1

Filosofický ústav Akademie věd ČR v.v.i.

Praha 2009

2

Redakce časopisu Aithér

Filosofický ústav AVČR

Jilská 1

Praha 1

110 00

www.aither.cz/casopis

ISSN 1803-7860 (Online) ISSN 1803-7879 (Print)

3

Časopis pro studium řecké a latinské filosofické

tradice

Journal for the Study of Greek and Latin Philosophical

Traditions

Ročník I

Číslo 2

4

5

OBSAH

Předmluva...................................................................................... 7-13

Rozhovor s Pavlem Baranem...................................................... 15 -35

TEXTOVĚ KRITICKÉ STUDIE

Helena Kurzová.............................................................................37-77

Ke čtení a výkladu Hérakleitova textu

ČLÁNKY

Kryštof Boháček........................................................................ 79- 107

Ísokratova praktická filosofie a její závislost na Gorgiovi

z Leontín

Matyáš Havrda......................................................................... 109-128

Duše a intelekt v Klementově interpretaci via eminentiae

Katarina Petrovićová................................................................ 129-148

Vztah Macrobiových Saturnálií k Platónovu Symposiu

6

DIALOG

Pásmo z kolokvia Filosofického ústavu Akademie věd ČR s tématem:

Jak psát o starší filosofii?.................................................. 149 -235

Vilém Herold; Pavel Hobza; Kryštof Boháček; Efrem Jindráček; Daniel

Špelda; Vladimír Urbánek; Marek Otisk; Helena Kurzová; Jaroslav

Daneš; Pavel Blažek; Ota Pavlíček; Tomáš Vítek

RECENZE

Kryštof Boháček

Hledání intuitivní ženské chytrosti v jádru tradic antického

modelu výchovy......................................................................237-239

Hawhee, D., 2004, Bodily Arts: Rhetoric and Athletics in Ancient

Greece, Austin.

ABSTRAKTY

Dle pořadí textů.........................................................................241-245

7

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU ČÍSLU

Ohlédnutí za prvním rokem

Váţení čtenáři, na sklonku roku 2009 Vám předkládáme

v pořadí druhé číslo našeho elektronického časopisu Aithér,

věnovaného řeckému a latinskému myšlenkovému odkazu i všem

jejich filosoficky relevantním souvislostem – tedy oborům tak

klasickým, jak si jen klasická studia lze představit. Velice nás těší, ţe

se nový časopis setkal v odborné veřejnosti se zájmem a ţe si

postupně nachází čtenáře i mezi širší, neakademickou komunitou

zájemců o filosofii. Členové redakce i autoři textů jsou vesměs

universitní učitelé, i proto nejsilnější ohlas přichází z řad studentů

zejména humanitních oborů. Je to pro nás samozřejmě velká podpora i

doklad toho, ţe zaměření časopisu i jeho forma mají přesně tu podobu,

která na české filosofické a vůbec humanitně-badatelské scéně citelně

chyběla.

Zároveň nás naplňuje jistou hrdostí, ţe se nám v uplynulém

roce podařilo časopis nejen zaloţit, přivést k ţivotu a představit jej

veřejnosti na odborné úrovni, ale také hned v počátku získat do vínku

status neimpaktovaného odborného recenzovaného periodika, tedy

vysoce hodnoceného akademického časopisu, v němţ mají zájem

publikovat badatelé zainteresovaní na universitách i v Akademii věd.

Dvojnásobnou hrdostí nás ovšem naplňuje Vaše kladná odezva, která

vyvrací známé malomyslné nářky nad úpadkem klasické vzdělanosti a

utilitaristickou či dokonce konzumní orientací současných čtenářů.

Není tedy pravda, ţe český odborný časopis s řečtinou a latinou nemá

8

v dnešní době místo, máme v Čechách i vzdělané čtenáře, můţeme na

ně být právem hrdí a jsme povinni usilovat o rozšiřování jejich řad.

Jistěţe se doba mění a jistěţe je třeba tomu adekvátně přizpůsobovat i

formální stránky našich oborů. Uplynulý rok ukazuje, ţe vyjdeme-li

zvyklostem a podmínkám zejména studentské části našich čtenářů

vstříc právě v podobě zdarma a odkudkoli dostupného elektronického

média, můţe právě v tomto novém a pro klasická studia snad stále

poněkud netradičním prostředí dokázat klasická vzdělanost svou

nehynoucí sílu a relevanci. Vidíme, ţe staří autoři se na elektronické

scéně probouzejí k novému ţivotu, a to vzhledem ke globálnímu

internetovému kontextu v netušených a často zajímavých

souvislostech. To vše nás samozřejmě nesmírně těší, neboť to je

hlavním cílem našeho snaţení.

Poslední věcí, kterou bych na úvod rád zmínil, je širší kontext

popsaného zrození Aithéru. Rok 2009 byl pro českou akademickou

komunitu v kaţdém případě tím nejtěţším od sametové revoluce

v roce 1989 a zřejmě jedním z nejdramatičtějších v dějinách české

vědecké i kulturní tradice. Projekty a trendy, nastoupené před dvaceti

lety spolu s vytvářením svobodné občanské společnosti, byly

vystaveny intenzivním a nečekaným tlakům, mnohdy i přímým

atakům, nevybíravě prosazujícím sporné koncepce úřadů i zájmy jak

politických tak soukromých ekonomických uskupení. Ţe v tomto

ovzduší tradiční akademické bádání nevzkvétá, ale spíše ţivoří

utlačováno krátkodobě zúročitelnými technickoprůmyslovými

zlepšovatelskými projekty, je nad slunce jasnější. Nejeden z kultur-

ních i klasicko-badatelských projektů nepřízeň právě končícího roku

nepřestál, ohroţení čelí dokonce i záštita našeho časopisu, tedy

Akademie věd a její součásti, mezi které samozřejmě spadá i náš

9

vydavatel Filosofický ústav. Na druhou stranu ale právě v tomto

pohnutém roce vznikl náš časopis a dokonce ihned získal onen

klíčový status periodika generujícího akademickým institucím

publikační body. Situace bádání o starověkých a středověkých

základech naší evropské současnosti tedy není černobílá a uţ vůbec ne

beznadějná. Vyţaduje ovšem od všech zúčastněných zvýšený aktivní

podíl a bdělost vůči negativním průvodním jevům, a to včetně čtenářů

z nejširšího okruhu.

Představení obsahu druhého čísla:

V souvislosti se zmíněnými turbulencemi na akademické půdě

a vůbec v celém českém kulturním prostředí otevírá druhé číslo

našeho časopisu rozhovor šéfredaktora Kryštofa Boháčka

s Pavlem Baranem, ředitelem Filosofického ústavu Akademie věd.

Pan ředitel je přímým účastníkem mnoha klíčových jednání a jako

vrcholný akademický funkcionář v rozhovoru dokázal velmi

zasvěceně zodpovědět nejpalčivější otázky, které si k aktuální situaci

všichni naši čtenáři nutně kladou. Pohled Pavla Barana propojuje pro

nás klíčové oborové prisma s pohledem celé Akademie, navíc jakoţto

myslitel zaměřený na filosofickou reflexi politické sféry je pan ředitel

i povolaným odborníkem. Rozhovor přináší prostřednictvím odpovědí

na patnáct otázek zajímavý pohled na roli Akademie v české

společnosti a kultuře, na úkol filosofie ve vztahu k probíhajícím

společenským turbulencím, i na moţnosti bádání v našich oborech

v blízké budoucnosti. Čtenáři se dozvědí, jak je financována

Akademie věd i vysoké školství, na základě jakých koncepcí překotné

10

peripetie roku 2009 probíhaly a co stálo v zákulisí. Hloubavější čtenář

pak v rozhovoru objeví i zamyšlení nad širšími hodnotovými posuny

v celé společnosti.

Po rozhovoru následuje textově kritická studie Heleny

Kurzové, která zahajuje naši koncepci představování filosofické práce

„při díle“, tj. v okamţiku jejího zrodu při podrobném čtení a

překládání originálního textu. Textově kritické studie tedy nejsou

klasickými články, ale budou přinášet nově pojaté či úplně první

překlady důleţitých pasáţí z určitého spisu zvoleného autora, nebo

nové alternativní výklady problematických míst; vţdy se tedy bude

jednat o přísně textově vázané příspěvky, v nichţ neznatelně přechází

filologie ve filosofii a naopak. Prostor pro publikaci textů tohoto

multioborového typu na pomezí filosofie a řady dalších disciplín se

zatím u nás příliš nenabízí, ačkoliv za kaţdým kvalitním

publikovaným článkem v oboru bádání o antickém a středověkém

myšlení podobná hermeneutická práce nutně musí stát. První

vlaštovkou je tedy prof. Kurzová, která čtenářům ve své textově

kritické studii představí alternativní čtení několika Hérakleitových

zlomků.

Následují klasické články seřazené podle historického

zařazení interpretovaného autora od nejstarších po nejmladší. Prvním

je filosofická interpretace Ísokratova spisu Antidosis od Kryštofa

Boháčka. Boháček se ve výkladu v češtině nedostupného spisu

zaměřuje na typická témata Ísokratovy praktické filosofie a ukazuje,

nakolik je podmíněna starší a filosoficky hlubší naukou Ísokratova

učitele Gorgii z Leontín.

11

Druhý článek od Matyáše Havrdy je věnován

epistemologické metodě pozdějšího platonismu, nazývané via

eminentiae, nejprve tak jak je dochována u Alkinoa v jeho svébytné

interpretaci dvou Platónových textů. Jádro článku je pak věnováno

přenosu této tradice do křesťanského prostředí Klémentem

z Alexandrie, jenţ Abrahamovu cestu reinterpretuje jakoţto cestu

konverze směřující k od etiky ke vzkříšenému logu.

Katarina Petrovićová se ve třetím článku zabývá

Macrobiovými Saturnáliemi ve vztahu k jejich ţánrovému archetypu,

Platónovu Symposiu. Autorka zkoumá Macrobiovu úmyslnou

manipulaci s ustavenými formami, topoi i postavami sympodiální

literatury a klade si zajímavé otázky, nakolik je záměrem Saturnálií

konkurovat Platónovi a v čem by to vůbec bylo myslitelné, a dále

v jakém světle Macrobiovy širší římské tradice se nám Platón jeví.

Další část druhého čísla je, v našem časopise jiţ tradičně,

věnována kritickému dialogu mezi větším počtem badatelů, tím či

oním způsobem svázaných s Filosofickým ústavem AV. Výchozím

impulsem bývá koloquium pořádané Oddělením pro dějiny starší

české a evropské filosofie, které vţdy stanovuje námět společných

úvah a ze kterého pochází drtivá většina zúčastněných autorů. Náměty

z koloquia pak jednotliví myslitelé předloţí ve formě kratších, kriticky

vyhraněných příspěvků do širšího diskusního pásma, které Vám po

určité redakční úpravě nabízíme. Námětem dialogu druhého čísla

byla otázka: „Jak psát o starší filosofii?“ V odpovědi na tuto otázku

se představí dvanáct autorů, z nichţ kaţdý representuje svébytný

pohled, jiné východisko, či specifickou metodu, mnohdy kriticky či

polemicky vyostřenou proti dalším příspěvkům obsaţeným

12

v diskusním pásmu. Čtenář tak získává jedinečnou moţnost přehledu

o celém spektru současných filosofických přístupů, případně o

výsledcích jejich konfrontace.

Závěr druhého čísla pravidelně náleţí recenzím. Tentokrát

pro Vás Kryštof Boháček recenzoval knihu Debry Hawhee Bodily

Arts, pojednávající o významu tradičního atletického tréninku

v archaickém a klasickém athénském výchovném modelu.

PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚR

Drazí čtenáři a příznivci, děkujeme Vám za Váš zájem a

podporu, které Jste nám v prvním, právě končícím roce projevovali.

Bez Vaší přízně a setrvalé pozornosti by náš časopis brzy ztratil

veškerý smysl a místo zářivé kvintesence by se stal pouhou mrtvou

vyhořelou struskou na hrobě evropských tradic. V uplynulém roce se

nám podařilo časopis úspěšně přivést k ţivotu, bez Vás bychom jej ale

při ţivotě neudrţeli. Tradice nemůţe skomírat v knihovnách a

kabinetech, nemá-li nakonec vymřít s posledním klasickým učencem.

Vedle Vaší přízně má lví podíl na úspěšném dotaţení druhého

čísla zejména ředitel Filosofického ústavu Pavel Baran, jehoţ podpora

a zájem nás vţdy znovu a znovu příjemně překvapuje. Ne vţdy jsou

tradiční instituce zkostnatělá monstra, nedopusťme, aby ty dobře

fungující příklady nezanikaly a spíše, aby se stávaly paradeigmaty pro

ty méně podařené.

13

Do nadcházejícího roku přejeme všem našim čtenářům

stabilizaci dlouhodobého horizontu jejich akademického zájmu, který

ať z té či oné strany nás nakonec všechny dovádí ke společnému

jádru. Koina ta tón filón!

Za redakci a redakční radu časopisu Aithér

Kryštof Boháček

šéfredaktor

14

15

ROZHOVOR

POKUD NIC NEVYSOUTĚŢÍME, JE TO NAŠE CHYBA.

SPOLEČNOSTI MUSÍME VRACET, CO JÍ PATŘÍ.

Rozhovor s Pavlem Baranem, ředitelem Filosofického ústavu

Akademie věd ČR.

Rok 2009 byl v akademické oblasti rokem nejistot, tápání a

překotných změn. Univerzity byly vystaveny dlouho ohlašovanému

tlaku na zvyšování počtu publikací, který v duchu známého

ironického úsloví „publish or perish“ vede přinejmenším v humanit-

ních oborech nutně k vítězství kvantity nad kvalitou a ke zbytečnému

vršení jalových textů, ještě více znepřehledňujících jiţ tak neobsáhnu-

telnou oblast sekundární literatury.

V oblasti Akademie věd byl vývoj ještě dramatičtější a

probíhal ve zvláštních amplitudách mezi krajními body moţnosti statu

quo (který ještě ke konci minulého roku byl i vládou označován za

nevyhovující podfinancování a bylo přislíbeno významné navýšení

pro rok 2009) a na druhé straně postupnou likvidací do roku 2012.

16

V obdobném tlaku se rovněţ ocitla kulturní fronta zejména

v Praze. Všem těmto turbulencím bylo společné, ţe o jejich

uskutečňování rozhodovali převáţně lidé, kteří s danou oblastí nemají

mnoho společného, tedy úředníci bez dlouhodobého hlubokého vztahu

a porozumění dané (ve všech třech případech školství, kultury i vědy

unikátní) problematice. Protoţe se vůči kaţdé snaze o zásah zvenčí

zvedla vlna odporu jak odborné, tak i širší spřízněné veřejnosti, a do

věci se vţdy nešťastně promítaly předčasné volby, měnily se plány,

koncepce a s nimi často i perspektiva celých oborů, mnohdy i

pracovišť nebo fakult a chvílemi dokonce osud celé Akademie věd tak

často a tak nesystémovým způsobem, ţe i odborná veřejnost ztratila

pojem o celkovém směřování. Základní přehled je k disposici zde.

Poţádal jsem proto pana ředitele Filosofického ústavu AV

Pavla Barana, zda by byl ochoten poskytnout našemu časopisu

rozhovor v co nejaktuálnějším moţném termínu vzhledem k plánova-

nému datu publikace druhého čísla Aitheru, a neodpověděl na

základní otázky týkající se bytí a perspektivy našich oborů

v nejbliţších letech. Naši čtenáři, po kauze plzeňské Právnické fakulty

dokonce i ti studující z nich, totiţ pociťují značnou nejistotu ohledně

budoucnosti humanitní vzdělanosti nepřinášející patenty, průmyslové

inovace nebo alespoň smysluplnou moţnost masové universitní

výuky. Tedy centrálních oborů našeho časopisu. Pan ředitel souhlasil

a tak jsme se sešli v posledních dnech roku 2009 k následujícímu

http://www.vedazije.cz/

17

rozhovoru, kterému byl ještě přítomen redaktor Jakub Ráliš, díky

kterému si můţete záznam z rozhovoru stáhnout zde. Kolega Ráliš

během rozhovoru rovněţ poloţil tři doplňující otázky (v pořadí

čtvrtou, devátou a dvanáctou).

* * *

Pane řediteli, moje první otázka musí chtě nechtě

směřovat k aktuální situaci, k tomu, co naše čtenáře a koneckonců

nás všechny momentálně trápí. To nejpalčivější akademické téma

dneška je samozřejmě otázka financování. Vývoj byl v posledních

měsících poměrně překotný – jak je to s finančním zajištěním

Akademie, resp. Filosofického ústavu na konci roku 2009?

V případě Akademie věd jako celku platí, ţe původní zhruba

miliardové krácení rozpočtu bylo rozhodnutím vlády sníţeno na

půlmiliardu; rozhodnutí prošlo parlamentem, coţ znamená, ţe má

nyní povahu zákona o státním rozpočtu a Akademie věd na tomto

základě dostala do své kapitoly „pouze“ o půlmiliardu méně. Před

Vánoci zasedal Akademický sněm, coţ byl další důleţitý krok, neboť

mohlo případně dojít k „nesolidárnímu“ rozdělení přidělených

prostředků a následně jednak k rozkolu uvnitř Akademie, jednak

k nepředvídatelnému zásahu do fungování jednotlivých ústavů. Sněm

nicméně rozhodl o solidárním rozdělení, tedy ţe ono krácení o 10%

proti původnímu plánu se promítá plošně do rozpočtů všech pracovišť

http://www.aither.cz/casopis/audio/1.mp3

18

Akademie věd, včetně servisních sloţek. To platí i pro Filosofický

ústav: pro příští rok to znamená krácení celkového objemu financí o

10% oproti roku 2009.

To je ovšem výhled pouze na příští rok. Ale ty nejhorší

scénáře či obavy se vázaly na léta 2011 a 2012…

Ano. Podle informací, které já mám, nesměřuje zatím situace

ke katastrofickému scénáři. Ten scénář je prozatím spíše v mlze.

Vychází na jedné straně z říjnového rozhodnutí vlády, které praví, ţe

Akademie by v roce 2011/12 neměla být krácena původně

zamýšleným drastickým způsobem. Je tam ovšem dovětek: „…za

předpokladu systémových změn v celém systému vědy, výzkumu

etc.“ Nikdo zatím neví, co se za formulací dovětku všechno skrývá.

Na druhé straně se část Rady vlády (RVVI) současně pokouší

prosadit účetní trik, kterým by obešla zmiňované rozhodnutí vlády.

Ten trik spočívá v tom, ţe se účelové prostředky včetně evropských

prostředků započítají jako prostředky státního rozpočtu. Pokud by

tento trik byl v příštím roce vládou akceptován, vedlo by to nutně

k další destabilizaci. Všechny účelové prostředky, včetně těch

evropských, jsou samozřejmě vázány na účelové projekty a logicky

tedy s nimi není moţné volně nakládat: pokud nějaké pracoviště získá

prostředky z evropských fondů na vybudování nějaké velké

infrastruktury někde za Prahou, tak formálně, ani účetně a dokonce ani

19

morálně není moţné ty peníze přemístit do jiného praţského ústavu,

ať uţ je to ústav první, druhé nebo třetí oblasti vědy. Jinými slovy se

nyní hraje o výklad onoho usnesení vlády z října 2009. V prvních

měsících příštího roku se ukáţe, která interpretace převáţí a zda bude

případně nutné proti té méně příznivé variantě, pokud by zvítězila,

vést nějakou kampaň.

Právě Jste našim čtenářům objasnil onu základní otázku

financování, na kterou se velmi často současné problémy

Akademie a vůbec celé naší vědecké a badatelské obce redukují.

Rozdělení finančních prostředků je ovšem vţdy aţ výsledkem

nějakých procesů, které jsou i odborné veřejnosti mnohem méně

zřejmé a přístupné. Vy Jste z titulu své funkce přímým

účastníkem mnoha takových jednání a o dalších máte spolehlivé

informace, takţe máte celkovou představu o onom procesu

rozhodování. Kam se tedy ubírá vývoj v otázce postavení a

moţností české vědy, bádání a výzkumu? Jaká je celková

tendence z pohledu zákulisí oněch komisí, rad a kulatých stolů?

Já jsem zapomněl dodat jednu důleţitou věc: objem

prostředků do vědy a výzkumu pro příští rok se nemění, zůstává stejný

jako v letošním roce. To je důleţitá věc. Tím padá „argument krize“,

který zmiňované problémy označuje za důsledek současné finanční

krize. Tak to samozřejmě není! Objem prostředků zůstává stejný,

dochází pouze k redistribuci ve prospěch aplikovaného výzkumu,

20

takţe základní výzkum, jehoţ jsme my na Filosofickém ústavu

součástí, de facto oslabuje. Odtud vyplývají zmiňované problémy.

Ekonomická krize se nicméně akademické sféry dotýká, protoţe

původní předpoklad byl naopak navýšení celkových prostředků na

vědu a výzkum. K tomuto navýšení nedošlo a za současného stavu

ekonomiky ani nemohlo. To ovšem nijak nevysvětluje plánované

přesuny v stávajícím rozpočtu. To je první věc.

Druhá věc je, co je tedy v pozadí. Na to nejsou, na rozdíl od

čísel, ţádné jednoznačné indicie. Mně se ta situace jeví tak, ţe určitá

část politického spektra v ČR (a záměrně nemluvím o odborných

kruzích) došla k závěru, ţe neuniversitní výzkum (lhostejno, zda

kvalitní nebo nekvalitní, jestli v Akademii nebo někde jinde) je

vlastně něco, co si nemůţeme nebo spíš nechceme dovolit. Jsou tam

velmi snadno dosaţitelné prostředky, které by se daly transponovat

někam jinam, zejména z oblasti základního výzkumu do oblasti

aplikovaného výzkumu, průmyslu etc. Aniţ bych mohl doloţit

jakékoliv indicie, domnívám se, ţe se jedná o jakési a priori části

politického spektra, které v podobě spojité nádoby tlačí v jiné formě i

na vysoké školy. Výsledkem je pokus vyvést alespoň část prostředků

z Akademie věd někam jinam.

Pane řediteli, mluvil Jste o určité části politického spektra

v pozadí té apriorní snahy přesouvat peníze od základního

k aplikovanému výzkumu a do průmyslu. Ta druhá část

21

politického spektra snad ale argumentovala tak, ţe peníze

vynaloţené právě v době krize na základní výzkum jsou tou

nejlepší cestou a ţe naopak protoţe je krize, tak by se měly peníze

na vědu, výzkum a vzdělání přidávat…?

To je určitě správné doplnění, já sám jsem často svědkem

jednání, kde tyto argumenty zaznívají. Myslím si nicméně, ţe se u

části spektra opravdu jedná o a priori: jakákoli fakta či údaje vloţíme

do jejich informačních kanálů, ve výsledcích vţdy nutně vychází ono

a priori.

Tím předjímáte moji další otázku: co se to vlastně ve

společnosti děje? Je jasné, ţe do vědy a výzkumu teče čím dál více

peněz, i skrze EU a etc. Přesto stále nedosahujeme procenta

státního rozpočtu běţného v zemích EU a v zásadě je procento

věnované v ČR na tuto kapitolu jiţ dvacet let stále stejné. Dvacet

let tomu nikdo nevěnoval pozornost! Čím to, ţe najednou se na

tuto sféru pozornost upírá? Vţdyť moţnost převést ty prostředky

z vědy do průmyslu tu byla i dříve a ţádná z tehdejších vlád, ať

pravicových či levicových, nic takového doposud nezkusila a

nebyli jsme ani svědky pokusu o ekonomizaci celého prostoru

veřejného zájmu. Je tu tedy nějaký širší pohyb ve společnosti,

jehoţ jsou zmíněné pokusy o ovládnutí akademického prostoru

projevem?

22

Hm, pěkná otázka! To je ale téma na delší pojednání, a moţná

vyţaduje i lepší argumenty, neţ které mám k disposici jenom já. Ale

pokusím se nějak stručně odpovědět. Já si myslím, ţe první důleţitá

věc je kontext krize, která se, byť zprostředkovaně, do celé situace

promítá. Druhý kontext je kontext evropských peněz, tam je ta situace

jiná neţ byla před lety, kdy se ještě vůbec nečerpalo nebo se teprve

s čerpáním začínalo a nebyla potřeba kofinancování projektů. To je

velký rozdíl.

Třetí věc je, ţe zcela určitě - ať se mi to líbí nebo ne - musím

konstatovat, ţe situace se radikálně změnila po nástupu Topolánkovy

vlády. Samozřejmě k horšímu. Za společného jmenovatele tohoto

směřování bych označil útok na veřejný prostor jako takový, ať se to

týká záleţitostí kultury v Praze, které máme v dobré paměti, nebo

dimenze pedagogické, dimenze akademické ve smyslu Akademie věd,

i dalších dimenzí, např. zdravotnictví etc. Na jedné straně všechny ty

procesy spojuje oprávněný tlak na racionální vyuţívání veřejných

prostředků. Na druhé straně ale, přinejmenším v případě vědy a

kultury, se jedná o naprosto nekoncepční a nepromyšlený pokus, jak

to zacházení s prostředky racionalizovat.

V oblasti vědy chybí to základní. Aby bylo moţné něco řídit,

tak je třeba mít jasně definovaná základní východiska. V tomto

případě je to národní politika a nějaké priority, protoţe není moţné,

aby tento stát s touto ekonomikou financoval všechno, tak jak to bylo

23

rozběhnuto třeba před patnácti lety. To prostě není moţné, to chápu i

já jako ředitel jednoho z ústavů Akademie věd. Ale změnit to

vyţaduje mít nějaká východiska, která se dají sladit s tím, jak to dělají

jinde v Evropě, co se dělá ve světě, co moţné je a co moţné není. To

se nestalo. Zůstal z toho vlastně jen tenhle redukovaný pokus, jak ty

kapitoly takzvaně „očesat tam, kde se to očesat dá“. Všimněte si, ţe

tam, kde se to povedlo zablokovat, tak to v zásadě uvízlo na statu quo.

Kapitola „věda a výzkum“ je v tomto ohledu bohuţel tím nejslabším

hráčem, takţe se v ní „podařilo“ s těmito snahami doklopýtat nejdál.

Tedy do situace ke konci letošního roku, kdy vlastně nikdo neví, jak

se v tom má pokračovat a jestli vůbec. Dokonce se domnívám, ţe to

nevědí ani ti, kteří s celým procesem začali.

Nutně se dostáváme k otázce, jakou roli v celém procesu

hraje Rada pro výzkum, vývoj a inovace (bývalá Rada pro vědu a

výzkum), RVVI?

Ta rada je nositelem právě popsaných změn jiţ od samého

počátku. Postupně na sebe převzala celou tuto úlohu a ta role tomu

odpovídá. Na začátku byl tedy pokus o nějakou změnu, který byl

v něčem i sympatický. Bylo přinejmenším zapotřebí zmapovat, co

všechno se v oblasti vědy a výzkumu děje, a to si myslím, ţe bylo

správné východisko. Od počátku tomu ale chyběla koncepce

rozumného nasměrování jakýchkoli změn. K té se dodnes nepodařilo

dojít. Mezitím se ale spustily změny a tato nekoncepčnost se tak

24

obrátila v poměrně katastrofickou situaci posledních měsíců, kdy

dominovala snaha o redukci za kaţdou cenu, bez ohledu na

srozumitelnost z hlediska širší veřejnosti a akceptovatelnost pro

odborníky. Podle mého názoru ta reforma v této fázi zcela ztroskotala.

Nicméně vzhledem k tomu, ţe proti ní ani za současné situace

neexistuje dostatečně silná opozice, tak lze očekávat, ţe aţ do

nejbliţších voleb bude nějak ze setrvačnosti skomírat. Mezitím se

totiţ politická situace polarizovala; jsou tady evidentně politické

subjekty, které ty změny rozhodně nebudou podporovat, ale jsou i

politické skupiny, které je zřejmě budou podporovat i přes ony

katastrofické dopady, pokud k tomu budou mít moţnost. Z tohoto

pohledu jsou i politické strany vnitřně polarizovány, např. část

poslanců ODS nesouhlasí s kroky RVVI za poslední půlrok. Situace

po volbách je nicméně nejistá.

Na druhou stranu není myslitelné, aby se vědecké ústavy

nebo výzkumné projekty, které jsou rozplánovány na řadu let,

vţdy znovu zakládaly nebo rušily s kaţdými novými volbami.

Polarizace společnosti je momentálně velmi ostrá, téměř v poměru

„padesát na padesát“, a pokud by vítězná polovina vţdy zrušila

minulá rozhodnutí té opačné, tak bychom kaţdé čtyři roky vše

stavěli „na zelené louce“!?

25

Přesně tak! A nejsmutnější na celé věci je, ţe to politické

ukotvení v současné podobě prostě neumoţňuje saturovat dlouhodobé

potřeby této společnosti, které je třeba vidět i v kontextu evropském a

snad celosvětovém jako do jisté míry nadčasové a přesahující horizont

momentálních volebních výsledků, ať uţ budou více doleva nebo

doprava. Tak to ale v naší situaci bohuţel není. Myslím si, ţe naopak

jsou zde indicie, ţe příští volby budou mimo jiné i o tom, co bude dál

s oblastí vědy a výzkumu. Coţ ovšem neznamená, ţe ty volby něco

vyřeší. Při Vámi zmiňované polarizaci je dost pravděpodobná nějaká

podoba povolebního patu, v němţ se obě strany budou nadále

zákulisně přetahovat o vliv a prostředky v kapitole věda a výzkum.

Naše čtenáři jsou jako studenti, nebo universitní učitelé a

badatelé, popřípadě i jako akademicky graduovaní bývalí

studenti, všichni podstatným způsobem svázáni s akademickou

půdou. Tuto nejširší akademickou veřejnost pochopitelně zajímá,

jak hodnotíte její roli v těchto procesech: je obětí, účastníkem,

nebo pouhým přihlíţejícím svědkem?

Kaţdý je především tím, jak je schopen v rámci popsaných

procesů sám sebe zařadit. Nikdo z nás není jenom obětí. Já jsem

přesvědčen, ţe nejenom jako občané, ale i jako členové

akademických, tedy universitních či badatelských komunit, máme –

naštěstí – moţnosti, jak na tu situaci reagovat. A to i s vědomím, ţe se

nám nemusí všech cílů, které si klademe, podařit dosahovat. Zní to

26

jako klišé, ale demokracie je opravdu proces, není to nic hotového.

Jestliţe nejsme spokojeni, nebo máme jasnou představu, jak se věci

mají vyvíjet minimálně v těch oborech, do kterých jsme schopni

vstupovat a zasahovat, pak je dokonce naší povinností se vyjadřovat,

podávat návrhy, a případně se obracet na veřejnost a ţádat, aby ti,

kteří o ní rozhodují, brali naše názory, postoje a stanoviska v úvahu.

To zdaleka přesahuje roli oběti, takţe bych rozhodně odmítal takové

ty defétistické hlasy typu „uţ zase si s námi dělají, co chtějí, jako za

bolševika“. Samozřejmě, výsledek je nejistý. Ale na druhé straně

máme v tomto smyslu odpovědnost ze svobody, kterou přece jenom

máme. Je třeba usilovat o to, aby procházely názory, stanoviska a

jednání, které jsou v souladu s tím, co pokládáme za správné. Pokud

pak někdo demokraticky rozhodne jinak, tak můţeme to rozhodnutí

přijmout s tím, ţe se nám nelíbí, ale dělali jsme, co jsme mohli. To si

myslím, ţe je třeba.

Takţe rozhodně nejsme pouhými oběťmi. Ale na druhé straně

se pohybujeme v omezeném rámci moţností a musíme se snaţit ten

rámec toho prostoru pro naše jednání rozšiřovat. Já jsem v tomhle

poměrně náročný: z mého pohledu platí, ţe pokud za této sloţité

situace nic na té společnosti nevysoutěţíme, tak si myslím, ţe je to

především naše prohra. Ţe za to v takovém případě budeme moci ne

jako oběti, ale jako nedostatečně aktivní aktéři. Je to samozřejmě

poměrně tvrdé konstatování a já si to uvědomuji. Na druhé straně ten

27

rok nám všem ukázal, ţe je řada těch, kteří si uvědomují tuto

demokracií danou moţnost, ale ţe je – i mezi mladými lidmi – řada

těch, kteří naopak vycházejí z toho, ţe se vlastně na situaci nic moc

měnit nedá a ţe je lepší šetřit energii na jiné úkoly a účely.

K tomu bych rád udělal jednu důleţitou poznámku. Ano, jistě

můţeme na této společnosti leccos chtít, ale musíme si být vědomi

odpovědnosti, kterou k ní máme. A je to i odpovědnost za určitou

míru svobody, kterou nám poskytuje. To je jedna z mála věcí, které si

myslím, ţe je třeba hájit takřka za kaţdou cenu. Na jedné straně hájit

svobodu v rámci procesů, o nichţ tady celou dobu mluvíme, ale na

druhé straně i s vědomím, ţe to není nic pohodlného a ţe nám nikdo

nic v tomto smyslu zadarmo nedá! A to je jedna z věcí, která podle

mne stojí vţdy za připomenutí a stále je třeba velmi poctivě usilovat o

to, abychom v ţádném ohledu nezpohodlněli.

To je ovšem velmi střízlivý a racionální přístup, který

mnozí lidé mimo Akademii, často i lidé z universit, prostě nevidí a

v Akademii právě vidí tu zpohodlnělou instituci, která jen

nastavuje dlaň a čeká, aţ jí stát dá peníze.

Jistě, to si většina lidí neuvědomuje. Málokdo například ví, ţe

třetina prostředků, se kterými Akademie jako celek hospodaří, pochází

z mimorozpočtových zdrojů. Nejsmutnější na tom je – a to je

doopravdy špatné – ţe spousta lidí v Akademii si zvykla, ţe za ně

28

směrem k veřejnosti někdo ten problém vyřeší. A teď uţ vůbec

nemluvím jen o získávání prostředků. Jde o celkovou úlohu Akademie

ve společnosti, kde se objevuje mnoho kritických hlasů, vysoké školy

někdy pohlíţejí na Akademii závistivě – „někdo“ by měl veřejnosti,

jak laické, tak široké akademické veřejnosti přínos Akademie

vysvětlit. A kdo? Někdo by se měl – s prominutím – „ohavit“ tím, ţe

by to těm lidem vysvětloval. Mnohé badatele nezajímá, ţe je potřeba

to vysvětlit, chtějí si dělat „své věci“ – to je úplně jedno, jestli

jadernou fysiku, nebo filosofii - hlavně aby je nikdo „neotravoval“. A

v tom vidím opravdový problém na straně Akademie.

Je zjevné, ţe tohle je v rámci Akademie úkol filosofie…?

Mimo jiné. Ano, proto jsem o tom také mluvil. A je velmi

obtíţné to badatelům vysvětlovat. Ti starší mají špatné zkušenosti

s popularizací vědy z totalitní minulosti. Mladší to zase vnímají tak, ţe

se jim brání v jejich práci, protoţe jsou hluboce přesvědčeni – ne

neprávem, to si přiznejme - ţe vlastně se ta jejich práce, dovedená

často do špičkové světové úrovně, tím přivádí vniveč, kdyţ se budou

muset z velké části zabývat něčím, pro co nemají ani vzdělání ani

předpoklady, co je jakoţto popularizátory z hlediska odborné prestiţe

diskredituje a s čím koneckonců jejich odborný zájem nemá nic

společného.

29

Abych se tedy od své poznámky vrátil zpět k těm několika

vrstvám oněch akademických aktérů, o kterých jste mluvil, tak je

prostě zapotřebí neustále hledat společná východiska a průniky zájmu.

A těch je hodně. Byla by hrozná škoda na to zapomínat, bez ohledu na

to, zda má někdo větší část svých pracovních aktivit na škole, v ústavu

Akademie, nebo někde v novinách.

To Jste ovšem výborně připravil půdu pro moji další

otázku, která se týká vztahu vysokých škol a Akademie. Jak ze

sdělovacích prostředků, tak přímo z některých kroků RVVI lze

usuzovat, ţe je tu určitá snaha rozdělit badatele v Akademii na

jedné straně a pracovníky na universitách na druhé straně, a

presentovat jejich zájmy jako protichůdné…?

Já myslím, ţe to říkáte přesně. Ten nejjednodušší doklad toho,

co říkáte, je výjimečně snadno verifikovatelný. Vezměme argumentaci

o finančních prostředcích a zdrojích. Ten jeden balík, o kterém jsem

uvedl, ţe se nemění, je rozdělován mimo jiné mezi vysoké školy , tj.

do financování vědy na školách, a mezi ústavy Akademie. A tam se,

zejména k rektorům, argumentuje ze strany RVVI velmi jednoduše:

v případě, ţe byste hájili i zájmy Akademie věd, tak tím poškozujete

vlastní instituce. Protoţe kaţdá koruna, která půjde do kapitoly

Akademie věd navíc, o tu budete mít méně ve vašich budgetech. To je

pěkný příklad, jak rozdělovat. A celkem úspěšně se to daří, protoţe

míra solidarity klesá s výší funkční pozice: snadno se domluvíme

30

s kolegy na úrovni kateder, ještě se nějak domluvíme s kolegy na

úrovni děkanů, ale uţ se nelze jednoduše domluvit s kolegy na úrovni

rektorů, kteří jako špičkoví funkcionáři vysokých škol „stojí na těch

korunách“. Tam je ten výsledek onoho neblahého působení evidentní.

Co se týče vztahu Akademie a vysokých škol, tam je podle

mého názoru zapotřebí se chovat rozumně: úkoly i pracovní závazky,

které lze běţně řešit na universitách, není důvod z těch vysokých škol

kamkoli přemísťovat. A naopak, Akademie věd jako pracoviště

neuniversitního výzkumu by se podle mého názoru měla soustředit –

teď mám na mysli hlavně tu naši oblast věd – na to, co se na vysokých

školách dá řešit poměrně obtíţně, nebo co vyţaduje zvláštní

infrastrukturu a náklady, které si ty vysoké školy za stávající situace

nemohou dovolit. Neříkám, ţe by nebylo moţné některé výzkumné

činnosti dublovat, to asi má i svůj smysl, ale principiálně si myslím, ţe

i na příkladu našich oborů můţeme najít určité typy činností, kterým

sluší více neuniversitní badatelské prostředí, prostě pro specifický

charakter těch činností. Nemluvím jen o vydávání časopisů a knih etc.,

ale i např. syntetické práce a tak podobně. Existuje ovšem i celá řada

oblastí výzkumu, který by měl být zcela samozřejmě provozován na

vysokých školách a nikde jinde.

Právě Jste, pane řediteli, zmínil specifickou infrastrukturu

Akademie věd, která by měla poskytovat zázemí pro na

universitách obtíţně realizovatelné úkoly, jako je např. vydávání

31

takových časopisů, jako je ten náš. Myslíte si, ţe Akademie můţe

být také pojítkem? V oboru, ve kterém se pohybujeme, je většina

badatelů Filosofického ústavu zároveň zainteresována i na

universitách, mnohdy dominantní měrou. Nepřináší jim i celému

oboru jejich participace na instituci Akademie zajímavé propojení

a další rozměr spolupráce, který by v rámci mnoha samostatných

universit byl těţko moţný?

Já myslím, ţe ano. Je tu totiţ ještě jedna důleţitá věc – zase to

souvisí s finančními prostředky – a to je určitá svoboda. Nemám teď

na mysli svobodu tvůrčí v takovém tom aţ metafysickém slova

smyslu, ale spíše svoboda finanční a personální. V České republice

nemáme patnáct-dvacet špičkových universit, mezi kterými by ti

badatelé mohli cirkulovat podle toho, jak a co řeší, i podle

personálních a jiných podmínek, ale do jisté míry to mohou suplovat

pracoviště Akademie věd. Uţ proto, ţe ty finanční zdroje jsou, jak

jsem dříve vysvětlil, odlišného charakteru.

A pak je tady ještě další věc. Tento styk učitelů a badatelů

můţe přinášet i přidané hodnoty navíc. Jinými slovy je přeci jen

moţné v těch ţivotních periodách člověka občas přenést těţiště z té

pedagogické do nepedagogické činnosti a tak trošku kombinovat ty

moţnosti. V případě, ţe by došlo k nějakému pádu těch pracovišť

v masovém měřítku, tak by tato moţnost zanikla, aniţ by byla

nahrazena čímkoliv, co by se tomu mohlo nějak podobat. Takových

32

společných pracovišť je řada. Filosofický ústav podporuje např.

Centrum mediaevistických studií, Centrum teoretických studií

s Archivem Jana Patočky a další, celkem pět. Kaţdé z těch pracovišť

osvědčuje, ţe tento typ kontaktu nejen ţe má smysl, ale přináší právě

tu přidanou hodnotu, která by se za jiných okolností jen velmi těţko

generovala.

Vidíte nějakou roli našeho časopisu tady v té úloze

Akademie věd?

Určitě. Myslím si, ţe nejen tento časopis, ale takovéto

časopisy obecně, představují určitou platformu, kde můţe docházet

k velmi ţivému styku universitní a neuniversitní badatelské veřejnosti,

i té zainteresované odborné veřejnosti. V tomto ohledu je takový

časopis i přes relativně přísně odborně vyměřenou a zaměřenou

tématiku takovým pěkným příkladem toho jak průnik různých zájmů a

východisek můţe přinést něco, co tu přidanou hodnotu samo o sobě

dává. A dokonce o to více, ţe jeho elektronická forma, zdá se mi,

umoţňuje snáze a rychleji překračovat formální hranice těch institucí.

A je úplně jedno, jestli jsou to školy mimopraţské, praţské, tento

ústav Akademie věd nebo ještě nějaké jiné pracoviště. Kdybyste mne

na to teď nenavedli, tak bych tento typ časopisu vzápětí uvedl jako

jeden z příkladů.

33

Pane řediteli, blíţíme se k závěru roku a pomalu i k závěru

rozhovoru, je tedy čas bilancovat, nejprve v obecnější rovině.

Předposlední otázka zní, jaká je z Vaší pozice ředitele

Filosofického ústavu Akademie úloha Akademie věd v české

společnosti, české kultuře a českém veřejném prostoru vůbec?

Vraťme se k zmíněné národní politice. Radou (RVVI), nebo

nějakým jiným grémiem by měly být formulovány priority jak

universitního, tak neuniversitního výzkumu. Pracoviště Akademie věd

by měly být přiměřeným způsobem integrovány do plnění vybraných

priorit tak, aby se na jedné straně vyuţilo kapacit, které tady jsou, a

nepřišly vniveč nemalé prostředky, které do těch pracovišť byly za 20

let vloţeny. Na druhé straně by se mělo přihlíţet k tomu, aby se

výsledky bádání těch institucí a jejich působení směrem k veřejnosti

(včetně aplikovaného výzkumu) v zásadě podporovaly. Aby se

dosahovalo synergických efektů a ne aby se vedla „válka všech proti

všem“ s cílem prokázat vlastní nezbytnost a malost toho dalšího

partnera. To je totiţ ten nejvýraznější negativní trend současnosti:

nezájem o jakoukoli synergii zmiňovaných procesů, pokus o prosazení

kaţdého proti všem zbývajícím, a to naprosto bez ohledu na to, co to

stojí společnost, a co to té společnosti můţe vracet. Myslím, ţe

smyslem existence pracovišť Akademie věd (a samozřejmě i všech

ostatních podobných pracovišť na vysokých školách) je naopak, byť

v delším horizontu, vracet společnosti to, co z těch veřejných

34

prostředků ta pracoviště získávají. Vracet to do oblasti vědy, vzdělání,

ale i kultury, a troufnu si tvrdit i do nějakého hodnotového ukotvení

společnosti. Tak aby v situaci, kdy svět sám o sobě se mi zdá

dostatečně destabilizován, se hledala určitá jednotící a pojící materie,

která by tyto trendy nějak vyvaţovala.

Je třeba od té společnosti něco poţadovat, ale s vědomím ţe je

třeba jí vracet, co jí patří. Skoro v tom biblickém „Co je císařovo,

císaři, co je Boţího, Bohu.“ Zadarmo nám nikdo nic nedá a ani to

nesmíme chtít.

Poslední otázka je takříkajíc „na tělo“, i kdyţ se mezi

řádky vine celým naším rozhovorem: jaký je v rámci právě

popsaného obecnějšího rozvrhu úkol Filosofického ústavu a

filosofie vůbec, zvláště pak oborů našeho časopisu, čili bádání o

antice a latinské filosofické tradici?

K tomu poslednímu bodu byste se spíše měli vyjadřovat vy

z redakce Vašeho časopisu! Návrat k nejen tradici, ale k tradičním

hodnotám evropské vzdělanosti, kultury a civilizace je podle mne

jednou z nezbytných součástí pokusu se vyrovnat se současným

světem a místem České republiky v něm. Čili tato odpověď je pro

mne relativně nejsnazší.

Nyní k posici Filosofického ústavu a filosofie, to je mnohem

sloţitější - na filosofii nevím, jestli si troufnu. Myslím si, ţe v situaci,

35

kdy se kritické myšlení skloňuje ve více pádech, neţ kterými

disponuje čeština, tak obory jako filosofie představují vcelku

nevyčerpatelné téma a ţe v tomto ohledu nebude filosofie a její

schopnosti vykládat svět z různých úhlů nikdy dost – a zejména ne

v současné době! Filosofický ústav je mnohooborové pracoviště, které

by mělo osvědčovat to, ţe česká společnost na jedné straně je schopna

podporovat z veřejných prostředků věci, které snad mají z tradice a

z povahy smysl. Na druhé straně by ústav měl být dokladem toho, ţe

je naše společnost schopna poţadovat, aby výsledky, které se jí vracejí

zpět, byly ne snad měřitelné nějakými body a podobně zavádějícími

simplifikacemi, ale aby dlouhodobě – dá se říci po generace – té

společnosti přinášely to, co jí patří. To znamená nějaké hlubší

ukotvení. V tom vidím smysl existence podobných pracovišť, jako je

Filosofický ústav. A je jedno, jestli jsou to historická pracoviště,

literárněvědná pracoviště nebo jazyková, v tom bych velký rozdíl

neviděl i díky multioborovosti Filosofického ústavu.

Pane řediteli, děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor připravil: Kryštof Boháček

36

37

TEXTOVĚ KRITICKÉ STUDIE

Ke čtení a výkladu Hérakleitova textu

Helena Kurzová

Hérakleitův text má ve značně části zlomků více inter-

pretačních variant i na úrovni elementárního jazykového porozumění.

Podmínky pro tuto nejednoznačnost poskytuje sama řečtina poměrně

rozsáhlou homonymií a polyfunkčností morfo-logických forem a

neformalizovanou syntaxí (slovosled, volnost kombinací, neformali-

zovaná rekce). i V Hérakleitově stručném gnómickém stylu jsou tyto

rysy řečtiny vyhroceny, nejednoznačnost je nadto často úmyslná. Také

sémantika slov je mnohdy nesnadno uchopitelná, odlišná sémantická

strukturace řeckých slov je novostí myšlení, které si hledá svůj výraz,

opět vyhrocena a její přístupnost znesnadněna. Nadto chybí

v zlomkovitém a citovaném textu spolehlivý kontext.

Interpretační varianty jsou ještě silně rozmnoţeny textově

kritickými zásahy do Hérakleitova textu. Mnohé z nich nejsou

nutnými emendacemi, ale návrhy, které jsou výsledkem subjektivního

vyrovnání s obtíţným textem. Editorská a interpretační tradice

některým z nich propůjčila nepřiměřenou autoritu a stávají se tak

uznávanými variantami rukopisného čtení, v řadě případů neprávem.

i O syntaktické nejednoznačnosti v Hérakleitových zlomcích viz Kurzová 2006a

38

V následujícím výběru zlomků je tomu tak zejména u zlomku B 41, B

50 a B 80, téţ B 26 a B 33.

Zde přeloţený návrh čtení a interpretace některých zlomků je

soustředěn na zlomky, kde se mi podařilo navrhnout novou

interpretacii nebo argumentačně podpořit některý z dosavadních často

upozaděných výkladů. České překlady, které pro zlomky navrhuji,

srovnávám systematicky s překladem Svobody 1944 a Kratochvíla

2006 a v některých případech i jiných interpretů.

Zlomek B 18

ἐὰλ κὴ ἔιπεηαη, ἀλέιπηζηνλ νὐθ ἐμεπξήζεη, ἀλεμεξεύλεηνλ ἐὸλ θαὶ

ἄπνξνλ.

„Jestliţe nedoufá, to, v co nedoufá, nenalezne. Je to nenalezitelné a

nepřístupné.“

Zlomky, kde Hérakleitos přisuzuje důleţitost volním

momentům, víře, snaze a úsilí, jsou spíše v pozadí zájmu badatelů .

Tento zlomek se k nim přiřazuje, ale jeho smysl není dostatečně

i Nový interpretační návrh mám i k úvodnímu zlomku B1, jejţ podrobně

rozebírám v Kurzová v tisku . V tomto pojednání jednám téţ o sémantice výrazu

logos a m.j. ukazuji, ţe dominantní rys zvýslovnění, tedy řeč, jazyk, výklad je

přítomen i ve zlomcích, které se často chápou jinak, zejména ve zlomku B 115.

39

výrazný, pokud se nerespektují některé syntaktické a sémantické rysy:

Negované sloveso ἔιπεηαη je uţito absolutně ve smyslu „nedoufá“, tj.

nemá víru a snahu. Ἀλέιπηζηνλ není tedy objektem k ἔιπεηαη ale

k νὐθ ἐμεπξήζεη. Pokud by se přiřadilo ἀλέιπηζηνλ jako objekt k κὴ

ἔιπεηαη a čárka kladla aţ za ně, jak činí někteří interpreti, muselo by

mít modální význam „nedoufatelné, nečeka(tel)né“, tedy „nedoufat

v co doufat nelze“. To je však smysl, který pro výpověď zlomku není

přijatelný. Ἀλέιπηζηνλ nemá modální význam, který mívají verbální

adjektiva na -tos,i neznamená tedy „več nelze doufati“ (Svoboda) či

„beznadějné“ (Kratochvíl), ale „v co nedoufá“, „nečekané“ (tak

Pokorný v překladu Husseye) 2008).ii

V překladu je třeba volit takovou formulaci, z které by bylo

jasné, ţe ἀλεμεξεύλεηνλ ἐὸλ θαὶ ἄπνξνλ platí jen pro toho kdo

nedoufá, pro toho, kdo doufá, se to můţe stát nalezitelným a

přístupným. Vyjádření příčinou nebo důvodovou větou, které se tu

i U Homéra je nemodální uţití běţné, ale i později moţné, zvláště v imperfektivním aspektu. ii Hussey 2008, s. 24. Hussey 1982, s. 46 však klade „the unexpected“ hned

za sloveso „If one does not expect the unexpected, one will not find it out,

untracktable as it is and pathless“. V češtině přiřazením jako objektu za κὴ

ἔιπεηαη dostává výraz „nečekané, neočekávané“ modální význam ve smyslu

„nečekatelné“. Tak je tomu v překladu díla Kirk-Raven-Schofield 2004, s.

248, pozn. 12 (k zl. 210): „Neočekává-li neočekávané, nenelezne to, neboť je

to nevypátratelné a nepřístupné.“ Srov. Kirk-Raven-Schofield 1983, s. 193:

„if one does not expect the unexpected one will not find it out, since it is not

to be searched out, and is difficult to compass“.

.

40

nejčastěji volí, v českých případech „neboť “i(Svoboda i Kratochvíl),

nevyjadřuje jasně, ţe závěr neplatí obecně, ale jen pro toho, kdo

nedoufá. Smysl zlomku, chceme-li dosadit příčinnou souvislost je:

„Protoţe nedoufá, nenalezne.“ Nikoliv: „Nenalezne, protoţe to nelze

nalézt.“ To překlady s příčinnou (důvodovou) spojkou v závěrové

části zlomku zatemňují.

Lépe je tedy překládat řeckou participiální klauzi jako

samostatnou větu, jak je tomu ve výše uvedeném překladu. Tak také

překládá Pokorný v překladu podle Husseye (viz pozn. 9) „Pokud je

nečekáš, nenalezneš nečekané: nelze je vystopovat a nevede k němu

ţádná cesta.“ Tento překlad se liší od našeho tím, ţe klade k nečekáš

zájmenný kataforický objekt je. Podobně mají Diels-Kranz, kteří také

kladou čárku hned za ἔιπεηαη, zájmenné es (participiální klauzi však

překládají jako důvodovou větu s da). Při absolutním chápání slovesa

je moment doufání a víry výraznější, kdeţto dosazením objektu je

aktualizován vztah k určité neočekávané věci.

i Uvádím zde oba překlady, s nimiţ svá řešení soustavně srovnávám,

Svobodův a Kratochvílův:

„Nedoufá-li, več nelze doufati, nenalezne to, neboť je to skryto a

nepřístupné“ (Svoboda).

„Nemá li naději v beznadějné, nenalezne to. Neboť je to nevypátratelné a

nepřístupné“ (Kratochvíl).

41

Zlomek B 26

ἄλζξσπνο ἐλ εὐθξόλῃ θάνο ἅπηεηαη ἑαπηη ἀπνζαλὼλ ἀπνζβεζζεὶο

ὄςεηο, δλ

δὲ ἅπηεηαη ηεζλεηνο εὕδσλ, ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο ἐγξεγνξὼο ἅπηεηαη

εὕδνληνο.

„Člověk v noci/v radosti dosahuje světla pro sebe, mrtvý, s vyhaslým

zrakem. Ţivý se dotýká mrtvého spící, s vyhaslým zrakem, probuzený

se dotýká spícího.“

Ve zlomku byly navrţeny Wilamowitzem eliminace, které se

dosti obecně přijímají. Odstraňuje se [ἀπνζαλὼλ], a druhé

[ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο]. Výraz [ἀπνζαλὼλ], který byl eliminován, je však

naopak určující pro celou strukturu zlomku, základní pro ni je

protiklad mrtvý – ţivý, ţivý má uvnitř protiklad spící – probuzený.

Ζλ, ţivý naprosto vyţaduje předchozí ἀπνζαλὼλ, partikulí δὲ je

vyzdviţen tento základní protiklad. O eliminaci by se dalo uvaţovat

při druhém ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο, i kdyţ se metaforicky o vyhaslých

očích spícího můţe mluvit.

Nutně přítomné ἀπνζαλὼλ však vyţaduje interpretaci.

Základní čtení podle kterého si člověk v noci zapaluje pro sebe

světlo, není s „mrtvým“ snadno slučitelné. Často se interpretuje ve

42

smyslu „jakoby mrtvý“, „pro sebe mrtvý“ a pod. Je však třeba

s Robinsonem vycházet z toho, ţe jde o noc smrti, kdy mrtvý ztrácí

fysický zrak, ale získává náhradu. i Ve zlomku B 26 lze moţná počítat

i s jinou rovinou čtení, neţ je dána v běţném čtení s ἐλ εὐθξόλῃ ve

smyslu „v noci“. Hérakleitos zřejmě vyuţil příbuznosti a

pravděpodobné zaměnitelnostiiis εὐθξνζύλε a můţeme tak číst ἐλ

εὐθξόλῃ ve smyslu „v radosti“.iii

Získáváme tak čtení naznačené

v překladu, které na rozdíl od povrchového tradičního čtení

nevyţaduje navrţené eliminace, naopak doloţený text zhodnocuje.

Zlomek se tak přiřazuje ke zlomkům, kde Hérakleitos mluví o

posmrtném ţivotě duše (hlavně 27, 24, 25, 29). Vţdy jen v náznacích,

„abychom o velkých věcech nesoudili lehkováţně“ (zlomek B 47 κὴ

εἰθῆ πεξὶ ηλ κεγίζησλ ζπκβαιιώκεζα).

i Srov. Robinson 1987, s. 93. ii Pro εὐθξόλε = εὐθξνζύλε srov. u Hésychia: εὐθξόλε· λὺμ θαὶ εὐθξνζύλε

(Eur. Rhes. 518), srov. téţ rukopisnou variantu v Eur. Hel. 1470. V našem

zlomku je v Klémentově textu rukopisně εὐθξνζύλῃ, εὐθξόλῃ je emendace.

Stejně je to však i v textu zlomku B 57 (z Hippolyta), kde je přitom význam

„noc“ jednoznačný.

iii Εὐθξνζύλε můţe být uţito o radosti blaţených, i kdyţ nejjasnější doklady

jsou aţ u Porfyria, Vita Plotini 22, 49 εὐθξνζύλεο πιείσλ θαζαξῆο, pl. 22,

58, sg. 23, 29, pl. 23, 38.

43

Zlomek B 29

αἱξεῦληαη γὰξ ἓλ ἀληὶ ἁπάλησλ νἱ ἄξηζηνη, θιένο ἀέλανλ ζλεηλ· νἱ δὲ

πνιινὶ θεθόξεληαη ὅθσζπεξ θηήλεα.

„Nejlepší volí jednu věc místo všech ostatních: věčnou slávu místo

smrtelných věcí; ale mnozí se cpou jako dobytek. “

Θλεηλ můţe mít tři různé platnosti, hraje zde roli

homonymie morfologická (gen. pl. mask. nebo neutra) a při platnosti

maskulinní dvojí sémanticko-syntaktický vztah. Dáváme přednost

interpretaci, která je u Dielse-Kranze, a pojímáme ζλεηλ jako

neutrum specifikující ἀληὶ ἁπάλησλ, stejně jako θιένο ἀέλανλ

specifikuje ἓλ. Předloţka ἀληὶ se před ζλεηλ neopakuje. To je

známé a dosti rozšířené konstrukční pravidlo, kterého např. vyuţil

Hérakleitos ve zl. B 44 κάρεζζαη ρξὴ ηὸλ δῆκνλ ὑπὲξ ηνῦ λόκνπ

ὅθσζπεξ ηείρενο „ Je třeba bojovat o zákon jako o hradbu“; předloţka

ὑπὲξ se před ηείρενο neopakuje.

Pokud jde o interpretace pojímající ζλεηλ jako maskulinum,

je dosti rozšířena interpretace, zastoupená i v mnohých autoritativních

dílech jako Kirk-Raven 1957, Kirk-Raven-Schofield 1983, Kahn

1979, podle níţ volí nejlepší „věčnou slávu mezi smrtelnými“. Tato

interpretace byla navrţena Wilamowitzem 1904: 14-15, který

poznamenává, ţe zde Hérakleitos reprodukuje názor nejlepších

44

(ἄξηζηνη), ne názor svůj. Záměrné oxymoron ἀέλανλ ζλεηλ

zdůrazňuje podle Wilamowitze nicotnost takové ambice „nejlepších“.

Tento Wilamowitzův výklad většina badatelů, kteří přijímají jeho

interpretaci „mezi smrtelnými“, nesdílí, nýbrţ počítají s tím, ţe jde o

názor Hérakleitův. Poukazují na jiné fragmenty oceňující postoj

„nejlepších“ a jejich hotovost postoupit slavnou smrt v boji; srov.

Zlomky B 24 a B 25.

Interpretace ζλεηλ jako „mezi smrtelnými“ však naráţí na

závaţné obtíţe. Prostý genitiv není po θιένο a synonymních výrazech

v tomto smyslu doloţen, doloţeny jsou jen předloţkové vazby: ἐλ

ἀλζξῴπνηο, παξά s gen. nebo dat., πξόο s gen., θαηά a ἀλά s akuz.

Wilamowitz si neobvyklost prostého genitivu uvědomoval, παξά

s gen. označil jako očekávanou formu. (není ale doloţena ve spojení s

θιένο, je doloţena u εὐθνδνκεῖλ v Isocr. 5, 79, 5: ηὸ παξὰ πᾶζηλ

εὐθνδνκεῖλ). Pokouší se motivovat uţití tohoto neobvyklého genitivu

poukazem na oxymoron ἀέλανλ ζλεηλ, bez předloţky se dosahuje

bezprostředního spojení obou částí oxymoru. Naprosté nedoloţení

genitivu v tomto smyslu a moţnost chápat genitiv jinak však tuto

interpretaci zpochybňuje.

Pouhý genitiv je u θιένο doloţen. ve dvou funkcích. Označuje

osobu které sláva náleţí nebo vlastnost, která slávu působí (např.

θιένο ηλ Ἀζελαίσλ Plut. Nic. 13, 2; νὗ κέγα δἐ ἀλδξείαο κέγα δὲ

ζνθίαο θαὶ δηθαηνζύλεο θιένο Plut. De tranq. An. 471B, 2 – v tomto

dokladu je zastoupen genitiv osoby νὗ i genitivy vlastnosti). Pro

genitiv maskulina plurálu tedy připadá v úvahu interpretace

s genitivem subjektu ve smyslu „slává smrtelných“. V systému

aktantových rolí tak připadá genitivu role benefaktivu, tj. osoby nebo

45

osob, kterým je sláva přidělována, ne agentu, tj. „kterými je sláva

udělována“ nebo lokativu „mezi nimiţ sláva existuje“ . Interpretace

ve smyslu„sláva smrtelných“ dává dobrý smysl, co νἱ ἄξηζηνη

preferují, je sláva, kterou smrtelní mohou získat. Záměrné oxymoron

ἀέλανλ ζλεηλ má platnost i v tomto čtení. Přitom není tato

interpretace („sláva smrtelných“), která je při maskulinním chápání

ζλεηλ velmi dobře přijatelná, brána, pokud je mi známo, v úvahu na

rozdíl od interpretace „mezi smrtelnými“, která není dobře přijatelná.

Zlomek B 33

λόκνο θαὶ βνπιὴ πείζεζζαη ἑλόο

„Zákonem je i vůle poslouchat Jedno“

V tradovaném čtení se čte zlomek s dativem βνπιῇi a překládá

překládá se „poslouchati vůle jednoho“, srov. „Je zákon, poslouchati

téţ vůle jediného“ (Svoboda), „Zákon – také důvěřovat úradku

jednoho“ (Kratochvíl). Hodně rozšířená interpretace je politická, ve

smyslu monarchie.

Klémens Alexandrijský však uvádí zlomek v kontextu s řeckými

výroky o jednom bohu, a to bezprostředně po zlomku B 32: ἓλ ηὸ

i Je to vlastně emendace, v rukopisech se čte nominativ. Iota adscriptum je však

zvláště u Η málo zřetelné a jde tedy v tomto smyslu o regulerní textový zásah.

46

ζνθὸλ κνῦλνλ ιέγεζζαη νὐθ ἐζέιεη θαὶ ἐζέιεη Ζελὸο ὄλνκα „Jedno

jediné moudro/é nechce i chce být zváno jménem Zéna/Dia“. Nabízí

se tedy spojovat tento zlomek se zlomky pojednávajícími o ἓλ (ηὸ)

ζνθόλ .i Vzhledem k tomu, ţe v těchto zlomcích je připisována

„jednomu moudru“ vůle a myšlení, bylo by i při čtení s dativem

spojení s těmito zlomky platné. Je však na místě dát přednost

rukopisnému nominativu, zvláště kdyţ je πείζεζζαη s genitivem dobře

doloţeno (podle slovníku Papeho, srov. Pape 1902 s.v., u Hérodota,

Thukydida a jako v.l. v Iliadě) a zde můţe být uţití genitivu

motivováno i homonymií dativu ἐλί s ἐλί jako variantou za

předloţku/adverbium ἐλ a (při zanedbání přízvuku) s ἔλη = ἔλεζηη.ii

Zlomek B 35iii

ρξὴ γὰξ εὖ κάια πνιιλ ἵζηνξαο θηινζόθνπο ἄλδξαο εἶλαη θαζ'

῾Ηξάθιεηηνλ

„Podle Hérakleita je nutno, aby znalci velmi mnoha věcí byli

milovníky moudra/muţi milující moudro.“

i Souvislost se zlomkem B 32 také zdůrazňuje Kratochvíl 2006, s. 297. Rozebírá

podrobněji moţné interpretační souvislosti, zejména souvislost s jedním

boţským zákonem zlomku B 114. ii Také Bollack-Wismann 1972, s. 139-140 čtou s nominativem βνπιὴ a

πείζεζζαη s genitivem. Překládají „Loi, le voloir aussi de suivre une chose“.

Pokud jde o une chose, poukazují na spojení se zlomkem B 29. iii K tomuto zlomku srov. Kurzová 2003-2004.

47

Nejednoznačnost rozlišení subjektu a predikátu, daná volným

řeckým slovosledem, dovoluje dvojí čtení tohoto zlomku. V běţném

čtení se θηινζόθνπο ἄλδξαο pojímá v rámci akuzativu s infinitivem po

ρξή jako subjekt, εὖ κάια πνιιλ ἵζηνξαο jako predikát. Překládá se

„Podle Hérakleita je nutno, aby muţi filosofové byli znalí velmi

mnoha věcí“ (Svoboda), „Je totiţ velmi potřeba, aby muţové milující

moudré byli znalci mnohých věcí“ (Kratochvíl). Dáváme přednost

čtení se slovosledem subjekt – predikát, které navrhli Lallot 1971: 17i

a Bollack-Wismann 1972 : 143, nedostalo se mu však náleţitého

ocenění .

Většina interpretů čte ve smyslu „muţi filosofové“ jako

subjekt a „znalci velmi mnoha věcí“ jako predikát, ačkoliv se tak

zlomek dostává do rozporu se zlomky zavrhujícími πνιπκαζίε,

mnohoučenost: πνιπκαζίε λόνλ ἔρεηλ νὐ δηδάζθεη· ῾Ηζίνδνλ γὰξ ἂλ

ἐδίδαμε θαὶ Ππζαγόξελ αὖηίο ηε Ξελνθάλεά ηε θαὶ Εθαηαῖνλ

„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti, vţdyť by byla naučila Hésioda a

Pythagoru, jakoţ i Xenofana a Hekataia.“ B 40; Ππζαγόξεο

Μλεζάξρνπ ἱζηνξίελ ἤζθεζελ ἀλζξώπσλ κάιηζηα πάλησλ θαὶ

ἐθιεμάκελνο ηαύηαο ηὰο ζπγγξαθὰο ἐπνηήζαην ἑαπηνῦ ζνθίελ,

πνιπκαζίελ, θαθν-ηερλίελ. „Pythagoras, syn Mnésarchův, se věnoval

zkoumání nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si ty spisy, učinil z nich

svou vlastní moudrost – mnohoučenost, prohnanost.“

i Lallot upozorňuje na vztah mezi ἱζηνξίελ zlomku B 129 a ἵζηνξαο našeho

zlomku, důleţitý jako podpora čtení ἵζηνξαο subjekt – θηινζόθνπο ἄλδξαο

predikát.

48

B 129

V námi preferovaném čtení je naopak obsah zlomku v souladu

se zlomky kritizujícími mnohoučenost (πνιπκαζίε) a zařazuje se do

širší skupiny zlomků ukazujících kontrast mezi myslitelem a

nemyslícími a nechápejícími πνιινί a jejich učiteli, kteří se pouze

pyšní mnohoznalstvím, ale nechápají souvztaţné nutně se navzájem

předpokládající spojitosti (den a noc, bdění a spánek, ţivot a smrt) a

nevědoucí, co je ἓλ (ηὸ) ζνθόλ (zlomek B 108).

Kleméns Alexandrijský ve svých Strómata chápe větu jako

výrok o filosofech, tedy v souhlase s tradiční interpretací. Pro něj byl

θηιόζoθνο běţný termín poplatónské tradice.i To však neplatilo pro

Hérakleita. Nebyl by to jediný příklad, kdy je Hérakleitos jiţ v antické

tradici dezinterpretován.

Také syntaktický rozbor mluví ve prospěch čtení ἵζηνξαο

subjekt – θηινζόθνπο ἄλδξαο predikát. Akuzativ v pozici po ρξή

vyjadřuje agens infinitivu ve vazbách akuzativu s infinitivem

dějového slovesa. Tedy i v nominální větě s kopulí εἶλαη je první

akuzativ adeptem pro funkci subjektu.

i Srov. téţ v této tradici, bez citování Hérakleita: ἵζησξ γὰξ πνιιλ ὁ ὄλησο

θηιόζνθνο Porph. De abstinentia 2, 49; cituje v sousislosti se zlomkem B 35

Kratochvíl 2006, 388.

49

Zlomek B 41

A

εἶλαη γὰξ ἓλ ηὸ ζνθόλ, ἐπίζηαζζαη γλώκελ ὁηέῃ θπβεξλῆζαη πάληα

δηὰ πάλησλ

„Neboť jedno je moudro/é: znáti myšlenku/princip, jak všechno

veskrze řídit. “

ΟΤΕΗ (εγ)θπβεξλῆζαη cod.i

B

εἶλαη γὰξ ἓλ ηὸ ζνθόλ, ἐπίζηαζζαη γλώκελ ὁηέε ἐθπβέξλεζε πάληα

δηὰ πάλησλ

„ Neboť jedno je moudro/é, znáti myšlenku, jeţ všechno veskrze řídí.

“

Svoboda: „Neboť jedno jediné jest moudré: znáti myšlenku, jeţ

všechno veskrze řídí. “

Kratochvíl: „To jedno moudré: vědět, ţe důmysl řídí všechno skrze

vše. “

i OTEH KYBERNHSAI v P1B, OTE EGKYBERNHSAI v F.

50

Ve zlomku 41 jsou zbytečné konjektury a lze se řídit

rukopisně doloţeným čtením γλώκελ ὁηέῃ θπβεξλῆζαη ve smyslu

„myšlenku, kterou řídit, jak řídit“, jak je v překladu sub A, sub B je

tradované znění. Textově kritický zápis je zjednodušený, je tam více

návrhů, ale Dielsova konjektura je široce přijímána. Diels čte s

nominativní formou ὁηέε a tzv. gnómickým aoristem (aoristem

vyjadřujícím obecnou platnost) ἐθπβέξλεζε místo doloţeného

infinitivu θπβεξλῆζαη a překládá „sich auf den Gedanken zu

verstehen, als welcher alles auf alle Weise zu steuern weiß”, tedy

„myšlenku/princip, která/ý všechno veskrze řídí“, jak je to uvedeno

sub B. Nominativní forma ὁηέε je však těţko přijatelná, protoţe kmen

ote- je doloţen jen v nepřímých pádech maskulin, hom. ὁηέῳ. Mohlo

tedy být analogicky utvořeno snadno pro femininum dativní ὁηέῃ

podle maskulinního ὁηέῳ.i Ale pro nominativ takový analogický

základ chybí. Pokud jde o infinitiv, ten se objevuje po zájmenech,

hlavně tázacích a vztaţných i v textech po Homérovi (kde je infinitiv

po zájmenech dobře doloţen), ale často se neodůvodněně odstraňuje

různými konjekturami. Toto je jedno z takových míst.ii

i I kdyţ není jinak femininní forma s neflektovanou první částí doloţena (coţ je

obtíţ platící i pro interpretaci nominativní), je u dativu analogie pravděpodobným předpokladem, kdeţto nominativ ὁηέε místo ἥηηο ţádnou

takovou oporu nemá, je jen ὅζηηο i u Homéra. ii Dielsovo odstranění infinitivu θπβεξλῆζαη a jeho nahrazení finitním aoristem

ἐθπβέξλεζε je projevem stereotypních představ o řecké syntaxi. V

gramatikalizované podobě nacházíme v řečtině infinitiv po ὥζηε „takţe“ v

účinkovém smyslu. Této vazbě se dostalo v řecké syntaktické paradigmatice

pevného místa. Ale původně byla tato konstrukce součástí staršího systému

infinitivních konstrukcí, v nichţ měl infinitiv sám směrový význam, jehoţ

realizací byl význam konsekutivní či finální. Takové infinitivy mohly stát po

relativních zájmenech a adverbiích, ale i po jiných zájmenech (a jménech). U

51

Právě v podobě s dativem a infinitivem uvedené pod A „znáti

myšlenku/prinzip (γvώκεv), jíţ lze všechno vším řídit/jak všechno

vším řídit“i („ jak/jíţ se všechno veskrze řídí“) dává výrok dobrý

smysl. Sémanticky není nerelevantní, připisujeme-li řízení všeho

přímo moudru nebo myšlence, principu, který zná. Důleţité je tedy, ţe

v rukopisném čtení s infinitivem ὁηέῃ θπβεξλῆζαη, je řízení všeho

připisováno moudru – ζνθόλ a ne myšlence, principu – γvώκε, jako

ve čtení a interpretaci „znáti myšlenku, jeţ všechno veskrze řídí“. Tím

se dostává ζνθόλ do paralelních vztahů k jiným klíčovým výrazům,

jímţ se připisuje uspořádávání všeho jsoucího. Je to především

θεξαπλόο ve zl. B 64 z Hippolyta (Hippol. Refut. 9, 10): ηὰ δὲ πάληα

νἰαθίδεη θεξαπλόο „To všechno řídí blesk“.

Homéra je to ještě doloţeno. Po ústupu adverbiálního významu infinitivu byla

dále uţívána a gramatikalizována ta konstrukce, v níţ samo relativní příslovce a

z něho vzniklá spojka ὥζηε mělo konsekutivní význam. Na základě

stereotypních představ o řecké syntaxi jsou místa, kde stojí infinitiv po jiných

relativních zájmenech a příslovcích neţ ὥζηε emendována nebo interpretována

jinak. Tak je také ὅζελv ζαπκαζζῆλαη v Diog. Laert. 7, 16 pokládáno za korupci

a jsou předkládány interpretace velmi násilné, např. ţe zde ὅζελ odkazuje na

nespecifikovaný pramen, kde byla o obdivu Zenóna k Filónovi zmínka, jak interpretuje Döring 1972, s.126. pozn. 6. Při chápání infinitivu jako směrově-

konsekutivního určení závislého na ὅζελ má však věta dobrý smysl:᾽Επηκειο

δὲ θαὶ πξὸο Φίισλα ηὸλ δηαιεθηηθὸλ δηεθξίλεην (Ζήλσλ ὁ Κηηηεύο) θαὶ

ζπλεζρόιαδελ αὐηῶ· ὅζελ θαὶ ζαπκαζζῆλαη ὑπὸ Ζήλσλνο ηνῦ λεσηέξνπ νὐρ

ἧηηνλ Δηνδώξνπ ηνῦ δηδαζθάινπ αὐηνῦ. „Horlivě diskutoval (Zénón Kitijský)

také s dialektikem Filónem, jehoţ byl spoluţákem. Byl proto (Filón) mladším

Zenónem obdivován neméně neţ jeho učitel Diodóros.“

i Základní představa spojená s primárním významem „řídit, kormidlovat loď“

je tu pravděpodobně podtrţena: všechno vším provézt.

52

Jako ve zlomku B 32 citovaném výše v souvislosti se

zlomkem B 33 je i ve zlomku.B 41 (ηὸ) ζνθόλ charakterizováno jako

boţské. Jenom bohům, ne lidem lze totiţ podle zlomku B 78

připisovat γvώκαο, směrodatné, řídící myšlenky, záměry”, jak vhodně

překládá Kratochvíl : ἦζνο γὰξ ἀλζξώπεηνλ κὲλ νὐθ ἔρεη γλώκαο,

ζεῖνλ δὲ ἔρεη „Lidská povaha nemá záměry, boţská však má“.

Zlomek B 50

A

νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθὸλ ἔζηηλ ἓλ

πάληα εἰδέλαη

ιόγνπBernays : δνγκη (superscr cod. – ἓλ Wendland : ἐλ

cod. – εἰδέλαηcod.

εἶλαηMiller

„ Vyslechnou-li ne mne, nýbrţ logos, je třeba aby řekli (v souhlase s

logem) o moudru, ţe ono jedno/jediné ví všechno. “

53

B

νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα

εἶλαη

Svoboda: „Vyslechnou -li ne mne, nýbrţ rozum (logos), pak je

moudré, aby uznali, ţe vše jest jedním.“

Kratochvíl: „Jestliţe vyslechli ne mne, nýbrţ řeč, je moudré, aby

souhlasili, ţe všechno jest jedno. “

Při mém výběru zlomků, kterým se přednostně věnuji a

pokouším se je nově interpretovat, jsou mi praktickým vodítkem dvě

hlediska. Soustředila jsem se na zlomky, které se nějak vymykaly

tomu, co je řečeno u Hérakleita jinde, a tedy rušily celkovou představu

utvořenou četbou textu. A zároveň šlo o zlomky, které dovolovaly jiné

čtení neţ se traduje, buď pro porušené rukopisné podání, nebo pro

mnohoznačnou syntaktickou stavbu, dovolující jinou interpretaci.

To všechno se sdruţuje ve zlomku B 50. Jsou tam koruptely,

tradovaný text je výsledkem konjektur; je tam moţnost jiného

morfosyntaktického členění, a jde o zlomek, který v tradovaném čtení

obsahuje tvrzení, jeţ je podle mého názoru v rozporu s pojetím, které

nacházíme v jiných zlomcích. Jde o větu (respektive v řečtině

infinitivní klauzi) ἓλ πάληα εἶλαη „vše je jedno“, která podle mého

názoru neodpovídá Hérakleitovu pojetí protikladných souvztaţností.

Ta věta/klauze není doloţena rukopisně, je výsledkem konjektury, jak

54

ukazuje textový aparát. Pokouším se interpretovat rukopisně doloţené

čtení s infinitivem εἰδέλαη (znáti, věděti), místo konjekturou

dosazeného εἶλαη (býti). Čtení, které zastávám, a jeho překlad je sub

A. Tradiční čtení a interpretace je sub B.

Textové zásahy k tomuto zlomku uvedené v textovém aparátu

pod A jsou příkladem toho, jak rozdílné jsou navrhované textové

změny, kterých je v zlomcích Hérakleita poměrně hodně. Někdy jsou

to skutečně motivované emendace, jindy zásahy ne nutné a v řadě

případů poškozující sémanticky lepší rukopisné čtení. Přesto jsou

někdy takové návrhy, jeţ nelze jednoznačně povaţovat za emendace,

v edicích a v interpretacích přijímány. K nezbytným emendacím zde

jednoznačně patří ἓλ místo rukopisného ἐλ. Přijala jsem jako téměř

všichni interpreti Bernaysovui konjekturu ιόγνπ místo rukopisného

δόγκαηνο, obsahově by sice „souhlasit ne se mnou, ale s názorem“,

dávalo také smysl, ale bylo by to ojedinělé doloţení výrazu dogma ve

smyslu mínění, názor před Platónem (jinak usnesení a také aţ po

Platónovi). Formálně lze koruptelu vcelku dobře pochopit jak

vzhledem ke grafice (-os je nad mt nadepsáno), tak vzhledem k

výskytu dogma v Hippolytově době i v jeho textech. Λόγνπ je také

atraktivní vzhledem k následujícímu ὁκνινγεῖλříkat s logem, v

souhlase s logem“. Emendace je obecně přijímána a vyuţívána v

interpretacích zohledňujících souvislost s filosofickým významem,

který má logos v jiných zlomcích. Held 1980:179 k tomuto zlomku

poznamenává, ţe mnozí poslouchají Hérakleita jako by také měl

pouhý Ansicht, názor (ἐκνῦ) nepostřehnou, ţe má Einsicht, vhled

(ιόγνπ) do nεskrytosti fysis, ţe zde mluví logos neskrývaně.

i DK mají chybně Bergk místo Bernays.

55

Jiného rázu je návrh εἶλαη místo rukopisného εἰδέλαηi. To patří

ke sporným návrhům, i kdyţ většina edic a interpretů tuto konjekturu

přijímá.ii V interpretaci sub A je rukopisné εἰδέλαη zachováno.

i

i Heidegger 1954, s. 218 a s odvoláním na něj Thurner 2001, s. 307 čtou

zlomek bez infinitivu [εἶλαη], tedy νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο

ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα „Vyslechnou -li ne mne, nýbrţ řeč, je

moudré, aby souhlasili: vše jedno. “ K tomu je třeba říci, ţe vazba ἓλ πάληα

po slovese mluvení musí mít planost výpovědi. Nelze ji pojímat jako

juxtapoziční výčet spojitostí, jak jej nacházíme v některých zlomcích .

ii Byly i jiné ojedinělé a pokusy o zachování rukopisného εἰδέλαη . V obou mě

známých případech se vědění připisuje těm kdo slyšeli, ne moudru jako v

našem pojetí. A ponechává se výpověďˇ ἓλ πάληα „Jedno vše“ (bez εἶλαη

Gomperz 1910, s. 967-970 v návaznosti na Bergka vkládá δίθαηνλ, které

v Hippolytově textu předchází, do textu zlomku, který tedy začíná δίθαηνλ νὐθ

ἐκνῦ, dále čte δείγκαηνο místo navrţeného ιόγνπ a rukopisného δόγκαηνο a

interpoluje θαί po ἐζηη,získává tedy čtení:δίθαηνλ νὐθ ἐκεῦ ἀιιὰ ηνῦ

δείγκαηνο ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη „Billig

ist es, wenn man nicht mich sondern das Beispielvernommen hat, ein Weises

anzuerkennen und zu wissen `Alles ist eins'.“ „Je správné, kdyţ nenaslouchají

mne, ale příkladu, uznávat moudré a vědět `vše je jedno'.“

Bollack-Wismann 1972, s. 175-177 čtou νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ

ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη a chápou text tak, ţe

ζνθόλ ἐζηη je predikativní fráze, ale ne impersonální, nýbrţ s nominálním

ζνθόλ ve smyslu „umění je“, to je predikátem k ἀθνύζαληαο … εἰδέλαη „ţe

vyslechnuvše umějí“, na němţ závisí další infinitivní vazba ὁκνινγεῖλ …ἓλ

πάληα „souhlasně říci jedno vše“.„L' art est bien d' écouter, non moi, mais la

raison, pour savoir dire en accord toute chose-une.“, „Umění je vyslechnuvše

ne mne, ale logos umět říci jedno vše.“

56

Vyţaduje to však jiné syntaktické pojetí textu. Dost nejednoznačná a

nepřehledná struktura textu je také vysvětlením, proč se konjektura

mohla tak ujmout. Hlavně tu hrála roli představa, ţe Hérakleitova

syntax se odbývá ve větách konstruovaných jako celek. Je to však

syntax gnómická, kde jsou jednotlivé klauze uváděny do vzájemných

vztahů sice podle pravidel platných pro řeckou syntax, ale netvoří

kompaktní větný celek.

V tradiční interpretaci sub B je ζνθόλ ἐζηη povaţováno za

neosobní predikát s infinitivem ve smyslu „je moudré aby“, ačkoliv

tato vazba nepatří k běţně uţívaným impersonálním predikátům jako

jsou δηθαηόλ ἐζηη, καλόν ἐζηηatd., které jsou s infinitivem hojně

doloţeny: „je spravedlivé, je krásné něco udělat“. Impersonální vazba

K tomuto jejich návrhu je třeba říci, ţe se jednak neodstraní problém výpovědi

„vše je jedno“. I kdyţ se nečte spona, musí mít vazba ἓλ πάληα závislá na

slovese mluvení platnost výpovědi, jak jiţ bylo řečeno v pozn. 24. Nelze ji

pojímat jako juxtapoziční výčet spojitostí, jak jej nacházíme v některých

zlomcích . Dále je předpokládán nepravděpodobný slovosled, pozice predikátu

ζνθόλ ἐζηη, pokud by to bylo subjektové jméno se sponou, je nepravděpodobná.

Jednak by bylo spíše na počátku věty jako ve zl. B 31, ale hlavně je nemoţné,

aby oddělovalo na sobě závislé infinitivy ὁκνινγεῖλ ... εἰδέλαη „souhlasit ...

umět“. i Kolega Václav Němec mě v diskusi k mé přednášce na oddělení Filosofického ústavu upozornil, ţe nejjednodušší způsob, jak odstranit

identifikaci „vše je jedno“ by bylo ponechat rukopisné εἰδέλαη místo

konjekturou dosazeného εἶλαη a číst ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη ve smyslu „je moudré souhlasit, ţe jedno ví vše“. O této moţnosti uvaţuje

Robinson 1987 v komentáři ke zlomku. Mé řešení však umoţňuje odstranění

ojedinělého impersonálního ζνθόλ ἐζηη a spojení se zlomky s nominálním

(ηὸ) ζνθόλ.

57

ζνθόλ ἐζηη není dokonce, pokud jsem byla schopna to zjistit, vůbec

doloţena. V naší interpretaci sub A je ζoθόλ chápáno jako

substantivizované neutrum, doloţené ve třech dalších zlomcích s (ἓλ

ηὸ) ζoθόλ, zlomku B 32 (viz výše v souvislosti se zlomkem B 33), B

41 (viz rozbor výše) a B 108 (viz níţe). Σνθόλ je v našem pojetí

součástí vazby akuz. s inf. ζνθόλ… ἓλ πάληα εἰδέλαη, která závisí na

tzv. „modálním“ infinitivu s ἔζηηλ: ὁκνινγεῖλ… ἔζηηλ (ζνθόλ… ἓλ

πάληα εἰδέλαη) ve smyslu „jest říci, má/musí se říci“ (ţe moudro

jediné všechno ví). Na rozdíl od impersonální vazby dosaţené

konjekturou je vazba ἔζηηλ s infinitivem typu „jest říci“, s modálním

významem, běţná, a vyskytuje se i u Hérakleita ve zl. B 91 o řece:

πνηακῶ γὰξ νὺθ ἔζηηλ ἐκβῆλαη δίο ηῶ αὺηῶ „Nelze dvakrát vstoupit

do stejné řeky“. Akuz. s inf. (ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ, �