Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická fakulta

Petra Trojanová

Evropské právo v rámci boje proti terorismu

Rigorózní práce

Olomouc 2014

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci vypracovala samostatně a veškeré použité zdroje jsou

použité v citaci.

V Praze dne 30. října 2014

….........…….………

Mgr. Petra Trojanová

2

Děkuji vedoucí své rigorózní práce Doc. JUDr. Naděždě Šiškové, PhD. za ochotu, kterou

věnovala zadání mé práce, vlastnímu zpracování tématu a za konzultace a za pomoc při

vyhledávání různých zdrojů a pramenů týkajících se tématu.

3

OBSAH

OBSAH......................................................................................................................................................................................4

CÍLE PRÁCE.......................................................................................................................................................................... 6

ÚVOD........................................................................................................................................................................................ 7

1. GENEZE VÝVOJE STANOVENÍ USANCE PROSTORU SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA...................................................................................................................................................................................11

1.1. Prostor svobody, bezpečnosti a práva..................................................................................................11

2. CHARAKTERISTIKA BÝVALÉHO DRUHÉHO A TŘETÍHO PILÍŘE A ZVLÁŠTNOSTÍ MEZIVLÁDNÍHO PILÍŘE.............................................................................................................................................13

2.1. Základní shrnutí právního stavu před platností Lisabonské smlouvy...................................13

2.2. Druhý pilíř EU a jeho vývoj před přijetím lisabonské smlouvy a částečná komparace ve světle nového vývoje...................................................................................................................................................14

2.3. Charakteristika a přijímání nástrojů a právních aktů druhého pilíře před přijetím Lisabonské smlouvy....................................................................................................................................................16

2.4. Třetí pilíř EU před přijetím Lisabonské smlouvy............................................................................18

2.5. Charakteristika a přijímání nástrojů a právních aktů bývalého třetího pilíře....................20

2.6. Užší (posílená) spolupráce v bývalém třetím pilíři.........................................................................23

3. ÚPRAVA BOJE PROTI TERORISMU V EVROPSKÉM PRÁVU......................................................24

3.1. Unijní a komunitární právo.......................................................................................................................24

3.2. Obecné pojednání o Lisabonské smlouvě...........................................................................................25

3.3. Prostor svobody, bezpečnosti a práva v Lisabonské smlouvě...................................................26

3.4. Přínos Lisabonské smlouvy.......................................................................................................................27

3.5. Relevantní ustanovení o boji proti terorismu v primárním právu EU...................................28

4. KOMPLEXNÍ POLITICKÉ PROTITERORISTICKÉ NÁSTROJE EU...............................................31

4.1. Akční plán Unie na boj proti terorismu (2001)................................................................................31

4.2. Evropská bezpečnostní strategie (2003)............................................................................................33

4.3. Haagský program (2004)...........................................................................................................................34

4.3.1. Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Haagském programu.............................................35

4.4. Stockholmský program...............................................................................................................................36

4.5. Akční plán k provádění Stockholmského programu......................................................................38

5. UNIJNÍ VYMEZENÍ TERORISTICKÉHO ČINU.......................................................................................38

6. SPECIFICKÉ POLITICKÉ PROTITERORISTICKÉ NÁSTROJE EU................................................41

6.1. Prohlášení k boji proti terorismu v Madridu (2004).....................................................................41

6.2. Prohlášení Rady EU k útokům v Londýně (2005)...........................................................................434

6.3. Strategie EU pro boj proti terorismu (2005).....................................................................................44

6.4. Akční plán EU boje proti terorismu (2006)........................................................................................46

6.5. Akční plán EU boje proti terorismu (2010)........................................................................................47

6.6. Závěry plynoucí z dokumentů EU boje proti terorismu...............................................................47

7. PROTITERORISTICKÉ PRÁVNÍ NÁSTROJE EU....................................................................................49

7.1. Společné vyšetřovací týmy (Joint investigation teams)................................................................49

7.2. Europol............................................................................................................................................................... 50

7.3. Eurojust.............................................................................................................................................................. 53

7.4. Evropská soudní síť......................................................................................................................................55

7.5. Evropský zatýkací rozkaz...........................................................................................................................56

7.5.1. Evropský zatýkací rozkaz a Česká republika................................................................................57

7.6. Opatření proti praní špinavých peněz..................................................................................................59

7.7. Zpravodajské služby.....................................................................................................................................60

7.8. Opatření k určení teroristických organizací a teroristů...............................................................61

7.9. Prümská smlouva...........................................................................................................................................62

8. LIDSKÁ PRÁVA V BOJI PROTI TERORISMU.........................................................................................63

8.1. Obecně o lidských právech v boji proti terorismu..........................................................................63

8.2. Listina základních práv EU........................................................................................................................64

8.3. Možnosti derogace základních lidských práv....................................................................................65

8.3.1. Derogace lidských práv.......................................................................................................................66

8.3.2. Omezení základních práv občanů daných smlouvami...............................................................67

8.3.3. Limitace lidských práv..........................................................................................................................69

8.4. Lidská práva a opatření k určení teroristických organizací a teroristů.................................71

8.5. Ochrana osobních údajů v listině............................................................................................................74

9. ČESKÁ REPUBLIKA A NÁRODNÍ AKČNÍ PLÁN..................................................................................78

9.1. Strategie boje proti terorismu pro léta 2010 – 2012.....................................................................81

9.2. Orgány odpovědné za oblast vnitřní bezpečnosti v České republice......................................82

ZÁVĚR................................................................................................................................................................................... 84

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY..................................................................................................................89

SHRNUTÍ (ABSTRAKT)................................................................................................................................................95

SUMMARY.......................................................................................................................................................................... 96

PŘÍLOHY.............................................................................................................................................................................. 98

5

CÍLE PRÁCE

Cílem práce je stanovit rozměry a rozsah termínu politický terorismus, vyhledat a zakotvit jej

v současné evropské legislativě a termín obecně popsat. Na základě současné evropské

legislativy určit míru evropského, respektive národního rizika, vyhledat možnosti právně

ošetřené mezinárodní panevropské spolupráce. Pojmenovat a určit známé instrumenty

prorůstání terorismu do evropských struktur, způsoby společného monitoringu evropských

rizik a pokusit se navrhnout legislativně průchodná akceptovatelná opatření nejen pro

jednotlivé státy, ale i pro EU jako celek.

6

ÚVOD

Používání teroru bylo již od dávných časů jedním z hlavních prostředků, jak ovládat

území, získat moc a ohrozit bezpečnost lidstva. Fenomén terorismu, zvláště jeho

organizovaná mezinárodní forma, nabyl od počátku jednadvacátého století rozměr

všudypřítomné hrozby pro lidstvo na celém světě. Události 11. září 2001 napověděly světu

velmi nebezpečný trend a určily jeho aktuální diagnózu – čím je naše civilizace rozvinutější,

tím obtížněji se proti organizovanému násilí může bránit.1

V posledních letech vyšla celá řada prací, které se snaží pojmenovat jednotlivé podoby

terorismu. Je důležité přijmout fakt, že neexistuje jeden druh či typ terorismu.

Státní, terorismus rozvratných živlů a terorismus občanských hnutí či skupin. Ten se

projevuje nejčastěji v Latinské Americe a Africe pod vedením ozbrojených občanských hnutí,

kteří ovlivňují demokratické volby a zastrašují obyvatelstvo. Cílem terorismu rozvratných

živlů je pak teroristickými útoky na státní orgán nastolit paniku v populaci, která zapříčiní

například to, že stát přestane bojovat proti terorismu v jiném státě. Tento terorismus má tedy

mezinárodní charakter a podmiňuje státní orgány k nepřiměřeným reakcím.

Dalším kritériem pro dělení terorismu je účel, který jeho uplatňováním teroristé

sledují. Jedná se tedy o terorismus zločinný, jehož účelem je vytvoření prostředí podmiňující

obecnou kriminalitu, terorismus patologický či psychopatologický, který cílí na pachatelovu

mentální satisfakci.

Dále mluvíme o terorismu politickém. Tato specifická kategorie je tím typem

terorismu, kterým se zabývám ve své rigorózní práci. Jeho účelem je snaha dosáhnout

politických cílů, ať už obecných nebo specifických, jinak řečeno tedy ovládnout společnost.

Politický terorismus dále dělíme na extremistický pravicový či levicový terorismus,

rasistický terorismus, nacionalistický, etnický a náboženský terorismus. Globální politický

terorismus představuje velmi vážnou hrozbu euro-atlantické civilizaci, jelikož ohrožuje

existenci samého demokratického systému.2

1 DAVID, Vladislav, MALACKA, Michal. Fenomén mezinárodního terorismu. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 127.

2 BLAHOŽ, Josef a kol. Democracy and issues of legal policy in fighting terrorism: a comparison. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 18-25

7

Terorismus je rychle se vyvíjející, hranice postrádající hrozba, která je vysoce

aktuální, a pro boj proti ní je třeba nejúčinnějších prostředků. Moderní společnost zatím nemá

náležitou ochranu proti anonymním teroristickým akcím, a ani na mezinárodní, ani na

komunitární úrovni stále neexistuje univerzální protiteroristická smlouva civilizovaných zemí

na úrovni OSN, smluvních celků jako EU, NATO. Teprve na základě podobné úmluvy je

možno jednotlivými státy, respektive státním nebo vojenským společenstvím přijmout

společná obecně platná pravidla pro boj proti terorismu a nasazení síly, respektive

represivních prostředků pro jeho omezení, v ideálním případě likvidace.

Zkušenosti ukazují, že v boji proti terorismu nestačí pouze bezpečnostní nebo i

vojenské složky. Pokud mají teroristé při svých útocích podporu dostatečné části společnosti,

která je kryje a poskytuje jim pomoc, může to znamenat ohrožení samotné legitimity státní

moci. V Iráku a Afghánistánu se potvrzuje, že vyhrát mír je těžší než vyhrát válku.3

Jen několik let po tzv. „newyorské apokalypse“ stačilo teroristům, aby překonali

mýtus, že se Evropanů terorismus netýká. Po útocích v Madridu a Londýně, v důsledku války

na Balkáně a kritické situace v Africe, se mohutně rozvinula snaha o zajištění bezpečnosti ve

státech Evropské unie (dále jen EU) a zintenzivnění pocitu solidarity a tím i potřeby nutnosti

společných akcí všech členských států. Teror tedy již dávno definitivně opustil zaoceánské

hranice USA a stal se aktuálním problémem, jež ovlivňuje každodenní život nás všech.

Primárním cílem terorismu, je zničit fungování a organizaci demokratického státu, či

entit postavených na demokratických principech. Tento cíl se ale svažuje k sekundárnímu cíli,

a to je zničit euroatlantickou civilizaci, její konstitucionální systém, koncept demokracie a

fungování trhu, stejně jako mezinárodní vztahy založené na tomto konceptu demokracie.4

Terorismus jako takový samozřejmě vzbuzuje živé debaty i mezi širokou veřejností.

Prohlášení politiků, která následují po teroristických útocích, jsou zpravidla základním

zdrojem inspirace pro formování názorů lidí. Toto téma se pak místo věcné debaty stává

například prostředkem předvolebního boje, přičemž se zde snadno sklouzává k populistickým

názorům. Způsob promítnutí politických deklarací v právu a jejich praktické důsledky nejsou

široké veřejnosti známy, jak jsem se přesvědčila z internetových diskuzí a z osobních setkání

se vzdělanými lidmi.

3 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 24.

4 BLAHOŽ, Josef a kol. Democracy and issues of legal policy in fighting terrorism: a comparison. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 25.

8

V České republice je boj proti terorismu velmi ovlivněn evropskou úpravou. Je

ztělesněn hlavně v dokumentu zvaném Národní akční plán, vydávaném Ministerstvem vnitra

ČR či Strategií boje proti terorismu vydávané vládou. Relevantní odstavce týkající se boje

proti terorismu obsažené v unijních právních aktech jsou v podstatě implementovány

v ustanoveních trestního zákona a trestního řádu.

Rigorózní práce na téma evropské právo v rámci boje proti terorismu je rozšířením mé

diplomové práce na podobné téma.

Fenomén terorismu by měl v současné době a vzhledem k sílícím náboženským

hrozbám (islámský stát, likvidace Izraele), ale i sílícímu národnímu a národnostnímu

povědomí vejít do každodenního zájmu lidí mnohem hlouběji, a to jak z obranné, vědecké a

právní stánky. Tento fakt by totiž měl jedině pozitivní dopad na lidskou obezřetnost, a znalost

chování lidstva v minulosti vede k poučení, které způsobí potřebu preventivní sebeobrany lidí

nejen v mnoha důležitých situacích, ale i každodenním životě bez ohledu na pocit aktuálního

ohrožení.

Boj s terorismem přináší stále zapeklitější otázky i po právní stránce. Velmi rychle

bude nutno řešit, jaké konkrétní kroky jsou ještě proti teroristům přípustné, jak bude nutno je

podložit vhodnou legislativou, tak aby příslušné složky měly právní oporu ve své činnosti.

Samozřejmě budou tyto kroky přinášet i nutnost jistého omezení lidských práv. Zde

bude obzvláště složité posoudit, kam až takové omezení může zajít, aby bylo akceptovatelné,

ale zároveň použitelné pro reálnou praxi.

Co je ještě přípustné užít proti teroristům k odvrácení útoku či k získání zásadních

informací, co je použitelné k identifikaci jednotlivých teroristů a zamezení případných omylů.

Jak se postavit k případným obětem z řad civilního obyvatelstva, které se ocitlo s teroristy na

jednom místě, či snad dokonce jim bylo přinuceno dělat živý štít. Pokud pro teroristické hnutí

je akceptovatelný jakýkoliv druh násilí jako přijatelný a své cíle plnící, pouze adekvátní

reakce může být dostatečně účinná.

To vše jsou otázky, které si vyžadují rychlou a právně fundovanou odpověď. Zde se

navíc nejedná jen o právní teorii a její následné uvedení do praxe, ale také o práci s veřejným

míněním.

Proto byla pro účely této práce stanovena následující hypotéza, kterou bude nutno

potvrdit nebo vyvrátit: Boj s terorismem se neobejde bez jistého omezení lidských práv i pro

běžné obyvatelstvo.

9

Zároveň byly stanoveny výzkumné otázky. Za prvé, proč má být takové omezení

přijato. Za druhé, zda je možno přímo proti teroristům užívat prostředky, které jsou jinak

zapovězeny.

Cílem této práce je ukázat, jak se s narůstající hrozbou terorismu vypořádá entita

evropské velikosti. Boj proti terorismu je v Evropské unii průřezovou agendou, která se do

určité míry promítá do všech oblastí evropské integrace. V práci jsou diskutovány hlavní

právní nástroje právní úpravy protiteroristického boje, je poukázáno na hlavní dokumenty

přijaté k potlačení teroristické hrozby a jsou zmíněny možnosti cesty EU k budoucímu řešení

tohoto celosvětového problému.

Při zpracování této rigorózní práce jsem používala deskriptivní metodu, s jejíž pomocí

jsem se snažila popsat stav daného jevu, na základě prostudování odborné literatury. Použití

komparativní metody mi umožnilo porovnat jednotlivé dokumenty či jevy, a syntézou

v kombinaci s komplexní metodou dovodit dopad jednotlivostí na širší souvislosti v aspektu

jejich budoucího vývoje.

Jako prameny jsou využity monografie od českých i zahraničních autorů, články

z odborných časopisů, rozsudky Evropského soudního dvora a Soudu prvního stupně,

relevantní unijní a komunitární právní akty i dokumenty nelegislativního charakteru.

Práce je členěna na devět kapitol. V druhé kapitole je pojednáno o charakteristice

právních nástrojů bývalého druhého a třetího pilíře z důvodu komplexnosti a historického

vývoje mladé právní úpravy unijního práva v důsledku přijetí revoluční Lisabonské smlouvy.

Stěžejním pojmem a půdou pro legislativní i nelegislativní akty vydávané institucemi EU

v rámci boje proti terorismu je prostor svobody, bezpečnosti a práva, o jehož vývoji je

pojednáno v kapitole 1. V dalších kapitolách je diskutována jeho podoba v aspektech

jednotlivých protiteroristických právních a politických nástrojů.

Problematika boje proti terorismu je velmi rozsáhlá, proto jsem ji v práci zúžila jen na

problematiku případného omezení lidských práv. K tomu se snažím analyzovat jen důležité

dokumenty a nástroje ochrany před terorem. Některé instituty pouze zmiňuji a vzhledem

k rozsahu své rigorózní práce dále odkazuji na odbornou literaturu.

1. GENEZE VÝVOJE STANOVENÍ USANCE PROSTORU

SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA10

1.1. Prostor svobody, bezpečnosti a práva Maastrichtská smlouva uvedla poprvé policejní a justiční spolupráci mezi členskými

státy do prostoru společného zájmu. Vzhledem k narůstající potřebě členských států vytvořit

společnou platformu proti naléhavé hrozbě a novým projevům závažné trestné činnosti, která

velmi snadno překračovala hranice států, vymezila o 6 let později, tedy v roce 1999,

Amsterodamská smlouva prostor svobody, bezpečnosti a práva jako tzv. „amsterodamský

cíl,“ který měl být dosažen do pěti let po vstupu této smlouvy v platnost. Byl zde také přesněji

formulován způsob dosažení této vize, a to bojem proti organizované trestné činnosti, zvláště

proti terorismu, obchodu s lidmi, trestným činům proti dětem, protiprávnímu obchodu se

zbraněmi, s drogami, proti korupci a podvodům.

Amsterodamská smlouva uvedla jako cíl bývalého třetího pilíře Unie „zachovávat a

rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb

osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, práva

azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti,“ což je cíl proklamovaný obecněji

a šířeji než v Maastrichtské smlouvě, která se zaměřila pouze na „rozvíjení úzké spolupráce

v oblastech justice a vnitřních věcí.“ 5

Tento institut je rozdělen do tří bodů. Jeho součástí, konkrétně v kapitole prostor

bezpečnosti, je boj proti terorismu, a tedy hlavní předmět této práce. Prostor bezpečnosti skýtá

všechna opatření k zamezení organizované trestné činnosti, zejména pak terorismu, posílení

pravomocí Europolu jako ústředního orgánu v boji proti terorismu, to vše v intencích

Haagského programu a Akčního plánu k jeho provedení.6 Prostorem svobody se rozumí

umožnění a zajištění volného pohybu osob v prostoru upraveném schengenskými dohodami

bez diskriminace a za zaručení ochrany základních práv a svobod, jedná se i o azylovou a

cizineckou politiku. Vytvoření prostoru práva pak znamená odstranění hmotně právních i

procesně právních rozdílů ustanovení v právních řádech členských států v trestní a

občanskoprávní oblasti. Jedná se zejména o zjednodušení a zlepšení koordinace v trestním

stíhání a také vymezení norem pro ekvivalentní ustanovení trestního práva hmotného i

procesního a trestů. 7

5 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s.

107.6 Bližší pojednání v kapitole 4.3.

7 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 109.

11

Vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva nabylo na významu zvláště po

útocích 11. září v USA. Katastrofy v Madridu a Londýně způsobily, že se vytvoření tohoto

institutu dostalo do nové roviny, a to nejen urgencí splnění cílů, které avizovala

Amsterodamská smlouva, tj. vytvoření prosté bezpečnosti pro občany Evropské unie, ale také

nutností nezbytné ochrany práv, základních svobod a demokratických garancí, otevřenosti a

tolerance.8

Lisabonská smlouva formuje dnešní moderní tzv. amsterodamský cíl Unie jako reálně

fungující prostor svobody, bezpečnosti a práva, která je samostatnou unijní oblastí a zahrnuje

všeobecně celou původní oblast justice a vnitřních věcí jak ve významu bývalého třetího, tak

prvního pilíře. V období před Lisabonskou smlouvou byl prostor svobody, bezpečnosti a

práva jako společná politika Evropské unie ve dvojím režimu. Komunitárním právem se řídily

věci otázky spolupráce ve věcech vízové, azylové a přistěhovalecké politiky a rovněž také

spolupráce v civilních věcech. Unijním právem, se naopak řídily ustanovení o policejní a

soudní spolupráci v trestních věcech.9 Lisabonskou smlouvou se propojily základy všech tří

druhů politik v hlavě V. Smlouvy o fungování EU (SFEU).

Důležitým faktem je to, že přijetím Lisabonské smlouvy se neruší účinky právních

aktů orgánů a jiných institucí EU, které byly přijaty na základě tehdejší Smlouvy o EU. Tyto

právní akty zůstávají v platnosti až do té doby, než nebudou přijaty akty nové nebo jejich

platnost skončí uplynutím doby. Tento fakt výslovně upravuje Protokol č. 36.10

Dnes je oblast svobody, bezpečnosti a práva nejrychleji se rozvíjející politikou EU.

Přijetím Lisabonské smlouvy došlo k zjednodušení vzájemné spolupráce členských zemí, aniž

by se to chápalo jako narušení státní suverenity v této oblasti. Můžeme pozorovat, že nyní

dochází k výraznější spolupráci policejních složek, kdy jejich členové nebo oddíly jednoho

členského státu mohou být činní na území jiného členského státu, a podobně.

Za zmínku rovněž stojí pozoruhodné přijímání 80 % aktů týkající se bezpečnosti, a

pouhých 20 % aktů v této oblasti se týká svobody a práva.11 To zcela zjevně potvrzuje

nejdůležitější postavení bezpečnosti v tomto institutu a deklaruje důležitost vnímání

bezpečného prostředí pro život občany EU.

8 FERRRANDIS, Sara, Carrascosa. El espado epopeo de libertad, seguridad y justicia. 1. vydání. Madrid: Ministerio del Interior, 2000. s. 39, 43.9 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck, 2011, s. 645. 10 Znění dostupné např. na http://www.schengen.euroiuris.sk/files/protokol_36.pdf11 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010, s. 152.

12

2. CHARAKTERISTIKA BÝVALÉHO DRUHÉHO A

TŘETÍHO PILÍŘE A ZVLÁŠTNOSTÍ MEZIVLÁDNÍHO

PILÍŘE

2.1. Základní shrnutí právního stavu před platností Lisabonské smlouvy

Vzhledem k mnohaletému fungování Evropské unie jako entity rozdělené do pilířů,

které byly odstraněny až 1. prosince 2009 vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, považuji

za důležité případnému čtenáři nastínit průběh rozhodování států a důležité právní instituty

v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech.

EU byla před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tedy před koncem roku 2009,

konstruována dle Smlouvy o Evropské unii, tzv. Maastrichtské smlouvy z roku 1992, do tří

oblastí, zvaných pilíře. Na základě této smlouvy se zrodil termín zahrnující všechny tři pilíře,

a to Evropská unie. První pilíř obsahoval pod názvem Evropská společenství základní právní

normy. Evropská společenství byla subjektem mezinárodního práva, ve stanovených

oblastech mohla uzavírat mezinárodní smlouvy, jež zavazovaly členské státy. Právo

Evropských společenství se nazývalo komunitární právo.12 Je to právo supranacionálního

charakteru, jeho normy mají vlastnost přímého účinku a nadřazenosti v situaci kolize práva

komunitárního a práva jednotlivých členských států.13

Rychle se vyvíjející integrace Evropy, prohlubování a rozšiřování Evropské unie a

rostoucí význam evropských integračních organizací v politické, bezpečnostní a vojenské

oblasti, mělo velký význam na rozvoj a nutnost úpravy společné zahraniční a bezpečnostní

politiky obsažené v druhém pilíři. Druhý a třetí pilíř EU se vyznačovaly odlišnými

vlastnostmi než první pilíř. Byly vybudovány na principu mezivládní spolupráce. Zatímco

druhý pilíř měl výrazně mezivládní charakter, v třetím pilíři se již v minulosti objevovaly

prvky komunitarizace, konkrétně v možnosti Evropské komise podávat návrhy k přijetí

některých unijních sekundárních právních aktů.14

Unijní charakter právních aktů druhého a třetího pilíře spolu velmi souvisel, konkrétně

v ustanovení o boji proti terorismu se projevovala značná spojitost: procedury jejich přijetí

12 PIKNA, Bohumil, HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. 1. vydání. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001, s. 10.13 ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 – Ústavní základy Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2007, s. 72.14 GOUDAPPEL, Flora. Freedom, security and justice in the European Union: implementation of the Hague Programme. 1. vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de Zwaan, 2006, s. 127.

13

měly mnohé společné a sjednávání mezinárodních dohod měl obdobný postup ve druhém i

třetím pilíři.15 Úprava postupů, institucí a právních nástrojů druhého pilíře byla ale mnohem

vágnější než úprava třetího pilíře. Tato skutečnost byla dána tím, že otázky obsažené

v druhém pilíři si členské státy vždy přály ponechat výhradně ve své režii, zatímco v oblasti

třetího pilíře se častěji objevovaly tendence ke komunitarizaci a taktéž tedy k přesnější a

propracovanější právní úpravě. Problematika protiteroristického boje je ale pro Unii tak

důležitá, že v průběhu svého vývoje vždy přijímala opatření průřezově v oblastech všech tří

pilířů.

Z výše uvedeného lze dovodit, že potřeba bezpečnosti všech států, respektive občanů

Unie byla již v průběhu budování a rozvoje EU tak impozantně zásadní, že všechny základní

hodnoty, pokud posoudíme jejich konečný důsledek, odráží jen nejdůležitější lidský faktor a

potřebu, totiž pocit bezpečí. Nejedná se ale pouze o fyzickou a právní ochranu bezpečnosti

před útoky teroristů či jiných zločinců, ale i hlouběji, o zajištění stabilní budoucnosti občanů

Unie a právnických osob v unii založených, jejich sociální jistoty i opatření proti

nezaměstnanosti a chudobě.

2.2. Druhý pilíř EU a jeho vývoj před přijetím lisabonské smlouvy a

částečná komparace ve světle nového vývojeHlava V. Smlouvy o EU se nazývala Ustanovení o zahraniční a bezpečnostní politice

(Common foreign and security policy), označovala se též jako tzv. druhý pilíř. Jednotný

evropský akt z roku 1986 zakotvil jako první politická vodítka budoucí společné zahraniční

politiky tím, že definoval některé obecné metody společných aktivit v této oblasti. Členské

státy se zde zavázaly formulovat a společně postupovat v oblastech zahraniční politiky,

informovat se o zahraničněpolitických otázkách, které vykazovaly jejich společný zájem,

slaďovat postoje a aktivity. Společné názory a postoje členských států EU na různé

mezinárodní krizové události se postupně vyvíjely. Nejprve v rámci tzv. evropské politické

spolupráce, ta se pak převtělila v institucionalizovaný způsob spolupráce v dané oblasti, který

byl zakotven v Maastrichtské verzi Smlouvy o EU.16

15 PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000. s. 123.16 Mezivládní konference členských států ES svolaná v roce 1989 se shodla v prosinci 1991 na uzavření Smlouvy o EU, která byla podepsána v holandském Maastrichtu dne 7. února 1992 a vstoupila v platnost po ratifikaci všemi členskými státy dne 1. Listopadu 1993.

14

Cíle společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tak, jak bylo definováno v článku 11

Smlouvy o EU, byly hlavně zabezpečení společné hodnoty, základních zájmů a nezávislosti

Unie, posilování bezpečnosti EU a jejích členských států ve všech směrech, chránit mír a

posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu s principy Charty OSN i s principy helsinského

Závěrečného aktu a cíly Pařížské charty, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvíjet

demokracii a právní stát a respektovat lidská práva a základní svobody. V Maastrichtské

smlouvě bylo rovněž stanoveno, že společná zahraniční a bezpečnostní politika vede

k formulování společné obranné politiky, což by časem mohlo vést ke společné obraně.17

Společná obrana EU je, dle mého názoru, rozhodně v budoucnu reálná díky

profesionalizaci armád členských států. Tato realizace je ale ale otázkou několika desítek let,

jelikož rozdíly mezi armádami jednotlivých států jsou příliš velké, jednak v technické

vyspělosti a pak také v počtu vojáků v armádě a podílu zbraní a bezpečnostního materiálu

v jednotlivých armádách členských států, které jsou nadto omezeny v jednotlivých

mezinárodních smlouvách. Z tohoto důvodu se domnívám, že bude obtížné pro členské státy

se dohodnout o podílu jeho armád na společných ozbrojených akcích.

Vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost v roce 1999 zaznamenala tato oblast EU,

značné změny. Konference členských států EU, která se sešla v březnu 1996, vyústila

v poměrně obsáhlé úpravy druhého pilíře.18 Nejvýraznější institucionální změnu představuje

vytvoření postu Vysokého zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, který

stojí v čele nového útvaru pro plánování politiky a včasného varování. Tuto funkci zastává

generální tajemník Rady EU a jeho úkolem je pomáhat Radě EU při formulování společné

zahraniční a bezpečnostní politiky a asistovat předsednictvím Rady EU při plnění jejich

úkolů.19 Může rovněž vést jménem Rady EU politický dialog se třetími stranami.20

Druhou institucionální změnu jsme nalezli v článku 27, který stanovil úlohu Evropské

komise jako navrhovatele implementace společných akcí (joint actions) Radě EU a pomáhat

Radě EU při jejich realizaci.21 Třetí změnou byly úpravy nástrojů druhého pilíře a změny

hlasovacích pravidel. Kromě zásad (Principles), obecných směrů (General Guidelines) 22,

17 Maastrichtská smlouva o EU, článek J.4.1.18 V platnost vstoupila dne 1. května 199919 PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000, s. 123.20 Článek 26 Smlouvy o EU21 Článek 15, 16 Smlouvy o EU22 Například závěry summitů Evropské rady

15

společných akcí (Joint Actions) 23 a zaujímání společných postojů (Common Positions)24,

zavedl Amsterodam nový nástroj s názvem společná strategie (Common Strategies), který je

konkrétnější než zásady a obecné směry.

Nově je Lisabonskou smlouvou zařazen k Evropské radě institut jejího předsedy, který

tento důležitý orgán a EU zastupuje navenek ve věcech týkajících se zahraniční a

bezpečnostní politiky, aniž by byly dotčeny pravomoci vysokého představitele (zástupce)

Unie pro zahraniční a bezpečnosti politiku. Předseda má stálou funkci a je volen Evropskou

radou rozhodnutím její kvalifikované většiny na dva a půl roční období, přičemž může být

volen maximálně dvakrát po sobě. Po každém zasedání Evropské rady předkládá předseda

Evropské rady zprávu Evropskému parlamentu o výsledcích jednání. Tak se opět vlivem

Lisabonské smlouvy projevuje transparentnost a posiluje spolupráci mezi orgány, a tudíž

demokratičnost celé supranacionální organizace.

2.3. Charakteristika a přijímání nástrojů a právních aktů druhého pilíře

před přijetím Lisabonské smlouvyZáklad těchto nástrojů lze nalézt v mezinárodním právu veřejném, což mělo za

důsledek výrazně mezivládní povahu aktů druhého pilíře. Při proceduře přijímání těchto

nástrojů byly pravomoci rozděleny mezi Evropskou radu a Radu EU. Evropská rada

vymezovala principy, cíle a obecné směry společné zahraniční a bezpečnostní politiky,

rozhodovala o společných strategiích, které byly přijímány zejména v oblastech, kde měly

členské státy EU důležité společné zájmy. Evropský parlament se na přípravě a přijímání

nástrojů před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost nepodílel, neměl tedy

spolurozhodovací pravomoc, ale předsednictví Rady EU s ním konzultovalo hlavní aspekty

společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přičemž názory Evropského parlamentu musely

být brány v úvahu.25 Parlament měl rovněž právo na informace o vývoji a možnost

interpelovat Radu EU, nebo jí dávat doporučení. Evropská komise v druhém pilíři nehrála

téměř žádnou roli. Dává pouze návrhy na implementaci společných akcí a dle článku 14 odst.

4 byla Rada EU oprávněna požadovat na Evropské komisi, aby jí navrhla vhodná opatření

k zajištění uskutečnění určitého právního aktu.

23 Například European Union Police Mission, European Defense Agency24 Například omezující opatření ve vztahu k Liberii, implementation of mandate of the Yugoslavia Tribunal25 PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000, s. 124.

16

Role Evropského soudního dvora zde byla značně omezená,26 jelikož jeho místo

patřilo zejména do komunitárního pilíře a omezeně do třetího pilíře. V zahraniční a

bezpečnostní politice se projevoval hlavně mezinárodní charakter této oblasti v tom smyslu,

že členské státy měly silnou pozici při rozhodování, každý členský stát EU si zachovával svoji

obrannou politiku a ozbrojené síly, zavazoval se však, že ve své politice bude přihlížet

k společně dohodnutým přístupům a postupům v rámci Unie.27

Akty druhého pilíře byly upraveny v článku 13 – 15 Smlouvy o EU. Evropská rada

přijímala jednomyslně obecné směry a zásady včetně obrany, taktéž přijímala potřebná

rozhodnutí k provádění stanovených cílů, a společné strategie.28 Jak již napovídá hlavní

poslání Evropské rady dávat Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezovat obecné

politické směry, jsou i nástroje, které přijímala, tohoto charakteru. Pravomoc pro přijímání

společných postojů a společných akcí náleží Radě EU. Společné postoje vymezují přístup

EU ke konkrétním záležitostem s tím, že členské státy zajistí, aby jejich národní politiky byly

v jejich souladu. Byly vlastně, zároveň se společnými akcemi, prostředkem k realizaci

společných strategií vydaných Evropskou radou. Společné akce ale mohly být použity i

k realizaci jiných cílů členských států, než těch, které byly vymezeny společnou strategií.29

Platí, že společné postoje měly právní závaznost, stejně jako společné akce. Ty byly ale

zaměřeny na řešení specifičtějších situací.

Základním pravidlem pro rozhodování o otázkách společné bezpečnostní a zahraniční

politiky byla jednomyslnost (konsensus)30, pouze v některých případech se rozhodovalo

kvalifikovanou většinou. Byly to situace, kdy Rada EU rozhodovala o společných postojích a

společných akcích v rámci společné strategie nebo u rozhodování, které společný postoj nebo

společnou akci provádí.31 Členské státy mohly uplatnit tzv. konstruktivní neúčast

(konstruktivní absenci). Jednalo se o situaci, kdy se stát rozhodne nehlasovat, aby neblokoval

přijetí rozhodnutí ostatními členy EU. Stát ale zároveň uznával, že toto rozhodnutí zavazuje

Unii jako celek a současně se zavazuje, že se zdrží činnosti, která by mohla poškodit zájmy 26 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. K otázce pramenů evropského práva. Právní fórum: český právnický měsíčník, 3/4 2006, s. 116.27 GOUDAPPEL, Flora. Freedom, security and justice in the European Union: implementation of the Hague Programme. 1. vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de Zwaan, 2006, s. 68.28 Článek 12, 13 Smlouvy o EU29 ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 – Ústavní základy Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2007, s. 99.

30 Článek 23 Smlouvy o EU31 ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 – Ústavní základy Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2007, s. 100.

17

Unie. Amsterodamská smlouva zavedla tzv. pojistnou klauzuli (safeguard clause), jenž

umožňuje členským státům blokovat většinové rozhodnutí ze závažných důvodů vlastní

národní politiky.32

2.4. Třetí pilíř EU před přijetím Lisabonské smlouvyV sedmdesátých letech dvacátého století je zaznamenána první snaha o evropskou

politickou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Byla to reakce na narůstající

kriminalitu a nedostatečný boj proti zločinu. Postupně byly sjednávány úmluvy o politické

spolupráci v Evropě, které nespadaly do pravomoci Společenství, tudíž měly charakter

mezinárodní smlouvy, která zavazovala jen členské státy.33 Spolupráce mezi státy tedy nebyla

tak silná a účinná, jelikož tato oblast nebyla příliš organizována a státy nedisponovaly

účinnými nástroji v boji proti zločinnosti. V roce 1976 byla ustavena skupina TREVI

(Terrorisme, radikalisme, extremisme, violence internationale), která měla organizovat boj

proti mezinárodnímu terorismu a násilnému extremismu.34 Jednotný vnitřní akt dal podnět

k intenzivnější spolupráci v této oblasti. V roce 1995 došlo ke zrušení kontrol na vnitřních

hranicích mezi těmi členskými zeměmi EU, které byly smluvními stranami Schengenské

dohody, což vedlo ke snížení bezpečnosti a nárůstu organizované zločinnosti a rozvoji

terorismu. Bylo třeba nastolit účinné nástroje a opatření, které by neomezovaly pohyb osob

uvnitř společenství, ale zároveň zaručovaly jejich bezpečnost. Také z tohoto důvodu došlo

k podepsání Maastrichtské smlouvy a vytvoření mezivládního třetího pilíře, do kterého

původně spadala azylová politika, pravidla překračování vnějších hranic států EU, provádění

kontrol, přistěhovalectví, politika týkající se příslušníků států třetích zemí, boj proti

podvodům v mezinárodním měřítku, spolupráce soudů v občanskoprávních a trestních

věcech, celní spolupráci a policejní spolupráci zaměřenou na prevenci a boj proti terorismu,

nedovolenému obchodu s drogami a dalším formám mezinárodního zločinu.

Třetím pilířem EU byla před přijetím Lisabonské smlouvy nazývána hlava VI,

Ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech (Provisions on Police and

Judicial Cooperation in Criminal Matters) a vznikl na základě Smlouvy o EU (Maastrichtské

32 PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000, s. 24. 33 PIKNA, Bohumil, HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. 1. vydání. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001, s 59.34 PIKNA, Bohumil, HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. 1. vydání. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001, s 59.

18

smlouvy). Na základě Amsterodamské smlouvy byl přejmenován z Ustanovení o spolupráci

v oblastech justice a vnitřních věcí na výše zmíněnou podobu. Stalo se tak proto, že obsah

třetího pilíře byl omezen na policejní a soudní spolupráci, dále otázky, které souvisely se

zrušením kontrol osob na vnitřních hranicích mezi členskými státy Unie (Schengen), a otázky

překračování vnějších hranic Unie, přistěhovalectví, věci azylu a soudní spolupráce

v trestních věcech byly komunitarizovány, tedy převedeny do prvního pilíře. Dle

Amsterodamské smlouvy se volný pohyb osob stal výlučně záležitostí Evropských

společenství. Současně s přechodem těchto oblastí do prvního pilíře bylo sjednáno, že se o

těchto otázkách budou přijímat akty na zásadě jednomyslnosti po dobu pěti let.35

Třetí pilíř měl, stejně jako druhý pilíř, před přijetím Lisabonské smlouvy, mezivládní

charakter, i když byl výrazně spjat s pilířem komunitárním v důsledku zavedení nových

právních aktů i vyřčením omezené jurisdikce Evropského soudního dvora pro tuto oblast

Amsterodamskou smlouvou. Hlava VI Smlouvy o EU se ale nedotýkala výkonu odpovědnosti

členských států Unie za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti, která

před úplnou komunitarizací EU před byla v plné režii členských států.

Cílem ustanovení hlavy VI. vždy bylo zaručit co největší ochranu obyvatelům

Evropské unie, tedy, dle jednoho z cílů Amsterodamské smlouvy, realizovat prostor svobody,

bezpečnosti a práva. Za tímto účelem byly zřízeny instituce pro jednodušší, rychlejší a

organizovanější policejní ochranu obyvatel EU (Europol), a nařízena užší, efektivnější,

rychlejší a pružnější spolupráce mezi justičními orgány prostřednictvím Evropské jednotky

pro soudní spolupráci (Eurojust) při dodržování a respektování základních lidských práv.36 O

těchto nástrojích bude blíže pojednáno v rámci kapitoly 7.

2.5. Charakteristika a přijímání nástrojů a právních aktů bývalého

třetího pilířeHlavní pravomoci při přijímání rozhodnutí v oblasti policejní a soudní spolupráce

v trestních věcech měla Rada EU. Obecně řečeno, Rada EU je tedy orgán mezivládní

spolupráce, kterému je nápomocen koordinační výbor složený z vysokých úředníků a

35 PIKNA, Bohumil, HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. 1. vydání. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001, s. 62.

36 Problematika Eurojustu zakotvena v Nicejské smlouvě o EU, článek 3119

zástupce Evropské komise.37 Rada EU přijímala v rámci třetího pilíře, po konzultaci

s Evropským parlamentem,38 rámcová rozhodnutí (Framework decision), rozhodnutí

(Decisions), společné postoje (Common position) a úmluvy (Conventions). Tyto akty byly

přijímány jednomyslně, přičemž právo iniciativy měl členský stát EU nebo Evropská

komise.39 K obecným definicím a charakteru právních nástrojů, které byly přijímány v rámci

třetího pilíře následující vysvětlení:

Rámcová rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí, jsou závazná pro členské státy co do

výsledku. Můžeme je tedy připodobnit směrnicím. Rámcová rozhodnutí ale nemohou

nikdy mít přímý účinek, nelze zde ani aplikovat odpovědnost za škodu způsobenou

státem neimplementováním rámcového rozhodnutí.

Společné postoje členské státy Unie zaujímají v případě, že je potřeba definovat

nějaký společný náhled na určitou problematiku všech států. Postoje se mohou

podobat společným pozicím z druhého pilíře, ale je zde navíc jurisdikce Evropského

soudního dvora k sporům vyplývajícím z interpretace nebo aplikace společných

postojů jednotlivých států, která u společných pozic chybí.

Úmluvy, tedy mezinárodní smlouvy po ratifikaci členskými státy, které jsou

vypracované a schválené Radou EU před jejich doručením členským státům, jsou

přijímány v otázkách obsažených v hlavě VI Smlouvy o EU. Nově po Amsterodamské

smlouvě se v proceduře přijetí úmluv zahajuje řízení ve lhůtě stanovené Radou EU

Všechny tyto typy právních aktů byly přijímány jednomyslně. Kromě těchto čtyř

základních typů aktů třetího pilíře existovaly ještě další dva, kdy Rada EU rozhodovala

kvalifikovanou nebo prostou dvoutřetinovou většinou. Dělo se tak v případech, kdy přijímá

opatření, která jsou nutná k provedení rozhodnutí na úrovni Unie a při přijímání opatření

k provedení úmluv.40

Jak již bylo výše zmíněno, velkou inovací Amsterodamské smlouvy v oblasti třetího

pilíře je zavedení omezené, tzv. fakultativní pravomoci Evropského soudního dvora (dále také

ESD), který v této oblasti mohl rozhodovat o předběžných otázkách (preliminary rulings)

týkajících se přijatých aktů třetího pilíře, a také disponoval pravomocí přezkoumávat právnost

rozhodnutí a rámcových rozhodnutí, dále výkladu smluv a opatření k jejich provádění a byl

37 Článek 36 Smlouvy o EU38 Stanoviska Evropského parlamentu nejsou závazná39 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 189.40 Článek 34 Smlouvy o EU

20

institucí řešící spory mezi členskými státy navzájem nebo jimi a Evropskou komisí, co se týče

interpretace nebo aplikace právních aktů třetího pilíře.41

Fakultativnost jurisdikce spočívala v tom, že každý členský stát EU může uznat

pravomoc Evropského soudního dvora (nový název po přijetí Lisabonské smlouvy zní Soudní

dvůr EU) rozhodovat o předběžných otázkách, které mu postoupily jeho národní soudy tak, že

učiní prohlášení. Toto prohlášení mohl členský stát učinit vlastně kdykoliv od okamžiku

podpisu Amsterodamské smlouvy. V řízeních o neplatnosti rozhodnutí a rámcových

rozhodnutí byla pravomoc ESD dána obligatorně, jelikož plyne přímo ze Smlouvy o EU.

V řízeních o sporech mezi členskými státy byl ESD příslušný teprve jako druhý orgán.

Nejprve totiž rozhodovala Rada EU. Teprve, když Rada nerozhodla do šesti měsíců od

postoupení sporu členskými státem, byla dána pravomoc ESD. V řízení o sporech mezi

Komisí a členskými státy byla pravomoc ESD dána obligatorně, primárně. Co se týče

problematiky lidských práv, rozhodoval ESD čistě procesní otázky ustanovení čl. 7 Smlouvy

o EU. Pravomoc nebyla dána pro přezkoumávání problematiky ohledně porušení zásad čl. 6

odst. 1 Smlouvy o EU členským státem. V čl. 6 odst. 1 jsou obsaženy zásady EU, které

spočívají mimo jiné i v dodržování lidských práv a základních svobod.42

Evropský soudní dvůr ovšem neměl pravomoc přezkoumávat přiměřenost nebo

platnost opatření policie členských států a ochranu jejich vnitřní bezpečnosti.43 Toto výsostné

právo bylo před přijetím Lisabonské smlouvy zachováno každému členskému státu v rámci

jeho správního soudnictví.

Po přijetí Lisabonské smlouvy zůstala zachována systematika evropské soudní

soustavy o dvou stupních, ale došlo k jejímu přejmenování. Evropský soudní dvůr se nově

nazývá Soudním dvorem (Evropské unie) (Court of Justice) a soud prvního stupně byl

přejmenován na Tribunál (General Court). Co se týče významu evropské justice, významně

po přijetí Lisabonské smlouvy vzrostl. Novinkou je především fakt, že nyní rozhoduje i

v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra, v oblasti dodržování, nyní už závazné Listiny

základních práva a svobod Evropské unie. V této souvislosti považuji za vhodné zmínit, že

judikatura Evropského soudního dvora pomáhá významným způsobem rozvíjet kodifikované

právo EU a tím se stává nepostradatelnou součástí pramenů evropského práva.

41 Článek 35 Smlouvy o EU42 GOUDAPPEL, Flora. Freedom, security and justice in the European Union: implementation of the Hague Programme. 1. vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de Zwaan, 2006, s. 259.43 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 191.

21

Ani Lisabonská smlouva ovšem nezměnila tu skutečnost, že při výkonu svých funkcí

v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva (neboli justiční spolupráce v trestních

věcech a policejní spolupráce) Soudní dvůr Evropské unie stále nemá pravomoc

přezkoumávat platnost nebo přiměřenost těch operací, které provedla policie jednotlivého

členského státu či jiné správní orgány členského státu, ani nebyla této soudní organizaci

vnuknuta Smlouvami pravomoc rozhodovat o výkonu odpovědnosti členských států v rámci

udržování veřejného pořádku a věcí týkající se vnitřní bezpečnosti jednotlivých členských

států.44 Tato pravomoc byla ponechána linii národního správního soudnictví.

2.6. Užší (posílená) spolupráce v bývalém třetím pilířiVelký význam pro vývoj evropského práva je vyjádřen ve formě užší (posílené)45

spolupráce ve věcech trestních. Tento institut je nazýván rovněž zásadou flexibility

(pružnosti),46 a má sloužit k rychlejšímu vývoji v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.47

Zahrnuji základní vysvětlení tohoto institutu do své rigorózní práce, protože se domnívám, že

jde o důležitý historický mezník ve vývoji možnosti členských států úžeji spolupracovat v boji

proti terorismu. Tento právní nástroj totiž umožňoval členským státům vytvořit skupinu, která

bude na určitém území v určitých věcech uskutečňovat užší spolupráci. Rozhodnutí v Radě,

která se týkala užší spolupráce, se týkalo jen států, které byly v této spolupráci účastny,

přičemž nebylo zamezeno ostatním státům se takového jednání účastnit. V oblasti druhého

pilíře byla rozhodnutí přijímána jednomyslně, v třetím pilíři byla dostatečná kvalifikovaná

většina. Řízení o založení užší spolupráce bylo třeba žádosti u Evropské komise, která ho pak

předložila Radě EU. Přitom bylo ponecháno na uvážení Komisi, jestli o návrhu rozhodne,

přičemž v případě negativního postoje, to znamená, když o návrhu nerozhodne, musí svůj

postoj členskému státu zdůvodnit. V této situaci se členské státy mohly obrátit přímo na Radu

44 Článek 276 SFEU45 Amsterodamská smlouva stanovila původní pojem úžší spolupráce, Nicejská smlouva novelizuje a zavádí nové označení posílená spolupráce46 ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 – Ústavní základy Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2007.47 Článek 40 až 40d Smlouvy o EU

22

EU a žádat ji o povolení, návrh ovšem muselo iniciovat minimálně 8 států a byla zde nutná

konzultace s Evropským parlamentem. Rada pak rozhodovala kvalifikovanou většinou o

udělení povolení. 48

Tento postup byl velmi komplikovaný a zdlouhavý. V případě, že by se objevila reálná

možnost teroristického útoku pro konkrétní státy, a ty by se rozhodly vést společnou užší

(posílenou) spolupráci v rámci kooperace na zvýšení bezpečnosti, tato procedura jim nenabízí

okamžité řešení. Evropská komise zde rozhodně byla nadbytečný rozhodovací prvek, a proto

bylo vhodné upravit tuto proceduru jednodušeji, a tedy podáváním návrhů přímo Radě EU,

která, vzhledem k tomu, že je nestálá instituce, je akceschopnější a dokáže svá rozhodnutí v

tak důležitých věcech provést rychleji.

3. ÚPRAVA BOJE PROTI TERORISMU V EVROPSKÉM

PRÁVU

3.1. Unijní a komunitární právoPřijetím Lisabonské smlouvy ztrácí rozlišení Unijního a komunitárního práva své

opodstatnění. Lisabonská smlouva nahradila Evropské společenství Evropskou unií, která

jako dar ke svému narození dostala taktéž hojně očekávanou právní subjektivitu jak ve

vnitrostátních, tak v mezinárodních vztazích. Přijetím této reformní smlouvy tedy celý systém

práva vydávaného orgány či institucemi Evropské unie nazýváme evropským právem či

právem EU. Je ovšem vhodné podotknout, že právní normy v oblasti společné bezpečnostní a

zahraniční politiky mají do jisté míry povahu norem mezinárodního práva veřejného, a jejich

dodržování členskými státy tedy nepodléhá soudní kontrole.49

Než pojednám o relevantních ustanoveních v boji proti terorismu v primárním právu

EU, považuji za vhodné krátce popsat odlišnosti komunitárního a unijního práva, deklarovat

charakter primárního unijního práva, označit jeho prameny a vymezit tento pojem blíže,

zvláště jeho vztah k sekundárnímu unijnímu právu. Přijetím Lisabonské smlouvy se sice tento

stav změnil, nicméně pro úplnost výkladu je vhodné učinit alespoň krátkou zmínku.

48 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 3. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck, 2006, s. 81.

49 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck, 2011, s. 48.23

Přijetím smlouvy o Evropské unii (dále Smlouva o EU), se narušila celistvá soustava

práva komunitárního neboli práva Evropských společenství. Sekundární právo Společenství

bylo přijímáno jednotnou soustavou vrcholných orgánů a jako celek podléhalo soudnímu

přezkumu jednoho Soudu. Smlouvou o EU se ale zrodil nový systém, který existuje vedle

práva komunitárního, právo unijní. Jedná se o blok norem úzce unijního práva, které

s předpisy práva komunitárního vytváří celek, který je nazýván unijní právo v širokém slova

smyslu. 50

Prameny primárního unijního práva se dělí na dvě skupiny. Smlouva o EU a právní

akty vydávané v rámci druhého a třetího pilíře EU. Smlouva o EU se označuje jako primární

unijní právo a právní akty na základě ní vydané pak jako unijní právo sekundární. Při použití

analogie ke komunitárnímu právu zde vyplývá, že akty unijního práva primárního mají vyšší

právní sílu, přednost před právem sekundárním a nutnost souladu práva sekundárního

s primárním. Pokud by došlo k rozporu práva sekundárního s právem primárním, nejsou

normy práva sekundárního aplikovatelné ani účinné.51 Na ochranu před těmito neúčinnými

normami nebo jejich ustanoveními je zakotvena soudní revize norem, která je odlišná od

komunitární úpravy této kontroly. V řízení dle hlavy VI. Smlouvy o EU ESD rozhoduje

právní poměry unijního práva, které jsou založeny na vztazích mezi státy.52 Pravomoc ESD

v řízení o předběžné otázce nevyplývá přímo ze Smlouvy o EU, ale záleží na vůli členského

státu, kterou vyjadřuje v prohlášení o uznání pravomoci ESD, jak již bylo pojednáno

v předchozí kapitole.

Smlouva o EU je smlouvou mezinárodního práva veřejného. Nevytváří vlastní právní

řád, nejde o supranacionální systém práva a nevyplývá z jejích ustanovení přímá

aplikovatelnost nebo přímé účinky na právní subjekty na území smluvních, tedy členských

států. Primární unijní právo představují články 1-7 a 11-53 Smlouvy o EU, součástí jsou i

protokoly k Maastrichtské a Amsterodamské smlouvě a rovněž Prohlášení k těmto smlouvám

připojené.53 Smlouva o EU obsahuje ustanovení, podle kterého jsou tyto protokoly její

součástí. Všechny protokoly se svým obsahem váží ke společné zahraniční a bezpečnostní

50 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. K otázce pramenů evropského práva. Právní fórum: český právnický měsíčník, 3/4 2006, s. 116.51 Tamtéž, s. 248.52 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. K otázce pramenů evropského práva. Právní fórum: český právnický měsíčník, č. 3/4 2006, s. 249.53 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. K otázce pramenů evropského práva. Právní fórum: český právnický měsíčník, č. 3/4 2006, s. 116.

24

politice a ke spolupráci ve věcech justice a vnitra, proto je můžeme považovat za součást

primárního unijního práva.54

3.2. Obecné pojednání o Lisabonské smlouvě

Již od vzniku Evropského společenství se vedou diskuze o evropské ústavě, která by

evropské národy sjednocovala. Úsilí evropských politických špiček však nesměřuje pouze

k seskupení stejně smýšlejících států směřujících ke společnému hospodářskému cíli, ale

snaží se o to, aby EU byla kompaktním celkem s jednotným cílem a společnými ústavně

právními institucemi.55 Ratifikace návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu se nezdařila, a proto

je Evropská ústava již zcela mrtvým historickým tématem. Pozornost tedy věnuji Lisabonské

smlouvě s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva.

Lisabonská smlouva mění Smlouvu o založení Evropského společenství, která je nyní

oficiálně nazývána Smlouvou o fungování Evropské unie. Dále mění Smlouvu o Evropské

unii a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Stejně jako návrh

Smlouvy o Ústavě pro Evropu ruší Lisabonská smlouva pilířovitou strukturu a celou

Evropskou unii komunitarizuje. EU je deklarována jako nástupkyní Evropského společenství

a je jí přiznána právní subjektivita. Novace je taktéž v tom, že Lisabonská smlouva zavádí

možnost vystoupení státu z EU. Dokument reformuje evropské instituce a jejich pracovní

postupy, posiluje demokratickou legitimitu EU a upevňuje její základní hodnoty.56

3.3. Prostor svobody, bezpečnosti a práva v Lisabonské smlouvěOblast prostoru svobody, bezpečnosti a práva je po přijetí Lisabonské smlouvy

zakotvena v Hlavě IV. Největší novinkou, kterou Lisabonská smlouva přináší, je fakt, že tento

institut byl novelizován a začleněn do sdílené pravomoci (shared competence) mezi Unií a

členskými státy. 57 To znamená, že Unie spolu s členskými státy rozhodování o této oblasti

sdílí.

Smlouva taktéž vymezuje suverenitu a odpovědnost členských států v oblasti

udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti. Oblast policejní a justiční 54 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 3. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck, 2006, s. 248.55 BLAHOŽ, Josef, KLÍMA, Karel, SKÁLA, Josef. Ústavní právo Evropské unie. 1. vydání. Dobrá Voda: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2003, s. 506.56 PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva – Co nového by měla přinést? 1. vydání. Praha: Parlamentní institut, 2008, 111 s. 57 Kolektiv autorů. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR, 2008, s. 81.

25

spolupráce v trestních věcech je přenesena z původní Smlouvy o Evropské unii („Smlouva o

EU“) do nové Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“). Lze konstatovat, že mnohdy je

nová úprava inspirována, či dokonce odpovídá úpravě navrhované v Smlouvě o ústavě pro

Evropu, která nebyla státy nikdy ratifikována.

Lisabonská smlouva zavedla právní subjektivitu unie a zrušila předešlou třípilířovitou

strukturu, a tedy nejednotnost charakteru a vlivu právních aktů přijímaných orgány Unie.

Došlo tedy k propojení dvou původně oddělených oblastí – volného pohybu osob a policejní a

justiční spolupráce v trestních věcech.

Velká novinka spočívá ve změně rozhodovacích procedur orgánů Unie, rozšíření

rozhodování Rady kvalifikovanou většinou a posílení postavení Evropského parlamentu.

Velmi očekávaná změna nastala rozšířením jurisdikce Evropského soudního dvora pro tuto

oblast.

Tzv. komunitarizací bývalého třetího pilíře při zachování určitých specifik

v rozhodovacích postupech stanovených v bývalém mezivládním pilíři, je výrazem

kompromisu těch, kteří nebyli příznivci úplné integrace v této citlivé oblasti.

Shrnutí změn, které přinesla Lisabonská smlouva do oblasti svobody, bezpečnosti a

práva, jsou následující:

Nahrazení dosavadní Evropská společenství a Evropskou unii novou koncepcí

Evropské unie s právní subjektivitou ve formálním slova smyslu;

Rozšíření komunitární metody na všechny dosavadní politiky, které byly dříve

mezivládní;

Zrušení třípilířovité struktury Unie;

Zavedení jednotné formy právních aktů a základních legislativních postupů, i když

s určitými výjimkami;

Větší integrace spolupráce mezi státy.

3.4. Přínos Lisabonské smlouvyVzhledem ke komunitarizaci evropského práva došlo k rozšíření použitelnosti a účinku

právních aktů EU a rovněž se také změní procedura jejich přijímání. Z převládajícího principu

jednomyslnosti se stala výjimka a kvalifikovaná většina a spolurozhodování s Evropským

parlamentem ovládla, dle Lisabonské smlouvy, oblast bývalého třetího pilíře.58

58 PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva – Co nového by měla přinést? 1. vydání. Praha: Parlamentní institut, 2008, s. 45.

26

Boj proti terorismu se do dokumentu z Lisabonu promítl z článku 60 Smlouvy o

založení Evropského společenství, kde je deklarováno, že Rada EU může přijmout omezení

pohybu kapitálu jako tzv. nezbytná okamžitá opatření, a když tak neučiní, může opatření

přijmout členský stát. V Lisabonské smlouvě dochází ke změně. Nejedná se již o omezení

volného pohybu kapitálu vůči třetí zemi, ale zužuje se definice subjektů, pro které mohou být

sankční opatření přijata. Jedná se o fyzické nebo právnické osoby, skupiny nebo nestátní

útvary. V prováděcích předpisech tohoto článku je pak stanovena povinnost umožnit

postiženým subjektům soudní kontrolu tohoto rozhodnutí Rady EU.59

Lisabonská smlouva zajisté teoreticky přinesla Evropské unii mnoho revolučních změn.

Lisabonská smlouva umožnila formulovat úlohu Unie v boji proti terorismu v jasnějších a

jednodušších barvách, dále pak posílit solidaritu členských států a spojit úsilí Parlamentu a

parlamentů členských států ve vyhodnocování strategií souvisejících s prostorem svobody,

bezpečnosti a práva.60 Praktické provedení ale v mnoha ohledech stále není tam, kde by

s ohledem na vážnost tématu a neustálé hrozbě mělo být. I přesto, že unijní a komunitární právo

je minulostí, stále záleží na členských státech a jejich realizaci v reorganizaci EU. Lisabonskou

smlouvou ale budoucnost EU není jednoznačně daná, světová globalizace a s tím i související

hrozby jdou stále kupředu a proto i Evropa s nimi musí držet krok.

3.5. Relevantní ustanovení o boji proti terorismu v primárním právu EU Boj proti terorismu je právně zakotven v úpravě prostoru, bezpečnosti a práva. Tato

oblast je Lisabonskou smlouvou přesunuta z původní Smlouvy o EU do Smlouvy o fungování

EU. Boj Unie proti terorismu je zakotven konkrétně v Hlavě V. části třetí Smlouvy o

fungování EU (články 67 až 89).

Nepochybně největší změnou, kterou Lisabonská smlouva přináší ve srovnání

s předchozí úpravou, je nová úprava prostoru svobody, bezpečnosti a práva, která je smlouvou

začleněna do sdílené pravomoci mezi EU a členskými státy, ovšem se zaručením suverenity a

odpovědnosti členských států v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní

bezpečnosti.61

59 PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva – Co nového by měla přinést? 1. vydání. Praha: Parlamentní institut, 2008, s. 47.60 Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. prosince 2007 o boji proti terorismu (P6_TA-PROV(2007)0612)61 Kolektiv autorů: Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. 1. vyd., Odbor informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR, 2008, s. 81.

27

Dříve byla oblast policejní a soudní spolupráce v trestních věcech obsažena ve třetím

pilíři, kde byla rozhodnutí přijímána metodou mezivládních dohod. Vzhledem k tomu, že ke

schvalování těchto dohod se ovšem vyžadovala jednomyslnost všech členských států, přičemž

zde bylo ponecháno právo veta, se častěji používala možnost přijímat rozhodnutí a rámcová

rozhodnutí.

Změna z Lisabonu v sobě přináší změněný rozhodovací postup, rozšíření rozhodování

Rady kvalifikovanou většinou, posílení postavení Evropského parlamentu, změnu formy

právních aktů a rozšíření jurisdikce Soudního dvora EU.62 Členské země si nemohou dovolit

odmítnout implementovat opatření přijatá v oblasti justice.

Hlava pátá Smlouvy o fungování EU je rozčleněna na 5 kapitol, jejichž názvy shrnují

pole, na kterých Unie proti terorismu všude bojuje.

Obecná ustanovení

První kapitola, obecná ustanovení, stanovují obecné cíle, strategické směry pro

legislativní a operativní plánování Unie v oblasti bezpečnosti, které vymezuje Evropská rada.

Vnitrostátní parlamenty pak dbají na to, aby byla dodržována subsidiarita v souladu

s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality (článek 69 Smlouvy o

fungování EU).

Nově je pak zakotven do této hlavy článek 75 Smlouvy o fungování EU, který Unii

v rámci boje proti terorismu umožňuje jednostranné omezení volného trhu. Tady tedy dochází

ke zúžení definice subjektů, pro které mohou být opatření omezení volného trhu přijata.

Původně se jednalo o třetí zemi jako celku, nyní se jedná o fyzické nebo právnické osoby,

skupiny nebo nestátní útvary. Tyto subjekty se mohou ovšem proti takovému opatření Unie

bránit, pokud ho napadnou před národním soudem.

Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví

Dříve v těchto politikách fungovaly u některých pravomocí zvláštní rozhodovací

procedury. Lisabonská smlouva všechny zvláštnosti ruší a zavádí řádný legislativní postup při

rozhodování o těchto záležitostech.

Pro zajištění cílů Unie, aby osoby bez ohledu na svoji státní příslušnost, nebyly

kontrolovány při překračování vnitřních hranic Unie, zavést integrovaný systém řízení

vnějších hranic a účinný dohled nad jejich překračováním (článek 77 Smlouvy o fungování

EU), jsou přijímána opatření společné politiky v oblasti víz a povolení k pobytu, kontrol

62 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010, s. 186.

28

pobytů a podmínek, za kterých státní příslušníci třetích zemí požívají svobodu pohybu. Nově

je velmi zdůrazněn cíl zavedení integrovaného systému řízení vnějších hranic, což pokládám

za velmi důležité, aby pro srovnání podmínek vstupu a kontrol hraničních přechodů do EU

v různých členských státech hraničících s třetími zeměmi.

Lisabonská smlouva poprvé odlišuje v úpravě společnou azylovou politiku a

společnou přistěhovaleckou politiku. Z praxe je známý příliv osob na jižních hranicích Unie.

Přitom hlídat mořskou vnější hranici je nákladnější než pozemní. Proto bylo ustanoveno

v článku 78 to, že ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí

může Rada přijmout dočasné opatření solidarity a spravedlnosti rozdělení odpovědnosti mezi

členskými státy, ve prospěch dotčených členských států. Toto rozdělení odpovědnosti může

být samozřejmě i v rovině finanční. Novým cílem přistěhovalecké politiky je pak řízení

migračních toků nebo prevence nedovoleného přistěhovalectví spolu s opatřeními na

zpřísnění kontrolních mechanismů v této oblasti.63 K tomu rovněž patří zajištění

spravedlivého zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněné pobývat v členských

zemích EU, stejně jako boj proti nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi, především

se ženami a dětmi (článek 79 Smlouvy o fungování EU).

Státům ale zůstává právo stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí

přicházejících na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby

samostatně výdělečně činné. Toto právo je velmi důležité a velmi ovlivňuje národnostní

složení a bezpečnost ve státech. Dle mého názoru by toto právo států mělo být omezeno

alespoň rámcově.

Justiční spolupráce v občanských věcech

Unie rozvíjí spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem, která je

založena na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí a sbližování

právních přepisů členských států (článek 81 Smlouvy o fungování EU). Mezi důležitý cíl

Unie v této oblasti bych zařadila rozvíjení alternativních metod urovnávání občanskoprávních

sporů, tzv. altenative dispute resolution, která je v západních právních kulturách již na rozdíl

od České republiky na velmi vysoké úrovni propracovanosti.

Výjimku v této oblasti ovšem představují záležitosti rodinného práva s mezinárodním

prvkem, kde Rada je oprávněna přijmout příslušná opatření zvláštním legislativním postupem,

kdy rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

63 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010, s. 191.

29

Justiční spolupráce v trestních věcech

Tato oblast je poměrně novou činností EU, kde Lisabonská smlouva konečně

vymezuje jasný právní rámec. Hlavním úkolem Unie je harmonizovat jak hmotné, tak

procesní trestní právo jednotlivých členských zemí, přičemž důraz zůstává na vzájemném

uznávání a harmonizaci trestných činů a jejich sankcí ve vybraných případech.

Lisabonskou smlouvou byl formálně rozšířen seznam oblastí trestné činnosti, které je

možné formou směrnic opatřit minimálními pravidly ve formě trestných činů a sankcí. Jedná

se o terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod

s drogami, praní peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestná činnost v oblasti

výpočetní techniky a organizovaná trestná činnost. Každý stát může využít tzv. pojistky či

brzdy a namítnout, že návrh konkrétní směrnice se dotýká základních aspektů jeho

vnitrostátního systému trestního soudnictví. Legislativní proces se pak případně pozastaví

nebo zablokuje a návrhem členského státu se zabývá Evropská komise ve zvláštním řízení.64

Policejní spolupráce

Zde se v důsledku zrušení třetího pilíře objevily větší změny ohledně rozsahu

spolupráce mezi kompetentními orgány. Unie má i nadále jen omezené a podpůrné

pravomoci. Řádným legislativním postupem zde mohou být přijímán opatření, která s týkají

shromažďování, uchovávání, zpracování, analýzy a výměny příslušných informací, programy

výměny a vzdělávání zaměstnanců a společného výzkumu a společných kriminalistických

metod při odhalování závazných forem organizované trestné činnosti. Smlouva dále upravuje

možnost posílené spolupráce v případě opatření k operativní spolupráci mezi příslušnými

policejními orgány členských států a činnost důležitého policejního úřadu Europol (viz

zvláštní pojednání o Europolu v příslušné kapitole).

Účinným právním prostředkem v boji proti terorismu je rovněž uzavírání

mezinárodních smluv v rámci vnější politiky Unie. Již ve své diplomové práci jsem

zmiňovala, že evropský vývoj vede k Evropské unii jako jediné mezinárodní organizaci

s uceleným a vnitřně nediferencovaným právním řádem. Lisabonskou smlouvou byl k dobru

věci vyřešen i problém mezinárodněprávní subjektivity EU, která již je obecně dána.

64 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010, s. 199.

30

4. KOMPLEXNÍ POLITICKÉ PROTITERORISTICKÉ

NÁSTROJE EU

4.1. Akční plán Unie na boj proti terorismu (2001)Významný dopad na budoucí vývoj a postup institucí i členských států EU

v protiteroristickém boji má dokument s názvem Závěry a Akční plán proti terorismu

(Conclusions and Plan of action of the extraordinary European council meeting), přijatý na

mimořádném zasedání Evropské rady v Bruselu dne 21. září 2001, který bezprostředně

reagoval na útoky 11. září. V první části dokumentu, tedy v části Závěry, Rada vyjadřuje

záměr Evropské unie spolupracovat s USA při „dosahování spravedlnosti a trestání viníků,

sponzorů a pomocníků takových barbarských činů“ (bringing to justice and punishing the

perpetrators, sponsors and accomplices of such barbaric acts), prohlašuje, že na základě Rady

bezpečnosti OSN č. 1368 shledává odpověď USA na teroristický útok ze dne 11. září 2001 za

legitimní a deklaruje, že členské státy EU jsou připraveny k úzké spolupráci při boji proti

mezinárodnímu terorismu jak v rámci EU, tak v celosvětovém měřítku, hlavně pak ke

spolupráci USA, a to vše pod záštitou OSN. Přístup EU k boji proti terorismu zahrnuje

neopomenutelnou ochranu základních práv a svobod a garanci jejich zajištění. 65

V druhé části dokumentu, tedy samotném Akčním plánu Unie na boj proti terorismu,

přikazuje Evropská rada Radě EU přijmout konkrétní opatření pro zajištění intenzívnější

spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí. Jedná se zejména o vytvoření seznamu

teroristických organizací a tím identifikovat pravděpodobné teroristy a teroristické organizace

v Evropě. Tento cíl by měl být dosažen za spolupráce zpravodajských služeb a vytvoření

společných vyšetřovacích týmů. Dále bylo úkolem Rady EU vytvořit protiteroristický tým

v rámci Europolu, který má spolupracovat s jeho institucionalizovaným protějškem v USA a

uzavřít dohody o spolupráci mezi Europolem a institucemi specializujícími se na terorismus

v USA. Třetím významným úkolem bylo schválit rozšíření směrnice o praní peněz. Všechny

úkoly byly řádně splněny.66

Akční plán obsahuje výzvu k zavedení evropského zatýkacího rozkazu (European

arrest warrant), který měl odstranit tehdejší systém extradice mezi členskými státy a měl

65 Conclusions and plan of action of the extraordinary European Council meeting on 21 September 200166 Conclusions and plan of action of the extraordinary European Council meeting on 21 September 2001

31

umožnit předat hledané osoby přímo mezi justičními orgány členských států. Dále Akční plán

vyzval k přijetí společné definice terorismu, přičemž se zaručují základní práva a svobody.67

Na Akční plán Unie na boj proti terorismu navazoval dokument z října 2001, kdy se

konalo zasedání Evropské rady v Gentu (prohlášení hlav států nebo vlád EU a předsedy

Komise), kdy Evropská rada stanovila další konkrétní úkoly Radě EU. Za zmínku stojí výzva

k těsnější součinnosti operativních služeb včetně spolupráce Europolu, Eurojustu,

zpravodajských služeb, policejních a justičních orgánů, dále Rada podnítila k intenzivnější

spolupráci s USA při zajištění pasů a víz a k boji proti falešným a padělaným dokumentům.68

Dokument je prvním prohlášením EU v boji proti terorismu komplexního charakteru.

Naléhavost jeho vydání byla dána útoky na USA 11. září 2001. Od této doby se objevuje

protiteroristický boj na prvních místech v jakémkoliv dokumentu týkajícím se bezpečnosti

Unie. Listina obsahuje apel na členské státy EU k přijetí opatření, která opravdu byla během

několika let uskutečněna.

4.2. Evropská bezpečnostní strategie (2003) V souvislosti s pojednáním o komplexních protiteroristických nástrojích považuji za

vhodné zmínit dokument z roku 2003, který byl schválen Evropskou radou a jehož název zní

Evropská bezpečnostní strategie (European Security Strategy). Tento list považuji za klíčový

z důvodu historického náhledu příčin současných hrozeb bezpečnosti světa a Unie. Evropská

rada s Evropskou komisí za tyto hrozby považuje terorismus, proliferaci zbraní hromadného

ničení, regionální konflikty a země třetího světa, které svoji nefungující státní správou a

nestabilní státní mocí dávají podnět ke korupci, zneužívání moci a tak vzniku a rozvíjení se

organizovaného zločinu.69 Dokument obsahuje taktéž možnosti řešení těchto celospolečenských

hrozeb, a to stanovením tří základních strategických cílů. První cíl se týká rozšíření prostoru

bezpečnosti v okolí Evropy tím, že EU podpoří stabilitu východních států, zejména na jižním

Kavkaze, a snahou o pomoc k vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu. Druhý cíl nastiňuje

rozšiřování mezinárodního právního řádu podporou fungování mezinárodních institucí a

67 PIKNA, Bohumil. Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních práv (na pozadí boje proti mezinárodnímu terorismu). 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 213.68 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 346.69 European Security Strategy (A secure Europe in better Word). Brussels, 12 December 2003

32

mezinárodního práva. Třetím cílem je reagovat na hrozby ještě dříve, než dojde ke krizi.

V dokumentu je naznačeno, že půjde o první reakci často v zemích mimo EU. 70

Část dokumentu se taktéž věnuje politickým strategiím, zvláště pak zlepšením

kooperací s OSN a NATO v pomoci třetím i členským státům čelit konfliktům a asistenci při

krátkých ozbrojených operacích.

Dle mého názoru je důležité, aby nadnárodní organizace založené primárně i

sekundárně k podpoře bezpečnosti světa vzájemně spolupracovaly, zlepšovaly a rozšiřovaly tak

prostor svobody, bezpečnosti a práva pro spokojený život občanů EU. Rovněž by bylo vhodné,

aby EU podporovala regionální organizace71 v jejich rozvoji a spolupráci s celosvětovými

organizacemi a mocnostmi, jelikož právě jejich znalost místní problematiky může přispět

k řešení problému odstraněním ohniska rozšiřující se hrozby, jež má globální dopad. Jejich

působení se pak stane taktéž globální.

4.3. Haagský program (2004)Významným krokem k vytvoření fungujícího vnitřního a vnějšího prostoru bezpečí je

dokument, který nahradil dosavadní dohody z finského Tampere, tzv. Haagský program:

posílení svobody, bezpečnosti a práva v EU (dále jen Haagský program), který přijala na

zasedání dne 5. listopadu 2004 Rada Evropské unie (dále jen Rada EU) jako reakci na

teroristické útoky v Madridu. Cíle Haagského programu, které jsou specifikovány a

konkretizovány v Akčním plánu z roku 2005, jenž je určen k jeho provedení a konkretizaci

úkolů v něm obsažených, jsou zlepšit všeobecnou schopnost Unie a členských států zaručit

základní práva, dále poskytovat ochranu uprchlíkům v souladu s Ženevskou úmluvou a jinými

mezinárodními smlouvami, kontrolovat vnější hranice EU, potlačovat hrozbu terorismu také

využíváním potenciálu Europolu a Eurojustu a prohloubit vzájemné uznávání soudních

rozhodnutí v občanských a trestních věcech. Dosažení cíle má být provedeno vytvořením

azylového systému společného pro členské státy EU, zlepšení přístupu k soudům, praktickou

policejní a soudní spoluprací a tvorbou společných politik.72

V dokumentu bylo deklarováno, že členské státy by měly přihlížet k bezpečnosti Unie

jako celku v situaci, kdy budují svoji národní bezpečnost. Považuji za velmi důležité, že je 70 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 221.71 Jako například OSCE, ASEAN, MERCOSUR72 Dokument Rady EU z 8.12. 2004 (14292/04). Závěry předsednictví – Brusel. Příloha I Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii (The Hague Programme). C 53, 3.3. 2005

33

zde kladen důraz na předcházení terorismu zvláště prostřednictvím kontroly na vnějších

hranicích, a taktéž je vyzdvižena důležitost posílení vnitřní bezpečnosti Unie. Součástí

Haagského programu je protidrogová strategie EU, která byla přijata pro období roku 2005 až

2012.73

Haagský program i Akční plán k jeho provedení mají pouze politický charakter, nikoli

právní závaznost. Protože je ale Haagský program dokumentem komplexní povahy, to

znamená, že obsahuje všechny, jak politické, tak i právní směry pro státy, plní tímto alespoň

interpretační funkci.74

4.3.1. Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Haagském programuPodrobněji rozpracovaná část Haagského programu s názvem posílení svobody se

zabývá hlavně otázkou azylu, přistěhovalectví a migrace. Vyjadřuje podnět ke směrnici, která

byla posléze opravdu přijata, kde se unifikuje azylový postup jednotlivých členských států a

sjednocuje status pro osoby, které získaly azyl nebo státní ochranu. V této části dokumentu je

vyzdvihována významnost rychlého odstranění kontrol na vnitřních hranicích a nutnost

integrovaného řízení vnějších hranic, přičemž musí být posílena kontrola a ostraha vnějších

hranic Unie. Významným prvkem tohoto posílení dokument označuje biometrické a

informační systémy a zaměření se na technologické zlepšení prvků identifikace osob

v cestovních dokladech.75

Část programu, posílení bezpečnosti, vyzývá členské státy hlavně ke zlepšení přístupu

k informacím a zdůrazňuje, že jejich přechod přes hranice členského státu by nemělo být

překážkou ani by nemělo mít vliv na skutečnost v informaci obsaženou. Toto velmi souvisí

se zlepšením policejní spolupráce, která je nejdůležitější cestou k úspěchu v boji proti

organizovanému zločinu a terorismu. Haagský program označuje za aktuální řešení

jazykových bariér při výměně vyšetřovacích technik mezi orgány policie členských států.

Nabádá taktéž jednotlivé členské země ke vzájemné spolupráci a kooperaci s Europolem,

neboť ten je, spolu s Eurojustem, klíčovým orgánem v protiteroristickém boji.76

73 Protidrogová strategie EU na období 2005 – 2012. OJ EU č. 2005/C 168/01

74 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 139.

75 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 141.

76 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 142.

34

Oblast posílení práva se zabývá odstraněním právních překážek vyšetřování, které se

má uskutečnit vzájemným uznáváním soudních rozhodnutí v trestních věcech. Myslí se tím

všech relevantních rozhodnutí potřebných ke koordinaci vyšetřování členských států

navzájem a Europolu, to znamená i mezitímní, částečná rozhodnutí i taková, která zahrnují

otázky shromažďování nebo přístupnosti důkazů apod. V Haagském programu je vyjádřena i

podpora harmonizace trestních předpisů. Toto téma je ale velmi rozsáhlé a není předmětem

mé rigorózní práce. K bližšímu zkoumání odkazuji na odbornou literaturu.77

4.4. Stockholmský programStockholmský program patří spolu se svým Akčním plánem a Strategií vnitřní

bezpečnosti EU mezi politické komplexní postlisabonské dokumenty, které upravují

budoucnost a postoje Unie k oblasti svobody, bezpečnosti a práva.

Stockholmský program byl přijat na summitu na konci roku 2009, navazuje na Haagský

program a stanovuje podmínky pro budoucí vývoj dosažených výsledků v Haagském programu

pro roky 2010 až 2014. Je zde zakotvena myšlenka, že Unie bude skutečným společenstvím

občanů, kteří jsou si vědomi svých práv a povinností.

Dokument má čistě politický, nikoliv právní charakter, ale plně reflektuje Lisabonskou

smlouvu a iniciuje Komisi k předložení legislativních a operativních nástrojů ke schválení

Evropským parlamentem a Radou.

Stockholmský program se skládá ze sedmi celků a zabývá se jak bezpečností občanů

Unie, tak jejich vzdělání, organizací, sbližování práva a postojů členských států EU,

elektronizací justice. Základní zásada, kterou je celý dokument prostoupen, je boj proti

organizovanému zločinu a terorismu při dodržování právního státu a základních práv a svobod.

Za zmínku rozhodně stojí fakt, byť se v tomto případě jedná o jistou odbočku od

tématu, že v programu je stanoven hlavní cíl politiky v oblasti občanského procesního práva

tak, aby hranice mezi členskými státy EU nepředstavovaly překážku při řešení

občanskoprávních sporů, zahájení soudního řízení ani výkonu rozhodnutí v občanskoprávních

věcech. Z faktických nástrojů k tomuto má dopomoci i zrušení doložek vykonatelnosti mezi

členskými státy. Co se týče trestního práva, a tak oblasti, která se více dotýká boje proti

terorismu, je zde zdůrazněna potřeba vyvinout větší úsilí o to, aby justiční spolupráce mezi 77GAUDAPPEL, Flora. Powers and control mechanisms in European federal system: acomparative approach to the form of government of the European Community. 1. vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de Zwaan, 2005.

35

státy byla účinnější. Sblížení hmotného a procesního práva trestního a zavedení neomezeného

vzájemného uznávání ve věcech trestních by jistě vedlo ke zjednodušení vyšetřování a trestání

teroristických útoků.

Protože trestní právo je ale otázka velmi citlivá pro jednotlivé členské státy, a její úplná

harmonizace na unijní úrovni je vzhledem k státním nárokům na zachovávání tradic jak

hmotného práva, tak trestního řízení, během na dlouhou trať. Je zde důležitý aspekt posílení

vzájemné důvěry hlavně v národní soudní systémy navzájem. Tomuto má sloužit v článku 82

SFEU nově zavedená odborná příprava soudců včetně správních soudů, státních zástupců a

dalších soudních zaměstnanců. 78 Dále, dle článku 82 SFEU, dojde k vydání směrnice, která

upraví minimální pravidla v nezbytném rozsahu, která usnadní vzájemné uznávání rozsudků a

soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním

rozměrem.

K usnadnění přístupu ke spravedlnosti zavádí a definuje Stockholmský program rovněž

elektronizaci justice, tzv. Evropská e-justice. Portál e-justice bude občany lépe informovat o

jejich právech a bude obsahovat další nezbytné informace v souvislosti s různými soudními

systémy. Tento portál bude bezesporu sloužit nejen občanům Unie, ale i orgánům vystupujícím

v oblasti justice a policejní oblasti, neb ty budou moci dopředu předvídat postupy jiných

členských států v určitých aspektech trestního či jiného správního řízení.

Stockholmský program zdůrazňuje, že vnitřní a vnější politika Unie spolu úzce souvisí.

Z dokumentu lze vyčíst požadavek, aby Unie spolupracovala s institucemi OSN (Interpol).

Dokument upravuje mnoho oblastí, jak je migrační politika, zaměstnanecká, rozšiřování

Schengenu apod. To mu ovšem neubírá na jeho důležitosti a preciznosti a jen potvrzuje, že

Evropská unie opravdu ve všech těchto oblastech chce jednat.

Důležité v tomto dokumentu spatřuji fakt, že se pozornost politiků a orgánů Evropské

unie upřela na prevenci předcházení trestné činnosti. Co ale považuji za krok zpět, je zřizování

dalších center a středisek například k pozorování předcházení trestné činnosti. Boj proti

terorismu musí být zastřešen jednotným systémem s jasnou strukturou a organizací. Vytváření

dalších organizací a institucí jen přispěje ke zmatku a prodlouží realizaci opatření a právních i

mimoprávních aktů, které vysoké orgány Unie vytváří po Lisabonské smlouvě již s vizí

rychlosti bez omezení bývalé jednomyslnosti.

78 Článek 82 a článek 81 SFEU36

4.5. Akční plán k provádění Stockholmského programuEvropská komise přijala v návaznosti na Stockholmský program v dubnu roku 2010

realizační dokument s názvem Akční plán provádění Stockholmského programu. 79 Součástí

programu je obsáhlá příloha obsahující tabulky konkrétních realizačních aktivit pro

následujících pět let. Jsou to úkoly, které mají charakter politický, bohužel nikoliv právně

závazný. Jsou zde stanoveny i úkoly k přijetí legislativních a dalších právních dokumentů.

Dokument je opět čistě politickým nástrojem a nemá žádnou právní relevanci. Nově ale stanoví

právo přezkumu Komise provádění Stockholmského programu. Plánem komise je předložit

v roce 2012 přezkum provádění Stockholmského programu.

Vzhledem k tomu, že je Stockholmským programem nastíněn postoj Unie k jednotlivým

politikám z oblasti trestní spolupráce, justice a policejní spolupráce v boji proti terorismu na 5

let, neměl by být tento dokument ani jeho akční plán brán jako dogma a neměnný dokument.

Technologie, nápady a organizační schopnosti teroristů i jiných zločinců se vyvíjí každým

dnem a proto by měla Komise v roce 2012 v rámci své přezkumní iniciace předložit rovněž

návrh, jak reagovat na nečekané události a měla by se chopit příležitosti a předvídat budoucí

vývojové směry a přizpůsobovat jim tento akční plán a samozřejmě i Stockholmský program.

5. UNIJNÍ VYMEZENÍ TERORISTICKÉHO ČINUV současné době neexistuje žádná univerzální mezinárodní smlouva, která by

zastřešovala všechny formy boje proti mezinárodnímu terorismu. K prvním pokusům o

definici teroristického činu došlo už v 70. letech 20. století na Valném shromáždění OSN, kdy

se ukázalo, že dosažení kompromisu nebude jednoduché. Jednotlivé státy měly totiž rozdílné

názory a požadavky na vyčlenění některých činů a pojmů80 z definice teroristického činu.

Hlavním problémem je tedy dosažení kompromisu a shody na jednotné definice terorismu.

Přesto bylo přijato celkem dvanáct mnohostranných smluv, které chrání civilní obyvatelstvo

79 Akční plán provádění Stockholmského programu. Dokument Evropské komise KOM (2010) 171 z 20.4.2010: Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. Poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva evropským občanům.

80 Například pojem národně osvobozenecký boj byl předmětem sporů. Některé státy zdůvodňovaly vyčlenění z definice legitimním naplněním práva národu na sebeurčení, což je jedna ze zásad mezinárodního práva, a proto by činy s tímto úmyslem neměly být trestné. Rozvinuté země ale měly za to, že v definici teroristického činu by měly být uvedeny určité typy násilného jednání bez ohledu na cíl, který je jejich spácháním zamýšlen.

37

před teroristickými útoky, a to v oblasti letectví, dále smlouvy zaměřené na oblast financování

terorismu, braní rukojmí, kontrolu výbušnin a nebezpečných látek a ochranu zvláštní

kategorie osob. Vzhledem k rozsahu a zadání své rigorózní práce se těmto smlouvám nebudu

blíže věnovat, odkazuji na odbornou literaturu.81

Mezi nejdůležitější evropské právní nástroje v boji proti terorismu patří společné

vyšetřovací týmy, Eurojust, Europol, evropský zatýkací rozkaz nebo Úmluva EU o pomoci ve

věcech trestních. Komplexní úmluvou Rady Evropy je Evropská úmluva o potlačování

terorismu z roku 197782, která se ale nesnaží o vymezení teroristického činu a kromě

preambule se v ní pojmy terorismus nebo teroristický čin neobjevují. Charakterizuje je jen

pomocí chráněného objektu a podle použitých metod. Pro boj proti terorismu ale úmluva má

svůj přínos, jelikož zakotvuje velmi důležitou zásadu, a to „vydat nebo soudit“. Znamená to,

že pachatele teroristických činů depolitizuje, tudíž jejich trestné činy pro účely extradice

nepovažuje za politické. Cílem této úmluvy je zajistit, aby pachatelé neunikli stíhání a

potrestání. 83

Rámcové rozhodnutí84 i společný postoj85 tedy stanoví, že každý členský stát EU

přijme opatření nezbytná k tomu, aby jeho právní řád závazně respektoval teroristický čin

každé úmyslné jednání, která na základě své povahy nebo souvislostí mohou vážně poškodit

některou zemi nebo mezinárodní organizaci, pokud jsou spáchána s cílem:

1. vážně zastrašit obyvatele, nebo

2. neoprávněně nutit některou vládu nebo mezinárodní organizaci k nějakému jednání

nebo upuštění od nějakého jednání,

3. vážně narušit stabilitu nebo rozvrátit základní politické, ústavní, ekonomické nebo

společenské struktury některé země nebo některé mezinárodní organizace:

útoky na život nějaké osoby, které mohou způsobit smrt

útoky na fyzickou integritu nějaké osoby

únosy nebo braní rukojmí

81 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 52 a násl.82 Sdělení FMZV č. 552/1992 – Československo přijalo tuto úmluvu v roce 1992 bez výhrad83 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 57.84 Tamtéž, s. 5885 Společný postoj Rady ze dne 27. prosince 2001 o použití zvláštních opatření k boji proti terorismu (2001/931/SZBP), OJ L 344

38

způsobení rozsáhlého zničení vládního nebo veřejného zařízení, dopravního

systému, zařízení infrastruktury včetně informačního systému, pevné plošiny

umístěné na kontinentálním šelfu, veřejného místa nebo soukromého majetku,

které pravděpodobně ohrozí lidský život nebo povede ke značné hospodářské

ztrátě

zmocnění se letadel, lodí nebo jiných prostředků osobní nebo nákladní dopravy

výroby, držení, opatřování, doprava, dodávka nebo používání zbraní, výbušnin

nebo jaderných, biologických nebo chemických zbraní, jakož i výzkum a vývoj

biologických a chemických zbraní

vypuštění nebezpečných látek nebo způsobení požárů, výbuchů nebo záplav,

v jejichž důsledku dojde k ohrožení lidského života

narušení nebo přerušení dodávky vody, elektřiny nebo jiného základního

přírodního zdroje, v jejichž důsledku dojde k ohrožení lidského života

hrozba spácháním kterýmkoli z činů uvedených v předchozích bodech.86

Toto rámcové rozhodnutí rovněž definuje pojem teroristická skupina, jíž je

strukturované sdružení více než dvou osob existující po delší dobu, které jedná ve shodě s

cílem páchat teroristické trestné činy. „Strukturovanou skupinou“ se rozumí skupina, která není

nahodile vytvořena za účelem bezprostředního spáchání trestného činu, její členové nemusejí

mít formálně vymezené úlohy, není nezbytná kontinuita členství ani rozvinutá struktura.87

Taktéž zde lze nalézt definice pojmů účastenství na terorismu, trestné činy související

s terorismem, sankce těchto činů, proces extradice a odpovědnosti právnických osob.

Výše popsané definice pochází z aktů bývalého druhého a třetího pilíře.

S mezinárodním terorismem jsou ale právně spojeny i akty prvního pilíře, což svědčí o

důležitosti a snaze tuto oblast právně regulovat. Jako příklad aktu práva komunitárního a tedy i

bezprostředně aplikovatelného v členských státech bych uvedla nařízení Rady č. 2580/200188,

které se datem svého vydání shoduje s výše zmíněným společným postojem.

Česká republika transponovala unijní vymezení teroristického činu do § 311 trestního

zákona (teroristický útok) a do § 312 trestního zákona (teror). Další relevantní ustanovení

v českém právním řádu o terorismu je trestný čin zneužití zastupování státu a mezinárodní

organizace uvedené v § 315 trestního zákona. 86 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/JHA), OJ L 16487 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/JHA), OJ L 16488 Nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu, OJ L 344

39

S ohledem na skutečnost, že terorismus se stal hrozbou nejen pro Evropu, ale i pro celý

svět, je boj proti němu jedním z prioritních cílů EU. Povaha teroristických útoků se ale mění,

zdokonaluje, jejich dopady jsou čím dál drtivější. Po 11. září EU urgovala definování

teroristického činu, což vyústilo přijetím nařízení Rady č. 2580/2001. Po útocích v Madridu a

v Londýně se objevila snaha o jasnější vymezení pojmu terorismus. Je zcela jistě třeba právně

upravit pro členské státy závaznou definici teroristického činu co nejšířeji, aby nemohli

potencionální pachatelé obcházet konkrétní specifické vymezení pojmu „teroristický čin“, na

druhou stranu však nemůže být tato definice pojata až přespříliš obecně, což by vedlo

k nejasnostem a výklad pojmu by následně závisel na interpretaci a rozhodnutí příslušného

orgánu.

6. SPECIFICKÉ POLITICKÉ PROTITERORISTICKÉ

NÁSTROJE EU

6.1. Prohlášení k boji proti terorismu v Madridu (2004)Po prvním přímém útoku islámských teroristů v Evropě, konkrétně ve španělském

Madridu v březnu 2004, se Evropská rada usnesla na dokumentu Prohlášení k boji proti

terorismu,89 kterým doplnila strategické cíle uvedené v Akčním plánu Unie na boj proti

terorismu z roku 2001. Dokument obsahuje tzv. doložku solidarity charakterizovanou jako

politický závazek států EU postupovat společně proti teroristickým činům. Členské státy Unie

jednají společně v duchu solidarity, pokud je některý členský stát napaden teroristickým

útokem, přírodní katastrofou nebo člověkem způsobenou pohromou. EU tak má povinnost

uvést do pohotovosti všechny nástroje a vojska členských států, jež má k dispozici k odstranění

škodlivých následků v členském státě a pomoci tomuto státu na jeho území, pokud o to

požádají jeho politické orgány v případě teroristického útoku, popřípadě živelné pohromy.90

V dokumentu nalezneme kapitoly, které odpovídají jednotlivým závazkům, jako

například bezpečnostní strategie, pomoc obětem, posílení ochrany hranic a zabezpečení

dokladů a další. Je zde deklarováno, že v boji proti terorismu sehrává klíčovou roli Rada EU

89 Dokument Rady EU z 22. března 2004 (7486/04) Návrh na prohlášení k boji proti terorismu, OJ L 146

90 Článek I-43 doložka solidarity v dokumentu Rady EU z 22. března 2004 (7486/04) Návrh na prohlášení k boji proti terorismu, OJ L 146

40

pro justici a vnitřní věci.91 Důležitou součástí tohoto Prohlášení je zřízení funkce

protiteroristického koordinátora, jímž byl po projednání ministrů spravedlnosti a obrany v roce

2004 jmenován Holanďan Gijs de Vries a v současnosti tuto funkci zastává Belgičan Gilles de

Kerchov. Úkolem koordinátora, který spadá pod úřad Vysokého představitele pro společnou

zahraniční a bezpečnostní politiku, je monitorovat nástroje Unie v boji proti terorismu,

organizovat jejich spolupráci a informovat Radu EU o možnostech podnikání účinných kroků,

na jejichž realizaci se Rada EU usnese.92 Protiteroristický koordinátor ve spolupráci

s Evropskou komisí počal od prosince 2005 zveřejňovat také tzv. scoreboard, kde je

monitorován postup jednotlivých členských států při převádění důležitých aktů společenství a

mezinárodních úmluv do svých národních právních řádů. Pomocí této taktiky se v mnoha

členských zemích podařilo uspíšit proces implementace důležitých nástrojů, mj. i evropského

zatýkacího rozkazu.93

Toto prohlášení vytvořilo další nové úkoly v boji proti terorismu, a to například

spolupráci při výměně informací o odcizených výbušninách. Prohlášení k boji proti terorismu

provází Akční plán Unie na boj proti terorismu, rovněž z roku 2004. V tomto Akčním plánu je

určeno sedm strategických cílů.94 Každý tento cíl je blíže specifikován a určeny jeho právní a

organizační nástroje. Akční plán je třeba aktualizovat s ohledem na hrozící nebezpečí a aktuální

vývoj situací, a proto je revidován jednou za 6 měsíců.95 Ve zvláštním dokumentu byla

instruována Pracovní skupina k terorismu (TWP) k úkolům obsaženým v Akčním plánu. Jedná

se například o zvýšení kapacity orgánů EU a členských států při vyšetřování a soudním stíhání

teroristů a předcházení teroristických útoků, dále pak zvýšení ochrany mezinárodní přepravy a

další.96

Frekvence revize akčního plánu je z mého pohledu příliš malá, a proto si myslím, že by

se akční plán měl alespoň projednat nejen na každém zasedání Evropské rady, ale i dálkovou 91 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 222.92 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 351.93 http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/eu-a-boj-proti-terorismu, přístupná ke dni 31.1.2008.94 Prohloubit mezinárodní shodu a podpořit mezinárodní snahu bojovat s terorismem, Omezit teroristům přístup k finančním a ekonomickým zdrojům, zesílit kapacity zjišťování vyšetřování a stíhání teroristů a prevence teroristických útoků mezi orgány EU a členskými státy, ochránit bezpečnost mezinárodní dopravy a zajistit efektivní systém hraniční kontroly, zlepšit možnosti EU a členských států vypořádat se s následky teroristických útoků, určit faktory, které přispívají k podpoře a posílení terorismu a nasměrovat akce externích vztahů Unie do prioritních třetích zemí. 95 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 226.96 Dokument Rady EU z 22. března 2004 (7486/04) Návrh na prohlášení k boji proti terorismu, OJ L 164

41

elektronickou komunikací, přičemž by na každé období, například 3 měsíce, byl ustanoven

jeden představitel navrhovatel, jehož experti by zpracovali návrh nového Akčního plánu. Tím

by se udržovala aktivita a rozvoj organizací na ochranu bezpečnosti unie a stále by se tak

monitorovala hrozba teroristických útoků a příprav na ně. Podařilo by se tak předcházet krizím

namísto jejich následného řešení. Z důvodu rozsahu své rigorózní práce se dále tímto akčním

plánem podrobněji nebudu zabývat, odkazuji na odbornou literaturu.97

6.2. Prohlášení Rady EU k útokům v Londýně (2005)V červenci roku 2005 se odehrály tragické sebevražedné bombové útoky v Londýně,

k nimž se přihlásila mimo jiné organizace Al-Kajdá. Rada EU na ně reagovala Prohlášením,

které pro boj s terorismem neznamená žádné nové plány, body, úkoly ani strategie, ale urgenci

na přijetí opatření, které jsou obsažena v Akčním plánu pro boj s terorismem. Byla zde

zdůrazněna spolupráce při výměně informací pomocí Europolu, Eurojustu a větší využívání

společných vyšetřovacích týmů. Pro potírání financování teroristických akcí je apelováno na

přijetí nařízení o telegrafických převodech (Wire Transfers) a směrnice o praní peněz a nařízení

o kontrole hotovosti. Je zde také deklarována klíčová úloha OSN na poli světové bezpečnosti a

úzká spolupráce se Spojenými státy a významnými mezinárodními organizacemi.98

Tento dokument nemá na poli boje proti terorismu zvláštní význam. Vnímám jej jen

jako nutnou reakci Rady EU na bombové útoky v Londýně a urgenci větší spolupráce států, aby

se zamezilo dalším tragédiím. V prohlášení je proklamováno, že bude přijata strategie Unie

stanovující postupy, které zabraňují nárůstu členů teroristických skupin a eliminace uchylování

lidí k terorismu. Této strategii se věnuji v následující kapitole.

6.3. Strategie EU pro boj proti terorismu (2005)Již výše zmíněný záměr přijetí strategie, která stanoví postupy zabraňující nárůstu

teroristů a zmenší tendence lidí vstupovat do teroristických skupin, vyústil v na konci roku

2005 v podobě dokumentu Rady EU s názvem Strategie EU pro boj proti terorismu (The

European Union Counter-Terrorism Strategy) (dále jen Strategie),99 který je následně provázen,

97 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 204.98 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 231.99 Dokument Rady EU z 30. listopadu 2005 (14469/05)

42

ostatně jako všechny důležité protiteroristické dokumenty, Akčním plánem EU boje proti

terorismu z roku 2006 (EU Action plan on combating terrorism).100

Nejprve ke Strategii. Dokument je význačný tím, že shrnuje jednotlivé otázky

protiteroristické politiky Unie do jednoho spisu. Tímto se vlastně poprvé uceleně obsáhne

počínání EU v oblasti protiteroristického boje. V listině je zdůrazňována spolupráce na

mezinárodní, evropské a národní úrovni. Evropské radě je zde dávána role udávat směr

v politice evropských institucí a jejich následné činnosti. Dále je zde institucionálně nastíněn

dialog mezi Radou EU, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. COREPER je povinen

monitorovat postup států dle Strategie a protiteroristický koordinátor listinu pravidelně

doplňovat dle aktuálních hrozeb a vývoji celosvětové situace.101 Strategie je rozdělena do dvou

částí. První část tvoří úvod dokumentu, kde je opět prohlašován závazek Unie bojovat proti

terorismu celosvětově ve spolupráci s OSN, USA a mezinárodními a regionálními

organizacemi, závazek poskytovat pomoc třetím zemím, přičemž je zde zvláště označena

severní Afrika, Blízký východ a jihovýchodní Asie. V druhé části jsou pak nastíněny postupy

reakce Unie na mezinárodní teroristické hrozby, a to ve čtyřech podkapitolách, které jsou zde

nazývány pilíře. Jedná se o předcházení, ochranu, pronásledování a reakci.102

Předcházení (prevent)

Prevence je vkládána do rukou členským státům. Má být realizována na regionální,

lokální a celostátní úrovni s přispěním a koordinací politiky členských států Evropskou komisí.

Je zde zdůrazňováno, že právě u extrémistických ideologií a myšlenek vzniká touha lidí

vstoupit do teroristické skupiny, a proto je důležité šířit střední proud smýšlení. Řešením je

hledání míst, metod a podmínek, za kterých je veřejnost do extrémistických teroristických

skupin přibírání a právě u zárodku tohoto počínání s bojem proti nim začít. Je zde také

vyjádřena vůle bojovat proti zneužívání internetu k propagaci terorismu.103

Ochrana (protect)

Ochranou Strategie rozumí hlavně kontrolu na hranicích Unie. Vyzdvihuje důležitost

spolupráce členských států s podporou evropských institucí a zdůrazňuje nutnost zlepšovat

technologie a zavádět používání a zjišťování biometrických údajů. Primární odpovědnost

100 Dokument Rady EU z 27. ledna 2006 (5771/06)101 Strategie EU pro boj proti terorismu 2005 (The European Union Counter-Terrorism Strategy), úvodní část, OJ C 218102 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 231.103 Strategie EU pro boj proti terorismu 2005 (The European Union Counter-Terrorism Strategy), první pilíř dokumentu, OJ C 218

43

bezpečnosti Unie je stále na členských státech, proto vyzývá ke kooperaci v monitorování

důležitých dopravních cest, jelikož Evropa je stále propojenější a nebezpečí se šíří rychle. Je

zde zmiňována nutnost zřídit vízový informační systém (VIS) a druhou generaci

Schengenského informačního systému (SIS II).104

Pronásledování (pursue)

Opatření třetího pilíře dokumentu jsou zaměřena na vyhledávání informačních sítí

teroristů a přerušit jejich plány, činnosti, nábor, financování a přístup k útočnému materiálu a

konečně, postavit teroristy před soud. Důležitou roli při stíhání teroristů hrají zpravodajské

služby, Europol, Eurojust, evropský zatýkací rozkaz a důležitým opatřením se stal evropský

důkazní příkaz,105 který dává možnost členským státům získat informace jako důkazní

prostředky z kteréhokoliv jiného členského státu EU a tak pomáhat rychlosti a efektivnosti

trestního procesu.

Reakce (respond)

Vzhledem k tomu, že EU nemá svoji vlastní armádu, je reakce, v případě že se

teroristický útok stane, v rukou členských států, což znamená využití jejich vojenských zdrojů.

Instituce EU mají napomáhat obětem teroristických útoků, aby se jim dostalo zadostiučinění.

Jedním ze zajímavých cílů pilíře zvaného reakce je rozvinout hodnocení rizik jako nástroj, na

kterém je založeno budování kapacit reakce na útok.106

Strategie neobsahuje žádné konkrétní úkoly pro evropské instituce, členské státy, ani

pro individuální občany EU. Evropská rada přezkoumává pokrok v provádění Strategie jednou

za šest měsíců.107

6.4. Akční plán EU boje proti terorismu (2006)Akční plán provádí Strategii EU pro boj proti terorismu z roku 2005. Jsou zde

kopírovány jednotlivé problémy ze Strategie, dodržuje se i rozvržení do čtyř pilířů. Dokument

je graficky přehledně zpracován v tabulce, která je rozdělena do čtyř částí. V první části je

popsán problém či cíl Unie v protiteroristickém boji, v druhé je pak identifikována instituce

104 Strategie EU pro boj proti terorismu 2005 (The European Union Counter-Terrorism Strategy), druhý pilíř dokumentu, OJ C 218105 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 234.106 Strategie EU pro boj proti terorismu 2005 (The European Union Counter-Terrorism Strategy), čtvrtý pilíř dokumentu, OJ L 164107 Tamtéž, s. 236.

44

nebo orgán EU, který se má tímto zabývat. Třetí část tabulky je vymezena pro určení časového

období nebo okamžiku, ve kterém je předpokládáno, že bude daný cíl dosažen. Ve čtvrté části

je zapsána poznámka, v jaké situaci se činnost nachází, jestli je splněna, v jaké podobě nebo

kterému orgánu byl úkol postoupen.108

Akční plány slouží k provedení a konkretizaci cílů uvedených v dokumentech, na které

bezprostředně navazují. V tomto dokumentu z roku 2006 stojí za povšimnutí, že ve většině

případů není časový okamžik pro splnění úkolu dán, ale je pouze označeno, že akce je

prováděna (ongoing), stejně tak jako status činností v některých případech chybí, i když je

zadáno konkrétní datum splnění, není uvedeno, jestli bylo splněno či ne. Nejvíce se tyto

nedostatky vyskytují v pilíři předcházení a reakce.

Tento Akční plán mi z důvodu svých volných míst v tabulce připadá rozporuplný. Došlo

zde sice ke konkretizaci instituce k jednotlivým činnostem, ale při pohledu na dokument se

některé z problémů zdají odložené, nevyřešené, dokonce ani neřešené. Aby se dokument stal

skutečně efektivním nástrojem v boji proti terorismu, je nutno zajistit konkretizaci úkolů v něm

obsažených. Ukázka z Akčního plánu viz příloha č. 1.

6.5. Akční plán EU boje proti terorismu (2010)Aktualizace Akčního plánu nastala v listopadu 2010 v Bruselu. Akční plán z roku 2010

rovněž definuje hlavní cíl Unie jako boj proti terorismu. Popisuje aktuální stav v této oblasti ve

svých hlavních pilířích: prevence, ochrana, stíhání a reakce. Tento akční plán navrhuje několik

možností řešení po přijetí Lisabonské smlouvy, ale bohužel jejich formulace je velmi vágní a

opět nepřináší nic než vzletná politická prohlášení.

V oblasti prevence se klade důraz na protiradikalizační programy a boj proti

extrémismu. Jsou zde nastíněny snahy posílit umírněná hnutí v muslimských organizacích ve

Velké Británii a Dánsku, přičemž Velká Británie se staví do čela protiteroristické komunikace.

Pilíř zabývající se ochranou obsahuje tři agendy řešení. Těmi jsou kritická

infrastruktura, tzv. CBRN (chemická, biologická, radiologická a nukleární ochrana), a hraniční

ochrana.

Třetí pilíř, stíhání (pursue), je pilířem s největším důrazem na právní řešení. Zahrnuje

opatření, které berou v potaz Rámcové rozhodnutí v boji proti terorismu, opatření proti

108 EU Action Plan on combating terrorism. Dokument Rady z 27. ledna 2006 (5771/06)45

financování terorismu, sdílení údajů a policejní a soudní spolupráci. Opatření se bohužel velmi

kryjí se Stockholmským programem.

Čtvrtý pilíř, reakce, se zabývá nutností připravenosti EU na následky teroristického

útoku a klade důraz, jako v předchozích letech, na reakci na útoky CBRN a práva obětí

terorismu.

Aktualizace akčního plánu spíše sumarizuje dříve přijaté dokumenty, odkazuje na jiné,

mnohdy ještě nevytvořené dokumenty a indikuje nutnost nové dokumenty vytvořit. Tento

aktualizovaný akční plán tedy vůbec nepřispěl k organizovanosti a celistvosti úpravy celé

problematiky, naopak, ještě zdůrazňuje její roztříštěnost.

6.6. Závěry plynoucí z dokumentů EU boje proti terorismu Předcházení, dle mého názoru nejdůležitějšímu bodu Strategie a Akčního plánu, je stále

věnováno příliš málo prostoru. Navíc dle odborné literatury109 Strategie i Akční plán k jejímu

provedení prošel komplikovaným a zdlouhavým procesem schvalování. Tato skutečnost volá

pro potřebě revize postupu schvalování a tvorby protiteroristických dokumentů.

Vhodní odborníci se najdou nejen na úrovni orgánů EU, ale zvláště pak v těch zemích,

které již byly nuceny čelit přímým teroristickým útokům jako Velká Británie, Španělsko či

Německo. Právě regionální organizace mají vysokou znalost o místní problematice, a proto by

bylo nevhodné je z protiteroristického boje vyloučit. Řešením by bylo centrální řídit, finančně

podporovat a spolupracovat s místními organizacemi, ponechat jim možnost iniciovat právní

akty druhého a třetího pilíře. Evropa tak v oblasti bezpečnosti bude jednotná a bude moci

efektivněji dosahovat svého cíle, boje proti terorismu. Na tuto skutečnost poukazují i četní

odborníci, když se zabývají efektivitou boje proti terorismu na úrovni EU a na národní úrovni.

Daniel Keohane v práci The EU and counter-terorrism řeší právě, jak zvýšit efektivitu

celé EU, zda to nemůže být průchozí tím způsobem, že jednotlivé členské země přenesou na

EU větší pravomoci. Tak se podle něj dá eliminovat i rozdílný přístup jednotlivých zemí

k potírání terorismu. Celá záležitost je ovšem podle něj zkomplikována ještě tím faktem, že

Evropa přistupuje k boji s terorismem jinak než USA.

Zatímco USA dle názoru evropské veřejnosti se zaměřují prvoplánově na vojenský boj a

teroristy, v Evropě se řeší i dlouhodobější otázky typu, proč vzbuzuje terorismus u některých

109 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 236.

46

vrstev společnosti tolik sympatií, proč se mu dostává podpory a jak mu čelit do budoucna. Řada

teroristických skupin se zde dokázala transformovat na politická uskupení, což samozřejmě boj

s nimi znesnadňuje. Tento evropský postoj není dle autora k Američanům spravedlivý.110

Soudržnost euroatlantické civilizace si Evropané uvědomili podle autora po roce 2001,

kdy zintenzívnili boj proti terorismu a vykonali mnoho konkrétních potřebných kroků,

podrobněji jsou zmíněny v další části této práce. Stejně tak po madridském atentátu v roce 2004

došlo na další užitečné kroky. Nicméně autor na základě konkrétních příkladů ukazuje, že

zvyšování efektivity boje s terorismem jde velmi pomalu vzhledem k množství

institucionálních překážek.111

Dále autor upozorňuje na další rozdíl mezi Evropou a Amerikou. EU nikdy nebude dle

něj provádět protiteroristické operace, vždy to bude na bedrech jednotlivých zemí

s přihlédnutím ke zkušenostem s konkrétními formami terorismu.

Pokud Daniel Keohane mluví o možných hrozbách pro EU, upozorňuje v této

souvislosti na vzrůstající procento obyvatel muslimského vyznání v některých zemích jako

například Rakousko, Německo, Francie a Nizozemí. Tam vidí do budoucna jisté úskalí.112

A ještě jeden důležitý postřeh lze nalézt u autora, jako nutné vidí využívání

sofistikovaných technologií.

7. PROTITERORISTICKÉ PRÁVNÍ NÁSTROJE EUV následujících podkapitolách uvádím přehled jednotlivých právních nástrojů EU pro

boj proti terorismu. Vždy uvádím dokumenty, které tyto právní instrumenty nebo organizace

zakládají nebo upravují jejich činnost.

7.1. Společné vyšetřovací týmy (Joint investigation teams)Společné vyšetřovací týmy byly zmíněny již v Maastrichtské smlouvě.113 Evropská rada

na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 vyzvala k neprodlenému vytvoření

společných vyšetřovacích týmů podle Smlouvy, konkrétně dle článku 34 odst. 2 písm. b), jako

prvnímu kroku v boji proti nedovolenému obchodu s drogami a lidmi a proti terorismu. Jak již 110 KEOHANE, Daniel. The EU and counter-terorrism. 1. vydání. London: CER London, 2005. s. 10111 Tamtéž, s. 19112 Tamtéž, s. 27113 Článek 30 odst. 2 Smlouvy o EU

47

bylo řečeno, organizovaný zločin nabývá čím dál větších rozměrů, je rychlejší a jeho kořeny

sahají do více než jednoho členského státu. Policejní spolupráce na mezinárodní úrovni není

novou věcí. Dále se setkáváme s oficiální žádostí o právní pomoc. Zde jsou zapojeny jiné

složky než policejní. Jedná se pak o stát dožadující a dožádaný. Jedině v tomto případě může

výsledek dožádání sloužit jako právní důkaz před soudem. Tato cesta je ale velmi omezená a

časově náročná, navíc mohou současně spolupracovat jen dva státy, což vyvolává značnou

nepřehlednost v případě, že do vyšetřování je třeba zapojit států více. Problém nastává taktéž

v případě, když se jedná o provedení úkonu, který vyžaduje zásah do osobních práv občana.

Toto vyžaduje postup přes státního zástupce a zdlouhavý proces soudního rozhodnutí. Rychlost

organizovaného zločinu ale vyžaduje stejnou, ne-li rychlejší aktivitu ze strany policejních

orgánů, kterou není možné provádět bez zmíněného soudního rozhodnutí. Společné vyšetřovací

týmy toto omezení a zdlouhavé postupy odstraňují.114

V roce 2000 byla Radou EU vypracována Úmluva o vzájemné pomoci v trestních

věcech mezi členskými státy Evropské unie (dále jen Úmluva o vzájemné pomoci). Její

ratifikace byla ale příliš pomalá, a hlavně útoky z 11. září 2001 urgovaly vyšší spolupráci

členských států v protiteroristickém boji. Proto vydala Rada EU v roce 2002 Rámcové

rozhodnutí o společných vyšetřovacích týmech, jež prakticky zavádí závazný právní nástroj

zvaný společné vyšetřovací týmy v členských státech. Rámcové rozhodnutí obsahuje článek 13

Úmluvy o vzájemné pomoci, kde byla stanovena opatření k vytváření a činnosti společných

vyšetřovacích týmů.115 Stanoví se zde, že na základě dohody dvou nebo více členských států je

možné vytvořit společný vyšetřovací tým pod vedením osoby, která je v dohodě určena.

Důvody pro zřízení týmu jsou buď obtížné a náročné vyšetřování, které souvisí s jinými

členskými státy, anebo případ, kdy několik členských států provádí vyšetřování trestných činů,

přičemž okolnosti případu vyžadují koordinovaný postup provedený ve vzájemné shodě

členských států, kterých se postup týká.116 Toto rámcové rozhodnutí pozbylo platnosti v roce

2005, kdy byla úmluva ratifikována všemi členskými státy.

Zajímavá je otázka trestní odpovědnosti vyslaných úředníků. Tito vyslanci se totiž

považují za úředníky státu, kde vyšetřování probíhá. To je, s ohledem na mezinárodní trestní

právo, zvláštnost z pohledu principu teritoriality. Společné vyšetřovací týmy ale nevykonávají

114 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 268.115 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech (2002/465/SVV), OJ L 162116 Tamtéž, článek 1.

48

svoji aktivitu na půdě mezinárodní organizace, proto to pokládám za specifickou situaci, dalo

by se říci i výjimku z principu teritoriality.

7.2. EuropolEuropol je zkratka pro Evropský policejní úřad (European Police Office). Je to

organizace s právní subjektivitou, jejíž členové mohou být pouze členské státy. Ty jsou

zastoupeny svými styčnými důstojníky (Europol Liaison Officer), kteří reprezentují jejich

národní orgány státní správy, jako je policie, celní správu, cizineckou policii apod. Styční

důstojníci v Europolu zastupují zájmy vysílajícího členského státu. Nejedná se ale o nadnárodní

organizaci, spolupráce probíhá na bázi mezivládní.

Až do roku 1995 působil Europol jako orgán zaměřený na boj proti drogové trestné

činnosti s názvem Protidrogová jednotka (EDU). V roce 1995 byla podepsána Úmluva o

Europolu, která vstoupila v platnost až v roce 1998.117 Svoji činnost zahájil Europol v roce

1999 a jeho řídícím centrem je Den Haag v Nizozemí. Amsterodamská smlouva obsahuje cíl

EU vybudovat tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva (viz první kapitola), a Europol dostal

rozhodující úlohu v tomto procesu – zajistit bezpečnost EU pomocí společných vyšetřovacích

týmů aktivním šetřením a policejním vyšetřováním, a tak bojovat proti organizovanému zločinu

a dalším protiprávním faktorům, celkem dvaceti šesti oblastem trestné činnosti. Hlavní slovo

při potírání teroristických aktivit má Europol dle Úmluvy o Europolu. Je zde předpoklad, že

organizace bude centrálním zdrojem informací o terorismu pro členské státy a zajistí jejich

podporu v protiteroristickém boji. Aktivity Europolu jsou zaměřeny především na kooperaci

vyšetřování v situacích, že se na něm podílí více členských států v boji proti organizovanému

zločinu. Pracovníci Europolu nemají tedy žádné rozhodovací pravomoci, takže působí jen jako

poradní odborníci a koordinátoři při společných vyšetřováních.118

V současnosti se Europol řídí ve své činnosti rozhodnutím Rady ze dne 6. dubna 2009,

jež nahradilo původní úmluvu.

Styčné body v aktivitě Europolu jsou následující:

je pomocným orgánem pro členské státy při vyšetřování tím, že předává informace

národním jednotkám a výměnu informací mezi svými členskými státy usnadňuje

117 Úmluva založená na článku K.3 Smlouvy o EU o zřízení Evropského policejního úřadu (Úmluva o Europolu), OJ C 316118 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 249.

49

na základě žádost informace analyzuje, shromažďuje a také aktivně získává

v souladu s Úmluvou o Europolu udržuje počítačovou databázi informací (TECS –

Europol Computer System), která má tři části:

informační systém Europolu (EIS – Europol Information System), který

obsahuje všechny informace o osobách a trestné činnosti, které Europol

potřebuje ke své práci. Jedná se o osoby, které jsou podezřelé ze

spáchání trestného činu, který Europol pomáhá vyšetřovat, nebo existují

nějaké závažné důvody pro to domnívat se, že trestné činy, pro které je

Europol příslušný, spáchají.119

systém analýz (AWF – Analytical Work Files), jenž slouží k analýzám

indexový systém (IIS – Interim Information System), což je jakýsi

vyhledávací systém, který umožní pracovníkům Europolu zjistit, zda se

jimi hledaná informace v nějaké databázi jim přístupné nachází 120

nabízí při vyšetřování expertízy a odborné konzultace

navrhuje strategická řešení konkrétních situací vyplývající z odborných poznatků a

výzkumů

upozorňuje a navrhuje možné použití prostředků dostupných na vnitrostátní úrovni pro

operativní úkoly

poskytuje další vzdělávání pracovníků příslušných orgánů na úseku trestní prevence

zpracovává souhrnné zprávy o práci své a svých členských států121

V nizozemském Haagu stojí v čele organizace Europolu ředitel,122 který je legálním

zástupcem organizace a je odpovědný mj. za plnění úkolů přidělených Europolu. Ředitel je

odpovědný správní radě, která na svém zasedání přijímá obecnou zprávu o předchozí a budoucí

činnosti Europolu. Dalším orgánem je kontrolor financí a finanční výbor, které jsou odborníky

na otázku rozpočtu, jenž se skládá hlavně z finančních příspěvků každého členského státu

určeného dle ukazatelů jeho hrubého národního produktu. Jak už bylo výše zmíněno,

v Europolu zastupují členské státy styční důstojníci, kteří zaručují efektivní multilingvální

služby a tak usnadňují mezivládní spolupráci členských států. Struktura organizace je 119 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 255.120 Pro ochranu údajů platí zásady úmluvy Rady Evropy z roku 1981 o používání osobních údajů v policejní oblasti. Europol může uložené osobní údaje sdělovat jiným státům a jiným subjektům, pokud je to potřebné v zájmu boje proti trestné činnosti, pro kterou je Europol příslušný. 121 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 253.122 V současnosti Max-Peter Ratzel

50

zakončena národní jednotou Europolu, kterou má každý členský stát povinnost zřídit. Jejím

hlavním posláním je poskytovat haagskému Europolu aktuální informace nutné k plnění jeho

úkolů, obracet se na Europol se žádostmi o expertizy, konzultace, analýzy. 123 V případě, že

některá osoba chce uplatnit své právo na přístup k údajům, které jsou uloženy v Europolu a

přímo se jí dotýkají, může se obracet na národní jednotku Europolu, která má povinnost žádost

osoby sdělit Europolu, který má na odpověď tři měsíce.124

K ucelenému stručnému popisu Europolu doplňuji jen jeho spolupráci s Interpolem,

Eurojustem, USA, Evropskou komisí a dalšími subjekty na základě mezinárodních dohod.125

Tato spolupráce posiluje pouze propojení a užší spolupráci na parketě boje proti

mezinárodnímu terorismu a organizovanému zločinu. Činnost Europolu kontroluje společný

kontrolní orgán (JSB – Joint Supervisory Body).

Europol je nejdůležitějším nástrojem EU pro eliminaci teroristických činů nejen na poli

Evropy, ale po celém světě. Spolupráce s USA, která vyústila k vytvoření styčného úřadu

Europolu ve Washingtonu v roce 2002, což výrazně podnítily útoky 11. září,126 dokazuje

celosvětový dopad aktivit této organizace. Dle mého pohledu se ale zakořeněný přístup států

k protiteroristickému boji na bázi mezivládní projevuje na efektivitě výsledků tohoto boje. Přes

veškerý přínos Europlolu je zapotřebí ponechat v činnosti národní policejní orgány, jelikož jen

ty znají podrobně problematiku svého státního území a mají možnost detailně analyzovat

případné zločinné přípravy a účinně bezprostředně zasahovat proti bezpráví.

7.3. EurojustEurojust, neboli Evropská jednotka pro soudní spolupráci (European Union´s Judicial

Cooperation Unit), byl založen rozhodnutím Rady EU v roce 2002127 za účelem posílení boje

proti závažné trestné činnosti. Sídlem Eurojustu je nizozemský Den Haag a jeho členové jsou,

jako u Europlu, všechny členské státy Unie. Do Smlouvy EU (v niceské verzi) byl Eurojust

začleněn v článku 31. Zde je stanoveno, že společný postup členských států v oblasti soudní

123 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 257.

124 Článek 19 Úmluvy o Europolu125 Dohoda mezi Interpolem a Europolem z roku 2001, Brusel, dohoda mezi Europolem a Eurojustem z roku 2004, Strategická dohoda s USA, Washington 2002, Dohoda mezi Europolem a Evropskou komisí, 2003 a další126 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 259.127 Rozhodnutí Rady z 28. února 2002 o zřízení Eurojustu (2002/187/JVV), OJ L 63

51

spolupráce v trestních věcech může být koordinován Eurojustem, jeví-li se to účelné. Patronem

pro usnadnění spolupráce, koordinace a pomoc Eurojustu při vyšetřování přeshraniční trestné

činnosti je Rada EU. Ta rovněž usnadňuje úzkou spolupráci Eurojustu s Evropskou soudní

sítí.128 Eurojust společně s Europolem hrají klíčovou roli v boji proti organizovanému zločinu a

proti terorismu. Rozpočet tohoto orgánu je ale, na rozdíl od Europolu, plně kryt z rozpočtu

Unie. Eurojust je tedy orgán EU založený hlavně ke koordinaci, ale i aktivní iniciaci

vyšetřování závažné příhraniční a organizované trestné činnosti v situaci, kdy:

jsou do vyšetřování involvovány dva nebo více členských států,

jsou zapojeni do vyšetřování členské státy a Evropská komise v boji proti trestné

činnosti zaměřené proti finančním zájmům Společenství,

členský stát a třetí země mimo EU uzavřou dohodu schválenou Radou EU za

účelem vyšetřování organizované trestné činnosti.

Jeho aktivní činnost prostřednictvím svých národních členů nebo svého kolegia

zahrnuje:

požadovat na orgánech dotčených členských států, aby zahájily vyšetřování nebo

stíhání určitých činů,

nařídit vybraným členským státům, aby založily společný vyšetřovací tým,

žádat po členském státu jakékoliv informace nezbytné k vykonávání úkolů

Eurojustu nebo aby členské státy navzájem informovaly samy sebe v případě, že

by to mohlo mít dopad na jiné než dotčené členské státy Unie,

napomáhat efektivnější spolupráci příslušných orgánů členských států, a to

hlavně na základě analýz předložených Europolem129

Trestní vyšetřování má být soustřeďováno v rámci Eurojustu a realizováno v těsné

spolupráci s Europolem. Toto je taktéž podpořeno v již zmiňované dohodě Eurojustu

s Europolem. Do pravomoci Eurojustu patří stejné oblasti trestné činnosti jako má Europol, ale

na žádost příslušného orgánu členského státu může Eurojust pomáhat při vyšetřování a stíhání i

jiných forem trestné činnosti. 130

Nejen Europol je ve spolupráci s USA. Po 11. září byl jmenován styčný pracovník justice

(liaison magistráte) pro přímý kontakt USA s Eurojustem. Obdobný poměr existuje mezi EU

128 Článek 31 Smlouvy o EU

129 Rozhodnutí Rady z 28. února 2002 o zřízení Eurojustu (2002/187/JVV), OJ L 63130 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 243.

52

a Kanadou, Švýcarskem, Japonskem nebo Norskem. Další nástroje pro efektivnější spolupráci

v trestní oblasti jsou Evropská soudní síť, o které pojednám v následující kapitole, dále pak

výměna styčných soudců a státních zástupců nebo Evropská síť pro prevenci trestné činnosti

z roku 2001.131

Podle článku 86 SFEU může být Eurojust přetvořen v Úřad evropského veřejného

žalobce. Úřad evropského veřejného žalobce pak má být případně ve spojení s Europolem,

příslušný k vyšetřování a stíhání pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících

nebo ohrožujících finanční zájmy Unie, jak jsou vymezeny nařízením podle odstavce 1, a

jejich předvádění před soud. Před příslušnými soudy členských států vykonává v souvislosti s

těmito trestnými činy úlohu veřejného žalobce.

7.4. Evropská soudní síťDůvody pro vytvoření Evropské soudní sítě byly boj proti trestné činnosti páchané

nadnárodními organizacemi a potřeba urychlit spolupráci justičních orgánů jednotlivých

členských států EU. Stalo se tak Společnou akcí Rady EU o vytvoření Evropské soudní sítě

z roku 1998.132 Vztah mezi Eurojustem a Evropskou soudní sítí je velmi těsný, jelikož se

vzájemně doplňují. Národní členové Eurojustu musí spolupracovat a konzultovat s Evropskou

soudní sítí a kontaktní místa Evropské soudní sítě by měla být součástí aktivit Eurojustu a

účastnit se jeho zasedání.133

V anglickém originále se hovoří o judicial cooperation, což znamená justiční

spolupráce. V českém překladu ale vidíme spolupráci soudní, a proto taky soudní síť.

Domnívám se, že by bylo vhodnější uvádět v českém překladu pojem Evropská justiční síť,

jelikož se nejedná pouze o spolupráci orgánů soudních, nýbrž i například státních zástupců a

ministerských pracovníků zabývajících se právní pomocí ve věcech trestních, což pojem

justiční, na rozdíl od soudní, zahrnuje. Někteří autoři ale ve svých publikacích překlad

Evropská justiční síť již uvádějí.

Fungování Evropské soudní sítě spočívá na stanovení jednoho nebo více kontaktních

míst v každém členském státě v souladu s jeho vnitřními předpisy. Kontaktní místa vedou

131 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 282.132 Společná akce ze dne 29. června 1998 (98/428/JVV), L 191133 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 285.

53

zejména seznam justičních orgánů a adresář místních orgánů, což umožňuje rychlou orientaci

ve struktuře celé justice v jednotlivém členském státě a možnosti rychle oslovit konkrétní

potřebný orgán namísto dlouhého procesu dožádání přes ústřední justiční orgán, jimž bývá

většinou Ministerstvo spravedlnosti.134 Za správu sítě odpovídá Generální sekretariát Rady

EU.135

7.5. Evropský zatýkací rozkazRámcové rozhodnutí Rady EU o evropském zatýkacím rozkazu (dále také evropský

zatykač) a předávacích postupech mezi členskými státy z roku 2002 definuje evropský zatýkací

rozkaz jako rozhodnutí vydané justičním orgánem členského státu s cílem zatčení a předání

požadované osoby jiným členským státem za účelem trestního stíhání nebo výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody.136 Znamená to nahrazení předchozího institutu extradice

(vydávání) procesem předání. Tato dvě slova na první pohled nesignalizují žádnou změnu, ale

předání, na rozdíl od vydání, v sobě skrývá jednoduchost, rychlost a přehlednost, což je velmi

důležité v účinném boji proti trestné činnosti, zejména pak proti terorismu.

Evropský zatýkací rozkaz je postaven na zejména principu vzájemné důvěry. Znamená

to, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává

trestní právo účinné v jiném členském státě, i kdyby došel při aplikaci svého trestního práva

k jinému výsledku. Další princip, který evropský zatykač ovládá, je justiční kontrola zaručena

tím, že je zatykač vydáván justičním orgánem a ústřední orgán je omezen pouze na praktickou

a administrativní pomoc. K ucelení jsou třeba zmínit ještě principy ochrany lidských práv a

zásada ochrany osobních údajů. 137

Extradice na základě mezinárodních smluv byla složitou nepřehlednou procedurou,

která inovovala mnoho orgánů státní správy. Soud vydal zatýkací rozkaz a na jeho podkladě

pouze požádal ministerstvo spravedlnosti o další opatření. Vše bylo pak v režii ústředních

orgánů a realizace cestou diplomatického nebo ministerského styku, v jejichž výčtu vlastností

rychlost povětšinou chybí. Evropský zatýkací rozkaz může orgán, který jej vydá, přímo předat

příslušnému justičnímu orgánu jiného státu,138 kterého si vyhledá pomocí Evropské soudní sítě.

134 PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 284.135 Společná akce ze dne 29. června 1998 (98/428/JVV), OJ L 191136 Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu ze dne 13.6.2002, OJ L 190/1137 POLÁK, Přemysl. Evropský zatýkací rozkaz. Právní fórum: český právnický měsíčník, 2/2004, s. 76 - 81.138 JELÍNEK, J.: Trestní právo procesní. 5. vyd., Linde Praha, Praha 2007, s. 687

54

Orgán orgánu může evropský zatykač rovněž předat pomocí Schengenského informačního

systému (SIS) nebo Interopolu.139 Velkou výhodou institutu je, že jeho vydání v jednom

členském státě vyvolává bezprostřední účinky v jiném členském státě, přičemž zde může dojít

k zatčení požadované osoby.140

Důležitá změna oproti extradici je, že rozšíření množiny trestných činů, na které se

vztahují možnosti předání. I když existují různé výjimky, u kterých je předání vyloučeno,

Rámcové rozhodnutí stanoví, že i podezřelí a pachatelé trestných činů politických, vojenských

a fiskálních jsou subjekty, u kterých je možné předání provést. Dalším revolučním krokem

v zlepšení justiční spolupráce členských států je stanovení třiceti dvou trestných činů, u nichž

za podmínky, že právní řád vydávajícího členského státu stanoví horní hranici trestu odnětí

svobody minimálně tři roky, nebude při předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu

požadována oboustranná trestnost skutku. Je to výrazný zásah do zásady oboustranné trestnosti,

kterou se bez výjimek řídil proces extradice. Existují zde ale důvody nevykonání evropského

zatýkacího rozkazu. Jedná se o amnestii, promlčení a zásada ne bis in idem.141 Ty jsou uvedeny

v čl. 3 zmíněného rámcového rozhodnutí, fakultativní důvody v čl. 4.

Evropský zatýkací rozkaz je velmi důležitým nástrojem boje proti terorismu v EU.

Zvláštností je, že přes jeho radikálnost jej členské státy přijaly velmi vřele a opatření nutná

k změně právních řádů dle Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu probíhají

rychleji než ratifikace dřívějších úmluv pro změnu extradice. Jeho nejsilnějšími zbraněmi jsou

jednoduchost a rychlost předání osob při respektování základních lidských práv.

7.5.1. Evropský zatýkací rozkaz a Česká republika

V České republice bylo rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu

implementováno zákonem č. 539/2004 Sb., kterým byla kompletně novelizována celá hlava

dvacátá pátá trestního řádu o právním styku s cizinou.

Novelizace trestního řádu ale neproběhla hladce. Poslanecká sněmovna musela

přehlasovat prezidentské suspenzívní veto. Prezident v odůvodnění svého veta prohlásil

porušení Listiny práv a svobod, dále zkritizoval to, že k definici trestného činu terorismu

postačí úmyslné jednání, a to pouze narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo

sociální strukturu republiky nebo mezinárodní organizace, a nikoliv výsledek této činnosti.

139 Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu ze dne 13.6.2002 (OJ L 190/1, článek 10140 POLÁK, Přemysl. Evropský zatýkací rozkaz. Právní fórum: český právnický měsíčník, 2/2004, s. 76 - 81.141 Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu ze dne 13.6.2002 (OJ L 190/1, článek 4

55

Skupina poslanců podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost namítající, že přijetím

Evropského zatýkacího rozkazu do práva ČR byl narušen trvalý vztah mezi občanem a státem.

Ústavní soud ale tuto stížnost zamítl s tím, že občan předaný k trestnímu řízení do členského

státu EU zůstává, i v době trvání tohoto řízení, pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací

rozkaz umožňuje předat českého občana ke stíhání do jiného členského státu EU na časově

omezené období pouze pro konkrétně vymezený skutek. Po skončení relevantního řízení

českému občanu nic nebrání vrátit se zpět na území ČR. Občan má právo se bránit proti

opatřením orgánů činných v trestním řízení, při předání podle Evropského zatýkacího rozkazu,

opravnými prostředky, nevyjímaje z toho ani případnou ústavní stížnost.142

Předávání je upraveno v § 403 a násl. trestního řádu.143 Ustanovení §404 trestního řádu

definuje evropský zatýkací rozkaz jako zatýkací rozkaz vydaný v souladu s předpisy EU, který

může vydat justiční orgán členského státu proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě,

je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody

nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody. Vztahuje se na trestné činy

spáchané po 1. 11. 2004.144 Český formulář evropského zatýkacího rozkazu byl publikován

vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 258/2006 Sb.

Evropské zatýkací rozkazy jsou v našem státě oprávněny vydávat soudci, přičemž v

přípravném řízení rozhoduje o vydání na návrh státního zástupce. Po vydání evropského

zatýkacího rozkazu jej soud zašle Národní centrále SIRENE, což je jedno z oddělení odboru

mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia České republiky, které lokalizuje osobu.

V případě, že se obviněný nachází na území některého členského státu EU, zašle soud evropský

zatýkací rozkaz s příslušným překladem přímo příslušnému orgánu vykonávajícího členského

státu.145

7.6. Opatření proti praní špinavých peněz

142 Pl. ÚS 66/04143 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2007, s. 688.144 FENYK, Jaroslav, KLOUČKOVÁ, Světlana. Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 189.145 Tamtéž, s. 690.

56

Směrnice Rady EU a Evropského parlamentu číslo 2005/60/EC vyzývá subjekty

pracující v právním a finančním odvětví k prevenci a kontrole používání jakýchkoliv

peněžních zdrojů za účelem praní špinavých peněz a financování terorismu.

Směrnice považuje za praní špinavých peněz následující úmyslné jednání:

přeměna nebo převod majetku při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti

nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zakrytí nezákonného původu

majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové

činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání,

zatajení nebo zakrytí skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání, pohybu, práv k

majetku nebo jeho vlastnictví při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti

nebo z účasti na takové činnosti,

nabývání, držení nebo užívání majetku při vědomí, v době jeho obdržení, že tento

majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti,

účast na spáchání, spolčení ke spáchání, pokus o spáchání, napomáhání, usnadňování a

návod ke spáchání jakéhokoliv jednání uvedeného v předchozích písmenech.146

Financováním terorismu se dle Směrnice rozumí poskytnutí nebo nahromadění

finančních prostředků, a to jakkoliv, přímo nebo nepřímo, pokud zde byl záměr nebo vědomí

toho, že budou použity ke spáchání některého jednání, které lze podřadit pod definici

uvedenou v Rámcovém rozhodnutí Rady 2002/475/SVV z roku 2002 o boji proti terorismu.147

V České republice byl v souvislosti se zapracováním evropských předpisů schválen

zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a

financování terorismu. Zákonem byla také podstatně rozšířena povinnost povinných osob,

zejména bank, průběžně skenovat a posuzovat obchody svých zákazníků, které přesahují

částku 15 000 EUR. Klient musí doložit účel a povahu obchodu, zdroje peněžních prostředků

a informace potřebné pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu. Z této

povinnosti jsou ze zákona také výjimky, přičemž povinná osoba může převzít identifikaci a

kontrolu klienta, kterou provedla finanční nebo úvěrová instituce nebo osobami, které jsou

samy povinnými osobami.

Z průzkumu celosvětové sítě poradenských společností KPMG ale vyplývá, že téměř

pětina finančních institucí neprovádí žádná formální testování, ani nemonitoruje účinnost

146 Směrnice Rady EU a Evropského parlamentu číslo 2005/60/EC, článek 1, OJ L 309147 Tamtéž, článek 1.

57

svých systémů a kontrolních mechanismů, aby legalizaci výnosů z trestné činnosti zamezila.

Důvodem bývá vysoká finanční nákladnost těchto postupů.

7.7. Zpravodajské služby

V rámci pojednání o právních protiteroristických nástrojích stojí za zmínku taktéž

zpravodajské služby (inteligence services). Po 11. září se zvýšila spolupráce Unie se

zpravodajskými službami nebo spolupráce policejních orgánů členských států a

zpravodajských služeb. Ve společném postoji Rady z roku 2001 jsou zpravodajské služby

uvedeny jako subjekty odpovědné za boj proti terorismu. Jejich participace ale není zakotvena

v závazných předpisech evropského práva, jelikož zpravodajské služby nespadají pod pojem

donucovací služby či orgány (law enforcement services, authorities), jako třeba Europol nebo

Eurojust.148 Existuje zde ale návrh na vytvoření Evropské zpravodajské služby, jež by

vyhodnocovala informace a stala se tak nepolicejní organizací EU pro boj proti

organizovanému zločinu.149

Zřízení takovéto organizace se mi jeví zcela zbytečné. Faktem sice zůstává, že je třeba

zvýšit dostupnost informací pro instituce a orgány EU ze všech členských států, ale zároveň je

nutno mít na paměti transparentnost postupů EU v protiteroristickém boji, která se zajisté

vytvořením další úzce specializované organizace nezvýší. Spíše by experti na poli boje proti

terorismu měli pomýšlet na vystavění zcela nové organizace, ne-li instituce EU, která by se

přímo zaměřila na potlačování organizovaného zločinu a terorismu. Tak by se, dle mého

názoru, dosáhlo cíle deklarovaného ve všech dokumentech vydaných za účelem

protiteroristického boje.

7.8. Opatření k určení teroristických organizací a teroristů

148 PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000, s. 67.149 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 147.

58

K dalším právním protiteroristickým nástrojům EU patří taktéž opatření k určení

teroristických organizací a teroristů, které je poprvé vtěleno do Společného postoje

2001/931/CFSP.150 Tento unijní akt Rady EU je postaven na základě článků 15 a 34 Smlouvy

o EU.151

Ve Společném postoji je obsažena příloha (Annex), kde je vypracován seznam

teroristických skupin v členských státech vydaný kompetentním justičním a policejním

orgánem v jednotlivém členském státě EU. Tento autonomní seznam je sestavován na základě

odůvodněných návrhů jednotlivých členských zemí. Právním rámcem pro tento seznam je

postoj Rady 2001/931/SZBP a souvisejícími předpisy. Tím se liší od seznamu

implementujícího sankční seznamy přijímané Výborem pro sankce OSN. V dokumentu je

prohlášeno, že seznam má být aktualizován v pravidelných intervalech, nejméně však

každých šest měsíců. Na základě tohoto seznamu je Rada EU oprávněna vydat příkaz ke

zmrazení všech účtů, fondů, zdrojů financování těchto subjektů, aby se zamezilo podporování

teroristických plánů. Seznam zahrnuje ETA (Basque Fatherland and Liberty), the IRA (Irish

Republican Army), GRAPO (the First of October Anti-Fascist Resistance Group), teroristické

křídlo hnutí HAMAS, Palestinské islámské hnutí Jihad and další revolucionářské aktivistické

kluby. Seznam taktéž obsahuje jména fyzických osob hlásících se k těmto organizacím.152

Zvláštní Společný postoj153 připravila Rada EU speciálně pro Usámu bin Ladina a

osoby a skupiny s ním spojené. Tento dokument byl natolik zásadní, že byl do komunitárního

práva implementován v nařízení Rady 881/2002 o zavedení některých omezujících opatření

namířeným proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-

Kajdá a Talibanem.154 Toto nařízení již bylo čtyřicet čtyři krát aktualizováno nařízeními

Komise, která je zmocněna Radou ke změnám přílohy nařízení 881/2002, jelikož se tato příliš

často měnila.155

7.9. Prümská smlouva

150 Council Common Position 2001/931/CFSP of 27 December 2001 on the application of specific measures to combat terrorism, OJ L 344151 LYČKA, Martin. Rozsah práva na soudní ochranu v rámci třetího pilíře. Jurisprudence, 3/2007, s. 29.152 Council Common Position 2001/931/CFSP of 27 December 2001 on the application of specific measures to combat terrorism, OJ L 344153 Council Common Position 2002/402/CFSP of 27 May 2002 concerning restrictive measures against Osama bin Laden, members of the Al-Qaida organisation and the Taliban and other individuals, groups, undertakings and entities, OJ L 139154 Nařízení (EC) číslo 881/2002, OJ L 139155 www.eur-lex.europa.eu

59

Prümská smlouva je nejnovějším a velmi zásadním právním nástrojem v boji proti

terorismu a představuje novou bázi pro rozvoj další spolupráce v oblasti bezpečnosti Unie.

Prümská smlouva je smlouvou mezinárodní a stojí tudíž mimo rámec evropského práva. Do

této práce ji ale zařazuji proto, že se věcně podstatně dotýká bezpečnostní problematiky

Evropské unie.

Cílem této smlouvy je to, aby se boj proti terorismu stal intenzivnějším, se zvláštním

důrazem například na výměnu informací včetně zajištění náležitého stupně ochrany osobních

údajů. Smlouva pojednává o nástrojích výměny informací, jako jsou DNA a otisky prstů.

Prümská smlouva byla začleněna do rozhodnutí Rady č. 2008/615/SVV o posílení

příhraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti. Neplatí

to ovšem pro všechna její ustanovení, jak vyplývá z čl. 35 odst. 1 rozhodnutí Rady

2008/615/SVV.156

Zúčastněným státům je otevřen vstup do svých on-line databází s informacemi o

DNA, otiscích prstů pachatelů či poznávacích značkách automobilů. S povolením mohou

policejní jednotky navíc moci operovat na území jiného státu. V současnosti je stranou

smlouvy 14 států EU. Pro policisty je tak otevřena on-line databáze svých kolegů v jiném

státě EU, kde naleznou databázi DNA, otisků prstů apod. Pro přiřazení profilu obsahujícímu

tyto informace je ovšem nutno postupovat formou žádosti o právní pomoc. Členské státy

dostaly od účinnosti nařízení v roce 2008 několik let na stavbu počítačového systému, jeho

otestování a spuštění. Členské státy tak mají možnost předávat osobní údaje za účelem

předcházení trestných činů a zachování veřejného pořádku a bezpečnosti s ohledem na

významnější multinacionální události.

V rámci úpravy ochrany osobních údajů je v tomto dokumentu zakotvena i možnost

nápravy a odškodnění pro případ, kdy subjekt údajů zpochybňuje jejich správnost. Tento

nástroj se objevuje obdobně i v Schengenu nebo Europolu.

8. LIDSKÁ PRÁVA V BOJI PROTI TERORISMU

8.1. Obecně o lidských právech v boji proti terorismu

156 Rozhodnutí Rady 2008/615/SVV ze dne 23. června 2008 o posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti (Úřední věstník EU L 210, 6. 8. 2008)

60

Globální politický terorismus je především cílen k omezení anglo-americké koncepce

demokracie, tedy systému ochraňujícímu lidská práva. Teroristický útok může být

motivovaný ohrozit přímo lidské životy, majetek, veřejnou infrastrukturu, anebo také nepřímo

podnítit státní moc nepřiměřeně omezit lidská práva v boji proti terorismu. Tato kapitola se

zaměřuje na nutné zachování lidských práv ve vzájemné harmonii s bezpečností obyvatelstva.

Lidská práva jsou chápána jako řídící nástroj v demokracii a současně jako potřebný aspekt

v boji proti terorismu.

Právo občanů Evropské unie na bezpečnost, jako jejich základní lidské právo, by mělo

být interpretováno v souvislosti s principem proporcionality a solidarity, svobody a

spravedlnosti. Právo na bezpečnost a její zajištění je vlastně nejefektivnější instrument, jak

předcházet tvorbě sociálního prostředí, které umožňuje tvorbu teroristických myšlenek a

názorů.

Pod tlakem výjimečných událostí při omezení bezpečnosti obyvatel Unie vlivem

teroristického útoku je stát nucen přijmout opatření k omezení lidských práv, ovšem při

zachování základních aspektů fungování státu. Rozhodovací iniciativa vychází z moci

výkonné. Jedná se zejména o omezení fungování institucí ne nutně potřebných k zajištění

základních funkcí pro obyvatelstvo, a z toho tedy vyplývá i nutné omezení základních

lidských práv.

Na druhou stranu jsou lidská práva, která nejsou omezitelná ani v době teroristického

útoku a stavu státní nouze. Kromě například práva na život a lidskou důstojnosti se jedná

například o právo na spravedlivý trestní proces. Právo zahrnuje být veřejně souzen před

soudem a nebýt bezdůvodně zadržován, právo na presumpci neviny a rovné zacházení.

Debata na toto téma se velmi podrobně vedla po roce 2001 ve Velké Británii v době

příprav nového protiteroristického zákona, kterému odpůrci právě vyčítali možnost odepřít

podezřelému právo na soudní přezkoumání jeho případu. Za aplikaci tohoto zákona se Velká

Británie dostala i před Evropský soud pro lidská práva v případě 11 mužů v čele s abú

Katadou, který jim přiřkl nárok na odškodnění za údajné věznění bez soudního rozhodnutí.

Samotný zákon pak byl v roce 2005 zrušen.

Před Evropský soud pro lidská práva se pak dostal i případ vůdce tureckých Kurdů

Őcalana, který si stěžoval na poměry v tureckém vězení. Také jemu dal ESLP za pravdu, že

v jeho případě došlo k porušení článku 3 Úmluvy.157

157 Podrobněji viz http://www.echr.coe.int/Documents/FS_Terrorism_ENG.pdf61

Omezování lidských práv musí v každém případě  být ospravedlnitelné, adekvátní a

časově omezené v intencích principu proporcionality.158

8.2. Listina základních práv EU

O důležitosti ochrany lidských práv na území EU v souvislosti s vyšetřováním

teroristických činů i jiných zločinů není pochyb. Na zasedání Evropské rady v červnu roku

1999 bylo rozhodnuto o vypracování Listiny základních práv EU (dále jen „Listina“). Listina

byla nakonec slavnostně vyhlášena na zasedání Evropské rady během mezivládní konference

v Nice v roce 2000 jako nezávazná politická deklarace, ovšem nikoliv jako závazná smlouva,

ze které by vyplývaly pro jednotlivé členské státy a jejich občany právní závazky. Právnost

Listiny byla zavedena až Lisabonskou smlouvou v článku 6 Smlouvy o EU.

Listina vytváří prostor svobody, bezpečnosti a práva, přičemž respektuje rozmanitost

kultur a právní systém jednotlivých členských států.

Přestože Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie a jejich orgánů stanovené ve

Smlouvách, má stejnou právní sílu stejně jako smlouvy a navíc, v článku 6 Smlouvy o EU je

zakotveno prohlášení, že Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod. Toto přistoupení se nedotkne pravomocí EU, které jsou vymezeny ve

Smlouvách. Lze říci, že mnohá ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech byla Listinou

převzata jako vlastní, přičemž Listina se rovněž inspirovala a vtělila některé ustanovení

národních ústav členských států.159

Tato dvoukolejnost základních dokumentů upravujících základní lidská práva a

svobody v Unii měla za následek to, že občané Unie stále podléhali dvěma různým systémům

ochrany na nadnárodní úrovni. V záležitostech, které byly součástí evropského práva, mohou

občané využívat opravných prostředků dostupných před Evropským soudním dvorem, ovšem

v jiných záležitostech musí vyhledat ochranu svých základních práv u instituce Rady Evropy,

tedy Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.160

8.3. Možnosti derogace základních lidských práv

158 BLAHOŽ, Josef a kol. Democracy and issues of legal policy in fighting terrorism: a comparison. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 252-265159 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.160 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010, s. 98.

62

Již v procesu přidružování státu k EU je klíčovým bodem ochrana lidských práv na

jeho území. Přistupující státy musí prohlásit, že jsou zavázány respektovat základní práva a

tím dostát cílům Evropské unie uvedených v Smlouvě o založení evropského Společenství a

Evropské úmluvě o lidských právech z roku 1977 (dále Úmluva).161 Při současném stavu ve

světě a stále se opakujícími teroristickými útoky je ale nutné někdy přistoupit k situacím, kdy

je lidská práva nutno zúžit k vyřešení mezinárodní situace a zajištění bezpečí lidí. Derogace

(derogation) základních lidských práv neznamená jejich odejmutí občanům, ale pouze

okleštění za přesně stanovených podmínek, pouze na určitou dobu a v nezbytné míře. Je

jedním ze dvou způsobů, jak dle Úmluvy řešit situace ve státě za ozbrojeného konfliktu.

Druhý způsob je nazýván omezením (dále limitace).162

Míra těchto procesů ovšem svádí neustálý souboj se základními hodnotami, na nichž

je postavena západoevropská společnost, tedy i EU, jak na to upozorňuje například John

Hedigan v stati The European Convention on Human Rights and Counter-Terrorism.163

Po historickém úvodu, kdy se zabývá vývojem chápání pojmu lidská práva, pak

přechází k vývoji pohledu na tento problém v posledních desetiletích. Jádro jeho práce tvoří

konkrétní příklady soudní praxe se zaměřením na zvláštnosti přístupu.

Upozorňuje tak na vznik speciálních soudů, které se zabývaly terorismem, nebo na

tureckou zvláštnost, kdy u civilních soudů je přítomen v těchto případech i vojenský soudce.

Dále se zabývá třecími místy mezi zachováním daných svobod a bojem proti terorismu. Uvádí

například problém nalezení hranice mezi svobodou projevu a zamezením propagace terorismu

ve sdělovacích prostředcích.

Svůj výklad pak v závěru shrnuje zjištěním, že evropské soudnictví se již páté

desetiletí zabývá, jak soudit terorismus. Konstatuje, že boj proti němu je základní povinností

všech zemí, protože by jinak byly ohroženy pilíře právního státu a demokracie samotné. Proto

musí dle něj i soudnictví přijímat taková opatření, aby bylo schopno stále účinně působit proti

terorismu.

8.3.1. Derogace lidských práv

161 WILLIAMS, Andrew. EU Human Rights Policies. 1. vydání. New York: Oxford University Press, 2005, s. 57.162 Někdy bývá seznam způsobů, jak omezit lidská práva doplňován o výhrady (reservations), které lze ale přijmout pouze ke konkrétním ustanovením v Evropské úmluvě o lidských právech163 HEDIGAN, John. The Eureopean Convention on Human Rights and Counter- Terorrisn, dostupné na: http://ir.lawnet.fordham.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1959&context=ilj

63

Derogací rozumíme dočasnou suspenzi závazků z Úmluvy na základě veřejného

prohlášení státu. Jak vyplývá z rozsudku Lawless v. Ireland, je to možné za výjimečné situace

krize či mimořádné události, jež zasahuje celé obyvatelstvo a představuje hrozbu pro

organizovaný život společenství občanů v určitém státě.164 Tzv. derogační klauzule je

obsažena v článku 15 Evropské úmluvy o lidských právech, na jejíž dodržování dohlíží

Evropský soud pro lidská práva ve francouzském Štrasburku.165 Úmluva umožňuje státům

pozastavit či omezit výkon mnoha práv jí upravených v případě války nebo jakéhokoli jiného

veřejného ohrožení státní existence, to ale ovšem za podmínky, že opatření budou slučitelná

s ostatními závazky podle mezinárodního práva.

Derogace je vázána na pět podmínek, které uvádí článek 15 Úmluvy a upřesňuje

judikatura, například rozsudek Crysler, Brannigan and McBride v. UK. Podmínky jsou tedy

následující:

rozsah a délka trvání derogace může být jen v rozsahu přísně vyžadovaném

naléhavostí situace posuzované národními orgány a případně kontrolované

Evropským soudem pro lidská práva,

opatření k derogaci lidských práv nesmí být neslučitelná s ostatními závazky

podle mezinárodního práva,

zákaz suspendovat tzv. nederogovatelná lidská práva, nelze tedy odstoupit od

článku 2 s určitými výjimkami, od článku 3 a 4. V těchto článcích jsou

obsažena práva na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce a zákaz

retroaktivity trestního práva.166 Od práva na život se ale lze odchýlit, to značí,

že není zcela absolutní, jako zbývající nederogovatelná práva. Právo na život

lze totiž drogovat například při legálních akcích na potlačení nepokojů či

vzpoury,

povinnost derogujících států informovat generálního tajemníka Rady Evropy o

opatřeních, jež byla pro derogaci lidských práv přijata, a o jejich důvodech,167

stav ohrožení státu, což značí situace krize nebo mimořádného a

bezprostředního nebezpečí, jež postihuje veškeré obyvatelstvo a představuje

hrozbu pro organizovaný život společenství tvořící stát168

164 Rozsudek Lawless v. Ireland, Application 332/57, 1 of July 1961, par. 28165 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě 4. Listopadu 1950166 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Evropská unijní ochrana lidských práv. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2001, s. 98.167 BÍLKOVÁ, Veronika. Ochrana lidských práv za ozbrojeného konfliktu. Právník, 2008, č. 1, s. 32.168 Rozsudek Lawless v. Ireland, Application 332/57, 1 of July 1961, par. 28

64

Nesplnění všech podmínek, kromě povinnosti informovat generálního tajemníka Rady

Evropy, způsobí neplatnost vyhlášené derogace lidských práv.

Derogace lidských práv je ale citlivou oblastí i v případech tak důležitých, jako je

státní ohrožení. Proto bylo v historii v několika případech zaznamenáno porušení Evropské

úmluvy o lidských právech v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva.169 Je ovšem ale i

důležitou možností pro státy realizovat mimořádná opatření aniž by porušily své závazky

z Úmluvy. Tato opatření bývají za výjimečných situací potřebná a mohou vést k rychlejšímu

vyřešení státní krize a taktéž je prevencí před důsledky, jež by měly, právě bez možnosti

derogace, zvlášť drtivý dopad. Jedná se například o omezení osobní svobody, svobody

shromažďování, svobody projevu, což jsou v teoretické rovině důležité aspekty

v protiteroristickém boji. Státy možnosti derogace příliš nevyužívají, ale například v kontextu

tzv. války proti terorismu v roce 2001 – 2004 ji využila Velká Británie.170

8.3.2. Omezení základních práv občanů daných smlouvami

Ve Smlouvách upravujících poměry v Evropské unii jsou stanovena základní práva

občanů EU. Co se týče volného pohybu osob, byla přijata směrnice č. 2004/38/ES, o právu

občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území

členských států Unie171. Rodinným příslušníkem směrnice přitom rozumí kohokoliv bez

ohledu na jeho státní příslušnost, kdo je k občanu Unie v poměru manželském, partnerském,

dále potomci v přímé linii mladší 21 let a předci v přímé linii a předci manžela či manželky.

Rodinní příslušníci mají práva vyplývající ze směrnice pro evropské občany i po rozvodu

s občanem členského státu.

Na druhou stranu, směrnice zakotvuje právo státu omezit přístup občanu nebo třetí

osobě na území svého státu nebo ho z něj vyhostit z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné

bezpečnosti, přičemž taková opatření musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být

založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Odsouzení za trestný čin přitom

neodůvodňuje přijetí takovýchto omezujících opatření a účel generální prevence se

nepřipouští. 172

169 Například v rozsudku Brogan v. U.K. z roku 1988 No 145B170 BÍLKOVÁ, Veronika. Ochrana lidských práv za ozbrojeného konfliktu. Právník, 2008, č. 1, s. 35.171 Směrnice EP a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. Dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (Úřední věstník EU č. L 158 z 30.4.2004)

65

V kauze Van Duyn z roku 1974 přitom došlo k tomu, že orgány Spojeného království

zamítly žádost nizozemské občanky za účelem přijetí zaměstnání sekretářky scientologické

církve na území Spojeného království. Stalo se tak z důvodu veřejného pořádku. To způsobilo

precedens pro ostatní členské státy, přičemž každý stát může odmítnout občana jiného

členského státu v případě, že onen hodlá přijmout určitou nabídku zaměstnání, která by se

mohla jevit společensky škodlivá, a to přesto, že členský stát své příslušníky podobným

způsobem neomezuje.

Úprava ve směrnici definující podmínky volného pohybu osob v souvislosti

s judikátem Soudního dvora Evropské unie může vyvolávat výhrady s ohledem na aspekt

bezpečnosti občanů Evropské unie a složité vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva

četnými právními i politickými dokumenty. Na jedné straně dochází k poměrně snadnému

umožnění přístupu občanů třetích zemí, kteří, bez předsudků, často jsou organizátoři

teroristického útoku na území EU tím, že jsou jim poskytnuta stejná práva jako občanům EU

pouhým sňatkem bez omezení, a to dokonce ani po rozvodu. Dokonce ani odsouzení

k trestnému činu nevytváří překážku k takovýmto právům. Na druhou stranu je státům

ponechána, ve světle rozsudku Van Duyn taková pravomoc při jakémkoliv, byť hypotetickém,

škodlivém důsledku pro bezpečnost státu, odmítnout přístup a volný pohyb dokonce občanům

EU na území jiného členského státu. Nicméně zde je nutno rozlišovat mezi výhradou

veřejného pořádku ve výše zmíněném rozsudku a skutečnou hrozbou pro bezpečnost

členských zemí.

Dle mého názoru by do budoucna mohla být přísněji upravena možnost členského

státu odmítnout přístup a volný pohyb občana třetího státu do EU vzhledem k odsouzení

k trestnému činu týkajícího se, byť okrajově, terorismu nebo obecného ohrožení.

Tento problém pak v současnosti nabírá novou dimenzi s tím, jak bude přibývat

občanů z členských zemí EU, kteří se vypraví na pomoc svým souvěrcům kupříkladu do Iráku

či Sýrie a pak se budou chtít vrátit zpět. To je skutečnost, která již v příštích měsících bude

představovat vážný bezpečnostní problém a vyvolá odbornou debatu, jak tento problém řešit i

po právní stránce.

8.3.3. Limitace lidských práv

172 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.

66

Limitace lidských práv je obsažena v některých ustanoveních Úmluvy přímo. Pouze

ale u těch, kdy je společensky akceptovatelné nebo dokonce žádoucí jejich omezení. Jedná se

například o právo na respektování rodinného a soukromého života, svoboda projevu, svoboda

shromažďování a sdružování. Jejich limitace je ovšem vázána na určité podmínky:

možnost limitace musí být předvídána platným vyhlášeným a veřejně

přístupným zákonem,

konkrétní omezení lidských práv sleduje určitý cíl, jenž bývá nejčastěji

ochrana či obrana národní nebo veřejné bezpečnosti (public safety, national

security) nebo přecházení zločinům,

nutnost, subsidiarita a proporcionalita, což znamená, že v dané situaci není

možné řešit problém jinak, než limitací lidských práv a důsledky tohoto

opatření budou mít příznivější dopad pro občany státu, než by měla situace,

která by nastala bez tohoto omezení.

Jedním z dokumentů na poli lidských práv ve spojení s bojem proti terorismu je

Směrnice o lidských právech a boji proti terorismu, což je akt Rady Evropy vypracovaný na

základě Evropské úmluvy o lidských právech. Tato listina je prvním mezinárodněprávním

textem týkajícím se lidských práv v boji proti terorismu.173 Dokument byl přijat v roce 2002 a

již ve svém obsahu uvádí definici teroristického činu ze společného postoje 2001/931/SZBP.

Tato skutečnost jen poukazuje na to, jak je definování teroristického činu důležité ve smyslu

snahy i mezinárodních dokumentů zavázat členské státy k jednotné definici.

Směrnice o lidských právech a boji proti terorismu obsahuje kromě velkého množství

judikatury Evropského soudu pro lidská práva souvisejících s terorismem i vyjmenované

situace, za kterých je možno lidská práva omezit na určitou nezbytně nutnou dobu a také

povinnost státu omezení oznámit kompetentním orgánům v souladu s příslušnými

mezinárodními instrumenty. Jak již vyplývá z Evropské úmluvy o lidských právech, obsahuje

i Směrnice zákaz derogovat právo na život, obnovovat mučení či nehumánní zacházení. Je zde

také zavedena možnost částečného zrušení určitých závazků vyplývajících z mezinárodních

úmluv o lidských právech, a to v případě války nebo veřejného ohrožení života lidí.174

173 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 256.

174 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 257.

67

Pro boj proti terorismu je Směrnice důležitou listinou proto, že obsahuje limity pro

chování států i individuálních osob na této parketě. Jedná se o zákaz zvůle, respektování práva

na život, úplný zákaz mučení, nehumánního a ponižujícího zacházení a zákaz zpětné účinnosti

práva. To se týká také preventivních opatření aplikovaných v boji proti terorismu, policejní

vazby a posouzení úkonu zadržení osoby před soudním řízením, práva na soudní kontrolu a

spravedlivý proces.175

V této souvislosti lze zmínit například ty rozsudky Evropského soudu pro lidská práva,

které řeší případy zadržování osob podezřelých z terorismu americkou tajnou službou CIA a

to i na území EU. Jedná se například německého státního příslušníka libanonského původu

El-Masriho, který byl zatčen a vězněn nejprve v Makedonii a posléze v Afghánistánu. ESLP

seznal, že byl porušen článek 3 Úmluvy o zákazu mučení a článek 5 Úmluvy o právu na

svobodu a osobní bezpečnost.176

Další rozsudek se týká tajné věznice v Polsku, kde Evropský soud pro lidská práva

konstatoval, že zde při zadržování osob podezřelých z terorismu došlo k porušení opět článku

3 Úmluvy, ale také článků 5, 6, 8 a 13. Soud také rozhodl, že v tomto případě nesplnilo

Polsko své povinnosti, umožnilo CIA zadržovat osoby podezřelé z terorismu na svém území a

nespolupracovalo při vyšetřování.177

Směrnice o lidských právech a boji proti terorismu nepřinesla na poli omezujících

mechanizmů lidských práv nic převratného. Jedná se spíše o zakotvení judikatury Evropského

soudu pro lidská práva v jednom dokumentu.

Celá tématika samozřejmě přináší živou odbornou debatu, kam až lze při omezení

lidských práv zajít. Jako příklad lze uvést spor o platnost německého zákona z ledna 2006,

který upravoval bezpečnostní opatření v civilní letecké dopravě. Jeho formulace o tom, kdo

má právo rozhodnout o sestřelení civilního letadla s cestujícími, pokud by se ho zmocnili

teroristé, se dostala až před příslušný ústavní soud a byla zrušena. Důvodem bylo právě

možné ukrácení lidských práv cestujících v daném letadle.

Další pohled na tuto problematiku přináší spor zpravodajských služeb s Evropským

soudem pro lidská práva. Zpravodajské služby totiž vnímají nálezy tohoto soudu jako

175 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 257.176 Podrobněji viz http://www.echr.coe.int/Documents/FS_Terrorism_ENG.pdf177 Tamtéž

68

nebezpečí pro své tajné operace, věnují tudíž značnou energii jejímu právnímu zabezpečení.

Mimořádnou energii pak pokud se jedná o spolupráci transatlantickou.178

8.4. Lidská práva a opatření k určení teroristických organizací a teroristů

Není pochyb, že výše zmíněná příloha Společného postoje 2001/931/CFSP obsahující

seznam teroristických organizací a teroristů se velmi dotýká problematiky dodržení ochrany

lidských práv a svobod ze strany institucí EU. K problematice seznamu teroristických

organizací a teroristů považuji za důležitý rozsudek Evropského soudního dvora C-229/05

známý pod názvem případ Ocalan. Jedná se o situaci, kdy PKK (Kurdistan Workers´ Party)

zastupována panem Osmanem Ocalanem, byla zahrnuta do seznamu teroristických organizací

rozhodnutím Rady EU. Povinnost Rady EU je kontrolovat, zda jména v seznamu

teroristických organizací a teroristů v Společném postoji z roku 2001 odpovídají skutečnosti a

zabránit tak omylu. To se jí ale nepodařilo a došlo k problémům v identifikaci organizace

PKK, která měla, dle žalující Komise, co do činění se zakázanými zbraněmi. PKK se totiž

přejmenovala na KADEK a proti svému začlenění do seznamu teroristických organizací podal

pan Ocalan žalobu, která byla Soudem první instance zamítnuta. V odvolacím řízení byl ale

rozsudek Soudu první instance Evropským soudním dvorem zrušen a případ vrácen k novému

projednání.179

Tento judikát uvádím proto, že poukazuje na možnost subjektů a osob se bránit svému

zahrnutí do seznamu teroristických organizací dle Evropské konvence na ochranu základních

lidských práv a svobod z roku 1950, a že zde opravdu v praxi existuje právo na spravedlivý

proces (fair trial) a přezkoumání rozhodnutí evropských institucí nezávislým justičním

orgánem, i když s velmi omezenou pravomocí ve třetím pilíři.

Na druhé straně ale existuje jiný rozsudek, který dokazuje, že ochrana práv jednotlivce

v rámci nekomunitárního pilíře není zcela jednoznačná. Rada EU ke Společnému postoji

2001/931/CFSP připojila deklaraci, kde je prohlášeno, že každá osoba, která bude omylem

zařazena na seznam teroristických organizací, bude řádně odškodněna. Je ovšem zajímavé, že

v právu třetího pilíře doposud neexistuje žaloba na náhradu škody, jako je tomu v pilíři

prvním, komunitárním. Dle stanoviska generálního advokáta Mengozziho k rozsudku Segi a 178 ALDRIDGE, Richard. J. US–European Intelligence Co-operation on Counter-Terrorism: Low Politics and Compulsion, The British Journal of Politics & International Relations, 2009/11, s. 122

179 Rozsudek ze dne 18.1.2007, PKK a KNK / Council (Rec.2007,p.I-439)69

Gestoras180 je nutné zavést či upravit žalobu na náhradu škody v národních předpisech

jednotlivých členských států tak, aby se vztahovala i na náhradu škody způsobenou normami

třetího unijního pilíře.181 V kauze Segi a Gestoras se vyskytuje velmi diskutovaná otázka

ochrany práv jednotlivce na spravedlivý proces. Výše zmíněné stanovisko generálního

advokáta zahrnuje jeho názor, že třetí pilíř jako takový, nedostatečně zajišťuje ochranu, kterou

poskytuje Evropská konvence o lidských právech a základních svobodách a štrasburský

Evropský soud pro lidská práva.

Je pravdou, že třetí pilíř nemá nadnárodní charakter a ochrana práv jednotlivce je

značně omezena, co se týče jeho přístupu k Evropskému soudnímu dvoru. Soudní ochrana

v rámci EU musí být prostoupena standardy Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod tak, jak to stanoví článek 6 Smlouvy o EU.182 V Lisabonské smlouvě se ale

článek 6 mění, a Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv

Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve

Štrasburku. Je zde také deklarováno, že přistoupení k této úmluvě se nedotkne pravomocí

Unie vymezených Smlouvou o založení Evropského společenství a Smlouvou o EU.183 Charta

základních práv EU tedy nic nemění na vztahu mezi právem EU a Evropskou úmluvou o

lidských právech. Tyto dva dokumenty představují dva hlavní body ochrany základních práv

v členských státech EU. V členění Charty z roku 2000 do návrhu Smlouvy o ústavě pro

Evropu nicméně ale naznačilo perspektivu budoucího vytvoření vlastního systému ochrany

základních práv v EU. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je Listina EU právně

závazným instrumentem.184

Dle generálního advokáta Mengozziho byla ochrana práv ve třetím pilíři nekomplexní

a nedostatečná a stěžovatelé, kteří byli omylem zapsáni do seznamu teroristických organizací

dle Společného postoje 2001/931/CFSP, nemohli uplatnit svá práva u svých národních soudů.

Celým problémem byla skutečnost, že implementace legislativy nekomunitárního pilíře byla

nepovinná.

180 Stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci C-355/04 Segi a ostatní proti Radě EU, ECR 2007181 LYČKA, Martin. Rozsah práva na soudní ochranu v rámci třetího pilíře. Jurisprudence, 3/2007, s. 35.182 Článek 6 odst. 2 Smlouvy o EU183 Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, OJ C 306/01184 ŠTRUMA, Pavel. Evropská Unie a členské státy před Evropským soudem pro lidská práva. Právník, 2008, č. 1, s. 1.

70

V souvislosti s ochranou lidských práv a zmrazování prostředků osob podezřelých ze

spáchání teroristických útoků nebo z podporování terorismu bylo projednáno již několik

rozsudků. Jedná se například o kauzy Yusuf,185 Kadi186 nebo Hassan.187

V rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Kadi and Al Barakaat vs. Rada EU a

Komise zaznamenáváme zcela unikátní rozhodnutí. Jednalo se o odvolání pana Kadi ze

Saudské Arábie a společnosti Al Barakaat, která sídlila ve Švédsku proti rozsudkům soudu

prvního stupně, který zamítl žalobu na přezkoumání legality Nařízení Rady 881/2002, které

po implementaci Rezoluce Rady bezpečnosti OSN zavedlo restriktivní opatření ve vztahu

k určitým osobám a sdružením spojeným s Usámou Bin Ládinem, sítí al-Qaida a Talibanem.

Pan Kadi a společnost Barakaat navrhovali zrušení nařízení z lidskoprávních důvodů, a to

proto, že je zde porušeno jeho právo být vyslyšen k dané věci, porušeno právo vlastnictví a

principu proporcionality a v neposlední řadě nepříslušnost Rady přijmout takové nařízení,

které by omezovala lidská práva. Lidská práva lze totiž omezit jen zákonem. Evropský soudní

dvůr konstatoval, že právo na soudní přezkum nezávislého soudu není OSN zajištěn, a proto

musí být zajištěn v rámci EU. Z tohoto důvodu náležitě soudně přezkoumal rezoluci rady

bezpečnosti OSN a vyslovil, že nařízení Rady č. 881/2002 ze dne 27. 5. 2000 je neplatné

v části dotýkající se žalobců Kadi a Barakaat. Evropský soudní dvůr zároveň zrušil rozsudky

soudu prvního stupně zamítající stejné otázky. 188

8.5. Ochrana osobních údajů v listině

V článku 8 Listiny je zakotveno právo na ochranu osobních údajů. Je zde vymezen

fakt, že údaje musí být zpracovány poctivě, k přesně stanoveným účelům a na základě

souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem.

Obecně, ochranou údajů se rozumí respektování a ochrana základních svobod a práv všech

fyzických osob při zpracovávání a shromažďovávání jakýchkoliv jejich údajů, které lze

považovat za osobní údaje, to znamená údajů, které je přímo nebo nepřímo identifikují.

Z toho vyplývá právo, že každý bez rozdílu má právo na přístup k údajům, které o něm byly

shromážděny, a má právo na jejich opravu. V této souvislosti, doplňující ustanovení k tomuto

185 Rozsudek T-306/01 Ahmed Ali Yusuf a Al Barakaat International Founadtion v Rada EU a Komise Evropských společenství186 Rozsudek T-315/01 Yassin Abdullah Kadi v. Rada EU a Komise Evropských společenství187 Rozsudek T-49/04 Faraj Hassan v. Rada EU a Komise Evropských společenství188 ŠISKOVÁ, Naděžda. Zamyšlení se nad případem Kadi. Právní fórum, 2010, roč. 7, č. 12, s. 612-615

71

článku pak lze nalézt v článku 7 Listiny, kde je upraveno respektování soukromého a

rodinného života. 189

Ochrana osobních údajů ale není upravena pouze v Listině a Úmluvě Rady Evropy,

která byla ratifikovaná všemi členskými státy EU, ale rovněž v nařízení č. 45/2001 ze dne 18.

Prosince 2000, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány

a institucemi Společenství. 190 Toto nařízení upravuje mimo jiné i důležité funkcionální

instituty v rámci orgánů EU, o nichž bude pojednáno dále v této kapitole.

Za velmi zásadní právní předpis týkající se ochrany osobních údajů v oblasti

bezpečnostní a trestní považuji směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2006/24/ES ze dne

15. března 2006, o uchování údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti

s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných

komunikačních sítí (tzv. směrnice o data retention).

Elektronické komunikace jsou v dnešní době velmi oblíbeným, dalo by se říci i

nepostradatelným aspektem našeho života, a nezřídka se stávají polem působnosti pro

plánování teroristických útoků a jejich organizace. Ovšem je nezbytné zachovávat základní

lidská práva a ústavněprávní rámec jejich omezení. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS

24/10, ze dne 22.03.2011 je proto nezbytné, aby s ohledem na závažnost a míru zásahu do

základního práva jednotlivců na soukromí, byla v právních předpisech omezena možnost

použití uchovávaných údajů jen pro účely trestních řízení vedených pro zvlášť závažné trestné

činy a jen pro případ, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Tak to ostatně směrnice o

data retention, a zároveň i náš trestní řád. Ačkoliv se povinnost uchovávat provozní a

lokalizační údaje stanovena ve směrnici o data retention nevztahuje na obsahy jednotlivých

sdělení, z uvedených údajů o uživatelích, adresátech, přesných časech, datech, místech a

formách telekomunikačních spojení, budou-li sledovány po delší časový úsek, lze v jejich

kombinaci sestavit detailní informace o společenské nebo politické příslušnosti, jakož i o

osobních zálibách, sklonech nebo slabostech jednotlivých osob.191 Je tedy nutné, aby byl

v rámci spravedlivého procesu jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi a zárukami proti

možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci.

189 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.190 Úřední věstník EU L 008, 12/01/2001191 Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 24/10, ze dne 22.03.2011

72

Směrnice o data retention úzce souvisí se směrnicí o soukromí a elektronických

komunikacích č. 2002/58/ES.192 Ta, kromě toho, že stanoví zásady pro danou oblast činnosti,

stanoví i podmínky pro členské státy, za kterých je možné omezit rozsah některých práv a

povinností. Ze směrnice vyplývá, že každé omezení lidských práv musí být pro určitý účel

veřejného pořádku, respektive bezpečnosti státu, obrany, veřejné bezpečnosti nebo

předcházení, vyšetřování a odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití

elektronických komunikačních systémů. Omezení musí být rovněž zcela nezbytné, přiměřené

a úměrné svému účelu. Směrnice harmonizuje předpisy členských států Evropské unie

s ohledem na uchovávání určitých údajů a zajištění jejich dostupnosti pro účely odhalování a

vyšetřování závažných trestných činů na unijní úrovni s respektováním zásady subsidiarity a

proporcionality.193

K dalším důležitým aktům v této oblasti patří bezesporu rámcové rozhodnutí č.

2008/977 ze dne 27. Listopadu 2005, které upravuje ochranu údajů zpracovávaných v rámci

policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. 194 Vzhledem k tomu, že směrnice 95/46 se

nevztahuje na zpracování údajů, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu a

činností státu v oblasti trestního práva, bylo přijetí tohoto dokumentu velmi zásadní k obraně

státu v boji proti terorismu a závažné trestné činnosti. Tento dokument dovoluje policii,

celním, justičním či jiným příslušným orgánům vyžádat a zasílat osobní údaje dotčených

fyzických a právnických osob do zahraničí bez složitých a zpomalujících postupů, souhlasů

subjektů apod.

Za účelem harmonizace a sladění postupu členských státu v oblasti ochrany osobních

údajů byla rozhodnutím č. 1247/2002 z 1. července 2002 zřízena důležitá funkce nezávislého

dozorového orgánu, Evropského inspektora ochrany údajů (European Data Protection

Supervisor), který je především pověřený dohledem nad tím, jak orgány a instituce

Společenství nakládají s osobními údaji fyzických osob. Evropský inspektor ochrany údajů

nadto zastává poradní funkci orgánů Evropské unie pro návrhy právních předpisů

souvisejících s ochranou osobních údajů a dalších dokumentů a je rovněž rádcem při

uzavírání dohod mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, které

192 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, Úřední věstník EU L 2001, 31.7.2002193 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.194 Rámcové rozhodnutí Rady 2008/97/SVV ze dne 27.11.2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Úřední věstník EU l 350, 30.12.2008

73

upravují práva a povinnosti a podmínky subjektů v souvislosti se zpracováním osobních

údajů.

Evropský inspektor ochrany údajů přijímá různá rozhodnutí a opatření ve formě

stanovisek. Většina stanovisek se dosud týkala záležitostí třetího pilíře EU (policejní a soudní

spolupráce) nebo vízové a přistěhovalecké politiky. Jedná se např. o výměnu informací mezi

institucemi za účelem boje proti terorismu a jinému zločinu, často zahrnující rozsáhlé

databáze apod. Inspektor se mimo jiné také angažuje v otázce biometrických údajů

(především otisků prstů).195

V souladu s nařízením 45/2001, o ochraně fyzických osob v souvislosti se

zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Evropské unie, byla rovněž stanovena

povinnost centrální instituce ochrany osobních údajů v jednotlivém členském státě (v ČR

Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze) jmenovat jednu osobu inspektorem

ochrany údajů (tzv. Protection officer), jehož úkolem je například spolupráce s Evropským

inspektorem ochrany údajů, a tak harmonizovat a sjednocovat postupy členských zemí

s orgány a institucemi EU v této oblasti. Inspektor ochrany osobních údajů je v ČR jmenován

na návrh Senátu Prezidentem ČR na období 10 let, což mu zaručí nezávislost v rozhodování

při ukládání pokut a vedení správního řízení v případě nedodržování zásad a podmínek

evropských i národních předpisů upravujících nakládání a zpracování osobních údajů. V roce

2008 došlo v České republice k několika zásadním kontrolám u Ministerstva vnitra,

Generálního ředitelství cel a Policie ČR, přičemž zde bylo zjištěno, že podmínky upravené

evropskými směrnicemi o nakládání s osobními údaji nebyly zcela do důsledku dodrženy,

v jednom případě co se týče účelu zpracování, který nebyl subjektu údajů zveřejněn od

počátku zpracování, a v druhém případě nebyly Policií ČR plně dodrženy podmínky pro

zadávání informací a citlivých údajů do informačního systému dle Úmluvy o Europolu. Tyto

výsledky byly využity pro koordinační schůzku s Evropským inspektorem ochrany údajů a

byly přijaty opatření zajišťující soulad s evropskými předpisy. 196

Občan EU tedy, pokud dojde k zásahu do jeho práv týkající se ochrany osobních

údajů, se může bránit následujícími kroky:

Uplatňovat svá práva u orgánu nebo instituce Evropské unie, jež za zpracování

odpovídá,

195 On site: http://www.euroskop.cz/88/sekce/inspektor-ochrany-udaju/ přístupné ke dni 24. 5. 2011

196 On site: http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=0&submenu=10&loc=624, přístupné ke dni 24. 5. 201174

Pokud neobdrží žádnou odpověď nebo s ní není spokojen, lze kontaktovat

inspektora ochrany údajů dotyčného orgánu nebo instituce,

Rovněž je zde možnost podat stížnost u Evropského inspektora ochrany údajů,

který žádost posoudí a přijme nezbytná opatření,

Proti rozhodnutím EIOÚ se konečně lze odvolat u Soudního dvora Evropské

unie.

Co se týče osobních údajů, jejich shromažďování, zpracovávání a jiné nakládání s nimi, mám

za to, že je v evropských předpisech poskytnut dostatečný právní základ vytvářející ucelenou

a neprůstřelnou právní ochranu pro občany Unie. Evropské směrnice, rámcová rozhodnutí a

nařízení jsou, dle mých zkušeností, plně transponovány do našich národních předpisů, a

dokonce v některých oblastech je v české právní úpravě jejich výklad zúžen a české předpisy

jsou tedy přísnější, dokonce jedny z nejpřísnějších v Evropě.

Tato oblast je velmi sledovaná a citlivá u fyzických osob. Osobní údaje už nejsou jen

čísla a slova. Jedná se častokrát bezesporu o opravdové bohatství a mnohdy i prostředek

k závažné trestné činnosti či minimálně k snadnému zneužití s obrovskými následky. Za

velmi důležitý prvek ochrany osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční

spolupráce v trestních věcech jsou považovány nezávislé orgány dozoru v členských státech

(u nás Úřad pro ochranu osobních údajů).

Dle mého názoru je dozorová činnost Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze

velmi důležitou součástí dodržování všech zákonných postupů při nakládání s údaji, ovšem

nemělo by zůstat pouze u činnosti dozorové. Vzhledem k tomu, že při kontrole v zásadních

institucích a státních orgánech v protiteroristickém boji došlo k zjištění, že nevědomost, jak

aplikovat a předpisy v praxi, často vede k jejich porušování, měla by se činnost dozorčích

národních orgánů napříště taktéž zaměřovat na školení těchto orgánů a prevenční opatření

před zneužitím osobních údajů, zvláště při jejich přesunu do zahraničí a třetích států mimo

EU.

Považuji za vhodné zmínit, že Lisabonská smlouva stanovila nové a účinnější postupy

pro uzavírání dohod se třetími zeměmi. Při četnosti uzavírání těchto dohod se nabízí větší

možnost pro snadnější zakotvení ustanovení, které při neodborném či zbrklém přezkoumání,

může lehce způsobit únik či zneužití osobních údajů neoprávněnými osobami. Je třeba si

uvědomit, že ochrana osobních údajů je základní činností Evropské unie, jak stanovila nově

Lisabonská smlouva.

75

9. ČESKÁ REPUBLIKA A NÁRODNÍ AKČNÍ PLÁN

Česká republika je v boji proti terorismu velmi aktivní. Vznik demokratického režimu

v roce 1989 a ukončení studené války znamenaly výrazný přínos pro zajištění bezpečnosti

českého obyvatelstva. Vstup do EU pak přinesl jinou dimenzi ochrany, jež představuje

implementaci bezpečnostních opatření v rámci právních aktů Unie do českého práva. Na

druhou stranu jsou stále čeští občané, i samotná Česká republika, vystaveni celé řadě hrozeb a

rizik, mezi něž bezpochyby terorismus patří.197

Některé státy EU mají své vlastní akční plány, ve kterých implementují aktuální Akční

plány boje proti terorismu EU a připodobňují obecně dané situace přímo své zemi. Národní

plány obsahují informace o již prováděných opatřeních a akcích, které se teprve připravují na

ochranu národa před teroristickými útoky. Aktualizované znění Národního akčního plánu ČR

je na období 2007-2009 a navazuje na dokumenty, které představovaly plány vždy na

dvouleté období. Vydává se ve formě usnesení vlády a jeho autorem je odbor bezpečnostní

politiky Ministerstva vnitra ČR. Z toho také vyplývá, že hlavním koordinátorem a gestorem

protiteroristické politiky ČR je Ministerstvo vnitra ČR. První Národní akční plán byl přijat

v roce 2002.

Národní akční plán je neustále aktualizován, většinou po dvou letech. Poslední

Národní akční plán pro léta 2007-2009198 se zabývá následujícími oblastmi:

zlepšení komunikace a spolupráce mezi subjekty, zapojenými do boje proti terorismu

a zkvalitňování podmínek pro výkon jejich činnosti,

ochrana obyvatelstva a kritické infrastruktury,

prevence vzniku uzavřených přistěhovaleckých komunit a radikalizace jejich členů,

zahraničně-politické směřování České republiky v oblasti boje proti terorismu.

V první kapitole, týkající se komunikace, považuji za velmi zajímavou myšlenku

vytvořit nové centrum specializované na informace orgánů policie, Europolu, Eurojustu a

dalších relevantních subjektů v rámci boj proti terorismu, které by působilo v rámci

Ministerstva vnitra. V Národním akčním plánu je zdůrazňováno, že některé modely, jako

197 MAREŠ, Miroslav. Terorismus v ČR. 1. vydání. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 5.

198 Čtvrtá aktualizace dokumentu ”Národní akční plán boje proti terorismu – Aktualizované znění pro léta 2007 – 2009”, který byl přijat usnesením vlády ze dne 11. února 2008 c. 129

76

třeba Koordinační centrum pro otázky migrace, již existují, a proto se zdá myšlenka

systémová a vhodná.199

V druhé oblasti je velmi výrazná část věnována prevenci ve formě informování

veřejnosti.200 Taktéž je zde obsažen koncept vytvoření nového modelu při Ministerstvu vnitra

ČR, tzv. Centrum pro boj s kybernetickými hrozbami, který se má zabývat ochranou

obyvatelstva před rozšiřujícím se kybernetickým terorismem. V dokumentu je rovněž

zmiňována připravovaná reforma Policie ČR v souvislosti s potřebou modernizace a zavádění

nových systémů, jako například využití geografického informačního systému určeného

k lokalizaci informací.201

Třetí část je věnována prevenci vzniku extremistických skupin, ať už ve věznicích

nebo v obcích či na jiných místech. V letech 2006 – 2007 proběhl výzkumný projekt

Ministerstva vnitra, nazvaný „Výzkum integračního procesu muslimské komunity na území

České republiky”. Z jeho závěru vyplynula potřeba dalších výzkumných akcí a projektů,

taktéž monitorování internetu a zpracovávání informací o situacích ve věznicích a

sociologickému výzkumu k předcházení budování extremismu v krizových zařízeních.202

V kapitole čtvrté je obsaženo zahraničně-politické působení, jako nedílná součást úsilí

České republiky v oblasti prevence a potlačování terorismu. Česká republika je smluvní

stranou všech univerzálních protiteroristických úmluv a protokolů. Otázkou zůstává účinné

provádění závazků, které jsou obsahem některých z nich (stejně jako obsahem konkrétních

rámcových rozhodnutí EU, harmonizujících určité oblasti trestního práva hmotného).203

Z tohoto důvodu je třeba v České republice zavést systém odpovědnosti právnických osob za

jednání postihovaná podle mezinárodních úmluv.204

Ve srovnání s jinými protiteroristickými akčními plány je Národní akční plán boje

proti terorismu ČR nejkomplexnějším dokumentem, který v tomto ohledu zatím vznikl a

vedle Akčního plánu Rady EU je patrně jediný, který je pravidelně aktualizován. Při srovnání

prvního Národního akčního plánu se současným je patrno, že krom grafické úpravy, která od

tabulkové přešla k souvislému textu (pozoruhodně opačný postup zaznamenaly Akční plány

EU), je spousta úkolů již obsažena v nařízeních a jiných závazných dokumentech EU. 199 Národní akční plán ČR boje proti terorismu pro léta 2007-2009, oblast 1.200 Například ve formě dostupnosti informací týkající se sebeobrany v případě působení chemických nebezpečných látek.201 Národní akční plán ČR boje proti terorismu pro léta 2007-2009, oblast 2.202 Národní akční plán ČR boje proti terorismu pro léta 2007-2009, oblast 3.203 Například Rámcové rozhodnutí o boji proti terorismu 2002/475/SVV, které je ze strany České republiky plně implementováno, právě s výjimkou ustanovení o odpovědnosti právnických osob., OJ L 164204 Národní akční plán ČR boje proti terorismu pro léta 2007-2009, oblast 4.

77

Aktualizace Národního akčního plánu se proto mohou věnovat specifickým úkolům na území

České republiky. Považuji rovněž velmi zdařilé, že se Národní akční plán ČR zabývá prevenci

teroristických útoků na mnoha místech dokumentu.

Národní akční plán ČR je, dle mého mínění, velmi dobře propracovaný. Nejen, že

obsahuje konkrétní data splnění úkolů a jejich kontrolu u všech svých kapitol, ale taktéž

obsahuje konkrétní cíle a úkoly k jejich dosažení pro jednotlivé státní i nestátní orgány České

republiky. Tato skutečnost jen potvrzuje moji představu o vytvoření nadnárodní organizace či

instituce EU zabývající se konkrétně bojem proti organizované trestné činnosti a terorismu.

Akční plány EU jsou velmi politické obsahově obecné a nepopisují konkrétní úkoly a data

jejich splnění. Jejich efektivnost je proto velmi rozporuplná.

9.1. Strategie boje proti terorismu pro léta 2010 – 2012

Dne 22. března 2010 schválila vláda svým usnesením č. 221 materiál Strategie boje proti

terorismu pro léta 2010 – 2012. Dokument vychází z Národního akčního plánu boje proti

terorismu – aktualizované znění pro léta 2007-2009. Celkové pojetí materiálu Strategie boje

proti terorismu se liší tak, že si klade za cíl seznámit čtenáře se základními principy boje proti

terorismu v podmínkách České republiky a omezeně nastínit aktuální slabiny bezpečnostního

systému České republiky.

Tento dokument se dělí na úvod, obsahující základní principy boje proti terorismu, dále

následuje 5 oblastí:

Zlepšení komunikace a spolupráce mezi subjekty zapojenými do boje proti

terorismu a zkvalitňování podmínek pro výkon jejich činnosti;

Ochrana obyvatelstva, kritické infrastruktury respektive jiných cílů, potenciálně

zranitelných teroristickým útokem;

Bezpečnostní výzkum, vzdělávání a informování veřejnosti ve vztahu ke

konkrétním aspektům boje proti terorismu;

Prevence radikalizace ve společnosti a boj proti rekrutování do teroristických

struktur; a

Legislativní a mezinárodně-smluvní otázky.

78

Strategie, na rozdíl od Národního akčního plánu, neobsahuje podrobný rozpis konkrétních

úkolů pro další období.

V návaznosti na strategii schválila vláda materiál "Aktuální seznam priorit v boji proti

terorismu pro léta 2010 - 2012", který byl zpracován ve stupni utajení „Vyhrazené“ ve

spolupráci Ministerstva vnitra se zpravodajskými službami a Policií ČR. Materiál rovněž

zohledňuje současnou ekonomickou situaci a jedním z jeho cílů je efektivnější využívání

stávajících prostředků v oblasti boje proti terorismu.

Toto považuji za krok zpět. Dochází k roztříštěnosti dokumentů a dalšímu zmatku. Je

pochopitelné, že Aktuální seznam je důvěrný pro státní složky. Na druhou stranu bezpečnost

obyvatelstva v tak malé republice, jako je ta naše, je v rukou i obyvatelstva samotného, a

proto státní kroky by neměly být utajovány. Budí to jen další spekulace o tom, jestli a co

vůbec se s bezpečností státu děje a kdo je za to odpovědný.

Strategie rovněž pojednává o tom, že protiteroristická připravenost je zvyšována mimo jiné

relevantními cvičeními. V listopadu 2010 se například konalo součinnostní vnitrostátní

cvičení orgánů krizového řízení a výkonných složek schválené Bezpečnostní radou státu pod

názvem „KRIZE 2010“.

Jakkoliv je Strategie boje proti terorismu opět bohužel dokumentem teoretickým a politickým,

klade velký důraz na prevenci, a to alespoň považuji za krok dobrým směrem. Aspekt

prevence u nás spadá do kompetence zpravodajských služeb a dalších bezpečnostních složek.

Krokem k úspěchu je zajistit schopnost zpravodajských služeb včas získávat informace o

teroristických organizacích, jejich financování, činnosti nebo připravovaných útocích.

V tomto ohledu mohou pomoci soukromé subjekty, jako advokáti, notáři, exekutoři, jelikož

právě u těchto skupin se teroristé někdy objevují. Vzhledem k přijetí nařízení o potírání

financování terorismu ale tyto subjekty poměrně dobře spolupracují v součinnosti s jejich

profesními komorami a Ministerstvem financí.

Považovala bych za velmi vhodné, aby se pro obyvatele žijící v ČR zavedla také taková

informační povinnost, jako je zavedena pro advokáty, notáře a exekutory v případě podezření

na obchod k účelu financování terorismu. Pro opravdu účelnou aplikaci těchto povinností do

praxe je ale nutné veřejnost o tomto informovat, například v mediálních prostředcích.

9.2. Orgány odpovědné za oblast vnitřní bezpečnosti v České republice

79

Prezident ČR, Kancelář Prezidenta republiky a Vojenská kancelář prezidenta

republiky

o Prezident ČR je vrchním velitelem ozbrojených sil v České republice. Za

nevojenských krizových stavů státu nemá žádné pravomoci, ale za vojenských krizových

stavů má pravomoc dle návrhu vlády nařídit mobilizaci, demobilizaci nebo nařídit mimořádné

odvody (§ 44, 46 branného zákona), vyzývat vojáky, aby se po vyhlášení válečného stavu

přihlásili do ozbrojených sil spojeneckého státu, v němž pobývají nebo do něhož se mohou

přesunout apod.

o Prezident však neodpovídá za přípravu a zajišťování obrany státu.

Odpovědnost nese vláda. Prezident je pouze informován a konzultován ve věcech přípravy a

zajišťování obrany státu nebo při realizaci opatření, jež mají prověřit systém zabezpečení

obrany státu.

Úloha prezidenta v rámci přípravy strategických plánů obrany a bezpečnosti ČR má pouze

konzultativní povahu.

Zpravodajské služby

Důležitým prvkem v protiteroristickém boji jsou také zpravodajské služby

jednotlivých států. Tyto subjekty mají být schopné včas zachytit signály a indicie o případné

teroristické hrozbě, přičemž z hlediska zajišťování a vyhodnocování poznatků je jejich role

považována za stěžejní. V České republice funguje hlavně Bezpečnostní informační služba

(BIS), která je zapojena do činnosti Zpravodajské jednotky pro teroristickou hrozbu v rámci

Severoatlantické aliance (TTIU), je taktéž členem Hodnotícího výboru skupiny ředitelů

sdružující zpravodajské a bezpečnostní služby řady evropských států.

Dalším významným českým subjektem pro boj proti terorismu je Úřad pro zahraniční

styky a informace, jež je garantem za českou zpravodajskou komunitu v tzv. Clearing house

EU, která se zabývá výměnou informací o mezinárodních teroristických skupinách vedoucí

k zmrazováním jejich majetku.205 Podle § 8 zákona o zpravodajských službách podávají

zpravodajské služby prezidentovi republiky jednou za rok a kdykoli o to požádá zprávy o své

činnosti. Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů se u Bezpečnostní informační

služby (BIS) uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zpravodajské

205 PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 270.

80

styky a informace (ÚZSI) a Vojenského zpravodajství (VZ) prostřednictvím příslušných

ministrů.

Parlament ČR a vláda

Hlavním gestorem pro protiteroristický boj, jak už bylo výše zmíněno, je Ministerstvo

vnitra ČR. Jeho hlavní výkonnou složkou je pak Policie ČR se všemi svými složkami.

Všechna ministerstva se ale podílejí ve větší či menší míře na ochraně státu proti

teroristickým útokům. Vzhledem k zadání své rigorózní práce a jejím rozsahu se tímto

tématem nebudu dále zabývat. Pro bližší informace odkazuji na internetové stránky

Ministerstva vnitra ČR.206

206 http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/project/article.php?id=4853 přístupné ke dni 10.2.200881

ZÁVĚRTeroristické útoky 11. září 2001 byly bezesporu zlomovým bodem pro vnímání

bezpečnostní situace naší civilizace. Poprvé se na jedno z prvních míst seznamu globálních

problémů zařadil protiteroristický boj a své přední místo si drží i v současnosti.

Vznik protiteroristických opatření na úrovni členských států Evropské unie považuji za

velký úspěch. To, že je Evropa schopna bojovat proti terorismu, je výrazem její vyspělosti, a

skutečnost, že se původní cíl ekonomické integrace posunul až do úrovně koordinace postupů

celé Evropské unie za udržením a posílením bezpečnosti jejích občanů, dokazuje potenciál této

entity hrát na celosvětovém mírovém bojišti jednu z hlavních rolí.

Jedním z hlavních cílů Evropské unie je boj proti organizovanému zločinu a

mezinárodnímu terorismu, jak se objevuje v prvních řádcích všech dokumentů přijatých po

útocích 11. září 2001 na New York a následných evropských atentátech v Madridu a Londýně.

EU prohlašuje, že bude v této oblasti spolupracovat s USA, a že je připravena k úzké spolupráci

členských států EU potýkat se s teroristickými činy jak na úrovni Evropy, tak v celosvětovém

měřítku. Od roku 2001 proběhlo několik dalších podobných politických prohlášení a ujištění. Je

však možné konstatovat, že připravenost Evropy jako celku na boj proti terorismu byla a stále

je diskutabilní.

Události v Madridu a v Londýně znamenaly pro Evropu šokující skutečnost, že

v nebezpečí před teroristy mohou být i její občané. Opatření k zajištění bezpečnosti členských

zemí se začala postupně přesouvat z politické roviny do reality. Zároveň s četnými bezduchými

politickými prohlášeními se objevily propracovanější projekty a zavádění konkrétních právních

nástrojů do praxe.

Boj s problémem rozvíjejícího se organizovaného zločinu a terorismu byl právně

ukotven v třetím pilíři EU. Problematika protiteroristického boje je pro Unii ale tak důležitá,

že přijímala opatření průřezově v oblastech všech tří pilířů. Po přijetí Lisabonské smlouvy

došlo ke sjednocení evropského práva a legislativnímu zakotvení boje proti terorismu

v kapitole Smlouvy o fungování EU pojednávající o prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Boj proti terorismu je zakotven v různorodých právních nástrojích sekundární

legislativy unijního práva, které mají odlišné právní vlastnosti a požadavky na implementaci

do vnitrostátních právních řádů. Je obtížné se v četnosti dokumentů vydaných za účelem boje

proti terorismu orientovat. Problematika je velmi rozsáhlá a postrádá přehlednost a

82

transparentnost, což ostatně opakovaně konstatoval i Evropský parlament ve svém

legislativním usnesení z roku 2007 i 2012. Domnívám se tedy, že by bylo na místě přijmout

souborný dokument, který přesně stanoví úkoly včetně termínů jak pro EU jako celek, tak i

pro jednotlivé členské státy a bude se komplexně zabývat postupem boje proti

organizovanému zločinu a mezinárodnímu terorismu. V tomto dokumentu na základě

získaných zkušeností z práce navrhuji rozpracovat následující podkapitoly:

Určení míry rizik a stanovení jejich priorit;

Společný návrh řešení, sledování a monitoringu bezpečnostní situace nejen na území

EU, ale regionálně i oblastí, které chráněné území mohou ohrožovat;

Nastavení obranných mechanismů a přesné a konkrétní rozdělení úloh mezi globální

ochranu (armáda) a lokální (policie);

Systém pravidelného hodnocení situace například v gesci protiteroristického komisaře

EU; a

stanovení pravidelné aktualizace celého systému.

Toto řešení, vzhledem k proklamované prioritě, musí být ovšem nadřazeno nad

ekonomickou náročnost. Pokud se podaří roztříštěnou úpravu protiteroristického boje semknout

v komplexním společném dokumentu, a když to bude možné, i v institucionální úpravě, zlepší

to celkový náhled a důvěru k EU a umožní lépe zajistit důležitou a opomíjenou informovanost

evropských občanů. Na druhou stranu je třeba se vyhnout rigiditě právní úpravy, jelikož boj

proti tak závažnému fenoménu, jako je terorismus, si žádá časté aktualizace a velkou flexibilitu

v postupech institucí a členských států.

Dílčí programy přijímané jak EU, tak jednotlivými státy vydávané v této oblasti by

měly klást důraz na prevenci před teroristickými útoky a je nutné, aby zde byly označeny

konkrétní úkoly a specifikováno, kdo je splní. Rovněž považuji za velmi vhodné zavedení

biometrických údajů do cestovních dokladů a zlepšení informačních systémů, jelikož hranice

států uvnitř EU jsou prostupné a tak se kontrola musí stát prevencí.

Jednotná úprava souvisí s nutností zavedení jednotné definice teroristického činu na

komunitární úrovni. Dle mého názoru je třeba právně upravit pro členské státy závaznou

definici teroristického činu co nejšířeji, aby nemohli potencionální pachatelé obcházet

konkrétní specifické vymezení pojmu „teroristický čin,“ na druhou stranu však nemůže být tato

definice pojata až přespříliš obecně, což by vedlo k nejasnostem a výklad pojmu by následně

závisel na interpretaci a rozhodnutí příslušného orgánu.

83

Za velký přínos v oblasti zajištění bezpečnosti EU spatřuji vytvoření funkce Vysokého

představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Je to první vlaštovka

centralizovanosti boje proti terorismu.

Rovněž odkaz na Listinu základních práv Unie, jako právně závazný dokument

v Lisabonské smlouvě, považuji za krok vpřed. Je velmi důležité, aby se zaručila ochrana

základních lidských práv a svobod při vyšetřování teroristů a teroristických skupin a nestalo

se z právního postihu obviněných a odsouzených šikanování a bylo zamezeno přehnanému

zásahu do lidských práv jednotlivce.

Při studiu četných dokumentů jsem došla k názoru, že komunitarizace bývalého

druhého a třetího pilíře unijního práva Lisabonskou smlouvou byl revoluční počin, a rozhodně

posun k lepšímu. Lisabon výrazně omezil, až by se dalo říci, že vymýtil jednomyslnost, což

přispěje k rychlejšímu rozhodování v této oblasti. Rychlost a prevence v boji proti terorismu

jsou ty nejpodstatnější a nejvíce fungující aspekty. Bylo by ovšem vhodné stanovit jedinou

instituci, která by byla centrem pro boj proti terorismu. V tomto případě to nespatřuji jako

zbytečnou instituci a zavádění nové nepotřebné byrokracie. Boj proti terorismu a bezpečnost

Unie je pro nás všechny tak zásadní, že je třeba, aby roztříštěnost orgánů bojujících proti

tomuto fenoménu, a nejasná organizace byla nahrazena centrální, jasnou a přehlednou institucí,

která dodá boji proti terorismu jasný řád, rozdělí úkoly a bude dbát jejich dodržování.

Úprava de lege ferenda by měla být rychlá, jelikož hrozba terorismu nepočká na

politické boje a dlouhé dohady na mezinárodních konferencích vysokých státních představitelů.

De lege ferenda bych tedy považovala za vhodné ustanovení komplexního dokumentu a

případně instituce pro boj proti terorismu a organizovanému zločinu, přičemž by v celém

mechanismu měly figurovat členské státy s regionálními organizacemi založenými na podporu

bezpečí relativně významně, například v podobě iniciační pravomoci legislativních aktů a

informační povinnosti svým občanům. Důležité body v protiteroristické strategii by bylo

vhodné ponechat v režii evropských institucí, jako myšlenkové shody a vyjádření celé EU.

Evropa tak v oblasti bezpečnosti bude jednotná a bude moci efektivněji dosahovat jednoho ze

svých nejdůležitějších cílů, boje proti terorismu. Přesto bude nutno v této oblasti urychleně

dořešit celou řadu legislativních otázek, jak naznačuje například Maria O´Neill v knize The

evolving EU counter-terrorism legal Framework.207

207 O´NEILL, Maria. The evolving EU counter-terrorism legal Framework. Dundee: University of Abertay Dundee, 2012.

84

V úvodu práce byla stanovena následující hypotéza: Boj s terorismem se neobejde bez

jistého omezení lidských práv i pro běžné obyvatelstvo. Pro účely této práce pomíjím

například omezení pohybu v nějaké oblasti při policejním zásahu proti ohrožení bezpečnosti

obyvatelstva. V případě zúženého chápání této problematiky je nutno konstatovat, že do

budoucna bude nutno počítat s tím, že v případě boje s terorismem dojde k jistému omezení

lidských práv, a znovu podotýkám, že v tomto přesně definovaném případě i pro běžné

obyvatelstvo. Jedná se o typ debaty, která se tu již vedla řadu let po roce 2001.

Zbývá ještě odpovědět na výzkumné otázky. Za prvé, proč má být takové omezení

přijato. Zde především se myslí na umožnění účinného zásahu při případě nějaké teroristické

akce.

Za druhé, zda je možno přímo proti teroristům užívat prostředky, které jsou jinak

zapovězeny. Zde už je odpověď složitější. V posledních letech se ukázal rozdíl mezi životní

praxí a legislativou, kdy se stalo poměrně častým jevem užití jisté formy mučení za účelem

získání informací od osob podezřelých z terorismu. Pokud se ovšem toto počínání dostalo

před Evropský soud pro lidská práva, jak jsem ukázala výše v textu práce, bylo označeno za

nedovolené. Lze ovšem předpokládat, že tento stav nelze označit jako definitivní řešení a

bude i nadále diskutován, je pravděpodobné, že tyto postupy budou i nadále používány a

pokud se bude bezpečnostní situace i nadále zhoršovat, zřejmě i do jisté míry legalizovány,

byť třeba jen na přechodnou dobu.

Svou roli bude hrát i veřejné mínění, které samozřejmě může vytvářet tlak na přijetí té

či oné varianty. Jedná se o problematiku, jejíž řešení se v příštích měsících a letech

nevyhneme.

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

Amsterodamská smlouva Smlouva o EU podepsaná v Amsterodamu v roce 1997,

vstup v platnost 1999

ČR Česká republika85

Druhý pilíř EU Společná zahraniční a bezpečnostní politika

ESD Evropský soudní dvůr/Soudní dvůr EU

EU, Unie Evropská unie

Eurojust Evropská jednotka pro soudní spolupráci

Europol Evropský policejní úřad

Evropská ústava, Ústava Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu (2004)

Evropské právo Označení pro právo ES s právem EU

Evropský soud pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (Rady

Evropy)

Lisabonská smlouva Smlouva o fungování EU; Smlouva mění stávající

zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o

založení ES), aniž by je nahrazovala

Maastrichtská smlouva Smlouva o EU podepsaná v Maastrichtu v roce 1992,

vstup v platnost 1993

NATO Severoatlantická aliance

OSN Organizace spojených národů

První pilíř EU Smlouvy zakládající Společenství (ES)

Rada EU Rada Evropské unie

Smlouva o EU Smlouva o Evropské unii (1993), v platném znění

Smlouva o založení ES Smlouva o založení Evropského společenství

Třetí pilíř EU Ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních

věcech

86

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ (BIBLIOGRAFIE)

Literatura

1. BARNARD, Catherine. The Substantive Law Of the EU (The Four Freedoms). 1.

vydání. New York: Oxford University Press Inc., 2004. 549 s.

2. BÍLKOVÁ, Veronika. Ochrana lidských práv za ozbrojeného konfliktu. Právník,

2008, č. 1, s. 19 – 47.

3. BLAHOŽ, Josef a kol. Democracy and issues of legal policy in fighting terrorism: a

comparison. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s.. 352 s.

4. BLAHOŽ, Josef, KLÍMA, Karel, SKÁLA, Josef. Ústavní právo Evropské unie. 1.

vydání. Dobrá Voda: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2003. 939 s.

5. BLAHOŽ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. 1. vydání. Praha:

ASPI Praha, 2005. 260 s.

6. FENYK, Jaroslav, KLOUČKOVÁ, Světlana. Mezinárodní justiční spolupráce

v trestních věcech. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2005. 1019 s.

7. FERRRANDIS, Sara, Carrascosa. El espado epopeo de libertad, seguridad y justicia.

1. vydání. Madrid: Ministerio del Interior, 2000. 46 s.

8. GOUDAPPEL, Flora. Freedom, security and justice in the European Union:

implementation of the Hague Programme. 1. vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de

Zwaan, 2006. 292 s.

9. GOUDAPPEL, Flora. Powers and control mechanisms in European federal system: a

comparative approach to the form of government of the European Community. 1.

vydání. Rotterdam: ed. Jaap W. de Zwaan, 2005. 273 s.

10. HAMUĹAK, Ondrej. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České

republiky. Leges Praha, 2010. 256 s.

11. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2004. 470 s.

12. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2007. 723 s.

13. KEOHANE, Daniel. The EU and counter-terorrism. 1. vydání. London: CER

London, 2005. 39 s.

87

14. KOVÁŘ, Milan. Terorismus III. (protiteroristické jednotky). 1. vydání. Praha: Police

history, 2007. 254 s.

15. LARISH, Sarit. The Treaty of Amsterdam: Selected Highlights, European Law

Review. 1. vydání. New York: Oxford University press, 1998. 45 s.

16. MAREŠ, Miroslav. Terorismus v ČR. 1. vydání. Brno: Centrum strategických studií,

2005. 476 s.

17. MARSH, Steve, REES, Wyn. The European Union in the Security of Europe. 1.

vydání. Oxon: Routledge, 2012.

18. NOVOTNÁ, Jaroslava. Manuál státního zástupce a soudce pro postup v právním

styku s cizinou ve věcech trestních, díl I. 1. vydání. Praha: Nakladatelství LexisNexis

CZ, 2007. 241 s.

19. NOVOTNÁ, Jaroslava. Manuál státního zástupce a soudce pro postup v právním

styku s cizinou ve věcech trestních, díl II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství LexisNexis

CZ, 2007. 145 s.

20. O´NEILL, Maria. The evolving EU counter-terrorism legal Framework. Dundee:

University of Abertay Dundee, 2012.

21. PIKNA, Bohumil, HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. 1. vydání.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001. 86 s.

22. PIKNA, Bohumil. Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních

práv (na pozadí boje proti mezinárodnímu terorismu). 1. vydání. Praha: Linde Praha,

2002. 473 s.

23. PIKNA, Bohumil. Evropské právo se zaměřením na justici a vnitřní věci. 1. vydání.

Praha: Vydavatelství PA ČR, 2000. 250 s.

24. PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. 1. vydání.

Praha: Linde Praha, 2006. 407 s.

25. PIKNA, Bohumil. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast

policejní a justiční spolupráce). 3. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha:

Linde Praha, 2006. 476 s.

26. PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem

Lisabonské smlouvy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.

27. PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva – Co nového by měla přinést? 1.

vydání. Praha: Parlamentní institut, 2008. 111 s.

88

28. SYLLOVÁ, Jindřiška, PÍTROVÁ, Lenka, SVOBODOVÁ, Magdalena. Ústava pro

Evropu: Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005. 733 s.

29. ŠEJVL, Michal a kol. Aplikace práva EU v České repulibce. Vybrané problémy. 1.

vydání. Ústav státu a práva AV ČR, 2009. 246 s.

30. ŠIŠKOVÁ, Naděžda, MATOCHOVÁ, Soňa. Evropské a české právo, jejich vzájemný

poměr v judikatuře Ústavního soudu ČR. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2010.

31. ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 – Ústavní základy

Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2007. 310 s.

32. ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Evropská unijní ochrana lidských práv. 1. vydání. Praha: Linde

Praha, 2001. 226 s.

33. TICHÝ, Luboš a kol. Dokumenty ke studiu evropského práva. 1. vydání. Praha: Linde

Praha, 2002. 305 s.

34. TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 3. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck,

2006. 928 s.

35. TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha: Vydavatelství C. H. Beck,

2011.

36. Trestní řád

37. Trestní zákon

38. WILLIAMS, Andrew. EU Human Rights Policies. 1. vydání. New York: Oxford

University Press, 2005. 255 s.

39. DAVID, Vladislav, MALACKA, Michal. Fenomén mezinárodního terorismu. 1.

vydání. Praha: Linde Praha, 2005. 143 s.

40. ALDRIDGE, Richard. J. US–European Intelligence Co-operation on Counter-

Terrorism: Low Politics and Compulsion, The British Journal of Politics &

International Relations, 2009/11, s. 122

41. BLAHOŽ, Josef. Evropská unie, lidská práva a proces vládnutí. Právník, 2004, č. 2,

s. 113 – 131.

42. LYČKA, Martin. Rozsah práva na soudní ochranu v rámci třetího pilíře.

Jurisprudence, 3/2007, s. 27-35.

43. PIKNA, Bohumil. Základní legislativně právní aspekty prostoru svobody, bezpečnosti

a práva v návrhu Ústavní smlouvy. Právník, 2006, č. 8, s. 909 – 929.

89

44. POLÁK, Přemysl. Evropský zatýkací rozkaz. Právní fórum: český právnický

měsíčník, 2/2004, s. 76 – 81.

45. ŠIŠKOVÁ, Naděžda. K otázce pramenů evropského práva. Právní fórum: český

právnický měsíčník, 2006, roč. 5, č. ¾, s. 109-120.

46. ŠISKOVÁ, Naděžda. Zamyšlení se nad případem Kadi. Právní fórum, 2010, roč. 7, č.

12, s. 612-615

47. ŠLOSARČÍK, Ivo. Kauza Gestoras Pro Amnistía: Další díl euro-skládačky unijního

práva boje proti terorismu. Jurisprudence, 3/2007, s. 36-51.

48. ŠTURMA, Pavel. Evropská Unie a členské státy před Evropským soudem pro lidská

práva. Právník, 2008, č. 1, s. 1 – 18.

Zdroje v elektronické podobě

1. Lisabonská smlouva, OJ C 306/01, přístupná na http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm ke dni 21.2.2008

2. Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu, OJ C 310/01, přístupná na http://eur-

lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm ke dni 17.2.2008

3. Smlouva o EU a Smlouva o založení Evropského společenství, OJ C 321 E/2,

přístupné na http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm ke dni 21.2.2008

4. Akční plán EU boje proti terorismu 2006 (EU Action Plan on combating terrorism)

přístupný na http://register.consilium.eu.int ke dni 3. 2. 2008

5. Dokument Rady EU z 8. 12. 2004 (14292/04). Závěry předsednictví – Brusel. Příloha

I Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii (The

Hague Programme). OJ C 53, přístupný na www.europa.eu

6. European Security Strategy (A secure Europe in better Word). Brussels, 12 December

2003, přístupná na http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/78367.pdf ke dni 1.2 2008

7. HEDIGAN, John. The Eureopean Convention on Human Rights and Counter- Terorrisn, dostupné na: http://ir.lawnet.fordham.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1959&context=ilj

8. http://europa.eu/institutions/inst/council/index_cs.htm#presidency – přístupné ke dni 19.

listopadu 2007

90

9. http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/eu-a-boj-proti-terorismu ,

přístupná ke dni 31. 1. 2008

10. http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/project/article.php?id=4853 přístupné ke dni 10. 2. 2008

11. Národní akční plán ČR boje proti terorismu pro léta 2007-2009, přístupný na http://www.mvcr.cz/dokument/2007/terorismus/material.pdf ke dni 9.2.2008

12. Nařízení (EC) číslo 881/2002 o zavedení některých omezujících opatření namířeným

proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a

Talibanem, OJ L 139, přístupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?

uri=DD:18:01:32002R0881:CS:PDF ke dni 8.2.2008

13. Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu

(2002/475/JHA), OJ L 164, přístupné na http://eur-lex.europa.eu/Result.do?

T1=V1&T2=2002&T3=475&RechType=RECH_naturel&Submit=Hledat ke dni 21.2.2008

14. Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech

(2002/465/SVV), OJ L 162, přístupné na

http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002F0465:CS:HTML ke

dni 4. 2. 2008

15. Rozhodnutí Rady z 28. února 2002 o zřízení Eurojustu (2002/187/JVV), OJ L 63,

přístupné na http://eur-lex.europa.eu/Result.do?

T1=V1&T2=2002&T3=187&RechType=RECH_naturel&Submit=Hledat ke dni 21. 2. 2008

16. Směrnice Rady EU a Evropského parlamentu číslo 2005/60/EC, OJ L 309, přístupná

na http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/l24016a.htm ke dni 8. 2.2008

17. Společná akce ze dne 29. června 1998 (98/428/JVV) o vytvoření evropské justiční

sítě, L 191, přístupná na http://eur-lex.europa.eu/Result.do?

T1=V1&T2=1998&T3=428&RechType=RECH_naturel&Submit=Hledat ke dni 21. 2. 2008

18. Společná akce ze dne 29. června 1998 (98/428/JVV), OJ L 191, přístupná na http://eur-

lex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=1998&T3=428&RechType=RECH_naturel&Submit=Hledat ke

dni 21.2.2008

19. Společný postoj 2001/931/CFSP (Council Common Position 2001/931/CFSP of 27

December 2001 on the application of specific measures to combat terrorism), OJ L

344, přístupné na http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/l33208.htm#AMENDINGACT ke dni 8. 2.

2008

91

20. Společný postoj 2002/402/CFSP (Council Common Position 2002/402/CFSP of 27

May 2002 concerning restrictive measures against Osama bin Laden, members of the

Al-Qaida organisation and the Taliban and other individuals, groups, undertakings and

entities), OJ L 139, přístupné na http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb

21. Strategie EU pro boj proti terorismu 2005 (The European Union Counter-Terrorism

Strategy), OJ C 218, přístupná na http://register.consilium.eu.int/pdf/en/05/st14/st14469-

re04.en05.pdf ke dni 3.2.2008

22. Úmluva založená na článku K. 3 Smlouvy o EU o zřízení Evropského policejního

úřadu (Úmluva o Europolu), OJ C 316, přístupná na http://www.europol.europa.eu ke dni

18. 2. 2008

23. Závěry a Akční plán proti terorismu 2001 (Conclusions and plan of action of the

extraordinary European Council meeting on 21 September 2001) přístupný na http://ec.europa.eu/justice_home/news/terrorism/documents/concl_council_21sep_en.pdf ke dni

18.2.2008

Rozsudky ESD a Soudu prvního stupně

1. Rozsudek C- 224/61 Lawless v. Ireland, Application 332/57

2. Rozsudek C-355/04 P Segi a ostatní v. Rada, ECR 2007

3. Rozsudek T-306/01 Ahmed Ali Yusuf a Al Barakaat International Foundation v Rada

EU a Komise Evropských společenství

4. Rozsudek T-315/01 Yassin Abdullah Kadi v. Rada EU a Komise Evropských

společenství

5. Rozsudek T- 249/04 Faraj Hassan v. Rada EU a Komise Evropských společenství

6. Rozsudek č. C-105/03 Maria Pupino

7. Rozsudek 077/2014 Őcalan v.Turecko

8. Rozsudek 453/2012 El-Masrí v. bývalá jugoslávská republika Makedonie

9. Rozsudek 231/2014 Al-Nashiri v. Polsko, Abú Zubaydah v. Polsko

92

SHRNUTÍ (ABSTRAKT)Boj proti mezinárodnímu terorismu a organizovanému zločinu je jedním z hlavních cílů

Evropské unie. Zařadil se na první příčky zájmu EU bohužel až po 11. září 2001.

Věta o důležitosti boje proti terorismu se objevuje v prvních řádcích všech dokumentů

přijatých po útocích na Spojené státy americké. Boj s problémem rozvíjejícího se

organizovaného zločinu a terorismu byl před přijetím Lisabonské smlouvy právně ukotven

v třetím pilíři EU. Neformálně však spadal taktéž do pilíře druhého. Problematika

protiteroristického boje je pro Unii ale tak důležitá, že přijímala opatření průřezově v oblastech

všech tří pilířů. Po přijetí Lisabonské smlouvy došlo ke sjednocení evropského práva a

legislativnímu zakotvení boje proti terorismu v kapitole Smlouvy o fungování EU

pojednávající o prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Současná problematika je velmi rozsáhlá a její zpracování postrádá přehlednost a

transparentnost. Problematika je velmi rozsáhlá a postrádá přehlednost a transparentnost.

Pokud bude roztříštěná úprava protiteroristického boje jasně, srozumitelně a stručně

formulována v jedné komplexní listinné, a když to bude možné, i v institucionální úpravě,

zlepší to možnosti společné obrany a boje proti teroristickým excesům a společensky i

celkový náhled a důvěru občanů EU. Na druhou stranu je třeba se vyhnout rigiditě právní

úpravy, jelikož boj proti tak závažnému fenoménu, jako je terorismus, si žádá časté

aktualizace a velkou flexibilitu v postupech institucí a členských států.

Prevence je nejdůležitějším bodem v boji proti terorismu. Proto by specifické akční

plány a programy v této oblasti vydávané měly klást důraz na prevenci před teroristickými

útoky a je nutné, aby zde byly označeny konkrétní úkoly a specifikováno, kdo je splní.

Lisabonskou smlouvou byla omezena jednomyslnost rozhodování a v této oblasti tak

bude EU moci pracovat rychleji a flexibilněji. Vytvoření funkce Vysokého představitele Unie

pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je prvním krokem k centralizaci boje proti

terorismu.

Listina základních práv Unie jako právně závazný dokument v Lisabonské smlouvě, je

velký krok kupředu. Je velmi důležité, aby se zaručila ochrana základních lidských práv a

svobod při vyšetřování teroristů a teroristických skupin a nestalo se z právního postihu

obviněných a odsouzených šikanování a bylo zamezeno přehnanému zásahu do lidských práv

jednotlivce.

93

Výsledkem zkoumání v této rigorózní práci je skutečnost, že nutnost přijmout pružné a

legislativně čisté a účinné nástroje k boji proti terorismu je naprosto nezbytné. Důležité body

v protiteroristické strategii by bylo vhodné ponechat v režii evropské instituce, jako

myšlenkové shody a vyjádření celé EU. Evropa tak v oblasti bezpečnosti bude jednotná a bude

moci efektivněji dosahovat jednoho ze svých nejdůležitějších cílů, boje proti terorismu.

V centrálním dokumentu je nutné stanovit konkrétní úkoly jednotlivých orgánů a institucí,

přiřadit je konkrétnímu okruhu a stanovit přesné termíny pro jejich plnění, případně jejich

neplnění vhodně sankcionovat. Dále považuji za nutné v této oblasti pracovat s veřejným

míněním v členských zemích EU.

SUMMARY The fight against international terrorism and organized crime is one of the most

important aims of European Union. Unfortunately, it occupies the first places of interest of EU

after September, 11 2001.

The sentence of importance of the fight against terrorism is contained in first rows of

most documents passed after attacks at United States of America. The fight against terrorism

and organized crime was legally established in the third pillar of EU before the Treaty of

Lisbon. Informally, it belonged also into the second pillar. Problem of counter-terroristic fight

is so important for the EU, that it passed the measures across the whole former legal European

legal system, in all three pillars. The Treaty of Lisbon unified the European law and legislative

establishment of the fight against terrorism in the Treaty on the Functioning of the European

Union, the chapter of area of freedom, security and justice.

The orientation in documents issued for the purpose of fight against terrorism is very

difficult. The phenomenon is very wide and it misses transparency. If the counter-terroristic

fight would be established in one complex document and, if possible, European institution as

well, European citizen´s global thoughts and trust in the European Union would increase.

Moreover, the centralization enables to inform the European citizens of the status of the fight

against terrorism. On the other hand, it is necessary to avoid rigidity of law relating to

terrorism. With regard to the nature of the phenomenon, it is essential that the institutions and

member states decide and act flexibly.

94

Prevention is the most important point in the fight against terrorism. Thus, specific legal

actions, plans and programs should focus on prevention and state concrete tasks for concrete

subjects to be fulfilled.

The Treaty of Lisbon limits unanimity and it means European Union can decide faster

and more flexible. Creation of the function of High Representative of the Union for Foreign

Affairs and Security Policy is the first step leading to centralization of the fight against

terrorism.

Charter of Fundamental Rights as legally binding document is important step forward

in the Treaty of Lisbon. It is very important to ensure the protection of basic human rights and

freedoms while pursuing terrorists and terroristic organizations in order to prevent excessive

intervention into human rights and ensure the European judicial review.

The resume of the scientific research in this piece of work is the fact, that it is necessary

to amend this area legally into one centralized comprehensive document. The important steps in

the counter-terroristic strategy are, in my opinion, suitable to institutionalize in European level

in order to preserve the unified ideology and acting of the whole EU. It would lead to effective

reaching of Europe´s most important aim, security of its citizens and fight against terrorism.

In central counter-terroristic document it is necessary to establish the individual concrete tasks

of member states, its organs and institutions and establish its deadline including penalization in

case of not fulfillment. Furthermore, it is necessary to inform the wide public of this single

comprehensive document.

95

KLÍČOVÁ SLOVA

terorismus, teroristický útok, boj s terorismem, protiteroristické právní nástroje, protiteroristické politické nástroje, Evropská unie, členské státy, ochrana lidských práv, Evropský soudní dvůr, Soudní dvůr EU, judikatura

KEY WORDS

terrorism, terrorist attack, fight against terrorism, anti-terrorist law instruments, anti-terrorist political instruments, the European Union, member states, protection of human rights, European Court of Justice, Court of justice of EU, case-law

96

PŘÍLOHY

Příloha č. 1: Ukázka z Akčního plánu boje proti terorismu 2006. Cílem této ukázky je poukázat na to, v jakém stavu je status provedených opatření v boji proti terorismu v akčním plánu, což je vidno v pravém sloupci velkým počtem prázdných polí v tabulce.

Zdroj: http://register.consilium.eu.int

97

98

Příloha č. 2: Zdroj: www.lexdata.cz

Příloha Společného postoje Rady 2007/448/SZBPze dne 28. června 2007,

kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu a zrušují společné postoje 2006/380/SZBP a 2006/1011/SZBP

20071220

PŘÍLOHA

Seznam osob, skupin a subjektů uvedených v článku 1 [1]

1. OSOBY

1. ABOU, Rabah Naami (také znám jako Naami Hamza; Mihoubi Faycal; Fellah Ahmed; Dafri Rèmi Lahdi), narozen dne 1. 2. 1966 v Alžíru (Alžírsko) člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

2. ABOUD, Maisi (také znám jako "švýcarský Abderrahmán"), narozen dne 17.10.1964 v Alžíru (Alžírsko) člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

3. AKHNIKH, Ismail (také znám jako SUHAIB; SOHAIB), narozen dne 22.10.1982 v Amsterdamu (Nizozemsko), (nizozemský) pas č. NB0322935 člen skupiny "Hofstadgroep"

4. *ALBERDI URANGA, Itziar, narozena dne 7.10.1963 v Durangu, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 78.865.693 - aktivistka "ETA"

5. *ALBISU IRIARTE, Miguel, narozen dne 7.6.1961 v San Sebastiánu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 15.954.596 - aktivista "ETA"; člen "Gestoras Pro-amnistía"

6. AL-MUGHASSIL, Ahmad Ibrahim (také znám jako ABU OMRAN; AL-MUGHASSIL, Ahmed Ibrahim), narozen dne 26.6.1967 v Qatif-Bab al Shamal v Saúdské Arábii; státní příslušník Saudské Arábie

7. AL-NASSER, Abdelkarim Hussein Mohamed, narozen v Al Ihsa v Saúdské Arábii; státní příslušník Saudské Arábie

8. AL YACOUB, Ibrahim Salih Mohammed, narozen dne 16.10.1966 v Tarutu v Saúdské Arábii; státní příslušník Saudské Arábie

9. AOURAGHE, Zine Labidine (také znám jako Halifi Laarbi MOHAMED; Abed; Abid; Abu ISMAIL), narozen dne 18.7.1978 v Nadoru (Maroko), (španělský) pas č. ESPP278036 – člen skupiny "Hofstadgroep"

99

10. *APAOLAZA SANCHO, Iván, narozen dne 10.11.1971 v Beasainu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 44.129.178 – aktivista "ETA"; člen "K. Madrid"

11. ARIOUA, Azzedine, narozen dne 20.11.1960 v Costantine (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

12. ARIOUA, Kamel (také znám jako Lamine Kamel), narozen dne 18.8.1969 v Costantine (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

13. ASLI, Mohamed (také znám jako Dahmane Mohamed), narozen dne 13.5.1975 v Ain Taya (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

14. ASLI, Rabah, narozen dne 13.5.1975 v Ain Taya (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

15. *ARZALLUS TAPIA, Eusebio, narozen dne 8.11.1957 v Regilu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 15.927.207 – aktivista "ETA"

16. ATWA, Ali (také znám jako BOUSLIM, Ammar Mansour; SALIM, Hassan Rostom), Libanon, narozen v roce 1960 v Libanonu; státní příslušník Libanonu

17. BOUGHABA, Mohamed Fahmi (také znám jako Mohammed Fahmi BOURABA; Mohammed Fahmi BURADA; Abu MOSAB), narozen dne 6.12.1981 v Husajmě (Al Hoceima) (Maroko) – člen skupiny "Hofstadgroep"

18. BOUYERI, Mohammed (také znám jako Abu ZUBAIR; SOBIAR; Abu ZOUBAIR), narozen dne 8.3.1978 v Amsterdamu (Nizozemsko) – člen skupiny "Hofstadgroep"

19. DARIB, Noureddine (také znám jako Carreto; Zitoun Mourad), narozen dne 1.2.1972 v Alžírsku – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

20. DJABALI, Abderrahmane (také znám jako Touil), narozen dne 1.6.1970 v Alžírsku – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

21. *ECHEBERRIA SIMARRO, Leire (aktivista ETA), narozen dne 20.12.1977 v Basauri, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 45.625.646

22. *ECHEGARAY ACHIRICA, Alfonso, narozen dne 10.1.1958 v Plencii, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 16.027.051 – aktivista "ETA"

23. EL FATMI, Nouredine (také znám jako Nouriddin EL FATMI; Nouriddine EL FATMI; Noureddine EL FATMI; Abu AL KA'E KA'E; Abu QAE QAE; FOUAD; FZAD; Nabil EL FATMI; Ben MOHAMMED; Ben Mohand BEN LARBI; Ben Driss Muhand IBN LARBI; Abu TAHAR; EGGIE), narozen dne 15.8.1982 v Midaru (Maroko), (marocký) pas č. N829139 – člen skupiny "Hofstadgroep"

100

24. EL-HOORIE, Ali Saed Bin Ali (také znám jako AL-HOURI, Ali Saed Bin Ali; EL-HOURI, Ali Saed Bin Ali), narozen dne 10.7.1965 nebo 11.7.1965 v El Dibabiye v Saúdské Arábii; státní příslušník Saudské Arábie

25. EL MORABIT, Mohamed, narozen dne 24.1.1981 v Husajmě (Al Hoceima) (Maroko), (marocký) pas č. K789742 – člen skupiny "Hofstadgroep"

26. ETTOUMI, Youssef (také znám jako Youssef TOUMI), narozen dne 20.10.1977 v Amsterdamu (Nizozemsko), (nizozemský) průkaz totožnosti č. LNB4576246 – člen skupiny "Hofstadgroep"

27. FAHAS, Sofiane Yacine, narozen dne 10.9.1971 v Alžíru (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

28. *GOGEASCOECHEA ARRONATEGUI, Eneko, narozen dne 29.4.1967 v Guernice, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 44.556.097 – aktivista "ETA"

29. HAMDI, Ahmed (také znám jako Abu IBRAHIM), narozen dne 5.9.1978 v Beni Said (Maroko), (marocký) pas č. K728658 – člen skupiny "Hofstadgroep"

30. *IPARRAGUIRRE GUENECHEA, María Soledad, narozena dne 25.4.1961 v Escoriaze (Navarra), průkaz totožnosti č. 16.255.819 – aktivistka "ETA"

31. *IZTUETA BARANDICA, Enrique, narozen dne 30.7.1955 v Santurce, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 14.929.950 – aktivista "ETA"

32. IZZ-AL-DIN, Hasan (také znám jako GARBAYA, AHMED; SA-ID; SALWWAN, Samir), Libanon, narozen v roce 1963 v Libanonu, státní příslušník Libanonu

33. LASSASSI, Saber (také znám jako Mimiche), narozen dne 30.11.1970 v Constantine (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

34. MOHAMMED, Khalid Shaikh (také znám jako ALI, Salem; BIN KHALID, Fahd bin Adballah; HENIN, Ashraf Refaat Nabith; WADOOD, Khalid Adbul), narozen dne 14.4.1965 nebo 1.3.1964 v Pákistánu; cestovní pas č. 488555

35. MOKTARI, Fateh (také znám jako Ferdi Omar), narozen dne 26.12.1974 v Hussein Dey (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

36. *MORCILLO TORRES, Gracia, narozena dne 15.3.1967 v San Sebastiánu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 72.439.052 – aktivistka "ETA"; členka "Kas/Ekin"

37. MUGHNIYAH, Imad Fa‘iz (také znám jako MUGHNIYAH, Imad Fayiz), vyšší důstojník zpravodajských služeb hnutí HIZBALLÁH, narozen dne 7.12.1962 v Tayr Dibbě v Libanonu, cestovní pas č. 432298 (Libanon)

38. *NARVÁEZ GOÑI, Juan Jesús, narozen dne 23.2.1961 v Pamploně, Navarra (Španělsko), průkaz totožnosti č. 15.841.101 – aktivista "ETA"

101

39. NOUARA, Farid, narozen dne 25.11.1973 v Alžíru (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

40. *ORBE SEVILLANO, Zigor, narozen dne 22.9.1975 v Basauri, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 45.622.851- aktivista "ETA"; člen "Jarrai/Haika/Segi"

41. *PALACIOS ALDAY, Gorka, narozen dne 17.10.1974 v Baracaldu, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 30.654.356 – aktivista "ETA"; člen "K. Madrid"

42. *PEREZ ARAMBURU, Jon Iñaki, narozen dne 18.9.1964 v San Sebastiánu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 15.976.521 – aktivista "ETA"; člen "Jarrai/Haika/Segi"

43. *QUINTANA ZORROZUA, Asier, narozen dne 27.2.1968 v Bilbau, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 30.609.430 – aktivista "ETA"; člen "K. Madrid"

44. RESSOUS, Hoari (také znám jako Hallasa Farid), narozen dne 11.9.1968 v Alžíru (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

45. *RUBENACH ROIG, Juan Luis, narozen dne 18.9.1963 v Bilbau, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 18.197.545 – aktivista "ETA"; člen "K. Madrid"

46. SEDKAOUI, Noureddine (také znám jako Nounou), narozen dne 23.6.1963 v Alžíru (Alžírsko) – člen "al-Takfir"a "al-Hidžra"

47. SELMANI, Abdelghani (také znám jako Gano), narozen dne 14.6.1974 v Alžíru (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

48. SENOUCI, Sofiane, narozen dne 15.4.1971 v Hussein Dey (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

49. SISON, José Maria (také znám jako Armando Liwanag; Joma), narozen dne 8.2.1939 v Cabugau (Filipíny) – vůdce "Komunistické strany Filipín" včteně "NPA"

50. TINGUALI, Mohammed (také znám jako Mouh di Kouba), narozen dne 21.4.1964 v Blidě (Alžírsko) – člen "al-Takfir" a "al-Hidžra"

51. *URANGA ARTOLA, Kemen, narozen dne 25.5.1969 v Ondarroi, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 30.627.290 – aktivista "ETA"; člen "Herri Batasuna/E.H./Batasuna"

52. *VALLEJO FRANCO, Iñigo, narozen dne 21.5.1976 v Bilbau, Biskajsko (Španělsko), průkaz totožnosti č. 29.036.694 – aktivista "ETA"

53. *VILA MICHELENA, Fermín, narozen dne 12.3.1970 v Irúnu, Guipúzcoa (Španělsko), průkaz totožnosti č. 15.254.214 – aktivista "ETA"; člen "Kas/Eskin"

102

54. WALTERS, Jason Theodore James (také znám jako Abdullah; David), narozen dne 6.3.1985 v Amersfoortu (Nizozemsko), (nizozemský) pas č. NE8146378 – člen skupiny "Hofstadgroep"

2. SKUPINY A SUBJEKTY

1. "Abú Nidal Organisation" – "ANO" (také známa jako "Revoluční rada Fatáhu", "Arabské revoluční brigády", "Černé září" a "Revoluční organizace socialistických muslimů")

2. "Brigáda mučedníků al-Aksá"

3. "Al-Aksá e.V."

4. "Al-Takfir" a "al-Hidžra"

5. *"Cooperativa Artigiana Fuoco ed Affini – Occasionalmente Spettacolare"

6. * "Nuclei Armati per il Comunismo" ("Ozbrojené jednotky pro komunismus")

7. "Óm Šinrikjó/Aum Shinrikyo" (také známa jako "AUM", "Aum nejvyšší pravda", "Aleph")

8. "Babbar Khalsa"

9. * "Cellula Contro Capitale, Carcere i suoi Carcerieri e le sue Celle" – "CCCCC" ("Buňka proti kapitálu, vězení, vězeňským dozorcům a vězeňským celám")

10. "Komunistická strana Filipín" včetně "New Peoples Army" – "NPA" (Nové lidové armády), Filipíny, spojené se Sisonem José Mariou (také znám jako Armando Liwanag; Joma, vůdce "Komunistické strany Filipín" včetně "NPA")

11. * "Continuity Irish Republican Army" – "CIRA" ("Pokračující Irská republikánská armáda")

12. * "EPANASTATIKOS AGONAS" – ("Revoluční boj")

13. * "Euskadi Ta Askatasuna"/"Tierra Vasca y Libertad" – "ETA" (Baskicko a jeho svoboda); tyto organizace jsou součástí teroristické skupiny ETA: "Kas", "Xaki", "Ekin", "Jarrai-Haika-Segi", "Gestoras pro-amnistía", "Askatasuna", "Batasuna" (také známa jako "Herri Batasuna"; "Euskal Herritarrok")

14. "Gama'a al-Islamiyya" (také známa jako "Al-Gama'a al-Islamiyya") ("Islámská skupina" – "IG")

15. "İslami Büyük Doğu Akıncılar Cephesi" -"IBDA-C" ("Fronta islámských bojovníků Velkého východu")

16. * "Grupos de Resistencia Antifascista Primero de Octubre" – "G.R.A.P.O." ("Antifašistické skupiny odporu prvního října")

103

17. "Hamás" (včetně "Hamás-Izz al-Din al-Qassem")

18. "Hizb al-Mudžáhidín" – "HM")

19. "Hofstadgroep"

20. "Nadace Svaté země pro obnovu a rozvoj"

21. "International Sikh Youth Federation") – "ISYF" ( "Mezinárodní federace sikhské mládeže")

22. * "Solidarietà Internazionale" ("Mezinárodní solidarita")

23. "Kahane Chai" ( také známa jako "Kach")

24. "Khalisan Zindabad Force" – "KZF"

25. "Kurdská strana pracujících" – "PKK" (také známa jako "KADEK"; "KONGRA-GEL")

26. "Tygři osvobození tamilského Ílamu" – "LTTE"

27. * "Loyalist Volunteer Force"- "LVF" (Loajalistický dobrovolnický sbor)

28. "Mujahedin-e Khalq Organisation" – "MEK" nebo "MKO", kromě "National Council of Resistance of Iran" – "NCRI" ("Národní rady odporu Íránu") (také známa jako "The National Liberation Army of Iran" – "NLA" ("Národně osvobozenecká armáda Íránu") (militantní křídlo "MEK"),a dále jako "People's Mujahidin of Iran" – "PMOI" ("Mudžáhidové íránského lidu") nebo jako "Muslim Iranian Student's Society" ("Muslimská společnost íránských studentů")

29. "Ejército de Liberación Nacional" ("Národně osvobozenecká armáda")

30. * "Orange Volunteers" -"OV" ("Oranžští dobrovolníci")

31. "Palestine Liberation Front" – "PLF" ("Palestinská fronta osvobození")

32. "Palestinský islámský džihád" – "PIJ"

33. "Popular Front for the Liberation of Palestine" – "PFLP" ("Lidová fronta za osvobození Palestiny")

34. "Popular Front for the Liberation of Palestine – General Command" ("Vrchní velitelství Lidové fronty za osvobození Palestiny") (také známo jako "PFLP-General Command" – "PFLP-GC")

35. * "Real IRA" ("Skutečná IRA")

104

36. *"Brigate Rosse per la Costruzione del Partito Comunista Combattente" ("Rudé brigády pro budování bojové komunistické strany")

37. * "Red Hand Defenders" – "RHD" ("Obránci rudé ruky")

38. "Fuerzas armadas revolucionarias de Columbia" – "FARC" ("Revoluční ozbrojené síly Kolumbie")

39. * "Epanastatiki Pirines" ("Revoluční buňky")

40. * "Dekati Evdomi Noemvri" ("Revoluční organizace 17. listopadu")

41. "Devrimci Halk Kurtuluș Partisi-Cephesi" – "DHKP/C" ("Revoluční lidově osvobozenecká armáda/fronta/strana") (také známa jako "Devrimci Sol" ("Revoluční levice"), "Dev Sol")

42. "Sendero Luminoso" – "SL" ("Světlá stezka")

43. "Stichting Al Aqsa" (Nadace al-Aksá) (také známa jako "Stichting Al-Aqsa Nederland"; "Al Aqsa Nederland")

44. "Teyrbazen Azadiya Kurdistan"– "TAK" (také známa jako "Kurdistan Freedom Falcons" ("Sokoli za osvobození Kurdistánu") nebo jako "Kurdistan Freedom Hawks" ("Jestřábi za osvobození Kurdistánu")

45. * "Brigata XX Luglio" ("Brigáda 20. července")

46. * "Ulster Defence Association/Ulster Freedom Fighters" – "UDA/UFF" ("Ulsterské obranné sdružení/Ulsterští bojovníci za svobodu")

47. "Autodefensas Unidas de Colombia" – "AUC" ("Spojené síly/skupiny pro sebeobranu Kolumbie")

48. * "Federazione Anarchica Informale" – "F.A.I" ("Neformální anarchistická federace")

[1] Na osoby, skupiny a subjekty označené hvězdičkou se vztahuje pouze článek 4 společného postoje 2001/931/SZBP.

105