V sobotním článku jsem končil vě-tou: Příběhy našich pilotů veterá-nů i veteránů z jiných zemí, které jsem vyposlechl, vydají na román a rád se o ně s vámi příště podě-lím. Ano, Memorial Air Show byla mnou  vymyšlena  jako  poděková-ní  našim  hrdinným  pilotům  z  2. světové války, příslušníkům RAF. Jsem velice rád,  že  se mi podaři-lo  získat  ke  spolupráci  na  jejich morální  rehabilitaci  osobnosti, jakými byl Václav Havel a Luboš Dobrovský. Akce s pracovním ná-zvem Satisfakce byla rozdělena na dvě části. Jedna proběhla na roud-nickém  letišti  právě  pře  dvaceti léty 18.  června 1991 a druhá byla posunuta na měsíc září a na ní se sešli  zbývající  veteráni,  kteří  se slétli z celého světa na jedno letiš-tě u Londýna, ze kterého do Prahy přelétli v prezidentském speciálu. Čekalo  je  setkání  s  prezidentem ve Španělském sále na Pražském hradě  a  večírek  v  paláci  kultury. Díky taky patří Jaroslavu Kopáč-kovi  z  Roudnice,  který  pro  tyto veterány odehrál koncert se svým roudnickým  amatérským  sdru-žením  profesionálních  umělců. Příběhy  těchto hrdinů    leteckých bojů mají  příchuť  dobrodružství, hrdinství a strachu zároveň. Toto ale už krásně popsal jeden z nich, generál  Antonín  Liška,  ve  své knize Jak  se plaší  smrt. V příbě-zích svých padlých kamarádů po-pisuje,  jak se kdo vypořádával se strachem a  jak  lze vnímat hrdin-ství. Vyprávěl mi příběh, který se navlas  podobal  mým  prožitkům, když jsem ležel v troskách po jed-nom  nezdařeném  letu.  Zajímavý ale  byl  jeho  pohled  na  hrdinství. Doslova  řekl:“  Létat  za  války  se stíhačkou a bojovat proti několika-násobné přesile ve vzduchu, to ne-bylo žádné hrdinství, byla to válka a  bylo  to  naše  řemeslo.“  Přistáli jsme,  šli  jsme  tančit,  hrát  poker o  poslední  penci  s  kamarádem, nebo za holkami. Hrdinstvím bylo opustit rodinu a republiku s vědo-mím, že to celá rodina odnese. To bylo nejen hrdinství, ale opravdo-vé vlastenectví.

V roce 2009 se v Litoměřicích ote-víral nový most přes Labe a nese jméno  gen.  Františka  Chábery. Napsal  jsem  tehdy žádost,  aby  se  pojmenoval  po  tomto  válečném hrdinovi,  a  tady  přikládám  onen článek.

Vzpomínka na FrantuGenerál  František  Chábera,  kte-rého jsme všichni letci oslovovali velice  familiárně,  prostě  Franto, létal  ve  Francii,  Anglii  a  válku dolétal na Lavočce. V červnu roku 1989 jsem Frantu poprvé navštívil a  požádal  o  besedu  s mládeží  na olympiádě  Středních  škol.  Přijal s podmínkou, že ale nebude před-

nášet  pro  komunisty.  Po  besedě nám  Franta  při  vínku  vyprávěl o svých zážitcích z bohatého letec-kého života. Naše všechny letecké zážitky a úspěchy vedle jeho „ ko-trmelců  a  průserů  „  byly  rázem zcela  bezvýznamné  a  nicotné. Zkrátka  jsme  ho  žrali  a  nesmír-ně  obdivovali.  Už  před  válkou  se vlastně díky jeho letecké nekázni stal stíhačem, protože jako budou-cí  bombarďák  při  cvičném  letu nalétával na letadlo svého kolegy a urazil mu kus křídla. Velitel ne-

věděl co s tímto nespoutaným, ale vynikajícím  pilotem  udělat,  tak ho místo potrestání a basy přeřa-dil  ke  stíhačům. A  že  létat uměl, potvrzuje  fakt, že se stal dokonce zalétávacím pilotem.A teď vzpomenu rok 1949 v příbě-hu, který nám Franta líčil. Jako pi-lot, který prošel celým evropským válčištěm  a  shodou  okolností k nám přiletěl z té pro komunisty správné strany, tedy ze Sovětského svazu,  nakonec  dral  peří  v  jedné místnosti kriminálu spolu se svým velitelem z letiště Tri Duby a taky s Františkem Fajtlem. A v tom náš Franta  pronesl  k  svému  veliteli: „Tak to ty vole vidíš, mě si dal tři dny vězení po službě, že  jsem ne-chtěl  letět se svou letkou do akce u Ostravy,  protože  jsem věděl,  že je to sebevražda.“ „ Seřval jsi mě se slovy, že soudruzi to chtějí, tak jsme museli letět a Koza tam kvůli tobě zařval, já dostal basu a teď tě tady ti tvoji soudruzi nechají drát peří v kriminále spolu se mnou“. Načež  dotčený  velitel  vstal  a  za-řval:“  Pane  majore  vztyk,  pozor, po  návratu  z  kriminálu  se  u mě přihlásíte  a  dostane  30  dnů ostré vazby  za  drzé  chováni  ke  svému veliteli,  pohov,  pokračovat  v  prá-ci!“ A pak zase pokračovali v další kamarádské  muklovské  debatě v cele komunistického žaláře. Měl  jsem  tu  čest  jako  instruktor s  ním  zažít  let  v  roce  1993  a  jen jsem  nevěřícně  koukal  na  jeho nezapomenuté pilotní umění, kte-ré měl zažité v krvi. Jen se zeptal, kde  je  rychloměr,  kolik  je  mini-málka  a  kde  jsou  klapky.  Pak  už jen  odstartoval  a  letěl  půlhodiny, aniž by si alespoň jednou podíval na přístroje. Následovala excelent-ní pilotáž bývalého předválečného zkušebního  pilota  a  válečného stíhače. Zkrátka jsem si s pokorou vychutnával jeho pilotáž a bál jsem se  mu  při  přistání  připomenout, kolik  má  tento  letoun  přistávací rychlost a přistávací klapky úhel. Sedli jsme jako do peřinky. Další  příhoda  dokresluje  jeho smysl pro situační humor a nijak nesnižuje  jeho důstojnost.  Jedno-

ho dne jsem s kamarádkou šel po chodníku  litoměřického  náměstí a  v  tom  proti  mně  jde  s  hůlkou gen.  Chábera.  Připomínám,  že tam bylo lidí jako o prvomájovém průvodu. Slušně pozdravím a chci mu  podat  ruku  a  v  tom  Franta zvýšeným  teatrálním  hlasem, ukazujíc  holí  na  mě,  spustí:“  Li-dičky, tento chlap dluží mě váleč-nému  veteránovi  a  invalidnímu důchodci  dvacet  korun  a  nechce mi  je vrátit, podívejte se na něho a dobře si ho zapamatujte.“ Hele, opravdu to zabralo. Chodci se na-jednou zastavili, pohoršeně se na mě dívali a jeden mi dokonce začal nadávat. Stál jsem tam jako solný sloup a nevěděl jsem, jak mám za-reagovat. Dav se rozešel a Franta mi podal ruku se slovy:“ Šantáne, ty vole, to jsme jim to dali, co?“ No a pak ho nemějte rádi. 

To nevymyslíšV jednom ročníku MAS jsme od-halovali na letišti památní desku všem padlým pilotům z obou vál-čících stran a tohoto aktu se měl zúčastnit  i nejmenovaný předse-da vlády, který častoval novináře vulgaritami.  Ale  znáte  naše  po-litiky,  na  poslední  chvíli  mu  do toho něco naléhavého padlo a tak poslal  za  sebe  jednoho ministra. Ministr  ale  jel  někam  s manžel-kou,  tak  poslal  za  sebe  náměst-ka.  Náměstek  musel  ale  právě řešit něco neodkladného, zřejmě velké prádlo, a tak za sebe poslal ředitele nějakého odboru. A ten-to  nešťastník mě  padl  do  rukou právě  v moment,  kdy  jsem  řešil smrtelné  zranění  jedné  naší  po-řadatelky,  kterou  srazila  autem nepozorná řidička. A v tom prá-vě volal onen premiér, že se jako omlouvá  a  že  za  sebe  poslal….. Nečekal jsem na další vysvětlová-ní a pravil jsem:“ S čertem šesté kategorie  v  hodnosti  vraníka  se odmítám  bavit.“  A  zavěsil  jsem. Tím  čertem  jsem  myslel  toho úředníčka, který tam přišel jako konečný  náhradník  za  všechny. No a dílo zkázy už za mě dokon-čili  přítomní  novináři,  kteří  si 

hovor  s  premiérem  vyposlechli, za toho čerta samozřejmě považo-vali premiéra a tak i napsali.

Kdyby to viděl, zabil by násPři airshow 2005  točil Hynek Bo-čan seriál Zdivočelá země. My jsme na to zajistili létající exempláře 2. světové války, létající pevnost B-17 a  stíhačku  Spitfire.  Se  Spitfirem přiletěl  jeho majitel a dbal na  to, abychom se jeho kovového miláč-ka  dotýkali  jen  v  rukavičkách. Scénář jasně říká, Martin Dejdar coby pilot Maděra byl za letu zra-něn, po přistání omdlel a z kabiny ho  měl  těsně  před  výbuchem  le-tounu  vytáhnout  jeho mechanik. Hořící  letoun  měla  simulovat dýmovnice.  Můj  kolega  přidělal pod Spitfira dýmovnici a spočítal, kdy  ji  přesně  za  letu  zapálit,  aby po přistání do 10-ti vteřin zhasla. Spitfire letí, dýmovnice hoří. Spit-fire přistál a nevím, kde soudruzi z NDR udělali chybu, protože dý-movnice  hoří  dál,  ale  pilot  musí vypnou motor,  aby ho nepřehřál. V  ten  moment  přestává  vrtule odfukovat  červený  dým  a  ten  za-plňuje kabinu. Pilot se dusí a my ho  přiotráveného  vytahujeme a odnášíme do sanity pod kyslík. A pak už to bylo  jak scéna z pro-slulém  filmu  :  rozkaz  zněl  jasně, zastavit muže s koženou brašnou, nesmí projít za žádnou cenu! Scé-nu je potřeba dotočit a tak Dejdar hraje  raněného  pilota  v  kabině. 

Mechanik  se  rozbíhá,  v  bagan-čatech  jelením  skokem  skáče  na křídlo, tluče pěstí do kabiny a řve: „Made otevři, Made otevři!“ Mad otevře  a  mechanik  ho  tahá  ven. Ale polomrtvý Mad za sebou táh-ne  nehybné  nohy  a  botami  kope do  palubní  desky  a  do  přístrojů. Štěstí stojí při nás, protože majitel Spitfiru leží s kyslíkovou maskou v záchrance a nevidí svého miláč-ka,  jak mu děláme bebíčka. Když se majitel  probral  k  životu,  chtěl vidět  záběry  z  natáčení.  Že  tady píšu,  budiž    důkazem,  že  je nevi-děl. Mám je ještě schovaný.

Jaký program letošní ročník nabízíNa  roudnické  airshow  už  létaly téměř  všechny  létající  legendy  2. světové války.  Příští víkend divá-ci  poprvé  v  ČR  uvidí  překrásný letoun OV-10 Bronco, který létal až ve  Vietnamu.  Dále  historické  le-touny P-51 Mustang, B-25 Mitchell, A-26  Invader,  palubní  stíhačky Corsair  a  Avenger.  Věřím,  že  po-těší i Li-2, což je ruská verze DC-2 a  další.  Bombónkem bude  skupi-nová akrobacie nejlepší akrobatic-ké skupiny na světě FlyingBulls.. Sobotního  programu  se  zúčastní řada osobností z uměleckého i po-litického života. Nezbývá mě, než vás  srdečně po-zvat na 18. a 19., června na roud-nické letiště.  Vlasta Dvořák,

prezident aeroklubu ČR

Story Memorial Air Show pokračuje