Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové

Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně

Bakalářská diplomová práce

Brno 2016

Vedoucí diplomové práce: Vypracovala:

PhDr. David Kroča, Ph.D. Veronika Brázdilová

Bibliografický záznam

BRÁZDILOVÁ, Veronika. Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty

Schnirch a Ţítkovské bohyně. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta,

Katedra českého jazyka a literatury, 2016. 58 s. Vedoucí bakalářské práce

PhDr. David Kroča, Ph.D.

Anotace

Bakalářská práce se zaměřuje na analýzu typologie postav v prózách Kateřiny Tučkové

Vyhnání Gerty Schnirch a Ţítkovské bohyně. Autorka se ve svém díle zabývá

problematikou poválečného období v Československu a tématem viny, trestu

a odpuštění. V závěru práce dochází ke komparaci daných próz a vytyčení společných

prvků obou románů.

Annonation

This bachelor thesis focuses on the analysis of the characters typology in Vyhnání Gerty

Schnirch (The Expulsion of Gerta Schnirch) and Ţítkovské bohyně (The Ţítková

Goddesses), novels by Kateřina Tučková. In these writings of hers, the author deals

with the issue of post-war period in Czechoslovakia and the topics of guilt, punishment,

and forgiving. At the end of the thesis the two of the books are compared and their

common features are stated.

Klíčová slova

Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch, Ţítkovské bohyně, próza, literární postava,

poválečný odsun Němců, vina, trest, odpuštění, smrt

Keywords

Kateřina Tučková, The Expulsion of Gerta Schnirch, The Ţítková Goddesses, prose,

literary character, post-war expulsion of Germans, guilt, punishment, forgiving, death

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze

citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro

studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb.,

o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých

zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 20. března 2016 Veronika Brázdilová

Poděkování

Ráda bych na tomto místě poděkovala PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za trpělivost,

cenné připomínky a podporu při psaní bakalářské práce.

Obsah

Úvod .................................................................................................................................. 6

1. Život a dílo Kateřiny Tučkové ............................................................................... 8

1.1. Ţivot Kateřiny Tučkové ..................................................................................... 8

1.2. Dílo Kateřiny Tučkové ....................................................................................... 9

2. Metodologická kapitola ........................................................................................ 13

2.1. Kompoziční výstavba ....................................................................................... 13

2.2. Teorie literární postavy..................................................................................... 14

3. Vyhnání Gerty Schnirch ....................................................................................... 17

3.1. Historicko-společenský kontext ....................................................................... 17


3.3. Děj románu Vyhnání Gerty Schnirch ............................................................... 24

3.4. Postavy ............................................................................................................. 26

3.4.1. Hlavní postavy .......................................................................................... 26

3.4.2. Vedlejší a epizodní postavy ...................................................................... 30

4. Žítkovské bohyně .................................................................................................. 37

4.1. Historicko-společenský kontext ....................................................................... 37


4.3. Děj románu Ţítkovské bohyně ......................................................................... 40

4.4. Postavy ............................................................................................................. 44

4.4.1. Hlavní postavy .......................................................................................... 44

4.4.2. Vedlejší a epizodní postavy ...................................................................... 47

Závěr .............................................................................................................................. 53

Literatura ....................................................................................................................... 57

Primární literatura ....................................................................................................... 57

Sekundární literatura ................................................................................................... 57

6

Úvod

Spisovatelka Kateřina Tučková patří mezi současné české autorky zabývající se

historickými tématy, mezi něţ můţeme zařadit např. Radku Denemarkovou1 nebo Annu

Zonovou2. Do kontextu české literatury vstoupila na počátku 21. století. Ve svých

dílech se zaměřuje na problematiku lidské existence v tragických momentech českých

dějin. Pro její tvůrčí proces je typická důkladná obeznámenost s historickými reáliemi,

z nichţ sestavuje poutavé příběhy. Jedná se o autorku zakládající si na pečlivém

heuristickém bádání, které předchází samotné tvůrčí práci.

Cílem bakalářské práce je přiblíţit prozaické dílo Kateřiny Tučkové s ohledem

na výstavbu postav. Předmětem zájmu práce se staly romány Vyhnání Gerty Schnirch

a Ţítkovské bohyně, a to z toho důvodu, ţe se jedná o autorčiny nejúspěšnější počiny, ve

kterých mimo jiné zpracovává základní existencionální otázky. Úspěšnost obou románů

dokládá nejen mnoţství literárních ocenění, ale také skutečnost, ţe byly přeloţeny do

několika jazyků a oba dva se dočkaly divadelní adaptace. Ţítkovských bohyní se ujalo

Městské divadlo ve Zlíně pod vedením reţiséra Doda Gombára. Premiéra se konala

v březnu roku 2014. Román Vyhnání Gerty Schnirch byl zdramatizován v říjnu téhoţ

roku v brněnském HaDivadle reţisérem Mariánem Amslerem.

V úvodu práce se seznámíme s autorčiným ţivotem a dílem. Kateřina Tučková

se ve své tvorbě zabývá literaturou uměleckou i odbornou. Hlavním předmětem zájmu

naší práce bude především nastínění jejího díla beletristického, neopomeneme však

zmínit i několik nejzásadnějších publikací z oblasti odborné.

Součástí bakalářské práce bude kapitola zabývající se literární teorií, v níţ se

zaměříme na teorii kompoziční výstavby a poetiky postav. Východiskem metodologické

části budou publikace předních českých a zahraničních autorů, jako Františka Všetičky,

Daniely Hodrové nebo Karla Hausenblase. V kapitole definujeme základní pojmy

týkající se kompozice či literární postavy.

Po části teoretické bude následovat část analytická, která je pro bakalářskou

práci stěţejní. Před rozborem románů a samotnou analýzou postav se zaměříme na

ukotvení příběhu do historicko-společenského kontextu. K tomu účelu vyuţijeme

odborné publikace pojednávající o dané problematice, jejichţ autory jsou např. Tomáš

1 DENEMARKOVÁ, Radka. Peníze od Hitlera: (letní mozaika). 1. vyd. Brno: Host, 2006. 242 s.

ISBN 80-7294-185-2. 2 ZONOVÁ, Anna. Za trest a za odměnu. 1. vyd. Praha: Torst, 2004. 257 s. ISBN 80-7215-229-7.

7

Staněk nebo Pavel Macháček. Poté se zaměříme na analýzu poetiky jednotlivých děl,

jejíţ součástí bude zejména rozbor románových postav. Pozornost věnujeme především

postavám hlavním a vedlejším, které se významně podílejí na vytváření děje.

V závěrečné části práce provedeme komparaci obou děl z hlediska výstavby

postav, přičemţ se pokusíme nalézt shodné rysy, kterými jsou postavy románů Kateřiny

Tučkové utvářeny.

Sekundární literatura věnující se poetice Kateřiny Tučkové do dnešních dnů není

příliš obsáhlá. Nejucelenější obraz můţeme nalézt v Panoramatu české literatury (2),

jehoţ editorem je Lubomír Machala.

8

1. Život a dílo Kateřiny Tučkové

1.1. Život Kateřiny Tučkové

Spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková se narodila 31. října 1980 v Brně.

Své dětství proţila v Moutnici, coţ je nevelká vesnice jiţně od Brna. Moutnice leţí

nedaleko Pohořelic, ve kterých se nacházel sběrný tábor pro násilně vysídlené brněnské

Němce. Blízkost Pohořelic a studium v Brně Kateřinu Tučkovou inspirovaly k napsání

románu Vyhnání Gerty Schnirch, který právě o odsunu Němců pojednává.

Se sestrou a matkou se odstěhovala do Kuřimi. Svá studijní léta proţila v Brně.

Po absolvování gymnázia na třídě Kapitána Jaroše se rozhodla pro dvouoborové

studium českého jazyka a literatury spolu s dějinami umění na Filosofické fakultě

Masarykovy univerzity, které zakončila diplomovou prací Věra Sládková – prozaické

dílo. Další studia ji zavedla do Prahy, kde na Filozofické fakultě Karlovy univerzity

absolvovala doktorské studium historie umění obhajobou své disertační práce Skupina

Radar.

Kateřina Tučková není jen vynikající spisovatelka, ale také uznávaná kurátorka.

Uţ v roce 2004 zaloţila projekt ARSkontakt, coţ je kaţdoročně se opakující výstava

zakončená udílením Ceny ARSkontakt. Celá akce je zaměřena na podporu mladých

malířů. Kateřina Tučková pracovala zprvu jako kurátorka brněnské neziskové galerie,

velmi brzy se však stala nezávislou kurátorkou. Jak sama uvádí, začátky nebyly snadné:

„Jako nezávislá kurátorka jsem začala ještě nedostudovaná ve svých dvaadvaceti letech

a pokoušela se o věci, které byly celorepublikového rozsahu. Je to hlavně Konfrontace

výtvarného umění mladých autorů, kterou organizuju dodnes a která představuje

studenty malířských ateliérů vysokých výtvarných škol. Hlavně zpočátku to byla hrozná

práce, protoţe jsem musela v nízkém věku vzbudit důvěru vedoucích kateder s tím, ţe

budu organizovat něco pro jejich studenty, kteří byli často starší neţ já. Stálo mě to

hodně přesvědčování a v mnoha případech mě to pronásleduje dodneška, protoţe pořád

ještě jsem mladší neţ většina ostatních v této profesi.“3 Mezi její nejúspěšnější výstavy

patří např. výstava Transfer v galerii Whitebox v Mnichově a v České národní budově

3 POVOLNÝ, David. Tučková: kurátorkou a spisovatelkou na volné noze. [online]. 1. 12. 2009

[cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: <http://www.online.muni.cz/absolventi/1650-tuckova-kuratorkou-a-

spisovatelkou-na-volne-noze#.VjTLALcvfIV>

http://www.online.muni.cz/absolventi/1650-tuckova-kuratorkou-a-spisovatelkou-na-volne-noze#.VjTLALcvfIV


9

v New Yorku nebo putovní výstava Our House Is Your House v Dráţďanech

a v Mnichově.

Dnes ţije Kateřina Tučková střídavě v Praze a v Brně.

1.2. Dílo Kateřiny Tučkové

Dílo Kateřiny Tučkové můţeme rozdělit na dva proudy: literaturu uměleckou

a odbornou.

V oblasti beletrie Kateřina Tučková debutovala svým románem Montespaniáda,

který vyšel roku 2006 ve vydavatelství Větrné mlýny. Jedná se o jednoduchý příběh, ve

kterém se studentka Karin zamiluje do pohledného, sympatického a inteligentního,

ovšem o pár let staršího a ţenatého muţe, pana Montespana. Montespanů se v knize

objevuje více, takřka kaţdý Karinin milenec se stává montespanem, ovšem ten pravý

Montespan je jen jeden. Jedná se o aluzi na nejznámější milenku Ludvíka XIV. Madam

de Montespan. Lucie Nováková ve své recenzi s názvem Dobře udělaná komerce píše:

„Syţet Montespaniády má dynamiku, ačkoliv je stejně jako fabule poměrně prostý

a nápady zrovna nepřetéká, velká existenční témata, na které sem tam nechtěně (?)

narazí (vyprázdněnost rodinných vztahů, nuda a neporozumění ve vztazích partnerských

apod.), velmi rychle opouští, aniţ by se jimi zabýval. Tučkovou zajímá jedině nevěra,

kterou však zbavuje nečistých konotací a posunuje ji do roviny lehkého, ţivot

zpestřujícího povyraţení…Tučková si pomáhá osvědčeným situačním humorem, citlivě

doplňovaným nápaditě popisovanými všedními úkony.“4

Roku 2008 vychází soubor povídek Ty, která píšeš s podtitulem Čítanka

současné české ţenské povídky, do které přispělo svými povídkami celkem 25 českých

autorek. Kromě Kateřiny Tučkové to byla např. Petra Procházková nebo Sylva

Fischerová. Povídka Kateřiny Tučkové Poslední večer vypráví o devatenáctileté

Patricii. Patricie neví, co si počít se svým ţivotem. V hospodě se setkává se starou

Mekyskou, která kdysi svedla kromě jiných i jejího otce. „Matka by byla smutná, kdyby

věděla, ţe tu s ní sedí, pije a kouří. Moţná by plakala, tedy rozhodně by plakala, kdyţ by

Patricii obviňovala, ţe se tahá s tou kurvou Mekyskou, ţe se od ní nechává svádět ke

kurevskýmu ţivotu.“5 Mekyska v Patricii vidí její matku, která je uţ mrtvá, a nehovoří

o ní zrovna v dobrém. Veškerou vinu za rozpad manţelství i za předčasnou smrt

4 NOVÁKOVÁ, Lucie. Dobře udělaná komerce. Protimluv, 2007, roč. 6, č. 1-2, s. 49. 5 KOPÁČ, Radim. Ty, která píšeš: čítanka současné české ţenské povídky. 1. vyd. Praha: Artes liberales,

2008, s. 232.

10

Patriciina otce svádí na ni. Patricie však na své rodiče vzpomíná poněkud jinak. Táta se

v jejích očích jeví jako alkoholik, který mámu týral. Jiţ v téhle povídce se nám objevuje

klasické téma Kateřiny Tučkové, které je typické pro její další tvorbu. Téměř v ţádné

její próze, moţná aţ na román Fabrika: příběh textilních baronů z moravského

Manchesteru, nenajdeme převahu kladných muţských postav.

Na rozhraní beletrie a literatury odborné stojí ţivotopis malíře Kamila Lhotáka

pod názvem Můj otec Kamil Lhoták, který vychází v nakladatelství Vltavín roku 2008.

Kateřina Tučková při jeho tvorbě pracovala se synem malíře Kamilem Lhotákem

mladším. Kniha je doplněna o ilustrace pocházející z malířova deníku, které dosud

nebyly nikdy publikovány.

Aţ s následujícím románem Vyhnání Gerty Schnirch (2009) se Kateřina

Tučková dostává do povědomí širšího okruhu čtenářů. Kniha byla nominována na Cenu

Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého. Získala čtenářskou cenu Magnesia Litera.

Vyhnání Gerty Schnirch je úzce spjato s publikací Brněnský pochod smrti,

kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sborník je sloţen

z esejistických zamyšlení čtyř autorů: Martina Pollacka, Kateřiny Tučkové, Jiřího

Kratochvila a Oty Filipa. Kateřina Tučková ve svém příspěvku Mé brněnské Sudety

odpovídá především na otázky, které ji zasypaly po vydání románu Vyhnání Gerty

Schnirch. Dotazy, proč se zabývá minulostí, kterou sama neproţila, vysvětluje na

základě nevšímavosti dnešních lidí k problémům druhých. „Jako jiní bych měla

mávnout rukou nad koulí u nohy, kterou s sebou v podobě tlumených nebo třeba

i ventilovaných záští vláčí generace našich prarodičů, a pomyslet si, ţe si ji u nohy

přidrţuje sama, tak co. Jako většina ostatních čerstvých třicátníků bych se měla spíše

rozhlíţet po poli atraktivní budoucnosti a snaţit se urvat místo v nějaké štědré

nadnárodní společnosti, třeba německé, a posléze převzít otěţe po někom výše

postaveném, za kterým by se za čas zavřela hladina generačních vod. Takhle nějak by to

se mnou mělo vypadat, ale nevypadá.“6

Román Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně (2012) se stal roku 2012

nejprodávanější českou knihou, získal Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu čtenářů

Magnesia Litera.

Roku 2013 se v Brně konala výstava Brno Art Open 2013 Sochy v ulicích: Na

hraně příběhu, ke které vychází publikace Na hraně příběhu – Sochy v ulicích. V ní se

6 POLLACK, Martin a kol. Brněnský pochod smrti. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2012, s. 31.

11

objevuje čtrnáct povídek, ve kterých Kateřina Tučková zpracovává čtrnáct historických

událostí týkajících se města Brna.

Miliónový časy: povídky pro Adru je soubor povídkových textů dvaadvaceti

českých autorů a autorek, kteří se touhle cestou rozhodli podpořit a zviditelnit

humanitární organizaci ADRA. Povídky byly nejprve v letech 2011 – 2013 otištěny na

stránkách Salonu, literární přílohy deníku Právo, a roku 2014 se dočkaly kniţní podoby.

Všichni autoři měli jedno společné téma: cesta. A právě sedmým textem je povídka

Kateřiny Tučkové, která nese název Cesta. V povídce je onou cestou usmíření hlavní

hrdinky se zesnulým otcem. Klára Kolářová ve svém rozhovoru s Kateřinou Tučkovou

o povídce hovoří, zajímá ji, do jaké míry vycházela z vlastního ţivota, přece jen otec

v roli záporné postavy se v prózách Kateřiny Tučkové neobjevuje poprvé. V povídce

Poslední večer se dozvídáme o otci, který je alkoholik a násilník, ve Vyhnání Gerty

Schnirch svou dceru znásilní a v Ţítkovských bohyních surově zavraţdí manţelku.

Kateřina Tučková jistou autostylizaci však nepopírá: „Podezření z autobiografičnosti se

zřejmě spisovatelé nikdy nezbaví. Často na čteních vysvětluji, ţe to, co stojí v textu,

nemusí vůbec vycházet z autorovy vlastní zkušenosti. Tentokrát to ale tak je. V příběhu

zpracovávám svůj a sestřin společný záţitek návštěvy otcova hrobu. Zadání znělo totiţ

cesta a tato naše cesta pro mě byla za několik posledních let tou nejdůleţitější.“7

Zatím posledním vydaným dílem Kateřiny Tučkové je kniha Fabrika: příběh

textilních baronů z moravského Manchesteru, která vyšla v nakladatelství Host roku

2014. Román je současně doprovodnou publikací k výstavě Brno – moravský

Manchester. Kateřina Tučková se často potýká s dotazy, do jaké míry se v jejích

románech vyskytují skutečná historická fakta. V případě Fabriky čtenář tápat nemusí.

Od začátku s autorkou prochází všemi fázemi její tvůrčí práce. Navštěvuje archivy,

hledá staré dokumenty, zpovídá pamětníky. Dlouhé časové období pěti generací rodu

Offermannů však nedovoluje se důkladněji soustředit na příběhy jednotlivých postav.

„Tučková si od začátku Fabriky nehraje na ţádný osudový román. Coţ na jednu stranu

ubírá příběhu na kouzlu, protoţe ho neustále přerušuje referencemi z porad kurátorů

a zprávami z archivů. Na druhou stranu čtenáře zásobuje fakty."8 Sixtus Bolom-Kotari,

vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd České republiky, ve své recenzi

7 KOLÁŘOVÁ, Klára. Kateřina Tučková: Úspěšný titul nejde naplánovat.[online]. 16. 5. 2014

[cit. 31. 10. 2015]. Dostupné z: <http://www.novinky.cz/kultura/336444-katerina-tuckova-uspesny-titul-

nejde-naplanovat.html> 8 KUBÍČKOVÁ, Klára. Recenze: Továrníci, dělníci a Brno jako fabrika na látky. A na úspěch. [online].

11. 1. 2015 [cit. 31. 10. 2015]. Dostupné z: <http://kultura.zpravy.idnes.cz/recenze-fabrika-katerina-

tuckova-d4l-/literatura.aspx?c=A150109_150228_literatura_vha>

http://www.novinky.cz/kultura/336444-katerina-tuckova-uspesny-titul-nejde-naplanovat.html


http://kultura.zpravy.idnes.cz/recenze-fabrika-katerina-tuckova-d4l-/literatura.aspx?c=A150109_150228_literatura_vha


12

píše, ţe se jedná o „v českém prostředí dosud ojedinělý koncept knihy na pomezí

beletrie, odborné publikace, výstavního katalogu a průvodce po dnes jiţ zaniklém

textilním Brně… Publikace vychází vstříc poptávce veřejnosti po příbězích minulosti,

kterou historická (akademická) věda s poukazem na nutnost zachování vědecké úrovně

v minulých desetiletích aţ příliš často ignorovala.“9

Jak uţ bylo zmíněno, Kateřina Tučková není spisovatelkou pouze literatury

umělecké, ale i odborné. Mezi její nejúspěšnější práce patří např. publikace Radim

Malát (2007), Slovem i obrazem (2008) nebo Ohlédnutí za dílem Dobroslava Folla

(2008). Důleţitou součástí její práce je studie zaměřená na prozaické dílo moravské

autorky Věry Sládkové Věra Sládková, prozaické dílo, vydaná roku 2009

v nakladatelství Vltavín. Studie pojednává především o trilogii Malý muţ a velká ţena.

9 BOLOM-KOTARI, Sixtus. Fabrika: Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru. Český časopis

historický, 2015, roč. 113, č. 1, s. 197.

13

2. Metodologická kapitola

Před samotnou analýzou vybraných děl Kateřiny Tučkové objasníme základní

pojmy literární teorie, a to především se zaměřením na teorii literární postavy, která je

pro práci stěţejní.

2.1. Kompoziční výstavba

Kompoziční výstavba neboli kompozice v širším slova smyslu je „uspořádání

uměleckého literárního díla a jeho jednotlivých sloţek, zejména sloţek obsahových

a formových. Podmínkou tohoto uspořádání je vzájemná spojitost všech sloţek, které

dohromady tvoří určitou uměleckou jednotu, a vzájemný vztah částí a celku.“10

Kompoziční výstavba se dělí na kompozici vnější a vnitřní.

Vnější kompoziční výstavba je nazývána architektonika nebo tektonika a je tvořena

architektonickými jednotkami. V prozaickém díle se tedy jedná o členění díla na textové

úseky: věty, odstavce, kapitoly, titul, předmluva, doslov, atd.11

Přitom důleţitou sloţkou

díla je právě titul. Jedná se o první informaci, kterou o díle získáváme. František

Všetička rozlišuje tituly především podle hlediska tematického a stylistického, a to na

tituly protagonistické, temporální, ţánrové, replikové, sentenční a metaforické.12

Tituly

dále můţeme dělit na tituly jednoslovné, tituly v podobě sousloví a tituly větné.

Vnitřní kompoziční výstavba je nazývána kompozice (tzv. kompozice v uţším slova

smyslu). Kompozice je „pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny, a způsob,

jakým jsou navzájem spojeny.“13

Kompozice můţe být buď uzavřená, tedy tektonická,

nebo otevřená, tedy atektonická. „Vyuţití tektonické nebo atektonické kompozice závisí

na ţánrovém modelu. Čím je ţánrový model normativnější, tím směřuje autor spíše

k tektonické kompozici.“14

10 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,

s. 11. 11 Srov. HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd.

Praha: Torst, 2001, s. 175. 12 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,

s. 44. 13 HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 193. 14 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 105.

14

2.2. Teorie literární postavy

V následující kapitole zabývající se teorií literární postavy budeme čerpat

z publikací Bohumila Fořta, Daniely Hodrové, Františka Všetičky a dalších.

V odborné literatuře se můţeme setkat s odlišnými definicemi pojmu postava,

pro účely bakalářské práce jsme zvolili definici z díla Daniely Hodrové: „Postava

představuje takový prvek literárního díla epického a dramatického, který prostupuje

všechny jeho roviny či sloţky a zřetelněji neţ jiné jeho prvky ukazuje jejich

propojenost.“15

Obraz postavy je tvořen jejím zevnějškem, povahou, chováním, jednáním,

jazykovým projevem, myšlenkami, city, atd. Postava je tedy „konstruktem, který si

sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“16

V díle rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Můţe se stát, ţe

v některých ţánrech splývá hlavní postava s hlavním hrdinou, „v centru děje literárního

díla však můţe být i postava negativní, která je sice hlavní postavou, nikoliv však

hrdinou příběhu.“17

Vedlejší postavy jsou součástí celého příběhu nebo jeho podstatné

části. Epizodní postavy se v díle vyskytují jednorázově a v dalších částech příběhu se jiţ

neobjevují.

Bohumil Fořt se v publikaci Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických

zkoumání zmiňuje o dvou prostředcích charakterizace postavy, a to o přímé definici

a nepřímé prezentaci.18

Přímou definicí rozumíme informace, které jsou o postavě

přímo řečeny, ať uţ v pásmech postav nebo vypravěče, přičemţ „definice postav

podané objektivními vypravěči mají jistě objektivnější platnost neţ definice podané

vypravěči subjektivizovanými.“19

Nepřímá prezentace se zaměřuje na jednání postavy.

Důleţitým charakterizačním prostředkem postav je vzhled. „V případě

literárních postav jsou velice důleţité i postoje, které postavy ke svému vzhledu

zaujímají, popřípadě to, jak a za jakých okolností ke změnám jejich vzhledu dochází.“20

Nemůţeme však opomenout jistou typologii, která se v průběhu historie vyvinula.

15 HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst,

2001, s. 519. 16 RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 44. 17 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 104. 18 FOŘT, Bohumil. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro

českou literaturu AV ČR, 2008, s. 63. 19 Tamtéţ, s. 65. 20 Tamtéţ, s. 67.

15

Kladnou hrdinkou bývá krásná mladá dívka, zatímco zápornou stará bradavičnatá

stařena.

Významným zdrojem pro analýzu literárních postav je jejich jednání, které nám

umoţňuje „usuzovat na jejich morální vlastnosti, ideje, názory, postoje, city a motivace

a v neposlední řadě téţ na jejich vztah k okolí.“21

Daniela Hodrová se zmiňuje o tzv. statickém a dynamickém pojetí postavy.

Podle Hodrové je postava tvořena slovně tematickým komplexem, který se v textu

realizuje pomocí souboru textových jednotek. Některé jednotky se v textu vyskytnou

jen jednou, jako např. popis zevnějšku postavy, jiné se neustále opakují, jako

např. jméno, jiné se obměňují nebo nahrazují jinými.22

Robert Scholes a Robert Kellogg rozlišují dva druhy dynamické charakteristiky,

a to charakteristiku vývojovou, ve které se „osobní rysy postavy zjemňují kvůli

objasnění jejího postupu po linii zápletky, jeţ má etický základ,“ a charakteristiku

chronologickou, v níţ se „osobní rysy postavy rozvětvují za účelem zdůraznění

postupných změn postavy v průběhu zápletky, jeţ má základ časový.“23

Autoři tvrdí, ţe

nejdůleţitějším prvkem postavy je její vnitřní ţivot. Jeho absenci musí nahrazovat jiné

narativní prvky, jako např. komentář nebo naráţka.

Karel Hausenblas ve svém díle hovoří o provázanosti děje, postavy a prostředí.

„Je zde na jedné straně prostředí, z něhoţ se vydělují postavy, na druhé straně pak děj

jako řetěz vzájemně vázaných událostí vznikajících změnami mezi vztahy postav,

změnami v prostředí.“24

Mezi těmihle třemi sloţkami existuje vzájemná závislost.

Teorií literární postavy se ve svém díle zabývá i František Všetička. Uvádí, ţe

postava se v některých případech můţe stát kompoziční záleţitostí a ovlivňovat

kompoziční výstavbu díla. Takové postavy rozlišuje následovně: deus et machina (ve

starém řeckém dramatu se tak označoval bůh, který do díla zasáhl), mytizovaná postava

(je bezprostředně spjata s mytickou postavou), mysteriózní postava (postava opředená

tajemstvím), metuzalémská postava (postava, jejíţ osud se jiţ naplnil, ale ona stále ţije

a přeţívá i osoby daleko mladší), svorníková postava (stmeluje určitou společenskou

jednotku), osudová postava (zásadně ovlivní jinou postavu), postmortální postava

(mrtvá postava, která stále ovlivňuje osoby ţijící), metascénní postava (přímo v románu

21 Tamtéţ, s. 67. 22 HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst,

2001, s. 519. 23 SCHOLES, Robert a Robert KELLOGG. Povaha vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s. 167. 24 HAUSENBLAS, Karel. Výstavba jazykových projevů a styl. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1971,

s. 116.

16

nevystupuje, je tam o ní řeč), anticipační postava (na začátku díla pronese tezi, která se

dále realizuje), disturbativní postava (narušuje společenský nebo rodinný stav),

kontrovertní postava (buď pozitivní nebo negativní postava, která se v závěru změní ve

svůj pravý opak), klíčová postava (jejím předobrazem byla některá známá osoba),

rámující postava (postava rámující dílo, vystupuje na jeho začátku i konci), postava

vypravěče (zprostředkovává příběh), fiktivní vypravěč (v textu fyzicky nepřítomen),

intrikán (spřádá nekalé a nečestné činy vůči svým protivníkům).25

Petr Bílek ve svém díle uvádí rozdíly mezi dějem a postavou. Děj se „z hlediska

vnímání vyznačuje primární paradigmatičností (nová událost vytěsňuje, překrývá

událost starou, a ta by musela být odkazem aktualizována, aby opět vystoupila do

popředí)“26

, zatímco u postavy se její jednotlivé vlastnosti v průběhu děje nabalují.

Vztahem mezi dějem a postavou se ve svém díle Poetika zabýval jiţ Aristotelés.

Píše, ţe „není správné mínění některých, ţe děj jest jednotný, týká-li se jedné osoby.

Neboť jedné osobě se můţe přihoditi nekonečně mnoho, z kterýchţto jednotlivostí nelze

utvořiti ţádný celek; a rovněţ můţe jednotlivec vykonati mnoho skutků, z nichţ

nepovstal ţádný jednotný děj.“27

25 Srov. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého,

1992, s. 25. 26 BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. 1. vyd. Brno: Host,

2003, s. 161. 27 ARISTOTELÉS. Poetika. Praha: Gryf, 1993, s. 18.

17

3. Vyhnání Gerty Schnirch

„Román o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda

je moţno odpustit a porozumět…“28

Otázka viny a odpuštění je hlavním tématem, které se mladá česká autorka

rozhodla zpracovat. Jistě se jedná o téma velké, leč do dnešní doby přehlíţené

a tabuizované. Poválečný odsun Němců neboli pochod smrti je dodnes nevyřešenou

etapou českých dějin. Dodnes se setkáváme s názory, ţe se nic špatného nestalo. Jak

jinak bychom se mohli chovat k Němcům, kteří mají na svědomí tolik lidských ţivotů.

Jenţe opravdu funguje princip kolektivní viny? Komu ublíţila mladá dívka, řekněme

Gerta, která celý svůj ţivot proţila v Brně, měla českou maminku, mluvila česky, vídala

se s českými kamarády a nikdy nikomu nic zlého neudělala? Jakým právem a za co

můţe být trestána? Lidí jako Gerta, bylo těsně po válce z Brna a z celého českého

pohraničí vyhnáno na tisíce.

Posléze se nám však objeví další otázka a tou je odpuštění. Je však komu

odpouštět, kdyţ se oficiálně nic nestalo?

Román Vyhnání Gerty Schnirch je prvním velkým úspěšným literárním počinem

spisovatelky Kateřiny Tučkové. Kniha byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu

Josefa Škvoreckého, roku 2010 získala čtenářskou cenu Magnesia Litera.

3.1. Historicko-společenský kontext

Vztahy Čechů (Slovanů) a Němců (Germánů) byly jiţ z historického hlediska

plné konfliktů, které se ve 20. století ještě více prohloubily druhou světovou válkou.

Společné souţití Čechů a Němců na našem území sahá daleko do minulosti.

Němci kolonizují české země jiţ v období posledních Přemyslovců, tedy ve dvanáctém

a třináctém století. Podle Českého statistického úřadu ţilo roku 1930 v českých zemích

z celkové populace 29,5 % obyvatel německé národnosti. Do roku 1950 se počet Němců

ţijících na našem území sníţil na 1,8 % z populace.29

Můţe za to právě odsun Němců

odehrávající se v bouřlivém emotivním období těsně po válce.

28 TUČKOVÁ, Kateřina. Vyhnání Gerty Schnirch. 2. vyd. Brno: Host, 2010.

Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z knihy Vyhnání Gerty Schnirch. Odkazuji na ně číslem

strany přímo v textu. 29 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Německá národnost na území ČR. [online]. 19. 1. 2012

[cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z: <https://www.czso.cz/csu/czso/nemecka_narodnost>

https://www.czso.cz/csu/czso/nemecka_narodnost

18

Jiţ na počátku roku 1945 se řada Němců začala obávat o svou budoucnost.

Z toho důvodu se postupně začala objevovat nepatrná vlna emigrace (především ţen

a dětí), která však nenabyla aţ do dubna 1945 masovějšího charakteru. Němci utíkali

před frontou z východu směrem na západ, nejčastěji do Čech, na Českomoravskou

vrchovinu, ale třeba i do Rakouska. „Mezi německým civilním obyvatelstvem se před

příchodem Rudé armády zvyšoval neklid, který po obsazení pohraničních oblastí

a lokalit vyvolal v souvislosti s chováním sovětských vojáků (zejména vůči ţenám),

čs. ozbrojených formací a části českých osídlenců masovou psychózu strachu z globální

‚odplaty‘. V prvních dnech a týdnech po osvobození spáchaly stovky Němců sebevraţdu.

Značný počet příkladů se např. registroval v Praze, Brně, Jihlavě, Karlových Varech,

Mostě, Děčíně-Podmoklech, Liberci, Varnsdorfu, Ţatci a dalších městech a obcích

v pohraničí i vnitrozemí.“30

Netrvalo dlouho a proti Němcům se postavili obyčejní lidé, kteří byli doposud

jejich sousedy. Dav pohlcený myšlenkou kolektivní viny se skládal z jednotlivců,

kterým v průběhu války umírali známí v koncentračních táborech, ale i z kolaborantů,

které samotné tíţil pocit viny. Objevilo se nespočet hrdinů, kteří se rozhodli bojovat za

čest národa. Byli podporováni hlavami státu a dalšími organizacemi. Ze všech stran

byly slyšet výzvy a provolání nejvyšších československých orgánů. V ilegálním

časopise Pěst byl otištěn článek určený mládeţi: „Ţádáme vyhnání všech Němců

z území nové Československé republiky.“ Na letáku Naše desatero z jara 1945 stálo:

„Stát bez Němců a Maďarů a příkladné potrestání zrádců.“31

Také KSČ poţadovala

tvrdé postiţení německého obyvatelstva, coţ je patrné z provolání strany z dubna 1945:

„Zatkněte ihned všechny Němce, kteří po Mnichovu k nám přišli jako okupanti. Podobně

postupujte s těmi ‚domácími Němci‘, kteří aktivně podporovali Henleina a Franka

a zúčastnili se vyhlazovacího taţení proti našemu národu. Zřiďte pro zatčené Němce

pracovní tábory a přinuťte je, aby pracovali na znovuvýstavbě toho, co sami zničili.“32

Jakým způsobem však lze zaručeně potrestat jen ty, kteří jsou opravdu vinni? Klement

Gottwald v rozhlase 11. května 1945 uvádí: „Nová republika bude státem slovanským,

republikou Čechů a Slováků. Němce a Maďary, kteří se tak těţce prohřešili proti našim

národům a republice, budeme povaţovat zbaveny státního občanství a přísně je

potrestáme. Národní výbory nechť s tím začnou ihned. Zneškodněte všechny aktivní

30 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa. 1. vyd. Praha: Academia, 1991, s. 55. 31 Tamtéţ, s. 56. 32 Tamtéţ, s. 56.

19

nacisty a jejich majetek zajistěte ve prospěch národa a státu…Zajistěte a do národní,

veřejné správy dejte majetek Němců, zrádců a kolaborantů…33

Významným radikálním zastáncem odsunu Němců byl prezident Edvard Beneš,

„který tím chtěl odčinit mnichovské trauma a zabezpečit české země výlučně pro etnické

Čechy. Atmosféra po děsivé válce a nacistickém teroru se mu jevila jako vhodnou

příleţitostí pro etnické vyčištění Čech. Získal k tomu zdrţenlivý a různě podmiňovaný

souhlas západních spojenců a zároveň nadšený souhlas v Sovětském svazu.“34

Právě

jeho stanoviska nejvíce ovlivnila značnou část obyvatelstva. Dne 12. května 1945

Edvard Beneš navštívil Brno, kde v zasedací síni na radnici pronesl: „Vracíme se do

vlasti po šesti létech bojů a práce. Vracíme se po jedné z nejstrašnějších katastrof, jaké

kdy lidstvo zaţilo. Náš zběsilý soused se na nás v roku 1938 vrhl s úmysly nejhoršími

a doţil se přitom nejtěţší katastrofy v celé své vlastní historii. Připravoval nám

hospodářské zničení, kulturní rozvrácení a národní zánik a přivodil sobě sám osud, jejţ

bude celá dlouhá léta těţce nésti, a vytvořil si situaci, jejíţ důsledky stihnou celé jeho

dnešní i budoucí generace. Ponesou je jako zaslouţený a plně mu náleţející trest.“35

Beneš tedy netvrdí, ţe zaslouţí potrestat jen ten, kdo se opravdu provinil, trestá

i generace budoucí. Toho samého dne, tedy 12. května 1945, prezident Beneš

předstoupil před celé Brno a z balkonu radnice vedl k rozlícenému davu známý

brněnský projev. „Děkuju vám upřímně a srdečně za opravdu vřelé a dojemné uvítání

při mém návratu do vlasti. A mohu vám říci, ţe jsem upřímně rád, ţe uţ jsem

doma…Bylo to dlouhé, bylo to někdy smutné, ale nikdy jsme nezoufali, nikdy jsme se

nepoddali a musili jsme vyhrát. Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek

mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj

program je – já to netajím –, ţe otázku německou musíme v republice vylikvidovat.

(Potlesk, volání: ‚Výborně!‘) V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím,

jak se národ za celou tu dobu perzekuce dobře drţel, jak zůstal věrný, jak vy všichni jste

věrni zůstali, a v témţe duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na

novém vybudování republiky. Do této práce nyní se všichni dejme a této práci

provolávám srdečně zdar!“36

Důleţitou částí projevu je slovo vylikvidovat. To je totiţ

33 Tamtéţ, s. 57. 34 ŠAFR, Pavel. Pavel Šafr: Vyhnání Němců z Čech byl jeden velký zločin. [online]. 31. 5. 2015

[cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z: <http://svobodneforum.cz/vyhaneni-nemcu-z-cech-byl-jeden-velky-

zlocin/> 35 BENEŠ, Edvard a Karel NOVOTNÝ (ed.). Odsun Němců z Československa: výbor z Pamětí, projevů

a dokumentů 1940 – 1947. 1. vyd. Praha: Dita, 1996, s. 137. 36 Tamtéţ, s. 139.

http://svobodneforum.cz/vyhaneni-nemcu-z-cech-byl-jeden-velky-zlocin/

http://svobodneforum.cz/vyhaneni-nemcu-z-cech-byl-jeden-velky-zlocin/

20

to slovo, které pohnulo masami, určilo tolik lidských osudů a za které je Edvard Beneš

kritizován. Ono vylikvidování německého obyvatelstva je popřením humánního

principu a etických norem. Podobné projevy prezidenta Beneše mohli lidé slyšet i na

jiných místech, např. v Praze nebo Lidicích. On sám si byl vědom násilností, kterých se

lid dopouští. „Slyším z některých stran, ţe tu a tam se nepostupuje vţdy tak, jak by se

postupovat mělo. Tato otázka však vyřízena být musí a já jsem přesvědčen, ţe vyřízena

bude. Proto radím k rozumnému a opatrnému postupu do té doby, neţli se se Spojenci

o všech otázkách v této věci dohodneme.“37

V průběhu války a bezprostředně po ní byly vypracovány tzv. Benešovy dekrety.

Dekrety se netýkaly pouze znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven nebo

bank, ale především pojednávali o Němcích a Maďarech, kterým měl být zkonfiskován

majetek a odebráno československé státní občanství. „V minulosti i současné době se

můţeme setkat jak s názory, které povaţují přijetí těchto dekretů za počátek destrukce

našeho právního řádu po II. světové válce, aţ po názory, které povaţují dekrety za

právní normy umoţňující spravedlivé potrestání těch, kteří se provinili spoluprací

s fašismem.“38

Ve dnech od 17. července 1945 do 2. srpna 1945 se v Postupimi konala

tzv. Postupimská konference. Sešli se zde zástupci tří velmocí: Sovětského svazu, USA

a Velké Británie. Projednávali politiku spojenců vůči Německu. V závěru se shodli na

politice 4 D: demokratizace, demilitarizace, denacifikace a dekartelizace. Zabývali se

záleţitostmi Němců ţijících v nejvíce postiţených zemích: v Československu, Polsku

a Maďarsku. „V této záleţitosti dospěli k dohodě o nutnosti provést odsun německého

obyvatelstva z těchto států. Měl však být zastaven tzv. divoký odsun a transfer měl být

nadále prováděn spořádaně a lidsky.“39

V dokumentech z Postupimské konference

můţeme také nalézt větu o tom, ţe je nutné „přesvědčit německý lid, ţe utrpěl úplnou

vojenskou poráţku a nemůţe se vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil.“40

Pokud se se zaměříme přímo na historii Brna, pak můţeme říci, ţe v květnu roku

1945 to jiţ nebylo město, jakým bývalo. Od srpna 1944 bylo vystavěno buď

americkým, nebo sovětským náletům. Ty si vyţádaly asi 700 lidských ţivotů a byla

poničena řada domů. Díky tomu se značná část obyvatelstva ocitla bez střechy nad

37 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa. 1. vyd. Praha: Academia, 1991, s. 59. 38 RICHTER, Karel a kol. Bez démonů minulosti: česko-německé vztahy v osudových okamţicích společné

historie. 1. vyd. Praha: Rodiče, 2003, s. 248. 39 NĚMEČEK, Jan. Cesta k dekretům a odsunu Němců: datová příručka. 1. vyd. Praha: Littera Bohemica,

2002, s. 92. 40 MACHÁČEK, Pavel. Cesta Čechů a Němců ke dnešku. 1. vyd. Praha: Aventinum, 2002, s. 101.

21

hlavou. 25. dubna 1945 započalo osvobozování Brna Rudou armádou. Dne

11. května 1945 vydal Bedřich Pokorný, velitel brněnské Národní bezpečnostní stráţe,

rozkaz k zadrţení všech Němců starších 12 let, ti byli odvlečeni do sběrných táborů. Pro

německé obyvatelstvo začínaly krušné časy. Ţeny byly znásilňovány, muţi mučeni.

Podle svědectví Leopolda Stehlíka bylo v brněnských lágrech násilí na denním pořádku:

„V ţenském oddělení se slavily orgie, aspoň jsme tak usuzovali podle hluku. Pak jsme

byli na řadě my. Dveře se rozletěly, my museli nastoupit a začala hodina tělocviku. […]

Kapající krev musel kaţdý slízat z podlahy, prý abychom nebyli chudokrevní.“41

V témţe článku se Jaroslav Ostrčilík zmiňuje o tom, ţe hrobník během svého působení

na Kounicových kolejích vyvezl asi 1 800 mrtvol.

V Brně z německého obyvatelstva zůstaly převáţně jen ţeny, děti a starci.

Vylikvidování však mělo být úplné, proto v noci z 30. na 31. května 1945 započal

tzv. brněnský pochod smrti. Do čela akce byl dosazen Bedřich Pokorný. Průvod asi

25 000 lidí pod dohledem dělníků ze Zbrojovky, kteří paradoxně po celou dobu války

dodávali Hitlerovi zbraně, se táhl přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem

k rakouským hranicím. „Zastrašené děti plakaly a křičely, mnohé z nich klesaly k zemi,

ale rána paţbou jim zase pomohla na nohy; nebo zůstaly leţet a byly později

zahrabány.“42

Průvod se dostal aţ do Pohořelic, kde se však zastavil. Rakousko

vysídlené Němce odmítlo, nebylo schopno pojmout takové mnoţství lidí. Jedna ţena

z Pohořelic uplynulé události popisuje slovy: „Hnali je v tom vedru, na svatodušní

svátky praţilo po obědě slunce, jako dobytek. Jako dobytek je hnali. Anička, sousedka,

přinesla od studně kýbl čerstvé vody. Ale ti revolucionáři s puškami nás zahnali do

stavení. A co si o tom myslím? Ţe ti Němci museli odpochodovat do Rakouska, to

povaţuji za správné, nic jiného nezasluhovali, ale ţe je, děcka, ţeny a staré muţe, v tom

vedru a hladu a ţíznivé hnali jako dobytek…hanba pluť!“43

Do Rakouska se však

většina Němců nedostala. Zhruba tisícovka z nich skončila v některé z jihomoravských

vesnic, aby pomáhala při sezonních pracích, dalších několik tisíc lidí zůstalo ve

sběrném táboře za Pohořelicemi, kde zemřelo na úplavici. Jen malé mnoţství Němců

přišlo do Vídně, kde byli ubytováni v internačním táboře v centru města.

41 OSTRČILÍK, Jaroslav. Kdyţ Češi zabíjeli Němce z Brna: „Krev jsme museli slízat z podlahy“. [online].

27. 5. 2015 [cit. 5. 1. 2015]. Dostupné z: <http://technet.idnes.cz/brno-zabijeni-nemcu-likvidace-d2o-

/vojenstvi.aspx?c=A150526_132202_vojenstvi_kuz> 42 Tamtéţ. 43 POLLACK, Martin a kol. Brněnský pochod smrti. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2012, s. 69.

http://technet.idnes.cz/brno-zabijeni-nemcu-likvidace-d2o-/vojenstvi.aspx?c=A150526_132202_vojenstvi_kuz

http://technet.idnes.cz/brno-zabijeni-nemcu-likvidace-d2o-/vojenstvi.aspx?c=A150526_132202_vojenstvi_kuz

22

Podle publikace Němci ven! Die Deutschen raus! bylo na moravském území

celkem 4 140 obětí brněnského pochodu, z toho 1 700 na cestě z Brna do Pohořelic,

2 000 v Pohořelicích, 190 v okolních obcích a 250 na cestě ke hranicím. K tomuhle

počtu se ještě uvádí 1 066 mrtvých na cestě od hranic do Vídně.44

Roku 1947 byl násilný odsun německého obyvatelstva zastaven. Němci, kteří

zůstali na našem území, se stali jakýmisi nepohodlnými svědky oněch událostí. Začít ţít

nový ţivot nebylo snadné, a to jak uţ z hlediska pracovního, tak i společenského.

Trauma z poválečných událostí je neopustilo nikdy.

A jak se na násilný odsun Němců díváme dnes? Bohuţel se stále dají najít lidé,

kteří věří v jeho správnost a nutnost. Avšak s kaţdou novou generací se situace

zlepšuje. Podstatné je, aby se o událostech mluvilo, ne aby se tajily. Problémem se

zabýval uţ Václav Havel, který v dopise spolkovému prezidentovi Richardu von

Weizsackerovi z roku 1989 napsal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji

vyhnání Němců po válce. Vţdy mi to připadalo jako hluboce nemorální čin, který

uškodil nejen Němcům, ale moţná ještě více Čechům.“45

Roku 2000 vznikla z iniciativy

studentů Masarykovy univerzity v Brně organizace Mládeţ pro interkulturní

porozumění (MIP). Oslovili Magistrát města Brna, aby se násilně odvlečeným Němcům

omluvil. Výsledkem nebyla omluva, ale politování nad poválečnými událostmi. „Městu

Brnu je velmi líto všech spoluobčanů, kteří v tomto období nespravedlivě trpěli a museli

Brno za tragických okolností opustit. Je nám líto, ţe s námi i nadále neţijí desetitisíce

českých, ţidovských, německých, romských a dalších spoluobčanů. Všichni tito lidé

tvořili město Brno v jeho kulturní, náboţenské, ideové a národnostní pestrosti. Jejich

ztráta je ztrátou nás všech. Je nám proto líto i německých spoluobčanů, kteří museli

Brno nuceně opustit roku 1945.“46

Jiří Löv, tehdejší radní, se k situaci vyjádřil

následovně: „Ta doba po válce uţ je tak dlouhá, ţe uţ snad vychladly všechny vášně

a ţe se můţeme racionálně s touto stránkou vyrovnat.“47

Můţeme tedy jen doufat, ţe se časem dokáţeme k tak choulostivé otázce

postavit čelem a přiznat naši vinu. Záměrně poukazujeme na slovo naši, neboť pokud

opravdu, jak mnozí tvrdí, existuje princip kolektivní viny, dokonce i napříč generacemi,

naskýtá se otázka: nejsme i my vinni?

44 HERTL, Hanns a kol. Němci ven! Die Deutschen raus!: brněnský pochod smrti 1945. Praha: Dauphin,

2001, s. 207. 45 Tamtéţ, s. 7. 46 MAREK, Jaromír. Politování nad odsunem Němců z Brna. [online]. 18. 5. 2001 [cit. 10. 11. 2015].

Dostupné z: <http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/politovani-nad-odsunem-nemcu-z-brna> 47 POLLACK, Martin a kol. Brněnský pochod smrti. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2012, s. 41.

http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/politovani-nad-odsunem-nemcu-z-brna

23


Román Vyhnání Gerty Schnirch nese titul v podobě sousloví, kterým se

nejčastěji autor snaţí naznačit obsah díla.48

Podle klasifikace Františka Všetičky jej

můţeme označit za titul protagonistický, coţ je titul, který „dostává literární dílo podle

hrdinova jména, označení, poslání, funkce nebo společenského postavení.49

První slovo

titulu naznačuje nekoordinovaný a nelidský odsun německého obyvatelstva, ke kterému

došlo bezprostředně po ukončení druhé světové války. „Druhé a třetí slovo titulu, ono

ţenské jméno, naznačuje, ţe autorka si pro své svědectví zvolila beletristickou formu

nahlíţející obecnější děje skrze příběh jedné ústřední postavy, prostřednictvím

konkrétního, jedinečného a neopakovatelného lidského údělu.“50

Kniha je rozdělena na prolog, pět samostatných oddílů a slovníček cizích názvů.

Jednotlivé oddíly nesou příznačné názvy, které podávají předběţné informace o jejich

obsahu. Aţ na oddíl poslední, který se celkově vymyká ze zavedené kompoziční

výstavby celého díla, jsou dále členěny do číslovaných kapitol.

První oddíl se nazývá Válkou s cejchem Schnirchů. Jiţ na první pohled je čtenáři

patrné, ţe se v oddíle seznámí se členy rodiny Schnirchů, jejich politickými postoji,

vzájemnými vztahy a společenskou situací. Skládá se z 19 kapitol. Druhý oddíl,

pojednávající o vyhnání německého obyvatelstva z Brna a jeho následného začlenění do

zemědělských prací, nese název Kdyţ se kácí les, lítají třísky. Jedná se o české přísloví,

které znamená, ţe prosazování prospěšné nebo i jen zdánlivě prospěšné věci s sebou

nese negativní jevy, někdy dokonce i kruté postupy. Druhý oddíl je oddílem

nejobsáhlejším, skládá se z 25 kapitol. Pod názvem třetího oddílu Město Deutschfrei se

čtenáři vybaví Brno jako město bez všech jeho typických německých atributů. Němci se

v Brně stávají méněcennou sloţkou obyvatelstva. Oddíl je sloţen z 23 kapitol.

Předposlední oddíl, skládající se z osmi kapitol, nese název Minulost přítomná. Spojení

slov minulost přítomná bychom mohli chápat jako oxymóron neboli protimluv, coţ je

obrazné pojmenování metonymické. Závěrečný oddíl Sólo pro Barboru je ze všech pěti

oddílů nejkratší.

48 Srov. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 100. 49 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,

s. 44. 50 JANOUŠEK, Pavel. Svědectví nejen o Gertě Schnirch, aneb, Takoví jsme byli. Host, 2009, roč. 25,

č. 9, s. 61-62. Dostupné také z: <http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2009/9-2009/svedectvi-nejen-o-gerte-

schnirch>

24

Kompozice románu Vyhnání Gerty Schnirch je tektonická, neboť končí smrtí

hlavní hrdinky Gerty.

3.3. Děj románu Vyhnání Gerty Schnirch

Příběh se odehrává v dlouhém časovém období, které zahrnuje prakticky celý

ţivot hlavní hrdinky Gerty Schnirch. Román Kateřiny Tučkové „líčí osudy titulní

hrdinky od třicátých let, kdy vyrůstala v typické národnostně smíšené středostavovské

rodině, a prostřednictvím její dcery a vnučky je doveden aţ do polistopadové reality.“ 51

Gerta Schnirch je dcerou brněnského Němce Friedricha Schnircha, který

sympatizuje s nacistickými myšlenkami, a české matky Barbory Schnirch, rozené

Ručkové. Rodina je rozdělena na dvě části, tu německou, která se skládá z otce a bratra

Friedricha, a tu českou, do níţ patří Gerta s matkou. Po matčině smrti v zimě roku 1942

se Gertin ţivot postupně hroutí. Bratr odchází do války a Gerta zůstává s otcem sama.

Proţívá mnohé tragédie, jakými jsou bombardování města Brna nebo nechtěné

těhotenství v mladém věku poté, co ji otec znásilní. Dceru pojmenuje symbolicky po

matce Barbora.

S malou Barborou se po konci války ocitá v průvodu německého obyvatelstva,

ţen a starých lidí, kteří jsou vyhnáni z města Brna. Během cesty do sběrného tábora

v Pohořelicích trpí nejen po psychické stránce, kdy proţívá strach o svůj a Barbořin

ţivot, ale i po stránce fyzické. „Voják, který z ní právě vstal, se na ni podíval, jak se

stáčí na bok, s koleny konečně stisknutými k sobě, a kopnul ji do ještě odhalené

zadnice.“ (s. 94) Po strastiplné cestě se Gerta ocitá ve sběrném táboru v Pohořelicích,

kde lidé umírají na úplavici a tyfus. Vyhlídka na lepší budoucnost se Gertě naskýtá ve

chvíli, kdy v táboře uslyší křik jednoho z pohořelických pomocníků shánějícího

pracovníky na zemědělské práce. „Lepší ţeny neţ muţe, s těmi bude méně problémů.“

(s. 114)

Gerta se dostává spolu s dalšími ţenami do vesnice Perná. Jsou ubytovány

u staré paní Zipfelové, která si k ţenám vybuduje přátelský, téměř aţ mateřský vztah.

Gerta začne pracovat na statku Huberta Šenka. Jednou, kdyţ spolu s Johannou jdou na

vinohrad, zaslechnou v polích volání o pomoc: „Hilfe, jsem zraněný!“ (s. 122)

O zraněném Němci se svěří paní Zipfelové, která se s nebezpečnou situací obrátí na

51 MACHALA, Lubomír a kol. Panorama české literatury (2). 1. vyd. Praha: Kniţní klub, 2015, s. 166.

25

Huberta Šenka. Nalezeného muţe ruští vojáci zastřelí, coţ si Gerta vyčítá a dává za

vinu.

Vzhledem k tomu, ţe Gerta vystudovala obchodní školu a umí česky i německy,

se dostává do kanceláře a stává se administrativní silou pro konfiskaci a evidenci

majetků zabíraných Národním pozemkovým fondem. Jejím nadřízeným se stává

komisař Schmidt. Uţ podle jména je patrné, ţe je Schmidt německé národnosti, coţ

podstatně narušuje jeho moţnosti ve výkonu své práce. „Kdyţ si přišel německý

hospodář na komisařství stěţovat, vběhl do kanceláře Jech a před Schmidtovým stolem

Hammera ztloukl, kopal do něj ještě na zemi. Gerta mezi dveřmi viděla, jak se tomu

Schmidt snaţil bránit do chvíle, neţ na něj Jech vykřikl, jestli taky náhodou není Němec.

Schmidt strnul, nechal Hammera leţet na zemi a Jecha řvát, ţe na majetek po prašivých

Němcích má nárok.“ (s. 137) Po čase se komisař Schmidt pod nátlakem okolností

rozhodne pro útěk. Situace Němců se neustále zhoršuje, tudíţ má strach o svůj ţivot.

Navrhne Gertě, aby utekla s ním, ta však odmítá.

Po Schmidtovi na post komisaře nastupuje Kratina, který však ve funkci vydrţí

jen krátce. Jeho nástupcem se stává Hanák. Komisař Hanák je zarputilým stoupencem

kolektivní viny německého obyvatelstva. „Kaţdý Němec udělal, kaţdý je vinný, ţenská,

slyšíte? To Němci si odsouhlasili obsazení Československa, všichni. Neznám jediného,

co by to nechtěl.“ (s. 172)

Roku 1947 Gerta obdrţí Povolení k pobytu pro osoby bez státní příslušnosti.

Gerta však časem musí přestat pracovat na národním výboru, stane se totiţ třídně

nespolehlivou. „Jsem přece Němka, ne? I kdyţ československá občanka. Kdoví, co bych

mohla v rámci své funkce provést.“ (s. 234)

Perná je ovšem jen přestupní stanicí v Gertině ţivotě. Zpět do rodného města jí

dopomůţe dávný známý Karel, který pracuje na krajském výboru v Brně. Ovšem ani

v Brně Gerta nepřestane být osobou neţádoucí. „Staronové Brno. Stejné město, stejná

síť ulic a vzpomínek, které se s nimi pojí. Jenţe deutschfrei, zbavené Němců, pro Němce

nevhodné. Pro Gertu uţ Brno nemohlo nikdy být klidným, teplým domovem.“ (s. 241)

S Karlem Gerta naváţe intimní vztah, stará se o ni i o Barboru. Plnohodnotným

se vztah však nestane nikdy, jelikoţ je Karel ţenatý. Karel začne pátrat po tom, co se

tehdy v květnu roku 1945 opravdu stalo, přičemţ stále častěji naráţí na nejasnosti a na

údaje, které nedávají smysl. „Zvláštní kniha úmrtí obsahovala karty zemřelých. Kdyţ

jimi listoval, zjistil, ţe se neliší ani jediná. Dysenterie. Dysenterie a marasmus senilis.

Desetkrát, dvacetkrát, ve čtyřech stovkách. Stejné úmrtní karty. I u ţen narozených ve

26

dvacátých letech. I u dětí. Dysenterie a marasmus senilis. Co je to za nesmysl? říkal si.“

(s. 245) Karel začne být ve svém bádání nebezpečný, tudíţ na sebe upoutá pozornost

osob na vyšších funcích. Jednoho dne přestane Gertu navštěvovat. Gerta po něm začne

pátrat a zjistí, ţe byl pro svou nebezpečnost „odstraněn“.

Barbora se Gertě čím dál více odcizuje. Nechce ţít jako její matka v ústraní,

schovávat se a neustále se něčeho obávat. Najde si přítele Járu, kterého si posléze

i vezme. Propast mezi ní a matkou ještě více prohloubí právě Jára, se kterým si Gerta

nerozumí. Pojítkem mezi nimi se stává aţ Barbořina dcera Blanička, která se o rodinnou

minulost zajímá a přichází s myšlenkou omluvy násilně vysídleným Němcům. Zcela se

však Barbora s Gertou usmiřuje aţ v nemocnici, kdyţ je Gerta v kómatu a umírá.

3.4. Postavy

V následujících kapitolách se pokusíme analyzovat románové postavy, které

jsou svými charakterovými vlastnostmi velmi různorodé. Postavy v díle se pod

nátlakem okolních vlivů vyvíjejí a často se dostávají do extrémních situací, kterými jsou

ovlivněny po celý zbytek ţivota.

Postavy bychom mohli rozdělit na postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Dále také

na ţenské nebo muţské, jelikoţ pohlaví v románu hraje důleţitou roli. Muţské postavy

jsou pojaty spíše negativně (aţ na pár výjimek, viz Karel Němec nebo Hubert Šenk),

zato ţenské postavy jsou nositelkami převáţně kladných vlastností.

3.4.1. Hlavní postavy

Hlavní postavou románu je dívka jménem Gertruda Schnirch, která je zároveň

i hlavní hrdinkou. Pro příběh je velmi důleţitá, coţ značí i umístění jejího jména do

titulu knihy. Význam jména Gertruda znamená „silná v kopí“52

. Pojem kopí můţeme

povaţovat za symbol boje, z čehoţ vyplývá, ţe je Gerta silná a odváţná v těţkých

chvílích svého ţivota.

Postava Gerty je postavou velmi komplikovanou a těţce uchopitelnou. Literární

postava je utvářena především zevnějškem, chováním, jednáním, pocity atd. O Gertině

zevnějšku toho však autorka románu mnoho neuvádí. Z jistých nečetných naráţek se

dozvídáme, ţe je „taková drobná hezká Němka.“ (s. 156) Mimo fakta, ţe je drobná

a hezká, bychom se mohli pozastavit i nad slovem Němka, které je nositelem jistých

52 KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia, 2010, s. 385.

27

zauţívaných stereotypních znaků. Gertin zevnějšek je v próze do jisté míry potlačen

z toho důvodu, aby se jednalo o postavu neutrální, lehce ztotoţnitelnou s dalšími násilně

vysídlenými Němci.

Postava Gerty se v průběhu románu mění, můţeme říci, ţe s ním vyrůstá

a formuje se. Vývoj je moţno sledovat z pohledu kompoziční výstavby díla, která se

primárně dělí na pět částí. V kaţdé z nich se Gerta určitým způsobem proměňuje.

V první části se v Gertě i přes mnohá utrpení stále skrývá naděje na lepší budoucnost.

Ta ji opouští v části druhé, ve které Gerta přestává vidět svět naivníma dětskýma očima.

Ztráta naděje je metaforicky vyjádřena ztrátou víry v Boha. Avšak Gerta ještě stále touţí

po přeţití a myslí na nový začátek, který má před sebou. Ve třetí části románu na ţivot

zcela rezignuje. Přestoţe jsou počáteční vyhlídky na nový spokojený ţivot příznivé,

v konečné fázi je opět zklamána a upadá vůči okolnímu světu do apatie. Teprve ve

čtvrté části se Gerta, nyní jiţ jako stará ţena, dokáţe se svou minulostí smířit.

Závěrečná pátá část je konečným mezníkem jejího ţivota, Gerta umírá.

Jak jiţ bylo zmíněno, Gerta se v průběhu románu vyvíjí. V první části,

pojmenované Válkou s cejchem Schnirchů, je Gerta ještě dítětem, které nedokáţe

vyhodnotit situaci z její širší perspektivy. Dokládá to např. příhoda, ve které je Gerta

svědkem hádky matky a otce. Matka věnuje ţidovské sousedce paní Goldsteinové

půllitr mléka, s čímţ otec razantně nesouhlasí. Strhne se hádka, ve které Gerta nedokáţe

vnímat příčinu v tom, ţe matka udělala správnou věc, kterou otec nespravedlivě

odsuzuje. Gerta se dokonce ve svém pokoji modlí, „aby paní Goldsteinová nechodila za

nimi, kdyţ bude zas potřebovat mléko…aby se matka nenechala obměkčit malou Hanou

s očima velikýma a tmavýma jako první puklé kaštany, kterou měla paní Goldsteinová

v náručí.“ (s. 19) Stejně tak se v jiné části románu modlí, aby před domy neposedávali

lidé s naloţenými bryčkami, kvůli kterým byla matka smutná. Na ukázkách je

prostřednictvím Gerty ztvárněna obecná nechápavost a nevinnost dětí, které jsou svědky

tragických událostí.

Pro mladou Gertu je charakteristická silná víra v Boha a velmi kladný vztah

k její matce. Poněkud chladnější vztah můţeme vypozorovat mezi ní a otcem. Nejprve

se otci snaţí všemoţně zalíbit, aby ji měl stejně rád, jako jejího bratra Friedricha. Začne

mluvit pouze německy, nosit dirndl, dokonce nastoupí na německou obchodní akademii

(Deutsche Handelsakademie). Po čase však její snahy ustanou a začne k otci cítit spíše

nenávist. Domácnost se rozdělí na dvě části, českou (Gerta s matkou) a německou (otec

s Friedrichem).

28

Pro Gertu je čím dál obtíţnější vyrůstat v tak vyhraněné německé domácnosti,

kdyţ sama se jako Němka necítí. Poté, co ji otec přihlásí do Svazu německých dívek,

začíná tušit, ţe němectví v ní příliš silné není. Na otcovo přání však do svazu vstoupí.

„Vţdyť na tom nebylo nic špatného – chodit do výtvarného kurzu a čas od času

nacvičovat německé písně a pochod v uniformě na programy různých Paraden. Nebo

bylo?“ (s. 25) Gertu začínají trápit pochybnosti o správnosti německého počínání,

ovšem teprve aţ po smrti matky si začíná všechny následky naplno uvědomovat.

Přestoţe je Gerta napůl Němka, tak si přeje, aby „Němci, kteří přinášejí tolik neštěstí,

uţ konečně co nejrychleji prohráli.“ (s. 50)

Propast mezi ní a otcem se po pohřbu nadále prohlubuje. Blíţí se konec války,

Brno je bombardováno a ona si uvědomuje, ţe pro ni osud jejího otce není důleţitý. Na

jeho moţnou smrt reaguje slovy: „Ať si tam třeba chcípne.“ (s. 50)

Při náletech Gerta poprvé pociťuje přítomnost války. Ztrácí svou jedinou

přítelkyni Janinku, která po proţitých hrůzách psychicky zkolabuje.

Kromě války a ztráty matky i Janinky se Gerta musí vypořádat s další tragédií,

a tou je její nechtěné těhotenství. Jiţ v průběhu prvního náletu jsou patrné jisté náznaky,

např. kdyţ si Gerta při pádu ze schodů chrání své vyklenuté břicho. Z dalšího vyprávění

se dozvídáme, ţe Gerta otěhotněla poté, co ji její otec znásilnil. Gerta cítí k

nenarozenému dítěti nenávist, dokonce se pokouší o potrat, ale „skřet, rozpínající se

v ní, zvítězil.“ (s. 61) Zprvu se jí dítě opravdu jeví spíše jako vetřelec. Se skutečností, ţe

je těhotná, se dokáţe smířit aţ na hřbitově, kde si uvědomí, ţe jí dítě seslala matka, aby

nebyla sama. Na její počest pojmenuje svou dceru symbolicky Barbora.

Po válce Gertino trápení nekončí, ale naopak teprve začíná. Po osvobození Brna

je Gerta jako brněnská Němka vyuţívána při odklízecích pracích, během nichţ je

několikrát odvlečena k Rusům. Domů se vrací „s rozedřenými zády a s otoky

a podlitinami na stehnech, podle toho, jak moc se jim bránila.“ (s. 84) Také pro ni platí

nová nařízení. Všichni Němci, aţ na staré ţeny, musí odejít kvůli bezpečnosti

prezidenta Beneše za město. Gerta však v Brně i přes zákaz zůstává. Necítí se jako

brněnská Němka, „vţdyť je přece taky Češka, z vlastní volby a především po matce.“

(s. 74) Během projevu prezidenta Edvarda Beneše si však uvědomí, ţe právě ona, Gerta,

je jednou z těch, proti nimţ dav skanduje: „smrt Němcům!“ (s. 80) V noci na konci

května je spolu s dalšími Němci zařazena do průvodu a vyvedena z města. Tím končí

první etapa Gerty Schnirch, ve které se z malého dítěte stává dospělá ţena.

29

Druhá část knihy je ve znamení ztráty naděje, která je symbolizována ztrátou

víry v Boha. „Bůh? Tomu přestala důvěřovat uţ dávno. Dřív se k němu modlila, prosila

jej, aby jí pomohl, aby něco udělal. Cokoliv, co změní její ţivot. Pak pochopila, ţe Bůh

to za ni neudělá.“ (s. 11) V průvodu vysídlených brněnských Němců zaţívá četné

hrůzy, vůči kterým se naučí být do značné míry apatická. Násilí, okolní smrt

a znásilňování jiţ pro Gertu nejsou jen prázdné pojmy. „Ostatně, jako by měla na čele

celý ţivot napsáno, ţe její tělo se můţe beztrestně brát. A oproti tomu, co s ní dělal otec,

teď aspoň dobře ví, za co to má. Za něj. Za tu německou půlku z něj.“ (s. 94)

Gerta s Barborou přeţije nebezpečnou cestu do Pohořelic, kde jsou umístěny

v provizorně zbudovaném táboře. Z něj se Gertě podaří uniknout jako pracovní síla do

Perné, kde je ubytována u paní Zipfelové. Jelikoţ vystudovala obchodní akademii a umí

česky i německy, dostává se do kanceláře ke správnímu komisaři Josefu Schmidtovi.

Ovšem ani v Perné se necítí zcela v bezpečí. Obyvatelé se na ni zpočátku dívají jako na

„sviňskou Němku“ (s. 133) Po čase však na své postavení v Perné zapomíná a začíná se

cítit jako „potřebný člověk, jehoţ práci oceňují.“ (s. 135)

I přes všechny útrapy Gerta stále doufá, ţe se jednoho dne vrátí zpět do Brna.

Odmítá nabídku komisaře Schmidta, aby s ním utekla za hranice. Proč by to dělala,

kdyţ to nejhorší, uţ má za sebou? Chce se vrátit do Brna a tam si najít byt. Vţdyť jako

dcera Češky na to má nárok.

V Gertině ţivotě můţeme objevit několik momentů, ve kterých se i přes hrozící

nebezpečí postaví za správnou věc. Poté, co byla Ula na vinohradě znásilněna a paní

Zipfelová se u nového komisaře Kratiny spravedlnosti nedovolala, se Gerta rozhodne

k velmi nebezpečnému kroku. Do hromady papírů, které má Kratina podepsat, zařadí

i jeden navíc. Stojí v něm: „Na vědomost se dává, ţe kdo bude přistiţen nebo mu bude

prokázán trestný čin ublíţení na zdraví, a to jak vůči českým, tak vůči německým

obyvatelům, nebude mu ani jeho rodině ze zabaveného majetku určeného k přerozdělení

darováno nic.“ (s. 167) Tímhle činem Gerta riskuje všechno, prokáţe však, ţe je velmi

statečná.

Jednoho dne se v Perné objeví Karel, čímţ se její ţivot radikálně změní. Tou dobou uţ

Gerta nepracuje na Národním výboru, jelikoţ je třídně nespolehlivá, ale znovu na poli.

S jeho pomocí se vrátí na začátku roku 1951 do tak pro ni vytouţeného Brna. Dostane

byt a práci v Kuřimi, kde nastoupí v továrně obráběcích strojů. Po Karlově boku

začínají pro Gertu první a poslední šťastné chvíle od matčiny smrti. Ale Brno uţ není

tím Brnem, ze kterého tehdy odešla. Stává se pro ni nepřátelským místem. „S

30

uplývajícím časem Gerta zostřuje svůj kritický pohled na Čechy – vlastně uţ stojí

definitivně mimo jejich společenství, stala se cizinkou ve vlastním městě.“53

V dopise

Terese do Vídně píše: „My tady jsme odsouzeni k ztrouchnivění, stále vinní za všechno,

čím tahle republika trpí.“ (s. 269)

Po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 se Gerta ocitá

v naprostém ústraní a strachu. Z kanceláře, kam se za ta léta vypracovala, je opět

přesunuta do skladu. S Barborou si přestává rozumět, dokonce je jejím muţem

vypovězena z domu. Gerta se po letech ocitá opět sama. „Tenkrát to bolelo fyzicky. Po

celém těle z nočního pochodu. Z pozdějších prací na poli, uvnitř to bolelo z poníţení,

které jí připravil ten voják. Bylo ale pro co jít dál. Pro Barboru. Pro co ale ţít dál ve

chvíli dalších poníţení, které si nezaslouţila, a ve chvíli, kdy ji Barbora ze svého ţivota

vyřadila, to nevěděla.“ (s. 341) Tím se Gerta ve třetí části románu znovu vzdává všech

nadějí, tentokrát však s daleko rozsáhlejšími následky. Je jiţ dost stará na to, aby

věděla, ţe ji další lepší budoucnost nečeká. Naděje vloţené do dcery ztroskotají

a zůstává jen ona sama.

Poslední léta svého ţivota proţije Gerta „šťastná, protoţe smířená.“ (s. 386)

Celé dny tráví doma, definitivně odstřihnutá od světa. Vídá se jen se sousedkou nebo

Johannou. Nesleduje televizi, zprávy, ani dění kolem. Je stále těţší s ní vyjít, avšak

nakonec se prostřednictvím Blaničky, její vnučky, usmiřuje s Barborou. A tak, tedy uţ

podruhé, jí novou chuť do ţivota vlije další ţena z její rodové linie.

Poslední část knihy popisuje konec Gertina ţivota. I přesto, ţe leţí v kómatu, si

jsou s Barborou blíţ, neţ kdy byly. Umírá vyrovnaná se vším, co ji kdy potkalo.

3.4.2. Vedlejší a epizodní postavy

V románu Vyhnání Gerty Schnirch se objevuje mnoţství odlišných typů postav,

které jsou ve vzájemné interakci. Primárně se dělí na postavy kladné a záporné, ţenské

a muţské.

Nejzápornější muţskou postavou objevující se v příběhu je postava Gertina otce

Friedricha Schnircha, který je fanatickým stoupencem Adolfa Hitlera. V románu je

prezentován jako hlava rodiny Schnirchů, jako ten pravý germánský Němec. Pracuje na

úřadě Oberlandratu a jednoznačně se staví na protiţidovskou stranu, coţ je v knize

53 VANÍČEK, Jakub. Řešení pohořelického pochodu v řeči „politically correct“. [online]. 16. 12. 2009

[cit. 27. 3. 2016]. Dostupné z: <http://denikreferendum.cz/clanek/537-reseni-pohorelickeho-pochodu-v-

reci-politically-correct>

31

několikrát doloţeno. Čím více se blíţí konec války, tím více se začínají projevovat jeho

despotické vlastnosti. Po smrti ţeny a odchodu syna zůstává v bytě s dcerou sám. Gerta

je pro něj neustálou připomínkou nenáviděného češství, které spolu s alkoholem

a zmařenými nadějemi vytváří nebezpečnou kombinaci, v jejímţ důsledku svou dceru

znásilní. Krutý čin se stává posledním protestem proti zničenému ţivotu. Ke konci se

z Friedricha stává troska, je „šedě popelavý, s vyprahlými rty a kruhy pod vytřeštěnýma

očima.“ (s. 69) Po osvobození je zajat a odvlečen do Kounicových kolejí, kde se jeho

stopa ztrácí. Na ţivotu Friedricha Schnircha je symbolicky zpodobněn průběh války,

a to od samotných začátků, kdy Němci jen opatrně prozrazovali své úmysly, aţ po

totální prohru.

Otcovým věrným obrazem je Gertin bratr Friedrich. „Nosil stejnou patku jako

on, stejně přivíral oči, kdyţ se usmíval, a dělal to, co bylo správné, ještě před tím, neţ to

otec vyslovil. Friedrich byl pravý Schnirch.“ (s. 21) Friedrich je postava ztotoţňující se

s germánským předobrazem statečného árijce, který je budoucností národa. Spolu

s otcem tvoří německou část rodiny, která opovrhuje Gertou i matkou. Uprostřed války

roku 1943 musí Friedrich narukovat a odejít bojovat za své i otcovy ideály. V průběhu

války se jeho stopa ztrácí a znovu se s ním setkáváme aţ těsně před jeho smrtí, kdy se

ze zločinů spáchaných v minulosti zpovídá vlastní ţeně. Líčí hrůzy, které s vírou

v Hitlera napáchal, mnoţství lidí, které s čistým svědomím zavraţdil. Vzpomíná, ţe aţ

při zásahu v Malíně se jeho pohled na smrt změnil. Neumírali tam Ţidé, ale Češi, coţ

odstartovalo nekončící noční můry, ve kterých „slýchal matčin hlas, plebskou,

nenáviděnou češtinu nenáviděné matky, a pak uţ ani on nemohl ráno vyjít ven, aniţ by

si přihnul samohonky.“ (s. 382) Ovšem i přesto, stejně jako i jeho otec, nikdy nepřestal

věřit ve velký germánský národ, pro který to všechno dělal, „pro který on cedil krev

a cedil by zase.“ (s. 385) Friedrich má se svou ţenou dvě děti, Friedricha a Barboru, coţ

je opět symbolické předání rodinného poselství, ve kterém jsou dvě sloţky, německá

i česká.

Jméno Friedrich se v rodině objevuje jiţ ve třetí generaci. Dalo by se vyloţit

jako „mírumilovný (mocný) vladař“54

. Příznačné je právě slovo vladař. Otec Friedrich

je mocným vladařem nad svou rodinou, zejména manţelkou Barborou a dcerou Gertou,

zatímco syn Friedrich se za války stává vladařem nad ţivoty nespočtu lidí.


32

Dosti rozporuplnou se zprvu můţe jevit postava domovníka, který se na začátku

románu představí aţ téměř hrdinsky. Ukrývá nájemníky v suterénu, a tím je chrání před

nálety. Po válce a projevu prezidenta Edvarda Beneše se z něj však stává vyděrač, dalo

by se dokonce říci i násilník. Gerta k němu pravidelně dochází ve víře, ţe jí potvrdí

papír spolehlivosti, který ji uchrání před násilnostmi páchanými na Němcích. „Stačilo

se s ním čas od času pomilovat a počkat, aţ z radnice, kam dosedl nový národní výbor,

přinese potvrzení o její spolehlivosti.“ (s. 83) To se ovšem nestane a Gerta musí na

konci května roku 1945 spolu s dalšími Němci z Brna odejít, přičemţ gardistům její

papíry předává právě domovník. Znovu se s ním Gerta setkává po svém návratu do

Brna, „…jeho oči těkaly pohledem sem a tam po obzoru, a pak se náhle ve zděšeném

poznání zase vrátily ke Gertině tváři…Dělal, jako by ji nikdy neviděl.“ (s. 240)

Domovník je postavou ztvárňující obecné negativní lidské vlastnosti, mezi něţ patří

vypočítavost, nepoctivost a bezcharakternost.

Nenávist Čechů vůči Němcům spojená s touhou po majetku je v románu

zosobněna v postavě Jecha. Jech přijíţdí na venkov za vidinou snadného získání

hospodářství, které si v konečné fázi přisvojí násilnou cestou, kdyţ zastřelí původního

majitele Führedera.

V románu se mimo aktivní záporné postavy, které se vyznačují přímým

fyzickým napadením osob (např. gardisté), objevují i postavy pasivní. Pasivní postavy

na své oběti útočí prostřednictvím slovních obratů, uráţek a vulgarismů. Do zmíněné

kategorie bychom mohli zařadit komisaře Hanáka, v pořadí jiţ třetího správního

komisaře obce Perná. Hanák je zastáncem ryze protiněmeckých názorů, coţ se

projevuje i v jeho vyjadřování. „A dobrý Němec je jedině mrtvý Němec.“ (s. 179) Ve

svých stanoviscích se mnohdy odvolává na slova prezidenta Beneše, který má „svatou

pravdu.“ (s. 171) Obvykle se vyjadřuje pomocí vulgarismů, kterými jen potvrzuje

primitivnost svých tvrzení. Hanákovým charakteristickým rysem se stane slabost pro

konzumaci alkoholu, coţ má vliv na jeho prudce se měnící nálady.

Kladnou muţskou postavou je Hubert Šenk, který je v románu popisován jako

slušný člověk a „dobrý chlap“ (s. 118) Do Perné přiveze z Pohořelic Gertu a další

Němky s dětmi, z nichţ deset ubytuje u paní Zipfelové a dá jim práci na statku a na poli.

Provází je celým pobytem v obci, stará se o ně a chrání je. Jeho charakterové vlastnosti

33

se odráţejí jiţ ve významu jména Hubert, které lze vyloţit jako „duchaplný“ nebo

„jasného ducha“55

.

Mezi kladné muţské postavy bychom dále mohli zařadit Josefa Schmidta nebo

Karla Němce.

Správní komisař Josef Schmidt je Němec starousedlík, o kterém se říká, ţe byl

za války v odboji. Gerta se s jeho pomocí dostane z prací na poli do kanceláře, kde

působí jako pracovní síla pro konfiskaci a evidenci majetku zabíraného Národním

pozemkovým fondem. Josef Schmidt se zpočátku o svou budoucnost v Perné nebojí,

teprve aţ po čase si začíná všímat, ţe se k němu lidé chovají s čím dál menším

respektem, a proto se rozhodne pro útěk.

S Karlem Němcem se Gerta seznamuje jiţ ve škole, kde jejich přátelský vztah

přerůstá v první lásku. Avšak ke konci války, kdy se Karel začíná upínat k myšlence

komunismu, zmizí. Není jisté, zda proto, ţe byl totálně nasazen, nebo z toho důvodu, ţe

se na Gertě začínalo projevovat její těhotenství. „Nikdy nezapomene na výraz v Karlově

obličeji, kdyţ pochopil, proč Gerta tloustne.“ (s. 213) Znovu se s ním setkává aţ po

válce, kdy je Karel ţenatý a pracuje na Krajském národním výboru v Brně. Pomůţe

Gertě vrátit se zpět do Brna a překonat počáteční problémy. Jsou si s Gertou velmi

blízcí, a proto se začne zajímat o skutečný průběh událostí, které se staly v noci z 30. na

31. května 1945. Z přesvědčeného komunisty se stává racionálně uvaţujícím člověkem,

který je pro reţim nebezpečný a je třeba se ho zbavit.

Není jistě náhoda, ţe všechny tři kladné muţské postavy skončí v románu

tragicky. Hubert Šenk je poslán na šestnáct let do jáchymovských dolů za velezradu,

protoţe se nechce se svým statkem připojit k JZD. Josef Schmidt je pod nátlakem

okolností donucen opustit svou rodnou vesnici a Karel Němec záhadně zmizí.

Ţenské postavy objevující se v románu jsou vesměs osoby těţce zkoušené

ţivotem. Jsou pojaty téměř jako mučednice, které, ač se ničím neprovinily, nemají právo

na šťastný ţivot. Nejednou jsou týrány, a to po psychické i fyzické stránce.

Nejtragičtější postavou jistě zůstává hlavní hrdinka románu Gerta Schnirch, ovšem ani

ţeny vyskytující se v jejím okolí nemají jednoduché osudy.

Pokud se zaměříme bezprostředně na Gertinu rodinu, tak v ţenské linii narazíme

na několik případů. Předně na její matku Barboru Schnirch, rozenou Ručkovou. Právě

postava matky je pro román jednou z nejdůleţitějších. Je jednoznačně typizována jako


34

Češka, týraná ţena a oběť, ale zároveň jako matka, která se bojí o své děti. Matka

vytváří protipól otce. Jestliţe se on směje nad smrtí Ţida, ona pláče. Zpočátku je

Barbora v manţelství se svým muţem šťastná, teprve později si začíná uvědomovat, ţe

pozornost, kterou jí věnoval, „byla spíše snaha mít ji zcela pod kontrolou.“ (s. 37)

Mimo psychického týrání ji týrá i fyzicky, coţ Gertě dlouhou dobu uniká. Aţ na její

smrtelné posteli si spojí „rudé pásy křiţující matčina záda s blouznivými výkřiky ze

sna.“ (s. 62)

Ţenská rodová linie pokračuje opět tragickou postavou, a tou je Gertina dcera

Barbora. Na postavě Barbory můţeme sledovat, jaký dopad mělo poválečné vyhnání

Němců i na další generaci. Barbořino dětství je poznamenáno týráním jak z řad dětí, tak

i dospělých. Neméně důleţitým se stal její vztah s doposud nevyrovnanou matkou.

Vzpomíná na své dětství a matku slovy: „Někdy jsem si připadala jak prokletá, jako

bych si máminu lásku prostě nemohla zaslouţit nebo co.“ (s. 370) Barbora si velmi brzy

najde přítele Járu, kterého si i vezme. Ovšem ani tenhle vztah není zcela idylický, neboť

Jára začne Barboru podvádět. Vinu však nenese Jára, ale opět ţena, Barbora, která si ho

„přestala všímat jako chlapa.“ (s 38)

Jméno Barbora nese význam „cizinka, barbarka“56

. Opravdu se nejprve postava

Gertiny matky Barbory stává cizinkou ve vlastní rodině, aby se posléze Gertina dcera

Barbora stala cizinkou ve vztahu se svou vlastní matkou.

Reprezentantkou generace nezasaţené válkou je Gertina vnučka Blanička, která

se stává pojítkem mezi Gertou a Barborou, mezi minulostí a přítomností. Jméno Blanka

znamená „bílá, běloskvoucí“57

, coţ značí její nevinnost, poctivost a smysl pro

spravedlnost. Teprve ona se na uplynulé události dokáţe dívat objektivně a dopomoci

Gertě smířit se s jejím ţivotem. „To je tak, babi. Nemusíš zapomenout. Ty jim musíš

odpustit.“ (s. 392)

Špatné zkušenosti s válkou mají ţeny jak německého, tak i českého původu.

Janinka Hornová je „vysoká drobná dívka s jemnými oblinami ňader, hubenýma

nohama a závojem nepořádně ostříhaných, pod ramena splývajících plavých vlasů.“

(s. 17) Janinka je Gertinou nejlepší přítelkyní do doby, kdy se mezi ně postaví válka.

Jelikoţ Gerta pochází z německé rodiny, tak si Janinčini rodiče nepřejí, aby se spolu

vídali. Gerta ji definitivně ztrácí v okamţiku, kdy je Brno bombardováno. Janinka Gertu

znovu spatří aţ po letech na výstavě Kamila Lhotáka. Ovšem není si tím zcela jistá. Trpí

56 KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia, 2010, s. 340. 57 Tamtéţ, s. 344.

35

vidinami a přeludy. Není si jistá ani tím, zda Gertu ještě někdy vidět chce. Gertu, která

pochází z nacistické rodiny, má dítě kdoví s kým a její bratr Friedrich Janinku poniţoval

za jejich domem.

Poté, co se Gerta s malou Barborou dostanou do obce Perná, jsou ubytovány

spolu s dalšími Němkami u paní Zipfelové. Ta si k nim vytvoří vztah téměř aţ

mateřský, ochraňuje je a stará se jim o děti. Nesmýšlí o nich jako o nepřátelích, ale

o ţenách, které potřebují pomoci. Postava paní Zipfelové je v knize charakterizována

slovy: „Stará paní Zipfelová, jak si teď říká po česku i s koncovkou, je dobrá

a spořádaná ţenská. Sama si toho protrpěla hodně, syna jí odvedli kdoví kam, zbyla pod

střechou nevelké chalupy jen se snachou Idou.“ (s. 116) I paní Zipfelová je tedy

postavou tragickou. Přijde o syna, přestává doufat v jeho návrat a sleduje, jak si její

snacha Ida zakládá rodinu s někým jiným. Ida však šťastná také není. Za Helmuta, syna

paní Zipfelové, se provdala ještě mladá, odvedli ho do války a ona zůstala sama se svou

tchýní v domě, kde není svou vlastní paní, obklopená cizími dětmi. Není tedy divu, ţe

cítí jakousi hořkost a touhu ţít jinak. Zamiluje se do Huberta Šenka, i přes odpor své

tchýně si ho vezme a zaloţí rodinu. Hubert je však posléze uvězněn v Jáchymově a ona

zůstává opět sama.

Mezi ţenami ţijícími u paní Zipfelové se vytvoří pevný svazek připomínající

rodinu. Kaţdá z nich má za sebou proţité hrůzy a před sebou nejistou budoucnost.

Teresa Bayer v Pohořelicích přijde o matku a nikoho jiného nemá. Právě

v Pohořelicích ji Gerta spatří poprvé. Asi dvacetiletou dívku, po namáhavé cestě značně

špinavou, s „vyraţeným zubem a rozseknutým rtem.“ (s. 111) Teresiným snem je odejít

do Vídně, kde ji nikdo nezná, a začít ţít nový ţivot. V Perné svou budoucnost nevidí,

zcela na ni rezignuje, coţ se projevuje i na jejím vzhledu, který podstatně zanedbává.

„Vţdyť shnije, říkala si kolikrát v duchu Gerta.“ (s. 187) Teresa zakrátko vyuţije

příleţitosti a spolu s Ulou a Dorlou odjede do Rakouska. Tou dobou je však situace ve

Vídni pro přicházející Němce nepříznivá, je nedostatek místa i základních potravin.

Teprve po čase si najdou bydlení a práci.

I Ula si v Brně a na cestě do Pohořelic proţívá četné hrůzy, které nekončí ani

v Perné, kde je znásilněna. Přeţívá však pro budoucnost, ve které vidí shledání se svým

muţem Adolfem a synem Adim. Oba dva museli zůstat v Brně na Kounicových

kolejích. Pobyt u paní Zipfelové se snaţí své dceři Dorle vylíčit jako prázdniny

u babičky. O důleţitosti její postavy v příběhu svědčí i to, ţe je jí ve druhé části románu

věnována celá kapitola, ve které se odkrývá její minulý (předkvětnový) i nynější ţivot.

36

Za války její rodina patřila k pravým brněnským árijským Němcům. Neutekli jen z toho

důvodu, ţe stále věřili ve vítězství Říše. V Perné však ze sebevědomé Uly jiţ téměř nic

nezůstalo. Zcela váţně pomýšlí na sebevraţdu, od které ji dělí jen strach o Dorlu

a naděje, ţe se znovu setká s Adolfem a Adim. Z toho důvodu se rozhodne postavit na

vlastní nohy a spolu s Teresou odejít za hranice.

Další ţenou ţijící u paní Zipfelové je Johanna Polivka. Johanna má dvě děti,

Anni a Rudiho. Kdyţ po ţenách správní komisař Schmidt chce, aby své jméno raději

počeštily, Johanna odmítá. „Můj muţ je Polivka, tak já budu taky Polivka. Nezměním

jméno svého muţe.“ (s. 145) Její muţ zůstal v Brně v pracovním táboře. Teprve po

letech se Johanna dozví, ţe byl nelidsky zavraţděn.

Jako jediná u paní Zipfelové zůstává Hermína, která nemá kam jít. Společně

s paní Zipfelovou ţije v jednom domě aţ do její smrti. Přestoţe je diplomovaná

zdravotní sestra, do Brna se nikdy nevrátí a začne pracovat v Perné v JZD. Hermína má

na svět odlišný pohled neţ Gerta. Neupíná se k minulosti s výčitkami a snaţí se na svět

dívat poněkud optimističtěji. „Víš, já sice nemám, co jsem si kdysi představovala…ale

na druhou stranu mám teď víc, neţ jsem po válce očekávala.“ (s. 351)

Ţenské postavy objevující se v díle jsou odlišné nejen svými charaktery, ale

i způsobem, kterým se s proţitými událostmi vyrovnávají. Hlavní hrdinka Gerta po

proţitých útrapách na ţivot zcela rezignuje, vzdává se šance na lepší budoucnost, stává

se zatrpklou a nedůvěřivou. Teresa se nejprve psychicky zhroutí, avšak následně se

bezvýchodnou situaci pokouší řešit útěkem. Ulu při ţivotě drţí naděje na setkání se

svým muţem a synem. Johanna se snaţí aţ do poslední chvíle bojovat, přičemţ se

nehodlá vzdát své osobnosti, která zahrnuje její německé jméno. Naopak Hermína je

postavou, která se smiřuje se svým osudem a přijímá ho takový, jaký je.

37

4. Žítkovské bohyně

„Vysoko v kopcích Bílých Karpat ţily odedávna ţeny obdařené výjimečnými

schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích

a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně…“58

Román Kateřiny Tučkové Ţítkovské bohyně je syntézou dějin Slovácka,

moravských folklorních tradic a civilizací nedotčené přírody. Mísí se v něm magie

s realitou, přičemţ mnohdy logické vysvětlení hledáme jen stěţí. Nedá se jednoznačně

říci, ţe se jedná pouze o román historický, neboť Ţítkovské bohyně obsahují mnohé

prvky psychologického nebo detektivního románu.

Kateřina Tučková si pro své romány vybírá témata, která souvisí s nedávnou

českou minulostí. Po úspěšné próze Vyhnání Gerty Schnirch, která vypráví o násilném

odsunu německého obyvatelstva po válce, se rozhodla zpracovat další choulostivé téma,

a to období komunistické totality. Příběh však sahá mnohem dál, historie bohyň

z Ţítkové začíná hluboko v minulosti.

Román je zajímavý z toho důvodu, ţe se do značné míry skládá z osudů

skutečných autentických ţítkovských ţen a je doplněn o dokumenty tajné policie, která

bohyně vyšetřovala. Přestoţe jsou dokumenty smyšlené, vycházejí z existujících

materiálů, které jsou uloţeny v českých i slovenských archivech. „Román má tedy

podobu dějové rekonstrukce událostí skrze vzpomínky pamětníků a citace dobových

dokumentů objevovaných v archivech.“59

Ţítkovské bohyně získaly Cenu Josefa Škvoreckého 2012, Český bestseller 2012

a Cenu čtenářů České knihy. Byly přeloţeny do mnoha jazyků, např. do ukrajinštiny,

polštiny a němčiny. Roku 2014 byly úspěšně zdramatizovány Městským divadlem ve

Zlíně.

4.1. Historicko-společenský kontext

Na úpatí Bílých Karpat v oblasti zvané Kopanice po staletí ţily ţeny, které

bychom dnes mohli nazvat léčitelkami. Byly však doby, ve kterých se jim neřeklo nijak

jinak neţ bohyně. Bohyně byly nejen léčitelky, ale také bravurní psycholoţky. Ještě

dnes není zcela zřejmá hranice mezi alternativní medicínou a magií, kterou podle

58 TUČKOVÁ, Kateřina. Ţítkovské bohyně. 2. vyd. Brno: Host, 2014.

Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z knihy Ţítkovské bohyně. Odkazuji na ně číslem strany

přímo v textu. 59 KLÍČOVÁ, Eva. Folklorní svéráz a kontinuita autorského typu. Host, 2012, roč. 28, č. 5, s. 60-61.

38

pamětníků bohyně vykonávaly. Dokázaly díky svým schopnostem napravovat zlomené

končetiny, najít ztracené nebo ukradené věci, předpovídat budoucnost a léčit nemoci

i zlomená srdce. Na druhou stranu však dokázaly disponovat i zlými silami, kterými

mohly člověka uřknout. „Kopaničáři věřili, ţe někteří lidé, ať muţi nebo ţeny, uměli

vládnout nečistými silami, škodzili luďom a uměli dobytku porobic.“60

Takovým ţenám

se říkalo bosorky, coţ není termín zcela neznámý. Můţeme se s ním setkat i v klasické

české literatuře, např. v díle Nikola Šuhaj loupeţník od Ivana Olbrachta je napsáno:

„Nikola Šuhaj věděl ihned, ţe před ním na ţebříčku stojí baba jaga. Bosorkáňa.

Povitrula. Čarodějnice.“61

Naopak s pojmem bohyně se můţeme setkat například ve

čtvrtém díle Gabry a Málinky od Amálie Kutinové. Termín bohyně vznikl mimo

Kopanice, místní ţeny si tak samy neříkaly. Označovaly se jako babky či tetky. Pojmy

boţec a bohyně zavádí v polovině 18. století páter Karel Kulich, který byl poslán do

Kopanic na inspekci.

Krajina kolem Ţítkové je izolovaná od okolního světa a do značné míry zaostalá,

není tedy divu, ţe se fenomén bohování objevil právě zde. Přestoţe jsou bohyně i po

letech stále opředeny tajemstvím, existují dokumenty, které nám jejich minulost

přibliţují. Jsou to například „články národopisců z 19. století, kteří zachytili bohyně

v době jejich největší slávy, nebo hanopisy kněze Josefa Hofera, který bohyně

pranýřoval ještě za první republiky.“62

Mezi národopisce 19. století se se svými

pracemi řadí František Bartoš, Josef Klvani nebo Jan Húska. Na začátku 20. století

pobýval na Kopanicích katolický kněz, posléze konvertita k evangelické církvi, Josef

Hofer, který se o bohyně zajímal. Zaujal k nim však zcela negativní postoj, coţ dokládá

jeho publikace Bohyně na Ţítkové. Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé

venkovanky „bohyňují“ čili čarují63

, která vyšla roku 1913. I v dalších jeho publikacích

se o bohyních zmiňuje podezřívavě. V knize Kopaničářské povídky stojí: „Máme na

Ţítkové tři báby, jimţ se říká bohyně. Tyto bohyně vodí velmi dovedně za nos zvláště

lehkověrné ţeny; ovšem ţe i muţe, ale ţen jim přijde pod ruku daleko více neţ muţů.“64

Právě církev byla po celá dlouhá léta jejich největším nepřítelem. Jiţ z roku 1630 je

60 JILÍK, Jiří. Ţítkovské čarování: pravdivý příběh ţítkovských bohyní. 2. vyd. Brno: CPress, 2013, s. 63. 61 OLBRACHT, Ivan. Nikola Šuhaj loupeţník. 26. vyd. Praha: Albatros, 1979, s. 13. 62 KULTÁNOVÁ, Zuzana. Tučková: Nejlepší bylo se do toho kraje rozjet. [online]. 12. 3. 2012

[cit. 18. 2. 2016]. Dostupné z: <http://www.literarni.cz/rubriky/zive/rozhovory/tuckova-nejlepsi-bylo-se-

do-toho-kraje-rozjet_8994.html#.VsXuGvnhDIV> 63 HOFER, Josef. Bohyně na Ţítkové: velezajímavé skutečné případy, jak vychytralé venkovanky

„bohyňují“ čili čarují. Holešov, 1913. 136 s. 64 HOFER, Josef. Kopaničářské povídky. Olomouc: Pozora, 1923, s. 188.

http://www.literarni.cz/rubriky/zive/rozhovory/tuckova-nejlepsi-bylo-se-do-toho-kraje-rozjet_8994.html#.VsXuGvnhDIV


39

znám případ Kateřiny Shánělky, která byla odsouzena k trestu smrti. Souzeny

z čarodějnictví byly i další ţeny, jako Kateřina Mrázka nebo Zuzka Ouředníčková.

Bohyně navštívil i slavný český spisovatel Alois Jirásek. K bohyni jménem Dora

ho přivedl slovenský botanik a národopisec Jozef Ludovít Holuby. Jiří Jilík ve své

publikaci Ţítkovské čarování o tomhle setkání uvádí: „Zpočátku byla prý zdrţenlivá, ale

po chvíli se rozpovídala a odříkala návštěvníkům i zaříkávací formule. Říkala je ale tak

rychle, ţe si je nestačili zaznamenat…Ţena se patrně nikdy nedozvěděla, ţe jí spisovatel

postavil věčný pomník v postavě bohyně Ţgeni v románu Bratrstvo.“65

Přestoţe bohyně věřily v Boha, ukrývá se v jejich magii a rituálech řada

starobylých pohanských obyčejů, které sahají hluboko do slovanské minulosti.

Nejstarší známou bohyní ze Ţítkové byla Dorka Gabrhelová, jejíţ jméno známe

díky národopisci z 19. století Františku Bartošovi. Před první světovou válkou bohovaly

na Kopanicích dvě slavné bohyně, Gabrhelová, které se říkalo Pagáčena, a Idesová,

přezdívaná Belohlavá. Tajemství bohování se v rodinách dědilo z matky na dceru.

Například po Pagáčeně nastoupila její dcera Anna Gabrhelová, které se začalo říkat

Fuksena. Mezi slavné bohyně můţeme zařadit i Annu Struhárovou, která byla známá

jako Struharka nebo Chupatá. Její nástupkyní se stala dcera Irma Gabrhelová, poslední

ţijící bohyně na Ţítkové. Irma Gabrhelová zemřela roku 2001.

Ve druhé polovině 20. století počal postupný úpadek fenoménu bohování. Nejen,

ţe se o bohyně začala zajímat tajná policie, ale také se setkávaly s čím dál větší

nedůvěrou okolí. Rozvoj techniky a medicíny nebyl nakloněn prapodivným rituálům,

které bohyně vykonávaly. Bohyně po dlouhá staletí „přestály útoky katolické církve

během čarodějnických procesů i zájem nacistů, nakonec však kořeny jejich tradice

přeťali komunisté a odumřely i s rozvojem moderní medicíny.“66

A to se stalo důvodem,

proč si Kateřina Tučková zvolila právě tohle téma. V jednom rozhovoru uvádí: „Byl to

nejlepší způsob, jak ukázat zlovůli reţimu, který se chtěl zbavit fenoménu, jemuţ

nerozuměl a o němţ měl dojem, ţe podráţí jeho autoritu.“ 67

65 JILÍK, Jiří. Ţítkovské čarování: pravdivý příběh ţítkovských bohyní. 2. vyd. Brno: CPress, 2013, s. 29. 66 NEZBEDA, Ondřej. Bohyně z hor: Kateřina Tučková oţivila zapomenutý příběh léčitelek z Bílých

Karpat. [online]. 1. 4. 2012 [cit. 19. 2. 2016]. Dostupné z: <http://www.respekt.cz/tydenik/2012/14/bohyn

e-z-hor> 67 NOVÁKOVÁ, Šárka. Příběh si to vyţádal /rozhovor se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou/. [online].

19. 12. 2013 [cit. 19. 2. 2016]. Dostupné z: <http://www.kulturissimo.cz/?katerina-tuckova-

rozhovor&detail=1781>

http://www.respekt.cz/tydenik/2012/14/bohyne-z-hor


http://www.kulturissimo.cz/?katerina-tuckova-rozhovor&detail=1781


40


Stejně jako v případě knihy Vyhnání Gerty Schnirch, tak i román Ţítkovské

bohyně nese protagonistický titul v podobě sousloví. Titul v sobě skrývá nejen

pojmenování hlavních aktérek románu, a to bohyní, ale také geografické umístění

příběhu do obce Ţítková.

Kniha je rozdělena na prolog, pět samostatných nepojmenovaných částí, epilog

a závěrečnou poznámku autorky. Kaţdá část je dále sloţena z různého počtu kapitol,

které nesou příznačné názvy.

První část románu, skládající se ze třinácti kapitol, je věnována důkladnému

seznámení s magickými praktikami bohyní a historií bohyňování na Ţítkové. Také je

zde věnována pozornost bliţšímu nahlédnutí do minulosti hlavní hrdinky, která rozplétá

sloţité nitky příběhu. „První část románu přitom jako by přímo navazovala na

autorčinu předchozí knihu, neboť se tu opět vrací téma ţeny, která je nespravedlivě

a krutě pronásledována pro svou odlišnost, tentokrát pro neochotu vzdát se staleté

moudrosti a přizpůsobit se těm, kteří věří ve falešnou modlu pseudopokroku.“68

Velmi

podobná je druhá část, která je sloţena z jedenácti kapitol. Mimo jiné jsou v ní

představeny další osudy bohyní. Třetí část románu, rozloţená do šesti kapitol, je

zasvěcena německému bádání zaměřenému na historii i současnost bohyní. Jiţ ve čtvrté

části, která je sloţena ze sedmi kapitol, je odhaleno tajné rodinné tajemství týkající se

prokletí. Závěrečná pátá část je rozdělena do dvou kapitol. Jedna je věnována

rozkrývání dříve utajované minulosti komunistického pracovníka Jindřicha Švance,

druhá pak vlastnímu naplnění kletby.

Stejně jako u románu Vyhnání Gerty Schnirch, tak i u Ţítkovských bohyní se

jedná o tektonickou (uzavřenou) kompozici.

4.3. Děj románu Žítkovské bohyně

Fabule románu je tvořena rozkrýváním rodového tajemství brněnské etnografky

Dory Idesové. Dora, původem z moravských Kopanic z obce Ţítková, pochází ze staré

rodiny tzv. ţítkovských bohyní, které si své tajemství předávaly z generace na generaci.

Příběh nese řadu detektivních prvků. Dora se pomocí dokumentů nalezených

68 JANOUŠEK, Pavel. Kateřina Tučková: Ţítkovské bohyně. Tvar, 2012, roč. 23, č. 8, s. 3.

ISSN 0862-657X.

41

v archivech pokouší rozluštit historii vlastního rodu, aby v závěru přišla na provázanost

reality s osudovou rodinnou kletbou.

Důleţitým momentem příběhu je tragická smrt Dořiny matky, kterou zavraţdí

její otec. „Dlouho si myslela, ţe tou událostí začalo všechno jejich trápení. Jenţe ono to

vůbec nezačalo tehdy, v tom okamţiku, kdy stáli ve dveřích chalupy na koprvazské

kopanici a zírali na těla rodičů. Dora nebyla tak hloupá, aby ze vzrušených tváří

vesničanů nevyčetla, ţe to začalo uţ kdysi dávno, kam její krátká paměť zdaleka

nesahala.“ (s. 15) Jádrem příběhu je tedy pátrání po původu onoho tajemného

rodinného neštěstí.

Dora se o bohyně začíná zajímat jiţ na vysoké škole, kde o nich píše

diplomovou práci. „Chtěla, aby po nich, po bohyních, něco zbylo.“ (s. 27) Přestoţe by

svou prací chtěla očistit pověst ţítkovských ţen, především své tety Surmeny, mnohé

informace musí zatajovat. Ze značné části je její práce reţimem tabuizována, neboť

vzniká v první polovině 80. let, tedy ještě před revolucí. V jejím úvodu stojí, ţe se jedná

„o fenomén, který si zasluhuje pozornost moderní socialistické vědy především proto, ţe

nám poskytuje obraz o neznámém výseku lidové kultury na Moravě.“ (s. 71)

Po událostech roku 1989 Dora v bádání pokračuje. Jelikoţ jsou zpřístupněny

mnohé archiválie, ke kterým dříve neměla přístup, můţe nyní zpracovat pravdivou

studii o posledních bohyních. Během pátrání se zaměřuje především na osud své tety

Surmeny. Poté, co zjistí, ţe byla Surmena sledována Státní bezpečností, odjíţdí do

pardubického archivu StB pátrat po její i své minulosti.

Surmena začíná být sledována roku 1953. Ve spisu StB je popisována slovy:

„Terézie Surmenová, nar. 24. 7. 1910, svobodná, pochází z malozemědělské rodiny,

organizována nebyla nikde ani před válkou, ani po roce 1945, je bezpartijní. Její poměr

k dnešnímu lid. dem. zřízení nedá se hodnotit kladně, jakoţ i ke kolektiv. práci v JZD, do

nějţ se se svým polem o výměře 1,6 ha odmítá zapojit…charakterové vlastnosti má

špatné, neboť se soustavně obohacuje na úkor společnosti.“ (s. 32) Dora se

prostřednictvím tajným dokumentům nedozvídá pouze pro reţim podstatné, avšak zcela

zcestné, informace, jako např. ţe má Surmena špatné charakterové vlastnosti, protoţe

má negativní postoj ke kolektivizaci, ale také důleţitá fakta ze Surmenina ţivota,

o nichţ doposud nevěděla. Zjišťuje, ţe se Surmena stýkala s Janem Ruchárem, který byl

bratrancem její matky. Narodily se jí dvě děti, které krátce po porodu zemřely, a to

v letech 1939 a 1942. Dora mezi spisy nachází i udavačské dopisy, které na Surmenu

psala Ruchárova manţelka. Ţalovala ji za trávení domácích zvířat, přípravu omamných

42

nápojů a podrývání morálky vesnické mládeţe. Surmena je ve spisech také napadána za

„rozkrádání veřejného majetku Lesní správy Uherský Brod,“ (s. 39) neboť zneuţívá

přírodního bohatství socialistické republiky. Vedle smyšlených případů se však ve

spisech objevují i skutečnosti, které se opravdu staly, coţ dokládá, ţe byla Surmena

sledována pozorně a dlouhodobě. Dora se na základě dokumentů ve svých vzpomínkách

vrací retrospektivně do minulosti.

Na počátku léta 1974 Dora zabije bílého hádka, a tím odstartuje plejádu událostí,

které změní její ţivot. Surmena ji poučí, ţe „tam, kde zabijí bílého hádka, ochránce

domácnosti, se stane hrozné neštěstí!“ (s. 52) Říká se, ţe jeho zjevení značí neštěstí

nebo smrt někoho z rodiny, „jeho zánik pak zkázu celého rodu.“ (s. 323) Přestoţe je

Dora vůči podobným pověrám skeptická, tak Surmena skutečně zakrátko obdrţí úřední

dopis, ve kterém je předvolána na Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti do Uherského

Brodu za provedení nezákonného potratu, po němţ došlo k úmrtí. Surmena se do

Uherského Brodu den poté vydává. Svůj návrat pojišťuje různými magickými

praktikami, mimo jiné formulí provolávanou směrem k Uherskému Brodu: „Heš vy lţi,

heš vy strachy, heš jak vrany na vše strany, já jsem zlaté zrnéčko mezi vama, domů

dojdu bez pohany!“ (s. 61) Surmena se však uţ nevrátí. Dora je ve svých šestnácti

letech svěřena do dětského internátního ústavu a její bratr Jakoubek do ústavu pro

mentálně postiţené. Vzhledem ke skutečnosti, ţe je Dora umístěna v Uherském

Hradišti, Jakoubek v Brně a Surmena ve Státní psychiatrické léčebně v Kroměříţi, tak

se po dlouhá léta nevidí. V románu je vylíčen průběh praktik, které byly pro

psychiatrické léčebny typické. Surmena je léčena prostřednictvím elektrošoků, které z ní

udělají psychicky labilního člověka. Avšak i přesto si v léčebně získává téměř aţ

náboţnou úctu, a to jak mezi pacientkami, tak mezi zdravotními sestrami.

Roku 1977 se Doře podaří získat Jakoubka do částečné péče. Kaţdý pátek ho

vyzvedne v ústavu, odjedou na Ţítkovou a v neděli se opět vrátí do Brna. To znamená,

ţe Surmenu v době návštěvních hodin nemůţe zastihnout. Z toho důvodu navštíví

Surmenu před její smrtí pouze párkrát. Během poslední návštěvy je svědkem zvláštního

záchvatu, při němţ se jí Surmena pokouší, ve snaze ji ochránit, osvětlit ono staré

tajemství. Neustále opakuje slova o utajeném dítěti, o Mahdalce a Fukseně, o tom, aby

se někomu vyhýbala a nikomu nevěřila. Dora po záchvatu uvěří, ţe se Surmena opravdu

zbláznila.

Teprve aţ postupem času se prostřednictvím nashromáţděných indicií čím dál

více přibliţuje rozluštění tajemství, které ji obklopuje po celý ţivot, aniţ by o tom

43

tušila. Zjišťuje, ţe se za mnoţstvím událostí, které povaţovala za náhody, skrývá

„pečlivě promyšlený postup, jak se Surmeny zbavit.“ (s. 97)

Prostřednictvím starých dokumentů a vzpomínek pamětníků, obzvlášť bohyně

Irmy Gabrhelové, se dozvídá celou strašlivou rodinnou minulost. Jejím nosným bodem

je kletba, kterou pronesla Josifčena ve chvíli, kdy odcházela od své matky, Dořiny

babičky, Justýny Ruchárky. Proklela všechny ţeny, které se v jejich rodové linii narodí.

„Proklela je a soudila jim, aby rostly, dospívaly, ale aby nikomu nepůsobily radost

a jejich ţivot byl plný smutku a neštěstí. A aby kolem nich a z nich nic pořádného

nevzešlo, aby jejich ţivoty zůstaly jalové a jejich smrt aby byla ošklivá a plná

utrpení.“ (s. 363) Nejen, ţe lidé v prokletí uvěří, ale ono se i naplňuje. Dořina matka

Irena je surově zavraţděna vlastním muţem a Surmena umírá v blázinci. Dora však

kletbě nevěří. „Znalost bylin a lidské duše, jíţ se dalo dobrou radou ulevit, byla jedna

věc. Ale prokletí, které mělo zapříčinit smrt její matky a Surmeny, to byl holý nesmysl.“

(s. 369) V afektu ze sebe strhává Surmenou darovaný červený náramek, který ji má

chránit před uřknutím. Následně na to se odehraje dramatická scéna s Jakoubkem, na

jejímţ závěru ho postihne epileptický záchvat, po kterém musí být převezen do

uherskohradišťské nemocnice. Dora propadne myšlence, ţe za neštěstím vězí její

nedůvěra v magickou sílu náramku, který odhodila a který ji aţ do téhle chvíle

ochraňoval.

Zbývající střípky příběhu Dora objevuje po zpřístupnění Archivu

bezpečnostních sloţek. Zjišťuje, ţe za neštěstím, které potkalo Surmenu i ji, stojí

Jindřich Švanc, agent Státní bezpečnosti, který za války vystupoval pod jménem

Heinrich Schwannze. Švanc se Surmeně pomstil za léta, která strávil ve vězení poté, co

byl její zásluhou obviněn z krádeţe.

Závěr Dořina ţivota je poznamenán tragickým naplněním kletby. Dora je

zavraţděna ve své chalupě na Bedové. Vrah oficiálně není znám, ovšem z četných

naráţek lze konstatovat, ţe je vrahem Janigena. „Sotva zhasla, uslyšela Dora vrznutí

branky plotu a tiché kroky na cestě před domem. Tělem jí projela vlna vzrušení, jak se jí

do krve vyplavil adrenalin. To mohla být jedině Janigena.“ (s. 438) Jestliţe opravdu

Doru zavraţdila Janigena, dcera Fukseny, kterou vychovávala Josifčena, naplnila se

kletba v nejvyšším rozsahu a všechny události spěly právě k tomuhle okamţiku.

Závěrečná nepojmenovaná kapitola je věnována samotné autorce příběhu,

Kateřině Tučkové. Ta se vydává na Kopanice, aby se setkala s nejstarší ţijící

kopanickou ţenou Alţbětou Baglárovou, prostřednictvím níţ se seznamuje s Dořiným

44

a Surmeniným příběhem. V kapitole jsou vysvětleny poslední nejasnosti příběhu. Je zde

naznačena moţnost, ţe Fuksenu mohla zabít sama Surmena, při čemţ by přišla ke

svému úrazu. K Alţbětě Baglárové totiţ Surmena přišla i s Fukseninou dcerou. Řekla jí,

ţe ji musí odnést pryč, „někam daleko, protoţe je to Fuksenino dítě, její i Mahdalčina

následnice, spojená s tou kletbou, a ţe buď musí zmizet, nebo se s ní musí něco stát.“

(s. 445) Odnesly ji do Uherského Brodu, kde dívka vyrůstala, dokud se nedozvěděla, ţe

není dcerou svých rodičů, a neutekla. Kdyţ dospěla, tak se vdala a usadila právě na

Kopanicích.

4.4. Postavy

V próze Ţítkovské bohyně se nachází mnoţství postav, jejichţ ţivoty se

odehrávají v odlišných časových etapách. Prostřednictvím románu se setkáváme s osudy

ţen ţijících v 17. století, na něţ navazují příběhy odehrávající se ve stoletích

následujících. Hlavní hrdinka Dora Idesová odhaluje jednotlivá tajemství, přičemţ

rozkrývá utajované rodinné vztahy, pomocí nichţ pátrá po historii vlastního rodu.

Pro román je charakteristická provázanost faktografie a fikce, coţ se týká

i některých postav. Samotná autorka uvádí, ţe „kniha byla napsána na základě osudů

skutečných ţítkovských ţen, ne vše se však shoduje s realitou.“ (s. 449) Jména

skutečných bohyní se Kateřina Tučková rozhodla pouţít jen v několika případech.

Při výstavbě postav v románu Ţítkovské bohyně autorka pouţívá podobný model

jako u románu Vyhnání Gerty Schnirch. Opět je patrné základní rozdělení na kladné

ţenské a záporné muţské postavy, které ovšem není jiţ tak prvoplánově jednoduché. Ve

vyprávění se objevují i ryze záporné ţenské postavy, a to postavy zlých čarodějnic,

kterým se říká bosorky.

4.4.1. Hlavní postavy

Hlavní postavou románu Ţítkovské bohyně je dcera jedné z bohyní, Ireny Idesové,

Dora Idesová. Podle tradice by měla být dědičkou tajemné síly, která u ţítkovských

bohyní přechází z generace na generaci. Dora však ze zavedeného staletého koloběhu

pod nátlakem moderní společnosti 20. století vybočuje a stává se racionálně uvaţující

vědkyní. Jméno Dora lze vyloţit jako „boţí dar“69

.


45

Doře je něco málo přes čtyřicet let, kdyţ se opětovně pokouší odhalit skutečný

průběh událostí, které zasáhly do ţivota její rodiny. Ve svých vzpomínkách se

prostřednictvím nalezených dokumentů a rozhovorů s pamětníky retrospektivně vrací

do minulosti a odkrývá pro ni známá i utajovaná fakta. „Dora sama vystupuje poněkud

tajemně, neosobně a nepřístupně. Teprve hledá své místo v ţivotě a v celku působí spíš

jako zprostředkovatelka vyprávění neţ jako nositelka děje.“70

Hlavní linie příběhu je

zaměřena především na rozkrývání starého rodinného tajemství, v jehoţ průběhu se

zejména v Dořiných vzpomínkách seznamujeme s vnitřním světem hlavní hrdinky.

Dořin vzhled je v románu pouze nastíněn, a to např. ve chvíli, kdy se pokouší

navštívit Surmenu v psychiatrické léčebně: „O přístup k pacientce se pokoušela dívka

asi dvacetiletá, středně vysoké postavy, světle hnědých dlouhých vlasů a hnědých očí.“

(s. 347)

Dora je v dětství svědkem tragické události, která ji poznamená na celý zbytek

ţivota. Projevuje se v zatrpklosti a nedůvěře vůči muţům. Výraznou postavou, kterou je

Dora ovlivněna, se stává její teta Surmena, k níţ se spolu s bratrem Jakoubkem v roce

1966 nastěhuje. Doře je v té době osm let a Jakoubkovi čtyři. Dora se u Surmeny učí

„být andzjelem.“ (s. 16) Andzjel je dobrý anděl, který vodí nešťastné lidi k bohyním,

aby mu pomohly. Být andělem znamená být dobrým psychologem, v podstatě se dá říci,

ţe se jedná o první krok k tomu, stát se bohyní. Andělé po cestě zjišťují, co se lidem

stalo a co je trápí. Mají naučený systém chytrých otázek, jejichţ zásluhou nenápadně

získávají všechny potřebné informace, které posléze bohyni prozradí.

Dora vyrůstá na Kopanicích v době, kdy jsou staré folklorní tradice zastiňovány

moderním materialistickým způsobem ţivota. Její nevraţivost vůči všem pověrám, které

Surmena dodrţuje, propuká v den, kdy zabije bílého hádka, ochránce domácnosti, kvůli

čemuţ Surmena propadá panice. Uvědomuje si, ţe kvůli Surmeniným pravidlům

a hrozbám „se o nich mluvilo jako o podivínech, kteří se na místo na středisko zdravotní

péče obracejí k Bohu.“ (s. 53) Dora si začne více všímat svého oblečení, skládajícího se

z reţných blůz, které se lišilo od moderního oblečení ostatních dětí. Postupem času se jí

začnou posmívat a mluvit o ní jako o Doře podvodnici, Doře andílkovi nebo

čarodějnici, z čehoţ Dora obviňuje především Surmenu a její ţivotní styl.

70 ANDREJSOVÁ, Vendula. Recenze: Kateřina Tučková: Kdyţ Ţítkovské bohyně očarují racionální svět.

[online]. 7. 9. 2012 [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z: <http://www.topzine.cz/recenze-zitkovske-bohyne-

kateriny-tuckove-kdyz-magie-narusi-racionalni-svet>

http://www.topzine.cz/recenze-zitkovske-bohyne-kateriny-tuckove-kdyz-magie-narusi-racionalni-svet


46

Poté, co je Surmena odvezena do psychiatrické léčebny a Jakoubek do ústavu

pro mentálně postiţené, se Dora ocitá v dětském internátním domově, kde zaţívá léta

poníţení a strachu. Vlivem ústavu se Dora stává vzdorovitou a problémovou. Je

napadána nejen dalšími svěřenkami, ale také vychovatelkami, a to především

vychovatelkou Hrtoňovou, která ji týrá nejen psychicky, ale v mnohých případech

i fyzicky. Zakrátko po dosaţení dospělosti Dora projde další zásadní proměnou. Začne

pracovat jako prodavačka, přihlásí se na večerní vysokou školu, kterou úspěšně

absolvuje, a stane se z ní tichá a pracovitá badatelka. Novou práci získá v Ústavu pro

etnografii a folkloristiku Akademie věd v Brně, kde se můţe věnovat svému výzkumu

o bohyních.

Dora se o osud Surmeny a ostatních bohyní zajímá bezmála celý ţivot. „Strávila

desítky hodin v badatelnách zaprášených archivů, vyšlapala desítky kilometrů

bělokarpatských stezek hrbící se pod batohem, v němţ kromě dárků pro pamětníky táhla

i těţký magnetofon s hádkem šňůry mikrofonu, do něhoţ stejně nakonec odmítali

mluvit.“ (s. 26)

Přestoţe se Dora za pokračovatelku ţítkovských bohyní nepovaţuje, jsou patrné

jisté náznaky, kterými se k nim přibliţuje. Ve snech ji stíhají ţivé noční můry, v nichţ

se setkává s dávno mrtvými bohyněmi, jejichţ osudy nebyly vţdy snadné. Jako příklad

můţeme uvést Kateřinu Shánělku, která byla za své čarodějné praktiky popravena.

I přes silnou víru ve vědu se Dora stále pohybuje na rozhraní magie a racionálna. Není

schopna se postavit na jednu stranu, a tím se smířit s vlastní osobností. Dora je neustále

zmítána pochybnostmi. „Nebyly to přece pouhé pověry, čím bohyně dokázaly léčit!“

(s. 72) Důkazem, ţe je Dora následnicí bohyní, se stává fakt, ţe se i na ni vztahuje stará

rodová kletba, podle níţ má její ţivot zůstat jalový a prázdný a její smrt má být „ošklivá

a plná utrpení.“ (s. 363)

Dořin negativní postoj k muţům se projevuje nejen neschopností navázat hlubší

emocionální vztah, ale je rovněţ patrný i po stránce sexuální, kdy nejprve střídá jednoho

muţe za druhým, aby je pak nahradila vztahem se ţenou, Janigenou. „Ten vztah ji

vysával léta. Bral jí chuť do ţivota a bral jí úctu k sobě samé. Přála si snad tisíckrát,

aby nebyl, aby neexistoval, a stalo se snad tisíckrát, ţe měla dojem, ţe ho utnula, ţe ho

v sobě zadupala, ţe odumřel. Aby se pak vynořil s o to větší intenzitou, spalující její duši

i tělo.“ (s. 347) V závěru románu se Janigena pro Gertu stává útěchou, ale i jejím

koncem, a tak naplněním rodinného prokletí.

47

Postava Dory je v románu ovlivněna nejen na ni působícími okolními vlivy, ale

také se proměňuje v závislosti na svém věku, dosaţeném vzdělání a předchozích

zkušenostech. Není si jista sama sebou, neustále se snaţí nalézt svou vlastní identitu,

coţ se projevuje v pátrání po rodinné minulosti a neschopností porozumět vlastním

pocitům.

4.4.2. Vedlejší a epizodní postavy

Primárně můţeme v románu Ţítkovské bohyně rozlišovat postavy ţenské a muţské.

Dále bychom je mohli rozdělit na postavy kladné nebo záporné, postavy ţijící

v přítomnosti nebo v minulosti a na postavy charakteristické svými nadpřirozenými

schopnostmi, které se dále dělí na bohyně a bosorky. Sloţité schéma postav budeme

sledovat na půdorysu ţítkovských bohyní, přičemţ vezmeme v potaz postavy, se

kterými jsou bohyně v interakci nebo se na jejich ţivotech nějakým způsobem podílejí.

Hlavní linie příběhu je tvořena ţítkovskými ţenami, které mají magické

schopnosti. Tato linie sahá hluboko do minulosti, kde je tvořena Kateřinou Shánělkou,

Kateřinou Divokou nebo Zuzkou Poláškovou.

Kateřina Shánělka byla bohyně ţijící v 17. století. Ze Ţítkové se přestěhovala za

manţelem Michalem do Bojkovic, ten však po čase zemřel a ona zůstala sama. Jako

čarodějnice byla odvezena na Světlov, kde byla uvězněna v hradním sklepení, „kam se

strkali mordýři, zloději a neboţačky obviněné z infanticidy.“ (s. 78) Z čarodějnictví byla

usvědčena po vykonání první zkoušky, kdy se po vhození do vody, díky třem sukním

drţících ji nad vodou, nepotopila. Poté, co u soudu popřela, ţe by byla ďáblovou

milenkou, začala být dotazována právem útrpným. „V palečnici jí rozdrtili palce, i kdyţ

plakala a prosila o smilování. Z jejích bosých chodidel stékaly krůpěje krve.“ (s. 80) Po

absolvování surového mučení ustoupila a inkvizitorům vše zcela svobodně, neboť v ten

den se útrpné právo neprovádělo, doznala a podepsala. Případ Kateřiny Shánělky

odstartoval dlouhou řadu dalších bohyní, které skončily v rukou kata. Za mnohé

můţeme jmenovat Kateřinu Divokou nebo Zuzku Ouředničku.

Na konci 18. století je známa bohyně Marie Juračka, od jejíţ dcery Kateřiny se

větví dvě slavné rodové linie. Kateřinina dcera Marina se provdala jako Gorčíková

a dcera Dora jako Gabrhelová.

Pro příběh méně důleţitá je rodová linie Mariny Gorčíkové, od níţ se přes dceru

Annu, provdanou Struhárovou, přezdívanou Chupatou, dostáváme k poslední ţijící

48

bohyni na Ţítkové Irmě Gabrhelové, která po své matce zdědila přízvisko Chupatá.

Irmou končí řada bohyní z toho důvodu, ţe se její dcery umění bohovat nenaučily. Irma

a její švagrová Kateřina byly tedy „poslední bohyně, které na Ţítkové ještě před pár lety

provozovaly své řemeslo.“ (s. 215)

Irma zemřela v devadesáti pěti letech, tudíţ zaţila zlé věci jak za války, tak i po

ní. Vzpomíná, jak při bombardování amerických letců spadl jeden k chalupě její mámy.

Jmenoval se Harry. „Měl spálený celý obličej, vlasy pryč a byl celý podřený.“ (s. 219)

Spolu se Surmenou se ho pokoušely zachránit, ovšem zanedlouho jej objevila německá

kriminálka ze Zlína a „do ovázaného Amerikánce, který uţ byl probraný a vyděšeně

zíral do hlavní pušek, to nasázeli, ani nestihl říct sbohem.“ (s. 222) Irmině mámě

a Surmeně, které při zásahu byly, zachránila ţivot skutečnost, ţe byly bohyně.

Irma se díky svým bohatým zkušenostem a daleko do minulosti sahající pamětí

stala Dořiným hlavním zdrojem informací.

Na začátku druhé rodové linie táhnoucí se od Kateřiny Juračky stojí Dora,

provdaná Gabrhelová. Její dcerou Ankou, provdanou Ruchárovou, začíná příběh

sahající aţ do současnosti.

Anka byla bohyní specializující se především na věštění budoucnosti.

Předpověděla první světovou válku a vyjmenovala všechny hrozenkovské rodiny, které

přijdou o své syny. Měla dvě dcery. Pagáčenu a o deset let mladší Justýnu Ruchárku,

provdanou Surmenovou. Z obou se staly velmi slavné bohyně.

Pagáčena utekla z domu ještě mladá, protoţe ji vlastní otec „nenechal na

pokoji.“ (s. 358) Byla tak slavná, ţe k ní přijíţděli zákazníci aţ z Vídně, Budapešti nebo

Krakova. Měla mnoho synů a jen jednu jedinou dceru Marii Fuksenu. Její synové

zemřeli ve válce, o čemţ se ona nikdy nedozvěděla, neboť zemřela v posledním roce

války. Fukseně tehdy bylo asi pět let. „Tenkrát se o ní říkalo, ţe to bude nejmocnější

bohyně na Ţítkové, protoţe se narodila na Štědrý den a ještě v košilce, celá zaobalená

v plodových obalech.“ (s. 228) Po Pagáčenině smrti si Fuksenu odvedla na Potočnou

Josefína Mahdalová.

O Fukseně se říká, ţe byla „krásná. Vysoká, statná, s bohatými vlasy, co měly

barvu temného slunce, takovou zvláštní, jaká se na Kopanicích často neobjevuje.“

(s. 229) Měla poměr s vysoce postaveným Němcem Friedrichem Ferdinandem

Norfolkem, který vedl výzkum zabývající se bohyněmi. Drţel nad nimi ochrannou ruku.

„Bohyně byly díky němu nedotknutelné.“ (s. 310)

49

Friedrich Ferdinand Norfolk je pseudonym československého Němce

Ferdinanda Soukupa z Frývaldova. Byl spisovatelem, který se proslavil povídkami

o krvavých procesech s čarodějnicemi z Frývaldova a Velkých Losin. Po sňatku

s Němkou Evelyne se odstěhoval do Lipska, kde nastoupil na univerzitu a stal se členem

SS-Hexen-Sonderkommanda. To on pro nacisty objevil kopanické ţeny, kterým se

říkalo bohyně. Fuksena s ním otěhotněla. Tuto zprávu mu sdělila prostřednictvím

telegramu, ve kterém stálo: „Mame dceru je krasna ma stejne znamenko na cele jako ty

krtiny 24/9/1944 prijed. Fuksena.“ (s. 336) A právě mateřské znaménko se pro Doru

stalo identifikačním prvkem Fukseniny dcery, Janigeny.

Janigena byla po Fuksenině tragické smrti před Josifčenou ukryta do Uherského

Brodu k náhradní rodině. Jako moţná pokračovatelka mocného rodu bohyní, které by se

Josifčena mohla zmocnit, byla nebezpečná. Ovšem v dospělosti se buď shodou

okolností, nebo v důsledku kletby, dostává na Ţítkovou, kde naváţe intimní styk

s Dorou. Prostřednictvím Janigeny je dovršeno staré rodinné prokletí.

Janigena v díle ztvárňuje mysteriózní postavu, coţ je postava, která je opředena

tajemstvím. Aţ téměř v samotném závěru knihy se dozvídáme spojitost mezi ní

a Fuksenou, a to prostřednictvím mateřského znaménka umístěného na čele.

Druhá dcera Anky Ruchárové Justýna se provdala za Surmenu. Justýna i její

sestra Pagáčena byly velmi mocné a váţené bohyně. Říkalo se o nich, „ţe od své matky

podědily nejen umění léčit, ale navíc jim prý stačilo prohlédnout si lidské oči a viděly

v nich všechno. Choroby, neštěstí i křivdy, události minulé i ty budoucí.“ (s. 117)

Justýna, na rozdíl od Pagáčeny, od otce nestačila včas utéci. „Jednoho dne se

zkrátka rozkřiklo, ţe je Justýna prespatá, a bylo to divné, protoţe se po Kopanicích

neneslo, ţe by za ní někdo běhal. A hlavně táhlo jí teprve na patnáct, ani plnoletá

nebyla.“ (s. 358) Do chalupy, kde bylo plno dětí, se Justýně narodila dcera, kterou

pokřtila jako Josefínu Marii. Josefína se narodila se zubem, coţ značilo, ţe se z ní stane

bosorka. Justýna se proto musela své dcery vzdát. Přivedla ji zpátky aţ po svatbě, kdy

bylo Josefíně uţ téměř šest let. Byla ale „divná. Stranila se ostatních, byla jakási

zatvrzelá a domluvit se s ní nedalo. Ani Justýna s ní nic nesvedla…Vţdyť ona, Justýna,

vlastní matka, byla její hlavní nepřítel.“ (s. 359) Kdyţ bylo Josefíně sedmnáct let,

narodila se Surmena. Josefína slyšela Justýnu radovat se, ţe „se v chalupě konečně

dočkali bohyně,“ (s. 360) načeţ utekla. „Odcházela v takovém vzteku, ţe porobila tomu

malému, zrovna narozenému děcku. Surmeně. Ne Justýně. Té přála jen věčný strach

50

o ţivot toho fakana a všech dalších, které se narodí jako děvčata.“ (s. 363) Tím Josefína

ve zlosti uvrhla na celou rodinu kletbu, která se definitivně završila Dořinou smrtí.

Josefína byla bosorka, ovládala temné síly, kterými dokázala škodit lidem nebo

dobytku. „Jestli někdo uměl uřknout, tak to byla ona.“ (s. 228) Vţdy si dokázala najít

mocné a zlé spojence. Nejprve pomáhala Němcům a následně se spojila s komunisty,

díky nimţ dokázala Surmenu dostat do psychiatrické léčebny. Josefína neměla dceru,

která by se mohla stát její nástupkyní, z toho důvodu se upnula na Fuksenu, jedinou

moţnou pokrevní následnici, která však byla po válce zavraţděna a její dítě se ztratilo.

Josefína měla syna, který se oţenil s Marií. Poté, co byl odveden na práce do

Říše, ţila Marie s Josefínou. Tvrdila o sobě, ţe je také bohyně, ţe sílu zdědila po

Josifčeně. Tak to však nebylo. „Jako bohyně se zkrátka nenarodila.“ (s. 228) Dora si na

Marii vzpomíná, potkávala ji v kostele. Zdálo se jí, ţe se Mariiny temné pichlavé oči na

ni dívají, „jako by se jí posmívaly.“ (s. 158)

Druhá Justýnina dcera Terézie Surmenová, tzv. Surmena, je jednou

z nejdůleţitějších postav románu.

Surmena byla slavnou bohyní ze Ţítkové. Jiţ z dálky vítala své klienty, předem

znající jejich největší tajemství a trápení. „Nebylo jediného návštěvníka, který by

neupadl v náboţnou úctu před ţenou, která sotva jej uviděla, dokázala přečíst všechna

jeho souţení, aniţ by cokoliv vyslovil.“ (s. 20) Na Dořinu otázku, zda jimi nejsou lidé

podvedeni, jí Surmena odpověděla: „Říká se, ţe víra uzdravuje. A oni věří, ţe jim

pomůţu, a to se pak taky splní. Uţ tomu rozumíš? To není podvod, to je chytrá pomoc.“

(s. 21)

O vlastní děti Surmena přišla krátce po porodu. Od roku 1966 se starala o Doru

a Jakoubka. Tou dobou bylo Surmeně teprve něco málo přes padesát let, „ale bylo v ní

cosi, co z ní dělalo stařenku uţ tenkrát. Moţná to bylo těmi vlasy zavinutými v šátku,

který ke kopanickému kroji nosila, i kdyţ nebyla nikdy vdaná, tou sítí drobných vrásek

kříţících se v nepravděpodobných, jedinečných cestách po jejích tvářích a tím způsobem

drţení těla, kterým se snaţila skrýt sama v sobě.“ (s. 22) Po celý svůj ţivot byla

Surmena skeptická k modernímu pokroku a medicíně.

O Surmenu se velmi brzy začala zajímat StB. V letech 1945 – 1953 byla spolu

s dalšími bohyněmi sledována. V akci pod krycím názvem Bohyně se Státní bezpečnost

zaměřila na osoby podezřelé z nepřátelské činnosti proti Československé lidově

demokratické republice, a to z toho důvodu, ţe za okupace udrţovaly bohyně kontakty

s nepřátelskými německými orgány. Následně je Surmena od roku 1955 vedena jako

51

osoba nepřátelská státu. „Surmena se stává jak obětí politické praxe totalitního reţimu,

tak prokletí uvrţeného zlou Mahdalkou. V jednom a tomtéţ skutku lze číst dvojí rukopis:

rukopis racionalizovaného univerza, jehoţ vysvětlení vylučují jakékoli magické

intervence, a rukopis mýtu, který takové intervence naopak předpokládá a přikládá jim

zásadní význam.“71

Surmena měla po celý ţivot dva velké nepřátele. Svou sestru Josifčenu

a Jindřicha Švance. Ten za války i před ní nosil jméno Heinrich Schwannze. Před

válkou strávil nějakou dobu ve vězení. Zásluhou Surmeny se zjistilo, ţe okradl svého

souseda, coţ jí zazlíval a snaţil se jí pomstít. Celý svůj ţivot zasvětil jejímu

pronásledování. Schwannze byl typem člověka, který dokázal mezi reţimy obratně

kličkovat a ve správnou chvíli se oddaně připojit na vedoucí stranu. Jeho přičiněním

proţila Surmena zbytek ţivota v psychiatrické léčebně, kde byla podrobena řadou

elektrošoků, jejichţ působením se z ní stala stará bezvládná ţena.

Surmena zemřela roku 1979, o čemţ se Dora dozvěděla aţ dva týdny poté, kdy

uţ byla zpopelněna. „Zpopelnili ji a vzali tak tělo, a to by ona rozhodně nechtěla. Její

víra ve zmrtvýchvstání byla silná“ (s. 152) Josifčenino prokletí tím bylo naplněno

a Švancova pomsta dokonána.

Nejmladší Justýninou dcerou byla Dořina matka Irena, provdaná Idesová. Irena

neměla trpělivost jako Surmena, „nechtěla se učit. Jako by to nepotřebovala. Byla si tak

jistá sama sebou, ţe matku nikdy neposlouchala.“ (s. 173) Lidé o ní říkali, ţe byla

blázen, protoţe mluvila s anděly. Po smrti rodičů otěhotněla a vdala se za Matyáše

Idese, který si ji vzal jen kvůli majetku. Všichni se pokoušeli jí ho rozmluvit, dokonce

i její andělé, a proto s nimi od té doby přestala komunikovat. Irena o první dítě přišla,

stejně tak i o druhé. Aţ třetí dítě, Dora, přeţilo.

Matyáš byl alkoholik, který svou ţenu surově týral. Irena se domnívala, ţe je to

její chyba, ţe se k ní tak chová proto, „ţe mu dala zrovna takové dvě děcka.

Děvče…a zrůdu.“ (s. 176) Po narození Dory Irenu brutálně napadl, protoţe porodila

děvče, a ne chlapce.

Irenino druhé dítě Jakoubek bylo mentálně a tělesně postiţené. Z lékařské

zprávy se o něm můţeme dozvědět, ţe trpí imbecilitou s IQ 46 a Apertovým

syndromem, ţe je „nevzdělatelný, neschopný koncentrované manuální práce ani

orientace v komplexním světě, který je pro něj nepřehledný.“ (s. 130) Jeho oči jsou

71 PUSKELY, Martin. Dialektika bohování. Host, 2013, roč. 29, č. 5, s. 18-25. ISSN 1211-9938.

Dostupné také z: <http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2013/5-2013/dialektika-bohovani>

http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2013/5-2013/dialektika-bohovani

52

„vyšinuté z obličejové osy, syndaktylie v oblasti rukou i nohou, z čehoţ vyplývají

motorické obtíţe.“ (s. 130) Jakoubek byl zvláštním dítětem uţ při narození. Na rukou

měl jen tři prsty a hlavu měl celkově deformovanou s propadlým prostředkem obličeje.

Matka, Surmena a Irma se tehdy v noci pokusili tohle dítě, které bylo „zmetek“ (s. 136)

raději zabít. Ţivot mu zachránila právě Dora, která se ve chvíli, kdy se ho pokoušely

udusit, probudila.

V Dořiných vzpomínkách byla matka krásná, „s hnědými kučeravými vlasy,

kterým jen zřídka dovolila uniknout ze sevření čepce a vyšívaného šátku. Ale také

nevyzpytatelná.“ (s. 177) Mnohdy po nich v záchvatu vzteku házela nádobím a křičela

slova, kterým Dora nerozuměla.

I Irena podle kletby zemřela tragicky, a to rukou svého vlastního manţela, který

ji zavraţdil sekerou.

Ţenské postavy objevující se v románu Ţítkovské bohyně se vyznačují především

svými tragickými ţivoty, za nimiţ v mnohých případech stojí muţi. Justýnu znásilní

vlastní otec, Irenu zavraţdí manţel a Surmenino zatčení a následné převezení do

psychiatrické léčebny zorganizuje Jindřich Švanc. Muţi jsou téměř bez výjimky chápáni

jako zlo, které však v románu nese ještě jednu podobu. Je zosobněno v postavách zlých

čarodějnic, bosorek, které se podílejí na nešťastném osudu ţítkovských bohyní.

Společně, muţi a bosorky, tvoří prostředek k naplnění rodinného prokletí, které uzavírá

po dlouhá léta ztracená Fuksenina dcera Janigena.

53

Závěr

Záměrem bakalářské práce bylo analyzovat výstavbu postav v prózách Kateřiny

Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch a Ţítkovské bohyně. Mimo samotnou analýzu postav

je v bakalářské práci věnována pozornost také dalším podstatným prvkům, a to

kompoziční výstavbě nebo historicko-společenskému kontextu, který je pro dané

romány stěţejní. Prostřednictvím vybraných děl máme moţnost nahlédnout do doby

nacistické okupace a následného poválečného období, které zahrnuje nejen nucený

odsun německého obyvatelstva, ale i komunistickou totalitu v Československu.

První část práce je věnována autorčinu portrétu. Kateřina Tučková strávila

dětství v Moutnici nedaleko Pohořelic, ve kterých se nacházel sběrný tábor. Následně

studovala v Brně, odkud byli Němci násilně odvlečeni. Zmíněné skutečnosti ji

inspirovaly k sepsání románu Vyhnání Gerty Schnirch. Právě z toho důvodu je nezbytné

věnovat pozornost nejen vybraným prózám, ale i okolnostem jejich vzniku. Jistý prvek

autobiografičnosti se objevuje i v románu Ţítkovské bohyně, ve kterém hlavní

představitelka Dora studuje stejně jako Kateřina Tučková na Filozofické fakultě

Masarykovy univerzity. Ze zjištěných informací můţeme konstatovat, ţe se Kateřina

Tučková v jistých chvílích s hlavní hrdinkou ztotoţňuje, a to je patrné především tehdy,

kdyţ Dora prohledává archivní materiály za účelem napsání své práce. Sběr dat a bliţší

seznámení s prostorem, ve kterém se příběh odehrává, je neoddělitelnou součástí

autorčina tvůrčího procesu. Vcítit se do postavy a do doby, ve které ţila, je pro Kateřinu

Tučkovou velmi důleţité. V případě Vyhnání Gerty Schnirch autorka prošla pěšky,

stejně jako její hlavní hrdinka, cestu z Brna do Pohořelic. Za účelem vzniku románu

Ţítkovské bohyně strávila mnoţství času na moravských Kopanicích, kde načerpávala

místní zvyklosti, jazyk a kulturu.

V kapitole pojednávající o díle Kateřiny Tučkové můţeme sledovat její

nepopiratelný tvůrčí růst. V porovnání s prvotinou Montespaniáda z roku 2006, jejíţ

jednoduchý příběh zpracovává klasický milostný trojúhelník, je fabule románu Vyhnání

Gerty Schnirch jiţ mnohem sloţitější.

Metodologická kapitola je zaměřena především na problematiku literární

postavy. Kromě literárněvědných publikací českých autorů, jako Františka Všetičky

nebo Bohumila Fořta, zpracovává i poznatky zahraničních autorů, jmenovitě Roberta

Scholese a Roberta Kellogga.

54

Podstatnou součástí práce jsou kapitoly zabývající se historicko-společenským

kontextem, které předcházejí jednotlivým analytickým úsekům. V románech Kateřiny

Tučkové se vyskytují dvě hlavní linie. Jednou z nich je linie společensko-historická, na

niţ navazuje linie druhá, zabývající se psychologií postav a jejich zasazením do příběhu.

Výjimečnost děl Kateřiny Tučkové spočívá v propojení ţivota hrdinů s tragickými

dějinnými událostmi.

Na základě jednotlivých analýz románů lze dospět k názoru, ţe nesou mnoho

společných prvků, a to především ve volbě námětu, motivů a typologie postav. Právě

postavy jsou důleţitým pojítkem obou próz.

V románech se setkáváme s velkou škálou postav s různými charakterovými

vlastnostmi. Primárně můţeme postavy rozdělit na postavy ţenské a muţské. Autorka

zpracovává problematiku ţen podléhajících tyranskému chování muţů, čímţ poodhaluje

vnitřní světy utlačovaných ţenských hrdinek.

Hlavní hrdinky románů se na základě předešlých proţitků podvědomě odvracejí

od moţnosti strávit ţivot po boku muţů. Přestoţe Gerta věnuje značnou energii do

vztahu s Karlem, nakonec zůstává sama. Dora si naopak raději volí ţivot se ţenou.

Podstatným společným prvkem obou hrdinek je jejich tragické dětství, poznamenané

negativními zkušenostmi s jejich despotickými otci. Gerta je vlastním otcem znásilněna

a Dora je svědkem smrtelného činu spáchaného otcem vůči matce. Gerta i Dora jsou

vytrţeny ze svého rodného prostředí, do nějţ se následně přes různé peripetie snaţí

vrátit. Právě k místu svého dětství vkládají naděje na lepší budoucnost. Mají se jeho

prostřednictvím vrátit do dob, kdy ţily spokojeným ţivotem. Časem však zjišťují, ţe

pouze návrat do rodného města či vesnice nestačí. Nejsou schopny sţít se s novými

podmínkami a hledají cestu k nastolení vnitřní vyrovnanosti. Ono dosaţení klidu

a rovnováhy se stává jejich hlavním cílem, kterého můţou dosáhnout pouze tehdy,

splní-li jistý úkol. Gerta se prostřednictvím naděje na omluvu jí a dalším Němcům

smiřuje se svou minulostí a skrze vnučku Blaničku se usmiřuje s dcerou Barborou. Dora

svou prací očistí památku své tety i ostatních bohyní. Obě postavy toho dosahují těsně

před smrtí, jakoby ţivotní poslání obou hrdinek jiţ bylo naplněno. Ţádná se tedy

nedozví skutečnost, ţe jejich snaţení bylo marné. Gertě a dalším násilně odvlečeným

Němcům se město neomluví, stejně jako Dořina celoţivotní práce zůstane ztracena.

Ţenské postavy jsou v románech Kateřiny Tučkové neustále vystavovány

nepřízni osudu. V obou prózách můţeme nalézt podobné typy postav, se kterými

Kateřina Tučková pracuje. Pro příběh je zásadním typem postav postava oběti, která je

55

týrána po fyzické, sexuální či psychické stránce muţskými členy rodiny. Mimo titulní

hrdinku Gertu můţeme do téhle kategorie zařadit i její matku Barboru, Dořinu matku

Irenu či Pagáčenu nebo Justýnu. Mezi postavy trpící zlovůlí společnosti či reţimu

řadíme Gertu, Doru, Surmenu, Teresu, Johannu, Hermínu, Kateřinu Shánělku, Kateřinu

Divokou a další. Následujícím typem je postava pokoušející se vzepřít svému

tragickému osudu, kterému však neunikne. Doru dostihne rodinné prokletí, Gertina

dcera Barbora si najde muţe, který ji podvádí, a Ida se provdá za Huberta Šenka, který

je odsouzen za velezradu. Důleţitou součástí děl jsou postavy, které do příběhu vnášejí

naději. Můţeme mezi ně zařadit Blaničku nebo Hermínu. Neopomenutelnou roli

zastupují postavy ochranitelky, jimiţ je paní Zipfelová nebo Irma Gabrhelová.

V románu Ţítkovské bohyně se však kromě kladných postav objevují i postavy záporné,

které můţeme rozdělit do dvou kategorií. Mezi ryze záporné postavy patří Josifčena,

která se uţ jako bosorka neboli čarodějnice narodila. K postavám, které se teprve pod

vlivem okolních událostí mění v postavy záporné, patří Fuksena s Janigenou.

Muţi jsou v románech Kateřiny Tučkové nositeli převáţně záporných lidských

vlastností, jsou agresivní, často se sklony k alkoholismu. Jsou to muţi, kteří se podílejí

na tragickém odsunu německého obyvatelstva, hledají v lesích sestřelené americké

parašutisty, nesprávnou léčbou záměrně promění Surmenu v nesvévolnou bytost,

znásilňují a vraţdí. Zločiny provedené v nejbliţším okruhu rodiny jsou potrestány.

Stopa Gertina otce se ztrácí na Kounicových kolejích, kde nejspíše umírá, Dořin otec

spáchá sebevraţdu. Naopak zločiny spáchané v kolektivním měřítku zůstávají bez

trestu.

Na základě analýz můţeme říci, ţe výstavba postav je u obou románů velmi

podobná. Kateřina Tučková inklinuje k silnému typizování, jehoţ důsledkem je

v mnohých případech neslučitelnost ţenského a muţského světa.

Podstatnou roli v románech hraje jejich geografické umístění. Próza Vyhnání

Gerty Schnirch je situována do míst, které jsou i v realitě spojeny s násilným

odvlečením německého obyvatelstva. Děj Ţítkovských bohyní se odehrává na

moravských Kopanicích, které jsou proslaveny svou endemickou duchovní kulturou.

V obou románech se setkáváme s mikrokosmem vesnice, který v nich hraje důleţitou

roli, a to především v próze Ţítkovské bohyně.

Po analýze obou próz lze konstatovat, ţe si Kateřina Tučková pro své romány

vybírá netypické náměty a osvětluje opomenuté události českých dějin, na jejichţ

56

základě vytváří příběhy. Autorka ve svých románech odsuzuje negativní lidské

vlastnosti, jakými jsou ţárlivost, pomstychtivost, touha po majetku nebo po moci.

57

Literatura

Primární literatura

TUČKOVÁ, Kateřina. Vyhnání Gerty Schnirch. 2. vyd. Brno: Host, 2010. 413 s.

ISBN 978-80-7294-413-2.

TUČKOVÁ, Kateřina. Ţítkovské bohyně. 2. vyd. Brno: Host, 2014. 450 s.

ISBN 978-80-7294-858-1.

Sekundární literatura

ANDREJSOVÁ, Vendula. Recenze: Kateřina Tučková: Kdyţ Ţítkovské bohyně očarují

racionální svět. [online]. 7. 9. 2012 [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z:

<http://www.topzine.cz/recenze-zitkovske-bohyne-kateriny-tuckove-kdyz-magie-

narusi-racionalni-svet>

ARISTOTELÉS. Poetika. Praha: Gryf, 1993. 67 s. ISBN 80-85829-01-0.

BENEŠ, Edvard a Karel NOVOTNÝ (ed.). Odsun Němců z Československa: výbor

z Pamětí, projevů a dokumentů 1940 – 1947. 1. vyd. Praha: Dita, 1996. 237 s.

ISBN 80-95926-06-7.

BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. 1. vyd.

Brno: Host, 2003. 360 s. ISBN 80-7294-080-5.

BOLOM-KOTARI, Sixtus. Fabrika: Příběh textilních baronů z moravského

Manchesteru. Český časopis historický, 2015, roč. 113, č. 1, s. 197.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Německá národnost na území ČR. [online].

19. 1. 2012 [cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z:

<https://www.czso.cz/csu/czso/nemecka_narodnost>

DENEMARKOVÁ, Radka. Peníze od Hitlera: (letní mozaika). 1. vyd. Brno: Host,

2006. 242 s. ISBN 80-7294-185-2.



https://www.czso.cz/csu/czso/nemecka_narodnost

58

FOŘT, Bohumil. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha:

Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8.

GILK, Erik. Velký příběh odsunuté Němky. Tvar, 2009, roč. 20, č. 20, s. 23.

ISSN 0862-657X.

HAUSENBLAS, Karel. Výstavba jazykových projevů a styl. 1 vyd. Praha: Univerzita

Karlova, 1971. 184 s.

HERTL, Hanns a kol. Němci ven! Die Deutschen raus!: brněnský pochod smrti 1945.

Praha: Dauphin, 2001. 277 s. ISBN 80-7272-031-7.

HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd.

Praha: Torst, 2001. 865 s. ISBN 80-7215-140-1.

HOFER, Josef. Bohyně na Ţítkové: velezajímavé skutečné případy, jak vychytralé

venkovanky „bohyňují“ čili čarují. Holešov, 1913. 136 s.

HOFER, Josef. Kopaničářské povídky. Olomouc: Pozora, 1923. 307 s.

HOUDEK, Lukáš. Kateřina Tučková: nelitovala jsem ani jednou. [online]. 29. 5. 2015

[cit. 26. 2. 2016]. Dostupné z: <http://www.hatefree.cz/blog/944-nelitovala-jsem-ani-

jednou>

HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 332 s.

JANOUŠEK, Pavel. Kateřina Tučková: Ţítkovské bohyně. Tvar, 2012, roč. 23, č. 8,

s. 3. ISSN 0862-657X.

JANOUŠEK, Pavel. Svědectví nejen o Gertě Schnirch, aneb, Takoví jsme byli. Host,

2009, roč. 25, č. 9, s. 61-62. ISSN 1211-9938. Dostupné také z:

<http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2009/9-2009/svedectvi-nejen-o-gerte-schnirch>

http://www.hatefree.cz/blog/944-nelitovala-jsem-ani-jednou

http://www.hatefree.cz/blog/944-nelitovala-jsem-ani-jednou

59

JILÍK, Jiří. Ţítkovské čarování: pravdivý příběh ţítkovských bohyní. 2. vyd. Brno:

CPress, 2013. 242 s. ISBN 978-80-264-0284-8.

KLÍČOVÁ, Eva. Folklorní svéráz a kontinuita autorského typu. Host, 2012, roč. 28,

č. 5, s. 60-61. ISSN 1211-9938.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia,

2010. 783 s. ISBN 978-80-200-1888-5.

KOLÁŘOVÁ, Klára. Kateřina Tučková: Úspěšný titul nejde naplánovat. [online].

16. 5. 2014 [cit. 31. 10. 2015]. Dostupné z: <http://www.novinky.cz/kultura/336444-

katerina-tuckova-uspesny-titul-nejde-naplanovat.html>

KOPÁČ, Radim. Ty, která píšeš: čítanka současné české ţenské povídky. 1. vyd.

Praha: Artes liberales, 2008. 297 s. ISBN 978-80-254-1724-9.

KUBÍČKOVÁ, Klára. Recenze: Továrníci, dělníci a Brno jako fabrika na látky. A na

úspěch. [online]. 11. 1. 2015 [cit. 31. 10. 2015]. Dostupné z:

<http://kultura.zpravy.idnes.cz/recenze-fabrika-katerina-tuckova-d4l-

/literatura.aspx?c=A150109_150228_literatura_vha>

KULTÁNOVÁ, Zuzana. Tučková: Nejlepší bylo se do toho kraje rozjet. [online].

12. 3. 2012 [cit. 18. 2. 2016]. Dostupné z:

<http://www.literarni.cz/rubriky/zive/rozhovory/tuckova-nejlepsi-bylo-se-do-toho-

kraje-rozjet_8994.html#.VsXuGvnhDIV>

MACHÁČEK, Pavel. Cesta Čechů a Němců ke dnešku. 1. vyd. Praha: Aventinum,

2002. 151 s. ISBN 80-7151-199-4.

MACHALA, Lubomír a kol. Panorama české literatury (2). 1. vyd. Praha: Kniţní klub,

2015. 304 s. ISBN 978-80-242-5054-0.







60

MAREK, Jaromír. Politování nad odsunem Němců z Brna. [online]. 18. 5. 2001

[cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z: <http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/politovani-

nad-odsunem-nemcu-z-brna>

NEZBEDA, Ondřej. Bohyně z hor: Kateřina Tučková oţivila zapomenutý příběh

léčitelek z Bílých Karpat. [online]. 1. 4. 2012 [cit. 19. 2. 2016]. Dostupné z:

<http://www.respekt.cz/tydenik/2012/14/bohyne-z-hor>

NĚMEČEK, Jan. Cesta k dekretům a odsunu Němců: datová příručka. 1. vyd. Praha:

Littera Bohemica, 2002. 152 s. ISBN 80-7214-519-3.

NOVÁKOVÁ, Lucie. Dobře udělaná komerce. Protimluv, 2007, roč. 6, č. 1–2, s. 49.

NOVÁKOVÁ, Šárka. Příběh si to vyţádal /rozhovor se spisovatelkou Kateřinou

Tučkovou/. [online]. 19. 12. 2013 [cit. 19. 2. 2016]. Dostupné z:

<http://www.kulturissimo.cz/?katerina-tuckova-rozhovor&detail=1781>

OLBRACHT, Ivan. Nikola Šuhaj loupeţník. 26. vyd. Praha: Albatros, 1979. 187 s.

OSTRČILÍK, Jaroslav. Kdyţ Češi zabíjeli Němce z Brna: „Krev jsme museli slízat

z podlahy“. [online]. 27. 5. 2015 [cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z:

<http://technet.idnes.cz/brno-zabijeni-nemcu-likvidace-d2o-

/vojenstvi.aspx?c=A150526_132202_vojenstvi_kuz>

PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s.

ISBN 80-85839-44-X.

POLLACK, Martin a kol. Brněnský pochod smrti. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2012.

96 s. ISBN 978-80-7443-044-2.

POVOLNÝ, David. Tučková: kurátorkou a spisovatelkou na volné noze. [online].

1. 12. 2009 [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: <http://www.online.muni.cz/absolventi/1650-

tuckova-kuratorkou-a-spisovatelkou-na-volne-noze#.VjTLALcvfIV>





61

PUSKELY, Martin. Dialektika bohování. Host, 2013, roč. 29, č. 5, s. 18-25.

ISSN 1211-9938. Dostupné také z: <http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2013/5-

2013/dialektika-bohovani>

RADVÁKOVÁ, Tereza. Říkali mi, ţe je nesmysl Němce omlouvat, vzpomíná Kateřina

Tučková. [online]. 11. 12. 2009 [cit. 26. 2. 2016]. Dostupné z:

<http://www.novinky.cz/kultura/salon/186438-rikali-mi-ze-je-nesmysl-nemce-

omlouvat-vzpomina-katerina-tuckova.html>

RICHTER, Karel a kol. Bez démonů minulosti: česko-německé vztahy v osudových

okamţicích společné historie. 1. vyd. Praha: Rodiče, 2003. 344 s. ISBN 80-86695-39-5.

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 174 s.

ISBN 80-7294-004-X

SCHOLES, Robert a Robert KELLOGG. Povaha vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2002.

328 s. ISBN 80-7294-069-4.

STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa. 1. vyd. Praha: Academia, 1991.

536 s. ISBN 80-200-0328-2.

ŠAFR, Pavel. Pavel Šafr: Vyhnání Němců z Čech byl jeden velký zločin. [online].

31. 5. 2015 [cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z: <http://svobodneforum.cz/vyhaneni-nemcu-z-

cech-byl-jeden-velky-zlocin/>

VANÍČEK, Jakub. Bezzubá kritika v akci. Tvar, 2010, roč. 21, č. 4, s. 17.

ISSN 0862-657X.

VANÍČEK, Jakub. Řešení pohořelického pochodu v řeči „politically correct“. [online].

16. 12. 2009 [cit. 27. 3. 2016]. Dostupné z: < http://denikreferendum.cz/clanek/537-

reseni-pohorelickeho-pochodu-v-reci-politically-correct>

VANÍČEK, Jakub. Výprodej osudů a událostí. Tvar, 2012, roč. 23, č. 11, s. 10.

ISSN 0862-657X.



http://www.novinky.cz/kultura/salon/186438-rikali-mi-ze-je-nesmysl-nemce-omlouvat-vzpomina-katerina-tuckova.html

http://www.novinky.cz/kultura/salon/186438-rikali-mi-ze-je-nesmysl-nemce-omlouvat-vzpomina-katerina-tuckova.html

62

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity

Palackého, 1992. 152 s. ISBN 80-7067-203-X.

ZONOVÁ, Anna. Za trest a za odměnu. 1. vyd. Praha: Torst, 2004. 257 s.

ISBN 80-7215-229-7.

Documents

Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty