Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Ruská lágrová próza z

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav slavistiky

Ruský jazyk a literatura

Johana Kodytková

Magisterská diplomová práce Ruská lágrová próza z genderového

hlediska

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Johana Kodytková

Poděkování:

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce prof. PhDr. Ivo

Pospíšilovi, DrSc., za užitečné rady a věcné připomínky. A dále také všem

mým blízkým za jejich trpělivost, podporu a pochopení.

Obsah

1. Úvod ........................................................................................................ 1

2. Stručná historie Gulagu ........................................................................... 4

2.1 „Předgulagovské“ období ..................................................................... 4

2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky ............................................. 6

2.3 Zlomový rok 1929 .............................................................................. 10

2.4 Průmyslové rozrůstání táborů ............................................................. 14

2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938................................................................. 16

2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů ....................................... 19

2.7 Chruščov u moci ................................................................................. 23

2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec? ............................... 25

3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze....................................... 29

3.1 Odborné studie a encyklopedie........................................................... 30

3.2 Memoáry............................................................................................. 32

4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu.......................................... 35

4.1 Muži a ženy v Gulagu......................................................................... 35

4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová .......................... 36

4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality ............................................. 37

4.2.2 Ženy jako vzácné zboží ................................................................ 41

4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru ......................................... 44

4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru................................................... 48

4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt ......................................................... 52

4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění......... 55

4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn ....................... 58

4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení ........................................... 61

4.3.2 Krutá zima na Kolymě.................................................................. 64

4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života ................................... 67

4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla ............................ 70

4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen? .................................. 73

5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje? ........................................................ 75

5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka ................................................. 77

5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské ....... 78

6. Závěr...................................................................................................... 82

7. Резюме .................................................................................................. 88

8. Použitá literatura.................................................................................... 93

8.1. Odborná literatura.............................................................................. 93

8.2 Internetové zdroje ............................................................................... 96

1

1. Úvod

Sovětská lágrová próza zahrnuje nepřeberné množství memoárů,

odborných knih i beletrie, přesto si však pod tímto obecným termínem

dokáže málokdo představit něco určitého. Pokud se zmíní pojem Gulag,

většině čtenářům vyvstane na mysli pouze dílo A. I. Solženicyna,

Souostroví Gulag, případně jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče. To je

podle mého názoru skutečně málo, vzhledem k tomu, že se nejedná o až tak

vzdálenou historii a existuje o tomto tématu mnoho literatury. Na ženské

lágrové autorky se většinou zapomíná úplně, a to je jeden z důvodů, proč

jsem se ve své magisterské práci zaměřila na komparaci lágrových děl

z genderového hlediska.

V teoretické části mé práce předkládám čtenáři stručnou historii vývoje

a zániku Gulagu od tzv. předgulagovského období až po osmdesátá léta

dvacátého století. Zajímám se zejména o to, jestli se pracovní tábory

v průběhu let a za vlády různých vedoucích osobností SSSR, měnily,

modernizovaly a procházely významnějšími transformacemi. Dále rozděluji

žánry v sovětské lágrové próze na tři hlavní kategorie: odborné studie,

encyklopedie a memoáry, které vzhledem k historickým okolnostem začaly

vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Existovali však

i takoví autoři, kteří se potrestání nebáli a vzpomínky publikovali už dříve,

většinou za hranicemi. Příkladem jsou Moje výpovědi Anatolije Marčenka,

které vyšly už na konci šedesátých let.

Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce je komparace ženských

a mužských memoárů, a to zejména na úrovni obsahové. Snažím se odhalit,

v čem se vzpomínky ženských vězeňkyň liší od vzpomínek mužských

trestanců. Na jaká témata se ženy na rozdíl od mužů ve svých memoárech

soustřeďují a které skutečnosti považují za stěžejní. Na podkladě použitých

lágrových vzpomínkových knih rovněž vyvozuji, jaká témata jsou pro

všechnu memoárovou literaturu společná.

2

V neposlední řadě charakterizuji sedmdesátá a osmdesátá léta

a upozorňuji na stálou existenci politických lágrů a pracovních táborů.

Zmiňuji se o smutném osudu Anatolije Marčenka a o propuštění

světoznámé básnířky Iriny Ratušinské. Na základě analýzy jejich děl

a komparace s memoáry z let třicátých zjišťuji, jaké změny pracovní tábory

prodělaly, jak se vězňové chovali a jaké osudy trestance většinou čekaly.

Rovněž zkoumám, jak velký vliv měl západní svět v osmdesátých letech na

podmínky politických vězňů v SSSR.

Ve své práci používám metodu analýzy a srovnávání. Analýza jako

vědecká disciplína rozděluje celek na jednotlivé části, díky čemuž je možné

získat stěžejní znaky zkoumaného díla. Můžeme tak oddělit podstatné od

nepodstatného a prozkoumat jednotlivé části složitého celku. K porovnání

jednotlivých děl za účelem vyhodnocení jejich společných a odlišných

prvků jsem použila metodu komparace, a to nejen při srovnávání mužských

a ženských lágrových děl, ale také při srovnávání memoárů z let třicátých

a osmdesátých. Pomocí komparace jsem určila, co vzpomínkové knihy

spojuje a v čem se naopak odlišují. Kombinací těchto dvou metod jsem

získala hlavní a obecné znaky sovětské lágrové prózy.

O Gulagu, pracovních táborech pro politické vězně i postalinských

lágrech, již vyšlo mnoho odborných publikací a statí, stejně tak jako

populárně-naučných děl. V teoretické části mé práce jsem vycházela

zejména z tištěné odborné literatury, která se zabývá vznikem, vývojem

i zánikem Gulagu. Hlavní odbornou publikací pro mou práci se stala

světově známá kniha od Anne Applebaumové, Gulag: historie1. Taktéž mi

byla velmi nápomocná publikace ruského historika Olega Chlevňuka

s názvem Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru"2. Tyto

knihy pro mě představovaly zejména teoretickou a obecnou oporu.

1 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

604 s. ISBN 80-7306-152-X. 2 CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Vyd. 1.

Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.

3

Jádrem práce a jejím smyslem je však až komparace tzv. mužských

a ženských lágrových děl, čtyř autobiografií, z toho dvou napsaných ženami

a dvou muži se zdůrazněním odlišností ženského pohledu. Jako stěžejní

zástupkyni ženské lágrové prózy třicátých let jsem vybrala knihu Jevgenie

Ginzburgové s názvem Strmá cesta3, která je pravděpodobně známá všem,

kdo se tematikou lágrů a Gulagu podrobněji zabývají. Za podstatného

reprezentanta mužské lágrové literatury jsem zvolila, podle mého názoru,

nejznámější dílo o stalinském Gulagu, tzn. Souostroví Gulag4 od A. I.

Solženicyna. Pro mužskou část jsem taktéž čerpala ze známých Kolymských

povídek5 Varlama Šalamova, na kterého ve svém díle Solženicyn často

odkazuje. Lágrovou literaturu sedmdesátých a osmdesátých let jsem se

snažila přiblížit pomocí děl Anatolije Marčenka6 a knihy básnířky Iriny

Ratušinské Šedá je barva naděje7.

Pro praktickou část jsem získávala mnoho užitečných informací

z internetové databáze sovětských lágrových autorů8, díky níž jsem se

dostala ke vzpomínkám vězňů, jejichž knihy nejsou celosvětově známé

a vydávané. Vzhledem k množství tištěné odborné literatury

a vzpomínkových knih, jsem internetových zdrojů využívala zejména

k vyhledávání memoárové literatury, která pro mě nebyla dostupná v tištěné

podobě.

3 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s. ISBN 80-207-

0394-2. 4 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1.-3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8. 5 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254 s. ISBN 978-

80-87060-43-8. 6 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,

1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X. 7 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2. 8 Odkaz na databázi: http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/

4

2. Stručná historie Gulagu

2.1 „Předgulagovské“ období

25. října 1917 (podle nového kalendáře 7. listopadu 1917) proběhla

Velká říjnová socialistická revoluce a tento den se tak zapsal do dějin jako

den velkého převratu a vzniku Leninova sovětského Ruska. Díky Leninově

aktivitě, podněcování a přesvědčování byl vypleněn Zimní palác, bolševici

zatkli ministry Prozatímní vlády a následovalo rychlé nastolení komunismu

v Rusku. Stát s jedinou politickou stranou nevyvolával u lidí mnoho nadšení

a ani samotní bolševici nebyli na novou situaci zcela připraveni. Lenin se

stal hlavou země během pouhé hodiny9, ale bolševici museli pro udržení se

u moci vyvolat občanskou válku, která roku 1920 skončila jejich vítězstvím.

Mezi odpůrce bolševiků, kterým se přezdívalo bílí, řadíme ideové

a politické odpůrce (esery, kadety, menševiky, anarchisty) a nepřátele

komunismu neboli tzv. třídní nepřátele (buržoazii, kapitalisty, majetnou

šlechtu a inteligenci).

Za třídního nepřítele byl považován nový typ zločince, který vystupoval

proti revoluci buď otevřeně, nebo častěji skrytě a snažil se o její potlačení.10

Podle názoru bolševiků vyžadoval třídní nepřítel speciální zacházení

a tvrdší tresty než klasický zločinec nebo dokonce vrah. Kdo je třídní

nepřítel ovšem nebylo nikde jasně vymezeno nebo definováno. Mohl jím

být v podstatě kdokoliv a dalo by se říct, že mohl být trestán téměř za

cokoliv. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie dodává, že

„Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, Leninovy tajné policie, jež byla

9 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004. s.

36 ISBN 80-7306-152-X. 10 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 37 ISBN 80-7306-152-X.

5

předchůdkyní KGB, měl osobní černý notýsek, do kterého si zapisoval jména

a adresy údajných „nepřátel“, na které při své práci narazil.“11

Společně se vznikem pojmu třídní nepřítel musela nutně vzniknout

represivní opatření ve formě pracovních táborů, aby počet nepřátel režimu

vládnoucí strana eliminovala. Toho si byl dobře vědom i Lenin, který již tři

týdny před revolucí 25. října nastínil myšlenku zavedení nucených prací pro

majetné kapitalisty. Po propuknutí války dokonce otevřeně mluvil

o „uvěznění milionářských sabotérů, kteří si cestují v železničních kupé

první a druhé třídy.“12 Přál si jejich odvedení na nucené práce v dolech, a to

na dobu půl roku. Naopak „obyčejní“ zločinci byli považováni za

potencionální spojence a předpokládalo se, že jejich chování se po nastolení

komunismu změní a zločinecké úmysly nadobro vymizí.

Dělení vězňů na kriminální a politické sice existovalo odjakživa, ale

všichni vězni byli umísťováni do stejných nápravných zařízení. Většinou šlo

o zcela nevyhovující, špinavé, temné a hlavně přeplněné kamenné prostory -

pozůstatky po carském systému.13 Po nástupu bolševiků se začaly staré

věznice postupně měnit a modifikovat a nové začaly vznikat většinou ve

sklepech, starých palácích a kostelech. Stále tu ovšem vládl zmatek, útěky

byly na denním pořádku a po hromadných zatýkáních se nevyřešila ani

otázka přeplněnosti. Bylo tedy nutné vymyslet nové východisko a vytvořit

speciální nápravná zařízení pro „opravdové“ nepřátele země. Nové řešení,

které nalezl Trockij již v červnu 1918, pocítili jako první na vlastní kůži

českoslovenští váleční zajatci.14 Odmítli složit zbraně, a proto byli umístěni

do konclageru, tedy do koncentračního tábora, o kterém se začínalo mezi

hlavními přestaviteli země čím dál více diskutovat. Sám Lenin použil tento


s. 37 ISBN 80-7306-152-X. 12 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.


s. 38 ISBN 80-7306-152-X. 14 ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература. London:

Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. s. 43 ISBN 0903868017.

6

termín již v srpnu 1918 v dopise komisařům v Penze, kde požadoval:

„masový teror proti kulakům, kněžím a bělogvardějcům,“ přičemž

nespolehlivé chtěl umístit do koncentračních táborů mimo město.15

Dne 3. března 1918 Rusko vystoupilo z první světové války podpisem

Brest-litevského míru, díky čemuž bylo propuštěno na dva miliony zajatců.

Nedostatečná kapacita táborů tím byla konečně vyřešena a všechna

nápravná zařízení získala pod patronát Čeka.16 O několik měsíců poté, v září

1918, nastalo období „Rudého teroru“17 - probíhala masová zatýkání,

perzekuce a bylo uskutečněno mnoho poprav.

Počet pracovních a koncentračních táborů rostl závratnou rychlostí. Ještě

v roce 1919 existovalo „pouhých“ 21 registrovaných táborů, v létě roku

1920 vyšplhal jejich počet na 49 a na začátku roku 1921 jich už bylo 107.18

Političtí vězni se stali velkým problémem, protože se stále domáhali svých

výsad a práv a rovněž se jim dařilo bolševikům neznámými prostředky

kontaktovat vnější svět. Političtí vězni tak museli být odděleni od

kriminálních, protože bolševici cítili, že by političtí se svými neustálými

protesty a hladovkami mohli strhnout i ostatní vězně. Řešení se našlo

na Soloveckých ostrovech – prvním gulagu vůbec.

2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky

Solovecké ostrovy, rovněž nazývané Solovky, se zdály být ideálním

místem pro první sovětský Gulag. Nacházel se zde Solovecký Kreml, který

byl přetvořen v hlavní správu a centrální baráky tábora a byl složený

z kostelů z patnáctého století a z různých budov původně patřících


s. 39 ISBN 80-7306-152-X. 16 Tajná policie založená 20. prosince 1917 a zrušená 6. února 1922 17 Rudého, protože bolševikům se přezdívalo rudí. 18 IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.

London: M.E. Sharpe, 2000. s. 13 ISBN 0-7656-0426-4.

7

mnichům.19 Zajímavé je, že tyto ostrovy sloužily k podobnému účelu již od

16. století. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie uvádí:

„Solovečtí mniši byli carovi věrní služebníci a pomáhali věznit jeho

politické odpůrce, mezi nimi i vzpurné kněze a výstřední rebelující

šlechtice[…].“20

Solovecké ostrovy jsou seskupením několika ostrovů, což zřejmě

inspirovalo Solženicyna k názvu jeho vrcholného díla Archipelag21 Gulag.

Centrální Solovecký ostrov byl obklopen dalšími menšími ostrůvky,

přičemž na jednom vězni chovali stříbrné lišky na kožešiny, na druhém se

nacházel tábor určen výhradně invalidům, ženám s dětmi a bývalým

mnichům a poslední byl využíván jako ženský trestný tábor.22 Na hlavním

ostrově byla umístěna nechvalně proslulá korekce, která se nacházela na

vrcholu Sekerní hory, přezdívané Sekyrka. Solženicyn popisuje Sekyrku

následovně: „V korekcích se sedí takto: od zdi ke zdi jsou upevněná bidla

o tloušťce paže a potrestaní vězni musí sedět na těchto bidlech celý den.

[…] Výška bidýlek je taková, že nohy na zem nedosáhnou. Není lehké

zachovat rovnováhu. Vězeň se musí snažit celý den, aby se udržel nahoře.

Jestliže spadne, dozorci přiskočí a bijí ho.“23

Vzhledem k umístění Soloveckých ostrovů, býval už pouhý transport pro

vězně náročný a zdlouhavý. Plavba z nejbližšího tranzitního tábora na

pevnině trvala několik hodin a z hlavního města regionu, Archangelska, se

cesta táhla celou noc.24 Boris Širjajev, autor knihy Věčné světlo, vzpomíná



s. 48 ISBN 80-7306-152-X. 21 v překladu Souostroví 22 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 47 ISBN 80-7306-152-X. 23 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 23 ISBN 80-900270-0-8. 24 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 57 ISBN 80-7306-152-X.

8

na podmínky zdlouhavé cesty takto: „Třípatrové klece po celé délce

vagonu; v každé kleci tři lidé, zamčené zamřížované dveře na chodbičku,

kde se tam a zpátky prochází strážný. V klecích se dalo jen ležet. Jídlo –

sleď a tři hrnky vody na den.“25 Pravdou zůstává, že transport byl pro

solovecké vězně to nejmenší zlo, protože toto vězení bylo proslulé svou

iracionalitou, nepředvídatelností a krutostí. Existovaly zde solovecké

zákony, díky kterým si velitelé mohli s vězni dělat prakticky cokoliv. Ivan

Čuchin ve svých dokumentech popisuje mnohé surové praktiky soloveckých

dozorců, např. jak v zimě nechávali vězně ve staré, studené zvonici zcela

nahé nebo jim záměrně dávali k jídlo zkažené maso. Čuchin hovoří rovněž

o tom, jak museli vězni chodit v zimě nazí do dva kilometry vzdálené lázně

nebo jak dostávali zcela nelogické a zbytečné rozkazy typu, když zakřičím

„Delfín“ musíš skočit z mostu do studené řeky.26

V říjnu roku 1923 Dzeřžinskij požádal sovětskou vládu, aby byl všechen

klášterní majetek na ostrovech předán Čece (později OGPU27), a tak se ze

Solovek staly tábory zvláštního určení.28 Ty byly později přejmenovány na

severní tábory zvláštního určení, ve zkratce SLON29, což vyvolávalo

smíšené emoce. Na jednu stranu byl SLON zdrojem smíchu a ironie, na

straně druhé nebezpečnou hrozbou.30

Na Soloveckých ostrovech, tak jako téměř ve všech nápravných

táborech, koexistovaly vedle sebe dvě skupiny vězňů – političtí

a kriminální. Rozdíl byl v tom, že političtí, kteří byli důsledně izolovaní,

měli svá „privilegia.“ Dostávali knihy, časopisy, balíky z domova a právo

25 ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:

Pavel Mervart, 2011. s. 23 ISBN 978-80-87378-91-5. 26 ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на Соловках. вып.

1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. с. 359-381 27 jednotná státní politická správa (Объединённое государственное политическое

управление) 28 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 49 ISBN 80-7306-152-X. 29 v orig. северные лагеря особого назначения 30 SLON v ruském originále znamená to stejné jako v češtině

9

nepracovat. Kriminální oproti tomu žili ve špíně, téměř bez jídla a museli

pracovat velmi tvrdě, což vedlo k častým onemocněním, zejména k tyfu,

kurdějím a tuberkulóze. Neprospíval jim ani fakt, že jejich zdraví bylo často

podlomeno vodkou nebo kokainem.31 Roku 1925 bylo na Soloveckých

ostrovech kolem 6000 vězňů. Toto číslo se po zimě 1925-1926 rapidně

snížilo a každý rok na nejrůznější epidemie a hlad umírala až polovina

vězňů.32

Přestože v táboře vládly nesnesitelné podmínky a vězni byli často

nemocní, rozvíjela se tu v lehce zjednodušené podobě i kultura. Již v roce

1923 začalo pomalu vznikat první táborové divadlo, kde se nejdříve hrála

klasická díla pouze po paměti. O rok později však přišla do tábora nová

skupinka vězňů, bývalých profesionálních herců, kteří byli všichni

odsouzeni za kontrarevoluční činnost.33 Divadlo začalo vzkvétat a ostatní

vězňové a dozorci mohli zhlédnout kvalitní představení děl Gorkého či

Čechova. Na repertoáru mělo divadlo v pozdějších letech dokonce hru

Leonida Andrejeva, což se může zdát paradoxní, vzhledem k osudu jeho

syna.34

Kromě divadla vydávali vězňové nejrůznější periodika, která obsahovala

poezii, beletrii a dokonce satirické karikatury. Anne Applebaumová dodává,

že: „Solovecké časopisy také obsahují náročnější články, od Lichačovovy

analýzy zločinecké hráčské etikety po práci o uměleckých dílech

a architektuře zničených soloveckých chrámů.“35 Na Soloveckých ostrovech

se nacházela rovněž botanická zahrada, kde vězni experimentovali

31 ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:

Pavel Mervart, 2011. s. 37 ISBN 978-80-87378-91-5. 32 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.


s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 34 Syn Leonida Andrejeva Daniel, byl spisovatel a později se sám ocitnul v Gulagu. 35 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 53 ISBN 80-7306-152-X.

10

s polárními rostlinami, a knihovna o velikosti asi 30 000 knih.36 Je zřejmé,

že se vězni přes bezvýchodnost situace stále snažili žít alespoň trochu

normálním životem. Jak ve svém díle Мои воспоминания uvedla Elinor

Olická, politická vězeňkyně: „Мы хотим жить по-человечески […].“37

Otázkou, na kterou do poloviny dvacátých let neuměl nikdo odpovědět,

zůstávalo, k čemu přesně měly tyto tábory sloužit. Nebylo jasné, jestli mají

být tato nápravná zařízení určena k převýchově vězňů, k jejich potrestání

nebo zda měla být zdrojem levné pracovní síly a tím přinášet prospěch celé

zemi. Přestože v té době panoval na Soloveckých ostrovech zmatek,

můžeme dnes už s jistotou říci, že právě z tohoto chaosu se zrodila struktura

Gulagu. Na konci dvacátých let vznikl nový řád a „ze Soloveckých ostrovů

se stal nejen hospodářsky uspořádaný podnik, ale také moderní tábor,

příklad, který byl po celém SSSR v mnoha tisících naklonován.“38

2.3 Zlomový rok 1929

Solovecké ostrovy jsou zmiňovány v mnoha memoárech uvězněných

zajatců. Některé vzpomínky popisují Solovky jako nelidská a krutá zařízení,

jiné zase poukazují na pomalou přeměnu táborových podmínek

z přijatelných k velmi nepříjemným. Politická vězeňkyně Olga Adamova-

Sliozbergová píše o Solovkách zpočátku tak, že čtenář může mít pocit, že si

tam politické vězeňkyně žily více než dobře: „Ustanovily jsme si takovýto

režim: vstávaly jsme v osm a hodinu cvičily při otevřeném okně. Potom jsme

snídaly a následovala výuka. Dvě hodiny denně jsme se s Žeňou učily

angličtinu a dvě hodiny se Zinou matematiku. […] Pak jsem četla


s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 37 ОЛИЦКАЯ, Екатарина Львовна. Воспоминания о Гулаге и их авторы [online]. 2014

[cit.2014-10-12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-

center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=8763>. Překlad: „Chceme žít jako lidé.“ 38 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 57 ISBN 80-7306-152-X.

11

francouzské knížky, kterých bylo v knihovně dvě stě padesát svazků

a všechny velmi slušné.“39 Adamova-Sliozbergová ovšem vzápětí dodává,

že tato „idylka“ trvala pouhý rok, poté jim přestali půjčovat knihy, dávat

noviny, zakázali rozcvičku, přítelkyně rozdělili a co bylo pro inteligentní,

vzdělanou ženu asi nejhorší, na toaletě jim na utírání dávali rozřezané

stránky z jejich oblíbených knih.40

Solovky navštívil 20. června 1929 slavný spisovatel Maxim Gorkij, ne

jako vězeň, ale jako pouhý návštěvník. Napsal o nich stať ve formě

cestopisné črty, která se velkou měrou odlišovala od všech vězeňských

vzpomínek. Maxim Gorkij, který byl angažovaným socialistou, přijel na

lodi Gleb Bokij spolu s nejvýše postavenými čekisty včetně samotného

Gleba Bokije.41 Ve své stati se o Solovkách vyjadřuje velmi pozitivně

a otevřeně doporučuje šíření takovýchto zařízení: „Мне кажется - вывод

ясен: необходимы такие лагеря, как Соловки […]. Именно этим путём

государство быстро достигнет одной из своих целей: уничтожить

тюрьмы.“42 Gorkij líčil Solovecké ostrovy jako nový typ tábora, kde

docházelo k přeměně kriminálních, asociálních osob v prospěšné sovětské

občany. Anne Applebaumová uvádí, že: „Gorkij znovu oživil myšlenku

Dzeržinského, že tábory neměly být jen nápravné ústavy, ale „školy práce“ ,

speciálně určené k vychování takových pracovníků, jaké nový sovětský

39 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 90 ISBN 978-80-200-1701-7. 40 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 93 ISBN 978-80-200-1701-7. 41 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 65 ISBN 80-7306-152-X. 42 ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20]. Dostupné z:

<http://gorkiy.lit-info.ru/gorkiy/vospominaniya/po-soyuzu-sovetov/po-soyuzu-

sovetov.htm>.

Překlad: „Zdá se mi, že je to jasné: jsou zapotřebí takové tábory, jako jsou Solovky […].

Právě touto cestou se podaří státu rychle dosáhnout jednoho ze svých cílů: odstranit

věznice.“

12

systém vyžadoval.“43 Gorkého stať byla základní prací o nápravných

zařízeních té doby a pomohla formovat veřejný i oficiální postoj k novému,

rozsáhlejšímu systému táborů. Podle Applebaumové udělal Gorkij

„z institucionalizovaného násilí Soloveckého tábora zdánlivě logickou

a přirozenou součást nového řádu a pomohl smířit veřejnost s rostoucí,

totalitární mocí státu.“44

V roce 1929 revoluce v Rusku dozrála a tento rok je připomínán nejen

kvůli známé stati spisovatele Gorkého. Byl potřeba zcela nový, jiný typ

vůdce, kterému odpovídala osobnost Josifa Stalina. Stalin využíval tajné

informace, které na jeho pokyn shromažďovala tajná policie, a převzal

odpovědnost za personální rozhodnutí strany. Díky tomu se mu podařilo

dostat ven ze hry některé nepřátele bolševiků a později i své vlastní soky.

Postupně začal vykonávat stranické čistky, které nejdříve znamenaly

„pouhé“ vyřazení ze strany, v letech 1937 a 1938 už však šlo o vyloučení ze

strany a následné odsouzení do tábora nebo rovnou na smrt.45

Stalin si byl svou budoucností tak jistý, že se mu podařilo ve velmi

krátkém čase zdiskreditovat svého největšího souputníka o moc - Lva

Trockého. Poslal ho na ostrov u tureckých břehů, připravil ho

o důvěryhodnost a potom jeho případ používal jako precedent. Je důležité

zmínit, že v roce 1929 nebyl Stalin ještě tak silným diktátorem, jak tomu

bylo později. Stalin zavedl nový program rychlé industrializace, který byl

stavebním kamenem tzv. „stalinistické revoluce“46 Vláda schválila nový

pětiletý plán, který trval na dvacetiprocentním ročním růstu průmyslové

produkce.47 Vrátily se potravinové příděly, dělníci pracovali na směny, aby


s. 67 ISBN 80-7306-152-X. 44 Tamtéž 45 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 68 ISBN 80-7306-152-X. 46 Stalin tuto revoluci nazýval „Velký obrat.“ 47 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 68 ISBN 80-7306-152-X.

13

mohly továrny nepřetržitě pracovat a čelní představitelé stran, kteří se

postavili do opozice proti urychlené industrializaci, ztratili svá místa.

Další významnou transformací v roce 1929 bylo podstatné urychlení

násilné kolektivizace venkova. Rolníci byli nuceni odevzdat své pozemky

a vstoupit do kolchozů, přičemž tyto změny značně oslabovaly sovětské

zemědělství. Díky tomu přišly strašlivé hladomory a bída, které na Ukrajině

a v Rusku zahubily šest až sedm milionů lidí.48 Ti, co kladli kolektivizaci

sebemenší odpor, byli označeni za kulaky, tzn. bohaté rolníky stojící proti

režimu. Kolektivizace venkova znamenala mimo jiné i masová zatýkání,

popravy a deportace rolníků, zejména zámožných kulaků, ale rovněž

vesnické inteligence a kněžích. Oleg V. Chlevňuk ve své knize Historie

Gulagu uvádí, že: „samotné zatýkání a deportace kulaků naplno ukázaly

rysy příznačné pro všechny stalinské kárné akce, především neuvěřitelnou

krutost, vyplývající z direktiv Moskvy, „přehmaty“ provádějících orgánů

a všeobecnou chudobu, a tudíž absenci zdrojů, z nichž by kulaci, kteří se

stali zvláštními přesídlenci, byli zabezpečeni alespoň podle hladových

norem.“49

Režim nutně potřeboval zamezit odporu kulaků, a proto je začal

deportovat na Sibiř, do Kazachstánu a do dalších téměř neobydlených

oblastí.50 Někteří z nich byli dokonce zastřeleni nebo zatčeni a uvězněni do

nápravných táborů, a protože šlo o mimořádně nebezpečné zločince, bylo

nutné je umístit do těch nejpřísnějších a nejvíce zajištěných vězení. V říjnu

roku 1930 se zrodila Hlavní správa táborů51, díky níž vznikla dnes již

celosvětově známá zkratka Gulag.


s. 69 ISBN 80-7306-152-X. 49 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 25-26 ISBN 978-80-7381-462-5. 50 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 70 ISBN 80-7306-152-X. 51 V originále Главное управление лагерей.

14

2.4 Průmyslové rozrůstání táborů

Jednotná státní politická správa (OGPU) dostala pod patronát trestance

odsouzené na tři a více let, a to společně s hromadnými represivními akcemi

vyústilo v mnohem rychlejší růst táborových zařízení, než bylo původně

předpokládáno. Do léta roku 1930 vzniklo několik nových nápravných

zařízení jako byl například Sevlag, Višlag, Siblag nebo Dalněvýchodný,

Středoasijský a Kazachstánský tábor.52 Stále však nebylo jasné, k čemu

budou tyto tábory sloužit, zda budou mít ekonomický přínos, a dokonce

i hlavy OGPU považovaly tato zařízení za přechodná.

V některých táborech, jako byly například Solovky nebo Sevlag, se našlo

řešení ve využití vězňů při těžbě dřeva a stavby nových silnic a různých

cest. Ekonomické vyhlídky jiných táborů však nebyly zpočátku nijak

růžové. Řada historiků53 považuje za přelomový „první velký projekt“

svěřený do rukou OGPU, a to stavbu Bělomořského kanálu, který měl

spojoval Bílé a Baltské moře. Vzhledem k tomu, že měl být kanál dokončen

za pouhé dva roky, bylo na jeho stavbu potřeba mnoho trestanců. Mohlo by

se zdát, že tento projekt byl zcela nového typu nebo že byl doposud

nejrozsáhlejší, ale není tomu tak. Už před začátkem jeho stavby se OGPU

podařilo rozjet vězeňskou práci po celé zemi, ovšem v tichosti a bez široké

propagandy. V Siblagu trestanci stavěli severní železniční trať, káceli

stromy a vyráběli cihly, další vězňové v jiných táborech zas pracovali na

stavbě silnic, káceli stromy na vývoz nebo balili vylovené ryby.54

Hlavní představitelé země se snažili vše uchovat v tajnosti jak před

svými občany, tak především před světem. To se jim ovšem nepovedlo

a „informace o „novotách“ v SSSR a konkrétně širokém zapojování vězňů

52 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 38 ISBN 978-80-7381-462-5. 53 Např. CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha:

BB/art s.r.o., 2008. s. 40 ISBN 978-80-7381-462-5. 54 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 90 ISBN 80-7306-152-X.

15

a rolnických vyhnanců do opatřování dřeva na vývoz pronikly na Západ

a vyvolaly tam kampaň proti sovětskému exportu.“55 Úspěchu kampaně

napomohla i hospodářská krize, která se na Západě začínala ozývat.

Sovětská vláda byla donucena zakázat vězeňskou práci pro export

i legislativně, ale těžba dřeva stále zaujímala v ekonomice Gulagu velmi

významné místo.

Postupně se začalo uvažovat o zapojení vězňů do těžby zlata, které bylo

nutné pro koupi potřebných strojů a materiálů ze Západu. V roce 1932 byl

založen Sevvostlag56, který odpovídal za těžbu tohoto drahého kovu na

Kolymě.57 Tato oblast, která je bohatá na minerály a zlato, je dnes díky

četným memoárům známá jako jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších míst

v historii Gulagu.

S tím, jak se tábory zvětšovaly, získávala sovětská tajná policie více

pravomocí a vězňové dostávali více různorodých úkolů. SSSR se snažil

osídlit daleké chladné severní oblasti s velkým nasazením, při němž

docházelo k početným úmrtím a náhodným neštěstím. Podle Anne

Applebaumové nebral sovětský režim ohledy na životy trestanců a razil

motto: „Když nějací umírají – dobrá, najdou se jiní.“58 Přestože bylo

osídlování nových nehostinných oblastí pro vyhladovělé a zesláblé trestance

velice náročné, některé nově vzniklé tábory byly i za těchto podmínek

schopny přežít a dokonce růst. Jako příklad můžeme uvést Uchtinskou

expedici a trust Dalstroj, které nakonec dosáhly velikosti a postavení

průmyslových říší.59

55 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 44 ISBN 978-80-7381-462-5. 56 Severovýchodní tábor 57 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 47 ISBN 978-80-7381-462-5. 58 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.


s. 93 ISBN 80-7306-152-X.

16

Od roku 1934 se gulagy po celém SSSR rozšiřovaly podle stejného

modelu, jako to bylo předtím u Solovek – nejdříve zavládl chaos,

následovala četná zbytečná úmrtí a nakonec se vše ustálilo a mohlo se začít

produktivně pracovat. Mezi nejznámější gulagy patří Uchtpečlag, který

produkoval naftu, zlatá Kolyma a archangelská oblast, která se zabývala

těžbou dřeva.

Bez ohledu na některé neúspěchy se OGPU stala jedním

z nejdůležitějších ekonomických aktérů v SSSR a v roce 1934 se znovu

reorganizovala a změnila název na NKVD.60 Nic však netrvá věčně a brzy

následoval obrat, který zasáhl nejen vězně, ale i vedoucí představitele

režimu.

2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938

Žádné období Stalinovy hrůzovlády se nedá označit za méně důležité

nebo dokonce bezvýznamné. Státní teror byl za jeho moci všudypřítomný

a vždy se vyznačoval krutostí, surovostí a velkým rozsahem. Léta 1937-

1938 jsou však považována mnohými historiky a autory odborných knih

a článků o Gulagu za brutálnější a vražednější než jakékoliv předchozí nebo

následující období. Tuto tendenci můžeme najít například v knize Olega

Chlevňuka, který píše: „ […] státní teror […] v letech 1937-1938, historici

už po několik desítek let po vzoru R. Conquesta nazývají „velký“, protože

byl mohutnější a surovější než jiné hromadné represe […]“61 Naopak Anne

Applebaumová upozorňuje, že podle statistik byla úmrtnost vězňů vyšší jak

v letech 1932-1933, tak samozřejmě za druhé světové války, zejména pak

v letech 1942-1943.62

60 Lidový komisariát vnitra, v orig. Народный комиссариат внутренних дел. 61 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art

s.r.o., 2008. s. 168 ISBN 978-80-7381-462-5. 62 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 105 ISBN 80-7306-152-X.

17

Stejně jako Applebaumová i někteří trestanci ve svých memoárech

poukazují na zveličování významu období „Velkého teroru“ neboli „Velké

čistky“. Jedním z nich je A. Solženicyn, který ve svém díle Souostroví

Gulag uvedl: „ Když se teď nadává na zvůli kultu osobnosti, mluví se pořád

jen o letech 1937-1938. […] Nemám v rukou žádnou statistiku, ale přesto se

nebojím, že chybím, když řeknu: proud z let 1937-1938 nebyl jediný,

dokonce ani ne hlavní, byl snad jedním ze tří největších proudů, jimiž

přetékaly temné páchnoucí stoky naší vězeňské kanalizace.“63 Dalšími

dvěma proudy má Solženicyn na mysli léta 1929-1930, kdy bylo do tajgy

posláno na patnáct milionů lidí a roky 1944, 1945 a 1946, kdy byly celé

národy brutálně pronásledovány. Podle Solženicyna však šlo o lidi prosté,

kteří povětšinou neuměli ani psát, a proto dnes neexistují jejich svědectví.64

Ovšem v roce sedmatřicátém byli uvězněni i lidé z vyšších vrstev,

inteligence a spisovatelé, od nichž se nám dochovalo vetší množství celých

pamětí, jednotlivých deníkových zápisků nebo tematických básní.

V dějinách Gulagu znamená rok 1937 určitou změnu, kdy se chaotické

a lhostejně vedené sovětské tábory transformovaly v pravé tábory smrti.

Čistka se stávala krvavější a zatýkání, vyslýchání a popravování se šířilo

jako mor. Stalin se postupně zbavoval svých nepřátel, plnil sovětské

koncentrační tábory a utlačoval sovětské obyvatelstvo. Velký vůdce začal

určovat počty lidí, kteří mají být uvězněni v určitých oblastech bez udání

důvodu.65 Většina z nich spadala do tzv. druhé kategorie, což znamenalo

uvěznění na osm až deset let v koncentračních táborech. Někteří nepřátelé

režimu byli odsouzeni v tzv. první kategorii neboli k trestu smrti.

Rok 1937 neznamenal utrpení pouze pro vězně, ale také pro jejich

„pány“, jejichž teror začal téměř na vrcholu pomyslné pyramidy. Genrich

Jagoda, náčelník tajné policie zodpovídající za rozšiřování táborových

63 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 25 ISBN 80-900270-0-8. 64 Tamtéž 65 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 107 ISBN 80-7306-152-X.

18

komplexů, byl v roce 1938 odsouzen a zastřelen. Postupně byli uvězňováni

a likvidováni jeho přátelé, známí, podřízení v NKVD a rodina. V té době

bylo mnoho dalších vedoucích osobností uvězněno, zastřeleno nebo jinak

odstraněno. Toto Stalinovo konání vedlo k úvahám, že pravděpodobně

„[…] systém potřeboval nějaké vysvětlení, proč pracoval tak špatně – jako

kdyby potřeboval lidi, na které to svést.“66

Na Jagodovo místo nastoupil Nikolaj Ježov - muž nevelkého vzrůstu, ale

s o to většími ambicemi, který se měl brzy dočkat stejného osudu. Díky jeho

rozkazům bylo popraveno mnoho vězňů z nejpřísněji střežených politických

věznic, kteří byli odsouzeni za „nejhorší“ možné činy, tedy za špionáž,

terorismus, kontrarevoluční činnost apod. Tím se režimu podařilo „bez

námahy“ se zbavit bývalých trockistů a dalších nepohodlných vězňů.

Následovaly další příkazy k nesmyslným popravám, kdy se vězňové určení

k smrti vybírali namátkově. Jako příklad můžeme uvést Solovecké ostrovy,

kde byla stanovena kvóta 1200 náhodných trestanců k zastřelení.67

V listopadu 1938 hromadné vraždění v táborech i v celém SSSR

zničehonic ustalo. Proč tomu tak bylo, můžeme dnes pouze odhadovat, je

ale možné, že si Stalin uvědomil, že „čištění“ země zašlo už příliš daleko.

Roku 1939 dokonce na sjezdu komunistické strany uznal, že čistku

provázelo více omylů, než se dalo očekávat.68

Ještě v listopadu 1938 Stalin odvolal z funkce „tvůrce“ všech pochybení

Nikolaje Ježova a společně se všemi jeho stoupenci a přáteli ho odsoudil

k smrti. Vězňové tomuto „štěstí“ nemohli často ani uvěřit. Jevgenija

Ginzburgová ve své knize Strmá cesta popisuje, jak se svými

spoluvězeňkyněmi viděly majora ze stěny odstraňovat kartón s vězeňskými

předpisy podepsanými Ježovem. Myslely si, že jediným možným




s. 117 ISBN 80-7306-152-X.

19

vysvětlením je zpřísnění režimu, z čehož byly značně nervózní. Nakonec

však nadřízený vrátil kartón na původní místo a trestankyně ho začaly

studovat: „V levém rohu kartónu přece bylo uvedeno: „Schvaluji. Generální

komisař státní bezpečnosti Ježov.“ Bylo to tam? No samozřejmě! A teď?

Teď je to přelepeno bílým papírkem. Tak pečlivě, že by si toho člověk málem

nevšiml.[…] Že by ten zrůdný skrček padl? Vždyť jeho kult byl v posledních

letech doveden do homérských rozměrů. Leckdy se dokonce zdálo, že může

konkurovat kultu Stalinovu. […]“69 Vězeňkyně pádu Ježova uvěřily až další

den ráno po přečtení novin.

Přestože se v roce 1939 situace poněkud uklidnila, období „Velkého

teroru“ se zarylo pod kůži vězňům i dozorcům a nedalo na sebe už nikdy

zapomenout. „Mlýnek na maso“, jak trestanci nazývali proces zatýkání,

výslechů, transportů, jídla a práce, byl na začátku čtyřicátých let již pevně

zakotven a do Stalinovy smrti se téměř nezměnil.70

2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů

O Stalinově smrtelné nemoci, o jeho odchodu z funkce a o tom, kdy

zemře, začali vězni mluvit už několik let před tím, než se tak skutečně stalo.

Pořád zůstávali obezřetní a dávali si pozor, aby neřekli nebo jen nenaznačili

něco, co by odporovalo režimu. Většinou tedy mezi sebou mluvili

v narážkách a šifrách, aby na ně táboroví šéfové a hlavně udavači nic

neměli.

5. března 1953 se zekové konečně dočkali Stalinova odchodu a mohli si

alespoň částečně vydechnout. Mnozí z nich nevěřili, že se věci mohou

obrátit k lepšímu, proto zůstali opatrnými a stále si dávali pozor na to, co

říkají ze strachu z možného trestu. Jevgenija Ginzburgová ve svých

vzpomínkách popisuje, jak slyšela zprávu o zhoršení Stalinova stavu z rádia

69 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 200 ISBN 80-207-

0394-2. 70 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 123 ISBN 80-7306-152-X.

20

a hned se rozplakala. V té době čekala na informace o svém třetím uvěznění

a hlavou ji proběhly všechny ty roky strávené v táborech, všechna bolest

a hlavně osud její rodiny. „Kaji se: Neplakala jsem jenom nad obrovitou

historickou tragedií, ale především nad sebou. Co to ten člověk udělal se

mnou, s mou duší, s mými dětmi, s mou matkou …“71

Nad Stalinovou smrtí však bylo prolito i mnoho skutečných slz, ať už ze

strany vězňů, šéfů či jiných zaměstnanců Gulagu. Každý z nich měl pro

zármutek své osobní důvody a domnívám se, že jen málokdo v té době

smutnil pro Stalina jako pro člověka. Pracovníci v Gulagu se báli, že ztratí

svoji práci a byli nervózní z toho, co by mohlo následovat. Chruščov rychle

pochopil, že osud Ruska už má ve svých rukou Berija a podle jeho vlastních

slov se bál o budoucnost celé země.72 V té době se u hlavních představitelů

Gulagu projevilo velké množství nemocí, jako byla např. chřipka, horečka

nebo dokonce zvýšený krevní tlak a infarkt, což pravděpodobně pramenilo

ze všeobecného strachu a nejistoty, co se teď bude dít.

Reakce vězňů na Stalinovu smrt byly na rozdíl od vedoucích

představitelů táborů poněkud ambivalentní. Někteří plakali nad ztracenými

roky, jiní se naopak v skrytu duše radovali, další nemohli uvěřit svému štěstí

a udavači se začali obávat o svůj život. Otevřená radost propukla například

v lágru, kde byl zavřený Žukov: „Многоголосие, кто был в колонии

крики – Ура! Ура! Ура! Умер Тиран! Какой тиран? – спрашивали друг

друга заключенные. Однозначный ответ: Сталин! Потом стали

кричать: – Свобода! Свобода!“73 Trestankyně Odolinská, uvězněná za

práci v Německu, vzpomíná na březen 1953 následovně: „В то утро



s. 413 ISBN 80-7306-152-X. 73 КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].

27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.

Překlad: „V kolonii se začal ozývat křik: „Hurá! Hurá! Umřel tyran!“ Vězňové mezi sebou

začali zjišťovat: „Který tyran?“ Přišla jednoznačná odpověď: „Stalin!“ Potom všichni

začali křičet: „Svoboda! Svoboda!“

21

по радио передавали тихую, приятную музыку. И вдруг прервали

концерт и объявили о смерти Сталина. Нину охватило чувство

радости. Самой откровенной, такой, что она и не собиралась

скрывать. Донбасские и ростовские женщины изобразили горе. Одна

даже заявила, что надо начать собирать деньги на венок.“74 Mnoho

dalších výpovědí zeků obsahuje různorodé emoce a odlišné myšlenky,

všechny ale spojuje alespoň malá naděje v lepší zítřky.

Berija naplnil Chruščovovy obavy, převzal otěže Stalinovy vlády a téměř

okamžitě začal s vlnou změn. Applebaumová popisuje, co v několika málo

dnech po vůdcově smrti stihnul: „6. března, ještě než byl Stalin pohřben,

vyhlásil Berija reorganizaci tajné policie. Nařídil jejímu šéfovi, aby předal

odpovědnost za Gulag ministerstvu spravedlnosti […]. Už 12. března Berija

přerušil víc než dvacet předních projektů Gulagu na základě toho, že

neodpovídaly potřebám národního hospodářství.“75 Berija chtěl propustit

z věznic těhotné ženy, ženy s malými dětmi, nezletilé a hlavně všechny

s trestem nižším než pět let. To bylo do té doby nemyslitelné a zdálo se, že

Berija umí být oproti Stalinovi a jeho souputníkům lidský. Berija dříve než

ostatní pochopil, že tábory jsou neekonomické a státu vůbec nic nepřinášejí,

proto bylo nutné je alespoň částečně zredukovat. Amnestie nabyla platnosti

27. března a vězňové spadající do této skupiny začali ve velkém odcházet

z táborů. Celkem bylo propuštěno milion lidí.76

Trestanci, na které se amnestie nevztahovala, se snažili seč mohli se do

propouštěné skupiny také dostat. Velmi oblíbenou metodou bylo ze sebe

74 КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].

27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.

Překlad: „V to ráno v rádiu pouštěli tichou, příjemnou hudbu. A najednou ji přerušili a

oznámili, že Stalin zemřel. Ninu zaplavila tak upřímná vlna radosti, že se ji ani nechystala

skrývat. Donbaské a rostovské ženy smutnily. Jedna dokonce oznámila, že je potřeba začít

sbírat peníze na věnec.“ 75 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.


s. 414 ISBN 80-7306-152-X.

22

udělat invalidu. Podle Anne Applebaumové „někteří nadlouho odsouzení

chodili za táborovým lékařem a dožadovali se kýženého potvrzení

o „invaliditě“, které by jim zajistilo okamžité propuštění.“77 Doktorům,

kteří se odmítli podvolit, zekové vyhrožovali nebo je rovnou zbili.

Ostatním vedoucím představitelům země v čele s Chruščovem se tyto

rychlé modifikace táborových systému vůbec nelíbily. Podařilo se jim

Beriju na konci roku 1953 přepadnout nepřipraveného, uvěznit a nakonec

i popravit. Propouštění už ale bylo v plném proudu a nebylo v lidských

silách ho zastavit. Zaměstnanci Gulagu proměnili své chování téměř

z hodiny na hodinu a uvolnili zaběhlý táborový řád.78

Mohlo by se zdát, že pro vězně, kteří měli být propuštěni, začala nová

lepší doba. Bohužel tomu tak nebylo a tito trestanci si radost z blížící se

svobody nemohli ani moc užít. Jejich spoluvězni byli i zekové, většinou

političtí, jichž se amnestie netýkala. Ti propouštění vnímali jako

nespravedlnost a svůj hněv si vybíjeli nejen na udavačích, ale bohužel i na

těch, co měli tábor brzo opustit.

Stále častější vzpoury a stávky, které probíhaly téměř ve všech

sovětských táborech, vystrašily náčelníky hlavní správy lágrů a vzniklou

situaci museli začít řešit velitelé z Moskvy. Zloba trestanců nakonec

vyústila ve vězeňskou revoluci proti režimu a hlavním představitelům lágrů.

V té době vznikla svébytná „republika zeků“, která měla svou vládu, pestrý

kulturní život a spojení se světem díky krátkovlnnému vysílači.79 Za svého

vůdce, který měl být tváří celé revoluce, zvolili Kapitona Kuzněcova.

Finální a zároveň největší vzpoura, která se odehrála v Kengiru, byla dne

26. června 1954 násilím potlačena a několik vězňů bylo dokonce přejeto

tanky. Vojáci stříleli slepými náboji a světlicemi, překvapení trestanci



s. 415 ISBN 80-7306-152-X. 79 ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online]. 10.12.2012

[cit.2014-11-11]. Dostupné z: <http://old.novayagazeta.ru/data/2012/140/22.html >.

23

pobíhali po táboře a nevěděli, co mají dělat. Anne Applebaumová dodává:

„Vojáci tábor pozoruhodně rychle zpacifikovali – podle později napsaných

hlášení za půl druhé hodiny […]“80 Na druhý den se vše vrátilo do starých

kolejí a trestanci museli do práce. Po předešlém dni, kdy byli nuceni

odklízet nepořádek vzniklý při revoluci a při zásahu tanků, to pro ně nebylo

zrovna jednoduché. Solženicyn popisuje den 27. června následovně: „Tak

se železniční soupravy dočkaly pracovitých rukou! Tanky, které potlačily

Kengir, odjely k Rudniku a tam se producírovaly před očima muklů. Pro

poučení…“ 81

Vedoucí osobnosti tohoto obrovského povstání byly popraveny, kromě

Kuzněcova, který byl nakonec omilostněn. Podle dostupných informací

skuteční organizátoři této akce zůstali před režimem utajeni a dál si

„v klidu“ odpykávali svůj trest v táborech.82 Jejich jména už s největší

pravděpodobností zůstanou navždy skryta.

2.7 Chruščov u moci

Kengirské povstání sice skončilo pro vězně porážkou, ale nakonec se

nedalo považovat za zcela bezvýznamné. Už v červenci roku 1954 byla

vězňům navrácena osmihodinová pracovní doba, zvláštní tábory byly

zavřeny, balíčky a dopisy byly znovu povoleny a trestanci měli možnost se

z tábora dostat dřív za dobré chování.83 Vězeňkyně E. L. Vladimirovová

tyto informace potvrzuje v dopise: „This spring important changes have

taken place in the camp, which have given me the oppurtunity to write this


s. 433 ISBN 80-7306-152-X. 81 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 190 ISBN 80-900270-0-8. 82 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 434 ISBN 80-7306-152-X.


s. 435 ISBN 80-7306-152-X.

24

letter. The special camp has been closed; they´ve released the first group of

the youngsters and are preparing for the release of the incurably ill. There

has been a significant change in the treatment of prisoners.“84

Konečně se začalo doopravdy propouštět, přestože se zpočátku jednalo

o zdlouhavý proces. V únoru 1956 se stalo něco neuvěřitelného – Chruščov

na uzavřeném zasedání Dvacátého sjezdu Komunistické strany Sovětského

svazu otevřeně vystoupil proti Stalinovi a dokonce vyjmenovával jeho

zločiny proti lidskosti. Ve svém proslovu odsoudil mimo jiné Stalinův

termín „nepřítel lidu“: „Этот термин […] давал возможность всякого,

кто в чем-то не согласен со Сталиным, кто был только заподозрен

во враждебных намерениях, всякого, кто был просто оклеветан,

подвергнуть самым жестоким репрессиям […].“85

Chruščov si dával dobrý pozor, aby upozorňoval pouze na události, ve

kterých on sám nefiguroval. Z tohoto důvodu „nepřipomněl ani

kolektivizaci, ani ukrajinský hladomor, ani hromadné represe na západní

Ukrajině a v baltských státech […].“86 Projev se začal šířit po celé zemi

obrovskou rychlostí a propouštění začalo nabírat na obrátkách.

Nadšení vězňů ovšem nebylo tak velké, jak by se dalo předpokládat.

Mnoho vězňů s desetiletým nebo delším trestem se dozvědělo o svém

propuštění téměř ze dne na den. Trestanci tak neměli čas se na změnu

psychicky připravit a mnozí z nich nechtěli tábory opustit, protože se báli,

84 IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.

London: M.E. Sharpe, 2000. s. 66 ISBN 0-7656-0426-4. Překlad: „Toto jaro se v táboře

odehrály důležité změny, díky nimž mohu napsat tento dopis. Zvláštní tábory byly zavřeny;

propustili první skupinu mladistvých vězňů a připravují se na propuštění vážně nemocných.

Zaznamenala jsem významnou změnu k lepšímu v chování dozorců k vězňům.“ 85 ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях. Доклад XX

съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова [online]. 1989 [cit. 2014-11-23].

Dostupné z: <http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt>.

Překlad: „Tento termín dával možnost podrobit krutému útlaku kohokoliv, kdo v něčem se

Stalinem nesouhlasil, byl z tohoto činu podezřelý nebo byl kvůli tomu pomlouván.“ 86 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 437 ISBN 80-7306-152-X.

25

co je venku čeká. Jiní vězňové naopak toužili po svobodě a teple domova,

ale brzy zjistili, že to není tak lehké, jak si představovali. Většinou neměli

moc jídla a hlavně jim chyběly peníze na cestu. Ti, kteří se nějakým

způsobem domů dopravili a po cestě nezemřeli, čelili problémům spojeným

se znovuzačleněním se do společnosti. Podle Anne Applebaumové byla

„úplná společenská rehabilitace – k níž patřilo vrácení a znovuzískání

práce, bytu a platu či penze -“ velmi vzácná.87 Bývalí šéfové, kolegové

a hlavně udavači se návratu trestanců nesmírně báli. Vězňům však dělalo

starosti něco jiného – jak moc můžou mluvit o táborech a chtějí to vůbec?

Mají sdělit rodině vše odporné, co se jim za ty roky v lágru událo nebo se

mají obrnit mlčením a uchránit je tak před hrozivou pravdou?

Chruščov ve svém počínání zašel ještě dál a bez udání důvodu povolil

znovu vydávat dávno zmizelé autory. V Sovětském svazu se začala

pravidelně objevovat díla, která byla dosud v sovětské literatuře zakázaná.

V této době vyšel poprvé Jeden den Ivana Denisoviče od A. Solženicyna,

jedna z nejslavnějších novel o dni v Gulagu. V knize, která je

pravděpodobně zčásti fikce, A. Solženicyn popisuje jeden obyčejný den

v Gulagu 50. let se všemi strastmi, ale i malými radostmi či vítězstvími.

Chruščov se pravděpodobně rozhodl, že se nemusí ani moc snažit

a spisovatelé se svými příběhy mohou vést propagandu za něj.88

2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec?

Po smrti Stalina už se nikdo nepokusil vzkřísit bývalou „slávu“

koncentračních táborů v Rusku. Lágry však většinou zůstaly na svých

místech a staly se součástí běžného vězeňského systému.89 Roku 1964




s. 451 ISBN 80-7306-152-X.

26

vystřídal Chruščova neostalinista Brežněv. Ještě se občas stávalo, že zavřeli

člověka jen tak pro nic za nic, ale rozhodně ne v takové míře jako tomu bylo

předtím. V té době vznikl nový typ politického vězně, kterého nazývali

disident. Disidenti věděli, za co jsou vězněni, většinou si svůj trest

odpykávali v táborech v Permu nebo Mordovii a tam se věnovali lehké

manuální práci. Anatolij Marčenko, disident 70. let, byl uvězněn jak

v Permu, tak v Mordovii. V Mordovii strávila v osmdesátých letech 3 roky

rovněž politická vězeňkyně Irina Ratušinská.

Několik disidentů začalo publikovat samizdatový časopis „Kronika

běžných událostí“, kde psali o zneužívání lidských práv, zatýkáních,

soudech, korekcích a významných disidentech. Vydávali články

o politických vězních v Mordovii, zabývali se trestanci, kteří byli umístěni

do psychiatrických léčeben a dokonce se zmiňovali o aktuálních

zdravotních stavech jednotlivých disidentů.90 To byly informace, o kterých

se doposud nikdo neodvážil ani zmínit. Kronika se, i přes uvěznění většiny

dopisovatelů, dostala na Západ, kde ji začala pravidelně vydávat Amnesty

International.91 Na první straně každého čísla Kroniky byl citován článek 19

z Všeobecné deklarace lidských práv: „Каждый человек имеет право на

свободу убеждений и на свободное выражение их; это право включает

свободу беспрепятственно придерживаться своих убеждений

и свободу искать, получать и распространять информацию и идеи

любыми средствами и независимо от государственных границ.“92

V sedmdesátých a osmdesátých letech se zprávy z věznic dostávaly do

zahraničí ohromující rychlostí, a to nejen díky Kronice, ale hlavně díky

90 Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <

http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>. 91 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 459 ISBN 80-7306-152-X. 92 Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <

http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>.

Překlad: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby

někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat

informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

27

zručnosti politických vězňů. Dozorci zuřili, když nemohli přijít na to, jakou

cestou vězni informace předávají ven. Vězni to dokázali velmi dobře utajit,

např. Ratušinská a její přítelkyně byly připraveny na všechno: „Domlouvaly

jsme se, jak budeme ze zóny předávat nové zprávy: pořád je třeba vymýšlet

nové METODY pro případ, že by staré selhaly.“93 Ještě v roce 1989, kdy

byla vydána kniha Šedá je barva naděje se autorka Ratušinská bála popsat

všechny způsoby, kterými se informace ze zóny vynášely. Zmínila se tak

pouze o těch, které už dozorci znali.

K moci se roku 1982 dostal Jurij Andropov, který zastával názor, že se

na disidenty musí dávat velký pozor. Věřil také, že „všechny četné

problémy Sovětského svazu […] lze vyřešit uplatněním větší kázně: přísnější

tábory a věznice, silnější dohled a víc obtěžování.“94 Ve věznicích se díky

Andropovovi, který rád prodlužoval tresty, setkávali dvě generace

bojovníků za svobodu a lidská práva. Applebaumová ovšem dodává: „Starší

generace často svým mladým krajanům těžko rozuměla. Muži a ženy, kteří

bojovali v lesích se zbraní v ruce95, neuměli pochopit disidenty bojující

s kusy papíru.“96 I přes tento nesoulad se lidé začali čím dál více spojovat,

postupně utvořili silnou síť a styk se Západem se stal zase o něco

jednodušším.

Andropov však pokračoval ve své tvrdé politice, a proto za něj nebylo

disidentské hnutí příliš silné. Roku 1985 na post generálního tajemníka

nastoupil Michail Gorbačov, díky kterému se situace postupně uvolňovala.

Gorbačov povolil publikovat romány a příběhy, na které se doposud

vztahovala přísná cenzura. Jako příklad Applebaumová uvádí Rekviem od

Anny Achmatovové, Doktora Živaga Borise Pasternaka, díla Osipa

93 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. s. 93 ISBN 80-85947-72-2. 94 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 471 ISBN 80-7306-152-X. 95 Odkaz na partyzány 96 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 473 ISBN 80-7306-152-X.

28

Mandelštama a Josifa Brodského a další pokračování Solženicynova

Souostroví Gulag.97

Znovu započal proces propouštění trestanců a jména některých

politických vězňů se stala všeobecně známými. Nic však nebylo tak růžové,

jak se mohlo světu na první pohled zdát. „Amnesty International znala

jména 600 vězňů svědomí,98 kteří stále seděli v sovětských táborech, a měla

podezření, že je jich mnohem více.“99 Patřil mezi ně i A. Marčenko, který se

na protest proti uvěznění rozhodl držet čtyřměsíční hladovku.100 Gorbačov

konečně roku 1986 omilostnil všechny politické vězně. A. Marčenko se

toho již nedožil. „Na co zemřel Anatolij Marčenko? Diagnózy, které mi

sdělili, si navzájem odporují. Jsou to ale všechno ústní sdělení. Lživá ústní

sdělení. Úmrtní list mého muže mi nedali. Chorobopis mého muže mi

neukázali. […] Odmítli mi dát potvrzení o pohřbu.“101

Přestože byli vězňové omilostněni, někdy to vypadalo, jako by se

v systému vůbec nic nezměnilo. Disidenti byli často nuceni podepisovat

prohlášení, kterým se distancovali od protisovětské činnosti. Někteří se

dokonce museli veřejně vzdát svého přesvědčení nebo odejít do emigrace.102

Irina Ratušinská byla sice propuštěna, ale v květnu 1987 jí bylo odebráno

sovětské občanství. „Tato reakce sovětské vlády by nebyla nikterak


s. 475 ISBN 80-7306-152-X. 98 Vězni svědomí se říkalo disidentům 99 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 476 ISBN 80-7306-152-X. 100 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,

1990. s. 185 ISBN 80-85196-00-X. 101 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,

1990. s. 192 ISBN 80-85196-00-X. (Z dopisu Larisy Bogorazové, manželky A. Marčenka) 102 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 478 ISBN 80-7306-152-X.

29

neobvyklá, nebýt faktu, že perestrojka a glasnosť byly již v plném proudu

a zemi vládl Michail Gorbačov.“103

Nebylo výjimkou, že ještě na začátku devadesátých let někteří političtí

vězňové stále „seděli za mřížemi“. Podmínky ve věznicích se přitom téměř

vůbec nezměnili. Osobně se domnívám, že tvrzení z Marčenkovy knihy

Мои показания z roku 1967 – „[…] сегодняшние советские лагеря для

политзаключенных так же ужасны, как сталинские“104 – ve velké míře

platilo i v letech devadesátých.

Poslední tábory v Permu byly zavřeny až v roce 1992, tzn. po rozpadu

Sovětského svazu. Bývalé republiky spadající pod Sovětský svaz se

osamostatnily, staly se svébytnými státy a často v jejich čele stanuli bývalí

političtí vězňové.105 Jaké jsou podmínky ve věznicích v současném Rusku

se můžeme jen dohadovat.

3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze

Žánrem, jako termínem spojeným s literaturou, se poprvé zabýval ve

4. století př. n. l. Aristoteles ve svém díle Poetika. Tento slavný filozof

vymezil tři základní, dnes všeobecně známé pojmy – lyriku, epiku a drama.

Každá z těchto tří kategorií měla své typové zvláštnosti a zákonitosti, které

platily při zařazování určitého díla do žánrové klasifikace. Dnes se na

termíny lyrika, epika a drama díváme spíše z filozofického hlediska


PRINCIPAL, 2001. s. 7 ISBN 80-85947-72-2. 104 MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25]. Dostupné z:

< http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>.

Překlad: „Dnešní tábory pro politické vězně jsou pořád stejně hrozné jako v stalinských

dobách.“ 105 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.

s. 479 ISBN 80-7306-152-X.

30

a nazýváme je „rody“.106 To, co pod ně řadíme a to, co je bezpochyby jejich

součástí jsou právě literární žánry.

Žánrové dělení můžeme aplikovat na mnoho odlišných typů umění, např.

na malířství, hudbu nebo dokonce tanec. S literaturou je však tento termín

spjat pravděpodobně nejtěsněji. Díky příchodu klasicismu se literatura

rozdělila na poezii a prózu, přičemž oba tyto základní útvary stále vychází

z Aristotelovy poetiky.

V průběhu času se žánrová klasifikace stále více rozrůstala a přibývalo

mnoho nových žánrů, jako například poémy, ódy, romány apod. Definice

pojmu literární žánr se ustálila a dnes ji chápeme jako „soubor vlastností,

které platí pro určitou skupinu literárních děl.“107

V následujících dvou podkapitolách se zaměřím na prozaické literární

žánry, které jsou úzce spjaty se sovětskou lágrovou prózou. Jde především

o čtyři základní kategorie: odborné studie, encyklopedie, literární texty

a memoáry.

3.1 Odborné studie a encyklopedie

Do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 bylo vydáno zejména díky

Chruščovovi několik významných knih s lágrovou tématikou. Opravdový

boom této literatury však přišel až po úplném zániku Sovětského svazu.

Očití svědkové začali pomalu, ale jistě odcházet a bylo nutné sepsat jejich

svědectví co nejdříve. Lágrovým tématem se kromě přeživších zabývali

i vědci a nejrůznější badatelé, díky nimž vzniklo mnoho odborných

a populárně-naučných studií. Ty se „pokoušejí uchopit Gulag jako celek,

pojmenovat jeho základní stavební kameny a zasadit je do dobového

106 POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie

(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v

Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3. 107 POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie

(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v

Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3.

31

i celospolečenského kontextu.“108 Po rozpadu Sovětského svazu byly

vědcům zpřístupněny archívy, i když pouze v omezené míře. Mezi známé

ruské badatele, kteří sepsali odbornou studii v časopise Свободная мысль

Гулаг: структура и кадры se řadí trojice autorů - Alexandr Kokurin,

Nikita Petrov a Jurij Mokurov. Zaměřovali se zejména na strukturální

proměny sovětského vězeňského systému a jeho vývojové fáze.109 Mezi

další vědce patří např. Galina Ivanova, Alexandr Smykalin nebo Viktor

Zemskov.

Všichni výše zmínění badatelé se soustřeďují hlavně na strohou a jasnou

deskripci vězeňského systému a na význam Gulagu pro sovětské

hospodářství a politiku. Pro popis oblečení, příděly jídla a běžnou

každodenní práci není v jejich studiích místo, autorům to pravděpodobně

nepřipadalo dostatečně odborné.

Jednou z nejdiskutovanějších populárně-naučných knih s lágrovou

tematikou se bezesporu stala publikace Anne Applebaumové Gulag:

historie, která v roce 2004 získala Pulitzerovu cenu. Applebaumová se ve

své knize zaměřuje na vznik, vývoj a drsnou každodenní realitu Gulagu.

Autorka sice nezabíhá do nejmenších podrobností, přesto se nebojím tvrdit,

že kniha jako celek má pro lidstvo veliký význam. I když se jedná

o odbornou studii, je kniha čtivá, protkaná osobními příběhy vězňů a každý

si v ní najde to, co ho o Gulagu zajímá.

Dalším významným zdrojem informací o Gulagu a lágrech obecně jsou

naučné encyklopedie. Většinou jde o velké, tlusté, několikasvazkové

publikace, které běžného čtenáře příliš nelákají. Pro badatele a osoby, které

preferují vědecký přístup však představují významnou studnici faktických

informací. V Rusku velmi známá organizace Мемориал vydala „základní

encyklopedické práce věnující se struktuře Gulagu a personáliím


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 10 ISBN 978-80-200-1701-7. 109 Tamtéž

32

představitelů represivních orgánů.“110 Navíc uveřejnila soupis a biografické

údaje více než dvou milionů obětí Gulagu, což představuje asi pětinu

skutečného počtu zemřelých. Za zmínku stojí rovněž historicko-literární

sdružení Возвращение, které v roce 1991 v Rusku vydalo Encyklopedii

Gulagu od Jacquese Rossiho. U nás byla vydána až o osm let později, a to

v roce 1999.

V České republice se tématem lágrů zabývá např. Ivana Ryčlová, která

publikovala mnoho odborných článků a napsala několik děl, kde se tématu

Gulagu dotýká. Existuje ještě mnohem více odborných publikací,

encyklopedií a slovníků zabývajících se tématem Gulagu v různých

jazycích. Podrobný popis a vyjmenování těchto odborných studií však není

primárním cílem mé práce, proto jsem se snažila zmínit hlavně ty, které jsou

podle mého názoru jedny z nejznámějších.

3.2 Memoáry

Memoáry lidí, kteří zažili Gulag na vlastní kůži z jakékoliv strany mříží,

začaly vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Ruští autoři

se totiž konečně mohli beztrestně vyjádřit o jakémkoliv tématu, které se jich

nebo jejich rodiny bolestně týkalo. Paměti o Gulagu psali nejen přeživší

zekové, ale i bývalí kápové a zaměstnanci táborů, kteří tím zřejmě chtěli

ospravedlnit své skutky nejen ve svých očích, ale především v očích širší

veřejnosti. Některá neméně působivá díla o Gulagu jsou poskládána jen

z dopisů, básní nebo jiné dochované tvorby již zesnulých vězňů. Jako

poslední bych chtěla uvést knihy autorů, kteří ve svých knihách o lágru

detailně hovoří, popisují jednotlivé dny ve vězení, ale příběhy jsou zcela

nebo alespoň zčásti vymyšlené.

Právě u posledních zmíněných knih vyvstává problém, kam žánrově

spadají, zda do literatury memoárové nebo do kategorie románu, popř.


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 11 ISBN 978-80-200-1701-7.

33

povídky. U děl, o kterých i sám autor tvrdí, že jsou vymyšlené, jako je

například Jeden den Ivana Denisoviče, to máme jednodušší.

Existují ovšem díla, u kterých je určování žánrové kategorie obtížnější.

Například Strmá cesta od Jevgenii Ginzburgové, se na první pohled jeví

jako běžná memoárová literatura. Autorka sama to ve své knize potvrzuje:

„Lidé toužili po prostém, nehledaném slovu a byli vděční každému, kdo se

odhodlal vypovědět „de profundis“ o tom, jak tomu skutečně bylo. Chtěla

bych čtenáře ujistit, že jsem psala jen a jen pravdu.“111 Nemůže však jít

zároveň o román? Definice románu v Ottově všeobecné encyklopedii zní:

„Román, velký prozaický žánr vytvářející spojitou řadu povídkových,

novelistických příběhů se společnými postavami. Román zachycuje rozsáhlý

úsek života, složité mezilidské vztahy a situace jejich psychického prožívání.

[…]“112 Ottova všeobecná encyklopedie rovněž udává, že román může být

spojován s žánrem věcné literatury, jako je např. biografický román. Podle

tohoto vymezení Strmá cesta spadá do obou žánrových kategorií. To, co

dílo Ginzburgové posouvá blíže k pamětem, než k románu, jsou detaily.

Podle Aleny Vintrové „jsou to právě detaily, které mohou bořit pevnou

strukturu románu, detaily, jejichž přítomnosti je vystavena literatura

memoárů.“113 Strmá cesta je celá protkaná záblesky dalekých vzpomínek,

nepodstatnými událostmi a dalšími drobnostmi a zbytečnostmi.

Ginzburgová se očividně snaží popsat všechny situace věrně a přesně, na

druhou stranu sama uznává, že to někdy bylo nad její síly. „V textu knihy

mohou být ovšem nepřesnosti či chyby způsobené špatnou pamětí. […]

K tomu, abych mohla napsat celou pravdu, se mi nedostávalo informací,

talentu a schopnosti proniknout k podstatě událostí.“114


0394-2. 112 BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd. 1. Praha:

Ottovo nakladatelství, 2003. s. 317 ISBN 80718194762. 113 VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000 [cit.2014-12-9].

Dostupné z: < http://casopis-texty.cz/texty/Book/p084.html>. 114 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 726 ISBN 80-207-

0394-2.

34

V pamětech se často vyskytují citace, úryvky básní, rozhovorů, dopisů

a dalších výplní a Strmá cesta není výjimkou. Na toto dílo se můžeme dívat

z různých pohledů a nikdy nebudeme moci přesně určit jeden jediný žánr,

do kterého spadá. Osobně se domnívám, že to není až tak podstatné.

Důležité je, že díky Strmé cestě a dalším memoárům či románům o Gulagu,

se dozvídáme zásadní informace o běžném dni v lágru, ať už podle pravdy

nebo z doslechu. Nevybavuji si totiž žádný fiktivní lágrový román, který by

se alespoň z části neopíral o skutečné události.

Vzpomínková literatura většiny ruských autorů je pro pochopení

Gulagu zásadní. Podle mého názoru mají největší význam knihy, které

sdružují paměti a příběhy od více autorů. Díky nim si můžeme udělat

pestřejší, ale zároveň celistvější obrázek o podmínkách v lágru, protože

každý danou situaci popisuje trochu jinak. Semjon Vilenský vydal

dvousvazkové dílo Доднесь тяготеет. Антология произведений узников

ГУЛАГа, které spojuje mnoho lágrových příběhů a je základem pro české

zkrácené vydání Jen jeden osud. Antologie sovětské lágrové prózy. Semjon

Vilenský rovněž vytvořil antologii lágrové poezie, kterou nazval Поэзия

узников ГУЛАГа. Další vzpomínky z lágrového prostředí sdružila Nancy

Adlerová v anglojazyčné studii „The Gulag Survivor: Beyond the Soviet

System.“115 Nemohu a ani nechci tvrdit, že romány či memoáry od jednoho

autora jsou méně přínosné než tato dvě díla. Ale myslím si, že pro člověka,

který si chce udělat rychlý, realistický, i když poněkud povrchní obrázek

o životě v Gulagu, představuje antologie sovětských příběhů jeden

z nejlepších zdrojů poznání.

Pro dnešní vědce, badatele a historiky zabývající se Gulagem je velmi

důležitá komunikace se stále žijícími bývalými vězni a sbírání jejich

životních příběhů. Bývalých trestanců, kteří Gulag přežili, však postupně

ubývá a jejich vzpomínky se čím dál více zamlžují. To je smutný fakt, který

však nemůžeme nijak ovlivnit.



35

4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu

4.1 Muži a ženy v Gulagu

Lágrová mužská a ženská próza se výrazně odlišuje od zbytku ruské

literatury a zaujímá v ní své jedinečné, nenahraditelné místo. Běžný čtenář,

ať už český, ruský nebo třeba americký, zná pouze několik málo

nejznámějších jmen spojených s lágrovou tematikou. Celosvětově známý

a uznávaný je držitel Nobelovy ceny za literaturu A. Solženicyn. Cenu

získal v roce 1970 právě za memoárové svědectví o hrůzách

nápravněpracovních táborů s názvem Souostroví Gulag. Přelom v dějinách

lágrové prózy způsobilo již vydání jeho ranějšího díla Jeden den Ivana

Denisoviče, které publikoval v 60. letech. Původně se tato povídka

jmenovala Šč-854 – Jeden den jednoho mukla, čímž autor narážel na své

reálné číslo, které nosil po několik let na svém trestaneckém oděvu.

Přestože byla povídka prezentovaná jako fiktivní, Solženicynovi se podařilo

ukázat čtenáři, jak skutečně vypadal jeden běžný den v táboře s jeho leckdy

nesmyslnými pravidly a zákazy.

Vedle zřejmě nejčtenějšího Solženicyna existuje značné množství méně

známých autorek a autorů, kteří mají co říct, přestože většina z nich vydala

jen jedno dílo s touto tematikou. Je důležité si uvědomit, že se muži a ženy

ve svých více či méně autobiografických knihách vyjadřují odlišně a kladou

důraz na jiné situace a aspekty lágrového života. Přesto však můžeme nalézt

několik styčných bodů, které se ve všech dílech bez ohledu na pohlaví

autora prolínají. Téměř každé lágrové vyprávění popisuje zatčení, následné

věznění a vyšetřování, transport do prvního tábora, malé porce jídla a pocit

každodenního hladu. Charakteristické je líčení typické práce a běžného dne

v táboře a téma neustálé přítomnosti smrti.

Přes tyto společné prvky většiny táborových vzpomínek je patrný

významný rozdíl genderového vnímání zažívaných situací, přičemž mnoho

témat je typických pouze pro jedno pohlaví. Ženy se často ve svých

36

pamětech zabývají strachem ze znásilnění, smutkem po dětech, „lágrovou

módou“ a společným soužitím kriminálních s politickými. Muži naopak

popisují rutinní činnosti více systematicky a technicky a kladou důraz na

podrobný popis vyšetřovacích metod. Dalo by se říct, že ženy se zaměřují

podobně jako v běžném životě především na sociální vztahy a vazby,

zatímco popis mužů je obecně více orientován na výkon a osobní hrdost.

4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová

Situace a postavení žen v lágru ani samy autorky nevnímají jednotně.

Některé zdůrazňují, že být ženou s sebou neslo velké výhody, další naopak

tvrdí, že ženy jako zranitelné, křehké bytosti zažívaly těžké chvíle. Anne

Applebaumová uvádí, že všechny ženy „plnily stejné pracovní normy

a jedly stejnou vodovou polévku. […] Měly skoro stejné šaty a stejně

nepadnoucí boty. Při vyšetřování se s nimi jednalo nerozdílně.“116 Mezi

ženami často vznikala silná přátelství a navzájem si podle dochovaných

memoárů pomáhaly více než muži. Díky nižší výkonnosti prováděly ženy

lehčí práci většinou v textilce nebo snadnější úkony na stavbě apod. To

ovšem neplatilo vždycky a být politickou vězeňkyní v nápravněpracovním

táboře mělo svou stinnou stránku.

Na politické trestankyně se často dívalo skrz prsty a lehčí práci dostávaly

pouze kriminálnice a prostitutky. Jekatěrina Olická ve své knize Мои

воспоминания píše, že zlodějky, vražedkyně a jim podobné se

„Презрительно смотрели они на нас — «врагов народа» — и с меткой

иронией называли себя «друзьями народа».“117 Dalším negativem pro

ženy byla skutečnost, že ve věznicích jich bylo často jen kolem dvaceti


s. 278 ISBN 80-7306-152-X. 117 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-

12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>.

Překlad: „na nás „nepřátele lidu“ dívaly s pohrdáním a s trefnou ironií si říkaly „přátelé

lidu“.“

37

procent, mnohdy i o dost méně, a proto byly pro muže ceněným zbožím.

Některé ženy však toho dokázaly využít a překonaly své morální zásady,

jiné byly zneužívány, ponižovány a nedobrovolně, často i masově,

znásilňovány.

To, co mnoha ženám pomohlo utrpení v táboře překonat, byly myšlenky

na jejich děti, které zůstaly na svobodě. Lágr, hlad a věčné urážení však

myšlení člověka velmi promění a kousek jídla se v danou chvíli stane

důležitějším než jejich vlastní ratolesti. Ve své povídce Cesta Olga

Adamova-Sliozbergová přiznává, že když jí jedna spoluvězeňkyně

oznámila, že na ni čeká pod polštářem překvapení, myslela si, že tam bude

ležet kousek chleba. Když zjistila, že to není chléb, ale tři dopisy od rodiny,

o které neslyšela už půl roku, následovalo zklamání. „А вслед за этим —

ужас. Во что я превратилась, если кусок хлеба мне дороже писем от

мамы, папы, детей!“118

4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality

Oblečení, jeho úpravy a vylepšování, představovalo pro ženy důležitou

součást vězeňského života a přinášelo jim radost, kterou v lágru moc často

nepociťovaly. Ve svým memoárech většina „lágrových“ autorek posuzuje

v menší či větší míře celkový vzhled žen, jejich běžný oděv a obuv, a to

nejen z hlediska jejich funkčnosti. Jekatěrina Olická zmiňuje, jak na

Kolymě po příjezdu nových vězeňkyň dozorci zkoumali, zda nejsou ženy

zavšivené

a pokud byly, tak je celé oholili. Poté následoval výdej oblečení, z kterého

byly trestankyně přímo nadšené: „Каждая получала комплект. Трусы,

бюстгальтер, рубашка, платье, пара чулок и обувь. Первого сорта

118 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. 272 s. ISBN

978-5-7157-0225-8.

Překlad: „A potom – zděšení. Co se to se mnou stalo, že mi byl kousek chleba cennější než

dopisy od matky, otce a od dětí …“

38

были все эти вещи. А платья были нетюремного образца —

разноцветные: красные, синие, зеленые, — в клеточку, в полоску,

в цветочках...“119 Hned potom si ženy začaly věci vyměňovat a přemýšlet

o tom, jak je přešijí.

Trestankyně mezi sebou udržovaly pevná přátelství a nezřídka pomáhaly

nově příchozím dobře míněnými radami o přežití v lágru, popř. s oblečením

a věcmi denní potřeby. Protože zatčení probíhala často nečekaně, neměly

ženy možnost vzít si s sebou vhodné šaty pro pobyt ve vězení. Ginzburgová

uvádí, že v cele v Butyrkách viděla čtyři ženy, o kterých si podle hlubokých

dekoltů a vysokých podpatků myslela, že se živily jako prostitutky. Pravda

ovšem byla jiná – všechny čtyři byly členky strany, a když je zadrželi, právě

večeřely po shlédnutém divadelním představení u bolševika Radzutaka. Tři

týdny jim dozorci nepovolili ani balíček, a tak musely trpět ve večerních

róbách. Jedna vězeňkyně člence strany darovala svůj šátek, aby se mohla

alespoň trochu zahalit.120

Margarete Buber-Neumannová ve svých pamětech vzpomíná na ženu,

kterou zatkli v lehkých letních šatech, ze kterých po výsleších, přesunech

a dalších praktikách zbyly jen kusy látky. Spoluvězeňkyně se domluvily

a rozhodly se, že ženě ušijí z dostupných materiálů něco vhodnějšího pro

pobyt v cele. U trestankyň se projevila velká vynalézavost - koupily šest

hrubých lněných ručníků a protože nevlastnily nůžky, použily místo nich

ohořelou zápalku. Autorka popisuje, jak byla žena výsledkem nadšená

a stejně tak i ostatní vězeňkyně, které si s oděvem daly velkou práci. Šaty

byly dokonce kolem lemu sukně a na rukávech vyšívané.121

119 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-


Překlad: „Každá dostala komplet. Kalhotky, podprsenka, košile, šaty, pár punčoch a boty.

Všechno to byly věci první kategorie. A šaty nebyly vězeňského střihu – byly různobarevné:

červené, tmavě modré, zelené a kostkované, pruhované, kytičkované …“ 120 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 117 ISBN 80-207-


s. 278-279 ISBN 80-7306-152-X.

39

Tím, že měly ženy možnost své oblečení upravovat a zkrášlovat,

získávaly zpět svou ztracenou identitu. Oblečení se vydávalo dvakrát do

roka – na podzim vězeňkyně dostávaly prošívané „vaťáky“, šátky a válenky

a na jaře oblečení vyměnily za prošívané bundy, boty, šaty, košile, dvoje

punčochy a kalhotky.122 Na výdej oděvů připadl vždy celý den a tu dobu

ženy využily k výměně šatů mezi sebou a k jejich úpravám. Etnoložka Nina

Gagen-Tornová dodává, že si ženy „сами удлиняют или укорачивают,

добывают белые лоскутки на воротнички.“123 Když pak jednu zimu

začali dozorci psát na každý kus oblečení číslo tekutým chlorem, žádné

z žen se to nelíbilo. Hodně trestankyň sdílelo názor, že raději budou přes

zimu mrznout, něž chodit s číslem na zádech. Gagen-Tornová poukázala na

souvislost s koncentračními tábory – „Не могу я смотреть на эти

номера, так и кажется, что в фашистском лагере опять — там

с номерами ходили.“124 Příkaz byl však jasně dán a kdo číslo nenosil nebo

schovával dostal dva dny korekce.

Gagen-Tornová na oblečení a jeho důležitost pohlíží rovněž z vědeckého

hlediska. Ve své knize Memoria se na šaty člověka dívá jako na jeden

z pravděpodobných zdrojů vysvětlení etnogeneze: „Племенная одежда —

это система символов, сигнализирующая о принадлежности человека

к определенной группе и отражающая идеологию этой группы.“125 Své

122 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 232 ISBN

978-5-7157-0228-9. 123 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 233 ISBN

978-5-7157-0228-9.

Překlad: „samy věci zkracovaly, prodlužovaly a sháněly bílé hadříky na výrobu límečků.“ 124 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 234 ISBN

978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Nemůžu se na ta čísla dívat, zdá se mi, jako bych byla zpátky v koncentračním

táboře – tam jsme chodily taky s čísly.“ 125 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 230 ISBN

978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Oděvy nejrůznějších plemen tvoří systémy symbolů, jež signalizují příslušnost

člověka ke skupině a zrcadlí i ideologii této skupiny.“

40

myšlenky a názory sdílela Gagen-Tornová se svými spoluvězeňkyněmi.

Například ve frontě na výdej oblečení vysvětlovala své lágrové kamarádce

podstatu a historickou funkci oblečení: „Покрой отстаивался из

раздумий, как удобнее и экономичнее использовать материал для

защиты от холода и гнуса. Орнаментика и расцветка служат

защитой — оберегом, от другой опасности — духов. Эстетика

слишком большая роскошь, она приходит позднее.“126 Tyto úvahy

autorce pomohly myslet na svou předchozí práci a uniknout tak díky tomu

tvrdé realitě lágru.

Obuv představovala podle vzpomínek ženských autorek největší problém

v kategorii oblečení. Téměř nikdy se nastalo, že by trestankyně dostala boty

první kategorie, tzn. nové a své reálné číslo. Olická píše: „Обувь принесла

горе. Нам выдали огромные тяжелые бутсы, всем — одного размера.

Шнурков в них также не было. […] хлопали на ногах бутсы.“127

Gagen-Tornová zas popisuje, jak maličké stařence vydali vojenské boty

číslo 42, které jí musely být o mnoho čísel větší.128

Podle mého názoru pomáhaly mnoha trestankyním úvahy o oblečení,

botách a o dalších „normálních“ věcech, jako bylo přátelství, láska, děti

nebo vzhled, přežít kruté zacházení a dennodenní dřinu a utrpení. Udržovaly

tak neustálý kontakt s životem, který měly venku.


978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Střih vznikl z přemýšlení, jak co nejpohodlněji a nejekonomičtěji využít materiál,

aby chránil před chladem a špínou. Ornamenty a barvy sloužily jako talisman před jiným

nebezpečím – před duchy. Estetika byla přílišná rozkoš, objevila se až mnohem později.“ 127 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-


Překlad: „S botami to bylo trápení. Vydali nám obrovská bagančata, všem jednu velikost.

Ani tkaničky v nich nebyly. […] bagančata na nohách čvachtala.“ 128 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 232 ISBN

978-5-7157-0228-9.

41

4.2.2 Ženy jako vzácné zboží

Být ženou v krutém prostředí Gulagu nebylo žádný med a jejich

psychické i fyzické zneužívání bylo na denním pořádku. Některé ženy se

nabízely za jídlo, šaty a další výhody dobrovolně. V mnoha memoárech se

můžeme dočíst o mladých ctnostných dívkách, které se na muže ani

nepodívaly, vyhýbaly se jim nebo na ně vrhaly zlé pohledy, nakonec však

některé z nich hlad a útrapy donutily změnit jejich morální zásady.

Příběhy podobné vyprávění Tamary Ružencevy129 byly velmi běžné

a v mnoha ženských pamětech v různých obdobách popisované. Tamara

přijela do lágru a hned v prvních dnech ji nějaké zlodějky ukradly oblečení.

Začínala být zima a Tamara mrzla. Ve své povídce píše, že právě v tu

hroznou dobu ji potkala její první láska - Saša.130 Osobně se domnívám, že

láska je velmi silné slovo, vzhledem k tomu, co následovalo. Ženské

autorky však tyto situace často za projevy lásky považovaly nebo si tím

chtěly omluvit to, co považovaly za špatné, nemorální chování. Saša poslal

Tamaře stručný milostný dopis, ve kterém stálo: „Давай с тобой жить,

и я буду тебе помогать“131 Tamara mu odpověděla, že nesouhlasí a tak ji

Saša zmlátil železnou tyčí. Potom ji vzal do nemocnice, kde podle Tamary

řekl: „Эту девку вы мне выходите. Она моей будет.“132 A tím začal

jejich rodinný život a lágrový románek. Přestože má Tamara na zádech

dodnes šrámy po železné tyči, považuje Sašu za svoji první skutečnou lásku.

Jen ženské autorky dokáží s takovou lehkostí otočit hroznou situaci

v něco pro ně společensky přijatelnějšího – „Началась моя семейная

129 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. 130 Tamtéž 131 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad:

„Pojďme spolu žít a já ti budu pomáhat.“ 132 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad:

„Tuhle dívku mi vyléčíte. Ona bude moje.“

42

жизнь. Саша оказался хорошим парнем.“133 Nezapomínají při tom ani

na vyzvednutí výhod takového svazku: „Я поправилась, ходила

в красивых сапожках, уже не носила черт знает какие отрепья:

у меня была новая телогрейка, новые брюки.“134 Z dnešního

psychologického hlediska by se možná toto chování dalo považovat za

projevy Stockholmského syndromu, na druhou stranu si myslím, že ženy

jsou flexibilní a přestože se ze začátku bránily, rychle si na novou situaci

zvykly a přizpůsobily se jí. Když Sašu přemístili do jiného tábora, rychle si

našla náhradníka, o kterém už nemluví jako o velké lásce, ale nově získané

výhody ve svém příběhu vyjmenovává.

Při svém bádání jsem si všimla, že mnoho ženských autorek se ve svých

memoárech tématu sexu záměrně vyhýbá. A pokud už o něm píší většinou

se netýká jich samých, ale cizích, „náhodných“ dívek. Ještě větším tabu

v ženských pamětech je popisování znásilňování nevinných žen. Podle

mého názoru jde o přirozené vytěsňování negativních zážitků. Pokud to

autorky samy zažily, připomínat si to pochopitelně znovu nechtějí. Známá

autorka Jelena Glinková toto tabu poprvé prolomila ve své povídce

Kolymská tramvaj střední tíhy, která vyšla v časopise Něva v roce 1989.

Podle Glinkové když přijely ženy do Bugurčanu, hned se začaly sjíždět

muži z širého okolí. Muži podplatili vojáky alkoholem a cigaretami a začali

se pomalu s trestankyněmi sbližovat. Některé, hlavně politické, se držely

stranou, protože situaci dokázaly odhadnout a začínaly se bát. „Поняли

задолго до того, как солдаты один за другим в бесчувствии повалились

наземь и мужики с гиканьем кинулись на женщин и стали

затаскивать их в клуб, заламывая руки, волоча по траве, избивая тех,

133 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>.

Překlad: „A tak začal náš rodinný život. Saša se projevil jako dobrý chlapec.“ 134 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].

Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>.

Překlad: „Přibrala jsem, chodila jsem si v krásných holínkách, přestala jsem nosit

kdovíjaké hadry: měla jsem nový vaťák, nové kalhoty.“

43

кто сопротивлялся.“135 Muži potom zabednili okna a ženy povalili na

zem. U každé se začala tvořit fronta zhruba dvanácti mužů a tím začalo

masové znásilňování neboli tzv. Kolymská tramvaj. Nebylo výjimkou, že to

některé ženy fyzicky nevydržely, a proto muži „Мертвых женщин

оттаскивали за ноги к двери и складывали штабелем у порога;

остальных приводили в чувство — отливали водой, — и очередь

выстраивалась опять.“136 Glinková vše popisuje velmi naturalisticky, bez

emocí a v třetí osobě. Je jedinou autorkou, která „Kolymskou tramvaj“, tak

barvitě a realisticky vylíčila.

Ostatní pamětnice se o znásilňování také zmiňují, ale většinou pouze

okrajově a nikdy nemluví o tom, že by se týkalo přímo jich samotných.

Herečka Tamara Petkevičová například píše o mladém a chladném dozorci,

o kterém se v lágru proslýchalo, že nedávno znásilnil a zabil jednu

trestankyni. „[…]She was not the first and certainly not the last. People

called him a Beast.“137 Dozorci věděli, že se ženy znásilnění velice bojí

a často jim tím vyhrožovali. Taťjana Leščenko-Suchomlinová popisuje

jednu noc, kdy ji krutý dozorce řekl: „S jakým požitkem bych vás …, a pak

za nohy a hlavou o zeď.“138

135 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-


Překlad: „Pochopily to dlouho před tím, než se vojáci jeden za druhým v bezvědomí svalili

na zem a muži se s jekotem vrhli na ženy a začali je odtahovat do klubu, kroutili jim ruce,

táhli je po trávě, mlátili ty, které se bránily.“ 136 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-


Překlad : „Mrtvé ženy odtahovali za nohy ke dveřím a skládali je na hromadu u prahu;

ostatní křísili – polévali vodou – a znovu se u nich řadili.“ 137 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia

FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s.

161 ISBN 978-0-87580-428-6.

Překlad: „Bylo jasné, že nebyla první ani poslední. Přezdívalo se mu Dobytek.“ 138 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


44

Jevgenija Ginzburgová jako většina žen znásilnění nebo sex za jídlo

a oblečení v celé své knize nezmiňuje. Je ovšem velmi pravděpodobné, že

se s tím v lágru setkala, ať už zprostředkovaně nebo „z první ruky“. Ženy

zkrátka o takto intimních věcech nechtějí psát a hlavně na ně vzpomínat.

4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru

Sex a následné těhotenství bylo v lágru, kde se mohly ženy pravidelně

stýkat s muži, velmi časté a obvyklé. V táborech kvůli tomu vznikaly

speciální školky, kde děti trávily veškerý svůj volný čas. Podmínky v nich

nebyly zrovna idylické a mnoho dětí umíralo hlady nebo nedostatečnou péčí

a zanedbáním ze strany personálu. Ginzburgová ve svých pamětech uvádí,

že zvláště kojenci umírali na průjmovou epidemii. Nešťastnou situaci

popsala stylem charakteristickým pouze pro ženy, pro matky: „[…]

podmínky, za nichž byly vychovávány tyto děti věznice, hořem natrpklé

mateřské mléko i zdejší klima, to všechno mělo své důsledky.“139

Z administrativního hlášení roku 1949 jasně vyplývá, že v Gulagu bylo

uvězněných téměř půl milionu žen, z nichž více než devět tisíc bylo

těhotných a dalších dvacet čtyři tisíc žilo v lágru společně s malým

dítětem.140 Pro mnoho žen představovalo narození dítěte nejen značnou

fyzickou a psychickou zátěž, ale i nový impuls pro touhu po přežití.

Probudil se v nich mateřský a ochranitelský pud, i v hrozných podmínkách

se snažily dopřát dětem to nejlepší, co se v tomto prostředí dalo sehnat.

Naděžda Ioffe v nevytápěném stanu dostala v šestinedělí zánět mléčných

žláz a musela do nemocnice. Tam se seznámila s umírající asi

pětadvacetiletou dívkou, která vypadala na čtyřicet. Když umírající dívka

zjistila, že je v nemocnici Naděžda s dítětem, soucitně na ni pohlédla: „Да,


0394-2. 140 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 96 ISBN 9780300153200.

45

плохо. Вам даже умереть нельзя. Что же делать, живите.“141

A Naděžda žila.

Tak jako Jelena Glinková prolomila tabu o znásilňování, Hava

Volovičová ve svých pamětech podrobně popsala druhé zapovězené téma -

těhotenství a rodičovství uvnitř Gulagu. Ve svých memoárech přiznává, že

dlouho odolávala pokušení pořídit si v lágru dítě, ale touha po někom tak

blízkém kvůli komu bude chtít žít, ji nakonec zlomila. Sama přiznává, že

narození dítěte v lágru má dvě strany – krásnou a hrozivou: „Beautiful if

everything has been done to greet the arrival in the world of this new human

being; terrible if this child is condemned, even before birth, to torment and

suffering.“142

Vzhledem k tomu, že Volovičová porodila v baráku a ne v nemocnici,

mohla si miminko nechat u sebe a dávat ho přes den na hlídání starším

ženám, které už nemohly pracovat. Potom ji však převezli do lágru pro

matky, kde se pro ni i pro její dcerku Eleonoru vše změnilo. Dítě musela

Volovičová nechávat ve speciální školce, kde pracovaly ženy, které se

staraly pouze o sebe a své vlastní děti. Utrápené matky tak mohly pouze

sledovat, jak se z jejich dětí postupně vytrácí život. „[…] here my pudgy

little angel with golden curls soon turned into a pale ghost with blue

shadows under her eyes and sores all over her lips.“143 Autorka o této

školce mluví jako o „Domě mrtvých dětí“, kde byla smrt těch nejmenších na

141 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:

Биологические науки, 1992. s. 130 ISBN 5-85699-001-0.

Překlad: „To je zlé. Vy nemůžete ani umřít. Co se dá dělat, žijte.“ 142 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 97 ISBN 9780300153200.

Překlad: „Krásnou, když je všechno hotovo k přivítání nové bytosti na tento svět; strašlivou

když je dítě ještě před narozením odsouzeno k mukám a utrpení.“ 143 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 99 ISBN 9780300153200.

Překlad: „[…] tady se můj baculatý, malý andílek se zlatými kudrlinkami brzy přeměnil

v bledého ducha s modrými kruhy pod očima a boláky po celých rtech.“

46

denním pořádku. Tento pocit sdílela i Naděžda Ioffe, která nazývala dětské

oddělení „Továrnou na andělíčky.“144

Volovičová velmi realisticky popisuje, jak krutě se „sestřičky“ -

vězeňkyně chovaly k miminkům. Postrkovaly je pěstmi, bily je, spoutávaly

jim ruce ručníkem, cpaly jim vařící ovesnou kaši do krku a tak dále.145

Dcerka Volovičové se dožila jen jednoho roku a čtyř měsíců. Autorka

Eleanořin příběh ukončuje velmi emotivně: „That is the whole story of how,

in giving birth to my only child, I comitted the worst crime there is.“146

Volovičová není jediná, která popisuje situaci na dětském oddělení

s takovým odporem. Naděžda Ioffe ve svých pamětech vzpomíná, jak jí její

kamarádka, které umřelo v lágru dítě oznámila: „Надя, мою девочку

изнасиловали.“147 Bohužel se její tvrzení potvrdilo - udělal to správce

márnice, který se později přiznal, že tuto činnost pravidelně provozoval

s těly mrtvých žen.148

Ginzburgová v táboře sice neporodila, ale pracovala v dětském baráku

a o mladší i starší děti se starala. V prvním okamžiku ji velice překvapilo,

jak jsou děti zaostalé. Děti ještě ani ve čtyřech letech nemluvily.

Ginzburgová uvádí, že „jenom někteří čtyřletí caparti uměli vyslovit

144 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


V originále: „Фабрика ангелов“ 145 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 101 ISBN 9780300153200. 146 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,

2011. s. 104 ISBN 9780300153200.

Překlad: „A to je celý příběh o tom, jak jsem dáním života mému jedinému dítěti spáchala

ten nejhorší zločin, který existuje.“ 147 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


Překlad: „Naďo, moji holčičku někdo znásilnil.“ 148 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


47

jednotlivá nespojená slova.“149 Ostatní děti jen vykřikovaly a mávaly

kolem sebe rukama. Ginzburgová se však setkala s dvojčaty, Stasikem

a Věrkou, která byla na svůj věk a na situaci, v které se nechtěně ocitla,

docela vyspělá. Ginzburgová v nich nejvíce ze všech lágrových dětí viděla

děti z „pevniny.“150 Autorka s nimi zažila jednu, na první pohled

nedůležitou příhodu, při které si uvědomila, že děti z tábora už nikdy

nebudou uvažovat jako „normální“ děti. Ginzburgová nakreslila dvojčatům

domeček s kočkou a plotem. Stasik označil dům jako „barák“, kočku

nepoznal ani jeden z nich a plot Věrka radostně nazvala zónou.151

Na rozdíl od Volovičové Ginzburgová tvrdí, že děti netrpěly hladem:

„Dávali jim najíst dosyta, podle mých tehdejších představ dokonce

chutně.“152 Přesto se však děti stravovaly s určitou urputností, jedly rychle

a dávaly si velký pozor, aby v misce nezůstala ani trošička kaše. Díky tomu

působily dojmem malých skutečných vězňů, kterými přese všechno byly.

Ginzburgová na tuto radostně smutnou etapu svého lágrového života až

do smrti nezapomněla, ale nikdy nechtěla a ani jí svědomí nedovolilo

srovnávat děti z Gulagu s židovskými dětmi v koncentračních táborech.

Upozorňovala hlavně na to, že lágrové děti nebyly usmrcovány v plynových

komorách, ale byly naopak z nemocí léčeny. Ginzburgová ukončuje

povídání o dětech smutnou, ale mateřsky pravdivou větou: „A přece, když

vzpomínám na plochou, šedou, tesklivou krajinu Elgenu, připadají mi v ní

jako nejděsivější, nejďábelštější výmysl právě tyto baráky s nápisy Kojenci,

Batolata, Starší děti.“153


0394-2. 150 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 336 ISBN 80-207-

0394-2. 151 Tamtéž 152 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 334 ISBN 80-207-

0394-2.


0394-2.

48

4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru

Fyzická práce představovala základní kámen lágrového života v táborech

žen i mužů. Pokud vězeň odváděl svou práci dobře a hlavně plnil často

nesplnitelné normy, dostával nesnížené příděly potravy a mohl získat další

menší či větší výhody. Klasickou představu o tom, že většina vězňů

pracovala s krumpáči v ruce a snažila se prorazit na kost zledovatělou zem,

bych označila za poněkud stereotypní. Samozřejmě, že např. na Kolymě

trestanci takto těžce fyzicky pracovali, ale existovaly i jiné tábory a další

„odbornější“ nebo méně náročné druhy práce. Vězni se zabývali mj.

konstrukcemi, stavbou domů, šitím šatů, uklízením, uměleckou činností

apod.

Je všeobecně známo, že ženské trestankyně dostávaly lehčí práci než

muži, a to zejména kvůli menší síle a vytrvalosti. Pro politické vězenkyně

však toto pravidlo většinou neplatilo. Adamova-Sliozbergová vykonávala

stereotypní mužskou práci s krumpáčem v ruce, která se nakonec ukázala

jako nesmyslná a zbytečná: „Это был очень тяжелый труд. Земля —

как цемент. Дыхание застывает в воздухе. Плечи и поясница болят от

напряжения. Но мы работали […]А весной, когда земля оттаяла,

пустили трактор с канавокопателем, и он в час провел канаву такую

же, как звено в шесть человек копало два месяца.“154

Je logické, že v zimě, pokud vězeňkyně pracovaly venku, byla práce

o dost náročnější než na jaře. Nina Gagen-Tornová popisuje ve své knize

Memoria svoji namáhavou práci následovně: „Подошла зима. Трудно

в мороз, стоя на обледеневшей вышке, поднимать тяжелую

обледеневшую бадью, лить и лить воду в желоб для бани.

Обледеневают рукавицы, намокает до плеча рука под обледеневшей

154АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 103 ISBN

978-5-7157-0225-8.

Překlad: „Byla to velmi těžká práce. Půda jako beton. Dech mrzl u úst. Ruce a bedra bolela

námahou. Ale pracovaly jsme poctivě. A na jaře, když země rozmrzla, přijel traktor

s rypadlem a za hodinu vyhloubil stejnou strouhu, jakou jsme v šesti kopaly dva měsíce.“

49

телогрейкой.“155 Práce v létě však nebyla o mnoho lehčí. Vězeňkyně

pracovaly ve velkém horku pomaleji, práce byla únavnější, a proto se

všechny ženy snažily získat noční směnu. Herečka Tamara Petkevičová

popisuje, jak kombinace práce a horka vyčerpávala vyhladovělé ženy:

„Hlad, vedro a vysilující práce udělaly z těchto lidí výlisek do herbáře,

z něhož jakýmsi nepochopitelným způsobem ještě nevytekla poslední kapka

života.“156

Ženy se od mužů lišily rovněž přístupem k práci, často chtěly být

užitečné a něčemu novému se naučit. Jevfrosinija Kersnovská byla uznána

jako invalida druhého stupně, a tak získala „privilegium“ u práce sedět.

Dostala na výběr ze tři druhů práce: výroba dřevěných hraček, výroba

užitkových předmětů a bednářská dílna.157 Kersnovská se vzhledem k délce

svého trestu rozhodla pro nejnáročnější bednářskou práci s tím, že se

alespoň za tu dobu vyučí řemeslu. Její nadřízený jí od toho odrazoval:

„Právě že to není na den dva, ale na deset let. Proto je třeba snažit se těch

deset let přežít a nezemřít vyčerpáním.“158 Kersnovská byla stejně jako

mnoho dalších politických vězeňkyň neoblomná a bednářskou práci začala

vykonávat. Měla skutečné štěstí, že jí její nadřízený se vším pomáhal

a dokonce tu nejzodpovědnější část práce dělal za ni. Díky němu vždy

splnila normu a dostala nesnížený příděl jídla.

Stejně jako Kersnovská i Adamova-Sliozbergová pracovala ze všech sil,

čemuž se zejména muži často vysmívali. Kriminálnicím jakoukoliv práci

navíc započítávali a díky tomu si mohly vězenkyně snížit svůj trest.


978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Přišla zima. Je tak těžké stát v mrazu na zledovatělém žebříku, zvedat ledová

kluzká vědra a lít vodu do žlabu umývárny. Palčáky zmrzlé na kost, ruka mokrá až po loket

a obalená zledovatělým rukávem vaťáku.“ 156 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 459 ISBN 978-80-200-1701-7. 157 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 158 Tamtéž

50

U politických to ovšem neplatilo: „[…] vedoucí brigád – kriminálníci –

připisovali naše výkony svým milenkám. […] Dávali nám nepoužitelné

nářadí a nejhorší úseky.“159 Nadměrná snaha politických vězeňkyň přišla

tedy nakonec vniveč.

Stávalo se, že i politické někdy dostaly lehčí práci, a to buď díky tomu,

že byly uznány za invalidní nebo díky osudové náhodě, kterou bylo často

setkání se správným člověkem apod. Jevgenija Ginzburgová se díky

šťastnému řízení osudu a malému úplatku v podobě blůzky dostala na práci

mimo lágr – do hotelu. Ginzburgová popsala hotel s velkým nadšením: „To

je přímo pohádkové místo, kam posílají jenom rozkrádače, kam my političtí

vůbec nemáme přístup. To je právě ta šťastná Arkádie, kde vězeňské

uklízečky […] braly od zákazníků objednávky na soukromý úklid

a dostávaly za to velké kusy chleba a dokonce cukr.“160 Pracovat v hotelu

musely ženy do tří a potom měly čas na své vlastní aktivity. Úkolem

Ginzburgové bylo mytí nenatřených podlah, což byla vzhledem

k okolnostem velmi lehká práce. Ginzburgová se, jak bylo u politických

zvykem, velmi snažila a sklidila tím u kriminálnic prudký výsměch: „Jen

se, holky, podívejte! Jak to pulíruje! Tos přijela ke tchýni, nebo co, to chceš

ukazovat, jaká jseš pracantka?“161 Ginzburgová brzy pochopila, že vše, co

se po ní chce, je rozlít vodu po podlaze, lehce ji rozetřít, hlavně aby

nadřízený viděl, že je podlaha vlhká a že se pracovalo.

Pro ženu-umělkyni byla nejideálnější tvůrčí práce, která ovšem

v lágrech většinou zcela chyběla. Některé ženy pracovaly v divadle, jiné

v hudebním odvětví, ale Kersnovské se podařilo překvapivě najít uplatnění

v jiném „uměleckém“ oboru. Kersnovská začala pracovat ve „vypalovačce“,

kde nejenže produkty vypalovala, ale i zdobila a kreslila na ně celé obrázky.


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 139 ISBN 978-80-200-1701-7. 160 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 296 ISBN 80-207-


0394-2.

51

Pracovala v týmu se starým „dědou“ Feďou Baladinem: „Naše práce má až

staroegyptský charakter. Baladin silně připomíná velblouda pohánějícího

vodní kolo a já sedím shrbená v kotoučích dusivého kouře z doutnajících

třísek a oháním se rozžhavenými šídly.“162 Ačkoliv u práce Kersnovská

nemohla normálně dýchat, měla ji ráda a často překračovala normu. Tehdy

si neuvědomovala, že dobrovolným překračováním normy stíží pozici jejích

následovnic a ohrozí tím dokonce jejich život, když vysoko nastavenou

laťku nedokáží splnit.

Herečka Tamara Petkevičová vystřídala ve vězení několik typů práce od

těžké dřiny v dílně na zpracování konopí, přes práci sestřičky v nemocnici

až po hereckou činnost v lágrovém divadle. V dílně dostala Petkevičová tu

nejtěžší práci – podávání vláken konopí do stroje. Herečka musela stébla

roztřídit podle velikosti válečků a zasunout je mezi ně.163 Podle Petkevičové

se několikrát stalo, že žena, která podávala vlákna byla tak unavená

z dvanáctihodinové směny, že se jí jedna nebo obě ruce dostaly do stroje.

„The whole arm was pulled into the whirling steel shafts and there was no

time to stop the machine. Help always came too late and the women lost her

arm, […] most often she died not long after.“164

Z uvedeného je zřejmé, že ani „lehká“ ženská práce nebyla pro politické

vězeňkyně vůbec lehká a musely se snažit ze všech sil, aby splnily normu,

nebo aby nějakým způsobem získaly práci lepší a skutečně snazší. Pokud se

jim to nepodařilo, jejich šance na přežití se rapidně snížila.

162 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 347 ISBN 978-80-249-1567-8. 163 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia


160 ISBN 978-0-87580-428-6. 164 Tamtéž; Překlad: „Celé rameno začaly drtit točící se ocelové válečky a nikdo včas

nestačil stroj vypnout. Pomoc vždy přišla pozdě a žena ztratila celé rameno, […] nejčastěji

krátce nato zemřela.“

52

4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt

Téma nedostatku jídla a hladu je podle mého názoru zcela pochopitelně

jedno z nejrozšířenějších témat v lágrových memoárech. Pokud ženy dobře

pracovaly a splnily normu měly nárok na nesnížený příděl chleba, pokud se

jim to však nepovedlo, musely se začít obávat ještě většího hladu.

Adamova-Sliozbergová uvádí, že běžný příděl chleba na den při splnění

normy bylo 600 gramů, pokud však normu nesplnily dostaly jen 400 gramů.

„Эти 200 граммов разницы решали вопрос нашей жизни, потому что

на 400 граммов хлеба в день нельзя было жить при работе на

пятидесятиградусном морозе.“165

V každém táboře se příděly potravy lišily, některé vězeňkyně dostávaly

na lágrové poměry jídlo ucházející, jiné trpěly hladem a nedostatkem živin.

Naděžda Ioffe popisuje, jak strašlivé byly podmínky v magadanském

vězení, kde seděly její přítelkyně: „Сидели они в ужасных условиях -

тесно, грязно, кормили их только селедкой, а воду ограничили […]“166

Ze vzpomínek Taťány Leščenko-Suchomlinové se naopak dozvídáme, že

v Lefortovu dostávaly vězeňkyně o něco lepší, i když dennodenně stejnou,

stravu – polévku a kaši s trochou rostlinného tuku a místo horké vody

165 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 93 ISBN

978-5-7157-0225-8.

Překlad: „Na tom dvěstěgramovém rozdílu závisel náš život, protože s 400 gramy chleba za

den se při práci v padesátistupňovém mraze nedalo přežít.“ 166 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


Překlad: „Seděly v příšerných podmínkách – bylo tam těsno, špína, krmily je jenom

slanečky a vodou v omezeném množství […].“

53

dokonce čaj.167 Tamara Petkevičová uvádí, že před transportem se vydával

příděl pět set gramů chleba a dvě plechovky se slanečky.168

Většina lágrových autorek si ve svých pamětech stěžovala na malý příděl

chleba, vody a celkově potravy. Některé z nich se na krátký čas dostaly

k lepší stravě, ať už díky práci v kuchyni nebo díky úplatkům apod.

Kersnovská se však na příděly chleba dívala jinou optikou: „Šest set

sedmdesát gramů není zas tak málo. Jen nebýt té vražedné jednotvárnosti!

I když je lidský organismus dokonale vybavená živoucí laboratoř, přece jen

z pouhého chleba, který se navíc takřka z poloviny skládal ze slámy a vody,

není možné vytvořit a uchovat živé buňky organismu.“169 Vězeňkyním se

tak z nedostatku bílkovin často tvořily otoky, byly zcela vyčerpané

a rozvíjela se u nich avitaminóza. Často také trpěly „hladovým“ krvavým

průjmem, který si lékaři často pletli s úplavicí.170

Pokud se žena dostala za nějaký přestupek do korekce, v první řadě jí byl

rapidně snížen příděl potravy. Adamova-Sliozbergová ve své povídce Cesta

zmiňuje Aňu Bublikovovou, která přišla do autorčiny cely přímo z korekce.

Zjistilo se, že vyhublá a bledá Aňa, která po příchodu ihned usnula, měla

tuberkulózu. Příděl potravy v korekci byl tristní – 400 gramů chleba na den

a dva hrnky horké vody, přičemž většinu dne musely ženy stát, popř. chodit.

Aňa dostala nejdelší dobu korekce, jaká byla v té době možná, a to dvacet

dní. Už po pěti dnech vycházely ženy z korekce vyhladovělé a polomrtvé.

Aňa přežila v cele s Adamovou-Sliozbergovou ještě jeden celý měsíc,

potom se „eй делалось все хуже, и в одну печальную ночь у нее началось


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 414 ISBN 978-80-200-1701-7. 168 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia


154 ISBN 978-0-87580-428-6. 169 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 170 Tamtéž

54

горловое кровотечение.171 Odvezli ji do nemocnice, kde za dva dny

zemřela. Bylo jí dvacet jedna let.

Smrt v lágru se netýkala pouze vyhladovění, ale také extrémního

vyčerpání, strachu a nechuti k dalšímu životu. Největší hrozbu

představovala Serpantinka, lágr s tou nejhorší pověstí. Nadežda Ioffe

o Serpantince píše, že byla synonymem pro „страшный застенок,

пыточную камеру, откуда никто не выходил живым.“172 Přestože Ioffe

nikdy Serpantinku nenavštívila, její kamarádka Difa jí o hrozných

podmínkách a příšerném týrání lidí v tomto lágru vyprávěla. Difa tam

potkala svého bývalého spolužáka, který byl po pobytu v Serpantince úplně

zmrzačený, skoro nemohl chodit a vykašlával krev. Spolužák už byl

smířený se svým osudem a Difě řekl: „Я уже отсюда не выйду. Если ты

когда-нибудь вернешься, расскажи о том, как я погиб.“173 Do obávané

Serpantinky se dostala i Galina Voronská, dcera literárního kritika

a bolševického revolucionáře Alexandra Konstantinoviče Voronského.

Původně ji měli odvézt do Magadanu, ale přes noc ji umístili v cele

v Serpantince, což Galinu174 velmi vylekalo: „Ale vždyť Ňuma vyprávěla

o člověku, kterému řekli, že ho vezou do Magadanu, a přitom ho poslali do

Serpantinky.“175 Byla umístěna do cely, kde už seděly dvě vyhublé ženy

v otrhaných šatech. Ty hned začaly zjišťovat, jestli jí zabavili na strážnici

171 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 93 ISBN

978-5-7157-0225-8.

Překlad: „se jí udělalo špatně a jedné smutné noci začala chrlit krev.“ 172 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


Překlad: „příšernou mučírnu, celu trýzně, ze které nikdo nevyšel živý.“ 173 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:


Překlad: „Já už se odsud nedostanu. Jestli se ty odsud jednou dostaneš, řekni lidem o tom,

jak jsem umřel.“ 174 V příběhu se Galina nazývá Radou. Jedná se o její alter ego. 175 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


55

jídlo, protože jejich příděl tvořil pouhých tři sta gramů chleba a horká voda.

Galina vytáhla od přítelkyň darovaný cukr, špek, chleba a čokoládové

bonbony, na což se vychrtlé ženy ihned vrhly. Když řekla, že je

v Serpantince jen na jednu noc, ženy se jí vysmály: „Blbost. Na jednu noc

by vás sem nikdo neposílal. Jednou jste se dostala do Serpantinky, tak

musíte vědět, co vás čeká.“176 V noci se Rada vyděsila ještě víc, uslyšela

totiž hluk traktorů, a jak jí její nová spoluvězeňkyně vysvětlila – když

zapínají traktory, tak střílejí. Poté co pro ni druhý den jako zázrakem

skutečně přijelo auto, aby ji odvezlo do Magadanu, nemohli tomu uvěřit ani

strážní: „Ty seš, holka, nejspíš nedělňátko, odsud odvážejí málokoho.“177

Voronská tak jako jedna z mála Serpantinku díky neskutečnému štěstí

přežila a mohla o ní po propuštění podat svědectví z první ruky.

4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění

Ženy, na rozdíl od mužů, v lágrech velmi špatně snášely osamocení

a zažívaly pocit vykořenění a viny. Tyto negativní emoce se snažily

překonat hledáním lágrového společenství, do kterého zapadnou a silných

přátelství. Nelze si přitom nevšimnout jisté analogie s dnešními ženskými

věznicemi.

Trestankyně si často navzájem vypomáhaly - přítelkyním, které měly

málo nebo neměly prakticky nic, dávaly ze svého mála a mnohdy si i bez

nadsázky zachraňovaly životy. Gagen-Tornová popisuje situaci, kdy u ní

našel velitel její rukopisy a autorka v očekávání toho nejhoršího nemohla

celou noc usnout. Kamarádky se rozhodly, že přestože před sebou mají další

den plný těžké fyzické práce, budou se u Niny střídat a spolu s ní nebudou

spát. „Рузя легла рядом со мной. По дыханию мы обе знали, что ни


lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 624 ISBN 978-80-200-1701-7. 177 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


56

одна не спит. […] Молчу. Идет ночь. Рузя приподнялась и наклонилась

послушать. Боится, жива ли? — подумала я машинально.“178 Ruzja se

potom podle autorčiných pamětí vystřídala s další kamarádkou a tak to šlo

celou noc. Gagen-Tornová jim za tuto pomoc byla moc vděčná: „Знали:

иногда к человеку подступит такое, что одиночество непереносимо.

Но трогать, говорить с человеком не надо. Только следить: не

придется ли помочь?“179

Kersnovská180 si v lágru získala mnoho přítelkyň a jako „velitelka“

světnice mohla mnoha ženám pomoci nebo jim alespoň trochu přilepšit.

Každá vězeňkyně při rozdělování chleba toužila po patce, a tak Kersnovská

chléb rozdělovala spravedlivě tak, aby nikdo nejedl patku dvakrát za sebou,

ale aby se dostalo postupně na každého. V její světnici žilo několik

beznadějných případů - stará nemocná paní Heinzová, která Kersnovské

připomínala opičku, dvě děti a ještě jedna stará napuchlá babička.

Kersnovská se jim snažila pomáhat, jak jen mohla: „Musím přiznat, že za

celý čas, který jsem strávila v této věznici, jsem si ani jednou nenechala

svoji patku: buď jsem ji přenechala té „opičce“, nebo když patku dostala,

protože na ni vyšla, pak té oteklé bábě či jedné ze dvou dívek.“181 Dokonce

si paní Heinzovou oblíbila natolik, že se jí snažila dopřávat desetiminutový

pobyt na slunci, který měly vězeňkyně povolený. Heinzová ovšem byla tak

178 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 237-238

ISBN 978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Ruzja si lehla vedle mě. Podle dechu jsme obě věděly, že ani jedna nespíme. […]

Mlčím. Noc pokračuje. Ruzja se opřela o ruce, naklonila se ke mně a zaposlouchala se.

Automaticky jsem si pomyslela: „Bojí se jestli ještě žiji?“.“ 179 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 238 ISBN

978-5-7157-0228-9.

Překlad: „Ony věděly, že někdy se člověk cítí tak na dně, že samota je k nevydržení. Ale

mluvit na vyčerpaného člověka je nepřípustné. Jen ho hlídat, kdyby náhodou potřeboval

pomoc.“ 180 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8. 181 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 279 ISBN 978-80-249-1567-8.

57

slabá, že jí musela Kersnovská pomáhat: „Nejprve jsem ji podpírala, aby

neupadla, avšak brzy nastal čas, kdy jsem ji musela vynášet v náručí. Byla

lehounká jako dítě!“182

V pamětech Ginzburgové se objevuje pomoc druhým na mnoha

stránkách. Jako by ani autorka své obětavé chování nebrala jako něco

neobvyklého, ale jako samozřejmost. Ginzburgová popisuje, jak byly

některé ženy v nesnesitelných podmínkách ohleduplné a pořád konaly dobré

skutky. Například ve vagónu, v kterém autorka cestovala, bylo jedno malé

zamřížované okno a u něj se ženy střídaly: „Mnohé z nás pouštěly mimo

pořadí Aňu Šilovou, agronomku s Voroněžské oblasti, ať se podívá na ty

lány obilí. Každá víme, jak se jí po takovém pohledu stýskalo!“183

Ginzburgová uvádí příhodu o jedné Gruzínce s nádhernýma zelenýma

očima. Gruzínka pracovala v kolymském Elenu, kde se silážovaly vrbové

pruty. Jeden prut náhle vystřelil a vypíchl Gruzínce oko.184 Ginzburgová

a její kamarádka jí do nemocnice přinesly pár kousků cukru, protože cukr

byl v lágru vzácný a přidával nemocným, ale i zdravým energii. Zajímavé

je, jak krásná Gruzínka brala vypíchnutí oka s nadhledem: „Netrapte se

holky! Na takový život, jako je ten náš, bohatě stačí koukat jedním okem.“185

Na tomto příkladu je jasně vidět, jak Ginzburgová pomoc v podobě cukru

zmiňuje pouze okrajově (oproti např. Kersnovské), bere ji jako něco

samozřejmého a přebíjí ji reakcí statečné Gruzínky. Naopak pokud někdo

pomohl autorce sebemenší maličkostí, Ginzburgová daného člověka dovede

ve svých pamětech náležitě vychválit: „Ta dvaadvacetiletá Alločka

Tokarevová, která ke mně pocítila sympatie, byla celý měsíc, který se mnou

182 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, 2012. s. 281 ISBN 978-80-249-1567-8. 183 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 223 ISBN 80-207-


0394-2. 185 Tamtéž

58

strávila […] mým dobrým andělem. Velice takticky a laskavě mě uváděla do

nového světa, učila mě lágrové savoir vivre.“186

Ženy, z vlastní podstaty ženství, touží navazovat přátelství a samota je

ničí. Ginzburgová popisuje, jak se konečně dostala z vagónu do tranzitního

tábora a mohla se začít sbližovat s ostatními ženami. Přestože si vyprávěly

o svých tragických osudech, vždy se našel někdo, kdo příběh odlehčil

nějakou komickou vsuvkou. Nejvíce všechny ženy zajímaly příhody těch,

které už v lágru byly déle než měsíc.187

Charakteristickým rysem ženských memoárů je fakt, že ženy oproti

mužům popisují kromě svých vlastních příběhů rovněž to, co se stalo jejich

spoluvězeňkyním, přítelkyním, náhodným známým a dokonce i kápům.

Mužské paměti se více soustřeďují na osobu autora, nezmiňují se tak často

o okolních trestancích a realisticky popisují události, které se staly jim

samotným.

4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn

Mužské paměti jsou všeobecně známější a rozšířenější než memoáry

ženské. Když se řekne Gulag, každému se vybaví jméno A. I. Solženicyn,

jeho dílo Souostroví Gulag nebo jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče.

Ostatní lágroví spisovatelé si získali spíše popularitu lokální a ne

celosvětovou.

V dílech bývalých trestanců-mužů se objevuje několik stále se

opakujících témat: jídlo a hlad, smrt, sociální rozvrstvení, práce a jak si ji

ulehčit a ukrutná zima. Muži rovněž píšou mnohem častěji než ženy

o útěcích, a to jak o úspěšných, tak o těch nepovedených. Solženicyn věnuje

útěkům celou kapitolu a zdůrazňuje, že útěků ze zvláštních táborů s vyšší


0394-2.

Překlad savoir vivre: umění žít 187 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 268 ISBN 80-207-

0394-2.

59

ostrahou bylo méně než z klasických nápravně-pracovních lágrů, ale šlo

podle něj o „útěky tvrdší, těžší, osudovější, beznadějnější – a proto

významnější.“188 Vězni často zdůrazňují, že vedle sebe žily všechny vrstvy

sovětského obyvatelstva – politici, profesoři, vojáci, kněží, badatelé,

spisovatelé, ale i dělníci, zloději, vrazi a další negramotní tuláci

a vyvrhelové společnosti.189

Muži, kteří neměli tak pevné spojení se svou původní rodinou jako ženy,

často svůj život v lágru vzdávali a ani se neodvažovali doufat, že by se

někdy vrátili zpět na svobodu. Jakov Efrussi, doktor přírodních věd,

houslista a vynálezce, přišel kvůli strašnému kolymskému mrazu o několik

prstů na levé ruce a došlo mu, že už si nikdy na své milované housle

nezahraje. „Потом я сообразил, что вероятность дожить на Колыме

до конца моего срока ничтожна мала и сокрушаться о скрипке не

имеет никакого смысла.“190 Vězni mužského pohlaví nenavazovali ve

srovnání s ženskými trestankyněmi příliš silná přátelství. Šalamov se

o přátelství v lágru vyjadřuje následovně: „Aby přátelství mohlo být

přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě

nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá

jenom nedůvěra, zloba a lež.“191 Nelze tvrdit, že by si muži navzájem

nevypomáhali, ale častěji než ženy se chovali egoisticky, většinou jim šlo

předně o jejich vlastní dobro a upřednostňovali samotu.

Práce byla pro muže, a to zejména pro ty, kteří nikdy fyzicky

nepracovali, velmi tvrdá. Ve většině případů je vedení táborů nutilo

pracovat v obrovské zimě, dělat díry do země zmrzlé na kost nebo ovládat


1990. s. 114 ISBN 80-900270-0-8. 189 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 15 ISBN 978-80-200-1701-7. 190 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 58 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „Potom jsem si uvědomil, že pravděpodobnost, že se dožiji na Kolymě

konce mého trestu, je velmi nízká a že rmoutit se nad houslemi nemá žádný smysl.“ 191 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 33-34 ISBN

978-80-87060-43-8.

60

životu nebezpečné a pro ně do té doby neznámé stroje. Muži si proto více

než ženy vědomě ubližovali ve snaze stát se „invalidy“ a usilovali všemi

možnými i nemožnými způsoby o získání co nejlehčí práce. Podle

dostupných memoárů se jim to leckdy i podařilo a skončili buď na delší čas

na marodce nebo u nějaké lehčí, někdy dokonce nesmyslené práce. Semjon

Vilenskij se díky doporučení jednoho táborového „vynálezce“, dostal

k práci lágrového spisovatele: „Он рассказал начальнику лагеря, что

здесь есть молодой писатель, который может сочинить роман.

Роман, конечно, сразу напечатают в Москве, что, в свою очередь,

прославит и лагерь, и самого начальника.“192 Když se o tom po nějaké

době dozvědělo nejvyšší vedení, usoudilo, že je to práce opravdu zbytečná.

Vilenskij si ale alespoň na nějaký čas mohl oddychnout od náročné fyzické

práce a omrzlin.

Muži se ve většině případů soustřeďují na popis historických faktů

a politických skutečností nebo na svůj vlastní život v táboře. Hodně z nich

si zvolilo úplnou sociální izolaci od světa „tam venku“, a tak nebylo

výjimkou, že trestanec před svojí rodinou předstíral smrt. Nejčastěji požádal

svého vězeňského přítele, aby napsal rodině dopis, kde oznamuje jeho

úmrtí. Radka Bzonková uvádí, že „zpřetrhání všech sociálních vazeb mu

dalo možnost starat se jen sám o sebe, přežití a smrt se odvíjely už jen od

jeho osoby.“193 Gulag byl zkrátka tvrdá zkušenost a každý se s ním snažil

vypořádat po svém.

192 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,

2004. s. 518 ISBN 5-7157-0146-5.

Překlad: „Řekl veliteli tábora, že je tu mladý spisovatel, který by mohl napsat román.

Román samozřejmě hned vydají v Moskvě, což určitě proslaví jak lágr, tak samotného

velitele.“ 193 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


61

4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení

V lágrech existovalo pro muže mnoho druhů společných prací a většina

z nich byla tak náročná, že představovala opravdovou hrozbu pro lidský

život. Solženicyn uvádí, že : „Druhy těchto společných prací nespočítáš,

nepřebereš, jazykem nepřemeleš. Vozit kolečko. […] Tahat nosítka. Holýma

rukama vykládat cihly (kůže rychle slézá z prstů). […] Těžit v lomech

kámen, v dolech uhlí, kopat hlínu a písek. […] A prostě kopat, prostě se

zahryzávat do země (kamenité půdy v zimě).“194 Ale tím výčet těžkých

mužských prací rozhodně nekončí. Není proto divu, že se trestanci ve snaze

přežít snažili dosáhnout ulehčení práce jakýmkoliv způsobem.

Nejen na Kolymě pracovali muži hlavně venku v surové zimě a kopali do

na beton ztvrdlé země. Práce to byla vyčerpávající a normy se zdály

nesplnitelné. Georgij Vagner ve svém vyprávění popisuje, jak byl přeložen

z jedné brigády do druhé, kde se dostal k pomocným zemním pracím

a musel odstraňovat vrchní „nezlatonosnou“ vrstvu zledovatělé půdy.

„Obyčejný krumpáč na takovouto zmrzlou zeminu nestačil, a to jsme měli

normy přímo strašlivé – šest až osm kubíků denně!“195 Kromě kopání do

země však existovala ještě jedna práce typická pro ruský Gulag, a to štípaní

dřeva a celkově práce s ním. Lesu se podle Solženicyna nevyhnuli ani

invalidé, kteří tam byli posílání v tříčlenných skupinkách a udupávali

sněhové závěje.196 Semjon Vilenskij uvádí, že při těžbě dřeva byly normy

tak nereálné, že museli trestanci vymyslet způsob, jak je ošidit. Učili se, jak

poskládat dřevo do hranic a mezery vyplnit velkými břevny, aby nesplněnou

normu nikdo nepoznal.197


1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 195 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské

lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 497 ISBN 978-80-200-1701-7. 196 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 197 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,

2004. s. 527 ISBN 5-7157-0146-5.

62

Kopání do zledovatělé půdy a denní několikahodinová práce se dřevem

představovali jen jednu z tvrdých a fyzicky náročných prací v lágru. Semjon

Vilenskij popisuje další druh těžké práce, tzv. práci po práci, kterou musel

vězeň vykonat ve speciální zóně po klasické dvanácti až čtrnáctihodinové

šichtě venku v zimě: „Вот и меня однажды привели в эту зону колоть

дрова для солдатской кухни. Это была тяжелая работа, потому что

солдат – целый гарнизон.“198 Podobnou tzv. práci po práci, i když v lehčí

formě, zmiňuje ve své povídce i Varlam Šalamov: „Po celodenní rachotě ve

výkopu jsme museli naštípat dříví na den a noc.“199

Někdy se vězňům poštěstilo, že získali práci, která jim přinášela

nezanedbatelné výhody. Šlo buď o zaměstnání v kuchyni, v nemocnici nebo

o náhodné nárazové pracovní zpestření. Jakov Efrussi ve svých pamětech

popisuje událost, kdy k němu přišel dozorce s nabídkou práce, kterou autor

hned přijal. „Нас привели в Магадан, который был тогда деревянным

городком, к деревянному же ресторану. Надо было убрать снег возле

него, мы это сделали с удовольствием и получили в награду

ресторанный обед, который показался изумительно вкусным.“200

Většina mužských vězňů práci a normy minimálně zezačátku nezvládala,

a tak se trestanci snažili seč mohli, aby si práci usnadnili nebo se dostali na

nějaký čas na marodku. Vilenskij ve své povídce vypráví o třicáté brigádě,

která se skládala z lidí nejrůznějších společenských vrstev. Jádro této

brigády však tvořili donašeči. Trestanci třicáté brigády pracovali hlavně pro


2004. s. 524 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „Jednou i mě přivedli do této zóny, abych

naštípal dříví pro vojenskou kuchyni. Byla to těžká práce, protože v zóně sídlila celá

posádka vojáků.“ 199 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 19 ISBN 978-

80-87060-43-8. 200 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 60 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „Zavedli nás do Magadanu, který byl v té době dřevěným městečkem,

k dřevěné restauraci. Měli jsme za úkol shrabat před restaurací sníh, což jsme s radostí

udělali. Za odměnu jsme dostali oběd z restaurace, který se nám jevil jako neobyčejně

dobrý.“

63

dozorce a vedení, kreslili jim obrazy, vyráběli různé předměty denní potřeby

apod.201 Vilenskij uvádí, že se tam měl velmi dobře, psal pro dozorce román

a ani hospodářské a údržbářské práce, které měla tato brigáda na starosti,

nebyly tak náročné: „По сравнению с работой в шахте или на полигоне,

то, чем занимались люди в 30-й бригаде, казалось необычайно легким

делом. И питались они лучше […].“202 Georgij Vagner se šťastnou

náhodou také dostal alespoň na nějakou dobu k lehké práci. Získal umístění

mezi geology jako technický kreslíř a kopista, přestože jeho ruce byly dost

roztřesené. Praví geologové ho nekritizovali a snažili se mu všelijak

pomoci. Vagner si připadal jako v ráji a geology velmi uctíval: „Для меня

это были боги.“203 Zanedlouho přišli dozorci na to, jak se autor vyhýbá

těžké práci a hned druhý den byl přeřazen rovnou do trestné brigády.204

Ještě méně kvalifikovaný pro lehkou práci, tentokrát truhláře, byl

Potašnikov v povídce Varlama Šalamova. Potašnikov se svojí neznalostí

řemesla moc netrápil, viděl se v teple, v relativním pohodlí a jeho uvažování

bylo typicky trestanecké. „A dnes večer, až se zjistí, že neumí udělat násadu

ani odborně nabrousit pilu, ho vyženou, a zítra se vrátí k brigádě. Ale dnes

bude v teple.“205 Takovým způsobem si snažilo podle dochovaných

memoárů ulehčit práci alespoň na den dva mnoho vězňů, a to jak

politických, tak kriminálních.

Většinou to však byli kriminálníci, kteří by pro ulehčení práce udělali

opravdu cokoliv. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že se mnoho politických

vězňů u nich začalo inspirovat a učit se lžím a klamům. Varlam Šalamov ve


2004. s. 522 ISBN 5-7157-0146-5. 202 Tamtéž; Překlad: „V porovnání s prací v šachtě nebo ve fabrice byla práce třicáté

brigády velmi lehká. A taky jsme lépe jedli. […]“ 203 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 110

s. ISBN 5-7396-0024-3. Překlad: „Pro mě představovali bohy.“ 204 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 110

s. ISBN 5-7396-0024-3. 205 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 19 ISBN 978-

80-87060-43-8.

64

svých Kolymských povídkách vypráví příběh o vězni, který několik dní

uvolňoval v šachtě obrovský kámen s cílem si ho později pustit na nohu tak,

aby si ji zlomil. V tomto činu trestanec spatřoval cosi nádherného. „Z té

zlověstné tíhy jsem hodlal vytvořit, jak říká ruský básník, „cos

překrásného“. Hodlal jsem si zachránit život tím, že si zlomím nohu. Byl to

vpravdě překrásný záměr zcela estetické povahy.“206 Kdyby se mu to

povedlo, byl by z něj už navždy invalida s lehčí prací, bohužel zafungoval

reflex a trestanec v poslední chvíli nohu odtáhl do strany. Kámen mu nohu

pouze lehce pohmoždil, vytvořil pár modřin, ale kost nezlomil.

Stávalo se, že takovéto akce a pokusy ze sebe udělat invalidu končily

buď pár podlitinami nebo rovnou smrtí. Jen zřídka se podařilo vězni docílit

přesně toho, co původně plánoval. Samozřejmě existovali i tací „šťastlivci“,

kteří uspěli, ale nesli si pak následky do konce života.

Ať už se vězňům povedlo práci si ulehčit nebo zůstali u fyzicky náročné

aktivity, žádný z bývalých trestanců už se na ruskou přírodu nikdy nepodívá

týmž způsobem jako před Gulagem. Solženicyn ve svých pamětech

brilantně vyjádřil, jak se každý vězeň po prožitcích z lágru dívá na čarovný

ruský les: „Tento les, tu pozemskou krásu, opěvovanou ve verších i próze,

budeš nenávidět! S odporem budeš vstupovat pod borovicovou a březovou

klenbu! Ještě po desetiletí, jen co zavřeš oči, budeš vidět ty jedlové

a osikové špalky, které jsi vlekl stovky metrů na sobě do vagónu, zapadaje

do sněhu, padals, křečovitě držel kmen, protože ses bál, aby ti nespadl,

myslels, že bys jej pak ze sněhové kaše nezvedl.“207

4.3.2 Krutá zima na Kolymě

Troufám si tvrdit, že téměř každý mužský lágrový autor, pokud už na

začátku výkonu trestu netrpěl žádnými vážnými nemocemi, strávil alespoň

206 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 42 ISBN 978-

80-87060-43-8. 207 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8.

65

část svého trestu na Kolymě. Horská pásma v okolí řeky Kolymy patřila od

třicátých do padesátých let 20. století k hlavním sovětským centrům, kde se

nacházely nápravně-pracovní tábory.208 Podmínky na Kolymě byly kruté,

práce tvrdá a zima nesnesitelná, ale i tak se tam podařilo mnoha vězňům

přežít a později o této oblasti podat svědectví.

Většina vězňů pracovala i v té nejkrutější zimě venku v nedostatečném

oblečení. Nebylo výjimkou, že trestancům umrzly prsty na ruce nebo na

nohou. Jakov Efrussi popisuje, jak zjistil, že jeho prsty na rukou nejsou

v pořádku: „Через некоторое время я почувствовал что-то неладное

с пальцами на руках, они стали какими-то деревянными. Скинул

варежки — а пальцы белые.“209 Přestože se mu podařilo jít hned na

ošetřovnu, prsty už se zachránit nedaly: „В столовой около меня никто не

хотел сидеть, так как от них распространялся трупный запах.“210

Další citlivou částí těla, která mráz velmi špatně snášela, byl nos. Georgij

Vagner ve svých pamětech popisuje, jak se nos nedal v krutých mrazech

uchránit a následky si nese autor dodnes. „Když jste si tvář omotali šálou,

ještě se to zhoršilo, protože pod ní se srážela pára, která se rychle měnila

v led. Já tam s nosem zkusil opravdu hrozně a dodnes mi omrzá i při pár

stupních pod nulou.“211

V táboře se tradovalo, že když je určitý počet stupňů pod nulou, do práce

se nejde. Teploměry však nikdy nefungovaly nebo je alespoň vězňům

neukazovali. Šalamov ve svých Kolymských povídkách tvrdí, že staří

„mazáci“ dokázali určit i bez teploměru, kolik je zrovna stupňů pod nulou.



0106-6 . Překlad: „Za nějaký čas jsem ucítil, že je s mými prsty na rukou něco špatně, byly

nějaké dřevěné. Sundal jsem si palčáky - prsty byly bílé.“ 210 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 58 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „V jídelně vedle mě nikdo nechtěl sedět, protože se od nich šířil mrtvolný

zápach.“ 211 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


66

„Když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání

vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů.

Když je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu.“212 Do práce se však chodilo

téměř za každého počasí. Jakov Efrussi ve svých pamětech uvádí, že je

vyslali pracovat i v minus šedesátistupňovém mraze. Efrussi musel dýchat

pusou, protože trpěl chronickou rýmou. Autor tvrdí, že čas od času

vykašlával „небольшие черные хлопья; старожилы говорили, что это

— подмороженные кусочки легких.“213 V táborech podpůrné výroby

naopak při nepřízni počasí dostávali vězni skutečně volný den, přestože to

bylo „nezákonné.“ Podle Georgie Děmidova v období zimy měli vězni

volný den alespoň jednou nebo dvakrát měsíčně.214

Vězni si mohli ve svých barácích topit, ale dřevo bylo nedostatkovým

artiklem. Šalamov se zmiňuje, že se pro dřevo muselo čtyři kilometry

daleko a po náročné práci na to nikdo neměl sílu. Většinou chtěli všichni

spát, co nejvýš, protože na horních palandách bylo nejtepleji. Šalamov

dodává: „Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali,

v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře

bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.“215 Georgij

Vagner už si dnes ani nedokáže představit, jak kruté mrazy přežil jen

v celtovém stanu „zatepleném“ pouze překližkami.216 Dřeva bylo málo,

káceli se kvůli němu i zdravé stromy a ke konci gulagovské éry byla okolí

mnoha lágru úplně holá a zdevastovaná.


80-87060-43-8. 213 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 56 ISBN 5-7157-

0106-6 . Překlad: „nevelké černé vločky; zkušení trestanci říkali, že jde o zmrzlé kousíčky

ledvin.“ 214 ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN

978-5-7157-0258-4. 215 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 28 ISBN 978-

80-87060-43-8. 216 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské


67

Alexandr Solženicyn o Kolymě ve svých vzpomínkách téměř nepsal,

protože: „Kolyma „měla štěstí“, přežil to tam Varlam Šalamov a už toho

hodně napsal.“217 Solženicyn dodává, že navíc o ní psala i Ginzburgová,

Sliozbergová a další známí lágroví spisovatelé.218 Dle jeho pohledu už bylo

o Kolymě řečeno prakticky vše.

4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života

Gulag představoval pro většinu obyvatelstva východního bloku obávané

a kruté místo, kde dennodenně umíralo mnoho lidí. Ačkoliv se v ženských

pamětech o přítomnosti smrti mluví často, v mužských lágrech bylo umírání

vzhledem k těžké práci a velké zimě o dost běžnější. Jakov Efrussi uvádí, že

„вообще за один год пребывания на Колыме я шесть или семь раз

просыпался рядом с трупом.“219 Muži se museli se smrtí vypořádávat

nebo na ni myslet opravdu každý den a někdy z ní pro trestance plynuly

dokonce určité výhody. Šalamov píše, jak jednoho rána zemřel v baráku

vězeň a nikoho se ani nenapadlo zajímat, jak k tomu došlo. Důležité pro

vězně bylo, že jim ranní úmrtí přinášelo nezanedbatelná pozitiva: „Službák

měl radost, že nezemřel večer, ale ráno, protože na něho bude celý den

fasovat jídlo.“220

Georgij Děmidov ve své povídce Дубарь uvádí, že nejvíce umírali

nováčci, a to i v táborech považovaných za mírnější. Nově příchozí nebyli

přivyklí na tvrdou práci, často je skolilo tvrdé klima nebo jedna z mnoha


1990. s. 65-66 ISBN 80-900270-0-8. 218 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 66 ISBN 80-900270-0-8. 219 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 60 ISBN 5-7157-

0106-6. Překlad: „Celkově jsem se v průběhu jednoho roku stráveného na Kolymě

probudil vedle mrtvoly asi šestkrát nebo sedmkrát.“ 220 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 28 ISBN 978-

80-87060-43-8.

68

lágrových nemocí.221 Solženicyn rovněž zmiňuje vysokou úmrtnost

v Gulagu – v Usť-Vymských táborových střediscích zemřelo na přelomu

1938/1939 přes zimu 385 lidí z 550.222 Autor uvádí, že některé brigády

vymíraly úplně celé včetně vedoucího. V muslimských barácích v únoru

1943 nikdy neklesl denní počet mrtvých pod čtyři. Průměrný počet byl

12 mrtvých denně.223 A tak by se ve výčtu lágrových obětí za určité období

dalo pokračovat do nekonečna.

Leckdy došlo ke smrti vězně jen z rozmaru náčelníků nebo hlídajících

vojáků. Vilenskij brzy zjistil, jak to v tajze na lesních pracích často chodí,

a že pokud překročí dozorcem stanovenou hraniční čáru, může lehce přijít

o život. „Солдат подзывает заключенного и стреляет в него: перешел

запретку. Солдат-часовой поступил правильно.“224 Solženicyn mluví

o tzv. hošáncích s automaty, což jsou podle něj mladí hoši, kteří nepoznali

válku a do rukou dostali úplně nové zbraně. Poukazuje na hrozivý fakt, že

kterýkoliv z těchto mladíků může jen tak podle svého uvážení zabít

kohokoliv z pracujících vězňů.225

Šalamov ve své povídce Individuální výměr popisuje podobnou událost,

kdy měl vězeň Dugajev pracovat celý den sám stranou od ostatních.

Trestanec se snažil ze všech sil, ale dosáhl pouze dvaceti pěti procent

stanovené normy. Dugajev měl ze svého výsledku velkou radost, protože

překonal všechny své hranice. Potom ho vojáci odvedli k vysokému

221 ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN

978-5-7157-0258-4. 222 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 223 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 224 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,

2004. s. 528 ISBN 5-7157-0146-5.

Překlad: „voják si zavolá trestance, ten k němu jde a voják ho zastřelí. Vězeň překročil

stanovenou hranici, dozorce se tedy zachoval podle předpisu.“ 225 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 128 ISBN 80-900270-0-8.

69

ostnatému plotu, odkud se často ozývalo známé vrčení traktorů, které mělo

zakrýt střelbu. „Když Dugajev pochopil, oč jde, zalitoval, že se zbytečně

dřel, že se zbytečně tolik natrápil ten poslední, dnešní den.“226 Jeho smrt

přišla náhle a zapadla mezi další případy úmrtí ostatních trestanců.

Další smrtelnou hrozbu pro vězně představovalo umělé zvyšování

norem. Pracovní doba při nesplnění normy v termínu dosahovala klidně i 16

hodin denně. Na minutu přesně se střídali pouze stráže, ale trestanci museli

pracovat dál třeba při světlech reflektorů a do lágru se vraceli až k ránu.

Když se konečně dopravili zpět do tábora, snědli si večeři současně se

snídaní a museli znovu do práce. Podle Solženicyna už nezbyl nikdo, kdo by

o tom blíže promluvil, všichni umřeli.227 Autor rovněž dodává, že „ti, kdo

zvyšují fyzické normy, to jsou nejhorší kati! Ti by měli být souzeni! Ty by

měli poslat na ty normy!“228

Po smrti vězně dozorci zacházeli s mrtvým tělem neuctivě a dokonce

kontrolovali, zda trestanec smrt pouze nepředstírá. Podle Solženicyna „za

tím účelem tělo propíchli bodlem nebo velkým kladivem rozbili hlavu.“229

Vězně zpočátku pochovávali ve spodním prádle, ale po nějakém čase uznali,

že je to zbytečné plýtvání oblečením a mrtvoly nechávali nahé. Těla dávali

do beden a pokud nebyly bedny k dispozici, položili je jen tak na vůz či

saně. Mrtvým vězňům k sobě svázali ruce a nohy, aby „neplandaly“

a mohlo se vyjet. Těla poté vysypali do hromadných hrobů většinou někde

za táborem.230


80-87060-43-8. 227 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8. 228 Tamtéž 229 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,


1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.

70

4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla

Pravděpodobně nejčastěji jsou ve všech memoárech omílána témata

týkající se jídla a hladu. Není se čemu divit, protože když člověka trápí

velký hlad, nemůže myslet na nic jiného než na jídlo a naopak – když vězeň

vidí malé porce jídla musí znovu myslet na to, jaký bude mít zanedlouho

hlad. Jakov Efrussi mluví o účincích hladovění na psychiku člověka: „От

мысли о еде нельзя отвлечься, о ней думаешь все время. […]Все мысли

сосредотачиваются на решении одной задачи: как раздобыть еду?“231

Příděly jídla nebyly téměř nikdy dostačující a dozorci si obvykle

z „nafasovaného“ jídla kradli to nejlepší pro sebe. Solženicyn uvádí, jak to

s rozdělováním jídla skutečně bylo: „Ze skladu se objednává tolik a tolik

tuku a masových subpotravin (to znamená, že to nejsou opravdu potraviny),

ryb, hrachu a obilovin – ale málo co se z toho nasype do kotle.

I v nejzapadlejších koutech si vedení bralo „sůl“ na svoje nakládání.“232

Vězni pak dostávali pouze zbytky a malé porce potravy bez důležitých živin

a vitamínů, což v mnoha případech vedlo k zdravotním potížím. Jakov

Efrussi uvádí, že hladovění jemu i ostatním mimo jiné způsobovalo

i problémy s udržením moči, a proto musel autor v noci vycházet z baráku

až osmkrát.233

Gramáže a typy jídla se v jednotlivých táborech lišily. Někde trestanci

jedli solenou rybu, jinde obilnou kaši s rajským protlakem nebo vodnatou,

popř. ovesnou polévku, a když měli vězni štěstí dostali kousky masa

z uhynulého koně, mrože nebo tuleně. Fidelgolc uvádí, že v normální

brigádě bez zostřeného režimu je krmili velmi špatně: „Dostávali jsme

231 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 59-60 ISBN 5-7157-

0106-6 .

Překlad: „Myšlenek na jídlo se nejde zbavit, pořád na něj musíš myslet. Všechny myšlenky

se točí kolem jediného cíle: jak se dostat k jídlu?“ 232 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,


0106-6 .

71

řídkou ovesnou kaši, zkažené ryby a polosyrový chléb. Někdy nám místo ryb

dali smradlavé vařené tulení maso.“234 Jídlo se rovněž rozdělovalo podle

typu tábora a podle splněné či nesplněné normy. Efrussi píše, že

v invalidním táboře trestancům přidělovali pouze pět set gramů chleba na

den a vzhledem k tomu, že i ostatní jídlo bylo nízkokalorické, vězňům to

nestačilo.235 Solženicyn ve svém díle zase popisuje, jaké příděly potravin

získal vězeň při splnění určitých procent z normy: „[…] menším než 30

procent normy, je příděl na úrovni korekce: 300 gramů chleba a miska

šlichty denně. Při výkonu od 30 do 80 procent – trestní příděl: 400 gramů

chleba a dvě misky šlichty. Od 81 do 100 procent – výrobní příděl: 500-600

gramů chleba a tři misky šlichty.“236 Z tohoto přehledu je patrné, že jídlo

nemohlo vystačit nikomu – kdo málo pracoval, dostal i málo jídla a ten, kdo

pracoval tvrdě, získal sice více jídla, ale spálil při práci o mnoho víc kalorií

a svalové hmoty, kterou neměl jak doplnit.

Hlad trestanců byl tak silný, že se postupem času stávala z původně

sofistikovaných lidí téměř zvířata. Efrussi popisuje, že tzv. chcípáci se kvůli

nesnesitelnému hladu tlačili u vchodu do kuchyně, odkud kuchaři

vyhazovali odpadky. „Они ждут, не выбросят ли из кухни что-нибудь

съестное, например, капустные очистки.“237 Georgij Vagner přiznává,

že byl jedním z těch tzv. chcípáků, kteří se hrabali v odpadcích za kuchyní

a uklidňoval se tím, že v tak strašném mraze stejně všechny bakterie

pomřou.238 Ve svých pamětech rovněž vzpomíná na událost, kdy vězni našli



0106-6 . 236 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,


0106-6 .

Překlad: „Čekali, jestli z kuchyně nevyhodí něco jedlého, třeba odkrojky od zelí“ 238 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 112

s. ISBN 5-7396-0024-3.

72

mimo tábor mrtvého koně: „И вот однажды кое-кто из нашей бригады

(и я в том числе) решили наворовать себе этой дохлой конины, что мы

и сделали. При возвращении к вечеру в ЛП мы побросали мясо

в ближайший шурф, чтобы при более удобных обстоятельствах

пронести его через вахту в лагерь. Пронесли. Начали варить,

с аппетитом поели […].“239 Vagner, stejně jako tisíce dalších trestanců,

to neměl v lágru jednoduché a musel klesnout až na úplné dno, ale i díky

tomu se mu nakonec podařilo přežít.

Mužští trestanci, kteří při práci venku neskutečně mrzli, velmi často

vařili a pili silný čaj, tzv. čifir. Šalamov na něj vzpomíná ve svých

Kolymských povídkách hned několikrát: „Nápoj je hořký jako utrejch, pije

se malými doušky a přikusuje se k němu nasolená ryba.“240 Padesát a víc

gramů čaje se zavaří do menšího hrníčku a čifir, který skvěle funguje proti

ospalosti, je hotov. Vilenskij popisuje rychlé účinky tohoto silného čaje:

„Несколько глотков... и сердце бешено заколотилось. И сразу же

неестественная бодрость и прилив украденных у будущих дней сил.“241

Solženicyn viděl čifir jako druh narkotika – „padesát gramů na sklenici –

a už máš vidění.“242 Čaj fungoval v táborech leckdy lépe než peníze a dalo

se za něj pořídit mnoho užitečných věcí. Vilenskij uvádí, že pro čifir měli

slabost dokonce kolymští velitelé a někdy trestancům tento silný čaj sami

239 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 112

s. ISBN 5-7396-0024-3.

Překlad: „A jednoho dne se někteří z naší brigády (včetně mě) odhodlali ukrást tuto

mršinu. Když jsme se vraceli do tábora, rozházeli jsme nakradené maso do blízké šachty,

abychom, až se naskytne vhodná příležitost, mohli pronést maso přes stráž. To se nám taky

podařilo. Začali jsme vařit a s chutí jsme ho snědli […].“ 240 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 21 ISBN 978-

80-87060-43-8. 241 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,

2004. s. 521 ISBN 5-7157-0146-5.

Překlad: „Několik doušků a srdce se bláznivě rozeběhlo. A najednou se u člověka objevila

nepřirozená bodrost a do krve se přilila nová, z dalších dní ukradená, síla.“ 242 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.

73

přinesli.243 Silný kolymský čaj dokázal zahnat ten neodbytný pocit hladu, na

druhou stranu se později zjistilo, že škodí srdci.

4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen?

O útěky z lágrů se snažilo mnoho trestanců, přestože velmi často viděli,

jak dopadení uprchlíci po návratu do tábora vypadají – „samá modřina,

kašlající krev – jak je vodí po barácích a nutí je křičet: „Vězňové! Podívejte

se, jak vypadám! Totéž čeká vás!“244 A to jen pokud je dovezli živé. Jestliže

je na útěku zabili a těžké tělo se dozorcům nechtělo nést, přinesli s sebou

pouze hlavu a pravou ruku pro ověření otisků prstů.245 I tak se o útěky

snažilo poměrně hodně trestanců a pro nové uprchlíky se museli otevírat

a rozšiřovat baráky se zostřeným režimem.

Solženicyn ve svém díle Souostroví Gulag zavádí nový pojem, tzv.

uprchlík z přesvědčení. „To je ten, kdo ani na vteřinu nepochybuje o tom, že

za mřížemi člověk žít nemůže! […] To je ten, kdo ví do čeho jde. Kdo viděl

i mrtvoly zastřelených uprchlíků, pro výstrahu vystavené u nástupu. […] To

je ten, proti němuž se dávají mříže do oken.“246 Solženicyn tyto uprchlíky

přirovnává k ptákům, kterým nemůžete zamezit v přeletu do teplých krajin,

uprchlíkovi z přesvědčení také nemůžete zabránit v útěku.

Bývalí vězňové se ve svých memoárech moc často nezmiňují

o úspěšných útěcích. Osobně se domnívám, že to není proto, že bych jich

bylo tak málo, ale proto, že se o nich v lágru buď vůbec nemluvilo nebo

mluvilo, ale informace o nich byly zahaleny tajemstvím. Pokud se nějakému

vězni podařilo utéct, moc dobře věděl, že o tom s nikým nesmí mluvit. Bál



1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8. 245 Tamtéž 246 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8.

74

se, že by ho někdo prozradil a musel by se vrátit zpět do tábora s ještě

vyšším trestem. Sami dozorci se tím rovněž veřejně nechlubili a snažili se

záležitost ututlat. Solženicyn zmiňuje případ zdařilého útěku, o němž

promluvil jeden člen skupiny uprchlíků, který musel útěk kvůli zranění

v polovině vzdát. Šlo o útěk, který nebyl předem plánován, ale vězňům

k jeho uskutečnění dopomohla obyčejná náhoda. Na pracích v lomu se

skupině vězňů naskytla příležitost, které bleskurychle využili. „Sotva vyjeli

z lomu, vrhli se naráz na znamení na strážné, naházeli jim do očí písek.

Sebrali jim automaty a oknem kabiny pažbou omráčili svobodníka.“247 Po

cestě jim došel benzín, tak vyměnili auto za koně. Bohužel jeden člen

skupiny (řidič) z koně spadl a poranil si nohu. Svým spoluuprchlíkům řekl,

ať si s ním nedělají starosti a jedou dál. „Ten řidič byl poslední, kdo je viděl,

od té doby – nikdo? a do tábora je už nikdy nepřivezli.“248

V pamětech trestanci podrobněji popisují útěky nepovedené, protože

o nich bylo možno získat více informací. Neúspěšní trestanci se vraceli do

táborů zakrvavení, vyhladovělí a celkově vyčerpaní. Některé útěky byly

pečlivě naplánované a promyšlené, ale stejně se ve většině případů přihodila

nějaká maličkost, se kterou uprchlíci nepočítali a celý plán se sesypal jako

„domeček z karet“. Další uprchlíci nad útěkem moc nepřemýšleli a chovali

se po úniku z tábora neuvážlivě. Solženicyn popisuje, jak jeden ze skupiny

utečenců šel hned navštívit svoji známou, která bydlela blízko tábora.

„Nechtěl se u ní schovat, nechtěl přečkat nějakou dobu ve sklepě nebo na

půdě (to by bylo bývalo velmi rozumné), ale chtěl s ní strávit kratičkou

sladkou chvilku.“249 Potom s ní šel do kina, což bylo nejhloupější

rozhodnutí, které mohl udělat. Táboroví dozorci, kteří tam rovněž trávili

svůj volný čas, ho hned poznali a chytili.




1990. s. 118 ISBN 80-900270-0-8.

75

Ať už se vězňové rozhodli pro útěk nebo pro zůstání v táboře, stálo je to

nadlidské úsilí a těžké zvažování pro a proti. Pokud se jim podařilo dostat se

za hranice tábora, museli být velmi obezřetní, nikomu nevěřit, neukazovat

se lidem, vydržet krutý hlad a žízeň a být psychicky i fyzicky odolní. To pro

už tak zesláblé vězně nebyl žádný med. Když se nějakému trestanci útěk

skutečně podařil a ostatní vězni se o tom dozvěděli, byl velký důvod

k oslavě. Podařený útěk se rovnal nové naději a u ostatních vězňů

prohluboval víru v zázraky.

5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje?

Andropov, který se v roce 1982 dostal v SSSR k moci, od počátku tušil,

že přestože je disidentů celkem málo, mohou pro sovětskou vládu

představovat velkou hrozbu. Applebaumová uvádí, že „kvůli Andropovovi

se na první polovinu osmdesátých let vzpomíná jako na nejrepresivnější

období poststalinské sovětské historie.“250 Andropovova opatření rozdělila

disidenty, nacházející se ve věznicích, na několik skupin: aktivisty za lidská

práva, baptistické disidenty, nacionalistické disidenty (tuto skupinu tvořili

Ukrajinci, Lotyši, Litevci a Gruzíni), meschetinské Turky, krymské Tatary

a sovětské Židy.251 Všichni zástupci daných skupin byli ve věznicích

striktně odděleni od kriminálních, ale mezi sebou mohli téměř svobodně

navazovat nové kontakty a nová přátelství.

Pro Západ představovali sovětští Židé neboli tzv. refusnici, kterým

Sovětský svaz nedovolil vystěhovat se do Izraele, nejdiskutovanější

a pravděpodobně nejdůležitější skupinu. V říjnu roku 1986 proběhla

schůzka Gorbačova, který byl v té době u pomyslného sovětského kormidla,

s Ronaldem Reaganem. Přestože bylo hlavním tématem jaderné odzbrojení,

Reagan rovněž Gorbačovovi předložil seznam 1200 Židů, kteří chtějí SSSR



s. 472 ISBN 80-7306-152-X.

76

opustit. Navíc jednou ze stěžejních podmínek ze strany USA pro

uskutečnění celé schůzky bylo osvobození básnířky Iriny Ratušinské.252

Gorbačov souhlasil, vyhlásil „glasnosť“, povolil doposud zakázaná díla

a v Sovětském svazu začalo docházet k postupnému politickému

uvolňování. Německem a USA se začala šířit tzv. gorbymánie a nikdo se

nezabýval tím, že Gorbačov vidí propastný rozdíl mezi trestanci v Gulagu

a politickými vězni v současnosti. Vzhledem ke svým kořenům, cítil

potřebu říct světu pravdu o minulosti Sovětského svazu, nicméně „jak se

ukázalo, neviděl mezi minulostí a přítomností souvislost.“253 Irina

Ratušinská měla obrovské štěstí, že si Reagan oblíbil její básně a bojoval za

její svobodu. Za Anatolije Marčenka bohužel nikdo z významných

osobností Západu nebojoval, a tak se hlavy SSSR rozhodly, že mu jeho

drzost vůči režimu nebudou tolerovat. Protože Marčenko nepodlehnul jejich

nátlaku

a protestoval proti vyhnanství učence Sacharova, dostal se do čistopolského

vězení, kde začal držet protestní hladovku za osvobození všech politických

vězňů. Marčenko hladovce podlehl, zemřel tři týdny po propuštění

Ratušinské254, týden před propuštěním akademika Sacharova a dva měsíce

před začátkem propouštění zbylých politických vězňů.255

252 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností

Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195 ISBN

8073250632. 253 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností




8073250632. 255 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,

1990. s. 195 ISBN 80-85196-00-X.

77

5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka

V současnosti velmi diskutovaný spisovatel Anatolij Marčenko, který se

už na konci 60. let nebál otevřeně napsat pravdu o sovětských lágrech,

pobýval v drsných podmínkách vězení hned několikrát. Poprvé v roce 1958

za rvačku, poté byl znovu obviněn za pokus o útěk a na svobodu se vrátil až

v roce 1966. Už v lágru se rozhodnul, že o krutém zacházení a podmínkách

v sovětských táborech napíše knihu a nebude o svých zážitcích mlčet. Se

svými lágrovými přáteli o tom často mluvil, ale napevno jim nic nesliboval.

Ve svém díle Žij jako všichni píše: „Když mě propouštěli, když jsem se

loučil s přáteli, neměl jsem dost odvahy ujistit je, že naše rozhovory

nezůstanou planými táborovými kecy.“256 Jeho kniha pojmenovaná Moje

výpovědi vyšla na západě v roce 1969, kdy už byl Marčenko znovu

uvězněný. Záminkou k jeho odsouzení v srpnu 1968 se paradoxně nestal

rukopis jeho knihy a jeho protirežimní projevy, ale „neplnění nařízení

o přihlašovací povinnosti.“257 Od té doby už žil Marčenko téměř nepřetržitě

v pracovních táborech, věznicích nebo ve vyhnanství.

První čtenáře jeho díla tvořil širší okruh jeho přátel a ohlasy byly veskrze

pozitivní. Marčenko upozorňuje ve všech svých knihách na fakt, že se lágry

v průběhu let téměř neproměnily a podle něj i „čtenáři srovnávali stalinské

lágry s nynějšími (mnozí z vlastní zkušenosti) a shledávali, že systém se

nezměnil.“258 Zaráželo je zejména už samotné přetrvávání politických lágrů.

Při bližším zkoumání Marčenkových pamětí však v pracovních táborech

malé nepatrné změny přece jenom proběhly. Například trestanci byli

s postupujícími léty a s větší provázaností SSSR se západem troufalejší,

drzejší a v určitém smyslu odvážnější. Někdo by zas mohl tvrdit, že se

256 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,



1990. s. 83 ISBN 80-85196-00-X.

78

„novodobí“ vězňové chovali hloupěji, zbytečně se nechávali trestat

a dostávali se díky svým hrdinstvím do korekcí, které ohrožovaly jejich

život. Později se v tomto stylu k Marčenkovým memoárům vyjádřil sám

Solženicyn, „kterému nynější vězňové připadali příliš smělí, příliš

provokující samovazbu a další tresty.“259 Nemůžu a ani nechci tvrdit, že by

pobyt ve věznici sedmdesátých nebo osmdesátých let byl snadnějším, ale je

jasné, že ve stalinském Gulagu by si např. žádný z vězňů nedovolil vyhlásit

protestní hladovku. Kdyby ji vyhlásil, byl by do jednoho dne mrtvý.

Ve všech Marčenkových dílech je zřejmé, že se stále snaží chránit své

přátele a lidi, kteří mu při jeho životní cestě pomohli. Přestože někteří

emigrovali, bál se, že by se mohli chtít vrátit za příbuznými a kvůli jeho

výpovědím by je úřady šikanovaly. Nebyly to jen plané obavy, ale měl pro

to opravdu dobrý důvod: „U nás totiž nikdo není zapomenut a nic není

zapomenuto.“260 To je fakt, na který myslela i básnířka Irina Ratušinská

a ostatní lágroví spisovatelé. Doba se mění, na zemi má silný vliv Západ, ale

tajná policie alias „muži v civilu“ stále existují, stejně tak jako práskači.

5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské

Pachuť „novodobých“ politických lágrů na vlastní kůži zažila také mladá

svobodomyslná básnířka Irina Ratušinská. Narozdíl od Marčenka byla

skutečně odsouzena za to, co podle sovětské vlády udělala, a to za

„produkování a rozšiřování antisovětské poezie“. Západní veřejnost

upoutaly nejen její verše, ale i přemrštěná výše trestu - dvanáct let, z toho

sedm let pracovního tábora a pět let ve vyhnanství na Sibiři.261 Považuji za



1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X. 261 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností

Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195-197 ISBN

8073250632.

79

nutné zmínit, že ještě v této „moderní“ době šlo o soudní proces bez

„svědků“, bez práva na obhajobu a bez možnosti závěrečné řeči. Autorku

umístili do pracovního tábora v Mordovii pod názvem „Malá zóna“, který

byl určen pouze pro politické vězeňkyně. Malá se jí říkalo proto, že

shromažďovala ty „nejnebezpečnější“ politické trestankyně z celého SSSR,

jejichž počet nesměl přesáhnout patnáct osob.262

Ratušinská ani v táboře nezapomínala na svoji tvorbu a nové verše si

zapisovala kam to jen šlo, pak je ničila a několikrát denně si je opakovala,

aby je nezapomněla. Některé z veršů se jí podařily poslat na západ, kde byly

ihned vydány. Jak toho autorka přesně dosáhla, ve své autobiografické knize

neuvádí a uvádět nechce. Bojí se, že by popsala metody, na které ještě

dozorci nepřišli, a tím by způsobila problémy vězňům, kteří v lágrech ještě

přežívají a tyto metody stále používají. „Zakazujete nám návštěvy,

zadržujete korespondenci – informace stejně dojdou, kam mají a kdy mají.

Jak? To už je zekovské tajemství. Napsala bych o nich pro spořádané lidi,

ale – jak to mám vědět? – možná tuto moji knihu budou číst také

kágébáci…“263 Podrobně tedy popisovala pouze lágrové „vychytávky“,

které už byly odhaleny. Je smutné, že autorka takto uvažovala ještě na konci

osmdesátých let, kdy knihu vydala a nedivila bych se, kdyby tak přemýšlela

dodnes.

Jednou ze zásadních věcí, kterými se memoáry Ratušinské liší od

vzpomínek vězňů ze stalinské a těsně postalinské doby, je pořádání protestů,

hladovek a posílání neustálých výzev, stížností a žádostí nejvyšším orgánům

Sovětského svazu. Ratušinská doplňuje: „Nás nedonutí padnout na všechny

čtyři. Nemáme ve zvyku plnit ponižující nebo nesmyslné požadavky správy,



8073250632. 263 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. s. 39 ISBN 80-85947-72-2.

80

protože se nezříkáme svobody.“264 V lágru třicátých let by trestance ani

nenapadlo na něco takového pomyslet nebo se dokonce pokoušet o protestní

hladovku, protože nejen že by tím ničeho nedosáhli (maximálně své smrti),

ale navíc by je za to mohli potrestat nebo dokonce zastřelit. Nadto pobyt

ve stalinském lágru představoval jednu neustálou hladovku při plném

pracovním nasazení.

„Malá zóna“ nesla podnázev nápravně pracovní zařízení, a tak ženy

dostaly za úkol šití dělnických rukavic. O takové lehké práci si většina žen

v lágrech třicátých až padesátých let mohla nechat jen zdát. Ratušinská a její

spoluvězeňkyně si dokonce v zóně vytvořily malou zahrádku, kde víceméně

skrytě pěstovaly různou zeleninu.265 Kolem zóny se jim rovněž potulovala

kočka, kterou si trestankyně přivlastnily a ochočily. „Je také členem rodiny,

žije tady skoro déle než my všichni a živí se z našich přídělů.“266 To by se

v stalinském lágru opravdu stát nemohlo, vyhladovělí vězni by nejen, že

kočku nenakrmili ze svého, ale ihned by ji snědli. I Solženicyn si

uvědomoval, že existence kocoura v jeho díle Jeden den Ivana Denisoviče

je poněkud nelogická a Šalamov tuto skutečnost oprávněně zkritizoval:

„Copak to tam máte za nemocničního kocoura? Proč ho dosud nezapíchli

a nesnědli?“267

Co se v lágrech osmdesátých let nezměnilo, byla zákonná povinnost

nošení identifikačních štítků na zekovském oblečení. To se samozřejmě

obyvatelkám „Malé zóny“ vůbec nelíbilo a štítky nenosily. Všechny je totiž

do korekce poslat nemohli, ale riskovaly zákaz nějaké ze tří povolených

rodinných návštěv ročně nebo zákaz nákupu v kiosku. V dřívějších táborech

by všechny problémové vězně do korekce bez debat poslali a hlavně by si


PRINCIPAL, 2001. s. 34 ISBN 80-85947-72-2. 265 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &


PRINCIPAL, 2001. s. 33 ISBN 80-85947-72-2. 267 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,

1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8.

81

nikdy celý barák nedovolil porušit zaběhnutá pravidla. Síla „Malé zóny“

spočívala v jednotě nevelké skupinky žen, které ve většině situací držely

pevně při sobě. Trestankyně v osmdesátých letech měly podle norem

dostávat podstatně víc jídla, ale stejně z hladu otékaly. V lágru se kradlo

úplně stejně jako dřív: „[…] naše zekovská norma jde přes dvojí krádež:

nejdřív si vezme ostraha a pak ještě pomocný personál.“268 Potravin tak

ženy dostávaly mnohem méně, než bylo určeno. O kolik míň však nikdy

zjistit nemohly, protože váhy nebyly vězenkyním dovoleny.269

Ratušinská ve svých vzpomínkách několikrát zmiňuje Solženicyna

a přiznává, že jí přečtení jeho díla Souostroví Gulag alespoň trochu

připravilo na život v „Malé zóně“ a možná i díky němu se jí podařilo přežít.

Například při jednání se zástupcem KGB, kdy měla na sobě šaty roztržené

přímo na hrudníku, se vůbec nedostala do rozpaků a bylo jí úplně jedno,

jestli se muž bude cítit nesvůj: „Bude-li kágébák při pohledu na mne

v rozpacích, nebo ne, mi bylo upřímně jedno. Pokud očekával, že budu

v rozpacích já – měl smůlu, byla jsem díky Solženicynově Archipelagu

připravena na horší věci.“270 Ratušinská se dokonce pokoušela převyprávět

celou knihu Souostroví Gulag už při cestě vlakem do „Malé zóny“ ostatním

spolucestujícím ve vagóně. Zjistila, že parafrázování tohoto díla dává

vězňům naději.271

Ačkoliv se některé věci v lágrech osmdesátých let lehce změnily

k lepšímu, je zřejmé, že skryté mučení, psychické trýznění a ponižování

bylo stále na denním pořádku. U žen se dozorci velmi snažili, aby už nikdy

nepoznaly mateřství a často jim tím také vyhrožovali. Ratušinská ve svých

pamětech uvádí, jak se tomuto tvrzení dnes dozorci vehementně brání:


PRINCIPAL, 2001. s. 49 ISBN 80-85947-72-2. 269 Tamtéž 270 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &


PRINCIPAL, 2001. s. 28 ISBN 80-85947-72-2.

82

„Avšak oni – již tenkrát, když nám vyhrožovali, že nás zmrzačí – nyní bez

mrknutí oka budou tvrdit (a tvrdí!), že nás nikdo nemučil […].“272

Ratušinská, i přes všechny zdravotní obtíže, které si z lágru přinesla,

porodila dva syny a tím si mohla připočítat další vítězství nad KGB.273

Na druhou stranu již fungovala určitá propojenost se západem

a Sovětský svaz v čele s Gorbačovem si nechtěl vztahy s ním rozházet.

Sovětské orgány si dávaly velký pozor, aby Ratušinská nebo nějaký další

„mediálně“ známý politický vězeň v lágru nezemřel. Přesto byl zdravotní

stav Ratušinské už delší dobu díky častým korekcím kritický a je možné, že

jí propuštění udělené právě v tuto chvíli zachránilo život.274 S Marčenkem

udělal Sovětský svaz velký krok vedle a přecenil jeho síly. Bohužel

mašinérie lží, podvodů, práskání a věznění s jeho smrtí neskončila.

Ratušinská v epilogu své knihy v roce 1987 tuto domněnku potvrzuje:

„Nedočkal se smrti a umřel ve vězení Anatolij Marčenko a každý den někdo

umírá – i dnes umřou a zítra taky.“275

6. Závěr

Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce bylo za pomoci

dostupné literatury a ověřených webových zdrojů srovnat mužské a ženské

memoáry třicátých let, a to především po stránce obsahové. V úvodu jsem si

položila několik hlavních otázek, na které jsem v průběhu práce hledala

odpovědi.


PRINCIPAL, 2001. s. 60 ISBN 80-85947-72-2. 273 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností




8073250632. 275 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &

PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2.

83

Nejdříve bylo nutné, vzhledem k celkovému kontextu práce a plnému

pochopení historických souvislostí, stručně zcharakterizovat předstalinské,

stalinské a postalinské období SSSR. Ukázala jsem, jak se situace od Velké

říjnové revoluce v roce 1917, přes hrůzovládu Stalina, až po významný den

sovětské historie 26. prosince 1991, průběžně transformovala a jaký vliv

měly tyto změny na existenci lágrů. V průběhu psaní práce jsem dospěla

k názoru, že ať už stál u moci kdokoliv, politické lágry zůstávaly stále

podobné a podmínky v nich se nezlepšovaly tak, jak by se mohlo očekávat.

V mé práci analyzuji především memoárová neboli vzpomínková díla

sovětských autorů, a proto bylo zapotřebí objasnit, co memoáry přesně

označují a co pod tento termín spadá. Zjistila jsem, že u vzpomínkových

knih, které jsou mnohdy zčásti fiktivní, vyvstává problém v jejich správné

žánrové klasifikaci. Zabývala jsem se rovněž důležitostí encyklopedií

a odborné literatury pro správné pochopení života a podmínek v Gulagu.

Došla jsem k závěru, že přestože vzpomínková próza může mnohdy vypadat

nedůvěryhodně a jde o subjektivní výpověď jednoho člověka, je stále

jedním z nejcennějších zdrojů poznání týkající se politických lágrů.

Memoáry psali vždy lidé, kteří pracovní tábory na vlastní kůži zažili

a i když mohou situace ve svých dílech zveličovat nebo je lehce upravovat,

stejně jejich vzpomínky disponují vysokou vypovídací hodnotou.

Stěžejní část mé práce vycházející z analýzy vybraných pamětí se zabývá

komparací ženské a mužské lágrové prózy třicátých let. Zásadní otázka,

kterou jsem si položila, spočívala v tom, co ženskou lágrovou literaturu

odlišuje z obsahového hlediska od vzpomínek mužských a co díla

spisovatelů obou pohlaví naopak spojuje.

Pro ženskou část jsem si za hlavní dílo zvolila Strmou cestu od Jevgenie

Ginzburgové, ale samozřejmě jsem analyzovala rovněž vzpomínky a kratší

povídky dalších více či méně známých trestankyň, jakými jsou Kersnovská,

Olická, Adamova-Sliozbergová a další. Mým prvotním předpokladem bylo,

že ženy více a podrobněji píší o mezilidských vztazích a vězeňském

„mundůru“. Moje domněnky se potvrdily, ale nikdy by mě nenapadlo, že

pro ženské trestankyně může přešívání a spravování různých „hadrů“,

84

představovat paprsek naděje a tolik potřebné spojení s běžným životem

„tam venku“. Šití a ostatní činnosti typické pro život na svobodě pomohly

mnohým vězeňkyním přežít a nezbláznit se.

Zjistila jsem, že žen bývalo ve společných lágrech velmi málo, a proto se

pro všechny muže v okolí stávaly lákavým a ceněným zbožím. Přestože

ženy oproti mužům většinou různé situace a lágrové podmínky

nepopisovaly příliš naturalisticky a drasticky, Jelena Glinková toto pravidlo

prolomila. Téměř jako jediná ženská autorka napsala o tzv. Kolymské

tramvaji, která se stala synonymem pro hromadné znásilňování vězeňkyň.276

Toto téma bylo dlouhou dobu tabu, jak pro ženské tak pro mužské autory.

Glinková ovšem tím, že se o těchto praktikách odvážila napsat, rozvířila

velké debaty a bývalým trestancům obou pohlaví tzv. rozvázala jazyk.

Za hlavní dílo reprezentující mužský lágr třicátých let jsem si zvolila

třídílnou knihu A. I. Solženicyna Souostroví Gulag. Významným zdrojem

poznatků se pro mou práci stala díla Varlama Šalamova, Jakova Efrussiho,

Semjona Vilenského a dalších. Dle mého zkoumání bych jako typicky

mužské téma označila útěky, na které jsem v ženských vzpomínkách nikde

nenarazila. V mužských táborech k útěkům docházelo podstatně častěji

a Solženicyn se jim podrobně věnoval v několika částech své knihy.

Zajímavé je, že autoři téměř vždy psali o útěcích nepodařených, protože

o úspěšných pokusech se dozorci z pochopitelných důvodů moc nešířili

a obecně o nich bylo velmi málo informací.

Domnívala jsem se, že mučení u žen a mužů probíhalo podobně a na

trýznění zástupců obou pohlaví používali dozorci stejné prostředky. Zjistila

jsem ale, že přestože na všech zkoušeli jak fyzické, tak psychické týrání,

ženy, které jsou od přírody emotivnější, více vázané na rodinu a na možné

mateřství, byly pro dozorce o dost snadnějším terčem. Na druhou stranu se

ženy o své traumatizující zážitky měly vždy s kým podělit, protože

v táborech navazovaly silná přátelství a navzájem si pomáhaly. Muži se na

rozdíl od nich mnohdy snažili zpřetrhat všechny kontakty s rodinou

276 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-


85

a v táborech se zajímali hlavně o sebe. Všimla jsem si, že trestanci

mužského pohlaví ve svých memoárech tolik neodbíhají od tématu a píší

spíše o sobě než o příhodách spoluvězňů.

Mužští vězňové často pobývali na Kolymě a pracovali venku v krutých

mrazech, proto se povídání o zimě a neustálé odhadování teploty stalo jejich

„koníčkem“. Ženy se o chladu ve svých pamětech také zmiňují, ale pouze

okrajově, pravděpodobně proto, že většinou pracovaly uvnitř.

Existuje několik témat, které všechny lágrové autory spojuje bez ohledu

na jejich pohlaví. Můžeme mezi ně zahrnout vyprávění o hladu, přídělech

jídla a smrti. Je logické, že všichni rovněž píší o práci, ale muži hovoří

zejména o způsobech jejího ulehčení, naopak ženy si často volily tu nejtěžší

možnou variantu pracovní činnosti. Otázku, kterou jsem si kladla bylo, proč

tomu tak je a proč si i ženy nechtěly práci ulehčit. Zjistila jsem, že

trestankyně uvažovaly více prakticky: chtěly čas strávený v lágru využít

produktivně. Muži, kteří byli využíváni na těžší práci, naopak přemýšleli

pouze nad tím, jak se udržet, co nejdéle naživu.

V závěrečné části mé magisterské práce jsem obrátila pozornost na

memoáry a politické lágry let sedmdesátých a osmdesátých. Jedním

z hlavních úkolů, který jsem si na začátku vytyčila, bylo zjistit, zda se lágry

v průběhu let radikálně proměnily. Autoři, kteří sepsali své vzpomínky

z lágrů „současnosti“, se shodují na tom, že k žádným podstatným změnám

nedošlo, a že je stále čeho se obávat. Irina Ratušinská se ještě na konci

osmdesátých let zcela záměrně vyhnula popisu všech způsobů, jakými

posílala zprávy a své verše na svobodu. Básnířka dokonce po propuštění

z vězení „šokovala […] západní média […] prohlášením, že zatím

neuvažuje o emigraci a hodlá zůstat ve vlasti.“277 Pravděpodobně to udělala

proto, že ji lágr naučil opatrnosti i v zdánlivě bezpečné situaci. Anatolij

Marčenko zase nejmenoval lidi, kteří mu ve zlé době podali pomocnou

ruku. Nechtěl je bezdůvodně dostat do problémů, i když by jim velmi rád



8073250632.

86

poděkoval. V předmluvě ke své poslední knize Žij jako všichni napsal:

„Souhlasím se zásadou, že stát by měl znát své donašeče. O těch povím rád

kdykoliv. Co by ale bylo s poctivými a dobrými lidmi, kteří neriskovali, o nic

méně než já, když mi pomáhali? A nejenom mně.“278 Marčenko navíc

upozorňuje na strašlivou, ale reálnou skutečnost, že to, co je v SSSR jeden

den povoleno, se může zítra stát zločinem.279

Při komparaci politických lágrů sedmdesátých a osmdesátých let jsem

dospěla k přesvědčení, že se na životě v táborech přece jen leccos změnilo.

Za jeden z nejmarkantnějších rozdílů bych označila neutuchající odpor vůči

autoritám, což vedlo k pořádání častých protestních hladovek, posílání

výzev vysokým orgánům v SSSR a odmítání plnění zaběhlých pravidel.

V stalinských lágrech by se nikdy nic takového nemohlo stát. Nejen, že by

vězni nenašli dost odvahy, ale navíc by si tím pravděpodobně podepsali

okamžitý ortel smrti.

Dospěla jsem k závěru, že političtí trestanci osmdesátých let si mohli

více dovolit kvůli provázanosti SSSR se západním světem. Úmrtí vězně,

který byl ve světě známý, by vrhalo velmi špatné světlo na celý Sovětský

svaz a to Gorbačov ani ostatní vedoucí představitelé SSSR nemohli

dopustit. Když „znenadání“ ve věznění zemřel Anatolij Marčenko, tak za

několik málo týdnů pro jistotu omilostnili všechny politické vězně. To podle

mého názoru svědčí o tom, že se hlavní představitelé Sovětského svazu

obávali reakce západních velmocí.

Domnívám se, že situaci v Rusku přesně vystihla básnířka Irina

Ratušinská v epilogu svých pamětí. Spisovatelka vzpomíná na pobyt ve

vězení s určitou nostalgií a oprávněným rozhořčením: „Občas se k té

táborové kůži, co toho tolik zažila, tisknu tváří. Moje šedá, šedá barvo!

Barvo naděje! Jak dlouho tyto tábory mají ještě stát v mé zemi? Jak se dnes



1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X.

87

mohu opovážit usnout, když ještě pořád stojí?“280 Podle mého osobního

názoru přeživší vězňové Gulagu, politických lágrů či krutých vězení už

nikdy nezapomenou na roky strávené v tak děsivých podmínkách. Obávám

se, že ještě dnes, v roce 2015, se někteří lidé obávají, že existence

podobných zařízení není na území bývalého Sovětského svazu úplnou

otázkou minulosti.

Gulag, stejně tak jako modernější politické lágry a nápravně-pracovní

tábory, stále představují pro obyvatele dnešního Ruska živou historii. Toto

téma je pro celou zemi stále čerstvou, otevřenou ránou, která se zaceluje jen

velmi pomalu. V průběhu psaní jsem nabyla přesvědčení, že vznikem

samostatného Ruska v roce 1991, politické lágry „Solženicynova“ typu

zcela vymizely. Pak jsem ovšem narazila na knihu Ilji Staševského

s názvem Mělo to být jinak s podtitulem Svědectví z moskevských cel. Dílo

bych pravděpodobně za normálních okolností přešla, ale zarazil mě text na

záložce knihy: „Drsné podmínky, absolutní právní nejistota a svévole státní

moci jako by oproti minulým desetiletím nedoznaly žádné změny. Ruský

spisovatel a disident Vladimir Bukovskij přirovnal svědectví Staševského

k románům Alexandra Solženicyna.“281 Nepřináleží mi soudit, zda tato

kniha popisující ruské vězení v druhé polovině devadesátých let, obsahuje

stoprocentní a čistou pravdu. Chtěla bych jen, aby si čtenář uvědomil, že

i v dnešní svobodné době takovéto knihy vycházejí a téma politických

vězňů SSSR není dodnes zřejmě zcela uzavřenou kapitolou.


PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2. 281 STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno: Jota, 2008.

316 s. ISBN 978-80-7217-553-6.

88

7. Резюме

Целью моей магистерской работы является сравнение женских

и мужских мемуаров тридцатых лет с помощью доступной литературы

и проверенных веб-сайтов. В предисловии я задала себе несколько

главных вопросов, на которые искала ответы в течение написания

работы.

Прежде всего я характеризовала предсталинский, сталинский

и постсталинский период советской истории. Это было нужно для

понимания всех исторических взаимосвязей. Я писала о том, как

ситуация в СССР менялась в период от Октябрьской революции 1917

года до знаменательного дня советской истории – 26 декабря 1991

года. Этот период, конечно, включает в себя и эру сталинского

террора, которую я также подробно описала, сосредоточив своё

внимание на возможности влияния проходивших в тот период событий

на советские лагеря. В течение написания своей работы я сделала

вывод, что политические лагеря оставались одинаковыми независимо

от того, кто господствовал в СССР. Также условия в лагерях были

неизменными.

В своей магистерской работе я анализирую мемуары

и воспоминания советских авторов; поэтому мне, прежде всего,

необходимо было выяснить, что означает понятие «мемуары». При

выяснении этого вопроса я встретила препятствие – у лагерных

воспоминаний, которые иногда бывают отчасти фиктивны, возникают

проблемы с их правильным отнесением к конкретному литературному

жанру.

Помимо этого, я также занималась изучением специальной

литературы и энциклопедий для правильного понимания жизни

и условий в Гулаге. Несмотря на то, что воспоминания являются

субъективными показаниями одного человека и часто могут казаться

недостоверными, мемуары, по-моему, остаются одними из самых

ценных источников знания в вопросе изучения политических лагерей

89

и Гулага. Мемуары всегда писали люди, которые испытали суровость

лагерной жизни на собственной коже. Несомненно, иногда авторы

преувеличивали или немного искажали реальные события, но,

несмотря на это, их воспоминания и книги имеют для нас очень

важное значение.

Главная часть моей работы посвящена сравнению женской

и мужской лагерной прозы тридцатых годов. Основной вопрос был

поставлен следующим образом: «В чём женская лагерная проза

отличается от мужской и что их, наоборот, объединяет?»

Основным произведением для анализа женской прозы я выбрала

«Крутой маршрут» писательницы Евгении Гинзбург. Кроме того,

я анализировала воспоминания и рассказы других более или менее

известных заключённых женщин, например, Керсновской, Олицкой,

Адамовой-Слиозберг и т.д. Поначалу я думала, что женщины

подробнее и в большей мере пишут о межчеловеческих отношениях

и тюремной одежде. Мои предположения подтвердились, но мне бы

никогда не пришло в голову, что для женщин-заключённых может

представлять надежду и воплощать некую связь с нормальной жизнью

на свободе обычное перевешивание вещей. Шитьё и остальная работа,

типичная для жизни вне лагеря, помогли многим заключённым

пережить эти страшные события и не сойти с ума.

В течение написания своей работы я узнала, что в общих лагерях

было очень мало женщин. Поэтому они становились для мужчин

в окрестностях привлекательным и ценным товаром. Женщины,

в сравнении с мужчинами, не описывали разные состояния и лагерные

условия слишком натурально и сурово, но писательница Елена Глинка

нарушила это правило. Она, как почти единственный автор женских

мемуаров, написала о так называемом «Колымском трамвае», после

чего данный термин стал синонимом для массового изнасилования

женщин-заключённых. Эта тема была долгое время абсолютным табу

для всех авторов.

90

Основным произведением, которое является представителем

мужского стиля описания лагерной жизни в тридцатые годы, я выбрала

книгу в трёх томах А. И. Солженицына «Архипелаг Гулаг». Другие

мемуары, а именно книги Варлама Шаламова, Якова Эфрусси, Семёна

Виленского и прочих авторов, были также важны для моей работы. По

моему мнению, типичная мужская лагерная тема – это бегство. Эту

тему я в женских воспоминаниях нигде не встретила. Побеги

в мужских лагерях происходили значительно чаще. Солженицын,

например, о них подробно написал в нескольких частях своего

произведения. Интересно, что авторы почти всегда описывали именно

неудачные побеги. Так происходило потому, что об успешных

бегствах надзиратели по понятным причинам не говорили, кроме того,

о них существовало слишком мало информации.

Я думала, что пытки у женщин и мужчин были схожи, и что

надзиратели пользовались теми же самыми средствами пыток. В ходе

изучения разных материалов я узнала, что женщины от природы более

эмоциональны и более подвержены тоске по семье. Помимо этого, они

думали о возможном материнстве, и поэтому становились для

надзирателей более простой мишенью, нежели мужчины. К счастью,

у женщин как в жизни, так и в лагере были подруги, с которыми они

всегда могли поговорить и поделиться своими переживаниями.

Женщины помогали друг другу, в то время как мужчины, наоборот,

думали только о себе и часто стремились порвать все связи с семьёй.

Мужчины пишут больше о себе, а не о впечатлениях своих

сокамерников.

Мужчин-заключённых очень часто ссылали на Колыму, где они

работали на улице во время суровых морозов. Поэтому они часто

пишут о холоде и своём «хобби», которое заключалось в определении

верной температуры воздуха. Женщины в своих мемуарах тоже

говорят о холоде, но не так часто. Это, вероятно, произошло потому,

что они, обычно, работали внутри помещений.

91

Существует несколько тем, которые связывают всех лагерных

авторов. Таковыми являются рассказы о голоде, дневных пайках

и смерти. Все заключённые также пишут о работе. Мужчины

упоминают о поиске вариантов её упрощения, а женщины, наоборот,

о выборе самого тяжёлого варианта труда. Это объясняется тем, что

женщины думали более практично и поэтому хотели провести время

в лагере с наибольшей продуктивностью. Мужчины же думали лишь

о том, как при их сложном труде выжить.

В заключительной части своей магистерской работы я занялась

изучением мемуаров и политических лагерей семидесятых

и восьмидесятых годов. Моей основной целью в этой части было

установить, изменились ли лагеря в течение данного периода времени

или нет.

Писатели, которые были заключены в «современные» лагеря,

согласятся с тем, что лагеря остались неизменными. Некоторые авторы

мемуаров даже в конце восьмидесятых годов умышленно не

описывали в своих произведениях все методы передачи информации,

как например: стихи и другие таинственные письма на свободу.

Известная заключённая поэтесса Ирина Ратушинская в своих мемуарах

писала, что лагерь приучил её к осторожности во всём, в том числе

в обычной жизни. Писатель Анатолий Марченко в своих книгах не

называл людей своими именами, потому что он не хотел им создавать

проблемы. Эти люди ему очень сильно помогли, и он хотел написать

о них и поблагодарить их за помощь, но при этом постоянно

обоснованно боялся.

Когда я сравнивала политические лагеря семидесятых

и восьмидесятых годов, я узнала, что в лагерной жизни этого времени

всё же кое-что изменилось. Первым резким отличием, которое

я заметила, являлся факт, что в новых лагерях заключённые часто

объявляли голодовки в знак протеста, посылали разные жалобы

высоким органам СССР и отказывались выполнять определённые

правила. Нужно сказать, что в сталинских лагерях никогда бы не могло

92

произойти что-то подобное. Сталинские заключённые боялись

и впридачу они могли быть сразу же наказаны пытками или даже

смертью.

По моему мнению, политические арестанты восьмидесятых лет

могли отважиться на эти поступки благодаря большим связям СССР

с Западом. Смерть политического заключённого, который был

известен в мире, создала бы плохое впечатление о советском союзе,

что Горбачов и другие ведущие личности СССР не могли себе

позволить. Когда «неожидано» умер Анатолий Марченко, ведущие

личности СССР испугались и через несколько недель амнистировали

всех политических заключённых. Я думаю, что они испытывали боязнь

перед реакцией Запада.

Ситуацию в России восьмидесятых годов, по моему мнению,

достаточно точно в своих мемуарах описала поэтесса Ирина

Ратушинская: «И умер в тюрьме, не дождавшись свободы, Анатолий

Марченко, и каждый день кто-то умирает - и сегодня умрут,

и завтра.»282 Думаю, заключённые, которые выжили в лагерях, уже

никогда не забудут годы, прожитые в суровых и ужасных условиях

этих лагерей. Боюсь, что даже в настоящее время, некоторые люди

верят, что политические лагеря подобного типа до сих пор могут

существовать в современной России.

Гулаг а также политические и исправительно-трудовые лагеря

представляют для жителей России живую историю. В течение

написания своей магистерской работы я думала, что, благодаря

возникновению самостоятельной России в 1991 году, все политические

лагеря, о которых писал Солженицын, уже полностью исчезли. Но

потом мне встретилась книга Ильи Сташевского «Должно было быть

не так», опубликованная во второй половине девяностых годов

282 РАТУШИНКАЯ, Ирина.Серый – цвет надежды. Лондон: Overseas Publications

Interchange Ltd., 1989. с. 315 ISBN 1 870128 41 9.

93

двадцатого века. В своём произведении автор описывал ситуацию

и условия нахождения в тюрьме, похожей на лагеря последнего типа.

Не мне судить о подлинности описанных в книге событий, поэтому

я не буду утверждать, что всё написанное – правда. Я бы только

хотела, чтобы человек, читающий мою магистерскую работу,

остановился, подумал и осознал, что сегодня, в современное свободное

время, такие книги всё ещё публикуются, а, значит, тема политических

заключённых СССР - ещё не совсем закрытое дело.

8. Použitá literatura

8.1. Odborná literatura

APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský –

BETA, 2004. 604 s. ISBN 80-7306-152-X.

APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale

University Press, 2011. 195 s. ISBN 9780300153200.

BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie

sovětské lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 649 s. ISBN 978-

80-200-1701-7.

BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd.

1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. 752 s. ISBN 80718194762.

GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s.

ISBN 80-207-0394-2.

CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru".

Vyd. 1. Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.

94

IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet

totalitarian system. London: M.E. Sharpe, 2000. 208 s. ISBN 0-7656-0426-

4.

KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha:

Euromedia Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8.

MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové

středisko, 1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X.

PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a

Julia FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois

University Press, 2010. 496 s. ISBN 978-0-87580-428-6.

POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a

teorie (elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv.

Cyrila a Metoda v Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-

8105-191-3.

RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER

& PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2.

RYČLOVÁ, Ivana. Mezi kladivem a kovadlinou: dvacáté století v osudech

literárních osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie

a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252953.

RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů

tvůrčích osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a

kultury, 2006. 221 s. ISBN 8073250632.

95

SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1. díl. 2. vyd. Praha: OK

CENTRUM, 1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8.


CENTRUM, 1990. 352 s. ISBN 80-900270-0-8.


CENTRUM, 1990. 336 s. ISBN 80-900270-0-8.

STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno:

Jota, 2008. 316 s. ISBN 978-80-7217-553-6.

ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254

s. ISBN 978-80-87060-43-8.

ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu.

Červený kostelec: Pavel Mervart, 2011. 374 s. ISBN 978-80-87378-91-5.

АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012.

272 s. ISBN 978-5-7157-0225-8.

ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва:

Круг, 2004. 271 s. ISBN 5-7396-0024-3.

ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва:

Вовращение, 2004. 575 s. ISBN 5-7157-0146-5.

ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009.

400 s. ISBN 978-5-7157-0228-9.

96

ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература.

London: Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. 350 s. ISBN

0903868017.

ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011.

360 s. ISBN 978-5-7157-0258-4.

ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха.

Москва: Биологические науки, 1992. 238 s. ISBN 5-85699-001-0.

ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на

Соловках. вып. 1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. 390 с.

ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. 89 s. ISBN

5-7157-0106-6 .

8.2 Internetové zdroje

VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000

[cit.2014-12-9]. Dostupné z: < http://casopis-

texty.cz/texty/Book/p084.html>.

ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online].


center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.

ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20].

Dostupné z: <http://gorkiy.lit-info.ru/gorkiy/vospominaniya/po-soyuzu-

sovetov/po-soyuzu-sovetov.htm>.

97

КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях

заключённых. [online]. 27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: <

http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.

MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25].

Dostupné z: <

http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>.

ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014



РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-

1-20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-


ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online].

10.12.2012 [cit.2014-11-11]. Dostupné z:

<http://old.novayagazeta.ru/data/2012/140/22.html >.

Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z:

< http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>.

ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях.

Доклад XX съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова

[online]. 1989 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z:

<http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt>.

Documents

Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Ruská lágrová próza z