Bc. Kateřina Špačková

Jan Amos KomenskýFranz Kafka Karel ČapekJaroslav SeifertBohumil HrabalJosef ŠkvoreckýMilan KunderaVáclav Havel

latinsky Iohannes Amos Comenius, (28. března 1592 jihovýchodní Morava – 15. listopadu 1670 Amsterdam) byl poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel.

vyšší vzdělání absolvoval na německých školách v Herbornu a Heidelbergu

po porážce stavovského povstání (1621) byl nucen opustit Fulnek a skrývat se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví

v roce 1628 odešel do exilu do polského Lešna, které se stalo centrem bratrské víry; 27. dubna 1656 ale začalo deset tisíc partyzánů Lešno obléhat a při následném požáru přišel téměř o všechen majetek i cenné rukopisy

dále pobýval také v Anglii, ve Švédsku, v Uhrách a v Nizozemsku

zemřel v Amsterdamu, pohřben je v Naardenu

Jan Amos Komenský vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, psal především česky, latinsky a německy

Filozoficko-náboženská díla: Listové do nebe (1631) Labyrint světa a ráj srdce (1631) Kšaft umírající matky jednoty bratrské (kšaft = závět) (1650) Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti, Střed jistoty) (1633)

Pedagogická díla:  Didactica magna ( latinsky - Velká didaktika) (1657) Informatorium školy mateřské (1630) Janua linguarum reserata (Brána jazykům otevřená) (1631 latinsky; 1633 česky) Orbis pictus (Svět v obrazech) (1658) Škola na jevišti (1654) Theatrum universitatis rerum (Divadlo světa) (1622 – 1627) Schola Pansophica (1650)

 Díla k rozvoji českého jazyka: O poezii české (1620) Poklad jazyka českého - Komenský začal na slovníku pracovat již na studiích v Herbornu ( v

roce 1612 ) a materiály k němu sbíral dalších 44 let; slovník již připravený k tisku ovšem shořel v roce 1656 při požáru a plenění Lešna; vytištěna byla pouze malá část díla, která obsahovala soupis všech kořenů jazyka českého se souborem odvozenin a složenin

3. červenec 1883, Praha – 3. červen 1924, Kierling

pražský německy píšící spisovatel (pražská německá literatura tvoří svébytnou součást německé literatury, jde o tvorbu autorů spojených místem narození a většinou i působení s Prahou a českou kulturou) židovského původu

narodil se a žil v Praze, v rodině židovského velkoobchodníka s galantérií

Kafkova mateřština byla němčina, ale hovořil také česky a částečně francouzsky

Kafka nejprve navštěvoval chlapeckou školu, poté gymnázium na Malá straně. V letech 1901 až 1906 studoval práva na německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity a navštěvoval ještě přednášky germanistiky a dějin umění

pracoval v dělnické úrazové pojišťovně , v tomto zaměstnání byl velmi nešťastný a své zaměstnavatele přímo nenáviděl, problém patrně nebyl na straně zaměstnavatele, Kafka se totiž nesnášel s mnohými; rozešel se s židovskou obcí, nesplynul ani s německými ani s českými Pražany

v roce 1908 publikoval své první texty; v mnichovském časopise Hyperion a v Brodově almanachu Arkadia; později některé své povídky veřejně četl.

důležitou úlohu v Kafkově životě hrála Milena Jesenská, první překladatelka jeho prózy do češtiny; kromě ní jeho díla do češtiny překládal Pavel Eisner, na vydání jeho děl se podílel i Josef Florian

Kafka byl, jako jeho hrdinové, depresivní, nešťastný, neúspěšný, nenápadný a slabý - a to jak tělesně tak psychicky; cítil se být životním ztroskotancem a nepochopený; lidem se vyhýbal, jeho přáteli byli jen Max Brod a Franz Werfel; byl nekuřák, abstinent a nejedl sladké.

poslední léta svého života strávil v sanatoriích a lázních v Čechách, na Slovensku, v Rakousku i v Německu; léčil se i v Itálii a Švýcarsku

v červnu 1924 zemřel na tuberkulózu v sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku; částečně na podvýživu (Kafka trpěl silnou přecitlivělostí hrtanu, která způsobovala velké bolesti při polykání)

pohřben je v rodinné hrobce na židovském hřbitově v pražských Strašnicích Kafka v závěti žádal, aby byla zničena veškerá neuveřejněná díla (tzn. všechno až na

několik povídek); Dora Diamantová poctivě všechny Kafkovy rukopisy, které měla, zničila (část zničilo berlínské Gestapo), ale jeho přítel Brod závěť nerespektoval a jeho dílo vydal

Díla Franze Kafky: jeho dílo bylo za jeho života téměř neznámé, za svého života publikoval jen několik krátkých

povídek; proslulosti dosáhl Kafka až po své smrti a dnes patří ke klasikům literatury 20. století a jednoho z největších inovátorů románové formy vyprávění

v jeho díle se projevuje jeho osobní duševní rozpolcenost; pocit vyřazenosti a izolovanosti jsou důležitými motivy jeho tvorby

Kafkovi vlastním stylem je místy až neuvěřitelně podivné humorné líčení, jež není ale nijak komentováno, kdy autor patrně bavil především sám sebe; dalším podstatným rysem Kafkova stylu je záliba, touha být ponižován (vůbec nejdůležitější rys), jeho hrdinové se také právě předmětem ponižovaní stávají; chmurnost jeho příběhu vyplývá z ukončení, která jsou zpravidla tragická, bezvýchodná, nepotěšující

Povídky vydané za života: Rozjímání (1913) Ortel (1913) Proměna (1915) Venkovský lékař (1918) V kárném táboře (1919)

Díla vydaná posmrtně: Proces (1914 – 1915; vydáno 1925) Zámek (1922; vydáno 1926) Amerika – Nezvěstný (1912; vydáno 1927)

narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích; pocházel z rodiny lékaře jako nejmladší ze tří dětí; bratr Josef vynikl jako malíř a spisovatel, sestra Helena kromě několika próz je autorkou vzpomínkové knihy Moji milí bratři (1962)

byl žurnalistou, prozaikem, dramatikem, překladatelem a kritikem, autorem knih pro děti; studoval na gymnáziu v Hradci Králové a Brně, maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, studium na FF UK v Praze ukončil v roce 1915 doktorátem

v době Čapkových vysokoškolských studií vznikla knižně publikovaná seminární práce Pragmatismus čili Filozofie praktického života (1918)

v letech 1910 – 11 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně

po ukončení vysoké školy byl Karel Čapek vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, knihovníkem v Národním muzeu, do roku 1938 pak i redaktorem v Národních listech a v Lidových novinách

ve Vinohradském divadle působil v letech 1921 – 23 jako dramaturg a režisér

Karel Čapek podnikl řadu cest do zahraničí, z nichž získal podněty pro své cestopisné fejetony (Italské listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932)) a prózy

byl zvolen prvním předsedou československého PEN-KLUBUve své vinohradské vile organizoval Karel Čapek přátelské

páteční besedy ženou Karla Čapka byla herečka a spisovatelka Olga

Scheinpflugová.Čapkovo mnohotvárné a neobyčejně bohaté dílo přervala náhlá

smrt; zemřel 25. prosince 1938 v Praze na zápal plic; je pochován na Vyšehradě.

Dílo Karla Čapka Čapkovu uměleckou osobnost formovalo jeho filozofické a estetické vzdělání a dlouholetá činnost novinářská

Své první prozaické práce psal společně s bratrem Josefem:

Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916)

Krakonošova zahrada (1917)

V další tvorbě pokračoval Karel Čapek samostatně:

Boží muka (1917)

Hovory s T. G. Masarykem (1936)

Továrna na Absolutno (1922)

Krakatit (1924)

Povídky z jedné kapsa (1929)

Povídky z druhé kapsy (1929)

Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (1933-34), románová trilogie

Válka s Mloky (1936)

Bílá nemoc (1937)

První parta (1937)

Matka (1938)

dramatická tvorba

Loupežník (1920)

RUR (Rossumovi Univerzální Roboti) (1920)

Věc Makropulos (1922)

Tvorba pro děti:

Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932)

Dášenka čili Život štěněte (1933)

narodil se v chudé rodině v Praze na Žižkově dne 23.9. 1901 ; začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě; ze školy odešel a rozhodl se v roce 1921 pro práci žurnalisty; působil v Rudém právu a Rovnosti

byl spoluzakladatelem Devětsilu a redaktorem Reflektoru ve dvacátých letech přispíval do Proletkultu, Tvorby a ReDu, od

počátku třicátých let do Avantina, Kvartu, Lisrů pro umění a kritiku jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z

poválečného zklamání v komunistickém hnutí; v roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ; Jaroslav Seifert i ostatní protigotwaldovští spisovatelé J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K. Neumann a H. Malířová byli z KSČ vyloučeni; na rozdíl od některých z těchto sedmi se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil

dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce a po roce 1945 několik let i v Práci

rozchod Jaroslava Seiferta s komunismem byl zásadní a on jej i několikrát veřejně projevil; svým televizním vystoupením v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa

v letech 1969 - 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů; podepsal i Chartu 77

v roce 1984 se Jaroslav Seifert stal jako dosud jediný český spisovatel nositelem Nobelovy ceny za literaturu

zemřel dne 10.1.1986

Dílo Jaroslava Seiferta: mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé;

mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých; nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou

literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova

První etapou jeho tvorby je proletářská poezie:Město v slzách (1921)

Samá láska (1923), sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu

Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách:Na vlnách TSF (1925) Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie; je to v podstatě lyrický deník z cesty do Francie.

Slavík zpívá špatně (1926)

Poštovní holub (1929)

Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení:Jablko z klína (1933)

Ruce Venušiny (1936)

Jaro, sbohem (1937)

Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií:

Osm dní (1937)

Zhasněte světla (1938), vztah k ohrožené vlasti v roce 1938

V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých hodnot -národní kultura, historie, domov:Vějíř Boženy Němcové (1940)

Světlem oděná (1940)

Kamenný most (1944)

První poválečné sbírky:Přilba z hlíny (1945), jsou zde zahrnuty verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského povstání

Píseň o Viktorce (1950)

Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy:Šel malíř chudě do světa (1949)

Chlapec a hvězdy (1956)

Maminka (1954)

Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil vposledních letech ve sbírkách:Koncert na ostrově (1965)

Odlévání zvonů (1967)

Halleyova kometa (1967)

Deštník z Piccadilly (vydáno v Mnichově 1979)

Morový sloup (vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977)

Býti básníkem (1983)

Próza:Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929)

Všechny krásy světa (vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981)

Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností - G. Apollinaire, P. Verlaine, Píseň

písní.

po roce 1945 se situace v literatuře vyvíjela odlišnějším způsobem, než tomu bylo do této doby: Svět se v rámci "Studené války" rozdělil na dva tábory – pro-komunistický a pro-kapitalistický, dále i do západní literatury začaly vstupovat vlivy východních kultur (včetně náboženství, např. buddhismus)

v demokratických státech politika oficiálně do literatury nezasahovala, ačkoliv mnoho autorů se politicky angažovalo (např. socialističtí, křesťanští, pacfističtí a jiní intelektuálové); v autoritativních režimech byla svoboda projevu potlačena (sovětský blok, Chile, africké státy aj.)

v sovětském bloku, tedy i v Československu, by se dala literatura rozdělit na několik kategorií:

OFICIÁLNÍ LITERATURA, která byla vždy politická, všude byly zdůrazňovány „výhody“ socialismu; v některých dílech této oficiální literatury byl komunismus propagován přímo, v jiných docházelo k tzv. skryté propagaci (pohádky, dokumenty, beletrie, atp.); tuto literaturu lze dále rozdělit na:

autory propagující "budovatelství" autory snažící se psát nepoliticky – jedná se o spisovatele, kteří se politice snažili důsledně vyhýbat, přesto museli do svých děl vždy

přidat nějakou pasáž oslavující úspěchy socialismu, atd. Spisovatelé:

Karel Boušek, Miroslav Florian, Zdena Frýbová, Karel Milota, Mikuláš Medek, Jan Otčenášek, Vladimír Páral, Petr Prouza, Josef Peterka, Josef Rybák, Ivan Skála, Vojtěch Steklač, Valja Stýblová, Karel Sýs, Ladislav Štoll, Jaromír Tomeček, Felix Vodička, Vilém Závada, Stanislav Zedníček, Jiří Žáček

na okraji oficiální literatury byl Bohumil Hrabal (jeho díla začala vycházet po rozhovoru v Tvorbě, kde vyjádřil loajalitu režimu, i tak byl ale často a hojně cenzurován) a Ota Pavel

na divadle se na onom okraji pohybovalo Divadlo Járy Cimrmana, Husa na provázku, Hadivadlo, Sklep, Karel Steigerwald a Dana Fischerová

SAMIZDAT: (samo-vydáváno) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech komunistické a podobné represivní systémy samizdat tvrdě potlačují a vydávající disidenty soudí a vězní myšlenkou samizdatu bylo vydávat alespoň malé množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji , případně

použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, které byly k dispozici jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice; například v Československu (do poloviny šedesátých let)

podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje

Český samizdatSocialistický disent – část disentu, která uznávala socialismus jako svoje přesvědčení (ať již v sociálně demokratické, "česko-socialistické",

trockistické, či jiné formě) avšak se distancovala od politiky KSČ a vystupovala proti ní; mezi socialistické disidenty se počítal například Václav Černý, Egon Bondy, Jaroslav Seifert a další; část levého disentu požadovala dialog s "mocí", druhá část naopak požadovala revoluci (skupina Hnutí revoluční mládeže)

Nesocialistický disent – jednalo se o autory, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení (např. křesťanští demokraté, antikomunisté aj.); nesocialisté ovšem v rámci disentu s levicově smýšlejícími autory spolupracovali

česká samizdatová produkce z období normalizace čerpala především z disentu a okruhu jeho sympatizantů; její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity

kvůli úsilí normalizátorů se po roce 1970 dostala prakticky veškerá kvalitní literatura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša, …); mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – například Bohumil Hrabal po rozhovoru v Tvorbě, uveřejněném v roce 1975; přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu; kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. díla Alexandra Solženicyna, George Orwella aj.

první edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let; mezi nejvýznamnější patřila Petlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou; svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické; důležitá byla i edice Expedice manželů Havlových, Česká expedice nebo Pražská imaginace; celkový počet edicí lze odhadovat na desítky

od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice; mezi nejdůležitější patřil Kritický sborník, Obsah, Host, Akord, Vokno a ke konci osmdesátých let Revolver Revue

kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství, v menší míře např. ekologie a ekonomie

vydavatelé Samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a za železnou oponu pašováno

představitelé: Ivan Binar, Zuzana Brabcová, Jiří Brabec, Václav Černý, Miroslav Červenka, Vratislav Effenberger, Bedřich Fučík, Jiří Gruša, Jiřina Hauková, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Bohumil Hrabal, Jaroslav Hutka, Václav Jamek, Ivan Martin Jirous, Emil Juliš, Eva Kantůrková, Svatopluk Karásek, Pavel Kohout, Milan Koch, Iva Kotrlá, Jiří Kratochvil, Eda Kriseová, Pavel Landovský, Sergej Machonin, František Pavlíček, Karel Pecka, Sylvie Richterová, Zdeněk Rotrekl, Pavel Řezníček, Karol Sidon, Jiří Suchý, Karel Šiktanc, Milan Šimečka, Pavel Švanda, Jan Trefulka, Vlastimil Třešňák, Milan Uhde, Zdeněk Urbánek, Ivan Wernisch, Ivan KlímaSlovensko: Ivan Kadlečík, Hana Ponická, Dominik Tatarka, Milan Šimečka

zvláštní pozici měli Jaroslav Seifert, Oldřich Mikulášek a Jan Skácel, kteří občas vycházeli i v oficiální literatuře, protože jejich význam zdaleka přesahoval možnosti zákazu. Jejich díla vycházela cenzurovaná a ve velmi malých nákladech, takže byla velmi těžko přístupná

Exil: Emigrace – tito lidé se buď přizpůsobili světu, ve kterém žili, a zapojili se do západní tvorby (potom jejich tvorbu lze počítat

do tvorby státu, kde žili), anebo jejich tvorba byla politicky orientovaná a pak se zapojili do jedné ze vzniklých skupin (buď byly obdobou disidentů – Artur London, nebo protisocialistického smýšlení Pavel Tigrid); levicoví disidenti a exil se často pokoušeli vytvořit jakousi „třetí cestu“

spisovatelé, kteří odešli do zahraničí, byli v mnohem lepší situaci než v roce 1948; v roce 1968 už byl západ připraven a chtěl slyšet, co se v zemích socialistického bloku děje; navíc měli exulanti podporu z domova a měli na něj vazby, nebyli rozhádáni, což bylo způsobeno tím, že většina z nich vyrostla (spisovatelsky) v kulturní jednotě, prošla si obdobím víry v socialismus a následnou deziluzí, měli společného nepřítele – vládnoucí režim; přes tyto všechny sjednocující prvky byly patrné velké rozdíly v myšlení mezi lidmi, žijícími v Československu a v exilu, tyto rozdíly vynikly zejména v r. 1990, kdy se mnozí z nich vrátili, či přijeli na návštěvu

již v r. 1971 vzniklo nakladatelství Sixty-Eight Publishers (založené J. Škvoreckým a jeho ženou Z. Salivarovou) a Index v Kolíně nad Rýnem, který založili Adolf Müller a Bedřich Utitz

Daniel Strož založil v Mnichově nakladatelství Poezie mimo domov, ve Švýcarsku vzniklo nakladatelství Konfrontace (Antonín Petr Pašek), které mimo jiné vydávalo i několik časopisů; ve druhé polovině 80. let bylo založeno v Scheinfeldu (Německo) Dokumentační středisko československé nezáviské literatury

množství těchto center, spolu s odlišnými názory (nejen politickými, ale i etickými, atp.) vedlo k jisté roztříštěnosti exilu, jistým pojítkem mezi nimi byly rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, dalším jednotícím prvkem byly všeobecně uznávané časopisy jako byly Listy (Pelikán; Řím) a Svědectví, Proměny a víceméně katolické Studie

je důležité si uvědomit, že v těchto nakladatelstvích nevycházeli pouze exiloví autoři, ale i zakázaní autoři, popř. zakázaná díla oficiálních autorů

Hlavním problémem těchto nakladatelství byly velmi nízké náklady jednoho vydání: u Sixty-Eight publisher zhruba 1500–2000 ks na jedno vydání, Poezie mimo domov jen 250–500 ks; větších nákladů dosahovaly pouze u překladů českých děl; toto je poměrně zajímavé a ukazuje to na fakt, že většina českých emigrantů splynula s cizím prostředím

někteří spisovatelé nesli nové prostředí velmi těžce a přestali zcela tvořit (např. Karel Michal, Karol Sidon), jiní začali psát v jiném jazyce a stali se tak často součástí nové kultury (Ludvík Aškenazy), jiní se časem přestali k Československu hlásit a zcela splynuli s cizí kulturou (Milan Kundera)

nejvýznamnější představitelé: Ludvík Aškenazy, Jaroslava Blažková, Antonín Brousek, Josef Jedlička, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Jan Křesadlo, Milan Kundera, Věra Linhartová, Arnošt Lustig, Ladislav Mňačko, Peter Repka a Josef Škvorecký

jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století se narodil 28.3. 1914  jako nemanželský syn Marie Kiliánové; František Hrabal, pozdější manžel Kiliánové a správce pivovaru v Nymburce, Bohumila adoptoval

ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935); poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí; po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal

v letech 1947 – 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz; od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou)

v roce 1956 se oženil; jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi; od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání

Bohumil Hrabal-spisovatel začal tvořit již jako vysokoškolský student, kdy vznikly jeho první básnické pokusy; sazba jeho první lyrické básnické sbírky Ztracená ulička byla díky komunistickému převratu v roce 1948 rozmetána; verše psané před válkou a ovlivněné poetismem a surrealismem pak vyšly až v roce 1991 ve sbírkách Básnění a Židovský svícen

debutoval tak až roku 1956 Hovory lidí, které vyšly v nákladu 250 kusů jako příloha výroční Zprávy spolku českých bibliofilů; vydání své regulérní prvotiny se však v roce 1959 opět nedočkal, sazba sbírky povídek Skřivánek na niti byla komunistickým režimem opět rozmetána

svou první knihu, povídkový soubor Perlička na dně, tak vydal až v roce 1963 ve svých 49 letech!; obrovský ohlas knihy urychlil vydání další – Pábitelů v roce 1964; svérázné figurky a originální styl vyprávění, použité v prvních dvou knihách, pak Hrabal ještě více rozvinul ve své třetí vydané próze, nazvané Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), kde v jedné jediné dlouhé větě strýc Pepin (Hrabalův skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech; o rok později vycházejí Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, kde Hrabal podává syrový obraz společnosti padesátých let

po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy Hrabal opět nesměl publikovat; těsně před vydáním byly z tisku staženy jeho knihy Domácí úkoly a Poupata

přes zákaz publikování vznikly v sedmdesátých letech mnohé z dnes nejslavnějších Hrabalových děl - v roce 1974 román Obsluhoval jsem anglického krále, zobrazující vzestup a pád pražského číšníka a hoteliéra na pozadí společenskopolitických změn první poloviny 20. století; o dva roky později pak Hrabal napsal soubor vzpomínkových próz, kde zachycuje život maloměsta svého mládí a život svých nejbližších - adoptivního otce (Francin), matky (Maryška) či strýce Josefa (Pepin): vznikla trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981); další z Hrabalových vzpomínkových próz je pak Městečko, kde se zastavil čas

v sedmdesátých létech vznikla též kniha Něžný barbar, Hrabalova osobní vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka, a ve druhé polovině sedmdesátých let pak patrně nejzásadnější Hrabalovo dílo, a to Příliš hlučná samota; toto dílo je světovou kritikou řazeno mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století

ve druhé polovině osmdesátých let vznikly pak Hrabalovy prózy autobiografické - trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky nahlížející na Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky

Bohumil Hrabal měl zásadní vliv nejen na českou literaturu 20. století, ale i na český film; povídkový film „o obdivuhodnostech obyčejného života“ Perličky na dně (r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965) je obecně vnímán jako jeden z profilových filmů tzv. české nové vlny; válečná tragikomedie Ostře sledované vlaky (r. Jiří Menzel, 1966) získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Skřivánci na niti (r. Jiří Menzel, 1969), poté, co museli ležet 32 let v komunistickém trezoru, Zlatého medvěda, hlavní cenu na MFF v Berlíně; z dalších nezapomenutelných filmů, které vycházely z Hrabalových předloh, připomeňme alespoň snímky Postřižiny (r. Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (r. Jiří Menzel, 1983) či Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989); slavnou Příliš hlučnou samotu natočila v roce 1994 ve Francii žijící česká režisérka Věra Caisová s Philippem Noiretem v hlavní roli; teď se filmové podoby dočkal také román Obsluhoval jsem anglického krále

je spisovatel prózy, poezie, esejů, překladatel, publicista a exilový nakladatel

narodil se 27. 1. 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka a místního sokolského činovníka; po absolvování náchodského reálného gymnázia v roce 1943 musel pracovat ve válečném průmyslu v Náchodě a v Novém Městě nad Metují jako nekvalifikovaný dělník; ve volném čase hrál v náchodské jazzové kapele

po válce vstoupil Josef Škvorecký na pražskou lékařskou fakultu, záhy však přestoupil na studium angličtiny a filozofie na UK s perspektivou středoškolského profesora; po studiu krátce působil jako učitel

v roce 1951 získal Josef Škvorecký doktorát filozofie; po promoci nastoupil dvouletou vojenskou službu u tankového praporu; po vojně pracoval jako nakladatelský redaktor v Odeonu, dále jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, který spoluzakládal; v roce 1963 se stal volným spisovatelem

Josef Škvorecký se oženil se Zdenou Salivarovou, dcerou pražského knihkupce a nakladatele, pozdější spisovatelkou a nakladatelkou

na počátku roku 1969 byl Josef Škvorecký předsedou redakční rady časopisu Plamen; na přednáškovém turné po USA, když zjistil, že práce na vydání jeho románu Tankový prapor jsou zastaveny, se už domů nevrátil; emigroval do Kanady, kde na univezitě v Torontu pracoval jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu

v Torontu založil Josef Škvorecký se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers; zde vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní torby; do roku 1993 takto vydali přes dvě stě titulů

jako emertiní profesor žije Josef Škvorecký dále v Torontu

Dílo Josefa Škvoreckého: hlavním těžištěm Škvoreckého tvorby je zobrazení reality světa jeho současníků

Próza: Sedmiramenný svícen (1964), soubor povídek s židovskými motivy

Legenda Emöke (1963), baladický příběh o velké lásce a lidské malosti

Bassaxofon (1967), novela

Dvě legendy - sbírka příběhů, kam patří i Legenda Emöke a Bassaxofon, s úvodním esejem o jazzu Red Music (tak se jmenovala náchodská kapela) a o jeho osudu za hitlerismu a stalinismu

Samostatnou oblast Škvoreckého tvorby představuje detektivní próza Série povídek o sympatickém poručíkovi Borůvkovi:

Smutek poručíka Borůvky (1966)

Hříchy pro pátera Knoxe (1973)

Konec poručíka Borůvky (vydáno v Torontu 1975)

Návrat poručíka Borůvky (vydáno v Torontu 1981)

Lvíče (1969), román s detektivní zápletkou čerpající ze zážitků pražského literárního života v 60. letech

Konec nylonového věku (1967), o změně života pražské "zlaté mládeže" po roce 1948

Hořkej svět (1946 – 67), soubor povídek

Hlavní postava Danny Smiřický: Zbabělci (1958), autorova prvotina, vystižně zobrazuje zbabělost, pseudovlastenectví a prospěchářství tzv. "slušných lidí", z nichž mnozí v době vydání

knihy zabrali nejvlivnější stranické posty; kniha byla tehdejším ÚV KSČ nakonec zakázána a znovu směla vyjít až v roce 1964

Tankový prapor (vydáno v Torontu 1971), Danny Smiřický, hlavní hrdina románu, prochází absurditou socialistické armády; po roce 1989 byl zfilmován.

Mirákl (vydáno v Torontu 1972), s podtitulem "politická detektivka", soustředěná k událostem 50. a 60. let včetně vraždy čihošťského faráře a průběhu reformního procesu v roce 1968

Prima sezóna (vydáno v Torontu 1975), soubor pěti novel z každodenního života válečné doby

Příběh inženýra lidských duší (vydáno v Torontu 1977), autor vychází z exilových zkušeností. Danny Smiřický, nyní profesor na univerzitě, rozebírá s typickou nadsázkou pocity emigranta v cizí zemi

Scherzo capriccioso (vydáno v Torontu 1984), životopisný román o Antonínu Dvořákovi Ze života české společnosti (1985) Povídky tenorsaxofonisty (vydáno v Torontu 1993)

Poezie: Nezoufej! (vydáno v Mnichově 1979) Dívka z Chicaga (vydáno v Mnichově 1980) Blues libeňského plynojemu (1992)

Eseje: Nápady čtenáře detektivek (1965) O nich - o nás (1968), srovnává angloamerické písemnictví s českým Samožerbuch (vydáno v Torontu 1977), kniha vydaná se Zdenou Salivarovou Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (vydáno v Torontu 1988)

Škvoreckého publicistika zahrnuje stovky literárních recenzí, statí a studií v zahraničních periodikách, několiset pořadů pro Hlas Ameriky; bohatá je i jeho práce překladatelská

v první polovině 60. let měl Josef Škvorecký značný autorský podíl na filmech, většinou detektivních: Zločin v dívčí škole Zločin v šantánu Farářův konec

Milan Kundera je prozaik, básník, esejista, překladatel a dramatik

je světově nejúspěšnějším a nejpřekládanějším autorem českého původu

narodil se 1. 4. 1929 v Brně v rodině hudebního pedagoga Ludvíka Kundery, který stál u základů jeho hudebního vzdělání; po maturitě na gymnáziu a dvou semestrech na FF UK vystudoval FAMU v Praze; tam také po ukončení studia vyučoval světovou literaturu (docent 1964)

v roce 1975 Milan Kundera emigroval do Francie, od konce osmdesátých let píše francouzsky

Dílo Milana Kundery: v Kunderových dílech se postupně mění stylizace vypravěče, téma, žertovné epizody založené na anekdoticky lehkém nedorozumění, přerůstají v ucelený koncept světa

fungujícího na principech hry a masky

Kunderovým románům se dostalo mnoha ocenění, dílem i kritiky; je uváděn mezi světovými postmodernisty

Poezie: Člověk zahrada čirá (1953), první básnická sbírka

Poslední máj (1955), skladba zpracovává příběh J. Fučíka

Monology (1957)

Drama: Majitelé klíčů (1962)

Jakub a jeho pán (1975)

Teoretická práce: Umění románu (1960), na materiálu V. Vančury formuluje obecnou představu moderního umění

Próza: - Kunderovy prózy byly vydávány od 60. let

Směšné lásky (1963), povídkové soubory

Žert (1967), román, z úvodního nevinného vtipu studenta Kahna je uvedena do pohybu lavina následků politického dosahu

Od sedmdesátých let vydává Kundera svá díla ve Francii, dříve ve francouzském překladu:

Život je jinde (1973; česky 1979), román komponovaný jako sedmidílná sonátová skladba

Valčík na rozloučenou (1976; česky 1979), román s detektivní zápletkou

Kniha smíchu a zapomnění (1979; česky 1981), toto dílo je variacemi příběhů o mravní devastaci českých lidí doma i v cizině

Nesnesitelná lehkost bytí (1984) - podle tohoto románu byl v USA v roce 1987 natočen stejnojmenný film; v roce 2006 vyšla kniha i v ČR

Nesmrtelnost (1990; česky 1993), román

Zrazené testamenty (1993), eseje se zamýšlejí nad úlohou moderního světového románu

Na překlad čekají romány: Pomalost

Identita

Nevědomost

a některé eseje

dramatik, spisovatel a poslední československý prezident (první český prezident)se narodil 5. října 1936 v Praze

vyrůstal ve známé intelektuálsko-podnikatelské rodině

prvorepublikové aktivity rodičů se staly důvodem, proč mladému Václavovi komunistická moc nedovolila po ukončení školní docházky v roce 1951 dále studovat; Havel nastoupil do učení v oboru chemický laborant a maturitu složil až při zaměstnání na večerním gymnáziu; z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou vysokou školu s humanitním zaměřením; rozhodl se tedy pro Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického, ale tento ústav po dvou letech opustil

tou dobou už pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí; zájem o humanitní hodnoty jej později přivedl k dálkovému studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, které zakončil v roce 1966 komentářem ke hře Eduard, jenž se později stal základem jeho hry „Ztížená možnost soustředění“

v roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí (Olga byla potomkem dělnické rodiny ze Žižkova), brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali

už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity; později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti; na 4. sjezdu československých spisovatelů přednáší Havel jeden z projevů kritiky monopolu KSČ, stává se členem Klubu angažovaných nestraníků a předsedou Klubu nezávislých spisovatelů

po potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy Havel pokračuje v tvrdé kritice režimu; v této době nesmí vykonávat své povolání a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru, současně píše do samizdatových Lidových novin; v roce 1975 píše otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na rozpory, nahromaděné v české společnosti; vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77; Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu; v dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných

za své postoje byl téhož roku zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku vězení; roku 1983 byl podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů, přesto se znovu zapojil do disidentského hnutí; v této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty; o jejich téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Hamburku

ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel ještě dvakrát uvězněn, naposledy v roce 1989; tou dobou už komunistickému režimu docházel dech a bylo jen otázkou času, kdy se masová nespokojenost projeví v přímém střetu se státní mocí; také proto podepsaly novou petici "Několik vět" desetitisíce lidí, na rozdíl od Charty 77, pod níž se objevily podpisy několika set občanů

rozbuškou, jež odstartovala pád totalitního režimu, se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze; do čela následného občanského hnutí se postavili studenti a umělci; na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu byl Václav Havel ustaven vůdcem Občanského fóra a jako jeho kandidát byl 29. prosince ještě tehdejším Federálním shromážděním zvolen prezidentem Československa; v inaugurační řeči slíbil, že dovede zemi ke svobodným volbám, což splnil v létě následujícího roku

nové federální shromáždění potvrdilo 5. července 1990 Havla ve funkci po rozpadu československé federace ukončil Havel svůj několikaměsíční pobyt v ústraní a po volbách 26. ledna 1993 byl

zvolen prvním českým prezidentem; jeho žena Olga se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti; v lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela

na konci téhož roku těžce onemocněl i prezident; krátce po propuštění z nemocnice se Havel podruhé oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou; poslední léta jeho vlády citelně poznamenaly zdravotní potíže; prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003

za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů; za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států

Díla Václava Havla: Dramatická tvorba: Rodinný večer (1960) Zahradní slavnost (1963) Vyrozumění (1965) Ztížená možnost soustředění (1968) Anděl strážný (1968) Žebrácká opera (1972) Audience (1975) Vernisáž (1975) Largo desolato (1984) Asanace (1987)

Zásadní politické eseje: Dopis Gustávu Husákovi (1975) Příběh a totalita (1987) Slovo o slovu (1989)

Knižní vydání (do roku 1999): 1964 – Antikódy

1966 – Protokoly1983 – Dopisy Olze1984 – O lidskou identitu1986 – Dálkový výslech1989 – Do různých stran1990 – Projevy1990 – Largo desolato, Pokoušení, Asanace1990 – Moc bezmocných1991 – Letní přemítání1992 – Vážení občané1994 – Václav Havel 1992&19931995 – Václav Havel ‘941996 – Václav Havel ‘951997 – Václav Havel ‘961998 – Václav Havel ‘971999 – Václav Havel: Spisy

http://www.spisovatele.cz/http://cs.wikipedia.orgDokoupil, Blahoslav. Slovník českého románu 1945-

1991. Ostrava : Sfinga, 1992. 314 s.Zelinský, Miroslav. Slovník české prózy 1945-1994.

Ostrava : Sfinga, 1994. 490 s.