Ceskoslovenská akademie ved

slova a dejinyVedecký redaktor:univ. prof. PhDr. Vladimír Šmilauer, DrSc.

Recenzoval:

doc. PhDr. František Kopecný, DrSc. Pod vedením PhDr. Igora Nemce, DrSc.,

zpracoval autorský kolektiv Staroceského slovníku

za prispení externích spolypracovníku

ACADEMIAPRAHA 1980

netere pak bratranami, bratranicemi, synovkynemi nebosestrenicemi. .

Naše kapitola chce seznámit dnešIÚ ctenáre ponekudblíže se stredovekou soustavou pojmenováIÚ uvedenýchpríbuzných. Ukážeme si, jak zmeny techto pojmenováIÚzávisejí na zmenách spolecnosti a jakým dalším zmenámbehem staletí príbuzenská terminologie podléhala.

Soustredíme se nejprve na starší generaci - na po-jmenováIÚ rodicu jednoho a druhého z manželu. Z his-torických prací o príbuzenských vztazích Praslovanuvíme, že ve starších fázích vývoje príslušné terminologiebylo respektováno hledisko, zda jde o rodice manželanebo manželky. Staroceské písemné památky však jižtyto rozdíly nezaznamenávají. Rodice manžela a man-želky nejsou v názvosloví rozlišováni, neexistuje zvláštIÚvýraz pro pojem ,otec manžela' a ,otec manželky' anivýrazy pro ,matku manžela' ci ,matku manželky'. Avšako tom, že i v ceštine tyto vztahy kdysi patrnerozlišová-ny byly, svedcí okolnost, že pro tchána a tchyni v dneš-IÚm významu máme ve staré ceštine po ruce hned ne-kolik pojmenováIÚ: dnešIÚ tchyne mohla být nazvánanašimi predky bud tšce, svést, svekra (též svekrev, staršípodoba svekrv), svekruše a také tchyne. Pro tchánaexistovaly ve staré ceštine výrazy test, svak, svekr,a rovnež tchán.

Ze srovnáIÚ jednotlivých výrazu, tak jak byly v ceš-tine starých památek dochovány, jeví se' jako staršívýrazy tšce, svest a svekra. Slovo svest probereme najiném míste naší kapitoly, nyIÚ se zameríme na výrazylšce a svekra jako. oznacení pro onen príbuzenský vztah.V prvIÚ rade je treba podotknout, že se s temito po-jmenováIÚmi .setkáváme prevážne v písemných pa-mátkách 14. století; ve století patnáctém tato slovajiž jen dožívají v nekterých latinsko-ceských slovIÚcích.Zatímco v Pulkavove kronice z r. 1375-1380 titulujeautor známou postavu ceských dejin knežnu LudmiluDrahomírinou svekrou {"stalo se jest zatiem, že ta jistázávistná a zlobivá Drahomila, žádajíci povýšena býti

Pul kopy názvu pro príbuzenské vztahy

Chce-Ji být dnešní ctenár zasvecen do príbuzenskýchvztahu našich predku, je treba upozornit ho hned zpo-cátku na to, že stredovekou rodinu nelze chápat jakorodinu dnešIÚ. Pri úvahách o podobných vztazích ne-mužeme mít na mysli jen úzký rodinný okruh lidí -otce, matku a jejich deti. Obrazu stredoveké realitybude blíže spíš širší okruh príbuzenstva, který se schá-zívá obcas ješte i dnes pri nekterých mimorádnýchrodinných událostech. Predstavme si nyIÚ takovédnešní rodinné shromáždeIÚ, napríklad na svatbe nekte-rého z príbuzných, a pokusme se zasadit jeho úcast-níky do rámce stredovekých príbuzenských vztahu.Od této chvíle nebudou už na naší hostine jenom švagria švagrové, ale také deveri, šíri, svákové, svesti, zelvy,nevesty a jatruše. Strýcové budou zastupovat jen otcovustranu, zatímco strýce z matciny strany bude treba.nazvat ujcem. Ženich a nevesta nazvou sice svou bu-doucí tchyni jejím dnešIÚm pojmenováIÚm, ale nebudeto patrne zvlášt vhodný výraz pro tuto událost. Zdvo-rilejší by bylo spíše osloveIÚ svekruše nebo ješte star-šími názvylšce, svekra nebo svekrev. Tchán se již zasvuj titul nebude pravdepodobne cítit dotcen, aJe nebudeani prekvapen, nazve-li jej jeho nastávající snachanebo zet svekrem, testem ci svakem. Na velké svatbenebudou chybet ani deti. Avšak preneseme-li se do stre-doveku, budeme je rozlišovat na bratranata, sestrenata,strýcenata, poprípade tetenata. Budou-li chtít ženicha nevesta predstavovat budoucímu príbuzenstvu svébratrance a sestrenice, pak je musí predstavit jakostrýcené, ujcené a tetené bratry ci sestry. Své prípadnésynovce nazvou bratrany, bratranci, synovci ci sestrenci,

76 77

-

1v kniežetství ceském nad svú svekru Ludmilu, premrzkémordére dva... poslala na hrad na Tetín, aby svatúLidmilu zaškrtiec umucili"), ceský vzdelanec z konce15. století nazývá sv. Ludmilu Drahomírinou svekruší.V lícení stejné scény v ceském prekladu Silviovy kro--niky totiž cteme, že Drahomíra "svekruši na hrádkuTetín... zahrdúsiti prikázala".. Slóvo svekruše, které se vyvinulo ze staršího svekramladší príponou, žilo v ceském jazyce po celé staroceskéobdobí. Ješte koncem 16. století volí prekladatelé Kra.-lické bible tento výraz pro oznacení matky jednohoz manželu. Novoceské slovo tchyne vytlacilo nadobronázev svekruše z jazyka teprve pozdeji, trebaže dukazyo tom, že slovo tcltyni bylo známo i starým Cechum,existují už od poloviny 14. století. Toto slovo však žilospíše v jazyce lidovém, jak potvrzuje i etymologickývýklad slova tchán. Slovo tckán (tedy i tchyni) vznikloze základu staršího výrazu test.

Také v oznacení otce manžela nebo manželky došlov prubehu staletí k výrazné zmene. Starší pramenydokládají pro oznacení kategorie ,otec manžela' ci,otec manželky' pouze test, 8vák (o neco pozdeji) a svekr.Od pocátku 15. století však vyrazuje oba výrazyz aktivního užívání slovo tckán, o jehož existenciv starším jazyce nemáme žádných dukazu. O tom, žeslovo tckán proniklo do spisovného jazyka dríve nežlitchyni, svedcí ta skutecnost, že kralictí prekladatelébible volí již slovo tckán jako pojmenování pro mužskýprotejšek svekruše.

Nyní se zameríme na poslední z pojmenování prorodice jednoho z manželu, slova svést a svak. Svestí všaknebyla našimi predky nazývána jenom tchyne, ale takémanželcina sestra a paralelne s oznacením tchána slo-vem svak sloužil tento výraz i pro kategorii ,manželsestry' . Vezmeme-li v úvahu svedectví pramenu, kteréukazují na. to, že svislí byla matka manželcina nazývánadríve než matka manželova., a že tedy. svést mohla býtpuvodne pojmenováním jen pro matku manželky, pak

78

existence všech techto zdánlive nesouvisících vztahudostane logické zduvodnení. Jde zrejme o starý príbu-zenský vztah, který je treba posuzovat z hlediska muže,jenž prostrednictvím snatku získává nové príbuzenstvo.Z jeho hlediska je pak svést ta žena z jiného rodu, kteráje s ním spríznena prostrednictvím jeho ma.nželky a jejejí pokrevní príbuznou (tj. matkou nebo sestrou).Podobne pak svakem nazve tento muž muže z jinéhorodu, který je s ním spríznen prostrednictvím jeho po-krevní príbuzné (tj. sestry) nebo prostrednictvím jehomanželky.

Z wchto vztahu je ovšem vyloucen manželcin bratr,který stejne jako manželuv bratr zaujímal ve starémpríbuzenském systému zvláštní postavení. Pro kategorii.manželcin bratr' existovalo ješte ve staré ceštine sta-robylé oznacení šír. Do dnešní doby zustalo zachovánodiky pozustalosti Tomáše ~títného. Ve výkladu o roz-delení príbuzenstva uvádí ~títný príbuzného s ozna-cením šír v kategorii nepokrevních príbuzných: "...80 ti,ješto sú sobe nebyli v rodu, ti sobe budú šírie, svetsti,svakové, nevesty." Pro manželova bratra mela ceštinanašich predku slovo lkver. Ve staroceských písemnýchpamátkách nenajdeme toto slovo casto, avšak dokladyo jeho existenci jsou ješte z druhé poloviny 15. století.Za všechny uvedme výnatek ze staroceských Životopisusvatých muoodníku z konce 14. století. Výnatek jez vyprávení o živote jisté pocestné ženy jménem Mato-diana, která "velmi krásná žena bieše. Dever jejie ne-práve ji milujíc zlým skutkem jie lákáše. A když na toprielišne nastáše, Matodiana... hledáše, kudy by setomu obránila a také aby muže svého s bratrem ne-svadila" .

Zánik slov šir, lkver a také svak vlastne již v obdobístaroooském svedcí o tom, že príslušná príbuzenská. ka.-tegorie prestala být pro spolecnost duležitá. Nebylo jižtreba jménem rozlišovat, zda dotycný muž je bratr man-želky ci ma.nžela, nebo manžel sestry . Velká rodová spo-lecenství se postupne rozpadají v menší celky, kde už

79

nehraje takovou roli skutecnost, zda jde o sourozenceze strany ženy, nebo ze strany muže. Jednotlivé staršínázvy nahradil nyní jediný výraz. Ohlédneme-li seješte jednou za výrazy šir (pro bratra manželky),devef (pro bratra manžela) a svak (pro manžela sestry),zjistíme, že byly ze svých pozic vytlaceny již pocátkem15. století slovem švagr, jež bylo prejato z nemciny.Zatímco uvedená starší slova dožívají v ceštine do konce14. století jen ješte místy v krásné literature a pozdejijiž jen ve slovnících, prevaha dokladu s výrazem švagrje v písemných památkách (zvlášte v úredních listinách)od pocátku 15: století drtivá.

Ve výctu nepokrevních príbuzných v citované ukázcez rukopisu Tomáše Štítného je uvedena jediná príbuznáženského rodu, nevesta. Nevestou rozumíme .v dnešnímjazyce ženu, která se práve vdává, nebo. ridceji takésynovu manželku. Ve staré ceštine oznacuje nevestaješte další príbuzenské vztahy ve shode s tím" jaká jepuvodní motivace významu tohoto slova. Také zdepodobne jako u jiných príbuzenských vztahu ve starédobe (srov. svest a svak na str. 78 n.) je treba videt jinouoznacovanou skutecnost. Nevesta znamená. manželkupokrevníhó príbuzného (tj. syna a bratra), která pro-strednictvím snatku prichází do mužovy rodiny. S tímtotitulem prichází nová žena mezi mužovo príbuzenstvoa na uživateli dnešní ceštiny je, aby si slovo nevestapreložil do soucasného jazyka podle toho, o jaký vztahmezi touto ženou a jejím príbuzenstvem beží. Nevestounazýval svou príbuznou jak její tchán s tchyní (dnesbychom volili výraz snacha, ridceji také nevesta), takbratr a sestra manžela nebo i jiný manželuv pokrevnípríbuzný (zcásti jde o dnešní švagrovou). Na základeuvedených skutecností porozumíme již nyní lépe výzveTomáše Štítného, aby se dal na pokání každý, kdož "sejest drieve spojil s kterú, než jest oddán knezem, anebs rodickú (tj. pokrElvní príbuznou), aneb s nevestú (tj.manželkou pokrevního príbuzného) drieve,než by došlokolene pátého". Zcela výjimecne je nazvána nevestou

i jiná príbuzná: manželka manželova bratra. PaníPerchta z Rožmberka v jednom z listu svým príbuznýmvyslovuje obavu, že se její i tak již bezútešné postavenív manželove rodine príchodem švagrové ješte zhorší:"...ale když opet nevesta bude k tem, kdož jsú se mnúnynie, že viem, že i nynie tak má vec zle jest, a že senadeje, že ješte huor bude."

Slovo nevesta bylo u nás rozšíreno již v 14. a 15. století,trebaže v nekterých prípadech moWo být pro príbu-zenský vztah takto vymezený užito i jiného výrazu.Manželka syna (snacha) mohla být totiž nazvána takéslovem zelva. Dnes bychom sotva porozumeli staro-ceskému prekladu biblického místa, že test zelvu svúpoškvrnil (tzn. že tchán zneuctil svou snachu), nebo ji-nému místu, že dcera povstává proti matefi svéj a zelvaproti cci své (tj. tchyni, jde o dativ slova tšce). Dnešnímuctenári je už slovo zelva témer neznámé, avšak v písem-nýchpamátkách staré ceštiny žilo toto slovo ješte po-cátkem 15. století. Je to velmi starobylé slovo, kteréodráží ješte starší príbuzenské vztahy nežli slovo ne-vesta~

Zatímco nevesta oznacuje novou clenku rodu pouzez jedné strany, to znamená, že takto nazývají clenovérodu tu ženu, která se dostává prostrednictvím snatkiido jejich rodiny, slovo zelva naproti tomu zahrnujemnohem širší okruh pojmenování spríznených žen.Zelva je pojmenováním nejen pro ženu, která do mužovarodu prišla, ale zelvami jsou i nové príbuzné této ženy,které jsou pokrevne spríznené s jejím manželem. VeŠtítného životopise sv. Alžbety je zelvou nazvána manže-lova sestra (tentýž význam má ruské slovo zolovka).Jde o místo, kde se popisuje, jak sv. Alžbeta na výrazpokory "snala korunu svú, jíž jest byla její Wava okráš-lena..., takéž i zelvy její (tj. Anežky, sestry jejíhomuže)". Staroceské slovo zelva musíme tudíž vykládatjako ,žena, která není má pokrevná príbuzná, ale jespríznena. s mým pokrevním príbuzným (otcem, brat-rem nebo synem)'. Z tohoto Wediska pak budou pro

80 81

II

II

I

II

I

nás pochopitelnejší ta zjištení, že vedle vztahu ,ženamého syna' (snacha) nebo ,žena mého bratra' (švagrová)mohla být zelva i oznacením vztahu ,matka mého muže'(tchyne). Jen tak lze vysvetlit, že v prekladu Církevníhistorie Petra Comestora z doby vlády Karla IV. zvolilprekladatel tohoto spisu za dva vÝrazy latinské -nurus (výraz pro snachu) a uxor fratris (výraz prošvagrovou) jediné slovo staroceské - zelva. Na jinémmíste téhož spisu zvolil dokonce slovo zelva za latinskývýraz pro manželku (uxor). Že mohla být zelvounazý-vána pravdepodobne i manželova matka, dokazujei vysvetlení M. Jana Husa vjednom z jeho betlémskýchkázání. Podle Husa užívají Cechové jeho doby za latin-ské slovo socrus (tchyne) také slovo zelvice: " (socrus)in vulgari apellatur zelvice..., kdyne... svekrev" (tzn.:tchyne bývá lidove nazývána...). Z uvedených dokladuo významu staroceského slova zelva vyplývá zjištení,že zelvou nemohou být nazývány zbylé ženy, které pri-cházejí v úvahu jako príbuzné naší manželské dvojice:manželcina sestra a manželcina matka (pro ne má staráceština slovo svést, viz str. 78 n.), dále manželka manžel-cina bratra (tato žena je již dosti vzdálenou príbuznou,ve staré ceštine není uvedený vztah zaznamenán) a man-želka manželova bratra (pro ni má stará ceština oznaceníjatruše). Na zmínené ženy se nemuže vztahovat ozna-cení zelva, protože jsou clenkami jiné rodové pospolitostinež dotycný manžel.

K prehlídce staroceského príbuzenstva pripojímeješte jednu skupinu príbuzných: jde o kategorii vzta-hu mezi detmi manželu a detmi sourozencu oboumanželu a o pojmenování sourozencu obou z ro-dicu. Rekneme si hned na zacátku, že rozdelení príbuz-ných na manželovu a manželcinu stranu existujei v techto kategoriích. Rozlišování bratru rodicu naujce a strýce se striktne dodržuje po celé 15. století.Pro oznacení sester otce a matky získalo naproti tomupojmenování teta výsadní právo ve starém jazyce jižpomemezáhy. Uvidíme, že tento stav je zcela v souladu

82

..

s oznacovanou skutecností, uvedomíme-li si, že úlohabratru obou rodicu byla duležitá z hlediska ochranydetí (porucnictví). Na tomto míste se zameríme na sloyostrýc, které dospelo do jazyka naší doby jako pojmeno-vání pro mužské sourozence obou rodicu. Jako otcovabratra nemusíme tedy strýce predstavovat. Jen málo-kterí z nás však vedí, že ve staré ceštine melo slovostrýc mnohem širší uplatnení. Nebylo to však uplatnelÚstejného druhu jako dnes, kdy strýc znamená vedleotcova a matcina bratra také manžela otcovy a matcinysestry. Ve staré ceštine se u slova strýc uplatnuje ješte-podobne jako v jiných príbuzenských názvech - hle-disko pokrevního príbuzenství. Dnes už bychom ne-nazvali strýcem dedecka z otcovy strany, jak to ucinilav listine z r. 1496 jistá paní Johanka z Kravar. V listinese píše: ,.,... ukázali nám (prostejovští meštané paníJohance) list na práva a svobody své sobe dané od...pana Petra z Kravar a z Strážnice, pána plumlovského,...strejce a predka našeho milého." Avšak nejde jeno predky. Také potomstvo mužského pohlaví v otcovskélinii bývá nositelem pojmenování strýc. V jedné zestaroceských kronik je užito slova strýc pro oznacenívšech pokrevních potomku mužského rodu v otcovskélinii. Cteme totiž, že Noemovo biblické prokletí sevztahuje na Cháma, deda Nemrotova a. jeho strýce.Chceme-li vymezit presneji významový rozsah slovastrýc, pak konstatujme, že je strýcem nazýván každý po-krevní .príbuzný z otcovy strany. Z hlediska potomstvajím býváJ prirozene bratr otce, ale i otcuv strýc (bratr ot-cova otce). Z jiných aspektu se pak tento príbuzenskývzta.h odráží i v dalších významech. Strýcem bývá ve sta-ré ceštine nazýván také bratruv syn (dnešní synovec),trebaže byl tento príbuzný jmenován ve staré ceštinecasteji synovec nebo bratran (viz str. 85). K tomutoprípadu citujme doklad ze soudních knih: "Hynekstarší ze :Zvole... pohání Jana ze Zvole, strýce svého,...že mi. se stala krátkost (tj. krivda) od nebožcíka otcejeho, bratra:mého." Jiná prameny z konce 15. století

83

ukazují na další význam slova strýc. V listine králeVladislava z r. 1499, v níž potvrzuje synum dvou bratru,Ludvíka a Beneše z Weitmile, dedicné držení jisté vsi,jsou tito potomci nazváni "bratrie a strýci": "My Vla-dislav etc. oznamujem listem tiemto všem, že jsú nanás vznesli urození Ladslav (syn Ludvíka), Jan, Michal,Krištof a Šebestian (synové jeho bratra Beneše), bratriea strýci z Wajtmille,... oznamujíc nám, kterak jsúkúpili ves Vlkoce. " Zde jde tedy o slovo strýc ve významubratranec z otcovy strany.

Setkáme-li se ve staroceských dokladech 86 slovemteta, muže se na první pohled zdát, že toto slovo preckalostaletí lexikálního VÝvoje jazyka beze zmeny a že do-spelo do nové ceštiny ve své puvodní podobe a funkci.Avšak není tomu tak ani v tomto prípade. Prednenemáme dukazu o tom, že by tetou nazÝValy deti našichpredku ma.nželku otcova ci matcina bratra, tak jak jetomu dnes. Za druhé, teta byla puvodne pojmenovánímjen pro jedinou ze sester obou rodicu, a to pro matcinusestru. Dukaz o tom podávají nekteré staroceské pa-mátky, napríklad jedna z prvních staroceských drama-tických skladeb Mastickár. V naš~ ukázce jedna z postavríká: "Pravíš mi o svéj rodine? Jáz tobe lepšie povede...Má ~ta Vavrena byla v stodole zavrena s jedniemmnichemkomendorem (tj. predstaveným kláštera)...a má strýna Hodava casto kyselicu (kyselý pokrm)prodává." Také v pozdejší dobe se setkáváme s tím, žeautori rozlišují tetu a strýnu. V pasáži z Postily JanaRokycany z konce 15. století, kde se autor rozhorcujenad prohnaností neverné manželky, cteme: "Budet jí(neverné ženy) muž tázati: Kdežs tu sukni vzala nebblány (tj. kožich)? A ona: Napradla jsem šlojír (šátek)a prodala sem za padesát grošu a teta mi pridala, ved,a strýna." Že strýna nemuže oznacovat matcinu sestru,je zrejmé, avšak z otcovy strany se o titul ucházejí dve"tety", otcova sestra a manželka strýce. Staroceskétexty neposkytují možnost zjistit, která z obou zmí-nených "tet" je oznacena jako strýna. Proto se musíme

odvolat na tradicní pojetí, které strýnu pokládá. zamanželku strýce. Otázku, jak se v predliterární dObenazývala otcova sestra, musíme ponechat stranou a. s}>o_kojit se s tím, že velké množství dokladu z literárn:íhoobdobí staré ceštiny presvedcive ukazuje, že tetou b~lapojmenována sestra jednoho i druhého z rodicu jižvelmi brzy. Dukazy o tom jsou již z památek staršíchale za všechny použijeme svedectví ze záveti TODl~Štítného, v níž mimo jiné nabádá své deti k úcte k jehosestrám. "A když to tak jest, tehdy, mé milé dietky, totvám zdráv jsa na svú duši rozkázanie prikazuji:... S"étetky v cest mejte. Dávajte paní Peltráte, což jste jídlužni, a také paní Anne nedajte býti v nedostatciechdonidž žíva jest." '

V souladu s predchozími zjišteními, že se ve staršíohfázích VÝvoje ceštiny presne rozlišovalo príbuzenst~opodle matciny a otcovy linie i v terminologii, konsta,_tujeme tento stav i v pojmenování detí sourozenctJ..Stará ceština mela pro tento prípad po ruce mnohembohatší bežnou zásobu pojmenování ve srovnání s tíl:b.že dnes vystacíme se dvema výrazy. Rekneme-li dne~o našem príbuzném, že je to náš synovec ci naše net~pak neh'káme více, než že se jedná o díte našeho bra.tl'~ci sestry. Pod pojmem synovec meli však naši pred.ko~épresnejší predstavu o nositeli tohoto jména. Slo.-osynovec znamenalo ve staré ceštine pouze bratrova syna,který se ovšem mohl pojmenovat i bratran, bratranec:Pro sestrina. syna pak bylo treba. volit slovo sestfenec.Naši predkové rozlišovali presne, zda jde o deti bra.trqnebo o deti sester (starocesky bratranata, sestfenata):Pro potomky mužské cásti rodu byla pritom zásoba po.jmenování bohatší nežli pro deti sester. Pro syna sestr~bylo slovo sestrenec jediným pojmenováním na rozdílod pojmenování bratran, bratranec krome již uvedenéhoslova synovec pro oznacení bratrova syna. Obdobne paltse bratrova dcera nazývala synovkyne, bratrana nebobratranice, zatímco sestrina dcera mela opet jedinýtitul - sestrenice. Jiné slovo, které by oznacovalo vzta.~

8485

,sestrina dcera', není ve staré ceštine zjišteno. Slovoneter (starší net),které známe z dnešního jazyka !akterékategorii "sestrina dcera' zahrnuje, existuje v ceskéslov1lÍ zásobe teprve od doby obrozenské c:b'kyVáclavuRankovi. Václav Ranka "vpašoval" toto slovo jakoceskou glosu do jednoho latinského slovníku ze.13. sto-letí. Jeho zásluhou tedy slovo neter zdomácnelo veslovní zásobe soucasné ceštiny.

Významy slov bratranec a sestrenice tak, jak je známednes, to jest ,syn mého strýce nebo mé tety' a ,dceramého strýce nebo mé tety' nejsou ve staré dobe pro-kázány. Do konce 15. století nemáme žádný dukazo posunu ve významu techto pojmenování.

Rozlišování otcovy a matciny vetve v rode s vetšímzretelem k mužské cásti rodu je konecne patrné i v ná-zvech potomku bratru a sester jednoho z rodicu. Tytodeti se zarazují do urcitých príbuzenských kategoriípodle toho, ke které rodové vetvi patrily, zda k matcineci k otcove. Jinak se tudíž nazývaly deti otcovýchbratru - strýcenata, jinak deti bratru matciných - ujce-nata. Pro deti ženských príbuzných v rode byl bežnýmtermín tetenata. Novoceské termíny bratranec a .sestre-nice pokrývají tedy tri (event. ctyri) stredoveké prí-buzenské skupiny. Dnešního bratrance bychom ve staréceštine pojmenovali strýcen, strýcenec, strýcený bratr,kdyby šlo o syna otcova bratra; ujcen, ujcený bratr,kdyby šlo o syna matcina bratra, a teten, tetenec, tetenýbratr, tetcic kdyby to byl syn sestry jednoho z rodicu.Podobne naše se.strenice zahrnuje v sobe, ,.oznacenídcery otcova bratra, které znelo ve staré ceštine strýcena,strýcená se.stra, a oznacení dcery matcina bratra, kteréznelo ujcena (ujcina) a ujcená se.stra.

Zde koncí naše seznámení s nekterými názvy prí-buzných ve staré ceštine. I toto malé zastavení u pojme-nování nekterých bližších clenu staroceské rodiny dává.dnešnímu ctenári posoudit, oc je soucasný systém prí-buzenské terminologie jednodušší než ve stredovekuZjistili jsme, že nekteré z príbuzenských názvu, s I1Ímiž

jsme se seznámili, sahají svým puvodem .do .staršíchfází vývoje mezilidských vztahu. Ukázali jsme si, žeslovo zelva jako oznacelú tchyne (z hlediska nevesty),snachy (z hlediska rodicu manžela) a zvlášte sestrymanžela, to jest predevším oznacení pokrevne si cizíchžen ve stredoveké rodine, je pozustatkem staršího stavu.Slovo zelva oznacovalo predtím pravdepodobne všechnyženy v rode, které nebyly navzájem pokrevne príbuzné,avšak patrily do téže spolecenské jednotky (pravde-podobne do skupinového manželstvi) jako muž, s nímžbyly spojeny bud manželským svazkem (príchozí man-želky vuci manželovu rodu), nebo pokrevním príbu-zenstvím (manželovy sestry vuci príchozím manželkám).Mladším výrazem než uvedené slovo zelva je nevesta,které svým významem zahrnuje již jen vztah jednot-livých clenu rodu vuci manželce jednoho z nich.

V dávnoveku lidské pospolitosti byl tedy zrejme res-pektován zv.lášte rozdíl mezi pokrevním a nepokrevnímpríbuzným. Teprve v pozdejší dobe, kdy již lidská spo-lecnost zacala. žít v monogamních manželstvích, zacíná.se obracet zretel také k jinému hledisku. V této dobezacíná již clovek prihlížet k tomu, zda se uskutecnujeurcitý príbuzenský vztah v rodové linii ženy nebo muže.Touto linií je treba rozumet podle ruzných aspektu liniimanžela nebo manželky, otce nebo matky, bratra nebosestry a podobne. Zpocátku nejde pravdepodobne ješteo presné oznacení všech jednotlivých príbuzných podlepríslušnosti k jedné nebo ke druhé linii. Jak jsme mohlivídet u slov svest a svak, vymezovalo toto delení puvodneširší oblast príbuzenských vztahu. Teprve postupemdob,y vykrystalizoval význam techto slov z širšíhooznacení ženského a mužského pokrevního príbuzenstvaz manželciny strany v pojmenování sestry manželkya manžela sestry.

K podobné presnejší diferenciaci v názvech jednotli-vých rodinných vztahu dochází postupem casu v radejiných príbuzenských jmen. Ceština do konce 14. sto-letí dodržuje ve vetšine príbuzenských vztahu, o nichž

8687

byla v n8.Šíkapitole rec, již zmínená dve hlediska: první,zda jde o príbuzného pokrevne, ci nepokrevne sprízne-ného, a druhé, o kterou linii v rode beží, zda o ženinu,nebo o mužovu. Proto je v této dobe treba pojmenovatjinak sestru a bratra z manželciny strany (svést a šir),jinak pak sourozence z manželovy strany (zelva a dever).Deti budou v oslovení rozlišovat matcina bratra -ujce od otcova bratra - strýce. Stejne tak strýc a ujecdelí své synovce a netere podle toho, zda jsou to detisestry (sestrenata), nebo deti bratra (bratranata). Takédeti navzájem vedou presne v patrnosti, které z nichje syn ci dcera otcova bratra (strýC€ný bratr, strýcenásestra) a které ze strany bratra matcina (ujcený bratr,ujcená sestra). Jen u tety se prestalo prísne prihlížetk tomu, zda jde o sestru matky, nebo sestru otce.Následkem toho i deti tet z obou linií rodu byly jenteténí bratri, tétenci, tetcici apod.

Postupný vývoj rodinných vztahu prináší s sebouzjednodušování systému príbuzenských pojmenování.Toto zjednodušení nastává tam, kde se prestává uplat-novat delení na ženinu a mužovu linii v rode. Takovézmene podlehlo již v pred1iterární dobe ceštiny ozna-cení pro rodice jednoho z manželu. Starší diferenciacetechto príbuzných po manželove a manželcine liniizanechala již jen stopy v mnohosti staroCeBkých názvupro otce a matku obou z manželu. Výrazy test, svekr,svak, tšC€, svekra, svekrev, svekruše a svést ustoupilybehem doby sjednocujícímu výrazu jedinému - tchána tchyne. Také slovo teta pokrylo obe strany - matcinui otcovu - již záhy. Staré rozdelení na strýnu a tetuvystrídalo jednotné pojmenování teta.

Další výraznou zmenu v tomto stavu prináší pocátek15. století. Starší rozlišování príbuzenstva manželaa manželky ustupuje globá1nejšímu pojetí rodinnýchvztahu. Od této doby se prestává uplatnovat hlediskorodové linie manžela ci manželky v oznacování bratruobou manželu. Staré výrazy deverpro manželova bratraa šir pro manželcina bratra ustupují nyní jednotnému

pojmenování švagr. Vlivem tohoto oznacení zacalaceština od sklonku 15. století také pojmenovávat jaksestru manželovu (zelvu), tak manželcinu (svést) výrazemšvagrová.

Jediní príbuzní v n8.Šem výctu zustávají dlouho ne-dotceni zmenami a není náhodou, že jde práve o prímépokrevní príbuzné. Stará ceština zachovává ješte bezezmeny ženinu a mužovu linii v oznacování sourozencurodiCU (ujec a strýc) a v oznacování detí techto sou-rozencu (ujcené deti, strýcené deti). Duvody jsou prede-vším praktické: deti vyrustají spolecne, ujcové a zvláštestrýcové bývají pomocníky v péci o deti svých souro-zencu, prípadne i jejich zástupci. Toto rozdelení, zvláštedelení strýcu na bratry matky a bratry otce, bývá prísnedodržováno nejen po celé období stredoveké, ale trvái v následujícíh staletích. Nová ceština sice již tentorozdíl témer setrela, ale v nekterých slovanských jazy-cích (a rovnež i ve slovenštine a v 18.Šskémnárecí) bývajíoba strýci rozlišování tímto zpusobem dodnes.

88 89

-