Filozofie přírody 1 - media1.webgarden.czmedia1.webgarden.cz/files/media1:5105e7a71ea18.pdf.upl/Filozofie... · 3.1.2 Hermetická filozofie a Giordano Bruno ... “Filozof” laik

Filozofie přírody 1

text pro distanční studium

RNDr. Petr Kucharčík

Ostravská univerzita v Ostravě, Přírodovědecká fakulta Katedra informatiky a počítačů

Filozofie přírody

2

OBSAH

1 ÚVOD DO FILOZOFIE .......................................................................... 5

1.1 PROČ FILOZOFOVAT? ........................................................................... 5 1.2 KDO FILOZOFUJE.................................................................................. 6 1.3 CO ZNAMENÁ POJEM FILOZOFIE? ......................................................... 7 1.4 FILOZOFICKÉ OTÁZKY.......................................................................... 8 1.5 SMĚRY FILOZOFICKÉHO TÁZÁNÍ A PLATÓNŮV TROJÚHELNÍK............... 9 1.6 TEORIE POZNÁNÍ - GNOZEOLOGIE ...................................................... 12 1.7 POZNÁNÍ Z HLEDISKA MYSTICKÉ FILOZOFIE....................................... 14

2 FILOZOFIE PŘÍRODY V OBDOBÍ ANTIKY .................................. 17 2.1 MYTOLOGIE PŘEDCHÁZÍ FILOZOFII PŘÍRODY...................................... 17 2.2 FILOZOFIE PŘÍRODY U STAROŘECKÝCH FILOZOFŮ.............................. 18

2.2.1 Thalétovská otázka po prazákladu světa ................................. 19 2.2.2 Anaximandrův apeiron a myšlenka nekonečna ..................... 20 2.2.3 Anaximenés a vzduch jako pralátka ....................................... 21 2.2.4 Pýthagorás, nauka o číslech a přímé zření podstaty .............. 22 2.2.5 Hérakleitós a změna podle Logu............................................. 24 2.2.6 Parmenidés a nehybné bytí...................................................... 26 2.2.7 Empedoklés a Anaxagorás ...................................................... 27 2.2.8 Řecký atomismus ..................................................................... 28 2.2.9 Platón a vztah světa idejí ke světu jevů ................................... 29 2.2.10 Porfyriův strom ........................................................................ 32 2.2.11 Aristoteles a metafyzika .......................................................... 33

3 FILOZOFIE PŘÍRODY V OBDOBÍ NOVÉHO VĚKU .................... 37 3.1 FILOZOFIE PŘÍRODY V OBDOBÍ RENESANCE ....................................... 37

3.1.1 Mikuláš Kusánský.................................................................... 38 3.1.2 Hermetická filozofie a Giordano Bruno. ................................ 39 3.1.3 Theoprastus Bombastus Paracelsus........................................ 41

3.2 FILOZOFIE PŘÍRODY PO RENESANCI.................................................... 42 3.2.1 Francis Bacon a ovládnutí přírody ......................................... 42 3.2.2 René Descartes - dualismus ducha a hmoty ........................... 43 3.2.3 Benedictus Spinoza.................................................................. 44 3.2.4 Gottfried Wilhem Leibniz a monádologie ............................... 45 3.2.5 Fridrich Wilhelm Joseph Schelling ........................................ 46

4 FILOZOFIE A VĚDY O PŘÍRODĚ VE 20. STOLETÍ ..................... 52 4.1 HISTORICKÁ VÝCHODISKA SOUČASNÉ „KLASICKÉ“ VĚDY.................. 52

4.1.1 Pozitivismus a jeho vývoj ......................................................... 53 4.1.2 Novopozitivismus a kritický racionalismus............................. 53 4.1.3 Filozofie „Vídeňského kruhu“ a teorie vědy. ......................... 54 4.1.4 Kritický racionalismus Karla Poppera.................................... 54 4.1.5 Postmoderní filozofie ............................................................... 55 4.1.6 Současná situace na planetě Zemi .......................................... 56

4.2 HISTORIE VĚDY A MECHANISTICKÉ PARADIGMA ................................ 58 4.2.1 Pojem paradigma a historie (vývoj) vědy ................................ 58 4.2.2 Karteziánsko-newtonovské mechanistické paradigma........... 60

Filozofie přírody

3

4.2.3 Vesmír a život z pohledu mechanistického paradigmatu........62

5 VYNOŘUJÍCÍ SE PARADIGMA MODERNÍ VĚDY........................65 5.1 DŮVODY PRO HLEDÁNÍ NOVÉHO PARADIGMATU ................................65 5.2 NOVÉ POJETÍ FYZIKY ..........................................................................66

5.2.1 Teorie relativity.........................................................................67 5.2.2 Atomová fyzika .........................................................................67 5.2.3 Dvojí povaha částic...................................................................68 5.2.4 Vlny pravděpodobnosti, částice a fyzikální vakuum. ..............68 5.2.5 Základní zákony přírody a Bootstrapová teorie. .....................69

5.3 VYNOŘUJÍCÍ SE PARADIGMA V DALŠÍCH OBORECH .............................71 5.3.1 Chyba v logických typech .........................................................71 5.3.2 Teorie systémů ..........................................................................71 5.3.3 Teorie disipativních struktur....................................................73 5.3.4 Teorie morfických rezonancí ...................................................74 5.3.5 Teorie Gaia ...............................................................................77 5.3.6 Implikátní a explikátní řád přírody..........................................78 5.3.7 Teorie procesu ..........................................................................78

6 HMOTA, MYSL A VĚDOMÍ ČLOVĚKA...........................................82

6.1 MATERIALISTICKO-MECHANISTICKÝ MODEL SVĚTA A VĚDOMÍ ..........83 6.2 MATERIALISTICKO-MECHANISTICKÉ POJETÍ PSYCHIKY ......................84 6.3 HOLOGRAFICKÝ MODEL MOZKU - VZTAH MEZI MYSLÍ A TĚLEM..........85 6.4 ALTERNATIVNÍ KONCEPCE VZTAHU HMOTY A MYSLI .........................86 6.5 NOVÁ KONCEPCE MYSLI A VĚDOMÍ ....................................................87 6.6 VYNOŘUJÍCÍ SE PARADIGMA A MODERNÍ VÝZKUM VĚDOMÍ ................88

6.6.1 Filozofické a vědecké východisko ............................................88 6.6.2 Výsledky výzkumu vědomí........................................................89

7 PŘÍLOHY K TEXTU .............................................................................95 7.1 ZADÁNÍ CVIČENÍ UVEDENÝCH V TEXTU..............................................96 7.2 DOPORUČENÁ A DOPLŇKOVÁ LITERATURA ......................................100 7.3 FILOZOFOVÉ A MYSLITELÉ CITOVANÍ V TEXTU.................................101 7.4 VĚDCI TVOŘÍCÍ A PODPORUJÍCÍ NOVÉ PARADIGMA ...........................104 7.5 HYMNUS NA HMOTU.........................................................................105 7.6 ZADÁNÍ KORESPONDENČNÍCH ÚKOLŮ (POTŮ) .................................106 7.7 SEZNAM A VÝZNAM IKON.......................................................108

Poděkování: Děkuji za výzvu k vytvoření tohoto textu vedoucímu katedry informatiky a počítačů na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity docentu Cyrilu Klimešovi. Děkuji také jeho kolegyni na katedře Zdeně Telnarové za velmi vstřícnou spolupráci při formálním dokončení textu. Dále děkuji absolventce filozofické fakulty Ostravské univerzity Petře Košťálové za provedení jazykové korektury.

Filozofie přírody

4

Úvod do studia textu Vážení a milí studující, vítám Vás při studiu filozofie přírody. Studium filozofie je krásné i náročné a může trvat celý život. Týká se hlubokého poznání světa a nás samých. Předpokládám, že máte o studium filozofie a o poznání sebe sama hlubší zájem. Pokud jste si tento předmět vybrali z jiného důvodu, můžete být zklamáni jeho náročností. Dále předpokládám, že jste studující se silně vyvinutým deterministickým a logickým myšlením a že máte znalosti z oblasti filozofie a přírodovědy na úrovni gymnázií. V textu je probrána filozofie přírody v období antiky, renesance i v porenesančním období. Následující část textu je věnována teorii vědy a současné přírodovědy a je zasazena do rámce teorie historie vědy Thomase Kuhna. V závěru textu je ukázán vědecký přístup k výzkumu podstaty a přirozenosti člověka. Záměrem tohoto studijního textu je, abyste po jeho prostudování a zvládnutí všech předepsaných aktivit a vypracování úloh byli schopni: - lepší orientace ve filozofii přírody v co možná nejširším a nejhlubším podání, které jsou dány rozsahem textu - zformulovat materialistické a mechanistické pojetí přírody a člověka a poznat jeho omezení - zformulovat na základě výsledků moderní vědy základní rysy nového vynořu- jícího se vědeckého světového názoru a poznat jeho perspektivu K rozvoji Vašeho tvořivého myšlení Vám poslouží motivační struktura textu, která obsahuje otázky k zamyšlení, úkoly k okamžitému řešení a příklady. Orientaci v textu usnadňují ikony, jejichž význam je uveden v příloze. Menším písmem jsou uvedeny poznámky pro zájemce, které dávají probírané téma do zcela jiných souvislostí. Do textu jsou také zařazena praktická cvičení. Pokud je provedete přesně podle návodu, který je uveden v příloze, získáte cenné poznání o sobě samém. Jistě víte, že na cestě k moudrosti je teoretické poznání důležité, ale moudrost se projeví, až když ji dokážete uplatnit v denním životě. Práce opravované tutorem (POT), jejichž zadání je uvedeno v příloze, je důležité vypracovávat průběžně a odesílat včas tutorovi. Celkový čas nutný pro zvládnutí látky a splnění všech úkolů lze odhadnout na 18-22 hodin. Některá část textu nebo cvičení Vás může více zaujmout, a tak se jí můžete zabývat mnohem déle, než je pro formální zvládnutí potřeba. Je to individuální, proto jsou časy uvedené v průvodci studiem jen orientační. Věřím, že pro Vás bude studium filozofie přírody velmi zajímavé a užitečné. Jistě Vám poskytne mnoho podnětů pro rozvoj Vaší vlastní životní filozofie. Ke studiu filozofie Vám přeji odhodlání poznat více sebe sama a také odvahu opustit všechny předsudky. Váš autor Petr Kucharčík

Filozofie přírody v období antiky

5

1 Úvod do filozofie Cílem této části je, abyste po jejím prostudování a zvládnutí všech předepsaných aktivit byli schopni: - uvést význam základních filozofických pojmů - vysvětlit proč, kdo a jak filozofuje - uvést základní směry filozofování a formulovat filozofické otázky - uvědomit si svůj systém hodnot - provádět rozjímání metodou sebedotazování Průvodce studiem :

Chcete-li mít ze studia filozofie větší radost a užitek, potřebujete k němu klid. Naplánujte si proto čas ke studiu a dodržte jej. Kdykoliv zasedáte ke studiu filozofie, přelaďte se a udělejte si příjemnou atmosféru. K přeladění dovnitř Vám pomůže koncentrační cvičení, které navíc zlepší Vaši schopnost se soustředit. Provedení cvičení je dobrovolné (návod k provedení je v příloze).

Úvodní kapitola textu Vám poskytne základní vhled do oblasti filozofie. Získáte přehled o hlavních pojmech a směrech filozofického tázání. Součástí kapitoly jsou také praktická cvičení. Zvláště cvičení „Systém hodnot“ Vám pomůže poznat, čeho si nejvíce ceníte a kam řadíte moudrost či Vaši touhu po jejím dosažení.

Prostudování kapitoly bez vykonání praktických cvičení Vám může trvat 2 hodiny. Kolik času věnujete praktickým cvičením je na Vás, neboť některá z nich je dobré provádět opakovaně. Můžete tak získat kvalitu, kterou jste třeba vůbec netušili. S radostí a myšlenkou, že žádný krok na cestě poznání není ztracený, se pusťte do práce.

1.1 Proč filozofovat?

Starořecký filozof Aristotelés formuluje odpověď takto: “Jako dnes, tak i v dřívějších dobách lidé začali filozofovat, protože se něčemu divili. … lidé filozofovali, aby unikli nevědomosti.” Moudří lidé říkají, že nejhlubší příčinou našich problémů je nevědomost. Často nevíme, jaký je důvod a cíl našeho života, jaký máme životní úkol, jak dosáhnout stálého štěstí nebo spíše spokojenosti, a především nevíme, kdo jsme (jaká je podstata našeho bytí). Zdá se tedy, že odstraníme-li nevědomost, budou všechny problémy vyřešeny, a tím zřejmě dosáhneme trvalé spokojenosti. Další starořecký filozof Epikúros o potřebě filozofovat říká: “Ani je-li kdo mlád, ať neváhá oddávat se filozofii, ani je-li kdo stár, ať neochabuje v jejím pěstování; neboť nikdo není ani zralý, ani přezrálý k tomu, aby pečoval o zdraví své duše“. Otázka k zamyšlení: Epikúros zde uvádí do souvislosti filozofii a zdraví duše. Jestliže bychom pečovali o svou duši pěstováním filozofie, mohli bychom tak znovu nabýt a posílit psychické zdraví. Je nabytí duševního zdraví dostatečně silným důvodem k filozovování?

Filozofie odstraňuje nevědomost


6

Filozofie začíná otázkami, které se objeví, když důvěrně známý každodenní svět náhle ztratí svou samozřejmost. Například ztratíme fyzické zdraví nebo blízkou osobu, dostaví se životní zklamání a neúspěch a podobně. Ztratíme jistotu a začneme pochybovat. V době informační revoluce a globálních změn se zdá, že takové životní události se dějí v životě lidí mnohem častěji než dříve a že se týkají téměř všech. Z tohoto hlediska se jeví tzv. globální revoluce (změna, krize) jako vybídnutí k filozofování. Pokud máme zájem kvalitu života na Zemi spíše rozvíjet než omezovat, potřebujeme změnit způsob myšlení (rozvinout kritické a tvořivé myšlení) a změnit systém hodnot. Právě k tomu nám pomáhá filozofie.

1.2 Kdo filozofuje

V dnešní převratné době se lidé Západní kultury často nechávají inspirovat Východní moudrostí. Nejznámější text indické filozofie Bhagavadgíta uvádí čtyři druhy dobrých lidí, jenž touží po poznání pravé Skutečnosti, po poznání Boha. Jsou to ti, kdo jsou sklíčeni žalem, ti, kdo touží po úspěchu, ti, kdo touží po vědění, a ti, kdo touží poznat Absolutní pravdu. Nad těmito vyniká člověk moudrý. Ten, který již pravou Skutečnost zná. (Bhagavadgíta 12,16; velká písmena na začátku slov Absolutní a Skutečnost má zdůraznit, že jde o nejvyšší a poslední kvalitu, za kterou již není žádná další.) Otázka k zamyšlení: Často významu pojmu pravá Skutečnost nebo Absolutní pravda příliš nerozumíme, neboť v naší Západní techno-konzumní kultuře nejsme k takové kvalitě vedeni. Kdo dnes touží poznat pravou Skutečnost, Absolutní pravdu, nejvyšší moudrost nebo Boha? Kdo filozofuje? Každý člověk filozofuje jako laik na úrovni vlastních každodenních zkušeností, které často ani nedovede slovně pojmenovat. Jde o nesystematické, nevědomé prožívání života a životních zvratů. “Filozof” laik nemá vedení a vědomé usilování o hledání moudrosti. Tak spíše jedná, než filozofuje, každý, kdo vědomě nehledá moudrost, ale je jen občas vnějšími okolnostmi nucen k hlubšímu zamyšlení. V pravém slova smyslu filozofuje člověk hledající moudrost, tedy ten, kdo usiluje o nabytí moudrosti a vzdělává se ve filozofii v širokém pojetí, tj. včetně souběžných oborů jako psychologie, sociologie, teologie, fyziologie člověka a dalších filozofii blízkých nauk včetně přírodních věd. Zmíněné široké pojetí filozofie je také součástí našeho textu a především textu Filozofie přírody 2. Moudrý člověk, který již dosáhl nejvyššího poznání a moudrosti, nefilozofuje. Našel již nejvyšší moudrost, a touto moudrostí žije. Nepotřebuje ji nějak nazývat, ale přirozeně ji rozvíjí k užitku všech bytostí. Takoví mudrci se pak stávají oporou pro ty, kteří moudrost teprve hledají. Mohou pak hrát roli učitelů moudrosti nebo roli duchovních učitelů.

Potřeba filozofie dnes

Člověk hledající moudrost

Bhagavadgíta uvádí čtyři druhy dobrých lidí

Každý člověk filozofuje jako laik

Mudrc s nejvyšší moudrostí


7

Otázka k zamyšlení: Ke které z výše uvedených tří kvalit (úrovní) hledání moudrosti (laik, hledající, mudrc) byste se přiřadili Vy? Výstižnou odpověď na otázku: “Kdo filozofuje?” dává Platón (Symposion, 203-204) v dialogu mezi Sókratem a moudrou Diotimou.

Diotima: “... Žádný z bohů nefilozofuje a netouží státi se moudrým,

neboť je moudrý, ani je-li někdo jiný moudrý, nefilozofuje. Naopak ani nevědomí nefilozofují a netouží státi se moudrými; neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný a dobrý ani moudrý, si o sobě myslí, že je takový. Tak nikdo, kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatku necítí.“

Sókratés: „A kdo jsou tedy filozofové?“ Diotima: “To je jasné již i dítěti, že ti, kdo jsou uprostřed mezi těmito

obojími.” Proveďte cvičení 2: Systém životních hodnot (Návod k provedení je v příloze.) Provedením cvičení lépe poznáte, jakou hodnotu přikládáte moudrosti Vy sami.

1.3 Co znamená pojem filozofie?

Filozof Karl Jaspers píše na začátku svého “Úvodu do filozofie”: “Co je filozofie a k čemu slouží, se chápe různě. Lidé od ní očekávají neobyčejná sdělení nebo ji lhostejně opomíjejí jako bezpředmětné myšlení. Dívají se na ni s bázní jako na významné úsilí neobyčejných lidí nebo jí pohrdají jako neužitečným hloubáním snílků. Pokládají ji za věc, která se dotýká každého, a proto by měla být v podstatě prostá a srozumitelná, nebo ji pokládají za tak obtížnou, že je beznadějné se jí zabývat.” O definici filozofie uvádí Hans Joachim Störig ve svých „Malých dějinách filozofie“: „ ...Čistě teoreticky, pojmově, tedy definicí, nelze filozofii a její předmět přesně vymezit a určit jednoduše proto, že filozofie není abstraktní pojem, který by bylo možno jednou provždy stanovit, nýbrž pojem dějinně vzniklý a neustále se vyvíjející.“ Ve 20. století a počátkem 21. století se filozofie vyznačuje mnohočetností přístupů. Například v postmoderní filozofii již podle Jean-Francois Lyotarda [lijotár] nevystupuje filozofie jako soubor vědění nebo ideál vzdělávání. Systém hodnot se uvolňuje a podle něj: “Je všechno možné.” Přestože se význam pojmu filozofie stále poněkud mění a naplňuje novými obsahy, vždy se jistě můžeme vrátit k jeho původnímu významu. V původním významu pojmu filozofie můžeme i dnes znovu najít určitou jistotu, která je pro filozovování velice důležitá. Původ jména filozofie. Slovo „filozofie“ pochází z řečtiny. Sloveso „filos“ znamená „láska“, „sofia“ označuje původně jakoukoli zručnost nebo obratnost, ale později poznání a vyšší vědění, které zahrnuje ctnost a umění žít, tedy moudrost. Filozofie se nejčastěji překládá jako „láska k moudrosti“.

Filozofie jako láska k moudrosti

Moudří ani nevědomí nefilozofují

Filozofie není abstraktní pojem

Všechno je možné

Význam pojmu filozofie se stále mění


8

Řecké slovo „Filosofos”, milovník moudrosti, vytvořil Pýthagorás, aby je odlišil od slova „sofos”, tj. vědoucí. Říká, že vědoucí je jenom Bůh. Slovo „sofista” označuje toho, kdo se domnívá, že vlastní praktické vědění. Filozofem se rozumí ten, kdo poznání a moudrost miluje a teprve ji hledá. Napište vlastní definici filozofie: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příklad : Jako příklad složitosti vymezení významu pojmu filozofie poslouží definice filozofie podle Arno Anzenbachera z jeho “Úvodu do filozofie”: Filozofie je kritická rozumová věda o podmínkách možnosti empirické skutečnosti jako celku. Je zřejmé, že bez předběžných definic použitých termínů ztrácí tato definice filozofie smysl. Následující vymezení pojmu filozofie je pochopitelnější, neboť užívá pojmů, jejichž význam je obecně známý. Anglický filozof Paul Brunton říká, že filozofie je každodenní vědomé, moudré a láskyplné žití. Tato definice je na rozdíl od předchozí vytvořena spíše z pozice toho, kdo již moudrost našel, kdo podle ní žije, než z pozice toho, kdo moudrost teprve hledá. Úkol 1 : Pokud existují lidé, kteří dosáhli nejvyšší moudrosti, uveďte, kteří by jimi podle Vás mohli být. (Řešení je na konci kapitoly.)

1.4 Filozofické otázky

Filozofickými otázkami se již zabývali mnozí významní myslitelé všech kultur. Na nejvýznamnější myslitele se odvolávají jejich následovníci nebo ti, kdo jejich učení popírají. Někdy tak vzniká iluze vývoje filozofie, ale ve skutečnosti filozofové řeší stále tytéž základní filozofické otázky. Přestože se způsoby řešení filozofických otázek liší, dospívají často ke společným závěrům. Které filozofické otázky jsou v době globálních změn nejnaléhavější? Zřejmě ty, které se týkají samotného tazatele, neboť on je tvoří a následně prožívá. Jsou to základní otázky k poznání sebe sama: Kdo jsem já, odkud jsem přišel a kam jdu? Jaký je smysl mojí existence? Každý z nás si již některou z nich jistě položil a snažil se najít na ni odpověď. Proveďte cvičení 3 : Filozofické otázky k poznání sebe sama (návod k provedení je v příloze). Existuje mnoho dalších filozofických otázek, například: Existuje trvalé štěstí, a jak ho mohu dosáhnout? Jsem svobodný a odpovědný za to, co dělám, nebo tak musím jednat? V textu se zabýváme otázkami z oblasti filozofie přírody, které také nakonec vedou k člověku a k poznání jeho podstaty.

Kdo jsem já, odkud jsem přišel a kam jdu?

Filozofové dospívají často ke společným závěrům


9

1.5 Směry filozofického tázání a Platónův trojúhelník

Abychom získali celkový přehled o evropském filozofování, uvedeme nástin jeho hlavních filozofických směrů. Podle názoru britského filozofa A. N. Whiteheada není celá evropská filozofie nic jiného než poznámky k Platónovi. Snad nejvýstižněji lze tedy ukázat hlavní směry filozofického tázání evropské filozofie na problémové struktuře Platónova trojúhelníku. Jsou zde naznačeny také vztahy mezi nimi. Jde o otázky Já, světa idejí a světa bytí. BŮH IDEA ABSOLUTNO JÁ BYTÍ ZKUŠENOST SUBJEKT SUBSTANCE DUŠE SVĚT K pojmům náležejícím vrcholům Platónova trojúhelníka se váží základní filozofické směry: Já, subjekt, duše - nehmotná substance (podstata) nezávislá na hmotném těle, schopná samostatné existence a sebepoznání. Zde se rozvíjí filozofie Já - filozofická antropologie (z řec. anthropos - člověk a logos - základní princip, pojem, výklad) je naukou o Já, o člověku, o tom, kdo vnímá. Řeší základní filozofické otázky z pohledu Já a dochází k poznání sebe sama. Od Já se vychází ke světu idejí a k bytí. Úkol 2 : Zformulujte alespoň tři antropologické otázky (řešení je na konci kapitoly) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . Bytí, substance, svět - objektivní podstata světa (přírody, vesmíru), svět jevů a proměn je odrazem, projevem a stínem světa idejí. Zde se rozvíjí filozofie bytí - ontologie (z řec. on, ontos - jsoucí; to, co jest, a logos - základní princip, pojem, výklad) nauka o jsoucnu, o bytí jako takovém. Rozjímání vychází z jevů (smyslově vnímatelný svět) a ptá se na bytí, které je základem k jevům. Analyzuje svět jako celek, zkoumá jeho strukturu a pohyb v prostoru a v čase. Součástí filozofie bytí je filozofie přírody. Od bytí se vychází k Já a k světu idejí. Úkol 3 : Zformulujte alespoň tři ontologické otázky (řešení je na konci kapitoly) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

METHEXISANAMNÉSIS

Hlavní směry filozofování

Filozofie člověka - filozofická antropologie

Filozofie bytí - ontologie


10

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svět idejí, absolutno - idea (idea doslova znamená: to, co je vidět, obraz), Bůh, duchovní podstata bytí, ideální, neměnná podstata věcí; věčný pravzor pro hmotný svět; jediný skutečný, dokonalý svět poznávaný rozumem. Platón říká, že různost idejí je obsažena v jediné ideji dobra a krásy, která je nadřazena všem ostatním idejím. Tato idea idejí je Absolutnem (božstvím) Platónova systému. Zde se rozvíjí filozofie ducha - filozofická nauka o Bohu, na rozdíl od teologie zjevení. Chápe ideje jako pravzory toho, co se pak jeví v konkrétní podobě ve světě vnímatelném smysly. Z filozofického hlediska se hovoří o filozofické teologii (z řec. theos - bůh a logos - základní princip, pojem, výklad). Ze světa idejí se vychází k bytí a k Já. Úkol 4 : Zformulujte alespoň tři otázky z oblasti filozofie ducha (řešení je na konci kapitoly) . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Význam spojnic vrcholů Platónova trojúhelníku plyne z Platónovy filozofie: Duše před vtělením nazírala ideje. Tělo ji vězní v žádostivosti, smyslnosti. Ideje jsou zastřeny, zapomenuty. Pokud se duši podaří potlačit žádostivosti hmotného těla, může se opět rozpomenout na ideje procesem rozpomínání - anamnésis. Tvůrce stvořil reálný svět (bytí) z pralátky podle věčných a neměnných idejí. Přírodní věci (svět) se podílejí na idejích, protože jsou jejich obrazy, a to procesem - methexis. Duše poznává objektivní svět pomocí zkušeností. Souvislosti Já - idea - bytí (nebo: duše - Bůh - příroda) vymezuje prostor teoretické filozofie. Evropské filozofické směry se většinou odlišují tím, ve kterém ze tří témat odpovídajícím vrcholům trojúhelníka jejich filozofování začíná. Z něj pak poznávají sebe sama a vycházejí ke zbývajícím dvěma tématům. Výchozí témata se mohou uplatnit různě. Příklad : Filozofie bytí - ontologie studuje prvotní příčiny a prazáklad bytí, existenci toho, co je. Hledá základ (substanci) i příčiny všeho, co je. Studuje věci (jsoucna) a jevy, které můžeme vnímat pomocí smyslů i to, co je za nimi (bytí samotné). Ptá se na to, co je za světem jevů, za tím, co se nám jeví jako příroda. Hledá a formuluje nejvyšší, neměnné a základní principy bytí, které nelze poznat smysly, ale rozumem. Odpovídá na otázky typu: Co je a jaký je svět? Z čeho, a jak vznikl? Ontologii lze rozdělit podle toho, jaké klade výchozí předpoklady a jaké používá metody. Podle použité metody zkoumání rozlišujeme metafyzickou a dialektickou filozofii bytí. Místo termínu ontologie se tradičně používá i termín metafyzika. Termín

Filozofie ducha - filozofická nauka o Bohu

Já – idea - bytí neboli duše – Bůh - příroda

Metafyzická a dialektická ontologie


11

vznikl označením nejednotných Aristotelových spisů, které byly v Alexandrijské knihovně zařazeny až za jeho spisy fyzikální. Metafyzika tedy původně znamená doslova „To, co následuje po fyzice“, (z řec. meta - po, přes, a fyzis - příroda). Později pak výraz nabyl hlubšího významu - metafyzika (ontologie) zkoumá to, co je „za fyzikou“ a co je smyslově nevnímatelné, co tvoří základ pro bytí a smyslové vnímání a co tuto fyziku teprve umožňuje. Metafyzika poskytuje jasné představy o podstatě a souvislostech světa jako celku. Podle Aristotela tvoří metafyzika nejdůležitější část jeho filozofie. Jak uvidíme dále, princip neměnnosti, stálosti a tedy věčné platnosti, který se uplatňuje v oblasti přírodních zákonů, je dnes znovu testován. V následujcící části kapitoly vymezíme významy dalších důležitých filozofic-kých pojmů. Podle počtu základních principů se filozofie rozlišuje na monistickou, duali-stickou a pluralistickou: Monistická filozofie (z lat. mono - jeden) uznává pouze jeden základní princip existence. Existuje jak materialistický (prvotní je hmota), tak i idealistický (prvotní je vědomí) monismus. Určité filozofické a ideologické systémy (marxismus) vyhrotily “protiklad ducha a hmoty”. Materialisté přijímají za počátek a základ světa hmotu. Idealisté vidí jediný základ všech jevů v oblasti ducha, vědomí, ideje. Pro zájemce: Pokud rozlišíme ideje a vědomí, je možné obecnější stanovisko, ve kterém ideje jsou “jakousi velmi řídkou” hmotou, tedy jsou také v určitém smyslu materiální povahy. Samotné “čisté” vědomí je pak chápáno jako mnohem jemnější než myšlenky a tvoří základ některých monostických filozofií, například indické filozofie advaita védanty. Dualistická filozofie (z lat. duo - dva) pracuje se dvěmi základními principy existence, materialistickým a duchovním pricipem, které pokládá za rovnocenné. Dualistické odtrhování vědomí od hmoty v důsledku často vede k idealismu. Pluralistická filozofie (z lat. pluralis - mnohý) je protikladná monistické i dualistické filozofii. Podle ní vše, co existuje, se skládá z množství různých izolovaných podstat, které nelze redukovat na jeden základ. Úkol 5 : Kterou z uvedených tří filozofií považujete za nejobecnější (ve smyslu logického přechodu od jedné ke zbylým dvěma)? (Řešení je na konci kapitoly.) Teoretické poznání (z řec theoriá - diváctví) by nemělo být odtrženo od poznání praktického (z řec. praxi - činnost). Praktickou činností dosahujeme mnohem hlubšího poznání, ověříme teorii v praxi. Proto je dalším významnou oblastí filozofie etika. Otázka k zamyšlení? Je možné, aby se poznání Já, Boha či podstaty bytí nijak neodrazilo v jednání člověka?

Jeden základní princip

Metafyzika – to, co následuji po fyzice


12

Etika jako praktická filozofie studuje praktické konání člověka. Řeší, co a jak má člověk konat, otázku svědomí, smyslu bytí, svobody, dobra a zla a další. Podle toho, jak člověk jedná a mluví, lze poznat, jak je moudrý. Intelektuálně zdatný člověk nemusí jednat eticky a může své zdatnosti dokonce zneužívat. Otázka k zamyšlení: Kteří lidé dnes svoji intelektuální zdatnost zneužívají? Do filozofie byla donedávna řazena také logika, psychologie, pedagogika a estetika. Tyto vědy jsou dnes již tak rozvinuté, že tvoří spíše samostatné obory. Hranice mezi filozofií a těmito obory je rozmazána.

1.6 Teorie poznání - gnozeologie

Podstatným problémem filozofického poznání je samotné poznání, tedy způsoby a metody poznání, jeho možnosti a meze. Těmito otázkami se zabývá teorie poznání - gnozeologie (z řec. gnosis - vědění), která se tak řadí vedle tří hlavních směrů filozofování Platónského trojúhelníku. Teorie poznání je svým způsobem určující a nadřazena všem filozofickým směrům, neboť je zřejmé, že výsledky filozofického poznání závisí na metodách poznání a jejich možnostech. Proto se z teorií poznání seznámíme blíže. Gnozeologie, která se někdy také označuje jako noetika (z řec. noésis - myšlení, poznání), se zabývá zkoumáním zákonitostí poznání. Ukazuje, za jakých podmínek je poznání možné, jak jsou věci poznatelné, jaký je vztah poznání ke skutečnosti a jaký je vztah poznávajícího k poznávanému. Na ni navazují její podobory metodologie - nauka o metodách poznání a myšlení, a axiologie - teorie hodnot (z řec. axia - hodnota). Gnozeologie zahrnuje také vědecký způsob poznávání epistemologii (z řec. épistéme - poznávat). K teorii poznání se dříve řadila dnes již samostatná věda logika - nauka o správném usuzování. Vzhledem k tomu, že naše myšlení má jazykový charakter a získané poznatky se sdělují převážně řečí, souvisí úzce s teorií poznání i filozofie jazyka. V poznání rozlišujeme poznávající subjekt (ten, kdo aktivně poznává), poznávaný objekt (pasivní složka, na kterou působí subjekt) a samotný proces poznání. Subjekt a objekt se procesem poznání ovlivňují a proměňují, i když to někdy nebývá patrné. Objekt se vždy ukazuje ve vztahu k nám, nikdy jej nemůžeme poznat takový, jaký je sám o sobě. Příklad Ovlivnění subjektu a objektu je nápadné např. v kvantové fyzice. Chceme-li určit stav elektronu procesem pozorování (vzájemným působením s „pozorovací“ částicí), měřený elektron změní svůj stav, a tak vlastně měříme až stav elektronu po pozorování. Určitou analogii lze vidět i u makroskopických objektů (měříme-li teplotu vody teploměrem, naměříme teplotu vody, která je ovlivněna teplotou samotného teploměru) i u člověka (někdy vycítíme, že se na nás někdo dívá, a tak změníme své chování).

Etika je filozofií v praxi

Tři atributy poznání: subjekt – objekt – proces poznání

Gnozeologie zkoumá způsoby a metody poznání, jeho možnosti a meze

Gnozeologie zkoumá zákonitosti poznání


13

Otázky k zamyšlení: Nalezněte další příklady vzájemného ovlivňování subjektu a objektu poznání. Můžeme věc poznávat a tedy na ni působit i pouhým myšlením a představivostí? Z hlediska toho, který způsob poznání považujeme za základní, se gnozeologie dělí na dva základní směry empirismus a racionalismus: Empirismus - poznání získáváme ze zkušenosti (metody a principy poznání jsou získány ze zkušenosti). K empirismu lze v určitém smyslu přiřadit také intuitivní poznání (vnitřní přímou zkušenost). Empirismus, který považuje za jediný zdroj naší zkušenosti smyslové vnímání (uznává jen zkušenost vnější - smyslovou, neuznává zkušenost vnitřní - zážitky, emoce, vzpomínky), se nazývá senzualismus. Smyslovým poznáním vnímáme konkrétní jednotliviny (tu a tu krávu). Pomocí jednotlivých smyslů vnímání získáváme informace o vnějším světě, které se nakonec dostávají do naší mysli ve formě určité myšlenky nebo představy, a tak vytvářejí předpoklad pro určitý způsob rozumového poznávání. Racionalismus - poznání získáváme rozumem (metody a principy poznávání jsou našemu rozumu vrozené, tedy nejsou získané ze zkušenosti). Rozumové (racionální, intelektuální) poznání pracuje s obecnými pojmy, kombinuje je, vyvozuje jeden pojem z druhého a konstruuje pojmy nové. Obecný pojem vzniká v procesu myšlení za pomocí abstrakce (odhlédnutí od všech individuálních zvláštností a ponechání pouze toho, co je pro všechny prvky sledované třídy společné). Intuitivní poznání je určitý vhled do celku, do souvislostí, kdy nám najednou „svitne“. Intuice je schopnost bezprostředního přímého vnímání určité skutečnosti. Pracná cesta logického myšlení je intuicí jakoby překročena. Poznání je většinou tvořeno intuitivními a logickými kroky. Intuitivní bezprostřední zření pravdy je rozvíjeno v různých mystických školách. Otázky k zamyšlení: Které z uvedených tří způsobů poznání podle Vás nejpřesněji odráží skutečnost? Které poznání je pro Vás nejpřesvědčivější? Existuje několik přístupů ke schopnostem našeho poznání: Naivní realismus (z lat. realis skutečný, věcný) - víra, že věci jsou takové, jaké je vidíme. Pokud se tato víra ukáže jako klamná, přichází skepticismus (z řec. skepsis - zkoumání), tedy pochybování, prověřování schopností poznávat. Pokud se nezdaří nalézt správnou metodu poznání, může dojít až k agnosticismu (z řec. a - ne, gnosis - poznání), který hájí přesvědčení, že objektivní poznání není možné. Ze skepse však může také dojít k nové důvěře v poznatelnost věcí, nyní již nikoliv naivní, ale kritické, kdy zkoumáme zákonitosti našeho poznání a snažíme se opravovat omyly našich smyslů a vyvarovat se chybných úsudků. Otázka k zamyšlení: Ke kterému z uvedených přístupů ke schopnostem našeho poznání máte nejblíže?

Základní směry gnozeologie: empirismus a racionalismus

Empirismus – poznání získáváme ze zkušenosti

Racionalismus – poznání získáváme rozumem

Intuice vede k přímému poznání, které není zprostředkováno ani smysly ani rozumem


14

1.7 Poznání z hlediska mystické filozofie

Mystika (z řec. mystikos - tajemný nebo z řec. myein - zavírat oči) je z gnozeologického hlediska vlastně vnitřní prožití absolutna nebo Boha, přímé zření podstaty či ztotožnění se s ní. Méně se opírá o zprostředkující roli pojmů (na rozdíl od spekulativní filozofie) či o zprostředkující roli kněží, obětí a rituálů (na rozdíl od institucionalizovaného náboženství), důraz klade na pohroužení do nitra. Jde tedy především o poznání člověka poznání sebe sama. Mystika je nauka o sjednocení člověka s Bohem nebo o spojení individuálního bytí s kosmickým bytím. Je praktickou naukou o způsobech dosažení a prožívání přímé vnitřní zkušenosti tohoto sjednocení. Pro zájemce: V původním smyslu se označením mystik rozumí ten, kdo měl v mystickém úsilí úspěch a dosáhl nejvyššího cíle - stavu sjednocení. V tomto smyslu je pojem mystik totožný s pojmem jogín. V zúženém slova smyslu se označuje nepřesně označuje pojmem mystik nebo jogín ten, kdo získal tzv. nadpřirozené schopnosti. Takové schopnosti se zařazují do oblasti ezoteriky (z řeckého slova esoterikos - vnitřní, určená jen zasvěcencům) a magie (z řeckého slova mageia - kouzla), které se zabývají různými způsoby ovládání psychických sil. Pravá mystika svým pojetím a významem ezoteriku a magii vysoce překračuje. Ve smyslu zmíněného sjednocení má totožný význam s pojmem jóga. Pojem jóga je odvozen od sanskrtského slovního základu „judž“, což znamená sjednocení nebo také „jho“, které spojuje individuální a kosmické bytí tak, že kosmické vede individuální. Mystikem (jógínem) je ten, kdo provádí určitá cvičení pro dosažení sjednocení individuálního bytí (duše) s kosmickým bytím (Bohem) nebo tohoto sjednocení již dosáhl. Mystická filozofie popisuje skutečnost na základě prožitku stavu sjednocení nebo jiných vnitřních zření. Indická mystická filozofie advaita védanta rozlišuje vrstvy (úrovně) fenoménu člověk ve směru od hrubého k jemnějšímu takto: fyzické tělo, životní energie, mysl, intelekt, pocity blaženosti. Poznání sebe sama zde probíhá na pěti úrovních. Pod nimi leží nejvnitřnější kvalita – nepopsatelné absolutní bytí. V poznávání můžeme rozlišovat myšlení, intelektuální vědění a blaženost a jejich nadřazený vztah, který je dán zjemňováním úrovní vnímání.

Na úrovni myšlení v mysli vytváříme pojmy a z nich různé myšlenkové

konstrukce a hypotézy. Srovnávání myšlenkových konstrukcí se skutečností a jejich nahrazování jinými vhodnějšími probíhá v intelektu. Na úrovni intelektu jde o intelektuální vědění (o procesy rozlišování a rozhodování), a této úrovni lze přiřadit Sókratův výrok: „Vím, že nic nevím“.

Na ještě jemnější úrovni bytí, na úrovni blaženosti, si v sobě uvědomujeme tak

hluboký mír, že odkládáme všechny mentální a intelektuální procesy, aby blažený stav nenarušovaly. Tento stav vystihuje výrok čínského filozofa Lao c´: „Je lepší nevědět, že vím“ nebo biblický výrok „Blahoslavení chudí duchem“. Velmi výstižně souvislosti mezi úrovněmi poznání popisuje také výrok ze základního textu advaity védanty Katha upanišády: „Smysly moudrého člověka poslouchají jeho mysl, jeho mysl poslouchá jeho intelekt, jeho intelekt poslouchá jeho ego a jeho ego poslouchá Já - Brahman.“ Z výroku plyne určitá nadřazenost úrovní poznání: smyslové poznání je podřízeno mentálnímu (které

Mystika je přímé zření absolutna

Jóga znamená sjednocení

Pět úrovní fenoménu člověk

Vím, že nic nevím

Je lepší nevědět, že vím

Nadřazenost způsobů poznávání


15

vytváří různé představy a mentální konstrukce), mentální je podřízeno intelektuálnímu (rozlišujícímu pravdivé od nepravdivého), intelektuální je podřízeno egu (osobnímu, sobeckému já) a ego je podřízeno Já (neosobnímu, nesobeckému brahma - pravé Skutečnosti, Bohu, Pravdě).

Průvodce studiem : Jste na konci první kapitoly, která pro Vás mohla být nezáživná, neboť definice pojmů neposkytují očekávaný myšlenkový rozlet. Ujišťuji Vás, že tato úvodní askeze Vám bude k dobru nejen ve studiu dalšího textu, ale i v běžném kulturním životě. Čím přesněji a výstižněji se Vám podaří popsat určitý jev nebo situaci, tím lépe se Vám ji podaří porozumět a následně snadněji zvládnout. Zřejmě jste si během studia kapitoly lépe uspořádali systém cílových životních hodnot. To bylo jistě zajímavější. Uděláte dobře, když si pro tento den od teoretické filozofie oddechnete. Ať se pojmy usadí. Můžete však během dne jednat, jako by jste právě studovali filozofii, tzn. uvážlivě, s odstupem a pokud možno bez násilí. Sebekontrolní otázky: 1. Uveďte alespoň tři důvody k filozofování. 2. Jak zní filozofické otázky pro poznání sebe sama? 3. Kdo je podle Pýthagora filozofem? 4. Uveďte definici filozofie podle Paula Bruntona. 5. Charakterizujte stručně směry filozofického tázání přináležícím k vrcholům Platónova trojúhelníku. 6. Jak se nazývají obory zabývající se způsoby poznání? 7. Které tři způsoby poznání znáte (ve smyslu čím a jak lze poznávat)? 8. Co je to mystika? Shrnutí : - Hlavními důvody k filozofování jsou: únik z nevědomosti, údiv, pochyby a ztráta jistoty. - Filozofem se v původním smyslu (podle Pýthagora) rozumí ten, kdo poznání a moudrost miluje a teprve ji hledá. - Filozofické otázky k poznání sebe sama jsou: Kdo jsem já, odkud jsem přišel a kam jdu? Jaký je smysl mojí existence? - Podle Paula Bruntona je filozofie každodenní vědomé, moudré a láskyplné žití. - Vrcholy Platónova trojúhelníku symbolizují: Já, subjekt, individuální duše/ Bytí, svět, jsoucno / Idea, absolutno, Bůh. Jim odpovídající směry filozofie jsou: filozofická antropologie / ontologie (metafyzika) / filozofická teologie. - Metafyzika původně znamená doslova „To, co následuje po fyzice“. Později výraz nabyl hlubšího významu - metafyzika (ontologie) zkoumá to, co je „za


16

fyzikou“ a je smyslově nevnímatelné, co tvoří základ pro bytí a smyslové vnímání, a tuto fyziku teprve umožňuje. Metafyzika poskytuje jasné představy o podstatě a souvislostech světa jako celku. - Filozofie se rozlišuje podle počtu základních principů na monistickou, dualistickou a pluralistickou. - Gnozeologie, která se také někdy označuje jako noetika (z řec. noésis - myšlení, poznání), se zabývá zkoumáním zákonitostí poznání. Ukazuje, za jakých podmínek je poznání možné, jak jsou věci poznatelné, jaký je vztah poznání ke skutečnosti a jaký je vztah poznávajícího k poznávanému. - Rozlišujeme poznání smyslové, rozumové a intuitivní. Smyslovým poznáním vnímáme konkrétní jednotliviny (tu a tu krávu). Rozumové (racionální) poznání pracuje s obecnými pojmy, kombinuje je, vyvozuje jeden pojem z druhého a konstruuje pojmy nové. Intuitivní poznání je určitý vhled do celku, do souvislostí, kdy nám najednou „svitne“. Intuice je schopnost bezprostředního přímého vnímání určité skutečnosti. - Mystika (z řec. mystikos - tajemný nebo z řec. myein - zavírat oči) je z gnozeologického hlediska vlastně vnitřní prožití absolutna nebo Boha, přímé zření podstaty či ztotožnění se s ní. Řešení úkolů: (uvedená řešení úkolů 1,3,4 tvoří pouze možné varianty) 1: Mohou jimi být například filozofové, světci a mystici: Mojžíš, Ježíš, Buddha, Pýthagorás, Sókratés, Platón, sv. Augustin, sv. František z Assissi, Mistr Eckhart, Lao ´c, Šrí Maháprabhu a jiní. 2. Antropologické otázky: Kdo jsem já? Jaký je smysl moji existence? Co bude po smrti? Jaký je vztah mezi člověkem a přírodou? 3. Ontologické otázky: Co je základem existence (bytí, vesmíru, světa, přírody)? Pokud existuje takový základ existence - jsoucno, z čeho je složeno? Proč a jak vznikl svět, vesmír, příroda, a jak se vyvíjí? Jaký je vztah mezi vědomím a hmotou? 4. Otázky z oblasti světa idejí: Která idea je základem pro všechny ostatní ideje? Lze ji nazvat Bohem? Existuje oblast za idejemi, jakési jejich věčné pozadí, na které se promítají, a co by tím pozadím mohlo být? Co je to vědomí? atp. 5. Monistická, neboť dualistickou a pluralistickou filozofii lze vždy zredukovat na monistickou, když jeden ze dvou nebo z mnoha jejich základních principů prohlásíme za prvotní či základní. Pojmy k zapamatování:

- filozof a filozofie, Platónův trojúhelník: filozofická antropologie, filozofie ducha, ontologie (nauka o jsoucnu)

- monistická, dualistická a pluralistická filozofie, gnozeologie, noetika, logika, intuice, empirismus, senzualismus, racionalismus,

- skepticismus, agnosticismus, naivní realismus - mystická filozofie, mystika

Výroky k zapamatování: - Paul Brunton: „Filozofie je každodenní vědomé, moudré a láskyplné žití.”


17

2 Filozofie přírody v období antiky Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování a provedení všech cvičení byli schopni:

- uvést nejznámější filozofické odpovědi na Tháletovu otázku po pralátce - znát základní koncepce filozofie přírody antického Řecka - mít přehled o filozofech, kteří rozvíjeli filozofii přírody v antice - vysvětlit Platónovo podobenství o jeskyni - přednést Aristotelův filozofický pohled na přírodu

Průvodce studiem: Z pokladů antické filozofe přírody se v této kapitole seznámíte s těmi

nejznámějšími, se kterými jste se již pravděpodobně také setkali na střední škole. Zde byste však měli dospět k jejich hlubšímu pochopení, proto je v textu uvedena řada citací z originálních textů. Jejich přímým studiem můžete „na vlastní kůži“ poznat, o co starořeckým mudrcům šlo. Ukázky z původních textů a otázky k zamyšlení Vám pomohou rozvinout samostatné a tvořivé myšlení. V případě zájmu využijte k dalšímu studiu literaturu uvedenou na konci studijního textu.

Bylo by dobré, kdyby se Vám podařilo po celou dobu studia filozofie přírody mít na mysli jedinečnou roli člověka, bez kterého by žádná filozofie nemohla existovat. Kapitolu byste mohli zvládnout za 3 hodiny. Ústředními tématy antické přírodní filozofie jsou: - problém materiální skutečnosti jako celku, v tomto smyslu se pojímala filozofie přírody jako kosmologie (z řec. kosmos - vesmír, svět jako celek, původně ozdoba). Jde o otázky po vzniku a zániku vesmíru, hledání principů výstavby a struktury světa, otázky týkající se prostoru, času a změny (pohybu). - popis a vysvětlení nejobecnějších příčin, principů a vztahů přirozeného jsoucna (toho, co tvoří přírodu jako celek, i toho, co tvoří její součásti), v tomto smyslu ji lze chápat jako ontologii (nauka o jsoucnu, viz 1. kap.). - dále se řeší otázky vztahu člověka a přírody, rozlišení živého od neživého a u živého rozlišení úrovní (kvalit) života.

2.1 Mytologie předchází filozofii přírody

Nejstarší známé výklady světa jsou mytologické (z řec. mythos - bájesloví). Mytologie je svéráznou formou vyjádření světového názoru starověké společnosti. Podává fantastický odraz skutečnosti, neboť popisuje bohy, legendární hrdiny a události. Protože obsahuje představy o nadpřirozeném má náboženský a mystický charakter. K mytologii a mystice se dnes opět dostává moderní výzkum vědomí člověka, jak uvidíme v 6. kapitole. Řecká mytologie dospěla k antropomorfnímu (z řec. anthrópos - člověk, morfé - tvar, podoba) chápání božského světa. Svět bohů se utvářel podle vzoru lidského světa a je popsán v Homérových básních a Hésiodově díle. Myšlenkový vývoj jde směrem od mytologie a náboženství k vědě a filozofii.

Mytologie vyjadřuje světový názor


18

U obou zmíněných autorů najdeme náznaky racionální přírodní filozofie i pokus o výklad vesmíru a jiné filozofické prvky. Příklad : Jako příklad mytologické představy vzniku světa uveďme text starořeckého historika Hésioda: Nejdříve ze všeho tady byl Chaos, ale pak Země, širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo, pro nesmrtelné, jež temeno sněžného Olympu hostí. V útrobách Země širokých drah pak mrákotný Tartar a pak Éros, jenž z věčných bohů je nejspanilejší, údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum. Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali; z Noci se zase narodil Aithér a Den, které v lásce z objetí Erebu počala matka a přivedla na svět. Země zrodila napřed jí samé podobné nebe, Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil, aby blaženým bohům byl na věky bezpečným sídlem; Mocné pak zrodila hory, ty rozkošné příbytky bohyň, příbytky nymf, které v roklinách si libují v horách. Zrodila ona i netknuté moře, vlnami vzduté, Pontos, bez rozkoše a lásky; leč potom se vzdala Úranovi a z toho se narodil Ókeanos … (Hésiodos, Zrození bohů Praha : 1959, str.11-12.) Otázka k zamyšlení: Abychom mohli porozumět významu uvedeného mytologického popisu vzniku světa, museli bychom odpovídajícím způsobem znát význam použitých pojmů. Co může znamenat například „mysl v prsou“? Jak můžeme myslet v prsou? Mohlo by to znamenat myslet srdcem - tedy myslet citem nebo intuitivně? Mytologický svět je pestrý a různorodý. Přesto se nerozpadá, zachovává si jakousi spojující, avšak neviditelnou jednotu a harmoničnost. Je to jako proměnlivé moře. Může být klidné i zuřící, tiché i řvoucí, tyrkysově jasné i temně zlověstné. Ale za tím vším se skrývá cosi základního: jeden prazáklad, jedna podstata, díky které moře zůstane vždy mořem. Otázka k zamyšlení: Nahraďte v textu předchozího odstavce slovo „moře“ pojmem „lidská mysl“ a pokuste se usoudit, co by mohlo být jejím prazákladem.

2.2 Filozofie přírody u starořeckých filozofů

V 6. století př. n. l. se ve starověkém Řecku - kolébce evropské filozofie - objevují první filozofové, kteří se při výkladu světa odklonili od mytologie, i když jejich filozofie určité mytologické prvky stále obsahuje. Nejstarším z nich byl první ze sedmera mudrců Thalés z Milétu. Jeho žáci byli Anaximandros a Anaximenés. Ve známých Thalétových aforismech si mudrc klade otázky a sám si na ně lakonicky odpovídá. Snaží se v nich postihnout poslední důvody a příčiny jevů,

Jeden prazáklad, jedna podstata

Filozofie obsahuje mytologické prvky


19

pochopit, co je na světě „nej-nej“. Rodí se Thalétovská otázka po prapůvodu světa. Co je největší na světě? - Prostor. Co je nejrychlejší? - Rozum. Co je nejsilnější? - Nutnost. Co je nejmoudřejší? - Čas. Co je nejpodivnější? - Tyran, který se dožije stáří. Co je nejsnazší? - Poradit jiným. Co je nejtěžší? - Poznat sebe sama. Otázky k zamyšlení: Souhlasíte z Thalétovými odpověďmi? Našli byste jiné odpovědi? Například se někdy říká, že nejsilnější na světě je láska. Pokuste se určit, o který druh lásky by mohlo jít. Může to být láska jako emoční vytržení? (Aktuální otázka: Který druh lásky dnes lidem nejvíce chybí?) Poznámka pro zájemce: Zvláštnost starořecké filozofie netkví v tom, že by rozvinula nějaké zásadně nové ideje. Na důkaz udivující obdoby Východní a Západní filozofie jsou často uváděna téměř doslovná znění mnoha tezí u filozofů dynastie Chan a pýthagorovců, Konfucia a Sókrata, Chuej-šiho a Hérakleita. (viz např.Thomson, G. První filozofové, Praha 1958) Ve Východní i řecké filozofii je člověk zkoumán ve své jednotě s přírodou a příroda je chápána antropomorfně, tzn. její život je vykládán v analogii s životem člověka. Lze říci, že oproti Východním filozofiím dala řecká filozofie větší důraz na spojení filozofie a věd o přírodě. Východní filozofie jsou pak zaměřeny více na eticko-morální otázky a empirické (zkušenostní) poznání se u nich zpravidla rozvíjí mimo filozoficko-náboženské spekulace.

2.2.1 Thalétovská otázka po prazákladu světa

„Mnohomluvnost není principem moudrého myšlení.“ (Thalés) Thalés nastolil otázku po prazákladu světa (arché). Tvrdí, že prazákladem všeho je voda. Tato odpověď byla zpochybněna a zavržena již jeho nejbližším žákem Anaximandrem. Jeho otázka však zneklidňovala celé rané řecké filozofické myšlení. Kde hledat prvopočátek Vesmíru, jaké jsou zdroje světa? Co je základem všeho jsoucího? Anaximénes řekl, že vzduch. Anaximandros tvrdil, že apeiron (neomezené). Pro Pýthagora je to číslo, pro Hérakleita oheň, pro Empedokla čtyři živly: vzduch, oheň, voda a země. Pro Anaxagora to je nekonečné množství částic, homoiomerie. Pro Platóna jsou to ideje. A konečně pro Leukippa a Démokrita jsou to atomy. Měnily se odpovědi, měnila se učení. Ale Thalétovská otázka zůstávala. Je otevřená až do dneška. Ve fyzice se stále hledá jednotná teorie pole (unitární teorie). Thalétovská otázka stále žije, probouzí a svým způsobem provokuje myšlení i současných vědců. Je to skutečně překvapující fenomén lidského ducha! Thalétovská otázka je vzorem prvního filozofického problému. Znamená nasměrování „čistého myšlení“ k základním otázkám, ke světu vůbec, ke hvězdám, k věčnému a nekonečnému. I před Thalétem byla dělána důležitá pozorování a objevy. Všechny se však týkaly pouze dílčích aspektů chápání

Otázky po „nej-nej“

Odpovědi na Thalétovu otázku

Prazákladem je voda

Thalétova otázka zůstává


20

světa a nikoli bytí vůbec, a proto se nijak nedotýkaly nábožensko-mytologického názoru na svět a dobře se s ním snášely. Také Thalétův svět je obydlen démony a oživen, přesto jeho otázka je prvním krokem od mýtu k jasnému logickému myšlení. Thalétova snaha o racionální a systematický popis světa ovlivnila všechna následná přírodovědná bádání, která počala vytvářet novou představu o světě. Od Thaléta až k Sókratovi je metafyzika (nejabstraktnější spekulace, filozofie) v úzkém sepětí s fyzikou (učení o přírodě). Filozofové té doby rozvíjejí obojí najednou. Úkol 1: Zformulujte Thalétovu otázku po podstatě člověka. (Řešení je na konci kapitoly.)

2.2.2 Anaximandrův apeiron a myšlenka nekonečna

Nejbližší Thalétův žák, Anaximandros, nazývá pralátku, počátek (arché) či podstatu světa apeiron, což znamená neomezené, neurčité. Apeiron není ani jedním z živlů, ale to, co spojuje všechny živly. Příklad: Jeden z pozdějších antických filozofů vykládá Anaximandrovu myšlenku takto: --- Říká …, že (počátek) není ani voda, ani žádný z tzv. živlů, nýbrž jakási jiná neomezená přirozenost, z niž vznikají všechny oblohy a světy v nich. „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času,“ takto to říká slovy poněkud básnickými ... Nevykládá vznik věcí proměnou živlů, nýbrž tím, že se věčným pohybem vylučují protivy. --- „ … neomezené je věčné a nestárnoucí a … obsahuje všechny světy,“ učil filozof. (Zl. A9 a B1 ze Simplikia) (Citace v textu, za kterými je v závorce uvedena zkratka Zl. - zlomky, jsou z knihy Svoboda, K. (překlad) Zlomky předsokratovských myslitelů Praha, 1962) Anaximandros, podobně jako v nové době Laplace, nepotřebuje hypotézu boha, aby vysvětlil vznik světa. Není mu třeba žádné nadpřirozené síly, aby tvořil svět pomocí apeironu. V tomto racionálním smyslu je sám nejvyšším božstvem, neboť je nesmrtelný, stálý a všudypřítomný. V označení apeironu za základ světa se projevila v celé své šíři síla a hloubka věcné teoretické abstrakce. Anaxagorovu myšlenku nelze logicky vyvrátit! Ať totiž zvolíme za východisko zkoumání jakýkoli počátek, vzešel buď z nějakého jiného počátku, nebo je ohraničen něčím jiným. Je ohraničen také v čase dobou svého života a své smrti. A pouze nekonečné je takovým počátkem bez skutečného počátku i bez konce. Obsáhne vše a je principem všeho. (V poslední kapitole uvidíme, jak lze popsat prožitek apeironu v souvislosti z výzkumem lidského vědomí.)

Apeiron je nesmrtelný, stálý a všudypřítomný

Filozofové fyziku i metafyziku současně

Nekonečné obsáhne vše a je principem všeho


21

Myšlenka nekonečna: Ať vezmeme nekonečnost z jakékoliv stránky, zůstává vždy tím základním. Nekonečný je čas a prostor, pohyb, vznik i zánik. Nekonečně mnohotvárné jsou vzájemné souvislosti jevů ve světě. Nekonečně dělitelné jsou matematické veličiny. A nekonečný je samotný proces lidského poznání, myšlení obrácené v nekonečno. Anaximandros je tvůrcem prvního systému filozofie přírody v antice. Je zde pokus o racionální a všestranné vysvětlení původu a stavby vesmíru na základě učení o apeironu. První vyslovil hypotézu (z řec. hypothesis - podklad, předpoklad) nejen o nekonečnosti světa, ale i o nesčíslnosti světů ve vesmíru, které zákonitě vznikají a zanikají. Podivuhodné je, že obraz vesmíru načrtnutý Anaximandrem před 2 500 lety, je ve své podstatě zcela shodný se současným vědeckým pojetím světa: - různé formy hmoty časově i strukturně vznikly z nějaké pralátky (ani dnes přesně nevíme, co je to za látku, a nazýváme ji unitárním polem, kvarky) - vesmír je nekonečný a počet světů je také nekonečný - světy vznikají a zanikají - nekonečné formy hmoty jsou ve věčném pohybu a příčina toho pohybu je v ní samotné. (podrobnější popis současného vědeckého vidění světa je v dalších kapitolách)

2.2.3 Anaximenés a vzduch jako pralátka

Anaximandrův žák Anaximenés prohlásil za základní princip vzduch, ze kterého vše vzniká jeho zhušťováním a zřeďováním. „Anaximenés … prohlásil vzduch za počátek jsoucna, neboť z něho vše vzniká a do něho se zase rozkládá. ´Jako naše duše,´ praví, jsouc vzduchem námi vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět.“ (Zl. B2 z Aetia) Otázka k zamyšlení: Jak může souviset vzduch s naší duší? U pneumatiky je to jasné. Pneumatika bez nafouknuté duše nebude sloužit svému účelu. Tedy vzduch (duše) vládne pneumatice. Podle toho, jaký je v ní tlak vzduchu, tak může sloužit lépe nebo hůře. Nyní se pokuste promyslet analogii - vzduch jako duši (jako vitální energii, která je získávána ze vzduchu dechem) a tělo jako „obal“ duše. (Obdobně jako plášť pneumatiky obaluje její duši). Například prvním nádechem život člověka začíná a posledním výdechem jeho život končí. „Vzduch se liší ve své povaze řídkostí a hustotou: je-li zřeďován, stává se ohněm, a je-li zhušťován, stává se větrem, pak oblakem a - ještě více - vodou, potom zemí, potom kameny a ostatní vzniká z toho.“ (Zl. A5 ze Simlikia) Otázka k zamyšlení: Anaximenés zde ukazuje, jak z jednoho živlu - vzduchu - vznikají další oheň, voda a země. Proč zvolil vzduch jako základní princip, když se zde nabízí zvolit nejřidší ze všech čtyř uvedených živlů a ostatní pak vybudovat pouhým zhušťováním? Může to být proto, že vzduch chápal také jako oživující princip? Mohl by být oheň (chápeme-li ho jako určitou energii) také oživujícím principem?

První systém filozofie přírody


22

Na učení navázal Diogenés, podle kterého i hvězdy dýchají a vzduch je nadán duší a rozumem.

2.2.4 Pýthagorás, nauka o číslech a přímé zření podstaty

„O Pýthagorovi se praví, že byl velmi krásný muž s majestátným vzezřením, jež právě tak přitahovalo, jako vzbuzovalo úctu. … Nosil dlouhý lněný šat a zdržoval se určitých jídel“ (Hegel, G. F. Dějiny filozofie I Praha, 1961, str. 169) Pýthagorás podpořil své přírodovědecké a filozofické názory autoritou mystiky. S výjimkou Empedoklea se tím odlišuje od celé řecké filozofické tradice. Pýthagorás procestoval východní země, byl zasvěcen do tajemství východních náboženství a mystérií a byl přijat do kasty egyptských kněží. Velmi ho ovlivnil nový náboženský směr spojený se jménem boha Dionýsa (Bakchos). Příklad: Abychom si přiblížili, co asi Pýthagorás prožíval, a k čemu vedl své žáky, uveďme jako příklad popis Bakchického stavu vytržení, jak ho popisuje znalec antické kultury V. V. Veresajev: „V posvátném orgiastickém šílení člověk vychází ze sebe, dostává se do vytržení, extáze. Hranice osobnosti mizejí a duši se otevírá volná cesta k nejskrytějšímu jádru věci, k prvopočátkům bytí … Toto já již neexistuje, nejsou druzí, není prostor ani čas, všechno je kdysi daleko a mimo. Právě o tomto stavu hovoří u Dostojevského Kirilov: Jako byste najednou pociťovali celou přírodu a najednou řekli: ano, toto je pravda! Pod Dionýsovským vlivem se každý cítí nejen jako sounáležitý, smířený, spjatý se svým bližním, nýbrž přímo v jednotě s ním; odcizená příroda opět světí svátek smíření se svým zbloudilým synem - člověkem a přijímá ho do svého lůna. Všechno se slilo v jeden ohromný mystický celek. V člověku nyní zaznívá cosi nadpřirozeného: cítí se být bohem, kráčí opojen a povznesen. …projevuje se tu, v tom záchvěvu opilosti, ohromná tvůrčí síla přírody … Takže Dionýsos, přesně tak jako Apollón, nás přesvědčuje o věčné bujarosti bytí; pouze nesmíme tuto bujarost hledat v jevech, ale za jevy. Poznáme, že všechno vznikající musí být připraveno na truchlivý zánik, nahlížíme do hrůzy osobního bytí, a přesto nás nejímá zoufalství. Metafyzická útěcha nás momentálně vytrhuje z pomíjivé sféry proměnlivých jevů Opravdu se stáváme na krátký okamžik První bytostí …“ (Volkov, G. U kolébky vědy Praha : Mladá fronta, 1975, str. 69) Pro zájemce: Od orfiků (nábožensko-mystické hnutí stoupenců Orfea, reformátora dionýsovského kultu) a od Pýthagora pravděpodobně pochází pojem teorie (z řec. theoria - diváctví), který původně znamená přímé oduševnělé nazírání pravdy, jež bychom také mohli nazvat přímým vhledem, nebo stavem meditace. Nejde v něm o aktivní tvorbu, ale pouze o sledování toho, co je.

Pýthagorás je také mystikem


23

Otázka k zamyšlení: „Pýthagorás nazval souhrn všeho světem (kosmos) podle pořádku v něm.“ (Zl. 14 a 21 z Aetia). Zřejmě jako prvý použil pojem „kosmos“ k označení všech věcí. Řecké slovo „kosmos“ původně znamenalo ozdoba. Jestliže lze slovo „kosmos“ chápat jako pořádek (dokonalost, ozdobu), tak čeho se týká onen pořádek, dokonalost či ozdoba? Pokud studujeme Pýthagorovo učení a jeho nauku o číslech, vždy bychom měli mít na mysli, že dokázal zaujmout stav pozorovatele (theoria) a dokonale znal stavy mystického vytržení. Pýthagorás se domníval, že to, co nemá tvar (to, co je neurčité - apeiron), vlastně ani není, neboť se nedá nijak vymezit a navzájem odlišit od jiných věcí. Každé jsoucno je vytvarováno, má tedy svou hranici, mez (peras). Tato hranice, která má vždy svůj měřitelný rozměr, je vyjádřitelná číslem. Základem světa a všech jsoucích věcí je pro něj číslo, které však není abstraktním matematickým pojmem, ale je spíše geometrickou veličinou vyjadřující poměr, vztah mezi jednotlivými věcmi a jejími částmi. Číslem, poměrem, lze vyjádřit nejen rozměry (tvar) věcí, ale i jejich kvality. Zpočátku se s čísly spojovaly jen náboženské a mytologické prvky. Později již čísla vyjadřovala konkrétní věci. Například v číselném poměru jsou tóny vyluzované různě dlouhými strunami. Je-li jejich poměr správný, harmonický, slyšíme melodii. Obdobně je na základě harmonických poměrů vybudován celý kosmos, vydávající „hudbu sfér“ neslyšitelnou uchem, ale jakýmsi vnitřním vnímáním. Sám věřil, že slyší harmonii sfér (toto slyšení se snažil popsat matematickou a hudební harmonií). Pro zájemce: Pojem „harmonia“ asi původně znamená vztah mezi nepohyblivým a pohyblivým, například uchycení čepu kola u vozu. Hudebně - matematický výklad harmonie sfér použil Pýthagorás a jeho následovníci k výkladu výstavby vesmíru. Planety krouží kolem ústředního ohně ve vzdálenostech odpovídající hudebním intervalům a přitom vydávají tóny, které jsou také mezi sebou navzájem v určitých intervalech. Učení o harmonii (sfér) určené číslem silně ovlivnilo Platóna. Byl jím inspirován i renesanční astronom Johanes Kepler. Pýthagorás a jeho následovníci Pýthagorovci povýšili matematiku na vědu. Zformulovali Pýthagorovu větu (jejíž původ se hledá v Indii), stanovili iracionální čísla. Za dokonalá čísla byla považována čtveřice prvních čísel, Tetraktys, protože jejich součet 1+2+3+4 se rovná číslu 10. Tetraktys lze interpretovat podle oblasti, na kterou se uplatní: Aritmetické významy: Číslo 10 má tu zvláštnost, že obsahuje týž počet prvočísel (1,3,5,7-lichých) jako čísel složených (2,4,6,8-sudých). Geometrické významy a poměry: jednotka značí bod, dvojka přímku, trojka trojúhelník (plochu), čtyřka (prostor) jehlan se čtyřmi stěnami a šesti hranami,

Číslo jako základ

Planety vydávají tóny

Pythágorás věřil, že slyší harmonii sfér


24

tedy opět deset prvků. Desítka je tedy minimální počet bodů, jejichž součtem lze zajistit konstrukci vesmírného prostoru. Hudební harmonie: 2:1 oktáva, 3:2 kvinta, 4:3 kvarta, 4:1 dvoj oktáva. Složky (kvality) fenoménu člověka (čísla zde symbolizují různé módy bytí člověka): jednotce odpovídá mysl, jednota mysli, schopnost myslet a vše, co se děje v mysli; dvojka symbolizuje dualitu a schopnost vědět, únik od jednoty; trojka znamená schopnost rozlišovat pravou skutečnost od zdání (iluze), žádostivost (touhu); čtyřka se ztotožňuje s tělem, do něhož je uzavřena duše. Otázka k zamyšlení: Pokuste se po vzoru skládání čísel tetraktysu v geometrii (číslo určuje i rozměr - dimenzi prostoru) skládat složky fenoménu člověka. Například spojíme-li jednotku (mysl, schopnost myslet) s dvojkou (dualitou, schopností vědět) získáme trojku (iluzi a žádostivost), atp. Pýthagorás založil duchovní školu (řád), jejíž žáci museli projít zkušebním obdobím, ve kterém očisťovali svou duši askezí, hudbou a matematikou. Teprve pak se stali pravými žáky svého Mistra. Učil o převtělování duší a sám si prý pamatoval všechna svá vtělení. Tělo považoval za hrob duše. Z výsady proniknout mezi bohy a ukončit tím koloběh duše (smrti a znovuzrození) se mohli těšit všichni, kdo byli přijati do řádu. Do té doby je podle něj hlavním cílem člověka na zemi kultivovat a harmonizovat svoji vlastní duši. Pýthagorás silně ovlivnil duchovní a filozofický rozvoj celého helénského světa, a tak svým způsobem působí dodnes. Pýthagorás byl vegetarián a k vegetariánství také vedl své žáky. Je znám jeho výrok týkající se jedení masa: „Ó můj příteli, člověče, neznečišťuj své tělo hříšnou stravou.“

2.2.5 Hérakleitós a změna podle Logu

Hérakleitós z Efesu byl v období před Sókratem nejsamostatnějším starořeckým myslitelem. Je to myslitel nepochopený, „temný“. Jestliže Thalés pouze vytýčil otázku o podstatě a prazákladu vesmíru, pak Hérakleitos vytvořil celý světový názor. Podle něj je prazákladem světa oheň. „Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.“ (Zl. B 30 z Klementa a Plutarcha) Hérakleistos ukazuje, že tento svět vzniká z ohně a zaniká do ohně. Co je podstatou ohně, upřesňuje další výrok: „Směnou ohně je veškero a oheň je směnou veškera, tak jako je zboží směnou zlata a zlato směnou zboží.“ (Zl. B 90 z Plutarcha) Jak se z ohně tvoří svět?

Pýthagorás a jeho žáci byli vegetariáni

Pýthagorás osvobozoval z koloběhu smrti a znovuzrození

Vytvořil celý světový názor,ve kterém je prazákladem světa oheň


25

„… zhušťuje-li se oheň, vlhne, a spojuje-li se, stává se vodou a voda tuhnouc se mění v zemi; to je cesta dolů.“ (Zl. A 1 z Diogena) Otázka k zamyšlení: Zaměňte slovo oheň v předchozích výrocích slovem energie a domyslete, zda by se pak tyto výroky mohly týkat kvantové fyziky. Hérakleitův prvopočátek jsoucího - oheň - v sobě spojuje podstatu (substanci) a zároveň i hybnou sílu. Oheň je symbolem stálé změny. Svět v jeho plameni nabyl formy, ke které dospěla kvantová fyzika. Příklad : Jeden ze zakladatelů kvantové fyziky Werner Heisenberg ve své knize „Fyzika a filozofie“ (Praha 1966, str. 36) komentuje Hérakleitovy výroky takto: „… moderní fyzika se v jistém smyslu neobyčejně přiblížila Hérakleitovu učení. Nahradíme-li slovo oheň slovem energie, můžeme Hérakleitovy výroky považovat téměř slovo od slova za výraz našeho moderního pojetí. Energie je opravdu látka, z níž jsou vytvořeny všechny elementární částice, všechny atomy a tudíž všechny věci vůbec, a současně je energie rovněž hybnou silou. Energie je substance, neboť její celkový součet se nemění a elementární částice lze z této substance skutečně vytvořit, jak je zřejmé z mnoha experimentů, při nichž elementární částice vznikají. Energie se může přeměňovat v pohyb, v teplo, ve světlo a v napětí. Energii lze považovat za příčinu všech proměn ve světě.“ Hérakleitovo pojetí světa překvapuje: „Slunce se rodí vždy “denně nové“ (Zl. B 6) a je pouze jasným shlukem horkých výparů; jeho velikost je srovnatelná s lidskou nohou“(Zl. B 3). Přes tento protiklad k náboženskému kultu Slunce není „bezbožníkem“. Žije v azylu posvátného okrsku Artemidina chrámu, kterému také věnuje svůj spis. Jeho pojetí božské moci propojuje mytologické pojetí světa jako projevu božských sil a moderním pojetím souběžnosti (synchronicity) nebo skrytého (implikátního) řádu. „Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani se neskrývá, ale dává znamení.“ (Zl. B 93) Své pojetí božství označuje také slovem „To“: „To jedno moudré, jediné nechce i chce být zváno Diovým jménem.“ (Zl. 32) „To jedno moudré: znát důvtip, který všechno řídí prostřednictvím všeho.“ (Zl. 41) Světlá božská síla se ukazuje, vyjevuje, a tím uvádí v bytí. Zjevení existence, zjevení smyslu a ukázání významu jsou jedním a tímtéž. Tuto řeč, smysl, význam označuje pojmem „logos“. „Tuto řeč (logos) věčně jsoucí nechápou lidé, ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli. Neboť ať se všechno děje podle této řeči, přece se podobají nezkušeným, když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje jaké jest. Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce, tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (Zl. B 1 ze Sexta)

Zjevení existence, smyslu a významu nazývá „logos“

Oheň neboli energie


26

Jednota jsoucího se zjevuje v řeči (logos), avšak „slyšet“ (vnímat, pochopit) tuto řeč je krajně obtížné. Říká, že „Povaha věcí se ráda skrývá“ (Zl. B 81 z Filodéma). Logos je pro něj podstata, základ, zákon světa, kterému lze naslouchat jen s vytříbeným duchem a v pohroužení do sebe sama. Pokud ovšem někdo vnímá logos, zažívá jednotu s bytím. Otázka k zamyšlení: Zažili jste někdy pocit, že k vám skutečnost hovoří řečí symbolů (významů, zjevení), která je pro všechny ostatní skrytá? Pocítili jste někdy „logos“ na vlastní kůži? Pokud ano, a vy jste poslechli řeč logu, jak se vám pak vedlo? Představte si, že k nám skutečnost („To jedno moudré“) hovoří jazykem logu dvacet čtyři hodin denně, ale že ji „pouze“ neslyšíme. Jaký by byl náš život, kdybychom řeč logu slyšeli? Podle Hérakleita vše podléhá neustálé změně: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, podle Hérakleita ani se dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Ta se prudkostí a rychlostí své změny rozptyluje a zase spojuje … přichází a zase odchází.“ (Zl. B 91 z Plutarcha) V neustálé změně našel Hérakleitos harmonii v boji protikladů (dialektika): „Hérakleitos říkal, že se protivné shoduje a že z neshodného je nejkrásnější harmonie.“ (Zl. B 8 z Aristotela) „Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“ (Zl. B 53 z Hyppolita) Otázka k zamyšlení: Lze považovat poslední dva uvedené výroky za opačný popis shodného principu? Dokázali byste zformulovat ještě další výrok vystihující princip jednoty a boje protikladů? Některé Hérakleitovy výroky připomínají zenbuddhistické koány (logicky neřešitelné výroky, otázky). Pokud se někomu podaří takový výrok pochopit, pak na cestě k osvícení (poznání podstaty) udělal velký krok, nebo tím osvícení přímo dosáhl. A může to být otázka okamžiku, neboť Hérakleitos říká: „Ty všechny věci řídí blesk“ (Zl. B 64). Kdo však dosáhl takového poznání? Nyní je jasnější, proč je Hérakleitos označován za „temného“, nepochopeného filozofa. Hérakleitova přírodní filozofie silně ovlivnila mnoho významných evropských filozofů. Zvlášť silně zapůsobila na G. Bruna. Velmi ovlivnila také J. W. Goetha, G. F. Hegela i F. Nietzscheho. Zjevný je Hérakleitův vliv na romantiky, na evoluční teorie, na G. W. Leibnize, Ch. Darwina, B. Engelse, H. Spensera a H. Bergsona.

2.2.6 Parmenidés a nehybné bytí

Parmenidés z Eleje - zakladatel Elejské školy - dospěl k tezi, že „nebytí není“ a že je pouze bytí. Thalétovu otázku po pralátce řeší Parmenidés pojmem bytí (jsoucna). „Nikdy se dozajista nedá prokázat nejsoucnost jsoucna. Od této cesty zkoumání hleď svou odvracet mysl, ani ať zkušený zvyk tě nenutí, abys tou

Hérakleios ovlivnil mnoho významných filozofů

Harmonie v boji protikladů

Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky

„Ty všechny věci řídí blesk“


27

cestou řídil slepé oči a zalehlé uši a jazyk! Nikoli, ty jen rozumem rozsuď to zkoumání sporné, o němž jsem mluvil. Teď již zbývá jen o jedné cestě zpráva: že jest (jsoucí), a při této cestě jsou velice četná znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také, že je jediné, celé, souvislé, jedno … Nikdy nebylo a nebude - jest nyní najednou celé, souvislé, jedno. (Zl. B 7 a 8 ze Simplikia aj.) Jsoucno, aby bylo plně jsoucí (neměnné, trvalé), musí být jedno a všeobsáhlé. Kdyby existovalo nebytí, existoval by vlastně prázdný prostor, do kterého by se jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se v něm - a tak vlastně plně nebýt. Je-li jsoucno, nemůže tudíž být žádný prázdný prostor, ani pohyb, změna a mnohost věcí. Náš rozum tedy logicky dokazuje neexistenci pohybu, naše smysly však tvrdí opak: vnímají pohyb a mnohost věcí. Parmenidés si byl tohoto rozporu vědom a řešil jej nekompromisně. Jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu, a nikoli smyslovým zdáním. Otázka k zamyšlení: Jestliže nebytí (neexistence) není (neexistuje), a je (existuje) pouze bytí (existence), jak je možný vznik a zánik vesmíru či člověka (narození a smrt)? Pro zájemce: Z bytí podle Parmenida tedy nemůžeme „vypadnout“. Z toho plyne, že narození a smrt se nás (podstaty naší existence) vůbec netýkají. Představujte si chvíli, že je jenom všeprostupující teď a jakákoliv změna, pohyb se vás nedotýká. „Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak myšlení nemůžeš nalézt.“ (Zl. B 7 a 8 ze Simplikia aj.) Otázka k zamyšlení: Podstata jsoucna může být odražena a vyjádřena teoretickým myšlením, neboť myšlení (myšlenka) a věc, na kterou se myslí, je totéž, neboť myšlení existuje vždy jen v bytí (a nemůže být nebytí). Odtud plyne, že myšlením na jsoucno (podstatu, v náboženském jazyce na Boha) jej zcela poznáváme. Co si o tomto závěru myslíte? Parmenidés říká: „Jedno a totéž je myslet a být“. Otázka k zamyšlení: Který známý renesanční filozof ztotožňoval myšlení a bytí? Mohl tuto myšlenku převzít od Parmenida?

2.2.7 Empedoklés a Anaxagorás

Stálou změnu u Hérakleita a nehybné bytí u Parmenida (Elejské školy) dávají do spojitosti Empedoklés a Anaxagorás. Empedoklés spojuje živly láskou a svárem a Anaxagorás „semena“ všech věcí duchem nús. „Empedoklés učí, že jsou čtyři živly - vzduch, oheň, voda, země, a že jejich příčinou je láska a svár. A praví, že z prvního smíšení živlů vyloučil vzduch a rozlil se kolem dokola. Po vzduchu vyběhl oheň…“ (Zl. A 30 z Stromaties) Míšením věčných, stálých a neměnných živlů vznikají všechny věci. Sjednocování a opětovný rozpad na části způsobují láska a svár.

Jsoucno nemůže nebýt

Empedokles učí, že jsou čtyři živly


28

Anaxagorás z Klasomen považuje za poslední podstatu světa neomezené množství kvalitativně navzájem odlišných pralátek, které nazýval semeny či zárodky věcí. Tato semena, která jsou pasivní, uvádí, podle Anaxagora, do pohybu vnější příčina (nús - rozum, tj. myslící, rozumný, všemohoucí, neosobní duch); tento duch dal popud k tomu, aby se z původního chaosu vytvořil účelně uspořádaný celek světa. Následující citace ukazuje také vztah ducha (nús) a věcí (hmoty, energie). „Ostatní věci mají podíl ve všem, avšak duch je neomezený, samovládný a není smíšen s žádnou věcí, nýbrž je sám o sobě. Neboť kdyby nebyl o sobě a byl by smíšen s něčím jiným, měl by podíl ve všech věcech, i kdyby byl smíšen jen s některou, neboť v každé věci je obsažena část každé věci, jak jsem řekl dříve. A přimíšené věci by mu bránily, že by nad ničím nevládl tak, jako je-li sám o sobě. Je nejjemnější ze všech věcí a nejčistší, má o všem všechno poznání.“ (Zl. B 12 ze Simplikia) Pro zájemce: Ve staroindických upanišadách (základ védantické filozofie) je mnoho pokusů popsat podstatu jsoucna. Například v Katha upanišadě se píše: „Toto Já je jemnější než to nejjemnější, a nade vší logiku“ (Upanišády, překlad J. Tillich, Olomouc 1992) Úkol 2 : Zformulujte do jedné věty význam pojmu nús. (Řešení je na konci kapitoly.)

2.2.8 Řecký atomismus

Předobraz atomismu vlastně navrhl již zmíněný Anaxagorás, který skládal jsoucno z nekonečného množství malých rozličných „semen“ (nekonečně dělitelných a určitými kvalitami obdařených částeček), které jsou základními prvky konkrétních věcí. Jde u něj o jakýsi kvalitativní atomismus. Filozof Leukippos a jeho žák Démokritos z Abdéry navázali na Anaxagora a učinili originální kompromis mezi zdánlivě neslučitelným učením Parmenida (eleatů) a názory Hérakleitovými. Zachovali neměnnost a věčnost eleatského bytí v podobě nedělitelných a věčných atomů a zároveň respektovali Hérakleitův pohyb. Domnívali se, že atomů je nekonečně mnoho a pohybují se v prázdnu čili v nebytí. Skutečně jsoucí (neměnné) jsou jen atomy, kdežto jejich shluky, tvořící náš svět, podléhají změnám, rozpadají se a nové se tvoří. Člověk smyslovým (temným) poznáním vnímá tyto shluky, rozumem se dobírá pravého jsoucna - atomů. Atomy jsou nadány vlastním pohybem, který se děje podle přísných zákonů příčiny a následku; žádná náhoda neexistuje, vše podléhá striktní předurčenosti (determinismu). Příklad : Následující citace popisují Démokritovo pojetí atomu a prázdna: „Démokritos se domnívá, že podstatou věčných věcí jsou malá jsoucna, neomezena co do počtu, a podkládá jim jiné místo neomezené co do velikosti. A

Duch je nejjemnější ze všech věcí

Zárodky věcí uvádí do pohybu neosobní duch - nús

Spojení neměnnosti a stálosti s pohybem

Atomy se pohybují v prázdnu čili v nebytí


29

toto místo nazývá těmito jmény: prázdno, nic a neomezeno, a každé z oněch jsoucen jmény: cosi, tuhé jsoucí. A domnívá se, že tato jsoucna jsou tak malá, že unikají našemu vnímání a že mají všeliké podoby a všeliké tvary i rozdíly ve velikosti. Z nich tedy již jakoby z prvků on utváří a spojuje viditelná a vnímatelná těla. A ty prvky se prý navzájem sváří a pohybují se v prázdnu pro svou nepodobnost…. jedna z nich jsou křivá, druhá udicovitá, třetí vydutá, čtvrtá vypuklá a ostatní mají jiné nesčetné rozdíly. A domnívá se, že se ona tělíska tak dlouho vzájemně drží a spolu trvají, až přistoupí z okolí nějaká silnější nutnost, jimi zatřese a je od sebe rozptýlí. A Démokritos mluví o vzniku a jemu protikladnému rozloučení nejen u živočichů, nýbrž i u rostlin, u světa a vůbec u všech vnímatelných těl.“ (Zl. A 37 ze Simlikia) „… Démokritos Abdérský pokládal za počátky plno a prázdno; z nich nazýval prvé jsoucím a druhé nejsoucím. Neboť ony podkládají jsoucnu atomy jako látku a ostatní věci vytvářejí z jejich rozdílů. A ty jsou tři: podoba, obrat a dotyk; to znamená tvar, poloha a uspořádání. Neboť je od přírody podobné uváděno do pohybu podobným, příbuzné směřuje k příbuznému a každý z tvarů (atomů), jsa vpraven do jiného spojení, vytváří jiný stav.“ (Zl. A 38 ze Simplikia) Otázka k zamyšlení: V předchozí citaci je uvedena věta „…Neboť je od přírody podobné uváděno do pohybu podobným, příbuzné směřuje k příbuznému…“ Mohli bychom označit tuto formulaci jako zákon (princip) podobnosti? Byl by pak nadřazen nebo podřazen přírodním zákonům, jak je dnes běžně chápeme? Najděte jevy v přírodě (i člověka zde lze chápat jako součást přírody), které se řídí tímto „zákonem“ podobnosti. Démokritos měl četné následovatele, kteří rozvíjeli či doplňovali jeho atomistické učení. V antice to byl především Epikuros a Lucretius, v novověku Pierre Gassendi a jeden ze zakladatelů moderní chemie Robert Boyle.

2.2.9 Platón a vztah světa idejí ke světu jevů

Platón tvrdí, že smyslové poznání je klamné, nedokonalé a pomíjivé. Smyslově vnímatelný svět (svět jevů) je pomíjivý. Světem jevů je svět, který vnímáme našimi smysly vnímání (zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem). Smysly vnímáme v jevech neustálé změny, neustálé vznikání, proměny a zánikání. Svět jevů se nám jeví - zdá se, jde o oblast zdání. Nepomíjivým a dokonalým je svět idejí (idea doslova znamená: to, co je vidět, obraz). Idea zde není pouhá myšlenka. Je to spíše pravzor, původní nepomíjivý útvar, a jevy a předměty smyslového světa jsou jen jeho nedokonalým napodobením. Uvědomováním si obrazů (idejí) vnímáme to, co je stálé, neměnné a je základem jevů. Uvědomováním si světa idejí realizujeme pravé poznání v oblasti ducha, nazíráme pravou skutečnost duchovního světa. Obě oblasti poznáváme různými způsoby: Oblast zdání poznáváme smysly a oblast ducha poznávacím duchem (nús), kterého Platón nazývá “duší”. Jak Platón chápe vztah mezi smyslově vnímatelným světem a světem idejí?

Smyslové vnímání je klamné, nedokonalé a pomíjivé

Nepomíjivým a dokonalým je svět idejí


30

Příklad : Pomůžeme si jednoduchým příkladem: Vidím krávu. Co to znamená? Zkusme říci, co skutečně smyslově vnímáme, když vidíme krávu. Vidíme její barvy a tvary, možná slyšíme bučení. Platón nazval to, co vnímáme, jevem. Tyto smyslové jevy se stále mění. Jsou v pohybu. Barvy mění odstíny, tělo se vzpřimuje, bučení ustává. Přesto existuje něco, co se v tomto stále se měnícím světě jevů nemění a trvá: ono “kráva”. Jde o jakýsi obraz (ideu) krávy. Tento obraz - idea krávy - se nemění. Nemůžeme jej vnímat smyslově, neboť samotná idea krávy není smyslovým jevem. Idea krávy je však obsažena v jejím každém konkrétním projevu - v každé krávě. Uvedený příklad platí obecně, neboť v každé smyslově vnímatelné zkušenosti je obsaženo obojí - jak proměnlivé jevy, tak jejich obrazy (ideje). Pro Platóna je tedy zkušenost (empirie) nutným předstupněm k poznání idejí, neboť smyslově vnímatelné věci se na idejích podílejí. Vztah idejí a smyslových věcí charakterizuje Platón jako napodobení nebo podobnost či připodobnění. Nedokonalé smyslové věci jsou napodobeninami dokonalých idejí. U Platóna zprostředkovávají vztah mezi světem idejí a smyslovým světem geometrické útvary a čísla (která také neexistují ve smyslové skutečnosti). Otázka k zamyšlení: Jaký význam má podle Vás pojem materializace (zhmotnění)? Dal by se tento výraz použít na přechod od světa idejí (pravzoru) k smyslově vnímatelnému světu věcí? Pro zájemce: Moderní věda již zachází s myšlenkami téměř jako s hmotou, pokouší se je měřit (odpovídající elektrické aktivity mozku), a dokonce komerčně využívat (mozkové stimulátory k relaxaci, zvýšení výkonu, meditaci atd.) Již nyní lze na základě měření elektrického odporu kůže ovládat počítač myšlenkou. Zdá se, že myšlenka není nehmotná, přestože ji nelze přímo zvážit. Možná, že jde o jinou formu hmoty - viz kapitola Alternativní koncepce mysli. Svět idejí se nám pak může jevit jako “jemně” hmotný. Co může být podkladem pro “jemněhmotné” myšlenky? Co je tedy jemnější než myšlenky? Velmi názorně popisuje Platón vztah světa jevů ke světu idejí ve svém podobenství o jeskyni. Výstižně je zde popsáno také postavení člověka ve světě jevů a ve světě idejí. Platónovo podobenství o jeskyni patří ve filozofii k nejznámějším (Ústava, 7. kniha, 514-516, zkráceno): Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyní žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstavají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavu. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede cesta vzhůru, podél níž je postavena nízká zeď, jakoby zábradlí, které mají před sebou loutkaři a nad nimiž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídku, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva, přičemž jedni z nosičů, jak se zdá, mluví, druzí pak mlčí. Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně. Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně?

Zkušenost je předstupněm k poznání idejí


31

Glaukón: Jak by mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně? Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí. Glaukón: Nevyhnutelně. Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď? Glaukón: Mnohem pravdivější. Sókratés: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se? A kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co se mu nyní uvádí jako pravdivé? Glaukón: Ne, alespoň ne hned. Sókratés: Myslím, že by si na to musel zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je. Glaukón: Nutně. Sókratés: Potom by poznal, že ono je to, co způsobuje roční změny počasí a řídí všechno ve viditelném světě, a že je nějak původcem i všeho toho, co viděl tam dole. Glaukón: Patrně by k tomu potom došel. Sókratés: A co když pomyslí na své dřívější obydlí a tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by je litoval a sám sebe pokládal za šťastného, že se mu podařilo vyjít z jeskyně a nyní vidí všechno, jaké skutečně je? Glaukón: Ba jistě. … Sókratés: Prostor, jevící se zraku, je jako to vězení jeskyně a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce, výstup nahoru ke světlu a dívání se na věci nahoře pak chápej za vzestoupení duše do oblasti idejí. Bůh sám ví, jestli je uvedená představa pravdivá. Já to vidím tak: v oboru poznání je vidět na konci, a to jen obtížně, idea dobra, když je potom spatřena, tak se o ní soudí, že je původcem všeho. Všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném vytvořila světlo a jeho pána slunce, i v oblasti myšlenkové, kde je sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; musí je spatřit ten, kdo chce rozumně jednat ať v soukromí nebo ve společnosti. Úkol : Nakreslete si uvedený obraz jeskyně na papír. Ke konkrétním popiskům k prvkům obrazu jeskyně (vězeň, předmět, stín, oheň atd.) si připište symbolické významy, které jim dává Platón, a pokuste se popis těchto symbolů sami rozvinout, doplnit a upřesnit. (Např. vězeň - člověk, nemoudrý člověk, já, člověk omezen připoutaností ke světu jevů atp.) Otázky k zamyšlení: Oheň promítá na stěnu jeskyně předměty jako jejich stíny. Vězňové je však chápou jako skutečné. Mohou se pak snažit nalézat


32

vztahy mezi stíny (např. viditelnými tělesy). Daly by se pak takto nalezené vztahy označit jako přírodní zákony? Pronikají tak zvědaví vězňové do světa idejí? Mohou tak (pomocí přírodních zákonů) poznat i podstatu samotného ohně, bez kterého by nebylo možné nic pozorovat? Pro zájemce: Co symbolizují pouta, kterými jsou vězni připoutaní? Co vlastně jsou ony “připoutanosti”? Indická védantická filozofie říká, že svou připoutanost vytváříme lpěním na svých představách. A jak se člověk může osvobodit od lpění na svých představách? Védanta nabízí jednoduché řešení - přestat vytvářet představy a rozpustit ty, které již dříve vznikly (viz např. Rámajána, Jóga Vašištha, část o nirváně). Nauku o stvoření světa buduje Platón na dvou pojmech: na pojmu dění, kterým se vyznačuje příroda, a na pojmu bytí, který je znakem světa idejí (tomuto tématu věnuje dialog Timaios). Před stvořením světa je vedle tvůrce (tzv. demiurga) svět idejí a neurčitá pohyblivá masa, hmota. Z ideje a hmoty utvoří tvůrce světovou duši. Dá ji tvar světa a hvězdného nebe, rozdělí hmotu na čtyři živly, z čehož vznikne organický a anorganický svět, oživený vše prostupující duší. Hmota v sobě nese znaky světové duše a tyto znaky lze poznat číselnými poměry. Přestože je svět idejí kalen hmotou, která zakrývá jeho jas a vznešenost, je obrazem dobra, tj. harmonie, řádu a krásy.

2.2.10 Porfyriův strom

Na Platónovo učení úzce navazuje a rozvíjí je novoplatonismus. Novoplatonik Porfyrios napsal: „To, co jsme řekli, znázorníme na jedné kategorii. I substance je rod: spadá pod ní těleso, pod těleso oživené, pod oživené těleso spadá živočich, pod živočicha pak živočich rozumný, a sem spadá člověk. Pod člověka pak spadá Sókratés, Platón a jednotliví lidé.“ (Úvod ke kategoriím, 2a) Z tohoto textu se odvozuje tzv. Porfyriův strom, který názorně ukazuje, jak se filozofie přírody snaží určit nejdůležitější rody přirozených jsoucen. Tyto rody jsou navzájem podřízeny. Každá živá bytost je těleso. Každý živočich je živá bytost, a tudíž i těleso. I člověk je živočich a potud také i živá bytost je těleso. Nadřazený rod je k nejbližšímu podřízenému určen diferencí “oživené“ k „živá bytost“. Na konci tohoto stromu je druh (species) člověk.

Porfyriův strom substance

nehmotná hmotná

těleso

neoživené oživené

neživé živá bytost

ne-smyslová smyslová

rostlina živočich

nerozumný rozumný

zvíře člověk

Určitý program filozofie přírody

Z ideje a hmoty utvoří tvůrce světovou duši

Hmota nese znaky světové duše, které lze poznat číselnými poměry


33

Strom charakterizuje program filozofie přírody, který byl přijat mnohými filozofy od Platóna až do dnešní doby. Tento program lze shrnout takto: Vychází se z toho, co je společné všem přirozeným jsoucnům, tedy od rodu těleso, pak se ukáží vlastnosti typické pro všechna tělesa, potom se studuje, v čem se liší oživená tělesa od neoživených (anorganických), tj. ukáží se vlastnosti živého, kterými lze určit rod „živá bytost“. Pak se zkoumá, čím se odlišuje smyslový život od života ne-smyslového, a tím se ukáží vlastnosti živočichů. Nakonec se ukáže, čím se liší rozumný živočich (člověk) od nerozumného živočicha (zvířete). Tím se ukáží vlastnosti člověka. Poznámka: V tomto textu přímo nesledujeme logiku Porfyriova stromu, i když na konci se k člověku určitým způsobem dostaneme. Snažíme se zde spíše postihovat první principy vzniku a výstavby přírody, než o vysvětlování a popis samotných přírodních věcí, jevů a procesů.

2.2.11 Aristoteles a metafyzika

Aristoteles se považuje za nejvýznamnějšího filozofa antiky. Jeho filozofie je zřejmě snadněji pochopitelná, neboť nepoužívá básnicko-mýtický jazyk svého učitele Platóna a dalších předchůdců. Jeho výklad je střízlivě logický, pojmově přesný a opírající se o zkušenost. Systematicky zpracoval všechny oblasti tehdejšího vědění. Jeho spisy o přírodě (Fyzika) tvoří základ pozdější vědy. Jádro Aristotelovy filozofie tvoří metafyzika (viz kap. 1.5), věda o tom, co je za fyzikou (tehdy řec. fysis znamená celou přírodu). Pojednává o pravých počátcích bytí (jsoucna), o vlastnostech bytí a o prvotním hybateli. Řeší zde vztah bytí a dění, čili co stálého je za proměnlivostí jevů. Aristoteles odmítl Platónovu představu existence idejí mimo fyzický svět. V určité podobě ji ovšem přijímá v učení o látce a tvaru (hylomorfismus). Vše jsoucí se skládá z látky (z řec. hýlé - látka) a tvaru (z řec. morfé - forma). Látka je přitom beztvarým základem (substrátem), který získává plnost svých určení teprve tvarem (podobou, formou). Látka nikdy neexistuje bez tvaru, naproti tomu tvar může existovat jako samostatný princip buď jako pojem, nebo jako vlastní podstata věci. Platónova idea se tak mění v tvar, který má obdobnou prioritu vůči látce („hmotnému“ světu jevů). Vše jsoucí lze také nazřít pomocí dvojice možnosti a skutečnosti. Aristotelova možnost (dynamis) má širší význam, co běžně chápeme pod pojmem možnosti; znamená také mohutnost (ve smyslu rozumové či volní mohutnosti) a mohoucnost (možnost uskutečnit se). Podobně Aristotelovská energiá překládaná slovem skutečnost je mnohem víc. Je aktem, činem, energií a působící silou. Látka či hmota je potom „něco jen v možnosti“ (jako např. rostlina v semeni) a je teprve uskutečňována tvarem, formou. Skutečnost je vyšší a lepší stupeň existence než možnost. Každá věc je tedy složena z látky a tvaru. Například dřevo stolu - látka - nestačí k existenci stolu, je pouze jeho možností. Aby se z této možnosti stala skutečnost, musí k látce přistoupit forma stolu. Forma je to, co z beztvaré

Aristoteles nepoužívá básnicko-mýtický jazyk Platóna

V pohybu látka nabývá formy

Strom charakterizuje program přírodní filozofie

Metafyzika je věda o tom, co je za fyzikou

Vše jsoucí se skládá z látky a tvaru

Vše jsoucí lze nazřít pomocí dvojice možnosti a skutečnosti


34

hmoty vytváří skutečné věci. Je to aktivní tvořivý princip, látka je pasivní. Pohyb je proces, v němž látka nabývá formy. Úkol 3 : Najděte příklady procesů v přírodě, ve kterých dochází přirozeně k pohybu - ve smyslu řady neustálých proměn forem určité látky. (Řešení je na konci kapitoly) Pro zájemce: Současný biolog Rupert Sheldrake formuloval teorii morfických rezonancí, pro níž je zásadní pojem tzv. morfogenetického pole. Je to pole, které poskytuje formu či tvar určitému rodu věcí, jevů a procesů. Jde vlastně o určité použití či rozvinutí Aristotelova pojetí formy a látky. Aristoteles pojímá souvislost a vzájemné přechody dějů takto: co bylo jednou formou, může se stát látkou pro další formu (např. semeno - strom - dřevo - prkno - stůl). Kde však forma počíná? Kde počíná pohyb jako neustálý přechod forem? Podle slavného výroku „je třeba se zastavit“ vykresluje představu Prvního Hybatele, formy všech forem, příčiny příčin, Boha, který je sám sobě účelem. (Na toto vymezení poté navázala křesťanská teologie - nauka o Bohu) Pojem účel či vnitřní příčina věcí hraje u Aristotela důležitou roli. Všechny věci mají svůj účel. Cíl pohybu, dokončení procesu, naplnění účelu nazývá entelechií (z řec. entelechia - mající cíl sama v sobě) uskutečněním se. Aristotelovo stanovisko, že účel („k čemu co je“) předchází uskutečnění, se nazývá teleologie (z řec. telos - účel, cíl). Účelné je tedy i uspořádání přírody i celého kosmu. Pro zájemce: Vztah duše a těla je stejný jako vztah formy a látky. Duše sídlí v srdci („nebývá bez hmoty“), je formou, příčinou živého těla, zdrojem pohybu. Jako Bůh je nejvyšší formou světa, je duše nejvyšší formou a entelechií živého těla. Rozlišuje duši rostlinnou, živočišnou a lidskou. Jen lidská duše je obdařena rozumem. Rozum je formou lidské duše. Průvodce studiem: Dospěli jste na konec druhé velmi obsažné kapitoly. Věřím, že Vás zaujaly některé citace z původních textů. Mohu jen doporučit četbu celého původního filozofického díla. Pokud se ve filozofii více orientujete, vidíte, že přestože základní filozofické otázky byly položeny již ve starém Řecku, nejsou dodnes zcela vyřešeny. Filozofické otázky lze totiž řešit na různých úrovních poznání. Možná, že je obecně, tím mám na mysli navždy a pro všechny, ani vyřešit nelze, neboť to by předpokládalo stejnou obecnou způsobilost je řešit. Pokud taková obecná způsobilost není, můžete filozofické otázky vždy řešit a svým způsobem vyřešit individuálně. Nejde o sobectví, ale o jedinou možnost, jak skutečně něco poznat. Nikdo jiný za nás přímo, osobně nic nepozná. Doufám, že v tomto se mnou souhlasíte. V každém případě jste vykonali kus práce a do studia další kapitoly se pusťte nejdříve zítra.

Představa Prvního Hybatele, formy všech forem, příčiny příčin

Entelechie znamená cíl pohybu, dokončení procesu, naplnění účelu


35

Sebekontrolní otázky: - Z čeho vznikl svět podle vyprávění Hésioda? - Co je nejtěžší podle Tháleta? - Co je to tetraktys a jaké významy má u Pýthagora číslo 10? - Co znamená „logos“ u Hérakleita? - Jak dokazuje Parmenides, že nejsoucno nemůže existovat? - Popište, co rozumí Démokritos pojmy „prázdno“ a „atom“. - Co je pohyb podle Aristotela? - Vysvětlete význam pojmu metafyzika. Shrnutí: - Mytologie je svéráznou formou vyjádření světového názoru starověké společnosti. Podává fantastický odraz skutečnosti, neboť popisuje bohy, legendární hrdiny a události. - Odpovědi na Tháletovu otázku po prazákladě světa: Anaximénes řekl, že vzduch. Anaximandros tvrdil, že apeiron (neomezené). Pro Pýthagora je to číslo, pro Hérakleita oheň, pro Empedokla čtyři živly: vzduch, oheň, voda a země. Pro Anaxagora nekonečně množství částic. Pro Platóna jsou to ideje. A konečně pro Leukippa a Démokrita jsou to atomy. - Pýthagorás se domníval, že to, co nemá tvar (to, co je neurčité - apeiron), vlastně ani není, neboť se nedá nijak vymezit a navzájem odlišit od jiných věcí. Každé jsoucno je vytvarováno, má tedy svou hranici, mez (peras). Tato hranice, která má vždy svůj měřitelný rozměr, je vyjádřitelná číslem. - Leukippos a Démokritos navázali na Anaxagora a učinili kompromis mezi zdánlivě neslučitelným učením Parmenida a názory Hérakleitovými. Zachovali neměnnost a věčnost eleatského bytí v podobě nedělitelných a věčných atomů a zároveň respektovali Hérakleitův pohyb. - Vztah mezi smyslově vnímatelným světem a Platónovým světem idejí: Svět jevů je světem, který vnímáme našimi smysly vnímání (zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem). Smysly vnímáme v jevech neustálé změny, neustálé vznikání, proměny a zánikání. Svět jevů se nám jeví - zdá se, jde o oblast zdání. Svět idejí podle Platóna: Uvědomováním si obrazů (ídejí) vnímáme to, co je stálé, neměnné a je základem jevů. Uvědomováním si světa idejí realizujeme pravé poznání v oblasti ducha, nazíráme pravou Skutečnost duchovního světa. - Jádro Aristotelovy filozofie tvoří metafyzika, věda o tom, co je za fyzikou (tehdy řec. fysis znamená celou přírodu). Pojednává o pravých počátcích bytí (jsoucna), o vlastnostech bytí a o prvotním hybateli. Řeší zde vztah bytí a dění, čili co stálého je za proměnlivostí jevů. Každá věc je složena z látky a tvaru. Pohyb je proces, v němž látka nabývá formy.


36

Řešení úkolů: 1: Thalétovská otázka v oblasti filozofie Já zní :“Kdo jsem já?“ 2: Možný popis: Nús je nejjemnější ze všech věcí a nejčistší, má o všem všechno poznání. 3: Například koloběh vody v přírodě nebo koloběh minerálních prvků v přírodě. Pojmy k zapamatování:

- Tháletova otázka - chaos, kosmos, logos, apeiron, živly - peras, atom, metafyzika - Porfyriův strom - Platónovo podobenství o jeskyni

Výroky k zapamatování: Anaxagorás o duchu: “Je nejjemnější ze všech věcí a nejčistší, má o všem všechno poznání.“ Anaximenés o vzduchu: “´Jako naše duše,´ praví, jsouc vzduchem námi vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět.“ Hérakleistos o harmonii: „Hérakleitos říkal, že se protivné shoduje a že z neshodného je nejkrásnější harmonie.“

Filozofie a vědy o přírodě ve 20. století

37

3 Filozofie přírody v období nového věku Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování a provedení všech cvičení byli schopni:

- uvést vybraná renesanční pojetí filozofie přírody - popsat vybraná porenesanční pojetí filozofie přírody - vysvětlit vybrané myšlenky filozofie přírody z uvedených období

Průvodce studiem: Třetí kapitola, která je rozsahem či počtem pojmů snazší než ostatní kapitoly, Vám ukáže filozofii přírody ve světle renesance a v době po renesanční. Z historického hlediska tak míjíme středověkou filozofii, která se filozofii přírody příliš nezabývala. V textu jistě najdete místa, kde renesanční filozofie přírody vychází z řecké antické filozofie i tam, kde na to neupozorňuji. Studijní text však není míněn jako úplný historický přehled filozofických názorů na přírodu, ale spíše by Vás měl motivovat k samostatnému tvořivému myšlení a poznání. Jsou zde proto zařazeny pasáže z hermetické filozofie, která vidí svět jako živý celek a odhaluje přímé zření skutečnosti (G. Bruno, F. Schelling). Delší citace původních textů jsou zde označeny jako příklady. Pokud se období renesance vymezuje 14.-16. stoletím, tak R. Descarta již řadím do porenesanční filozofie. Interpretace jeho dualistického pojetí světa jako hmoty (těla) a ducha (mysli) tvoří jeden ze základních pilířů pro tzv. mechanistický světový názor, kterému je věnována 4. kapitola textu. Proto věnujte pozornost nejen zmíněným „zřením podstaty světa“, ale také logice Descartovy filozofie. Kapitolu byste měli zvládnout za 3 hodiny.

3.1 Filozofie přírody v období renesance

Renesanci čili „znovuzrození“ člověka známe jako průzračný umělecký styl. Je to také období 14. až 16. století, ve kterém v Evropě probíhají velké duchovní a sociální proměny. Jejich výrazem jsou humanismus (návrat k člověku), reformace (náprava víry) a renesanční filozofie. Renesanci lze celkově charakterizovat jako objevné hledání nových možností týkající se člověka, společnosti a přírody, a také jako nastolení nového životního stylu. Pojetí renesančního života lze vystihnout několika pojmy: 1. naturalismus (z lat. natura - příroda) vztah k přírodě, odmítání askeze. Zahrnuje také senzualismus (empirická zkušenost, smyslovost). 2. panteismus (z řec. pan - vše a theos - bůh) spojení nebo ztotožnění přírody s Bohem. 3. Individualismus a antropocentrismus (člověk je tématem umělců i filozofů). Stává se středobodem vesmíru (G. Bruno). Je tvůrcem svých dějin (sociální teorie). Zodpovídá vnitřně za svoji víru (reformace). 4. Racionalismus čili rozumové ovládnutí společnosti.


38

3.1.1 Mikuláš Kusánský

Filozofické myšlení Kusánského je nedůsledným panteismem se zajímavými dialektickými rysy. Vychází z pojmu nekonečnosti a vymezuje tři základní (ontologická) jsoucna: 1. Bůh je absolutní nekonečno, je sloučením všech myšlenkových protikladů. Bůh je a není, je nejmenší i největší apod. Kusánský užívá řady matematických příkladů. 2. Svět, vesmír je odvozené nekonečno. Je to nekonečno složené, plné vztahů. 3. Jednotlivé věci jsou konečné. Prvé a třetí jsoucno nejsou v přímém vztahu. K jejich spojení dochází prostřednictvím univerza, vesmíru. Skutečnost se zavinuje a rozvinuje (v Bohu). Určitost a konečnost aristotelovského vesmíru mizí. Vesmír je nekonečný, má střed všude a obvod nikde, a vše v něm je v relativním pohybu. Je protikladem božské nekonečnosti, tj. konkrétní nekonečno. Žádné jsoucno není opravdu jsoucí, tj. tak a ne jinak se sebou identické a přesně poznatelné, údělem všeho je relativnost a nepřesnost. Základem všeho bytí je možnost (potentia). Splývání protikladů vysvětluje pomocí matematiky, kromě níž „nemáme v naší vědě nic hodnověrného“ a „bez čísla nelze vytvořit nic“. Příklad : Kusánský navazuje na pýthagorejskou číselnou mystiku: „Je známo z matematiky, kde se dřívější poučky dají převádět na první a nejznámější předpoklady snáze, pozdější poučky však obtížněji, protože to jde jenom prostřednictvím jenom oněch dřívějších. Každé bádání tedy probíhá ve snadném nebo obtížném vztahování k něčemu nekonečnému, jež se jakožto nekonečné vymyká jakémukoliv poměřování a je neznámé. Protože každý poměr znamená v jistém smyslu shodnost a zároveň v jiném odchylku, nelze jej pochopit bez číselného vztahu. Číslo tedy v sobě zahrnuje veškerou poměrnost. Tedy netoliko v kvantitě vládne číslo, nýbrž ve všem, co se nějakým způsobem podstatně nebo nahodile shoduje nebo liší. Proto zřejmě Pýthagorás tvrdí, že se všechno ustavuje a poznává pomocí čísel.“ (O učené nevědomosti) Pro zájemce: Podle Kusánského prochází poznání vesmíru - boha čtyřmi stupni: smyslovým vnímáním, úsudkem (myšlením, které rozlišuje protiklady), rozumem (intelektem, který je srovnává) a intuicí, která vidí jednotu protikladu v absolutnu, ve splynutí konečna s nekonečnem. Člověk nemůže zprostředkovaně - logickou úvahou (diskurzívním rozumem) dosáhnout absolutna, přestože může pronikat (poznávat) stále dál. I když absolutno nemůže pochopit, poznává rozumem (intelektem) alespoň fakt a příčinu této nemožnosti. (Ví, že absolutno lze poznat jedině přímo intuicí.) Nevědomost, ke které rozum (intelekt) nakonec vede, je tedy vědecky zdůvodněná tzv. učená nevědomost (docta ignorantia). Shodu protikladů (coincidentia oppositorum) nelze poznat myšlením, ale jakýmsi dialektickým rozumem, zahrnující mystické nazírání a intuici. Kusánský ukázal vesmír a svět jako objekt vědy, na který lze použít matematiku. Znovu vzkřísil hypotézu o pohybu Země ještě před vznikem

Skutečnost se zavinuje a rozvinuje

Základem všeho bytí je možnost (potentia)

Kusánský vskřísil hypotézu o pohybu Země


39

heliocentrické teorie Mikuláše Koperníka. Jeho filozofie má epochální význam pro filozofy a vědce nového věku.

3.1.2 Hermetická filozofie a Giordano Bruno.

Co znamená renesanční hermetická filozofie? Je to filozofie, která sdružuje („uzavírá“) do jednoho celku empirickou přírodovědu, poezii, víru i filozofii a podněcuje k celistvému chápaní světa na podkladě mystiky i realismu. Renesanční myslitelé-hermetici a umělci-géniové viděli v přírodě živý celek vyrostlý jakoby z božských kořenů. Podporovali obrat ke světu a jeho zkoumání v rámci duchovních a mravních povinností. Byli inspirováni (vedle neznámých děl z antiky) spisy připisovanými bohu Hermovi („Corpus Hermeticum“), které se dostaly do Evropy v 15. století a vzbudily mimořádnou pozornost. Nejvýznamnějším hermetikem byl učenec-filozof Giordano Bruno, jehož filozofie se stala vrcholem renesanční přírodní filozofie. Brunova filozofie vychází zřejmě z jeho vlastní mystické zkušenosti, která je podporována filozofii pýthagorejců a novoplatoniků a také filozofií Empedokla a Anaxagora (viz kap 2). Bruno ztotožňuje Boha s přírodou a, ještě důsledněji než Kusánský, potvrzuje nekonečnost přírody samé. Bruno popisuje vesmír svou vědeckou intuicí a básnickým citem. Neklade důraz na faktické vědecké znalosti (Galileo kritizoval jeho matematické chyby). Naopak podstatným shledává vidění světa jako jednoty jednoho vše obsáhlého celku. Zásadní myšlenky uvádí Bruno ve svých filozofických dialozích, ze kterých jsou následující citace - příklady: Příklad : Popis principu jednoty překračuje veškerou logiku. „Je tedy vesmír jediný, nekonečný, nehybný. Jediná pravda, pravím, je absolutní možnost, jediná skutečnost, jediná forma neboli duše, jediná hmota neboli těleso, jediná věc, jediné jsoucno; jediné je to, co je největší a nejlepší. Tento celek nemůže býti pochopen; je neohraničitelný a neukončitelný, proto bez hranic a konce a tím bez pohybu. Nepohybuje se v prostoru, vždyť mimo něj není ničeho, kam by se přemístil, neboť je vším. Nevzniká, protože není jiného jsoucna, jehož by si mohl žádati, jež by mohl očekávati, když má všechno bytí. Nepomíjí, neboť není jiného jsoucna, v něž by se změnil, když je totéž, co všechny věci. Nemůže se zmenšit ani zvětšit, neboť je nekonečný a nic se k němu nemůže přidat, stejně jako se nedá z něho nic ubrat, neboť nekonečné nemá poměrných částí. Nelze jej změnit v jiné uspořádání, neboť nemá vedle sebe nic vnějšího, od něhož by mohl nějak utrpět a co by jej poškodilo. Protože také spojuje všechny protiklady ve svém bytí, v jednotě a harmonii a nemůže míti žádného sklonu k jinému, novému bytí, nebo třeba k něčemu jinému a k jinému způsobu bytí, nemůže býti podroben změně v jakékoli vlastnosti, nemůže míti nic, co si odporuje a co je rozdílné, co by jej mohlo znepokojovati, neboť v něm je vše v souladu. Není hmotou, protože není ani utvářen, ani tvárný, není ohraničen ani ohraničitelný. Není formou, neboť ničemu jinému nedává ani tvar, ani podobu - vždyť je vším, je tím největším, jediným, je univerzem. Není ani přístupen měření, ani není mírou. Neobsahuje sebe sama,

Vesmír je jediný, nekonečný a nehybný

Vrchol renesanční filozofie přírody

Brunova filozofe vychází z jeho vlastní mystické zkušenosti


40

neboť není větší sebe sama. Není v sobě obsažen, neboť není menší sebe sama. Nelze jej srovnávati, neboť není „tím“ a „oním“, ale jediné a totožné.“ „Není to nemožné, nýbrž je to nutný závěr, že to, co je nejlepší, největší, nepochopitelné, je veškerenstvo, že je všude, ve všem; neboť jakožto jednoduché a nedělitelné může býti vším, všude a ve všem. A neříká se bez příčiny, že Zeus všechny věci vyplňuje, že obývá ve všech světech vesmíru, že je středem všeho, co má bytí, že je jediný ve všem a tím, který vše sjednocuje. Je vším, zahrnuje v sobě vše jsoucí a způsobuje, že vše je ve všem.“ (O příčině, principu a jednom, dialog pátý) Pro zájemce: Uvedené vymezení Jednoty, jednoho všeobsahujícího principu (neosobního Boha či přírody), je v podstatě totožné s popisy Jednoty v indické filozofii advaita védanty, jak jsou uvedeny v Upanišadách. Tam se jednotící, všeprostupující princip nazývá „brahma“ nebo „To“. Filozofie advaita védanta uvádí také návody, jak s tímto principem Jednoty splynout - dosáhnout stavu jógy – sjednocení (viz str. 14). Příklad : Prvotní hybatel není potřeba. „K rozlišení toho, co hledáte, si musíte za prvé povšimnouti, že veškerenstvo, je-li nekonečné a nehybné, nepotřebuje, aby se pro ně hledal zdroj pohybu. Za druhé, ač jsou v něm obsaženy světy v nekonečném počtu, podobné zeměkouli, ohňům a jiným druhům těles, jimž říkáme hvězdy, všechny se pohybují působením vnitřního principu, jímž je jejich vlastní duše, jak jsme na jiném místě dokázali. Je proto zbytečné pátrati po něčem vnějším, co by je uvádělo do pohybu. Za třetí tato světová tělesa se pohybují v éterickém prostředí a nejsou o to více připevněna nebo přibita k nějakému jinému tělesu nežli naše Země, která je jedním z nich, a o níž je přece dokázáno, že se následkem vlastního životního instinktu otáčí kolem svého vlastního středu, a to více než jedním způsobem, a k tomu obíhá kolem Slunce. Když předešleme podle svých principů takové připomínky, nejsme nuceni dokazovati ani aktivní, ani pasivní pohyb intenzivně nekonečné síly, neboť i to, co se pohybuje, je nekonečné a pohybující duše i pohybované těleso splývají v jedno, v jeden konečný subjekt v každém tom světovém tělese.“ (O nekonečnu, univerzu a světech, dialog první) Z citace je zřejmé, že monistická filozofie nepotřebuje prvotního hybatele, který uvede vesmír (věci) do pohybu (jak je tomu u Aristotela), ale že světový pohyb (změna, tvorba) je obsažen (skrytý, zavinutý, imanentní) v tom, co se má pohybovat. Příklad : Tělesa jsou složena z živlů. „ … jsem toho názoru, že je jedno bytí, které obsahuje v sobě všechna obrovská tělesa a ústrojí, jež vidíme v nesmírném prostoru, jako by tam byla rozseta a rozptýlena. Každé z těchto těles - hvězdy, světy, věčná světla - je složeno z toho, čemu říkáme země, voda, vzduch, oheň.“ (O nekonečnu, univerzu a světech, dialog třetí)


41

Bruno přijímá Empedoklovo učení o živlech jako základních prvcích výstavby těles. V hermetickém pojetí si však nemůžeme představovat živly pouze tak, jak je vnímáme pomocí smyslů, ale také jak je vnímáme myšlením (rozumem), věděním (intelektem) a intuicí (přímým zřením). Například oheň lze chápat jako světlo, vědomí, pochopení (vyjasnění), energii, teplo, proměny (plápolání), atp. Úkol pro zájemce: Pokuste se popsat živel vodu na všech úrovních poznání, které znáte. Řešení úkolu pro zájemce: Voda symbolizuje: na úrovni vědomí snění, fantazii, astrální cestování; na úrovni myšlení jde o změny mysli - city a pocity (emoce); na hmotné úrovni jde o všechny tekutiny ve vesmíru i v tělech živých bytostí. Nyní si můžete zkombinovat živel oheň a vodu (vřelá voda - vřelé city, atd.) nebo podobně rozvinout pojetí zbývajících dvou živlů. Můžete tak lépe pochopit, co znamená popisovat realitu pomocí teorie živlů. Příklad : Existuje pátý živel - éterický prostor - éter. „Vedle těchto čtyř živlů existuje nezměrný éterický prostor, v němž se vše pohybuje, žije a vegetuje. Tento éter nejen pojímá všechno, ale také všechno prostupuje; obyčejně, když je ve vnitřku složených látek (stvoří jejich složku), říká se mu vzduch, což je ovzduší plné výparů v okolí vod a v pevnině zemské, jak je uzavřen mezi nejvyššími horami; je schopen tvořit husté mraky a rozpoutati se v bouřlivé jižní a severní větry. Ale je-li čistý a netvoří-li součást ničeho složeného, je prostorem a prostředím, v němž se složené těleso pohybuje a víří, nazývá se správně éter; toto slovo je odvozeno z řeckého, značícího běh. Ačkoliv je to v podstatě totéž jako to, co provívá nitro Země, má nicméně tam jiné jméno: tam, kde nás obklopuje, se mu říká vzduch; ale pokud jistým způsobem tvoří složku nás samých a najde se v plicích, cévách a jiných dutinách nebo pórech, nazývá se duch. V blízkosti studených těles se zhušťuje v páru, ale kolem nejžhavějších hvězd se zřeďuje v jakýsi plamen. Smysly jej nevnímáme, není-li spojen s nějakou hutnou hmotou a nevzplane-li působením žáru ohně. Proto nemá éter, ačkoliv je něco zvláštního pro sebe, určitých kvalit, ale přijímá je podle toho, jak mu je podá okolní hmota a přenáší je svým způsobem v široké daleké okolí vlivem aktivních principů. (O nekonečnu, univerzu a světech, dialog pátý) Otázky k zamyšlení: Může být (existovat) éterický prostor sám o sobě, aniž by obsahoval některý další živel? Co v poslední citaci znamená pojem duch? Může to být dech jako životní energie (vitalita), nebo spíše vědomí? Z uvedených citací je zřejmé, že Brunovo pojetí světa jako absolutní Jednoty nelze pochopit rozumem (intelektem), ale jeho přijetí je třeba zažít na jemnější úrovni vnímání (intuicí, přímým vhledem).

3.1.3 Theoprastus Bombastus Paracelsus

Dalším významným renesančním přírodovědcem a hermetikem je Theoprastus Bombastus Paracelsus. V jeho koncepci filozofie přírody jsou propojeny bohaté znalosti získané na základě zkušeností (empirické znalosti) s duchovně-magickými předpoklady. Jako jeden z prvních na počátku novověku prosazoval myšlenku o znalostech na základě zkušenosti za základ každého vědeckého poznání. Byl hloubavým lékařem a zabýval se alchymií. Snažil se

Pátý živel – éterický prostor, v němž se vše pohybuje, žije a vegetuje

Paracelsus byl přírodovědcem, hermetikem, lékařem, alchymikem


42

přeměnit lékařství a chemii ve vědu, a tím inspiroval své následníky. Věřil v sílu rozumu a vyzýval lékaře a učence, aby nestudovali svaté knihy, ale samu přírodu. Podle Paracelsa je vesmír (svět) založen na pralátce vytvořené Bohem a je samorozvíjejícím se celkem. Vychází ze starověké hermetické teze o jednotě mikrokosmu (člověka) a makrokosmu (vesmíru). Člověk je ve smyslu hermetické jednoty schopen poznat přírodu (makrokosmos) prostřednictvím sebe sama (mikrokosmu). V oblasti mystiky inspiroval zejména Jakoba Böhma. Úkol 1: Zformulujte konkrétně (jinak, tak aby ji bylo možné lépe pochopit) tezi o jednotě mikrokosmu a makrokosmu, člověka a vesmíru. (Řešení je na konci kapitoly.)

3.2 Filozofie přírody po renesanci

3.2.1 Francis Bacon a ovládnutí přírody

Je považován za zakladatele experimentální vědy novověku. Základ poznání viděl v empirii (zkušenosti) a v induktivní metodě (od dílčích poznatků k závěrům). V práci „Novum Organum“ (Nový nástroj) zkoumá předpoklady rozumu a poznání. Soudí, že poznání omezují chyby. Překážky v myšlení nazývá idoly:

1. Idoly jeskyně jsou předsudky vznikající vlivem naší individuality. 2. Idoly kmene jsou předsudky celého lidského rodu; posuzujeme věci

„lidsky“, místo abychom usilovali o objektivně věcné stanovisko. 3. Idoly tržiště vznikají ve společenském styku, neboť si nevážíme slov. 4. Idoly divadla přecházejí z generace na generaci. Přebíráme názory

autorit, ač jsou vymyšlené jako divadelní hry. (Sám však nebyl důsledný; neuznal například heliocentrismus.)

Vědu a poznání považoval za základ rozvoje společnosti. Vesmír už není pouhým zrcadlem odrážejícím velikost člověka. Vytrácí se kontemplativní (rozjímavé a meditativní) pojetí poznání; prvořadá je praktická účinnost. Přírodu lze nejen využít; lze ji donutit, aby své síly uvolnila pro nás. „Vědění je moc“ říká Bacon v nových sociálních souvislostech. A protože užitkem vědy je technika, stává se toto pojetí zdůvodněním rozvoje průmyslu. Osvícenecká a technologická představa pokroku dodnes vychází z Baconových tezí:

1. Organizace vědy je společensky nutná. 2. Přírodu člověk ovládá a využívá. 3. Neustálý sběr dílčích faktů je jedinou správnou metodou poznání.

V dalších kapitolách si uvědomíme důsledky, ke kterým vede uplatňování těchto stanovisek a jejich kritiku.

Člověk je schopen poznat přírodu prostřednictvím sebe sama

Vědění je moc Přírodu lze donutit, aby své síly uvolnila pro nás


43

3.2.2 René Descartes - dualismus ducha a hmoty

V metodě poznání vychází z jediné jistoty, kterou vidí v pochybování. Jestliže pochybuji, tedy myslím, říká Descartes. Jestliže myslím, tedy jsem - „Cogito, ergo sum“. Základ poznání chápe v sebejistotě já. Jestliže jsem, tedy platí i má původní výchozí myšlenka - Bůh je nekonečná vševědoucí bytost. Odkud se bere tato idea? Je mi dána, vrozena Bohem. Bůh musí být pravdivý, jinak by nebyl dokonalý. Zdrojem omylu jsme my. Metoda skepse však umožňuje, abychom přijímali jasně a zřetelně (clare et distincte) správný obraz světa. Obraz světa podává v „Meditaci o první filozofii“. Jsoucno tvoří podle Descartovy výrazně dualistické filozofie dvě na sobě nezávislé podstaty (substance), duchovní a hmotná. Duchovní substance (res cogitans - věc myslící) je bytím nezávislým, soběstačným. Res cogitans je činný duch, myšlení, chápaný šířeji než dnes, neboť zde patří i cítění a vnímání, takže se spíše blíží k našemu pojmu vědomí. Důkaz její existence je právě v sebejistotě našeho myšlení. Hmotná substance (res extensa - věc rozprostraněná) se rozkládá v prostoru. Jde o říši těles (hmoty) - přírodu, jejíž vlastností je rozlehlost, a proto ji lze vyjádřit geometrickými pojmy. Hmotou jsou tedy jen prostorová tělesa. Takovou hmotnou přírodu (fyziku) lze rekonstruovat pomocí tří základních pojmů: pomocí rozprostraněnosti, pohybu a klidu. Nad oběma substancemi je ovšem ještě takzvaná neomezená substance - Bůh. Bůh je nekonečná substance, která ke své existenci nepotřebuje vůbec nic a která je také příčinou sebe sama. Descartovo pojetí boží bytosti je v tomto případě spíše důsledkem potíží dualismu než vyhraněnou potřebou víry. Obě substance jsou navzájem protikladné. U živých bytostí jim odpovídá dvojice duch a tělo. Protože zvířata podle Descarta nemyslí, nemají ducha, jsou tedy jen jakési mechanické automaty, živé stroje. Uhodit do kláves varhan či do psa má stejný výsledek, zvuk. Otázky k zamyšlení: Chápete po vzoru Descarta údery do kláves varhan a do psa jako shodné? Tovární velkochovy zvířat z této myšlenky vycházejí dodnes. Co byste asi vnímali při návštěvě jatek? Descartes svým “obrazem stroje”, kterým vysvětluje živou a neživou přírodu, podává návod k mechanickému výkladu přírody, který je v podstatě dosud určující ve vědách o člověku (například v lékařství). Od mechanického vysvětlování jednotlivých funkcí zvířecího organismu už je jen krok k tvrzení mechanických materialistů 18. století (La Mettrie), že ani člověk není ničím víc než jemným a komplikovaný strojem. Otázka k zamyšlení: Cítíte se být jemným a komplikovaným strojem? Pokud ne, tak čím se lišíte od tohoto stroje? Jsou podle vás zvířata také jen stroje, které musíme bez pocitu soucitu zabíjet, abychom se nasytili (když kolem je dost jiné - rostlinné výživy)?

Res cogitans

Res extensa

Neomezená substance Bůh je příčinou sebe sama

Člověk je jemným a komplikovaným strojem

Jediná jistota je v pochybování Myslím, tedy jsem

Zvířata nemají ducha, jsou jen jakési živé stroje


44

Přestože je Descartes někdy považován za otce moderní filozofie, přinesl jeho metafyzický dualismus mnoho obtíží. Descartův význam je v pokusu postavit filozofii na pevnou samostatnou základnu a nalézt výchozí předpoklady (axiómy), které by byly stejně jisté jako axiómy matematické. Současníky Descarta byli: Blaise Pascal a Jan Ámos Komenský. Blaise Pascal, racionalita a víra. Descartův současník Blaise Pascal dospěl přes veškerý respekt k vědě a racio-nalitě k názoru, že racionální a matematické myšlení neuspokojuje skryté hlubiny našeho ducha, neodpovídá na ty nejpodstatnější otázky a pochyby. Odvážným činem je už sama víra. Vždyť nevíme, odkud přicházíme a kam jdeme. (Viz filozofické otázky v kapitole 1.) Říká, že “srdce má své důvody, o kterých rozum neví”. Jan Ámos Komenský a příroda. Současníkem René Descarta byl Jan Ámos Komenský, který se s Descartem osobně setkal. Komenský vychází z hlubokého prožitku víry, která mu je předpokladem vědění a moudrosti. Navázal na renesanční myslitele a chápe svět jako organický celek. Vidí mikrokosmos v člověku v úzkém vztahu ke světu, makrokosmu. V přírodě člověk může nejkonkrétněji a nejnázorněji poznávat obecné ideje, podle nichž vznikl (byl stvořen) svět. Přírodu proto nevidí jako mechanický celek, který lze popsat a vyložit pozorováním zvnějška. Komenský v ní vidí vzor pro člověka, výchovnou obrazovou knihu tvoření a řádu.

3.2.3 Benedictus Spinoza

Spinoza překonal Descartův dualismus myšlení a hmoty osobitou monistickou filozofií. Tvrdí, že existuje jen jedna substance, která má tu vlastnost, že je příčinou sebe sama. Touto jedinečnou, nekonečnou, soběstačnou a všezahrnující substancí je Bůh, jenž je obsažen ve všem. Je také přírodou - tvořivou přírodou. Spinoza ztotožňuje přírodu s Bohem (panteismus z řec. pan - vše a theos - bůh). Základní téze jeho učení zní: “Deus sive natura” - Bůh neboli příroda. Bůh neexistuje mimo přírodu, nad ní. Vše, co existuje, je Bůh a Bůh je vše, co existuje. Bůh je jako absolutně nekonečná bytost, substance, která na nás či v nás působí svými atributy (vlastnostmi, přívlastky). Substance má nekonečně mnoho atributů, ale rozumu jsou z nich dostupny dva - rozprostraněnost a myšlení. Tedy to, co Descartes nazývá substancemi, jsou pro Spinozu jen atributy. Pojmu atributu odpovídá pojem modu; modus je zvláštním a přechodným stavem substance a jejích atributů. Příklad : Ze Spinozova hlavního díla “Etika” zde uvádíme úvodní definice, ve kterých autor vymezuje význam zásadním pojmům své filozofie, a jeho vymezení definic, vět a jejich důkazů. Přísnou logikou zde Spinoza geniálně vysvětluje pojem příroda. Dílo je psáno matematickou (geometrickou) metodou - pomocí

Příroda je vzor pro člověka

„Bůh neboli příroda“

Pascal říká: “Srdce má své důvody, o kterých rozum neví.“

Descartův dualismus přinesl mnoho obtíží

Existuje jen jedna substance - Bůh, která je příčinou sebe sama, je ve všem a je přírodou


45

příčin emocí. “Definice 1. Příčinou sebe sama rozumím to, čeho esence v sobě zahrnuje existenci, neboli to, čeho přirozenost lze chápat jen jako existující. Definice 3. Substancí rozumím to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama, tj. to, k utvoření jehož pojmu není zapotřebí nějaké další věci. Definice 4. Atributem rozumím to, co rozum postihuje ze substance jako něco takového, v čem záleží její esence.” Úvod ke 3. části „Etiky“: “Příroda je stále jedna a táž a jedna a táž je i její vnitřní schopnost a moc k jednání. To znamená, že přírodní zákony a pravidla, podle nichž se vše děje a přechází z jedné formy v druhou, jsou vždy a všude tytéž, a tudíž také jednotlivé věci musí být chápány jedním a týmž způsobem, tj. prostřednictvím univerzálních zákonů a pravidel přírody.” Spinozova teorie poznání má racionální charakter. Člověk poznává svět především smysly, ale toto poznání je nespolehlivé. Pravdě bližší je rozumové poznání, je jen třeba ho dokázat. Nejbližší pravdě je intuitivní poznání, které se také opírá o rozum, ale není třeba jej dokazovat, neboť jeho pravdivost je zřejmá intuicí. Bůh je skrytou příčinou věcí. Věci však nastávají z vnějších příčin. Ve světě vládne příčinná (kauzální) nutnost - přírodní zákony. I my jednáme jako kámen vržený do vzduchu, který si “myslí”, že svobodně padá. V čem pak vlastně spočívá etika, není-li prostor pro rozhodování? Nutnost všeho směřuje k sebezachování. Jak působí nutnost v přirozenosti člověka? V člověku sice zápasí pudy a vášně, rozum je však uspořádává. Pro zájemce: Podle Spinozy je člověk přirozenou součástí přírody - Boha a má schopnost poznat svoji roli v přírodě, a tak dosáhnout své přirozenosti. Spinoza říká, že poznání své lidské role je dokonce nutností, aby člověk dosáhl svobody, tedy že “svoboda je poznaná nutnost”.

3.2.4 Gottfried Wilhem Leibniz a monádologie

Ve filozofii Leibniz vytkl Descartovi, že dostatečně nevysvětlil přírodní jevy. Proč je zvíře samo ze sebe činné? To nelze objasnit žádným mechanismem. Je to proto, že ve věcech jsou činné síly, takzvané monády. Ve svém stěžejním filozofickém díle „Monádologie“ považuje Leibniz za základ světa jednoduché (dále nedělitelné) duchovní substance - monády, které jsou navenek uzavřeny a současně spolu vytvářejí celek (vesmír) podle předzjednané, od Boha předem stanovené harmonie. Monády nejsou hmotné, ale duchovní jednotky bytí (jakési „atomy duchovního světa“). Dají se přirovnat k „nehmotnému automatu“ (každé tělo je „přírodní automat“). Množství monád je nekonečné. Monády jsou rovněž síly či silová centra (těleso není nic jiného než komplex silových center), a každá monáda je podle Leibnize originální, neopakovatelná, „nikde neexistují dvě stejné monády“. Každá monáda také představuje a odráží svým způsobem celý vesmír (univerzum), což vyjadřuje pluralistickou filozofií.

Monáda je činná síla

Smyslové poznání je nespolehlivé, přesnější je rozumové, nejpřes-nější intuitivní poznání

Ve světě vládne příčinná nutnost – přírodní zákony

Monády nejsou hmotné, ale duchovní jednotky bytí


46

Leibniz vychází z toho, že skutečnost se musí posuzovat analogicky, z živého na neživé. Proto všechny nejmenší jednotky čili monády jsou živé. „Celá příroda je plná života.“ Líčí to sugestivně: „Každý kus hmoty může být současně pojímán … jako rybník plný ryb.“ Analogii rozšiřuje i na duchovní oblast, neboť nižší řád (neorganický) je třeba vysvětlit řádem vyšším (organickým). V teorii vývoje vypracovává Leibniz schéma přechodu od neorganického světa k organickému. K podstatě ducha patří, že má představy a střídá myšlenky. Také monády mají představy a proměny. Základem vývoje všech monád je síla představy; monády představují různé stupně vývoje podle schopnosti představy. Existuje tedy souvislost mezi jednotlivými stupni. Otázka k zamyšlení: Jestliže každý člověk je individuální monádou, a zároveň vývoj každé monády závisí na síle představivosti, pak i vývoj člověka závisí na síle jeho představivosti. Nezáleží tedy na obsahu dané představy?

3.2.5 Fridrich Wilhelm Joseph Schelling

Romantický filozof Schelling přijímá jako základ svého uvažování filozofii totožnosti (identity). To znamená, že považuje podstatu přírody (objektu) a podstatu Já (subjektu) za totožné. Filozofii totožnosti nazývá Schelling vědění o vědění. Ptá se: Jak je možné, že v přírodě existuje duch (Já)? Duch (Já) je v přírodě možný jen proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha, a že příroda a duch jsou ve své hloubce totožné. Pro zájemce: Filozofií totožnosti je také jedna z nejstarších filozofií zaznamenaná ve staroindických Védách - filozofie advaita védanta (ze sanskrtu advaita - nedvojnost). I zde se hovoří o totožnosti Já (ducha), všechno je „Jedno“ v neosobním Já (brahma paramátma), „všechno je Já“. Já se zde rozumí neosobní, všeprostupující, věčné, nehybné bytí či vědomí. Logikou zcela nepochopitelné Já jako bytí – vědomí je i není ve všech věcech, tvoří i netvoří všechny věci. Zážitek „Jednoty bytí“ jistě nelze popsat v běžných termínech našeho jazyka. K přesnějšímu přiblížení mystických zážitků (tzv. mimořádných stavů vědomí) slouží staroindický jazyk sanskrt, ve kterém jsou také sepsány Védy. Schelling ve svém filozofickém vývoji od filozofie přírody dospěl k náboženství a mystice. Jeho nejdůležitější dílo nese název „Systém transcendentálního idealismu“. Příklad : Citace prvních odstavců z díla „Systém transcendentálního idealismu“. (Výbor z díla, překlad M. Sobotka, Praha : Svoboda, 1977, str. 158) 1. „Všechno vědění spočívá na shodě objektivního se subjektivním. Neboť víme jen pravdivé; pravda však obecně vyplývá ze shody představ s jejich objekty“ 2. „Souhrn všeho pouze objektivního v našem vědění můžeme nazývat přírodou. Souhrn všeho subjektivního se naproti tomu nazývá Já neboli inteligence. Oba tyto pojmy jsou vzájemně protikladné. Inteligence je původně pojímána jako pouhá představivost, příroda jako to, co je představitelné, ono jako vědomé, toto jako nevědomé. Nyní však je v každém vědění nutné

Příroda je totožná s Já

Monády jsou živé

Monády jsou stupně vývoje podle schopnosti představy


47

vzájemné setkání obojího (vědomého a toho, co je o sobě nevědomé). Úkolem je pak vysvětlit toto setkání.“ 3. „Ve vědění samém, pokud vím, je objektivní a subjektivní sjednoceno tak, že nelze říci, kterému z nich připadá priorita. Není zde žádné první a žádné druhé, obojí jsou současně jedno. Pokud chci tuto identitu vysvětlit, musím ji mít už uchovanou. Abych ji vysvětlil, musím, protože mi kromě oněch dvou faktorů vědění (jako vysvětlujícího principu) není nic dáno, nutně preferovat jeden z nich před druhým, vyjít z jednoho, abych z něj mohl přejít k druhému; z kterého z obou vycházím, není úkolem určeno.“ Filozofii totožnosti tak dělí Schelling na dvě cesty (části): na transcendentální filozofii, která začíná zkoumáním subjektu (Já) a dospívá k tomu, že objektivní příroda je duchovní podstaty, a na filozofii přírody, která začíná zkoumáním objektivního (přírody), a dospívá k tomu, že podstata subjektivního je přírodě analogická . Obě cesty jsou obsaženy v každé věci, jevu a procesu. Jsou v podstatě identické. Pro zájemce: Objektivní nechápe Schelling jako něco, co existuje mimo a nezávisle na vědomí (subjektu), ale považuje objektivní za neuvědomělý stav subjektivního. Celý svět je podle něj produktem absolutního rozumu, jenž neustále tvoří a vytvořené nazírá, je souhrnem představ tohoto rozumu. Příklad : Pokračování výše uvedené citace: 4. „ ... Úkol pojímá přírodu čili objektivní jako první. Je to bezpochyby úkolem přírodovědy, která činí totéž. … Má-li všechno vědění současně dva póly (subjekt a objekt, pozn. aut. textu), které se vzájemně předpokládají a vyžadují, musí se hledat ve všech vědách; proto musí být nutně dvě základní vědy a musí být nemožné vyjít z jednoho pólu, aniž by se nedošlo k druhému. Nutná tendence vší přírodovědy je tedy z přírody dospět k inteligentnímu. To a nic jiného je základem snahy zavést do přírodních jevů teorii. Nejvyšším zdokonalením přírodovědy by bylo dokonalé zduchovnění všech přírodních zákonů v zákony nazírání a myšlení. Fenomény (materiální) musí zcela zmizet a zůstat jen zákony (formální) … Nejvyššího cíle, stát se sobě zcela objektem, dosahuje příroda teprve nejvyšší a poslední reflexí, která není nic jiného než člověk, nebo obecněji to, co nazýváme rozumem, kterým se teprve příroda vrací úplně do sebe samé a kterým se stává zjevným, že příroda je původně identická s tím, co je v nás poznáno jako inteligentní a vědomé. To by mělo být postačující k důkazu, že přírodověda vykazuje nutnou tendenci učinit přírodu inteligentní; právě touto tendencí se stává filozofie přírody, která je jednou ze dvou základních věd filozofie.“ Otázka k zamyšlení: Jak lze rozvíjet přírodovědu s vědomím cíle, který spočívá v jednotě s ní, v jednotě studujícího subjektu (vědce) s objektem (nevědomou přírodou)? Znáte nějaké přírodovědce, kteří z tohoto pohledu studují (nebo studovali) přírodu?


48

Tajemství jednoty ducha a přírody lze intelektuálně jenom tušit, avšak je ho možné zažít přímým zřením (intuitivně). Jen umělecké dílo může tajuplnou jednotu zobrazit v dokonalé formě. Právě takové umění nám nabízí Schelling. Poznámka o umění ve filozofii: Umění je pravým a věčným nástrojem filozofie. Pro filozofa, který zná i nezná mystické stavy jednoty, je tím nejvyšším, neboť mu umožňuje nahlédnout do tajemství jednoty bytí člověka a přírody, které se běžně jeví jako oddělené. Jako příklad uvádíme Schellingův básnický obraz. Příklad : Schellingův romantický umělecký (básnický) popis přírody a ducha v ní je zároveň tajemstvím jednoty ducha a přírody. Příroda „se před zákonem sklonit musí a u mých nohou spočinout si. Byť obří duch se uvnitř chvěl, už ve svých smyslech dohořel, pancířem těsným udušený, a nerozrazí pevné stěny žaláře, ve kterém křídla vzpjal a mocně vzdul se, mocně vstal, touže se poznat v tom, co žije, i ve věcech, jež smrt už skryje. Přivykne časem omezení, a nahlédne, čím je, čím není. Ať trpaslíku podobá se, on krásných tvarů nabyl zase, A říká se mu dítě lidí, ten obří duch sám sebe vidí. Sen přeúzkostný se mu zdává, procitnuv sebe nepoznává, Sám sebou zdiven úžas cítí, že mohl se tak proměniti. Ó kéž by mohl tak jak dříve v přírodě rozpustit se širé, Však jednou z ní už vytržen, nemůže znovu prchnout ven, A provždy stísněn, provždy tam, ve vlastním světě stojí sám. Byť přízraky ho děsí, může však hrdě pronést k sobě: Nuže, Jsem bůh, pro něhož všechno tu je, duch, který všechno prostupuje, Od prvních pudů temných sil k šťávám, jež život vyronil, Kde látka v sílu přelévá se, kde první poupě pučí zase, Kde paprsek z nového světla vzlet a tisícem svých očí svět Pronikl nocí, nové stvoření, jež den i noc a nebe promění V myšlenku mladé síly, v jas zmládlá příroda se stvoří zas, Ve věčné střídě překážek a snah je tepem, silou, žitím v proměnách.“ (Störig, H. J. Malé dějiny filozofie, str. 328) … Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma. Ale kdyby hádanka byla vyřešena, poznali bychom v ní odyseu ducha, který v čarovném bludu hledaje sebe sama prchá před sebou; neboť skrze svět našich smyslů prosvítá - jako skrze slova jejich smysl, jako poloprůzračnou mlhou - země obraznosti, po níž toužíme. (tamtéž, str. 329) Schelling vychází z předpokladu, že přírodě můžeme porozumět jen tehdy, předpokládáme-li, že není jen mrtvým mechanickým nakupením atomů, ale jednotným celkem, jehož podstatou je živoucí prasíla. Příroda je nekonečná

Mystické stavy a umění

Příroda je nekonečná činnost


49

činnost. Jeho učení o přírodě obsahuje i myšlenku vývoje, protože nevědomá příroda předchází vzniku vědomí v člověku; přechod k vědomí probíhá celou řadou vzestupných vývojových stupňů. Vlastnosti a zákonitosti přírody chápal dialekticky (v jednotě protikladů). Zdrojem pohybu a příčinou všech změn v v přírodě je podle něj vzájemný boj protikladných sil a vlivů. Průvodce studiem: Jste na konci 3. kapitoly věnované renesanční a porenesanční filozofii. Poznali jste z určitých pohledů nejvýznamnější filozofické přístupy dané epochy. Například myšlenky F. Bacona a R. Descarta měly zásadní význam pro vznik a utváření materialistické a mechanistické vědy, kterou postupně rozvíjeli další myslitelé a přírodovědci jako například I. Newton, G. Galilei, J. Kepler a další. Tím jste se připravili pro studium následující kapitoly, ve které je podrobněji zformulován „klasický“ vědecký způsob vidění světa. Než se k ní ovšem dostanete, máte vypracovat svůj první korespondenční úkol (Práci opravovanou tutorem - POT). Nebojte se tvořivosti a rozvíjejte v něm také vlastní názory - komentáře. Pak je to ta správná tvořivá a zároveň kritická filozofie. Sebekontrolní otázky: - Charakterizujte období renesance. - Kdo je považován za zakladatele experimentální vědy novověku? - V čem tkví základní metody experimentální vědy novověku? - Stručně popište obě základní substance dualistické filozofie R. Descarta. - Jak nazývá R. Descartes ve své dualistické filozofii substanci, která je nad hmotnou i duchovní substancí? - Co je příčinou neomezené substance u B. Spinozy?

Vývoj vědomí jde po stupních


50

Shrnutí: - Charakteristika renesance čili „znovuzrození“: Naturalismus - vztah k přírodě, odmítání askeze, zahrnuje také senzualismus (empirická zkušenost). Panteismus spojení nebo ztotožnění přírody s Bohem. Individualismus a antropocentrismus. Člověk je tématem umělců i filozofů, stává se středobodem vesmíru (G. Bruno). Je tvůrcem svých dějin (sociální teorie). Zodpovídá vnitřně za svoji víru (reformace). Racionalismus čili rozumové ovládnutí společnosti. - Hermetická filozofie sdružuje („uzavírá“) do jednoho celku empirickou přírodovědu, poezii, víru i filozofii a podněcuje k celistvému chápaní světa na podkladě mystiky i realismu. Vidí v přírodě živý celek vyrostlý jakoby z božských kořenů. - Mikuláš Kusánský vymezuje tři základní (ontologická) jsoucna: 1. Bůh je absolutní nekonečno, je sloučením všech myšlenkových protikladů. Bůh je a není, je nejmenší i největší apod. Kusánský užívá řady matematických příkladů. 2. Svět, vesmír je odvozené nekonečno. Je to nekonečno složené, plné vztahů. 3. Jednotlivé věci jsou konečné. - Giordano Bruno ztotožňuje boha s přírodou a, ještě důsledněji než Kusánský, potvrzuje nekonečnost přírody samé. - Podle Bombasta Paracelsa je vesmír (svět) založen na pralátce vytvořené Bohem a je samorozvíjejícím se celkem. Vychází ze starověké hermetické teze o jednotě mikrokosmu (člověka) a makrokosmu (vesmíru). Člověk je ve smyslu hermetické jednoty schopen poznat přírodu (makrokosmos) prostřednictvím sebe sama (mikrokosmu). - Francis Bacon je považován za zakladatele experimentální vědy novověku. Základ poznání viděl v empirii (zkušenosti) a v induktivní metodě (od dílčích poznatků k závěrům). V práci „Novum Organum“ (Nový nástroj) zkoumá předpoklady rozumu a poznání. Soudí, že poznání omezují chyby. Překážky v myšlení nazývá idoly. - René Descartes vychází v metodě poznání z jediné jistoty, kterou vidí v pochybování. Jestliže pochybuji, tedy myslím, jestliže myslím, tedy jsem „Cogito, ergo sum“. Dualistický obraz světa podává v „Meditaci o první filozofii“. Jsoucno tvoří dvě na sobě nezávislé podstaty (substance), duchovní a hmotná. Duchovní substance (res cogitans - věc myslící) je bytím nezávislým, soběstačným, je činným duchem, myšlením, cítěním a vnímáním, tedy spíše vědomím. Hmotná substance (res extensa - věc rozprostraněná) se rozkládá v prostoru, jde o říši těles (hmoty) - přírodu, jejíž vlastností je rozlehlost, a proto ji lze vyjádřit geometrickými pojmy. Nad oběma substancemi je ovšem ještě takzvaná neomezená substance - Bůh. - Benedikt Spinoza uznává monistickou filozofii a říká, že existuje jen jedna substance, která má tu vlastnost, že je příčinou sebe sama. Touto jedinečnou, nekonečnou, soběstačnou a všezahrnující substancí je Bůh, jenž je obsažen ve všem a je také tvořivou přírodou.


51

- Ve stěžejním díle „Monádologie“ považuje Leibniz za základ světa jednoduché (dále nedělitelné) duchovní substance - monády, které jsou navenek uzavřeny a současně spolu vytvářejí celek (vesmír) podle předzjednané, od Boha předem stanovené harmonie. - Fridrich Schelling přijímá filozofii totožnosti (identity). To znamená, že považuje podstatu přírody (objektu) a podstatu Já (subjektu) za totožné. Řešení úkolů: 1. Například: V člověku (mikrokosmu) je obsažen celý vesmír (makrokosmos). Ve vesmíru (makrokosmu) lze vidět člověka (mikrokosmos). Co je vně, je i uvnitř, a co je uvnitř, je také vně. Pojmy k zapamatování: - hermetická filozofie a teze o jednotě mikrokosmu a makrokosmu. - filozofie totožnosti, panteismus, naturalismus - res cogitans - věc myslící, res extensa - věc rozprostraněná - monáda Výroky k zapamatování: R. Descartes: „Cogito, ergo sum“- Myslím, tedy jsem. B. Spinoza: “Deus sive natura” - Bůh neboli příroda. G. Bruno: „Je tedy vesmír jediný, nekonečný, nehybný.“ B. Pascal: “Srdce má své důvody, o kterých rozum neví.” Proveďte práci opravovanou tutorem POT 1. ZADÁNÍ PRÁCE JE UVEDENO V PŘÍLOZE.


52

4 Filozofie a vědy o přírodě ve 20. století "Ačkoliv se naše problémy stávají stále víc komplikovanějšími, tak jsou ty základní věci přece jen velmi prosté. Toho je třeba se držet." filozof Karl Popper, zakladatel kritického racionalismu Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování a provedení všech cvičení byli schopni:

- uvést východiska klasického pojetí přírodních věd - uvědomit si kvality současného života na Zemi - vysvětlit pojem paradigma a jeho změn v historii vědy - popsat karteziánsko-newtonovské mechanistické paradigma

Průvodce studiem :

Jak jste zvládli třetí kapitolu? Možná byla příliš obsažná, neboť uváděla mnoho pohledů na filozofii přírody. Čtvrtá kapitola je také náročná. Obsahuje dvě hlavní témata: za prvé pohledy na východiska současné scientistické (týkající se vnějšího světa člověka) vědy i filozofie, a za druhé vysvětlení historie vědy pomocí teorie změn paradigmat. Domnívám se, že obě témata Vám umožní lépe pochopit mnohé souvislosti ve vývoji západní vědy i kultury. Prostudování této kapitoly Vám může pomoci dosáhnout určitého (i když jistě omezeného) uspokojení v hledání vysvětlení pro současný neblahý stav naší civilizace a světa vůbec.

Nosným tématem kapitoly je teorie paradigmat, pomocí které lze lépe pochopit, jak se zrodil a jak je formulován materialistický a mechanistický světový názor. Tento názor máme silně zakořeněný ve svém podvědomí. Učili jsme se jej ve škole, přejímali ho od rodičů a společnosti. Nevěděli jsme, kam nás dovede. Nyní to již tušíme. Proto je součástí kapitoly také část, ve které si můžete na základě popisu kritického (revolučního) stavu světa lépe uvědomit potřebu filozofování v dnešní době. Pokud Vás toto téma zaujme, můžete ho rozpracovat v rámci práce POT 2. Kapitolu byste měli zvládnout za 3 hodiny.

4.1 Historická východiska současné „klasické“ vědy

Filozofie 19. a 20. století interpretují sílu absolutního rozumu různě. (Předcházející osvícenectví 18. století ji právě vybudovalo.) Ve společnosti vzniká odpor proti systémovosti a rozumu vůbec. Je otřesena také důvěra ve všeobecnost pokroku. Ve filozofii existují dva protikladné proudy: 1. důraz na vědecký přístup a objektivitu poznání (pozitivismus) 2. iracionalismus. V tomto textu se více orientujeme na vědecký přístup a objektivní poznání. Ve 20. století se rozmanitost prohlubuje a filozofie se stává pluralitní (mnohočetná). Vystupuje mnoho filozofů s různými názory. Jedni odmítají metafyziku a přiklánějí se k realitě (novopozitivismus, pragmatismus), druzí se přiklánějí k otázkám člověka (filozofie člověka, existencionalismus, křesťanská filozofie). Dvě hlavní orientace filozofie 20. století lze označit jako scientismus (orientace na vnější svět člověka; lat. scientia - věda) a antiscientismus (orientace na vnitřní svět). Toto členění je však často zavádějící, neboť mnozí filozofové se složitě ovlivňují a do schémat se

Dvě hlavní orientace filozofie 20. století: scientismus a antiscientismus

Ve společnosti vzniká odpor proti systémovosti a rozumu vůbec


53

nevejdou. V dalším textu se orientujeme (s výjimkou poslední kapitoly) na scientismus a teorii vědy. Termínem „klasická“ věda zde rozumíme konvenční tzn. dosud obecně přijímané pojetí vědy jako všemocné metody poznání, která samozřejmě a jistě postupně naplní naše očekávání (perspektivu pokroku a svobody). K tomuto pojetí vědy již existuje jiné chápání vědy, jehož charakteristiky jsou probrány v 5. kapitole.

4.1.1 Pozitivismus a jeho vývoj

Pro pochopení „klasické“ vědy je potřeba také znát její gnozeologické předpoklady, které vycházejí z pozitivismu. Jeho představitel Auguste Comte odmítá nadřazovat rozum nad zkušenost (jak tomu bylo v době osvícenectví). Pojmem „pozitivismus“ zdůraznil, že vědění má být „pozitivní“, tedy věcné a určité. Pozitivistická filozofie je budována podle modelu přírodní vědy. Má třídit nové poznatky do soustavy věd. Vědy řadí Comte podle metody a předmětu do posloupnosti: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie. První z nich je nejobecnější, ale i nejjednodušší. Pozitivismus se pak rozvíjí v souvislosti s rozvojem přírodních věd. Fyzikální objevy vyvolaly na přelomu 19. a 20. století druhou fázi pozitivismu (radikální empirismus - empirokriticismus). Hlavní zájem pak přechází k logice, a tak se třetí fáze pozitivismu tzv. novopozitivismus označuje jako „logický empirismus“. Logika se vyvíjí, lze ji měnit, vytvářet logické konvence, a tak působit na jazyk vědy. Ukazuje se, že hlavní problémy světa (i filozofie), který je zaplaven přemírou informací, patří problém jazyka a obecně sdělitelnosti. Jedna z hlavních otázek novopozitivismu je, jak tedy zacházet s vědeckými fakty za pomoci určité logiky.

4.1.2 Novopozitivismus a kritický racionalismus

Nejznámějším novopozitivistickým filozofem je Bertrand Russell, který spolu s Alfredem North Whiteheadem napsal knihu „Principia Mathematica“, která tvoří jedno z nejvýznamnějších děl zasvěcených základům matematiky. Russell netvoří žádný systém, ale pracuje na speciálních zkoumáních, které není vždy snadné uvést do souladu. Svou nauku někdy označoval jako „logický atomismus“. Podle Russella vnímá člověk smyslové údaje jako „fakta“, která nelze pokládat ani za fyzická, ani za psychická - jsou neutrální. Uvádí, že není nutné to, co je empiricky prokázáno, řadit do oblasti čisté fyziky, ale je nutné k fyzice přiřadit i příslušné části psychologie. Psychologie je podstatnou součástí každé empirické vědy. Má skeptický postoj k možnosti univerzálního poznání. Jediný skutečně účinný nástroj poznávání vidí v přírodovědě, která by měla být pro filozofii vzorem. Filozofie může pracovat pouze v oblasti, která dosud není přístupná exaktnímu přírodovědnému bádání, ale i zde může na problémy nanejvýš ukazovat, a nikoli je řešit. Říká, že je nutno odsunout všechno zdánlivé vědění tradičních filozofických systémů a učinit nový počátek, jehož středem bude logika, která má ve filozofii převzít stejnou roli, jakou má ve fyzice matematika, a že malá skupina přírodovědecky i filozoficky vzdělaných myslitelů takto vykoná,

Klasická věda

Logika hraje principiální roli

Vědění má být „pozitivní“tedy věcné a určité

2. fáze radikální empirismus 3. fáze novopozitivismus

Podle Russela jsou smyslové údaje neutrální K fyzice je nutné přiřadit i část psychologie


54

pokud jde o prokazatelné filozofické výsledky, více než všichni filozofové minulosti. Otázka k zamyšlení: Pokud bychom přijali Russellovu filozofii, tak vlastně vyloučíme možnost smysluplného „ne-logického“ (iracionálního) poznání. Přijali byste takovou redukci poznání?

4.1.3 Filozofie „Vídeňského kruhu“ a teorie vědy.

Ještě zúženější úlohu než B. Russell dává filozofii novopozitivista, logik a hlavní představitel Vídeňského kruhu Rudolf Carnap. Za úkol filozofie považuje analýzu přírodovědného poznání s cílem upřesnit vědecké pojmy na základě matematické logiky. Usiluje o sjednocení jazyka vědy. Zabývá se umělými jazyky a jejich vývojem. K Vídeňskému kruhu patří Ludwig Wittgenstein, pro něhož předmětem filozofie už není obsah vědomí, nýbrž jazyk, jimž hovoříme o faktech. Nejvhodnější jazyk s jednoznačnými slovy - znaky je v matematické logice. Později pak říká, že nelze vytvářet „ideální“ jazyk nezávislý na životě. Zaměřuje se na analýzu reálného jazyka, který považuje za formu hry, jejíž pravidla přejímá každý, kdo do ní vstupuje. Jazykové hry jsou formy života. Wittgenstein výrazně ovlivnil současnou filozofii, například strukturalismus a utváření postmoderní filozofie. Jedním z nejvýznamnějších témat myslitelů Vídeňského kruhu je teorie vědeckého poznání - teorie vědy. V rámci teorie vědy je zde vypracován tzv. princip verifikace „empirické kritérium smyslu“: výpovědi o skutečnosti, které mají být uznány za smyslu plné, musí být „verifikovatelné“ (ověřitelné). Vídeňský kruh chápal vědu jako systém výroků a filozofii jako metodu, která smysl těchto výroků analyzuje. Filozofie jako metoda má odlišit smysluplné výroky (výpovědi o skutečnosti) a věty od nesmysluplných. Výrok je smysluplný tehdy, je-li nejen gramaticky a logicky správný, ale lze-li jej verifikovat, tj. ověřením na konkrétní zkušenosti jej určit jako pravdivý či nepravdivý. Metafyziku nelze verifikovat, je proto smyslu prázdná. Příklad: Jistě lze při potřebné důkladnosti uspokojivě verifikovat výrok: „V této místnosti stojí čtyři židle“. Ovšem ve vědě, a právě na rozhodujících místech, jde často o nejobecnější výroky: o hypotézy a zákony. Je možné dokonale verifikovat výrok “Sklo není vodičem elektřiny?“ Neměla by být při verifikaci tohoto výroku ověřena vodivost každého kousku skla? A jak lze verifikovat výrok: Všechny hvězdy patří buď do třídy A, nebo do třídy B, nebo do třídy G“? To je zřejmě nemožné, neboť kvůli tomu nelze zkoumat celý vesmír. Výpovědi formulující zákony tedy principiálně nelze verifikovat.

4.1.4 Kritický racionalismus Karla Poppera

Z příkladu vidíme, jak obtížné či nemožné je verifikovat některé výroky. Z těchto nesnází ukazuje cestu Karl Raimund Popper, když místo verifikace

Matamatická logika a filozofie

Filozofie jazyka

Teorie vědeckého poznání a verifikace

Jazykové hry jsou formou života

Filozofie analyzuje smysl vědeckých výroků


55

zavádí tzv. „falzifikaci“, tzn. (skromnější) požadavek. Hypotézy se nedokazují verifikací, ale mohou být vyvráceny falzifikací: tím, že se vykáží pozorování, která jsou v rozporu s důsledky vyplývajícími z hypotézy. V uvedeném příkladu výrok: “Sklo není vodičem elektřiny“ lze převést na výrok „Neexistuje žádný kus skla, který by byl elektricky vodivý“. Nyní se můžeme pokusit tuto větu falzifikovat, tedy nalézt takový kus skla, který by vedl elektrický proud. Pokud se to delší dobu nedaří, máme dobře potvrzenou hypotézu: obstála ve všech dosavadních pokusech o falzifikaci. Popper nazývá svou filozofii kritickým racionalismem. Zavedením falzifikace (vyvrácení) do teorie vědy Popper zřetelně ukázal na slabiny pouhé verifikace (ověřování) faktů na základě induktivní metody (z jednotlivých faktů se usuzuje na obecné závěry). Svým kritickým racionalismem tak vlastně připravil půdu pro další ještě razantnější opravy nebo spíše zcela jiné pojetí vědy. Další již principiální zpochybnění „klasické“ vědy uvádí následující odstavec. Pro zájemce: Takto falzifikací „zeslabená“ víra v induktivní metodu vědy je pak znovu otřesena americkým filozofem Nelsonem Goodmanem, který zkoumá pojem přírodního zákona, obecněji: formulace přírodního zákona, a táže se, zda vůbec existuje nějaké jednoznačné kritérium pro to, které výpovědi lze považovat za „zákony“. Ukazuje se, že všechny dosavadní odpovědi na tuto otázku jsou nedostatečné. Goodman tvrdí, že lze-li vůbec tento problém nějak řešit, pak pouze tehdy, když nevycházíme z jednotlivé hypotézy, nýbrž přihlížíme k jejím (vědeckým a jazykovým) souvislostem. Zjednodušeně pak lze říci: Teoretické pojmy přírodních věd nelze vymezit tak, že se jejich definice vztahuje pouze na pozorování. Obecněji: „teoretický jazyk“ nelze převést na „jazyk pozorování“. Teoretické pojmy nevznikají logickým odvozováním z jazyka mluvícího o věcech. Jsou spíše svobodnými výtvory lidského ducha, nebo dokonce fantazie, a teprve dodatečně jsou ověřovány zkušeností. Příklad: Zřetelně to vyjadřuje Albert Einstein: „Podle mého přesvědčení … musíme tvrdit: Pojmy, které se vyskytují v našem myšlení a v našem slovním vyjadřování, jsou vesměs - logicky vzato - volné výtvory myšlení a nemohou být induktivně získány ze smyslových zážitků. Není to snadné postřehnout jen proto, že určité pojmy a pojmové komplexy (výpovědi) spojujeme ze zvyku s určitými smyslovými zážitky tak pevně, že si nejsme vědomi propasti, která dělí logicky nepřekročitelně svět smyslových zážitků od světa pojmů a výpovědí.“ (A. Einstein, Bemerkungen zu Bertrand Russell, vyd. Schilpp, 1946, str. 278)

4.1.5 Postmoderní filozofie

Doba, ve které žijeme se nazývá postmodernismem. Pojem postmoderna se začal užívat v sedmdesátých letech minulého století. Postmoderní myšlení v širokém slova smyslu se projevuje tím, že ve filozofii, umění a kultuře obecně je zpochybňován optimismus historického vývoje západní civilizace a její intelektuální nadřazenost, nadřazenost racionality. Odmítány jsou i cíle moderny, její úsilí po novosti, originalitě, vůdčím postavení. Široký proud “postmoderního” dění vyjadřuje například hnutí New Age (Nový věk, věk Vodnáře), hledání alternativních cest v různých oborech (v lékařství, ekonomice, pedagogice atd.) a také postmoderní filozofie a umění.

Postmoderní myšlení zpochybňuje optimismus historického vývoje západní civilizace a nadřazenost racionality

Hypotézy se nedokazují verifikací, ale mohou být vyvráceny falzifikací


56

Současná filozofie se vyznačuje mnohočetností filozofických přístupů. (Je pluralitní.) “Nejsoučasnější” postmoderní filozofie je postmodernismem v užším slova smyslu. Zatímco například hnutí New Age usiluje o zduchovnění života, postmodernismus už neusiluje o nic, co by přesahovalo horizont před námi. Filozofii postmodernismu výslovně formuloval Jean-Francois Lyotard. Ve své práci “Postmoderní situace” popisuje, jak se dosud naše civilizace snažila sama sebe legitimovat a vysvětlit pomocí určitých příběhů (mýtů) a vyprávění, které ukazovaly vznik a smysl kultury a dávaly jí jednotný ráz. Později tuto úlohu převzala racionální věda, sjednocující kulturu tím, že se dovolává univerzálního rozumu. Plodem racionality (osvícenství) byla jednotící idea pokroku, jednotící filozofický komentář (dialektika ducha, osvobození člověka apod.). Pro postmoderní dobu však tyto meta-příběhy ztratily přesvědčivost velkých hrdinů a velkých cílů. Tomu prý odpovídá i krize metafyziky ve filozofii. Také věda hraje pouze svou vlastní hru a není schopna legitimizovat ostatní jazykové hry (promluvy, příběhy). Ani filozofie už nevystupuje jako soubor vědění či ideál vzdělání. Úrovně výpovědí o světě a způsoby popisu vztahu člověka k němu jsou navzájem tak rozdílné, že ztrácejí vzájemnou srozumitelnost. Zanikají jakékoli jistoty, mizí možnost celostního přístupu ke světu. “Všechno je možné” říká Lyotard. Ve světě bez hranic (souřadnic) i bez cílů zbývá jen jedna “cesta” - cesta “zpět”, návrat k “dětství”. Nikoli však idylický návrat do dětských let, ale analýza, rozpomínání se, které “zpracovává počáteční zapomnění”. Otázka k zamyšlení: Jste ochotni přijmout uvedené myšlenky postmoderní filozofie? Přes svá úskalí (etická libovůle, lhostejnost, neodpovědnost) nás postmoderna stále vybízí k zamyšlení nad naší situací v současném světě. Například, jak a čím lze překonat kvality (smyslu, hodnot atd.), které přináší postmoderna?

4.1.6 Současná situace na planetě Zemi

V současném světě je složitá orientace. Kde najít pevný bod? V co doufat? V co věřit? Staré odpovědi zřejmě neuspokojují a nové, obecně platné hodnoty lze nalézt jen stěží. Hlavním motivem doby se stala relativita. (Často je slyšíme ve výrocích: “to je relativní” nebo “jak se to vezme”). Vědu 20. století a začátku 21. století charakterizuje tzv. změna paradigmatu. (Pojem paradigma je v další části podrobně studován.) Jde o podstatné změny v předpokladech, stylu i “pravdivosti” vědy. Propojenost světa stále roste a lidé si jeho vzájemnou propojenost také uvědomují více než dříve. Jde o propojení na mnoha úrovních: přírodní (ekologické), ekonomické (včetně politického) a informační (internet, média). Osou života není vertikála (k Bohu, dějinnému cíli, povinnosti, nadindividuální hodnotě), jak bylo dosud příznačné pro západní kulturu. Svět se rozrostl do šíře, ale ztratil svoji hloubku, svou tajemnost.

Postmodernismus neusiluje o nic, co by přesahovalo horizont před námi

Filozofie už není souborem vědění či ideál vzdělání

Hlavním motivem doby se stala relativita

Svět se rozrostl do šíře, ale ztratil svoji hloubku, svou tajemnost

http://abc.kvalitne.cz/l/filosof.htm#rac

http://abc.kvalitne.cz/l/filosof.htm#osv


57

Podívejme se tedy, v jakém světě žijeme. Následuje seznam negativních změn, zkuste každou položku doprovodit chvilkou ticha a zůstat otevření . . .

- ubývání deštných pralesů - globální oteplování - ubývání ozónové vrstvy - znečišťování podzemních vod - znečišťování oceánů - zvyšující se znečištění ovzduší a následný růst výskytu dýchacích

potíží - neschopnost vyřešit bezpečné uskladnění jaderného odpadu - přelidnění - zvyšující se rozdíly mezi bohatými a chudými, přičemž bohatých

ubývá a chudých přibývá - zvýšený výskyt hladu a hladomoru - zvyšující se počet uprchlíků před ekonomickými, politickými a

ekologickými katastrofami - růst násilí, nejen formou terorismu, hlavně ve městech - etnické napětí, rasismus - dramatické zvýšení spotřeby kokainu a heroinu - epidemie AIDS a výskyt nových nemocí včetně BSE - nadnárodní společnosti, které jsou dnes nejmocnějšími

společenskými organizacemi bez jakékoli morální a etické odpovědnosti

- jistě dokážete připojit ještě několik dalších . . . Abych to nějak vyvážil, uvedu několik pozitivních změn:

- pád komunistického impéria a konec studené války - nárůst ekologického povědomí a odpovědnosti - technologické možnosti získávání a předávání informací - technologické možnosti jak prodloužit a usnadnit lidský život

(dostupné bohužel jen některým) - pokuste se najít další . . .

Můžeme se ptát, proč a jakým způsobem jsme se do tohoto stavu života na Zemi dostali. Určitou (neúplnou) odpověď na tuto otázku lze nalézt v historii vědy v teorii paradigmat. Tato teorie jen popisuje stavy, ale neřeší jejich hluboké příčiny. V 5. kapitole budeme hledat filozofické východisko z výše uvedeného nepohodlného stavu života na Zemi založené především na zcela nových vědeckých přístupech. Půjde o stanovisko, které se blíží spíše k hnutí New Age než k postmoderním filozofickým trendům. Otázka k zamyšlení: Z uvedených výčtů negativních a pozitivních změn na Zemi se zdá, že negativní velmi převažují. Také se zdá logické, že bychom jako lidé s tímto kritickým stavem života na Zemi měli něco aktivně dělat. Podařilo se Vám získat logické zdůvodnění nebo pocit potřeby změny myšlení pro udržení a rozvoj života na Zemi? Pokud ano, tak jaká změna myšlení by to měla být, a kdo by ji měl provést?

Současné negativní změny na Zemi

Současné pozitivní změny na Zemi


58

4.2 Historie vědy a mechanistické paradigma

Od doby průmyslové revoluce dosáhla západní věda obrovských úspěchů a stala se mocnou silou formující životy dnes již snad většiny lidí na Zemi. Její materialistická a mechanistická orientace prakticky úplně nahradila teologii a filozofii jako vůdčí principy lidské existence. Tato orientace v nepředstavitel-ném rozsahu změnila a stále mění svět, ve kterém žijeme.

4.2.1 Pojem paradigma a historie (vývoj) vědy

Přes své technické úspěchy nás vědecké disciplíny nepřivádějí nutně blíž ke stále přesnějšímu popisu reality. Nejvýznamnějším představitelem tohoto kacířského názoru je fyzik a historik vědy Thomas Kuhn, který tvrdí, že historie vědy není v žádném případě proces postupného hromadění údajů a formulací stále přesnějších teorií. Místo toho se ukazuje jejich cyklická povaha se specifickými stádii a charakteristickou dynamikou. Tento proces je zákonitý a existující změny mohou být pochopeny a dokonce předvídány. Ústředním pojmem, který to umožňuje, je pojem paradigma. V širším slova smyslu může být paradigma definováno jako soubor názorů, hodnot a technik, které jsou sdíleny členy dané vědecké společnosti. Některá paradigmata jsou zásadní filozofické povahy a jsou všezahrnující, jiná ovládají vědecké myšlení jen v určitých oblastech výzkumu. Určité paradigma může být závazné pro všechny přírodní vědy, jiné pro astronomii, fyziku, biochemii nebo genetiku. Paradigma zahrnující všechny pohledy lze nazvat světovým názorem. Otázka k zamyšlení: Může být určité vědecké paradigma přijímáno materialistickým a zároveň idealistickým světovým názorem? Paradigma je pro vědu stejně důležité jako pozorování a pokusy. Přijetí určitého paradigmatu je nezbytným předpokladem jakéhokoliv vážného vědeckého snažení. Vědec nemůže pozorovat a brát v úvahu všechny proměnné podílející se na určitém jevu. Nemůže provést všechny možné pokusy. Vědec musí redukovat problém na zpracovatelnou míru a jeho výběr je dán vládnoucím paradigmatem doby. Takto je do vědy vždy vnesen určitý systém víry. Paradigma je však více než užitečný model pro vědu. Jeho filozofie přímo či nepřímo formuje jednotlivce i společnost. Pozorování samo o sobě neurčuje úplně jednoznačné řešení, žádné paradigma nevysvětluje všechny existující údaje a mnoho paradigmat může teoreticky vysvětlovat tentýž soubor dat. Příklad : Stejný soubor dat z astronomických pozorování poloh planet na obloze vysvětluje s různou úspěšností geocentrické a heliocentrické paradigma v astronomii. Zeměstředné paradigma vysvětluje polohy planet na obloze značně komplikovaně (pomocí umělých kruhů) a nepřesně. Sluncestředné paradigma je velmi elegantní (Keplerovy zákony pohybu planet) a mnohem přesnější. Dosud nejpřesnější je však popis poloh planet pomocí teorie relativity.

Věda nahradila teologii a filozofii

Paradigma je soubor názorů, hodnot a technik v dané vědecké společnosti

Vědec nutně redukuje problém a jeho výběr je dán vládnoucím paradigmatem doby


59

Otázka k zamyšlení: Pokuste se nalézt další obdobný příklad, ve kterém je jeden soubor dat vysvětlován pomocí různých vědeckých paradigmat (výchozích předpokladů a z nich vyplývajících názorů). Podle Kuhna mají paradigmata v historii vědy zásadní a problematickou úlohu. Jsou nepostradatelná pro vědecký pokrok, ale v určitém stadiu působí jako svěrací kazajky a překáží novým objevům. Vývoj vědy pak probíhá takto: První etapa je charakterizována koncepčním zmatkem a soutěží mezi mnoha různými zásadními názory. Vhodná a slibná koncepce se pak stane dominantním paradigmatem, a to se pak přijímá jako přesný popis reality, místo aby se chápalo jako pouhý pomocný model. Toto období nazývá Kuhn “obdobím normální vědy”. Většina vědeckých pracovníků pěstuje tuto “normální” vědu, a proto se tento aspekt stal synonymem pro vědu samotnou. Normální věda je založena na předpokladu, že vědecký svět ví, co je a jaký je vesmír. Vedoucí teorie také určuje, co je možné a co není možné. Vědecký svět potlačuje všechny zásadní novinky, neboť ohrožují jeho základní názory. Vědec praktikující normální vědu považuje paradigma za platné a nemá zájem testovat jeho platnost. Podobá se tak šachistovi, jehož aktivita a možnosti řešení problému jsou zcela závislé na pevně daných pravidlech. Po období normální vědy přichází opravdová vědecká revoluce, která mění základní pravidla (např. přechod od Aristotelovy fyziky k fyzice Newtonově nebo od Newtonovy fyziky k fyzice Einsteinově). Vědeckou revoluci předchází období pojmového chaosu. Nespokojenost s existujícím paradigmatem roste a vědci jsou ochotni se obrátit k filozofii a diskutovat o základních předpokladech. Selhání starých pravidel vede k intenzivnímu hledání nových. Ve fyzice toto stadium proběhlo v první polovině 20. století. Ve druhé polovině 20. století a nyní procházejí tímto stadiem další přírodní vědy a se značným zpožděním také humanitní obory. Otázka k zamyšlení: Ve kterém období se podle uvedené teorie vývoje vědy podle Vás nachází současná věda? Co je chybného na starých překonaných vědeckých teoriích? Přísně vzato, žádná ze starých teorií nebyla opravdu chybná, pokud se aplikovala jen na jevy, které mohla odpovídajícím způsobem vysvětlit. Chybné bylo její zevšeobecnění na další oblasti. Například Newtonovu mechaniku lze nyní vysvětlit jako speciální případ Einsteinovy teorie relativity. Ovšem základní pojmy jako prostor, čas a hmota mají úplně jiný význam. Newtonova mechanika platí jen při nízkých rychlostech, nebo pokud se od ní nežádá neomezená přesnost popisu jevu nebo jejich předpovědi. Co se stane, změní-li se paradigma? V podstatě se tím změní svět, který vidí vědci. Používají nové nástroje, dívají se do nových míst, pozorují jiné věci a vnímají známé věci v novém světle. Podle Kuhna to lze přirovnat k přenesení na jinou planetu.

Evoluce vědy

Zevšeobecňování paradigmatu je chybou

Vhodná koncepce se stane dominantním paradigmatem

Věda nemá zájem testovat platnost daného paradigmatu

Věda má zájem testovat platnost právě platného paradigmatu

Změnu paradigmatu lze přirovnat k přenesení na jinou planetu


60

Otázka k zamyšlení: Dokážete si vzpomenout na nějakou oblast vědy, na níž se chybně (neodpovídajícím způsobem) zobecnilo paradigma z jiné oblasti? Přijetí nového paradigmatu je málokdy snadné a může to trvat i déle než jednu generaci. Fyzik Max Planck uvádí ve své „Vědecké autobiografii“ až vyhrocenou podobu přijetí nového paradigmatu: “… nová vědecká pravda nedosahuje svého triumfu tím, že přesvědčí své protivníky a ukáže jim světlo, ale spíše tak, že její protivníci nakonec vymřou a vyroste nová generace, které je nová pravda blízká.” Otázka k zamyšlení: Platí Planckův výrok i dnes? Poznámka pro zájemce: Když je nové paradigma přijato, jeho základní předpoklady jsou přeneseny do učebnic, které jsou pak zdrojem autority. Učebnice spíše skrývají zvláštnosti a samotnou existenci vědecké revoluce, které je vytvořily. Například při probírání Newtonovy mechaniky se učebnice nezmiňují o úloze, kterou Newton připisoval Bohu, ani o jeho hlubokém zájmu o astrologii a alchymii, které byly do jeho filozofie integrálně vtěleny. Ve standardních učebnicích není také ani zmínka o tom, že mnozí zakladatelé moderní fyziky jako Einstein, Heisenberg, Schrödinger, Böhr, Bohm a Oppenheimer považovali svou práci za zcela slučitelnou s mystickým světovým názorem. Úkol 1 : Uveďte jednotlivá období vývoje vědy podle teorie paradigmat. Na počátku 3. tisíciletí se nacházíme v silném proudu změn názorů a hledání nového filozofického paradigmatu, které by zahrnulo všechny aspekty života člověka a přírody a umožnilo mu nejen přežívání, ale plnohodnotný a tvořivý život. Je zřejmé, že západní věda se blíží ke změně paradigmatu takového rozměru, že pro ní neexistuje ve známé historii lidstva obdoba.

4.2.2 Karteziánsko-newtonovské mechanistické paradigma

Na utvoření mechanistického paradigmatu měl významný vliv anglický filozof Francis Bacon, zakladatel experimentální vědy novověku. Prohlásil, že cílem poznání je schopnost vědy zvětšovat vládu člověka nad přírodou. Odtud plyne jeho pro klasickou vědu možná zásadní výrok “Vědění znamená moc”. Baconovy vizionářské myšlenky inspirovaly založení Královské vědecké společnosti a dalších výzkumných organizací. Typická Baconova myšlenka: “ ... Při pátrání po pravdě by mělo být vstupováno a pronikáno do tajných děr a zákoutí přírody. Příroda by měla být spoutána, zotročena a dána do okovů, aby sloužila.” Následkem prosazení tohoto myšlení již koncem 17. století přestala být příroda ženského rodu vůbec, stala se jednoduše neživou hmotou v pohybu. (viz také část 3.2.1) Otázka k zamyšlení: Nepracuje současná klasická věda v souladu s posledním výše uvedeným výrokem F. Bacona? Během posledních tří století byla západní věda zcela ovládána karteziánko-newtonovským paradigmatem, tedy myšlenkovým systémem založeným na pracích filozofa René Descarta a vědce Isaaka Newtona. Označuje se také jako mechanistické paradigma.


61

Základní principy (starého) mechanistického paradigmatu: Newtonův mechanistický vesmír je vesmír pevné hmoty vytvořené z atomů, malých nezničitelných a neměnných částic. Newton podal přesnou definici síly působící mezi dvěmi částicemi, kterou nazval gravitační a jejíž velikost je přímo úměrná hmotnostem částic a nepřímo úměrná čtverci jejich vzdálenosti. Gravitace zde působí okamžitě a je samozřejmou vlastností těles, na něž působí. Trojrozměrný prostor s euklidovskou geometrií je absolutní, neměnný a vždy v klidu. Čas je absolutní a nezávislý na hmotném světě a plyne rovnoměrně od minulosti do budoucnosti. Veškeré fyzikální procesy mohou být redukovány na pohyby hmotných bodů, které jsou důsledkem gravitačního působení mezi nimi. Výsledný obraz vesmíru je gigantický a zcela deterministický hodinový stroj. Částice se pohybují podle věčných a neměnných zákonů a události ve světě jsou ve vzájemné příčinné závislosti. Z toho plyne, že principiálně lze přesně popsat jakoukoliv minulou situaci ve vesmíru nebo předpovědět všechno v budoucnosti s absolutní jistotou. V praxi to ovšem není možné, což se vysvětluje naší neschopností získat všechny potřebné údaje. O teoretické možnosti uvedeného pojetí se nikdy vážně nepochybuje. Podle nositele Nobelovy ceny Ilje Prigoginea je víra v neomezenou možnost předpovědi “základním mýtem klasické vědy”. Otázka k zamyšlení: Jak hluboce je tento Prigoginův “mýtus klasické vědy” zakořeněn v myšlení současných vědců a v myšlení každého z nás? Zásadně kromě Newtona ovlivnil tvorbu mechanistického paradigmatu filozof René Descartes svojí extrémní formulací absolutního dualismu mezi myslí a hmotou. (viz část 3.2.2) Jeho formulace dualismu vyústila v přesvědčení, že materiální svět může být popsán objektivně bez ohledu na lidského pozorovatele. Tato koncepce vedla v konečném důsledku k vážnému zanedbání holistického (z řec. “holos” celek) neboli celostního přístupu k lidským bytostem, ke společnosti a k životu na této planetě. Úkol 2 : Uveďte základní principy mechanistického paradigmatu. (Řešení je na konci kapitoly.) Pro zájemce: Západní věda zkreslila odkaz Newtona i Descarta. Jak pro Newtona, tak pro Descarta byl pojem Boha základním prvkem v jejich filozofiích. Newton byl hluboce duchovním člověkem a velice se zajímal o astrologii, okultismus a alchymii. Slovy životopisce Newtona Johna Keynese byl Newton spíše posledním z velkých mágů než prvním velkým vědcem. Newton věřil, že vesmír je hmotný ve své podstatě, ale jeho původ není možné vysvětlit materiálními příčinami. Bůh stvořil hmotné částice, síly mezi nimi a zákony, které řídí jejich pohyby. Jakmile byl vesmír jednou stvořen, funguje jako stroj. Descartes také věřil, že svět existuje objektivně a nezávisle na pozorovateli. Tato objektivita byla však založena na tom, že svět byl nepřetržitě vnímán Bohem. S použitím karteziánko-newtonovského modelu dosáhla fyzika úžasného pokroku. Podal vyčerpávající vysvětlení základní mechaniky sluneční soustavy, byl použit k porozumění plynulého pohybu kapalin, kmitů pružných těles a termodynamiky. Stal se hnací silou pokroku přírodních věd 18. a 19.

Vesmír jako deterministický hodinový stroj

Vesmír pevné hmoty vytvořené z atomů

Trojrozměrný pravoúhlý prostor je neměnný, čas je absolutní a plyne rovnoměrně


62

století. Také v dalších disciplínách jako biologii, medicíně, psychologii a sociologii byl znát kladný vliv těchto myšlenek.

4.2.3 Vesmír a život z pohledu mechanistického paradigmatu

Obraz mechanistického vesmíru: Vědecké disciplíny postupně vypracovaly podrobný obraz vesmíru jako nesmírně složitého mechanického systému, jako soustavy pasivní a netečné hmoty. Hmota se zde vytvořila bez jakékoliv účasti vědomí nebo tvořivé inteligence. Od okamžiku Velkého třesku přes počáteční rozpínání galaxií až k vytvoření sluneční soustavy a geofyzikálním pochodům, které daly vzniknout této planetě, byla kosmická evoluce tohoto modelu řízena slepými mechanickými silami. Život podle mechanistického pojetí: Život vznikl v prvotním oceánu náhodou, jako výsledek bezcílných chemických procesů. Podobně i buněčná organizace biologické hmoty a vývoj vyšších forem života se objevily zcela mechanicky, bez účasti jakéhokoliv inteligentního principu, náhodnými genetickými mutacemi spolu s uplatněním přirozeného výběru, který zaručoval přežití nejschopnějších. Výsledkem vývoje je rozvětvená fylogenetická soustava hierarchicky uspořádaných druhů podle vzrůstající úrovně složitosti. Mechanistické pojetí vědomí: Někde vysoko v darwinistickém rodokmenu se pak stala dosud nevysvětlitelná věc: nevědomá inertní (neživá) hmota si začala uvědomovat sebe samu a okolní svět. Přestože neexistují představy o mechanismu, který mohl způsobit tuto zázračnou událost, správnost tohoto metafyzického předpokladu se považuje za zaručenou a řešení se mlčky odsouvá na budoucí výzkum. Průvodce studiem :

Máte za sebou další kapitolu, která se Vás již mohla nějakým způsobem dotýkat. Kapitolu jsme zakončili popisem světa a života v něm, jak ho pojímá materialisticko-mechanistický světový názor (paradigma). Měli jste nyní příležitost hlouběji si uvědomit, do jaké míry je to i Váš světový názor. Pokud jste zjistili, že Vás tento materialisticko-mechanistický světový názor omezuje a chtěli byste jej překonat, pak pro Vás bude studium následující kapitoly velmi inspirativní a můžete se na ni jen těšit. Teď však jistě uvítáte možnost důkladně si protáhnout své fyzické tělo. Sebekontrolní otázky: 1. Charakterizujete pojmy: scientismus, pozitivizmus, novopozitivizmus, kritický racionalismus. 2. Vysvětlete pojmy „verifikace“ a „falzifikace“ vědecké hypotézy. 3. Popište jakými fázemi prochází vývoj vědy v Kuhnově teorii vědy (změn paradigmat). 4. Uveďte základní principy mechanistického paradigmatu a popište obraz mechanistického vesmíru, princip vzniku a vývoje života a vědomí. 5. Co nazývá I. Prigogine základním mýtem klasické vědy? 6. Vysvětlete, co je chybného na starém vědeckém paradigmatu.


63

Shrnutí: - Ve 20. století se filozofie stává pluralitní (mnohočetná). Vystupuje mnoho filozofů s různými názory. Dvě hlavní orientace filozofie 20. století lze označit jako scientismus (orientace na vnější svět člověka) a antiscientismus (orientace na vnitřní svět). Toto členění je však často zavádějící, neboť mnozí filozofové se složitě ovlivňují a do schémat se nevejdou. - Pozitivismus zdůraznil, že vědění má být „pozitivní“, tedy věcné a určité. Pozitivistická filozofie je budována podle modelu přírodní vědy. Má třídit nové poznatky do soustavy věd. Vědy řadí Comte podle metody a předmětu do posloupnosti: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie. - Představitel novopozitivismu B. Russell vidí jediný skutečně účinný nástroj poznávání v přírodovědě, která by měla být pro filozofii vzorem. Filozofie může pracovat pouze v oblasti, která dosud není přístupná exaktnímu přírodovědnému bádání, ale i zde může nanejvýš na problémy ukazovat, a nikoli je řešit. Chce odsunout všechno zdánlivé vědění tradičních filozofických systémů a učinit nový počátek, jehož středem bude logika, která má ve filozofii převzít stejnou roli, jakou má ve fyzice matematika. - Jedním z nejvýznamnějších témat myslitelů Vídeňského kruhu je teorie vědeckého poznání - teorie vědy. V rámci teorie vědy je zde vypracován tzv. princip verifikace „empirické kritérium smyslu“: výpovědi o skutečnosti, které mají být uznány za smyslu plné, musí být „verifikovatelné“ (ověřitelné). - Kritický racionalismus K. Poppera zavádí místo verifikace tzv. „falzifikaci“, tzn. (skromnější) požadavek. Hypotézy se nedokazují verifikací, ale mohou být vyvráceny falzifikací: tím, že se vykáží pozorování, která jsou v rozporu s důsledky vyplývajícími z hypotézy. - Doba, ve které žijeme se nazývá postmodernismem, který zpochybňuje optimismus historického vývoje západní civilizace a její intelektuální nadřazenost, nadřazenost racionality. Odmítá i cíle moderny, její úsilí po novosti, originalitě a vůdčím postavení. Proud “postmoderního” dění vyjadřuje například otevření se východním duchovním směrům (jóga, buddhismus, taoismus), hnutí New Age (Nový věk, věk Vodnáře), hledání alternativních cest v různých oborech (v lékařství, ekonomice, pedagogice atd.) a také postmoderní filozofie a umění. “Nejsoučasnější” postmoderní filozofie je postmodernismem v užším slova smyslu. Zatímco například hnutí New Age usiluje o zduchovnění života, postmodernismus už neusiluje o nic, co by přesahovalo horizont před námi. - Paradigma je soubor názorů, hodnot a technik, které jsou sdíleny členy dané vědecké společnosti. Některá paradigmata jsou zásadní filozofické povahy a jsou všezahrnující, jiná ovládají vědecké myšlení jen v určitých oblastech výzkumu. Chybou je použít určité paradigma na oblasti, které není odpovídajícím způsobem schopno vysvětlit. - Mechanistické paradigma je založeno na myšlenkách I. Newtona: vesmír je


64

gigantický a zcela deterministický hodinový stroj. Částice se pohybují podle věčných a neměnných zákonů v neměnném pravoúhlém prostoru a v lineárním čase, události ve světě jsou ve vzájemné příčinné závislosti. Dále je založeno na myšlence absolutního dualismu mezi myslí (res cogitans) a hmotou (res extensa) R. Descarta. Řešení úkolů: 1: období normální vědy, období pojmového chaosu, opravdová vědecká revoluce, přijetí nového paradigmatu (zakódováním do učebnic) 2: vesmír je gigantický deterministický hodinový stroj stvořený z pevných částic, mezi nimiž působí jednoznačná gravitační síla, čas je lineární a rovnoměrně plyne z minulosti do budoucnosti, prostor je třírozměrný, pravoúhlý a neměnný. Materiální svět existuje nezávisle na člověku. Pojmy k zapamatování: - pozitivismus a novopozitivismus ve vědě a filozofii - verifikace a falzifikace vědecké hypotézy a teorie - postmoderní myšlení a postmoderní filozofie - mechanistické karteziánko-newtonovské paradigma Výroky k zapamatování: Francis Bacon: “Vědění znamená moc.” Jean-Francois Lyotard: “Všechno je možné.” Proveďte práci opravovanou tutorem POT 2. ZADÁNÍ PRÁCE JE UVEDENO V PŘÍLOZE.

Hmota, mysl a vědomí člověka

65

5 Vynořující se paradigma moderní vědy “Moderní fyzika jde dále než technika. Cesta fyziky může být cesta srdce, cesta duchovního poznání a seberealizace.”

fyzik Fritjof Capra, autor bestselleru „Tao fyziky“ Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování a provedení všech cvičení byli schopni: - uvést důvody pro hledání nového paradigmatu ve vědě a filozofii - popsat, jak popisuje svět (vesmír, přírodu) moderní fyzika - orientace v nových hypotézách a teoriích, které narušují a boří mechanistické vidění světa a vytvářejí základnu pro nový vynořující se světový názor. Průvodce studiem : Zdá se, že v době globálních změn má pro další vývoj života na Zemi rozhodující význam pojetí filozofie jako hledání moudrosti. Přestože si postmoderní filozofie neklade takové perspektivy, můžete zde přece jen udělat krůček v hledání jiného způsobu myšlení, jiného systému životních hodnot, který není destruktivní, ale konstruktivní a nezatěžuje zbytečně přírodu a nás samé. Ve vědě se pak hovoří o novém, vynořujícím se paradigmatu. Prvním krokem při hledání nového paradigmatu je zdůvodnění, proč ho vlastně hledat. Druhým krokem je poznání nových již existujících a často převratných myšlenek vynořujícího se paradigmatu. Potom mohou následovat další kroky - jeho pochopení, přijetí a rozvíjení. V této kapitole provedeme společně první dva kroky. Nový pohled na svět poskytla jako první z přírodních věd fyzika, neboť v ní se jako první projevila potřeba opustit omezující staré mechanistické paradigma. Postupně se vynořily i v dalších oborech teorie, které by mohly být základnou pro nové paradigma. Základní informace o vědcích a myslitelích, kteří podporují a vytvářejí svými teoriemi a myšlenkami nové vynořující se paradigma, jsou uvedeny v příloze.

Kapitolu byste měli zvládnout za 4 hodiny.

5.1 Důvody pro hledání nového paradigmatu

Proč hledat nové paradigma? Je zde několik vážných důvodů: - nepřehlédnutelný fakt globální krize lidstva, - neschopnost vysvětlit některé existující jevy starým paradigmatem, - hledání perspektivy vývoje, kterou neposkytuje staré paradigma. Nepřehlédnutelný fakt globální krize lidstva. Ohromující vědecké a technické úspěchy, které jsou potenciálně schopné vyřešit materiální problémy lidstva, se obrátily proti svým tvůrcům. Mnoho významných vědců se kloní k názoru, že mechanistický světový názor silně podpořil nebo dokonce přivodil současnou globální krizi. Místo pojmu globální krize využívám v textu také pojem globální revoluce ve smyslu velmi mnoha úžasně rychlých změn probíhajících v přírodě i mezi lidmi.


66

Hledání perspektivy vývoje, kterou neposkytuje staré paradigma. Mechanistická věda vytvořila velmi negativní obraz lidských bytostí, které popsala jako biologické stroje hnané instinktivními impulzy zvířecí povahy. Není v ní místo pro opravdové uznání vyšších hodnot, jako jsou spiritualita, pocity lásky, estetické potřeby nebo smysl pro spravedlnost. To vše se považuje za odvozené ze základních instinktů. Tento obraz podporuje individualismus, důraz na sobectví, soutěž a princip “přežití nejschopnějších” jako přirozené a v podstatě zdravé tendence. Materialistická věda nerozpoznala hodnotu a životní důležitost spolupráce, vzájemného propojení a ekologických hledisek. Perspektiva mechanistického paradigmatu a z něho plynoucího životního způsobu dobře vystihuje citát z proroctví indiánského kmene Cree:

“Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nadají jíst.”

Neschopnost vysvětlit některé existující jevy starým paradigmatem. Které jevy a fakta nedokáže staré paradigma vysvětlit anebo je nebere v úvahu? Jsou to šamanské zážitky a praktiky, stavy transu, chůze po rozžhavených uhlících, domorodé rituály, duchovní léčebné praktiky, paranormální schopnosti jednotlivců i celých společenských skupin. V západním klinickém a laboratorním výzkumu to jsou pokusy s hypnózou, smyslovou deprivací a přetížením, zpětnou vazbou a akupunkturou, případně vnímání klinicky mrtvých osob. Také v živočišné říši je mnoho nevysvětlených otázek. (Příběh o sté opici, viz část 4.4.) Otázka k zamyšlení: Který z uvedených důvodů se vám jeví nejzávažnější? Je stále těžší ignorovat a předem popírat výsledky z metodicky správně provedených pokusů moderního parapsychologického výzkumu. Mnoho seriózních vědců, jako Charles Tart, Russel Targ, Gardner Murphy a další, shromáždilo důkazy o existenci telepatie, jasnovidectví, astrální projekce, vnímání na dálku, parapsychologické diagnózy a léčení. Zajímavé je, že o paranormální jevy mají větší zájem fyzikové, kteří dobře znají kvantově-relativistickou fyziku, než tradiční psychologové a psychiatři.

5.2 Nové pojetí fyziky

V minulém století vznikly nové teorie, které zcela ruší mechanistickou představu o světě. Zpočátku takové převratné teorie vznikaly v oblasti fyziky, později se začaly objevovat také v dalších oborech. Zásadní změny v pohledu na skutečnost přinesly dva fyzikální obory - teorie relativity a atomární fyzika. Revoluční změny ve fyzice začaly již v 19. století Faradayovými pokusy a Maxwellovou teorií elektromagnetických polí. Převratný pojem silového pole nahradil Newtonův pojem síly. Na rozdíl od Newtonových sil byla silová pole studována bez vztahu k hmotným tělesům. To vedlo k objevu, že světlo je oscilující elektromagnetické pole, které se šíří prostorem ve formě vln. Začátkem 20. století teorie relativity a atomová teorie podkopaly základní pojmy newtonovské fyziky: absolutní prostor a čas, pevnou hmotnou podstatu

Indiánské poselství

Zásadní změny přinesla teorie relativity a atomární fyzika


67

vesmíru, definici fyzikálních sil, striktní determinismus a ideál objektivního popisu jevu, aniž by byl zahrnut vliv pozorovatele. Jak toho dosáhly?

5.2.1 Teorie relativity

Podle speciální teorie relativity prostor není trojrozměrný a čas není lineární. Prostor ani čas nemohou existovat samostatně, ale vytvářejí čtyřrozměrné kontinuum, tzv. “časoprostor”. Plynutí času není rovnoměrné a homogenní (stejné ve všech směrech) jako v newtonovském modelu. Závisí na poloze pozorovatelů a jejich relativních rychlostí vzhledem k pozorované události. Navíc podle obecné teorie relativity je časoprostor ovlivněn přítomností hmotných těles. Různé velikosti gravitačního pole ve vesmíru způsobují zakřivování prostoru a čas pak plyne různými rychlostmi. Tyto časové rozdíly jsou ve světě, ve kterém žijeme, prakticky nevnímatelné. Jsou ovšem měřitelné přesnými fyzikálními metodami. Lze říci, že všechna měření zahrnující prostor a čas jsou relativní. Struktura časoprostoru závisí na rozložení hmoty a rozdíl mezi hmotou a prázdným prostorem ztrácí svůj smysl.

5.2.2 Atomová fyzika

Zároveň v oblasti atomové fyziky vytvořily potřebu nového paradigmatu objevy rentgenových paprsků a záření radioaktivních látek. Rutherfordovy pokusy s částicemi alfa ukázaly, že atomy nejsou tvrdé a pevné jednotky hmoty, ale že jsou tvořeny převážně prázdným prostorem, v němž se kolem jádra pohybují elektrony. Příklad : (Představa je z knihy F. Capry „Tao fyziky“) “Co však znamená ´atomy jsou tvořeny převážně prázdným prostorem´?“ Pokusíme si vybudovat představu prázdného prostoru v atomu. Velikost atomů je tak vzdálena naší běžné zkušenosti a měřítkům, že je nanejvýš obtížné získat pocit relativní velikosti a vzdálenosti těchto částic. ... Představte si pomeranč a kolik je v něm atomů. Abychom je mohli spočítat, musíme pomeranč nafouknout do dostatečné velikosti tak, abychom rozlišili atomy. Atom má průměr asi jedné miliontiny centimetru. Nafoukneme-li pomeranč do velikosti Zeměkoule, tak atomy uvnitř nabudou velikosti třešní. Miliardy třešní seskupené do pomeranče o velikosti Zeměkoule. Ve srovnání s běžnými makroskopickými předměty je atom nesmírně malý, ale ve srovnání s jádrem v jeho středu je obrovský. V našich atomech o velikosti třešní bude jádro tak malé, že ho ani neuvidíme. Kdybychom nafoukli atom do velikosti fotbalového míče nebo dokonce do velikosti místnosti, ve které sedíte, jádro bude ještě stále malé na to, abychom ho viděli pouhým okem. Abychom jádro viděli, museli bychom nafouknout atom do velikosti katedrály sv. Petra v Římě. V atomu takové velikosti by mělo jádro velikost zrníčka soli! Zrníčko soli uprostřed chrámu sv. Petra a smítka prachu vířící okolo něho v obrovském prostoru katedrály. Podařilo se vám získat představu prázdného prostoru?” Takto “prázdné” atomy tvoří hmotu, jak ji vnímáme. Můžeme se jen ptát, jak to, že se jí nepropadneme. Odpověď na tuto otázku poskytuje kvantová fyzika.

Časoprostor a hmota

Atomy tvoří převážně prázdno


68

Další fyzikální záhadou jsou samotné částice, které tvoří atom - elektrony, protony a neutrony. Dvojí povaha jejich existence je ještě nepředstavitelnější než prázdný prostor atomu.

5.2.3 Dvojí povaha částic

Fyzikům N. Bohrovi, L. De Brogliemu, W. Heisenbergovi, E. Schrödingerovi, W. Paulimu a P. Diracovi se podařilo matematicky popsat svět atomů a elementárních částic. Z tohoto matematického popisu však bylo velmi nesnadné vyvodit filozofické důsledky. Kvantová fyzika totiž ukázala, že ani částice, ze kterých se skládají atomy, nejsou pevnými objekty, ale že mají dvojí povahu - někdy se chovaly jako částice a někdy jako vlny. Obdobná dvojznačnost byla objevena také u světla. Někdy se světlo chovalo jako elektromagnetické pole - jako vlnění, někdy jako energetická kvanta - částice fotony, které mají nulovou klidovou hmotnost a pohybují se vždy rychlostí světla. Schopnost projevovat se jako částice a zároveň jako vlna porušuje běžnou aristotelovskou logiku. Představa částice znamená entitu uzavřenou do určitého malého prostoru, kdežto vlna je difuzní a šíří se ohromným prostorem. V kvantové fyzice se tyto dva popisy vzájemně vylučují, ale zároveň jsou oba nutné pro celkové pochopení příslušných jevů.

5.2.4 Vlny pravděpodobnosti, částice a fyzikální vakuum.

Zdánlivý rozpor mezi částicovou a vlnovou povahou byl v kvantové teorii vyřešen způsobem, který otřásá základy mechanistického názoru. Na subatomárních úrovních hmota neexistuje s jistotou v určitých místech, ale spíše vykazuje “tendenci tam existovat”, a podobně atomové děje se neodehrávají s jistotou v určitém čase a určitým způsobem, ale spíše mají “tendence se přihodit”. Uvedené tendence lze vyjádřit jako matematické pravděpodobnosti, které mají charakteristické vlastnosti vln. Tyto vlny nejsou trojrozměrnými konfiguracemi, ale jsou matematickými abstrakcemi nebo “vlnami pravděpodobnosti” výskytu částic v určitém okamžiku na určitém místě. Ukázalo se, že subatomární částice nemají smysl jako samostatné entity. Mohou být chápány jenom jako vzájemné vztahy mezi přípravou experimentu a následným měřením. Vlny pravděpodobnosti tedy nepředstavují pravděpodobnosti objektů, ale vztahů. Úkol 1 : Jestliže se subatomové částice jeví jako vlny pravděpodobností vztahů, usuďte jakých vztahů? Vztahů k čemu? Kromě elektronu, protonu a neutronu pak bylo objeveno mnoho dalších tzv. elementárních částic, kterých je dnes známo několik stovek. Navíc se ukázalo, že subatomární teorie musí zahrnout teorii relativity, neboť rychlost částic se často blíží rychlosti světla. Zde se uplatnil Einsteinův vztah ekvivalence hmoty a energie E = mc2. Praktickým až fantastickým důsledkem teorie relativity je

Vlna i částice

Pravděpodobnost vztahů


69

možnost z pouhé energie vytvořit hmotnou částici, a naopak z hmotné částice vytvořit energii. Dále vzájemné odpuzování nebo přitahování částic je v relativistické fyzice popisováno jako vzájemná výměna dalších částic. Za podstatu síly a hmoty se nyní považují dynamické struktury zvané částice. Částice, které dnes známe, již nemohou být dále děleny a jsou současně zničitelné i nezničitelné. Teorie pole ukazuje, že částice mohou spontánně vznikat z prázdna (vakua) a opět do něj mizet. Objev dynamické kvality “fyzikálního vakua” je jedním z nejdůležitějších objevů fyziky. Je ve stavu prázdnoty a nicoty, a přece potenciálně obsahuje všechny formy světa částic. Ještě dnes, dlouho po tom, co byl matematický formalismus teorie relativity a kvantové teorie přijat do hlavního proudu vědy, se nemohou fyzikové shodnout na jednotné filozofické interpretaci a metafyzických důsledcích obou soustav. Příklad : V kvantové teorii existuje několik kvalifikovaných interpretací použitého matematického formalismu:

Striktně pragmatický přístup volí ti fyzikové, kteří nechtějí řešit filozofické otázky a stačí jim, že daný formalismus dostatečně přesně předpovídá výsledky pokusů.

Statistická interpretace říká, že kvantová teorie je jistý druh statistické mechaniky, která poskytuje jenom průměrné hodnoty měřených veličin. Na hlubší úrovni je každý jednotlivý systém řízen deterministickými zákony, které budou objeveny v budoucnosti dokonalejším výzkumem.

Dlouho představovala vedoucí názor tzv. kodaňská interpretace kvantové fyziky, podle které, dokud není skutečnost vnímána, neexistuje. V závislosti na uspořádání pokusu se projevují komplementární aspekty (buď a nebo). To, co porušuje dokonalou celistvost vesmíru a tvoří paradoxy, je proces pozorování. Přímé pozorování skutečnosti neobsahuje žádné paradoxy. Ty se objevují, jen když se pozorovatel snaží zrekonstruovat historii svých vjemů. Neexistuje totiž jasné oddělení mezi pozorovatelem a realitou. Skutečnost je vytvářena duševním aktem a závisí na výběru toho, co a jak pozorujeme.

Existují ještě jiné interpretace matematického formalismu.

5.2.5 Základní zákony přírody a Bootstrapová teorie.

Představa o věčných základních zákonech přírody se odvozovala z víry v božského zákonodárce, která je hluboce zakořeněna v židovsko-křesťanské tradici. Podle Tomáše Akvinského: “Určitý Věčný Zákon, to je Rozum, existuje v mysli Boha a řídí celý vesmír.“ Představa o věčném božském přírodním zákonu silně ovlivnila západní myšlení. Descartes psal o “zákonech, které Bůh vložil do přírody”. Newton byl přesvědčen, že nejvyšším cílem jeho vědecké práce je dokázat “zákony, které dal přírodě Bůh.” Moderní fyzika jde již jinou cestou.

Částice jsou dynamické struktury


70

Bootstrapová teorie. V této souvislosti uveďme bootstrapovou teorii Geoffreye Chewa, která byla vytvořena pro určitý typ částic - hadrony. Podle “bootstrapové” filozofie není možné přírodu redukovat na elementární částice a pole. Přírodu je třeba chápat nanejvýš konzistentně - jako propojený celek. Vesmír je nekonečná soustava vzájemně propojených událostí. Žádná z vlastností kterékoliv části této soustavy není elementární a základní, všechny odrážejí vlastnosti ostatních částí. To, co určuje strukturu celé soustavy, je všeobecná konzistence jejich vzájemných vztahů než nějaké zvláštní “stavební kameny”. (Srovnejte s antickými i novověkými filozofiemi, které také považují vesmír jako propojený celek.) Tato filozofie přírody nejenže odmítá existenci základních stavebních kamenů hmoty, ale nepřijímá žádné základní přírodní zákony nebo závazné principy vůbec. Všechny teorie přírodních jevů včetně přírodních zákonů jsou zde považovány za výtvory lidské mysli. Jsou to pojmová schémata, která tvoří víceméně odpovídající přiblížení, ale nelze je zaměňovat za přesný popis reality nebo dokonce za realitu samu. Otázka k zamyšlení: Jestliže by všechny teorie přírodních jevů včetně přírodních zákonů byly výtvory lidské mysli, jakým způsobem by pak mohli vědci dospět k jednotnému pohledu na přírodu a vesmír - k jednotné teorii přírody? Postačilo by k tomu dokonalé poznání lidské mysli? Pokud ano, tak které vědy na Západě i Východě se zabývají poznáním lidské mysli? Teorie, ve kterých jsou vesmír, příroda a člověk chápány jako jeden celek propojený vzájemnými vztahy, jako systém systémů, se v rámci hledání nového paradigmatu označují často jako holistické (z řec.“holos” - celek) neboli celostní. V devadesátých letech 20. století se však objevily další teorie, které dávají celostnímu pohledu na svět další ještě hlubší rozměr. Zatím se pro něj hledá vhodné označení. V tomto textu jej označuji jako vynořující se paradigma. Revoluční vývoj vědy přiblížil fyziku a mystiku. Velcí fyzikové jako Albert Einstein, Niels Bohr, Ervin Schrödinger, Werner Heisenberg, David Bohm a další vědci z jiných oborů viděli své vědecké myšlení zcela slučitelné s mystikou. Paralely mezi fyzikou a mystikou popsal ve svém bestselleru „Tao fyziky“ dnes populární fyzik Fritjof Capra. V této knize porovnává výroky fyziků s výroky východních mystiků, které vypadají téměř shodně, jen se vztahují k jinému vidění skutečnosti. V současnosti dospěl Capra k názoru, že nejde o pouhé paralely. Pro zájemce: Přestože ve fyzice začalo hledání nového paradigmatu nejdříve, ještě není uspokojivě nalezeno nové. Stále se objevují jevy a procesy, které doplňují nebo překračují rámec nových teorií. Například se již podařilo zastavit světlo, jehož fotony se podle definice pohybují stále rychlostí světla, nebo také překonat mnohonásobně rychlost světla. Byla prokázána přítomnost života na Marsu v dávné minulosti, objevují se planety u jiných hvězd, na kterých by mohl být život. To, co si ještě nedávno téměř nikdo nedokázal představit, se v oblasti fyziky stává skutečností.

Příroda je propojený celek

Holistické paradigma


71

Průvodce studiem :

Předcházející část kapitoly, která byla pro laiky ve fyzice zřejmě nezáživná a obtížně pochopitelná, Vám měla ukázat k jakým převratným filozofickým závěrům vede moderní fyzika. (Zájemce o podrobnější studium uvedených aspektů moderní fyziky odkazuji na literaturu uvedenou v příloze.) „Na vlastní kůži“ jste tak mohli poznat, že se fyzika, která se během 20. století vymanila z mechanistického vlivu, stala pro laiky značně nepochopitelným oborem. Proto se vědcům v biologii, medicíně, psychologii, sociologii a dalších oborech nepodařilo přizpůsobit rychlým změnám, a tak u nich stále ještě vládne mechanistické myšlení. Převratné teorie se však vynořily i v těchto a dalších oborech. S těmi základními se seznámíte v následující části kapitoly.

5.3 Vynořující se paradigma v dalších oborech “Srážka doktrín není katastrofou, je příležitostí.”

filozof vědy Alfred North Whitehead, z knihy „Věda a moderní svět“

Důležité opravy mechanistického světového názoru poskytly i výzkumy v mnoha dalších ne čistě fyzikálních oblastech. Jde o oblasti na hranici fyziky a chemie, oblast biologie, kybernetiky a informatiky. Vznikly také mezioborové, lze říci až univerzální teorie zahrnující téměř všechny vědy (na- příklad teorie procesu).

5.3.1 Chyba v logických typech

Podle amerického myslitele Gregory Batesona je myšlení v pojmech hmoty a oddělených objektů omylem v metodě poznávání - chybou v logických typech. V životě se nikdy nezabýváme objekty, ale vždy jen tím, co nám o nich řekly naše smysly. Samotné informace, změny, tvary a struktury, které dávají naši znalost světa, jsou bezrozměrné entity, které nelze vložit do prostoru a času. Informace plyne spojeními, která překračují běžně přijímané hranice jednotlivce a zahrnují do sebe i okolí. V tomto smyslu se zdá absurdní vidět jednotlivce, rodinu nebo druh jako darwinistickou jednotku přežití, dělat rozdíl mezi myslí a tělem nebo se ztotožňovat s jednotkou ego-tělo. Stejně jako v kvantově relativistické fyzice se také v metodě poznávání přesunul důraz z hmoty a objektu na formu, strukturu a proces. Otázka k zamyšlení: Do jaké míry mohou informace získané pomocí smyslů vnímání poskytovat skutečné poznání o hmotném objektu?

5.3.2 Teorie systémů

Teorie systémů pomohla zformulovat novou definici mysli a jejich funkcí. Ukázala totiž, že každý soubor částí, který má dostatečnou složitost příčinných vztahů a vhodné energetické vazby, bude projevovat i mentální vlastnosti - bude reagovat na změny, bude určitým způsobem zpracovávat informace a bude mít tendenci k seberegulaci. V tomto smyslu lze mluvit o mentálních charakteristikách buněk, tkání a orgánů těla, národnostních skupin, ekologického systému, nebo dokonce celé planety. Planetu jako samoregulující se systém pojednává James Lovelock ve své teorii Gaia (viz dále).

Informace mimo čas a prostor


72

Takto pojatý pojem širší mysli, která v sobě zahrnuje všechny stupně nižších myslí, se pak blíží pojmu imanentního boha, jak ho postuluje Spinoza ve svém pojetí přírody “Bůh neboli příroda”. (viz část 3.2.3) Příklad : Teorie systémů poskytuje následující definici života: V jazyce teorie systému je podstatou života sebe-uspořádání nebo jinak řečeno samo-organizace. V pojmech teorie systému to znamená, že každý žijící systém je sebe-udržující, sebe-obnovující a sebe-přesahující. Sebe-udržující znamená, že žijící systém, přestože je závislý na svém prostředí, není tímto prostředím určen. To znamená, že má jakýsi druh paměti. Například když obilí z mírného pásu roste v tropickém pásu, tak v létě zežloutne - pamatuje si svůj původní roční cyklus růstu. Sebe-obnovující znamená, že žijící systém má stabilní vzorec uspořádání a funkčnosti systému, přestože prochází neustálou změnou struktury. Snadněji to pochopíme na systému člověka. Stejně jako všechny žijící systémy se v určitých periodách obnovujeme. Například slinivka břišní za 24 hodin obnoví většinu svých buněk nebo kůže se obnovuje rychlostí asi 100 000 buněk za minutu. Počet buněk zůstává, ale jsou to jiné buňky a jsou tvořeny jinými molekulami. Pokud bychom sledovali pouze molekuly pokožky, tak můžeme tvrdit, že doslova platí Hérakleitův výrok: “Nevstoupíš dvakrát do téže řeky”, v našem případě “Nepodáš si ruce s tímtéž člověkem dvakrát toutéž rukou”. My však sledujeme vždy celého člověka, který má velmi stabilní vzorec uspořádání. Sebe-uspořádání není jen udržování žijících a spojitě se obnovujících systémů sebou samými, ale také to znamená, že systémy mají vnitřní tendenci se přesáhnout (překročit, transcendovat), nabýt a vytvořit nové formy. Žijící systém je tedy sebe-přesahující neboli sebe-rozvíjející. Teorie systému vede k závěru, že základní dynamika evoluce není přizpůsobení (adaptace), ale tvořivost (kreativita). Otázka k zamyšlení: Použijeme-li teorii systému tak, jak je uvedena v příkladu, na život člověka, jak a kde se v ní mohou objevit pojmy láska, mysl a vědomí? Příklad : Jak vidí systémový pozorovatel strom? Systémový pozorovatel vidí život stromu ve vztahu k životu celého lesa. Vidí strom jako přirozený domov ptáků a hmyzu. Člověk, který vídí strom jako něco odděleného je překvapen milióny kusů ovoce, které vyprodukuje za svůj život, přestože z tohoto ovoce vyrostou pouze dva až tři stromy. Systémový pozorovatel vidí strom jako součást většího žijícího systému a tento obrovský nadbytek má pak smysl pro přežívání stovek lesních zvířat. Ani strom nemůže přežívat osamocen. Aby mohl nasáknout vodu ze země, potřebuje houbu, která roste na konci každého kořene. Houba potřebuje kořen, aby přežila.


73

Otázka k zamyšlení: Najděte jiný příklad, na kterém lze dobře ukázat vzájemnou propojenost různých procesů a projevů života.

5.3.3 Teorie disipativních struktur

Další kritiku mechanistické vědy podal nositel Nobelovy ceny za chemii Ilja Prigogine teorií disipativních struktur. Tradiční věda pojímá život jako zvláštní, vzácný a v podstatě bezvýznamný proces - jako nedůležitou a náhodnou anomálii v marném boji s vládou druhého zákona termodynamiky. Vesmír, ve kterém vládne tendence ke vzrůstajícímu neuspořádání (entropii), se neodvolatelně řítí k tepelné smrti. Tento chmurný obraz vesmíru byl vyvrácen Prigoginovou studií disipativních struktur v určitých chemických reakcích a objevem principu, který je řídí, tzv. “řád z chaosu”. O co jde? Prigogine ukázal, že nestabilní systémy, jako jsou víry, vodopády a jiné přechodné systémy s nízkým uspořádáním, vznikají spontánně, pokud je zabezpečen dostatečně veliký tok volné energie. K turbulentnímu toku kapaliny nebo plynu (víření) dochází jen v případě, že proud překročí určité hodnoty. Příklad : Vhodnou analogií je hra na flétnu. Když se do flétny foukne jen slabě, nevydá žádný zvuk. Když však foukneme do flétny silněji, vytvoří se vzdušné víry podílející se na vzniku zvuku. Zvuk flétny takto tvoří disipativní strukturu - řád z chaosu. Jiným příkladem může být vodopád, ve kterém se tvoří a opět rozpadají různé formy proudu padající vody. Disipativní struktury nemají trvání, neboť přestanou existovat, rozplynou se, disipují, jakmile ustane dodávka energie. Živé organismy patří mezi disipativní struktury, avšak jsou mnohonásobně složitější než uvedený příklad. Otázka k zamyšlení: Porovnejte význam pojmu “chaos” v teorii disipativních struktur s významem pojmu “chaos” v Hésiodově líčení vzniku světa (část 2.1). Prigogine ukazuje, že princip “řád z chaosu” tvoří základní mechanismus pro rozvinutí evoluce ve všech oblastech - od atomu ke galaxiím, od buněk k lidským bytostem a ke kulturám. Z tohoto pohledu se samotný život jeví nově a překračuje úzký pojem organického života. Kdykoliv jsou v jakékoliv oblasti systémy utlumeny produkcí neuspořádanosti, mutují do nových režimů. Podle Prigogina stejná energie a stejné principy nesou vývoj na všech úrovních - úrovních hmoty, životních sil, informace nebo duševních dějů. Mikrosvět i makrosvět jsou dva aspekty téže jednotné evoluce. Život už není považován za jev, který se odehrává v neživém vesmíru, vesmír sám se stává stále více živým. Z tohoto pohledu nejsou lidé postaveni výše než ostatní živé organismy, žijí pouze současně na více úrovních než živé formy, které se ve vývoji objevily dříve. Věda tak opět objevila starou filozofickou pravdu, že vývoj lidstva tvoří všezahrnující a smysluplnou část evoluce vesmíru. Lidé jsou

Evoluční jednota makrosvěta a mikrosvěta


74

důležitým činitelem evoluce. Spíše než bezmocným subjektem vývoje jsou lidé sami tímto vývojem. Otázka k zamyšlení: Jak rozumíte předcházející větě? Co může znamenat, že lidé jsou sami vývojem (evolucí) vesmíru?

5.3.4 Teorie morfických rezonancí

Výzvou mechanistickému myšlení je teorie morfogenetických polí a morfických rezonancí britského biologa Ruperta Sheldrakea, kterou vyložil v knize „Nová věda života“ („A New Science of Life“). Mechanistická věda popisuje jen kvantitativní aspekt v oblasti morfogeneze během vývoje jednotlivce i druhu, v genetice nebo v chování, což Sheldrake nazývá “energetickou příčinností”. Neříká nic o kvalitativním aspektu, o vývoji forem, tzv. “formativní příčinnosti”. Živé organismy podle něj nejsou jen složité biologické stroje a život nelze redukovat na chemické reakce. Forma, vývoj a chování organismu jsou řízeny “morfogenetickými poli” (z řec. “morphis” - forma a “genesis”- původ, vývoj) jistého druhu, které dnešní věda není ještě schopna odhalit a měřit. Tato pole jsou utvářena formou a chováním předchozích organismů stejného druhu, přímým spojením přes prostor a čas, a vykazují kumulativní vlastnosti. Tato kumulace určitého jevu nebo procesu se ukládá do tzv. kumulativní paměti přírody. Vytvoří-li se jisté organické vlastnosti u kritického počtu členů druhu nebo naučí-li se kritický počet členů druhu jisté formě chování, získají tyto vlastnosti automaticky i ostatní členové téhož druhu, i když mezi nimi neexistuje žádná obecně přijímaná forma kontaktu. Tento jev nazval Sheldrake “morfickou rezonancí”. Příklad : Jako příklad jevu, který lze vysvětlit teorií morfické rezonance, poslouží příběh o sté opici, který uvádí ve své knize „Proud života“ biolog Lyall Watson. Příběh o sté opici: Těsně po druhé světové válce studovali japonští vědci chování opic tak, že zanechali na písečné pláži jídlo, sladké brambory, na kterých si opice pochutnávaly. Avšak opice zjistily, že je obtížné jíst sladké brambory, protože byly pokryté pískem. Později v roce 1952 jedna mladá opice, kterou vědci pojmenovali Imo, přišla na myšlenku vzít brambory do proudu vody a umýt je. Inteligenci, kterou použila, aby našla řešení problému, nazval Watson geniální, srovnatelnou s tím, když člověk objevil kolo. Další mladé opice se dívaly na Imo, pochytily její trik a brzy mnoho z nich brambory také umývalo. Časem všechny mladé opice omývaly svou špinavou potravu. Ovšem dospělé opice, kterým bylo více jak pět let, dělaly totéž pouze, když přímo napodobovaly mladší. Na podzim toho roku už velké množství opic na ostrově omývalo své jídlo. Watson došel k číslu 99 opic, které dělaly totéž. Pak se jednoho večera stá opice naučila mýt svou potravu. Watson líčí pozoruhodný jev, jenž z toho

Energetická a formativní příčinnost

Paměť přírody


75

vyplynul: “Tím, že se přidala stá opice, podle všeho došlo k překročení určitého kritického prahu, protože ten večer to dělaly téměř všechny. Nejen to, zdálo se, že zvyk překonal přirozené překážky a začal se objevovat spontánně v koloniích opic na jiných ostrovech a v tlupách na pevnině v Takasakiyamě.” Charakteristika morfogenetického pole a přírodní zákony jako zvyky. Podle Sheldrakea je každý organismus organizován morfogenetickým polem. Morfogenetické pole je organizačním polem systému. Každý krystal má svůj druh morfogenetického pole, každý tvor má svůj druh morfogenetického pole, i uvnitř těla každý orgán, každá tkáň, každá buňka, každá molekula mají své morfogenetické pole. Existují nesčetné hierarchie polí v polích. Celá příroda je vybudována ze systémů v systémech, včetně systémů planet, hvězd a galaxií. Každý tento systém má své vlastní morfogenetické pole, které jej organizuje podle zvyku příslušného druhu. Protože se některé systémy opakovaně vytvářejí už několik miliónů nebo miliard let, jako v případě atomu vodíku nebo krystalu soli, vytvořily se zvyky, které se tak dominantně opakují, že se staly efektivně neměnnými. Chovají se, jako by podléhaly věčným zákonům. Tedy Sheldrake navrhuje pro přírodní zákony metaforu zvyku. A zvyky se principiálně mohou měnit. Proto je jeden z experimentů ověřujících platnost teorie morfických rezonancí zaměřen na sledování vývoje hodnot tzv. fyzikálních konstant, jako je například rychlost světla. Morfickou rezonanci lze popsat jako “souznění” dvou či více morfogenetických polí. Morfická rezonance (souznění, a tím určité zesílení) je tím silnější, čím jsou si obě “vzájemně působící” morfogenetická pole podobnější. Příklad : Sheldrake uvádí mnoho příkladů morfické rezonance, která se neprojevuje jen u živých organismů, ale také se uplatňuje například v chemii při růstu krystalů. Vyrobíte-li novou chemickou látku, předpokládá se, že doba její krystalizace je dána předem v souladu se zákony přírody a měla by být vždy stejná, ať proces krystalizace probíhá poprvé, podruhé nebo po milionté. Zákony přírody se nikdy nemění a procesy jimi řízené nejsou ničím ovlivnitelné. To je konvenční názor. Sheldrakeova teorie ale říká, že jakmile je jednou látka poprvé vyrobena, vytváří současně i zárodek zvyku. Průběh druhé krystalizace bude ovlivněn procesem morfické rezonance, proces třetí krystalizace bude ovlivněn dvěma předchozími procesy, a tak dále. Kumulativní paměť, kterou lze nalézt ve světě kolem nás, způsobuje, že nová látka by měla s postupem času krystalizovat rychleji kdekoliv na světě. Je budována paměť a zvyk. Ve skutečnosti nové chemické látky opravdu všude na světě krystalizují rychleji. Vědci to obvykle vysvětlují anekdotami, které tvoří jakýsi chemický folklór. Nejrozšířenější je tvrzení, že fragmenty krystalů jsou přenášeny z laboratoře do laboratoře na vousech chemiků. Další vysvětlení je, že krystalové zárodky se šíří vzduchem. Morfická rezonance však vysvětluje zrychlenou krystalizaci i bez pomoci vzduchu. Pokusy provedené ve vakuu to nezměnily.

Přírodní zákony jako zvyky


76

Přestože se tato teorie jeví mechanisticky orientované mysli nepravděpodobná a absurdní, je na rozdíl od základních metafyzických předpokladů materialistického světového názoru testovatelná. Příklad : Ukázka ověřování platnosti teorie morfické rezonance na schopnosti lidí řešit intelektuální problém. Jde o dobře reprodukovatelný pokus provedený na univerzitě v Notthinghamu. Šlo o test s řešením křížovek. Předpokládalo se, že pokud morfické rezonance existují a fungují, pak by mělo být snazší vyluštit křížovku v dnešních novinách zítra než včera. Tím, že křížovku včera vyluštila spousta lidí se vytvořilo morfogenetické pole této křížovky. Když den poté bude tutéž křížovku luštit někdo další vytvoří tím opět morfogenetické pole téže křížovky. Morfogenetická pole obou událostí (vyluštění téže křížovky ve dvou následných dnech) pak spolu reagují procesem morfické rezonance, tzn. že se podporují nebo zesilují. Morfická rezonance tedy přesahuje prostor a čas. Jde o proces, ve kterém podobné přitahuje podobné tím více, čím jsou si události (nebo jakékoliv jiné děje, vzorce chování a myšlení) podobnější. Redakce Evening Standardu poskytla křížovku účastníkům pokusu o den dříve a studenti v Notthinghamu byli testováni den před a den po otištění křížovky v Londýně. Byli současně testováni při luštění křížovky, která v té době nebyla otištěna. Bylo prokázáno, že schopnost luštit vytištěnou křížovku se zlepšila asi o 25 %. Teorii kumulativní paměti a morfické rezonance lze použít na všechny oblasti vědy a života. Daly by se jí vysvětlit mnohé dosud nevysvětlené jevy, například schopnost telepatie. Zajímavá je aplikace kumulativní paměti na vědomí člověka, která by dovolovala vysvětlení možnosti vzpomínek na minulé životy. Dále by se také dalo porozumět tomu, proč se dnes lidé učí mnohem snadněji např. práci s počítačem, novým sportům nebo práci s mobilním telefonem apod. (z Sheldrakeovy teorie totiž plyne, že to, co se učíme, je usnadněno morfickou rezonancí toho, co bylo před tím naučeno.) Otázka k zamyšlení: Dokázali byste princip morfické rezonance vědomě využít v denním životě, například při procesu učení nového pohybového stereotypu nebo cizího jazyka? Použití principu kumulativní paměti na lidský mozek vede k představě, že mozek pracuje spíše jako televizor než jako videokamera. To by znamenalo, že v mozku není žádné centrum paměti, ale mozek se spíše ladí na existující morfogenetická pole, jako se ladí televizor na určité programy. Paměť není v mozku tak, jako programy nejsou součástí televizoru. Toto tvrzení vědecky popisuje holografický model mozku Karla Pribrama, uvedený v další kapitole. Pro zájemce: Prostřednictvím informačních technologií (PC, internet, mobil atd.) lze teorii morfických rezonancí testovat. Například R. Sheldrake v další své knize “Seven Experiments


77

that Could Change the World”(Sedm pokusů, které by mohly změnit svět) popisuje několik testů, které může provádět každý sám. Ve světě existuje několik center, která výsledky pokusů evidují, zpracovávají a navrhují další. Vše lze najít na internetu. Otázky k zamyšlení: Přijetím teorie morfických rezonancí se otevírají netušené možnosti v poznání přírody, člověka i společnosti. Například příběh o sté opici naznačuje možnost rychlejšího šíření nových idejí a postojů. Může tedy poskytnout naději optimistům, kteří věří, že lidstvo tvořivě překoná svou globální krizi. A naopak, pesimistům říká, že sebezáhuba lidstva může proběhnout po překročení určitého prahu neobyčejně rychle. Ať již patříte k optimistům nebo pesimistům, vždy můžete být tou “stou opicí”, která spustí rychlou změnu. Může tak vzniknout fantastický pocit zodpovědnosti za celou planetu a všechny bytosti na ní, za každou svou myšlenku, slovo a čin. Kdo podle Vás je ochoten přijmout onu odpovědnost? Jak musí myslit člověk, aby se přijetí zodpovědnosti za svůj život a tím i za životy všech bytostí na Zemi pro něj stalo výzvou?

5.3.5 Teorie Gaia

Novou teorií rozšiřující chápání života na Zemi je teorie Gaia Jamese Lovelocka, která je novým pojetím teorie evoluce. Teorie Gaia není v rozporu s Darwinovou vizí, ale rozšiřuje ji o poznání, že evoluce druhů jde ruku v ruce s evolucí jejich prostředí, že jde o vzájemné formování. Druhy a jejich prostředí jsou těsně propojeny a vyvíjejí se jako jediný systém. Život a jeho prostředí jsou spolu spřaženy natolik těsně, že evoluce je evolucí Gaii, a ne zvlášť organismů a zvlášť prostředí. Příklad : Citace z knihy Jamese Lovelocka: „Gaia - živoucí planeta“. „Teorie Gaia je testovatelná. Přímé potvrzení teorie dostaneme pozorováním reálného světa. Jako pozorujeme pulz, krevní tlak, elektrickou aktivitu srdce či jiné veličiny, aniž bychom narušili normální fyziologické procesy člověka. Tak můžeme pozorovat i cirkulaci vzduchu, oceánů a hornin. Můžeme měřit sezónní pulzování oxidu uhličitého ve vzduchu v souvislosti s jeho příjmem rostlinami a výdejem všemi organismy. Můžeme sledovat dráhu základních živin do oceánů a odtud do vzduchu a zpátky do hornin a pozorovat chování těchto navzájem propojených systémů.“ Teorií Gaia popisuje Lovelock evoluci největšího živého organismu planety Země, nazvaného podle starořecké bohyně matky Země Gaii. Nosnou myšlenkou pro vznik teorie Gaia byl fakt dlouhodobého udržování vhodných podmínek pro vznik a vývoj života na Zemi a na planetě Marsu. Otázka k zamyšlení: Teorie Gaia říká, že superorganismus Země má schopnost dlouhodobě udržovat vhodné podmínky pro vznik a vývoj života. Gaia se tedy snaží udržovat ony podmínky i přesto, že je lidé dnes velmi silně narušují. Jak toho dosáhne, když člověk ony podmínky bude nadále vyvádět z rovnováhy?

Země jako žijící superorganismus


78

5.3.6 Implikátní a explikátní řád přírody

Dalším převratným vědeckým pohledem na skutečnost je teorie implikátního a explikátního řádu přírody. Její autor, významný vědec David Bohm zformuloval model vesmíru, ve kterém použil princip holografie na celý vesmír a do oblastí, které věda dosud nemá možnost studovat. (Princip holografie ukazuje, že v každé části celku je obsažena informace o tomto celku.) Paradoxy moderní fyziky řešil teorií skrytých proměnných a dospěl k vizi skutečnosti, která zcela mění základní filozofické předpoklady západní vědy. Podstatu skutečnosti popsal Bohm takto: „Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu nejsou nic jiného než pouhé abstrakce.“ Již starořecký filozof Hérakleitos popisuje princip změny takto: “Vše plyne, nic netrvá” a “Nevstoupíš dvakrát do téže řeky”. (viz část 2.2.5) Jevy, které přímo vnímáme našimi smysly a pomocí vědeckých přístrojů - celý svět, který studuje mechanistická věda - představují jen malou část celé skutečnosti, odvinutý neboli explikátní řád. Jeho zdrojem a jeho tvůrčím základem je však zavinutý neboli implikátní řád, který je obecnější základnou existence. Explikátní (vnější, projevený) řád je jen speciálním případem obecnějšího implikátního (vnitřního, skrytého) řádu. Jakýkoliv popsatelný objekt nebo událost (odvinutý řád) Bohm považuje za odvozeniny od nedefinovatelného a neznámého absolutna (implikátního řádu). Srovnej s přístupem Mikuláše Kusánského (viz část 3.1.1). Otázka k zamyšlení: Srovnejte Platónský svět jevů (viz 1. kap.) s Bohmovým explicitním řádem, a Platónský svět idejí s implicitním řádem přírody. Závěry, ke kterým vede Bohmova teorie: V implikátním řádu čas a prostor neurčují vztahy závislosti prvků. Různé formy existence mají smysluplný vztah k celku. Obraz vesmíru se tak podobá obrazu živého organismu, jehož orgány, tkáně a buňky mají smysl jedině ve vztahu k celku. Teorie Gaia se zde jeví jako samozřejmá. V daném obraze vesmíru nelze najít hranici mezi živou a mrtvou hmotou. Základnou pro obojí je stálá změna. Hmota a vědomí nemohou být jedno z druhého vysvětleny nebo jedno na druhé zredukovány. Obě jsou projevy implikátního řádu, který je jejich společným základem, a představují nedělitelnou jednotu. Myšlení má dva aspekty: když pracuje samo o sobě, je mechanické a odvozuje svůj nevýznamný řád z paměti. Může také reagovat na inteligenci, která je nezávislá a vzniká při stálých změnách celku. Vnímání a znalosti, včetně vědeckých teorií, jsou výsledkem tvůrčí činnosti, která se dá srovnat s uměleckou tvorbou, a nejsou jen objektivním odrazem nezávisle existující skutečnosti. Skutečná realita je neměřitelná a pravdivé chápání světa vidí to, co nelze změřit jako podstatu existence.

5.3.7 Teorie procesu

Na závěr zmínka o “teorii procesu” Arthura Younga, která je podle S. Grofa kandidátem na metaparadigma budoucnosti. Teorie procesu rozsáhlým

Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jsou jen abstrakce

Realita je neměřitelná

Hmota a vědomí mají společný základ

Vesmír je pricipiálně hologram

Explikátní řád vnímáme smysly, implikátní řád je jeho zdrojem


79

způsobem organizuje a vysvětluje údaje z nejrůznějších oborů - geometrie, kvantové teorie a teorie relativity, chemie, biologie, botaniky, zoologie, psychologie a historie - a integruje je do všezahrnující kosmické vize. Youngův model vesmíru má čtyři úrovně, které jsou definovány pomocí stupňů volnosti a vazeb, a má sedm po sobě následujících fází: světlo, elementární částice, atomy, molekuly, rostliny, zvířata a člověk. Young dokázal objevit základní strukturu univerzálního procesu, který se opakuje znovu a znovu na různých úrovních vývoje v přírodě. Teorie procesu vysvětluje a předpovídá přírodní jevy a jejich aspekty podobně jako Mendělejova periodická soustava prvků. Nikoli hmota, ale světlo je prvotní a hraje zásadní roli ve vesmíru a kvantum činnosti má svůj účel. Teorie procesu vyplňuje mezeru mezi vědou, mytologií a filozofií. Youngovo metaparadigma je slučitelné s tím nejlepším ve vědě, a navíc umožňuje studovat neobjektivní a nedefinovatelné aspekty skutečnosti daleko za přijatými hranicemi vědy. Filozofický závěr hledání a tvorby vynořujícího se paradigmatu vědy: V denním životě stále myslíme v termínech pevné hmoty trojrozměrného prostoru, jednosměrného času a lineární kauzality. Pokud se otevřeme novému poznání, novým teoriím, tak se naše filozofické chápání existence stane mnohem úplnějším a promyšlenějším. Pojetí světa podle vynořujícího se paradigmatu se blíží k mystickému chápání existence. Vesmír je tvořen nekonečnou sítí událostí ve vědomí a dualita mezi vnímajícím a vnímaným, mezi tvarem a prázdnotou, časem a bezčasovostí, determinismem a svobodnou vůlí nebo existencí a neexistencí je překonána. Pro zájemce: Podrobnější pojednání o nových teoriích jsou dostupná v publikacích a na internetových stránkách uvedených v příloze. Průvodce studiem:

Úspěšně jste prošli velmi obsažnou a obtížnou kapitolou, ve které jste poznali pro Vás možná zcela nové vědecké hypotézy a teorie. Tyto teorie silně narušují běžně přijímaný mechanistický pohled na svět, na který jste pravděpodobně zvyklí. Jestliže nám však něco narušuje zvyk, nabourává tím naši jistotu. Pochyby však nikdy nejsou příjemné, a tak Vás zřejmě uvedené teorie vyprovokují k vnitřní reakci. Můžete s nimi souhlasit, anebo je zásadně odmítat. V každém případě se nyní přelaďte “morfickou rezonancí” do relaxačního stavu, nebo do zcela jiné činnosti. Do poslední kapitoly se pusťte až po řádném odpočinku. Sebekontrolní otázky : - Uveďte důvody pro hledání nového paradigmatu. - Které fyzikální teorie narušily mechanistické pojetí fyziky a vedly ke zcela novému pohledu na vesmír (svět, přírodu)? - Subatomární částice lze chápat jako vlny pravděpodobnosti. Vysvětlete význam pojmu vlna pravděpodobnosti. - Uveďte názvy a základní pojmy a myšlenky alespoň dvou z uvedených

Metaparadigma budoucnosti

Vesmír má čtyři úrovně a sedm fází

Nikoli hmota, ale světlo je prvotní

Vesmír je tvořen nekonečnou sítí událostí ve vědomí a dualita je překonána


80

nových vědeckých teorií, které mohou tvořit základnu pro vynořující se paradigma. - Která teorie by mohla být metaparadigmatem vědy budoucnosti? Shrnutí : - Důvody pro hledání nového paradigmatu: Fakt globální krize lidstva, hledání perspektivy vývoje, kterou neposkytuje staré paradigma, a neschopnost vysvětlit některé existující jevy starým paradigmatem. - Podle teorie relativity struktura časoprostoru závisí na rozložení hmoty a rozdíl mezi hmotou a prázdným prostorem ztrácí svůj smysl. Jejím důsledkem je možnost vytvořit z energie hmotnou částici, a naopak z hmotné částice vytvořit energii. - Podle teorie subatomárních částic nemají subatomární částice smysl jako samostatné entity, ale mohou být chápány jenom jako vzájemné vztahy mezi přípravou experimentu a následným měřením. Teorie pole ukazuje, že částice mohou spontánně vznikat z prázdna (vakua) a opět do něj mizet. Objev dynamické kvality “fyzikálního vakua” je jedním z nejdůležitějších objevů fyziky. - Bootstrapová teorie chápe přírodu jako propojený celek. Všechny teorie přírodních jevů včetně přírodních zákonů jsou zde považovány za výtvory lidské mysli. Vesmír je nekonečnou soustavou vzájemně propojených událostí. - Myšlení v pojmech hmoty a oddělených objektů je omylem v metodě poznávání - chybou v logických typech, nezabýváme se objekty, ale jen tím, co nám o nich řekly smysly. - V teorii systému je podstatou života samo-organizace, každý žijící systém je sebe-udržující, sebe-obnovující a sebe-přesahující. - Teorie disipativních struktur říká, že mikrosvět i makrosvět jsou dva aspekty téže jednotné evoluce. Život se neodehrává v neživém vesmíru, vesmír sám se stává stále více živým. Věda objevila filozofickou pravdu, že vývoj lidstva tvoří smysluplnou část evoluce vesmíru. Princip “řád z chaosu” tvoří základní mechanismus pro rozvinutí evoluce ve všech oblastech - od atomu ke galaxiím, od buněk k lidským bytostem a ke kulturám. - Teorie morfických rezonancí ukazuje, že forma, vývoj a chování organismu jsou řízeny morfogenetickými poli jistého druhu, která jsou utvářena formou a chováním předchozích organismů stejného druhu, přímým spojením přes prostor a čas, a která jsou v kumulativní paměti přírody. Tato pole spolu reagují morfickou rezonancí a vytvářejí tak zvyky a zákonitosti. - Teorie explikátního a implikátního řádu přírody říká, že svět je ve stálém toku


81

proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu jsou pouhé abstrakce. Jevy, které vnímáme smysly a vědeckými přístroji, představují jen malou část celé skutečnosti, odvinutý neboli explikátní řád. Jeho zdrojem je zavinutý neboli implikátní řád, který je obecnější základnou existence. Explikátní (vnější, projevený) řád je jen speciálním případem obecnějšího implikátního (vnitřního, skrytého) řádu. Hmota a vědomí jsou projevy implikátního řádu, který je jejich společným základem, a představují nedělitelnou jednotu. - Teorie procesu rozsáhlým způsobem organizuje a vysvětluje údaje z nejrůz-nějších oborů - geometrie, kvantové teorie a teorie relativity, chemie, biologie, botaniky, zoologie, psychologie a historie - a integruje je do všezahrnující kosmické vize - metaparadigmatu budoucnosti. Řešení úkolů : 1. Vzniká nesmírně složitá síť vztahů mezi vztahy. Pojmy k zapamatování: - vlna pravděpodobnosti, fyzikální vakuum - bootstrapová teorie a celostní (holistické) paradigma - život jako sebeuspořádání (teorie systému) - morfogenetické pole a morfická rezonance - řád z chaosu a disipativní struktura (zvuk flétny) - Země jako superorganismus (teorie Gaia) - implikátní (zavinutý) a explikátní (odvinutý) řád přírody - metaparadigma vědy (teorie procesu)


82

6 Hmota, mysl a vědomí člověka “Rybářské koše se užívají na chytání ryb, ale když jsou ryby chycené, lidé na koše zapomínají; sítě se užívají na chytání zajíců, ale když jsou zajíci chyceni, lidé na sítě zapomínají. Slova jsou důležitá k předání myšlenky, ale když jsou myšlenky pochopeny, lidé na slova zapomínají.”

Čínský taoistický filozof Čuang c Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování a provedení všech cvičení byli schopni: - popsat materialisticko-mechanistické pojetí vědomí a psychiky člověka - vysvětlit pomocí holografického principu vztah mezi hmotou a myslí - charakterizovat hlavní koncepce vztahu mezi hmotou a myslí - orientace v problematice lidského vědomí a jeho vědeckého výzkumu - uvést, kam může vést rozvoj lidského vědomí Průvodce studiem:

Dostali jste se k poslední kapitole, která poněkud vybočuje z dosud držené linie textu tím, že se v ní nehovoří o přírodě, ale o člověku samotném a o jeho přirozenosti. (Jak uvádíme ve druhém odstavci 4. kapitoly, mělo by jít o antiscientismus, což je zavádějící, pokud se tím myslí nevědecký přístup). Dovoluji si tedy využít této příležitosti k tomu, abych Vám ukázal, že nové paradigma se intenzivně hledá také v oblasti filozofie (fenoménu) člověka. Je zřejmé, že každá filozofie začíná u člověka (filozofuje jenom člověk) a opět se k němu nakonec vždy vrací. Vzpomeňte na odpověď Tháleta na otázku: “Co je na světě nejtěžší?” Odpovídá: “Poznat sebe sama.”

Z určitého pohledu se může jevit zkoumání vnějšího světa (filozofie přírody) jako únik od řešení oné nejtěžší otázky. Avšak hermetická teze o jed-notě vnějšího a vnitřního světa (jednotě vesmíru a člověka) ukazuje, že poznání sebe sama můžeme dosáhnout poznáním vnějšího světa (vesmíru, přírody) za podmínky, že v něm budeme vidět sebe sama.

Při tvorbě textu této kapitoly jsem čerpal především ze dvou knih světoznámého psychiatra Stanislava Grofa „Za hranice mozku“ a „Kosmická hra“. Oporou mi přitom také bylo dlouhodobé studium indické filozofie (advaita védanta) a praxe jógy podle systému Jóga v denním životě. Jedna z nejstarších filozofií světa filozofie védanty totiž popisuje tytéž skutečnosti, ke kterým dospívá moderní výzkum vědomí.

Kapitolu byste měli zvládnout za 3 hodiny. Proveďte cvičení 4 : Analýza fenoménu člověk (zadání je v příloze) Mechanistické a nové pojetí mysli a vědomí K zásadním otázkám filozofie (fenoménu) člověka patří vztah mezi tělem (mozkem), myslí (psychickými stavy) a jeho vědomím. Nyní poznáte, jak chápe propojení těla a mysli mechanistická věda.


83

6.1 Materialisticko-mechanistický model světa a vědomí

Otázka k zamyšlení: Následuje malé cvičení víry v model světa, který poskytuje mechanistická věda. Ať již jste nebo nejste zastáncem mechanistického modelu reality, přečtěte si následující řádky a uvědomte si, do jaké míry by mohly posloužit jako modlitba mechanisticky uvažujícího vědce (převzato od profesora psychologie na Kalifornské univerzitě Charlese Tarta): “Věřím v materiální vesmír jako jedinou a konečnou skutečnost, ve vesmír kontrolovaný fyzikálními zákony a náhodami. Jsem si jist, že stvořitel neexistuje a vesmír nemá smysl ani logický směr vývoje. Trvám na tom, že všechny ideje Boha nebo bohů, osvícených bytostí, proroků a spasitelů nebo jiných nehmotných bytostí či sil jsou iluze a pověry. Život a vědomí jsou produkty fyzikálních procesů a vznikly náhodnou interakcí fyzikálních sil. Tvrdím, že smrt těla je také smrt mysli a doufat v nějaký posmrtný život je nesmysl.” Zní to povědomě? Samozřejmě je to parodie, ale mechanistická věda nám vlastně předkládá totéž. Otázka k zamyšlení: Zformulujte si sami pro sebe, v co opravdu věříte, ať jste ateisté nebo věřící v určitou podobu Boha či neurčité Kosmické Vědomí. (Velká počáteční písmena mají zdůraznit, že jde o konečné “absolutní” pojmy.) Základní postulát materialisticko-mechanistické víry ve vztahu k vědomí zní: Vědomí je omezeno na živé organismy a vyžaduje vysoce vyvinutý nervový systém. Vědomí se považuje za průvodní jev fyziologických procesů v mozku. Víra, že vědomí je produktem mozku, nevznikla náhodou. Je založena na mnoha pozorováních klinické a experimentální neurochirurgie a psychiatrie, která ukazují na těsné souvislosti mezi různými aspekty vědomí a fyziologický-mi a patologickými procesy v mozku, jako jsou traumata, nádory nebo infekce. Příklad : Příklad ukazuje na souvislosti mezi vědomím a procesy v mozku. „Otřes mozku nebo nedostatek kyslíku mohou vést ke ztrátě vědomí. Infekce mozku nebo podávaní jistých drog s psychoaktivními vlastnostmi, jako jsou hypnotika, stimulanty nebo psychedelika, vedou ke zcela charakteristickým změnám vědomí. Ty jsou spojeny s neurologickými poruchami a někdy mohou zásadně pomoci ke správné diagnóze. Léčení neurologických poruch může zase vést ke zlepšení stavu vědomí.“ (Grof, S. Kosmická hra, str. 12, upraveno a kráceno.) Na druhé straně těsná vazba mezi vědomím a mozkem nevede jednoznačně k závěru, že vědomí je vytvářeno mozkem. Logika tohoto mechanistického závěru je značně problematická, lze si totiž představit systém, ve kterém by se data interpretovala zcela jinak. Příklad : Často se uvádí následující příklad s televizním přijímačem: Kvalita obrazu

Mechanistické vidění světa

Vědomí se považuje za průvodní jev fyziologických procesů v mozku


84

a zvuku televizoru závisí na správné funkci všech součástí. Poškození některých z nich vede k určitým vadám televizního přijímače. Podle poruchy může televizní mechanik určit vadnou součást, může ji vyměnit nebo opravit. Nikdo z nás by v tom však neviděl vědecký důkaz toho, že televizní program musí být vytvářen televizorem. Televize je totiž systém vytvořený člověkem a jeho funkce je dobře známa. Přesto takový druh závěru provedla mechanistická věda, pokud jde o vazbu mezi mozkem a vědomím. Světoznámý neurochirurg Wilder Penfield vyjádřil ve své knize “Tajemství mysli” hluboké pochybnosti o tom, že vědomí je produktem mozku a že může být vysvětleno pomocí mozkové anatomie a fyziologie.

6.2 Materialisticko-mechanistické pojetí psychiky

Podle materialistické vědy jsou jednotlivé organismy oddělené systémy komunikující se světem jen smyslovými orgány. Všechny komunikace jsou zprostředkovány známými formami energie. Duševní procesy se vysvětlují pomocí reakcí organismu na okolí a rekombinací předchozích smyslových vjemů, které organismus během života přijal a uchoval v mozku. Materialistická psychologie zde používá zásady anglické empirické školy, kterou stručně vyjádřil britský filozof John Locke: “V intelektu není nic, co by nebylo dříve zpracováno smysly.” Vzpomínky na vjemy a události z vlastního života jsou uchovány v paměťové bance ústřední nervové soustavy. Jediný možný paměťový substrát, který přichází v úvahu pro přenos fylogenetické informace po předcích, je fyziochemický kód molekul DNA a RNA. Současný lékařský model uznává možnost takového přenosu informace, jestliže se týká mechanismu zárodečného vývoje, vrozených faktorů, dědičných dispozic, rodičovských charakteristik nebo nadání, ale rozhodně neuznává, pokud jde o úplné vzpomínky na události před početím. Pod vlivem Freudova modelu přijal hlavní proud psychiatrie a psychoterapie názor, že nově narozené dítě je “tabula rasa” (“čistá, nepopsaná deska”), jejíž vývoj je určen posloupností dětských zkušeností, a popírá možnost, že v paměti dítěte jsou zaznamenány zážitky biologického porodu. Podle materialistické psychologie lze nové informace vnímat pouze skrze smyslové vjemy. Mechanistická věda se pokouší vysvětlovat jako výsledky procesů v mozku také lidskou inteligenci, umění, náboženství, etiku i vědu samu. Příklad : Jak vidí možnosti mechanistické vědy S. Grof je zřejmé z úryvku z jeho knihy “Za hranice mozku”, str. 26, kráceno): “Mechanistická věda obhajuje své přesvědčení tak, že každou odchylku od vjemového a pojmového souhlasu s karteziánsko-newtonovským modelem označuje jako “psychózu”. Současná psychiatrická teorie není schopna

Paměťový substrát je fyziochemický kód molekul DNA a RNA, který neumožňuje vzpomínky na události před početím

Duševní procesy se vysvětlují reakcemi organismu na okolí a předchozími smyslovými vjemy

Materialistická psychologie uznává vnímání nových informací jen skrze smysly


85

odpovídajícím způsobem vysvětlit mnoho jevů, které leží mimo individuální oblast nevědomí, jako třeba zážitky při porodu a transpersonální (přesahující jedince) zážitky ... ... Slabiny výkladu na základě starého paradigmatu jsou zřetelnější u sociálně-kulturních jevů, jako jsou šamanismus, náboženství, mysticismus, rituály, iniciace, starověká mystéria a léčebné obřady různých předtechnických kultur. Současný sklon redukovat mystické zážitky a duchovní život na kulturně přijaté kvazi-psychotické stavy, primitivní pověry nebo nevyřešené konflikty a závis-losti z dětství ukazuje na vážné neporozumění jejich skutečné povaze.”

6.3 Holografický model mozku - vztah mezi myslí a tělem

Na principu hologramu se dá snad nejlépe ukázat vztah mezi myslí a mozkem, tedy mezi jednotlivými obrazy (idejemi) a jejich hmotnou základnou. Světoznámý americký psycholog, neurofyziolog a biolog Karl Pribram vytvořil model funkce mozku jako hologramu. Protože mozek člověka je určitým propojením fyzického těla a myšlení, tvoří vysvětlení funkce mozku zároveň vysvětlení vztahu mezi myslí a tělem. Určitý druh paměti je neuvěřitelně odolný vůči poškození mozku. Odstraněním částí mozkové tkáně nebo poškozením té či oné části mozku nedojde k vymazání určité paměti. Klinickými výzkumy na člověku a zvířatech bylo dokázáno, že se jednotlivá paměťová stopa určité zkušenosti nikdy neztratí se současným zachováním všeho ostatního zapamatovaného. Paměť proto musí být rozptýlena. Distribuované uložení paměti v mozku zřetelně připomíná holografický záznam. Denis Gabor objevil v polovině minulého století možnost rekonstrukce obrazu nějakého objektu pomocí určitých vlnových funkcí. Souhrn těchto vlnových funkcí pro daný objekt nazval hologramem. Pribramova teorie vysvětluje v holografických pojmech rozptýlené uložení paměti v mozku. Zapamatování tedy pouze vyžaduje, aby malá část distribuovaného uložení paměti zůstala nedotčena, podobně jako lze rekonstruovat obrazy na základě jen malých částí fotografického hologramu. Vznik holografického “obrazu” na koncích mozkových nervových vláken. Teorie mozku říká, že mozek v jednom stadiu zpracování provádí své analýzy ve frekvenční (vlnové) oblasti. Uskutečňuje se na spojích mezi neurony, nikoli na neuronech samých. Důležité je tedy postupné rozsvěcování a zhasínání neurálních potenciálů (vln), a nikoli nervové impulzy. Nervové impulzy vznikají uvnitř neuronů a slouží k šíření signálů nesoucích informaci do velkých vzdáleností podél nervových vláken. Na konci těchto nervových vláken v místech jejich propojení se postupně vytvářejí změny potenciálů, vlny, které mohou tvořit interferenční vzory na způsob hologramu. Zobrazování “vidění představ” mozku. Podobně byly objasněny i charakteristiky zkušenosti zobrazování. O projek-cích obrazů mimo zdroj jejich původu bylo dokázáno, že pochází ze vztahů fáze zpracování tak, jako jde u optického hologramu o fixaci fáze, a ne

Paměť je rozptýlena a její uložení připomíní holograffický záznam

Mozek je propojením fyzického těla a myšlení

Hologram je soubor vlnových funkcí

Mozek analýzuje na spojích mezi neurony

Obrazy pocházejí ze vztahů fáze zpracování


86

intenzity. Podobně u stereo zvukových vln slyšíme zvuk odjinud než přímo od reproduktorů. Analogicky můžeme tedy vidět a uvědomovat si obrazy, aniž bychom znali jejich polohu a tvar jejich “obrazových reproduktorů”. Každé představě odpovídá určitý hologram a naopak, každému hologra-mu odpovídá určitá představa. Odtud plyne možnost vysvětlit některé funkce mysli a mozku. Například můžeme vnímat, “vidět” se zavřenýma očima obrazy - představy. Vidění představ je vlastně uvědomování si “hologramu” tvořeného aktuálně mozkovými vlnami. Lze tedy říci, že vědomím “viděné” obrazy - myšlenky - nejsou nikde v mozku lokalizovány. Jsou ve formě vln elektrických potenciálů rozloženy v celém mozku. Mozek slouží jako hrubě hmotná základna pro myšlení, ale myšlení probíhá na podstatně jemnější úrovni interference mozkových vln. S tímto poznáním můžeme přistoupit k alternativním koncepcím mysli.

6.4 Alternativní koncepce vztahu hmoty a mysli

Nejvýznamnější představitel filozofie systému a teorie obecné evoluce Ervin Lazslo rozlišuje tyto základní vztahy mezi hmotou a myslí: Alternativa 1. (materialistická): Mysl je produktem mozku, přesněji spolu-produktem funkcí, kterými mozek řídí organismus. Jak se organismus vyvíjel ke stále větší složitosti, vyžadoval i složitější “počítač” k řízení všech funkcí. V určitém okamžiku evoluce se objevila mysl, která není tak něco primárního. Alternativa 2. (idealistická): Mysl je nejvyšší skutečnost. Hmota je jen iluze vytvořená lidskou myslí. Na počátku byla mysl a stále tomu tak je. Hmotný vesmír je výtvorem lidské mysli. Alternativa 3. (dualistická): Mysl a hmota jsou základními, i když zcela odlišnými aspekty naší skutečnosti. Projevy mysli nemohou být vysvětleny systémy, kterými se mysl projevuje (myšlením nelze vysvětlit myšlení), ani tak dokonalým orgánem, jakým je lidský mozek. U lidí je mysl spojena s hmotným mozkem, ale mozek je jen sídlo mysli a není s ní identický. Alternativa 4. (holistická): Hmota a mysl tvoří jeden celek a nelze je ani v myšlenkách, ani jinak pojímat odděleně. Rozdílnost mezi myslí a hmotou (kterou uvádí Descartes) je jen zdánlivá. Oba tyto aspekty naší reality musíme akceptovat takové, jaké jsou, bez ohledu na to, kde a v jaké formě jsou projevené. Alternativa 5. (nová): Hmota a mysl jsou skutečné, ale ne základní aspekty naší reality. Vyvinuly se z ještě hlubší úrovně. Kořeny mysli sahají ještě hlouběji a nejsou ani mentální, ani materiální. Otázka k zamyšlení: Která alternativa je pro Vás nejpřijatelnější? Pro zájemce: V textové příloze je uvedena duchovní alternativa pojetí hmoty a vědomí člověka. Poetickým jazykem ji vyjádřil Pierre Teilhard de Chardin ve svém díle „Duchovní moc hmoty“ (1919) v části Hymnus na hmotu.

Vidění představ je uvědomování si „hologramu“ tvořeného aktuálně mozkovými vlnami


87

6.5 Nová koncepce mysli a vědomí

Poslední uvedená alternativa je jádrem vize, která se dnes objevuje. Ještě nemá jasný název. Ten, kdo je obeznámen s mystickou filozofií (např. novoplatónskou nebo védantickou), ji může nazývat mystickou. Je to koncepce, která neredukuje realitu na netečnou, neživou hmotu (materialismus) a neztotožňuje ji s nehmotným duchem (idealismus). Považuje obě složky za reálné (dualismus), ale ne za původní aspekty skutečnosti. Hmota se podle ní, stejně jako mysl, vyvinula z kosmického lůna energetických polí fyzikálního vakua (viz část 5.2.4). Hmota, mysl a vědomí. Nová koncepce mysli se snaží ukázat, že hmota a mysl se vyvíjely společně ke stále vyšším a komplexnějším formám. Už základní (elementární) částice mají jakousi “protomysl”, a jak ji předávaly stále složitější systémy - atomy, molekuly, buňky a organismy - stávala se stále složitější. Lidé mysl svým složitým mozkem zažívají jako vědomí. Lze říci, že všechny organismy - dokonce molekuly a atomy - mají jakousi základní mentální zkušenost na úrovni, která odpovídá jejich vývoji. Je třeba připomenout myšlenku vzájemného propojení, která není nová ve filozofii, ale je nová ve vědě. Podle uvedené nové koncepce je mysl spojena s hmotou. Hmotný a mentální systém, které se ve vesmíru vyvinuly souběžně, jsou nepřetržitě a neoddělitelně propojeny prostřednictvím fyzikálního (kvantového) vakua, kosmického lůna, ze kterého vznikly. Jemné vzájemné působení mysli a vědomí s fyzikálním vakuem spojují naši mysl s ostatními myslemi kolem nás, stejně jako s biosférou naší planety (teorie Gaia, viz část 5.3.5) a “otevírají” naši mysl společnosti, přírodě a vesmíru. Tato otevřenost byla odpradávna známa mystikům, prorokům a dalším citlivým lidem, ale mechanistická věda ji popírala. Moderní celostní věda tak dokázala, že zároveň se smyslovým vnímáním náš mozek nepřetržitě registruje realitu na jiných úrovních, včetně nejhlubší úrovně fyzikálního (kvantového) vakua. Úkol 1 : Proč si zřejmě příliš neuvědomujeme zároveň s běžným světem také realitu na jiných úrovních? (Řešení je na konci kapitoly). Paměť vesmíru a kolektivní nevědomí. Vše, co se odehrává v naší mysli, zanechává stopy ve fyzikálním vakuu a může být zachyceno a dekódováno těmi, kdo vědí, jak se na ně “naladit”. Fyzikální vakuum můžeme ztotožnit Sheldrakeovou pamětí přírody (kumulativní pamětí, viz část 5.3.4) a nazvat ho pamětí vesmíru. Také světoznámý psychoanalytik 20. století Carl Gustav Jung došel k závěru, že naše individuální vědomí je propojeno s individuálními vědomími všech ostatních lidí formou “kolektivního” nevědomí. Pojmem kolektivního nevě-domí tak můžeme popisovat určitý aspekt fyzikálního vakua (viz část 5.2.4). Vzájemné ovlivňování: Důsledky objevu vzájemného propojení naznačují, že naše myšlení a pocity

Hmota a mysl se vyvíjely společně k vyšším a komplexnějším formám

Propojení mysli s ostatními myslemi, s přírodou, s planetou, s vemírem

Hmota i mysl se vyvinula z energetických polí fyzikálního vakua

Mozek stále registruje realitu na jiných úrovních


88

nejsou naší soukromou záležitostí. Naše myšlení a vědomí vzájemně reagují a jsou ovlivněny všemi ostatními lidmi. Dalekosáhlé mohou být také sociální důsledky tohoto vynořujícího se paradigmatu. Zřejmě není náhodou, že stále více lidí hledá hlubší smysl své existence. Vědomí, že vše, co se děje ve mně, je dostupné i ostatním, může pomoci vytvořit harmonické vztahy. Vytvoření harmonických vztahů je důležité nejen pro náš osobní růst a vývoj, ale v rámci uvedené propojenosti i pro naše kolektivní přežití a další kolektivní vývoj. Proveďte cvičení 5: Princip neubližování a nenásilí (zadání cvičení je v příloze)

6.6 Vynořující se paradigma a moderní výzkum vědomí “Lidská bytost je součástí celku, nazvaného vesmír, součástí omezenou prostorem a časem. Člověk vnímá své myšlenky a pocity jako něco odděleného od ostatního světa - ale tento optický klam je jakýmsi vězením, oddělujícím nás od ostatních lidí.”

Albert Einstein Průvodce studiem:

V poslední části textu Vás čeká velmi zajímavé téma - výzkum vědomí člověka. Materialistická věda sice nepovažuje za důležité zkoumat vědomí člověka, neboť jej považuje za něco druhotného, ale možná právě proto velmi významně pronikla do poznání hmoty. Je zde velký nesoulad mezi poznáním hmoty a vědomí. Tuto nevyváženost vyrovnává moderní výzkum vědomí.

6.6.1 Filozofické a vědecké východisko

Otázka k zamyšlení: Po čem skutečně toužíme? Podle většiny filozofů v podstatě toužíme vědomě či nevědomě po trvalém štěstí. Hledáme ho většinou tam, kde není, ve vnějším světě. Mudrcové však stále opakují, že trvalého blaha můžeme dosáhnout jenom a jenom úplným poznáním sebe sama. Nejde jen o vědecké poznání psyché neboli duše člověka ve smyslu psychologických vlastností, ale o poznání základu a smyslu lidské existence. Takové hluboké poznání vede ke změnám v postojích, v hodnotách a myšlení. Člověk žije život v nové, bohatší a plnější kvalitě. Abychom takové změny mohli docílit, je nutné poznat tajemství lidského vědomí. Řada významných fyziků je přesvědčena, že budoucí vyčerpávající teorie hmoty bude muset zahrnovat i vědomí jako rozhodující složku. Jsou jimi například: Eugene Wigner, Geoffrey Chew, Fritjof Capra, Arthur Young, Saul-Paul Sirag a Nick Herbert. Z nefyzikálních oblastí vědy sem také patří vědci Ervin Laszlo, Rick Tarnas, Ken Wilber, Michal Behe a další uvedení v 5. kapitole.

Vědomí mechanistická věda nikdy důsledně a systematicky nezkoumala, neboť je považovala za nevýznamné pro uskutečnění své koncepce - ovládnutí sil přírody - zformulované již Francisem Baconem (viz část 3.2.1). Dnes je tato

Naše myšlení a pocity nejsou naší soukromou záležitostí

Vytvoření harmonic-kých vztahů je důležité pro osobní růst i pro kolektivní přežití

Trvalého blaha lze dosáhnout jen úplným poznání sebe sama


89

koncepce do jisté míry naplněna, síly přírody již do značné míry ovládáme (tepelná, elektrická a atomová energie). Podstatně méně víme o člověku samotném, nikoliv o fyzickém těle, ale o jemných složkách jeho bytí, o mysli, intelektu a vědomí. Moderní (celostní) věda se nevyhýbá studiu ani tak delikátní oblasti, jakou je lidské vědomí. Otázka k zamyšlení: Kdybyste se měli rozhodnout pro pětileté studium, zvolili byste studium k ovládnutí různých sil ve vesmíru a nebo studium (hledání) podstaty toho, kdo tyto síly ovládá - člověka (sebe sama)?

6.6.2 Výsledky výzkumu vědomí

Výsledky výzkumu vědomí shrnuje S. Grof do mapy lidských zážitků, která rozšiřuje konvenční chápání lidské psychiky. Rozlišuje v ní dvě skupiny holotropních stavů vědomí perinatální a transpersonální: Perinatální stavy vědomí souvisejí s biologickým porodem (z řeckého peri - kolem nebo u a latinského natalis - týkající se porodu). Podrobný výklad těchto stavů vědomí je v knize S. Grofa „Za hranice mozku“. Transpersonální stavy vědomí se charakterizují překračováním běžných hranic těla a pocitu já (ega) (z latinského trans - přes a persona - osoba, ego, pocit já). Transpersonální znamená překračující naše já, pocit já, naši osobnost, naše pojetí sebe sama jako těla a mysli. Tyto stavy vědomí jsou z hlediska filozofie velmi významné, neboť mění náš pohled na skutečnost. Po silných transpersonálních zážitcích se vidění světa rozšíří a zahrne pojetí vesmíru dávných kultur. Tato změna je nezávislá na naší inteligenci, vzdělání či profesi. Transpersonální stavy vědomí (zážitky) Grof dělí do následujících skupin: - Vědomí se ztotožňuje s objekty. Zážitky ztotožnění se s vědomím zvířat, rostlin nebo kamenů umožňují pochopit víru kultur, které vidí vesmír jako oduševnělý. Jako cítící bytosti se jeví nejen zvířata, ale i stromy, řeky, hory, Slunce, Měsíc a hvězdy. - Vědomí se ztotožňuje s bohy a démony. V holotropních stavech se lze setkat se světem bohů, démonů, legendárních hrdinů, nadlidských bytostí a duchovních vůdců. Lze tak pochopit víru kultur věřících, že vesmír je obydlen a řízen mytologickými bytostmi. - Absolutní Vědomí. (Velká písmena na začátku slov zde znamenají, že jde o nejhlubší pojetí daného pojmu, které již nelze dále jakkoliv analyzovat nebo prohlubovat.) Zážitky oduševnělé přírody a setkání s mytickými bytostmi nestačí plně uspokojit duchovní touhu člověka. Lidé, kteří měli zážitek Absolutna, jenž dokonale uspokojil jejich duchovní touhu, neviděli žádné bytosti. Popisy zážitku nejvyššího principu jsou nanejvýš abstraktní a navzájem si podobné. Shodují se v překročení všech hranic analytického a logického myšlení a veškeré duality. Absolutno popisují jako zdroj zářivého světla nesmírné intenzity.

Absolutní vědomí je zdrojem zářivého světla nesmírné intenzity

Celostní věda studuje také lidské vědomí

Transpersonální znamená překračující naše já, pocit já, naši osobnost

Jako cítící bytosti se jeví nejen zvířata, ale i stromy, řeky, hory, Slunce, Měsíc a hvězdy


90

Pro zájemce: V základním textu indické filozofie védanty Katha upanišadě se píše:

„Toto Já je jemnější než to nejjemnější a je nade vší logiku.“

Nejvyšší kosmický princip - Absolutní Vědomí lze prožít dvěma různými způsoby: jako úplné splynutí s božským zdrojem, při kterém je pocit já zcela rozpuštěn, nebo pocit já zůstane a my jsme v roli svědka úžasného tajemství existence jakoby zvenku. V duchovní literatuře lze najít mnoho popisů obou typů prožitků Absolutna. Velký indický světec Šrí Ramana Maháriši popisuje splynutí individuálního já s kosmickým principem jako rozpuštění cukrové panenky ve vodě. Španělská mystička svatá Tereza z Avily a další vyznavači jógy lásky dávají přednost odloučení od Božství a vztahu k němu. Nechtějí zcela ztratit svou totožnost, ale chtějí vychutnávat vztah totální lásky ke svému Božství. Slovy velkého indického světce a mystika Šrí Rámakrišny: “Chci cukr ochutnávat, a ne se jím stát.” Zážitek Boha. Lidé, kteří měli zážitek Absolutního Vědomí, vědí, že se setkali s Bohem. Říkají, že pojem Bůh nevystihuje hloubku jejich zážitku, neboť světová náboženství tento pojem pokřivila, degradovala a zdiskreditovala. I pojmy jako Absolutní Vědomí nebo Univerzální Mysl jsou beznadějně nevhodné k vyjádření nesmírnosti a převratnosti takového setkání. Někteří lidé reagují na zážitek nejvyšší Pravdy mlčením, neboť podle čínského mudrce Lao-c´:

“Ti, kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevědí.” Příklad : Přestože hovořit o zážitcích Absolutna je nanejvýš obtížné, uveďme si zprávu sedmatřicetiletého psychiatra Roberta o jeho prožitku, který pokládal za zážitek nejvyšší konečné reality. Z knihy S. Grofa: „Kosmická hra“, str. 31, kráceno: „Začátek mého zážitku byl velice náhlý a dramatický. Zasáhl mě kosmický blesk obrovské síly, který roztříštil a zničil mou běžnou skutečnost. Ztratil jsme úplně kontakt s okolním světem - zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Povědomí o mé běžné existenci, o mém životě i jménu se ozývaly jen slabou ozvěnou až na nejzazším okraji mého vědomí jako snové obrazy. Robert... Kaliformie... Spojené státy... planeta Země. Usilovně jsem se snažil rozpomenout na existenci těchto skutečností, ale náhle neměly smysl. Stejně tak se nedostavily archetypální vize božstev, démonů a mytologických oblastí, které hrály rozhodující roli v mých předchozích zážitcích. V té době byla pro mne jedinou skutečností vířící energie obrovských rozměrů. Zdála se obsahovat veškeré bytí v naprosto abstraktiní formě. Měla zář myriády sluncí, a přesto to nebylo kontinuum jakéhokoli světla, které jsem znal ze všedního života. Jako by šlo o čiré vědomí, inteligenci a tvůrčí energii překračující veškeré polarity. Bylo to nekonečné i konečné, božské i démo-nické, hrůzyplné i exaktické, tvůrčí i ničivé... toto všechno mělo v sobě, ale i mnoho dalšího.

Pro to, čeho jsem byl svědkem, mi chyběly pojmy i kategorie. Nedařilo se mi udržet pocit odděleného bytí tváří v tvář takové síle. Moje běžná totožnost byla na padrť, rozplynula se - zdroj i já jsme se stali jednotou. Čas pozbyl jakýkoli význam. Ohlížím-li se zpět, domnívám se, že jsem musel zažít stav dharmakáji, čirého zářícího Prasvětla, které se podle „Tibetské knihy mrtvých“, Bardo Thödol, objevuje v okamžiku smrti.“

Pojem Bůh nevystihuje hloubku zážitku Absolutního Vědomí


91

Kosmická prázdnota. Druhý typ zážitků, který uspokojuje hledače Pravdy, nemá určitý obsah. Jde o ztotožnění s Kosmickým Prázdnem. Prázdnotou zde není nepříjemný pocit nedostatku citu, iniciativy nebo smyslu. Kosmické vakuum je zároveň i plností, protože mu zjevně nic nechybí. Neobsahuje nic, co by se projevovalo nějakým konkrétním tvarem, a přesto se zdá, že v sobě obsahuje věškeré bytí v jeho potenciální formě. Je to existence sama, neboť mimo ni nic neexistuje. Překračuje věškerou dualitu včetně duality bytí a ne-bytí. Prázdnota je běžnou logikou nepochopitelná a je nutné ji zažít. Příklad : V mystické literatuře je mnoho popisů Absolutního Vědomí a také Kosmické Prázdnoty. Například ve verši z Tao te tingu čínského mudrce Lao c´:

“Před zrodem vesmíru bylo cosi beztvarého a dokonalého. Je to klidné. Prázdné. Osamělé. Neměnné. Věčně přítomné. Je to matka vesmíru. Neznaje lepšího názvu, říkám tomu Tao.”

Podle středověkého křesťanského mystika Mistra Eckharta:

“Boží nicota vyplňuje celý svět - jeho cosi není nikde.” Moderní fyzika se velice přiblížila koncepci všímpotenciální Prázdnoty. Zakladatel kvantové fyziky Paul Dirac, objevitel antihmoty, říká:

“Každá hmota se vytvoří z určitého nepostřehnutelného substrátu a ... substrát nepopisujeme jako hmotný, neboť rovnoměrně vyplňuje veškerý prostor a je jakýmkoli pozorováním neodhalitelný. Je to však podivný hmotný tvar prázdnoty, z níž se tvoří hmota.”

Fyzikové nazývají prázdnotu, ze které se rodí a do které opět zanikají elementární částice, “dynamickým kvantovým vakuem”. Otázka kosmického tvoření však není omezena na tvorbu základních elementárních částic, ale také zahrnuje vznik tvarů, zákonitostí a významů, což je již mimo rámec fyziky. Otázka k zamyšlení: Uvažovali jste někdy o možnosti zažít stav Absolutního Vědomí nebo Kosmické Prázdnoty? Nespojuje si většina lidí takové stavy s vlivem různých drog? Znáte cestu k takovému nanejvýš fascinujícímu zážitku bez použití drog? Všechny velké duchovní tradice světa mají v jádru svých učení zjevené výroky světců a mystiků, které poukazují na totožnost podstaty člověka s kosmickým zdrojem, na totožnost člověka s Bohem. Tyto duchovní tradice vedou k poznání naší vlastní božské podstaty a tvrdí, že Pravá Skutečnost je v nitru člověka. Védská duchovní tradice uvádí zásadní výrok z upanišad:

“Tat tvam asi.” - “To Jsi Ty”.

Znamená “tvoje podstata je božská”, nebo “Bůh jsi ty”. V křesťanské tradici říká Ježíš v Bibli: “Já a Otec jedno jsme.”

Kosmické vákuum je zároveň i plností, protože mu nic nechybí

Prázdnota jako „dynamické kvantové vakuum“

Pravá Skutečnost je v nitru člověka


92

Průvodce studiem :

Jste na konci kapitoly orientované na filozofii člověka a hledání jeho přirozenosti nebo také původu a podstaty. Jak jste poznali v předchozích kapitolách, někteří filozofové ztotožňovali přírodu s Bohem. Titíž a jiní filozofové říkají, že člověk je přirozenou součástí přírody. Z těchto pohledů plyne závěr, že člověk je přirozenou součástí Boha jako přírody. Je to pro Vás samozřejmý nebo nečekaný závěr studia filozofie přírody? Jaké je Vaše pojetí Boha?

Prostudováním poslední kapitoly jste získali další pohledy na člověka a také na to, jak lze chápat Boha. Můžete nyní srovnat, které pojetí filozofie je Vám bližší, zda orientace na vnější svět (2.-5. kapitola) nebo na vnitřní svět člověka (6. kapitola).

Jak jste mohli vidět, důsledné zkoumání lidského vědomí vede až k poznání tradiční duchovní pravdy o Jednotě podstaty člověka s Univerzem (Bohem). Věřím, že pro Vás byla poslední kapitola inspirující a že Vám přinese na Vaší filozofické cestě jen dobro. Sebekontrolní otázky: - Uveďte alternativní koncepce vztahu hmoty a mysli. - Vysvětlete vznik (vnímání) představy pomoci holografického modelu mozku. - Jakými způsoby lze dosáhnout holotropního stavu vědomí? - Co prohlašují o pojmu “Bůh” lidé, kteří měli zážitek Absolutního Vědomí? Shrnutí: - Materialisticko-mechanistický pohled na mysl, vědomí a psychiku člověka: mysl a vědomí je produktem mozku, vědomí je omezeno na živé organismy a vyžaduje vysoce vyvinutý nervový systém. Vědomí je průvodním jevem fyziologických procesů v mozku. - Těsná vazba mezi vědomím a mozkem nevede jednoznačně k závěru, že vědomí je vytvářeno mozkem. Na principu hologramu lze nejlépe ukázat vztah mezi myslí a mozkem. Distribuované uložení paměti v mozku připomíná holografický záznam. - Nová koncepce vztahu hmoty, mysli a vědomí člověka: --- Hmota se, stejně jako mysl, vyvinula z kosmického lůna energetických polí fyzikálního vakua. Hmota a mysl se vyvíjely společně ke stále vyšším a komplexnějším formám. Lidé mysl svým složitým mozkem zažívají jako vědomí. --- Vzájemné působení mysli a vědomí s fyzikálním vakuem spojují mysl s ostatními myslemi kolem nás, stejně jako s biosférou naší planety, a “otevírají” naší mysl společnosti, přírodě a vesmíru. --- Mozek zároveň se smyslovým vnímáním nepřetržitě registruje realitu na jiných úrovních včetně nejhlubší úrovně fyzikálního (kvantového) vakua.


93

- Běžné vědomí má tři stavy: bdělost, snový spánek, bezesný spánek. Holotropní stav vědomí překračuje tyto tři stavy běžného vědomí. Transpersonální stav vědomí jako druh holotropního stavu vědomí překračuje pojetí sebe sama jako těla a mysli. Tento stav vědomí mění náš pohled na skutečnost. Tato změna je nezávislá na naší inteligenci, vzdělání či profesi. Transpersonální stavy vědomí mohou vést k zážitku Absolutního Vědomí a Kosmické Prázdnoty. - Velké duchovní tradice světa mají v jádru svých učení zjevené výroky světců a mystiků, které poukazují na totožnost podstaty člověka s kosmickým zdrojem, na totožnost člověka s Bohem. Pravá Skutečnost je v nitru člověka. Pojmy k zapamatování: - holografický model mozku (vztah mezi myslí a tělem a mozek jako televizor) - koncepce mysli: materialistická, idealistická, dualistická, holistická a nová - tři stavy vědomí a holotropní (perinatální a transpersonální) stav vědomí - Absolutní Vědomí a Kosmická Prázdnota Výroky k zapamatování: Upanišady: „Toto Já je jemnější než to nejjemnější a je nade vší logiku.“ Čínský mudrc Lao c´: „Ti, kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevědí.“ Upanišady: „Tat tvam asi. - To Jsi Ty.“ Pán Ježíš v Bibli: „Já a Otec jedno jsme.“ Řešení úkolů: 1. Mysl je zahlcena denními problémy a obvykle se na vnímání jiné reality vůbec nesoustředí. Jinak je tomu například u domácích miláčků - psů, kteří jaksi cítí, že se jejich pán blíží, aniž ho ještě mohou jakkoliv smyslově vnímat. Řešení cvičení 4: Složkami fenoménu člověk jsou: tělo, dech (vitalita, teplo, energie), mysl (myšlenky), intelekt (to, co rozhoduje o kvalitách myšlenek), pocity (bolesti i slasti atp.), vůle (pocit já) a vědomí. Nejjemnější z nich je vědomí. Řešení přípravné části cvičení 5 : Ubližovat můžeme myšlenkou, slovem, činem, mocí peněz a mocí plynoucí ze společenského postavení. Proveďte práci opravovanou tutorem POT 3. ZADÁNÍ PRÁCE JE UVEDENO V PŘÍLOZE.


94

Závěr Blahopřeji Vám k prostudování celé textové opory filozofie přírody. Poznali jste, že studium filozofie je nejen náročné, ale i krásné. Nyní můžete zhodnotit, co Vám přineslo, a zda splnilo Vaše očekávání. V posvátné indické knize Bhagavadgítě se říká, že “ ... žádný krok na cestě jógy není ztracený”, a tak bych ho parafrázoval na výrok “Žádný krok na cestě filozofie není ztracený.” Poznali jste klasické i nové filozofické a vědecké koncepce vidění světa, vesmíru, přírody i sebe sama. Řešením úkolů a otázek k zamyšlení jste rozvinuli své tvořivé myšlení, které je podle mého názoru skutečnou cestou k trvale radostnému a vskutku lidskému prožívání života. Možná jste s někte-rými myšlenkami v textu nesouhlasili, a tak jste poznali, s čím vlastně nesouhlasíte. Možná jste si vyjasnili a zdůvodnili to, co jste dříve jenom tušili, neboť jste neměli pro formulaci svého tušení odpovídající pojmy a argumenty. Možná jste při studiu našli inspiraci a motivaci pro svůj další vnitřní rozvoj. Pokud jste poctivě a důsledně podle návodu procvičili praktická cvičení, poznali jste lépe sebe sama. V každém případě jste vykonali kus práce. Podle mého soudu je to práce, kterou zvláště v době revolučních změn všichni nejvíce potřebujeme. Cesta za nejvyšší moudrostí se často srovnává s výstupem na horu. Zpočátku jdeme a nevidíme vrchol. Když už si myslíme, že jsme na vrcholu, zjistíme, že jde o předvrchol. Takto se to může mnohokrát opakovat. Přesto se nám s každým krokem vzhůru zvětšuje obzor, a naše dřívější poznání se nám už nejeví tak zásadní jako dříve. To potvrzuje výše zmíněný výrok z Bhagavadgíty. Na horu lze stoupat různými cestami a z různých stran. V závěru textu jste na “horu Poznání” stoupali ze strany vědeckého pojetí světa. Ověřili jste si, jak je tato cesta dlouhá a obtížná. Další cesty k poznání byly naznačeny v předcházejících kapitolách. Sami posuďte, které se zdají být snazšími a kratšími, a po které byste se sami pustili vzhůru.

Na Vaší cestě k moudrosti Vám přeji silnou touhu po poznání, vytrvalost a otevřené srdce. Váš autor Petr Kucharčík Poznámka pro zájemce: Autor textu nabízí zájemcům o hledání moudrosti možnost využít jednu z tradičních a ověřených cest k ní - systém Jóga v denním životě, jehož autorem je žijící indický Mistr jógy Paramhans svámí Mahéšvaránanda.

Přílohy k textu

95

7 Přílohy k textu Zadání cvičení uvedených v textu Doporučená a doplňková literatura Filozofové citovaní v textu Vědci vytvářející a podporující nové paradigma Zadání korespondenčních úkolů - POT Seznam a význam ikon

Přílohy k textu

96

7.1 Zadání cvičení uvedených v textu

Cvičení 1 : Koncentrační cvičení Cílem je připravit mysl na provádění myšlenkových cvičení. Pravidelným prováděním koncentračního cvičení si zlepšíte schopnost soustředění. Se zlepšenou koncentrací se řeší všechny problémy mnohem lépe a bezchybněji. Provedení: Sedněte si v klidném prostředí pohodlně na židli, na pohovku nebo na podložku na zem. Srovnejte páteř tak, abyste měli pocit vzpřímené páteře, a neopírejte se. Zavřete oči a pozorujte svůj dech tak, abyste neovlivňovali jeho frekvenci, ani hloubku nádechu a výdechu. Napočítejte bez chyby 20 nádechů. Pokud se spletete, začněte počítat znovu, dokud se vám to nepodaří. Cvičení můžete provádět několik dní po sobě, dokud ho bezpečně nezvládnete. Po jeho zvládnutí můžete provádět cvičení kdekoliv a kdykoliv během den podle potřeby zklidnit mysl a zlepšit koncentraci. Zhodnocení: K řešení POT1 můžete podat krátkou zprávu o provádění tohoto koncentračního cvičení a jeho úspěšnosti. Případně uveďte, kolik dní jste potřebovali na zvládnutí cvičení. Zprávu označte názvem Koncentrační cvičení. Cvičení 2 : Systém cílových životních hodnot Cílem hodnotové analýzy je, abyste si uvědomili svůj systém životních cílových hodnot a zároveň poznali sílu své touhy po moudrosti. Úkolem je uvedené hodnoty seřadit podle důležitosti, které jim ve svém životě přisuzujete. Provedení: Pečlivě si prostudujte seznam hodnot. Vyberte z uvedených cílových hodnot 18 takových, které jsou vám srozumitelné a dokážete je zařadit. Ostatní hodnoty, jejichž formulace je pro Vás nejednoznačná nebo nevhodná, vyškrtněte ze seznamu. Zbylých osmnáct zpracujte takto: připište 1 (jedničku) k hodnotě, která je pro vás nejdůležitější, 2 (dvojku) k hodnotě, která je pro vás nejdůležitější jako druhá atd. Tu, které si ceníte nejméně, označte číslem 18. Pracujte pomalu a dobře rozvažujte. Konečné pořadí má pravdivě ukázat, jak skutečně cítíte, a proto můžete měnit své pořadí, rozmyslíte-li se během vyplňování jinak. Poznámka: Možná si říkáte, že takto různorodé věci se nedají srovnávat. Máte pravdu. Hodnoty stejnorodé by se srovnávaly daleko snadněji (těch by ovšem bylo velmi málo). Ale i ty různorodé lze s jistými výhradami srovnat. Lidé v každodenním životě srovnávají hodnoty ještě různorodější, např. pořídit si auto nebo dítě, zdraví nebo záliba, pravda nebo peníze, náboženství nebo láska k partnerovi a podobně. Nápověda: Je snazší napřed vybrat několik nejcennějších hodnot, a pak několik hodnot, kterých si ceníte nejméně, pak se znovu vrátíte k těm cennějším atd., až zbyde několik položek uprostřed. Ty již zařadíte poměrně snadno.

Přílohy k textu

97

. . . . . . . . POHODLNÝ ŽIVOT (život v dostatku)

. . . . . . . . DUCHOVNÍ ŽIVOT (založený na víře v Boha)

. . . . . . . . VZRUŠUJÍCÍ ŽIVOT (aktivní, podněcující život)

. . . . . . . . DOSAŽENÍ OSVOBOZENÍ (od převtělování)

. . . . . . . . PROSPĚŠNÝ ŽIVOT (pocit trvalého přínosu)

. . . . . . . . MÍROVÝ SVĚT (bez války, sporů a politického napětí)

. . . . . . . . SVĚT KRÁSY (krása přírody a umění)

. . . . . . . . SPLYNUTÍ SE SVÝM VNITŘNÍM BOŽSTVÍM (v srdci)

. . . . . . . . ODEVZDAT SE SVÉMU BOŽSTVÍ (vnějšímu, např. Kristu)

. . . . . . . . ROVNOST (bratrství, sesterství, stejná příležitost pro všechny)

. . . . . . . . ZABEZPEČENÍ RODINY (péče o milované osoby)

. . . . . . . . ZPLODIT A KVALITNĚ VYCHOVAT DĚTI

. . . . . . . . MÍT ZDRAVOU RODINU (včetně harmonických vztahů)

. . . . . . . . SVOBODA (osobní nezávislost, svobodná volba)

. . . . . . . . DOSÁHNOUT NADPŘIROZENÝCH SCHOPNOSTÍ

. . . . . . . . ŠTĚSTÍ (jako bezvýhradná životní spokojenost)

. . . . . . . . VNITŘNÍ HARMONIE, SOULAD (bez bolestných vnitřních rozporů)

. . . . . . . . ZRALÁ LÁSKA (duchovní i sexuální sblížení)

. . . . . . . . BLAHO NÁRODA (všestranné uspokojení hospodářských, sociálních i kulturních potřeb národa) . . . . . . . . POTĚŠENÍ (život plný radosti a volna) . . . . . . . . POCIT OSOBNÍ JISTOTY (životní zakotvenost, ničím neohrožená) . . . . . . . . SEBEÚCTA (vážení si sebe sama) . . . . . . . . SPOLEČENSKÉ UZNÁNÍ (úcta, obdiv) . . . . . . . . OPRAVDOVÉ KAMARÁDSTVÍ (důvěrné přátelství) . . . . . . . . MOUDROST (vyzrálé chápání života) . . . . . . . . MILOVAT BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMA . . . . . . . . DOSÁHNOUT OVLÁDNUTÍ MYSLI (a tím také emocí) . . . . . . . . UMĚT VŽDY NAJÍT UMĚŘENOST (zlatou střední cestu) . . . . . . . . DOSÁHNOUT MATERIÁLNÍHO BOHATSTVÍ . . . . . . . . NALÉZT SMYSL ŽIVOTA . . . . . . . . UKONČIT TVOŘIVOST (tvořivé myšlení) . . . . . . . . STÁLE ROZVÍJET TVOŘIVOST (tvořivé myšlení) . . . . . . . . POZNAT JAK JE VYTVOŘEN VESMÍR A PŘÍRODA . . . . . . . . POZNAT SEBE SAMA Zhodnocení pro vás: Cvičení má sloužit především pro sebepoznání. Svůj účel splní, pokud si vyjasníte svůj vztah k filozofii a potřebě poznat sebe sama. Navíc se o sobě dozvíte něco, co vám pomůže v dalším životě. Poznámka: Využití pro zlepšení vztahů a lepší vzájemné porozumění. Své pořadí můžete srovnat s pořadím nějaké vám blízké osoby, se kterou si často vyměňujete názory, probíráte věci, události, vedete dialog. Napište si pořadí své i toho druhého (stačí číselné sloupce) vedle sebe a zamyslete se nad hodnotami, u kterých vám vyjde největší číselný rozdíl v pořadí. Bývá to často překvapující i pro ty, kdo se dlouho důvěrně znají. Můžete se také pokusit odhadnout hierarchii toho druhého, a pak porovnat svůj odhad s jeho volbou. Získáte tím i možnost porovnat, kdo se dovede lépe vžít do druhého. (Srovnávají se součty jednotlivých rozdílů při srovnávání „typovaného“ a skutečného pořadí). Někteří lidé mají schopnost vžít se do druhého (tzv. empatii) mimořádně dobře vyvinutou. Při srovnávání hierarchií hodnot je dobré prodiskutovat všechny otázky, které se při tom vynoří. Předpokladem pro takovou diskusi je dobrý vztah a jistá míra důvěry. Dojde-li k hádce, pak za

Přílohy k textu

98

to nemůže seřazení hodnot, ale rozpory, které ve vás existovaly již před jejich seřazením. Toto seřazení hodnot vám je jen pomohlo odkrýt. Je zajímavé provádět toto seřazení hodnot každých pět let. Nepovinná zpětná vazba: Uveďte, které hodnoty jste vyřadili z uvedeného seznamu předem. Jestliže to nepovažujete za příliš intimní, můžete uvést Vaše první tři hodnoty a připojit je k práci POT1 s označením Systém hodnot. Cvičení 3 : Filozofické otázky k poznání sebe sama Cílem cvičení je, abyste poznali, jak v této chvíli dokážete odpovědět na filozofické otázky k poznání sebe sama, které uvádí nejznámější indický védantický filozof Šrí Šánkaračárja. Význam cvičení je také v tom, že si tyto otázky kladete, aniž byste k tomu byli donuceni nějakou ránou osudu, spatřením zázraku nebo vlastním mystickým zážitkem. Je tedy také preventivní přípravou na uvedené situace. Provedení: Před kladením filozofických otázek proveďte cvičení 1 (Koncentrační cvičení). Pak pokračujte vsedě a postupně si položte následující otázky a chvíli o každé z nich rozjímejte.

Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam půjdu po smrti? Jaký je smysl mé existence?

Doporučená délka jednoho cvičení je 10 - 15 minut. Proveďte alespoň třikrát během jednoho týdne, nejlépe ve třech po sobě následujících dnech. Zhodnocení: Odpovědi si můžete pro sebe zapsat a založit, abyste je po letech mohli porovnat s aktuálními. Jde o intimní věc, proto mudrci doporučují nesdílet své odpovědi s nikým, pokud nemá shodné názory, nebo k němuž nemáte plnou důvěru. Pokud sami chcete, můžete dobrovolně Váš komentář nebo odpovědi s názvem Filozofické otázky přidat k práci POT1. Poznámka pro zájemce: Pro účely sebepoznání je vhodné vést si deník, do kterého si systematicky zapisujete důležité postřehy, zážitky a zkušenosti. Později se k nim můžete vracet a mít z nich takto mnohem větší užitek. Cvičení 4 : Analýza fenoménu člověk Cílem cvičení je, abyste po jeho provedení byli schopni uvědomit si co možná nejvíce složek své bytosti - svého fenoménu člověka. Pokud složky svého fenomému bytí jako člověk poznáte sami od sebe, již je nikdy nezapomenete. Z pohledu této sebeanalýzy jsou na tom všichni lidé stejně. Provedení: Napřed můžete provést koncentrační cvičení. Pak pokračujte vsedě, propleťte prsty rukou, vzpažte ruce nad hlavu a protočte dlaně ke stropu. Pokud to nedokážete, neprotáčejte dlaně ke stropu, ale nechte dlaně dolů. Vydržte v této pozici alespoň 5 minut (můžete vydržet i déle, pokud sami chcete). Během výdrže se snažte uvědomit si co možná nejvíce složek vaší bytosti, které vnímáte. Pak rozpleťte prsty, paže velmi pomalu spouštějte dolů

Přílohy k textu

99

a prociťte účinek tohoto cvičení na fyzické tělo. Cvičení můžete kdykoliv opakovat.

Nápověda: Jedna ze složek fenoménu člověka je fyzické tělo. Jedna ze složek

je zcela zásadní. Bez ní by nebylo možné myslet, ani intelektuálně rozlišovat. Jde o nejjemnější složku našeho bytí, a proto si ji člověk často ani nedokáže všimnout, neboť je tak samozřejmá.

Řešení je uvedeno na konci 6. kapitoly. Komentář ke cvičení můžete nepovinně připojit k práci POT3. Cvičení 5 : Princip neubližování a nenásilí Cíl: Pokud jsme s ostatními lidmi a dalšími tvory neoddělitelně propojeni na úrovních, které si neuvědomujeme, pak dodržováním vysoce etického principu neubližování a nenásilí zlepšujeme kvalitu života nejen sobě, ale i mnoha dalším bytostem. Cílem cvičení také je, abyste si byli schopni lépe uvědomit, čím a jak můžete ubližovat a konat násilí, a tím také lépe poznali sebe sama. Přípravná část: Uvědomte si, čím vším můžete navenek i dovnitř nějak působit, a tedy ubližovat. Nalezněte alespoň 3 takové možnosti (nápověda: připomeňte si výsledky cvičení 4). Řešení této části cvičení je uvedeno na konci 6. kapitoly. Hlavní část: Po celý jeden pracovní den se snažte maximálně soustředit na to, zda někomu (i sobě) nějakým způsobem neubližujete nebo nečiníte násilí, tedy nejste jeho příčinou. Předem se na tento den nenásilí dobře připravte několika předcházejícími, např. kratšími intervaly sledování svého nenásilí. Stručnou zprávu o provedeném cvičení můžete připojit k práci POT3.

Přílohy k textu

100

7.2 Doporučená a doplňková literatura

Ke kapitolám 1.-4. :

Blecha, I. Filozofická čítanka Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2000

Störig, J. H. Malé dějiny filozofie Praha : Zvon, 1991

Zenaty, G., Liessmann, K. O myšlení Olomouc : Votobia, 1994

Volkov, G. U kolébky vědy Praha : Mladá fronta,1975

Friedo, R. Antická filozofie Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1999

K 5. kapitole :

Capra, F. Tao fyziky Bratislava : Gardenia, 1992

Sheldrake, R. Tao přírody Bratislava : Gardenia, 1994

Sheldrake, R. Teorie morfické rezonance: Nová věda o životě Praha : Elfa,

2002

Sheldrake, R. Seven Experiments that Could Be Change the World (knihovna

VŠB-TU Ostrava, nebo na www.transaction.net/science/seven/index.html

www.sheldrake.org/seven

Lovelock, J. Gaia živoucí planeta Praha : Mladá fronta, 1994

Prigogine, I. Řád z chaosu Praha : Mladá fronta, 2001

Young, M. A. The Reflexive Universe na www.arthuryoung.com

Sborník z 12. mezinárodní transpersonální konference, Praha : Radost, 1992

Barrow, D. J. Teorie všeho Praha : Mladá fronta, 1997

Hawking, W. S. Stručná historie času Praha : Mladá fronta, 1991

Coveney, P., Highfield, R. Šíp času Ostrava : OLDAG, 1995

K 6. kapitole :

Valuch, J. M. Neurotechnologie, mozek a souvislosti Praha : Gradior 1997

Grof, S. Za hranice mozku Praha : Gemma89, 1992

Grof, S. Kosmická hra Praha : Perla, 1998

Mahéšvaránanda, S. Skryté síly v člověku Praha : Mladá fronta, 1992

Brunton, P. Perspektivy 1 a 2 Praha : Unitaria, 1991

Chopra, D. Jak poznat Boha Praha : Pragma, 2002 Duchovní pojetí vědy (vynořující se paradigma) a prolínání západní vědy s východní moudrostí je kvalitně prezentováno v časopise Baraka na www.baraka.cz Doporučená literatura je psána tučně. Další uvedená literatura a internetové stránky poslouží zájemcům jako doplňkové zdroje.

http://www.transaction.net/science/seven/index.html

http://www.sheldrake.org/seven

http://www.arthuryoung.com/

Přílohy k textu

101

7.3 Filozofové a myslitelé citovaní v textu

ANAXAGORÁS z Klasomen (asi 500 - 428) Starořecký filozof považující za poslední podstatu světa neomezené množství kvalitativně navzájem odlišných pralátek, které nazýval semeny či zárodky věcí. ANAXIMANDROS (asi 610 - 546 př. n. l.) Starořecký filozof mílétské školy, žák Thaléta. Za původní princip a příčinu všeho bytí, pralátku (arché), považoval neurčitý a neomezený princip (apeiron) ve smyslu nediferencované vody, prvotní vlhkosti (apeiron hydór). ANAXIMENÉS (asi 588 - 525 př. n. l.) Starořecký filozof mílétské školy. V jeho pojetí je pralátkou (arché) neomezené a neurčitý vzduch (apeiros aér) chápaný současně jako příčina života a podmínka jeho udržování. BACON Francis (1561-1626) Anglický filozof a státník. Založil anglický empirismus a přírodovědné myšlení. V díle “Nové Organon” (na rozdíl od Aristotelova “Organon”) rozpracoval nové pojetí vědy (jejímž základem je experiment) a základy vědecké indukce. BRUNO Giordano (1548-1600) Italský učenec-filozof, jehož systém představuje vrchol renesanční přírodní filozofie. Byl panteistou a zastával pojetí nekonečnosti vesmíru (univerza), dynamické jednoty a věčnosti světa. CARNAP Rudolf (1891-1970) Rakouský filozof a logik, čelný představitel tzv. Vídeňského kruhu. Odmítal světonázorový charakter filozofie a zjedno-dušoval ji na „logickou analýzu jazyka vědy“, založenou na matematické logice. DESCARTES René (1596-1650) Francouzský filozof, matematik a přírodo-vědec, zakladatel novověkého racionalismu; za model vědeckého postupu a metody myšlení považoval matematiku. Od zásady všeobecného pochybování dospěl k jistotě vlastního myšlení a existence. Uznával dualistické pojetí hmoty a myšlení (těla a duše). DÉMOKRITOS z Abdér (asi 460 - 370) Starořecký filozof, představitel atomismu. Za základ světa považoval atomy a prázdno. Atomy jsou podle něj nedělitelné částice lišící se tvarem, velikostí a místem a věčně se pohybující. Vznik a zánik věcí vysvětluje dočasným spojováním a rozlučováním atomů. HÉRAKLEITOS z Efesu (asi 540 - 480 př. n . l.) Starořecký filozof, který za prvopočátek považoval věčně živý oheň a vysvětloval veškeré dění na základě zákonitosti, nutnosti (logos). Významné jsou jeho názory odrážející dialektické chápání světa - výrok “Panta rhei” (Vše plyne), výklad světa jako jednoty protikladů a důraz na relativnost lidského poznání a hodnocení. CHARDIN Pierre de Teilhard (1881-1955) Francouzký teolog, filozof a paleontolog filozoficky kritizoval ortodoxní katolické myšlení a soustředil se na krizi západního myšlení, na problémy odlidštění světa, konzumace hodnot,

Přílohy k textu

102

na pragmatismus a filozofický pesimismu (odmítal existencionalismus). Duch není v rozporu s hmotou, ale naopak se z hmoty “vynořuje”. JASPERS Karl (1883-1969) Německý filozof, představitel teistické větve existencionlismu. Podle Jasperse se lidská existence uskutečňuje bezprostředně pouze v mezních situacích (vina, utrpení, smrt); teprve v pravém ztroskotání může člověk plně zakusit bytí, za nímž je transcedence ve smyslu nepomíjejícnosti a nekonečnosti Boží. KUHN Thomas (1922) Americký teoretik vědy, zavedl do vědecké teorie pojem paradigma. Hlavní dílo: „Struktura vědeckých revolucí“. KUSÁNSKÝ Mikuláš (1401-1464) Německý renesanční filozof, diplomat a teolog. Napsal mnoho děl, ve kterých řeší především otázku „Co je Bůh a je možné ho pochopit?“, jež nastolil ve spise „O učené nevědomosti“. Byl astronom a zeměpisec, přejímal Koperníka. Spojoval novoplatonismus, mystiku a odpor k Aristotelovi se sklonem k přírodním vědám a matematice. NEWTON Isaak (1643-1727) Anglický fyzik, tvůrce klasické mechaniky. Zformuloval gravitační zákon a silně ovlivnil filozofické myšlení. Hlavní dílo: „Matematické principy přírodní filozofie“. LEIBNIZ Gottfried Wilhem (1646-1716) Významný učenec, matematik, právník, diplomat a filozof, představitel racionalistické metafyziky, formuloval učení o monádách. LEUKKIPOS (asi 500 - 440 př. n. l.) Zakladatel starořeckého atomismu, tj. učení o atomech jako nejmenších dále nedělitelných částicích, tvořících podstatu světa. LYOTARD Jean-Francois (1924-1998) Francouzský filozof, přední představitel postmoderny ve filozofii. Odmítá tzv. “velká vyprávění” - pokusy o jediný a pravdivý výklad skutečnosti, která mají ospravedlnit nároky moderního racionalismu a jsou zdrojem totalitních ideologií a odlidštění společnosti. Významné dílo „Postmoderno vysvětlované dětem“ PARACELSUS Philippus Aureolu Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541) Švýcarský renesanční lékař, přírodovědec, alchymista, praktikující filozof - mystik, vycházející z teze o jednotě mikrokosmu (člověka) a makrokosmu (vesmíru). Prosazoval v rodící se vědě (v chemii a lékařství) potřebu poznání na základě zkušenosti, která je nezbytná pro poznání člověka. PARMENIDÉS (540 - 470 př. n. l.) Starořecký filozof zabývající se také přírodními vědami. Jako první hovoří už výslovně o “bytí”, a bývá proto považován za skutečného filozofa. Dospěl k tezi, že “nebytí není” a že je pouze bytí. PLATÓN (427-347) Starořecký filozof, který za jediné dokonalé neměnné jsoucno považoval objektivně existující ideje. Hmotný svět chápal jako stíny,

Přílohy k textu

103

projekce idejí. K poznání pravdy je nutno odpoutat se od smyslového poznání a usilovat o poznání idejí. Platón napsal většinu svých děl formou dialogů, ve kterých - kromě učení o idejích a pravém vědění - předložil úvahy např. o duši, o kráse a lásce, o ideálním státě. POPPER Karl Raimud (1902-1994) Rakouský filozof, logik a sociolog. Spolupracuval s Vídeňským kruhem a formuloval „princip falzifikace“ jako protiklad k principu verifikace. Odpůrce marxismu a možnosti vědeckého společenského předvídání. Hlavní práce: „Logika vědeckého objevu“, „Otevřená společnost a její nepřátelé“ a „Bída historismu“ PÝTHAGORÁS (481-411 př. n. l.) Starořecký filozof, matematik, astronom a zakladatel duchovní školy, považující za základ světa omezující princip (peras), kterým je číslo (arithmos). Pýthagorás zastával názor, že vše ve světě (kosmu) je uspořádáno harmonicky podle číselných vztahů. RUSSELL Bertrand Artur William (1872-1970) Britský filozof, logik a matematik. Rozvinul logiku vztahů, zdokonalil jazyk logické symboliky. Podstatu filozofie tvoří logika, logická analýza. Nositel Nobelovy ceny míru, aktivně se účastnil hnutí za všeobecné odzbrojení. SCHELLING Fridrich Wilhem Joseph (1775-1854) Významný německý filozof romantiky, zástupce idealistické filozofie identity, která zdůrazňuje jednotu přírody a ducha. Hlavní dílo: „Systém transcendetálního idealismu“, „O podstatě lidské svobody“, „Filozofie mytologie a zjevení“ SPINOZA Benediktus (1632-1677) Nizozemský filozof, představitel racionalismu a panteismu. Spinoza ve svém pojetí podstaty světa vyšel z věčné, nekonečné substance, která je příčinou všech věcí i sebe samé (causa sui), přičemž ztotožnil substanci s Bohem a přírodou (Deus sive natura - Bůh neboli příroda). Přírodu v tomto univerzálním smyslu označil jako přírodu tvořící (natura naturans), zatímco přírodu jako souhrn konečných věcí nazýval přírodou stvořenou (natura naturata). WITTGENSTEIN Ludwig (1889-1951) Rakouský logik a filozof, jeden z tvůrců analytické filozofie. V „Logicko-filozofickém traktátu“ zformuloval východiska logického pozitivismu. Ovlivnil rozvoj logiky.

Přílohy k textu

104

7.4 Vědci tvořící a podporující nové paradigma

BATESON Gregory - americký myslitel. Kritiku mechanistické vědy podal v knihách “Steps to an Ecology of Mind” (Kroky k ekologii mysli) a “Mind and nature: A Necessary Unity” (Mysl a příroda: Nutná jednota). BOHM David - jeden z nejvýznamnějších fyziků naší doby a autor teorie hologramu. Pracoval na univerzitách v Berkeley (získal doktorát), v Princetonu (společně s A. Einsteinem), v Sao Paulu, v Haife a Birkbeck College v Londýně. Napsal řadu knih: „Kvantová teorie, Kauzalita a náhoda v moderní fyzice, Celek a implikátní řád, Věda, řád a tvořivost“ (spolu s D. Peatem). Známé jsou jeho knihy dialogů s R. Krišnamurtim (v českém jazyce Rozvíjení významu). CAPRA Fritjof - průkopník sbližování východní filozofie a západní vědy. Je autorem světového bestselleru „Tao fyziky“ (1975), ve kterém ukazuje paralely východního a západního myšlení. GROF Stanislav - psychiatr českého původu s pětačtyřicetiletou zkušeností v oboru psychoterapie a alternativních stavů vědomí. Žije v USA, kde v Marylandu založil oddělení Psychiatrického výzkumu. Je prezidentem a zakladatelem Mezinárodní transpersonální asociace (ITA), působí jako profesor na Hopkinsonově univerzitě v Baltimore. Jeho knihy uvedené v lite-ratuře lze doporučit všem vážným zájemcům o výzkum vědomí a poznání sebe sama. LASZLO Ervin - nejvýznamnější světový představitel filozofie systémů teorie obecné evoluce. Autor knihy „The Creative Cosmos“, ve které podává brilantní syntézu nejdůležitějších teorií moderní vědy. PRIBRAM Karl - neurolog, vůdčí osobnost v oblasti výzkumu mozku. Je spolueditorem mnoha knih v oboru: „Mozek a chování, O biologii učení, Vnímání a jeho poruchy, Psychofyziologie čelních laloků“ aj. SHELDRAKE Rupert - vystudoval přírodní vědy v Cambridge a filozofii na Harvardské univerzitě. Od roku 1974 pracoval několik let v Indii, kde napsal i svou první knihu „Nová věda o životě“, která v roce 2002 vyšla v českém jazyce. Je autorem teorie morfogenetických polí a morfických rezonancí. TART T. Charles - profesor psychologie na Kalifornské univerzitě v Davisu. Napsal deset knih včetně dnes již klasické publikace „Alternativní stavy vědomí“. V knize „Probuzení“ syntetizuje buddhismus, súfismus a Gurdjieffovo dílo s moderní psychologií. YOUNG Artur Middleton - kosmolog, filozof a autor knih „The Reflexive Universe“ and „The Geometry of Meaning“, ve kterých popisuje svoji teorii procesu. V ní jsou propojeny fyzika, matematika, vědomí a evoluce do jedné komplexní teorie. Autor Tom Robbins nazývá Artura Younga „největším teoretickým geniem od Einsteina“.

Přílohy k textu

105

7.5 Hymnus na hmotu

Pierre Teilhard de Chardin: Duchovní moc hmoty (1919), část - Hymnus na hmotu (překlad Vratislav Šmelhaus, z knihy Vesmír a lidstvo, Praha : Vyšehrad 1990, str.264-5) „Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo, jež ustupuješ jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst. Buď požehnána, nebezpečná hmoto, kruté moře, nezkrotná vášni, která nás pohltíš, když tě nespoutáme. Buď požehnána, mocná hmoto, neodolatelná evoluce, skutečnosti stále se rodící, jež v každé chvíli rozbíjíš naše rámce a nutíš nás sledovat tvoji pravdu stále dál. Buď požehnána univerzální hmoto, trvání bez hranic, étere bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů a generací, jež stále překračuješ a rušíš naše těsné míry a zjevuješ nám rozměry boží. Buď požehnána, neproniknutelná hmoto, jež se v nás jednou rozložíš, a tak nás přinutíš vejít do srdce toho, co jest. Bez tebe, hmoto, nebýt tvých útoků a toho, co nám bereš, bychom stagnovali, byli neteční, dětinští a nevěděli nic o sobě ani o Bohu. Ty, která zraňuješ i ošetřuješ, vzdoruješ a zase se poddáváš, boříš i stavíš, spoutáváš a zase osvobozuješ, mízo našich duší, ruko boží, Tělo Kristovo, tobě, hmoto, žehnám. Žehnám ti, hmoto, a pozdravuji tě, ne v té zkomolené a znetvořené podobě, jak tě popisují veleknězi vědy a kazatelé ctností, jako hromadu surových sil a nízkých sklonů, ale tak, jak ses mi objevila ve své úplnosti své pravdě. Pozdravuji tě, nevyčerpatelná schopnosti být a proměňovat, z níž klíčí vyvolená podstata. Pozdravuji tě, sílo všeobecného sblížení a sjednocení, která spojuješ davy monád, jež se v tobě sbíhají na cestě Ducha. Pozdravuji tě harmonický prameni duší, průzračný křišťále, z něhož vzchází nový Jeruzalém. Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou, jako moře zmítané duchem, jako hlína, hnětená a oživovaná vtěleným slovem. Lidé si často myslí, že poslouchají tvůj neodolatelný hlas, když se z lásky k tobě vrhají do větší propasti sobeckých požitků. To je zmýlil falešný odlesk, nějaká ozvěna. Teď to vidím. Kdo tě chce dosáhnout, hmoto, musí začít ve styku se vším, co se zde na zemi hýbe, a pak pociťovat, jak se mu pod rukama pozvolna vytrácejí všechny jednotlivé podoby toho, co v nich drží, až se nakonec střetne s jedinou podstatou všeho pevného a sjednoceného. Kdo tě chce mít, musí tě sublimovat v bolesti, když tě nejdřív s rozkoší objal do náručí. Vládneš, hmoto, v průzračných výšinách, kde si světci představují, že ti uniknou - jako tělo tak průsvitné a čilé, že je k nerozeznání od ducha. Vynes mne tam vzhůru, hmoto, námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!“

Přílohy k textu

106

7.6 Zadání korespondenčních úkolů (POTů)

POT 1 (ke 2. a 3. kapitole) Vyberte si jednu z níže uvedených možností a zpracujte formou textu v daném rozsahu: a) Zformulujte pojetí přírodní filozofie u vybraných starořeckých filozofů a navzájem porovnejte prálatky (arché) či základní principy, které tito filozofové považovali za základní. Uveďte také svůj názor. Rozsah práce 400 slov. b) Zformulujte hlavní myšlenky alespoň tří pojetí renesanční a porenesanční “přírodní” filozofie. Uveďte, která z nich je nejblíže k Vašemu pojetí filozofie přírody a proč. Můžete také uvést, které myšlenky přejali renesanční filozofové od svých antických předchůdců. Rozsah práce 400 slov. Řešení práce POT 1 zašlete elektronickou poštou tutorovi nejpozději do konce 4. týdne semestru. Je vítáno dřívější zaslání práce. POT 2 (ke 4. kapitole) Vyberte si jednu z níže uvedených možností a zpracujte formou textu v daném rozsahu: a) Zformulujte základní principy materialistického a mechanistického para-digmatu. Který z hlavních principů tohoto paradigmatu se Vám jeví jako nejvíce omezující? Uveďte také svůj postoj k tomuto paradigmatu. Rozsah práce 500 slov. b) Zformulujte paradigma v oblasti infomatiky. (Jaké jsou předpoklady a principy pro vznik informací, jejich uchovávání a distribuci.) Zamyslete se nad tím, zda v oblasti práce s informacemi (nejen vědeckými) dochází k určitým změnám paradigmat. Rozsah práce 500 slov. c) Název práce: Síť vztahů - vědomí souvislostí. Cílem je, abyste si uvědomili propojenost světa, ve kterém žijete. Uvědomte si, čím vším je svět, lidé, zvířata, rostliny atd. propojen. (Nápověda: Uvažte, co všechno si vzájemně vyměňujeme: zboží, peníze, energii, myšlenky (informace) a domyslete do všech důsledků, které jste schopni si uvědomit, co předchází tomu, než zakoupíte nějakou věc. Následující příklad zkráceně ukazuje metodiku postupu: Než sním banán předchází jeho zakoupení a vydělání financí na jeho nákup, jeho vypěstování na plantáži (vykácení lesa), přihnojování a výroba hnojiva ve vzdálené zemi, tam dojde výrobou ke znečištění životního prostředí, lidé si vydělají na živobytí, přeprava hnojiva, hnojení (škodí životnímu prostředí na plantáži a domorodým plantážníkům díky minimální ochraně před hnojivy), sklizeň nezralých banánů, přeprava - spotřeba fosilních paliv a znečištění atmosféry, někdy umělé dozrávání - spotřeba energie, doprava kamiony do meziskladu a pak na trh - znečištění komunikací spalinami, oleji, hlukem a nebezpečím havárie, atd. atd.) Vyberte jednu věc, kterou lze běžně koupit a ke které máte určitý vztah (např. počítač, mobil, hamburger apod.), a popište souvislosti, které jste si schopni uvědomit (počítač, hamburger atp.). Uveďte také, jakou část odpovědnosti jste ochotni přijmout za důsledky zakoupení Vámi vybrané věci. Délka práce 1-2 strany formátu A4. Řešení práce POT 2 zašlete elektronickou poštou tutorovi nejpozději do konce 8. týdne semestru. Je vítáno dřívější zaslání práce.

Přílohy k textu

107

POT 3 (ke 5. a 6. kapitole) Vyberte si jednu z níže uvedených možností a zpracujte formou textu v daném rozsahu. a) Mechanistické a celostní (holistické) paradigma vědy a já. Zformulujte charakteristiky mechanistického světového názoru a charakteristiky vynořujícího se nového paradigmatu. Porovnejte role člověka a jeho vědomí v obou paradigmatech. Vyjádřete, ke kterému paradigmatu se kloníte Vy sami a proč. Svůj názor můžete podpořit vědeckými i nevědeckými (intuitivními, citovými) argumenty. Rozsah práce 1-2 strany formátu A4. b) Pro tvořivé: Ověření platnosti teorie morfických rezonancí. Zformulujte uspořádání pokusu na ověření platnosti teorie morfických rezonancí (např. v oblasti výpočetní techniky, nebo v jiné oblasti). Můžete využít internetových stránek R. Sheldrakea (na českém internetu probíhají k tématu konference) nebo jeho knihy „Seven Experiments that Could Change the World“ a převzít některý zde uvedený experiment. Rozsah práce 1-2 strany formátu A4. c) Mechanistická a celostní (holistická) etika. Zformulujte (volně vlastními slovy) etické principy, které plynou z přijetí materialistického a mechanistického paradigmatu. Zformulujte (volně vlastními slovy) etické principy, které plynou z přijetí nového celostního paradigmatu, a porovnejte je s předcházejícími. Můžete přidat vlastní zkušenosti s jednáním lidí, kteří zastávají jedno nebo druhé hledisko. Rozsah práce je 1-2 strany formátu A4. d) Holotropní stav vědomí. Máte-li vlastní zkušenost s prožitím holotropního stavu vědomí, a pokud to nepovažujete za příliš intimní, můžete využít této příležitosti a popsat svůj zážitek a komentovat jej ve smyslu, jak se po jeho prožití změnil Váš pohled na svět a Vaše jednání v denním životě. Na základě poznatků ze 6. kapitoly můžete Váš zážitek přiřadit do příslušné kategorie holotropních stavů vědomí. Rozsah textu 1-2 strany formátu A4. Řešení práce POT 3 zašlete elektronickou poštou tutorovi nejpozději do konce 12. týdne semestru. Je vítáno dřívější zaslání práce.

Přílohy k textu

108

7.7 SEZNAM A VÝZNAM IKON

Průvodce studiem Sebekontrolní otázka (pomocí ní se dozvíte, co již znáte) Pro zájemce (rozvíjí téma z jiných stran) Příklad (ilustruje a rozvádí dané téma) Úkol k provedení (proveďte nejlépe ihned) Modelové řešení úkolu (obvykle je na konci kapitoly) Cvičení (pro lepší poznání sebe sama) Shrnutí (stručné shrnutí důležitých myšlenek) Pojmy a výroky k zapamatování Literatura (doporučená a doplňková) Zadání korespondenčních úkolů (POTů)

Documents

Filozofie přírody 1 - media1.webgarden.czmedia1.webgarden.cz/files/media1:5105e7a71ea18.pdf.upl/Filozofie... · 3.1.2 Hermetická filozofie a Giordano Bruno ... “Filozof” laik