Univerzita Hradec Králové

Ústav sociální práce

Bakalářská práce

2017 Eliška Trunečková

Univerzita Hradec Králové

Ústav sociální práce

Zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany

institucí

Bakalářská práce

Autor: Eliška Trunečková

Studijní program: B6731 Sociální politika a sociální práce

Studijní obor: Sociální práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Radka Janebová, Ph.D.

Hradec Králové 2017

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením

vedoucí bakalářské práce a uvedla jsem všechny pouţité prameny a literaturu.

V Trutnově dne 28.2.2017 Eliška Trunečková ……………

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. et Mgr. Radce Janebové, Ph.D., za

odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady a připomínky a také za čas, který mi

věnovala při konzultacích k mé bakalářské práci.

Abstrakt

TRUNEČKOVÁ, Eliška. Zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany institucí.

Hradec Králové, 2017. 49 s. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Ústav

sociální práce. Vedoucí práce: Mgr. et. Mgr. Radka Janebová, Ph.D.

Bakalářská práce zjišťuje, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany

veřejných institucí, jmenovitě s pracovníky obecní policie a Policie České republiky,

zdravotnickým personálem a pracovníky Úřadŧ práce.

Teoretická část pojednává o samotném obsahu pojmŧ jako je člověk bez domova,

popisuje rozdíl mezi opresí a diskriminací, dále zmiňuje nejčastější veřejné instituce,

se kterými lidé bez přístřeší přicházejí do kontaktu, formy oprese ze strany těchto

institucí a nejčastější stereotypy či předsudky, které panují mezi některými

pracovníky veřejných institucí směrem k lidem bez přístřeší. Výzkumná část se

zabývá hledáním odpovědí na hlavní a dílčí výzkumné cíle a to pomocí kvalitativní

výzkumné strategie, konkrétně polostrukturovaného rozhovoru. Jsou zde uvedeny

konkrétní případy, kdy byla lidem bez domova odepřena jejich práva, byli vystaveni

nátlaku ze strany pracovníkŧ převáţně zmíněných institucí. V závěru práce jsou

navrţena moţná řešení, která by těmto případŧm předcházela.

Klíčová slova: Lidé bez domova, oprese, veřejné instituce, obecní policie, Policie

České republiky, zdravotnický personál, Úřad práce, stereotypy, předsudky

Abstract

TRUNEČKOVÁ, Eliška. The experience of homeless people from the oppression of

institutions. Hradec Králové, 2017. 49 p. Bachelor Degree Thesis. University of

Hradec Králové. Leader of the Bachelor Degree Thesis Mgr. et. Mgr. Radka

Janebová, Ph.D.

The objectives of the bachelor thesis is possible oppresion experience of homeless

people from public institutions, namely from the staff of the municipal police and the

Police of Czech republic, medical staff and employees of state employment agency.

The theoretical part deals with the actual content of concepts such as homeless

people, describes the difference between oppression and discrimination, mentions the

most common public institutions, where homeless people try to find help, describes

some kind of oppression of these institutions and the most common stereotypes or

prejudices that exist among some workers of the public institutions toward to the

homeless. The research part is dedicated to finding answers to the main and other

partial research sub-objectives using qualitative research strategy, concretely a semi-

structured interview. This section describes the specific cases in which homeless

people were denied their human rights, where they were exposed to pressure from

workers mostly mentioned institutions. The conclusion suggested possible solutions

to these cases preceded it.

Keywords: homeless people, oppression, public institutions, municipal police,

Police of the Czech Republic, medical staff, state employment agency,

stereotypes, prejudices.

Seznam zkratek:

DVC = dílčí výzkumný cíl

K = klient (respondent z řady klientŧ bez domova)

P = pracovník (respondent z řady pracovníkŧ v pomáhajících profesích, pracující

s cílovou skupinou lidí bez domova)

Obsah

1. TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 11

1.1 Osoby bez přístřeší ................................................................................................. 11

1.2 Oprese a diskriminace ............................................................................................ 13

1.2.1 Oprese ............................................................................................................ 13

1.2.2 Diskriminace .................................................................................................. 16

1.3 Vybrané instituce v kontaktu s lidmi bez přístřeší ................................................. 17

1.3.1 Policie České republiky a obecní policie .............................................................. 18

1.3.2 Zdravotnický personál ........................................................................................... 21

1.3.3 Úřady práce ........................................................................................................... 24

1.4. Stereotypy a předsudky směřující k lidem bez domova ............................................. 26

1.5 Shrnutí teoretické části ................................................................................................. 29

2. METODOLOGICKÁ ČÁST ......................................................................................... 30

2.1 Formulace cíle výzkumu ........................................................................................ 30

2.2 Transformace dílčích cílŧ do tazatelských otázek ................................................. 31

2.3 Zdŧvodnění vybrané výzkumné strategie .............................................................. 37

2.4 Zdŧvodnění vybraného výzkumného vzorku a jeho charakteristika ...................... 37

2.5 Prŧběh výzkumu .................................................................................................... 39

2.6 Zpŧsob zpracování získaných údajŧ ...................................................................... 40

2.7 Etická a jiná rizika výzkumu .................................................................................. 41

3. ANALÝZA A INTERPRETACE DOSAŢENÝCH VÝLSEDKŦ VÝZKUMU .............. 44

3.1 DVC 1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany policie .. 44

3.2 DVC 2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany

zdravotnického personálu .................................................................................................. 46

3.3 DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany pracovníkŧ

Úřadŧ práce ........................................................................................................................ 49

3.4 Shrnutí výzkumné části .......................................................................................... 51

Závěr a diskuze ...................................................................................................................... 56

Seznam tabulek: ..................................................................................................................... 58

Seznam příloh: ....................................................................................................................... 58

Seznam pouţitých zdrojŧ: ...................................................................................................... 58

Příloha A: Přepis rozhovoru s klientem K1 ........................................................................... 62

Příloha B: Přepis rozhovoru se sociální pracovnicí P2 ........................................................ 65

9

Úvod

Lidé bez domova jsou specifickou skupinou, která je znatelně vytlačována na okraj

společnosti. Jedná se o skupinu lidí, která je nejen většinovou společností, ale často i

pracovníky rŧzných institucí, chápána velmi negativně. Ať uţ je to z nedostatku

informací o dané cílové skupině, má tento negativní postoj na lidi bez přístřeší

nepříjemné dopady. Jedním z těchto dopadŧ je jistě ubírání práv, nepřiměřené a

mnohdy nesmyslné nátlaky ze strany rŧzných institucí vŧči této cílové skupině.

Motivací pro výběr tohoto tématu je fakt, ţe dlouhodobě vnímám problém, jak lidé

bez přístřeší propadají záchranným systémem pomoci a proto je pro ně velmi obtíţné

řešit svoji situaci. Přístup pracovníkŧ je mnohdy neprofesionální, neetický, ať uţ

z dŧvodu jejich předsudkŧ či stereotypŧ. I já osobně jsem byla svědkem velmi

neprofesionálního zacházení s lidmi bez domova ze strany zdravotnického personálu

a policie.

Cílem této práce je zjistit, zda se lidé bez domova někdy setkali s opresivním

chováním ze strany pracovníků veřejných institucí. Práce se snaţí kriticky

poukázat na tento problém, který podle mého názoru pramení z nedostatku

informací, a to nejen u pomáhajících profesí, o této cílové skupině. U lidí bez

přístřeší jsou často ostatními vnímány především povrchní vlastnosti, jako je

například bydlení na ulici, nezaměstnanost, zápach, kriminalita, neochota změnit svŧj

ţivot a další. Většina pracovníkŧ však zapomíná na ostatní faktory, které ovlivňují

situaci lidí bez přístřeší. Nenahlíţejí na celou problematiku v rámci širšího kontextu a

lidé bez domova se tak často stávají obětí neprofesionálního, stereotypního přístupu a

labelingu. 1

Z tohoto dŧvodu je teoretická část mé bakalářské práce věnována hlubšímu

vysvětlení pojmu člověk bez přístřeší a to v celém jeho kontextu. Dále se zabývám

vysvětlením pojmu oprese a jejími formami. Za podstatné nadále pokládám i

definovat pojem diskriminace, jelikoţ hranice mezi opresí a diskriminací je málo

znatelná a tak jsou tyto dva pojmy často společně zaměňovány či dokonce

povaţovány za synonyma. Poslední kapitolu věnuji veřejným institucím, se kterými

1 Neodborné a subjektivistické zaštítkování, nálepkování osobnosti, které často stigmatizuje postiţené

jedince a mŧţe v některých případech vést i k rozvoji nálepkovaného závadového nebo poruchového

chování a proţívání (Zubíková, Drábová, 2007)

10

lidé bez přístřeší přicházejí do kontaktu. Zmiňuji se tedy o Policii České republiky a

obecní policii, zdravotnickém personálu a pracovnících Úřadu práce. Zde pracuji

zejména s příslušnou legislativou, která vyjadřuje vzájemný vztah mezi zmíněnými

institucemi a lidmi bez přístřeší a také navazuji na výsledky předešlých výzkumŧ.

Nakonec této kapitoly uvádím nejčastější stereotypy a předsudky některých

pracovníkŧ těchto institucí vŧči lidem bez přístřeší.

V následující metodologická části se zabývám transformací dílčích cílŧ do

tazatelských otázek, zdŧvodňuji volbu dané výzkumné strategie a výzkumného

vzorku, popisuji prŧběh výzkumu, zpŧsob zpracování získaných údajŧ a moţná

etická rizika.

Poslední kapitolu jsem věnovala analýze a interpretaci dosaţených výsledkŧ

výzkumu. Uvádím zde, jak na celou problematiku nahlíţejí přímo lidé bez přístřeší

spolu s pracovníky v pomáhajících profesích, kteří s danou cílovou skupinou pracují.

Doufám, ţe tato práce najde uplatnění nejen v oboru sociální práce, ale ţe bude

zajímavým poznatkem také pro zmíněné instituce. V souvislosti s tím bych ráda

uvedla, ţe úkolem této práce není uvézt tyto instituce primárně jako nehumánní,

neetické a porušující zákony, avšak pokládala bych za velmi potěšující, kdyby

výsledky výzkumu této práce přinutily pracovníky těchto institucí začít o této

problematice kriticky přemýšlet. Nanejvýš za dostiučinění bych pak povaţovala,

pokud by v návaznosti na tuto práci pracovníci těchto institucí začali reflektovat svá

rozhodnutí a chování ve vztahu k této cílové skupině, zamysleli se nad svými

vlastními předsudky a stereotypy, snaţili se pohlíţet na problematiku svých klientŧ

bez přístřeší v rámci celého širokého kontextu a tím se snaţili vyvarovat opresivnímu

chování vŧči lidem bez přístřeší.

V celé mé práci pracuji striktně s pojmem člověk bez přístřeší, jelikoţ pojem

bezdomovec je stigmatizující a zavádějící. Výjimkou jsou parafráze či citace

z odborné literatury. Zde je pak slovo bezdomovec uvedeno v uvozovkách.

11

1. TEORETICKÁ ČÁST

V této kapitole se snaţím o vysvětlení pojmu osoba bez přístřeší v celém jeho

širokém kontextu a ne pouze v povrchním významu. Vnímám to jako velmi dŧleţité

pro profesionální přístup k lidem bez přístřeší a zároveň i jako prevenci oprese ze

strany pracovníkŧ rŧzných institucí a zaţitých stereotypŧ. V další podkapitole se

zabývám definicí oprese a jejími formami, kde současně pokládám za dŧleţité zmínit

i pojem diskriminace, jelikoţ jsou tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovány.

Následující podkapitola je věnována nejčastějším veřejným institucím, se kterými

lidé bez přístřeší přicházejí často do kontaktu. Zmiňuji se zde tedy o Policii České

republiky a obecní policii, zdravotnickém personálu a pracovnicích Úřadŧ práce.

V poslední části zmiňuji nejčastější stereotypy a předsudky, které panují mezi

pracovníky nejen těchto institucí a podle mého názoru mohou částečně přispívat

k opresivnímu chování.

1.1 Osoby bez přístřeší

Problematika pojmu osoba bez přístřeší se odráţí v tom, ţe pro něj neexistuje pouze

jedna definice a představa. Osoba bez přístřeší je často nejen laickou veřejností, ale i

v některé starší odborné literatuře označována jako „bezdomovec“ coţ často samo o

sobě sebou nese negativní emoce, předsudky. Například představu, ţe lidé bez

domova se poflakují po ulicích, zapáchají, páchají trestnou činnost, jsou líní, nechtějí

nic změnit, holdují ve velké míře alkoholu a ţe jejich ţivotní situace je dŧsledkem

jejich osobního selhání. Jenomţe hovoříme-li o lidech bez přístřeší, nesmíme

zapomenout, ţe se jedná o velmi rŧznorodou skupinu lidí. Profesionální pracovník

pomáhajících profesí by měl mít vţdy na paměti, ţe osoby bez přístřeší nemŧţeme

nikterak paušalizovat a je nutné zachovávat individuální přístup bez předsudkŧ.

Stejně jako se vyvíjela sociální práce s lidmi bez přístřeší, rozvíjela se i definice

toho, co vlastně pojem člověk bez přístřeší znamená. Zejména první snahy o

vysvětlení těchto pojmŧ se dotýkají spíše materiální stránky a nezohledňují

společenské fungování.

12

Slovo „bezdomovec“ bylo prvotně přiřazováno samotářŧm, kteří ţili bez kontaktu

s druhými lidmi, obývali laciné ubytovny a podobně. (Giddens dle Marek a kol.

2012) Později se tento termín přenesl na osoby bez státní příslušnosti a bez

domovského práva. (Prŧdková, Novotný, 2008)

Další definice jsou jiţ poněkud komplexnější. Hradecký (2007) poukazuje na to, ţe

lidé bez přístřeší jsou vyloučeni z fyzické, právní a sociální domény bytu. Ztráta

fyzické domény podle něj znamená samotnou ztrátu střechy nad hlavou, absenci

slušného bydlení, které je zpŧsobilé k naplňování ţivotních potřeb. Do sociální

domény je zahrnuta ztráta svého soukromí, osobního prostoru, ztráta sociálních

vztahŧ a v dŧsledku toho izolace. Ztrátou právní domény člověk přichází o jistotu, ţe

bude moci bydlení nadále uţívat. (Hradecký, 2007)

Představa osoby bez přístřeší se často orientuje pouze na absenci bydlení. Coţ

bohuţel dokazuje i Zákon č. 108/2006 sb. o sociálních sluţbách, který tento pojem

upravuje. Osoba bez domova či osoba bez přístřeší je zde především popisována

skrze hlavní znak ztráty střechy nad hlavou. (Prŧdková, Novotný, 2008)

Vágnerová (2004) však poukazuje na to, ţe člověk bez domova mŧţe mít i trvalé

bydliště, které však z nějakého dŧvodu nemŧţe vyuţívat. Zpravidla se jedná o lidi

nezaměstnané, bez funkčních rodinných vztahŧ, kteří jsou ze společnosti vyloučeni

aţ na její okraj. Na tento fakt, ţe bezdomovectví nemŧţe být striktně spjato pouze

s absencí bydlení, poukazuje i typologie ETHOS2, která hovoří o lidech bez přístřeší

jako o osobách, jejichţ nepříznivá sociální situace je vyvolána nejen absencí

domova, ale také ohroţením ztráty domova či nevhodnými podmínkami k bydlení.

(Marek a kol. 2012)

Nejvýstiţnější definicí je pro mě definice, která označuje osobu bez přístřeší jako

někoho, kdo sice mŧţe mít bydlení, ale postrádá domov. (Netopilová, 2012) „Nemít

domov znamená postrádat místo, kde je máma a táta, kde je člověk obklopen láskou

a péčí, kde se učí ţít v lidské společnosti, přijímá určité hodnoty a osvojuje si nějaký

ţivotní styl. Je to zázemí, místo vzájemného obdarovávání, kam se člověk můţe

kdykoliv vrátit a kde se mu dostane vřelého přijetí, jistoty, bezpečí, ochrany a

podpory v nouzi, místo, kde proţíváme vztahy k blízkým lidem, kde cítíme lidské

2 Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení, vytvořená Evropskou federace národních

sdruţení pracujících s bezdomovci (FEANTSA) (Hradecká, Hradecký, 1996)

13

teplo, spokojenost a štěstí, místo, ke kterému nás váţou silné emoce. Mít domov

znamená vědět, ţe se mám kam vrátit a ţe existují lidé, kteří mě mají rádi.“

(Prŧdková, Novotný, 2008, s.10) Domov tvoří ochranu před vnějším světem a jako

takový patří mezi základní lidské potřeby. (Netopilová, 2012)

Z hlediska mého výzkumu budu pracovat s lidmi bez přístřeší jako s lidmi, které

postihla nejkrajnější forma sociálního vyloučení z dŧvodu, ţe neměli dostatečné

moţnosti a vlastní zdroje k tomu, aby obstáli nárokŧm většinové společnosti.

1.2 Oprese a diskriminace

V této podkapitole povaţuji za dŧleţité zmínit rozdíl mezi pojmy oprese a

diskriminace, jelikoţ se domnívám, ţe jsou oba pojmy často povaţovány za totoţné.

Oba pojmy do jisté míry znamenají znevýhodnění jedincŧ či skupin vŧči většinové

společnosti. Podle Thompsona (in Navrátil, 2013) souvisí oba pojmy se zneuţitím

moci a jejich podstata tak vychází i ze společenských struktur.

1.2.1 Oprese

Opresí označujeme uplatňování moci či autority zatěţujícím, krutým nebo

nespravedlivým zpŧsobem ze strany vládnoucí skupiny vŧči osobám, které mocí

nedisponují. Bývá spojena s násilným omezováním a potlačováním lidských práv.

(Weber, 2010) V rámci antiopresivních přístupŧ mŧţeme opresi vymezit jako útlak

či útisk, v jehoţ dŧsledku dochází ke strukturálnímu znevýhodnění určitých skupin

ve společnosti, jimţ jsou systematicky odepírána určitá práva či moţnosti, která jsou

většinové společnosti běţně dostupná. Tento útisk vychází z předpokladu, ţe moc ve

společnosti je nerovnoměrně rozdělena a na základě toho dochází k vykořisťování

určité, v tomto případě podřízené, skupiny lidí. (Navrátil, 2013) Budeme-li hovořit o

opresi v kontextu sociální práce, mŧţeme ji vztáhnout k nespravedlivým sociálním

normám, které zapříčiňují podřízené postavení určitých společenských skupin, které

nedisponují mocí a tím pádem mŧţeme chápat toto vykořisťování jako sociálně

podporované. (Weber, 2010) V tomto případě mŧţeme hovořit téţ o opresi

institucionální, jelikoţ je podporována a prosazována ze strany společnosti a jejích

institucí. Ty se snaţí systematicky prosazovat praktiky, které mají pro utlačovanou

skupinu represivní dŧsledky. (Cheney, LaFrance, Quinteros, online, 2006) Oprese

14

mŧţe být ze strany vládnoucích skupin záměrná, či si ji pracovníci nemusejí

uvědomovat. (Navrátil, 2013)

Young rozděluje formy oprese do pěti základních kategorií, kterými jsou

vykořisťování, marginalizace, bezmocnost, kulturní imperialismus a násilí. Tyto

základní formy útlaku chápe zároveň jako kritéria pro posouzení, zda je daný jedinec

či skupina utlačována. Zmíněné formy oprese dále Young spojuje do dvou

podkategorií, kdy pŧvod vykořisťování, marginalizace a bezmocnosti vidí ve

zpŧsobu dělby práce ve společnosti, přičemţ jsou omezeny materiální a sociální

příleţitosti k rozvinutí schopností utlačovaných jednotlivcŧ či skupin, zatímco

kulturní imperialismus a násilí vycházejí podle Young z nespravedlivých

stereotypních představ, které jsou ve společnosti kulturně zakořeněné a formují

vztahy dominance a podřízení ve společnosti. Současně dodává, ţe tyto opresivní

formy pŧsobí navzájem v interakcích a v konkrétních případech se často objevuje

více forem současně. (Young in Šubrt, 2007) Jednotlivé formy oprese pak Young

(1990) definuje takto:

Vykořisťování: V pojetí Young vychází vykořisťování z Marxovi teorie nadhodnoty

a jde tedy o nespravedlivé vyuţívání schopností jednotlivcŧ či skupin ve svŧj

prospěch. V nejširším pojetí se projevuje zpŧsobem, ţe skupina či jednotlivec

vykořisťuje jinou osobu či skupinu tím, ţe od nich získává určité sluţby či zboţí, na

které nemá ţádný skutečný nárok. O vykořisťování hovoříme kromě kapitalismu

například v případě otroctví.

Marginalizace: Young povaţuje marginalizaci za pravděpodobně nejhorší formu

oprese. Jedná se o postupné vylučování jednotlivcŧ či skupin ze společenství, jejich

odsouvání na okraj společnosti. Tito lidé jsou pak vyloučeni z účasti na zpŧsobu

ţivota, který je běţný pro většinovou společnost. Členové marginalizovaných skupin

často nezastávají ve společnosti významnější postavení, zpravidla jsou hospodářsky a

ekonomicky slabší. Ve vysoké míře se zde vyskytuje nezaměstnanost a chudoba.

Dŧvodem takového zpŧsobu ţivota mŧţe být skutečnost, ţe marginalizovaným

jedincŧm a skupinám je bráněno k přístupu k pěti základním zdrojŧm majoritní

společnosti, coţ je vzdělání, bydlení, zaměstnání, zdravotní péče a sociální ochrana.

(Prŧdková, Novotný, 2008) Povaţuji za velmi dŧleţité si uvědomit, ţe marginalizace

v dnešní době není povaţována za přirozený jev, nýbrţ za výsledek vědomého či

15

nevědomého vytlačovaní těchto jednotlivcŧ či skupin společností. (Stanoev in

Sociální práce/Sociální práca, 2015)

Bezmocnost: Bezmocnosti vychází podle Young z pocitu utiskovaných, ţe svou

situaci jen těţko změní. Přímá účast těchto lidí na rozhodování veřejné politiky je

vzácná, tito lidé se nemohou stejnoměrně podílet na rozhodnutích, které ovlivňují

jejich podmínky a moţnosti, v tomto smyslu tedy nemají významnější moc. I zde

jsou tedy drţitelé moci privilegováni nad těmi, kteří mocí nedisponují. To vše brání

těmto lidem posunout se, jelikoţ takto nastavený systém jim nedává moţnosti zlepšit

a rozvinout svoje moţnosti. Příčinou této bezmocnosti jsou tedy překáţky v rozvoji

osobních kapacit, nedostatek rozhodovacích pravomocí a neuctivé zacházení

vycházející z nízkého statusu těchto lidí.

Kulturní imperialismus: Spočívá v označení hodnot, zvykŧ, postojŧ, kultury apod.

většinové společnosti jako normální. V dŧsledku toho vznikají kulturní stereotypy,

skrze které je tato normalita hodnocena. Tímto dochází k rozdělení naší společnosti

na ty, kteří se s těmito normami ztotoţňují a na ty „ostatní“ (the Others) Tyto

stereotypní představy jsou pak povaţovány bez diskuze za správné a vše mimo ně lze

označit za neţádoucí či dokonce deviantní. Dobrým příkladem je třeba přesvědčení,

ţe kaţdá ţena je ráda matkou, nebo ţe rodina má být tvořena muţem, ţenou a dětmi.

Násilí: Některé skupiny lidí jsou vystaveni formou oprese nazývanou systémové

(institucionální) násilí. Motivem tohoto násilného chování není nic jiného, neţ

pokořit, poníţit lidskou osobnost. Toto násilí je systematické, jelikoţ je směřováno

ke členŧm určité skupiny právě z dŧvodu toho, ţe náleţí k dané skupině. Skutečnost

ţe toto násilí vychází z nejvyšších společenských vrstev, od samotných drţitelŧ

moci, poukazuje na to, ţe je společensky tolerované a viníci jsou málokdy potrestáni.

Nejčastěji se setkáme se systematickým psychickým týráním, nejsou však vyloučeny

ani fyzické útoky. Institucionálnímu násilí je věnována převáţná část této práce a

konkrétní případy jsou uvedeny nejen v teoretické, ale i v praktické části této práce.

16

1.2.2 Diskriminace

Diskriminací se rozumí nerovné chování vŧči jednotlivcŧm či skupinám na základě

jejich příslušnosti k sociální kategorii. Je tedy přímo v rozporu se zásadami rovného

zacházení. Nejčastějšími dŧvody diskriminace jsou pohlaví, etnická či rasová

příslušnost, národnost, sexuální orientace, zdravotní stav, věk a víra. Slovo

diskriminace nemá však na rozdíl od oprese pouze negativní význam. V rámci

nerovného přístupu zvýhodníme jednoho tím, ţe druhého naopak znevýhodníme.

Mŧţeme tedy hovořit o diskriminaci pozitivní i negativní. (Hnilica, 2010)

K diskriminaci dochází především v soukromé sféře, kdy se zakázaného nerovného

zacházení dopouštějí v našem případě například zaměstnavatelé, stráţníci, lékaři či

poskytovatelé rŧzných sluţeb. Najdeme ji ale také ve sféře veřejné, kdy se

diskriminace dopouštějí přímo orgány veřejné správy či orgány financované státem,

jako jsou nemocnice, školy atd. I v případě diskriminace se mŧţe jednat jak o

záměrné jednání, tak i o neúmyslné chování. (Štěpánková, 2006)

Diskriminaci mŧţeme také rozdělit na diskriminaci přímou a nepřímou.

Diskriminace přímá se vyznačuje méně výhodným zacházením s jedincem či

skupinou ve srovnání s jinou osobou či osobami. Dŧvodem tohoto znevýhodnění

jsou pak výše zmíněné rysy, jako například pohlaví, věk, národnost, rasa nebo

etnický pŧvod apod. Přímá diskriminace je často lehce rozpoznatelná, jelikoţ si

znevýhodněná osoba často uvědomuje, ţe je s ní zacházeno nerovně oproti jiným.

Naproti tomu nepřímá diskriminace, není ve většině případŧ na první pohled zjevná a

její oběti si ani znevýhodněné postavení neuvědomují. Dochází k ní v dŧsledku

aplikace určitého jednání, které je na venek neutrální. (Štěpánková, 2006).

Thompson (in Navrátil, 2013) poukazuje na skutečnost, ţe jednat s kaţdým stejně

ještě neznamená jednat s kaţdým rovně a uvádí příklad osob s tělesným postiţením.

Pokud se totiţ s jejich specifickými potřebami nepočítá, jsou automaticky

znevýhodněni i v prostém přístupu do budovy.

V boji proti opresi a diskriminaci se v sociální práci objevili tzv. antiopresivní

přístupy, které reagovali na konflikty v multietnických společnostech v Evropě a

Americe v 80. letech 20. století. Tyto modely si nedávají za cíl nic jiného, neţ

zmírnit dopady oprese a diskriminace, ideálně je úplně odstranit (Navrátil, 2013)

Podle Thompsona je v rámci antiopresivních přístupŧ jádrem dobré sociální praxe

17

tzv. antiopresivní vědomí, s čímţ souvisí uvědomování si problematiky oprese a

diskriminace mezi sociálními pracovníky. Pokud sociální pracovník nedokáţe

rozpoznat klientovo znevýhodněné postavení, nemŧţe poskytnout klientovi

adekvátní pomoc. (Thompson in Navrátil, 2013)

Oprese a diskriminace znevaţují hodnotu a dŧstojnost člověka. (Navrátil, 2013).

Z předchozího textu vyplývá, ţe hranice mezi nimi je často jen těţce rozpoznatelná.

Přesto lze z tohoto textu vyčíst nepatrné rozdíly, které bych zde ráda shrnula.

Zatímco o diskriminaci se v textu hovoří jak v pozitivním tak negativním smyslu,

oprese má pouze význam negativní. Dále je zde zmíněno, ţe oprese i diskriminace

vycházejí ze společenských struktur. V tomto případě mŧţeme diskriminaci opět

rozdělit jak na individuální tak společenskou, oproti tomu oprese má vţdy pŧvod

společenský. Adams (2007) pak poukazuje na sílu dŧsledkŧ oprese a diskriminace.

Zatímco diskriminace mŧţe být často neškodná, oprese je oproti tomu dlouhodobá,

krutá, velmi systematická a silně institucionalizovaná.

1.3 Vybrané instituce v kontaktu s lidmi bez přístřeší

„Neošetřili mě v ambulanci, neměl jsem kartičku pojišťovny.“

„Byl jsem přepaden, ale jsem pro ně jen feťák bez dokladů, tak mě ani

nevyslechli.“

„Byl jsem napaden stráţníkem Městské policie za to, ţe spím na squatu.

Policista do mě kopal se slovy: „Dnes nepřeţiješ, zmrde!“ Vytáhl sluţební

zbraň, natáhl ji a zamířil na mne. Kdyţ jsem se stočil bolestí v rohu, zandal ji a

začal šlapat po kamarádovi.“

„Chytli mě s botama u regálu v krámě. Policajti mě odvezli za město, a tam po

mě chtěli sexuální sluţby, jinak ţe mě zavřou.“

„Ochranka mě chytla u kasy, protoţe jsem bezdomovec. Měl jsem na všechno

účet. Hrozně je to štvalo, tak mě ve skladu zkopali.“

„Na úřadě na mě řvali a nechtěli mi dát občanku, dokud nezaplatím pokutu.“

(výpovědi klientů převzaty z časopisu Dekontaminace III/2015)

Tyto či podobné výpovědi slýchává čas od času téměř kaţdý kdo, pracuje s lidmi bez

domova. Je smutné, ţe lidé, kteří by měli znamenat pomoc a ochranu, se umí chovat i

18

velmi zle. Ať uţ jde o policisty, zdravotníky či pracovníky úřadŧ. Pro lidi bez

přístřeší platí stejná práva garantována zákony, jako pro všechny občany naší

republiky. Problém však mŧţe nastat v případě uplatňování těchto práv. Pokud dojde

k jejich porušení ze strany veřejných institucí z dŧvodu, ţe si to tyto instituce jako

drţitelé moci „mohou“ vŧči lidem bez přístřeší jako té slabší straně jednoduše

dovolit, mŧţeme hovořit o opresi. To samé platí v případě, ţe by pracovníci institucí

nedodrţovali svoje povinnosti vŧči této cílové skupině. Výzkum provedený

organizacemi Jako doma a ASLIDO poukazuje na to, ţe se ţeny bez domova stávají

při kontaktu s nejrŧznějšími institucemi tzv. „osobami druhé kategorie“ a vnímají, ţe

je s nimi také podle toho zacházeno. Pracovníci s nimi jednají s despektem, odmítají

lidem bez domova poskytnout sluţby, podávají jim nedostatečné informace. Lidé bez

domova se setkávají s nadávkami a jsou vystaveni fyzickému násilí, např. bití.

(Kolářová, Lindovská a kol. in Sociální práce/Sociální práca, 2016) Právě na

konkrétní případy z tohoto výzkumu navazuji i v této části práce, kde se zaměřuji na

Policii České republiky, stráţníky obecní policie, zdravotnický personál a pracovníky

Úřadŧ práce.

1.3.1 Policie České republiky a obecní policie

V této části práce bych ráda krátce představila Policii České republiky a obecní

policii a nadále poukazuji na práva a povinnosti těchto institucí vŧči lidem bez

přístřeší, které vnímám jako klíčové a zmiňuji některé situace, při kterých dochází ke

kontaktu policistŧ s lidmi bez domova.

Policie České republiky je definována jako ozbrojený bezpečnostní sbor, instituce,

která je součástí státní moci a jejím úkolem je udrţování vnitřního pořádku a

bezpečnosti například tím, ţe se snaţí předcházet trestné činnosti. (zákonyprolidi,

online, 2009) Policie ČR je tvořena útvary s územně vymezenou pŧsobností. Činnost

Policie České republiky je řízena zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky.

(Kuzníková, 2008) Policie ČR je téţ známa jako státní policie a s tímto termínem je

nadále pracováno ve výzkumné části této práce.

Obecní policie je instituce zřízená zastupitelstvem obce a jejím úkolem je zajišťovat

veřejný pořádek v obci, kdy dohlíţejí zejména na dodrţování předpisŧ a pravidel

společenského souţití, přispívá k ochraně bezpečnosti osob a majetku, odhaluje a

19

pokutují přestupky. Příslušníci obecní policie se nazývají stráţníci a kaţdý občan má

právo obrátit se na stráţníka s ţádostí o pomoc. (zákonyprolidi, 2017, online) Obecní

policie úzce spolupracuje při plnění úkolŧ s Policií České republiky a její činnost řídí

Zákon č. 553/1991 Sb. o obecní policii. (Kuzníková, 2008) Obecní policie je často

neodborně nazývána městskou policií a s tímto termínem je i nadále pracováno ve

výzkumné části této práce.

Lidé bez domova přicházejí do kontaktu s policisty nejen jako pachatelé, ale i jako

oběti trestných činŧ či přestupkŧ. Budeme-li hovořit o lidech bez přístřeší jako

pachatelích, je nutné si uvědomit, ţe kriminální chování je do jisté míry ovlivněno

jejich nepříznivou sociální situací. Dŧvodem opačné situace, kdy se lidé bez domova

stávají obětmi trestných činŧ, je především ţivot v nechráněném sociokulturním

prostředí, které do jisté míry dělá z lidí bez domova snadný terč. Ti jsou pak

okrádání, fyzicky napadáni, nebo jsou zmanipulováni k výkonu určitých činností za

hranicí zákona. (Pěnkava, 2010)

Při svém jednání musí pracovník Policie České republiky i stráţník dodrţovat určité

zásady. Tyto zásady jsou dány nejen výše uvedenými zákony3 ale i etickými kodexy

obou institucí a jsou s ohledem na náplň práce obou institucí velmi podobné.

V následujících řádcích bych ráda v obecné podobě zmínila ty nejzákladnější, které

úzce souvisejí s tématem a navazují na výsledky výzkumu organizace Jako doma,

který byl zaměřený mimo jiné na institucionální násilí páchané na ţenách bez

domova. Pro pracovníky Policie České republiky a stráţníky pouţívám

v následujícím textu jednotného pojmu policista.

Ve výpovědích respondentek se v určitých případech objevilo, ţe vnímaly přístup

policistů jako nešetrný, plný nevhodných oslovení, některé klientky se dále setkaly

s nedůvodným vykazováním z veřejného prostranství a dokonce i fyzickým

násilím. Jiné výpovědi hovoří o pocitu nedovolání se spravedlnosti a velmi

necitlivém zacházení. V posledním případě pak šlo o neposkytnutí pomoci, kdy byl

policista svědkem fyzického napadení klientky a nezakročil. (Lindovská, 2016)

3 Při citaci níţe uvedených zásad uvádím jako výchozí zdroj pouze Zákon o Policii České republiky.

Neznamená to však, ţe by zmíněná práva a povinnosti neplatila i pro stráţníky. Obsah Zákona o

Policii České republiky a Zákona o obecní policii je, co se týče těchto práv a povinností, obsahově

velmi podobný s ohledem na obdobnou náplň práce pracovníkŧ obou institucí. Zmíněná práva a

povinnosti jsou tedy uvedeny v obou zákonech.

20

Základní povinností policisty a je být zdvořilý. Policista a zaměstnanec policie jsou

při plnění úkolů policie povinni dodrţovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, váţnosti a

důstojnosti osob i své vlastní. (Zákon č. 553/2001 Sb., § 9) V souladu s etickým

kodexem by se všemi lidmi měl policista jednat slušně, korektně a s porozuměním,

vyhýbat se střetu zájmů i korupci. Mají také respektovat rovnost mezi všemi osobami

bez rozdílu při současném respektování kulturní a hodnotové odlišnosti příslušníků

menšin. (Candigliota a kol., 2010)

Pokud jiţ policista musí zasáhnout, má povinnost dbát na to, aby případný postup

byl přiměřený. Nikomu v souvislosti s touto situací nesmí být zpŧsobená

bezdŧvodná újma v dŧsledku postupu a zásah do práv a svobod osob nesmí překročit

míru nezbytnou k dosaţení účelu, který byl sledován tímto úkonem. (Zákon č.

553/2001 Sb.) Stejně tak nesmí dojít k bezdůvodnému použití donucovacích

prostředků, mezi které patří například hmaty, chvaty, kopy a podobně. Takovýto

zásah je oprávněný pouze v případě, ţe by došlo k ohroţení ţivota další osoby

útočníkem. (Zákon č. 553/2001 Sb.)

Pokud dojde k omezení svobody, například zadrţení, nesmí pak tato osoba být

vystavena mučení nebo krutému, nelidskému anebo poniţujícímu zacházení a nesmí s

ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost. Pokud se

tak stane a je tomu přítomen další policista, musí tomuto jednání učinit přítrţ. (Zákon

č. 553/2001 Sb. § 24)

Co se týče zmíněné situace, kdy jsou lidé bez přístřeší vykazování z veřejného

prostranství, například z laviček, vlakových a autobusových nádraţí, prostorŧ před

supermarkety apod., mŧţe opět dojít k neodŧvodněnému zasahování do lidských

práv. Policisté by měli jednat s lidmi bez přístřeší jako s kaţdým dalším občanem bez

rozdílu. Ţádný policista tedy nemŧţe legálním zpŧsobem lidem bez domova zabránit

v tom, aby se na těchto místech pohybovali. Nehledě na to, ţe právě tato místa jsou

výborným zdrojem k obstarání si obţivy pro tyto lidi. Výjimkou by byla situace, ţe

by osoba bez přístřeší byla viditelně pod vlivem alkoholu a svým chováním

významně obtěţovala ostatní. Pouhý argument, ţe se sdruţování lidí bez domova na

určitých místech někomu nelíbí, je bezpředmětný. (Brendlová, online, 2012)

Vztah policistŧ k lidem bez přístřeší není příliš kladný. Pokud nahlédneme do

oficiálních zdrojŧ, je patrné, ţe jejich vztah má spíše represivní charakter. Pŧvod

21

tohoto charakteru mŧţeme najít přímo v postoji našich politikŧ k této cílové skupině,

mezi kterými panuje převládající názor, ţe si lidé bez domova za svou situaci mohou

sami. To vede z jejich strany k uplatňování restriktivní politiky, coţ se projevuje

v našem případě například snahou vytlačit lidi bez domova z určitých čtvrtí, na

okraje měst apod. Subjektem se pak v tomto případě stávají právě policisté, kteří tuto

restriktivní politiku vykonávají. (Štěchová a kol. 2008)

1.3.2 Zdravotnický personál

Ţivot na ulici s sebou bezesporu nese značné fyzické i psychické zdravotní

problémy. V některých případech mŧţe být špatný zdravotní stav i příčinou toho,

proč se lidé ocitají bez domova (Šupková, 2007) Zdravotní problémy často vyplývají

z absence zdravé ţivotosprávy a hygieny, která je při ţivotě na ulici jen obtíţně

udrţitelná. Tomu všemu ani nepřispívá nedostatek spánku, tepla a jistě alespoň

v začátcích jakési neustálé vnitřní napětí, co bude dál. Ţivot na ulici velmi často také

doprovází alkohol či jiné návykové látky. Přesto všechno je zjevné, ţe lidé bez

domova mají problémy s dostupností vhodné zdravotní péče. (Barták a kol. in

Sociální práce/Sociální práca 2006)

Formálně shodné podmínky pro přístup lidí bez domova ke zdravotní péči jsou často

dŧvodem, jenţ ve svém dŧsledku vede k nerovnému postavení těchto pacientŧ ve

srovnání s většinovou populací. (Koncepce prevence a řešení problematiky

bezdomovectví do roku 2020, 2013) Příkladem mŧţe být například propuštění

pacienta do „domácí péče“. Pro lidi bez domova však tento počin znamená předčasně

ukončenou léčbu, jelikoţ nejsou schopni si takové podmínky zajistit (Barták a kol. in

Sociální práce/Sociální práca2006)

V České republice právo na ochranu zdraví garantuje Listina základních práv a

svobod. Přesto výjimkou nejsou případy, kdy došlo podle zkušeností sociálních

pracovníkŧ k porušení zákona i lékařské etiky a byla v určitých případech pacientŧm

bez domova odmítnuta zdravotní péče. Lékaři v mnoha případech odmítají lidi bez

přístřeší do nemocnice přijmout. Argumentují například tím, ţe neshledali u pacienta

dostatečné zdravotní dŧvody k hospitalizaci. Někteří lékaři také podezřívají tyto

pacienty, ţe se chtějí pouze najíst a vyspat v teple a odmítají jejich přijetí s tím, ţe

22

nemocnice nejsou sociálně-charitativní zařízení. (Barták a kol. in Sociální

práce/Sociální práca 2006)

Velmi diskutovaným tématem ve věci přístupu lidí bez domova ke zdravotnické péči

jsou chybějící doklady a neplacené zdravotní pojištění. Nicméně neplacené

zdravotní pojištění ještě neznamená, ţe by člověk bez přístřeší neměl nárok na

ošetření. Podle zákona jsou i lidé, kteří neplní povinnost platit zdravotní pojištění,

stále pojištěnci a mají tedy i shodná práva. Dluhy za neplacené zdravotní pojištění

jim však narŧstají a to ve finále vede k administrativním potíţím při ţádosti o plnění

úhrad zdravotnickým zařízením za úkony provedené na těchto pacientech. Navzdory

tomu, nesmí být pacient při zdravotních obtíţích zdravotnickým zařízením odmítnut.

V případě akutních problémŧ pak nehraje roli ani spádovost nemocnice či

neexistence smluvního vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou, na coţ se lékaři

často odvolávají. (Šupková, 2007)

Podobně na tuto problematiku pohlíţejí i další autoři, kteří udávají zkušenosti s tím,

ţe záchranná sluţba často odmítá vozit lidi bez domova, jelikoţ to pro ně pak

znamená dezinfekci sanitky. Lékaři pak odmítají pacienty bez domova

hospitalizovat, jelikoţ je podezírají z toho, ţe chtějí pouze jídlo a postel. Odmítají je

pro údajně neuhrazené zdravotní pojištění, popř. absence kartičky zdravotní

pojišťovny; neošetří ho, protoţe nemá trvalé bydliště ve spádové oblasti. (Marek a

kol., 2012, s. 49) Většina lidí bez domova nemá spádovou nemocnici, jelikoţ nemají

trvalé bydliště, nebo se k němu vztahují pouze úředně. Obdobné je to i s absencí

praktického lékaře. Avšak přes všechny vyjmenované komplikace je lékař povinen

příznaky nemoci u lidí bez domova prověřit a argumentace spádovosti nemocnice

není relevantní. Pokud nastane neočekávaná událost, záchranná sluţba musí

pacienta odvézt do nejbliţší nemocnice. Argumentace, ţe „bezdomovec“ není

pojištěn, také není důvodem k odmítnutí ošetření. (Marek a kol., 2012, s. 49)

Výzkumu zaměřený nejen na institucionální násilí páchané na ţenách bez přístřeší,

publikovaný organizací Jako doma, přinesl znepokojující výsledky toho, jak ţeny

bez domova vnímají zdravotnickou péči. Respondentky se zmiňují především o

nerovném zacházení, neempatickém přístupu a jiţ zmíněním odmítnutí ošetření

především z dŧvodu chybějících dokladŧ o zdravotním pojištění. (Lindovská, 2016)

23

Přitom kaţdý pacient má právo na dŧstojné zacházení, úctu, ohleduplnost a

respektování soukromí ze strany zdravotnického personálu. Pacient si mŧţe zvolit

lékaře, který mu nejvíce vyhovuje. Má právo znát jména zdravotníkŧ, kteří

s pacientem pracují, a kaţdý má právo na srozumitelné informace o svém zdravotním

stavu a navrhovaném postupu léčby. (Kalibová, Glaserová, 2015)

Dŧvod dalších problémŧ, které pacienti vnímají jako nerovný a neempatický přístup

vidí Šupková (2007) následovně. Podle jejího názoru hraje výraznou roli v tom, jak

zdravotníci přistupují k pacientŧm bez přístřeší fakt, ţe se takový pacient po

propuštění z nemocnice vrací opět na ulici, tedy zpět do rizikového prostředí a tak

někteří zdravotníci vnímají ošetřování těchto lidí jako zbytečné a tak k tomu i

přistupují.

Co se týká řešení zdravotních problémŧ, není výjimkou, ţe lékař předepíše

pacientovi bez domova léky, které si pak následně tento pacient nemá moţnost

obstarat, jelikoţ na ně finančně nedosáhne. Takový pacient se pak opakovaně vrací

do zdravotnického zařízení bez lékŧ a nestabilizovaný a bývá mu opakováno, ţe si za

zhoršení svého problému může sám. Toto je opět dŧkaz formálně shodně

nastavených podmínek, které lidi bez domova znevýhodňují. Proto by si lékaři měli

uvědomit, ţe často jedinou moţností pro takovéto pacienty je předepisovat léky

pokud moţno plně hrazené či s co nejmenším doplatkem. (Schejbalová, 2009,

online)

Bohuţel čím více mají pacienti bez domova zkušenost se špatným zacházením či

odmítnutím lékařské pomoci, příště ji jiţ nevyhledají. (Šupková, 2007) A pokud se

tak stane, tak pouze ve chvíli, kdy uţ je zdravotní stav těchto pacientŧ nanejvýš

závaţný, ţe se bez lékařské pomoci jiţ těţko obejdou. (Schejbalová, 2009, online)

Zajištění zdravotní péče o lidi bez domova není v současnosti v systému zdravotní

péče ani v systému zdravotního pojištění nijak koncepčně řešeno. Jako nejčastější

bariéry v bezproblémovém přístupu lidí bez domova ke zdravotní péči jsou

spatřovány v malé kapacitě lékařŧ ochotných tuto práci vykonávat, problémy

vyplývající z neplaceného zdravotního pojištění, nemoţnost dodrţovat lékařský

reţim ze strany pacientŧ, v případě potřeby lŧţkové či následné péče se pak jedná

především o nedostatek volných lŧţek a problémy s uhrazením pobytu. Většina

expertŧ z oboru pak nachází moţné řešení těchto problémŧ ve zřízení sociálně-

24

zdravotnického zařízení, kde by nejen ke zdravotnímu stavu, ale i k celé sociální

situaci pacientŧ bez domova bylo přistupováno komplexně. (Koncepce prevence a

řešení problematiky bezdomovectví do roku 2020, 2013)

1.3.3 Úřady práce

Úřad práce české republiky je organizační sloţkou státu, jehoţ zřizovatelem je

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Řeší situace na trhu práce od roku 1990. Před

tímto rokem se dá hovořit o tom, ţe nezaměstnanost jako taková, neexistovala. Úřad

práce je specializovaným orgánem státní správy, který se podílí a realizaci státní

politiky v oblasti zaměstnanosti. Úřady práce v současné době řeší individuální

problémy osob nezaměstnaných a osob ve finanční tísni.

Od roku 2004, kdy nový Zákon o zaměstnanosti č.435/2004Sb. sjednotil všechny

instituce a agendy v oblasti zaměstnanosti a později i státní sociální podpory, je nyní

v kompetenci Úřadŧ práce kromě péče o nezaměstnané také vyplácet dávky státní

sociální podpory, dávky hmotné nouze, dávky pro osoby se zdravotním postiţením a

příspěvek na péči. Zákonem, který shrnuje obecné zásady Úřadŧ práce, je pak Zákon

č. 73/2011Sb. o Úřadu práce České republiky. Z těchto dávek mají pak pro lidi bez

domova největší význam dávky hmotné nouze, mezi které patří příspěvek na

ţivobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamţitá pomoc.

Strukturu úřadu práce tvoří generální ředitelství v Praze, dále pobočka pro hlavní

město Praha a krajské pobočky, jejichţ součástí jsou kontaktní pracoviště. Výskyt

Úřadŧ práce tak tedy koresponduje tak s bývalým rozmístěním okresních měst.

(Horák, 2014)

Listina základních práv a svobod zaručuje mimo jiné kaţdému, kdo se nachází

v hmotné nouzi, právo na pomoc k zajištění základních ţivotních podmínek, pokud si

tyto podmínky nedokáţe osoba zajistit sama. Dále například Evropská sociální charta

zavazuje smluvní strany, ţe všem osobám bez dostatečných zdrojŧ, pokud si nejsou

schopny tyto zdroje opatřit vlastními moţnostmi, bude zajištěna dostatečná pomoc,

zejména pomocí dávek sociálního zabezpečení, která bude dostačující a odpovídající

jejich situaci. (Chudoba – záleţitost nás všech)

25

Bohuţel realita je často odlišná. Ve výsledku málokterý člověk bez domova pobírá

sociální pomoc, jelikoţ dávky jsou nastaveny tak, ţe na ně člověk bez domova

obvykle nedosáhne. Sociální systém je pro ně sloţitý, neorientují se v něm, takţe

nárok na dávku raději vzdají. V jiných případech je zase dávka tak nízká, ţe

jednoduše nestačí k přeţití. (Marek a kol., 2012)

Značná část sociální pomoci je vázána na místo trvalého bydliště, které je bohuţel

často jen formální. Při přiřazování dávky mají pracovníci většinovou pravomoc

rozhodnout ve prospěch či neprospěch klienta a dávku poskytnout či odepřít. Proto

tedy velmi záleţí na jednotlivém přístupu pracovníkŧ, jejich hodnotách a vnitřních

postojích, ale také na kultuře dané organizace. Osoby pověřené pro udělování dávek

si často klienta bez přístřeší označí jako problémového a dávku mu upřou. Ať uţ si to

klient zaslouţí, nebo ne, těţko to změní. (Marek a kol., 2012, s. 48) Po těchto

komplikacích není divu, ţe takový člověk pak často komunikaci s úřady vzdá.

Tak jako v předchozích kapitolách, i zde bych se ráda odkázala na výsledky

výzkumu organizace Jako doma, který poukazuje na nevhodné zacházení lidí bez

přístřeší při kontaktu s Úřady práce. Respondentky si zejména stěţují na nejrŧznější

nejasnosti při přidělování dávek, nezájem ze strany pracovníků ohledně životní

situace klientek, ponižující a arogantní přístup úřednic a nabízení neadekvátních

řešení situace klientek, které se zároveň bojí odmítnout. (Lindovská, 2016)

Jako největší bariéru pro dosaţení dávek sociální pomoci vnímám ve vnitřních

stereotypních postojích pracovníkŧ, nízké informovanosti lidí bez domova o nároku

na konkrétní dávky a existenci obtíţí v komunikaci s orgány sociální pomoci při

podávání ţádosti o dávku a také při vyplňování formulářŧ. Zároveň bych ráda

podotkla, ţe si uvědomuji, v jakých podmínkách sociální pracovnice na úřadu

pracují. Je na ně kladen neustálý tlak na sniţování výdajŧ, sniţuje se i počet

sociálních pracovnic, zatímco počet klientŧ Úřadŧ práce přibývá. Pracovníci přechází

k byrokratické činnosti a dochází k redukci sociální práce. Samozřejmě se zde nechci

pracovníkŧ Úřadu práce zastávat, avšak pouze poukázat na to, ţe hlavním viníkem

oprese ze strany Úřadŧ práce mŧţe být i politizace a ekonomizace sociální práce na

úřadech. (Hiekischová, in Sociální práce/Sociální práca, 2015)

26

1.4. Stereotypy a předsudky směřující k lidem bez domova

I kdyţ podle Thompsona (in Navrátil, 2013), nemŧţe být oprese jednoduše

vysvětlena s odkazem na osobní předsudky, spousta autorŧ stále spatřuje příčinu

oprese a diskriminace právě v předsudcích a stereotypech. Zároveň však dodávají, ţe

aby tomu tak bylo, musí být tento stereotyp sdílený, coţ znamená, ţe je povaţován

více lidmi nezávisle na sobě jako pravdivý (Hnilica, 2010)

Stereotyp je naše přesvědčení, ţe některá vlastnost A vţdy souvisí s vlastností B.

Nositelem stereotypu je vţdy konkrétní jedinec. (Hnilica, 2010) V našem případě by

například mohlo jít o tvrzení, ţe lidé bez domova nechtějí pracovat. Pokud kdokoliv

na základě tohoto stereotypu jedná, aniţ by si ověřil jeho platnost v dané situaci,

stává se z něj předsudek. Předsudek je tedy neověřený stereotyp. Vlastně mŧţeme

hovořit o tom, ţe se jedná o jakýsi předčasný úsudek, tedy postoj získaný ještě před

tím, neţ se s konkrétním objektem našeho předsudku seznámíme. Předsudky jsou

často pokládány za záporné, ale nejsou vyloučeny také kladné postoje. (Hnilica,

2010). Janebová (2014) dále povaţuje za dŧleţité odlišit, zda jde o předsudek

reflektovaný či nikoliv. V případě reflektovaného předsudku pracovník o tomto

předsudku ví, avšak je pro něj natolik silný, ţe jej nedokáţe překonat a jednat

v konkrétních situacích individuálně. Pokud si pracovník svŧj předsudek

neuvědomuje, jedná se pak o předsudek nereflektovaný.

Obecně a zjednodušeně lze říci, ţe postoj k posledně jmenovaným skupinám lze

shrnout do věty: Proč jim pomáhat, vţdyť si zato přece můţou sami! Kdyby pracovali

a nefetovali, tyto problémy by neměli. (euro.cz, online, 2012) Bohuţel i takové

články najdeme v dnešní době na internetu. Lidé bez domova jsou skupinou, o níţ

panuje nespočet předsudkŧ a stereotypŧ. Vlastně se dá říci, ţe ty nejpodstatnější byly

shrnuty v úvodní větě a proto bych na ně ráda v následující části práce zareagovala.

27

1.4.1 Lidé bez domova si za svou situaci mohou sami.

„ … oni nemusí být bezdomovci. Jsou nástroje ve státě, ţe se do té situace nemusí

vůbec dostat, a i pokud se do ní dostanou, tak se z ní mohou dostat ven, pokud ale

CHTĚJÍ. ... na tohle ten stát opravdu ty nástroje má … aby se nikdo nedostal do té

nejspodnější vrstvy.“ 4 (Kolářová, Vojtíšková, 2008, s. 24)

Podle mého názoru je velmi chybné přistupovat k bezdomovectví jako k dŧsledku

vlastní volby. Nesmíme v první řadě zapomínat na příčiny vzniku bezdomovectví,

mezi které patří ztráta zaměstnání, rozvod, odchod od rodiny, výkon trestu, finanční

problémy a dluhy, opuštění dětského domova či jiného institucionálního zařízení,

ztráta bytu a nakonec mentální či fyzické onemocnění. Hovořit o bezdomovectví

jako o důsledku vlastní volby je relevantní cca v 7% ze všech případů. (Peterek,

2007)

Totéţ potvrzuje v rozhovoru i Vítězslav Bartoš (2006, in Sociální práce/Sociální

práca s.33), sociální pracovník azylového domu Svaté Terezie v Praze.: „Myslím si,

ţe systém nastavený ve společnosti není dobrý. Někdy třeba opravdu lidé nemohou za

to, ţe se ocitli bez domova. Spadnou do toho, ani nevědí jak. Problémy finanční,

problémy v rodině, problémy pracovní – prostě vznikne začarovaný kruh …“

1.4.2 Lidem bez domova se nechce pracovat

V souvislosti s tímto výrokem je nutné si uvědomit, ţe lidé ţijící na ulici často

existují v úplně jiném světě, kde si ve snaze přeţít osvojili úplně jiné zákony, neţ

platí ve většinové společnosti. Jejich chování a přemýšlení je často ostatními

nepochopeno. „Začátečnickou chybou sociálních pracovníků bývá podlehnutí

názoru, ţe se klientovi prostě ‘‘nechce pracovat“ a to je hlavní příčina jeho sociální

situace. Klient se skutečně chová, jako by se mu pracovat nechtělo. Sociální

pracovník si však často neuvědomuje, ţe klient přichází z“ jiného světa“ a ţe se tam

sekává s mnoha vlivy a musí se podřídit naprosto jiným zákonům, neţ jakými se řídí

zbytek společnosti. Sociální pracovníci mnohdy nechápou chování klientů a

vyhodnocují je jako líné a neochotné podřídit se nějakým pravidlům. (Marek a kol.,

2012, s.11)

4 Přejato z výzkumu zaměřeného na vnímání zaslouţenosti postavení v sociální hierarchii veřejností

28

Je pravdou, ţe bezdomovectví nelze s pravidelnou prací skloubit. Ţivotní styl těchto

lidí postrádá klasický denní reţim, nemluvě o pracovních návycích, které si v tomto

stylu ţivota lze jen těţko udrţet. Mnoho lidí bez domova sice pracuje, avšak často

zŧstávají pouze na sekundárním trhu práce. Tomu odpovídá jejich kvalifikace, často

chybějící dokumenty jako občanský a řidičský prŧkaz, rŧzná potvrzení o dosaţeném

vzdělání a tak jsou jejich moţnosti výběru zaměstnání omezené. Zŧstávají tedy na

místech, kde si kolikrát nevydělají tolik, aby dosáhli na vlastní bydlení. Proto by se

mělo apelovat nejdříve na zlepšení jejich sociálního fungování, aby byli do budoucna

schopni nastoupit do odpovídajícího zaměstnání. (Marek a kol., 2012)

1.4.3 Lidé bez domova jsou alkoholici nebo feťáci a je pro ně typický zanedbaný

vzhled

Je sice pravdou, ţe značná část lidí bez domova jsou lidé závislí na alkoholu nebo

jiných návykových látkách. Alkohol pro ně do jisté míry znamená účinnou strategii,

jak přeţít na ulici a nezbláznit se z toho. Osoby bez přístřeší se nemohou s flaškou

schovat doma, tudíţ jsou takto viděni na ulicích. Tato skutečnost posiluje bohuţel i

další předsudek, protoţe pro tyto lidi je typický zápach, neupravený zevnějšek a

nevhodné chování. Bohuţel paradoxem v tomto případě je skutečnost, ţe častým

pravidlem pro poskytování většiny sociálních sluţeb je podmínka střízlivosti a tak

jsou tito lidé z poskytnutí některých sluţeb vyloučeni. (Marek a kol., 2012)

Lidé bez domova jsou velmi rŧznorodou skupinou. Je zřejmé, ţe zde najdeme lidi

holdující ve větší míře alkoholu, na druhou stranu mezi nimi ţijí i lidé, kteří se od

alkoholu distancují. Povaţuji za dŧleţité také zmínit skutečnost, ţe je-li člověk bez

domova vidět s lahví v ruce, veřejnost si ho okamţitě zaškatulkuje jako alkoholika, i

kdyţ se tato osoba napije jen zřídka kdy. Je nutné si uvědomit, ţe ne kaţdý, kdo pije

alkohol, je hned alkoholik. Stejně tak ne kaţdý uţivatel drog je závislý. Samozřejmě,

ţe mezi lidmi bez domova najdeme ty, kteří nepečují o svŧj vzhled a hygienu,

zároveň je zde značná část těch, kteří vyuţívají některé pro ně dostupné sociální

sluţby, kde mohou vyuţít například sprchu, nechat si vyprat prádlo, či vyuţít

moţnosti sociálního šatníku.

Pokud se budeme snaţit zamyslet nad pŧvodem těchto stereotypŧ a předsudkŧ, uţ

samotné slovo „bezdomovec“, jak jsou lidé bez domova neodborně nazýváni,

29

vzbuzuje stereotypní představy osoby přespávající pod mostem, zanedbané a

špinavé, holdující alkoholu, která nechce svou situaci měnit. Nechodí do práce, ţiví

se krádeţemi a vybíráním popelnic. Pro mnoho lidí je pak jednoduché takové osoby

odsoudit. Jak však jiţ bylo několikrát zmíněno, na ulici najdeme velmi rŧznorodou

skupinu lidí a problematika osob bez přístřeší je mnohem sloţitější.

Závěrem je nutné podotknout, ţe není špatné mít stereotypy, do jisté míry je má

kaţdý z nás. Ty mohou vycházet z našeho osobního nastavení, zkušeností, či jen

z prosté neznalosti konkrétní problematiky. Nicméně je v sociální práci krajně

dŧleţité si tyto stereotypy uvědomovat, reflektovat a individuálně je posuzovat ve

vztahu ke konkrétním klientŧm či pacientŧm.

1.5 Shrnutí teoretické části

Lidé bez domova jsou rŧznorodou skupinou lidí, kterou nelze charakterizovat pouze

na základě absence domova. Při posuzování jejich ţivotní je situace je nutné se nad

celým problémem zamyslet komplexně a ne se zaměřit pouze na povrchní vlastnosti.

Lidé bez domova jsou pro své nízké sociální postavení ohroţeni opresí ze strany

nejrŧznějších institucí, coţ se mŧţe projevit například problémovým přístupem ke

zdravotní péči, nemoţností dosáhnout na některé dávky sociální pomoci či

nevhodným zacházením při kontaktu s policisty. Bohuţel lidé bez domova jsou

snadným terčem a jsou v tomto ohledu velmi zranitelní. Pokud dojde k případnému

špatnému zacházení, nechtějí jej řešit, aktuálnější jsou pro ně problémy typu, kde

budou dnes spát, co budou jíst apod. Díky svému zpŧsobu ţivota jsou často vystaveni

stereotypnímu jednání nejen ze strany pracovníkŧ veřejných institucí, coţ nezřídka

vede k „onálepkování“ klientŧ bez domova. Výsledkem celé této opresivní koncepce

pak musí jednoznačně být ztráta dŧvěry v určité instituce.

30

2. METODOLOGICKÁ ČÁST

V následující části své bakalářské práce se budu soustřeďovat na metodologii

výzkumu. Nejprve vydefinuji hlavní a vedlejší cíle výzkumu, které pomocí

transformační tabulky transformuji do tazatelských otázek. Dále zdŧvodním

vybranou výzkumnou strategii a výzkumný soubor, popíši prŧběh výzkumu a

zhodnotím zpŧsob analýzy získaných dat. V závěru budu reflektovat moţná etická

rizik spojená s výzkumem.

2.1 Formulace cíle výzkumu

Hlavním cílem výzkumu je zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze

strany veřejných institucí, případně jaké instituce k tomu mají větší sklony, neţ jiné.

Aby byly cíle mé bakalářské práce naplněny, vydefinovala jsem si dílčí výzkumné

cíle. Tyto cíle jsou:

DVC 1.: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany

policie

1. DVC 1.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním

napadáním ze strany policie

2. DVC 1.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s fyzickým

napadáním ze strany policie

3. DVC 1.3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím

pomoci ze strany policie

DVC 2.: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany

zdravotního personálu

1. DVC 2.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním

napadáním ze strany zdravotnického personálu

2. DVC 2.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s neetickým

zacházením ze strany zdravotnického personálu

31

3. DVC 2.3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím

pomoci ze strany zdravotnického personálu

DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany

pracovníkŧ úřadŧ

1. DVC 3.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním

napadáním ze strany pracovníkŧ úřadŧ

2. DVC 3.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím

pomoci ze strany pracovníkŧ úřadŧ

3. DVC 3.3. Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova

s nepřiměřenými poţadavky ze strany pracovníkŧ úřadŧ

2.2 Transformace dílčích cílů do tazatelských otázek

Tabulka č. 1: Transformační tabulka A,5

Dílčí

výzkumn

ý cíl

Dílčí

výzkumný cíl

2. Řádu

Indikáto

ry

Sada

tazatelských

otázek

Zjistit,

jaké

zkušenost

i mají lidé

bez

domova

s opresí

ze strany

policie

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova se

slovním

napadáním ze

strany policie

slovní

napadení

Stalo se

Vám někdy,

ţe Vás

policie

slovně

napadla?

Povězte mi o

tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova s

fyzickým

napadáním ze

strany policie

fyzické

napadení

Setkal/a jste

se s ním, ţe

by Vás

policie

fyzicky

napadla? Jak

se celá

situace

odehrála?

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

odmítnutí

pomoci

Stalo se

Vám někdy,

ţe Vám

5 Transformační tabulka A slouţí pro část výzkumu, kde jako respondenti vystupují lidé bez

přístřeší

32

domova s

odmítnutím

pomoci ze

strany policie

policie

odmítla

pomoc?

Povězte mi o

tom.

Zjistit,

jaké

zkušenost

i mají lidé

bez

domova

s opresí

ze strany

zdravotní

ho

personálu

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova se

slovním

napadáním ze

strany

zdravotnickéh

o personálu

slovní

napadení

Stalo se

Vám někdy,

ţe Vás

některý člen

zdravotnické

ho personálu

slovně

napadnul?

Povězte mi o

tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova s

neetickým

zacházením

ze strany

zdravotnickéh

o personálu

neetické

zacházen

í

Měl/a jste

někdy pocit,

ţe s Vámi

pracovníci

ve

zdravotnictví

jednají jinak,

neţ s dalšími

lidmi? Čeho

konkrétně se

to týkalo?

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova

s odmítnutím

pomoci ze

strany

zdravotnickéh

o personálu

odmítnutí

ošetření

Setkal/a jste

se někdy

s tím, ţe by

Vás

pracovníci

zdravotnické

ho zařízení

odmítli

ošetřit?

Povězte mi o

tom.

Zjistit,

jaké

zkušenost

i mají lidé

bez

domova s

opresí ze

strany

pracovník

ŧ úřadŧ

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova se

slovním

napadáním ze

strany

pracovníkŧ

úřadŧ

slovní

napadení

Stalo se

Vám někdy,

ţe by Vás

pracovník na

úřadě slovně

napadnul? O

jakého

pracovníka

se jednalo?

Zjistit, jaké

zkušenosti

odmítnutí

pomoci

Stalo se

Vám někdy,

33

mají lidé bez

domova s

odmítnutím

pomoci ze

strany

pracovníkŧ

úřadŧ

podání

lţivých

informací

ţe Vám

pracovník na

úřadě

odmítnul

vyhovět? O

jakého

pracovníka

se jednalo?

O jakou šlo

záleţitost?

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají lidé bez

domova

s nepřiměřený

mi poţadavky

ze strany

pracovníkŧ

úřadŧ

poţadavk

y, které

klient

není

schopný

splnit

Setkal/a jste

se někdy

s tím, ţe

Vám

pracovníci

úřadu uloţili

při ţádosti o

pomoc

podmínky,

které jste

nebyl/a

schopný/á

splnit? Čeho

se to týkalo?

Tabulka č. 2: Transformační tabulka B,6

Dílčí

výzkumný

cíl

Dílčí

výzkumný

cíl 2. Řádu

Indikáto

ry

Sada

tazatelskýc

h otázek

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajícíc

h profesí

s opresí ze

strany

policie vŧči

lidem bez

domova

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí se

slovním

napadáním

ze strany

policie vŧči

lidem bez

domova

slovní

napadání

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by klient/ka

byl/a slovně

napaden/a

pracovníke

m policie, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

6 Transformační tabulka B slouţí pro část výzkumu, kde jako respondenti vystupují

pracovníci pomáhajících profesí pracující s lidmi bez přístřeší

34

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí

s neoprávněn

ým fyzickým

napadením

ze strany

policie vŧči

lidem bez

domova

fyzické

napadení

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by klient/ka

byl/a

fyzicky

napaden/a

pracovníke

m policie, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí

s odmítnutím

pomoci ze

strany policie

vŧči lidem

bez domova

odmítnut

í pomoci

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by

pracovník

policie

odmítl

poskytnout

pomoc

člověku bez

přístřeší, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajícíc

h profesí

s opresí ze

strany

zdravotnick

ého

personálu

vŧči lidem

bez domova

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí se

slovním

napadáním

ze strany

zdravotnické

ho personálu

vŧči lidem

bez domova

slovní

napadení

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by klient/ka

byl/a slovně

napaden/a

zdravotnick

ý

personálem,

a nebo se

Vám s tím

klent/ka

35

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí

s neetickým

zacházením

vŧči svým

klientŧm bez

přístřeší ze

strany

zdravotnické

ho personálu

neetické

zacházen

í

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by s

klientem/ko

u bylo

neeticky

zacházeno

v nějakém

ze

zdravotnick

ých

zařízeních, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí

s odmítnutím

ošetření

klientŧ bez

domova

zdravotnický

m

personálem

odmítnut

í ošetření

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by

klientovi/ce

bylo

odmítnuto

zdravotní

ošetření, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajícíc

h profesí

s opresí ze

strany

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí se

slovním

napadáním

slovní

napadení

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by klient/ka

byl/a slovně

napaden/a

pracovníke

36

pracovníkŧ/i

c úřadŧ vŧči

lidem bez

domova

ze strany

pracovníkŧ/i

c úřadŧ vŧči

lidem bez

domova

m úřadu, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí

s odmítnutím

pomoci ze

strany

pracovníkŧ/i

c vŧči lidem

bez domova

odmítnut

í pomoci

podání

lţivých

informac

í

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by

pracovnice/í

k úřadu

odmítl

klientovi

pomoci, či

mu podával

lţivé

informace, a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

Zjistit, jaké

zkušenosti

mají

pracovníci

pomáhajících

profesí se

zadáváním

neadekvátníc

h poţadavkŧ

ze strany

pracovníkŧ/i

c úřadŧ vŧči

svým

klientŧm bez

přístřeší

poţadav

ky, které

klient

není

schopen

splnit

Byl/a jste

někdy

přítomen/na

situaci, ţe

by

pracovnice/í

k úřadu

kladl

klientovi

poţadavky,

které

evidentně

není

schopen

splnit, , a

nebo se

Vám s tím

klent/ka

někdy

svěřil/a?

Povězte mi

o tom.

37

2.3 Zdůvodnění vybrané výzkumné strategie

S ohledem na účel své bakalářské práce jsem zvolila kvalitativní výzkumnou

strategii. Kvalitativní výzkum je charakterizován snahou o pochopení daného jevu

očima samotných dotazovaných. Díky své pruţnosti je povaţován za nejčastější typ

výzkumu. (Hendl, 2008) Pro získání poţadovaných dat jsem pouţila

polostrukturovaný rozhovor, který nejlépe slouţí ke zdokumentování osobních

pocitŧ, názorŧ a postojŧ, se kterými je toto téma bezesporu spjato. Jeho vhodnost

pouţití vnímám v tom, ţe máme podklad v určitém mnoţství otázek, které chceme

mít zodpovězené. Zároveň nám dává moţnost pokládat otázky doplňující, které nám

prohloubí některé téma, jaké respondent i tazatel vnímá jako klíčové, naopak některé

otázky mohou být u konkrétních dotazovaných zcela opominuty. (Hendl, 2008)

Miovský (2006) vnímá výhodu této strategie v tom, ţe umoţňuje reagovat na

odpovědi respondentŧ, ujišťovat se, zda otázce rozuměl, případně ţádat doplnění,

upřesnění. I tento bod vnímám s ohledem na cílovou skupinu respondentŧ jako

klíčový.

2.4 Zdůvodnění vybraného výzkumného vzorku a jeho

charakteristika

Samotný výběr výzkumného vzorku byl velmi zajímavý. Nejprve byl výzkum

směřován přímo k lidem bez přístřeší, jako k respondentŧm (viz. transformační

tabulka č. 1). Později však bylo potřeba zahrnout do výzkumu samotné sociální

pracovníky, kteří s lidmi bez přístřeší pracují. (viz. transformační tabulka č. 2).

Dŧvodem bylo zjištění, ţe lidé bez přístřeší opresi v rozhovoru popírají a to i

v případech, kdy při jejich předchozích návštěvách o této zkušenosti hovořili.

V rozhovoru jsem oslovila pět respondentŧ, kteří se v současné době nacházejí bez

domova. Ve všech případech se jedná o klienty muţského pohlaví, rŧzné věkové

kategorie, kteří se bez přístřeší nacházejí odlišně dlouhou dobu. Jedná se o klienty

Kontaktního centra RIAPS Trutnov a o klienty Nízkoprahového denního centra

v Hradci Králové. Dále jsem do rozhovoru zařadila pět pracovníkŧ pomáhajících

profesí, kteří pracují s touto cílovou skupinu. Jednalo se o dvě sociální pracovnice a

zdravotní sestru Kontaktního centra RIAPS Trutnov, kde v dopoledních hodinách

tvoří převáţnou většinu klientŧ právě lidé bez přístřeší a nakonec jsem oslovila

38

jednoho sociálního pracovníka a sociální pracovnici Nízkoprahového denního centra

a Noclehárny v Hradci Králové provozované Oblastní Charitou Hradec Králové.

Přesto, ţe se jedná respondenty a respondentky zahrnující obě pohlaví, pracuje dále

ve své práci pouze s jednotným termínem „respondent“. V některých částech práce,

je pro odlišení respondentŧ z řad pracovníkŧ a pracovnic pomáhajících profesí a

klientŧ, pouţíván pro lidi bez přístřeší právě termín klient.

Tabulka č. 3: Respondenti

označení

respondenta

další relevantní informace7

K1 muţ; 47 let; na ulici ţil 4roky spolu se svou partnerkou,

poslední měsíce nejisté bydlení po známých

K2 muţ; 67 let; na ulici 25 let, squaty nevyhledává

K3 muţ; 19 let; bez domova střídavě poslední 2 roky,

diabetik

K4 muţ; 39 let; bez domova poslední rok

K5 muţ; 30 let, bez domova cca 2 roky, střídavé nejisté

bydlení

P1 ţena; diplomovaná zdravotní sestra, s touto cílovou skupinou

pracuje 6let

P2 ţena; sociální pracovnice, s touto cílovou skupinou pracuje

17let

P3 ţena; sociální pracovnice, s touto cílovou skupinou pracuje 2

roky

P4 ţena; vedoucí sociální pracovnice pro Denní centrum a

Noclehárnu Domu Matky Terezy

P5 muţ; s lidmi bez přístřeší pracuje v rámci terénu

7 v tabulce rozlišuji dva druhy pojmŧ: na ulici – tímto pojmem se rozumí, ţe klient přespává

venku, na lavičce, pod mostem apod.; bez domova – takto označuji klienty, kteří nemají

vlastní bydlení, avšak přespávají na squatech, boudách, chalupách apod.

39

2.5 Průběh výzkumu

Celý výzkum bych rozdělila do etap. První byla teoretická příprava, následoval

předvýzkum a poté aţ samotný praktický výzkum. První částí výzkumu, ještě před

jeho samotným zahájením, byla tedy samotná příprava, jejíţ součástí bylo studium

odborné literatury spadající do daného tématu. Jiţ samotný nedostatek monografie

poukazoval na fakt, ţe se jedná o téma zatím neprobádané a ţe samotný výzkum

nebude jednoduchý. Na základě získané literatury jsem vytvořila část teorie k mé

práci.

Dále jsem přistoupila k předvýzkumu, v rámci kterého jsem zjišťovala, zda jsou

otázky vhodně nastaveny, zda jim respondenti rozumí a získala jsem náhled a

ucelenější představu o tom, jak by měl výzkum probíhat. V prŧběhu předvýzkumu

jsem také přišla na zajímavé informace, které vedli k tomu, ţe jsem později vnímala

jako dŧleţité zařadit do výzkumu kromě samotných lidí bez přístřeší a pracovníky

pomáhajících profesí, kteří s touto cílovou skupinou pracují. Předvýzkum probíhal

v Kontaktním centru RIAPS Trutnov a v rámci něj došlo i k oslovování klientŧ pro

,,ostrý“ výzkum, představení celého výzkumu a jeho dŧleţitosti pro práci s danou

cílovou skupinou.

Před započetím samotného výzkumu jsem si od klientŧ vyţádala souhlas se

zaznamenáváním odpovědí na diktafon, s čímţ všichni souhlasili. Vzhledem k tomu,

ţe se jedná z mého pohledu o citlivé téma, byli klienti ujištěni, ţe výzkum je

anonymní, nebylo během rozhovoru pouţito ani jejich křestní jméno a ţe nahrávání

slouţí pouze jako nástroj pro mě k zjednodušení následného přepisu získaných

informací. Pro výzkum mi byla poskytnuta poradenská místnost, kde jsme nebyli

nikým rušeni. Délku rozhovoru jsem nestanovala, rozhovory trvali prŧměrně

20minut. Klienti byli předem upozorněni, ţe se jim o čas probíhajícího rozhovoru

nezkrátí maximální povolená doba pobytu v KC. Znění otázek nebylo klientŧm

dopředu známo. U některých klientŧ došlo k vypuštění některých otázek, zejména

pokud jiţ dopředu avizovali, ţe po dobu svého pobytu na ulici nenavštívili ţádného

lékaře, ani nebyli nikým mimo KC ošetřeni, logicky tedy nemají vlastní zkušenost

s opresí ze strany zdravotnického personálu. V tomto případě jsem se pouze

dotazovala, zda podobné zkušenosti nemá někdo v jeho okolí. Po ukončení

40

rozhovorŧ jsem klientŧm za odměnu předplatila hygienický a potravinový servis

(zejména praní prádla, polévku, kávu apod.)

Jak jsem jiţ zmínila, nejprve došlo k oslovování osob bez přístřeší, aţ později byli do

výzkumu zahrnuti i pracovníci pomáhajících profesí. Zatímco všichni pracovníci

s rozhovory souhlasili, u lidí bez přístřeší jsem se často setkala s odmítnutím a výběr

vhodných respondentŧ trval delší dobu. Dŧvodem pro zahrnutí pracovníkŧ

pomáhajících profesí do samotného výzkumu bylo zajímavé zjištění, ţe klienti své

zkušenosti s opresí ve většině případŧ zakrývají a nemluví o ní ani v případě klientŧ,

kteří se s opresí prokazatelně setkali.

Nejprve jsem se snaţila eliminovat všechny negativní vlivy, které by na zatajení

těchto skutečností mohly mít vliv a které také zmiňuji dále v části mé práce, kde se

zabývám etickými riziky. Vytvořila jsem jednoduché doplňující otázky pro případ,

ţe by výzkumné otázky byly nesrozumitelné a obtíţně pochopitelné. Později jsem

odstoupila od nahrávání rozhovorŧ a přistoupila pouze k zapisování, jelikoţ jsem

předpokládala, ţe pouhé zapisování budou klienti vnímat jako méně rizikové.

Výpovědi se však ani po těchto opatřeních nelišily a z toho dŧvodu jsem do

rozhovoru zařadila i sociální pracovníky, kteří s touto cílovou skupinou přiházejí do

kontaktu a mají k tomuto tématu informace buď od svých klientŧ, nebo se s opresí

vŧči lidem bez přístřeší setkali osobně například při doprovázení klientŧ do rŧzných

institucí.

Po zařazení pracovníkŧ v pomáhajících profesí jako dalších respondentŧ, probíhal jiţ

výzkum bez potíţí, standardně v domluvený termín, v jejich domovských

organizacích. V tomto případě byly výpovědi opět nahrávány na diktafon.

2.6 Způsob zpracování získaných údajů

Odpovědi všech respondentŧ byly nejprve s jejich souhlasem nahrávány na diktafon.

Po prvotních potíţích s výzkumem jsem později u respondentŧ zahrnující klienty bez

přístřeší přistoupila k přepisování odpovědí, i kdyţ nikdo neměl k nahrávání

výhrady. Neverbální komunikace některých klientŧ mi naznačovala, ţe jim

výzkumné téma přijde nepříjemné, necítili se dobře, proto jsem se jim snaţila touto

41

formou odlehčit. U respondentŧ z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesích jsem po

celou dobu setrvala u nahrávání výpovědí.

Po získání poţadovaných výpovědí byly odpovědi respondentŧ roztříděny podle

výzkumných otázek. Cílem bylo najít u respondentŧ shodné prvky výpovědí. Velmi

zajímavá mi přišla moţnost porovnání výpovědi některých klientŧ a pracovníkŧ,

kteří jednoznačně hovořili o shodném konkrétním klientovi, avšak výpovědi těchto

konkrétních klientŧ se velmi lišily od výpovědi pracovníkŧ v pomáhajících profesích.

Tento fakt mě utvrdil v myšlence, ţe není pravda, ţe by se lidé bez přístřeší s opresí

nesetkávali, jenom o ní z rŧzných dŧvodŧ nemluví.

2.7 Etická a jiná rizika výzkumu

Při zamyšlení nad etickými riziky jich stojí za zmínku hned několik. První etické

riziko vnímám v sobě sama jako v roli výzkumníka. Téma práce jsem si vybrala

z dŧvodu, ţe je mi velmi blízké. V rámci svých praxí, ale i mimo ně, jsem byla

svědkem velmi drsné oprese zmíněných institucí k lidem bez přístřeší a jsem si

vědoma faktu, ţe k celému tématu cítím silné osobní zaujetí. Jak však uvádí

Littlechild (2014), dobře provedený kvalitativní výzkum spočívá v dosaţení odstupu

od vlastních zájmŧ, představ, předsudkŧ a domněnek. Já však do výzkumu

vstupovala se svými vlastními představami a jako takové jsem si je chtěla potvrdit. O

této skutečnosti se zmiňuje i Miovský (2006) ve své knize Kvalitativní přístup a

metody v psychologickém výzkumu, kde tento faktor označuje pojmem

„romantismus“, kdy výzkumník pracuje se svými vlastními zkušenostmi jako

s výsledkem výzkumu a nezaměřuje se na další skutečnosti a okolnosti. Jsem si

vědoma toho, ţe právě moje představy a osobní zaujetí by mohly zapříčinit, ţe bych

ve výpovědích hledala přesně ty části, které jsem chtěla slyšet, jelikoţ mi byly

blízké, naopak by to mohlo vést k ignoraci témat ostatních. Formulace doplňujících

otázek by mohla být nevědomě tvořena tímto vlastním nastavením a moje

předpoklady se mohly promítnout do celkového vyhodnocování dat. Doufám, ţe

těmto skutečnostem se podařilo do jisté míry zabránit díky korekci mé vedoucí práce.

Dalším zkreslujícím prvkem mohlo být nezahrnutí do výzkumu respondenty z řad

pracovníků a pracovnic Noclehárny ve Dvoře Králové nad Labem, i kdyţ jsem

42

to pŧvodně měla v úmyslu. Dŧvodem bylo, ţe zde vnímám patrnou vzájemnou

kooperaci pracovníkŧ právě s příslušníky Policie ČR a jejich výpovědi bych neviděla

jako objektivní. Do jaké míry souvisí toto rozhodnutí s jiţ výše zmíněnými vlastními

představami, je otázkou.

V souvislosti s lidmi bez přístřeší se nabízí úvaha o tom, do jaké míry byl jejich

souhlas na výzkumu ovlivněn tím, co Littlechild označuje jako „mocenský vztah“.

„Musíme také brát v úvahu mocenské vztahy, v jejichţ kontextu mohou účastníci

výzkumu /klienti vnímat výzkumníka. Je proto třeba zváţit, jak zajistit, aby se klienti,

zejména velmi zranitelní klienti, nedomnívali, ţe participací na výzkumu nebo

odmítnutím na účasti budou buď zvýhodněni, nebo znevýhodněni – podle toho, co

zvolí“. (Littlechild, 2014, s. 125). Ačkoliv já sama nejsem zaměstnancem ani

jednoho z pracovišť, zejména pak v RIAPSu Trutnov nemohu tuto moţnost zcela

ignorovat. Tento případný mocenský vztah mohla v tomto případě utvrdit skutečnost,

ţe zde existuje příbuzenský vztah mezi mnou a pracovnicí kontaktního centra a bylo

patrné, ţe tento vztah je klienty vnímán. Domnívám se však, ţe vzájemné vztahy

jsou natolik otevřené a jsou postavené na vzájemné dŧvěře, ţe by klienti neměli

problém účast na výzkumu odmítnout, čemuţ tak v některých případech bylo.

Jako další z rizikových faktorŧ vnímám samotné téma výzkumu. Uvědomuji si, ţe

někteří z klientŧ mohou vnímat účast na výzkumu jako rizikové či jako krajně

nepříjemné. Dŧvodŧ je jistě několik. Ne kaţdému se jeví jako bezproblémové hovořit

o tom, ţe s ním bylo špatně zacházeno, byl poniţován, či mu bylo jinak ublíţeno. To

vše mohlo mít vliv na výpovědi klientŧ. Dále to mŧţe být strach či obava klientŧ

z toho, ţe se výzkum dostane do nepovolaných rukou, oni budou identifikování a za

jejich výpovědi budou následovat nějaké sankce. To vše jsou skutečnosti, které by

mohli podněcovat ke zkreslujícím odpovědím.

Posledním významným faktorem jsou samotní respondenti z řad klientů bez

přístřeší. V některých případech se jednalo o lidi, kteří k tomu, aby odlehčili svou

situaci, holdují ve větší míře alkoholu, v případě pak jednoho konkrétního klienta by

se dalo hovořit aţ o závislosti. Menší mnoţství oslovených klientŧ, avšak ne

nepatrné, uţívá příleţitostně nelegální drogy. To vše mŧţe zapříčinit, ţe si klienti

případné zkušenosti nepamatují, nebo je vnímají odlišně. Další část klientŧ si také

43

zjevně opresi vŧbec neuvědomuje a to buď z dŧvodu, ţe uţ jim přijde natolik běţná,

nebo jsem se setkala s názorem, ţe si ji zaslouţí.

Zamýšlím-li se nad otázkou rizik zvolené výzkumné strategie, je patrné, ţe

rozhovory jsou časově náročné a kladou velký dŧraz na tazatele, aby zvládl rozhovor

patřičně usměrňovat, neboť by se výzkum mohl proměnit v pouhé povídání o

„nepodstatných“ věcech a výzkumník by se tak nedobral poţadovaných výsledkŧ. Je

také prokázáno, ţe přítomnost osoby tazatele mŧţe vést některé respondenty

k zatajování či zkreslování informací, neţ je tomu například u anonymního

dotazníku. Při vyhodnocování získaných dat je nutné vyhnout se zobecnění

získaných výsledkŧ. Mŧţeme sice zpozorovat některé podobnosti, avšak zároveň

musíme mít stále na paměti, ţe kaţdý případ je individuální, ovlivněný jedinečnými

a neopakovatelnými skutečnostmi. (Hendl, 2008)

44

3. ANALÝZA A INTERPRETACE DOSAŽENÝCH

VÝLSEDKŮ VÝZKUMU

Tato kapitola se věnuje hledání odpovědí na dílčí výzkumné cíle a jejich následnou

interpretaci. Kaţdé z dílčích výzkumných otázek bude věnována jedna podkapitola a

bude doplněna citacemi respondentŧ. Následovat bude souhrn odpovědí na dílčí

výzkumné cíle doplněný o další podstatné zjištěné informace, které sice přímo

nenáleţí do výzkumných cílŧ, ale vnímám je jako podstatné v kontextu daného

tématu.

3.1 DVC 1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova

s opresí ze strany policie

Pomocí tohoto cíle jsem se snaţila zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez přístřeší

s opresí ze strany policie, zejména jsem se pak zabývala slovním a fyzickým

napadením a odmítnutím pomoci.

Zaměřím-li se na první indikátor, tedy na slovní napadení, pouze ve dvou případech

klienti vypověděli, ţe byli slovně napadeni ze strany pracovníkŧ policie. Klient K4

přímo vypověděl: „ … tak jako kdyţ někde spím všem na očích, tak na mě téměř

pokaţdý někdo zavolá fízly. Nadávají mi do špinavých bezďáků, to je běţný…. Jo ale

sprostý slova to zas ne, na to si dávaj sakra pozor…“ K1 navíc uvádí, ţe slovní

napadání je výsadou městské policie, oproti státní policii: „No takhle, vono je to

rozdíl, jestli státňáci nebo měšťáci. Státňáci jsou vţdycky lepší neţ městská, městská

se vţdycky chová jako prase “… „ … a ve finále tam přijeli stáňáci a nechali nás

tam, zachovali se ve finále úplně jinak, neţ městská, ta byla zlá, vţdycky byla zlá.“…

„… ale to jen u těch měšťáků, ty se chovali jako prasata, nadávali, sprostě řvali.“

Zdŧrazňují však, ţe mají zároveň zkušenost i se slušnými policisty, jak potvrdil

klient K4: „Ale najdou se mezi nima i normální, co se chovaj dobře, ne, ţe by byli

vyloţeně milí, to ne, ale chovaj se dobře.“

Naopak respondenti z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesích vypověděli ve všech

případech, ţe jejich klienti mají zkušenosti s verbálním napadáním ze strany

pracovníkŧ policie a to i v případech klientŧ, kteří v předcházejících rozhovorech

45

vypověděli, ţe se s něčím takovým nesetkali. Pro srovnání uvádím výpověď klienta

K2 a sociální pracovnice P2. K2 vypověděl, ţe: ,,Chovaj se celkem slušně, to dřív se

chovali hůř. Podivej se, kdyţ budu dělat bordel, začnou si mě všímat, no a kdyţ bych

si votevřel hubu, chovat se slušně taky nebudou.“ Zatímco P2 uvedla: „Určitě, určitě

to bylo, to bylo opakovaně a opakovaně se také objevilo tykání, automatický tykání

klientům“… „klienta nejenomţe uráţeli a poniţovali, vysmívali se mu“. Pracovnice

P4 pak nezapomněla zmínit, ţe má kromě „problémových policistŧ“ zkušenost

převáţně se slušnými policisty.

Dalším indikátorem, na který jsem se ve svém výzkumu zaměřila v souvislosti

s pracovníky policie, bylo fyzické napadení. Vlastní zkušenosti s fyzickým

napadením otevřeně přiznává pouze jeden z klientŧ. K5 promluvil o své zkušenosti u

výslechu: „Víš, no, hmmm, voni jsou hodný, jsou hodný ze začátku, dlouho, dokud

jim nedojde trpělivost no. A já se prostě nepřiznal ani po hodině, a kdyţ uţ mě měli

plný zuby, ten jeden, tak ten mě chytil pod krkem. Pak mi podkopl ţidli a já spadnul

rypákem k zemi. Jako to je běţný.“ Jeden klient uvádí, ţe se s fyzickým napadením

setkal u svého spolubydlícího na squatu. Klient K4 pak hovoří o agresivním chování

vŧči jeho psovi: „Mě jako nikdy nenapadli, ale jak tu jezdí s takovou tou bílou

krabicí, víš jak, hlavně kolem busáku, tak jak jsem tam šel, tak mě buzerovali, ţe jdu

jako mimo přechod, a ţe co tam dělám jako, no víš jak, tam chodí mimo přechod

všichni a začali mi najíţdět na psa, uboţáci“ Zbylí klienti fyzické napadení popírají.

Pracovníci v pomáhajících profesích shodně vypovídají, ţe vědí o agresivním

chování ze strany pracovníkŧ policie vŧči jejich klientŧm. Některé pracovníce

popsali konkrétní případy, které dokonce souvisely s klienty, kteří fyzické napadení

v předchozích rozhovorech popírají. Pracovnice P1 popsala zkušenost klienta K4

takto: „… no tak zrovna P. ten je teda hodně šikanovanej, snad od všech. Tenkrát

přišel domlácenej, ţe ho někde chytli. Vono s tím teda není vţdy jednoduchý vyjít a

tak uţ ho znaj, a co chvíli ho zbijou.“ Pracovnice P2 pak vzpomíná na situaci, se

kterou se jí svěřil jeden z jejich klientŧ: „… v podstatě ho shodili ze schodů a kdyţ to

vezli do nemocnice tak řekli, ţe teda klient spadl sám a klient nebyl shopnej se

bránit.“ Z výpovědí zbylých pracovníkŧ vyplývá, ţe o těchto situacích vědí, ale ţe

jsou velmi sporadické.

46

Posledním sledovaným indikátorem je odmítnutí pomoci. Zaměřila jsem se tedy na

případy, kdy oslovení příslušníci policie odmítli pomoci lidem bez přístřeší. Nikdo

z klientŧ ani pracovníkŧ však neuvedl, ţe by se s odmítnutím pomoci někdy setkali.

Dokládám výpověď P4: „Občas trvá chvíli, neţ se dovoláme nebo neţ policie

přijede, ne vţdy jsou vyloţeně příjemní, ale asi se nám nestalo, ţe by nepřijeli. Ani

klienti neříkají, ţe by jim policie kdy odmítla pomoci.“ V jednom případě pak klient

opět vyzdvihuje pomoc ze strany Policie České republiky oproti policii obecní.

V rámci rozhovoru se mi také dostaly další zajímavé výpovědi nad rámec mých

otázek. První byla zkušenost klienta, kterému byl odepřen přístup ke zdravotnické

pomoci, kdyţ zkolaboval při výslechu. Jedná se o klienta diabetika, který se dostal

do hypoglykemického šoku. Klientovi se přitíţilo a neustále opakoval, ţe se

potřebuje najíst, coţ policisté ignorovali. Později klient začal ztrácet vědomí.

V domnění policistŧ, ţe klient tento stav pouze předstírá, byl ponechán bez pomoci

desítky minut. Později musel být převezen rychlou záchrannou sluţbou do

nemocnice.

V dalším případě klientovi vadilo, ţe se neustále musí před policisty prokazovat a

vnímá to jako buzeraci: „ No a ty mladý jsou horší, pořád prudí a chtějí občanku,

vědí, ţe ho nemám. Jednou jsem jim řekl, tak ať mi na ni dají stovku a voni mi dali

dýchnout“.

3.2 DVC 2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova

s opresí ze strany zdravotnického personálu

Pomocí toho cíle jsem sledovala, zda se lidé bez přístřeší někdy setkali s útlakem ze

strany zdravotnického personálu, zejména pak se slovním napadáním, neetickým

zacházením a odmítnutím pomoci.

Zaměřím-li se na první zjišťovaný indikátor, tedy na slovní napadení, nikdo

z klientŧ neuvádí, ţe by k nim byl zdravotnický personál verbálně nepříjemný.

Hovoří spíše o vnímaném nezájmu a povyšování se. Většina klientŧ pak vypověděla,

ţe právě toto jednání je odrazuje od toho, aby pomoc zdravotníkŧ vyhledávali: „Já

tam nerad chodím, vţdy jsou protivní, ţe jsem nepřišel třeba na kontrolu, to si raději

47

ten inzulin seţenu jinde“. (klient K3). Klient K1 odpověděl, ţe za celou dobu, co

pobýval na ulici, nebyl nemocný natolik, aby pomoc zdravotníkŧ vyhledal.

V tomto případě se výpovědi pracovníkŧ shodují s názorem klientŧ a ve většině

případŧ vnímají tento problém stejně, jako klienti. Například P2 sdělila: „Jako

vyloţeně slovní napadání si nevybavuji, ale byl tam takovej despekt a spíš takový

třeba odmítání sluţby nebo sdělování klientům, ţe si za ten problém můţou sami

nebo ţe musej čekat v čekárně dýl neţ ostatní, nebo ţe jsou na ně ti zdravotníci

oškliví. Nic moc jim nevysvětlej, mluvěj v kuse, jsou úsečný, prostě mluvěj ošklivě. A

toho se právě ti klienti bojej, no a nechtěj tam kvůli tomu chodit.“. Pouze v jednom

případě pracovník vypověděl, ţe jeho klient má zkušenost s verbálním napadáním.

Zdŧrazňuje však, ţe jeho pocity mohou být ovlivněny subjektivním vnímáním. P5:

„Jeden klient se schizofrenií, ke kterému jezdí jak policie, tak sanita často, protoţe

zkolabuje a občané je volají, vypověděl, ţe na něj byl personál RZP verbálně

nepříjemný. Je otázka, zda je toto pravda nebo jak moc to je způsobeno subjektivním

vnímáním.“

V případě neetického zacházení ze strany zdravotnického personálu vŧči lidem bez

přístřeší, nevnímají z velké části klienti ţádné rozdíly v chování k jejich osobě a

k dalším lidem z hlediska etiky. Uvádějí sice prvotní potíţe v komunikaci, které byly

jiţ uvedeny výše, avšak další postup nevnímá nikdo z nich jako neetický. V jednom

případě opět klient nemohl na otázku odpovědět, jelikoţ pomoc zdravotníkŧ zatím

nevyhledal.

Výpovědi pracovníkŧ uţ tak jednotné nejsou. P1 vypověděla, ţe si nemŧţe na ţádný

konkrétní případ vzpomenout, ale ţe si několikrát všimla nevhodných neverbálních

projevŧ, jako jsou úšklebky, znehodnocování toho, co klient řekl, protáčení očí apod.

P2 pak hovoří o tom, ţe se s tím v praxi nikdy nesetkala, jelikoţ vţdy zasáhne dřív,

neţ k němu takovému dojde. P3 odpověděla: „V souvislosti s touhle otázkou si

vzpomínám na mou klientku A., která to opravdu schytávala ze všech stran. Zneuţíval

ji nevlastní otec a ona nakonec utekla a skončila na ulici a krátce na to nějak přišla

s tím, přišla sem, ţe je asi těhotná. Začali jsme s ní pracovat, miminko si chtěla

nechat. Šla na gynekologii a vrátila se celá nešťastná, ţe na ni sestra v čekárně

spustila. Prostě začala jeji situaci řešit v čekárně, přede všema, takţe kaţdej věděl,

co je zač. Sestra ji prý dávala silně najevo, jak je klientka nezodpovědná, jak s tím

48

nesouhlasí a tak. Podruhé uţ jsem tam s klientkou šla, no prostě jsem měla potřebu

tu sestru na to upozornit, říct ji, jak ošklivě se v případě týhle holky sekla“… P4 a P5

pak shodně vypovídají, ţe pracovníci nevhodně komentují klientŧv vzhled,

zanedbanou hygienu a podobně.

Posledním sledovaným indikátorem pak bylo odmítnutí pomoci. Zde pak klienti

uvádějí rŧzné zkušenosti. V případě klientŧ K2 a K3 klienti shodně vypovídají, ţe

jim pomoc nebyla nikdy odmítnuta. Jedná se o klienty se závaţnými zdravotními

obtíţemi a pomoc zdravotníkŧ vyhledávají často. Klient K1, který sám pomoc

zdravotníkŧ nikdy nevyhledal, avšak několikrát volat rychlou záchrannou sluţbu, pro

svého nemocného spolubydlícího, vypověděl: „… byl tam s náma kluk, co měl

epilepsii. A kdyţ to bylo fakt akutní, hodně teda jo ţe jo, ţe uţ jsem fakt nevěděl kudy

kam, jako ţe s partnerkou jsme tam byli, tak jsme uţ věděli, co máme dělat, ale někdy

to bylo úplně hrozný, tak jsme zavolali, přijeli. Ale voni ho uţ znali jako jo, takţe mu

vţdycky pomohli. Ve finále mu řekli, ţe má brát léky, jenomţe on na ty léky neměl.“

Klient K4 má s odmítnutím zkušenost: „No to bylo tak, hmmm, udělala se mi kýla,

tak jsem tam šel, někdy mezi svátkama, byl tam doktor, uţ byla pohotovost. Doktor

přišel za dost dlouho a byl protivnej, ţe to není akutní, ať přijdu jindy. No to bylo

něco na mě, znáš mě, jak jsem horká hlava, spusil jsem na něj a nakonec mě vyvedli,

ha. No tak uţ jsem tam nešel.“ Klient K5 potvrzuje, ţe mu nikdy zdravotníci pomoc

neodmítli, i kdyţ často řeší problémy s chybějícími doklady.

V souvislosti s touto problematikou má pracovník P5 podobné zkušenosti, kdy uvádí,

ţe se s odmítnutím pomoci přímo nesetkal, ale současně se shoduje s dalšími

respondenty na tom, ţe chybějící doklady a neexistující zdravotní pojištění jsou

velkým problémem. Pracovníci P1 a P4 pak uvádějí, ţe se u svých klientŧ v dŧsledku

chybějících dokladŧ či zdravotního pojištění setkali se situací, kdy jim byla pomoc

odmítnuta: „Problémy dělali zdravotníci jen v případě cizinců, kteří zde nemají

hrazené zdravotní pojištění. Jeden klient si dobrovolně zdravotní pojištění hradil a

pracovnice na poliklinice mu odmítla udělat rtg se slovy, ať si jede zpátky na

Slovensko.“(P4) Pracovnice P2 vnímá jako problémovou situaci, kdy se klienti bez

přístřeší s rŧznými druhy závislosti, snaţí dostat do léčebny. Hovoří o tom, ţe právě

skutečnost, ţe jsou bez domova, je v některých situacích překáţkou.: „Ani ne tak

v nemocnicích, to spíš jsem se s tím setkala u klientů se závislostí, ţe je nechtěli vzít

do léčby, ţe je normálně odmítli. Vlastně s nima bylo dlouhodobě pracováno a kdyţ

49

se rozhodli, šlo o alko klienty, kdyţ se rozhodli jít do léčby, tak právě proto, ţe byli

bez domova a ten primář se to jako dozvěděl, tak řekl, ţe v podstatě tenhle člověk uţ

nemá šanci se dát do kupy a ţe ho nechce.“ … „… třeba takový situace, kdy zase

třeba vezeme klienta na detox, je to klient bez domova, je jasné, ţe nezvládne nepít a

my mu pomůţeme, doprovodíme ho a ten detox a oni ho tam nepřímou protoţe má

třeba 1.5 promile alkoholu a voni to odůvodní tím, ţe kdyţ není schopen vlastně

abstinovat, tak v podstatě není schopen té léčby. To se hodně týká těch klientů bez

domova.“ Pracovnice P3 pak v hovoru zmínila klienta K3, kterému lékař odmítnul

potvrdit ţádost na dietní stravování kvŧli jeho cukrovce: „… jeho diabetolog mu to

odmítl potvrdit se slovy, ţe s tím nesouhlasí. Kdyţ jsem se ohradila, zda na to má

právo, odsekl, ţe by to klient stejně utratil za chlast nebo drogy.“

3.3 DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova

s opresí ze strany pracovníků Úřadů práce

Prostřednictvím posledního výzkumného cíle jsem chtěla zjistit, zda mají lidé bez

přístřeší zkušenosti s opresí ze strany pracovníkŧ úřadŧ. Zaměřila jsem se zejména na

slovní napadání, odmítnutí pomoci, zatajování informací či podávání lživých

informací a kladení nereálných či zbytečných požadavků, které klient není

schopen splnit.

V případě slovního napadání více neţ polovina klientŧ shodně vnímá, ţe se se

slovním napadáním jako takovým nesetkali, ale ţe vnímají ze strany pracovníkŧ

úřadŧ znechucení a aroganci. Pro doplnění uvádím výpověď respondenta K1: „Jo a

kdyţ jsme k ní přišli, no tak jsme byli špinaví, automaticky, a to bylo hrozný, jak se

k nám chovala. Měla vodstup, nadávala nám, ale zas si dávala bacha, aby nebyla

sprostá, to jako jo.“ Klient K2 pak odpověděl, ţe na úřady nechodí, pouze si chodí

vybírat dŧchod na poštu. Klient K5 uvedl, ţe je mu nepříjemné na úřady chodit, ale

ţe nevnímá ze strany pracovnic ani jeden ze zmíněných opresivních indikátorŧ.

V případě této otázky se pracovníci jednoznačně shodují, ţe se místo slovního

napadání ze strany pracovnic úřadŧ setkávají spíše s arogantním a povrchním

chováním z pozice moci: „O tom jsem od klientů neslyšela, ani jsem toho nebyla

svědkem. Jde spíše o arogantní jednání z pozice moci“ (P4) … „Vadí jim špinavé

50

náhradní doklady, zanedbaná hygiena. Spíše dávají najevo znechucení z přijímaného

špinavého náhradního dokladu…“ (P1)

V případě odmítnutí pomoci jsem sledovala i další indikátory, jako je podávání

mylných informací, či zatajování informací, které by mohly klientovi bez přístřeší

pomoci. V této souvislosti si je klient K1 vědom toho, ţe mu byla odepřena dávka,

na kterou měl nárok. Vnímal to dokonce jako příčinu toho, proč skončil na ulici: „Já

nechci jako nějak mluvit jo, ale já jsem se dostal na ulici tím způsobem, ţe jsem

přišel jako vo byt jsem přišel, ţe jo, jsem chodil dlouho do práce, přišel jsem vo

práci, nechtěl jsem na ulici, tak jsme teda s Marcelou (partnerka) šli do Svobody na

ubytovnu. Tak jsme šli poţádat na příspěvek na bydlení a voni nám ho nedali, takţe

jsme skončili na ulici.“… „Je teda pravda ţe já jsem o tom nejdřív nevěděl, já jsem

v ţivotě před tím na ulici nebyl no a pak jsem se teda tady dozvěděl, ţe ze zákona

jsme na to měli nárok. Já měl u sebe něco, ale ne dost. Kdybychom něco dostali,

mohli jsme tam v klidu bejt, našel bych si novou práci. Ale já tomu nerozuměl, na

úřadě mi neporadili a tak jsem šel na ulici.“ Zbylí respondenti si pak nejsou vědomi

toho, ţe by jim kdy byla nedŧvodně dávka odepřena.

V souvislosti s odmítnutím pomoci jsou zkušenosti pracovníkŧ velmi pestré. Zde

uvádím z mého pohledu nejzajímavější případy.: „Taky třeba jeden klient šel ţádat o

hmotku, neţ šel do léčby. Pracovnice se mu vysmála, ţe prý tu léčbu stejně

nezvládne, ţe zná celou jeho rodinu a ţe je to s ním marné, no tak proto mu dávku

odmítla.“ (P1); „… pamatuji si na klienta, co k nám přišel, měl opravdu promrzlý

nohy a potřebovat na pár dnů někam do tepla a tam to ta pracovnice, co mi měla

přiznávat tu mimořádnou tak mu tu ţádost jako roztrhala. A kdyţ jsme tam pak s ním

šli tak v podstatě tu ţádost mu znovu odmítla dát.“ … „Taky se stalo, ţe pracovnice

uţ neměla argumenty, tak tvrdila, ţe to prostě nejde a ţe ji tam u klienta svítí červené

světýlko a ţe to v zásadě nesměj mu nic vyplatit a já protoţe jsem hrozná, tak jsem

volala na ministerstvo, zda ten systém takto jako opravdu nově funguje, tak mi řekli,

ţe vůbec.“ (P2); „… setkáváme se hlavně s tím, ţe klientům pracovnice tvrděj, ţe na

dávku nemaj nárok, nebo ţe taková dávka vůbec neexistuje. Taky vím o případě, kdy

pracovnice opakovaně tvrdí, ţe to má klient na blbým tiskopise, ale přitom to má od

nás.“ (P3)

51

Ve výpovědích se ve velké části případŧ objevilo jako odŧvodnění neposkytnutí

dávky v souvislosti s chybějícím trvalým bydlištěm.

V posledním případě týkajícím se nepřiměřených požadavků, si je tímto

problémem vědom pouze klient K4, který tento problém vnímá takto: ,, … vono je to

těţký, dávky ti nedaj, pokud nejsi na pracáku, tam ti nutí různý práce, ţe jo. Jenomţe

já mám exekuci na plat a tak dělám na černo. Jak bych vzal nějakou tu jejich práci,

byl bych zas na ulici, protoţe by mi skoro nic nezbylo. To je ale na sociálce vůbec

nezajímá.“ Klient v tomto případě poukazuje na to, ţe bez registrace na ÚP, nemá

nárok na sociální dávky. Avšak bez plnění poţadavkŧ, mezi které patří i přijmutí

vhodného zaměstnání, pokud se nalezne, o dávky opět přijde. On však vnímá jako

nereálné přijmout takové zaměstnání, jelikoţ má exekuci na plat a jiţ by mu nezbylo

dostatek na ţivobytí. Proto vnímá jako výhodnější pracovat tzv. „na černo“, kde si

však nikdy nemŧţe být jistý, ţe dostane výplatu. Celou svou situaci nazývá

„začarovaným kruhem“.

Pracovníci v pomáhajících profesích vnímají nepřiměřené poţadavky ještě někde

jinde. Pracovníci P4 a P5 shodně vypovídají, ţe vnímají jako nepřiměřeně vysoké

pokuty za ztrátu dokladŧ: „Nebo výše pokuty za ztracení občanského průkazu bývá

dost vysoká a je u našich klientů dost těţké, aby si našetřili třeba 500Kč.“ Pracovník

P1 pak vnímá tento problém ve smyslu: „Našim klientům se to stává často. Oddálí se

jim výplata dávky třeba ţe proto, ţe bývalý zaměstnavatel odmítá vystavit potvrzení o

příjmech a tak různě.“ Pracovnice P3 pak hovoří o situaci, kdy doprovázela klienta

bez přístřeší na oddělení HM, kde vyplacení dávky pracovnice podmínily nalezením

ubytovny.

3.4 Shrnutí výzkumné části

Hlavním cílem práce bylo zjistit, zda mají lidé bez přístřeší zkušenosti s opresí ze

strany veřejných institucí, se kterými přicházejí do kontaktu. Zajímala jsem se o

jejich zkušenosti s Policií České republiky, stráţníky obecní policie, zdravotnickým

personálem a pracovníky Úřadŧ práce. Zprvu jsem se zajímala o to, jak danou

problematiku vnímají samotní lidé bez přístřeší. Později jsem se snaţila rozšířit

výpovědi o pohled pracovníkŧ v pomáhajících profesích, kteří s danou cílovou

skupinou pracují a mají nad situací určitý nadhled a znalosti. K jejich zařazení do

52

výzkumu mě také vedl fakt, ţe lidé bez domova, aţ na malé výjimky, přistupovali

k tématu velmi vyhýbavě a často si také neuvědomovali svoje práva.

Dílčím cílem 1 bylo zjistit, zda mají lidé bez domova zkušenosti s opresí ze strany

pracovníkŧ policie. Zajímala jsem se zejména o slovní napadení, fyzické napadení a

odmítnutí pomoci. V případě slovního napadení potvrdili tento jev 2 respondenti

z pěti. Zároveň také uvedli, ţe však mají zkušenost i se slušnými policisty. V případě

pracovníkŧ pak všichni respondenti uvedli, ţe se se slovním napadáním ze strany

pracovníkŧ policie setkávají a to i v případech klientŧ, kteří v rozhovorech uvedli, ţe

si na takové chování nevzpomínají. Z výpovědí je pak patrné, ţe mezi nejčastější

zmiňované slovní napadání patří pejorativní výrazy, tykání klientům a

vulgarity.

Fyzické napadení ze strany pracovníkŧ policie otevřeně přiznává jeden z klientŧ.

Další klient pak uvádí, ţe byl svědkem fyzického napadení svého spolubydlícího na

squatu, avšak dodává, ţe si to klient zaslouţil, jelikoţ byl opilý a dělal „bordel“.

Jeden klient pak vypověděl, ţe agresivní útoky ze strany pracovníkŧ policie

směřovali vŧči jeho psovi. Pracovníci v pomáhajících profesích pak k fyzickému

napadení uvedli, ţe ani v jednom případě tomu nebyli svědky. Zároveň však shodně

potvrzují, ţe vědí o klientech, kteří byli fyzicky napadeni a to dokonce i v případech

klientŧ, kteří v předchozím rozhovoru fyzické napadení popírají.

V případě odmítnutí pomoci ze strany policie pak všichni respondenti, jak z řad lidí

bez přístřeší, tak i z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesí, shodně vypověděli, ţe se

s tím nikdy nesetkali ani nevědí o nějakém takovém případu.

Další nepříjemné zkušenosti lidí bez domova s policisty se týkaly neposkytnutí

pomoci, kdyţ se klient dostal do hypoglykemického šoku. I v tomto případě mám

tuto situaci pouze zprostředkovanou od jeho sociální pracovnice. Jiný klient zas

uvádí, ţe některé postupy stráţníkŧ vnímá jako buzeraci.

Dílčí výzkumný cíl 2 byl zaměřený na zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany

zdravotnického personálu. Respondentŧ jsem se dotazovala na zkušenosti se slovním

napadáním, neetickým zacházením a odmítnutím pomoci.

V případě slovního napadání se velká část respondentŧ shoduje na tom, ţe mají

zkušenosti spíše s nepříjemnými neverbálními projevy, povyšováním se,

53

despektem apod. Zároveň se shodují na tom, ţe právě toto chování je dŧvod, proč

lidé bez přístřeší pomoc zdravotníkŧ opakovaně nevyhledávají, nebo jen minimálně.

V souvislosti s neetickým zacházením se výpovědi klientŧ a pracovníkŧ značně

rozcházejí. Klienti ve všech případech hovoří o tom, ţe si nejsou vědomi neetického

zacházení vŧči jejich osobě. Z výpovědí pracovníkŧ P1, P4 a P5 vyplývá, ţe vnímají

jako neetické některé neverbální projevy zdravotníků a dále způsob, jakým

zdravotnický personál vyjadřuje znechucení z neupraveného zevnějšku klienta

a jejich špatné hygieny. Pracovnice P3 pak popisuje konkrétní zkušenost její

klientky, kdy sestra v čekárně hrubým zpŧsobem nerespektovala právo klientky na

sebeurčení a zároveň vyjadřovala silný nesouhlas před čekárnou plnou dalších lidí.

Pracovnice P2 se pak s neetickým zacházením nikdy nesetkala, avšak jak sama

vypovídá, pouze z dŧvodu, ţe vţdy včas zakročí.

S přímým odmítnutím pomoci ze strany zdravotnického personálu má zkušenost

klient K4. Pracovníci P1, P4 a P5 se shodují na tom, ţe velkým problémem jsou

v této souvislosti chybějící doklady a neplacené zdravotní pojištění. Jedna

pracovnice pak uvedla, ţe má opakovanou zkušenost s odmítnutím léčby u klientŧ

závislých na alkoholu, kdy je právě klientova ţivotní situace přímý dŧvod pro toto

odmítnutí. Zkušenost s odmítnutím pomoci u svého klienta má i pracovnice P3, kdy

klientovi lékař odmítnul potvrdit ţádost o dietní stravování, jelikoţ se domníval, ţe

klient peníze pouţije na drogy či alkohol.

Pomocí 3. výzkumného cíle jsem se zajímala o zkušenosti lidí bez domova s opresí

ze strany pracovníkŧ Úřadŧ práce. Soustředila jsem se zejména na verbální napadání,

odmítnutí pomoci a zadávání nereálných poţadavkŧ ze strany pracovnic úřadŧ.

V případě neverbálního napadání se výpovědi většiny respondentŧ shodují v tom, ţe

se místo slovních uráţek setkávají spíše s arogantním chováním a znechucením.

Klient K2 nemŧţe poskytnout objektivní výpověď, jelikoţ úřady nenavštěvuje.

Vnímání odmítnutí pomoci se opět mezi oběma skupinami respondentŧ velmi liší.

Klient K2 si je vědom odmítnutí pomoci, vnímá to zároveň jako dŧvod, proč se

dostal do své tíţivé ţivotní situace. Pracovníci pak hovoří o rozmanitých dŧvodech,

proč jsou klientŧm dávky odepřeny. Často se jedná o podávání mylných informací,

54

proč klient nemá na danou dávku nárok. Mezi odŧvodněním se objevilo také často

zneuţívané tvrzení neexistence trvalého bydliště.

V posledním případě, který se týká nereálných poţadavkŧ, se jeden klient svěřuje o

své zkušenosti a zároveň tak poukazuje na špatně nastavený systém sociální pomoci.

Pracovníci pak vnímají tyto poţadavky převáţně v pokládání nereálných či

zbytečných úkolŧ, kterými podmiňují poskytnutí dané dávky. Dva pracovníci se dále

zmiňují o tom, ţe povaţují za velmi nespravedlivé vysoké pokuty za ztrátu a

vystavení povinných dokladŧ.

Zajímavé a dŧleţité zjištění je, ţe všichni respondenti z řad pracovníkŧ

v pomáhajících profesích vnímají právě úřady práce jako nejopresivnější instituce ze

všech a zároveň většina z nich vnímá jako nejhorší v tomto směru přímo pracovnice

hmotné nouze. Výsledky výzkumŧ navíc poukazují na některé stereotypní názory

pracovnic Úřadŧ práce a není vyloučeno, ţe v některých případech se jiţ jedná o

předsudky. Mezi ty nejčastěji objevované patří tvrzení, ţe si klienti za svou situaci

mohou sami, ţe se klientům bez domova nechce pracovat a v neposlední řadě, ţe

jsou klienti bez přístřeší neupravení až špinaví a zapáchají. Pro zajímavost

dokládám části některých výpovědí: „… oni ale nemusí být bezdomovci. Máme

nástroje ve státě, ţe se do té situace nemusí vůbec dostat. No a pokud se dostanou,

tak se zas můţou dostat ven. My jim pomůţeme, pokud chtěj. Ale nemyslím si, ţe

chtěj, mám pocit, ţe jim to vyhovuje. Pak je jejich věc, ţe jdou na ulici…“; „A chce

se vám vůbec pracovat, nebo tu jen ztrácíme čas?“ (Zkušenost pracovnice P1, která

popsala výpověď pracovnice HM); „nevěřila klientovi, ţe je bez domova, protoţe je

čistý a nesmrdí. Opakovaně tvrdila, ţe pokud je opravdu bez domova, pomohou mu.

No vysvětlila jsem ji, jak naše sluţba funguje, ţe si tu můţe dát sprchu a vyprat a

sociální šatník, no hygienu vůbec. Tak začala klienta zkoušet, kde ţe včera spal a ţe

si musí prostě ty věci ušpinit a vůbec se pořád takhle opakovala.“ (Zkušenost

pracovnice P3, kdy doprovázela klienta na HM)

Alarmujícím zjištěním je, ţe opresivní přístup vŧči lidem bez domova přichází

v některých případech od samotných zadavatelŧ. Alespoň tak to vnímají pracovnice

P1 a P2, které jsou zároveň pracovnicemi stejného zařízení ve stejném městě. Hovoří

o uplatňování represivní politiky směrem k lidem bez domova: „… ale nejstrašnější

je to teda na obci kdy starosta křičí, ţe pro tyhlety lidi tady nic nechce mít, protoţe

55

tady ţádný nejsou, my tvrdíme uţ dávno, ţe tady jsou a v podstatě ţádná sluţba tady

pro ně neexistuje. Zase nemají šanci, oni vůbec nemají šanci se někam posunout.“

Dokládají také případ, kdy si přímo starosta stěţoval generálnímu řediteli organizace.

Jako předmět stíţnosti uvedl, ţe se mu nelíbí, jak pracovnice nabádají lidi bez

domova k tomu, aby se sdruţovali na náměstí. Celá tato situace vznikla v reakci na

klienta, který si opakovaně stěţoval, ţe ho policisté přímo na ţádost starosty nutí

opustit lavičku na náměstí, která je umístěna před radnicí. Podle všech informací zde

klient nepopíjel alkohol ani na sebe nikterak jinak nevhodně neupozorňoval.

V souvislosti s tím ho pracovnice informovali, ţe na takové vykazování nemají

policisté právo.

I zde bych ráda srovnala výchozí teoretické zkušenosti s výsledky vlastních

výzkumŧ, které se v případě přístupu zdravotníkŧ k lidem bez přístřeší téměř nelišily.

Opakovaně se zde objevilo nerovné a neempatické zacházení, problémy

s chybějícími doklady a neexistujícím zdravotním pojištěním. Klienti také vidí

problém v tom, ţe jim jsou předepisovány léky, na které nemají peníze. Dále se zde

potvrdila znepokojující skutečnost, ţe lidé bez domova po předešlých špatných

zkušenostech se zdravotníky jiţ příště lékařskou pomoc raději nevyhledávají.

56

Závěr a diskuze

Z výsledkŧ výzkumu je patrné, ţe se nikterak zásadně neliší se závěry teoretické

části. Co mě však velmi překvapilo, byla neochota lidí bez domova o svých

zkušenostech přede mnou hovořit. Kromě této neochoty jsem se setkala také

s podáváním neúplných informací, vyhýbavým odpovídáním či přímo se zatajováním

některých skutečností, které později vyplynuly na povrch při rozhovoru s jejich

sociálními pracovníky. To mě nutí zamyslet se nad pŧvodem této neochoty. Mezi

nejpravděpodobnějšími dŧvody mě napadá zejména v případě policistŧ moţný strach

z „provalení“ a následného trestu, v případě úřadŧ pak neznalost a neuvědomování si

svých práv a moţností. Jiní klienti zase mohou hájit nepřijatelné chování pracovníkŧ

institucí s odŧvodněním, ţe si to díky svému ţivotnímu stylu zaslouţí. Nebo mŧţe

být pro některé klienty opresivní zacházení tak časté, ţe si jej uţ ani neuvědomují?

Nebo je na vině v některých případech alkohol, který pomŧţe lidem bez domova na

všechny špatné zkušenosti zapomenout?

Z vyposlechnutých příběhŧ je patrné, ţe pokud se jiţ lidé bez domova se špatným

zacházením někomu svěří, pak jsou to lidé, kterým bezmezně dŧvěřují, coţ byli

v našem případě jejich klíčoví sociální pracovníci. I proto jsem později přistoupila

k jejich zařazení do výzkumu. Pracovníci si jsou také často více vědomi práv svých

klientŧ a jsou ke vnímání opresivních projevŧ bezesporu citlivější. Bohuţel však i

oni jsou v těchto případech bezmocní, pokud se klient sám nerozhodne svou situaci

řešit.

Jiţ nyní mŧţeme říct, ţe značná část klientŧ se někdy setkala s opresivním chováním

ze strany pracovníkŧ popsaných institucí. Projevy tohoto chování se však liší co do

intenzity a forem utlačování. Značná část pracovníkŧ v pomáhajících profesích

pokládá za nejrizikovější projevy utlačování právě jednání pracovníkŧ Úřadu práce.

Bohuţel však právě tito pracovníci jsou často ti nejdŧleţitější, kteří mohou pomoci

lidem bez domova získat alespoň nějakou jistotu a stabilitu ve formě nejrŧznějších

finančních podpor a tím bezesporu přispět ke zlepšení kvality jejich ţivotŧ.

K tomu do jisté míry mŧţe přispívat nastavení celého sociálního systému, kdy je vŧči

lidem bez domova uplatňována zejména represivní politika. Příkladem za všechny

mŧţe být nakonec neuskutečněný „Akční plán řešení problematiky bezdomovectví

57

pro rok 2008“, který pracoval s myšlenkou výjezdního týmu, který by oslovoval lidi

bez přístřeší. Ty by následně rozdělil na dvě skupiny, tedy na „spolupracující a

nespolupracující“. První skupině lidí by pak následně byla nabídnuta pomoc

sociálních pracovníkŧ, zaměstnání a ubytování. Druhá skupina, která by odmítla

vyhovět, by pak za asistence týmu specializovaných policistŧ byla vytlačena za

hranice města Prahy. Plán také počítal s telefonní linkou, kde by veřejnost mohla

udávat informace o tom, kde se lidé bez přístřeší nacházejí. (Hníková, 2008, online)

Jako velmi dŧleţité vnímám moţnost ponechat lidi bez domova, aby si sami zvolili

svoje potřeby při kontaktu s rŧznými typy institucí. Vţdyť kdo jiný mŧţe nejlépe

znát své moţnosti a limity, neţ samotní klienti. Pracovníci mají někdy pocit, ţe právě

oni jsou těmi, kdo nejlépe vědí, co klient potřebuje. Avšak toto přesvědčení mŧţe

vycházet z nejrŧznějších stereotypŧ. Proto by pracovníci zmíněných institucí měli

reflektovat své chování vŧči lidem bez domova a zamyslet se nad moţností, zda

některé jejich jednání nevychází z postojŧ a a jiţ zmíněných stereotypŧ. Jakkoliv se

budu opět opakovat, apeluji na to, aby pracovníci vţdy přistupovali ke kaţdému

klientovi individuálně. Je velmi snadné odkazovat nezávidění hodnou situaci lidí bez

domova na špatné nastavení sociálního systému. Avšak síla tuto skutečnost změnit je

právě v jednotlivcích a proto by měl kaţdý pracovník začít hlavně sám u sebe.

Lidé bez domova jsou velmi zranitelnou skupinou lidí, kteří čelí nejrŧznějším

útokŧm ze strany rŧzných institucí. Bohuţel pokud jiţ jsou vystaveni krutému

zacházení, nechtějí tyto případy často řešit. Je tedy na sociálních pracovnících, aby o

této problematice otevřeně hovořili a společně se snaţili nalézt její řešení. Vţdyť co

je očím neviditelné a o čem se nemluví, jakoby ani neexistovalo.

58

Seznam tabulek:

Tabulka č. 1. – Transformační tabulka A s.

Tabulka č. 2. – Transformační tabulka B s.

Tabulka č. 3. – Respondenti s.

Seznam příloh:

Příloha A: přepis rozhovoru s klientem bez domova

Příloha B: přepis rozhovoru se sociální pracovnicí pracující s lidmi bez domova

Seznam použitých zdrojů:

ADAMS, Maurianne., Lee Anne BELL a Pat. GRIFFIN. Teaching for diversity and

social justice. 3rd. ed. New York: Routledge, c2007. ISBN 9780415952002.

Dostupné také z:

https://www.researchgate.net/publication/291348527_Teaching_for_Diversity_and_

Social_Justice_3rd_edition.pdf

BARTÁK, Miroslav, HNILICOVÁ, Helena, HORÁKOVÁ, Pavlína. Zdravotní

potřeby bezdomovcŧ v doporučeních Světové zdravotnické organizace a v

realitě České republiky. Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro

sociální práci. 2006, roč. 6, č. 4, s. 77-82. ISSN 1213-6204

BARTOŠ, Vítězslav. V mnoha případech klienti zneuţívají naší pomoci.

Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2006, roč. 6,

č. 4, s. 33-34. ISSN 1213-6204

BRENDLOVÁ, Eva. Policie na bezdomovce nemŧţe. Pravidlo třikrát a dost je

v nedohlednu. Idnes.cz [online]. 30.08.2012 [cit. 2017-02-23]. Dostupné z:

http://praha.idnes.cz/bezdomovci-v-praze-0a0-/praha

zpravy.aspx?c=A120830_1822726_praha-zpravy_kol

CANDIGLIOTA, Zuzana; FOUKALOVÁ Kristýna; KOPAL, Jiří. Jak si

počínat v kontaktu s policistou a stráţníkem: policejní právo v otázkách a

odpovědích. Brno: Liga lidských práv, 2010. Manuály. ISBN 978-80-87414-

01-9. Dostupné také z:

http://www.ferovapolicie.cz/data/Manual_Jak%20si%20pocinat%20v%20kont

aktu%20s%20policistou%20a%20straznikem.pdf

Chudoba - záleţitost nás všech. Hradec Králové: Oblastní charita Hradec Králové ve

spolupráci s katedrou kulturních a náboţenských studií PF UHK, 2010. ISBN 978-

80-86472-48-5.

59

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2.,

aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.

HIEKISCHOVÁ, Michaela. Sociální práce na úřadech – od stresu k bezmoci?

Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2015, roč. 15, č. 5,

s. 79-88. ISSN 1213-6204

HNILICA, Karel. Stereotypy, předsudky, diskriminace: (pojmy, měření, teorie).

Praha: Karolinum, 2010. Acta Universitatis Carolinae. ISBN 978-80-246-1776-

3.

HNÍKOVÁ, Erika. Udej bezdomáče. Respekt.cz [online]. 20.09.2008 [cit.

2017-02-019]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2008/39/udej-

bezdomace

HORÁK, Martin, ředitel kontaktního pracoviště Úřadu práce Hradec Králové.

[Exkurze]. Přednáška o kompetenci Úřadŧ práce. Hradec Králové 19.1.2014

HRADECKÁ, Vlastimila; HRADECKÝ, Ilja. Bezdomovství - extrémní

vyloučení. Praha: Naděje, 1996. 107 s. ISBN 80-902292-0-4

HRADECKÝ, Ilja. Definice a typologie bezdomovství: [zpráva o realizaci

aktivity č. 1 projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR]. Praha: Pro

Sdruţení azylových domŧ vydala Naděje, 2007. ISBN 978-80-86451-13-8.

CHENEY, Carol; LaFRANCE, Jeannie; QUINTEROS, Terrie.

Institutionalized Oppression. Pcc.edu [online]. 2006 [cit. 2017-02-23].

Dostupné z:

http://www.pcc.edu/resources/illumination/documents/institutionalized-

oppression-definitions.pdf

JANEBOVÁ, Radka. Teorie a metody sociální práce - reflexivní přistup.

Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. ISBN 978-80-7435-374-1.

KALIBOVÁ, Klára a Květa GLASEROVÁ. Zaţíváte násilí? Nespravedlivé jednání?

Obtíţné situace na ulici?: máte svoje práva : poradíme vám : rady a kontakty pro

ţeny v sociálně tíţivé situaci, které zaţívají nebo zaţily násilí, diskriminaci či jiné

obtíţné situace. Praha: In Iustitia, 2015. ISBN 978-80-260-8425-9.

KOLÁŘOVÁ, Jitka; LINDOVSKÁ, Eliška. Ţeny bez domova čelí mnohem

většímu násilí, neţ dokud bydlely. Podílejí se na tom i instituce. In: Sociální

práce/Sociální práca [online]. 2016, roč. 16, č. 3, [cit. 2017-02-16]. ISSN

1213-6204

KOLÁŘOVÁ, Marta a Kateřina VOJTÍŠKOVÁ. Vnímání a utváření sociálních

distancí a třídních nerovností v české společnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR,

2008. ISBN 978-80-7330-155-2.

Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do

roku 2020. Praha: MPSV, 2013. ISBN 978-80-7421-072-3

60

KUZNÍKOVÁ, Helena. Spolupráce s institucemi. In: JANOUŠKOVÁ, Klára;

NEDĚLNÍKOVÁ, Dana, ed. Profesní dovednosti terénních pracovníků:

sborník studijních textů pro terénní pracovníky. Ostrava: Ostravská univerzita

v Ostravě, 2008. ISBN 978-80-7368-503-4.

LINDOVSKÁ, Eliška. Formy násilí a jeho aktéři. In: KOLÁŘOVÁ, Jitka;

LINDOVSKÁ, Eliška; eds. Stojíme a jejich straně!... Protoţe dvě jsou více neţ

jedna: závěrečná výzkumná zpráva o ţenském bezdomovectví a násilí. 1.vyd.

Ostrava: Jako doma, 2016, s. 23-32. ISBN 978-80-905743-3-5. Dostupné také

z: http://jakodoma.org/wp-content/uploads/2015/10/ZZV_web.pdf

LITTLECHILD, Brian. Etika v kvalitativním výzkumu v sociální práci. In: BAUM,

Detlef; GOJOVÁ, Alice. eds. Výzkumné metody v sociální práci. 1. vyd. Ostravská

univerzita v Ostravě. 2014, s. 121 – 138. ISBN 978-80-7464-390-3

MAREK, Jakub; STRNAD, Aleš; HOTOVCOVÁ, Lucie. Bezdomovectví: v kontextu

ambulantních sociálních sluţeb. Praha: Portál, 2012, 175 s. ISBN 978-80-262-0090-

1.

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1.

vyd.

Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4.

NETOPILOVÁ, Lenka. Bezdomovectví z pohledu sociální práce. [online]. České

Budějovice, 2012. 59s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých

Budějovicích, zdravotně sociální fakulta. Vedoucí práce: Mgr. Lenka Rosková [cit.

2017-02-23]. Dostupné z:

http://theses.cz/id/jg5hyb/Bezdomovectvi_z_pohledu_socialni_prace_4_5_FINAL.p

df

NAVRÁTIL, Pavel. Antiopresivní přístup. In: MATOUŠEK, Oldřich, KŘIŠŤAN,

Alois, ed. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013, s.92-96. ISBN 978-80-

262-0366-7.

PETEREK, Lukáš. Fenomén bezdomovectví - jak se dostat, ţít a přeţít na ulici

v dnešní Společnosti. [online]. Brno, 2007. 66s. Bakalářská práce. Masarykova

univerzita v Brně, Fakulta pedagogiky, Katedra sociální pedagogiky. Vedoucí práce:

Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS. [cit. 2017-02-23]. Dostupné z: www:

<http://is.muni.cz/th/135603/pedf_b/verze_pro_tisk.pdf>.

PĚNKAVA, Pavel. Výchovně vzdělávací prvek v sociální práci s cílovou skupinou

osob bez přístřeší. [online]. Praha, 2010, 180s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova

v Praze, Filozofická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D. [cit.

2017-02-05]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/84545/

PRŦDKOVÁ, Táňa; NOVOTNÝ, Přemysl. Bezdomovectví. 1.vyd. Praha:

Triton, 2008. 93s. ISBN 9788073871000

STANOEV, Martin. Bezdomovci jako nositelé stigmatu a příjemci pomoci. In:

Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2015, roč. 15, č. 5,

s. 41-51. ISSN 1213-6204

61

SCHEJBALOVÁ, Jana. Člověk bez domova ve společnosti a zdravotnictví.

Učebna.net. [online]. 03.06.2009 [cit. 2017-02-05]. Dostupné z:

http://ucebna.net/mod/resource/view.php?id=313

ŠTĚCHOVÁ, Markéta a Marina LUPTÁKOVÁ, KOPOLDOVÁ, Bedřiška, ed.

Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie: závěrečná zpráva. Praha:

Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. Studie (Institut pro kriminologii a

sociální prevenci). ISBN 978-80-7338-069-4.

ŠTĚPÁNKOVÁ, Martina. Co je diskriminace?: Výklad základních pojmŧ. In:

Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR: příručka pro

zaměstnance veřejné správy. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2006. ISBN

80-239-7825x.

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-

1275-1.

ŠUPKOVÁ, Danuše, eds. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. 1.vyd. Praha:

Grada, 2007, s. 9-35. ISBN 978-80-247-2245-0.

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese / Marie

Vágnerová. Vyd. 3., rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3.

WEBER, Lynn. Understanding race, class, gender, and sexuality: a conceptual

framework. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2010. ISBN 0195396413.

YOUNG, Iris Marion. Justice and the politics of difference. Princeton, N.J.:

Princeton University Press, c1990. ISBN 0691023158.

Zákony pro lidi: Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České Republiky [online].

2017 [cit. 2017-02-02]. Dostupné z:

https://www.citacepro.com/dok/orw2xAMRFtRiXjhb

Zákony pro lidi: Zákon č. 553/1991 Sb., Zákon o obecní policii [online]. 2017

[cit. 2017-02-02]. Dostupné z:

https://www.citacepro.com/dok/orw2xAMRFtRiXjhb

Zdravotnictví a medicína: Problematika osob bez přístřeší [online]. Mladá fronta

Dnes, 2012 [cit. 2017-01-29]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-

zdravotnicke-noviny-zdn/problematika-osob-bez-pristresi-462987

ZUBÍKOVÁ, Zdeňka; DRÁBOVÁ, Renáta. Společenské vědy v kostce: pro

střední školy. Havlíčkŧv Brod: Fragment, 2007. ISBN 8025301907.

62

Příloha A: Přepis rozhovoru s klientem K1

Stalo se Vám někdy, že by Vás policie slovně napadla? Povězte mi o tom.

„No takhle, vono je to rozdíl, jestli státňáci nebo měšťáci. Státňáci jsou vţdycky lepší

neţ městská, městská se vţdycky chová jako prase, jako jo, ta na nás, my jsme našli

squat, tam na nás přišli, stříkli nám do sprejů, teda do vočí sprej a byl tam kluk co

prostě má epilespsii no a to byl průser jako kráva no a ve finále tam přijeli stáňáci a

nechali nás tam, zachovali se ve finále úplně jinak, neţ městská, ta byla zlá, vţdycky

byla zlá.“

Takže podle Vás, se k Vám státní policie chová lépe, než městská?

„Určitě, státňáci jsou vţdycky lepší, městská se chová jak hovado. Voni spolu ani

navzájem nějak nekomunikujou.

A nějaké slovní napadání z jejich strany tam tedy bylo?

„No jéje, ale to jen u těch měšťáků, ty se chovali jako prasata, nadávali, sprostě

řvali, ale státňáci ne, ty nás ještě bránili, prostě byli lepší jako. Jak přišli měšťáci,

tak to byl vţdycky průser.“

To je pro mě zajímavé zjištění, děkuji. A došlo například i na fyzické napadení?

„No třeba ne mě, ale některý lidi jako jo, ţe jo. No jako kdyţ se to někde rvalo,

bezdomovci voţralí mezi s sebou, tak voni to přijeli srovnat jo, takţe tam to prostě

bylo no, ale neudělali to bezdůvodně, to zas ne. Prostě to museli srovnat, ty bordely

po tom chlastu hodně byly.“

Dobře, děkuji. Co se týče ještě té policie, stalo se Vám někdy, že byste žádali o

pomoc a oni Vám ji odmítli?

„To kdyţ uţ jsme nevěděli kudy kam jo, tak kámoška vţdycky vzala telefon a volala

státňáci, přijeli a celý to urovnali a byl pokoj, s nima se dalo mluvit, s měšťákama

ne.“

Děkuji. Teď přistoupíme ke zdravotnickému personálu. Byl jste u nějakého

lékaře od doby, co jste na ulici?

63

„No jako takhle, co jsem na ulici, tak jsem nemocnej nebyl. Ale byl tam s náma kluk,

co měl epilepsii. A kdyţ to bylo fakt akutní, hodně teda jo ţe jo, ţe uţ jsem fakt

nevěděl kudy kam, jako ţe s partnerkou jsme tam byli tak jsme uţ věděli co máme

dělat, ale někdy to bylo úplně hrozný, tak jsme zavolali, přijeli. Ale voni ho uţ znali

jako jo, takţe mu vţdycky pomohli. Ve finále mu řekli, ţe má brát léky, jenomţe on na

ty léky neměl. On nebral sociálku nic, takţe prostě neměl. Do práce ho nikde nevzali,

protoţe měl silnou epilepsii. A to bylo teda silný, co se mu dělo. Ale já jsem fakt

nemocnej nebyl, takţe nemůţu k tomu za sebe něco no.“

Dobře, děkuji. Poslední instituce, která mě zajímá jsou úřady. Vy máte

zkušenost s pracovníky úřadů? Byl jste třeba žádat o nějakou dávku?

„Já nechci jako nějak mluvit jo, ale já jsem se dostal na ulici tím způsobem, ţe jsem

přišel jako vo byt jsem přišel, ţe jo, jsem chodil dlouho do práce, přišel jsem vo

práci, nechtěl jsem na ulici, tak jsme teda s Marcelou (partnerka) šli do Svobody na

ubytovnu. Tak jsme šli poţádat na příspěvek na bydlení a voni nám ho nedali, takţe

jsme skončili na ulici.“

A pamatuje si nějaký důvod? Řekli Vám důvod, proč Vám ho nedali?

„Je teda pravda ţe já jsem o tom nejdřív nevěděl, já jsem v ţivotě před tím na ulici

nebyl no a pak jsem se teda tady dozvěděl, ţe ze zákona jsme na to měli nárok. Já

měl u sebe něco, ale ne dost. Kdybychom něco dostali, mohli jsme tam v klidu bejt,

našel bych si novou práci. Ale já tomu nerozuměl, na úřadě mi neporadili a tak jsem

šel na ulici. A jak jste na ulici, blbě se hledá práce, to vás nikde nechcou. Tak jsem

chodil na brigádu, byl jsem na ulici, za měsíc odmakáno 260hodin a nakonec bez

koruny. Jo protoţe jak jste jednou bezdomovec, kaţdej s váma vymrská, kaţdej. A to

je ten debilní zákon a dělali jsme na smlouvu. A kdyţ jsem šel k advokátovi nahoru

tak mi řekl: podivej se, ty nemáš na soud, jseš na ulici, i kdybys to vyhrál, tak on ti to

bude splácet po stovce a to jsme tam chodili všichni, co jsme byli v tom squatu,

abychom šli z ulice ven. Pak se nám podařilo sehnat novou práci, ubytovnu, ale ve

finále nám pak zas nezaplatili, my nezaplatili na ubytovně a šli jsme zas na ulici.“

64

To mě mrzí a nerada do toho skáču, jen mám pocit, že se nám rozhovor stáčí

někam jinam.

„No já chtěl jen říct, ţe ty lidi do tý práce chodej aby se dostali z ulice a tyhle je zase

vyuţijou jo. A pak abych se vrátil k těm úřednicím, co nám furt říkají, ţe nechceme

pracovat. Člověk má snahu, ale kdyţ s ním kaţdej vymrská tak co pak maj dělat.“

Teď jste se zmínil, že Vám pracovnice naznačila, že si za to můžete sami, můžete

mi o tom říci něco víc?

„No vona to bylo hrozná mrcha, největší kráva, co jsem kdy viděl. A vona nesnášela

bezdomovce, vona to byla svině. Nám to prostě přišlo tak, ţe vona šetřila prachy jo a

jak kdyby šetřila pro Trutnov, protoţe to platí Trutnov a i starosta nás nesnáší. Nic

nám nikdy nedala a snad kaţdej na to měl nárok. Jo a kdyţ jsme k ní přišli, no tak

jsme byli špinaví, automaticky a to bylo hrozný, jak se k nám chovala. Měla vodstup,

nadávala nám, ale zas si dávala bacha, aby nebyla sprostá, to jako jo. A kdyţ jsme ji

prosili tak to bylo jako: A já vám to dát můţu ale taky vám to dát nemusím. Pak jsme

od ní odešli a šli jsme k jiný a ta uţ se k nám chovala jinak zas. A to vím, ţe jsme

neměli problémy jenom my, hodně lidí poslala vona na ulici, z tý svý teplý kanceláře.

Ale stěţovalo si víc lidí a tak uţ tam není. By nás nechala chcípnout.“

65

Příloha B: Přepis rozhovoru se sociální pracovnicí P2

První otázku, na kterou se tě zeptám, jestli jsi někdy byla svědkem toho, nebo ti

klient sám sdělil, že by ho policie nějakým způsobem slovně napadla?

„Určitě, určitě to bylo, to bylo opakovaně a opakovaně se také objevilo tykání,

automatický tykání klientům, takţe určitě.“

Můžeš mi to prosím popsat nějak podrobněji?

„To bylo třeba jenom slovně, ale i fyzicky, kdy klienta nejenomţe uráţeli a

poniţovali, vysmívali se mu, ale v podstatě ho shodili ze schodů a kdyţ to vezli do

nemocnice tak řekli, ţe teda klient spadl sám a klient nebyl shopnej se bránit.“

Ještě nějaké fyzické napadení si vybavíš?

„Aaa, vybavim, vybavim si kdy napadli klienta a vlastně zmlátili ho a následně my

třeba s tím pracujeme a snaţíme se těm klientům říkat, ţe maj právo stěţovat si a

podobně, ale oni se vţdycky bojej, a my to za ně nemůţeme udělat, kdyţ si to

nepřejou, protoţe se bojej.“

Děkuji za odpověď, ještě se zeptám na poslední otázku ohledně těch policistů,

zda víš o případu, že by policie odmítla někdy klientovi bez domova pomoci?

„Tak to ne, to ne.“

Dobře, děkuji. Teď se budu ptát na zdravotníky, opět otázka, zda víš o nějaké

situaci, že by zdravotnický personál klienta nějakým způsobem slovně napadl?

„Jako vyloţeně slovní napadání si nevybavuji, ale byl tam takovej despekt a spíš

takový třeba odmítání sluţby nebo sdělování klientům, ţe si za ten problém můţou

sami nebo ţe musej čekat v čekárně dýl neţ ostatní, nebo ţe jsou na ně ti zdravotníci

oškliví. Nic moc jim nevysvětlej, mluvěj v kuse, jsou úsečný, prostě mluvěj ošklivě. A

toho se právě ti klienti bojej, no a nechtěj tam kvůli tomu chodit.“

Děkuji, nyní se budu ptát na případy neetického zacházení s klienty, možná už

něco bylo zmíněno v té první otázce, vybavíš si nějakou situaci?

66

„Neetický zacházení teď si nevybavuju, ale zase je fakt, ţe kdyţ to k něčemu

takovému spěje, tak já vţdycky zakročím, kdyţ uţ vidím, ţe třeba ta sestra spouští, tak

jako zakročím.“

A s odmítnutím pomoci ze strany zdravotníků jsi se setkala?

„Ani ne tak v nemocnicích, to spíš jsem se s tím setkala u klientů se závislostí, ţe je

nechtěli vzít do léčby, ţe je normálně odmítli. Vlastně s nima bylo dlouhodobě

pracováno a kdyţ se rozhodli, šlo o alko klienty, kdyţ se rozhodli jít do léčby, tak

právě proto, ţe byli bez domova a ten primář se to jako dozvěděl, tak řekl, ţe

v podstatě tenhle člověk uţ nemá šanci se dát do kupy a ţe ho nechce.“

Takhle přesně uvedl ten důvod, že protože je bez domova, tak ho nevezme do

léčby?

„Hmm, jo, do telefonu. A to mě přišlo hrozně diskriminační. A mě přijdou hrozně

diskriminační i konkrétně u této cílové skupiny třeba takový situace, kdy zase třeba

vezeme klienta na detox, je to klient bez domova, je jasné, ţe nezvládne nepít a my

mu pomůţeme, doprovodíme ho a ten detox a oni ho tam nepřímou protoţe má třeba

1.5 promile alkoholu a voni to odůvodní tím, ţe kdyţ není schopen vlastně abstinovat,

tak v podstatě není schopen té léčby. To se hodně týká těch klientů bez domova.“

Děkuji, teď bych přešla na pracovníky úřadů práce, opět mě zajímá to slovní

napadaní, setkala jsi se někdy s tím? Můžeš mi o tom něco říct? Případně zda si

vzpomeneš, jaké to byly pracovnice?

„Jo, pracovnice úřadu práce, klasický, tak tam je to v pohodě bych řekla, ale u tý

hmotný nouze, tam jsou obrovský problémy. Tam se dějou takový věci, jako je ne teda

slovní, ale trhání ţádostí o mimořádnou okamţitou pomoc, dotazování se: A za co

jste ţili doteďka? A nebo: Vy nemáte trvalý bydliště, tak vy mi neudáte trvalý

bydliště, tak já vám ţádný dávky nedám. Jo takţe, takţe tohle tam zaţíváme s nima.

Ţe v podstatě ty klienti vůbec nemají šanci se nějak posunout, protoţe ty pracovnice

jsou neochotný a nejstrašnější je to třeba v mrazech, kdy oni ţádaj o mimořádnou

okamţitou a pamatuji si na klienta, co k nám přišel, měl opravdu promrzlý nohy a

potřebovat na pár dnů někam do tepla a tam to ta pracovnice, co mi měla přiznávat

tu mimořádnou tak mu tu ţádost jako roztrhala. A kdyţ jsme tam pak s ním šli tak

v podstatě tu ţádost mu znovu odmítla dát. On je to problém specielně u tý

67

mimořádný okamţitý pomoci, protoţe i kdyţ se to sepíše, tak ta lhůta na odvolání je

30ti denní, takţe ty klienti v podstatě nemají moţnost nějak obhájit si ten ţivot

v těhlech mrazech. A teď teda nevím, jestli uţ nejdu dál, ale nejstrašnější je to teda

na obci kdy starosta křičí, ţe pro tyhlety lidi tady nic nechce mít, protoţe tady ţádný

nejsou, my tvrdíme uţ dávno, ţe tady jsou a v podstatě ţádná sluţba tady pro ně

neexistuje. Zase nemají šanci, oni vůbec nemají šanci se někam posunout.“

Možná už to tady zaznělo, ale zajímalo by mě, zda jsi se setkala s podáváním

mylných informací klientům, proč tu dávku nemohou dostat, nebo kladení

podmínek, které nejsou schopni splnit a podobně?

„Tak vůbec na tu dávku, ţe na ni nemají nárok, nebo ţe vůbec taková dávka

neexistuje, nebo řeknou, ţe to mají na špatném tiskopise, ačkoliv to jsou tiskopisy, my

jim vyjíţdíme aktuální přímo ze stránek MPSV, takţe to jako roztrhnou, to se prostě

stává a ty pracovnice zkrátka některý dávky nechtěj přiznat.“…. „Taky se stalo, ţe

pracovnice uţ neměla argumenty, tak tvrdila, ţe to prostě nejde a ţe ji tam u klienta

svítí červené světýlko a ţe to v zásadě nesměj mu nic vyplatit a já protoţe jsem

hrozná, tak jsem volala na ministerstvo, zda ten systém takto jako opravdu nově

funguje, tak mi řekli, ţe vůbec.“

Vnímáš tedy, že nechtějí ty dávky klientům vyplácet?

„Nechtěj, nevím, jestli to mají teda jenom vůči lidem bez přístřeší, oni to moţná maj i

všeobecně, moţná jsou přetíţený a je jim to v podstatě jedno, to si myslím já.“

Je ještě něco, co tě napadá v souvislosti s tímto tématem, co třeba nezaznělo a

přijde ti to důležité?

„ No mě teďka napadá třeba pán M., který nám opakovaně říkal, ţe nesmí být na

náměstí, ţe ho policajti vyhazujou. A on se nás na to ptal, kdy já si myslím, ţe kaţdý

člověk má právo pobývat na veřejném prostranství, pokud tam nějak nepobuřuje,

pokud vím, tak ten klient tam ani nepopíjel alkohol a to samý bylo, kdyţ přijel do

města nejmenovaný politik, tak je taky vyklízeli. No a na základě toho, co jsme

klientům řekli, tak jeden s tím pak přímo argumentoval a přišla stíţnost přímo od

starosty našemu generálnímu, ohledně toho, ţe nabádáme klienty, aby se sdruţovali

na náměstí.“

68