Blavatská a theosofie - V.Koreis

TULÁCI docela seriózní komedie

Vojen Koreis

V poslední části trilogie o divadle a o osudech Čechů v Austrálii jsou hned tři vypravěči. Prvním je bývalý člen Královské Shakespearovy společnosti herec a nynější producent Brandon Cunningham, který popisuje ze svého náhledu to, jak v Austrálii, kam se vrátil po úspěšné kariéře v Anglii, aby pátral po své dceři, o jejíž existenci se dozvěděl až těsně před smrtí její matky, herečky známé z televizních seriálů. Také to, jak jí pomohl se úspěšně prosadit jako Eliza Doolittle v muzikálu My Fair Lady, jehož byl producentem. Sára je nyní vdaná za Valentýna Klimta, psychologa a syna bývalého českého podnikatele Dominika Klimta, který se poté, kdy překonal těžkou nemoc, rozhodl, že se odstěhuje za synem do Austrálie, kde se nyní zabývá malováním, převážně abstraktních obrazů. Ten je druhým vypravěčem příběhu. Tím třetím je Dominikova tajná láska, o čtyřicet let mladší Češka Romana Skalická, kterou on sám doporučil Brandonovi jako jevištní návrhářku. Talentovaná rovněž jako malířka, Romana má ale kolem sebe víc případných nápadníků, kteří by pro ni mohli také znamenat, že její dočasné australské vízum by se mohlo změnit na vytoužený statut trvalého pobytu.

Valentýn Klimt ve všech třech knihách místy přednáší o filosofii zemí Východu, i o některých parapsychologických jevech. Činí tak i v této knize. Překvapí ale i tím, že napíše text muzikálu, který se jeho tchán Brandon rozhodne uvést na jeviště. Do života postav celé trilogie také zasáhnou vzkazy, jichž se dostává Brandonovi a Sáře prostřednictvím spiritistického media. Mohou tyto být pravdivé? Mají snad něco co dělat s historií domu, který Klimtovi nyní obývají? A jak do toho zapadají lotyšský malíř, od jehož vdovy dům koupili i švédská malířka, která zemřela před 75 lety? Hlavní postavy románu čekají i jiné komplikace, poté kdy se zúčastní výletní plavby kolem Nového Zélandu, přičemž zasáhne a leckteré jejich plány podstatně změní, virová pandemie.

Voyen Koreis, Brisbane, červenec 2020

Vojen Korejs, také Voyen Koreis, narozený 14.2. 1943 v Londýně, je český-australský spisovatel, publicista, překladatel, výtvarník, ilustrátor a designér. Koreis žije v Brisbane.

Voyen Koreis, also Vojen Korejs, was born on 14. February 1943 in London. Koreis is a Czech-Australian author, publicist, translator, visual artist, illustrator and designer. He lives in Brisbane.

The author has thus far published in English: The Fools’ Pilgrimage Golf Jokes and Anecdotes From Around the World The Kabbalah - a timeless philosophy of life Mephisto and Pheles – The Stage Play Asylum Seekers in Heaven An Introduction to the Study of the Tarot by P. F. Case (editor) The Tales of Doggie and Moggie by Josef Čapek (transl., editor) R.U.R. (Rossum’s Universal Robots) by Karel Čapek (transl., editor) The Robber by Karel Čapek - Loupežník (translator, editor) The intruder (stage play) Ernest – A Musical Mephisto & Pheles – A Musical Autor až doposud vydal v češtině: Kafka tančí (přelož. z angl. orig. Kafka Dances by Timothy Daly) Bláznova cesta, Poutníci v čase (pozdější verze) Kabala: nadčasová filosofie života Můj bíbr: autobiografie Blavatská a theosofie Hledači azylu v nebi: Mefisto a Feles – románová fantasie Krkavec (přelož. z angl. orig. The Raven by Edgar Allan Poe) Valentýn na Tasmánii – román Reinkarnace a věčný poutník S upřímností nejdál dojdeš – překlad hry Oscara Wildea Společnost Ardenského lesa – román Ernest – muzikál, podle hry O. Wildea Mefisto a Feles – muzikál

Áó í

ř í čá é

First published in this form in 2020

by Booksplendour

Copyright © Voyen Koreis 2020

All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the prior written permission of the copyright owner and the above publisher of this book.

National Library of Australia Cataloguing-in-Publication entry

Author: Voyen Koreis

Title: Tuláci – docela seriózní komedie

Edition: 1st ed.

ISBN 13: 978-0-6488074-2-1

1. Román, 2. Austrálie 3. Queensland, 4. Tuláci, 5. Společnost Ardenského lesa, 7. Brisbane, 8. Valentýn na Tasmánii, 9. Divadelní prostředí, 10. 11. Sára a Sarah, 11. Shakespearovský herec, 12. Designérka Romana, 13. Virová pandemie, 14. Synchronicita, 15. Výletní plavba, 16. Hilma af Klint, 17. Dominik Klimt, 18. Brandon Cunningham, 19. Mefisto a Feles, 20. Spiritistický spolek, 21. Kouzelník Prospero

Ilustrace v textu jsou autorovy kresby, fotografie a koláže.

1. BRANDON

Na to, že se stanu v životě tulákem po jevištích světa, to zpočátku příliš moc nevypadalo. I když, pokud vím, naše rodina vždycky mívala blízko k divadlu. Oba moji rodiče hrávali jako ochotníci v mládí; otec hraní zanechal brzy poté kdy se oženil a začal dále rozvíjet rodinný podnik agentury s nemovitostmi, což započal už jeho dědeček. Ten byl původně právníkem, přišel ale na to, že spíš než urovnávání sousedských sporů a obhajoba zločinců, víc mu vynášejí spekulace s nemovitostmi, do nichž původně jen zkusmo vložil nějaké peníze. Odtud už byl jen krůček k tomu, stát se agentem s realitami. Matka se po mém narození starala o mou výchovu, postupně se ale stále víc podílela na rodinném podniku, který se nadále rozrůstal. Pokud jde o divadlo, existuje rodinná fáma, podle níž měla tato kdysi jakési spojení s nejstarším nepřetržitě existujícím divadlem v Austrálii, Theatre Royal v Hobartu na Tasmánii. Více o tom, jak tomu skutečně bylo, jsem se ale dozvěděl až mnohem později, poté kdy se moje dcera vdala za mladého českého psychologa a historika, který se vyznal v tom, jak se dostat k patřičným dokumentům, dnes už do značné míry digitalizovaným.

O tom ale jinde. Teď mi jde především o můj osobní vztah k divadlu, které se stalo mým životním posláním. Začalo se to asi tím, že mne rodiče už od mládí čas od čas brali do divadla. V šedesátých

Vojen Koreis

6

letech minulého století v Melbourne bylo ještě celkem běžné v lepších kruzích, že se chodilo do divadla. Matka mě zpočátku vodila na různé hry pro děti, a to už od raného věku. Na základní škole potom byl divadelní kroužek, který mě ale v tom věku příliš nezajímal – bylo to spíš tak nějak „pro holky“. S obrazem australského chlapa drsňáka, který byl v tom věku naším ideálem, by to neladilo.

Stejně jako děti mnohých dobře situovaných rodičů, od nichž by se to bylo očekávalo, jsem chodil potom do Geelong Grammar School, což je pravděpodobně nejlepší střední škola v Melbourne; mnozí tvrdí, že i v celé Austrálii. V každém případě do ní o několik let přede mnou po nějaký čas chodil dokonce i britský následník trůnu, princ Charles. Nejspíš proto, aby se na něho nalepilo něco z toho australského drsňáctví, což by mu mohlo přijít vhod, až dojde k tomu, aby panoval. Pokud k tomu vůbec kdy dojde. V ten čas se už můj zájem o divadlo začínal trochu víc probouzet. Stal jsem se členem divadelního kroužku, objevil jsem se v několika školních hrách. Tehdy jsem si také poprvé zahrál ve hře od Shakespeara, když jsem získal pro sebe roli Claudia v Mnoho povyku pro nic. Jinou z mých tehdejších rolí, na níž si dobře vzpomínám, byl Tulák ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků, přeložené z češtiny. Tehdy jsem ovšem netušil ani trochu, že ke stáru toho budu mít hodně co dělat s Čechy.

Ale raději nebudu předbíhat událostem Rodiče pochopitelně trvali na tom, že musím mít vysokoškolské vzdělání, takže mne přihlásili na Melbournskou Univerzitu. Táta, celkem předvídatelně, se domníval, že ho budu následovat v jeho obchodním podnikání, takže jsem byl vyslán na fakultu ekonomie, což bylo v tom věku pro mne zcela určitě pod tou nejspodnější hranicí zájmů. Jak by se proto dalo očekávat, můj prospěch v předmětech, které mě absolutně nezajímaly, byl prachmizerný. Jen zázrakem se mi podařilo prolézt zkouškami a dohrabat se k doktorandské práci, kterou jsem, aspoň z velké části, odkudsi koupil. Dnes, kdy existují počítačové programy, které odhalí téměř každý takový podvod, už by mně (a mnohým jiným) tohle asi neprošlo. Nikdy jsem kvůli tomu ale neměl výčitky svědomí, protože jsem se tím, co jsem studoval, stejně neživil a živit nehodlal.

Když jsem končil univerzitní studia, bylo mi 21 let. Jak jsem se již zmínil, rodina očekávala, že se zapojím do rodinného podniku. Což jsem sice asi na měsíc učinil, měl jsem ale přitom na mysli něco úplně jiného. Věděl jsem už z dob, kdy jsem hrál na střední škole divadlo, že mám určitý talent a říkal jsem si, že bych jej měl nějak rozvinout.

Tuláci: docela seriózní komedie

7

Obdivoval jsem se vždy hercům, kteří se dokázali vžít do svých rolí, a začal jsem docela vážně uvažovat o tom, že bych se také mohl pokusit o to, stát se hercem z povolání. Náhoda (které, jak mnozí z nás dobře víme, neexistují…) tomu tak chtěla, že jistá poloprofesionální melbournská společnost se chystala uvést právě Romea a Julii, a sice v moderním provedení. Rozhodl jsem se, že se pokusím o roli Merkucia, kterou jsem už hrál kdysi ve škole, a přihlásil jsem se ke konkurzu. Prošel jsem až do závěrečného kola; roli jsem sice nedostal, režisér mě ale nakonec přijal jako náhradníka. Do toho přišla jiná (prý neexistující) náhoda. Herec, který měl Merkucia hrát, se necelý týden před premiérou zranil při jiném představení, když byl nešťastnou (pro mne šťastnou) náhodou (které neexistují), střelen do nohy zbraní, která se ukázala být nabitá, když měla být prázdná. Stalo se to kdesi v buši, což pro Australana znamená v menším, klidně i stotisícovém, místě, které se ale nachází mimo hlavní město státu. Přísahám, že jsem s tím neměl nic co dělat! Nicméně, zpráva o tom se v časech bez mobilních telefonů či internetu, dostala do Melbourne až jen čtyři dny před pevně stanovenou premiérou. Režisér mi zavolal, já jsem v rodinném podniku dal ohromenému, ale chápajícímu, dokonce snad i přejícímu, otci okamžitou výpověď a tak, i s matčiným požehnáním, se přes noc započala moje kariéra profesionálního herce. Takto jsem se náhle ocitl na turné po australských městech. A měl jsem v této roli velmi dobré recenze.

Jsem snad prvním hercem z povolání v naší rodině? Původně jsem se tak domníval. Doslechl jsem se sice, že moje rodina má vazby k divadlu Theatre Royal v Hobartu na Tasmánii, už od samých jeho počátků. To ale asi budou jen nějaké pověsti, říkal jsem si. Až mne z omylu po letech nato vyvedl český psycholog a historik, který se zamiloval do mé dcery, o níž jen donedávna neměl ani potuchy, že ji mám. Složité? Nejlépe asi bude, když půjdeme až ke kořenům a povíme si teď něco o tom hobartském divadle. Příliš impozantní budova to jistě není, musí se ovšem uvážit, že vznikla ve třicátých letech devatenáctého století a na místě, kde kultura byla popelkou. Konsorciu, které se ke stavbě vytvořilo hlavně z místních obchodníků, se nezdařilo sehnat dost peněz ke koupi pozemku, který by byl aspoň o trochu víc reprezentativní. Museli vzít za vděk místem v blízkosti nevěstinců, levných hospod, továren a laciných domků. Však to také podle toho vypadalo. Ve zdech z kamenů otesaných trestanci, nebyl původně jen divadelní sál, ale také krčma nevalné pověsti, nacházející se v suterénu. Vznikaly dramatické situace, jiné než ty na jevišti a pro návštěvníky divadla méně žádoucí; nejednou se stalo, že lůza

Vojen Koreis

8

sestávající se z opilých námořníků, prostitutek a podobných nevítaných návštěvníků, uprostřed představení vtrhla se svými půllitry do divadelního sálu. Kultura to ale nikdy v Austrálii lehké neměla!

Já jsem větší část svého života, jak toho laického, jakož i posvátného jevištního, prožil v Británii, takže takovéto věci znám spíš jen z doslechu. Přece jen ale, když se u mne převalila šedesátka, už po nějaký čas jsem si pohrával v mysli s tím, že bych se snad měl vrátit na stará kolena domů, do Austrálie. V Anglii jsem, myslím, dokázal to, co jsem si kdysi předsevzal. Mít celkem úspěšnou hereckou kariéru. S kariérami v naší branži se to má různě. Jsou herci, či herečky, kteří považují za úspěch prostě to, že se uživí, že neumírají hlady a že mají střechu nad hlavou. A mohou být se svou kariérou navýsost spokojeni, když se jim tohle podaří. Já jsem ale měl od samého počátku poněkud vyšší cíle. Především, nešlo mi nikdy o holou existenci, tu jsem měl zajištěnou následkem toho, že se mi dostalo odkazu od mých předků, z rodiny Cunninghamů. Anglicky se tomu říká „old money“, doslova staré peníze, které se v rodině vyskytují už po nějaké ty generace. V mém případě bylo těch generací pět a já mohu být vděčný za to, že žádný z Cunninghamů, kteří mě předcházeli, ty staré peníze nijak nerozházel. Nejen to – přidal k nim něco každý z generací našeho rodu, který lze vystopovat až k mladému trestanci Thomasovi, který dokonce prožil pár let v trestaneckém táboře na ostrově Sarah nedaleko Strahanu, který je zapsán červeným písmem v historii tohoto národa. Takže když jsem se uprostřed padesátých let minulého století narodil a nějaké ty roky nato i dospěl, zjistil jsem, že jsem jediným dědicem velice slušného jmění – takového, jaké mi až do smrti zajistí finanční nezávislost. Pokud ovšem neudělám nějaké hlouposti. Protože jsem měl už od svých mladých let oči pevně upřené na hereckou kariéru, udělal jsem to, co podle mne bylo nejmoudřejší, šel jsem herectví studovat. K tomu došlo nedlouho poté, kdy moji rodiče, kteří mě jako jedináčka měli dost pozdě, oba zemřeli v poměrně mladém věku dřív, než dosáhli šedesátky – otec na mozkovou mrtvici, matka na rakovinu. Zděděné peníze už byly většinou investovány, a to hlavně do realit, což bývalo otcovou profesí, takže mi z toho plynul pravidelný příjem, přicházející z několika různých zdrojů – říkal jsem si, že otec dobře věděl, že by nebylo moudré mít vše v jednom pytli pro případ, že by se některý z nich vybarvil špatně. Což se ale na štěstí nestalo, aspoň ne až doposud.


9

Ale zpět k divadlu. Kdybych se byl v mládí trochu víc zabýval rodinnou historií, byl bych asi záhy přišel na to, že zde existuje pouto, které sahá hodně hluboko. Později jsem zjistil, že už zakladatel australské větve našeho rodu Thomas Cunningham, měl co dělat s divadlem, a to dokonce právě s tím prvním, které na tomto kontinentu vzniklo a přežilo do našich časů, s již zmíněným Theatre Royal. To divadlo totiž tehdy asi pětadvacetiletý a v té době ještě jako trestanec, Thomas pomáhal počátkem třicátých let předminulého století stavět. Můj předek se zřejmě jako vězeň musel chovat vzorně – tak usuzuji už z toho, že vůbec byl přidělen k takovéto práci, což jistě muselo být pro trestance jakési privilegium. Můj zeť Val dokonce objevil záznamy z té doby převedené do elektronické podoby, kde se jméno Thomase Cunninghama vyskytuje, a to vícekrát. Zdá se, že Thomas dokonce byl, asi pro dobré chování, propuštěn dřív, než když mu měl vypršet trest, o jehož původní délce se můžeme jen dohadovat. O tom se záznamy nedochovaly, dokonce ani o tom, za jaký zločin byl odsouzen soudem v Anglii k deportaci do kolonie na Van Diemen’s Land, což byl tehdejší název dnešní Tasmánie. Vzhledem k tomu, že byl poslán jako trestanec do australské kolonie, Thomasův přečin nemohl ale být příliš vážný – nejspíš nějaká drobná krádež – za větší přestupek proti zákonu už by mu soudce v Anglii byl pravděpodobně dal oprátku; soudy byly v té době velice přísné. Hezkých pár lidí se houpalo na šibenici jen proto, že měli hlad a ukradli někde třeba pecen chleba…

Ať už tomu bylo jakkoliv, Thomas Cunningham byl propuštěn na svobodu a po čase se oženil s herečkou jménem Gladys Butler, která hrála v hobartském divadle. Záznam o svatbě těchto dvou se Valovi také podařilo objevit. Z toho můžeme dále usoudit, že Thomas se po svém propuštění nadále pohyboval kolem divadla – nějak se přece setkat museli. Logicky si můžeme dále dedukovat, že pracoval zpočátku možná jako kulisák, tedy moderní mluvou řečeno, jevištní technik. Na víc by mu jeho trestanecká minulost asi nevydala. Nejspíš se ale musel brzy propracovat, snad na herce, což usuzuji z pozice člověka dobře znalého divadelních poměrů. Nějakým způsobem se totiž Thomas musel dostat do blízkosti herečky Gladys, která sice nebyla žádnou velikou hvězdou hobartského jeviště, která sem přišla jako členka souboru, sestávajícího se většinou z Irčanů, který si divadlo najalo hned v prvních dnech své činnosti. Ale přece jen to byla herečka Společnosti, která by si ho jako kulisáka asi stěží vůbec povšimla. Tak už to přece v divadle chodívá; vládne zde přísná hierarchie a mezi herci a těmi, kteří paradoxně se starají o to, že vůbec

Vojen Koreis

10

mohou na jevišti hrát, bývá hluboká propast. Ta je patrná i v našich časech – o dvě století před námi musela být spíš ještě mnohem větší. Takže se snad důvodně mohu domnívat, že Thomas Cunningham se musel v hobartském divadle propracovat, a to nejspíš na herce a asi dost rychle.

V každém případě se tito dva do sebe zamilovali a byli spolu oddáni v sobotu 19. října 1839, o čemž existuje dnes už digitalizovaný záznam v matrice. Po nějakém čase opustili manželé Cunninghamovi divadlo – těžko říci proč, možná, že jeho majitelé prostě najali jinou společnost a pro ně už tam nebylo místo. Thomas brzy nato zažádal o to, aby my byla státem přidělena půda, k čemuž došlo někdy počátkem 40. let. To býval v té době poměrně častý úkaz a nejedna zámožná australská rodina vděčí za svůj současný majetek tomu, že některému z předků, často i propuštěných trestanců, se dostalo v této době takového daru. A že s tím dokázali něco udělat. Pozemek, který mladí manželé (tehdy jim bylo kolem třiceti a měli už snad také své první dítě) dostali, se nacházel v Uxbridge, což je asi čtyřicet kilometrů západně od Hobartu.

Co přesně dělali moji předkové na své půdě, co mohli asi pěstovat, to jsem nikdy nezjistil. Nejspíš se to stejně měnilo, podle okolností a potřeb. V každém případě si vedli dobře. Rodina Cunninghamů se rozrostla o další potomky – ta větev, k níž patřím já, se časem přesunula do okolí Melbourne, kde zřejmě brzy začali spekulovat v oblasti realit. Můj otec už převzal realitní kancelář od mého dědečka, jehož otec byl sice právníkem, měl ale také prsty v této obchodní činnosti. O to jsem se nikdy příliš nezajímal, protože čekání v realitní kanceláři na zákazníky by mě nebavilo, tak bych si nebyl život představoval. Zaujalo mne divadlo. Otec hrával divadlo jako ochotník, hlavně v mládí, později už asi neměl k tomu dost času. Totéž dědeček, pokud vím. Matka také hrávala divadlo amatérsky, moji rodiče se díky tomu dokonce snad i poznali. Hrávala někdy i poté kdy se vdala za otce a říkala mi, že tohle se vždy vyskytovalo, a to nejen v rodině Cunninghamů, ale i na její straně rodiny.

Oba moji rodiče zemřeli, když mi bylo něco přes dvacet a jim necelých šedesát. Otec se mě ještě před svou smrtí (tehdy netušil, že si pro něho přijde tak brzy) pokoušel přesvědčit o tom, že bych měl jednou převzít rodinný podnik a téměř se mu to podařilo. Jednalo se spíš už o malé království, protože otec už před jistým časem začal udílet franšízy, které si vesměs vedly dobře. Záhy jsem přišel na to, že nemovitosti mě jednoduše nebaví. Nemám k tomu prostě buňky. Ne


11

nadarmo jsem svou první realitu v životě zakoupil až po své šedesátce, o tom ale jinde. Přičemž matka, která už byla tehdy těžce nemocná, mě chápala. Dokonce mi ještě dřív, než ona sama zemřela dokonce poradila, za kým mám jít, aby se co nejvýhodněji mohl prodat celý podnik, který měl už docela zvučné jméno, a to nejen v Melbourne a ve státě Victoria, ale už také v Sydney a zejména v oblasti Gold Coast ve státě Queensland. Bylo jí jasné, kudy asi povede má cesta a nijak mne od ní neodrazovala.

Matka zemřela, obchod se prodal, a to pro mne překvapivě rychle i dobře. Bylo mi dvaadvacet a neměl bych mít žádné existenční starosti až do konce života. Výnos z tohoto prodeje, spolu s penězi, které už v naší branži rodiny byly, je od té doby uložen v bankách (nejen jedné) a v různých cenných papírech, což by asi potěšilo Wildeovu lady Bracknellovou, kdybych se ucházel o její dceru. Což nikterak nehrozilo, dokonce ani v případech matek jiných dcer. Ne, že bych nebyl romanticky založený, ženy mám rád a romantiku celkem také unesu. Pokud jde ale o manželství, souhlasím s jinou postavou z pera Oscara Wildea, Algernonem Moncrieffem, jehož jsem si také zahrál a který má na to svůj názor:

„Velmi romantické je být zamilovaný. Ale na skutečné nabídce k sňatku nic romantického neshledávám. Vždyť hrozí to, že by mohla být přijata. A nezřídka snad i bývá. A rázem nám tu vyprchá to nádherné vzrušující napětí. Základem romantického vztahu je přece právě ta nejistota.“ Jinde potom stejný autor praví: Zamilovat se do sebe – to je románek na celý život.“

A nemohu také než souhlasit d Oscarem Wildem, když na ještě jiném místě píše:

„Manželství znamená vzájemně se oloupit o svobodu po oboustranné dohodě.“

Přesto vše, Wildeův Algernon se prudce zamiluje do Cecílie, a od té chvíle usiluje jen o to, aby se oni dva mohli vzít. Wilde moc dobře věděl, jak to v lidských životech chodí!

To já jsem si své svobody vážil! Poté, kdy jsem v Melbourne měl nějaké úspěchy, moje další kroky vedly rovnou ke zřízení zvanému NIDA, což je zkratkou pro National Institute of Dramatic Arts, zde v Austrálii daleko nejlepší škole pro budoucí herce (ale i jiné umělce zabývající se divadlem a filmem). NIDA se nachází v Sydney, takže jsem se musel do tohoto města přestěhovat.

Trochu jsem to uspěchal, takže napoprvé se mi nepodařilo udělat zkoušky, které jsou velmi přísné a při nichž se přijímá kolem 20

Vojen Koreis

12

nových studentů každoročně, z nichž ovšem ne všichni studium dokončí. V mých časech NIDA mívala obvykle tak kolem patnácti absolventů tříročních studií každým rokem. Byl jsem ale po původním nezdaru rozhodnut se nedat. Ten následující rok jsem se pohyboval v kruzích špičkových sydneyských profesionálních i poloprofesionálních společností a zároveň jsem chodil k několika slovutným odborníkům na hraní, pohyb, správnou dikci a tak podobně. Na rozdíl od mnohých svých vrstevníků a kolegů, jsem si mohl dovolit platit jejich často dost vysoké honoráře. Takto připraven, jsem tentokrát zkouškami prošel, což mi nejen dodalo sebevědomí, ale tak nějak definitivně určilo moji životní dráhu.

Ve třídě se mnou bylo celkem sedmnáct kolegů studentů a ukázal se to být silný ročník, podle mnohých kritiků dokonce snad nejsilnější, jaký do té doby škola měla od svých začátků v 50. letech. Jednomu z mých tehdejších spolužáků osud určil mít absolutně hvězdnou kariéru v Hollywoodu – nebudu ho ani jmenovat, protože ho všichni znáte! Dva či tři jiní to rovněž dotáhli daleko; Rufus Sullivan také přesídlil natrvalo do Ameriky a stal se známým hercem a zpěvákem na Broadwayi, kde se objevil v celé řadě muzikálů i divadelních her, hrál ale také v několika filmech. Jiný kolega Norton Rhodes se nestal známým jinak než u opravdových „fajnšmekrů“ a to díky tomu, že se po celou svou kariéru exklusivně věnoval divadlu, kde si získal náramné jméno a téměř by se dalo říci, že pohrdal televizí i filmem. Pravým jeho opakem se stala Chantal Delaney, jejíž jméno je známo skoro ve všech domácnostech v Austrálii, hlavně díky jejím rolím v několika populárních seriálech a také ve filmech, nejprve domácích australských, později také britských, a dokonce i pár hollywoodských. Kromě těchto „hvězdných“ spolužáků, jsem se po tři roky stýkal s víc než tuctem velmi solidních herců, i hrstkou mladých režisérů – všem z nás se dostalo komplexního tréninku v základech jevištní tvorby. O to se staral tým vynikajících odborníků, z nichž prakticky všichni měli za sebou úspěšné kariéry v tomto, snad nejriskantnějším a nejnestabilnějším ze všech možných povolání, jaká si velkolepí blázni, jimiž jsme všichni a bez výjimky byli, mohli vyvolit.

Největší dojem z pedagogů na mne udělal Jonathan Dell, už postarší herec a režisér, který se ve své jevištní kariéře soustředil zejména na Shakespearovské role, jichž je v repertoárech divadel stále hodně. Jsem naladěn na podobnou vlnu jako on, hned od té té chvíle, kdy jsem si ještě jako školák zahrál Claudia v Mnoho povyku


13

pro nic a také již zmíněného Merkucia – byl jsem prostě Shakespearem beznadějně okouzlen. Bylo mi přitom už tehdy jasné, že být dobrým ve hrách tohoto bezesporu největšího z klasiků, si vyžaduje jistý druh specializace. Dell, který strávil celé roky u Královské Shakespearovské společnosti ve Stratfordu, to věděl a věděl také, že jsem k tomu připraven. Pověděl jsem mu totiž když jsem byl ve druhém ročníku, o svých majetkových poměrech a o tom, že pro mne nemusí nikdy být herectví hlavním zdrojem příjmů, že mám dostatečné jmění k tomu, abych byl v tomto směru nezávislým. Reagoval tehdy na to takto:

„Brandone, asi si ani neuvědomuješ, jaká je tohle hudba pro moje uši! Takového žáka jsem si vždycky přál mít.“

„Co je na tom tak skvělého, Jone?“ (Přes veliký věkový rozdíl, náš učitel trval od počátku na tom, abychom ho oslovovali jeho zkráceným křestním jménem, jako Jon.)

„Víš, Brandone, měl jsem už několik žáků, kteří se chtěli Shakespearovi plně věnovat, aspoň to tvrdili a byli by na to měli i herecky, jenže nikdy to tak docela nevyšlo. Ono v tom hraní Shakespeara totiž není mnoho peněz. O tom i začínající herci celkem dobře vědí, často se ale cítí být nad tím, myslí si, že se s takovouto maličkostí nějak vypořádají, že jim vadit nebude, když budou mít hluboko do kapsy, že intimní vztah k našemu bardovi jim to všechno vynahradí a to, že mohou na jevišti deklamovat jeho verše jim prostě ke štěstí stačí. To je náramná romantická pohádka, hodná samotného Mistra, jenže v praxi se to ale má trochu jinak. Přijde čas, kdy se v životě takového nadšence nebo nadšenkyně objeví nějaký partner a … najednou jsou potřeba peníze! Přijde rodina, víc peněz! Přijde, nedej bože, rozvod, zase víc peněz! Přijde druhé manželství, chce to peníze, peníze, peníze! A najednou má náš Hamlet, naše Ofélie, nové dilema – musí se rozhodovat, jestli má vzít roli v nějakém tom nekonečném televizním seriálu, kterou jim nabízí agent, nebo jet na turné s nejnovější produkcí Za zvuků hudby? A Shakespearovský herec bývá znovu a znovu tím, kdo z tohoto klání odchází jako poražený. Zranění, která přitom utrpí, bývají vážná, přečasto i smrtelná. Jakmile herec od Shakespeara jednou odejde, návrat už pro něho bývá mnohem, mnohem těžší, tohle si, Brandone, zejména zapamatuj.“

„Tohle byl docela seriózní Shakespearovský monolog, cos tu přede mnou právě pronesl, Jone. Ale, asi máš pravdu. Určitě máš pravdu!“

Vojen Koreis

14

„To víš, že ji mám.“

A měl ji.

Pod vedením Dellovým jsem se pustil horlivě do studia Shakespearovských rolí. Ještě na škole, při školních představeních, jsem si zahrál části z Richarda III. a Coriolana, v posledním ročníku znovu Malvolia ve Večeru tříkrálovém a také Merkucia, který je mi jakoby osudem neustále přihráván. Jako Romea mne Dell ale neobsadil – už tehdy se mnou počítal spíš pro charakterní role. Naštěstí, těch je v hrách tohoto génia mnohem víc než těch romantických, o jaké bych byl stejně ani tak moc nestál. O jednu takovou jsem se nicméně pokoušel v civilním životě – začal jsem se ucházet o lásku již zmíněné Chantal Delaney, která ovšem byla, a to nejen podle mne, naprosto vynikající jako sladká a líbezná Julie. Vynikla ale také jako tvrdohlavá, umíněná Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Ne, nebyl jsem tak úplně bezúspěšný, i když daleko jsem se s Chantal nedostal, rozhodně ne tak daleko, kam se s Julií dostal (nejspíš) Romeo. Několikrát jsme měli rande; párkrát jsem měl dokonce blízko k tomu, abych Chantal dostal do postele, aspoň jsem si to myslel, nikdy to ale nevyšlo. Pochopil jsem posléze, že pro Chantal jsem jen příjemným (snad) odkloněním od toho, čím se její mysl především zabývala, a sice plánováním budoucí kariéry. V té jsem nemohl nijak figurovat, protože už tehdy nám oběma bylo celkem jasné, jakými směry se dáme. A také to, že ty směry se od sebe diametrálně liší. Ona si chtěla získat popularitu, k tomu směřovalo vše, co dělala. Čas strávený na prknech jeviště, která tolik lákala mne, byla pro Chantal jen mezidobím, jakýmsi intermezzem k tomu, kdy vstoupí do obývacích pokojů australské (a jak se mělo ukázat i jiné) veřejnosti, prostřednictvím oněch zářících obrazovek. Já jsem chtěl hrát Shakespeara, nejlépe tam, kde on sám před víc, než čtyřmi stoletími tvořil.

Větší štěstí jsem mimochodem měl s pár jinými studentkami, zejména s jednou věkově, i když ne studijně starší. Martině, která byla o dva ročníky za mnou, už bylo 27 let, když se dostala na školu a byla zkušená ve všech směrech; vlastně to byla ona, kdo dostal do postele mne.

Bylo mi pětadvacet, když jsem dokončil školu a musel jsem se rozhodovat, co dál. Můj otec, jako úspěšný agent s realitami, který ale podle mne by býval mohl uspět i v řadě jiných podnikání, mi jednou, poměrně nedlouho před svou smrtí, která přišla velice náhle, dal jednu radu, jíž se dodnes držím. Tehdy mi totiž řekl:


15

„Ať už budeš dělat ve svém životě cokoliv, nikdy nedělej to, co dělá většina těch ostatních kolem tebe!“

To mi připadalo moudré, a protože tato slova otec pronesl jen nedlouho předtím, než nás opustil, mělo to pro mne o to větší váhu. O něco později nato onemocněla matka neléčitelnou rakovinou plic a já jsem se ocitl na světě docela sám, když nepočítám několik vzdálenějších příbuzných, s nimiž jsem se stěží kdy setkal a kdybych je potkal na ulici, nejspíš bych je ani nepoznal. Všichni moji kolegové ze studií se zoufale snažili si nalézt nějaká místa u divadla, televize či filmu a jen pár z nich zpočátku mělo nějaké, byť jen dílčí úspěchy. Co tedy mám dělat, abych nebyl jako oni?

Odletěl jsem do Anglie. Jon Dell mi dal doporučení k několika londýnským agentům, jednoho z nich jsem si vybral. Dostal jsem se přes něho k pár rolím, za moc to ale nestálo. Přešel jsem k jiném agentovi, ten mi těch rolí začal shánět víc. Dell se objevil asi za rok a půl v Londýně, zavolal mi, přišel kolem poledne do mého bedsitteru v Caroline Place, Bayswater. Pověděl jsem mu o tom, co všechno jsem v tom uplynulém čase dělal. Řekl mi tehdy:

„Nemá smysl zbytečně ztrácet čas. Průpravu jsi měl dobrou, teď je na čase jít tam, kam podle mne patříš.“

„A to je kde?“

„Zajedeme spolu do Stratfordu.“

„Ty myslíš, že mám na Royal Shakespeare?“

„Podám ti to takhle: RS si nemůže dovolit tě nemít.“

„Jak to ale poznají?“

„Už jsem jim o tom řekl. Pojedeme se spolu představit. Dnes večer hraješ, hádám?

„Ano. Alastaira Carsona ve Stoppardově Noci a dnu.“

„V pondělí asi nehrajete, či ano?“

„Ne, v pondělí mám volno.“

„Zkusím to zařídit na pondělí. Pamatuješ si ještě Dva šlechtice z Verony? Hrál jsi Valentina, pokud si vzpomínám.“

„Ano.“

„Tak si tu roli znovu projeď. Druhé jednání, čtvrtá scéna, Proteus a Valentine. Já ti budu přihrávat Protea. Ještě bychom měli mít něco jiného. Bouře, druhé jednání, první scéna, Sebastian a Antonio. Ty dáš Antonia, já Sebastiana. Jasné? Kdyby ještě něco chtěli, tak jim nabídneš nějaký monolog, to už si vybereš sám. Rozumíš mi?“

Vojen Koreis

16

„Rozumím. Nejspíš bych dělal Merkuciův monolog. Budu počítat s pondělkem a ty dialogy si projedu.“

„Ještě ti zavolám, abych potvrdil to pondělí. Jak se tam nejsnáze dopravíme?“

„Mým autem.“

V pondělí jsme jeli mým Austinem do Stratfordu nad Avonem. Všechno dopadlo dobře, Dellovo slovo tam zřejmě mělo váhu. Samozřejmě, že mi nic neřekli rovnou, asi za měsíc se ale se mnou znovu spojili a nabídli mi smlouvu, nejprve na zkoušku a po čase už plnou. A tak jsem hrál a hrál a hrál – po nějakých třicet pět let jsem neměl o role nouzi. Nejprve ve Stratfordu, později i jinde, nejčastěji v Londýně. Old Vic, Globe, Barbican, Garrick, Palace, Piccadilly, Wyndham’s, Royal Court, Sadler’s Wells, Regent’s aréna, atd. – není v tom místě nad Temží, kde se nachází proslulý West End, mnoho zavedených divadel, kde bych se byl aspoň jednou neobjevil. Buď s RS Company, nebo jako host u jiných společností. Kromě Shakespeara, hrál jsem také ve hrách předních dramatiků, Moliéra, Jonsona, Gogola, Ibsena, Čechova, O’Neilla, Shawa, Wildea, Brechta, Millera, Ionesca, Pintera, Cowarda, Simona, Stopparda, a jiných.

Nemám ale v úmyslu tu popisovat a detailně se zabývat mou hereckou kariérou, kterou bych nenazval hvězdnou, určitě ale nanejvýš solidní. Jde mi hlavně o to, zabývat se těmi pozdními léty, poté, kdy jsem se na stará kolena vrátil do Austrálie. Nejprve se ale musím zastavit u jisté události, k níž došlo počátkem devadesátých let století, a která se o mnoho později ukázala být klíčovou v tom směru, že zapříčinila můj návrat do Austrálie, a to ve zralém věku šedesáti dvou let.

****


17

2. DOMINIK

Můj táta Svatopluk Klimt byl po celý život tulákem. Máma o něm říkala, že si vzal to svoje pouzdro s hornou a šel. Kam, to mu bylo vždycky celkem jedno, hlavně když tam mohl hrát, když to bylo na úrovni, a když mu za to někdo zaplatil. Po svém otci to své tuláctví ale nezdědil – děda Sebastián naopak prožil skoro celý svůj život v jednom místě, i když byl také hudebníkem. Zpočátku to přitom vypadalo, že by se také mohl toulat, tak jak to ostatně dělaly celé generace českých muzikantů a po celá staletí. Děda Sebastián Klimt vystudoval pražskou konzervatoř v dobách, kdy tam působil Antonín Dvořák. Jistě se s ním musel potkat a asi nejedenkrát, protože v jistý čas měl kompozici jako jeden z předmětů. Moc rád ale o tom nevyprávěl; nejspíš ho slavný skladatel moc nechválil. Zdá se, že se spíš soustředil na hraní a kompozicí se dál nezabýval. Nepodařilo se mi nikdy zjistit, jaký nástroj byl hlavním předmětem jeho studií – byl totiž schopen hrát na celou řadu. Včetně varhan, které ho později hlavně živily, když se stal regenschorim ve farním kostele v městečku nedaleko Prahy, které k ní dnes už náleží. Zde potom hrál, řídil pěvecký sbor a učil hrát téměř na cokoliv, na co se hrát dalo, od houslí, přes trumpetu, trombón, klarinet, flétnu, až po obligátní klavír. Většinou učil děti, míval ale i starší žáky a pomohl také několika schopným mladým muzikantům dostat se na konzervatoř. Otec rád vzpomínal na to, jak děda od varhan dirigoval populární vánoční mši Jana Jakuba Ryby, kterou každoročně nastudoval se svým sborem a místními hudebníky, také ale i s pozvanými sólisty. Lásku k tomuto malému českému hudebnímu klenotu jsem po obou generacích svých předků také podědil.

Děda Sebastián se stal varhaníkem a regenschorim celkem náhodou. Tak to na oko vypadalo, a tak si to asi myslel on sám; já ale

Vojen Koreis

18

dnes vím, že žádné náhody neexistují. Měl už sjednané místo, hned jakmile opustil konzervatoř, a sice jako trumpetista v carském orchestru v Petrohradě. Takže trubka asi původně musela být jeho hlavním nástrojem. Nicméně, byl to úplně jiný nástroj, který rozhodl o tom, kudy se povede jeho hudební kariéra. Jinými slovy by se také dalo říci, že za to mohlo jeho mocné libido. To se projevilo už ve velice mladém věku, což bývá u libid očividně celkem pravidlem. Ještě když byl na konzervatoři, namluvil si totiž dívku Beátu, dceru jednoho ze svých profesorů. S tím namlouváním se to zřejmě mělo tak, že se Sebastián činil spíš něčím jiným než pouhým mluvícím ústrojím, protože Beáta záhy nato otěhotněla. Profesor Kořínek, který byl mimo jiné také vášnivým myslivcem, si na něho přišel s nabitou brokovnicí. Kromě hrozby zbraní, měl ale ještě v záloze mírnější řešení. Doporučení k přijetí na místo varhaníka a ředitele kůru ve farním kostele v městečku nedaleko Prahy. To ovšem bylo podmíněno tím, že Sebastián si Beátu co nejrychleji odvede k oltáři.

Sebastián zvolil schůdnější cestu vedoucí k oltáři, jak by to asi učinila většina rozumných lidí, stal se tudíž varhaníkem a regenschorim. Kromě hraní na varhany učil děti hrát na různé nástroje jichž, jak už víme, ovládal celou řadu. Ten nástroj, který mu toto místo zajistil, přitom nenechal zahálet. Postupem příštích asi dvaceti let, zplodil celkem šestnáct dětí, jimž všem dal česká, slovanská, často vlastenecká, jména. Tak přišli na svět Zdislav, Záviš, Milada, Svatopluk, Slavomír, Doubravka, Slavěna, Ctibor, Světlana, Přemysl, Otakar, Šárka, Mahulena, Rostislav, Matylda a Danica. Jak to zvládla babička Beáta, kterou jsem ještě stačil poznat jako asi osmdesátiletou droboučkou stařenku, to nechápu. Ne všechny děti, které porodila, přežily – pár z nich, Slavěna a Ctibor, zemřeli už v kojeneckém věku, hned tři stěží dorostlí mladí muži, Slavomír, Zdislav a Záviš, padli v první světové válce na různých bojištích. Další, Otakar, také hudebník a dirigent jako jeho otec, zemřel o několik let po válce, rovněž ale na následky válečného zranění.

Počátek První světové války zastihl mého otce Svatopluka Klimta ještě ve školních lavicích. Bylo mu tehdy necelých sedmnáct let a studoval, stejně jako jeho otec, na pražské konzervatoři. Na rozdíl od dědečka, který byl všestranným hudebníkem, můj táta se soustředil na jeden hlavní nástroj, jímž byl lesní roh, zvaný také francouzská horna, česky většinou prostě horna. Dostudovat se mu ale na první pokus nezdařilo, protože mu přišlo, stejně tak jako řadě jeho vrstevníků, povolání na vojnu. Svatopluk měl to štěstí, že se dostal k


19

později tolik proslulému 91. pluku, toho času umístěnému v Českých Budějovicích. O tuto proslulost se zasloužil Jaroslav Hašek se svým románem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jak se později potvrdilo, některé z postav knihy si Hašek tak úplně nevymyslel. Vojenští pánové obratem poslali do kurzu pro budoucí důstojníky. K pluku se vrátil už jako kadet Klimt a jedním z důstojníků pod nimiž sloužil, byl i nadporučík Lukáš, který se v knize o Švejkovi vyskytuje velice prominentně. S ním zažil Svatopluk příhodu, o které rád vyprávěl.

Bylo na mladém kadetovi, aby všem důstojníkům oznámil, že zemřel císař František Josef První. Když došel do nadporučíkova stanu, našel ho spícího na polním lůžku. Postavil se do pozoru a podal své hlášení, přesně podle předpisu. Lukáš nereagoval. Kadet opakoval svoje hlášení o císařově smrti. Lukáš jen mávl rukou a řekl, „Dobře, můžete jít.“ Teprve po chvíli mu došlo, co vlastně řekl, postavil se také do pozoru a nechal si hlášení zopakovat po třetí!

Otec Svatopluk válku přežil jako důstojnický kadet, později už plnokrevný důstojník, poručík, povětšinou v balkánských zemích Propuštěn do zálohy byl jako kapitán. Po skončení války se vrátil ke studiím hry na lesní roh, kterýžto nástroj ovládal obdivuhodně. Horna je mezi muzikanty nechvalně známa jako nástroj, na němž nejčastěji dochází k události odborně zvané kiks, tedy pro hráče nanejvýš zahanbujícímu selhání. Protože zvuk horny je v rámci orchestru téměř vždycky značně výrazný, bývá takový kiks hodně slyšet. Nedá se totiž dost dobře zastřít. Když to trochu ujede některému z houslistů, často si toho, kromě těch zasvěcených, skoro nikdo ani nevšimne, zato když to kiksne hornistovi, je to slyšet asi tak, jako kdyby se na ulici přímo před vámi srazila čelně dvě auta. Nejhorší na tom je, že se to stává každému hráči, žádný tomu neunikne, ty horší hráče ovšem to postihne častěji než ty lepší. Otec prý měl během své kariéry jen minimální počet kiksů; už proto si ho dirigenti předních orchestrů tolik vážili.

Zatímco po válce Svatopluk teprve dokončoval studium na konzervatoři, kde byl jednou z opor jejího orchestru, už si ho všímali dirigenti předních českých orchestrů. Jako jedenadvacetiletý čerstvě vystudovaný hornista, hned dostal místo v orchestru Národního divadla, kde zůstal skoro čtyři roky. Asi na dva roky potom přešel do orchestru Vídeňské státní opery. Odtud si ho vytáhl dirigent Vídeňské filharmonie Felix von Weingartner, pod jehož taktovkou, i tou jiných hostujících slavných dirigentů doby, hrál skoro deset let. Koncertních skladeb pro lesní roh není zdaleka tolik jako pro některé jiné nástroje,

Vojen Koreis

20

například housle, klavír či klarinet. Přesto takoví skvělí skladatelé, jakými byli Vivaldi, Haydn, Mozart, Beethoven, Cherubini či Weber a jiní, mají skladby pro lesní roh, a když byla některá z nich na pořadu koncertu v některém z evropských měst, často si jako sólistu pozvali prvního hornistu Vídeňské filharmonie Svatopluka Klimta. Otec podle mé matky nejraději hrával Mozartovy skladby, nepohrdl ale ani těmi od jiných skladatelů, dokonce i některých z těch moderních. Následkem toho v polovině třicátých let už nebylo mnoho větších evropských měst, která by byl táta nenavštívil, buď jako hráč v orchestru vídeňských filharmoniků nebo jako sólista.

Pokud jde o mého otce a jeho hudební kariéru, závisím hlavně na tom, co mi o něm řekla matka, protože po mém narození byl naživu jen velice krátký čas, a to jsem byl tak malý, že si z toho nic nepamatuji. Prý tvrdíval, že na tu jeho zamilovanou hornu se nedá nikdy hrát tak vysoko jak to dokáže hráč na trubku, ani tak hluboko jako hrají trombóny, také ne s takovou rychlostí, jak to jde zahrát na flétnu nebo na hoboj. Lesní roh podle něho nejlépe zní v tom středním registru, to je, kdy z něho dostanete onen majestátní zvuk, který je naprosto nenapodobitelný.

Když v roce 1937 byl proslulý italský dirigent Arturo Toscanini jmenován ředitelem filharmonického orchestru v New Yorku, povolal si tam mého otce, kterého dobře znal z dob svého hostování ve Vídni. Špičkoví dirigenti tohle rádi dělají, pokud to jde – když začínají nové angažmá, odlákají odněkud nejlepšího hornistu, protože vědí, že dobrý, a hlavně spolehlivý hráč na lesní roh, je duší celého orchestru, takže stojí za tu trochu pytlačení. Toscaninimu podle všeho ale nedalo moc práce otce přemluvit k tomu, aby odplul zaoceánským parníkem do New Yorku. Tátovi ta jeho americká anabáze sice rozbila jeho první manželství, které uzavřel koncem 20. let s Josefínou, dcerou jednoho z českých houslistů, který také hrál ve Vídni, volání dálek ale bylo silnější než manželské pouto. Dcera Lydie, moje poloviční sestra, která z tohoto manželství vzešla, vyrostla potom s matkou v Praze a stala se lékařkou. Občas se potkáme a spolu se napijeme.

Vlastenectví, které se velmi silně projevovalo už u dědečka, se v otci také probudilo, poté kdy Němci zabrali jeho vlast. V Americe byl jen necelé tři roky, když se dozvěděl, že československá armáda v zahraničí, která se vytvořila ve Francii, se přepravila do Anglie, kde měla mít od roku 1940 trvalou základnu. Svatopluk Klimt odplul do Londýna, přihlásil se k armádě, byl okamžitě přijat, a v hodnosti kapitána, kterou získal v předchozí válce, byl umístěn v táboře čs.


21

jednotek, který se nacházel toho času v Morton Morelu v anglických Midlands. Po pár letech strávených v Anglii a při různých misích, zejména v severní Africe, se v Londýně seznámil s mou budoucí matkou Ludmilou, vdovou po českém pilotovi, který zahynul v sestřeleném letadle při proslulé pro Němce neúspěšné bitvě o Británii ve 40. roce. Ludmila bývala předtím, než se vdala, herečkou v několika pražských divadlech. Do Anglie se svým prvním manželem se dostali přes Polsko a Francii. Po jeho smrti žila asi dva roky v Londýně, kde se potkala se Svatoplukem u jedněch společných známých, o Vánocích roku 1942. Asi za půl roku nato byli tito dva oddáni českým kaplanem, který sloužil u armády.

Po skončení války se, nyní již major v záloze, Svatopluk Klimt s manželkou Ludmilou odebrali nakrátko do Prahy, kde mého otce brzy nato stihla zpráva, že se o něho zajímá orchestr BBC. Dohodl se s ním a oba moji rodiče znovu přesídlilo do Londýna počátkem roku 1946. Tam jsem se jim také o pár let později narodil.

Moje matka neměla v manželství štěstí. Její první muž zemřel při obraně Londýna a ten druhý v šatně londýnského Albert Hall, těsně po koncertu, známém jako BBC Proms. Promenádní koncerty se konají už od roku 1895, původně byly pořádány v Královnině síni v Langham Place. Ta vzala za své při bombardování Londýna, a tak byly tyto koncerty přeloženy do síně Albert Hall, naproti jižní části Hyde Parku, kde se konají dodnes. Tam v roce 1949 po jednom z promenádních koncertů, hornistu Svatopluka Klimta postihla náhlá srdeční nevolnost a on zemřel v šatně, kde ho narychlo přivolaný lékař už nedokázal oživit. Bylo mu pouhých 51 let.

Silně vystresovanou matku, která v Londýně ztratila dva muže, nenapadlo nic lepšího, než se s malým mnou vrátit do tehdejšího Československa. Marně jí to mnozí z londýnských přátel rozmlouvali – v zemi v té době už asi rok vládla komunistická strana a lidé odtamtud do Anglie utíkali v houfech, a to i ti, kteří se těsně po válce vrátili domů. Když si matka konečně uvědomila, jakou chybu učinila, už bylo pozdě a napravit se to nedalo. Hranice už byly neprodyšně uzavřené a zajištěné ostnatými dráty. Mně proto bylo osudem dáno vyrůstat v této zemi, kterou oba Ludmilini manželé statečně bránili před Adolfem Hitlerem. Nyní byla znovu ujařmena, tentokrát sovětským Ruskem a Josefem Vissarionovičem Stalinem.

Vojen Koreis

22

3. ROMANA

Tuláctví jsem přišla na chuť poměrně brzy. Do Austrálie jsem se poprvé podívala, když mi bylo asi jedenadvacet. Skončila jsem nedlouho předtím uměleckou průmyslovku a nevěděla jsem v tu chvíli ještě, co budu dělat. Nabízelo se mi sice pár menších kšeftů, spíš jen kšeftíků, nic moc lákavého to ale nebylo. Přišel za mnou Vojta Musil, s nímž jsem v té době chodila.

„Co bys říkala tomu, kdybychom si odskočili na nějaký čas z té věčné Prahy?“

„A kam bys chtěl jet? Do Brna?“

„No, trochu dál.“

„Tak do Vídně? Nebo na Slovensko?“

„Přidej.“

„Do Bangkoku?“

„Ještě o trochu dál. Měl jsem spíš na mysli…“

„Austrálii? Tak to bych brala! Copak si to ale můžeme dovolit?“

„Kolik bys mohla vytáhnout z vašich?“

„Nevím. Měli teď pár docela dobrých kšeftů, pokud vím. Tak třicet, čtyřicet tisíc? To by ale asi nestačilo.“


23

„No, Tak je pumpni ještě tak o dvacet víc a mohlo by nás to tam dostat. Když já z našich vyškemrám aspoň také tolik, tak budeme mít na letenky, nějaké ty noci v hostelu a na trochu cestování. Táta tam má hodně známých, hlavně kolem Melbourne, ti by nás snad ubytovali, museli bychom je ale trochu střídat.“

„Na jak dlouho bys myslel?“

„Tak na dva měsíce. Chceš to zkusit?“

„Já se jich zeptám.“

Není to tak špatný nápad, řekla jsem si, konečně proč ne? Nejdál jsem byla s našima asi na týden v Egyptě, to jsme ale zůstávali po většinu času v jednom rezortu u moře a žádné velké památky, které bych byla ráda viděla, se mi poznat nepoštěstilo. Táta s mámou s tou mou Austrálií sice moc nadšeni nebyli, vedli si ale v té době dost dobře se svými kostýmovými jevištními, a občasně i filmovými návrhy. Uvolili se proto, že na letenky a na nějaké ty výdaje mi peníze dají, jen prý nesmím moc utrácet. Vojta na tom byl podobně, i jemu hradili všechno rodiče. Když se naši dozvěděli, že Vojta od nich dostane šedesát tisíc, tak se nechtěli nechat zahanbit a dali mi také tolik. Ti Vojtovi rodiče jsou na tom o trochu lépe než ti moji, oba jsou doktoři medicíny, otec je dost prominentní chirurg, matka odbornice na výživu. Takže mají, na rozdíl od mých rodičů, tu jistotu, že jim na jejich konto přibude každý měsíc ta stejná suma peněz. Vojta se chystal na to, že se časem ocitne ve stejné kategorii, byl ve třetím ročníku medicíny, a na tu už měla zálusk také jeho mladší sestra Martina.

Letěli jsme tehdy do Sydney, kde jsme měli předem zajednané ubytování v hostelu. Od známého jakéhosi známého Vojtova otce jsme koupili napůl za tisíc dolarů auto s tím, že je zase prodáme dál, než poletíme zpátky. Byl to starý Holden, ty byly v Austrálii tehdy nejběžnější, dnes už je snad ani nevyrábějí. Že prý to každý mechanik dovede opravit. To neznělo příliš povzbudivě. Auto sytě červené barvy ale kupodivu jezdilo, po celý čas nám nedělalo žádné větší problémy, i když ráno, když bylo chladno – byli jsme tu uprostřed zimy, která je tu ale spíš jako naše nepříliš vyvedené evropské léto – se mu někdy nechtělo moc nastartovat. Vždycky se ale nechalo přemluvit. Byla bych byla docela ráda jela potom víc na sever, kde je prý tepleji, jenže Vojta o tom nechtěl nic slyšet. Měl adresy na nějaké známé v Port Kembla, což je asi sto kilometrů na jih od Sydney. U nich jsme pobyli pár dní a ti nás zase doporučili jiným Čechům v místě zvaném Nowra, ještě o něco dál na jih. Odtamtud do Canberry už je to jen asi 150 km,

Vojen Koreis

24

to prý naše auto zvládne. Tam má ordinaci jeden žák Vojtova otce, na něhož mu tentýž dal předem adresu. Vojtově otcův žák nadšený námi viditelně nebyl, právě se totiž rozváděl se svou australskou manželkou, takže jsme se rychle odporoučeli směrem k australským alpám, kde dokonce jsme zastihli sníh. Na ten jsme moc dobře vybaveni nebyli, v horském rezortu navíc byl právě vrchol zimní sezóny a všude bylo neuvěřitelně draho. Sice tam bylo moc hezky, dovolit si tam zůstat jsme ale nemohli. Ani na jedinou noc. Navíc tam našemu autu klouzaly už značně ojeté pneumatiky (nová sada by nás byla stála asi tolik, jako to auto), což párkrát vedlo až ke kritickým situacím. Oddechla jsem si, když jsme konečně sjeli s hor tam, kde žádný sníh už neležel. Noc jsme nakonec strávili v malém motelu už dole pod horami, poměrně nedaleko moře, kde už bylo podstatně tepleji.

Po té zkušenosti s australskými horami, jsme se nadále už drželi při pobřeží, kde bylo celkem teplo. Přece jen, kopců máme doma dost, spíš nám ale chybí to moře. S počasím se to má tak, že je tu skoro stejná teplota jako v Evropě, pokud tam u nás není právě horké léto. Na koupání v moři to tu ale moc nebylo, i když jsme se na několika místech brouzdali po kolena ve vodě. Ono se totiž v této zemi stejně moc nedoporučuje se od pláže příliš vzdalovat, protože mořské proudy prý mohou být velice zrádné. Kdysi, někdy v šedesátých letech, dokonce zřejmě kamsi odnesly hlavu státu, ministerského předsedu Holta, který se rád v moři potápěl. Prostě zmizel, přičemž nikdy se nic nenašlo, co by jeho osud mohlo potvrdit. Neplaval tam, kde by byly pobřežní hlídky, což se nedoporučuje ani rodilým Australanům, zejména potom ne suchozemcům, jakými jsme byli my.

V Melbourne, kam jsme dorazili takto pomalu podél pobřeží, měl Vojta adresy asi na čtyři rodiny, které se vyskytovaly přímo ve městě i v jeho okolí. Nikde jsme se nezdrželi příliš dlouho, jsouce si vědomi dobře onoho přísloví, že „ryba a host třetí den smrdí“. Třetího dne jsme se vždy odporoučeli, i když nás hostitelé vybízeli k tomu, abychom se ještě zdrželi. V tom měl Vojta pevné zásady. Byla bych ale ocenila, kdyby ty se vztahovaly i na to, s kým tu cestu po australském kontinentu provádí a kdyby ke mně byl projevil větší loajalitu. Při naší poslední návštěvě, po níž jsme měli původně v plánu přemístit se na zbývající dva týdny našeho australského dobrodružství na Tasmánii, se můj přítel zakoukal do dcery českého majitele vinic, která tam byla také na návštěvě. Mne sice zvala na návštěvu k nim kdesi na Morningtonském poloostrově také, mně ale bylo hned jasné,


25

kolik uhodilo. Poté, kdy se Vojta se mnou aspoň dvacetkrát vyspal, už jsem ho přestala bavit. Co jsem měla ale dělat? Zpáteční letenky jsme měli zafixované ze Sydney přes Singapore do Prahy, čas odletu se měnit nedal, jak jsem si zjistila. Rozhodla jsem se, že odletím z Melbourne do Sydney, a tam, že se uvidí. Zavolala jsem mámě, že potřebuji peníze, aby mi nějaké poslala. Matka mi poslala několik set dolarů obratem, ani se moc neptala, co se děje. Tak nějak to myslím vytušila. Vojtovi jsem žádnou scénu nedělala, tohle v mém stylu není. Prostě jsem si od něho vzala zpáteční letenku, řekla mu sbohem a autobusem jsem odjela na letiště. Byla bych sice mohla zkusit jet stopem, nechtěla jsem ale riskovat, že by se mě nějaký řidič náklaďáku pokusil znásilnit.

V Sydney jsem si našla ubytování ve stejném levném hostelu pro baťůžkáře, v němž jsme přebývali hned po příletu. Každý den, až do odletu jsem chodila na nedalekou proslulou pláž Bondi Beach, živila jsem se hamburgery, večer jsem chodila brzy spát a docela jsem to dobře přestála. Aspoň jsem se víc pocvičila v angličtině, což předtím s těmi všemi australskými Čechy kolem nás tak nějak nešlo.

Na letišti jsem byla mnohem dřív, než bylo nutné, to abych stála v řadě jako jedna z prvních, když se zajišťovaly místenky. Slečně, která mě vybavovala, jsem pošeptala, aby mi dala místo u okna a aby za žádnou cenu nenechala vedle mne sedět Vojtěcha Musila, kterého také má na seznamu cestujících, což ona rychle pochopila. Asi se již s podobnými žádostmi setkala – můj případ nejspíš nebude tak docela unikátní. Ani nevím, kde potom Vojta seděl, blízko mne to ale nebylo. V Singapore jsem musela celou akci zopakovat, když jsme přecházeli na letadlo do Prahy, ale ani tentokrát jsem neměla potíže. Mladá Asiatka u přepážky také měla pro mne porozumění. Vojtu v zadní části letadla jsem krátce zahlédla jen když jsem šla na toaletu, bavil se ale s nějakou jinou baťůžkářkou, takže jsem kolem něho proklouzla, aniž by si mne všiml. Můj milostný život se pro tuto chvíli skončil. Tuláctví se mi ale zalíbilo.

Čekala jsem, jestli za mnou Vojta v Praze přijde. Nepřišel. Poslal mi ale po někom šest set australských dolarů, tedy ekvivalent v korunách, můj poloviční podíl na autě, které se mu opravdu podařilo výhodně prodat. Celkem se tomu moc nedivím, to auto vůbec špatné nebylo, na rozdíl od mého spolucestujícího. Ten, jak jsem po čase zjistila, lékařská studia nedokončil, neboť byl z fakulty vyloučen. Zapletl se do jakési aféry s drogami, což mě nijak nepřekvapilo. Když jsme letěli do Austrálie, nic si s sebou nevezl, protože měl strach z přísných celních úřadů. Oprávněně, protože ty

Vojen Koreis

26

přísné opravdu byly, s cvičenými psy a velmi podrobnou prohlídkou zavazadel i oblečení. Hned jak jsme se ocitli v hostelu, už se ale začal shánět po marihuaně. A samozřejmě, brzy nějakou sehnal. Kromě té, a to už hádám, také i jiné věci. Moc mě ale potom do nich nenutil. Myslím, že toho chtěl mít co nejvíc sám pro sebe…

To, jak jsem se zklamala ve Vojtovi, mě zase tak moc nerozhodilo. Něco mi od počátku naší známosti říkalo, že tento člověk pro mne není. Občas mívám taková vnuknutí, jen bych se měla naučit lépe naslouchat tomu svému vnitřnímu hlasu. Jenže, tak zle to přece jen nedopadlo. Prožila jsem asi šest týdnů bezstarostného života, proloženého častým celkem uspokojivým, i když ne skvělým, sexem. Na ten jsem si musela počkat asi další rok, kdy jsem poznala Norberta. To už jsem měla za sebou několik projektů jevištních návrhů a začínala jsem počítat s tím, že by mne to mohlo v budoucnu živit.

Norbert Korbelář režíroval tehdy v jednom pražském divadle muzikál Pýcha a předsudek, podle románu Jane Austenové, z doby počátkem 19. století. Původní návrhář, kterého tam měli, náhle těžce onemocněl a musel z produkce odstoupit. Mne divadlu doporučil jeden z mých bývalých učitelů, který tam někdy také dělal návrhy, který ale tentokráte neměl čas k tomu tento projekt převzít. S Norbertem jsem byla ve styku od počátku a netrvalo dlouho, kdy mezi námi přeskočila jiskra. Začalo to při pracovních poradách, které jsme spolu měli, brzy mi ale začalo připadat, že Norbert si tyto porady začíná vyžadovat častěji, než bylo nutné. Proti tomu jsem neměla námitky, ani když mě pozval na večeři. Která se skončila v jeho garsoniéře, kterou má na Smíchově, hned kousek za Jiráskovým mostem. Ještě dřív, než měl muzikál premiéru, už jsem tam s ním bydlela. Maminka měla, celkem pochopitelně, nějaké námitky, nebo snad spíš připomínky – sama ovšem nebyla o moc lepší, protože jak jsem zjistila, byla to ona, kdo si do svého bytečku na Vysočanech kdysi přivedl tátu. Na rozdíl od ní, mně se ale povedlo uchránit se před tím, abych se dostala do jiného stavu. Pár dalších inscenací jsme už dělali s Norbertem dohromady, a brzy si už pražská divadelní komunita zvykla na to, že my dva tvoříme tým. Nejen jako partneři umělečtí, ale také jako partneři v životě.

Tak tomu bylo asi po čtyři roky, nicméně potom se nám to začalo trochu kazit. Všimla jsem si, že je Norbert poněkud náladový, což se prohlubovalo, když neměl po několik měsíců do čeho píchnout. Měla jsem na štěstí nějaké jiné zakázky, takže jsem nás oba mohla uživit,


27

mému partnerovi se tohle ale nelíbilo. Byl vždycky uvyklý tomu, udávat tón. Celkem jsem ho chápala, a v uměleckém životě jsem se už dovedla natolik orientovat, že jsem věděla o tom, jak vše probíhá v cyklech, větších i menších. Jednou jsi nahoře, jindy dole, jak se říká. Jenže, Norbert už byl dole trochu příliš dlouho, aspoň podle svého mínění. Začal proto dost pít a flámovat, na což jsem já nikdy moc nebyla. Potom několikrát za sebou zůstal na noc někde jinde a objevil se až druhý den. To už jsem tušila, že asi má Norbert nějakou jinou ženu. Toto podezření se mi potvrzovalo i tím, že v posteli přestával být takovým přeborníkem, jakým býval dřív. Ono přece jen to libido se nedá natahovat do nekonečna, někdy musí začít ta jeho elastičnost být poněkud zpuchřelá. Přichází to jednak s věkem a také s tím, jak stárne partnerství. Mezi námi dvěma je věkový rozdíl asi deseti let, říkala jsem si, je mu šestatřicet, to už není žádný rozpuk mládí a k tomu se přidává ta nejistota, co bude dál. Na divadelní scéně se objevilo několik nových, mladších talentů, s nimiž bude muset můj partner soupeřit.

Jednoho dne mne Norbert náhle postavil před hotovou věc. Odjíždí do Kanady a asi tam zůstane nadobro. Neřekl mi přímo, jak se věci mají, to jsem si musela zjistit až sama, od našich společných známých a kolegů. Jistá nejméně čtyřicetiletá rozvedená Kanaďanka českého původu, která po rodičích zdědila hodně peněz, a ještě víc vysoudila z bývalého manžela, přijela do Prahy a s jasným úmyslem, najít si nějakého muže, který by byl trochu na úrovni. Norbert se podle ní kvalifikoval. Jako režisér by na její jistě trochu snobskou vancouverskou společnost mohl náležitě zapůsobit a to, že je spíš režisérem bývalým, by asi tak moc nevadilo. Konečně, mohl by se třeba i nějak uchytit v novém působišti. Což se mu, jak jsem později zjistila, i do jisté míry povedlo, když se mu podařilo za čas natočit nějaký film. Jak úspěšný ten byl, to nevím, a ani mě to po pravdě už tak moc nezajímalo. Oscara to nevyhrálo. Prázdnotu ve svém životě jsem zaplnila malováním, většinou akvarelů a s australskými náměty. Ta země mě přitahuje; jednou bych tam chtěla strávit delší čas a malovat.

Trvalo mi asi rok a pár krátkých známostí, než jsem se vzpamatovala z tohoto zklamání. Na štěstí, o práci jsem neměla nouzi, dokonce jsem musela některé nabídky odříkat, nebyla bych prostě měla na ně dost času. Jedna známá mě dovedla ke kroužku spiritistů, který se scházel pravidelně už po hezkou řádku let.

Tehdy jsem přišla na to, že mám jakési psychické schopnosti které, jak mi radili lidé, kteří s tím měli zkušenosti, bych měla trochu

Vojen Koreis

28

víc rozvíjet. Jiní mi naopak radili, abych se od toho držela co nejdál. Byla bych třeba naslouchala těm, druhým, nebýt toho, že na obzoru se mi už jevil nový vztah. Při spiritistické seanci v Dejvicích jsem totiž potkala Bohdana Maláta.

Bohdan byl v posledním ročníku umělecké průmyslovky, když já jsem šla do prvního. Vědělo se o něm, že má výtvarný talent. Takže, jak už tomu bývá, já jsem si ho dobře všimla, on mne vůbec ne; tehdy jsem pro něho byla prostě jedna z těch mladých, nezajímavých holek. Byly jsme ještě nezletilé, takže souložit se s námi nedalo. Nebylo proto divu, že si mě vůbec nepamatoval, musela jsem se k němu přihlásit.

„Vy jste Bohdan Malát.“

„To jsem. A kdo jste vy?“

„Romana Skalická. Byla jsem v prvním ročníku na umprum, když vy jste byl v posledním. Nemohl jste si mě pamatovat, byla jsem ještě malá holka.“

„Teď už seš velká holka – tykáme si přece.“

„Tak jo. Co děláš? Kromě duchaření?“

„Já jsem byla tady v Praze po celý ten čas. Také jsem dělala scénografii. A zůstala jsem v tomhle oboru.“

„Já jsem dělal na škole užitou malbu a scénografii. Několik let jsem pro divadlo v Ostravě dělal návrhy, před časem jsem se ale rozhodl, že půjdu sem, do Prahy. Co ty?“

„Já jsem se párkrát v divadle s lidmi nepohodl a už to nebudu dělat. Chtěl bych teď už jenom malovat. Portréty, hlavně. Mám už i ateliér, tedy dělím se o něj s pár lidmi.“

„Kdepak?“

„Tady nedaleko.“

„To mi budeš muset ukázat.“

Bohdan mi tehdy ukázal svůj ateliér a ukázal mi toho mnohem víc. Já jemu ostatně také.

Ateliér, o který se Bohdan dělil se třemi lidmi, byl dost prostorný, a zabíral větší část horního poschodí nebo spíš podkroví čtyř patrového domu v ulici U Hadovky. Dům vlastnili starší rodiče Petra Dokoupila, kteří mu ponechávali celé podkroví, jehož části on pronajímal umělcům, přičemž on sám se považoval za téhož. Jestli právem, tím si nikdo z nás nebyl jistý, nahlas se ale o tom nemluvilo, jen tu a tam mu někdo z nás ze zdvořilosti pochválil některý z jeho


29

expresionistických obrázků, většinou stylizovaných krajinek. Ty maloval Petr z hlavy nebo možná podle fotografií – nikdy si nepamatuji že bych ho kdy viděla vypravit se do terénu. Pochopitelně, že toho mnoho neprodal, což přičítal především tomu, že jeho obrazy jsou trochu příliš avantgardní. To, že skoro nic neprodává, mu nevadilo. Finančně na tom byl Petr dobře; měl příjem od nás skutečných umělců, kteří jsme si od něho najímali prostor, a k nimž jsem zanedlouho také patřila, poté kdy jeden z nájemníků odstoupil. Navíc, jednoho dnes spolu se sestrou Petr podědí celý barák. Celkem jsme v ateliéru pracovali čtyři – kromě Petra a Bohdana také Eva Mráčková, která je velmi schopnou akvarelistkou. Zřídkakdy jsme se sešli v ateliéru všichni, většinou tak dva, případně tři z nás. S Evou, která je zhruba mého věku, jsme se skamarádily skoro okamžitě, a často jsme spolu vedly vášnivé debaty o umění, jichž se někdy zúčastnil i Bohdan.

Vydrželo nám to asi dva a půl roku. Bohdan maloval, já jsem pracovala na designech a někdy také malovala. Občas jsme společně chodili do Thákurovy na ty spiritistické seance tam, kde jsme se poprvé setkali, ne ale úplně pravidelně. Neměla jsem moc ráda to, jak mi lidé kolem toho pořád říkali, že bych měla své schopnosti jako medium začít víc pěstovat. Po předchozích zkušenostech jsem se příliš moc nehnala do toho, abych s Bohdanem společně bydlela a na nějaké manželství nebylo už vůbec žádné pomyšlení. Ne, že by jím on zcela opovrhoval, necítil se prostě zatím na to. Já konec konců také moc ne – moje práce mi vždycky byla přednější. Tohle, jak si dnes zpětně uvědomuji, už bylo také jednou z příčin mého rozchodu s Norbertem.

Jak už jsem napsala, s Bohdanem jsem nikdy ve společném bytě nebydlela. Když jsme byli spolu, většinou to bylo v jeho pokoji, který měl také najatý od Petra. Bohdan to měl zařízené náramně pohodlně – ateliér, kam chodil do práce, měl ve vedlejších dveřích. Já jsem do něho musela docházet, i když z Ořechovky jsem to měla jenom necelý kilometr. Pokud zrovna nepršelo, tak to byla příjemná procházka mezi výstavnými domy a vilami, jen trochu pokažená tím, že se muselo přejít přes hodně frekventovanou Evropskou. Když jsem se někdy trochu zdržela prací na nějakém projektu, bylo to pro mne mnohem snadnější zůstat u Bohdana přes noc než se trmácet domů. Měla jsem přesto ráda svůj pokoj u rodičů, a za nic na světě bych se jej nevzdávala. Před našimi jsem svůj vztah k Bohdanovi nijak netajila, s nimi jsem se ale příliš často neviděla. Většinou byli někde na cestách po Evropě, byl o jejich práci zájem nejen doma, a oni se

Vojen Koreis

30

nijak nebránili tomu cestovat do zahraničí. Kočovný život jim vyhovoval a řekla bych dokonce, že je velice bavil. Mně se ostatně začalo vést podobně, i když tolik časté zakázky jako oni dostávají na své kostýmy, mi přece jen na mé jevištní návrhy nechodily.

Jedna taková cesta do zahraničí vedla k tomu, že jsem se s Bohdanem rozešla a své místo v ateliéru přenechala někomu jinému. Pracovala jsem na výpravě hry Williama Shakespeara Zimní pohádka pro divadlo v norském Bergenu, a skončili jsme o dva dny dříve, než bylo v původním plánu. Norské léto není nijak zvlášť přitažlivé a plaveb po okolních fjordech jsem si už užila do sytosti, takže jsem se rozhodla, že se raději vrátím do Prahy a začnu hned pracovat na svém příštím projektu, jímž byly Staré časy od Harolda Pintera, pro kteroužto hru jsem měla udělat jevištní návrh pro divadlo v polské Poznani. Místenka v letadle se pro mne našla, takže v sedm ráno už jsem byla v letadle a na cestě do Prahy. Během asi dvouhodinového letu jsem ještě trochu dohnala brzké vstávání, po deváté jsme už přistáli, na letišti mě vybavili až překvapivě rychle, taxíka jsem kupodivu sehnala okamžitě, z Ruzyně dolů po Evropské do Dejvic to snad není ani deset kilometrů, takže do ulice U Hadovky jsem dorazila před desátou ráno. V ateliéru ještě nikdo nebyl, což pro mne překvapivé nebylo; nikdo z nás nejsme ranními ptáčaty, spíš naopak, ani bych to byla jinak nečekala. Trochu mě zarazilo, že na jedné ze židlí se povalovalo ženské šatstvo, včetně kalhotek a podprsenky. Že by tu měl Petr nějakou dívku, kterou si odtud svlečenou odvedl do svého pokoje? Takové věci se občas stávaly, věděla jsem, že už několikrát předstíral před prospektivními souložnicemi, že je úspěšný malíř ženských aktů, takže mi to nepřipadalo moc podivné.

Sedla jsem si ke svému kreslícímu stolu a jala se přemýšlet o tom, co budu s tím designem dělat. Hru jsem si už dříve přečetla jednak v českém překladu a také v anglickém originále, takže jsem věděla, že je to konverzačka o tom, co jsou naše skutečné paměti a co mohou být naše představy o minulosti. Velmi složité, místy i trochu pikantní téma, a výborně napsaná hra, si vyžadovaly pevné soustředění a nějakou zvláštní inspiraci. To se mi tak úplně nedařilo, hlavně proto, že zdálky jsem slyšela doléhat tiché ženské hihňání a také mužský hlas, který se ale nedal přesně určit.

Potom se náhle smích trochu zesílil, a hned nato se prudce otevřely dveře. Jimi dovnitř vběhla Eva, tak jak ji Pánbůh stvořil, tedy v rouše Eviným, nikoliv však nevinným. Zřejmě si přiběhla pro své


31

prádlo a svršky. Jakmile mne spatřila, na místě ztuhla. Těsně za ní, pro změnu ale v rouše Adamově, vešel dovnitř Bohdan. Nebylo co na to říci, vše bylo nabíledni. Kdybych byla na ty dva přišla v takovémto neoděném stavu zde v ateliéru, ještě by se snad mohli vymlouvat třeba na to, že Bohdan, hledající takto inspiraci, maloval bez kalhot ženský akt a Eva mu stála modelem, či tak nějak. Byli ale předtím zcela jasně v jeho pokoji, pravděpodobně už od předchozího večera, kdy se ty Eviny svršky i spodky ocitly na té židli. A o tom, co tam dělali, se také pochybovat nedalo.

Neřekla jsem ani slovo, jen jsem se k nim otočila zády. Oni také nic neřekli, jen se potichu z místnosti vytratili. Pochybuji, že by byli pokračovali ve své bohulibé činnosti, spíš se zaraženě oblékli, když jsem se podívala, Eviny šaty totiž už zmizely, musela si je odnést s sebou. Potom jsem, celkem pochopitelně, už neměla náladu na to, pokračovat v práci. Sebrala jsem si všechno, co jsem tam měla, zavolala jsem taxíka a odvezla jsem si to domů. Budu si asi hledat svůj vlastní ateliér, to ale může počkat. Zatím mohu pracovat ve svém pokoji, jak jsem to dělala dřív. Ještě toho dne jsem zavolala Petrovi, že mu dávám okamžitou výpověď. Zřejmě už mluvil buď s Bohdanem nebo s Evou, případně s oběma, takže věděl, chápal moji situaci a na nic se dál nevyptával.

****

Vojen Koreis

32

4. CHANTAL

Bylo mi necelých 40 let, a byl jsem už dobře zavedeným hercem v Královské Shakespearově společnosti. Hrál jsem právě ve Stratfordu v Romeovi a Julii a sice opět postavu Mercucia, což je určitě jedna z rolí, po níž touží kdejaký herec. Pro mne je jaksi osudová. Hrál jsem ji už na střední škole, potom v Melbourne, později v Sydney na škole NIDA. Sice to není role veliká, ale zato velmi výrazná. Kdosi kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že Merkucia musel autor nechat zemřít, což se stane hned na počátku třetího dějství po souboji s Tybaltem, protože jinak by mu celou hru opanoval a … co by si potom počal chudák Romeo?

Merkucio je také vděčná role právě proto, že život té postavy se skončí hned v první scéně třetího dějství. Zatímco ostatní herci se musí ploužit po jevišti po zbytek jednání a potom ještě po další dvě, hrajete-li Merkucia, jste po necelé hodině hotovi a můžete si klidně dát v šatně nohy na stůl. Nebo si poslat pro pivo. Domů naneštěstí jít nemůžete, budete se přece jen muset na konci hry jít děkovat, bez toho by to nešlo. Takže je dobré zůstat v kostýmu a nalíčený. Toho večera jsem skončil probodnutý kordem, už aspoň po stopadesáté, a byl jsem v šatně, když mi z vrátnice dali vědět, že mám návštěvu. Návštěva? Pro mne? Kdo by to jen mohl být? Prý elegantní mladší dáma. Seběhl jsem dolů, přemýšleje o tom, kteroupak mladou dámu bych byl mohl uhranout v nedávné době natolik, že by za mnou přišla až do divadla. Stála tam Chantal! Padli jsme si do náručí. Ona, po chvíli:


33

„Pojďme si někam sednout, máš přece čas.“

„To by sis snad mohla ještě pamatovat. Jako Julii by ti do tvého skonu zbývaly ještě skoro dvě hodiny. Jako Merkucio mám ten svůj už za sebou. Takže času máme spoustu.“

Hodil jsem si přes sebe plášť, abych nebyl příliš nápadný, dal jsem vědět inspicientovi kde se budu nacházet a že budu mít zapnutý mobile (tehdy mnohem masivnější přístroj než ta tintítka, jaká máme dnes), to jen pro všechny případy. Chantal se mě chytila pod paží, zavedla nás do přilehlé restaurace, která byla skoro prázdná, zatímco se hrálo. Našla kout, kde byla záclona, kterou zatáhla. Číšník, kterého zavolala, pochopil, o co tu jde, když viděl nalíčeného herce v kostýmu z roku 1600. Přinesl nám pití, na záclonu zvenčí cosi zavěsil, aby nám sem lidé o přestávce nelezli. Fungovalo to, měli jsme ten malý uzavřený prostor jen pro sebe. Když potom došlo na tu přestávku a prostor se zaplnil, slyšeli jsme sice lidi mluvit, nás ale nechali na pokoji. My dva jsme také měli o čem sj povídat, neviděli jsme se…

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se Chantal.

„Tak čtrnáct let, řekla bych,“ zněla její odpověď. „Zlepšil ses, od té doby, kdy jsem tě poprvé viděla hrát Merkucia. Ne, že bys byl tehdy špatný, ale zlepšil ses.“

„To je prostředím. Klade to na člověka mnohem větší nároky. Nemyslím si ale, že tu budu Merkucia hrát moc dlouho. Je to role pro mladíky a tím už moc nejsem.“

„To jako hodláš rovnou přejít na Capuleta?“

„To snad ještě hned ne, také na to ale jednoho dne dojde. Co ty, řekl jsem ti už, jaká skvělá Julie jsi byla ty?

„Myslím, že tehdy ano, a ne jednou.“

„Přesto ti to znovu zopakuji. Byla jsi skvělá Julie! Víš, je tě škoda pro ty Kolegy, nebo jak se to jmenuje, co v tom pořád hraješ, tady by ses náramně vyjímala! Jen s tou gáží by to tak slavné nebylo, hádám, že v těch seriálech, co v nich pořád hraješ, si přijdeš na víc.“

„Ty víš o seriálu Kolegové a že v něm hraji? To se to dokonce doneslo k tobě až sem?“

„To víš, máš už i tady docela jméno. Musím se přiznat, že jsem neodolal, a musel jsem se na tebe párkrát i podívat. Už jen proto, abych zase jednou viděl Bondi Beach. V Anglii ty pláže za moc nestojí a tady ve Stratfordu už vůbec za nic. Bohužel, tyhle věci tu bývají na televizi většinou dopoledne a to nemívám čas. Skoro pořád někde něco zkouším.“

Vojen Koreis

34

„Hlavně, že máš co zkoušet. A film se mnou jsi žádný neviděl?“

„Jeden. Ten o tom zemětřesení v Kalifornii, jak se to jmenovalo?“

„Soudná hodina.“

„Ano, ten. Mělas tam dost výraznou roli.“

„To je všechno, co mi o tom povíš?“

„To máš tak, já tě pořád mám před svým vnitřním zrakem jako líbeznou Julii. Tam jsi byla znamenitá. Konečně, i jako Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. I v tom jsi byla výtečná, nebudilo to ale ve mně ty stejné vášně, jako ta tvoje Julie. Kdybych měl hrát tvého partnera, jako Kateřinu bych tě s náramným potěšením vyplácel na zadek – to bych si jistě vychutnával. Julii … tu bych prostě chtěl políbit.“

Nastavila mi rty.

„Vždyť můžeš.“

Mohl jsem a využil jsem toho. Využil jsem toho bohatě, protože mi to dovolovala. Nakonec se ale odsunula. Ne, že by se odtrhla, jen se pomalu odsunula. Konečně, někdy se ten polibek přece jen musel skončit. Řekla mi.

„Víš co? Tom Stoppard by měl pro tebe napsat hru Merkucio není mrtev, v níž by ti dal šanci se o tu Julii takhle ucházet.“

„Povím mu o tom, až ho příště uvidím.“

„Ty se s ním znáš?“

„Pochopitelně. Hrál jsem Carsona v jeho Noci a dnu a on se motal kolem při premiéře.“

„Takže ty nehraješ pořád jen Shakespeara?“

„Většinou hraju, pořád ale ne. Pověz mi, jak to, že ty ses tady tak náhle ocitla?“

„Dostala jsem roli ve filmu, a představ si, není o zemětřesení, pro změnu. Jenom o povodních. Natáčeli jsme nějaké scény nedaleko odsud, ve Warwicku a začalo nám do toho pršet. Dost hustě. Rejža si zjistil, že předpověď je tristní i pro film o povodni, a dal nám pro zbytek dne volno. Zjistila jsem si, co hrajete a taky, že ty hraješ, a vzala jsem si taxíka sem.“

„To mi lichotíš, když kvůli mně dokonce utratíš za taxi.“

„Vždyť je to jen asi deset kilometrů, za to jízdné mi přece stojíš.“

„Jak jsi na tom časově?“


35

„Zítra ráno zase točíme, pokud nebude pršet, a budeme muset dohánět to, co se dneska zmeškalo. Takže moc dobře časově na tom rozhodně nejsem.“

„Já se budu asi za půl hodiny muset jít děkovat, tomu neuniknu, potom tě mohu odvézt tam, kde zůstáváš…“

„… Mallory Court Hotel, Laemington.“

„Tam tě tedy potom odvezu. Jaký máš další časový rozvrh?“

„Pokud to zítra dotočíme, vracíme se do Londýna, tam se bude točit ještě asi týden. Potom už poletím zpátky do Austrálie.“

„Víš co? Já zítra ještě hraji, potom mám tři dny volno. Zajedu za tebou v neděli do Londýna, snad budeme mít trochu víc času.“

Na tom jsme se tehdy dohodli. Zbytek našeho setkání byl ve znamení našich školních let; probírali jsme hlavně to, jak si vedou tehdejší spolužáci. Později jsme přešli ke mně do šatny, kde jsme čekali na konec hry dole na jevišti, dokud mne inspicient nezavolal k děkovačce. Chantal jsem odvezl poté do Leamingtonu. Přestalo pršet a vyčasilo se, vypadalo to na to, že budou tedy natáčet. Tak napůl jsem očekával, že mne Chantal pozve do svého pokoje. Nepozvala, což bylo pro mne zklamáním, vzhledem k tomu, co se dělo mezi námi v šatně. Nicméně řekla mi, že se musí vyspat, aby vůbec dokázala ráno vstát. Inu herečka. Aspoň, že mne políbila na rozloučenou. Příštího dne mi ještě zavolala a potvrdila, že odjíždějí večer do Londýna. Já zase jí to, že den nato přijedu do Londýna. Ubytoval jsem se ve stejném hotelu jako Chantal, Mercure v Kensigtonu. Večer jsme byli chvíli v hotelovém baru, potom jsme šli nahoru do jejího pokoje. Nic tomu v cestě nestálo – k natáčení jí bylo zapotřebí až druhý den odpoledne.

Nejsem přítelem toho, popisovat zdlouhavě a detailně, k čemu došlo mezi dvěma lidmi v takovéto soukromé situaci. Povím ve stručnosti jen to, že došlo k tomu, co se mi nikdy nezdařilo uskutečnit v časech, kdy jsme jako mladí studenti herectví randili v Sydney. Tehdy jsem se snažil dostat Chantal do postele, nikdy se mi to ale nepovedlo. Tentokrát ano, a došlo k tomu se samozřejmostí, která mne překvapila. Když jsme ale později a také den nato spolu rozmlouvali, začalo mi ale brzy být jasné, že trvalý vztah z toho nebude. Byli jsme oba příliš pevně ukotveni, každý v tom svém ze dvou velice odlišných světů. Herecká profese v tom nejobecnějším slova smyslu bylo to jediné, co jsme měli společné. Jinak se naše zájmy lišily skoro ve všech směrech. Já dávám přednost klasické hudbě, mám rád operu, a podobně. Chantal preferuje pop music. Podobné rozdíly vyjdou najevo, když se bavíme o literatuře, i když oba

Vojen Koreis

36

si rádi přečteme dobrou detektivku. Rozdíl je v tom, že já jinak čtu to, čemu ona říká snobská literatura. Detektivka mi stačí tak jednou za dva měsíce, zatímco Chantal zhltne nějakou, když čeká na svůj výstup, snad každých pár dnů.

Rozešli jsme se nakonec s tím, že si někdy zavoláme a že se znovu sejdeme „až se nám to oběma hodí“. Zavolal jsem jí sice párkrát, povídali jsme si o tom, co každý z nás děláme, velká vášeň v tom ale už nebyla. Když jsem byl na skok v Austrálii, to bylo asi tři roky po našem setkání v Anglii, zavolal jsem opět Chantal. Zněla dost rozpačitě, když mi vypočítávala, co všechno musí během příštích několika dní dělat, že jsem to prostě vzdal a na to, abychom se sešli, jsem nenaléhal. V Anglii, kam jsem se musel za několik dní nato vrátit, abych dostál svým závazkům, jsem měl v té době dost praktický a oběma stranám vyhovující vztah s jistou kolegyní, který se mi zrovna moc nechtělo trhat. Protože nejsem ten typ, který by, tak říkajíc, seděl na dvou, nebo i více židlích, bylo tomu asi takto lépe.

Uplynulo dalších, bezmála dvacet, let. Převalila se u mne šedesátka, dávno už jsem se přehrál z mladších rolí bouřliváků, jakými jsou Merkucio či Tybalt, na jiné pány, ne nutně usedlejší, rozhodně ale starší, vyzrálejší. Mám například na seznamu svých zásluh i onu postavu v té skotské hře, jejíž název žádný opravdový herec nevysloví, aby náhodou nepřivolal neštěstí na hlavu svou, i těch kolem něho. Zahrál jsem si řadu významných rolí, hlavně těch Shakespearovských, mimo jiné například Oberona, Petruchia, Antonia, Claudia, Falstafa, krále Leara, Festeho, Malvolia, Iaga, Quinceho, Polonia, bratra Vavřince, Calibana a nakonec i ve stejné hře kouzelníka Prospera. Toho jsem právě večer předtím hrál v posledním představení sezóny v londýnském The Globe Theatre, kde nás toho večera sledovalo napolo zmoklé obecenstvo, které přestálo několik delších dešťových přeháněk. Vždycky se jim obdivuji a těm, kteří na stejném místě stáli před čtyřmi sty lety a hráli nebo se na hru dívali za podobných okolností, snad ještě víc. V divadelním klubu jsem se zdržel pár hodin po konci představení, potom jsem šel spát, když mě asi v sedm ráno náhle vzbudil telefon.

„Brandon Cunnigham,“ řekl jsem rozespale, když se mi podařilo nahmatat sluchátko.

„Vzbudila jsem tě? Promiň, nikdy si přesně nepamatuji, jaký vlastně máte v té Anglii čas.“

„Jsi to ty, Chantal?“


37

„A kdo jiný by to měl být?“

„Co, že tak náhle? Vždyť jsme se neviděli asi dvacet let!“

„Dvacet dva let a nějaké ty měsíce.“

„Dvacet dva let a tři měsíce. To bylo koncem března a teď máme konec června.“ Chvíli byla zticha, skoro jsem se obával, že se spojení nějak přerušilo. Ozvala se znovu, zněla jakoby trochu přiškrceně.

„Takže tam brzy budete mít divadelní prázdniny?“

„Pro mne už začaly dneska. Včera jsem hrál naposledy.“

„A copak jsi hrál?“

„Věřila bys, že Prospera v Bouři?“

„Ve Stratfordu?“

„Ne, v Globe.“

„Vždycky jsem věděla, že dojdeš daleko.“ A opět delší pauza.

„Chystáš se někdy do Austrálie?“

„Chystal jsem se do Thajska na pár týdnů, trochu ohřát to své znavené a opotřebované tělo. Hlavně ty klouby, už začínají trochu moc vrzat. Mohl bych to ale změnit, kdys moc chtěla.“

„Chci, a moc!“

„Jak moc?“

„Moc moc. Ráda bych si s tebou o něčem promluvila.“

„Jak moc to spěchá?“

„Moc to spěchá. Až se uvidíme, pochopíš. Kdy můžeš přijet?“

„No, to Thajsko mám rezervované až od konce příštího týdne. Mohl bych to tam ale vzít přes Sydney, když na tom budeš trvat. Jsi ještě v Sydney?“

„Nedaleko Sydney, v Gosfordu.“

„Víš co? Já si zjistím, jestli dostanu nějaké spojení a dám ti vědět co nejdřív. S trochou štěstí bys mě mohla vidět tak za dva tři dny. Stačí?“ Ještě jednou pauza, tentokrát dosti dlouhá.

„Doufám. Volej mi, prosím tě, na tohle číslo. A opravdu je to vážné, potřebuji tě vidět!“

S tím se Chantal rozloučila. Lámal jsem si hlavu s tím, co asi po mně může chtít. Ne, neměl jsem z toho všeho dobrý pocit. Její hlas zněl jinak, než jak jsem byl zvyklý, i když víc než dvacet let a také stav telefonních linek mu asi na zvučnosti nepřidaly. A potom ty dlouhé pauzy mezi větami. Věděl jsem ale hned, že to udělat musím, a že do toho Sydney poletím. Začal jsem okamžitě hledat na internetu, jaké

Vojen Koreis

38

bych mohl dostat spojení. Ukázalo se, že mohu letět business class přes Abú Zábí, s odletem v osm večer. Letenku jsem okamžitě objednal. Jakmile se potvrdilo, že obchodní transakce prošla, chtěl jsem rychle zavolat Chantal, že jsem na cestě, a že mne uvidí za dva dny. Trvalo chvíli, než to vzala jakási žena. Řekla mi, že Chantal není momentálně k dispozici a že jí mám nechat vzkaz. Což jsem udělal. Dala mi také adresu na Point Frederick v Gosfordu. Nic víc o tom, co je tak naléhavého, jsem se nedozvěděl.

Měl jsem větší část dne na to, abych si sbalil kufr, zařídil záležitosti, které bylo nutné zařídit, a obvolal těch několik lidí, jimž jsem potřeboval dát vědět o svém náhlém odletu. Hlavně svému agentovi, který se ovšem náramně divil, co mě to tak náhle popadlo. Soukromá záležitost, řekl jsem mu jenom. Co jsem mu jiného měl říct? Že mi zavolala žena, s níž jsem se naposledy viděl před dvaadvaceti lety? A třemi měsíci? A že za ní hned letím, jako poslušný psík na zavolání? Co by si o mně asi pomyslel?

S mezipřistáním v Abú Zábí, kde jsem musel přejít na jinou linku, to trvalo asi 26 hodin, než jsme doletěli do Sydney. K tomu si přičtěte 8 hodin časového rozdílu a zjistíte, že jste přišli o den a půl. Byl teplý, slunečný den. Z letiště jsem si vzal taxíka, bohužel jsme museli projíždět středem města a uprostřed ranní dopravní špičky, takže dopravit se těch asi 60 kilometrů do Gosfordu, na opačném konci Sydney, nám trvalo skoro tři hodiny. K domu v Point Frederick jsme dorazili asi v půl jedenácté ráno. Už z ulice mi bylo jasné, že dům bude mít zezadu výhled na záliv Brisbane Waters, pravděpodobně také soukromé přístavní molo, což vše se později potvrdilo. Zatímco jsem platil taxikáři, z balkonu jednopatrového, dosti nóbl vyhlížejícího domu, na mne kývala starší žena. Ta hned nato zašla dovnitř, jistě proto, aby mi otevřela. Vypadala trochu jako Chantal, ale Chantal to nebyla. Měla jiné pohyby a vypadala starší, než by Chantal vypadat měla. Starší ovšem vypadáme dnes všichni. Přišla mi otevřít vrátka a představila se.

„Vítám vás. Jsem Siobhan, sestra Chantal. Mluvili jsme spolu po telefonu. Pojďte dál.“

„Kde je Chantal?“

„Nahoře. Vlastně, vy nevíte. Ona vám to neřekla.“

„Neřekla mi co?“


39

„V pondělí ji pustili z nemocnice. Není na tom dobře. Proto jsem tady, abych jí trochu pomohla. Jsem zdravotní sestra, teď už bývalá, vím ale, jak se starat o nemocné.“

„Ona je nemocná? O tom nic nevím. Říkáte, že na tom není dobře. Je to hodně vážné?“

„Hodně vážné. Za chvíli ostatně uvidíte. Pojďte, mám pro vás připravený pokoj, dáte si tam aspoň ten kufr, potom vás hned zavedu k Pat. Tedy k Chantal.“

Zavedla mě do pokoje, z něhož byl krásný výhled na záliv. To jsem zaregistroval jen mimochodem, zatímco jsem si ukládal ten kufr – nutkalo mě to dozvědět se co nejdříve, jak se to má s Chantal. Siobhan tomu jistě rozuměla a hned mě proto vedla na verandu. Tam na lehátku, pod velkým slunečníkem, ležela Chantal. Nedaleko lehátka stálo pojízdné křeslo, s jehož pomocí se tam zřejmě dopravila. Vypadala ještě starší než její sestra která, jak jsem se později dozvěděl, byla asi o sedm let starší než ona. Zavalila mě vlna soucitu s tou, kdysi tak půvabnou tváří, která nyní nesla známky nejen stáří, ale také velkého utrpení. Přes své strhané rysy se Chantal pokusila o úsměv, moc dobře jí to ale nešlo. Ani se nepokoušela vstát, podala mi jen mlčky ruku. Stisk měla přitom chabý. Bylo mi hned jasné: přede mnou je žena, které zbývají už jen dny, možná i jen hodiny, života. Pokud se nestane nějaký zázrak!

Co má člověk v takovéto situaci říct? Co udělat? Hrál jsem celou řadu scén, v nichž někdo umíral, sám jsem na jevišti umíral nesčetněkrát; nic z toho vás ale nepřipraví k tomu, abyste věděli, jak se máte chovat k vám dobře známému, milému člověku, nacházejícímu se v takovémto stavu. Chantal to ale vyřešila za mne. Mluvila pomalu, někdy i s delšími pauzami mezi slovy. Když se mnou hovořila jen přeď pár dny po telefonu, měla přece jen hladší projev, musela se přitom asi hodně ovládat. Inu, dobrá herečka se nikdy nezapře. Tady ale veškeré hraní by jí nebylo nic platné, takže se o to ani nepokoušela. Mluvila pomalu a přerývaně, s delšími pauzami mezi krátkými větami.

„Ne, neříkej mi nic. Měla jsem ti to rovnou povědět. Jak se to se mnou má. Nechtěla jsem tě předem znepokojovat. A sebe také ne. Je to ale hrozně jednoduché. Pustili mne nedávno z nemocnice. Abych mohla umřít doma. Párkrát za den sem za mnou někdo přijde. Dát mi nějakou tu injekci. Ne, neříkej nic, prosím tě. Nemělo by žádný význam mě nějak utěšovat. Vím, že jsem z tohoto světa na odchodu.

Vojen Koreis

40

A jsem s tím smířená. Teď mě ale oba nechte chvíli se vzpamatovat. Mám ti toho ještě hodně co říct.“

Chabým posunkem nám oběma ukázala, abychom na chvíli odstoupili. Siobhan mě vzala do místnosti přilehlé ke kuchyni, domlouvala se se mnou jen pohledy, zatímco začala připravovat kávu. Konečně promluvila.

„Jak prosím?“

„Černou, jeden cukr, děkuji.“

Nalila mi kávu, dala mi do ní jednu lžičku hnědého cukru, podala mi ji. Řekla tiše.

„Necháme ji teď chvíli, potřebuje se trochu vzpamatovat. Vím, co vám chce říci, protože mi to nadiktovala, abych to zapsala – to pro případ, že byste se sem nedostal včas. Chce vám to ale říci sama, takže vám teď nic nepovím. Řeknu vám jen jedno; připravte se na veliké překvapení. Spíš by ale nemělo být nepříjemné.“

Co mi asi chce Chantal říci, co mi neřekla po telefonu, kvůli čemu trvala na tom, abych sem za ní přiletěl přes půlku světa? Snad mě nechce učinit svým dědicem? To přece ale nemůže být, vždyť ona ví, jak jsem na tom po majetkové stránce. Nikdy se sice nevdala, má tu ale sestru a určitě ještě i jiné příbuzenstvo. Srkal jsem pomalu kávu, kterou jsem opravdu potřeboval. Siobhan to jasně věděla – má v sobě výrazné rysy zdravotní sestry kterou, jak mi předtím pověděla, skutečně i bývala svým povoláním. Teď už je zřejmě v důchodu, má na to ostatně i věk. Na malou chvilku mě znovu opustila; když se vrátila, kývla směrem k verandě. Šli jsme.

K lehátku, na němž spočívala Chantal byla nyní přitažená židle z bílého plastu, míněná jasně pro mne. Co se to asi dozvím? Chantal pomalu a s námahou soustředila svůj pohled na mé tváři.

„Brandone, ty jsi žádnou rodinu v Anglii nezaložil, či snad ano?“

„Ne, žádnou rodinu nemám. Víš přece, že jsem se nikdy neoženil.“

„To by překážkou být nemuselo, zejména v dnešní době.“ Pokusila se o úsměv, moc se jí nepovedl. Potom najednou zvážněla.

„Mýlíš se ale. Máš dceru!“

Na chvíli jsem oněměl. To přece není možné, co mi tu říká! Nejspíš už blouzní . . . I když…

„Proč jsi mi o tom nic neřekla?!“

„Tys měl svou kariéru, a já zase moji. Přitom, potrat nepřicházel u mne v úvahu. Pocházím z katolické rodiny, jak asi víš.“


41

„A tvoje . . . naše dcera?“

„Porodila jsem ji, a hned jsem ji dala k adopci. Nikdo o tom nevěděl. Ani Siobhan, ona ti to ale všechno poví…“

Bylo poznat, že ji ten hovor značně vyčerpává. Těžko říci, co víc. Nemoc nebo emoce? Siobhan se svým vrozeným, nebo možná i vypěstovaným, citem zdravotnice, okamžitě poznala, že její sestra má už potíže se i jen udržovat při vědomí. Položila jí lehce ruku na čelo a Chantal přitom zavřela oči. Její sestra na mne kývla, abych se zvedl. Což jsem učinil. Siobhan si sedla na židli, kterou jsem opustil. Došel jsem znovu ke kuchyni, kde jsem měl na stole nedopitou kávu. Ta mi teď přišla vhod. Něco takového jsem prostě čekat nemohl. Mám dceru! Ne, tohle přece nemůže být blouznění člověka, který se nachází v agonii! Siobhan se ke mně po chvíli připojila.

„Bude teď spát, aspoň nějaký čas. Nevěděla jsem o tom, nikdo o tom nevěděl. V porodnici byla Pat vedena pod jejím pravým jménem, asi aby lidé kolem medií na nic nepřišli. Předtím a potom, na několik měsíců prostě zmizela z obzoru, což se občas stává. V seriálu, v němž hrála už několik let, si vzala volno, skripty se k tomu přizpůsobily. To se prý děje docela běžně a nikdo se nad tím nepozastaví, prostě si herec vezme volno z rodinných důvodů a v seriálu ho nebo ji pošlou někam daleko, odkud se časem vrátí. Nebo nevrátí, někde v Americe zahyne pod koly autobusu, či v Africe na ebolu. Ani rodině Pat nic neřekla, ale to mě nijak zvlášť nepřekvapuje. Otec s matkou, teď už jsou oba po smrti, totiž byli praktikující katolíci, to víte, jsme přece jen Irčané, říct jim tohle by se neodvážila.“

„Kde je dítě … naše dcera?“

„Jmenuje se Sarah. Mám pro vás poznamenané všechny detaily, které vám za chvíli předám, hlavně rodinu, u níž vyrostla, jistě si to ale budete chtít sám ověřit. Já jsem zatím udělala jen malou zkoušku, hned jak mi o tom Pat řekla. Zjistila jsem si, jestli ta rodina, kde se Sarah podle ní nachází, skutečně existuje. Ne, že bych Pat nevěřila, vím ale, že lidé v jejím stavu mívají někdy trochu potíže s tím, čelit realitě. I když, Pat je s tím už smířená, ví, že umře, to jste konečně také viděl. A ta rodina tam skutečně je, žijí v Toowoombě, v Queenslandu. Jak si tohle Pat zjistila, to nevím, v době, kdy se holčičky vzdávala, ještě byly kolem toho jiné zákony; ty se ale mezitím hodně změnily. Pat ale vždycky měla dost peněz na to, aby si zaplatila hned celý tým detektivů a nejspíš to kdysi dávno i udělala, na to jsem se jí neptala. Řekla mi jen, že párkrát byla v té Toowoombě se podívat, ale jen z dálky, na svou dcerušku. S nikým z její adoptivní rodiny se

Vojen Koreis

42

ale nespojila, jak mi pověděla, nechtěla prý nijak narušovat dobré vztahy, které se tam zřejmě vytvořily. Ujistila se jen, že Sarah je v dobrých rukách, a to ji prý dost uklidnilo. Přece jen ne ale úplně, jak vidíte. Počkejte, ještě jednu věc vám chci říci. Pat, tedy pro vás Chantal, mi přísahala, že neměla v tu dobu s nikým jiným žádný poměr, jen s vámi, Brandone – můžu vám tak říkat?“

„Samozřejmě. Jsme teď přece, svým způsobem, příbuzní, nemyslíte?“

„Ano, to jsme. Brandone, já jí to věřím!“

„Já také, Siobhan,“ řekl jsem. Věřil jsem, to jistě, v tu chvíli jsem ale přesto věděl, že si to nějak budu muset ověřit, tohle přece v dnešní době by už mělo jít. Jak, to jsem nevěděl, ale i kdybych si také měl najmout tým detektivů. Siobhan mne opět na chvíli opustila, když se šla přesvědčit o stavu své sestry. Vrátila se jen asi za minutu.

„Ještě spí. Mám vážné obavy, Brandone, že se nedožije zítřka. Ještě před pár dny, když mluvila po telefonu s vámi, dokázala být celkem žoviální, stálo jí to sice hodně sil, ale zvládla to. Podle mne až překvapivě dobře. Chtěla jen, abych byla při ní, když s vámi mluvila, aby jí to dodalo odvahu vůbec se odhodlat k tomu se s vámi spojit. Teď, když vám to řekla, dosáhla toho, co si předsevzala, asi jí to ještě víc vysílilo.“

„Jakou vlastně má Pat nemoc?“

„Je to leukémie. V tom nejpozdnějším stádiu. Zkoušeli na ní doktoři všechno, včetně prý transplantace kostní dřeně.“

„Kdy vám řekla, že se chce se mnou vidět?“

„Jen den předtím, než vám zavolala. To bylo také, kdy mi teprve řekla, o co se jedná. Chtěla vědět, co si o tom myslím, jestli vám má o tom říct. Řekla jsem jí, že ano. Myslím, že se v ní nějak muselo pohnout svědomí. To se někdy stává, mám s tím zkušenosti. Byla jsem ale stejně z toho podobně šokovaná, jako jste teď vy.“

Siobhan měla pravdu, šokovaný jsem bezesporu byl. Ne ale natolik, abych se s tím nedokázal vypořádat. My, herci, jsme přece jen zvyklí na to, zvládat někdy nečekané situace a to tak, že divák přitom nic nepozná. Siobhan ovšem nebyla žádným divákem, byla v tom velice moc zúčastněná, asi tak hodně, jako ona Juliina chůva, jedna z těch nesmrtelných postav, které se starají o smrtelné lidi.

Po zbytek dne, se u Chantal střídaly stavy bezvědomí s kratšími chvílemi jasnosti mysli, kdy jsem povětšinou seděl u ní. Trochu jsme


43

si povídali, hlavně o starých časech, když jsme oba studovali herectví na NIDA a kdy jsme spolu tak trochu chodili. Řekla mi, že ji teď mrzí, že jsme se tehdy nevzali, že to ale tehdy viděla všechno jinak. Já ostatně také, takže si nemáme co vyčítat. To jsem zase řekl já jí. Odpoledne, když už se začínalo pomalu ochlazovat, jsme Chantal spolu se Siobhan přesadili do pojízdného křesla a dovezli ji do ložnice. Byla docela lehoučká. Tam za ní také přišel její ošetřovací lékař, který s ní strávil jen asi minutu nebo dvě. Když s námi potom hovořil, řekl, že podle jeho názoru nemá význam převážet ji do nemocnice. Ledaže by její sestra trvala na tom, dát ji na přístroj udržující životní funkce, to by mohlo smrt oddálit o nějaké ty dny, i když by byla stejně pořád v bezvědomí. Jinak, Chantal umírá a smrt se nejspíš dostaví během čtyřiadvaceti hodin. Siobhan odmítla její agonii prodlužovat a já jsem s ní v duchu souhlasil.

Siobhan mě přesvědčila, abych si šel na chvíli lehnout – asi na mně také muselo být vidět určité vysílení, znásobené tím, čemu se anglicky říká jetlag, únava z časového posunu. Když jsem se probudil, byl stav Chantal stejný, i když periody, kdy upadala do bezvědomí, se prodlužovaly. K večeru se dostavil Chantalin bratr Eamon, který přiletěl z Adelaide. Další bratr Murphy se nachází kdesi v Kalifornii a nebyl k sehnání, sestra Noreen ale žije v Singapore a Pat prý s ní dokonce mluvila krátce telefonicky jen asi před třemi dny. Noreen se sem prý chystá – nebyl jsem si ale jistý tím, že zastihne Chantal ještě při životě. Siobhan si to také nemyslela. Nakrmili jsme se pizzou, která nám byla doručena. Po celý večer a noc jsme se všichni tři u nemocné střídali; k ránu už nám začalo být jasné, že Pat, jak ji její sourozenci nazývají, se nachází v kómatu, z něhož se asi už neprobere. Smrt si ji definitivně odvedla do své sféry kolem šesté večer.

Pohřeb měla Chantal slavný. Dostavila se veškerá možná media, přišla spousta jejích fanoušků, v pohřební síni v Sydney nebylo k hnutí, hodně lidí se nedostalo dovnitř. Byl jsem přítomen, samozřejmě, seděl jsem ale stranou od její rodiny – sestra Noreen přiletěla ze Singapore, bratr Eamon z Jižní Austrálie už tu byl, dostavili se i jiní příbuzní, o jejichž existenci jsem nic nevěděl. Vlastně, o Chantal jsem toho nikdy tak moc nevěděl, a o Pat už vůbec nic. Byl jsem v přítomnosti několika spolužáků z herecké školy NIDA. Dozvěděl jsem se přitom, že Chantal byla druhá z našeho ročníku, která překročila onu bariéru dělící náš svět od toho, o němž vím, že tam někde je, v nějž ale ne všichni lidé věří. Neměl jsem potuchy o tom, že Randy Nelson zemřel na předávkování heroinem už před

Vojen Koreis

44

nějakými patnácti lety – neměl chudák šťastný život, a přestože byl jistě talentovaný, jeho herecká kariéra příliš úspěšná nebyla, přičemž jedno souviselo s tím druhým.

Po skončení ceremoniálu jsme jako celá parta, bylo nás osm či devět, šli do nedaleké hospody, kde jsme hlavně probírali staré časy a připíjeli si na ně. Spíš na ty časy úsměvné, hlavně ty, v nich figurovala naše zemřelá spolužačka. Nevím, kolik z nás si uvědomovalo, že Chantal pocházela z irské rodiny a že „the wake“, jak je smuteční slavnost po pohřbu v Irsku známa, která se končívá někdy k ránu spíš všeobecným veselím, je zde velice na místě. Když jsme byli na škole, kdekterý z mých mužských kolegů se pokoušel o to Chantal svést, pokud ale vím, žádnému se to nezdařilo, a ani zde se nikdo o žádném úspěchu nezmiňoval. To, že mně se to až po dlouhých letech poštěstilo, a že jsem navíc (zřejmě) otcem Chantalina dítěte, jsem si pochopitelně před nimi nechal pro sebe Časem se to možná dozvědí, teď ale k tomu ještě nedozrál čas. Nemohu si vlastně být ani jistý tím, zda o tom vědí dokonce i její sourozenci, ovšem kromě Siobhan. Ta jim o tom nemusela přece vůbec nic říct, a Chantal by k tomu byla neměla ani důvod ani čas.

Do Thajska jsem nakonec neodletěl, nějak mi to nepřipadalo vhodné. Kromě toho, když jsem teď v Austrálii, mohu si užívat teplého podnebí i podobných podmínek, kdykoliv se vzpomenu, pláže jsou tu přece také. Až na to, že jsem na ně neměl náladu. Rezervaci jsem tedy zrušil. Chtěl jsem přesto být sám, potřeboval jsem přemýšlet. Jistě, budu se muset na sto procent ubezpečit o tom, že co jsem se takto neočekávaně dozvěděl, je skutečné. I když jsem o tom nikterak nepochyboval, bylo by to totiž nejen v mém zájmu, ale také v zájmu Sářiným, jak už jsem svou dceru v duchu začal nazývat. Takto by získala nárok k tomu podílet se na ne právě zanedbatelném jmění rodiny Cunninghamů, což by asi podstatně změnilo její život. K dobrému? Snad…

Přemístil jsem se do Queenslandu – chtěl jsem být blíž k místu, kde se nejspíš nachází moje dcera. Ubytoval jsem se prozatím v hotelu v Brisbane – uvažoval jsem sice rovnou o Toowoombě, kde mají bydlet Sářini adoptivní rodiče, nakonec jsem to ale zavrhl, protože jsem nechtěl být nápadný. Byl bych mohl prostě jít za Sárou nebo jejími rodiči a říci jim rovnou, o co jde. Otázkou bylo – ví ona o tom, že byla adoptovaná. Po právní stránce to příliš moc neznamená, je už dospělého věku, už jí bylo 18, dokonce i 21 let – vůbec si nejsem jistý,


45

jaké jsou ty zákony týkající se plnoletosti, jestli jedno, či to druhé. Jde tu ale především o tu emoční stránku. Jak to zvládne, když se náhle dozví, že jejími skutečnými rodiči jsou herec, sice poměrně známý v Anglii, ale téměř neznámý v Austrálii a zemřelá herečka, kterou znala a milovala skoro celá země?! Byl jsem si totiž téměř jist tím, že Sára o své adopci vědět nebude. Jak to ale zjistit určité, jak také vypátrat, čím se vlastně zabývá?

Rozhodl jsem se, že využiji služeb soukromé detektivní agentury. Vysvětlil jsem jim, jak delikátní je situace kolem Sářiny adopce a jak důležité je, aby se o ničem nedozvěděla media. To by jistě věci podstatně zkomplikovalo. Dostalo se mi od nich ujištění, že jednat budou s tou největší možnou diskrétností a že mi do dvou týdnů připraví zprávu. Dostáli slovu. Dozvěděl jsem se tak, že Sára skutečně neví nic o tom, že byla adoptovaná, což byla nejobtížnější část úkolu, jímž jsem je pověřil. Když jsem se ptal, jak toho dosáhli, řekli mi, že je to těžké vysvětlovat, že se ale jednalo hlavně o nesmírně opatrné vyptávání se jejích známých, zejména těch, kteří se s ní stýkali, zatímco studovala na Queenslandské Univerzitě.

To. že Sára studovala, či snad ještě studuje, byla pro mne jistě dobrá zpráva. Teď už aspoň vím, že mám dceru, která je inteligentní a vzdělaná. Dozvěděl jsem se dále, že její adoptivní matka je učitelkou na základní škole, otec že je drobný podnikatel zabývající se jako stavař spíše menšími zakázkami, renovacemi a podobně. Sára má také mladšího bratra, který se narodil poté, kdy ona byla jejími rodiči adoptována, což se prý občas stává lidem, kteří se už vzdali naděje na to, že by mohli mít potomka. Zbývalo zjistit, co vlastně moje dcera studuje, možná už dostudovala, aby byl obraz úplný. Bylo vidět, že představitel agentury se trošinku ošívá, skoro jako by se obával, že mne to odhalení zdrtí. O tom, jaké mám já povolání, jsem jim nic neřekl. Nakonec to ale z něho vylezlo: Sára ukončila poměrně nedávno bakalářská studia na fakultě dramatických umění. Jinými slovy, Sára je vystudovaná herečka!

Takže další herec v rodině, je to ale překvapivé? Trochu ano, hádám, že o to, co bude studovat, asi Sára musela dost bojovat s rodiči. Tak tomu je snad všude – lidí nemají o naší profesi valné mínění. Když potom jejich ratolest projeví zájem o to, stát se hercem či herečkou, bývá často oheň na střeše. Což snad je i dost pochopitelné. Těch herců, kteří se prosadí, zas tak mnoho není. Tu a tam si někdo ze svého talentu dokáže udělat zlatý důl, podobně jako Sářina matka. O tom, že tou skutečnou matkou je královna australských obýváků, nevěděli ale ani její adoptivní rodiče, ani ona

Vojen Koreis

46

sama. Přesto vše, tam musela být nějaká odhodlanost na její straně. Také, jak doufám, nějaký ten talent, a hlavně: odhodlání!

Požádal jsem detektivní agenturu o to, aby mi ještě zjistila přesné místo, kde se Sára momentálně nachází. Jak a kdy se s ní spojím, jsem zatím nevěděl, tohle ale byl jasně další krok, který jsem musel učinit. Tentokrát to netrvalo dlouho – během asi tří dnů se mi dostalo zprávy, že se moje dcera nachází v domě v sydneyském Surry Hills, který si pronajímala spolu s jinými asi sedmi adepty svobodných povolání, většinou herci. Že tam odjela už asi před půl rokem, společně s jinou absolventkou školy a kamarádkou, aby se obě pokusily prorazit a dostat se přes práh konkurzů, do země zaslíbené. Poděkoval jsem agentuře a vyrovnal se s ní, protože mi bylo jasné, že pokud ještě bych měl užít služeb soukromých detektivů, asi bych tak učinil v Sydney, kam povedou mé další kroky.

V Sydney jsem míval kdysi byt, který jsem si tehdy pronajímal od firmy, která patřila do širší rodiny agentur s nemovitostmi, kterou kdysi založil můj otec. Ještě existují, šel jsem tam hned, jakmile jsem přistál v Sydney a oni mi našli velmi rychle vhodný malý byteček k pronajmutí v Paddingtonu, blízko středu města. Dřív, než se pokusím nějak spojit se Sárou, budu muset řešit jiný problém. Můj londýnský agent chtěl naléhavě vědět, jak to bude s mým návratem z Austrálie, kdy budu opět k mání stran rolí atp. Divadelní prázdniny se pomalu končily a já jsem pořád ještě nevěděl, co bude dál. Nevím, co mě k tomu vedlo, řekl jsem mu ale, že rozhodně zatím hodlám zůstat v Austrálii aspoň po nějaký čas, možná dokonce už i natrvalo. Nějak jsem si už nedokázal představit, že po těch otřesech, které jsem zažil, bych se mohl vrátit jakoby nic a pokračovat v tom, co jsem dělal po asi 35 let! Celá moje bytost si volala po radikální změně, a to jak místa působiště, tak i druhu výzev, jimž bych případně mohl čelit.

Jakmile jsem se trochu usadil ve svém paddingtonském bytě, začal jsem uvažovat, co dál. Především budu muset se najisto přesvědčit o tom, že je Sára skutečně mou dcerou. I když jsem o tom nepochyboval, prostě jsem potřeboval mít tu jistotu. Způsob, jak si to ověřit, je ovšem dnes už velice pokročilý systém DNA, pro který je ale nutné si zajistit patřičné vzorky, jako krev, vlas, slinu, pot atp. sledovaného člověka. A porovnat ten vzorek s tím, který jim sám dodám. Nezbývalo než opět zaměstnat detektivní agenturu, tentokráte sydneyskou. Těm se podařilo pro mne získat jméno a telefonní číslo jednoho ze Sářiných spolubydlících. Dále jsem byl rozhodnut už pokračovat sám. Říkal jsem si, co kdyby se Sára


47

dozvěděla, že jsem jí přilepil na záda detektiva? Spíš by se jí to nelíbilo, ani mně by se to nelíbilo. Pokud užiji někoho z jejího okruhu, o moc lepší to sice nebude, ale přece jen snad trochu stravitelnější. S Elwoodem McDevittem, novinářem momentálně na volné noze, jenž mi byl doporučen, jsem se spojil a pozval jsem ho do restaurace na večeři. Ukázal se jím být mladý muž, asi sedmadvacetiletý. V domě, který si hromadně pronajímali, byl momentálně jediný, který nebyl hercem, přičemž to, že patří k profesi, jejíž členové nejsou právě proslulí svou diskrétností, mne poněkud znervózňovalo. Řekl jsem Elwoodovi, kdo jsem – dal jsem mu své jevištní jméno – a pověděl jsem mu, že bych mohl mít pro něho úkol. Zeptal se.

„Jaký úkol?“

„Trochu jiný, než na jaké jste asi zvyklý.“

„My novináři jsme zvyklí na leccos.“

„Ano, ale obvykle vám jde o to, zpravit o výsledcích vašeho zkoumání veřejnost. Zde se jedná o pravý opak. Musel byste mi prostě slíbit, že nic o tom, co jste dělal, nikomu neprozradíte. Rozhodně ne hned, možná, zdůrazňuji, možná, někdy později.“

„Napínáte mne.“

„Mohu od vás mít ten slib?“

„Co je v tom pro mne?“

Zmínil jsem sumu, kterou jsem byl ochoten zaplatit za vykonanou práci. Elwooda zřejmě příjemně překvapila a okamžitě souhlasil s tím, že mi dá slib mlčenlivosti.

„Co tedy chcete, abych pro vás udělal?“

„Potřebuji získat nějaké vzorky DNA od jedné z vašich spolubydlících, Sáry Morrisonové.“

„Na co je potřebujete? Sára je moc milá holka a mám ji docela rád. Ne, nic spolu nemáme, abyste si náhodou nemyslel. Nerad bych ale, kdyby následkem mé činnosti měla dojít nějaké újmy!“

„Dobře tedy. Jde tu o potvrzení genetického původu. Vše, co potřebujete vědět, je že dotyčná, i když je velice důležité, aby se o tom v této chvíli nedozvěděla, může z toho po materiální stránce mít jen prospěch. Pokud následné testy ovšem potvrdí to, co se předpokládá. Potom by jí vše bylo ve vhodném čase vysvětleno a, jak říkám, měla by z toho nakonec jen užitek. A to značný užitek. Co tomu říkáte?“

„A kdyby testování nedopadlo tak, jak lze předpokládat?“

„Pravděpodobnost toho snad příliš veliká není. Nicméně, potom by byly vzorky, které získáte, zničeny a na celou věc by se prostě

Vojen Koreis

48

zapomnělo. Sára by se nic nedozvěděla, pokud ovšem vy byste dostál svému slibu.“

„Jaké vzorky byste potřeboval mít?“

„Ideální by byl kartáček na zuby. Kdyby se vám povedlo jej nenápadně vzít z koupelny, pokud si jej tam nechává, a vyměnit jej třeba za jiný, naprosto stejný. To by asi bylo nejlepší. Jinou možností by byl vlas nebo dva, pokud byste měl příležitost nějaký najít, který by určitě patřil Sáře. Sklenka nebo hrneček z kterého pila, je ještě další možností. To už bych nechal na vás a na vašem důvtipu. Samozřejmě, že je důležité, aby ta věc, kterou získáte, byla dobře chráněna před jakýmkoli znečištěním. Co tomu říkáte, mohu s vaší pomocí počítat?“

Dohodli jsme se skutečně na tom, že Elwood pro mne nějaký ten vzorek získá. Vcelku lze říci, že se překonal. Podařilo se mu během několika dní získat kartářek na zuby, který ráno, poté kdy jej Sára použila, ihned vyměnil za jiný, který pokryl trochou zubní pasty, kterou užívala a kterou potom smyl vodou. Vypadá prý přesně tak jako ten její původní a neměla by podle něho nic poznat. Kartáček se mu podařilo koupit den předtím, a to podle fotografie, kterou v koupelně pořídil. Nejen to. Přinesl mi pro jistotu i několik vlasů, které tam našel na Sářině hřebenu, který také měla v koupelně, to vše pečlivě zabalené ve sterilizovaném igelitovém obalu. Nikdo ho při činu neviděl; tím si byl Elwood naprosto jistý. Nemyslí si ani, že by Sára měla nějaké podezření. Výměny kartáčku by si prý bylo opravdu těžké povšimnout.

V laboratoři, kam jsem ihned vzorky donesl a kde jsem jim dovolil vzít si vzorek slin z vnitřku mé tváře, byli s materiálem, který dostali, spokojeni. Na nic jiného se neptali – zřejmě mají zkušenosti s podobnými žádostmi zákazníků, jakým jsem byl já. Co si asi mysleli, to nevím a moc mě to ani nezajímá. Zaplatil jsem jim za urychlené provedení testů, takže předběžné výsledky jsem dostal hned druhého dne. Nemohu mít sebemenší pochybnosti o tom, že Sára je moje dcera!


49

5. MLÁDÍ

Život pro moji matku v Československu, kde se právě začal nadšeně budovat socialismus, nebyl lehký. Já jsem se přizpůsobil podmínkám, jak to dovede každé dítě, ona ale spadla úplně na dno. Byla vdovou po důstojníkovi v západní armádě, navíc po kádrové stránce to na straně své rodiny také neměla dobré. Což se ovšem přenášelo i na mne; toho jsem si ale v té době ještě nebyl vědom, že třeba nebudu moct jít studovat na vysokou školu mě v těch chvílích ještě nijak zvlášť netížilo.

Máma pocházela z typické zámožné pražské měšťanské rodiny. Její otec byl velkořezníkem a uzenářem, kterýžto rodinný podnik zdědil po svém otci. Vybudoval jej ale už v předchozím století její dědeček. Takže jejich uzenářské výrobky, šunky, buřty a salámy, měly za sebou slušnou tradici. Po komunistickém převratu byly veškeré rodinné podniky znárodněny, mého dědečka, který se proti tomu vzpouzel, dokonce zavřeli. To vše se udávalo právě v té době, kdy se matka s několika měsíčním mnou rozhodla vrátit. Nedlouho nato už se tloukla do hlavy, uvědomila si, jakou udělala chybu, jenže to už bylo pozdě. Z vězení se děda vrátil až skoro po deseti letech, s podlomeným zdravím, takže nedlouho nato zemřel. Babička se mezitím uchýlila na venkov, odkud pocházela z městečka nedaleko Kolína. Dědečka ale přežila jen asi o rok.

Nám dvěma zůstaly po návratu dvě místnosti v přízemí vily na Hanspaulce, kterou ještě nedávno vlastnil dědeček. Nyní ji vlastnil stát, jemuž matka musela platit poměrně vysoké nájemné. Nebylo divu, že Praha byla pro matku drahá, a že proto přemýšlela, jak to zařídit, aby mohla vyjít se svou tenkou vdovskou penzí, která jí byla milostně udělena. To, že by se vrátila ke své původní herecké profesi

Vojen Koreis

50

nepřipadalo v úvahu. Kdo by chtěl herečku středního věku, která má navíc kádrové problémy? Byl jsem tu já, který jsem začínal růst a potřeboval jsem neustále nové oblečení atp. Byla zde ale možnost, kterou nám nabízela jedna otcova koupě, kterou učinil v době kdy se rodiče na krátko vrátili do vlasti těsně po válce. Po poválečném odsunu Němců z pohraničních oblastí, se nabízely domy ke koupi a otec jeden z nich skutečně koupil v podkrkonošském městečku. Stál ho asi šest tisíc korun, což byla v té době dosti směšná cena. Dům dal prozatím napsat na tetu s tím, že si jej postupně upraví a že se tam k stáru s matkou přestěhují. Nebo snad počítal s tím, že přece jen skončí někde na Západě a chtěl, aby majetek zůstal v rukou širší rodiny...? V každém případě jsem po letech, když jsem likvidoval matčinu pozůstalost, objevil přitom plány k renovaci, které si nechal vypracovat od jakéhosi architekta, na „Obytný dům náležející panu Svatoplukovi Klimtovi, hudebníkovi“. Datum, které na plánech stálo, mě ale opravdu uhodilo do očí a přinutilo mě k tomu přemýšlet nad tím, kde se končí náhoda a kde začíná osud (v tu dobu mně už nebyl neznámý termín „synchronicita“). Nuže, ono datum: 7. září 1949. Den otcovy smrti!

Teta, na níž otec dům dal napsat, jej ochotně předala matce; k převedení vlastnictví došlo sice až po delším byrokratickém procesu, nakonec ale byl dům náš. Té renovace, kterou táta plánoval, se ovšem nedočkal, na to matce peníze nezbývaly. Otec dovedl peníze vydělat, dovedl je ale také utratit a matka, která vyrostla v bohaté rodině, byla také uvyklá tomu žít si na vysoké noze. Z Anglie si proto mnoho peněz nepřivezla. Mezitím došlo k měnové reformě a to málo co měla, bylo tím skoro úplně znehodnoceno. K velkým renovacím tak došlo až když jsme dům asi o deset let později prodali a koupil si jej místní lékař. V době, kdy jsme se sem nastěhovali byl celkem obyvatelný, i když nějaké problémy se vyskytovaly. Střecha, původně šindelová, později byla pokryta dehtovým papírem. Na několika místech přesto propouštěla vodu, zejména když na ní tál sníh. Brzy jsme ale přišli na to, kam postavit vědra tak, aby vodu pochytala. Zadní polovinu domu někdo podezdil cihlami, k tomu, aby je omítl, se ale nikdy nedostal. My také ne, na to nám nikdy nezbývaly peníze. Po celou dobu, kdy jsme zde bydleli, asi deset roků, svítily v té části proto červeně cihly. Byla to původně typická podkrkonošská chalupa, říká se jim roubenky, hádám že mohla být asi tak sto let stará; přední část byla ještě z hrubě otesaných klád, ty se nyní nejspíš stále nacházejí pod


51

nově položeném povrchem. Dole byla kuchyně a dvě místnosti, oddělené od sebe úzkou síní, nahoru vedly lomené příkré schody k dalším dvěma místnostem, dále na půdu vedl ještě žebřík. Příslušenství veškeré žádné. Za domem sice kdysi tekla voda vedená sem dřevěnými trubkami, ty se ale místy propadly. Zatím se muselo chodit pro vodu s vědrem k sousedům; trvalo to asi rok, než se povedlo přítok vody s pomocí místního proutkaře nalézt a obnovit, stálo to ale zato! Voda se ukázala být nesmírně dobrá, chutná, se spoustou minerálů. Jistě proto, že jsem tuto kromobyčejně tvrdou vodu pil po deset let, a právě v době kdy se ještě tělo budovalo, mám dodnes velice silné a zdravé zuby. Návštěvníci, které jsme mívali zejména z Prahy, si vždycky odváželi sebou domů lahve plné naší báječné vody, aby se ještě na den či dva vyhnuli pití toho, co jim tam teklo z kohoutků. Koupelnu jsme neměli, ta byla jen na plánech které objednal otec a k jejichž uskutečnění nikdy nedošlo. Koupali jsme se, obvykle jednou týdně, v chromované sedací vaně a ve vodě pomalu a pracně ohřívané na kamnech. Jinak, na záchod se chodilo na latrínu; nahromaděné výkaly se čas od času musely odstranit s pomocí peripatetického zařízení vydávajícího charakteristicky kvílivý zvuk a lidově zvaného hovnocuc.

Vaření byl také problém. Zpočátku užívala matka kamen, které byly z kachliček se železnou plotnou. Dosáhnout toho, aby se voda na ní začala vařit, si vyžadovalo spoustu trpělivosti. Té se mámě nedostávalo, zejména když se jí hladový syn neustále vyptával, kdy už budou hotové ty knedlíky? Usoužená žena začala zkoušet kde se co dalo — možností bylo několik, většina místností měla nějaká kamna, ne všechna se ale hodila k vaření. Například, v horní místnosti byla kamna dokonce s pecí, v níž se ale obvykle peklo jen vánoční cukroví. Zato to bylo cukroví moc dobré, pec fungovala skvěle! Co ale platné, když plotna tam byla stejně pomalá, ne-li ještě pomalejší. Nakonec to dopadlo tak, že velká část vaření se konala v elektrických spotřebičích, které se koncem padesátých let už začínaly objevovat v obchodech. Matka si časem našla práci v kanceláři místní textilky, takže finančně se nám trochu ulevilo.

Pro dítě uvyklé pražským ulicím, i když ty na Hanspaulce měly ještě poměrně daleko třeba k těm žižkovským či košířským, to byl ráj na zemi! Jednu z hranic pozemku, na němž stál náš dům tvořil potok, parcela byla asi stejně veliká jako ta hanspaulská, snad něco přes tisíc čtverečních metrů a byla také trojúhelníkovitého tvaru, v tom se ale podobnosti končily. Především, byli jsme tu v horách, to znamenalo sníh, permanentně tak od prosince aspoň do března, někdy i déle.

Vojen Koreis

52

Potok, který nám tam hučel pod okny, sváděl vodu údolím až od vrcholků hor, jedněch z nejvyšších v celých Krkonoších. Protože doby průmyslového znečištění se ještě nedostavily, pouze se nacházely blízko za rohem, byl kromě časů, kdy se na jaře táním sněhu rozvodnil, tak čistý, jak by o tom nesnil ani ten nejidealističtější člen strany zelených. Byl proto také plný pstruhů. Ryby byly sice chráněné a lovit se směly jen když jste k tomu měli povolení, záhy jsem ale přišel na to, že moji místní vrstevníci si takovýmito věcmi hlavy nelámou. Bylo to naopak otázkou prestiže dokázat chytit nějakého toho pstruha. Nezbývalo mi než pořídit si pár háčků a nějaký ten vlasec; to vše omotané kolem kratšího klacku se potom strčilo pod košili. Chodit kolem potoka s rybářským prutem by si přece jen žádný z nás klukovských pytláků byl nedovolil. Nějaké ty žížaly se našly pod kameny a už se na to šlo!

Pstruh je chytrá ryba. Má se neustále na pozoru. Umí plovat v hodně prudké vodě, přičemž pohybuje ploutvemi a ocasem téměř nepozorovatelně, právě tolik, aby mu to dovolilo zůstat stát v proudu na jediném místě, jako by tam visel na nějakém neviditelném vlákně. Pohněte se ale směrem k němu, z místa se náhle odrazí a už vám zmizí z pohledu pod nějakým balvanem nebo pod kořeny stromů rostoucích kolem potoka. Musíte být strašně opatrní a hlavně trpěliví. Všimnout si kam ryba zmizela. Tam potom spustíte návnadu. Potrvá to chvíli, než se pstruh uklidní po kvapném útěku natolik, aby se začal zajímat o žížalu, kterou mu předložíte. Někdy vám ji trochu okouše, dřív, než se rozhodne k tomu vzít si ji jedním soustem. Teprve v tu chvíli musíte trhnout vlascem, a to takovým směrem, aby ryba, pokud možno přistála na břehu. Tam se jí zmocníte, palec jí vrazíte do tlamy a ohnete hlavu směrem k páteři. Ucítíte malé lupnutí a ryba se přestane hýbat. To je ten nejrychlejší a nejhumánnější způsob, jak ji usmrtit. Jako kluk jsem to dokázal, dnes už asi ne. Snad kdybych musel, kdyby jen na tom záleželo, zda přežiji. V těch dobách, o nichž píši, jsem ale také nechytal nikdy víc ryb, než kolik jsme jich s matkou, případně někde v lese s kamarády, dokázali zkonzumovat. Maso bylo drahé, proto vítané.

Tento způsob chytání pstruhů jsem zvládl poměrně rychle a brzy jsem si v tomto směru získal docela slušnou reputaci. Většina z mých kamarádů by se s tím byla spokojila, já ale nikoliv. Doslechl jsem se totiž, že existuje mnohem efektivnější metoda chytání pstruhů. Poptával jsem se kolem, nikdo z mých známých ale nevěděl nic bližšího, kromě toho, že pstruzi se prý dají také chytat přímo do ruky!


53

Adepti této esoterické disciplíny, kteří určitě někde existovali a jichž nemohlo být víc než pouhá hrstka, si svá tajemství přísně střežili. Nebylo pochopitelně v jejich zájmu zasvěcovat jiné do svého umění, protože i když ryb v okolních potocích bylo opravdu hodně a rybářům s povolením, používajícím udice, to většinou stačilo. Jenže, větší množství podstatně výkonnějších rybářů by jich mohlo brzy vychytat trochu moc.

Tomu všemu jsem rozuměl instinktivně a byv chlapcem ambiciózním, šel jsem na věc sám a se zdravým selským rozumem. Bylo mi hned jasné, že s břehu se to dělat příliš dobře nedá, že se budu muset trochu zmáčet ve vodě, jíž se budu brodit tam, kde se to dělat dá. A že si na to budu muset obout staré tenisky, abych si o nějaký ostrý kámen nerozřízl nohu. Takto vyzbrojen velice rychle jsem zjistil, že v hlubší vodě nacházející se v tůních potoka tyto bystré tvory docela určitě lovit nepůjde. Některé z tůní byly i přes metr hluboké. Zbývala tedy místa pod břehy a pod balvany, kam se ryby uchylovaly, když vycítily nebezpečí. Další pravidlo, které jsem záhy formuloval, bylo to, že se zásadně musím pohybovat ve vodě proti proudu. Takto se totiž dalo zjistit kde se pstruzi nacházejí, a to dřív, než by je nějaké neobvyklé zvuky či pachy, jichž jsem si ani nebyl vědom, upozornily na mou přítomnost. Vibrace, které pstruzi pochytávali, zřejmě k nim putovaly hlavně po proudu. Když jsem se pohyboval proti proudu, dostal jsem se k nim podstatně blíž a měl jsem tak většinou možnost si všimnout a zapamatovat si kam se ryby plavaly schovat, když si mě všimly. Stačilo potom se dobrouzdat k té správné díře pod kamenem či pod břehem.

Oproti tomu, jak by se nezasvěcenec nejspíš domníval, pstruh, který se schovává ve své díře (a oni většinou mívají své oblíbené skrýše), obvykle z ní nevystřelí hned jakmile se jej dotkne lidská ruka. Spíš se pokusí odcouvat co nejdál z dosahu, obvykle až na samý konec díry. Když jsem někdy objevil, že je díra hlubší, než kam rukou dosáhnu, vzdal jsem se lovu a nechal jsem takového pstruha na pokoji. Časem jsem už věděl o všech dírách ve svém loveckém rajónu, jímž byl asi kilometr potoka, kde nemělo význam se namáhat. Tam kde se dosáhnout na konec díry dalo, měli jsme jak já tak i ryba zhruba vyrovnané šance na úspěch. Někdy se pstruhovi podařilo proklouznout kolem mé paže a dostat se ven na svobodu. Jindy zase se mi povedlo hlazením a šimráním po hřbetě pomalými pohyby ruky rybu jakoby hypnotizovat. V závěrečné fázi potom bylo nutné najít si to správné místo, uchopit rybu mezi palcem a ukazováčkem pevně za skřele, aby se dala vytáhnout ven. Pstruhů se takto dá chytit

Vojen Koreis

54

podstatně víc, protože jste po celý čas aktivní, místo abyste jen pasivně čekali na to, až vám ryba zabere. Už to ale by odradilo většinu rybářů, jimž asi nejvíc vyhovuje právě ta pasivita. Ne každý se také chce brouzdat ledovou vodou.

Jakmile jsem tento způsob rybářského umění zvládl, chodil jsem takto lovit jen výjimečně, když jsem si byl naprosto jistý tím, že mě nikdo neuvidí. K tomu, abyste pstruha zhypnotizovali, je asi potřeba docela zvláštního druhu citu. O to hypnotizovat lidi jsem se nikdy nepokoušel, se pstruhy jsem to ale nějak dokázal. Jak, to se nedá dost přesně slovy vyjádřit a kromě toho, je to přece tajemství! Jak by k tomu přišli ti poctiví pytláci, kteří je pro sebe objevili sami, kdybych to tajemství teď před vámi vyjevil? Svoje rybářské metody vyjevuji, protože jejich vývoj a postupy nejsou tak moc nepodobné tomu, co ze mne později učinilo úspěšného podnikatele. Jejich popis je ale myslím zajímavější než popis těch metod, které v mém případě vedly k vydělávání miliard korun. Proto zde uvádím ty první, abych líčením těch druhých nikoho zbytečně neunavoval. Byly ale i jiné činnosti, v nichž jsem se v té době dokázal vypracovat prakticky od nuly až k docela slušným výkonům.

Když jsme se do městečka přistěhovali, první zimu jsem měl hodně co dohánět, pokud jsem se chtěl jen přiblížit úrovni svých soukmenovců, ve všem týkajícím se lyžování. Nejdřív jsem se musel naučit na lyžích vůbec jen stát, potom jsem začal zkoušet lehčí svahy. Až teprve tak třetí zimu jsem si troufl na to zkusit skoky na lyžích. Nejprve na malých sněhových můstcích, které jsem si sám postavil, později jsem si troufl i na větší můstek na příkré stráni nedaleko našeho domu, kde se říkalo „na staráku“. Poté, kdy jste se na tomto můstku odrazili, už se před vámi otevřel pohled dolů. Asi ve dvou třetinách svahu se nacházel po pravé straně javorový strom. Skočit až „k javoru“ to bylo cílem nás všech, ne každý to ale dokázal. Znamenalo to, že jste museli dobře odrazit a potom vzduchem proletět něco přes dvacet metrů. Až dolů „do prohybu“, jak se říkalo, to bylo skoro třicet metrů. Pár z mých kamarádů to dokázalo z jednoho z nich se časem dokonce stal špičkový závodník, který se prosadil i na mezinárodní úrovni a skákal dokonce na zimních olympijských hrách. Pro nás ostatní smrtelníky bylo cílem si skočit občas na „velkým skoku“, což byl můstek s dřevěnou konstrukcí nájezdové věže, s tzv. kritickým bodem, tj. místem kam se dalo bezpečně doskočit, asi 50 metrů. Přes kopec v dalším údolí se nacházel můstek, kde to šlo asi o dvacet metrů dál. Občas jsme tam,


55

se „skočkami“, skákacími lyžemi na ramenech a těmi normálními na nohách, putovali.

Dnes se skáče docela jinak než tehdy – kdy se obě lyže držely pěkně u sebe a ruce obvykle vpředu. Dnešní skokani mají nohy roztažené a ruce podél těla. Možná, že je to s hlediska mechanického efektivnější, myslím si ale, že ten starší styl býval elegantnějším. Skok na lyžích není zdaleka tak nebezpečný, jak by se nezasvěcenci zdálo, na rozdíl třeba od sjezdu. Většinou přitom totiž nebývá, na co narazit, takže pokud na šikmou, od směru letu prudce se svažující plochu opravdu nešikovně nedopadnete, obvykle si moc ublížit nemůžete. Stává se ovšem, že si lidé zlomí nohu či udělají výron v kotníku následkem toho, že při pádu neztratili lyže. Když už pád se zdá být nevyhnutelným, modlíte se proto jen, aby povolilo vaše bezpečnostní vázání.

Mně se stala nehoda zejména proto, že jsem byl velice odhodlán k tomu se zlepšovat a šel jsem tudíž trénovat na starák i toho dne, kdy nikdo jiný se mnou nešel. Sníh byl totiž už od rána mokrý a pomalý. Abych vůbec měl šanci dosáhnout potřebné rychlosti, musel jsem si rozjezd prodloužit o nějakých dvacet metrů, což znamenalo vylézt si až nad druhou cestu, která nájezd přetínala a nad níž se normálně nechodilo. Tam byl svah podstatně prudší, takže jsem se rozjel rychle, i když bych byl většinu té rychlosti stejně na pomalém sněhu ztratil. K tomu ale nedošlo, tak daleko jsem se nedostal. Po tom rychlém rozjezdu jsem nezvládl dobře přejezd přes cestu a byl jsem hozen na stranu, kde moji progresi zadržel třešňový strom. Pamatuji si jen ten zvuk lámání větve, na niž jsem narazil, potom jsem se probral k vědomí až na sáňkách, na nichž mě vezli k doktorovi nějací dobří samaritáni. Ti mě objevili napůl stojícího a napůl visícího za bradu o pahýl větve, kterou jsem předtím zlomil. Měl jsem docela slušný otřes mozku, hlava mě občas bolela ještě po celé týdny. Bradu jsem měl roztrženou od jedné strany k druhé a abych vzniklou jizvu skryl, později jsem si začal pěstovat vous dnes zvaný vandyke. Od skákání mě takováto maličkost ale neodradila, jen zbrzdila o měsíc či dva.

V létě jsme trávili spousty času na fotbalovém hřišti, kde jsme často zůstávali až do úplné tmy. Nedaleko od našeho domu se nacházelo tzv. Junácké hřiště. To tam kdysi postavili Němci pro své Hitlerjungen, odtud tento název. Mělo asi poloviční rozměr normálního hřiště a stálo jaksi vykopané ve stráni. Tam se odehrávaly zápasy mezi jednotlivými třídami, pořádaly se dokonce i turnaje, či se prostě hrálo na jednu nebo na dvě branky, podle toho, kolik se nás tam sešlo. Většinou dost k tomu, aby nás na každé straně bylo čtyři

Vojen Koreis

56

nebo pět, takže se na ty dvě branky hrát dalo. Školní zápasy se hrály mezi týmy o sedmi hráčích; zajímavé bylo, že když jsem přišel do páté třídy, měla tato lepší tým než jak třídy šestá i sedmá, přičemž čtvrtá třída byla skoro stejně dobrá jako my.

Probojovat se do týmu třídy bylo mým prvním cílem a dosáhl jsem toho poměrně brzy. Protože nás hochů ve třídě zase tak moc nebylo, nebylo to příliš těžké. Dalším cílem ovšem bylo dostat se do týmu školy, který hrával předzápasy utkáním místního Spartaku – to už se hrálo na velkém hřišti. V žákovském týmu školy jsem si zahrál snad jen jednou či dvakrát, nebyl jsem ještě dost dobrý. O rok či dva později se ale vytvořil dorostenecký tým Spartaku a v něm už jsem měl stálé místo, dokonce jako střední útočník. To proto, že jsem měl to, čemu se říká čich na branky. Dovedl jsem být na pravém místě v pravý čas a dávat přitom rozhodující góly. Těch gólů jsem celkově zase tak příliš mnoho nenastřílel, dával jsem ale ty důležité. Když jsme potřebovali vyhrát či vyrovnat, většinou jsem tím střelcem býval já. Potom mě ale už začínalo víc a víc zajímat divadlo, takže fotbalu jsem brzy nechal. Až po letech jsem si párkrát v exhibičních zápasech zahrál za herce proti muzikantům. A opět jsem vstřelil vítězný gól do sítě muzikantů!

Když se mne dnes lidé, například novináři, ptají, jak se mi povedlo vydělat takové spousty peněz, nemohu jim přesně říci. Má se to tak trochu jako s tím, mít onen zmíněný čich na branky. Nedá se to nijak popsat, snad jen naznačit. Z výše uvedených důvodů jsem během komunistického režimu neměl možnost vystudovat a vydělával jsem si, jak se dalo. Jako kulisák v divadle, jako taxikář. Když se režim změnil, nepřistihlo mě to ale nepřipraveného. Naučil jsem se už dříve od matky anglicky, umím i slušně německy. Přemýšlel jsem už dřív než došlo k politickému převratu o tom, kde si půjčit, do čeho investovat, až k tomu nastane ten správný čas. A když ten se dostavil, měl jsem určitě i tu nutnou dávku štěstí. Nebo spíš, neměl jsem smůlu. To, jak jsem se kdysi pral s lyžováním, s fotbalem, či se pstruhy, o něco později potom s divadlem, mě naučilo, jak se prát na finančních trzích. Ne, nebyl jsem nikdy zdaleka tím nejlepším. Dokázal jsem ale vydržet tam, kde to jiní vzdali. Vydělal jsem hodně peněz, uhnal jsem si ale přitom nemoc. Teď si léčím své tělo tím, že si léčím duši.


57

6. STRAHAN

Měl jsem tedy to, co jsem mít potřeboval – jistotu, že je Sára mou dcerou. Otázkou nyní bylo, co s tím udělám? Je to dospělá žena, legálně zcela nezávislá jak na lidech, kteří ji vychovali, tak i na mně, který jsem sice jejím přirozeným otcem, kterého ale ona nemusí vůbec jako takového přijmout. Pokud se rozhodne, že s dědictvím, hmotným i kulturním, rodin Cunninghamů ani Delaneyů nechce mít nic co dělat, párem volů ji k tomu nikdo nepřitáhne. Otázka spíš zní: co mohu já pro Sáru udělat?

Co může udělat člověk, jako já, který má velikou zkušenost s divadlem, udělat pro dívku, která je zřejmě zapálená pro herectví, ať už jevištní, filmové, či televizní? Může jí pomoci se tam dostat, pomoci jí najít nějaké angažmá, něco, co by jí trochu pomohlo získat nějaké zkušenosti. Školu už za sebou má, asi ne tak skvělou, jakou je NIDA (která třeba také v budoucnu nemusí být vyloučena), kam se obvykle dostane jen pár šťastlivců, nicméně školu solidní. Queenslandská univerzita už vyprodukovala hezkých pár skvělých herců, studoval zde například i Geoffrey Rush. Myslel jsem si, že Sára spíš potřebuje nějaké angažmá, o což se zřejmě také momentálně v Sydney snaží. Mohl bych udělat to, s čím si v mysli už pár let pohrávám – využít toho, že jsem finančně dobře zajištěný a zkusit to s producentstvím. To by znamenalo uvézt na scénu hru či muzikál – ty mají v současnosti asi největší přitažlivost pro divácké masy – a dát v té produkci Sáře nějakou roli, aby se odtud mohla vypracovat.

Nejprve ze všeho bych ale měl svou dceru aspoň trochu poznat, abych viděl, co v ní vlastně je. Pokud v ní něco je. Že v ní něco je, o tom jsem ale měl málo pochybností; měla přece jen po kom zdědit nějaký ten talent! Elwooda jsem dále využil. Měl za úkol dát mi vědět,

Vojen Koreis

58

až Sára, sama či s nějakými přáteli půjde večer někam, kde bych ji mohl potkat a seznámit se s ní. Pokud se týká jejího tovaryšství v hereckém řemesle, měl jsem už na mysli něco, co mi připadalo celkem vhodné. Ještě se ale uvidí, jestli je pro to vhodná moje dcera.

V sobotu k večeru mi zavolal Elwood. Sára se svou nejlepší přítelkyní Larissou, s níž se zná už z univerzity a s níž obě přijely do Sydney na zkušenou, se chystají večer do hotelu Royal v Paddingtonu. Larissa se prý rozhodla, že se vzdá dalších až doposud neúspěšných pokusů o to najít si angažmá, a vyslyšela svého přítele, úspěšného makléře s realitami, za něhož se hodlá provdat. Její milý Rodney si pro ni právě přijel z Brisbane a společně chtějí toto přelomové rozhodnutí oslavit v baru hotelu, kde se ubytoval. Sára, kterou pozvali, se prý snažila přemluvit jeho, Elwooda, k tomu, aby jí dělal pro ten večer společníka, on se ale nějak vymluvil. Sára tudíž půjde s nimi sama, a to by měla být moje příležitost. Elwood je šikovný člověk, říkám si, jednoho dne si z něho třeba udělám osobního asistenta!

Měl jsem několik fotografií Sáry, hezké tmavovlasé dívky, které mi už dříve sehnala brisbaneská detektivní kancelář. Ty se mi teď hodily. Seděl jsem už po nějakou chvíli u barového pultu, kde jsem popíjel nízko alkoholové pivo, protože jsem nechtěl být nějak zmožen nadměrným pitím. Když jejich malá společnost vešla dovnitř, poznal jsem svou dceru okamžitě. Sára se přitom ukázala být ještě hezčí, než jak jsem podle těch fotografií očekával. Vím ale, že takový snímek je jedna věc a živý člověk je něco jiného. V jejím případě jde právě o tu živost, kterou ona přímo oplývá. Sedli si ke stolu nedaleko ode mne a objednali si večeři, kterou zřejmě platil Rodney – nezaměstnané herečky by si to, co jim přinesli zde na stůl, asi stěží mohly dovolit. Když se po večeři začali bavit, bylo mi zřejmé, že Larissa se s Rodem velice shodnou, zatímco moje dcera tam seděla poněkud osamocená. Dřív, než bych se byl odhodlal k tomu s tím něco udělat, Sára se rozhodla, že nechá své dva společníky o samotě, což jim zřejmě bude vyhovovat, a přesune se na chvíli k baru. Sedla si hned vedle mne. Mohla si klidně sednout na opačný konec baru, u něhož sedělo uprostřed jen pár jiných lidí. Vedlo ji ke mně něco? Nevím. Vím jen to, že jsme se dali do řeči. Takové té obyčejné a nenucené konverzace, jakou uslyšíte v každém baru ještě dlouho před půlnocí.

Sára se ukázala být celkem sdílná a já jsem jí nabídl sympatizující ucho ke slyšení, což asi ocenila. Dozvěděl jsem se, kolikrát už byla u konkurzu, jakých pár roliček se jí z toho podařilo vyždímat, no a


59

abych nezapomněl, zmínila se také jaksi mimochodem, že je herečkou. Bylo vidět, že má živou, veselou povahu a dost mi připomínala svou matku, a to nejen vizáží, ale také podobnými manýry. To jsem jí ovšem říci nemohl; v této chvíli jsem se jako její otec projevit nechtěl, pouze jsem se jí představil svým pravým jménem Brandon Cunningham. Potvrdil jsem jí jen, že jsem donedávna žil v Anglii, což už stejně uhodla podle mého přízvuku. Nebyl jsem si vůbec vědom toho, že ten se na mne už tolik nalepil. Z otázek, které jsem jí kladl, si jistě dala dohromady, že mám co dělat se zábavním průmyslem, což nevadilo, protože se to i hodí v příští fázi naší známosti. Snažil jsem se o to, abych nevypadal jako nějaký „sugar daddy“, obstarožní kořen, páprda, který se pokouší nabalit mladou holku. Myslím, že jsem si vedl dobře, když jsem o její hereckou kariéru projevil druh zájmu, jaký by mohl mít spíš případný mecenáš než někdo s nekalými úmysly. Protože tím mecenášem v zásadě se hodlám stát. Musel jsem uznat, že Sára se ukazovala jako opravdová herečka. Na příklad, když předváděla dialog, který s někým vedla a mluvila jakoby za jinou osobu, tak přejímala její charakteristiky a manýrismy – když například šlo o muže mluvila hlubším hlasem, gesta, která dělala přitom rukama byla maskulinní a podobně. Prostě, byl tam snadno rozpoznatelný talent. Po čase jsme se oba přesunuli ke stolu, kde seděli Rod s Larissou a zábava se trochu víc rozproudila, když zřejmě tito dva se jeden druhého pro tento večer už celkem nabažili. Doufal jsem jen, že jim ten jejich vztah vydrží, což se také děje – když jsem se s nimi znovu uviděl, skoro po třech letech, Larissa už čekala jejich druhé dítě.

Sáře jsem slíbil, že se pokusím něco pro ni najít a myslel jsem to ovšem vážně, i když ona mi asi stěží uvěřila. Nějací starší pánové už jí nejspíš přede mnou podobné nabídky učinili. Přesto mi dala svoje číslo mobilu, nejspíš si řekla, co kdyby? Já jsem ale už měl na mysli něco konkrétního. Potkal jsem se nedlouho předtím s Gordonem Parkerem, s nímž jsem hrál ve hře The Club od Davida Williamsona. Bylo to ještě předtím, než se mi podařilo dostat se na školu NIDA a jednalo se o polo-profesionální produkci, v níž jsem hrál Geoffa Haywarda, hráče týmu australského fotbalu a Gordon hrál kouče Laurie Holdena. Naše tehdejší produkce příliš úspěšná nebyla, snad proto, že australský fotbal, což je specifická forma rugby hraného na kriketovém stadiónu, je zejména populární v Melbourne a už ne tolik v Sydney, kde je v oblibě zase jiná forma rugby, a sice tzv. rugby league. Gordon, který je o několik let starší než já, se tehdy pokoušel už po delší čas prorazit jako herec i jako autor divadelních her,

Vojen Koreis

60

většinou s historickým námětem. Dlouho se mu to nedařilo a celkem živořil, až kápl na to pravé. Nedaleko Strahanu na Tasmánii se kdysi nacházel trestanecký tábor, který proslul zejména krutostí dozorců vůči vězňům. Gordon napsal hru, podle skutečné události, v níž skupina trestanců ukradne loď a uprchne s ní do Jižní Ameriky, zatímco mužové zákona je pronásledují. Hra se uchytila a je provozována ve Strahanu už asi po čtvrt století. Což z ní činí nejúspěšnější australskou hru, dokonce i jednu ze všech dob nejčastěji uváděných her na světě, i když Past na myši Agathy Christie asi nikdy neohrozí. Ve hře vždy účinkují dva profesionální herci, kteří si postupně přizvou další účinkující z řad diváků. Hra samotná by Gordona asi zámožným neučinila, protože diváků, rekrutujících se zejména z turistů, se v malém Strahanu moc nenachází. Kdyby ale neměl tento herec, autor i producent v jedné osobě ten nápad, nabídnout také své herce, a původně i sebe, jako průvodce turistů při vyhlídkových plavbách po zálivu, a hlavně po ostrově Sarah, kde se zmíněný tábor nacházel. Plavby zálivem Macquarie, se zastávkou na Sarah Island, jsou populární po většinu roku a Gordon, který má na nich podíl, si udržuje malý soubor herců-průvodců, který potřebuje čas od času doplnit. Tak tomu bylo i když jsme se po mnoha letech potkali v Sydney. Slovo dalo slovo, on se dozvěděl o mé kariéře v Anglii, já o té jeho na Tasmánii. Zavolal jsem mu nyní a zmínil se o mladé talentované herečce, které bych rád pomohl sehnat angažmá, v němž by se trochu víc otrkala. Gordon se totiž už předtím zmínil, že to nevadí, jestli je na jevišti pár mužů, žen, či muž a žena, hlavně když mají tito herci schopnost pohotově reagovat na někdy komplikovanější situace, jež se mohou kdykoliv naskytnout. Slíbil mi, že to se Sárou zkusí.

Zavolal jsem Sáře. Byla myslím dost překvapená, že jsem dostál slovu. Když jsem se zmínil o tom, že bych jí mohl ihned zařídit konkurs k angažmá na Tasmánii a vysvětlil jí, o co se jedná, projevila okamžitě zájem. Takže jsem Gordona rovnou odvezl do jejich domu v Surry Hills, kde jsme v momentálně prázdném obývacím pokoji uspořádali konkurs. Sára se osvědčila a Gordon jí nabídl smlouvu, kterou podepsala. Tento úkol splněn, mohl jsem se na čas odtáhnout a věnovat se jiným záležitostem. Rozhodl jsem se totiž definitivně, že se do Anglie nevrátím a že se pokusím o zásadní změnu ve svém životě. Místo herce se stát divadelním producentem.

Na existenci Valentýna mě upozornil Elwood, který se na čas stal jakýmsi mým tykadlem. Od té doby, kdy se mi podařilo zajistit pro


61

Sáru místo herečky a průvodkyně v podniku vedeném ve Strahanu na Tasmánii Gordonem Parkerem, uplynulo víc než půl roku. Mezitím jsem se permanentně přemístil ze Sydney do Melbourne, kde se přece jen cítím trochu víc doma. Úplně doma se ale necítím nikde; to už je asi dané mým povoláním. Přesto neztrácím naději, že jednou takové místo třeba i najdu.

V Melbourne jsem se zpočátku zabýval tím, že jsem se snažil obnovovat stará přátelství a známosti, což se mi příliš nedařilo. Přece jen, ty dlouhé roky mé nepřítomnosti se projevily. Po nějaké době mi došlo, že jen zbytečně marním čas a plýtvám energií. Rozhodl jsem se, že se soustředím jen na to, co jsem si původně předsevzal. Že totiž uvedu na jeviště nějakou hru, nejlépe muzikál. Proč právě muzikál? To je těžké vysvětlovat. Hlavním důvodem k tomu bylo asi to, že jsem cítil potřebu diametrálně se odlišit od toho všeho, co jsem tak dlouho dělal v Anglii. Ne, že by mi najednou Shakespeare začal nějak vadit, to určitě ne. Spíš jsem jím byl jen trochu unavený. V Austrálii jsem prostě chtěl dělat něco jiného, samozřejmě, že v mezích rozumu a možností. Něco takového, že bych šel třeba dělat námezdního dělníka někam na stavbu, mi přece jen na mysl nepřišlo. Stát se producentem, to mě ale lákalo. V Anglii jsem poznal hezkou řádku producentů, lepších, horších, i těch neskutečně dobrých a úspěšných. Jeden z těch posledních, Martin Hermann, s nímž jsem se o věci poměrně nedávno bavil, mi dal jednu radu. Řekl mi tehdy, „pokud byste se do něčeho takového chtěl někdy dát, udělejte to tak, jak jsem to udělal já. Určil jsem si totiž sumu, kterou si mohu dovolit ztratit. A s tím jsem se potom dal do podnikání.“

Oproti jiným začínajícím producentům, jsem měl dvě výhody. Především jsem si nemusel žádné peníze půjčovat; v bance jsem na svém kontě měl docela slušnou simu, z níž asi polovinu, jak jsem si určil, si mohu dovolit v podnikání potopit. A to nebudu muset sahat na žádné z mých dlouhodobě vázaných hodnot, které jsem v duchu tak nějak označil za nedotknutelné, snad jako dědictví, jehož že jednou dostane mé dceři. To jsem ovšem neměl ještě sebemenší tušení, že by Sára mohla vyvdat ještě mnohem víc peněz, než o jakých se mi může v nejdivočejších snech zdát! K její chvále musím dodat, že ona sama o něčem takovém neměla ani ponětí, když šla za hlasem svého srdce. Druhou mou výhodou potom byla opravdu komplexní znalost poměrů u divadla. Těch jsem sice nabyl v Anglii; mnoho z toho je ale rázu univerzálního.

Po nějakém tom váhání jsem se rozhodl, že prvním projektem, do něhož se dám, bude proslulá My Fair Lady. Jednak jsem věděl, že je

Vojen Koreis

62

to zaručený tahák pro obecenstvo, ale také jsem si zjistil, že se tento muzikál v Austrálii ve velkém nehrál aspoň dvanáct let. To mi připadalo jako dostatečně dlouhý čas k tomu, aby se divácký zájem obnovil. Jde tu přece jen o snad nejlepší muzikál moderní doby, stejně úspěšný, pokud ne úspěšnější, než nejznámější operety Gilberta a Sullivana, Strause, či Offenbacha. Někteří z diváků na to půjdou znovu, jiní poprvé, ale už o tom slyšeli. Dále jsem si našel dva společníky. Oba měli zkušenosti, Thajec Purnama Somsak s podnikáním, Rus Grigorij Rodionov také s divadelními produkcemi. Podržel jsem si ale víc než padesát procent podílu, abych měl rozhodující slovo. Podařilo se mi dostat velmi zkušeného režiséra Andrewa Downera, který již kdysi tento muzikál režíroval. Nebylo snadné ho získat na svou stranu, naštěstí mu ale vypadl jiný muzikál, kde měl také režírovat poté, kdy jistá společnost zbankrotovala. To se stává; doufal jsem jenom že se něco podobného nestane nám…

Takto ozbrojen, mohl jsem přistoupit k tomu, navázat opět styk se Sárou. Počítal jsem s tím, že už se na Tasmánii náležitě otrkala v hereckém řemesle; nebyl jsem si ale úplně jistý tím, jak se to u ní má se zpěvem. K tomu, abych to zjistil, použil jsem znovu Elwooda. Už proto, že se už z dřívějška znal se Sárou, také ale proto, že mi byl sympatický. Navíc, neměl momentálně toho mnoho na práci, kromě jakéhosi projektu, tak zvaného psychického veletrhu, který se konal právě na Tasmánii, což se hodilo. Řekl jsem si, že bude asi nejlépe, když Elwoodovi rovnou řeknu, že Sára je moje dcera. Hádám, že si to už stejně dal dohromady, není vůbec hloupý. Přijal to celkem bez překvapení. Měl ale nějaká ta překvapení pro mne, aspoň si to myslel, když jsme spolu hovořili na Skype – já ve svém melbournském bytě, on v hotelovém pokoji v Launcestonu, se svým laptopem.

„Vaše dcera si našla přítele.“

„To zní otcovskému uchu znepokojivě,“ řekl jsem.

„Nemyslím, že byste si měl dělat příliš velké starosti,“ on na to. „Valentýn je podle mne solidní člověk. Myslím si také, že je do Sáry zamilovaný až po uši.“

„A co na to Sára?“

„To sice nemůžu říct najisto, nemyslím si ale, že by jí Val byl lhostejný. Zatím je to ještě velice moc v počátečním stadiu, nedalo by se asi ani mluvit přímo o vztahu. Spíš by mě ale překvapilo, kdyby se nějaký ten vztah z toho nevyvinul.“

„Řekl jste, solidní člověk. Jak solidní?“


63

„Pokud jsem zjistil, studoval v Londýně a v Oxfordu.“

„Záleží ovšem na tom, co studoval.“

„Historii a psychologii.“

„To nejsou právě obory, které by kromě učení zaručovaly teplé místo pod penzí.“

„To asi nikdy potřebovat nebude.“

„Napínáte mne.“

„On je totiž jediný dědic tatínka, který je miliardářem. Sice v českých korunách, ne v dolarech, v přepočtu se ale bude jednat o stovky miliónů dolarů.“

„Tak tohle vypadá na to, že mám chytrou dceru!“

„Nemyslím si, Brandone, že by za tím na její straně stála ziskuchtivost.“

„Proč si to nemyslíte?“

„Nevím. Řekl bych ale, že mezi těmi dvěma bylo nejspíš už něco, říkejme tomu duchovní souzvuk, nějaký ten plamének, který se vzňal už o trochu dřív, než tyto majetkové záležitosti vůbec vyšly najevo.“

„Mluvíte jako někdo, kdo má na věci zájem. Že vy byste si na moji dceru také myslel?!“

„Brandone, musím se přiznat, že nejste daleko od pravdy. Sára se mi vždycky náramně líbila. Jsem ale pragmatik, znám své limity. Myslí mi to sice celkem slušně, na to, jaké vědomosti má Val, ale zdaleka nemám.“

„To zní zajímavě. Rád bych se s ním seznámil.“

„To byste asi musel přijet sem, na Tasmánii. Neřekl bych, že dokud je tu Sára, Val by měl nějaké vážné úmysly ze Strahanu někam odjíždět. Pokud vím, dnes večer tam pořádá nějakou přednášku.“

„Tak to by bylo kromobyčejně zajímavé. Říkáte, že se nacházíte v Launcestonu. Co kdybych skočil na letadlo, vy jste mě vyzvedl na letišti a společně bychom se vydali do Strahanu? Jak dlouho nám to vezme, tak dvě hodiny?“

„Tak nějak, možná o trochu déle.“

Dohodli jsme se na tom, že Elwoodovi zavolám, až budu na cestě. Což se stalo, místenku pro business class jsem dostal okamžitě. Následkem toho jsme se, po příjemné jízdě tasmánskou krajinou, k večeru ocitli ve Strahanu, kde v autokempinku jsem pro nás oba najal chatu nedaleko té, v níž přebývala Sára. Také nedaleko té, kterou si najal Valentýn, který bydlí hned vedle té Sářiny chaty, přičemž tu na

Vojen Koreis

64

opačné straně obývá jeho česká matka. To všechno jsem ale zjistil až později. Chtěl jsem vidět Gordonovu hru, takže jsme hned zajeli do přístavu, kde se nachází jeho divadlo. Měli jsme štěstí. Toho večera, či snad spíš pozdního odpoledne, protože kvůli turistům, kteří nechtějí po denních aktivitách se dostat do svých prázdninových domovů příliš pozdě, se začínalo už kolem šesté večer, hráli právě Gordon se Sárou. Do hlediště jsme vklouzli pár minut po začátku, o moc jsme ale nepřišli. Děj se ještě nerozjel, protože naše herecká dvojice si vybírala postupně z obecenstva herce-amatéry, jimž určovala různé, většinou nenáročné, role. Učinili jsme se pokud možno nenápadnými, aby některého z nás náhodou nevybrali. K jedné z těch větších rolí, věčně opilého kapitána lodi, která pronásleduje loď s uprchlými trestanci, pozvala Sára na jeviště vyššího, pohledného, asi třicetiletého muže. Elwood do mě lehce strčil a ústy mi naznačil, že se jedná o Valentýna.

Dalo se poznat, že Val, jak mu říká Elwood, není v této roli nováčkem, že ji asi už dříve hrál. Vedl si v ní skoro jako profesionál. To ale nebylo nic proti tomu, k čemu došlo o něco později. Hlavní hrdina, představovaný pro tu chvíli Gordonem, dorazí s ukradenou lodí do Chile v Jižní Americe, kde má manželku, s níž se po léta neviděl. Pro tuto roli si Gordon vybral z obecenstva pohlednou, i když už ne nejmladší ženu, která potom na jevišti přímo excelovala! Jako správná žena latinského původu, jakou představovala, vyprovokovala například manželskou hádku, při níž létalo imaginární nádobí i kusy nábytku, čemuž všemu se oba herci obratně vyhýbali. Obecenstvo se válelo smíchy, já s nimi a viděl jsem, že i Sára, která v této scéně stojí jen stranou, měla co dělat, aby si udržela vážný výraz v obličeji. Což zvládla obdivuhodně.

Po představení, které trvalo asi hodinu a čtvrt, jsme si s Elwoodem koupili k večeři smažené ryby v nedalekém „fish and chips“ krámku a odvezli si to do kempinku. Nebylo ještě ani osm hodin, uvažovali jsme, co dále s načatým večerem, když se ozvalo zaklepání na dveře. Elwood otevřel a já jsem přes jeho rameno viděl, že příchozím je údajný nápadník mé dcery, Val. Elwood nás vzájemně představil. Val potom řekl Elwoodovi:

„Poznal jsem tvoje auto, co ti tu stojí. Myslel jsem si, že jsi na tom paranormálním veletrhu v Launcestonu.“

„Věřil bys, že jeden senzibil mi hodinu předtím, než jsem mluvil tady s Brandonem, předpověděl, že budu dnes večer spát někde jinde, než kde jsem si představoval!“


65

„A kde sis představoval, že spát budeš?“, zeptal se ho Val.

„Na hotelu s jistou jasnovidkyní.“

„A ta to ve své vizi viděla stejně? To, v tom svém oboru, nemohla být příliš dobrá,“ přidal jsem se.

„Její kvality jako jasnovidkyně mě ani tolik nezajímaly, jako spíš kvality jejího těla. Ona ovšem nic netušila o mých sexuálních fantaziích, aspoň to nijak nedala najevo. Mám ale její melbournské telefonní číslo. Tu zmeškanou noc si zatím hodlám vynahradit tím, že se zúčastním tvé přednášky o podobných jevech, jakým je jasnovidectví. Hádám, že budeš nějakou pořádat.“

„Hádáš správně. Či snad jsi sám jasnovidný? Začínáme za chvíli u mne v chatě. Jasnovidectví sice na programu nemám, dozvíš se ale jiné užitečné věci.“

„Tak, to mi právě ten stejný senzibil také předpověděl. Že se v budoucnu budu v tomto směru vzdělávat. Nejlepší na celé věci je to, že on býval kdysi mým bossem, když jsem ještě dělal pro noviny, tak tam byl šéfredaktorem.“

„To opustil takovéto lukrativní povolání, aby se stal mediem? To jistě bylo nemoudré.“

„Nic jiného mu moc nezbývalo, Vale, stejně tak jako mně. Noviny se zavíraly. Šéfredaktorů bez práce běhá po Melbourne přehršel, senzibilů zdaleka tolik není. Pověz mi ale, kdo je ta paní, co si ji Sára vytáhla k té roli, co se potom tak nádherně hádala s Gordonem? Támhle stojí na verandě a baví se se Sárou.“

“To je moje matka.“

„Vážně? Vyřiď jí ode mne, že je moc dobrá herečka!“

„To je, už aspoň čtyřicet let. Můžeš jí to ale za chvíli říct sám. Bude jistě víc potěšená, než kdybych jí to řekl já. Mohla by si říci, že mne k tomu vedla jen synovská povinnost.“

Že by další herečka v rodině? Ne, raději bych neměl předbíhat událostem, řekl jsem si. Zajímalo mě něco jiného.

„Mohl bych se té vaší přednášky také zúčastnit jako posluchač?“ zeptal jsem se.

„Jistě, nemám před nikým tajnosti.“

„Kolik to bude stát? chtěl vědět Elwood.

„Nic. Na rozdíl od oněch spiritistů, jasnovidkyň, senzibilů a medií všech druhů, jimiž se to tam, odkud jsi přišel, jistě jen hemžilo, přednáším já úplně zdarma.“

Vojen Koreis

66

Byla to komorní záležitost; nás posluchačů bylo celkem pět. Kromě Elwooda a mne, tu byl Gordon, který přijel ve svém SUV, a který už sice ode mne věděl, že se chystám přijet do Strahanu, že ale budu na Valově přednášce, to asi nečekal. Uvítal mne jako starého kamaráda. Valova matka, která mi Gordonem byla představena jako významná česká umělkyně, přičemž já jsem si prozatím ponechal svou identitu divadelního producenta, což ji jistě muselo zajímat, i když viditelně to najevo nedávala. Že je herečkou velmi dobrou, jsem ale už měl možnost posoudit. Také Sára byla tím, jak jsem se náhle objevil, zřejmě značně překvapena, spíše bych i řekl, zaskočena. Jakmile se ale přes tu mou nečekanou přítomnost přenesla, viděl jsem, že má oči jen pro Vala. A on pro ni – kdykoliv si kterýkoli z nich mohl myslet, že to nikdo nevidí, vrhal směrem toho druhého pohledy, které nemohu nazvat jinak než láskyplné. Jakmile ale Val zasedl ke stolu, aby začal přednášet, neexistovalo pro něho bezpochyby nic jiného než téma, jímž se zabýval. A tím byly principy posmrtného života.

Ještě dřív, než jsem jel na Tasmánii, odletěl jsem do Brisbane, kde jsem si najal auto. Jím jsem odjel do Toowoomby, asi 140tisícového města, stojícího na výšině asi 600 metrů nad mořem, a tudíž s o něco chladnějším podnebím než přímořské subtropické Brisbane. Vyjel jsem v jednu po poledni a těch asi 130 kilometrů jsem absolvoval za necelé dvě hodiny. Naváděl mě přitom SatNav. Zaparkoval jsem trochu stranou od cílové adresy, na protější straně ulice, doufal jsem, že nebudu příliš nápadný. Jednopatrový cihlový dům Morrisonových stál v tiché ulici, poměrně nedaleko středu města, Zadní plot poměrně velkého pozemku sousedil s golfovým hřištěm; betonová silnička vedla ke středně veliké budově, která vypadala jako skladiště materiálů. Věděl jsem, že Frank Morrison je stavitelem menšího formátu a po chvíli čekání se vskutku objevilo typické auto, jaké tento typ živnostníků užívá. Větší kombi s kovovou bednou na zadní korbě, která je jistě plná různého nářadí. V řidičské kabině pro čtyři byli dva lidé. Auto zajelo ke skladišti, někdo z něho vystupoval, vidět tam moc nebylo. Frank, hádal jsem, musel skončit svou práci toho pátečního dne poměrně brzy, protože bylo jen něco málo po třetí odpoledne. Jeho žena Margot je učitelkou, u ní bych byl očekával, že se také dostaví, co nevidět – školy většinou končívají ve tři. Skutečně, za chvíli se objevila malá Toyota, která zajela do garáže. Frank ještě zašel ke svému autu, něco z něho do skladiště vyložil, nastoupil si a odjel s vozem také do garáže. Automatické dveře se zavřely za oběma


67

vozidly. Řekl jsem si, že už zřejmě zůstanou oba doma a že jim dám tak čtvrt hodinky na to, aby se tam usadili a potom že přijde chvíle mého nástupu. Jednoho z nejvýznamnějších v mém životě. Vlastně, asi ten vůbec nejdůležitější, odhadnuto podle stupně nervozity, jakou jsem právě prožíval. Objel jsem blok, zajel jsem s autem před dům, vystoupil, stiskl zvonek u dveří. Otevřel mi mladý, vytáhlý, asi dvacetiletý blonďatý hoch, zřejmě syn Mark, jak jsem dříve zaznamenal.

“Jsem tu správně u Morrisonových?“ zeptal jsem se.

„Tati, to bude pro tebe,“ obrátil se k člověku, který se objevil za ním, asi padesátníkovi, vyšší, i když ne vysoké, postavy. Světlé vlasy, už trochu prorostlé stříbrem, mu v koutcích ustupovaly, hladce oholená tvář byla osmahlá, jak tomu bývá u lidí, kteří často pracují venku, v této zemi pak zejména. Syn odstoupil, jeho otec mi řekl:

„Přišel jste kvůli té renovaci v Cotswold Hills?“

„Ne,“ opáčil jsem. „Přišel jsem kvůli něčemu docela jinému. Potřebuji si s vámi, a s vaší ženou, pohovořit o důležité věci.“

„Co prodáváte?“ Zeptal se mě rovnou.

„Neprodávám nic. Jsem Brandon Cunningham.“ Natáhl jsem k němu ruku, on jí potřásl, stisk měl pevný. Syn kamsi zmizel, což mi vyhovovalo. Pokračoval jsem.

„Jde mi o Sáru.“

„Tak to asi bude vážné. Provedla něco? Pojďte raději dovnitř.“ Šli jsme.

U sporáku v kuchyni stála žena asi tak jeho věku, upravená, příjemně vypadající, a tak se i tvářící. Margot Morrison. Představil jsem se také jí. Na její pokyn jsme přešli vedle, do obýváku a usadili se v křeslech. Frank Morrison se mě zeptal, s docela viditelnou nervozitou:

„Tak, o co jde? Sára je, pokud vím, v Sydney. Volala nám včera, nic neřekla.“

„Nemohla nic říct. O tom, o čem s vámi chci mluvit, ona neví. Pokud tedy vím já. Jde tu o něco starého už víc než dvacet let.“

„Já jsem ti vždycky říkala, že jednoho dne…“ ozvala se tiše Margot Morrison.

„Já vím, říkalas… Měli jsme jí to říct, měli, nikdy jsme se ale k tomu nedostali. Ani neodhodlali.“ Obrátil se ke mně.

„Hádám, že vy jste Sářin otec.“

Vojen Koreis

68

„Ano, jsem její biologický otec, to už mám potvrzené. Vy dva jste ti rodičové, kteří ji vychovali, s tím nemám žádný problém. Za to vám mohu jen poděkovat. Kdyby ovšem bylo po mém, byl bych ji vychovával sám, a k vám by se nikdy nebyla dostala. Až na to, že o její existenci jsem nevěděl a dozvěděl jsem se o ní jen poměrně nedávno.“

„Odkud?“

„Od její matky.“

„A to vám předtím nic neřekla?“

„Neřekla. Pověděla mi o tom jen několik hodin před svou smrtí.“

„Ptám se, co to bylo za matku?“ Ozvala se Margot. „Až na to, že nebýt jejího rozhodnutí, nebyli bychom měli dceru. Takhle jsme ji měli, po ta léta. Teď už je plnoletá, stejně nám už nepatří. Nepatří ale ani vám.“

„Toho jsem si plně vědom. myslím ale, že má nárok na to, dozvědět se pravdu. Jak si s tím poradí, to už bude na ní.“

„Měl byste jí to asi říct vy,“ prohlásil Frank. „Vy jste znal její matku.“

„Také jste ji znali.“

„Jak to myslíte?“

Kývl jsem hlavou směrem k televizoru. „Vídávali jste ji tam. Pokud se díváte v televizi na to, co většina lidí v Austrálii.“

„Ona byla herečkou?“ Zeptala se s údivem v hlase Margot. Pokýval jsem hlavou. „Snad ne…“

„Chantal Delaney,“ řekl Frank. „Ta přece umřela nedávno, tak před půl rokem.“

Stále jsem kýval hlavou. Nic moc jiného se dělat nedalo. Chvíli bylo ticho, zatímco Morrisonovi se viditelně snažili absorbovat nově se dozvěděvší fakta. Mlčení prolomila Magot.

„Tak proto Sára tolik chtěla být herečkou, teď už tomu rozumím! Má to v sobě po mámě.“

„Ano, paní Morrisonová, má, o tom nepochybuji.“

„Margot, prosím.“

„A Frank.“

„Brandon,“ opáčil jsem. „Chantal byla vášnivá herečka.“

„Vy jste se museli znát dobře, řekl Frank.

„Tohle bys asi říkat neměl“, ozvala se trochu plaše Margot. „Promiňte, jestli se vás…“


69

„Znali jsme se už od školních let v NIDA,“ řekl jsem rychle.

„Vy jste byl v NIDA?“ Magot skoro vykřikla. „Sára vždycky říkala, že jednoho dne by tam také chtěla studovat. To ale vy musíte být také herec!“

„Ano, jsem. Žil jsem a hrál jsem až donedávna v Anglii.“

„Tak proto jsem o vás neslyšela. O divadlo jsem se vždycky zajímala. I když Sáru jsem do něho nikdy nenutila. Naopak.“

„Hrál jsem pod jiným jménem. Lloyd Ecklestone.“

„Tak to o vás vím. Viděla jsem vás jako Prospera v Globe Theatre, celkem nedávno. Dávali tu záznam představení Bouře na televizi. Takhle ale vypadáte jinak, vůbec bych vás nepoznala. Až teď, když to vím. Byl jste v té roli ohromný!“

„To byla v Anglii moje poslední role, a celkem mi myslím seděla.“

„Říkala jsem ti tehdy, že by ses měl dívat, ale kdepak ty a Shakespeare!“ Frank vypadal trochu udiveně, jakoby nevěděl o co tu jde. Asi nevěděl. Magot ale pokračovala. „Stejně to ale uvidíš, nahrála jsem si to totiž na cédéčko.“

„Mohl bych si to vaše cédéčko okopírovat? Žádný záznam z té produkce nemám, a někdy bych se na to sám rád podíval.“

„Vstala, otevřela zásuvku u televizního stolku. Chvíli se v ní prohrabovala, nakonec vytáhla cédéčko, podala mi jej.

„Děkuji. Vrátím vám to poštou během několika dní.“

„Dal byste si se mnou pivo,“ zeptal se Frank.

„Děkuji, dám si rád.“

Frank se odebral směrem ke kuchyni. Magot na mne pohlížela, jakoby si chtěla přesně zapamatovat moji podobu.

„Ještě jsem z toho v šoku, musíte mi prominout, Brandone. Čekala jsem, že něco takového přijde a bála jsem se toho. Teď už se ale nebojím.“

Frank přinesl dvě chladné a orosené plechovky piva se sklenicemi, které postavil na stůl. Jednu plechovku mi podal.

„Zdejší, Four Brothers. To asi neznáte. Jsem v tomto směru vlastencem.

„Někdy až trochu moc tím vlastenectvím posedlým!“

„Jí si nevšímejte, ona pivo nerada. Co tomu říkáte?“

Co mohu říct? I kdyby se to ukázaly být patoky, budu mu muset to pivo pochválit. Nalil jsem si, upil trochu, potom víc. Obsah sklenky

Vojen Koreis

70

jsem dopil, dolil víc z plechovky. Vůbec to nebylo špatné. Ovšem, byl poměrně horký den.

„Je moc dobré.“

„Byl to docela horký den. Dáte si se mnou ještě jedno?“

Limit pro řízení auta v Queenslandu je 0.05, pět promile. Dvě plechovky piva se do něho, při velikosti mého těla, vejdou, to mám zjištěné.

„Děkuji, dám. Víc už ale ne. Budu muset řídit zpátky do Brisbane.“

„Mohl byste přespat tady,“ usmála se Margot.

„Děkuji, musím ale letět brzy ráno do Melbourne. Mám tam obchodní schůzku.“

„Obchodní schůzku? Vy už nehrajete?“

„Nehraji, a hrát zatím nehodlám. Připravujeme muzikál a jsem producentem.“

„To je škoda, že už nehrajete. Pro australské divadlo.“

Pověděl jsem jim o tom, co chystám, co zamýšlím. Že bych rád pomohl Sáře k velké roli a pověděl jsem jim i o tom, jaké mám pro to plány. Margot na to řekla.

„Tak to tedy doufám, že vám to vyjde! Nebyla jsem moc šťastná s tím, že si Sára vybrala herectví, jako studijní předmět. To jsem ovšem nevěděla, jaké v sobě nosí geny. Vy jste jí ale už pomohl sehnat to místo na Tasmánii, že ano? Říkala nám o tom, že jeden starší pán se zajímal o její hraní. Trochu mě to tehdy znervózňovalo, to musím přiznat. Teď ale vím, jak to vlastně bylo. Ona to ale ještě neví. Co s tím uděláme?“

„Momentálně asi nic, nechal bych to ještě trochu uzrát,“ řekl jsem. Ona nato:

„Já bych měla návrh. Když jsem naposledy se Sárou mluvila, to bylo předevčírem, svěřila se mi, že je tak nějak zamilovaná. To víte, dívky se s těmito věcmi matkám rády svěřují. Jde tu o jednoho Čecha, kterého Sára ve Strahanu poznala. Porušuji tak trochu důvěru, kterou ve mně má, tohle je ale situace, která se bude muset nějak vyřešit. Věci se mají tak, že ten mladý Čech je prý psycholog a je tu v Austrálii na vízum. Má prý ale pohádkově bohatého tatínka, podle Sáry. Řekla mi ale také to, že o něho měla zájem daleko dřív, než se tohle dozvěděla. A zdá se, že on má o Sáru také zájem. Tak mě právě napadlo, co kdybychom se s ním nějak spojili? Je to psycholog, jestli


71

má o ni také zájem, a Sára si myslí, že má, tak třeba přijde s nějakým řešením.“

„Víte, Margot, tohle vůbec není špatný nápad,“ řekl jsem.

****

Vojen Koreis

72

7. VALENTÝN

Valentýn Klimt nám předem dal vědět, že hodlá dnes hovořit o smrti a stavu v jakém se po ní člověk může nacházet. Sám jsem vždycky instinktivně věřil v to, že život se nekončí tak zvanou smrtí, na kterou například ateista nemá pomyšlení, a proto se tváří, jakoby neexistovala. Jenže, ona se dřív nebo později přihlásí a člověk se s tím musí vyrovnat. Že určitá duchovní síla je zapotřebí, ne ale k tomu dostat se přes práh smrti. Smrt sama o sobě musí podle mne být lehká, někdy i tak lehká, že si jí člověk skoro ani nevšimne. Strach z ní je to, co je nutné překonat. Čtu někdy s pobavením typické novinářské a nejen novinářské, fráze o tom, jak někdo "statečně vzdoroval smrti" nebo tak podobně. Podle mne, naopak je vzdorování smrti spíš známkou zbabělosti. O smrti se lidé neradi baví, nejlépe je předstírat, že ta neexistuje.

Podobně se to má s hereckými pověrami. O některých věcech se prostě v divadle nesmí mluvit, aby se nepřivolalo neštěstí. My herci jsme národ nanejvýše pověrčivý. Můj oblíbený Sinclair Lewis se ve své Bethel Merriday o hereckých pověrách zmiňuje na několika místech. Je jich hodně, a po mnoha letech se pořád někde dozvídám o nějakých, o nichž jsem až doposud neslyšel. Jsou tu ale pověry tak známé, že o některých z nich ví dokonce i lidé divadlu nezasvěcení, jako je třeba ta, že při pudrování obličeje se zásadně má používat králičí pacička. Netvrdím, že tohle dělají všichni herci, znám jich ale hodně takových, i když sám k nim nepatřím. Nebo ta, ž je přísně


73

zakázáno hvízdat si v šatně. Tohle, řekl bych většina lidí v divadle dodržuje, sám si nikdy nehvízdám. Otevřít deštník na scéně je rovněž tabu, taktéž položit boty na stůl v šatně, nebo předejít někoho na schodech k šatně, stejně jako položit klobouk na postel ve svém hotelovém pokoji. Na scéně nemají nikdy být páví péra, ta jsou jako zlé oči, které uhranou a přivodí na show klatbu. Také zrcadla nemají na scéně co dělat, což je ovšem i celkem logické, protože zrcadlo by mohlo odrazit světlo nevhodným směrem. Nevím proč, ale smůlu přináší mít zapálené tři svíčky na jevišti, také není záhodno mít na sobě kostým zelené barvy. Někdy se dokonce tvrdí totéž o modré barvě. Obě tato pravidla jsem už několikrát porušil a nic obzvlášť zlého se mi nestalo. Text jsem nezapomněl.

Samozřejmé ovšem je, že přát hercům štěstí před začátkem představení by způsobilo pravý opak, proto se anglicky většinou říká „break a leg“, zlom si nohu, tímto pravidlem se celý život řídím. Někde to bývá i horší, místo nohy se hovoří o zlomeném vazu, jak jsem se dozvěděl. Nejhorší provinění ze všech, a toho jsem se vždycky chránil, je ale vyslovit jméno Shakespearova hrdiny Macbetha kdekoliv v divadle. Hovoříme tu zásadně jen o té „skotské hře“. Jak tato pověra vznikla se sice neví, je prý ale jisté, že by něco takového způsobilo velkou pohromu. Což se údajně nejednou už stalo, takže to raději nezkouším. Existuje sice složitý rituál, jímž se takovéto provinění, pokud k němu došlo, (snad) dá napravit, jeho součástí je mj. plivání a podobné nechutné věci.

To jsem ale odbočil od tématu přednášky, na kterou jsem se tak nějak pozval. Ve Valově chatě se nás sešlo celkem šest, neměla to být přednáška veřejná, spíš jen soukromá. Hlavně pro informaci pár nás nově příchozích, Elwooda a mne, Val řekl, že na rozdíl od většiny přednášejících, jemu nevadí, a že dokonce to uvítá, když se mu kladou otázky nebo jsou činěny komentáře rovnou, protože naši sešlost vnímá spíš jako besedu než jako striktními pravidly se řídící přednášku. Začal potom takto:

„Na rozdíl od toho, co si mnozí lidé myslí – pokud ovšem v posmrtný život vůbec věří, poté kdy přestoupil práh smrti, se člověk nijak v zásadě nezmění. Ovšem kromě toho, že po smrti už nemá fyzické tělo. Nikdo ale po té změně náhle nezmoudří, po stránce inteligenční zůstáváme po smrti zhruba na stejné úrovni, kam jsme se dostali během života na zemi. Ani v jiných směrech se příliš neměníme, zachováváme si i své charakterové rysy a vlastnosti, zůstanou nám i bývalé ctnosti a neřesti, sklony k tomu či onomu. Pokud se člověk dostal na určitou úroveň, kdy už si začíná

Vojen Koreis

74

uvědomovat, že by se měl vyvíjet směrem k větší duchovnosti a předpokládám, že o to zde vám přítomným především jde, jisté věci, které mohly mít dříve prioritu, se ale mohou dostat poměrně rychle na periférii jeho zájmů.

Křesťanské principy Nebe, Pekla a Očistce se tu dají docela dobře aplikovat. Tím prvním se hodlám zabývat jindy, na to druhé a třetí se podíváme dnes. Očistec bývá někdy líčen jako místo, kde se člověk musí zbavit svých hříchů; to by ale bylo silně zjednodušené. Celá astrální říše, v níž se právě zemřelý člověk nachází, je vlastně očistcem a zůstane jím, dokud člověk to místo neopustí, aby se opět posunul dál. Peklem naopak mohou být určité stavy, k nimž dojde u člověka, který opustil tento svět ve stavu, jaký ho předurčuje k utrpení následkem jeho činů a je tudíž vázán k nejnižším sférám astrálního světa.

Vezměme si ale fiktivní případ takového obyčejného člověka naší doby, který se ocitl náhle na druhé straně. Ranila ho možná mrtvice, nebo mohl mít autonehodu, cokoliv, co ho dostalo na druhou stranu. V posmrtný život předtím nevěřil, žádné vysoké ideály nikdy neměl, stačilo mu ke štěstí celkem málo. Třeba jen to, že měl kde hlavu složit, že neměl hlad, k tomu že měl dostatek sexu a trochu jiných zabav, že si mohl třeba vsadit na koníčka, zajít si do hospody, na fotbal nebo do kina, dívat se na svůj oblíbený televizní seriál. Prostě obyčejný člověk. Zpočátku si bude nejspíš připadat, jako by se ocitl ve snu. Což je normální, protože každý z nás máme sny, dokonce i ti, kteří tvrdí, že je nemají. Když už ale ten sen potrvá trochu příliš dlouho, začne si, nejprve pomalu, uvědomovat, že zde jsou určité rozdíly. Může se sice nacházet v domě podobném tomu, na jaký byl zvyklý, jenže stěny i nábytek budou v něm vypadat malinko jinak. Hrany mu mohou připadat trochu zkreslené, barvy jsou jiné, než na jaké byl zvyklý, a podobně. Třeba také uvidí kolem sebe své příbuzné a známé, zjistí ale ke svému překvapení a snad i hrůze, že s nimi nemůže nijak komunikovat, protože oni ho zřejmě nevidí. Postupně mu takto začne docházet, co se s ním asi stalo, zejména když si všimne, že necítí žádnou únavu ani bolesti, které ještě nedávno měl.“

Přihlásil se Gordon, skoro jako žáček v obecné škole, což při jeho vzhledu působilo dost komicky. Toho si byl ale také vědom, protože se podíval trochu omluvně na Adrianu, která seděla vedle něho.

„Jak se může vědět o těchto věcech, když přesné zprávy mít nemůžeme? Lidé, kteří se vrátili do života, se přece nedostali o moc


75

dál než na druhou stranu tunelu nebo řeky, či co tam bylo a co vlastně museli překročit.“

„Přesné zprávy sice nemáme, o těchto věcech se ale už hodně ví odedávna. Nachází se to v mýtech různých národů, v pohádkách, ve folklóru, také v zasvěcovacích obřadech některých spolků. Občas se něco z toho dozvíme ze zpráv různých psychiků, což bývá na jednu stranu přivítáno třeba spolky spiritistů, na tu druhou tvrdě zamítnuto skeptiky. Pravda, jak už tomu bývá, je někde uprostřed. Hodně nám toho mohou napovědět naše sny, pokud si je dokážeme vyložit nebo nám je někdo vyloží, například váš přítel terapeut. Kâma-loka neboli astrální rovina je obydlená množstvím bytostí všemožných druhů, podobně jako se to má i na zemi, kde s některými jsme zvyklí žít, někdy jsme s nimi i velice rádi, jako se psy, kočkami či koňmi, jindy nepříliš nadšeně, jako s krysami, pavouky nebo šváby. Na astrální rovině, zejména v jejích nižších oblastech, může ale dojít k jiným věcem. Můžeme se zde potkat s tvory nám nejen neznámými, ale až přímo monstrózními. Pokud si z našich snů takováto setkání vůbec pamatujeme, nejspíš je budeme považovat za výtvory naší fantasie, přičemž tomu vůbec nemusí tak být. Odkud si myslíte, že pocházejí všechny ty pověsti o tvorech, jakými jsou pohádkoví draci, skřítci, víly a tak podobně? Platí tu jedna zásada. Tou nejnižší sférou je nejlépe projít co nejrychleji a dostat se co nejdál, jak to jde. Každý z nás tu máme své možnosti, ale i své limity. Někoho může něco zdržovat a nepovolovat mu dostat se z blízkosti hmotné sféry země, to je ale vždy jen dočasné.“

„Jak víme, že jsme dosáhli toho místa, které je v této fázi pro nás ideálním?“, chtěla vědět Sára.

„Kam přesně směřujeme, to z nás vědí jen málokteří. Ti potom většinou míří mnohem výš, na rovinu mentální, o níž si povíme jindy.“

„Jak dlouho je nám zůstat na této rovině, jak ji nazýváš?“ zeptala se Valova matka.

„Kâma-loka. To slovo, nebo spíš dvojslovo, pochází ze sanskrtu, kâma značí touhu, loka je místo, lokalita. To, jak dlouho kdo zde zůstává, se různí, podobně jako se velice různí životy lidí na této rovině. Některé věci, které jsou nám v této sféře často údělem, tu ale chybí – lidé na astrální rovině nepadnou ve válkách, neumírají při neštěstích, nebývají zavražděni či nespáchají sebevraždu. Nikdo také nezemře hlady; je to skoro jako ideál dobrodějů lidstva, levicových politiků – podobné, ještě lepší podmínky se ale najdou na další, vyšší

Vojen Koreis

76

rovině, což si většina z těch, kteří se tam nacházejí, nakonec uvědomí. Teprve poté, kdy se vyčerpají lidské touhy a vášně, protože tato rovina je především tím, doménou tužeb a vášní – to je vlastně ten očistec o němž se může hřímat z kazatelny, mohou se lidé vymotat z pavučin, které kâma-loka pro ně představuje. Aspoň pro ten cyklus, jímž právě procházejí.“

„Ano, ale vyhýbáš se odpovědi na to, co jsem chtěla vědět. Jak dlouho mohu očekávat, že pobydu v této sféře? Měsíc, rok, deset let, sto let?“

„Dobře. Přímá odpověď je tu těžká. Vím přitom že tohle lidi většinou dost zajímá, je ale obtížné stanovit limity. Píši o tom ve své knize, zde.“

Val nám ukázal knihu, psanou česky. Nahlas z ní překládal dop angličtiny, sice trochu pomaleji, ale celkem bez přeříkávání.

„Není to sice pravidlem, celková tendence bývá ale taková, že ti duchovně nejvyvinutější zde stráví poměrně nejkratší dobu. Ta se postupně prodlužuje s tím, jak se přibližujeme k průměru i podprůměru. Velice zhruba (a to „zhruba“ zdůrazňuji) vzato, lidé na té poměrně nejnižší duchovní i inteligenční úrovni, tj. ti, u nichž lze očekávat, že budou nejen nezaměstnaní, ale snad i nezaměstnatelní, zde pobývají poměrně nejdéle, v našem časovém měřítku obvykle asi tak půl století. Ti, kteří jsou o něco výš, například zaměstnanci bez kvalifikace a tak podobně, snad o deset let méně, kolem 40 let. Kvalifikovaní zaměstnanci, řemeslníci či drobní podnikatelé, možná 25-30 let, ti s vysokoškolským vzděláním snad ještě o něco méně, kolem 20 let. Nejkratší čas stráví v této sféře ti, kteří jsou duchovně nejvýše; v některých výjimečných případech se zde dokonce ani prakticky nezastaví, prostě jí projdou jaksi v bezvědomí a procitnou až na další, mentální rovině. Naopak, jiní poměrně dosti vyvinutí jedinci, zejména ti zabývající se uměním, vědou, náboženstvím či filosofií, se zde ale mohou zastavit na delší čas, protože je to pro ně ideální místo k provádění různých experimentů. Z těchto důvodů se někteří mohou zdržet i déle než kdokoliv jiný, třeba i celé století. Jiným volným pravidlem bývá, že lidé, kteří opustili hmotnou rovinu poměrně brzy, tedy zemřeli mladí, ať už z jakýchkoliv důvodů, většinou mívají delší život na rovině astrální než ti, kteří dosáhli vysokého věku na zemi, čímž se to vše jaksi vyrovnává. Máme přece jen demokracii!“


77

„Takže, když budu třeba chtít změnit směr, stát se malířem či hudebníkem a ne hercem, je to dobré místo k tomu se v tom potrénovat?“ zeptal se Gordon.

„Docela určitě. Hned první věcí je ta, že člověku na astrální rovině odpadá nutnost “na sebe si vydělávat”. Tím pádem má čas na jiné věci. Pokud má zájem například o hudbu, otevírají se mu zde nové možnosti a to takové, o jakých se mu nesnilo. Lidské ucho je sice přesný a jemný orgán, astrální smysly jsou ale ostřejší, takže harmonie, které je zde možné uslyšet, bývají mnohem bohatší.“

„Je to ona hudba sfér, o níž hovoří staří filosofové, například Pythagoras?“ Zeptala se Sára.

„Hudba sfér je pojem, který se nachází u Pythagory, i když o jeho učení se toho dozvídáme jen málo a z druhé ruky. Asi to s ním bude složitější. Hudebníci ale si ale určitě mohou přijít na své na astrální rovině, stejně jako výtvarníci. Není proto divu, že právě umělci často stráví na astrální rovině delší čas než většina ostatních lidí. Číhá tu ale také nebezpečí. Astrální radovánky dovedou někdy svádět podobně jako ty pozemské, takže se může stát, že lidská monáda se zde může i zdržet ve svém vývoji, či nabrat si špatnou karmu. Ta se dá v astrální oblasti ovlivnit snad ještě víc než na hmotné rovině, protože zde často dochází ke zvýšené aktivitě na straně těch, kteří se zde nacházejí. Protože si nemusejí vydělávat na živobytí, což pro mnohé bývá na zemské rovině značnou brzdou, mohou dělat jiné věci a činit přitom rozhodnutí, která mohou být v buď v souladu nebo v konfliktu s moralitou, což se potom projeví na jejich karmě. Karmické zákony, jimž my, žijící na této rovině zejména, příliš nerozumíme, mohou být přísné a neúprosné.“

„Chtěl bych vědět něco jiného. Na astrální rovině se nepřirozenou smrtí neumírá, to je mi jasné. Na této rovině ale ano. Co znamená ocitnout se tam pro ty lidi, kteří zemřou náhle, třeba při dopravní nehodě?“, ozval se opět Gordon.

„Přirozené smrti, k níž došlo po delší nemoci či prostě stářím, se jistě s hlediska lidské monády a jejího vývoje musí dát přednost. Někdy tomu ale bývá jinak. I sem ovšem zasahují karmické zákony. Pokud člověk zemřel náhle, třeba následkem nehody, spojení mezi principy kâma (touha) a prânâ (životní síla) se nedá snadno přerušit, takže astrální tělo bývá tímto náhle a prudce oživeno. Těch částí astrální látky, které vibrují nejpomaleji a které tudíž jsou relativně nejtěžší a gravitují do těch nejnižších oblastí, by se v případě smrti přirozené člověk byl zbavil, a to už v době kdy se k smrti schylovalo.

Vojen Koreis

78

Pokud ale dojde k náhlému úmrtí, tyto pomaleji vibrující části se stále ještě nacházejí na svých původních místech, a proto způsobují, že člověk prudce a nečekaně vržený do svého astrálního těla, se nutně musí nejprve ocitnout v těch nejnižších astrálních oblastech. Když se k tomu navíc přidá mentální šok a snad i hrůza, navíc také dosti reálná možnost toho, že se kolem bude potulovat něco zlého či aspoň někdo nepříjemný, není to právě ten ideální způsob uvedení do astrálního života.“

Moje dcera se vůbec projevovala jako pozorná, ale i kritická posluchačka. V jednu chvíli přišla s otázkou, která musela zajímat nejen ji, ale také Gordona a vůbec všechny ty, kteří se zabývají věkem trestaneckých kolonií.

„Skoro každý den vykládám lidem o tom, jak často se tu popravovali zločinci, jak ti se přitom chovali. Někteří šli na smrt klidně, dokonce i, jak by se dalo říct, s písní na rtech. Jiní právě naopak. Vím, že lidé i v dnešní době ve své většině s trestem smrti souhlasí, i když ten už se ve vyspělejších zemích neprovádí. Jak se tomu má z hlediska tvé filosofie?“

Valova odpověď byla, aspoň pro mne, dost překvapivá.

„Kdyby zde existovalo větší obecné povědomí, pokud jde o věci, jimiž se tu právě zabýváme, souhlas s trestem smrti který, jak správně říkáš, by v případném referendu téměř ve všech zemích stále ještě skoro určitě dosáhl nadpolovičního počtu hlasů, by rázem prudce poklesl. Proč? Protože se to má ve skutečnosti úplně jinak, než jak si to většina lidí představuje. Běžnému člověku říká logika, že když se popraví zločinec, zamezí se tím tomu, aby takový člověk mohl páchat další zločiny, které by si vyžadovaly jeho fyzické přítomnosti. Navíc bývají lidé ještě přesvědčeni, že poprava zločince je výstrahou pro jiné. Takovéto názory jsou ale silně zjednodušující. Z našeho hlediska si totiž musíme klást jinou otázku: k čemu v případě popravy zločince dojde na rovině astrální? A odpověď zní: k ničemu dobrému! Dívejte se na to takhle. Těsně za zdí, která rozděluje oba tyto světy, se po své popravě, což nemůže být nic jiného než kromobyčejně násilný akt, nachází ten úplně stejný zločinec, jenže nyní skoro určitě plný hořkosti, planoucí nenávistí k lidem, kteří ho odsoudili a popravili, lačný pomsty. Navíc, a to si opravdu jen málokdo uvědomuje, je takový člověk za určitých okolností i schopen tu pomstu vykonat, pokud má k tomu dostatečné odhodlání. Nachází se totiž v těch nejnižších astrálních oblastech, odkud je komunikace s hmotným světem poměrně nejsnadnější. Stačí mu, aby si nalezl někoho


79

vhodného v hmotném těle, člověka, který by se dal třeba i pouhým našeptáváním snadno ovlivnit a brzy zde můžeme mít jiného vraha, aniž bychom měli sebemenší potuchy o tom, kde se to v tom člověku náhle vzalo! Dost často o něm lidé, kteří ho znají, tvrdí, že to byl člověk milý, laskavý, žádný násilník, i když třeba trochu moc pohroužený do sebe.“

„Tak tohle mě nikdy předtím nenapadlo!“, řekla Adriana. Mne tohle také až doposud nenapadlo. Valova matka pokračovala. „Také jsem si myslela, že popravený zločinec už žádnou škodu nenadělá. A ty nám tu tvrdíš něco úplně jiného!“

„Nejen, že to tvrdím já, ale i jiní. A může to jít mnohem, mnohem dál. Mohlo by to vysvětlovat zločiny, nad nimiž nám prostě zůstává rozum stát. Někdo, často mladý člověk, od něhož by nikdo nikdy z jeho okolí nic takového neočekával, si z čista jasna třeba vezme automatickou zbraň a postřílí řadu lidí, které většinou vůbec nezná. V obchodním středisku, v kině, ve škole, v kostele, kdekoliv. Jako by se mstil společnosti za něco, co mu udělala, i když nic očividného zde není. Dokonce třeba ani zhrzená láska. Nestál za tím nějaký zlý člověk jako našeptávač? Nemusel by to nutně být popravený zločinec, ale prostě někdo na druhé straně zdi, kdo si takto vyléval zlost na celou společnost, kterou viní z nějakého důvodu za to, co se mu v jeho mizerném životě stalo? Navíc tu dnes máme sebevražedné atentátníky, kteří bývají fanatickými stoupenci náboženství. Ti pevně věří, že je čeká v nebi odměna, v podobě radovánek, sexuálních i jiných. Nebudeme se zabývat tím, co je ve skutečnosti čeká, myslím, že máme o tom dost dobrou představu.“

Sára ještě chtěla vědět víc. „Co sebevraždy, sebevražedné pakty? O těch také přece lidem dennodenně vykládám!“

„Ty jsou kategorií samotnou pro sebe. Ví se, že církev vždycky sebevrahy odsuzovala a nedovolovala na příklad, aby se těla

sebevrahů pohřbívala jinak než za hřbitovní zdí. škála možných pohnutek, které teoreticky mohou dovést člověka k tomu, aby spáchal sebevraždu, ovšem znamená, že zde nemůžeme činit žádné jednotné závěry. Snad každý souhlasí s tím, že je nesmírný rozdíl mezi činy například řeckého filosofa Sokrata, českého vlastence Jana Palacha na jedné straně a válečných zločinců Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa na straně druhé. Ti všichni spáchali sebevraždu, nicméně karmické následky, i když ty musí být za jakýchkoli okolností jistě závažné, se nutně také musí u jednotlivých případů podstatně lišit.“

Vojen Koreis

80

Přednáška, beseda, či jak to mám nazvat, trvala asi do deseti večer. Potom se ještě chvíli diskutovalo o stejných věcech nad šálkem kávy a sušenkami, které prozíravě přinesla Sára. Val na mne udělal velmi dobrý dojem. Říkal jsem si, že by asi opravdu nebylo špatné využít jeho schopností jako psychologa a zasvětit ho do mého problému, jak říci Sáře, jak se to s ní skutečně má. Vždyť na tom má sám zájem, zejména pokud moji dceru miluje, o čemž jsem po tomto večeru už nepochyboval. Ten problém není ale jen můj a jeho – spadají do toho také Morrisonovi, a byla to právě Margot, která navrhla, abych si o tom s Valem promluvil.

Sezóna ve Strahanu se chýlila ke konci. Plavby zálivem budou pokračovat po celou zimu, ovšem v mnohem menším rozsahu. V létě mohou být v neustálém provozu i tři lodi pro výletníky po zálivu a přilehlé řece, v zimě jen jedna. Divadlo se asi na tři měsíce zavře; pro zájemce se bude denně promítat záznam z jednoho obzvlášť zdařilého představení, které bylo pro letošek pořízeno, když byla na jevišti Sára. To vše mi řekl Gordon, za nímž jsem zašel druhého dne po mém příjezdu. Poslední živé představení se mělo konat v pátek; po něm uspořádá Gordon party pro lidi kolem divadla v místním hotelu, kam jsme všichni pozváni. Val má podle všeho v úmyslu ukončit sérii svých přednášek už pár dní předtím a o jeho dalších plánech jsem nevěděl. Bylo na čase, abych si s ním promluvil.

Den, který se k mým úmyslům hodil, bylo úterý. Předtím jsem vzal Elwooda na projížďku po zálivu Macquarie, na jedné z lodí, na nichž měl podíl Gordon, jemuž jsem o ničem ale neřekl, abych se vyhnul nějakým službičkám, které by nám mohl případně nabízet. Chtěl jsem, abychom byli obyčejnými turisty. Ihned po našem návratu jsem pozval Vala na večeři v jistém podniku nedaleko Strahanu, kam jsem ho zavezl svým vypůjčeným autem. Sára toho večera hrála, a Val měl přednášku naplánovánu na osmou, takže jsme měli víc než dvě hodiny času na to, co jsem měl v plánu s ním projednat. Po večeři jsme se usadili a já mohl začít.

„Pozval jsem si vás dnes s jedním úmyslem.“

„Že nějaký úmysl máte, to mi je jasné.“

„Jde o velice delikátní záležitost, a já potřebuji vaši pomoc. Jednak ve vaší kapacitě promovaného psychologa, může to ale také mít širší dopad. Nejprve bych se vám chtěl s něčím svěřit.“

„Dřív, než tak učiníte, vezměte prosím v úvahu, že nemám pracovní povolení jako psycholog pro tuto zemi. Takže, cokoliv mi


81

povíte, zůstane mezi námi jen jako soukromá záležitost. Jinak vás ujišťuji, že se pokusím co nejlépe vám pomoci, pokud to ovšem půjde.“

„Myslím, že si rozumíme. Takže rovnou k té věci. Asi vás teď překvapím. Sára je mou dcerou.“

Val se mi zahleděl do obličeje, jakoby si nebyl jistý tím, co právě slyšel. Hned nato mu ale v očích svitlo světlo poznání.

„Máte pravdu, tohle jsem tedy nečekal. Spíš ale proto, že Sára mi o sobě pověděla něco jiného, a já neměl důvod k tomu jí nevěřit. Z toho vyvozuji, že ona o tom neví.“

„Ne, neví o tom, a o to tu právě jde. Jak jí o tom říci?“

„A jste si s tím, co jste právě řekl, naprosto jistý?“

„Ano, jsem. Především mám výsledky laboratorních testů, které dokazují mé otcovství.“

„Jak jste přišel k vzorkům?“

„Musím se přiznat, že ne právě legálně uznávanou cestou. Jinak to ale nešlo.

„Chápu. Nechtěl jste Sáru zbytečně alarmovat v případě, že by testy byly negativní.“

„Přesně tak. Kromě toho ale jednám se souhlasem Sářiných adoptivních rodičů, dokonce i z jejich popudu. Ti jí to chtěli prý už dávno říci, nikdy se ale k tomu neodhodlali. To, abych se s vámi v této záležitosti spojil, navrhla její adoptivní matka.“

„Takže, Sára jí muselo o mně říct.“

„Ano, Morrisonovi vědí, že se s vámi seznámila. Sára si telefonuje samozřejmě s matkou.“

„A vy jste byl za nimi?“

„Ano, byl jsem nedávno v Toowoombě a dohodli jsme se na tom, že o tom Sáře nějak povíme. Otázkou je kdy přesně, jak? Abychom jí nějak neublížili.“

„A co Sářina skutečná matka?“

„Ta už zemřela.“

Pověděl jsem Valovi celou historii toho, jak k Sářině narození došlo, a jak jsem se o svém otcovství poměrně nedávno dozvěděl. Nevypadal nijak zvlášť překvapeně.

„Nevypadáte moc překvapeně.“

„To bude tím, že na tom, co říkáte, zase tak moc překvapivého není. Kromě toho, ovšem, že Sářinými biologickými rodiči jsou dva

Vojen Koreis

82

význační herci. Což zase vysvětluje mnohé. K adopcím docházelo odjakživa. Někdy se to děti dozvědí, jindy ani ne.“

„Žijeme v časech, kdy se tak nějak očekává, že se to dozvědí. Těžko říct, jestli to tak je dobře, či ne.“

„Já se snažím žít podle jedné zásady. Pravda vždycky musí stát nade vším. A adopce sice nemusí být lží, může se k ní ale blížit, za jistých okolností.“

„A tady bychom se k té lži blížili, kdybychom uchovávali současný stav.“

„Ano. Sára by se to dozvědět měla, a to co nejdřív.“

Jak ale nejlépe říci Sáře, že její rodiče jejími rodiči nejsou, že jimi jsou dva herci?“

„Já si myslím, že jí nebude moc vadit to, že má v sobě geny dvou herců, spíš naopak. Problém ovšem je v tom, že lidé, které považovala za své rodiče, jimi nejsou – to by mohlo být pro ni hodně zdrcující poznání. Ten náraz, k němuž přitom dojde, bude nutné co nejvíc utlumit.“

„Uvažoval jsem o tom, že bychom se třeba všichni sešli v jejím starém domově v Toowoombě a tam jí o tom pověděli.“

„To je právě to, co bych neradil.“

„Proč?“

„Protože z tohoto prostředí, z toho psychologického zázemí, které v něm má, by byla náhle vytržena, a to by nebylo dobré. Lépe, podle mne, by bylo, kdyby k tomu mohlo dojít co nejdál od toho jejího domova. Ale také za aktivního přispění Sářiných adoptivních rodičů.“

„Co kdybychom si o tom promluvili společně? Morrisonovi a my dva? Mohli bychom jít ke mně do chaty, můžeme užít mobily, nebo případně Skype,“ navrhl jsem.

Učinili jsme tak. Do začátku Valovy přednášky zbývala ještě hodina, když jsme se usadili u mne v chatě. Elwood tam nebyl, nevím, kam šel, snad nepřijde v nevhodný čas. Zavolal jsem Morrisonovým, vzal to Frank. Když jsem mu vysvětlil o co nám jde, navrhl, abychom si spustili Skype, že aspoň na sebe uvidíme. Sedli jsme si vedle sebe k mému laptopu se zapnutou kamerou, spojení jsem dosáhl skoro okamžitě. Na obrazovce se nám objevili Frank a Margot, také sedící vedle sebe. Po krátkém vzájemném představení jsem Morrisonovým vysvětlil, o čem jsme se s Valem dohadovali a předal slovo jemu.


83

„Podle mého názoru by bylo nejlépe,“ řekl Val, „kdyby se mohlo zařídit setkání vás se Sárou a s Brandonem, snad i za mé přítomnosti, tady na Tasmánii. Mohli byste to zvládnou sem zaletět?“

Morrisonovi chvíli pohlíželi jeden na druhého, Margot vrtěla hlavou a něco zašeptala Frankovi do ucha. Ten posléze prohlásil.

„Margot si myslí, že by to nezvládla emocionálně. Že by se prostě zhroutila.“

„Něčeho takového jsem se obával,“ řekl Val. „Zvládl byste to aspoň vy pane Morrisone, se sem dopravit? To by pořád bylo lepší, než kdyby měl Brandon, či my oba, spolu se Sárou, letět tam. Zvlášť když by nakonec asi stejně mohlo dojít k nějakým silným emočním výlevům. Neberte to prosím jako projev necitlivosti na mé straně, dívám se na to čistě z hlediska psychologa, a jde mi tu o to, uchránit Sáru před nárazem toho, co přijít musí, dřív nebo později.“ Slovo si vzala Margot.

„Máte pravdu, já vám rozumím, jenže skutečně bych to asi neunesla. Ať raději jede Frank sám. My si to se Sárou vyříkáme samy dvě někdy jindy.“

„To by možná bylo řešení. Otázkou je, kdy a kde se máme setkat?“ Vložil jsem se do hovoru.

„Podle mne, co nejdřív. Navrhoval bych sobotu. To už bude Sára mít volno, já také jsem volný. Jak se to má s vámi, Franku a Vale? Vy byste přitom určitě být měl, myslím si já.“

„Já také, a sobota by snad šla,“ řekl Frank.

„Já se sobotou také problém nemám,“ řekl Val. „A jako místo bych navrhoval Hobart, Theatre Royal Hotel.“

„Proč právě ten?“

„To má své důvody.“

V hotelu jsem zamluvil pokoje pro nás všechny, včetně Elwooda, který jel do Hobartu se mnou, zatímco Sára jela s Valem v jeho Hondě. Na Valovi se mi líbí mimo jiné i to, jak neokázale si vede na to, že je jediným synem tak bohatého otce, jak aspoň praví fáma. A nemám důvodu k tomu jí nevěřit. Po Austrálii se například pohybuje v jednom z nejmenších aut, jaké lze koupit.

Bylo dohodnuto, že se sejdeme mezi pátou a šestou odpoledne v hotelu Theatre Royal. Pro Franka jsem zařídil let business class hned poté, kdy jsme se dohodli na místě konání. S Elwoodem jsme jeli na letiště přivítat Franka, který dorazil brzy odpoledne; trochu jsme se společně projeli po Hobartu, stihli jsme i to si zajet na Mount

Vojen Koreis

84

Wellington, která vyrůstá z moře do výšky téměř 1300 metrů a na jejíž vrchol lze z Hobartu dojet asi za půlhodinku. Výhled odtud na město a na členité pobřeží kolem něho prostě bere dech, a měli jsme zrovna štěstí – počasí nám přálo. Kolem páté jsme už byli na svém místě v hotelové restauraci; Sára s Valem se objevili zanedlouho. Sára ovšem byla nanejvýše překvapena přítomností svého otce, tedy člověka, o němž se domnívala, že je jejím otcem.

To, co se potom událo, už popsal Val ve svém deníku, takže jen ve stručnosti – spolu s jejím adoptivním otcem jsme Sáře vysvětlili, jak se ve skutečnosti věci měly s jejím narozením, kdo byla její pravá matka i to, že já jsem její biologický otec. Vzala to celkem překvapivě dobře. Je nám všem jasné, že její vztah k adoptivním rodičům to nijak podstatně neovlivní, a že my na našem vztahu budeme ještě muset pracovat. Mám ovšem důvodné podezření, že jí právě v tomto okamžiku vůbec nejvíc leží na srdci to, jak se vyvine vztah k Valovi. Že ten se vyvíjí zdárně, jsem si všiml hned druhého dne, kdy se tito dva k sobě chovali s větší intimitou než kdykoliv předtím. Táta si takovýchto věcí všimne.

Frank Morrison nás opustil dopoledne, na letiště ho odvezl Elwood, který tam rovnou zůstal, aby vyzvedl jednoho z mých společníků, Grigorije Rodiona, spolu s režisérem Andrewem Downerem, kteří v mé režii oba přiletěli z Melbourne. Také náš pianista Walter Rothbauer dorazil autobusem ze Strahanu, takže vše bylo připravené k Sářině konkursu. V neděli se v hobartském divadle nehraje, takže jsem je mohl pronajmout na pár hodin dopoledne – odpoledne už by to nešlo, byla tam nějaká jiná akce. Mohu jen říci, že Sára se překonala. Árie z muzikálu vystřihla jako stará profesionálka, dobře vyšlo také duo s Valem, a trio, kde jsem se přidal i já. Downer se poté v položertu otázal Vala, jestli by se náhodou také nechtěl ucházet o roli. Val se na to usmál, tvářil se ale spíš vyhýbavě. Má pravdu, jen ať se drží svého cvokařského řemesla, to má určitě zlaté dno!

Andrew ani Grigorij neměli námitky proti tomu, abychom rovnou učinili Sáru náhradnicí pro roli Elizy, jíž jsme tuto skutečnost rovnou oznámili. Bylo jim asi také jasné, jakou mám v tomto směru strategii, že počítám s tím, že se Sára později prosadí. Bude zatím mít pár menších rolí, jednu z nich mluvící ─ okolostojící na ulici před divadlem a dále scény při dostizích a na plese. Purnama Somsak, náš další investor zde nebyl, jenže i kdyby měl proti Sáře námitky, byl by přehlasován, takže rozhodnutí platí a smlouvu jsme mohli Sáře hned


85

nabídnout, a ta ji ovšem přijala. Bude nicméně až třetí v řadě – dvě hlavní Elizy, které budou v roli alternovat, Wendy Seymour a Jonelle Mathews, jsme už měli smluvně zavázané.

Obě dvě herečky australské obecenstvo dobře zná, jakož i Lennoxe Maxwella, který bude naším hlavním Higginsem. Lennyho se mi podařilo odloudit od konkurenční produkce, jíž je jiný klasický muzikál Camelot. Mojí nabídce hrát výstředního profesora anglického jazyka prostě neodolal. Konkurzy pro další role a místa ve sboru se budou konat v Melbourne koncem týdne. Pár jsme jich ale už stihli udělat to dopoledne pro tasmánské herce, které asi také přijmeme, i když se v této chvíli od nás nedozvěděli víc, než to obligátní, dáme vám vědět.

Odpoledne druhého dne jsem po letu z Hobartu byl se Sárou a Valem v melbournské agentuře, která kdysi patřívala mému otci, abychom společně zařídili pro ně dva nějaký vhodný nájem. To už se totiž přede mnou nijak neskrývali s tím, že hodlají žít společně. Proti tomu jsem nic podstatného neměl, konečně, i kdybych měl, stejně by se zařídili podle svého. Navíc, sám jsem v minulosti párkrát žil, jak se říká na hromádce, s pár herečkami. Takže na nějaké moralizování jistě žádné právo nemám, a proto jim raději pomohu. Val na nějakou chvíli poodstoupil, aby zavolal svému otci do Prahy. Hovořili docela dlouho, potom kývnul na Sáru, aby také něco řekla do jeho smartphonu, pronesla několik krátkých vět a krásně se přitom pýřila. Nemohl jsem se vynadívat na to, jakou mám nádhernou dceru! Val potom ještě chvíli mluvil s otcem, dohadovali se jazykem, jemuž jsem nerozuměl, zřejmě ale o něčem konkrétním. Sára se na mě usmívala, věděla zřejmě přesně, o co v tom hovoru šlo, i když česky umí asi tak dobře jako já, tedy vůbec. Val ukončil svůj hovor a přidal se k nám.

„Co byste řekl takovému letu do Prahy? První třídou, samozřejmě.“

„Jinak, než první třídou nelétám,“ řekl jsem rozhodně. Lhal jsem ovšem, leckdy se spokojím s business class, zejména při kratších letech. „Co budeme dělat v Praze?“

„Budeme tam mít svatbu,“ řekla Sára.

„Vy dva se hodláte brát? A bez mého povolení?“

„O to tě teď žádáme.“

„A kdybych jej odmítl dát?“

„Budeme se brát, ale bez povolení,“ řekla sladce moje dcera. Val jen přihlížel naší rodinné rozepři.

Vojen Koreis

86

„Tak to mi nezbývá nic jiného, že vám to povolení k svatbě dát. Spolu s otcovským požehnáním. Poklekněte!“

Jsme přece jen herci. Včetně Vala, který má sice jen hereckou maminku, ducha herce má ale také. Takže oba poklekli a já jsem nad jejich hlavami zamával rukama, tak jak jsem to kdysi hrál, už ani nevím, ve které Shakespearově hře. Text, který jsem si pamatoval, pochází ale z Bouře:

„Čest, bohatství, blaho lásky,

dlouhý věk bez bolné vrásky,

slast, nechť vždy se na vás směje:

Juno vám tak blaho přeje!“

Zaměstnanec agentury na nás třeštil očima, Shakespeare tu zřejmě nebyl na denním pořádku. Ještě jsem ale s výslechem nastávajících manželů neskončil.

„Neřekli jste mi pořád ještě, jak se to má s tou Prahou.“ Odpověděl mi Val.

„Můj otec si nechce nechat ujít svatbu svého jediného dítěte. Bohužel, jeho zdravotní stav mu nedovoluje, aby se dopravil sem do Austrálie. Takže, když nemůže jít Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi. Otec trvá na tom, že uhradí veškeré náklady.“

„A kdy má k té události dojít?“

„Příští týden. Tento týden přece máte ještě ty konkurzy, příští týden bychom letěli. Zpátky bychom měli být právě včas, před zahájením zkoušek. Pryč bychom byli asi týden, na přesných časech bychom se ještě dohodli.“

„To nezní nezajímavě, Vale. V Praze jsem totiž ještě nikdy nebyl.“

****


87

8. PRAHA

Moje budoucí rodina tedy letí z Austrálie sem do Prahy, kde nechávám pro syna a jeho nevěstu vystrojit svatbu. Je to celý den cesty, poletí ale všichni tím nejpohodlnějším možným způsobem. Už jsem začínal mít obavy, že se něčeho takového nedočkám. A přišlo to náhle, jako ten blesk z čistého … ne, pro mne to nebe v tu chvíli moc čisté nebylo! Bylo spíš hodně zamračené, už po nějaký čas. Svému synovi jsem o tom nic neříkal, i když on jistě tušil, že to se mnou moc dobře nevypadá. Potom mi zavolal na svém tabletu odkudsi z Melbourne. Oznámil mi, že se žení. Prostě, jako hotovou věc.

„Koho si bereš,“ ptám se. Tvářil se jakoby nic. Mne to zase tak moc nepřekvapilo, byl k tomu, řekl bych, už zralý.

„No, koho bych si měl brát? Jdu přece ve tvých šlépějích. Beru si herečku.“

„To máš pravdu, to jsem udělal, víš ale, jak to dopadlo. Tvoje máma a já jsme rozvedeni.“

„Jak dlouho vám to vydrželo, asi patnáct let?“

„Tak nějak. Spíš šestnáct,“

„No vidíš. Kdyby tohle se mně v dnešním světě povedlo, tak si pískám. Typoval bych to ale i na déle.“

„To si říká kdekdo. Také jsem něčemu takovému věřil.“

„Myslíš, že to, že jste se s mámou rozešli, se stalo proto, že ona je také herečkou?“

Vojen Koreis

88

„To bych tak úplně neřekl. Spíš to bylo proto, že já jsem byl až po uši ponořený v tom svém podnikání.“

„Tak vidíš. Také si to myslím. Já ale podnikat nehodlám. Tedy, aspoň ne tak, jako ty. Já si prostě otevřu ordinaci jako shrink, jak tomu tam u vás vlastně říkáte?“

„Cvokař? Shrink se ale už také ujímá, jako všechno anglické. Za to může ten internet. Pověz mi ale, jak se jmenuje ta tvoje vyvolená?“

„Sarah.“

„Kde ses s ní seznámil.“

„Na ostrově Sarah. To je to pikantní.“

„Takže, v divadle to nebylo, abys obdivoval její talent, jako já ten tvé mámy, pomalu se odhodlával k nějaké akci, to až když už to vypadalo, že by jeden její jiný obdivovatel mohl být rychlejší…“

„Ne, nic takového, táto. Na jevišti jsem ji sice také viděl, nejdřív ale na tom ostrově. Dělala tam průvodkyni.“

„A to je herečka?“

„To tady dělá spousta herců a hereček. Pomáhá jim to se uživit.“

Takže, ta tvoje Sára by se jinak neuživila?“

„Ale jistě by se uživila. Už se k tomu schyluje. Právě dostala roli náhradnice Elizy Doolittle v My Fair Lady.“

„To hrála tvoje máma také. Ne ale jako náhradnice.“

„Však ona se prosadí. Stojí za ní navíc zkušený tatínek, který ten muzikál produkuje.“

„Takže, tatínek je divadelním producentem?“

„A vysloužilým hercem. A to nějakého kalibru. Dlouhá leta hrál s Královskou Shakespearovskou společností.“

„Tak, to tedy je gól! Co maminka?“

„Ta už je mrtvá. Byla ale jednou z nejpopulárnějších hereček tady v Austrálii. Hádám, že i tam u vás bys ji mohl vidět v některém z těch nekonečných seriálů. Dávají se tam Kolegové?“

„Myslím, že dávají. Nepřísahal bych na to. Nikdy jsem to neviděl, na seriály se zásadně nekoukám.“

„To vím, vždycky jsi býval fajnšmekr. Tak se na to podívej, koukej se po Chantal Delaney. Přijedeš nám na svatbu?“

„Tak, to jsi mě zaskočil. Nemám šanci, synu. Jak si tam vlastně necháváš říkat?“


89

„Val.“

„Myslel jsem si. Je to hezké a krátké. Takže, Vale. Nejsem úplně zdráv, a cestu do Austrálie bych asi, no docela určitě, nezvládl. Proč ale to neudělat obráceně? Hora by klidně mohla přijít k Mohamedovi. Tedy, spíš přiletět.“

„To jako, že bychom my odletěli do Prahy a měli svatbu tam?“

„Náramnou a okázalou. Takovou, jakou vám mohu vystrojit jenom já. Tedy, hlavně můj sekretář Hynek Skála, který se o všechno postará. Sem poletíte první třídou. Kolik vás vlastně je?“

„No my dva, potom Sářin táta a také její adoptivní rodiče s bratrem. No a máma, to přece víš, že je tu také, či ne?“

„Vím. Jak se jí daří?“

„Dobře. Nedávno se vdala.“

„Tak to mi neřekla.“

„Nikomu to neřekla, i mne postavila před hotovou věc. Moc se jí ale nedivím. Ten její Gordon vypadá jako Jeremy Irons. V pozdních letech, pochopitelně. Úplně jako kdyby mu z oka vypadl.“

„Tak to bych už stejně u ní neměl šanci. Ty se s tím jejím novým manželem znáš?“

„Znám. Je to Sářin bývalý šéf. Jestli ho také pozveš i s mámou, jako že bys asi měl, tak si myslím docela budete rozumět.“

„V to doufám. Takže osm lidí. To obsadíme větší část první třídy. A řekni jim rovnou, že všechno je na mně! Prostě je zvu do Prahy.“

„A na kdy bys to chtěl zařídit? Budeme tu mít hodně práce, s tím muzikálem, tento týden se dělá konkurs. Týden by se ale snad našel.“

„Raději bych vás tu měl déle, když ale povinnost volá… Ještě se dohodneme na datech. A máš tam někde tu svoji Sáru? Rád bych jí také řekl hallo!“

„Tady ji máš. Aspoň ji uvidíš. A uslyšíš.“

Val předal svůj přístroj té své vyvolené. Velkýma nevinnýma očima na mne hleděla tmavovlasá kráska, jaká se hned tak nevidí. To byste museli aspoň rok každý den chodit někam, kde je hodně hezkých lidí, a moc dobře se koukat! A stejně bych vám nezaručil, že tak hezkou holku uvidíte. Když promluvila, hlas měla jako to nejčistší hedvábí namočené v jemném aromatickém oleji. Zněla docela vesele, žádná putička to asi nebude, říkal jsem si. Jenže, potom se náhle náramně začervenala, skoro jako malá holčička. Či snad že by to bylo

Vojen Koreis

90

spojením přes WI-FI na tu dálku? Nebo to tak dovede zahrát? V každém případě si mě tím úplně získala.

„Zdravím vás, pane Klimte!“

„Nápodobně. Vítám vás do rodiny, Sáro! Tedy, skoro. Už vám Val stačil říct, co navrhuji?“

„Dvěma slovy. Prý chcete tu naši svatbu uspořádat v Praze?“

„A měla byste něco proti tomu? Nebo váš otec? Vaši adoptivní rodiče?“

„Já bych do Prahy jela ráda. To byste chtěl nás pozvat tolik?“

„No, tak to jsme dohodnuti, ještě si o tom zavolám. Dám to svému sekretáři a za několik dní můžete letět. Slyšel jsem, že máte zkoušet Elizu. To je náramná role! Moje bývalá žena ji také hrála.“

„To vím. Trochu mi s tím už i radila.“

„Tak vy už se znáte?“

„Jistě. Adriana přijela za Valem na Tasmánii a on nás seznámil.“

„Tam se musely dít věci. A mně nikdo nic neřekl! Myslím, že jako Eliza budete skvělá!“

„Zatím jsem jenom náhradnice.“

„Jejich velká chvíle vždycky přijde.“

„Už aby tu byla.“

Ještě jsme chvilku v tomto duchu konverzovali; s půvabnou Sárou bych se dokázal bavit, třeba i o ničem, celé hodiny. Ještě jsem chvilku pohovořil s Valem, řekl mi, kdy mohou letět a kdy musí být zpět, moc dlouho si tu nepobydou, mají na to jen asi týden. Dohodli jsme se na tom, že já tu hned roztočím kolečka.

Když australská větev mé budoucí rodiny dorazila do Prahy, byla to opět Valentýnova nastávající, která mě ohromila. Když jsem se jí zeptal, co by si chtěla prohlédnout příštího dne, který byl tím posledním před svatbou, bez sebemenšího váhání prohlásila:

„Okoř, Kokořín a Křivoklát.“

Co mě na tom tolik překvapilo bylo, jak to dokázala vyslovit. Pochopitelně, že neumí ani trochu česky, přesto ale jména těchto hradů vyslovila přesně tak, jako by byla rodilou Češkou. Později jsem zjistil, jak se to naučila – Val se před ní o Okoři zmínil jako o místu, kde jsme kdysi bydleli a když se Sára jako svědomitá herečka snažila tu pro anglicky hovořícího člověka kromobyčejně obtížnou hlásku ‘ř’


91

správně vyslovit, přidal jí k tomu ještě jména těchto dvou hradů, aby si na nich ta ‘ř’ mohla náležitě procvičit. Všechny tři hrady se nacházejí v rozumné vzdálenosti, takže je tam můj Rolls-Royce se šoférem mohl v ten den dovézt. Já jsem s nimi zajel jen na tu Okoř, měl jsem ještě nějakou práci.

Svatba se náramně vydařila. Sál v Karolínu je nádherný, bylo tam náležitě vyvětráno, pozvaní se všichni dostavili, oddávající nekoktal, varhaník hrál dobře. Souhlasila s tím i moje bývalá žena, kterou jinak mé úspěšné projekty povětšinou nechávaly chladnou, i když peníze, které z nich vzešly, jí nikdy nevadily. Ten její nový manžel vskutku vypadá jako Jeremy Irons. Je také od divadla, takže by si spolu měli dobře rozumět. Ještě víc je ale, jak se zdá, poutá společná láska ke golfu. Na ten jsem nikdy neměl čas, i když mi mnozí říkali, že je to skvělé pro navazování obchodních styků.

V tomto mém projektu šlo především o to, jak peníze utratit, ne jak je vydělat. A byl jsem myslím v tom stejně úspěšný, jako když jsem se snažil o opak. Nikdo to ještě nemohl tušit, protože pouze nejasně jsem to pociťoval i já, mělo se ale jednat o mou labutí píseň. V tu chvíli jsem to ještě vnímal tak trochu jako rozloučení se s tímto světem. Věděl jsem totiž už po nějaký čas, že mám leukémii a že lékařská prognóza není právě povzbuzující. Když naši novomanželé odjeli na své líbánky na místě nedaleko jiného hradu, jehož jméno, Karlštejn, vyslovit bylo pro Sáru hračkou, sedli jsme si s jejím otcem Brandonem k lahvi té nejlepší ‘single malt’ whisky, jakou se mi podařilo sehnat.

S Brandonem jsme se za těch několik dní náramně sblížili. Dělá mi to dobře, mít za příbuzného herce jeho formátu. Dřív, než jsem se mohl dát do podnikání, jsem měl v mládí hodně co dělat s divadlem. Hrával jsem, dokonce jsem i psal některé scénky, které jsme potom v našem částečně autorském divadle uváděli. Tam jsem také poznal Adrianu Veselou. Začala s námi hrát, ještě jí ani nebylo sedmnáct – byla skoro o deset let mladší než většina z nás, mne nevyjímaje. Od prvního okamžiku nám všem zúčastněným bylo jasné, že tato dívka má opravdový talent. Za pár let nato tento už byl uznán i pedagogy herecké akademie, kam šla studovat. Ucházelo se nás o ni samozřejmě několik, nakonec si vybrala mne. Po celou dobu, kdy studovala, jsme se scházeli. Jistě mezitím mívala i jiné obdivovatele, to mi bylo jasné, párkrát jsme se i rozešli, vždycky ale jsme se znovu dali dohromady.

Vojen Koreis

92

Adriana dostudovala a dostala hned místo v jednom z pražských divadel. Za nějaký čas nato jsme se vzali. Naše manželství bylo dosti dlouho bezdětné, teprve krátce předtím, než došlo k takzvané sametové revoluci, se nám narodil Valentýn. Na rozdíl od jiných manželství, která takováto událost upevní, to naše se od té doby spíš začalo drobit. Adriana dostávala stále lepší a lepší role, mně se zase začínalo dařit v mém podnikání. Syna většinou vychovávala babička Ludmila, když ta zemřela, byl už dost starý, aby se o sebe postaral. Věděl, kam míří, a já jsem mu to mohl umožnit. Po krátké době na Karlově univerzitě, šel studovat do Londýna, později také do Oxfordu. S Adrianou jsme se nakonec rozvedli.

Brandon se tu zřejmě cítil tak trochu přebytečný, i když to, jak vedl svou dceru k oltáři, bylo nanejvýš působivé, jak mi řekli mnozí z hostů. Pochopitelně se s ním dalo mluvit jen anglicky, což mi vyhovovalo, myslím dokonce, že jsme si hned od začátku tykali, i když v tom jazyce se to nepozná. V Shakespearových hrách je ale tykání ještě běžné, z angličtiny se ale začalo vytrácet nedlouho po bardově smrti. Podle jazykovědců, to netrvalo ani celé století a lidé si tykat přestali. Nikdo vlastně neví, proč se tak stalo, je tomu prostě tak. Jako Shakespearovský herec ale má tedy Brandon o tom tykání nějaké ponětí, na rozdíl od jiných Anglosasů dnešní doby. Upíjel jsem drahocenný mok jen velice střízlivě a Brandon si brzy všiml, že tohle pro mne přirozené není. Vysvětlil jsem mu to.

„Doktoři mi tohle úplně zakázali. Jenže, při takovéto příležitosti přece nemůžu…“

„Co máš za problém?“ Zeptal se mě rovnou.

„Je to leukémie,“ přiznal jsem se, i když něco takového jsem vůbec neměl v úmyslu. Před tímto člověkem, který se vám dokáže dívat tak říkajíc do duše, jsem ale nemohl mít tajnosti. Když už jsem věděl, koho bude mít můj syn za zetě, dal jsem za úkol svému sekretáři Skálovi sehnat video s nahrávkou jeho kouzelníka Prospera v Bouři, kterého hrál v londýnském Globe Theatre. Mohu jen říci, že jsem byl jeho výkonem unesený. Ten Prospero se mu ale díval z očí i nyní, když jsme spolu mluvili.

„Na tu zemřela Sářina matka,“ řekl mi. „Ty se ale z toho dostaneš.“

A pověděl mi celý příběh o tom, jak se seznámil s Chantal, a jak se spolu po letech znovu potkali ve Stratfordu a potom v Londýně. Také


93

o tom, jak byl nakonec u její smrti, kdy se teprve dozvěděl o existenci své dcery.

„Proč si myslíš, že se z toho dostanu právě já? Když tvoje … matka tvé dcery, na leukémii umřela.“

„Protože to na tobě vidím. Ty máš ještě pro co žít.“

„Co tedy mám podle tebe dělat?“

„Myslím, že ty první kroky jsi už udělal. Zbavuješ se přece svých podniků, nemám pravdu?“

„Jak tohle víš?“

„Je to na tobě napsáno, a to výrazným písmem. Děláš správnou věc, musíš ale dělat ještě víc. Vím o jednom guru v Anglii, který pomohl pár z mých známých v podobných situacích, kdy si doktoři už nevěděli rady.“

„Povídej.“

Týden po mém rozhovoru s Brandonem jsem letěl do Londýna, kde jsem měl schůzku s Jasonem Hardwickem, kterého mi on doporučil. Do Londýna jsou to jen asi dvě hodiny letu, takže to ještě šlo, i tak to ale bylo na hranici mých možností. Austrálii bych byl opravdu nezvládl. Hardwick vlastně neudělal nic jiného, než že mi potvrdil to, co už jsem sám objevil a sice, že musím z gruntu přebudovat svůj život. Především, vzdát se veškerého podnikání. To už se dělo. Neznamenalo to jen prodat své podniky, které se mi rozrostly do slušně veliké říše. Prostě to všechno pustit z hlavy. Což vůbec nebylo snadné. Meditovat. Držet se diety, která není nijak drastická, je ale zdravá a výživná. Za nějaký čas to všechno začalo přinášet výsledky. Na Hardwickovu radu jsem svým pražským doktorům neřekl nic, nechal jsem je prostě přitom, že to je jejich léčba, která u mne zabírá. Když se po několika měsících dietování, cvičení a meditování, na jejich přístrojích začaly objevovat výsledky testů, o jakých se jim snad ani nesnilo, moc rádi si za to zásluhy připisovali. Nekazil jsem jim radost.

Za Hardwickem jsem byl ještě párkrát – létat do Londýna sice už pro mne bylo snazší, brzy jsme ale přešli na konzultace dálkové, jaké dnešní technologie umožňuje. Jednoho dne, poté kdy jsem mu poslal výsledky svých testů, mi tak trochu slavnostně oznámil, že jsem pro tu chvíli zdravý. Což jsem ovšem sám pociťoval. Mimochodem, už si také spolu tykáme, i když Jason o tom nic neví.

„Ještě ale nejsme z lesa úplně venku,“ řekl mi tehdy.

„Co nám ještě zbývá?“

Vojen Koreis

94

„My dva už jsme spolu skončili. Napořád, nebo aspoň na dlouhou dobu, to záleží na tobě.“

„Co jiného mám ještě udělat?“ Tvářil se totiž jako by měl ještě něco dost podstatného na mysli.

„Potřebuješ úplnou změnu životního stylu. Prostě musíš svůj život od základů přebudovat, odstěhovat se jinam, začít dělat něco nového, něco, co jsi předtím nedělal. Jinak bys riskoval, že se ti tvoje nemoc vrátí.“

„Co takhle, odstěhovat se do Austrálie za synem, s nímž jsme se po třicet let většinou míjeli, a začít tam úplně nový život, jako malíř abstraktních obrazů?“

„Tak, v tomhle máš moje požehnání.“

****


95

9. ARDEN

Sára nám popsala jinde podrobně události kolem své svatby, očima nevěsty. Takže k tomu nemám celkem moc co dodat. V knize Společnost Ardenského lesa se ale jen celkem letmo zmiňuje o tom, co se událo poté, kdy jsme se vrátili do Austrálie. Takže já teď se pokusím tuto mezeru trochu zaplnit.

Novomanželé Val se Sárou si s mou pomocí našli byt v Melbourne a Sára začala zkoušet roli Elizy Doolittle, aby byla připravena k případnému záskoku. Se souborem ovšem bude jezdit všude, má několik jiných, malých rolí, jednu hned na začátku, jinou při závodech koní v Ascotu a také ve společnosti, kam Elizu Higgins uvede. Po nějaký čas to nevypadalo na to, že by si mohla brzy zahrát Elizu – ty jsme měli hned dvě, Wendy Seymour a Jonelle Mathews, obě zvučných jmen, každá z nich přitahovala diváky, takže jsme je alternovali. Obě herečky měly, kromě této role, ještě i jiné závazky. Dokud se hrálo v Melbourne nebo v Sydney, nebyl problém s tím naplánovat, která bude hrát kde a kdy. Dámy se mezi sebou většinou celkem bez problémů předem dohodly. Potom se ale začalo jezdit po menších štacích, a to už to s nimi nebylo tolik žhavé. Sářina velká šance přišla ve Wollongongu, Wendy, která měla ten týden hrát, ztratila náhle hlas. Jonelle, s níž se nepočítalo po příští asi dva týdny, si odskočila do Španělska, kde měla v plném rozpuku románek s jedním fotbalovým hráčem Barcelony, původem z Afriky, jméno se mi vytratilo z paměti, nikdy jsem socceru, jak se tu v Austrálii říká

Vojen Koreis

96

fotbalu s kulatým, a nikoliv šišatým míčem, který je tu daleko víc rozšířený, příliš neholdoval.

Scénář: Vyprodané představení ve Wollongongu, hvězdná Wendy stěží schopna šeptat, natož zpívat. Hvězdná Jonelle zcela mimo dosah v Barceloně – museli jsme se chtě nechtě uchýlit k naší náhradnici Sáře. Trochu jsem se bál, aby to nedopadlo jako s ubohou Bethel v Lewisově knize, kterou si i v dnešních dnech občas pročítám. Ta musela zaskočit za jejich hvězdu Lumley Boyle, když ta se nacházela na hotelu ve svém pokoji namol opilá. A role Julie chudince Bethel nesedla. Tady sice ďábel alkoholu roli nehrál, jen značně nepříjemný virus, jinak ale situace byla v zásadě stejná. Většinou jsem se v této fázi života naší produkce už v blízkosti souboru moc nevyskytoval, náhoda (které ovšem nejsou…) tomu ale tak chtěla, že jsem zrovna ve Wollongongu byl, a proto jsem byl také tím, kdo zvěstoval Sáře toho dne dopoledne tu velkolepou novinku:

„Dnes večer hraješ Elizu.“

„Jak to myslíš?“ Vypadala jako by tomu nevěřila.

„Tak jak to říkám. Hraješ. Wendy hrát nemůže. Sotva mluví.“

„A co Jonelle?“

„Ta je někde ve Španělsku. Prostě, hraješ.“

„Tak najednou?“

„Tyhle věci vždycky přijdou najednou. Teď ti budu chvíli házet repliky, dokud sem nedorazí Lenny a Mark – s těmi dvěma toho máš nejvíc. No, a odpoledne ve čtyři je zkouška na jevišti, i s orchestrem, to projedeme všechny tvoje scény a čísla.“

„Tak to nakonec přišlo!“

„Někdy to přijít muselo.“

Večer jsem byl celkem klidný. Odpolední zkouška totiž za moc nestála, určitě ne kvůli Sáře, hlavně proto, že lidé nebyli dostatečně soustředěni. Každý zkušený divadelník ovšem ví, že tohle bývá v divadle spolehlivou zárukou, že večer všechno už půjde jak na drátkách. A také šlo. Na mně bylo vystoupit před oponu a říci lidem, že se nedočkají své Wendy, že ale se jim třeba dostane té vzácné příležitosti stát se svědky zrodu nové hvězdy. Musel jsem znít dost přesvědčivě, protože se ozval jen ojedinělý pískot, který ale ihned překrylo hlasité „šššššššš“. K pokladně kvůli vrácení peněz si přišlo jen pár lidí. A ti, když si přečetli titulky v novinách příštího dne, se nejspíš právem tloukli do hlavy.


97

Sára se překonávala. O přestávce v polovině hry už bylo jasné, že jsem nikoho nebalamutil a že ta nová hvězda se opravdu rodí. Chtěl jsem se ale přesvědčit na vlastní oči i uši. Navlékl jsem si na sebe vestu, takovou, jakou pro oči veřejnosti nosí povinně technický personál větších divadel, aby mě nikdo náhodou nepoznal a prošel jsem se párkrát vestibulem jakoby za nějakým všedním úkolem, ve skutečnosti jen abych si poslechl, co lidé říkají. A řeč všude byla o nové hvězdě! Ještě jsem to stačil v šatně povědět Sáře; ta ale už moje motivační řeči zřejmě nepotřebovala, byla plně soustředěná jen na to, dovést hru ke zdárnému konci. Což také dokázala. Když se potom přišla děkovat na jeviště, a postavila se vedle Lennoxe Maxwella, Marka Van Buerena a Szuzany Foster, jako Higginse, Pickeringa a paní Higginsové, potlesk byl ohlušující. Bylo vidět, že tyto kolegy její úspěch opravdu těší, a že jí rádi přenechají i něco z toho, co by jinak patřilo jim. Ovšem, jen pro tento jediný výjimečný večer, zítra už si bude muset Sára vytvořit a uchránit svoje vlastní teritorium – jsou to přece jenom herci a mají svá ega! Jako hlavní dáma přivedla Sára podle zvyklostí ještě na jeviště Bernieho Rogerse, dirigenta pro tento večer, a lidé se mohli utleskat. Ani jsem nepočítal, kolikrát šla opona nahoru a dolů.

V šatně – poprvé měla tu hlavní dámskou jen sama pro sebe, navíc vyzdobenou květinami, které jsem ovšem já objednal – mě uvítala jedna nesmírně šťastná holka. To je, co s námi ovace obecenstva udělají – je to jako prána, která nás živí a jako ti enigmatičtí breathariáni, nic jiného k žití snad ani nepotřebujeme. Byl tam s ní také Val, který stihl let z Melbourne a dostal se včas do divadla, aby mohl být svědkem úspěchu své ženy. Stačil jí ale jen rychle pogratulovat a musel se znovu hnát na letiště, aby stihl poslední let zpátky. Hned ráno totiž měl mít nějaké důležité jednání. Šatna se pomalu zaplňovala, s gratulacemi přicházeli stále noví a noví lidé, reportéři, blogeři, pro krátké interview si přišla dokonce i reportérka z místní televizní stanice s kameramanem. Jim jsme ovšem předem dali vědět, co se na dnešní večer chystá. Skoro hodinu to trvalo, než se to všechno vybouřilo. Nakonec jsme zůstali v šatně sami jen s jednou hezkou mladou dívkou, která zřejmě Sáru dobře znala. Dcera mi řekla:

„Tati, tohle je Corinne Hardwick. My dvě se známe ještě z toho domu v Surry Hills, kde jsi byl.“

„Tak vy jste ten legendární Lloyd Ecklestone!“

Vojen Koreis

98

„Tady v Austrálii jsem opětně Brandon Cunningham. Neříkejte, že jste o mně už slyšela. To byste byla v této zemi teprve druhá.“

„A kdo byla ta první, Sára?“

„Kdepak. Její adoptivní matka.“

„Tak, tohle jsi mi vůbec neřekl,“ ozvala se Sára s výčitkou v hlase.

„Nějak k tomu nebyla příležitost. Margot nejenže o mně věděla, má dokonce natočené video s mým Prosperem z Globe. Nechala mi ho překopírovat.“

„Globe. Tam bych si také chtěla jednou zahrát,“ řekla s neskrývaným obdivem Corinne.

„Kde hrajete teď?“

„Asi vás nepřekvapí, že momentálně nikde. Proto jsem také měla čas sem zajet, když mi Sára poslala esemesku, kolem poledne, že má dnes večer premiéru.“

„Víte co, Corinne,“ dostal jsem náhle nápad, „možná, že bych pro vás mohl něco mít. Mohla byste ráno přijít hned vedle do hotelu Astra? Podívám se, co by se dalo dělat. Uvolní se nám asi místo po Sáře.“

„Myslíš, tati? To bude snadné. Corinne totiž zůstane v hotelu přes noc se mnou, mám tam extra postel, stejně jsem s tím tak počítala. A ty bys?“

„Proč ne? Tolik pravomoci přece jen mám, abych o těchhle věcech rozhodoval. A ty bys mohla své přítelkyni prostě předat ten svůj gig. Něco mi říká, že už v něm nebudeš moc potřeba.“

„Tak, tohle nebude jen jeden večer?“

„Podívej se. Byl jsem za Wendy v nemocnici. Ani mě k ní nepustili, mohlo by to prý být nakažlivé. Tento týden už si nezahraje, to je jisté, mluvil jsem s primářem. Jak to bude dál, je otázka. Tím se ale dobré zprávy pro tebe nekončí, moje děvenko. Volal jsem před chvílí Jonelle do Španělska. To jsem musel udělat, máme to tak ve smlouvě. A věřila bys, co mi na to řekla? Že nebude mít čas, že se bude příští týden vdávat! Za toho svého fotbalistu, ten je prý odkudsi z Ghany.“

„Ti jsou proslulí jako milovníci,“ prohlásila Corinne.

„To mi přímo neřekla, ale také jsem z naší konverzace nabyl toho dojmu. Co to ale znamená? Že ani s Jonelle nemůžeme počítat. Utrousila dokonce něco, jestli bych ji pustil ze smlouvy. A mohla by se z ní i vyplatit, vyvdá přece milióny.“


99

„O ty se ale nejspíš bude muset dělit s celou vesnicí někde v centrální Africe.“

„To už není náš problém, Corinne. Tím je, obsadit místo, které zůstane po Sáře. Dnes večer nám záskok zařídila agentura, chtěl bych ale někoho permanentního. Nic velikého vám nabídnout nemohu, ale mohla byste jezdit s námi, pokud byste o to místo chtěla požádat. Chcete?“

„Strašně moc, pane Cunninghame!“

„Jsem Brandon. Zítra si to zkusíme.“

Cítil jsem se myslím tak trochu, jak by se asi musel cítit Andrew Deacon, když dával Bethel Merriday roli náhradnice Julie ve své produkci Romea a Julie. Kdyby ovšem to byl skutečný člověk, a ne výplod fantasie jednoho autora. Ne, to nebyl charitativní dar; podobně jako musel vědět Andy, také já jsem věděl instinktivně, že je tu Sářina mladá kolegyně, která bude nadšená z toho, když dostane práci. A která si zaslouží tu práci dostat. Usuzuji tak z toho, že stále vytrvává – je tomu přece už pár let, co ji Sára v Sydney poznala a za ten čas jistě už nějaké ty zkušenosti nasbírala. Tohle jsem si mohl přečíst nejen z jejích očí, ale i z očí mé dcery. Jakoukoliv práci, hlavně, aby byla na jevišti.

Když za mnou dopoledne obě přišly, nechal jsem Corinne opakovat párkrát jedinou větu, kterou její postava na začátku hry, když se Higgins a Eliza poprvé setkají na tržišti v Covent Garden má, což učinila k mé plné spokojenosti, a dokonce i se správným cockneyským přízvukem. Zpívat dovede, byla už i v muzikálu. Naše korepetitorka Barbara Schreiber už si ji vezme do parády pro těch pár sborových čísel, co bude mít. Corinne má skoro stejnou postavu jako Sára, takže odpadly problémy s přešíváním kostýmů, něco se třeba bude muset jen trochu upravit. Chvíli nato mě opustily dvě jiskřivou energii vyzařující mladé dámy, moje včera tolik úspěšná dcera, a s ní jedna šťastná dívka třímající mnou i jí samotnou čerstvě podepsanou smlouvu. A to dokonce pro mluvící roli – což se bude dobře vyjímat na jejím curriculum vitae! Snad mě nikdo neobviní z nepotismu.

Jak jsem byl očekával, Jonelle už se z Evropy nevrátila. Ze smlouvy jsme si mohli dovolit ji pustit rovnou, když jsme měli náhradu, která byla asi lepší než ona už v této chvíli, a která se může jen zlepšovat. Ať si Jonell užívá svoje líbánky. Sára prostě převzala ta představení, v nichž měla Jonelle vystoupit. Wendy se z těžké chřipky plně vzpamatovala až asi za čtrnáct dní. Po týdnu v 300-tisícovém Wollongongu dokončila Sára potom také jednodenní zájezdy do

Vojen Koreis

100

Nowry, Bowralu, Goulburnu, Wagga Waggy a Albury. Následovala krátká přestávka, než přišla na řadu druhá sezóna v Sydney, hraná v jiném divadle, při níž Wendy alternovala se Sárou. Ta už mezitím byla párkrát v televizních studiích, vyšly o ní nějaké ty novinové články, takže se už o ní začínalo trochu vědět. Po Sydney jsme mířili severním směrem. V Gosfordu, kde jsme hráli tři dny, hrála Elizu Sára, v Newcastle, kde jsme se zastavili na celý týden, byla Wendy už v pořádku, když ale přišly na řadu další jednovečerní štace, jako Forster, Tamworth, Armidale, Port Macquarie, začalo se její zdraví znovu jevit chatrným, a párkrát se na to vymluvila, takže všechno musela odehrát Sára. Té to ovšem nevadilo. S Grigorijem Rodionovem jsme si pozvali Wendy Seymour tak zvaně na kobereček a Grigorij, v roli zlého policajta, na ni uhodil s tím, jak si představuje budoucí časy při svém angažmá. Grigorij už viděl pár představení se Sárou a bylo mu jasné, že ta je lepší než Wendy. Pro Wendy hovořila jen její větší popularita; ovšem ta stejně nebude připadat moc v úvahu, až se vydáme do zemí jihovýchodní Asie, do Singapore, Hong Kongu, Bangkoku, atp. Tam jim my Australané stejně připadáme všichni stejní a popularita v Austrálii tu moc neznamená. Hlavní bude dobrá reklama a v té se Grigorij vyzná. Purnama Somsak zase má ty správné obchodní konexe pro tyto oblasti. O těchto našich plánech jsme ale Wendy nic neřekli. Bylo na ní vidět, že by byla docela ráda, kdybychom ji ze smlouvy pustili, zejména proto, jak jsme už měli zjištěné odjinud, měla už nějaká jednání s producenty muzikálu Mamma Mia. Toho dne jsme se na ničem nedohodli, Wendy mě ale kontaktovala o několik dní později, už s jasným plánem. Dostala prý nabídku od Mamma Mia, a ráda by od naší smlouvy odstoupila. To, jak jsem si zamnul rukama sice neviděla, nejspíš to ale vytušila. Také Grigorij i Pirnama byli spokojeni. Byli bychom mohli požadovat po ní sice nějaké restituce, mávli jsme nad tím ale rukou. Byli jsme totiž přesvědčeni, že poněkud zmenšený soubor a hlavně, zbavený klatby dvou vysokých platebních nároků, si povede po finanční stránce ještě lépe. A nemýlili jsme se.

Zájezd do jihovýchodní Asie byl jednoznačný úspěch. Sára spolu s Lennoxem Maxwellem byli najednou našimi hlavními hvězdami. Pravdou je, že Lennox zůstává na své gáži, která je ale o něco málo menší, než byla ta Wendina. Sáře, musím se kajícně přiznat, ale platíme, jak se tady říká “peanuts“. Dobrá sice je, zkušená ale ještě není, takže si nemůže vyskakovat. Stejně vím, že jí jde jen o to hrát a skoro neví o tom, že za to jsou i nějaké peníze – pořád asi víc, než


101

všichni dohromady schrastili v tom jejich domě v Surry Hills, když byli v plném počtu. Museli jsme si ovšem najít pro jistotu za Sáru náhradnici, takže se uspořádal konkurs. Ten, pro mnohé překvapivě, ne ale pro mne, vyhrála s převahou Corinne Hardwick. Sára si ovšem se svou přítelkyní dala práci, jak se dalo očekávat, bylo mi ale také jasné, že moje dcera nemá v úmyslu jen tak pro nic za nic ztratit hlas, natož se nechat přejet oním příslovečným autobusem, a své přítelkyni to asi dala jasně najevo. Takže Corinne si zahrála jen při několika matiné, to bylo vše. Nepřipadalo mi ale, že by to měla Sáře příliš za zlé, ani si nemyslím, že by nějak potají usilovala o její život. Konečně, musela vědět, že Sára se také dostala k roli, aniž by byla nucena se uchylovat k arzeniku. Ostatně, na jejím curriculum vitae bude to, že si už zahrála Elizu Doolittle, vypadat moc dobře.

Tohle mám ze spolehlivých pramenů. Jonelle Mathews se asi za rok po své svatbě sháněla u australských agentů o práci. Za námi ale nepřišla, ostatně musela vědět, že této produkci už mnoho života v ten čas nezbývalo a jistě také, že Elizu teď hraje producentova dcera. Manželství s ghanským fotbalistou jí asi moc nevyšlo. Zato to manželství, které uzavřeli moje dcera s mým zetěm v Praze, vypadá podle mne velmi solidně. Val s námi někdy jezdí, jindy zůstává v Melbourne, kde se připravuje ke zkouškám, které bude muset udělat před komisí Australského sdružení klinických psychologů, aby si mohl v Austrálii otevřít praxi. Ty zkoušky mají prý být velice přísné, ale hádám, že středoevropský akcent, který ve své mluvě má, a který si pečlivě střeží, by mohl být výhodou. Pokud se u psychologů dokonce přímo nevyžaduje.

My Fair Lady v druhém roce naší produkce běžela celkem už sama o sobě; po většinu času nebylo mé přítomnosti zapotřebí, takže jsem se mohl věnovat jiným věcem. Produkci, ale také režírování. To se dělo povětšinou v Melbourne, kde jsem byl usazený, ne ale tak, že bych to považoval za usazení trvalé. Až doposud jsem přebýval jen v jediném místě, kde bych se snad někdy chtěl usadit natrvalo, ale i k němu jsem měl určité výhrady. Tím místem byl Strahan na Tasmánii. Vyhovovalo by mi po stránce klimatické, estetické, také svým klidem, až na jedno. Toho klidu je tam trochu příliš. Snad na úplném sklonku života by mohlo přijít údobí, kdy bych i takovou izolaci ocenil; dokud ve mně ještě jsou nějaké ty tvořivé síly, určitě by mi to vadilo. Potom jsem náhle objevil místo, které by mi vyhovovalo po všech stránkách. Je jím Arden v Queenslandu. Jak k tomu došlo?

Vojen Koreis

102

My Fair Lady se končila, téměř po dvou letech. Sjezdili jsme s ní Austrálii, byli jsme na Novém Zélandě, v jihovýchodní Asii. Zbývala by už jen Jižní Afrika, která nám nepřipadala příliš bezpečná, Amerika, kde je obrovská konkurence a Británie. Jenže, odtamtud jsem nedávno přijel. Sice bych tam mohl využít svých známostí, prostě se mi ale nechtělo jet znovu někam, kde jsem strávil bezmála čtyři desetiletí. A říkal jsem si: byla by to stejně loterie, a to já na stará kolena nepotřebuji. Uvažoval jsem, co dál. Měl jsem za sebou středně úspěšnou produkci Jonesova Alchymisty, a pár režií, když do toho přišla zpráva, která mě zpočátku dost překvapila. Valova otce Dominika jsem měl možnost poznat, když jsme na jeho náklady strávili asi týden v překrásném městě Praze, kde měla moje dcera Sára svatbu s Valentýnem, kterou jim dal vystrojit právě Dominik. V době, kdy jsme tam pobývali, byl Dominik sice hodně nemocný, dohodil jsem mu ale jednoho anglického guru alternativní léčby, s nímž si kápli do noty. Léčil se u něho skoro dva roky a léčba byla úspěšná. I poté, kdy jsem se vrátil do Austrálie jsme spolu občas hovořili, což za dnešních komunikačních podmínek je snadná a užitečná věc. Stali se z nás přátelé. Takže jsem věděl, že se Dominikův zdravotní stav lepší a že dokonce začíná uvažovat o tom, že by přesídlil sem, do Austrálie. Zapřísahal mne ale, abych o tom nic neřekl mladým – pokud by k tomu mělo dojít, chtěl by je překvapit. S čím ale počítal určitě a co také mladým, jak jim říká, pověděl, je že by chtěl investovat do nějaké australské nemovitosti. A že je na nich, aby nějakou vhodnou našli.

Mladí se nicméně do kupování domu nijak moc nehnali. Potom to ale přišlo, a jak už tomu v těchto majetkových záležitostech bývá, přišlo to náhle. Sára mi zavolala do Melbourne, kde jsem právě dokončoval režírování Čechovova Racka. Náš muzikál měl svou poslední větší sezónu v Brisbane, po níž mělo následovat už jen několik představení v menších místech, a na úplný závěr jedna kratší sezóna, několikadenní v Bendigu ve Viktorii. Mám už zařízené to, že se Sáře jako „leading lady“ dostane mj. květin ze hřbitova, jak tomu má správně být při závěrečném představení. To je jen další z řady divadelních pověr. Val, který mezitím už úspěšně složil zkoušky u sdružení psychologů a mohl si tudíž zavést praxi, se začal po nějakém vhodném místě vážně rozhlížet. Když se v pondělí nehrálo, to je jiná pověra – divadlo se má nechat jednou týdně v pondělí prázdné, aby si tam mohli hrát duchové – vyjeli si oba na jednodenní výlet na sever


103

od Brisbane. Když se o několik hodin později vrátili do hotelu, Sára mi zavolala.

„Ahoj tati! Hádej, co jsme dneska s Valem udělali?“

„Snad ne nějakého malého Klimta!“

„Hele, nech si takových řečí, ano? Já mám pro tebe důležitou zprávu. Představ si, že už nebudu bezzemkem, jakým jsem doposud byla!“

„V tom mě tedy asi pobiješ, já sice vlastním na papíře několik tisíc hektarů australské půdy, to všechno ale pořídili naši předkové. Já jsem v životě sám nekoupil ani venkovskou kadibudku. Co jste s Valem vyvedli, přiznej se.“

„Podepsali jsme smlouvu ke koupi domu v Arden.“

„To zní zajímavě. Kde je Arden? Kromě jednoho lesa někde v Belgii, jiného v blízkosti Warwicku v Midlands a samozřejmě, toho Shakespearova v Jak se vám líbí?“

„Arden, kromě toho, co zmiňuješ, je také městečko, necelých sto kilometrů na sever od Brisbane.“

„U moře?“

„Vůbec ne. V kopcích, tak dvacet kilometrů od pobřeží. Je odtamtud výhled na Glasshouse Mountains i na moře který, věř mi táto, úplně bere dech!“

„A hodláte se tam nastěhovat?“

„Hned jak skončím s tímhle show. Pokud ovšem budou už vyřízeny legální záležitosti. O ty se stará Dominik, ten bude třetím spoluvlastníkem.“

„Dům je nový?“

„Kdepak. Nějakých 120 let starý, nádherná původní koloniální stavba. Kryté verandy všude kolem. Je prý dokonce na seznamu kulturních dědictví! Val si tam chce otevřít ordinaci.“

„V malém městečku?“

„To máš tak. Je sice malé, obyvatelů má jen asi čtyři tisíce, celá oblast té náhorní plošiny by mohla mít tak deset tisíc. Je ale mezi nimi spousta starších a dobře situovaných lidí, kteří sem přišli odtamtud, kde jsi právě ty.“

„Z Melbourne?“

„A ze Sydney. Stěhují se sem houfně, když jdou na odpočinek. Je tu ideální podnebí a do Brisbane to není daleko. Takže potenciální klienti by tu pro Vala být určitě měli. A abych nezapomněla, dům

Vojen Koreis

104

patřil dnes už zemřelému lotyšskému malíři, po němž tu zůstal krásný velký ateliér.“

„To zní opravdu zajímavě. Budu se tam muset na vás přijet podívat.“

„Budeš nanejvýše vítán. Hádám, že tak za měsíc se budeme stěhovat. Dřív by to nešlo, musím ještě dohrát to naše show. No, a představ si, že mě v tom Arden v kavárně dvě dámy hned poznaly a chtěly po mně, abych se jim podepsala.“

„Tak vidíš. Už je z tebe hvězda.“

I na tu dálku jsem cítil, jak jí to dělá dobře, z toho mobilu to přímo vanulo. V tomhle má Sára jistě kus své mámy. Ze mne myslím má ale něco také, lásku k divadlu. Nemyslím, že by jí to moc táhlo k televizním seriálům. Doufám, že se nemýlím. S tím Arden mě zaskočila. To jméno má už Shakespeare ve své hře a odborníci se domnívají, že tím míní les, který se kdysi nacházel v oblasti kde se básník narodil, který už ale neexistuje. V každém případě je to místo bájné, kde se mohou sice dít i nadpřirozené věci, kde se ale hlavně vyskytují lidé. Sice ne ve velkém; s těmi co tam přijdou to ale něco udělá. Něco dobrého. Říkal jsem si, že snad se i tento Arden ukáže být takovým. Určitě se tam budu muset podívat, hned jakmile to bude možné.

Co se stalo, když jsem přijel do Arden, popsala už Sára v knize Společnost Ardenského lesa. Tato knihu se nachází na webu. Pokud byste snad neměli čas či náladu si knihu přečíst, dřív, než ukončím tuto kapitolu, povím vám stručně o co v ní jde. Sára začíná svou svatbou s Valem, k níž došlo v Praze, na přání ženichova otce Dominika Klimta, bohatého českého podnikatele. Ten byl v tu dobu příliš nemocný k tomu, aby mohl cestovat, takže nás všechny – včetně Sářiných adoptivních rodičů, bratra, Valovy matky i s jejím novým manželem, australským divadelníkem, a mé maličkosti, pozval do Prahy.

Po svatbě, konané v krásném prostředí, kterou jinde popsala podrobně Sára, jsme se vrátili do Austrálie, právě včas ke zkouškám na muzikál My Fair Lady, v němž Sára byla původně náhradnicí pro hlavní roli Elizy Doolittle, později se ale stala hvězdou show. To vše jsem popsal v předchozí kapitole. Sára ve své knize nám dále popsala, jak spolu s Valem objevili dům svých snů, který s Dominikovým přispěním koupili. Pokračuje tím, jak se na scéně objevím já, což bývá


105

mým zvykem, a jak záhy objevím, že se mi v Arden moc líbí, takže si koupím dům ve středu městečka. S tím přichází také inspirace k tomu založit novou kočovnou divadelní společnost, podle tohoto místa pojmenovanou. Osud tomu tak chce, že se mi zdaří právě v ten čas získat smlouvu k uspořádání třítýdenní sezóny v divadle v Brisbane, a sice ke komické hře Oscara Wildea The Importance of Being Earnest, S upřímností nejdál dojdeš, kterou český čtenář nejspíš bude znát pod jiným názvem. Sára píše o konkurzech, které se konaly, o zkouškách, konaných v najmutém sále v Arden, zejména té generální před publikem, i o premiéře v Brisbane. Ona přitom hrála roli Gvendolíny, zatímco já jsem režíroval, a navíc hrál roli Lady Bracknellové.

Dominik, který překonal nemoc a zbavil se svých podniků, se překvapivě (pro svého syna se snachou, ne pro mne, který jsem jím byl o věci předem zpraven) objevil v Arden, kde se rozhodl začít zcela nový život jako malíř abstraktních obrazů. Zúčastnil se také, jako podílník, na produkci hry. Sáru, které má psychické schopnosti, kontaktoval údajný duch její matky, nejprve při spiritistické seanci, později s pomocí automatického psaní. Sára si nebyla a dosud není úplně jista, zda se jedná o skutečnou entitu, či zda to má co dělat s jejím psychickým stavem; tato Chantal měla i zprávu pro mne. Oříšek pro nás všechny, včetně psychologa Vala, mého zetě. V každém případě to vše vedlo k objevu několika obrazů, údajně původem od švédské malířky Hilmy af Klint, která je dnes považována za vůbec prvního umělce malujícího abstraktní obrazy. Obrazy, ukryté v domě, namaloval lotyšský malíř, který předtím dům vlastnil, přičemž měl být vedený duchem této ženy. Je na Dominikovi, jestli se chce připojit a stát se dalším malířem v této posloupnosti.

To je, kam se uchýlila moje rodina, dcera, zeť, jeho otec, já, a potažmo i celá divadelní společnost, kterou jsem založil a jejíž členové nyní závisejí do značné míry na nás, kteří ji vedeme, tedy na Dominikovi a mně. Poté, kdy se skončí sezóna v Brisbane, máme ještě před sebou nejméně rok putování po Austrálii, hraní a hlavně: rozhodování se, co dál? O tom, co bude dál, aspoň pro některé z nás a v nejbližším čase, rozhodl zcela nečekaně a překvapivě Dominik.

****

Vojen Koreis

106

10. POZVÁNÍ

To, že jsem se najednou znovu ocitla v Austrálii, přišlo velice náhle. Máma mi zavolala, že jí volal sekretář Dominika Klimta, že by pro nás měl takový kšeft, takovou rychlovku. Je to ale prý až v Austrálii. Oni dva s tátou že by se tam jen tak otočili a udělali by návrhy kostýmů, já že bych zůstala trochu déle a navrhla scénu. Pro tu slavnou komedii od Oscara Wildea.

„Kterou, mami? Má přece aspoň dvě.“

„Tu slavnější, Romano. Tu s tím Filipem.“

„Tam docela určitě nebude žádný Filip, jestli to hrají anglicky. Což, pokud vím, bývá v Austrálii zvykem. Toho Filipa máš z jednoho českého překladu, který se z nějakého důvodu ujal. V tom případě se musí jednat o Ernesta, tak jak to Wilde napsal. The Importance of Being Earnest, se ta hra jmenuje.“

„Když jinak nedáš, tak tedy Ernest.“

„Co s tím má co dělat Dominik Klimt? Ten přece vydělává spoustu peněz v pojišťovnictví nebo v bankovnictví, či v něčem podobném, pokud se nemýlím.“

„A v tom se právě mýlíš. Vydělával. Tedy nejspíš ještě vydělává, ale už jen nepřímo. Všech svých podniků se prý zbavil. Podle toho, co mi říkal ten jeho sekretář, se Klimt nyní nachází v Austrálii, kde už je po nějaký čas jeho syn, který se tam oženil.“

„Míníš toho psychologa?“

„No, Klimt má myslím jen jednoho syna, pokud vím. Valentýn si vzal jednu australskou herečku. Nevzpomínáš? Měli přece svatbu tady v Praze, před pár lety.“


107

„A nás nepozvali!“

„Tys byla v Itálii, dělalas přece tu operu v Parmě. Já si už nevzpomínám, kterou.

„Sicilské nešpory.“

„Ano. My s tátou jsme zase byli na tom festivalu v Edinburghu, kam jsme byli pozvaní. Takže na té svatbě jsme žádný z nás nebyli. Škoda. Recepci při ní měli na Žofíně, jak jsem slyšela, po hlavním ceremoniálu v Klementinu. V Praze se o té svatbě potom ještě dlouho mluvilo.“

„Hádám, že se starý Klimt přitom náležitě vytáhl? Měl přece na to finanční prostředky.“

„To určitě. A mladý také. Ta jeho herečka prý je nádherná ženská. A všichni, co ji přitom potkali, mi také říkali, že je moc milá. A dobrá herečka. Hrála už dokonce Elizu Doolittle v My Fair Lady, jak jsem se doslechla.“

„A ona v tom Wildeovi také bude?“

„Nejen ona. Také její otec, představ si, ten má prý režírovat, a navíc hrát lady Bracknellovou.“

„Tak, tohle zní zajímavě. A ten její otec, co má hrát tu lady Bracknellovou, kdo je on?“

„Romano, to má být absolutně skvělý herec! Je to Australan, ale dlouhá léta hrál v Anglii.“

„V Anglii hraje hodně Australanů. Pár jsem jich tam potkala. S jedním z nich dokonce velmi dobře. Říkal mi v jedné intimní chvíli, že tam v Austrálii se neuživil, a tak přijel do Anglie.“

„Romano, ty mě šokuješ!“

„No, chtělas přece vědět o tom, jak se to má s těmi Australany v Anglii, či ne? Jezdí tam hrát divadlo.“

„A s Royal Shakespeare Company?“

„On hrál tam? Tak to asi dobrý být musí.“

„Prý snad nehrál ani nikde jinde, aspoň podle toho, co mi řekl Hynek Skála.“

„Kdo je Hynek Skála?“

„No, přece ten Klimtův sekretář.“

„Aha, a ten ti volal z Austrálie?“

„Kdepak. Klimt si ho nechává tady v Praze. Prý aby vyřizoval všelijaké resty, co tu po Klimtovi zbyly. Jinak ale Klimt všechno prodal a rozhodl se, že bude žít v Austrálii.“

Vojen Koreis

108

„Ono to je vlastně dneska jedno, jestli je někdo tady, nebo tam. Všechno to stejně je elektronicky propojené. A nedaly by se ty návrhy udělat tady odtud?“

„A ty bys nechtěla letět do Austrálie? Business class, pobyt zdarma, nějaký ten honorář, trochu se podívat po pátém kontinentu? Klimt všechno zaplatí.“

„Už jsem tam jednou byla, nevzpomínáš? Před deseti lety. Tourist class, pobyt v noclehárnách pro baťůžkáře, bez honoráře. Za mých studentských let, jsme tam pobyli s Vojtou Musilem, skoro dva měsíce. Co jsem se s ním přitom rozešla, už víš?

„Abych nevěděla! Volala jsi mi tehdy, že potřebuješ peníze, něco jsem ti také poslala.“

„Ano, díky mami.“

„On tě tehdy nechal, viď?“

„No, spíš jsem nechala já jeho.“

„Kde, že to bylo?“

„Co jsme se rozešli? V Melbourne. Jezdili jsme tam tehdy takovým starým bourákem. Předtím jsme byli v Sydney…“

„Ale v Brisbane jsi nebyla, že ne?“

„A tam to má být?“

„Prý někde nedaleko.“

„A kdy by to mělo být?“

„Odletět bychom měli hned příští týden. My s tátou máme potom dělat ten Mnichov, museli bychom to tam v té Austrálii stihnout asi za týden. Kdoví, jestli za tak krátký čas stačíme vůbec uvidět nějaké ty klokany. Ty bys ale mohla zůstat trochu déle, aspoň měsíc. Až do premiéry. Tak co, mám tomu Skálovi zavolat, že to bereme?“

„Tak jo. Zavolej mu. Já nic momentálně nemám.“

„Co Bohdan? Toho bys tu ovšem musela nechat.“

„Bohdan? S ním jsem se přece rozešla předminulý měsíc, to jsem ti neříkala?

„Rozešla ses s ním? O tom jsi mi nic neřekla. A proč prosím tě, udělal ti něco?“

„Nic zas tak moc zlého, nezbil mě. Přišla jsem jen na to, že mě podváděl s Evou.“

„S tou tvou kamarádkou?“

„Bývalou kamarádkou.“


109

„Aha.“

V noci se mi zdál sen. Letěla jsem kamsi, zřejmě do Austrálie, ale turistickou třídou. Vedle mne seděl starší pán, moc příjemný člověk, asi tak sedmdesátník. Nepamatuji si vůbec, jak vlastně vypadal, kromě toho, že měl bílé vlasy. Spoustu bílých vlasů. Bavili jsme se, ptal se mne, co budu v Austrálii dělat. Řekla jsem mu, že tam letím malovat. On mi říkal, že také maluje. O divadle nepadlo slovo, ze snu jsem se probudila s tím, že jsem v Austrálii především proto, abych tu malovala!

Týden nato jsme už skutečně letěli, přes Dubaj, nikoliv ale turistickou třídou. V Dubaji jsme moc času neměli, leda tak k tomu vyjít si na terasu a dívat se na špičky dubajských mrakodrapů, včetně toho nejvyššího na světě. Má prý na výšku přes 800 metrů a asi 160 poschodí. Ne, bydlet, ani pracovat, bych v něm nechtěla. K tomu namalovat jej mě také nic nepudí. Věřím ale, že Dubajci jsou na něj jistě hodně pyšní.

Let z Dubaje do Brisbane jsem většinou prospala. Východ slunce nad Tichým oceánem mi ale neunikl a byl prostě úchvatný. Malovat jej ale nebylo čím, ani na co. Škoda. Na letišti na nás čekali dva mladí lidé, asi třicetiletý dobře urostlý blonďák a hezká brunetka – představili se nám jako Elwood a Sarah. Teprve po chvíli mi došlo, že Sarah Cunningham je onou herečkou, která se vdala za mladého Klimta a která hrála Elizu Doolittle. V tom Wildeovi prý bude hrát Gvendolínu, jak se mi pochlubila. Je to náramně hezká mladá dáma s příjemnými způsoby, věnovala se ale spíš tátovi a mámě, s nimiž seděla na zadním sedadle prostorného Lexusu. Já jsem seděla na tom předním, vedle Elwooda, který řídil. Ten se zdá být pravou rukou Brandona Cunninghama, který je režisérem hry a také budoucí lady Bracknell. Rozmlouváme spolu ovšem anglicky, proto také píši veškerá jména v jejich anglické formě. Z toho, co mi Elwood pověděl, jsem si dala dohromady, že byl původně žurnalistou v novinách, při čistce, jaké v této branži proběhly snad všude na světě, přišel ale o práci, takže byl na volné noze, dokud ho nezaměstnal Brandon Cunningham, hlavně pro tuto nadcházející produkci.

Místo, kam máme namířeno, je vzdálené asi hodinu a půl jízdy od letiště. Propletli jsme se městem, které má být asi dvojnásobek velikosti Prahy, ale o hodně víc roztáhlé do šířky. Jeli jsme sice uprostřed dopravní špičky, většina aut ale naštěstí mířila do města, zatímco my z města ven. Po nějakém čase jízdy nepříliš zajímavou krajinou, stále ještě dosti hustě obydlenou, se domy už skoro přestaly

Vojen Koreis

110

vyskytovat a my jsme projížděli kolem naprosto úchvatně vyhlížejících skal. Sarah nám k tomu pověděla krásnou báji místních domorodců o tom, jak tyto dávné vyvřeliny vznikly. Jsou to prý zkamenělí členové kmene, který tudy prchal před vzdutým mořem, tedy před tsunami. Sarah nám to podala velice dovedně, jak by také ne, když bývala kdysi průvodkyní turistů a to dřív, než udělala jevištní kariéru, jak se mi později svěřila.

To už z nás byly docela dobré kamarádky. Určitě musela být v tom průvodcovství dobrá, dokonce prý přitom ulovila svého manžela. No, říkám si, ulovila jsi moc dobře, to bych také brala, jediného syna miliardáře! Prý si ho ale vyhlédla ještě dřív, než se dozvěděla o tom, jaký to je boháč. Připadal jí podle jejích slov jako úplně normální turista, ne sice bez peněz, ale rozhodně ne rozhazovačný. S tím bohatým tatínkem se jí svěřil až když už nebylo pochyb o tom, že ho má v chomoutu. On podle vlastního přiznání dokonce byl po několik dní na každé výletní plavbě zálivem Macquarie na Tasmánii, jen proto, aby ji mohl znovu vidět! Docela se přitom přejedl uzeným lososem, který jinak má moc rád a který tam v hojnosti nabízeli z místní produkce. Tohle už mi pověděl Val, Sářin manžel a dědic majetku Klimtových, s nímž jsem se také spřátelila.

Je nutno ale přiznat, že Sarah samotná konečně by asi na tom nebyla zle i bez toho svého Valentýna. Když ho lovila, ještě si myslela, že je obyčejná, celkem chudá herečka, která má štěstí v tom, že si může přivydělat jako průvodkyně turistů. Později se ale ukázalo, že není vůbec tím, čím si myslí, že je, tj. dcerou drobného podnikatele a učitelky ve městě Toowoomba v Queenslandu. Tito rodiče ji totiž kdysi adoptovali a nic jí o tom neřekli. Až když zemřela její skutečná matka, známá herečka z televizních seriálů a přiznala se těsně před smrtí jejímu biologickému otci, že ji porodila a dala k adopci, tentýž si ji našel. Ukázalo se, že její pravý tatínek podědil po svých rodičích slušný majetek, proto si také mohl dovolit po většinu svého hereckého života hrát Shakespeara. Z toho totiž v dnešní době nikdo nezbohatne. Brandon Cunningham, na anglickém jevišti známý jako Lloyd Ecklestone, se svým majetkem si mohl dovolit se na stará kolena vrátit do Austrálie, kde se vyžívá se jako producent v oblasti lehčí múzy. Nyní se ale rozhodl, že bude opět hrát. Říkám si jen: Romano, samí boháči se vyskytují poslední dobou kolem tebe, holky sice nemajetné, ale přičinlivé!


111

Dojeli jsme do Arden, to je takové městečko na náhorní planině několik kilometrů od pobřeží. Překrásný výhled směrem k moři, přes ty sopečné pahorky, co nám o nich v autě cestou sem tak barvitě vyprávěla Sarah, ovšem viděné z opačné strany. Nádherný dům, víc než sto let starý, koupili jej Klimtovi poměrně nedávno, prý patříval jakémusi lotyšskému malíři, který sem přišel po válce. Dole na zahradě je studio, jak se tady říká ateliéru, který si ten dnes už zemřelý malíř kdysi postavil, a který nyní okupuje Dominik Klimt, bývalý magnát. Ten prý se rozhodl se vším kšeftováním seknout a vyléčit si rakovinu, kterou si při tom intenzivním vydělávání peněz nějak uhnal, a to tím, že začne úplně nový život, navíc na druhém konci světa. Celkem se mu to, myslím, daří. Viděla jsem Klimta párkrát při různých akcích, i když jen tak z dálky – on už tehdy v Praze často sponzoroval kulturní projekty, že ale bude jednou malovat obrazy a zároveň produkovat divadelní hry, to by mě bylo nikdy nenapadlo. A dokonce, v Austrálii! A že mne sem pozve, spolu s mými rodiči, protože prý o nás věděl. Je tomu ale tak, na produkci této hry se účastní, a naše přítomnost zde je toho důkazem. Bůh mu to oplať!

****

Vojen Koreis

112

11. NÁPAD

Sezóna v brisbaneském Playhouse se potkala s úspěchem. Skoro všechna představení, celkem 24, včetně matiné, byla téměř zcela vyprodaná. Dostalo se nám dobrých recenzí v tisku i na internetu, také dobrých přijetí v televizních studiích, kam se podívali téměř všichni členové souboru. V zásadě totéž se opakovalo v Gold Coast, v trochu menším měřítku, potom jsme ještě hráli týden na Sunshine Coast, ve dvou různých divadlech a s podobnými úspěchy.

Tímto jsme se dostali už do druhé poloviny prosince, kdy v Austrálii, zejména potom v jejích teplejších částech, kde v tu dobu bývá největší horko, ustanou bezmála všechny aktivity. Kromě těch, týkajících se Vánočních svátků, které jsou zde spíš jen dny volna, často trávenými na pláži u moře než něčím s původní myšlenkou křesťanství příliš úzce spojeným. Na druhou stranu, to že Vánoce připadají právě na tuto část roku, má zcela jistě co dělat s tím, že pro Evropany to je doba těsně po návratu Slunce, který oslavovali už předchůdci křesťanů, zejména Keltové, jejichž krev kolovala už v mnoha původních přistěhovalcích, zejména těch, co jako ti moji přišli z území dnešní Británie a Irska. Koluje tudíž jistě i v mých žilách, ale i v žilách členů jiných národů, pro mne celkem překvapivě i těch ze střední Evropy, s nimiž mám poslední dobou hodně co dělat. Val mi vysvětlil, že Češi, kteří se donedávna celkem jednoznačně považovali za Slovany, jsou ve skutečnosti velmi složitou směsicí genů všemožných národů a kmenů, které jejich územím prošly. Keltské geny jsou ale prý u nich, vedle těch slovanských, nejpočetněji zastoupeny. Proto si asi spolu rozumíme. Společně také chápeme


113

obyčeje současných Australanů, které v nás musí budit sympatie. Když si totiž uvědomíme, že na tomto kontinentě máme vše oproti Evropě obrácené, a že v období Vánoc už začne onoho slunečního svitu, jehož máme v této zemi na rozdíl od Evropanů trochu mnoho, ubývat, je to také dobrý důvod k oslavám. V období kolem Vánoc se tu prostě musíme vypořádat s tím, že sluníčko, jehož návrat staří Keltové oslavovali, tu připaluje opravdu trochu moc, a že tuto situaci musíme nějak řešit. Jedním z možných řešení by pro nás bylo přesunout se na ony bělostné pláže, kde je přece jen v blízkosti moře chladněji, i když přítomnost písku, od něhož se sluneční svit odráží, také věci poněkud komplikuje.

Dilema pláž – nepláž vyřešil za nás Dominik. Že by jeho navrhované řešení bylo veskrze originální, to se sice říci nedá, umožnila mu jej ale jeho majetková situace, která je, jak již víme, utěšená, či ještě lépe, krajně pohodová. On většinou dělá vše možné, co lze, aby to nebylo příliš patrné, tu a tam ale přijde s návrhem, který vám vezme dech. V angličtině, stejně tak jako v češtině, se v nedávných letech ujalo slovo převzaté původně z jazyka jidiš, do něhož přešlo z hebrejštiny. Česky známé jako chucpe, anglicky se píše chutzpah. Zatímco původně chucpe se užívalo k popisu chování někoho, kdo svou drzostí překračuje obecně přijímaného dobrého a zdvořilého chování, v angličtině dnes už spíš značí obdiv k sebejistotě, která je nekonformní, ale také nebojácná. A takový bývá někdy Dominik, když vás třeba „urazí“ tím, že vám nabídne něco, co byste si (jako v mém případě) určitě mohli také dovolit, ani by vás ale nenapadlo za něco takto utrácet. Nedlouho před naším posledním představením roku, přišel za mnou do šatny a zeptal se mě:

„Máš nějaké pevné plány pro to nadcházející vánoční údobí?“

„Pevného nemám nic. Lidé mívají tendence se v tento čas vyskytovat v přítomnosti svých rodinných příslušníků. To pro mne znamená Sáru, Vala a, překvapivě, i tebe.“

„Takže by ti bylo celkem jedno, kde přitom budeš?“

„No, předpokládám, že v Arden. Pokud vím, naši mladí žádné jiné plány nemají. Ty snad nějaké máš?“

„Co bys říkal tomu, kdybychom ty Vánoce přežili, jinak se tomu v našem věku přece už říct nedá, jako rodina, ale někde úplně jinde?“

„Jaké jinde bys měl na mysli?“

„Co bys řekl takovému fjordu zvanému Milford Sound, o němž mnozí tvrdí, že je tím nejkrásnějším na světě. Na Štědrý večer. Vy tu

Vojen Koreis

114

sice ten večer moc neslavíte, my Češi ale ano, pro nás je to ten hlavní vánoční svátek.“

„Už mi nic neříkej. Ty máš na mysli cruise, výletní plavbu!“

„A byl jsi už někdy na nějaké?“

„Nebyl. Na to jsem nikdy neměl čas. Ani náladu.“

„Tak vidíš. Já jsem také na žádné nikdy nebyl. Třeba přicházíme o hodně, nemyslíš?“

„Nevím. Možná. Vždyť to je jen za několik dní, jak chceš sehnat lístky?“

„Ty už mám.“

„Neblázni! A to ses ani nemohl člověka zeptat?“

„Ty ses také nikoho neptal, když se ti naskytla ta příležitost hrát tady v Playhouse. Postavil jsi nás všechny před hotovou věc.“

„A ty mi tohle teď chceš oplatit?“

„Spíš ani ne. Vždyť to špatný nápad nebyl, daří se nám docela dobře. Naskytla se mi ale také taková příležitost, když se náhle nabízely dvě luxusní suity na lodi, která pluje z Brisbane okolo Nového Zélandu. Někdo to musel zrušit. Já jsem se předtím jen tak ze zvědavosti poptal u jedné agentury a řekli mi, že mají na svátky plno. Jenže potom mi najednou zavolali, že se ty suity uvolnily. Tak jsem ty lístky okamžitě koupil. Nebyl čas k tomu se někoho z vás vyptávat, za pár minut už by to tam třeba nebylo. Kdybyste nechtěli, jednu suitu si nechám pro sebe a druhou dám darem někomu, kdo to třeba spíš ocení.“

„Už jsi to říkal Sáře a Valovi?“

„Ne. Val tu dnes u ní bude, můžeme jít za nimi do šatny.“

„To už jako počítáš s mým souhlasem a případnou pomocí při jejich přemlouvání?“

„No, s tím, že bychom my dva obývali jeden a oni ten druhý apartmán. Jsou myslím hned vedle sebe. Nebo hodně blízko.“

„Ještě jednu věc mi pověz. Pokud bychom my dva obývali jednu suitu, to bychom jako spali v manželské posteli? Tak to přece bývá zařízeně, tak se to ukazuje na reklamních obrázcích.“

„Neboj se. Ten větší z apartmánů má dvě ložnice, takže bychom ani nespali ve stejné místnosti. Nevím, jak ty, já toho ale stejně už tak moc nenaspím. Hádám, že aspoň polovinu noci strávím na balkóně,


115

naslouchaje šplouchání vln a pokoušeje se zahlédnout velrybu nebo aspoň delfína. A ten balkón je podle všeho veliký.“

„Jak veliký?“

„No, říkají tomu celému ‘Grand Suite’. Podle prospektů má mít ten apartmán 1329 čtverečních stop – já všechno hned nechávám převést na metry – tohle je prý 123 čtverečních metrů. To je na takovou loď hodně velké, jako slušně velký byt. A z toho aspoň čtvrtina je balkón, nějakých 30 metrů, to už je pořádný balkón. Ten vedlejší apartmán, který jsem rezervoval pro naše mladé, je menší, jen asi poloviční. Má sice jenom jednu ložnici, ta by ale těm dvěma snad měla stačit.“

Chvíli nato jsem si už na internetu zjišťoval, kam bychom asi pluli, čím a jak, abych byl náležitě vyzbrojen nově nabytými vědomostmi. Rychle jsem si už zvykl na myšlenku, že bychom pluli kolem Nového Zélandu a měl jsem v úmyslu Dominika podpořit. Na výletní plavbě jsem nebyl a bude jistě zajímavé vidět, co na nich mají tisíce lidí, kteří v dnešní době plní obrovské výletní lodi. Ta momentálně největší, jak jsem na internetu objevil, pobere skoro 7000 pasažérů plus bezmála 3000 členů posádky. Měří na délku víc než 360 metrů. Ta naše bude oproti ní pouhý trpaslík. Je o dobrých padesát metrů kratší a budeme se o místo na ní dělit jen asi s třetinou výše uvedeného počtu lidí. No, vystupoval jsem už před početnějším obecenstvem, i když ne často, jen několikrát, když jsme hráli v nějakém amfiteátru.

Šli jsme si o tom promluvit s oběma našimi ratolestmi. Kupodivu, mladí neměli žádné větší námitky. Sára dokonce s radostí šla hned druhého dne nakupovat nějaké šaty, určené hlavně pro formální večeře, kterých má být podle prospektů během plavby několik. Dominik jí ostatně toho večera před námi připomněl, jak moudré od něho bylo si k tomu vhodný tmavý oblek pořídit hned toho prvního dne, kdy spolu šli po jeho náhlém příletu do Austrálie a jen s jedním kufrem, pro něho nakupovat věci. Teď bude Sára moci zkušenosti získané při asistování Dominikovi, využít až půjdou s Valem, který také v tomto směru vybaven nikterak zvlášť není, pro něho také nakupovat takovéto nezbytnosti. Já tu formální oblek mám už od té doby, co jsem si sem nechal poslat své věci z Melbourne. Kam jsem si je už dřív nechal poslat z Anglie. Nalézá se kdesi ve skříni, nesmím jen zapomenout na to si jej přibalit. Vyplouvá se z brisbaneského přístavu v neděli 20. prosince a zpět dorazíme 3. ledna. Takže, jak Vánoce, tak i Silvestra, oslavíme na lodi.

Vojen Koreis

116

Čas do odplutí lodi jsem prožíval převážně na rozlehlé zadní verandě domu Klimtových, ve společnosti dcery, zetě, jeho otce a několika dalších lidí, většinou členů našeho divadelního spolku. Mladičká Kitty, která hraje Cecílii, a její matka Filipa Tamsyn, obě bydlí nedaleko a byly také pozvány, stejně jako Vaughn, představitel Algernona, který se, podobně jako jeho postava na jevišti, o Kitty zcela jasně uchází. Zajímalo mě, jak na to asi bude reagovat její matka Filipa. Ta, když Vaughn s Kitty se šli projít po zahradě, si ke mně přisedla. Přinesl jsem jí pivo, o které si na mou otázku řekla a sobě také. V tomto domě se zásadně pije importované české plzeňské, o jehož pravidelné zásobování se Dominik prozíravě postaral hned, jakmile se sem přistěhoval.

„Tuhle značku piva neznám,“ řekla Filipa.

„Dominik by nic jiného nepil, má jej sem doručované pravidelně. Ovšem, když si na tohle pivo zvyknete, a to netrvá dlouho, celkem ho pochopíte.“

„Trochu hořké,“ poznamenala Filipa, když se poprvé napila. „Ale není špatné.“

„Ta hořkost je právě tím, co tohle pivo staví na zvláštní místo. Je to originální „Pilsener“, podle něhož je tento styl piva po celém světě znám.“

„Vy jste nějaký expert.“

„Ani ne. Jakmile se jen trochu blíže seznámíte s Dominikem, tohle, a o hodně víc, se od něho o plzeňském pivu dozvíte, a to naprosto bez jakéhokoliv vyptávání. Povězte mi ale něco o sobě. A o Kitty.“

„Co mám o nás říci? Jsem už déle než tři roky rozvedená, po patnáctiletém manželství. Kitty je moje jediná dcera, její otec žije nyní v Kanadě. Párkrát tam za ním v Kanadě byla.“

„A vy jste tam nebyla?“

„Nebyla. Kanada není dost velká na to, abych riskovala, že se tam potkám s novou ženou svého bývalého manžela. Případně s ním.“

„Jak jste přišly vy dvě k divadlu?“ Raději jsem změnil téma.

„Jsem, nebo spíš byla jsem, zavilá ochotnice. Kitty, jak se mi zdá, by snad mohla jít o stupínek výš.“

„To ano, proto jsem si ji také vybral pro tuhle roli.“

„Myslíte tedy, že má Kitty talent?“


117

„Určitě. Povím vám to na rovinu. Pokud bude hrát takovéto role mladých dívek, a to by jí mělo jít tak asi po příštích dvacet let, pokud si udrží svůj vzhled, s čímž bych si starosti nedělal, tak by neměla mít o role nouzi. Potom se uvidí, až přijde ta kritická doba, kdy se musíme začít přehrávat z mladých milovníků na starší role. Už teď ale jsou tu podle mne vidět záblesky toho, co by mohlo přijít, až se bude muset na ty charakterní role přehrávat. Myslím si, že i to by měla zvládnout. Takže, milá paní Tamsynová…“

„Filipa, prosím.“

„Brandon.“

„Takže, být vámi Filipo, o Kittinu budoucí kariéru, bych si starosti žádné nedělal.“

„Jen aby do toho, Brandone, nepřišlo něco…“ Filipa se při těch slovech zamyšleně zahleděla dolů do zahrady, kde její ratolest právě usedla na lavičku vedle Vaughna který, jak mi připadalo, se právě rozmýšlel, jestli si má dát ruku na opěradlo za její hlavu. Filipa si zřejmě myslela totéž, protože mi lehce šťouchla do ruky a zeptala se:

„Co myslíte, dá jí tu ruku kolem krku, nebo ne?“

„Vy se ráda sázíte?“

„Ani ne. Můj bývalý muž ano, a to mi stačilo!“

„Takže to prostě nechme na Vaughnovi. Já také nejsem žádný gambler. Podívejte, už tam tu ruku má.“

„Vy jste, podle toho, co mi bylo řečeno, přišel už k dospělé dceři, takže tuhle fázi pozdního náctilého věku jste si protrpět nemusel.“

„To ne, byl jsem ale přitom, když se Sára zamilovávala do svého Valentýna.“

„To ale zní vysoce romanticky. A podívejte se na ně, Brandone!“ Podíval jsem se. Seděli na druhé straně verandy a drželi se za ruce.

„Teď budu asi odporně maminkovská. Co si myslíte o Vaughnovi?“

„Mně se líbí. Nevím, jestli to víte, bydlí ale u mne. Kdybych o něm měl pochybnosti, asi bych si ho k sobě do domu nebral. Myslím, že je divadlu hodně oddaný. Sára ostatně Vaughna zná déle než já, už před asi třemi lety byl jedním ze skupiny herců, k níž i ona patřila, a kteří si společně najímali dům v Surry Hills. I to už je zárukou toho, že to s divadlem myslí vážně.“

„Myslí vážně, říkáte, míníte tím, že vydržel takhle dlouho? To bych se jí měla na něho zeptat.“

Vojen Koreis

118

„Zatím to dělat možná nemusíte. Třeba to ani nebude potřeba. Podívejte. Už dal tu ruku pryč.“

„Vám také nic neunikne. Inu, herec! Možná, že si o to řekla. Vychovávala jsem ji v těchto směrech docela intenzivně a dostalo se jí návodů k tomu, jak odmítat přespříliš dotěrné pány.“

„Vaše výuka nebyla ale dostatečně intenzivní, jak se mi to aspoň jeví. Vidíte, ta ruka už tam zase je. A že by se proti tomu konaly nějaké velké námitky, mi nepřipadá. Ale nebojte se, bezprostřední nebezpečí vaší dceři nehrozí. Pokud vím, Vaughn se chystá zítra odletět do Newcastle, kde má rodiče a plánuje, že u nich zůstane po celé svátky, až do nového roku. Takže naši dva jevištní milovníci, tedy prozatím, si jistě dnes řeknou sbohem. Dáte si ještě pivo?

„Ale dám, děkuji. Opravdu si na tu nahořklou chuť už zvykám.“

Pivo nám oběma i sobě donesl Dominik, který zaslechl poslední Filipina slova a nemohl si nechat ujít příležitost k tomu, aby zasvětil tuto ženu do historie a tajů výroby tohoto moku. Přisedl si proto k nám. Netrvalo dlouho a Filipa byla o plzeňském pivu informována stejně dobře, jako já. Hovor se neodvratně stočil na naši blížící se výletní plavbu. Filipa se zeptala:

„Jak jste k tomu tak náhle přišli?“

Dominik jí vysvětlil, jak mu znenadání zavolala agentura a jak okamžitě koupil lístky ke dvěma suitám, které tak náhle osiřely. Jsou hned vedle sebe a jedny z nejlepších na lodi. Filipa se ho zeptala, ovšem v žertu.

„A to jste jich nemohl koupit víc?“

„Vy byste také ráda jela??“

„No, zrovna dnes jsme se s Kitty bavily o tom, co budeme dělat o Vánocích. Těch pár příbuzných, co máme, se většinou nachází kolem Sydney, a tam se žádné z nás moc nechce.“

„Vážně byste s námi pluly na Nový Zéland?“

„Teď už by určitě bylo pozdě shánět nějaké plavbenky, nebo co se pro takovou cestu kupuje. Vždyť odplouváte jen za několik dní.“

„Za tři dny,“ řekl jsem.

„Počkejte chvilku, něco si zjistím,“ řekl Dominik a kamsi poodešel. Filipa na mne hleděla s nezakrytým úžasem. Musel jsem ji uklidnit.

„To je celý Dominik. Třeba s něčím přijde, i když naděje bych si moc veliké nedělal. Na druhou stranu, jedná se tu o nějaké dva a půl


119

tisíce lidí, kteří mají zamluvená místa na lodi. Nějaké nečekané události vedoucí k zrušení výletu by někoho z nich přece jen postihnout mohly.“

„Myslíte? Já o tom pochybuji.“

Stěží tohle dořekla, když se na druhém konci verandy objevil Dominik, jednou rukou držící mobil u ucha, druhou činící směrem k nám kladné gesto se zvednutým palcem. Zatímco docházel k nám, stále ještě střídavě mluvil či naslouchal. Došel, přestal mluvit, obrátil se na Filipu.

„Teď prosím, řekněte mi, ale naprosto závazně. Chcete s námi plout, ano, či ne?“

„Ano, chci. Myslím, že mohu mluvit i za Kitty.“

„Yes, please do,“ řekl Dominik do telefonu.

Ještě prohodil pár slov s kýmsi na druhém konci, dal jim své číslo, mobil položil před sebe na stůl, držel nad ním obě ruce, jako by se mu chystal dát požehnání. Mobil vzápětí spustil Dvořákovu serenádu pro smyčce, Dominik jej zvedl, promluvil opět několik slov na potvrzení, položil jej. Dokonáno.

„Víte, když se ty suity uvolnily a z té agentury mi zavolali, byly tam totiž tři a pěkně vedle sebe, na té nejvyšší palubě, kde mohou být cestující. A to je dobré místo, něco jako vilová čtvrť v Beverley Hills. To mi připadalo trochu přehnané, vzít rovnou všechny, vzal jsem jen dva. Teď mne napadlo, jestli ten třetí, který je o něco menší, ale také s balkonem, jim tam náhodou nezůstal viset na krku. A vidíte, on tam byl a čekal tam na vás.

„Co jsem dlužna?“

„Víte co? Dívejte se na to, jako na vánoční dar. Od strýčka z Prahy.“

„Prosím vás! Takového strýčka nemám. Vždyť tohle přece musí stát tisíce!“

„Tak dobře, ten první strýček je skoupý, nic nedá. Máte ale jiného strýčka. Je z Buenos Aires. Ne, to by mohl být potomek válečného zločince, toho bych nebral, Tak vezmeme toho z Petrohradu. Tamní mafiáni se sice o něho pokoušeli, zatím neuspěli. Dělá mu to radost někoho obdarovat.“

„Doufám, že máte obě platné pasy,“ řekl jsem. „I když se Zélandem máme bezvízový styk, budete je potřebovat, pokud se budete chtít vylodit.

Vojen Koreis

120

Přinesl jsem další piva. Téma o původu plzeňského piva vyčerpáno, tedy prozatím, k naprostému vyčerpání tématu Dominik nikdy nesvolí, zábavnou plavbu budeme jistě ještě probírat mnohokrát. Přešli jsme tedy na jiné věci blízké našim srdcím. Poté, kdy vyčerpáme možnosti, které nám nabízí jihovýchod Queenslandu, kam všude lze snadno dojet z našeho centra v Arden, budeme muset začít jezdit dál. Jednak směrem na sever, ale hlavně na jih, kde všude je řada menších měst, v nichž nám agentura může rezervovat sály. S Dominikem jsme už celou věc probírali velice schematicky, nyní jsem už ale měl v ruce předběžný návrh agentury pro budoucí turné. A bylo v tom hodně cestování, i když jih Austrálie nebyl ještě zdaleka plně zpracován. Budeme potřebovat minibus, to nám už bylo jasné. Otázek je hned několik. Jak veliký autobus, jakou značku a zdali jej máme koupit, či pronajímat?

Takovéto obchodní záležitosti s radostí nechám na svém partnerovi. Má s podnikáním daleko větší zkušenosti než já a celkem přirozeně inklinuje k tomu, vzít věci do svých rukou. Dominik prohlásil, že pokud hodláme turné protáhnout tak na rok či déle, vyplatí se nám si autobus koupit. Učinil už jakýsi výzkum a nyní mi předložil možnosti, které se nám nabízejí stran koupě. Zásadní otázkou je, jak veliký minibus potřebujeme? Čtrnáctimístný je podle Dominika trochu malý – určitě s námi pojedou i jiní lidé, než jen herci a technická posádka. I když ta nejspíš bude muset mít ještě jiné vozidlo, vhodné k přepravě materiálu, kulis a technického vybavení. Filipa, jíž se to jistě také týkalo, navrhovala Mitsubishi, já jsem ale věděl, kam Dominik míří. Jako skoro všichni Evropané, má v sobě zabudovanou tu zbožnou úctu ke značce Mercedes. A nemýlil jsem se.

„Já bych navrhoval Mercedes Sprinter, sedmnáctimístný,“ prohlásil Dominik.

„Nebylo by to až zbytečně velké?“ ozvala se Filipa.

„Nemyslím,“ řekl jsem. „Časem se k nám jistě někdo někde přidá, to je takový zákon, když se dělá turné. S vámi ovšem počítáme, ale někteří lidé si nejspíš také budou chtít někoho přivést. Hlavní je, že chci na cestě zkoušet nějaký další program, případně programy, a trochu víc místa by se nám hodilo.“

„Navíc, tenhle bus má vzadu náramný zavazadlový prostor, a to pro nás také není k zahození,“ nechal se ještě slyšet Dominik.

Já jsem měl už celkem jasno. Budeme si svá pozadí vozit po Austrálii Mercedesem. Nemá význam nikoho jiného do debaty


121

přibírat. Val má momentálně hlavu plnou svou praxí, kterou oficiálně otevře v novém roce, Sára o takovéto věci moc zájem nemá, pojede čímkoli, co ji doveze tam, kde je jeviště a diváci. I ostatní jistě pojedou tím, co se jim přistaví. Když jsem jezdíval s Royal Shakespeare, také jsem se moc nestaral o to, čím nás budou dopravovat z místa na místo. Tady je to ovšem záležitostí podstatnější. Vzdálenosti v Austrálii jsou mnohem větší, než jaké jsou v Anglii, takže si toho vozidla člověk užije víc. Víc než otázka vozidla, mou mysl ale zaměstnávala jiná a zásadní otázka. Co budeme zkoušet? Jaká bude naše příští hra? Dominik mi musel číst myšlenky.

„Už ses rozhodl, co bys chtěl dát jako příští hru na programu naší společnosti?“

„Ještě ne. Docela bych uvítal, kdybychom si o tom trochu promluvili.“

„Teď hned?“

„Proč ne? Nespěcháš přece nikam? Nikdo z nás nikam nespěcháme, to až za tři dny na tu loď. Bylo by ale dobré, kdybychom si trochu ujasnili, co chceme dělat dál.“

„Já ti povím, co bych tě chtěl vidět hrát. Prospera v Bouři.“

„Přesně tohle jsem od tebe očekával. Takže mám už připravené argumenty, které hovoří proti tomu.“

„Jaké jsou vaše argumenty,“ vložila se do rozhovoru Filipa. „Ty bych opravdu ráda slyšela.“

„Těch pár nejhlavnějších z Brandona asi jen tak nedostanete. Jeho smysl pro zachovávání dekóra mu to nedovolí. Takže to vyslovím já. Když Brandon naposledy hrál Prospera, bylo to v místě, kde se skoro určitě hrála ta hra poprvé, před víc než čtyřmi stoletími. Tohle je nemožné pobít, nemám pravdu, Brandone?“

„No, stoprocentně jisté to není, že se Bouře hrála poprvé v Globe. Ví se jen určitě, že se hrála před králem Jamesem v roce 1611 v jeho paláci. Předtím se ale skoro určitě hrála v Globe. Ovšem, dnešní Globe už není ten originální, ten vyhořel. Stojí ale na stejném místě. Přece by byli nešli před krále, aniž by měli hru pečlivě nacvičenou, a to by mohlo jedině značit Globe.“

„Jak jisté je to?“

„Dominiku, tohle je odhadnutelné tak na 99 procent.“

„Dobře. Co kdyby to jedno procento bylo právě tím, jak tomu ve skutečnosti bylo? Dokázal by ses s tím vyrovnat?“

Vojen Koreis

122

„Uvažoval bych o tom. Jaký je ten druhý argument, který bys mi připisoval?“

„Dosti přesvědčivý, myslím. I když tvoje vrozená skromnost by ti jej asi nedovolovala takto formulovat. Hrál jsi tehdy Prospera v té k tomu účelu asi nejvhodnější společnosti současnosti, čímž bych nechtěl nijak snižovat úroveň té naší. Ovšem, ty dvě nejsou srovnatelné, tohle je v zásadě mladý soubor, zatímco ten v Globe byl vyzrálý, a navíc Shakespearovsky orientovaný.“

„To je sice pravda, nezapomínej ale na to, že jsem Australan, a že v Austrálii jsem Prospera nikdy nehrál. S tebou je opravdu těžké pořízení!“

„Viďte,“ ozvala se opět Filipa. „Začal jste s tím, že máte argumenty proti hraní Bouře připravené, co jsem ale až doposud od vás slyšela, jsou jen takové hovořící pro to, aby se Bouře dávala.“

„To je prostě Dominik. Ví, jak člověka přitlačit ke zdi. Tady je jeden dobrý argument, kterému on, jako dobrý znalec ekonomie, by snad měl porozumět. Pokud bychom se rozhodli pro tuto hru, museli bychom najmout několik dalších herců, protože ti, které momentálně máme, by nám nestačili. A to i kdybychom některé z rolí dublovali.“ Dominik ale měl i na toto odpověď.

„V tom bych problém neviděl. Jednalo by se určitě jen o menší role, a ty bychom mohli obsadit později. Zatím bys mohl mít už nazkoušenu podstatnou část hry. Ale je tu ještě jedna věc. Prospera jsi sice hrál, Bouři jsi ale nikdy nerežíroval. Nebyla by tohle pro tebe postačující výzva?“

„Výzva by to byla, což o to. Jenže, to poslední ‘kdyby‘ jsem si ještě ponechal. Sára by ovšem chtěla hrát Mirandu, mou jevištní dceru. Bylo by docela jistě náramně těžké ji přesvědčovat o tom, že ve stávajícím souboru by měla podle mne Mirandu hrát Kitty.“

„To snad nemyslíte vážně,“ řekla s údivem Filipa. Vždyť Sára je na Mirandu tolik upjatá!“

„To je sice pravda, ale já bych ji daleko raději viděl jako Ariela, elementálního služebníka Prosperova. Tuto roli může hrát jak muž, tak i žena a Sáře by velice prospěla k dalšímu vývoji. Stejně tak by ale na tom vydělala Kitty, které by pomohla v jejím hereckém vývoji role Mirandy, začínající jako celkem naivní mladá dívka, která se ale v závěru vyvíjí až do ženského protějšku Ferdinanda.“

Debata se vedla ještě chvíli, nic z toho, o čem se hovořilo, mne ale nepřesvědčilo. Co budeme hrát příště, považuji nadále za otevřenou


123

otázku. Co mě opravdu potěšilo je, že Filipa bude s námi na lodi. Cítím se dobře v její společnosti.

Den nato dopoledne za mnou přišla Sára. Dala mi do ruky malý flash drive.

„Na tohle by ses měl podívat.“

„Co je to?“

„Val mi to dal přečíst. O tom, že jsem to zkopírovala a že ti to dávám, nic neví. Odjel, ještě musí něco zařizovat stran té ordinace.“

„Trvá pořád na tom, že ji chce otevřít, jakmile se vrátíme z toho našeho výletu?“

„Jistěže. Už se nemůže dočkat.“

„Co je ale tohle?“

„Budeš se asi divit. Je to muzikál, nebo spíš, taková hra se zpěvy.“

„A to Val napsal?“

„Ano, napsal.“

„A nic mi o tom neřekl!“

„Ono to má, podle všeho, dost dlouhou historii. Napsal to prý původně jako hru, když jsme byli s muzikálem v Hong Kongu a on prý neměl zrovna v Melbourne nic moc na práci. Psal prý česky. Potom to přeložil do angličtiny. Nějak s tím pořád nebyl spokojený a tak, o něco později, se prý rozhodl, že z toho zkusí udělat muzikál. Zase psal v češtině. Ten potom přeložil do angličtiny, nelíbilo se mu to, takže to celé přepsal, znovu v češtině. A znovu přeložil. Tohle je prý asi třetí nebo čtvrtá anglická verze, takže bych neřekla, že to nějak uspěchal.“

„A tobě to dal číst?“

„Teprve nedávno. Věděla jsem, že něco píše, myslela jsem si ale, že to je zase něco naučného, jako napsal už dřív. On, když něco píše, tak o tom nerad mluví, dokud to není hotové.“

„A tobě se to líbilo?“

„Líbilo. Je to dost legrační, však uvidíš. Jestli se ti to líbit nebude, nic mu prosím tě neříkej, prostě na to zapomeneme. Pokud by se ti to náhodou líbilo, pověz mi o tom, a budeme to potom už nějak řešit, co ty na to?“

Na tomhle jsme se dohodli. Flash drive jsem si dal do počítače doma, uvařil si kafé a dal se do čtení. Když domů dorazil po čase Elwood, přistihl mě právě při tom, jak se chechtám. Chtěl ovšem vědět, co tam mám, nemohl jsem mu říct, slíbil jsem to přece Sáře. Nakonec jsem Elwoodovi řekl po pravdě, že mu nemohu říct o co jde,

Vojen Koreis

124

to jen v případě, že bych se rozhodl tu věc inscenovat. To jsem byl asi v polovině hry a začínalo se mi pomalu rozjasňovat, že bych o tom inscenování asi měl začít docela vážně uvažovat. Neměl jsem potuchy o tom, jak by to mohlo dopadnout, bylo mi jen jasné, že děj spěje k nějakému absurdnímu konci. Když k němu jsem se dostal, podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že jsem se asi půl druhé hodiny solidně bavil. Což by znamenalo tak dvě, ale spíš dvě a půl hodiny na jevišti. Ideální metráž. Hodně by ovšem záviselo na muzice a ta tu zatím nebyla. Jen dialogy, písňové texty, s občasnými autorovými poznámkami. Zahleděl jsem se chvíli do jednoho z písňových textů v posledním, třetím dějství, kde ďábel svádí nevinnou dívku jménem Siebel. Jako v Gounodově opeře, to je ovšem úmyslné. Chtělo by to ale hudbu!

SIEBEL: (ZPÍVÁ.)

Kolem něj jiskry praskají, Dech se mi přitom zatají, Pach kouře člověk ani necítí, Vnímá jen vůni libou, Nevím, zda to není chybou Nevšímat si hromobití! Ta vábná fata morgana Dál tmou svítí, zrádně klouže, Vím jen, že do zítřejšího rána Z ní zbyde jen zmrzlá louže! Překročit? Rozum se táže. Ne! Otevřela se tu brána! Teď zima přišla stříbrošedá, Dnes spát mi Luna bledá nedá, Šedostříbrně se třpytí kraje, Rozplynou se až roztaje, Až mokrý sníh napadne, Jím říše pekel zapadne! SBOR: Ta fata morgana Čert u tvých dveří


125

Bude tu do rána, Člověk mu nevěří? Bude tu do rána, Otevřená brána!

****

Vojen Koreis

126

12. VÁNOCE

Ty lístky k výletní plavbě jsem koupil na náhlý popud. Nebo prostě proto, že na mě zafungovala reklama. Ostatně, od toho přece reklama existuje. Šikovná agentka si vzpomněla, že jsem se jí vyptával na výletní plavby, někdo něco na poslední chvíli vrátil a já jsem se chopil příležitosti. Přesně tak, jako nedávno to udělal Brandon s tou Wildeovou hrou. Chopil se ihned toho, co se mu naskytlo a vůbec neprohloupil, to už nám je v této chvíli jasné. Kromě toho, nikdy jsem na žádné takové plavbě nebyl, ani na Novém Zélandu jsem nebyl a má to být náramně hezká země. Tedy dva ostrovy. Pro Evropana prý hlavně ten jižní ostrov, s tím fjordem, kde bychom měli prožít Štědrý večer, na to už se těším! V nedávných letech pro mne Vánoce moc už neznamenaly – to kouzlo se tak nějak vytratilo, když syn dorostl, žena se odcizila, podnikání mně plně zaujalo, vyžadovalo si, abych mu věnoval prakticky veškerý svůj čas…

Teď mám spoustu volného času, tolik, že nevím, co s ním. Mám také spoustu peněz, tolik, že nevím, co s nimi. Jedním všeobecně přijatým pravidlem je, že peníze vám otevřou spoustu dveří. To je sice pravda, doslova to ale vždy neplatí. Například, myslel jsem si, že k tomu, aby mne pustili do Austrálie, budu potřebovat zažádat si o vízům a později případně o trvalý pobyt. Říkal jsem si, že hned jakmile vyjde najevo, kolik peněz sem do této země přinesu, dostane se mému případu automaticky té nevyšší priority. Tak to, podle mých


127

zkušeností, obvykle chodívá, a tak jsem to také pověděl i svému sekretáři Hynkovi Skálovi. A on mi na to řekl:

„Vy byste do Austrálie měl letět se svým britským pasem.“

„Tomu nerozumím. Jakým britským pasem? Žádný nemám.“

„To přece je vaše právo, mít britský pas!“

„Jaké právo, prosím vás?“

„Vy nevíte? No přece, narodil jste se v Anglii.“

„No, to ano. Co to ale má co dělat s Austrálií?“

„Nejsem žádný právník, ale Austrálie přece patří k Britskému společenství národů.“

„Ano, říkají tomu Commonwealth.“

„Takže Britské právo platí i v Austrálii. A vy máte nárok na britské občanství, a to byste dostal hned, vy vlastně jste automaticky považován za britského občana. A jako britský občan máte v Austrálii jiná práva, než třeba takový Somálec.“

„Vidíte, to mě nikdy nenapadlo, prostě jsem o tom nepřemýšlel. Nebyl k tomu ani důvod. Kdykoliv jsem letěl do Londýna nebo jinam v Anglii, letěl jsem na český, tedy evropský, pas. Jste si tím jistý?“

„Po Brexitu bude stejně všechno jinak. Být vámi, zažádal bych si o britský pas. Když jim pošlete svůj rodný list a průkaz totožnosti, vydají vám jej během několika týdnů.“

Dal jsem tehdy na Skálovu radu a zažádal jsem o britský pas. Přiložil jsem na radu právníka k tomu rovnou kopii svého rodného listu, vystaveného mým rodičům po mém naroxení v Londýně. Vskutku, moje žádost byla vyřízena během několika týdnů. Trochu jsem si potom prostudoval britský zákoník a přišel jsem na to, že i můj syn, jako potomek britského občana, má nárok na britský pas. A s ním, že by měl mít kdykoliv nárok na to přijet do Austrálie. Nemyslel jsem si, že by si toho byl vůbec vědom, pokud vím, jel tam tehdy na vízum v českém pasu. Teď už si toho vědom je, řekl jsem mu o tom tehdy v Praze. Byla u toho i jeho čerstvá manželka Sára. Ta se smíchem Valovi řekla:

„Když jsem si tě brala, tak jsem myslela, že tě zachraňuji před tím, abys byl z Austrálie vyhoštěn. A vidíš, vzala jsem si tě zřejmě nadarmo. Mohla jsem udělat dobrý skutek a vzít si jiného baťůžkáře, takového, který by to víc potřeboval a třeba i ocenil!“

„Kdybych byl věděl, že jsou v Austrálii takové zákony, mohl jsem přijet na britský, a nikoliv evropský pas. A byl bych si mohl dodnes užívat staromládeneckého života!“

Vojen Koreis

128

„Proč jsi to tedy neudělal?“

„Nevěděl jsem, že mám tyto možnosti. Zažádal jsem si tehdy o vízum jako Evropan a jako takový jsem je dostal.“

„Vidíš, a já jsem zase nevěděla, že si vlastně beru za muže Pomáka. O tom, že se tvůj otec narodil v Anglii, jsi mi přece vůbec nic neřekl.“

„Tak se s tím smiřme. Přece se kvůli tomu nebudeme rozvádět.“

„Tak jo. Ale slib mi, že nikdy nebudeš mluvit s tím hrozným britským akcentem. Jako profesor Higgins.“

„Tohle nebezpečí nehrozí, o tom tě mohu ujistit.“

Ne, to nebezpečí opravdu nehrozilo. Ten náš středoevropský akcent je nanejvýš trvanlivý. Pro Australany musíme my dva být náramnou záhadou, Britové se středoevropským přízvukem v angličtině. To, že těmi Brity jsme, má ale i jiný dosah. Řekl jsem Valovi nedávno:

„Víš o tom, že máme oba, jako britští občané permanentně usazení zde v Austrálii, dokonce tady i volební právo?“

„Vážně? Občany Austrálie přece nejsme.“

„To ne, stačí, že jsme Britové. Zákony v této zemi jsou stále ještě silně neobjektivní. Museli bychom se ale jako voličové zaregistrovat.“

„To je zajímavé, slyšíš to Sáro? A víš, jak se to má s tím občanstvím?“

„To musím ještě přesně zjistit. Po uplynutí nějaké doby bych jistě o ně mohl zažádat. Ty už tu asi žiješ dost dlouho, aby ses občanem stát mohl.“

„Museli byste složit přísahu, nejspíš v den oslav vzniku australského státu,“ prohlásila se strojenou hrdostí Sára. „A zazpívat naši hymnu.“

„Pokud vás uznáme za způsobilé přijetí,“ přidal se v podobném stylu Brandon.

„Děkuji, nechci. Nesnáším ceremonie,“ řekl Val. Tím mi promluvil z duše. Pokud jde o tu australskou hymnu, té bych moc rád byl ušetřen. Připomíná mi totiž nechvalně známou Píseň práce, kterou jsme jako děti musely zpívat při každé slavnostní příležitosti. Proč se tímhle vůbec zabývám? Něco mi říká, že by k něčemu takovému nakonec mohlo i dojít, a že třeba se přes ty ceremoniály oba nějak dokážeme přenést. Hlavou se mi honí i jiné myšlenky. Jistě, nejspíš tu jde o představy podobné těm, jaké v Grossmanově


129

inscenaci Krále Ubu choval strýček Čurimír, když nechával svou neteř Eleutherii předčítat své Pověsti starého prasáka a nabádal ji přitom:

Teď čti, dodržuj délky, klesej hlasem. Opravím ti chyby, jsem přece, hrome, tvůj strýc!

Když Eulatherie se konečně dostane ke čtení, vyjde z toho:

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře…

O tomhle jsem Brandonovi ani Valovi nic neřekl, a vy si to také nechte pro sebe. Byl bych původně k plavbě kolem Nového Zélandu rád pozval Romanu, naši výtvarnici, ta ale už slíbila Elwoodovi, že s ním pojede na jakýsi výlet, který on pro ně oba zařídil. Už spolu odjeli, vrátí se ale těsně před svátky, které prý Elwood tradičně tráví u svých rodičů, což Romana odmítla. Místo toho mě požádala, abych jí na ten čas, co budeme pryč, zapůjčil svůj ateliér, chtěla by prý zkusit něco namalovat. Pochopitelně, že jsem ji neodmítl, ať si maluje, co její srdce ráčí. Pokud k tomu vůbec dojde – třeba si Elwood klekne na koleno a vyzná jí lásku, ona ho vyslyší, vdá se za něho a nabyde tím statutu permanentní rezidence…

Přišel den našeho odjezdu. Odplutí? Objednal jsem pro nás šest prodlouženou limuzínu, která nás v pohodlí odvezla do brisbaneského přístavu. Vyjeli jsme z Arden něco po poledni. Protože máme jedny z nejdražších kabin, nemuseli jsme čekat ve frontě s ostatními cestujícími. Stačilo, když jsme dorazili asi hodinu před tím, než měla loď odplout ve 4.00 odpoledne. Prošli jsme zvláštním vchodem a byli jsme doprovozeni úslužným stevardem do našich kajut na dvanácté palubě, z celkových čtrnácti, zvané Dolphin. Tedy hodně vysoko. Je to štěstí, říkal jsem si, že těch palub je čtrnáct, kdyby jich bylo o jednu méně, Brandon by asi odmítl plout. Ledaže by to měli tak, že těch palub tam mají 12a? Potom jsem se podíval na plán lodi, a to by jeden nevěřil. Třináctá paluba na lodi The Amethyst Queen chybí! Prostě není. o patro výš nad dvanáctou je paluba čtrnáctá. Takže ta pověrčivost není exkluzivně pro divadlo, najde se i v turistice.

Máme tzv. penthouse, totéž mladí. Filipa s Kitty jsou hned vedle nich, jejich kajuta je tzv. mini suite s balkonem, což je o stupeň níže než to, co máme my. Bylo ovšem štěstí, že se mi podařilo sehnat pro ně i to. Všechny kajuty vypadají pěkně, ty naše se nacházejí na přídi lodi a balkony mají přímo obrovské, tedy v porovnání s tím, co mají ostatní cestující. Fanatik pro udržování fyzické kondice by na tom našem mohl pořádat svůj ranní běh. Je zahnutého tvaru, čímž sleduje

Vojen Koreis

130

zakřivený obrys předku lodi, opisuje téměř čtvrtinu oblouku, vpředu je o hodně širší, takže se tam vejde veliký stůl s několika židlemi, dále se zužuje. Výhled je odtud náramný, a to i teď, kdy loď ještě kotví v přístavu. K balkonu, na němž asi prožijeme podstatnou část plavby, přilehlý apartmán, je také prostorný, dobře vybavený a vskutku my dva můžeme spát v oddělených ložnicích. Zřejmě vědí jak na to, asi mají v tom praxi – ne každý pár mužů (či žen?) chce přece sdílet manželské lože. Občas se něco takového přihodí i manželům, s tím bohužel mám své zkušenosti.

Trochu jsme se rozkoukali a zabydleli a už jsem volal Filipě s Kitty, aby k nám přišly, že odtud asi bude nejlepší výhled na přístav a to, co před námi bude, až za chvíli vyplujeme. Přišly a usadili jsme je na balkoně. Vskutku, ten jejich, i když postačující, je prý přece jen podstatně menší a vidět z něj je hlavně do strany lodi, momentálně na protější břeh řeky, v níž loď kotví. Tady je to podle nich mnohem zajímavější pohled. Objednali jsme si kávu a nějaké zákusky, a právě když nám to vše doručili, udeřila 4 hodina a loď se vskutku počala pomalu hýbat, přesně podle jízdního řádu. Nejprve se otočila o 180 stupňů, což při její délce přes tři sta metrů byl na byl docela složitý manévr, úspěšně provedený s pomocí přístavních remorkérů, kterážto plavidla byla dvě, jedno vpředu, druhé vzadu za lodí. Velice nízko nad námi přeletělo velké dopravní letadlo; k letišti je to odsud jen kousek, je to zde sice prý dost exkluzivní část města, ale tohle nad hlavou by mi tu asi vadilo, v Arden jsme na tom mnohem lépe. Občas jen nějaké to lehčí letadlo a tu a tam paraglidery, to se dá snést.

Podpluli jsme vysoký most, na němž se pohybovala velice hustá odpolední doprava a blížili jsme se k ústí řeky Brisbane. Po jeho dosažení jsme minuli pár ostrůvků v zálivu, který je chráněný dvěma podlouhlými většími písečnými ostrovy zvanými Morton a Stradbroke. Sára, která se k nám mezitím také i s Valem přidala, nás upozornila na ten trochu vzdálenější z nich. Ten se prý nazývá Saint Helena, stejně jako onen proslulý ostrov v Atlantickém oceánu, na němž dožil svůj pohnutý život ve vyhnanství Napoleon Bonaparte. Tento australský malý ostrov, o asi 160 hektarech, se stal jakýmsi queenslandským protějškem ještě mnohem menšího tasmánského ostrova Sarah, na něž před necelými třemi roky (jak ten čas letí…) ještě dělala naše Sára průvodkyni. Byl tam také trestanecký tábor, v němž prý na jeho vrcholu, někdy koncem 19, století, prožívalo své nezáviděníhodné osudy víc než 300 trestanců. Sára, která si historii ostrova dobře prostudovala, protože jí to celkem pochopitelně


131

zajímalo, věděla také, proč se ostrov takto jmenuje. Když jsem se jí na to zeptal, odpověděla mi:

„Je pojmenován podle jednoho Aboridžince.“

„Který se jmenoval Helena?“

„Ne. Dostalo se mu přezdívky ‘Napoleon’. Tomu trestanci.“

„A on na tom ostrově žil v době Napoleonově?“

„To bylo takhle. Velitel původní kolonie v Queenslandu Patrick Logan, to je dost známé jméno, je po něm pojmenováno hned několik význačných bodů zdejší krajiny, měl problémy s tímto Napoleonem, jak se mu mezi jeho vojáky říkalo. Ten už byl párkrát odsouzen, ale i ve vězení tropil neplechu. Logan situaci nakonec vyřešil tím, že Napoleona dal vysadit na tenhle ostrov, tehdy ještě nepojmenovaný. Nechávali mu tam nějaké provize, takže hladem zemřít nemohl.“

„Tak tedy ostrov dostal jméno po tom ostrově, kde byl v exilu pravý Napoleon,“ řekla Filipa. „Kdy se to stalo?“

„Myslím, že 1826.“

„Tak tedy jen asi pět let po Napoleonově smrti. Chápu, že to jméno ještě muselo být v myslích lidí dost živé.“

„Znáte dobře historii,“ řekl s obdivem v hlase Brandon.

„Kdysi jsem ji studovala na sydneyské univerzitě, mám na to i nějaké papíry. Soustředila jsem se ale spíš na historii toho státu, o té queenslandské toho zas tak mnoho nevím.“

„Ten trestanecký tábor ale přišel až později, Sáro, či snad ne?“ Chtěl jsem tohle vědět, protože mi připadalo, že historie Queenslandu, kterou jsem si trochu pročetl, tak hluboko nesahá. A měl jsem pravdu.

„O hodně později,“ řekla mi na to Sára. „Bezmála o čtyřicet let. Tábor vznikl až v 60. letech 19. století a udržel se až do 30. let minulého století. Zpočátku tam byl hodně přísný režim, jako ostatně všude v tom čase, za celou dobu jeho existence se zdařil útěk jen třem trestancům. A není nijak jisté, že útěk přežili – k pevnině je to sice jen asi pět kilometrů, v zálivu je ale hodně žraloků. Přesto vše, ostrovu Sarah nebo i vězení v Port Arthur se Saint Helena asi v té striktnosti nikdy nevyrovnala. Oni tady v Queenslandu z nějakého důvodu neměli tak přísné úřady a soudy, jako dole na jihu. Kdy si například Dominiku myslíš, že tu došlo k poslední popravě?“

„Tak 1950, nebo 60, jako skoro všude, kromě USA,“ hádal jsem. „V mé zemi se popravovalo ještě někdy hluboko v 80. letech, pokud si vzpomínám správně.“

Vojen Koreis

132

„Kdepak! Víc než před sto lety. Poslední popravený zločinec v Brisbane byl oběšen v roce 1913. Všude v Austrálii, vlastně po celém světě, i v těch nejcivilizovanějších zemích, se zločinci popravovali ještě aspoň padesát let poté, kdy v tomto státě byl trest smrti zrušen.“

„To je tedy překvapivé, skoro bych řekl utopistické,“ prohlásil Val.

„Zbylo něco po tom táboru? Chtěl vědět Brandon.

„Dost, aby se tam mohly konat ghost tours.“

„Tak to se tam budeme muset spolu jet podívat!“

Dostalo se mi okouzlujícího úsměvu od novopečené hvězdy jeviště, muzikálového i činoherního. Mám se na co těšit. Zatím ale byla před námi dvoutýdenní plavba kolem Nového Zélandu, jejíž první etapou bude víc než třídenní cesta Tasmánským mořem, až do fjordu zvaného Milford Sound. Vzdálenost asi 2300 km.

Uvažovali jsme, jestli půjdeme na večeři do restaurace nebo si objednáme jídlo, které by nám doručili na náš balkon. Nakonec jsme se ale rozhodli, že lépe bude, když půjdeme všichni na večeři do hlavní jídelny – aspoň můžeme sedět u jednoho stolu, na balkonu by to přece jen bylo trochu stísněné. Šli jsme tam, kam jde většina pasažérů, kde ostatně máme stůl pro šest, který asi nebudeme užívat každý večer. Zábava byla malinko stísněná, přikládám to tomu, že žádný z nás nejsme zkušenými mořskými vlky, a tudíž na většinu z nás aspoň trochu působí ta nejistota s mírně houpavou podlahou pod nohama. Aspoň já to tak cítím, i když nijak vážné to se mnou není a mělo by to tak do dne či dvou přejít. Ovšem, asi by bylo jiné, kdybychom byli na trochu víc rozbouřeném moři; momentálně plujeme po tom asi nejklidnějším, jakého se nám může od Poseidona dostat. Aspoň ti zkušenější kolem nás tak tvrdí, a dokonce i náš stevard se v tomto smyslu vyjádřil.

Po večeři, která vůbec nebyla špatná, jsme si šli sednout do baru zvaného Crooners. Brandon i já jsme očekávali, že se zde budou producírovat nějací zpěváci, čemuž by název nasvědčoval. Ukázalo se ale, že zde je pouze jeden klavírista, což mě spíš uklidnilo. Navíc, klavírista to byl velmi dobrý, spíš bych řekl, že vynikající. Hrál s obrovskou samozřejmostí vše, na co si běžný návštěvník vzpomene, od lehké klasiky, až po jazz, a poslouchal se velice dobře. Všichni z nás jsme jím byli zaujati, takže celková tendence byla poslouchat jeho hraní, spíš než se hlasitě bavit. Večer jsme zakončili pár láhvemi šampaňského, než jsme se odebrali do svých kajut. Ještě nějakou chvíli jsme poseděli s Brandonem na balkoně a užívali si čerstvého


133

mořského vánku, než si půjdeme lehnout. Brandon si vzpomněl na pianistu, který nám toho večera hrál. Prý ho už někde viděl, nemohl se ale vzpomenout, kde. To nerozluštěno, rozhodli jsme se, že půjdeme spát. V posteli jsem ještě trochu cítil to neustálé pomalé houpání, nakonec jsem ale přece jen docela zdravě usnul a myslím, že Brandon na druhé straně přepážky, kterou nám tu na naše přání vytvořili, také spal dobře. Zítra už to bude jistě lepší, až si moje tělo ještě trochu víc zvykne.

Ráno jsme si nechali snídani doručit, protože snídat na balkoně za krásného letního dne uprostřed Tichého oceánu se nám oběma zdálo být tou pravou věcí. Byl bych sice přece jen spíš uvítal dámskou společnost, Brandon je ale docela zábavný chlapík. Budu muset emailovat Romaně a zjistit, jak si vede v mém ateliéru. Měli jsme klasickou anglickou snídani, jakou ostatně míváme i v Arden. Tady ale chutnala jinak, ne lépe ani hůře, prostě jinak. O nějaký čas poté kdy jsme dojedli, se objevili Val se Sárou.

„Copak jste měli k snídani,“ otázal jsem se snachy.

„Vejce se slaninou, rohlík, máslo, nějakou tu marmeládu. Vlastně to samé, co vám obvykle servíruji na verandě v Arden.“

„My také. A jak ti to chutnalo?“

„No, řekla bych, že trochu jinak. Bylo to to samé, ale chutnalo to nějak jinak.“

„Ano, chutnalo to nějak jinak,“ souhlasil Val. „Ne moc jinak, ale jinak.“

„To musí být tím mořským vzduchem,“ řekl Brandon.

„Hele! Támhle je delfín.“

„Kde, Sáro?“

„Támhle, copak ho Vale nevidíš? Jsou tam dva, dokonce.“

Sára kamsi ukazovala, ne moc daleko od přídě lodi, nikdo z nás ostatních ale nic neviděl. Musí mít asi lepší oči. Mladší. I když ty má Val také a stejně nic nevidí, jako my s Brandonem. Podle Sáry se už oba delfíni ztratili, rozhodli jsme se proto, že se raději půjdeme trochu projít po palubě. Nejprve jsme se ale stavěli pro Filipu s Kitty, jimž jsem předem zavolal. Obě byly už také po snídani a připravené jít ven. Na horní palubě bylo už hezkých pár lidí kolem plaveckého bazénu, k tomu jít se koupat ale žádný z nás náladu neměl. Trochu škoda, možná, na rozdíl od mých bolavých kloubů, vidět naše dvě mladé společnice v plavkách by asi nebylo pro moje staré oči nikterak bolestivé… Sedli jsme si k jednomu ze stolů, z nichž většina kolem už

Vojen Koreis

134

byla obsazená. Brandon s Filipou prohlásili, že dojdou k nedaleké výdejně občerstvení pro nějaký džus.

Malý, čiperný tmavovlasý človíček, tak kolem čtyřicítky vystoupil nedaleko od nás z lodního výtahu a rozhlížel se, kam by si mohl sednout. Ukázal jsem mu na jednu ze židlí z bílého plastu, které jsme u našeho velkého stolu měli navíc. Usmál se, poděkoval a přisedl si k nám. Připadal mi nějaký povědomý, teprve po chvíli mi došlo, kde jsem ho viděl. Jinak oblečeného, jinak se tvářícího, u klávesnice piana včera večer v baru. Představil jsem se mu, představil jsem také obě mladé dámy i Vala.

„Raymund Francis,“ představil se nám mužík na oplátku. „Moc mě těší.“

„Jste velmi dobrý pianista, pane,“ řekl jsem mu. Obě mladé dámy, jimž nejspíš předtím nedošlo, koho to před sebou mají, horlivě přitakaly. Pianista se usmál.

„Děkuji. To mi občas lidé říkají, pokud si mne všimnou. Já ale také vím, kdy jste vy,“ usmál se na obě herečky. Hrály jste nedávno v Brisbane Gvendolínu a Cecílii v té Wildeově komedii.“ Kývl na Sáru. „A yy jste hrála Elizu Doolittle v My Fair Lady, tam jste byla opravdu skvělá. Ó, co nevidím? Tamhle k nám přichází dokonce i samotná Lady Bracknellová!“

Brandon s Filipou přišli ke stolu, za nimi kráčel číšník, v rukách nesl tácek plný sklenic s džusem. Pianista využil příležitosti k tomu, aby si u něho objednal černou kávu s dvěma cukry. Brandon představil Filipu i sebe. Raymund Francis jim oběma podal ruku, představil se a usmál se.

„Netušil jsem, že se mi hned po ránu poštěstí potkat a seznámit se s podstatnou částí osazenstva té vaší skvělé produkce hry Oscara Wildea. Byli jste v tom všichni výteční!“

„A vy jste výtečný pianista, pane,“ řekl Brandon. „Mám ale pocit, že jsem vás viděl ještě někde jinde. Poslyšte, nedirigoval vy jste orchestr v Pirátech z Penzance?“

„Máte dobrou paměť. Tomu už budou aspoň tři roky. Řekl jste, že jsem dirigoval orchestr? On to byl spíš jen takový orchestřík, orchestříček.“

„Bylo vás ale o to víc vidět. Hrál jste přece také na syntetizér. A měl jste přitom i divadelní výstupy, jako hádky s hlavním představitelem, králem pirátů. To byla vaše úprava Sullivanovy hudby, hádám?“


135

„Ano, moje úprava. Líbila se vám?“

„Moc. Co ale děláte teď tady?“

„No, jak jste viděl, hraju.“

„Což o to, pianista jste výborný. Tak mi ale připadá, že tady nejste tak docela využitý, jak byste měl být.“

„To víte, neměl jsem právě nic moc jiného na práci, tak jsem vzal tenhle kšeft. Moc mě to nezatěžuje a můžu se aspoň přes den věnovat kompozici, mám přitom ubytování i stravu zdarma. A jsem tu na čerstvém vzduchu.“

„Raymonde…“

„Stačí Ray.“

„Brandon. Měl byste zájem se na něco podívat?“ Všiml jsem si, že přitom Brandon hodil okem po Sáře. Že by ti dva měli nějaké tajemství?

„Což o to, já se vždycky o věci zajímám. Co je to?“

„To vám teď tady neřeknu. Mohl byste mi ale dát svůj email a já bych vám něco poslal?“

„Dnes?“

„Klidně ještě dnes ráno.“

„Tak platí.“

„Za konzultaci vám zaplatím.“

„To nemusíte…“

„Ale ano. Jsme přece profesionálové!“

****

Vojen Koreis

136

13. MUZIKÁL

Raye nám seslala nebesa. Poslal jsem mu ten muzikál, Valovi jsem přitom pořád ještě nic neřekl. Sára, s níž jsem si po straně o tom promluvil, tvrdí, že také nic svému manželovi o tom nepověděla. Uvidíme. Pokud by se to Rayovi líbilo, možná Vala překvapíme. S Rayem jsme se dohodli, že se sejdeme v tom baru, kde večer vystupuje, příštího dne odpoledne. Jen sami dva. Takto bude mít víc než celý den na to, aby si mohl udělat na tu věc názor. Tak nějak jsem tušil, nebo spíš doufal (?), že bude kladný.

Spolu s několika sty diváků z řad pasažérů jsme se byli odpoledne podívat na show, které se ukázalo být slabším odvarem těch broadwayských, jak by se také dalo očekávat. Celkem chápu, že špičkové umělce tyto společnosti nepřilákají, jsou ovšem výjimky, jakou je Ray, který daleko převyšuje standard, který zde naleznete. Je mi ale jasné, že tu dlouho nezůstane, ať už naše jednání s ním dopadnou jakkoliv. Je příliš dobrý na to, aby si ho někdo odtud nevytáhl. Jsem nesmírně zvědav na to, s čím přijde. Dominik ovšem vyzvídal, co mám asi na mysli s Rayem, rozhodl jsem se ale, že mu raději zatím nic nepovím. Nechci ho zklamat a hlavně, nerad bych zklamal Vala. Pokud by ten verdikt, s nímž má přijít Ray, měl být negativní, lze pořád na celou věc zapomenout, nikomu nic konkrétního neříkat. Já bych se potom už nějak vymluvil, že šlo o něco úplně jiného.

Příštího dne dopoledne jsme se kolektivně dívali na moře s tím, že přece musíme něco objevit, kromě těch hejn létajících ryb, které


137

bylo vidět skoro pořád. Tentokrát to byla Kitty, kdo první spatřil vzdálenou velrybu. Tedy spíš oblak vodní tříště, kterou tatáž vypouštěla. Jakmile jsme ale všichni přišli na to, kam se máme dívat, nebylo o tom pochyb. Byla to velryba. Asi ve 3 odpoledne se mi podařilo vyklouznout z našeho apartmánu, když Dominik si právě dával odpoledního šlofíka. Šel jsem do baru, kde jsem měl domluvenu schůzku s Rayem. Bylo tam jen několik lidí, Ray ale na mne už čekal u stolu. Jen jsem dosedl, když se náhle odkudsi vynořila Sára a přisedla si k nám.

„Jak jsi se sem dostala, prosím tě?“

„Tušila jsem, že máš něco za lubem a chtěla jsem být při tom. Vala jsem nechala na balkoně číhat na velryby, což ho ještě úplně neomrzelo. Řekla jsem mu, že si skočím ke kadeřníkovi. Viděla jsem tě, když jsi vyšel a věděla jsem hned, kam asi půjdeš.“ Usmála se přitom na Raye, který jí úsměv vrátil.

„Takže Val pořád nic netuší?“

„Vůbec nic. Co si o té věci myslíte vy?“ Obrátila se na Raye.

„Já si myslím, že je to výborné.“

„A chtěl byste k tomu složit hudbu?“

„A vy byste mě chtěl, Brandone?“

„Určitě.“

„Já už jsem dostal, rovnou když jsem to četl, i pár nápadů. Jaké dát některým z těch věci melodie a také, jak upravit toho Gounoda, co ho tam místy má. To je váš manžel, ten autor, že ano?“

„Ano, je. Táto, a ty bys to opravdu chtěl dávat?“

„Velmi vážně o tom uvažuji, Sáro. Myslím, že na místě by byla seriózní pracovní porada. Co myslíte, Rayi, mohl byste se jí také zúčastnit?“

„Kdy a kde?“

„Kdy by vám to nejlépe vyhovovalo? Zítra dopoledne, třeba?“

„V kolik hodin a kde?“

„V naší suitě, v 10 ráno? Číslo L107. Předek lodi.“

„Já vím. Dobře, Budu tam. A vezmu s sebou přenosný syntetizér, takže si budete moci poslechnout aspoň něco z toho, co už jsem složil. A snad i ještě složím.“

To dohodnuto, objednal jsem něco k pití. Rayovi a sobě pivo – bohužel plzeňské neměli – Sáře sklenku sherry. Zeptal jsem se jí:

„Jak je na tom Kitty se zpěvem. Nevíš náhodou?“

Vojen Koreis

138

„Náhodou vím. Byli jsme s Vaugnem, Valem, Kitty a pár jinými lidmi onehdy v Maroochydore na disku a měli tam také karaoke. Kitty se nechala přemluvit k tomu, aby zazpívala Don’t stop believin’ a vypálila to tak, že se lidi mohli utleskat. Takže musela ještě přidat. Vybrala si evergreen I Did it My Way a to zazpívala snad ještě lépe, než ten starý crooner Frank Sinatra.“

„To rád slyším. A co ty? Zvládla bys Brigitu?“

„Tak ty bys chtěl, abych hrála prostitutku? Otče!“

„Bývalou…“

Ray se zubil od ucha k uchu, při téhle naší konverzaci otce s dcerou. Přemýšlel jsem, koho mi nejvíc připomíná, kterou Shakespearovskou postavu. Potom jsem na to přišel. Skřítka Pucka ze Snu noci svatojánské, a to jak tou malou postavou, tak i manýrami.

„A ty bys hrál Fausta?“

„Nevím. Připadal bych si na tu roli starý. Faust je sice také starý, potom ale omládne. Zestárnout na jevišti je snadné. Omládnout už je těžší. No a Mefisto i Feles jsou mladí ďáblové. Na něco takového už bych asi neměl. Raději bych se soustředil jen na režii.“

„My bychom to vlastně mohli zvládnout ve stejné sestavě, jako toho Ernesta. Kluci by ty dvě role určitě předvedli dobře. Igor by mohl hrát Felese a Vaughn s Kitty by si zopakovali role milenců.“

„No ty s Igorem konečně také. Na konci přece je celkem jasné, že ti dva… Tak mě ale napadá, že bych Igora raději viděl jako Fausta."

„A kdo by potom hrál Felese?“

„Gilbert? Jak ten je na tom se zpěvem?“

„I v tom ti můžu poradit. Výtečně. Hodil si v tom karaoke, kde s námi také byl, jiný evergreen, Macky Messera. A vystřihl to jak Bobby Darren.“

„Kolik máte celkem v souboru lidí?“ To se do našeho hovoru vložil Ray. „V tom vašem Ernestovi jsem myslím viděl asi devět.“

„Muzikál má jen pět postav. Asi bychom ale potřebovali ještě pár lidí do sboru, kromě těch, které máme v Ernestovi. Pokud vím, všichni jsou schopni zpívat. Ideální by ovšem bylo, kdybychom ještě sehnali nějaké tanečníky.“

„Ti by se jistě hodili, i když já bych to neviděl v žádném grandiózním provedení.“

„To je přesně to, co bych měl i já na mysli. Takový malý muzikál v komorním provedení. A mohli bychom to hrát střídavě s Ernestem,


139

hlavně na menších štacích. Co vy, Rayi? Měl byste zájem o to, jezdit s námi na turné?“

„No a co dělám teď? Pluji po moři. To bylo pro mne zpočátku docela strhující, časem se to ale obrousí. Když plujete do stejných přístavů podruhé, ještě to jde. Po šesté už je to nuda. Byli jsme sice také na některých těch ostrovech, jako je Nová Kaledonie, Vanuatu, Fidži, Norfolk, tam toho ale nikde moc k vidění není, kromě toho Norfolku, kde býval ten trestanecký tábor. Jinde jen kokosové palmy a pláže, to se brzy omrzí. Jezdit pro změnu po silnici s vámi, by bylo jistě zajímavější.“

„Dalo by se to zvládnout jen se syntetizérem?“

„Určitě. Možná, že bych ale doporučil najmout aspoň i bicistu, možná také kytaristu. Kam byste s tím chtěl jezdit?“

Vyložil jsem Rayovi, co už máme dost pevně zakotvené a s čím bychom dále ještě mohli počítat do budoucna. Kdybychom měli na repertoáru dvě věci, hodně by se ale asi změnilo. O třech hrách ani nemluvě. Rozešli jsme se s tím, že jsme dohodnuti na tom zítřku. Ray se mezitím ještě víc zblízka podívá na Valův muzikál, a co by se s ním dalo dělat.

Dominika jsem zastihl na balkóně, kde také jinde? Všichni jsme posedlí vyhlížením velryb a hlavně delfínů. Těch je totiž víc a jsou i lépe vidět. Občas se rozhodnou, že si zaskotačí v celé skupině podél lodi. Jako zkušený bavič obecenstva bych řekl, že se předvádějí a nejen to. Mají z toho náramnou radost. Asi to ještě chvíli potrvá, než se všichni nabažíme toho moře, které se táhne všude kolem nás až do nedohledna, a toho, co se v něm nachází. Dominik se mne zeptal:

„Hádám, že jsi se setkal s tím Rayem, nemám pravdu?“

„Máš. A můžu ti už povědět, o čem jsme spolu jednali. Byla přitom také Sára.“

„A mne jsi nepozval!“

„Ji také ne. Uhodla, kam mám namířeno a vnutila se. Nakonec tomu ale bylo tak dobře. Uvažuji vážně o dalším muzikálu, zítra budeme mít o tom poradu. Teď už i s tebou.“

„Proč jsi s tím dělal takové tajnosti?“

„Až se dozvíš, o co tu přesně jde, pochopíš.“

„Tak o co tedy jde?“

„Ten muzikál napsal Val. Dal to přečíst Sáře, ta to bez jeho vědomí, dala mně. Valovi o tom neřekla, protože si nebyla jista tím, jak se na to budu dívat já. A nechtěla zbytečně v něm budit nějaké

Vojen Koreis

140

naděje. Teď už mu o tom říci může. Mně se to líbí a líbí se to i Rayovi. Ten by se rád zúčastnil při produkci. Nejen jako skladatel, nejspíš také jako orchestr, dirigent, vše v jednom. Zítra nám snad popíše trochu lépe, co má na mysli.“

Ozvalo se zaklepání na dveře, otevřel jsem a stáli tam Val se Sárou. Pozval jsem je dovnitř. Val byl docela v ráži.

„Takhle jednat za mými zády!“

„Zeptej se své ženy, ta s tím nápadem přišla.“

„K tomu už se mi přiznala. A ty bys opravdu chtěl ten muzikál nastudovat?“

„V této chvíli ti mohu říct, že o tom vážně uvažuji. Zítra budeme o tom mít poradu s Rayem a s ostatními. Týkalo by se to přece nás všech.“

Vala jsem uklidnil, ostatně to nebylo příliš těžké. Převládl v něm autor, jehož dílu se možná dostane publikace, a tomu by se bránila jen opravdu malá hrstka podivínů. Večer se konal tzv. formal dinner, to znamená, že my pánové jsme se oblékli do tmavého a vzali si kravaty nebo černé motýlky, zatímco dámy měly na sobě koktejlové šaty. Hrál nám přitom smyčcový kvartet, který později vystřídal Ray hrající na piano. Zejména v porovnání s kvartetem, které bylo spíš jen prostřední úrovně, znovu jsem si přitom uvědomil, jaký je to výtečný muzikant. Ráno se už před desátou objevil v našem apartmánu, kde si rozložil syntetizátor, který si přinesl s sebou. Měl jej v pouzdře přehozený přes rameno. Celá ta věc se sestává z klávesnice o 40 klávesách, nad nimiž je umístěna spousta knoflíků různých velikostí i barev, převážně ale černých. Někde tam jsou i zabudované nějaké reproduktory. Jak se v tom někdo dokáže vyznat je mi záhadou, Ray to ale zřejmě dovede. Zeptal jsem se ho:

„Na tohle byste hrál při představení?“

„Na něco podobného, ale o hodně většího. Hlavně by u toho byly opravdu veliké reprodukční bedny, těch je pro divadelní prostředí asi nejvíc potřeba. Elektronika je už dnes tak dokonalá, že mnohem sofistikovanější syntetizátor, na němž se dají napodobit skoro všechny existující hudební nástroje, je jen o něco větší než tohle a vejde se do podobného pouzdra, jaké vidíte tady. Celé to váží jen několik kilo, ani nevím kolik.“ Potěžkal jsem tu věc.

„Hádám tak sedm nebo osm kilo.“


141

„Jak říkáte. Ten větší je o něco těžší, dá se ale také unést. I mnou, při mé postavě. Ten mám uložený v Brisbane v jedné takové úschovně věcí pro světoběžníky, jakým jsem já“

„Znám. Také jsem jím donedávna byl.“

„Ano, vy jste jezdil převážně po Anglii, s tou Shakespearovou společností, to jsem si o vás už zjistil. Máte dceru, její matkou je Chantal Delaney, Sára s námi včera byla. Kromě té Gvendolíny, viděl jsem ji už také jako Elizu Doolittle, v tom byla ohromná.“

Dominik, který až do té chvíle na svém místě na balkoně vyhlížel opět velryby – už jich prý včera zase pár spatřil, dnes ale ještě ne, vstoupil do pokoje. Pozdravili se s Rayem, Dominik si prohlížel Rayův instrument, když se ozvalo zaklepání. Filipa s Kitty, ani jsem za nimi nezavřel dveře, když se od vedle přihnali také Val se Sárou. Byli jsme v plné sestavě a mohli jsme začít. Vysvětlil jsem o co jde, hlavně pro Kitty s Filipou. Vypadaly obě dost překvapeně. Stručně jsem potom popsal děj, ten neznal ani Dominik.

„Začíná to tím, že ďábel Mephistofeles, který Peklem zapomenutý přežívá v opuštěném zájezdním hostinci, přijde o ocas. Ten mu usekne sekyrkou bývalá prostitutka Brigita, která je na útěku před spravedlností a nabourala se tam k němu. Ocas se jí ale nelíbí, i když Mefisto ano. Useknutý ocas hodila do krbu, kde se z něho v ohni zrodil jiný ďábel, jakýsi klon. Nikdo neví, jak k tomu mohlo dojít. Takže tu máme Mefista a Felese. Něco jako rozpolcená osobnost – ne nadarmo máme autora, který je zároveň psychologem. Jsou ti dva také odlišných povah. Mefisto je poeta, prostě umělecký typ, který neví, co se sebou. Feles podědil to co bylo v původním ďáblovi povahy racionální, takže se z něho stane ajťák. Místo jednoho ďábla se posléze do Pekla vrátí ďáblové tři – Brigitě totiž Peklo, které se stále marně snaží najít vysvětlení pro podivný úkaz vzniku ďábla z useknutého ocasu, nabídne jeho původkyni permanentní rezidenci.“

„Bude si moci zažádat o občanství?“ zeptal se Dominik.

„K tomu se ještě dostaneme,“ ujistil jsem ho. „Všichni tři potom pracují jako sběrači duší, říkají tomu ovšem public relations, kde jsou velmi úspěšní. Dostane se jim úkolu od jejich šéfa, aby napravili to, co se stalo před 500 lety, kdy přišlo Peklo o duši věhlasného doktora Fausta, který se jim dokázal ze smlouvy vyvléknout. Musejí ovšem cestovat časem na začátek 16. století a začít se sváděním frustrovaného učence znovu. Faust má služku, kterou si našel v sirotčinci, říká jí Siebel, její křestní jméno, které je Kateřina, ani nezná. Mefisto se do ní bláznivě zamiluje. Fausta se jim po složitém

Vojen Koreis

142

vyjednávání podaří nakonec znovu přimět k podepsání smlouvy – o tom rozhodne jednak vidina slávy, jíž se mu má dostat jako budoucí Goethově literární postavě, ale také tablet, který mu naši ďáblové po podepsání smlouvy dají jako bonus i jako komunikační prostředek. Faustovi se dostane také Markéty, kterou hraje Brigita a která se ukáže být lesbičkou (naoko), čemuž on nerozumí. O ztracené mládí se mu postará Viagra, která mu ale spíš komplikuje život.

Viagra komplikuje život ale i Mefistovi, který si pilulku neprozíravě vzal před očima Faustovýma, aby ho ujistil, že je to bezpečné. Mefisto teď šílí po Faustově služce Kateřině, kterou se mu nakonec podaří si získat svými básnickými pokusy. Siebel – Kateřina je přitom něco jako Popelka, když se ze služtičky postupně vyklube poctivá hezká a chytrá dívka. Schéma, při němž ďáblové nechají Fausta domnělou Markétu svádět šperky, které se ale ukáží být levnou bižutérií, se zhroutí, když je Faust prokoukne. Ďáblům hrozí totální kolaps jejich mise. Mefisto se nechce vrátit do Pekla kvůli Kateřině, Feles a Brigita proto, že se bojí, aby po svém neúspěchu nebyli degradováni a posláni ke kotlům.

Brigita přijde se spásným nápadem, když navrhne, že by se z nich mohli stát utečenci a žádat o politický asyl v Nebi. Prostudovala si jejich webové stránky a přišla na to, že Nebe, v němž bují politická korektnost, je musí přijmout, pokud na to půjdou s tou správnou taktikou. To se zdaří, takže je tam odvedou nebeské jednotky za zvuků slavného Gounodova pochodu. V Nebi tak skončí všichni, včetně Kateřiny, která byla jediná zcela bez hříchu, i když nyní žije na hromádce s Mefistem, který ale slíbil, že se s ní ožení, neboť mu je neutuchající inspirací k jeho básnickým pokusům. Když potom Mefistovi právníci dokáží že když mu nevinná dívka ulila několik kapek svěcené vody na hlavu, kvalifikuje se toto jako akt pokřtění, Svatý Petr mu proto udělí kýžený statut permanentní rezidence. Ten získají také Feles s Brigitou, kteří se stanou členy nebeských tajných služeb, poté kdy jim Feles předá svůj laptop, plný pro ně vítaných informací.“

„To je vše?“ zeptal se Dominik.

„Ano. Vidím to hlavně, jako satiru na politickou korektnost. Ale, jak jsem už řekl, je to také pohádka o Popelce a o boji dobra se zlem, kteréžto vlastnosti se v ní jeví jako zaměnitelné. V Ernestovi, kterého hrajeme, si Wilde dělá legraci ze společnosti jeho viktoriánské doby – my tu teď o jeden a čtvrt století po něm máme společnost doby moderně liberální, mnozí tvrdí, že je poplatná ideologii neomarxismu


143

– a ta určitě také stojí za to, abychom si z ní trochu utahovali. Ve hře je pět hlavních postav a já bych to obsazení asi viděl podobně jako v Ernestovi, kde také máme pět protagonistů. pokud ovšem budou s tím všichni lidé souhlasit. Rayi, co kdybyste si teď vzal na chvíli slovo vy?“

„Rád, Brandone. Vzal jsem to znovu od začátku a přišel jsem hned na to, že to úvodní dueto, které mají Mefisto s Brigitou, a do kterého navíc zasahuje často sbor, je dost složité a že si bude vyžadovat zvláštní pozornost. Takže jsem to prozatím přeskočil, čímž jsem se dostal k té árii, co tam má Šéf – hádám, že toho byste spolu s Faustem asi hrál vy, Brandone?“

„Možná, ještě nevím, spíš ale ne. Zatím bych ale jako Faust zaskakoval. A to už jste k tomu nějakou hudbu složil?“

„Ano a hned vám ji předvedu. Nejdřív si ale poslechněte motiv Pekla, několik pekelných zvuků, které jsem vytvořil.“

Raymond si sedl ke své klávesnici, zakroutil několika černými knoflíky, stiskl prsty několik kláves, a a z té věci se linuly zvuky, o jakých se mi nesnilo. Hluboké, opravdu pekelné. Dokonce to mělo i jakousi melodii, nebo spíš jen náznak. Našemu hudebníkovi se také dostalo zaslouženého potlesku. Povstal a uklonil se, jako každý správný výkonný umělec. I jako povstalého ho ale moc nebylo. Je to zkrátka Puck.

„Zkusme si teď něco zazpívat. Spolu se sborem, kde můžeme zpívat všichni. Tady je ta písnička.“

Ray si na notový držák, který má na svém instrumentu, dal nějaké, zřejmě zběžně načrtané noty. Vedle nich položil papír s natištěným textem a začal hrát na svém instrumentu krátkou předehru, po níž začal zpívat na svou malou postavu překvapivě silným a zvučným barytonovým hlasem.

ŠÉF: Kdyby tušili, jak my pracujeme, Že to, co k nám projde, se neztratí. Vše, co činí, dobře pozorujeme, K nám přijdou ti chudí, I ti bohatí! SBOR ĎÁBLŮ: Ano pane, Prošlapané

Vojen Koreis

144

Cesty vedou sem Za ty věky Produpané Boháčem i chuďasem! ŠÉF: Lidé přes noc moudrými se nestanou, Však i alchymisté, na to tata Místo kamene mudrců, či zlata Nakonec dostanou Tyglík plný bláta. SBOR ĎÁBLŮ: Ano pane, Ušlapané Cesty vedou k nám Jimi spějí Evropané K našim kotelnám ŠÉF: Človíčkové slepí jsou i hluší, Pravím vám a važte si mých slov. V truhlici jen chtějí mít žlutý kov, A když si myslí, že se to sluší, Prodají svou duši! SBOR ĎÁBLŮ: Ano pane, Zavedené Cesty vedou k nám. Pohodlně, Nakloněné K temným hlubinám!

Mělo to zajímavou melodii, a připadala mi docela chytlavá. Zahrál a zazpíval to pro mne ještě jednou – zkusil jsem si to potom sám, docela to šlo. Ray k tomu předzpívával a dirigoval jednou rukou a pokyny hlavy ostatní lidi v místnosti, když zpívali sbor. Výsledek byl, podle mne, celkově dosti dobrý. Řekl jsem Rayovi:

„To nevypadá vůbec špatně, co myslíte?“


145

„Nevypadá. Zkusil bych ještě něco jiného. Třeba tenhle kus z druhého dějství. Je tam Siebel, Faust i Brigita a myslím, že vás tu všechny máme.“

„Ano, máme. Berte to prosím vás jako předběžné, ale počítal bych s obsazením Siebel – Kitty, Brigita – Sára. Jako Faust tu zaskočím, i když pro moji maličkost by se myslím nejlépe hodila role režiséra.“

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Kitty s Filipou na sebe usmály.

„A kdo by podle tebe měl hrát Fausta? To přece musí být klíčová role.“

„Dominiku, uvažuji o tom, že by ho hrál Igor. Ještě si to s ním zkusíme přes Skype. Já bych ale na tu roli asi byl trochu moc starý.“

„A ty dva ďábly?“

„Nejspíš Vaughn a Gilbert, pokud by souhlasili. I to si zkusíme, takový malý skypový konkurs Než se dáme znovu do zpěvu, tady vám přečtu kousek, který mi právě padl do oka. Je to takové aktuální…

FAUST: Nic nepodepisuji.

MEFISTO: Když myslíte. Vy nepodepíšete, tucty jiných ano. Svět se nikdy nedozví o doktorovi Faustovi, bude mít jiné idoly. Bude tu Michael Jackson nebo Oprah Winfrey, či Beyoncé. Nebo Edison Rusty Stephenson.

FELES: (Stranou k MEFIOSTOVI.) Kdo prosím tě je Edison Rusty Stephenson? O tom jsem nikdy neslyšel.

MEFISTO: (Šeptem k FELESEVI.) To jsi ani nemohl. Toho jsem si právě vymyslel. (Nahlas.) Ti všichni byli Nikým, podepsali, stali se NĚKÝM, a svět jim ležel u nohou. Mají totiž něco, co vy, doktore Fauste, nikdy mít nebudete.

FAUSTY: A co je to?

MEFISTO: Nesmrtelnost. Víme už přece, že doktor Faust se nesmrtelnou postavou stát nemůže, aniž by zažil dramatické situace vhodné k literárnímu a také hudebnímu, zpracování. A to, čeho vám je zapotřebí, vám mohu snadno dodat. Konec konců─

(Za zvuku hlasitého zahřmění, které Ray pohotově dodal na svém přstroji.)

Jsem přece ďábel!“

Viděl jsem, že to na mé společníky docela zapůsobilo, takže jsem hned pokračoval.

„Zkusme si to teď, Kitty je Siebel, Sára je Brigita, já zatím budu zpívat Fausta.“

Vojen Koreis

146

Ray užil stejnou rutinu jako předtím, když nám třem nejprve dvakrát předzpíval melodii, potom nás při zpěvu dirigoval:

(BRIGITA / MEG se vynoří z knihovny, která se za ní zavře. Je oblečena v ženském cestovním obleku z 16. století.)

SIEBEL: (ZPÍVÁ.) Vítám vás v šestnáctém století, paní, I když se to vyjímá mému chápání, Přesto však, zdrávi došli a má úcta! FAUST: (Přispěchá.) Vítám vás v domě doktora Fausta! BRIGITA: Díky. Je to pro mne Vskutku velkou ctí Být v přítomnosti Toho, o němž ve škole V jeho gloriole Učí se malé pachole! FAUST: Jsem tak slavný? Tomu těžko uvěřit! BRIGITA: Slávu vaši Lze těžko změřit FAUST: Co se o mně píše, Markéto drahá? SIEBEL: (stranou, ale BRIGITA ji slyší.) Na to „drahá“ Slova neblahá Jistě uslyší, Z ní to jen čiší! BRIGITA: Nepřeji si tak důvěrná oslovení, O takových věcech ve smlouvě nic není, Tím, že jste Peklu zaprodal svoji duši Vám k tomu právo nepřísluší! FAUST: (Stranou.) Á, chce to hrát tvrdě… (K BRIGITĚ) Markéto… Říkejte mi Meg. Tak je to!


147

(BRIGITA rezolutně zmrazí scénu, jde do kruhu, kde už na ni čeká FELES.)

Ujal jsem se slova: „Asi jsem měl Kitty už předem říci, že koho tu

hraje a zpívá, je sice Faustova služka, ale že je to holka mazaná, nejspíš chytřejší než její pán. Proto také je schopna bystře komentovat na to, když Faust nazývá Meg blahosklonně ‘drahou‘, přičemž Siebel instinktivně chápe, že to není na místě a že si ho Meg za to nějak podá.“

„Tak, co s tím vším uděláme?“ Nechal se slyšet Dominik.

„No, ze všeho nejdřív by se každý z nás měl dobře podívat na ten skript,“ řekl jsem jim.

Musel jsem se Filipy zeptat, jak vlastně píše své jméno, protože těch možností je v angličtině hned několik. Fillipa. Filippa, Fillippa, Philippa, Phillippa…

„Filipa, jen s jedním ‚l‘ a jedním ‘p’, to nejjednodušší možné psaní. A rovnou vás raději upozorním, že přezdívku Pippa absolutně nesnáším!“

„Já také. Takže, žádná Pippa, v tom si rozumíme.“

Filipa sice řekla „you“, vás, napadlo mne ale, jestli bychom si v té češtině, co občas kolem sebe slyším, a která pro mne zůstává tajemstvím, snad už netykali. Což je něco, co angličtina kdysi také mívala, někdy ale zhruba v době Shakespearově se toho z nějakého důvodu zbavila. Nikdo přesně neví proč; prostě se tykání přestalo užívat. V Shakespearových hrách se to jen hemží těmi „thou“, ty, či „thine“, tvůj, a tak podobně. Podle dějepisců prý to trvalo jen asi necelé jedno století, než se tykání vytratilo z běžného jazyka a úplně se přešlo na naše dnešní vykání. Je to škoda. Nevím, proč jsme to udělali. Připravili jsme se tak o možnosti, jak obohatit vzájemné vztahy. Podle Čechů (a nejsou to zdaleka jen oni, podobné možnosti má ve svých jazycích většina národností) se to má tak, že lidé, kteří se často stýkají, si tykají, pokud mezi nimi není veliký společenský nebo i věkový rozdíl. V takovém případě prý je na tom starším, aby tykání tomu mladšímu nabídl. Mezi Filipou a mnou je rozdíl nějakých dvaceti let. Rozhodl jsem se pro sebe, že to tykání jsem jí už nabídl, a ona že to přijala. Stáli jsme na nábřeží, krátce po vystoupení z lodi v Dunedinu. Spolu s námi tam byl slušný zástup lidí, kteří, jako my, čekali u kolejí na nábřeží na vlak, který sem má přijet, aby nás soutěskou podél řeky Taieri odvezl do Pukerangi a zpět. Staré vagony,

Vojen Koreis

148

a tak podobně, myslím ale, že parní lokomotiva u toho není. Filipina dcera Kitty už odjela s ostatními v taxi kamsi, kde prý je spousta tučňáků. Mne tučňáci nezajímají a Filipu prý také ne, proto volila pro dnešek tento způsob zábavy. Nebo ji snad zajímám víc já? V to doufám. Ocitli jsme se vylodění v přístavu, kam vedly kolejnice a kde s námi čekal dost veliký dav lidí.

„Takže, Kitty s námi jet nechtěla?“

„Ne. Že prý se starým vlakem trmácet nikam nehodlá.“

„Vida! Tamhle už sem myslím ten náš starý vlak couvá.“

„Vypadá opravdu dost staře. Ty vagony docela určitě. Možná, že měla Kitty pravdu, že tohle moc pohodlné nebude.“

„O pohodlí tu přece nejde. Jde o zážitek.“

Zážitek to byl. Ani ne tolik kvůli té jízdě, i když místy byly pohledy na rozeklanou rokli, jíž protékala divoce vyhlížející řeka, či spíš říčka, celkem zajímavé, stejně jako starý viadukt, který v jednom místě rokli přetíná. Daleko větším zážitkem pro mne ale bylo to, že po několik hodin jsem měl Filipu exkluzivně pro sebe. Normálně se totiž v její blízkosti nachází dcera Kitty, která ovšem také dovede být docela zajímavou společnicí, navíc ji náramně zdobí její mládí. Jako by potřebovala, aby ji ještě něco zdobilo! Když se ovšem Jack Worthing ve Wildeově hře děsí toho, že by se jeho milá Gvendolína mohla „za sto padesát let podobat své matce“, v případě dcery-matky Kitty a Filipy bych si podobné starosti nedělal. Jsem si celkem jistý tím, že kdyby se na scéně nějak objevila ještě i Kittina prababička, a ta by byla aspoň stoletá, oči by z toho našince také nebolely. Ženská krása, jako každá krása, může být pomíjivá, je zde ale navíc krása ducha, a i ta je v případě obou těchto dam, patrná. A také by asi byla zjevná u pomyslné představitelky třetí či čtvrté generace, míním předchůdkyň. Ale nechme těchto úvah a věnujme se raději tomu, co tu máme před sebou. Okouzlující dámu, která neváhá se přiznat k tomu, že se už nachází na té nesprávné straně čtyřicítky. Lady Bracknellová, kterou hraji v naší hře já, to ovšem vidí jinak:

„Londýnská společnost je plná vysoce urozených žen, které z vlastního rozhodnutí si udržují věk pětatřiceti po řadu let. Například lady Dunbartonová. Pokud je mi známo, té je pětatřicet už od té doby, kdy dosáhla čtyřicítky, a to už bylo hodně dávno.“

Na rozdíl od lady Dunbartonové, Filipa by klidně mohla tvrdit, že jí JE těch pětatřicet, a kdekdo by jí to uvěřil. Přizná se vám ale klidně k tomu, že už má čtyřicítku na krku, a to je osvěžující pro mne, který


149

jsem se pohyboval v kruzích kde o svém věku tradičně lžou všechny ty, které si myslí, že jim to může projít. Povídali jsme si o lecčem, nejvíc ale o divadle. A nejen o tom mém. Zjistil jsem například, že Filipa hrála i zpívala v několika amatérských produkcích, prý nejvíc když byla ještě velmi mladá, občas ale i poté, kdy se vdala. Zahrála si dokonce Yam-Yam v Mikádu, nebo Josephine v HMS Pinafore, což znamená, že musí umět zpívat. Jestli její dcera podědila talent po ní, dovedu si živě představit, jak okouzlující musela být pro diváky při těchto představeních. Nic jsem jí ovšem zatím nesliboval, ale myslím si, že bychom ji někde mohli také užít, pokud by ovšem chtěla. Třeba právě v tom Valově muzikálu, jako sboristku.

„Jaká byla cesta vlakem?“ Zeptal se mne Dominik, když jsme po společné večeři v hlavní jídelně lodi, drželi černou hodinku na našem balkóně. Po levé straně lodi nejasné obrysy skalnatého pobřeží, po pravé širé moře, táhnoucí se skoro bez přerušení až kamsi, podle mé mapy k osm tisíc kilometrů vzdálenému, podobně členitému, pobřeží Chile a Jižní Ameriky.

„Popravdě řečeno Dominiku, moc jsem toho z oné, reklamním prospektem avizované divoké přírody tohoto čarokrásného ostrova, neviděl.“

„To je mi celkem pochopitelné. Hádám, že ses věnoval hlavně své půvabné společnici.“

„Věřil bys, že Filipa byla kdysi Yam-Yam?“

„Yam-Yam? To zní jako něco obzvlášť chutného. V jejím případě pak zejména. Co to je?“

„Ach, tihle nevzdělaní Evropané! To neznáš? To přece je hlavní ženská postava v Mikádu!“

„Tak, o tom jsem něco slyšel. Nikdy jsem ale Mikádo neviděl, ani nevím, jestli se v Praze kdy hrálo. Nejspíš asi hrálo, ale hodně dávno. To napsali tihle dva, Gilbert a Sullivan, že ano? Když ty jejich věci se v Evropě už dávno nehrají. A nikdy tak moc ani nehrály, pokud vím. Proč asi? Pokud jsem slyšel, v Anglii či v Americe je to přece dodnes populární.“

„Co teď hodně moc letí, jsou zmodernizované verze. Piráti z Penzance, v čemž jsem viděl Raye, který to i upravoval, jsou toho příkladem. Já bych řekl, že těch důvodů, proč Evropa na Gilberta a Sullivana zanevřela, je asi víc. Jedním z nich nejspíš bude angličtina. V době, kdy se ti dva začínali prosazovat v Anglii a v Americe, tak kolem roku 1880, nebyla ještě angličtina zdaleka tolik rozšířená, jak je tomu dnes. Světu diplomacie vládla francouzština, v operetě to byla

Vojen Koreis

150

Paříž a Jacques Offenbach a také němčina, Vídeň a Johann Strauss mladší.“

„To je pravda. Také se třeba nenašel ten správný překladatel. Anglický humor je přece jen jiný než třeba ten německý. Val mi tvrdí, že do češtiny se někdy překládá dost těžko. Dnes už přece každý ví, že opera zní nejlépe v tom jazyce, v němž byla komponována. Proto také jsou v předních divadlech uváděny opery dokonce i v češtině, která je nesporně jedním z nejtěžších jazyků pro herce i zpěváky. Před sto nebo i jen padesáti lety, by to bylo neslýchané. V Evropě byla na jevištích slyšet němčina, italština, francouzština. Angličtina většinou jen za kanálem La Manche. Dnes je tomu jinak, angličtina vládne světu. V diplomacii, v obchodě, v populární hudbě, prakticky ve všem!“

„To máš pravdu. Třeba se i ti Gilbert se Sullivanem ještě prosadí i tam u vás v Praze. Víš, někdy to bývá divné. Angličané vynalezli většinu sportovních her, které se dnes hrají po celém světě, včetně fotbalu a tenisu. Vynalezli ale také kriket, který se mimo Anglii a její bývalé kolonie skoro nikde nehraje. Tak mě tak napadá, že s těmi dvěma autory se to má podobně.“

„Já vím. Kdysi mi kdosi vysvětloval, že porozumět kriketu a jeho pravidlům vlastně znamená nahlédnout do duše Angličana. O Australanech to asi také platí. Možná, že je tomu tak i s tím Gilbertovým anglickým humorem. Že prý už proto se cizinci vyplatí se naučit pravidla kriketu a na tuhle hru se dívat. Otevřelo by to spoustu dveří.“

„O tom nepochybuj. Do tajů kriketu tě rád zasvětím.“

„A ty bys vážně? Hrával jsi jej snad také?“

„Aby ne. Co si myslíš, že děti v Austrálii nejčastěji hrají?“

„Kriket? Já bych byl typoval fotbal.“

„Ani nápad. Kriket je na prvním místě, bez konkurence!“

„Dobře. Víc už mě přesvědčovat nemusíš. Jaké máš úmysly s Filipou? Pověz mi.“

„Dominiku, úmysly mám vážné.“

„Měl jsem to podezření. Hádám, že bys s ní zase rád někam vyrazil zítra, až budeme v té Akaroa.“

„Ano, to bych moc rád. Jsme už tak trochu domluveni, závisí to ovšem na tom, co bude chtít Kitty.“


151

„S tím bych si starosti nedělal. Vím, že mladí budou chtít jít plavat s delfíny a Kitty bude chtít jít tam, kam půjde Sára. Mne by takové plavání nijak nelákalo. Rád bych také na projížďku kolem toho zatopeného kráteru, nechtěl bych ale vám dvěma stát v cestě. Těch člunů bude odplouvat víc a těch autokarů tam také bude víc. Pojedu o něco později, až vy už budete pryč.“

„Dominiku, jsi kámoš!“

„Hlavně si to oba užijte. Ví už Kitty něco o vašem vztahu?“

„S Filipou jsme o tom zatím nemluvili, je to trochu ožehavé téma, nemyslíš? Divil bych se ale, kdyby Kitty něco aspoň netušila.“

„Možná, že toho ví víc, než si myslíš. Třeba jí už Filipa i něco sama řekla, ani to by mně nepřekvapilo.“

Příštího dne to vyšlo přesně tak, jak jsme to s Dominikem naplánovali. S Filipou jsme byli hned na prvním člunu, společně s třemi mladými, kteří se, hned jakmile jsme dorazili po asi desetiminutové plavbě do Akaroa, od nás oddělili a šli na jiný člun, který je měl dopravit k místu, kde mají být ti delfíni. Filipu jsem měl opět pro sebe, asi po čtyři hodiny, které trvala projížďka kolem zálivu. Filipa je náramná společnice, začínám ale cítit, jak se pomalu do naší společnosti vkrádá něco, co je nepopsatelné. Takže o to, abych to nějak, docela určitě nedobře, popsal, se raději ani nebudu pokoušet.

Ray přišel s několika dalšími melodiemi. Vypadá to, že už je plně zaujatý naším projektem. Pokud nehraje v baru, většinu času tráví na našem balkónu komponováním – je tam prý ideální prostředí pro inspiraci. Aspoň tak tvrdí. Zařídili jsme pro něho kartu, aby si mohl otevřít dveře a přijít do našeho apartmánu i když tu nikdo z nás není. Wellington jsme si s Filipou jen zběžně prohlédli z taxíku, vyjeli jsme si lanovou dráhou na vrch, odkud je hezký výhled na město a záliv v němž se nachází. Proběhli jsme botanickými zahradami. Oběma nám bylo jasné, že náš vztah někam směřuje. Kolem poledne zavolala Filipa Kitty a zjistila, že jejich společnost se právě nachází na chatě na protější straně zálivu, kde mají kromobyčejně dobře vycvičené ovčácké psy – ti, že jsou prostě k zulíbání. Zpět v přístavu prý budou kolem třetí odpoledne. To byla pro nás dobrá zpráva – prostě k zulíbání. Dopravili jsme se zpět do přístavu, nalodili se a šli jsme do Filipiny „mini suite“ apartmánu. V tom našem se totiž nejspíš nacházel komponující Ray. Do příjezdu Kitty nám zbývaly dobré tři hodiny.

Vojen Koreis

152

Jeden můj herecký kolega, který choval také spisovatelské ambice, mi kdysi řekl, když čte autorův popis intimních záležitostí, vždycky ho to z odborného hlediska zvlášť zajímá. Prý se podle něho pozná, jak to je dobrý autor. Viděno z tohoto úhlu, asi bych ho hodně zklamal tím, že napíši jen: bylo to hezké.

Až na to, že jsme potom oba usnuli. Probudil nás až příchod Kittin, k němuž došlo trochu předčasně.

„Tak co, Brandone? Už je ruka v rukávě, hádám.“

„Před tebou něco tajit se asi nedá.“

„Zasněný úsměv na tvé tváři vypovídá, že v případě vztahu s Filipou došlo k nějakému šťastnému rozuzlení. Nebo bych měl spíš říci slastnému zauzlení? Detaily si ale můžeš ponechat pro sebe.“

„Vskutku, s těmi tě zatěžovat nehodlám. Povím ti to jednoduše. Filipa a já se máme rádi.“

„Jak se to má s Kitty?“

„Filipa s ní asi právě nyní vede nějaký seriózní rozhovor. S tím, že k němu musí dojít, už počítala.“

„Takže ty, ještě do nedávna zatvrzelý starý mládenec, po své šedesátce budeš mít hned dvě nádherné dcery?“

„Víš co? Nedělej si ze mne šprťouchlata. Tohle je pro mne docela vážná situace!“

„Já jí vážnost neupírám. Domnívám se, že pokud jde o existenční stránku věci, zvládneš to bez problémů. Pokud jde o tvůj vztah ke Kitty, i ten bude jistě pozitivní. Otázkou je, jak asi zvládne ona vztah k tobě, to vidím jako klíčové.“

Konverzace s Dominikem se skončila příchodem Vala se Sárou. Nezdálo se mi, že by něco věděli o Filipě a mně, i když bych se divil, kdyby Sára aspoň něco netušila. Či se jí snad Kitty už nějak svěřovala? Nepřekvapilo by mě to, vidět ale na ní nic nebylo. Musím si ale připomenout: je to dobrá herečka, ta moje dcera. Budu ale opravdu mít dvě dcery a obě dobré herečky? A třeba navíc také syna? I k tomu by teoreticky mohlo dojít! Filipa mi zavolala.

„Dnes večer s námi dvěma nepočítejte. Beru Kitty do restaurace zvlášť, potřebujeme si spolu popovídat.“

„Už jsi jí o nás něco řekla? Jak to bere?“

„Neboj se zlatíčko, mám to pod kontrolou.“


153

„Co mám říci Sáře a Valovi? Dominik už všechno uhodl.“ Byl jsem na balkóně, kam jsem poodešel, abych mohl mluvit.

„Pověz jim pravdu. Nač se s tím skrývat? Uvidíme se zítra, darling, můžeme všichni jet do té Rotoruy, podívat se na ty proslulé horké prameny.“

„Takže ty nemáš té horkosti dost?“

„Víš co? Tyhle řeči si nech na jindy!“

Odebral jsem se zpět do pokoje. Všichni tři na mne hleděli, jako kdyby ode mne něco očekávali. Nezklamal jsem je.

„Filipa s Kitty budou večeřet spolu, nemusíme na ně čekat. Chci vám ale oznámit, že Filipa a já ode dneška tvoříme ‚an item‘, prostě patříme k sobě.“

„Tati!“ Sára se mi vrhla kolem krku. Val mi poté, kdy mne konečně pustila, podal s úsměvem ruku. Dominik rovněž.

U večeře jsme se pochopitelně bavili o tom, jak asi zvládá Filipa pohovor s Kitty.

„Bez problémů,“ mínila Sára.

„Proč si myslíš?“

„Kitty o tom věděla, možná že ještě dřív než vy dva. Pověděla mi o tom. Ono jí toho unikne málo. Je to herečka.“

„Toho jsem si už všiml. Kdy jste ale o tom mluvily?“

„Ó, to bylo ještě v Arden. Svěřila se mi, že má ráda Vaughna, snad mi promine, když to teď vyzradím.“

„Toho jsme si pro změnu všimli my,“ prohlásil Dominik.

„No, a při té příležitosti mi také řekla, že by to bylo moc hezké, kdyby už ji k oltáři dovedl nový tatínek. Tím ovšem myslela tebe.“

Prameny v Rotorua jsou opravdu horké. Není divu. Celá oblast je sopečného původu, je stále aktivní, občasné výbuchy se tu dějí, a může k nim dojít kdykoliv. White Island, sopečný ostrov jen několik desítek kilometrů od nedalekého pobřeží, vybuchl nedávna a zahynulo přitom asi dvacet turistů, návštěvníků z podobné lodi, jakou je ta naše. Takže výletní plavby a s nimi spojené činnosti, také nesou nějaká ta rizika. Nám se naštěstí jakékoliv větší erupce za naší přítomnosti vyhnuly, ty horké prameny ale fungovaly tak, jak mají. Maorové nám zatančili válečný tanec zvaný ‘haka‘, který díky novozélandskému ragbyovému týmu zná dnes už celý svět. Zajímavé je to, že na rozdíl od mnohých návštěvníků v jejich vesnici, zejména těch mladších, Maorové, kteří nás provázeli, neměli na sobě žádné

Vojen Koreis

154

nápadné tetování. Že by si byl Jules Verne tu historku o anglickém profesorovi, kterého domorodci v této oblasti zajali a chudáka ho celého potetovali od hlavy k patě, vymyslel?

Den nato jsme ráno dopluli do Aucklandu, s asi jedním a půl miliónem obyvatelů daleko největšího města Nového Zélandu. Když jsme se chtěli nedlouho po snídani vylodit, čekal nás náramný šok.

****


155

14. AUCKLAND

Skripty k muzikálu rozeslala Sára nám všem, kteří jsme svůj ještě neměli. Poslala je i Vaughnovi, Igorovi a Gilbertovi, těm napsal také Brandon. Co přesně jim psal, to nevím, psal to ale hezkou chvíli, zatímco já jsem venku vyhlížel velryby. Už mě to ale pomalu přestává bavit, není jich moc vidět a když, tak jen zdálky. Ray říká, že nejlepší je zajet si na Sunshine Coast a jít na jednu z těch velrybářských pozorovacích plaveb, jimiž se tam několik společností zabývá. Ty se nám prý dokonce zaručí, že nějaké velryby spatříme zblízka, jinak že nám vrátí peníze. Samozřejmě, že tak tomu je pouze v době, kdy je na to sezóna, ta je ale poměrně dlouhá, několik měsíců. Jestli je tomu skutečně tak, potom ty kytovce musejí už mít vycvičené, aby se v pravý čas ukázali. Ray, s nímž si docela dobře rozumím, a který na jedné takové plavbě byl, mi říkal, že tomu tak skutečně asi bude. Vyprávěl mi o tom víc.

Vyhlídkové plavby za velrybami, většinou podél pobřeží jižního Queenslandu a severního New South Walesu, se konají každoročně v zimním období, které se tu spíš podobá evropskému létu. Čemu se tu podobá léto, se raději neptejte. Existuje několik plavebních společností, které se ve velrybí sezóně zabývají výhradně jejich pozorováním. A téměř pokaždé nějaké ty kytovce účastníkům plavby a svým zákazníkům ukáží, někdy ve větším množství, jindy v menším. Pokud byste nic neviděli, prý vám opravdu ty peníze vrátí, tak jisti jsou si s tím, že nějaké tam budou. Co vám ovšem zaručit nemohou, je spatření onoho velrybího svatého grálu! Tím je tzv. Migaloo, což v

Vojen Koreis

156

jazyce domorodců značí prý něco jako „bílý chlápek“. Tedy australská verze Mobyho Dicka, o němž Herman Melville napsal tu svou proslulou knihu. Poprvé byl Migaloo spatřen očima bílého Australana a vyfotografován v roce 1991. Protože keporkakové mívají průměrnou délku života kolem 50 let, lze předpokládat, že je to stále ten stejný. Naposledy byl viděn asi před rokem. Nějaké zprávy o jeho (či jejím?) spatření se objevují téměř každoročně a tu a tam se někomu podaří udělat i nějaké ty snímky. Kdosi před několika lety dokonce pořídil video z ultralehkého letadla. Takže se ví, že Migaloo docela určitě existuje a v některých letech bývá jeho postup podél pobřeží i docela slušně dokumentován. Někteří lidé dokonce ale už po nějaký čas tvrdí, že bílé velryby jsou tu dvě, že totiž ještě existuje „The Son of Migaloo“, přesně jak by si to představovali hollywoodští producenti.

Velryby plují každoročně odkudsi z oblasti Antarktidy, podél celého východního pobřeží Austrálie, až kamsi na sever, kde pořádají jakési orgie. Nikdo až doposud nepřišel přesně na to, co tam vlastně dělají, je to ale celkem dost jasné. Až doposud si ale velryby dokázaly dobře střežit své soukromí. Po skončení rituálu, o němž se předpokládá, že se koná v teplých vodách oceánu, snad někde za oblastí bradlového útesu, se zase vracejí tam, odkud připluly, do vod chladných, neřkuli mrazivých. Nejspíš si potřebují trochu zchladit své rozžhavené libido. Plavby většinou konají v malých skupinkách, někdy i jednotlivě. Zdá se, že v místech, kde pořádají lidé vyhlídkové plavby, tak 10 km od pobřeží, hlavně kolem Gold i Sunshine Coast, se očividně rády baví tím, jak se lidé baví jimi a často se jim i přímo předvádějí. Ray mi říkal, abych se rozhodně na jednu takovou plavbu vydal, že to stojí zato. On prý si mohl přitom na velrybu skoro sáhnout. Takové sáhnutí bych celkem oželel, přesto se asi pokusím přemluvit Sáru k tomu, aby se se mnou na jednu takovou plavbu vydala.

Dorazili jsme k jihovýchodnímu pobřeží Nového Zélandu, a dnes ráno jsme vpluli do fjordu Milford Sound. Máme štěstí, provází nás krásné, slunečné počasí. Už od brzkého rána, kdy jsme se začínali blížit k pobřeží, jsme s Brandonem seděli na balkoně a snažili se uhodnout, kde asi je ta skulina, do níž se naše loď vměstná. Díval jsem se totiž na internetovou mapu, na níž se dají měřit vzdálenosti a objevil jsem, že v nejužším místě, krátce poté, kdy se do fjordu vpluje, je tento široký jen něco přes 400 metrů. To při velikosti naší lodi, opravdu není moc a asi to bude na mořeplavecké znalosti našeho kapitána klást slušné nároky. Zajímalo mne také, jak vysoké jsou ty


157

majestátní útesy kolem úžiny, našel jsem si to na internetové mapě, kde lze kliknutím zjistit nadmořskou výšku. Nuže, ty skalnaté břehy, co rostou skoro kolmo z moře, jsou většinou aspoň kilometr vysoké, místy ale jdou až do výšek okolo patnácti set metrů, zatímco ty vrcholky hned za nimi už jsou často víc než dvoutisícové. Rudyard Kipling kdysi nazval Milford Sound osmým divem světa. Nijak zvlášť se mu nedivím, je to pohled, jaký se člověku jen tak nenaskytne a jakého se jen tak nenabaží. Už jen kvůli tomu stála tato naše plavba za všechny ty potíže, které nás ještě čekaly.

Na štědrovečerní večeři jsme si zašli do té nejlepší restaurace na lodi, kde si může člověk objednat téměř cokoliv. Tak aspoň se praví v reklamách. Kapra ovšem neměli, což jsem celkem očekával a byl na to mentálně patřičně připravený synem, který ne nadarmo je doktorem psychologie. Val mi doporučil, abych si dal barramundi, což je částečně mořská, částečně sladkovodní ryba, která se vyskytuje zejména v ústích řek severního Queenslandu. Chuťově se kaprovi blíží jen velmi vzdáleně, když se na to ale člověk dívá trochu objektivně, musí uznat, že kapra v tomto směru daleko předčí. Ovšem, kapr to není a nikdy nebude. Chybí tomu taková ta ozvěna bláta, v němž se kapři tak rádi rohní. Hádám ale, že i to bláto bude v Austrálii chutnat jinak. V Austrálii prý se dají kapři sehnat snadno, i když ne na běžných trzích – je tu tato ryba totiž považována za škodnou. Val si myslí, že ji sem určitě museli zavést nějací čeští přistěhovalci, kteří asi už jsou dávno po smrti a nevědí, co napáchali škod tím, že chtěli mít kapra na vánočním stole. Tam, kde se kapři rozmnožili, dělají paseku po ekologické stránce, zejména prý tím, že ohlodávají kořínky vodních rostlin, které by jinak skýtaly vhodné prostředí pro líhnutí jiných ryb atd. Došlo to už tak daleko, že pokud byste vyslovili slovo ‘carp‘, vědoucí lidé by po vás plivali. No nic, barramundi mi celkem chutná a bramborový salát k tomu udělali také docela slušný. Rybí polévku by asi dokázali nějakou uklohnit, riskovat jsem to ale nechtěl, takže jsem se jí raději předem vzdal. Místo ní jsme si s Valem raději dali hovězí bujón.

Dárky jsme si pod stromeček, který jsme měli v našem obýváku docela veliký, dali spíš jen symbolicky. Nějaké ty šperky pro dámy, i různé osobní potřeby, což jsme vše s Valem a Brandonem nakoupili v lodních obchodech s takovýmito věcmi, jimiž jsou tu dobře zásobené. Filipa dostala od Brandona moc pěkný náramek. Dohadoval se se mnou o tom, co jí má koupit – nebyl si jistý tím, jak bude taková věc přijata. Řekl jsem mu, aby si nedělal starosti, že hezkému šperku podlehne každá dáma a že se na něho jistě zlobit moc nebude. A

Vojen Koreis

158

nemýlil jsem se. Den nato už jsem je zahlédl, jak obědvají sami dva spolu v jiné restauraci. Ale, to bych předbíhal.

Ne, české Vánoce to nejsou a nikdy ani být nemohou. Jednu věc jsem si ale neodpustil. Přemluvil jsem Brandona a obě dámy Tamsynovy k tomu, aby si se mnou poslechli Rybovu mši Vánoční – na internetu jsem ji našel hned v několika vydáních. Dopadlo to tak, že jsme se dívali na záznam představení v pražském chrámu sv. Víta, které se jim moc líbilo, takže jsem jim musel vysvětlit historii tohoto malého skvostu české hudby. I toho chrámu. Když jsem jim potom ještě pověděl, že můj dědeček dirigoval od varhan Rybovku každoročně o půlnoci po mnoho let, nevycházeli z údivu. Brandon později trval na tom, že si mši musíme pustit znovu právě o půlnoci a na našem balkonu. Vzali jsme si na to ale oba sluchátka, abychom nerušili spící. To už jsme sice vypluli z onoho kouzelného fjordu, na volném moři ale zněla Rybova mše také náramně.

Brandon mi pověděl, že dostal odpovědi na svoje maily od dvou z herců, s nimiž by rád počítal pro ten Valův muzikál, Igora a Vaughna. Gilberta, kterého chtěl také zkontaktovat, ale prý nesehnal. Však on se ozve. Igor i Vaughn se nacházejí u svých rodin, oba by ovšem moc rádi vzali role, které jim jsou, ještě sice ne úplně, ale předběžně, nabízeny. Mně přišla odpověď na můj email od Romany.

Zdravím Tě, Dominiku!

Usadila jsem se ve Tvém ateliéru a maluji. Snad ještě nikdy jsem neměla takové pocity inspirace, jaké zažívám právě nyní a zde! Ten tvůj ateliér je přímo nabitý tvořivou energií a já se toho snažím využít, jak se dá. Od té chvíle, co mne tu Elwood vyklopil předtím, než odjel ke svým rodičům, a to už jsou tři dny, jsem snad ani nevyšla ven, jen chvilku poseděla na zápraží. Spím na pohovce, k jídlu si ohřeji předvařené nudle nebo si udělám sýrový sendvič, jinak pracuji, pracuji, pracuji…

Díky, za tuto příležitost!

Tvoje Romana

Takže Elwood Romaně lásku zřejmě nevyznal. Nebo snad vyznal a ona mu dala košem? To by se mi líbilo.


159

Zdá se mi, že to s tím uvedením Valova muzikálu Brandon myslí opravdu vážně. Pro zbytek Vánoc, které se už odehrávaly v duchu anglosaských tradic, jsme se my dva Češi přizpůsobili. Konec konců, můj syn už v tom získal nějakou praxi, neboť tam už aspoň z poloviny patří, i když se stále v tom svém češství nezapře. Například, tu Rybovu mši, která je v naší rodině tradicí, sledovali spolu se Sárou ve svém apartmánu také. Dokonce tomu tak bylo už po třetí rok, jak mi hrdě oznámil.

Náš první přístav na Novém Zélandu je Dunedin, kam jsme dopluli ráno. Vydali jsme se na projížďku městem, k čemuž jsme si najali limuzínu. Brandon s Filipou se ale rozhodli pro cestu historickým vlakem kamsi. Hezké město, s asi 130 tisíci obyvatelů, projeli jsme jím ale za chvíli. Když jsme se taxikáře ptali, kam bychom se mohli podívat, navrhl, že nás doveze na místo, kde se nachází spousta tučňáků. Ukázalo se to být dost daleko, až na konci poloostrova Otago, tvořícího druhou stranu zálivu, v němž se Dunedin nachází. Cesta tam ale vedla působivou krajinou, většinou podél pobřeží a rozhodně nebyla nudná. Navštívili jsme jednak farmu, kde se tučňáci pěstují, ale i kus pobřeží, kde žijí divoce. Víc tučňáků se asi nachází v částech Antarktidy, odkud vidíme na obrázcích celé zástupy, tady jich ale také bylo hodně. Viděl jsem jich dnes myslím dost, aby mi to vystačilo po zbytek života.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v zámku Larnach, který se nachází vysoko nad zálivem, odkud je na něj překrásná vyhlídka. Zámek dal postavit William Larnach, Australan skotského původu, který v 60. letech 19. století přesídlil na Nový Zéland poté, kdy se v blízkosti Dunedinu nalezlo zlato. Zlatá horečka trvala asi deset let a když pomalu odezněla, Larnach, který nic nikdy nikde nekopal, ale moudře se věnoval bankovnictví, byl bohatým člověkem. Rodinné sídlo, které jsme navštívili, dal postavit z materiálů dovezených z celého světa, taktéž si nechal dovézt skvělý nábytek a vytvořit přenádhernou zahradu. Dal se na dráhu politickou a stal se ministrem financí, měl i jiná portfolia. Nakonec to s Larnachem ale dopadlo zle – když v roce 1898 se ocitl po pádu své banky na pokraji bankrotu, spáchal v budově parlamentu sebevraždu ranou z pistole do hlavy. Sám jsem zažil podobný kariérní vzestup, ale pro způsob jakým ‘vyřešil‘ Larnach své problémy, sympatie nemám. Opulentní zámek Larnach vidím především jako pomník toho, jak pomíjivý je tento svět.

Zpět na lodi, měli jsme spolu s Brandonem a Valem schůzku s Rayem, který nám přehrál několik jiných melodií, které složil k

Vojen Koreis

160

našemu muzikálu. Všichni si myslíme, že tento projekt bude stát zato pokusit se dovést k úspěšnému konci. Ray může ze svého angažmá odejít hned poté, kdy se vrátí loď do Austrálie – končí mu totiž smlouva, kterou měl na tři měsíce a obnovovat ji nehodlal už předtím, než se s námi potkal. Je na něm patrné, že už se nemůže dočkat toho, až bude moci dělat něco jiného, co by ho uspokojovalo víc po umělecko-tvořivé stránce. Což je právě to, co máme pro něho my, aspoň jsme všichni o tom přesvědčeni. Potom už Ray musel odejít ke svému každovečernímu vystupování v baru Crooners.

Po Rayově odchodu jsme si objednali večeři do našeho apartmánu, kam se k nám přidala také Sára. Ta už se začíná těšit na svou novou roli, která je úplně jiná, než co až doposud hrála. V tomto muzikálu má být čerticí, která se do Pekla dostala původně na zkušební dobu poté, kdy byli Mefisto a Feles – původně jen Mefistofeles, o něhož ale došlo k rozpolcení osobnosti – repatriováni do Pekla. Brigitu, která za zmíněné rozpolcení nesla zodpovědnost, vzali s sebou a Peklo této bývalé prostitutce nabídlo místo, v němž se rychle a velmi dobře uplatní. Oba ďáblové jsou potom zaměstnáni v oddělení pro styk s veřejností, což je ovšem eufemismus pro získávání lidských duší. V misi, k níž jsou potom všichni tři povoláni, má za úkol svádět Fausta, ale tak, aby tentýž byl co nejvíc frustrován. Jsem zvědav na to, jak Sára zvládne tuto roli intrikánky – Brandon v tomto směru nemá zřejmě starosti.

Dopoledne příštího dne jsme se ocitli v zálivu Akaroa, který se nachází u městečka stejného jména. Záliv, který má celou řadu menších zálivů, není nic jiného než zatopený sopečný kráter, který byl aktivní koncem třetihor v pozdním Miocénu a raném Pliocénu. Už od těch časů a asi déle, je celá tato oblast nestabilní. Jako ostatně velká část Nového Zélandu. Lodi, jakou je ta naše, až do roku 2011 kotvily v přístavu asi stotisícového města Christchurch, vzdáleném odtud nějakých 80 km, což znamená touto hornatou krajinou déle než hodinu jízdy. Christchurch ale v únoru toho roku postihlo výjimečně mocné zemětřesení, které si vyžádalo skoro dvě stě obětí na životech a tisíce zraněných. Přístav se přitom celý nějak pohnul a dodnes je pro větší lodi nepřístupný. Plavební společnosti si našly náhradu v zálivu Akaroa, kde nicméně nemají žádné přístavní molo. Záliv by tam k tomu nebyl dostatečně hluboký. Řeší se to prostě tak, že loď dopluje v zálivu tak daleko až kam to jde, tam zakotví, a odtud se lidé plaví na menších člunech, normálně míněných jako záchranné, jichž se několik spustí na vodu. Rozhodně je to tak zajímavější, než kdyby


161

se kotvilo v přístavu a hádám, že už se nedělají a asi ani neplánují žádné pokusy o to, narušený přístav v Christchurchi učinit pro velké lodi znovu přístupným.

Nabízelo se hned několik možností, jak strávit den, a jednou z nich bylo zaplavat si s divoce žijícími (ale jistě aspoň částečně zkrocenými) delfíny, kteří navíc patří k jednomu z nejvzácnějších druhů, zvanému Hector. Jsou také údajně mezi delfíny tím nejmenším druhem. Obě mladé dámy a Val se rozhodli na tuto krátkou plavbu se z tzv. Cat Harbour vydat. Já se nicméně nehodlám cákat v moři, na to jsem už trochu starý, i když gumový oblek, které jsou tam k mání, by jistě mnohé nedostatky mé anatomie milosrdně skryl. Přesto jim tuto zábavu s radostí přenechám. Raději bych totiž jel autokarem kolem zálivu, chci ale zůstat na lodi o něco déle a nechat Brandona s jeho dámou odjet dříve. To proto, že jsem viděl, jak dychtivý je Brandon toho, mít Filipu na několik hodin jen pro sebe. Mám také pocit, že tato tužba je oboustranná. V každém případě tito dva nechtěli nic slyšet o nějakém plavání s delfíny, bažili ale po projížďce menším autokarem po okolních kopcích, která prý skýtá obzvlášť velkolepou podívanou na zatopený kráter. Což mne také lákalo víc než dívat se na nějaké potápěče, jak skotačí s delfíny. Zůstal jsem na lodi o něco déle, abych se musel plavit ku břehu na jiném záchranném člunu, a tudíž doplul do Akaroa až poté, kdy Brandon s Filipou už svým autokarem odjeli. S Brandonem jsem to tak měl dohodnuté, nechtěl jsem jim přrekážet. Jel jsem tedy až tím příštím autokarem, jichž tam bylo víc. Naše loď totiž dokonce ani není tou jedinou zakotvenou v zálivu – je zde také Praise of the Sea, náležející ke konkurenci.

Pohled na zatopený kráter je vskutku velkolepý. Dole byly zakotveny dvě lodi, o nichž jsem věděl, že má každá kolem 300 metrů délky, odtud, z výšky asi vertikálního kilometru a vzdálenosti asi deseti, ale vypadaly jako dětské hračičky. Byl to docela příjemně strávený den. K večeři jsme se všichni sešli v hlavní jídelně, kde jsme si vyměňovali dojmy o svých různých dobrodružstvích. Brandon s Filipou mi ale připadali trochu zamlklí; bylo mi celkem jasné, že se tam mezi nimi něco děje. U stolu seděli proti sobě, zachytil jsem ale několik kradmých pohledů oběma směry. Napadlo mne, jak se asi na celou věc bude dívat Kitty, která v té chvíli stále byla ještě celá rozjařená ze setkání s delfíny, což byl pro ty tři zřejmě náramný zážitek. Časem se ale uklidní a jistě si také všimne, že s její matkou se něco děje. Nebo jí Filipa o tom už rovnou řekne? Tak se asi stalo, protože druhého dne ráno se Kitty opět přidružila k Sáře a obě hned

Vojen Koreis

162

po snídani kamsi odešly. Takže Filipa byla volná a s Brandonem šli také někam, kam to nevím, nejspíš . . . Ne, to snad ne, dejme tomu, že šli na kávu.

To už jsme přistávali ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu, které má něco přes půl milionu obyvatelů. Navrhl jsem zájezd k Pencarrow Lodge, což je dosti vzdálené místo na opačné straně zálivu, v němž se město nachází. Mají tam být zajímavé ukázky práce s ovčáckými psy. A cesta tam autokarem je prý také velice zajímavá a rozmanitá. Val se Sárou se nechali nalákat, a po krátké rozmluvě s Filipou, se k nám přidala i Kitty. Řekl bych, že mezi matkou a dcerou došlo k srozumění, nejspíš po nějakém seriózním pohovoru. Kitty mi připadá malinko zakřiknutá, i když se Sárou se baví celkem uvolněně. Že by Sára byla do celé věci nějak zasvěcená? Je to možné, snad i pravděpodobné. V každém případě strávili Brandon s Filipou další den spolu – kam přesně měli namířeno, či co dělali, to nevím. Třeba mi to Brandon poví, vyptávat se ho ale nebudu.

Řidič našeho autokaru byl značně upovídaný, ale ukázal se být jedním z nejlepších průvodců, jaké jsem kdy poznal. Vykládal nám o historii různých míst, která jsme míjeli a když právě nebylo nic na co by mohl poukázat, přidal různé historky z natáčení filmové trilogie Pán prstenů která, zejména pro Američany, jichž je na výletních lodích vždycky přehršel, dostala Nový Zéland na mapu. Měl tam jakousi práci ve filmovacím štábu. Vyznělo to, jako by přitom byl jedna ruka s režisérem Peterem Jacksonem, že by se byl dokonce podílel na psaní scénáře pro toto veledílo? O tom ale dost pochybuji. Spíš tomu bylo tak, že převážel z místa na místo čtvrtou asistentku kostýmové výbavy tohoto hollywoodského velkofilmu. Průvodce to ale byl znamenitý! A abych nezapomněl: na té chatě měli opravdu náramně vycepované a poslušné psy.

Horké prameny v proslulém místě zvaném Rotorua jsme zhlédli všichni společně. Najal jsem k tomu limuzínu, je to docela slušná dálka z přístavu Tauranga, aspoň 50 kilometrů, jelo se nám pohodlně. Maorové nám ukázali gejzíry a zatančili své proslulé tance. V Karlových Varech je podobné vřídlo, tady je jich jen o několik víc. Hádám ale, že léčivé vody tam nemají, aspoň se o tom nikdo před námi nezmiňoval.

S Brandonem a Filipou jsme si chtěli v Aucklandu zajet do muzea, kde jsem se zejména těšil na vyhynulé ptáky moa, které tam mají mít


163

jak v kosterní podobě, tak i v celé jejich bývalé nádheře, jak ještě poměrně nedávno chodívali po této zemi. Je tomu jen asi 500 let od té doby, kdy je Maorové dokázali zcela vyhubit. Půlmetráková stehýnka těchto ptáků pro ně musela mít neodolatelnou přitažlivost. Mladí, včetně Kitty, měli jiné plány, o nichž nám toho mnoho neřekli. Máme ale s Brandonem i Filipou podezření, že hodlají zkusit bungee jumping, a že o tom raději před námi dospělými nechtějí mluvit pro případ, že bychom jim to chtěli rozmlouvat. Což, aspoň v mém případě, by se asi stalo, i když k tomu jim to zcela zarazit nám asi chybí dostatečně pádné argumenty.

Sjeli jsme výtahem dolů a došli jsme k místu, kde se obvykle vychází z lodi do přístavu. Našli jsme tam ale jen větší skupinu lidí prohlížejících si s údivem ceduli s nápisem, zřejmě narychlo vyhotoveným, že výstup z lodi momentálně není možný, či něco v tom smyslu. To nám také potvrdil člen posádky, který vedle cedule stál, a kterého zcela zjevně začínal znervózňovat stále rostoucí dav lidí, kteří se chystali k vylodění. Na přečetné otázky reagoval většinou jen tím, že ukazoval rukou na nápis. Nevěděl nejspíš o nic víc než my. Muselo se jednat o nějaký pokyn shora, to nám bylo jasné. Také to, že tady momentálně nic nepořídíme. Vrátili jsme se do našeho apartmánu s tím, že si objednáme kávu. Stevard také nic nevěděl, nebo aspoň předstíral, že neví. Mládež se za chvíli také dostavila poté, kdy narazila na stejnou zamčenou bránu jako my.

„Co se děje?“ ptala se Kitty. „Víte něco?“

„Nevíme nic,“ řekl jsem, „co takhle pustit televizi? Třeba byla vyhlášena válka.“

„Nebo, že by došlo k zemětřesení,“ zadumal se Val. „To bychom třeba na lodi ani nepoznali,“

Sára zapnula televizor. Byl tam náš kapitán, zřejmě právě dokončivší jakýsi proslov. Usmál se a zamával nám na pozdrav, s optimistickým výrazem v tváři, který říkal: ‘Spolehněte se na nás, všechno bude v pořádku.‘ Tak nějak jsem už začínal tušit, že spíš nebude. Zvenčí se ozval zvuk karty vsouvané do zámku. To bude nejspíš Ray. Má možnost přístupu, aby zde mohl nerušeně komponovat hudbu k muzikálu, když jsme pryč. Byl to Ray a byl trochu překvapený, že nás tam všechny našel, Také nic nevěděl. Šel opět ven s tím, že prý zjistí, o co tu vlastně jde. Stevard nám přinesl kávu a šel hned pro další. Přesunuli jsme se na balkón. Dole bylo vidět, že lidé v přístavu jsou stejně překvapeni jako my, když z lodi nikdo nevychází. Dostavilo se už několik autokarů, množství taxíků,

Vojen Koreis

164

všechny připravené pojmout nás, cestující z lodi. Mezi nimi jistě i ten, který měl být pro nás. Co ale s tím máme dělat? Dopíjeli jsme už kávu, když se přihnal Ray.

„Je za tím nákaza. Nějakým virem.“

„Jak jste se to dozvěděl?“

„Mám své informátory. Ven nikoho z lodi nepustí, pokud nebude testovat negativně na něco, čemu doktoři říkají ringvirus. Prý je to podobné chřipce, ta to ale není. Testy k tomu zatím nemají, na ty se musí čekat. Už prý se připravuje to, že loď odtáhnou dál od přístavu, to asi aby jim někdo náhodou ven nějak neproklouzl.“

Naklonil jsem se trochu z balkónu a opravdu, přístavní remorkér už byl ve své pozici a měl naši loď napojenou ke konci svého lana. Šroub zabral, pár vteřin nato už se loď pohnula a pomalu se začínala vzdalovat od přístavního mola. Rayův informátor zřejmě věděl svoje.

„A nemohli bychom jednoduše Auckland vynechat a prostě plout zpátky do Brisbane?“

„Na to jsem se ptal už také. Nejspíš k tomu nakonec dojde, nejprve ale budeme muset nabrat nějaké provize, a hlavně palivo, toho nemáme dost k třídenní plavbě. A to prý bez nějaké interakce mezi členy posádky a lidmi od přístavních služeb nepůjde. Takže čekat budeme muset v každém případě.“

„Nějakému tomu čekání asi stejně neujdeme ani v Brisbane, pokud se tam s pomocí boží dopravíme. Tam určitě budou také chtít každého člověka testovat,“ přidal se Brandon. Chtěl jsem ještě vědět jednu věc.

„Kolik lidí je tím nakaženo?“

„To se přesně neví. Zatím prý mají několik lidí izolovaných v lodní nemocnici. A ti, kteří s nimi byli ve styku už jsou, nebo se brzy ocitnou, v karanténě. Ta nejspíš čeká nás všechny, protože tady na lodi potenciálně může přijít do styku každý s každým.“

Tohle opravdu nevypadalo dobře. Zauvažoval jsem nahlas.

„To by nejspíš znamenalo, že nám, co nevidět, bude všem nakázáno zůstat v našich kabinách. Je mi líto těch lidí, co je mají uvnitř lodi, bez balkonů, často i bez oken.“

„To máš pravdu,“ přidala se Sára. My tu máme místo, navíc máme ještě i balkony, což všichni lidé na lodi nemají.“


165

„Ano, my jsme na tom ještě poměrně dobře,“ souhlasil Val. „Tak mě ale napadá, že s tou plavbou do Brisbane to nebude nijak snadné, ať už budeme mít palivo a provize, či ne.“

„Jak to myslíš,“ chtěla vědět jeho žena.

„Nejsem právník, jedno je mi ale jasné. Pokud nemá kapitán jistotu, že nikdo na jeho lodi není v ohrožení života, nemůže jen tak odplout na delší cestu, která by loď odvedla od možnosti rychlé lékařské pomoci. Jsem si prakticky jistý, že něco takového musí stát v nějakém zákoníku, podle něhož se řídí námořní právo.“

„A v tom asi budeš mít pravdu,“ souhlasil jsem. „Už jen prostá logika nám tohle dá. Rayi, jak vy vlastně bydlíte?“

„No, mám takovou malou kajutu, dole na třetí palubě.“

„To bude už někde pod čárou ponoru, hádám,“ řekl Brandon.

„Ne snad úplně, ale skoro. Okno tam nemám, nejspíš by mi skrz něj zatékalo.“

„Chtěl byste bydlet s námi?“, zeptal jsem se.


„Tak, jak to říkám. Musíme počítat s tím, že co nevidět přijdou silné restrikce a byl bych nerad, kdybychom měli být připraveni o možnost toho pokračovat v našem projektu. Místo tu máme, viď Brandone?“ Ten už konečně začínal také chápat o co mi jde a chytil se mé iniciativy.

„Takže, souhlasil byste?“

„Ano, pokud by to šlo…“

„To uvidíme. Musíme ale jednat. Pojďme.“

My čtyři pánové jsme šli do kanceláře, kde sídlí lodní hospodář, tzv. purser, který má na starosti mj. ubytování. Dámy jsme nechali na balkoně, ty si objednají ještě jedno kafíčko a nějaké zákusky. Před jeho kanceláří byl sice jiný dav lidí dožadujících se stále ještě nějakého vysvětlení toho, proč nemohou opustit loď, jím jsme se ale prodrali celkem rychle s tím, že máme něco velmi důležitého k řešení. Brandon dokázal nasadit tón hlasu, který zněl nanejvýš přesvědčivě. Dostali jsme se takto do kanceláře, kde nás trochu rozpačitě uvítal lodní hospodář, představil se nám jako Stephen Chalmers. Vyložili jsme mu situaci. Jsme divadelní společnost, nacvičujeme novou hru. K té skládá hudbu zde přítomný Ray Francis. Jemu končí s touto plavbou angažmá pianisty, my jsme mu už nabídli novou smlouvu, potřebujeme, aby v nastávající situaci jsme nebyli od něho odříznuti a mohli se věnovat naší hře.

Vojen Koreis

166

„Co vy víte o naší situaci?“, zeptal se mne tento lodní důstojník dosti podezíravě. Odpověděl jsem mu.

„Víme tolik, že na lodi se vyskytly infekce a že hrozí to, že bude vyhlášena všeobecná karanténa. My všichni, kteří jsme v tomto zainteresováni, jsme ubytováni na jednom konci lodi.“

„Ano, L107, 105 a 103, už to vidím, jedny z nejlepších suitů, co tu máme, a hned vedle sebe,“ vyhledal si nás hbitě na svém počítači. To, kde jsme ubytováni, nás zřejmě v jeho očích dost povzneslo. Obrátil se na Brandona. „Poslyšte, nehrál vy jste nedávno lady Bracknellovou v té komedii v Playhouse Theatre? Viděl jsem to a vy na to vypadáte. Někdo mi dokonce už říkal, že tu snad jste s námi na lodi.“

„Hrál jsem tu roli,“ přiznal se Brandon.

„Tak to jsem náramně poctěn tím, že vás potkávám, byl jste skvělý! Viděl jsem vás také v televizi, když vás tam zpovídali. Vás také, vy jste přece producent“, obrátil se ke mně. „Ale ty dámy, které v té hře byly, jste sem nepřivedli, škoda, také bych je rád poznal. Vlastně, asi je to dobře, s tím davem tam venku, ten by je mohl umačkat. Na ten by platila jen lady Bracknellová.

„Ta už náležitě zasáhla,“ řekl jsem mu. Jak myslíte, že jsme se sem k vám dokázali protlačit?“

„Tak teď už to chápu. Podívejte se, není to striktně regulérní, zůstane to proto jen mezi námi, viďte?“ Všichni jsme horlivě přitakali. „Ray Francis, Vy jste pianista, že ano? Á, tady vás máme! Vidím tu, že už do té suity máte přístup se svou kartou. Já vás teď oficiálně přemístím z H314 do L107, to regulérní je, protože ta suita může mít tři hosty, dokonce až šest, jenom z vás prostě uděláme hosta místo pianisty; stejně už si do konce plavby v tom vašem baru nejspíš nezahrajete, jak to vypadá.“

„Děkujeme vám mockrát, řekl Brandon. „Takže vy to vidíte takhle pesimisticky? Žádné vysedávání v barech?“

„No, neměl bych vám o tom nic říkat, stejně ale už toho hodně víte. Jak, to se vás raději ptát nebudu“, vrhl přitom mírně podezíravý pohled na Raye, ale jen krátký. „Ještě dnes ráno se dá čekat kapitánovo nařízení, že veškeré aktivity na lodi se zastavují až do odvolání, a že všichni naši hosté se smějí zdržovat jen ve svých kajutách. Nikomu ale o tom neříkejte, zatím je to tajné, nechceme, aby zbytečně vznikla panika.“

„Jak dlouho to potrvá?“


167

„To nikdo neví. Hodně záleží na tom, kolik lidí je nakaženo a kdy bude moci loď odplout z Aucklandu. Potom nás v Brisbane bude asi čekat něco podobného, z lodi nás jen tak nepustí. Víte, tohle opravdu jen mezi námi. Myslím, že až se tohle skončí, na moře se nepodívám hodně dlouho, možná měsíce. Možná také, že už vůbec ne!“

„Nestrašte nás.“

„To spíš straším jenom sám sebe. Nebo si tímto aspoň ulevuji. Vás to bude podle mého názoru stát týden nebo dva z vašich životů. A vy i toho čekání využijete k vašim účelům a já bych vám v tom rád pomohl. Ten můj život námořníka ale tahle záležitost může fatálně nabourat.“

„Proč si tohle myslíte?“

„Víte, opět jen mezi námi. Naše loď není jediná, která má tyto problémy. Je jich víc, všude po světě. V Hongkongu, Singapore, Japonsku, Thajsku, Itálii, na Karibských ostrovech, na Aljašce, kdoví kde všude jinde. Tohle je, co vím jen o naší společnosti. Ty jiné prý mají podobné problémy. Tohle se bude týkat celého našeho odvětví turistického průmyslu, výletních plaveb! Nedivil bych se, kdyby hezkých pár lodních gigantů, jakým je tenhle náš, skončilo ve šrotu. Ale vraťme se k vašemu případu. S tím ostatním nic nenaděláme, to je v rukách božích, váš problém se snad řešit dá. Vám prostě jde o to, abyste se po dobu karantény, která určitě nastane, mohli stýkat jako celá skupina, že ano?“

„Přesně tak,“ řekl jsem.

„A kolik že vás tu celkem je?“

„S Rayem dohromady sedm.“

„V tom případě mám pro vás ještě lepší návrh. Vaše tři suity leží vedle sebe. Kromě toho přemístění vašeho pianisty, můžeme ty suity propojit, to se dá snadno udělat přes balkóny, prostě se odemknou dveře. A pro všechny případy, já to tady v dokumentaci mohu vést jako tří ložnicový, vlastně v tomto případě čtyř ložnicový, tak zvanou grand suitu, v níž může být i osm, dokonce až deset hostů. Poslal bych vám tam někoho, kdo vám by vám ty pokoje propojil. Muselo se to ale udělat hned, za hodinu, možná i dřív, už by mohlo být pozdě! Chcete, abych to teď udělal?“

Pohlédl jsem na své společníky, žádný z nich zřejmě neměl námitky. Řekl jsem: „Udělejte to prosím hned!“

Stephen Chalmers nám ještě jednou kladl na srdce, abychom se o ničem z naší konverzace nikde nikomu nezmiňovali, opět jsme ho

Vojen Koreis

168

ujistili, že budeme zticha, že ostatně není v našem zájmu se o tom rozšiřovat. Stejně by to za stávající situace nikomu neprospělo, a asi by to ani nešlo, pokud máme všichni být zavřeni v kajutách. Znovu jsme lodnímu hospodářovi poděkovali. Vrátili jsme se do našeho apartmánu, kde jsme našim dámám popsali, co jsme zařídili a o čem jsme se dozvěděli. Ray si donesl kufr ze své bývalé kajuty, spát bude na gauči, kde mu stevard každý večer ustele. Jinak vše zůstane stejné, pouze budeme mít kajuty propojené těmi venkovními dveřmi. Pár členů posádky, vedených stevardem, který už mezitím dostal na ústa roušku, během několika minut zařídilo propojení všech tří místností. Ani jsem si předtím nevšiml, že tam vůbec nějaké dveře jsou, mají to tu chytře zařízené. I ti zřízenci už nosili na obličejích roušky, což zřejmě bude standardní opatření v nadcházejících dnech. Dají nám snad také nějaké? Kapitán lodi měl mít brzy nato proslov, na což jsme všichni my cestující, tedy hosté, byli předem upozorněni. Když k němu došlo, nic nového jsme se nedozvěděli, jen to, co už jsme stejně věděli nebo uhodli. Jenže, teď už to bylo oficiální. Nikdo z nás nikam nesmíme chodit, musíme zůstat v našich kajutách, apartmánech, suitách, prostě tam, kde jsme ubytováni. Strava že nám bude pravidelně doručována.

Ray nám přehrál několik nových melodií, které ho napadly v souvislosti s muzikálem; nikdo ale neměl moc náladu ke zkoušení. Pustili jsme si televizi, byl tam pořad, který zřejmě celý Nový Zéland přebíral od australská televize, bylo tam plno hovorů o ringviru, úvah a spekulací o tom, kolik lidí kde na světě je jím nakažených. Také o tom, kde a jak to vzniklo, kam to povede. Jaká se kde konají opatření, že všude se vyhlašuje karanténa, které země už uzavřely své hranice. Byl jsem rád, když nám byl doručen oběd, což odvedlo naši pozornost jinam. Tak jako v restauraci to sice nebylo, všem nám to jídlo ale celkem stačilo. Šli jsme si sednout na balkón, tedy někteří z nás, mladí se znovu shlukli před televizí, která je ale za čas také omrzela. Bylo jasné, že nikdo nic podstatného neví, kromě nějakých čísel týkajících se lidí nakažených virem na různých místech světa. Ta čísla docela určitě nemohou být přesná a nejspíš si je někdo vycucává z prstu. To si i ti mladší mezi námi, kteří jsou snadněji ovlivnitelní, brzy uvědomili, a tak si šli přisednout k nám na balkón. Ten je dost veliký k tomu, abychom se tam všichni vešli. Rozsazených sedělo nás tam všech sedm kolem velkého stolu z bílého plastiku. Jako pevní se ozvala Filipa.


169

„Jak tomu já rozumím, asi budeme nuceni zůstat tady na lodi, zakotvené nedaleko přístavu, nějaký čas. Jak dlouho?“

„To se uvidí,“ řekl jsem.

„Budou muset nejdřív zjistit, kolik lidí je vlastně nakažených a v jak seriózním stavu se nacházejí. Jestli někdo potřebuje být poslán do nemocnice.“

„To už mohli i udělat, poslat tam někoho. Jak bychom o tom mohli vědět? Bylo by se to stalo nesjpíš někdy hned ráno, když sem naše loď doplula.“

„Ono na tam totiž tak moc nezáleží,“ řekl Ray. „Buď budeme v karanténě tady u Aucklandu, nebo někde nedaleko Brisbane. Do přístavu nás zatím asi nikde nepustí. Dokud nebudou mít pro všechny lidi testy.“

„Tak. Určitě nás čeká víc než ty tři dny, které by nám jinak po dnešku zbývaly do konce plavby.“

„Zítřejší Novoroční večer tedy strávíme tady, v kruhu rodinném. A já jsem si představovala, jak mě vy, pánové, budete vyzývat k tanci!“ To se zasmála Kitty.

„Tak, na to jsem se těšil i já,“ odpověděl jsem jí.

„Nic nestojí v cestě tomu, abychom si nezatančili tady,“ řekla Filipa. Ray nám k tomu zahraje. Jen tu chybí parkety, na tom koberci to ideální nebude, ale půjde to.“

„Zamlouvám si první tanec,“ pospíšil si Brandon. Nenechal jsem se jím zahanbit.

„Takže tomu tancování se mnou neuniknete, Kitty. Nejstarší s nejmladší. Sára jistě bude tančit s Valem, takže zbydeme my dva.“

„Pozor,“ nechal se slyšet Ray. „Já bych mohl nastavit ten svůj aparát tak, aby nám hrál sám o sobě. To by ze mě učinilo potenciálního tanečníka a uchazeče o přízeň slečny.“

„Mé srdce už je zadáno,“ oznámila nám Kitty, sice napůl v žertu, přitom to ale vyznělo také trochu vážně. Vzpomněl jsem si na Romanu. Ta je o nějakých deset let starší než Kitty, pro mne pořád mladičká, raději na to ani nemyslet. Jenže, to jen tak snadno nejde. Romana mi včera emailovala, pořád prý maluje, je tím plně zaujatá, je strašně vděčná za tu příležitost, prý v tom vidí, že se před ní rýsuje zcela nová cesta. Říkám si, co kdybych se na tu cestu vydal s ní?

Všichni jsme najednou trochu zvážněli. Napadlo mne, že tohle by mohla být příležitost k tomu přejít na trochu serióznější téma hovoru.

Vojen Koreis

170

„Je nás tu sedm, jeden tanečník vždycky bude přebývat,“ řekl jsem. „K tanci budeme mít dost příležitosti zítra večer. Sedm ale je také mystické číslo, co kdybychom se třeba zabývali něčím, v čem by se ta sedmička nějak významně obrážela. Vale, ty ses už víckrát projevil jako zdatný řečník a lektor – co kdybys nám uspořádal nějakou lekci.“

„O čem, táto?“ Odpověděl mu ale Brandon.

„O tom čísle sedm třeba, co tu o něm mluvil Dominik.“

„To by jen tak nešlo. Ostatní čísla jsou stejně důležitá. Museli bychom se k tomu propracovat.“

„Tak nám pověz něco o číslech vůbec.“

„No, uvidíme. Zabýval jsem se poslední dobou dost tím, co o číslech napsal William Wynn Wescott, je toho ale hodně. Uvažoval jsem totiž, že bych jeho knihu o číslech přeložil do češtiny.“

„William Wynn Wescott,“ zeptal se Brandon, „nepatřil ten k Golden Dawn, Zlatému úsvitu, tomu proslulému magickému řádu?“

„Nejen to. Byl dokonce jedním z jeho zakladatelů, kolem roku 1887. Ti byli tři – kromě něho ještě William Robert Woodman, and Samuel Liddell Mathers. Westcott ale zřejmě byl tou hlavní hnací silou stojící za založením řádu. V civilu to byl koroner města Londýna. Všichni tři zmínění byli svobodnými zednáři. Na zednářských rituálech také tento řád především stál. Ovšem, s tou výjimkou, že Zlatý úsvit přijímal do svých řad ženy, jako právoplatné členy řádu.“

„Tak tohle by mě opravdu moc zajímalo,“ prohlásila Filipa. Osmdesátá léta předminulého století a takováto víra v rovnoprávnost pohlaví? A vycházející přitom od zednářů, kteří mají pověst ultimátních mužských šovinistů! Víte toho hodně o zednářství, Vale, mohl byste nám něco o tom povědět?“

„Zednářstvím jsem se také dost zabýval, sám ale zednářem nejsem. Proto také o tom, co o něm vím, mohu mluvit – nejsem totiž vázán žádnou přísahou.“

„Co tě vlastně k tomu přivedlo?“

„Brandone, hlavně Carl Jung. Jak víš, považuji se za psychologa Jungovské školy. Jung samotný sice zednářem nebyl, v jistých směrech ale jednal instinktivně v duchu zednářství. Například, když ve svém sídle v Bollingen u Curyšského jezera se rozhodl dát postavit kulatou věž, jak popisuje ve svých pamětech, děly se mu přitom věci, které on řešil, tak říkajíc, jako zednář. Příhoda, o níž se zmiňuje, při


171

níž mu byl doručený nesprávný kámen a on, místo toho, aby jej vrátil, rozpoznal v něm tzv. klíčový kámen architektů, kteří se zabývali stavbou oblouků z kamene, je toho důkazem, a ta jako by vypadla z knihy rituálů jistých vyšších zednářských stupňů. Ovšem, Jungův případ nabývá na pikantnosti, když se uváží, že ač on sám zednářem nebyl, byl jím jeho dědeček, a to velmi prominentním; býval totiž velmistrem řádu ve Švýcarsku. Tím se ale Jungova možná asociace se zednářstvím zdaleka nekončí. Tentýž dědeček totiž byl údajně nemanželským dítětem jednoho z nejprominentnějších zednářů vůbec, Johanna Wolfganga von Goethe.“

„Tak tomuhle říkám bomba, “tiše pípla Kitty. Její matka se usmála, prohlásila:

„Úplná červená knihovna. Je tohle vůbec možné?“

„Věci se mají tak, že to možné spíš i je,“ odpověděl jí Val. „I když, jak tomu u těchto věcí obvykle bývá, žádné věcné důkazy neexistují. Jung samotný, jak se zdá, této rodinné historce celkem věřil, dokonce se o tom zmiňuje v jednom ze svých dopisů Freudovi. O co tedy šlo. Manželka Jungova pradědečka Sofie Ziegler měla spojení s divadlem v Mainnheim a stýkala se také s mnohými spisovateli. Právě s Goethem se údajně měla stýkat i intimně. Dědeček Jungův, stejného jména Carl Gustav, který měl být plodem tohoto vztahu, a který žil v letech 1794-1864, se stal rektorem univerzity v Basileji, byl uznávaným lékařem, ale také právníkem. Toto spojení Junga, k jehož škole a psychologickým metodám se hlásím, se zednářstvím, mě natolik zaujalo, že jsem se začal zednářstvím zabývat. K tomu, aby člověk něco mohl zkoumat, potřebuje být jaksi mimo, mít trochu odstup, jinak by nemohl být objektivní. Nejsem jediný, kdo se takto o zednářství zajímá, a přitom zednářem není.“

„A nebojíte se, že by si na vás třeba mohli zednáři nějak podat?“ To se zeptal Ray. „Slyšel jsem, že zednářům, kteří by vyzradili tajemství řádu, by hrozily strašné věci, smrt podřezáním hrdla, vytržením srdce a podobnými způsoby.“

„To přece nemůže být pravda!“

„To máš tak Kitty,“ odpověděl jí Val, „i v dnešní době, když třeba děti při svých hrách přísahají, že zachovají nějaké tajemství, také si k tomu přidají všelijaké podobné tresty, které by provinilce postihly. Určitě jsi také někdy podobně přísahala.“

„Ano, to jsem ale ještě byla malé dítě. Takže, vážně se takováto přísaha brát nedá?“

Vojen Koreis

172

„V dobách, kdy zednářství, tedy to moderní, začínalo, někdy v sedmnáctém století, se to asi ještě bralo vážněji než dnes, i když to vše vždy bylo spíš míněno symbolicky. Podobné hrozby se najdou už u spolků, které existovaly v dávné době v Egyptě, odkud zednářství bezpochyby také čerpá. Jisté je, že zednář přísahá při své iniciaci, že nic z toho, co se dozví, neprozradí nikomu za žádných okolností, a také, že tresty, které se přitom uvádějí a jimiž se zapřísahá, jsou tvrdé, dá se říci přímo děsivé. Přitom, když se někdo rozhodne zednářem se stát, neví přesně, co ho čeká, na co bude muset přísahat. Je možné, že v dávné minulosti něco z toho bylo v některých případech i provedeno, to lze dnes těžko dokázat. Ovšem, v představách lidí, kteří takovéto věci milují, různé krvavé pomsty provádějí zednáři nebo členové jiných tajných společenství, dodnes. Není se čemu divit, je to přece jen náramně vděčné téma pro různé pisálky, tvůrce filmových i jiných scénářů!“

„Co kdyby se ten, kdo do řádu vstupuje, rozhodl, že předloženou mu přísahu nepřijme?“

„To mě Filipo také zajímalo. Takové případy tu prý snad už byly, i když ne příliš časté. Ve chvíli, kdy má kandidát iniciace přísahat, má totiž ještě zavázané oči, k čemuž došlo dřív, než mu bylo povoleno vstoupit do lóže. Pokud by přísahu nepřijal, z lóže by ho jednoduše vyvedli a ceremoniál by se zrušil. Kandidát nic neviděl, ví jen, co slyšel z té pro něho nepřijatelné přísahy. A ví také, jak byl k ceremoniálu připraven. Už proto může okolní svět vědět o tom, co se při přijetí kandidáta děje i to, jak asi ta přísaha zní. Co se děje dál, už tolik jasné není.“

„To, jak bývá kandidát k zasvěcení do zednářského řádu, dřív, než vstoupí do lóže, připraven, je prý hodně podivné,“ nechal se slyšet Ray. „Mohl byste nám říci o tom něco víc.“

„Z důvodů, které jste právě slyšeli, tohle je celkem dost známé a lze to najít i v literatuře na různých místech a celkem se výpovědi o tom to zdají shodovat, takže od pravdy se to spíš moc neliší,“ řekl Val. Ozvala se znovu Filipa.

„Mne vždycky přímo fascinovala ta scéna z Tolstého Vojny a míru, kde Pierre Bezuchov vstupuje do zednářského řádu. Je to i v některých filmech a televizních seriálech, které byly podle té knihy natočeny a kde Pierre bývá podivně oblečený, či spíš napůl svlečený. Kolik je na tomhle pravdy? Nebo si to Tolstoj vymyslel?“


173

„Tolstoj zednářem nebyl, takže mohl věci popisovat celkem věrně, podobně jako mohu já. Měl zřejmě dobré informace, odkud je získal, to není ale jisté. Někde někdo, kdo se třeba rozhodl v tom posledním momentě, kdy to je ještě možné, z lóže odejít, nejspíš promluvil, to je celkem jasné.“

„Takže, popis té, dá se říci bizarní přípravy kandidáta, jak jej má Tolstoj, je pravdivý?“ nedala se Filipa.

„V zásadě ano, pokud mohu říci. Má to vše ovšem svoje účely.“

„Jaké účely,“ přidala se její dcera, která se zdá být na svůj nízký věk opravdu hodně přemýšlivou dívkou. Val si to zřejmě také myslí, už podle toho, jak na ni pohlédl, konečně měl s ní při různých příležitostech víc co dělat než já. Zřejmě bere Kitty vážně. Potom se ale rozhlédl, aby se zeptal nás všech.

„Přejete si, abych se tou přípravou kandidáta teď trochu podrobněji zabýval?“ Kladně se na to ozvalo hned několik hlasů.

„Tak tedy, nejprve je tu pár věcí, které příliš viditelné nebývají. I když mentální přípravě se někdy věnuje pozornost. Zednáři většinou s nikým o vstupu do řádu nemluví, svým členstvím se ale příliš netají. Takže pokud má někdo zájem, najde vždy celkem snadno někoho, kdo k zednářství náleží, a kdo si s ním o tom promluví. Tato fáze může trvat měsíce, roky. Kandidát potřebuje získat obvykle aspoň dva členy lóže, do níž hodlá vstoupit, kteří by se za něho zaručili. V jistém bodě dojde potom k přímému jeho výslechu.“

„Tohle zní dost zlověstně. Několik takových výslechů jsem i zažil,“ nemohl jsem si odpustit.

„A mučili vás přitom?“ zeptala se Kitty.

„Mne přímo ne, vím ale o lidech, kteří mučeni byli.“

„Výslech u zednářů je proti těm, jaké prováděly, či někde stále provádějí, státní orgány totalitních režimů, přímo procházkou rozkvetlým třešňovým sadem,“ řekl nato Val. „V zásadě jde jen o jedno. Pokud by se někdo ukázal být zapřisáhlým ateistou, k zednářství by se nehodil. Pokud projeví víru, ne nutně v Boha, ale v zásadě v jedinou jednotící sílu, výslech je u konce. Přítomní mu mohou položit ještě pár otázek, to podstatné ale bylo už zodpovězeno. Kandidát se také může ptát, moc se toho ale nedozví.“

„Ani to, jaká ho čeká přísaha?“

„Lidé většinou mívají o tom své představy už utvořené. Určí se potom den, kdy má dojít k iniciaci.“

„Jak má být oblečen?“ zeptala se Vala Filipa.

Vojen Koreis

174

„Večerní oblek, což je normální při každém zasedání lóže.“

„Takže, nic bizarního, jak se o tom píše, mluví?“

„Ne v tomto bodě, Brandone. Jedna věc je ale důležitá. Kandidát nesmí mít na sobě či u sebe žádné peníze či vzácnosti, jako prsteny, náramky, prostě nic kovového.“

„To by vylučovalo většinu dnešní mládeže, s tím jejich piercingem a podobnými věcmi,“ zasmál jsem se.

„To sice většinou bývá odstranitelné, horší by to ale asi bylo s mentalitou, která k tomu, aby někdo měl na sobě piercing, vedla.“

„A co kdyby někdo prostě zapomněl na něco, co u sebe má a potom se podrobil zasvěcovacímu ceremoniálu?“ zeptala se Filipa.

„To se zřejmě i stalo, a asi nejedenkrát. Ovšem, věci jako umělé zuby, stenty u srdce a podobně, se počítají jako součást toho člověka, takže jich se to netýká. Něco se ale někde zatoulat může, tak aby se na to zapomnělo. Potom nezbývá než celý ceremoniál zopakovat. To vše, k čemu došlo za takovéto neregulérní situace, prostě jako by se nestalo, je to neplatné. Prý už k tomu došlo a ne jedenkrát.“

„Dejme tomu, že tu tedy máme kandidáta, oblečeného v černém, bez jakéhokoliv kovu na své osobě, co potom?“

„Takový kandidát, Sáro, bývá nejprve uveden do temné místnosti, která je oddělená od lóže a kde jen při světle jediné svíce má na očích různé symboly, zejména takové týkající se lidské smrtelnosti, pomíjivosti naší existence na Zemi. Často lidskou lebku, různé nápisy, a podobně. Je mu také dáno za úkol, aby sepsal filozofický traktát o tom, co ho vedlo k tomu stát se zednářem. Mám to z dobrých pramenů, ať už se kandidát snažil co nejvíc, že tomu, co přitom pracně stvořil, se žádného čtení nedostane a je to před jeho očima symbolicky spáleno.“

„Tohle zní dost krutě, proč to?“

„Proto, aby se ukázalo, jak je vše pomíjivé, Rayi.“

„Když jsme u té pomíjivosti, někde jsem slyšel,“ ozval se Brandon, „že zednáři chodí do lóže ve večerním obleku, aby si vždy připomínali, že jsou to na Zemi vlastně jen hosty.“

„To je sice pravda, ovšem těsně předtím, než má být uveden do lóže, je kandidát skutečně oblečen trochu bizarně. Některé řády trvají dokonce na tom, že si musí svléknout svůj večerní oblek a vzít si na sebe pyžamo, které tam mají pro něho připravené. Jiné se spokojí s tím, že mu prostě různě upraví oblek, který na sobě má.“


175

„Upraví, jak?“

„Táto, o tom jsou celkem jasné zprávy, i když v detailech se to někdy trochu liší. Především, kandidát má zavázané oči šátkem. Jedna nohavice, neřeknu která, bývá vyhrnuta, košile zčásti rozepnutá, jeden rukáv vyhrnutý, jedna bota buď sejmutá, nebo pokud má na sobě bačkory, což také bývá zvykem, jedna z nich je jen nedbale nasazená.“

„Proč tohle všechno, jaký to má význam?“

„Brandone, jedná se o tradice, které mají kořeny ve starověkých časech. Dále, musíme si uvědomit, že tu také jde o magický rituál, jemuž jsou části těla vystavena, aby mohla být přijata energie, která se v lóži nachází. Jsou i jiné důvody.“

„Jaké důvody,“ nenechala se odbýt Filipa.

„Když jinak nedáte, tak třeba v mužských lóžích, jichž je ovšem velká většina, bývá košile nebo pyžamový vršek na jedné straně odhalen. Vysvětlení, které se podává, je to, že se takto mohou členové lóže ujistit, že kandidát není žena v přestrojení za muže.“

„Řekl jste ale, že ženy mohou také být zednáři, v ženských nebo i smíšených lóžích. Jak se tohle potom řešilo třeba v takovém Zlatém úsvitu?“

„Ujišťuji vás, Filipo, že nanejvýš delikátně. O tom jsem přesvědčen, i když jsem nic takového nezažil. Skutečný důvod k tomu ale bude jiný – v jistých místech a jistých částech ceremoniálu, bývají kandidát, či kandidátka, vystaveni dotyku špičky kordu. To má opět co dělat s tím, aby se mohla předat a přijmout jistá energie. Totéž platí o obnaženém koleni, na nějž kandidát poklekne a jímž se má dotýkat přímo země, prostě být uzemněn.“

Najednou mě to uhodilo. Energie! O tom mi přece psala Romana, že je můj ateliér nabitý energií. A ona ji tam cítí. Proč ale já nic takového necítím? I když se mi tam maluje dobře, to tedy musím přiznat. Nebo snad musí člověk být mediem? Třeba má Romana k tomu vlohy. Vždyť i Renata, která podle vlastního doznání nikdy nebyla hlasovým mediem, se jím náhle stala, a sice právě když jsme měli seanci v ateliéru. Odkud se ale bere, ta energie? To je mi celkem jasné. Musí pocházet od původního vlastníka Janise Balodise. Nebyl on nakonec také zednářem? To by se snad dalo i zjistit. To vše se mi prohnalo hlavou snad ve dvou vteřinách. Měl bych se věnovat této společnosti, která se právě bavila o botách, raději si poslechnout o co vlastně jde.

Vojen Koreis

176

„Proč ale má být jedna bota sundána z nohy,“ ptal se Brandon.

„To má co dělat s věkovitým zvykem, který už je popsán v knize Ruth, podle něhož když se člověk k něčemu zavazoval, nabídl druhé straně jako potvrzení jednu ze svých bot či sandálů. V zásadě tu je stejný důvod jako s tím obnaženým kolenem.“

„A zavázané oči?“

„To snad musí být jasné, Kitty. Člověk se může domnívat, že vidí a zná pravdu, zatímco ve skutečnosti se nachází v temnotách. Opět podobný význam má i provaz, který je dán kandidátovi kolem krku jako obojek a na němž je do lóže i přiveden. V životě jsme většinou nuceni také se pohybovat ve tmách a často přitom býváme nuceni se podrobit tomu, že jsme někam někým vedeni, ať už si to uvědomujeme, či nikoliv. Je zde ale ještě jiný význam. Všichni z nás jsme smrtelní, všichni dřív či později musíme projít branou smrti. Vstup kandidáta do lóže, k němuž dochází mezi dvěma symbolickými sloupy, lze také brát, opět symbolicky, jako smrt. Při ní je vědomí utlumeno, aby se později mohl člověk probudit do jiné skutečnosti. A je tu ještě jiný symbolický význam. Přijde na to někdo?“ Chvíli se nikdo nehlásil, potom se ozvala Sára.

„Když se rodíme do tohoto světa, s tím předchozím, s lůnem naší matky, nás pojí pupeční šňůra. Tu by ten provaz mohl také symbolizovat, i když je na jiném místě.“

„Přesně tak. Místo od hrdelní čakry, silového bodu na lidském těle, si můžeme představit šňůru vedoucí od pupku, což je jiný takovýto bod. Pupeční šňůra se brzy po porodu přeruší, stejně tak jako provaz, který má kandidát kolem krku.“

„Lidé, kteří zažili tak zvané OBE, out of body experience, čili při plném vědomí opustili své hmotné tělo, také popisují, že k němu vedla stříbrná šňůra. Četl jsem o případech, kdy lidé popisovali, že šňůra vedla k pupku, častěji ale k zátylku, někdy také k zádům.“

„Ano Brandone, o stříbrné šňůře se píše i v Bibli. Dokud je člověk její pomocí spojen se svým tělem, může se do něho vrátit. Jakmile se spojení přeruší, není už návrat možný.“

„Jedno z často opakovaných témat ke knižnímu i filmovému zpracování,“ nemohl jsem si odpustit. „Původně jsi nám měl něco říci o číslech, to si ale to můžeme nechat na jiné z dlouhých zimních večerů, které nás očekávají. Teď mi ale prosím pověz Vale, co si myslíš, že je na svobodném zednářství to nejdůležitější.“


177

„Hovořil jsem s hezkou řádkou zednářů, přečetl jsem o zednářství hodně knih. Když hovoříte se zednářem, někdy vám něco poví, často si spíš musíte dát dohromady, že to, co vám povídá, má z lóže, kde se konají přednášky, a hlavně instrukce kandidátů k zasvěcení, i k povýšení na další stupeň. Zaujala mě jedna věc. Kdosi mi řekl, nebo jsem to snad někde četl, že když má být zednář povýšen, má odpovědět na otázku, která mu je kladena, kde byl původně připraven k tomu, zednářem se stát. A odpověď na to, kterou mu jeho průvodce zašeptá, je ‚Ve svém srdci‘. Tím bych snad mohl pro dnešek skončit, nemyslíte?“

„Povíte nám toho víc?“

„Ano, povím, Filipo.“

„Kdy?“ To se zeptala Kitty. „Co takhle dnes večer? Zítra přece budeme tancovat.“

„Chtěli byste?“

„Ano, chtěli!“

To snad dokonce zaznělo jedním hlasem.

****

Vojen Koreis

178

15. SYNCHRONICITA

Val dostál svému slovu. Po večeři, kterou nám opět donesli do naší tvrze na přídi lodi, uspořádal pro nás další lekci. Dominik o tom prohlásil, že si připadá tak trochu jako jeden z hrdinů slavného románu Dekameron od Giovanniho Boccaccia, kteří si ve 14. století nalezli úkryt před černým morem ve vile nedaleko Florence. Bylo jich deset, tři muži a sedm žen. Dominik významně dodal, že dlouhou chvíli si krátili vyprávěním historek, z nich některé byly i dosti pikantní.

„Tohle ode mne, táto, neočekávej. Mám-li se držet tématu zednářství, pikantností se nedočkáš. Totéž platí, pokud přejdu na původní téma, od něhož jsem byl odkloněn, jímž byla čísla a jejich významy.“

„A vystačí ti tato dvě témata na všechny ty večery, které před námi leží? Kapitán před chvíli přece v tom svém projevu moc optimisticky nezněl,“ ozvala se moje dcera.

V tom měla Sára pravdu. Kapitán naší lodi The Amethyst Queen Agostino Arlotti nám ve svém nejposlednějším projevu nic moc nového nepověděl, krom toho, že se pokračují jednání s úřady Nového Zélandu o tom, za jakých podmínek bude lodi povoleno


179

znovu vplout do přístavu, aby mohla vzít na palubu palivo a provize. Že bychom se my pasažéři mohli v Aucklandu vylodit, to ovšem už nepřipadá v úvahu. Na loď se má dostavit tým zdravotníků, který otestuje všechny ty členy posádky, kteří by se na zmíněné akci měli podílet. S plošným testováním hostů lodní společnosti se zatím nepočítá, pokud se u některých z nás neprojeví symptomy onemocnění způsobeného ringvirem. Těmi jsou kašel, bolesti v krku, tíže na plicích, bolestivé klouby, celková únava. Momentálně některé z těchto příznaků vykazuje třináct hostů, kteří všichni se nacházejí v izolaci v lodní nemocnici. Jedná se prý i o tom, jestli někteří z nich mají být převezeni do nemocnice v Aucklandu, aby loď mohla odplout do Brisbane, aniž by bylo nebezpečí, že se někomu z virem zasažených hostů přitíží a potřebovali by okamžitou přepravu do nemocnice v době, kdy se budeme nacházet na širém moři. Budeme prý zpraveni, pokud dojde k nějakému dalšímu vývoji situace.

„Ne, nezněl rozhodně moc optimisticky,“ řekl jsem nato. „Musíme počítat s tím, že hned tak neodplujeme.“

„Kde přesně jsme skončili,“ zeptal se Val.

„U toho, že zednářem se člověk nejprve stane v srdci,“ odpověděl mu jeho otec.

„Ano. Má také mít na zednářský řád dobrý náhled, přání stát se jeho členem a hlavně, touhu po tom, dosáhnout vědomostí. Těch, podle zednářů, nelze docílit, pokud člověk nedokáže ovládat své vášně. V tom se tito shodují i s mudrci jak východních, tak i západních škol filosofie. Kandidát musí také mít dobrou reputaci.“

„To ovšem musí být sporné,“ řekl jsem. „Kde je psáno, že člověk, za něhož se zaručí pár lidí, je skutečně takový, jakým se zdá být? Může se klidně tak jen stavět, aby mohl vstoupit do řádu z nějakých falešných důvodů, nejspíš ze ziskuchtivosti. Proto aby mohl například navázat nové známosti pro svoje obchody?“

„To je dobrá otázka a sám už jsem ji některým zednářům položil. Odpovídali mi všichni podobně. Pokud se někdo podobným způsobem dokáže vetřít mezi zednáře, dost brzy se na to přijde a takový člověk se v zednářství daleko nedostane. Prostě a jednoduše jeho osobnost nevibruje v souladu s duchem zednářství, a to vyjde nějakým způsobem najevo. Obvykle to prý dopadne tak, že dotyčný se sám distancuje a přestane do lóže chodit.“

„Vylučují také zednáři některé ze svých nezdárných členů?

„Rayi, pokud se mi podařilo zjistit, tak ano. Nestává se to prý ale příliš často. Pravděpodobnější bývá, že člen lóže, který z nějakých

Vojen Koreis

180

důvodů ztratí zájem, jak už jsem řekl, přestane do lóže chodit. Zednáři ho mohou či nemusí kontaktovat, ne kvůli nějakému donucování, ale hlavně proto, aby mu připomněli, že slib mlčenlivosti, k níž se při své iniciaci zavázal, nadále platí.“

„To zní rozumně a pravdivě,“ ozvala se Filipa.

„Říkal mi ale někdo, že jednou zednářem, vždycky zednářem, ozval se Valův otec. Val souhlasil.

„Tohle rčení už jsem také slyšel. Asi opravdu na tom něco bude. Člověk třeba přestane chodit do určité lóže, kde si možná s někým zcela nerozumí, dokonce je v takovýchto případech prý doporučeno, aby aspoň jeden z těch, kteří jsou případně ve sporu, se od lóže odtáhl, aby se nenarušovala atmosféra pospolitosti. Takový člen může buď se stát členem jiné lóže, což ovšem není vždy prakticky uskutečnitelné. I když se takový zednář s členy své původní lóže dále nestýká, celkové zaměření zednářství mu pravděpodobně stále ještě není cizí. Z nějakého důvodu se přece jen kdysi rozhodl zednářem se stát. Proč jinak by se lidé k zednářství dávali? A je tu jeden opravdu pádný důvod!“

„Jaký, Vale?“

„Tohle, otče, jde hodně hluboko. Člověk si je vždy vědom své smrtelnosti. Pouze v mladém věku tohle, tak říkajíc, hází za hlavu, prostě se na smrt snaží nemyslet, jako by se ho netýkala. Jenže ta zubatá s kosou má své způsoby, jak se nám připomínat. Dříve či později k smrti dojde v blízkém okolí člověka, a to i v časech, kdy není například žádná válka, přírodní katastrofa, či něco podobného. Prostě se stane, že někdo blízký tomuto člověku zemře. Když ten je už trochu starší, ne moc, dejme tomu přes třicet, může o tom začít víc přemýšlet. To bývá ten typický věk, kdy lidé vstupují do zednářského řádu, 30-40 let. Někdy ovšem také o hodně později, často ale z podobných důvodů. Pronásledují je myšlenky na smrt, věří ale, že smrtí se existence člověka nekončí. Přitom ho nebo ji neláká ta možnost přidat se k některé z církví. Zednářství pro tyto lidi může být vhodnou alternativou. Už v dávných časech ve starém Řecku či v Egyptě, existovaly náboženské školy mystérií, nejznámější jsou jistě eleusínská mystéria, která sahají minimálně až do věků před mykénskou kulturou, a ta se začíná kolem roku 1600 př.n.l. Jsou tedy docela určitě stará téměř čtyři tisíciletí. A možná mnohem déle. O eleusinských mystériích toho dnes moc nevíme, kromě toho, že do


181

nich byli zasvěceni téměř všichni lidé, kteří v té době něco znamenali. Ví se ale také, že je tu celkem jasné spojení se zednářstvím.“

„Jak, proboha? Vždyť se všude dočítám, že zednářství se začalo někdy v 17. století nebo tak nějak.“

„To máte tak, Rayi, jsou lidé a najdou se i mezi historiky, kteří prostě musí mít ke všemu písemný důkaz. První takový se nachází v diáři jednoho věhlasného učence. Elias Ashmole, později jeden ze zakladatelů Britské královské společnosti – je po něm dokonce pojmenováno známé museum v Oxfordu – má ve svém diáři zaznamenáno, že v roce 1646 vstoupil do zednářské lóže ve Warringtonu v Lancashireském hrabství. To je první písemný doklad, který takový historik uzná.“

„To by ale nejspíš znamenalo, že už v první polovině 17. století muselo být zednářství dosti rozšířené,“ řekla Filipa. „Warrington, pokud si správně vzpomínám, se nachází asi na půli cesty mezi Liverpoolem a Manchesterem, žádné důležité město to není a nikdy nebylo. Jestli tam byla fungující zednářská lóže už tehdy, tak by to nejspíš poukazovalo na to, že tyto se asi už musely nacházet i leckde jinde po Anglii.“

„To je dobrý postřeh, Filipo, a asi tomu tak i bylo, i když se o tom nikde nepsalo. Nás ale nezajímá moderní společenství zednářů, jde nám především o historii řádu, která je mnohem starší. Zednáři sami, tj. ti britští, kteří asi jsou dnes tím řádem po světě nejvíc rozšířeným, svůj původ odvozují od stavby Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.“

„K tomu mělo dojít kolem roku 1000 př.n.l. Vy si ale myslíte, že zednářství má původ starší než to, že ano?“

„Ano, Filipo, myslím si to a nejsem v tom zdaleka jediný. Už třeba kvůli těm eleusinským mystériím. Ta totiž, aspoň podle toho, co se o nich ví, což není mnoho – jejich zasvěcenci byli vždy diskrétní a na světlo tak toho vyšlo hodně málo, vykazují podobnost se zednářstvím, aspoň v hrubých obrysech. Například, zasvěcení do těchto mysterií probíhalo ve třech stupních, stejně jako v zednářství. Mám ovšem na mysli to základní zednářství, tzv. modré lóže. Existují vyšší stupně, jimiž se zabývat nehodlám. V eleusinských mysteriích se zasvěcení kandidáta nazývalo myésis. Po něm za nějaký čas, což mohly klidně být i roky, došlo k naplnění neboli teleté, a opět po uplynutí delší doby přišlo na řadu nazírání, uvědomění si čili epopteiá. Tři stupně, jako v zednářství.“

Vojen Koreis

182

„Tři, to je přece číslo, které má mnoho významů a setkáváme se s ním skoro všude,“ ozval jsem se. Jako bývalý Shakespearovský herec jsem na tohle narážel neustále,

„K tomu se Brandone také dostaneme, až skončíme se zednářstvím a přejdeme na význam čísel, jak jsem původně měl v úmyslu. Kandidát k zasvěcení do prvního stupně ale také musí absolvovat tři symbolické cesty. A protože žádný z nás nevíme dne ani hodiny, hned ta první cesta je hlavně o tom, co člověka čeká v okamžicích těsně po smrti. Heslem zednářů je totiž – máš-li se naučit žít, musíš také vědět, jak zemřít.“

„To je pro člověka určitě ta nejtíživější otázka – co se se mnou stane, až zemřu? I když mohu věřit, že smrt neznamená můj konec, přesto bychom asi všichni rádi věděli, jak se to ve skutečnosti má. Dozvědí se o tom něco při své iniciaci?“

„Otče, nic konkrétního se žádný kandidát dozvědět nemůže, už proto ne, že jsme každý z nás zcela unikátní bytostí, tzv. monádou, jiskřičkou života. Každý máme proto jiné vlastnosti, jiné osudy, neseme si sebou v tom pomyslném ranečku, který máme přehozený přes rameno, jiné věci. Něco z toho, co prožíváme, bývá ale společné pro nás všechny. Kandidát, který má v této chvíli stále ještě oči zavázané, proto jen cítí různé dotyky, pociťuje, jak je s ním tu a tam trochu postrkováno, slyší také různé zvuky. Jedna věc je ale jistá, je zde paže či rameno někoho, kdo jej podpírá. Někoho, na koho se může spolehnout. Ví, že není prostě sám.“

„Kdo ho přitom podpírá?“

„Brandone, v některých řádech bývá průvodcem kandidáta diákon, jiné užívají tzv. grand experta, na tom, jak se tomu, kdo právě koná tuto činnost říká, příliš nezáleží. Hlavní je, aby kandidát cítil, že je mu někdo nablízku. A tak se tomu podle všech svědectví těch, kteří něco takového zažili, děje i těsně po smrti. Pomocná ruka je tu vždy, stačí si o ni říct, nebo se jí prostě poddat.“

V té chvíli se zvenčí ozval silný hluk. Všichni jsme zvedli hlavy, Kitty běžela jako první na balkón, ostatní jsme ji následovali. Hlasitý rachot motoru přicházel odkudsi shora. Abychom ho uslyšeli, Dominik musel křičet hodně nahlas.

„To je vrtulník!“

„A přistává na naší lodi,“ skoro jsem sám sebe ani neslyšel.

Hluk se po chvíli trochu ztišil, motor ale nadále běžel. Potom znovu zesílil, zřejmě do helikoptéry bylo naloženo to, pro co sem


183

přiletěla. Nebo spíš někdo. Nic nebylo vidět, letadlo zřejmě přiletělo z opačné strany a nyní i tím stejným směrem odlétalo. Vrátili jsme se všichni dovnitř, usadili jsme se na svých místech. Val prohlásil:

„Synchronicita.“

„Jak to míníš?“ zeptal se jeho otec.

„Mluvilo se o smrti. Že někoho zřejmě narychlo převážejí z lodi do nemocnice, nám tuto skutečnost jakoby má připomenout.“

„Synchronicita, co ten výraz znamená?“

„Kitty, o té měl Val celou jednu přednášku před časem. Je nás tu pár, kteří přitom nebyli – třeba se nechá přemluvit k tomu, aby nám to téma aspoň zrekapituloval. Tak co, Vale?“

„Rád, otče. Výraz synchronicita začal poprvé užívat Jung a pro své kolegy přidával popisy jako příčinný spojovací princip a tak podobně. Na rozdíl od Freuda, jehož byl po několik let žákem, než si vybudoval svou vlastní sféru v oblasti psychologie. V dnešní době Freud spíš platí za nositele staršího typu psychologie, zatímco jungovská větev je tou modernější. Jung bral vážně různé jevy a teorie, které Freud a jeho kolegové považovali za pověry, jako na příklad alchymii, astrologii, spiritismus, telepatii, tele-kinetiku, ESP. Ke konci svého života – zemřel 1961, napsal dokonce i pojednání o tehdy dost novém fenoménu UFO.“

„Vážně? Zeptala se Filipa. „Co o tom říká?“

„V zásadě to podle Junga je psychologický problém a bylo by to spíš téma na celou přednášku. V každém případě je tu veliký rozdíl mezi ním a Freudovci, kteří by se ničím podobným nezabývali. Ti stále ještě připisují většinu psychologických problémů, s nimiž k nim lidé přijdou, potlačenému libidu či něčemu podobnému.“

„A co vy, Jungovcí? Za toho se přece počítáš, či ne?“

„Táto, nás spíš zajímá ztráta lidské tvořivosti, nebo také nábožné víry. To, že člověk, který chce být osvobozený od prázdného a bezcílného vnitřního života, což jej k nám nejčastěji přivede, v kontaktu s tzv. archetypy, které se nacházejí v oblasti kolektivního nevědomí, které se v člověku vytvářelo po milióny let.“

To, že se o tyto věci zajímá Filipa, mě nepřekvapovalo, protože jsem měl už dost příležitostí k tomu ji ocenit jako vzdělanou a přemýšlivou ženu. Že ale zaujmou její osmnáctiletou dceru, kterou by si někdo naivně mohl představovat spíš jako modelku, s jejím hezkým obličejem i tomu odpovídající postavou, mě překvapilo. Ne ale moc.

Vojen Koreis

184

Jako režisér jsem Kitty mohl poznat už dost, abych si dal dohromady, že jí to myslí dobře. Teď se to právě projevuje:

„Takže to, co se nám do hlav snažil natloukat náš profesor fyziky, který pořád blábolil něco o vědeckém způsobu myšlení, který nepřipustí, abychom se zabývali něčím, na co se nedá sáhnout nebo co se nedá aspoň vyfotografovat, podle tebe neplatí?“

Už si asi tykají, i když v angličtině se to nepozná. Val se usmál.

„Tohle snad mohlo platit tak do konce 19. století. Jakmile se přišlo na to, že atom není nedělitelný, jak si tehdejší věda představovala, začalo se ve vědeckých kruzích myslet trochu jinak. Ne ale dostatečně jinak. Spousta fyziků, včetně toho tvého profesora, ustrnula v tom časovém prostoru, někde v první polovině 20. století. Jejich fyzika pořád ještě navazuje na tu řeckého učence Aristotela, který žil před víc než třiadvaceti stoletími. Od příchodu kvantové fyziky a s ní principem neurčitosti, tohle jejich klasické pojetí už selhává, i když si to nechtějí přiznat. Přitom některé východní směry myšlení, a dokonce i ty evropské, například z doby renezance, už mají k synchronicitě blízko.“

„Takže, ještě jednou, pověz nám, pokud možno stručně, co vlastně synchronicita je!“

„Tak tedy, když jinak nedáš Brandone, je to příčinně neboli akauzálně nevysvětlitelné potkání dvou či více událostí v čase, které tímto pro vnějšího pozorovatele nabývají význam. Lépe se to ale dá spíš popsat tím, že některou takovou událost prostě popíšeme.“

„Já vím! Jako třeba ta Jungem popsaná příhoda s pacientkou, která měla sen o zlatém skarabovi, kterého v něm dostala jako dar.“ Filipa už mě opravdu svými vědomostmi nepřekvapuje.

„O co tedy šlo? To se zeptal Ray. Val ukázal na Filipu.

„Povězte mu. Vidím, že ten případ znáte.“ Filipa se nenechala příliš dlouho pobízet.

„Tato Jungova klientka, s jejímž racionálním způsobem myšlení se psycholog těžce potýkal, měla tento působivý sen. Druhý den měl Jung s ní sezení, a když mu ten sen vyprávěla, zaslechl, jak něco tiše klepe na okno. Podíval se a spatřil velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do místnosti. Jung to okno otevřel a hmyz chytil, když vlétal dovnitř. Jung nám dává latinský název toho brouka, byl to zlatohlávek, který se hodně svou barvou i tvarem podobá právě egyptskému skarabeovi. Jung podal brouka své klientce se slovy: ‚Tady máte toho svého skarabea.‘ To se ukázalo být


185

právě tím bodem, v němž došlo k žádoucímu obratu v jejím intelektuálně zaměřeném odporu a její léčba mohla od té chvíle zdárně pokračovat.“

„Děkuji Filipo. Zřejmě jste Junga musela dost studovat.“

„Ani tak moc ne. Stačí si přečíst jeho memoáry Vzpomínky, sny, myšlenky. Jedna z nejlepších knih, co znám.“

„A jak by si takový Jungovský psycholog vyložil ten přílet vrtulníku s tím, že jsi nám právě přednášel o zednářské iniciací symbolizující posmrtný stav? A kolik lidí si myslíš, že asi tak mohli evakuovat? Jednoho, dva, nebo víc?“

„Sáro, pokud jde o to, kolik lidí převezli, něco mi říká, že tohle nebyl jen jediný let a že jich bude ještě víc,“ řekl Val. „Pochybuji, že by v takovém vrtulníku bylo místo pro víc než dva ležící pacienty. Já v této, aspoň pro mne, synchronicitní události, vidím něco jako potvrzení toho, že to, co naši loď postihlo, je vážné a aspoň potenciálně ohrožující život nebo i více životů.“

Chvíli bylo úplné ticho. Potom, jako na dotvrzení Valových slov, se zdálky začal ozývat hluk dalšího letadla. Nebo se to stejné vracelo? S netajeným obdivem jsme hleděli na našeho jasnovidce. Když ta slova vyslovil, docela určitě ještě nic slyšet nebylo. Navíc, předtím hovořil právě Val sám, takže by pochopitelně nic slyšet ani nemohl. Dokonce ani moje uši žádný hluk nezaznamenaly. Na lecčems se už u mne těch mých šest křížků na zádech poznamenalo, sluch mám ale stále dobrý, či snad dokonce lze říci výtečný, navíc vytrénovaný pochytáváním textu od nápovědy kterého, či spíš kterou, jsem ale většinou moc nepotřeboval, na rozdíl od některých mých bývalých kolegů. Helikoptéra přistála a po chvíli opět odletěla. Zůstala tu po ní jen stísněná nálada, která by se podle mne už příliš nehodila k tomu, abychom naslouchali nějakému přednášení. Val si toho také byl jasně vědom.

„Myslím, že toho pro dnešní večer už necháme, nemyslíte?“

Všichni jsme souhlasili.

****

Vojen Koreis

186

16. ATELIÉR

Elwood mi zavolal hned po vánočních svátcích. Chtěl mě už předtím pozvat na Vánoce domů do místa zvaného Mullumbimby, kde žije jeho ovdovělá matka a kam má také přijet pár jeho sourozenců. Něco mě ale už předem varovalo, že by takto strávené Vánoce pro mne nebyly.

Za prvé: neměla jsem vůbec žádnou náladu na Elwoodovy sourozence, staršího bratra a mladší sestru, která se navíc má dostavit s manželem a třemi dětmi. Bratr sice ženatý není, je ale dobrovolným hasičem a záchranářem v surfu, a má prý vždycky spoustu historek, bezpochyby toho druhu, na jaký zvědavá nejsem ani trochu.

Za druhé: Elwoodova ovdovělá matka bývala učitelkou, a ty mi nikdy moc neseděly. Nejspíš by nám stejně jen vyprávěla něco zaručeně k popukání o nezbedných dětech, s nimiž kdysi měla co dělat. A skoro určitě by činila více či méně zastřené narážky na mládenecký stav obou svých synů, zejména ten Elwoodův, což by u ní moje přítomnost spolehlivě vyprovokovala.


187

Za třetí: Mohl by vzniknout dojem, že Elwood a já jsme v nějakém vážném vztahu. Sice jsem se s ním párkrát v motelech, kde jsme byli, vyspala, ale o vážném vztahu se tu hovořit nedá, to určitě ne. Elwooda a jeho neustálé pozornosti, bych se spíše nějak potřebovala zbavit. Což, jak se obávám, asi nebude nikterak snadné, už jen proto, že patří ke společnosti, s níž se také stýkám a kvůli několika jiným lidem se stýkat nadále mám i v úmyslu. Očekávám, že se zde vyskytnou problémy.

Za čtvrté: Nemohla bych přece strávit Vánoce v místě, které se jmenuje Mullumbimby. V domorodém jazyce to sice prý znamená něco jako malý kulatý kopec, jak mi Elwood vysvětlil, vždyť se to ale vůbec nedá vyslovit! Že prý mají cizinci problémy s vyslovováním českých názvů a jmen. Co ale my s těmi aboridžinskými? Kdepak jsi byla na Vánoce, Romano? V Mullumbimby. Ne, to raději zůstanu sama a pustím si Rybovu mši v Dominikově ateliéru.

Za páté: Jsem momentálně v Dominikově ateliéru a objevila jsem, že tu je něco, co mi přináší spoustu inspirace. A nehodlám si to ničím kazit. Až doposud jsem se nikdy nepokoušela malovat abstraktní obrazy. Tak nějak jsem se toho vždycky bála, i když jen pomyšlení na něco takového mě naopak fascinovalo, téměř naplňovalo svatým nadšením. Už jsem namalovala čtyři menší obrazy. Teď mám konečně příležitost k tomu namalovat nějaké větší. Pláten i rámů, na které si je mohu napnout, je tu spousta, Dominik mi řekl, že mohu užívat vše, co tam má, barvy, štětce, jen mu prý nesmím zlomit jeho oblíbenou špachtli. Tu jsem proto raději odložila tam, kam na ni nedosáhnu. Viděla jsem, jak s ní Dominik zachází a nechtěla bych riskovat to, že bych se ho mohla pokoušet napodobit. Užívá ji totiž jako improvizovaný prak, s nímž střílí namátkově barvu na určitá místa na plátně. Řekl mi, že někdy to vyjde, jindy ne. Když se mu výsledek nelíbí, barvu buď setře nebo rozetře a zkusí to znova. Prostě si vzal na provázek Matku Náhodu, i když on tvrdí, že náhody neexistují. Tím, že jsem ho mohla několikrát při malování sledovat, jsem se hodně naučila. Já, vystudovaná designérka, která se uměním už deset let živím, se učím od sedmdesátníka, který teprve nedávno to začal vážně myslet s tou svou malbou. Život nám ale dovede připravit mnohá překvapení.

Ozývá se můj mobil. Že by Elwood, kdo jiný? Ne, na Elwooda teď čas nemám, to mu budu muset nějak vysvětlit. Na druhou stranu; do Austrálie jsem původně přijela na turistické vízum, které platilo po tři měsíce, nedávno jsem si je nechala prodloužit. Co ale, jestli se mi tu bude tolik líbit, že bych tu chtěla zůstat nadobro? Nebo aspoň na

Vojen Koreis

188

delší čas? Prodlužovat si vízum mě donekonečna zdejší úřady nenechají. Potom bych potřebovala mít statut permanentní rezidence, jak jsem si zjistila. Ten není tak snadné získat. Pro šikovnou dívčinu tu je ale jedna dobře prošlapaná cesta. Ta vede k oltáři, nebo aspoň na úřad, kde se registrují svatby. K svatbě bývá zapotřebí ženich, i když v některých zemích k tomu v dnešní době postačí i nevěsta. Nevím, jak se to má tady v Austrálii, budu si to muset zjistit. Nevěstu bych ale v žádném případě v úvahu nebrala. Což znamená, že Elwooda bych si asi měla přece jen trochu víc pěstovat. Takže mu teď raději odpovím.

„Jak se máš, Romano?“

„Děkuji, dobře. A ty?“

To je ten rituál, přes který se člověk v anglicky mluvících zemích musí vždycky probojovat. Jim to tak nepřijde, oni to totiž dělají automaticky a nic moc to pro ně neznamená. V češtině sice něco podobného také existuje, když se vás ale někdo zdvořile zeptá, jak se máte, můžete mu klidně říci, že to za nic nestojí, můžete to říci i jadrněji, a on se nijak nepodiví a hlavně neurazí. Kdysi jsem chodila s jedním méně významným filmovým producentem, a ten dokonce na otázku, jak se mu vede, často s vřelostí odpovídal: ‚Děkuji, vede se na porážku.‘ Něco takového by ale jednak v angličtině, ale také podle způsobů Anglosasů, nebylo možné. Takže jsem se ke své radosti dozvěděla, že také Elwood se má dobře. Jistě by mě o tom podle zde panujících zvyků ujistil, i kdyby byl na umření.

„Co děláš?“

„Maluju. Co ty v tom Mullum…?“

„Mullumbimby. Tam ale už nejsem. Je po svátcích. Chystal jsem se do Arden, sestra mě ale přemluvila, abych s ní zajel ještě na několik dní k nim.“

„A kde tedy jsi?“

„Murwillumbah, kde Kylie bydlí. Není to odsud daleko. O trochu blíž k hranicím Queenslandu.“

„Elwoode, onehdy jsem se dívala na mapu Sunshine Coast. Je tam jedno místo, které si říká Mooloolaba. Tam náhodou žádné příbuzné nemáš?“

„Hele, víš co? Přestaň si ze mne utahovat. Jestli budeš chtít, tak až se vrátím do Arden, mohl bych tě svézt do té Mooloolaby, pokud bys tak moc chtěla.“


189

„Bez Mooloolaby se dokážu obejít.“

„A beze mne?“

„Víš, Elwoode, já jsem se teď dala do malování. Objevila jsem v sobě něco, o čem jsem neměla tušení, že tam vůbec je. Potřebuji mít na čas klid, abych to rozvinula. Zavolej mi prosím tě až po novém roce, nevadí ti to?“

„Že by mi to nevadilo, to předstírat nebudu, podvolím se ale tvému přání. Podvolím se čemukoliv, co mi nakážeš.“

„Tak hovoří správný muž!“

Elwooda jsem takto prozatím odsunula na čas na vedlejší kolej. Mohla jsem se dát znovu do malování. Peníze mám, divadelní Společnost Ardenského lesa mi zaplatila velmi šlechetně za můj design. Mohla jsem si tudíž dovolit si nechat doručit několik velkých koláčů pizzy na různé způsoby, které jsem uložila do lednice, co tam Dominik má, a když dostanu hlad, tak si vždy kus přihřeji v mikrovlnné troubě. Tu a tam to proložím nějakými těmi nudlemi, kuřecími, hovězími, thajskými, s krevetami nebo houbami, a podobně. Těch tu mám docela slušnou zásobu a vždycky stačí jen nalít vařící vodu do plastového kelímku, aby bylo o jídlo postaráno. To mě nijak obzvlášť nezdržuje, takže mám o to víc času k tomu malování. Musím toho využít, dokud mám tenhle Dominikův ateliér k dispozici. Už mi zbývají jen tři dny. Než odjel na ten dlouhý výlet, pobyli jsme spolu nějaký čas zde, v tomto jeho atelieru, kde mi ukázal, co kde je a jak mám z čím zacházet. Přitom mi také rovnou nabídl tykání. Hlavně zpočátku mi to kvůli tomu věkovému rozdílu mezi námi dvěma připadalo skoro absurdní, teď už jsem si ale na to zvykla.

Dnes je Silvestra. Jaký tohle vždycky býval důležitý večer, na který jsem se těšila na měsíce dopředu! A já teď strávím tento večer poprvé od útlého dětství zcela mimo veškerou společnost, docela sama. Ne, vůbec mi to nevadí.

A zase ten telefon! Ať už si dá ten Elwood pokoj. Jak jsem sahala po svém mobilu, věděla jsem ale s podivnou jistotou, že to Elwood není. Že mi volá Dominik. A ten to skutečně byl.

„Nazdar Romano! Co děláš? Maluješ?“

„Maluju. Co ty?“

„Sedím na balkoně a dívám se na moře.“

„Za tři dny tady už budeš. Budu ti moci ukázat, že jsem tu ani trochu nelenila.“

Vojen Koreis

190

„To vůbec není tak jisté, že tam budu. Spíš krajně nepravděpodobné“

„Co tím míníš? Copak nebudete zpátky ve čtvrtek?“

„Tak tomu mělo být. Ale nebude. Ty nic nevíš?“

„A co mám jako vědět?“

„No, přece o tom viru, ringvirus tomu říkají.“

„O tom vůbec nic nevím. Maluju, občas si jen pustím nějakou hudbu z cédéčka, zprávy neposlouchám.“

„Takže nevíš nic o tom, že svět je zamořen ringvirem!“

„A co je s ním?“

„No, je toho dost a dost. Kupříkladu, následkem té pandemie, jak už tomu říkají, jsme tu zakotveni nedaleko Aucklandu, kam nikoho z lodi nepustí, takže nemůžeme odplout do Brisbane, dokud nedostaneme palivo a nějaké provize. Odplout budeme moci jen, až se tohle vyřeší. Potom je tu otázka, jak to s námi bude v Brisbane, až se tam dopravíme. Také nás tam asi jen tak z lodi nepustí, bez testování stran toho viru.“

„Takže, kdy vás všechny mohu čekat?“

„Počítám, že nejdřív tak začátkem příštího týdne. Spíš ale to potrvá déle. Jak jsi na tom ty se zásobami?“

„Jím pizzu a nudle. To mi zatím stačí.“

„Tak si ještě nějakou pizzu objednej. Nebo nějakou Čínu. Dokud ještě budou doručovat! Nahoře také asi najdeš nějaké konzervy a všelijaké sušenky, takže hlady snad neumřeš.“

„Copak je to takhle zlé?“

„Horší, než si asi myslíš. Lidé všude mají, nebo budou mít, karanténu. Ty raději nikam nevycházej, kdyby tě někdo viděl na ulici, mohly by z toho být problémy.“

„Na ulici se opravdu nechystám, v takovém beznadějném stavu se zatím nenacházím,“

„To rád slyším.“

„Jak se to má s tou karanténou?“

„Ta je nařízena prakticky všude.“

„Míníš, po celém světě?“

„Ano, s nějakými těmi výjimkami. Trochu se to liší, od jedné země ke druhé. Většina zemí ale už uzavřela své hranice. Kdybys teď chtěla jet zpátky do Česka, nepustili by tě jednak ven z Austrálie, ale také by


191

tě nevpustili do tvé vlasti. Tedy, možná, že by tě vpustili, jistě by si ale vynutili, že zůstaneš čtrnáct dní v karanténě.

„A bude se tohle týkat i vás, až sem konečně ta vaše loď dopluje?“

„Určitě. I my budeme muset zůstat po dva týdny v karanténě, s tím samozřejmě počítáme. To jest, pokud doplujeme a pokud nás vůbec z lodi pustí. Karanténu máme i na lodi, navíc několik lidí už z lodi odvezly vrtulníky do nemocnice.“

„Takže, nikam nesmíte, mezi sebou se ale stýkat můžete,“

„V tom směru jsme opravdu privilegovaní, protože jsme na tom relativně dobře. Určitě lépe v porovnání s většinou ostatních cestujících, kteří jsou zatím zavřeni ve svých kajutách, z nichž některé jsou docela malé, někdy i bez oken, o balkonech nemluvě. My tu máme všechny tři suity s balkony propojené, takže se můžeme stýkat. Val nám dělá a bude prý dělat přednášky, v tom on je dobrý, to už jsi myslím poznala.“

„Jak oslavíte dnešního Silvestra?“

„No, bude tu veselo. Už se támhle připravuje švédská mísa, šampus tu máme, bude se tancovat. Je nás tu sedm…“

„Sedm? Myslela jsem, že šest.“

„Přibyl k nám Ray, to je muzikant, který nám bude také hrát k tanci. Momentálně je bez zaměstnání. Angažovali jsme ho ale my, aby pro nás skládal hudbu k muzikálu, který chceme nacvičit. Tebe budeme také potřebovat, abys nám navrhla scénu.“

„Kde jste proboha sehnali najednou muzikál?“

„Napsal jej Val. Brandonovi se to líbí, mně také. Tak jsme se rozhodli, že to budeme hrát.“

„Kdy?“

„Hned, jak to půjde, už začínáme zkoušet. To může ale trvat i několik měsíců. Momentálně jsou totiž všechna divadla zavřená. Hádám, že naše turné, co jsme měli zahájit koncem ledna, se bude muset odložit. Všechno všude se zavírá, nic se nesmí, každý musí zůstat doma. Tebe máme přihlášenou na téhle adrese, takže se zatím nikam nehýbej. A pusť si rádio. Nebo televizi, nahoře v domě. Nějak to přežiješ.“

„A co ty?“

„Mně teď čeká večer plný lopoty. Budu například muset tancovat s Kitty, nedostává se tanečníků.“

„To by ti snad vadit nemělo.“

Vojen Koreis

192

„V mém věku? Přece jen bych měl raději za partnerku někoho staršího, usedlejšího. Například tebe!“

Dominik ví, jak se ucházet o srdce mladé dámy, jakou jsem já. Ještě chvíli jsme se bavili o tom, co se smí a co nesmí, toho prvního je žalostně málo. Když se odmlčel, zeptala jsem se ho ještě na jednu věc, která mi vrtala trochu hlavou.

„Tam vzadu ve studiu máš několik srolovaných pláten. Vypadá to na hodně velké obrazy, to plátno mi ale připadá starší. Jsou převázaná provázky a zapečetěná lepící páskou. To mne odradilo od toho, abych se je pokusila rozbalit. Zajímalo by mě, co je na těch plátnech.“

„Romano, v žádném případě je nerozbaluj! Mohla by být trochu křehká. Až se vrátím, rozbalíme je spolu, na to musí být aspoň dva. Potom se budeš moct podívat.“

„Napínáš mě. Chtěla bych zkusit něco takhle velkého.“

„A co ti v tom brání? Plátna tam máš spoustu, dřeva k rámování také. Udělej si veliký rám, napni plátno, asi budeš potřebovat ten natahovák, co tam mám. Nebo prostě natáhni plátno na zem, něčím bys musela zatížit rohy, je tam v koutě několik cihel, a maluj potom tak, jak to dělal Pollock.“

„Jak asi veliké to můžu udělat?“

„To plátno, co tam máš srolované, má na šířku dva metry čtyřicet, jestli to chceš takhle široké, tak si nastav délku, já bych to udělal tak tři devadesát a ustřihni to tak.“

„Proč právě 3.90 metru?“

„Protože potom budeš mát plátno o stranách v proporci zlatého řezu, číslo Pi, to tě ve škole neučili?“

„No, na něco si vzpomínám. Dobře zkusím to tak. Tak veliké bych to ale asi nechtěla.“

„Co tedy 2.40 na délku a 1.32 na výšku, to je také podle čísla Pi.“

„Ty to takhle dokážeš spočítat z hlavy?“

„Matematika mi nikdy problémy nedělala. Zejména ne ta sakrální.“

„Dominiku, chtěla bych tě políbit!“

„Víš co? Já ti zavolám o půlnoci a přistoupíme k tomu virtuálně, na oslavu toho Nového roku!“


193

17. PYTHAGORAS

Ráno, tedy spíš pozdě dopoledne, jsem se probudil jen s mírnou kocovinou. Šampaňské Moet at Chandon bývá v tomto směru na hlavu celkem přívětivé, takže stačila jedna pilulka aspirinu a byl jsem celkem v pořádku. Na balkoně už seděl Dominik, z vedlejšího balkonu se linulhlasitý hovor několika lidí – dal jsem si dohromady, že jich tam sedí u kávy všech pět. Objevil jsem také, že naše loď se znovu nachází v přístavu. Museli nás tam během noci znovu dotáhnout. S Dominikem jsme se oba přidali ke společnosti vedle, stačilo nám otevřít dveře. Zeptal jsem se:

„Všiml si někdo z vás, že jsme zase v přístavu?“

„O tom se tu právě bavíme,“ odpověděla mi Filipa. „To jsi necítil, jak se loď v noci hýbala?“

„Ne, spal jsem jak dřevo. To se mi obvykle stává, po oslavách, jaké jsme večer vedli.“

Vojen Koreis

194

„Tohle by mohlo znamenat, že odsud brzy odplujeme,“ poznamenal Val.

„Jen abys to nezakřikl,“ mírnila ho jeho manželka.

„No, něco to asi znamená, jinak bychom tu v přístavu nebyli. S trochou štěstí dostaneme palivo na cestu.“

„Mám hlavně strach z toho, co nás čeká v Brisbane,“ řekl jsem. „Tam bychom mohli zkysnout na hezkých pár dní.“

„Nebyl to zrovna nejlepší nápad ode mne, vás všechny na tuhle plavbu vytáhnout, zasmušil se Dominik. „Moc se vám všem omlouvám.“

„Životní zkušenost,“ prohlásila moudře mladičká Kitty. „Ty jsou přece k nezaplacení.“

„Ty jich tak máš,“ popíchla i její matka.

Dole na přístavním molu se cosi dělo. Naklonil jsem se trochu přes zábradlí a stálo tam pár mrazírenských vozů. Zadky obou byly natočeny směrem k lodi. Tohle už opravdu začíná vypadat nadějně. Ozvalo se lodní hlášení. Kapitán nám oznámil, že odplujeme do Brisbane dnes odpoledne. Jinak, že se ale nic nemění, všichni hosté musí zůstat ve svých kajutách, což platí až do odvolání. Slyšet nic sice nebylo, ale všichni jsme cítili, jak si asi dva a půl tisíce lidí kolektivně oddychlo. Možná, že jich bylo ještě o celou tisícovku víc, posádky lodi se to přece také týká, i když asi trochu jinak.

Večer předtím jsme protančili, projedli, propili a prodebatovali. Ne nutně v tomto pořadí – například já jsem hlavně dával přednost debatám. A pití. Tančení tak bylo spíš na těch mladších mezi námi, Valovi a Rayovi. Ti dva se skoro nezastavili, my dva s Dominikem jsme se střídali v obšťastňování třetí z našich dam. Ray se vždycky zeptal, čeho si lidé momentálně přejí, a podle toho naprogramoval ten svůj aparát, aby hrál. Později, když už jsme měli obavy, že bychom mohli někoho z okolních kajut rušit, vytáhl odkudsi několikero malých sluchátek s dálkovým ovládáním, které si tančící nasadili, aby slyšeli hudbu. Připadalo mi to groteskní, vidět tanečníky s náruživými pohledy ve tvářích a neslyšet přitom žádnou hudbu. Ještě bizarnější podívaná se mi ale naskytla chvíli po půlnoci, tedy po druhé hodině ranní australského času, kterou jsme si jednohlasně zvolili tou půlnoční, přinášející k nám Nový rok. V koutě na balkoně, kam jsem se šel trochu osvěžit po přípitku vítajícím Nový rok, nočním vzduchem, stál Dominik. V ruce měl tablet a rty tiskl na jeho obrazovku. Pochopil jsem ihned, o co tu jde. Na obrazovce se


195

nacházejí rty, nejspíš Romaniny, zatímco ty jeho podobně má v ruce ona v Dominikově studiu v Arden. Nevím, jak pro ty dva, mně to ale moc vzrušující nepřipadalo. Snad proto, že mé rty ještě cítily otisk těch pravých, náležejících Filipě. Vklouzl jsem opět dovnitř, abych nerušil. Nemyslím, že by si mě byl Dominik všiml.

Pozdě odpoledne se The Amethyst Queen konečně odlepila od přístavního mola v Aucklandu. O tři dny později, než měla. Máme tedy před sebou další tři dny a noci, než dorazíme zpět do Brisbane. Co bude potom, nikdo neví. Tušil jsem, že žádný z nás, včetně Vala, na němž záleží nejvíc, nebude mít náladu na přednáškový večer, a tak tomu i bylo. Sešli jsme se všichni až příštího dne později odpoledne. Do té doby zkoušel Ray muzikálová čísla, zejména se Sárou a s Kitty. To už se naše loď nacházela daleko na širém moři. Val začal.

„Měl jsem původně v úmyslu zabývat se čísly a jejich významem, od čehož jsem byl odkloněn. Zabývali jsme se potom svobodným zednářstvím, o němž jsme si pověděli, že kromě své moderní fáze, která trvá něco přes tři sta let, má také historii sahající nejméně tři tisíce let zpět, pravděpodobně ale dále. S teoriemi zabývajícími se čísly se to má podobně. Jsou zde moderní interpretace, jakou je zmíněná kniha Westcottova, jsou zde ty středověké často vázané k hermetismu, je zde kabala, podle níž jsou čísla základem všeho. Hebrejská písmena, jak známo, jsou zároveň i čísly a podle kabalistů z nich byl stvořen celý svět. Kabala nicméně, jakkoli si získává stále větší pozornost, přece jen je západní kultuře, z níž pochází naše civilizace, trochu cizí. Je zde ale spojnice, která podle mého mínění je vhodná pro nás, kteří jsme byli vychováni na základě řecko-římské kultury a filosofie. U jejích kořenů potom leží filosofie, či spíš theosofie – tento výraz značí spojení filosofie s bohoslovectvím – a sice ta, kterou nám dal veliký řecký myslitel jménem Pythagoras. Jím se nyní hodlám zabývat, pokud nikdo nemáte námitky.“ Nikdo žádné výhrady neměl.

„Pamatujete si ještě někdo Pythagorovu větu?“

„Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku se rovná součtu obsahů čtverců sestrojených nad jeho odvěsnami.“

„Výborně, Kitty, i když v tvé paměti to musí ještě být dost čerstvé. Takže, když jsme si tuto nehynoucí školní poučku připomněli, můžeme na ni nyní směle zapomenout.“

„Copak není podle tebe pravdivá?“ Nedalo mi než se takto předvést před svými kolegy a Vala trochu vyprovokovat.

Vojen Koreis

196

„Brandone, pravdivá jistě je, jenže ten Pythagoras, jímž se budeme zabývat, je o něčem jiném. Víte někdo vůbec o něm něco, o jeho osobnosti, jeho životě?“

„Vyhrál prý v mládí při Olympijských hrách soutěž v zápase.“

„Ano, tohle se Filipo traduje, je ovšem těžké říci dnes, jestli tomu tak skutečně bylo, či jestli to je jen mýtus, který mu měl přidat na zajímavosti. Co je na Pythagorovi pravdivé a co je jen legenda, se dnes spolehlivě říci nedá. Skoro vše, co o něm víme, pochází z mnohem pozdější doby, většinou minimálně o několik století po jeho smrti. Naši informátoři z velké části pocházeli až z doby novoplatonismu a alexandrijské školy, nějakých sedm století po něm. Je tomu skoro jako bychom dnes chtěli pátrat po někom, kdo žil dejme tomu v dobách končících křižáckých válek.“

„Pythagoras nic nenapsal? Je tu přece ta poučka.“

„Kitty, ta se mu jistě připisuje, jestli je on jejím skutečným autorem, je ale sporné. Náš mudrc nejenže nezanechal žádné spisy, svým současníkům dokonce zakazoval cokoliv psát z toho, čeho se týkala jeho učení. V tom byl zřejmě velice striktní.“

„Jeho žáci se prý museli podrobovat velice přísné disciplíně.“

„Ano, Filipo. Jak uzavření, přísní a rigorózní byli Pythagorejci, nám dokazuje to, jaký režim měli zavedený pro novice, kteří se k nim hlásili. Po formálním přijetí se z nich totiž stali tzv. akousmatkoi, něco jako posluchači. Ovšem, posluchač při nějaké naší vyšší vzdělávací instituci by na studiích asi dlouho nevydržel, kdyby mu hned na začátku bylo řečeno, že bude muset po pět let sedět úplně zticha, nijak se neprojevovat, prostě neptat se svého učitele na nic. Čistě jen poslouchat. Pokud tohle po pět let vydrží, bude se potom moci na některé věci začít vyptávat. Tímhle se podle všeho musel žák Pythagorův prokousat. Něco z toho se snad zobrazilo ve svobodném zednářství, kde ideálně také má vždy uplynout delší čas mezi iniciacemi do prvních třech stupňů. To se ovšem postupně vytratilo a dnes už se to skoro vůbec nedodržuje.“

„Někde jsem četl, že jak se zdá, Mozart byl zasvěcen do prvního stupně zednářství, dva týdny nato povýšen na druhý stupeň a po dalších dvou týdnech učiněn plno platným zednářem třetího stupně. Je to možné?“

„Zřejmě ano a asi k tomu tak došlo, Ví se, kdy byl zasvěcen a kdy povýšen do třetího stupně, o pouhý měsíc později. Mezitím se musel stát tovaryšem, k čemuž došlo nejspíš v nějaké jiné lóži. To je jistě


197

extrémní případ – asi si jeho členství museli vídeňští bratři považovat. Vraťme se ale k Pythagorovi. Jak tomu skutečně bylo s učením, se dnes také můžeme jen dohadovat, a to od jeho života nás dělí dvě a půl tisíciletí, a nejen stěží dvě a půl stovky let, jako od Mozartova zasvěcení.“

„Tak, co o něm tedy víme najisto?“

„Málo, Rayi, málo. Tedy málo toho konkrétního. Z toho, jaké prameny máme k dispozici, by se klasický dějepisec mohl snad smířit jen s tím, že nějaký Pythagoras existoval. K tomu je zde přece jen příliš mnoho důkazů, k nalezení, zejména v literatuře. Odkazy na Pythagoru se to mezi řeckými a římskými filosofy jen hemží, některé z nich jako by tento člověk přímo fascinoval! Známe tedy hlavně jen spoustu legend. Neví se ani přesně, kdy se narodil. Podle některých k tomu došlo někdy kolem roku 560 př.n.l., podle jiných už asi o deset let dříve, na ostrově Samos, a zemřel asi 495, možná ale až 480, kdesi v Itálii, jen to poslední je celkem jisté. Z ostrova Samosu prý odešel jako mladý muž, poté kdy se nepohodl s tamějším tyranským panovníkem. To také může být legenda, že z ostrova odešel, je ale docela jisté. Prostě se ztratil, nic konkrétního se neví, kam všude vedly jeho kroky. Skoro určitě ale do Egypta, na Střední východ, do Persie a snad také až do Indie. Tehdy se cestovalo pomalu, většinou pěšky, měl proto také dost času vždy o svých dojmech přemýšlet, meditovat.“

„Jak se tedy ví, kde všude byl? Podle toho, co později učil?“

„Ano táto, v jeho učeních se nacházejí různé narážky, podle nichž celá řada historiků si dala dohromady, kam asi musel Pythagoras cestovat. Panují hlavně spory o tom, kde přesně byl, jak dlouho kde pobýval, to vše je nejisté, dá se to jen odhadnout podle síly vlivů, které se v jeho učení nacházejí.“

„Znal Pythagoras kabalu?“ To jsem se zeptal já.

„Zřejmě ano, Brandone. Navíc je dokonce pravděpodobné, že se nacházel v Babylonu právě v časech, kdy to silně vřelo v jejím hrnci. Zhruba v té době totiž vydal král Darius I. zvaný Veliký, povolení zajatým Židům vrátit se do Jeruzaléma a postavit si tam svůj druhý chrám. Velká část kabalistického učení pochází právě z té doby. To by Pythagoru bylo jistě muselo silně ovlivnit a na jeho učení je tento vliv zcela jasně znát.“

„Jak dlouho byl tedy Pythagoras na těch svých cestách?“

„Snad asi dvacet, možná i třicet let, Kitty. Nakonec se ale vrátil do Řecka, neví se přesně kdy, byl ale už zralým mužem, snad kolem

Vojen Koreis

198

padesátky. Odtud se ale brzy nato přemístil do Itálie, která byla v té době řeckou kolonií. Usadil se v místě zvaném Kroton, v jižní Itálii. Tam asi po třicet let vedl svou proslulou školu filosofie, která ale byla nakonec napadena a zničena z důvodů, které dnes už nejsou příliš jasné. Zastáncům demokracie se snad nelíbil jeho autoritářský přístup k věcem, to jsou ale jen dohady. V každém případě byl Pythagoras buď při napadení jejich komuny zabit, nebo se mu podařilo uprchnout a dožít svůj život jinde, možná v Metapontu. Bylo mu buď 75 let, nebo podle jiných až 80; k jeho smrti došlo zhruba mezi lety 495-480 př.n.l. Někteří z jeho žáků, jimž se podařilo při masakru v Krotoně uprchnout, pokračovali v tradici jeho učení, takže pythagorejská filosofie se udržovala ve starém Řecku ještě po nějaká dvě století.“

„Řekl jste Vale, že Pythagorova učení ovlivnila kabala,“ ozvala se Filipa. Inu, historička. „Jak si máme ale vysvětlit to, že kabala, která je jasně založena na židovské víře, která už v té době byla monoteistická, mohla ovlivnit filosofii Řeka z 6. století? Řekové přece byli docela zaručeně polyteističtí, když se klaněli svým četným bohům, polo-božským hrdinům a podobně.“

„To je vážně dobrá otázka, za níž vám děkuji, Filipo. Odpověď na ni je, že Pythagorovo učení je v zásadě monoteistické.“

„Jak to ale bylo přijímáno? Vždyť lidé v té době v Řecku byli uvyklí tomu, uctívat víc bohů než jednoho,“ nemohl jsem si odpustit takovouto námitku. Hrál jsem přece nějaké ty postavy z řeckých dějin a trochu jsem měl tu dobu prostudovánu.“

„Brandone, i vy ostatní, povězte mi, jak tomu asi bývalo, dejme tomu, ve středověké Evropě? Nebo leckde i do dneška. Lidé, i když si bezpochyby říkali křesťané se vydávali na různé pouti, na jejichž konci se klaněli všelijakým svatým a měli, a stále ještě mají, kostely a chrámy zasvěcené svým místním světcům. Přitom, jaký je rozdíl mezi křesťanem prohlášeným papežem za svatého následkem nějakému zázraku či martyria, jímž se odlišil od běžných lidí a řeckým hrdinou, který také musel provést něco neobyčejného, měl-li se dostat aspoň na úpatí hory Olympu?“

„Ano, rozumím ti, synu,“ podpořil Vala Dominik. „Mezi venkovskou ženou zapalující v kostele svíčku a modlící se k panně Marii, a Řekyní z té doby přinášející nějakou oběť bohyním Heře nebo Afroditě, přece veliký rozdíl být nemůže.“


199

„Přesně tak. Bůh-stvořitel monoteistických křesťanů je oběma stejně vzdálený. Starověký bard Orfeus měl údajně kdysi prohlásit: ‘K té bytosti zahalené v oblacích nikdy nedohlédnu!‘. To by jistě svědčilo o jeho monoteistickém smýšlení. Nechoďme ale tak daleko. Například, materialistický světový názor, který velice propagovaný Marxem a spol., se v západní společnosti silně zakořenil v 19. století, a který i v současné době pro intelektuální elitu lidí mnoha zemí stále představuje model té ‘ideální společnosti‘, si také vytvořil svoje svaté. Marxovi, Engelsovi, Leninovi, Maovi, Kimovi, se i dnes klaní někteří lidé, podobně jako to dělali třeba Egypťané či Babyloňané.“

„Vždyť za marxistu se přece nedávno prohlásil i samotný dalajláma,“ zasmál se Dominik.

„To mi sice uniklo, když to ale říkáš, asi něco takového někde říct musel, jinak by se to do tisku nedostalo,“ odpověděl mu jeho syn a pokračoval: „Mohl to třeba být žert, mohla se už u něho také projevit stařecká demence, na to už by snad mohl mít nárok, být trochu místy trochu nemoudrý.“

„Nemá snad dalajláma moudrost v popisu práce?“ nenechal se jen tak odbýt Dominik. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost povědět naší společnosti tuto historku:

„Jakkoli exaltovaný dalajláma je, přesto je to přece jen člověk. Jeden můj přítel, moderátor, který s ním jednou v radiu dělal interview, mi o tom pověděl, že se ho tehdy zeptal, jak to bylo s tím rozpoznáním budoucího dalajlámy v něm, malém chlapečkovi. K tomu totiž byla vytvořena zvláštní komise lámů, která po smrti předchozího dalajlámy chodila po Tibetu, aby předkládala malým kandidátům různé předměty, z nichž některé vlastnil bývalý dalajláma a jiné byly vybrané jen náhodně, a sledovala, zda některý z nich rozpozná ty pravé. V tomto testu musel ten současný dalajláma obstát, a můj přítel se ho na to zeptal. Jistě to nebylo poprvé, kdy se mu takovéto otázky dostalo a odpověď na ni měl asi připravenou. Prý se jen zasmál a odpověděl mu, že mu ještě nebyly ani tři roky a že se na to vůbec nepamatuje.“

„Ano,“ také s úsměvem řekl Val. „Tohle dokazuje, že je to přece jen člověk. Naproti tomu zde po povrchu země vždy chodili lidé, kteří se zdají být imunní vůči vlivům jakými může být marxismus nebo jiné, na oko velmi vábné, ideologie. Můžeme tyto lidi nazývat adepty, zasvěcenci, mudrci, na tom nezáleží. Důležité je hlavně to, že tito lidé vždy věřili v jedinou jednotící a vše zahrnující tvořivou sílu, kterou mohli, ale také nemuseli, nazývat Bohem.“

Vojen Koreis

200

„Ano, tohle jsi nám přece řekl před pár dny, když jsi hovořil o zednářích a že tito se vůbec neptají na to, jak kandidát chápe a přijímá tuto jednotící sílu. Že stačí, když ji uznává,“ ozvala se Sára, která až doposud mlčela.

„Jistě. Bdělé pohraniční stráže, které jsou postaveny církví, a nejen tou katolickou, vždy dokáží zapudit většinu potenciálních konkurentů daleko od hranic svých teritorií. Navíc, pokud to jde, ještě se pokusí vymazat jakékoli myšlenky na ně, které by snad mohly lidem zůstat v hlavě. Už proto se mnohým z velikých myslitelů dávných věků dostalo přízviska ‘pohan‘, jímž se církevní ortodoxie vždy ráda ohání, a to ať už se dá či nedá legitimně tvrdit, že dotyčný mohl uctívat více bohů než toho jediného. Jde ovšem o silné nedorozumění. Pro zasvěcence řádu Pythagorova či jeho přímých žáků by bylo bývalo nemožné hovořit o něčem tak svatém jako je jediný Bůh, i když v něho věřili.“

„Tedy věřili, říkáš. Jak to víš? Vždyť žádné dokumenty, kromě těch psaných až po několika staletích, se přece nezachovaly!“

„Jistě,“, odpověděl mi Val. „Pythagoras výslovně zakázal svým stoupencům psát cokoliv týkajícího se jeho učení. Tak tomu bylo mezi zasvěcenci do prastarých mysterií jakéhokoliv druhu. Například v židovském náboženství, jehož kořeny sahají do ještě starších časů, než je doba Pythagorova, jak ještě uvidíme, je dodnes zakazováno vyslovovat jméno Boha. Stejně tak je tomu i u indických bráhmanů, kteří si dovolují pouze o tomto konceptu v tichosti meditovat. Došlo zde ale přece jen k jedné výjimce, o níž si teď něco víc povíme.“

„Lysis Tarentský,“ prohodila Filipa.“

Tato žena, s níž jsem nyní už i v intimním styku, což nehodlám nijak zastírat (přičemž ona zřejmě také ne), mě nepřestává překvapovat svými vědomostmi. Také Val jí věnoval pohled, který nemohu nazvat jinak než uznalý. Ten, jaký jí poslala dcera Kitty, říkal: Jsem na tebe pyšná, mami!

„Ano, Lysis Tarentský. Dnes o něm ví jen málokdo. Ve starověku Lysise a jeho Zlaté verše znali snad všichni vzdělanci. Rozhodně aspoň tak dobře jako dnes absolventi středních škol třeba Shakespeara. Hierokles mimo jiné uvádí, že Pythagorovi stoupenci si Zlaté verše odříkávali jako modlitbu každé ráno a večer. Tak tomu podle něho bylo krátce po době života jejich učitele, Hierokles ovšem psal až ve století pátém, tedy vlastně tisíc let po Pythagorovi. Tento obyčej ale musel přetrvávat po mnoho staletí, a dozníval teprve až v


201

jeho době. Jisté máme to, že římští myslitelé Seneca, Cicero a Horace, kteří žili o půl tisíciletí po Pythagorovi, ještě dodržovali tento obyčej, protože se všichni o tom zmiňují. Zmiňuje se o tom i Galén, který ve 2. století n.l., tedy sedm set let po Pythagorovi, napsal ve svém Pochopení a léčení chorob duše, že si dvakrát denně recituje Zlaté verše.“

„Napínáš nás. Nás všechny tady, kromě Filipy, která zřejmě o tom něco ví.“

„Jen jsem o Zlatých verších slyšela, to je vše. Kromě toho, že existují, nic moc o nich ale nevím.“

„Tak vidíš, Vale. Tady máš před sebou úkol. Pověz nám, co jsou Zlaté verše. Jsou dlouhé? Mohu se je také naučit? I při mé, dnes už dost děravé, paměti?“

„Otče můj, to nevím. Krátké nejsou a obsahem jsou přímo nabité. Jejich doba se sice skončila se zánikem Římského emporia, nám toho ale také mají hodně co říci. Přitom stačilo asi jen málo, a vůbec nic bychom o Zlatých verších dnes nevěděli. Zmíněný novoplatonský filosof Hierokles Alexandrijský, což nám říká, kde v pátém století působil, je celé opsal a přidal k nim komentář. Nebýt toho, nejspíš by se nebyly zachovaly do našich časů, snad jen pár zmínek o nich. V době bližší té naší je znovuobjevil až Fabre d’Olivet, muž, který je dnes už také skoro zapomenutý, i když před dvěma stoletími, kdy žil, ho také znal kdejaký vzdělanec.“

„Ti dnes už nejsou, tudíž neznají…“

„Dobře, snad jen ti vzdělanější ze vzdělanců, kteří tu zbyli, vědí, kdo byl Antoine Fabre d'Olivet. Žil v letech 1767-1825 a ovlivnil řadu okultistů 19. století. Jeho vliv ale sahal mnohem dál. Dalo by se vlastně říci, že D'Olivet byl zakladatelem moderního komparativního náboženství. Kromě hermetismu, řeckých mysterií a filosofie se zabýval i kabalou, studiem hebrejského jazyka a náboženství, také ale náboženskou doktrínou Krišny, jak se nachází v Bhagavad Gítě, což vůbec nebylo běžné v jeho době. Zabýval se dále rovněž zoroastrismem, čínským konfucianismem, ale také nordickými legendami a náboženstvím. Kromě toho měl prsty i v politice, dokonce se říkalo, že mohl být také zapleten do přípravy atentátu na Napoleona, což mi ale nepřipadá pravděpodobné.“

„Proč, Vale?“

„Sáro, D’Olivet mi připadá být tak nějak přílišný humanista, a to by se s něčím takovým těžko slučovalo. Spíš se jednalo o pomluvy, jichž ovšem v jeho případě se vyskytovala kolem něho spousta. Jeho

Vojen Koreis

202

theosofické smýšlení vadilo mnoha lidem, včetně papeže. Byl to prostě individualista, skvělý myslitel, básník, mystik, lingvista, také ale hudební skladatel a ovšem, spisovatel. Člověk mnoha talentů. Fabre D'Olivet přeložil Zlaté verše do francouzštiny a rovněž k nim napsal obsáhlý komentář. Hlavně v 19. století, ale i později, vzniklo i několik anglických překladů, které se ale většinou opírají o D'Olivetův překlad. To je i případ mého překladu.“

„Vy jste napsal překlad Zlatých veršů?“

„Ano Filipo, před několika lety. Nejprve českou verzi, později také anglickou. Verše se ve starořečtině běžně nerýmovaly, mně se ale stalo, že jsem náhle přišel na to, že jsem něčím nucen psát to v rýmech. Nejsem jediný, pár jiných překladatelů se také dalo tímto směrem. Později uvidíte, mám totiž v úmyslu učinit tyto verše základem mé další přednášky.“

„To je skvělé!“ Mínil jsem tato slova opravdu vážně. Ostatní se ke mně přidali.

„Takže, abychom byli srozuměni. Obsahem Chrisea Epe nebo také Carmen aurem, což jsou jiné názvy pro Zlaté verše, se začneme podrobněji zabývat zítra. Dnes vám ještě povím něco o jejich tvůrci.“

„Vždyť jsi nám řekl, že o Pythagorovi se toho ví žalostně málo!“

„Sáro, Pythagoras nic nenapsal. Jeho žáci museli dokonce složit přísahu, že nikdy psaným slovem nevyzradí, co se v jeho škole naučí. Dějepisci moderní doby ovšem neuznávají to, že by Zlaté verše pocházely od Pythagory, či od jeho přímého žáka. Nejsou k tomu písemné důkazy. Nejsou ani důkazy o tom, že nějaký Lysis Tarentský existoval. Kdybychom dali pouze na takovéto ‘vědecké důkazy’ daleko bychom se nedostali, takže bude asi lépe, když uvěříme těm, kteří nám o původu těchto veršů říkají, že je napsal Lysis. Ten údajně musel řešit veliký morální problém. Jako všichni Pythagorovi žáci, byl Lysis při svém přijetí do školy také nucen složit přísahu, že nikdy psaným slovem nevyzradí, co se ve škole naučil. Všichni Pythagorovi žáci, jak se zdá, tento slib dodrželi, kromě Lysise. Ten unikl masovému žhářství a vraždění, k němuž došlo v Krotoně, při čemž osud jeho učitele není jasný. Ten byl buď zabit nebo uprchl, jeho škola byla ale zničena a už nikdy obnovena nebyla. V každém případě zřejmě už Pythagoras po této tragédii příliš dlouho nežil.

Lysisovi se podařilo uprchnout do Řecka, kde se údajně usadil v Thébách. Stal se mj. učitelem Epameinondasovým, který se později stal důležitým řeckým státníkem. Podle Plutarcha se Lysis cítil


203

povinen šířit v Řecku dál učení svého Mistra. Přišel nicméně na to, že Pythagorova filosofie se tam stala terčem předsudků a pomluv. Její odpůrci ji dokonce prohlašovali za nemorální. Lysis sice přísahal, že nic nenapíše, pythagorejská doktrína mu, naštěstí pro nás, nechala jednu malou skulinku, jíž se mohl protáhnout. Zdůrazňovalo se totiž v ní, že člověk má vždycky jednat podle svého uvážení. A to Lysisovi říkalo, že nemůže nechat věci tak jak jsou, že učení jeho Mistra nesmí být zhanobeno nebo, ještě hůř, zapomenuto. Rozhodl se dokázat, že tomu není tak, jak říkají jeho odpůrci, že Pythagorovo učení naopak má vysoké morální hodnoty. Složil proto báseň, která měla provždy před světem odhalit esenci pythagorejské etiky a která se stala známou jako Chrisea Epe neboli Zlaté verše. Jimi se budeme zabývat, takže si můžeme učinit vlastní názor na to, zda je tato filosofie morální, či nikoliv.

Rád bych to trochu spojil s teorií základních čísel a také s tak zvanou posvátnou geometrií, což vše jaksi patří k Pythagorovi a k jeho filosofii. Máme před sebou po dnešku dva večery, než dorazíme do Brisbane. Ty by mi na to snad měly stačit.“

S tím jsme se pro ten den rozešli, hádám, že většinou k našim počítačům a tabletům, abychom se prohrabovali zprávami ze světa. Ty se nejspíš být příliš povzbudivé neukáží, říkal jsem si.

****

Vojen Koreis

204

18. BRIAN

Dominik mi poslal email s tím, že jsou konečně na cestě do brisbaneského přístavu. Netroufá si ale odhadovat, jestli se jim podaří dostat se hned domů, nebo zda nebudou muset nadále zůstat v karanténě na lodi. Poté, kdy jsme si dali virtuální polibek na oslavu Nového roku, to bylo poprvé, kdy se se mnou opět spojil. Jsou tomu ovšem jenom dva dny…

Maluji právě obraz, můj první opravdu veliký. Na plátno položené na zemi, jak Dominik navrhoval, se mi malovat nechtělo – na akční způsob malby, jakým je lití barev a jiné výstřednosti, jsem přílišnou náladu neměla. Spíš na něco strukturálně vyvedeného. Už na Silvestra ráno jsem se probudila a měla jsem v hlavě dost přesný plán toho, co asi budu malovat. Rozhodla jsem se pro celkovou velikost asi 230 cm na výšku a 142 cm na šířku. To je v proporci tzv. zlatého řezu, jíž jsem se hodlala přidržet. V rohu studia se nachází větší sbírka dřevěných lišt, vybrala jsem si čtyři silné, asi 2.4 m dlouhé, a čtyři stejné, ale kratší. Vše jsem si dobře proměřila a tužkou na dřevo narýsovala, to jsem vždy dala do svěráku a pilkou nastavenou na úhel 45 stupňů jsem lišty nařezala. Elektrickou vrtačkou jsem navrtala malé díry na obou koncích delších lišt i kratších lišt, tak ale, aby se nedotýkaly, do svěráku jsem přiložila ty kratší a hřebíky se závity,


205

které jsem tam našla, jsem to vše stloukla dohromady. Přidala jsem doprostřed ještě jednu lištu, aby se plátno drželo napnuté. To, že jsem už víckrát měla možnost sledovat šikovné lidi, kteří se obvykle vyskytují kolem divadelních dílen, vyrábět podobným způsobem plátěné panely ke kulisám, a dokonce jim občas i pomáhat, se mi nyní hodilo. Na vzniklé rámy jsem natáhla plátno a velkou sponkovačkou, kterou tam Dominik má, jsem jej upevnila. Trochu mě potom bolela ruka, která na podobné úsilí nebyla zvyklá, to ale přejde.

Plátna jsem si připravila rovnou dvě a zabralo mi to celé dopoledne, včetně tření obou primární bílou akrylovou barvou. Odpoledne jsem mohla začít malovat na to první. Vyšlo mi to hodně barevné. Tak trochu mi připadá, že je na tom vliv Kandinského, kterého jsem měla vždycky ráda, v jehož stylu jsem ale nikdy zatím nic nenamalovala. Podstatné pro mne je, že je to tu, že ty barvy tam myslím ladí. Ty tvary, které tam jsou, se mi prostě staly.

Malovala jsem až dlouho do noci, potom jsem se trochu prospala a hned nato jsem pokračovala dál. Už mi teď nešlo o celkovou kompozici, tu jsem považovala za konečnou, ale o strukturu. V některých místech jsem užila Dominikovu techniku střílení drobných kapiček barvy jakoby z praku. Jeho oblíbené špachtle jsem se ale raději nedotkla, abych mu ji náhodou nezlomila. Však on si ji jednoho dne při tom svém střílení zlomí sám!

Sedla jsem si na chvíli ke stolu, abych si načrtla tužkou, co budu malovat dál. Cítila jsem se trochu unavená, jak také jinak? Měla jsem jen několik hodin spánku, skoro po celý čas jsem jen malovala. Když jsem procitla z krátké dřímoty, která na mne náhle přišla, přede mnou na papíře byla složitá kresba, plná elipsovitých tvarů různě se přetínajících. Musela jsem to nakreslit, zatímco jsem spala, tedy zřejmě nespala, ale nacházela se v jakémsi transu. Tyto věci mi ovšem nejsou cizí, viděla jsem už několik medií, která produkovala různé komunikace pomocí automatického psaní. Byla jsem svědkem i jiných fenoménů, když jsme s Bohdanem chodívali na seance do Thákurovy ulice v Dejvicích. Tehdy jsem se od lidí zde přítomných dozvěděla, že sama mám nějaké mediální schopnosti, a že bych mohla být schopna automatické kreslení mi tudíž také nepřipadalo příliš nepravděpodobné. Podívala jsem se dobře na to, co jsem nakreslila. Docela se mi to líbilo, ty křivky mi připadaly hodně elegantní. Věděla jsem skoro hned, že tohle by měl být základ pro moji příští malbu. Uvařila jsem si kávu a nadále jsem přemýšlela o té kresbě, představovala jsem si ji v barvách. Začínalo se mi to rýsovat.

Vojen Koreis

206

Nahoře v domě zazvonil telefon. Pevná linka. To se občas stává a já bych ani neměla čas doběhnout k němu dřív, než zvonit přestane. Až doposud jsem tudíž zvonící telefon ignorovala. Tentokrát ale začal zvonit znovu hned poté, kdy poprvé přestal. To už jsem měla čas k tomu přeběhnout trávník a vyběhnout po schodech nahoru, abych to stihla.

„Tady Brian Hammond. Tak už jste zpět?“

„Jestli myslíte Sáru, Vala či Dominika, ti jsou ještě na lodi. Ta je kvůli tomu viru zpožděna. Mají karanténu a kdy se přesně vrátí, zatím nevědí.“

„To je Romana?“

„Ano, hlídám jim dům.“

„A malujete přitom v Dominikově studiu.“

„Jak to víte?“

„Dal jsem si to právě dohromady, když to nikdo hned nebral. Že vám asi půjčil svůj ateliér. Vaše číslo mobilu nemám, tak jsem znovu zavolal sem a dal vám čas k tomu sem doběhnout. Co malujete?“

„Když vás to tolik zajímá, abstraktní obraz.“

„To bych byl očekával. A nápad na něj vám přišel v noci?“

„Přišel, to tak ale často bývá, jako prorok byste se asi neuživil.“

„Možná, že byste se divila. Dělala jste si už nějaké náčrty k obrazům? Míním takové, které k vám odkudsi přijdou automaticky.“

„Tak s tímhle jste mě překvapil! Jak tohle víte? Jeden jsem udělala právě před chvílí.“ Nesvěřuji se ráda s takovými věcmi, tenhle člověk ale něco věděl a já jsem tomu chtěla přijít na kloub.

„Mohl bych jej vidět?“

„Jak? To jako myslíte, abych vám jej ofotografovala a poslala emailem, nebo jak jinak?“

„Mohl bych snad tam k vám také zajet. Sice se to dělat nemá, podle vládních nařízení máme všichni zůstávat ve svých domovech, nikam nechodit či nejezdit, jen kromě těch nejnutnějších cest týkajících se pracovních záležitostí, nákupů potravin a tak podobně, risknul bych to ale, že mne nikdo neuvidí. Když mi otevřete vrata, já zajedu dovnitř ke garáži a zaparkuji pod přístřeškem, moc nápadné to tak nebude.“

„Kdypak?“

„Cekejte mne tak za deset minut.“


207

Takže spiklenectví. A ostentativní pohrdání autoritami. Šla jsem otevřít vrata. Asi za deset minut jimi skutečně proklouzla malá zelená Kia a zajela pod střechu vedle garáže. Ta ji kryla z jedné strany, z druhé se o to postaralo husté křoví. Pochybuji, že by Briana někdo viděl, to by musel být hodně zvídavý soused, který by navíc byl nějakých sto metrů vzdálený. Táta mi kdysi vykládal, jaké to bývalo za předchozího režimu, kdy skoro v každém domě se nacházel nějaký udavač. Vracejí se snad tyto časy, a na opačné straně zeměkoule? Doufám, že ne!

Briana jsem uvítala na zápraží před studiem, šli jsme hned dovnitř. Zastavil se před mým (skoro) dokončeným obrazem, u kterého mám improvizované lešení ze dvou židlí a dvou tlustých prken, abych dosáhla až nahoru. Postál před ním chvíli, potom si posunkem ruky vyžádal mého povolení, aby mohl sundat ta prkna ze židlí a poodstoupit si trochu dál, aby lépe viděl. Chvíli opět postál před obrazem v zamyšlení. Potom vrátil prkna tam, kde předtím byla a přisedl si vedle mne ke stolu.

„Dáte si kávu?“ zeptala jsem se, spíš abych nějak navodila konverzaci. Přikývl a já jsem šla ke kávovaru.

„Vypadá to, že jste se tu už trochu víc zabydlela.“

„Jsem tu už asi dva týdny. Zpočátku jsem malovala nějaké ty krajinky, s tím výhledem na Glasshouse Mountains odtud to snad ani jinak nejde…“

„Ano, tohle říkával Janis Baldois také. S tím sem původně i přišel, byl tehdy hlavně krajinář. Po čase ale začal malovat víc a víc abstraktně. Tohle místo má na malíře takovýto vliv.“

„Myslím, že i na Dominika.“

„Tak. A nyní také na vás.“ Donesla jsem kávu pro nás oba. Vzal si lžičku cukru, mléko odmítl.

„Tohle jste nakreslila?“ Ukázal na moji čerstvou kresbu.

„Ano. Co tomu říkáte?“

„Že právě něco podobného bych byl od vás očekával. Posedla vás Hilma.“

„Jaká Hilma?“

„Hilma af Klint. Vidím, že o ní asi moc nevíte. Janis ji znal osobně, několikrát se s ní setkal, když jako mladík studoval v Goteborgu. V té době o této švédské malířce nevěděl ve světě skoro nikdo. Dnes už se o ní ví víc, vlastně docela hodně. Od té doby, co měla tu soubornou výstavu v Gugenheim.“

Vojen Koreis

208

„To mi muselo uniknout. Americké výstavy moc nesleduji, spíš jen ty evropské.“

„Není tomu zase tak dávno. Víte, kdo byl první abstraktní malíř?“

„Kandinskij? Mondrian? My Češi ovšem tvrdíme zásadně, že jím byl František Kupka.“

„A možná, že máte i pravdu, nebo jste ji spíš donedávna měli. Pokud ano, stejně by Kupkovi ale patřilo jen druhé místo. To první, zcela jednoznačně, obsazuje Hilma af Klint. Všechny tyto pány pobíjí minimálně o pět let. Mnozí říkají, že o hodně víc, možná, že začala malovat abstraktně ještě v 19. století. Docela určitě v roce 1905, aspoň o pět či šest let dřív než třeba Kandinskij.“

„Co to má co dělat s tím, jak maluji či kreslím já?“

„Vy víte něco o spiritismu. Byla jste přece při té seanci, na tomto místě, kdy Renata v transu vyvolala Sářinu matku.“

„Vy jste zde byl také.“

„Ano, byl. A byl jsem tu také, když ještě Janis žil a když přes něho komunikovala s námi Hilma a on podle jejích instrukcí maloval. Víte, co je na těch plátnech tamhle?“

„Nevím. Dominik mi ale slíbil, že mi je ukáže.“

„Chtěla byste je vidět teď?“

„K tomu přece nemáte právo. Patří Dominikovi.“

„Mám k tomu stejné právo, jako on. Navíc, to moje právo je přednostní.“


„Byl jsem přitom, když ty obrazy Janis maloval. Přitom, když je schovával před světem. A také přitom, když je Dominik, spolu s Valem, Sárou a Brandonem znovu objevili.“

„Dobře, to vám brát nebudu. Komu ale patří ty obrazy legálně? Přece tomu, kdo vlastní tento dům, tedy Dominikovi, Valovi a Sáře, pokud se nemýlím.“

„To je sporné. Právě tak by se dalo říci, že patří Janisově vdově Irmě, která je jeho jedinou dědičkou. Která sice žije až v Rize, s níž jsem ale ve styku. Vlastnická autorská práva zanikají až sedmdesát let po smrti tvůrce. Baldois není mrtev ani zdaleka tak dlouho, aby jeho dílo spadalo pod veřejné vlastnictví. Dokonce i Hilma af Klint se do této kategorie dostala jen poměrně nedávno.“

„Kdy ta zemřela?“


209

„1944. Po dopravní nehodě. Bylo jí necelých 82 let.“

„A vy mi tu tvrdíte, že se ze záhrobí spojovala s Baldoisem a že on podle ní maloval?“

„To máte tak. Jsem trochu příliš zkušený v těchhle věcech, abych kategoricky prohlašoval, že tohle a tohle řekl, napsal, namaloval, zhmotnil, levitoval a kdovíco jiného, duch toho a toho člověka. Vždycky totiž je tu šance, že se za něho kdosi, či cosi, vydává. Takových případů tu bylo bezpočet. Spousta lidí ani nevěří v to, že je možné se nějak spojit s někým, či snad něčím, co se nachází na druhé straně té zdi, která dělí náš hmotný svět od jiného světa. My, kteří jsme to zažili, víme ovšem své. Přesto si musíme uvědomovat, že v této naší sféře prostě nemáme šanci tyhle věci přesně určit, bezpečně rozpoznat. A že se ve spiritismu dějí všelijaké podvody, ať už jsou tyto páchány z této či z opačné strany, o tom nemůže být pochyb. Takže mohu jen říci tohle: entita prohlašující se za Hilmu af Klint se po několik let spojovala se skupinou, jíž jsem byl členem, vedenou Janisem Baldoisem jako mediem, který s námi jejím jménem jednak hovořil, a dále získával od ní instrukce k tomu, jak a co má namalovat. Hilma sama, za svého života vedla podobnou skupinu pěti žen, přičemž byla ona mediem a dostávalo se jí instrukcí od okultních mistrů, jak má ona malovat. Tak údajně vznikly první abstraktní malby.“

„Berete mi dech, Briane!“

„Viďte. Můžete mi uvěřit, nebo nemusíte. To, že af Klint začala malovat abstraktní obrazy dřív než kterýkoliv ze čtveřice malíří Kupka, Kandinský, Mondrian, Malevič, je ale pevně prokázáno. Také mimochodem to, že Hilma už od roku 1889 náležela k Theosofické společnosti, k níž měli blízko i všichni ti zmínění. Předávám vám pouze informace, o nichž jsem přesvědčený, že se k vám dostat mají. Když ne s mojí pomocí, potom nějak jinak. Proč tomu tak má být, to jistě nevím. Možná, že je souzeno, abyste se pokračovatelkou této tradice stala vy. Myslel jsem si původně, že tento úděl připadne Dominikovi, teď už si to ale nemyslím.“

„Proč si to nemyslíte?“

„Dominik by byl potřeboval k sobě medium, jímž by byla snad mohla být Sára. Ta ale příliš silným mediem není. A nemyslím si ani, že by o to měla příliš veliký zájem. Myslím, že se cítí být hlavně herečkou.

A proč bych, tedy podle vás, tou pokračovatelkou měla být právě já?“

Vojen Koreis

210

„Hilma i Janis měli psychické schopnosti, navíc dovedli malovat. To Dominik sice také dokáže, není ale mediem. Hilma i Janis jimi byli. A jste jím vy. A také dovedete malovat. A navíc, podle toho, co tu vidím na stole, už na vás Hilma nějaký ten vliv mít musí.“

„Jak ale tohle můžete říct, že já bych byla mediem? Já sama jsem si to o sobě nikdy nemyslela.“

„Snadno. Podle této kresby, i té malby, kterou jste udělala. Sledoval jsem vás ale také při té seanci, kterou jsme tu uspořádali. Kdyby tehdy nebyla do transu upadla Renata, byla byste to vy.“

„Proč si to myslíte?“

„Nemyslím si to, vím to. Jak říkám, sledoval jsem vás. Poznal jsem už celou řadu medií, slabších, silnějších, středních, píšících, hlasových, dokonce i materializujících. Vy Romano, patříte k těm silným. Kdybyste se na to soustředila, dokázala byste i věci materializovat. “

„A co mám podle vás tedy dělat?“

„Prostě se tomu poddat. To už ostatně děláte. Jste dalším článkem v řetězu, který se táhne už déle než století a pravděpodobně se potáhne i dál. Jeho nejposlednějšími články by byli Hilda af Klint, Janis Baldois, Romana Skalicky. Můžete to odmítnout, to jistě. Jako už to odmítli Sára i Dominik. I když o tom sami ještě nevědí. V celém schématu mají ale oni také své úlohy, což se ještě ukáže.

„Řekl jste, že jsem ten nejposlednější článek. Kdo byli ti, kteří předcházeli? Máte aspoň nějaké podezření.“

„Což o to. Podezření mám třeba na Blavatskou. Ta také byla velmi silným mediem. U ní se to projevovalo jinak, psaním, i když byla také schopnou kreslířkou. Mohla ale čerpat se stejného, či podobného zdroje. Musíte mít na mysli, že tyto síly se nesoustřeďují do jediného místa. Také, že někdy ovlivní lidi v prominentních pozicích, jindy třeba někoho celkem nenápadného. Ten se pak nápadným stát může, ale také nemusí. Už jen proto, že každý z nás máme svobodnou vůli a zdaleka ne každý člověk je schopen i ochoten se takto angažovat: Asi vás teď opustím, abyste si mohla dobře a nerušeně promyslet to, co jste se dnes o sobě dozvěděla. Není toho myslím málo.“

„Co s těmi srolovanými obrazy? Ukážete mi je?“

„Řekl bych, že nakonec bude lépe, když vám je ukáže Dominik. Slíbil vám to přece.“


211

Briana Hammonda jsem dál nijak nezdržovala Věděl, že jeho role (nějakou také zřejmě v tomto spletenci má…) se aspoň pro tuto chvíli skončila. Mne tu zanechal s náramným broukem v hlavě. Abych se ho zbavila, rozhodla jsem se, že se dám do toho druhého obrazu, ke kterému jsem měla ty náčrty. Potom najednou byla půlnoc, ale já jsem měla obraz skoro hotový. Bude potřebovat jen několik menších dodělávek.

****

Vojen Koreis

212

19. LYSIS

Zprávy, jak z Nového Zélandu, tak i z celého světa, nebyly prakticky o ničem jiném než o ringviru. V naší situaci nás zajímalo nejvíc to, že Amethyst Queen není zřejmě jediná obří výletní loď, jejímž pasažérům není povoleno se vylodit, a která nemůže odplout, protože její kapitán by si nedovolil vystavit nebezpečí nikoho z těch lidí, za něž je zodpovědný. To nejsme jen my pasažéři, tedy hosté, na kteréžto definici naše lodní společnost zásadně trvá, ale také posádka, jichž je skoro tisícovka. Ti, jak se mi podařilo zjistit, pocházejí z mnoha zemí, nejvíc je ale mezi nimi asi Filipínců, také dost Indů, Číňanů, zejména těch z Hong Kongu i odjinud. Chápu našeho kapitána. V časech, kdy jsem tvrdě pracoval na akumulaci mých miliard českých korun, bývalo závislých na naší společností mnoho lidí. Každé rozhodnutí, které jsem učinil, mohlo mít dopad na tyto lidi a na jejich rodiny. Přímých zaměstnanců jsem nemíval zdaleka tolik, počítali by se spíš na desítky než na stovky – nikdy jsem si to p5esn2 nezji3+toval. To měli na starosti ti, kteří vedli obchodní knihy společnosti KlimtCorp. Nepřímo, nebo aspoň částečně, tak na chodu naší společnosti závisely určitě tisíce lidí. Lidí, kteří živili své rodiny, lidí, které jsem nikdy nepoznal. Vím ale tím pádem co to znamená mít odpovědnost.

Ty z pasažérů, s nimiž odletěly ony helikoptéry – nakonec se ty lety ukázaly být tři, uprostřed noci byl ještě jeden, jsem možná i potkal v restauraci na lodi, či snad viděl se slunit na horní palubě.


213

Kapitán Arlotti se ve svém dalším projevu včera večer zmínil o hostech převezených do nemocnice. Něco nám přece jen říci musel, ty helikoptéry by se jinak asi těžko jinak vysvětlovaly, slyšel je asi každý, kdo zrovna nespal. I když ta noční mne také probudila. Znamenala, že dnes ráno už musejí být v aucklandské nemocnici ti lidé z lodi aspoň tři, spíš ale pět nebo šest. Doufám jen, že se brzy ozdraví, tyto viry mívají ty nepříjemné tendence napadat lidem, zejména těm starším, plíce. A to ve věku nás seniorů, za něhož se jistě musím počítat, i když na lodi nebudu zdaleka nejstarší, může být i smrtelné. Zahlédl jsem tu už hezkých pár lidí, kteří vypadali na devadesátníky, ne-li na stoleté.

Včera jsme měli poslední den v roce. To býval náramný mumraj tam, kde jsem vyrůstal, i když s přibývajícím věkem se to utlumilo. V anglosaských zemích se Silvestr dříve nijak zvlášť neslavil, to přišlo do módy až v nedávných letech, kdy Angličané či Australané objevili, že je to důvod k oslavám, jaký by bylo hříchem jen tak nechat plavat. Zejména ti z mladších generací se toho chopili s gustem a dnes, kdyby nebylo došlo k této kalamitě, bychom byli měli na naší lodi maškarní ples. K tomu ovšem teď už nedojde. mnozí lidé budou nuceni oslavit příchod nového roku jen ve dvojicích, v některých případech i jednotlivě – my zde máme to štěstí, že je nás tu sedm. Což ocenila jistě naše Kitty, která by si jistě raději zatančila s více mladými muži, byla si ale vědoma toho, že bude muset vzít za vděk dokonce i párem z nás, starochů. Nevím, jak Brandon, ten spíš prodělal jako herec nějakou taneční výchovu, já jsem ale na tancování nikdy moc nebyl.

Mohlo za to nejspíš to, že už asi od svých sedmnácti let, kdy moji vrstevníci se kroutili na parketu, jsem si přivydělával jako zpěvák a občasný moderátor s taneční kapelou. Takže se mi dostávalo toho privilegia, také ale té klatby, být upoután k podiu na němž naše kapela vystupovala. Odtud jsem měl náramný přehled nad tím, jak se bovinní masy pode mnou vlní a podupávajív taneční extázi. A pohled na tu stádnost příliš lákavý nebyl. Určitě to muselo zapůsobit aspoň natolik, aby to ve mně položilo základy k celoživotní averzi vůči tancování, tedy tomu prováděnému na tanečním parketu. Přitom dívat se na starý film, kde tančí Fred Astaire s Ginger Rogers nebo s Ritou Hayworth, mi nevadí ani trochu. Ani tanec takový, jaký provádějí společnosti, jakými jsou třeba Bolšoj, Mariinsky nebo Royal Ballet Company – i na ně se vždycky rád podívám. Ovšem do diska by mě párem volů nedostal, a to ani v době mého mládí, kdy už tyto na čtyři doby hlasité zvuky vyluzující noční podniky pro

Vojen Koreis

214

komerčně zaměřenou výrobu bouřlivého veselí začaly existovat. To mi přece ještě zdaleka nebylo třicet!

Ray s tím svým syntetizátorem to disko tak trochu napodobil, nějak jsme to ve zdraví přežili. Nějak se nám podařilo aspoň trochu důstojně se rozloučit se starým rokem, který byl pro naší nově vzniklou divadelní společnost úspěšný, který se ale skončil na poněkud falešně znějící notě. Náš stevard dostál svému slibu, že pořídí ingredience pro náš švédský stůl. Ten bychom za normálních okolností byli jistě měli při onom zrušeném maškarním bálu, jenže v současné situaci platí jiná pravidla. Několik lahví Moet at Chandon se také našlo. Po celé Austrálii, kam se s pomocí Boží brzy vrátíme, byl vyhlášen stav nouze. Všichni hosté společnosti Cruiseworks Ltd., která vlastní tuto a mnoho jiných obřích výletních lodí, jsou v karanténě. My jsme z toho částečně vyvázli, také díky naší rychlé reakci a včasné návštěvě lodního hospodáře, poměrně dobře. Aspoň nejsme zcela izolováni a můžeme se navzájem stýkat.

Jiní to mají asi o hodně horší. Nejvíc ale hlavy asi bolí zodpovědné činitele společnosti, která vlastní tuto loď, a kromě ní ještě celou řadu jiných, nejméně dvacet jich musí být, podle všeho. Ti musejí přicházet každým dnem, kdy tato situace potrvá, o milióny dolarů. Spíš o desítky, stovky miliónů. Je otázkou, jak dlouho se to bude vléct, jestli dny, týdny, měsíce? Možná i roky, následky v každém případě budou přetrvávat po dlouhý čas docela určitě. Na konci celé aféry může být, a skoro jistě i bude, celá řada bankrotů, tohle je mně, jako (naštěstí, to si s díky neustále připomínám) bývalému podnikateli, už v této chvíli jasné. Platí zde ale také heslo všech úspěšných businessmanů, jímž je, že každá krize přináší nové příležitosti. To se také projeví tím, že až se situace ustálí, přibydou na světě noví mnohonásobní miliardáři. Tedy, nic nového pod sluncem, budou zde vítězové a budou zde také poražení. Všechno ale bude ,už nadobro, trochu jinak.

Ani naše divadelní společnost nebude zcela ušetřena, i když jsme na tom podstatně lépe než jiné společnosti. Nevlastníme nic, nemusíme platit nikde žádný nájem, najímáme si jen sály podle potřeby a když tu ta potřeba není, nic si nenajmeme. Někde nám možná propadnou nějaké zálohy. Ovšem, až krize přejde, mohli bychom se nalézt v situaci, kdy na této záležitosti nakonec získáme. Některé konkurenční společnosti ze show businessu zmizí, k čemuž nutně musí dojít. A pro ty, které tu zůstanou, se trhy otevřou. Musíme


215

si dobře dávat pozor a odhadnout, pokud možno správně situaci, a budeme mezi těmi vítězi.

Já sám o svůj majetek obavy nemám. Pochopitelně, že někde o něco mohu přijít, peníze, které mi zbyly po prodeji či prodejích mých podniků, mám snad ale uloženy bezpečně. Největší jejich část jsem prozíravě uložil v nemovitostech – ty mohou sice krátkodobě trochu spadnout na ceně, potom by se ale zase měly zvednout, k čemuž dochází spolehlivě. Mohl bych i na celé věci dlouhodobě vydělat. V některých případech i značně vydělat.

Hodně líto je mi umělců, hlavně těch výkonných. Dá se odhadnout, že víc než polovina herců, zpěváků, moderátorů, disk žokejů a tak podobně, nemá pevné smlouvy s žádnými provozovateli, a tudíž se ocitnou na dlažbě, pokud se má vše zavřít, k čemuž zřejmě podle posledních zpráv má dojít. Protože jsou ale tito lidé uvyklí tomu, že jejich existence je i za normální situace nejistá, většina z nich si už dokáže nějak poradit. Ovšem, to klasické útočiště nezaměstnaných herců, kteří chodívají mýt nádobí či pracovat jako číšníci či servírky v restauracích, tu nejspíš také nebude. Restaurace se zavírají a podle toho, jak dlouho zavřené zůstanou, bude to potom vypadat. Už předem se připravuji na to, že některé z těch mých oblíbených v Arden už tu potom nebudou. Naštěstí, pokud vím, ta moje nejoblíbenější a také nejbližší, německá restaurace, by měla přežít bez velkých problémů; její majitelé totiž vlastní jak budovu, tak i pozemek na němž stojí.

Pronásledovala mne jedna myšlenka: jak si asi vede za této situace Romana? Zavolal jsem jí. Poustevničí tam v mém ateliéru a vůbec ani nevěděla, že se svět nachází pod hrozbou pandemie šířící se rapidně z jedné země do další. Prý si ani nepouští rádio, pořád jenom maluje. Zpravil jsem ji o nastalé situaci a doporučil jí, že by si měla obstarat víc zásob, protože by mohly být v tomto směru problémy. Řekl jsem jí také, aby nás rozhodně nečekala ve čtvrtek, že zatím nevíme, kdy se do Brisbane dostaneme a zda nás tam vůbec z lodi pustí.

Romana objevila ty veliké obrazy, které kdysi namaloval Balodis, prý podle instrukcí, které mu diktovala ze záhrobí samotná Hilma af Klint. Dnes už všeobecně uznávaná jako první vůbec, kdo začal malovat abstraktní obrazy, údajně také následkem instrukcí svých duchovních vůdců. Aspoň o pět let dřív, než s tím přišli Kandinský, Kupka, Mondrian, Malevič. Donedávna se o ní a její práci skoro nic nevědělo, a když se někdo pokoušel o to uvést tuto umělkyni na její

Vojen Koreis

216

pravé místo, tj. na výsostný trůn abstraktních malířů, byly zde námitky, že Hilma nepatří mezi umělce, ale mezi mystiky. Jako by v tom byl nějaký rozdíl! Ona totiž, stejně jako ti zmínění, nacházela svou inspiraci především v teoriích theosofů a v knihách H.P. Blavatské. Nejen to, dokonce se párkrát setkala s Rudolfem Steinerem, který byl původně theosof, později ale založil evropskou verzi této z esoterního buddhismu se vyvinuvší filosofie. Zdá se dokonce, že to, aby af Klint dala svým dědicům instrukce, že její obrazy se nesmějí vystavovat aspoň po dvacet let po její smrti, původně vzešlo z návrhu Steinerova.

Podobně jako Hilma, Balodis (snad podle jejích instrukcí) ukryl obrazy, které podle jejího návodu namaloval, což nám potvrdil Brian Hammond, který se přitom naskýtal. Neřekl jsem Romaně zatím, o co jde, to si nechám na jindy, kdy snad s její pomocí obrazy rozbalíme. Něco mi totiž říká, že Romana by měla být do celé záležitosti zasvěcena. Zatím bych ale počkal, jestli si k ní nenajde cestu sama. Poté, kdy jsme Balodisovy obrazy objevili zakopané pod podlahou té místnosti, kde ostatně Romana sama vycítila už předtím jisté anomálie, znovu jsme je s Valem, Brandonem a Sárou srolovali a uložili je prozatím v mém studiu. Kromě Briana, který se sem tehdy vetřel, neví o jejich existenci nikdo jiný. Snad to, s výjimkou Romany, tak i zůstane – Brian byl už přitom, když ty obrazy manželé Balodisovi zakopávali, a nic zřejmě nikomu o tom neřekl po celá léta, takže jazyk za zuby asi držet dokáže. Nějak si ale pořád nejsem jistý tím, co s nimi my uděláme. Mám pocit, že ani Sára se nehodlá hrnout do nějakého automatického psaní, nebo co ještě může v sobě objevit, aby se mně přes ní mohlo dostat instrukcí k tomu, co přesně mám dělat. Tedy být vlastně takovou loutkou někoho, koho ani neznám. Opravdu nevím a nechci na to prozatím ani moc myslet.

S Romanou jsme byli dohodnuti na tom, že jí o půlnoci zavolám, abychom si mohli k oslavě Nového roku dát virtuální polibek. Takhle daleko jsem to dopracoval! S mladými dívkami už se mohu líbat pouze virtuálně. Jenže, jak to už začíná vypadat, k něčemu takovému směřuje podstatná část lidstva, včetně té nejmladší generace. Tady v Aucklandu jsme o dvě hodiny napřed od australského východního času. Rozhodli jsme se, že naše malá společnost bude na lodi ctít čas australský a podle toho jsme si všichni rituálně nařídili hodinky. Už jen proto, že toužíme všichni po tom, abychom už byli tam, kam patříme a kde se i já, ještě docela čerstvý přistěhovalec, už cítím doma!


217

Večer započal Val tím, že nám přednesl celou báseň CHRISA EPE známou také jako Zlaté verše Pythagorovy. Užil přitom svůj anglický překlad, má ale také překlad český. Recitoval zpaměti, nám všem rozdal papíry s natištěným textem, anglickým i českým, abychom jej případně mohli sledovat. Báseň se sestává ze tří částí. Původní text, který údajně napsal Lysis Tarentský, který měl být přímým žákem Pythagorovým, takto nejprve upravil novoplatonický filosof a spisovatel Hierokles Alexandrijský a po něm, už blíž k naší době, Fabre D’Olivet.

PŘÍPRAVA

Bohům nesmrtelným daruj to, co jim náleží,

Vždy si přitom uchovávej svoji pevnou víru;

Važ si památky těch, na nichž tvým bližním záleží,

Stejně jako duší všech hrdinů Všehomíru.

OČISTA

Buď dobrý syn i bratr, řádný otec, druh milý.

Tvým přítelem jen člověk ctnostný by měl se stát,

Z něho prospěch můžeš mít, když rad jeho budeš dbát,

Kvůli nicotnosti nikdy se s ním nerozhádej.

Že k příčinám následky se váží, na paměti měj

Víš, že nejpřísnější zákony tak stanovily.

Tvým posláním je bít se a v sobě překonat

Ty bujné a nezkrotně se vzpínající vášně.

Střízlivost si udržet a hněvu se vyhýbat,

Nic zlého nepovolovat doma či veřejně,

Nadevše ale sebe sama si považovat!

Nepromluv ani nejednej náhle a bez rozmyslu.

Věz, že to čeho snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,

Když smrt, která bohatství či slávu neuznává

Se dostaví, jak všem lidem nakonec se stává.

Pokud tě těžké rány potkají znenadání,

Proč Osud tak učinil přemýšlej bez ustání,

Zda jinou cestou se dát až dojdeš na rozhraní,

Vždyť víš, že moudrého bohové vždycky chrání.

Vojen Koreis

218

Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,

Filozof s rozvážností schvaluje či zamítá,

Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,

Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.

Slova moje jednou provždy do srdce si vryj;

Nech se vést rozumem, ne tím, co jiní dělají;

Oproti předsudkům oči i uši si zakryj;

Poraď se, uvaž, neřiď se tím co jiní říkají,

Jen hlupák jedná nerozvážně a bez cíle,

Tobě jde o budoucnost, o žádné kratochvíle.

Když něco neumíš, že znáš, o tom nepředstírej,

Nepřestaň se učit, stále trpělivost měj.

Vždy střídmý, tak zdraví svého nikdy nezanedbáš

Své tělo nasyť a své mysli odpočinek dej.

Zbytečnou pozornost nebuď tím, jak se holedbáš

Závisti ke každému přebytku se dohledáš

Pýcha s lakotou nakonec dočkají se trestu

Ty si vždy vybírej tu zlatou střední cestu.

DOKONALOST

Než večer oči zavřeš a k spánku se uložíš,

Co dobrého jsem udělal? Co opominul jsem?

Co špatného? Když tyto otázky si položíš,

Podle toho jednáš, lepším se stáváš každým dnem.

Nad těmito radami medituj, řiď se jimi

Jménem toho, jenž do srdcí nám vryl čtveřinu

Posvátnou, emblém nezměrný a ryzí všech hrdinů,

Kteří se vždy řídili symboly posvátnými.

Duše tvoje s vroucností a veškerou svou mocí

Vždy vzývat by měla to božstvo, s jehož pomocí

Tvá práce se započala a také skončí se

Vždyť jejich podpora se váže k této premise;

Podstaty bytostí, které ve své gloriole;

Rozdílným sférám vládnou, jak nahoře, tak dole,


219

Zákonů nebes, kde končí se, kde začínají,

Přírodních zákonů, které v tomto zemském ráji

Jsou platné, také jak navzájem se prolínají,

to vše se dozvíš v této životní kapitole.

Své jediné a pravé poslání, když pochopíš,

Marné, bezvýsledné vášně v svém srdci utopíš

Poznáš, že špatnosti, které lidstvo absorbují

Jsou jejich výběrem i plodem, že ubožáci

čas i energii jen neúčinně utrácí

Když po tom, co v sobě nosí jinde se shánějí.

Strasti si sami působí, když hříčky svých dogmat

Semo a tamo na vlnách bezbřehého moře

Slepě se kymácejí, tu dole, tu nahoře,

Neschopni se bránit ani orkánu se poddat.

Ó Die všemocný! Proč neotevřeš jim oči?

Ne, to nelze. Vždyť pokud takto božstvo zakročí,

ukáže lidem tu cestu která k Pravdě vede,

Rozpoznat Dobro od Zla již se jim nepovede,

Takové schopnosti jen Příroda jim může dát.

Moudrý a šťastný člověče, ty jenž jsi prohlédl,

Až k těm nejvyšším sférám nebeským jsi dohlédl,

Ty můžeš sám v budoucnu božskou bytostí se stát.

Zatím drž se těch rad, které ti nyní mohu dát,

Poznej, jak nad tělesností rozumem vládu vést

Do jasného Éteru pak se budeš moci vznést

Mezi bohy věčnými sám nesmrtelným se stát!

Val skončil svůj přednes, usmál se na nás, kteří jsme seděli tiše a bez jakýchkoliv poznámek.

„Celé to musí pro vás být tak trochu ohromující.“

„Ohlušující,“ řekl Brandon.

„Ale také poetické,“ přidala se Filipa.

„Je v tom vlastně ukryta celá pythagorovská kosmologie. S hlediska pythagorejců se vesmír skládá ze tří jednotlivých světů, které se mezi sebou navzájem prolínají. Vše se sestává z čísel. Proto tu také

Vojen Koreis

220

máme tři části, které na sebe navazují. Podobně jako zde, jsou také tři základní stupně v zednářství, jak jsme si už ukázali.

Tři a čtyři dávají dohromady sedm. Elementární síly přírody se proto projevují jako čtyři živly — oheň, voda, vzduch a země, což je jak na to nahlížejí hermetické společnosti i v současnosti. Tři krát čtyři je dvanáct. Následkem působení čtyř živlů na tři světy tak vzniká dvanáct soustředných kruhů. Pro nás je ovšem zajímavé to, že antická teorie o čtyřech živlech se v té nejposlednější době dočkává nové obrody, a to na těch nejméně očekávaných místech – mezi vědci. Někteří nukleární fyzikové si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad bude lépe nazývat je potenciálními silami, případně tendencemi) působící v atomových jádrech, mají určité kvality, které by se skutečně daly, a to ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový (tepelný), vodní (kapalný), vzdušný (proudící, pohybový) a zemský (pevný, stálý). Je to jen další důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem má otevřený přístup k věci) s antickým mystikem, by si asi mohli spolu docela dobře porozumět.

Báseň je tu ale hlavně proto, aby člověku pomohla řešit praktické záležitosti všedního života, jeho vztahy k ostatním lidem a ke svému okolí. Tak, jak to udělal Fabre D‘Olivet, se těmi jednotlivými verši probírat ale nebudeme. Pokud by někdo měl hlubší zájem, může si přečíst D’Olivetovu knihu.“

„Všiml jsem si,“ řekl jsem, „že příprava zahrnuje jen prvních několik veršů.“

„Ano. Také u žáka, který do Pythagorovy školy vstupoval, se jistě předpokládalo, že to, co ho k tomu vedlo, už asi bude mít z větší části vyřešené, takže spíš se tu jedná jen o jakousi upomínku.

Bohům nesmrtelným daruj to, co jim náleží,

Vždy si přitom uchovávej svoji pevnou víru;

Hned na samém počátku se tak naráží na to, že tu máme dva světy – jeden ordinérní, jímž jsme obklopeni a jehož zákony musíme tolerovat, abychom v něm mohli přežít, a druhý tajemný, jehož existenci spíš jen tušíme, v nějž věříme a do něhož chceme vstoupit. Běžný člověk v 5. století př.n.l. věřil ovšem v plejádu bohů, jimž přinášel oběti, k nimž se modlil. Moderní psycholog vám nejspíš poví, že se vlastně tak moc nezměnilo, že ti bohové jsou spíš aspekty naší osobnosti, přičemž někteří se projevují mocněji než jiní. A lidé je svým způsobem uctívají i nadále. Jste si toho jistě vědomi i vy.“

„Ano. Co jiného jsou hvězdy sportovních hřišť?“


221

„Hollywoodské hvězdy.“

„Pop music!“

„Návrháři, kteří určují módní trendy.“

Nápady posluchačů jen pršely, jak by se ostatně dalo očekávat. Val pokračoval.

„Ve starověku tomu bylo nejinak, dokonce i pro ty sportovní hrdiny měli místo, vždyť přece vynalezli olympijské hry! I na tu pop music bychom asi nalezli něco odpovídajícího.

„Potulné bardy – minstrely?“

„Vypravěče bájí?“

„Přesně tak, mé dámy. Zasvěcení pythagorejci přitom všem věděli, že bohové, k nimž se modlí masově lidstvo, jsou jen atributy jediné nepopsatelné Bytosti, jejíž jméno jim ale nebylo povoleno vyslovovat. To může nám znít divně, dokud si neuvědomíme, že tentýž zvyk vlastně přetrval až do našich časů – je například nadále součástí tajné židovské doktríny. Vyslovit jméno Boha si nikdy nedovolovali ani indičtí Brahmíni nebo staří Egypťané, čínští mudrci. Ve staroindické Bhaghavad Gitě se píše, že veliké množství kultů, navzájem se sobě podobajících, ale rozličných ve svých formách, se projevuje, a to z vůle Nejvyšší Bytosti. Mohl bych jít dále ve výčtu podobných výroků, pro nás ale snad stačí to, uvědomit si jednou provždy, že Pythagorejci nebyli žádní polyteisté, za něž bývají často vydáváni.

Jak asi vypadal vesmír, podle pythagorejců? Ten byl obýván různými bytostmi, které se ale nacházely na rozličných vývojových stupních. Tak je tomu ale i u Blavatské a theosofie, u Steinera a antroposofie, o dva a půl tisíce let později. Čím vyššího stupně dokonalosti ta která bytost dosáhla, tím větší je také její pole působnosti. Nedokonalý člověk, jímž jsme my, je ovšem omezen jen na tu nejnižší, zemskou sféru. Nepoznatelná bytost, jakou je všemocný Bůh, v jehož existenci zasvěcenec věřil, se naopak prolíná všemi sférami. Mezi těmito dvěma extrémy rozlišují pythagorejci tři hlavní kategorie bytostí. Nejvýše stojí nesmrtelní bohové, tradičně obývající vrchol Olympské hory. Kdopak si je ještě pamatujete?“

„Zeus“

„Hera.“

„Afrodité, Athena,“

„Hades, Hermes.“

Vojen Koreis

222

Jména se opět hrnula ze všech stran. Val nás zarazil posunkem ruky.

„Dobře, vidím, že si je pamatujete. Zeus jim ovšem vévodil. Po olympijských bozích ale následují legendární hrdinové, z nichž někteří již téměř dosáhli nesmrtelnosti – ti jsou o stupínek níže v této hierarchii. Kdo mi dá nějaká jejich jména?“ Řekl jsem rychle:

„Heraklés.“

„Iasón,“ přidala se Kitty.

„Achiles, Odysseus, Perseus,“ nechala se slyšet Filipa.

„Orfeus, Theseus,“ nenechal se zahanbit Brandon. Ještě dodal:

„Prometheus,“

„Takže i ti jsou nám dobře známí. Ještě bychom určitě přišli na jiné, tahle jména nám ale postačí. Dál už začneme trochu víc tápat. Ještě níže se totiž nacházejí ty duše zemřelých lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují. V originální řečtině se tyto nazývají daimones neboli démoni. Tomuto slovu na neštěstí křesťanství později dodalo nesmazatelně hanlivý význam; původně ovšem znamenalo spíše polo-bohy. Jméno Damon nebo Damien, které je řeckého původu, je i dnes celkem běžné, hlavně v anglosaských zemích, a neznačí nic zlověstného, spíš naopak. V řeckých bájích se nachází plejáda lidí, kteří spadají do této kategorie, snad v každé pověsti někoho takového najdeme, dám třeba ten příklad, že při stínání hlav Hydře pomáhal Héraklovi jistý Iolaus, který určitě také musel aspirovat na to, posunout se výš a dostat se na úroveň svého vůdce a spolubojovníka.“

„Co taková Penelope, Odysaseova manželka?“

„Dobrý příklad, Filipo. Odysseovi se rovná charakterovými vlastnostmi – silou vůle, vytrvalostí, odvahou, chytrostí. Totéž jejich syn Telemachus. V Homérově Odyssei se najdou ještě další postavy, které by se jistě patřily do tohoto seznamu.“

„Achilles, Menelaus.“

„Agamemnon, Nestor.“

„Hektor,“ řekl Brandon. „I když toho bych spíš už měl v té vyšší kategorii, té hrdinné. Totéž asi Achilles. Oba jsou zranitelní, Achilles jen na té své patě, ale přece!“

„Teď vám povím něco, co vás třeba i překvapí. Nebo také ne. Patříme sem i my, kteří tu sedíme.“

„Nepřeháníš, synu?“


223

„Nikoliv, otče. Nepřeháním. Už jen to, že se těmito, a podobnými, věcmi zabýváme, nás řadí do této kategorie. Stejně jako ti jmenovaní, patříme mezi hledače, hledače pravdy, mezi ty lidi, kteří se rozhodli vydat se na cestu vedoucí ke společnému cíli lidstva. Předpokládá se, že takový člověk si uvědomuje, jaká je jeho momentální pozice v celém schématu.

Važ si památky těch, na nichž tvým bližním záleží,

Stejně jako duší všech hrdinů Všehomíru.

Lysis nám dává už jen tuto jednu radu. Máme si vážit těch, jichž si váží ti okolo nás, jinými slovy těch, kteří nám svým způsobem nějak ukázali cestu. Přitom by nemělo význam snažit se je napodobovat – každý z nás jsme unikátní lidskou bytostí, proto je důležité, abychom zůstali sami sebou, prosazovali se s našimi přednostmi, a také se potýkali s případnými nedostatky, protože tím se bude řídit naše budoucí cesta. Budeme sice nadále žít v tomto profánním světě, jehož pravidla musíme ctít, už jen proto, abychom v něm přežili. Přitom ale naše pevná víra nás ponese dál, do světa patřícímu těm zasvěceným. Je úplně jedno, jestli k tomu zasvěcení došlo pod hvězdnou oblohou, v nějaké prastaré svatyni, kde nám byla prozrazena tajemství Mysterií, nebo v nějaké společnosti moderní doby – zednářů, rozenkruciánů, či třeba spolku kvantových fyziků nebo jungiánských psychologů.“

„Copak něco takového existuje?“

„Brandone, pokud ještě ne, tak existovat bude. O tom jsem přesvědčen. V každém případě se ocitáme v jiném světě. V tom jiném světě platí jiné zásady, jiné morální zákony, na zasvěcence se kladou jiné, vyšší nároky. Tak tomu bylo vždycky, snad jen s malými obměnami, a to jak v dobách egyptských či řeckých Mysterií, v době Pythagorově, stejně jako i v moderní době. Pythagorovi stoupenci věřili v univerzální jednotící mocnost a byli si vědomi toho, že její různé atributy jsou lidstvem uctívány a personifikovány, protože je tak snadnější se k nim přiblížit. Hlavně z tohoto důvodu také Lysis nabádá k tomu, aby se nesmrtelným bohům splácelo úctou, která jim náleží. Ihned v následujícím verši ale prohlašuje, že si přitom máme uchovávat svoji vlastní víru. Pythagorejský filosof tak není otrokem žádné nábožné doktríny, jedinou premisou, kterou Lysis pokládá pro ty, kteří nastupují na cestu iniciace, je víra v univerzální mocnost a její atributy. A jak jsme si nedávno ukázali, stejný přístup k věci mají v zásadě také svobodní zednáři i členové jiných iniciačních společností. Od dob Pythagorových se vlastně nic moc nezměnilo.

Vojen Koreis

224

Život člověka na zemi je podle pythagorejců vlastně jakousi očistou, a podle toho, jakého stupně očisty člověk dosáhl, po smrti se ocitá v tomu odpovídající sféře existence. Což také najdeme třeba u theosofů a v učení Blavatské, ale i u běžných spiritistů. Ostatně, spiritismus byl už za časů Blavatské jakýmsi předstupněm theosofie.“

„František Kupka, dřív než se seznámil s theosofií, údajně si v počátcích své umělecké dráhy přivydělával jako médium při seancích.“ Nedalo mi, abych tuto vědomost zde neprodal.

„Ano, táto. Opět to jen dokazuje, jak rozličné mohou být cesty vedoucí k iniciaci, k níž Kupka jistě směřoval. Vraťme se ale pythagorejcům. Elevaci, byť i jen mezi polo-božské démony, si musí podle nich člověk těžce vysloužit, už ani nemluvě o tom být povýšen mezi bájné reky! Nejžádoucnější je ovšem postup do řad nesmrtelných bohů, jenž by přesto, podle Pythagory, měl být konečným cílem každého jedince. Tímto jsme prozatím skončeni s částí nazvanou Příprava a můžeme přejít na Očistu, pokud ovšem nemáte někdo otázky.“

„Jaká je vlastně pythagorejská kosmologie. Co věděli o Zemi, představovali se ji třeba jako plochou?“

„Sáro, jak už víme, nezachovaly se žádné písemné dokumenty týkající se pythagorejců, kromě snad toho, jímž právě zabýváme.“

„Proč říkáš snad?“

„Musím to tak říci. Nedá se nijak dokázat, že ani tento údajně od Lysise vzešlý spis, není falzifikát z pozdější doby. Že existoval v antickém světě, to máme potvrzené, autora ale přesně určit nemůžeme. To, jak si Pythagorovi stoupenci představovali svět, se dá ovšem zhruba určit právě z této básně i pozdějších komentářů.“

„Takže sloni na hřbetě želvy to asi nejsou.“

„Nejsou, Rayi, jsou to především čísla. To samé ovšem tvrdí i mnozí kabalisté. Jsou zde tři světy, jako základ, které se navzájem prolínají. Příroda, či vše jednotící mocnost, Bůh, pokud chcete, se projevuje jako čtyři živly, oheň, voda, vzduch a země. Což je i náhled mnohem pozdějších, dokonce i současných, hermetických spolků. Teď ale pozor. Následkem působení čtyř živlů na tři světy vzniká dvanáct soustředných kruhů. Pro nás je ovšem zajímavé to, že antická teorie o čtyřech živlech se v té nejposlednější době dočkává nové obrody, a to na těch nejméně očekávaných místech – mezi vědci. Někteří nukleární fyzikové si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad bude lépe nazývat je potenciálními silami, či tendencemi) působící v


225

atomových jádrech, mají určité kvality, které by se skutečně daly, a to ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový (tepelný), vodní (kapalný), vzdušný (proudící, pohybový) a zemský (pevný, stálý). Je to jen další důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem má otevřený přístup k věci), by si asi mohl docela dobře porozumět s antickým mystikem. Můžeme tedy přejít k tomu, co tu máme v části nazvané Očista?“

Nikdo neměl žádné námitky, takže Val pokračoval.

„Očista se začíná tím, že si urovnáme svůj vlastní život. To v případě skoro každého z nás znamená, uvědomit si svoje lidské povinnosti. Základ musí být u rodiny, k níž máme povinnosti jako manželé, synové, dcery, také povinnosti vůči našim rodičům. Dávné zlaté pravidlo, že s dobročinností se má začínat doma, tu platí nadevše.“

„To je dobrá rada. Řídíš se podle ní?“

„Máš snad o tom pochybnosti, otče?“

Neměl jsem.

„Cena takové rady je v naší době snad ještě větší než v době Pythagorově. Po celém světě přibývá rodin, kde o výchovu dětí se musí starat jen jeden z rodičů. Někdy to je vynuceno okolnostmi, jindy tomu tak bývá i z vlastního rozhodnutí. Tam, kde se manželství již zcela nenávratně zhroutilo, je snad pro děti lépe když vyrůstají pod dohledem jen jednoho z rodičů, než aby měly být svědky neustálých hádek a nepříjemností.

„To jsou zlatá slova, Vale,“ řekla Filipa

„S tím souhlasím,“ přidal jsem se. Val se usmál.

„I když se manželství rozpadne, je dobré, když se udržují nadále dobré vztahy. Pokud je to ovšem možné.“ To poslední dodal rychle, když viděl. Že Filipa se chystá něco říct. Zřejmě nechtěl na tomto tématu příliš prodlévat.

„Mateřská, otcovská, synovská láska, jsou podle Pythagory základy společenského pořádku. Upozorním tu opět na zednáře, pro něž je také rodina tím nejdůležitějším. Teprve odtud totiž vede cesta dál, například, láska k vlastnímu národu je druhotným projevem lásky k vlastní matce, což také bývá často zdůrazňováno jak ve verších básníků, tak i v projevech politiků. Podobně, ochota podrobovat se zákonům země pramení z dobře vyvinutého smyslu pro povinnost a lásku k vlastnímu otci.“

Vojen Koreis

226

„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel,“ prohlásil Ray. „Přitom to má smysl!“

„Ano, proto také první verš Očisty nás takto nabádá. Cynik by nato mohl říct – stejně nemáme na výběr. Rodina, v níž jsme se jednou narodili, zůstane naší rodinou, ať děláme, co chceme. Že za to, kde a komu jsme se narodili, přece nemůžeme.“

„Teď nám ovšem povíš, že tomu tak není, že o tom, do jaké rodiny se dostaneme, nerozhoduje náhoda.“

„Brandone, uhodl jsi! V Pythagorově pojetí žádné náhody neexistují – všechno má své příčiny, všechno je následkem něčeho, co tomu předcházelo.“

„Platí tohle ale obecně?“ To chtěla vědět Filipa.

„Platí. Něco nám může připadat jako pouhá náhoda, je tomu ale tak jen proto, že opravdové příčiny, které k tomu vedly, nevidíme, že nám zůstávají skryty. Někdy potřebujeme dosáhnout určitého věku, abychom zpětným pohledem mohli obsáhnout aspoň některé z cyklů, jimiž se řídí naše životy. Například, mohu něco někdy pochopit intelektuálně, věkově jsem ale třeba nedozrál k tomu, abych to skutečně zažil, poznal. To je jistě jedním z důvodů, proč kabalisté tradičně přijímali žáky až poté, kdy dosáhli věku čtyřiceti let.“

„Tak to bych se nekvalifikovala. Navíc, už vůbec ne jako žena…“ zasmála se Sára.

„Mně by diskvalifikovalo jen to ženství,“ odpověděla jí Filipa. Mladičká Kitty jen nad oběma vrtěla hlavou.

„Tak genderová překážka už, jak se zdá, padla.“

„A ta věková?“

„Na to mám vždy tuto odpověď, tedy vlastně otázku: A co Isaac Luria? Bez něho by asi neexistovala moderní kabala, nebo by byla hodně jiná. Kolik si myslíte, že mu bylo, když umřel?“

„Sto?“ Hádal jsem, i když jsem tušil, že tomu bude jinak.

„Třicet osm!“

„A kdy a kde to bylo?“

„V šestnáctém století, v Galileji.“

„Takže někdo se těch tradičních zásad asi nedržel, když ho přijal za žáka. Jak to, že umřel tak mlady?“

„Luria zřejmě umřel během epidemie, snad chřipky, v roce 1572. Předtím toho ale stihl ve svém krátkém životě hodně. Oženil se už jao


227

patnáctiletý. Kolem dvacítky se už vážně zabýval studiemi Zoháru, židovské posvátné knihy. Po několik let žil o samotě na březích Nilu, když se vrátil, svým učením brzy strhl věřící natolik, že si získal během těch několika let, které mu zbývaly, náramnou pověst. Luriova učení šířili dál jeho následovatelé. Vraťme se ale k pythagorejcům. Všechno má podle nich vždy nějakou příčinu, nebo spíš se za tím nachází uzel navzájem se proplétajících příčin. Následky některých z našich akcí se tak mohou dostavit teprve když k tomu čas uzraje, klidně až za desítky let.

„Toho jsem si už všiml,“ nedalo mi, abych nepoznamenal.

„Může to jít ovšem mnohem hlouběji. Místo, čas i okolnosti za nichž došlo k našemu zrození, musí také mít svoje příčiny, což ovšem znamená, že jsme se o ně nějak zasloužili my samotní. Což znamená ještě mnohem víc. Jestliže jsme se podíleli na vytváření naší budoucnosti ještě před naším narozením, mohlo k tomu dojít jedině v nějaké předchozí existenci!“

„Takže, reinkarnace!“

„Filipo, v běžných učebnicích, které se zabývají Pythagorovým učením, tomu spíš říkají metempsychóza, já bych to ale reinkarnací raději nazval.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Dost podstatný, Rayi. Metempsychóza je stěhování duší, což by například mohlo znamenat, že člověk se narodí v příštím životě jako zvíře. Což se nachází i v některých buddhistických doktrínách. Teorie reinkarnace podle Blavatské a theosofie, něco takového ale nepřipouští – každý tvor dosáhne určité úrovně ve svém vývoji a odtud nesestupuje, naopak, míří stále vzhůru. Takto zřejmě uvažoval i Pythagoras. Metempsychóza či reinkarnace ale stojí spíš na okraji pythagorejské doktríny; jako každý opravdový filosof, on má totiž na zřeteli především jediný život a to ten, který právě prožíváme. Podle některých životopisců prý ale svým žákům tvrdíval, že on sám si pamatuje celou řadu předchozích životů, které prožil, nedoporučoval jim ale se po vzpomínkách na minulé životy nějak zvláště shánět.“

„Tohle ale říká také Rudolf Steiner,“ ozvala se Filipa. Nepřestává mě překvapovat, jak je sečtělá a jak se v těchto věcech orientuje.

„Ano, Lethé, ona mýtická řeka zapomnění starých Řeků, a tedy i Pythagorova, z níž se každá zemřelá duše napije, má svůj účel. V okamžiku našeho zrození nebo, chcete-li, znovuzrození, stává se stejně to, co tomu snad mohlo předcházet, irelevantním, či snad ne? Pokud jsme se opravdu nějak podíleli na volbě našich rodičů, našeho

Vojen Koreis

228

těla, jeho genetické stavby a podobně, teď už se s tím stejně nic moc dělat nedá. Své tělo můžeme udržovat v kondici, nebo naopak je zanedbávat, stejně ale nám nakonec zestárne. Mozkovou kapacitu také nezměníme, svůj mozek ale můžeme procvičovat, takže si získá a udržuje jistou pružnost. To vše se ale nachází pod pravomocí přísného a vše omezujícího zákona kterému Lysis říká zákon příčiny a následku, tedy vlastně nutnost.

„Karma,“ řekl jsem.

„Karma je to, co nám vyjde, když se spočítají smajlíky, které vám lidé dají k vašemu blogu,“ vysvětlila nám všem Kitty.

„Pro Řeky, kteří ještě nepoužívali počítače, to spíš byla Nemesis. To je vyšší zákonitý řád, který má vlastně dvě ruce – jednou z nich je už zmíněná nutnost, tou druhou je vůle,“ řekl Val, který ovšem viděl, že si Kitty dělá legraci, zůstával ale ve své roli lektora.

„Takže to asi bude složitější,“ připustila naše bloggerka.

„Ne zase tak moc. Pokus se představit si ohradu, která tě po tvém zrození docela obklopuje. Ty se nacházíš uvnitř této pevné ohrady, kterou vytyčila nutnost, karma, Nemesis. Tvoje vůle se může pohybovat celkem svobodně, ovšem jen v prostoru vytyčeném tou ohradou nutnosti. Většina lidí se s tímto omezením své svobody prostě spokojí, nebo spíše si toho ani nejsou příliš vědomi a ohradu se nijak nepokusí ani přelézt, ani se pod ní podhrabat. Ty to tak ale nenecháš a na tu ohradu se pokusíš zaútočit. Takováto vzpínající se vůle ti může podle okolností buď prospět, nebo uškodit. V každém případě ale něco děláš, nenecháš se jen unášet proudem. Pythagoras by ti zatleskal.“

„Krásně jste to té mé dceři vysvětlil. Kitty, poděkuj pánovi.“

„Děkuji, Vale.“

„Musím doznat, že mě to ale dost vyčerpalo. Co kdybychom toho pro dnešek nechali. Zítra je den také, tedy večer.“

Všichni jsme souhlasili. Bylo toho hodně, nad čím by se dalo přemýšlet. A debatovat.

****


229

20. SPIRITISTÉ

Domalovala jsem druhý obraz, ten podle kresby, kterou jsem předtím pořídila, další velký zatím načínat nebudu. Počkám si, co se stane s majiteli domu, kteří jsou momentálně v karanténě ve svých kabinách na lodi The Emerald Queen. Třeba je zpět do Austrálie pustí hned, třeba Dominik k tomu využije svých různých známostí, které jistě má. Vím přece, že převedl mnoho milionů dolarů do této země, kde je investoval do různých státem vedených projektů. Která země by propásla takovouto příležitost, aniž by si takového investora zajistila a nějak zavázala? Tak aspoň uvažuje můj mozek, který vyrostl v realitě života ve středoevropské společnosti. V té australské je toho ale hodně jinak, jak si začínám čím dál častěji všímat. Leccos už mě nepřekvapí. Nepřekvapilo by mne ani, kdyby se naši cestovatelé objevili v pondělí. Dnes je sobota, původně tu měli být už ve čtvrtek. Uvidíme.

Ta švédská malířka mi nedá pokoj. Zase se projevila, pokud to byla ona, když využila mého chvilkového zahloubání nad kreslící čtvrtkou, na níž jsem potom opět objevila výsledky svého bezmyšlenkovitého čmárání. Ono to vlastně čmárání nebylo, k tomu abych je mohla takto nazvat je příliš dobré, řekla bych umělecky vyzrálé. Jsem si jista tím, že ta moje ruka skutečně musela být nějak vedena, protože výsledek mi připadal docela určitě lepší, než co bych sama dokázala. Ty křivky na tu čtvrtku prostě malovala jistá, pevná, zkušená ruka. Nagooglovala jsem si Hilmu – už si zvykám na to ji takto neformálně v duchu nazývat a zjistila jsem, že měla, na ženu své

Vojen Koreis

230

doby zejména, překvapivě dobré základní umělecké vzdělání. Pocházela z dobře situované rodiny švédského námořního kapitána, což jí nabízelo příležitosti, kterých ona bohatě využívala. Nejprve absolvovala ve Stockholmu to, co bychom dnes nazvali uměleckou průmyslovkou a ve dvaceti ji přijali do Královské akademie výtvarného umění, kde studovala pět let a kterou absolvovala s vyznamenáním. Měla potom svůj vlastní ateliér ve středu města, kde se zabývala zejména krajinářskými malbami, portréty a botanickými kresbami. Brzy si získala slušnou reputaci a její konvenčně laděné obrazy jí přinášely slušné výdělky. V určité fázi, není jisté přesně kdy, ale jistě ne později než v roce 1905, začala malovat abstraktní obrazy. K tomu údajně došlo poté, kdy se s ní spojily entity, které ona zve High Masters, cosi jako slovutní mistři.

Když jsem došla až sem, říkala jsem si, že o té spiritistické části Hilminy osobnosti, bych se chtěla dozvědět víc. Asi budu muset zavolat Brianovi, nechal mi tu číslo.

Zazvonil mi ale v tu chvíli mobil, volal mi zase Elwood.

„Stýská se mi po tobě, Romano.“

„Kde jsi? Ještě pořád u té tvé sestry v tom místě, které si říká … už nevím jak hrozně?“

„Murwillumbah. Momentálně jsem tu uvězněný s Kylie, jejím mužem Grantem a dvěma dětičkami Polly a Benem.“

„Co tím myslíš, že jako jsi uvězněný?“

„Vidím, že asi nejsi příliš obeznámena s vývojem situace.“

„To nejsem. Na televizi se nedívám, rádio mám puštěné jen kvůli hudbě, jinak skoro pořád maluji.“

„Chtěl jsem tu u nich původně zůstat jen pár dní, mezitím ale máme v Novém Jižním Walesu stav nouze, ten máte ostatně i v Queenslandu. Vyšlo také vládní nařízení, podle něhož nikdo nemá opustit místo, kde se nachází, kromě absolutně nutných případů, jakými jsou třeba cesty do práce, pokud tu člověk ještě má, k lékaři, či za nákupem potravin nebo léků. O tom, že bych si zajel do Arden, si mohu nechat jen snít.“

„Trvalé bydliště máš ale přece tady, v Arden.“

„To mám, nemohu ale překročit hranice do Queenslandu. Všechny státy ty své uzavřely.“

„A to by ti nedovolili sem přijet ani za prací? Vždyť tě přece zaměstnává Brandon.“


231

„To by mi musel písemně potvrdit, a ještě by to asi podléhalo nějakému schválení, podle nově zavedených pravidel. A navíc, Brandon tu není.“

„Co tedy budeš dělat?“

„Zatím nic. Zůstanu na čas tady, i když už mi ta děcka jdou silně na nervy a počkám si, jak se situace vyvine. Někam to přece dospět musí.“

„Všechno někam dospěje, to máš pravdu.“

„A nechám si po tobě stýskat!“

Takhle to řekl, s tím vykřičníkem. Myslím, že tady mám takovou tu jistinu, kterou třicetiletá svobodná holka jako já, nacházející se v daleké, ale stále jí milejší zemi, tak nějak potřebuje do života – onoho neutuchajícího nápadníka. Jak by asi řekla Sára, svého věrného Freddyho Eynsford Hilla. Který by si ji vzal, kdyby to bylo potřeba. A že potřeba to někdy bude, to už je mi celkem jasné, ledaže bych chtěla čekat nejméně dva roky na trvalý pobyt a potom aspoň další dva na občanství. S tím na mysli, ještě jsem se s Elwoodem bavila po nějaký čas, dokud jsem mu neřekla, že se musím dát znovu do malování. Které bych chtěla dokončit, než se vrátí Dominik. Na toho přece Elwood žárlit nebude, mám ale pocit, že žárlivost by mohla být jeho stinnou stránkou. Proto jsem také Elwoodovi neřekla, co hodlám učinit nyní. Na Briana, jemuž mám v úmyslu teď zavolat, už by totiž žárlit mohl. Tomu je sice už skoro padesát, není to ale vůbec ošklivý člověk. Zejména nyní, kdy se v nedávných časech dost zhubnul, což mi neuniklo. A ty brýle s černou obroučkou mu docela sluší.

„Hammond.“

„Zdravíčko Briane, tady Romana,“ zašvitořila jsem vesele.

„Děkuji, jak se vede vám,“ zněla formální toporná odpověď Australana s anglickými kořeny, která vždycky uším nás Evropanů zní poněkud studeně, na níž se ale očekává také formální odpověď. Nezklamala jsem.

„Děkuji, také se mám dobře.“

„Rozležela se vám v hlavě ta Hilma, hádám.“

„Hádáte správně.“

„A chtěla byste se dozvědět trochu víc.“

„Ano, chtěla.“ V angličtině se správně vždy má odpovídat takto, celou větou.

„Víte co? Za chvíli tam u vás budu. Stejná opatření?“

Vojen Koreis

232

„Už jdu otevřít ta vrata.“

Byl tu opět asi za deset minut. Zřejmě nemá nic moc na práci. Není ženatý, příliš bohatý sice není, ale zřejmě dobře situovaný, bydlí sám, živí se podle toho, co se ke mně doneslo tím, že hraje na burze, jak mi o něm řekla Renata. Podle ní pracuje Brian z domova. Šli jsme dovnitř, postavila jsem hned na kávu. Zeptala jsem se rovnou a bez otálení:

„Byla Hilma lesbičkou?“

„Proč se ptáte?“

„Nemám lesbičky moc ráda. Snažím se ale vždycky statečně o to, je tolerovat.“

„Hilma může, zejména v dnešní době, na lidi působit tím dojmem a někteří rádoby moderní kritici ji jako takovou pochopitelně i vedou. Je to ovšem hloupost.“

„Proč myslíte? Podle toho, co jsem o ní četla, se stýkala hlavně se čtyřmi dalšími ženami, říkaly si prý De Fem. To zní, podle mého názoru, tak nějak feministicky.“

„Mýlíte se, Romano. De Fem sice tak opravdu zní, přitom to nemá nic společného s feminismem, ve švédštině to totiž znamená pět. Je to vlastně taková slovní hříčka – jediná slabika značící pětici žen, tak nějak.“

„Dobře. Pořád mi to ale připadá… Žila přece sama, nikdy se nevdala...“

„Vy přece také vdaná nejste, či snad ano?“

„Nejsem, a nikdy jsem ani nebyla. Je mi ale teprve necelých třicet. Hilma žila sama a nevdala se po celých osmdesát let. V té době se to přece u ženy očekávalo.“

„V mládí měla mít poměr s jakýmsi Angličanem, který ji snad nějak zklamal. To je prý prokázáno. Není to ale myslím podstatné. V případě Hilmy af Klint se podle mne veškerá nastřádaná sexualita, což je vlastně tvořivá energie, promítla do jejího umění. Teď jsem vám ale možná zase nasadil brouka do hlavy. Budete si třeba myslet, že být mediem praktikujícím umění, znamená stát se asexuálním člověkem, nemám pravdu?“

„Máte. A to by mě asi odrazovalo.“

Říkat naplno to nechci, ale mohu snad Brianovi naznačit, že mám sex ráda. A myslím, že se chytil.


233

„Někdy tomu sice tak je, vůbec tomu tak ale být nemusí. Janis sice byl silné medium, přitom to byl umělec který, pokud vím, žil normálním sexuálním životem, až do pozdního věku.“

„A co Blavatská, kterou jste onehdy zmínil? Ta přece také byla asexuální. Pokud jsem se dočetla, Hilma ji náramně milovala!“

„Uznávala její duchovnost a její theosofie pro ni dávala smysl. Podobně se to má se mnou. Hilma patřila k Theosofické společnosti od samého jejího počátku ve Švédsku, v roce 1889, tuším. Mimochodem, Blavatská vdaná byla, dokonce dvakrát, a jak se zdá, měla v mládí snad i několik milostných poměrů.“

„Vždyť se o ní píše, že byla, jak bych to řekla … žensky jaksi nevyvinutá.“

„To všechno jsou nejspíš jen pověsti, které klidně mohla vypustit do světa i Blavatská samotná a aktivně je potom ještě přiživovat, jako část její image. Blavatská se dovedla dobře prodávat. Bylo také v jejím zájmu, i v zájmu Theosofické společnosti, tuto její image udržovat.“

„Povězte mi, jak se to podle vás mělo s tím Hilminým spiritismem. Vy přece jste sám spiritista, či nejste?“

„To vám popírat nebudu. V době, o níž se bavíme, byl spiritismus hodně rozšířený, mnohem víc, než je channeling, jak se tomu dnes říká. A byl přitom jakýmsi základem pro ty vyšší mety, jakou třeba je právě studium theosofie. Tohle se od té doby moc nezměnilo.“

„Hovoříte o spiritismu jako o základu vědění. Vy ale, pokud vím, vedete stále spiritistickou skupinu. Copak vy na ty vyšší mety dosáhnout nechcete?“

„To máte tak. K Theosofické společnosti náležím, a patřili k ní také manželé Balduisovi. Občas jsme společně dojížděli do Brisbane na přednášky. To ostatně dělám někdy i nyní. Tady v Arden nikdy nebyla pobočka společnosti, i když pár lidí se o to již pokoušelo. Nikdy jim to ale dlouho nevydrželo. Ona totiž tato společnost je dnes už tak trochu anachronismem, i když si to nechce připustit. Pro nás tím nejdůležitějším stejně bylo, že jsme se mohli věnovat tomu, co nám chodilo sem, do tohoto studia. Nekomunikovala s námi jen Hilma, ale také pár z jejích původních duchovních rádců, Amaliel a Gregor.“

„Kolik těch rádců ona vlastně měla?“

„Celkem šest, pokud je známo. Kromě těch zmíněných ještě Anandu, Clemense, Esther a Georga.“

Vojen Koreis

234

„Jak vy se na to díváte? Jsou tyto entity tím, za co se vydávají? Sám jste mi přece řekl, že se ve spiritismu nachází dost podvodů a že to bývá oboustranné.“

„Máte dobrou paměť tohle jsem vskutku onehdy řekl. A je to pravda, děje se to.“

„Proč tedy u toho zůstáváte?“

„Když se jednou člověk naučil dívat se na celou věc okem kritickým, dá se z ní vytěžit ještě hodně. Víc, než kdyby měl člověk jezdit na přednášky až do Brisbane, které stejně nejsou vždycky tak moc zajímavé. Obzvlášť poté, kdy se tam několik lidí zřejmě zbláznilo do Krishnamurtiho, který mi nikdy moc neseděl. Spiritismus býval vždycky takovou předsíní, kterou prošly spousty lidí a to dřív, než třeba objevili theosofii, nebo něco podobného. Ano, dostaví se i z té druhé strany různí hochštaplerové, kteří se vám snaží namluvit nějaké hlouposti, kázat bludy, to se ale brzy naučíte eliminovat nebo aspoň tolerovat. Konečně, na současném internetu to máte stejné a také se musíte naučit, co a jak si z toho vybírat. U spiritismu vždycky záleží na tom, jaké máte medium. Tím já sice nejsem, myslím si ale, že už poznám, kdo má v tomto směru talent, někdy dokonce i jaké entity by mohl či mohla přitahovat.“

„A co si tedy myslíte o mně, co, nebo snad koho, bych mohla přitahovat já?“

„U vás by mě nepřekvapilo, kdyby vašimi ústy promluvil i samotný Amaliel, kterého jsem naposledy slyšel mluvit přes Janise. Janis přitom nikdy nevěděl, co říkal, co se s ním dělo, když byl v hlubokém transu, nahrávali jsme mu to ale vždycky na kazetu, aby si to potom mohl poslechnout. Amaliel na něho udělal dojem.“

„Jak ale můžete tohle o mně vědět? Vždyť jste byl na jedné seanci, které jsem se tu také zúčastnila!“

„Vím to. Měli jsme seanci nedlouho poté, kdy jste tu byla, a Barney Darcy nám to pověděl.“

„Už vím, to je ten tak zvaný kontrolní duch vašeho media Lynette. A tomu vy věříte?“

„Máme ho vyzkoušeného, chodí k nám už hezkých pár let. Inteligencí zrovna neoplývá, má ale to, čemu se říká selský rozum, a všechno to, co nám až doposud řekl, se vždycky ukázalo být pravdivé.“

„A co vám o mně řekl?“

„Jen to, že jste výjimečně silné medium, že to tak cítí.“


235

„A to vám stačilo?“

„Zároveň když jsem si to dal dohromady s tím, co jsem viděl, když jsem vás pozoroval. Říkám vám, mám s tímhle bohaté zkušenosti. Navíc tady ještě vidím, co kreslíte, když se nacházíte v transu. Tohle jste kreslila dnes?“ Brian ukázal na čtvrtku papíru, kterou jsem nechala na stole.

„Ano, to jsem dnes nakreslila. A máte pravdu, musela jsem asi být v transu, protože jsem nic o tom nevěděla. Najednou to tu bylo. Samotnou mě to překvapilo.“

„A já to mohu porovnat s tím, co tvořil Janis, když údajně jeho ruku vedla Hilma. Ty křivky by takhle jen tak někdo nedokázal nakreslit. Je to myslím, jak bych to řekl, dvojí umělecká ruka. Vy jste přece také studovala kresbu, či ne?“

„Ano, studovala. Byla jsem na umělecké průmyslovce, vy tomu tady myslím říkáte arts college. Kam by tohle ale mohlo vést?“

„Podle toho, co jsem zažil, když jsme mívali seance s Janisem, v transu byste stvořila podobné kresby. Podle nich potom byste malovala větší obrazy. To už jste také udělala, tamhle vidím obraz, který zcela jasně vychází z kresby, kterou jsem tu předevčírem viděl. Janis, když maloval podle svých, či Hilminých, kreseb obrazy, se obvykle nacházel v takovém lehčím transu, kdy si byl vědom toho, co se kolem něho děje, přitom ale dokázal být naprosto soustředěný na to, co maloval. Nebylo radno ho přitom vyrušovat. Řekla byste, že s vámi se to mělo stejně, když jste tohle malovala?“

„Asi ano. I když nebylo nic, co by mě nějak vyrušovalo, takže vám to vlastně nemohu říct najisto.“

„Bylo by dobré, kdybyste si uvědomila jednu věc. Nemohla byste asi počítat moc s tím, že by vás takové obrazy hned uživily. Neuživily ani Janise. Řešil to tím, že vždycky po nějaký čas maloval svoje krajinky a pokud o ty šlo, lidé mu vždycky mohli utrhnout ruce.“

„To vím, a nedivím se. Některé z těch obrazů jsem viděla na reprodukcích.“

„Zvládla byste nějakou tu krajinku?“

„Ty jsem moc nezkoušela. Spíš nějaké portréty.“

„To by také mohlo fungovat.“

„Vy Briane, už mě tu rovnou dosazujete do role media, které by zprostředkovávalo komunikace mezi Hilmou af Klint a tímto světem. A živilo se pokoutně malováním portrétů či krajinek. Ještě jsem vám ale vůbec neřekla, že bych něco takového chtěla dělat. Také mi vrtá

Vojen Koreis

236

hlavou, jaký asi může být váš zájem v této věci. Nějaký zájem vy přece mít musíte. Ještě jste mne nepřesvědčil, že stojíte, jak bych to nazvala, na straně dobra.“

„Jak vám mám tohle dokazovat?“

„Těžko, to je mi jasné. A jak mi dokážete čistotu svých úmyslů?“

„To bude ještě těžší. Asi mi budete muset věřit.“

„Jak vám mám věřit, když vás vůbec neznám!“

„Tohle se dá snadno napravit, i když v současnosti tu problémy také jsou. Momentálně vás bohužel nemohu pozvat nikam na večeři či na nějaký výlet. Mohl bych vám ale ukázat svou sbírku motýlů.“

Od této chvíle už to nebyla seriózní debata, spíš jen lehká, místy skoro i lechtivá. Brianovi bylo jasné, že ze mne zatím nic závazného nedostane, že si chci celou věc, cely jeho návrh, ještě dobře promyslet. S tím jsme se také rozešli.

Volal mi Dominik. Jsou už jen jediný den plavby vzdáleni od břehů země zaslíbené. Jak to bude v Brisbane ale stále nevědí. Prý se tam na ně chystají nějaká složitá testování, což v případě skoro tří a půl tisíců lidí, včetně posádky, asi nebude jednoduchá záležitost. Jak prý pracuji? Odpověděla jsem mu, že dobře, že pro něho budu mít v jeho ateliéru pár překvapení. O Brianovi, ani o Hilmě af Klint, jsem se s ním zatím nijak nebavila, to počká, až bude zpátky.

Zavolal mi také Elwood z Murwillumbah. Nebo Murwillumbahu? Či snad z Murwillumby? Elwood říká, že to místní vyslovují „Můmba“. Jestli tomu je tak, proč tam proboha jsou všechna ta písmena? Nevím ani, jak to česky skloňovat, pokud se to skloňovat vůbec nějak dá. Jinak, neteř Polly a synovec Ben mu jdou na nervy čím dál tím víc. Stýská se mu po mně.

Volal mi také Brandon. Emailoval mi smlouvu na příští hru, spolu s textem, abych prý věděla, o co jde. Přečetla jsem si zatím kus a připadá mi ten muzikál dost legrační. Prý to napsal Val – to bych byla netušila, že má v sobě takovéto talenty, nejen autora divadelní komedie, ale i básníka – ty písňové texty nejsou vůbec špatné. Pro mne je tu důležité, že podepsaná smlouva by znamenala, že bych neměla mít žádné komplikace s dalším prodloužením víza k pobytu v Austrálii. Což by ovšem případný sňatek z rozumu, o čemž už můj rozum rozumuje už po nějaký čas, by po rozumném uvážení mohl prozatím se ocitnout na vedlejší koleji. Což považuji za celkem rozumné.


237

21. TETRAKTYS

Z toho, co jsme už nazkoušeli, hlavně se Sárou, Kitty a se mnou, hrajícím prozatímně všechny mužské role, to s Valovým a Rayovým muzikálem začíná vypadat docela dobře. Ray se opravdu tuží, většinu hudebních čísel už má hotových, aspoň prý v základní formě. Pokud bude nás sám doprovázet na ten svůj všeho schopný nástroj, nebude asi zapotřebí žádná složitá instrumentace. Vaughn, Igor a Gilbert už ode mne dostali emailem standardní smlouvy k podepsání, které mají poslat podepsané na moji ardenskou adresu a kopie si ponechat. Jimi se snad budou moci Vaughn a Gilbert prokázat, aby je bezpochyby ostražité hlídky na hranici Queenslandu a New South Walesu propustily. Pojedou přece za prací! Očekávám ovšem, že kolem toho budou komplikace, jak tomu vždycky bývá, když se jedná s erárem. Igor zůstává zatím v Brisbane, ten snad by problémy velkého rázu mít neměl. Dělali jsme cosi jako konkurs, s pomocí Skypu. Nechal jsem každého z nich číst část z role, kterou jsem měl pro ně na mysli. Všichni si vedli dobře. Dominik byl také přitom, takže jsme jim mohli rovnou ty role nabídnout, zatím ovšem pouze verbálně. Smlouvy k podepsání jsme jim ale už také poslali. Smlouvu jsem poslal také Romaně, spolu s celým skriptem, aby se po jeho přečtení a případné osobní konzultaci, mohla hned dát do navrhování jevištní výpravy.

Dominik udělal jednu moc chytrou věc. Zavolal Stephenovi Chalmersovi, lodnímu hospodářovi, a jen tak mimochodem mezi řečí

Vojen Koreis

238

ho pozval sem na zkoušku, aby tentýž mohl vidět, jak nám pomohl. Jak očekával, hospodář na to skočil a dostavil se, pochopitelně že předpisově s rouškou na obličeji, do naší kajuty. Jistě měl připravenu nějakou dobrou výmluvu pro případ, že by se někdo – nevím kolik má nad sebou nadřízených, asi jich ale moc nebude – ptal na důvod jeho nepřítomnosti v kanceláři. V každém případě tu byl a strávil zde asi tři čtvrtě hodiny, hlavně tak, že pozoroval a naslouchal našim zpívajícím hvězdám a také s nimi potom živě konverzoval. Jak to tak vypadá, díky Dominikovi i šarmu našich dam, máme to nyní u Stephena zcela vyhráno. Už nám totiž avizoval, že nás bude mít na vrcholu seznamu cestujících, kteří mají být testováni, než budou moci být propuštěni z lodi. K tomu by doufáme mělo dojít zítra. Dnes večer nás ještě poučoval Val o Pythagorovi a jeho světě. Začal takto:

„Vrátíme-li se ke Zlatým veršům, musí nám být ihned jasné, že zatímco povinnosti k rodině jsou nutností, tedy Nemesis, své přátele si volíme sami. Rodinu musíme prostě přijmout takovou jaká je, co k tomu vedlo je jiná věc, na níž už nic nezměníme, a měli bychom vůči ní vždy konat svoje povinnosti. Přátele si ovšem vybíráme sami, přátelství můžeme navázat s kýmkoliv, přátelství můžeme ale také zrušit. Pythagoras nám přes Lysise k tomu dává dvě důležité rady: při výběru svých vlastních přátel hleďme především na jejich poctivost a své přátele bychom podle něho neměli opouštět z malicherných důvodů. Pythagoras se prý díval na lidská přátelství jako na společenství při dlouhé cestě, kdy si přátelé vzájemně pomáhají k dosažení cíle, jímž je poctivost a šlechetnost. Připisuje se mu dokonce známé rčení "přítel je moje druhé já". Podle tohoto filozofa není přátelství jen jednoduchým svazkem dvou lidí. Tak to může sice platit v některé z nižších sfér, nesmíme ale zapomínat na jednu důležitou věc. Ruku v ruce s rozšiřujícími se soustřednými sférami pythagorejské kosmogonie, do nichž při svém duchovním vývoji zasahujeme, šíří se také dosah i významnost našich přátelských citů. Poté kdy se dostaneme již hodně daleko, tyto city už zahrnují veškeré lidstvo a stávají se tudíž filantropií.

Co nás může nejvíc svázat v našem duchovním vývoji? Poví mi to někdo z vás?“

„Podle Junga, to jsou naše nižší pudy,“ ozvala se po několika vteřinách přemýšlení Filipa.

„Právě tohle říká i Pythagoras. Podle něj, stejně jako podle Junga, má člověk božský původ a dostalo se mu od Stvořitele daru svobodné vůle. Jak s ní bude zacházet, to už stojí na něm. V Bibli, ve Starém


239

zákoně, máme hned na začátku příklad toho, jak člověk svou vůli ovládnout nedovede.“

„Kain a Abel,“ řekl jsem.

Sára hbitě našla na internetu Blakeův obraz a ukázala nám jej všem na svém laptopu. Val nato komentoval:

„Děkuji Sáro, za tvou pohotovost. Jeden z obrazů, které se jen tak nedají zapomenout. Kain závidí Abelovi, že má lehčí úděl, má také podezření, že Bůh mu nadržuje. Abela kvůli tomu zabije. Je to ten první hřích, který byl spáchán následkem neschopnosti Kainovy ovládnout sebe a silou vůle se přenést přes svou žárlivost. Pythagoras nám naznačuje, že ani ta nejkrutější pozemská tyranie, jakou zřejmě zažil on sám v mládí na ostrově Samosu, nás nedokáže tak pevně svázat, jako pouta našich vášní. Na druhou stranu: ten, kdo dokáže ovládnout svoje nižší pudy, dosahuje tím i vnitřní svobody, která odolává jakékoli vnější tyranii. Právě v tom spočívá síla světců, mučedníků i disidentů.

„Takže, vášně nás zbrzďují a je proto nutné je v sobě potlačit?“ zeptal se Ray.

„O to se už pokoušeli mnozí. Ve starém Řecku například stoikové, později různé křesťanské sekty, samozřejmě také muslimové – stále se někdo někde snaží o to, ubíjet lidské vášně. Někdy to jde až do extrémů, různí asketové nebo poustevníci se o to snažili třeba tím, že se na dlouhá léta oddělili od společnosti. Pythagoras ale nic takového neradil.“

„Co tedy radil, snad ne páchání neřestností,“ zeptala se Kitty, která sice občas přijde s něčím jakoby od typicky náctileté, jindy mě ale dovede překvapit tím, jak dokáže pozorně sledovat Valovy myšlenky. Jako adoptivní dceru bych ji jistě uvítal, jak se ale bude dívat ona na mne? Val se rozptýlit nenechal.

„Podle Pythagory platí prostě to, že všeho má být s mírou! Tohle rčení, které je známé i nám, údajně od Pythagory pochází. V ubíjení vlastních vášní se podle něho cesta nenachází. Povaha lidských vášní je taková, že když se násilně potlačí, může to mít sice okamžitý účinek, o něco později se ale potlačené vášně znovu probouzejí. Nejlépe je nám to předloženo v proslulé báji o Héraklovi a jeho bitvě s Hydrou.“

„Ta měla devět hlav, že?“

„Ano Kitty, pamatuješ si ještě dobře.“

Vojen Koreis

240

„No, jsou tomu jen asi tři roky, co jsem to slyšela od naší učitelky dějepisu.“

„Pro nás ostatní tomu je sice trochu déle, pro mne aspoň půl století, také jsem to ale nezapomněl,“ přidal jsem se.

„Tato báje je jistě jednou z těch symboly nejnabitějších ze všech, které ze starého Řecka máme. Místo každé hlavy, kterou Hérakles Hydře dokázal useknout, narostly té příšeře hned dvě nové hlavy. Hérakles to nakonec vyřešil tak, že pahýl, který zůstal po useknutí hlavy uškvařil hořící pochodní a hlava už potom nenarostla. Jenže, ta poslední hlava se ukázala být nesmrtelná, takže po každém useknuti i pálení narostla znovu. Nakonec ji musel Hérakles useknout, upálit, zahrabat do země, a ještě zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylézala. Kdo mi poví, jakým symbolem jsou ty narůstající dračí hlavy?“

„Lidských pudů, to je celkem jasné,“ řekl jsem.

„A hořící pochodeň?“

„Ta představuje lidskou vůli, o tom bych také nepochyboval,“ pokračoval jsem.

„Takže, pudy se nedají zlikvidovat prostou amputací, protože vždy narostou znovu. A možná ještě mocnější, což také byly znovu narostlé useknuté Hydřiny hlavy. Teprve trvalé úsilí Héraklovo, když pahýly usekaných hlav škvařil pochodní, znamenalo, že hlavy se nevrátily, pudy byly překonány. Poslední hlavu ale musel náš hrdina nejen useknout, také ale zahrabat hluboko do země, a navíc ještě zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylezla. Hydra je ovšem v tomto příběhu symbolem nízkých pudů, nesmrtelná hlava je tím nejprimitivnějším a nejnižším pudem, kterého je nejtěžší se zbavit. Po takovémto vítězství se nám ale dostane jiné výhody. Hérakles si totiž žlučí mrtvé Hydry zakalil své šípy, které potom jeho nepřátelům způsobovaly nezhojitelné rány. Stáváme se silnějšími, odolnějšími. Pythagoras věděl, že pudy jsou produktem principu nutnosti a jako takové že je dostáváme do vínku. Nicméně, dokážeme-li si je podrobit naší vůli, mohou nám prospět při konání dobra. Podobné motivy se také objevují v nesčetných pohádkách.“

„Kráska a zvíře,“ řekl Dominik. „Hrdinka na to jde jinak a úspěšně, ženským způsobem, laskavostí, která se vyvine v lásku. Netvor, kterého ona miluje, nemůže přece představovat nic jiného než ty nízké zvířecí pudy.“

„Přesně tak, otče.“


241

„A co ten tarotový trumf, na němž je zkrocený lev, který líže ruku ženě, která je beze zbraně?“

„Jak pozoruji, vy jste se musela také zabývat symbolikou tarotových karet, Filipo.“

„Tak trochu, nepamatuji si už ale ani, která karta ten obrázek na sobě má. Jedenáctá?“

„Většinou to bývá osmý tarotový trumf. Někdy ale také trumf jedenáctý – karta nazývaná Síla v některých vydáních totiž bývají karty Spravedlnosti a Síly prohozené. Ta image ženy krotící beze zbraně nějaké monstrum je ale opravdu univerzální, najdeme ji i v čínské mytologii. Tam máme bohyni Kuan-Jin, sedící na hřbetě draka, který jí olizuje ruku. Ta Síla, což je názvem té karty, je silou vůle. K tomu abychom mohli zažehnout pochodeň naší vůle, jako hrdinný Hérakles nebo mladá elegantní žena, musíme ale především mít důvěru sami v sebe. Pokud si nevěříme, pokud si sami sebe nevážíme, pokud dokonce nenávidíme svojí vlastní osobu, jak bychom si potom můžeme vážit čehokoliv ostatního, jak bychom si mohli považovat našich bližních?

Trochu jsme odbočili od Pythagory. V co tedy jeho stoupenci věřili a co zatracovali? Pythagorejci označovali za hlavní lidské neřesti lakomství, popudlivost a pošetilost. Jejich společným jmenovatelem je potom nespravedlnost. Vidíte, tady je důvod, proč mohou být zaměnitelné tarotové trumfy Síly a Spravedlnosti. Chce-li se člověk vyhnout zmíněným neřestem, musí v sobě pěstovat odpovídající ctnosti, střízlivost, odvahu, opatrnost a zejména právě spravedlivost, kterou považovali za tu největší ctnostnost ducha. Lysis nás varuje, že to, čeho jsme v životě nespravedlivě nabyli, v okamžiku smrti stejně ztratíme.“

„Ano, Tohle si málokterý z nás dostatečně uvědomujeme,“ ozval se trochu nesměle Dominik. „Víte, já jsem v životě nejprve neměl skoro nic, a potom zase strašně moc. Teprve když jsem se ocitl na prahu smrti, došlo mi, jak je to všechno pomíjivé. Že namalovat obraz tak, aby mě to činilo spokojeným, je mnohem větší úspěch než vydělat sto milionů. Ovšem, v obou případech musíte překonávat překážky.“

„Ano, táto, na cestě životem neustále narážíme na překážky. Víme už, že Pythagoras rozlišoval dva hlavní motivy, kterými jsou ovlivňovány naše činy: nutnost a vůli. Cokoli se v našich životech děje, nestalo se ale jen pouhou náhodou, tak jak se domnívá drtivá většina lidstva. Každý náš krok, každá, byť sebenepatrnější událost, má v našich životech své místo a nějak je poznamená. Stejně tak jako ty

Vojen Koreis

242

největší mezníky, před jakými se v životě ocitáme, a jichž si můžeme být vědomi, i když často až zpětně. Dalekosáhlá rozhodnutí, která se před námi jeví, když dosáhneme těch mezníků, nám pomůže učinit naše vůle. Ta působí na poli Nemesis/karmy/nutnosti, a buď naplňuje nebo se protiví zákonu, který pro nás vytyčila bohyně Spravedlnosti. Pokud je naše vůle v souladu s tímto zákonem, výsledkem je dobro, v opačném případě se rodí zlo. Člověk je ve své podstatě trojjedinou bytostí; má proto při své životní pouti k disposici tři smysly, působící v kombinaci s již zmíněnou vůlí. První má především na zřeteli zachování jeho fyzické existence, jeho tělesné schránky — touto silou je náš pud sebezáchovy. Druhá síla je zasvěcena lidské duši a je jí naše ctnostnost. Třetí síla se stará o rozvoj naší inteligence, tou je moudrost. V zásadě jsou tyto tři síly neutrální, je na nás a na naší vůli, jak s nimi naložíme. V případě zneužití se u nich může projevit jejich negativní aspekt, což potom změní sebezáchovu, ctnostnost a moudrost v surovost, neřest a hloupost. Co kdybychom si teď dali kávu?“

Kitty nám ji všem připravila. Room service, jak tomu tady říkají, už není to, co na začátku plavby. Všechno je tak nějak narušeno. Na štěstí tu je vše, čeho je potřeba k výrobě kávy, v malé kuchyňce. Zeptal jsem se.

„Víte někdo, kdy máme připlout do Brisbane?“

„Podle všeho, zítra brzy ráno,“ odpověděl Ray.

„Jen tak nás stejně z lodi nepustí. I když, jak doufám, nikdo z nás nakažený nejsme. Nebo se někdo z vás tak cítíte?“ Odpověděl mi Dominik.

„V největším nebezpečí se určitě nacházím já. Jsem starý a prodělal jsem nemoc. Na seniory to prý může zle dolehnout. Takže ty Brandone, bys byl ten příští na řadě.“ Val se zeptal.

„Cítíš se ale zdravý, táto, či snad ne?“

„Zdravý jak rybička. Kromě těch kloubů. Ty mi ale takhle vržou už hezkých pár let.“

„Z lodi nás asi jen tak stejně nepustí, i kdyby ty testy byly všechny negativní,“ řekla chmurně Sára, a dodala: „Ani si netroufám myslet na to, co by se stalo, kdyby někdo z nás testoval pozitivně.“

„To je jednoduché,“ řekl jsem. Dali by ho někam na marodku a na nás ostatní by uvalili karanténu. Čtrnáct dní to obvykle bývá.“

„To bych snad nepřežila,“ přidala se Kitty.


243

„Ty se nemůžeš dočkat, až budeš zase mít kolem sebe toho tvého Vaughna, viď? Jenže, to nebude tak snadné, i když nás pustí. Nějaké té karanténě stejně ale neujdeme. Říkalas, že se Vaughn nachází u rodičů v Newcastle a to je za státní hranicí. Stejně ti ho sem hned tak nepustí.“

„Pustí, mami, tedy snad by měli. Jel by sem jako do práce. Snad prý ho pustí, když má tu smlouvu a musí zkoušet. Musel by ale jet autem, letadla žádná nelétají, to už mi Vaughn psal. Je to ale jen asi osm set kilometrů, to prý zvládne za den.“

„Takovýchto komplikací si asi ještě užijeme,“ povzdechl jsem si. Dominik prohlásil vážně.

„Nejdůležitější teď je, abychom prošli tím testováním. Stephen Chalmers mi ale slíbil, že nás bude mít hned jako první na řadě.“

„A myslíte, že ten slib splní?“

„Filipo, určitě splní. Bude se u nás ucházet o místo řidiče, až začneme zase jezdit. Nepočítá s tím, že by tohle místo, co tu má, tu pro něho ještě bylo, až se tahle krize skončí. Pochybuje o tom, že by vůbec celá lodní společnost přežila.“

„A tohle ti řekl?“

„Ano Brandone, a myslím si, že to mínil docela vážně. Celé odvětví turistiky týkající se výletních plaveb, je silně ohrožené. Takže já, být jím, bych to také vážně bral.“

„No vidíš, k tomu tvému Mercedesu, co jsme ještě ani nekoupili, už bychom řidiče měli. A já myslel, že budu muset přemlouvat Elwooda,“ zasmál jsem se. Dopili jsme kávu, Val mohl pokračovat.

„Instinkt rozpoznává tělesné dobro či zlo, které vnímáme, ctnostnost rozlišuje mezi morálním dobrem a zlem a dává nám je pociťovat, moudrost, působící na rovině inteligence, chápe dobro a zlo, což předkládá našemu schválení. Tímto vzniká další trojice lidských schopností: vjem, pocit a souhlas. Fyzické dobro nebo zlo tak vnímáme buď jako rozkoš nebo bolest, duševně se nám tyto protiklady jeví jako láska nebo nenávist, moudrostí dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží.“

„Tak tohle je trochu moc těžké, aby to člověk hned vstřebal,“ prohlásil jsem. „Mohl bys to ještě jednou zopakovat, prosím?“ Val zopakoval poslední dvě věty. Filipa si psala poznámky. Asi si to u ní ještě jednou přečtu. Val ji viděl a příští větu vyslovil naschvál pomalu, aby si to stačila zapsat.

Vojen Koreis

244

„Podle toho, jak nakládáme s těmito nám darovanými smysly, zabarvuje se i nad nimi vládnoucí vůle, která se tak může stát prozíravou či otupělou, ctnostnou či neřestnou, moudrou či nedbalou.“ Nahlédl do svých poznámek, dál už pokračoval rychleji.

„Člověk se proto má vždy snažit rozlišovat mezi dobrem a zlem a pokoušet se dopátrat jejich příčin. Dříve než se rozzlobí nad svým neblahým osudem měl by pochopit to, že bolesti a problémy, které ho sužují, si přivodil sám, a to svými vlastními činy. Podle pythagorejského filosofa není tak tělesná bolest opravdovým zlem; tím jsou jen lži, neřesti a hříchy, kterých se dobrovolně dopustil, následkem slabosti vůle. Tělesná či duševní bolest, pokud tyto jsou provázeny ctnostností, mohou být pro člověka vlastně požehnáním. Tohle si otče dobře zapamatuj, abys věděl, proč tě bolí ty klouby.“

„Však ty se také jednou dočkáš toho, že tě budou bolet,“ nemohl si Dominik odpustit.

„Já jen táto, aby ses nenechal strhnout hněvem nebo netrpělivostí nad vlastním osudem. Jistě, ty bolavé klouby jsi si nějak musel zasloužit. Musíš ale přitom také chápat, že toho, kdo pochopil, že on sám je původcem zla, které se mu staví do cesty, toho nikdy ‘bohové neopustí‘. A ještě jednu radu uděluje filosof budoucím zasvěcencům. Být opatrný se svými úsudky.“

„Proč, Vale?“ Opět jsem se neudržel.

„Hlavě proto, že vše na tomto světě má svou kladnou i zápornou stránku. Pythagorova filosofie stojí na základě teorie jednoduchých čísel. Jak jsme si pověděli, jednička neboli jednota je božství nekonečné a nepoznatelné, které filosof a jeho stoupenci sice uznávali, ale jako takové neuctívali, protože je nám příliš vzdálené, posvátné. Jednota sama o sobě není schopna toho, se nějak vyjádřit. Teprve když si sama v sobě vytvoří opozici, vznikne dualita, číslo dvě. Princip otcovství je takto odlišen od principu mateřství, světlo lze rozpoznat od tmy, dobro od zla, atp. Dualita je proto tou prvotní charakteristikou která vládne naším světem; toho si byli až příliš dobře vědomí gnostičtí filosofové, kteří ovšem značně čerpali od novoplatonistů, zatímco tito právě od pythagorejců.“

„Proč ale ta opatrnost s úsudky,“ naléhal jsem dál, i když už jsem začínal tušit kam Val míří.

„Protože v našem duálním světě panuje neustálý rozpor mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Proto:


245

Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,

Filosof s rozvážností schvaluje či zamítá,

Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,

Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.

„A to je někdy moc těžké rozpoznat,“ povzdechl si Ray.

„Ano, protože rozlišování mezi dobrem a zlem není jen mechanistická záležitost, protože se na něm také podílí naše vůle. A ta může být zabarvena tu tím, tu zase oním, proto musíme být nejvýše opatrní, než s něčím souhlasíme nebo než něco zavrhneme. Pokud se nám zdá, že v něčem převládá zlo, je pro nás moudřejší se odtáhnout a vyčkat, než jednat prudce a neuvážlivě. Je lépe se dobře na vše poptat, vše zvážit, učinit si svůj vlastní názor. Především ovšem platí známé přísloví o zlaté střední cestě.“

Val se podíval na hodinky, pohlédl na nás, usmál se trochu rozpačitě.

„Nemáme šanci postihnout v jednom večeru vše, co se nachází v Pythagorově filosofii, nebo spíše v tom, jak nám ji představují novoplatonisté, jimž zejména vděčíme za to, že se nám jeho myšlenky uchovaly. Chtěl bych ale na závěr učinit aspoň ve stručnosti jakési shrnutí, a to nelze udělat bez toho, aniž by byla zmíněna Tetraktis. Podle Pythagory je vesmír jedinou živoucí celistvostí. Jednotlivé bytosti, které jej obývají, mají zde každá své přesně vymezené sféry působnosti, a to podle stupně vlastní vyspělosti. Celý systém je založený na číslech. Nepoznatelným základem je ovšem jednotka, obsahující nekonečný potenciál. Z jednotky se vynořuje dualita, způsob její emanace byl tím nejpřísněji stráženým tajemstvím pythagorejců. Stavebními kameny vesmíru jsou první čtyři čísla, která vytvářejí tzv. čtveřinu. Tetraktys neboli čtveřina, je základem veškeré manifestace, protože kromě jednoty, obsahuje i všechna jednomístná čísla, konečnou desítku i dokonalou dvanáctku.“

„První čtyři čísla jsou jedna, dvě, tři a čtyři,“ ozval se Dominik. „Jak prosím tě by mohla obsahovat deset nebo dvanáct? To přece nedává žádný smysl!“

„Jistě, to žádný smysl nedává pro toho, kdo se ještě nesetkal s pythagorejským numerickým systémem. Jsme totiž uvyklí pojímat naší číselnou soustavu lineárně a každé jednotlivé číslo jako samostatné. Pythagorejec ale bere v úvahu nejen jednotlivé číslo, ale také jeho potenciální hodnotu.“

Vojen Koreis

246

„Dobře, tak potenciální hodnotu. Co tím ale míníš?“ Dominik se nedal jen tak odbýt svým synem.

„Táto, to je jednoduše součet všech čísel, které tomu kterému číslu předcházely. V případě čtyřky neboli tetraktydy, tedy jedna, plus dvě, plus tři, plus čtyři.“

„To dává dohromady deset, už tě chápu. Řekl jsi ale prve, ta čtveřina, tatraktis jak tomu říkáš, obsahuje také jednotu. Jak jsi k tomuto tvrzení došel?“

„Jednoduše. V pythagorejském číselném systému, když tu máme vícemístné číslo, jímž je desítka a jakékoliv vyšší číslo, jednotlivá čísla se sečtou a tím se to číslo zredukuje na jednomístné. Když sečteme jedničku a nulu, dostaneme jedničku. Tím jsme se vrátili k jednotě.“

„Aha. Co ale takových 789? To dává dohromady 24.“

„Neboli 2+4. Dohromady 6. Když dostaneme po redukci číslo, které je stále ještě větší než deset, zredukujeme je prostě dál, abychom došli k jednomístnému číslu.“

Dominik byl konečně spokojen. Je to ovšem kromobyčejně inteligentní člověk, po celý život ale byl zvyklý počítat lineárním způsobem, stejně jako já, stejně jako my ostatní. Pythagoras prostě každé číslo zredukuje na číslo jednomístné tak, že se sečtou všechny jeho jednotlivé cifry. Jednoduché, milý Watsone. Val ale nebyl se svým výkladem ještě u konce.

„Jednička neboli jednota, z níž vše vychází, není vlastně opravdovým číslem, Jako jednota obsahující vše, je pro nás nepochopitelná. Pochopitelnější je snad už ale jako monáda, ta jiskřička, která z ní vzešla jako z ohně, který ale obsahuje potenciál veškerého bytí. Po jedničce máme dvojku. Dokonce ani ta není ještě tímto filosofem jako číslo uznávána. Dvojka je spíš jen přechodným stavem od původního stvořitelského aktu, při němž došlo k rozdělení, k polarizaci a vzniku monády. Teprve trojka se dá nazvat skutečným číslem, přičemž je také prvním lichým číslem, monádu nepočítaje. Monáda je totiž jak liché, tak i sudé číslo; přičteme-li je k lichému číslu, získáme číslo sudé a naopak. Čtyřka je prvním pravým sudým číslem. Sudá čísla lze rozdělit na dvě stejné části – 4=2+2, ale i na nestejné části (4 = 3+1). Lichá čísla se dají rozdělit pouze na nestejné části. Tohle je snad jasné. Nebo to mám zopakovat?“

„Ano, prosím.“ Filipa si vše podstatné zapisuje a Val to pro ni, i pro nás ostatní, tedy zopakoval. Dodal k tomu.


247

„Antropomorficky znázorněno, můžeme si představovat jednotku jako praotce bytí, dvojku jako pramáti. Spojením jedničky a dvojky dostaneme trojku, prvního syna, lichá čísla jsou totiž rodu mužského. Stále ještě anatomicky pojato, lichá čísla mají u sebe onen přívěšek, který je znakem mužství.“

„Nezacházíš příliš daleko,“ neodpustil jsem si. „Jsou tu přece přítomné dámy.“

„Toho jsem si plně vědom, Brandone. Takovéto věci, názorná přirovnání, ale napomáhají tomu, abychom vše lépe pochopili, absorbovali to, jak mi kdysi řekl jeden velice moudrý člověk. Mimochodem, tím člověkem byla dáma.“

„Dámou, tedy prvním číslem rodu ženského, musí potom být čtyřka,“ konstatovala Filipa.

„Ano. Čtyřka, jako první sudé číslo, je rodu ženského a představuje Přírodu. Spojením trojky se čtyřkou vzniká sedmička, základ přírodní harmonie. Jak nám jistě potvrdí Ray, jak ale víme snad všichni, naší hudební stupnici tvoří sedm tónů. Méně známo je ale to, že její původ je přičítán právě Pythagorovi. Znásobením trojky čtyřkou potom dostaneme dvanáctku — toto číslo vlastně symbolizuje celý vesmír.“

„Dvanáct znaků Zodiaku,“

„Ano, Filipo. Raději ale zůstaňme na Zemi, jak nám také radí Pythagoras. Zde vládne desítka, která původně byla jednotou. Číslo deset, jak jsme si už ukázali, představuje návrat zpět, k původní jednotě 10=1+0=1. Ještě zopakuji, že tato dokonalá desítka je už potenciálně obsažena ve čtveřině, tetraktys a že sečteme-li první čtyři čísla, která ji tvoří, výsledkem je deset. Takže ještě jednou a už opravdu naposledy:

4 = 1 + 2 + 3 + 4 = 10 = 1

V této rovnici totiž nacházíme esenci celé pythagorejské filozofie.“

Val si vzal kus papíru a načrtl na něj černou fixkou deset bodů, papír nám ukázal.

„Tetraktys se graficky znázorňovala jako deset bodů ve tvaru buď rovnoramenného či pravoúhlého trojúhelníku:

Vojen Koreis

248

.

. .

. . .

. . . .

Na tento posvátný trojúhelník tradičně přísahali Pythagorovi studenti při svých zasvěcovacích obřadech. Tato tradice vlastně nikdy nezanikla a byla znovu oživena moderními svobodnými zednáři i jinými řády okultního charakteru.“

****


249

22. DIVADLO

Kolem třetí odpoledne mi volal Dominik. Budou tu prý asi za dvě hodiny. Z lodi se jim podařilo dostat urychleně – poté kdy The Emerald Queen brzy ráno připlula do přístavu, byl tam už připraven testovací tým i s pojízdnou laboratoří, který hned začal testovat cestující i některé vybrané členy posádky, ty kteří se také měli vylodit. Lodní hospodář je měl na vrcholu seznamu, jak jim již předtím slíbil. Všichni byli otestováni a po několika hodinách napjatého čekání jim bylo oznámeno, že testy byly u všech negativní a že mohou loď opustit. Což ovšem učinili urychleně, pro případ, že by si to někdo ještě rozmyslel. Nyní prý čekají v nedaleké kavárně na příjezd limuzíny, která je doveze do Arden. Na obličejích mají roušky, které jim byly vystaveny a které prý smějí sundat až doma. Tam mají zůstat po příštích čtrnáct dní, podle čestného prohlášení, které všichni podepsali. Dominik prohlásil. že si připadá jako herec ve starém Řecku s maskou na obličeji.

Brian tu u mne v ateliéru právě byl a jistě si dal dohromady, že hovořím s Dominikem, i když jsem si přitom trochu poodešla. Něco musel zaslechnout, protože se nezdržel komentáře.

„Takže, život zde se ještě dnes vrátí do starých kolejí?“

Vojen Koreis

250

„To bych přímo neřekla. Pro mne určitě ne. Tenhle ateliér přepustím zase Dominikovi, už je prý celý nadržený na to, jak bude znovu malovat, má už i nějaké ideje, co asi chce dělat.“

„O Hilmě se hádám nezmínil?“

„Ne, o ní jsme spolu nemluvili.“

„Myslel jsem si, že ne. Dominik se o Hilmu zas tak moc nezajímá. Nemá k ní takový vztah, jako já. I když nejsem malíř, cítím, že je tu jisté pouto, které mne k Hilmě váže. Také vy je cítíte.“

„Nevím. Možná.“

„Ale cítíte. Vím to, že máte takové to vnitřní nutkání k tomu, malovat jako ona.“

„Chtěla bych především malovat jako já.“

„Takhle hovoří skoro všichni umělci, a nejen malíři. Nakonec se obvykle spokojí s tím, že tvoří varianty něčeho, co už před nimi vytvořili jiní. Je to totiž vyzkoušené, a proto prodatelné a umělec přece nemůže žít jenom z ideálů.“

„Zapomenout na Hilmu by nebyl pro mne žádný velký problém. Mohla bych dostát svým závazkům zde, jedná se přece jen o jeden další jevištní návrh, a vrátit se do Prahy. Tam mi nic Hilmu připomínat nebude, tam jsem celkem zavedená, práci dostanu nějakou vždycky.“

„Vám se tady přece líbí, či snad ne?“

„Líbí. Jinde je ale také hezky.“

„A zapomněla byste jen tak na to, co jste dělala tady?“

„To bych přece nemusela. Hilma se přece může se mnou spojit tam, stejně tak, jako tady.“

„To bych nepovažoval za tak úplně jisté.“

„Proč, prosím vás?“

„Genius loci.“

„Vy si myslíte, že Hilma je vázána jen k tomuto místu?“

„Stoprocentně to nevím a vědět nemohu. Jen tak na 99 %.“

„Neříkejte!“

„Ale ano. Spiritismem se zabývám skoro třicet let, od té doby, kdy mi ještě ani nebylo dvacet. Měl jsem totiž bratra, byl o rok starší než já. Kevin se zabil v autě v den svých dvacátých narozenin.“

„To mně je moc líto.“


251

„Mně to hodně sebralo, stejně tak mé rodiče. Táta začal hodně pít, i když právě to bylo pití, které Kevina vlastně zabilo. Jeho nakonec nepřímo také. Matka hledala útěchu v tom, že začala chodit do spiritistického kostela v Brisbane, kde jsme tehdy bydleli. Mne vzala párkrát s sebou a já se od té doby spiritismem zabývám.“

„A podařilo se vám spojit se s vaším bratrem?“

„Matka si tohle myslela, když jí jedno z medií, kterých tam vždycky mají několik a která se střídají ve svých nedělních proslovech ke kongregaci, takže na medium ovládané stejnou entitou si musíte počkat asi tak měsíc. Přes tuto ženu dostala matka vzkazy asi třikrát, vypadaly dost věrohodně.“

„A tohle vás tedy přivedlo ke spiritismu?“

„Abych se poctivě přiznal, co mne nejprve zaujalo, byla cedulka, kterou tam na zdi mají, podle níž tento kostel navštívil v lednu 1921 Sir Arthur Conan Doyle. Několik jeho knih o Sherlocku Holmesovi jsme měli doma a když jsem zjistil, že jejich autor se zabýval spiritismem, tak to na mne udělalo dojem.“

„To jsem nevěděla, že Doyle se zabýval spiritismem.“

„Už od mládí, podobně jako já. Zpočátku nikoliv ale intenzivně, měl prostě o to zájem. V jistý čas byl dokonce členem Společnosti pro výzkum psychismu, která se zabývala spíš odhalováním podvodných medií, jichž se v té obě, koncem 19. století, vyrojily slušné počty. Jenže, potom ve válce padl jeho syn a on se s ním chtěl spojit, což ho znovu dovedlo ke spiritismu. Tentokrát už definitivně. Napsal o něm několik knih, včetně Dějin spiritismu nebo autobiografické Toulky spiritistovy. Posledních asi deset let života nepal vlastně skoro nic jiného, než spiritismem inspirované knihy.“

„To bych byla od autora knih o tolik racionálně a logicky uvažujícím detektivovi neřekla.“

„Spoustu lidí to zaskočilo. Tak nějak se předstírá, že těch posledních deset či dvanáct let Doyleova života jakoby neexistovalo. On ovšem věděl, že mu to v očích mnohých uškodí.“

„Proč to tedy dělal?“

„Proč to dělám já? Proč to děláte vy?“

„Protože něco hledáme?“

„Přesně tak. Každý z nás jsme svým způsobem hledačem pravdy. My, kteří se zabýváme spiritismem, jsme jen zvolili trochu jinou cestu.“

„Takže vy jste se začal spiritismem zabývat asi v devatenácti?“

Vojen Koreis

252

„Ano. Chodit do kostela mi nestačilo. Bývají ale s tím spojené různé jiné činnosti.“

„Jako vývojový kroužek?“

„Vidím, že jste s tím také měla zkušenosti.“

„Pokud vím, tak v Praze nikdy neexistoval kostel, který by byl zasvěcený spiritismu. Scházejí se ale různé skupiny, které pořádají seance. Jako ta, do níž jsem chodila i já. Takových tam má prý být dokonce několik desítek.“

„To mne nepřekvapuje. I v Brisbane a v nejbližším okolí jsou, kromě toho kostela, o němž jsem hovořil, a který se nachází uprostřed města, ještě další na více místech. Spíš to ale jsou jen podobné skupiny, jakou je ta naše.“

„A kolik lidí chodí asi tak do toho hlavního kostela?“

„V neděli odpoledne nebo večer – mívají tam dvě bohoslužby – přijde pokaždé tak stovka lidí.“

„Tolik?“

„Je dobře zavedený, už déle než sto let.“

„Říkal jste něco o tom, že jste dojížděl někdy do brisbaneské Theosofické společnosti. Ti mají také své místo, kde se scházejí?“

„To tedy mají. A jaké! Patří jim jeden z nejstarších zachovalých domů ve městě. Kdysi dávno, ještě v předminulém století, to společnosti kdosi odkázal.“

„A do toho spiritistického kostela, tam někdy také jezdíte?“ „Málokdy, už jsem tam nebyl aspoň dva roky.“

„Proč?“

„My si tu vystačíme.“

„Teď mi povězte, proč si myslíte, že Hilma by se mnou nekomunikovala třeba v Praze.“

„Řekl jsem vám už, že se tímto tématem zabývám bezmála třicet let. Kromě toho, že jsem navštěvoval seance, později je organizoval, navíc jsem na toto téma přečetl nespočet knih. A vychází mi z toho všeho pořád jen jedno: Entita, taková jaká má něco co říct a je přitom ochotna komunikovat s naším světem, se vždy nějak přimkne k něčemu. Buď je to osoba nebo místo. Případně obojí.“

„A Hilma, jak ta je na tom?“

„V jejím případě to zřejmě nejprve byl Janis. Toho ona přece znala ještě za života ze Švédska. Místo do toho asi přišlo až později. Po


253

nějaké ty roky – ne že by těm na druhé straně tak moc záleželo na čase, to je spíš naše specifikum – komunikovala s námi. Přes Janise a zde.“

„Říkáte, s námi. Kdo jste byli vy, kolik vás bylo?“

„Ne mnoho. Pár lidí od té doby zemřelo, někteří, jako Irma po Janisově smrti, se odstěhovali, zbyl jsem tu z té původní skupiny jediný. A přese mne se komunikovat nedalo. Nemám sebemenší mediální schopnosti. Jsem snad trochu jasnovidný, to je ale všechno. To se totiž dá natrénovat a dokáže to skoro každý.“

„Proč se Hilma neprojevila přes někoho jiného ve vaší skupině, jako třeba přes Lynette nebo Renatu?“

„Ono to není tak snadné. Kromě mediálních schopností zde musí také být nějaký souzvuk, a ten tu v jejich případě, ani u jiných medií, která jsem vyzkoušel, prostě nebyl. Už jsem si myslel, že je Hilma pro mne navždy ztracena.“

„Až se projevila přes Sáru?“

„Ano, už se projevila přes Sáru. Ta příliš silné medium není. Má nějaké ty psychokinetické schopnosti, asi také pomohlo to, že má umělecké nadání, i když působí v jiném oboru. A navíc, v jejím případě, bylo tu tohle místo.“

„A to rozhodlo?“

„Nejspíš ano. Příliš bych proto nepočítal s tím, že by se Hilma projevovala jinde než v Arden. Nebo v blízkém okolí.“

„Podle vás, Briane, tedy chci-li zůstat ve spojení s Hilmou, musela bych žít zde, v Arden?“

„Nebo v blízkém okolí.“

„Jak to míníte?“

„Mohla byste bydlet se mnou. Místo pro ateliér tam mám, byl by skoro stejně veliký jako tento. Zařídil bych jej pro vás.“

„Tohle má být … jako?

„Nabídka k sňatku? No, když to tak chcete nazvat. Neměl bych ale spíš pokleknout?“

„To raději nedělejte. Už takhle jsem šokovaná!“

Mínila jsem to ovšem ironicky. Začínalo mi ale pomalu docházet, že Brian Hammond to myslí docela vážně. A také to, že bych ho třeba brát vážně měla i já. Jistě, není tak strašlivě bohatý a kultivovaný jako Dominik, ani mladý a zamilovaný jako Elwood. Je sice aspoň o patnáct let starší než posledně jmenovaný, ale o nějakých pětadvacet

Vojen Koreis

254

let mladší než ten první. Od Renaty jsem věděla, že je dostatečně finančně zajištěný, nevypadá špatně, je vzdělaný a inteligentní, má celkem vytříbené a dvorné jednání. Asi bych ho nijak prudce nemilovala, to se mi v životě zatím stalo jen párkrát, v obou případech to ale nedopadlo dobře. Norbert mi utekl do Kanady, v tom druhém případě jsem svého milého Bohdana přistihla se svou nejlepší kamarádkou. To se nestalo ani tak dávno, jen asi před půl rokem, už se to ale ve mně celkem obrousilo, už to bolí spíš jen jako moje zraněná ješitnost než jako zhrzená láska. Co mám ale dělat?

Aby to totiž bylo pokud možno složitější, včera večer mi zase volal Elwood, Jistě, pořád se mu po mně stýská, má ale návrh, který mi chce předložit. Jeho švagr Grant mu nabídl permanentní zaměstnání. Pro Brandona prý pracuje rád, přece jen to ale vnímá spíš jen jako zaměstnání dočasné, jako ostatně skoro všechno kolem divadla. To mi ani nemusel říkat, tohle znám moc dobře. Elwood by prý mohl pracovat pro firmu, kterou jeho švagr vlastní se svým společníkem a která se zabývá stavbou menších lodí a jachet na zakázky. Byl by umístěný v Tweed Heads, což je přímořské středisko v jižní části velké osídlené oblasti, nebo téměř milionového města, známého jako Gold Coast. Zlaté pobřeží je světoznámé a chlubí se těmi nejlepšími plážemi v Austrálii. Měl by na starosti hlavně propagaci jejich lodí – o prodej by se už starali jiní, specializovaní prodavači. Člověk, který tuto propagační činnost pro ně doposud dělal, od firmy odchází, rozhodl se prý, že půjde do důchodu. Je podle Elwooda dostatečně bohatý, aby si to mohl dovolit. Tweed Heads je přístav, který se nachází těsně za hranicí Queenslandu, takže by se Elwood nemusel starat o to, zda ho pustí přes hranice – ta omezení ovšem jsou stejně jen dočasná. Pojede se tam se švagrem dnes rovnou podívat. Pokud prý bude chtít, to místo je jeho. A mimochodem, jestli si ho prý vezmu? Že mne moc miluje! Co jsem mu na tohle měla asi říct? Řekla jsem mu, že si to rozmyslím.

Co mám ale říct teď tomu Brianovi? Dívá se právě na mne, jako by něco ode mne očekával. Zřejmě to s tou nabídkou k sňatku musí opravdu myslet vážně.

„Víte co, Briane? Já si to rozmyslím.“

Brian odjel. Nevypadal nadšeně, ale ani příliš zklamaně. Nebyla bych ani očekávala, že tu zůstane až do té chvíle, kdy přijedou naši výletníci. Ti ani nemusí vědět, že tu byl, pokud jim to sama neřeknu. Už jsem v ten den nic nemalovala, jen jsem postavila své dva nejnovější obrazy ke zdi a nastavila je tak, aby si jich Dominik nemohl


255

nevšimnout. Hodně mi záleželo na tom, co mi o nich řekne, až je uvidí. Říkám si, že i vůbec moc záleží na tom, jak se bude vyvíjet náš vztah. Nevím, jestli to vůbec mohu vztahem nazvat, když jsme si ale na Nový rok dávali ten virtuální polibek, napadlo mne, že tohle už se dostává tak trochu za hranice pouhého flirtování, že to Dominik snad i myslí vážně. Myslím to ale vážně já také? Zrodila jsem se snad k tomu, abych se stala zlatokopkou, jednou z těch mladých žen, které se přilepí na staršího, úspěšného, a hlavně náležitě bohatého muže, tváří se zamilovaně, a reportérům bulvárních listů potom tvrdí, že svého muže k smrti milují a že si ho vzaly jen a jen z nesmírné lásky? Dovedla bych tohle? Po nějakém tom přemýšlení jsem si musela přiznat, že v případě Dominikově bych to možná i dokázala.

„Jaké to bylo?“ zeptala jsem se, když asi kolem páté skutečně dorazili a já jim trochu pomáhala nahoru se zavazadly.

„Romano, bylo to nanejvýš traumatické,“ odpověděla mi za všechny Sára. Ostatní jí jen tiše přikyvovali. „Až když jsem se mohla dívat zadním okénkem té prodloužené limuzíny, co pro nás Dominik zase objednal, jak ten přístav s tou lodí necháváme za sebou, začala jsem se konečně cítit bezpečná.“

„Jen nechval den před večerem, dceruško, stejně z lesa venku pořád ještě nejsme. Museli jsme se přece písemně zavázat, že se nehneme odtud z domu, dokud neuplyne celých čtrnáct dní,“ řekl Brandon. „Byl bych mohl sice jít do svého domu, potom bych ale musel v karanténě přebývat tam, a co zkoušení? Takže jsme se rovnou dohodli, že po ty dva týdny u mne uvedeme tuto adresu pro účely karantény. Aspoň budeme moci zkoušet. A když už jsem u toho zkoušení, tohle je Ray Francis.“

„Romana Skalicky, těší mne.“

„Ray také zůstane zde s námi. Ta karanténa se týká každého, s nimiž přijdeme do styku,“ řekl Dominik. „Takže se pochopitelně nyní vztahuje i na tebe, Romano. Myslím ale, že s tebou v ateliéru tu dvou týdenní karanténu hravě překonám.“

Připadalo mi skoro, jakoby to Dominik myslel vážně. Chtěla jsem ale vědět jednu věc.

„A bude nás tu někdo kontrolovat?“

„To se neví,“ odpověděl mi místo svého otce Val. „Hádám ale, že to připadne místní policii. Komu jinému?“

„Takže všichni se automaticky ocitáme v rejstříku!“

„Táto, pořád ještě trpíš stihomamem?“

Vojen Koreis

256

„Ty jsi synu nikdy nebyl u žádného pořádného výslechu, takže nevíš, co to obnáší.“

Nikam jsme nemohli a nevěděli jsme, zda jsme či nejsme sledováni. V tom nemusí hned být hned angažována policie. Vždyť kdykoliv mohou zapracovat ti udavači, o nichž mi vyprávěl táta. Vždyť tady mohou přece také být. Stačí jen, aby lidé byli přesvědčeni, že se zabývají něčím prospěšným, něčím, co je v zájmu národa, v zájmu lidstva, a oni se projeví. My Češi pro ně máme krásný název – dobroserové. Ne neměla bych být takto vulgární. Sluníčkáři! Táta říká, že před nimi člověk musí hrát divadlo. Musí? V tom má pravdu. Celý svět je přece jen divadlo!

****


257

23. SEANCE

Trvá to už celé čtyři měsíce, a ještě se to zdaleka neskončilo. A následky se budeme potýkat možná roky, i když víme, jak krátká je lidská paměť a jaká poučení si z této, podle mne dnes už lze říci historické, události vezmeme. Jsem rád, že už nejsem činný v podnikání, protože by to asi bylo k zbláznění. Takto se o své jmění obávat nemusím; vše je bezpečně uložené, většinou v nemovitostech nebo jim přidružených papírech. A prastará moudrost praví, že ty mohou trochu ztratit na ceně tu a tam, celkově že je to ale nejbezpečnější způsob, jak investovat peníze.

Poté, kdy jsme opustili The Emerald Queen, se toho v našich životech zas tak mnoho nezměnilo. Tam jsme byli uvězněni ve třech suitách na lodi, kde jsme měli obsluhu, a mohli z balkonu sledovat létající ryby, jak se vznášejí nad mořskými vlnami, či pátrat po velrybách. Nyní jsme museli po čtrnáct dní přebývat všichni v jednom domě. Mohli jsme sice na verandě pozorovat četné ptactvo a občas i jiné tvory, jako malé klokany. Obsluha ale chyběla, záviseli jsme nejprve na tom, co někteří z nás (mne vyjímaje) dokáží ukuchtit z toho, co se objednalo ze supermarketu a bylo nám doručeno. Na

Vojen Koreis

258

kuchaření se s entuziasmem vrhly zejména dámy, záhy ale zjistily, že jsou vážně limitovány tím, jaké ingredience lze získat. Supermarkety byly, zejména zpočátku, beznadějně vyprodané na všechny základní druhy potravin, což se dalo za stávající situace i předpokládat. Nedostatky byly ale také v oblastech, kde by to nikdo ani nečekal, jako různé koření a podobné věci. Ovšem, došlo mi, že většina takovýchto věcí bývá dovážena a s dovážením čehokoliv nutně musely být problémy. Mezinárodní obchod se skoro úplně zastavil, jednotlivé země se uzavřely. Takže to, co mohly naše kuchařky stvořit, bylo žalostně limitované. Zkusil jsem obvolávat naše oblíbené restaurace, abych povětšinou se dozvěděl, že je až do odvolání zavřeno. Někdy se mi přesto podařilo z někoho vymámit slib, že nám uvaří a doručí večeři pro osm lidí. To se jim v takovémto množství přece jen vyplatilo, zejména když jsem objednal tolik jídla, aby nám to vystačilo aspoň na dva dny. Ven jsme se po celé dva týdny neodvažovali. Nevěděli jsme, jestli nás někdo nekontroluje a nechtěli jsme zbytečně riskovat hněv příslušných orgánů. Kromě toho jsme se k tomu, že zůstaneme na této adrese, zavázali, a sliby se mají dodržovat. Mohlo to být s námi i horší – leckteří cestující vracející se z výletních plaveb, poté kdy byli zavřeni v jediné kajutě bez okna, odkud mohli jen dvakrát denně se na palubě půl hodiny projít s rouškami na ústech, aby potom ještě prožívali čtrnáctidenní karanténu v jediném hotelovém pokoji!

Brandon s Rayem a s Valovou asistencí, zatím pilovali muzikál. Když se skončila naše karanténa, mohli jsme se sice volněji pohybovat po domě a po zahradě, k ničemu to ale moc nebylo, protože mnohá jiná omezení přetrvávala a po jistý čas znemožňovala na příklad to, aby sem k nám mohli přijet Vaughn s Gilbertem, které krize zastihla za hranicemi státu.za hranicemi státu. O tom, že ty by se měly opět otevřít, nechtěla premiérka státu ani slyšet. Přece jen, kousek po kousku, se ale situace lepšila. Brandonovi se zdařilo přesvědčit relevantní úřady o tom, jak důležité je, abychom mohli zkoušet naše programy, takže Vaughn i Gilbert konečně dostali povolení k tomu, překročit hranice. Ubytovali se oba u Brandona, který se mohl po dvou týdnech vrátit do svého domu. Gilbert převzal pokoj po Elwoodovi, který nyní pracuje pro svého švagra na Gold Coast. Brandon se tam příliš často nevyskytoval, protože většinu volného času trávil v domě, který si najímaly Filipa s Kitty. Což zase umožňovalo posledně jmenované navštěvovat často Vaughna v domě jejího budoucího adoptivního otce. Svatba Brandona s Filipou se


259

plánuje jakmile se celková situace trochu ustálí. Zkouší se zatím v našem domě, často na verandě, kde je dost místa, někdy i v obýváku.

Prozatím stále ještě nic nenasvědčuje tomu, že by se situace podstatně zlepšila a že by bylo v blízké době možno obnovit zájezdovou činnost našeho souboru. Za těchto okolností jsme se s Brandonem dohodli, že využijeme dané situace, jak se dá. To znamená, že se začala už nacvičovat i další hra. Brandon podlehl všeobecnému nátlaku a uvolil se, že přece jen uvede na scénu Bouři a ukáže se australskému publiku v té své parádní roli kouzelníka Prospera. Zatím se zkouší jen s představiteli hlavních rolí, které jsou vesměs obsazeny herci, kteří mají role i v ostatních hrách, které máme na repertoáru.

Rozhodli jsme se, že potřebujeme doplnit soubor několika dalšími lidmi. Dalo by se očekávat, že o role, a to i ty menší, bude náramná pranice. Spousta divadelníků je bez práce, následkem situace kolem ringviru. Žádné podniky, kde by se sešlo víc než určitý počet lidí, nejsou zatím ještě povoleny. Pořádat konkurs by se bylo určitě setkalo s nepřízní úřadů. Našli jsme ale jiné řešení. V Arden žijí čtyři ochotníci, které jsme viděli ve hře Kvarteto od Ronalda Harwooda. Rory a Kimberley Kennardovi jsou zkušenými herci a bývalými profesionály, stejně jako Angie Theofanis. Čtvrtý do kvarteta, tedy tetraktydy, jak by to jistě nazval Val, Wesley Garnham, je mladý a velmi nadaný. Navrhl jsem Brandonovi, že bychom si je mohli pozvat sem a trochu i je víc oťukat. Stalo se. Všichni, nyní už bývalí ochotníci, včetně Filipy, se k nám rádi připojí a všichni jsou schopni zpívat. Takže se náš herecký soubor rozrostl na třináct S tím už se dá něco dělat. Například, Valův muzikál má pět hlavních postav, k nim máme nyní také osmičlenný sbor. Což je ideální pro všechny menší štace. Pro ty větší bychom mohli sbor ještě příležitostně rozšířit. Shakespearova Bouře sice má víc postav, někteří herci ale mohou hrát ve více rolích, takže i to se dá zvládnout.

Agentura, která pro nás pracuje, věří v to, že zanedlouho se život vrátí do starých kolejí. Podle mne, se situace sice zlepší, staré koleje ale budou na mnoha místech vytrhány, a půjdou do starého železe, nebo co se s takovými zbytečnými krámy, jakými jsou například obrovské výletní lodi, vlastně dělá. Náš soubor na tom naopak získá. S počtem lidí, s nimiž můžeme počítat, si už můžeme troufnout nejen na Bouři, ale také na komedii Jak se vám líbí, od stejného autora. Pár rolí v obou případech bude nutno dublovat, to se ale snadno vyřeší. Takže, až dostaneme zelenou a budeme moci vyjet na turné, které by

Vojen Koreis

260

za těchto okolností mělo trvat aspoň dva roky, budeme mít nastudovány aspoň čtyři hry, které bychom měli být schopni uvést prakticky kdekoliv.

Svůj ateliér, kde by bylo víc místa, jsem ke zkoušení zatím ale nenabídl. Stejně bude brzy znovu v provozu kulturní středisko s pořádným jevištěm a sálem. Chtěl jsem totiž malovat, a sice ve společnosti Romany, která zde trávila celé dny se mnou. Nikoliv ale noci, to bohužel, přespávala v domě ve svém pokoji. Já jsem se permanentně nastěhoval do svého ateliéru, kde mám velice pohodlnou pohovku, na níž se mi spí lépe než na té drahé posteli, kterou jsme se Sárou kdysi (všechno, co se stalo předtím, než zasáhl onen ringvirus, se zdá být najednou dávno…) koupili na Sunshine Coast. S Romanou, Brandonem a Sárou jsme společně rozbalili obrazy Janise Baldoise, na nichž údajně spolupracovala Hilma af Klint. Romana chodila kolem nich asi půl hodiny a v hlubokém zamyšlení, jakoby skoro v transu. Když se dle mého odhadu aspoň trochu vrátila její mysl do našeho světa, zeptal jsem se jí.

„Co si o nich myslíš?“

„Je toho na mne moc. Měla bych tomu dát trochu víc času, abych ti mohla po pravdě odpovědět.“

„To chápu. Jaký máš ale první dojem, ty bývají často nejdůležitější?“

„Víš co? Když jsem viděla poprvé živě obrazy Kandinského, to bylo na výstavě jeho prací v Guggenheimském muzeu v Bilbao, nebo také retrospektivní výstavu Kupkovu v Praze, byla jsem z jejich abstraktních obrazů ohromena. Mezitím jsem si už našla na internetu nádherné reprodukce Hilminých obrazů a promítla jsem si je támhle na tu tvou velkou obrazovku, vedle Kupky, Kandinského, Mondriana. Předtím jsem Hilmu af Klint neznala, vlastně jsem o ní ani neslyšela. Musím ti ale už teď říct, že takový Kupka na mne zapůsobil mnohem víc než tohle. On přitom měl přece také psychické schopnosti, stejně jako Hilma, takže mohl myslím čerpat ze stejných nebo podobných zdrojů. Baldois prý komunikoval s af Klint, nemyslím si ale, že šel o moc dál, než co mu takhle bylo nabídnuto. To, co on dostával, vlastně nebylo ani z druhé, ale nejméně z třetí ruky, tohle už mi začíná být jasné. Víš co? Tyhle obrazy jsou zajímavé, to docela určitě, světová úroveň to ale podle mne není.“

„Odkudpak víš, jak se Baldois k nim dopracovával, že komunikoval s Hilmou.“


261

„Mluvila jsem o tom s Brianem Hammondem.“

„Ááá. Takže on tady byl?“

„Tak nějak se sem vnutil, bylo těžké ho odmítnout.“

„Chápu. Neudělal by tohle poprvé. A jak na tebe Brian zapůsobil?“

„Tak, že vnucovat se je jeho přirozeností. Byl by z něho dobrý agent s teplou vodou, to určitě.“

„S tím nemohu nesouhlasit. Pověděl ti aspoň něco o tom, jaký měl vztah k Baldoisovi?“

„Nabyla jsem dojmu, že byl takovým jeho dost zapáleným učedníkem. Ne v malířství, tím se nikdy nezabýval, ale hlavně pokud jde o spiritismus. Baldois byl mediem, prý velmi silným. Brian mi tvrdí, že já mám také mediální schopnosti, že bych proto mohla malovat jako on.“

„A ty bys chtěla“?

„Nevím. Spíš ne. Řekla jsem Brianovi, že bych nejraději malovala jako já sama.“

„A on na to?“

„Pokoušel se mě přesvědčit, že mou jakousi svatou povinností je se spojit s Hilmou a podle toho malovat.“

„A on to udělat nechce?“

„Podle toho, co říká, nemůže. Tvrdil mi, že on mediem není.“

„Jak to tedy pozná u jiných?“

„Má prý dlouholeté zkušenosti.“

„Ty bych mu nebral. Zřejmě se spiritismem musí zabývat už hodně dlouho.“

„Od svých devatenácti, podle toho, co mi řekl.“

Tak Brian tady špízoval. A vyléval si asi před Romanou srdce. Co má asi za lubem? Je to typ člověka, o jakém prostě víte, že něco za lubem mít musí. Že by se pokoušel svádět Romanu? Ani to bych u něho nevylučoval. To bych docela rád i já, a jsem bezmála o pětadvacetlet starší. Kolik je vlastně Brianovi? Aspoň pětačtyřicet. Romana je ale holka rozumná a nenechá se jen tak obalamutit. Co mi právě řekla o Baldoisově obrazech mi to jen dokazuje. Dost jsem už nad tím sám přemýšlel a dospěl jsem přitom k podobnému názoru, i když mi možná trvalo déle se k němu propracovat. Že totiž ta bublina, která se v poslední době vytvořila kolem Hilmy af Klint, po čase splaskne. To, že malovala ona jako první, a navíc jako žena, abstraktní obrazy, se jí asi brát nedá, její velikost ve světě umění je ale podle mne

Vojen Koreis

262

sporná. Také podle nejednoho kritika umění. A zdá se, že Romana začíná uvažovat podobně jako já A přišla na to rychleji. Řekl jsem jí.

„Víš co? Co kdybychom sem Briana pozvali?“

„Kdypak?“

„Třeba teď hned. Pokud má čas. Dokud tady ty obrazy leží takhle rozbalené. Časem je budeme muset zase sbalit. Na to, abychom je někde pověsili, jsou příliš velké.“

„Dáváš takovýmto jemným způsobem najevo, že by za to pověšení nestály? O tom bych před Brianem moc nemluvila.“

„Pročpak?“

„On by to mohl nést dost těžko. Mám mu tedy zavolat?“

„Zavolej mu. Nepočítej ale s tím, že ho nějak budu šetřit, že si před ním budu brát servítky.“

„To bych od tebe nikdy neočekávala.“

Romana Brianovi Hammondovi zavolala, on se skutečně dostavil, a zanedlouho. Po vzájemné výměně nezbytných anglických poklon, které platí i v Austrálii, jsem rovnou přistoupil k věci. Zavedl jsem Briana před rozbalené Baldoisovy obrazy ležící na podlaze.

„Co si vy o nich myslíte?“

„Že jsou výrazem vysokého stupně duchovnosti.“

„A po umělecké stránce?“

„Nejsem kritikem umění. Mně se líbí. A Janis byl dobrým umělcem, uznávaným tady v Austrálii i jinde ve světě.“

„Jakou asi mají tyhle obrazy cenu?“

„A tohle je, co vás hlavně zajímá? Peníze?“

„Ne, z toho jsem už vyrostl. Není ale snad sporu o tom, že na cenách v aukčních cenách se obráží kvalita umělce. Prakticky všemu, co se prodává v předních aukčních síních, se předtím dostalo uznání od kritiků. Ti se o to někdy trochu mezi sebou pohádají, určitě ale to, co jde na aukci, má mezi nimi aspoň své zastánce, jinak by se to k ní nedostalo. Dnes nekoupíte ani méně důležitý obraz od, dejme tomu, Kandinského nebo Kupky, tak pod milion dolarů. Nejdražší obraz af Klint se až doposud prodal asi za sto šedesát tisíc. To ale bylo výjimečné, za tím leží hluboká propast. Další podle ceny byla jedna její krajinka, za něco přes třináct tisíc dolarů Za kolik se prodává Baldois? Tak nějak podobně?“


263

„Ano, asi tak za deset tisíc, a to za ty lepší. To jsem si zjistila,“ přidala slovo do pranice Romana. Pokračoval jsem.

„To není špatná cena, to jistě ne. Nic světobirného v tom ale nevidím. Ani v těch obrazech, ani v těch cenách. Pro srovnání: Nejdražší obraz vůbec, Salvator Mundi od Leonarda da Vinci, se prodal za čtyři sta padesát milionů, když k tomu se připočtou poplatky aukční síně, potom za bezmála půl miliardy amerických dolarů. Nejdražší umělec dvacátého století, Willem de Kooning, to dotáhl asi tak na tři sta dvacet, Jackson Pollock nebo můj jmenovec, a prý velmi vzdálený příbuzný Gustav Klimt, na něco přes dvě stě milionů. Nejdražší obraz malovaný Australanem je, pokud vím, od Sydneyho Nolana a prodal se přibližně za čtyři miliony amerických dolarů. Brett Whiteley asi za dva a půl, podobně Fred Williams. Někteří australští aboriginálci už se prodávají za několik set tisíc. Proti tomu není Baldois celkem o nic víc, než prostý solidní průměr. Bylo by zajímavé vědět, jak by se na své dílo díval dnes on sám.“

„To by se třeba dalo i zjistit. Mohli bychom se přece pokusit o to se s ním spojit.“

„To je sice pravda, jak ale můžeme vědět, že se nejedná o nějakou iluzi nebo přímo o podvod? Že to, co se nám ozve, pokud se někdo či něco ozve, je skutečné?“

„Nic se nikdy zaručit v tomto nedá. Můžeme to jen zkusit. Potom si může každý o tom, co viděl či slyšel, udělat vlastní úsudek. Už po léta pořádám seance, jichž jsem také účasten, takže kdyby mělo jít o podvod, musel bych být podvodníkem já sám. A o něčem takovém bych snad věděl.“

„Jenže, kdybyste tím podvodníkem byl, pověděl byste nám o tom? Tak nějak bych o tom pochyboval.“

„No, budete mi prostě muset věřit. Ale hlavně, věřit sami sobě, že to, čeho jste byli svědky, je skutečné.“

„Ano, souhlasím. Tohle si každý musí vyřešit sám pro sebe. O existenci zásvětí nemá smysl se hádat – to je věcí víry a tu buď máme nebo nemáme.“

„Člověk věřící má jistě zato, že takové jevy existují, nevěřící či přímo ateista, materialista, bude zase prohlašovat, že neexistují, že je to všechno buď jen sebeklam, nebo přímo šalba. Ani jeden ani druhý ale nemají pro svůj náhled konkrétního důkazu, jde tu jen o to, čemu prostě věří či nevěří.“

Vojen Koreis

264

Má pravdu, ten Brian. Nic se dokázat nedá. S vírou mívám ale problém. Po bedlivém zamyšlení se přiznávám, že do důsledku vzato nevěřím ničemu a nikomu; tohle vždycky bývalo mým výchozím bodem. Snad proto jsem také měl ty úspěchy v podnikání. Jsou ale věci, o nichž si mohu myslet, že je vím zcela bezpečně, třeba, že vlevo dole na zádech mám bradavici. To, protože si ji mohu kdykoliv nahmatat, i když přímo jsem si ji prohlédnout nikdy nemohl, jen trochu jsem ji zahlédl v zrcadle, a to jen když jsem byl mladý,a ještě jsem se dokázal o hodně víc zkroutit, než jak to zvládnu nyní. Přitom všem, jak nám moderní věda a kvantová fyzika dokazují, ta bradavice vlastně neexistuje, protože ve skutečnosti se jedná jen o kmitání nějakých elementárních částic. Romana se Briana zeptala:

„Co to tedy je, co třeba pohybuje skleničkou po tabulce s abecedou, jak mohu vědět, že moje ruka, která kreslí abstraktní obrázek, je přitom vedena nějakou silou vycházející z jiného, nehmotného světa?“

„Tohle si každý z nás musíme zodpovědět sami pro sebe. Nebo prostě věřit, že existuje jiný, nehmotný svět, v němž naše pozemské fyzikální zákony neplatí, že tam platí jiná, nám ne zcela pochopitelná a naší mysli přístupná pravidla.“

„Koho byste sem chtěl k seanci přivést?“

„Dominiku, pokud možno, nikoho. Kromě sebe ovšem. Kolik vás tu je?“

„S Rayem, nevím, jestli ten by se chtěl připojit, i s mladičkou Kitty – ta by na to myslím skočila okamžitě a není už nezletilá – celkem osm.“

„To by nám k seanci bohatě stačilo.“

„A koho byste chtěl mít za medium?“

„Nejraději bych zkusil tady Romanu. Pokud s tím ovšem souhlasíte, Romano. Případně i Sáru.“

„Souhlasíš s tím, Romano?“ Zeptal jsem se jí.

„Nikdy jsem to nezkoušela, být mediem, ale proč ne?“

„Poradím vám, jak na to, je to celkem jednoduché,“ řekl Brian.

Souhlasím s tím, že pokusit o seanci bychom se mohli. Spiritismus může být pravý, také ale nemusí. S tím, co učiníme my tady, si můžeme být celkem jisti, co se ale děje na té druhé straně? Víme jen, že se něco děje. Nic na tomto světě není ale jisté, vlastně po celý náš život tápáme, bloudíme, touláme se.


265

Šli jsme nahoru do domu. Svolal jsem veškeré osazenstvo na verandu, popsal jsem jim, co hodláme podniknout. Chvíli jsme se o celé věci bavili; ukázalo se, že jedině pro Kitty, která jak jsem očekával byla nadšená pro to, aby se mohla zúčastnit, to bude úplně nová zkušenost. Její matka už kdysi několik seancí navštívila a stejně tak dokonce i Ray. Zavolal jsem ještě Virginii, která byla přítomna při té předchozí seanci a která bydlí nedaleko a ta prohlásila, že také přijde. S ní budeme mít opět ideální a dobře vyváženou sestavu pěti žen a pěti mužů. Chybět z té předchozí budou pouze manželé Svobodovi, které uzavření hranic zastihlo v Evropě, kde nyní aspoň dočasně uvízli. Dohodli jsme se na tom, že to zkusíme hned toho večera.

Večer jsme se sešli v mém ateliéru, kde jsme opět rozložili stůl se židlemi, což jsem měl vše složené v přilehlém skladišti. Obrazy na zemi jsme už předtím znovu srolovali a uložili je. Dřív, než jsme se tam odebrali, vypnuli jsme všichni své mobily a nechali jsme je nahoře v domě. Briana, jako z nás všech daleko nejzkušenějšího v oblasti spiritismu, jsme posadili do čela stolu. Naproti němu jsem seděl já, po pravé ruce jsem měl Romanu, která bude účinkovat jako medium, po mé levé ruce seděla Kitty. U obou mladých žen jsem cítil vzrušení, očekávání toho, co má přijít; tak nějak jsem nepochyboval o tom, že něco přijde, co ale? Ozve se nám Janis Baldois? Či snad někdo jiný, jako posledně Sářina matka? Či snad samotná Hilda af Klint? Brian nejprve spustil malý nahrávací přístroj, který si přinesl, poté promluvil:

„Dobrý večer vám všem, sešli jsme se tu, abychom se spojili s duchy těch, kteří se nacházejí na druhé straně, v jiné dimenzi, než kde jsme my. Požádám vás nyní, abyste se co nejlépe uvolnili, vypustili přitom z hlavy veškeré myšlenky náležející tomuto světu. Po příštích asi pět minut zachovejme prosím naprosté mlčení a všichni se soustřeďme jen na to, kvůli čemu jsme sem přišli.“

Asi po pět minut jsme seděli tiše. Snažil jsem se vypudit z mysli vše, co sem nepatřilo, což vůbec není snadná věc. Myšlenky se vám stále pokoušejí zavrtat do hlavy, musíte je ignorovat, zpočátku dokonce zapuzovat tím, že si stále opakujete jen jedno – nechci žádné myšlenky! Po uplynutí nějakého času, Brian opět promluvil. Čekal jsem, jestli pronese nějakou formální modlitbu, něco jako Otčenáš, řekl ale toto:

„Prosím spojte si navzájem ruce tak, abychom společně vytvořili pevný a bezpečný kruh.“

Vojen Koreis

266

To jsme učinili. Brian pokračoval pevným a rozhodným tónem člověka, který ví, co je třeba vyslovit:

„Žádám toho, jenž drží ochrannou ruku nad tímto naším světem, aby pouze entitám dobrého charakteru bylo povoleno vstoupit do tohoto kruhu, který jsme právě vytvořili. Prosíme o ochranu jak pro všechny jeho jednotlivé členy, tak i pro celou naši společnost. Nic zlého sem přístup nemá, vstoupit sem může pouze to, co je jasné a tebou požehnané. Nechť tak se stane!“

Nastalo opět ticho, byl jsem si přitom ale vědom toho, jak se zrychluje Romanin dech po mé pravici. Cítil jsem ale také, jak se ruka Kittina po mé levé straně stále víc a víc chvěje. Když potom zazněl hlas, sice ženský, ale překvapivě hluboký, altový, či snad ještě hlubší, ozval se z mé levé strany.

„Zdravím vás!“

Chvíli bylo ticho, než jsme si všichni uvědomili, že to je Kitty, kdo takto hovoří – tohle asi žádný z nás, včetně Briana, nečekal. Ten strávil nějaký čas s Romanou, které dával podrobné instrukce o tom, co má dělat, jak se má uvolnit a podobně. Přesto to byl právě on, kdo se jako první z nás vzpamatoval.“

„Vítáme tě! Pověz nám, kdo jsi?“

„Jsem Amaliel.“

„Ten, který hovořil ústy Hilmy af Klint a později také Janise Baldoise.“

Brian tu větu neformuloval jako otázku, spíš to bylo konstatování, určené nám, kterým nemuselo být ihned jasné, o koho tu jde. Že se jedná o entitu, která údajně vedla sdružení těch, jimž Hilma říkala The High Masters, Vznešení mistři…

„Ano. Tentýž Amaliel. Poselství, které pro vás mám, bude krátké a jednoduché. Pokud chtějí aspoň někteří z vás bádat ve věcech, které nepatří k vašemu světu, věcech zvaných nadpřirozenými, to je pro lidstvo přirozené a řekl bych, i zdravé. Nepokoušejte se ale o to, činit z vašich dílčích objevů nějaké definitivní názory.“

„Proč, Amalieli?“ To se zeptal Val.

„Došli byste jen k tomu, že věc, která je ve své podstatě mimozemská, nadzemská, která je více rozměrová, by byla jen snížena na úroveň vašeho, tří rozměrného světa.“

„Nemáme tedy budovat názorové stavby?“ Tentokrát se ptal Brandon. Ten, jenž k nám promlouval oním překvapivě hlubokým


267

hlasem, tím nejnižším, jakého hlasivky křehké a roztomilé dívenky, jakou je Kitty, kupodivu nějak byly schopny dosáhnout, mu odpověděl.

„Nevyhnete se tomu, aby ve vašich teoriích se nevyskytovaly mezery. Někdy jen menší, často ale veliké, takové, jaké zapříčiní zborcení těch hradů, které jste si na tom vašem pískovišti a s takovou námahou vybudovali.“

„Co máme tedy dělat, chceme-li se dopracovat k vyšším cílům?“ To jsem promluvil já.

„To, co děláte nyní. Ty, Dominiku, ty Romano, oba malujete. Malujte dál. I ty, Briane, bys měl malovat.“

„Já také?“

„Ano, ty také. Nikdy není pozdě k tomu, s tím začít.“

Tohle vím sám a moc dobře. K tomu nepotřebuji žádného Amaliela, aby mne přesvědčoval. Brian Hammond? Ten možná.

„Abstraktní obrazy?“ To chtěla vědět Romana.

„Abstraktní obrazy nebo i ty, jimž se říká realistické. Na tom tak moc nezáleží. Hlavně, když budou nějak zobrazovat vaši duši. O tu tady především jde. Nesnažte se ale z toho, co děláte, vyvozovat zákonitosti. To je, kdy se vám to začne ztrácet, . to je kdy se na vaší cestě oběví hrboly a výmoly. To platí stejně tak i pro ty z vás, kteří se zabýváte hraním divadla.“

„V tom snad nejsou zákonitosti?“ chtěl vědět Brandon.

„Jsou. Jsou tu ale i omezení. V divadle jste omezeni třeba velikostí a šířkou či hloubkou jeviště, v malbě zase tím, čím a na čem malujete. Ve vašem světě se všude nacházejí takováto ohraničení a vy jste v něm proto, abyste se naučili je překonávat.“

„Ten další svět, v němž se nacházíš ty, překážky nemá?“ Na to se zeptala Valerie.

„Má, ale jiného druhu. Však se to dozvíte, poté kdy projdete tím tunelem, o němž k vám hovoří ti, kteří tu již nakrátko byli a vrátili se zase tam k vám.“

„Mám já malovat jako Hilda af Klint?“

„Romano, maluj tak, jak malovat chceš ty sama. Hlavně proto jsem sem k vám dnes přišel tímto způsobem, abys tohle právě ty, a na vlastní uši, slyšela! Abys podle toho jednala, byla sama sebou. To ovšem platí pro vás pro všechny. Pro tebe ale zejména.“

Vojen Koreis

268

„Proč tedy jsi ty, spolu s jinými, vedl Hilmu a později také Janise, při malování abstraktních obrazů? Býval jsem často přitom.“ Čekal jsem jen, jestli a kdy se Brian na něco takového Amaliela zeptá.

„Stejně jako vy tam, i my zde, někdy experimentujeme.“

„A zavedly vás ty vaše experimenty někam?“ Brian se jen tak nechtěl vzdát.

„Všechno všude vždycky k něčemu vede. Vše souvisí se vším. Dál už ale experimentovat nechceme. Poučili jsme se.“

„Mají tedy ty obrazy, která takto vznikly, nějakou cenu?“ Na to se zeptal sice Val, jistě ale byla tato otázka na mysli i některých jiných z nás.

„Vše má nějakou cenu. Ta duchovní vyjde najevo v ještě vyšším světě, než je ten můj. Ta materiální bude určena v aukčních síních vašeho světa.“

Typická ambivalentní odpověď, jaké se vám snad pokaždé dostane při podobných příležitostech. I když… Tenhle Amaliel sice zní přesvědčivě, jistě ale není o moc lepší než ti, které jsem v minulosti při podobných příležitostech vyslechl. Vždycky to aspoň tak trochu zavánělo kazatelstvím. Vlastně nám tento Amaliel nepředal žádné nebetyčné moudrosti. Jsem ale přesto rád, že jsme tuto seanci uspořádali, už kvůli Romaně. Té se myslím od něho dostalo dobré rady. Ona má před sebou celý život, který může zasvětit malování, má myslím veliký talent, a tohle by jí mohlo pomoct při rozhodování o tom, co vlastně chce dělat. Ať je to cokoliv, co se rozhodne dělat, moc rád ji v tom pomohu!

Cítil jsem, že odkudsi přicházející energie, kterou náš kruh kondenzuje, a která přes mou levou ruku prochází do dívenky vedle mne, se začíná pomalu vytrácet. Snad mám také nějaké ty psychické schopnosti. Viděl jsem kdysi kohosi pracovat s proutkem při hledání vody. Zkusil jsem si to potom sám, udělal jsem si podobnou proutkovou vidlici z uříznuté větve stromu a prošel se s ní několikrát po louce. A hle, ono se mi to také začalo místy kroutit a věděl jsem přitom, že to tak dělá samo, že já jsem tu jen tím, kdo ten proutek nese. Jestli ukazoval, že je tam dole voda, či něco jiného, třeba zakopaný zlatý poklad, to jsem říci schopen nebyl, natož abych dokázal odhadnout, jak asi by případná voda mohla být hluboko, což vám poví kdejaký trochu schopný proutkař. Jsem si ale jistý, že kdybych se proutkařstvím trochu víc zabýval, za čas bych i těmhle věcem přišel na kloub.


269

„Musím vás opustit,“ pronesla ústa, jejichž polohu jsem v šeru spíš jen tušil v tom sličném obličeji mladého útlého stvoření, které sedí vedle mne. „Jsem rád, že jsem k vám mohl promluvit a děkuji vám, že jste mne vyslechli. Sbohem a opatruj vás ten, který nás všechny, i to vše kolem nás, stvořil.“

„Sbohem, Amalieli,“ řekl vážným hlasem Brian.

„Sbohem,“ opakovali jsme všichni. Na shledanou? Tak nějak si nemyslím.

Brian nás pokynem hlavy upozornil, abychom zachovali polohu rukou v kruhu, to kvůli Kitty, která se teprve začínala probouzet z transu. Že ten musel být neobyčejně hluboký, mi bylo jasné. Medií, která jsou schopna hlasového projevu, není mnoho. Většinou, pokud vím, se toho dosáhne až po delším výcviku. Je to neuvěřitelné, že tohle dokázala hned napoprvé tato drobná dívenka sedící vedle mne a dýchající nyní pravidelně a zhluboka. Trvalo to ještě pár minut, než se Kitty z transu úplně probrala a my jsme mohli zrušit spojení našich rukou. Brian, který celou seanci natáčel na malý přístroj, který měl před sebou, tentýž zastavil.

„Co se stalo?“ Kitty pochopitelně nevěděla, že to byla ona, kdo byl naším mediem.

„Byla jsi v transu,“ řekl jí Val.

„A co jsem dělala? Já nic nevím, jen se mi trochu točí hlava.“

„Bodejť by se ti netočila, mluvila jsi tu k nám a skoro basovým hlasem, nevím, kde se tohle v tobě vzalo!“

„Vážně mami?“

„Vážně.“

„Tvé hlasivky ovládl Amaliel, který k nám hovořil po několik minut,“ řekl jí Val. „Jsi prostě medium, což jsi ovšem až doposud netušila. Nikdo z nás to netušil.“

„A co ty, Romano? Ty jsi přece měla být tím mediem.“

„Já jsem tě jen poslouchala. Vybral si prostě tebe, jako medium. A mně měl, přes tebe, hodně co říci. Takže je dobře že se to stalo.“

„A co vlastně říkal, ten Ama…?“

„Amaliel. Budeš si to moci poslechnout, Brian to má celé natočené,“ řekl jsem Kitty.

„Co kdybychom šli nahoru, udělali malé post mortem a dali si k tomu kávu,“ ozvala se Sára.

Vojen Koreis

270

Proti tomu nikdo nic neměl. Šli jsme nahoru, rozsadili jsme se v obýváku, hlásil se podzim, večer už začínal být trochu chladný. Také pro mne, který bych byl ještě nedávno tohle považoval za mimořádně vlahý letní večer. Teprve když jsme se všichni napili kávy, začali jsme se trochu vzpamatovávat. Brian nám pustil záznam celé seance. Nebylo to dlouhé, celkem asi deset minut, když se vynechala předcházející meditace a šlo se rovnou k jádru věci.

„Všiml jsem si jednoho,“ nechal se slyšet Val, když se záznam skončil. „Amaliel, nebo kdo to k nám jeho jménem promlouval, nám řekl něco v tom smyslu, že úroveň naší duchovnosti vyjde najevo v dalším světě, který je vyšší, než jakým je ten jeho. Tím měl jistě na mysli svět kauzální, který údajně je tím nejvyšším pro nás dosažitelným.“

„Ano,“ řekl jsem, „prohlásil ale také, že bychom neměli vytvářet názorové stavby, pokud mi říká paměť.“

„A ta ti slouží ještě dobře,“ podpořil mě Brandon.

„Vím, že si oba berete na mušku moje teorie, které jsem před vámi v minulosti rozvíjel. I když, tak docela moje nejsou, leccos pochází od Blavatské, Steinera a podobně. Zajímavé je ale zejména, že tentýž Amaliel, který údajně instruoval i Hilmu af Klint, se před námi o ní přímo ani jednou nezmínil. To, co dělal on a jeho společníci s Hilmou, a později s Janisem Badoisem, tak nějak bagatelizoval, když to nazýval experimentováním.“

„To je pravda,“ ozvala se Sára. „Můžeme této entitě věřit, že je opravdu tím, za co se prohlašuje?“

„Můžeme věřit vůbec komukoliv a čemukoliv, co k nám dojde z té druhé strany?“

To jsem řekl já sám. A míním to vážně. Začínám mít pochybnosti o tom, čemu vlastně věřit. Amaliel, který údajně kdysi byl ve spojení s Hilmou, které radil, co má dělat, nám najednou tvrdí, že to vše bylo jen experimentování, které se už skončilo. K čemu to sloužilo? K propagaci umělkyně druhého sledu jako první abstraktní malířky? Řekl jsem:

„Hilma si pozvala do ateliéru Rudolfa Steinera, kde mu ukázala své abstraktní obrazy. To bylo někdy v roce 1908. Steiner jimi nadšený nebyl a dal jí to zřejmě jasně najevo. Steinera si velice vážím a jeho úsudek podle mne je důležitý. Faktem je také, že Hilma potom po asi sedm let vůbec přestala abstraktní obrazy malovat.“


271

„Ano, mezitím je začali malovat jiní. Kupka, Kandinský, Mondrian…“ ozvala se Romana.

„Tak nevím,“ řekla Sára.

„Je to problém,“ souhlasil Val.

„Těžko říct,“ přidal se Brandon.

„Také nevím, čemu mám věřit,“ řekl jsem. „budu dál malovat. Jak, to se uvidí…“

„Víte co?“ To se trochu nesměle ozval Brian. „Dám se také do malování. Objednám si řemeslníky hned na příští týden. Postaví mi vzadu za domem ateliér. Ne sice tak veliký jako ten Dominikův, ale tak pro dva lidi by měl stačit.“

****

Vojen Koreis

272

24. Bouře

Vím jedno a sice, že určitě budu malovat. Vím také, že celý svět je divadlo. Už proto také, kromě již rozpracovaného muzikálu, pracuji na jevištním návrhu pro Shakespearovu Bouři, kterou bude režírovat a hrát v ní hlavní roli Brandon. Navíc i na dalším návrhu pro hru, která se teprve má začít zkoušet, a jíž je jiná komedie onoho barda ze Stratfordu, Jak se vám líbí? To je ta, která se odehrává v Ardenském lese, podle něhož se jmenuje nejen naše společnost, ale i městečko, v němž působí.

Sára věří v to, že až budeme zase moct jezdit po světě s divadlem, že si tohle všechno zahrajeme i v Royal Hobart Theatre na Tasmánii. Pro Brandona by to asi také hodně znamenalo. Rodina Cunninghamů má k tomuto divadlu jisté pouto. Sára má prý na to místo ještě zvláštní vzpomínky. Neřekla přesně jaké, myslím ale, že se týkají jejího Valentýna. Ten, mimochodem, si otevřel tu svou ordinaci na hlavní (a vlastně jediné) ulici městečka Arden. Už teď si prý jeho


273

podniku vede dobře, což mu ze srdce přeji. Z té pandemie to jistě začalo hrabat hodně lidem.

Pokud jde o mne, chci zůstat tady v Austrálii. Ráda bych si zažádala o trvalý pobyt a později i o občanství, pracuje se mi tu moc dobře. Otázkou pro mne zůstává, kde budu malovat? Proplouvám právě takovou osobní bouří, s níž se budu muset nějak vypořádat. Elwood by si mě chtěl vzít a mít mě na Gold Coast. Brian by si mě chtěl vzít a mít mě ve svém novém ateliéru, který si právě nechává stavět. Dominik by mě chtěl mít v tom svém, který už mám dobře vyzkoušený. A nejspíš by si mě také chtěl vzít, i když v tomto směru se ještě přímo nevyjádřil. Zatím.

Ještě se musím rozhodnout…

KONEC

Documents

Blavatská a theosofie - V.Koreis