Jsem Ainu, jsem člověk

Jsem Ainu, jsem člověk 1

Jsem Ainu, jsem člověk

Kamil Brzák

Vydáno pod licencí GFDL (GNU Free Documentation License) v roce 2013 v Praze, 1. vydání.


Předmluva

Když jsem se v polovině roku 2002 začetl do tehdejšího vydání Lidových novin, všiml jsem si

reklamy na román Eiji Yoshikawy „Taiko“ (Taiko ki, 1938) 1. Po přečtení stručné recenze jsem byl

okamžitě okouzlen tím, jakým způsobem je kniha pojata a neváhal jsem si ji pořídit.

Už jako malého chlapce mě přitahovala vůně orientu, zejména tajemné a vzdálené Japonsko. V 80.

letech 20. století se mi, jako dítěti, příliš příležitostí k setkání s japonskou kulturou nedostávalo a co

má paměť sahá, vybavuji si jen střípky. Tyto střípky se mi ale nesmazatelně zapsaly do mé paměti a

dodnes způsobují zvláštní vzrušení podobné tomu, které můžete cítit při setkání s něčím novým a

tajemným. Tyto střípky minulosti tvořily seriály „Goro, bílý pes“ (Ogon no inu, 1980), „Strážce noci“

(Gennosuke Yonaoshi-cho, 1981), filmy „Zajatec japonských ostrovů“ (Shogun, 1980) nebo „Gappa“

(Daikyoju Gappa, 1967).

O téměř 20. let později jsem navázal na tuto svou „tradici“ a to vskutku velkolepě právě zmíněným

románem Taiko. Právě ten mne v náznacích dovedl k tajemnému národu Ainů. Do té doby pro mne

neznámé etnikum, které od pradávna obývalo japonské ostrovy, vzbudilo můj zájem a přivedlo také

k rozhodnutí zasvětit mu část svého života. Výjimečnost Ainů díky jejich jazykové a do značné míry i

kulturní odlišnosti a de facto izolovanosti od okolního prostředí, to bylo a stále zůstává výzvou.

Výzvou, kterou se snažím uchopit a ukázat českému člověku, jak křehký a zároveň nesmírně

houževnatý styl života lidé Ainu praktikují a zároveň by mi bylo ctí zachovat informace o jejich

kultuře jako součást světového dědictví.

Tato publikace volně navazuje a rozšiřuje můj článek věnovaný lidem Ainu, který jsem zveřejnil na

webových stránkách eDen-X2 dne 12. října roku 2005, stejně jako na stránku o Ainu na české

Wikipedii3, kterou jsem vytvořil dne 15. srpna 2006. Tato publikace není literaturou odbornou,

vyjadřuje pouze můj osobní zájem a zaujetí pro lid Ainu. Budiž tedy chápána jako hold starému

japonskému etniku.

Zároveň bych chtěl poděkovat své přítelkyni Janě za trpělivost a výraznou pomoc v částech

zabývajících se genetikou, panu Martinu Milerovi za jeho vhled do japonské kultury, panu Alanu

Hájkovi za skoro až přechovávání mých pamětí a paní Tomoko Košťálové, která mne po dlouhé

sedmileté pauze opět motivovala k návratu nad „rozdělanou práci“, stejně jako panu Hectoru Zazouovi

za to, že do svého alba „Songs from the Cold Seas“ (Chansons des mers froides, 1994) zařadil mj.

skladbu „Yaisa Maneena“, a především panu Johnu Batchelorovi (jehož Ainu nazývali „Otec Ainů“)

za jeho „objevení“ Ainu pro západní svět.

Poznámka:

Všechna japonská slova přepsaná do latinky nechávám navzdory svým dosavadním článkům

v původním, anglickém přepise. Chtěl bych se tak vyhnout fonetickým a syntaktickým nepřesnostem při

jejich přepisu do jazyka českého.

1 V českém překladu vyšlo u nakladelství BB art v Praze roku 2001, překlad Tomáš Hrách. Reedice v roce 2008

obohacená o mapy starých japonských provincií, rodinné erby samurajských rodů a přehled měření času ve

středověkém Japonsku. 2 http://www.eden-x.cz/topics.inc.php?topic=46&menu=5

3 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ainu

http://www.eden-x.cz/topics.inc.php?topic=46&menu=5

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ainu


Kapitola 1 – Ztracené kořeny

Jsem Ainu, jsem člověk

„Ainu“ znamená v jazyce Ainů „člověk“. Je to výraz, který zdůrazňuje protiváhu člověka vůči

bohům. Podobně jako v shinto4, také Ainu uctívají mnoho božstev (kamuy), jejichž původ obsahuje

celou šíři lidského konání, obsahuje živé i neživé objekty a je nerozlučně spjat s přírodou. Proto se

můžeme setkat s abstraktnějšími božstvy (ohně, vody, bouří, hor, …), stejně jako hmatatelnými

(medvěd, liška, houby, borovice, …) nebo přímo věcmi, jež vyráběly ruce vedené boží vůlí (např.

lodě) a božstvy ochraňujícími příbytky.

Původ a jazyk Ainů

Původ Ainů je doposud zahalen mlhou neznáma. Existuje několik teorií, které se nejen doplňují, ale

stojí i proti sobě. Podle jedněch jde o europoidní národ, jiní hovoří o mongolském národě, další o

oceánském kmeni, o pra-asijském národě nebo o endemické entitě. Podle vědců se zdají být v kurzu

ty, z nichž plynou nejpravděpodobnější vazby Ainů na mongoloidní rasu, která se na asijském

kontinentě vyskytovala před několika desítkami tisíc let. Podle této teorie zde v této době existovaly

dvě mongoloidní skupiny – severní a jižní. Jižní skupina, která migrovala na sever, obsazovala

japonské ostrovy a v období Jomon5 utvářela pilíř japonské kultury. Naopak severní skupina

překročila moře, které oddělovalo pevninu od ostrovů, během období Yayoi6. Tyto obrovské migrační

vlny, jež zasáhly japonské území, vytvořily základ pro japonské etnikum a z poslední migrační vlny

nejspíše vzešla císařská dynastie - tenno. Zároveň však tyto mohutné pohyby tvrdě dopadly na

původní obyvatelstvo ostrovů – obyvatele jižního souostroví Ryukyu7 a severní národ Ainů. Kulturní

rozvoj Ainů také není, v návaznosti na nejasný genetický původ, zcela zřejmý a i zde existují různé

teorie. Podle jedné z nich nastalo na Hokkaido v dlouhém období mezi érami Yayoi a Muromachi (cca

300 př. n. l. – cca 1450 n. l.) mísení vlivů tradičních hrnčířských kultur zoku-Jomon8, Satsumon

9 a

Ochotské10

. Má se za to, že kultura Ainu vznikla jako produkt kombinace Ochotské kultury a kultury

Satsumon v období 13. a 14. století.

Předchůdci Ainů jsou (zejména) v kronikách nazýváni Emishi (愛瀰詩). Původní pojmenování kebito

nebo mojin, bylo změněno na Emishi a v průběhu 7. století n. l. se změnily znaky z 毛人 na 蝦夷,

tedy složením znaků „barbar“ a „skrček“. Tyto znaky jsou i dnes překládány jako Ainu.

4 Shinto (神道) je polyteistické náboženství původních obyvatel Japonska. Dodnes koexistuje a mísí se spolu s

jinými místními náboženstvími, zejména buddhismem a vytváří specifický obraz Japonska. 5 Éra Jomon (縄文時代) zahrnuje období japonské historie cca od roku 14 000 do roku 300 př. n. l.

Název je odvozen od typického vzhledu hrnčířských nádob, které byly opatřeny specifickými rýhami. 6 Éra Jajoi (弥生時代) navazuje na éru Jomon a představuje rozmezí let 300 př. n. l. až 250 n. l. Je významná

především tím, že bylo započato s pěstováním rýže. Má se za to, že kultura Yayoi byla velmi ovlivněna

korejskými vlivy, velkou migrační vlnou z království Koguryo a Baekje (geograficky Korea). 7 Ryukyu (南西諸島) je nejjižnější souostroví, které je po násilné anexi roku 1879 pod správou japonské vlády.

8 Zoku-Jomon je období po éře Jomon (cca 200 př.n.l.).

9 Sacumon (擦文文化) je období po éře Džómon (cca 700 n. l.).

10 Ochotská kultura (オホーツク文化) byla aktivní v okolí Ochotského moře v období cca 600 – 1000 n.l.


Následující obrázek ukazuje vazby a vývoj mezi jednotlivými kulturními epochami.

Teorií o původu Ainů existuje řada, nejvýrazněji jsou zastoupené čtyři hypotézy11

.

Indoevropská hypotéza

První zmínky od evropských misionářů, obchodníků a objevitelů o národu Ainu sahají k počátkům 17.

století. Brzy na to se stalo studium tohoto etnika mezi evropskými učenci populární. Ainu byli

popisováni jako dobře stavění lidé, kteří se více podobají evropanům, než Japoncům. Tento poznatek

byl potvrzován dalšími vědci a učenci, což napomohlo ke vzniku hypotézy, že Ainu byla původně

indoevropská rasa.

Podle lingvistů Ivara Lindquista12

a Pierra Naerta 13

lze tuto hypotézu doložit také po stránce jazykové,

protože původní jazyk Ainů obsahuje 14 slov, která mají společný sémantický základ s jinými

indoevropskými jazyky. Těžko říci, zda hypotéza postavená na 14-ti slovech může být považována za

nosnou.

Naertova práce čerpala z podkladů Johna Batchelora14

, britského misionáře, který vytvořil anglicko-

ainu-japonský slovník. Mnoho vědců se však domnívá, že tento slovník obsahuje velké množství chyb

a není příliš přesný. Kirsten Refsingová 15

(podobně jako James Patrie) například tvrdí, že Naertova a

Linquistova práce stojí na vratkých základech, protože nesedí časové posloupnosti, přepisy nejsou

konzistentní a neexistuje dostatek znalostí gramatiky a morfologie řeči Ainů. Vliv Naertovi práce byl

však ve vědeckých kruzích značný, a proto je jeho teorie považována za plnohodnotnou hypotézu.

Mezi další zastánce indoevropské hypotézy patří Koppelman a van Windekens.

11

Uceleně vydané Dr. Cynthií L. Hallen v letech 1998-1999 na katedře lingvistiky univerzity Brigham Young

University. 12

Ivar Lindquist hypotézu rozebírá ve své knize „Indo-european features in the Ainu language: With Reference

to the Thesis of Pierre Naert“ (vydalo nakladatelství C. W. K. Gleerup v Lundu roku 1960, svazek 54, 1. vydání,

67 stran). 13

Disertace Pierra Naerta „La situation linguistique de l’Ainou I Ainou et indoeuropeen“ z roku 1958 14

Dílo „Ainu grammar“ (vyšlo v Imperial University roku 1887) spolu s Basilem Hallem Chamberlainem. 15

Kirsten Refsingová je od roku 1994 profesorkou na Hong-Kong University a zabývá se, jako svým hlavním

oborem, studiem menšiny Ainu v Japonsku.


Hypotéza severopacifického pásu

Důvodem k této hypotéze byly nálezy dávných obydlí Ainu. Podle těchto nálezů, resp. jejich

sousedství s oblastmi na sever od Hokkaido, se dle této hypotézy Ainu řadí k severopacifickému

jazykovému okruhu (Osahito Miyaoka 16

– profesor lingvistiky na Hokkaidské univerzitě v knize

„Kitano Gengo“ (Severní jazyky), r. v. 2001). Tato hypotéza hovoří o společných kořenech Ainů a

severoamerických indiánů a jejich vzájemné migraci přes Beringovu úžinu.

Kyosuke Kindaichi, jeden z nejuznávanějších odborníků v oblasti Ainů se domnívá, že existují vazby

mezi domorodými indiány a Ainy. Kindaichi dále předpokládá, že Ainu migrovali ze severní Ameriky.

Cesta Ainů podle něj započala na Aljašce, přes Beringovu úžinu (ve své době pevninský most mezi

Asií a Amerikou), na Sibiř a pak dále na jih na Sachalin. Ku prospěchu této teorie budiž fakt, že jazyk

Ainu obsahuje stejně specifické časování, jako např. baskičtina, jazyk původních indiánů a mnoho

hyperborejských jazyků (tj. jazyků národů žijících na severu Evropy a Ruska – možná eskymáků). To

znamená, že morfémy jsou spjaté dohromady a věta tak vypadá jako jedno slovo (Miyaoka, 1993).

Miyaokova kniha tyto aspekty časování uvádí jako důkaz, že jazyk Ainů patří do severopacifického

jazykového okruhu, neboť stejné principy se uplatňují také u jiných jazyků v tomto regionu.

Zajímavým důkazem podporujícím tuto teorii by mohl být také nalezený artefakt. Specifický typ

harpuny, která se používal v celém uvedeném regionu. Vykazuje stejné detaily, zdobení i zbroušení

jaké jsou typické i pro Ainy. Tento důkaz vrátil do hry teorii o osídlení japonských ostrovů migrací z

amerického kontinentu.

Altajská hypotéza

Další z řady hypotéz o původu jazyka, potažmo národa Ainů. Zeměpisně se mezi altajské jazyky řadí

turečtina, arménština a ázerbajdžánština, středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu,

mongolština a jazyky Vnitřního Mongolska (Čína) atd.

Shiro Hattori17

, který sestavil dialektický slovník Ainů načrtnul potenciální vazby mezi jazykem Ainů

a altajskou skupinou. Hattori vytvořil porovnávací studii mezi jednotlivými jazyky altajské skupiny a

jazykem Ainů a zjistil mnoho společných kořenů.

V následující tabulce je příkladem slovo kur, které v jazyce Ainu znamená „stín“.

jazyk význam slova v daném jazyce český ekvivalent

ainština kur stín

japonština kurasi tma

korejština kurum/kurim mrak/saze

tunguština kurunyuk saze

mongolština kara černá

turečtina kurim saze

maďarština korom saze

16

Osahito Miyaoka vede od října roku 1999 na Osaka Gakuin University výzkumný projekt „Endangered

Languages of the Pacific Rim“, který je součástí programu UNESCO na záchranu ohrožených jazyků

„Safeguarding of the Endangered Languages“. 17

Shiro Hattori (服部四郎) byl profesorem na Tokijské univerzitě, kde se věnoval rané historii Japonců a

japonských jazyků. V roce 1964 vydal „Dictionary of Ainu Dialects“ (アイヌ語方言辞典).


Hattori nevěří v to, že tato shoda je náhodná a hledá historické faktory, které by podložily jeho

domněnky. Ainové udržovali kontakty se sousedními zeměmi po tisíciletí, je tedy pravděpodobné, že

mnoho slov bylo přejato z jazyků těchto zemí. Nicméně, pokud tato příbuzná slova sdílí stejný kořen a

mají jen odlišný styl odvozování, je zde velká šance, že tato slova mají společné předky.

Další zastánce této teorie, James Patrie 18

(a oponent Indoevropské hypotézy) se domnívá, že Ainové z

Hokkaida a Sachalinu, kteří byli od asijského kontinentu odděleni pouze úzkou linií moře, byli

jednoduše v takové blízkosti, tedy pod silným vlivem altajských národů (tunguský kmen Goldi)

žijících na asijské části daného regionu, že se jejich jazyky prolínaly.

Na následujícím obrázku jsou vyobrazeni členové kmene Goldi.

Patrie nám podává pro své závěry několik důkazů na základě fonologických, morfologických a

syntaktických podobností mezi jazyky v oblasti. Poukazuje na samohláskový zvuk a shlukování

společné pro altajské jazyky a ustavuje tři základní body:

1. Jazyk Ainů vykazuje mnoho společných rysů s altajskými jazyky. Těmito rysy jsou primárně

lexikální prvky projevující se také ve fonologickém souladu.

2. Většina těchto rysů musela být přítomna již v období před kulturou Ainu (proto-Ainu).

3. S ohledem na přejatá slova musela být proto-Ainu kultura ve styku s kmeny používajícími

altajský jazyk.

Mezi další zastánce altajské hypotézy patří Alexej Burynkin.

18

James Patrie je autorem publikace „The Genetic Relationship of the Ainu Language“ (vydalo univerzitní

nakladatelství The University Press of Hawaii roku 1982, 174 stran).


Jihoasijská hypotéza

Alexandr Vovin19

, který dal dohromady fonologii a slovník proto-Ainů, měl vizi, že jazyk Ainů

pochází z jihovýchodní Asie. Poté, co sjednotil své porovnávací studie mezi jazykem proto-Ainů a

jihovýchodními asijskými jazyky, Vovin prohlásil, že nejzřetelnější charakteristikou, kterou Ainové

převzali od sousedních národů, zejména Korejců a Giljaků, jsou skupiny samohlásek a bohatý systém

samohlásek. Během rekonstrukce jazyka proto-Ainů Vovin zjistil, že tito lidé měli daleko bohatší

samohláskový systém, než moderní Ainové, a že několik základních konsonantů (pr-, tr-, hr-, ty- a hd)

se v moderním jazyce Ainů vůbec nevyskytují. Legrace je, že bohaté samohláskové systémy a skupiny

konsonantů nejsou vůbec typické pro severní Asii. Na rozdíl od jihovýchodní.

Dalšími důležitými důkazy byla přítomnost předního „a“ a zadního „A“ (co se fonetiky týče), které

nebyly nalezeny v žádném jiném severoasijském jazyce. Rovněž přítomnost hlásky „r“ v těchto

jazykových skupinách neexistuje. Na rozdíl od jihovýchodních.

Kromě jazykových hledisek zkoumal Vovin také kulturní aspekty. Zajímavé bylo, že zatímco kult

medvěda, který je společný také sibiřským národům, existuje vedle kultu hada. Kult hada se nikde v

severní Asii nevyskytuje, na rozdíl od jižních částí kontinentu. Stejně jako kult meče. Také stavba luku

se blíží více jihovýchodním technikám, je lehký a jednoduchý, na rozdíl od složitě konstruovaných

severoasijských luků. Žádný ze sousedních národů také nepoužíval bederní zástěru jako jediný letní

oděv a žádný nepoužíval otrávené šípy. To vše ukazuje spíše na jižní kořeny Ainů.

Na základě těchto poznatků Vovin zvažuje tyto možnosti:

1. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Austronézanům? (PAN)

2. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Austoaisatům? (PAA)

3. Jsou proto-Ainové příbuzní proto-Miao-Yao? (PMY)

První a třetí možnost byla zavržena, protože Vovin nedokázal najít podobné paralely, které by mohly

prokázat genetickou příbuznost mezi těmito dvěma protojazyky a proto-Ainu. Porovnávací metodou

však našel fonetické vazby mezi proto-Ainy a PAA.

Vovin cítil genetické vazby mezi oběma skupinami, i když přejímání slov mezi nimi nebylo patrné, a

to z hlediska vzdálenosti – nesousedily spolu.

Vazby Ainů na jihovýchodní Asii jsou podporovány i mnoha archeology. Podle profesora sociologie

Petera Geisera20

mohli Ainové migrovat z jižní Asie a dosáhnout Honshu. Ze severu, Korey, se k

Honshu dostali mongoloidní kmeny, takže došlo ke vzájemnému prolnutí obou etnik, přičemž

předkové Ainů zůstávali nadále v oblasti jihovýchodní Asie. Podle této hypotézy mají Ainové a

Polynésané společný původ a nepatří ani k indoevropské ani mongoloidní rase, i když mohou mít jisté

charakteristiky obou zmíněných. Ainové i Polynésané mají společné prapředky, takže i když došlo k

mísení s mongoloidními kmeny, stále jsou patrné australoidní tělesné proporce. K tomu lze ještě

dodat, že prvky společné s Filipínci, Indonésany a Melanésany jsou dobře identifikovatelné v ručních

výrobcích, na ornamentech, při výrobě zbraní, rituálních ceremoniálech atp.

19

Alexander V. Vovin je rusko-americký lingvista a filolog na katedře východoasijských jazyků a literatury

(EALL) na University of Hawaii, kde funguje jako profesor japonštiny. Je mj. autorem publikace „A

Reconstruction of Proto-Ainu“ (ISBN 90-04-09905-0). 20

Kniha „The Ainu, the past in the present“ (vydalo nakladatelství Bunka Hyoron roku 1977, 340 stran) spolu

s Fredem C. C. Pengem.


Zenichiro Koyabe, který napsal knihu o původu Japonců, se zmiňuje o více než 60 zeměpisných

názvech, které pocházejí z jazyka Ainů. Na základě těchto jmen a jejich jazykové stavbě se opět vrací

hypotéza jihovýchodní kolébky Ainů na pořad dne. Cesta Ainů mohla vést přes Taiwan, Okinawu, na

sever Honshu a nakonec skončila na Hokkaido.

Mezi další zastánce jihoasijské hypotézy patří Olof Gjerdman, Leo Sternberg, Shitiro Murayama a

Anatolij Solntsev.

Demonstrace slov jazyka ainu a jejich význam

Mísení a vlivy na vývoj jazyků na území Japonska ve vztahu k historickým obdobím:

Dříve 300 př.n.l. 100 př.n.l. Nyní

Po

zn. Lovci a

sběrači

Velká

migrační vlna

z Korejského

poloostrova

Pěstování rýže

Jazy

k Jomon Yayoi japonština

Jomon ryukyuština

Jomon Jomon ainština

Významové podobnosti a vzájemné vlivy okolních národů a kultur v oblasti Ochotského moře:

čeština ainština mongolština goldiština mandžuština nivchština orošština itelmenština

osada kotan gotan hoton hotan hoton - -

soška inau - - - nau ilau -

duch kamuy - - - - - kamul/kamuy

Zeměpisné názvy21

:

název původ český ekvivalent

Kunashir Kunne Siri Černý ostrov/země

Iturup Etoropa Medůza

Urup Urup Losos

Shikotan Si kotan Velká obydlená oblast

Paramushir Para mosir Rozlehlý ostrov/země

Simushir Si mosir Velký ostrov/země

Repun Repun Ostrov v otevřeném moři

Okushiri Ikushun Siri Ostrov/země na druhé straně

Totomoshiri Totomo Siri Ostrov/země lvounů

21

Přehled výrazů jazyka Ainu je částečně zpracován na anglické Wikipedii -

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Ainu_terms

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Ainu_terms


Původ a geny Ainů

Y-DNA

Z hlediska genetiky22

je zajímavé, že podle Y-chromozomu (tedy otcovské linie) spadají Ainu ve

většině do haploskupiny D2 a D2a1 (menšinově též do C3, zřejmě díky mísení s okolními národy,

především Nivchy z ostrova Sachalin), jedná se tedy o velmi starou haploskupinu23

(izolovaná

v Japonsku ca. Před 12 – 20 000 lety). Pro představu, Češi spadají do jedné z nejmladších haploskupin

R1 (ca. 10 – 15 000 let stará).

Jedna ze dvou nejvíce zastoupených mutací, D-M55 24

, je společná také pro Japonce (v malé míře) a

obyvatele Ryukyu a v Japonsku je její téměř exkluzívní výskyt.

Druhá mutace D-M125 je v Japonsku zastoupena v 12 – 20% populace.

Ainu nevykazují žádné jiné Y-haploskupiny, a to dokonce ani s Japonci a obyvateli Ryukyu.

Co je zajímavé, že Ainu (87,5% z nich), stejně jako Japonci a Okinawané mají ve svém genomu YAP

element (YAP – Y Alu polymorphic, laicky jde o specificky se opakující sekvence, které jsou

přítomné v dlouhém vláknu lidského Y-chromozomu ca. Posledních 29 – 334 000 let). Tento YAP

element se nevyskytuje v žádné jiné asijské nebo oceánické (Oceánie) populaci. Všechny asijské a

oceánické populace, vyjma Japonců, tvoří jednu skupinu, která je úzce spojená s populací evropskou.

Existuje zde veliká genetická propast, která stojí mezi zmíněnými euroasiaty a Japonci s afričany.

Národy v Japonsku jsou tedy geneticky silně oddělené od svého okolí.

Mitochondriální DNA (mtDNA)

Z hlediska (méně přesné) analýzy po mateřské linii jsou v populaci Ainu zastoupeny haploskupiny Y

(21,6%) – ta poukazuje na vliv Nivchů, Tunguzů, Korejců, Mongolů, Tádžiků, Číňanů a dalších

národů střední Asie a jihosibiřských turkických národů a je výhradně přítomna u severovýchodních

Asiatů a Ainu – M7a – specifická pro pre-Jomon a Jomon japonskou populaci – a M7a1 (15,7%), D

(hlavně D4) – frekventovaná ve východní a střední Asii – a G – nejfrekventovanější mezi vymřelými

národy nejvýchodnější části Sibiře a střední Asie.

Vztahy s jinými národy

Zatímco Y-DNA haploskupina D2 a mtDNA haploskupiny D4 a M7a (včetně M7a1) indikují, že jsou

Ainu příbuzní s dalšími japonskými národy ve zbytku Japonska, rozdílné mtDNA studie naznačují, že

si muži Ainu brali za ženy příslušnice z různých částí střední Asie, Sibiře a Dálného východu.

Podle genetických analýz se také ukazuje, že Ainu nejsou čistými nástupci lidu Jomon, ale spíše směsi

lidu Emishi z období Jomon a Yayoi. Emishi byli potomky doby Jomon s prvky kulturních znaků

Yayoi. Podle místních názvů v Tohoku je patrné, že Emishi velmi dobře ovládali jazyk Ainů.

Na základě výzkumů kosterních ostatků (lid Ainu/Emiši a lid období Jomon vykazují podobnou

stavbu, kdežto Japonci jsou podobní lidu Yayoi – tedy imigrantům z pevniny) a genetických analýz se

22

http://heritageofjapan.wordpress.com/just-what-was-so-amazing-about-jomon-japan/1-temp-from-africa-to-

east-asia-the-tale-of-migration-and-origins-emerges-from-our-mitochondria-dna/origins-of-the-jomon-jomon-

connections-with-the-continent-and-with-todays-japanese/who-are-the-ainu-people/ 23

http://en.wikipedia.org/wiki/Human_Y-chromosome_DNA_haplogroup 24

http://www.isogg.org/tree/ISOGG_HapgrpD.html

http://heritageofjapan.wordpress.com/just-what-was-so-amazing-about-jomon-japan/1-temp-from-africa-to-east-asia-the-tale-of-migration-and-origins-emerges-from-our-mitochondria-dna/origins-of-the-jomon-jomon-connections-with-the-continent-and-with-todays-japanese/who-are-the-ainu-people/



http://en.wikipedia.org/wiki/Human_Y-chromosome_DNA_haplogroup

http://www.isogg.org/tree/ISOGG_HapgrpD.html


dále ukazuje, že Ainu pocházejí časově nejspíše z období mezi kulturami Satsumon a Ochotskou, tedy

zhruba z 12. století.

Kdo ví25

?

25

Zajímavá hypotéza o propojení nilské (egyptské) kultury a Ainu je k nalezení zde:

http://jandyongenesis.blogspot.cz/2012/05/nile-japan-ainu-connection.html

http://jandyongenesis.blogspot.cz/2012/05/nile-japan-ainu-connection.html


Kapitola 2 – Historické milníky

Obecný přehled

Osídlení

V průběhu času se tvar území obývaného Ainu dramaticky měnil, zejména kvůli tvrdé politice

císařství Jamato a jeho expanzivnímu charakteru.

Původně byli Ainu, jako přímí pokračovatelé lidu Jomon, usídleni v centrálním až severním Japonsku.

Mimo tato území obývali značnou část ostrova Sachalin, pravděpodobně existovalo několik osad Ainu

také na asijské půdě, a to při ústí řeky Amur.

Hojné osídlení představoval pás Kurilských ostrovů až po jižní část poloostrova Kamčatka.

Kvůli expanzivní politice Yamato, přes období šógunátů, prakticky až do obnovení císařství v

roce 1868, docházelo k nepřetržité agresi vůči Ainu. Nemalou měrou se o radikální vyhlazování

starala také ruská strana, která během objevitelských výprav na Dálný východ prakticky vymazala z

mapy světa etnika na Kamčatce, Sachalinu i Kurilských ostrovech.

V současné době existuje pouze nepatrný počet 100% Ainu (několik desítek) na ostrově Hokkaido

(podle sčítání obyvatel z roku 2006 se k Ainu původu hlásilo 23 782 lidí), mezi míšence se počítá na

150 tisíc lidí, v drtivé většině na Hokkaido a v severní části ostrova Honshu (oblast kolem

města Aomori).

Na následujícím obrázku je mapa osídlení lidem Ainu (červená barva) do roku 1945.


Další obrázek ukazuje přibližné rozmístění Ainů na ostrově Hokkaido v roce 1989.

Názvosloví území obývaných Ainu:

česky (ainu význam) anglicky (přepis) japonsky ainsky

Japonsko Japan

(Nihon) 日本 -

Hokkaidó Hokkaido

(Ezo, Yezo, Yeso,

Yesso)

北海道 kai

Sachalin

(Země, kde bůh na

pobřeží stvořil ústí

řeky)

Sakhalin

(Karafuto / Saharin) 樺太/サハリン kar put ya mosir /

Karput

(カラ・プト),

kuyi, kuye

Kamčatka Kamchatka カムチャツカ半島 -

Kurilské ostrovy Kuril Islands

(Chishima retto /

Kuriru retto)

千島列島 kur

Ústí Amuru - - kar put ya mosir /

Karput

(カラ・プト),

kuyi, kuye

Komandorské ostrovy Commander Islands コマンドル諸島 -


Rozdělení podle osídlení

Rusko – Ainu žijí v Chabarovském kraji, Usť-Bolšeretském kraji a Sachalinské oblasti, dá se počítat

s celkovou populací okolo 110 příslušníků.

Kamčatští Ainu – podle historických zdrojů byli buď asimilováni jinými, tzv. kamčadalskými

národy, nebo vymřeli po rozsáhlé epidemii neštovic. Poslední zmínky o nich jsou z 18. století.

Kurilští Ainu

o Severokurilští Ainu – po předání Kurilských ostrovů, zejména pak Shumshu a

Paramushiru, Rusku, přesídlili na Kamčatku do Usť-Bolšeretského kraje (1877), kde

jich v současnosti žije ca. 100.

o Jihokurilští Ainu – obývali převážně ostrovy Kunashir, Iturup a Urup, dnes je známo

pouze 6 Ainů, všichni z rodu Nakamura, v Petropavlovsku.

Ainu z údolí Amuru – byli v průběhu času asimilováni místním, převážně slovanským,

obyvatelstvem, naposledy zaznamenáno 26 Ainů při sčítání v roce 1926 v Nikolajevském

rajonu (tehdy okruhu).

Sachalinští Ainu 26

o Severosachalinští Ainu – drtivá většina byla repatriována po roce 1875 na Hokkaido a

při sčítání lidu v roce 1926 bylo zjištěno pouze 5 Ainu. Poslední rod Ainu zanikl v 60.

letech 20. století poté, co po smrti své ženy spáchal sebevraždu Kirato Yamanaka.

o Jihosachalinští Ainu – byli repatriováni po roce 1945 do Japonska. Poslední 3 Ainu

zemřeli v průběhu 80. let 20. století.

Ainu z Komandorských ostrovů – rody Badajev a Kuzněcov sem migroval v roce 1877, kde

byli jeho členové asimilováni zdejšími Aleuty.

Čína – oficiálně kolem 1800 příslušníků

Japonsko – oficiálně kolem 15 000 příslušníků, neoficiálně až 200 000.

Vzhledem k faktu, že Ainu nejsou v Rusku uznanou národnostní menšinou, nemohou využívat výhody

stanovené zákonem. Těmi jsou např. kvóty pro lov a rybaření. Důsledkem je, že se mnoho Ainu hlásí

k jiným národnostem (Nivch, Ulč, apod.).

26

poslední mluvčí, jež hovořila sachalinským dialektem ainštiny, Take Asai (Tahkonnana), zemřela v roce 1994


Chronologie

První zmínky v kronikách (488 n.l. - 655 n.l.)

Již stará čínská kronika Song Shu („Kniha písní“) z roku 478 zmiňuje království Bu, jehož král si

podrobil 55 oblastí Ainu. V jiné čínské knize se praví o vysokých horách (pohoří Hakone), které dělí

království Jamato a zemi Ainu. V severních teritoriích Yamato byly budovány hraniční pevnosti a

vztahy mezi oběma etniky byly poměrně dobré, čehož důkazem může být přijetí několika Ainu z

regionů Koshi a Michinoku na císařském dvoře Yamato v roce 655 a jejich oficiální uznání tím, že

obdrželi jakousi společenskou „hodnost“.

Dobývání Hirafem z Abe (658 - 663)

Abe no Hirafu byl jmenován guvernérem nově obsazené provincie Koshi a jeho kampaň proti Ainu

spočívala v použití flotily zhruba 180 válečných lodích. Těmi se vydal do Japonského moře vstříc

pobřežním osadám Ainu. Podařilo se mu obsadit oblast Akita, kde ustavil svého zástupce a pokračoval

po plážích Arimy hlouběji do území Ainu. Narazil na tzv. Ainu z Watarashimy, se kterými vyjednal

mírovou smlouvu. Po čase se mu podařilo na ostrově Hokkaido, za souhlasu místních domorodců,

založit císařský úřad v Shiribeshi.

Na obrázku generál Abe no Hirafu přemáhá medvěda (možná přeneseně Ainu)

I mezi jednotlivými kmeny Ainu panovaly otevřené střety. Hirafu se během své mise nesetkal vždy s

vřelým přijetím jako v případě Ainu z Watarashimy. Kmeny Shukushin 27

(dle předpokladů

nejseverněji žijící kmen Ainu na dnes obtížně lokalizovatelném ostrově Herobe, zřejmě separátní část

Watarashimy) např. odmítl jeho nabídku na mírové soužití, což způsobilo krvavý střet, ve kterém

straně Jamato pomáhali právě watarašimští Ainu, a to z důvodu vzájemné nevraživosti obou subetnik

27

Známé také pod názvy Mishihase (粛填) či Ashihase – podle druhé nejstarší japonské kroniky Nihon Shoki

(日本書紀) první Mishihase přistáli roku 544 n.l., za doby vlády císaře Kimmei, u ostrova Sado (dnešní

prefektura Niigata).


Ainu. Po několika vzájemných střetech byly kmeny Shukushin poražen, což vedlo k dominaci Yamato

v regionu. Námořní dobývání na čas skončilo kvůli porážce Hirafuovy flotily spojeným

loďstvem království Tou (Čína) a Silla (Korea) v bitvě na korejské řece Hakusuki.

Počátek masivní invaze do Mutsu (cca 700 - 772)

Císařský ministr Takeuchi Sukune sdělil, že na východ od císařství se nachází velká a bohatá

země Hidakami (situovaná kamsi mezi roviny Sendai a pláně Kitakami), obydlená statečnými Ainu,

jejichž těla jsou výrazně tetována. Doporučil, aby bylo toto území dobyto císařskými vojsky. Na to

byla v severní části provincie Echigo postavena pevnost Iwafune a byly provedeny přípravy k ustavení

nové císařské provincie Dewa. Byly podniknuty masivní manévry s cílem obsadit a zajistit severní

část Honshu před Ainu. Do této části byly vyslány dvě námořní flotily, které zaútočily zároveň

od Tichého oceánu a Japonského moře, přičemž se opíraly o pozemní podporu pevnosti v Dewě. Po

drtivé porážce Ainu v ústí řeky Mogami bylo mnoho z Ainu zavlečeno do západních provincií, aby

byly zpřetrhány jejich rodinné vazby, mnoho bylo pobito a vyhnáno na Hokkaido. Do zpustošených

oblastí přesídlilo asi 200 nových japonských rodin.

Velká válka o Mutsu, neboli 38letá válka (774 - 812)

Nově nabytá území Yamato ovšem neoplývala klidem a harmonií. Násilně zabraná země na svých

bedrech stále nosila zbylé Ainu, kterým v žilách kolovala touha po získání svého odvěkého území.

Tyto tendence vyvrcholily rebelií v regionu Ukanme, kde zdejší náčelník Ukuhau odmítl platit

císařskému dvoru daně. Posbíral a zorganizoval ozbrojenou družinu a dobyl pevnost Momonu.

Odplatou vyslal císař vojevůdce jménem Surugamaro Otomo, aby se svou 20 000 armádou vzpouru

potlačil. To se také podařilo a velké množství Ainu bylo deportováno do západních částí Yamato,

na Kyushu a Shikoku, kde byli uvrženi do otroctví.

Proti vzbouřencům v provincii Dewa, kteří pobili tamní jamatské síly, se císař rozhodl nasadit

speciální císařskou gardu složenou z Ainu, kteří byli nakloneni Dvoru a do jejich čela postavil

Azamara z provincie Iji. Roku 780 se ale Azamaro postavil proti císaři, snad kvůli příkořím a šikaně

ze strany jamatských důstojníků. Podařilo se mu dobýt pevnost v Iji a zabít zdejšího velitele. Úspěch

pokračoval drtivým zásahem císařským silám a sebevědomí, když rozdrtil posádku v hlavní baště

regionu, pevnosti Takajo, kterou nechal do základů vypálit. Císařským vojskům v počtu několika

desítek tisíc mužů se sice podařilo v tom samém roce Takajo dobýt zpět, nicméně ještě celý rok se

dařilo Azamarovi vytvářet aktivní odpor vůči Jamatu. Mezitím se na scéně objevila legenda, snad

nejznámější válečník a náčelník Ainu, Aterui28

(阿弖流為). Teprve po třech velkých taženích v

letech 789, 794 a 801 se císařským vojskům podařilo za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát

dobýt zpět severní území a donutit Ateruie se vzdát. Ten byl následně převezen na císařský dvůr, kde

byl i se svým zástupcem Moreiem roku 802 popraven. Císař tehdy prohlásil, že „duše Ainu je nestálá

jako duše divokého zvířete, je jen otázkou času, kdy zradí“.

28

http://p-www.iwate-pu.ac.jp/~acro-ito/Japan_pics/Japan_MZS/Aterui.html

http://p-www.iwate-pu.ac.jp/~acro-ito/Japan_pics/Japan_MZS/Aterui.html


Na obrázku je údajné místo Ateruiova narození.

A na dalším obrázku je památník Ateruiovi a Moreiovi.


Vzpoury zajatých Ainu (805 - 939)

Během více než sta let bylo zaznamenáno mnoho odbojných akcí přesídlených nebo jinak

znásilněných Ainu. Nejznámější byly zřejmě nepokoje v Dewě, známé též jako Revolta v

období Gankyo. Jednalo se vůbec o největší masivní povstání té doby, kdy ozbrojené skupiny Ainu

útočily na mnoha místech a způsobily jamatským okupantům těžké ztráty. Známý je masakr u řeky

Akita, kdy bylo císařské vojsko poraženo na hlavu a bylo ukořistěno mnoho zbraní. Po roce 879, kdy

se podařilo Jamatu za cenu velkých nákladů získat zpět kontrolu nad oblastí, došlo již jen k jedné

významnější vzpouře tohoto období, rebelii v provincii Dewa roku 939. Jednotkám Ainu se podařilo

dostat do oblasti Akita a zaútočit na místní hrad. Byli však poraženi a jejich porážkou se uzavírá éra

masivního celoplošného odporu Ainu vůči Dvoru.

Ainu na Hokkaidu (1200 - 1250)

Poté, co skončilo období kultury Satsumon, podléhali Ainu vlivu Yamato. Kolem roku 1216

vykázal šógunát Kamakura asi na padesát Ainu, obviněných z loupeží a pirátství na ostrov Ezo, nyní

Hokkaidó. Zároveň byl tehdejším shikkenem Yoshitokim Hojo vyslán Ando Taro, aby zde působil

jako guvernér a chránil touto předsunutou pozicí Jamato. Tarova rodina se usídlila v Tosaminato (dnes

vesnice Shiura), přístavu na břehu Japonského moře, a spravovala region Tsugaru, ovšem její vliv

sahal daleko za hranice tohoto území. Přístav Tosaminato se stal důležitým obchodním centrem ve

vzájemném obchodování mezi Ainu a Jamato.

Boj sachalinských Ainu proti říši Gen (1250 - 1308)

Mongolsko, neboli říše Gen, podnikalo východním směrem dobyvačné výpravy. Mongolské oddíly

dorazily až k ústí řeky Amur, kde se setkali s etnikem Gilyemi, které bychom dnes zřejmě přiřadili

ke Nivchům, zastarale Giljakům. O nich zřejmě hovoří staré kroniky, jako o Šukušin, když popisují

výpravy Abe no Hirafua. Giremi se stali spojenci říše Gen. Jejich spojitost s Ainu je zřejmě založená

na jejich problémech s výbojným kmenem Kugi (též Kuj), který je často napadal. Centrum Kugi se

zřejmě nacházelo též u ústí Amuru nebo/a v severní části ostrova Sachalin a má se za to, že to jejich

název byl jen jiným pojmenováním pro Ainu. Každopádně po mongolských výbojích na Sachalin (o

síle 1,000 plavidel a desetitisíců mužů) přislíbili Kugi spojenectví s říší Gen.Mongolové, chystajíce

ofenzivu proti Jamatu, požádali Kugi, aby se pustili do stavby válečných plavidel, kterými by napadli

jamatské břehy. Výměnou za to nepožadovali po Kugi daně. Protože však museli odevzdávat téměř

veškeré potraviny nově se formující mongolské armádě, vyvrcholila roku 1284 jejich nespokojenost

prvním povstáním, které trvalo téměř dva roky a stálo Mongoly 10,000 mužů. Podruhé se postavili na

odpor rok po ukončení prvních nepokojů a než byli poraženi mongolskou přesilou, dosáhli výrazných

úspěchů, o čemž svědčí i jejich několikanásobná vylodění u pevninských břehů a bojové operace na

dolním Amuru. Po jejich porážce byl mezi oběma stranami uzavřen pakt o podrobení se říši Gen.

Osidlování jižního Hokkaidó Japonci (1432 - 1739)

Klan Ando byl po porážce klanem Nandu vyhnán na Hokkaidó, kde vytvořil svou vlastní samosprávu.

Čilý obchod s Ainu a mnohé nové technologie v rybolovu vedly k prosperitě, která dovolovala

rodinám podřízeným klanu Ando stavět malé pobřežní pevnosti, tzv. Date.

V polovině 15. století pak dochází k ozbrojeným výpadům proti japonským osadám pod

vedením Komashaina (též Koshamaina), a to až do roku 1457 (bitva Kosyamanina nebo též

Kosyamaninova, tedy Koshamaynova bitva), kdy se zbytek místních Japonců sjednotil a zformoval do

protiútoku, během kterého se podařilo zabít jak Komašajna, tak jeho syna. Útoky na japonské osady


však neustávaly téměř celé další tři čtvrtě století. Až se roku 1515 podařilo zavraždit

bratry Shoyu a Kushiho (též Kujiho), toho času vůdce Ainu. Ani to nestačilo pro potlačení nepokojů a

tak bylo rozhodnuto o návratu japonských osadníků do Matsumae (jižní část část Hokkaido).

Roku 1648 byla rozpoutána Shakushainova válka, která původně propukla mezi dvěma

znepřátelenými klany Ainu - Shumu-kuru (západní lidé) a Menashi-kuru (východní lidé) na řece

Shibuchari (Shizunai, nyní Shinhidaka). Menashi-kuru byli loajální vůči japonským okupantům.

Během litých bojů byl ovšem zabit čelní vůdce podřízený přímo náčelníkovi Onibishimu, což

způsobilo velké starosti japonské správě. Mezitím (1653) došlo k odvetě, a Menaši-kuru srovnali, za

tiché podpory Japonců, se zemí pevnost Shibutyari a zabili jejího velitele Kamokutaina.

Na obrázku je socha Shakushaina.

O dva roky později silami nabitý Shakushain opět zaútočil na Menashi-kuru. Po vyrovnaném boji

oficiálně hlavy obou znepřátelených klanů, tedy Šakušajn a Onibiši, podepsali příměří, fakticky však

konflikt nikdy neskončil. Po deseti letech příprav byl Onibiši zavražděn ve svém domě a i když se jeho

sestra pokusila sestavil síly proti Šakušajnovi, byla poražena a zabita. Region Pae, bašta Menaši-kuru,

padla do rukou Shumu-kuru.

Šakušajn způsoboval Japoncům vážné škody a v podstatě nebylo v jejich silách jeho postup nikterak

zastavit. Při střetech byly síly vyrovnané, ale Šakušajn, byť o vlas, vždy vítězil. To přimělo Japonce

vlákat Šakušajna do léčky. Protože ztráty byly na obou stranách obrovské, rozhodli se Japonci

uspořádat banket, kde měla být podepsána mírová smlouva mezi oběma stranami. Šakušajn a jeho 14

nejlepších mužů však bylo zajato a následně sťato. Stalo se tak 24. října roku 1669.


Následně bylo roku 1672 podepsáno příměří mezi Japonci (klan Matsumae) a neutrálními nebo

poraženými kmeny Ainu, čímž definitivně skončila vleklá válka. V té době už do hry začalo pomalu

vstupovat Rusko, které zásadním způsobem zasahovalo do geopolitického uspořádání v oblasti.

Nový daňový systém a jeho dopad na Ainu (1720 - 1758)

Kvůli daňovým reformám v souvislosti s novým územně-daňovým systémem, reformou Basho Ukeoi-

Sei, přišli Ainu o významné oblasti pro rybolov. Redukce takového rázu způsobovaly boj o loviště

mezi jednotlivými kmeny, z nichž zřejmě nejkrvavější vzplál mezi kmeny Noshappu a Soya, při

kterém 2,000 bojovníků klanu Kiitappu (náležícím k Noshappu) téměř vyvraždilo Soye.

Střety Ainu s Rusy (1765 - 1771)

První setkání mezi Ainu a Rusy nebylo nikterak přívětivé. Na ostrov Uruppu, jež je

součástí Kurilských ostrovů, dorazila skupina ruských lovců, která vyvraždila starce Ainů a páchala

násilí na dalších lidech. Když se v roce 1771 chystali Rusové opět přistát u břehů Uruppu, Ainu

podnikli protiútok, zabili 20 z nich a zbytek se jim podařilo vyhnat.

Revolta na Kunashiri a Menashi (1785 - 1794)

Po dlouhém období útlaků ze strany klanu Matsumae, který nerespektoval šógunovy dekrety o Ainu

(nechat z Ezóči vládu lidu Ezo) a, s leckdy sadistickým nádechem, terorizoval Ainu (nechal

znásilňovat ženy, zabíjet muže, trávit náčelníky), pohár trpělivosti přetekl. Poslední kapkou zřejmě

byla vražda náčelníka z ostrova Kunashiri, Jankichiho. Jankičiho bratr Mamekiri ve vzteku nad tou

opovážlivostí podnítil vzpouru proti Japoncům. Roku 1789 vypukla bitva mezi Ainu a Japonci na

poloostrově Shiretoko v severovýchodní části Hokkaido. V květnu téhož roku zaútočil Mamekiri na

ostrov Kunashir(i) a na část distriktu Menashi. Podařilo se mu zabít několik desítek japonských

vojáků, obchodníků i civilistů, než byl přinucen se se svými 314 muži vzdát. Byl bez odkladu

popraven a s ním i další jeho spojenci.

O houževnatosti Ainu svědčí i to, že ještě v roce 1794 se znovu pokusili kunashirští Ainu o revoltu,

která však byla brzy potlačena.

Obnova císařství, éra Meiji a Ainu (1868 - 1913)

Po roce 1867, spolu s reformami Meiji, byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin

do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově příchozími osadníky v

masivním měřítku. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní

styl života.

V roce 1899 sice císař vydal edikt Kyu Dojin, jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v oblasti

zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této éry, s

masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaido, docházelo k prohlubující se

diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém.

Blýskání na lepší časy? (1923 - )

S příchodem dvacátého století se zdá, že Ainu přece jen začalo blýskat na lepší časy. Chisato

Yukiemu se podařilo vydat sbírku básní Svaté verše Ainu, za podpory zemské vlády na Hokkaidu


vznikla Asociace hokkaidských Ainu a vyšla poutavá díla „Kotan“ od Hokuto Ibashiho, „Mladý Utari“

(若きウタリに29) od Yaeko Batchelorové a „Pláč Ainů“ od Tuzu Kaizawy.

Na obrázku je adoptivní dcera Johna Batchelora, Yaeko Batchelorová:

Roku 1961 byla asociace přejmenována na „Asociaci Utari“ z důvodu negativního povědomí

veřejnosti při vyslovení slova Ainu, jako spojení s čímsi podřadným a nečistým. V roce 1986,

navzdory všem obrodným příznakům znovunalezené národní identity Ainu, však tehdejší japonský

premiér Yasuhiro Nakasone (中曽根康弘) prohlásil, že „Japonsko je jednonárodnostní stát. Zde,

mezi lidmi, kteří se nazývají japonskými občany, neexistují žádné národnostní menšiny.“

V roce 1997 byl vydán nový zákon o původním obyvatelstvu Japonska, který zařadil Ainu a jejich

kulturu mezi národní poklady země.

29若きウタリに, vydalo nakladatelství 竹柏会 v roce 1931, počet stran 162


Kapitola 3 – Tradice

V polovině 15. století expandovala japonská kultura až na jižní pobřeží Hokkaidó. Tato část se stala

japonskou provincií Ezo (název ostrova – Yezo/Eizo/Emishi). Bylo také období prvních ozbrojených

konfliktů mezi oběmi etniky (japonským a Ainu), které vyvrcholilo první velkou bitvou o Kosjamanin

v roce 1457 a pokračovalo dalšími dvěmi, roku 1669 o Syaksyain a osudovou bitvou o Kunasiri-

Menasi v roce 1789. Ainu v každé této bitvě prohráli, roku 1789 se však dostali pod konečnou

nadvládu Japonců.

To nejhorší však přišlo až po roce 1867 s reformami Meiji30

, kdy byla císařským výnosem nařízena

expanze japonských rodin do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově

příchozími osadníky. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní

styl života.

V roce 1899 sice císař vydal edikt (Kyu Dojin31

), jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v

oblasti zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této

éry, s masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaido, docházelo k prohlubující se

diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém.

Vyvrcholením tohoto nežádoucího stavu bylo založení Asociace Ainů z Hokkaido32

v roce 1946. Ta

měla podíl mimo jiné také na prosazení vyššího vzdělávání mezi Ainy a hlavně pomáhala při výstavbě

sociálních zařízení a poraden.

Spojitosti v duchovní sféře

Legenda Ainu (Yukar Upopo) praví „Ainu žili na tomto místě statisíce let předtím, než přišli synové

Slunce“. Toto mě okamžitě udeřilo do očí, protože jsem četl Smaragdové desky33

, četl jsem o

Enneadě34

, Achnatonových reformách, o vnitřním ohni, dětech Slunce, Sákkaře a Toltécích (a viděl

pana Jaroslava Duška ve Čtyřech dohodách)… to vše v jiných kulturách a zřejmě také v jiných

časových obdobích. Nicméně, toto téma je natolik všeobjímající a individuální zároveň, že nechám na

každém jednotlivci, aby k tomuto aspektu kultury Ainu zaujal svůj vlastní postoj.

30

Reforma Meidži znamenala pád šógunátu Tokugawa a nastolila v Japonsku opět výkonnou moc císaře.

Japonsko, které do té doby žilo v téměř absolutní izolaci od okolního světa (celých 264 let, od nástupu Iejasua

Tokugawy do úřadu šóguna), otevřelo pod nátlakem americké válečné flotily svoje přístavy a začalo

„implementovat“ západní prvky do svého systému. 31

Hokkaido Kyu-Dojin Hogo Ho – Ochranný výnos původních obyvatel Hokkaido

Podle tohoto modelu postupovaly japonské vojenské síly při anexi Mandžuska, Korey a Filipín – tedy zákaz

původních domorodých zvyků a zákonů a násilná asimilace podle japonského modelu. 32

V roce 1961 se organizace přejmenovala na Asociaci Hokkaido Utari („Utari“ znamená „krajan“ – všímáme si

politicky korektního pojmenování) a během roku 1984 prosadila ve vládě změnu dosud platného ediktu Kyu

Dojin. Nabytí účinnosti nového zákona se však v různých pramenech různí a lze nalézt také rok 1997. 33

http://okultismus.mysteria.cz/index2.php?m=003deska 34

Kosmogonická koncepce Devatera: bůh Geb jako země, nad ním se klene jako nebe Nut se dvěma podobami

slunečního boha Rea v bárce; nebesa drží bůh Šu.

http://okultismus.mysteria.cz/index2.php?m=003deska

Documents

Jsem Ainu, jsem člověk