Click here to load reader

Bleylebenové – nizozemský rod v dějinách a kultuře

  • View
    0

  • Download
    0

Embed Size (px)

Text of Bleylebenové – nizozemský rod v dějinách a kultuře

153–170
Bleylebenové – nizozemský rod v djinách a kultue habsburské monarchie
JAN KILIÁN Kilián, Jan: The Bleyleben – A Dutch Family in the History and Culture of the Habsburg Monarchy
This article focuses on the as yet unprocessed history and genealogy of members of the origi nally Dutch family Regniers of Bleyleben who connected their fates with the countries of the Central European Habsburg monarchy no later than in the beginning of the 17 th century. They excelled especially in the military field but also in politics, science and legal disciplines. Furthermore, they left behind a significant cultural legacy (the pilgrimage church in Boho sudov, secular architecture and physical heritage in the form of archival documents or muse um exhibits).
Key Words Regniers of Bleyleben; Nobility; Genealogy; Habsburg Monarchy; Early Modern Time; Culture
doi.org/10.15452/Historica.2020.11.0009
Contact Univerzita Hradec Králové; [email protected]
Historie rodu Regniers/Regner z Bleyleben je stará moná ji více ne sedm set let, a pitom stále nedopsaná, jeliko jeho píslušníci nadále ijí, i kdy ji dávno mimo své nkdejší domovy a zcela civilním ivotem. Na poátku 17. století se dva Bleylebenové, brati, vydali za kariérou z  rodného Španlského Nizozemí, dnešní Belgie, do stedo evropské habsburské monarchie. Starší z nich dosáhl v císaské armád plukovnického patentu, stal se íšským svobodným pánem, dvorským váleným radou a majitelem dvou severoeských panství i reprezentativního domu v Praze na Malé Stran. Novou eskou linii však nezaloil, protoe jeho jediný syn zemel násilnou smrtí ješt ped otcovým sko nem. Naproti tomu mladší z bratr takového uznání a prestie od císae nedosáhl a il ve velmi skromných podmínkách, stejn jako nkolik generací jeho potomk, nicmén vstoupil do djin coby pedek všech pozdjších, tj. i souasných Bleyleben. Jeden z nich se stal na poátku 20. století dokonce zemským prezidentem v Bukovin a moravským místodrícím, jiní mli vysoké funkce v armád, další se proslavili v oblasti vdy, kultury i práva. Z ech se rozšíili do Horní Falce, na Moravu, do Uher i do Dalmácie. Pesto pozornost evropské historiografie dosud nepitáhli. Následující popisný, nikoli analytic ký píspvek si samozejm klade jen omezené cíle – podat pehled o dosud nezpracované bleylebenovské genealogii, upozornit na vynikající osobnosti z tohoto rodu a poukázat na jejich zajímavý odkaz.
Regniersové z Bleylebenu se hlásí k pvodu od stedovkého nizozemského šlechtice Johannese de Blydeleben, pipomínaného údajn v  roce 1282.1 ili podle všeho dlou hodob ve Flandrech, kde se zejm ve vojenských slubách uplatnil ve druhé polovin 1 Ottv slovník nauný, IV. Praha 1891, s. 162.
154 HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PÍBUZNÉ VDY 2020/2
16. století i  jménem nám neznámý otec Alexandra a Jakuba Bleyleben.2 Oba zmínní brati, neochvjní katolíci, se z Nizozemí vydali na východ a své sluby nabídli habsbur ským císam, piem se moná zapojili do probíhající patnáctileté války stedoevropské monarchie s Turky. Zvlášt u staršího Alexandra (1578/1579–1649) je to více ne prav dpodobné. V roce 1610 toti od císae Rudolfa II. získal, i spolen s bratrem, potvrzení šlechtického stavu na základ svých slueb habsburskému domu, nepochybn na vojen ském poli.3 Zaínal pitom doslova od píky, v dob vypuknutí ticetileté války byl teprve hejtmanem. Za enu ml od roku 1615 eskou šlechtinu Annu Marii Pichlovou z Pichel berka, s ní il v Praze v jednom z malostranských dom, vlastní panství tehdy manelé nemli. Bhem eského stavovského povstání zachovali vrnost Habsburkm a museli se uchýlit do exilu. Po návratu však Alexandr Bleyleben prodlal vskutku závratnou kariéru. Zaala se psát od chvíle, kdy velel eskort,4 která od sasko eských hranic transportova la do vzení v Praze Jáchyma Ondeje Šlika, jednoho z pedák eských rebel, popra veného pi hromadné exekuci na Staromstském námstí, resp. spíš od chvíle, kdy se flanderský dobrodruh pidal pod prapory Albrechta z Valdštejna. S jeho vojskem prodlal celou adu bitev a pes hodnosti hejtmana a kapitána, nejvyššího strámistra, nejvyšší ho lajtnanta (podplukovníka) se propracoval a do šare plukovnické.5 Velmi si polepšil z majetku konfiskovaného eským povstalcm – nejprve šlo o prostorný dm v ulici pod Praským hradem (Nerudova ulice, dm/palác je dnes rumunskou ambasádou), posléze o severoeské panství Sobchleby, k nmu za nkolik dalších let ješt pikoupil i Všebo ice (dnes souást Ústí nad Labem).6 Tím se stal pánem hned dvou zámk a pustnoucího hradu Kyšperka u Krupky. V dob války monarchie se Saskem (1631–1635) proslul sm lou akcí, kdy na vlastní pst podnikl pustošivý výpad do saského pohranií jako odvetu za vyplenní svých eských statk.7 Po skonení aktivní sluby byl jedním z dvorských válených rad a udroval ilé kontakty s elnými domácími aristokraty. Patil kupíkla du k oblíbeným hostm praského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtcha z Harrachu, kterého v kartách pipravil o nemalou ástku penz.8 Spolen se enou také náleel k vel kým podporovatelm jezuit a  jimi provozovaného poutního kostela v Bohosudov na svém sobchlebském panství. Na sklonku svého ivota ovšem proil skutené martyrium. V lét roku 1648 Prahu pepadla švédská vojska, opanovala její levý beh a mezi mnoha dalšími paláci a domy vyplenila i Bleylebenovo obydlí. Jeho a jeho rodinu Švédové uvz nili a poadovali vysoké výkupné.9 Snad s povením peníze obstarat byl ze zajetí propuš tn jediný Alexandrv syn Karel Maxmilián, který se vydal na rodinné statky v severních
2 Státní oblastní archiv (dále SOA) Litomice, pracovišt Dín, fond Rodinný archiv (dále RA) Clary Aldringen, inv. . 105, karton 43 – Alexandr Regniers z Bleylebenu Janu Aldringenovi, nedat. (cca 1630). 3 Österreichisches Staatsarchiv, Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien, Adelsarchiv, Hofadelsakt, Regner (Regnier) von Bleyleben, Alexander, Jakob, Brüder, 1610. 4 LUKÁŠEK, Josef: Jáchym Ondej hrab Šlik. Praha 1913, s. 203. 5 Bylo to zvlášt v poáteních fázích ticetileté války, o nich nejnovji pojednává FUKALA, Radek: Konec zim ního království a poslední ohniska odporu. eské Budjovice 2016. Nap. na s. 56 a 57 zde autor zmiuje významný Bleylebenv podíl pi obléhání jihoeského Tábora. 6 Struný pehled jeho zisk podává BÍLEK, Tomáš V.: Djiny konfiskací v echách po r. 1618, I. Praha 1882, s. 95, 257, 262, 383. 7 JAHNEL, Carl: Der dreissigjährige Krieg in Aussig und Umgebung, 1–3. Prag 1903–1904, s. 388–389. 8 Srov. KELLER, Katrin – CATALANO, Alessandro (Hg.): Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adal bert von Harrach (1598–1667), I–VII. Wien – Köln – Weimar 2010. Nap. svazek IV, s. 803. 9 Národní archiv (dále NA) Praha, fond Stará manipulace, inv. . 247, kart. 171, sign. B 65/2.
155
echách. Tady se však dostal do zbyteného konfliktu se saskými vojáky a byl jimi zabit.10 Zarmoucený otec jej nepeil ani o rok. Místo svého posledního odpoinku nalezl v pich lovské hrobce v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Stran.11
Uvedený Karel Maxmilián (1616–1648) byl bez nadsázky enfant terrible. Ml sice podle všeho zhruba o rok mladšího bratra, jene ten zesnul asi nedlouho po svém naro zení, take jeho sourozenec byl vychován jako jedináek. A  to jedináek starostlivými rodii rozmazlovaný. Vyrstal v Praze na Malé Stran, moná jako odchovanec jezuit. Na finann náronou kavalírskou cestu12 coby zakonení svého vzdlávacího procesu ale zamíil a s velkým zpodním, v dob, kdy mu bylo kolem osmadvaceti let. Vydal se do Itálie a mimo jiné navštívil i ím… A touil ješt po Neapoli.13 Jeho otec, sám hovoí cí vlámsky, francouzsky, nmecky, italsky a moná té španlsky (pvod ve Španlském Nizozemí) a  esky (dlouhý ivot v  echách a  eská manelka), se svému potomkovi krom zempisného a spoleenského rozhledu jist snail zajistit i zlepšení jeho jazyko vých dovedností. Nutno ovšem podotknout, e mladý Bleyleben ml ji pedtím na svdo mí nkolik výstelk a provokací, z nich jedna záleitost skonila pi skupinové šarvátce v Praze tragicky, jiná zranním malého chlapce a další málem soubojem s jistým šlechti cem.14 A to ješt ve Vídni koncem roku 1639 putoval do vzení, protoe se chtl vyhnout karantén, která tehdy kvli moru platila pro píchozí z Prahy, a tak se vydával za nkoho jiného.15 V tu dobu u byl enatý s Annou ofií Eleonorou Píchovskou, s ní si však píliš nerozuml a potomky s ní ádné nezplodil. Cesta do Itálie Karla Maxmiliána nijak nezkul turnila. Po návratu ze zahranií pobýval astji na otcovském zámku v  Sobchlebech, kde se jednou se svou eledí musel, v asech stále probíhající ticetileté války, bránit po verbálním incidentu útoku císaských (sic!) voják.16 Krom vlastních poddaných mli s mladým Bleylebenem zvlášt špatnou zkušenost mšané z Krupky, msta sousedícího se sobchlebským panstvím. Pro autora unikátních pamtí, tamního koeluha Michela Stüelera byl Karel Maxmilián mordýem, cizoloníkem, ochlastou a  skuteným epikurej cem.17 e miloval alkohol (a  lov a  lovecké psy), je z pramen dostaten známo, stejn jako to, e se dopustil zloinu vrady na svém vlastním sobchlebském úedníkovi, písai Hansi Broschem, a to pímo v Krupce na návštv u faráe poátkem roku 1647. Samo zejm, v siln podnapilém stavu. Tého faráe se pitom sotva o rok pozdji na svém sídle chystal vyhodit z  okna za napomenutí ohledn dodrování pstu, neštstí na poslední
10 KILIÁN, Jan (ed.): Pamti krupského koeluha Michela Stüelera (1629–1649). Teplice – Dolní Beany 2013, s. 697. 11 NA Praha, fond Wunschwitz, inv. . 75, kart. 4 – Bleileben. 12 Kavalírské cesty patí ve stedoevropské historiografii k mimoádn populárním tématm a výet relevantních prací by byl znan obsáhlý. Vybírám proto jen jednu jedinou, která reprezentuje edici deníku jednoho takového kavalíra a  fundovanou doprovodnou studii s  bohatým výtem píslušné odborné literatury: HOJDA, Zdenk  – CHODJOVSKÁ, Eva (red.): Heman Jakub ernín na cest za Alpy a Pyreneje, I–II. Praha 2014. 13 KELLER, K. – CATALANO, A. (Hg.): Die Diarien, V, s. 57 – Harrachv zápis z 24. listopadu 1644, e do íma práv dorazil mladý Bleyleben a e vyjádil pání, kdy u byl tak daleko, vidt ješt Neapol. Zda se do ní nakonec skuten vypravil, není známo. 14 Viz nap. NA Praha, fond Stará manipulace, inv. . 247, sign. B 65/9, kart. 172. Celý fascikl se týká sraení dítte Bleylebenem v Praze a jeho zámru vyvolat souboj s jiným šlechticem. 15 KELLER, K. – CATALANO, A. (Hg.): Die Diarien, II, s. 436. 16 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Rodinný archiv Piccolomini, inv. . 29 193, Mikrofilm 89, Karel Maxmi lián z Bleilebenu Ottaviovi Piccolominimu, rok 1643. 17 KILIÁN, J. (ed.): Pamti, s. 697.
LÁNKY A STUDIE JAN KILIÁN BLEYLEBENOVÉ – NIZOZEMSKÝ ROD V DJINÁCH A KULTUE HABSBURSKÉ MONARCHIE
156 HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PÍBUZNÉ VDY 2020/2
chvíli zabránil jiný pítomný šlechtic.18 Pokud jde o cizoloství, v Krupce se tehdy šuš kalo, e ml Bleyleben s njakou místní dívkou dv nemanelské dti, co ovšem nelze vrohodn prokázat.19 Jiný ne násilný konec ivot tohoto neklidného mue snad ani vzít nemohl. Pohben byl, na rozdíl od obou rodi, v bohosudovském kostele Bolestné Panny Marie, nedaleko místa svého skonu. Akoli pvodní svatostánek dostal posléze vrcholn barokní podobu a z toho pvodního mnoho nezstalo, Bleylebenv náhrobní kámen se dochoval v ambitu v jedné z kaplí, která je nazývána kaplí bleylebenovskou. Kamenicky kvalitn provedená, na šíku orientovaná sepulkrální památka nese v  horní ásti zápis o úmrtí Karla Maxmiliána a ve spodní ti znaky – dva patí Bleylebenm (otci a synovi) a tetí, prostední, rodu Pichl z Pichelberka, jeho píslušnicí byla matka zemelého.
Anna Marie Bleylebenová z Pichelberka (kolem 1595–1665) pocházela z drobné eské vladycké rodiny. Byla dcerou nejvyššího dvorského poštmistra Jiího Pichla z Pichelberka a jeho eny Hedviky Robmhápové ze Suché. Otci Anny Marie patila dv menší stedo eská panství, Chrustenice a Vysoký Újezd, ob s rytískými tvrzemi, vyrostla však v pra ském dom na Malostranském námstí.20 Po smrti obou rodi se v roce 1615 provdala za Alexandra Regnierse z Bleylebenu. Vtšinu svého ivota strávila v eské metropoli, ani bychom o ní tehdy vdli více ne drobnosti – teba o jejích spoleenských návštvách, které absolvovala se svým chotm. Po synov, a  zvlášt po manelov smrti (1649) se nicmén musela postarat o  rodinný majetek, protoe se z  ní stal shodou okolností jak poslední výhonek rodu Pichl, tak na dlouhou dobu poslední nositelka bleylebenovského jména v eských zemích. Bylo její zásluhou, e z nejhoršího vyvedla nejen Švédy zpustoše ný malostranský dm v dnešní Nerudov ulici, ale také ob válkou vylidnná severoeská panství Sobchleby a Všeboice. I navzdory tomu, e se tu nevyhnula nepoctivosti svého vrchního úedníka, kterého nakonec dala za velké zpronevry uvznit. Navlékla erný vdovský šat, jak o tom svdí všechny ti její známé portréty,21 a  ješt usilovnji zaala podporovat jezuity i jiné církevní ády a instituce. U ve 20. letech 17. století bohosudov skému kostelu vnovala cenný, umlecky propracovaný stíbrný kalich a dodnes docho vané, perlami a zlatem vyšívané mešní roucho. Svou závtí 22 odkázala mnoho tisíc zlatých na zboné úely, panství Sobchleby bohosudovskému kostelu Bolestné Panny Marie, spravovanému jezuity, malostranský dm a panství Všeboice spíznnému eskému hra bti Maxmiliánovi Valentinovi z Martinic. Ten jí po smrti na zámku v Sobchlebech a pe vozu tla do Prahy také vypravil velkolepý poheb v malostranském kostele sv. Tomáše.23
18 Tamté, s. 639 (vrada Broscheho) a 683 (agrese vi farái). 19 NA Praha, fond Stará manipulace, inv. . 247, sign. B 65/1, kart. 171. Dne 3. února 1647 iní v Litomicích litomití krajští hejtmani Maxmilián z Aldringenu a Gottfried Konstantin ze Salhausenu eským místodrícím zprávu ohledn vrady obilního písae a nepravostí na enách spáchaných Karlem Maxmiliánem z Bleylebenu. Po kud jde o nepravosti na enách, mou íci jen to, co o nm v obci koluje, toti e ml zplodit s njakou svobodnou dívkou dv dti, které jsou dosud naivu. Pokud se dovdí v této vci více, budou místodrící informovat. 20 O rodu Pichl a mládí Anny Marie podrobn KILIÁN, Jan: Pichlové z Pichelberka a sourozenecký spor o d dictví. Bohemiae Occidentalis Historica 6, 2020, . 1 (v tisku). 21 Jeden z portrét Anny Marie Bleylebenové kdysi visel v bohosudovském jezuitském seminái, ale je dnes ne zvstný, stejn jako jeho pendant s podobiznou Alexandra Regnierse z Bleylebenu. Fotografie obou obraz však byly otištny v lánku UMLAUFT, Franz Josef: Alexander Regniers und Anna Maria Bleileben auf Sobochleben und Schöbritz. Beiträge zur Heimatskunde des Aussig Karbitzer Bezirkes 15, 1935, s. 49–56. Druhý z portrét je ulo en v depozitái Litomického biskupství v Litomicích. Tetí, takka identický s druhým (kopie?), byl vydraen ped nkolika lety soukromým sbratelem bhem aukce v praském Mánesu a je dnes jeho privátním majetkem. 22 Opis závti Anny Marie z Bleylebenu je uloen rovn in: NA Praha, fond eské gubernium – exjezuitika, inv. . 597, sign. 717, kart. 89 (nadace a pense bývalé rezidence v Bohosudov). 23 KELLER, K. – CATALANO, A. (Hg.): Die Diarien, VII, s. 629 (zápis z 20. kvtna 1665).
157
Bohosudovský chrám se stal nejtrvalejším pomníkem rodu Bleyleben. Poátky jed noho z nejvýznamnjších severoeských poutních míst se vztahují k tradovanému pobití nmeckých úastník kíové výpravy proti husitm, která skonila u blízkého Ústí nad Labem. K tomuto vedlejšímu stetu známé bitvy mlo dojít v sousedství Krupky u tvrze zvané Starý Dvr, posléze souásti Bohosudova. Legenda pitom pracuje také s  jinou verzí – z kláštera v severoeském Svtci u Duchcova ped husitskými váleníky prchaly tamní jeptišky, i  se soškou Panny Marie Bolestné, kterou z klášterního kostela zachrá nily. U Krupky ji schovaly do jedné lípy, ale u ji nevyzvedly. A pozdji se jedné místní dvece u stromu zjevila Panna Marie a soška byla po ohledání nalezena.24 Bu jak bu, vznikla zde kaple, k  ní postupn proudilo vtší a  vtší mnoství poutník, take ji u zaátkem 16. století nahradil menší kamenný kostel. V pedblohorské dob, kdy se celé okolní obce stávaly luterskými, zájem o svatostánek upadal. To se ale zmnilo poté, co jeho správu pevzali jezuité z nov zaloené koleje v Chomutov. Ti zdejší kult usilovn podporovali a z Bohosudova, tehdejšího Mariaschein (resp. Mariascheune), udlali pi talivý bod pro katolickou minoritu ze širokého okolí. Po bitv na Bílé hoe (1620) nastal obrovský rozvoj lokality, která sehrála velmi dleitou roli v procesu probíhající rekato lizace. Kostel záhy nestail, bylo zapotebí vybudovat vtší. Za boj ticetileté války to ale nebylo dost dobe moné, take se s úkolem zapoalo a po vestfálském míru (1648). S  pomocí paní Bleylebenové se jezuité v  Bohosudov usídlili natrvalo, kdy tu nejprve oteveli svou rezidenci a pak i seminá pro studenty. Kostel obklopil ambit s vncem ran barokních kaplí, pojmenovaných po jejích budovatelích a  dobrodincích  – vetn paní Bleylebenové. Ta se ji nemohla dokat vzniku velkolepého chrámu, jemu jeho souas nou podobu a na poátku 18. století vtiskli slavní litomití stavitelé italského pvodu, Giulio a Octavio Broggiové. Finann náronou stavební akci však umonil pedevším její velkorysý odkaz.25
Jakub Regniers z Bleylebenu pišel do stedoevropské habsburské íše z nizozemských zemí spolen se svým starším bratrem Alexandrem za vlády císae Rudolfa II. a po vyko nání uritých slueb vládnoucí dynastii se spolen se svým zaslouilejším sourozencem mohl od roku 1610 tšit z  potvrzení rytíského stavu s  platností pro celou monarchii i íši.26 Meme se pouze ptát, o jaké sluby v jeho pípad vlastn šlo, zda o vojenské, i o byrokratické, pípadn ješt jiné. Stejn jako u Alexandra meme s vysokou mírou pravdpodobnosti oekávat oblast vojenství, tím spíš, e se nkolik zdroj, by nikoli pri márních, shoduje na jeho pozdjší pítomnosti ve vojsku Albrechta z Valdštejna. To tvrdil i jeho potomek Oktavián Regner, který ve svém mládí bhem studií pátral po rodových koenech.27 V Doerrov genealogické sbírce se krom toho uvádí i údajné Valdštejnovo kmotrovství Jakubova syna Tomáše. Mlo se tak stát zaátkem ledna 1625 v západoes kém Svojšín.28 Bohuel, verifikace je v podstat nemoná, svojšínské matriky toti zaí
24 Festschrift zum 500jährigen Jubiläum des Wallfahrtsortes Mariaschein. Mariaschein 1925, s. 8. 25 K Bohosudovu mj. MILLER, Joannes: Historia Mariascheinensis, Brüx 1769 nebo HALLWICH, Hermann: Die Jesuitenresidenz Mariascheune („Mariaschein“) in Böhmen. S. l. s. d. 26 Österreichisches Staatsarchiv, Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien, Adelsarchiv, Hofadelsakt, Regner (Regnier) von Bleyleben, Alexander, Jakob, Brüder, 1610. 27 Knihovna Prácheského muzea v Písku, sign. PK 12918, REGNER VON BLEYLEBEN, Octavian: Lebensauf zeichnungen. Nedat. strojopis, s. 1. 28 SOA Litomeice, pracovišt Dín, fond RA Thun, Doerrova genealogická sbírka, sign. VII/859 – Regner von Bleileben.
LÁNKY A STUDIE JAN KILIÁN BLEYLEBENOVÉ – NIZOZEMSKÝ ROD V DJINÁCH A KULTUE HABSBURSKÉ MONARCHIE
158 HISTORICA REVUE PRO HISTORII A PÍBUZNÉ VDY 2020/2
nají a o nkolik let pozdji.29 V armád se Jakub mohl záhy specializovat na logistiku, na samém konci ticetileté války toti byl ji vrchním proviantním komisaem. Vzáptí, msíc po uzavení vestfálského míru, získal od císae Ferdinanda  III. ujištní o  udle ní eského inkolátu pro pípad, e by se chtl v zemi usadit. O pouhé ti týdny pozdji (13. prosince 1648) ml také skrze intimaci královské eské dvorské kanceláe obdret potvrzení staroitného rytíského stavu, souasn se znakem, který pak jeho potomci nosili i nadále a jen se shodoval s polepšeným erbem jeho bratra Alexandra. To mohlo souviset s nedávným úmrtím Alexandrova jediného syna Karla Maxmiliána, protoe nyní ji bylo jasné, e bleylebenovský rod bude pokraovat výhradn Jakubovými potomky. Jenome Jakubovy kroky vedly do hornofalckého msta Furth im Wald, lokality pímo na hranici s eským královstvím. Z povolení císae Leopolda I. k vysthování (Auswan derung) z 3. íjna 1657 vyplývá, e Jakub byl enatý s Evou Hénin (Hennin)Liétard de Bossu a  ml s  ní výše zmínného syna Tomáše, který se 7.  záí  1653 ve Furthu oenil s jistou Annou, neznámého píjmení.30
Jméno Jakubovy manelky by nám nemlo uniknout. Eva Hénin Liétard de Bossu byla píslušnicí jednoho z nejpednjších flanderských rod (co je samo o sob další indicií i k pvodu Bleyleben) s vazbami do nejvyšších píek evropské aristokracie, který na území souasné Belgie vynikl jak na vojenském, tak na politickém kolbišti a  dotáhl to a k  titulu princ z  Chimay. Maxmilián  I. z  Hénin, tetí vévoda z  Bossu (1542–1578),
29 SOA Plze, Sbírka matrik západních ech, Svojšín 01 – Narození, oddaní, zemelí 1633–1667. 30 Státní okresní archiv (dále SOkA) Písek, fond RA Bleyleben, inv. . 1 – rodokmen mladší vtve Bleyleben.
Obr. 1: Oktavián Regner z Bleylebenu. Foto J. Kilián. Obr. 2: Pohební štít Františka z B. s erbem Bleyleben. Sbírky Prácheského muzea v Písku.
159
byl nejprve španlským místodrícím nkolika nizozemských provincií a  vojevdcem, po zajetí a propuštní však pešel do slueb republikán a válil proti španlským armá dám vedeným slavnými Alexandrem Farnesem i Donem Juanem d’Austria, lepantským vítzem, kterého porazil v bitv u Rijmenamu (1578). Nedlouho po ní však pedasn zemel. Jeho synovec Maxmilián II. z Hénin, pátý vévoda z Bossu (1580–1628), pipa dající v úvahu jako otec, starší bratr nebo strýc Bleylebenovy manelky Evy, byl oddaným habsburským sluebníkem, neochvjným katolíkem, nositelem ádu Zlatého rouna, guvernérem msta Béthune… a plukovníkem u dlostelectva. I tudy mohla vést cesta ke vzájemnému sblíení jeho píbuzné s Jakubem, akoli šlo o satek bez nadsázky morga natický. Pro Alexandrova mladšího bratra byla Eva kadopádn vynikající partií.31 Pokud v tu dobu ješt ila, muselo pro ni být pesídlení do Furthu a ivot na úrovni mšanských vrstev velkou ránou pro její spoleenskou presti. Neznáme bohuel datum ani úmrtí její ho, ani Jakubova.
Jejich syn Tomáš il v pohraniním falckém mst také – a stejn tak i jeho v roce 1656 narozený muský potomek Ondej/Andreas. Ten se sice u krátce ped svými dvacátými narozeninami v rodném Furthu oenil s Magdalenou Heimerlovou, ale a zaátkem roku 1693, po sedmnácti letech od uzavení (prvního?) manelství, se tu dokal svého ddice Jiího Baltazara. S Jiím Baltazarem se Jakubova linie vrátila do ech, kdy se tento dva aticetiletý Bleyleben v Pobovicích, tehdejším Ronšperku, oenil s Kateinou Ubelovou, ovdovlou Praunovou. Mohlo jít o místní mšanku nebo snad o píslušnici fraucimoru pobovické vrchnosti, co by patrn osvtlil hlubší pramenný przkum. enich satkem s vdovou oividn získal její nemovitost a v Pobovicích u zstal. Jeho osudy byly nepo chybn barvité – jestlie skuten slouil pod Evenem Savojským (1663–1736),32 vydal se z bavorské Horní Falce do habsburského oldu a mohl prodlat u závr válek o špa nlské ddictví a následn první válku císae Karla VI. s Turky v letech 1716–1718, ukon enou poarevackým mírem. Coby válený vyslouilec pak našel štstí v Pobovicích. To se jinam hledat nevydal ani Kryštof, syn Jiího Baltazara, narozený roku 1727 a krátce po dvaadvacátých narozeninách pojímající ve svém rodišti za enu Kateinu Höphnero vou. Trvalo bezmála dlouhých šestnáct let, ne se tomuto páru v západoeském msteku…

Search related