Pot&Lesk - duben 2010

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

4 / 2010

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 4 / 2010 3.www.klicperovodivadlo.cz

ObsahZačali jsme zkoušet

6/ Král je panna 12/ Hadrián z Římsů 26/ Na kafi s Lenkou16/ Rozhovor s Kamilou Sedlárovou

28/ Rozhovor s Davidem Smečkou

36/ Fotoreportáž: premiéra Nebezpečných vztahů

40/ Fotoreportáž: aktuality z divadla

4.

POT LESK&


ÚVOD

A bude se slavit!

Jen co jsme s úlevou a radostí vydechli po poslední březnové premiéře, vrháme se do dalšího dvojboje, v tomto roce posledního, a s vidinou cílové rovinky se rozhodně nesmíříme s výkonem slabším, než na jaký jsme si během roku zvykli. Zpocená trička jsme už vyprali, usušili na slunci a zase stojíme v plné zbroji, při-pravení propotit další pot, krev a snad i slzy. Pro umění je třeba trpět, to už víme, ale jen z utrpení umělec živ není. A proto budeme slavit. Hadrián z Římsů se již zanedlouho stane oslavou krásného divadla, oslavou lásky a tvůrčího ducha, divadelního kumštu a především oslavou nás samých. Ano, Klicperovo diva-dlo slaví svou 125. sezonu a u té příležitosti jsme se rozhodli potěšit a dáváme si náramný dárek – inscenaci hry našeho mileného Václava Klimenta Klicpery v režii navrátivšího se Vladimíra Morávka. A to není všechno. Ještě před tím nás totiž čeká jedna česká premiéra, jejíž režie se zase chopila Lída Engelová. Půjde o hru britské autorky Moiry Buffini Král je panna, která už slaví úspěchy všemožně po světě, a tak máme důvod věřit, že se bude líbit i tady u nás. Však vám něco málo o tom prozradíme už v tomto čísle našeho POT&LESKu. Tedy čtěte dále, čtěte déle a čtěte s námi.

Za Klicperovo divadlo a redakci POT&LESKu, Magdalena Frydrych Gregorová generální partner

Klicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:

Kontaktujte nás!Předprodej Klicperova divadla je Vám k dispozici v pondělí až pátek od 12.30 do 18.00 a v sobotu od 9.00 do 12.00 hodin na adrese:

Švehlova 624, Hradec Královételefon 495 512 [email protected]

6.

POT LESK&


premiéra 15květen

Moira BuffiniKrál je pannaPřeklad: Marie Špalová; Inscenační úprava: Johana Kudláčková a Lída Engelová;

Režie: Lída Engelová; Dramaturgie: Johana Kudláčková; Scéna a kostýmy: Marta Rozskopfová; Hudba a zvukové efekty: Zdeněk Zdeněk; Pohybová spolupráce a šerm: Lenka Vágnerová

Hrají: Kamila Sedlárová, Pavlína Štorková, Jiří Zapletal, Jakub Tvrdík, Dušan Hřebíček a Martina Nováková

Začínáme zkoušet:

Moira BuffiniKrál je pannaMoira Buffini (1965) je úspěšnou britskou dramatičkou, režisérkou a herečkou. Mezi její nejúspěšnější hry patří Jordan (spoluau-torka Anna Reynolds), Gabriel, Silence (Král je panna), Loveplay, The Suicide, Marianne Dreams, A Vampire Story a Dinner (Večeře), která byla uvedena v roce 2003 v londýnské Národním divadle, později byla přenesena na West End a byla nominována na Olivier Award for Best Comedy. Moira Buffini je také scénáristkou, pro BBC vytvořila adap-taci Jany Eyrové, a patří k zakládajícím čle-nům skupiny dramatiků Monsterists. V roce 2010 získala autorskou rezidenci v londýn-ském Národním divadle, jinak funguje jako autorka na volné noze.

8.

POT LESK&


Úryvky z rozhovoru, který vedl a napsal Aleks Sierz. Vybráno a přeloženo z článku, který byl poprvé zveřejněn v The Times dne 13. prosince 2003. MANIFEST aneb VELKÁ SHOWExistuje jednoduchý a osvědčený recept na to, jak začít dělat avantgardní umění: nejdříve je třeba napsat vlastní manifest, pak vyprovokovat příslušné instituce, a nakonec do toho dát své vlastní peníze… A přesně to udělala dramatička Moira Buffini, když se před léty začala scházet s partou umělců, kteří si dali jméno Monsterists. Toto umělecké seskupení se už sedm let snaží změnit podobu britské dramatiky.Monsterists je název, který vychází ze slovní hříčky – spoje-ním slova „monster“ jako „velký/á“ a francouzského slovesa „show“. V rámci své kampaně vydali Monsterists manifest „pro britské dramatiky k vytvoření her velkého rozsahu“. Doufali v osvobození nových současných her ze zakletí komorních či studiových scén, a požadovali stejné zdroje – tedy peníze, režiséry a herce – jakých se v Anglii dopřává klasikům.Původně se tito dramatici (Richard Bean, Gregory Burke, Sarah Woods, David Eldridge, Tanika Gupta, Colin Teevan a Roy Williama) potkali ve Studiu Národního divadla v Londýně, které je jakousi výzkumnou a vývojovou laboratoří pro vznik nových her. Společně si kladli závažné otázky, týka-jící se například toho, kdo rozhoduje v řídících funkcích diva-del o jejich uměleckém provozu, ale také kupříkladu žertovali na téma únosu divadelních kritiků – jak by reagovaly noviny na požadované výkupné?

LIDÉ NEJDOU DO DIVADLA NA TELEVIZIVěrni svému jménu, rozjeli své myšlenky ve „velkém“ a nahlas. „Byli bychom rádi, kdyby po nás někdo chtěl nové hry, ale to se nestane, jelikož většina z nás se dnes chce vymanit ze závislosti na psaní banálních, naturalistických her. Ty jsou sice divadly žádané a člověk si nimi vydělá peníze, ale my jsme se dali dohromady proto, že nechceme

těmto trendům vycházet vstříc. My chceme psát velké eposy: koneckonců, člověk nechodí do divadla, aby viděl, co mu běžně nabízí televize.“Spisovatelé chtěli samozřejmě psát velké hry už odnepaměti, ale ekonomické podmínky nikdy nebyly tvrdší. „Finanční rizika spojená s uvedením nové hry na velké scéně jsou obrov-ská. Dnes, i v dotovaných divadlech, musí z jedné hry vytěžit alespoň polovinu svých příjmů, takže pokud selže nová hra, celý jejich rozpočet je zkrátka v prdeli,“ konstatuje autorka, jak to je.Ozbrojení svým manifestem se Monsterists začali scházet s uměleckými řediteli divadel, ti jim sice pozorně naslouchali, ale ve výsledku se změnilo jen minimum. „Je to začarovaný kruh. Bez provize můžete strávit celý rok psaním hry, která si na sebe nikdy nevydělá,“ shrnuje Moira situaci a přes-tože má, jak sama říká, děti a hypotéku, píše dál podle sebe.

„Já si nemyslím, že lidé, kteří přijdou do divadla, chtějí vidět hry, které jim řeknou to, co už znají. Lidé potřebují, aby někdo stimuloval jejich představivost, chtějí vidět něco, co nečekali,“ vysvětluje dnes už 45letá dramatička.

BÝT MATKOU A DRAMATIČKOU„Jsem spisovatel a jsem žena, ale na tom přece vůbec nese-jde. Bojuji za svobodnou tvorbu, protože jsem spisovatel, a ne proto, že jsem žena.“ Moira Buffini dokáže mluvit velmi otevřeně o svém postavení, o rodině i sama o sobě. „Když jsem psala svou hru Večeře, byla jsem těhotná, ale ještě jsem o tom nevěděla. Nemohla jsem pochopit, proč jsem pořád tak vyčerpaná a proč jím ty opulentní obědy… Musím přiznat, že je těžké být spisovatelkou a přitom rodit děti. Ztrácíte urči-tou ostrost a jasnost ve vnímání věcí. Taky po nocích nespíte a vaše mysl je úplně někde jinde. Byla to dobrá zkušenost, ale zároveň zvláštní a velmi vyčerpávající. Myslím, že po tom všem si moje hry zaslouží, aby měly monstr úspěch!“ směje se autorka.

Rozhovor s Moirou Buffini – autorkou hry Král je panna

10.

POT LESK&


„Jako žena ztratíš všechno, co jsi získal jako muž.“ Moira Buffini se ve hře Silence (u nás přeloženo jako Král je panna) odvážně pustila do křížku s tradičním pojetím ženského údělu v kulisách středověké Anglie. Za svou hru, která se původně jmenovala podle hlavní postavy – Silence – získala v roce 1999 cenu jako nejlepší anglická autorka. Inspirovala ji skutečná historická událost: roku 1000 se váhavý anglický král Ethelred II., zvaný Unready, náhle pochlapil a oženil s princeznou Ymmou z Normandie. Z Ymmy se pak stala jedna z nejmocnějších žen té doby. Autorku zajímalo, jak k tomu došlo:Na počátku hry se odehraje jiná svatba: Ymma, za trest poslaná svým bratrem, vévodou z Normandie, do Anglie, se na rozkaz krále Ethelreda vdává za Vikinga Silence, pána Cumbrie; dospělá křesťanka si bere čtr-náctiletého pohana. O svatební noci dojde k šokujícímu odhalení… Následuje tajný útěk novomanželů, dob-rodružné putování na sever, v patách s králem posedlým touhou vyvraždit Vikingy a oženit se s Ymmou sám… K tomu také nakonec dojde, ale mezitím se odehrává řada působivých scén, v nichž postavy hledají samy sebe a svůj směr, onemocní láskou, milují tak divoce a nešikovně… Látka hodná Shakespearovy tragédie je nadleh-čována černým humorem Monty Pythonů. Je to chutný koktejl z historie a současnosti, který voní po lesních jahodách a ukrývá opojné houbičky, z kterých se vám zatočí hlava. Překlad: Marie ŠpalováInscenační úprava: Johana Kudláčková a Lída Engelová Režie: Lída EngelováDramaturgie: Johana KudláčkováScéna a kostýmy: Marta Rozskopfová Hudba a zvukové efekty: Zdeněk Zdeněk Pohybová spolupráce a šerm: Lenka Vágnerová Hrají: Kamila Sedlárová, Pavlína Štorková, Jiří Zapletal, Jakub Tvrdík, Dušan Hřebíček a Martina Nováková

SILENCE – KRÁL JE PANNA aneb KOMEDIE V BAHNĚ STŘEDOVĚKÉ ANGLIE

Moira BuffiniKrál je pannapremiéra 15

květen

12.

POT LESK&


HADRIÁN Z ŘÍMSŮ

Václav Kliment KlicperaTaková veselost, taková dynamika, takové tempo a charakterizace!

Režie: Vladimír Morávek; Dramaturgie: Jana Slouková; Scéna: Martin Chocholoušek; Kostýmy: Eva Morávková; Hudba: David Smečka. Hrají: Pavla Tomicová, Kristýna Kociánová, Josef Čepelka, Hynek Pech, David Smečka, Jan Sklenář, Ondřej Malý, Tomáš Lněnička, Filip Richtermoc, Petr Vrběcký, Vojtěch Dvořák, Eva Kratochvílová, Lenka Loubalová, Josef Vystrčil a další.

premiéra 29květen

ZAČÍNÁME ZKOUŠET:

HADRIÁN Z ŘÍMSŮ

Václav Kliment Klicpera

14.

POT LESK&


„Mně jest celý svět dramatická báseň! Ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, bezvolně scény spřádám a snuji!“

Jistě si jako čtenáři POT&LESKu vzpomenete na pra-videlná setkání s Václavem Klimentem Klicperou, která jsme pro vás v rámci jeho Okénka připravovali v loňském roce. Pan profesor Klicpera se poté na něja-kou dobu odmlčel. Nyní to ale vypadá na jeho trium-fální návrat do Hradce Králové. Od konce března totiž začínáme zkoušet slavnou veselohru Hadrián z Římsů. Klicperovo divadlo ji svému jmenovci připravilo jako dárek k stopadesátému výročí jeho úmrtí a sobě samému jako zlatou tečku za jubilejní 125. sezónu. Inscenace bude o to zajímavější, že se do Hradce také po pěti letech vrací jako režisér bývalý umělecký šéf Vladimír Morávek. Znalcům jeho režijního rukopisu je tedy už teď jasné, že nepůjde o obyčejnou inscenaci historické „rytírny“.Příběh této hry z roku 1822 je prostý - na panství na Čelákově se začínají sjíždět ženiši. Kterému z nich dá rytíř Světislav ruku své dcery? S kým se líbezná Ruměna schází za svítání? Jde skutečně jen o pře-dání vlády nad hradem? A kdo je falešný a kdo pravý Hadrián z Římsů? Můžete se těšit na velkou satiru, na zrezivělou rytířskou slávu, líbezný svět potůčků a ptáčků a boj mládí proti zkostnatělým otcům i na malý velký exkurs do dějin Klicperova divadla a letopisů autorova života.

Věděli jste například o Václavu Klimentu Klicperovi, že:…jakkoli bylo jeho tělo neobyčejně statné, až hřmotné, mladý tovaryš byl nervů tak jemných, že pohled na zabíjení zvířat, krev a maso působil v něm k jeho zaměstnání stále větší nechuť a konečně nepřekonatelný odpor. Václav Klicperův býval by

rád druhé řemeslo zaměnil za jiné třetí (---on totiž začal původně u krejčoviny--). Nevida toho mož-nost, chtěj nechtěj zůstal při řeznictví. Ale na dlouho to nedokázal: vzbouřiliť se v něm nervy i celá jeho duševní i fysická přirozenost konečně tak, že upadl v Brně do těžké zimniční nemoci, ze které teprve poz-ději v Chlumci se zotavil. Čerstvé maso nemohl více viděti…

…poté, co dočetl Krameriovu rozprávku „Zdeněk Zásmuk s svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu zavření“, Klicpera ze své světničky utéci musil, aby v hlučných ulicích přízraky z mysle své vyhnal. Leč pouliční hlomoz a ryk dodávl rekům blanickým ještě věřší živosti. S hlavou rozpálenou přiběhl tedy zpět, a jal se psáti, stár jsa dvacet let, první svoje dra-matické dílo, totiž činohru Blaník.

…když choť Klicperova s rodinou na nějaký čas do Chlumce odjela, povýšen byl jeho žák Tyl na hodnost kuchařskou. Tak spolu nějaký čas hospodařili, při-čemž Tyl kuchtil stále jen telecí maso, brzo je peče, smaže, brzo opět zadělávaje, až se jim teletina oběma nadobro zošklivila.

V roce 1839 dočkal se Klicpera pocty od města. Hradecká Bílá věž dostala novou báň a do ní byly na paměť vloženy oslavné verše, mimo jiných i oslavná óda od prof. Josefa Chmely:

„Všem byl nám k službám ochoten náš Klicpera Václav.Muž moudrý, učený, učitel, básník i slovutný,Vyšším prospěšný a milý, nižším pak i rádce,Prostředník, přímluvce dobrý. Štěpitel sadu, kvítí,Branku Kozí vzácnou keřinou, jiřinou posázel. (…)“

Hu! – Jakási úzkost počíná mi prsa svírati:

Návrat slovutného profesora Václava Klimenta Klicpery!

premiéra 29květen

rozhovor

Kamila Sedlárová v roli Markýzy de Merteuil v nové inscenaci Nebezpečné vztahy.Nejbližší reprízy: 8., 16. a 29. dubna 2010.

16.

POT LESK&


Povídání s Kamilou Sedlárovou

„Chtěla jsem hrát jako Kaiser a Lábus“

To, že chce být herečkou, věděla jistě už od první třídy základní školy. Na přijímačky na ostravskou konzervatoř ji o sedm let později připravovala herečka Apolena Veldová, tehdy ovšem ještě nemohla tušit, že je osud nesvedl dohromady „jen tak“… Celé naše povídání jsme otevřely tématem, kterým je bezpochyby nejzásadnější divadelní setkání Kamily Sedlárové. „Když hraje Apolenka nějakou roli, začínám tušit, že mě to za pár let asi čeká taky,“ říká Kamila s trochou nadsázky. Nicméně tato prognóza byla zatím celkem neo-mylná – alespoň v těch zásadních Kamiliných rolích. Stejně jako Apolena hrála Pepi v Chuti medu, Rosalindu v Jak se vám líbí nebo Elinu v Čapkově Věci Makropulos…

Kamila Je to pro mě osudové setkání, určitě. Nejdříve byla Apolena v roce 1994 nominována na Cenu Thálie za roli Eliny ve Věci Makropulos. Hrát tuto roli byl vždycky můj největší herecký

sen, který se mi loni splnil. Takových „shod“ se ovšem najde víc. V současné době hrajeme obě Baronesu

v Lermontovově Maškarádě – ona ve Švandově divadle a já tady u nás. Jak si to vysvětluju? Možná jsme

prostě podobné typy. A taky si vzpomínám, jak jsme si hned po seznámení hrozně padly do oka. Pod

jejím vedením jsem se dostala na konzervatoř, ona kromě toho, že je výborná herečka, je i

skvělá pedagožka. To málokdo umí, dobře hrát a zároveň to dokázat i předat. Jako mladinkou

herečku mě pak doslova „držela za ruku“, připravovala mě i na tu nejmenší roli,

kterou jsem tehdy v Ostravě dostala.

18.

POT LESK&


Magda Kritizovala tě?

Kamila Samozřejmě, a jak! A je to tak dodneška. Samozřejmě, za ty léta se z nás staly dobré přítelkyně, ale zároveň pro mě zůstává personou a pedagogem, na kterého vždycky dám. A že by se se mnou nějak mazala, to tedy ani náhodou. Její připomínky jsou navíc vždycky velice věcné a přesné, a když je člověk ochoten se pořád učit a věci vylepšovat, vezme si z jejich rad hodně.

Magda A přesně teď se logicky nabízí jedna otázka. Co tedy říkala na Makropulos ve tvém podání?

Kamila Ona tu inscenaci přijala a líbila se jí. A pak jsme spolu seděly v klubu a rozebíraly detailně celou inscenaci, navíc ona má obrovský vhled – viděla snad všechny Věci Makropulos, které se u nás v posledních letech dělaly – ale přímo o mně a mém ztvárnění neříkala vůbec nic…

Magda Proboha, to jsi musela být nervózní.

Kamila To jsem taky byla. A pak, když odcházela, šla jsem ji doprovodit před divadlo a ona sedla do auta a tak významně se mi zadívala do očí a řekla: „Můžeš to hrát.“ A to pro mě v tu chvíli byla obrovská poklona a úleva.

Magda Obě jste také pracovaly s režisérkou Věrou Herajtovou…

Kamila Vždyť my jsme se s Věrou seznámily už před léty a představila nás právě Apolena. Ona si mě pak Věra, když jsme začali dělat tady v Hradci Makropulos, nepamatovala. Ale já si na to setkání dobře vzpomínám. To bylo, když Věra režírovala v Ostravě Tramvaj do stanice touha.

Magda Ta inscenace byla skvělá!

Kamila Mně se taky strašně líbila. Blanche hrál Apolenin manžel Milan Kačmarčík, to byl neotřelý výklad a zážitek. A pak jsem se s Věrou setkala tady a zrovna při práci na té vysněné Makropulos. Já nevěřím na náhody. Lidé, kteří se mají setkat, se prostě setkají. Tak to přece je, když jsou lidé spolu na jedné vlně, vnímají věci podobně, tudíž vysílají shodné impulsy, a prostě se najdou…

Magda Jaká pro tebe byla práce s Věrou Herajtovou?

Kamila Ta spolupráce se opírala především o velkou vzájemnou důvěru. To zrcadlo, které mám v ní jako v režisérce v hledišti, je pro mě nezpochybnitelné. Já například vůbec nepochybuji, když něco řekne, jestli to tak může být nebo ne. Prostě jdu a udělám to.

Magda Jak se vůbec stalo, že tě osud zavál z Ostravy do Hradce Králové?

Kamila Především musím říct, že nade mnou vždy byla šťastná hvězda. A všechno se v mém životě dělo tak nějak přirozeně. Málokteré dítě například ví, čím by chtělo být…

Magda Nebo to ví, ale stokrát to rozhodnutí v průběhu let změní. To přece

20.

POT LESK&


nejde brát úplně vážně, když sedmiletá holčička řekne, že chce být herečkou. Člověk si řekne, aha, to je ta klamná dětská představa života v bohatství a slávě. Tobě to vydrželo. Ale vzpomínáš si, jaký byl ten tvůj prvotní důvod?

Kamila Naprosto přesně! Chtěla jsem hrát jako Kaiser a Lábus! Ty jsem viděla v televizi a milovala jsem je. Ale hlavně jsem milovala to, jak hráli a jak něco pořád předváděli a lidi se tomu smáli. Samozřejmě, děti se rády předvádějí a já byla zrovna ten typ třídního šaška. Uměla jsem napodobit způsob mluvy a chůze všech pedagogů ve škole, včetně ředitele. A když byla nějaká příležitost a nám se nechtělo učit, tak šla Sedlárová před tabuli a bavila celou třídu. Až jednou mě naše paní soudružka dějepisu, která měla předkus a mluvila s náma tak, že cedila ta slova (předvádí), oslovila s tím, že slyšela, jak dobře umím imitovat všechny učitele a jestli jí taky nemůžu předvést ji samotnou. Mě to nejdřív překvapilo a ještě jsem se ujišťovala: „A paní soudružko, neurazíte se?“ A ona se smála a dávala najevo, že se jí takový humor absolutně nemůže dotknout. A tak si pěkně naběhla, upřímně řečeno, já nevím, co čekala… ale předvedla jsem před ní a celou naší třídou takovou dvouminutovou etudu o tom, jak se k nám paní soudružka učitelka chová. A ona celá zrudla a jak to na sobě nechtěla dát znát, tak nakonec jen úsečně procedila: „V pořádku, běž si sednout.“ Děcka se mohla potrhat smíchy. A víš, že se mi něco z toho dětského snu splnilo? Tedy ne že bych hrála jako Oldřich Kaiser, to není možné, ale s ním jsem si zahrála. To bylo ve hře Hráči v Divadle Bez zábradlí. Kdykoli byl na jevišti, seděla jsem v portále a hltala každý jeho monolog…

Magda A jak se ti vedlo na konzervatoři?

Kamila Já jsem v podstatě začala hrát už ve druhém ročníku. V prvním jsme nesměli nabídky přijímat, ale už ve druháku si mě vybrali ještě s dvěma spolužačkami do inscenace Mechanické divadlo, kterou režíroval Igor Stránský. Od té doby jsem hostovala v různých ostravských divadlech, hrála jsem například nějakou roličku Radkovi Lipusovi v Radúzovi a Mahuleně a jiné menší role. A pak mi Michael Tarant dal roli Hermione v antické hře Elektra a Orestes (Elektru hrála – jak jinak – Apolena Veldová a Oresta Milan Kačmarčík) a na základě této spolupráce mi pak nabídnul stipendium tady v Hradci Králové, kde byl v té době uměleckým šéfem.

Magda Dnes už se stipendium nenabízí. Co to přesně znamenalo?

Kamila Po maturitě na konzervatoři měl člověk na výběr ze tří možností. Mohl pokračovat ve studiu herectví na DAMU (pokud ho přijali), nebo – když neměl práci – pokračoval na konzervatoři až k absolutoriu (tedy dodělal si páťák, šesťák), anebo získal v nějakém divadle stipendium, což byla logicky ta nejlepší praxe. Já jsem nastoupila do Hradce v srpnu 1994 jako stipendistka, Tarant mi tady dal hlavní roli Esmeraldy ve Zvoníkovi od Matky Boží, a když potom za nějakého půl roku odcházel na Kladno a mně se nechtělo s ním, nabídnul mi ředitel Zeman regulérní angažmá. Mně se tady od začátku strašně líbilo a rychle jsem se v Hradci zabydlela. Prostě neuměla jsem si představit, že bych odešla do toho černého Kladna a opustila ten pocit bezpečí, který jsem tu měla. Teď jsem tu šestnáctý rok.

Magda Nebylo ti smutno za Ostravou?

Kamila Mně bylo smutno hlavně za těmi lidmi, ale ty se postupně

Oceňovaná Fany Hamanová v Paní Urbanové

22.

POT LESK&


z ostravského divadla přesouvali do Prahy, takže jsem je měla blíž tady z Hradce. Nejdřív mě to taky táhlo za nimi do Prahy, ale teď když mám Barunku, tak si to už neumím představit…

Magda Pocítila jsi nějakou změnu v přístupu k hraní a vůbec k divadlu po tom, co ses vrátila z mateřské dovolené?

Kamila Určitě ano. Už jen proto, že je strašně těžké dělat dvě věci zároveň. Asi jde především o to, aby člověk našel způsob, jak to všechno skloubit dohromady, jak správně rozložit síly. Dřív jsem v divadle všechno hrozně prožívala, celé to dění a hlavně svou práci, trápila jsem se tím, ale teď musím myslet na to, že když přijdu domů, čeká tam na mě ještě jiná - stejně těžká - role… Dřív jsem se starala jenom sama o sebe, teď prostě musím dělat věci s rozmyslem.

Magda Jaká byla Tvá první role po mateřské?

Kamila Já jsem se vrátila do Turandot. Potom na mě čekala role v Panně Orleánské, začala jsem zase hrát Dámskou šatnu a Tři velké ženy. A potom přišla Fany Hamanová v Paní Urbanové (za tuto roli byla zařazena do užšího výběru nominací na Cenu Thálie 2009 – pozn. redakce), dále Elina Makropulos a momentálně je nejčerstvější Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, kde jsme se opět sešly s Věrou Herajtovou.

Magda Jaké to tedy bylo, realizovat svůj herecký sen coby Elina Makropulos? Měla jsi strach, že už je to tady?

Kamila Spíš takové to chvění, že to člověk třeba prošvihne. Ale zase na druhou stranu, já to neberu tak, že by to bylo nějak unáhlené nebo že bych si na ten sen chtěla ještě počkat. Já cítila, že právě to je ta nejlepší doba. Však Apolena hrála Elinu, když jí bylo tolik, co mně… Byla jsem tak nějak připravená, nabitá energií. A strašně jsem se těšila.

Magda Jaký je pro tebe rozdíl, když jdeš hrát večer Věc Makropulos nebo třeba Dámskou šatnu?

Kamila To je především úplně jiný žánr. Do Dámské šatny si jdu odpočinout a Věc Makropulos si jdu užít. Užívám si to, protože můžu skrze postavu Eliny sdělovat všechny ty krásné a hluboké věci, o kterých hra je.

Magda Dokážeš říct, co konkrétně divákům skrze Čapkovu hru sděluješ?

Kamila Především asi to, jak je náš život křehký. Jak snadno se člověk může ocitnout v situaci, kdy žije život, jaký nikdy žít nechtěl. A to jen proto, že má v sobě například velké bolesti, se kterými se těžko vyrovnává. Existují stavy člověka, které ho nepustí dál, prostě nemůže žít dál – a nemusí mít zrovna tři sta třicet let jako Elina. Asi chci především říct lidem, aby se na okamžik pozastavili

24.

POT LESK&


nad svým „bytím“. To je těžké. A vůbec, ta otázka je strašně těžká…

Magda Máš ještě nějaké herecké sny?

Kamila Žádný herec nemá podobných snů hodně. Já měla dva: Elinu a Maryšu. Tu druhou jsem už ale definitivně propásla… A teď už si jen přeju, aby ve mně zase někdo uviděl ten komický potenciál! Vždyť já hrála vždycky především komické role a najednou po mateřské bum a jsou to samé femme fatale... Démonická Markýza de Merteuil i ta osudem spráskaná Fany Hamanová, dále Turandot, Elina Makropulos – všechny tyhle ženy mají něco společného. A co mě čeká? Ymma v nové hře Král je panna, kterou bude režírovat Lída Engelová. A i ta patří do tohoto ranku „osudové ženy“… Zkrátka mi to chybí, tak ráda bych se zase na jevišti vyblbla!

Magda A ještě se zeptám na poslední věc. Kolik je právě teď Barunce a čím chce být?

Kamila Barunce jsou čtyři a chce být tanečnicí, zpěvačkou a taky herečkou…

Magda A co říká na to, že je maminka herečkou?

Kamila Když byla ještě úplně maličká, měla dva roky, byla strašně dojemná. Šla se s tatínkem podívat na Turandot, ale vydržela se dívat jenom chviličku, protože se hrozně bála pandy, se kterou mě viděla na jevišti. Měla z ní úplnou hrůzu. A pak jeden večer, když jsem odcházela hrát, chytila mě za rukáv a řekla, že mě nikam nepustí. Snažila jsem se jí vysvětlit, že musím jít hrát, že je to moje práce, a ona se mě zeptala: „A co hraješ?“ Tak ji říkám, že Pannu Orleánskou. A ona mi na to povídá tím svým dětským nazlobeným hláskem: „Turandot hraješ blbě a Pannu Orleánskou hraješ taky blbě!“ To byla její obrana, abych nikam nešla…

Magda A co teď? Pomáhá ti například s domácí přípravou role?

Kamila Zkouší si různé paruky a občas si spolu „čteme“ hru nahlas, já říkám repliky a ona je po mně opakuje. Nedávno jsme si tak společně projížděly text Král je panna a když jsme se dostaly k místu, kde se řeší poměrně choulostivé věci, přeskakovala jsem řádky a jí to pořád nedávalo smysl. Koukala na mě tak nedůvěřivě a ptala se, jestli tam něco nechybí. Až se naučí číst, budu muset jít s pravdou ven…

Během zkoušení Čapkovy Věci Makropulos.Hrajeme 9. dubna 2010.

Rozhovor připravila Magdalena Frydrych Gregorová.

Kamilu Sedlárovou můžete v Klicperově divadle vidět v inscenacích Nebezepčné vztahy, Maškaráda, Věc Makropulos a Dámská šatna.

Více informací o Kamile Sedlárové zde.

http://www.klicperovodivadlo.cz/kamila_sedlarova.htm

Na

kafi

s Len

kou

Ve škole nám říkali, že když bylo Boženě Němcové nejhůř, napsala Babičku. Když bylo nejhůř mojí mladší sestře Zuzaně, napsala o mně. To mi udělalo takovou radost a tak mne to dojalo, že jsem jí odpustila vše, co lehce (místy i těžce) přibar-vila, co přehnala a kde mi přidala na síle mé osobnosti. Nazvala jsem to pro sebe „uměleckou licencí“ a byla jsem ráda, že

ve chvílích nejtěžších moje sestřička vzpomíná na mne, a to dokonce s humorem.

Aby bylo jasno, moje sestra Zuzka bloguje na lidovkách, kde každé pondělí jí vyjde nějaké pěkné povídání ze života. A právě ten život v posledních týdnech se jaksi zvrtnul, protože v rámci krize, šetření a reorganizací všeho druhu, přišla moje mladší sestra o práci. A aby toho nebylo málo, ještě jí umřela Beruška, její milovaná fenka. Zuzčinu bolest nezmírnilo ani to, že Beruška, takto minikníračka, byla již stará a nemocná, z tlamičky jí trčely zbylé zuby do všech světových stran, a že již delší dobu bylo jasné, že její dny jsou sečteny. Byla tedy oplakána jako člen rodiny, pak o ní sestra napsala blog a pak se vrhla na dva blogy o mně. Jenže co dál?

Smutek časem přebolel, ale hrůza nezaměstnanosti visela nad Zuzkou jako Damoklův meč. Pokud jde o mne, byla jsem přesvědčená, že práci najde. Jednak žije v Praze, kde přece jen je větší příležitost než jinde, ale hlavně, znám svou sestru. Abyste pochopili, laskaví čtenáři, ona je sice grafička, ale už vydala knížku, dělá kronikářku v obci u Prahy, kde bydlí, a dokonce vydává obecní časopis. Je tedy velmi pracovitá, šikovná a hybná, a nezáleží vůbec na tom, že většina těchto čin-ností nic nevynáší! Naopak, je to právě práce pro ostatní, práce pro obec a neustále vzdělávání, které ji ještě více šlechtí. A ještě jednu aktivitu si Zuzana přibrala do svého již tak dost nabitého programu. Ve svých padesáti letech, na které rozhodně nevypadá, začala zpívat ve sboru Gaudium, se kterým už navštívila několik evropských zemí. Sborové zpívání si zamilovala a celá rozechvělá již zpívala na místech, kam by se normálně vůbec nedostala a před lidmi, jejichž ochranka by ji okamžitě paralyzo-vala, kdyby se k nim chtěla přiblížit jinak, než jako nadšená pěvkyně sboru Gaudium.

Nikdy jsem netušila, že moje sestra touží zpívat ve sboru. Já jsem byla poslušná maloměstská dívka a vychodila jsem hudební školu, včetně hodin sborového zpívání. Zuzana naopak byla dítě vzpurné, a tak se v hudebce ani neohřála. Jenže!!! Talent tu byl a v dospělosti najednou ouha, zachtělo se jí této ušlechtilé zábavy. A jako vždy dosáhla svého. Bez cvičeného hlasu a dokonce bez znalosti not! Dnes je to pro ni největší a nejlepší koníček, jakož i terapie.

Ale proč o tomhle všem píšu? Zuzka na rozdíl ode mne nepatří mezi jedince, které život tak nějak vede sám od sebe. Ona patří k těm, kteří svůj život ovlivňují a směrují sami. A jen mezi takovými se pak nacházejí lidé, kteří ze svého života vytvoří umělecké dílo. A k tomu má Zuzka našlápnuto. Protože vězte, že krom vyjmenovaných aktivit jsou tu ještě různé nárazovky, které zvládá se stejným šarmem.

Pokud jde o práci, samozřejmě ji našla. Měla začít pracovat mezi knihami, což bylo místo pro ni jako stvořené. Ale to by byla pří-liš snadná pointa. Představte si, milí čtenáři, že když šla poprvé do nového zaměstnání, zazvonil jí mobil, a byl to jeden pracovník z jejího bývalého podniku, který se právě dověděl, že Zuzka končí v grafice. A tak že jí okamžitě nabízí místo jen o pár pater jinde. Místo slušně placené a poprvé v Zuzčině životě s pravidelnou pracovní dobou. Myslím, že se Zuzana roztančila štěstím, protože mezi knihami jí hrozilo, že na zpívání bude chodit jen každý druhý týden. Zatímco teď bude na svém altíkovém místě vždy a při-pravena. A já si myslím, že jí štěstí přálo právě proto, že se nesložila, že neškemrala a snažila se pomoci si sama.

Neboť jak říká Seifert v jedné své básni: … kdo hledá, bývá očekáván, kdo čeká, je jen nalezen… Nashledanou v jarních dnech se těší Lenka

26.

POT LESK&


rozhovor

28.

POT LESK&


Občan SmečkaLitanie Klicperáku na počest

Musím se přiznat, že na rozhovor s Davidem Smečkou jsem se opravdu těšila a plánovala si vymýšlení mnoha zapeklitých otázek. Jenže David je v jednom kole. Finišuje se skládáním hudby do Hadriána z Římsů, kde se objeví také v jedné z hlavních rolí, na jevišti potí krev v Dobře placené procházce, Princi a chuďasovi a doslovně i v Noci oživlých mrtvol, do toho dramatizuje Julese

Verna a během zkoušení skládá hudbu do jiných pěti inscenací… a to všechno s vervou sobě vlastní. A protože jsme si toho stihli říct opravdu hodně, rozhodla jsem se ponechat mu co největší prostor a z dialogu sepsat monolog. David mi to určitě odpustí…

Rozhodně se nebudu nudit, to fakt ne…Když se řekne Hadrián z Římsů, tak herecky je to pro mě výzva jak prase, kéž bych to ostatním nezkazil. A taky Vláďovi. Je to strop mých obav, protože vůbec nevím, co na jevišti budu dělat a ani si nedokážu představit, jak vůbec budu existovat. Hlavně se nechci dostat do křeče… ono se něco stane… Já chci být připraven. A ta skladatelská věc – mám volnou ruku, zatím. Bude to oslava Klicperáku, tak bych chtěl, a to je můj velkej sen, aby na jevišti stálo minimálně pětadvacet lidí z divadla. Aby tu byla svébytná hromada lidí, která bude do diváků říkat pravdy. No, bude se tam pořád dokola zpívat „Okolo Hradce v malé zahrádce“ v latině a do toho půjdou specifický texty o tom, co jsme divadlu dali, obětovali, a co nám divadlo dalo a vzalo. Pavel Horák bude hrát na kostelní varhany a klavír, je mistrem svého

oboru, kéž by se mlátilo do tympánů, lešenářských trubek, kéž by tam byly veškeré smyčcové nástroje, které jsme schopni dát dohromady,

a třeba budu potom chodit domů s pláčem, že se mi to zase nepovedlo, nemá to smysl a kdesi cosi.. Chtěl bych, aby se projevil úplně každý, už vím,

30.

POT LESK&


že zazní pan Malátek, pan Šefr, paní uvaděčky všecky, Pavel Filip. Chtěl bych třeba sehnat slova lidí, co mám po nich tu přeškrtnutou cedulku na kostýmu.. třeba Novák, to je pak přepsaný na další jméno, to je přeškrtnutý a pod tím je Smečka a já jen čekám, až se to zase přeškrtne… S ženami z kostymérny bych taky chtěl něco nazpívat, třeba lidovou písničku «Šiju ti kabátek šiju». Je to pro mě každopádně denně zaujatost pro to téma. Vždycky se hrozně zarputím a zakousnu se do něčeho, o čem 24 hodin přemýšlím a vím, že bych neměl… co se vlastně cpu do takovejch věcí. Proč jednou nevybalíš jen ten Cdur, Davko, a proč se pořád snažíš o něco, s čím se lidé rodí a ty máš třeba pocit, že ses s tím narodil, ale to není pravda, já v sobě jenom živím něco, co je urputná snaha, a tak to bylo u mě vždycky se vším… a kde to tak nebylo, tak to pak bylo blbý…

Ty říkáš širokej záběrJsem hrozně rád, že se neptáš na otázku, jak jsem začínal s divadlem, to je ztráta papíru. Ve 12 letech u Vladimíra Morávka v Dětském a Nedětském studiu Divadla Husa na Provázku. A on mi zformoval náhled na svět – prostě pohnout zeměkoulí. Ale jaký jsem byl v šestnácti? Smečka v šestnácti byl věčně nevybouřený hospodský intelektuál, čerstvě zasažen revolucí, který hledal vyšší smysl v České republice a všechno bylo krásný, úžasný a byl takové květinové dítě, které pilo pivo s dvacetiletejma, hulil zelí a rovnou přešel na těžší drogy, aby rovnou okusil, zač je toho loket a řekl dost. Vlastně jsem si od svých šestnácti do dvaceti odžil to, co jsem si odžít měl, ale byl to strašnej fofr. V osmnácti jsem nastoupil rovnou do divadla Jitřenka a začal žít s o generaci staršíma lidma, takže zkrachovalýma existencema bez víry v to, že nás ještě něco čeká… jo a zplodil první dítě. Pořád jsem něco psal, něco skládal, a potom, když jsme založili Polárku, byla najednou možnost psát texty, dramatizovat. S každou věcí

jsem se cíleně učil, no prostě zdramatizuju nějakej text, napíšu nějaký muziky a zahraju v divadle. Pro sebe, pro všechny okolo. Polárku nepřestanu milovat. A zplodil dítě druhé. To je stejně širokej záběr v oboru „rodič“. A pro mě změnit svět znamená umět aspoň čtyři věci, dělat je zároveň, i když pak zjištíš, že většině lidí je to úplně šumák, že některý lidi přijdou do divadla a po první půlce navážou plynule s hovorem tam, kde přestali po prvním zvonění, a na konci představení odcházej s tím, že Jarmila už teda taky zemřela a Zdenu teda bolí to koleno pořád… Je to všechno o přetlaku,

mám přetlak napsat písničku, pak mám přetlak, vyskočim v Hradci na lampu, přijde policajt a řekne to nedělejte, to je zbytečný. Slezte, nic se vám nestane, akorát je to zbytečné gesto, co děláte, tady to nikoho nezajímá, nemusíte rozbíjet lampy, my jsem slušný město… Tak jsem zplodil dítě třetí. A Smečka ve třiceti třech letech je stále věčně nevybouřený hospodský intelektuál.

Zas tak konvenční to tady není… myslíš? Přechod do Klicperáku byl pro mě spíš přechod v prostoru, byl jsem zvyklý na prostory variabilní, malé, na prostory víc zaplivaný, prostory, kde nebyla taková vnitřní morálka a vnitřní kázeň, ale pak jsem pochopil, že tohle je vlastně strašně dobře. Myslím, že nástup sem není jednoduchej. Pokud má člověk všech pět pohromadě, chce tady bejt, má otevřený oči a je nakloněnej tomu, celej ten systém pochopit a přijmout, tak je to strašně dobrý. Pokud sem jdeš s tím, že je to blbý a nemá to cenu, tak to nikam nevede. Po třech letech jsem poznal paní uvaděčku, která mi řekne, jak je šťastná, že u nás dělá, protože vždycky chtěla být herečka, hlásila se na DAMU, ale tatínek přijel, zmlátil ji a odvezl domů. A často mě pak napadá, že stojíš na jevisti, říkáš ty texty s lidma, kteří umějí stokrát víc než ty, vědí co říkají, má to hlavu a patu, a ty mluvíš pořád jako to moravské hovado a říkáš si: Tlustý chlapec rytmus dřel já lehce stepoval. Mnohokrát jsem si říkal, proč tady zabíráš místo stokrát talentovanějším lidem, než jsi ty, vrať se, odkud jsi přišel… Takže pro mě ta cesta sem byla sice určitá ztráta svobody, ale takové… diletantské svobody. Tady jsou výsledky hmatatelnější, nekompromisnější. Brutální byl přechod do tohohle města, nezvyknul jsem si… klub – byt – divadlo. Jak říká Pavel Nedvěd „fotbal, Bůh a rodina“, tak já říkám „divadlo, klub a rodina“ a mám to na rozdíl od Páji Nedvěda dvacet kroků od sebe. Nemám víc co řešit. Pokoušel jsem se

David Smečka během zkoušení Dobových tanců.Derniéra 12. dubna!

32.

POT LESK&


tady o nějakou punkovou revoltu a policajti se mi vysmáli, že to mám marný, že si tady fakt můžu stavět v létě sněhuláka nebo já nevim... Taky jsem chtěl vždycky všechno hned, ale tady to nejde, tady ten čas prostě plyne jinak. Jo a taky jsem měl problém se starší generací diváků, protože vlastně ještě neumím hrát pro babičky a dědečky, ale teď jsme hráli Procházku a jedna babička se tam smála a rděla se, když jsem zazpíval „je celá zmatená, zmatená…“, takže už asi taky umím i mrknout na babičku do publika…

Za svoji vnitřní svobodu se omlouvám všem…Vnitřní svoboda není tvůrčí svoboda. Tvůrčí svoboda je blbost. Může fungovat v okamžiku, kdy si pronajmu Besedu a udělám tam monodrama, který si zrežíruju, nebudu nikoho potřebovat, jenom diváka, tak pak můžu mluvit o tvůrčí svobodě. Vnitřní svobodu já třeba cítím tak, že když se něco stane, tak bych měl za to i žrát suchej chleba. Nemám pnutí hledat obživu tam, kde bych musel ustoupit z nějaké míry svého nejen vkusu, ale i smyslu toho, proč se to vlastně dělá. Není možný dělat na světě věci jenom proto,

aby z toho byl nějakej finanční nebo existenční užitek, to prostě nemá cenu. Vždycky dělám s lidma, a vlastně i žiju a stýkám se s lidma, kteří mají obrovskou vnitřní svobodu a vím, že s nima nebudu mluvit o tom, jak něco udělat jenom proto, aby to bylo. Utíkám od věcí, který by se dělaly jen, aby byly, aby se něco splnilo – neodvážně, nedat kůži na trh. Člověk je denně zmítanej kleštěma té vnější svobody, takže jediná možnost, jak si uchovat zdravou hlavu, je pro mě aspoň ta vnitřní svoboda. Naprosto cítím tlak zvnějšku, který mě chce někam zformovat a tím víc se bouřím. A čas boje se zkracuje – to, co jsem dřív vydržel týden, teď vydržím dvě minuty. Už se nebojím riskovat pro svou vnitřní svobodu, abych si potom večer nemusel říct – ty jsi prostě debil, ty jsi prostě ustoupil. Ty jsi ustoupil jako prospěchář, jasně, tak teďka si to vyžer, tu výhodu, kterou to má, tu trapnou výhodu, kvůli který se teď nepodíváš do zrcadla. Byl jsem odchovanej muzikou a vnitřní svobodou kapel – Psí vojáci, Garage, Výběři – ti pořád razili vnitřní svobodu, a najednou zjistíš, že i tito lidé postupem času prostě otupěli, už nemají sílu být ti plakátoví hrdinové vnitřní svobody. Už zjišťujou, že to o tom třeba dneska není. Dneska je to o tom, být v pohodě. Ale vnitřní svoboda nebo

moje vnitřní pnutí, který mám, mě nutí pořád za něco bojovat a nedokážu často ani říct za co. A taky to třeba jednou budu muset vzdát, ale to se mi nechce. Ale je to těžkej život, když se ráno probudím a zjistím, že s něčím nesouhlasím , nebo že na to dnes nemám, měnit svět.

Být velkým hercem malých rolí…Poslední dobou jsem si říkal, že bych chtěl být hercem malých rolí. A měl bych je tak dobře udělaný, že by diváci věděli, že přišel herec malých rolí, a že to není jenom ta malá role, ale že tam je ještě něco víc, a byli by strašně šťastní, že na to přišli. „Všimla sis, na těch dvou větách, co tam vlastně důležitýho přinesl?“ Noc oživlých mrtvol to třeba naprosto potvrzuje. Mám tam tak důležité málo, že to málo je třeba dotáhnout do neoddiskutovatelného maxima.

A ještě něco bych chtěl sdělit východočeské kotlině…To období Klicperova divadla, které je teď, je stejné jako před rokem, i pěti, deseti lety. Období je pořád stejné. Mění se lidi, dramaturgie, pohled, ekonomická situace. Ale ta nálada, tah na branku, bude pořád stejnej. Ano, divadlo

David Smečka začíná zkoušet v tátově obleku.

Nejdojatější. Nejpyšnější.

34.

POT LESK&


opisuje sinusoidy, ale jenom v očích lidí, kteří tomu rozumí a většinou se do toho tvůrčí kolektiv dostane sám, začne si třeba sám řečma podrývat svou vlastní práci. Myslím si, že teď se tady dějí věci, který mají obrovskej smysl, vím proč do Klicperáku každé ráno půjdu a přistihl jsem se, že tam vlastně chodím, i když tam nemám bejt, najednou s tím barákem cítím daleko víc, než jsem cítíval. A někdy si říkám Davko neblbni, jsou na

Rozhovor připravila Jana Slouková.

Davida Smečku můžete v Klicperově divadle vidět v inscenacích Dobře placená procházka, Náměstí Bratří Mašínů, Princ a chuďas, Noc oživlých mrtvol a Dobové tance.

Více informací o Davidovi Smečkovi zde.

světě důležitější věci než je divadlo. Jenže divadlo léčí nejen lidskou duši těch, co jsou v hledišti, ale i lidskou duši všech, co jsou v tom Klicperáku. Ale někdy i zrazuje a zklamává, a to je potom špatně. Pokud budu něco dělat na půl plynu, tak všem okolo mě zrazuju jejich práci, všem, kteří se o to divadlo starají, starají se o můj komfort, kterej je úžasnej, kterej jsem v životě nikde nepoznal. Kolem mě je takových lidí, během představení dvacet – a jedna z nich si užene tenisový loket z toho, že dělá po čtyřech vlasech paruku, kterou si na sebe herec vezme. Divadlo tady funguje jako celek a já nepodceňuju práci jedinýho člověka, a proto mě to nutí svoji práci neflákat, proto tu práci beru strašně zodpovědně, a proto mě asi nakonec zase odvezou na psychinu, protože míra odpovědnosti, kterou mám tady, se nevyrovnala míře žádné odpovědnosti, kterou jsem měl jinde. Takže mě pak vlastní odpovědnost žene do blázince, ale věřím, že se to tentokrát nestane… Snad budu mít nadhled, i když v Klicperáku mi to často nejde a chci pro to umřít, když vidím, jak lidi kolem makají jenom proto, abych já mohl říct pár vět… „Nedokážu zatím říci Bůh, ale Tebe má Isabelo a Tebe můj Kajetáne, Vás vyslovím. Vás vyslovím na pravdě Boží. Proto tu jsem. Jste a byli jste, jedině vy a jedině vy vždy jste a budete mým důvodem vstát a jít. Tam do toho Dómu.“Já chci hlavně děkovat a mám tady na to neopakovatelný prostor – Děkuju Isabele, ženě mé milované, za smysl života. Janě a Magdě a Davidovi za momentální inspirace a tvůrčí erekce, Hynkovi, Honzovi, Filipovi, Tomášovi, Bohouškovi, Jiřímu Zapletalovi a Jiřímu Kleplovi, Kristýně, a prostě všem chci poděkovat, že je slyším a že jsou tu a že mě učí, aniž o tom vědí. Všichni jste pro mě vzorem. Všichni.

David Smečka coby v Dobře placené procházce.Nejbližší reprízy 2., 19., 24. a 26. dubna!

http://www.klicperovodivadlo.cz/david_smecka.htm

Fotoreportáž Premiéra Nebezpečných vztahů se konala na Hlavní scéně Klicperova divadla 13. března 2010. Fotil Tomáš Zeman, připravila Jana Slouková.

… z premiéry Nebezpečných vztahů!

36.

POT LESK&


Závěrečná děkovačka s režisérkou Herajtovou a autorem hudby Franzem

Režisérka Věra Herajtová mezi svými herci Valmont a jeho dvě osudové ženy… …ve hře jich ale bylo podstatně víc…

Gratulace od pana řediteleJiří vypadal nebezpečně i bez kostýmuPan Malátek vypadá, že se od Valmonta lecčemu přiučil

David Drábek a jeho oblíbený podkrovní koutek

38.

POT LESK&


Další přehlídka mužných tváří – F. Richtermoc, V. Čaněk

Ústřední dvojice v civilu

Had v říši za zrcadlem

Nebezpečnévztahy krutost, noblesa, slzy

Christopher Hampton

Nejbližší reprízy:8. dubna, 19:00, Hlavní scéna16. dubna, 19:00, Hlavní scéna29. dubna, 19:00, Hlavní scéna

Cecilka Marta Zaoralová a dramaturgyně inscenace Magdalena Frydrych Gregorová

40.

POT LESK&


fotore-portáž

aktuality z Klicperova divadla

Dne 11. 3. se konala slavnostní repríza Náměstí Bratří Mašínů

Na děkovačce došlo i na stylový dort... … který obdržela Daniela Kolářová za získání Českého lva

Všichni Mašínovci zároveň oslavili Cenu Alfreda Radoka za Hru roku

42.

POT LESK&


Krátce nato jsme se přesunuli do Wiesbadenu na německou premiéru Akvabel

Lustige Delegation aus Klicpera Theater

Závěrečné foto s celým skvělým tvůrčím týmemPředstavitelé hlavních rolí aneb německá mutace Malého, Richtermoce a Vrběckého

Připravila Jana Slouková.

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 4 / 2010

Další číslo vyjde 3. května na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách:www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

4 / 2010č.

http://www.klicperovodivadlo.cz

Documents

Pot&Lesk - duben 2010