo-ha je pro srnčí zvěř velmi netypická, nepřirozená a hlavně nebezpečná. Z této polohy totiž nedokáže jedinec rychle reagovat na bezprostřední nebezpečí. V dostupných lite-raturách není poloha srnčí zvěře při skutečném spánku přesněji popisována a už vůbec ne obrazově zachycena. Důvod je zcela prostý – ve volnosti tyto fyziologické as-pekty nejdou exaktně studovat a pozorovat. Bystré smysly srnčí zvěře podezřelé dění v okolí většinou zjistí dříve, než se nám podaří ke spícímu jedinci přiblížit.

vlevo je zachycen roční srnec a jeho specifická poloha při vlastním spánku. vpravo je zachycena jeho reakce na rušivý podnět.

Problematika spánku srnčí zvěře není v naší myslivecké praxi nijak zvlášť aktuálním tématem, a proto nebyla ni-kdy hlouběji zkoumána. Protože většina myslivců spícího jedince neviděla, zakořenil se mezi mysliveckou veřejnos-tí názor, že srnčí zvěř z důvodu vlastního bezpečí praktic-ky vůbec nespí. Obrazový materiál této kapitoly však zcela jednoznačně toto tvrzení vyvrací. Nutno ale upozornit, že srnčí zvěř do zcela hlubokého spánku nikdy neupadá. Tím se vysvětlují bystré reakce a okamžité procitnutí jedince už při zcela minimálním rušivém faktoru.

Časový úsek vlastního spánku je u každého jedince in-dividuálně rozdílný a do jisté míry záleží na věku jedince, jeho zdravotním stavu, na klidovém a krytovém faktoru, predačním tlaku, stavu sytosti apod. Srnčí zvěř, která je vystavena rušivým faktorům, střídá krátké periody vlast-ního spánku s častým procitnutím nebo podřimováním, při kterém má opět plně aktivovány všechny smysly. V ruš-ných podmínkách našeho kulturního prostředí může tr-vat souvislý nepřetržitý spánek pouze jen několik minut. Mimo exogenní faktory je krátký úsek vlastního spánku výrazně ovlivněn činností předžaludků a složitého proce-su trávení. Jakmile jedinec upadne do vlastního spánku a přestane přežvykovat, začnou se v bachoru tvořit plyny (metan), které spícího jedince „nafukují“, a nepříjemný tlak v zažívacím ústrojí přinutí jedince k spontánnímu probuzení. Tyto fyziologické aspekty a chemické reak-ce podle mého názoru výrazně ovlivňují, resp. omezují, délku vlastního spánku srnčí zvěře. Mám exaktně vypo-


zorováno, že jakmile se jedinec probudí, začne okamži-tě přežvykovat a přebytečné plyny „krkáním“ vypouštět. V kontextu s touto skutečností musím upozornit, že je nutno věnovat velkou pozornost i cílené imobilizaci. Imo-bilizovaný jedinec by se neměl nikdy nechat bez dozoru a optického kontaktu. Po nezbytně nutné době (převoz, veterinární zákrok apod.) je velice důležité jedinci apliko-vat antisedativum, aby se co nejdříve probudil a vyrovnal plynatost zaživadel. Mám vypozorováno, že po čtvrthodi-ně stavu imobilizace se začne bachor spontánně nafukovat a nekontrolovaný, déletrvající stav imobilizace může vést k úhynu jedince. Znám několik případů, kdy při převozu do jiného chovného zařízení jedinec v důsledku dlouho-trvající imobilizace uhynul. Na snímku je zachycen imo-bilizovaný jedinec a jeho nafukující se bachor v závislosti na délce imobilizace. Jedinec na snímku byl imobilizován bezmála dvě a půl hodiny.

Z výsledků dlouholetého pozorování jedinců chovaných

v zajetí, kteří nemusí čelit negativním vlivům prostředí a dalším rušivým faktorům, mohu konstatovat, že časový úsek vlastního spánku se pohybuje v rozmezí 10 až 20 mi-nut a je v průběhu celého dne poměrně nepravidelně roz-ložen. Netroufnu si však stanovit časový úsek vlastního spánku a pouhého podřimování, zvláště, když nelze zcela přesně stanovit hranici, kdy jedinec ještě podřimuje a kdy upadl do pravého spánku. Ve svém chovu jsem jeden rok pozoroval srnce, který v poloze „do klubíčka“ spal rovných

v důsledku stagnace zaživadel a přežvykovací činnosti se začnou v bachoru tvořit plyny, které imobilizovaného jedince výrazně nadýmají. na snímku je zachycen imobilizovaný tříletý srnec a optické změny břišní partie (nadýmání bachoru) v závislosti na délce trvání imobilizace.

25 minut. Po tomto čase procitl a dalších 20 minut inten-zivně přežvykoval a vyrovnával plynatost. Vzápětí vstal, protáhl se, udělal svojí potřebu a šel se pastvit. Literární prameny uvádějí, že časový úsek vlastního spánku srn-čí zvěře je v průběhu dne přibližně 2 hodiny. Tyto údaje jsou však podle mého názoru velice orientační a zkresle-né skutečností, že není možné exaktně zjistit, kolik času věnuje srnčí zvěř skutečnému spánku zejména v nočních hodinách.

Vlastním spánkem a déletrvajícím odpočinkem srnčí

zvěř nabírá novou sílu, regeneruje svalstvo namáhané zvýšenou fyzickou aktivitou (obhajování teritoria, útěk, říje apod.).

Na základě mého pozorování mohu konstatovat, že krátký vlastní spánek srnčí zvěře je vyrovnán poměr-ně dlouhou periodou odpočinku a podřimováním, kte-ré fyziologicky dostatečně kryje spánkový deficit. Získat exaktní údaje o periodách vlastního spánku, odpočinku či pouhého přežvykování, zejména v různém období v roce, lze docílit pouze na základě dlouholetého a soustavného monitorování jedinců držených v zajetí. Tato stále zaml-žená oblast bude předmětem mého dalšího individuálního výzkumu.

Dlouholetým pozorováním jedinců držených v zajetí

jsem v oblasti odpočinku zaznamenal jednu biologickou zvláštnost. Je-li si jedinec jistý svým bezpečím a jeho ži-


na této ucelené fotosérii je zachycen celý postup a způsob zaléhání a vstávání jedince. těsně před zalehnutím si srnčí zvěř nejprve předními běhy vyhrabe tzv. záleh. při zaléhání si klekne na zápěstní klouby (kolena) předních běhů a potom se položí na libovolnou stranu těla. při vstávání ze zálehu je postup opačný. nejprve se jedinec postaví na zadní končetiny a vzápětí na přední. Jakmile jedinec vstane, většinou si hned protáhne tělo.


votní prostor není rušen a ohrožován potenciálními pre-dátory, využívá k odpočinku polohu, při které si natáhne všechny čtyři běhy podél těla. Z pohledu myslivce je tato poloha nepřirozená a může se potenciálnímu pozorovateli jevit až komicky. V dnešních intenzivně rušených honit-bách a primárně z důvodu vlastního bezpečí tuto polohu srnčí zvěř využívá minimálně. Většinou má odpočívající jedinec všechny končetiny „složené“ pod sebou, což je nejpřirozenější a nejtypičtější poloha, s kterou se můžeme u srnčí zvěře setkat. Tato poloha je také tzv. pohotovost-ní, protože z ní může jedinec při potenciálním nebezpečí rychleji reagovat a okamžitě vybíhat.

V této stati bych se ještě v krátkosti zmínil o postupu

a zejména způsobu zaléhání srnčí zvěře. Těsně před za-lehnutím si srnčí zvěř nejprve předními běhy vyhrabe tzv. záleh. Zaléhá tak, že si nejprve klekne na zápěstní klouby (kolena) předních běhů. Potom si lehne na pravé či levé stehno a složí zadní končetiny pod sebe. Leží tedy vždy na přední a zadní končetině jedné strany těla, kdy končetiny druhé strany má souběžně s trupem. Při vstá-vání je postup opačný. Nejprve jedinec zvedne zadní část těla (postaví se na zadní končetiny) a vzápětí na přední.

Na doprovodných snímcích jsem u několika jedinců růz-ného věku zachytil fáze odpočinku, přežvykování i vlast-ního spánku a také detailní postup srnce při zaléhání a vstávání.

typická poloha srnčí zvěře při odpočinku. většinou má odpočívající jedinec všechny končetiny složené pod sebou, což je přirozená poloha, s kterou se můžeme u srnčí zvěře běžně setkat. tato poloha je také pohotovostní, protože z ní může jedinec při potenciálním nebezpečí rychleji reagovat a okamžitě vybíhat.

Je-li si srnčí zvěř jistá svým bezpečím a její životní prostor není opakovaně rušen a ohrožován potenciálními predátory, využívá k odpočinku polohu, při které si natáhne všechny čtyři běhy podél těla. v dnešních intenzivně rušených honitbách a primárně z důvodu vlastního bezpečí tuto polohu srnčí zvěř využívá minimálně.


Příjem vody Pro správnou funkci trávicího ústrojí je velmi důležitý

dostatečný příjem vody.Otázka skutečného příjmu vody nebyla u srnčí zvěře

exaktně řešena a objasněna, zejména co se týče množství přijaté vody z přirozených zdrojů v různém období v roce. Podle starších literárních pramenů spotřebuje organismus srnčí zvěře na 10 kilogramů živé hmotnosti při přiroze-ném složení potravy asi 1,3 litru denně, což by předsta-vovalo při průměrné hmotnosti jedince kolem 25 kg při-bližně 3 litry vody. Tyto údaje však nejsou nikde přesněji specifikovány, takže nelze zjistit, je-li tato dávka myšlena z přímého pití nebo sečtená dohromady včetně vody ab-sorbované v zelené šťavnaté potravě.

Současné „nejaktuálnější“ prameny uvádějí spotřebu vody u srnce 5–8 litrů/den, u březí či kojící srny neuvěři-telných 7–11 litrů/den. Mnohdy si marně lámu hlavu nad tím, kde naši přední „odborníci“ na tyto výsledky přišli nebo z jakých věrohodných zdrojů či materiálů tyto údaje čerpali. Každý rozumný a problematiku chápající mysli-vec ví, že takto obrovské množství vody nemůže 25 kilo-gramový jedinec už z fyziologického hlediska vypít a při-rozenou cestou zpracovat. Pokud by v průběhu 24 hodin vypila srna 7–11 litrů vody, byl by její bachorový obsah tak naředěn, že by trávník brzy přestal plnit svou funkci se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav. Pokud bych měl pro názornost tento poměr vody ve vztahu k tě-lesné hmotnosti přirovnat například k člověku, tak muž o hmotnosti kolem 80 kg by měl vypít přibližně 24–32 li-trů vody denně. V živočišné říši by znamenalo, že např. kůň o hmotnosti 500 kg by musel vypit 150–200 litrů vody apod. Každý autor by si měl nejprve uvědomit, co píše a jaké informace šíří mezi mysliveckou veřejnost. V přípa-dě zpochybnění by si měl ovšem za svým tvrzením stát a případně si ho i obhajovat. Myslím, že při obhajobě toho-to nesmyslného údaje by se autor asi hodně zapotil. Před začátkem svého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře jsem byl také milovníkem a chovatelem sportovních jezdeckých koní. Mohu otevřeně prohlásit, že literaturou uváděná hodnota (7–11 l/den pro březí a kojící srnu) by jako záchovná dávka fyziologicky vykryla nároky pětime-trákového koně. Samozřejmě za předpokladu, že nebude v zátěži. Už logicky vyplývá, že přirovnávat srnu s koněm není možné.

voda je fyziologickou nutností zdravého organismu srnčí zvěře. ve vegetačním období si srnčí zvěř vystačuje vodou vázanou v zelené šťavnaté potravě, různými dužnatými plody a zejména lízáním ranní rosy, která dostatečně kryje všechny fyziologické potřeby.

na snímku je zachyceno třítýdenní srnče při pití vody.

na snímku je zachycena biologická matka se svým dvouměsíčním potomkem v době prováděného měření. každý jedinec bez ohledu na věk či roční období přijímá vodu podle fyziologických potřeb organismu individuálně rozdílně. příjem vody výrazně ovlivňuje také charakter počasí (sucho, horko, vlhko, déšť, zima, mráz, sníh apod.).


Získat přesné údaje o příjmu vody lze pouze u jedin-ců chovaných v zajetí na základě každodenních kontrol odběru vody z předem kalibrovaných nádob. Jedině tím-to způsobem je možné získat přesné údaje a zjistit, kolik vody srnčí jedinec za 24 hodin vypije.

V souvislosti s touto problematikou jsem v roce 2010–2011

provedl experiment, který měl potvrdit či vyvrátit litera-turou uváděné hodnoty. Za účelem získat co nejpřesnější údaje jsem do každého výběhu nainstaloval plastové, vý-robcem kalibrované nádoby o objemu 12 litrů. Pravidelně každých 24 hodin jsem kontroloval postupný odběr vody, který jsem si písemně zaznamenal. Nádobu jsem po kaž-dém měření vyčistil a opět nalil čerstvou vodu přesně po hranici 12 litrů. Tímto způsobem jsem postupoval kaž-dý den a všechny čtyři roční období (jaro, léto, podzim, zima). Po dobu dvou let jsem tímto způsobem získal mno-ho objektivních údajů od 26 sledovaných jedinců různého věku a různého pohlaví. Z vyhodnocovaných jedinců bylo 15 srnců různých věkových tříd, 2 srnci parukáči, 6 březích (později kojících) srn a 3 nevodící srny. Výsledky pozoro-vání byly velice zajímavé.

Na základě svého výzkumu mohu myslivecké veřejnosti

zcela objektivně sdělit, že srnčí zvěř v letním období pije méně než v období podzimním či zimním. Spousta mys-livců je totiž přesvědčena o opaku, což se dá vysvětlit jedi-ným způsobem. Logicky si každý myslivec tyto souvislosti vztahuje na sebe a je mu známo, že v létě každý člověk pije více než v zimě. Skutečnost u srnčí zvěře je ovšem jiná. V tomto kontextu musím upozornit, že každý jedinec je svým způsobem originální, a proto každý z vyhodnoco-vaných jedinců přijímal vodu podle fyziologických potřeb organismu individuálně rozdílně. Nutno upozornit, že do značné míry byl ve sledovaném období příjem vody ovliv-něn charakterem počasí (sucho, horko, vlhko, déšť, zima, mráz, sníh apod.) a zejména kvalitou a šťavnatostí pastvy, v období podzimního a zimního přikrmování také druhy předkládaných krmiv.

Největší (rekordní) odběr v průběhu letního období

jsem zaznamenal u obou srnců parukáčů, a to v množ-ství 1,4 (resp. 1,8) litru za den. Tento větší odběr může být částečně ovlivněn skutečností, že srncům parukáčům v jarním období paruka „ožívá“ a v průběhu léta přirůs-tá spousta nové parožní tkáně, která v podzimním obdo-

Jsou-li přirozené vodní zdroje zamrzlé a leží-li v honitbách sníh, uhrazuje si srnčí zvěř nutnou dávku vody lízáním sněhu nebo ledu. ve vyhodnocovaném zimním období, kdy v důsledku silných mrazů voda v nádobách zamrzala, se jedinci zcela automaticky přeorientovali na lízání sněhu.


Z výše uvedeného lze vyvodit jednoznačný závěr: Srnčí zvěř pije v letním období zcela minimálně a primárně si vystačí s vodou vázanou v zelené šťavnaté potravě, různý-mi dužnatými plody a zejména lízáním ranní rosy, která dostatečně kryje a stimuluje fyziologické potřeby jedince. Přímým pitím si zvěř podle potřeby organismu vodu pou-ze doplňuje. Tento názor potvrzuje i německý odborník Kurt Menzel v knize Chov a lov srnčí zvěře, který píše: „Srnčí zvěř přijímá vodu obsaženou v potravě, nemá proto téměř žádnou potřebu pít.“ Reakce recenzentů na tyto sku-tečnosti jsou však většinou diametrálně odlišné a snaží se tyto názory ihned dementovat.

V podzimních měsících se příjem vody u vyhodnocova-

ných jedinců zvýšil přibližně o 30 až 40 %. Tuto skutečnost je možné vysvětlit úbytkem druhové pestrosti šťavnaté zele-né potravy a primárně dynamickou ztrátou vody absorbova-né v podzimní vegetaci. Z důvodu blížícího se vegetačního klidu a primárně fyziologické potřeby a nutnosti naředění bachorového obsahu naplněného krmivem s větším podí-lem sušiny (obilné plevy, jádro, seno, letnina apod.) se odběr vody u všech jedinců progresivně zvyšuje.

S pitím vody u srnčí zvěře mají myslivci v honitbách růz-

né zkušenosti. V některých lokalitách, kde není přirozený zdroj vody, budí srnčí zvěř v očích pozorovatele dojem, že vodu téměř nepotřebuje. V takových případech si srnčí zvěř kryje většinu vody hlavně lízáním ranní rosy, šťavna-tou paší a různě dostupnými dužnatými plody.

V zimním období, jsou-li přirozené zdroje vody zamrz-

lé a leží-li v honitbách sníh, uhrazuje si srnčí zvěř nutnou dávku vody lízáním sněhu nebo ledu. Ve vyhodnocova-ném zimním období, kdy v důsledku silných mrazů voda v nádobách rychle zamrzala, jsem přestal vodu doplňovat a jedinci se zcela automaticky přeorientovali na lízání sně-hu. Tyto skutečnosti jsou dobře patrné i na doprovodných snímcích. V tomto kritickém a časově omezeném úseku ne-lze zcela jednoznačně stanovit skutečný příjem vody jedin-cem. Podle mého názoru však bude přibližně stejný jako v podzimním období.

Shrnu-li všechny výsledky, které jsem v této oblasti za dvouleté období získal, mohu objektivně konstatovat, že pří-jem vody srnčí zvěře je v letním období nižší než v období podzimním a zimním, kdy se příjem vody u některých jedin-ců progresivně zvýšil až o 50 % z letního období. Literaturou

bí dosahuje rozsáhlé hypertrofie. Z toho důvodu zřejmě organismus parukáče potřebuje větší přísun vody, než je tomu u „normálních“ srnců, jejichž parůžky jsou od jara zmineralizované a jsou mrtvou kostní tkání. Tato zpětná vazba se mi potvrdila na podzim, kdy v důsledku ukon-čení růstu paruky a její dočasné stagnace byl příjem vody u obou srnců parukáčů výrazně nižší.

U ostatních srnců různých věkových tříd se odběr vody pohyboval v rozmezí od 0,2 do 1,4 litru za den. Je také nutno přihlédnout ke skutečnosti, že v letním období, ze-jména za horkých slunných dnů, se voda v nádobě rychleji odpařuje, a tím je výsledek skutečného příjmu nepatrně zkreslen ve prospěch většího odběru vody jedincem.

Také u kojících srn byl odběr vody individuálně značně

rozdílný. Zatímco jedna srna vypila denně 0,5 litru vody, tak druhá na vykrytí všech fyziologických potřeb potřebovala bezmála 2 litry vody denně. U březích a kojících srn jsem oproti srncům zaznamenal odběr vody přibližně o 20 % vyšší. Tento výsledek je ovšem zkreslen skutečností, že od třetího týdne života začínají pít vodu i srnčata, která určité množství vody z nádoby odeberou. Nelze tedy zcela exakt-ně zjistit, kolik vody vypila biologická matka a kolik její po-tomci. Zvláště v podzimních měsících jsou výsledky měření zcela zkreslené, protože srnčata v té době dosahují tělesných hmotností kolem 15–20 kg a jejich organismus již spotřebuje podstatně větší množství vody, než tomu bylo v časné fázi vývoje. V té době je nutno celkový odběr vody v nádobě ně-jakým způsobem rozpočítat na všechny jedince.

Zajímavostí bylo, že u jednoho ze sledovaných srnců

jsem v průběhu letních měsíců zaznamenal zcela nulový odběr vody. Jednalo se o mého „zlatého“ srnce jménem Honza, který v současné době vstupuje do desátého ka-lendářního roku života. Je možné, že organismus staršího jedince již nepotřebuje takové množství vody jako orga-nismus jedince mladšího a fyziologickou potřebu vody si stačí vykrýt vodou absorbovanou v zelené pastvě a zejmé-na lízáním ranní rosy.

Nutno také upozornit, že předkládaná voda pro celé sledované období byla studniční, nikoliv chemicky upra-vovaná (chlorovaná apod.). Špatné složení vody by totiž mohlo vést ke zkresleným výsledkům, protože např. chu-ťově špatná voda by odrazovala jedince se napít tzv. do sytosti. Tím by celá dvouletá studie neměla zcela žádnou vypovídající hodnotu.


Podobná situace nastala, když jsem na jaře z důvodu zvyšující se agresivity srnců a nutnosti separace tří ročků sdílející jeden výběh požádal místní policii, aby provedla (narkotizační puškou) jejich imobilizaci. Po příjezdu a sa-motném přiblížení se policistů k výběhu reagovali na jejich křiklavě modré košile podobně jako v prvním popisova-ném případě. Po převléknutí do něčeho zeleného se zklid-nili a vše bylo v pořádku.

Jako další vypozorovaný případ uvedu rozlišovací schopnost barevného vnímání srnčí zvěře na známé bar-vy. Srnčí jedince v mém chovu napájím z plastových ná-dob světlé barvy, které mají ve výběhu stále k dispozici. Pokud nádobu vyměním za objemově a tvarově stejnou ale jiného zbarvení, přistupují k ní v nejistotě a s větší opatrností. Po krátké době si na jinou barvu nádoby rych-le zvyknou a napájí se z ní. Na podzim minulého roku jsem provedl u několika jedinců malý experiment a před-ložil vodu ve třech objemově a tvarově stejných nádobách různých barev rozestavěných ve vzdálenosti 3 metry. Jed-na nádoba však zůstala v barvě, na kterou byli zvyklí. Při nutnosti se napít přistupovali jedinci vždy ke své barvě, a to i v případě, že jsem nádoby mezi sebou účelově přeha-zoval. Z četných pozorování a výše popsaných případů je téměř jisté, že srnčí zvěř v omezeném rozsahu schopnost barevného vnímání má.

uváděné 3 litry, 5–8 litrů, nebo dokonce 7–11 l/den, jsem za dobu svého dvanáctiletého individuálního výzkumu biolo-gie srnčí zvěře v žádném období a u žádného jedince nikdy nezaznamenal.

schoPnosT barevného vIdění Schopnost vidět barevně je u zvířat různá. U srnčí zvěře

nebyly praktickými pokusy tyto otázky řešeny a pokud je mi známo, nikdy se v tomto kontextu neprováděly žádné úmysl-né a cílené experimenty, které by tyto skutečnosti potvrdily či vyvrátily. Některé literatury uvádí, že srnčí zvěř vidí pouze černobíle. O této skutečnosti však nejsem zcela přesvědčen.

Na základě dlouholetého pozorování jedinců chovaných v zajetí mohu konstatovat, že srnčí zvěř, i když jen v ome-zeném rozsahu, schopnost barevného vidění má, tedy ale-spoň dobře rozeznává základní barvy a do určité míry i je-jich odstíny.

Uvedu konkrétní autentický příklad z mého pozorování. Při vstupu do výběhů vždy nosívám oblečení zelené barvy různých odstínů. Na tyto barvy si srnčí zvěř zvykla a vnímá je zcela klidně a přirozeně. Pokud si do výběhu vezmu např. křiklavě červenou košili, jedinci reagují jako by mě vůbec neznali. Ti méně krotcí se tak znepokojí, že se dokonce po-koušejí oplocení výběhu přeskočit. Nepomůže ani verbální uklidňovací projev. Po převléknutí do obvyklých barev se opět zklidní a vše se vrací do normálu.

rozlišovací schopnost barevného vnímání srnčí zvěře na známé barvy jsem zjišťoval u několika jedinců mého chovu. navzdory skutečnosti, že jsem nádoby mezi sebou účelově přehazoval, jedinci vždy přistupovali ke své obvyklé barvě (srna k červené nádobě, srnec k modré). z vlastních pozorování je téměř jisté, že srnčí zvěř v omezeném rozsahu schopnost barevného vidění má.


hlasové Projevy – beKání Mladá i dospělá srnčí zvěř při vyrušení, nejistotě či zne-

pokojení beká. Vydávaný zvuk je podobný štěkotu psa, je-hož základem je jednotvárný, podle věku jedince odstup-ňovaný, jednoslabičný, krátce či dlouze vyrážený a v různé intenzitě modulovaný zvuk. Dlouho se mělo za to, že be-kají pouze srnci a že srny nebekají buďto vůbec, nebo jen sporadicky. Mnozí myslivci se v naší myslivecké praxi jistě přesvědčili o tom, že srny bekají také a dokonce někdy více než srnci.

Nejčastější příčinou bekání je vyrušení srnčí zvěře člově-

kem nebo přítomnost jiného zvířecího druhu jako je např. liška, černá zvěř, jezevec apod. Srnčí zvěř reaguje bekáním i v případě, když je vyrušena zvěří, která se v honitbě oby-čejně nevyskytuje a není na ní zvyklá. Navětří-li jedinec něco podezřelého, zvláště nemůže-li původce vyrušení identifikovat či lokalizovat, začíná zpravidla ještě na místě bekat. Je-li však vyrušen náhle, většinou odskočí a začne

na snímku je zachycen bekající dvouletý srnec. Škoda, že statický snímek nikdy nevystihne impozantnost tohoto hlasového projevu.

bekat až po několika skocích směřujících do nejbližšího úkrytu. Srnčí zvěř bekání několikrát opakuje, v mezičase intenzivně jistí a v případě trvajícího nebezpečí odskakuje několika krátkými dupavými skoky, přičemž vyráží beká-ní současně s odskokem. Toto počínání je pudového cha-rakteru a je také výstrahou pro ostatní zvěř. Pokud poten-ciální nebezpečí pomine, jedinec se brzy uklidní a začne zprvu jen zdánlivě pastvit, přičemž stále bedlivě jistí a vše pečlivě pozoruje.

Sklon k bekání je u jedinců samčího i samičího pohlaví

velice individuální. Například některé srny bekají inten-zivněji, hlasitěji a mnohdy i bez zjevné příčiny. Naopak staří zkušení srnci nebekají buďto vůbec nebo jen spo-radicky a instinktivně se řídí nabytými životními zkuše-nostmi, čímž zbytečně na sebe verbálním projevem neu-pozorňují.

Myslivci, kteří často navštěvují honitbu, jistě zaslechli, jak si někteří jedinci žijící v blízkém okolí na bekání vzá-jemně odpovídají. Při této „komunikaci“ bekající jedinci stojí nehnutě na místě. V letním období častěji a intenziv-něji bekají zpravidla jedinci žijící v lesních komplexech, narozdíl od svých soukmenovců žijících v otevřeném polním prostředí. Polní srnčí zvěř od doby sdružování do tlup po celou dobu pospolitého života až do jarního rozpadu tlup zpravidla nebeká nebo jen velice sporadicky. Smyslová orientace, která je u lesní zvěře závislá hlavně na čichu a sluchu, je u polní zvěře nahrazena do značné míry orientací zrakovou. Plné využití sluchu a čichu je navíc v polních oblastech značně omezeno velkými vzdá-lenostmi terénu a také výraznou nepravidelností proudě-ní větru. Změně smyslové orientace převážně na vjemy vizuální odpovídá i změna výstražných zvukových proje-vů zvěře, kterými se členové tlupy navzájem upozorňují na hrozící nebezpečí. Polní srnčí zvěř žijící v tlupách se tedy jen velmi zřídka ozývá varovným bekáním, které je u lesní zvěře naprosto běžným zvukovým znamením. Na-místo toho intenzivně využívá ostatní výstražné povely, jako je např. odpichovaný krok, krátký dupavý odskok či doširoka roztažený obřitek. V polních lokalitách má srnčí zvěř možnost rychleji rozeznat příčinu vyrušení a větši-nou odbíhá tiše.

Spolehlivě poznat pohlaví bekajícího jedince, pokud

s ním nemáme vizuální kontakt, je podle mého názoru nemožné. Někteří myslivci jsou však skálopevně pře-


Intenzivní péč�i vě�nuje srna svým potomkům, zejména v raném dě�tství. na snímcích je zachycena srna, jak provádí oč�istu a odstraň�uje srnč�eti vně�jší parazity.

Péče o srsTNeodmyslitelnou a zcela přirozenou vlastností srnčí

zvěře je celoroční péče o srst. Jakmile jedinec vstane ze svého zálehu, obyčejně se chvilku věnuje „denní toaletě“, tedy péči o srst. Upravuje si ji olizováním a přečesáváním pomocí řezáků směrem od krku až po zadní partie těla. Při této činnosti si současně srst tzv. „parfémuje“, neboť její slinné žlázy jí dávají určitý osobitý a individuální vý-raz, pomocí kterého se jedinci navzájem poznávají. Lze se domnívat, že v době mateřské péče srna soustavným a in-tenzivním olizováním potomka kromě toho, že podporuje jeho krevní oběh a další činnosti orgánů, přenáší současně na srnče svoji individuální pachovou značku.

Zejména v době jarního přebarvování věnuje srnčí zvěř

velkou pozornost své srsti. Se zvyšujícími se denními teplotami se srnčí zvěř snaží rychleji zbavit zimní srsti, a proto si pomáhá všemi možnými způsoby jako je např. vykusováním, olizováním, odíráním o tvrdou vegetaci či vytřepáváním, což do jisté míry urychluje proces vý-měny srsti. Z důvodu její přirozené obratnosti, pružnosti a ohebnosti se při očistě dostává i na těžce dostupné par-tie těla jako je hřbet, slecha, břicho apod. Tyto někdy až gymnastické kreace, zejména v některých nepřirozených polohách, se zdají být případnému pozorovateli mnohdy až komické. Partie těla, které si jedinec nemůže sám oli-zovat, jako např. hlava, krk apod. si drbe spárky zadních běhů. Také je možné, že si přitom na srst nanáší produkty meziprstní pachové žlázy.

Zvláštní pozornost věnuje srnčí zvěř zejména vnějším

parazitům, kteří v mnoha případech bývají neodlučitelnou součástí její srsti. Jde hlavně o klíšťata a kloše, které sá-ním krve zraňují pokožku a neustálým pobíháním v srsti dráždí nervovou soustavu jedince a znepříjemňují mu ži-vot. Několikrát jsem pozoroval, jak se srnčí zvěř snaží tyto parazity ze srsti odstranit, přisátá klíšťata se snaží vyku-sovat, což se jí v mnoha případech úspěšně daří. Intenziv-ní péči věnuje srna svým potomkům zejména v raném dět-ství. Na snímcích je zachycena srna, jak odstraňuje srnčeti vnější parazity.

Na přelomu jara a léta je srnčí zvěř neklidná a velkou pozornost věnuje bodavému hmyzu, zejména náletům podkožních střečků, kteří se snaží na srst zvěře naklást vajíčka. Jedinci se mnohdy marně snaží útěkem zabránit nakladení.


TerITorIalITa a souboje V kapitole o etologických aspektech srnčí zvěře bych se

chtěl zmínit o teritorialitě srnčí zvěře a soubojích mezi jedinci stejného druhu. V dnešní době se snad nenajde myslivec, který by neznal základní principy teritoriálního chování srnčí zvěře a který by alespoň jednou v životě na vlastní oči nespatřil souboj srnců.

Na rozdíl od ostatních jelenovitých přežvýkavců žije srnčí zvěř dvojím způsobem života. Jeden časový úsek, přibližně od října do března, žije pospolitým (tlupním) způsobem života a druhý časový úsek, od dubna do září, přísně teritoriálním způsobem, většinou na omezeném území. Z toho vyplývá skutečnost, že v průběhu roku má jedinec srnčí zvěře více stanovišť, která se nacházejí v rámci jeho domovského okrsku.

Po rozpadu zimních tlup začíná srnčí zvěř žít samotář-ským způsobem života a v souvislosti s touto skutečností se u ní vyvinula výrazná teritorialita, která se nejvíce pro-jevuje u jedinců samčího pohlaví v době zvýšené činnos-ti pohlavních žláz, tj. od vytlučení parůžků až do konce srnčí říje.

Pod pojmem teritorialita rozumíme skutečnost, kdy do-spělí jedinci srnčí zvěře pokládají určité území za svůj „re-vír“ a brání ho proti ostatním příslušníkům svého druhu, nejvíce však proti jedincům stejného pohlaví.

Velikost teritoria se odvíjí od několika faktorů. Především od kvality biotopu, tj. od jeho trofických a topických vlastností, od populační hustoty zvěře v dané lokalitě, od samotné aktivity jedince, jeho fyzických schopností a dalších individuálních vlastností. Teritorium jako celek musí mít kromě úživnosti a krytiny i dostatek vhodně rozmístěných tzv. fixních bodů, což jsou místa, kde se zvěř v průběhu 24 hodin pase, zaléhá, vytlouká, strouhá, odpočívá apod. Každý jedinec má své terito-rium různé velikosti. Jsou srnci, kteří potřebují k svému životu velký prostor, v řádech několika desítek hektarů a naopak jsou jedinci, kteří si vystačí s životním prostorem několikanásobně menším. Domovský okrsek polní srnčí zvěře je většinou větší než teritorium srnců žijících v lesních komplexech. Zatímco polní teritorium může mít velikost i několik desítek hektarů, teritorium lesní srnčí zvěře, zvláště s dobrou krytinou a úživ-ností, může mít velikost jen několik hektarů. Jednou jsem pozoroval staršího lesního srnce, který po celou dobu svého teritoriálního života žil na ploše ne větší než 1,5 hektaru. Polní srnec musí často překonávat dlouhé trasy za kvalitní rozmani-tou potravou, úkrytem, k místu vytloukání, strouhání, a proto jeho území bývá zpravidla větší.

velkou pozornost vě�nuje srnč�í zvěř� celoroč�ní péč�i o srst zejména v době� jarního př�ebarvování. Se zvyšujícími se denními teplotami se srnč�í zvěř� snaží rychleji zbavit zimní srsti, a proto si pomáhá všemi možnými způsoby, jako je např�. vykusování, olizování, odírání o tvrdou vegetaci č�i vytř�epávání. díky své pružnosti se dostává i na těžce dostupné partie tě�la (hřbet, slecha, apod.).


Fotosérie souboje srnců. Jsou-li soupeři tělesně a fyzicky vyrovnaní, může vlastní souboj trvat i několik desítek minut a zpravidla vede k vyčerpání obou soupeřů. na snímcích je zachycen nelítostný a tvrdý souboj srnců II. věkové třídy. Foto robert hlavica.


Srnčí zvěř je velice věrná svému stanovišti. Na základě značkování 1341 srnčat (Raesfeld, 1965) byly zjištěny úda-je o migraci srnčí zvěře. Z celkového počtu značkované zvěře bylo uloveno v prvním roce 360 jedinců, z toho 96 % v okruhu 5 kilometrů od místa značkování a 74 % do vzdá-lenosti 1 kilometr. Z dalších 981 již starších jedinců se 86 % ulovilo ve vzdálenosti do 5 kilometrů a 41 % dokonce ve vzdálenosti menší než 1 kilometr. Z této studie jasně vyplývá skutečnost, že srnčí zvěř je velice věrná svému stávaništi a pokud to situace a okolnosti dovolují, nikdy neodchází do vzdálených míst.

Nejkvalitnější teritoria si zpravidla obsazují nejsilnější, sociálně nejvýše postavení jedinci středního věku. Terito-rium, které si srnec v souboji obhájil, obyčejně obsazuje po dobu několika let. Když vlastník kvalitního a úživného teritoria zahyne nebo je uloven, většinou ho obsadí jedi-nec, který stojí v hodnostní hierarchii k němu nejblíže.

zejména v jarním odobí, v době obsazování a obhajování teritorií, je možné v honitbách pozorovat nelítostné a vyčerpávající souboje převážně starších zkušených srnců. tyto fenomenální záběry si zasluhují velký obdiv. Foto Jiří bohdal.


v době, kdy jsou teritora rozdaná a hranice vytyčené, musí srnec svoji agresivitu občas někde vybít. Svoji sílu a fyzickou zdatnost většinou demonstruje na keřové či stromové vegetaci, různě se povalujících haluzí apod. Srnec si při těchto improvizacích zřejmě představuje svého soupeře.

V případě absence starších srnců, což je v dnešních honit-bách zcela běžná skutečnost, obsadí toto teritorium s nej-větší pravděpodobností srnec dvouletý či dokonce tělesně a trofejově vyspělý roček.

Většina důležitých životních projevů v rámci celoden-

ního cyklu (pastva, odpočinek, spánek) probíhá v určitém víceméně přesně fixovaném časovém sledu a je vázaná prostorově na určitá místa v rámci teritoria jedince. Napří-klad srnec velice často, zejména na jaře, vychází na pastvu v určitý čas, někdy téměř na minutu přesně. To zname-ná, že jsou úzké souvislosti mezi jeho celodenní činností a pohybem mezi jednotlivými lokalitami jeho území. Dá se tedy usoudit, že se jedinec v určitém denním čase s vel-kou pravděpodobností zdržuje právě v určité části svého teritoria. V důsledku opakovaného rušení, změny počasí či změny pastevních možností se však mohou vyskytovat výrazné časové odchylky, resp. změny.

Systém teritoriality je pro srnčí zvěř velice důležitý, ze-jména z hlediska zachování druhu. Zabraňuje vzájemnému vyrušování, častým soubojům, které by jinak vedly k osla-bování nebo usmrcování srnců. Teritoriální systém také zabraňuje soubojům mezi vodícími srnami, což by mělo bezpochyby negativní vliv i na vývoj srnčat v době jejich postnatálního vývoje. Teritorialita rovněž zabezpečuje rovnoměrné rozmístění srnčí zvěře v našem přirozeném prostředí, čímž se zabraňuje potenciálním nadměrným škodám na lesních a polních kulturách. Ve své podstatě te-ritoriální systém také výrazně snižuje negativní vliv lokální mortality, jako jsou různé nákazy, časté střety s motorový-mi prostředky, ale i nadměrného odlovu ze strany myslivců či pytláků nebo přirozených predátorů srnčí zvěře.

Srnčí zvěř je díky své individualitě a vyhraněné teritori-alitě svému stanovišti téměř na smrt věrná, a to i v době, když se výrazně změní charakter území, který už nemůže uspokojit ani její nejelementárnější životní potřeby. Tato skutečnost může vést v některých lokalitách i k její záhu-bě, zejména v zimním období. Jelení zvěř, která žije v tlu-pách, se na rozdíl od srnčí zvěře nepříznivým životním podmínkám, např. nedostatku potravy a hladověním, vy-hýbá odmigrováním na jiné vhodnější stanoviště.

Obsazování teritorií, resp. souboje srnců o teritoria, začí-ná již časně zjara, hned po rozpadu zimních tlup, jakmile srnci vytlučou parůžky. Pokud se dva soupeři střetnou, nej-prve se zpovzdálí pozorují a vzájemně měří své síly. Potom si pomalu běží naproti, ale do boje se bezhlavě hned nepouš-


tí. Zastaví se od sebe ve vzdálenosti přibližně 5 metrů a vzá-jemně odhadují svoji sílu. První fáze souboje bez fyzické-ho kontaktu je možné nazvat jako vzájemné imponování či optické vyhrožování. Při této činnosti mají srnci „vykulená“ světla a kdo měl možnost pozorovat souboj srnců zblízka, zřetelně viděl jejich svítící oční bělmo.

Pokud jsou síly protivníků vyrovnané, skloní srnci hla-vu, parůžky natočí proti sobě a předními běhy intenzivně hrabou. Srnci mají přitom natažený krk, skloněnou hlavou a parůžky natáčí různými směry. Slechy mají výrazně za-kloněny nazad, což parůžkům dává ještě více vyniknout. Srnci v první fázi souboje stojí čelně proti sobě, intenziv-ně hrabou předními běhy a přitom hlasitě funí. V tomto stádiu může ještě slabší jedinec bez boje ustoupit. Často se stane, že i kondičně vyrovnaní srnci náhle přeruší prv-ní fázi souboje (imponování a vyhrožování) a rozběhnou se paralelně vedle sebe, načež se v určité vzdálenosti opět zastaví. Potom znovu zaujmou k sobě čelní polohu a po-kračují v imponování a vyhrožování.

Druhá fáze souboje je přímý fyzický kontakt. Zpravidla začíná tím, že srnci kráčejí proti sobě zvláštním odpicho-vaným krokem, někdy souběžně, někdy čelně, přibližují se blíže k sobě, až se prudce s hlavami skloněnými pa-růžky napadnou. Po několika pokusech odrazit soka se náhle odpojují a po chvilce nového měření se znovu na-padají. Zpravidla jsou zřetelně slyšitelné nárazy parůžků a funivé projevy soupeřů. Pokud jsou srnci zaklesnutí svými parůžky, chvíli se přetlačují jako zápasníci v aré-ně, přičemž se přemísťují z místa na místo, obyčejně se ale točí jen v kruhu. Vzájemný kontakt se většinou opa-kuje vícekrát. Když jeden srnec začne soupeři podléhat, zaujme na chvilku gesto pokory (se skloněnou hlavou) a dá se na útěk. Vítěz se snaží poraženého dohnat a na-píchnout ho parůžky do zadních partií těla, většinou do oblasti kratin (tímto způsobem vynikají srnci parukáči). Vzápětí se vítěz vrací na místo střetu a vzrušeně až agre-sivně hrabánkuje a přitom výstražně funí a sípe. Pak si začne čelní pachovou žlázou značkovat svůj revír. Jsou-li soupeři stejně zdatní a fyzicky vyrovnaní, trvá souboj někdy velmi dlouho a zpravidla vede k vyčerpání obou srnců. Nakonec musí ten slabší, kterému zbylo méně sil, přece jen ustoupit.

Z výše popsaného vyplývá, že souboje srnců jsou vlast-ně jakési rytířské turnaje s přesnými pravidly, tedy silně ritualizované sportovní klání, jehož účelem je zjistit, kdo je silnější. Tento bojový rituál je velice důležitý pro zacho-

na snímcích jsou zachyceni průběrní roční paličkáči a jejich souboje za účelem zjišťování fyzické převahy. také u těchto jedinců dochází vlivem zvyšující se hladiny testosteronu k projevům agresivity a nevýznamným znakům teritoriality. Jedinci si výhružnými gesty a fyzickými kontakty zajišťují převahu a sociální hodnostní postavení. Foto robert hlavica.


vání druhu, protože srnčí parůžky jsou velice nebezpeč-nou zbraní a kdyby je srnci používali bez zábran, mělo by to pro ně katastrofální následky.

Srnec zaútočí na svého soupeře obyčejně jen tehdy, když jeho protivník stojí čelně proti němu a má parůžky sklo-něné k boji. Nikdy na něj neútočí například zezadu. Srnec, který při souboji nemá tyto přirozené zábrany (má z něja-kého důvodu narušenou psychiku), se stane škůdníkem, kterého je ovšem nutno z honitby co nejdříve odstranit. Takoví srnčí jedinci jsou ale poměrně vzácní a vyskytují se jen zcela výjimečně. Častěji se stává, že srnec usmrtí či vážně poraní svého soupeře zcela neúmyslně.

Může se stát, že srnec soupeře při souboji vážně zraní. Rána malým srnčím parožím s krátkými výsadami však bývá jen zřídkakdy smrtelná, a proto nacházíme srnce probodnutého v boji mnohem vzácněji, než například stejně postiženého jelena. Do soupeře, který byl z nějaké příčiny v boji imobilizován a nemohl utéci, bodá vítěz váš-nivě parožím, což ovšem skončí smrtí poraženého.

Autentický případ usmrcení srnce při fyzickém kontak-tu v souboji byl zachycen myslivcem Radkem Bártíkem, shodou okolností člověkem, který se svojí odbornou gra-fickou činností významně podílel na tvorbě této obrazové publikace. Dne 21. 7. 2012 nalezl při pochůzce honitbou, nedaleko místa svého bydliště uhynulého srnce, který na první pohled nevykazoval žádné poranění či vážnější onemocnění. Srnec byl na pohled v dobré tělesné kondi-ci, parůžky měl nasazené do stupně nerovného šesteráka o délce lodyh 18 cm, věk byl odhadnut na 3 roky.

Pravá příčina úhynu srnce byla zjištěna až při důkladné prohlídce a stažení kůže z těla. Při souboji s jiným srncem došlo shodou nešťastných náhod a okolostí k propíchnu-tí oblasti mezi týlní kostí a prvním obratlem (nosičem), tedy místa, kde myslivci obyčejně dávají postřelenému srnci záraz. Hrot protivníkových parůžků pravděpodobně přeťal míchu, a tím došlo k okamžitému usmrcení srnce. Z autentických snímků je patrné, že protivník na bezvlád-ně ležící tělo opakovaně útočil a srnci ještě zasadil něko-lik hlubokých bodných ran. Tento autentický případ za-chycený ve volnosti ukazuje na obrovskou nesnášenlivost a agresivitu srnců chránících si vlastní teritorium.

Daleko častěji však probodne některý rvavý, psychicky narušený srnec v průběhu léta jiný, nebránící se kus srnčí zvěře, ať již slabšího neduživého srnce nebo srnu či srnče, než protivníka v přímém boji.

na těchto snímcích je zachycen souboj ročních srnců s vysokou chovnou hodnotou. trofejově slabší srnec souboj zpovzdálí pasivně pozoruje. Foto robert hlavica.

Documents

Srnčí zveř I