NÁZORY NAEVROPU

názory & vzdělávání

Názory na Evropu

pro Vás připravil

Děkujeme za laskavou podporu Konrad-Adenauer-Stiftung.

Obsah

Slovo úvodem (Ondřej Kolář) 2

Evropy a my. Evropa dnes a zítra (Miroslav Bárta) 5

Evropa a svět po studené válce (Martin Kovář) 9

Několik poznámek k postavení Evropy v dnešním světě 9

Evropa – mýtus, pohádka, realita (Stanislav Bendl) 12

Deficity rovnováhy evropské demokracie (Václav Drška) 16

O obraně (Michael Romancov) 20

Názory na Evropu (Luděk Niedermayer) 22

Programové priority (Jiří Pospíšil) 25

Spravedlnost a rozumné evropské „zákony“ 25

Svoboda pohybu pro vzdělanost 25

Odbornost při vytváření norem 26

Proti korupci a zneužívání evropských peněz 26

Volný pohyb rozsudků 27

Jistota v rodinném právu 27

Kulturní různorodost 27

Ochrana životního prostředí jako důležitá politika EU (Bořivoj Šarapatka) 28

Má čtrnáctiletá válka (Jaromír Štětina) 30

Slovo úvodem Mgr. Ondřej Kolář

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou publikace, která nabídne různé pohledy na Evropu a její fun-

gování. Soubor textů a jejich autorů je pestrý a věřím, že pro vás bude dostatečně obo-

hacujícím nástrojem k rozšíření vašich pohledů na Evropskou unii.

Evropská unie je dnes vnímána jako samozřejmost. Vesměs pozitivní samozřejmost,

ovšem najdou se i tací, kteří ji vnímají negativně a usilují o její zrušení, či alespoň o naše

vystoupení z jejích struktur. Nabízí se otázka, co vlastně Evropská unie je. Jde o fede-

raci, konfederaci, svazek států, které spojuje společný trh? Vždyť ani nemají všechny

společnou měnu, která by jejich obchodování usnadňovala a jejich občany by nenutila

navštěvovat před výletem do ciziny směnárny a nakupovat valuty. Odpověď na otázku,

co je Evropská unie, není snadná. Troufal bych si i říct, že přesná charakteristika, která

by dokonale popsala toto těleso, neexistuje.

Sbližování západoevropských států po druhé světové válce završené smlouvami o vy-

tvoření Evropského společenství uhlí a oceli a Evropského společenství pro atomovou

energii, které se v roce 1967 sloučily v Evropská společenství, bylo logickým vyústěním

situace, která na starém kontinentu v padesátých letech dvacátého století panovala.

Evropa byla rozdělena na dva bloky, které, podporovány každý jinou nukleární supervel-

mocí, byly hnány kupředu touhou vyniknout nad soupeřem hospodářsky, technologicky

i sociálně-politicky. Je nasnadě, že západní státy měly k vítězství v tomto nerovném

závodě nakročeno již od samého počátku. Rada vzájemné hospodářské pomoci řízená

centrálními plánovači v Moskvě mohla stěží soupeřit byť jen se západoněmeckým Wirt-

schaftswunderem. Vytvořením společného trhu, praktickým zrušením vnitřních hranic

a zavedením volného pohybu osob nastartovala západní Evropa motor, který ji hnal

kupředu dostatečně dlouho na to, aby se mohla měřit se svým nejdůležitějším spojen-

cem a globálním hráčem číslo jedna – Spojenými státy. Ostatně – společně s evropskou

integrací se rozvinula i euroatlantická spolupráce, zejména v bezpečnostní rovině. Ze

staromódního kontinentu se stalo moderní a vyspělé společenství, které dokázalo svým

občanům zajistit kvalitu života v Evropě nikdy předtím nevídanou.

Přes všechny výhody, které s sebou evropská integrace přinesla, nebyla Evropa schop-

na podnítit Evropany k tomu, aby se Evropany skutečně cítili. Obyvatelé Evropy se cítí

být v první řadě občany svých národních států, evropská identita jakoby neexistovala.

/2

Možnosti, které z členství v unii plynou, jsou občany evropských států brány jako něco

automatického; něco, co tu bylo, je a bude a co rádi využijeme v náš prospěch. Je to

logické. Jednotlivé národy jsou v Evropě usazeny po staletí, po staletí dochází k jejich

prolínání a soupeření, vzájemnému ovlivňování a sdílení kultury, zvyků i zlozvyků. Karel

Čapek kdysi napsal, že je samozřejmé, že se chceme udržet jako národ, jako stát a jako

demokracie, že chceme žít svobodně a po svém způsobu. Druhým dechem ale dodal,

že vzhledem k naší geopolitické poloze, je to těžký úkol, který bude vyžadovat mnoho

sil. Tato slova by určitým způsobem šla aplikovat na všechny národy Evropy. Není snad

lidu, který by v průběhu věků nemusel vyvíjet značné úsilí k tomu, aby se udržel v kon-

kurenci ostatních. Evropa vždy byla kotlem, ve kterém to vřelo tu více, tu méně a tím

pádem je logické, že jednotlivé přísady v evropském eintopfu se pokoušely vyniknout

a nerozvařit se. Evropské národy jsou staletími kované a vedené k národní hrdosti. Ev-

ropská společenství, později transformovaná v Evropskou unii, existují teprve krátce na

to, aby si jejich obyvatelé uvědomili, že jsou v prvé řadě Evropany, protože evropanství,

tedy společné tradice, kultura a hodnoty je to, co je všechny po staletí spojuje.

Jedním z úkolů evropské unie by proto mělo být posilování „národního uvědomění“ –

tedy toho evropského. Evropa je bohužel pro své občany nesrozumitelná, stejně jako

bývala nesrozumitelná pro své zahraniční partnery, kteří nevěděli, komu v Evropě v

/3

případě potřeby telefonovat. Z Evropské unie se stává superúředník, který rád a s chutí

kecá do všeho, do čeho jen trochu kecat lze. Z bruselských a štrasburských kanceláří

proudí záplavy směrnic a nařízení, nad kterými zůstává obyčejným lidem rozum stát.

Evropské instituce a s nimi i celá unie se rychleji a rychleji odcizují a vzdalují svým ob-

čanům, ve kterých v důsledku toho sílí národní nacionalismus a pocit potřeby soupeřit

s těmi, se kterými se již přes šedesát let nesoupeří. Dalším z úkolů evropských vůdců

tedy logicky musí být otevření a zjednodušení Evropy jejím občanům. Přebyrokratizova-

ný moloch, který se vymyká kontrole, bude u lidí jen těžko hledat oblibu.

Zanedlouho nás čekají volby do Evropského parlamentu, do kterého se poprvé voli-

lo v roce 1979. Jde tedy o celkem mladou instituci, která ovšem snese porovnání s

bájným Atlantem, který na svých ramenou nesl váhu celé nebeské báně. Evropský par-

lament společně s ostatními institucemi sjednocené Evropy rozhoduje o budoucnosti

a každodenním životě všech občanů jednotlivých národních států sdružených v onom

nesrozumitelném tělese, které mnozí neberou vážně. Účast v evropských volbách od

jejich prvního konání stabilně klesá. Jakoby Evropané neměli zájem se podílet na sprá-

vě svých věcí. Je to ovšem logický důsledek výše popsaných skutečností. Psal jsem

o úkolech, které by měla plnit Evropská unie, respektive její orgány. My jako občané

Evropy máme ovšem úkol nejdůležitější – zúčastnit se voleb do Evropského parlamentu

a zvolit zástupce, kteří novodobého Atlanta posílí a lidem žijícím pod jeho náručí umož-

ní se s Evropou identifikovat natolik, že pro ně bude evropanství prvním v řadě jejich

„národních“ příslušností.

Děkuji ctěným autorům za jejich příspěvky a přeji vám příjemné čtení.

/4

Evropy a my. Evropa dnes a zítraprof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr.

Studium civilizací, minulých, nedávných i současných je užitečné v mnoha ohledech.

Jedno ze základních pozorování vyplývajících z této činnosti vyznívá zhruba v tom smy-

slu, že faktory, které přinesou tu kterou společnost na výsluní budou nakonec ty, které

zásadním způsobem přispějí k jejímu konci. Jako klasický příklad lze uvést růst státní-

ho administrativního aparátu, který s sebou nejprve přináší zásadní zdokonalení orga-

nizace systému, výběr daní umožňující financovat projekty netušených rozměrů atd.

Ve svém důsledku však tento systém nakonec hypertrofuje, začne pohlcovat zásadní

množství ekonomických zdrojů a systém nakonec činí značně nefunkčním.

Možná, že toto pozorování zní jako klišé, ale je v něm bohužel, domnívám se, značný

kus pravdy. Pravda, kterou nemusím prodávat, a které vesměs lidé ani nemají důvod

věřit. Jde o pozorování na dlouhou vzdálenost, rozhodně přesahující volební období

nebo preference reportingů v rámci firem. Proto jakoby skoro neexistovalo. Navíc je to

ve svém důsledku značně tísnivé konstatování. A my přece obecně nepříznivé zprávy,

navíc s dlouhodobým výhledem, tak rádi potlačujeme.

A co Evropa a tato poučka? V mnoha ohledech může být analýza posledních desetiletí

velmi ilustrativní. Rozmach administrativy Evropské Unie vedoucí k vybudování sofis-

tikovaného systému určujícího, která země má co (a kolik) produkovat bez ohledu na

/5

své specifické podmínky a tradici. Byrokracie vydávající tak složitá nařízení, že buďto

nejsou do důsledku aplikovatelná, nebo jejich výklad vyžaduje, abychom si na jejich po-

rozumění najali právníky. Diskuse problémů, která trvá leckdy tak dlouho, že problémy

mezitím vykonají své. Pokud bych měl shrnout své hlavní dojmy a subjektivně učiněné

závěry získané na základě svých aktivit na poli studia civilizací ve vztahu k tomu, co se

dnes v Evropě odehrává, chtěl bych zejména vyzdvihnout následující faktory, které po-

važuji za nejvýznamnější s ohledem na současný relativně špatný stav Evropy a západní

civilizace jako takové.

V prvé řadě postrádám jakoukoliv vizi respektive kultivaci duchovna. Na idejích křes-

ťanství a jakési víry v transcendentno naše civilizace vznikla a dosáhla netušené úrovně.

Zatímco dříve existovalo nadčasové pojítko spojující regiony a národy, dnes se toto po-

jivo zredukovalo na oběh hmotných statků a sdílení pseudocelebrit. To, že si na obecné

úrovni již nejsme ani vědomi našich kořenů, se začíná projevovat v mnoha každoden-

ních situacích, ale i v legálních úkonech. Hledání duchovního rozměru však není nikte-

rak snadné, nicméně bez vize a duchovního rozměru žádná civilizace nepřežila.

Mnoho z fenoménů, na kterých jsme civilizačně vyrostli, je, zdá se, vysoce nefunkčních.

V oblasti volného trhu je dnes regulováno tolik, že volná soutěž se zcela vytrácí. Pod-

mínky výběrových řízení jsou tak úděsné, že obvykle vyhrává nejlevnější nabídka, která

mnohdy (vlastně až příliš často) znamená nekvalitu, amatérismus a v důsledku značné

problémy.

/6

S tím souvisí i náš pokrok ve vědě. Jednotlivé státy i Evropská Unie jako celek mají

tendenci, ne - vlastně zálibu, v definování toho, co musí být strategické linie vědy a vý-

zkumu, které spasí svět. I zde se vytrácí volná soutěž, kvalita ustupuje kvantitě a kdo se

naučí formální pravidla soutěží má obrovskou výhodu. Jak by dnes asi dopadli E. Kant,

Aristoteles či A. Einstein? Museli by každý rok jistě vyplodit několik článků. O to méně

by nepochybně měli čas skutečně myslet. Tím, že nárůst vysokých škol a titulů kromě

své nesmyslnosti z podstaty porušuje i přirozenou distribuci vyjádřenou Gaussovou

křivkou, je z mého pohledu skutečně na pováženou.

S vykořeněním duchovna jde ruku v ruce pokrok v lékařství. Dnes již lidský život nevní-

máme jako cestu, která nezačíná narozením a nekončí smrtí. Smrt jsme vytěsnili jako

něco nepatřičného, co se nám vlastně do našeho materiálna až tak moc nehodí. Proto

ta úzkost, panika a snaha za každou cenu nepodvolit se smrti ani o píď. Leckdy nesmy-

slně. I zde, obávám se, však brzy narazíme na limity toho, co bychom chtěli, a co bude

reálně možné.

Když jsem zmínil pozitivní a negativní působení identických faktorů, nemohu se nedo-

tknout ani dlouhodobého působení sociálního zabezpečení. To již od konce 19. stol.

sehrává velmi pozitivní roli. Umožnilo růst moderních států a stalo se něčím, co dnes

považujeme za samozřejmé. Paralelně s tím však proběhla dekonstrukce základního

společenského kamene, na kterém stojí a beze vší pochybnosti budou stát i další spo-

lečnosti. Totiž rodiny. To je instituce již do značné míry nefunkční, vlastně je natolik

nefunkční, že pro to neexistují historické paralely. Její funkce do značné míry nahradil a

převzal stát. My jsme vychováváni tak, že od narození do smrti stačí natáhnout ruku a

stát se postará. Svým způsobem velmi zvrácená představa. Ve všech funkčních mode-

lech doposud známých to byla či stále ještě je totiž primárně rodina, která se postará...

Ne tak dnes. Resuscitace rodiny je naprosto nezbytným předpokladem pro restart naší

civilizace. To je ale myslitelné pouze tehdy, pokud dojde k zásadní reformě filozofie

konání evropských států.

To vše byly a jsou vesměs vnitřní faktory. Ty se však skoro vždy vyskytují ve spojení s

faktory vnějšími. Zde si musíme dosadit zejména klimatickou změnu. Bez ohledu na její

příčiny je jisté, že současné klima prochází velkou fázovou změnou, kterou charakte-

rizuje zejména značná nestabilita a rozkolísanost systému. To v mnoha částech světa

vytváří značnou nestabilitu již dnes. Jako klasický příklad může posloužit severní Afrika

a Přední Východ, kde značně postupující vysychání pravděpodobně odstartovalo i tzv.

Arabské jaro a do budoucna zřejmě může vést k migracím, jejichž rozsah si málokdo

dokáže představit.

Jedno je jisté, státy nepečující o své zdroje a svou vnitřní stabilitu nebudou mít šanci. A

/7

aby nebylo pochyb, co sem řadím: udržitelný rozvoj, neplýtvání zdroji, vysokou úroveň

řemesel a vzdělání na všech stupních, sofistikovanou výrobu, kvalitní a pestrou vědu,

stát neplýtvající veřejnými prostředky a kvalitní armádu.

Jak z toho všeho ven? Nebudu zakrývat, že historická zkušenost nás učí, že každý (ja-

kýkoliv!) systém jednoho dne zkolabuje. Kolaps však neznamená nic jiného, než „jen“

zásadní ztrátu složitosti, čili pokles životní úrovně. V tomto ohledu je nesmysl se domní-

vat, že systém lze reformovat. Nelze. Co však reálně lze, je příprava na příchod větší

krize a udělat vše proto, abychom její náraz umenšili naší aktivitou a konáním v našem

vlastním zájmu co nejvíce.

Proto ale je třeba zahájit skutečnou sofistikovanou debatu na téma, co může v budouc-

nu stát ještě být a co již ne, jaké jsou reálné možnosti udržitelného sociálního systému,

zdravotní péče a občanské společnosti (přičemž za občana považuji zjednodušeně ka-

ždého toho, kdo se budování občiny aktivně účastní). Nová definice státu se mi jeví jako

alfa a omega pokračování do budoucna. Neumím si ale v tuto chvíli představit, že by pro

ni bylo možno získat zásadní počet hlasů ve volbách.

V této diskusi by měly hrát zásadní roli zejména společenské vědy (že ji kromě ekono-

mie redukující fungování společností v podstatě na „má dáti - dal“ bohužel zatím moc

nehrají je jiná věc), které umožňují identifikovat zásadní dlouhodobé procesy a konflikty,

popsat jejich anatomii a navrhnout pravděpodobná řešení nebo alespoň opatření. Nic-

méně současný trend směřuje k jejich totální devastaci. Pokud ale neporozumíme tomu,

co se ve společnosti děje a proč, stáváme se nevyhnutelně krátkozrakými. Bohužel se

domnívám, že v tuto chvíli zrak ztrácíme rychleji, než si můžeme dovolit.

/8

Evropa a svět po studené válce: „konec dějin“ nebo „střet civilizací“? prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

Několik poznámek (nejen) k postavení Evropy (Evropské unie) v dnešním světě (1991 – současnost) Kolaps komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě a rozpad Sovětského

svazu (srovnávaný nezřídka co do významu například s porážkou napoleonské Francie

v roce 1815 či hitlerovského Německa v roce 1945; Brzeziński 1992, 34) na straně jed-

né a vítězství Spojených států amerických a jejich spojenců ve studené válce v letech

1989–1991 na straně druhé znamenaly konec jedné velké kapitoly moderních světových

dějin (Durman 2009, 354–454). V opojení z pádu „říše zla“ (D’Souza 2004, 130–133) a

komunismu, „největší lži dvacátého století“ (Glucksmann 2013, 112), přesněji řečeno

evropských komunistických režimů, neboť Číny a Severní Koreje se (stejně jako, ales-

poň prozatím, castrovské Kuby a několika dalších podobně bizarních států) tyto otřesy

prozatím příliš nedotkly, se zdálo, že nastává nová „unipolární éra“, v níž budou světu

jednoznačně dominovat USA a v níž budou na vzestupu síly demokracie a pokroku.

Další vývoj sice nepotvrdil tezi amerického politologa Francise Fukuyamy, že pád So-

větského svazu znamená „konec dějin“ (Fukuyama 2002), třebaže Jelcinovo a dnes Pu-

tinovo Rusko, nástupnický stát SSSR, nebylo, není a zřejmě nebude „Americe“ reálným

konkurentem, stejně jako jím prozatím nejsou, navzdory svému pokračujícímu hlavně

hospodářskému vzestupu, ani Čína, Indie a další rychle se rozvíjející státy – Brazílie či

Jižní Afrika (tzv. BRICS, Zakaria 2013, 16), současně ale naznačil přinejmenším dočas-

nou platnost teorie o americké dominanci (Krauthammer 1990–1991). Výtečně to uká-

zala hned první velká krize, k níž v době končící studené války došlo – pokus iráckého

/9

diktátora Saddáma Husajna přičlenit ke svému území Kuvajt (1990). Nástupce Ronalda

Reagana v Bílém domě George Bush starší po jistém váhání vytvořil mezinárodní alian-

ci, jež na počátku roku 1991 uštědřila irácké armádě těžkou porážku, vyhnala ji z Kuvaj-

tu (operace „Pouštní bouře“; Desert Storm) a zbavila Američany po dlouhých letech

„vietnamského traumatu“; rozhodnutí ponechat Husajna u moci však bylo chybou, za

niž USA a vlastně celý Západ v následujících letech draze zaplatily.

Skutečnost, že se Spojené státy dopouštějí mnoha chyb a že je jejich síla navzdory

zdánlivé všemocnosti limitovaná, navíc prokázalo hned několik dalších světových krizí.

Jako příklad lze uvést reakci Washingtonu na události v Somálsku (1991–1995) či, ještě

zřetelněji, na vývoj na Balkáně, tj. na bratrovražedné války mezi bývalými jugoslávskými

republikami, spojené s etnickými čistkami a vyvražďováním „nepřátel“, jaké Evropa ne-

zažila od roku 1945. Vypjatý nacionalismus bývalých jugoslávských politiků, především

srbského prezidenta Miloševiće, chorvatského prezidenta Tudžmana a dalších, nako-

nec přinutil Západ k zásahu, jenž byl v řadě ohledů problematický, ale který přece jen

stál – po všech představitelných i nepředstavitelných tragédiích – na počátku dnešního

stavu, kdy se demokratické Chorvatsko stalo osmadvacátým členem Evropské unie

(2013) a kdy ani vývoj dalších států v regionu nespěje, doufejme, k další katastrofě.

„Jedenácté září“, přesněji řečeno 11. září 2001, kdy teroristé z Al-Kájdy zaútočili na

newyorské World Trade Center a na Pentagon ve Washingtonu, tzv. „unipolární svět“

zásadně změnilo. Po japonském militarismu, německém nacismu, italském fašismu a

sovětském komunismu se stal novým ideologickým i vojenským protivníkem Spojených

států „islamistický džihádismus“ (Ellinger 2011, 576–578; Buruma – Margalit 2005),

jenž není pro Západ méně nebezpečný než jeho předchozí nepřátelé, třebaže se to

na první pohled nezdá a třebaže s ním Američané (a zčásti i jejich spojenci, zejmé-

na Britové) vedou jinou válku, než jakou vedli v letech 1941–1945, respektive v letech

1945–1989/1991. Na aktuálnosti tak získalo téma „střetu civilizací“, s nímž přišel v de-

vadesátých letech americký politolog Samuel Huntington, který konstatoval, že „hnací-

mi silami dějin nadále nebudou národní státy ani ideologie“, nýbrž „civilizace vymezené

náboženskými, právními a kulturními tradicemi“ (Huntington 2001).

Diskuse o „střetu civilizací“, či, chcete-li, o boji Spojených států a obecně Západu, s

„mezinárodním terorismem“ nebo se státy tzv. „osy zla“ (Axis of Evil – Írán, Severní

Korea) jsou i dnes, podobně jako diskuse o koncepcích tzv. orientalismu (Said 2006),

velmi živé a značně vzrušené; příznačný je, mimo jiné, s tím související vzestup nacio-

nalistických a xenofóbních politických stran v mnoha zemích Evropské unie. Navzdory

/10

nejrůznějším názorům je navíc stále zjevnější, že budoucnost Západu jako celku závisí

do značné míry, ne-li výhradně, na tom, zda se největší světová mocnost s výzvami,

jimž musí čelit, vyrovná a jaké priority a prostředky při tom bude volit.

Vzhledem k tomu, že Evropa, anebo přinejmenším její velká část, sdružená v Evropské

unii, je v drtivé většině ohledů nedílnou součástí Západu (Fiala 2007), jde také o její

(a tedy i o naši) budoucnost, ať už se jedná o její (naše) bezpečí, její (naši) prosperitu

či, dokonce, o její (naši) identitu (Buruma 2010; Sarrazin 2011; Kagan 2003; Komárek

2013; Lundestad 2012). Proto nám, Evropanům, obyvatelům Evropské unie, nezbývá

než věřit, či spíše doufat, že nástupci Baracka Obamy v Bílém domě budou, podobně

jako jejich předchůdci v letech 1914/1917–1918 a 1939/1941–1945, vůči „starému kon-

tinentu“ tak vstřícní a tak si vědomi nejen významu „Ameriky“ pro něj, ale i jeho význa-

mu pro „Ameriku“, že ona „pouta, jež nás přes Atlantik spojují“, zůstanou i v budoucnu

přinejmenším stejně pevná a silná jako dnes. Pokud by tomu tak nebylo, čekala by nás

pravděpodobně temná budoucnost.

/11

Evropa – mýtus, pohádka, realitaPaedDr. Stanislav Bendl

Co je symbolem Evropy? Brusel. A co je symbolem Bruselu? Manneken Pis alias čura-

jící chlapeček. Je možné, že někteří Mimoevropané podle tohoto možná i docela výs-

tižného kulturního vzorce občany našeho kontinentu vnímají tak trochu jako nedospělé

nebo jako vy…chytralé. Zmíněný modus prezentace Evropanů započal (jako většina

ostatních) již v antickém mýtu. Európa byla dcerou bájného krále Sidónu (tehdy fénické,

dnes libanonské město). Jako bohyně vypadala a jako bohyně si žila. V prorockém snu

se jí jednou zdálo, že o ni zápasí dvě ženy. Jedna personifikovala její domovinu, čili Asii,

druhá novou zemi za mořem, která tehdy ještě neměla jméno. Asie tehdy své soupeřce

podlehla a my dnes už víme, že nově vzniknuvší světadíl nakonec obdržel své jméno po

Európě, kterou v podobě býka unesl při famózním plaveckém výkonu na Krétu Zeus,

známý božský gigolo starověku. Európa Diovi porodila tři syny: ze dvou se stali slavní

vládci, z jednoho proslulý mudrc a spravedlivý soudce. Tím byl založen evropský sys-

tém vládnutí – ziskání moci násilím a podvodem, v další generaci již legalizace moci a

její následná a postupná dělba.

V této souvislosti není zřejmě náhodou, že kolébkou evropské kultury a civilizace se

stalo prostřednictvím Kréty Řecko. Právě potomci starověké Hellady totiž pro změnu

stáli v nedávné době na počátku veliké krize moderní Evropy, jež rozvířila celou řadu

zásadních otázek. Jaká je vlastně dnešní Evropa? A jaká by mohla a měla být?

Evropa v první řadě je a doufejme, že i nadále bude, euroatlantická. Všichni si to výraz-

ně uvědomujeme právě nyní. Ruský prezident v nedávných dnech oznámil konec éry

diskriminace Ruska ve světové politice. Údajně nastal čas obrany ruských národních

zájmů, jinými slovy obrany milionů Rusů žijících mimo Rusko. Putin obratně a demago-

gicky útočí na Západ, supermansky hlásá návrat „starého dobrého SSSR“ a za tento

asianismus je svými Rusy nesmírně ceněn. Novodobý ruský car 21. století míchá z

ruských filozofů přelomu 19. a 20. století, Nikolaje Berďajeva (Ruská idea), Vladimira

Solovjeva (Krize západní filosofie) a Ivana Iljina (O budoucnosti Ruska), opravdu hutný

ideologický boršč, jehož základní ingredience tvoří znovu oprášený ruský mesianismus

kombinovaný s vypjatým nacionalismem, autokracií, novou religiozitou a nezbytným

zřetelným opovrhováním Západem. Rusko deklaruje svou nechuť řídit se mezinárodní-

mi pravidly soužití států. Obsadilo Krym, pokouší se prosadit své páté kolony na Ukraji-

ně a v jiných státech s ruskou populací – např. pobaltských. A ty jsou dnes součástí EU.

Nelze nevzpomenout mýtus o Európě, ta v antice dokázala přemoci Asii. Dnes by se to

již Evropě nemuselo podařit – a to bohužel ani ve snu ne.

/12

Ono se totiž Evropě do sankcí

vůči ruskému kolosu ani příliš

nechce. Proč? Obchod Ruska s

USA činil v r. 2012 pouze 19 mi-

liard eur, oproti tomu s EU téměř

270 miliard eur. 76 procent cel-

kové evropské spotřeby plynu a

84 procent spotřeby ropy dodá-

vá evropským zemím Rusko. Ev-

ropané by ovšem měli pochopit,

že tady jde o mnohem víc než o

ekonomické zájmy a byznys. Je

dokonce možné, byť to zní lehce nadneseně, že jde o zachování samotné podstaty zá-

padní, euroatlantické civilizace. Ta stojí na hodnotách svobody a demokracie, kteroužto

„veteší“ se putinský asianismus v žádném případě nehodlá zatěžovat.

Vzhledem ke svobodě jakožto absolutnímu principu je z evropského hlediska dosti

sporné aktuální odpojení signálu ruské televize v Lotyšsku. K objektivní diskusi v našich

médiích by zřejmě rovněž přispělo více kritických a původních informací o ukrajinském

tolerování víceméně neofašistického Pravého sektoru či banderovské UPA. Není snad

jakákoli informační jednostrannost zavánějící cenzurou nepřípustná, ač konaná v zájmu

jakési vyšší pravdy a hlavně – nemůže být posléze demagogicky zneužita názorovou

protistranou?

Mnozí západní (i čeští) politici bohužel mylně považují Rusko za tzv. normální režim,

byť jen mírně vychýlený, s nímž se dá vcelku snadno jednat (resp. standardně politicky

hokynařit). Poučení z historie (1939,1968) jim zřejmě nic neříká. Dekadentní Západ je

prý již natolik ochromen touhou užívat si života, že se raději vzdá idejí, z nichž byl zro-

zen. Podle jiných názorů by dokonce Rusko mělo stát součástí EU. To má ale stejnou

logiku, jako kdyby se medvěd chtěl stát členem vlčí smečky. Zřejmě vhodnější by bylo

vůči putinismu vystupovat asertivně, rázně, zřetelně a jednotně. Vždyť již Jean Jacques

Rousseau kdysi dávno prozíravě tvrdil, že neexistují žádní Francouzi, Němci a Španělé,

dokonce ani Angličané, nýbrž pouze Evropané. Nikoli náhodou zní heslo Evropské unie

„In varietate Concordia“ neboli „Jednota v rozmanitosti“.

Pevné euroatlantické spojenectví by vedle budování prosperity uvnitř každého státu

mělo také směrem vně společně vyžadovat respektování zásad mezinárodních vztahů.

Ale je tomu tak doopravdy?

/13

EU například sice oficiálně vytvořila společný energetický trh, ale reálně s Gazpromem i

jinými energetickými ruskými mamuty jedná každá země sólo, zvlášť a v křečovitě naivní

snaze „vydupat“ si nějaké specifické výhody. Kde je ale ona kýžená společná energe-

tická politika, ten jednotný provaz zemí EU? Německá ekonomika nedávno přepřáhla

směrem k obnovitelným zdrojům, čímž ovšem mj. kontraproduktivně zvyšuje svou zá-

vislost na ruském plynu a následně politicky zařazuje vůči Rusku zpětný chod. Spojené

státy navíc ústy prezidenta Obamy i jinak již několikrát varovaly evropské spojence, že

jejich neochota podílet se na bezpečnostních misích a více investovat do své obrany

může destruovat Severoatlantickou unii. Dnešní Evropané by tuze rádi měli bezpečnost,

která je moc nestojí a kterou jim sice někdo nějak zajistí, ale oni se případně mohou

tvářit, že s tím vlastně nemají zas tak moc společného (viz např. osud americké raketo-

vé základny v Brdech). Evropa získala ve druhé polovině 20. století renomé světadílu,

který usiluje o to, aby nevzešla válka z jeho území, posiluje integraci a zvyšuje blahobyt

občanů. Vnější nebezpečí pro Unii však jakoby neexistovalo. Jednotlivé země snižují

výdaje na obranu a neplní dohodnuté částky. Konkrétně ČR naplánovaná dvě procenta

z HDP vynaložila na obranu naposledy v roce 2005 a od té doby během vlády pravice

snížila své výdaje téměř na polovinu. ČR dnes vydává na obranu zhruba 42 miliard

korun. Předpokládaná dvě procenta HDP obnášejí téměř 77 miliard. Náš stát by tedy

měl do své obrany logicky investovat každoročně dalších 35 miliard. V úvodu zmíněný

Maneken Pis prý kdysi dokázal zachránit Brusel před obléhateli tím, že buď močil přímo

na útočníky nebo jim svým močotryskem uhasil zápalnou šňůru. Toto řešení ovšem není

aktuální.

Bude-li Evropa více odpovědně a kolektivně řešit problém své vojenské i ekonomické

bezpečnosti, nebude se pak muset obávat Asie a může se více koncentrovat na rozvoj

klíčových hodnot a principů evropské integrace. Mezi ně patří odpovědné vládnutí v

duchu liberální demokracie založené na důstojné politické kultuře. Dodržování principů

právního státu. Aktivní participace občanů na správě a řízení státu i Evropské unie.

Zachování občanských svobod a společenské soudržnosti zabraňováním extremismu,

rozvážná imigrační politika a účinná integrace menšin. Fungující a progresivní ekono-

mika postavená na svobodném podnikání s minimem byrokracie, průhledné a férové

soutěži o veřejné zakázky.

Tenhle výčet vyhlíží snad už ani ne jako antický mýtus, ale spíše jako moderní pohádka.

Ve všech jednotlivých oblastech má Evropa značné rezervy. Odpovědné vládnutí, dodr-

žování principů právního státu funkčnost ekonomiky či férovost zakázek znehodnocují

mnohé nedostatky tzv. lidského faktoru (u nás např. NečasNagygate či Rathova téměř

/14

ježíšovská přeměna vína v „melouny“). Půvabný doklad eurobruselské politické pse-

udokorektnosti představuje také zřízení močící dívky (Jaenekke Pis, 1987) a močícího

pejska (Zinneke Pis, 1998) coby protiváh Maneken Pis. Mimochodem tento již zmíněný

čurající chlapeček může budit asociaci symbolu vychytralosti (jen vybroušený jazyko-

vý jemnocit mi brání použít slova typicky českého, přiléhavějšího). Milého, močícího

cherubínka lze však též považovat za ikonografický symbol andersenovského dítěte,

jež jako jediné dokáže v rámci dnešní evropské pohádky náhle, překvapivě a odhalivě

zvolat: „Hle, král je nahý!“ Jsme dnes konečně my, Češi, schopni zbavit se své oblíbené

růžové (nebo taky totálně černé) optiky a nazřít svůj úděl Evropanů objektivně? A dokáží

koneckonců svůj úděl Evropanů objektivně nahlédnout sami Evropané? Nezbývá než

doufat, že ano.

Teprve příští vývoj ukáže, zda Evropa pokročí v integračním procesu a bude směřovat k

politické unii (Spojené státy evropské). Či zda zařadí zpětný chod, provede dezintegraci

směrem zpět k jednotlivým národním státům. A nebo zda zůstane i do budoucna na

zhruba dnešní úrovni integrace. Tohle téma bude zcela jistě i nadále tvořit náplň práce

politologů i politiků, ekonomů i právníků, mediálních expertů i novinářů, obranných stra-

tégů i bezpečnostních odborníků.

Já sám

osobně jsem

se v minu-

lém měsíci v

roli porotce

zúčastnil za-

jímavé lite-

rární soutěže

s názvem

Naše Evro-

pa. Přečetl

jsem několik

desítek prací

našich stře-

doškolských studentů. A můj celkový dojem? Evropanství nabývá síly u dnešní mladé

generace. Ta jednak více cestuje než generace předchozí, jednak frekventovaněji a

kvalifikovaněji překračuje i různorodé komunikační hranice a bariéry na sociálních sítích.

Navíc se chová více racionálně a pragmaticky, nenechá se snadno zmanipulovat. Proto

zůstávám i do budoucna mírným eurooptimistou.

/15

Deficity rovnováhy evropské demokracie z pohledu historika středověkudoc. PhDr. Václav Drška, Ph.D.

Když se mi kdysi dostal poprvé do rukou první svazek Liviových Dějin Říma, zaujaly mě

hned úvodní věty předmluvy Václava Marka. Píše v nich o Polybiově obdivu k římské

republice, Sallustiově kritickém pohledu o sto let později a Liviově skepsi k době, která

„nemůže snést ani své chyby, ani léky proti nim“. Dějepisec žil ovšem v době Augusto-

vě, která je přitom pro nás spíše symbolem římských úspěchů než neúspěchů. Můžeme

to však na druhé straně považovat za doklad schopnosti vnímavého historika vidět pod

povrch věcí i za důkaz nesdělitelnosti takového poznání elitám, které rozhodují. Přizná-

vám, že toto téma mě pronásleduje již několik desetiletí.

Obvykle se konstatuje, že naše civilizace je dědičkou civilizace antické. Poněkud se

však podceňuje fakt, že anticko-křesťanský odkaz přejímaly germánské a slovanské

kmeny, které mu rozuměly po svém. A rovněž tak obvykle hovoříme o tom, že vyznává-

me princip občanské společnosti; jako by nás to vracelo k latinskému pojmu civis Ro-

manus, ale pozapomínáme přitom, že římské občanství se zrodilo z potřeby spravovat

obec coby stát (civitas), zatímco to naše bylo naroubováno na systém, který vznikal z

královské kmenové (gentilní) vlády nad lidem, a nikoliv nad územím. Zatímco magist-

ratury zůstaly i za císařství v principu volitelné na omezené období, králové se vybírali

navždy. Jiný způsob distribuce moci tudíž i předpokládal jinak uplatňovanou odpověd-

nost, a jestliže se Římské impérium stalo nositelem jakéhosi universálního občanství,

pak germánsko-slovanský gentilismus základem pro národy středověku a novověku.

Otázkou tedy je, zda uvedené rozdíly hrají v dnešní době nějakou roli, popřípadě mohou

potencionálně působit jako rizika.

Má se často za to, že středověký stát, jehož je ten náš do velké míry dědicem (alespoň

v teritoriálním, etnickém či tradičním smyslu), byl založen až na téměř absolutním rozho-

dování panovníka. Pokud ovšem vůbec něco takového opravdu existovalo, pak až jako

novověký absolutismus a jen o několika málo evropských zemích po krátký čas. Stře-

dověké království se ale ve skutečnosti zrodilo z království kmenového a potvrdilo svou

vitalitu jen díky tomu, že se dokázalo úspěšně vyrovnat s pozdně antickou politickou

tradicí. Bylo nuceno kooperovat s elitami zanikajícího západního císařství, a jak ukazují

příklady gótských, burgundských či franských panovníků, přijalo tudíž legalitu basileů v

Konstantinopoli a i s její pomocí se domohlo vedle staré moci nad vlastním lidem i nové

moci nad původními obyvateli a občany římského státu.

/16

Druhé omezení přicházelo ze strany církve. Latinská patristika od Tertulliána zřetelně

oddělovala právní kompetence státu od sféry osobní odpovědnosti za vlastní svědomí,

až papež Gelasius I. věc formuloval zcela jasně: „Vznešený císaři, jsou dvě věci, jimiž se

zásadně řídí tento svět: posvátná autorita biskupů a moc královská. Z nich je o to větší

břemeno kněží, že ti se budou muset na věčném soudu odpovídat i za krále lidí. Neboť

ty víš, nejmilostivější synu, že co do důstojenství předčíš celé lidské pokolení, před vůd-

ci věcí božských však bohabojně skláníš šíji a očekáváš od nich základy svého spasení.

... Jestliže totiž vysoké duchovenstvo v oblasti státního pořádku uznává vládu svěřenou

ustanovením Božím tobě a poslouchá tvé zákony, aby se ani zdánlivě neprotivili ve

světských věcech tvému rozsudku – s jakou horlivostí, prosím, se pak sluší poslouchat

ty, kteří jsou především ustanoveni spravovat ctihodná tajemství?“ Bylo tedy jasno: král

byl sice vlastníkem státu, ale jen v tom smyslu, že mu ho jako služebnost (ministerium)

svěřil Bůh, a byl proto i za tuto službu odpovědný.

Byť se o tom vedou často diskuse, ani středověký stát proto nikdy zcela neztratil svůj

veřejný charakter či povahu instituce a pojmy, jako spravedlivá vláda či veřejné dobro,

v úplnosti nevypadly z kronikářských slovníků ani z úředních dokumentů. Měly dokonce

i svá pevná kritéria, obvykle mír, jednotu země a spravedlnost. Je pravdou, že církvi

zůstal dlouho monopol posuzovat, zda panovník těchto hodnot dbá, anebo je tyranem;

důležité právo posuzovat způsob výkonu moci zůstalo ale zachováno, včetně rozsáhlé

/17

škály prostředků, jak si jeho náležitou formu vynucovat, počínaje veřejným pokáním a

konče možným sesazením. A pozadu nezůstávaly ani světské elity, formující se jak z

barbarského, tak římského prostředí. Jejich vliv rostl, tak jak rostlo jejich ekonomické

zázemí a rozhodování panovníka cum consensu se postupně přestalo týkat jen biskupů

a přešlo stejným dílem na světské hodnostáře. Za vrchol tohoto procesu a současně

zlom v podobě státu je často považována anglická Magna charta; podobné rysy však

nese i u nás méně známý kapitulář Karla Holého, vydaný v Coulaines roku 843. Oba

dokumenty spojuje především idea vzájemně kontrolované spoluvlády krále a stavů

(v dikci coulainského dokumentu věrných vznešeného řádu duchovního a vznešených

mužů stavu laického), tedy důraz na konsensualitu vládnutí, což je tradice, které se

držíme dodnes. A pak tu je druhý společný princip, totiž poznání, že lepší než krále svr-

hávat z trůnu je nutit ho permanentně k dodržování přijaté dohody. Z tohoto principu tak

vzniklo právo na legální oponenturu výkonu moci, oponenturu, která už neměla původ

boží vůli, ale pozemské dohodě knížete a elit, za niž všichni bez rozdílu přijali společnou

odpovědnost. Jakkoliv to zní možná naivně, kontrola a sebekontrola nad přijatými roz-

hodnutími patřila tedy do běžného katalogu mentálních kvalit vládce, který, jak to pěkně

vyjádřil Drahomír Suchánek ve své monografii o císařství a papežství v době otonské,

poměřoval neustále správnost svých rozhodnutí mírou prospěšnosti jejich dopadu. Ne-

byl to zdaleka demokratický model, ale jeho předností bylo, že ti, co rozhodovali, nesli

za svá rozhodnutí i bezprostřední a osobní odpovědnost. Nezdar byl důsledkem osobní

chyby či selhání, nikoliv produktem nechápavých voličů.

Podobnou rovnováhu můžeme sledovat i na ose gentilismus – universalismus. Na jedné

straně ani papežství na svém vrcholu za časů Inocence III. nedokázalo latinské Evropě

vnutit koncept církevního universalismu, na straně druhé stejně tak selhaly i všech-

ny císařské pokusy. Evropa se však přesto nestala mozaikou izolovaných národních

monarchií, ale království sdílících společné morální, kulturní, vzdělávací či náboženské

instituce. Je velmi sporné, ba dokonce nepravděpodobné, že by Karel Veliký či Ota

III. pomýšleli na stvoření jakési jednotné Evropy, nepochybně však přispěli k tomu, že

společnou středověkou Evropu charakterizovaly později tři pojmy a instituce: imperium

a císařství, sacerdotium a římské papežství a studium, tedy univerzity, jež symbolicky

zastupovala Paříž.

Vraťme se tedy na začátek. Jaká rizika lze z toho všeho vyvozovat pro dnešek? Zdá

se mi, že tím nejzávažnějším je nepoměr mezi přiznanými právy a vyžadovanou od-

povědností. Přitom tento problém nastává už na občanské úrovni, ale stává se stále

závažnějším, směřujeme-li k vyšším patrům rozhodovacích procesů, tedy k dnešním

/18

elitám. Závažnější proto, že zatímco elity středověku byly na obě stránky svého úkolu

připravovány, ty dnešní přinejmenším zčásti ne, přičemž možné dopady jejich rozhod-

nutí jsou nesrovnatelně větší, stejně jako jsou nesrovnatelně větší základní nároky ob-

čanské společnosti. Pro budoucnost by tedy bylo žádoucí neprohlubovat koncept práv

a nároků, ale koncept odpovědností a povinností. Za druhé se jako markantní jeví ne-

poměr mezi politickým programem a časovými možnostmi ho plnit. Středověký vládce,

ale i středověké elity jako mezigeneračně se obnovující kolektiv s výsadním postavením

nebyly vázány časem – paradoxně to dovolovalo přijímat strategická rozhodnutí, jejich

realizace mohla být dlouhodobá. Dnes jsme svědky toho, že pětileté volební cykly prak-

ticky negují možnost vytvářet jakékoliv dlouhodobé programy, což ale přispívá ke krizi

politických stran a tím i ke krizi demokracie. Protože řešením tu jistě není volební cyklus

prodlužovat, nezbývá než snížit očekávání a nárok. Jenže k tomu je potřeba vzdělaného

voliče: cestou, jistě však utopickou, tu je investice do vzdělanosti (studium) a nikoliv

mediálního pseudoinformování. Za třetí je nutné se znovu a znovu zamýšlet na projek-

tem evropské integrace, neboť jsem přesvědčen o tom, že sjednocení na bázi nějakého

evropského občanství bude ještě velmi dlouho nemožné. Zakořeněnost evropských na-

cionalit je hluboká, a byť dnes maskovaná termínem „národní zájem“, trvá.

Konečně, je třeba vážně přemýšlet, zda již nestojíme uprostřed hluboké krize. Nedávné

události na Ukrajině mimo jiné prokázaly, jak malá ochota Evropanů existuje k přijetí

opatření, jež by nás nutila nést jejich nepříjemné následky. Je-li však tento diskonfort

vedlejším účinkem Liviem zmiňovaného léčiva, bude cesta z nemoci ven obzvláště slo-

žitá.

/19

O obraně

PhDr. Michael Romancov, Ph.D.

Před 690 lety, v roce 1324, sepsal velikán pozdního středověku, Marsilius z Padovy,

jedno z nejdůležitějších děl evropské politické historie: Defensor Pacis. V tomto díle

byly položeny základy modernímu chápání státní suverenity, od které vedla dlouhá, leč

v zásadě přímá cesta k suverenitě teritoriálních států, jež se po Třicetileté válce stala

základem evropského, a později i světového systému mezinárodních vztahů.

V Marsiliově pojetí se stát stal obráncem a garantem veřejného míru, což je role, kterou

dnes nejlépe a nejdůkladněji plní demokratické právní státy tzv. Západního společen-

ství, jež není definováno jako jednotka geografická, etnicko-jazyková nebo náboženská,

ale jako společenství sdílející demokratické hodnoty a sledující demokratické cíle.

ČR se podařilo stát se jeho součástí a jako plnoprávný člen má také povinnost, spolu s

ostatními, pečovat o jeho udržení a rozvoj. Demokratická Evropa, na jejímž geografic-

kém okraji se nacházíme, posledních dvacet let snila sen o světě, v němž naše hodnoty

postupně dojdou univerzálního uznání a akceptování. Teď, podobně jako ve 30. letech

minulého století, přichází náhlé a surové probuzení.

/20

Zábor Krymu, a možná anexe dalších evropských území, je až děsivě přesnou analogií

agresivního chování, jež stálo na počátku Hitlerova snu o radikální změně světového

řádu, jenž se zrodil z ekonomické krize 20./30. let. Zdá se, že se i Rusko krizi 2007/2008

rozhodlo využít k podobnému cíli. Spoléhá na to, že ohrožená ekonomická prosperita

Evropanů bude takovou hrozbou pro politické elity, že si ruským ambicím nedovolí ra-

zantně čelit.

Stejně jako ve 30. letech je Evropa ohrožena agresivní mocností, stejně jako ve 30.

letech představují čeští komunisté u nás, a jejich bratranci v okolních zemích, pátou

kolonu Kremlu. Jeho současný vládce však do zbraně volá i pravicové extremisty.

Rudo-hnědý mix představuje to nejodpornější, co Evropa stvořila, a vzhledem k charak-

teru současné ho ruského režimu je bohužel logické, že právě tam nachází mocenskou

oporu a politickou i „morální“ záštitu.

Nemůžeme se divit, že komunisté nedočkavě vyhlížejí návrat „idylického“ stavu 70./80.

let, kdy Brežněvem nastolená doktrína omezené suverenity uvrhla naši zemi, a značnou

část Evropy, do odporného stavu totálního morálního marasmu a relativního ekono-

mického blahobytu, reprezentovaného ledničkou plnou nekvalitních potravin. Takové

hrozbě je třeba se vší rozhodností čelit a ukázat, že odpovědnost, stojící na staletou

praxí ověřených a potvrzených hodnot, znamená nesrovnatelně více, než kolaborací

podmíněná relativní prosperita.

Kdo nezná svou historii, je odsouzen k jejímu opakování. Máme tu výhodu, že nám se

již poučení dostalo. 12. března 2014, u příležitosti 15. výročí vstupu ČR do NATO, po-

depsali všichni předsedové politických stran zasedajících v Poslanecké sněmovně PČR

Deklaraci o obraně ČR, s jedinou výjimkou, jíž byl zástupce KSČM.

Musíme se spojit s těmi, kteří mají stejné hodnoty, cíle a zájmy. Obojí najdeme v Evropě

a v širším kontextu pak také u všech dalších zemí Západního společenství, v prvé řadě

pak na opačném břehu Atlantiku. Jedna z premis Mistra Sun, klasika strategického

myšlení, zní: Důležitější než znát nepřítele je znát sám sebe! Víme, že Západ byl vždy

zaskočen chováním agresorů, ale vždy dokázal reagovat. Dokážeme to i tentokrát, a

pokud se přidržíme zásady, že „nejlepší obranou je útok“ půjde to lépe. Prvním krokem

by mohl být hodnotový a argumentační útok na ty, kteří nás chtějí vidět jako zemi s

omezenou suverenitou, pod patronátem Vladimira Putina!

/21

Názory na EvropuRNDr. Luděk Niedermayer

Evropská Unie u našich občanů zrovna moc populární není. A je to nemalý paradox.

Právě onen nepříliš oblíbený „Brusel“ je totiž zdrojem podstatné části, ne-li drtivé vět-

šiny naší stability, bezpeční či prosperity. A vděčíme mu dokonce za stovky proinves-

tovaných miliard korun, které byly v rámci kohezní politiky proinvestovány ve jménu

zvýšení kvality života v naší zemi.

Možná, že i toto stálo do jisté míry za mým rozhodnutím, po létech, kdy jsem se vyhý-

bal přímému zapojení „do politiky“, svůj postoj změnit a kandidovat za TOP 09, zjevně

nejvíce evropsky pozitivní z velkých českých stran, do Evropského parlamentu. Rád by

se totiž touto cestou pokusil nejen přispět k tomu, aby Evropa byla pro nás „tím dob-

rým místem pro život“, ale také bych se chtěl pokusit postoj našich občanů „v pohledu

na Brusel“, měnit. Nejde mi přitom vůbec o „idealizování Unie“, kterou ze své profesní

zkušenosti léta důvěrně znám, a proto vím, že je jako každá podobná instituce také hři-

štěm různých skupinových, státních neb třeba podnikatelských zájmů. A proto i v ní jde

občas o souboj „dosti ostrých loktů“. Ale byl bych rád, kdybychom pochopili, jak moc

je naše budoucnost s úspěchem evropského integračního procesu spojena, abychom

lépe využívali možnosti, tuto budoucnost i sami ovlivnit. A třeba i o to, abychom si uvě-

domili, za co vše dalším Evropanům vděčíme a co jim můžeme naopak dát.

/22

Před vypuknutím Rusko-Ukrajinské krize byla Unie pro nás spojena jednoznačně s eko-

nomickými otázkami, často souvisejícími s doznívající krizi z roku 2008. Je možná dob-

ře, že až šokující invaze Ruské armády na Krym připomněla, že v Unii nejde jen o volný

obchod či kohezní miliardy. Nicméně díky svým zkušenostem a znalostem bych se rád,

pokud získám důvěru voličů, angažoval zejména v ekonomických agendách.

Úkolů zde není málo. Na dokončení a zejména uvedení v život čeká rozsáhlá agen-

da nové regulace finančního systému, zahrnující nejen novou regulaci bank či koncept

bankovní Unie, ale i pouze zatím naznačený koncept redefinice komerčních bank (zahá-

jený prací Likanenovy komise) nebo doposud nezahájené práce na srovnání podmínek

regulace bank a tak zvaného šedého bankovnictví. Také nová regulace pojišťovnictví

spadá do této oblasti. Vůbec otázky prohlubování fungování evropského trhu (ten dnes

představuje největší ekonomický celek na světě), do které kvalitní a napříč trhy férová

regulace patří, je zásadní pro zajištění ekonomické stability a prosperity Evropy.

Zásadní změnu během krize nastala v oblasti pravidel pro makroekonomickou stabilitu

a koordinaci politik. Nová pravidla, zejména Six pack a Two pack již vstoupila v život,

ale jejich doladění v praxi, či nalezení balance mezi jejich rozhodným vynucováním a

ekonomickou racionalitou je výzvou pro budoucnost.

V neposlední řadě považuji za podstatnou část ekonomické agendy i sladění pro bu-

doucnost zásadní respekt k ekologické i ekonomické udržitelnosti s kratším horizontem

ekonomických zájmů. Mám za to, že zejména díky rozvoji moderních technologií a do-

sažené úrovni bohatství společnosti lze v této oblasti dosáhnou více, než se dnes zdá.

A to bez toho, aby tím byla ohrožena prosperita či konkurence schopnost evropské

ekonomiky.

/23

V ekonomické agendě se toho tedy zřejmě v Unii odehraje v příštích letech mnoho, i

když nepůjde o tak revoluční a rozsáhlé změny, jako ty, které v důsledku krize proběhly

v minulých letech. To neznamená, že hledání co nejvhodnějšího nastavení pravidel,

která zajistí, že trhy budou regulovány jen tam, kde to je opravdu potřebné a formou,

která nebude neadekvátně nákladná a bude účinná, je malým a snadným úkolem. Právě

kompetentní doladění navrhovaných norem, snížení rizika „přibalování“ nesouvisejících

součástí do nových regulací (které by v řadě případů měly pouze nahradit nestejné, a

pro firmy nákladné a méně efektivní regulace národní) je malým a snadným úkolem. I

česká legislativa je plná ukázek toho, jak se původní dobrý úmysl zákonodárců proměnil

v nevhodný, či zbytečně nákladný počin. Tomuto riziku lze čelit jen vysokou kompetencí

institucí, které se na vzniku norem podílejí. Tedy i Evropského parlamentu jako celku a

zejména jeho členů. A také respektováním konceptu, že chceme nikoliv více regulace,

ale kvalitnější regulace a nikoliv bezhlavé posilování evropské úrovně pravomocí proti

národní či regionální, nýbrž respektování principů subsidiarity.

Není vůbec vyloučeno, že následující léta postaví před evropany zcela nové, často ob-

tížné výzvy. Stejně tak je možné, že se naplní možnost, že další roky budou ve jménu

oživení evropských ekonomik a zúročení řady silných stránek, kterými evropské země

disponují. Jasné však je, že to, co se v Unii bude dít, bude mít na naši zemi rozhodující

vliv. A také to, že i my můžeme, v nemalé míře ovlivnit to, co se v Unii uděje. Této mož-

nosti bychom se měli využít lépe, než v minulosti.

Souvisí to také s tím, že by mělo být úkolem odpovědných representantů naší země,

aby občanům více a srozumitelně říkali, co pro nás Unie znamená, a že Evropa nejsou

„oni“ ale že jsme to „my“. O toto vše bych se alespoň trochu rád svým působením v

Evropském parlamentu přičinil, dostanu-li k tomu důvěru našich občanů.

/24

Programové priorityJUDr. Jiří Pospíšil

Spravedlnost a rozumné evropské „zákony“Během své dosavadní práce v politice jsem si téměř každodenně uvědomoval, jak po-

stupně narůstá vliv „zákonů“ přijímaných v Evropské unii na naše životy. Jako ministr

spravedlnosti, který v době českého předsednictví v Radě Evropské unie předsedal

radě ministrů pro justici, jsem zblízka poznal, jak evropské právo zasahuje do stále

více oblastí. Je proto nezbytné, aby Českou republiku v Evropském parlamentu za-

stupovali ti, kteří tam dohlédnou na to,

aby se upravovalo jen opravdu nutné.

Není potřeba mít evropský „zákon“

na každou maličkost, ale je třeba řešit

spolupráci v tak důležitých oblastech,

jako je například boj s organizovaným

zločinem či s praním špinavých peněz,

vymahatelnost rozsudků napříč Unií,

propojení úpravy rodinného práva či

podporu studia v jiných státech. Jako

vystudovaný právník, poslanec a bý-

valý ministr bych rád České republice

pomohl právě na tomto poli.

Pocházím z Plzně, která je centrem západočeského regionu, ležícího při naší západní

hranici. Uvědomuji si proto, jak důležitá je naše pozice v Evropské unie pro každodenní

život v naší zemi. V Plzeňském kraji si i díky americkému osvobození a následnému

nástupu komunistů k moci stále dobře pamatujeme, jak rychle se může změnit naše

tradiční prozápadní orientace. Považuji proto za klíčové, aby nás v Evropském parla-

mentu zastupovali lidé, kteří vědí, že jako Češi jsme vždy byli a budeme Evropané. Ty

dva pojmy nejsou v žádném rozporu a naopak se doplňují. Je to tak dobře, přestože

by nás někteří nejen v minulosti, ale i teď raději viděli v říši mocného ruského medvěda.

Přijďme k volbám, ať nás tito lidé v Unii nezastupují!

Svoboda pohybu pro vzdělanostDo politiky jsem vstupoval jako vysokoškolský učitel a později jsem po určitou dobu

působil i jako děkan právnické fakulty. Je mi proto blízká oblast vysokého školství, kde

bych chtěl „dohlédnout“ na to, aby Evropská unie dávala co nejvíce peněz do progra-

/25

mů, které umožní studentům výměny mezi univerzitami a studium v jiných evropských

státech. Vyroste-li další generace s lepší znalostí jazyků a zkušeností ze zahraničí, pak

se v Evropě, ani ve světě, naše republika neztratí.

I proto si vzdělávání zaslouží zvýšenou pozornost, přestože je stále ještě v první řadě v

gesci národních států. Existují ovšem minimálně dvě oblasti, které již dnes řeší EU a v

nichž je Unie zejména pro mladé lidi velmi prospěšná.

První je již zmíněná oblast podpory studentské mobility, kde zejména program Eras-

mus+ potřebuje další podporu. Budu usilovat o další zlepšování jeho podmínek a další

navyšování prostředků do něj.

Druhou oblastí v rámci vzdělávání, která si zaslouží další rozvoj v rámci Evropské unie,

je potom oblast vzájemného uznávání studia a dosažených titulů.

Odbornost při vytváření norem V oblasti právní bych se chtěl především zaměřit na oblast boje s praním špinavých pe-

něz. Evropský parlament v uplynulých měsících například projednával návrh směrnice

Evropského parlamentu a Rady o předcházení zneužití finančního systému k praní pe-

něz a financování terorismu a bude v tom po volbách pokračovat. To je přesně oblast,

která si zaslouží pozornost, protože podobné normy jsou nezbytné, na druhé straně

musíme vždy mít na zřeteli, že musí být přijímány ve formě, která nebude bránit svobo-

dě podnikání a omezovat zbytečně práva občanů.

Proti korupci a zneužívání evropských penězJiž v době mého působení na ministerstvu spravedlnosti jsem usiloval o to, aby byl v

České republice právní systém nastaven k minimalizaci prostoru pro korupci a organi-

zovaný zločin. Snaha o rozvázání rukou českým státním zástupcům v této oblasti mne

sice stála křeslo ministra, zanechala ve mně ale hluboké přesvědčení, že tento boj má

smysl.

Zkušenosti s reformou českého státního zastupitelství bych nyní mohl zúročit také na

půdě Evropského parlamentu, protože se nyní v unijních institucích projednává vytvo-

ření Úřadu evropského veřejného žalobce, který by stíhal skutky poškozující finanční

zájmy Unie. Vytvoření tohoto úřadu může pomoci v boji se zneužíváním unijních peněz,

ale jeho kompetence musí být nastaveny tak, aby nemohlo dojít k jeho zneužití. Vytvo-

ření nového úřadu v sobě také skrývá riziko prodloužení soudního řízení či nejasností

jeho sladění s českými ústavními pravidly.

/26

Volný pohyb rozsudkůDíky zkušenostem z funkce ministra si uvědomuji, že řádně a efektivně může fungovat

jednotný vnitřní trh jen tehdy, když se povede zabezpečit nejen svobodný pohyb osob,

zboží a služeb a kapitálu, ale i volný pohyb rozsudků, který je někdy označován jako

tzv. pátá svoboda. Rychlá vymahatelnost rozsudků z jiných členských států zvýší právní

jistotu a pomůže i podnikatelům.

Mým cílem proto bude dosažení rychlejší a účinnější vymahatelnosti rozsudků vyda-

ných v některém z členských států v jiném státě EU a efektivní spolupráce soudů v

rámci EU. V tomto směru musí EU vytvářet tlak na členské státy, včetně České repub-

liky, který bude směřovat k rychlé a účinné vymahatelnosti práva ve všech členských

státech EU a napříč členskými státy EU. Česká republika má možnost využít zkušeností

z těch zemí EU, kde je díky existenci demokratického právního státu bez přerušení tota-

litním režimem vymahatelnost práva na lepší úrovni. Tato problematika bude nabývat na

významu spolu s rostoucím počtem obchodních a občanských (spotřebitelských) sporů

a uplatňováním práva v rámci EU bez ohledu na hranice jednotlivých členských států.

Jistota v rodinném právuJsme zemí v srdci Evropy a stále

více našich občanů vstupuje do

rodinných vztahů s občany jiných

států. V našem zájmu je proto také

hledání řešení, která poskytnou

občanům členských států Unie

jistotu, jakými normami se jejich

vztahy budou řídit na poli rodinné-

ho práva. Jednotlivé členské státy

si mají sami upravovat rodinné právo, ale Unie musí pokračovat ve vytváření pravidel

pro situace, kdy se střetnou právní úpravy více států, ať už v oblasti manželství či péče

o děti.

Kulturní různorodostZnačnou část mého současného života tvoří spolupráce s velkou osobností našeho

národa paní Medou Mládkovou a podíl na vedení Muzea Kampa v centru naší metro-

pole. I díky tomu mám blízko k oblasti kultury a i na tomto poli bych mohl v Evropském

parlamentu přispět svým dílem. Unie by v oblasti kultury měla hlavně spoluvytvářet

podmínky pro udržení kulturní různorodosti starého kontinentu, která je jeho velkým

bohatstvím.

/27

Ochrana životního prostředí jako důležitá po-litika EUprof. Dr. Ing. Bořivoj Šarapatka, Csc.

Orgány Evropské unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Těmto

oblastem se říká politiky EU. Klíčové jsou takzvané společné politiky, tedy oblasti, ve

kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp.

Evropských společenství. Mezi ně patří např. společná obchodní politika či společná

zemědělská politika. Oblasti, ve kterých členské státy přenesly svou působnost na or-

gány EU/ES jen částečně, nazýváme jako komunitární neboli koordinované politiky a

mezi ně patří i ochrana životního prostředí.

Ačkoli by se někomu mohlo

zdát, že otázky životního pro-

středí jsou okrajovou záleži-

tostí, ve skutečnosti zaujímají

v politikách EU klíčové mís-

to. Podpisem Smlouvy o Ev-

ropské unii se členské země

mimo jiné zavazují, že budou

usilovat o zajištění vysoké

úrovně ochrany a zlepšení

kvality životního prostředí. Vý-

znam čistého a zdravého životního prostředí si uvědomovali nejen autoři této Smlouvy.

Snahy EU o zlepšení životního prostředí mají i širokou podporu veřejnosti. Z výsledků

celoevropského průzkumu veřejného mínění, který proběhl v roce 2011, vyplynulo, že

více než 90 % respondentů považuje ochranu životního prostředí za něco, co se jich

bezprostředně týká. Drtivá většina z nich rovněž vyjádřila souhlas s financováním eko-

logických aktivit ze strany EU a souhlasila s tím, že pro ochranu životního prostředí v

jejich zemi je nezbytné přijímat právní předpisy na úrovni EU.

Předpisy EU v oblasti životního prostředí se vyvíjely několik desítek let a politika život-

ního prostředí v současné době přispívá k ochraně přírodního bohatství, motivuje

podniky k ekologizaci hospodářství a dbá na zdraví a dobré životní podmínky oby-

vatel EU. Přírodní zdroje naší planety nejsou nevyčerpatelné a neměli bychom tak jejich

využívání brát na lehkou váhu. Naopak, bychom měli přemýšlet o tom, jak zastavit stále

rostoucí tlak na jednotlivé složky životního prostředí. Pokud by se nám to nepodařilo,

/28

nezanechali bychom pak budoucím generacím nic z toho, na co mají nárok. O řešení se

musíme přičinit všichni, a to od občanských aktivit, až po subjekty na mezinárodní úrov-

ni. Řešení problematiky životního prostředí na úrovni EU je důležité i z toho důvodu, že

problémy překračují hranice jednotlivých států. Proto je naprosto nezbytná spolupráce

členských států EU nejen mezi sebou, ale i se zbytkem světa.

Evropská politika životního prostředí prošla od svého vzniku řadou změn a stejné ne-

jsou ani problémy, kterým bylo nutné čelit. Zhruba před 30 lety byla ve středu pozor-

nosti klasická ekologická témata (např. ochrana druhů, kvalita ovzduší a vody, emise),

v současné době se klade důraz na systematičtější přístup beroucí v úvahu vztahy mezi

různými tématy a důležitá je také jejich globální dimenze. Snahou není pouze situaci

napravovat, ale úsilí vede k předcházení degradace životního prostředí. Důležité je i

zohledňovat dopady na životní prostředí při tvorbě a financování dalších politik, jako je

například zemědělství, doprava či energetika. Po více než čtyřech desetiletích politiky

EU v oblasti životního prostředí se podařilo vytvořit v této oblasti soubor evropských

právních předpisů.

Uvádění těchto předpisů na

ochranu životního prostředí do

praxe však není bez problémů. Je

nutné si ale uvědomit, že ekologic-

ké a ekonomické cíle se vzájemně

doplňují. Jde vlastně o dvě strany

jedné mince. Ekologizací hospo-

dářství se mohou snížit náklady

na ochranu životního prostředí,

jelikož dojde k efektivnějšímu vy-

užívání zdrojů. Díky moderním ekologickým technologiím mohou vznikat nová pracovní

místa, může dojít ke stimulaci hospodářství a k posílení konkurenceschopnosti průmy-

slu. Jedním z hlavních přístupů strategie růstu EU na následujících 10 let (tzv. strategie

Evropa 2020) je efektivní využívání přírodních zdrojů. V této strategii je rovněž zdůraz-

něno, jak by politika životního prostředí mohla přetransformovat Evropu ve znalostní

ekonomiku využívající minimální objem zdrojů. V budoucím rozvoji jednotlivých zemí i

EU jako celku je nutné si uvědomit, že důležité budou informace, jež povedou k uspo-

kojování materiálních potřeb společnosti, ale i k ochraně životního prostředí. Musí tedy

platit, že co je ekologické, musí být i ekonomické a naopak.

/29

Má čtrnáctiletá válka Ing. Jaromír Štětina

Stále vidím své první mrtvé vojáky. Leželi v prachu na silnici a měli otevřené oči. Bylo

to za války v Náhorním Karabachu. Konflikt v Karabachu byla první válka, ve které jsem

jako novinář pracoval. Pak prošlo čtrnáct let, v nichž mi osud přiřkl roli válečného zpra-

vodaje. Mých mrtvých přibývalo, ale nikdy nepřehlušily okamžik, kdy jsem čtyřem ar-

ménským klukům zatlačil oči.

Přišel Balkán. Kanony rozstřílený Vukovar. Boj o Srbskou Krajinu. Nekonečně dlouho

obklíčené a hladovějící Sarajevo. Hroby ve Srebrenici. Zničený most a mrtví v Mostaru.

Vypálené vesnice v Kosovu a nekonečné proudy několika set tisíc kosovských Albánců,

hnaných pod samopaly do Montenegra, Makedonie a Kukesu.

Pak znovu Kavkaz. Rusko uloupilo Gruzínům Abcházii. Ruští vojáci vyfasovali modré

barety a předstírali mírotvorce. Tři sta tisíc Gruzínů skončilo v utečeneckých lágrech.

Vzápětí dvě čečenské války. Pracovali jsme tam několik let. Hromadné hroby Čečenců

umučených ve filtračních táborech. Mrtví ruští vojáci, takřka ještě děti, nahnaní svými

generály na jatka. Čečenský teror a bezprecedentní státní teror ruské armády, která

pozabíjela osmdesát tisíc civilů. Tady jsem si poprvé položil otázku, proč to podivné

válečné řemeslo dělám. A objevil jsem spirálu vzájemné nenávisti. V každé válce zášť

plodí zášť. Je jí tolik, že svět začne zapomínat, odkud se spirála rozvíjí. Ozbrojil jsem se

tenkrát větou Karla Čapka: „Musí být neustále opakováno, že zločin je zločin a nesmíme

dopustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován“. Začal jsem svoje řemeslo

považovat za službu.

A mezitím Irák, Kurdistán, daleký Timor, hladomor v Somálsku, hladomor v Súdánu,

kmenová válka mezi Samburu a Turkánci, občanské války v Moldávii a Tádžikistánu,

život v Afghánistánu v letech 2001 až 2003...

Těch čtrnáct let mne zavazuje. Válka je největší svinstvo, jaké člověk vymyslel. Považuji

za svou povinnost být členem Evropského parlamentu. V něm je potřeba usilovat o to,

aby se nás násilí nedotklo.

/30

Konrad-Adenauer-Stiftung je německá po-

litická nadace, jejímž úkolem i závazkem

je uchování duchovního dědictví prvního

německého kancléře Konrada Adenauera.

Základními principy nadace jsou proto svo-

boda, spravedlnost, solidarita a subsidiarita.

Odkazem Konrada Adenauera je také důraz na křesťansko-demokratické hodnoty v po-

litice i ve společnosti. Nadace se proto zasazuje o takové společenské podmínky, které

garantují každému jedinci nedotknutelnou důstojnost a ústavou dané svobody, práva a

povinnosti. Právě jedinec je výchozím bodem sociální spravedlnosti, svobodného de-

mokratického právního řádu a udržitelného hospodářského rozvoje.

Konrad-Adenauer-Stiftung působí po celém světě. Hlavní sídlo nadace je v Německu,

kde je zastoupena v jednotlivých spolkových zemích šestnácti regionálními vzděláva-

cími instituty, dvěmi vzdělávacími centry a cetrálami v Berlíně a Bonnu. V zahraničí má

nadace více než osmdesát poboček, které zajišťují projekty ve sto dvaceti zemích. V

roce 1991 otevřela nadace svoje zastoupení i v Praze.

TOPAZ z.s.

Újezd 450/40

118 00 Praha 1-Malá Strananázory & vzdělávání