Philippe Jaccottet: Sesit zelene – Po mnoha letech

Philippe Jaccottet

jaccottet - sazba HD2.indd 1jaccottet - sazba HD2.indd 1 2.11.2012 17:17:512.11.2012 17:17:51


Přeložila Lucie KoryntováPraha 2012

Sešit zeleně

PO MNOHA LETECH

Philippe Jaccottet


Publikace vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond

© Philippe Jaccott et, 2012Cahier de verdure © Editions Gallimard, 1990

Après beaucoup d’années © Editions Gallimard, 1994© Illustration Gérard de Palézieux, 2012© Translation & Epilogue Lucie Koryntová, 2012© Graphic & Cover Design Jan Dobeš — Designiq, 2012© Filip Tomáš — Akropolis, 2012ISBN 978-80-87481-93-6




akropolis_ft

Umístěný obraz

Sešit zeleně


Tře šeň

8 — 9


Někdy mě napadá, že jestliže stále píšu, pak je to proto — nebo by to především mělo být proto —, abych shromáždil více či méně jasné a přesné zlomky radosti, která snad kdysi

dávno vybuchla jako naše vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach. Že se trocha tohoto prachu rozsvěcuje v po-hledu, nás nepochybně rozrušuje, okouzluje a ze všeho nej-víc mate; avšak po důkladné rozvaze je to mnohem méně podivné, než kdybychom na jeho třpyt, nebo odlesk jeho roztříštěného třpytu narazili v přírodě. Přinejmenším byly tyto odlesky zřejmě původem mnoha mých snění, která ne-byla vždycky neplodná.

Tentokrát to byla třešeň. Nikoli rozkvetlá třešeň, jež k nám mluví průzračným jazykem, ale třešeň obsypaná plody, za-hlédnutá jednoho červnového večera na druhé straně roz-lehlého obilného pole. A opět to bylo, jako by se tam někdo objevil a mluvil k vám, ale beze slov, bez jediného pokynutí; někdo, nebo spíše něco, a určitě něco ”krásného“; kdyby tovšak byla lidská bytost, žena na procházce, do mé radosti by se přimísilo rozechvění a záhy i potřeba se k ní rozeběhnout, stanout před ní nejprve neschopen slova, a to nejen proto, že bych běžel, a potom jí naslouchat, odpovídat, chytit ji do sítě slov nebo se nechat chytit do jejích sítí — a s trochou štěstí by tak začal docela jiný příběh, ve vrtkavém spojení světla a stínu; a tehdy by tam začal nový příběh lásky, jako se na jaře objevuje nový potůček z nového pramene — k té třešni, k té jsem se nijak netoužil přiblížit, dobýt ji, vlastnit; nebo spíše: už se tak stalo, přišla ke mně, dobyla mě, nebylo nic, co bych mohl očekávat, o co bych mohl žádat; byl to jiný příběh, jiné setkání, jiná promluva. Něco, co bylo ještě obtížnější uchopit.


Jisté je, že tatáž třešeň vytržená ze svého místa, myšlená mimo ně, by mi příliš neřekla, rozhodně ne totéž. Ani kdy-bych na ni narazil v jinou denní dobu. A kdybych ji chtěl hle-dat a dotazovat se jí, možná by také zůstala němá. (Někteří si myslí, že ”nebe se odvrací“ od těch, kdo je unavují svýmočekáváním, svými modlitbami. Kdybychom to vzali do-slova, jaké vrzání pantů by muselo doléhat k našim uším…)

Snažím se ze všech sil si vzpomenout, nejprve že to bylo navečer, dokonce docela pozdě, dlouho po západu slunce, v hodinu, kdy se světlo prodlužuje nečekaně daleko, než je nadobro pohltí tma, a to je milost, poněvadž je dán odklad, rozloučení je odloženo, skryté roztržení zmírněno — jako když vám kdysi dávno někdo k hlavě postele přinesl lampu, aby zahnal přízraky. Je to také hodina, kdy se zdá, že pozůs-talé světlo, jehož zdroj již není vidět, vyzařuje z nitra věcí a stoupá ze země; a toho večera z hlinité cesty, po níž jsme šli, nebo spíše z obilného pole už vysokého, ale stále zele-ného, téměř kovového, takže jsme si na okamžik vybavili če-pel, jako by se podobalo kose, která je požne.

Jako by se něco měnilo: země se stávala světlem, obilí připomínalo ocel. Zároveň jako by se protiklady přibližovaly, splývaly v tomto okamžiku, kdy den přechází v noc, kdy se měsíc jako vestálka chystá vystřídat atletické slunce. I my jsme si připadali, jako bychom byli přivedeni zpět, nikoli však panovačnou pěstí nebo bičem blesku, nýbrž téměř ne-postřehnutelným tlakem, něžným jako pohlazení, zpět proti času, do nitra nás samých, do onoho přízračného věku, kdy bylo to nejbližší a nejvzdálenější ještě spjato, takže svět vzbuzoval důvěru, vypadal jako dům, a někdy dokonce jako svatyně, a život zněl jako hudba. Myslím, že to byl už velmi matný odlesk toho, co ke mně přicházelo, jako k nám při-chází ono tak staré světlo, že je astronomové nazvali ”fosil-

10 — 11


ním“. Kráčeli jsme velkým domem s dveřmi dokořán, který tlumeně osvětlovala neviditelná lampa; nebe bylo jako skle-něná stěna chvějící se v závanech zchladlého vzduchu. Cesty nás vedly domem; tráva a kosa už splynuly v jedno; ticho spíše než narušeno bylo umocněno štěkáním psa a dozní-vajícím cvrlikáním ptáků. Křídlo okna pokryté tenkou vrst-vou stříbra se k nám obrátilo svým třpytem. A tehdy se tam, docela daleko, na druhé straně, na kraji pole, mezi tmavnou-cími stromy, že brzy budou černější než noc poskytující pří-střeší spánku jejich listům a ptákům, objevila vzrostlá třešeň obsypaná plody. Třešně byly jako dlouhý hrozen červeně, proud červeně v tmavé zeleni; plody v kolébce nebo v ko-šíku z listí; červeň v zeleni, v hodině, kdy věci klouzají jedna v druhou, v hodině pomalého a tichého vyvstávání proměny, v hodině zjevení takřka jiného světa. Hodině, kdy se zdá, že se cosi otáčí jako dveře v pantech.

Co to bylo za červeň, že mě tak překvapila a rozradost-nila? Určitě ne krev; kdyby strom stojící na druhé straně pole byl zraněný, měl krví potřísněné tělo, pocítil bych jen hrůzu. Já ale nejsem z těch, co si myslí, že stromy krvácejí, a jež uříznutá větev dojme stejně jako zabitý člověk. Bylo to spíše jako oheň. A přitom nic nehořelo. (Vždycky jsem měl rád ohně v zahradách, na polích: je to světlo a teplo zároveň, ale také pohyb, zmítá to sebou, kouše, jako by to bylo divoké zvíře, a hlouběji a ještě nevysvětlitelněji to také je jakýsi otvor v zemi, průlom v hradbě prostoru, věc, již bychom stěží následovali tam, kam nás chce patrně dovést, jako by plamen nebyl docela z tohoto světa, plamen, který je pro svou uhýbavost a vzpurnost pramenem radosti. Ony ohně ještě hoří v mé paměti, zdá se mi, že zrovna kolem nich procházím. Jako by je někdo nazdařbůh rozesel po krajině a s příchodem zimy všechny naráz rozkvetly. Nemohu od nich odtrhnout oči. Jestlipak vůbec vím, že s praskáním


stravují suché listí? Jsou jako stromy, jimiž cloumá vítr, do-kud nezmizí. Nebo lišky, ryšaví společníci.)

Ale tahle červená nehořela, nepraskala, ani to nebyly žhavé uhlíky, jaké zůstávají rozptýlené v dálce na sklonku dne. Místo aby to stoupalo jako plamen, stékalo to nebo vi-selo, hrozen, přívěsky červeně či šarlatu; v úkrytu tmavé ze-leně. Anebo protože to přece jenom zářilo a hřálo a zdálo se to přicházet z dálky, mělo by se říci, že to bylo jako zavěšený oheň, který by nerval ani nehryzal, který by byl promíšený s vodou v nalitých kuličkách, krotký a mírný? Jako plamí-nek ve skleněné lampičce na nočním stolku? Hrozen ocho-čeného ohně spojeného s noční vodou, s utvářející se nocí, jež je blízko, ale ještě nepřišla?

Na tom všem se chvěla bezmezná hebkost jako závan vzdu-chu chladnoucího s blížící se nocí. Myslím, že i naše rok od roku hrubější kůra se během těch několika chvil zjem-nila, jako když země rozmrzne a propustí čerstvou vodu na povrch.

Cosi spojovalo listy s nocí a vzdálenou řekou, kterou jsme neslyšeli; a cosi spojovalo ovoce s ohněm, světlem. To, co nás zastavilo a snad k nám mluvilo z druhého kraje pole, jež vítr čeřil jako bledou řeku, se trochu podobalo, aniž by to přestalo být třešní obsypanou plody, jejichž odrůdu bych mohl rozpoznat, kdybych k ní šel blíž — stejně jako nic ko-lem nás nepřestalo být cestou, polem a nebem —, malému přírodnímu památníku, který najednou zevnitř rozzářil olej obětního daru, jakémusi sloupu, jenž by se ale mohl chvět, ačkoli v tu chvíli vypadal naprosto nehybně — který by byl na věčnou paměť ozdoben hroznem plodů, ochočeným ohněm; takže při pohledu na něj, když jsme si mysleli, že kráčíme po cestách až moc dobře známých, se vše změnilo,

12 — 13


vše dostalo jiný smysl, nebo zkrátka smysl; stejně jako když v síni zazní zpěv, anebo prostá, ale ne ledajaká promluva v pokoji, je to stále táž síň, týž pokoj, nevyšli jsme z nich, ani jsme nepřestali být obětí pečlivě pracujícího ničivého času, a přesto se zdá, že se něco podstatného změnilo. Ten večer jsem možná nevědomky cítil, že něco z času, z hodin, jež jsem prožil, tedy něco ze dne, ale také z noci pomalu proniklo do těchto plodů, zakulatilo je a nakonec zbarvilo do červena; že to všechno obsahují zavěšeny v úkrytu listoví jako pod zelenými křídly, jež však brzy budou černé, černější než nebe, na jehož spodním okraji se ve spánku zachvívají…

Udělal bych líp, kdybych plody otrhal, pomyslí si někdo, a nedělal už takové okolky. Však já je také umím otrhat, mám na nich rád lesk za jasného dne, kulatost červených tváří, občas kyselou, občas vodnatou chuť, jejich šarlat. To je jednoduše jiný příběh: o touze za horkého slunného dne se rychle zakousnout do dalšího plodu, o žebřících, po nichž k oslnivému nebi počínajícího léta nestoupají andělé, ale něco mnohem lepšího…

Přecházení barvy v jinou barvu, chvíle střídání — sluneční atlet ustupuje vestálce, která se zdá pomalejší než on —; jako srdce, jako Nejsvětější Srdce Ježíšovo na svatých obrázcích?

Hořící keř.

Oheň ve skrytu listů, jež samy mají spíše barvu spánku. Po-kojné a útěšlivé. Mateřské peří.

Purpurová vejce pod příkrovem tmavých per.

Pod oblouky listů vzdálená slavnost. V dálce, ve stále větší dálce.


Tantalos? Ano, kdyby plody byly ňadry. Ale nejsou ani je-jich obrazem.

Ponaučení z vnějšku: některá místa, některé okamžiky nás

”sklánějí“, jakoby tlakem ruky, neviditelné ruky, která váspřiměje změnit směr (kroků, pohledu či myšlenek); tato ruka by také mohla být vánkem, který stáčí listy, oblaka, plachetnice. Pobídnutí tlumeným hlasem, jako kdyby ně-kdo šeptl: podívej, nebo poslouchej, nebo prostě: čekej. Ale máme ještě čas čekat, tu trpělivost? A potom, opravdu jde o to čekat?

Stalo se vůbec něco?Plamen mezi dvěma dlaněmi, jež ozařuje a zahřívá.

Ztlumená lucerna. Jaký vývěsní štít by byl krásnější pro ten nejlepší hostinec? Do nějž by nebylo třeba vstupovat, aby se člověk cítil v bezpečí, kde by nemusel pít, aby uhasil žízeň?

”U třešně obsypané plody.“ Výstřední štít, ačkoli krásný, a po-divný cestující, jehož průvodcem a stravou jsou přeludy! Nevypadá trochu vylekaně, ba nezdá se nějak pohublý? Ať vítr, který mu na prahu této letní noci připomíná dávná po-hlazení, zesílí a rozduje se, mám totiž strach, že už mu ne-bude moci dlouho vzdorovat. Před věkem se neochráníme vzpomínkami ani sny. Možná ani modlitbami. Ale kdo vám kdy něco slíbil? Nebo přinejmenším slíbil víc než tyto tak krásné nástrahy, že vám nedají spát? A přesto příliš krásné, myslí si stále umanutě, aby byly pouhými nástrahami.

14 — 15



Sešit zeleně

16 — 17


Růže, náhle jako růže,která se zjevila v zimě.

Není tu sníh,ale spousta vody deroucí se skalamia fi alky vprostřed stezky.

Voda zelená trávou.

Růže, dvířka roku.

Jako prchavá růž na tvářích,sníh, který mizí dřív, než se dotkne země,blahodárný.


Tato zelená úžlabina, kde nejsou květy ani ptáci, zavěšená, jako zelená terasa, nad níž rychle přecházejí oblaka, jež se vynořila jako stáda z neviditelné a chladné propasti svažující se na druhé straně, tyto pastviny, kde už dlouho není žádný dobytek.

Ve třpytivém světle, které se proti slunci zamlžuje, jakási houpací síť z trávy, živý vzduch ve výšce a mírný při zemi, ovčín ze slonoviny vybledlé jako lampa, jež přes den zůstala rozsví-cená, jako měsíc, právě tak, měsíc, který tušíme, mléčný prs.

Ještě jednou jděte k horským jezerům, která jsou jako louky pro-měněné ve smaragdy. Možná se z nich už nenapijeme, možná právě proto je nyní vidíme. V horách jsou smaragdy, jako když zahlédneme prchající zvěř. A jaro je zářivý prach.

18 — 19





Philippe Jaccottet — básnické prózy

Francouzsky píšící básník Philippe Jaccott et se narodil roku 1925 ve švýcarském Moudonu. Poezii začal psát již v dět-ství a literatuře zasvětil celý život nejen jako autor četných básnických sbírek, ale také jako velmi činný překladatel a li-terární kritik. Svou tvorbou a myšlením významně ovlivnil dějiny francouzské literatury, což dokládá četnost univer-zitních studií věnovaných jeho dílu. Získal řadu literárních ocenění, v roce 2003 Goncourtovu cenu za poezii.

Po literárně zaměřených studiích v Lausanne odešel roku 1946 do Paříže a pracoval zde jako překladatel pro švý-carského nakladatele Henryho-Louise Mermoda. V roce 1953 se se svou ženou, malířkou Annou-Marií Haeslerovou, natrvalo usadil v jihofrancouzské vesničce Grignan v kraji Drôme, kde žije dodnes.

K jeho nejbližším přátelům patřili švýcarský básník Gus-tave Roud (1897—1976), s nímž si až do jeho smrti dopiso-val, a francouzský básník Francis Ponge (1899—1988). Sblí-žil se rovněž s básníky Yvesem Bonnefoyem (1923), Andrém du Bouchetem (1924—2001) a Jacquesem Dupinem (1927), kteří v letech 1967—1972 spolu s dalšími vydávali časopis L’Ephémère (Pomíjivý), do nějž přispíval i Philippe Jaccott et. Tyto básnické individuality spojuje poetika elementárního (vzduchu, vody, kamene, ohně… tíhy, lehkosti, průzračnosti,

144 — 145


tmy…) a kritický lyrismus (jenž je podle francouzského bás-níka a literárního historika Jeana-Michela Maulpoixe charak-teristický pro velkou část francouzské poezie dodnes). Svým kritickým lyrismem tito autoři, přicházející na literární scénu v padesátých letech minulého století jako dědici surrealismu a svědci druhé světové války, vyjadřovali nedůvěru v ideolo-gie, konceptuální jazyk a básnický obraz. Avšak na otázku, zda je poezie možná po holokaustu, odpovídají: ano. Ve sto-letí, jež diskreditovalo jazyk jako nástroj mentálního útlaku, tito autoři — svou básnickou tvorbou úzce spojenou s její re-fl exí — obhajují víru, že jazyk je domovem člověka a že poe-zie může obrodit náš vztah ke světu.

Rok 1953 je v Jaccott etově literární dráze zlomový. Básník toho roku vydá sbírku Sýček (L’Eff raie), již bude po-važovat za počátek svého díla — první sbírku Trois poèmes aux démons (Tři básně démonům) z roku 1945 zavrhne —, a odejde z Paříže, aby se usadil uprostřed provensálské kra-jiny v podhůří Alp ve vesničce Grignan. Na první procházce po okolí zažije pocit, který se mu natrvalo stane zdrojem tvorby: radost v srdci přírody. Od toho okamžiku začne Jaccott et intenzivně rozvíjet vlastní, osobitou poetiku, spo-čívající ve zkoumání této nové a obtížně uchopitelné emoce a v hledání přiléhavého jazyka pro její vyjádření. Následují sbírky Nevědomý (L’Ignorant, 1958), Vzdušné melodie (Airs, 1967), Učební hodiny (Leçons, 1969), V zimním světle (A la lumière d’hiver, 1977) a Myšlenky pod mraky (Pensées sous les nuages, 1983). Český výbor z těchto sbírek, od Sýčka až po Myšlenky pod mraky, na nichž můžeme pozorovat postupné uvolňování pevné veršové formy a posilování refl exe bás-nění, nazvaný Myšlenky pod mraky a jiné básně (Torst 1997) připravili Jiří Pechar a Jiří Pelán.

Vedle poezie pak Jaccott et rozvíjí komplementární tvůrčí polohu, která u něj postupně převáží — básnickou


prózu. Představují ji například sbírky Procházka pod stromy (La promenade sous les arbres, 1957), Krajina s nepřítom-nými postavami (Paysages avec fi gures absentes, 1970), Skrze sad (A travers un verger, 1975), Kormoráni (Les cormorans, 1980). Od roku 1963 publikuje Jaccott et kromě poezie a básnické prózy také básnické zápisky; ty shrnul do něko-lika svazků nazvaných Rozsévání (např. La semaison, carnets de 1954—1962; La semaison, carnets de 1963—1967; La se-maison, carnets de 1954—1979; La seconde semaison, carnets de 1980—1994).

Během celé své literární dráhy píše rovněž články o lite-ratuře pro La nouvelle revue fr ançaise a Gazett e de Lausanne; tyto texty jsou zahrnuty do výboru Rozhovor múz (L’entre-tien des muses, 1968). Publikuje i monografi e o uměleckých osobnostech, které jsou mu blízké, například o Gustavu Roudovi, Raineru Mariovi Rilkovi a také malíři Gérardu de Palézieuxovi. Tento malíř, jehož tvorbu v přítomné knize představujeme jako ilustraci básníkova krajinářství, sdí-lel s Jaccott etem zaujetí pro scenérie jižní Francie, a do-konce si v šedesátých letech pronajímal dům v Jaccott e-tově Grignanu.

Významnou část Jaccott etovy literární činnosti tvoří pře-klady. Od čtyřicátých let překládal poezii italského básníka Giuseppa Ungarett iho, s nímž se dokonce osobně seznámil. Básníci vedli dlouholetou korespondenci a její vydání z roku 20081 umožňuje nahlédnout do tvůrčího procesu Jaccott e-tova překládání. Vedle Ungarett iho překládal Friedricha Hölderlina, Novalise, Luise de Góngoru, Giacoma Leopar-diho, Rainera Mariu Rilka, Roberta Musila, Th omase Manna a také Homérovu Odysseu. Básnické překlady shromáždil ve výboru Na pětistrunné lyře (D’une lyre à cinq cordes, 1997), který je dokladem širokého autorova překladatelského zá-běru sahajícího až k české poezii Jana Skácela.

146 — 147


Cílem přítomného výboru je představit českému čtenáři do-sud neznámou tvorbu Philippa Jaccott eta — jeho básnické prózy, a to dvěma sbírkami z pozdního tvůrčího období — Sešit zeleně (Cahier de verdure) z roku 1990 a Po mnoha le-tech (Après beaucoup d’années) z roku 1994. Sbírky však v sobě snoubí všechny Jaccott etovy tvůrčí polohy, najdeme zde především básnické prózy, ale také několik cyklů básní a básnických zápisků. Pozorování přírody a refl exe básnic-kého jazyka jsou prokládány postřehy k autorovým oblíbe-ným spisovatelům, malířům a skladatelům, přičemž díla spi-sovatelů Jaccott et ilustruje vlastními překlady.

Básník, který v době psaní těchto sbírek má za se-bou třicetiletou básnickou cestu počínající Sýčkem, otvírá knihu zamyšlením nad motivací svého psaní: Někdy mě na-padá, že jestliže stále píšu, pak je to proto — nebo by to přede-vším mělo být proto —, abych shromáždil více či méně jasné a přesné zlomky radosti, která snad kdysi dávno vybuchla jako naše vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach. Sbírka Sý-ček napsaná v době odchodu z Paříže na venkov zní hlu-bokou melancholií při vědomí smrti, melancholií, která se bude v následujících sbírkách ozývat tu více, tu méně na-léhavě a básník ji bude překonávat právě prozkoumáváním slova radost, jež mu jednou přišlo na mysl tváří v tvář pří-rodě. Básník je zde podobně jako autor Dum samotářského chodce (Les rêveries d’un promeneur solitaire, 1782) meditu-jícím poutníkem na procházce krajinou. Avšak na rozdíl od Jeana-Jacquesa Rousseaua je Philippe Jaccott et méně fi lozo-fem a více pozorovatelem s přesností botanika: Něco jiného zahlédnutého přes zamlžené okénko auta, když jsem se vracel domů po dlouhé chůzi v dešti: malý kdouloňový sad chráněný před větrem náspem porostlým trávou, v dubnu. Ať už je to kdouloňový sad, kvetoucí třešeň, proud bystřiny či horský průsmyk, to něco jiného, co vyvolávají, je radostná vidina, že


v tomto okamžiku, tady a teď, se vše rozdělené spojuje do jednoho celku a přesahuje konečnost věcí. Tento okamžik bychom mohli nazvat okamžikem přízemní transcendence v opozici k transcendenci náboženské, vůči níž se Jaccott et vymezuje, poněvadž odsouvá věčnost mimo náš svět: Než se nadobro připojíš k řadě přízraků, napiš, že není vyššího nebe než tento pramen v barvě trávy. Básník, citlivý ke všemu jem-nému a rozptýlenému, jako je třpyt světla, kvetoucí koruna, drobný déšť, stoupající dým nebo roj včel, staví z těchto prcha vých věcí vlastní chrám: O toto třpytivé světlo se mů-žeme opřít celou vahou. Je to jediná nedobytná pevnost, co jsem kdy viděl. Psaní se stává rituálem oslavujícím transcendentní okamžik, prostředkem, jak se přiblížit k jeho podstatě.

Přitom se však básník nenechá unášet volnou imagi-nací: psaní pro něj není ani extází mystika, ani vynořováním podvědomí surrealisty, nýbrž přísně kritickým hledáním pravdivého vyjádření jednoty vnitřního a vnějšího světa. Na rozdíl od básní, jež Jaccott et většinou předkládá jako za-vršený a celistvý výraz, jsou jeho básnické prózy neukonče-nou cestou tohoto kritického básnického myšlení. Ve snaze vyhnout se lacinosti nebo falešnosti — nástrahám svůdných obrazů, které přijdou na mysl příliš snadno, aby byly prav-divé — je každý nový obraz pouhým přiblížením k tomu, co je nevyslovitelné. Básník u vědomí toho, jak obraz může ma-nipulovat se skutečností: je příliš snadné žonglovat / s vahou věcí, jakmile jsou proměněny ve slova!,2 zastává morální záva-zek pravdivosti vůči světu. V konečném důsledku je pak jeho paradoxní touhou poezie beze slov: Byl bych chtěl mluvit bez obrazů, prostě jen / pootevřít dveře…3 U Jaccott eta však nikdy nepřeváží negativní psaní, které by směřovalo k bílé stránce. Ač básník obrazy zkouší a zavrhuje: Bylo to spíše jako oheň. A přitom nic nehořelo, nejsou popřeny absolutně, nýbrž stále v textu plápolají jako jeden z aspektů zachycované skuteč-

148 — 149


nosti. Ve snaze evokovat její živé ticho: Bystřina mluví, dovo-líte-li; ale vlastním hlasem: zvukem vody, se básník uchyluje k průzračnosti vět, lehkosti slov a nenápadné melodičnosti. Jeho přáním vysloveným na samém závěru předkládaného svazku je, aby jeho poezie byla jen šustění vzduchu, předaleko.

Lucie Koryntová

1 Jaccott et, Philippe. Giuseppe Ungarett i, Correspondance 1946—1970) — Jaccott et traducteur d’Ungarett i. Paris: Gallimard, 2008.

2 Jaccott et, Philippe. A la lumière d’hiver suivi de Pensées sous les nuages. Paris: Gallimard, 2004, s. 77.

3 Jaccott et, Philippe. Myšlenky pod mraky a jiné básně. Praha: Torst, 1997, s. 112.


Poznámka překladatelky

Překlad byl pořízen z francouzského vydání Cahier de verdure suivi de Après beaucoup d’années (Paris: Gallimard, 2007). Protože uváděné citáty z děl spisovatelů jiného jazyka autor většinou překládal sám, převádím — ve snaze zachovat sty-lovou jednotu básnického textu — všechny citované pasáže na základě Jaccott etova francouzského překladu.

Část kapitoly ”Vody Sauvy a vody Lezu“ byla publiko-vána v čísle Živelná poezie časopisu Plav — měsíčník pro svě-tovou literaturu (9/2011), s. 36—38.

Za odbornou pomoc při překladu děkuji Jiřímu Pelá-novi.

L. K.

150 — 151


Ilustrace

Gérard de Palézieux (1919—2012)

— Collines de Finges 1974, akvarel, 13‚6 × 15‚2 cm (repr. in Palézieux.

Aquarelles, ed. Genoud, Lausanne 2009, s. 40); zde na obálce

— Grignan 1976, akvarel, 11 × 21‚4 cm (repr. tamtéž, s. 60);

zde na s. 68— Champs de lavandes à Grignan 1976, akvarel, 14,2 × 18,3 cm (repr. tamtéž, s. 61);

zde na s. 6

Děkujeme Philippu Jaccott etovi a Florianovi Rodarimu za výběr uvedených akvarelů a nadaci La Fondation William Cuen det & Atelier de Saint-Prex za jejich poskytnutí.




Sešit zeleně

Třešeň — 8

Sešit zeleně Růže, náhle jako růže — 17 Zelený a bílý blazon — 20 Vrátily se deště — 28 Stoupání — 30 Hory proti světlu v letním ránu — 34 Úlomky srpna — 36 Na nebi tohoto vlahého svítání — 41 Úryvky zvednuté větrem — 44 Barvy zimních večerů — 53 Zjevení květin — 58 Tenký srpek měsíce — 65


Po mnoha letech

Výhled na jezero — 70Pivoňky — 74Vody Sauvy a vody Lezu — 80Poznámky na okraj noci — 86Věnec — 92Samoty — 104Muzea — 110Prázdná lodžie — 116Dva nástiny — 122V průsmyku Larche — 126Po mnoha letech — 134

Philippe Jaccott et — básnické prózy — 144Poznámka překladatelky — 150Ilustrace — 151


Z francouzských originálů Cahier de verdure a Après beaucoup d’années vydaných v jednom svazku v nakladatelství Gallimard v Paříži roku 2007přeložila a doslov napsala Lucie Koryntová

Vydal Filip Tomáš — Akropolis(Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info)v roce 2012 jako svou 223. publikaci

Ilustrace Gérard de PalézieuxRedakce Irena DanielováGrafická úprava a sazba písmem ArnoPro: Jan Dobeš — DesigniqTisk tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, Praha 4Knihařské zpracování obálky Tomos Praha a. s., Ohradní 59, Praha 4

Vydání první. Počet stran 156. TS 13ISBN 978-80-87481-93-6

Doporučená cena včetně DPH 280 Kč

Philippe Jaccott et

Sešit zeleně Po mnoha letech


Documents

Philippe Jaccottet: Sesit zelene – Po mnoha letech