Pot&Lesk - únor 2014

KLICPEROVO DIVADLOHRADEC KRÁLOVÉ

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 6

POT LESK&

POT&LESK

Divadelní pranostikaJisto je, že divadlo je místem záchrany du-chovního dědictví. A to i ve smyslu zcela nečekaném. Například: Taková nepostra-datelná meteorologická pomůcka našich předků, pranostika, by dávno skončila jako pouhý slovesný žánr lidový nebýt divadla. Dlouhodobé výzkumy na tomto klimaticky dynamickém poli totiž prokázaly, že i jevy povahy teatrologické lze zkušenostně spojit s jistým ročním obdobím. A tak prognosti-kovat mnohé. Spolehlivěji než Komořany. Nevěříte? Jako příklad vezměme únorovou pranostiku klicperovskou.

Praví se v ní: Únor bílý –– divadlo již k festivalu pílí

Že festival Regionů se nezadržitelně blíží, dává tušit i letmé nahlédnutí do tzv. progra-mové plachty pana ředitele Zemana, kam společně s dramaturgyní Janou Sloukovou, uměleckým šéfem Davidem Drábkem a ta-jemnicí Denisou Malou postupně od začátku sezony vyplňují další a další políčka zajíma-vými a ještě zajímavějšími představeními. Už to puzzle mají složené skoro celé. Tak se těšte! Takové festivalové těšení zahřeje i v těch nejkrutějších mrazech.

– z nových premiér všichni šílí

Klicperovo divadlo souběžně s festivalem připravuje tvůrčí pole i pro nové tituly své-ho repertoáru. 15. února poprvé na hlavní scénu dorazí Impresário ze Smyrny v režii Jiřího Nekvasila. Na Den žen zas chystá novou inscenaci David Drábek. ROMea a JULII. To už jaksi v rámci pranostiky Březen – z divadla nevylezem!

– k nové vernisáži se chýlí

Totiž v Galerii U Klicperů 15. února vystří-dá Michaila Ščigola – Vladimír Komárek!

– chuť na POT&LESK prudce sílí

V tomto čísle POT&LESKu na žádnou z výše uvedených událostí samozřejmě nezapomí-náme. Jakož i na další chuťovky. Zkrátka a dobře...

– Klicperák nezahálí ani chvíli.

Lucie Němečková

č. 6 - únor 2014

- 2 -

OBSAH ÚNOR: 3 – Naše nominace a Ceny za rok 2013

4 – Jiří Nekvasil: Proměny hradecké činohry považuju za jeden z největších zázraků po revoluci

7 – Marta Roszkopfová: Tančit se všemi, nenápadně vylepšovat krok a nešlapat na nohy...

9 – Anketa: Co já a opera...

10 – David Drábek: Náš ROMeo A JULIE začíná sice velmi tradičně, ale...

11 – ROMANE PARAMISA

12 – Romské hádanky

13 – MARCEL PROUST SE PTÁ..., tentokrát Natálie Holíkové

15 – Z dramaturgova šuplíku

16 – Na kafi s Lenkou

17 – NÁŠ HRADEČEK – Zakládající členka Klicperova divadla Libuše Balounová vzpomíná na angažmá v Hradci Králové

18 – BYLI JSME PŘI TOM s herečkou a zpěvačkou Soňou Červenou a divadelním kritikem a příznivcem Janem Kerbrem

20 – EX LIBRIS Davida Smečky

22 – GALERIE U KLICPERŮ – nová výstava obrazů Vladimíra Komárka

23 – MASTIX přichází!

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové,

telefon: 495 512 857, e-mail: [email protected], otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin

16

19

21

č. 6 - únor 2014POT&LESK

NOMINACEGRAND FESTIVAL SMÍCHU VČD PARDUBICE Nejlepší ženský herecký výkon festivalu!Cenu získala Pavlína Štorková za roli Charlotty v komedii Soudce v nesnázích v režii Šimona DominikaKlicperovo divadlo Hradec Králové!

ŠIRŠÍ NOMINACE

NA CENY THÁLIE

Vážení přátelé, tři z vašich oblíbených herců se umístili v širší

nominaci na Cenu Thálie za rok 2013! Kamila Sedlárová

za mimořádný jevištní výkon v kategorii Opereta, muzikál

a ostatní hudebnědramatické žánry za roli Marilyn ve stejno-

jmenném titulu, a za mimořádný jevištní výkon v kategorii

Činohra za roli Lady Torrancové v inscenaci SESTUP OR-

FEŮV. Pavlína Štorková za mimořádný jevištní výkon

v kategorii Činohra za roli Jenny v inscenaci ŽEBRÁCKÁ OPE-

RA a Jan Sklenář za mimořádný jevištní výkon v kategorii

Činohra za roli Macheatha v inscenaci ŽEBRÁCKÁ OPERA

NOMINACE NA CENU

ALFRÉDA RADOKA

Královéhradecké Klicperovo divadlo

má další želízko v ohni! Podle výsledků ankety

časopisu Svět a divadlo, v níž hlasovalo 75 kritiků,

má šanci na Cenu Alfréda Radoka za rok 2013

a stát se popáté Divadlem roku!

- 3 -

Režiséra JIŘÍHO NEKVASILA není myslím třeba královéhradec-kým divákům nijak zvlášť představovat. Jeho inscenace realizované v Klicperově divadle mluví za něj. Z devadesátých let vzpomeňme například Ze života hmyzu, Černé masky, Zelenavého ptáčka či Dámského krejčího. Z poslední doby pak Perikla nebo Dona Jua-na a Fausta. Nyní na hlavní scéně uvádí svou nejnovější inscenaci IMPRESÁRIO ZE SMYRNY jednoho z nejslavnějších světových komediografů Carla Goldoniho. Premiéra je 15. února!

Vystudoval jste operní režii. Operní skóre vaší dosavadní tvorby je podstatně vyšší než činoherní. Přesto, co vás přivedlo k činohře? A jak si lze vykládat vaše občasné „odskoky“ od opery k činohře? (A k oběma navíc ještě od ředitelování Národního divadla morav-skoslezského v Ostravě?)Je to tak. Z celkového počtu mých více než osmdesáti divadelních režií je Impresário mou teprve čtrnáctou činohrou. Já jsem se nikdy neodříkal žádného žánru. Kromě činohry jsem měl možnost se-tkat se třeba i s loutkovým divadlem, pracoval jsem na několika mezižánrových, většinou autorských projektech. Všechny tyto neoperní projekty považuji za velmi přínosné a pro mě oboha-cující. A doufám, že je to oboustranné. Baví a zajímá mě divadlo a divadelní tvorba a komunikace jako taková.Již za studií jsem ve-dle operní režie na HAMU studoval paralelně na DAMU formou mi-mořádného studia také činoherní dramaturgii. Dokonce první léta po škole jsem režíroval více činohry než opery. Pak jsem měl čino-herní pauzu, v níž převažovaly – spolu s vedením pražských oper-ních souborů (Opera Mozart, Státní opera Praha, Opera pražského Národního divadla) - operní projekty nejen na těchto scénách ale i v zahraničí. Jsem rád, že se nyní, zejména díky pozvání pana ředitele Zemana v roce 2008, k činohře častěji vracím. Impresário je má po Periklovi (2008), Donu Juanovi a Faustovi (2011) již třetí spolupráce s Klicperovým divadlem v tomto tisíciletí.

První činoherní inscenaci jste režíroval v Hradci Králové v roce 1989, Ze života hmyzu. Jak k tomu došlo a jak na své první hra-decké a zároveň činoherní hostování vzpomínáte?Už to bude čtvrt století! Divadlo tehdy neslo název Vítězného února. Byla to zvláštní situace, vlastně rychlý záskok. Dramaturgem diva-dla byl tehdy můj dlouholetý přítel, nyní profesor divadelní teorie a kritiky na DAMU, Jaroslav Etlík. Nevím, jestli si to pamatuji úplně přesně – soubor se tenkrát vzbouřil proti domácímu režiséro-vi a odmítl s ním již dále pracovat. Tak jsem byl někdy v únoru skr-ze Jaroslava Etlíka, z jehož hlavy ten nápad vzešel, dotázán, zda-li bych hru nedozkoušel. Premiéra byla naplánována na 1. dubna! Na-konec jsem byl přemluven, mé obavy vyvráceny, inscenace vznikla a myslím, že nebyla špatná. Byla dokonce úspěšná. Na některé scény a řešení jsem pyšný dodnes. Byla to nová zkušenost, k nezaplacení.

POT&LESK č. 6 – únor 2014

- 4 -

JIŘÍ NEKVASIL: Proměnu hradecké činohry považuju za jeden z největších zázraků po revoluci

Bratři Čapkovi: ZE ŽIVOTA HMYZU - sezona 1988/89

Dnes už převažují kladné vzpomínky, ale divadlo tenkrát bylo v ne-dobré kondici, i když zde existovala snaha části souboru o umě-lecký posun – to se týká hlavně již zmíněného dramaturga Jardy Etlíka. Do této situace jsem přišel, ještě bez diplomu, dělat svou první činoherní režii. Práce musela být rychlá a většina herců byla velmi vstřícná. Takže shrnuto, byla to cenná zkušenost, a hlavně jsem zde potkal řadu výborných lidí, herců i dalších duší divadla a mnohé tu zaplať bůh potkávám i dnes.

Pachatel se vrací na místo činu. A zřejmě rád. Protože v Hradci jste posléze inscenoval několik dalších inscenací. Jaké jsou důvo-dy vašich návratů? A jak vy osobně vnímáte proměny Klicperova divadla v toku času?Impresário za Smyrny bude mou sedmou inscenací v Klicperově divadle. První čtyři vznikly v letech 1989-91. Po sedmnácti letech pauzy mě potěšilo pozvání pana ředitele Ladislava Zemana opět

ke spolupráci. Hradec mám rád, jak divadlo tak město (to považuji dnes za jedno z nejkrásnějších u nás). Mám radost z obrovské pro-měny města a v prvé řadě divadla. Ředitel Zeman využil příležitost a udělal zde neskutečný kus práce, k níž vzhlížím s velkým obdi-vem. Láďa Zeman v sobě šťastným způsobem snoubí vizionáře, praktika, hradeckého patriota, člověka s mimořádnou divadelní intuicí, schopného managera i dobrého politika. Podařilo se mu divadlo odrazit ode dna, kdy v porevolučním čase – logicky v čase nejistoty z nové doby – ještě více vyhřezla na povrch všechna za ta léta nashromážděná negativa a traumata, a nastartovat divadlo umělecky, provozně i lidsky. Dokázal (a s čím větším odstupem to vidím, tím mi to přijde jasnější a obdivuhodnější) správně rozložit síly a kroky k dobrým a následně vynikajím výsledkům za velkého diváckého zájmu. Vznikly zde dvě mimořádné éry – ta druhá právě probíhá. Klobouk dolů! Proměnu a úspěšnou cestu hradecké čino-hry od roku 1990 považuji za jeden z největších českých zázraků po revoluci, a to o to zázračnější, že stále trvá a žije a Klicperovo divadlo je plné výborného divadla a skvěle se v něm pracuje. A důvody návratů? Pozvání, město, skvělé divadlo se spoustou vý-borných lidí a hlavně báječní herci. Dost dobrých důvodů.

Která z vámi realizovaných inscenací vám nejvíc přirostla k srdci?Asi nejvíce vzpomínám na čtyři inscenace – dvě z roku 1990, a to na Andrejevovy Černé masky ve Studiu Beseda, na kterých jsem poprvé spolupracoval se scénografem Petrem Matáskem, a pak na Gozziho Zelenavého ptáčka, včetně zájezdu s touto inscenací do Belgie. A taky na obě dvě poslední; Shakespearova Perikla a Gra-beho Dona Juana a Fausta.

Jaký je podle vás rozdíl mezi operní a činoherní režií? Čím je pro vás opera? Čím činohra?V opeře dochází zhudebněním textu vlastně k jeho první interpreta-ci. Také se někdy říká, a je to svým způsobem pravda, že skladatel je prvním režisérem díla. Je zde i větší závislost na formě (zejména u děl barokních, klasicistních a romantických). Jste víc vázaný na notový zápis než v činohře na text – ten můžete svobodně škrtat a přepisovat,až kam to svědomí a naturel režiséra dovolí. V opeře jsou to maximálně škrty, a ne vše se dá vyškrtnout natož přepsat. V opeře je vnější čas situace určen hudbou, dirigent svými tempy v tomto ohledu až tak moc neovlivní. Režisér vytváří vnitřní rytmus situace. Takže i když operní dílo trvá plus mínus stejně dlouho, může být jedna inscenace téhož díla strhující divadlo plné barvi-tých situací a obrazů, na druhé straně statická bezobsažná nuda. V opeře jsou i různá praktická omezení – zpěváky musí být slyšet,


- 5 -

Christian Dietrich Grabbe: DON JUAN A FAUST – sezona 2011/12

William Shakespeare: PERIKLES – sezona 2008/09


- 6 -

je třeba myslet na akustiku, jsou místa, kdy zpěváci potřebují mít kontakt s dirigentem. Čas na určité situace i děje je daný, je zde sbor, masa, která nejen zpívá, ale i hraje, a ne vždy je k hraní sto-procentně disponována. Napadá mě jeden paradox – opera a její dobrá inscenace je závislá na kolektivní souhře mnohdy naprosto neslučitelných individualit, z nichž mnohdy je každá nekompromis-ně přesvědčena o své jedinečné důležitosti a někdy až bezohled-ně hájí své zájmy. A to vše za spoluúčasti dvou kolektivních těles (orchestr, sbor), které mají striktně daná pravidla. Ale když se to povede, stojí to za to. Takže v činohře je člověk na jednu stranu svo-bodnější, ale také obnaženější. Není tady ta hudba a zpěv, která, pokud je kvalitní, má mnohdy překlenovací sílu a zachrání nejednu nijakou operní inscenaci. Ale to důležité a hlavní, co má opera a činohra společné, je – aby inscenace byla strhujícím, pravdivým, aktuálním divadlem se sil-nou divadelní magií, fantazií a katarzí.

V Impresáriovi ze Smyrny se svět opery spojí s činohrou. Goldo-ni se v této komedii vysmívá operním manýrám a klišé. O tom vy jistě víte své. Jako režisér i jako „impresário“ ostravského Národ-ního divadla. Ale jste si například vědom nějakého svého vlastní-ho operního zlozvyku? Pokusíte se mu prostřednictvím této insce-nace společně vysmát?Já se nechci vysmívat ničemu. Výsměch je zlý. Hra je pravda o sna-žení operních pěvců získat co nejlepší angažmá, o pocitech vlastní důležitosti, přehnaných nárocích a představách a vlastně i snech, o pocitu vlastní důležitosti a nenahraditelnosti. Už jejich profese z nich dělají trochu větší exoty, než třeba kdyby hra byla z prostředí například magistrátních úředníků. Goldoni používá reálie opery své doby, ale platí to výše řečené pouze na operu?

Impresário ze Smyrny nepatří mezi Goldoniho nejhranější hry. Nicméně dalo by se říct, že v současné době zažívá jistou renesan-ci. Čím vás osobně hra zaujala? O čem a jakým způsobem ji chcete inscenovat?Když mně David Drábek nabídl spolupráci, řekl, že by chtěl do dramaturgie této sezony komedii z divadelního prostředí, s komor-

nějším obsazením. Tak jsem jemu a dramaturgyni Janě Sloukové zmínil Impresária ze Smyrny. Je to hra o divadle mimo divadlo, díky opeře mají postavy větší prostor pro stylizaci a hru. Pravda, znal jsem tu hru spíše podvědomě, nikdy jsem ji na jevišti ne-viděl. A také mě v souvislosti s touto hrou podvědomě naskočil úžasný film mého milovaného Federica Felliniho A loď pluje..., který vypráví o velké zaoceánské lodi v předvečer první světové války, jejímiž hlavními pasažéry jsou hlavně hvězdní operní pěvci a lidé od opery té doby. A celé to končí velkým operním finále, ve kterém řeší střet s realitou své doby. V omšelé hotelové hale benátského levného hotelu čekají všichni na svou konečně velkou životní příle-žitost, Angažmá s velkým A. Až budeme ve Smyrně, to bude teprve NĚCO... Jen aby ta loď nejela nakonec bez nás!

Která tři „pé“ nesmí podle vás žádná dobrá komedie postrádat?Mám rád komedie, které jsou vtipné, chytré, mají svůj rytmus, řád a v tom řádu zážitek ze svobody divadla. Mám rád humor, který vyplývá z fantazie, ze hry. Mám rád komedie, které mě smíchem osvobozují z vlastních strachů a obav, dokáží vytvořit v hledišti společným sdílením humoru jedinečnou energetickou atmosféru. A někdy stačí i jen se usmívat. Nemám rád komedie, které jsou zlé.

Kdybyste měl vysvětlit návštěvníkovi z jiné planety, který neví nic o opeře, o Goldonim ani o Klicperově divadle a vašem originálním rukopisu, proč by měl vaši novou inscenaci vidět, na co byste ho lákal především?Ať přijde. Věřím, že s námi stráví příjemný večer – děláme pro to vše – a v tom úpěnlivém pinožení, úsilí operních pěvců a lidí kolem opery, těch lidiček – hvězdiček, o kterých psal Goldoni v polovině 18. století, třeba najde i kus sebe a svých ambicí a snah. A když ne – s úsměvem ať si oddechne, že se ho to ale v žádném případě netýká. I to přece potěší.

Lucie Němečková

Jiří Nekvasil režíruje Impresária ze Smyrny – únor 2014

MARTA ROSZKOPFOVÁ je první dáma současné scénografie. Ostatní ať prominou. Je to tak. Ať už s ní člověk pracuje, rozmlouvá či vidí výsledky její práce, není to jen tak. Máte pocit, že se dotýkáte v podstatě neuchopitelného tajemství divadla. Přesvědčte se sami! V únoru se scénografka a kostýmní vý-tvarnice do Klicperova divadla vrací prostřednictvím premiéry Goldoniho IMPRESÁRIA ZE SMYRNY v režii Jiřího Nekvasila. U této příležitosti popsala POT&LESKu ve zkratce to, „o co se stále nanovo, už 40 let, v scénografii pokouším...“

Vzpomínáte, kdy jste v Klicperově di-vadle hostovala poprvé?Mým režisérem, který velice ovlivnil mé putování divadlem, byl pan Josef Janík, se kterým jsem od roku 1977 realizovala 76 inscenací (zemřel 11. ledna 2013). Prá-vě tento pan Janík přišel za mnou, jak již mnohokráte, zrovna v čase, kdy nám v roce 1990 umírala maminka – relativně mladá, a má duše byla totálně zaplněna bolestí a strachem. Šlo o první práci do hradecké-ho divadla. Touto prací s panem Janíkem jsem se pomalu dostávala z úzkostného obklíčení. Vrátila jsem se sem ještě jednou s panem Janíkem, pak s Radovanem Lipu-sem, Ivanem Rajmontem a dvakrát s Lídou Engelovou, pokaždé je ale cestování do Hradce spojené s intenzivní vzpomínkou na moji maminku - je to tak trochu para-dox, ale je to tak.


- 7 -

MARTA ROSZKOPFOVÁ: Tančit se všemi, nenápadně vylepšovat krok

a nešlapat na nohy...

POT&LESK

- 8 -

č. 6 - únor 2014

Takže po kolikáté od té doby už se vlastně do Hradce vracíte?Nyní přicházím tedy do zdejšího divadla po sedmé, a to s Jiřím Nekvasilem, se kterým se znám už od jeho dětství, a kterého obdi-vuji pro jeho obrovskou pracovitost, vynalé-zavost a schopnost zvládat simultánně 100 věcí... najednou. On, jako i ostatní režiséři, stojí vždy v čele každého mého „boje“ s in-scenací.

V prosinci skončila v Ostravě vaše re-trospektivní výstava. Co pro vás zna-menalo toto ohlédnutí se celým tím zástupem inscenací...Nedávná výstava scénografie v ostravském muzeu byla, upřímně řečeno „úklidem“ v regálech ateliéru, jakousi rekapitulací,

projížďkou bezmála 400 inscenacemi. In-stalace návrhů mne vracela k lidem, kteří už odešli za Jordán, anebo opustili divadlo, odešli do jiných měst, či států... To jediné, co mne napadá, je, že zůstávají jen lidské vztahy. Tyto jsou stavebním kamenem kaž- dé tvorby. Jsou-li vztahy v divadle špatné, nezachrání ho ani finance. Je-li divadlo fi-nančně prosperující, neznamená to, že je dobrým divadlem, je možná „prosperujícím podnikem“. Vše se odvíjí od schopnosti na-slouchat, zpracovat odpovědět. Tak to fun-guje i při mé práci s režisérem.

Co je podle vás scénografie? Kdo je podle vás scénograf?Scénograf je absolutní součástí tzv. kolek-tivního kumštu. To znamená tančit se vše-

mi, nenápadně vylepšovat krok a nešlapat na nohy... Pro mne prvním a nejdůležitěj-ším partnerem je režisér. S ním přichází to ostatní - titul a divadlo, ve kterém se insce-nace bude realizovat. Režiséry si nevybí-rám, vybírají si oni.

Pozvání do Klicperova divadla přijímá-te s radostí. Co pro vás tahle „štace“ představuje?Hradecké divadlo má nesmírně vstřícné lidi v dílnách, čemuž jsem nesmírně ráda. Dobří divadelní řemeslníci jsou pravou i levou rukou každého scénografa. Snad se tak všem společně bude i nadále dařit plnit duchovní poselství zdejšího divadla.

Lucie Němečková


- 9 -

OPERA A JÁÁÁ – LA – LA – LA – LÁÁÁ Vážení čtenáři, jak jistě víte, 15. února nás na Hlavní scéně Klicperova divadla čeká premiéra komedie Carla Goldoniho IM-PRESÁRIO ZE SMYRNY, která nás poučí o tom, že zpívat, provozovat či financovat operu není nic jednoduchého. Jak je to ale s operou a jejím sledováním a posloucháním? Během přestávky v jedné zkoušce „Impresária“ jsem proto neváhala a nastrčila

diktafon všem účinkujícím s jednou jedinou otázkou –

CO JÁ A OPERA?

„Na operu jsem chodil pravidelně, teď jen když mám čas, tak si

rád na něco zajedu do Prahy. Když jsem v patnácti letech přišel

na konzervatoř, tak jsem chodil do Národního a do Stavovského

divadla téměř každý den a nevynechal žádnou operu včetně Valkýry,

Niebelungů a podobných věcí, kterým jsem tehdy moc nerozuměl,

ale bylo to úžasný. Operu mám opravdu rád a časem jsem se

vyprofiloval k takové té barokní a klasicistní opeře, která mě hrozně

bere, moje speciální záliba jsou kontratenoři, tedy ti, co zpívají tím

vysokým hlasem, jako tady ve hře sopranista Carluccio.

Když jsem viděl a slyšel zpívat kontratenory v ženských rolích,

dospěl jsem k jednomu zajímavému názoru, totiž že city ženy

dokáže nejlépe na jevišti vyjádřit muž.“

(František Staněk)

„K opeře zvláštní vztah nemám, viděla jsem

pár věcí, ale nijak mě to nezaujalo.

Ale vlastně ano, byly jsme s Kamilou Sedlárovou

v Národním divadle v Praze na Věci Makropulos.

A to bylo moc zajímavé, viděly jsme to v době, kdy

jsme u nás zkoušeli činoherní „Makropulku“.

Ale jinak opera není můj šálek čaje.“

(Kristýna Kociánová)

Za odpovědi děkuje a své velké operní resty jde rychle někam dohnat Jana Slouková

„Já jsem hrál dokonce přímo v opeře. Jako po-

sluchači JAMU jsme dělali Sbor duchů v Kouzelné

flétně. Přiváželi jsme na scénu Královnu noci,

jenže jednou jsme ji vyklopili a slavná pěvkyně si

zlomila nohu. A taky jsem viděl jednu operu

v Rakousku, kterou hráli venku, v lomu nedaleko

Vídně. Na scéně byli opravdoví sloni! A všichni

nám říkali, to se těšte, Rakušani musejí mít

v opeře ohňostroj. A byl ohňostroj.

Dokonce dvakrát.“

(Miroslav Zavičár)

„Opera dobrý. Rád to poslouchám, nerad se na to dívám. Žádnou přímo oblíbenou nemám, spíš tak co slyším v autě na Vltavě, kam přepínám z rádia Beat, což je pikantní, ale ono mě to najednou uklidní a je to bezvadný.“ (Jan Bílek)

„Musím se přiznat, že jsem nikdy

v životě žádnou operu neviděla,

ale poslouchala jsem, to jo.

Ovšem musím říct, že jsem hrála

s kolegou Mírou Zavičárem

ty zmiňované skřítky v Kouzelné

flétně v Brně v Janáčkově divadle.

To bylo super. Šli jsme do toho teda

vlastně proto, že jsme s tím měli jet

na šňůru do Japonska –

ale nakonec to za nás přezkoušeli

baleťáci a my zůstali doma.“

(Isabela Smečková)

„Operu jsem ve svém životě viděla jen

jednu, a to Její pastorkyňu v NDM

v Ostravě. Vzpomínky mám jen mlhavé,

ale pamatuju si spoustu pozitivně nala-

děných lidí hlavně při děkovačce - oproti

činohře, která se tváří i během ní

dramaticky. A paní Urbanová

v hlavní roli byla (nejspíš) výborná,

ale mně je tenhle způsob divadla

vlastně vzdálený.“

(Natálie Holíková)

„Poté, co jsem viděl v Janáčkově divadle

Toscu, tak už jsem na operu nikdy nešel,

protože jsem si říkal, že to prostě….

Pokud nerozumím textu, tak jsou to pro

mě kuličky… Ale potom se mi dostala do

ruky Figarova svatba s notovým zázna-

mem a našel jsem si zálibu poslouchat

operu a číst si u toho tu partituru,

což je výborný, je to fakt sranda“ (David Smečka)

„Téma já a opera je pro mě španělská vesnice. Na návštěvu žádné opery si nevzpomínám.

Maximálně u Cimrmanů – Cimrman v říši hudby.“ (Josef Čepelka)

„Já a opera – nic moc.

Někdy na JAMU jsem byl

jednou na opeře. Na baletu taky

jenom jednou – s babičkou.

Ale v opeře jsem vlastně hrál.

Tady v Klicperáku v činoherní

verzi Prodané nevěsty

Principála.“

(Filip Richtermoc)

„Operu mám rád a výjimečným

zážitkem pro mě bylo vidět

na Bodamském jezeře Kouzelnou flétnu.

Byl jsem tam loni a bylo to úžasné.“ (Hynek Pech)


- 10 -

Dělat rozhovor s Davidem Drábkem je radost. A stejná radost je být s ním na zkouškách naší inscenace ROMeo A JULIE. Jak tušíte a typografie titulu vám napoví, inscenace nebude doufáme „černobílá“, ale o barvu pleti a etnickou a sociální příslušnost v ní přesto půjde ve velkém. Romský klan Monteků, neromská rodinka Kapuletů, kněz a kurátor Vavřinec a jeho speciální so- ciální projekt, zkrátka prostor pro příběh, ve kterém se „gádžové s romáky“ musí asimilovat a asi milovat…

Milý Davide, tak jakpak vypadá zkoušení měsíc před premié- rou?Vervně, svobodně, opojně. Je nutno opakovat, že jde o VARIACI na slavnou Shakespearovu tragédii. Ta sice věrně odráží dráhu klasi-kova příběhu, ale děj je zasazen do současnosti a vzniká původní scénář. Ale stejně jako náš Richard III., i toto je hold velkému alžbětinci.

Jak se vyvíjí poměr W. Shakespeare – David Drábek?Doneslo se mi, že měl William přede mnou poměr už s více režiséry.... Podle BLESKu jsou to snad dokonce desetitisíce poměrů... ale já ho přesto oddaně miluji a následuji.

Dva znesvářené klany nám reprezentuje romská rodinka Mon-teků a neromská rodinka Kapuletů. Jak jsi vlastně dospěl k této koncepci, pamatuješ si, kdy tě to napadlo poprvé?To si nepamatuji. Já si musím spoustu věcí ze své minulosti dohledá-vat na Googlu. Proto se snažím být slavný, abych se z Googlu a Wiki-pedie o svém životě zpětně dověděl... Ale vážně – ten osten nápadu mám v hlavě zaťatý už nějaký pátek. Opravdu je to tak trochu West Side Story z Česka. Lépe tedy: East Side Story. Když čtu internetové ohlasy na články o romské problematice, ten xenofobní anonymní hlas „spořádaných Čechů“, nebo třeba fašistickou rétoriku Okamury, vím, že tneme bolavě do živého. A že je klíčové uprostřed rekonstruk-ce tragického příběhu lásky nezůstat v půli cesty. Nezaleknout se. Nepotlačovat, nekamuflovat, alibisticky problém nepudrovat jinotaji. Explicitně na jeviště vypustit všechny hnusy, které na sebe etnika na-vzájem házejí. Pojmenovávat vše otevřeně, nikomu nestranit. Velkou úlohu v příběhu nese Shakespearův jazyk. Dosud neteční, zcyničtělí a chladní lidé se díky kráse Shakespearovy poezie otevírají, zniterňují

a sbližují. A stejně jako u klasika i u nás nesmiřitelná tupost obou klanů způsobí smrt dvou zamilovaných lidí.

Jaké jsou tvoje přímé zkušenosti a zážitky s romskou menši-nou? A co pro tebe Romové symbolizují?Já je nemám nijak vypjaté a drastické, což mnozí spolupracovníci mají. U nás v Týništi žila rodina Kramarovičova a byla odjakživa spo-řádaná a kluci byli fotbalovou a trenérskou pýchou města, jak o tom v představení mluví Benvolio. A pak rodina Makulova, a to byl už kra-pet bizar, ale vlastně i velká poezie... Ale v Týništi se to vždy obešlo bez násilí.

Čemu a komu ses naposledy na zkoušce zasmál?Nukleární zbrani jménem „Bůca“. Většina z vás si ho vybaví jako vzpěrače Iva z Koule. Až ho spatříte, jak hraje basketbal sám se se-bou, budete se smát taky.

Naši hrdinové Romeo a Julie se ale více než svými typickými rodovými relikty vyznačují závislostí na kyberprostoru… Ano, to je podstatné říci: Romeo a Julie se nehodí do svých rodin. On se vymyká romské, ona bílé. Neboť jsou to tzv. nerdi, geekové. Inte-ligentní a vzdělaní, ovšem taky dosti asociální, ve vztahu k okolí až poněkud autističtí. Jsou doma v kybersvětě a svět za hranice svého

NÁŠ ROMeo A JULIE ZAČÍNÁ SICE VELMI TRADIČNĚ, ALE...


- 11 -

notebooku ani moc „neumějí“. Víc se hodí do světa kněze Vavřin-ce – jsou jako poustevníci v klauzuře. A díky síle Shakespearových veršů objeví sebe, druhého a lásku. Naše představení je prostě ro-mantickou tragédií.

Myslíš, že se Romeo Vojtěch Dvořák stane idolem našich náctiletých předplatitelek podobně jako svého času Leo-nardo di Caprio?Leonardo Di Caprio se byl podívat na jedné ze zkoušek a daroval Vojtovi svůj nejoblíbenější příčesek. To, myslím, hovoří za vše.

V inscenaci nám hostují dva noví herci, Marie Poulová jako Julie a Jiří Panzner jako kněz Vavřinec. Jak jsi k nim přišel a čím jsou a budou neodolatelní?Neodolatelní jsou, to ano. Marie nás svorně upoutala na DAMU, kde podle mínění odborné kritiky patřila k největším talentům za poslední roky. K Hradci Králové má navíc silné osobní vazby. Jiří se mnou spolupracoval už na Jedenáctém přikázání v Národním divadle. V jeho nenapodobitelném „allenovském“ podání se kněz Vavřinec stává jednou ze zásadních figur inscenace.

Jaká bude hudební složka inscenace, mám se jako obvykle na co těšit? Zazpíváme si? ;-)No pokud si oblibujete romskou muziku z Kusturicových filmů, tak ano! Darek Král spolu s textařem Tomášem Belkem tvoří nové pů-vodní songy, jejichž poselství přes jurodivou zpěvnost bude ale spíš trýznivé.

A jak bys nalákal naše čtenáře, aby na tvého ROMea A JULII určitě zašli?Že NĚCO takového asi doposud neviděli, že na tuhle jízdu budeme mít v Hradci copyright.A máme speciální slogan, který míří především ke konzervativnější části publika. Protože i naše inscenace začíná velmi tradičně. Ten slogan zní:„KDYBY SE NA ZAČÁTKU POSTAVY NEPORVALY, MOHLI JSTE TO MÍT KRÁSNÉ JAKO V PARDUBICÍCH!“

Za rozhovor děkuje Janica Sloukovičová

ROMANE PARAMISAMilí čtenáři, že nevíte, co tento nadpis znamená? My to také donedávna nevěděli, ale od té doby, co jsme v Klicperově divadle začali zkoušet ROMea A JULII, máme o něco víc jasno. „Romane paramisa“ znamená „romské pohádky“ a spolu s romskými há-dankami jsme se jimi bavili při čtených zkouškách naší inscenace. Pojďte si s námi proto přečíst starodávnou pohádku o původu Romů i potrápit si hlavu s tradičními romskými hádankami! (připravila Jana Slouková)

JAK BŮH PEKL LIDI(SAR O DEL PEKELAS MANUŠEN)Náš sladký Bůh byl sám na světě a nebylo mu dobře, protože jak se říká: „lépe je být chudý než opuštěný.“ A tak povídá Pámbíček: „Udělám si člověka.“ Dobrá. Vzal Bůh těsto, dobře je vypracoval, uhnětl člověka, krásného – hlava, ruce, nohy, břicho, všech-no, ještě srdce a rozum, a strčil ho do pece upéct. Těsto se peklo, Bůh seděl u pece, bylo mu teploučko, šlo na něj spaní, až nakonec usnul.Probudí se, volá: „Jejda! Vždyť mám člověka v trou-bě! Nespálil se mi?“ Rychle vytáhne těsto z pece. A člověk se mu připálil, úplně zčernal.„No dobrá,“ povídá Pámbíček, „půjdeš bydlet tam, kde pálí slunce.“ A tak vznikli černoši.

„No,“ povídá náš sladký Bůh, „zkusím, vynasnažím se, prubnu to ještě jednou. Snad ten příští člověk bude hezčí.“ Znova zadělal těsto, zformoval z něj člověka, dal ho na plech a strčil péct do pece. Otevřel okno, aby mu šel dovnitř studený větřík. „Jen foukej, foukej, abych neusnul,“ povídá.Řekněme, že se člověk pekl deset minut, a Bůh ho honem vytáhl ven. Vytáhl ho ven a co nevidí, ten člověk je bílý jako tvaroh. Napůl syrový. „Co mám dělat,“ povídá Bůh, „oheň už mi vyhasl. Musíš zůstat takový, jaký jsi. Budeš žít tam, kde je zima a hodně sněhu. Oblečeš si na sebe šaty, neboj se, neuvidím, že jsi nedopečený.“„Zkusím to potřetí,“ povídá si Pámbíček v duchu. Jak se říká: „Moudrá osoba se neustále učí.“ Anebo: „Moudrá osoba se dovede poučit i ze své hlouposti.“Dobrá. Vzal Bůh těsto a znova udělal člověka, hezoučkého – hlava, ruce, nohy, břicho, srdce, rozum – a dal ho do pece, ať se peče. A co udělal Bůh, aby neusnul? Můj dědeček říkal, že si vzal housle a hrál. Veselou písničku. Smutnou písničku. Já nevím. Ale přitom dával pozor, pořádně pozor, aby se člověk neupekl ani moc, ani málo. Sotva bylo trošilinku cítit, že už je upečený, otevřel Bůh pec a vytáhl člověka ven. Jéje, ten je hezký, tenhle človíček! Ani moc černý, ani moc bílý – akorát, jak má být. A tak vznikli Romové.

1. Slunce nebo Smrt2. Mráz3. Oči4. Panenka v oku5. Pot

6. Břicho7. Nehtů8. Záplata na šatech9. Před holičem.10. Hrnce11. Blecha12. Vajíčko natvrdo.

13. Kohout přece vejce nesnáší!14. Pšenice 15. Chleba16. Zelí17. Když je prázdná18. Sekera19. Klice

20. Navlečená jehla 21. Dveře 22. Buben 23. Mokrých 24. Rakev 25. Stárneme


- 12 -

1. Vejde ke králi a nikoho se neptá, můžu dál?

2. Jsem velký a nevidíš mě, nejsem cítit, ucítíš mě, cítíš mě

rukama, nohama – ne nosem, hádej kdo jsem?

3. Mám dvě sestry, všechno vidí, jenom jedna druhou nevidí.

4. Mám dcerušku malou, čerňoučkou, jak zrnko čočky je veliká.

Když chce, slunce, měsíc i s hvězdami spolyká.

5. Mám bratra, který se rodí na slunci a ve větru umírá.

6. Je hospůdka: když je plná, není z ní nic slyšet, když je

prázdná, hrajou v ní muzikanti.

7. Čeho máš tolik, co prstů?

8. Stydí se, kdo to má, kdo to nemá, stydí se ještě víc. Co to je?

9. Před kým prezident smeká?

10. Čí uši jsou nejtvrdší?

11. Chodí v lidských šatech, a není to člověk.

12. Slepice to snese, ale kuřátka se z toho nevylíhnou.

13. Já mám zahradu, ty máš zahradu a uprostřed vede cesta.

Kohout snese vajíčko přesně uprostřed té cesty.

Komu to vajíčko bude patřit? Tobě, nebo mně?

14. Nohy od bláta, vlasy ze zlata.

15. Navrch tvrdé, vevnitř měkké.

16. Mám takovou sestru, a té když useknu hlavu, krev jí neteče.

17. Kdy je kapsa nejtěžší?

18. Dřevěná noha, železná hlava.

19. Komu nejčastěji podáváš ruku?

20. Mám dceru, co za sebou tahá střevo.

21. Má to rohy, nemá to nohy a chodí to.

22. Mám bratra, když ho biju, ožije, když ho nebiju, mrtvý je.

23. Jakých kamenů je ve vodě nejvíc?

24. Uvnitř maso, zvenčí dřevo.

25. Co děláme všichni najednou?

R O M S K É H Á D A N K Y P R O B Y S T R É H L A V I Č K Y

O D P O V Ě D I :


- 13 -

Vážení čtenáři, jak už jste si jistě povšimli v minulém čísle, připra-vili jsme pro vás od ledna novou rubriku – neúprosný DOTAZNÍK MARCELA PROUSTA. Nač totiž vymýšlet vlastní sadu otázek, když můžeme použít jednu slavnou, věkem a počtem kvalitních respondentů prověřenou – tuto oblíbenou literárně společenskou hru aneb třiatřicet proustovských dotazů… V únoru jsme si vzali na paškál nejmladší členku souboru Klicperova divadla NATÁLII HOLÍKOVOU, která v nejnovější premiéře Impresária ze Smyrny ztvární roli začínající operní pěvkyně Lukrécie. Jak je na tom ovšem sama Natálka nejen s oblíbenou hudbou, se dočtete v následujícím zvídavém dotazníku….

1. Z čeho máte největší strach? Z úzkosti, opuštění, bídy, umírání.

2. Jaká vlastnost vám na sobě nejvíc vadí? Přemíra aktivity a zároveň totální lenost.

3. Jaká vlastnost vám nejvíc vadí na ostatních? Lhostejnost.

4. Jaký je váš nejoblíbenější hudební skladatel? Thomas Newman, Yann Tiersen.

5. Kdo jsou vaši nejoblíbenější spisovatelé a básníci? Michal Viewegh a pak spíš dramatikové: Čechov, Preissová, Williams,..

6. Kde byste nejraději žil/a? U moře. Ale bez zemětřesení.

7. Jak byste chtěl/a umřít? Při záchraně někoho jiného.

8. Na co byste nejvíc chtěl/a mít talent? Umět řeč zvířat a číst myšlenky.

9. Jak si představujete dokonalé štěstí? Být bezmezně milovaná.

10. Kdo je vaším největším fiktivním hrdinou? Romeo

11. A kdo je vaší největší fiktivní hrdinkou? ..a Julie.

12. Kdo jsou vaši nejoblíbenější malíři? Frida Kahlo;-).

13. Jaká je vaše nejtypičtější vlastnost? Ironičnost.

14. Jaký je váš nejoblíbenější pták? Kuře na paprice.

15. Jaká je vaše nejoblíbenější barva? Černá.

16. Jakou květinu máte nejradši? Kopretinu.

17. Čeho si nejvíce vážíte na svých přátelích? Pochopení.

18. Kdo v reálném životě je pro vás hrdinou? Moje maminka.

19. Pro které chyby máte největší pochopení? Pro ty pravopisné určitě ne.

NATÁLIE HOLÍKOVÉ

Marcel Proust se ptá:


- 14 -

20. Jakou vlastnost máte na sobě nejradši? Smysl pro humor.

21. Co vám vadí ze všeho nejvíc? Smrad, pot, čekání, nadřazování, zdržování, nařizování, vyřizování, faleš, chlupy v puse, ranní vstávání, osamocené usínání, noční můry, můry, pavouci, komáři a žížaly… Jo a taky nespravedlnost.

22. Jaký je momentální stav vaší mysli? …jsem ještě u těch chlupů v puse..

23. Jaké je vaše motto? Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

24. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na mužích? Ochranitelství.

25. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na ženách? Rafinovanost.

26. Jaká je vaše oblíbená činnost? Spánek.

27. Jaká je vaše představa utrpení? Mít nefunkční tělo a funkční mozek.

28. Kdybys nebyl/a sám sebou, kým bys chtěl/a být? Mužem.

29. K jaké historické osobnosti máš největší odpor? Jack Rozparovač.

30. Jaké je tvé oblíbené jídlo a pití? Čerstvý hrášek a Red bull.

31. Jaká jsou tvá oblíbená jména? Jasmína a Rafael.

32. Jaká je tvá nejoblíbenější historická osobnost? Otto Wichterle.

33. Kterému objevu či reformě se nejvíc obdivuješ? ..a jeho vynález kontaktních čoček.

Za odpovědi děkujeMarcel Proust a Jana Slouková

NATÁLIE HOLÍKOVÁ NA JEVIŠTI KLICPEROVA DIVADLA

Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA

Tennessee Williams: SESTUP ORFEŮV

R. Balaš – O. Brousek: MARILYN

Eugene O´Neill: CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI

POT&LESK

- 15 -

č. 6 - únor 2014

TENTOKRÁT O DIVÁCÍCHNevím, jestli byl kdy Miroslav Rutte v Hradci Králové v divadle, ale kdyby sem zavítal nyní, jistě by musel zdejší-mu publiku věnovat ve svém zamyšlení nad obecenstvem alespoň zvláštní odstavec. Fenomén královéhradeckých diváků je totiž pojem, který se vepsal již trvale do diva-delního pojmosloví. A to prosím na mezinárodní úrovni. Nad hradeckým divákem žasne totiž i ten níže zmiňova-ný Ital, Francouz či Berlíňan, když na vlastní kůži o fes-tivalu zakusí mohutnost jeho temperamentu, spontán-nosti a poučenosti. Diváky závidí Klicperovu divadlu svět. Mnozí jistě i kvantitu, ale všichni do jednoho jednoznačně kvalitu! Holt kvalitní divadlo se bez kvalitních diváků dě-lat nedá. A co na to takřka před sto lety Miroslav Rutte?

„Obecenstvo, jak ukazuje již samo jméno, je pojem obecný a tudíž neurčitý. Skládá se z občanů různého věku, pohlaví a zaměstnání, kteří, jakmile usednou v hledišti, ztrácejí svá jména i hodnosti a mění se v diváky. Jsou zdánlivě pasivní, ale přece právě z nich vyzařuje ono tajemné fluidum, jež elektrisuje herce a dává ozvěnu básníkovým slovům. Sami divadlo netvoří, ale bez nich by nebylo divadlem. Drama, je-li živým dramatem, odehrává se právě tak na jevišti jako v hledišti. Obecenstvo liší se nejen podle výchovy a vkusu, ale i podle pod-nebí a temperamentu. Zhruba můžeme je dělit na dvě odrůdy: na horkokrevné a studenokrevné. Srovnáme-li naše publikum s italským, bude se nám zdáti velmi odměřené. U nás se na příklad

Z dramaturgova šuplíku

(myšlenky na pokračování)

nestává, aby obecenstvo donutilo oblíbeného zpěváka k opakování oblíbené arie, nebo aby bombardovalo neoblíbeného autora shni-lými pomeranči. Ital by asi řekl, že u nás není s dostatek kontaktu mezi jevištěm a hledištěm. Porovnáme-li naše publikum s paříž-ským, bude se nám zdát velmi uctivé, ba takřka zbožné. V Paříži se chodí do divadla vždy tak trochu jako do kavárny nebo biografu, třeba že je tam nepoměrně víc smokingů a fraků. U nás působí stále ještě obrozenecká tradice, kdy Národní divadlo bylo opravdu „kapličkou“. Srovnáme-li pak naše publikum s berlínským, shledá-me, že je nepoměrně vznětlivější a dětinštější. V Berlinu je i potlesk korektně odměřený, a diváci se dají jen zřídka strhnout k bláhové-mu smíchu. U nás se smějí naopak rádi, a často právě tehdy, kdy se smát nemají. Potleskem se u nás neskrblí, ale nebývá – zejména o premiérách – směrodatný: je buď společenskou zdvořilostí nebo hecem, aby byl rozpačitý autor vytažen před oponu. Naproti tomu projevy nevole vyskytují se zřídka, takže ani dokonalé umění není u nás obzvláštním risikem. Jinak jsou u nás, jako všude na světě, staromilci a novomilci. Od prvních slýcháme, že za jejch mládí bylo to všechno jinačí a že uměním je pouze to, co bylo, a nikdy to, co jest. Druzí jsou přesvěd-čeni, že umění i svět se počíná jimi a že všechno, co bylo předtím, je pro kočku. Jedni jsou pohoršeni, není-li na jevišti všechno do slova jako v životě, kdežto druzí žádají, aby byli uneseni na kouzelném koberci fantasie do jiného světa, než v kterém žijí. Jedni chodí do divadla, aby zapomněli na sebe, druzí, aby spatřili v zrcadle svou tvář. Při tom je většina diváků přesvědčena, že tomu rozumí lépe než autor, režisér, herci a kritik dohromady, a nechápou-li, obvi-ňují ze své nechápavosti vždy někoho z nich. Publikum je rozmarné dítě, jež potřebuje výchovy. Kdyby se di-vadlo nestaralo o jeho obraznost a potřeby, přestalo by býti diva-dlem. Kdyby mu však ve všem vyhovělo, přestalo by být uměním. Vývoj se neobejde bez násilí, a mnohdy právě dobré věci vyžadují, aby byly vnuceny.“

P.S. Koho ještě zbývá ze všeho toho divadelního rojení pomluvit a rozebrat? No přece KRITIKA! Tedy příště!

Lucie Němečková

POT&LESK

- 16 -

č. 6 - únor 2014

Když se lámal rok, byla jsem stižena mnoha úzkostmi. Počasí nic moc, o rok vyšší věk, nehrála jsem příliš a loučila se s Vánoce-mi. Nemohla jsem dýchat, sotva jsem lezla a vůbec jsem nějak tušila, že musí nastat změna. A tak jsem vzala krejčovský metr a celá se změřila. Na čisté lejstro jsem psa-la čísla. Věk, výška, váha, objem pasu, hrud-níčku, boků, též kotníků a palců u nohou. /Ta dvě poslední měření jsem zařadila proto, aby se mezi těmi numery objevilo také nějaké číslo pod sto, krom věku, to dá rozum!/ Pak jsem za-tlačila slzu zoufalství, protože výsledek byl skličující. Otevřela jsem okno, abych to vy-dýchala, a na obzoru, někde nad nádražím a hotelem Černigov, jsem viděla plout vše, co budu muset opustit. Na kopcích všech těch hnusných lahodných salátů, pařížský, vlašský, bramborový, se klouzal prorostlý bůček, křehké řízky, chleba se sádlem a cibulí, luxusní tučné sýry, mezi kopci jeze-ro skvělé svíčkové, na něm jako lodě pluly knedlíky, a nad tím vším nebe se šlehač-kovými oblaky, čokoládovými bouřkovými mraky, a hustý déšť zelí s kousky uzeného a slaninky. S tím vším jsem se bolestně lou-čila a tušila, že to bude muset být navždy.

Začala jsem ještě před Silvestrem, i když bylo jasné, že tu poslední noc roku ještě zhřeším, abych pak měla dost sil pokračo-vat. Jelikož jsem žena zkušená a vzdělaná, bylo mi jasné, že bez výdeje energie se úspěch nedostaví. A že to bude těžké, do-kázala chvíle, kdy jsem chtěla vnučce Ron-je ukázat svíčku. Tedy svíčku, jak ji známe z tělocviku. Snažila jsem se, mlátila se po koberci, ale ať jsem dělala co jsem dělala, do kýžené polohy jsem se nedopravila. Celá rodina kolem mne se mohla umlátit smíchy, ale já jsem před sebou vytyčila úkol do bu-doucnosti, nejspíše dosti daleké.

A tak jsem začala cvičit a chodit na pro-cházky. Milí přátelé, to byla bolest! Rehabili-tační cviky, kdysi naprosto snadné a svižné, stály mne takové úsilí, že jsem málem vzda-la svou vidinu svíčky a štíhlého těla model-ky středního věku. Procházky byly krásné, pokud jde o to, co jsem viděla. Kachny a nu-trie na soutoku dvou řek, blýskající se hla-dinu Orlice, opravené domy našeho města, lidi s pejsky, zkrátka vše to, co doma nevi-díte. Ale nohy mi těžkly s každým krokem, v kříži mě bodalo, a moje nezdravé kyčle

hrozily vyskočením z těla. Leč vydržela jsem až do prvních mrazíků a prvního větru, kdy mne bolest v krku držela doma v teple. Roz-hodla jsem se vydržet a dočkat se chvíle, kdy mne vše přestane bolet a začne mě to bavit. Pokud jde o cvičení, asi po dvou týd-nech stalo se téměř bezbolestným a mno-hem snazším. Tak mám možná naději.

Můj jídelníček je velmi barevný, protože mrkev, salát, pomeranč, ananas, manda-rinka, a opět mrkev, jablíčko, špenát, to vše jsou potraviny řádně vykolorované. Též piju

ječmen, ten je krásně zelený, a až mi pote-če ven ušima, určitě si toho všichni všim-nete!

Doufám, že v mých snahách sehraje roli i to, že jsem začala zkoušet a trošku víc hrát. Někde jsem četla, kolik kroků má člověk udělat, aby to ve vyšším věku vedlo k úspěchu ve zdraví i v hubnutí. A najednou jsem se přistihla, že počítám kroky přes Velké náměstí, že když čekám na autobus, chodím a počítám, no prostě zblbnutí sta-lo se dokonalým. Asi si budu muset koupit krokoměr, aby mne otrocké počítání neruši-lo při hraní divadla.

Tento týden jsme naposled hráli Bylo nás pět a to mne moc mrzí. Nejen, že jsme to rádi hráli, ale hlavně/!/ jsem tam musela vyjít vždycky na Budín a sejít z Budína, a to bylo kroků! A s kopce na kopec, to se počítá dvakrát! A tak „sbohem, pane Poláčku!“, snad se zase dočkáme nějaké rodinné in-scenace, která nám dlouho vydrží a potěší mnoho lidí všeho věku! Vás, své laskavé čtenáře, zvu jako vždycky do divadla.

Nové inscenace jsou krásné a ty starší musíte zkrátka stihnout, jestli jste je ještě neviděli.

Vaše Lenka

NA KAFIs Lenkou

„Zlomil se rok a já taky“

Otevřela jsem okno, abych to vydýchala, a na obzoru, někde

nad nádražím a hotelem Černigov,

jsem viděla plout vše, co budu muset opustit.

A tak „sbohem, pane Poláčku!“

- 17 -

POT&LESK č. 6 - únor 2014

NÁŠ HRADEČEKZakládající členka Klicperova divadla

Libuše Balounová vzpomíná na angažmá v Hradci Králové

Vánoce 2013

Euripides, Médeia, Libuše Balounová v roli chůvy. Premiéra divadla Dagmar v Karlových Varech, 1997, režie Karol Skladan. Foto: Pavel Štoll – archiv Divadla Dagmar.

Sedím s Libuší Balounovou v jejím karlovarském bytě a ona si se zájmem prohlíží fotografii, na které je společně s Matějem Andělem, současným členem činohry Klicperova divadla. Fotografie je z nedávných Vánoc, kte-ré Matěj strávil v Karlových Varech a Libuši Balounovou zašel spolu se mnou o svátcích navštívit. Oba dva totiž spojuje karlovarské i hradecké jeviště. Matěj měl tu čest potkat se několikrát s Libuší Balounovou ještě jako stu-dent karlovarského gymnázia na jevišti divadla Dagmar v Karlových Varech. A Libuše Balounová zase v hradec-kém divadle prožila osm sezon. Není divu, že si ti dva měli o čem povídat. Já jsem pro tentokrát ani nedutala a jen poslouchala… A snažila se vzácné vzpomínky dnes deva-desátileté Libuše Balounové uchovat v paměti.

Hradecké publikum ji tu mohlo poprvé vidět v roce 1945. Tehdy přišla Libuše Balounová do angažmá v Pardubicích. A odtud jezdíval soubor hrát do Hradce Králové pravidelně dvakrát v roce – na jaře a na podzim. „Pamatuji se, že jsem bydlela v hotelu na menším náměstí. Zůstávali jsme tu i několik týdnů. Byli jsme velký soubor, hráli jsme denně a to i na třech místech najednou. Hradec nebyl totiž jedinou štací, kam jsme z Pardubic jezdili“, vzpomíná he-rečka. Po čtyřech letech už byla Libuše Balounová v Hradci Králové v angažmá. Přivdala se sem a společně s manželem Milanem Novotným se stali zakládajícími členy nového hradeckého divadla. Zůstala tu čtyři sezony (1949-1953). „Byly to divadelní roky plné práce. V podstatě jsme v divadle bydleli.“ A v tu chvíli si vzpomene na svoji „gážovku“ – říká tak sešitu, do něhož si od roku 1939 za-pisovala všechny své role. Paní Libuše vytahuje ze skříň-ky dokument o svém bohatém divadelním životě a po-malu v něm listuje. Linkovaný sešit v pevných černých deskách, se zažloutlými listy, psaný úhledným písmem prozrazuje, že za čtyři sezony odehrála na hradecké scé-ně 35 premiér. V každé řádce je zleva jméno autora, pak název hry a na konci řádku jméno postavy. První inscenací v Hradci Králové (r. 1949) byla Moskevská povaha od So-fronova, tou poslední Schillerovo drama Úklady a lás-ka (r. 1953). Vzpomíná si i na Tylovu Fidlovačku. „Ačkoliv jsem byla těhotná, obsadili mě do role obchodnice Mastíl-kové. V divadle totiž nebyla jiná charakterní herečka, tak jsem si ji zahrála já.“ Vybavuje se jí z angažmá v Hradci Králové i další vzpo-mínka: „Už tehdy jsme jezdívali z Hradce na zájezdy. Např. do Chrudimi či do Jaroměře.“ Když se snaží vzpo-menout na některého z kolegů, v paměti jí naskočí jméno režiséra Františka Bahníka, který byl jedním z iniciátorů založení stálé divadelní scény v Hradci a byl také přítelem jejího muže. A sešit, onen průvodce divadelním životem, prozrazuje, že k dalším autorům a režisérům, s nimiž se na královéhradeckém jevišti potkala, patřili např. Jiří Šotola, Oldřich Daněk, Jiří Nesvadba a Miroslav Janeček. „A dost vzpomínek, v divadle se zažije tolik, že člověk zapomene jedno pro druhé. Raději povídej ty, Matěji, co teď chystáte v tom mém Hradečku?“ Z otázky vyplývá, že Hradec Králové zůstal Libuši Balounové v srdci. A Matěj při loučení slibuje, že při příští návštěvě Karlových Varů za ní opět zajde a přinese čerstvé novinky. Divadlo pro Li-buši Balounovou stále žije. I ve svém věku totiž vynikající herečka, která pochází ze staré herecké rodiny, odříká bez zaškobrtnutí monolog.

Zapsala Lenka Andělová, Karlovy Vary

- 18 -


... aneb okénko vzpomínek, vyznání, perli-ček, svědectví a stop hereckých, režisérských či kritických osobností, jimž se Klicperovo divadlo zadřelo pod kůži. Dnes má slovo he-rečka a operní pěvkyně SOŇA ČERVENÁ a divadelní publicista JAN KERBR.

Připravila Lucie Němečková

SOŇA ČERVENÁ: Vyznání Klicperovu divadlu v Hradci Králové

I když jsem narozená v Praze, mé kořeny mě táhnou do Hradce. Můj otec, Hrade-čák, Dr. Jiří Červený, zakladatel literárního kabaretu Červená sedma (Tichým letním podvečerem vane vůně z luk; a v álejích pod hradbami slyšet kroků zvuk...), můj praděd Václav Červený, proslulý vynález-ce hudebních nástrojů v Hradci Králové, vlastenec, buditel, spoluzakladatel Soko-la a také Klicperova divadla... Když mě, po mém návratu z emigrace, vyzvali ředitel Zeman a Vladimír Morá-vek k hostování v Klicperově divadle, byl to pro mne ten největší dar na uvítanou.

Dürrenmattova Návštěva staré dámy byla k tomu jako předurčená! Od té doby jezdím ráda do Klicperova di-vadla navštěvovat skvěle vybraná, skvěle vymyšlená a skvěle zahraná představení, ať už to byla Panna orleánská, Oskar a růžová paní, Marná lásky snaha, Král je panna, Věc Makropulos, Richard III., Don Juan a Faust, Havlova Žebrácká opera a mnoho dalších. Jen škoda, že po večer-ním představení už nejede žádný vlak, který by mě zavezl do mé vlastní postele: ta je zatím ještě v Praze.

Vaše Soňa Červená

Návštěva staré dámy v režii Vladimíra Morávka.

- 19 -


JAN KERBR: Přisával jsem se rádSvoje setkání s Klicperovým divadlem v Hradci Králové považuji za velice důle-žité, a to nejenom z profesního hlediska. Vzpomínám, kdy k tomu došlo poprvé. Jako ještě ne příliš zavedený publicista (o diva-dle jsem začal psát až kolem své čtyřicít-ky) jsem jel s dnešním šéfem Činoherního klubu Vladimírem Procházkou a manželi Helenou a Leošem Suchařípovými na Ibse-novu Paní z moře v režii Radovana Lipuse. Vystupoval v ní tehdy David Suchařípa a ne-pletu-li se, také velmi mladičká Kamila Sed-lárová. Inscenace byla docela hezká, hrálo se v Besedě, ve zdejším „velkém“ jsem pak brzy viděl Šumaře na svatbě s žel již zesnu-lým Jiřím Kleplem v titulní roli. Hradec si mě postupně začal získávat, rozhodující byl ná-stup Vladimíra Morávka do funkce umělec-

kého šéfa (vliv ředitele Ladislava Zemana nemíním umenšovat, ostatně psal jsem o nich obou mnohokrát). Pitínského Bul-dočina byla v kontextu regionálních scén zjevením a brzy následovaly další „pecky“. Dnes se vzpomíná na řadu zdejších Moráv-kových inscenací, hlavně na jeho opracová-ní Shakespeara a Čechova, ale trochu stra-nou memoárových pohledů zůstávají dva kousky, které pro mě měly zvláštní kouzlo, Sněhová královna a Strakonický dudák. Započaly červnové festivaly, které posky-tovaly čas k méně povrchní mezilidské ko-munikaci i spočinutí po zběsilých sezonách. Přisával jsem se k Hradci a jeho divadelní-mu milieu stále více a rád. Jedním z roz-hodujících počinů byl Vladimírův vstřícně bláznivý nápad, pozvat část kritické obce na vytvoření bizarního jevištního tvaru, tzv. „kritického Hamleta“. Ze Shakespearovy tragédie se hrálo jenom jedno dějství, stě-

žejní role měly dvojí obsazení, vždy herec Klicperova divadla a kritik. Krejíroval jsem tehdy ve stínu Ondry Malého Claudia, vzpo-mínám na krásné dva dny zkoušek i na to, jak po představení okomentovala můj „vý-kon“ svou neodolatelnou češtinou Chantal Poullain: Byl jsi odzbrojující! Časem jsem překročil nepsané „tabu diva-delního kritika“ nebratříčkovat se s umělci, s řadou hradeckých herců jsem se spřátelil (s Martinou Novákovou, Honzou Sklenářem a dalšími), nebránilo mi to ovšem na-psat o některých zdejších inscenacích ne zrovna pozitivně, pravda, vyskytlo se těch problematičtějších za celou dobu, co do Hradce jezdím a o zdejších produkcích píšu, naštěstí málo. Na řadu „klicperovských“ je-vištních děl mám velmi hřejivé vzpomínky, výčet by byl dlouhý. Připomenu tedy jen ty, které mi z čerstvé nabídky udělaly největší radost: Havlovu a Špinarovu Zahradní slav-nost, Drábkova a Zapletalova Dr. Burkeho. Ale i další „komedie“ na repertoáru stojí za zhlédnutí. Na konci těchto řádků použiji řečnický obrat svého ne zrovna oblíbeného politika: Můj vztah ke Klicperovu divadlu je opravdu, ale opravdu velmi pozitivní.

Jan Kerbr

ZVEME VÁS JIŽ DNES NA JUBILEJNÍ XX. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ VE DNECH 21. - 30. 6. 2014

POT&LESK

- 20 -

č. 6 – únor 2014

Milí přátelé dobrého čtení, dnes Vám představím kolegu Davida Smečku. Znám ho až od chvíle, kdy mi ho představila jeho žena Isa na Velkém náměstí při ohňostroji. Krátce nato přišel k nám do divadla. Občas s Isou vzpomínají na předchozí angažmá v brněnském divadle Polárka, kde hráli pro děti, což není právě lehká disciplína. Mnohé si museli připravovat sami a já se domnívám, že právě Davidovi tohle příliš nevadilo. Je to totiž muž mnoha talentů. Vedle práce herecké má velký talent pro muziku i pro jevištní pohyb a tanec. Obojí už u nás něko-likrát prokázal a já ho dodnes obdivuju pro jeho hudbu do „Mrzáka“ i pro taneční kreace v roli Václava Neckáře ve Světácích. David je ten typ kumštýře, který chce mít vše nazkoušené na dvě stě procent, a tak si myslím, že nemá právě snadný život. A kde bere čas na čtení, to si neumím představit. Ale čte zřejmě moc rád a já Vám předkládám jeho vyznání, které mi napsal na jednom z divadelních zájezdů.

Jak jsem se dostal ke čtení?Co čtu? Muž ve tmě. Zájezdovka.

Od čtyř do pěti let to, co každý, od první třídy vždy něco pro starší. Rychlé šípy a Foglara a tento svět jsem odložil v jedenácti letech. Popi-sy Foglarových hrdinů, chlapeckých opálených těl, jsem začal vnímat, jako že se děje v příbězích něco víc, než dobrodružství junácké.

Od dvanácti let Kafka, Dostojevskij, Bukowski, Ladislav Klíma, Havel. Dnes čtu to, co mi přijde pod ruku. Nepřestávám, dokud nedočtu. Každá kniha je dobrá. Miluju hrdiny, co nejsou ve své kůži. Hrdiny jdoucí proti proudu. Hrdiny, kteří dělají chyby. Miluju nereálný svět v knihách.

Čtu, protože jsem závislý, stejně jako v muzice, žít denně aspoň tři ho-diny jinde, jiný svět, jiný příběh.

Na čtoucího se nemluví.

Prostě: kniha je nejjednodušší cestou, jak zažít a prožít neočekávané, neskutečné, cestou do snu a představ, s otevřenýma očima.

Legendární Světáci a David jako Václav Neckář

Ano, naprosto s ním souhlasím. I když si nejsem jistá, že každá kniha je dobrá, alespoň pro mne asi každá určena není, jak jsem se mnohdy přesvědčila, ale když se chopím četby, která je mi ušitá na tělo i duši, dokážu zmizet v jiných dobách a jiných krajích na velmi dlouhou dobu. Ve čtyři ráno, kdy již téměř nevidím na písmenka, musím se nutit k spánku a omlouvám se své milované mamince, že na mne byla nevrlá, když seděla nad Třemi mušketýry – četla je asi podesáté – a já chtěla namazat chleba s máslem. Vždyť co je hladové dítě proti čtyřem úchvatným a švarným hrdinům! Vy, kteří to znáte taky, se můžete těšit na příští výběr z knih, který nám nabídne některý z mých milých kolegů!

- 22 -

POT&LESK č. 6 - únor 2014

VLADIMÍR KOMÁREKobrazy

Od soboty 15. února vás zveme do Galerie U Klicperů

na výstavu obrazů z rozsáhlého díla oblíbeného umělce

VLADIMÍRA KOMÁRKA (10. 4. 1928 - 24. 8. 2002).

V Galerii U Klicperů jsme se s ním vídali často a rádi. Od

roku 1991 do roku 1998 jsme uspořádali tři výstavy jeho

obrazů a jednu z grafických prací. Tu pátou, plánovanou

na podzim roku 2002 jsme už nestihli... Nezapomeneme

ani na jeho četné a vždy osobité zahajování výstav svých

kolegů malířů, grafiků i scénografů... S obrazy Vladimí-

ra Komárka se v Galerii U Klicperů můžete vídat až

do 14. května 2014. V divadelní prodejně si za téměř

symbolickou cenu můžete zakoupit monografie s krás-

nou obrazovou přílohou a pohlednice. Využijte vzácnou

nabídku pro trvalou vzpomínku na Mistra a jeho umění!

GALERIE U KLICPERŮ

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

POT&LESK

Další číslo POT&LESKu vyjde v první polovině března na webových stránkách Klicperova divadla. Najdete zde i všechna archívní čísla!

č. 6 – únor 2014

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: [email protected]; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v Galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 23 -

MASTIX PŘICHÁZÍ!

V pátek 21. 2. v 19 hodin - Studio Beseda

herecký soubor Klicperova divadla s kapelou MASTIX

a se svými hosty!

Documents

Pot&Lesk - únor 2014