2013, v 1.3

1

NEMOC JE LÉČBA

Název díla: THE ILLNESS IS THE CURE, an introduction to LIFE MEDICINE & LIFE DOCTORING

Autor: Peter Wilberg

Přeložil: Slavomír Růžička

ÚNIKOVÁ DOLOŽKA1

Záměrem této radikální kritiky biologické medicíny není v žádném případě znevažovat dobré

záměry a dbalé úsilí nespočetných lékařů, zdravotních sester a dalších odborníků z oblasti

zdravotnictví, kteří jsou činní v institucích ovládaných biomedicínským názorovým systémem2.

Jejím cílem (této kritiky) je pomoci vyprostit je – a jejich pacienty – z železného sevření onoho

systému. Ani se tato kniha – i přes skepticismus zdravotnických odborníků k jakémukoli druhu

„psychologického“ přístupu k medicíně - nesnaží popírat, že pro ty, kteří stále důvěřují

biologické léčbě – a/nebo trpí jejími vedlejšími účinky méně než většina – může taková léčba

sama o sobě sloužit jako forma dočasného psychologického léku, tj. jako „placebo“.

OTÁZKY PRO ČTENÁŘE

Měla jsi při návštěvě lékaře někdy pocit, že jej pouze obtěžuješ a zasahuješ do jeho rušného

programu?

Měla jsi někdy pocit, že jediný důvod, proč ti lékař naslouchá je, abys mu co možná nejrychleji

zmizela z očí – ať již tak, že napíše recept nebo doporučí vyšetření?

Cítila ses někdy frustrována nedostatkem (času) opravdu trpělivého naslouchání, které jsou

lékaři schopni nebo ochotni ti věnovat?

Cítila ses někdy medicínskými odborníky infantilizována, nebo že s tebou zacházejí jako

s dítětem?

Měla jsi někdy pocit, že nebyl čas na tvé otázky – aby byly plně slyšeny a odpovězeny?

Cítila ses někdy zmatená často dramaticky protichůdnými názory a přesvědčeními různých

doktorů a specialistů?

Cítila ses někdy frustrována tím, že jsi byla posílána na jedno lékařské vyšetření za druhým, od

jednoho anonymního specialisty k druhému, nebo jsi podstupovala jednu léčbu nebo operaci za

druhou – to vše aniž by ti bylo řečeno, oč se jedná?

Cítila jsi někdy, že tvoje přímá pociťovaná zkušenost tvé nemoci lékařské odborníky nebo

„experty“ vůbec nezajímala?

Cítila ses někdy lékařskou diagnózou jako např. rakovina tak vyděšena, že ses díky tomu cítila

nemocná – i když ses předtím cítila výborně nebo dokonce neměla vůbec žádné příznaky?

1 Disclaimer

2 Belief system, kde belief je „víra“, „vyznání“, „přesvědčení“.

2013, v 1.3

2

Trpěla jsi někdy akutními nebo chronickými vedlejšími účinky léčiv3 a léčby, před kterými jsi

nebyla varována – nebo které byly převážně ignorovány?

Podivila ses někdy vysokým nákladům zdravotního pojištění, léčiv4 a léčby – a proč dokonce

veřejně financované zdravotnické instituce a služby jsou neustále ve finanční krizi?

Přišlo ti někdy, že tvoje nemoc je zdrojem obrovských zisků farmaceutických společností5,

korporátního zdravotního průmyslu jako celku, a dokonce i propagátorů zdravotních „doplňků“

nebo „alternativní“ medicíny?

Uvažovala jsi někdy o tom, že nemoc sama může být alespoň částečně vyjádřením života, kdy

lidé jsou ekonomicky nuceni žít v podstatně zvrácené - pokažené6 a penězi poháněné

společnosti?

Měla jsi někdy dojem, že načasování a povaha tvé nemoci nebyly náhodné, ale souvisely

s událostmi, které probíhaly v tvém životě a s pocity s nimi spojenými?

Měla jsi někdy, jakožto lékařský praktik, pocit, že příznaky nebo nemoc mohou znamenat

mnohem více, než kolik medicína vidí – ale tvůj trénink tě nevybavil k tomu, abys je mohla

prozkoumat a že tvá práce a institucionální prostředí ti nedávají čas nebo podporu abys tak

činila?

Pokud je tomu tak, pak čti dále …

SMĚRNÉ MYŠLENKY

„Pokročilá industriální společnost je chorobnost-vyrábějící, neboť znemožňuje lidem zvládat jejich

prostředí, a když se (lidé) zhroutí, nahrazuje zlomené vztahy „klinickou“ protézou.“

„Lidé by se proti takovému prostředí bouřili, kdyby medicína nevysvětlovala jejich biologickou

dezorientaci jako defekt jejich zdraví, spíše než defekt způsobu života, který je jim vnucen nebo

který si sami vnucují.“

„Řada autorů se … snažila odhalit podstatu mentální úchylky jakožto „nemoci“. Tím ovšem

paradoxně učinili spíše více a nikoli méně obtížným položit stejnou otázku ohledně nemoci obecně.“

Ivan Illich

„Idea jednoho základu pro Vědu a jiného pro Život je od samotného počátku lží.“

Karl Marx

3 Medical drug (drug je také „droga“, „jed“, „otrávit“, „omámit“, „narkotikum“, „fetovat“, „přecpat léky“)

4 drug

5 Drug companies

6 Sick, viz http://www.etymonline.com/index.php?allowed_in_frame=0&search=sick&searchmode=none

2013, v 1.3

3

„Není příliš rozdíl, jestli se na lidskou bytost pohlíží jako na „případ“ nebo jako na číslo, které se

vytetuje na paži“.

z knihy Doctors of Infamy – on the perversion of medicine in the Third Reich.

„Pacienti přeměňují své problémy na nemoci, … a prací lékaře je přeměnit je zpět na problémy.“

Michael Balint

„… tělesné symptomy nejsou nezbytně patologické, to jest, nejsou jen nemocemi, které musí být

uzdraveny, potlačeny nebo vyléčeny. Symptomy jsou potenciálně smysluplné a účelné stavy… stejně

jako jsou královskou cestou k rozvoji osobnosti.“

Arnold Mindell

„Psychologická medicína … je samozřejmě v konfliktu s technologickým rozvojem medicíny, který se

již stal Nad-technologií7. Tento rozvoj je sám o sobě úzce spojen s moderními ekonomickými

strukturami, s průmyslem, se zdroji příjmů lékařů, s gigantickou potřebou pacientů – a dalších –

být klamáni.“

„To, že nemoc má význam8 a může jí postižené vést k významu jejich života – toto je vhled, který

přírodo-vědecká medicína podstatně zadržela.“

„Nyní je vidět, že psychologie v medicíně přináší neočekávané výsledky. Nejen přináší poznání duše,

ale osvěcuje tělo tak, že se jeví v novém světle. Tělo není tím, čím se dosud zdálo a tím, co učí

anatomie a fyziologie.“

„Nemoc může být zakoušena takto – skrze tělesnou událost je vyvolán vývoj ve vědomí.“

„Největším cílem by bylo pochopit, jak v každém případě a jakým způsobem je nemoc jen potlačená

rozhodná9 myšlenka, stále nedostatečně [naplněný] tvůrčí akt.“

Viktor von Weizsäcker

„… genetický přístup je každému jasný. Zdá se zcela evidentní. Ovšem trpí nedostatkem, který je

velmi snadno a proto až příliš často přehlížen. Být v pozici, abychom vysvětlovali nemoc geneticky,

tak ze všeho nejprve potřebujeme vysvětlit, co je nemoc jako taková.“

„Ti, kteří chtějí rigidně lpět na genetickém vysvětlení, aniž by nejprve ze všeho vysvětlili podstatu

toho, co chtějí vysvětlovat, mohou být přirovnáni k lidem, kteří chtějí dosáhnout cíle, aniž by

nejprve tento cíl znali10.“

7 ‚Über-technology

8 meaning

9 final

2013, v 1.3

4

„Může být, že pravé pochopení podstaty nemoci … zamezuje veškeré kauzálně-genetické

vysvětlení…“

„Je nevyšší důležitosti, aby byli myslící lékaři, kteří nebudou souhlasit s přenecháním pole

[působnosti] vědeckým technologům.“

Martin Heidegger

„Pokud lidé onemocní, je docela módní říci, že dočasně selhal imunitní systém – nicméně tělo samo

ví, že určité „ne-moci“ jsou zdravé reakce. Tělo nerozeznává nemoci jako nemoci v běžně chápaných

pojmech.“

„Nejsi zdravá … jakkoli robustní je tvůj fyzický stav, pokud tvé vztahy jsou nezdravé,

neuspokojující, frustrující nebo obtížně dosažitelné.“

„… snaž se pochopit, že určité dilema nemoci není událostí, která ti byla vnucena. Spíše si uvědom,

že do té či oné míry tvé dilema nebo tvou nemoc sis sama vybrala…“

„Není potřeba se cítit provinile, pokud jsi při každé volbě mínila zcela správně…“

„… nikdo neumírá předčasně. Jednotlivec11 si volí čas své smrti.“

„… žádný jednotlivec neumírá na rakovinu nebo AIDS nebo jinou okolnost, dokud si sám nestanoví

čas“

z The Way Towards Health – Seth(ova) kniha od Jane Roberts.

ZÁKLADNÍ OTÁZKY

Co když „vysvětlování“ nemoci je jedna věc, ale její pochopení je něco docela jiného?

Co když nemoci mají životní významy a nejen vědecké „vysvětlení“ a biologické „příčiny“?

Co když biologie lidského těla nemůže být oddělena od biografie lidské bytosti12?

Co když život lidského těla nemůže být jakkoli oddělen od života lidské bytosti ve všech

jejích existenciálních dimenzích – osobní, sociální a ekonomické?

Co když tělesné symptomy jsou jako snové symboly – aby byly pochopeny, a něco nám

říkají?

Co když „nemoc je léčba“ – nabízející pacientům příležitost získat důležité vhledy do

sebe sama, aby navodili uzdravující transformace ve svých životech a nejen ve svých

tělech?

Co když konvenční biomedicínské testy a léčebné postupy zaměřené na nalezení

způsobů, jak bojovat a „léčit“ něčí nemoci, mohou bránit, aby si [lidé] ze své nemoci vzali

životní ponaučení13?

10

Bring in view 11

Individual, pozn. nelze přesně přeložit do cz: IN-DIV-I-DUAL nebo INDIVID-UAL vs. JED-NOT-LIVE-C 12

Being 13

Vital lessons

2013, v 1.3

5

Co když mnoho léků na předpis14 zhoršuje nebo prodlužuje právě ty příznaky, pro které

byly předepsány?

Co když tak-zvaná „vědecká“ medicína je ve skutečnosti penězi-poháněná medicína –

spočívající na nemoci jako dojné krávě korporátního zdravotnického průmyslu?

Co když každý tělesný stav je současně stavem vědomí – a naopak – a tedy je nesmyslné

rozdělení mezi „tělem“ a „myslí“, léčebnými postupy na straně jedné a psychologickými

terapiemi na straně druhé?

V takovém případě potřebujeme nové pochopení nemoci a nový model medicíny – takový,

který nejen k biomedicínskému modelu vznáší námitky, ale který jej i přesahuje.

Tím by postupně jednotlivci i [poskytovatelé] soukromých a veřejných zdravotnických

služeb mohli ušetřit obrovské náklady na farmaceutické léky a hi-tech biomedicínské

vybavení.

Také by to znamenalo, že psychologičtí konzultanti a terapeuti by již nepřenechávali

„lékařské“ problémy a symptomy lékařské profesi.

Vskutku by to umožnilo vytvořit nový základ pro zdravotnický výcvik – nikoli biologická

medicína ale „Životní Medicína“.

Z toho by mohly vzejít různé způsoby zacházení s pacienty – nikoli konvenčním léčením

ale „Životním Doktorováním“. Neboť cílem Životní Medicíny a Životního Doktora je

pomoci pacientům odhalit, jakým způsobem jejich nemoc je léčbou – pomoci jim

uzdravit15 jejich životy.

Tímto způsobem by individuální pacient nebyl dále redukován na „případ“ nějaké

generické „nemoci“. Místo toho by každý takový „případ“ a každá taková „nemoc“ byla

chápána v kontextu za ní stojících individuálních životních okolností.

MEDICÍNA, ŽIVOT A VĚDA

Ve svém záměru být pomocí jak pacientům, tak i zdravotnickým odborníkům tato kniha oponuje

pravdivosti jednoho ze základních předpokladů, který sdílí téměř všechny formy medicíny –

konvenční nebo „alternativní“, „vědecké“, „tradiční“ nebo „spirituální“. Tím je předpoklad, že

nemoc je něčím, co má být léčeno, spíše než že je léčbou.

Aby tomuto základnímu předpokladu bylo možné oponovat, zavádím podstatně nový

„existenciální“ přístup ke zdraví a nemoci, který nazývám „Životní Medicína“ a „Životní

Doktorování“. Životní Doktorování a Životní Medicína nabízejí pacientům příležitosti dospět

k pochopení toho, jak a jakými způsoby jejich nemoc je sama léčbou – nabízející zdroj nových

uzdravujících pochopení jich samých a uzdravujících transformací jejich životů.

V kontrastu s „ortodoxní“ i „alternativní“ medicínou, které obě svými způsoby nehledají nic než

„příčiny“ a „postupy léčení“ nemoci – Životní Medicína a Životní Doktorování neoddělují vědu a

život, biologii od biografie, život lidského těla a život lidské bytosti. Místo toho se zaměřují na širší

životní kontext a specifické životní významy, které určité symptomy a nemoci mají pro

individuálního pacienta. Neboť jak Marx napsal:

14

Prescription drug 15

Heal – celistvý, whole

2013, v 1.3

6

„Idea jednoho základu pro vědu a jiného pro život je od samotného počátku lží.“

Tato „lež“ má naneštěstí hrozné důsledky, kterých si je vědomo příliš málo lidí. Jak ukázal

výzkum [provedený] samotnými medicínskými institucemi, konvenční biomedicínské

diagnózy a léčení léky a operacemi je nejčastější příčinou předčasných úmrtí – před

rakovinou i onemocněními srdce.

Životní Medicína a Životní Doktorování tím, že nabízí zcela nový rámec pro chápání zdraví a

nemoci, může pacientům pomoci nejen pochopit podkladový pocit „ne-moci“16 v jejich životech,

který leží za jejich nemocí. Životní Medicína a Životní Doktorování může také hrát vitální

preventivní úlohu při (a) zabránění této „ne-moci“, aby se dále projevila jako klinická „nemoc“ a

(b) vzdělávání pacientů o možných nebezpečích a potenciálně nemocnost-způsobujících neboli

„iatrogenických17“ efektech mnoha standardních forem biomedicínských testů - [vyšetření] a

léčebných postupů.

Biomedicínské i „alternativní“ výklady nemoci jsou v mnoha ohledech srovnatelné s tím, jak se

vědci snažili „vyložit“ sny před Freudem – popírali jakýkoli jejich význam. Přesto co když jsou

symptomy srovnatelné s rušivými snovými symboly a zkušenostmi – vyjádřeními pociťované

„ne-moci“? Co když nemoci jsou typem ztělesněného snu neboli „tělesného snu“? Potom je

potřebné hluboké chápání vyšetřování a léčení a nikoli jen medicínsko-vědecké „výklady“.

Proto znovu, „vykládat“ nemoc je jedna věc. Chápat [nemoc] je něco docela jiného. Neboť

chápání souvisí s významem. Přesto takzvaná „biologická“ medicína dokonce nerozeznává nebo

nechápe ani kořenový význam samotného pojmu „biologie“ jako takového – který neodkazuje na

sadu specializovaných věd, ale spíše na „řeč“ (řecky logos) „života“ (řecky bios). Řeč nese a

komunikuje význam. Nic pak nemůže být vzdálenější kořenovému významu „biologie“ než tak-

zvané biologické „vědy“ – které redukují život, jazyk a „řeč“ lidského těla na pouhé molekulární

„vyjádření“ jeho genů.

Proto také Martin Heidegger napsal: „Základní oblast, ve které se biologie pohybuje, nemůže být

nikdy ukotvena v biologii jakožto vědě.“ Neboť oblast, ve které se biologie pohybuje, je oblast žití

a ztělesněného významu. Na rozdíl od toho to, co nejpodstatněji definuje „biomedicínský model“

medicíny – který je založený na „biologii jako vědě“ – je způsob, jakým totálně popírá jakýkoli

osobní životní význam nemoci – zejména přesné načasování, životní situaci a širší životní kontext,

ve kterém se příznaky nejprve objevují. Naopak tím, že se pouze snaží zasadit symptomy

jednotlivce do rámce naprosto neosobních diagnostických nebo statistických kritérií a pak léčí

jejich nemoci neméně neosobními metodami léky nebo hi-tech metodami, může biomedicína

zhoršit samotný pocit osobní ztráty významu, který stojí za většinou nemocí – stejně jako

poškodit spíše než uzdravit těla pacientů a dokonce ohrožovat jejich životy.

Pokračující monopol biomedicíny na celkové chápání a přístup k nemoci má jeden a jediný důvod

– totiž že není vlastně „poháněna vědou“ ale „poháněna penězi“ – přeměňuje nemoc na zdroj

obrovských zisků pro farmaceutické společnosti a výrobce hi-tech medicínského vybavení. Ve

skutečnosti je „zdraví“ samo stále více definováno pouze v monetárních pojmech – jako kapacita

pacientů být „zaměstnáni“ jako otroci-platu a „fungovat“ ekonomicky jako zdroj-zisku pro

zaměstnavatele.

16

Dis-ease, alt. ne-klid 17

Iatro-genický – způsobený – vyvolaný lékaři

2013, v 1.3

7

Mnozí lidé jsou znepokojeni rostoucími náklady veřejné zdravotnické péče nebo rozzlobeni

globálním trendem privatizování zdravotnických služeb. Avšak kořeny tohoto trendu spočívají

v tom, že nemoc sama byla dávno předtím „privatizována“ – nahlížena tak, že nemá vůbec žádný

vztah k sociálním a ekonomickým „nemocem“ ovlivňujícím pacienta. Deklarovat, že „nemoc je

léčba“ také znamená rozpoznat, že „příčina“ nemoci nespočívá jen v jednotlivci, ale také ve světě

– a že nemoc sama je součástí zdravé odezvy na podstatně churavý svět – a tímto způsobem také

pomáhá svět uzdravit.

MEDICÍNA A VÝZNAM18

„Moderní lékařská věda povětšinou považuje lidské tělo za druh mechanického modelu, určitý druh

prostředku jako je auto, které je potřeba příležitostně zkontrolovat v autodílně.“

z [knihy] The Way Toward Health od Jane Roberts

Řidič, který z nějakého důvodu někam spěchá, se rozhodne „jet na červenou“ na křižovatce a má

nehodu. Napadlo by nás vůbec snažit se vysvětlovat jeho následná zranění čistě jako výsledek

mechaniky automobilu, například podezírat „vadné pedály“ nebo nějaký jiný mechanický defekt

– a spatřovat v tom to, co „způsobilo“ projetí auta na červenou (a pak podrobit automobil celé

řadě diagnostických vyšetření)? Zdravému rozumu by se takové vysvětlení zdálo absurdní –

přesto není méně absurdní spatřovat tělo jako mechanický prostředek – podobně jako auto – a

nakládat s nemocí jako něčím, co je způsobeno technickou chybou v nějaké části vozidla.

Neboť auta mají také řidiče. Ovšem řidič v našem případě se rozhodl, zatímco my normálně

nepřemýšlíme tak, že si sami „volíme“ onemocnět. Volba řidiče byla bezpochyby odezvou na

aktuální nebo celkovou životní situaci. Řidič mohl z nějakého důvodu spěchat, například se

opozdil při cestě do práce nebo na pohovor. Rozhodnutí jet na červenou nemuselo být ani plně

vědomé nebo předem uvážené19 rozhodnutí – prostě více či méně vědomá tělesná reakce na

specifickou životní situaci. Nicméně projetí na červenou byla volba.

Co když to samé platí pro nemoc? A sice, že existuje způsob, kterým ani ne tak vědomě „volíme“,

jako spíše podvědomě „souhlasíme“ onemocnět, byť v konkrétním životním kontextu a pro

určité životní důvody, které jsou nám docela známé: například naléhavá potřeba získat práci –

nebo dokonce podvědomé přání využít nemoc jako způsob, jak si „dát pauzu“ od životního stresu

a/nebo jak získat péči nebo pozornost. Ať už je možný význam nehody/nemoci pro určitého

jednotlivce jakýkoli, jednou věcí si můžeme být ovšem jisti – takový význam existuje – a že pouze

hledat, jakkoli důkladně, mechanickou chybu v tělesném „vozidle“ jednotlivce, jej nikdy neodhalí.

Vpravdě, i kdyby taková mechanická chyba existovala a dala by se odhalit nebo diagnostikovat,

mohla by sama být výsledkem podvědomého rozhodnutí na straně našeho „řidiče“ v odezvě na

situace vyvstávající v jeho životní cestě, tj. něčeho, co ho přimělo20 zanedbat vozidlo nebo

ignorovat jeho varovné signály. Pouze vzít vozidlo do garáže a opravit závadu by se proto

netýkalo jejího pravého významu nebo jejích možných následků. Neboť ty mají co do činění

18

meaning 19

premeditated 20

Drove (drive)

2013, v 1.3

8

s životními okolnostmi lidské bytosti a nikoli jen s mechanikou nebo „biologií“ jejího tělesného

prostředku. Není dostatečné prostě říkat, že například řidič dostal nespolehlivé vozidlo se

zděděnou „závadou“, o které nedbal nebo zneužíval špatným zacházením – nebo že s ním

nepodstoupil pravidelnou medicínskou „diagnostiku“. Neboť otázka „proč?“ stále zůstává –

otázka životního motivu a významu a nejen pouhá záležitost nějaké zděděné biologické nebo

mechanické „vady“, „nehody“, nebo sekvence „příčiny a následku“.

Dokonce pro našeho hypotetického řidiče, který skončí v nemocnici kvůli vážné „nehodě“, by

výsledek mohl být velmi významný21 a život-měnící v pozitivním smyslu, umožňující mu nebo jí

pře-hodnotit jejich život a nejen obdržet léčbu jejich těla. Přesto toto prosté ale základní

rozlišení – mezi životem lidské bytosti a jeho vyjádřením v životě lidského těla – je konzistentně

ignorováno medicínskou vědou a biologickou medicínou – které tím, že hledají vysvětlení

nemoci čistě pomocí defektů našeho tělesného „vozidla“, blokují veškeré formy výzkumu

významu nemoci. Neboť i když je defekt nalezen ve formě nějaké medicínsky uznané „nemoci“

nebo „poruchy“, biologická medicína stále nedokáže vysvětlit příčinu nemoci nebo poruchy jako

takové – vyjma pomocí nějaké genetické vady. A přesto ani jakákoli forma genetického výkladu

nemůže aktuálně vysvětlit, proč by měl určitou nemocí onemocnět jeden a nikoli jiný jednotlivec.

Neboť stejně jako ne každý kdo kouří, dostane rakovinu plic a ne každý se nakazí epidemií, tak

ani každý s vadným genem neskončí s nemocí, která je s ním [genem] spojována.

CO BIOLOGICKÁ MEDICÍNA NEUMÍ VYSVĚTLIT

Čím více se biologická medicína snaží „vědecky“ vysvětlit nemoc – tím více ponechává

nevysvětleného.

Příklady:

Proč jeden jednotlivec a nikoli druhý se nakazí určitou nemocí – i když mohou sdílet stejné geny,

které jsou považovány za její „příčiny“ nebo stejné „nezdravé“ návyky, jako je kouření.

Proč někteří lidé nejsou nikdy „infikováni“ druhými, byť s nimi žijí v bezprostředním kontaktu

nebo v průběhu rozšířené epidemie nebo pandemie.

Proč biomedicínská léčba je sama hlavní příčinou smrti před rakovinou, mrtvicí a srdečními

chorobami.

Proč „úspěšné“ léčení nemocí léky nebo operacemi často náhle způsobují mentální psychózu

nebo po nich vyvstanou nové symptomy, stejně vážné jako ty původní.

Proč se období největšího nebezpečí pro mentální a fyzické zdraví pacientů objevuje po

ukončení „úspěšného“ průběhu medicínské léčby a poté co jim bylo řečeno, že jsou na tom

dobře.

Proč sociální izolace je větší rizikový faktor pro zdraví a snižuje průměrnou dobu života, více než

kouření, [špatná] životospráva nebo obezita?

21

meaningful

2013, v 1.3

9

Proč bylo zjištěno, že podpůrné skupiny pro ženy s rakovinou prsu zvyšují dvakrát průměrnou

dobu jejich života?

Proč podpora od manžela/manželky dramaticky zvyšuje míru přežití u srdečních transplantací?

Proč se tak mnoho nemocí objevuje po nebo často přesně na den výročí význačných životních

událostí – jako například úmrtí blízkých osob, ukončení vztahu, získání nebo ztráta práce,

absolvování zkoušky, odchodu do důchodu nebo dokonce jen odjezdu na dovolenou.

Proč je 80% korelace mezi stresovými životními událostmi a nástupem nemoci ve dvou letech

následujících po oněch událostech?

Proč šance prostě nachladnout jsou zvýšeny životními obtížemi nebo zklamáními, zejména těmi,

které mají co do činění se zaměstnáním a problémy ve vztazích.

Proč výskyt předtím rozšířených, běžných a nebezpečných nemocí byl na ústupu dávno před tím,

než byla na jejich léčení použita antibiotika nebo používána hromadná vakcinace na jejich

prevenci?

Proč studie ukázala, že jen 3-5% pokles úmrtnosti způsobené infekčními nemocemi může být

přisuzován léčení léky?

Proč přibližně 6krát více mužů s rakovinou prostaty, kteří si nechali prostatu chirurgicky

odstranit, zemře v průběhu 15 let na jiné příčiny, jako například jiné rakoviny nebo srdeční

nemoc.

Proč ani jediná studie v posledních 20 letech neprokázala, že agresivní biomedicínské léčby

rakoviny prostaty jako je radioterapie, přestože je často doprovázena krutými a chronickými

vedlejšími účinky a/nebo vede k impotenci a inkontinenci, jakkoli zlepšily míru přežití?

Proč účastník projektu Manhattan22 a vedoucí lékařský výzkumník účinků radiace dospěl

k přesvědčení, že použití radioterapie jak pro diagnostiku, tak i léčbu je „vysoce závažná

příčina (pravděpodobně hlavní příčina) úmrtnosti na rakovinu v USA ve dvacátém

století.“

Proč je chemoterapie stále používána pro všechny typy rakoviny i přesto, že bylo

nespočetnými zprávami ukázáno a přiznáno mnohými odborníky na rakovinu, že je

neefektivní dokonce i pokud jde o zvýšení průměrné doby života a proč míra úmrtí na

rakovinu se ve skutečnosti zvýšila při zvýšeném použití chemoterapie.

Proč navzdory „objevu“, který získal Nobelovu cenu, že „příčinou“ žaludečních vředů není

„stres“, ale určitá bakterie, bylo následně zjištěno, že dvě třetiny světové populace mají tuto

bakterii v žaludku, aniž by se u nich žaludeční vředy projevily.

22

US vývoj atomové bomby

2013, v 1.3

10

Proč 20-40 % dětí a 10 % dospělých jsou nositeli bacilu tuberkulózy, aniž by se tuberkulózou

nakazili a proč jen u minima těch, co jsou bacilu vystaveni, se TB rozvine?

Proč děti alergické na domácí prach v jejich domovech nevykazovaly žádné alergické reakce,

když tento prach byl rozprášen v nemocničních pokojích.

Proč civilní zaměstnanci vlády, kteří dostávají příkazy od svých nadřízených, mají dvakrát větší

šanci, že onemocní cukrovkou, než ti, kteří jim příkazy dávají.

Proč vyšetření emočního stresu zjišťující arteriální problémy u žen odhalí problémy mnohem

spíše, než vyšetření fyzického stresu.

Proč poradenství kardiakům může zabránit opakování srdečních záchvatů nebo dokonce zvrátit

ucpávání tepen, a proč se polovina všech infarktů vyskytuje u lidí s normální hladinou

cholesterolu.

Proč u pacientů pod narkózou, ke kterým chirurgové mluví, je menší riziko úmrtí a proč pacienti,

jejichž chirurgové otevřeně hovoří před operací o post-operativní bolesti, jí trpí méně.

Proč někdo s citlivou pokožkou může roky pracovat s materiály, na které je alergický a přesto se

u něj alergické reakce rozvinou, až když vzplanou emoční problémy v jeho vztahovém životě.

Proč rentgenované vzorky krve nabrané deprimovaným jedincům měly sníženou schopnost

opravy buněčné DNA.

Proč vojáci, jejichž armády utrpěly porážku v bitvě, mnohem spíše onemocněli úplavicí nebo

tyfem.

Proč pitvy tisíců mladých a jinak zdravých vojáků odhalily arteriosklerózní krevní destičky,

které jsou obecně přisuzovány jen starším lidem, dlouhodobým kuřákům a dalším, kteří jsou

považováni za ohrožené rizikem mrtvice právě vlivem rozvoje těchto krevních destiček.

Proč „placebo“ nebo fiktivní operace mohou být právě tak účinné jako „aktivní“ léky a skutečné

operace.

Proč lidé kouří, berou ilegální drogy, pře-jídají nebo pod-vyživují se, nebo dělají jakoukoli z věcí,

o kterých se předpokládá, že jsou hlavní příčinou jejich nemoci.

Proč volně prodejné léky a legálně předepisované drogy jsou příčinou větší a mnohem

rozšířenější závislosti – které se lze často mnohem obtížněji zbavit – než ilegální drogy.

Proč se lidé stávají posedlými změnou nebo pěstováním domněle zdravých „životních stylů“

prostřednictvím stravy nebo fitnessových režimů – aniž by kdykoli opravdu zkoumali své životy

jako takové a zdraví jejich lidských vztahů.

2013, v 1.3

11

Proč neexistuje snad ani jeden druh farmaceutických medikamentů, který by neměl jako možné

nebo dokonce běžné „vedlejší účinky“, krátko- nebo dlouho-dobé zhoršení symptomů, pro které

je předepisován.

Proč většina lidí, kteří navštíví lékaře, je tvořena takzvaně „zdravě ustaranými“ – lidmi, kteří ve

skutečnosti potřebují, aby někdo věnoval péči a pozornost jejich životním problémům.

Proč se lékaři pacientů vždy ptají „jak dlouho“ měli určitý symptom, ale téměř nikdy se nezeptají,

kdy začaly a co se v té době dělo v pacientově životě – nebo dny, týdny měsíce nebo roky

předtím, než se symptomy objevily.

NESCHOPNOST BIOMEDICÍNY VYSVĚTLIT BOLEST

Jeden z nejdůležitějších aspektů nemoci, který biologická medicína nedokáže vysvětlit, je bolest.

Standardní model nemoci se nazývá nocicepce a neurony, které nemoc „detekují“, se nazývají

„nociceptory“. Tato terminologie je relativně nová – v minulosti se mluvilo o „receptorech

bolesti“. Tento termín byl opuštěn pro jeho příliš zjevnou pochybnost. Neboť jak mohou neurony

zachytávat nebo reagovat na bolest, když bolest sama je podstatně subjektivní zkušeností. Tak

namísto „receptorů bolesti“ nyní neurologové mluví o „nociceptorech“ – pojem je odvozen od

latinského noci (znamená „zranit“) – a zdůrazňují, že to, co tyto receptory „detekují“, není vlastně

bolest jak ji subjektivně zakoušíme, ale aktuální nebo potenciální zranění nebo poškození

externích nebo interních tkání nebo orgánů. Jak dochází k vlastní subjektivní zkušenosti bolesti

je vysvětlováno tím, že nociceptory přenášejí signály do mozku páteří. Mozek pak reaguje

„svolením k“ nebo „vytvořením“ subjektivní zkušenosti bolesti. Ovšem jak může mozek vytvářet

libovolnou subjektivní zkušenost – v tomto případě bolest – je tímto „výkladem“ ponecháno

nevysvětleno. Místo toho je povaha nezodpovězené otázky implicitní ve staré ideji „receptorů

bolesti“ pouze obrácena, tj. místo potřeby vysvětlit, jak neuron může detekovat subjektivní

zkušenost jako je bolest, je nyní ponecháno bez vysvětlení, jak může takovou zkušenost vytvořit.

Místo toho spočívá model nociceptorů na zcela nepodloženém a dogmatickém předpokladu

biomedicíny, že vědomé zakoušení je exkluzivní produkt nebo vlastnictví nervové tkáně,

nervového systému a mozku, v neposlední řadě je pak biomedicínou považováno za dané, že

veškeré tělesné tkáně jsou v podstatě necitlivé [neživé]. A co více, v tomto modelu je implicitně

obsaženo, že pravý „zdroj“ bolesti není tam, kde bolest aktuálně pociťuješ ve svém těle, ale přesně

tam, kde ji nepociťuješ a ani nemůžeš pociťovat – v mozku. Tedy například bolest, kterou

pociťuješ v naraženém palci na noze, není podle tohoto modelu nic než subjektivní iluze

vytvořená mozkem prostřednictvím nervového mechanismu. Přesto zůstává neurologický

koncept „nocicepce“ stále standardním fyziologickým a biomedicínským modelem pro „vědecké“

vysvětlení bolesti. Je tomu tak i přesto, že:

1. Je to kontra-intuitivní, jdoucí proti naší žité zkušenosti zdroje a místa bolesti.

2. Nenabízí vůbec žádné vysvětlení toho, jak mozek může vytvářet subjektivní zkušenost

bolesti.

3. Vychází z předpokladu, že bolest je důsledkem fyzického zranění nebo poškození a

nemůže vysvětlit, proč například: „… asi 65 % vojáků, kteří jsou vážně zraněni v boji a 20

2013, v 1.3

12

% civilistů, kteří podstoupí závažnou operaci, sdělují, že pociťují malou nebo vůbec

žádnou bolest hodiny nebo dny po zranění nebo incizi.“

4. Nevysvětluje, proč „… žádné zjevné zranění nelze zjistit u 70 % osob, které trpí

chronickou bolestí v kříži…“

5. Nevysvětluje proč i nanejvýš akutní bolesti mohou samovolně povstávat a ustávat, aniž

by nastala jakákoli identifikovatelná fyziologická změna.

6. Nevysvětluje, proč hypnóza může zmírnit nebo dokonce zcela eliminovat bolest bez

jakékoli fyzické, farmaceutické nebo chirurgické intervence – dokonce až do té míry, že

umožní zcela bez-bolestnou operaci bez použití jakýchkoli anestetik.

7. Nevysvětluje akutní, chronické nebo opakující se symptomy bolesti svalů (myalgie) nebo

bolesti nervů (neuralgie) – například ve formě fibromyalgie nebo neuralgie tváře a

trojklanného nervu – kde často není žádný důkaz poškození svalové tkáně nebo nervů

nebo nervových obalů.

8. Nevysvětluje mnoho forem běžné bolesti – například určité typy bolesti hlavy bez jasně

identifikovatelné fyzické příčiny. Spatřovat je jako výsledek „stresu“ nevysvětluje, proč

někdo, kdo vede většinou stresující život, by měl zakoušet jen jeden určitý typ bolesti

(nebo symptom jakékoli jiné nemoci) nebo proč se tak děje v určitý čas nebo období a

nikoli v jiné.

Body 3 a 7 předkládají jen několik z mnoha příkladů – zcela nevysvětlených standardní

fyziologickou teorií bolesti a v rozporu s ní – ve kterých se zranění objevuje bez bolesti nebo

bolest je zakoušena bez zranění. Stejně jako se biomedicína snaží „vyložit“ nemoc, aniž by se

nejprve ze všeho ptala nebo snažila „vysvětlit“ co „choroba“ nebo „nemoc“ podstatně je, tak se

také snaží „vyložit“ bolest, aniž by se nejprve ze všeho tázala na zcela základní otázku ze všech –

co podstatně je „bolest“? Přesto jak podotýká Martin Heidegger:

„Veškeré vysvětlení sahá tak daleko, jako odhalení23 toho, co má být vysvětleno …“ [mé zdůraznění]

Tedy: „K čemu je dobré veškeré vysvětlování, když to, co má být vysvětleno, zůstává nejasné?“

Bolest je perfektním příkladem základního filosofického zmatku biomedicíny jako takové – totiž

neschopnosti všech jejích vysvětlení nemoci zahrnout a zabývat se její subjektivní dimenzí a

otázky typu „slepice-vejce“, které dává povstat: je pociťovaná subjektivní zkušenost „ne-moci“

(„cítění se nemocná“) pouhým důsledkem toho, že „jsem nemocná“ – nějaké „objektivní“

fyziologické nemoci nebo poruchy? Nebo tomu může být přesně naopak? Této stejné základní

otázce se vyhýbají biomedicínská vysvětlení bolesti. Zatímco v běžné řeči mluvíme o bolestné

životní zkušenosti nebo konfliktech a o tom, že se cítíme emočně „zraněni“ nejrůznějšími

způsoby, biomedicínská věda tuto běžnou řeč života odmítá pro neurologické terminologie a

vysvětlení, které se snaží redukovat bolest na důsledek čistě „fyzických“ nebo „fyziologických“

fenoménů – jenomže bez jakéhokoli vysvětlení toho, jak z nich subjektivní zkušenost bolesti

povstává. Vlastně tím, že je nemoc přeměněna na objekt vědeckých nebo medicínských výkladů,

biomedicína implicitně předem vylučuje jakýkoli pokus odhalit podstatně subjektivní charakter

23

Explanation - explication

2013, v 1.3

13

bolesti a místo toho jej mění na pouhý „druhotný“ fenomén povstávající z čistě „objektivních“

neurologických mechanismů.

„Idea jednoho základu pro vědu a jiného pro život je od samého jejího počátku lží.“

Karl Marx

Čistě biomedicínský a fyziologický přístup k bolesti popírá jakýkoli její vnitřní význam nebo

zdravý účel. Přesto bolest může posloužit mnoha důležitým účelům, kromě toho, že registrujeme

aktuální nebo potenciální poškození tkáně.

Příklady:

Umožňuje zakoušet dlouho-trvající nebo akutně bolestné emoce nebo emoční konflikty –

vnitřní bolest – intenzivněji tělesně a tak je vnést do centra pozornosti skrze bolestivou

tělesnou situaci nebo stav.

Umožňuje, aby se jinak jen vágně nebo matně zakoušený tělesný vjem ne-moci v životě

jednotlivce stal ostřejším a akutněji nebo intenzivněji pociťovaným.

Umožňuje jednotlivci nepřímo komunikovat druhým její jinak nevyjádřené nebo

nevyjádřitelné vnitřní bolesti – například grimasami a vzdycháním, zkřivením tváře,

svíjením těla a/nebo „sténáním bolestí“.

Dožadovat se tímto způsobem nějaké formy soucitného uznání nebo empatické odezvy

od druhých k této vnitřní bolesti.

Všechny tyto účely bolesti slouží k ochraně nejen lidského těla, ale lidské bytosti před po-

kračováním utrpení nebo dalším „poškozením“. A obráceně, i tam, kde bolest je spojena

s aktuálním poškozením tkáně, může to být proto, že je to jediný způsob, jakým je jednotlivec

aktuálně schopen plněji zakoušet, vyjadřovat nebo komunikovat svoji vnitřní bolest. Toto je také

důvod, proč někteří jednotlivci záměrně a vědomě sebe-poškozují – hledají dočasný pocit

uvolnění od vnitřní trýznivé bolesti zraňováním svých těl a skrze vjemy fyzické bolesti. Na

druhou stranu, období intenzivní fyzické bolesti se může objevit také přesně poté, co byly

vyřešeny bolestivé životní záležitosti – a nabízí tak pocit finálního katarzního uvolnění od nich.

Jako kdyby si jednotlivec povolil zakusit plnou intenzitu vnitřní bolesti tělesně po jejím vnitřním

ulehčení. Zde tělesná bolest slouží různým druhům symbolických nebo dokonce rituálních účelů.

Například vytržení bolestivého zubu může pro jednotlivce sloužit jako důležitý zevní symbol a

rituál - označující a ujišťující, že zdroj vnitřní bolesti v jeho životě byl nyní opravdu „odstraněn“.

Jenomže tím, že jsou bolestné životní zkušenosti a „emoční bolesti“ jednoduše přesunuty do

druhé a zcela oddělené domény psychologie nebo neuropsychiatrie, je biomedicínské vysvětlení

bolesti klasicky dualistické – odděluje nejen „mysl a tělo“, „psychično“ a „fyzično“, ale také a

především odděluje život samotný od toho, co se vydává za pravdivý popis (logos) nebo „vědu“

života (řecky bios) – jmenovitě za to, co se nazývá „biologie“. Avšak tím, že biomedicína

přeměňuje bolest na objekt biologického a neurologického vysvětlení, nejen zcela opomíjí

vysvětlit její subjektivní esenci, ale také si „přitěžuje24“, když dojde na léčení nemoci – na tak-

zvané „ovládání bolesti“ nebo „řízení bolesti“. Nejsou to však jen lékaři, ale také jejich pacienti,

kteří přeměňují svoji vlastní subjektivní bolest na objekt – na něco, co „mají“. To je ovšem pro

pacienta a trpícího bolestí nešťastné – neboť samotná snesitelnost bolesti a naše schopnost s ní

24

Shoot itself in the foot

2013, v 1.3

14

žít závisí principiálně na naší schopnosti být onou bolestí, kterou zakoušíme, spíše než ji zakoušet

jako nějakou věc nebo „objekt“, který nás ovlivňuje. „Být bolestí“ – stávat se jí – je nanejvýš

efektivní způsob jak zastavit zakoušení bolesti jako nějaký druh tělesné entity nebo objektu

odděleného od nás samých25 a která proto „způsobuje“, že trpíme způsobem, nad kterým

nemáme vůbec žádnou kontrolu vyjma prostřednictvím medikace. „Být bolestí“ znamená

identifikovat se s čirým vědomím jí samé – vědomím, které samo o sobě není ničím

bolestivým. Aktivní rozhodnutí zintenzivnit vědomí bolesti – dokonce i nejakutnějších bolestí –

může paradoxně ulehčit naše utrpení, právě tak jako uvolnit vhledy do jeho zdroje - příčiny

v našich životech (viz Příklad 1).

Z perspektivy Životní Medicíny je bolest v první řadě26 zkušenost subjektivně zakoušeného nebo

„žitého“ těla a nikoli tak-zvaného „fyzického“ těla nebo kterýchkoli jeho orgánů, v neposlední

řadě mozku. Neboť pokud následujeme předpoklady „mozkové vědy“ samé k jejich logickým

závěrům, tak to, co vnímáme zvenčí jako lidské fyzické tělo a jeho interní orgány – včetně tvaru a

formy mozku samotného – je ultimativně pouze subjektivní vnímavostní „přelud“ vytvořený a

projektovaný navenek mozkem. Toto je druh filosofického reductio ad absurdum, ke kterému, jak

naznačoval Heidegger, „redukcionistická“ mozková věda ultimativně vede – jak obecně, tak i

pokud jde o bolest. Vzato do svých konečných závěrů skončíme se světonázorem, ve kterém

cokoli, co vnímáme nebo zakoušíme, nemůže být považováno za skutečné vyjma mozku,

přestože, paradoxně, naše vlastní vnímání onoho orgánu, který nazýváme „mozek“ není podle

samotných neurologických modelů vnímání ničím jiným, než konstrukcí mozku. I přes tyto

filosofické paradoxy spatřujeme narůstající záplavu mediální propagandy tak-zvané „mozkové

vědy“ – věda, která ztotožňuje to, kým jsme jako lidské bytosti, s naším mozkem [jim] to

potvrzuje – a je efektivní oporou pro výrobce mozek-měnících drog, včetně potenciálně vysoce

návykových analgetik nebo „zabijáků bolesti27“. Samotný tento pojem je interesantní – podobný

pojmu „zabijácké buňky“ nebo představa „boje s nemocí“. V kontrastu s tím máme slova Setha a

Ivana Illicha, převzatá z příloh této knihy.

„… bolest a utrpení jsou také samozřejmě vitální, živé vjemy – a proto jsou součástí tělesného

repertoáru možných pocitů a smyslových zkušeností. Jsou proto také znamením vitality života a

často jsou samy odpovědné za návrat ke zdraví, když působí jako vyučující komunikace.“ Seth

„Myriády ctností vyjadřují různé aspekty statečnosti, která tradičně umožňovala lidem rozpoznat

bolestivé vjemy jako výzvu a utvářet podle toho jejich vlastní zkušenost. Trpělivost, snášenlivost,

odvaha, odevzdanost, sebe-ovládání, vytrvalost a pokora, každá vyjadřuje odlišné zabarvení

odezev, kterými byly vjemy bolesti přijímány, transformovány do zkušenosti utrpení a vydrženy.

Oddanost, láska, fascinace, disciplína, modlitba a soucit byly některé z prostředků, které umožnily

bolest snášet důstojně.“ Illich.

„Hippokratovi žáci rozlišovali mnoho druhů disharmonie, z nichž každý způsoboval svůj vlastní typ

bolesti … Bolest mohla zmizet v procesu uzdravování, ale zcela jistě nebyla hlavním objektem …

ošetřování28. Řekové dokonce ani nepřemýšleli o tom, že lze zakoušet štěstí bez akceptování

bolesti… Tělo dosud nebylo odloučeno od duše ani nemoc nebyla odloučena od bolesti. Všechna

slova označující tělesnou bolest byla stejným způsobem použitelná pro utrpení duše.“ Ilich

25

Our self, našeho já 26

First and foremost 27

Pain killer 28

treatment

2013, v 1.3

15

DODATEK: STRUČNÝ PŘÍKLAD BOLESTI HLAVY

Klientka si na začátku sezení s terapeutem stěžovala na silnou bolest hlavy, těsně předtím, než

odjížděla se svým partnerem na dovolenou. Na otázku kdy bolest hlavy začala, sdělila, že po

probuzení se cítila dobře, ale pak začala mít obavy z dovolené. Partnerovi totiž slíbila, že si

nebude brát žádné knihy související s prací, neboť znala jeho obavy, že čtení by jí zabralo příliš

mnoho času, co budou spolu. Nicméně když si ještě před sezením balila věci, uvědomila si, že by

si opravdu ráda vzala alespoň pár knih – ale také se cítila vázána slibem, který dala svému

partnerovi, že si je brát nebude. Jinými slovy to byla vnitřní bolest, strach a pocit viny ohledně

přání, jehož výsledek by mohl zranit jejího partnera, které bolest hlavy spustily. Když jí terapeut

doporučil, že by toto vztahové dilema mohla vyřešit tím, že si opravdu na dovolenou vezme pár

knih – ale současně se rozhodne neztratit se v jejich čtení na úkor času prožívaného se svým

partnerem – tak si okamžitě uvědomila, že tak by opravdu mohla prakticky smířit své přání

nezranit nebo nezpůsobit bolest partnerovi se svým rovnocenně opravdovým přáním těšit se

alespoň po nějakou dobu četbou svých knih. Když při sezení [s terapeutem] dospěla

k rozhodnutí se doporučením řídit a také sdílet a vyjednat nový kompromis se svým partnerem,

uvědomila si, že její bolest hlavy zcela zmizela.

ONEMOCNĚT, ABYCH MOHLA JÍT K DOKTOROVI

„Doktor je droga.“

„…drogový „doktor“ je velmi účinný s mnoha nechtěnými vedlejšími účinky.“

Michael Balint

Ve společnosti, ve které je biologická medicína nebo „biomedicína“ institucionálně dominantní a

„mentální nemoc“ je stále poskvrněna stigmatem, zůstává - pro lidi, kteří jsou vědomě nebo

nevědomě celí nesví29 ze svého života – onemocnění a návštěva lékaře hlavním společensky

přijatelným způsobem jak obdržet péči a pozornost, kterou potřebují nebo hledají.

Avšak přesně z tohoto důvodu může hlavní účel nemoci sloužit jako principiální komunikační

médium, kterým jednotlivci hledají – prostřednictvím klinického setkání s lékařem – uznání

jejich existenční ne-moci nebo životního utrpení – jehož původ neboli „etiologie“ nespočívá

v biologickém životě pacientova těla, ale spíše v jeho životě jako takovém a jeho životním-světě

jako celku (včetně pracovního světa, rodinného světa atd.).

Ovšem před-pokladem vyžadovaným klinickým setkáním pro dosažení uznání, péče a

pozornosti, kterou pacient vyhledává pro svoji existenční ne-moc, je „prezentovat“ lékaři fyzické

symptomy, které mohou být úhledně zasazeny do diagnostického schématu biomedicíny, tj.

uznány jako znaky uznané nemoci, na kterou mohou být předepsány standardní biomedicínská

vyšetření a léčby. Pokud tento před-poklad není naplněn, jednotlivec riskuje, že bude zatříděn

jako hypochondr, simulant nebo pacient30, jehož staré či nové symptomy konzistentně vzdorují

29

Ill-at-ease 30

Heart-sink

2013, v 1.3

16

jakékoli formě přímé klinické diagnózy, a to i přes opakované návštěvy lékaře, četná lékařská

vyšetření nebo schůzky se specializovanými konzultanty.

Aby jednotlivec nebyl pouze odepsán nebo zatříděn jako hypochondr či simulant, jeho tělo ví

velmi dobře, že musí přeložit „neboli „materializovat“ jeho existenční ne-moc a životní utrpení ve

formě symptomů „aktuální“ biologické choroby nebo nemoci vhodné pro diagnostickou

identifikaci a léčení.

Slovo „iatrogenický“ pochází z řeckých slov genesis a iatros (lékař31) a je používá se pro označení

nemoci, která je výsledkem samotné medicínské léčby. Inherentní iatrogenická dimenze

biologické medicíny spočívá v tom, že v mnoha případech pacienti nejdou k lékaři jednoduše

proto, že jsou nemocní. Místo toho onemocní, aby mohli jít k doktorům – aby prostřednictvím

klinického setkání vytvořili příležitosti pro nepřímou komunikaci a uznání jejich existenční ne-

moci a životního utrpení. Toto je možná hlavní účel a význam nemoci v kontextu klinického

setkávání.

Zejména v případě jednotlivců, kteří jsou osamělí nebo izolovaní, nebo jejichž komunikativní

svět nebo schopnosti nenaplňují jejich potřebu být chápáni, je klinické setkání s lékařem

vyhledáváno jako něco inherentně uzdravujícího – uzdravující jednoduše proto, že nabízí

nepatrnou dávku chápající komunikace – jakkoli medicínsky zdeformované toto „pochopení“

může být a jakkoli absurdně je sama komunikace časově omezena (na rozdíl např. od 50 min

psychoterapeutického sezení).

Je to právě ona špetka32 lidského kontaktu poskytnutá klinickým setkáním s lékařem nebo lidská

péče poskytnutá při hospitalizaci, která je pro pacienta nejvíce uzdravující. V tomto kontextu by

bylo nanejvýš interesantní mít k dispozici statistiku, která ukazuje počet pacientů, jejichž

symptomy se zmenšily nebo dokonce zmizely již v ten samý den, [kdy se uskutečnilo] setkání

s lékařem - cítili se lépe prostě jen očekáváním nebo zkušeností, že mohou komunikovat své

utrpení s lidskou bytostí, která je z titulu zaměstnání povinna jim poskytnout péči a pozornost,

brát jejich utrpení vážně a „chápat“ ho – i když jen v biomedicínských pojmech.

Ivan Ilich identifikoval tři typy iatrogeneze – klinickou, společenskou a kulturní.

„Iatrogeneze je klinická, když bolest, nemoc a smrt jsou důsledkem lékařské péče; je sociální, když

zdravotní politiky posilují industriální organizaci, která vytváří nemocnost33; je kulturní a

symbolická, když medicínsky sponzorované chování a bludy omezují vitální autonomii lidí tím, že

podkopávají jejich schopnost výchovy, péče o sebe navzájem, stárnutí nebo když medicínská

intervence ochromuje osobní odezvy k bolesti, invaliditě, poškození, trápení a smrti.“

Ke třem typům iatrogeneze identifikovaných a popsaných Ilichem je možné přidat čtvrtý.

Nazývám jej „komunikativní iatrogeneze“.

31

physician 32

modicum 33

Ill-health

2013, v 1.3

17

Komunikativní iatrogeneze povstává ze skutečnosti, že vyžadovaná řeč, která je nezbytná pro

vyhledání a dosažení chápající komunikace prostřednictvím doktoringu, je sama řeč tělesné

nemoci. Neboť zatímco není běžné, aby nedávno ovdovělý a osamělý jedinec navštívil doktora

proto, aby si mu stěžoval na „zlomené-srdce“ nebo „ztracené srdce“ – ochotu žít, tak to, co je

kulturně přijatelné – pokud ne normativní – je jít k doktorovi a stěžovat si na bolesti v oblasti

srdce nebo na srdeční arytmii. To je něco, co pacient ví. Avšak - a to je klíčový faktor – je to také

něco, co ví tělo pacienta a je schopné na to reagovat – vytvořením bolestí v hrudi nebo srdeční

arytmie. Dnes samozřejmě existuje něco jako „poradenství pro ovdovělé“. Avšak kolik

budoucích pacientů je o tom informováno nebo by bylo nakloněno je podstoupit – spíše než

samotnou potřebu takového poradenství spatřovat jako známku emoční slabosti.

Komunikativní iatrogeneze může být chápána jako základní dimenzí toho, co Illich sám nazývá

„kulturní a symbolickou“ iatrogenezí – biomedicínsky diagnostikovatelné nemoci, která je

kulturně podmíněným a také symbolickým heslem pro obdržení vyhledávaného uznání a

komunikace životního utrpení jedince prostřednictvím dané nemoci a v kontextu klinického

setkání.

Z této perspektivy má „ordinární34“ pacient stejnou potřebu a vyhledává péči a komunikativní

pochopení stejně jako „přehnaně úzkostlivý pacient35“ nebo „hypochondr“. Rozdíl [mezi nimi]

spočívá v tom, že ti posledně uvedení ultimativně nenaplní své potřeby prostřednictvím

klinického setkání. To proto, že postrádají centrální „klíč“, kterým by k němu obdrželi kritické

„heslo“. Tímto klíčem je jejich ochota nechat své tělo přeložit nebo „materializovat36“ jejich

existenční nemoc nebo životní utrpení – nejen ve formě medicínských symptomů, ale i ve formě

„opravdové“ – medicínsky diagnostikovatelné – biologické choroby nebo nemoci.

Proto když uvažujeme o původu neboli „etiologii“ nemoci z existenční a „hermeneutické“

perspektivy – takové, která se zaměřuje na význam a účel nemoci spíše než na její biologické

„příčiny“ – nemůžeme vynechat existenční význam klinického setkání pro pacienta a účel, kterému

nemoc slouží v jeho biomedicínském rámci, tj. jako nezbytné „heslo“ k setkání a jím nabízené

příležitosti pro naplnění základních komunikativních potřeb.

Idea, že onemocnět má význam a účel, je dostatečně heretická v kulturním klimatu ovládaném

biologickou medicínou. Smutným paradoxem je, že v takové kultuře může být relační

uzdravování, které pacienti hledají prostřednictvím naplňování svých základních lidských

potřeb – lidského kontaktu, péče a chápající komunikace – dosaženo pouze fyzickým

onemocněním. Čili zatímco u dětí se často chápe, že si stěžují na symptomy nebo dokonce nějak

„opravdu“ onemocní jako způsob vyžadování pozornosti, kultura biomedicíny to samé vyžaduje

od dospělých – prostě proto, aby upozornili37 na svoji existenční ne-moc, své životní utrpení, stres

nebo smutek.

34

Ordinary – běžný, zde poukaz na „ordinace“ 35

Heart-sink patient 36

Body forth 37

Call attention

2013, v 1.3

18

MEDICÍNSKÁ KONZULTACE JAKO „ÚKLAD“

Pacient chce porozumět38 svým symptomům a sjedná si návštěvu u lékaře. Schůzka je náležitě

uskutečněna. Avšak to, co zůstává při konzultaci nevysloveno, jsou určité nezpochybnitelné

předpoklady – tiše očekávané jako její výchozí bod – které slouží jako „stanice odjezdu39“ pro

veškerou komunikaci doktor-pacient. Níže uvádím seznam několika nejzákladnějších tichých

předpokladů, které „rámují“ medicínskou konzultaci a utvářejí očekávané výchozí body pro

veškerou komunikaci, která v jejich rámci nastane.

1. Je tiše usuzováno, že všichni víme, co „nemoc“ a „zdraví“ jsou, že jsou to protiklady a že

„nemoc“ je cosi „špatného“ a zdraví něco „dobrého“.

2. Je tiše usuzováno a odsouhlaseno, že pacient si sjednal konzultaci proto, že trpí

symptomy možné „nemoci“, kterou si přeje identifikovat a kterou je proto připraven/a si

nechat diagnostikovat prostřednictvím prohlídky a vyšetření a nechat si na ni předepsat

léčbu.

3. Je tiše usuzováno a odsouhlaseno, že pacient popíše své symptomy a lékař buď přímo,

nebo prostřednictvím dalších vyšetření, stanoví medicínskou diagnózu nemoci, doporučí

postup biomedicínské léčby s cílem zmírnit její symptomy nebo nemoc „vyléčit“ – na

základě znalosti jejích biologických „příčin“.

4. Je tiše usuzováno a odsouhlaseno, že pacient se právě „zčistajasna“ stal obětí svých

symptomů – jinými slovy, že neexistuje žádný význam, který by bylo možné přiřadit

k určitému času jejich objevení v širším kontextu pacientova života a životní historie.

5. Tím pádem je tiše usuzováno a dohodnuto, že symptomy nemají vůbec žádný význam

kromě toho, že jsou pouhými znaky možné biologické nemoci nebo dysfunkce.

6. Tím pádem je tiše usuzováno a odsouhlaseno, že „porozumět40“ symptomům neznamená

nic více, než je brát jako možné znaky nějaké biomedicínské nemoci – a že v žádném

případě nemůže být biologická choroba nebo nemoc sama brána jako symptom životní-

nemoci – skrytého životního problému, projevujícího se v pacientově cítění se „nesvůj“

ve svém životě.

7. Je tiše usuzováno a odsouhlaseno, že utrpení pacienta – jeho pociťovaná bolest,

nepohodlí nebo „ne-moc“ – jsou pouze druhotným a subjektivním „efektem“ nebo

organickou poruchou nebo „nemocí“. Protikladný koncept, totiž že symptomy, choroba a

nemoc mohou být symbolickým ztělesněním subjektivně pociťované „ne-moci“ – a

určitých okolností, pro které se ve svém životě cítí „nesvůj“ – je předem vyloučen. Ve

skutečnosti takový pohled představuje v rámci nezpochybňovaných dogmat

biomedicínské „vědy“ naprostou herezi.

Kdyby pacient odmítl některé nebo všechny tyto předpoklady nebo se při komunikaci

s doktorem odchýlil od nevyslovených pravidel nebo výchozích bodů, bude [pacient] okamžitě

klasifikován jako „nesnadný“ nebo „nepoddajný“ nebo dokonce jako zmatený. Společně však tyto

38

Make sense 39

Point of departure 40

Make sense

2013, v 1.3

19

tiše odsouhlasené předpoklady a výchozí body pro biomedicínskou konzultaci efektivně utvářejí

nevyslovené „uspořádání“ nebo „orámování“ – a od pacienta se očekává, že se tohoto rámce

bude ochotně držet. Záměrem tohoto „spiknutí41“ je zarámovat význam symptomů pacienta

v pojmech jednoho jediného rámce – a to biomedicínského – s vyloučením jakýchkoli jiných

způsobů, jak ony symptomy pochopit. Jakýkoli pokus pacienta tento rámec zpochybnit – byť jen

tím, že okamžitě neakceptuje určité typy rutinních medicínských vyšetření nebo postupů léčby –

vyvolá pobouření a zmatek, může být spatřováno jako hrozba autoritě bio-medicínsky

vytrénovaných lékařů a ztráta jejich omezeného času, který věnují svým pacientům. Místo toho

by to mohlo být spatřováno jako příležitost dopřát si více času na to, aby se dozvěděli o životech

svých pacientů jako lidských bytostí, pochopit jejich symptomy v širším kontextu jejich života a

životního světa.

NA CO SE VĚTŠINA LÉKAŘŮ NEPTÁ

Následuje seznam několika otázek, na které se většina lékařů neptá – a které přesto jsou

klíčovými otázkami jako pro lékaře, tak i pacienta pro pochopení životního významu určitých

symptomů. Jsou to otázky ústřední pro Životní Medicínu a Životní Doktorování, na které se

Životní Doktor vždy začne ptát a diskutovat je s pacientem.

Kdy se tvoje symptomy poprvé objevily?

Co se dělo ve tvém životě hodiny, dny, týdny, měsíce nebo roky předtím, než tvoje

symptomy začaly?

Jaké byly nejvýznačnější životní setkání, události, zkušenosti, dilemata a rozhodnutí,

kterým jsi čelila v období, které předcházelo začátku symptomů?

Zakoušela jsi v onom období nějakou základní nebo celkovou náladu a jak bys ji popsala?

Jaké byly nejvíce dominantní myšlenky a emoce, které jsi v oné době zakoušela?

Jaké myšlenky měly tendenci doprovázet tvoje symptomy?

Jaké pocity měly tendenci doprovázet ony myšlenky?

Jak jsi na tyto myšlenky a pocity reagovala, když se objevily, a jak ovlivnily tvoje

symptomy?

Jaká přesvědčení jsi měla o svých symptomech a správném způsobu jak na ně reagovat?

Co jsi měla tendenci dělat v reakci na tvé symptomy?

V jakých obdobích nebo v jakých určitých životních situacích se tvé symptomy měly

tendenci objevovat, vracet nebo zvyšovat svoji intenzitu nebo frekvenci?

V jakých obdobích nebo v jakých životních situacích měly tvé symptomy tendenci mizet,

zmenšovat se nebo snižovat svoji frekvenci?

41

Frame up

2013, v 1.3

20

Zakoušela jsi podobné symptomy v minulosti, a pokud ano, v jakých obdobích a za jakých

okolností?

Jak tvé symptomy a tvé myšlenky a pocity o nich ovlivňují tvůj život, práci a vztahy?

Co tě symptomy nutí dělat, co ti zabraňují dělat nebo umožňují dělat?

Vidíš nějaký pozitivní přínos v tom, jak tvé symptomy ovlivňují tvůj život?

Jak bys popsala celkovou nebo základní náladu nebo stav vědomí, doprovázející tvé

symptomy a/nebo myšlenky a emoce o nich?

Jak se vlivem tvých symptomů cítíš?

Jakým způsobem nálada, která je doprovází, ovlivňuje nejen to, co si myslíš a jak se cítíš,

ale také kdo jsi – tvůj pocit „tebe“?

Je nějaká pozitivní stránka té odlišné nálady a pocitu sebe, které doprovází tvé symptomy

a/nebo toho, k čemu tě nutí nebo ti umožňují – nebo znemožňují – dělat?

Existují nějaké jiné způsoby, kterými bys tyto pozitivní a zdravé stránky symptomů mohla

ve svém životě vyjádřit – aniž bys k tomu ony symptomy potřebovala jako podnět?

Alternativně, jaké změny v tvém životním světě nebo způsobu vztahu k životu a jiným

lidem pociťuješ, že by nejvíce pomohly změnit tuto základní náladu a/nebo ulehčit tvé

symptomy?

Které nejdůležitější druhy zkušeností postrádáš nebo jsi postrádala ve svém životě a

vztazích?

Které nejdůležitější potenciály nebo schopnosti cítíš, že nenaplňuješ nebo jsi nenaplnila

nebo nerealizovala ve svém životě?

Co spatřuješ jako nejdůležitější životní události nebo zkušenosti, které jsi měla?

Co spatřuješ jako nejdůležitější přelomy nebo životní rozhodnutí, která jsi učinila?

Byla s těmito životními událostmi nebo zkušenostmi, přelomy nebo rozhodnutími

spojena nebo jimi vytvořena určitá dilemata – a pokud ano, jaká?

ZHORŠOVÁNÍ STAVU VĚCÍ PROSTŘEDNICTVÍM LÉKŮ

„… vážné reakce na léky-drogy na předpis jsou každoročně odpovědné za hospitalizaci 250 000

Britů – hlavní podíl na tom mají aspirin, diuretika, warfarin a NSAID drog (ne-steroidní proti-

zánětlivé léky-drogy).“ Ben Ong

Lékaři vydají každý rok miliony předpisů na vysoce ziskové léky-drogy – přestože „klinické

pokusy“, díky kterým se tyto léky-drogy staly dostupnými, se často ukazují stěží efektivnější než

2013, v 1.3

21

placeba. Současně prodeje léků bez předpisu – jako například léků na tišení bolesti42 - přinášejí

stejně obrovské zisky – přestože často vedou k chronické závislosti. Níže je ukázána kontra-

produktivita jejich možných vedlejších účinků (dělají přesný opak, než k čemu jsou předepsány)

a často chronických reakcí – doprovázejících ukončení braní léků43 – vytvářených různými druhy

běžných legálních drogových medikací – jsou použity informace od výrobců a uživatelů těchto

léků-drog, společně s instrukcemi a varováními pro pacienty, které jsou uvedeny „malým

písmem“ v příbalových letácích. Stejně jako je cena placená za drogové medikace udržována

chytrým marketingem uměle vysoko – tak také trvale roste cena placená tělem za jejich užívání.

Třída léku-drogy: ANXIOLYTIKA (nový název pro sedativa – „uklidňující“ prostředky)

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – závislost vedoucí

k chronickým poruchám spánku a/nebo svalové napětí

Třída léku-drogy: PRÁŠKY NA SPANÍ jako např. temazepam

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – chronická

nespavost, noční můry, předčasné úmrtí (až 500 000 osob jen v U.S. podle British Medical Open

Journal).

Třída léku-drogy: ANTIDEPRESIVA (typu SSRI jako např. Seroxat/Paxil/Prozac)

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – depresivní nebo

maniakální symptomy, sebevražedné myšlenky, sebevražda, agresivní chování, extrémní násilí.

Třída léku-drogy: ANALGETIKA (na předpis nebo volně prodejné bolest utišující léky a léky na

bolest hlavy jako kodein nebo paracetamol)

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – nutkání ke zvracení,

problémy trávení, chronické nebo opakující se bolesti hlavy).

Třída léku-drogy: PROTIZÁNĚTLIVÉ léky-drogy jako např. Ibuprofen používané např. u

artritidy

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – dvojnásobně zvýšené

riziko mrtvice a potratu.

Třída léku-drogy: ANTIKONVULZIVA (na epilepsii, nervové bolesti a záchvaty)

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – záchvaty

Třída léku-drogy: ANTIBIOTIKA (na bakteriální infekce)

Vedlejší účinky a/nebo chronické reakce doprovázejících ukončení „léčby“ – zvýšená náchylnost

k infekci stále více odolnějšími bakteriemi

Třída léku-drogy: KOŽNÍ KRÉMY NA PŘEDPIS (na kožní poruchy nebo infekce)

Vedlejší účinky: akutní nebo chronické poškození a poruchy kůže, infekce, záněty

Třída léku-drogy: STATINY (na snižování hladiny cholesterolu a ochranu před srdečními

záchvaty a mrtvicemi)

42

Pain killer 43

Withdrawal symptoms

2013, v 1.3

22

Vedlejší účinky: svalová slabost, únava, infarkty, zkrácení dechu nebo dýchací obtíže, mrtvice a

smrt

Třída léku-drogy: BIFOSFÁTOVÉ KOSTNÍ LÉKY (na osteoporózu a křehké kosti)

Vedlejší účinky: zvýšené riziko zlomenin kostí

Třída léku-drogy: LÉKY NA HUBNUTÍ

Vedlejší účinky: deprese, sebevražedné představy, sebevražda

Třída léku-drogy: PILULKY PROTI KOUŘENÍ

Vedlejší účinky: nutkání ke zvracení a zvracení

Třída léku-drogy: VAKCÍNY

Vedlejší účinky: zvýšení náchylnost k infekci (např. chřipkou, spalničkami, obrnou atd.)

PŘÍKLAD: níže je uveden seznam vedlejší efektů, obsažený v příbalovém letáku pro pacienty

přímo od výrobce kožního krému, současně předepisovaného na kožní infekce, rudnutí, otékání

a svědění a na různé další stavy a poruchy kůže.

UVEDENÉ VEDLEJŠÍ EFEKTY: silná vyrážka, pálení a bodavé pocity, podráždění kůže, svědění kůže,

zhoršení vašeho ekzému, ztenčení kůže, malé žilky blízko povrchu kůže se stanou viditelnými, strije,

svědivá vyrážka a zánět kůže v místě, kde je krém používán, vyrážka v podobě rudých skvrn kolem

úst nebo brady, kůže na obličeji může opuchat, podráždění očí a hlenových membrán (jako např.

rty nebo genitální oblast).

JAK BIOMEDICÍNSKÁ LÉČBA MŮŽE POŠKODIT TVÉ ZDRAVÍ

Diagnostické vyšetření

„Diagnóza může lidem se „špatnými“ geny zabránit, aby se narodili, jiným znemožnit povýšení a

dalším znemožnit politický život. Masivní hon na zdravotní rizika začíná od sítí, určených

pro zachycení těch, kteří potřebují zvláštní ochranu … Vyšetření zdravotního stavu … bylo vítáno

jako eskalátor pro chudé do světa Mayo [klinika Mayo] a Massachusettské Všeobecné … [přesto]

studie naznačují, že tyto diagnostické postupy – i když po nich následovaly medicínské léčby vysoké

úrovně – neměly žádný pozitivní vliv na průměrnou délku života … v každém případě však změnily

lidi, kteří se cítili zdraví, na pacienty úzkostlivě očekávající svůj verdikt.“ Ivan Illich

Příklad: vyšetřování mužů na vyšší než normální úrovně PSA (Antigen Prostaty), které může

naznačovat přítomnost rakoviny prostaty.

Diagnostická statistika

„Porovnáváním statistického člověka s biologicky unikátními lidmi vzniká neukojitelná poptávka

po omezených [medicínských] zdrojích … právo pacienta odepřít souhlas se svojí vlastní léčbou

mizí, neboť lékař prohlašuje, že se musí podřídit diagnóze, neboť společnost si nemůže dovolit

břemeno léčebných metod, které by byly ještě mnohem dražší.“

2013, v 1.3

23

Příklad: na muže s vysokými úrovněmi PSA je vyvíjen enormní nátlak, aby podstoupili obtěžující

– jehlou prováděnou – biopsii, za účelem odebrání vzorků buněk pro analýzu a potvrzení

přítomnosti rakovinových buněk – i když takové biopsie produkují mnoho „falešně negativních“

výsledků, a i z pozitivních výsledků nelze vyvozovat jakkoli spolehlivé prognostické závěry.

Proto jedním výkladem zkratky PSA je „Producent Stresu a Úzkosti“.

Statistiky diagnostických vyšetření

Příklad: Dvě rozsáhlé, dlouho očekávané studie [ohlášené New England Journal of Medicine]

nedokázaly podat přesvědčivý důkaz o tom, že rutinní vyšetření rakoviny prostaty významně

snižuje šance na úmrtí touto nemocí, aniž by muži byli vystaveni riziku potenciálně

nebezpečného a zbytečného zákroku. PSA krevní test, který podstupují každý rok miliony mužů,

nesnížil celkový počet obětí rakoviny prostaty – v prvním desetiletí [od zahájení] studie

financované vládou USA a zahrnující více než 76 000 mužů, jak včera ohlásili výzkumníci.

V této US studii výzkumníci náhodně přiřadili 76 693 mužů ve věku od 55 do 74 let do 10 center,

aby zde každý rok podstoupili buď šest vyšetření – včetně PSA testování a fyzických testů, anebo

podstoupili cokoli jiného, co doporučí jejich lékaři – což mohlo zahrnovat testování.

Po sedmi letech bylo u PSA skupiny diagnostikováno o 22 % více rakoviny prostaty a dalších 17

% bylo diagnostikováno po 10 letech. Ovšem v oněch dvou skupinách nebyl významný rozdíl

v počtu úmrtí na rakovinu. Výzkumníci poznamenali, že ve skutečnosti bylo více úmrtí [na

rakovinu] v testované skupině – 312 : 225 – a nemohli vyloučit, že tento exces mohl být

způsoben přemírou zákroků. Druhá studie – evropský průzkum zahrnující více než 162 000

mužů a která byla vydána současně, zjistila méně úmrtí mezi testovanými. Ovšem ono snížení

[úmrtí] bylo relativně malé a studie ukázala, že testování vedlo k tomu, že velký počet mužů

podstoupil zbytečný a často škodlivý zákrok.

Rob Stein, Philadelphia Inquirer, 2009

Diagnostický stres a izolace

„Diagnóza vždy zintenzivňuje stres, definuje neschopnost, vnucuje pasivitu a zaměřuje očekávání

na ne-uzdravení, na nejistotu a závislost jednotlivce na dalších medicínských zjištěních, což vše

dohromady znamená ztrátu autonomie … [diagnóza] jedince také izoluje ve zvláštní roli, separuje

jej od normálních a zdravých a vyžaduje podřízení se autoritě specializovaného personálu. Jakmile

společnost začne organizovat preventivní hony na nemoc, dává diagnóze epidemické rozměry.

Takový ultimativní triumf terapeutické kultury mění nezávislost průměrně zdravého člověka na

netolerovatelnou formu úchylky.“ Ivan Illich.

Příklad: diagnóza rakoviny prostaty – podobně jako [diagnóza] libovolných jiných druhů

rakoviny – vytváří nezdravou mírou úzkosti a stresu, strachu a nejistoty, které zvyšují

pravděpodobnost, že se jednotlivec pasivně poddá medicínské autoritě a s tím nebezpečným a

poškozujícím formám dalšího diagnostického testování a/nebo zákroků jako je chemo- nebo

radio-terapie – které všechny v případě rakoviny prostaty drasticky snižují kvalitu života a

současně nepřinášejí žádné definitivně „vyléčení“ a často vyžadují další opakované a oslabující

zákroky.

2013, v 1.3

24

Diagnostické chyby

„Diagnostické zaujetí ve prospěch nemoci je spojeno s častými diagnostickými chybami.

Medicína nejen přisuzuje pochybné kategorie s inkvizitorským nadšením; činí tak s takovou

mírou chyb, kterou by žádný soudní systém nemohl tolerovat. V jednom případě [dokonce] pitvy

ukázaly, že více než polovina pacientů, kteří zemřeli v Britské univerzitní klinice s diagnózou

specifického selhání srdce, ve skutečnosti zemřeli na něco zcela jiného.“ (Illich, ibid.)

Příklad: mnoho mužů zemře s rakovinou prostaty, třebaže nezemřeli na ní.

Diagnostické poškození a „iatrogeneze“

Příklad: mnoho forem diagnostického testování je samo o sobě potenciálně nebezpečných a

škodlivých. Například biopsie rakoviny prostaty nejen zesiluje právě ty symptomy, které prvně

vedly k jejímu provedení (např. obtíže močových cest, krev v moči) nebo vytváří infekci prostaty.

Pokud by byly nalezeny rakovinové buňky, pak procedura biopsie sama zvyšuje

pravděpodobnost, že se tyto buňky rozšíří do dalších částí těla – a tím napomáhá uskutečnit

nejhorší možný výsledek a prognózu zhoubného nádoru prostřednictvím právě samotné

diagnostické procedury. Tak se diagnóza sama stává formou iatrogeneze – medicínsky vytvořené

nemoci. Pokud jde o aktuální léčby rakoviny prostaty, tak ty mohou ve velkém procentu případů

vést nejen k efektům obecného oslabení vlivem těchto terapií, ale také k trvalé impotenci.

BIOMEDICÍNA JAKO MEDICÍNA POHÁNĚNÁ PENĚZI

Zvyšující se trend privatizace medicíny má své kořeny v privatizaci nemoci jako takové – a

v masivních korporátních ziscích, které z toho mohou plynout.

Avšak redukovat nemoc na soukromé vlastnictví těla jednotlivce znamená zcela ignorovat roli,

kterou v nemoci hraje nezdravost světa a planety, na které [jednotlivec] žije – ať již ve formě

ekonomické deprivace, ekologického ničení, otráveného životního prostředí a – v neposlední

řadě – celosvětových válek.

Pak znovu, z nekonečných politických debat o tom, jak se vypořádat s neustále rostoucími

náklady na financování národní nebo soukromé zdravotní péče, se žádná nedostane

k ústřednímu bodu – totiž že v kapitalistických ekonomikách jsou medicínská diagnostika a

léčba nemoci podstatně obrovským byznysem a jsou poháněny penězi – využívanými na propagaci

nových medicínských drog a technologií. Proto velké farmaceutické společnosti dohromady

vykazují větší zisk, než všech Fortune 500 korporací dohromady.

Co je běžně považováno za „na vědě-založenou“ nebo „na důkazech-založenou“ medicínu, není

ve skutečnosti ničím takovým – je známo, jak Big Farma povrchně testuje nové léky-drogy, jak

informuje veřejnost o jejich pravdivé a často minimální účinnosti, jak [veřejnost] varuje o jejich

vedlejších účincích a často vážných nebezpečích – netřeba zmiňovat masivní sumy peněz

utrácené nikoli za nákladné „R&D44“, ale čistě za marketing nejnovějších léků-drog a léčebných

postupů doktorům a chirurgům. Dokonce i nejvíce uznávaní medicínští profesionálové a

„experti“ jsou nyní pravidelně placeni za to, že pod svým jménem publikují články nabízející

44

Research and Development = výzkum a vývoj

2013, v 1.3

25

zavádějící „důkazy“ účinnosti a „bezpečnosti“ nových léků-drog a medicínských technologií – ať

již se podíleli na daném výzkumu či nikoli, anebo dokonce jen čtou články, které jim byly poslány

k podpisu. Ve skutečnosti byla moderní medicína a její léčebné postupy uznány časopisem

samotné Americké Medicínské Asociace za třetí vedoucí příčinu smrti po rakovině a cukrovce.

Penězi poháněná medicína účinně přeměnila samotné pacienty na komodity určené k prodávání

jejich doktory – nabízející zdroj zisku nejen prostřednictvím léků-drog ale i prostřednictvím

drahých hi-tech testovacích a „léčebných“ technologií. To vše na masivní útraty národních

zdravotnických služeb a/nebo soukromých zdravotnických poskytovatelů, kteří dojí zdravotní

pojišťovny nebo dokonce veřejné zdravotnické služby.

Pravdou je, že nemoc je podstatně obrovský byznys, že „Big Farma jsou Velké Prachy a Špatná

Medicína“, a že dnešní „na důkazech-založená“ medicína je podstatně Medicína Poháněná

Penězi45. Vskutku jakýkoli lék-droga nebo nová medicínská technologie, která by skutečně

„vyléčila“ nemoc, by byla fatální pro zisky celého Medicínsko-Industriálního Komplexu. Nicméně

příslib vyléčení je neustále propagován dolarovým-multi-biliónovým medicínským průmyslem,

který má obrovskou lobbovací sílu a téměř kompletní monetární kontrolu regulatorních

organizací jako například FDA46 v USA.

„Farmaceutické společnosti se staly oblíbeným otloukánkem v diskusích o korumpujícím vlivu

peněz v medicíně. A skutečně si tyto společnosti zaslouží velkou část kritiky, které se jim dostává …

ovšem chci, aby bylo jasno, že nejsou jediným problémem. Širší pravda je, že vytváření nových

pacientů a provádění více diagnóz přináší zisk celému medicínsko-industriálnímu komplexu, který

zahrnuje Farmu, ale také výrobce medicínských zařízení a diagnostických technologií,

samostatných diagnostických center, chirurgických center a dokonce i akademických medicínských

center.“

Dr. H. Gilbert Welch, u knihy „Over-Diagnosed – making people sick in the pursuit of health“

(Pře-diagnostikováno – vytváření nemocných lidí při honbě za zdravím)

Řečeno bez obalu, zcela jistě existují pochopitelné důvody, proč se lidé cítí nebo dokonce jsou

vážně úzkostliví, deprimovaní nebo nemocní, když si nemohou vydělat na živobytí, nemohou si

pronajmout nebo zaplatit bydlení, když jejich domy jsou ohrožovány exekucí, když denně stojí

tváří v tvář hrozbě nezaměstnanosti – nebo nevidí žádnou naději na uskutečnění svých životních

potenciálů. Přesto moderní „vědecká“ medicína konzistentně takové příčiny mentálních i

fyzických chorob ignoruje, místo toho je redukuje na výsledek chemické nerovnováhy v mozku

nebo biologických „příčin“ toho či jiného druhu. Tímto způsobem [medicína] totálně popírá

veškerý životní-význam nemoci – a jejího vztahu k inherentní nemocnosti a nemocnost-

generujícím efektům kapitalismu samotného.

Alternativní medicína a proponenti alternativních psychosomatických, psychoanalytických a

existenciálních chápání nemoci často buď ignorují, nebo zlehčují její sociální, politické a

ekonomické dimenze. Neboť kapitalismus z nemoci profituje také dalším způsobem – tím, že ji

vyrábí v industriálním rozsahu prostřednictvím ne-moci vytvářené tím, co Marx nazýval

4545

http://www.mediaed.org/assets/products/224/transcript_224.pdf 46

Food and Drug Administration (správa potravin a léčiv)

2013, v 1.3

26

otroctví-platu. To je prostituce „pracovní síly“ jedinců tj. jejich těl – za účelem tvorby zisku pro

zaměstnavatele, který se zaměstnanců v dobách ekonomické recese pohodlně zbaví tím, že je

[dále] nezaměstná.

Neboť „zaměstnání“ samo v kapitalismu znamená, že každý – od zručných a zkušených

pracovníků, přes nezaměstnané absolventy, nadějné umělce, hudebníky nebo vědce, jejichž

vzdělání nebo výcvik, dovednosti, zájmy a aktuální práce nemají současně žádnou „tržní

hodnotu“ – může být nucen do zaměstnání ve formě libovolné mu nabídnuté málo-placené

práce, i když mzda za ni nepokryje ani minimální životní potřeby – nebo žádným způsobem

skutečně „nezaměstná“ jejich pravé dovednosti, nadání a potenciály.

Za těchto okolností tak nemoc může sloužit jako forma tichého politického protestu proti

ekonomickým nárokům vnuceným kapitalismem a utrpení, které je tím uvalováno na lidi. Neboť

[nemoc] nabízí jedincům čas opět dočasně získat tělo jako své vlastní a umožnit mu ztělesnit a

symbolicky registrovat jejich pociťovanou ne-moc a utrpení tím, co je pro většinu jediná

společensky akceptovatelná cesta – prostřednictvím symptomů medicínské nemoci. Problémem

pak je, že jejich těla jsou okamžitě uchopena medicínskými profesionály a medicínsko-

industriálním komplexem takovým způsobem, který dále prohlubuje proces překládání a

transformování jedincem pociťované „ne-moci“ na nějakou medicínsky diagnostikovatelnou

„nemoc“. Tělo pacienta je vnímáno a zacházeno s ním jako s biologickým strojem – spíše než

s žijícím vtělením lidské bytosti47 [lidského bytí]. A stejně jako u kteréhokoli jiného stroje je

cílem ho opravit a obnovit jeho ekonomickou funkčnost.

Neboť stejně jako kapitalismus ztotožňuje práci pouze se „zaměstnáním“, ze kterého profituje

zaměstnavatel, tak také ztotožňuje „zdraví“ pouze s ekonomickou „funkčností“ jednotlivce, tj.

[jeho] schopností nechat se „zaměstnat“ na trhu práce, spíše než se schopností zapojit se do

osobně smysluplné aktivity nebo práce – bez ohledu na její „tržní hodnotu“. Podobně

kapitalismus uznává za „chorobu“ pouze to, co zasahuje do mechanického fungování těla a mysli

při vykonávání mechanických úkolů, fyzických nebo mentálních. Vše toto se nedávno ukázalo

jasněji na případu, kdy vlády podmiňují poskytování sociálních dávek vyšetřeními, která jsou

navržena tak, aby prokázala (zcela bez ohledu na zdravotní stav jedince a dokonce i když jsou

terminálně nemocní), že [jedinci] jsou stále způsobilí k nějakému druhu zaměstnání – i když

nemohou získat práci, i když ona práce nezaplatí ani životní potřeby a i když evidentně

poškozuje jak jejich medicínské zdraví, tak i jejich základní „zdraví“ tj. jejich schopnost žít

smysluplný a naplněný život.

Role lékaře v tom, co je stále evidentněji penězi-poháněná medicína, je – paradoxně – zcela z

úvahy vyloučit širší životní kontext, ve kterém se choroba nejprve projevuje – v neposlední řadě

v jejím ekonomickém kontextu a vliv tohoto na sociální svět a vztahy pacienta. Čili ztráta bydlení,

práce nebo životních příležitostí, které vedou ke sklíčenosti a ztrátě odvahy pacienta nemají

žádnou hodnotu – dokud a pokud se tato ztráta odvahy neprojeví jako diagnostikovatelné

symptomy „srdeční nemoci“. Ty jsou pak, jako všechny další formy chorob, chladnokrevně

léčeny, jakoby neměly vůbec nic společného s aktuálním životem pacienta. Rolí biomedicínského

doktora je principiálně jednat a činit – léčit pacienty a nikoli s nimi mluvit – a určitě ne jim

naslouchat, slyšet a cítit jejich vnitřní „ne-moc“ a poznat jejich zdraví, jejich životy a vztahy.

47

Human being

2013, v 1.3

27

Zdánlivě idealistický cíl zlepšit zdraví pacienta a „zachránit“ nebo „prodloužit“ životy pacientů

prostřednictvím medicínských testů a léčebných postupů všeho druhu, je prosazováno za

každou cenu pro jejich těla v důsledku vážných vedlejších účinků a na jakoukoli útratu jejich

skutečného zdraví tj. kvality jejich života.

Výsledkem je opravdová epidemie „preventivních“ vyšetření – na vysoké náklady veřejných

zdravotnických služeb – ovšem vedoucí k pře-diagnostikování a pře-ošetřování dokonce i lidí,

kteří nemají vůbec žádné symptomy. To postupně vede k velkému rozšíření „iatrogenických“

(medicínsky způsobených) chorob – které pak vyžadují další a další medicínská léčení.

Vrcholným příkladem je vyšetřování rakoviny prostaty u mužů prováděním krevních testů, které

měří úroveň jejich „PSA“ (Specifický Antigen Prostaty). Pokud tato úroveň překročí stanovené

hodnoty, tak jsou pravidelně prováděny vetřelecké biopsie. Toto může vytvářet právě ony

symptomy rakoviny prostaty, jejichž vzniku tím mělo být předcházeno – stejně jako [se

takovými vyšetřeními může] zvyšovat pravděpodobnost, že se v těle rozšíří kterákoli aktuální

rakovina. Přesto – jak připouští mnoho lékařů – mnoho mužů zemře s a ne na rakovinu prostaty

– zatímco chirurgické a léko-drogové zákroky [proti rakovině prostaty] mohou snížit a často i

skutečně dramaticky sníží kvalitu jejich života, například tím, že je učiní impotentními nebo

inkontinentními.

Neustálá propaganda vlády, médií a tisku týkající se „zdravotních rizik“ všech druhů, společně

s masovými programy [medicínských] vyšetření, hrají vitální úlohu při udržování medicíny

poháněné-penězi a medicínsko-industriálního komplexu – vytváří tak druh masové

hypochondrie, která je zásobuje novými pacienty k medicínskému zpracování nebo k prodeji

nových léků-drog. Snad nejlépe tento patologický stav věcí vyjádřil Illich:

„Lidé, kteří jsou rozzlobeni, nemocní a poškozeni svojí industriální prací a nicneděláním, mohou

uniknout jedině do života pod medicínskou supervizí a jsou tak odstraněni a diskvalifikováni

z politického boje za zdravější svět.“

„Odbornostní a na lékařích-postavený systém zdravotní péče, který přerostl přes kritické meze,

způsobuje onemocnění ze tří důvodů: musí produkovat klinická poškození, která převažují jeho

potenciální přínosy; nemůže nic jiného než - byť neviditelně - posilovat politickou situaci, která činí

společnost nezdravou; a má tendenci vyvlastňovat sílu jedince k sebe-uzdravování a utváření svého

prostředí.“

„Stále více lidí podvědomě ví, že jsou nemocní a unavení svojí prací a volno-časovými pasivitami, ale

chtějí slyšet tu lež, že fyzická choroba je zbaví společenské a politické odpovědnosti. Chtějí, aby se

jejich doktor choval jako právník a kněz. Jako právník doktor pacienta zprošťuje jeho normálních

povinností a umožňujeme mu inkasovat z fondu zdravotního pojištění, který byl nucen vytvořit.

Jako kněz se [doktor] stává komplicem pacienta při vytváření mýtu, že [pacient] je nevinnou obětí

biologických mechanismů, spíše než líný, chamtivý nebo závistivý dezertér ze společenského boje o

kontrolu nad nástroji produkce. Společenský život se stává poskytováním a přijímáním terapie:

medicínské, psychiatrické, pedagogické nebo geriatrické.“

„Medicína má autoritu označit stížnost jednoho člověka za legitimní nemoc, druhého prohlásit za

nemocného, přestože si sám nestěžoval a třetímu odmítnout společenské uznání jeho nemoci,

invalidity nebo dokonce jeho smrti. Pro bohaté i chudé … je život redukován na „interval“, na

2013, v 1.3

28

statistický fenomén, který musí být pro každý případ institucionálně plánován a formován. Tento

interval je uveden v život pre-natální prohlídkou… a skončí značkou v grafu…“ Illich, Ivan

Medicínská Nemesis – Vyvlastňování Zdraví

ZAMĚŘENÍ BIOLOGICKÉ MEDICÍNY – KLINICKÉ TĚLO

Biologická medicína se zaměřuje na „klinické tělo“. Klinické tělo není aktuálním tělem nějaké

individuální lidské bytosti – ani mým ani tvým. Místo toho je to tělo utvářené zcela tělem

znalostí48 - konkrétně tělem znalostí nahromaděných v podobě medicínských termínů a učebnic

a předávaných prostřednictvím medicínského a klinického výcviku. „Upřený pohled“ lékaře je

zcela odvozen od tohoto těla klinických znalostí – a je zaměřen jen na „klinické tělo“. Je to čistě

klinický pohled – takový, který mění tělo na objekt medicínsko-vědeckého zkoumání a klinického

testování.

Klinická „objektivizace“ těla prostřednictvím biologické vědy a medicíny zcela odděluje lidské

tělo od lidské bytosti – jak v teorii, tak i v praxi. Podporuje pacienty v tom, aby se od svých těl

distancovali a spatřovali jejich chorobu samotnou jako neosobní objekt nebo věc – „něco“ co „se

mnou není v pořádku“ a která nastala a může se „zlepšovat“ nebo „zhoršovat“ – způsobem, který

podstatně se „mnou“ nemá nic společného. Medicínská léčba je spatřována jako mající schopnost

identifikovat a eliminovat tuto „věc“ a podobně jako máma, jí „zahnat“ nebo „zlepšit“.

Zájmem lékaře také je mít pocit, že má moc – moc zbavit se něčeho, nechat to odejít nebo to

zlepšit. Skutečností nicméně je, že pacientem subjektivně pociťovaná ne-moc, utrpení, nepohodlí

nebo dokonce bolest není podstatně vůbec žádnou „věcí“. Nemůže být o nic více nějakou „věcí“,

kterou lze nalézt uvnitř pacientova těla, než žalem zasažené srdce, které by šlo nalézt

kardiogramem nebo vypáčit operací z otevřené hrudi pacienta. Její význam není něčím, co lze

změřit.

„Jak se měří žal? Samozřejmě ho nemůžeme vůbec měřit. Proč ne? Kdybychom na žal aplikovali

metodu měření, bylo by to proti samotnému významu žalu a předem bychom vyloučili žal jakožto

žal.“

Martin Heidegger

Skutečně, právě ten prostor, ve kterém je pacientova ne-moc nebo nepohodlí, žal, bolest nebo

beznaděj pociťována, není sám o sobě klinicky pozorovatelným, měřitelným, organickým nebo

fyzickým prostorem. Namísto toho je neviditelným, ne-fyzickým prostorem – srovnatelným

s neviditelným vnitřním prostorem významu, který leží za slovem. Žádné množství „vědeckých“

znalostí, výzkumů nebo analýz „těla“ knihy [složeného] z papíru a značek chemického inkoustu

(nebo elektronických pixelů na obrazovce textu) nikdy neodhalí „důkaz“ světa významů49, ze

kterého její slova povstávají, který vyjadřují a komunikují.

Podobně žádné množství klinických znalostí organické struktury a nemocí lidského těla nikdy

nemůže odhalit „důkaz“ byť jen samotné existence lidské bytosti, které tělo patří – natož pak

rozpoznat širší životní význam jejich pociťované ne-moci.

48

Body of knowledge 49

World of meaning,

2013, v 1.3

29

Jelikož se biologická medicína zaměřuje výlučně na diagnostikování a léčení „klinického těla“, tak

v ní pociťované tělo jednotlivce, individuální lidská bytost – ani individuální svět významu, ve

kterém žije – nemají aktuálně vůbec žádné místo. V důsledku toho biologická medicína

nemůže aktuálně „uzdravit“ jedinou lidskou bytost – bez ohledu na to, kolik léčebných

procedur poskytne [jejímu] klinickému tělu. Jedině pacientova nemoc to může dokázat –

rozpoznáním jejího významu pro pacienta jakožto lidskou bytost.

Odkaz: Foucault, Michel Zrození Kliniky

ČÁST 3

O MEDICÍNĚ ŽIVOTA

Základní Principy Medicíny Života

Nemoci mají významy pro život a nejen biologické „příčiny“.

Lidé umírají skrze nemoci – nikoliv v jejich „důsledku“ – a to jedině když jsou připraveni

zemřít.

Nejsou to nemoci, které jsou problém v našem životě – ale životní problémy, které se

projevují jako nemoci.

Tělo není biologický stroj nebo produkt našich genů, ale žijící biologická řeč lidské

bytosti.

Zdraví není pouze naší schopností „fungovat“ ekonomicky na trhu práce, ale vyjádřením

toho, do jaké míry zakoušíme naplnění v našich životech, práci a vztazích.

Medicína Života je „holistickou“ medicínou v nepravdivějším [slova] smyslu, prozkoumává vztah

mezi životem našich těl a našich životů a životního světa jako celku. Medicína Života vystupuje

proti celému rozdělení mezi tím, co je nazýváno „fyzická“, „organická“ nebo „somatická“ nemoc

na straně jedné a „psychologická“ nebo „mentální“ nemoc na straně druhé.

Medicína Života není pouze „psychosomatická“ medicína – nezaměřuje se jen na omezenou

kategorii tak-zvaných „psychosomatických“ nebo „se stresem souvisejících“ nemocí.

Medicína Života uznává, že každý tělesný stav je současně „psychologickým“ stavem neboli

stavem vědomí – a že každý stav vědomí je současně pociťovaným tělesným stavem.

Medicína Života uznává, že pro mnoho, když ne pro většinu, lidí je nemoc jediný způsob, kterým

mohou vyjádřit a získat uznání pro to, co je v jejich životech neutěšené50.

Medicína Života potvrzuje uzdravující hodnotu nemoci samé, uznává, že pocit „necítění se sami

sebou“, který označuje nástup symptomů, může být začátkem cesty vedoucí k „pociťování jiného

já“ – takového, které se cítí pohodlněji s námi samými i našimi životy.

Medicína Života chápe nemoc jako formu těhotenství se svou vlastní dobou těhotenství a

porodními bolestmi. Z této perspektivy není nemoc jen něčím, co je potřeba „snášet“ nebo

50

Ill-at-ease

2013, v 1.3

30

vydržet. Místo toho jejím účelem – který Doktorování Života může pomoci naplnit – je pomoci

nám porodit a ztělesnit nový tělesný pocit já51 a nový vnitřní vztah52 k našim životům a životním

vztahům. V tomto smyslu lze říci, že nemoc existuje proto, aby pacienty uzdravila – aby jim

poskytla uzdravující vhledy do nich samých a způsobila uzdravující transformaci v jejich

životech.

UZDRAVOVÁNÍ SKRZE POCIŤOVÁNÍ

„Diagnóza“ v Medicíně Života a Doktoringu Života neznamená vyhledávat medicínské označení53

nebo „příčinu“ něčích symptomů. To znamená poznat sebe sama intimním pociťujícím

způsobem (gnosis) skrze (dia) své symptomy. Symptomy nemoci nejen „ovlivňují“ život jedince a

jeho celkový mentální, emocionální nebo somatický stav. Jsou samy vyjádřením „stavu já54“

neboli „tělesné identity“ – konkrétního způsobu pociťování sebe sama tělesně v konkrétním

životním kontextu nebo situaci. Jiným slovy – každý tělesný stav nebo situace není pouze něčím

„fyzickým“, ale je současně stavem vědomí – a vice versa. Je také „stavem já“ neboli „tělesnou

identitou“. Proto když si dopřejme čas prostě pociťovat naše symptomy intenzivněji spíše než

méně [intenzivně] – můžeme dospět k jejich chápání novým způsobem – nikoli jako příznaky

nějaké možné „nemoci“, ale jako symbolická vyjádření pociťované ne-moci, která se vztahuje

k jednomu nebo více aspektům našeho života – a také samy utvářejí odlišný stav vědomí, „stav

já“ neboli „tělesnou identitu“.

Klíčem k sebe-uzdravování je pociťovat a vnímat symptomy, které zakoušíme, novým způsobem

– ovšem nikoli pouze jako lokalizované fyzické pocity nebo mentálně-emocionální stavy, ale jako

stavy-já55 - jako způsoby pociťování sebe sama a svého života. Libovolné symptomy, pokud jsou

tímto způsobem plně pociťovány a následovány – meditovány spíše než medikovány – povedou

nevyhnutelně k uzdravujícím vhledům do života jedince a k obnovenému a transformovanému

pocitu sebe sama – já. Není to proto, že se „uzdravujeme“ bez biomedicínské léčby, ale protože

sama naše existence – náš vztah k životu – je tím, co nejpodstatněji volá po uzdravení.

Stejně jako v „procesně-orientovaném“ přístupu Arnolda Mindella může „uzdravování“ mít

formu aktivního povzbuzování pacienta, aby zesílil nebo „ztížil“ své pociťované vjemy bolesti

nebo nepohodlí – aby je pociťoval intenzivněji nebo akutněji spíše než méně [intenzivněji].

Mindell zjistil, že tak lze způsobit uvolnění emocí, mentálních obrazů a vnitřních pochopení,

které vyjadřovaly pociťované významy symptomů [pacienta]. Mindell tuto metodu aplikoval na

všechny typy symptomů a na všechny dimenze pacientovy zkušenosti nemoci – mentální,

emocionální a somatické.

Pokud se například pacienti obávali smrti nebo si smrt přáli, [Mindell] je ihned je požádal, aby

zemřeli – a tím je povzbuzoval, aby beze strachu pociťovali a čelili „procesu smrti“. [Mindell]

také chápal, že pro některé pacienty, a v podstatě pro každého z nás, smrt sama není něčím, proti

čemu by se mělo zásadně bojovat – jak to činí biologická medicína – ale je inherentní součástí

života a je trvale sama o sobě uzdravující tj. je způsobem nacházení významů života a naplnění

51

self 52

bearing 53

label 54

Self state 55

Self-states

2013, v 1.3

31

v dalších dimenzích reality takovými způsoby, které by mohly být nebo se staly nemožnými ve

fyzickém životě a existenci jedince.

Podobně jako Medicína Života, tak i Mindellova práce je výzvou pro historický a dosud

nezpochybňovaný předpoklad všech forem medicíny – základního přesvědčení, že jejich účelem

je léčit a pokud možno „uzdravit“ nemoc a tím také prodloužit fyzický život a život fyzického těla.

Ideje „života po smrti“ jsou považovány za bezvýznamnou záležitost osobní „víry“, spíše než za

vědeckou otázku – což není překvapující v situaci, kdy současná „věda“ ignoruje skutečnost, že

„duše“ sama má svoji vlastní přirozenou tělesnou formu, a že naše pociťované tělo, jakožto tělo

vědomí, je vskutku také věčným56 „tělem duše“, které podobně jako naše snové tělo, má svůj

zdroj a realitu v jiných dimenzích vědomí, mimo fyzickou57 [dimenzi]. Mindell hovoří o tom, co

označuji [termínem] pociťované tělo nebo „žité tělo“ – jinými slovy naše věčné tělo duše nebo

tělo vědomí – jako o „snovém těle“ nebo „snícím těle“.

Toto je významný pojem i z jiného důvodu. Neboť také odráží hluboké pochopení, že symptomy

nemoci se objevují stejným způsobem, jako sny, a že nemoci lze chápat jako „sny těla“ – jako

ztělesněné sny – nebo noční můry. Z tohoto pohledu nedává smysl považovat nemoc za

„nepřirozenou“ odchylku od „normálního“ stavu zdraví o nic více, než považovat snění za

nepřirozené nebo nenormální přerušení spánku, nebo považovat zejména noční můry za

„nezdravý typ“ snu. Naproti tomu biomedicínský model nemoci, založený na předpokladu, že

nemoc je bezvýznamná odchylka od zdraví, je stejně zastaralý, jako určitá před-Freudovská

„vědecká“ přesvědčení, že dny jsou bezvýznamné výboje neurologické energie. Namísto

spatřování snů jako pouhou funkci nebo vedlejší produkt nějakého orgánu nebo fyzického těla –

mozku – Medicína Života chápe tak-zvané „fyzické“ tělo samotné jako ztělesnění - vtělení našeho

subjektivně pociťovaného nebo žitého těla, které samo je subjektivním tělem neboli tělem

pociťujícího vědomí – naším „tělem duše“. Je to právě toto tělo, které přímo zakoušíme jak

v našich snech, tak i po smrti – a které se vyjadřuje v a jako naše celkové prostředí snů a jako

každé další tělo, které v prostředí snů zakoušíme. Pojmy „snové tělo“ nebo „snící tělo“ tedy

poukazují na základní pravdu – totiž, že nejprve „nemáme“ fyzické tělo, které následně začneme

pociťovat a subjektivně zakoušet. Místo toho to, co nazýváme „tělo“, je nejpodstatněji

specifickým vzorem pole58 vědomí neboli vzorem pociťujícího vědomí – takovým, které se těluje

jak v procesu snění, tak i skrze fyzické ztělesňování v životě bdělého stavu59.

Snění na straně jedné, a to, co Heidegger nazýval tělováním na straně druhé, jsou tedy intimně

spojeny. Ve snění tělujeme naše pociťující vědomí do ne-fyzických forem. A obráceně, v životě

bdělého stavu „vesníváme“ ono pociťující vědomí do specifické fyzické formy. Avšak naše

„pociťované tělo“ – naše subjektivní pociťující vědomí tohoto „fyzického“ těla je ve skutečnosti

svébytné rozlišené tělo vědomí – „tělo duše“, které jak manifestujeme fyzicky, tak mu i dáváme

mnohé formy v našich snech.

Conversely, in waking life we ‘dream’ that feeling awareness into a specific physical form. Yet

our ‘felt body’ - our subjective feeling awareness of this ‘physical’ body is in reality a distinct

body of awareness in its own right – a ‘soul body’ that we both manifest physically and also give

56

Eternal – etereální 57

Beyond physical – ne-fyzické, za fyzickou dimenzí 58

Field pattern 59

Waking life (ref. 3 stavy: bdění, snění, hluboký spánek beze snů)

2013, v 1.3

32

manifold form to in our dreams. Hence the type of connections between dream symbols and

physical symptoms that Freud was aware of and that revealed themselves in the following

example of what Mindell calls ‘healing through feeling’ – a basic and innate capacity of our

feeling awareness or ‘soul’ and its body.

Wilberg, Peter (2012-09-23). The Illness is the Cure - an introduction to Life Medicine and Life

Doctoring - a new existential approach to illness (p. 78). New Yoga Publications. Kindle Edition.