Ladislav Novak Katalog

LAD

ISLA

V N

OVÁ

K

LADISLAV NOVÁK16. august — 9. september 2012Galéria 19, Lazaretská 19, Bratislava

Koncepcia výstavy: Marián MeškoZostavenie katalógu: Marián Meško, Katarína Bajcurová Texty: Katarína Bajcurová, Jiří ValochCitácie: Milan Bočkay, Rudolf Fila, Jindřich Chalupecký, Marián Mudroch, Ladislav Novák, Arsén Pohribný, Jiří ValochJazyková redakcia: Eva PiovarcsyováFotografie: Peter Piovarcsy Grafický dizajn: Mária ČorejováTlač katalógu: Tlačiareň Dóša, s. r. oISBN: 978-80-970782-6-3

Copyright © Ladislav Novák, dedičiaCopyright © Galéria 19, Bratislava 2012Texts © Katarína Bajcurová, Jiří Valoch 2012Photographs © Peter PiovarcsyGraphic Design © Mária Čorejová

Galéria 19 ďakuje všetkým súkromným zberateľom a majiteľom diel Ladislava Nováka za zapožičanie na výstavu Katalóg vyšiel s podporou Ministerstva kultúry Slovenskej republiky

Rencontre amoureuse et lánge exterminateur Milostné stretnutie a anjel vyhubiteľ

froasáž, akvarel a tuš50 x 40,2 cm

1994

3 Katarína Bajcurová


Bratislavská Galéria 19 prichádza v lete s jedným zo svojich tohtoročných výstavných vrcholov — po Jiřím Valochovi a Adriene Šimotovej — v auguste a septembri t. r. hostí ďalšieho významného Čecha, Ladislava Nováka, básnika a „kacírskeho sur-realistu“, o ktorom sa Rudolf Fila svojho času vyjadril, že patrí medzi piatich — vôbec najvýznamnejších (vtedy) československých umelcov. Originalitu a jedinečnosť výstavnej kolekcie podtrháva fakt, že je zostavená výlučne zo súkromných zbierok z Bratislavy a Brna a predstavuje verejnosti doteraz zväčša neprezentované a neznáme diela. Sprievodcom a vykladačom Novákovej tvorby je v tomto prípade znalec najpovolanejší: jeho dlhoročný a nadšený obdivovateľ, ako aj neúprosne presný analytik a interpret v jednom — básnik, výtvarník a kurátor Jiří Valoch.

Prvýkrát a vlastne aj naposledy som sa s ním stretla v januári roku 1997 v súvislosti s prípravou dvojvýstavy Jiří Kolář — Ladislav Novák, ktorú pre Slovenskú národnú galériu v Bratislave zostavil český kurátor žijúci v Nemecku, Arsén Pohribný. Ladislav Novák prišiel na otvorenie osobne, potom, čo prežil ťažkú rodinnú tragédiu, sa zdalo, že znovu našiel zmysel života. Sprevádzaný svojou múzou Acnavi (v civile lekárkou, ktorá mu pred časom pri vážnych zdravotných ťažkostiach vlastne zachránila život), pred očami nás všetkých, čo sme ho s istým údivom sledovali — možno povedať — sa priam vznášal na krídlach lásky. Priateľsky a ochotne sprevádzal návštevníkov výstavy a komentoval svoje diela. Kto mohol vtedy tušiť, že mu osud odmeral necelé dva roky života a tvorby. V Bratis-lave sa cítil evidentne dobre, veď prišiel medzi svojich priateľov, ich okruh začal vznikať a formovať sa už dávnejšie.

Hlavným znalcom, ctiteľom, ale aj umeleckým popularizátorom a propagátorom Novákovho diela bol v Bratislave Rudolf Fila, od šesťdesiatych rokov 20. storočia mienkotvorný, medzi študentmi obľúbený a obdivovaný pedagóg Strednej školy umeleckého priemyslu, ktorému bolo Novákovo dielo blízke mentálne, duchovne, výtvarne, ľudsky a ostatne aj „geograficky“. Sám pochádzal z Příbrami na Morave, študoval na umeleckej priemyslovke v Brne u profesora Bohdana Lacinu a okruh moravských umeleckých „súbežcov“ mu ostal mimoriadne blízky aj po tom, čo sa po absolutóriu na Vysokej škole výtvarných umení usadil v Bratislave; okrem Ladislava Nováka v Třebíči patrili doň hlavne básnik a literát Ludvík Kundera, ktorý žil v Kunštáte na Morave, brnenskí výtvarníci Dalibor Chatrný a Jiří Valoch, umelec knihy J. H. Kocman, pôvodným povolaním veterinár. Zaujatie a lásku k Novákovej obrazovej poézii preniesol prirodzene aj na okruh svojich žiakov (oveľa neskôr sa združili vo voľnom výtvarnom zoskupení A-R, Avance-Retarde), hlavne však na Milana a Kláru Bočkayovcov, Vlada Kordoša, Mariána Mudrocha, Mariána Meška a ďalších.

Zo žiakov sa v priebehu sedemdesiatych rokov stali kolegovia, keď sa viacerí z nich (Bočkay, Kordoš a Mudroch) ako pedagógovia stretli so svojím bývalým profesorom na ŠUP-ke. Ako spomínali, okolo roku 1974 začali podnikať každoročné „spanilé jazdy“ za

V kruhu priateľovK bratislavskej výstave Ladislava Nováka v Galérii 19


majstrom Filom, ktorý letá aj s manželkou Dorotou pravidelne trávil vo svojom moravskom rodisku. Stala sa z toho tradícia, ktorá takmer nepretržite pokračovala dve desaťročia. K „povinným jazdám“ každoročne patrili aj návštevy spomínaných moravských priateľov. Medzi nimi mal kľúčové miesto Ladislav Novák; návštevy v jeho milovanom Třebíči neboli len manifestáciou umeleckých sympatií a záujmov, ale hlavne intenzívnej medziľudskej vzájomnosti. Od prírody skôr hĺbavý introvert, ale s neobyčajným (miestami až „čiernym“) zmyslom pre humor, iróniu a sebairóniu, počas návštev priateľov, ako spomínali pamätníci, neobyčajne ožíval, pri víne, rozhovoroch o umení, poézii a živote; zvyčajne dochádzalo aj k prehliadke nových prác a skoro neodmysliteľnému obdarovávaniu. Na druhej strane, netreba zabudnúť, že pre každého, kto sa týchto stretnutí zúčastnil — bola návšteva tohto ostrovčeka duchovnej slobody a nezávislej kreativity v čase totality aj silným vnútorným povzbudením a motiváciou k tvorbe. Ako na to neskôr spomínal Marián Mudroch: „Ladislav Novák bol bližšie k schopnosti ´byť´ ako väčšina z nás. Mal schopnosť prostredníka medzi nami a iným svetom. Tieto spriaznenosti voľbou sme zažívali už pri prvom stretnutí v Třebíči...“

Priateľské súznenie našlo odraz aj v inej, organizačno-odbornej rovine. Roku 1994 predstavil Milan Bočkay Novákovo dielo na výstave jeho froasáží v Galérii Palisády pri Škole úžitkového výtvarníctva Josefa Vydru v Bratislave, roku 1995 mu v Maľovanom dome v Třebíči bratislavskí priatelia usporiadali výstavu, symbolickú „hommage“ pod názvom A-R Ladislavovi Novákovi, pri tejto príležitosti vznikol aj album ich prác, ktorý mu k sedemdesiatke venovali. „Korunou“ jeho prezentácie na Slovensku sa určite stala už spomínaná dvojvýstava v Slovenskej národnej galérii, ktorú inicioval vtedajší riaditeľ Juraj Žáry. Rudolfa Filu viackrát inšpiroval k jasnozrivým a trefným umeleckohistorickým výkladom, písali o ňom zasvätení znalci surrealizmu Juraj Mojžiš i Albert Marenčin.

K menu Ladislava Nováka po celý život patril prídomok „z Třebíča“, usadený v malom meste, v dobrovoľnom ústraní provincie, však celým svojím životom a tvorbou dokazoval, že veľké umenie nie je otázkou ani veľkých slov, ani veľkého formátu a ani veľkého mesta; môže vznikať hocikde, ako priama úmera veľkého talentu, sústredenia, zaujatia či vášne...

Prijmite, prosím, pozvanie, na návštevu zázračného sveta, ktorý pre svojich priateľov — ale vlastne aj pre nás — zanechal Ladislav Novák.

En vain, néanmoinsMárne, ale predsa

froasáž, tuš 59 x 41 cm

1995


7 Jiří Valoch

Ladislav Novák, velký objevitel

Vlastně jsem si význam toho, co mi zůstalo v jediné složce a s Ladislavovým charakteristickým rukopisem napsané VŠEHOCHUŤ, dlouho neuvědomoval, neboť jsem neměl žádný konkrétní důvod se k ní vracet. V době novákovské výstavy v Národní galerii ještě byly role jasně rozděleny — on mne poprosil, abych výstavu v Národní galerii v Praze přenechal jedné z mnoha jeho krátkodobých lásek, tehdejší tamní pracovnici a kolegyni Evě Neumannové, a já samozřejmě tehdy ještě zdaleka netušil, že se posléze shodou okol-ností ocitnu tamtéž, takže role byly přesně rozděleny, i když mne to trochu zamrzelo, protože podobná situace nastala tuším již potřetí, ale „znaje své lidi“, naopak jsem se snažil optimálně charakterizovat to, co ve sféře „intermediální i kresebné“ objevil v umělcově první monografii, vydané naším společným přítelem Jaroslavem Kořánem v jeho vydavatelství Gallery.

Prostě byla to složka, kterou pražská kurátorka vytřídila jako „pro výstavu nepotřebné“, podobně jako u mé sbírky, z níž jsem potom vše vystavené začlenil jako součást svého daru Národní galerii, kolem dvou set prací, které tam také jako takové nyní figurují.

Když mně nyní bratislavští přátelé v čele s Mariánem Meškem povídali, jak chtějí „český triptych“ v Galérii 19, započatý mou insta-lací in situ, která mně skutečně optimálně prostorově vyhovovala, přes výstavu Adrieny Šimotové uzavřít „Ladislavem Novákem z bra-tislavských sbírek“. V tom okamžiku jsem samozřejmě rozbalil tuto VŠEHOCHUŤ a okamžitě trochu s údivem konstatoval, že obsahuje kolem padesáti prací naprosto klíčových, pokud byly datovány, tak z roku 1962, mnohé nedatované, ale všechny skutečně „iniciační“ — prostě to, co na pražské výstavě chybělo …

Vlastně všechno to, co vše objevoval drahý Ladislav v době, kdy jej „strhla“ výtvarná aktivita, přestože, jak mnohokrát vyprávěl, „nešel studovat na akademii kvůli dědičné zrakové vadě a obavám z jejího možného projevení se …“ Ovšem tentokrát, samozřejmě ještě v aktuálním kontextu konce padesátých a šedesátých let poté, co opustil tradiční poezii a doslova objevoval staronové i zcela nové postupy. Připomeňme si, že již za studií na třebíčském gymnáziu založil tamní surrealistickou skupinu a od surrealismu jej potom zřejmě během pražského studia básník Ivan Slavík asi na jednu dekádu přivedl mezi „katolické básníky“. Samozřejmě to bylo spjato s odporem k oficiálně hlásané poezii „socialistického realismu“, dnes ovšem víme, že to byla maximálně dekáda, během níž si Ladislav Novák uvědomil, že je to další typ ideologické deformace tvorby. Sám říkal, že byl ze stavu současné poezie bezradný i nejistý, co dál — a to v jeho případě muselo znamenat zrovna tak poezii oficiální jako katolickou. Prostě ideologie jako ideologie!

Také jeho básně z té doby, shrnuté do rukopisu Pláně, 1942 — 1953 jsou dřív novou cestou k jakémusi imaginativnímu lyrismu, což nám dobře stvrdí hned ty první: SODOVKA: Jak ďábel v kropence / je sůl ve sklence / Sodovka bublá vztekle // Pak její bubliny / mizí jak vteřiny / za jak dlouho budu v pekle? // Když zmlkne docela / vidím v ní anděla / je tichá a bílá // Impotentní zmije je užovka / má duše

8 Jiří Valoch

jako ta sodovka / dosud se v anděla neproměnila. Anebo po ní hned následující LHOSTEJNOST: Co se s tebou stalo svatý? / déšť s tebe smyl kopřivové šaty // To se na svatého nesluší / Jak Apollo vzývat Venuši // Starší Cyril vedle Metoděje / se bez kabátu zimou chvěje // Možná ale že se mýlím / že byl z obou mladší Cyril // To vám spolehlivě řeknou kněží / mně však na tom vůbec nezáleží. Tak se můžeme probírat dalšími básněmi, ovšem katolicky fundovaného jsem tam opravdu nenašel nic, pouze zajímavou originální poezii, stále více směřující dřív k osobitému formování osobnosti, víc tu asi šlo o jakousi prezentaci individua, o hledání vlastního já, jak ukazuje soubor Ortodoxní herese, v šedesátých letech již připravený k vydání v brněnském nakladatelství Blok, bohužel díky politickým změnám na počátku nové dekády vrácený (spolu s mým ryze experimentálním debutem Bílé listy a posledními básněmi Jana Zahradníčka!). Tedy i tady převažovala sféra experimentální poezie nebo poezie, vztahující se k modernímu umění a jeho propagátorům, třeba dlouholetému řediteli Domu umění města Brna Adolfu Kroupovi : PŘED MOU PŘEDNÁŠKOU O SURREALISTICKÉ MALBĚ : V Domě šlechtičen je mnoho šlechtičen / šlechtičen velmi šlechtěných /s podmalovanýma očima / s načechranými vlasy / se silónovým prádlem / pojídají zákusky / popíjejí černou kávu / koulejí očima usmívají se // Ale za mnoha zástěnami / za mnoha paravany / kde jsem potkal zachmuřeného Ádu Kroupu / „nějak mne bolí dnes břicho“ / společně jsme našli / šlechtičnu ze všech nejšlechtičtější : // dřevěnou Pannu Marii / úl / s česnem v klíně / které si chrání rukama // /vypravuj mi Ádo / o Robertu Desnosovi/ / ty včely z toho černého česna / mě poštípaly v obličeji // nemohl jsem odolat já blázen / abych si nezašťoural prstem // dosud mám hlavu plnou jejich bzučení. Taková tedy byla také Novákova poezie z šedesátých let. Byl tedy skutečně Ladislav Novák skutečným heretikem, heretikem surrealismu — nikoliv náhodou „si padli do oka“ s básníkem a vydavatelem Revue Phases Edouardem Jaguerem, jenž od čtyřicátých let tvořil opozici proti bretonovské dogmatičnosti — nejprve akceptoval hnutí COBRA s jeho expresívní malbou, později objevoval i zapomenuté solitéry dadaistického hnutí i nové formy imaginace, nikoliv náhodou také v Phases Ladislav Novák nejvíce publikoval …

Přitom sám Ladislav Novák prošel u nás naprosto jedinečnou cestou, skutečně nesrovnatelnou s pražskými či slovenskými umělci. Sám hledal informace ve své třebíčské izolaci skutečně po svém a v našich podmínkách opravdu osobitě. To znamená tam, kde byly pro něj v jeho třebíčské izolaci dostupné. Vídeňský rozhlas byl pro něj nejčastějším zdrojem nových informací, takže takto byl, byť zprostředkovaně, například kromě o mnohém jiném informován také o dvou pro něj klíčových výstavách — Jacksona Pollocka a Victora Vasarelyho. A na štěstí díky jemu asi úspěšném třebíčském ochotnickém divadle mohli všichni navštívit Vídeň s nějakým představením. Na hledání výstav bohužel čas nebyl, ale stihl zakoupit jednu z prvních drobných knížek o moderním výtvarném umění, kterou potom pečlivě studoval … Tak postupně pochopil, že moderní umění výtvarné i poezie jsou již „na nových cestách“ — navíc tehdy překládal „oficiálně“ pro centrální pražské nakladatelství Odeon reprezentativní výbor eskymácké poezie, jenž potom vyšel pod názvem Písně vr-bovýho proutku, přirozeně se zajímal o meziválečné avantgardy, kde se samozřejmě také objevila i vizuální poezie. Stihl ještě navštívit Vítězslava Nezvala — kdoví, o čem se tehdy mluvilo! Potom rád navštěvoval častěji v Tasově Jakuba Demla, kterého zase, jak je obecně známo, oficiálně tentýž Vítězslav Nezval kryl před politickými útoky… Takže jistě měl různé příležitosti prohlížet si nějaké meziválečné ReDy či české (!) vydání Marinettiho Osvobozených slov nebo první v ploše rozloženou báseň Stéphana Mallarméa, toho možná i měl doma, nemýlím — li se zcela ve vzpomínce na jeho knihovničku, či některé meziválečné surrealistické publikace. Zároveň díky práci na překladech eskymácké poezie se samozřejmě dostal i k odborným publikacím o jazyce, vždyť to byl profesní češtinář!

A tak v třebíčské izolaci začal jako první u nás experimentovat s jazykem, ještě dřív, než pražský Jiří Kolář, podle datace jeho Skleněné laboratoře, strojopisné edice „výboru básní a experimentů z let 1957 — 1960“, rozmnoženém v červenci 1961… Jako bratranci se stýkali s rodinou výtvarníka Jana Kotíka a při svých návštěvách v Praze se divil, že nikoho problémy nové artikulace poezie u nás nezajímají… Až postupně, díky navázanému přátelství s Mikulášem Medkem, se dozvěděl, že Jiří Kolář také o „něco jiného“ usiluje, ovšem Kolářovi přátelé mezi výtvarníky toto jeho usilování tehdy velice podceňovali, Kamil Lhoták prý šířil, když viděl první řezanou koláž, že „Jirka se zbláznil, byl to již velký básník a teď myslí, že dobude svět nějakými trhanými a řezanými papíry“. Tehdy také začalo několikaleté, skutečně velice intenzivní přátelství mezi Kolářem a Novákem, jak říkala paní Běla (Kolářová), byli jak milenci, každý den oba čekali na nový dopis od toho druhého. A ony v nich opravdu vždy byly nové objevy, ovšem ty básnické v podobě vizuální a hlasové poezie měl již L.N. za sebou : dokonce napsal ještě na konci padesátých let manifest Absolutní poezie, což byl asi poslední autentický manifest, napsaný naším umělcem a plně souznějící s aktuální problematikou, tehdy také (znovu)objevované ve světě jako poezie fónická, hlasová, možná ještě o něco dříve, než jejich evropští protagonisté, manželé Ilse a Pierre Garnierovi nebo Henri Chopin, kteří také objevovali nové možnosti aktualizace hlasové realizace, objevovali i své dadaistické předchůdce, třeba Raoula Hausmanna, s nímž se také ještě podařilo Ladislavu Novákovi navázat osobní kontakty. S několika průkopníky vnímali tuto novou formu básnické komunikace jako poezii fónickou — a náš milý Ladislav ji objevil již během roku 1957 — a další nová forma poezie, poezie vizuální, u něj následovala asi o rok později.

Zároveň objevil i „preparované básně“, první v roce 1959, další v roce následujícím. A to byl i ve sféře experimentální poezie, která se začínala postupně stále více internacionálně objevovat, také jeho další skutečný objev: základem je nalezený text, informace třeba z časopisu, u kterého postupně podle určitého pravidla ubývají slova a skupiny hlásek, postupně se objevuje stále méně fragmentů, až zůstane plocha, nepravidelně posetá jediným grafémem, třeba a, samozřejmě umístěných vždy přesně tam, kde byly v původním textu. Tak zvolený text bezvýhradně determinuje konečnou „abstraktní“ sestavu identických grafémů. To je u Ladislava Nováka jistě ten nejkonceptuálnější možný způsob, zvláště když tento typ textů uzavřel vlastně jakousi tautologií. Text známého italského bohemisty Angela Maria Rippellina o jeho, tedy o Novákově tvorbě, také podrobil podobné operaci, končící až souborem jednoho zvoleného gra-fému. Také „preparované texty“, stejně jako hlasové „malé skladby“ a „optické básně“ — to jsou samozřejmě jeho vlastní pojmenování z onoho na psacím stroji rozmnoženého výboru SKLENĚNÁ LABORATOŘ z července 1961. Patří k nim i MESALIANCE, v nichž kombinuje pregnantně verše plnosémantické s ryze hláskovými: připomeňme si — vzhledem k tomu, že celý tento soubor Novákových objevů nebyl dosud bohužel publikován — alespoň jeden příklad, MESALIANCE II /T 12 — VIII — 59/: ondolo bogolo /gonglo bikla / proč se mě tážeš luzná vílo / tam na smetištích černých her // filakla mekla hirda birda / když zřítily se strážné věže / v povětří větří létalo // hurdole burdole dasa kéna / a tvoje ruce vedle těla / jež rozpustilo svoje psy / malase brase entelena // ochicha rocha brastla bliska / tři neděle a nikde hlava / a samý závoj zajímavý / proč potom že mne bolí hlava / když je tu rybář zcela tmavý // osika séka malakéna / briskla mliska herdoléna / inta tynta entoné / balikoné blikoné blak.

Celá strojopisná knížečka má motto z André Bretona a začíná delší lineární básní Na smrt nemocný se probouzí. Byli bychom příliš domýšliví, kdybychom předpokládali, že je to právě probuzení samotného básníka z nemocí všech ideologií — té oficiální i té katolické? Sám mi několikrát zdůraznil, že si prostě již nevěděl rady a také, díky možnosti pravidelného poslouchání rakouského rozhlasu věděl o některých klíčových výtvarných umělcích, kteří tehdy formovali internacionální scénu : k „optickým básním“ jej přivedl referát o výstavě Victora Vasarelyho, jenž vytvářel tehdy v podstatě subtilní vizuální proměny optického vnímání malou proměnou geometrického útvaru — tak si vyzkoušel, zda by něco šlo podobného udělat se slovy tak, že střídal v ploše slova velikostí identická, ale lišící se sémanticky, odlišným významem : mnohokrát v ploše opakované slovo skála a v něm jedinkrát ukrytá láska, ještě uvedené dalším významem nad celou slovní konstelací: zakletá. Některé byly zřejmě inspirovány také jeho hlasovým experimentováním, třeba u „vyhnání z ráje“ první, skoro koherentní strukturu s jediným vynecháním tvoří a (tedy jistě adam), potom je repetitivní struktura s — s několika vynecháními, tedy jistě syčící had a potom struktura e (tedy jistě eva). A vytvořil první vizuální poezii na tehdejším československém území!

Hlasové „malé skladby“ zase vznikly díky zkoumání různých jiných fenoménů, i vědeckých zkoumání glosolálií, koneckonců byl to umělec vzdělaný, o glosoláliích si zaznamenává z publikace J. Stuchlíka O novotvarech řeči a písma, bohužel jsem zatím nenašel zdroj, jenž přímo cituje : „Glosolalie se projevuje skutečným řečněním, tj.delším souvislým mluvením v jakémsi jazyku, přesněji ve výtvoru, podobném řeči. Dochází k takovým produktům vždy ve výjimečných duševních stavech, jimž sumárně můžeme říci stavy extatické.“ Ale hned poté cituje skutečného průkopníka ze zakladatelské generace, futuristického básníka F. T. Marinettiho: „Pod pojmem abstraktní verbalisace rozumím vyjádření duševních stavů pomocí zvuků a hluků nemajících přesný význam, libovolně seřaděných a shluknutých.“ S přímým citováním názvu francouzského originálu. Mně ale skutečně nejvíce překvapil asi na našem území poprvé citovaný průkopník pařížských lettristů, kteří tehdy nebyli příliš známi ani v širším uměleckém kontextu internacionálním, i když již asi od roku 1947 se protagonista lettristického hnutí Isidore Isou snažil vystřídat ve francouzském kontextu významem surrealisty; skupina je stále aktivní již několik desetiletí, ale prvním skutečným stvrzením významu jejich usilování byla obsáhlá prezentace na benátském bienále před osmi či deseti lety. Ovšem Ladislav Novák se k nějakému zdroji, evidentně tištěnému, dopátral: „Stěžejní myšlenka lettrismu spočívá v tom, že v lidské mysli neexistuje nic, co by se nedalo vyjádřit písmem /literami/. I. Issou : Bilan lettrist. Takže zřejmě, přes tu třebíčskou izolaci, se Ladislavu Novákovi v pravý čas dostala u nás dodnes pramálo reflektovaná skupina a především její přesvědčení o významu při práci s textem v nejširším slova smyslu. To mne definitivně přesvědčilo o tom, jak dalece si byl vědom těchto aktuálních řešení již na konci padesátých let — jistě jako jediný v našem milieu. Duo Bohunka Grögerová a Josef Hiršal začalo systematicky experimentovat v roce 1962, předtím mnohé znal a zkoumal na samém konci padesátých let ve sféře vizuální poezie pouze Jiří Kolář, ale o významu lettristické skupiny nevěděl u nás tehdy ještě nikdo, dřív se mnozí snažili nějak kontaktovat se surrealisty … Znova připomínám, byla to teprve poslední třetina padesátých let, většina oficiálních zábran ještě nepadla … Kdo mohl dostávat nějaké zahraniční publikace? Nějaká pražská redakce ? Nevím a Ladislav Novák nám to již nepoví, měli jsme se zeptat včas!

Snad bychom mohli ještě připojit alespoň jeden z prvních hláskových textů, programově nazvaný GLOSOLALIE O1: bongo longo / kalongo klongo / bingo bango / kalango klango / bing beng bong / gigong gagong gang / gig geg // malakaro malakere / gegere

9 Jiří Valoch

jako ta sodovka / dosud se v anděla neproměnila. Anebo po ní hned následující LHOSTEJNOST: Co se s tebou stalo svatý? / déšť s tebe smyl kopřivové šaty // To se na svatého nesluší / Jak Apollo vzývat Venuši // Starší Cyril vedle Metoděje / se bez kabátu zimou chvěje // Možná ale že se mýlím / že byl z obou mladší Cyril // To vám spolehlivě řeknou kněží / mně však na tom vůbec nezáleží. Tak se můžeme probírat dalšími básněmi, ovšem katolicky fundovaného jsem tam opravdu nenašel nic, pouze zajímavou originální poezii, stále více směřující dřív k osobitému formování osobnosti, víc tu asi šlo o jakousi prezentaci individua, o hledání vlastního já, jak ukazuje soubor Ortodoxní herese, v šedesátých letech již připravený k vydání v brněnském nakladatelství Blok, bohužel díky politickým změnám na počátku nové dekády vrácený (spolu s mým ryze experimentálním debutem Bílé listy a posledními básněmi Jana Zahradníčka!). Tedy i tady převažovala sféra experimentální poezie nebo poezie, vztahující se k modernímu umění a jeho propagátorům, třeba dlouholetému řediteli Domu umění města Brna Adolfu Kroupovi : PŘED MOU PŘEDNÁŠKOU O SURREALISTICKÉ MALBĚ : V Domě šlechtičen je mnoho šlechtičen / šlechtičen velmi šlechtěných /s podmalovanýma očima / s načechranými vlasy / se silónovým prádlem / pojídají zákusky / popíjejí černou kávu / koulejí očima usmívají se // Ale za mnoha zástěnami / za mnoha paravany / kde jsem potkal zachmuřeného Ádu Kroupu / „nějak mne bolí dnes břicho“ / společně jsme našli / šlechtičnu ze všech nejšlechtičtější : // dřevěnou Pannu Marii / úl / s česnem v klíně / které si chrání rukama // /vypravuj mi Ádo / o Robertu Desnosovi/ / ty včely z toho černého česna / mě poštípaly v obličeji // nemohl jsem odolat já blázen / abych si nezašťoural prstem // dosud mám hlavu plnou jejich bzučení. Taková tedy byla také Novákova poezie z šedesátých let. Byl tedy skutečně Ladislav Novák skutečným heretikem, heretikem surrealismu — nikoliv náhodou „si padli do oka“ s básníkem a vydavatelem Revue Phases Edouardem Jaguerem, jenž od čtyřicátých let tvořil opozici proti bretonovské dogmatičnosti — nejprve akceptoval hnutí COBRA s jeho expresívní malbou, později objevoval i zapomenuté solitéry dadaistického hnutí i nové formy imaginace, nikoliv náhodou také v Phases Ladislav Novák nejvíce publikoval …

Přitom sám Ladislav Novák prošel u nás naprosto jedinečnou cestou, skutečně nesrovnatelnou s pražskými či slovenskými umělci. Sám hledal informace ve své třebíčské izolaci skutečně po svém a v našich podmínkách opravdu osobitě. To znamená tam, kde byly pro něj v jeho třebíčské izolaci dostupné. Vídeňský rozhlas byl pro něj nejčastějším zdrojem nových informací, takže takto byl, byť zprostředkovaně, například kromě o mnohém jiném informován také o dvou pro něj klíčových výstavách — Jacksona Pollocka a Victora Vasarelyho. A na štěstí díky jemu asi úspěšném třebíčském ochotnickém divadle mohli všichni navštívit Vídeň s nějakým představením. Na hledání výstav bohužel čas nebyl, ale stihl zakoupit jednu z prvních drobných knížek o moderním výtvarném umění, kterou potom pečlivě studoval … Tak postupně pochopil, že moderní umění výtvarné i poezie jsou již „na nových cestách“ — navíc tehdy překládal „oficiálně“ pro centrální pražské nakladatelství Odeon reprezentativní výbor eskymácké poezie, jenž potom vyšel pod názvem Písně vr-bovýho proutku, přirozeně se zajímal o meziválečné avantgardy, kde se samozřejmě také objevila i vizuální poezie. Stihl ještě navštívit Vítězslava Nezvala — kdoví, o čem se tehdy mluvilo! Potom rád navštěvoval častěji v Tasově Jakuba Demla, kterého zase, jak je obecně známo, oficiálně tentýž Vítězslav Nezval kryl před politickými útoky… Takže jistě měl různé příležitosti prohlížet si nějaké meziválečné ReDy či české (!) vydání Marinettiho Osvobozených slov nebo první v ploše rozloženou báseň Stéphana Mallarméa, toho možná i měl doma, nemýlím — li se zcela ve vzpomínce na jeho knihovničku, či některé meziválečné surrealistické publikace. Zároveň díky práci na překladech eskymácké poezie se samozřejmě dostal i k odborným publikacím o jazyce, vždyť to byl profesní češtinář!

A tak v třebíčské izolaci začal jako první u nás experimentovat s jazykem, ještě dřív, než pražský Jiří Kolář, podle datace jeho Skleněné laboratoře, strojopisné edice „výboru básní a experimentů z let 1957 — 1960“, rozmnoženém v červenci 1961… Jako bratranci se stýkali s rodinou výtvarníka Jana Kotíka a při svých návštěvách v Praze se divil, že nikoho problémy nové artikulace poezie u nás nezajímají… Až postupně, díky navázanému přátelství s Mikulášem Medkem, se dozvěděl, že Jiří Kolář také o „něco jiného“ usiluje, ovšem Kolářovi přátelé mezi výtvarníky toto jeho usilování tehdy velice podceňovali, Kamil Lhoták prý šířil, když viděl první řezanou koláž, že „Jirka se zbláznil, byl to již velký básník a teď myslí, že dobude svět nějakými trhanými a řezanými papíry“. Tehdy také začalo několikaleté, skutečně velice intenzivní přátelství mezi Kolářem a Novákem, jak říkala paní Běla (Kolářová), byli jak milenci, každý den oba čekali na nový dopis od toho druhého. A ony v nich opravdu vždy byly nové objevy, ovšem ty básnické v podobě vizuální a hlasové poezie měl již L.N. za sebou : dokonce napsal ještě na konci padesátých let manifest Absolutní poezie, což byl asi poslední autentický manifest, napsaný naším umělcem a plně souznějící s aktuální problematikou, tehdy také (znovu)objevované ve světě jako poezie fónická, hlasová, možná ještě o něco dříve, než jejich evropští protagonisté, manželé Ilse a Pierre Garnierovi nebo Henri Chopin, kteří také objevovali nové možnosti aktualizace hlasové realizace, objevovali i své dadaistické předchůdce, třeba Raoula Hausmanna, s nímž se také ještě podařilo Ladislavu Novákovi navázat osobní kontakty. S několika průkopníky vnímali tuto novou formu básnické komunikace jako poezii fónickou — a náš milý Ladislav ji objevil již během roku 1957 — a další nová forma poezie, poezie vizuální, u něj následovala asi o rok později.

Zároveň objevil i „preparované básně“, první v roce 1959, další v roce následujícím. A to byl i ve sféře experimentální poezie, která se začínala postupně stále více internacionálně objevovat, také jeho další skutečný objev: základem je nalezený text, informace třeba z časopisu, u kterého postupně podle určitého pravidla ubývají slova a skupiny hlásek, postupně se objevuje stále méně fragmentů, až zůstane plocha, nepravidelně posetá jediným grafémem, třeba a, samozřejmě umístěných vždy přesně tam, kde byly v původním textu. Tak zvolený text bezvýhradně determinuje konečnou „abstraktní“ sestavu identických grafémů. To je u Ladislava Nováka jistě ten nejkonceptuálnější možný způsob, zvláště když tento typ textů uzavřel vlastně jakousi tautologií. Text známého italského bohemisty Angela Maria Rippellina o jeho, tedy o Novákově tvorbě, také podrobil podobné operaci, končící až souborem jednoho zvoleného gra-fému. Také „preparované texty“, stejně jako hlasové „malé skladby“ a „optické básně“ — to jsou samozřejmě jeho vlastní pojmenování z onoho na psacím stroji rozmnoženého výboru SKLENĚNÁ LABORATOŘ z července 1961. Patří k nim i MESALIANCE, v nichž kombinuje pregnantně verše plnosémantické s ryze hláskovými: připomeňme si — vzhledem k tomu, že celý tento soubor Novákových objevů nebyl dosud bohužel publikován — alespoň jeden příklad, MESALIANCE II /T 12 — VIII — 59/: ondolo bogolo /gonglo bikla / proč se mě tážeš luzná vílo / tam na smetištích černých her // filakla mekla hirda birda / když zřítily se strážné věže / v povětří větří létalo // hurdole burdole dasa kéna / a tvoje ruce vedle těla / jež rozpustilo svoje psy / malase brase entelena // ochicha rocha brastla bliska / tři neděle a nikde hlava / a samý závoj zajímavý / proč potom že mne bolí hlava / když je tu rybář zcela tmavý // osika séka malakéna / briskla mliska herdoléna / inta tynta entoné / balikoné blikoné blak.

Celá strojopisná knížečka má motto z André Bretona a začíná delší lineární básní Na smrt nemocný se probouzí. Byli bychom příliš domýšliví, kdybychom předpokládali, že je to právě probuzení samotného básníka z nemocí všech ideologií — té oficiální i té katolické? Sám mi několikrát zdůraznil, že si prostě již nevěděl rady a také, díky možnosti pravidelného poslouchání rakouského rozhlasu věděl o některých klíčových výtvarných umělcích, kteří tehdy formovali internacionální scénu : k „optickým básním“ jej přivedl referát o výstavě Victora Vasarelyho, jenž vytvářel tehdy v podstatě subtilní vizuální proměny optického vnímání malou proměnou geometrického útvaru — tak si vyzkoušel, zda by něco šlo podobného udělat se slovy tak, že střídal v ploše slova velikostí identická, ale lišící se sémanticky, odlišným významem : mnohokrát v ploše opakované slovo skála a v něm jedinkrát ukrytá láska, ještě uvedené dalším významem nad celou slovní konstelací: zakletá. Některé byly zřejmě inspirovány také jeho hlasovým experimentováním, třeba u „vyhnání z ráje“ první, skoro koherentní strukturu s jediným vynecháním tvoří a (tedy jistě adam), potom je repetitivní struktura s — s několika vynecháními, tedy jistě syčící had a potom struktura e (tedy jistě eva). A vytvořil první vizuální poezii na tehdejším československém území!

Hlasové „malé skladby“ zase vznikly díky zkoumání různých jiných fenoménů, i vědeckých zkoumání glosolálií, koneckonců byl to umělec vzdělaný, o glosoláliích si zaznamenává z publikace J. Stuchlíka O novotvarech řeči a písma, bohužel jsem zatím nenašel zdroj, jenž přímo cituje : „Glosolalie se projevuje skutečným řečněním, tj.delším souvislým mluvením v jakémsi jazyku, přesněji ve výtvoru, podobném řeči. Dochází k takovým produktům vždy ve výjimečných duševních stavech, jimž sumárně můžeme říci stavy extatické.“ Ale hned poté cituje skutečného průkopníka ze zakladatelské generace, futuristického básníka F. T. Marinettiho: „Pod pojmem abstraktní verbalisace rozumím vyjádření duševních stavů pomocí zvuků a hluků nemajících přesný význam, libovolně seřaděných a shluknutých.“ S přímým citováním názvu francouzského originálu. Mně ale skutečně nejvíce překvapil asi na našem území poprvé citovaný průkopník pařížských lettristů, kteří tehdy nebyli příliš známi ani v širším uměleckém kontextu internacionálním, i když již asi od roku 1947 se protagonista lettristického hnutí Isidore Isou snažil vystřídat ve francouzském kontextu významem surrealisty; skupina je stále aktivní již několik desetiletí, ale prvním skutečným stvrzením významu jejich usilování byla obsáhlá prezentace na benátském bienále před osmi či deseti lety. Ovšem Ladislav Novák se k nějakému zdroji, evidentně tištěnému, dopátral: „Stěžejní myšlenka lettrismu spočívá v tom, že v lidské mysli neexistuje nic, co by se nedalo vyjádřit písmem /literami/. I. Issou : Bilan lettrist. Takže zřejmě, přes tu třebíčskou izolaci, se Ladislavu Novákovi v pravý čas dostala u nás dodnes pramálo reflektovaná skupina a především její přesvědčení o významu při práci s textem v nejširším slova smyslu. To mne definitivně přesvědčilo o tom, jak dalece si byl vědom těchto aktuálních řešení již na konci padesátých let — jistě jako jediný v našem milieu. Duo Bohunka Grögerová a Josef Hiršal začalo systematicky experimentovat v roce 1962, předtím mnohé znal a zkoumal na samém konci padesátých let ve sféře vizuální poezie pouze Jiří Kolář, ale o významu lettristické skupiny nevěděl u nás tehdy ještě nikdo, dřív se mnozí snažili nějak kontaktovat se surrealisty … Znova připomínám, byla to teprve poslední třetina padesátých let, většina oficiálních zábran ještě nepadla … Kdo mohl dostávat nějaké zahraniční publikace? Nějaká pražská redakce ? Nevím a Ladislav Novák nám to již nepoví, měli jsme se zeptat včas!

Snad bychom mohli ještě připojit alespoň jeden z prvních hláskových textů, programově nazvaný GLOSOLALIE O1: bongo longo / kalongo klongo / bingo bango / kalango klango / bing beng bong / gigong gagong gang / gig geg // malakaro malakere / gegere

10 Ladislav Novák

La pierre très, très précieuse ou l´Héritage de Bosch Drahý, veľmi drahý kameň alebo Boschovo dedičstvofroasáž, akvarel a tuš32,5 x 23,7 cm1973

11 Jiří Valoch

gagere / gelesi siso saso se / fire fre fafre /frikerike kre kore / mimre mamre hre /hrikerike / kakre hre /hahre // hróne haróne / barkala / gigalika / kordo kra / kestrína branta / endeleke ble / belikele kle kele / kikelike //// ondróne króne / kordolé / bordolé / balikoné klikoné klak / kalijak klikak kalijak / nalijak nak karak / biblak andranyjak /adrijak lak kalak / giglak gag garak / endrijak. Stále fascinující, do veršů a slok členěná poezie, absolutní poezie, jak sám básník poznal a jeho skutečně jedinečný objev. Koneckonců pamětníci vědí, že zpočátku velice rád taková díla, v němž se nezapřelo jakési povědomí prorockého hlasu skutečného objevitele nové možné artikulace poezie i hlasové nahrávky prezentoval. Ovšem doba se proměňovala, v šedesátých letech byla celá škála nových uměleckých sdělení bez problémů přijímána, ovšem již v letech sedmdesátých to bylo jiné: brněnští funkcionáři mu nedali ani ten nejnižší stupeň profe-sionálního výtvarníka, tedy registraci, takže skoro do své smrti byl oficiálně vnímán jako osoba, jež do našeho umění vlastně nepatří ani jako básník, ani jako výtvarník. A v Třebíči se samozřejmě projevilo to nejhorší z každého maloměsta, takže vím, že pracoviště místních estébáků mělo vlastně jediný objekt k pronásledování, respektive k „buzeraci“, případně se někdy ještě věnovali Lubomíru Kressovi, o jehož předčasném úmrtí neznáme také žádné pravdivé vysvětlení. Ladislav Novák sice přežil, ovšem musel opustit své milované gymnasium a starat se o učně, které nezajímalo vůbec nic… Ta jeho „buzerace“ vlastně začala na příslušném brněnském oddělení Veřejné bezpečnosti („lenince“) výslechem od devíti či desíti hodin až do noci, takže byl potom tak vyřízen, že si ani ne-troufal ještě řídit zpátky do Třebíče, naštěstí jsme s jeho ženou Eliškou a Gertou Pospíšilovou čekali a čekali, aby mohl přenocovat v Brně. Potom byl samozřejmě „předán“ zase do Třebíče, kde bylo samostatné oddělení. Takže ho radost z umění někdy přecházela, i když byla samozřejmě kompenzována návštěvami, ale některé, zejména zahraniční, byly potom zase důvodem k permanentním výslechům, kdo nezažil, nemůže tyto situace skutečně do gruntu pochopit, zvláště počátek sedmdesátých let, kdy — jak jsem si bohužel ověřil — „se neosvědčili“ ani někteří profesionálové z StB a museli tedy získávat nové ovečky … Také bratislavské přátele, přivedené Rudolfem Filou, vítal samozřejmě velice srdečně, i když zřejmě také vedly k dalším výslechům…

A ono motto z André Bretona, uvádějící SKLENĚNOU LABORATOŘ, bylo asi přihlášením se k jedinému modernímu programu, jenž znal již od mládí, navíc zřejmě není tak v protikladu s jeho hledáními a objevy: „Vše nás přivádí k myšlence, že je určitý bod ducha, kde život a smrt, skutečno a pomyslno, minulost a budoucnost, sdělitelné a nesdělitelné, nahoře a dole, nemohou již být vnímány jako protiklady. Bylo by ostatně marno, kdybyste hledali jinou pohnutku surrealistické činnosti kromě naděje, že tento bod bude určen.“ Bohužel nevím, kde Ladislav Novák tento citát nalezl, ani tady není nic poznamenáno, možná jej znal již dávno ze surrealistických manifestů, z doby umělcových mladistvých surrealistických aktivit, ale právě ve své obecnosti a možná i záměrné volbě tohoto malého fragmentu není v žádném protikladu s tehdejším umělcovým usilováním. Možná byl prvním, kdo u nás spojil surrealismus, futurismus a lettrismus v nové jednotě!

Ten umělec, jenž musel nést masku solidního středoškolského pana profesora, jinak by tam nemohl vůbec existovat. Tvůrce, shodou okolností usazený v Třebíči, nebyl věru ani bez vzdělání ani bez invence. Koneckonců studoval v Praze na filosofické fakultě Karlovy university, kde absolvoval historii a češtinu a obojí na třebíčském gymnasiu solidně prezentoval jako skutečný milovník a znalec. Ale všimněme si ještě jednoho, a to možná klíčového faktu: Jakmile měl sám nějaké informace o moderním umění, šířil je mezi studenty — a když v polovině šedesátých let objevil mezi svými studenty nebo absolventy někoho, kdo by podle jeho odhadu měl pro moderní umění dispozice, inicioval již v roce 1965 založení Skupiny 4, z jejíchž zakladatelů stále originálně tvoří tři, Milan Nestrojil, Zdeněk Šplíchal a Zdeněk Štajnc, pouze Miroslav Pálka časem změnil svou aktivitu, možná zbytečně. A jakmile se vrátil ze studií na odborné šperkařské škole v Turnově Lubomír Kressa, také jej okamžitě pojal do svého okruhu — první výstava, kterou jsme na počátku mých třebíčských kontaktů v galerii Klubu lékařské fakulty brněnské university připravili, představila právě Kressu a Nestrojila a mezi ostatním současným moderním uměním, zde prezentovaným, jsme si určitě žádnou ostudu neudělali … Takže si byl vědom i toho, že právě v maloměstě je potřeba všechny mladé moderní umělce spojit …

Ovšem ještě předtím, tedy před tím rokem 1960 či 1961, tedy prakticky před oním seznámením s Jiřím Kolářem, již sám ob-jevil to podstatné pro celou vlnu internacionální experimentální poezie, mezi jejímiž tvůrci byl vítán a publikován, objevil se prak-ticky ve všech antologiích této nové poezie…. A ještě něco důležitého nemůžeme opomenout — jako jediný u nás se objevil také jako autentický tvůrce v té druhé, komplementární oblasti : je to celkem přirozené, že vizuální poezii realizovalo doslova po celém světě mnohem více autorů než poezii hlasovou (nebo, jak jsme ji tehdy pojmenovali, poezii fónickou) jako druhou intermediální sféru. To pojmenování intermédia užil ve své studii poprvé roku 1962 jeden z protagonistů hnutí Fluxus Dick Higgins a tak jsme hned také každý věděli, co vlastně děláme… Vizuální poezie spojovala kvality výtvarné a básnické, fónická poezie zase ty básnické s hudebními, grafická hudba syntetizovala hudební aspekty s výtvarnými. A ty nejkomplexnější, polyvalentní, to byly akce, těm menším se nejčastěji říkalo events, těm delším, strukturovanějším happenings. A Ladislav Novák pochopitelně dokonce jako

12 Jiří Valoch

jediný autor hlasové poezie u nás byl nejméně dvakrát pozván stockholmskou skupinou Fylkyngen na nahrávání v profesionálním rozhlasovém studiu, ale samozřejmě své fascinující hlasové nahrávky vytvořil již předtím různými operacemi s českým magneto-fonem Sonet — duo.

A jakmile vznikly obě nejzákladnější podoby této internacionálně objevné nové poezie, vrhá se stejným entusiasmem do oblasti výtvarné. Většinou v průběhu roku 1962 (pokud jsou realizace datovány, je to takto).

Skutečně ale nevím, zda je na místě, že Ladislav Novák není uváděn v žádné publikaci o českém informelu. Připomeňme si celkovou situaci: již v roce 1958, opět nadšen vídeňskou rozhlasovou reportáží, tentokrát o dílu Jacksona Pollocka, jehož mohl znát z přehledné knížky o abstraktním malířství, kterou si přivezl z „ochotnického“ zájezdu do Vídně, vytváří asi osm nebo devět drippin-gových realizací na tuhé obalové hmotě, ovšem na první pohled bylo jasné, že jeho způsob byl skutečným protipólem pollockovského přesahování malby včetně chození po položeném plátně. Novák tento jeho způsob malby „transkriboval“ do vlastního, sobě blízkého způsobu, velkorysost Pollockova drippingu v nich nahradil kapáním barevných laků v sobě blízkém komorním skripturálním záznamu. Ta jediná, kterou jsem kdysi získal, se bohužel prý někam zatoulala poté, co jsem část své sbírky věnoval Národní galerii v Praze, kvůli malému formátu jsem ji samozřejmě adjustoval do širokého černého rámu a nyní tam podle mých posledních informací figuruje prázdný rám. Zda se časem něco změnilo, nevím, ale nestačí takový komorní konvolut, ovšem z roku 1958, aby bylo přiznáno, že také ve formování československého informelu má tento umělec nezpochybnitelné místo? A jeho první oficiálně publikovaná knížka v státním nakladatelství Mladá fronta se jmenuje Pocta Jacksonu Pollockovi a obsahuje celou sekvenci, v níž svým originálním objevem, „pre-parovanými texty“, vytváří skutečně jakousi možnou básnickou paralelu díla tohoto sice světoznámého, ovšem tehdy u nás prakticky skoro neznámého malíře!

Drippingem par excellence jsou pak i Krvavé salóny — červená tuš, různě orientované stříkání do různých zvolených vytištěných historických interiérů. Dripping na papíře umělce lákal stále, zkouší i monochromní varianty, tedy černá tuš na černém papíře a bílá barva na bílém podkladu i realizace komplementární — černé na bílém a bílé na černém. A samozřejmě se dripping mohl uplatnit i v různých dalších kombinacích, také velice rád vstupoval drippingem do textů na stránkách z různých starých časopisů.

Tehdy (1962) také vznikly skutečné skripturální nonsémantické básně, vyrývané do nějakého žlutého laku a do něj „psané“ červenou či černou tuší, jenž jistě také s drippingem jako inspirací souvisejí jako jakési další možnosti nonsémantického psaní, jež u Ladislava Nováka obdivujeme na jeho úzkých proužcích papíru, připomínající samozřejmě i jeho lásku k japonské kaligrafii.

A samozřejmě byl dripping potom vlastně stálou součástí jeho dalších zkoumání, třeba se reflektoval i ve veronážích z osmdesátých let. Myslím, že by bylo nespravedlivé tento jeho přínos zcela opomíjet!

V onom skutečně iniciačním roce 1962 objevil především ještě alchymáž, narušení obrazové reprodukce rozmýváním toluenem. Z těch máme stále jednak část prvního cyklu, Undies, reprodukce z časopisů, kde jsou ženám buď pouze vyřezávány oči, nebo je hlava již rozmývaná toluenem. Můžeme předpokládat, že nejprve vznikaly ty nejminimálnější, ale zároveň sémanticky velice exponované zásahy — vyřezané ženské oči. Zda mají nějaké předchůdce v dřívějších surrealistických kolážích, to asi nikdy nezjistíme. Ale tato direkt-nost a zároveň jasná sémantika — jako metaforické „oči ti vyškrábu“, tak nějak uvažoval asi umělec při této první sérii. Samozřejmě je také můžeme vnímat jako ty nejminimálnější možné „koláže“ — vyřezání tohoto velice důležitého orgánu rozhodně nebylo náhodným gestem, ale naopak sémanticky naprosto pregnantním zásahem. A byly jistě také protipólem tehdejších koláží Jiřího Koláře s jeho čistou geometrickou estetikou pravidelného řazení rozřezané reprodukce, jak to poprvé objevil při manipulaci s podobiznou Boženy Němcové a potom rozvinul do jedné linie svého, svým způsobem právě pouze s Ladislavem Novákem svou autenticitou komplemen-tárního díla!

Čistá alchymáž se stala u Nováka dominující metodou do konce šedesátých let, během nichž objevil její různé vizuální a estetické kvality, v němž můžeme vidět i jeho další příspěvek k problematice informelu, především v podobě gesta, rozmývajícího toluenem zvolenou předlohu.

Samozřejmě se také pokusil o geometrickou, centrálně orientovanou koláž, v jiné syntaxi, než byly ty kolářovské. Mně tvrdil, že se pokusil pouze o jedinou, já objevil dvě, skladebně mírně odlišné a rozhodně díky volbě skladby pozoruhodné.

Pravděpodobně při experimentování s různými skladbami a deformacemi jednotlivých grafémů jednak objevil svou symetrickou značku, ale zároveň ji objevně prozkoumal jako novou možnost vizuálního textu, ručně psanou paralelu oné vizuální poezie, s níž již měl za sebou ony fascinující zkušenosti z konce padesátých let.

Některé realizace byly tak jedinečné, že se projevily jako unikátní řešení, dovolující umělci různými sémantickými interpretacemi vytvořit nový kontext. Tak se úplně nové řešení objeví třeba ve verbálních interpretacích různě stříkaných barevných flíčků na jedné

ploše, při čemž ke každému je díky označení připsán jiný význam — tak dostane každá skvrnka svou imaginativní interpretaci, celek je pak uzavřen tušovým obdélníkovým okrajem a ručně vepsaným textem (tj. názvem) Taková jsi ty, přičemž v těchto charakteris-tikách najdeme celou škálu významů až po absurdní, groteskní či úplně fantastické. Podobě pracuje umělec s menší sérií centrálních stříkaných, vedle sebe situovaných útvarů, v nichž využívá také plnou verbální sémantiku různých zvolených významů, opět ve škále od groteskních až po absurdní, přičemž celý útvar vždy ještě volně evokuje vaginální formu. Vepsané slovní charakteristiky navíc umělec ozvláštnil tím, že jsou od určitého místa psány zrcadlově.

Tak je alespoň v mysli vnímatele propojil se svým zrcadlovým podpisem, přesněji řečeno svým ozvláštněním vlastního podpisu. V roce 1962 jej objevil a tematizoval v komorním cyklu kreseb. Ovšem doslova až do konce života se stala jeho poznávacím znamením, někdy v expresivnější artikulaci nebo imaginativně deformována — ale vždy se stala „signálem“ jeho díla doslova na první pohled i s různými konotacemi, zejména v expresivnější variaci na dynamičtějších pracích z posledních let, především u stříkaných tuší, kdy se stala vlastně nedílnou součástí dynamicky artikulovaného celku.

A protože jeho mladí přátelé — členové Skupiny 4 — obdivovali, jak si dokázal vytvořit i tuto originální signaturu, vytvořili si také své vlastní. Ovšem stále více se setkáváme s opravdu kuriosním jevem — samozřejmě až v posledních letech, kdy se objevují kuriózní falza, vlastně špatná připsaní: jako dílo Ladislava Nováka se nabízí třeba Miroslav Kubíček, Milan Nestrojil či Zdeněk Štajnc, protože jsou samozřejmě méně známí a někdo záměrně a někdo třeba i nezáměrně prezentuje dílo některého z těchto umělců za vyšší cenu, protože po smrti se samozřejmě ceny děl Novákových přece jen zvedly, zejména na aukcích. Někdy mám příležitost toto špatné připsání změnit, ale mnohdy jistě ne, protože ty značky jsou skutečně zatraceně hodně podobné — je to zrcadlové písmo, ovšem tvořené některými jinými znaky.

Experimenty s mačkáním papíru se objevují od roku 1962 také, ovšem dřív jako součást artikulace alchymážové struktury. Teprve během roků 1964 — 1965 již vzniklo několik skutečně jedinečných muchláží, jednu reprodukoval také Edouard Jaguer na obálce své revue Phases, dokonce mu objevil jejich internacionální pojmenování — froasáž, ale pro Ladislava se tato technika stávala dominantní skutečně velice postupně.

Skoro do konce šedesátých let byl stále ještě více přitahován možnostmi alchymáží, dokonce je rozděloval do dvou skupin: civilky, vznikající na počátku, to bylo v přímé návaznosti na jeho zájem o vizuální charakteristiky písma. Narušené původní texty z časopisů a novin vytvářely jakési lettristické struktury, které podle něj reflektovaly masovou komunikaci naší doby. Asi tu nejkrásnější, velikou mnohobarevnou alchymáž se symptomatickým pojmenováním Portrét Jiřího Koláře z roku 1965 jsem bohužel také přenechal Národní galerii. Ovšem prakticky souběžně již začaly vznikat také imaginativní soutisky několika nalezených obrázků, jež se postupně vyvinuly z oněch prvotních, dřív quasiinformelových a skripturálních struktur a vytvářely imaginativní „jakobykolážové“ celky, dokonce se některé časem objevily i na vystřihovaných kartonech v prostoru — většinou s otisky ženských postav z časopisů. Tak se pokoušel umělec vytvořit paralelu plastiky a zároveň zachovat svou vizuální sémantiku, odkazující ke světu tištěné vizuální komunikace. Stejně jako koláže Jiřího Koláře byla díla Ladislava tehdy ještě především důsledkem možnosti rozmnožovat slovo i obraz tiskem, jinak by zejména dílo kolářovské nemohlo vzniknout. Novák ovšem neměl pouze tuto jednu sféru — alchymáže z tištěných materiálů, na počátku sedmdesátých let se pak transformovaly do alchymážofroasáží. Mimochodem, již jsem zmínil publikování těchto děl jako froasáže — a hned měly interna-cionální pojmenování i větší reputaci díky tomuto novému kontextu. Alchymážofroasáže pak byly od počátku sedmdesátých let stále více skurilní, až na jejich konci se radikálně barevně oprostily na odstíny šedé. Novák se stal skutečným mistrem této tušové kresby a jak sám zdůrazňoval, dokázal tehdy odlišit sedm odstínů šedé tuše.

Ovšem ve svých počátcích naopak objevoval stále nové možnosti: známou surrealistickou techniku dekalku vyzkoušel — ale především ji potom modifikoval symetrickým překrýváním a textovým komentářem, také samozřejmě symetrickým. Někdy těmto ne-pravidelným vystříhaným papírovým objektům říkal „broučci“, jindy dekalk kombinoval dál, ale také to nebyla hlavní cesta jeho tvůrčího usilování.

Ovšem dekalků již v počátcích originálně využíval v podobě trhaných vrstev papíru, v nichž volně parafrázoval jakési sbírky hmyzu, nejčastěji to asi byli motýlci, sestavení do trojic — takže vytvářely jakési parafráze knížeček. Tuto zkušenost pak optimálně využil v autor-ských knížkách… .

Jednou z těch nosných naopak od počátku byly topologické kresby, k nimž se čas od času vracel. Jejich půvab spočíval v tom, že několik zdvojených linií iluzivně „procházelo“ plochou papíru na druhou stranu… Na samém počátku sedmdesátých let jsme ještě stihli v Domě umění města Brna vydat jako bibliofilskou knížečku proměňujících se linií, na počátku vycházejících ze siluety umělcovy postavy, pod názvem Mým dechem … Topologická kresba umělce vzrušovala dlouho, dokonce ji několikrát spojil s pl-

13 Jiří Valoch

jediný autor hlasové poezie u nás byl nejméně dvakrát pozván stockholmskou skupinou Fylkyngen na nahrávání v profesionálním rozhlasovém studiu, ale samozřejmě své fascinující hlasové nahrávky vytvořil již předtím různými operacemi s českým magneto-fonem Sonet — duo.

A jakmile vznikly obě nejzákladnější podoby této internacionálně objevné nové poezie, vrhá se stejným entusiasmem do oblasti výtvarné. Většinou v průběhu roku 1962 (pokud jsou realizace datovány, je to takto).

Skutečně ale nevím, zda je na místě, že Ladislav Novák není uváděn v žádné publikaci o českém informelu. Připomeňme si celkovou situaci: již v roce 1958, opět nadšen vídeňskou rozhlasovou reportáží, tentokrát o dílu Jacksona Pollocka, jehož mohl znát z přehledné knížky o abstraktním malířství, kterou si přivezl z „ochotnického“ zájezdu do Vídně, vytváří asi osm nebo devět drippin-gových realizací na tuhé obalové hmotě, ovšem na první pohled bylo jasné, že jeho způsob byl skutečným protipólem pollockovského přesahování malby včetně chození po položeném plátně. Novák tento jeho způsob malby „transkriboval“ do vlastního, sobě blízkého způsobu, velkorysost Pollockova drippingu v nich nahradil kapáním barevných laků v sobě blízkém komorním skripturálním záznamu. Ta jediná, kterou jsem kdysi získal, se bohužel prý někam zatoulala poté, co jsem část své sbírky věnoval Národní galerii v Praze, kvůli malému formátu jsem ji samozřejmě adjustoval do širokého černého rámu a nyní tam podle mých posledních informací figuruje prázdný rám. Zda se časem něco změnilo, nevím, ale nestačí takový komorní konvolut, ovšem z roku 1958, aby bylo přiznáno, že také ve formování československého informelu má tento umělec nezpochybnitelné místo? A jeho první oficiálně publikovaná knížka v státním nakladatelství Mladá fronta se jmenuje Pocta Jacksonu Pollockovi a obsahuje celou sekvenci, v níž svým originálním objevem, „pre-parovanými texty“, vytváří skutečně jakousi možnou básnickou paralelu díla tohoto sice světoznámého, ovšem tehdy u nás prakticky skoro neznámého malíře!

Drippingem par excellence jsou pak i Krvavé salóny — červená tuš, různě orientované stříkání do různých zvolených vytištěných historických interiérů. Dripping na papíře umělce lákal stále, zkouší i monochromní varianty, tedy černá tuš na černém papíře a bílá barva na bílém podkladu i realizace komplementární — černé na bílém a bílé na černém. A samozřejmě se dripping mohl uplatnit i v různých dalších kombinacích, také velice rád vstupoval drippingem do textů na stránkách z různých starých časopisů.

Tehdy (1962) také vznikly skutečné skripturální nonsémantické básně, vyrývané do nějakého žlutého laku a do něj „psané“ červenou či černou tuší, jenž jistě také s drippingem jako inspirací souvisejí jako jakési další možnosti nonsémantického psaní, jež u Ladislava Nováka obdivujeme na jeho úzkých proužcích papíru, připomínající samozřejmě i jeho lásku k japonské kaligrafii.

A samozřejmě byl dripping potom vlastně stálou součástí jeho dalších zkoumání, třeba se reflektoval i ve veronážích z osmdesátých let. Myslím, že by bylo nespravedlivé tento jeho přínos zcela opomíjet!

V onom skutečně iniciačním roce 1962 objevil především ještě alchymáž, narušení obrazové reprodukce rozmýváním toluenem. Z těch máme stále jednak část prvního cyklu, Undies, reprodukce z časopisů, kde jsou ženám buď pouze vyřezávány oči, nebo je hlava již rozmývaná toluenem. Můžeme předpokládat, že nejprve vznikaly ty nejminimálnější, ale zároveň sémanticky velice exponované zásahy — vyřezané ženské oči. Zda mají nějaké předchůdce v dřívějších surrealistických kolážích, to asi nikdy nezjistíme. Ale tato direkt-nost a zároveň jasná sémantika — jako metaforické „oči ti vyškrábu“, tak nějak uvažoval asi umělec při této první sérii. Samozřejmě je také můžeme vnímat jako ty nejminimálnější možné „koláže“ — vyřezání tohoto velice důležitého orgánu rozhodně nebylo náhodným gestem, ale naopak sémanticky naprosto pregnantním zásahem. A byly jistě také protipólem tehdejších koláží Jiřího Koláře s jeho čistou geometrickou estetikou pravidelného řazení rozřezané reprodukce, jak to poprvé objevil při manipulaci s podobiznou Boženy Němcové a potom rozvinul do jedné linie svého, svým způsobem právě pouze s Ladislavem Novákem svou autenticitou komplemen-tárního díla!

Čistá alchymáž se stala u Nováka dominující metodou do konce šedesátých let, během nichž objevil její různé vizuální a estetické kvality, v němž můžeme vidět i jeho další příspěvek k problematice informelu, především v podobě gesta, rozmývajícího toluenem zvolenou předlohu.

Samozřejmě se také pokusil o geometrickou, centrálně orientovanou koláž, v jiné syntaxi, než byly ty kolářovské. Mně tvrdil, že se pokusil pouze o jedinou, já objevil dvě, skladebně mírně odlišné a rozhodně díky volbě skladby pozoruhodné.

Pravděpodobně při experimentování s různými skladbami a deformacemi jednotlivých grafémů jednak objevil svou symetrickou značku, ale zároveň ji objevně prozkoumal jako novou možnost vizuálního textu, ručně psanou paralelu oné vizuální poezie, s níž již měl za sebou ony fascinující zkušenosti z konce padesátých let.

Některé realizace byly tak jedinečné, že se projevily jako unikátní řešení, dovolující umělci různými sémantickými interpretacemi vytvořit nový kontext. Tak se úplně nové řešení objeví třeba ve verbálních interpretacích různě stříkaných barevných flíčků na jedné

ploše, při čemž ke každému je díky označení připsán jiný význam — tak dostane každá skvrnka svou imaginativní interpretaci, celek je pak uzavřen tušovým obdélníkovým okrajem a ručně vepsaným textem (tj. názvem) Taková jsi ty, přičemž v těchto charakteris-tikách najdeme celou škálu významů až po absurdní, groteskní či úplně fantastické. Podobě pracuje umělec s menší sérií centrálních stříkaných, vedle sebe situovaných útvarů, v nichž využívá také plnou verbální sémantiku různých zvolených významů, opět ve škále od groteskních až po absurdní, přičemž celý útvar vždy ještě volně evokuje vaginální formu. Vepsané slovní charakteristiky navíc umělec ozvláštnil tím, že jsou od určitého místa psány zrcadlově.

Tak je alespoň v mysli vnímatele propojil se svým zrcadlovým podpisem, přesněji řečeno svým ozvláštněním vlastního podpisu. V roce 1962 jej objevil a tematizoval v komorním cyklu kreseb. Ovšem doslova až do konce života se stala jeho poznávacím znamením, někdy v expresivnější artikulaci nebo imaginativně deformována — ale vždy se stala „signálem“ jeho díla doslova na první pohled i s různými konotacemi, zejména v expresivnější variaci na dynamičtějších pracích z posledních let, především u stříkaných tuší, kdy se stala vlastně nedílnou součástí dynamicky artikulovaného celku.

A protože jeho mladí přátelé — členové Skupiny 4 — obdivovali, jak si dokázal vytvořit i tuto originální signaturu, vytvořili si také své vlastní. Ovšem stále více se setkáváme s opravdu kuriosním jevem — samozřejmě až v posledních letech, kdy se objevují kuriózní falza, vlastně špatná připsaní: jako dílo Ladislava Nováka se nabízí třeba Miroslav Kubíček, Milan Nestrojil či Zdeněk Štajnc, protože jsou samozřejmě méně známí a někdo záměrně a někdo třeba i nezáměrně prezentuje dílo některého z těchto umělců za vyšší cenu, protože po smrti se samozřejmě ceny děl Novákových přece jen zvedly, zejména na aukcích. Někdy mám příležitost toto špatné připsání změnit, ale mnohdy jistě ne, protože ty značky jsou skutečně zatraceně hodně podobné — je to zrcadlové písmo, ovšem tvořené některými jinými znaky.

Experimenty s mačkáním papíru se objevují od roku 1962 také, ovšem dřív jako součást artikulace alchymážové struktury. Teprve během roků 1964 — 1965 již vzniklo několik skutečně jedinečných muchláží, jednu reprodukoval také Edouard Jaguer na obálce své revue Phases, dokonce mu objevil jejich internacionální pojmenování — froasáž, ale pro Ladislava se tato technika stávala dominantní skutečně velice postupně.

Skoro do konce šedesátých let byl stále ještě více přitahován možnostmi alchymáží, dokonce je rozděloval do dvou skupin: civilky, vznikající na počátku, to bylo v přímé návaznosti na jeho zájem o vizuální charakteristiky písma. Narušené původní texty z časopisů a novin vytvářely jakési lettristické struktury, které podle něj reflektovaly masovou komunikaci naší doby. Asi tu nejkrásnější, velikou mnohobarevnou alchymáž se symptomatickým pojmenováním Portrét Jiřího Koláře z roku 1965 jsem bohužel také přenechal Národní galerii. Ovšem prakticky souběžně již začaly vznikat také imaginativní soutisky několika nalezených obrázků, jež se postupně vyvinuly z oněch prvotních, dřív quasiinformelových a skripturálních struktur a vytvářely imaginativní „jakobykolážové“ celky, dokonce se některé časem objevily i na vystřihovaných kartonech v prostoru — většinou s otisky ženských postav z časopisů. Tak se pokoušel umělec vytvořit paralelu plastiky a zároveň zachovat svou vizuální sémantiku, odkazující ke světu tištěné vizuální komunikace. Stejně jako koláže Jiřího Koláře byla díla Ladislava tehdy ještě především důsledkem možnosti rozmnožovat slovo i obraz tiskem, jinak by zejména dílo kolářovské nemohlo vzniknout. Novák ovšem neměl pouze tuto jednu sféru — alchymáže z tištěných materiálů, na počátku sedmdesátých let se pak transformovaly do alchymážofroasáží. Mimochodem, již jsem zmínil publikování těchto děl jako froasáže — a hned měly interna-cionální pojmenování i větší reputaci díky tomuto novému kontextu. Alchymážofroasáže pak byly od počátku sedmdesátých let stále více skurilní, až na jejich konci se radikálně barevně oprostily na odstíny šedé. Novák se stal skutečným mistrem této tušové kresby a jak sám zdůrazňoval, dokázal tehdy odlišit sedm odstínů šedé tuše.

Ovšem ve svých počátcích naopak objevoval stále nové možnosti: známou surrealistickou techniku dekalku vyzkoušel — ale především ji potom modifikoval symetrickým překrýváním a textovým komentářem, také samozřejmě symetrickým. Někdy těmto ne-pravidelným vystříhaným papírovým objektům říkal „broučci“, jindy dekalk kombinoval dál, ale také to nebyla hlavní cesta jeho tvůrčího usilování.

Ovšem dekalků již v počátcích originálně využíval v podobě trhaných vrstev papíru, v nichž volně parafrázoval jakési sbírky hmyzu, nejčastěji to asi byli motýlci, sestavení do trojic — takže vytvářely jakési parafráze knížeček. Tuto zkušenost pak optimálně využil v autor-ských knížkách… .

Jednou z těch nosných naopak od počátku byly topologické kresby, k nimž se čas od času vracel. Jejich půvab spočíval v tom, že několik zdvojených linií iluzivně „procházelo“ plochou papíru na druhou stranu… Na samém počátku sedmdesátých let jsme ještě stihli v Domě umění města Brna vydat jako bibliofilskou knížečku proměňujících se linií, na počátku vycházejících ze siluety umělcovy postavy, pod názvem Mým dechem … Topologická kresba umělce vzrušovala dlouho, dokonce ji několikrát spojil s pl-

14 Jiří Valoch

nosémantickým textem Kuře, které nás brzy sezobe. Také vytvořil celou sérii potenciálních proměn určité menší kresby nahoře, v horní části listu, pod něj pak rozepsal velice originální, hravé i dravé, ale vždy půvabné metamorfózy příslušného útvaru.

I v oněch iniciačních dobách dokázal využít i trhání papíru jako jakési minimální akce, takže existuje několik autentických Nová-kových prací, formovaných pouze různě nepravidelným vytrhávaným zbytkem černého papíru, navíc mezi nimi najdeme i šedý mono-chrom. Takže se tehdy tento umělec skutečně dotýkal celé škály tehdy aktuální problematiky….

Samozřejmě tehdy také experimentoval s různými adjustacemi jednotlivých ručně psaných textů a vytrhávaných textů: kupříkladu krásný solitér, Báseň z koncentračního tábora s textem, propleteným ostnatým drátem, asi také z roku 1962, se posléze stala součástí sbírky tehdy u nás velice aktivního surrealistického básníka a zároveň obchodníka — Artura Schwarze, jenž mu vydal první mezinárodní solidní katalog — sice paperback, ale první knížka o jeho výtvarném díle to byla.

Velice originálně přispěl k pojetí dalšího tehdy aktuálního nového typu díla — autorských knih. Tradiční podoba knihy jej uspoko-jovala stále méně a zejména na jaře 1963 vytvořil řadu ručně zpracovávaných knížeček, v nichž do nalezených sešitů nebo do ještě menších ručně slepených „knížeček“ z trhaného papíru kombinoval vlastní, ručně psaný text s různými dalšími zásahy — trháním, pronikáním na další stránky atd.; v jednom si dokonce povšimnul, jak se negativně otiskuje ručně napsané písmo na vložený piják — a pak nechal jednu knížečku jako samostatný artefakt s čistými bílými listy — a slova zůstala umístěna pouze negativně ,,na vloženém pijáku“. Olomouckému Muzeu umění, jež chtělo sbírat něco dostupného v internacionálním rozsahu, jsem tehdy doporučil ještě málo internacionálními muzei sbírané autorské knížky. Také když jsme tam připravovali přehlídku tradičních i netradičních „prací na papíře a z papíru“, dokonale se ukázala originalita, odlišnost tohoto jedinečného umělce!

Od prvního setkání s Ladislavem Novákem jsem věděl, že je to mimořádný, inovující tvůrce, přitom od počátku také lidsky velice ke mně přátelský. A toto přesvědčení se stvrzovalo při každém našem setkání, až po to poslední.

Je to kromě Jiřího Koláře jediný umělec, který soustavně prozkoumával nové možnosti netradičních výtvarných technik, ale především objevil celou škálu nových, které jsme předtím ani neznali — a prokázal jejich jedinečné komunikační kvality v několika podobách jako novou aktuální sféru komunikace, jiných se alespoň, ale zajímavě (!) dotknul.

Ladislav Novák jistě patřil k nejvýznamnějším českým umělcům — proto rád využívám této příležitosti a možnost připomenout díky nabídce v bratislavské Galerii 19 některé dosud málo frekventované aspekty jeho díla. To se týká zejména celé oblasti experimen-tální poezie, v níž právě ta prvotní díla jsou dosud nezveřejněna — stejně jako ona pro mne fascinující šíře jeho úplně iniciačních děl, které zase v kategorii výtvarné zůstaly shodou okolností mimo reprezentativní publikace a výstavy. Proto jsem velice uvítal možnost, alespoň systémem pars pro toto je představit slovenskému publiku a tak je konečně prezentovat s těmi již dávno známými podobami jeho usilování — podle mne majícího od počátku mimořádnou uměleckou kvalitu, samozřejmě s vědomím, že podobně závažné jsou i jeho akce a zejména textové návody, někdy vážné, jindy méně vážně myšlené, ovšem ty byly již alespoň v reprezentativním výběru publikované.

To, co chci představit, jsou dosud opomíjené sféry, které podle mne skutečně onu iniciační kvalitu i povahu mají — a věřím, že mi bude dáno za pravdu.

15 Ladislav Novák

Ladislav NovákAbsolutní poesie Dejte se rozeznít zpěvem, jímž zním!

1. Absolutní báseň je vytvořena z hlásek, slabik a slov, které nemají konkrétního významu v žádnem jazyku země.2. Absolutní báseň působí jen svými zvukovými hodnotami: rytmem, kvalitou hlásek, jejich kombinacemi, hromaděním jedněch a nepřítomností jiných, celkovou rytmickou a melodickou komposicí.3. Absolutní poesie dle možností využívá dynamické grafické úpravy a různých typů písmen, tím akustické působení násobí působením visuelním (např. ta část básně, která si žádá tichého a křehkého čtení, bude vytištěna tomu odpovídajícím písmem).4. Absolutní poesie má dlouhou řadu předchůdců: glosolalie různých druhů a dob, magické formule, dětská říkadla a rozpočítadla, Marinettiho abstraktní verbalisace, zaumnyj jazyk ruských futuristů, některé dadaistické a expresionistické básně, lettrismus.5. Absolutní poesie je sestrou abstraktního malířství a elektronické hudby.6. Absolutní poesie dovršuje rozluku prosy a poesie. V prose, která sděluje, má konkrétní slovo svůj plný význam, v poesii, která sugeruje, je nejen zbytečné, ale svým příliš jasným a přesne vymezeným smyslem brání čtenáři, aby se dostal do „poetického stavu“.7. Absolutní poesie vylučuje z básně s definitivní platností všechen obsah, tendenci, ideologii, zůstává jen hudba, nesmírně jemný a složitý tanec hlasového ústrojí, tajemné vibrace a záření, mysterium. 8. Absolutní poesie taví jak rudu slovní materiál různych jazyků, aby dala zazářit čistému kovu lyrického nadjazyka, obecně lidského, internacionálního. Tak je předchůdcem budoucího všesvětového jazyka.9. Absolutní poesie v jistému smyslu obnovuje původní lidský jazyk, v němž každé slovo – svěží a plastické zvukové gesto – bylo samostatným tvůrčím konem, a ne ohmatanou mincí smluvené měny.10. Absolutní poesie je výrazem dnešní doby, doby umělých hmot, atomových reaktorů, teorie relativity, kosmických raket, kybernetiky, logistiky, algebry, abstraktních znaků a mezinárodních slov.

T 31 – VII – 59

handore ololiko kánabasalika kololiko kaesdra dulika onde nobalalika klika kloochicharocha chóle chachrak

mijóne mijóne mimlijóneantalika talika takruk krukkukurukruk ruk ruk haruk

borr borr barraborrbrustla lustlaole ole láluk bluk dlín dlónbandalablón?baumbulubdalaballabdala la lilaodmala balabdala dlakondolilakindoliláka?klik klak xxx

kassajika kalika klikakassajína klóklí kló klalkilijak

baldlín dlónondolónondolóna dlónabolodónbandylli klak klónbolodón

16 Ladislav Novák

Stručný výklad básně T 31 – VII – 59

Báseň T 31 – VII – 59 začíná volným rytmem. V prvním odstavci nacházíme značný počet útvarů víceslabičných (jeden pětislabičný, čtyři čtyřslabičné a dva tříslabičné), při čemž jednoslabičné útvary jsou nahromaděny výlučně na konce veršů. Pokud jde o hláskové kvality, je první odstavec poměrně dosti pestrý. Vedle samohlásek a (vyskytuje se 17x) a o (13x) jsou zde zastoupeny všechny ostatní samohlásky (e 4x, i 7x, u 1x). Ze souhlásek mají jasnou převahu souhlásky k (vyskytuje se 12x) a l (11x), objevuje se však i řada dalších souhlásek: ch (6x), n (4x), r (4x), d (3x), s (2x), b (2x), h (1x). Vcelku můžeme říci, že vstupní odstavec je volným zahájením s dosti rozmanitým zvukovým materiálem.

Tento obraz se v podstatě mění již v druhém odstavci. Jeho první verš sice samohláskovou řadou i – ó – e v kombinaci s měkkými hláskami m a j působí až mazlivě. Avšak hned následující verš opakováním útočné souhlásky t (všimněte si: t je tvořeno nárazem špičky jazyka na dáseň) zahání tento měkký tón. Následující verše hromadí v jednoslabičných útvarech hlásky u, r, k. Báseň nabývá velmi tvrdého rázu.

Drsná nota se přenáší i na první verš třetího odstavce, ale současně v hláskach b a o vystupuje jaksi na povrch a praská. Zřícení tvrdé noty je dovršeno v druhém verši třetí sloky. R se objeví jenom na začátku verše, potom už vůbec ne, drsný motiv zaznívá jen z dálky a oslabeně v dvakrát opakované skupině st, současně se znovu objevuje třikrát měkká hláska l. Třetí verš třetího odstavce znamená hláskami o – l – á vítězství měkké noty, nebezpečí bylo zažehnáno. Čtvrtý verš sice svými čtyřmi jednoslabičnými útvary, z nichž první dva jsou neseny skupinami uk, opakuje rychlý rytmus z konce druhého odstavce, ale tvrdé r je nahrazeno (v kombinaci se skupinou uk) měkkým l a celý verš opakováním hlásek b a l, závěrečným ó a tázací intonací znamená definitivní vítězství měkké noty.

V čtvrtém odstavci triumfuje měkká a zaoblená nota (hromadění hlásek a, b, l). Rovněž rytmus se značně zpomaluje, opět se objevuje útvar pětislabičný a dva útvary čtyřslabičné. Teprve závěr odstavce tuto zaoblenou notu poněkud zeslabuje, mizí hláska b, objevuje se početněji i, poslední verš v odpovědi na otázku verše předposledního je tvořen dvěma útvary jednoslabičnými. Tento verš je vybudován na souhláskách k a l, které jsou nejfrekventovanějšími souhláskami prvního odstavce. Tak se závěr čtvrtého odstavce a tím závěr první části celé básně vrací v jistém smyslu k jejímu začátku.

Můžeme tedy o první části básně v souhrnu říci: Báseň začíná volným a celkem nevyhraněným motivem, kterí zabírá široký výsek zvukové skutečnosti. První motiv je brzo zatlačen úzkým, rychlým a velmi tvrdým motivem. Tento násilnický r-motiv se útočně zvedá, ale zanedlouho praská a padá, na jeho místo nastupuje jeho pravý opak, volný zaoblený motiv (b – l – om), triumfuje, opadáva a volně přechází v pročistěný (a ovšem i zúžený) motiv původní.

Na rozlehlé stavbě této první části je sklenuta báň druhé části básně, podstatně kratší i zvukově jednotnější než část první. V prvních verších druhé části jako by v hláskach ss vzdáleně doznívaly dávné zápasy. Potom se však znovu vrací měkký zaoblený motiv (b – l – o – ó) v nové kombinaci (d – n), aby se v posledních dvou verších básně organicky spojil s motivem původním (k – l). Harmonické složky vítězí a teprve potom, když přemohou veliké nebezpečí, rozezní se v celé plnosti (Ó).

Tím končím svůj stručný výklad. Přenechávám čtenáři, aby vychutnal zvukové jemnosti, o kterých jsem se nezmínil (na př. význam hlásek d a n, či změna v zabarvení hlásky k). Nechci také podrobně vysvětlovat filosoficky smysl, který je obsažen v celkové zvukové komposici básně. Pozorný čtenář postihne nejhlubší smysl básné sám.

17 Ladislav Novák

Štúdia č. 1tuš24 x 16 cm1962




18 Ladislav Novák

Bez názvukoláž16,5 x 16,5 cm1963

Bez názvukoláž24 x 24 cm1963

19 Ladislav Novák

Výber z topologických kresieb tuš30 x 21 cm1964 — 1965

20 Ladislav Novák

Úzkosttuš21 x 15 cm1962 — 1965

Topologická kresbatuš31,8 x 13,3 cm1962 — 1965

21 Ladislav Novák

Kresba tuš24 x 16 cm1962

Dekalkfarebný tuš28 x 17,8 cm1962

Bez názvuakvarel27,7 x 17,7 cm1962 — 1965

22 Ladislav Novák

Kresba dychomtuš26,3 x 19,3 cm1962 — 1965

Kresba dychomtuš27,7 x 19,5 cm1962 — 1965

Mé poselství / Výber z vizuálnych básnístrojopis

21 x 15 cm1958 — 1960

23 Ladislav Novák

24 Ladislav Novák

Kaligrafická kresbakombinovaná technika34,5 x 20 cm1963

Alchymáž kombinovaná technika32,5 x 23,3 cm1962

25 Ladislav Novák

Kaligrafická kresbakombinovaná technika34,5 x 20 cm1963

Vytrhávaná kresba32,8 x 24 cm1962

Ještě se drží tuš

32,8 x 24 cm1967

Topologická kresbatuš27 x 21 cm1962 — 1965

26 Ladislav Novák

Cyklus New undies?tuš33 x 24 cm1962

27 Ladislav Novák

Cyklus New undies?kombinovaná technika33 x 24 cm1962

28 Ladislav Novák

29 Ladislav Novák

Vizuálna báseňkombinovaná technika

24 x 16 cm1962

Vizuálna báseňkombinovaná technika24 x 16 cm1962

Vizuálna báseňkombinovaná technika

24 x 16,3 cm1962

30 Ladislav Novák

31 Ladislav Novák

Kresba tuš32,8 x 24 cm1962 —1963

Kresba tuš

32,8 x 24 cm1962 —1963

Kresba tuš

30,8 x 23,8 cm1963

32 Ladislav Novák

Uvnitř mnohých jsi ty / Kresba dychom farebné tuše45 x 33 cm1964

33 Ladislav Novák

Kresba dychom farebné tuše

45 x 33 cm1964

34 Ladislav Novák

Gestická kresbabeloba32,8 x 23,8 cm 1962 — 1965


35 Ladislav Novák

Gestická kresbabeloba, tuš31,5 x 23,8 cm1962 — 1965

Gestická kresbatuš 31,5 x 24 cm1962 — 1965

36 Ladislav Novák

Kaligrafická kresbakombinovaná technika33 x 12 cm1963

Kaligrafická kresbakombinovaná technika33 x 12 cm1963

37 Ladislav Novák

Z cyklu Krvavé salónyfarebný tuš33 x 24 cm1962 — 1965

38 Ladislav Novák

Z cyklu Krvavé salónyfarebný tuš33 x 24 cm1962 — 1965

39 Ladislav Novák

Kresba tuš29,7 x 21 cm1963

Kresbatuš29,7 x 20,8 cm1965

Štvrtená báseňkoláž, tuš35 x 23,3 cm1963

40 Ladislav Novák


41 Ladislav Novák

Vizuálna poéziakombinovaná technika44,7 x 33,2 cm1965

Vizuálna poéziakombinovaná technika33 x 24 cm1965

42 Ladislav Novák

Acnavi et Hadlíz divisés par le chaos ténébreux Acnavi a Hadlíz oddelení temným chaosomfroasáž, akvarel a tuš 55,7 x 37,2 cm1969

... Novákovo umění je romantického rodu a také u něho je tento romantizmus vyvažován humorem. Jeho alchymáže a koláže často používají romantických motivů a zároveň stupňují a ironizují jejich lyričnost či dramatičnost... Když vychází z moderní obrazové publicistiky, nalézá opět za její ruti-novanou banalitou romantickou poetičnost. Z froasáží konečně se Novákovi houfně rodí poetické zrůdy — trochu děsivé, trochu směšné a hodně potutelné... Co tady gestikuluje, pošklebuje se, láká nás a vysmívá se nám, to jsme my sami.Jindřich Chalupecký (Příbeh Ladislava Nováka. In: Na hranicích umění. Prostor : Praha, 1990, s. 80-82)

Mé poselství / Výber z vizuálnych básnístrojopis

21 x 15 cm60. roky 20. st.

43 Ladislav Novák

44 Ladislav Novák

Tristesse des animaux Smútok zvieratfroasáž, akvarel a tuš35,5 x 50 cm1974

Burič, rebel, alchymista, experimentátor, vynálezca alchymáže, froasáže, veronáže, rozrušovač reči, významov a postojov, básnik tvoriaci básne pre pohybovú recitáciu, hmatové básne, básnické scenáre, návody ako sa správať pred obrazmi, tvoriaci typologické kresby, fónickú poéziu, happeningy... Prinajmenšom tým všetkým môže byť Ladislav Novák.Milan Bočkay (In: Galéria Palisády. Škola úžitkového výtvarníctva Josefa Vydru, SAPAC : Bratislava, 1995, s. 94)

45 Ladislav Novák

Z cyklu Interpretácie automatických kresiebfarebné ceruzy29,7 x 21 cm1975

Väčšina... eskamotáži Nováka v ich roztopašnom odkrý-vaní cudných tajomstiev sa predsa len riadi istou poetikou paradoxu, alogického spájania nespojiteľného, pričom hry náhod otvárajú zázračné priezory súčasne na niekoľkých úrovniach. O tú ostatnú úroveň sa zaslúži prekvapený divák. Ten sa nechá zviesť ku hre bleskových zápasov medzi preňho známym a cudzo nezvyčajným a asociatívne sa pokúša participovať na poetickej zmene významu.Arsén Pohribný (In: Novák & Kolář. Kat. výst. Slovenská národná galéria : Bratislava, 1997, s. 50-51)

46 Ladislav Novák

Princíp froasáže je jednoduchý — její velikost je de facto vymezena objemem lidské, přesněji vlastní autorovy ruky, jsou to tedy jakési metaforické „čáry dlaně“, utvářené v ploše papíru. Ve spleti čar, v jejich překrývání, dotýkání, splývání a vzdalování se objevuje výtvarník a básník v jedné osobě fanazijní podoby a útvary.Jiří Valoch (In: Ladislav Novák. Kat. výst. Klub přátel výtvar-ného umění Vysoké školy veterinární — Malá galerie VŠV : Brno, 1984, nestr.)

Duos Dvojicealchymáž, froasáž a akvarel na reprodukcii50,8 x 34 cm1973

Pau et les naïades Pau a najády

alchymáž, froasáž a akvarel na reprodukcii56 x 33,2 cm

1975

47 Ladislav Novák

48 Ladislav Novák

La possédée Posadnutá

froasáž, akvarel a tuš 50 x 37,2 cm

1977

Jogaalchymáž na reprodukcii30,4 x 22,2 cm1976

... Novák je až panteistický ctiteľ krajiny, ženy a prírodnej poézie. Svoje romantické vzplanutia i úzkostné snenie prevteľuje do nežných, potmehúdskych aj výhražných symbolov... jeho zdôrazňovaniu telesnosti vyhovujú malebné gestá, niekedy veľmi spontánne...Arsén Pohribný (In: Novák & Kolář. Kat. výst. Slovenská národná galéria : Bratislava, 1997, s. 51)

20 Ladislav Novák

50 Ladislav Novák

Le rêve de Hadlíz Hadlízov sen

froasáž, akvarel a tuš58,5 x 41 cm

1979

Rencontre selon Achim von ArnimStretnutie podľa Achima von Arnim froasáž, akvarel a tuš40 x 29,1 cm1978

52 Ladislav Novák

Les anges tristesSmutní anjelifroasáž, akvarel a tuš42 x 29,5 cm1979

Un spectre me visite ce soir Dnes večer ma navštívi prízrak

froasáž, akvarel a tuš58,7 x 41,6 cm

1979

Hra odhaluje vážne věci, kamuflované povrchovým tvářením se materiality banálních zobrazení, klišé, reprodukcí, zprostředkovaných pravd. Výsledkem může být jiskřivá groteska... Při takovéto grotesce nám přeběhne často mráz po zádech. Je to tedy černý humor nebo bíly? Myslím, že stříbřitý, tak jak sou stříbřité i pozdní listy Ladislava Nováka.Rudolf Fila (Co vše se skrýva pod pojmem Ladislav Novák z Třebíče. In: Cestou. Petrus : Bratislava, 2003, s. 193)

54 Ladislav Novák

Sans cul homunculefroasáž, akvarel a tuš58,2 x 41,7 cm1980

Le souvenir à Wols Spomienka na Wolsafroasáž, tuš39,5 x 29,2 cm1981

56 Ladislav Novák

Chiroptère Netopier

froasáž, akvarel a tuš56 x 20,5 cm

1981

57 Ladislav Novák

Dispersés (les signes dispersés)Rozptýlené (rozptýlené znaky)froasáž, akvarel a tuš45 x 33 cm1982

58 Ladislav Novák

Pollinisation Opelenie

froasáž, tuš41,3 x 29 cm

1982

Dans la nuit V nocifroasáž, tuš29 x 41 cm1982

Ladislav Novák zobecnil aktivační provokaci na ústřední princip své činnosti. Vyznačuje se jím téměř každý jeho počin, ať už realizovaný jakýmikoli prostředky: slovesným básněním, akcemi nebo výtvarnými kreacemi, často technicky nesmírně rafinovanými. Všude trvá na divákově spoluaktivitě. Všechno co dělá, odehrává se pod kritickými parametry jiskřivého ducha. Můžeme ho považovat za jedinečného iniciátora, ale i dovršitele postulátu, že „umění by měli dělat všichni“, s dodatkem „a každé“.Rudolf Fila (Co vše se skrýva pod pojmem Ladislav Novák z Třebíče. In: Cestou. Petrus : Bratislava, 2003, s. 194)

59 Ladislav Novák

60 Ladislav Novák

Le roi noir Čierny kráľfroasáž, tuš31 x 31 cm1982

Fuite de la ville noire Útek z čierneho mesta

froasáž, tuš 41,7 x 29,3 cm

1986

Právoplatný dědic a rozmnožitel až dvou říší — literární a obrazné, tedy fantasta dvojdomý, raritního výskytu. Alchymista obraznosti, romantický excentrik civilního typu, čili šibal metamorfotický. A také akcionista, kočující po území fantaskní imaginace, kterou fixuje různými způsoby.Rudolf Fila: (Co vše se skrýva pod pojmem Ladislav Novák z Třebíče. In: Cestou. Petrus : Bratislava, 2003, s. 189)

61 Ladislav Novák

62 Ladislav Novák

Sans titreBez názvufroasáž, tuš19 x 18,8 cm1986

Pre Ladislava Nováka existuje dielo „len“ do tej miery, pokiaľ poskytuje niečo, čo sa dá nazvať telesné blaho. Vtedy nastáva preňho deň orgazmov poznania. Myslenie sa zbaví snov a rozum dostáva závrat. Hlavnou rolou je tu náhoda. Dá sa povedať, že náhodu provokuje. Znepokojuje ho priepasťou tajomstva, skôr než sa stane skalou istoty. V čo by sme museli uveriť aj my, aby sme to dosiahli? Nič len v intenzívny pocit svetla v zlomoch pokrčeného papiera — froasáž. Rozhodujúce sú témy, ktoré nás vedú ďalej k väčšej otvorenosti ducha. Telesná skúsenosť z fónickej poézie nám presvitá z pokrčených línií papiera, kde sú uložené Novákové príbehy. Dobrou vlastnosťou týchto príbehov je vedomý zmätok, ktorý je však plodom neuveriteľnej disciplíny.Marián Mudroch, júl 2012

63 Ladislav Novák

Masque (Tristesse) Maska (Smútok)froasáž, akvarel a tuš 29,3 x 21 cm1986

64 Ladislav Novák

Sans titre Bez názvuveronáž40,2 x 29,5 cm1989

Sans titre Bez názvuveronáž40,2 x 29,5 cm1989

Jeux cruelsKruté hry

froasáž, akvarel a tuš 49,7 x 39,7 cm

1993

66 Ladislav Novák

Sur lónde Na vlnefroasáž, akvarel a tuš41,3 x 28,3 cm1994

Rencontre amoureuse et lánge exterminateur Milostné stretnutie a anjel vyhubiteľ

froasáž, akvarel a tuš 50 x 40,2 cm

1994

68 Ladislav Novák

...le ciel

...oblohafroasáž, akvarel59 x 41,5 cm1995

69 Ladislav Novák

Cílem mé práce je nalézání zázračna, píšu-li, kreslím-li, tedy jen proto, abych mohl nad výsledkem, pokud se mi podaří, žasnout. Žiju pro několik minut zázračna, za něž musí člověk platit léty trápení. Ladislav Novák: Dopis, 1972 (Příbeh Ladislava Nováka. In: Chalupecký, Jindřich: Na hranicích umění. Prostor: Praha, 1990, s. 86)

Interpretuji si malé kousky zmačkaného papíru v ne-utuchající naději, že někdo v dálce prostoru třeba i času mi porozumí, nějak, svým způsobem, odpoví. Tedy umění jako poselství, jako lahvová pošta, chcete-li. Jako pokus o zachování existence neodvratně odsouzené k zániku, ale lidské právě proto, že si tento úděl uvědomuje a vzpouzí se mu...Ladislav Novák: Dopis, 1972 (Příbeh Ladislava Nováka. In: Chalupecký, Jindřich: Na hranicích umění. Prostor: Praha, 1990, s. 87)

Ladislav Novák o sebe a svojej tvorbe

70 Ladislav Novák

Matin avec le coeur noir Ráno s ťažkým srdcomveronáž49,6 x 32,2 cm1996

71 Ladislav Novák

Z biografieLadislav Novák sa narodil 4. augusta 1925 v Turnove, avšak väčšinu života strávil v Třebíči. Bol všestranným umelcom, experimentálnym básnikom, autorom konkrétnej a fónickej poézie, prekladateľom a výtvarníkom. Študoval češtinu a dejepis na Filozofickej fakulte Univerzity Karlovej v Prahe (1945 – 1950). Po absolutóriu pôsobil ako učiteľ na viacerých miestach na Morave, najdlhšie ako stredoškolský profesor v Třebíči (do 1985). Umeleckú dráhu začal ako básnik podnietený surrealizmom, ktorý mal však blízko aj k dadaizmu; veľký vplyv mal naňho Jakub Deml, podľa jeho príkladu sa dostal do okruhu katolíckych spisovateľov. Od polovice päťdesiatych rokov pôsobil v třebíčskom ochotníckom divadle Sokolská scéna (neskôr premenovaný na Divadelný kroužek UP závodů), roku 1957 hralo divadlo krajanom vo Viedni, kde sa Novák prvýkrát stretol s dielami Jacksona Pollocka, ktorý spolu s Victorom Vasarelym v začiatkoch inšpiroval jeho výtvarnú i literárnu tvorbu. Výtvarným umením sa sústavnejšie začal zaoberať po polovici päťdesiatych rokov, intenzívne od začiatku šesťdesiatych rokov, vtedy sa zblížil s Jiřím Kolářom, ich vzájomné výtvarné spojenectvo pretrvalo po celý život a malo pre oboch zásadný význam. Pracoval s množstvom novátorských autorských výtvarných techník, medzi ktoré patrili: alchymáže, veronáže, topologické kresby, froasáže (muchláže), zaoberal sa land-artom i akčným umením. Počas normalizácie v sedemdesiatych rokoch nesmel publikovať, viaceré knihy zverejnil v samizdate a v zahraničí; nahrávky fónickej poézie vyšli v Štokholme, Amsterdame, Miláne etc. Aktívne pôsobil v medzinárodnom združení básnikov a maliarov Phases. Vystavo-val svoje dielo na početných samostatných a kolektívnych výstavách doma i v zahraničí, hlavne v Taliansku (kde sa jeho dielu veno-val galerista Arturo Schwarz), vo Francúzsku, ale aj v Nemecku, Holandsku či USA; retrospektívu v kurátorskej koncepcii Jiřího Valocha mu pripravila Národní galerie v Praze v Paláci Kinských (2002). V Bratislave vystavoval viackrát, v Galérii Palisády (1995) a v Slovenskej národnej galérii (s Jiřím Kolářom, 1997), stála expozícia jeho diel bola inštalovaná v Galerii U Zadní synagogy v Třebíči (2002), z kto-rej pri MKS v Třebíči vznikla Galerie Ladislava Nováka, kde sa usporadúvajú krátkodobé výstavy. Zomrel 28. júla 1999 v Třebíči.

Samostatné výstavy / výberGalerie V. Špály, Praha (1965); Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava; Krajská galerie, Hradec Králové (1966); Galerie Jaroslava Krále, Brno; Galleria Alfa, Modena (1967); Galerie výtvarného umění, Havlíčkův Brod (1968); Galerie Václava Špály, Praha (1969); Galerie na Karlově náměstí, Praha (1970); Galerie Les Mains Libres, Paríž; Galerie Locus Solus, Štrasburg; Dům umění města Brna, Brno (1971); Divadlo hudby, Olomouc (1972); Galerie Semiha Huber, Zürich; Galleria La Bussola, Turín; Galleria Schwarz, Miláno (1974); Galerie R, Norimberg; Galerie Lambert, Paríž; Galerie A, Amsterdam (1976); Minigalerie VÚVL, Brno; Ann Arbor, Michigan — s J. Kolářom (1978); Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha (1979); Galerie A, Amsterdam (1981); Brown Gallery, Washinghton (1982); Malá galerie VŠV, Brno (1984); Galerie Rafay, Kronberg (1985); Galleria Ferrari, Verona; Galerie J. et J. Donguy, Paríž; Studio Morra, Neapol; Edition Hundertmark, Kolín nad Rýnom (1986); Dům umění města Brna, Brno (1987); Kulturní středisko Opatov, Praha; Malá galerie Čs. spisovatele, Praha (1988); Krajský pedagogický ústav, Hradec Králové (1989); Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha; Malovaný dům, Třebíč; Dům umění města Brna, Brno (1990); Art Galerie, Žďár nad Sázavou; Domus Jani, Verona; Východočeská galerie, Pardubice (1991); Galerie V. Špály, Praha; Galerie J. et J. Donguy, Paríž (1992); České muzeum výtvarného umění, Praha; Oblastní galerie, Liberec; Dům umění města Brna, Brno; Galerie výtvarného umění, Cheb; Galerie moderního umění, Hradec Králové; Galéria Palisády, Bratislava (1995); Galerie Caesar, Olomouc; Malovaný dům, Třebíč; Galerie umění, Karlovy Vary; Zemské moravské muzeum, Brno; Galerie, Sovinec; Galerie dÁrte Zanarini, Bologna (1996); Slovenská národná galéria, Bratislava — s J. Kolářom; Médiathéque, Chateauroux (1997); Sarenco Club Art Gallery, Verona; Centrum kultúry Nábrežie, Nitra (1998); Kunsthaus, Horn (1999); Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava (2000); Národní galerie v Praze — Palác Kinských, Praha; Galerie U Zadní synagogy (2002, 2003, 2005, 2008, 2009); Muzeum Kampa, Praha (2010) etc.

ZbierkyAlšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou; České muzeum výtvarných umění, Praha; Galerie Benedikta Rejta, Louny; Galerie hlavního města Prahy, Praha; Galerie Klatovy / Klenová; Galerie moderního umění, Hradec Králové; Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem; Galerie umění, Karlovy Vary; Galerie výtvarného umění, Cheb; Kunstsammlungen Dresden — Kupferstichkabinett, Drážďany; Moravská galerie, Brno; MNAM — Centre G. Pompidou, Paríž; Museum Schwarz, Miláno; Muzeum umění, Olomouc; Národní galerie, Praha; Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava; The Sackner Archive of Visual and Concrete Poetry, Miami Beach; Staatliches Lindenau — Museum Altenburg; Východočeská galerie, Pardubice; súkromné zbierky v ČR, SR a zahraničí etc.

72 Ladislav Novák

Beletria Pocta Jacksonu Pollockovi (Praha 1966); Závratě čili Zdoufalství (Praha 1968); Deset interpretovaných kreseb (Praha 1968); Textamenty (Brno 1968); Receptář (nem., Gedichte für bewegte Rezitation, Berlin 1970; čes., Praha 1992); Poems (franc. a angl., Ingatestone 1976); Testi (tal., Bologna 1976); Bouřková mračna (Praha 1993); Zámostí (Třebíč 1994, 1970 výroba knihy zrušená); Proměny pana Hadlíze (Praha 1995); Zapomenuté básně (Třebíč 1996); Píseň o Acnavi (Praha 1997); Osm básní pro Acnavi (bibliofilia, Praha 1997); Má posedlost (spomienky, zaznamenal A. Pacola, Nehradov 1998); Neztracené básně, Brno 2000, ed. I. Slavík); Pan Novák, pan Mikunda a paní Mikundová (príležítostná tlač, Třebíč 2001); Malý slovník naučný (Praha 2007).

Preklady Písně vrbovýho proutku (eskymácka poézia, Praha 1965); Aimé Césaire: Trpký čas (s B. Grögerovou, Praha 1968); E. Jaguer: Dějiště stávky (Praha 1968); Achim von Arnim: Mužíček z Mandragory (Praha 1973); Zrození duhy (indiánska poézia, Praha 1978).

Príspevky v zborníkoch a antológiách Modul (Janov 1966); An Anthology of Concrete Poetry (New York 1967); Magnetická pole (Praha 1967); Experimentální poezie (Pra-ha 1967); Concrete Poetry: A World View (Bloomington 1968); Spatialisme et poésie concrete (Paríž 1968); Die Blume Wiederkehr (Mníchov 1969); Folgende Folge aus dem Tschechischen (bibliofília, Kolín nad Rýnom 1969); MPT 5 Czech. Modern Poetry in Trans-lation (Londýn 1969); Vrh kostek. Česká experimentální poezie (Praha 1993); Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky 20. stole-tí (Praha 1994).

Zvukové nosiče Text. Sound. Compositons 4, 5, 6 (Štokholm 1969); OU Nr. 36 — 37 (Ingatestone 1969); Akustische Texte (Amsterdam 1970); Phonische Poesie (Neuwied 1970); OU Nr. 42 — 43 — 44 (Ingatestone 1974); Futura. Poesia sonora (Miláno 1979); Fragmenty 1963/1964 (Praha 2002).

Publikácie a katalógy / výberLadislav Novák. Práce z let 1962 — 1966. Kat. výst., úv.: František Šmejkal. Jihlava — Hradec Králové 1966; Ladislav Novák. Kat. výst., úv.: Ladislav Novák. Brno 1967; Novák 62 — 74. Kat. výst., úv. Jindřich Chalupecký. Miláno 1974; Ladislav Novák: Interpretace. Kat. výst., úv. Jiří Valoch. Brno 1987; Ladislav Novák / Veronáže. Kat. výst., úv. Jiří Valoch. Brno 1990; Crispolti, Enrico: Ladislav Novák. Bologna 1993; Ladislav Novák / Froasáže. Kat. výst., úv. Alena Nádvorníková. Olomouc 1996; Ladislav Novák. Kat. výst., úv. Jiří Valoch. Karlovy Vary 1996; Kolář & Novák. Kat. výst., úv. Arsén Pohribný. Bratislava 1997; Ladislav Novák 1961 — 1999. Kat. výst., úv. Jiří Valoch. Brno 1999; Valoch, Jiří: Proměny Ladislava Nováka. Praha 2002.

Štúdie a články / výberPohribný, Arsén: Novákova vizuální poezie. In: Červený květ, 1965, s. 154; Kořán, Jaroslav: Ladislav Novák z Třebíče. In: Sešity pro mladou literaturu, 1968, č. 19; Šmejkal, František: Ladislav Novák. In: Dictionnaire géneral du surrealisme et de ses environs. Ed. P. Král, Paríž 1982; Mládková, Meda: O Ladislavu Novákovi. In: Proměny (New York), 1988, č. 3; Chalupecký, Jindřich: Příbeh Ladislava Nováka. Na hranicích umění. Mnichov 1987; Praha 1990; Valoch, Jiří: České vizuální texty. In: ROK, 1991, č. 1; Vokolek, Václav: Zakletá skála Ladislava Nováka. In: Host, 1993, č. 3-4; Miler, Marek.: Mluvím, tedy jsem / Fónická poezie Ladislava Nováka. In: Obratník, 1996, č. 13; Slavík, Ivan: úvod. In: Neztracené básně. Brno 2000; Fila, Rudolf: Co vše se skrýva pod pojmem Ladislav Novák z Třebíče. In: Bulletin Moravské galerie v Brně, 1996, č. 52; Cestou. Bratislava 2003; Krátká, Eva: České umění a italská vizuální poezie. In: Umění, 2006, č. 5.

Documents

Ladislav Novak Katalog