Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Jana Marie Tušková

Deklinační systém femininních oikonym v češtině Synchronní pohled na základě Českého národního korpusu

Habilitační práce

2010

Obsah

Seznam zkratek a značek....................................................................................5

Úvod............................................................................................................................7

1. Onomastická gramatika............................................................................11

2. Cíl, metody a struktura práce.................................................................13

3. Použitá terminologie...................................................................................18

4. Literatura.......................................................................................................27

4.1. Deklinace oikonym češtiny v odborné a populárně-naučné literatuře.............27

4.2. Deklinace oikonym češtiny v mluvnicích........................................................32

4.2.1. Mluvnice česká J. Gebauera.....................................................................33

4.2.2. Mluvnice česká J. Gebauera a V. Ertla.....................................................36

4.2.3. Mluvnice spisovné češtiny F. Trávníčka..................................................38

4.2.4. Nauka o českém jazyku V. Šmilauera......................................................40

4.2.5. Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky.............................................42

4.2.6. Mluvnice češtiny.......................................................................................45

4.2.7. Příruční mluvnice češtiny.........................................................................48

4.2.8. Shrnutí.......................................................................................................51

5. Materiálová východiska.............................................................................53

5.1. Možnosti korpusu SYN2005 při zkoumání deklinace oikonym......................53

6. Teoretická východiska popisu deklinace oikonym češtiny...........58

6.1. Charakteristické vlastnosti proprií a jejich vliv na deklinaci...........................58

6.2. Diference morfologických vlastností apelativ a oikonym...............................61

6.3. Diference morfologických vlastností oikonym a ostatních tříd proprií...........64

7. Gramatické kategorie oikonym..............................................................66

7.1. Gramatický rod a životnost..............................................................................67

7.2. Gramatické číslo..............................................................................................78

7.3. Pád ................................................................................................................82

8. Deklinační typy a vzory oikonym češtiny............................................87

8.1. Návrh systému deklinace oikonym češtiny.....................................................87

8.2. Kritéria pro výběr vzorových jmen..................................................................88

8.3. Deklinace oikonym a problematika transonymizace v materiálu korpusu

SYN2005................................................................................................................89

9. Substantivní deklinace singulárová.......................................................95

9.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením.....................................95

9.1.1. Nsg. zakončený na -a................................................................................95

9.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách................................95

9.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005......................................................................96

9.1.1.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -a.......................96

9.1.1.2.2. Typ 1A – vzor Ostrava.................................................................103

9.1.2. Nsg. zakončený na -e(ě).........................................................................105

9.1.2.1. Interpretace v současných jazykových příručkách..............................105

9.1.2.2. Stav v korpusu SYN2005....................................................................107

9.1.2.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -e(ě).................107

9.1.2.2.2. Typ 2A – vzor Bystřice.................................................................111

9.1.2.2.2.1. Podtyp I 2A – vzor Kaplice.......................................................116

9.1.2.2.3. Shrnutí...........................................................................................127

9.2. Oikonyma ženského rodu s konsonantickým zakončením............................130

9.2.1. Nsg. zakončený na souhlásku pravopisně měkkou nebo obojetnou.......130

9.2.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách..............................130

9.2.1.2. Stav v korpusu SYN2005....................................................................133

9.2.1.2.1. Soubor oikonym češtiny zakončených na souhlásku pravopisně

měkkou nebo obojetnou................................................................................133

9.2.1.2.2. Typ 3A – vzor Třeboň..................................................................138

9.2.1.2.2.1. Podtyp I 3A – vzor Aš................................................................143

9.2.1.2.3. Typ 3B – vzor Uhříněves..............................................................145

9.2.1.2.3.1. Podtyp I 3B – vzor Zliv..............................................................149

9.2.1.2.3.2. Podtyp II 3B – vzor Příbram.....................................................151

9.2.1.2.4. Shrnutí...........................................................................................156

9.3. Přehled deklinace substantivních singulárových tříd....................................158

10. Substantivní deklinace plurálová.....................................................159

10.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením.................................159

10.1.1. Npl. zakončený na -e(ě)........................................................................159

10.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách............................159

10.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005..................................................................164

10.1.1.2.1. Soubor plurálových oikonym zakončených na -e(ě)..................164

10.1.1.2.2. Typ 4A – vzor Pardubice...........................................................168

10.1.1.2.2.1. Podtyp I 4A – vzor Budějovice................................................172

10.1.1.2.2.2. Podtyp II 4A – vzor Kravaře...................................................174

10.1.1.2.3. Typ 4B – vzor Nusle...................................................................176

10.1.1.2.3.1. Podtyp I 4B – vzor Koloděje...................................................178

10.1.1.2.4. Shrnutí.........................................................................................181

10.1.2. Npl. zakončený na -y............................................................................184

10.1.2.1. Interpretace v současných jazykových příručkách............................184

10.1.2.2. Stav v korpusu SYN2005..................................................................186

10.1.2.2.1. Soubor plurálových oikonym ženského rodu zakončených

na -y..............................................................................................................186

10.1.2.2.2. Typ 5A – vzor Zahrádky.............................................................190

10.1.2.2.3. Soubor plurálových oikonym zakončených na -y se smíšeným

skloňováním..................................................................................................192

10.2. Přehled deklinace substantivních plurálových tříd......................................198

11. Adjektivní deklinace singulárová....................................................199

11.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením.................................199

11.1.1. Nsg. zakončený na -á............................................................................199

11.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách............................199

11.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005..................................................................200

11.1.1.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -á...................200

11.1.1.2.2. Typ 6A – vzor Blatná.................................................................206

12. Závěr..........................................................................................................208

Summary...............................................................................................................224

Literatura.............................................................................................................228

Internetové zdroje.............................................................................................244

Seznam příloh.....................................................................................................245

Seznam zkratek a značekA akuzativ

AF absolutní frekvence

Ap. apelativum

AT atribut

BMK Brněnský mluvený korpus

CAF celková absolutní frekvence

CJ cizí jméno

ČJA Český jazykový atlas

ČM Česká mluvnice

ČNK Český národní korpus

D dativ

f. femininum

FS Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce

FSČ Frekvenční slovník češtiny

G genitiv

GJČR Geografická jména České republiky

I instrumentál

L lokál

m. maskulinum

MČ Mluvnice češtiny

MČG Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (Gebauera)

MČGE Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské

(Gebauera – Ertla)

MSČ Mluvnice spisovné češtiny

n. neutrum

NČJ Nauka o českém jazyku

NMJ Naše místní jména a jak jich užívat

OB objekt

OJ obyvatelské jméno

OSJ osobní jméno

ORAL2006 korpus mluvené češtiny uveřejněný v r. 2006

ORAL2008 korpus mluvené češtiny uveřejněný v r. 2008

PČP Pravidla českého pravopisu

PMČ Příruční mluvnice češtiny

PMK Pražský mluvený korpus

PUM příslovečné určení místa

pl. plurál

sg. singulár

SSČ Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

SU subjekt

SYN2000 synchronní korpus uveřejněný v r. 2000

SYN2005 synchronní korpus uveřejněný v r. 2005

SYN:SYN2005 subkorpus SYN2005 nereferenčního korpusu SYN

SYN2006PUB synchronní korpus publicistických textů uveřejněný v r. 2006

V vokativ

VE větný ekvivalent

VOJ vlastní osobní jméno

VM východiskový model

→ směr proprializace, směr transonymizace

Zkratky užívané při citaci zdrojů korpusu SYN2005

ADM administrativa

BEL beletrie

COL povídka, soubor povídek

ENC abecedně, systematicky a jinak uspořádaná díla

FAC literatura faktu

NOV román

MIS rozmanité (efemera)

ODB odborná literatura

POP populárně-naučná literatura

PUB publicistika (noviny a neodborné časopisy)

SCI vědecko-naučná literatura

SCR dramatický text, scénář

SON píseň

TXB učebnice

VER báseň

Úvod

Předložená práce věnovaná problematice deklinačních typů a vzorů oikonym

češtiny ženského rodu vznikala postupně a navazuje na naše předchozí výzkumy

v oblasti deklinace apelativních feminin, které jsme uskutečňovali zejména v rámci

zapojení do projektů ÚJČ AV ČR v letech 2004–2008 „Možnosti a meze gramatiky

češtiny ve světle Českého národního korpusu“1 a „Kapitoly z české gramatiky“2.

Tyto projekty, orientované na výzkum gramatiky současné češtiny, byly založeny na

práci s velkými elektronickými korpusy textů, zejména subkorpusy Českého

národního korpusu – SYN2000 a SYN2005, a jsou součástí vzniku nové

Akademické gramatiky češtiny. Během naší práce s korpusy jsme si uvědomovali

jejich možnosti při výzkumu deklinace proprií a začali jsme se věnovat otázce

deklinace oikonym. Pro výzkum prezentovaný v předkládané práci jsme zvolili

novější z obou korpusů – SYN2005, respektive jeho poslední úpravu

SYN:SYN2005. Výsledky v něm získané, které zachycují úzus současné psané

češtiny, jsme pak konfrontovali s údaji v synchronních mluvnicích češtiny, případně

s fakty uváděnými v dalších jazykových příručkách. Vzhledem k velkému rozsahu

korpusových dat a náročnosti jejich zpracování zejména v oblasti oikonym, viz

podrobně kap. 5.1., jsme popsali komplexně problematiku deklinace oikonym

ženského rodu. Návrh systému jejich deklinace, kritéria pro výběr vzorových jmen,

stejně jako metodika popisu deklinačních typů a vzorů, které předkládáme, mají však

obecnější platnost a jsou aplikovatelné na celý soubor domácích oikonym.

Korpus SYN2005 je charakterizován jako reprezentativní korpus současné

psané češtiny a považujeme ho za objektivní materiálový zdroj, jehož rozsah je ve

srovnání s jakýmikoli předchozími soubory jazykových dat vzniklých excerpcí

nesrovnatelně vyšší. Uvedený materiál podává informace především o tom, co je

frekvenčně omezené či rozšířené, a může proto zachytit současné tendence

v deklinaci oikonym v psané češtině a případné posuny vůči stávající kodifikaci. Přes

značný rozsah korpusových dat jsme si však vědomi toho, že naše hodnocení jsou do

jisté míry omezená a v budoucnu je bude třeba doplnit o výzkumy provedené

1 Možnosti a meze gramatiky češtiny ve světle Českého národního korpusu, 2003–2005,

GAČR 405/03/0377, řešitel doc. PhDr. František Štícha, CSc., viz Tušková (2007a).2 Kapitoly z české gramatiky, 2006–2008, GAČR 405/06/1057, řešitel doc. PhDr. František

Štícha, CSc., viz Tušková (2010e).

v dalších korpusových či jiných zdrojích.3 Z tohoto důvodu si uváděné závěry nečiní

nárok na kodifikaci. Komplexní popis deklinace oikonym by měl zahrnovat i oblast

mluvené češtiny4 a naším původním záměrem bylo prozkoumat zvolenou

problematiku jak v korpusu psaného, tak mluveného jazyka. Ukázalo se však, že

existující korpusy mluveného jazyka (ORAL2008, ORAL2006, Pražský mluvený

korpus, Brněnský mluvený korpus)5 nejsou pro výzkum formální morfologie

oikonym vhodné. Jejich rozsah a široké obsahové zaměření (škola, mládež,

zaměstnání, rodina) způsobují, že se v nich tvary oikonym češtiny neobjevují

v takovém množství, aby je bylo možné objektivně zhodnotit. V této oblasti

výzkumu jsou proto zatím čeští lingvisté odkázáni na vlastní dotazníkové průzkumy,

které dosud zahrnují jen omezený okruh respondentů, a to jak územní, tak sociální,

a jejichž zpracování, chtějí-li být objektivní, je oproti práci s korpusovými daty

časově náročnější.6 Vznik a existence naší práce jsou podmíněny jednak stavem

českého onomastického bádání, tzn. postavením onomastiky mezi ostatními vědními

obory a jejími teoreticko-metodologickými východisky uplatňovanými při výzkumu

proprií, jednak vývojem a současnými požadavky české lingvistiky obecně.

3 Autoři publikace Statistiky češtiny (2009) mimo jiné uvádějí, že sice nelze předstírat úplnost

jazykové reality zachycené v korpusech, a to vzhledem k objemu dat, jejich kvalitě i jejich

proměnlivosti v čase. Na druhé straně je však díky nim naše dnešní poznání jazyka mnohonásobně

hlubší a kvantita dat mnohonásobně větší, zatímco stará data a jejich popisy jsou nutně omezenější

a mezerovitější. 4 Stav v nářečích Čech, Moravy a Slezska zachycují pouze částečné popisy deklinace u

vybraných typů oikonym zpracované v Českém jazykovém atlase 4 (2002), případně publikované

v odborných časopisech, např. H. Konečná (2003).5 Nejnovější mluvené korpusy ORAL2008 a ORAL2006 zachycují autentickou mluvenou

češtinu území Čech, tzn. z celé oblasti českých nářečí v užším slova smyslu. Oba zahrnují 1 milion

textových slov. Pražský mluvený korpus (PMK) je prvním korpusem mluvené češtiny, obsahuje

autentickou mluvenou češtinu, hlavně obecnou z oblasti Prahy a jejího okolí, a má rozsah 675 000

textových slov. Brněnský mluvený korpus (BMK) je v rámci ČNK prvním korpusem mluvené

češtiny z oblasti Moravy a obsahuje 490 000 textových slov. 6 Otázce deklinace domácích oikonym v současném mluveném úzu češtiny jsme se zatím

věnovali při vedení ročníkových a závěrečných prací studentů Pedagogické fakulty Masarykovy

univerzity, např. Škvařilová (2008), komplexněji pak v rámci projektu PdF MU „Tvary

regionálních zeměpisných jmen v mluvě současné mládeže“ (MUNI/41/096/2009), kdy byl

proveden sociolingvistický výzkum ve vybraných městech Jihomoravského a Zlínského kraje

zaměřený na deklinaci oikonym na -(ov)ice, viz Tušková – Pekárková – Fridrichová (2010c).

Onomastika,7 a zejména toponomastika, byla dlouhou dobu považována díky svému

prvotnímu historickému zaměření a svým nelingvistickým metodám za pomocnou

vědu historickou.8 Uznávanou lingvistickou disciplínou se v Česku v podstatě stává

až v 60.–70. letech 20. století.9 Po počátečním zúženém, etymologicky chápaném

pojetí onomastiky, se postupně (zejména v poslední třetině 20. století) rozvíjí zájem

o teoretické studium propriální sféry jazyka,10 ke kterému přispěli v české

onomastice zejména P. Trost (1958, 1979, 1981), M. Knappová (1980, 1992),

R. Šrámek (1986, 1989, 1999c, 2003, 2007a) a J. Pleskalová (1992, 1998), ve

slovenské onomastice pak především V. Blanár (1976, 1996, 2008). V současném

českém pojetí je onomastika chápána většinou onomastiků jako subdisciplína

lingvistiky, pro kterou je nutná spolupráce s představiteli dalších oborů, především

s historiky, archiváři, geografy, ale také s psychology, sociology, etnografy, právníky

atd. Jedním z typických rysů současné české onomastiky je orientace výzkumné

práce na otázku fungování proprií v komunikaci, které má dvě stránky – referenční

a jazykovou. Naše pozornost je určena stránce jazykové zabývající se začleněním

proprií do gramatických a jiných zákonitostí jazyka. Potřebě vzniku onomastické

gramatiky v Česku se věnovali zejména R. Šrámek nebo M. Harvalík, viz kap. 1.,

tento požadavek však zatím zůstává nenaplněn. V posledních letech 20. století se

začíná rozvíjet v české lingvistice také nový vědecký obor – korpusová lingvistika,

která umožňuje zkoumat jazykové jevy na mnohamilionových jazykových

korpusech. Všechna uvedená fakta současného vývoje nám umožnila prozkoumat

zvolenou skupinu českých oikonym ne „tradičně“, tj. z hlediska jejich etymologie či

tvorby, ale z hlediska jejich fungování v běžných komunikačních situacích na

materiálu Českého národního korpusu. Zabýváme se tedy fungováním dílčího

7 Vývoj české onomastiky zachycuje podrobně R. Šrámek v „Kapitolách z dějin české

jazykovědné bohemistiky“ (2007b, s. 377–425), nejnověji M. Harvalík ve studii „Postavení české

onomastiky v mezinárodním kontextu“ (2009b).8 Rozsáhlá diskuse o postavení české onomastiky v systému společenských věd proběhla

počátkem 80. let 20. století na stránkách Zpravodaje Místopisné komise ČSAV. 9 Podrobně viz Lutterer (1975), Šrámek (1995, s. 220–221; 2002, s. 6; 2007b, s. 405–410), také

Harvalík (2009b, s. 47–56).10 K rozvoji teorie onomastiky v mezinárodním měřítku přispěly např. práce W. Taszyckého

(1946) a S. Rosponda (1957), dále A. V. Superanské (1973), E. Hansaka (2000), publikace

editorů

E. Eichlera et al. (1995) nebo A. Brendlerové a S. Brendlera (2004) aj.

systému propriální sféry jazyka v komunikačních aktech a zkoumáme gramatické

vlastnosti oikonym, tzn. jejich začlenění do gramatických zákonitostí a pravidel

jazyka.

Předkládaná práce stojí na pomezí tří lingvistických disciplín – onomastiky,

morfologie a korpusové lingvistiky spjaté s jazykovou statistikou. Dosud žádná

souborná práce tohoto druhu v české lingvistice nevznikla, existují pouze jednotlivé

studie a ojedinělá monografie A. Polívkové (2007), viz kap. 4.1. Tyto práce však

většinou nečerpají ze současného, dostatečně reprezentativního materiálu, nebo

materiálové zdroje vůbec neuvádějí. Zde zařazené kvantitativní, resp. statistické

údaje,11 nejsou cílem samy o sobě, ale prostředkem pro následnou kvalitativní

analýzu. Ale již samotná vysoká či nízká frekvence oikonyma a jeho tvarů v korpusu

vypovídá o jeho postavení jak v systému, tak v textu. Sledované deklinační

typy/podtypy jsou statisticky popsány ve značné šíři a opatřeny seznamy oikonym.

Naším záměrem bylo vytvořit komplexní obraz jazykové reality části propriální

vrstvy jazyka, a proto jsme netradičně věnovali stejnou pozornost jak tzv.

problematickým jevům, na které se až dosud gramatické výklady soustředily, tak

typům oikonym s pravidelnou deklinací, jež tvoří podstatnou část deklinace oikonym

a informace o ní není vhodné redukovat jen proto, že by se mohly zdát „samozřejmé“

či „nezajímavé“. Vytvořením deklinačních typů oikonym češtiny ženského rodu

bychom chtěli přispět do koncepce onomastické gramatiky.

11 O potřebě statistického přístupu k jazyku se zmiňuje i Ferdinand de Saussure (1989), pohled

na kvantitativní zpracování jazyka však výrazně ovlivnil až George Kingsley Zipf (1949, 1968).

1. Onomastická gramatika

Vztah onomastiky a gramatiky je předmětem obecně onomastických

výzkumů zejména od 60.–70. let 20. století a v posledních letech přerostl v novou

subdisciplínu onomastiky – onomastickou gramatiku. K předmětu onomastické

gramatiky se vyjadřuje řada autorů světové onomastiky. Jejich názory se však různí,

viz např. E. Eichler et al. (1. sv., kap. IV. Namengrammatik, s. 400–408, 1995) nebo

R. Šrámek (1999c, 2007a). V Česku se teoretickým základům onomastické

gramatiky dosud věnovali zejména R. Šrámek (1999a, 1999b, 1999c, 2007a), který

vymezuje pojem a obsah onomastické gramatiky, a M. Harvalík12 (2005a), který

předkládá její teoretické a metodologické principy. Východiskem české onomastické

gramatiky je funkční a systémový pohled. Podle R. Šrámka (1999c) by se

onomastická gramatika měla věnovat primárně problematice propriální nominace

a morfologickým vlastnostem proprií, sekundárně pak postavení a úloze proprií

v komunikátech. Je tedy zřejmé, že součástí onomastické gramatiky, a to bezesporu

podstatnou, by měla být onomastická morfologie. Onomastickou gramatiku

nechápeme tradičně, tzn. jako pouhý slovotvorný popis proprií a jejich odchylek od

deklinace apelativ, ale ve shodě s R. Šrámkem funkčně. V rámci funkčního pohledu

pak R. Šrámek (1999c, s. 126–127) definuje onomastickou gramatiku takto:

„Předmětem onomastické gramatiky jsou všechny jazykové, jazykově komunikační

a mimojazykové elementy, jevy a kategorie, které slouží ke vzniku, uspořádání

a fungování propriální sféry jazyka. Onomastická gramatika jako subdisciplína

onomastiky se zabývá studiem (popisem, analýzou, typologií, kategorizací) konečné

množiny jazykových a nejazykových elementů, které jsou strukturovány jako

svébytný systém a prosazují se jak v propriálně pojmenovacím aktu, tak

v komunikačním užití proprií podle určitých schémat majících noremní charakter.“

Právě tento funkční pohled zařazuje onomastickou gramatiku mezi subdisciplíny 12 Problematika onomastické gramatiky byla náplní grantu „Onomastická gramatika češtiny“,

grant GAČR, 2002–2005, 405/02/D028/A, řešitel PhDr. Milan Harvalík, Ph.D. Mezi hlavní úkoly

patřily tyto oblasti: postižení podstaty vlastních jmen; zachycení typu propriální nominace a jeho

následná analýza; fungování proprií v jazykové komunikaci. V souvislosti s uvedeným grantem se

M. Harvalík zabýval otázkou komunikačních variant proprií, nebo nářečních podob proprií

a jejich místem v onomastické gramatice, viz Harvalík (2006a, 2006b).

současné onomastiky, jejichž vyčerpávající soubor předkládá ve svém návrhu

R. Šrámek (2007a, s. 32–39). V jeho návrhu dílčích onomastických disciplín

najdeme prostor i pro tzv. „počítačovou“ onomastiku (Computergestützte

Namenkunde), která se v současné době teprve konstituuje, a námi prováděný

výzkum deklinace oikonym na korpusovém materiálu je jedním z prvních příspěvků,

který můžeme považovat také za její součást.

Čeština, jak již bylo řečeno v Úvodu, zatím svou onomastickou gramatiku

nemá, ale ve světě již několik málo onomastických gramatik vzniklo. Jedná se

o onomastickou gramatiku francouzštiny „Grammaire du nom propre“ (Gary-Prieur

1994), norštiny „Imja sobstvennoe v sovremennom norvežskom jazyke.

Grammatičeskij očerk“ (Aljokšina 1997) a rumunštiny „Gramatica numelor proprii

în limba românâ“ (Tomescu 1998), které se však navzájem podstatně liší po stránce

teoretické, metodologické i obsahové, a tak odrážejí dosud nestabilizované

a podrobněji nepropracované názory na cíle onomastické gramatiky. V této

souvislosti připomeňme ještě dvě publikace vzniklé v bývalém Sovětském svazu,

a to práci A. V. Superanské „Struktura imeni sobstvennogo“ (1969), která je

věnována fonologické a morfologické stránce proprií, a sborník prací „Onomastika i

norma“ (Kalakuckaja 1976) zabývající se ne normou gramatickou, ale názvotvornou.

Zkoumání gramatické stránky oikonym, které je předmětem této práce, se

tedy zapojuje do uvedeného širšího proudu již existujícího vědeckého bádání a je

součástí vývoje jak onomastiky, tak české gramatiky a korpusové lingvistiky.

2. Cíl, metody a struktura práce

Cílem naší práce je ukázat na deklinaci oikonymie češtiny potřebnost popisu

deklinace proprií, který by zohledňoval podstatné vlastnosti propriálního lexika.

Předkládáme návrh deklinačních typů a vzorů domácích oikonym ženského rodu,

tzn. těch vlastních jmen pojmenovávajících osídlené objekty, jež se vyskytují na

území České republiky bez ohledu na jejich původ. Ze skupiny oikonym jsme

vydělili pouze názvy ulic, náměstí, nábřeží, mostů a názvy tzv. staveb nesídlištních,

tj. kostelů, božích muk, pomníků, mohyl atd.13 pro specifičnost jejich formálních

struktur. Pozornost věnujeme reálně existujícím oikonymům, na výskyt tzv.

hypotetických oikonym majících původ v literárních dílech upozorňujeme okrajově

v souvislosti s jejich výskytem v korpusovém materiálu. Nezabýváme se rovněž

problematikou deklinace cizích oikonym, byť se v korpusovém materiálu i ona

v určitém rozsahu nacházejí, nýbrž na ně jen v případě potřeby stručně odkazujeme.

Zvláště se naopak zaměřujeme na problematiku tvarové variantnosti domácích

oikonym a faktorů, které ji způsobují, a to na základě provedení rozsáhlého

empirického výzkumu synchronních dat subkorpusu SYN:SYN2005 (dále jen

SYN2005). Chtěli bychom zachytit centrálnost či perifernost popisovaných jevů,

naznačit vývojové tendence v současném psaném úzu, a upřesnit tak dosud

publikované údaje o deklinaci oikonym češtiny. Součástí práce je rovněž objektivní

zhodnocení rozsahu možností korpusového přístupu při zpracování zvolené

problematiky.

Při zpracování korpusových dat jsme uplatňovali komunikační a systémový

zřetel a využívali jsme základní metody lingvistiky a onomastiky – metodu analýzy

(zde především statistické analýzy) a klasifikace (zde gramatických jevů oikonym).

Zachovávali jsme induktivně-empirický výkladový postup, tzn. vycházeli jsme od

jednotlivých výskytů tvarů oikonym v korpusu, sledovali jsme jejich frekvenci,

stylovou charakteristiku, vliv lexikálního okolí, příslušnost proprií k jednotlivým 13 Vycházíme-li z klasifikace Šmilauerovy (1976), popisujeme tedy vyjma uvedených dvou

skupin jmen deklinaci všech ostatních souborů tzv. sídlištních jmen (místních), tj. v novější

terminologii oikonym, která zahrnují: 1. osady (města, vesnice), čtvrti, sídliště, předměstí; 2.

místní části – skupiny domů, samoty, myslivny, hájovny, hrady, obydlené zříceniny atd.; 3. stavby

v osadách – věže, zámky apod. Převážná část dokladů oikonym z korpusu SYN2005 se váže k

prvnímu souboru jmen.

propriálním třídám v případech transonymizace, případně působení syntaktické

funkce na volbu variantních nebo dubletních koncovek. Za pomoci statistického

vyhodnocení sledovaných jevů jsme dospěli k zobecnění informací a zařazovali jsme

oikonyma do jednotlivých deklinačních typů/podtypů a zachycovali vývojové

deklinační tendence. Při výběru deklinačních vzorů jsme zohledňovali především

morfologickou a propriální stránku oikonym. Výzkum početných korpusových

souborů14 oikonym (v některých případech v hodnotě několika set výskytů)

umožňuje detailnější analýzu gramatických vlastností oikonym a přispívá

k prohloubení poznání propriální sféry jazyka.

V uspořádání předkládané práce postupujeme od nezbytných teoretických

výkladů zahrnujících charakteristiku nejčastěji užívaných termínů přes kapitoly

shrnující zpracování deklinace oikonym češtiny v odborné a populárně-naučné

literatuře a následně v synchronních mluvnicích češtiny od mluvnice J. Gebauera

(1895) až po Příruční mluvnici češtiny (2003). Následuje kapitola věnovaná

charakteristice a možnostem využití hlavního materiálového zdroje – Českého

národního korpusu, zvláště korpusu SYN2005. Před kapitolami věnujícími se naší

stěžejní problematice – popisu deklinačních typů/podtypů a vzorových jmen

domácích oikonym – jsou zařazeny části zabývající se teoretickými východisky

formálně morfologického popisu deklinačního systému oikonym. Zahrnují podstatné

informace o charakteristických vlastnostech proprií, o diferencích tříd proprií v rámci

morfologické roviny, dále charakteristiku gramatických kategorií oikonym a na závěr

popis kritérií určených pro stanovení deklinačních typů/podtypů a vzorových jmen

oikonym.

Z rozsáhlého souboru domácích oikonym jsme se při charakteristice jejich

deklinace soustředili na celou oblast ženského rodu, která nabízí jak deklinační typy

s pravidelnými paradigmaty, tak typy obsahující různé druhy tzv. kolísání

(v gramatickém rodě, čísle, kolísání mezi vzory). Návrh popisu deklinace oikonym

ženského rodu tak může sloužit jako vzor či podklad pro charakteristiku deklinace

domácích oikonym mužského a středního rodu, či oikonym cizích. Hlavními kritérii

pro členění deklinace domácích oikonym ženského rodu do jednotlivých kapitol se

staly: typ deklinace (substantivní nebo adjektivní), gramatické číslo oikonym a jejich

14 Potřebnost kvantitativních výzkumů v oblasti proprií zmiňuje V. Blanár (2008, s. 11) s

odkazem na názory F. Debuse (1995, s. 49–75).

zakončení v nominativu. V rámci substantivního skloňování vznikl popis deklinace

singulárových a plurálových oikonym:

1. Deklinace singulárových oikonym ženského rodu zakončených na -a (Praha,

Ostrava apod);

2. Deklinace singulárových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě)

(Mohelnice, Bechyně, Zvole apod);

3. Deklinace singulárových oikonym ženského rodu s konsonantickým zakončením

(Břeclav, Příbram apod.);

4. Deklinace plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě) (Pardubice,

Košíře apod);

5. Deklinace plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -y (Hodkovičky,

Pisárky apod.);

6. Plurálová oikonyma zakončená na -y se smíšeným skloňováním (Roztoky,

Doudleby apod.).

U deklinace adjektivní jsme se věnovali problematice jediného existujícího typu:

1. Deklinace singulárových oikonym ženského rodu zakončených na -á (Karviná,

Česká Třebová apod.).

Kapitoly zaměřené na popis jednotlivých deklinačních typů/podtypů a vzorových

jmen mají jednotnou strukturu a skládají se z těchto částí:

Interpretace jevu v současných jazykových příručkách

Stav v korpusu

o Stručná statistická charakteristika deklinačního typu/podtypu oikonym

a uvedení typů vyhledávacích dotazů

o Morfologicko-onomastická charakteristika deklinačního typu/podtypu

o Výběr vzorového jména

o Tabulka/y dubletních koncovek daného vzoru (neuvádí se v případě

pravidelných paradigmat)

o Tabulka/y retrográdních a frekvenčních seznamů oikonym daného

vzorového jména

o Shrnutí (neuvádí se v případě pravidelných paradigmat)

V části věnované interpretaci jevů v současných jazykových příručkách jsou popisy

zaměřené na informace uvedené v Mluvnici češtiny 2 (1986), v publikaci

A. Polívkové Naše místní jména a jak jich užívat (2007), v případě potřeby jsou

doplněné rovněž údaji ze SSČ (1998). Závěr kapitoly obsahuje u některých

deklinačních typů tabulku/y zachycující vývoj určitého morfologického jevu

v českých mluvnicích za posledních sto let, tj. počínaje Mluvnicí českou J. Gebauera

(1895) a konče Příruční mluvnicí češtiny (2003). Ve stručné statistické

charakteristice deklinačního typu/podtypu je uveden počet oikonym, který korpus

SYN2005 dokládá (zpravidla do absolutní frekvence 5). V procentech se uvádí

zastoupení formálních strukturních typů oikonym (jednoslovný, víceslovný, příp.

univerbizované neoficiální názvy) spolu se stručnou charakteristikou typů

a deklinace víceslovných oikonym. Zařazeny jsou také druhy korpusových dotazů

užívané pro vyhledávání určitého základního souboru oikonym (např. oikonyma

ženského rodu zakončená na konsonant). Dále druhy dotazů sloužící k zjišťování tzv.

celkové absolutní frekvence jména (CAF), nebo absolutní frekvence (AF).15 Každý

deklinační typ/podtyp obsahuje svou strukturovanou morfologickou charakteristiku

v pěti až šesti navržených rovinách a výčet typických rysů deklinace s ohledem na

původ a způsob tvoření oikonym a s uvedením centrálních a periferních jevů;

v případě existence dubletních koncovek se popisují faktory, které jejich volbu

ovlivňují. Výběr vzorového jména se provádí na základě pěti kritérií. Pokud jsou

zařazeny do textu tabulky dubletních či variantních koncovek, obsahují hodnoty

absolutní frekvence (AF) tvarů oikonym určitého vzoru. V tabulkách seznamů

oikonym daného vzorového jména jsou oikonyma řazena jednak retrográdně, jednak

sestupně podle frekvenčních údajů, v nichž se rozlišují dvě hodnoty – CAF (při

frekvenci lemmatu vyšší než 100) a AF (při frekvenci lemmatu nižší než 100). Na

závěr kapitol sdružujících několik deklinačních typů, případně podtypů oikonym

určitého zakončení je vždy zařazeno stručné shrnutí obsahující informace

o případném posunu v distribuci koncovek v korpusovém materiálu ve srovnání

s českými mluvnicemi (vydanými za posledních 100 let) a výčet centrálních

a periferních faktorů ovlivňujících volbu dublet.

Texty příloh obsahují různé druhy seznamů, např. seznamy oikonym

ženského rodu jednotlivých deklinačních typů řazené abecedně a frekvenčně,

15 Pod námi zavedeným pojmem celková absolutní frekvence (CAF) rozumíme frekvenci

lemmatu propria obsahující často nejen frekvenci oikonyma, ale i jiné/ých třídy/d proprií

vzniklých transonymizací; tato frekvenční hodnota je uváděna u jmen s frekvencí lemmatu 100 a

výše. Běžně užívaný termín absolutní frekvence (AF) zahrnuje pouze frekvenci jména ve

významu oikonyma a je zpravidla zařazen u jmen s frekvencí lemmatu nižší než 100.

v případě potřeby abecední seznamy oikonym mužského rodu s určitým zakončením

získané z materiálu korpusu SYN2005; nebo také tabulky zahrnující přehled

distribuce variantních nebo dubletních koncovek určitého deklinačního typu

v mluvnicích, či v korpusu.

3. Použitá terminologie

V práci jsou užity termíny vycházející z tradic české onomastiky, gramatiky,

obecné lingvistiky a korpusové lingvistiky (viz kap. 5.1.). Základní poznatky tvořící

onomasticko-teoretické základy naší práce představují pojmy: propriální sféra

jazyka, frekvence a produktivita, funkce proprií, klasifikace proprií, oikonyma.

Při popisu deklinace oikonym ženského rodu používáme morfologické termíny –

paradigma, variantnost, variantní, dubletní koncovka/tvar, činitel (faktor)

ovlivňující volbu koncovky, vývojové tendence unifikační a diferenciační,

a obecně lingvistické termíny centrum a periferie.

Pro současnou slovanskou onomastickou terminologii16 je charakteristická

jistá míra nejednotnosti – objevuje se řada synonymních termínů (existence jednoho

či více termínů domácích a jejich mezinárodní ekvivalent, nárůst individuálních

neologismů); úzus a kodifikace terminologie neodpovídá vývoji současné obecné

onomastiky, viz Šrámek (2003), Harvalík (2003). Uvedený stav se promítá, třebaže

ne tak silně jako např. v onomastice ruské nebo jihoslovanských jazyků, i do

onomastiky české, a abychom zachovali jistý stupeň jednotnosti užité terminologie,

vycházíme při volbě onomastických termínů především z publikací Rudolfa

Šrámka.17

Propriální sféra jazyka – při vzniku propria musí lexikální jednotka, která

se jím má stát, disponovat takovými sémantickými a sémiotickými vlastnostmi, jež jí

v komunikaci umožní plnit funkci vlastního jména. Soubor těchto vlastností

i podmínek jejich vzniku a realizace mají v zobecněné podobě ráz zákonitostí, jimiž

je v rámci jazyka vymezena propriální sféra, viz Šrámek (1986, s. 19). Jak uvádí

R. Šrámek (1999c), existuje mezi apelativní a propriální sférou jazyka obousměrný

vztah. Vztah apelativní sféry k propriální má však povahu fundující, tzn. že

16 Slovanská terminologie byla kodifikována ve slovníku „Osnoven sistem i terminologija na

slovenskata onomastika“ (1983), česky „Základní systém a terminologie slovanské onomastiky“.17 K problematice české onomastické terminologie se vyjadřovali dále např. V. Šmilauer

(1960),

K. Svoboda (1973), M. Knappová (1992), L. Olivová-Nezbedová (1998), J. Pleskalová (2000a),

M. Harvalík (2003, 2004), některé termíny jsou vyloženy v Encyklopedickém slovníku češtiny

(2002). Na Slovensku se touto oblastí zabýval především V. Blanár (1996, 2008), zčásti také

M. Majtán (např. 1976).

propriální sféra nemůže existovat bez apelativní. Propria tedy představují druhou

vrstvu jazyka, která je odrazem sféry apelativní.18 Dominantní se ve vztahu obou sfér

jazyka jeví proto tzv. proprializace,19 na druhé straně však existuje také tzv.

apelitivizace, kdy se vlastní jméno stává apelativem. V propriální sféře jazyka může

docházet ještě k tzv. transonymizaci, tj. vznik proprií na základě mezipropriálně

fundujícího vztahu, např. oikonymum Praha→ chrématonymum „hotel“ Praha.

V naší práci budeme v souvislosti s vnější manifestací propriální sféry užívat

zejména termíny produktivita a frekvence, jak je to obvyklé v onomastické teorii, viz

Šrámek (1999c). Produktivita je považována za inherentní vlastnost propriální sféry

a jejím prostřednictvím je dáno, „které prvky (elementy) propriální povahy jsou nebo

budou pro vznik a fungování daného onymického systému (souboru) aktivní, živé,

popř. systémotvorné, systémonosné.“ (Šrámek 1999c, s. 114). K faktu produktivity je

však třeba přistupovat nejen z pohledu synchronního, tzn. co je produktivní nyní

a bude pravděpodobně produktivní v blíže neurčené budoucnosti, ale také z hlediska

diachronního, protože jisté typy oikonym byly produktivní v minulosti, např. typ

oikonym patronymického původu na -ice (Jaroměřice), dnes však již produktivní

nejsou, tzn. nová oikonyma takového typu se netvoří.20 V souvislosti s termínem

produktivita, či náhradou za něho užívají někteří autoři (viz např. T. Bartoň et al.

/2009/) při popisu jazyka zaměřeném zejména na apelativa termíny – uzavřené

paradigma (třída), tzn. počet jeho členů již neroste (např. původní adjektiva, zejm.

se sufixem -ý), a otevřené paradigma (třída), tzn. počet jeho členů je nejen

neurčitelný, ale zároveň v čase výrazněji proměnlivý a zpravidla značně rozsáhlý

(např. substantiva).21

18 V onomastice se užívají termíny „druhá vrstva jazyka“ nebo „parasystém“. Termín

parasystém uvádí v souvislosti se slovotvorbou proprií D. Šlosar (1994, s. 152) a říká, že

parasystém je sekundární soustava, která vznikla „na pozadí základního systému nociálních

apelativ, která využívá periferních prostředků a postupů (také často formantů, které v systému

nociálních apelativ už ztratily svou produktivitu) k tvoření speciálních okruhů pojmenování:

proprií, terminologických prvků a názvů citově zabarvených.“ V návaznosti na D. Šlosara píše

o parasystémovém tvoření proprií J. Pleskalová (2000b).19 Podle R. Šrámka (1999c, s. 55) je výsledkem proprializace (onymizace), která se realizuje

prostřednictvím propriálně pojmenovacího aktu, vznik nové lexikální jednotky se všemi znaky

a vlastnostmi propria.20 Otázkou, zda je slovotvorná produktivita apelativní sféry jazyka záležitostí synchronní či

diachronní, se zabýval např. D. Šlosar (1984).

Frekvence je kvantitativním vyjádřením produktivity (diachronní či

synchronní) a realizuje se v rovině komunikační. Frekvence je u proprií dvojího

druhu – 1. při vzniku nového propria signalizuje produktivitu užitého propriálně

pojmenovacího modelu; 2. při užívání jmen odráží tematiku komunikátů a jejich

faktografickou náplň (pragmatický aspekt). V korpusových zdrojích je pak ještě

ovlivněna rozsahem a skladbou korpusu.

Vlastní jména mají své vlastní speciální propriální funkce. Jejich různá

vymezení a chápání uvádějí např. M. Dokulil (1989), M. Knappová22 (1992),

A. V. Superanskaja (1973) nebo V. Blanár (1996), který navazuje na pojetí

R. Šrámka. Za hlavní považujeme podle R. Šrámka (1999c) funkci individualizující,

jejímž cílem je propriálně pojmenované objekty v rámci objektů téhož druhu

individualizovat, tzn. vydělovat propria jako neopakovatelné jednotliviny; funkci

diferencující, tzn. odlišovat jednotlivá propria v rámci stejného druhu proprií

nezaměnitelným způsobem od sebe; a funkci „lokalizační“, přesněji řečeno

inkorporační.23 Lokalizací se rozumí umístit vlastní jména do souvislostí a systémů

určitého shodného druhu objektů. Tyto funkce, které propriální vrstva jazyka oproti

apelativní plní, pak vyžadují specifikaci užitých jazykových prostředků. Vzhledem

k funkčnímu principu vyžadujícímu specifikovaný pohled uvádí autor v další

kapitole textu diferenciaci onymických funkcí na funkce nominační, identifikační

a diferencující, jež mají onymicky základní, obecnou a kategoriální povahu. Jedná se

o funkce, které musejí být vždy zastoupeny. K nim se pak v různé míře

a s rozdílnými cíli připojují různé funkce specifikující, např. „oikonymičnost“,

„hydronymičnost“, módnost, oficiálnost atd.

21 V naší práci užíváme tyto termíny v následujícím smyslu: uzavřená třída = typ/podtyp

oikonym, jehož počet dnes již neroste; otevřená třída = typ/podtyp oikonym, jehož počet roste,

protože:

a) v rámci tohoto typu se stále tvoří nová oikonyma, b) existuje možnost meziparadigmatických

přechodů, nová pojmenování se jím však netvoří. 22 Například M. Knapová (1992, s. 212–213) užívá tzv. sdružené funkce: 1. funkce nominační,

individualizační, jinak též diferenciační, 2. funkce asociační, evokační, konotativní, 3. funkce

sociálně klasifikující, 4. funkce deskriptivní, charakterizační, 5. funkce expresivní, emocionální,

resp. též psychologická. 23 Z konzultací s prof. R. Šrámkem vyplývá, že označení funkce jako „lokalizační“ by bylo

vhodnější nahradit přesnějším pojmenováním „inkorporační“ (inkorporace do typů a druhů

proprií).

Pro slovanskou onomastiku je charakteristická nejednotnost klasifikačních

principů proprií. Jako příklad lze uvést klasifikaci proprií na tzv. topografická

a kulturní u W. Taszyckého (1946), nebo dělení proprií na primární a sekundární

u S. Rosponda (1957) či Th. Anderssona (1985).24 Podle R. Šrámka (1999c) preferují

uvedené principy vždy jen jednu stránku proprií, a nepostihují proto základní,

kategoriální diferenciace propriální sféry jazyka a vnitřního členění onomastiky. Za

obecné kritérium klasifikace proprií považuje autor kategorii onymického objektu.

Na základě druhové povahy onymických objektů se vytvářejí tři velké plány25 –

geonymický (jména onymických objektů na povrchu země, pod povrchem země,

nebeských těles a útvarů na nich), bionymický (jména živých /případně jakoby

živých/ onymických objektů) a chrématonymický (jména pro objekty, jevy a vztahy

vzniklé lidskou činností). Těmto plánům pak odpovídá klasifikace proprií do tří

základních tříd, které se dále dělí na sybsystémy: geonyma (toponyma

a kosmonyma), bionyma (antroponyma, nepravá antroponyma, theonyma, zoonyma,

fytonyma) a chrématonyma (jména výrobků, jména společenských institucí,

organizací, zařízení, jména společenských jevů a jiné druhy).

Vzhledem k zaměření práce uvádíme bližší klasifikaci pouze u toponym.

V české onomastice existují dvě koncepce – klasifikace sémantická a klasifikace

založená na modelové teorii. Sémantickou klasifikaci provádí V. Šmilauer v 5. sv.

slovníku Místní jména v Čechách (1960, s. 521–560). Rozděluje místní jména na

deapelativa a depropria a uvnitř těchto skupin je teprve řadí do hlavních tříd podle

sémantických okruhů apelativ (např. podle terénních útvarů, půdy, vody, porostu,

rostlin atd.) s ohledem na jejich povahu základu (substantivní, adjektivní, slovesnou,

větnou).

V. Šmilauer je autorem tzv. metody malých typů26 (1958, 1960), podle níž na rozdíl

24 U Taszyckého se jedná o tzv. objektový přístup k propriím, který je založen na apelativním

významu etymonů, ne na propriálním významu celého propria, a stal se východiskem klasifikace

dosud užívané např. v polské onomastice, zejm. toponomastice. Rospond považuje za primární

jména nederivovaná, za sekundární jména derivovaná, podle Anderssona jsou jmény primárními

nejstarší znění jmen, jmény sekundárními pak podoba jmen od primárního znění odvozená

později, viz Šrámek (1999c, s. 15).25 Shodný princip klasifikace proprií a z něho vyplývající tři propriální plány uvádí např. V.

Blanár (1996).26 K prohloubení Šmilauerovy metody malých typů přispěly kromě prací R. Šrámka rovněž

studie

od předchozích autorů zavádí jemnější třídění oikonym, v němž se přihlíží nejen

k derivačním sufixům, ale k samotným onymickým základům a způsobům jejich

kombinace s jednotlivými sufixy. Autorem druhé koncepce, tzv. modelové

teorie,27je R. Šrámek (1972, 1972–1973, 1976, 1999c, 2007a), který navazuje na

Šmilauerovu teorii „malých typů“ a slovotvornou teorii M. Dokulila (1962) a její

uplatnění ve studii F. Daneše – M. Dokulila – J. Kuchaře Tvoření slov v češtině 2

(1967). K základním kritériím modelového pojetí patří propriálně pojmenovací

model – vztahový model / východiskový model (VM) – slovotvorný model /

názvotvorný model (SIM) slovotvorný typ (SIT), jimiž se postihují jednotlivé fáze

propriálně pojmenovacího aktu28 / procesu. Oikonyma, která jsou předmětem naší

práce, tvoří spolu s anoikonymy subsystémy toponym. Oikonyma (v textu užíváme

rovněž starší termín „místní jména“) jsou definována jako: „VJ pro osídlené objekty

(včetně zpustlých): VJ domů, skupin domů, sídlišť, vsí, městeček, měst

(= urbonyma)29 a jejich (místních) částí, hradů, zámků, mlýnů, továren …“, viz

Šrámek (1999c, s. 163). Přesný výčet oikonymických názvů uvádí V. Šmilauer

(1976, s. 110). Členění oikonym na jednotlivé typy na základě vztahových modelů

zpracoval R. Šrámek (1999c, s. 37–50), v nichž je výběr pojmenovacího motivu

řízen vztahem pojmenovatele k pojmenovanému objektu. Tento vztah je vymezen

čtyřmi obsahově sémantickými kategoriemi, které lze vymezit otázkami: I. „kde“,

„odkud“, II. „kdo, co“, III. „jaký, jací“, „za jakých okolností“ IV. „čí“. VM I

vyjadřuje tedy polohu, směr pojmenovaného objektu, např. Vysočany, VM II přímé

I. Lutterera (1968, 1969, 1971), na oikonymický materiál aplikovala tuto metodu L. Olivová-

Nezbedová (1995).27 Modelové pojetí ve slovenské onomastice zpracoval V. Blanár, a to pro oblast antroponymie,

a jeho modelová klasifikace vlastních jmen osobních se v mnohých rysech stýká s teorií

Šrámkovou. Výsledky jeho bádání v oblasti antroponymických modelů jsou shrnuty v monografii

V. Blanára – J. Matejčíka (1978, 1983) či v novější publikaci V. Blanára (1996).28 Propriálně pojmenovací akt, viz Šrámek (1999c, s. 35–36), je tvořen třemi rovinami:

prenominační, nominační a postnominační.29 Potřebou zpřesnit a odlišovat termíny urbanonymum a urbonymum se zabývá R. Šrámek

v článcích „K současnému stavu slovanské onomastické teorie“ (2003, s. 36) a „K problematice

typologie názvů (českých) měst“ (2010, s. 39–42). Zde navrhuje užívat termín „urbanonymum“

v širším smyslu, než je dosud běžné, a to pro označení všech geonymických

a institucionymických objektů, které leží na katastru sídelní jednotky se statutem „město“. Za

„urbonymum“ považuje každé vlastní jméno sídelní jednotky se statutem „město“, tzn. jedná se

pouze o názvy měst, např. Praha, Karlovy Vary, Poznaň.

označení objektu, např. Hrnčíře, Most, VM III popis a charakteristiku, např.

Bosonohy, VM IV. přivlastnění, např. Jaroslavice. Důležitost modelové teorie

spočívá především v tom, že uvedené obsahově sémantické kategorie mají obecnou

platnost a jsou aplikovatelné i na jiné jazyky. Na anoikonymický materiál ji

v publikaci Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku (1992) aplikovala

J. Pleskalová, která do ní vnesla cenné nové pohledy, např. pojem strukturní model.

Závěrem lze říci, že společným znakem dosud existujících onomastických

teorií není zřetel mluvnický (nezabývají se speciálně gramatickými kategoriemi, ale

typy tvoření jmen a jejich klasifikací), ten se objevuje v českých mluvnicích, ale

i zde stojí zpravidla gramatické vlastnosti vlastních jmen na okraji, viz kap. 4.2.

Naše práce se zaměřuje na zkoumání formální morfologické paradigmatiky

oikonym na korpusovém materiálu, které se stalo základem pro popis současného

psaného úzu v této oblasti českého jazyka. Termín paradigma užíváme ve smyslu

morfologické paradigma, tzn. „soubor tvarů ohebného slova představující systém

jeho gramatických kategorií“ (Encyklopedický slovník češtiny /2002, s. 308/).

O českém tvarosloví lze obecně říci, že je rozkolísané po řadu století

a rozkolísanost bude pravděpodobně pro něho typická i v budoucnu. Projevem této

rozkolísanosti je variantnost,30 neboli synonymie tvarů. O variantnosti jazyka říká

již F. de Saussure (1989, s. 235): „Chod jazyka kříží nesčíslné množství váhání,

přibližností a poloanalýz. V žádném okamžiku nemá konkrétní jazyk systém

dokonale ustálených jednotek.“ Variantní (synonymní) tvary tvoří v jazyce

30 Z hlediska strukturní jazykovědy vymezil nejvšeobecněji variantnost Jakobson (viz V. Barnet

1981, s. 124), který říká, že jazykový systém je vystaven v kterémkoli okamžiku dvojím

podnětům napětí, jednak je to napětí mezi proměnnými a stacionárními částmi systému, jednak

mezi nastupujícím a ustupujícím jevem v měnící se složce systému. Základy učení o variantnosti

jazyka lze spatřovat v Mathesiově pojetí (1970, s. 5) potenciálnosti jazykových jevů, v němž

vedle variantnosti jazyka v diachronii postuloval variantnost v synchronii. O vývoji pojmu

synchronní dynamika, která je založena na variantnosti jazykových jevů, píše také V. Barnet

(1981, s. 124). Vývoj názorů na variantnost normy spisovného jazyka shrnuje koncem 80. let 20.

století I. Nebeská (1989) a uvádí, že variantnost je v současné době chápána jako projev vývoje

normy. Otázce tvaroslovné variantnosti se v rámci diskusí o standardní a spisovné češtině

částečně věnovali F. Čermák, P. Sgall, P. Vybíral (2006). Problematice tvaroslovných variant

apelativ v konkrétních jazykových projevech současné češtiny se v rámci výzkumů na materiálu

ČNK věnují čeští i zahraniční lingvisté, např. N. Bermel, M. Hebal, J. Šimandl, F. Štícha, J. M.

Tušková (dříve J. Obrovská).

přechodové pásmo jevů, kterým je nutné věnovat pozornost v odborné literatuře

i školní praxi. Synonymie koncovek má v češtině historické příčiny, viz např.

Lamprecht – Šlosar – Bauer (1986), zčásti je také důsledkem předchozí kodifikační

praxe. S tvarovou variantností (synonymií) se setkáme jak v apelativní, tak propriální

vrstvě31 českého jazyka. Faktory, které ji ovlivňují, mohou být vzhledem k odlišným

funkcím apelativ a proprií zčásti různé.

Termín koncovka užíváme ve shodě s její definicí uváděnou v MČ I (1986,

s. 178–179), tzn. jako tvaroslovnou příponu stojící na konci slovního tvaru. U proprií

se jedná především o koncovku pádovou, v případě deproprializace o koncovku

infinitivní, např. rentgenovat.

Z hlediska jasné specifikace koncovek považujeme za vhodné používat

termíny varianta a dubleta a důsledně je rozlišovat. Pojmy varianta a dubleta

(dvojtvar)32 chápeme v následujícím smyslu: Pokud mají slova ohýbaná podle

jednoho flektivního vzoru pro vyjádření téže pádové formy více než jednu koncovku,

pak v případě, že se dvě koncovky pojí s jedním základem, hovoříme o morfologické

dubletě (do Jeseníka / do Jeseníku), v případě, že spojení s různými koncovkami

rozděluje slova do rozdílných podskupin, hovoříme o variantě (do Turnova, Vsetína,

ale do Chebu, Mostu), viz také K. Osolsobě (2002, s. 333).

Východiskem se při popisu variant a dublet stala diferenciace morfologických

variantních párů (dublet) uváděná v MČ 2 (1986, s. 268–272). Základní členění zde

spočívá v rozdělení variant do dvou skupin, tj. rovnocenné a diferencované. Za

varianty rovnocenné jsou považovány ty členy variantního páru, které jsou

rovnocenné významově, funkčně i stylově a jsou navzájem volně zaměnitelné.

Varianty diferencované naopak nelze volně zaměňovat, protože se podle autorů

mluvnice liší především stylovou charakteristikou nebo platností sémantickou.

Rozlišují se pak varianty podle: stylového zabarvení, dobové vázanosti, frekvence

(frekvenční údaje se považují za doprovodný stylový kvantifikátor), různého

významu. Uvedené rozlišení variant však nemůže plně platit u proprií, protože ta 31 Variantnost v onymii charakterizuje R. Šrámek (2005) jako variantnost dvojí povahy:

1. propriálně pojmenovací – týž objekt může být propriálně pojmenován různě; 2. komunikační –

propria variují v jazykové komunikaci a vznikají varianty dialektové nebo emocionální. 32 Pojmy varianta a dubleta (dvojtvar) užívá řada současných lingvistických prací vágně, např.

M. Čechová et al. (2000) nebo MČ 2 (1986), kde je navíc situace komplikována zavedením

termínů polymorfní formant a variantní tvar. Jiné práce si z uvedených termínů vybírají jeden,

např. v Příruční mluvnici češtiny (2003) se užívá v deklinaci feminin pojem dubleta.

nemají apelativní „význam“, a předpokládáme tedy, že variantní či dubletní tvary

oikonym budou mít svá specifika. Na základě již provedených korpusových

výzkumů apelativního materiálu byla zpochybněna také reálná existence

rovnocenných variant, viz. R. Blatná (2001) nebo J. Tušková (2006), protože

naprostá většina variant nalezených v korpusech se liší minimálně frekvenčními

hodnotami.

Důležité jsou rovněž činitele (faktory),33 které volbu varianty ovlivňují.

Podle MČ 2 (1986, s. 275–276) jsou to činitele jazykové, mezi něž se řadí činitele

formální (tvaroslovné a slovotvorné), sémantické, stylové a syntaktické (např.

vázanost páru v ustáleném spojení s předložkou), a rovněž činitele mimojazykové,

např. věk, vzdělání, zaměstnání, regionální příslušnost uživatele. V případě

jazykových činitelů se upozorňuje na fakt, že působí obvykle současně, avšak

v různé míře, a v komunikaci upevňují svou pozici zejména ty varianty, které existují

na základě formálního připodobňování a diferenciace. Při popisu a hodnocení

konkrétního jazykového materiálu, ať už se jedná o apelativa či propria, však autoři

mluvnice uvedená tvrzení týkající se variantnosti češtiny jen v malé míře aplikují.

Domníváme se, že u proprií, a tedy také u oikonym, bude působení uvedených

jazykových faktorů do jisté míry omezené, či specifické. Z obecné lingvistiky je

známo, že jazykové zákonitosti se v jazykovém systému vždy projevují nejprve jako

vývojové tendence.34 Podněty těchto tendencí jsou převážně jazykově strukturní,

tj. vnitřně jazykové (jazykově interní), ale mohou být i mimojazykové (jazykově

externí). V české morfologii se v rámci tzv. vnitřně jazykových vývojových tendencí

uvádějí tendence unifikační a diferenciační, viz MČ 2 (1986, s. 272–273).

33 Faktory ovlivňující tvaroslovné varianty apelativních maskulin ve svých pracích popisuje

Z. Rusínová (1974–1975, 1991 aj.), u apelativních feminin je zachycuje práce J. M. Tuškové

(2006).34 O vývojových tendencích v onymii píše R. Šrámek (2005). K jazykově externím impulzům

v současné době řadí především novou komunikační situaci vyplývající z nových okolností

a podmínek společenského života (dnes i tzv. globalizace), na kterou pak jazyk postupně reaguje

v pořadí: vznik vývojové tendence – funkční stabilizace tendence – vznik systémové zákonitosti –

změna struktury systému. Za nejnovější tendenci pak považuje fakt, že propriální sféra určitého

jazyka si sice zachovává svou „národní“, „jednoznačnou“ typičnost, ale je v současnosti už také

prostupná vůči onymii jiného jazyka.

Opozice centra a periferie35 vychází ze systémové povahy jazyka a je

podstatou dynamiky jazyka. F. Daneš, který se zamýšlí nad vztahem centra

a periferie jakožto jazykové univerzálie, uvádí, že „představa jazykového systému

jako pravidelně, rovnoměrně, symetricky uspořádané soustavy jednotek /různého

řádu/ je falešná.“ (1965, s. 1). Systémovost chápe jako relativní pojem s ohledem na

jednotlivé plány jazyka (čím vyšší je jazykový plán, tím méně je v něm

systémovosti), ale také v rámci jednotlivých plánů. Postavení některých jednotek se

pak v systému jeví jako méně pevné, což se projevuje např. nižší frekvencí,

nepravidelnostmi, stylistickou příznakovostí. Jedná se o jednotky periferní. Za

centrum jazyka se považuje ta jeho část, jejíž jednotky mají pevné postavení

v systému, vysokou frekvenci užití a obvykle jsou rovněž pravidelné, bezpříznakové,

viz E. Lotko (1998). O centrálních a periferních jevech informují frekvenční slovníky

a studie vzniklé na korpusových datech. Také v onomastice se pojmy centrum

a periferie užívají, např. R. Šrámek (2005), M. Harvalík (2005b). Vztahy mezi

centrem a periferií u proprií se projevují v jejich systému, areálovosti a „početnosti“

– jsou propojeny s kategoriemi frekvence a produktivity, a to více než u apelativ. Zdá

se, že vývojový pohyb je zde primárně způsoben změnami ve frekvenci určitého typu

(např. postupné ubývání toponym s -jь), důsledkem je proměna produktivity

a přestrukturování jádra a periferie. Jak uvádí M. Harvalík, odlišnosti mezi apelativní

a propriální sférou jazyka se promítají také do rozdílů mezi centrem a periferií

v jejich slovotvorbě.

35 V diachronní oblasti jazyka se touto problematikou zabýval I. Němec (1976 aj.).

4. Literatura

4.1. Deklinace oikonym češtiny v odborné a populárně-naučné

literatuře

V přehledu odborné a populárně-naučné literatury se soustředíme zejména na

období poválečné, tedy druhou polovinu 20. a počátek 21. století, a nepodáváme zde

přehled veškeré literatury týkající se gramatických vlastností a deklinace všech tříd

proprií, ale pouze oikonym češtiny36 všech tří gramatických rodů.

Z předválečného období připomeňme nemnohé články publikované v Naší

řeči, které jsou věnovány problematice gramatických kategorií jednotlivých

oikonym, okrajově jejich deklinaci, spojené často s výkladem etymologie jmen.

K otázce gramatického rodu a deklinace vlastního jména Olomouc37 jsou uvedeny

heslovité informace v oddíle „Hovorna“, viz Naše řeč (1922, s. 251), Naše řeč38

(1923, s. 284). Touto problematikou se obsáhleji zabývá stať V. Ertla v jeho

publikaci „Časové úvahy o naší mateřštině“ (1929, s. 17–24). Vývoj a současné užití

gramatického čísla jsou zmiňovány v „Hovorně“ u oikonym na -ice a místního jména

Hustopeče, viz Naše řeč (1926, s. 309–310, 311–312) a okrajově v článku

J. Frankeho (1936).

Od poloviny 20. století se postupně rozvíjí vztah mezi onomastikou

a gramatickým popisem češtiny. Pomineme-li nyní popisy v gramatikách, kterým

budeme věnovat pozornost v následující kapitole, můžeme uvést příklady řady

částečných zpracování morfologické stránky českých oikonym v podobě 36 V různých obdobích vznikly také studie o včleňování cizích oikonym do české deklinační

soustavy, např. M. Dokulil „Skloňování vlastních jmen zeměpisných typu Trója, Sofia, Korea,

Samoa, Kapua“ (1955); E. Pokorná „Skloňování místních jmen na -ingen“ (1977); M. Sedláček

„O skloňování slovenských místních jmen typu Prievidza“ (1966), „Slovanská vlastní jména

v novinách a časopisech“ (1981), „Cizí vlastní jména v češtině“ (1992); A. Polívková „Slovenská

místní jména v českém kontextu“ (1984), Slovenská místní jména v češtině (1992); R. Šrámek

„Cizí místní jména v češtině“ (1997); M. Harvalík „Synchronní a diachronní aspekty české

onymie“ (2004, s. 106–123).37 Heslovité poznámky k původu a vývoji oikonyma Olomouc najdeme v Naší řeči 5 (1921, s.

217), Naší řeči 10 (1926, s. 296) a rovněž u L. Hosáka – R. Šrámka (1980).38 V Naší řeči 7 (1923, s. 285) je poznámka o užívaném tvaru Gsg. místního jména Boleslav,

tj. Boleslavě podle vz. duše.

samostatných studií. Poměrem spisovné normy a místního úzu se zabývá stať

A. Jedličky „Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce“ (1949), otázku variantnosti

spisovné normy apelativ i proprií zpracoval pak A. Jedlička v knize „Spisovný jazyk

v současné komunikaci“ (1974). V 70.–80. letech se několik autorů znovu vyjadřuje

k problematice gramatického rodu oikonym, zejména jeho kolísání u určitých skupin

místních jmen – M. Sedláček „Ten Aš, anebo ta Aš“ (1977), A. Polívková

„Poznámky o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl“ (1978), na

tento článek reaguje V. Šmilauer „Poznámka o rodu místních jmen typu Olomouc,

Boleslav, Litomyšl“ (1981). Otázce deklinace oikonym byly věnovány články

M. Sedláčka týkající se problematiky tvarů Gsg. a Lsg. oikonym mužského rodu

vz. hrad (1975, 1982), které vyústily v komplexnější studii „Vlastní zeměpisná

jména v deklinačním systému češtiny“ (1983). Ve stejném období byly publikovány

také podnětné články k deklinaci oikonym ženského rodu L. Čižmárové „Ty, či ta

Nedvědice“ (1985) a A. Polívkové „K vývojovým tendencím českých místních jmen

zakončených na -ice“ (1985). Na souvislost slovotvorné utvořenosti apelativ

a místních jmen poukázala okrajově Z. Rusínová v článku „O vlivu slovotvorného

systému na systém morfologický“ (1974–1975). Důležitou stať tohoto období

publikoval I. Lutterer „Onomastika a mluvnice“ (1976). Poukazuje v ní na

problematiku vzájemného vztahu mezi apelativy a proprii, upozorňuje na jejich

odlišnosti gramatické, a zejména sémantické. Formuluje požadavek zařadit

systematický rozbor vlastních jmen z hlediska mluvnického do připravované

akademické mluvnice češtiny. Jeho stať reprezentuje již nový, moderní pohled na

gramatické otázky v onomastice.

Rostoucí zájem o gramatickou stránku proprií způsobil, že jí byla od 90. let

věnována pozornost nejen v odborných časopisech, ale stala se také součástí

konferenčních sborníků ať už onomastických, či šířeji lingvisticky zaměřených.

Koncem 90. let byly uspořádány dvě konference39 (1998, 1999) zaměřené přímo na

deklinační a derivační vlastnosti proprií, ze kterých byly vydány sborníky „Propria

v systému mluvnickém a slovotvorném“ (1999) a „Vlastní jména v mluvnicích

češtiny a v tradicích českého mluvnictví“ (2001). Zde najdeme teoreticky zaměřenou

stať R. Šrámka „Ke gramatickým vlastnostem proprií“ (1999a), v níž je upozorněno

39 Statě věnované deklinaci oikonym najdeme také v dalších konferenčních sbornících, např.

„Spisovnost a nespisovnost dnes“ (Brno, 1996a), „Čeština – bádání a učení“ (Brno, 2007), „Ty, já

a oni v jazyce a v literatuře“ (Ústí nad Labem, 2009).

také na některé vývojové tendence v současné onymické normě

u vybraných skupin oikonym. Dále článek P. Hausera „Vlastní jména v příručních

mluvnicích českého jazyka“ (2001), ve kterém je věnována značná pozornost vývoji

deklinačních paradigmat oikonym v průběhu 20. století ve třech mluvnicích současné

češtiny. Problematice variantních tvarů oikonym mužského rodu a stanovení faktorů,

které ovlivňují výběr koncovek, se v rámci svého článku „Některé aspekty distribuce

alomorfů (genitiv a lokál sg. maskulin) věnuje Z. Rusínová (1992). Systematickému

zkoumání deklinace českých oikonym40 se zvláštní pozorností k problematice

variantních tvarů v textech psané češtiny na materiálu ČNK se věnovala autorka

práce J. M. Tušková – „Toponyma s deklinací vzoru kost“ (2007b), „Já, ty, on jezdí

do Mělníku či Mělníka?“ (2009), „Gramatické tvary názvů českých měst na -(ov)ice

– historie a současnost“ (2010a), „Deklinační typy českých toponym“ (2010b),

„K deklinačním typům českých oikonym“ (2010f). Komunikační přístup

k toponymickému materiálu upozorňující na rozdíly v užívání tvarů mezi spisovnou

češtinou a běžně mluveným územ zachycuje článek S. Pastyříka „Některá

středomoravská toponyma v současné komunikaci“ (2002–2003) a sociolingvistická

studie J. M. Tuškové, V. Pekárkové a M. Fridrichové „Tvary regionálních

zeměpisných jmen na -(ov)ice v mluvě současné mládeže“ (2010c)41. Vybrané

morfologické jevy u některých typů oikonym v dialektech zachycuje Český jazykový

atlas 4 (2002) v heslech Boleslav (21a, s. 68), Olomouc (21b, s. 68–70), Příbram (22,

s. 70), Příbrami (51, s. 104–105), Boleslavi (52, s. 105), Prachaticím (164, s. 246).

Zpracování nářečních tvarů oikonym se obšírněji věnují stati S. Kloferové „Vlastní

jména v Českém jazykovém atlase“ (2000), „Přehláska ’a > e a její projevy

v lexikálních svazcích Českého jazykového atlasu“ (2001) a H. Konečné „Dativ

a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích“ (2003).

Vědecká monografie zachycující komplexně morfologickou stránku oikonym

češtiny zatím neexistuje, byla vydána pouze populárně-naučná monografie

A. Polívkové (2007), viz dále. Informace o gramatických kategoriích oikonym či

jejich některých koncovkách můžeme najít také v příručkách, které se primárně 40 Na Slovensku se v posledních letech zabývají komplexnějším pohledem na gramatickou

stránku proprií např. statě M. Sokolové (1996), V. Blanára (2005), M. Ološtiaka a L. Gianitsové

(2007a, 2007b), M. Ološtiaka (2007c), nebo kapitoly v monografiích V. Blanára (1996, s. 104–

106; 2008, s. 26–29). 41 Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu Pedagogické fakulty MU Brno,

č. MUNI/41/096/2009.

morfologickou stránkou jmen nezabývají. Například v knize I. Lutterera a R. Šrámka

„Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (2004), kde se u některých

toponym uvádějí informace o jejich rodě a čísle. V příručce standardizovaných

geonym P. Boháče „Geografická jména České republiky“ (2002), která zahrnuje

reprezentativní počet místních jmen (srovnatelný s publikací A. Polívkové)

doprovázený jejich sídelní klasifikací (obec, město, část města + příslušný okres

a kraj), se uvádí pouze gramatický rod, koncovka genitivu singuláru a omezeně

gramatické číslo. Statistické údaje zpracované na korpusu SYN2005 týkající se

vybraných deklinačních paradigmat substantiv (soudce, moře, kuře) uvádí publikace

T. Bartoně et al. „Statistiky češtiny“ (2009), která se však oblastí proprií a v rámci ní

oikonym dotýká jen okrajově u paradigmatu moře. Zahrnuje rovněž souhrnné

statistické údaje o gramatických kategoriích substantiv, avšak nespecifikované zvlášť

pro oblasti apelativ a proprií.

Problematikou morfologických vlastností deklinace českých oikonym se

zabývají také populárně-naučné práce. Patří k nim „Jazykové koutky

Československého rozhlasu“ (1951, 1959), v nichž najdeme články F. Daneše,

M. Dokulila, A. Jedličky, S. Utěšeného a F. Váhaly, které zpracovávají oblasti,

v nichž uživatelé jazyka často váhají či chybují, tzn. v případě výskytu variantních

koncovek (Lsg. oikonym mužského rodu, skloňování pomnožných oikonym typu

Lobkovice, nebo typu Pyšely, Semily), či při kolísání v rodě (jména typu Boleslav,

Olomouc). Dále jsou to texty F. Váhaly v knize „O češtině pro Čechy“ (1960),

v nichž se autor věnuje často probíraným otázkám z deklinace místních jmen

(skloňování pomnožných oikonym na -ice, jmen typu Litomyšl, Boleslav, Olomouc

atd.) a zabývá se zde i vývojovými tendencemi popisovaných gramatických jevů.

S problematikou tvarů českých oikonym se setkáme rovněž ve třech heslech knihy

A. Černé et al. „Na co se nás často ptáte“ (2004, s. 21, 85–86, 147–148), zcela

okrajově se této otázce věnuje publikace J. Balhara et al. „O češtině každodenní“

(1984, s. 20).

Za základní populárně-naučnou publikaci lze v současnosti považovat druhé

vydání knihy A. Polívkové „Naše místní jména a jak jich užívat“ (2007). Termínem

místní jména se zde rozumí „názvy lidských sídlišť“, tj. zvláště měst, městských částí

a obcí. Autorka uvádí, že si neklade nároky podat systematický vědecký popis

problematiky, podařilo se jí však předložit stručný a zároveň přehledný výklad

původu a deklinace místních jmen určený běžnému uživateli jazyka. Kniha zahrnuje

také rozsáhlý abecední seznam místních jmen opatřený gramatickými kategoriemi

rodu a čísla, v případě pomnožných jmen je uvedena i koncovka dativu plurálu

a instrumentálu plurálu. Vzhledem k současnému stavu zpracování morfologie

oikonym supluje tato publikace u veřejnosti často kodifikační příručku. Z jejího

obsahu však není zcela zřejmé, zda závěry týkající se gramatických vlastností

místních jmen vycházejí jen z uváděné dostupné literatury, či ze zpracování

rozsáhlejšího aktuálního materiálu.

O deklinaci místních jmen se můžeme také poučit z internetových stránek42

Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR, a to podrobně v „Internetové

jazykové příručce“, oddíl „Skloňování zeměpisných jmen a názvů institucí“, nebo

v rubrice „Na co se nás často ptáte“. Ve výkladové části internetové příručky jsou

zařazeny především jevy, na které se uživatelé často ptají, nejedná se tedy

o soustavný popis problematiky. Autoři vycházejí z Pravidel českého pravopisu

a současných mluvnic. V některých oddílech, a patří k nim i deklinace zeměpisných

jmen, podávají na rozdíl od výchozích zdrojů podrobnější, ucelenější a zpřesňující

informace. Cenné je i to, že jsou uváděny i rozpory v údajích mezi jednotlivými

příručkami, nebo rozdíly mezi kodifikací a spisovným územ. V těchto případech je

připojen hodnotící komentář a doporučené řešení.

Ke zhodnocení synchronního stavu deklinace oikonym je potřebné vycházet

také z diachronního pohledu na danou problematiku, který zachycují v rámci

apelativního vývoje např. J. Gebauer (1896), K. Rocher (1934), F. Trávníček (1935),

V. Vážný (1964), M. Komárek (1981) nebo A. Lamprecht et al. (1986). Přehled

zpracování gramatických popisů proprií uvádí v „Kapitolách z dějin české

jazykovědné bohemistiky“ R. Šrámek (2007b, s. 377–425).

Závěrem lze říci, že většina dosavadních odborných studií i populárně-

naučných prací při zpracování gramatické stránky oikonym nerespektuje dostatečně

charakteristické funkce proprií, ale vychází z apelativního pohledu tradovaného

českými mluvnicemi. Uvedený přístup pak přináší především srovnávací popis

problematiky zaměřený na výčet odchylek od zákonitostí a norem platných pro

apelativa, či na zjišťování důvodů, které způsobují, že se deklinace oikonym odlišuje

od běžných apelativních paradigmat, nebo na zkoumání staršího vývojového stavu

oikonym, případně jejich nářečních forem. Práce se zpravidla detailně věnují

42 Internetová jazyková příručka, viz http://prirucka.ujc.cas.cz/; Na co se nás často ptáte, viz

http://www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm.

jednotlivostem a chybí jim komplexní pohled na popisovanou problematiku, viz

rovněž Harvalík (2006a).

4.2. Deklinace oikonym češtiny v mluvnicích

Naše zkoumání zahrnuje sedm mluvnických prací43 vydaných od konce 19.

století až do současnosti, jedná se o mluvnice Gebauera (1895), Gebauera – Ertla

(1926), Trávníčka (1951), Havránka – Jedličky (1981), materiál Šmilauerův

obsažený v Nauce o českém jazyku (1972), zpracování problematiky v Mluvnici

češtiny 2 (1986) a Příruční mluvnici češtiny (2003). Uvedený časový rozsah, v němž

byly mluvnice vydávány, umožňuje získat pohled na vývoj lingvistického přístupu

k propriím se zaměřením na oikonyma v průběhu celého 20. století. Do přehledu

prací nejsou zařazeny publikace Čeština – řeč a jazyk (2000) a Čeština pro učitele

(2002), protože jejich stručné výklady týkající se deklinace oikonym vycházejí ze

závěrů uváděných Mluvnicí češtiny 2 či Příruční mluvnicí češtiny a nepřinášejí nové

pohledy na deklinaci proprií.

V následujících rozborech se budeme věnovat zejména charakteristice obsahu

i rozsahu jednotlivých částí mluvnic určených gramatické stránce oikonym všech

gramatických rodů. Sledujeme v nich, zda a do jaké míry jsou zde zastoupena

oikonyma, jak jsou chápána, kterým tvaroslovným jevům jejich deklinace je

věnována pozornost, jaká kritéria jsou užita při výkladech věnovaných volbě

koncovek, či při zařazování oikonym k deklinačním vzorům/typům. V materiálech

mluvnic lze také postřehnout některé odlišnosti v deklinačním systému oikonym

oproti současnosti, např. starší řazení pomnožných oikonym na -(ov)ice

k maskulinům. Zaměřujeme se na problematiku deklinace domácích oikonym,

informace o cizích oikonymech uvádíme pouze tehdy, jsou-li nezbytné.

U Gebauerovy a Gebauerovy – Ertlovy Mluvnice české zařazujeme popis deklinace

oikonym včetně distribuce uváděných tvarů, v případě ostatních prací se vzhledem

k rozsahu popisovaných jevů soustředíme na vystižení typických rysů mluvnického

popisu a přehled distribuce koncovek konkrétních oikonym, pokud je to pro naši

43 Kodifikační platnost mají v současnosti informace o gramatických významech a tvarech

oikonym obsažené v seznamu zeměpisných jmen v příloze Slovníku spisovné češtiny pro školu a

veřejnost (1998) a údaje uvedené v České mluvnici (1981) a Mluvnici češtiny 2 (1986).

práci potřebné, zařazujeme v tabulkách jednotlivých kapitol věnovaných deklinaci

typů/podtypů oikonym ženského rodu, nebo v přílohách. Jednotliví autoři užívají

v mluvnickém popisu různé termíny, např. místní jména, zeměpisná jména, které

jsou širší než termín oikonyma. Vzhledem k zaměření naší práce neužíváme při

charakteristice mluvnic původní termíny, ale termín oikonymum/oikonyma, aby bylo

zcela zřetelné, kterými jevy z deklinace oikonym se mluvnice skutečně zabývají.

4.2.1. Mluvnice česká J. Gebauera

Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II Jana Gebauera byla

vydána dvakrát – v letech 1890 a 1895. Problematika deklinace substantiv včetně

tzv. místních jmen je zařazena do prvního dílu mluvnice a naše závěry vycházejí

z druhého vydání knihy. Místní jména (zde „jména místní“) jsou charakterizována

pouze konstatováním, že nejsou významu obecného (apelativního),44 a výčtem jejich

příkladů, které reprezentují převážně oikonymické názvy domácích měst a obcí,

okrajově se setkáváme s názvy místních částí měst či hradů, pojmenováním i cizích

měst a anoikonymickými názvy (např. Uhry). Popis deklinace místních jmen tvoří

okrajovou součást apelativních výkladů, nejedná se o systematický výklad jejich

gramatické stránky. V gramatických výkladech se autor soustředí na tvary spisovné,

okrajově zařazuje informace o tvarech nespisovných (tvary „jazyka obecného“

a nářeční). Pro objasnění volby koncovky se podávají často informace o původu

místních jmen,45 u dubletních či variantních koncovek46 se většinou uvádí častost,

44 Definici vlastních jmen zařazuje J. Gebauer do později vydané Příruční mluvnice jazyka

českého (1925, s. 295): „Jména vlastní (nomina propria) jsou, jimiž se jen jistý jednotlivý

předmět, jistý jednotlivec nazývá a rozumí.“ Uvádí zde také klasifikaci vlastních jmen do dvou

základních skupin – jména místní a jména označující člověka (národní, plemenná, osobní). Jména

místní dále dělí na „místní jména v užším smyslu“, tj. jména osad, vesnic, měst a zemí, a dále

jména hor, ostrovů a vod, viz s. 295–296. Výklady jsou stručné, poskytující základní informace.

Gebauer

v nich nedůsledně uplatnil Miklosichovo /dnes častěji Miklošičovo/ (1927) dělení vlastních jmen

na deapelativa a depropria.45 Například u pomnožných jmen místních Uhry, Brozany se uvádí, že jsou to „namnoze jména

obyvatelův, kteří tu bydlí nebo bydlili.“ (1895, s. 85).46 Termíny dubletní, variantní koncovka J. Gebauer nepoužívá, jsou užity autorkou práce v

rámci popisu morfologické problematiky místních jmen.

obvyklost jejich užití, a to výrazy „zpravidla“, „zřídka“. Jednotlivé příklady místních

jmen jsou přiřazeny ke jmenné deklinaci47 substantiv či adjektiv, případně ke

složenému adjektivnímu skloňování. Uvedené jmenné deklinace jsou tříděny na

rozdíl od novějších prací podle kmenů a v rámci nich je uplatněno dělení rodové

a formální, tj. podle tvrdosti či měkkosti koncového konsonantu, u mužského rodu

ještě následuje sémantické rozlišení, tj. na maskulina životná a neživotná.

Z deklinace oikonym se Gebauer soustředí pouze na vybrané jevy, které se

vyznačují určitými nepravidelnostmi (existence dubletních či variantních koncovek,

kolísání v rodě či čísle), a dokládá je na omezeném počtu příkladů. V rámci

substantivního skloňování rodu mužského popisuje užití variantních koncovek

domácích místních jmen, okrajově i cizích řazených k tvrdému vz. dub: v Gsg. -a,

nebo -u (Berouna, Brodu), starší koncovka -a je zde uváděna jako obvyklejší; v Lsg.

-e(ě), nebo -u (Berouně, Písku), přičemž se konstatuje převážné užití koncovky -e(ě),

zatímco -u jen po velárách. U vz. dub jsou dále zařazeny četné odchylky v deklinaci

pomnožných jmen typu Brozany (1895, s. 85–86). Podle vzoru loket se skloňuje

i oikonymum Loket, které má na rozdíl od apelativa loket dubletní koncovky v Dsg.

-i/-u a v Lsg. -i/-ě. K maskulinům měkkého vz. meč jsou připojena domácí

pomnožná oikonyma na -ice (Lobkovice), u nichž Gebauer uvádí nulovou koncovku

v Gpl., -ům v Dpl. a v Ipl. dubletu -i/s „odchylkou“ -emi. Autor připomíná, že

některá jména na -ice jsou singulárová48 (Kamenice, Borovnice) rodu ženského,

vz. duše. K oikonymům ženského rodu vz. ryba má jen několik poznámek, a to

k Npl. pomnožných jmen Slaniny, Horky, kde se podle Gebauera vedle spisovné

koncovky -y objevuje v jazyce „obecném“ koncovka -a. Z oikonym středního rodu

47 V rámci jmenného skloňování substantiv jsou u deklinace maskulin uvedeny kmeny

samohláskové, tzn. zakončené na -o (vzory chlap, dub, oráč, meč), na -ьjo (Jiří), -a (vladyka,

panoše), na -ьja (sudí), na -u (syn) a na -i (host), a kmeny souhláskové zakončené na -n (kámen)

a na -t (loket). U feminin pak nacházíme kmeny samohláskové, tzn. zakončené na -a (vzory ryba,

duše), na -ьja (paní) a na -i (kost), a kmeny souhláskové zakončené na -v (tykev) a na -r (máti).

Gebauer neuvádí novočeský vzor píseň. V rámci neuter jsou uvedeny kmeny samohláskové, tj.

zakončené na -o (vzory město, moře), na -ьjo (znamení), a kmeny souhláskové zakončené na -n

(rámě), na -s (nebe) a na na -t (kuře). U jmenného skloňování adjektiv jsou zařazeny tvrdé vzory

(dobr, dobra, dobro) a měkké (pěš, pěše, pěše).48 U oikonyma Teplice se uvádí kolísání v čísle, častěji je v množném čísle, v Dpl. má

koncovky

-ím/-ům.

Gebauer připomíná Poříčí, Meziřečí, Mezihoří, Vrchlabí u vzoru znamení

s poznámkou, že přecházejí k ženskému rodu (vz. duše): Poříčí – Poříč, Poříče atd.

U adjektivního jmenného skloňování49 (vz. dobr, dobra, dobro) se uvádí

deklinace domácích oikonym na -ov (Benešov) a -ín (Miletín) a připomíná se, že jsou

to od původu přivlastňovací adjektiva, ale skloňují se již podle substantivního

vz. chlap. K tomuto typu skloňování přiřazuje obdobně zakončená početná cizí

(jinoslovanská) oikonyma (Kubín). Skloňování domácích oikonym typu Boleslav

(Chrudim, Olomouc atd.) je ve shodě s jejich původem (adjektiva přivlastňovací)

zařazeno u jmenného adjektivního vzoru (pěš, pěše, pěše). Uvádí se jednak, že

původně byla tato vlastní jména rodu mužského, ale časem přešla k rodu ženskému

(vz. duše) a v Gsg. se za náležitý považuje pouze tvar s koncovkou -ě(e).50 Ke

složenému adjektivnímu skloňování vz. dobrá, dobré jsou přiřazena domácí

oikonyma (Hluboká, Lysá; Hostinné), ke vzoru pěší oikonymum Strašecí.

Závěrem lze říci, že Gebauerova mluvnice uplatňuje při výkladech jevů

z deklinace oikonym především hledisko historické – vysvětluje a zdůrazňuje původ

jmen, objasňuje vývoj jejich tvarů. Užití jednotlivých tvarů dokládá také taxativním

výčtem nečetných příkladů. Okrajově objasňuje volbu koncovek na základě hlediska

formálního (podle zakončení slova). Tvarovou soustavu oikonym popisuje v rámci

tehdejšího spisovného jazyka,51 přihlíží však i k podobám nářečním a „obecným“.

Další případné faktory ovlivňující volbu koncovek mluvnice neuvádí.

49 Ve jmenných tvarech adjektiv je uvedeno také skloňování Hora Kutna, zařazeny jsou však i

tvary Kutná Hora.50 K šíření koncovky -i v Gsg. dochází podle Gebauera u mnohých z těchto jmen na základě

mylného výkladu v novějším spisovném jazyce. Starší spisy a jazyk obecný mají zpravidla -ě(e).

Nevhodnost užití koncovky -i ukazuje na analogii s chybnými tvary Gsg. Jaroměři, Olomouci.

J. Gebauer (1896, s. 310) věděl, že tato jména jsou od původu maskulina na -jь a časem se stávají

femininy (vz. duša). Uvádí, že tato změna proběhla v češtině západní a spisovné. Pod

Gebauerovým vlivem bylo také první vydání Pravidel českého pravopisu (1902), které uvádí

v Gsg. jmen jako Boleslav, Chrudim jen koncovku -ě, tedy ja-kmenovou, až vydání z roku 1926

přináší dubletu -ě/-i. Tato dubleta je zavedena V. Ertlem také do upravené verze Gebauerovy

mluvnice (1926).51 Jak je známo, viz např. také Havránek (1936), Fic (2004), Jelínek (2004), přiklonil se

Gebauer v kodifikaci k historickým tvarům, což mělo dlouhodobý vliv na vývoj spisovného

jazyka.

4.2.2. Mluvnice česká J. Gebauera a V. Ertla

Přepracovaná a doplněná podoba Mluvnice české pro školy střední a ústavy

učitelské I od Václava Ertla (1926) integruje deklinaci tzv. místních jmen (zde

„jména místní“) rovněž do deklinační soustavy apelativ a substantiva jsou

k deklinačním typům zařazena i zde na základě zakončení kmenů.52 Ertl uvádí

charakteristiku vlastních jmen, jimiž se podle něho označuje „jen určitý jednotlivý

předmět neboli jedinec“ (1926, s. 72) a která se vyvinula většinou z obecných jmen

na základě různých významových změn. Vlastní jména dělí podle významu (národní,

osobní, místní) a tvaru (podstatná jména, zpodstatnělá přídavná jména, zpodstatnělé

výrazy jiné). Místní jména dělí do dvou skupin: a) místní jména v užším smyslu –

jména osad, vesnic, měst, zemí; b) jména hor, vod, lesů, ostrovů atd. Příklady

místních jmen v textu tvoří opět především oikonymické názvy domácích měst

a obcí, okrajově názvy městských čtvrtí, hradů, názvy cizích měst a anoikonymická

pojmenování (Čechy, Uhry). Ertlův přístup k charakteristice deklinace místních jmen

se zásadně neliší od popisu Gebauerova, viz kap. 4.2.1. Odlišnosti lze spatřit jen

v nárůstu příkladů, které v souvislosti s volbou koncovky v některých případech

podrobněji člení podle původu,53 a v soustředění se na tvary spisovného jazyka

(poznámky o tvarech nespisovných zde chybí).

U substantivního skloňování mužského rodu se popisuje užití variantních

koncovek u oikonym domácích, okrajově cizích řazených k tvrdému neživotnému

vzoru hrad: v Gsg. -a, nebo -u, a v Lsg. -e(ě), nebo -u, kde převažuje koncovka

-e(ě), koncovka -u se uvádí u oikonym se zakončením na -h, -ch, -k, nově se objevují

u některých takto zakončených jmen dublety (Mělníku/řidč. Mělníce). Ke vzoru hrad

přechází oikonymum Loket (pův. vzor loket), které má pak dublety v Gsg. -e/-u, Dsg.

-i/-u, Lsg. -i/-ě. Dále se ke vzoru hrad řadí pomnožná jména typu Rokycany,

52 V substantivní deklinaci se snižuje počet vzorů. U maskulin a feminin chybějí vzory host a

máti, deklinace těchto jmen splynula s jinými vzory. Vzor píseň se ještě neuvádí.53 Např. v Gsg. oikonym vz. hrad uvádí při distribuci koncovek -a/-u (1926, s. 176–177), že jen

koncovku -a mají oikonyma adjektivního původu (Benešova, Radotína), jména apelativního

původu mají častěji -u (Písku, Brodu), vedle např. Tábora. Mluví také o jménech cizího původu,

která mají zčásti koncovku -a (Berouna, Týna, Londýna), zčásti -u (Lisabonu, Madridu).

Vinohrady atd., která mají v deklinaci četné nepravidelnosti,54 a jak autor uvádí,

pletou se s pomnožnými jmény ženského rodu, jako jsou Kopaniny, Řepy atd. Podle

měkkého mužského vzoru meč se skloňují pomnožná domácí oikonyma na -ice

(Lobkovice), k nim se zde přidávají oikonyma na -e (Košíře). Na rozdíl od Gebauera

se uvádí v Dpl. dubleta -ům/-ím (Lobkovicům/Lobkovicím), v Ipl. dubleta -i/-emi

(Lobkovici/Lobkovicemi) již bez konstatování, že je tvar s koncovkou -emi

považován za „odchylný“. Z pomnožných ženských jmen na -ice se zmiňují jen

Hranice, Teplice55 (vz. duše) s nulovou koncovkou v Gpl. Singulárová jména na -ice

se neuvádějí. K ženskému rodu vzoru duše se řadí domácí oikonyma (pův. adjektiva

přivlastňovací utvořená příponou -jь) Litomyšl, Boleslav, Příbram, Třebíč atd.,

původně mužského rodu, podle autora dnes ženská kromě několika výjimek (ty zde

však nejsou vyjmenovány). V Gsg. se u nich uvádí převážně koncovka -e(ě), nově

u názvů zakončených na -m, -v dubleta -ě/-i (Boleslavě/Boleslavi). Připomínají se

také oikonyma rodu středního vz. znamení, z nichž některá přecházejí k rodu

ženskému (vz. duše): Poříčí – Poříč, Přeloučí – Přelouč, Prosečí – Proseč, u části

těchto oikonym se označuje jako správnější původní tvar: Vrchlabí (místo Vrchláb),

Meziříčí (místo Meziříč). Některá domácí oikonyma mají složené adjektivní

skloňování vz. chudý, chudá, chudé (Slaný; Hluboká; Jablonné, Německé).

Ertl shodně s Gebauerovou mluvnicí užívá při výkladech deklinace oikonym

především hledisko historické, volbu koncovek však dokládá větším počtem

příkladů. Ve srovnání s Gebauerem lze konstatovat některé změny v distribuci

koncovek a zavádění dublet,56 viz Lsg. vzoru hrad; Dpl. a Ipl. oikonym typu

Lobkovice; Gsg. oikonym typu Příbram, Boleslav. Také on objasňuje volbu

koncovek jen okrajově na základě hlediska formálního, tj. podle zakončení slova.

54 Gpl. většinou nulová koncovka (Rokycan, Uher), zřídka -Ø/-ů (Karlových Var/Karlových

Varů); Dpl. koncovka -ům (Rokycanům), nebo -ám (Uhrám); Lpl. -ech (Rokycanech), nebo -ách

(Uhrách, Dušníkách), nebo -ích (Rakousích); Ipl. -y (Rokycany), -ami (Uhrami). Jak je patrné

z příkladů, rozdíly v distribuci koncovek jsou částečně dány druhem místního jména, tzn.

oikonymum (VJ měst) x anoikonymum (VJ země, státu).55 Teplice – původně singulárové jméno se zde považuje za zpravidla pomnožné, vz. duše.56 O přínosu V. Ertla a jeho vlivu na kodifikaci spisovné češtiny píše např. M. Jelínek (2001)

a uvádí, že přes velkou úctu ke Gebauerovi zasáhl Ertl hluboce do struktury i do řady jednotlivostí

Gebauerovy mluvnice. Omezil partie historické a výklady dialektologické, které považoval při

kodifikaci jazyka za nepodstatné, a zahajuje proces postupného odarchaizování spisovné češtiny

zaváděním dublet.

Další faktory, které by mohly ovlivňovat volbu koncovek, neuvádí. Tvarovou

soustavu oikonym popisuje jen v rámci tehdejšího spisovného jazyka.

4.2.3. Mluvnice spisovné češtiny F. Trávníčka

Mluvnice spisovné češtiny Františka Trávníčka z roku 1951 pokračuje

v náhledu na deklinaci proprií předchozích mluvnic v tom smyslu, že ji začleňuje do

deklinace apelativ. Nově se v ní objevuje rozčlenění deklinačních vzorů substantiv

na základě rodového principu.57 Komplexní charakteristika (definice) vlastních jmen

v mluvnici uvedena není. V oddíle věnovaném tvoření slov se autor zabývá způsoby

tvoření a zčásti původem tzv. vlastních jmen osadních, která dělí do dvou základních

skupin: osadní jména od původu obecná a neživotná a osadní jména od původu

životná. Termín „vlastní jména osadní“ je zde užíván častěji než objevující se

synonymní termín „místní jména“. V oddíle věnovaném morfologii jsou užívány

synonymní termíny „vlastní jména místní“, „místní jména vlastní“ a „místní jména“,

které nejsou definovány, vymezeny jsou jen taxativním výčtem četných dokladů

těchto vlastních jmen. Z uváděných příkladů vyplývá, že k „místním jménům“ autor

řadí především oikonymické názvy českých měst a obcí, méně názvy městských

čtvrtí, hradů či názvy cizích měst a různá anoikonymická pojmenování (Čechy,

Beskydy). Deklinaci místních jmen včleněné do rámce apelativní substantivní

deklinace je věnována pozornost pouze tehdy, dochází-li zde k nějaké odchylce,

zvláštnosti ve srovnání s apelativy. Tento přístup je typický pro začleňování proprií

do českých mluvnic. Pak se zpravidla u konkrétního apelativního vzoru upozorňuje

na výskyt odlišných koncovek pouze v příslušném pádě, jen zřídka se uvádí

kompletní paradigma místního jména.

U substantivního skloňování mužského rodu se popisuje užití variantních

koncovek u oikonym domácích, částečně i cizích řazených k tvrdému neživotnému

vzoru dub (Benešov, Písek), a to v Gsg. -a nebo -u a v Lsg. -e(ě) nebo -u. Kritérii při

volbě koncovek jsou zakončení slova, případně původ jmen (domácí – cizí, obecný –

vlastní). Dále se ke vzoru dub řadí deklinace domácích i cizích pomnožných 57 Na základě mluvnického rodu se substantiva dělí na maskulina, feminina a neutra, maskulina

pak ještě podle životnosti na životná a neživotná. Vzory u maskulin neživotných jsou dub, meč

a Slaný; u maskulin životných – had, oráč, sluha, dárce, Bidlo, krejčí a hajný; u feminin – ryba,

duše, kost, paní, máti a kopaná; v případě neuter – město, moře, znamení, kuře, břímě a služné.

oikonym na -any (Hradčany) a -y (Bory), zvláště se upozorňuje na zvláštnosti

v distribuci koncovek většiny pádů – existence variantních,58 případně dubletních

koncovek Gpl. -Ø/-ů, variantních koncovek Dpl. -ům, -ám, variantních nebo

dubletních koncovek Lpl. -ech/-ích a variantních koncovek Ipl. -y, -ami, viz

podrobně přílohy č. 12–14. Kritériem k výběru koncovek je zde především zakončení

slova, dále původ slova, okrajově utvořenost slova (zdrobněliny). Upozorňuje se, že

k této skupině oikonym nepatří pomnožná domácí jména Branky, Hrušky, Věžky atd.,

která jsou rodu ženského a skloňují se pravidelně podle vz. ryba.59 K měkkému

neživotnému vzoru meč se řadí domácí pomnožná oikonyma -ovice, -ice, -ce, -e

(Lobkovice, Biskupice, Jince, Košíře). F. Trávníček dále uvádí, že se tato jména už

„cítí“ spíše jako ženská, a proto se v Ipl. ve spisovném jazyce častěji objevuje -emi

než původní -i a v Dpl. se vedle spisovného tvaru na -ům objevuje v nářečí tvar na

-ím. Uvedené zdůvodnění navrhl Trávníček nově. Při výkladu se věnuje pozornost

původu těchto pomnožných jmen a upozorňuje se na odlišný původ a deklinaci

singulárových ženských oikonym (Bystřice), přechodu některých oikonym ženského

rodu k typu Lobkovice (Teplice).60 Trávníčkův zájem o dialektologii se projevil

v jeho poznámkách, obdobně i dále, upozorňujících také na možné rozdílnosti mezi

místním zvykem a kodifikovanými podobami jmen na -ice. U ženského rodu vzoru

kost se popisuje deklinace oikonym zakončených na souhlásku (Boleslav, Chrudim,

Kroměříž). V Gsg. se však uvádí u většiny z nich koncovka -e(ě), jen jména na -m

a -v, zřídka -šť zde užívají dubletu -i/řidč. -e(ě). V rámci výkladu se uvádí také

informace o původu těchto oikonym a o odlišnostech v rodě ve spisovném jazyce

(rod ženský) a v nářečí, zejména na východě (rod mužský). V rámci středního rodu

se u vzoru město připomíná rovněž pravidelná deklinace singulárových oikonym

(domácí Hlinsko, cizí Lipsko)61 a pomnožných oikonym (Napajedla). Ke vzoru

znamení jsou řazena oikonyma Meziříčí, Vrchlabí; Hovězí, Kobylí atd. Některá z nich

58 Termíny variantní tvar/koncovka, dubletní tvar/koncovka F. Trávníček neužívá, jsou užity

autorkou práce pro přesnější zachycení stavu deklinace.59 V rámci ženského rodu vz. ryba se připomíná také deklinace cizích oikonym typu Troja,

slovenských jmen Bystrica, Čadca, Kremnica a slovanských jmen Soča, Dobrudža.60 Původně ženská a singulárová byla oikonyma Teplice, Hostivice, v Trávníčkově mluvnici

mají deklinaci podle Lobkovice. Hranice jsou zde pomnožným ženským jménem, vz. duše, a

jméno Hořice je femininum, kolísá v čísle, v plurálu se skloňuje podle Lobkovice.61 U apelativ na -sko a některých místních jmen se v Lsg. uvádí existence zastaralých tvarů na -

ště (Lipsku/Lipště, Polsku/Polště).

jsou zpodstatnělá adjektiva (Hovězí, Kobylí, Strašecí atd.), a proto se zde mohou

občas vyskytovat také adjektivní tvary: Hovězího, Hovězímu atd. Uvádí se, že

v lidové mluvě existují i ženské podoby těchto jmen (Meziříč, Vrchláb). Ke

složenému adjektivnímu skloňování ženského a středního rodu jsou řazena oikonyma

Dlouhá, Hluboká; Bystré, Rovné atd.

Lze říci, že Trávníčkova mluvnice navazuje na způsob výkladu dvou

předchozích mluvnic začleněním deklinace oikonym do struktury deklinace

apelativní a pozorností věnovanou pouze jednotlivým jevům, ne celému

deklinačnímu systému oikonym. Obdobně jako Gebauer zachycuje nejen tvary

spisovné, ale upozorňuje i na nářeční podoby některých tvarů. Stále také uplatňuje

jako jeden z faktorů pro volbu koncovek původ slova. Prioritní postavení zaujímá

však faktor formální – zakončení oikonym, další faktory se neuvádějí. Výklad je ve

srovnání s předchozími pracemi materiálově podstatně rozsáhlejší. Trávníček uznává

funkci tvarových variant, připouští více než předchozí autoři existenci dubletních

tvarů, snaží se naznačit jejich frekventovanost výrazy „řidčeji“, „tu a tam“, „častěji“

a v kodifikaci zohledňuje některé progresivnější tvary oproti původním, např. v Ipl.

typu Lobkovice – Lobkovicemi. Lze tedy pozorovat částečné posuny v distribuci

koncovek, např. u oikonym typu Lobkovice nebo Boleslav, Chrudim (vz. kost).

4.2.4. Nauka o českém jazyku V. Šmilauera

Vladimír Šmilauer se věnuje v Nauce o českém jazyku (1972), na rozdíl od

prací předchozích, deklinaci tzv. zeměpisných jmen ve zvláštní kapitole oddělené od

deklinace apelativ.62 Jeho pojem „zeměpisná jména“ zahrnuje četné doklady

oikonym (zejména názvů měst a obcí, okrajově městských čtvrtí, hradů) a v menší

míře doklady anoikonym (názvů řek, hor, zemí). Neuvádí však definici vlastních ani

zeměpisných jmen, v samostatné kapitole se zabývá jen tvořením a původem tzv.

„místních jmen“, které však nepropojuje s deklinací. Nově je zařazena obsáhlejší

62 V rámci deklinace apelativ jsou zařazeny buď odkazy, nebo krátké informace o deklinaci

oikonym, viz užití koncovky -a v Gsg. vzoru hrad (s. 150), problematika tzv. pohybného -e-

(s. 152, 155, 157), deklinace oikonym typu Trója (s. 155), pronikání koncovky -i vz. kost do Gsg.

oikonym na -m /Postupimi/ a -v /Čáslavi nebo Čáslavě/ (s. 158).

charakteristika gramatických kategorií substantiv, která je však poplatná apelativní

sféře jazyka, informace týkající se proprií jsou zde periferní.63

Popis deklinace zeměpisných jmen (a v rámci nich oikonym) má u nás poprvé

komplexní charakter. Šmilauer zachycuje deklinaci jmen domácích, počeštěných

i cizích, přičemž se nesoustředí pouze na vybrané typy jmen, ale předkládá

systematickou charakteristiku všech typů a jejich vzorů, výklady jsou provázeny

četnými příklady. Oikonyma jsou členěna pro potřeby deklinace nejdříve na základě

gramatického čísla (singulárová, plurálová), pak gramatického rodu (maskulina,

feminina a neutra). Další klasifikace je založena především na formálním kritériu, tj.

zakončení oikonyma (termín sufix se zde neobjevuje), a jednotlivé skupiny oikonym

spjaté s určitým zakončením jsou přiřazeny buď k příslušnému apelativnímu vzoru

(u singulárových jmen), nebo k vytvořeným typům „zeměpisných jmen“

(u plurálových jmen), např. typ „Mosty“, „Teplice“, s odkazem na příslušný

apelativní vzor. K existenci samostatných propriálních typů se však neuvádí žádné

další vysvětlení, či kritéria výběru jednotlivých „typových“ zeměpisných jmen. Zcela

okrajově se pro potřeby zařazení ke vzoru/typu užívají ještě další kritéria, a to původ

slov (domácí, či počeštěné cizí jméno), nebo druh zeměpisného jména (název města,

či země). Podrobná pozornost je věnována distribuci variantních a dubletních

koncovek,64 zejména u oikonym rodu mužského, zvláště u vzoru hrad v Gsg. -a/-u,

Lsg. -e(ě)/-u, kde se zdůrazňuje provázanost volby koncovek v obou pádech; a dále

u typu „Rokycany“ v Lpl. -ech/-ích/-ách. Při objasnění distribuce této skupiny

koncovek je užito výhradně formální kritérium – zakončení slova. Informace

o vývojových tendencích jsou výjimečné (u typu „Lobkovice“ přechod od vz. stroj ke

vz. nůše; pronikání koncovky -i v Gsg. vedle existující -ě u jmen typu Boleslav,

Postupim řazených k novému vzoru píseň).

V. Šmilauer přistupuje k problematice deklinace místních jmen nejen jako

gramatik, ale také jako vynikající onomastik ovládající historickou i současnou

onymii. Jeho pojetí představuje nový pohled na postavení proprií v gramatických

popisech i v terminologii („zeměpisná jména“), rozlišuje tvoření proprií a jejich

deklinaci, tj. užívání v komunikaci. Diferencuje deklinaci oikonym (zde šířeji

63 Pro zeměpisná jména se uvádí u gramatické kategorie čísla, že existují pomnožná zeměpisná

jména (Vršovice) a singularia tantum (Radotín); v rámci gramatického rodu najdeme stručnou

informaci o kolísání v rodě u jmen Aš a Bubeneč.64 Termíny variantní a dubletní koncovka jsou užity autorkou práce, V. Šmilauer je neuvádí.

zeměpisných jmen) od deklinace apelativ vnějškově zcela tím, že ji uvádí

v samostatném oddíle, částečně také vnitřně, jelikož výklady nemají charakter

srovnávací, konfrontační a zčásti v rámci nich vytváří také samostatné propriální

„typy“, zčásti využívá apelativní vzory. Jeho popis deklinace oikonym se vyznačuje

přehledností, systematičností, materiálovou bohatostí a odklonem od

etymologizujících výkladů. Hlavním kritériem distribuce koncovek je hledisko

formální – zakončení oikonyma. Vzhledem k době, kdy práce vznikla, bychom mohli

očekávat funkční přístup ke zpracovávanému materiálu, ten však uplatněn nebyl.

Posun v distribuci koncovek lze zřetelně pozorovat u oikonym vzoru hrad. Pozornost

je věnována výhradně tvarům z oblasti spisovného jazyka.

4.2.5. Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky

Česká mluvnice, která vyšla poprvé v roce 1960 (pracovali jsme však

s vydáním z roku 1981), plnila po řadu let a do jisté míry plní dodnes funkci

kodifikační příručky. Vlastní jména se zde zmiňují už v definici substantiv:

„Podstatná jména jsou jednak názvy osob, zvířat a věcí, a to obecná a vlastní …“

(1981, s. 109). Definují se v rámci členění substantiv podle významu na obecná

a vlastní: „Jména vlastní jsou podstatná jména, která označují jednu určitou osobu

(jména osobní), jedno určité zvíře nebo jednu určitou věc, zvláště místo, horu, řeku,

zemi, stát apod. (jména zeměpisná, zvl. místní), příslušníka národa nebo státu (jména

národní, kmenová, obyvatelská), podnik, spolek, umělecký výtvor, knihu, časopis

apod.; jsou jejich skutečným jménem.“ (1981, s. 116). Oddíl věnovaný slovní zásobě

obsahuje charakteristiku zeměpisných jmen65: „Jsou to jména hor, řek, států, zemí

a dále měst, osad, která se souhrnně nazývají místní, aj.“ (1981, s. 429), a také

stručný výklad původu osobních a místních jmen.

V části věnované tvarosloví je zahrnuta charakteristika gramatických

kategorií substantiv, která je však opět zpracována z hlediska apelativní sféry jazyka,

údaje týkající se proprií jsou okrajové.66 Také ve výkladech substantivní deklinace 65 Toponomastický zájem projevil B. Havránek. V Ottově slovníku naučném nové doby (2003)

je autorem hesla „Toponomastika“.66 V rámci popisu gramatického rodu najdeme informace o přechylování antroponym,

u gramatického čísla příklady pomnožných jmen místních a ve výkladech pádů příklady užití

různých tříd proprií, zejména ve funkcích přívlastku.

(založené na rodovém principu) se autoři soustředí především na komplexní popis

apelativního skloňování, v němž podle Z. Rusínové (1991) zůstává mluvnice

u výstižného, ale prvoplánového popisu a utřídění jazykových forem, bez toho, aby

usilovala o vystižení systémovosti jazyka. Pouze dle potřeby jsou v rámci apelativní

deklinace zařazovány jednotlivé jevy týkající se deklinace singulárových oikonym,

obdobně jako v MČG, MČGE, MSČ, pouze charakteristika deklinace pomnožných

oikonym na -y (-any) a -ice je včleněna do samostatné kapitoly „Zvláštní skupiny

skloňování podstatných jmen“.

Z jednotlivých jevů se již tradičně u neživotných maskulin vzoru hrad věnuje

pozornost variantním a dubletním koncovkám Gsg. -a/-u, kde je kritériem distribuce

koncovek původ oikonym (u jmen, kde se nepociťuje souvislost s obecným jménem,

je většinou -a), či jeho zakončení (končí-li na -k, mají -u/-a). Dále variantním či

dubletním koncovkám Lsg. -e(ě)/-u, u nichž je volba koncovek vázána na zakončení

slova (končí-li na -k, -g, -h, -ch, mají většinou -u), propojenost s Gsg. (jména mající

v Gsg. -a užívají v Lsg. -e(ě)). Nově se objevuje faktor syntaktický – při vazbě

s předložkami o, po mívají místní jména vedle koncovky -e(ě) také -u, obdobně

užívají tuto dubletu ve významu místního určení (jako příklady jsou však uvedena

jen cizí oikonyma Amsterodamě/Amsterodamu). Zaveden je rovněž faktor

sémantický.67 Formální faktor určuje volbu koncovek Lpl. pomnožných oikonym:

končí-li na -ly, -sy, -zy mají dubletní koncovku -ech/-ích, u zakončení na -ky je vedle

-ích někdy od původu ženská koncovka -ách. U ženského rodu vzor žena68 najdeme

okrajovou informaci o deklinaci domácích i cizích jmen na -va (Ostrava), která mají

pravidelné tvary tohoto vzoru. Více pozornosti je věnováno oikonymům řazeným ke

vzoru píseň (Olomouc), z nichž jen ta, která končí na -m a -v, mají v Gsg. koncovku

-i vedle ustupující koncovky -ě. U rodu středního se tradičně zaměřuje pozornost na

oikonyma vz. stavení (Meziříčí, Veselí; Hovězí, Kobylí atd.), popis deklinace

navazuje na výklady F. Trávníčka a připomíná u „některých“ zpodstatnělých adjektiv

(Hovězí atd.) i možné tvary podle adjektivního vzoru jarní, či v místním úzu

existující rodově změněné podoby (femininum Meziříč, zřídka maskulinum

67 V případě vlastních jmen mluvíme o tzv. transonymizaci, tj. zde přesun oikonyma do jiné

třídy vlastních jmen (v Mnichově /místo/, ale o Mnichovu /mnichovská dohoda/).68 U vzoru žena je popsána deklinace cizích oikonym: Trója, dále jmen zakončených na -ča, -

dža,

-ca, -dza, -ňa, která mají podle vz. žena tvary 4. a 7. pádu, ostatní podle vz. růže.

Vrchláb). Příčinou této změny rodové podoby oikonym je podle autorů snaha po

„podobě výrazněji skloňovatelné“. Zcela okrajově je zařazena zmínka o adjektivní

deklinaci vz. mladý, mladá, mladé v případech několika oikonym (Slaný; Hluboká,

Rudná; Jílové).

Další skupiny oikonym jsou probírány v samostatné kapitole, jejich deklinace

se však opět přiřazuje k apelativním vzorům a uvádí se jejich odchylky od tvarů

apelativ. Jedná se o pomnožná oikonyma na -y(-any) řazená ke vzoru hrad, která

mají odchylný tvar Gpl. – starší tvar bez koncovky (Hradčan), jen u těch, kde je

patrná souvislost s obecným jménem, je koncovka -ů (Mostů), případně někde

dubleta -Ø/-u (Lán/Lánů). Zdrobnělá pomnožná oikonyma na -ky(-ánky) mají

pravidelné tvary vzoru žena. K ženskému rodu vzor růže jsou nově řazena všechna

oikonyma na -e(-ice) bez ohledu na jejich původ. V Gpl. mají však koncovku

nulovou (mužská jména typu Jince užívají tvar s nulovou koncovkou „zpravidla jen

v místním obyčeji“, ve spisovném jazyce mají koncovku -ů), v Dpl. se koncovky liší

původem jmen (oikonyma neutvořená z obyvatelského jména mají -ím /Hranice/,

ostatní užívají dubletu -ím/-ům). Nakonec je zde připomenuta existence

singulárových jmen na -ice vz. růže (označují místo podle vlastnosti půdy, okolí

atd.).

Lze konstatovat, že Česká mluvnice se vrací k apelativnímu pojetí popisu

oikonym, který uváděly kromě Šmilauerovy Nauky o českém jazyce všechny

předchozí mluvnice. Distribuce koncovek je objasňována především na základě

formálního hlediska – zakončení oikonyma, v případě potřeby jsou uvedeny

informace o původu oikonym. Okrajově je uplatňován nový funkční pohled –

objevují se faktory syntaktický a sémantický,69 avšak pouze u oikonym vz. hrad.

Dochází k výrazné změně v rodovém zařazení oikonym na -ice a posunu distribuce

koncovek Gsg. jmen typu Boleslav, Příbram. Ve srovnání s výše uváděnými pracemi

Šmilauera a Trávníčka je výklad materiálově chudší. Popis deklinace je převážně

zaměřen jen na tvary spisovné.

4.2.6. Mluvnice češtiny

69 Zavedení těchto faktorů vnesl do práce A. Jedlička. Za tuto poznámku děkuji prof. PhDr.

R. Šrámkovi, CSc.

Ze současných mluvnic zachycuje nejpodrobněji propriální deklinaci včetně

deklinace oikonym Mluvnice češtiny 2 (1986) a zpracovává ji v samostatném oddíle.

Autory výkladů věnovaných vlastním jménům jsou M. Knappová a M. Sedláček.

Tato gramatika přináší již moderní názory na propria. V definici vlastních jmen

uvádí: „Vlastní jméno (proprium, onymum) je základním prostředkem vyjádření

jedinečnosti nějakého objektu, tj. osoby, zvířete, místa, společenského zařízení,

lidského výtvoru atd. (Eva, Tolstoj, Alík, Praha, Vltava, Tvorba, Hlahol), nebo celku

objektů (Pyreneje, Francouzi), jeho odlišení od jiných jednotlivin (nebo celků) téhož

druhu.“ (1986, s. 345–346). K významu proprií konstatuje, že propria nemají vlastní

významový obsah, tzn. nemají význam v apelativním slova smyslu a významem

vlastních jmen je zpravidla myšlen soubor jejich možných funkcí (komunikativní,

individualizační, ideologická, emocionální, případně charakterizační)70 a jazykových

a mimojazykových informací, které poskytují o určitém objektu. Vlastní jména jsou

rozdělena do tří nejdůležitějších druhů71: antroponyma, toponyma a chrématonyma.

Tato triáda je odrazem nových teoretických bádání v onomastice. Toponyma72 se zde

charakterizují jako „zeměpisná jména neživých přírodních objektů a jevů

vyskytujících se na Zemi i mimo ni (kosmonyma)“ (1986, s. 346) a patří k nim

choronyma (jména přírodních a správních celků), místní jména (jména sídlištních

celků) a pomístní jména (jména neosídlených míst). Mluvnice češtiny 2 věnuje

rovněž zvláštní pozornost problematice mluvnických kategorií rodu a čísla

u vlastních jmen, o tom viz podrobně v kap. 7. Uvádí se zde mimo jiné, že deklinace

proprií vychází z apelativního substantivního systému, avšak vzhledem ke

zvláštnostem, které souvisejí s jejich funkcí a propriálním významem, mají některá

specifika ve využití gramatického rodu a čísla a tím i v deklinaci, tzn. využívají

podle autorů mluvnice „okrajových způsobů skloňování“. Pojmy „funkce proprií“

a „propriální význam“ se blíže nespecifikují. Uvádí se rovněž, že u proprií se

70 Tyto funkce proprií uvádí M. Knappová a dále je rozpracovává ve stati „K funkčnímu pojetí

systému vlastních jmen“ (1992).71 Současná onomastická literatura užívá v rámci klasifikace proprií termín „třída“, viz Šrámek

(1999c, s. 163).72 Onomastická klasifikace R. Šrámka (1999c, s. 163–164) je zčásti odlišná. Za jednu z

hlavních tříd proprií jsou považována geonyma a ta se dělí na toponyma (oikonyma, anoikonyma)

a kosmonyma.

výrazněji než u apelativ projevuje tendence omezovat hláskové alternace z důvodu

snadné identifikovatelnosti základní podoby vlastního jména, tj. tvaru Nsg.

U deklinace zeměpisných jmen (toponym) zde najdeme tvrzení, že všechna

jména domácí a většina cizích se skloňují, ale v rámci paradigmat se projevují

odlišnosti od apelativ, zejména v distribuci deklinačních koncovek. Uvádí se také, že

vysokou frekvenci mají koncovky, které byly u apelativ již vytlačeny, nebo jsou na

ústupu, viz MČ 2 (1986, s. 352). Popis deklinace zeměpisných jmen usiluje

o komplexnost, zachycuje deklinaci všech typů jmen domácích a vybraných cizích.

Na základě uváděných příkladů lze říci, že oikonyma jsou zde zastoupena jako

obvykle především názvy měst a obcí, okrajově městských čtvrtí, hradů. Zeměpisná

jména jsou členěna pro potřeby deklinace nejdříve na základě gramatického čísla

(singulárová, plurálová), pak gramatického rodu (maskulina, feminina a neutra)

a k apelativním vzorům jsou přiřazena podle jejich zakončení v Nsg. V tomto rámci

se výklad soustředí zejména na „variantní deklinační formanty“ toponym.

U domácích singulárových oikonym se jedná u mužského rodu vzoru hrad

o distribuci koncovek Gsg. -a/-u, Lsg. -u/-e(ě) a netradičně Vsg. -e/-u (Kolíne,

Žampachu). Kritérii pro výběr koncovek jsou zakončení jmen či faktor slovotvorný,

alternace koncové souhlásky tvarotvorného základu, původ jmen, zejména ve smyslu

domácí x cizí, okrajově etymologie oikonym, faktor syntaktický a místní úzus.

K deklinaci podle vzoru stroj se řadí domácí oikonyma na -ec (Liberec atd.) a menší

počet domácích a cizích jmen zakončených jinak (Žacléř, Moháč atd.). Okrajově se

upozorňuje na kolísání v rodě některých oikonym ve spisovném jazyce (Aš,

Koloveč), případně v místním úzu (Kroměříž, Třebíč). Singulárová oikonyma rodu

ženského mají podle MČ 2 paradigmata všech čtyř základních vzorů feminin.

V rámci domácích73 oikonym se výklady soustředí na deklinaci podle vz. píseň

(Olomouc) a kost (Příbram), ke kterému je zde přiřazena část oikonym uváděných

v ČM a NČJ u vzoru píseň. Jedná se o domácí a cizí oikonyma zakončená na -slav,

-clav, -im, -om, -am (Břeclav atd.), protože u nich v úzu v Gsg. „zcela převažuje“

koncovka -i. Okrajově a na základě taxativního výčtu příkladů se zmiňují

singulárová oikonyma zakončená na -e (Sušice atd.). V rámci středního rodu je

zachycena deklinace domácích i cizích oikonym vzoru město (Brno, Hvězdno atd.)

a upozorňuje se na rozdílnou distribuci koncovek Lsg. v závislosti na míře „cizosti“

73 U vzoru žena se popisuje pouze deklinace cizích oikonym, domácím oikonymům s

pravidelnou deklinaci vz. žena (Praha) se pozornost nevěnuje.

slova (domácí a jinoslovanská slova užívají převážně koncovku -ě, jména „zřetelně

cizí“ koncovku -u (Jerichu, Tokiu atd.). Pravidelné skloňovaní vzoru moře se uvádí

u domácích oikonym zakončených na -e (Jíloviště, Královo Pole). Podle vzoru

stavení74 se podle mluvnice mohou skloňovat jak jména, která nevznikla z adjektiv,

např. Ústí, Vrchlabí, Meziříčí, tak od původu zpodstatnělá adjektiva, např. Jelení,

Telecí, u „některých“75 z nich však není vyloučeno adjektivní skloňování vz. jarní

(Jeleního, Telecího apod.).

U plurálových (pomnožných) domácích oikonym je věnována pozornost

jménům zakončeným na -y, která se řadí buď k maskulinům vz. hrad (Rokycany),

nebo femininům vz. žena (Zahrady), část z nich kolísá v rodě, zejména zakončená na

-ky, -gy, -chy, a u nich se uvádí „smíšené skloňování“ zčásti podle vz. hrad, zčásti

podle vz. žena. Variantní, nebo dubletní tvary jsou pak popsány u pomnožných

oikonym vz. hrad v Gsg. -Ø/-ů a Lsg. -ech/-ích/-ách. Kritéria pro volbu koncovek

jsou především zakončení oikonym, okrajově původ a místní zvyklosti. Druhou

podrobně popisovanou skupinou jsou pomnožná oikonyma zakončená na -e, u nichž

se uvádí, že výrazněji než původ jmen dnes rozhoduje o přiřazení ke gramatickému

rodu jejich způsob skloňování. K mužskému rodu vz. stroj pak patří některá jména

na -e (původně apelativa) a jména na -ce typu Jince, která mají v Gpl. buď koncovku

-ů, některá domácí také -ů/-Ø (Jinců/Jinec). Ostatní oikonyma na -e jsou řazena

k femininům vz. růže. Nejsou však homogenní v tvarech Gpl. (část užívá jen

koncovku -í, část dubletu -í/Ø a část jen nulovou koncovku) a v tvarech Dpl. (část má

jen koncovku -ím, část dubletu -ím/-ům). Zařazení jmen do jednotlivých skupin je

dáno buď pouze taxativním výčtem příkladů, nebo zakončením oikonym (na -ice).

Ke střednímu rodu vzoru město se zařazuje pravidelná deklinace pomnožných

oikonym na -a (Napajedla, Blata atd.).

Vedle jmenné deklinace oikonym se okrajově připomínají také skupiny

domácích oikonym s deklinací adjektivní vz. mladý, mladá, mladé (Slaný; Polná,

Rudná; Hostinné), či oikonyma středního rodu vz. jarní (Jelení), viz vz. stavení.

Na základě uvedených informací lze říci, že přestože je morfologické stránce

proprií včetně oikonym věnován v MČ 2 samostatný oddíl, zachycují se jejich

74 Mluvnice češtiny 2 již nezmiňuje existenci rodově změněných podob těchto oikonym, např.

femininum Meziříč, které uváděly mluvnice předchozí.75 Na rozdíl od mnoha oikonym s adjektivní deklinací má důsledné skloňování vz. stavení podle

mluvnice oikonymum Zubří.

gramatické vlastnosti i způsob deklinace zcela v kontextu apelativ a výklady mají

povahu kontrastní a diferenciační deskripce. Pozornost je věnována zejména

existenci variantních a dubletních tvarů. Z faktorů ovlivňujících volbu koncovek,76

které jsou autory mluvnice obecně uvedeny, je v případě deklinace oikonym

konkrétně uplatněno především kritérium formální (zakončení slova, utvořenost

slova), často se výklad omezuje na pouhý taxativní výčet příkladů jmen.

V návaznosti na mluvnici Havránka – Jedličky (1981) je působení různých faktorů

nejvíce propracováno v deklinaci oikonym mužského rodu vz. hrad. Zřetelný posun

v distribuci koncovek je patrný u oikonym, která přešla od vzoru píseň ke vzoru kost.

Popis deklinace oikonym je zaměřen primárně na tvary z oblasti spisovné češtiny,

okrajově se objevují zmínky o odlišnostech v místním úzu.

4.2.7. Příruční mluvnice češtiny

Informace o gramatických vlastnostech proprií jsou v Příruční mluvnici

češtiny (2003) oproti MČ 2 velmi stručné. Vymezení proprií je zařazeno do

lexikálních výkladů, kde se uvádí, že vlastní jména neboli propria „nenesou

zobecňující význam, který by byl srovnatelný s významem apelativ, jejich funkcí je

pouze rozlišovat a označovat konkrétní jednotliviny jako jedinečné objekty (Jan

Hladký, Praha, Vltava, Louvre)“ (2003, s. 78). Propria jsou dělena podle charakteru

označovaných objektů na antroponyma, toponyma a chrématonyma. Toponyma jsou

vymezena jako jména zeměpisná, tzn. světadílů, států, osad, hor, lesů atd. Chybí zde

informace o původu či tvorbě vlastních jmen, o specificích jejich gramatických

kategorií. Ve výkladech deklinace se užívá termín „vlastní jména místní“, který není

definován. Z uvedených příkladů je patrné, že zahrnuje především oikonymické

názvy domácích a cizích měst a názvy obcí, okrajově názvy městských čtvrtí, nebo

různá anoikonymická pojmenování (Čechy, Tatry atd.). Deklinace oikonym

(domácích i cizích) jsou opět včleněny do výkladů apelativních. Oikonyma jsou

76 Obecně je pro zpracování morfologie v MČ 2 (1986, s. 275–276) charakteristické, že se zde

uznává celá řada činitelů (faktorů), které působí na utváření deklinace. Činitele se dělí na

jazykové (formální – tvaroslovné a slovotvorné, sémantické, slohové, syntaktické)

a mimojazykové (např. věk mluvčího, vzdělání, sociální zařazení, zaměstnání, teritoriální

příslušnost). Tyto faktory jsou však v uvedeném rozsahu pouze obecně konstatovány, ale jen

v malé míře aplikovány na konkrétní jazykový materiál.

přiřazována k apelativním vzorům a pozornost není věnována celým paradigmatům,

ale tradičně pouze jednotlivým jevům, zvláště těm, v nichž se vyskytují variantní či

dubletní koncovky. Ty jsou dokládány na nečetných příkladech, které zahrnují názvy

měst nebo obcí, zřídka městských čtvrtí.

U maskulin je u vzoru hrad uveden podtyp ostrov, který je reprezentován

především singulárovými oikonymy tvořenými sufixy -ov a -ín s koncovkou -a

v Gsg. a -e(ě) v Lsg. Uvádí se, že se jedná o produktivní typ tvoření,77 který dokázal

ovlivnit i cizí oikonyma (Říma, Londýna, Betléma), a dokonce podle mluvnice i

obecná jména označující místo (komín, mlýn, dvůr atd). V Lsg. se zdůvodňuje

častější volba koncovky -u snahou vyhnout se alternaci konsonantů u oikonym

zakončených na -g, -h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n (Zábřehu / pouze místně Zábřeze). Shodně

s MČ 2 se uvádí také syntaktický faktor – ve významu adverbiálním bývá koncovka

-ě (v Mnichově), zatímco ve významu objektovém -u (o Mnichovu). Dále se bez

specifikace na apelativa či propria připomíná, že koncovka -ě je častější na Moravě

než v Čechách. K pomnožným oikonymům mužského rodu vz. hrad se přiřazuje

nepočetná skupina jmen typu Hradčany a upozorňuje se na tvar Gpl. s nulovou

koncovkou a tvar Ipl., kde vedle podoby Hradčany existuje hovorová forma

Hradčanami/-ama. Opomíjejí se však důležité tvary Lpl. K deklinaci domácích

singulárových oikonym ženského rodu78 se uvádějí pouze stručné informace, a to

o zařazení oikonym jako Olomouc, Dobříš atd. k podtypu píseň a oikonym na -im

a -av ke vzoru kost, u nichž je v Gsg. uvedena tendence užívat „převážně“ již jen

koncovku -i vedle starší podoby s koncovkami -i/-ě. Toto vymezení zakončení není

přesné, protože se netýká jen zakončení -im, ale -m. V rámci pomnožných oikonym

ženského rodu vzoru žena jsou uvedeny pouze jejich příklady (Paseky, Stodůlky atd.)

bez dalšího upozornění na možné kolísání u jmen na -ky, -gy, -chy. U pomnožných

oikonym na -ice (vzor růže) je jen krátká zmínka o tvaru Gpl. bez koncovky a Dpl.,

kde se vedle koncovky -ím objevuje i -ům. Obdobně jako oikonyma na -ice se mají

skloňovat i Košíře, Kravaře, Lnáře, další oikonyma zakončená na -e mají pravidelné

tvary podle vz. růže (Hutě, Nusle, Fláje, Skryje). V rámci středního rodu se mluví 77 Zde je termín produktivita užit ve významu diachronním. Ze synchronního pohledu lze

mluvit

o frekventovanosti těchto oikonym, ne však o jejich produktivitě, viz kap. 3.78 Deklinaci cizích oikonym ženského rodu je věnována informace o deklinaci místního jména

Trója

a místních jmen skloňujících se obdobně (zakončení na -ča, -dža, -ca, -dza, -ňa).

o koncovkách Lpl. -ě/-u domácích a cizích oikonym řazených ke vz. město (Brno,

Jericho atd.), kde se v distribuci koncovek nevychází z rozdílu mezi domácími

a cizími oikonymy, viz MČ 2, ale upozorňuje se na vliv zakončení (při zakončení na

veláru převládá koncovka -u, tj. v Jerichu, Veselíčku) a další faktory, které jsou podle

mluvnice obdobné jako u maskulin vz. hrad. Již tradičně se věnuje pozornost

oikonymům vz. stavení (Veselí, Meziříčí, Vrchlabí), u nichž tentokrát nechybí

poznámka o regionálních podobách Mezříč, Vrchláb. K tomuto vzoru se řadí také

oikonyma adjektivního původu (Hovězí, Hříběcí, Zubří atd.) a uvádí se, že

v hovorových projevech se v těchto případech volí „praktičtější“ koncovky

adjektivní (Hovězího). Pomnožná oikonyma středního rodu jsou zmíněna u vz.

město79 (Napajedla, Blata).

Informace o adjektivním skloňování oikonym mužského a ženského rodu

chybí, tento typ deklinace je uveden jen u oikonym středního rodu (Bystré, Jílové,

Rovečné) a v hovorových tvarech jmen typu Hovězí, viz výše.

Lze shrnout, že v PMČ jsou údaje o deklinaci oikonym podávány z hlediska

apelativního, jeví se pouze jako informativní, tzn. stručné, okrajové, v některých

případech neúplné. Faktory ovlivňující volbu koncovek jsou propracovány jen

u oikonym řazených k podtypu ostrov (v návaznosti na ČM a MČ 2), u nichž se

upřesňuje působení faktoru syntaktického. Distribuce dubletních koncovek není

většinou specifikována. Přestože mluvnice ve svém úvodu proklamuje cíl podat

informaci o užívané podobě současné češtiny, a to ve veřejné komunikaci mluvené

i psané, v rámci deklinace oikonym se upozornění na případné odlišnosti mezi tvary

psanými a mluvenými objevují spíše výjimečně. Vzhledem ke krátkému časovému

úseku, v rámci něhož byly vydány MČ 2 a PMČ, není zaznamenán zřetelný posun

v distribuci koncovek oikonym.

4.2.8. Shrnutí

Uvedené mluvnické práce odrážejí měnící se pojetí vlastních jmen

v jazykovědné teorii a dokládají, že tvaroslovné stránce toponym, a oikonym

především, byla vždy věnována určitá pozornost. Pro většinu z nich je typické

79 PMČ uvádí, že se podle vz. město původně skloňovalo také oikonymum Luka, které má dnes

kromě N, A, Vpl. tvary podle vz. žena.

(výjimku tvoří alespoň částečně Šmilauerova Nauka o českém jazyku a Mluvnice

češtiny 2), že při popisu deklinace oikonym (i proprií obecně) vycházejí primárně

z apelativní vrstvy jazyka, a proto nepopisují systém oikonym (proprií vůbec)

samostatně. Propria jsou sice druhou vrstvou jazyka (podle Šlosara /1994/

a Pleskalové /2000b/ tvoří „parasystém“), mají však své typické vlastnosti, protože

tvoří systémově uspořádanou propriální vrstvu jazyka se specifickými funkcemi

a specifickým, neapelativním významem. Gramatický systém proprií je sice

fundován apelativní sférou, ale není s ní totožný. Gramatikové si to uvědomovali,

a proto mluví o různých „odchylkách“ od zákonitostí, pravidel a norem, které řídí

deklinaci apelativ. Vytvářeli tím dojem, jako by propria stála vůči apelativům

v jazykovém systému na okraji.

Všechny uvedené práce nezachycují deklinaci oikonym v plném rozsahu.

Zaměřují se především na popis deklinace vlastních jmen vybraných měst a obcí, jen

v případě potřeby se věnují vlastním jménům městských čtvrtí, zcela okrajově jejich

částí – zde VJ českých hradů či zámků. Soustředí se většinou na jednotlivé

deklinační jevy, zejména případy výskytu variantních nebo dubletních tvarů,

a nepřinášejí komplexní pohled, kromě pokusu V. Šmilauera. V průběhu se mění

materiálový rozsah dokladů oikonym, materiálově nejbohatší jsou popisy

v Trávníčkově mluvnici. Jednotlivé práce na sebe navazují, v některých případech

uváděná fakta přejímají, jindy zachycují vývojové tendence či již posuny v distribuci

koncovek určité skupiny oikonym. Gebauerova mluvnice a její přepracovaná podoba

od V. Ertla upřednostňují při výkladech hledisko historické – zdůrazňují původ jmen

a vysvětlují vývoj jejich tvarů. Popisy zaměřují především na oblast spisovného

jazyka, Gebauerova mluvnice se okrajově zmiňuje také o tvarech nářečních.

Informace o rozdílnostech spisovného a místního úzu přináší dále především práce

Trávníčkova, pro niž je charakteristické, že se sice ještě při výkladech deklinace

zčásti drží historického hlediska, ale prioritní postavení již zaujímá faktor formální –

zakončení oikonyma. Ten je pak shodně uplatňován ve všech dalších pracích

a postupně doplňován faktory dalšími, jež však mají podle mluvnic omezený rozsah

(váží se jen na určitou skupinu oikonym). Nejpropracovanější oblastí z hlediska

působících faktorů se jeví deklinace oikonym mužského rodu vzoru hrad, do níž

vnáší Česká mluvnice Havránka – Jedličky hledisko syntaktické a sémantické,

Mluvnice češtiny 2 si navíc všímá také faktoru slovotvorného a vlivu alternace

koncové souhlásky tvarotvorného základu. Působení faktoru slovotvorného

a syntaktického dále upřesňuje Příruční mluvnice češtiny. Velmi malou pozornost

věnují mluvnice důsledkům transonymizace na volbu koncovek, okrajově si jí všímá

V. Šmilauer, i když pochopitelně termín transonymizace neužívá. Ve výkladech

deklinace oikonym v českých mluvnicích postupně převažuje synchronní pohled

a vzniká dojem, že se zastírajícím se původem řady oikonym mají na volbu

koncovek rostoucí vliv především formální faktory – morfologický a slovotvorný.

Ověření působnosti těchto a případných dalších faktorů by mělo být provedeno na

dostatečně rozsáhlém a průkazném materiálu, neboť žádná z mluvnic neuvádí

materiálové zdroje svých dokladů.

5. Materiálová východiska

Hlavním materiálovým východiskem naší práce se stal jeden ze synchronních

subkorpusů Českého národního korpusu, tj. SYN2005. V tomto zdroji jsme

vyhledávali tvary oikonym češtiny, viz Šmilauerovo třídění (1976, s. 110), kromě

urbanonymických názvů náměstí, ulic, nábřeží, mostů a tzv. staveb nesídlištních, tj.

kostelů, božích muk, pomníků, mohyl apod. Dále jsme vycházeli z příkladů oikonym

zařazených v mluvnicích současné češtiny počínaje mluvnicí Jana Gebauera a konče

Příruční mluvnicí češtiny zpracovaných v kap. 4.2. V případě potřeby jsme doklady

z uvedených zdrojů konfrontovali se seznamy oikonym zařazenými v publikacích

P. Boháče Geografická jména České republiky (2002), A. Polívkové Naše místní

jména a jak jich užívat (2007) nebo v Retrográdním slovníku k dílu Dr. Antonína

Profouse „Místní jména v Čechách“ I–V (1976) uspořádaném K. Olivou, případně

s internetovými doklady uváděnými Českým statistickým úřadem.80

5.1. Možnosti korpusu SYN2005 při zkoumání deklinace oikonym

Korpus SYN2005 je považován za reprezentativní a referenční korpus

současné psané češtiny. Je jedním z korpusů Českého národního korpusu

zahrnujícího jak korpusy synchronní – psaného i mluveného jazyka, tak korpusy

diachronní nebo paralelní.81 Korpus SYN2005 obsahuje 100 milionů textových slov

(tokens). Je dosud žánrově nejvyváženějším synchronním korpusem češtiny –

obsahuje 40 % beletristických textů, 33 % publicistických a 27 % textů odborné

literatury. Všechny publicistické texty byly vydány v letech 2000–2004, odborná

literatura v období 1995–2004 a beletrie může být i z let starších, ale opět zde

převládají novější texty vydané do roku 2004. Korpus je lemmatizovaný

a morfologicky označkovaný. K dispozici jsou také podrobné informace o textových

zdrojích, z nichž vyhledaná slova, či tvary slov pocházejí. Vzhledem k tomu, že 80 Český statistický úřad uvádí na svých internetových stránkách, viz

http://www.czso.cz/xt/redakce.nsf/i/ciselnik_obci_v_kraji/$File/ciselnik_obci2010_CZ080.xls,

aktuální abecední seznam obcí v jednotlivých krajích ČR k 1. 1. 2010.81 Podrobnější informace o korpusu SYN2005 a Českém národním korpusu lze najít na

internetové adrese: http://ucnk.ff.cuni.cz.

v roce 2007 proběhla nová, kvalitnější lemmatizace a tagování korpusu SYN2005

v rámci sdruženého nereferenčního korpusu SYN zahrnujícího korpusy SYN2000,

SYN2005 a SYN2006PUB, pracovali jsme s tzv. subkorpusem korpusu SYN, tj.

SYN:SYN2005, který je obsahem a rozsahem dat totožný s korpusem SYN2005, liší

se od něho pouze zmiňovanou vyšší přesností lemmatizace a tagování.

Korpusový manažer Bonito umožňuje kladení jednoduchých, ale i

kombinovaných dotazů, přičemž vyhledávky kombinovaných dotazů obsahujících

tagy se jeví jako méně přesné. Tento stav je způsoben, přes uvedené zkvalitnění

morfologického značkování korpusu, chybami, které se zde ještě vyskytují.

Chybovost značkování (tagování), jak uvádí publikace T. Bartoně et al. Statistiky

češtiny (2009), se zde pohybuje v průměru kolem 4 %, chybovost v oblasti

lemmatizace je o něco nižší, kolem 2 %,82 a proto bylo také spolehlivější vyhledávat

oikonyma na základě lemmat než tagů.83 Při vytváření základních souborů oikonym

určitého deklinačního typu jsme obvykle pracovali s programem Paradigma,84 který

je k dispozici na internetových stránkách Českého národního korpusu,85 a slouží

primárně k vyhledávání lemmat, jež patří k zadanému paradigmatu.

Po získání konkordančního seznamu86 hledaného oikonyma jsme pracovali

s několika nabízenými informacemi. Nejrychleji zjistitelný byl údaj o tzv. absolutní

frekvenci oikonyma. Při práci s materiálem korpusu jsme došli k závěru, že tento

82 Za tuto informaci děkuji Mgr. V. Cvrčkovi, Ph.D., z Ústavu Českého národního korpusu v

Praze. Za další cenné rady z oblasti práce s korpusy SYN2005 a SYN:SYN2005 děkuji prof.

PhDr.

F. Čermákovi, DrSc.83 Výsledekem vyhledávání podle tzv. lemmatu (základního slovníkového tvaru, tj. u substantiv

podle tvaru nominativu) jsou všechny konkordance obsahující tvary hledaného slova (s malým

i velkým počátečním písmenem). Přes větší spolehlivost vyhledávání pomocí lemmat jsme i v této

oblasti objevily občasné chyby, zejména u deapelativních oikonym. Těm byla často přiřazena

apelativní lemmata, např. oikonymum Trosky má lemma = „troska“, ženská deapelativní

oikonyma s adjektivní deklinací mají často apelativní lemma v mužském rodě, např. Trnová má

lemma = „trnový“. V lemmatizovaném a morfologicky označkovaném korpusu můžeme

vyhledávat i podle tagu, tj. morfologických značek. Každá značka obsahuje 15 pozic, podrobně

viz http://ucnk.ff.cuni.cz/bonito/vyhledavani.php#lemma.84 Charakteristiku a některé možnosti využití programu Paradigma uvádí autor programu V.

Cvrček v článku „Morfologická paradigmatika a korpus“ (2008).85 http://ucnk.ff.cuni.cz/hledat_v_cnk.php.86 Konkordanční seznam obsahuje soubor všech tvarů hledaného slova zasazených do kontextu.

údaj odpovídající frekvenci lemmatu propria zahrnuje často kromě údajů o frekvenci

oikonyma současně také informace o frekvenci jiných tříd proprií – homonymních

s hledaným oikonymem, např. antroponym, anoikonym nebo chrématonym

(oikonymum Světlá – antroponymum Světlá, oikonymum Opava – anoikonymum

„okres“ Opava, chrématonymum „sportovní klub“ FC Opava). Existence

homonymních názvů je důsledkem tzv. transonymizace, viz kap. 8.3. Z tohoto

důvodu rozlišujeme v textu naší práce dvojí hodnotu frekvence – námi zavedený

termín celková absolutní frekvence (CAF), tj. frekvence lemmatu propria, a běžně

užívaný termín absolutní frekvence (AF), kterým však označujeme jen hodnoty

frekvence oikonyma, tj. bez hodnot homonymních názvů řazených do jiných

propriálních tříd. Hodnoty absolutní frekvence (AF) jsme získali manuální kontrolou

a vytříděním vyhledaných konkordančních seznamů proprií. S patřičnou obezřetností

je nutné přistupovat k vyhodnocování velmi nízkých výskytů, tj. v případě oikonym

většinou do absolutní frekvence 5, které zpravidla nemůžeme považovat za

relevantní pro objektivní závěry. Korpus však u řady oikonym s dubletními či

variantními tvary právě doklady s tak nízkou frekvencí poskytuje, viz např. kap. 9.2.

V případě nulových výskytů bychom měli počítat s tím, že nulová frekvence nemusí

vždy znamenat, že gramatický tvar oikonyma neexistuje, spíše nebývá v korpusu

z různých důvodů doložen. Tento stav lze očekávat např. u oikonymických názvů

malých obcí, nebo v případě tvarů pádů s velmi nízkou frekvencí, tj. u dativních,

a zejména vokativních tvarů oikonym, viz kap. 7.3.

Pomocí dalších statistických funkcí korpusu lze zkoumat jazyková data

v souvýskytech, tzn. vyhledávat tzv. kolokace,87 které poskytují informace

o lexikálním okolí tvaru slova. Kolokace můžeme v korpusu SYN2005 získávat

několika způsoby, ze kterých jsme zvolili zjišťování pomocí statistické funkce

Kolokace.Příklad: [word=“Nemanic“], Konkordance – Statistiky – Kolokace.

Vyhledané kolokace se dají třídit podle několika ukazatelů, např. podle tzv. relativní

frekvence, která udává procentuálně vyjádřenou pravděpodobnost toho, že se daná

87 Do české lingvistiky zavedl termín kolokace F. Čermák už v průběhu 80. let, později jako

definici kolokace uvádí: „Smysluplné spojení lexémů/slov, lexikální syntagma, zvl. v podobě

víceslovného pojmenování, jehož vznik je podmíněn jejich vzájemnou kolokabilitou, a tedy

i kompatibilitou.“ (Čermák 2001, s. 254).

dvě slova v korpusu setkají.88 Předpokládali jsme, že čím vyšší je CAV tvaru propria,

tím u něho narůstá potenciální možnost prokázat vliv lexikálního okolí. Avšak i přes

vysokou frekvenci některých tvarů oikonym se působení lexikálního okolí na volbu

jejich dubletních koncovek neprokázalo. Na základě práce s kolokacemi jsme si však

všimli jiných jevů, a to výskytu některých oikonym v idiomech, např. „pán

z Nemanic“, viz kap. 10.1.1.2.2., nebo možnosti získat informace o oikonymech

transonymizovaných do vícečlenných chrématonym, např. Brno → LACHEMA Brno,

Gambrinus Brno, viz kap. 8.3.

Při práci s korpusem jsme se zaměřovali také na informace o stylové

charakteristice tvaru slova. Co se týče proporcionality zdrojů, domníváme se, že by

bylo pro naše účely vhodnější (vzhledem k zaměření výzkumu na oblast proprií

a nízké frekvenci některých pádů oikonym), aby korpus obsahoval vyšší procento

textů odborných či populárně-naučných tematicky orientovaných na oblast toponym.

Tento požadavek však tematicky široký korpus SYN2005 nemůže splnit, a ani to

není jeho cílem. Spíše by mohl v budoucnu vzniknout korpus specializovaný přímo

na výzkum proprií. Na základě našich pozorování lze také konstatovat, že objektivitu

tvrzení o vlivu stylového faktoru na volbu variantního nebo dubletního tvaru

oikonyma zaručují výskyty s vyšší absolutní frekvencí.89 Při vyhodnocování nálezů

je však důležité sledovat rovněž počet autorů, kteří tvar užili. Pokud pocházejí

všechny doklady z knihy jednoho autora, nejsou informací o změnách a tendencích

v jazyce, ale pouze informací o určitém autorském stylu.

Závěrem lze říci, že v korpusu SYN2005 můžeme najít informace

o současném psaném úzu češtiny včetně oblasti zahrnující deklinaci oikonym

češtiny. Dobře jsou zde zachyceny centrální jevy této deklinace a tendence, které zde

působí. Převážná část oikonym je doložena v kodifikovaných tvarech,

nekodifikované podoby zaujímají periferní postavení, např. tvary na -ma v Ipl.

pomnožných oikonym. Okrajově korpus dokládá jevy typické především pro

88 Při vyhodnocování kolokací jsme si všímali hodnot tzv. mi-score, tj. vzájemné informace.

Pokud je hodnota mi-score vysoká, jedná se o těsný asociační spoj, o upozornění na sémantické

souvislosti. 89 Stanovit minimální hodnotu AF oikonyma, která by zajišťovala objektivitu tvrzení týkajících

se působení stylového faktoru, není jednoduché. Domníváme se, že by to mohla být hodnota 10

a vyšší. To je oproti apelativům hodnota podstatně nižší, např. při svém výzkumu apelativních

tvarů feminin jsem uváděla v této souvislosti absolutní frekvenci kolem hodnoty 50 a vyšší, viz

Tušková (2006).

mluvený jazyk, např. kolísání v gramatickém rodě jmen typu Olomouc. Přestože je

rozsah korpusu značný, nemůže obsahovat a ani neobsahuje všechna oikonyma

češtiny. Je to způsobeno jednak rozsahem a skladbou korpusu, frekvencí hledaných

oikonym, v případě dubletních tvarů často také frekvencí pádů, jejichž tvary

vyhledáváme, viz kap. 7.3. Zamyslíme-li se nad tím, ve kterém druhu textů se s tvary

oikonym můžeme nejběžněji a v největším rozsahu setkat, musíme konstatovat, že

kromě textů odborných, populárně-naučných či beletristických jsou to především

texty publicistické, které korpus nabízí v dostatečné míře. Je nutné si také uvědomit

a připustit, že každý soubor textů, který slouží či by potencionálně mohl sloužit jako

materiálový zdroj výzkumu, je a bude vždy do jisté míry omezený a korpusů se toto

konstatování týká rovněž. Na druhé straně doposud nebyl vytvořen popis deklinace

oikonym češtiny na tak rozsáhlém souboru textů, který má prokazatelně existující

zdroje, a již tato fakta bezesporu přispívají k prohloubení pohledu na morfologickou

stránku oikonym. Možnosti, které korpus nabízí, nespočívají tedy v ověření tvarové

soustavy každého jednotlivého oikonyma, ale v tom, že můžeme popsat chování

frekventovaných jmen, tzn. názvů měst, městských čtvrtí, sídlišť a některých obcí,

případně názvů hradů, zámků, omezeně pak jiných skupin oikonym. Domníváme se,

že na zkoumaném materiálu je možné prezentovat určitý model deklinace oikonym,

stanovit jednotlivé deklinační typy či podtypy a jejich vzorová jména a poměrně

přesně zachytit současné vývojové tendence v deklinaci oikonym. Zároveň jsme si

vědomi toho, že vytvořený model deklinace je poplatný zkoumanému materiálu a pro

účely onomastické gramatiky by bylo třeba prověřit, zda platí obecně.

6. Teoretická východiska popisu deklinace oikonym

češtiny

Cílem dalších částí práce je ukázat, jakým způsobem se povaha proprií podílí

na typických rysech jejich deklinace. V kapitolách 6.2.–6.3. uvádíme podstatné

a z hlediska zpracovávané problematiky tematicky nejzávažnější rozdíly

morfologických vlastností na úrovni apelativum – oikonymum a poté rozdíly mezi

oikonymy a ostatními třídami proprií v oblasti spisovného jazyka. Následně se

věnujeme charakteristice gramatických kategorií oikonym. Dotýkáme se také

problému onymické normy90 a jejího vztahu k normě spisovného jazyka. Jedná se

o oblast, která se v onomastické teorii řeší velmi málo, protože zprvu převažovala

v onomastice tendence etymologická a teprve se vznikem zájmu o názvotvorné

procesy se otevřel prostor pro chápaní onymické (propriální) normy, kterou

považujeme za funkčně podřízenou normě spisovného jazyka.91

6.1. Charakteristické vlastnosti proprií a jejich vliv na deklinaci

V následujících úvahách věnovaných teoretickým východiskům deklinace

oikonym češtiny vycházíme z faktů, které již byly podrobně popsány v kap. 4.

Dosavadní mluvnice češtiny a většina odborných statí zabývajících se gramatickou

stránkou oikonym nečiní signifikantní rozdíl mezi apelativní a propriální sférou

jazyka. Práce se nezabývají kategorií propriálního obsahu, tzn. podřizují propria

faktům, kritériím a zákonitostem apelativní sféry jazyka. Funkce apelativ a proprií

více méně splývají a v důsledku toho se nečiní rozdíly mezi apelativy a proprii ani

90 R. Šrámek (1999c, s. 104) charakterizuje dvojí rozměr onymické normy: „první ji spřahuje

s pravopisnými, morfologickými, syntaktickými aj. zákonitostmi daného národního jazyka

a zasahuje onymii z vnějšku, tvoří její vnější rámec, omezuje její možnosti existence na „prostor“

daného národního jazyka; druhý se týká noremního působení uvnitř propriální sféry jazyka. Jím je

dána účinnost určitého souboru pojmenovacích modelů a jejich postavení v propriálním systému.“91 Onymická norma se v plném rozsahu uplatňuje v propriální sféře jazyka, kde se na jejím

základě v rámci názvotvorných procesů vytvářejí jednotlivá propria. Ta se však při začlenění do

komunikace podřizují normě komunikační, respektive ve spisovných projevech normě spisovného

jazyka.

v rovině formální (morfologické), a pokud ano, pojímá se gramatický popis proprií

jako soubor diferencí, kterými se liší od apelativ. Také v onomastickém výzkumu je

kontrastivní analýza apelativ a proprií často prvním, základním krokem, neměla by

však být jeho konečným cílem, viz také Ološtiak – Gianitsová (2007b). Pokud je

taková analýza provedena, měla by obsahovat nejen popis odchylek doplněný

taxativním výčtem příkladů, ale především jejich vysvětlení vyplývající

z determinací propriální sféry jazyka. Bylo by třeba, aby se gramatické vlastnosti

proprií vymezovaly s ohledem na jejich propriální význam, funkce a z nich

vyplývající specifické morfologické a syntaktické vlastnosti, viz také Šrámek

(1999b, 1999c).

Klíčovým bodem pro formulování tzv. onomastické gramatiky92 je

uvědomění si faktu, že na úrovni propriálních vlastností musí být zachován

individualizační vztah propria k onymickému objektu, avšak v okamžiku zařazení

propria do komunikace vzniká tlak, pod jehož vlivem je vlastní jméno nuceno

přizpůsobovat se apelativní sféře jazyka.93 Při nominaci se tedy určitý konkrétní

neopakovatelný prvek nějakého souboru pojmenovává s poukazem na jeho

singulativnost a při tomto procesu se jakákoliv jazyková forma substantivizuje

(Uhříněves, Pod Hájkem, Nejezchleb atd.), ta potom při komunikaci podléhá

morfologickým a syntaktickým zákonitostem daného jazyka. Z tohoto hlediska je

onomastická gramatika zakotvena v apelativní sféře, v pravidlech tvoření výpovědi,

ale vznik propria, tj. akt nominace, je vlastností propriální sféry jazyka. Tato dvojí

zakotvenost proprií94 se projevuje v rámci jejich deklinace tak, že při transferu

propria do komunikace, která je konstruována jako apelativní, si struktura propria

92 Za cenné konzultace týkající se otázek onomastické gramatiky a chování proprií v

komunikaci děkuji prof. PhDr. R. Šrámkovi, CSc.93 Míra tohoto přizpůsobení může být u jednotlivých tříd proprií odlišná, odlišnosti budou

existovat

i v rovině domácí propria x cizí propria. Tyto okolnosti bude třeba postupně prozkoumat a popsat.

Existuje však rovněž tlak proprií na apelativní vrstvu jazyka, např. působení frekventovaných

oikonym na -ice na deklinaci apelativ na -ice. Za podněty k těmto úvahám děkuji doc. Mgr.

M. Ološtiakovi, PhD.94 V. Blanár (2008) při charakteristice dvojí zakotvenosti propria do jazyka uvádí, že proprium

je prvkem slovní zásoby určitého jazyka a zároveň prvkem daného onymického souboru. Z této

dvojí zakotvenosti vyvozuje autor tzv. lingvistický a onymický status VJ. Ve vztahu

k apelativnímu lexiku připomíná, že propria tvoří tzv. druhotnou rovinu pojmenování, viz také

Šlosar (1994), Pleskalová (2000b), a hodnotí se jako příznakové členy protikladu apelativum –

(tj. zde konec vlastního jména) jako by „hledá“ nejbližší apelativní deklinační typ,

aby se mohla do komunikace zařadit. I v tomto procesu však musí být vždy zachován

určitý stupeň propriality, který je dán právě propriálním významem vlastního jména.

Na základě našich dosavadních výzkumů deklinace oikonym se domníváme,

že za chování oikonyma (proprií obecně) při deklinaci, které může být ovlivněno

řadou faktorů (o tom viz kap. 9–11), odpovídá především jeho struktura a vědomí

příslušnosti k určité propriální třídě. To znamená, je-li ze synchronního pohledu

oikonymum průhledné z hlediska struktury utvářenosti slova a jeho sémantiky,

udržuje si znaky propria i v deklinaci tak, že využívá (alespoň v jednom tvaru

paradigmatu) odlišných či zčásti odlišných koncovek než odpovídající apelativní

deklinační typ. Tím i v morfologické rovině zřetelně prezentuje svou proprialitu

(z apelativního pohledu se zdá, že volí koncovky periferní – méně

frekventované//ustupující//zastaralé). Například oikonymum Jaroslavice má

zřetelnou strukturu: Jaroslav + -ice (kompozitní VJ + sufix) a také sémantiku (jedná

se o oikonymum vzniklé z vlastního osobního jména). Toto oikonymum a další

obdobně utvořená si udržují v Gpl. nulovou koncovku (na rozdíl od většiny

domácích apelativ na -ice) a v Dpl. možnost dublety -ím/-ům, podrobně viz kap.

10.1.1.2.2.–10.1.1.2.2.1. Stanou-li se vývojem struktura utvářenosti oikonyma a jeho

sémantika neprůhlednými (např. Kroměříž), nebo se jedná o cizí vlastní jméno – zde

je pro uživatele struktura i sémantika propria zcela neprůhledná (např. Paříž),

přizpůsobí se v komunikaci oikonymum deklinačnímu systému apelativ a neužívá

odlišných tvarů (obě oikonyma se dnes skloňují pravidelně, obdobně jako apelativní

vzor píseň). Při ztrátě povědomí o etymologii propria se strukturním nositelem

příslušnosti k vlastnímu jménu stává sufix, případně zakončení jména. Jedná-li se

však o typický „propriální“ sufix, např. -ov, -ín, stačí jeho existence k tomu, aby

oikonymum v komunikaci užívalo některé „propriální“ tvary odlišné od apelativních

(např. koncovku Gsg. -a u oikonym se sufixem -ov, -ín: Bouzova, Kojetína).

V deklinaci oikonym se tedy projevují dvě protichůdné a zároveň na sebe působící

tendence95 – a) snaha manifestovat proprialitu oikonyma typickým tvarem či tvary

proprium. Nejvšeobecnější příznak proprií označuje V. Blanár (2008, s. 19) jako: „společensky

podmienená identifikácia // diferenciácia druhových jedincov“.95 Tyto tendence uvádí v obecné rovině V. Blanár (2008, s. 9), když říká, že pro postavení

proprií v jazykovém systému jsou charakteristické dvě tendence: „ustavičná interakcia vlastných

mien s ostatnou slovnou zásobou a celým jazykovým systémom a zároveň stála polarizácia

kategorie vlastných mien vo vzťahu k apelatívam.“ Interakce VJ s ostatní slovní zásobou souvisí

v jejich paradigmatu; b) přizpůsobit v co největší míře deklinaci oikonym deklinaci

apelativ, protože je to z hlediska potřeb účastníků komunikace výhodnější//

ekonomičtější.

6.2. Diference morfologických vlastností apelativ a oikonym

Odlišnosti v rámci morfologických vlastností apelativ a proprií zahrnují

hlavní rozdíly projevující se ve využití gramatických kategorií a v deklinačním

systému spisovné češtiny.96 Tvrzení týkající se kategorií a deklinace apelativ uvádíme

podle Mluvnice češtiny 2 (1986) nebo Příruční mluvnice češtiny (2003), pokud není

uvedeno jinak. Fakta týkající se gramatických vlastností oikonym jsme buď

ověřovali na materiálu korpusu SYN2005 (v případě, že jsou již známa

z odborné literatury), nebo vycházejí přímo z výzkumu provedeného na korpusovém

materiálu:

odlišné uplatnění kategorie životnosti/neživotnosti – oikonyma mužského

rodu jsou v naprosté většině případů neživotná, životná oikonyma jsou

vzácná, viz kap. 7.1., zatímco apelativa mužského rodu jsou jak životná, tak

neživotná;

odlišný rozsah kolísání v gramatickém rodě – u oikonym je vyšší než

u apelativ, viz Sedláček;97

diference v užití kategorie čísla – oikonyma mají zpravidla tvary pouze

jednoho gramatického čísla, jsou buď jen singularia tantum, nebo pluralia

tantum, pro oikonyma je typické početné zastoupení pluralií tantum, např.

oikonyma typu Budějovice, Medlánky, Napajedla; pojetí gramatického čísla

se u některých oikonym vyvíjelo, např. stč. singulárová Telnica po přehlásce

’a > e Telnice se v místním úzu objevuje i v plurálové podobě98 pod vlivem

analogie s plurálovými oikonymi na -ice;

podle autora s procesy onymizace, apelativizace, otevřeností onymie a zvláště se společenskými

potřebami komunikace. Polarizace VJ je dána specifickou povahou onymické nominace. 96 Vybraný soubor diferencí v deklinaci apelativ a proprií ve slovenštině uvádí článek M.

Ološtiaka – L. Gianitsové (2007b, s. 58).97 M. Sedláček (1983, s. 41–43) uvádí kolísání v rodě v rámci spisovného jazyka u tzv.

zeměpisných jmen pomnožných na -ky, -chy, -hy (Zásmukům/Zásmukám) a na -ice

(Netolicům/Netolicím).

odlišné frekvenční využití jednotlivých pádů, které vyplývá z odlišné

komunikační funkce apelativ a oikonym, např. u pomnožných oikonym

ženského rodu na -ice je v korpusu SYN2005 pořadí pádů v plurálu: 1. N,

2. L, 3. G, 4. I, 5.–6. D a A, naproti tomu obecně u apelativ ženského rodu

uvádí Těšitelová et al. (1985, s. 62) v plurálu: 1. G, 2. N, 3. A, 4. L, 5. I, 6. D;

diference v kategoriích konkrétnost/abstraktnost, počitatelnost/nepočitatelnost

– oikonyma jsou pouze konkrétní a počitatelná substantiva;

možná existence samostatných oikonymických deklinačních typů; viz kap. 9–

11;

rozdílná frekvence shodných či velmi blízkých apelativních

a oikonymických deklinačních typů, např. nízká frekvence podtypu ulice99

u apelativ oproti vysoké frekvenci pomnožných oikonym na -ice100 (vzor

Pardubice, Budějovice, viz kap. 10.1.1.2.2.–10.1.1.2.2.1.);

rozdílná frekvence shodných slovotvorných typů oikonym a apelativ

promítající se do deklinace, např. sufixy -ov, -ín101 jsou frekventované

a typické pro oikonyma (Prostějov, Terezín atd.), zatímco u apelativ je jejich

užití omezené (domov, ovčín), viz také Šrámek (1999a);

preferování odlišných variantních koncovek u apelativ a oikonym, např.

centrální postavení koncovky -a v Gsg. domácích oikonym, zejména

u frekventovaných typů se sufixy -ov a -ín,102 proti centrálnímu postavení

genitivní koncovky -u u neživotných apelativ vz. hrad;

98 Svědčí o tom dotazníková data získaná z průzkumu provedeného v roce 2009 u žáků 8.–9.

tříd ZŚ v několika městech Jihomoravského kraje, viz projekt „Tvary regionálních zeměpisných

jmen

v mluvě současné mládeže“ (MUNI/41/096/2009).99 Viz Tušková (2006, s. 104).100 Tento stav je důsledkem majoritního postavení patronymických oikonym typu VOJ + -ice

(Jaroslavice) a VOJ + -ovice (Ivanovice) v češtině, a to zejména na starých sídlištních areálech.

Pro pozdější kolonizaci našeho území to však neplatí (zde je maximum jmen na -ov a deapelativ).

Za tuto poznámku děkuji prof. R. Šrámkovi.101 Přes rozdílnou frekvenci uvedených slovotvorných typů se v deklinaci oikonyma i apelativa

chovají v tomto případě stejně (vzájemně se ovlivňují) a v Gsg. užívají shodně koncovku -a,

v Lsg. pak koncovku -ě (u apelativ byla nalezena v korpusu SYN2005 okrajově i koncovka -u).102 V nářečích je silnější tendence užívat koncovku -a v Gsg. oikonym než ve spisovném jazyce,

viz její užití také u oikonym utvořených jinak než uvedenými sufixy, např. do Ždára (nář.) x do

Žďáru (spis.).

existují částečně odlišné faktory, které ovlivňují volbu variantních či

dubletních koncovek, např. na materiálu korpusu se prokázalo, že na volbu

dubletních koncovek -e(ě)/-u Lsg. oikonym (o Mělníce/Mělníku), které řadí

mluvnice tradičně ke vz. hrad, nemá vliv syntaktický faktor, viz Tušková

(2009), zatímco u apelativ se tento faktor projevuje, tzn. v adverbiálním

významu je tendence k volbě koncovky -e(ě), zatímco v objektovém

významu převažuje koncovka -u, viz PMČ (2003, s. 253);

odlišné uplatnění morfonologických alternací, např. v Lsg. oikonym řazených

ke vz. hrad je živá alternace konsonatů d/ď, t/ť, n/ň, r/ř

(Velehradu/Velehradě, Frenštátu/Frenštátě, Žďáru/Žďáře apod.), která tak

nebrání volbě koncovky -e(ě), viz Tušková (2010d),103 zatímco u apelativ vz.

hrad (a u vybraných příkladů oikonym, např. Mělníku/Mělníce,

Zďáru/Žďáře)104 se uvádí tendence volit koncovku -u, aby k alternaci

nedocházelo, viz PMČ (2003, s. 253);

diferenciační funkce deklinace u některých homonymních apelativních

a oikonymických lexikálních jednotek (v brodu – v Brodě).105

6.3. Diference morfologických vlastností oikonym a ostatních tříd

proprií

Vzhledem k větší diferencovanosti proprií vzhledem k apelativům je vhodné,

aby byl diferencovaný také popis jejich gramatických vlastností, který je třeba

rozdělit do tří základních částí, tzn. věnovat se zvlášť hlavním onymickým třídám –

bionymům, geonymům, chrématonymům.106 Ty pak ještě dále členit – v rámci třídy

103 Uvedené závěry vyplývají z výzkumu tvarů Lsg. oikonym rodu mužského v materiálu

korpusu SYN2005, podobná fakta uvádí MČ 2 (1986, s. 367), kde se tvrdí, že alternace d/ď, t/ť,

n/ň jsou živé u domácích a zdomácnělých jmen, pouze u domácích jmen se uplatňuje alternace

r/ř.104 Podoby jmen s koncovkou -u jsou u oikonym zpravidla častější v Čechách než na Moravě,

kde se užití koncovky -ě a s ní spojená alternace konsonantu zachovávají v místním úzu, tzn.

v Hodoníně, ve Ždáře, v Zábřeze atd.105 Podle SYN2005 je frekvence tvarů Lsg.: brodu (5)/brodě (0), Brodu (33)/Brodě (584).106 Za rady týkající se uvedeného přístupu k popisu morfologických vlastností proprií děkuji prof.

R. Šrámkovi. Obdobné názory najdeme také u V. Blanára (2005, s. 21): „Úplnejší, ale aj

bionym věnovat pozornost zejména antroponymům a v případě geonym hlavně

toponymům (zde zvlášť popsat oikonyma a anoikonyma). Je nutné zabývat se tím, co

mají tyto hlavní třídy společné a co rozdílné a mít na mysli fakt, že mezi nimi

dochází k tzv. transonymizaci.

V rámci užití gramatických kategorií mají oikonyma (šířeji toponyma) svá

specifika oproti ostatním třídám proprií u kategorie čísla:

diference v užití kategorie čísla – oikonyma (toponyma obecně) existují

zpravidla jen jako singularia tantum (Brno, Olomouc atd.), nebo pluralia

tantum (Luhačovice, Vinohrady atd.), zatímco převládajícím

a bezpříznakovým číslem u antroponym (Eva, Dvořák atd.) a chrématonym

(Masarykova univerzita, Den matek atd.) je singulár;

u některých oikonym je obtížné určit gramatické číslo, mohou v něm

kolísat107 (jména na -ice, např. Hostivice sg./pl., Prčice sg./pl.), zatímco

kolísání v čísle se u antroponym a chrématonym neobjevuje;

příznačným jevem je také to, že u některých oikonym tvary plurálu oproti

singuláru získávají platnost onymických názvotvorných108 prostředků, např.

Dvůr – Dvory;

Ve využití kategorie rodu, životnosti a pádu existují společné rysy u oikonym

(šířeji toponym) a chrématonym oproti antroponymům:

oikonyma (toponyma) a chrématonyma mají všechny tři gramatické rody,

zatímco antroponyma jen rod mužský a ženský vycházející z přirozeného

rodu, např. Benešov (m.), Praha (f.), Valašské Meziřící (n); Dekret

kutnohorský (m.), Česká filharmonie (f), Národní muzeum (n.) x Petr (m.),

diferencovanejší pohľad získame, ak budeme charakterizovať morfologickú stránku vlastných

mien ako prvkov rozličných onymických podsystémov samostatně.“, nebo v článku M. Ološtiaka

– L. Gianitsové (2007b).107 Rozdíly v užití gramatického čísla se objevují nejen v oblasti spisovného jazyka, ale také v

rámci odlišností mezi spisovným jazykem a dialektem, např. oikonymum Kravaře (spis.

plurálové) / Kravař (nářečně singulárové maskulinum). Nářeční tvar vznikl pravděpodobně

přikloněním

k místním jménům na -měř + -jь, např. Jaroměř. Za tuto poznámku děkuji prof. R. Šrámkovi.108 V onomastické literatuře se rozlišují termíny „slovotvorba“ a „názvotvorba“. Termín

nazwotwórstwo = názvotvorba, který navrhl polský onomastik H. Borek, je obsahově širší,

protože zahrnuje i zřetele motivační. Pojem slovotvorba zužuje pohled na oikonyma, a to

především na jejich slovotvornou strukturu, která je pro určení vzorových jmen výhodnější, neboť

se týká morfémového složení slova = vlastního jména a nikoli jeho vlastností jako propria.

Jana (f.); dá se tedy říci, že antroponyma jsou více spjata s mimojazykovou

realitou než toponyma a chrématonyma a využití všech tří rodů u toponym

a chrématonym přibližuje tyto třídy proprií k apelativní sféře jazyka;

oikonyma (toponyma) + chrématonyma jsou v převážné většině případů jen

neživotná, např. Kolín; Starý zákon, nečetné příklady životných oikonym jsou

uvedeny v kap. 7.1., zatímco antroponyma jsou jen životná, např. Pavel,

Dvořák;

oikonyma (toponyma) + chrématonyma vokativ zpravidla neužívají, zatímco

u antroponym je běžný (Pavle, Martino); v případě oikonym se s vokativem

setkáváme především v poetismech, např. Ostravo, Těšíne (P. Bezruč);

případné další odlišnosti ve frekvenčním využití pádů109 u jednotlivých tříd

proprií je třeba výzkumem ověřit;

V rámci deklinace předpokládáme:

existenci samostatných deklinačních typů/podtypů u jednotlivých hlavních

tříd proprií, tzn. také existenci zvláštních oikonymických deklinačních typů;

rozdílné zastoupení oikonym (toponym), antroponymym a chrématonym

v jednotlivých druzích deklinace, tj. jmenné a adjektivní.

109 Využití kategorie pádu se liší u jednotlivých tříd proprií i jinak než frekvenčně. Podle V.

Blanára (2005) jsou např. pro anoikonyma na rozdíl od atroponym typické předložkové útvary,

které se neskloňují, ale vedle předložkové konstrukce někdy existuje bezpředložková podoba,

která se dle potřeby skloňuje, např. Ve štrku – Štrki.

7. Gramatické kategorie oikonym

V procesu proprializace (onymizace) se všechny jazykové formy (včetně

tvarů, předložkových spojení apod.) substantivizují. To znamená, že tyto formy

fungující jako propria mají gramatické kategorie substantiv bez ohledu na to, jakým

slovním druhem byly před proprializací. Například oikonyma vzniklá z adjektiv si

sice zachovávají formu adjektiva, ale jejich gramatické kategorie již nejsou

kongruentní se substantivem a získávají samostatné kategorie jako původní podstatná

jména, např. písečný, -á, -é → Písečná (oikonymum, jen femininum), písečný, -á, -é

→ Písečné (oikonymum, jen neutrum).110 Realizace gramatických kategorií proprií, a

tedy i oikonym, je podmíněna onymickým významem,111 konkrétně jejich

příslušností do onymické třídy. V případě oikonym se pak při jejich začlenění do

komunikace specifickým způsobem realizují kategorie gramatického rodu,

životnosti, čísla a pádu. S ohledem na uvedená fakta můžeme říci, že deklinace

oikonym se nedá vždy vymezit pravidly, která jsou obvyklá v apelativní oblasti.

V následujícím výkladu gramatických kategorií oikonym budeme stejně jako

V. Blanár112 spojovat lingvistický a onomastický přístup. Náš popis gramatických

vlastností oikonym se bude týkat primárně jejich standardizované (úřední) podoby,

kde je variantnost menší než v podobách neúředních, které u mnohých oikonym také

existují a často pocházejí z místního nářečního úzu, např. Boleslav /spis. f./ –

Boleslava /nář. f./, Olomouc /spis. f./ – Olomouc /nář. m./, viz ČJA 4 (2002).

110 Zakončení na -ná, -né má blízko k topoformantu. V češtině převažují feminina na -á (Blatná,

Bystrá, Deštná, Hluboká atd.), ve slovenštině neutra na -é (Vrbové, Krivé, Dlhé atd.). Za

poznámku vděčím prof. R. Šrámkovi.111 Vlastní jméno je chápáno jako onymický znak, viz R. Šrámek (1999c, s. 33–34), který má

svůj obsah (onymický význam) a formu. Onymický význam je autorem pojímán jako maximálně

totožný se souborem onymických funkcí. Úlohu onymických funkcí plní onymické příznaky,

které se rozličným způsobem realizují na jazykové stránce (formě) jazykového znaku. Obdobné

chápání proprií uvádí V. Blanár (2008, s. 25–26).112 V. Blanár se věnuje charakteristice gramatických kategorií proprií (zejména se zaměřením na

antroponyma) v řadě svých prací, např. „Teória vlastného mena“ (1996, s. 104–106), „Vlastné

meno vo svetle teoretickej onomastiky“ (2008, s. 26–29) a ve stati „Morfologické kategórie

vlastných mien“ (2005, s. 20–49).

7.1. Gramatický rod a životnost

Mezi jednotlivými třídami proprií existují rozdíly ve využití kategorie rodu

a životnosti, viz kap. 6.3. U většiny českých domácích oikonym se dnes uplatňuje

gramatický rod mužský neživotný, ženský i střední: Mělník (maskulinum než.) –

Ostrava (femininum) – Brno (neutrum). Životná oikonyma mužského rodu jsou

vzácná – v Čechách najdeme na Havlíčkobrodsku vsi Pohledští Dvořáci

a Okrouhličtí Dvořáci, viz Profous (1947, s. 502–503), ve Slezsku existují osady

Dolní Fořt – Domkáři a Dolní Fořt – Mlatci Zahradníci, viz Hosák – Šrámek (1970,

s. 219).113 Podle V. Šmilauera (1966, s.108–109) se změna rodu mužského životného

v mužský neživotný provedla u toponym, když se obyvatelská jména na -ici, -ané, -i

(Brzotici, Němčané, Bubni) změnila v místní jména na -ice, -any, -y (Brzotice,

Němčany, Bubny). Uvádí, že v nejstarších listinách jsou ještě běžné podoby na -ici,

např. v litoměřické listině z roku 1057. Hosák – Šrámek (1970, s. 71) uvádějí např.

doklad podoby Biscupici z r. 1131 v edici Codex diplomaticus et epistolaris regni

Bohemiae I, z roku 1528 již podobu Biskupicze uvedenou v Berním registru města

Brna.

Z vývoje deklinace a gramatického rodu oikonym zachyceného v mluvnicích

i našeho současného výzkumu v korpusu je patrné, že k příslušnému gramatickému

rodu se oikonyma řadí podle svého formálního zakončení v Nsg., nebo Npl.

(v případě plurálových oikonym je obtížné zařazení k rodu zejména u pomnožných

oikonym zakončených na -y, viz dále), případně zřetelného sufixu, ale roli hraje

i původ oikonyma, byť může být pro dnešního uživatele skrytý. Tento fakt jsme se

pokusili dokladovat na několika typických příkladech. V následujícím výkladu jsme

oikonyma rozdělili do dvou základních skupin – rodově vyhraněná, která v rodě

nekolísají, a rodově nevyhraněná, kolísající. V rámci nich jsme je pro potřeby

vysvětlení příčin rodového zařazení členili do dalších podskupin podle vytvořených

modelů, které však nevyčerpávají zcela materiál českých oikonym.

113 Za upozornění na existenci těchto osad děkuji PhDr. Pavlu Štěpánovi z ÚJČ AV ČR.

1. Oikonyma rodově vyhraněná (v rodě nekolísají)

Singulárová oikonyma

a) Model: motivující Ap. + konsonantické zakončení (m.), motivující Ap.

+ vokalické zakončení -a, -e (f.), motivující Ap. + vokalické zakončení -í (n.)

V případě singulárových oikonym českého původu114 se podle MČ 2 (1986,

s. 347) mluvnický rod většinou shoduje s rodem motivujícího apelativního slova,

např. Bor, Písek (m.), Bystřice, Lhota (f.), Podchlumí, Záluží (n.). Singulárová

oikonyma ženského rodu na -e (Blatnice, Březnice, Lomnice, Skalice atd.)

i pomnožná oikonyma na (-ov)ice, viz dále, mají dnes shodný rod, k záměně jejich

rodu tedy dojít nemůže. Na východě území, kde neproběhla přehláska ’a > e, viz

ČJA 5 (2005, s. 51, mapa s. 53), mají navíc singulárová jména oporu v typicky

ženských tvarech s koncovkou -a (Bystřica, Skalica).

b) Model: motivující CJ + konsonantické zakončení (m.), motivující CJ +

vokalické zakončení -a (f.)

Singulárová oikonyma cizího původu, která se vyskytují na našem území, se

zařazují ke gramatickému rodu / deklinačnímu typu podle zakončení Nsg. Jedná se

podle Lutterera – Šrámka (2004) v případě oikonym mužského rodu o názvy

biblického původu (Tábor /m./), italského původu (Beroun /m./) a relativně početné

názvy německého původu (Varnsdorf /m./, Karlštejn /m./); u ženského rodu o jména

předslovanská (Opava /f./, Přimda /f./) a v novější době i názvy jiného původu

(Amerika /f./).

Plurálová oikonyma

Určení gramatického rodu je obtížné u pomnožných oikonym zakončených na

-y (v případě toponym je koncové -y onomastiky zpravidla považováno za

názvotvorný formant).115 Je to způsobeno nejen tím, že rod je u pomožných

substantiv poměrně potlačen, ale také z toho důvodu, že zakončení na -y není 114 O rodu zeměpisných jmen cizího původu, která se vyskytují mimo území ČR, podle MČ 2

(1986, s. 347) platí, že si při zapojení do komunikace zpravidla neponechávají rod z původního

jazyka. Pokud se singulárová jména dají podle zakončení Nsg. zařadit k některému českému

deklinačnímu typu, přejímají i jeho rod, např. Radom, Poznaň jsou v polštině maskulina, v češtině

feminina. Tento fakt je platný i v nářečí od poloviny Moravy na východ (Kroměříž nářečně

maskulinum, spisovně femininum).

dostatečným formálním signálem rodu – oikonyma takto zakončená mohou být jak

maskuliny (vz. hrad), tak femininy (vz. žena) a část jich v rodě kolísá, viz dále.

Stabilní rodové zařazení a tím i deklinaci mají skupiny oikonym, u nichž je zřetelná

apelativní motivace (rod původního apelativa a vzniklého oikonyma se shodují),

nebo při zastřené motivaci signalizuje rod jasně vyčlenitelný sufix:

c) Model: motivující Ap. (věcné označení) + vokalické zakončení -y (m.)

Jedná se o skupinu pomnožných domácích oikonym zakončených na -y, která

vznikla z apelativních maskulin, např. Bory, Nové Hrady, Dvory, Hamry, Lány, Kly,

Kruhy, Mosty, Slapy, Vinohrady, Karlovy Vary,116 a ve spisovné češtině má tvary

vz. hrad/les. Pouze v Gpl. mají některá novější koncovku -ů (Borů), a jiná dubletu

-Ø/-ů (Lán/Lánů), viz Polívková (2007, s. 23). Nulová koncovka je pozůstatkem

o-kmenového skloňování, koncovka -ů je přejatá od u-kmenů.

d) Model: motivace Ap. (obecné označení místa) + sufix -any (m.)

Pomnožná oikonyma se sufixem -any vznikla podle I. Lutterera – R. Šrámka

(2004) z obecného označení místa, kde lidé sídlili nebo se přistěhovali (např. jméno

Rokycany znamenalo podle autorů „ves rokycanů“, tj. lidí bydlících u rokyt či

v rokytí). Jedná se např. o domácí oikonyma Hradčany, Lipany, Koryčany,

Moravany, Olomoučany, Oslavany, Rokycany, Bosňany, Vážany. Tato skupina

oikonym má tvary vz. hrad, kromě starší nulové koncovky v Gpl. Podle M. Sedláčka

(1983) jsou pravidelnými maskuliny také oikonyma s příponami -ovy a -ary, jejich

příklady však neuvádí. Jedná se např. o jména Klatovy, Linhartovy, Pelhřimovy

(zaniklá obec), Volary.

Podle MČ 2 (1986, s. 377) či A. Polívkové (2007, s. 24–25) se

charakteristikou deklinace řadí k maskulinům (typ d) rovněž mnohá další oikonyma,

která jsou vymezena pouze formálním zakončením, tj. na -by (Kladruby, Všeruby),

-my (Abertamy), -vy (Klatovy, Nebílovy), -dy (Poděbrady, Všehrdy), -ty (Postoloprty,

Vejprty), -ly (Počáply, Pyšely), -sy (Doksy, Kobylisy), -zy (Hrdlořezy), -py (Zákupy,

Kralupy), -ry (Nudožery). Jedná se o oikonyma různého původu, např. z OJ

115 Např. oikonymum Mosty (u Jablůnkova) slouží k pojmenování jedinečného objektu formou

plurálovou. Ve slovanské toponymii existuje obecná tendence k užívání plurálových podob

pojmenování. 116 Odbobně se skloňují složená oikonyma s částí -vary (Velvary, Mydlovary).

(Kladruby), složená oikonyma (Poděbrady), původem cizí (Doksy), viz Lutterer –

Šrámek (2004). Ta jsou skloňována podle vz. hrad, ale v Gpl. mají koncovku

nulovou, v Lpl. koncovku -ech či -ích. Přehled distribuce koncovek Lpl.

v mluvnicích je uveden v příloze č. 13.

e) Model: motivující Ap. (věcné označení) + vokalické zakončení -y (f.)

Patří sem pomnožná oikonyma tvořená z apelativních feminin, např. Boudy,

Louky, Paseky, Skály, Zahrady, viz MČ 2 (1986, s. 317) nebo Polívková (2007,

s. 23–24), která řadí současné mluvnice117 ke vzoru žena.

f) Model: zdrobněliny zakončené na -ánky, -ičky atd. (f.)

Jedná se o zdrobnělá oikonyma zakončená na -ánky, -ičky, -ínky, -ýnky, -inky,

-tky, -ůvky, -ky (Medlánky, Hodkovičky, Lažínky, Cerhýnky, Kateřinky, Vrbátky,

Popůvky, Biskoupky, Velichovky apod.) mající pravidelné tvary vz. žena. Většina

z nich byla odvozena hned při vzniku od nezdrobnělé paralelní osady, např.

Drslavice → Drslavičky. 118

MČ 2 (1986, s. 377) nebo A. Polívková (2007, s. 51) řadí k ženskému rodu

vz. žena (typ f) ještě nezdrobnělá oikonyma zakončená na -iny, která jsou odlišného

původu. Jedná se o dva typy jmen: a) deapelativa, např. Losiny, Chrastiny, viz

Profous (1947, 1949); b) depropria, např. Zderadiny119 – od osobního jména Zderad,

viz Profous – Svoboda (1957).

2. Oikonyma, u nichž došlo během historického vývoje ke změně

rodového zařazení a v minulosti či ještě v současnosti je pro ně typická rodová

nevyhraněnost:

117 O rodovém zařazení a deklinaci těchto oikonym se stručně zmiňují ještě MČGE (1926, s.

181), MSČ (1951, s. 501), PMČ (2003, s. 262).118 Popisem derivace deminutivních místních jmen v češtině odvozených od osobních jmen

a místními jmény obyvatelskými, včetně deminutiv ženského rodu typu -ánky, -ínky, -(ov)ičky,

-ůvky, -ky, se na materiálu moravskoslezské toponymie zabývá R. Šrámek (1970).119 Jméno bylo původně singulárové, Profous – Svoboda (1957) uvádějí, že nejstarší doložená

přípona je -im později dochází k pluralizaci a jméno má příponu -iny. Tendence k pluralizaci je

patrná u dalších původně singulárových jmen odvozených od osobního jména, např. Babiny,

Letovy, viz Profous (1947, 1949). Pluralizace je však možná také u deapelativ, např. Březiny,

Dubiny, původně singulárová jména na -ina, viz Hosák – Šrámek (1970).

Problematiku rodové nevyhraněnosti lze popsat z různých úhlů pohledu –

z hlediska diachronního či synchronního, a to v rámci spisovné češtiny, nebo

postihnout rozdíly v uplatnění kategorie rodu v různých útvarech českého národního

jazyka – obvykle mezi spisovnou češtinou a dialektem. Vzhledem k potřebám naší

práce předkládáme přehled zpracování této problematiky v odborné literatuře a dále

se zaměřujeme především na vývoj gramatického rodu oikonym v českých

mluvnicích vydaných od konce 19. století do současnosti, viz kap. 4.2. Změnu

rodového zařazení, či současné kolísání v rodě nacházíme u singulárových oikonym

zakončených na konsonant, např. Olomouc, Bystrc, Příbram, Kuřim, Toužim, Žacléř,

Aš, Boleslav atd., plurálových oikonym na (-ov)ice a plurálových jmen na -ky, -hy,

-chy.

a) Model: motivující VOJ + konsonantické zakončení (f.)

Většina domácích singulárových oikonym končících na pravopisně měkkou

či obojetnou souhlásku (-c, -č, -l, -m, -ň, -ř, -s, -š, -ť, -v, -z, -ž), např. Olomouc,

Třebíč, Litomyšl, Chrudim, Jaroměř, Dobříš, Boleslav, Kroměříž atd., která jsou

odvozena z vlastního osobního jména, se dnes ve spisovném jazyce řadí k deklinaci

feminin, přestože v minulosti byla maskuliny.

O vzniku a historickém vývoji těchto jmen pojednávají historické mluvnice120

či odborné stati121. Původ jednotlivých jmen je rovněž zachycen v slovníkových

pracích A. Profouse (1947–1957), L. Hosáka – R. Šrámka (1970, 1980)122 či

I. Lutterera – R. Šrámka (2004). Jedná se podle nich svým původem i tvořením

o mužská posesiva utvořená sufixem -jь z osobních vlastních jmen123 (např. Boleslav-

jь, Olomút-jь), která se skloňovala jako typ oráč. Původní mužský rod se

u jmen tohoto typu držel dlouho – ještě v 16. století jsou doloženy podoby k Starému

Boleslavi nebo v Starém Boleslavi (Václav Hájek, Kronika česká 1541, viz

Gebauer /1896, s. 311/) nebo doklady u hesla Olomouc, viz Hosák – Šrámek (1980).

120 Viz např. Gebauer (1896, s. 309–312), Trávníček (1935, s. 341–342), Vážný (1964, s. 105–

106), Lamprecht – Šlosar – Bauer (1986, s. 175).121 Např. K. Rocher (1934, s. 46–47), V. Ertla (1929, 17–24).122 Podrobný výklad týkající se rodového rozlišení těchto oikonym v nářečích najdeme zejména

v hesle Olomouc u L. Hosáka – R. Šrámka (1980, s. 173–178), kde je uvedena také bohatá

literatura týkající se výkladu původu a rodové příslušnosti jména.123 Podle upřesnění Lutterera – Šrámka (2004, s. 24) se jedná o vlastní osobní jména zakladatele,

prvního majitele, rychtáře či jiného význačného osadníka.

K ženskému rodu i deklinaci přešla v důsledku přehlásky ’a (> ě) > e (rozdílný

způsob její realizace na našem území popisují Hosák – Šrámek /1980, s. 175–176/,

později S. Kloferová /2000, 2001/, viz dále ), kdy došlo k vyrovnání koncovky Gsg.

jo-kmenů a ja-kmenů, tzn. oráčě jako dušě.

Mluvnická povaha této skupiny oikonym v nové spisovné češtině byla

popsána také v synchronních gramatikách počínaje mluvnicí Dobrovského a v další

odborné či populárně-naučné literatuře.124 V Podrobné mluvnici jazyka českého

J. Dobrovského z počátku 19. století (1940, s. 176–178) je patrné nepevné postavení

některých těchto oikonym v deklinačním systému češtiny – místní jména končící na

-im zařazuje k maskulinům, zatímco jména jako Čáslav, Boleslav, Vratislav

a výjimečně také Chrudim k femininům. J. Gebauer v Mluvnici české (1895, s. 121)

vřazuje oikonyma typu Olomouc, Boleslav, Chrudim k femininům. Jejich deklinaci

však uvádí stále u adjektivního jmenného vzoru (pěše) a žádá návrat původní

koncovky Gsg. -ě (ja-kmenové) také u oikonym zakončených na -m a -v (Chrudimě,

Boleslavě, obdobně jako Olomouce), a to i přesto, že pro ně existují historické

doklady s genitivní koncovkou -i (i-kmenová), které uvádí i jeho Historická

mluvnice jazyka českého (1896, s. 310–311). Tento Gebauerův historický přístup byl

odstraněn v Ertlově úpravě Gebauerovy mluvnice (1926, s. 196), kde jsou tato

oikonyma přiřazena k deklinaci substantivního vzoru duše a je zavedena dubleta -ě/-i

v Gsg. u názvů zakončených na -m, -v (Boleslavě/Boleslavi). Rodu ženského jsou

oikonyma tohoto typu rovněž v současných mluvnicích – Mluvnici češtiny 2 (1986,

s. 372–373) a Příruční mluvnici češtiny (2003, s. 259, 262) – a skloňují se zde podle

apelativních vzorů píseň (Olomouc, Kroměříž apod.), nebo kost (Boleslav, Příbram

apod.), viz podrobně kap. 4.2.6.–4.2.7. U jmen zakončených na -m a -v, případně

ojedinělých dalších, se již v Gsg. konstatuje převážná existence koncovky -i, vedle

starší dublety -i/-ě.

124 Diskusí o mluvnickém rodě těchto jmen a jejich zařazení k deklinačním typům se účastnily

mnohé osobnosti české vědy a kultury, např. F. Palacký, F. Bartoš, J. Gebauer, V. Ertl, a jsou

popsány spolu s konstituováním rodu těchto jmen ve spisovné češtině ve stati M. Sedláčka (1983).

Situaci především ve spisovném jazyce zachycují dále např. F. Váhala (1960, s. 179–180),

A. Polívková (1978; 2007, s. 20–22), nebo stránky Internetové jazykové poradny ÚJČ AV ČR

(http://prirucka.ujc.cas.cz/), oddíl „Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na

souhlásku“. Současné rozdíly v rodové příslušnosti mezi spisovným jazykem a místním územ

připomíná např. S. Pastyřík (2002–2003, s. 29–30).

Závěrem lze tedy říci, že ve spisovné češtině se většina oikonym tohoto typu

rodově jasně vyhraňuje Ertlovou kodifikací jako feminina. V současnosti kolísají

mezi rodem mužským a ženským ve spisovném jazyce jen nemnohá oikonyma

zakončená na konsonant odvozená z VOJ sufixem -jь, případně ta, která se jim

formálně podobají (Aš – oikonymum německého původu). Podle A. Polívkové

(2007) jsou to Aš, Černiv, Bohdaneč, Ledeč, Pankrác, Unhošť, Zliv, Želiv, Živohošť

a některá další. Autorka uvádí, že tato situace je ve spisovné praxi řešena

dubletami.125 O rozkolísanosti rodu těchto jmen svědčí srovnání stavu zachycené

v pěti vybraných publikacích126 a v korpusu SYN2005127, viz tab. č. 1.

Tabulka č. 1

Kolísání v rodě oikonym

Oikonyma NMJ GJČR MČ 2 SSČ PČP SYN2005Aš m./f. f. m./f. m./f. m./f. m./f.Ledeč m./f. m. - m./f. - f.Bohdaneč m./f. f. - - m./f. f.Koloveč m./f. f. m./f. - - -Pankrác m./f. - - - - f.

125 V. Šmilauer (1981, s. 22) doporučoval pro kodifikaci důslednost a ne zavádění dublet: „…

uvádí-li Retrográdní slovník místních jmen na sto jmen na -eč rodu ženského (ta Budeč,

Bechyňská Smoleč), mělo by být spisovně i ta Bohdaneč, ta Ledeč, je-li Bedihošť, Číhošť, Lahošť,

Radhošť rodu ženského, má být i ta Unhošť a Živohošť.“126 NMJ – Naše místní jména a jak jich užívat (2007), GJČR – Geografická jména České

republiky (2002), MČ 2 – Mluvnice češtiny 2 (1986), SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu a

veřejnost (1998), PČP – Pravidla českého pravopisu (1993). 127 Vzhledem k tomu, že případné mužské a ženské paradigma oikonym zakončených na

pravopisně měkkou souhlásku se liší jen v Isg., nebo lze rod rozlišit podle shodného přívlastku

oikonyma, můžeme z korpusových dat poměrně obtížně zjistit, jakého rodu oikonyma jsou: Aš –

Ašem (1) / Aší (1), sh. přívlastek neuveden; Ledeč – Ledčem (0) / Ledčí (2), sh. přívlastek

neuveden; Bohdaneč – Bohdančem (0) / Bohdančí (1), sh. přívlastek neuveden; Koloveč – tvar

Isg. ani sh. přívlastku neuveden, Pankrác – tvar Isg. neuveden, /na, z/ „pražské Pankráce“ (5);

Unhošť – Unhoštěm (0) / Unhoští (1). Zliv – m. (2) / f. (22); Želiv – m. (281) / f. (13), Dobřív – m.

(13) / f. (0). Oikonymum Černiv SYN2005 neuvádí vůbec.

Unhošť m./f. f. - - - f.Zderaz m./f. - - - - m./f.Zliv m./f. f. - - - m./f.Želiv m./f. m. - m. m. m./f.

Odlišnou situaci však nabízí současný běžně mluvený jazyk, který podrobně

popisuje a objasňuje stať S. Kloferové (2000).128 Podle autorky podstatně ovlivnila

proces uchování původního mužského rodu a zároveň rozkolísání gramatického rodu

na území Čech, Moravy a Slezska u oikonym typu Olomouc, Příbram (ta Olomouc x

ten Olomouc, ta Příbram x ten Příbram) přehláska ’a > e. Na východě území, kde ke

změně ’a > e nedošlo, zůstal zachován původní tvar Gsg. na -a (Olomouca,

Příbrama) a díky tomu původní rodové zařazení v mužském rodě. Zatímco na

západě po provedení přehlásky vznikly v Gsg. nejednoznačné tvary Olomouce,

Příbramě, které mohly být jak femininy, tak maskuliny a vedly k rodové

rozkolísanosti.129 V běžně mluveném jazyce existují tyto rodové rozdíly dodnes – pro

Čechy je typické zařazení k rodu ženskému, pro Moravu a Slezsko k rodu

mužskému. V případě oikonym zakončených na -v je však na celém území

(s výjimkou českých osad v Polsku) doložena podoba ženského rodu, rozlišená ale

zařazením těchto jmen k typům píseň a kost (Boleslav, Břeclav) v Čechách a záp.

Moravě a k typu žena (Boleslava, Gsg. Boleslavy) na ostatním území směrem na

východ. Podobu na -ava považuje autorka za novotvar vyvolaný tendencí přiklonit se

k výraznému morfologickému typu.

b) Model: motivující OSJ (VOJ, Ap.) + zakončení na (-ov)ice (f.)

Pomožná domácí oikonyma na -(ov)ice se v současné spisovné češtině řadí

k femininům, v minulosti však byla většinou maskuliny. Značnou část z nich tvoří

oikonyma vzniklá z osobního jména, především vlastního. Podle Lutterera – Šrámka

(2004, s. 24) se jednalo o vlastní osobní jméno kmenového náčelníka, hlavy rodu

nebo otce rodiny, např. Domažlice („osada lidí Domažilových“), částečně byla

vytvořena z obecného označení osoby, např. Opatovice („ves opatových

128 Územní rozlišení rodových rozdílů zpracovávají rovněž hesla v Českém jazykovém atlasu 4

(2002, s. 68–70, 104–105) u jmen Boleslav, Olomouc, Příbram; připomíná je také např. PMČ

(2003, s. 233).129 Hranice mezi rodem mužským a ženským u těchto jmen je popsána a znázorněna mapkou

v článku S. Kloferové (2000), dále na mapkách v Českém jazykovém atlasu 4 (2002, s. 73)

a u jmen typu Olomouc rovněž v publikaci L. Hosáka – R. Šrámka (1980, s. 175–176).

poddaných“).130 Vznik a historický vývoj těchto jmen popisují historické mluvnice,131

podle nichž se ve staré češtině skloňovala jako plurál maskulin typu oráč. Historická

mluvnice češtiny Lamprechta – Šlosara – Bauera (1986, s. 136, 157) uvádí, že

původní tvar nominativu Prachatici byl nahrazen tvarem akuzativu Prachatice, kdy

akuzativ-nominativ umožnil odlišení místních jmen od životných obyvatelských.

Neexistence singuláru zde vedla ke ztrátě povědomí o rodu a tato skutečnost

postupně způsobovala sbližování původní mužské deklinace s deklinací ženskou typu

duše. Uvedený proces probíhal několik století. Ještě v novočeské mluvnici

Gebauerově (1895), v Erlově přepracování (1926), v mluvnici Trávníčkově (1951) a

Šmilauerově Nauce o českém jazyku (1972) se řadí všechna takto vzniklá oikonyma

k mužskému rodu, postupně se však přibližují rodu ženskému častějším užití

koncovky -ím v Dpl. a -emi v Ipl., viz kap. 10.1.1.1. Teprve Slovník spisovné češtiny

(1978) odstranil uvedený diachronní přístup a zařadil všechna tato jména

k rodu ženskému. V současné spisovné češtině132 se podle MČ 2 (1986, s. 378)

skloňují jako ženská apelativa typu ulice a z původního mužského skloňování si

podržují v Dpl. koncovku -ům, pouze však jako dubletní (např. Budějovicím i

Budějovicům), o současné deklinaci viz podrobně kap. 10.1.1.2.2.1. Situace

v nářečích je však, co se týče tvarů dativu a instrumentálu plurálu, mnohem

různorodější.133

Okrajová část pomnožných oikonym na -ice jsou od původu feminina, např.

Teplice, Hořice, Hostivice, Hranice.134 Jsou odvozená většinou od apelativ, jen

130 O původu jednotlivých oikonym pojednávají rovněž práce A. Profouse (1947–1957), L.

Hosáka – R. Šrámka (1970, 1980).131 Viz např. historická mluvnice J. Gebauera (1896, s. 113–115), F. Trávníčka (1935, s. 295–

296),

V. Vážného (1964, s. 37–38).132 O rodě a deklinaci oikonyma na (-ov)ice viz také např. M. Sedláček (1983), A. Polívková

(2007, s. 27). 133 Podle H. Konečné (2003) se v Dpl. vedle podob Prachaticím, Prachaticům objevují také

Prachaticum, Prachaticim, Prachaticom, Prachaticám a Prachaticam. V Ipl. vedle Prachaticemi

také Prachatici, Prachaticema, Prachaticama, Prachaticami, Prachaticámi, a Prachaticoma.

O tvarech Dpl. viz rovněž ČJA (2002, s. 246–247). 134 Hořice – utvořeno zdrobňující příponou -ice od slova hora, viz Lutterer – Šrámek (2004, s.

97), podle Trávníčkovy mluvnice (1951, s. 476) mohlo být čísla jednotného i množného, dnes jen

čísla množného; Hranice – z apelativa hranice, jeho význam odpovídá geografické poloze města,

viz Lutterer – Šrámek (2004, s. 101); Hostivice – utvořeno od vlastního osobního jména Hostivít,

okrajově z vlastních osobních jmen. Shodné zakončení s původně mužskými

oikonymy na -ice však způsobilo, že některá z nich v minulosti kolísala v deklinaci

(viz ještě Trávníčkova mluvnice) a přejímala koncovku -ům v Dpl. podle typu

„Lobkovice“, tj. Teplicím/Teplicům, Hořicům, Hostivicům, ale jen Hranicím.

c) Model: motivující OSJ (Ap., VOJ) + zakončení na -e (f.)

Obdobný vývoj rodového začlenění mají domácí pomnožná oikonyma na

-e,135 která se objevují v českých mluvnicích počínaje Gebauerovou (Hustopeče;

Lysolaje, Rataje, Koloděje, Kyje, Skryje, Řeporyje; Kravaře, Lnáře, Dehtáře,

Košíře136). Jedná se o obyvatelská jména, která jsou buď od původu deapelativa137

(vznikla z obecného označení zaměstnání, či služebné povinnosti osadníků, např.

Lnáře – „ves lnářů“, tj. těch, kteří se zabývají pěstováním, zpracováním lnu nebo

obchodem se lnem, viz Profous /1949, s. 646/, dále Dehtáře, Kravaře atd.), nebo

depropria, např. Kyje (ves „Kyjovy“ rodiny), viz Profous (1949, s. 464). Tyto typy

oikonym jsou v mluvnicích Gebauera – Ertla až po Šmilauerovu Nauku o českém

jazyku (zde kromě oikonyma Hustopeče) řazena k maskulinům. Šmilauer již však

upozorňuje na jejich přechod k femininům (stroj – nůše). Mluvnice Havránka –

Jedličky (1981, s. 163) bohužel zahrnuje z uvedeného seznamu jen oikonymum

Košíře, a to již jako femininum, zcela zřetelné včlenění těchto jmen k ženskému rodu

nacházíme v MČ 2 (1986, s. 378). Distribuci jejich koncovek v Gpl. a Dpl. zachycuje

kap. 10.1.1.1.

Jak uvádí M. Sedláček (1983), oikonyma zakončená na -e inklinují

v současné češtině k femininům, kromě jmen na -ce (Hrobce, Srbce, Ledce, Brodce,

viz Profous (1947, s. 624), a původně bylo čísla jednotného; Teplice – utvořeno z apelativa

teplice, tj. lázeň, voda přirozeně teplá, viz Profous (1957, s. 327).135 Jako feminina (bez kolísání v tvarech) jsou v mluvnicích (NČJ, MČ 2) vedena oikonyma

Nusle, Chyše, Hutě.136 U oikonyma Košíře není jeho etymologie jasná, viz Lutterer – Šrámek (2004, s. 135).137 Některá z deapelativních oikonym nemají zcela jasný pojmenovací motiv, např. u jména

Řeporyje jím bylo podle Lutterera – Šrámka (2004, s. 230) buď zaměstnání obyvatel „ves řepařů“,

nebo hanlivá přezdívka pro lidi, kteří potají ryli sousedům řepu.

Jince atd.)138 a jmen vzniklých z obecných maskulin (Háje), která byla vždy

maskuliny.

d) Model: motivačně různorodé139 + zakončení na -ky, -hy, -chy (m.)

Kolísání v rodě se objevuje u pomnožných oikonym zakončených na -y,

podle A. Polívkové (2007, s. 23) se u jmen takto zakončených objevuje tendence ke

změně rodu mužského v ženský, ale většina oikonym jsou zatím maskulina. MČ 2

(1986, s. 377) uvádí, že k tomu bývají náchylná oikonyma na -ky, -hy, -chy, která

mají jakési smíšení skloňování podle vz. hrad a žena. Podle M. Sedláčka (1983)

deklinační nestabilitu oikonym mužského rodu podporuje také tvarová homonymie

(N, A, V, Ipl.), kdy je pro komunikaci nevýhodná zvláště homonymie A – I. Ta je

odstraňována nahrazováním instrumentálové koncovky -y v hovorových projevech

koncovkou -ami, -ama. V současné deklinaci se ženské koncovky mohou objevit

v Dpl. -ám vedle původní -ům, v Lpl. -ách vedle -ích, nebo v Ipl. -emi vedle původní

-y. Jedná se o oikonyma Zásmuky, Dušníky, Žabovřesky, Potěhy, Pelechy, Stachy

apod.

Závěrem lze říci, že pro rodové zařazení domácích oikonym je v současné

spisovné češtině rozhodující především formální zakončení jména, či jeho jasně

vyčlenitelný sufix. Ve spisovném jazyce je tedy u domácích oikonym mužského rodu

„rodově silné“ nulové zakončení (u ženského rodu je „rodově slabé“), u ženského

rodu je pak rodově silné zakončení na -a (u neuter je rodově slabé) a -e (u maskulin a

neuter je rodově slabé) a pro střední rod jsou charakteristická zakončení na -o, -ě a -í.

Zakončení na -y je rodově nevyhraněné. Pro slovenštinu uvádí dělení na obdobném

principu V. Blanár (2005). Tlak apelativního systému, do kterého se oikonyma při

komunikaci začleňují, způsobuje, že se oikonyma rodově sjednocují s obdobně

zakončenými apelativy. Je dostatečně patrné, že tendenci kolísat v minulosti měla, či

ještě mají oikonyma, která byla odvozena od vlastních osobních jmen, zatímco

138 Jména zakončená na -ce jsou původem nejednotná – část má apelativní motivaci (např.

Ledce, Brodce), část vznikla ze jména etnického (např. Charvátce – „ves Charvátců“), viz Profous

(1947–1957).139 Podle Lutterera – Šrámka (2004) jsou např. Zásmuky původu nejasného (podle Šmilauera

původu předslovanského, dnešní podoba vznikla asi lidovou etymologií, když se originálu

přestávalo rozumět); Dušníky jsou toponymizovanou podobou Apl. slova dušník, znamená „ves

dušníků“; Žabovřesky označují „místo, kde vřískají žáby“.

domácí oikonyma apelativního původu (věcné označení) a cizího původu (kromě

oikonyma Aš) jsou v gramatickém rodě stálá.

V současnosti kolísá v rodě (m./f.) v oblasti spisovného jazyka jen malá

skupina oikonym zakončených na konsonant, např. Aš, Unhošť, Zliv, Želiv, což je

řešeno rodovými dubletami. Ostatní domácí oikonyma jsou přičleněna vždy

k jednomu rodu, důsledky rodové nevyhraněnosti se u nich projevují až v rovině

deklinace některých tvarů (existence dublet), a to u pomnožných oikonym

zakončených na -ice a -ky, -hy, -chy. Výraznější projevy rodové rozkolísanosti

existují v místním úzu, viz např. oikonyma typu Olomouc. Z uvedených faktů

vyplývá, že pro běžného uživatele jazyka není přiřazení oikonym k rodu vždy

jednoduché. U části z nich způsobují obtíže rozdíly v rodě mezi místním územ

a spisovným jazykem, v případě pomnožných oikonym, kdy se k rodu přiřazuje

podle tvarů deklinace, pak také existence dubletních tvarů v některých pádech.

7.2. Gramatické číslo

Specifika ve využívání gramatického čísla vyplývají ze základní funkce

proprií – individualizovat jedinečné objekty. Z toho důvodu se obecně u proprií

využívá především singulár a singulárové paradigma, plurálové tvary však také

existují a nejsou okrajové, zejména u toponym. Propria tedy mohou mít zpravidla

podobu pouze jednoho gramatického čísla, jsou buď singularia tantum (Alena,

Znojmo, U křížku, Den matek), nebo pluralia tantum (Opatovice, Beskydy, Na

kopcích).140 Ve využití kategorie čísla existují mezi třídami proprií diference, viz kap.

6.3. Singulár se považuje u vlastních jmen za bezpříznakovou formu, zatímco plurál

za formu příznakovou s ohledem na specifické funkce, které zde plní.

Oikonyma mají v naprosté většině případů jen jedno gramatické číslo –

mohou být jen čísla jednotného, tj. singularia tantum (Buchlov, Lesná, Třebíč),

a značná část má jen číslo množné, tj. pluralia tantum (Ivančice, Poděbrady,

Židenice). Zcela okrajově se užívá výpovědí typu: Neexistují dvě Prahy, Ostravy,

140 V. Blanár (2005) uvádí, že se někdy rozlišují pravá singularia tantum (hydronymum Turiec)

a pravá pluralia tantum (Orechovany), jestliže neexistuje k singulárovému tvaru plurálový

a k plurálovému singulárový. A také nepravá singularia a pluralia tantum (Lúčka – Lúčky), kdy se

ten stejný objekt pojmenovává jak singulárovou, tak plurálovou formou.

kdy se k singulárové podobě oikonyma vytvoří i forma plurálová. Podle MČ 2 (1986,

s. 348) může být jedno jméno přeneseno na základě společného rysu na více objektů,

které pak mají společné pojmenování, např. v Čechách je mnoho Lhot, tyto objekty

se pak počítají a proprium je užito v plurálu. Gramatické číslo u oikonym není

gramatickou kategorií v pravém slova smyslu, ale stalo se kategorií lexikální, protože

se využívá jako lexikální / slovotvorný prostředek. K tomu V. Blanár (2008, s. 27)141

uvádí, že někdy využívají dva rozdílné onymické objekty shodný odvozovací základ,

který má jednou singulárovou a jindy plurálovou podobu, např. Dolina – Doliny,

v takových případech se využívá plurálová forma lexikálně, jako tvaroslovný

diferenční prostředek. V češtině existují obdobné dvojice oikonym, např. Bor – Bory,

Slatina – Slatiny, Senice (sg.) – Senice (pl.). Podle některých českých onomastiků,

např. R. Šrámka, se v uvedených případech jedná o tzv. názvotvorný plurál.

Část domácích oikonym v čísle kolísá. Příčinou bývá shoda v zakončení od

původu různých typů oikonym, která způsobuje, že oikonymum je pak uživateli

řazeno k jinému gramatickému číslu, než kam podle původu patří. Nejvíce se s tímto

jevem setkáváme u oikonym na -ice.142 Některé změny v kategorii čísla zde proběhly

již dříve,143 např. u oikonyma Teplice je u V. Hájka singulár, viz Šmilauer (1966,

s. 107). J. Gebauer (1895, s. 102) zde uvádí kolísání v čísle: „Jméno místní Teplice je

častěji čísla množného, … čísla jednotného (podle duše) je totéž jméno jenom

porůznu u některých spisovatelův.“ V mluvnici F. Trávníčka (1951, s. 476) se již toto

původně singulárové jméno zařazuje k pomnožným substantivům. Současné slovníky

a mluvnice (SSČ, MČ 2) vycházejí při určení gramatického čísla tohoto typu

oikonym obvykle z jejich původu. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

(1998) však zahrnuje pouze malý vzorek nejfrekventovanějších jmen, v MČ 2 (1986,

141 Podle V. Blanára (tamtéž) se: „Pri terénnych názvoch oslabuje protikladný vzťah singuláru

a plurálu ako bezpríznakovej a príznakovej morfologickej kategórie. Plurálovou formou sa neraz

pomenúva ten istý objekt, ktorý pomenúva aj singulárová podoba, napr. Javorina – Javoriny,

Rúbanka – Rúbanky, V kúte – Kúty. V týchto prípadoch sa plurálové formy používajú ako

variantné podoby vedľa singulárových foriem.“142 Kromě textů níže uvedených se problematice gramatického čísla u jmen na -(ov)ice věnují

také např. statě F. Váhaly (1960), M. Sedláčka (1983), J. M. Tuškové (2010a).143 L. Čižmárová (1985) uvádí jako příklad oikonyma se změnou čísla Jedovnice, u něhož číslo

kolísalo a teprve od konce 16. století se ustálilo číslo množné.

s. 349) je pouze zmínka o tom, že u místních jmen na -ice dochází ke kolísání, což je

ovlivněno jejich původem.144 Nejpodrobněji zachycuje danou oblast publikace Naše

místní jména a jak jich užívat (2007).

Oikonyma na -(ov)ice vznikla, viz také kap. 10.1.1.2.2.–10.1.1.2.2.1., z velké

části z vlastního osobního jména (Vítkovice = „ves lidí Vítkových“), ta jsou, až na

několik oikonym,145 vždy plurálová (zejména všechna na -ovice). Část jmen na -ice

jsou deapelativa a liší se původem. Zpravidla se může jednat buď o desubstantiva,

např. Hranice (ze subst. hranice → Hranice), nebo deadjektiva, např. Jilemnice

(z adj. jilemná sufixem -ice /z -ica/), či Teplice (z adj. teplá sufixem -ice /z -ica/), viz

Lutterer – Šrámek (2004). Tato deapelativa mohou být jak plurálová, tak

singulárová. K plurálovým oikonymům dnes patří např. Hranice, Kralice, Kraslice,

Podlažice, Teplice, Záběhlice apod. Singulárové tvary se ustálily zpravidla u těch

oikonym, která jsou původně hydronyma (Bystřice, Lomnice, Rokytnice apod.), dále

jsou to jména označující místo s určitou vlastností (Kopřivnice – „ves ležící

v kopřivovém porostu“), část singulárových oikonym vznikla také z apelativních

zdrobnělin (Kaplice, Skalice)146 nebo z adjektiv substantivizujícím sufixem -ice

(Strážnice – „strážné“ město), viz také Čižmárová (1985). Podle autorky se také

zcela výjimečně setkáváme s tím, že určité oikonymum má dnes jiné číslo, než které

odpovídá jeho původu, zpravidla se jedná o přechod ze singuláru do plurálu. Např.

oikonymum Moutnice znamenající „kalnou vodu, říčku s kalnou vodou“ bylo

původně singulárové, dnes je plurálové, viz také Geografická jména České republiky

(2002). Skupina singulárových jmen je poměrně malá, a i když lze ve vývoji

oikonym na -ice sledovat tendenci přecházet ze singuláru do plurálu,147 existují stále

144 Podle MČ 2 (1986, s. 349) existují jména plurálová obyvatelská na -ice, ale i singulárová,

která vznikla podle druhu porostu (Březnice, Lipnice), nebo charakteristiky toku (Bystřice) apod.145 Např. oikonyma Nedvědice (v Čechách) či Klentnice (na Moravě) pocházejí z VOJ, ale jsou

dnes singulárová, viz kap. 9.1.2.2.2.1. (vzor Kaplice). 146 Kaplice: podle V. Profouse (1949. s. 203) ze stč. apelativa kaplicě, tj. deminutivum ke kaple;

Skalice: podle V. Profouse – J. Svobody (1957, s. 68) z deminutivního apelativa skalice, tj. menší

skála; podle Hosáka – Šrámka (1980, s. 444) deminutivum ke skála, nebo přenesením hydronyma

Skalice. 147 Ke směru přechodu místních jmen v gramatickém čísle uváděl V. Šmilauer (1966, s. 107–

108) toto: „Česká jména mají tendenci přecházet ze singuláru do plurálu. Je to zvláště u četných

jmen na -ice, -ovice, -any. Této tendenci podléhají: a) jména na -ov, která přecházejí v -ovy …, b)

singulárová jména na -ice pod vlivem mnohem četnějších jmen plurálových …“

důvody, které tomuto přechodu u řady singulárových jmen brání, např. poměrně

pevně se drží singulár u jmen velkých měst či obcí obecně známých (Bystřice,

Lomnice, Rokytnice apod.), zařazení k singulárovým jménům se opírá o adjektivní

atribut v singuláru, který je trvalou součástí jména (Česká Skalice), u některých jmen

podporuje jejich singulárovou příslušnost adjektivní atribut, který není sice součástí

oficiálního názvu, ale je často se jménem užíván (/Haškova/ Lipnice), další důvody

viz podrobně Polívková (1985). Uvedený přechod singulárových jmen k plurálovým

je pro česká (obecněji slovanská) oikonyma typický a pluralita je chápána jako

propriálně formální příznak.148

Běžný uživatel jazyka však zpravidla původ jména nezná, a naráží tak na

problémy při volbě gramatického čísla zejména u méně známých oikonym

(Hostivice, Kaplice, Klentnice, Plánice apod.). U některých bylo proto kolísání

v úzu, tzn. užití obojího čísla, kodifikováno, např. Hostivice, Prčice, Senice, viz

Polívková (2007). Někdy činí problémy také skutečnost, že dvě obce/města mají

totéž jméno, ale každé je jiného původu, a má tedy jiné číslo. Obec Nedvědice pod

Pernštejnem znamená „ves náležející k Pernštejnu“ tedy „k medvědímu hradu“ a má

ve spisovné češtině číslo jednotné (v úzu však kolísá), zatímco obec Nedvědice

v jižních Čechách je odvozeno od slova „nedvěd (medvěd)“ a má číslo množné. Dále

je možno uvést např. oikonyma Jemnice, Sušice.149 Stav v současném psaném úzu

češtiny zpracovaný na korpusu SYN2005 uvádíme v kapitole 9.1.2.2.2.1.

7.3. Pád

Ve využívání kategorie pádu existují mezi jednotlivými třídami proprií

rozdíly, viz kap. 6.3. Domácí oikonyma se v češtině skloňují a kromě okrajového

užití vokativu mají úplné singulárové nebo plurálové paradigma. Předpokládáme, že

frekvence jednotlivých pádů oikonym je odlišná a odvíjí se od jejich sémantiky.

Frekvenční využití pádů u oikonym nebylo dosud zpracováno. Ve Frekvenčním

148 Za tuto informaci děkuji prof. PhDr. R. Šrámkovi, CSc.149 Oikonymum Jemnice v Čechách bylo původně čísla jednotného, časem přešlo k plurálu podle

pomnožných jmen na -ice, viz Profous (1949). Jemnice na Moravě označovalo „ves, kde jsou

jámy“ a je v čísle jednotném (z adj. jamná sufixem -ice /z -ica/). Město Sušice v Čechách má číslo

jednotné a označovalo původně osadu, kde „sušili zlatý písek po vypírání“, vznikla z adj. suchá

sufixem -ice (z -ica), moravská obec Sušice má tvar množného čísla a znamenala „ves lidí

Suchových či Sušových“, vznikla tedy z vlastního osobního jména, viz Lutterer – Šrámek (2004).

slovníku češtiny (2004) je zahrnut také frekvenční slovník dvou tisíců proprií, která

jsou seřazena podle tzv. průměrné redukované frekvence,150 frekvence jednotlivých

pádů proprií se zde neuvádí.

V následujícím textu ilustrujeme pádovou frekvenci oikonym češtiny na

vybraném vzorku šesti jmen pro singulár a pěti pro plurál, která se nacházejí

v korpusu SYN2005. Pro každý rod jsme volili oikonyma s celkovou absolutní

frekvencí (CAV)151 vyšší než 1000 výskytů, pokud to nebylo možné, tak alespoň

nejfrekventovanější jména. K vyhledávání nám sloužil dotaz typu: [lemma="…"].

V případě oikonym s CAV vyšší než 1000 jsme funkcí redukce – náhodný výběr

následně získali vzorek v rozsahu 1000 výskytů u každého jména a v rámci něho

jsme pak zjišťovali frekvence jednotlivých pádů. U oikonym s CAV nižší než 1000

jsme pracovali s celým neredukovaným souborem tvarů. V případě proprií s vysokou

frekvencí zahrnuje korpus zpravidla nejen oikonyma, ale i chrématonyma (FC Děčín,

Jihočeské divadlo České Budějovice, Sigma Olomouc), případně anoikonyma (okres

Klatovy) a antroponyma (Jiří z Poděbrad). Vyskytující se zástupce jiných tříd proprií

bylo nutné nejprve manuálně odstranit, abychom získali pouze frekvenční hodnoty

pádů oikonym. Ty pak uvádíme v procentech u každého oikonyma zvlášť a potom

souhrnně pro všechna zvolená jména, viz tab. č. 2–3.

Tabulka č. 2

Frekvence pádů singulárových oikonym v korpusu SYN2005

OikonymumPády (frekvence v procentech + pořadí pádů)1. p. 2. p. 3. p. 4. p. 5. p. 6. p. 7. p.

Děčín 31,50 %2.

24,31 %3.

0,63 %6.

1,37 %5.

0 % 39,86 %1.

2,33 %4.

Prostějov 16,97 % 31,46 % 0,65 % 0,76 % 0 % 49,30 % 0,95 %

150 Podle FSČ (2004) zachycuje absolutní frekvence v korpusu počet výskytů určitého lexému či

jeho tvarů bez ohledu na korpusový zdroj. Je tedy do jisté míry ovlivněna tím, zejména u termínů

či proprií, zda se v korpusu zdroj bohatý na jistý lexém či jeho tvar vyskytuje, či nikoliv. Naproti

tomu průměrná redukovaná frekvence zohledňuje rovnoměrnost rozložení určitého tvaru slova,

nebo celého paradigmatu slova v korpusových zdrojích. Odpovídá tedy přesněji skutečnému

užívání slova v jazyce.151 Celková absolutní frekvence (CAV) získaná dotazem [lemma="…"] zahrnuje frekvenci

všech tvarů hledaných proprií, tzn. oikonym i případných dalších tříd proprií (zde většinou

chrématonym vzniklých transonymizací, okrajově anoikonym a antroponym): Děčín (1356),

Prostějov (1441), Olomouc (6788), Praha (64936), Brno (16196), /Uherské/ Hradiště (1133);

Klatovy (698), Poděbrady (696), Budějovice (5355), Pardubice (1942), Napajedla (36).

3. 2. 6. 5. 1. 4.Olomouc 38,02 %

2.14,12 %3.

1,12 %5.

1,25 %4.

0% 44,39 %1.

0,99 %6.

Praha 38,61 %1.

20,93 %3.

1,19 %6.

3,80 %4.

0,11 %7.

33,95 %2.

1,41 %5.

Brno 34,28 %2.

18,74 %3.

1,43 %6.

2,49 %4.

0,12 %7.

41,16 %1.

1,78 %5.

Uherské Hradiště

28,64 %2.

22,73 %3.

0,62 %5.

1,83 %4.

0 % 45,78 %1.

0,41 %6.

Celkem 31,11 %2.

22,31 %3.

0,90 %6.

1,92 %4.

0,04 %7.

42,41 %1.

1,31 %5.

Tabulka č. 3

Frekvence pádů plurálových oikonym

OikonymumPády (frekvence v procentech + pořadí pádů)1. p. 2. p. 3. p. 4. p. 5. p. 6. p. 7. p.

Klatovy 33,07 %2.

23,55 %3.

0,39 %6.

2,92 %4.

0 %7.

39,49 %1.

0,58 %5.

Poděbrady 32,64 %2.

23,91 %3.

0,42 %6.

1,25 %5.

0 %7.

40,12 %1.

1,66 %4.

Budějovice 37,53 %1.

25,20 %3.

0,81 %5.–6.

1,63 %4.

0 %7.

34,01 %2.

0,81 %5.–6.

Pardubice 16,19 %3.

34,97 %2.

1,98 %5.

0,60 %6.

0 %7.

42,89 %1.

3,564.

Napajedla 6,06 %2.

3,03 %3.

0 % 0 % 0 % 90,91 %1.

0 %

Celkem 29,04 %3.

30,32 %2.

1,21 %6.

1,46 %5.

0 % 35,92 %1.

2,05 %4.

Pořadí pádů u jednotlivých oikonym není vždy shodné, ale můžeme

konstatovat, že na prvních třech místech se objevuje lokál, nominativ a genitiv, na

dalších třech akuzativ, instrumentál a dativ a nejméně frekventovaným pádem je

vokativ, který se však vyskytl jen u některých singulárových jmen, viz dále. Počet

vybraných oikonym není dostatečný k tomu, abychom mohli ověřit, zda frekvenci

pádů ovlivňuje gramatický rod, o jehož vlivu na distribuci pádů substantiv píše

M. Těšitelová et al. (1985, s. 61–63). Co se týče gramatického čísla, dá se

konstatovat, že frekvence pádů u singulárových a plurálových oikonym je v korpusu

SYN2005 velmi podobná:

1. Lsg., 2. Nsg., 3. Gsg., 4. Asg., 5. Isg., 6. Dsg., 7. Vsg;

1. Lpl., 2. Gpl., 3. Npl., 4. Ipl., 5. Apl., 6. Dpl.

Malé odlišnosti ve frekvenci způsobující záměnu pořadí pádů jsou v nominativu

a genitivu (2. a 3. pozice) a také v akuzativu a instrumentálu (4. a 5. pozice).

Frekvence lokálu, nominativu, genitivu je vysoká, pohybuje se v průměru mezi 22–

42 %, frekvence ostatních pádů je nízká, tj. 2 % a nižší. Prvenství lokálu je dáno

povahou oikonym a jejich zapojením do větného kontextu. Typické je rovněž

periferní užití vokativu. Vyskytl se u vysoce frekventovaných oikonym, např. Praha

a Brno. V případě oikonyma Praha je doloženo celkem 19 výskytů pocházejících

z beletrie nebo publicistiky, okrajově i populárně-naučné literatury, u Brna 2 doklady

pocházejí z beletrie. Jedná se o vokativy ve funkci poetizační personifikace či jen

personifikace.

Tvým, Praho, teď hle, poruč sto věžím vyzváněti […] (SYN2005, SCI)[…] a zatlač nezky, no zatlač a vyprázdni se, Brno! (SYN2005, COL)„Ahoj Praho, jsme šťastní, že jsme tady“, pozdravil Mick Jagger […] (SYN2005, PUB)Praho, co my v Mělníce? Zkušenosti z povodní na Moravě […] (SYN2005, PUB)

Pro interpretaci dat o frekvenci pádů je třeba uvést syntaktické funkce, které

oikonyma v jednotlivých pádech plní. Zastoupení nominativu je u vybraných jmen

v korpusu vysoké. Je to z toho důvodu, že oikonyma v nominativu jsou zde buď

zapojena do větné výpovědi, pak vystupují především ve funkci subjektu, okrajově

atributu, nebo jsou velmi často užita jako větný ekvivalent v publicistických textech

podávajích zprávy o dění z příslušných míst. V korpusovém materiálu jsou zařazeny

i bibliografické údaje knih, či adresy bydliště, kde oikonyma v nominativu najdeme

také. Právě nevětné užití nominativu podstatně zvyšuje jeho frekvenci.

SU: Brno má drápky, jimiž si vás bolestně přidrží. (SYN2005, COL)Utrhli květinu, aby ji rozpoznali, a dohadovali se, zda je Olomouc rodu mužského či ženského. (SYN2005, FAC)Jen osm kilometrů od Nymburka vzdálené Poděbrady jsou proslulé především jako město s lázněmi založenými v roce 1908. (SYN2005, POP)

AT: Scénka končí smrtí Berušky na železniční trati Praha – Kladno. (SYN2005, PUB)Město Olomouc dokončuje přípravy zóny Šlechticů […] (SYN2005, SCI)

VE: Praha – Svůj první koncert v České republice uspořádá britská pěvecká hvězda[…] (SYN2005, PUB)

Genitiv má funkci atributu nebo příslovečného určení místa.

AT: Goldflam přišel o cenu Brna na poslední chvíli. (SYN2005, PUB)V tomto případě zůstaly provokační akce omezeny na území hlavního města Prahy. (SYN2005, POP)

PUM: Milý kamaráde, píšu už z Poděbrad. (SYN2005, FAC)

Pro dativ je typická funkce objektu, či příslovečného určení místa, okrajově atributu.

OB: Sudetští Němci bojují proti Praze pomocí soudů, médií a jiných institucí. (SYN2005, PUB)

PUM: A čert ví, jak se to stalo, že dobrý voják Švejk místo na jih k Budějovicům šel pořád rovně na západ. (SYN 2005, NOV)

AT: […] s igelitkou na řídítkách mine letadlo a mizí směrem k Uherskému Hradišti. (SYN2005, PUB)

Akuzativ oikonym má nejčastěji funkci objektu, pak příslovečného určení nebo

atributu.

OB: Ten pro Děčín uvolnil téměř šest milionů korun z Fondu obnovy kraje. (SYN2005, PUB)Noha, račte znát Klatovy? Velice malebné město … (SYN2005, SCR)

PUM: Žižka utíkal před vojsky z hradu Krasíkov přes Klatovy až k Žluticím, […] (SYN2005, PUB)

AT: […] zavinil podle Územní znalecké komise pro Prahu a Středočeský kraj chybný postup lékařů. (SYN2005, PUB)

Pro nejfrekventovanější lokál je typická funkce příslovečného určení místa,

podstatně méně je užíván ve funkci atributu, řídce má funkci objektu.

PUM: Cožpak už nesvezl několikrát mladšího bratra své ženy po Brně v sentinelu? (SYN2005, COL) Herec Mahelova divadla Igor Bareš vychodil v rodné Olomouci zemědělskou školu. (SYN2005, PUB)Víno plným proudem dnes poteče v Napajedlích na Zlínsku, a dokonce zdarma! (SYN2005, PUB)

AT: Muzeum v Uherském Hradišti zahajuje v pondělí výstavu došků Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. (SYN2005, PUB)

OB: Bydleli jsme v Králově Poli a o Brně se mluvívalo, jako by to bylo jiné město […] (SYN2005, COL)

Instrumentál zastává funkci přísloveného určení místa a objektu, řidčeji atributu.

PUM: Něco podobného již funguje mezi Děčínem a Bad Schandau. (SYN2005, PUB) Ty zhasnou 6. ledna, kdy panování vánočního stromu nad Olomoucí skončí. (SYN2005, PUB)[…] hlaváček vždy rozkvétal na opukové stráni nad Žehuňským rybníkem mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou. (SYN2005, PUB)

OB: Vznik jedné velevýznamné vědecké disciplíny je spjat s Brnem a augustiniánským mnichem Gregorem […] (SYN2005, PUB)

AT: Veřejnost se s nimi setká v několika dalších městech regionu nebo třeba při tradičním průvodu Kunovicemi a Uherským Hradištěm. (SYN2005, PUB) Výsledky výzkumu poukazují na specifickou frekvenci pádů oikonym

vzhledem k apelativům i k jiným třídám proprií. Analýza vztahu pádu oikonym

a jeho syntaktické funkce potvrzuje závěry obecně platné pro substantiva, srovnej

M. Těšitelová et al. (1985).

8. Deklinační typy a vzory oikonym češtiny

Deklinační typy a vzory oikonym je třeba vyabstrahovat z faktů:

a) propriálních (systémových) – tzn. oikonyma patří do propriální sféry jazyka a tam

patří proces „tvoření“ jmen, typy jejich vzniku a typy jejich struktur, jedná se tedy

o oblast názvotvorných aktů;

b) komunikačních – tzn. z včlenění jmen do komunikačních procesů, na nichž se

propria podílejí, tedy z jejich užívání jako již hotových lexikálních jednotek

v komunikaci.

Tato dvojí zakotvenost je typická pro propria, u apelativ neexistuje.

Nutnost existence vlastního systému deklinace oikonym, a tedy vlastních

deklinačních typů oikonym a jejich vzorových jmen z oblasti oikonym, ne apelativ,

jak je dosud obvyklé, vychází rovněž ze specifik ve využívání gramatických

kategorií rodu, životnosti, čísla a pádu, která jsou pro oikonyma typická, viz kap. 7.

Ta se pak promítají do diferencí mezi deklinací apelativ a oikonym, stejně jako do

odlišností mezi deklinací oikonym a deklinací jiných hlavních tříd proprií, tj.

antroponym, chrématonym a případně anoikonym, viz kap. 6.2.–6.3. Naše úvahy

podporuje stať R. Šrámka (1999b), která v širším kontextu deklinace proprií uvádí,

že morfologická paradigmata proprií se typologicky nevymykají ze zákonitostí

platných pro apelativní sféru jazyka, mají však řadu konkrétních tvarů (morfémů,

gramémů), které jsou charakteristické právě pro propria. O potřebě vyčlenit zvláštní

soubor deklinačních typů a jejich vzorových jmen pro antroponyma, toponyma

a chrématonyma v rámci deklinace slovenských proprií pojednávají M. Ološtiak –

L. Gianitsová (2007b). Podrobněji se však ve své stati zabývají deklinačním

systémem antroponym.

8.1. Návrh systému deklinace oikonym češtiny

V navrhovaném systému deklinace oikonym češtiny lze rozlišit šest

základních rovin, které mají pro klasifikaci deklinačních typů podstatný význam.

A. Druhy deklinace – jmenná deklinace (např. Mělník), adjektivní deklinace (např.

Karviná). Kritériem třídění jsou soubory koncovek oikonym vyjadřující gramatické

kategorie rodu (příp. životnosti u maskulin), čísla a pádu.

B. Skupiny deklinace – maskulina neživotná (např. Tábor), maskulina životná

(např. Okrouhličtí Dvořáci), feminina (např. Bystřice), neutra (např. Brno), případně

oikonyma kolísající v rodě (např. Aš). Kritériem třídění je gramatický rod,

u maskulin také životnost.

C. Podskupiny deklinace – singularia tantum (např. oikonyma na -ov: Tachov),

pluralia tantum (např. oikonyma na -y: Svitavy), případně oikonyma kolísající v čísle

(např. některá jména na -ice: Kaplice). Kritériem třídění je gramatické číslo. Tyto

podskupiny existují v rámci všech tří gramatických rodů.

D. Deklinační třídy – Kritériem třídění je povaha zakončení oikonyma v nominativu

singuláru, nebo nominativu plurálu, tzn. vokalické, či konsonantické.

E. Deklinační typy a jejich vzory – Kritériem třídění je koncovka oikonyma

v nominativu a genitivu singuláru, nebo plurálu.

F. Deklinační podtypy a jejich vzory – Kritériem třídění je existence dubletních či

variantních tvarů v genitivu, dativu, akuzativu, lokálu nebo instrumentálu singuláru,

nebo plurálu.

8.2. Kritéria pro výběr vzorových jmen

Pro samotný výběr vzorových jmen je nutné stanovit vhodná kritéria.152 Mezi

základní kritéria patří:

1. Morfologická stránka – požaduje se pravidelné a úplné paradigma bez

variantních tvarů umožňujících zařadit oikonymum do jiného deklinačního typu.

2. Slovotvorná stránka153 – pokud se podle určitého deklinačního typu skloňují

oikonyma utvořená v rámci produktivního slovotvorného typu, je žádoucí, aby

152 Kritéria pro výběr vzorových slov pro deklinaci převzatých apelativních substantiv ve

slovenštině popisují M. Ološtiak – L. Gianitsová-Ološtiaková (2007a).153 V onomastické literatuře se rozlišují termíny „slovotvorba“ a „názvotvorba“. Termín

názvotvorba je obsahově širší, protože zahrnuje i zřetele motivační. Pojem slovotvorba zužuje

pohled na oikonyma, a to především na jejich slovotvornou strukturu, která je pro určení

vzorových jmen výhodnější, neboť se týká morfémového složení slova, tzn. vlastního jména a

nikoli jeho vlastností jako propria.

vzorové jméno k tomuto typu patřilo. Znamená to tedy, že nesledujeme názvotvorný

proces v celé jeho šíři, ale jen jeho derivační stránku, případně povahu zakončení

kmene (kmenové finály), protože tyto faktory jsou relevantní pro morfologickou

stránku oikonym.

3. Kompatibilita – vzorové jméno by mělo být pokud možno kompatibilní svými

gramatickými vlastnostmi i propriálním typem se všemi oikonymy tvořenými podle

téhož propriálně pojmenovacícho modelu a užitím téhož modelu strukturního. Např.

u oikonym na -(ov)ice, která často vznikla z vlastního jména kmenového náčelníka,

hlavy rodu nebo otce rodiny, volit jako vzorové jméno takové oikonymum, jehož

struktura je zřejmá, např. Jaroslavice: Jaroslav + -ice.

4. Frekvence – obecně platí, že čím má oikonymum vyšší frekvenci, tím bude

pravděpodobně jako reprezentant deklinačního typu vhodnější. Toto kritérium však

musí být ve shodě s ostatními uváděnými kritérii.

5. Pragmatická stránka – vzorové jméno by mělo být všeobecně známé, lehce

zapamatovatelné, nejlépe jednoslovné.

Domníváme se, že při volbě navržených kritérií nelze stanovit jednoznačné

a obecně platné pořadí jejich důležitosti. Kritéria 1–3 jsou jazykově systémová,

a proto je při vědeckém popisu volby vzorových jmen upřednostňujeme před kritérii

komunikačními, tj. 4–5. Intenzita působnosti jednotlivých kritérií v rámci dvou

zvolených oblastí (jazykově systémová a komunikační) však může být při volbě

jednotlivých vzorových jmen odlišná.

8.3. Deklinace oikonym a problematika transonymizace

v materiálu korpusu SYN2005

Pro popis deklinačních typů oikonym a stanovení jejich vzorových jmen bylo

nutné znát také hodnotu celkové absolutní frekvence (CAF) každého oikonyma.

Získávali jsme ji dotazem typu [lemma=”…”]. Tato CAF však většinou nezahrnovala

pouze frekvenci oikonyma, ale také jiné/jiných třídy/tříd proprií vzniklých

transonymizací. Jednalo se zvláště o chrématonyma, např. oikonymum Strakonice →

chrématonymum „sportovní klub“ SK Strakonice, okrajově o anoikonyma, např.

oikonymum České Budějovice → anoikonymum „okres“ České Budějovice, či

antroponyma, např. oikonymum Sobotka → antroponymum Sobotka.

Transonymizace je tradičně chápána jako vztah proprium → proprium, tj.

vznik propria na základě mezipropriálně fundujícího vztahu, např. oikonymum

Praha → chrématonymum „kino“ Praha, viz Encyklopedický slovník češtiny

(2002). Při transonymizaci se tedy nemění forma propria, ale dochází k proměně

propriálně druhových příznaků, které zvolený propriální lexém přiřazují k určité třídě

proprií. Jak uvádí R. Šrámek (2006, s. 502): „Rozhodující podmínkou

transonymizace je povýšení (volba, využití) jednoho sémového prvku propriálního

významu jako pojmenovacího motivu objektu jiného.“ Např. „hotel“ Praha má být

např. „významný, světový, přitažlivý, proslulý, krásný“ stejně jako oikonymum

Praha. Dosud však není v české ani světové onomastice vyřešeno, zda chápat

transonymizaci v uvedeném užším pojetí, tzv. „čistá“ transonymizace, nebo do ní

zahrnout také tzv. „rozšířenou“ transonymizaci obsahující formální obměnu

výchozího propria, podrobně viz Šrámek (2006), Tušková (2010h).

Za jeden z typů „rozšířené“ transonymizace, s nímž jsme se v textech korpusu

SYN2005 často setkávali, považujeme víceslovná transonyma, jejichž součástí je

proprium formálně homonymní s původním jednoslovným propriem (oikonymem),

např. oikonymum Prostějov → chrématonymum Oděvní podnik Prostějov → OP

Prostějov. V případě některých transonymizovaných chrématonym, zejména jedná-li

se o názvy sportovních klubů, dochází při komunikaci k univerbizaci víceslovného

oficiálního názvu. Výsledná komunikační univerbizovaná podoba je často variabilní,

může obsahovat různé části oficiálního víceslovného chrématonyma. Např. hokejový

klub Kometa Brno → Kometa, nebo Brno. V případě, že se víceslovné

chrématonymum univerbizuje pouze na část původního oikonyma, v tomto případě

„Brno“, vzniká tzv. „redukované“ chrématonymum. Takové redukované

chrématonymum nemá shodný propriální význam jako výchozí oikonymum Brno,

které se stalo částí struktury víceslovného chrématonyma, ale má již všechny znaky

chrématonyma.

Mistr světa z let 1996 a 1999 začal trénovat s prvoligovou Kometou Brno, ale možný je i jeho odchod do zahraničí. (SYN2005, PUB)Hokejisté brněnské Komety nepřijeli k sobotnímu zápasu 2. předkola Českého poháru […] (SYN2005, PUB)Utvrdil se, že hra jeho týmu byla lepší než při poslední domácí prohře s Brnem. (SYN2005, PUB)

Zajímavý je také diachronní a synchronní pohled na transonymizaci oikonym,

který materiál korpusu rovněž zprostředkovává. Některá oikonyma jsou součástí

delšího procesu transonymizace, který označujeme jako řetězení transonymizace

v diachronním pohledu, např. 1. hydronymum Jihlava → 2. oikonymum Jihlava →

chrématonymum „akciová společnost“ Motorpal Jihlava. V synchronním pohledu

často dochází u jednotlivých oikonym k tzv. mnohonásobné transonymizaci (lze

nazvat jako „multitransonymizace“), tzn. že původní oikonymum se transonymizuje

a stává se tak součástí zejména různých druhů chrématonym, např. oikonymum Brno

→ chrématonymum

↓např.

„sportovní klub“ Boby Brno, IMOS Brno, Kometa Brno, Tesla Brno,

YTONG Brno atd., zkráceně také „Brno“;

„firma, podnik“ ALTA Brno, AVIA Brno, Lachema Brno, Zbrojovka

Brno atd.;

„divadlo“ Večerní Brno;

„veletrh“ Autosalón Brno;

„kulturní akce“ Bienále Brno;

„noviny“ Haló Brno atd.

Vzhledem k faktu, že korpusový manažer neumožňuje oddělené vyhledání

transonymizovaných názvů a jejich manuální vytřídění je u frekventovaných jmen

časově značně náročné, uvádíme v práci frekvenci oikonym v původní (nevytříděné)

podobě, a to od hodnoty CAF 100 a vyšší. U oikonym s hodnotou CAF nižší než 100

jsme pro ilustraci skutečného zastoupení oikonym v korpusu ostatní třídy proprií

manuálně vytřídili a vzniklá absolutní frekvence (AF) zahrnuje jen frekvenci

oikonyma, viz tabulky se seznamy oikonym v rámci jednotlivých deklinačních

typů/podtypů (kap. 9–11). Množství transonymizovaných představitelů jiných tříd

proprií zastoupených v lemmatech oikonym se může podle našich pozorování

pohybovat až mezi 30–40 %. Pro ilustraci tohoto stavu jsme sledovali podíl oikonym

a transonymizovaných proprií u několika oikonymických názvů mužského

a ženského rodu, a to se střední CAF (500–1500 výskytů), tj. Prostějov (1441);

Karviná (1106), Strakonice (799), a s velmi nízkou CAF (do 100 výskytů), tj. Kojetín

(88); Morkovice (44), Přibyslav (88), viz grafy 1–6.

Graf č. 1: Prostějov

Graf č. 2: Karviná

Graf č. 3: Strakonice

Graf č. 4: Kojetín

Graf č. 5: Morkovice

Graf č. 6: Přibyslav

Faktory, které ovlivňují rozsah transonymizace jednotlivých domácích

oikonym, jsou na základě našeho výzkumu materiálu korpusu SYN2005 dvojí

povahy:

1. mimojazykové:

a) společenská významnost místa (politická, průmyslová, kulturní) pojmenovaného

určitým oikonymickým názvem;

b) velikost oikonymického objektu daná jeho zeměpisnou rozlohou a počtem

obyvatel (město, obec).

V některých případech se přidává:

c) emocionální vztah (ať už kladný nebo záporný) pojmenovatele k objektu

pojmenování; tento faktor může být přítomen, nebo nemusí, protože neplyne

z identifikační funkce, ale z funkce komunikační.

2. jazykové:

a) faktor sémantický, tj. využití jednoho sémového prvku propriálního významu

původního oikonyma (např. „důležitost“, „starobylost“, „reprezentativnost“) jako

pojmenovacího motivu objektu jiného, tj. vzniklého chrématonyma;

b) faktor komunikační povahy, tj. frekvence oikonyma v komunikaci, tzn. v rámci

našeho výzkumu v textech korpusu SYN2005.

Dalšími aspekty transonymizace oikonym se zabýváme v článku Transonymizace

a chrématonyma (2010h), na vliv transonymizace promítající se do volby variantních

či dubletních koncovek upozorňujeme např. v kap. 10.1.1.2.2.

9. Substantivní deklinace singulárová

9.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením

9.1.1. Nsg. zakončený na -a

9.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Mluvnice češtiny 2 (1986) rozlišuje deklinaci zeměpisných jmen

zakončených na samohlásku -a podle fonologické povahy hlásky, která předchází

koncovému [a]. Je-li to souhláska tvrdá či řidčeji obojetná, řadí jména (domácí i cizí)

k apelativnímu vzoru žena. Upozorňuje rovněž na konsonantické alternace před

koncovkou -ě(e) v Dsg. a Lsg. Příklady alternací u domácích oikonym nezařazuje.

Další tři uváděné způsoby deklinace jmen s koncovým [a] se týkají pouze cizích

zeměpisných jmen, tj. jména mající před [a] souhlásku měkkou (Bystrica, Levoča,

Trója),154 jména zakončená v psané podobě na -ia vyslovované [ija] (Olympia, Soria)

a jména zakončená na -ua, -oa, -ea (Capua, Samoa, Guinea).

Publikace A. Polívkové Naše místní jména a jak jich užívat (2007) zařazuje

ve výkladové části výčet 16 domácích oikonym zakončených na -a (Bílina, Jihlava,

Praha atd.), která přiřazuje bez komentářů k deklinaci vzoru žena. Podrobně se

věnuje jen výkladu deklinace jména Odolena Voda. Další oikonyma na -a jsou

uvedena v abecedním seznamu knihy.

Starší české mluvnice a také současná Příruční mluvnice češtiny,155 viz kap.

4.2., nevěnují pravidelné deklinaci domácích oikonym zakončených na -a buď

žádnou pozornost, nebo uvádějí v této souvislosti jen ojedinělé příklady jmen (Praha

– NČJ, Ostrava – ČM).

154 Tato oikonyma mají tzv. smíšené skloňování – v G, D, Lsg. podle vzoru růže, v N, A, V, Isg.

podle vzoru žena.155 Počínaje Trávníčkovou mluvnicí se u vz. žena objevují informace o deklinaci cizích jmen,

která mají před koncovým -a pravopisně měkkou souhlásku (Bystrica, Čadca, Lubochňa atd.).

9.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005

9.1.1.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -a

Pro popis deklinace oikonym ženského rodu zakončených na -a uvádíme

přehled oikonym, která měla v korpusu SYN2005 celkovou absolutní frekvenci

(CAF) v hodnotě 5 a vyšší. Vzniklý soubor tvoří 147 oikonym. Jedná se především

o názvy obcí (Vrbka), měst (Polička), městských částí nebo sídlišť (Poruba), méně

o názvy hradů (Přimda) či staveb v osadách, jako např. zámků (Ohrada), věží

(Daliborka), nemocnic (Bulovka) atd. V případech, kdy se jedno jméno užívá pro

označení několika oikonymických objektů, např. Hvězda označuje název letohrádku,

nebo obce, uvádíme je v tabulce č. 4 jako jedno oikonymum.

Z hlediska formální struktury dělíme oikonyma na:

1. jednoslovné oficiální názvy (Praha), tj. 53,74 %;

2. víceslovné oficiální názvy, jejichž základ tvoří jméno zakončené na -a (Kutná

Hora), tj. 43,54 %;

3. univerbizované neoficiální názvy („Paka“), tj. 2,72 %.

Graf č. 7

Typy oikonym se zakončením na -a podle formální struktury v SYN2005

Víceslovné názvy představují celkem pět typů – jeden centrální a čtyři

periferní:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Česká Lípa, Horní Bříza) – typ

centrální (85,94 %);

2. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Odolena Voda) – typ periferní

(1,56 %);

3. anteponovaný substantivní atribut + substantivum (Město Trnávka) – typ periferní

(3,13 %);

4. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Ruda nad Moravou, Hora

u Staré Paky) – typ periferní (6,25 %);

5. substantivum + bezpředložkový (genitivní) postponovaný atribut (Hora Svatého

Šebestiána) – typ periferní (3,13 %).

První, centrální typ víceslovných oikonym má kombinované skloňování adjektivně

jmenné (Česká Lípa, České Lípy atd.). U některých oikonym byla v korpusu užita

i univerbizovaná skloňovaná podoba, např. Nová Paka, Stará Paka → „Paka“.

Druhý typ reprezentuje pouze oikonymum Odolena Voda,156 které původně znělo

Odolenova Voda a obsahovalo posesivní adjektivum. Kratší, snáze vyslovitelná

podoba Odolena Voda vznikla tzv. haplologií, tj. splynutím dvou sousedních

podobných slabik -va a vo-, viz Lutterer – Šrámek (2004, s. 191). V současnosti se

zpravidla v písemných, především spisovných projevech skloňují obě části oikonyma

jmenným typem deklinace („Odolena“ jako jmenné adjektivum), tj. Odolena Voda,

Odoleny Vody, Odoleně Vodě atd., viz Polívková (2007). V korpusu SYN2005 jsou

však doloženy ještě dvě další možnosti skloňování – první část Odolena zůstává

nesklonná a skloňuje se jen druhá část Voda, nebo zcela periferně má první

skloňovaná část podoby složené adjektivní deklinace.

Prezident Havel se při cestě do Podkrušnohoří zastavil v Odolene Vodě, […] (SYN2005, PUB)[…] jsou vroubeny okrajem náspu železniční trati mezi obcemi Netřeba a zastávkou Chlumín nedaleko Odolena Vody. (SYN2005, PUB)Mladík z Odolené Vody byl již za anonymní výhružné telefonáty jednou obviněn […] (SYN2005, PUB)

Třetí typ je v korpusu SYN2005 zastoupen pouze dvěma oikonymy (Městečko

Trnávka a Lázně Libverda), u nichž se většinou skloňuje jen první část, druhá

zůstává nesklonná, nebo se oficiální název zkracuje na skloňované podoby

„Trnávka“, „Libverda“. Pouze okrajově byla doložena deklinace obou částí jména.Ve snaze zajistit blahodárné účinky minerálních vod nechali majitelé Lázní Libverda vysvětit tamní Kristiánův pramen. (SYN2005, PUB)Raněný Seidl v Libverdě vyhledal pomoc v Lázeňském domě a později ve Frýdlantě zemřel. (SYN2005, COL)

156 Oikonymum Odolena Voda bývá také zkracováno do podoby Vodolka. Korpus SYN2005

tuto podobu jména nedokládá, najdeme ji však v korpusu SYN2009PUB.

[…] v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Lázních Libverdě se stala odděleními pražských klinik […] (SYN2005, POP)

U čtvrtého a pátého typu, které jsou rovněž periferní (zastoupeny čtyřmi a dvěma

oikonymy), se skloňuje pouze v pořadí první (základové) substantivum

v nepředložkové podobě, zatímco postponované části zůstávají nesklonné.

Před několika lety se odstěhovali k synovi do Polanky nad Odrou. (SYN2005, PUB)[…] teď nabízím tip na jízdu střední částí hor, od Klínovce po Horu Svaté Kateřiny. (SYN2005, PUB)

Na základě dosavadní mluvnické tradice netvoříme samostatná vzorová jména pro

víceslovná oikonyma (obdobně postupujeme u všech zpracovaných typů oikonym

ženského rodu), i když by to bylo možné a vzniklo by tak velmi detailní vědecké

členění paradigmat oikonym. Všechny víceslovné názvy řadíme k jednoslovnému

vzorovému jménu na základě tvarů nominativu a genitivu singuláru jejich základové

substantivní části.

K vytvoření souboru ženských oikonym zakončených na -a jsme užili

v programu Paradigma dotaz:

word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*a"

tag="NN.*", který vyhledal všechna substantiva zakončená v základním tvaru

(lemmatu) na -a a začínající alespoň v některém svém tvaru velkým písmenem.

Dotaz je záměrně zadán široce, tj. bez další specifikace tagu na ženský rod a singulár,

aby byl seznam co nejobsáhlejší, a eliminoval tak v co největší míře případné chyby

v morfologickém značkování. Ze vzniklého seznamu byla manuálně vybrána

lemmata domácích157 oikonym. Některá domácí oikonyma vzniklá z apelativ

(Bučina, Horní Bříza, Bílá Voda atd.) mají v korpusu často apelativní lemmata

(bučina, bříza, voda), a proto byly jejich doklady ověřovány také jednotlivými

dotazy typu [lemma="voda"].

Korpus SYN2005 dokládá tvary oikonym tohoto deklinačního typu z rozličných

zdrojů, od převažující publicistiky přes beletrii, naučnou či populárně-naučnou

literaturu.

157 Korpus SYN2005 dokládá také cizí oikonyma zakončená na -a. Prvními deseti

nejfrekventovanějšími byla jména: Moskva, Bratislava, Varšava/Warszawa, Barcelona, Ženeva,

Atlanta, Káhira, Havana, Ankara, Sevilla. Jsou-li cizí oikonyma v českém kontextu počeštěna

(Warszawa → Varšava, Genève → Ženeva atd.), stávají se tzv. exonymy.

Majitelé domů v této části Malé Strany se shodují na tom, že neutěšený stav jejich majetku […] (SYN2005, PUB)[…] v Městečku Trnávka by musela projít prolukou zástavby a v Rozstání by procházela přímo obcí. (SYN2005, PUB) Ke zvonům salvatorským se přidaly zvony z Malé Strany, od Mikuláše […] (SYN2005, NOV)Já mám svou panenku z Dobrušky, žije bez druha – i bez družky. (SYN2005, SON)Na snímku v Dobrušce jsou na plošinovém voze naloženy zvony z Opočna, Dobrušky a blízkého okolí […] (SYN2005, POP)V tomto směru měla v Ostravě po celé sledované období převahu německá (a židovská) společnost. (SYN2005, SCI)Plebiscitními známkami se jako první zabýval ing. Jan Weiss z Ostravy, na jehož publikační práci navazuji. (SYN2005, ENC)

Do níže uvedené tabulky č. 4 byla zařazena všechna domácí oikonyma nalezená

v korpusu SYN2005, jejichž CAF měla hodnotu 5 a vyšší.

Tabulka č. 4

Seznam oikonym vzoru Ostrava řazených: 1. retrográdně, 2. podle frekvence (CAF/AF)

v korpusu SYN2005

Neoficiální jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich

lemmatu (lemma > 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo pouze

frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny (lemma <

100 /AF/).

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFBaba 8 Praha 65269Podbaba 15 Ostrava 8532Poruba 148 Jihlava 2753Ohrada 25 Opava 2319Velká Ohrada 9 Sázava 1262Kvilda 60 Česká Lípa 765Horská Kvilda 24 Kutná Hora 481Přimda 65 Malá Strana 460Kocanda 5 Bulovka 318Bílá Voda 34 Polička 283Červená Voda 16 Bílina 259Černá Voda 5 Železná Ruda 198Dobrá Voda 69 Nová Paka 155Hrubá Voda 9 Poruba 148Odolena Voda 38 Chrastava 133Stará Voda 17 Horka 128Lázně Libverda 9 Dobruška 128„Libverda“ 8 Studénka 125Ruda nad Moravou 11 Lhota 114Železná Ruda 198 Lhotka 86Hvězda 13 Smržovka 76Praha 65269 Hrubá Skála 74Nová Paka 155 Bublava 74

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFStará Paka 22 Malá Skála 73„Paka“ 11 Dobrá Voda 69Vrbka 5 Přimda 65Hrubá Vrbka 22 Krásná Lípa 65Polička 283 Kvilda 60Blatnička 6 Hrabůvka 59Bystřička 16 Slatina 59Loučka 9 Karlova Studánka 53Dlouhá Loučka 23 Ořechovka 44Dolní Loučka 9 Sobotka 43Zahrádka 5 Hanspaulka 41Rudka 6 Odolena Voda 38Skalka 23 Doubrava 38Kyselka 29 Zlatá Koruna 36Hanspaulka 41 Stonava 36Polanka nad Odrou 9 Horní Bečva 36Valašská Polanka 9 Řitka 35„Polanka“ 11 Malá Morávka 35Polánka 8 Bílá Voda 34Studánka 15 Morávka 33Karlova Studánka 53 Folmava 32Krásná Studánka 11 Kyselka 29Studénka 125 Horní Bříza 29Dolní Rožínka 17 Červená Lhota 27Jablůnka 7 Víska 26Jizerka 24 Ohrada 25Daliborka 22 Leština 25Horka 128 Horská Kvilda 24Horka nad Moravou 17 Jizerka 24Horka u Staré Paky 5 Smetanova Lhota 24Víska 26 Vidnava 24Nová Víska 17 Dlouhá Loučka 23Dobruška 128 Skalka 23Velká Chyška 5 Stará Paka 22Osová Bítýška 7 Hrubá Vrbka 22Veverská Bítýška 15 Daliborka 22„Bítýška“ 12 Želetava 22Svratka 21 Svratka 21Řitka 35 Hora Svaté Kateřiny 20Sobotka 43 Velká Lhota 20Lhotka 86 Dolní Bečva 20Louka 11 Bučina 19Jihlávka 5 Moldava 19Městečko Trnávka 7 Odrava 19Morávka 33 Dolní Lhota 18Malá Morávka 35 Kašava 18Svitávka 6 Stará Voda 17Jívka 12 Dolní Rožínka 17Ořechovka 44 Horka nad Moravou 17Bulovka 318 Nová Víska 17Jevišovka 6 Lindava 17Smržovka 76 Červená Voda 16

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFHrabůvka 59 Bystřička 16Mikulůvka 6 Zelená Hora 16Lipůvka 8 Podbaba 15Hrubá Skála 74 Studánka 15Malá Skála 73 Veverská Bítýška 15Malá Strana 460 Třeština 15Bučina 19 Dýšina 14Dubina 5 Horní Lhota 14Bílina 259 Hvězda 13Všemina 9 Dlouhá Lhota 13Lipina 7 „Bítýška“ 12Habřina 9 Jívka 12Vřesina 12 Vřesina 12Dýšina 14 Francova Lhota 12Slatina 59 Ruda nad Moravou 11Štítina 11 „Paka“ 11Leština 25 „Polanka“ 11Třeština 15 Krásná Studánka 11Stará Hlína 9 Louka 11Zlatá Koruna 36 Štítina 11Česká Lípa 765 Stoklasná Lhota 11Krásná Lípa 65 Velká Ohrada 9Štípa 6 Hrubá Voda 9Hora Svaté Kateřiny 20 Lázně Libverda 9Hora Svatého Šebestiána 6 Loučka 9Červená Hora 6 Dolní Loučka 9Kutná Hora 481 Polanka nad Odrou 9Stará Hora 5 Valašská Polanka 9Zelená Hora 16 Všemina 9Lhota 114 Habřina 9Bílá Lhota 9 Stará Hlína 9Červená Lhota 27 Bílá Lhota 9Dlouhá Lhota 13 Hroznová Lhota 9Dolní Lhota 18 Prostřední Bečva 9Francova Lhota 12 Baba 8Horní Lhota 14 „Libverda“ 8Hroznová Lhota 9 Polánka 8Kostelní Lhota 5 Lipůvka 8Králova Lhota 8 Králova Lhota 8Mokrá Lhota 6 Chyňava 8Písková Lhota 7 Jablůnka 7Prostřední Lhota 7 Osová Bítýška 7Smetanova Lhota 24 Městečko Trnávka 7Stoklasná Lhota 11 Lipina 7Šárovcova Lhota 5 Písková Lhota 7Velká Lhota 20 Prostřední Lhota 7Zelená Lhota 7 Zelená Lhota 7Klabava 5 Stupava 7Moldava 19 Fryšava 7Lindava 17 Blatnička 6Vlkava 6 Rudka 6Bublava 74 Svitávka 6

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFJihlava 2753 Jevišovka 6Folmava 32 Mikulůvka 6Vidnava 24 Štípa 6Želnava 5 Hora Svatého Šebestiána 6Stonava 36 Červená Hora 6Chyňava 8 Mokrá Lhota 6Opava 2319 Vlkava 6Stupava 7 Kocanda 5Doubrava 38 Černá Voda 5Odrava 19 Vrbka 5Ostrava 8532 Zahrádka 5Kašava 18 Horka u Staré Paky 5Fryšava 7 Velká Chyška 5Želetava 22 Jihlávka 5Chrastava 133 Dubina 5Sázava 1262 Stará Hora 5Dolní Bečva 20 Kostelní Lhota 5Horní Bečva 36 Šárovcova Lhota 5Prostřední Bečva 9 Klabava 5Horní Bříza 29 Želnava 5

9.1.1.2.2. Typ 1A – vzor Ostrava

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 1: determinující tvar – Nsg.: vokalické zakončení

Deklinační typ A: Nsg.: koncovka -a (po předcházející pravopisně tvrdé

nebo obojetné souhlásce), Gsg.: koncovka -y;

vzorové jméno Ostrava (lemma = 8532 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Vsg. Lsg. Isg.

Ostrav-a Ostrav-y Ostrav-ě Ostrav-u Ostrav-o (o) Ostrav-ě Ostrav-ou

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

podle něhož se skloňují všechna domácí oikonyma, která mají před nominativní

koncovkou -a pravopisně tvrdou nebo obojetnou souhlásku, tj. v korpusu SYN2005

d-, h-, k-, n-, r-, t- a b-, l-, p-, v-, z- (Kvilda, Praha, Polička, Bučina, Kutná Hora,

Lhota; Poruba, Hrubá Skála, Česká Lípa, Jihlava, Horní Bříza apod.). Mezi

nejrozšířenější patří zakončení na -ka, -ina a -ava. V současnosti se jedná o typ

středně frekventovaný (v korpusu SYN2005 147 oikonym s AF 5 a vyšší), dnes však

již neproduktivní, představující uzavřenou třídu oikonym. Oikonyma zakončená na

-ka jsou často původem apelativní deminutiva tvořená sufixem -ka (Horka, Loučka,

Jablůnka, Polanka, Víska, Vrbka atd.), nebo deminutiva vzniklá z vlastních místních

jmen (Lipová → Lipůvka, Hrabová → Hrabůvka, Bystřice → Bystřička, Lhota →

Lhotka, Jihlava → Jihlávka atd.), či oikonyma vzniklá z vlastních osobních jmen

(Dobruška, Bítýška, Mikulůvka). Zakončení na -ina158 mají zpravidla deapelativa

(habřina → Habřina, slatina → Slatina, obdobně Bučina, Dubina, Leština, Lipina,

Štítina, Třeština, Vřesina), viz Hosák – Šrámek (1970, 1980). Pro zakončení na

-ava159 jsou typické především názvy oikonym vzniklé přenesením názvů řek

158 Okrajově jsou oikonyma na -ina od původu VOJ vzniklá posesivním sufixem -ina (Dýšina,

Všemina), či vzniklá jinak, např. Bílina – přenesením názvu potoka Bílina na název obce, viz

Profous (1947) a Hosák – Šrámek (1970, 1980).159 Jména na -ava vzniklá z vlastního osobního jména jsou ojedinělá, původ je často nejasný,

např. Doubrava, viz Profous (1947).

(Jihlava, Ostrava, Sázava, Stupava), či jména cizího původu (Opava –

předslovanský název řeky, německého původu jsou např. Fryšava, Lindava,

Želnava). V případě jiných zakončení se často setkáváme s deapelativními

oikonymy, např. Bílá Voda, Hvězda, Hrubá Skála, Zlatá Koruna, Česká Lípa, Hora

Svaté Kateřiny, Lhota, Horní Bříza.

V dativu a lokálu singuláru dochází před koncovkou -ě(e) ke konsonantickým

alternacím: [d] : [ď] Kvida – Kvildě, [n] : [ň] Slatina – Slatině, [r] : [ř] Zelená Hora

– Zelené Hoře, [t] : [ť] Lhota – Lhotě; [h] : [z] Praha – Praze, [k] : [c] Polička –

Poličce.

V případě frekventovaných oikonym Praha, Ostrava jsou v korpusu SYN2005

doloženy tvary vokativu pocházející z různých zdrojů, tj. Praho (19) – publicistika,

krásná i populárně-naučná literatura, viz také kap. 7.3., Ostravo (9) – publicistika

a jeden zdroj písňové tvorby.

Sbohem nastokrát, má Praho! (SYN2005, VER)Praho, musíš nám připlatit na naši ochranu nebo zaplatit škody […] (SYN2005, PUB)Po Noci plné hvězd a megakoncertu Ahoj, Ostravo! přichází […](SYN2005, PUB)[…] když jedu směrem na Těšín, ten pohled mě netěší, Ostravo, mé město. (SYN2005, SON)

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno oikonymum Ostrava. Jedná

se o velmi frekventované jméno patřící k typické skupině oikonym tohoto

deklinačního typu zakončených na -ava, která vznikla přenesením hydronymických

názvů řek.

V apelativní sféře odpovídá vzorovému jménu singulárové paradigma vzoru žena.

9.1.2. Nsg. zakončený na -e(ě)

9.1.2.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Kategorie gramatického rodu a čísla singulárových oikonym na -ice jsou

podrobně popsány v kap. 7.1. a 7.2. Vývoj deklinace oikonym ženského rodu

zakončených na -e(ě) v jednotlivých českých mluvnicích zachycuje kap. 4.2. a níže

zařazená tab. č. 5. Při zhodnocení současného stavu deklinace vycházíme z Mluvnice

češiny 2 (1986), SSČ (1998) a publikace A. Polívkové (2007).

Mluvnice češtiny 2 uvádí u singulárových jmen zakončených na samohlásku

[e] pouze výčet několika oikonym, viz tab. č. 5, která přiřazuje k deklinaci

apelativního vzoru růže. Stručně upozorňuje na možnost kolísání těch oikonym na

-ice, jejichž původ je podle čísla různý. Konkrétní případy kolísajících oikonym však

nezařazuje, vysvětluje jen původ několika singulárových jmen (vznikla podle druhu

porostu /Březnice, Lipnice/, podle charakteristiky toku /Bystřice/ apod.).

Kodifikované singulárové tvary oikonym na -e(ě) najdeme v SSČ, a to u 14

jmen (Běchyně, Bystřice pod Hostýnem, Česká Kamenice, Davle, Jilemnice, Kaplice,

Kdyně, Lipnice, Lomnice nad Lužnicí, Police nad Metují, Roudnice nad Labem,

Strážnice, Sušice /v Čechách/, Volyně). V případě oikonyma Prčice je uvedeno

kolísání v čísle, Sušice /na Moravě/ má číslo množné.

Podle A. Polívkové se singulárová oikonyma ženského rodu řazená

k apelativnímu vzoru růže dělí do tří skupin:

1. Malá skupina jmen na -ice, např. Blatnice, Jilemnice, Lomnice, Rokytnice aj.,

u nichž je někdy obtížné určit gramatické číslo a rozhodování ovlivňuje znalost či

neznalost místního úzu. Uvádí se, že některá jména proto v denním tisku, ale i jinde

v čísle kolísají (Prčice, Sušice, Hostivice aj.) a jako singulárová se ustálila ta, která

často označují místo podle vlastností půdy, okolí, porostu apod. Přehled těchto

oikonym je uveden v abecedním seznamu knihy.

2. Jména zakončená na -yně, např. Bechyně, Budyně, Čkyně, Chropyně, Kdyně,

Rabyně, Volyně, Ruzyně aj.

3. Několik málo jiných – Davle, Homole.

Pro ilustraci uvádíme tabulku č. 5, která zachycuje přehled singulárových

oikonym uváděných v jednotlivých mluvnicích češtiny Gebauerovou počínaje.

Mluvnice věnují pozornost zejména singulárovým oikonymům na -ice, jména na

-yně160 poprvé zachycuje až V. Šmilauer (1972). Do tabulky jsme zařadili

i oikonymum Teplice, které je od původu singulárové a vzniklo ze stč. apelativa

teplicě substantivizací adjektiva teplá, viz Hosák – Šrámek (1980). V gramatikách

Gebauera (1895) a Gebauera – Ertla (1926) ještě v čísle kolísá,161 mluvnice

Trávníčkova (1951) ho již zařazuje k pomnožným substantivům. F. Trávníček

upozorňuje také na singulárový původ oikonyma Hostivice,162 ale v deklinaci ho řadí

ke jménům pomnožným, jako kolísající uvádí oikonymum Hořice.163

Tabulka č. 5

Singulárová oikonyma ženského rodu zakončená na -e(ě) v českých mluvnicích

Oikonyma jsou řazena retrográdně.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČVrbice - - - - sg. - -Kubice - - sg. - - - -Řečice - - sg. - - - -Nedvědice - - sg. - - - -Skalice - - sg. sg. sg. - -Veselice - - sg. - - - -Teplice sg./pl. sg./pl. pl. pl. - - -Jistebnice - - sg. - - - -Lednice - - sg. - - - -Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČRoudnice - - sg. - - sg. -160 Bechyně pochází pravděpodobně z onomatopoického základu bech- + -yně; Volyně má asi

původ v prastarém názvu slovanského kmene, který sídlil na Ukrajině, názory na původ jména

však nejsou jednotné; Kdyně asi z psl. gъdynja – mokřina; Ruzyně původně znělo Ruzeň,

odvozeno od os. jména Ruzen příponou -jь, časem se obměnilo na Ruziň a nakonec se přiklonilo

ke jménům na -yně, viz Lutterer – Šrámek (2004).161 U oikonyma Teplice J. Gebauer (1895) uvádí, že je častěji množného čísla, v jednotném ho

užívají jen někteří spisovatelé. V mluvnici Gebauera – Ertla (1926) je uvedeno, že oikonymum

Teplice bylo původně jednotného čísla, dnes se zpravidla považuje za množné.162 Oikonymum Hostivice vzniklo posesivním sufixem -ja > -jě ženského rodu z osobního jména

Hostivít, viz Profous (1947), a proto je od původu singulárové. Plurál vznikl analogií podle

patronym.163 Hořice vzniklo podle Hosáka – Šrámka (1970) buď z apelativa hora sufixem -ice, nebo je-li

od původu singulárové, jedná se o deminutivum k hora, stč. hořicě. Autoři uvádějí v místním úzu

jak singulárové tvary Hořica, v Hořici atd., tak plurálové z Hořec, za Hořecema (Blansko, Černá

Hora).

Kamenice sg. - sg. sg. sg. - -Senice - - sg. - - - -Dřevěnice sg. - - - - - -Bylnice - - - - sg. - -Jilemnice - - sg. - - - -Lomnice - - sg. - sg. - -Konice - - sg. - - - -Lipnice - - - - - sg. -Sloupnice - - sg. - - - -Olešnice - - sg. - - - -Blatnice - - sg. - - - -Rokytnice - - sg. - - - -Nivnice - - sg. - - - -Borovnice sg. - - - - - -Železnice sg. - - - - - -Březnice - - sg. - - sg. -Strážnice - - sg. - - - -Hořice - - sg./pl. - - - -Bystřice - - sg. sg. - sg. -Sušice - - sg. - sg. sg. -Doubravice - - sg. - - - -Borovice - - sg. - - - -Kdyně - - - - - sg. -Bechyně - - - sg. - - -Volyně - - - sg. - - -Ruzyně - - - - - sg. -

9.1.2.2. Stav v korpusu SYN2005

9.1.2.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -e(ě)

Většina domácích singulárových oikonym ženského rodu zakončených na

-e(ě) má pravidelnou deklinaci, pouze malá část z nich kolísá v čísle, viz dále.

Z tohoto důvodu uvádíme pro ilustraci singulárové deklinace pouze oikonyma

s celkovou absolutní frekvencí (CAF) s hodnotou 5 a vyšší. Vzniklý soubor

představuje 142 oikonym (včetně kolísajících) a jedná se především o názvy obcí

(Telnice) a měst (Police nad Metují), městských částí či sídlišť (Ruzyně), méně

o názvy hradů (Lipnice) nebo staveb v osadách, např. zámků (Jemnice), případně

nesídlištních staveb, např. klášterů (Žihle), kamenolomů (Police). Existují případy,

kdy se jedno jméno užívá pro označení více oikonymických objektů, např. Budyně

nad Ohří je název pro město a hrad. Vzhledem k tomu, že všechny tyto názvy mají

shodné skloňování, uvádíme je v tabulce č. 6 jako jedno oikonymum.

Z hlediska formální struktury dělíme oikonyma na:

1. jednoslovné oficiální názvy (Jemnice, Volyně) + neoficiální zkrácené podoby

víceslovných názvů („Blatnice“, „Lipnice“), tj. 67,61 %;

2. víceslovné oficiální názvy, jejichž základ tvoří jméno zakončené na -e(ě) (Česká

Skalice, Nová Rabyně, Bystřice pod Hostýnem), tj. 32,39 %.

Graf č. 8

Typy oikonym se zakončením na -e(ě) podle formální struktury v korpusu SYN2005

Ke spojení skupiny jednoslovných úředních názvů s jednoslovnými

univerbizovanými neúředními názvy jsme přistoupili z toho důvodu, že

univerbizované podoby víceslovných názvů („Bystřice“, „Lipnice“ apod.) se dají na

základě korpusového kontextu zpravidla obtížně odlišit od shodných oficiálních

jednoslovných názvů, např. („Bystřice“ zkrácený název pro Bystřici nad

Pernštejnem, Bystřici pod Hostýnem, Novou Bystřici atd. x Bystřice /obec

v Moravskoslezském kraji/). Deklinace obou podob oikonym (oficiální/neoficiální)

je však shodná. CAF jednoslovných oikonym (viz tab. č. 6) může pak zahrnovat jak

frekvenci oficiálního názvu, tak zároveň frekvenci univerbizovaného neoficiálního

názvu, nebo frekvenci oficiálního názvu užívaného k označení více oikonymických

objektů, např. Březnice – pojmenování města, obce a zámku.

Víceslovné názvy představují dva rovnoměrně zastoupené typy:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Nová Bystřice, Horní Kamenice,

Kardašova Řečice) – typ centrální (54,35 %);

2. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Lipnice nad Sázavou, Bystřice

pod Hostýnem) – typ centrální (45,65 %);

První typ má kombinované skloňování adjektivně jmenné (Nová Bystřice, Nové

Bystřice, Nové Bystřici atd.). U některých oikonym tohoto typu byla v korpusu užita

i univerbizovaná skloňovaná podoba, např. Malá Hraštice, Velká Hraštice →

„Hraštice“. Ojediněle se v korpusu objevují oikonyma v nekodifikovaných tvarech.

[…] normálně bych teďka frčel ještě do Český Kamenice pro známky … ale najednou se mi tam už nechce […] (SYN2005, NOV)

U druhého typu se skloňuje jen v pořadí první (základové) substantivum

v nepředložkové podobě, zatímco postponované části zůstávají nesklonné (Lipnice

nad Sázavou, Lipnici nad Sázavou atd.).

Všechny víceslovné názvy jsou přiřazeny k jednoslovnému vzoru na základě tvarů

nominativu a genitivu singuláru jejich základové substantivní části.

K vytvoření souboru ženských singulárových oikonym zakončených na -e(ě)

byly užity dva dotazy v programu Paradigma:

1. word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*e"

tag="NN.*";

2. word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*yně"

tag="NN.*".

První dotaz vyhledal všechna substantiva začínající alespoň v některém svém tvaru

velkým písmenem a zároveň zakončená v základním tvaru (lemmatu) na -e, druhý

pak všechna substantiva začínající alespoň v některém svém tvaru velkým písmenem

a zároveň zakončená v základním tvaru (lemmatu) na -yně. Ze vzniklých seznamů

byla manuálně vybrána lemmata domácích oikonym.164 Dotaz je stejně jako

u oikonym zakončených na -a zadán záměrně široce, viz kap. 9.1.1.2.1. Některá

domácí oikonyma vzniklá z apelativ (Solnice, Strážnice atd.) mají v korpusu často

apelativní lemmata (solnice, strážnice), a proto jsme jejich výskyty ověřovali také

jednotlivými dotazy typu [lemma="solnice"]. Korpus SYN2005 dokládá tvary

oikonym ženského rodu na -e(ě) z rozličných zdrojů, nejčastěji pocházejí

z publicistiky, méně z naučné a populárně-naučné literatury či beletrie.

164 Cizí singulárová oikonyma ženského rodu končící a zároveň vyslovovaná na -e nejsou v

korpusu SYN2005 téměř zastoupena, z doložených jmen má nejvyšší frekvenci cizí oikonymum

Skopje.

Ve vstupní hale muzea si lidé mohou prohlédnout kameny příznačné pro okolí Lomnice nad Popelkou, zejména acháty, jaspisy a další odrůdy křemene a chalcedonu. (SYN2005, PUB)Posledním důkazem se stal případ mladé ženy z Mohelnice, která donutila tamní radní, aby […] (SYN2005, PUB)Po studiích pracoval na obnovované biologické stanici v Lednici, potom byl odborným pracovníkem […] (SYN2005, SCI)Rok 1775 je spojen s centrem selského povstání ve Rtyni v Podkrkonoší, městečku se 3000 obyvateli. (SYN2005, POP)Byl jsem také na Radyni a v okolí Plzně. (SYN2005, FAC)Stačí pytel přes hlavu, rozumíš, a za Bechyní o ni budem hlasovat. (SYN2005, NOV)Milovanou krajinou dětství mu bylo Povltaví, šťasná léta trávil v Davli na soutoku Vltavy a Sázavy. (SYN2005, COL)Já mám svou panenku v Roudnici, choději tam za ní proutnici, chodějí tam za ní chlapci malovaní […] (SYN2005, SON)

Na základě výskytu variantních/dubletních koncovek Gsg. a užití kategorie

gramatického čísla tvoří soubor domácích oikonym ženského rodu se zakončením na

-e(ě) jeden základní deklinační typ a jeden jeho deklinační podtyp:

2A: Gsg. koncovka -e(ě), singulárová oikonyma, vzor Bystřice;

I 2A: Gsg. dubleta -e/-Ø, případně varianta -e, -Ø, kolísání v čísle (sg./pl.),

vzor Kaplice.

9.1.2.2.2. Typ 2A – vzor Bystřice

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 2: determinující tvar – Nsg.: vokalické zakončení

Deklinační typ A: Nsg.: koncovka -e(ě), Gsg.: koncovka -e(ě);

vzorové jméno Bystřice (lemma = 660 výskytů)165

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Bystřic-e Bystřic-e Bystřic-i Bystřic-i (o) Bystřic-i Bystřic-í

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

podle něhož se skloňují všechna domácí singulárová oikonyma, která mají

v nominativu a genitivu singuláru -e(ě) (Kopřivnice, Bechyně, Michle apod.).

V materiálu korpusu SYN2005 je doloženo 110 jmen této deklinace s CAF v hodnotě

5 a vyšší. Typickou skupinu tvoří oikonyma zakončená na -ice (75,46 %), zatímco

jména na -yně (15,45%) a -e (9,09 %) jsou zřetelně méně početná, viz graf č. 9.

Všechny dále uvedené typy tvoření singulárových oikonym na -ice, -yně a -e jsou

dnes již neproduktivní, nová jména se jimi netvoří, z hlediska frekvence se dnes

jedná o typ se střední frekvencí. Oikonyma tohoto vzorového jména však netvoří

zcela uzavřenou třídu, protože zde existuje možnost přechodu mezi typem 2A (vz.

Bystřice) a I 2A (vz. Kaplice).

Graf č. 9

165 Počet výskytů odpovídá dotazu: lemma=“Bystřice“, jímž jsou vyhledána všechna oikonyma

obsahující základové jméno Bystřice, tj. Bystřice, Bystřice pod Hostýnem atd., případně jiné třídy

proprií s názvem Bystřice.

Oikonyma vzoru Bystřice v korpusu SYN2005

Následné rozdělení oikonym podle původu je provedeno pro jména v Čechách

podle Profouse (1947–1957), pro jména na Moravě a ve Slezsku podle Hosáka –

Šrámka (1970, 1980), v případech nevyjasněných ve starší literatuře pak podle

Lutterera – Šrámka (2004). Singulárová oikonyma zakončená na -ice jsou zpravidla

od původu deapelativa (deapelativní původ však mohou mít i pomnožná oikonyma

na -ice, viz kap. 10.1.1.2.2.). Jedná se o oikonyma, která byla zpravidla: 1. původně

hydronyma, tzn. názvy vodních toků později přenesených na osady vzniklé v jejich

blízkosti (Březnice, Bystřice, Lomnice, Olešnice, Ostravice, Rokytnice, Úpice,

Žirovnice apod.); 2. hydronymický původ je u nich možný, u některých jmen existuje

vícero možností interpretace, jsou odvozena zpravidla z adjektiv příponou -ice, stč.

-ica (Blatnice, Brtnice, Jesenice, Kamenice, Kopřivnice, Mohelnice apod.);166

v menší míře vznikla 3. na základě charakteristické vlastnosti místa jsou odvozena

zpravidla z adjektiv příponou -ice, stč. -ica (Borovnice, Jemnice, Police, Strážnice

166 Blatnice – z adj. blatná, označující místo blátivé, nebo ležící u kalné vody; Brtnice – od

původu hydronymum, tj. „potok tekoucí brťovým lesem“, nebo ves, ve které stávaly brti, tj. „sídla

lesních včel v dutinách stromů“; Jesenice – z adj. jesenná, „potok, říčka tekoucí jesenovým

porostem, mezi jasany“; Jilemnice – z adj. jilemná, „voda, řeka tekoucí mezi jilmy“; Kamenice –

z adj. kamenná, tj. říčka tekoucí kamenitým dnem, nebo ves s kamennými domy; Kopřivnice –

napodobuje častá hydronyma typu Olešnice, z adj. kopřivná, tj. říčka tekoucí kopřivovým

porostem; Mohelnice – z adj. mohylná, ves „lidí bydlících na mohyle“, nebo ves „lidí bydlících

u říčky s názvem Mohylnice“.

apod.);167 4. z apelativních zdrobnělin (Skalice),168 viz také Čižmárová (1985);

5. ojedinělá oikonyma pocházejí z vlastních osobních jmen (Hraštice, Vožice).169 Jen

výjimečně mají dnes některá oikonyma jiné číslo, než odpovídá jejich původu, např.

původně singulárové říční jméno Moutnice, viz Čižmárová (1985), které se také

v SYN2005 užívá v plurálu. Na základě uvedených faktů a dokladů oikonym

v materiálu korpusu SYN2005 lze tedy říci, že v psaném úzu současné češtiny se

gramatické číslo oikonym na -ice zpravidla řídí svým původem a singulárová jména

jsou převážně deapelativa. Pro běžného uživatele, který zpravidla nezná původ jména

a má ve svém povědomí mnohem početnější skupinu plurálových oikonym na

-(ov)ice, však může být určení gramatického čísla zejména u menších, méně

známých obcí či měst při neznalosti místního úzu obtížné, viz také kap. 7.2.

Oikonyma na -yně tvoří z hlediska počtu jmen druhou, avšak zřetelně méně

četnou skupinu tohoto deklinačního typu. Všechna mají pravidelné tvary vzoru

Bystřice a v čísle nekolísají. Původ většiny jmen170 je odvozován od vlastního

osobního jména, a to zpravidla příponou -yně (z -yňa), např. Choryně – z VOJ Chor,

Chora posesivní přípnou -yně, obdobně Budyně, Čekyně, Chropyně, Svrkyně, Volyně

atd.

Oikonyma zakončená na -e představují okrajovou skupinu jmen vzoru Bystřice,

viz tab. č. 6, která mají rovněž pravidelné tvary bez kolísání v čísle, stejně jako

oikonyma na -yně. Původem jsou různá, buď se jedná o jména původně mužského

rodu odvozená z VOJ příponou -jь, která později, stejně jako jména typu Boleslav,

přešla k rodu ženskému, např. Davle, Chuchle, Michle, nebo vznikla z apelativních

základů, např. Zvole, Žihle.171

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno oikonymum Bystřice, které

patří k početné skupině oikonym na -ice v rámci tohoto deklinačního typu a zároveň

167 Např. Jemnice – z adj. jamná, tj. „ves ležící v místě, kde jsou jámy“; Police – ze stč. police

a znamená „ves na rovině, v otevřeném terénu“; Strážnice – ze stč. strážnicě, z adj. strážná

(strážná věž, místo, kde se střeží).168 Skalice deminutivum ke skála, nebo přeneseno hydronymum Skalice, tj. potok tekoucí ze

skal, mající skalnaté dno.169 Např. Vožice z VOJ Božut příponou -ja, tj. ves Božutova, nebo z VOJ Bořut i Bořit, změna b

>v doložena.170 Jiný původ má jen malá část jmen, např. Ruzyně – z VOJ Ruzen + příponou -jь, nebo Rtyně –

z apelativa ret příponou -yně.171 Např. Zvole z apelativa zvóle.

k typickému představiteli jmen na -ice, tj. oikonyma hydronymického původu. Jedná

se rovněž o oikonymum s vysokou frekvencí, a to zejména proto, že jméno Bystřice

existuje jako jednoslovné oikonymum a zároveň jako součást několika víceslovných

oikonym, viz tab. č. 6. Ve vzorovém paradigmatu není zahrnut vokativ, oikonyma na

-ice, -yně a -e ho v korpusu SYN2005 nedokládají.

V apelativní sféře odpovídá vzorovému jménu singulárové paradigma vzoru růže.

Do níže uvedené tabulky č. 6 byla zařazena všechna domácí singulárová

oikonyma ženského rodu zakončená na -e(ě) (kromě oikonym kolísajících v čísle)

vyskytující se v korpusu SYN2005 s minimální hodnotou CAF 5 výskytů.

Tabulka č. 6

Seznam singulárových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě) řazených: 1. retrográdně,

2. podle frekvence (CAF/AF) v korpusu SYN2005

Neoficiální jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich

lemmatu (lemma > 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo pouze

frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny (lemma <

100 /AF/).

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFŘečice 6 Ruzyně 574Červená Řečice 22 Kopřivnice 355Kardašova Řečice 34 Bechyně 285Skalice 80 Mohelnice 194Skalice nad Svitavou 9 Jilemnice 174Česká Skalice 96 Lednice 168Stříbrná Skalice 22 Roudnice nad Labem 157Police 35 Bystřice nad Pernštejnem 149Police nad Metují 64 Bystřice 135Horní Police 6 Kamenice 133Jistebnice 15 Strážnice 131Obecnice 10 Kamenice nad Lipou 125Prosečnice 13 Bystřice pod Hostýnem 124Opočnice 10 Březnice 114Lednice 168 Rokytnice 112Svídnice 6 „Chuchle“ 106Roudnice 99 Lomnice 105Roudnice nad Labem 157 Roudnice 99Kamenice 133 Česká Skalice 96Kamenice nad Lipou 125 Nová Bystřice 90Česká Kamenice 75 Skalice 80Horní Kamenice 6 Česká Kamenice 75Srbská Kamenice 26 Lomnice nad Popelkou 73Trhová Kamenice 23 Jesenice 71Jesenice 71 Stará Role 67

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFNová Včelnice 41 Olešnice 66Mohelnice 194 Michle 66Telnice 19 Velká Chuchle 66Solnice 25 Police nad Metují 64Jemnice 40 Nová Role 64Jilemnice 174 Volyně 57Lomnice 105 Kdyně 56Lomnice nad Lužnicí 15 Velká Bystřice 54Lomnice nad Popelkou 73 Kratochvíle 54Řepnice 7 Úpice 53Lipnice 48 Rokytnice nad Jizerou 51Lipnice nad Sázavou 13 Lipnice 48Javornice 7 Mladá Vožice 48Písnice 14 Žirovnice 43Olešnice 66 Třemošnice 42Olešnice v Orlických horách 10 Nová Včelnice 41Zlatá Olešnice 11 Jemnice 40Líšnice 28 Brtnice 38Třemošnice 42 Police 35Blatnice pod Svatým Antonínkem 8 Kardašova Řečice 34„Blatnice“ 9 Davle 29Skotnice 7 Líšnice 28Brtnice 38 Železnice 28Rokytnice 112 Vedryně 27Rokytnice nad Jizerou 51 Srbská Kamenice 26Rokytnice nad Rokytnou 7 Chropyně 26Rokytnice v Orlických horách 19 Solnice 25Nivnice 18 Hrabyně 25Kopřivnice 355 Trhová Kamenice 23Žirovnice 43 Červená Řečice 22Borovnice 12 Stříbrná Skalice 22Mariánská Týnice 7 Zvole 20Železnice 28 Telnice 19Březnice 114 Rokytnice v Orlických horách 19Strážnice 131 Ostravice 19Věžnice 5 Rtyně 19Stružnice 14 Nivnice 18Řepice 7 Malá Hraštice 18Ropice 5 Slivice 18Úpice 53 Budyně nad Ohří 17Bystřice 135 Čkyně 17Bystřice nad Olší 12 Jistebnice 15Bystřice nad Pernštejnem 149 Lomnice nad Lužnicí 15Bystřice nad Úhlavou 6 Písnice 14Bystřice pod Hostýnem 124 Stružnice 14Nová Bystřice 90 „Budyně“ 14Valašská Bystřice 8 Prosečnice 13Velká Bystřice 54 Lipnice nad Sázavou 13Malá Hraštice 18 Radyně 13Velká Hraštice 6 Chotyně 13„Hraštice“ 7 Borovnice 12Vrutice 11 Bystřice nad Olší 12Benátecká Vrutice 5 Zlatá Olešnice 11Ostravice 19 Vrutice 11Horní Vltavice 8 „Vožice“ 11Slivice 18 Nová Rabyně 11

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFMladá Vožice 48 Čekyně 11„Vožice“ 11 Obecnice 10Žihle 5 Opočnice 10Michle 66 Olešnice v Orlických horách 10Malá Chuchle 8 Skalice nad Svitavou 9Velká Chuchle 66 „Blatnice“ 9„Chuchle“ 106 Blatnice pod Svatým Antonínkem 8Kratochvíle 54 Valašská Bystřice 8Nová Role 64 Horní Vltavice 8Stará Role 67 Malá Chuchle 8Zvole 20 Řepnice 7Davle 29 Javornice 7Nová Rabyně 11 Skotnice 7Hrabyně 25 Rokytnice nad Rokytnou 7Radyně 13 Mariánská Týnice 7Kdyně 56 Řepice 7Budyně nad Ohří 17 „Hraštice“ 7„Budyně“ 14 Řečice 6Bechyně 285 Horní Police 6Čekyně 11 Svídnice 6Čkyně 17 Horní Kamenice 6Svrkyně 5 Bystřice nad Úhlavou 6Volyně 57 Velká Hraštice 6Chropyně 26 Věžnice 5Vedryně 27 Ropice 5Choryně 5 Benátecká Vrutice 5Chotyně 13 Žihle 5Rtyně 19 Svrkyně 5Ruzyně 574 Choryně 5

9.1.2.2.2.1. Podtyp I 2A – vzor Kaplice

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: kolísání v gramatickém čísle, obvyklé jsou dubletní

tvary sg./pl.

Deklinační třída 2: determinující tvar – Nsg.: vokalické zakončení (-ice)

Deklinační podtyp I A: Nsg.: koncovka -e, Gsg.: koncovka -e/-Ø;

vzorové jméno Kaplice (130 sg./5 pl.)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Kaplic-e Kaplic-e Kaplic-i Kaplic-i (o) Kaplic-i Kaplic-í

Kaplic-e Kaplic-Ø Kaplic-ím Kaplic-e (o) Kaplic-ích Kaplic-emi

Charakteristika deklinace: Deklinační typ s dubletními tvary (60,61 %

oikonym), méně s doloženými tvary jednoho gramatického čísla – singuláru

(27,27 % oikonym) či plurálu (12,12 % oikonym), viz graf č. 10, podle kterého se

skloňuje nepočetná skupina domácích oikonym (32) s typickým zakončením na -ice

a jedno oikonymum na -e (Chyše). V současnosti představuje typ neproduktivní,

s nízkou frekvencí. Uzavřenou třídu však netvoří vzhledem k možným přechodům

k singulárovému typu 2A (vz. Bystřice), nebo k plurálovému typu 4A (vz.

Pardubice). Pro část homonymních názvů řazených k tomuto deklinačnímu typu,

která se v korpusu vyskytují buď jen v singuláru, nebo jen v plurálu, je typické, že se

jedná buď o oikonymum, které pojmenovává více objektů a ty se pak v čísle liší,

např. Studnice – název obce na Moravě je v čísle jednotném, zatímco stejnojmenný

název obce v Čechách se užívá v čísle množném, nebo dochází k přechodu původně

singulárových jmen k plurálovým, např. Jílovice, viz tab. č. 8.

Graf č. 10

Oikonyma vzoru Kaplice v materiálu korpusu SYN2005

Oikonyma patřící ke vzoru Kaplice jsou od původu172 především deapelativa,

která často vznikají: 1. deminutivní příponou -ice (z apelativních zdrobnělin), např.

Doubravice nad Svitavou, Kaplice, Plánice, Studnice, Vrbice;173 nebo 172 Původ jmen je vykládán pro jména v Čechách podle Profouse (1947–1957), pro jména na

Moravě a ve Slezsku podle Hosáka – Šrámka (1970, 1980), v případech oikonym nevyjasněných

ve starší literatuře podle Lutterera – Šrámka (2004).173 Např. Plánice deminutivním sufixem -ice ze slova pláně; Studnice z apelativa studnicě, tj.

deminutivum k studně, stč. studňa; Senice (v Čechách) i Senice na Hané substantivizujícím

2. substantivizujícím sufixem -ice (pův. -ica) z apelativních adjektiv, např. Lásenice,

Libice nad Cidlinou, Prčice, Senice /v Čechách/ i Senice na Hané, Rudice, Sušice

/v Čechách/, Zubrnice,174 okrajově se pravděpodobně jedná původně o hydronyma, tj.

Lukavice; některá oikonyma však vznikla také 3. z vlastních osobních jmen,175 tj.

Hostivice, Kytlice, Libice nad Doubravou, Klentnice, Nedvědice /v Čechách/, Otnice,

Sušice /na Moravě/. Oikonyma řazená ke vz. Kaplice bývají v živém úzu místním i

regionálním plurálová, v čísle nekolísají.

Korpusová zjištění jsme porovnávali s údaji obsaženými v mluvnicích, viz

rovněž tab. č. 5, a v publikaci A. Polívkové (2007). Mluvnice – od Gebauerovy

mluvnice až po Příruční mluvnici češtiny – se problematikou kolísání v čísle

zabývají jen okrajově, jako kolísající uvádějí pouze oikonymum Teplice, u kterého se

však během vývoje začal užívat plurál (viz MSČ a další mluvnice), a oikonymum

Hořice (uvádí MSČ). Toto oikonymum má v současnosti jen tvary plurálu, což

potvrzuje publikace A. Polívkové i doklady v korpusu SYN2005 (156 výskytů).

Mnoho zajímavého se čtenář těchto pamětí dozví o rušném životě Hořic, na jejichž trzích kupovaly v první polovině 19. století obilí celé Krkonoše. (SYN2005, POP)

V materiálu korpusu SYN2005 se nachází 20 názvů českých měst či obcí na

-ice s CAF 5 a vyšší,176 která v čísle kolísají, tzn. mají dubletní tvary: Chyše,

Doubravice nad Svitavou, Kaplice, Kejžlce, Konice (město v Olomouckém kraji),

Konice (obec v Jihomoravském kraji), Kytlice, Lásenice, Libice nad Cidlinou, Libice

nad Doubravou, Lukavice (na Moravě), Nedvědice (na Moravě), Okrouhlice, Otnice,

sufixem -ice z adjektiva senná.174 Např. Libice nad Cidlinou sufixem -ice z adjektiva ľubá; Prčice příponou -ice z apelativa

prk; Sušice (Čechy) sufixem -ice z adj. suchá. U oikonyma Rudice podávají Hosák – Šrámek

(1980) dvojí výklad jména, za pravděpodobnější pokládají, že vzniklo substantivizací adjektiva

rudá, bylo tedy původně singulárové, tzn. Rudica → Rudice, plurál získalo analogickým

vyrovnáváním se s plurálovými patronymickými jmény s příponou -ice.175 Např. Hostivice z VOJ Hostivít sufixem -ja; Libice nad Doubravou z VOJ Ľubiata sufixem -

jь; Klentnice z VOJ Klement, Kliment příponou -ice, tj. ves lidí Klementových, Nedvědice

(v Čechách) z VOJ Medvěd > Nedvěd, tj. ves lidí Medvědových (Nedvědice /na Moravě/ mají

odlišný původ – z apelativa medvěd, nedvěd, tj. ves náležející k Pernštejnu, tzn. medvědímu

hradu); Sušice (na Moravě) z VOJ Such či Suš, tj. ves lidí Suchových.176 CAF v hodnotě 5 byla stanovena jako nejnižší možná hranice pro zajištění objektivnosti

údajů týkajících se oikonym na -ice s dubletními tvary.

Plánice, Prčice, Rochlice, Rudice, Vrbice (na Moravě). Kolísání u oikonyma

Hostivice dokládá jen korpus SYN2000.

Zjištěná fakta o gramatickém čísle v korpusu SYN2005 jsou zapsána v tabulkách

č. 7–8, které obsahují rovněž nezbytné zpřesňující údaje o druhu objektu a kraji

v ČR, v němž se daný objekt nachází. A. Polívková v rámci seznamu oikonym údaje

o lokalizaci objektu neuvádí a u totožných názvů užívaných pro různé objekty

zařazuje jen jednoho zástupce v případech, kdy jsou gramatické kategorie u všech

dalších shodné, např. u jmen Borovnice, Březnice, Lomnice, Police, Rokytnice.

Tendence kolísat v gramatickém čísle se jeví v současném psaném úzu

(reprezentovaném korpusovými doklady) oproti informacím uváděným

A. Polívkovou (2007) jako silnější, dokládá ji 20 oikonym. Z uvedených jmen uvádí

A. Polívková kolísání jen u jmen Hostivice a Prčice, u ostatních (kromě plurálového

oikonyma Kytlice) doporučuje užívat jedno gramatické číslo, zpravidla singulár, viz

tab. č. 7. Za průkazné považujeme kolísání tehdy, je-li frekvence tvarů jednoho

z čísel vyšší než 2177 a doklady pocházejí z různých zdrojů. Uvedené podmínky

splňují v materiálu korpusu následující oikonyma:

Chyše – mírně převažující singulárové tvary pocházejí především z tvorby K. Čapka,

okrajově z publicistiky; méně frekventované tvary plurálové, které jsou dnes

kodifikované, dokládají texty publicistické a literatura faktu.

[…] že nyní jsou na zámku v Chyši všichni zdrávi a že jmenovitě Prokop přerůstá už tělem svého otce. (SYN2005, FAC)Rychlý ústup směřoval přes Záhořice směrem na Chyše až do husitského Žatce, odkud šla vstříc pomoc […] (SYN2005, PUB)

Kaplice – převažující singulárové tvary dokládají texty publicistické, okrajově se

vyskytují v textech populárně-naučných či literatuře faktu; periferní plurálové tvary

pocházejí z rozličných zdrojů – publicistiky, literatury krásné i populárně-naučné.

Pár kilometrů jižně od Kaplice bylo po roce 1945 zlikvidováno několik vesnic. (SYN2005, PUB)Toužím po nebezpečí, ale odpoledne tak jako tak mířím dolů směrem ke Kaplicím […] (SYN2005, NOV)Recept je z Budějovic a přitom v nedalekých Kaplicích se cmunda připravuje zase jinak […] (SYN2005, ENC)

177 Doklady tvarů s frekvencí 1 se označují jako hapax legomenon (tj. slova či tvary vyskytující

se v určitém textovém souboru pouze jednou). Nepovažujeme je za objektivně průkazné jednak

vzhledem k jejich frekvenci, jednak z toho důvodu, že jednovýskytové tvary mohou být

textovými překlepy.

Kejžlice – převažující singulárové tvary pocházejí z publicistiky a literatury faktu,

okrajově doložené plurálové tvary z literatury krásné a publicistiky.

Žid Polák z Kejžlice jezdil s bryčkou taženou jedním koněm po vsích, […] (SYN2005, FAC)[…] že jsem po těch dřevěnejch schodech letěl až dolů a nezastavil se až v Kejžlicích. (SYN2005, NOV)Patrně nepřiměřená rychlost se stala příčinou tragické dopravní nehody mezi Kejžlicemi a Čejovem na Pelhřimovsku. (SYN2005, PUB)

Konice – kolísání v čísle je doloženo u obou objektů (město Konice, obec Konice).

Převažující singulárové tvary pocházejí především z publicistických textů, okrajově

z krásné a populárně-naučné literatury; periferní tvary plurálové jsou z publicistiky.

Žádnou vážnou nemocí patrně netrpí darebák, který se vloupal do lékárny v Konici na Prostějovsku. (SYN2005, PUB)Prodal je za pár krejcarů jednomu známému od Konice, ale […] (SYN2005, NOV)Pavel Trávníček (51) narozen v Konicích u Prostějova, od pěti let žil v Moravské Třebové. (SYN2005, PUB)Osm hasičských sborů zasahovalo v úterý na večer v Konicích na Brněnsku, kde […] (SYN2005, PUB)

Kytlice – převažující singulárové tvary jsou hlavně z publicistiky, okrajově z krásné

literatury; méně početné tvary plurálové pocházejí rovněž především z publicistiky

a okrajově literatury krásné.

Společně s Marešovými totiž plánuje svoji cestu do Kytlice na svoji chalupu. (SYN2005, PUB)Všechny potraviny snědl zloděj v chatě v Kytlicích na Děčínsku. (SYN2005, PUB)Vzácná paní, že je nechá paní fořtka z Kytlic pozdravovat, aby tam jistě přišli na posvícení. (SYN2005, NOV)

Lásenice – převažující singulárové tvary i periferní plurálové tvary dokládají

publicistické texty. V Lásenici na Jindřichohradecku naopak začala Nežárka klesat. (SYN2005, PUB)V Lásenicích na Nežárce má stále koryto dost velkou kapacitu průtoku a […] (SYN2005, PUB)

Libice nad Cidlinou – převažující singulárové tvary stejně jako periferní tvary

plurálové pocházejí téměř výhradně z publicisticky. Kolísání v čísle, i když doloženo

nízkým počtem tvarů (rovněž z publicistiky), má také oikonymum Libice nad

Doubravou.

Okresní úřad v Nymburce, který rozhodoval o úseku mezi Libicí nad Cidlinou a Chýší, se chtěl ekologů zbavit […] (SYN2005, PUB)

Ještě děsivější je čtvrteční nehoda, která se stala u Libic nad Cidlinou na Nymbursku. (SYN2005, PUB)[…] ještě do konce roku zahájí stavbu úseku dálnice mezi Poděbrady a Libicemi nad Cidlinou. (SYN2005, POP)

Například v Libici nad Doubravou pochopili, že určitá vzájemná spolupráce může přinášet i výhody. (SYN2005, PUB)V pondělí večer ohrožovali sršni také obyvatele v Libicích nad Doubravou. (SYN2005, PUB)

Lukavice – kolísání v čísle s převahou singulárových tvarů se objevilo pouze u názvu

obce v Olomouckém kraji, kde jsou oba plurálové tvary doloženy publicistickými

texty. Singulárové tvary pocházejí především z publicistiky, okrajově z literatury

krásné či odborné.

[…] například na Vltavě v Lenoře na Prachaticku nebo u Lukavice na Olomoucku, kterými protéká řeka Morava. (SYN2005, PUB)Cyklista jede po lávce mezi Lukavicemi a Bohuslavicemi nad rozvodněnou Moravou. (SYN2005, PUB)

Okrouhlice – převažující singulárové tvary dokládá většinou literatura faktu,

okrajové tvary plurálové jsou z publicistiky, literatury krásné a literatury faktu.

K mistrovi do Okrouhlice jsem pak jezdil každý měsíc. (SYN2005, FAC)V Okrouhlicích byl zas jeden občan a ten se urazil, když […] (SYN2005, FAC)

Otnice – nevýrazně převažující singulárové tvary zahrnují především texty

publicistiké obdobně jako o málo početnější tvary plurálové.

[…] co je Sobotka v parlamentě, dostali jsme peníze na záchranu dětského domu Lila v Otnici […] (SYN2005, PUB)Nevybuchlý dělostřelecký granát z II. světové války našel v úterý na poli v Otnicích na Vyškovsku zemědělec. (SYN2005, PUB)

Sedlec-Prčice – složený oficiální název je doložen jen jednou, a to navíc bez

spojovníku, a má číslo jednotné. Vliv na užití singuláru má pravděpodobně také

singulárová část složeného názvu Sedlec.

Cyklistický výlet do Sedlce a Prčice (dvouměstí spojené mostem vedoucím ne přes řeku, ale přes zelené louky) vyžaduje […] (SYN2005, FAC)

Prčice – zkrácená podoba složeného oficiálního názvu v čísle kolísá. V korpusu

SYN2005 převažují tvary singulárové doložené především publicistikou, okrajově

literaturou faktu.

Stačí, aby Václav Klaus oznámil, že místo do Prčice vyrazil na Hrad, a nastává velká proměna. (SYN2005, PUB)

Existence plurálových tvarů je ovlivněna častým užíváním eufemismu utvořeného ke

jménu skutečné lokality („jít do Prčic“), k jehož rozšíření přispělo masové sportovní

hnutí spojené s pochodem Praha – Prčice a anekdoty, které se na něm zakládají.

Tento eufemismus tvoří podle Filipce – Čermáka (1985) zajímavý přechod mezi

reálnými názvy lokalit a názvy hypotetickými vyskytujícími se v idiomech jít do

Hajan, pán z Nemanic, nebýt z Berouna apod. Plurálové tvary označující reálnou

lokalitu pocházejí z publicistiky.

Tak, a je to v Prčicích. Jablonec se asi zchrání a do druhé ligy sletí někdo ze severu Moravy, […] (SYN2005, PUB)„Do prčic,“ ulevil jsem si. (SYN2005, NOV)

Roční batole ještě z Václava Klause mašírujícího do Prčic pojem nemá. (SYN2005, PUB)Trasa Greenways směřuje do Týnce nad Sázavou, Prčic, Tábora, Jindřichova Hradce. (SYN2005, PUB)

Rochlice – nevýrazně převažující plurálové tvary, obdobně jako méně zastoupené

tvary singulárové pocházejí především z publicistiky.

Největší liberecké sídliště v Rochlici chce již delší dobu upravit liberecký magistrát. (SYN2005, PUB)Poprvé se tak zřejmě stane už v září na sídlišti v Rochlicích. (SYN2005, PUB)

Hostivice (SYN2000: 4 sg./63 pl.) – periferní singulárové tvary jsou doloženy jen

publicistikou; převažující plurálové tvary obsahují texty publicistické, odborné

i beletristické. Korpus SYN2005 dokládá pouze tvary plurálové, třebaže od původu

je to jméno singulárové.Jeli jsme se s kamarádem z tenisu vykoupat do Hostivice. (SYN2000, PUB)Zítra chci jet na chvíli do Hostivic, ale už si netroufám dělat si denní rozvrhy, […] (SYN2000, MIS)Polední vlak pokračuje každý den z Hostivic přes Litovice do Rudné a Nučic […] (SYN2005, FAC)

V korpusu SYN2005 najdeme kromě uvedených kolísajících oikonym s dubletními

tvary další taková jména, avšak užití plurálu či singuláru je doloženo jen jedním

výskytem. Tyto případy kolísání v čísle nelze proto považovat za objektivní, tj.

u názvů Doubravice nad Svitavou, Nedvědice (na Moravě), Plánice a Vrbice (na

Moravě) a Rudice. U jmen Nedvědice a Vrbice pocházejí osamocené plurálové tvary

z beletrie, u Doubravice a Plánice z publicistiky. V případě oikonyma Rudice se

jediný singulárový tvar vyskytl v publicistém textu.

Památník na jednom z domů v Doubravici nad Svitavou nechal umístit právě Jiří Jaroš. (SYN2005, PUB)O pamětní desce v Doubravicích nad Svitavou mnozí obyvatelé nevědí. (SYN2005, PUB)

V okolí Nedvědice je totiž vedle gotického hradu Pernštejna řada dalších atraktivních míst. (SYN2005, PUB)Blízko městečka Nedvědic na Moravě, na vysoké skále nad údolím, kterým protéká řeka Švarcava, stojí […] (SYN2005, NOV)

Před 110 lety se v Plánici na Klatovsku narodil Jan Matějček, lékař. (SYN2005, PUB)Vladimír Helfert se narodil 24. března 1886 v Plánicích. (SYN2005, PUB)

[…] vedl Karel Satoria, někdejší student bohoslovecké fakulty v Litoměřicích, později kněz v jihomoravské Vrbici, […] (SYN2005, PUB)„Bere si Zdeňka Šafránka z Vrbic.“ „Ale on bude o pár let mladší.“ (SYN2005, COL)

Film Roraima: Kde se narodila voda natočil Marek Audy z Rudice na Blanensku. (SYN2005, PUB)V Rudicích u Blanska se na slavnostech železa tavilo železo v původní slovanské peci. (SYN2005, PUB)

Některé oikonymické názvy se užívají v korpusu SYN2005 jen

v jednotném čísle: tj. Libice, Lukavice /v Čechách/, Senice na Hané, Studnice /na

Moravě/, Sušice /v Čechách/, Vrbice /v Čechách a část města Bohumín/. Ke vzoru

Kaplice je zařazujeme proto, že stejně znějícím názvem (případně jsou tyto názvy

součástí složených oikonymických pojmenování) se označují také objekty, které buď

v čísle kolísají (Libice nad Cidlinou, Libice nad Doubravou, Lukavice /na Moravě/,

Senice /v Čechách/178, Vrbice /na Moravě/), nebo užívají jen plurál (Studnice

/v Čechách/, Sušice /na Moravě/179).

Libice – vyskytuje se převážně ve významu „slavníkovská Libice“, okrajově se jedná

o zkrácenou podobu oficiálního názvu Libice nad Cidlinou. V obou podobách má

v korpusu jen singulárové tvary, a to převážně z publicistiky, okrajově z literatury

faktu, kásné či naučné literatury.

Vydáváme se zpět k Libici, zapálit alespoň knot svíce u kříže Slavníkovců. (SYN2005, PUB)

Lukavice – dva názvy obcí v Plzeňském a Královéhradeckém kraji užívají jen

singulár.

178 Oikonymum Senice /v Čechách/ korpusy SYN2005 ani SYN2000 nedokládají, A. Polívková

(2007) u něho uvádí obě čísla. 179 Oikonymum Sušice /na Moravě/ korpusy SYN2005 a SYN2000 neuvádějí, A. Polívková

(2007)

k němu zařazuje číslo množné.

Pro město je méně nákladné toulavé psy umísťovat v útulku v Lukavici na Rychnovsku. (SYN2005, PUB)

Studnice – obec v Jihomoravském kraji jen tvary singulárové. Doklady pocházejí

hlavně z publicistiky, okrajově z literatury faktu či populárně-načné.

Na novém kole pracovali především dva sekerníci ze Studnice u Hlinska, Jiří Myška se synem. (SYN2005, PUB)

Senice na Hané – pouze singulárové tvary (7 výskytů) doložené z publicistiky.

Symbolicky protestovali i zaměstnanci Litovle, Senice na Hané, Vilémova. (SYN2005, PUB)

Sušice /v Čechách/ – jen singulárové tvary (288 výskytů) doložené publicistikou,

krásnou i populárně-naučnou literaturou.

[…] byl signatářem Charty 77 a známým disidentem v Sušici a okolí, který měl podstatný vliv na mládež v okolí Sušicka. (SYN2005, SCI)

Vrbice – název obce na Rychnovsku a název části města Bohumín. Všechny doklady

jsou z publicistiky.

V roce 2001 přišli na řadu zbývající občané Starého Bohumína, Vrbice […] (SYN2005, PUB)

Pouze plurálové tvary měla v korpusu SYN2005 oikonyma Nedvědice

/v Čechách/ a Studnice /Čechách/, která byla zařazena ke vzoru Kaplice proto, že

existují stejnojmenné objekty, které buď v čísle kolísají, tj. Nedvědice /na Moravě/,

nebo mají jen číslo jednotné, tj. Studnice /na Moravě/.

Nedvědice – oikonymum označující Nedvědice v Čechách (okr. Tábor) má jen číslo

množné a korpus ho dokládá pouze jednou.

[…] ztrátu černého křížence jezevčíka s rezavými znaky v Nedvědicích u Soběslavi […] (SYN2005, PUB)

Studnice – obec Studnice v Královéhradeckém kraji má pouze tvary plurálové.

Doklady pocházejí hlavně z publicistiky, okrajově z literatury faktu či populárně-

načných textů.

[…] což je území, které sahá až ke Studnicím, Deštné a Pluhovu Žďáru. (SYN2005, PUB)

Tabulka č. 7

Kolísání v gramatickém čísle v korpusu SYN2005

V případech, kde bylo možné kolísání v čísle v korpusových dokladech u jednotlivých oikonymických

názvů označujících několik objektů zřetelně odlišit, uvádíme je u každého názvu zvlášť, viz

Nedvědice. Tam, kde to možné nebylo, jsou počty výskytů tvarů uvedeny celkově pro všechny objekty

(C), viz Konice atd.

Jméno Druh objektu Kraj v ČR Gramatické čísloPolívková SYN2005

Doubravice nad Svitavou obec Jihomoravský sg. 8 sg./1 pl.Hostivice město Středočeský sg./pl. 34 pl.Chyše obec Karlovarský sg. 11 sg./8 pl.Kaplice město Jihočeský sg. 130 sg./5 pl.Kejžlice obec Vysočina sg. 8 sg./2 pl.KoniceKonice

městoobec

OlomouckýJihomoravský

sg. 36 sg./7 pl. (C)

Kytlice obec Ústecký pl. 9 sg./6 pl.Lásenice obec Jihočeský sg. 10 sg./3 pl.LibiceLibice nad Cidlinou Libice nad Doubravou

hradobecobec

StředočeskýStředočeskýVysočina

neuv.sg.sg.

42 sg. 30 sg./3 pl. 3 sg./1 pl.

LukaviceLukaviceLukavice

obecobecobec

OlomouckýPlzeňský Královéhradecký

sg. 20 sg./2 pl. (C)

Nedvědice (na Moravě)Nedvědice (v Čechách)

městysobec

VysočinaJihočeský

sg.pl.

41 sg./1 pl. 1 pl.

Okrouhlice obec Vysočina sg. 17 sg./4 pl.Otnice obec Jihomoravský pl. 6 sg./5 pl.Plánice město Plzeňský sg. 14 sg./1 pl. Sedlec-Prčice„Prčice“

město Středočeský sg./pl.sg./pl.

1 sg. 14 sg./5 pl.

Rochlice část města Liberecký neuv. 5 sg./8 pl.Rudice obec Jihomoravský sg./pl. 1 sg./10 pl.Studnice (v Čechách)Studnice (na Moravě)

obecobec

KrálovéhradeckýJihomoravský

pl. 5 pl. 10 sg.

VrbiceVrbiceVrbice

obecobecčást města Bohumín

JihomoravskýKrálovéhradeckýMoravskoslezský

sg. 15 sg./1 pl.(C)

Kromě popsaných skupin oikonym byla zařazena ke vzoru Kaplice ještě tři

jména, u nichž došlo v korpusovém materiálu, oproti údajům uváděným

A. Polívkovou, k výraznému posunu v gramatickém čísle, viz tab. č. 8. Jedná se

o oikonyma Jílovice a Zubrnice, která zde užívají jen číslo množné. U jména

Zubrnice pocházejí doklady převážně z publicistiky, okrajově z populárně-naučné

literatury, v případě oikonyma Jílovice se jedná pouze o publicistické texty.

U oikonyma Klentnice (obec na jižní Moravě) uvádí SYN2005 jen singulárové tvary,

a to v textech publicistických, literatury faktu i naučných, zatímco A. Polívková

zaznamenává pouze číslo množné.

Další novinkou by se v květnu měla v Zubrnicích stát vesnická hospůdka z poloviny minulého století. (SYN2005, PUB)„Je to pro nás příjemné překvapení,“ reagovala na policejní zprávu starostka Jílovic na Českobudějovicku Věra Jindrová. (SYN2005, PUB)Sirotčí hrádek na Růžovém vrchu nad Klentnicí (dříve se též nazýval Růžový hrádek) pochází z 13. století a […] (SYN2005, FAC)

Tabulka č. 8

Výrazné změny v gramatickém čísle v korpusu SYN2005

Jméno Druh objektu

Kraj v ČR Gramatické čísloPolívková SYN2005

Jílovice obec Jihočeský sg. 16 pl. Klentnice obec Jihomoravský pl. 14 sg.Zubrnice obec Ústecký sg. 42 pl.

Výběr vzoru: Vzorovým jménem bylo stanoveno oikonymum Kaplice, které

patří k typickým představitelům oikonym s dubletními tvary, jež vznikla

z apelativních zdrobnělin. Jméno je v korpusu SYN2005 dostatečně frekventované

a počet dubletních tvarů je průkazný. Jedná se rovněž o název města, který by mohl

být v povědomí uživatelů jazyka více zakotven než názvy řady obcí, které tvoří

součást tohoto vzoru.

9.1.2.2.3. Shrnutí

Deklinace domácích singulárových oikonym ženského rodu zakončených na

-e(ě) reprezentuje jeden základní deklinační typ (vzor Bystřice) a jeden jeho podtyp

(vzor Kaplice). Centrální postavení zaujímá pravidelná deklince vzoru Bystřice,

vzor Kaplice zahrnující oikonyma kolísající v čísle má povahu periferní.

Frekvence deklinačních paradigmat v procentech v rámci 2. deklinační třídy je

v materiálu korpusu SYN2005 následující: Bystřice (77, 62 %), Kaplice (22,38 %),

viz graf č. 11.

Graf č. 11

Frekvence deklinačních paradigmat vzorových jmen Bystřice a Kaplice

Oikonyma řazená ke vzoru Kaplice inklinují (až na jména Hostivice, Jílovice,

Rochlice, Rudice, Zubrnice) k singulárovým tvarům, od původu se většinou jedná

o deapelativa. V případě jmen s dubletními tvary převažují u všech (kromě oikonym

Hostivice, Rochlice, Rudice) v korpusu SYN2005 tvary singulárové. Kolísání v čísle

lze sice interpretovat jako působení unifikační tendence, tzn. přecházení k tvarům

plurálovým pod vlivem tlaku stejně zakončených početných pomnožných oikonym

na (-ov)ice, ale tato tendence se v materiálu korpusu, jenž reprezentuje psaný úzus,

jeví jako slabá (vzhledem k nízkému počtu doložených plurálových tvarů

u kolísajících oikonym i vzhledem k nízkému počtu samotné skupiny kolísajících

oikonym). Mezi další faktory, které se v různé míře na kolísání jmen mohou podílet,

avšak rozsah jejich působení nelze na základě korpusových dokladů přesně popsat,

patří známost/neznámost daného objektu a stylová specifikace textu. To

znamená, že kolísají především názvy obcí, menších měst či částí měst, které nejsou

v povědomí uživatelů dostatečně zafixované jako singulárové či plurálové. Co se

týká vlivu stylové specifikace dokladů, dá se pouze konstatovat, že méně početné

tvary (ať už se jedná u většiny oikonym o menšinové tvary plurálové, či okrajově

o menšinové tvary singulárové) pocházejí především z publicistiky. Protože

publicistické doklady převažují také u frekventovaných tvarů, nelze působení stylové

specifikace považovat za relevantní faktor. U ojedinělých stejně znějících oikonym

má i dnes zjevný vliv při volbě gramatického čísla jejich rozdílný původ,180 který

způsobuje volbu odlišného čísla, tj. Sušice /na Moravě/ (pl.) x Sušice /v Čechách/

(sg.) a Nedvědice /na Moravě/ (kolísání v čísle s jasnou převahou singulárových

tvarů) x Nedvědice /v Čechách/ (pl.). Existují však také některé stejně znějící

oikonymické názvy se shodným původem, ale odlišným číslem, tj. Senice na Hané 180 Rozdílný původ mají také oikonyma Libice nad Cidlinou a Libice nad Doubravou, která obě

v čísle kolísají.

(sg.) x Senice /v Čechách/ (pl.), Studnice /na Moravě/ (sg.) x Studnice /v Čechách/

(pl.). Podle R. Šrámka se jedná v případě plurálových oikonym o tzv. názvotvorný

plurál. Na rozdílné užití čísla má zde pravděpodobně vliv odlišné provedení

přehlásky ’a > e na území Čech, Moravy a Slezska, viz S. Kloferová (2000). Na

východě území, kde k ní nedošlo, zůstaly v jazykovém povědomí tvary s původním

sufixem -ica, které jsou zřetelně singulárové, zatímco na západě se po provedení

přehlásky změnil sufix -ica na -ice, u něhož již není jasně patrné, zda tvoří

oikonymum singulárové či plurálové, a pod vlivem většinové skupiny pomnožných

oikonym na -(ov)ice pak takové jméno přechází k plurálu. Tento fakt pravděpodobně

způsobil užití plurálových tvarů v korpusových zdrojích také u oikonym Jílovice

a Zubrnice, a naopak užívání singuláru u oikonyma Klentnice, přestože toto jméno

pochází z vlastního osobního jména. Zajímavá je existence kolísání v čísle

u oikonyma Chyše, které je v MČ 2 vedeno jako pravidelné plurálové jméno

(obdobně také v publikaci P. Boháče Geografická jména české republiky /2002/).

Kolísání je zde pravděpodobně způsobeno podobou apelativního základu jména –

chyše, která může být jak singulárová, tak plurálová. V případech ojedinělých

oikonym mohou způsobovat existenci dubletních tvarů ještě jiné faktory, viz např.

oikonymum Prčice.

9.2. Oikonyma ženského rodu s konsonantickým zakončením

9.2.1. Nsg. zakončený na souhlásku pravopisně měkkou nebo obojetnou

9.2.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Původ českých oikonym ženského rodu s konsonantickým zakončením

a vývoj jejich gramatického rodu (počínaje Gebauerovou Mluvnicí češtiny) je

podrobně popsán v kap. 7.1. Vývoj deklinace této skupiny oikonym v jednotlivých

českých mluvnicích zachycuje kap. 4.2. Při zhodnocení současného stavu deklinace

vycházíme z Mluvnice češiny 2 (1986) a publikace A. Polívkové (2007).

Mluvnice češtiny 2 (1986) věnuje deklinaci oikonym podle vz. píseň a kost

značnou pozornost. Situaci však popisuje u celé třídy zeměpisných jmen domácích

i cizích, která nerozlišuje na oikonyma a anoikonyma, a prezentuje ji na vybraných

dokladech jmen. Uvádí se zde, že pro zeměpisná jména ženského rodu zakončená na

souhlásku je typický vzor píseň. Ve spisovné češtině se tak skloňují jména domácí,

jinoslovanská a adaptovaná místní jména zakončená na -ď, -j, -ň, -ř, -š, -ž, dále

značná část jmen na -č, -c (kromě končících na -ec). V případě zakončení na -l, -ť,

-z a -ev není již podle MČ 2 situace tak jednoznačná a deklinace vz. píseň se váže jen

na vybrané skupiny jmen, tj. -l: jména končící na -myšl, např. Litomyšl, a dále

Litovel, -ť: hlavně česká místní jména, např. Číhošť, Náměšť. U zakončení na -z a -ev

se mají takto skloňovat jen některá jména a z domácích oikonym se uvádějí Dobev,

Hořátev, Vitoraz. Mluvnice zahrnuje také informace o obvyklém odsouvání -e- před

deklinačními formanty u jmen zakončených na -eč, -el, eň, -ev, např. Choceň –

Chocně, či naopak o jménech, u kterých k tomuto jevu nedochází, např. Toušeň –

Toušeně. Kolísání mezi vzory kost a píseň mají jména na -clav, -slav; -am, -im,

-om, např. Břeclav, Čáslav, Příbram, Vlašim, Radom, u nichž v úzu zcela převažuje

v Gsg. spisovná variantní koncovka -i, tzn. singulárové paradigma vz. kost.

Ojediněle se objevuje koncovka -i v Gsg. také u některých jmen zakončených na

-ť, -z, např. Třešť, Tuchoraz. Na rozdíl od publikace A. Polívkové se v MČ 2

připouští také existence jmen s pravidelným paradigmatem vzoru kost.181 Z českých

181 Kromě domácích oikonym mají pravidelnou deklinaci vz. kost také cizí zeměpisná jména –

Budapešť, Pešť, Bukurešť, Ploješť, Rus.

oikonym sem patří složená jména s druhou částí na -ves, např. Jičíněves,

Nelahozeves, Uhříněves.

A. Polívková (2007) prezentuje skloňování českých oikonym ženského rodu

s konsonantickým zakončením na četných dokladech. Tato oikonyma řadí buď

k apelativnímu vzoru píseň (deklinace je pravidelná bez variantních tvarů), nebo

uvádí kolísání oikonym mezi vzory píseň a kost (v genitivu singuláru je užita dubleta

-e(ě)/-i). Ke vzoru píseň patří: 1. oikonyma zakončená na měkký konsonant, např.

Olomouc, Skuteč, Choceň, Dobříš, Jaroměř, Kroměříž; 2. jména zakončená na -myšl,

např. Litomyšl, Radomyšl; 3. několik málo jmen na -l, např. Litovel; 4. některá

oikonyma na -ev, např. Cerekev, Dobev, Hořátev. U části oikonym vzoru píseň se

upozorňuje na existenci tzv. pohybného -e-182 v deklinaci. Většina takto zakončených

oikonym ho v nepřímých pádech odsouvá, např. Budeč – Budče, Budči atd., ale část

jmen na -eč podoby s -e- zachovává, např. Proseč – Proseče, Proseči atd. Pohybné

-e- mají také jinak zakončená jména, např. Brtec – Brtce, Litovel – Litovle. Kolísající

oikonyma jsou rozčleněna do tří skupin a obecně se tvrdí, že v současném spisovném

jazyce se za správné považují obě koncovky, koncovka -i je však dnes mnohem

frekventovanější, dokonce i v místním úzu. Za příčinu kolísání se považuje mužský

původ většiny oikonym (pův. deklinace vz. meč) a jejich postupné zařazování

k ženskému rodu a ženskému deklinačnímu typu. Mezi vzory píseň a kost kolísají

a dubletní koncovku Gsg. -e(ě)/-i užívají: 1. oikonyma zakončená na -v a -m, např.

Boleslav, Příbram, u nichž jsou tvary s koncovkou -ě charakterizovány jako značně

ustupující (příčiny ústupu se neuvádějí); 2. jména zakončená na -ves, např. Buštěves,

Nelahozeves, kde se původně užívala jen koncovka -i, dnes dubleta -i/-e; 3. jiná

ojedinělá oikonyma, např. Třešť.

Pro ilustraci uvádíme také souhrnné zachycení vývoje koncovek Gsg. -e(ě)/-i

v českých mluvnicích, viz tab. č. 9, ze kterého je patrné, že dubleta -e(ě)/-i se

vyskytuje především u domácích oikonym zakončených na -m a -v a ojediněle

v případě jmen jinak zakončených, viz Třešť, Tuchoraz. U oikonym na -m a -v ji ve

spisovné češtině zavádí Ertlova úprava Mluvnice české (1926), viz podrobně kap.

7.1. V Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (1951) je poprvé uvedeno častější

užití koncovky -i než -ě. Nejnovější české mluvnice (MČ 2 a PMČ) již u těchto jmen

konstatují převážné užití variantní koncovky -i, vedle starší dublety -i/-ě.

182 Podle autorky je pohybné -e- buď od původu jerové, nebo vkladné, jejich rozlišování však

není pro současnou češtinu významné.

Tabulka č. 9

Koncovky Gsg. českých oikonym ženského rodu zakončených na konsonant v českých

mluvnicích

Oikonyma jsou řazena retrográdně. Pokud to mluvnice uvádějí, je v případě dublet označen výskyt

častější/běžnější koncovky tučně. MČG – tvary Gsg. s koncovkou -i považuje za chybné. MSČ –

jména na retnou souhlásku mají v Gsg. koncovku -i/řidčeji -ě, u jmen na -šť je výskyt dublety velmi

řídký. ČM – u oikonym zakončených na -m a -v tvary s koncovkou -e(ě) značně ustupují. PMČ –

u místních jmen na -im, -av je tendence užívat převážně koncovku -i.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČLiboc - - - - - -e -Olomouc -e - -e -e -e -e -ePeruc - - - - - -e -Budeč - -e -e - - - -Luleč - - -e - - - -Bubeneč - - - -e - - -Proseč - - - - - -e -Choteč -e - -e - - - -Skuteč - - - - - -e -Třebíč - -e -e -e - -e -Čejč - - -e - - -e -Kelč - - -e - - - -Telč - - -e - - - -Přelouč - - -e - - - -Litovel - - -e -e - -e -Radomyšl - - - - - -e -Litomyšl - -e -e -e - -e -Příbram - -ě/-i -i/-ě - - -i/-ě -Chrudim -ě/-i - -i/-ě - -i/-ě - -i/-ěKuřim - - -i/-ě - -i/-ě - -Kouřim - - -i/-ě - -i/-ě - -Vlašim - - -i/-ě - - -i/-ě -Ohrozim - - - -ě/-i - - -Libáň - - -ě - - - -Třebeň - - - - - -ě -Libeň - - -ě - - - -Skrbeň - - -ě - - - -Choceň - -ě -ě -ě - -ě -Prácheň - - -ě - - - -Štěkeň - - -ě - - -ě -Poleň - - - - - -ě -Líšeň - - -ě - - - -Toušeň - - -ě - - -ě -Plzeň - - -ě -ě - - -Třeboň - - -ě -ě - -ě -

Libuň - - -ě - - - -Hostouň - - -ě - - - -Jaroměř -e -e -e -e - -e -Okoř - - - -e - - -Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČJičíněves - - - - - -i -Uhříněves - - - -i - -i -Nelahozeves - - - - - -i -Kněževes - - - -i - - -Dobříš - - -e -e -e -e -eNáměšť - - -ě -ě - -ě -Třešť - - -i/-ě - - -i/-ě -Bedihošť - - -ě - - - -Číhošť - - - - - -ě -Unhošť - - -ě -ě - - -Břeclav - - - - -i/-ě -i/-ě -Čáslav - -ě/-i -i/-ě -ě/-i -i/-ě -i/-ě -i/-ěZbraslav - - -i/-ě - - - -Soběslav - - -i/-ě - - - -Boleslav -ě/-i - -i/-ě - -i/-ě - -i/-ěJaroslav - - -i/-ě - - - -Miroslav - - -i/-ě - - - -Přibyslav - - -i/-ě - - - -Dobev - - - - - -e -Cerekev - - - - - -e -Hořátev - - - - - -e -Zderaz - - -e - - - -Drahoraz -e - - - - - -Tuchoraz - - - - - -i/-e -Třebíz - - - -e - - -Ochoz - - -e - - - -Vráž - -e -e - - - -Kroměříž - - -e -e - -e -

9.2.1.2. Stav v korpusu SYN2005

9.2.1.2.1. Soubor oikonym češtiny zakončených na souhlásku pravopisně měkkou

nebo obojetnou

Materiál korpusu SYN2005 doložil 201 oikonym rodu ženského

s konsonantickým zakončením. U pěti z nich je z dokladů patrné kolísání mezi

femininy a maskuliny, tj. Aš, Bystrc, Zderaz, Zliv a Želiv. Abychom získali

komplexní obraz takto zakončených ženských oikonym, uvádíme všechna oikonyma

vyskytující se v korpusovém materiálu, tzn. včetně jmen s absolutní frekvencí (AF)

1, viz příloha č. 1. Jsou mezi nimi zařazena jednoslovná oikonyma (Příbram)

a univerbizované neoficiální názvy („Boleslav“, „Stará Boleslav“), tj. celkem

83,08 %,183 a dále víceslovné názvy, jejichž základ tvoří jméno s konsonantickým

zakončením (Horní Lideč), tj. 16,92 %. Jedná se především o názvy obcí (Pustiměř)

a měst (Třebíč), dnešních městských částí nebo sídlišť (Líšeň), okrajově např.

o názvy hradů, zámků (Zbraslav). Pro srovnání uvádíme v příloze č. 3 seznam

oikonym mužského rodu zakončených na pravopisně měkkou souhlásku.

Graf č. 12

Typy oikonym s konsonantickým zakončením podle formální struktury v SYN2005

Víceslovné názvy tvoří čtyři typy:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Mladá Boleslav) – typ centrální

(70,59 %);

2. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Zruč nad Sázavou) – typ

periferní (20,59 %);

3. anteponovaný substantantivní atribut + substantivum (Lázně Bohdaneč) – typ

periferní, (5,88 %);

4. složené oikonymum – první část: substantivum + předložkový postponovaný

atribut a druhá část: anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Brandýs nad

Labem-Stará Boleslav) – typ zcela periferní184 (2,94 %).

183 Byli jsme nuceni spojit skupinu jednoslovných úředních názvů s jednoslovnými

univerbizovanými neoficiálními názvy, protože univerbizované podoby víceslovných názvů se

dají na základě korpusového kontextu v některých případech obtížně odlišit od shodných

oficiálních jednoslovných názvů. Deklinace obou podob oikonym (oficiální/neoficiální) je však

shodná.184 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav je nejznámější české dvojměstí ležící ve středních

Čechách severovýchodně od Prahy. Tento nejdelší název českého města vznikl proto, že při

První typ, který je centrální, má adjektivně jmennou deklinaci, kdy se skloňují obě

části názvu (Mladá Boleslav, Mladé Boleslavi atd.). U druhého typu, který je již

periferní, se skloňuje pouze v pořadí první substantivum v nepředložkové podobě,

zatímco postponované předložkové substantivum zůstává nesklonné (Zruč nad

Sázavou, Zruče nad Sázavou atd.). Třetí typ (periferní) má v korpusu SYN2005 buď

jmenné skloňování dvou různých typů (typické pro: Lázně Toušeň, Lázní Toušeně,

Lázním Toušeni atd.), nebo se skloňuje jen první část a druhá zůstává nesklonná

(typické pro: Lázně Bohdaneč, Lázní Bohdaneč, Lázním Bohdaneč atd.).

Do Lázní Toušeň se Emil Zátopek vrátil v roce 1969 po svém politicky motivovaném propuštění z činné služby […] (SYN 20005, ADM)Oba se mimořádně zasloužili o propagaci a známost Lázní Toušeně mezi špičkovými sportovci, […] (SYN 20005, ADM)Ani v Lázních Bohdaneč nemají ze snížení státní podpory na stavbu nových bytů obavu. (SYN 20005, PUB)V liberecké nemocnici včera skonal třináctiletý Petr Franta z Lázní Bohdanče, […] (SYN 20005, PUB)

Čtvrtý typ je mezi domácími oikonymy zastoupený ojediněle. V první části se

skloňuje první – základové oikonymum mužského rodu Brandýs, postponované

předložkové substantivum zůstává nesklonné (někdy se zkracuje jako n/L), druhá

část, která je rodu ženského (Stará Boleslav), má adjektivně jmennou deklinaci.

O představeních DS psaly Městské noviny Brandýsa n/L-Staré Boleslavi […] (SYN 20005, PUB)

Všechna víceslovná oikonyma byla přiřazena k jednotlivým vzorům na základě tvarů

nominativu a genitivu singuláru jejich základové substantivní části ženského rodu.

K vytvoření uvedeného souboru oikonym jsme užili dotaz:

[(lemma=”[A,Á,B,C,Č,D,E,É,F,G,H,CH,I,Í,J,K,L,M,N,O,Ó,P,R,Ř,S,Š,T,U,Ú,V,Z,Ž]

.*”) & (lemma=”.*[a,á,b,c,č,d,ď,e,é,f,g,h,ch,i,í,j,k,l,m,n,ň,o,ó,p,r,ř,s,š,t,ť,u,ú,v,z,ž]“)

& (tag=“NNF.*“)], který vyhledal všechna substantiva ženského rodu, jejichž

základní tvar (lemma) začíná uvedenými malými či velkými písmeny. Ze vzniklého

seznamu substantiv jsme pak manuálně vybrali pouze domácí oikonyma. Ke

zjišťování celkové absolutní frekvence185 jednotlivých oikonym jsme užívali

sloučení obou měst nebyly akceptovány návrhy na nový název a zůstaly zachovány oba původní

historické názvy, viz http://infocentrum-brandysko.cz/cs/historie/.185 CAF všech oikonym zahrnuje frekvenci lemmatu příslušného jména, tzn. frekvenci oikonyma

jednoduchý dotaz typu: [lemma=”…”],186 např. [lemma=”Chrudim”]. Pro vyhledání

tvarů genitivu singuláru byl užit jednoduchý dotaz typu: [word=”…”], např.

[word=”Chrudimi”] a [word=”Chrudimě”].187 Korpus doložil existenci domácích

oikonym ženského rodu zakončených na tyto konsonanty: -c, -č, -l, -m, -ň, -ř, -s, -š,

-ť, -v, -z, -ž.

Pro většinu oikonym (146) dokládá korpus také tvary genitivu singuláru, na

jejichž základě lze jména přiřadit k jednotlivým vzorům. U oikonym s nízkou CAF

(zejména do 10 výskytů) bývá často frekvence tvarů Gsg. nulová, či 1–2 výskyty, viz

příloha č. 2. Celková absolutní frekvence všech tvarů Gsg. je 6611 výskytů, z toho

5414 (81,87 %) tvarů užilo koncovku -e(ě) a jen 1199 (18,13 %) tvarů mělo

koncovku -i. Většina oikonym tedy volila v Gsg. jen variantní koncovku -e(ě) (107

jmen, tj. 73,29 %), okrajová část dubletu -i/-e(ě) (20 jmen, tj. 13,70 %), nebo

variantní koncovku -i (19 jmen, tj. 13,01 %), viz graf č. 13. Co se týče zdrojů

dokladů, lze obecně říci, že u řady oikonym pocházejí tvary Gsg. především

z publicistického stylu, méně pak z literatury populárně-naučné či krásné.

i případných transonymizovaných tříd proprií. Manuální vytřídění jiných tříd proprií jsme u jmen

s konsonantickým zakončením neprováděli, abychom získali co nejobsáhlejší soubor jmen s tímto

zakončením. 186 Ojediněle bylo nutné získat absolutní frekvenci slov ještě pod jinými lemmaty, která byla

oikonymům mylně přiřazena, např. část tvarů oikonyma Plaveč byla vyhledána pod lemmatem

„plavec“, část tvarů oikonyma Plzeň má lemma „plzeň“, oikonymum Líšeň lemma „líšeň“,

u oikonyma Polom je lemma = „polom“. Jména Velká Polom a Pustá Polom jsou feminina,

zatímco jednoslovné Polom je mužského rodu. Chyba v morfologickém značkování se objevila

u oikonyma Litovel, které je mylně řazeno k neživotným maskulinům.187 Ze získaného souboru genitivních tvarů jsme manuálně vytřídili tvary oikonym a odstranili

tvary jiných tříd proprií.

Graf č. 13

Frekvence koncovek Gsg. oikonym ženského rodu s konsonantickým zakončením

Na základě variantních koncovek Gsg. byl soubor domácích oikonym

ženského rodu s konsonantickým zakončením rozdělen do dvou deklinačních typů:

3A: Gsg. koncovka -e(ě);

3B: Gsg. koncovka -i.

U každého typu vznikly ještě deklinační podtypy:

I 3A: kolísání v rodě (f./m.), Gsg. koncovka -e, vzor Aš;

I 3B: kolísání v rodě (f./m.), Gsg. dubleta -i/-u, nebo -i/-a, vzor Zliv;

II 3B: Gsg. dubleta -i/-e(ě), vzor Příbram.

9.2.1.2.2. Typ 3A – vzor Třeboň

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 3: determinující tvar – Nsg.: konsonantické zakončení

(pravopisně měkká souhláska, okrajově pravopisně

obojetná souhláska)

Deklinační typ A: Nsg.: koncovka nulová, Gsg.: koncovka -e(ě);

vzorové jméno Třeboň (lemma = 644 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Třeboň-Ø Třebon-ě Třebon-i Třeboň-Ø (o) Třebon-i Třebon-í

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

který je v současnosti nejpočetněji zastoupeným typem oikonym ženského rodu

s konsonantickým zakončením, celkem 147 oikonym. (SYN2005 prokazatelně188

dokládá 115 oikonym tohoto typu, včetně univerbizovaných podob.) Vzhledem ke

způsobům tvoření oikonym,189 která se k němu řadí, je to však dnes typ

neproduktivní, se střední frekvencí, zcela uzavřenou třídu ale netvoří (možné

přechody oikonym od typu I 3A, vz. Aš). Řadí se k němu všechna jména zakončená

v Nsg. především na pravopisně měkké konsonanty: -c (kromě jmen na -ec, která

jsou maskulina, viz příloha č. 3), -č, -ň, -ř, -š, -ž (Olomouc, Telč, Libeň, Jaroměř,

Dobříš, Kroměříž atd.), dále některá jména na -l (některá oikonyma na -l jsou

maskulina), zejména na -myšl (Nemyšl, Radomyšl, Litovel atd.), a na -ev (Dobev,

„Cerekev“, Hořátev) a na -ť (Náměšť, Libhošť, Třebihošť, Číhošť, Chýšť). Centrální

postavení zde mají oikonyma zakončená na -č, -ň a -ř. Na rozdíl od MČ 2 nejsou

v korpusu doložena žádná domácí oikonyma na -ď. Z hlediska původu se jedná

většinou o typ jmen odvozených od vlastního osobního jména (zakladatele,

prvního majitele, rychtáře nebo jiného významného osadníka) přivlastňovacím

188 Tato oikonyma mají doložené tvary Gsg. Ostatní oikonyma jsme přiřadili ke vz. Třeboň

pouze podle zakončení Nsg., tj. 32 oikonym, viz tab. č. 10.189 Produktivita typu tvoření oikonym sufixem -jь (Budeč, Mladeč atd.) končí začátkem 14.

století.

sufixem -jь, např. Budeč, Dobříš, Čejč, Choceň, Jaroměř, Kroměříž, Libeň, Litomyšl,

Litovel, Náměšť, Okoř, Skuteč, Telč, Třebíč (Lutterer – Šrámek /2004/), která byla

původně maskuliny, viz kap. 7.1.

Při deklinaci docházelo v korpusovém materiálu obvykle k odsouvání -e-

před deklinačními formanty u oikonym190 zakončených na -eč, např. Budeč – Budče

(kromě jmen: Holedeč – od Holedeče, Smědeč – ve Smědeči, Běleč – u Běleče,

Proseč – u Proseče, Rozseč – do Rozseče), -el, tj. Litovel – Litovle, a -ev, tj. Hořátev

– Hořátve. Při zakončení na -eň polovina oikonym -e- odsouvá (Libeň, Choceň,

Štěkeň, Líšeň, Plzeň), polovina je zachovává (Loučeň, Veleň, Dobřeň, Nesměň,

Toušeň) a jméno Dříteň kolísá (v Dřítni – u Dříteně).

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno frekventované oikonymum

Třeboň, které je jednak reprezentantem jmen končících na pravopisně měkký

konsonant (ta tvoří většinu oikonym tohoto typu), jednak představuje zde rozšířený

typ jmen odvozených od VOJ (Trěbon + -jь, viz Lutterer – Šrámek /2004/). Ve

vyhledaném souboru se vyskytovala frekventovanější oikonyma, ta však buď

nesplňovala jednu z výše popsaných charakteristik, tj. Plzeň191 (4542 výskytů) –

jméno utvořené jiným způsobem, a Litomyšl (741 výskytů) – jméno zakončené na

pravopisně obojetný konsonant, nebo nebyla vhodná z toho důvodu, že v nářečích je

u nich stále živé kolísání v rodě, tj. Olomouc (6788 výskytů), Třebíč (1279 výskytů),

Kroměříž (1160 výskytů).

V apelativní sféře odpovídá vzorovému jménu singulárové paradigma vzoru píseň.

190 Odouvání či zachování -e- nebylo prokázáno u oikonym, která se v korpusu vyskytla jen ve

tvarech Nsg., tj. Stařeč, Plaveč, Prácheň, Roveň, Dobev.191 Podle Lutterera – Šrámka (2004) bylo město Plzeň nazváno jménem jednoho z nejstarších

přemyslovských hradů (hrad se dokládá pod jménem Pilisin). Základem jména je psl. pьlz-, což

znamená „mokvající, slizký“, tedy lokalitu ve vlhkém terénu. Původně byl název města mužského

rodu, ke změně došlo analogií k početným jménům vzniklým z přivl. adjektiv na -jь.

Tabulka č. 10

Seznam oikonym vzoru Třeboň řazených: 1. retrográdně, 2. podle frekvence (CAF/AF)

v korpusu SYN2005

Neoficiální jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. Oikonyma, u nichž není v korpusu

SYN2005 doložen tvar Gsg. a jsou ke vzoru Třeboň přiřazena pouze na základě zakončení Nsg., jsou

vyznačena v levém sloupci tabulky tučně. U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich lemmatu (lemma

> 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo pouze frekvenci

oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny (lemma < 100 /AF/).

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFPankrác 576 Olomouc 6789Liboc 24 Plzeň 6400Olomouc 6789 Třebíč 1279Peruc 38 Kroměříž 1160Hřebeč 11 Litomyšl 741Libeč 1 Třeboň 644Lobeč 8 Pankrác 576Holedeč 3 Kadaň 459Smědeč 6 Dobříš 384Horní Lideč 17 Telč 334Budeč 69 Jaroměř 323Dubeč 30 Libeň 293Maleč 9 Krč 270Mladeč 2 Choceň 262Ledeč nad Sázavou 65 Lázně Toušeň 246„Ledeč“ 37 Litovel 230Běleč 10 Chotěboř 194Želeč 11 „Toušeň“ 182Voleč 5 Přelouč 151Luleč 10 Skuteč 124Chromeč 3 Hostivař 121Bohdaneč 43 Náměšť nad Oslavou 120Lázně Bohdaneč 58 Mimoň 114Jeneč 12 Velká Bíteš 75Řepeč 12 Budeč 69Proseč 52 „Náměšť“ 66Proseč nad Nisou 1 Ledeč nad Sázavou 65Proseč pod Ještědem 4 Libáň 63Proseč pod Křemešníkem 1 Zruč 62Horní Proseč 6 Lázně Bohdaneč 58Rozseč 10 Náměšť na Hané 53Stařeč 5 Proseč 52Skuteč 124 Okoř 52Plaveč 5 Zhoř 51Koloveč 10 Libuš 51Třebíč 1279 Vráž 49Dobříč 1 Horní Cerekev 45Slavíč 2 Kelč 44Čejč 21 Bohdaneč 43Kelč 44 Líšeň 43

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFTelč 334 Zruč nad Sázavou 40Starkoč 16 Číhošť 40Krč 270 Peruc 38Přelouč 151 „Ledeč“ 37Dolní Dobrouč 9 Havraň 34Zruč 62 Střítež 33Zruč nad Sázavou 40 Dubeč 30Litovel 230 Zadní Třebaň 26Nemyšl 2 Ratiboř 25Libomyšl 5 Liboc 24Radomyšl 9 Obrataň 24Drahomyšl 6 Roveň 24Nepomyšl 2 Štěkeň 23Spomyšl 6 Čejč 21Litomyšl 741 Ostroměř 18„Třebaň“ 5 „Bíteš“ 18Hlásná Třebaň 13 Dolní Cerekev 18Přední Třebaň 1 Horní Lideč 17Zadní Třebaň 26 Starkoč 16Libáň 63 Skřečoň 16Kadaň 459 Hostouň 16Krčmaň 5 Libuň 14Heřmaň 10 Předmíř 14Tmáň 4 Kleť 14Havraň 34 Hlásná Třebaň 13Obrataň 24 Loučeň 13Ivaň 4 Chýšť 13Skřivaň 5 Jeneč 12Třebeň 8 Řepeč 12Libeň 293 Hať 12Choceň 262 „Cerekev“ 12Loučeň 3 Hřebeč 11Prácheň 5 Želeč 11Štěkeň 23 Sudoměř 11Veleň 9 Bochoř 11Malá Veleň 1 Veliš 11Velká Veleň 2 Libhošť 11Nesměň 2 Nová Cerekev 11Dobřeň 2 Běleč 10Střeň 8 Luleč 10Líšeň 43 Rozseč 10Lázně Toušeň 246 Koloveč 10„Toušeň“ 182 Heřmaň 10Dříteň 3 Ředhošť 10Roveň 24 Maleč 9Dolní Roveň 5 Dolní Dobrouč 9Plzeň 6400 Radomyšl 9Třeboň 644 Veleň 9Skřečoň 16 Lobeč 8Mimoň 114 Třebeň 8Libuň 14 Střeň 8Raduň 2 Číměř 8

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFLibouň 4 Smědeč 6Radouň 1 Horní Proseč 6Dolní Radouň 3 Drahomyšl 6Horní Radouň 4 Spomyšl 6Kostelní Radouň 1 Pustiměř 6Okrouhlá Radouň 1 Voleč 5Velká Radouň 2 Stařeč 5Chotouň 3 Plaveč 5Hostouň 16 Libomyšl 5Hostivař 121 „Třebaň“ 5Číměř 8 Krčmaň 5Pustiměř 6 Skřivaň 5Luboměř 2 Prácheň 5Sudoměř 11 Dolní Roveň 5Jaroměř 323 Oldříš 5Ostroměř 18 Chomýž 5Předmíř 14 Proseč pod Ještědem 4Veleboř 2 Tmáň 4Všeboř 2 Ivaň 4Chotěboř 194 Libouň 4Mysliboř 4 Horní Radouň 4Ratiboř 25 Mysliboř 4Ctiboř 3 Prostiboř 4Vlastiboř 3 Hořátev 4Prostiboř 4 Holedeč 3Ratboř 2 Chromeč 3Zhoř 51 Dříteň 3Bochoř 11 Dolní Radouň 3Okoř 52 Chotouň 3„Bíteš“ 18 Ctiboř 3Velká Bíteš 75 Vlastiboř 3Veliš 11 Mladeč 2Dobříš 384 Slavíč 2Oldříš 5 Nemyšl 2Libuš 51 Nepomyšl 2Hať 12 Velká Veleň 2Kleť 14 Nesměň 2Náměšť na Hané 53 Dobřeň 2Náměšť nad Oslavou 120 Raduň 2„Náměšť“ 66 Velká Radouň 2Libhošť 11 Luboměř 2Ředhošť 10 Veleboř 2Třebihošť 2 Všeboř 2Číhošť 40 Ratboř 2Chýšť 3 Třebihošť 2Dobev 1 Libeč 1„Cerekev“ 12 Proseč nad Nisou 1Dolní Cerekev 18 Proseč pod Křemešníkem 1Horní Cerekev 45 Dobříč 1Nová Cerekev 11 Přední Třebaň 1Hořátev 4 Malá Veleň 1Vráž 49 Radouň 1

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFStřítež 33 Kostelní Radouň 1Kroměříž 1160 Okrouhlá Radouň 1Chomýž 5 Dobev 1

9.2.1.2.2.1. Podtyp I 3A – vzor Aš

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina / maskulina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 3: determinující tvar – Nsg.: konsonantické zakončení

(pravopisně měkká souhláska)

Deklinační podtyp I A: Nsg.: koncovka nulová, Gsg.: koncovka -e(ě);

vzorové jméno Aš (lemma = 359 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

(f.) Aš-Ø

(m.) Aš-Ø

Aš-e

Aš-e

Aš-i

Aš-i

Aš-Ø

Aš-Ø

(o) Aš-i

(o) Aš-i

Aš-í

Aš-em

Charakteristika deklinace: Deklinační podtyp s rodovými dubletami

a velmi nízkou frekvencí (2 oikonyma), neproduktivní, pro který je typická

rozsáhlá homonymie tvarů maskulin a feminin (kromě Isg.). V materiálu korpusu se

k němu řadí oikonyma zakončená na pravopisně měkký konsonant. Kolísání

v rodě (m./f.) bylo v korpusu SYN2005 doloženo okrajově, týká se celkově pouze

pěti oikonym, z nichž dvě se řadí ke vzoru Aš. U těchto jmen, tj. Bystrc (42* f./1 m.),

Aš (336* f./2 m.)192, jsou tvary ženského rodu zřetelně frekventovanější,

považujeme je za centrální, zatímco tvary mužského rodu za periferní. Při uvedeném

rodovém rozlišení se opíráme především o tagování (přiřazování gramatických

kategorií k jednotlivým ohebným druhům slov), které uvádí korpus SYN2005.

Zjišťování gramatického rodu oikonym zakončených na konsonant je v textech

192 Hodnotu absolutní frekvence (AF = frekvence oikonyma, ostatní třídy proprií byly

odstraněny) tvarů ženského rodu uvedených oikonym považujeme za přibližnou (označena *),

protože

z kontextů korpusu není vždy rodové zařazení jména jednoznačně patrné.

obtížné vzhledem k vysoké homonymii tvarů rodu ženského a mužského

neživotného. Gramatický rod je zřetelný při syntaktické shodě, ale ta se u oikonym

příliš často neobjevuje, např. v materiálu korpusu mají hodnocená oikonyma jen

zřídka shodný atribut (v pohraniční Aši /f./, český Aš /m./). Rodem oikonyma Aš se

zabýval M. Sedláček (1977)193 a uvádí, že kodifikovaný dvojí rod se v tomto případě

objevuje až v roce 1966 ve 4., tzv. akademickém vydání Pravidel českého pravopisu,

předcházející Pravidla zde uváděla pouze rod mužský.

F: S cílem zprovoznit železniční trať mezi Aší a Selbem stupňují radnice […] (SYN2005, PUB)

M: Od Čierné pri Čope po český Aš plazí se odporný australský plaz. (SYN2005, SON)Ten se spolu se svým 17letým synem Pavlem pokusil mezi Chebem a Ašem tajně překročit státní hranice. (SYN2005, PUB)

F: Ať už je původ pouliční zábavy jakýkoliv, zejména mladí lidé z brněnské Bystrce ji přijali za svou. (SYN2005, PUB)

M: Přepravní firma Odysseus měla své sídlo za Bystrcem, […] (SYN2005, NOV)

Rodové kolísání tohoto podtypu oikonym je tedy podle materiálu korpusu na ústupu,

týká se ještě menšího počtu jmen, než která uvádí pro spisovný jazyk A. Polívková

(2007), např. Aš, Bohdaneč, Koloveč, Ledeč, Pankrác, Unhošť, viz kap. 7.1.

Oikonyma Bohdaneč, Koloveč, Ledeč, Pankrác, Unhošť mají v korpusu jen tvary

rodu ženského a je jistě pozoruhodné, že svým původem odvozeniny od vlastních

osobních jmen,194 stejně jako většina oikonym typu 2A (vzor Třeboň), pro který je

dnes typická rodová vyhraněnost a příslušnost k femininům.

Kolísání v rodě oikonym Aš a Bystrc je ovlivněno několika faktory. Jedná se

o faktor formální – zakončení jmen na pravopisně měkkou souhlásku umožňuje

jejich zařazení jak k femininům, tak k maskulinům. Dalším faktorem může být

původ oikonyma – v obou případech se jedná primárně o názvy potoka, které byly

193 Autor dále uvádí, že do konce 2. světové války se oikonymum Aš užívalo patrně jen v rodě

mužském. Ke změně v místním úzu dochází po roce 1945 v řeči nových osídlenců západočeského

nářečí, kteří ve městě samém i v celém karlovarském kraji důsledně zařazují toto jméno k rodu

ženskému. Podle Sedláčka (v návaznaznosti na názory V. Ertla /1929/) má zařazení jména Aš

k femininům také prokazatelné systémové důvody, tzn. že místních jmen mužských s měkkým

zakončením je v češtině málo, většina z nich se řadí k rodu ženskému. Oba uvedené fakty – rod

ženský v místním úzu, který se šíří i do dalších oblastí, a tendence k systémovosti pak vedly ke

kodifikaci dvojího rodu.194 Oikonyma Bohdaneč, Koloveč, Ledeč, Unhošť jsou odvozena z vlastních osobních jmen

přivlastňovacím sufixem -jь, např. Bohdanec + -jь, viz Lutterer – Šrámek (2004), oikonymum

Pankrác je původně antroponymum, viz Profous (1951).

přeneseny na osadu.195 Nepatří tedy k oikonymům odvozeným od VOJ, viz typ 2A,

vz. Třeboň. Vzhledem k nízkému počtu výskytů podob mužského rodu nelze

prokázat, zda volbu rodových dublet může ovlivňovat faktor syntaktický, či stylová

specifikace tvaru.

Výběr vzoru: Obě oikonyma mají shodnou morfologickou charakteristiku,

splňují rovněž požadavek kompatibility. Z těchto důvodů se staly hlavními kritérii

při výběru vzorového jména jeho frekvence, pragmatická stránka a kodifikovaná

rodová charakteristika jména. Jako vzorové jméno bylo vybráno frekventovanější

oikonymum Aš, které je pro uživatele jazyka známější a má kodifikováno kolísání

v rodě, zatímco u oikonyma Bystrc je kodifikována jen podoba ženského rodu.

9.2.1.2.3. Typ 3B – vzor Uhříněves

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 3: determinující tvar – Nsg.: konsonantické zakončení

(pravopisně obojetná souhláska)

Deklinační typ B: Nsg.: koncovka nulová, Gsg.: koncovka -i;

vzorové jméno Uhříněves (lemma = 81 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Uhříněves-Ø Uhříněvs-i Uhříněvs-i Uhříněves-Ø (o) Uhříněvs-i Uhříněvs-

í

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

s nízkou frekvencí, který zahrnuje celkem 25 oikonym (SYN2005 prokazatelně196

dokládá 19 oikonym). Je charakteristický pro oikonyma formálně vymezená

195 Podle Lutterera – Šrámka (2004) je Aš oikonymum německého původu a bylo původně

názvem Ašského potoka. Podoba jména kolísala – Aš, Aša, Aše, až po r. 1854 bylo úředně

stanoveno česky Aš, německy Asch. Bystrc znělo původně Bystřec a vzniklo substantivizací

adjektiva bystrý. Ve stč. se skloňovalo: do Bystrcě, v Bystrci, za Bystrcem, a proto vznikl

nominativní tvar Bystrc. V místním úzu je zachován mužský rod.

pravopisně obojetnými souhláskami -m, -s a -v. V současnosti se jedná o již

neproduktivní typ vzhledem ke způsobům tvoření oikonym, která se k němu řadí,197

nelze ho však považovat za uzavřený, protože k němu mohou přecházet či přecházejí

některá oikonyma řazená k podtypu II 2B, vzor Příbram, u nichž se místo dublety

-i/ě v Gsg. může začít užívat jen koncovka -i, např. Břeclav, viz dále. Lze říci, že

tendenci řadit se k této deklinaci má v materiálu korpusu větší část složených

oikonym s druhou částí -ves (Uhříněves – Uhřínova ves, viz Profous – Svoboda

/1957/) tj. Bděněves, Běloves, Březiněves, Hořiněves, Kmetiněves, Zvoleněves.

Frekvence genitivní koncovky -i je zde však často nízká, tj. 1–3 výskyty (ovlivněno

charakterem lokalit), a tím je snížena objektivita našich tvrzení. Doklady Gsg.

uvedených oikonym pocházejí převážně z publicistického stylu, u Uhříněvsi také

z populárně-naučné a umělecké literatury, u Hořiněvsi jen z populárně-naučné

a umělecké literatury. Zjištěné korpusové doklady nepodporují tvrzení A. Polívkové

(2007), která uvádí, že v Gsg. mají oikonyma s druhou částí -ves ve spisovném úzu

dubletu -i/-e. Užití dublet zdůvodňuje faktem, že se dnes už částečně živě cítěná

souvislost s apelativem ves oslabila a projevila se tendence související s celkovým

ústupem deklinačního vzoru kost a postupným přechodem mnoha apelativ ke vzoru

píseň. Názor A. Polívkové o ústupu vzoru kost je však v rozporu s nejnovějšími

výzkumy apelativní deklinace vzoru kost provedenými na materiálu korpusu

SYN2000, viz Tušková (2006).198 Užití koncovky -i je u oikonym na -ves podpořeno

jejím jednoznačným výskytem u apelativa ves. Příklon oikonym tohoto typu ke vzoru

Uhříněves podporují také mluvnické práce, které tato oikonyma zahrnují, viz tab.

č. 9. K popisovanému deklinačnímu typu patří rovněž část oikonym na -m (-im,

-om) a -v (-clav, -slav). Podle původu se jedná o zpodstatnělá přivlastňovací

adjektiva mužského rodu utvořená sufixem -jь od mužských osobních jmen, která

196 Ke vzoru Uhříněves jsme přiřadili v tab. č. 11 také další oikonyma na -ves, která v korpusu

tvary Gsg. nedokládají, tj. Milíčeves, Židněves, Studeněves, Činěves, Myštěves, Otinoves.197 V současnosti již nejsou produktivní typy tvoření kompozitních oikonym se sufixem -ja +

ves, ani oikonym se sufixem -jь, jejich produktivita spadá do období středověku.198 Z výzkumů vyplývá, že sice stále dochází k přechodu některých apelativních feminin ke

vzoru píseň, jedná se však o apelativa představující periferní část vzoru kost. Vzor kost v

současnosti neustupuje, protože jeho centrální část představuje velmi produktivní skupina apelativ

tvořená sufixem -ost. Navíc se v Gsg. apelativ vzoru kost prokázalo velmi silné postavení původní

koncovky -i, dubletu -i/-e má jen jeho okrajová část.

měla v Gsg. původně mužskou koncovku -ě.199 Když přešla k rodu ženskému,

udržovala si v Gsg. koncovku -ě, později zde vznikly novotvary s koncovkou -i, viz

Gebauer (1896, s. 309–311). Po jisté odbobí pak užívala v Gsg. dubletu -ě/-i

(dokládají ji všechny mluvnice 20. století, viz tab. č. 9). Ve srovnání s mluvnicemi

však v korpusovém materiálu200 přibývá u oikonym zakončených na -m, -v

genitivních tvarů s koncovkou -i, tj. Blažimi, Kuřimi, Toužimi, Velimi; Břeclavi,

Bořislavi, Budislavi, Miroslavi, Nosislavi. Doklady tvarů Gsg. pocházejí převážně

z publicistického stylu, u některých oikonym také z literatury populárně-naučné nebo

krásné. Zbytek deklinačního typu tvoří ojedinělá oikonyma na -m, -v, tj. Pustá

Polom, Velká Polom, Spytihněv.

V apelativní deklinaci odpovídá vzoru Uříněves singulárové paradigma vzoru

kost a lze říci, že tento apelativní vzor má v současné spisovné češtině oporu nejen

u apelativ tvořených sufixy -ost/-nost, ale také u oikonym zakončených na -s, -m a -v,

kde se variantní koncovka -i jeví jako centrální, zatímco koncovka -ě(e) jako

periferní, viz popis vzorů Uhříněves a Příbram.

Výběr vzoru: Vzorovým jménem se stalo oikonymum Uhříněves, které patří

ke skupině kompozitních jmen tvořených od osobního jména přivlastňovacím

sufixem ženského rodu -ja + ves, viz Lutterer – Šrámek (2004). Jedná se jednak

o představitele oikonym na -ves, která jsou pro tento deklinační typ charakteristická,

jednak o představitele oikonym odvozených od osobních jmen (často jsou to

kompozita /Kněževes, Milíčeves; Miroslav, Nosislav/). Vzorové oikonymum splňuje i

frekvenční kritérium, je třetím nejfrekventovanějším jménem tohoto souboru.

U apelativ odpovídá tomuto vzorovému jménu singulárové paradigma vzoru kost.

Tabulka č. 11

Seznam oikonym vzoru Uhříněves řazených: 1. retrográdně, 2. podle frekvence (CAF/AF)

v korpusu SYN 2005

199 Jména zakončená na -m a -v měla podle Lamprechta – Šlosara – Bauera (1986) poslední

souhlásku změkčenou a skloňovala se jako typ oráč. Když ale některé ja-kmeny odsouvaly v Nsg.

koncové -ě, přešla tato substantiva, a to na základě tvarové podobnosti a pravděpodobně i proto,

že toponyma typu Vítkovice se vnímají jako feminina, k ženské deklinaci. V dialektech se

zachovává často původní mužská deklinace (ten Kuřim). 200 Obdobné závěry jako z výzkumu korpusu SYN2005 vyplývají také z korpusu SYN2000, viz

Tušková (2007b).

U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich lemmatu (lemma > 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma

i případných jiných tříd proprií, nebo pouze frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud

existovaly, byly manuálně vytříděny (lemma < 100 /AF/). Oikonyma, u nichž není v korpusu

SYN2005 doložen tvar Gsg. a jsou ke vzoru Uhříněves přiřazena pouze na základě zakončení Nsg. na

-ves, jsou vyznačena v levém sloupci tabulky tučně.

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFVelim 37 Břeclav 654Kuřim 135 Kuřim 135Blažim 7 Uhříněves 76Toužim 49 Toužim 49Pustá Polom 15 Velim 37Velká Polom 19 Běloves 33Milíčeves 4 Miroslav 30Židněves 4 Kmetiněves 25Bdeněves 3 Spytihněv 20Studeněves 2 Velká Polom 19Zvoleněves 7 Březiněves 18Činěves 7 Pustá Polom 15Uhříněves 76 Budislav 12Hořiněves 7 Nosislav 12Kmetiněves 25 Bořislav 8Březiněves 18 Blažim 7Myštěves 2 Zvoleněves 7Běloves 33 Činěves 7Otinoves 5 Hořiněves 7Břeclav 654 Otinoves 5Budislav 12 Milíčeves 4Bořislav 8 Židněves 4Nosislav 12 Bdeněves 3Miroslav 30 Studeněves 2Spytihněv 20 Myštěves 2

9.2.1.2.3.1. Podtyp I 3B – vzor Zliv

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina / maskulina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 3: determinující tvar – Nsg.: konsonantické zakončení

(pravopisně obojetná souhláska)

Deklinační podtyp I B: Nsg.: koncovka nulová, Gsg.: dubleta -i/-u, nebo

-i/-a;

vzorové jméno Zliv (lemma = 47 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

(f.) Zliv-Ø

(m.) Zliv-Ø

(m.) Želiv-Ø

Zliv-i

Zliv-u

Želiv-a

Zliv-i

Zliv-u

Želiv-u

Zliv-Ø

Zliv-Ø

Želiv-Ø

(o) Zliv-i

(o) Zliv-u

(o) Želiv-u

(o) Želiv-ě

Zliv-í

Zliv-em

Želiv-em

Charakteristika deklinace: Deklinační podtyp s rodovými dubletami, s velmi

nízkou frekvencí (3 oikonyma), neproduktivní. V Gsg. má dubletu -i/-u, nebo -i/-a,

přičemž koncovka -i je ženská, koncovky -u či -a mužské (tvrdý apelativní vzor

hrad/les). V materiálu korpusu se k němu řadí tři oikonyma zakončená na

pravopisně obojetný konsonant. Jedná se o jména Zderaz (3 f./6 m.) a Želiv

(13 f./339 m.), u nichž převažují tvary mužského rodu, které jsou v textech korpusu

zřetelně doloženy. Podoby ženského rodu jsou sice periferní, ale dostatečně

prokazatelné různými zdroji korpusového materiálu – u oikonyma Zderaz pocházejí

z publicistiky a populárně-naučné literatury, u jména Želiv z literatury krásné,

publicistiky a částečně i z vědeckonaučné literatury. Paradigma oikonyma Želiv je

navíc specifické tím, že v Gsg. má rodovou dubletu Želivi (2)/Želiva (103) a v Lsg.

může mít dokonce tři tvary – pro rod ženský Želivi (11), pro rod mužský dubletu

Želivu (18)/Želivě (138).

F: Jeho uzdravení v Želivi rozhodujícím způsobem přispělo k blahořečení HyacintaMarie Cormiéra, […] (SYN2005, FAC)

M: O otřesných poměrech v Želivu lze najít dostatek dokumentárních údajů. (SYN 2005, SCI) Spolubratři v Želivě mi pak začali říkat Létající opat. (SYN2005, FAC)

Třetím oikonymem je jméno Zliv (44 f./3 m.), kde naopak převažují tvary ženské,

všechny doložené maskulinní podoby pocházejí z publicistiky. Současné jazykové

příručky uvádějí na rozdíl od korpusových dokladů některé genitivní tvary těchto

okonym odlišné: v Gsg. jména Zderaz dubletu -e/-u (korpus -i/-u), v Gsg. jména Zliv

dubletu -i/-a (korpus -i/-u) a v případě jména Želiv pouze rod mužský s genitivní

koncovkou -a (SSČ 1998), zatímco Polívková (2004) doporučuje rodovou dubletu

(korpus -i/-a).

F: Konal se v překrásném prostředí Toulovcových maštalí nedaleko Zderazi u Skutče […] (SYN2005, POP)

M: Uhlíř ze Zderazu se zprotivil, tak ho přivezli v košatince. (SYN2005, NOV)

F: Některé obyvatele Zlivi přitom rozsudek nijak zvlášť nepřekvapil. (SYN2005, PUB)M: Muž jel s traktorem kolem 22. hodiny ze Zlivu směrem na Stříbro. (SYN2005, PUB)

F: […] byl v něm jediný mnich, vypůjčený premonstrát ze Želivi. (SYN2005, COL)

M: Byla z toho dost velká sláva a do Želiva se sjelo mnoho hostí, […] (SYN2005, FAC)

Uvedené údaje svědčí o značné rozkolísanosti tvarů tohoto podtypu oikonym.

Faktory, které ji ovlivňují, jsou původ oikonym – jedná se původně o maskulina

vzniklá z vlastních osobních jmen.201 Dále zakončení oikonyma (formální faktor) na

pravopisně obojetný konsonant, jenž není dostatečným signálem pro jednoznačné

rodové zařazení. Volba ženského rodu a genitivní koncovky -i může být způsobena

zejména u jmen na -v analogií s obdobně zakončenými oikonymy ženského rodu (typ

2B, vzor Uhříněves), jako jsou Boleslav, Přibyslav atd. Oikonyma mužského rodu

zakončená na -v či -z jsou nečetná, korpus SYN2005 dokládá jen jména Ostrov

a Bezděz.

Vzhledem k nízkému počtu výskytů podob jednoho z rodů nelze prokázat, zda volbu

rodových dublet může ovlivňovat faktor syntaktický nebo stylová specifikace tvarů.

Výběr vzoru: Při výběru vzorového jména jsme upřednostnili fakt, že

oikonymum Zliv má nejvyšší frekvenci koncovek ženského rodu ze všech tří jmen

a jak v kodifikaci, tak v korpusových dokladech užívá v Gsg. shodnou koncovku, tj.

-i. Jedná se rovněž o poměrně známé oikonymum.

9.2.1.2.3.2. Podtyp II 3B – vzor Příbram

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 3: determinující tvar – Nsg.: konsonantické zakončení

(pravopisně obojetná souhláska, okrajově pravopisně

měkká souhláska)

Deklinační podtyp II B: Nsg.: koncovka nulová, Gsg.: dubletní koncovka

201 Podle Profouse – Svobody (1957) vznikla oikonyma Zliv a Zderaz z VOJ přivlastňovacím

sufixem -jь, jméno Želiv ze základu VOJ Žel- + přivlastňovacího sufixu -ov > -ev > -iv.

-i/-e(ě);

vzorové jméno Příbram (2291 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Příbram-Ø Příbram-i

Příbram-ě

Příbram-i Příbram-Ø (o) Příbram-i Příbram-í

Charakteristika deklinace: Deklinační podtyp typu 2B s dubletními tvary

v genitivu singuláru a s nízkou frekvencí obsahující celkem 24 oikonym (SYN2005

prokazatelně dokládá tvar Gsg. u 23 oikonym). Dnes je to již typ neproduktivní

(důvody jsou shodné jako u vzoru Uhříněves), ale dosud neuzavřený vzhledem

k možným přechodům některých oikonym k pravidelnému typu 2B, vz. Uhříněves.

Podle materiálu korpusu sem patří část oikonym na -m (-im, -am) (Chrudim,

Kouřim, Příbram, Putim, Vlašim) a -v (-slav) (Čáslav, Mladá Boleslav, Stará

Boleslav, Přibyslav, Zbraslav), dále některá kompozita s druhou částí -ves

(Bítozeves, Jičíněves, Kněževes, Libčeves, Nelahozeves) a ojedinělá oikonyma na -c

(Malá Černoc, Velká Černoc, „Černoc“). V případě oikonym zakončených na -c je

počet dokladů obou koncovek pro objektivní závěry nedostatečný, viz tab. č. 12,

předpokládáme spíše volbu variantní koncovky -i.

Auto, zaparkované u Velké Černoci na Lounsku, mu během dopoledne ukradl zloděj. (SYN2005, PUB) U Malé Černoce na Žatecku vzplál za jízdy Renault Thalia. (SYN2005, PUB)

U takto zakončených oikonym, viz výše, zpravidla převažuje v genitivu

singuláru historicky mladší koncovka -i202 (kromě oikonym Kněževes, Libčeves,

u nichž však velmi nízká frekvence obou koncovek nemůže být podkladem

objektivních závěrů, viz tab. č. 12) a je zde tedy patrná tendence přecházet

k pravidelnému typu 3B, vz. Uhříněves. Hlavním faktorem203 ovlivňujícím uvedený

202 Podle výzkumů v korpusu SYN2000, viz Tušková (2007b), existuje kolísání v případě

oikonym na -m pouze u jmen domácích, jména cizí, zčásti slovanská, např. polská Radom, Bytom,

či neslovanské Bochum, mají pravidelné tvary vz. kost, tzn. v Gsg. jen koncovku -i.203 Srovnáme-li faktory ovlivňující volbu dubletních koncovek Gsg. apelativ vzoru kost a

oikonym vzoru Příbram, můžeme konstatovat jisté odlišnosti v charakteru faktorů i v jejich

množství

(v případě apelativ je rozsah faktorů větší). U apelativ, viz Tušková (2006), se uplatňují jako

hlavní faktory: formální, slovotvorný a historický, v případě koncovky -e vliv analogie s Npl.

přechod je zakončení oikonym na -s, -m a -v, tzn. faktor formální, částečně má na

volbu koncovek stále vliv původ jmen, viz vzor Uhříněves. Doklady obou

koncovek204 pocházejí z různých zdrojů (publicistika, odborná literatura, krásná

literatura) a od různých autorů, lze je proto považovat za objektivní. Platí však, že

tvary s koncovkou -i dokládají nejčastěji texty publicistické, zatímco tvary

s koncovkou -ě(e) se nejvíce objevují v textech krásné literatury a literatury faktu.

Distribuci dubletních koncovek Gsg. tedy ovlivňuje také stylistická specifikace

tvarů.

Pan profesor Černý z Příbramě se už poptával, […] (SYN2005, NOV) Několik dní potom prohlížel jsem okolí Kouřimě a Zásmuk, […] (SYN2005, FAC) Rytmistr studoval bericht četnického strážmistra z Putimě o Švejkovi […] (SYN2005, NOV)Strejda Hrubý, který měl někde u Čáslavě s několika měřicemi polí […] (SYN2005, COL)[…] v tom jednom byli mrtví ze Zbraslavě a druhém živá telátka a velký nápis: Dar Praze. (SYN2005, VER)

Obyvatelé Chrudimi oslaví příchod nového roku v obrovském stanu, […] (SYN2005, PUB) A tak dostavník drkotá z Příbrami do Prahy plných dvanáct hodin. (SYN2005, FAC)Pan strážmistr v Putimi ukazoval mně na mapě, […] (SYN2005, NOV)Dědeček Karel pochází od Čáslavi, hrával hokej i fotbal na solidní úrovni. (SYN2005, PUB)Původně bezejmenná ulice byla pojmenovaná až po připojení Zbraslavi k Praze v roce 1974. (SYN2005, PUB)

Graf č. 14

Stylové rozvrstvení tvarů Gsg. oikonyma Chrudim v korpusu SYN2005

Při volbě dublet nebyl prokázán vliv syntaktického faktoru, tvary genitivu bez ohledu

na koncovku plní častěji funkci atributu než příslovečného určení místa, např.

Chrudimi (137 AT / 96 PUM), Chrudimě (34 AT / 19 PUM).

a Apl., u části apelativ lze sledovat stylistickou specifikaci, vliv lexikálního okolí (kolokací)

a sémantické rozlišení tvarů.204 Některé tvary s koncovkou -ě(e) nelze vyhledat dotazem lemma=“…“, je třeba použít dotaz

word=“…“. Lemmata některých oikonym jsou chybná, např. k tvaru Zbraslavě byla přiřazena

lemmata „Zbraslavě“ a „Zbraslava“.

AT: Ulice vylidněné Chrudimi zívaly prázdnotou, […] (SYN2005, PUB) PUM: S Hradišťanem přijede do Chrudimi také primáš Jiří Pavlica. (SYN2005, PUB)

AT: V ulicích Chrudimě sleduje lidi už šest městských kamer. (SYN2005, PUB) PUM: Sám často do Chrudimě zajížděl k „Musilům“ a s ním řada vynikajících tehdejších

hudebníků […] (SYN2005, FAC)

U sedmi oikonym zakončených na -m či -v (Příbram, Chrudim, Vlašim, Čáslav,

„Boleslav“, „Stará Boleslav“, Přibyslav) jsme v korpusu SYN2005 zaznamenali

transonymizaci původního oikonymického názvu v názvy chématonymické

(označení sportovního klubu). Chrématonyma pak vždy volila pouze genitivní

koncovku -i, která je vývojově mladší a v korpusu frekventovanější i v případě tvarů

oikonym.

Graf č. 15

Distribuce koncovky -i a -ě u oikonyma a chrématonyma Chrudim

K podtypu Příbram se přiřazují rovněž ojedinělá jména na -ť (Bedihošť, Píšť,

Třešť, Unhošť), pro něž není podle korpusu kolísání v genitivu singuláru typické –

zřetelně zde převažuje v užití koncovka -ě, koncovka -i je doložena periferně

(1 výskyt u každého oikonyma). Oikonyma na -ť mají buď pravidelnou deklinaci

typu 3A, vz. Třeboň s koncovkou -ě v Gsg., nebo k uvedenému vzoru zcela jasně

inklinují. Mluvnice, které jsme sledovali, viz tab. č. 9, uvádějí u většiny oikonym této

skupiny v Gsg. dubletu -i/-e(ě), rozdílné genitivní tvary mají jen Nelahozeves,

Kněževes (pouze -i) a Bedihošť, Unhošť (pouze -ě).

V apelativní deklinaci odpovídá tomuto deklinačnímu podtypu singulárové

paradigma vzor kost, případně píseň.

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno nejfrekventovanější

oikonymum tohoto deklinačního podtypu, tj. Příbram, které zároveň reprezentuje

jeho typickou část, a to oikonyma na -m (-am, -im) a -v (-slav).

Tabulka č. 12

Absolutní frekvence (AF) dubletních kocovek -i/-e(ě) v Gsg.

Absolutní frekvence zahrnuje pouze tvary oikonym, ostatní třídy proprií vzniklé transonymizací byly

manuálně odstraněny.

Oikonymum Gsg. (AF)-e(ě) -i

Malá Černoc 1 0Velká Černoc 0 2Příbram 22 364Chrudim 53 232Kouřim 2 19Vlašim 5 44Putim 6 9Libčeves 1 1Jičíněves 2 3Nelahozeves 3 8Bítozeves 1 2Kněževes 3 1Třešť 33 2Píšť 8 1Bedihošť 1 1Unhošť 36 1Čáslav 11 67Zbraslav 3 52Mladá Boleslav 2 39„Boleslav“ 1 35Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 0 4„Stará Boleslav“ 1 31Přibyslav 1 19

Tabulka č. 13

Seznam oikonym vzoru Příbram řazených: 1. retrográdně, 2. podle frekvence (CAF/AF)

v korpusu SYN2005

Neoficiální jednoslovné názvy jsou v tabulce zapsány v uvozovkách. U oikonym uvádíme buď

frekvenci jejich lemmatu (lemma > 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd

proprií, nebo pouze frekvenci oikonyma (lemma < 100 /AF/).

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFMalá Černoc 2 Příbram 2291Velká Černoc 12 Mladá Boleslav 1807„Černoc“ 1 Chrudim 1544Příbram 2291 Zbraslav 339Chrudim 1544 Čáslav 327Kouřim 0 Vlašim 200Vlašim 200 Třešť 149Putim 47 Unhošť 119Libčeves 25 „Boleslav“ 113Jičíněves 35 „Stará Boleslav“ 85Nelahozeves 64 Přibyslav 75Bítozeves 7 Nelahozeves 64Kněževes 26 Putim 47Třešť 149 Jičíněves 35Píšť 21 Kněževes 26Bedihošť 7 Libčeves 25Unhošť 119 Píšť 21Čáslav 327 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 14Zbraslav 339 Velká Černoc 12Mladá Boleslav 1807 Bítozeves 7„Boleslav“ 113 Bedihošť 7Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 14 Malá Černoc 2„Stará Boleslav“ 85 „Černoc“ 1Přibyslav 75 Kouřim 0

9.2.1.2.4. Shrnutí

Deklinaci domácích oikonym ženského rodu zakončených na pravopisně

měkký nebo obojetný konsonant jsme popsali pomocí dvou deklinačních typů (vzory

Třeboň, Uhříněves) a tří deklinačních podtypů (vzory Aš, Zliv, Příbram). Centrální

postavení zaujímá deklince pravidelného vzoru Třeboň, méně frekventované

jsou vzory Uhříněves a Příbram, které svou existencí podporují apelativní vzor kost.

Zcela periferní je pak deklinace vzorů Aš a Zliv určených pro oikonyma kolísající

v rodě. Frekvence deklinačních paradigmat oikonym v procentech je v materiálu

korpusu SYN2005 tato: vz. Třeboň 71,34 %, vz. Aš 1,30 %, vz. Zliv 2 %, Uhříněves

12,68 %, Příbram 12,68 %, viz graf č. 16.

Graf č. 16

Frekvence deklinačních paradigmat vzorů ženských domácích oikonym s konsonantickým

zakončením v korpusu SYN2005

Všechny uvedené deklinační vzory jsou dnes již neproduktivní, nová oikonyma

k nim řazená se netvoří, existuje pouze možnost přechodu oikonym mezi vzory

(zejména mezi vz. Uhříněves a Příbram), které v důsledku toho netvoří zcela

uzavřené soubory jmen.

Z provedeného výzkumu korpusového materiálu je patrná sílící tendence

k ústupu rodového kolísání (m./f.) v oblasti psaného, zejména spisovného jazyka

(doloženo jen u pěti oikonym). Posuny v distribuci koncovek, které lze pozorovat

srovnáním s mluvnicemi, viz tab. č. 9, dokládají v korpusu pouze ojedinělá

oikonyma na -m a -v (Kuřim, Břeclav, Miroslav) – v Gsg. užívají již jen koncovku -i.

Dále nacházíme rozdíly v distribuci některých kompozitních oikonym s druhou částí

-ves (Jičíněves, Nelahozeves, Kněževes), která na rozdíl od mluvnic dokládají

v korpusu v tvarech Gsg. dubletu -e/-i. Z komplexního pohledu však vyplývá, že

korpusový materiál potvrzuje konstituování skupiny oikonym s pravidelným

paradigmatem a genitivní koncovkou -i (apel. vzor kost), jež uvádí MČ 2.

Oikonymum Třešť uváděné mluvnicemi jako kolísající má silnou tendenci užívat

pravidelné paradigma a příklánět se ke vzoru Třeboň (apel. vzor píseň). Hodnocením

korpusového materiálu se nám podařilo potvrdit či doplnit některé faktory ovlivňující

volbu dubletních koncovek. Jsou to především faktor formání (zakončení oikonym),

v některých případech faktor slovotvorný pojící se s původem jména, či původ

jména sám. Okrajově se uplatňuje u distribuce dubletních koncovek stylistická

specifikace tvaru. Rozsah faktorů je ve srovnání s apelativním materiálem menší.

V případě této skupiny oikonym se nám nepodařilo prokázat vliv lexikálního okolí

(kolokací) a sémantické rozlišení dubletních tvarů (u apelativ viz Tušková /2006/),

nebo jejich syntaktickou diferenciaci. Na distribuci dubletních koncovek Gsg. -i/-ě

(vzor Příbram) má vliv také transonymizace původních oikonym v chrématonyma, ta

pak volí v korpusových dokladech v Gsg. vždy jen novější koncovku -i.

9.3. Přehled deklinace substantivních singulárových tříd

Následující dvě tabulky č. 14–15 podávají soubory deklinačních koncovek

oikonym ženského rodu se substantivní singulárovou deklinací. Vzhledem ke

specifičnosti deklinace některých skupin oikonym jsou zde zařazeny také deklinační

podtypy kolísající v čísle (sg./pl.), nebo v rodě (m./f.).

Tabulka č. 14

Deklinační třídy 1–2

Třídy 1 -a 2 -e(ě)Typy (vz. jména)Podtypy (vz. jména)

1A (Ostrava) 2A (Bystřice)I 2A (Kaplice)

Rod f. f. f.sg. N -a -e(ě) -e G -y -e(ě) -e D -ě(e) -i -i A -u -i -i V -o nedoloženo nedoloženo L -ě(e) -i -i I -ou -í -í

pl. N -e G -Ø D -ím A -e V nedoloženo L -ích I -emi

Tabulka č. 15

Deklinační třída 3

Třída 3 -ØTypy (vz. jména)

3A(Třeboň)

3B(Uhříněves

)Podtypy(vz. jména)

I 3A(Aš)

I 3B(Zliv)

II 3B(Příbram)

Rod f. f. m. f. f. m. f.sg. N -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø G -ě(e) -e -e -i -i -u/-a -i/-ě(e) D -i -i -i -i -i -i -i A -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø V nedol. nedol. nedol. nedol. nedol. nedol. nedol. L -i -i -i -i -i -u/-ě -i I -í -í -em -í -í -em -í

10. Substantivní deklinace plurálová

10.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením

10.1.1. Npl. zakončený na -e(ě)

10.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Plurálová domácí oikonyma ženského rodu zakončená na -e(ě) zahrnují

početnou skupinu oikonym na -(ov)ice (Pardubice, Luhačovice) a méně početná

oikonyma zakončená na -e(ě) (Košíře, Hustopeče, Hutě). Vývoj kategorie

gramatického rodu a čísla, zejména u oikonym na -(ov)ice, je podrobně popsán

v kap. 7.1–7.2., vývoj gramatického rodu v českých mluvnicích zachycuje také

příloha č. 4, vývoj deklinace pak kap. 4.2. a níže zařazené tabulky č. 16–18.

Pro uživatele současného českého jazyka existují v rámci dané problematiky

morfologické jevy, jimž je především nutné věnovat pozornost. Jedná se zvláště

o distribuci dubletní koncovky -ím/-ům v Dpl. a volbu správného gramatického čísla

oikonym na -(ov)ice, případně distribuci dubletní koncovky Gpl. -í/-Ø oikonym

zakončených na -e. Jak řeší uvedené jevy současná kodifikace a jakou pozornost

věnuje celkově deklinaci oikonym ženského rodu na -e(ě)?

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1998) obsahuje pouze malý

vzorek nejfrekventovanějších oikonym tohoto typu. Najdeme zde 25 pomnožných

místních jmen na -(ov)ice, u 24 je v Dpl. uvedena dubleta -ím/-ům, v případě města

Hranice údaj o koncovce Dpl. chybí, viz příloha č. 7. Z oikonym na -e(ě) jsou

uvedeny názvy: Františkovy Lázně, Janské Lázně, Konstantinovy Lázně, Mariánské

Lázně a Hustopeče, u nichž je zařazen údaj o genitivní koncovce -í.

Mluvnice češtiny 2 (1986) uvádí, že u pomnožných zeměpisných jmen

zakončených v Npl. na -e dnes rozhoduje o zařazení ke gramatickému rodu více

současný způsob jejich skloňování než jejich původ. Z tohoto pohledu se pak většina

takových jmen řadí spíše k femininům (vz. růže) než k maskulinům (vz. stroj), např.

Háje, Jince. Důsledně se jako plurál feminin vz. růže skloňují např. Fláje, Hutě,

Chyše, Nusle a také jména, jež mohou mít v Gpl. dubletu -í/-Ø, např. Lysolaje,

Řeporyje. Synchronně se rovněž k femininům řadí pomnožná místní jména končící

na -ice (podvz. ulice), ale mnohá z nich si ponechávají z původní mužské deklinace

v Dpl. koncovku -ům, pouze však jako dubletní, např. Vizovicím/Vizovicům.

Obdobná situace je dnes většinou u jmen typu Dehtáře, Košíře, Kravaře, Lnáře,

protože povědomí o jejich původu je velmi oslabeno, koncovka -ů v Gpl. se již téměř

nevyskytuje a v Dpl. je velmi častá koncovka -ům. Ke gramatickému číslu této

skupiny oikonym se pouze uvádí, že k pomnožným toponymům patří zvláště taková

domácí místní jména, která původně souborně označovala obyvatele místa, např.

Vítkovice – původně Vítkovici, tj. Vítkovi poddaní. Dále pak, že pokud je původ jmen

podle čísla různý, dochází ke kolísání, např. jména na -ice mohou být jak plurálová

obyvatelská, tak singulárová, viz podrobně kap. 9.1.2.2.2.1.

A. Polívková ve své publikaci Naše místní jména a jak jich užívat (2007)

člení pomnožná místní jména zakončená na -e ke dvěma typům:

1. Typ Litoměřice, ke kterému řadí pomnožná místní jména zakončená na

-ice, -e (deklinační vzor ulice). V Gpl. je u jmen jako Kyje, Řeporyje, Skryje uvedena

možnost užití koncovky -í vedle koncovky nulové. V Dpl. pak dubleta -ím/-ům,

např. Budějovicím/Budějovicům (koncovka -ům u jmen na -ice má být obvyklá

v místním úzu), nebo jen koncovka -ím v případě jmen, která nejsou od původu

obyvatelská, tj. Hranicím, Kralicím, Kraslicím, Teplicím. Jména na -ice jsou

opatřena také stručným výkladem o jejich původu a vývoji deklinace.

2. Typ Nusle, k němuž patří ostatní místní jména ženského rodu zakončená na

-e, např. Hustopeče, Hutě, Nusle s pravidelnými tvary vz. růže.

V abecedním seznamu místních jmen jsou pak u plurálových oikonym ženského rodu

uvedeny koncovky Dpl. a Ipl.

Dále uvádené tabulky č. 16–18 zachycují přehled vývoje koncovek Gpl., Dpl.

a Ipl. u oikonym zakončených na -e(ě) zapsaných v jednotlivých mluvnicích češtiny,

tj. od mluvnice Gebauerovy až po současnou Příruční mluvnici češtiny.

Tabulka č. 16

Distribuce variantních a dubletních koncovek Gpl. (-Ø, -í, -Ø/-í, -Ø/-ů) u domácích pomnožných

oikonym (dnes ženského rodu) zakončených na -e(ě) v českých mluvnicích

Retrográdní řazení. Pokud to mluvnice uvádějí, je výskyt častější/běžnější koncovky označen tučně.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČBabice - - -Ø - - -Ø -Stadice - - -Ø - - -Ø -Hrubčice - - - - - - -ØNěmčice - - -Ø - - -Ø -Ivančice - - -Ø - - -Ø -Dědice - -Ø -Ø - - -Ø -Kralice - - -Ø -Ø - -Ø -Teplice -Ø -Ø -Ø -Ø - -Ø -Kraslice - - - -Ø - -Ø -Domažlice - -Ø -Ø - - -Ø -Šlapanice - - -Ø - - -Ø -Hranice - -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø -ØŽidenice - - -Ø - - -Ø -Kounice - - -Ø - - -Ø -Biskupice - - -Ø - - -Ø -Litoměřice - -Ø -Ø -Ø - -Ø -Hořice - - -Ø - - -Ø -Václavice -Ø - - - - -Ø -Hostivice - - -Ø - - -Ø -Luhačovice - - - -Ø - -Ø -Bučovice - - -Ø - - -Ø -Zábrdovice - - -Ø - - -Ø -Budějovice - -Ø -Ø - -Ø -Ø -ØStrakonice - - - -Ø - -Ø -Lobkovice -Ø -Ø -Ø - - -Ø -Vítkovice - - - - - - -ØKozlovice - - -Ø - - -Ø -Petrovice - - -Ø - - -Ø -Husovice - - -Ø - - -Ø -Holešovice - - -Ø - - -Ø -Vršovice - - -Ø - - -Ø -Opatovice - - -Ø - - -Ø -Letovice - - -Ø - - -Ø -Vizovice - - -Ø - - -Ø -Hustopeče - - -Ø -í - - -Lysolaje - - - - - -í/-Ø -Fláje - - - - - - -íRataje - -Ø -Ø -Ø - - -Koloděje - - -Ø -Ø - - -Kyje - - -Ø -Ø - - -Skryje - - - - - - -íŘeporyje - - -Ø -Ø - -í/-Ø -Nusle - - - -í - -í -íChyše -Ø - - - - -í -Kravaře - -Ø -Ø - - -Ø/-ů -ØLnáře - - - - - -Ø/-ů -ØDehtáře - - - - - -Ø/-ů -Košíře - -Ø -Ø -Ø -Ø -Ø/-ů -ØHutě - - - - - -í -í

Tabulka č. 17

Distribuce variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ům, -ím, -ím/-ům) u domácích pomnožných

oikonym (dnes ženského rodu) zakončených na -e(ě) v českých mluvnicích

Retrográdní řazení. Pokud to mluvnice uvádějí, je v případě dublet označen výskyt častější/běžnější

koncovky tučně. MČ 2 uvádí, že všechna jména na -ice jsou dnes rodu ženského, podvzor ulice,

v Dpl. si mnohá udržují koncovku -ům, jmenovitě však zařazuje pouze místní jméno Vizovice.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČBabice - - -ům - - - -Stadice - - -ům - - - -Hrubčice - - - - - - -Němčice - - -ům - - - -Ivančice - - -ům - - - -Dědice - - -ům - - - -Kralice - - -ům -ím - - -Teplice -ím/-ům -ím -ím/-ům -ím - - -Kraslice - - - -ím -ím - -Domažlice - -ům -ům - - - -Šlapanice - - -ům - - - -Hranice - - -ím -ím -ím - -Židenice - - -ům - - - -Kounice - - -ům - - - -Biskupice - - -ům - - - -Litoměřice - -ům -ům -ům/-ím - - -Hořice -ům - - - -Václavice -ům - - - - - -Hostivice - - -ům - - - -Luhačovice - - - -ům/-ím - - -Bučovice - - -ům - - - -Zábrdovice - - -ům - - - -Budějovice - -ům -ům - -ům/-ím - -ím/-ůmStrakonice - - - -ům/-ím - - -Lobkovice -ům -ům -ům - - - -Vítkovice - - - - - - -ím/-ůmKozlovice - - -ům - - - -Petrovice - - -ům - - - -Husovice - - -ům - - - -Holešovice - - -ům - - - -Vršovice - - -ům - - - -Opatovice - - -ům - - - -Letovice - - -ům - - - -Vizovice - - -ům - - -ím/-ům -Hustopeče - - -ům -ím - - -Lysolaje - - - - - -ím -Fláje - - - - - -ím -ímRataje - -ům -ům -ům/-ím - - -Koloděje - - -ům -ům/-ím - - -Kyje - - -ům -ům/-ím - - -Skryje - - - - - - -ímŘeporyje - - -ům -ům/-ím - -ím -Nusle - - - -ím - -ím -ímChyše -ím - - - - -ím -Kravaře - -ům -ům - - -ím/-ům -ím/-ům

Lnáře - - - - - -ím/-ům -ím/-ůmOikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČDehtáře - - - - - -ím/-ům -Košíře - -ům -ům -ům/-ím -ům/-ím -ím/-ům -ím/-ůmHutě - - - - - -ím -ím

Tabulka č. 18

Distribuce variantních a dubletních koncovek Ipl. (-emi, -i/-emi) u domácích pomnožných

oikonym (dnes ženského rodu) zakončených na -e(ě) v českých mluvnicích

Retrográdní řazení. Pokud to mluvnice uvádějí, je v případě dublet označen výskyt častější/běžnější

koncovky tučně: MČG uvádí v Ipl. koncovku -i, odchylkou též -emi. MSČ zařazuje naopak jako

častější koncovku -emi. NJČ označuje koncovku -i v Ipl. za zastaralou. MČ 2 uvádí, že se všechna

oikonyma na -ice skloňují podle vz. ulice, jmenovitě však zařazuje pouze místní jméno Vizovice.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČBabice - - -i/-emi - - - -Stadice - - -i/-emi - - - -Hrubčice - - - - - - -emiNěmčice - - -i/-emi - - - -Ivančice - - -i/-emi - - - -Dědice - - -i/-emi - - - -Kralice - - -i/-emi -emi - - -Teplice -emi -emi -emi -emi - - -Kraslice - - - -emi -emi - -Domažlice - -i/-emi -i/-emi - - - -Šlapanice - - -i/-emi - - - -Hranice - - -emi -emi -emi - -emiŽidenice - - -i/-emi - - - -Kounice - - -i/-emi - - - -Biskupice - - -i/-emi - - - -Litoměřice - -i/-emi -i/-emi -emi/-i - - -Hořice -i/-emi - - - -Václavice -i/-emi - - - - - -Hostivice - - -i/-emi - - - -Luhačovice - - - -emi/-i - - -Bučovice - - -i/-emi - - - -Zábrdovice - - -i/-emi - - - -Budějovice - -i/-emi -i/-emi - -emi - -emiStrakonice - - - -emi/-i - - -Lobkovice -i/-emi -i/-emi -i/-emi - - - -Vítkovice - - - - - - -emiKozlovice - - -i/-emi - - - -Petrovice - - -i/-emi - - - -Husovice - - -i/-emi - - - -Holešovice - - -i/-emi - - - -Vršovice - - -i/-emi - - - -Opatovice - - -i/-emi - - - -Letovice - - -i/-emi - - -emi -Vizovice - - -i/-emi - - - -Hustopeče - - -i/-emi -emi - - -

Lysolaje - - - - - - -Fláje - - - - - -emi -Rataje - -i/-emi -i/-emi -emi/-i - -emi -Koloděje - - -i/-emi -emi/-i - - -Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČKyje - - -i/-emi -emi/-i - - -Skryje - - - - - - -emiŘeporyje - - -i/-emi -emi/-i - -emi -Nusle - - - -emi - -emi -emiChyše -emi - - - - -emi -Kravaře - -i/-emi -i/-emi - - -emi -emiLnáře - - - - - -emi -emiDehtáře - - - - - -emi -Košíře - -i/-emi -i/-emi -emi/-i -emi -emi -emiHutě - - - - - -emi -emi

10.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005

10.1.1.2.1. Soubor plurálových oikonym zakončených na -e(ě)

Soubor plurálových domácích oikonym zakončených na -e(ě) je značně

rozsáhlý a tvoří ho celkem 768 oikonymických názvů, jejichž CAF má v korpusu

SYN2005 hodnotu 5 a vyšší, viz přílohy č. 5–6. Jedná se především o názvy obcí

(Brankovice), měst (Strakonice) a městských částí či sídlišť (Holešovice), okrajově

o jiné skupiny oikonym, např. názvy hradů (Rataje), zámků (Jaroměřice). Zcela

periferně se v souboru oikonym setkáme s reálným oikonymem užitým v idiomu

(Nemanice), viz kap. 10.1.1.2.2.

Na základě formální struktury dělíme oikonyma na:

1. jednoslovné oficiální názvy (Domažlice, Hustopeče) + neoficiální zkrácené

podoby víceslovných názvů („Předměřice“), tj. 91,15 %;

2. víceslovné oficiální názvy (České Budějovice, Jaroměřice nad Rokytnou), jejichž

základ tvoří substantivum zakončené na -e(ě), tj. 8,46 %;

3. víceslovné zkrácené neoficiální názvy („Č. Budějovice“), jejichž základ tvoří

substantivum zakončené na -e(ě), tj. 0,39 %.

Graf č. 17

Typy oikonym se zakončením na -e(ě) podle formální struktury v SYN2005

Ke spojení skupiny jednoslovných úředních názvů s jednoslovnými

univerbizovanými neúředními názvy jsme byli nuceni přistoupit z toho důvodu, že

univerbizované podoby víceslovných názvů („Bílovice“) se dají v kontextu korpusu

zpravidla obtížně odlišit od shodných oficiálních jednoslovných názvů, např.

(„Bílovice“ může být zkrácený název pro Bílovice nad Svitavou, nebo oficiální

jednoslovný název Bílovice /obec ve Zlínském kraji/). Deklinace obou podob

oikonym (oficiální/neoficiální) je shodná.

Víceslovné oficiální názvy představují celkem tři typy – dva centrální a jeden

periferní:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (České Budějovice, Dolní

Věstonice, Vrchotovy Janovice, Mariánské Lázně205) – typ centrální (61,54 %);

2. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Albrechtice nad Vltavou, Hutě

pod Třemšínem) – typ centrální (36,92 %);

3. anteponovaný substantivní atribut + substantivum (Město Albrechtice) – typ

periferní (1,54 %).

První, centrální typ má kombinované skloňování adjektivně jmenné (České

Budějovice, Českých Budějovic, Českým Budějovicím atd.). U některých oikonym

205 Složená oikonyma obsahující jméno „Lázně“ typu Lázně Libverda, Lázně Toušeň byla

přiřazena k deklinačním typům 1A a 3A podle jejich druhé části, viz kap. 9.1.1.2.2. a 9.2.1.2.2.

tohoto typu byly v korpusu užity i jejich neoficiální univerbizované podoby, např.

České Budějovice → „Č. Budějovice“, „Budějovice“ „Budějice“.

U druhého typu, který je u plurálových oikonym zakončených na -e(ě) rovněž

centrální, se skloňuje jen v pořadí první (základové) substantivum v nepředložkové

podobě, zatímco postponované části zůstávají nesklonné (Albrechtice nad Sázavou,

Abrechtic nad Sázavou atd.).

Třetí, periferní typ, je zastoupen pouze jedním oikonymem (Město Albrechtice) a

skloňují se v něm zpravidla obě jeho části (Města Albrechtic, Městu Albrechticím

atd.), zřídka se v materiálu korpusu skloňuje jen v pořadí první substantivum a druhé

zůstává nesklonné.

Prosklenými dveřmi nádražního bufetu ve Městě Albrechticích prolétli po ránu dva pánové. (SYN 20005, PUB)Policejní hlídka, která prováděla silniční kontrolu v Městě Albrechtice na Bruntálsku, objevila v automobilu […] (SYN 20005, PUB)

Víceslovná oikonyma byla zařazena k jednotlivým deklinačním typům, viz dále, na

základě tvarů nominativu a genitivu singuláru jejich základové substantivní části

ženského rodu.

Základ souboru domácích plurálových oikonym ženského rodu na -e(ě) byl

vytvořen pomocí programu Paradigma dotazy:

1. word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*e"

tag="NN.*";

2. word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*ě"

tag="NN.*".

Vzniklý seznam obsahoval všechna substantiva začínající v některém svém

tvaru velkým písmenem s lemmatem zakončeným na -e(ě), případně -ice. Z něho

byla manuálně vybrána domácí oikonyma ženského rodu206 s CAF v hodnotě 5

a vyšší. Vytvořený soubor byl pak konfrontován se jmény uváděnými v mluvnicích

a v publikaci A. Polívkové a případná chybějící oikonyma byla dohledána

jednoduchým dotazem typu: [lemma=" "].207 Konečný seznam obsahující 768 206 Korpus SYN2005 zahrnuje také doklady nečetných cizích oikonym, k nejfrekventovanějším

patřily: Košice, Pompeje, Katowice (častěji psáno počeštěně Katovice), Gliwice, Čachtice,

Pawłowice.207 Jednalo se o případy oikonym, jimž byla v korpusu SYN2005 přiřazena apelativní lemmata,

např. oikonymum Lnáře má lemma „lnář“, Dehtáře lemma „dehtář“.

oikonym zahrnuje především oikonyma na -(ov)ice (České Budějovice, Pardubice,

Teplice), tj. 96,87 %, periferně pak jména zakončená na -e(ě) (Košíře, Nusle, Nové

Hutě), tj. 3,13 %. Korpus SYN2005 dokládá tvary plurálových oikonym ženského

rodu na -e(ě) z rozličných zdrojů, nejvíce jsou zastoupeny publicistické texty, méně

naučná a populárně-naučná literatura, administrativa či beletrie.

Na pódiu vystoupí různé hudební skupiny z Českých Budějovic. (SYN2005, PUB)Goethe po prvním setkání s Beethovenem v Teplicích poznamenal: Ještě nikdy jsem neviděl sevřenějšího, energetičtějšího a niternějšího umělce. (SYN2005, ENC)Lesk salonu zeslábl odchodem Němcové do Domažlic a manželů Čelakovských do Vratislavi. (SYN2005, POP)A přece se staly Pardubice zastávkou na mé cestě, na kterou nemohu zapomenout. (SYN2005, NOV)První zájem o hostování zájezdu s představením Čertova kvítka projevily Koloděje […] (SYN2005, ADM)

Na základě variantních koncovek Gpl. byl existující soubor oikonym rozdělen

do dvou pravidelných deklinačních typů:

4A: Gsg. koncovka -Ø, vzor Pardubice;

4B: Gsg. koncovka -í, vzor Nusle.

U každého typu vznikly ještě deklinační podtypy na základě výskytu variantních

a dubletních (případně tripletních) koncovek v Gpl. a Dpl.:

I 4A: Gpl. -Ø, Dpl. dubleta -ím/-ům (případně varianta -ím), vzor Budějovice;

II 4A: Gpl. dubleta -Ø/-ů, Dpl. -ím/-ům (případně varianta -ím, -ům), vzor

Kravaře;

I 4B: Gsg. dubleta -Ø/-í (případně tripleta -Ø/-í/-ů), Dpl. -ím/-ům (případně

varianta -ím), vzor Koloděje.

10.1.1.2.2. Typ 4A – vzor Pardubice

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 4: determinující tvar – Npl.: koncovka -e

Deklinační typ A: Gpl.: koncovka -Ø, Dpl.: koncovka -ím;

vzorové jméno Pardubice (4964 výskytů), pomnožná

oikonyma na -(ov)ice

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Pardubic-e Pardubic-Ø Pardubic-ím Pardubic-e (o) Pardubic-ích Pardubic-emi

* (-ma)

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez kodifikovaných

dubletních tvarů, který tvoří domácí plurálová oikonyma na -(ov)ice užívající

v korpusu SYN2005 v Gpl. koncovku nulovou a v Dpl. pouze koncovku -ím.208 Jedná

se o velmi frekventovaný deklinační typ reprezentovaný 730 oikonymy, jejichž CAF

má v korpusu SYN2005 hodnotu 5 a vyšší, viz příloha č. 5,209 dnes však již

neproduktivní, avšak přesto neuzavřený – vzhledem k možnému přechodu jmen

podtypu I 4A (vz. Budějovice) k tomuto deklinačnímu typu. Oikonyma byla utvořena

převážně příponami -ice, -ovice z vlastních osobních jmen (Strakonice, Vizovice),

nebo z obecného označení osoby (Opatovice, Kralovice), zřídka jinak, např.

Teplice.210 Zcela okrajově jsou doloženy tvary reálného oikonyma Nemanice (obec

na Domažlicku) užitého v idiomech: „pán z Nemanic“, „rytíř z Nemanic“, „chátra

z Nemanic“, „princezna z Nemanic“.

Houf chytrých ničemů – rytířů z Nemanic – rýmuje lichotky dovedné. (SYN2005, SON)208 ČJA 4 (2002, s. 246) dokládá u oikonyma Prachatice patřícímu ke vz. jménu Pardubice i jiné

tvary Dpl. v závislosti na jejich zeměpisném rozšíření, tj. -ím, -ům, -um, -ám, -am,-om.209 Příloha č. 5 zahrnuje všechna oikonyma na -(ov)ice, tj. vzorů Pardubice a Budějovice. 210 Podle Lutterera – Šrámka (2004) byla utvořena takto: Strakonice sufixem -ice z VOJ Strakoň,

tj. osada lidí Strakoňových; Vizovice sufixem -ice z VOJ Viz, tj. ves lidí Vizových; Opatovice

sufixem -ovice z apelativa opat, tj. ves lidí opatových; Kralovice sufixem -ovice z apelativa král,

tj. ves lidí králových. Teplice sufixem -ice z adjektiva teplá, původně singulárové.

Byl pořád jenom lůza, pro jejich hoch welt, chátra z Nemanic. (SYN2005, FAC)

Dativní koncovku dokládá v materiálu korpusu SYN2005 pouze 99 oikonym

na -(ov)ice, z nichž 85 užívá variantní koncovku -ím (vzor Pardubice) a jen 14

dubletu -ím/-ům (viz dále vzor Budějovice). Vzhledem k této distribuci dativní

koncovky (převaha variantní koncovky -ím) jsme ke vzoru Pardubice přiřadili

všechna oikonyma, která v korpusu dokládají variantní koncovku -ím (85 oikonym) a

také ta, u nichž dativní koncovka nebyla doložena vůbec (645 oikonym), protože

výskyt dublety -ím/-ům je u nich méně pravděpodobný než užití variantní koncovky

-ím. Rozdělení oikonym mezi vzory Pardubice a Budějovice zachycuje proto pouze

vývojovou tendenci ve volbě koncovek Dpl., nikoli frekvenčně přesný stav.

Frekvence variantní koncovky -ím211 je u většiny oikonym velmi nízká, nejpočetnější

byla u oikonym Pardubice (17), České Budějovice (14), Lidice (13), Teplice (7),

u ostatních se pohybovala v rozmezí 4–1 doklad, viz příloha č. 8. Z tohoto důvodu

jsme do přehledu oikonym s dativními tvary zahrnuli i oikonyma s frekvencí Dpl.

v hodnotě 1, k jejichž objektivitě je však nutno přistupovat obezřetně. Omezený

výskyt dativních tvarů je způsoben dvěma fakty – především velmi nízkou frekvencí

dativu plurálu českých feminin, včetně oikonym ženského rodu, viz kap. 7.3., a také

obsahovým složením korpusu SYN2005, který není primárně zaměřen na oblast

proprií. Doložená distribuce koncovek Dpl. je však přesto pozoruhodná, protože do

jisté míry odporuje tvrzením současných kodifikačních příruček. Ty uvádějí u téměř

všech pomnožných oikonym na -(ov)ice výskyt dublety -ím/-ům, rozsah jejího užití

však zřetelně nevymezují – MČ 2 (1986) užívá v souvislosti s ní nepřesné

kvantitativní určení „mnohá“ jména, Polívková (2007) uvádí dubletu u naprosté

většiny těchto jmen, variantní koncovku -ím mají nečetná jména (Hranice, Teplice,

Teplice nad Bečvou, Teplice nad Metují). Na základě korpusových dokladů lze

tvrzení příruček upřesnit a říci, že koncovka -ům je v psaném úzu silně periferní,

ustupující, většina pomnožných oikonym na -(ov)ice volí v Dpl. jen variantní

koncovku -ím. Její doklady pocházejí především z publicistiky, v menší míře také

z krásné literatury (NOV, COL), literatury faktu (FAC) či populárně-naučné

211 Soubor oikonym s dativními tvary byl získán dotazy v programu Paradigma: 1. word=“.*ím“

lemma=.*ice tag=NN.* a 2. word=“.*ům“ lemma=.*ice tag=NN.*. Ze vzniklého seznamu

substantiv byly vybrány tvary oikonym. Zda se jedná skutečně o frekvenci dativních tvarů

oikonym a ne jiných tříd proprií, jsme následně u každého oikonyma ověřovali dotazem typu:

word=“Pardubicím“.

a vědeckonaučné literatury (POP, SCI), viz graf č. 18. Toto žánrové rozložení

dokladů odpovídá užití oikonym v současné psané komunikaci.

Podle nich totiž patří perník k Pardubicím stejně neodmyslitelně jako třeba pivo k Plzni. (SYN2000, PUB)Směrem k Chomutovu i na druhé straně k Teplicím se světlala čistá obloha. (SYN2005, NOV)Teď jsem Vás viděl, jak s Jindrou jedete k Sebranicím. (SYN2005, FAC)První léta dětství Františka Palackého náleží cele Hodslavicím a prostředí tamního tolerančního sboru. (SYN2005, SCI)

Graf č. 18

Stylové rozvrstvení dokladů dativní koncovky -ím u domácích oikonym na -(ov)ice v korpusu

SYN2005

Za upozornění stojí také fakt, že CAF dativních tvarů s lemmaty oikonym

často zahrnuje kromě frekvenčních údajů oikonym také vysokou frekvenci tvarů

chrématonym vzniklých transonymizací (názvy sportovních klubů, okrajově

průmyslových podniků). Například CAF Dpl. Drnovicím má hodnotu 33 výskytů,

z toho jsou pouze 3 doklady oikonymické, zbytek tvoří názvy sportovního klubu.

Chrématonyma si v tvarech Dpl. vždy volí vývojově mladší a dnes

progresivnější koncovku -ím.

Ve druhé hokejové lize se z Jihočechů dařilo jen Strakonicím, které zvítězily v Táboře. (SYN2005, PUB)[…] vláda již přijala vstřícné kroky vůči oběma největším podnikům – Vítkovicím i Nové Huti. (SYN2005, PUB)

Kromě popsaných kodifikovaných tvarů se zcela okrajově vyskytly v korpusu

SYN2005 také nekodifikované tvary Ipl. na -ma (Lovosicema, Litoměřicema). Počty

dokladů v hodnotě 1 svědčí o tom, že v psaném úzu se tyto tvary téměř neobjevují,

a pokud ano, jedná se především o beletrii.

[…] sebral se a šel si něco koupit do nějaký vesnice za Hořovicema a vracel se k polednímu do lágru. (SYN2005, NOV)Večer jsem ležel na Radobylu v neděli, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, až byla tma. (SYN205, FAC).

Uvedený fakt potvrzují také doklady nekodifikovaných tvarů Ipl. ve třech dalších

korpusech ČNK, viz tab. č. 19. Nejvíce zastoupeny jsou v korpusu „hrabal“, který

obsahuje beletristické texty B. Hrabala.

Tabulka č. 19

Tvary Ipl. oikonym na -(ov)ice vz. Pardubice v korpusech ČNK

Tvary Ipl. oikonym SYN2000 SYN2005 SYN2006PUB „hrabal“Zdroje AF Zdroje AF AF AF

Čelákovicema - - - - - 5Hranicema PUB 1 - - - -Kovanicema NOV 1 - - - 7Litoměřicema - - FAC 1 - -Lovosicema COL 2 COL 1 - 3Počernicema - - - - - 15Přemyslovicema - - - - - 2Semicema - - - - - 66

V korpusu SYN2005 se vyskytla rovněž neoficiální univerbizovaná podoba

oikonyma Mariánské Lázně – Mariánky, která se skloňuje pravidelně jako vzor

Zahrádky, viz kap. 10.1.2.2.2.

Jestli se mi tady v Mariánkách stýská, tak hlavně po dvouměsíční dceři Elišce a manželce Michale, […] (SYN205, PUB)

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno nejfrekventovanější

oikonymum této skupiny – Pardubice, které je zároveň reprezentantem nejpočetnější

skupiny jmen na -(ov)ice, tj. oikonyma utvořená z vlastního osobního jména. Jedná

se o jednoslovný název města, který je v povědomí uživatelů dostatečně zakotven.

U apelativ odpovídá vzorovému jménu plurálové paradigma vzoru ulice.

10.1.1.2.2.1. Podtyp I 4A – vzor Budějovice

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 4: determinující tvar – Npl.: koncovka -e

Deklinační podtyp I A: Gpl.: koncovka -Ø, Dpl.: dubleta -ím/-ům (případně

varianta -ům);

vzorové jméno Budějovice (691 výskytů), pomnožná

oikonyma na -(ov)ice

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Budějovic-e Budějovic-Ø Budějovic-ím

Budějovic-ům

Budějovic-e (o) Budějovic-ích Budějovic-emi

* (-ma)

Charakteristika deklinace: Deklinační podtyp s genitivní nulovou kocovkou

a kodifikovanými dubletními tvary Dpl. -ím/-ům, případně jen s variantní koncovkou

-ům, viz tab. č. 20, který tvoří periferní část domácích plurálových oikonym na

-(ov)ice. Jedná se o typ s velmi nízkou frekvencí (14 oikonym, jejichž CAF má

v korpusu SYN2005 hodnotu 5 a vyšší, viz příloha č. 5), dnes již neproduktivní,

představující neuzavřenou třídu jmen vzhledem k možnému přechodu oikonym

k pravidelnému typu 4A (vz. Pardubice). Jména byla utvořena příponami -ice, -ovice

z vlastních osobních jmen, výjimkou je pouze oikonymum Stadice.212

Pouze ojediněle se v korpusu SYN2005 objevují nekodifikované podoby a tvary

univerbizovaného oikonyma Budějovice: Budějice, Budějic, Budějicům, Budějicích,

které pocházející hlavně z publicistiky a krásné literatury. Kromě nich mají v Ipl.

periferně nekodifikované tvary na -ma ještě oikonyma Hořovice a Vršovice.

Vím, že jsem si jako obyčejnej kluk z Budějic ukousl hodně velké sousto. (SYN2005, PUB).K Budějicům cesta, k Budějicům cesta, hale že je houzká. (SYN2005, SON)Když jsme lágrovali, šel si něco koupit do nějaký vesnice za Hořovicema […] (SYN2005, NOV)Bloudila sem mezi Vinohradama a Vršovicema, chodníky se leskly, už tři dni bylo po dešti. (SYN2006PUB)

O vydělení těchto oikonym ze vzoru Pardubice rozhodují tvary Dpl., jejichž

počty jsou však v korpusu SYN2005 velmi nízké (5–1), viz tab. č. 20, a proto je

nutné k uváděným závěrům přistupovat pouze jako k informaci o určitém materiálu

naznačujícím vývojovou tendenci. To znamená, že v psaném úzu lze mluvit

212 Podle Profouse – Svobody (1957) vzniklo jméno Stadice analogií podle čeledních jmen na -

ice podivnou výjimkou z apelativa stádo (hromada, zástup).

o ústupu dubletní koncovky -ím/-ům ve prospěch variantní koncovky -ím.

Některá oikonyma řazená ke vzoru Budějovice užívají sice v korpusu SYN2005 jen

vývojově starší maskulinní koncovku -ům, její doklady jsou však tak řídké, že nelze

činit objektivní závěry ve smyslu jejího šíření místo dublety -ím/-ům, nebo variantní

koncovky -ím.

Tabulka č. 20

Absolutní frekvence (AF) koncovek Dpl. oikonym vzoru Budějovice

Oikonyma AF Dpl.-ím -ům

Bojanovice 1 1„Budějovice“ 2 5„Budějice“ 0 2Holice 1 1Hořovice 0 1Libošovice 0 1Malešice 0 1Rašovice 0 1Stadice 0 1Střešovice 0 1Sudoměřice 0 1Třebonice 0 2Vrahovice 0 1Vršovice 1 1

Za povšimnutí jistě stojí, že nečetné tvary s koncovkou -ům pocházejí především

z krásné literatury (NOV, COL, SON) a literatury faktu, jen okrajově

z publicistiky a populárně-naučné literatury.

A tak se stalo, že dobrý voják Švejk místo aby šel k Budějovicům, ubíral se od Budějovic. (SYN2005, NOV)Vůz jel polní cestou k Vršovicům, tam se ten člověk z čeledí rozloučil […] (SYN2005, SON)V hostinci u Petrlů u silnice k Holicům byl velký sál s velkou scénou, za mé doby už dost moderně vybavenou. (SYN2005, FAC)

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno nejfrekventovanější

oikonymum této skupiny – Budějovice. Jedná se o univerbizovanou podobu

oikonyma České Budějovice, u něhož korpusový materiál dokládá v Dpl. jen

koncovku -ím. Tento jednoslovný název města je v komunikaci často používán

a rovněž z hlediska původu se řadí k nejpočetnější skupině jmen řazené k tomuto

vzoru, tj. oikonyma utvořená z vlastního osobního jména.

U apelativ neodpovídá vzorovému jménu Budějovice žádný ze vzorů, tato oikonyma

jsou v současných mluvnicích řazena k plurálovému paradigmatu vzoru ulice.

10.1.1.2.2.2. Podtyp II 4A – vzor Kravaře

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 4: determinující tvar – Npl.: koncovka -e

Deklinační podtyp II A: Gpl.: dubleta -Ø/-ů, Dpl.: dubleta -ím/-ům (případně

varianta -ím, -ům);

vzorové jméno Kravaře (76 výskytů), pomnožná

oikonyma na -ře

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Kravař-e Kravař-Ø

Kravař-ů

Kravař-ím

Kravař-ům

Kravař-e (o) Kravař-ích Kravař-emi

Charakteristika deklinace: Deklinační podtyp s dubletními koncovkami

v Gpl. -Ø/-ů a Dpl. -ím/-ům, který tvoří periferní část domácích plurálových oikonym

na -e, tj. oikonyma zakončená na -ře. Jedná se o velmi málo frekventovaný podtyp,

v korpusu SYN2005 ho zastupují jen 4 oikonyma (Dehtáře, Lnáře, Košíře, Kravaře),

dnes již neproduktivní, představující neuzavřenou třídu vzhledem k možnému

pohybu jmen k typu 4A či podtypu I 4A.

Z hleliska původu se jedná o obyvatelská jména vzniklá z obecného označení

zaměstnání, či služebné povinnosti původních obyvatel,213 která byla až do

mluvnické práce Šmilauerovy (1972) řazena k maskulinům. V Gpl. těchto jmen však

starší mluvnice uváděly pouze nulovou koncovku, maskulinní koncovku -ů pak

v rámci dublety -Ø/-ů zařazuje až MČ 2 (1986) a publikace A. Polívkové (2007).

Vzhledem k velmi nízké či nulové frekvenci dokladů Gpl. a Dpl. v korpusu

SYN2005 jsme pro zajištění objektivnosti našich tvrzení vyhledali tyto tvary také

v korpusech SYN2000 a SYN2006PUB a frekvence všech dokladů sečetli, viz tab.

č. 21 a 22.

213 Např. Kravaře jsou podle Lutterera – Šrámka (2004) od původu 4. pádem plurálu ke slovu

kravař „pastevec krav“. U oikonyma Košíře upozorňuje tato publikace na jejich nejasnou

etymologii.

Tabulka č. 21

Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Gpl. (-Ø, -ů) plurálových oikonym

ženského rodu zakončených na -ře v korpusech SYN2005, SYN2000, SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-Ø -ů -Ø -ů -Ø -ů -Ø -ů

Lnáře 4 0 2 7 26 18 32 25Dehtáře 0 1 0 0 0 0 0 1Kravaře 37 0 45 2 251 6 333 8Košíře 14 0 36 0 74 1 124 1

Tabulka č. 22

Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ím, -ům) plurálových oikonym

ženského rodu zakončených na -ře v korpusech SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-ím -ům -ím -ům -ím -ům -ím -ům

Lnáře 0 0 0 0 1 0 1 0Dehtáře 0 0 0 0 0 0 0 0Kravaře 0 0 0 1 4 0 4 1Košíře 0 0 0 2 0 0 0 2

Z celkových frekvenčních hodnot vyplývá, že většina oikonym na -ře užívá dnes

v psaném úzu v Gpl. dubletní tvary, v nichž je progresivní koncovka nulová, zatímco

koncovka -ů zřetelně ustupuje. Většina dokladů Gpl. pochází v korpusech SYN2005

a SYN2000 z publicistiky, okrajově také z beletrie, literatury faktu, populárně-

naučné či naučné literatury. Hodnoty řídce frekventovaných tvarů Dpl. jsou hraniční

pro objektivnost závěrů a lze na jejich základě snad jen uvést, že se v Dpl. dají užít

obě variantní koncovky, případně dubleta -ím/-ům. Tvary Dpl. pocházejí především

z publicistiky, okrajově z beletrie, tj. některé doklady s koncovkou -ům.

Nějakej Božetěch z Košíř, ten se jen tak živil. (SYN2005, NOV)Na rozhraní Košíř a Smíchova leží téměř pětihektarový sad Klamovka. (SYN2006PUB, MF DNES)Je to vlastně mrtvé město z Hradčan, Malé Strany, Smíchova a Košířů. (SYN2006PUB, Reflex)Až do poloviny 15. století patřil Holštýn pánům z Kravař, později měnil majitele […] (SYN2005, NOV)Převažují ti, kteří jdou do Kravař především za světskou slávou. (SYN2006PUB, MF DNES)Vesnicím na sever od Kravařů se totiž záplava v podstatě vyhnula […] (SYN2006PUB, Respekt)

[…] tradiční jarní setkání lidových řemeslníků spojené s kulturním programem už získaly Kravařím takový věhlas, že […] (SYN2006PUB, MF DNES)Stoletá voda, která tento měsíc zaplavila řadu severomoravských obcí, se nevyhnula ani Kravařům. (SYN2000, PUB, Respekt)

[…] mezi Dlouhou ulicí a horním okrajem svahu, po kterém se schází dolů ke Košířům. (SYN2000, NOV)

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno nejfrekventovanější

oikonymum této skupiny – Kravaře, které je zároveň představitelem obyvatelských

jmen vzniklých z obecného označení zaměstnání, stejně jako jsou ostatní oikonyma

tohoto vzoru. Toto oikonymum má ve zvolených korpusech také nejvíce dokladů pro

sledované tvary Gpl. a Dpl.

U apelativ neodpovídá vzorovému jménu Kravaře žádný ze vzorů, tato oikonyma

jsou v současných mluvnicích řazena k plurálovému paradigmatu vzoru ulice.

10.1.1.2.3. Typ 4B – vzor Nusle

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 4: determinující tvar – Npl.: koncovka -e(ě)

Deklinační typ B: Npl.: koncovka -e(ě), Gpl.: koncovka -í;

vzorové jméno: Nusle (194 výskytů), pomnožná

oikonyma na -e(ě)

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Nusl-e Nusl-í Nusl-ím Nusl-e (o) Nusl-ích Nusl-emi

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

který tvoří domácí plurálová oikonyma mající před nominativní koncovkou -e(ě)

pravopisně měkký, případně obojetný konsonant a v Gpl. koncovku -í. Jedná se o typ

s velmi nízkou frekvencí, dnes již neproduktivní, tvořící neuzavřenou třídu jmen

vzhledem k možnému přechodu oikonym z podtypu I 4B (vz. Koloděje). V korpusu

SYN2005 ho zastupuje 14 oikonym (včetně jejich univerbizovaných podob) s CAF 5

a vyšší, viz tab. 23.

Tabulka č. 23

Retrográdní a frekvenční seznam oikonym vzoru Nusle v korpusu SYN2005

1. retrográdní seznam 2. frekvenční seznamOikonyma CAF Oikonyma CAFHustopeče 86 Mariánské Lázně 627Fláje 5 Františkovy Lázně 201Kyje 15 Nusle 194Patokryje 9 Janské Lázně 93Nusle 194 Hustopeče 86Františkovy Lázně 201 Konstantinovy Lázně 40„Fr. Lázně“ 5 Nové Hutě 16Janské Lázně 93 Kyje 15Konstantinovy Lázně 40 „M. Lázně“ 13Mariánské Lázně 627 Hutě pod Třemšínem 13„M. Lázně“ 13 Patokryje 9Hutě pod Třemšínem 13 „Hutě“ 7„Hutě“ 7 Fláje 5Nové Hutě 16 „Fr. Lázně“ 5

Tři oikonyma zakončená na -je (Fláje, Kyje, Patokryje), jež sem byla přiřazena na

základě svých pravidelných tvarů prověřovaných v korpusech SYN2005, SYN2000

a SYN2006PUB, tvoří přechodnou skupinu jmen od vzoru Koloděje, viz dále, a není

vyloučené, že mohou užívat v jiných textech v Gpl. a Dpl. také dubletní koncovky

-í/-Ø a -ím/-ům.

Sejdeme do Flájí a do Litvínova pojedeme autobusem. (SYN2005, NOV)Nešvar, kterým je jízda po kolejích, vadí také Ludmile Národové z Kyjí. (SYN2000, PUB)Na řece Serpině poblíž Patokryjí na Mostecku kontrolovali železniční policisté rybáře. (SYN2005, PUB)Připomeňme si, že tato část města je součástí Prahy teprve od roku 1968. Patřila střídavě Kyjím a Hloubětínu. (SYN2006PUB, Hospodářské noviny)

Původ jmen tohoto vzoru je různorodý a nemá dnes vliv na jejich deklinaci. Najdeme

zde zejména obyvatelská jména (Kyje, Patokryje, Hustopeče, Nusle) nebo jména

původem cizí (Fláje, Františkovy Lázně, Konstantinovy Lázně).214

Korpusové doklady jednotlivých oikonym pocházejí hlavně z publicistiky, okrajově

z beletrie, literatury faktu, poulárně-naučné či naučné.

Vývoj Hustopečí na Břeclavsku za posledních více než 120 let zachycuje výstava historických pohlednic […] (SYN2005, PUB)Komandant zakroutí hlavou, přidrží si mošnu a už oba sbíhají do údolí k Nuslím. (SYN2005, NOV)Vlaky se tento týden vyhnou Mariánským Lázním a Chebu. (SYN2000, POP)

214 Podle Lutterera – Šrámka (2004) např. oikonymum Hustopeče znělo původně Úsopeče, což

bylo hanlivým výrazem pro lidi, kteří „pekli úsy“, tj vousy, a brzy bylo upraveno předsunutím

protetického h; jméno Nusle prošlo složitým hláskovým vývojem, jeho stč. podoba byla Neosvtli,

což označovalo lidi, na které „nesvítí slunce“; Fláje jsou českou adaptací německého jména

potoka Fleyh, na jehož horním toku byla osada založena.

Obecní zastupitelstvo v Nových Hutích na Pracahticku je roztrpčené tím, že jeho katastr je vyřazený z ptačí oblasti. (SYN2005, PUB)

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno nejfrekventovanější

jednoslovné oikonymum tohoto deklinačního typu, tj Nusle, které zároveň patří ke

zde početněji zastoupené skupině obyvatelských jmen. Uživatelům jazyka je jméno

dostatečně známé.

U apelativ odpovídá vzorovému jménu plurálové paradigma vzoru růže.

10.1.1.2.3.1. Podtyp I 4B – vzor Koloděje

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 4: determinující tvar – Npl.: koncovka -e

Deklinační podtyp I B: Npl.: koncovka -e, Gpl.: dubleta -í/-Ø (příp. varianta

-ů), Dpl.: dubleta -ím/-ům (příp. varianta -ům);

vzorové jméno Koloděje (89 výskytů), pomnožná

oikonyma na -e

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Koloděj-e Koloděj-í

Koloděj-Ø

Koloděj-ů

Koloděj-ím

Koloděj-ům

Koloděj-e (o) Koloděj-ích Koloděj-emi

Charakteristika deklinace: Nepravidelný „přechodný“ deklinační podtyp

z dubletní či tripletní koncovkou Gpl.: -í/-Ø nebo -í/-Ø/-ů a variantní či dubletní

koncovkou Dpl.: -ím nebo -ím/-ům. Tvoří ho především většina domácích

plurálových oikonym zakončených na -je, z jiných zakončení jen oikonymum

Drahotuše. Je to velmi málo frekventovaný, neproduktivní deklinační podtyp

představující neuzavřenou třídu – možnost přechodu jmen k typu 4B (vz. Nusle).

V korpusu SYN2005 ho reprezentuje 6 oikonym s hodnotou lemmatu 5 a vyšší, viz

tab. č. 24. Z hlediska původu se jedná většinou o deapelativní obyvatelská jména.215

215 K deapelativním obyvatelským jménům patří Koloděje, Rataje, Řeporyje, Skryje. Např. podle

Profouse (1949) označovalo oikonymum Koloděje „ves kolodějů“. Jméno Drahotuše vzniklo

Tabulka č. 24

Retrográdní a frekvenční seznam oikonym vzoru Koloděje v korpusu SYN2005

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonyma AF Oikonyma AFLysolaje 11 Koloděje 89Rataje 19 Řeporyje 41Koloděje 89 Rataje 19Skryje 18 Skryje 18Řeporyje 41 Drahotuše 17Drahotuše 17 Lysolaje 11

Pro zajištění objektivity našich tvrzení jsme tvary Gpl. a Dpl. vyhledali ve

třech korpusech: SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB, a zjistili jsme, že se v nich

tato oikonyma chovají velmi nestabilně a svou různorodostí tvoří v podstatě

přechodný podtyp mezi typem 4B (vzor Nusle) a podtypem II 4A (vzor Kravaře).

Vzhledem k tomu, že v tvarech Gpl. a Dpl. mají nejfrekventovanější koncovky -í a

-ím, tzn. koncovky vzoru Nusle, vytvořili jsme z nich podtyp právě tohoto vzoru.

V tvarech Gpl., vycházíme-li ze součtu hodnot frekvencí koncovek ve všech

sledovaných korpusech, užívají tato jména koncovky v pořadí podle frekvence: -í, -Ø

a -ů, avšak vždy jako dubletní, tj. -í/-Ø, nebo tripletní -í/-Ø/-ů, viz tab. č. 25. To

znamená určitý posun oproti současné kodifikaci, která u nich připouští dubletu -í/-Ø

(MČ 2, oikonyma na -je), v publikaci A. Polívkové je stav koncovek rozkolísaný

(-í /Skryje/, -Ø /Drahotuše, Koloděje/, -í/-Ø /Lysolaje, Rataje, Řeporyje/). Oikonyma

na -je jsou ve starších mluvnicích (až do NČJ /1972/) řazena k maskulinům a užití

koncovky -ů, byť je periferní, to ještě stále signalizuje.

Tabulka č. 25 Absolutní frekvence variantních, dubletních či tripletních koncovek Gpl. (-í, -Ø, -ů) plurálových

oikonym ženského rodu vzoru Koloděje v korpusech SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-í -Ø -ů -í -Ø -ů -í -Ø -ů -í -Ø -ů

Lysolaje 5 0 0 8 0 0 31 3 1 44 3 1Rataje 1 5 0 1 1 0 28 3 1 30 9 1Koloděje 7 15 0 3 4 1 30 26 9 40 45 10Skryje 2 1 0 7 0 0 33 0 0 42 1 0Řeporyje 2 1 0 8 32 0 54 14 0 64 47 0Drahotuše 1 0 0 1 8 0 6 37 0 8 45 0

z VOJ Drahúch nebo Drahúš sufixem -jь (Hosák – Šrámek /1970/) a Lysolaje je složené

přezdívkové jméno označující „místo, kde lisy lají“ (Lutterer – Šrámek /2004/).

Užití koncovky -ů může být ovlivněno do jisté míry také faktorem stylovým –

všechny její doklady pocházejí z publicistiky. Tvary s koncovkami -í a -Ø však

pocházejí také především z tohoto druhu textů, okrajově z jiných zdrojů (beletrie,

administrativa, odborná literatura).

Proto se turnaj přesunul do nedalekých Kolodějí. (SYN2005, PUB)Zatím se na místě mluvilo, že děti z Koloděj přijedou do Toušeně […] (SYN2005, ADM)Samotné výsledky jednání z Kolodějů představují mix dobrých a špatných zpráv. (SYN2006PUB, Hospodářské noviny)Historický a stavební vývoj Ratají, včetně vývoje osídlení […] (SYN2005, PUB)Hladový a vyčerpaný se uchýlil ke své sestře do malé vísky u Rataj. (SYN2005, ENC)Nepřítomnosti majitele chaty Na Vyhlídce u Ratajů nad Sázavou využil zloděj k tomu […] (SYN2006PUB, MF DNES)Od Skryjí u Berounky (250 m n. m.) až k vrchu Těchovín, zhruba od […] (SYN2005, PUB)Jenže si ho počítám už od Skryj, vzhledem k tomu, že tam je most a ten potřebuju. (SYN2005, COL)

Tvary Dpl. jsou doloženy řídce, viz tab. č. 26, a dá se o nich jen říci, že spíše užívají

koncovku -ím, a to buď jako variantní, nebo dubletní spolu s koncovkou -ům.

Tabulka č. 26 Absolutní frekvence variantních či dubletních koncovek Dpl. (-ím, -ům) plurálových oikonym

ženského rodu vzoru Koloděje v korpusech SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-ím -ům -ím -ům -ím -ům -ím -ům

Lysolaje 0 0 0 1 2 1 2 2Rataje 0 0 2 0 0 0 2 0Koloděje 0 0 0 0 1 1 1 1Skryje 0 0 0 0 1 0 1 0Řeporyje 0 0 0 0 0 0 0 0Drahotuše 0 0 0 0 1 0 1 0Doklady všech tvarů Dpl. pocházejí z publicistiky.

[…] ale mé dětství od dvou do devíti let patřilo Kolodějím nad Lužnicí, kde byl tehdy můj otec velitelem četnické stanice. (SYN2006PUB, MF DNES)[…] mezi majiteli desítek nových domků, které vyrostly směrem ke Kolodějům. (SYN2006PUB, MF DNES)Za nich se Ratajím dostalo v 16. stol. Městského práva a zřízení […] (SYN2000, PUB)[…] není příliš vzdálené a přitom se příznivě otvírá do údolí Šárky a k nedalekým Lysolajům. (SYN2000, PUB)

Výběr vzoru: Vzorovým jménem se stalo oikonymum Koloděje vzhledem

k tomu, že se jedná o nejfrekventovanější jméno této skupiny a zároveň představuje

nejpočetnější typ z hlediska původu, tj. deapelativní obyvatelská jména.

V apelativní sféře neodpovídá vzorovému jménu Koloděje žádný ze vzorů, oikonyma

na -je jsou v současných mluvnicích řazena k plurálovému paradigmatu vzoru ulice.

10.1.1.2.4. Shrnutí

Deklinace domácích plurálových oikonym ženského rodu zakončených na

-e(ě) reprezentují dva deklinační typy (4A a 4B, vz. Pardubice, Nusle) a tři

deklinační podtypy (I 4A, II 4A a I 4B, vz. Budějovice, Kravaře a Koloděje).

Centrální postavení zaujímá deklinace vzoru Pardubice, ostatní vzory jsou

periferní. Frekvence deklinačních paradigmat v procentech je v rámci 4. třídy

následující: Pardubice (95,05 %), Budějovice (1,82 %), Kravaře (0,52 %), Nusle

(1,82 %), Koloděje (0,78 %).

Graf č. 19

Frekvence deklinačních paradigmat vzorů ženských domácích plurálových oikonym

zakončených na -e(ě) v korpusu SYN2005

Deklinace všech uvedených vzorů je dnes již neproduktivní, nová oikonyma k

nim řazená se netvoří, a to i přesto, že vzor Pardubice je velmi frekventovaný. Jeho

frekvence je však dána existencí početných oikonym na -(ov)ice, která patří

k nejfrekventovanější skupině domácích oikonym. Produkční vrchol těchto jmen byl

v 13.–14. stol., pak jejich produkce silně klesala, trvala však, i když ve zcela nízké

frekvenci, až do 19. století.216 Deklinace periferních vzorů, zvláště Budějovice,

Kravaře, Koloděje, je podle výsledků korpusových šetření nestabilní a zařazení

216 Staročeská jména na -(ov)ice byla typem produktivním. Od konce 16. stol vznikala tato

jména analogicky podle starších jmen. Dobře to dokládá právě jejich areál: mladší jména leží

vždy mimo areál historicky starých jmen. Podobná situace byla u typu -any. Jména vzniklá v 19. i

ještě v 20. století leží mimo areál, kde jsou náležitá, srov. Vysočany, okr.Blansko – jméno vzniklo

1949 pro spojené obce Molenburk a Housko a toto jméno leží zcela izolovaně. Podobně 1915

Dolany

u Karviné. Za tuto poznámku děkuji prof. PhDr. R. Šrámkovi, CSc.

oikonym právě k nim je do jisté míry závislé na hodnoceném materiálu. Vzniklý

přehled deklinačních typů a podtypů nepředstavuje uzavřenou, neměnnou strukturu,

ale živý „organismus“ s možností různých přechodů, např. Pardubice → Budějovice,

Budějovice → Pardubice, Koloděje → Nusle. Uváděné závěry jsou tedy především

informací o vývojových tendencích. V rámci nich lze objektivně tvrdit, že v psaném

úzu současné češtiny existuje u domácích oikonym na -(ov)ice silná tendence

užívat v Dpl. pouze varintní koncovku -ím. Původní koncovka -ům je na ústupu,

u většiny těchto jmen se nevyskytuje ani jako dubletní. Na její volbu má do jisté míry

vliv faktor stylový – doklady pocházejí zejména z beletrie. Popsaný stav v distribuci

koncovek Dpl. považujeme za projev unifikační jazykové tendence, tzn. za snahu

deklinační systém pomnožných oikonym na -(ov)ice zjednodušit a vyrovnat ho

s deklinací apelativ vzoru ulice. Toto zpravidelňování a zjednodušování tvarové

soustavy jazyka může být rovněž chápáno u češtiny, tj. jazyka flektivního typu, jako

určité napodobování aglutinačních rysů.217 Koncovka -ům, zdá se, ustupuje z užívání

také u nečetných oikonym vzoru Kravaře a Koloděje, i když v jejich případě nelze

toto tvrzení podložit tak přesvědčivými důkazy jako u jmen na -(ov)ice. Při vyšším

stupni zobecnění tedy platí, že v Dpl. oikonym na -e(ě) je progresivní variantní

koncovka -ím, zatímco dubleta -ím/-ům či variantní kocovka -ům viditelně

z užívání ustupují na periferii. Co se týče tvarů Gpl., je zde vývojově starší nulová

koncovka jednoznačně zachována u všech oikonym na -(ov)ice (vzory Pardubice,

Budějovice), která byla v minulosti mužského rodu. Bylo dokázáno, viz Tušková

(2006), že vysoká frekvence a jednoznačnost volby nulové koncovky oikonym na

-(ov)ice podporuje (stejně jako v historii) také užití této koncovky u obecných jmen

na -ice. Užívají ji rovněž nepočetná oikonyma příslušející ke vzorům Kravaře

a Koloděje, ta však zpravidla v rámci dublet. Novější koncovku -í mají pravidelně

jako nečetná jména vzoru Nusle a inklinují k ní, avšak v rámci dublet či dokonce

triplet, také oikonyma vzoru Koloděje. Oikonyma vzoru Kravaře a některá jména

vzoru Koloděje dokládají zbytky maskulinní koncovky -ů, což odráží dřívější

zařazení oikonym zakončených na -je a -ře k maskulinům. Můžeme tedy říci, že

217 Obdobný jev ve slovenštině popisuje J. Dolník (1999). Uvádí, že celkově je tvarová soustava

aglutinačních jazyků pravidelnější a má menší počet flektivních tříd. Flektivní jazyky jsou oproti

tomu tvarově diferencovanější a řídí se větším počtem pravidel. Převládne-li v dynamice

morfologie flektivního jazyka tendence po zpravidelňování a zjednodušování tvarové soustavy,

jedná se o narůstání aglutinačních rysů.

v tvarech Gpl. má u celé třídy oikonym na -e(ě) centrální postavení vývojově

starší nulová koncovka, zatímco novější koncovka -í je periferní, historická

maskulinní koncovka -ů zřetelně ustupuje a je silně periferní. Hlavním faktorem

způsobujícím postavení nulové koncovky jako centrální je faktor historický, tj. její

zachování u vysoce frekventované skupiny oikonym na -(ov)ice vzniklých z velké

části z VOJ, s nimiž je především spjatá. U jmen vzoru Nusle, která nejsou

kompaktní ani z hlediska původu, ani povahou konsonantu před koncovým -e(ě),

naopak nic nebrání používat novější koncovku -í, a mají tak deklinaci shodnou

s apelativy vzoru růže. Zřetelný vliv stylového faktoru při volbě dubletních koncovek

Gpl. se neprokázal, žádný vliv na jejich distribuci neměly případné další faktory,

jako např. působení lexikálního okolí (slovní kolokace, vazba s určitými

předložkami) nebo faktor syntaktický. Na volbu variantních či dubletních koncovek

Dpl. a Gpl. má zato vliv zařazení propria do určité propriální třídy. Tento vliv jsme

zřetelně sledovali v tvarech Dpl., kde si chrématonyma transonymizovaná z oikonym

vždy volila novější a progresivnější koncovku -ím. Z hodnocení korpusového

materiálu také vyplývá, že naprostá většina tvarů oikonym na -e(ě) má v úzu

současné psané češtiny kodifikovanou podobu. S nekodifikovanými tvary jsme se

okrajově setkali u několika oikonym v Ipl. (zakončení na -ma), viz vz. Pardubice

a Budějovice, v případě některých oikonym na -je v Gpl. (užití dublety -í/-Ø, nebo

triplety í/-Ø/-ů), viz vzor Koloděje, a byla doložena také nekodifikovaná

univerbizovaná podoba oikonyma České Budějovice → Budějice.

10.1.2. Npl. zakončený na -y

10.1.2.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Domácí plurálová oikonyma zakončená na -y mohou být ve spisovné češtině

buď mužského rodu (Rokycany), nebo ženského rodu (Stodůlky), některá z nich

v rodě a tím i v deklinaci kolísají (Dušníky), viz MČ 2 (1986). Uvedený stav souvisí

s faktem, že zakončení oikonym na -y je v Npl. možné jak u maskulin, tak u feminin,

jedná se tedy o slabý rodový příznak. Určení gramatického rodu a následná volba

správného tvaru nemusí být proto vždy pro uživatele jazyka jednoduchá. Podrobné

informace o kategorii gramatického rodu u oikonym na -y jsou obsaženy v kap. 7.1.,

vývoj gramatického rodu v českých mluvnicích zachycuje také příloha č. 11, vývoj

deklinace popisuje kap. 4.2., přehled distribuce koncovek Dpl., Lpl. a Ipl. v českých

mluvnicích obsahují rovněž přílohy č. 12–14. Do naší práce byl zařazen popis

oikonym ženského rodu s pravidelnou deklinací a kapitola zachycující oikonyma,

u nichž lze pozorovat tendenci ke smíšenému skloňování (v Dpl., Lpl. či Ipl. užívají

koncovky mužského i ženského rodu).

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1998) zahrnuje 18

pomnožných oikonym na -y, z nichž 17 je rodu mužského a jedno rodu ženského

(Svitavy), viz příloha č. 15. U některých oikonym mužského rodu se v Dpl., nebo

Lpl. vyskytují vedle mužských koncovek také ženské, tj. Roztokům/Roztokám;

Divácích/Divákách, Stachách/Staších, oikonymum Králíky má v Lpl. jen ženskou

koncovku -ách.

Mluvnice češtiny 2 (1986) se zabývá zejména popisem deklinace oikonym

mužského rodu (domácích i cizích), která řadí ke vz. hrad a zaměřuje se na tvary

Lpl. – upozorňuje zde mimo jiné na výskyt častější ženské koncovky -ách jako

dubletní -ách/-ích u pomnožných jmen na -ky, -hy, -chy (Dušníky, Potěhy, Pelechy).

Uvádí, že volba dubletních koncovek je závislá na místních zvyklostech. Jako jediná

z mluvnic (od Geabauerovy až po Příruční mluvnici češtiny) přináší stručné

konstatování o kolísání některých oikonym na -y v rodě a v deklinaci a tvrdí, že

„náchylná“ k tomu bývají jména zakončená na -ky, -hy, -chy, např. Dušníky,

Zásmuky, případně jiná (ve výčtu těchto příkladů se však nenachází žádné domácí

oikonymum). Ženský rod a deklinaci podle apelativního vzoru žena mívají podle

mluvnice ta domácí oikonyma, u nichž je patrné, že pocházejí z apelativních

feminin, např. Louky, Skály, Stodůlky, Zahrady, a dále jména, většinou zdrobnělá,

zakončená na -ánky, -ičky, -ínky, -ýnky, -inky, -tky, -iny, -ůvky, jejich příklady však

nezahrnuje.

V publikaci A. Polívkové Naše místní jména a jak jich užívat (2007) se uvádí,

že pomnožná místní jména jsou častěji rodu mužského než ženského (přestože

existuje tendence ke změně mužského rodu na ženský) a k rodu se nejsnadněji

zařazují ta z nich, jejichž název souvisí zřetelně s obecným substantivem. Pozornost

je opět věnována hlavně maskulinům a také pronikání ženských koncovek do tvarů

Dpl., Lpl. a Ipl. Mluví se zde o kolísání mezi apelativními vzory hrad a žena, které

mají mít některá jména zakončená na -ky, -hy, -chy. Konstatuje se, že ve spisovném

jazyce se v Dpl. „občas“ objevuje koncovka -ám vedle -ům (Divákům/Divákám,

Dušníkům/Dušníkám, Kloboukům/Kloboukám apod.) a její výskyt je zřejmě ovlivněn

pronikáním ženské koncovky -ách do Lpl. Ta se objevuje vedle starší mužské

koncovky -ích jako dubletní především u jmen zakončených na -chy a -ky

(Stachách/Staších, Kloboukách/Kloboucích, Divákách/Divácích) a zabraňuje

alternaci souhlásek ve slovním základě. Pro spisovné tvary Ipl. pomnožných

maskulin je typická koncovka -y, do hovorového projevu však podle autorky silně

proniká ženská koncovka -ami pod vlivem nespisovné koncovky -ama. K ženskému

rodu jsou řazena buď jména zcela jasně vzniklá z apelativních feminin (Boudy,

Hory, Paseky, Říčky apod.), nebo zakončená na:

a) zdrobňující sufix -k (Chaloupky, Lhotky);

b) -ičky, -ánky, -ínky, -inky, -ýnky, -tky (Hlušičky, Hajánky, Lažínky, Kateřinky,

Cerhýnky, Miřátky);

c) -iny (Chrastiny, Lipiny);

d) několik málo dalších (Mísečky, Pečky, Velichovky atd.).

Na základě uvedených faktů lze říci, že současné jazykové příručky věnují

nejvíce pozornosti deklinaci početnějších pomnožných oikonym mužského rodu,

zvláště pak jménům s dubletními či variantními tvary. Zcela v nich chybějí, nebo jen

okrajově poskytují informace o jménech kolísajících v rodě (s výjimkou publikace

A. Polívkové). K ženskému rodu přiřazují pomnožná oikonyma na -y buď podle

původu (deapelativa), nebo typického sufixu či zakončení.

10.1.2.2. Stav v korpusu SYN2005

10.1.2.2.1. Soubor plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -y

Soubor plurálových domácích oikonym ženského rodu zakončených na -y

tvoří v korpusu SYN2005 84 oikonym s AF v hodnotě 5 a vyšší,218 viz tab. č. 27.

Najdeme zde především názvy obcí a osad (Troubky, Pasohlávky), dále městských

částí a sídlišť (Stodůlky, Pisárky), málo zastoupené jsou názvy měst (Svitavy,

Počátky) a zcela okrajově názvy zámků (Velké Losiny) či hradů (Trosky).

218 Uváděný počet domácích oikonym ženského rodu zakončených na -y je poměrně nízký, což

způsobují především dva faktory – jedná se často o názvy malých obcí (ty jsou doloženy

v korpusu řidčeji a také frekvence jejich dokladů je obvykle nízká), druhý faktor představuje

samotný rozsah korpusu SYN2005. Ve skutečnosti existuje početnější skupina oikonym tohoto

typu, zejména deminutivní povahy.

Na základě formální struktury lze oikonyma třídit na:

1. jednoslovné oficiální názvy (Svitavy, Zdounky) + neoficiální zkrácené podoby

víceslovných názvů („Dolánky“), tj. 82,14 %;

2. víceslovné oficiální názvy (Velké Losiny, Čechy pod Kosířem), jejichž základ tvoří

substantivum zakončené na -y, tj. 17,86 %.

Graf č. 20

Typy oikonym se zakončením na -y podle formální struktury v SYN2005

V rámci první skupiny došlo ke spojení jednoslovných úředních názvů

s jednoslovnými univerbizovanými neúředními názvy z toho důvodu, že ne všechny

univerbizované podoby víceslovných názvů („Dolánky“) se dají na základě korpusu

odlišit od shodných oficiálních jednoslovných názvů, např. („Dolánky“ mohou být

univerbizovaným názvem pro Dolánky nad Ohří, nebo oficiální jednoslovný název

Dolánky /obec u Turnova/). Deklinace obou podob oikonym (oficiální/neoficiální) je

shodná.

Víceslovné oficiální názvy představují celkem dva typy – jeden centrální

a jeden periferní:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Velké Losiny, Dolní Loučky) –

typ centrální (84,62 %);

2. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Čechy pod Kosířem, Paseky

nad Jizerou) – typ periferní (15,38 %);

Centrální typ má kombinované skloňování adjektivně jmenné (Velké Losiny, Velkých

Losin, Velkým Losinám atd.). U typu periferního se skloňuje jen v pořadí první

(základové) substantivum v nepředložkové podobě, zatímco postponované části

zůstávají nesklonné (Čechy pod Kosířem, Čech pod Kosířem, Čechám pod Kosířem

atd.).

Víceslovná oikonyma byla zařazena k deklinačnímu typu 5A (vz. Zahrádky), viz

dále, na základě tvarů nominativu a genitivu singuláru jejich základové substantivní

části ženského rodu.

Podstatná část souboru domácích plurálových oikonym ženského rodu na -y

byla získána pomocí programu Paradigma dotazem:

word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*y"

tag="NN.*".

Získaný seznam zahrnoval všechna substantiva začínající v některém svém tvaru

velkým písmenem a s lemmatem zakončeným na -y. Z něho byla pak manuálně

vybrána jen domácí oikonyma ženského rodu s CAF 5 a vyšší.219 Vytvořený soubor

byl konfrontován s materiálem knihy A. Polívkové (2007) a příklady uváděnými

v českých mluvnicích a následně doplněn především oikonymy majícími v korpusu

apelativní lemmata. Ta dotaz programu Paradigma nevyhledal, např. Křtiny

[lemma="křtiny"], Hůrky [lemma="hůrka"], Loučky [lemma="loučka"]. Konečný

seznam obsahuje celkem 107 oikonym, z toho 84 s pravidelnou deklinací a 23 se

smíšeným skloňováním.

Tvary plurálových oikonym ženského rodu na -y pocházejí v korpusu SYN2005

z různých zdrojů. Nejvíce jsou zastoupeny publicistické texty, podstatně méně

naučná a populárně-naučná literatura, literatura faktu či beletrie.

Všechna představení probíhají v atraktivních prostorách nádvoří renesančního zámku Velké Losiny na Šumpersku. (SYN2000, PUB)[…] v rámci rychlostních zkoušek, které v listopadu přijdou po testech jízdních vlastností mezi Svitavami a Rájcem-Jestřebí. (SYN2000, POP)Antropos – pavilon v parku v Pisárkách, obsahuje expozici paleontologickou, antropologickou a archeologickou zaměřenou na moravský pleistocén […] (SYN2000, SCI)Naše staré dřevěné truhly z Peček jsem našel ve vstupní chodbě zámku v Českém Šternberku. (SYN2000, FAC)Něco zabručel a až na Petřiny držel pysk. (SYN2000, NOV)Jako kluk jsem bydlel v Žabovřeskách a odtud je to na dostřel praku do Jundrova, do Komína, do Bystrce […] (SYN2000, COL)Noc utkala nad Medlánkami pavučinu mlhy, žabí oči světel lákají lačně stříbrné roje lesklých much, […] (SYN2000, VER)Za Mnichovým Hradištěm v obci Dolánky jsme viděli svatbu. (SYN2000, SCR)

219 Korpus SYN2005 dokládá také cizí oikonyma zakončená na -y s pravidelnou deklinací

ženského rodu. Mezi nejfrekventovanější patřila jména: Athény, Benátky, Helsinky, Antverpy,

Théby, Syrakusy, Cáchy, Mykény.

Tabulka č. 27

Seznam oikonym vzoru Zahrádky řazených: 1. retrográdně, 2. podle absolutní frekvence (AF)

v korpusu SYN2005

Neoficiální (univerbizované) jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. Jestliže jedno

oikonymum funguje pro označení několika oikonymických objektů, např. Zahrádky – název obce,

nebo název zámku, uvádíme je jako jedno jméno. Vzhledem k tomu, že pouze oikonyma Svitavy

a Benátky nad Jizerou měla v korpusu SYN2005 lemma vyšší než 100, uvádíme u všech oikonym

jejich AF, tzn. frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny.

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum AF Oikonymum AFFifejdy 25 Svitavy 472Pomezní Boudy 10 Benátky nad Jizerou 116Bosonohy 14 Mariánské Hory 88Čechy pod Kosířem 14 Zlaté Hory 71Troubky 41 Velké Losiny 70Pečky 64 Zahrádky 66Červené Pečky 23 Pečky 64Pardubičky 7 Stodůlky 48Kunčičky 5 Žabovřesky 45Kameničky 25 Troubky 41Kuničky 5 Kvasiny 41Čejetičky 6 Petřiny 41Hodkovičky 21 Polabiny 39Darkovičky 7 Pasohlávky 38Loučky 12 Pisárky 32Dolní Loučky 7 Pozďátky 30Zahrádky 66 „Dolánky“ 26Nespeky 5 Zdounky 26Paseky nad Jizerou 13 Fifejdy 25Horní Paseky 5 Kameničky 25Zlínské Paseky 7 Horky 24„Paseky“ 14 Sedmihorky 24Velké Žernoseky 5 Červené Pečky 23„Žernoseky“ 6 Chvalšiny 23Střílky 12 Kateřinky 22Stodůlky 48 Křtiny 22Halámky 8 Hodkovičky 21Medlánky 11 Lužiny 20„Dolánky“ 26 Maniny 17„Mariánky“ 11 Věžky 16Podbořánky 5 Březůvky 15Prušánky 7 Bosonohy 14Lažánky 6 Čechy pod Kosířem 14Křižánky 7 „Paseky“ 14Horní Dubenky 6 Okříšky 14Dolní Studénky 10 Velichovky 14Horní Studénky 6 Paseky nad Jizerou 13Huslenky 8 Louky 13Kateřinky 22 Loučky 12Olšinky 5 Střílky 12Rovinky 10 Chaloupky 12Zdounky 26 Hůrky 12Chaloupky 12 Podlázky 12

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum AF Oikonymum AFPisárky 32 Medlánky 11Horky 24 „Mariánky“ 11Vyšehorky 5 Pomezní Boudy 10Sedmihorky 24 Dolní Studénky 10Hůrky 12 Rovinky 10Žabovřesky 45 „Benátky“ 10Trosky 8 Skály 10Hracholusky 5 Mokřiny 9Okříšky 14 Halámky 8Hrušky 7 Huslenky 8Vrbátky 5 Trosky 8Pozďátky 30 Letiny 8Benátky nad Jizerou 116 Chotoviny 8„Benátky“ 10 Pardubičky 7Louky 13 Darkovičky 7Pasohlávky 38 Dolní Loučky 7Velichovky 14 Zlínské Paseky 7Popůvky 6 Prušánky 7Březůvky 15 Křižánky 7Podlázky 12 Hrušky 7Věžky 16 „Losiny“ 7Skály 10 Pastviny 7Polabiny 39 Čejetičky 6Obeciny 5 „Žernoseky“ 6Maniny 17 Lažánky 6Mokřiny 9 Horní Dubenky 6Kvasiny 41 Horní Studénky 6Velké Losiny 70 Popůvky 6„Losiny“ 7 Litětiny 6Petřiny 41 Kunčičky 5Chvalšiny 23 Kuničky 5Blatiny 5 Nespeky 5Letiny 8 Horní Paseky 5Litětiny 6 Velké Žernoseky 5Křtiny 22 Podbořánky 5Chotoviny 8 Olšinky 5Pastviny 7 Vyšehorky 5Lužiny 20 Hracholusky 5Mariánské Hory 88 Vrbátky 5Zlaté Hory 71 Obeciny 5Svitavy 472 Blatiny 5

10.1.2.2.2. Typ 5A – vzor Zahrádky

Druh deklinace: jmenná

Skupina: feminina

Podskupina: pluralia tantum

Deklinační třída 5: determinující tvar – Npl.: vokalické zakončení

Deklinační typ A: Npl.: koncovka -y (po předcházející pravopisně tvrdé,

okrajově obojetné souhlásce), Gsg.: nulová koncovka;

vzorové jméno Zahrádky (AF = 66 výskytů)

Npl. Gpl. Dpl. Apl. Lpl. Ipl.

Zahrádk-y Zahrádek-Ø Zahrádk-ám Zahrádk-y (o) Zahrádk-ách Zahrádk-ami

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů.

Uvedené tvrzení vychází z údajů a příkladů oikonym tohoto typu uváděných

v Mluvnici češtiny 2 (1986), z dokladů v publikaci A. Polívkové (2007) a z materiálu

korpusu SYN2005. Samotný korpus SYN2005 totiž u většiny ženských domácích

oikonym na -y neposkytuje doklady úplných paradigmat, zastoupeny bývají

zpravidla jen tvary nejfrekventovanějších pádů, tj. Npl., Lpl., Gpl., periferní jsou

nebo zcela chybějí tvary Dpl., Apl. a Ipl.

Ulicí, která se kdysi jmenovala Pionýrů, a dneska se jmenuje jánevímjak, jsem se Břevnovem hnal k Petřinám. (SYN2005, NOV) Z mého pohledu je automobilka pro Kvasiny velký přínos. (SYN2000, PUB)Taxík projel mezitím Pisárkami a zamířil na Jundrov, na Komín a na Bystrc. (SYN2005, PUB) Jedná se o typ s nízkou frekvencí (84 oikonym s AF 5 a vyšší), dnes již

neproduktivní, tvořící otevřenou třídu, a to vzhledem k možnému přechodu jmen se

smíšeným skloňováním k tomuto pravidelnému typu.

Srovnáním korpusových dokladů s materiálem českých mluvnic, viz příloha

č. 11, lze u některých oikonym stanovit změnu rodové příslušnosti (přechod od

maskulin k femininům). Nejzřetelnější posuny jsou patrné mezi korpusem

a Trávníčkovou Mluvnicí spisovné češtiny (1951). Zatímco F. Trávníček zařazuje

oikonyma Bosonohy, Žernoseky, Medlánky, Lažánky, Zdounky, Žabovřesky, Vrbátky,

Velichovky, Popůvky k maskulinům (u řady z nich však již uvádí ženské koncovky

v D, L a Ipl., viz přílohy č. 12–14), v materiálu korpusu užívají tato jména rod

ženský. Odbobně charakterizuje rodovou příslušnost většiny z nich A. Polívková

(2007). Přechody v rodě se tedy týkají především oikonym zakončených na -ky.

K deklinaci typu 5A se řadí všechna domácí oikonyma ženského rodu, která

mají před nominativní koncovkou -y pravopisně tvrdou, zřídka obojetnou souhlásku,

tj. v korpusu SYN2005 d-, h-, ch-, k-, l-, n-, r-, v- (Fifejdy, Bosonohy, Čechy pod

Kosířem, Zahrádky, Skály, Křtiny, Mariánské Hory, Svitavy apod.). Nejrozšířenější

je skupina oikonym zakončená na -ky, typické je i zakončení na

-iny, jména zakončená jinak stojí na periferii. Za pozornost stojí fakt, že

u singulárových domácích oikonym ženského rodu na -a, viz kap. 9.1.1.2.2., patří

k nejfrekventovanějším zakončení na -ka, -ina. Potvrzuje se tím, že gramatické číslo

u oikonym není gramatickou kategorií v pravém slova smyslu, ale stalo se kategorií

lexikální, protože se využívá jako lexikální//slovotvorný prostředek. V případě jmen

na -ky se v materiálu korpusu často jedná o deminutiva tvořená zejména sufixy:

-ky, -ičky, -ánky, -inky, -tky, -ůvky, řidčeji jde o oikonyma nezdrobnělá apelativního

původu (Hrušky, Louky, Trosky, Horní Paseky apod.).220 Většina deminutivních

oikonym byla odvozena přímo při jejich vzniku od nezdrobnělé paralelní osady

(Popovice → Popůvky), nebo se jedná o proces zprostředkovaný obsahující

mezistupně (Darkovice → Malé Darkovice → Darkovičky), viz Šrámek (1970). Tak

vznikla např. oikonyma Okříšky, Kunčičky, Kameničky, Kuničky, Pardubičky,

Lažánky, Medlánky, Březůvky. Část deminutivních oikonym na -ky je tvořena z VOJ,

např. Kateřina → Kateřinky, Peček/Pečka → Pečky. Původ některých oikonym je

nejasný nebo existuje více možností výkladu, např. u jmen Pasohlávky, Pisárky,

Střílky, Zdounky. Pravidelnou deklinaci tohoto typu uvádí korpus SYN2005 také

v případě univerbizované neoficiální podoby oikonyma Mariánské Lázně →

Mariánky. Většina těchto dokladů pochází z publicistiky.

Točilo se ve Františkových Lázních, Karlových Varech a v Mariánkách a lidi, když viděli spoustu známých tváří, čekali skandály. (SYN2000, PUB)

Nezdrobnělá oikonyma na -iny jsou zpravidla deapelativa, např. Blatiny,

Letiny, Losiny, Lužiny, Mokřiny, Pastviny, méně často se jedná o depropria, např.

Křtiny – z osobního jména Křsťa.221

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo vybráno oikonymum Zahrádky.

Jedná se o oikonymum zastupující charakteristickou skupinu tohoto deklinačního

typu, tj. deminutiva zakončená na -ky. Příznačný je také jeho původ, byť názor na

něho není podle Hosáka – Šrámka (1980) jednotný, tzn. buď se jedná o deapelativum

(od zahrada), nebo je odvozeno z místního jména Zahrádka. Vzorové jméno je

220 Deapelativy jsou podle Profouse (1947–1957) i další oikonyma s méně jasnou motivací, např.

Nespeky, tj. „ves nezpěků“ – lidí, kteří se nezpěčují; Žernoseky, tj. „ves žernoseků“ – výrobců

mlýnských kamenů.221 Původ okonym uváděných v textu je popsán na základě publikací: Profous (1947–1957),

Hosák – Šrámek (1970, 1980), Lutterer – Šrámek (2004).

jednoslovné a patří v rámci doložených oikonym k frekventovaným (šesté v pořadí).

Korpus SYN2005 dokládá celé jeho paradigma (kromě vokativu).

V apelativní sféře odpovídá vzorovému jménu plurálové paradigma vzoru žena.

10.1.2.2.3. Soubor plurálových oikonym zakončených na -y se smíšeným

skloňováním

Korpus SYN2005 dokládá také malou skupinu plurálových domácích

oikonym zakončených na -y, pro jejíž deklinaci je typická tendence ke smíšenému

skloňování (tvary maskulin / tvary feminin). Variantní, nebo dubletní koncovky se

mohou vyskytnout v Gpl. (-ů, -Ø), Dpl. (-ům, -ám), Lpl. (-ech, -ích, -ách) a Ipl. (-y,

-ami, případně mluvená -ama). Soubor těchto oikonym s AF v hodnotě 5 a vyšší, viz

tab. č. 28, tvoří 23 jmen. Jedná se především o názvy obcí (Zlatníky, Kokory), názvy

několika měst (Počátky, Valašské Klobouky) a zcela periferně o názvy zámků

(Doudleby nad Orlicí) nebo hradů (Nečtiny). Z hlediska formální struktury jmen

tvoří většinu z nich výrazy jednoslovné (včetně univerbizovaného neoficiálního

názvu „Klobouky“), tj. 86,96 %, periferní jsou názvy víceslovné, tj. 13,04 %.

Tabulka č. 28

Seznam oikonym se smíšeným skloňováním řazených: 1. retrográdně, 2. podle absolutní

frekvence (AF) v korpusu SYN2005

Neoficiální (univerbizované) jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. Vzhledem k tomu, že

pouze oikonyma Hradčany, Roztoky a Králíky měla v korpusu SYN2005 CAF vyšší než 100, uvádíme

u všech oikonym jejich AF, tzn. frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly

manuálně vytříděny. Pokud se užívá totožný název pro dva oikonymické objekty, je v tabulce zapsán

jako jedno oikonymum, např. obec Nasavrky a zámek Nasavrky.

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum AF Oikonymum AFDoudleby 40 Hradčany 370Doudleby nad Orlicí 11 Roztoky 134Stachy 8 Králíky 127Hlubočky 39 Zlatníky 72Králíky 127 Nasavrky 53Havraníky 5 Valašské Klobouky 44Zlatníky 72 Doudleby 40Brtníky 9 Hlubočky 39Přestavlky 9 Počátky 36Zvotoky 5 Zásmuky 34

Roztoky 134 Klobuky 25Nasavrky 53 Nečtiny 21Počátky 36 Středokluky 17Klobuky 25 „Klobouky“ 12Středokluky 17 Doudleby nad Orlicí 11Zásmuky 34 Brtníky 9Klobouky u Brna 7 Přestavlky 9Valašské Klobouky 44 Běšiny 9„Klobouky“ 12 Stachy 8Hradčany 370 Klobouky u Brna 7Běšiny 9 Havraníky 5Nečtiny 21 Zvotoky 5Kokory 5 Kokory 5

Určení gramatického rodu a způsobu deklinace těchto jmen je na základě

korpusových dokladů obtížné, protože většina z nich (kromě frekventovaných

oikonym Hradčany, Roztoky a Králíky) nemá doklady kompletního paradigmatu.

Zpravidla zcela chybí nebo jsou početně velmi nízké tvary těch pádů, které jsou

v tomto případě pro morfologickou klasifikaci oikonym nezbytné, tj. Dpl. a Ipl., viz

tab. č. 29. Z uvedeného důvodu zachováváme u těchto oikonym rodovou příslušnost

podle A. Polívkové (2007), která řadí většinu z nich k maskulinům, rod ženský uvádí

jen u jmen Běšiny a Nečtiny, a nevytváříme pro ně ani zvláštní deklinační podtyp

ženského rodu.

Tabulka č. 29

Frekvence koncovek Gpl., Dpl., Lpl. a Ipl. oikonym se smíšeným skloňováním v korpusu

SYN2005

Oikonymum Gpl. Dpl. Lpl. Ipl.-ů -Ø -ům -ám -ech -ích -ách -y -ami -ama

Doudleby - 10 1 - 6 - 13 - - -Doudleby nad Orlicí - 2 - - 1 - 2 - - -Stachy - 1 - - - - 2 - - -Hlubočky - 9 - - - - 14 - - -Králíky 15 - 1 - - - 46 3 - -Havraníky - - - - - - 2 - - -Zlatníky 1 - - - - - 50 - - -Brtníky 2 - - - - - 5 - - -Přestavlky - 4 - - - - 4 - - -Zvotoky - - - - - - 2 - - -Roztoky - 27 - 1 - - 55 2 - -Nasavrky - 21 - - - - 19 - - -

Počátky - 11 - - - - 25 - - -Klobuky - 9 - - - - 10 - - -Středokluky - 6 - - - - 5 - - -Zásmuky - 13 - - - - 12 - - -Klobouky u Brna - - - - - - 4 - - -Valašské Klobouky 1 - - - - - 19 - - -„Klobouky“ - - - - - - 8 - - -Hradčany - 75 8 - 119 - - 17 6 1Běšiny - 2 - - 2 - 1 - - -Nečtiny - 2 - - 6 - 3 - - -Kokory - 2 - - 1 - 1 - - -CELKEM 19 194 10 1 135 0 302 22 6 1

Z korpusových dokladů vyplývá, že u oikonym řazených k mužskému rodu

kolísají především jména zakončená na -ky. Ta jsou však, na rozdíl od skupiny

oikonym na -ky s pravidelnou deklinací rodu ženského, viz typ 5A (vz. Zahrádky),

převážně nezdrobnělá. Vznikla často z apelativních základů (Počátky, Roztoky

apod.), menší část je pravděpodobně původu cizího (Králíky, Nasavrky), jiná mají

původ nejasný, či existuje více výkladů (Přestavlky, Zásmuky).222 Prvotní podoba

některých oikonym byla singulárová, pluralizace, k níž u nich během vývoje došlo, je

jev v toponymii častý, např. Počátek → Počátky, viz Lutterer – Šrámek (2004).

Doklady kolísajících jmen s jiným zakončením jsou ojedinělé, tj. na -by, -chy, -any,

-ry. Z oikonym ženského rodu se kolísání týká okrajově jmen na -iny, viz tab. č.

29.

Kolísání je v korpusu SYN2005 průkazné v tvarech Lpl., kde se u většiny

jmen projevuje zřetelná tendence volit variantní ženskou koncovku -ách,

podstatně méně dubletu -ech/-ách. Dubleta je také u ženských oikonym na -iny

(Běšiny, Nečtiny), kde Polívková (2007) uvádí jen koncovku -ách. Ojedinělé

oikonymum mužského rodu Hradčany si zachovává mužskou variantní koncovku

-ech (Hradčanech). Tvary s koncovku -ích, kterou uvádí MČ 2 jako dubletní vedle

častější koncovky -ách u oikonym na -ky, -hy, -chy, korpus nedokládá. Tento posun

ve volbě koncovek, tj. -ách/-ích → -ách, je patrný také ze srovnání materiálu

korpusu s ostatními českými mluvnicemi, viz příloha. č. 13, stejně jako s publikací

A. Polívkové.223 222 Podle Lutterera – Šrámka (2004) mají apelativní původ např. Roztoky – z apelativa roztok, tj.

ve starší češtině „rozdělený tok, tzn. místo, kde se jakoby roztékají vody“. Cizího původu jsou

např. Králíky – jedná se původně o německé jméno Grulichs, z něhož se vlivem jeho německé

nářeční výslovnosti vytvořila česká názvuková podoba Králíky. 223 Oikonyma, u kterých korpus SYN2005 dokládá jen koncovku -ách a mluvnice jejich příklady

zahrnují, mají v mluvnicích dubletní koncovku -ách/-ích jména Klobouky, Počátky, Zlatníky.

Většina dokladů převažující variantní koncovky -ách pochází z publicistiky, menší

podíl tvoří literatura faktu, okrajově je zastoupena literatura naučná, populárně-

naučná a beletrie.

V oblasti Šumavy působí Regionální rozvojová agentura (se sídlem ve Stachách). (SYN2005, PUB)Vzpomínáš, jak jsme se kdysi společně v jedný hospůdce ve Středoklukách učili karetní kouzla? (SYN2005, PUB)Vaculík pobyl v ozdravovně v Počátkách, kde končil svůj čtyřtýdenní pobyt Jožin. (SYN2005, FAC)Novými držiteli gruntů ve Zlatníkách se počátkem 19. století stávali převážně bohatí pražští občané, lichváři a spekulanti, […] (SYN2005, POP)Příběh se týká modlitebny tolerančního sboru v Kloboukách. (SYN2005, SCI)Možná to chlapi v Zásmukách přepískli, to je fakt, povídá Polka […] (SYN2005, NOV)

V případě periferně se vyskytující dublety -ech/-ách je naprostá většina dokladů

publicistických, jiné zdroje se objevují periferně. Nelze proto stanovit, zda stylové

rozlišení materiálových zdrojů má nějaký vliv na volbu dublet.Já mám teď v Nečtinách (mezi Plzní a Karlovými Vary) své Studio Kaple. (SYN2005, PUB)V Nečtinech se objeví i pedagogové z Domažlic, Mariánských Lázní a Plzně […] (SYN2005, PUB)Zatím jim ovšem zůstával zámek v Doudlebách. (SYN2005, FAC)Ačkoliv výběr typicky českých jídel je bohatší, právě guláš bude v Doudlebech hlavním masopustním jídlem. (SYN2005, PUB)Již prázdný vůz byl ve čtvrtek nalezen u motorestu v Kokorách. (SYN2005, PUB)[…] například: zámek Hrušovany nad Jevišovkou, zámek v Kokorech u Přerova, […] (SYN2005, POP)

Na rozdíl od dostatečně doložené distribuce koncovek Lpl. nelze u většiny

oikonym objektivně popsat situaci týkající se volby koncovek Dpl. a Ipl. Tvary jmen

těchto pádů v korpusu SYN2005 buď zcela chybějí, nebo je jejich frekvence velmi

nízká, viz tab. č. 29. Tento stav vyplývá jak z obecně nízké frekvence dativu a lokálu

u feminin, viz rozložení pádů u substantiv v korpusu SYN2005 – Bartoň et al.

(2009), podle něhož se instrumentál a dativ nacházejí na 5. a 6. místě, tak rovněž

z nízké frekvence uvedených pádů u oikonym, viz kap. 7.3. Zčásti se na něm podílí

i rozsah korpusu SYN2005. K distribuci koncovek dativu a instrumentálu plurálu lze

jen říci, že v psaném úzu, který korpus SYN2005 reprezentuje, se v těchto pádech

vedle častěji užívaných mužských koncovek (-ům; -y) objevují spíše okrajově

u některých oikonym koncovky ženské (-ám; -ami). V případě Ipl. oikonyma

Hradčany byla doložena tripletní koncovka -y/-ami/-ama (uvádí ji také PMČ /2003/).

Polívková doporučuje dubletní tvary kromě uvedených tří oikonym také u jmen Nasavrky,

Zásmuky, Zvotoky, zatímco v Lpl. oikonym Brtníky, Hlubočky, Klobuky, Přestavlky, Středokluky

zařazuje stejně jako korpus už jen koncovku -ách.

Nářeční koncovka -ama se však v materiálu korpusu objevuje zcela periferně

(Hradčanama – 1 doklad z krásné literatury, Poděbradama – 1 doklad z dramatu).

[…] odtud začíná rozsáhlý pás lesů táhnoucí se na západ od řeky Malše až k Doudlebům a k Římovu. (SYN2000, PUB)Zašel jsem se synkem a psem vykoupat se do ouplavu naproti Roztokám, kde nebyla voda tak špinavá jako ve Vltavě. (SYN2000, PUB)

Až to červené srdce nad Hradčany zhasne, možná se nám po něm bude stýskat. (SYN2005, PUB)Vyslyšet přání ať Pán Bůh dá mi, aby ho našli pod Hradčanami. (SYN2005, VER)Nebo nás tu ušlapou, babi. Balónky s Hradčanama! (SYN2005, COL)Asfaltku mezi Sadskou a Poděbradama zničili na samý podloží. (SYN2005, SCR)

Výskyt variantních koncovek Gpl. (-ů, nebo -Ø) není způsoben pronikáním

ženských koncovek do deklinace mužských oikonym, protože obě koncovky jsou

mužské. Nulová koncovka je starší, od původu o-kmenová, koncovka -ů je novější,

od původu u-kmenová. V materiálu korpusu SYN2005 volí většina oikonym této

skupiny původní nulovou koncovku.[…] a v únoru 1945 se opravdu se třemi kamarády snesl na zasněženou louku u Nasavrk, nedaleko od vypálených Ležáků. (SYN2005, PUB)Tehdy šli na pouť do Zásmuk po polní cestě. (SYN2005, NOV)Areál Dolní Morava leží osm kilometrů severovýchodně od Králíků. (SYN2005, PUB)

Na základě výzkumu materiálu korpusu SYN2005 můžeme u oikonym se

smíšeným skloňováním objektivně stanovit tendence a faktory ovlivňující volbu

koncovek Lpl. Projevuje se zde sílící tendence užívat ženskou variantní koncovku

-ách místo dublety -ách/-ích. Její šíření u některých oikonym mužského rodu

pravděpodobně podporuje výskyt ženských koncovek v dalších pádech, tj. -ám

v Dpl. a -ami v Ipl. Mezi hlavní faktory patří vysoká frekvence apelativního vzoru

žena (druhý v pořadí po vzoru hrad),224 jehož deklinace je pravidelná. Podle

M. Komárka (1981) se už od 14. století projevuje u substantiv tendence unifikovat

plurálové tvary substantiv všech vzorů a významnou úlohu v tomto procesu sehrál

právě vzor žena, jehož koncovky D, L, a Ipl. pronikaly ke vzorům jiných rodů. Jejich

výhodou bylo a je to, že před nimi nedochází k žádné alternaci konsonantů. Uvedená

tendence se projevuje jak u apelativ, tak u proprií – v našem případě u plurálových

224 Toto pořadí uvádí shodně několik zdrojů. Nejnovější výzkumy byly provedeny na

korpusovém materiálu, viz T. Bartoň et al. (2009) – na korpusu SYN2005 (asi 100 milionů sl.

tvarů), v němž má vzor žena frekvenci 22,79 % a vzor hrad 25 %, nebo K. Osolsobě – K. Pala –

P. Rychlý (1998) – na korpusu DESAM (asi 1 milion sl. tvarů), kde je frekvence vz. žena 22,4 %,

vzoru hrad 27,7 %.

oikonym mužského rodu na -y. Šíření lokálové koncovky -ách zde odstraňuje

alternaci konsonantů, ke které dochází před původní koncovkou -ích v případě

oikonym zakončených na -chy, -ky (ojedinělá oikonyma na -hy, např. Potěhy, korpus

SYN2005 buď nedokládá vůbec, nebo s frekvencí nižší než 5).

Deklinační nestabilitu plurálových oikonym mužského rodu na -y podporuje

také tvarová homonymie čtyř pádů (N, A, V, Ipl.). Pro komunikaci je nevýhodná

zejména homonymie akuzativu a instrumentálu,225 viz Sedláček (1983). Ta se pak

v nespisovných projevech odstraňuje užitím instrumentálové koncovky -ma.

Domníváme se však, že vzhledem k nízké frekvenci akuzativu a instrumentálu

a obvykle nulové frekvenci vokativu oikonym se u této skupiny proprií ve

spisovných projevech snaha po odstranění homonymie tvarů uplatňuje spíše okrajově

– korpus ji dokládá jen u oikonyma Hradčany, viz výše.

10.2. Přehled deklinace substantivních plurálových tříd

Následující tabulky č. 30–31 podávají soubory deklinačních koncovek

oikonym ženského rodu se substantivní plurálovou deklinací. Vzhledem ke

smíšenému skloňování části oikonym na -y uvádíme také přehled deklinačních

koncovek této skupiny jmen, kterou však řadíme k rodu mužskému.

Tabulka č. 30

Deklinační třída 4

Třída 4 -e(ě)Typy (vz. jména)Podtypy (vz. jména)

4A (Pardubice)

4B (Nusle)

I 4A(Budějovice)

II 4A(Kravaře)

I 4B(Koloděje)

Rod f. f. f. f. f.pl. N -e -e -e -e(ě) -e G -Ø -Ø -Ø/-ů -í -í/-Ø/-ů D -ím -ím/-ům -ím/-ům -ím -ím/-ům A -e -e -e -e(ě) -e V nedoloženo nedoloženo nedoloženo nedoloženo nedoloženo L -ích -ích -ích -ích -ích I -emi/*-ma -emi/*-ma -emi -emi -emi

225 Podle Historické mluvnice češtiny (1986) existují pádové opozice, ve kterých není vhodná

homonymie tvarů. V případě neživotných maskulin jsou to také opozice nominativu

a instrumentálu nebo akuzativu a instrumentálu (odlišení předložek s dvojí rekcí, např. za).

Tabulka č. 31

Deklinační třída 5

Třída 5 -yTypy (vz. jména) 5A (Zahrádky) Smíšené skloňováníRod f. m.pl. N -y -y G -Ø -Ø/-ů D -ám -ům/-ám A -y -y V nedoloženo nedoloženo L -ách -ech/-ích/-ách I -ami -y/-ami/*-ama

11. Adjektivní deklinace singulárová

11.1. Oikonyma ženského rodu s vokalickým zakončením

11.1.1. Nsg. zakončený na -á

11.1.1.1. Interpretace v současných jazykových příručkách

Mluvnice češtiny 2 (1986) stručně uvádí, že jako adjektivní vzor mladá se

v singuláru skloňují např. zeměpisná jména Polná, Rudná. K tomuto vzoru zařazuje

rovněž deklinaci některých cizích jmen, např. Handlová, Djakovskaja, Makarska.

A. Polívková (2007) podává v rámci domácích místních jmen obdobnou

informaci jako MČ 2. Jména jako Blatná, Bystrá, Desná atd. označuje za

zpodstatnělá přídavná jména s pravidelnou deklinací podle vzoru mladá.

V abecedním seznamu knihy uvádí doklady více než 200 oikonym této deklinace.

Slovník spisovné češtiny (1998) zahrnuje údaje o rodě a tvaru Gsg. u pěti

domácích oikonym, tj. Blatná, Hluboká nad Vltavou, Karviná, Moravská Třebová

a Teplá.

Starší české mluvnice a také současná Příruční mluvnice češtiny, viz kap. 4.2,

věnují pravidelné deklinaci domácích oikonym s adjektivním skloňováním

minimální pozornost, zpravidla uvádějí jen nečetné příklady jmen, která řadí

k apelativnímu vzoru, viz tab. č. 32.

Tabulka č. 32

Přehled domácích oikonym ženského rodu s adjektivním skloňováním v mluvnicích

Oikonymum MČGvz. dobrá

MČGEvz. chudá

MSČvz. kopaná

NČJvz. hajná

ČMvz. mladá

MČ 2vz. mladá

PMČvz. mladá

Bílá - - -é - - - -Česká - - -é - - - -Dlouhá - - -é - - - -Hluboká -é -é -é -é -é - -Jablonná - - - -é - - -Karviná - - - -é - - -Lysá -é -é -é -é - - -Planá - - - -é - - -Polná - - - - - -é -Rudná - - - - - -é -Teplá - - - -é - - -

11.1.1.2. Stav v korpusu SYN2005

11.1.1.2.1. Soubor singulárových oikonym zakončených na -á

Při charakteristice deklinace oikonym ženského rodu zakončených na -á

vycházíme ze souboru jmen, která měla v korpusu SYN2005 celkovou absolutní

frekvenci (CAF) v hodnotě 5 a vyšší. Vzniklý soubor obsahuje 142 oikonym a jedná

se především o názvy obcí (Ostružná), měst (Karviná), městských částí a sídlišť

(Hrabová, Lesná), periferně o jiné druhy oikonym, např. názvy zámků (Lysá nad

Labem).

Na základě formální struktury tvoří oikonyma na -á dvě skupiny:

1. jednoslovné oficiální názvy (Orlová) + neoficiální univerbizované podoby

víceslovných názvů („Bělá“),226 tj. 71,13 %;

2. víceslovné oficiální názvy, jejichž základ tvoří jméno zakončené na -á (Česká

Třebová, Lysá nad Labem), tj. 28,87 %.

Graf č. 21

Typy oikonym se zakončením na -á podle formální struktury v SYN2005

Víceslovné názvy se dělí do tří typů:

1. anteponovaný adjektivní atribut + substantivum (Moravská Třebová, Horní Planá)

– typ centrální (60,98 %);

226 Spojení jednoslovných oficiálních názvů a neoficiálních univerbizovaných názvů bylo

provedeno z toho důvodu, že oba typy byly často v kontextu korpusu obtížně odlišitelné.

Deklinace obou typů je však shodná.

2. substantivum + předložkový postponovaný atribut (Světlá nad Sázavou) – typ

centrální (36,58 %);

3. anteponovaný substantivní atribut + substantivum (Město Libavá) – typ periferní

(2,44 %).

V případě prvního, centrálního typu mají obě jeho části adjektivní deklinaci

(Moravská Třebová, Moravské Třebové atd.). U některých oikonym tohoto typu byla

v korpusu užita i univerbizovaná skloňovaná podoba, např. Moravská Třebová,

Česká Třebová → „Třebová“. Druhý typ, rovněž centrální, zahrnuje oikonyma,

u kterých se skloňuje pouze v pořadí první (základové) substantivum

v nepředložkové podobě, zatímco postponované části zůstávají nesklonné (Světlá

nad Sázavou, Světlé nad Sázavou atd.). Třetí typ je v korpusu SYN2005 zastoupen

pouze jedním oikonymem (Město Libavá), u něhož se většinou skloňuje jen první

část, zatímco druhá zůstává obvykle nesklonná.

[…] pěkného dárku pod stromeček se dočkaly děti ve Slavkově, který je jednou ze čtyř místních částí Města Libavá. (SYN2000, PUB)Na dvě stě školáků z Města Libavé i okolních vesnic oslavilo konec školního roku už včera. (SYN2000, PUB)

Všechny víceslovné názvy řadíme k jednoslovnému vzorovému jménu na základě

tvarů nominativu a genitivu singuláru jejich základové části s adjektivní deklinací.

Popisovaný soubor ženských singulárových oikonym zakončených na -á

vznikl kombinací tří dotazů. Výchozím se stal dotaz v programu Paradigma:

word="[AÁBCČDEÉFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*" lemma=".*á"

tag="NN.*", který vyhledal všechna substantiva končící v základním tvaru

(lemmatu) na -á a začínající alespoň v některém svém tvaru velkým písmenem.

Tímto dotazem byl získán rozsáhlý soubor lemmat substantiv (3829), mezi nimiž

byla kromě oikonym také mnohá antroponyma (ženská příjmení). Pro eliminaci

antroponym a ověření, zda se skutečně jedná o tvary oikonym, byly zvoleny dva

dotazy v programu Bonito:

1. [lemma="v"][lemma="[AÁBCČDEFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*á"];

2. [lemma="z"][lemma="[AÁBCČDEFGHIÍJKLMNOÓPRŘSŠTUÚVZŽ].*á"].

Při jejich volbě jsme vycházeli z předpokladu, že se oikonyma budou vyskytovat

v textu korpusu nejčastěji v lokále singuláru ve vazbě s předložkou v a v genitivu

singuláru s předložkou z.227 Ze vzniklých seznamů byla manuálně vybrána lemmata

domácích oikonym.228 Vytvořený soubor jsme konfrontovali se seznamem oikonym

zakončených na -á, který uvádí A. Polívková (2007), tj. 238 jmen, abychom doplnili

ta, jež výše uvedené tři dotazy nemohly vyhledat, protože některým domácím

deapelativním oikonymům (Borová, Krásná, Libá atd.) byla v korpusu přiřazena

apelativní lemmata v mužském rodě, např. [lemma="borový"].

Korpus SYN2005 zahrnuje tvary oikonym tohoto deklinačního typu z různých

zdrojů, od zřetelně převažující publicistiky přes méně početnou naučnou, populárně-

naučnou literaturu a literaturu faktu až po okrajové doklady z beletrie.

Uvedl, že jsou připraveni pro Blatnou a další ohrožené obce pitnou vodu vozit. (SYN2005, PUB)Násilné uzavření Šporkovy tiskárny v Lysé nad Labem roku 1712 a pozdější obžaloba hraběte z kacířství představovaly […] (SYN2000, POP)Pozoruhodná díla vykonal v Mexiku Šimon Boruhradský z Polné. (SYN2000, SCI)Z celého uhelného revíru byla česká správa jen v Petřvaldě a Orlové, v ostatních obcích německá nebo polská. (SYN2000, ENC)Svou jedinou dceru nechal vychodit měšťanskou školu, z čehož dvě třídy německé v Moravské Třebové, […] (SYN2000, FAC)Výborně, aspoň je nebudou mlíkaři na cestě do Karviné haltovat. (SYN2000, COL)[…] a že Zlatovláska to má odtud jen kousek do práce (do polikliniky v Lesné to bylo z dědova domu jen tři zastávky městským autobusem). (SYN2000, NOV)Já mám svou panenku v Olešné, ona říká raději jo než ne […] (SYN2000, SON)

V následující tabulce č. 33 uvádíme u oikonym buď frekvenci jejich lemmatu

(lemma > 100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo

pouze frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně

vytříděny (lemma < 100 /AF/). Ostatní třídy proprií představovala buď jména,

z nichž oikonyma transonymizací vznikla (názvy řek), nebo se do nich

transonymizovala (chrématonyma, antroponyma).

Čistý jarní vzduch, dole řeka Bělá stále ještě rozlitá, nad nádražíčkem lesnaté stráně […] (SYN2005, NOV)V nabitém mezinárodním závodě Gracia Orlová skončila šestá. (SYN2005, PUB)Paní Orlová asi vloni oslovila Vaculíka na ulici, četla jeho knihu, […] (SYN2005, FAC) Vymyká se případ zmizelé Karolínky Plané ze severní Moravy. (SYN2005, PUB)Tabulka č. 33

227 Například u nejfrekventovanějšího oikonyma Karviná byly tyto dvě předložky nejčastější, a

to v pozici -1 od klíčového slova (KWIC) má „v“ frekvenci 235 výskytů a „z“ 136 výskytů; na

pozici -2 od KWIC má „v“ frekvenci 17 výskytů a „z“ 5 výskytů.228 Korpus SYN2005 dokládá také cizí oikonyma zakončená na -á. K nejfrekventovanějším

patřily Čenstochová, Handlová, Krivá, Brezová, Nemšová. Adjektivní skloňování mají také

doložená cizí oikonyma vyslovovaná dlouze, např. Makarska (psáno Makarska/Makarská).

Seznam oikonym vzoru Blatná řazených: 1. abecedně, 2. podle frekvence (CAF/AF) v korpusu

SYN2005

Neoficiální (univerbizované) jednoslovné názvy jsou zapsány v uvozovkách. Případy homonymních

názvů označujících několik oikonymických objektů, např. Březová – název obce v okrese Sokolov,

Opava, Uherské Hradiště, uvádíme jako jedno oikonymum.

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFLibá 9 Karviná 1116Dubá 40 Letná 1015Tichá 5 Orlová 379Suchá 7 Česká Třebová 276Dolní Suchá 5 Lysá nad Labem 249Horní Suchá 44 Planá 224Hluboká nad Vltavou 180 Blatná 221„Hluboká“ 117 Moravská Třebová 191Chřibská 25 Hluboká nad Vltavou 180Sadská 63 Polná 136Luká 11 „Hluboká“ 117Bělá nad Radbuzou 16 „Bělá“ 115Bělá pod Bezdězem 95 Poštorná 112Bělá pod Pradědem 16 Bělá pod Bezdězem 95Bělá u Jevíčka 5 Horní Planá 83Dolní Bělá 6 Rudná 78Česká Bělá 9 „Světlá“ 77Malá Bělá 6 Březová 76Stará Bělá 17 Lesná 73„Bělá“ 115 Světlá nad Sázavou 71Okrouhlá 15 Sadská 63Poniklá 16 Roudná 63Teplá 46 Čeladná 59Světlá nad Sázavou 71 Desná 51Světlá pod Ještědem 14 „Lysá“ 51„Světlá“ 77 Planá nad Lužnicí 47Planá 224 Teplá 46Planá nad Lužnicí 47 Horní Suchá 44Horní Planá 83 Višňová 42Chodová Planá 31 Dubá 40Raná 5 Hvozdná 39Lubná 8 Skalná 39Nová Hradečná 15 Třemošná 39Písečná 30 Klenová 39Osečná 17 Břidličná 38Břidličná 38 Lešná 38Poličná 8 Lipová 38Klokočná 9 Chodová Planá 31Smrčná 11 Písečná 30Loučná 22 Hrabová 30Loučná nad Desnou 18 Dírná 27Tlučná 22 Plesná 27Ladná 5 Květná 27Čeladná 59 „Třebová“ 27Roudná 63 Žulová 27Rudná 78 Huzová 27Suchá Rudná 5 Černá v Pošumaví 26

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFHvozdná 39 Horní Blatná 26Studená 6 Trnová 26Ježená 8 Zašová 26Losiná 5 Chřibská 25Karviná 1116 Branná 25Dolní Kalná 11 Třemešná 25Skalná 39 Tvarožná 25Včelná 18 Buková 24Uhelná 6 Loučná 22Chuchelná 10 Tlučná 22Polná 136 Borová 20Topolná 12 Vřesová 20Čermná 18 Loučná nad Desnou 18Dolní Čermná 7 Včelná 18Dolní Lomná 8 Čermná 18Šumná 5 Vápenná 18Branná 25 Olešná 18Dolní Branná 5 Velká Dobrá 18Horní Branná 11 Stará Bělá 17Kamenná 17 Osečná 17Vápenná 18 Kamenná 17Jasenná 15 Dolní Lipová 17Černá nad Orlicí 9 Bělá nad Radbuzou 16Černá v Pošumaví 26 Bělá pod Pradědem 16Černá za Bory 10 Poniklá 16Perná 15 Jedlová 16Dírná 27 Okrouhlá 15Javorná 8 Nová Hradečná 15Poštorná 112 Jasenná 15Krásná 7 Perná 15Řásná 5 Štítná nad Vláří 15Desná 51 Březová nad Svitavou 15Lesná 73 Světlá pod Ještědem 14Plesná 27 Lužná 14Dešná 8 Rovná 13Lešná 38 Ostružná 13Olešná 18 Město Libavá 13Třemešná 25 Topolná 12Bílá Třemešná 11 Hošťálková 12Třemošná 39 Luká 11Blatná 221 Smrčná 11Horní Blatná 26 Dolní Kalná 11Letná 1015 Horní Branná 11Květná 27 Bílá Třemešná 11Štítná nad Vláří 15 Korytná 11Deštná 8 Tisová 11Korytná 11 Chuchelná 10Rovná 13 Černá za Bory 10Rožná 5 Libá 9Tvarožná 25 Česká Bělá 9Lužná 14 Klokočná 9Ostružná 13 Černá nad Orlicí 9Krupá 7 Krajková 9Dolní Krupá 6 Lvová 9Horní Krupá 6 Lubná 8Velká Dobrá 18 Poličná 8

1. Retrográdní seznam 2. Frekvenční seznamOikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFMokrá 5 Ježená 8Tisá 5 Dolní Lomná 8Lysá nad Labem 249 Javorná 8„Lysá“ 51 Dešná 8Město Libavá 13 Deštná 8Hrabová 30 Mladcová 8Česká Třebová 276 Balková 8Moravská Třebová 191 Bobrová 8„Třebová“ 27 Bzová 8Mladcová 8 Suchá 7Krhová 5 Dolní Čermná 7Krajková 9 Krásná 7Balková 8 Krupá 7Hošťálková 12 Držková 7Buková 24 Razová 7Velká Buková 5 Čížová 7Držková 7 Dolní Bělá 6Jedlová 16 Malá Bělá 6Orlová 379 Studená 6Kostelní Myslová 5 Uhelná 6Žulová 27 Dolní Krupá 6Klenová 39 Horní Krupá 6Trnová 26 Tichá 5Višňová 42 Dolní Suchá 5Lipová 38 Bělá u Jevíčka 5Dolní Lipová 17 Raná 5Bobrová 8 Ladná 5Mírová 5 Suchá Rudná 5Borová 20 Losiná 5Vřesová 20 Šumná 5Tisová 11 Dolní Branná 5Zašová 26 Řásná 5Lvová 9 Rožná 5Razová 7 Mokrá 5Bzová 8 Tisá 5Březová 76 Krhová 5Březová nad Svitavou 15 Velká Buková 5Huzová 27 Kostelní Myslová 5Čížová 7 Mírová 5

11.1.1.2.2. Typ 6A – vzor Blatná

Druh deklinace: adjektivní

Skupina: feminina

Podskupina: singularia tantum

Deklinační třída 6: determinující tvar – Npl.: vokalické zakončení

Deklinační typ A: Nsg.: koncovka -á (po předcházející pravopisně tvrdé

nebo obojetné souhlásce), Gsg.: koncovka -é;

vzorové jméno Blatná (lemma = 1116 výskytů)

Nsg. Gsg. Dsg. Asg. Lsg. Isg.

Blatn-á Blatn-é Blatn-é Blatn-ou (o) Blatn-é

* -ý

Blatn-ou

Charakteristika deklinace: Pravidelný deklinační typ bez dubletních tvarů,

k němuž patří všechna domácí oikonyma ženského rodu s adjektivní deklinací. Před

nominativní koncovkou -á mají pravopisně tvrdou nebo obojetnou souhlásku,

nejčastěji jsou zakončena na -ná a -(o)vá (Poštorná, Libavá, Orlová). Texty korpusu

SYN2005 obsahují kromě pravidelných tvarů ojedinělé doklady nekodifikovaných

podob Lsg. u oikonym Lysá nad Labem (Lysý nad Labem /4 výskyty/) a Klenová

(Klenový /1 výskyt/). Všechny tyto doklady pocházejí z beletrie.

Měli ji odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, ale vono to tak lehce nešlo, […] (SYN2005, NOV)V rámci výstavy Divočina (která byla v létě na Klenový) obeslal vystavující podle Gauguinova hesla „Já jsem divoch“, aby […] (SYN2005, NOV)

Jedná se o dosud produktivní typ tvoření oikonym představující otevřenou

třídu jmen – vznikají v rámci něho nové názvy (městská sídliště, např. Lesná). Přesto

se jedná pouze o typ středně frekventovaný, což je především záležitostí motivační

roviny propriálního systému. Značná část oikonym tohoto deklinačního typu jsou

deapelativa, např. Blatná, Deštná, Hluboká nad Vltavou, Karviná, Lysá nad Labem,

Planá, Světlá nad Sázavou, Studená, Štítná nad Vláří, Tvarožná. Početnou skupinu

mezi nimi tvoří názvy odvozené od rostlin. Tento typ jmen je podle Lutterera –

Šrámka (2004) velmi častý ve slovanských jazycích včetně češtiny, např. Březová,

Buková, Jedlová, Hrabová, Lipová, Třemešná, Višňová, Vřesová.229 Menší část

oikonym vznikla transonymizací hydronym, např. Bělá pod Bezdězem, Desná, Teplá,

nebo pocházejí z vlastních osobních jmen, např. Mladcová, Hošťálková, Zašová.230

Ojedinělá oikonyma mají dvojí výklad, např. Moravská Třebová, Orlová,231 nebo je

jejich původ dosud nejasný, např. Poštorná.

Výběr vzoru: Jako vzorové jméno bylo zvoleno oikonymum Blatná,232 které

patří k typické skupině početných deapelativních jmen zakončených na -ná. Nejedná

se sice o nejfrekventovanější oikonymum tohoto deklinačního typu,233 ale přesto je

uživatelům jazyka dostatečně známé.

U apelativ odpovídá tomuto vzorovému jménu singulárové paradigma vzoru mladá.

229 Např. Hrabová – z hrab, nářečně habr, tj. „ves v habrovém porostu“, viz Lutterer – Šrámek

(2004).230 Např. Mladcová – odvozeno přivlastňovacím sufixem -ova z VOJ Mladec („mladý člověk“),

viz Lutterer – Šrámek (2004).231 Např. Moravská Třebová – odvozeno buď od VOJ Třeb, Třeba (mazlivé zkratky jmen

Třebohost, Třeborad apod.), tj. „Třebova ves“, nebo z adjektiva vzniklého k tříbiti („kácet,

prosvětlovat les“), tj. „vytříbená ves, vytříbená stráň atd.“, viz Lutterer – Šrámek (2004).232 Oikonymum Blatná – město v jižních Čechách – bylo odvozeno ze stč. adjektiva blatná,

„blátivá, močálovitá“ a znamenalo „osada mezi močály“, viz Lutterer – Šrámek (2004).233 Jako vzorové jméno nebylo vybráno nejfrekventovanější oikonymum Karviná vzhledem k

jeho původu. Podle Lutterera – Šrámka (2004) pochází název Karviná ze základu karv- „kráva“,

který je u nás ojedinělý svou hláskovou podobou a pochází z psl. *korv-. Přípona může být

chápána buď jako -ina, jméno by pak vzniklo ze slova karvina „místo, kde se pasou krávy“, nebo

jako

-inná, znamenalo by potom „karvinnou louku, tj. kraví pastvinu“.

12. Závěr

Komplexní popis deklinace oikonym češtiny pro účely onomastické

gramatiky i pro porovnání s deklinací apelativ nebyl dosud zpracován. Každé takové

pojetí deklinace proprií je vázáno na jistý stupeň vývoje onomastiky a jejího chápání

jako lingvistické disciplíny, na poznání problematiky spojené s pojetím vlastního

jména, závisí na zvolených metodologických postupech a materiálových zdrojích.

V naší práci vycházíme z funkčního pojetí onomastiky, z teorie vztahových modelů

vypracované pro oikonymii češtiny v druhé polovině 20. století R. Šrámkem.

Současně také navazujeme na dosavadní poznání problematiky deklinace oikonym

v oblasti české morfologie a čerpáme ze zjištění korpusové lingvistiky. Spojujeme

tedy onomastický a lingvistický přístup a zaměřujeme se na výzkum onymických

jevů (oikonym) v textu prostřednictvím korpusu. Při analýze materiálu se nám při

tomto přístupu odkrývají zejména synchronní – komunikační a frekvenční aspekty

deklinace oikonym, které v závěrečné syntéze doplňujeme nezbytnými informacemi

diachronními zahrnujícími problematiku původu oikonym a vývoje deklinace

oikonym v mluvnicích češtiny tak, abychom vystihli podstatné jevy systémové

povahy, odhalili jevy centrální a periferní, určili faktory působící na volbu dubletních

koncovek a postihli vývojové tendence. Preferujeme tedy synchronní pohled, třebaže

v jednotlivostech bylo nutné přihlédnout ke zřeteli diachronnímu.

Práce obsahuje návrh systému deklinace všech skupin oikonym češtiny kromě

urbanonymických názvů náměstí, ulic, nábřeží, mostů a tzv. staveb nesídlištních,

např. kostelů, pomníků, viz Šmilauer (1976). Materiálovým základem se stala

rozsáhlá data reprezentativního korpusu SYN2005, na nichž jsme vytvořili

komplexní popis deklinace oikonym češtiny ženského rodu, který zahrnuje jak

deklinační typy s pravidelnými paradigmaty, tak podtypy obsahující různé druhy tzv.

kolísání (v gramatickém rodě, čísle, kolísání mezi vzory). Kapitolám věnovaným

charakteristice jednotlivých deklinačních typů/podtypů předcházelo nezbytné

zpracování otázky propriální fundace a využití gramatických kategorií oikonym

a diferencí mezi morfologickými vlastnostmi apelativ a proprií, či oikonym

a ostatních tříd proprií. Výzkum početného korpusového souboru, jehož součástí byla

oikonyma (v některých případech v hodnotě několika set či několika desítek tisíc

výskytů), umožňuje detailnější analýzu gramatických vlastností oikonym

a významně přispívá k prohloubení poznání vztahu apelativní a propriální sféry

jazyka na úrovni jejich morfologických vlastností. Naším cílem bylo zohlednit (na

rozdíl od většiny existujících gramatických popisů oikonym) morfologicky

relevantní vlastnosti propriálního lexika a navrhnout systém deklinačních

typů/podtypů a jejich vzorových jmen, který by se stal podkladem pro popis

deklinace oikonym češtiny všech rodů a přispěl ke vzniku onomastické gramatiky

češtiny. K naplnění tohoto cíle jsme využili jednak zhodnocení pojetí proprií

a deklinace oikonym v mluvnicích češtiny, jednak synchronní pohled na materiál

korpusu.

V celé propriální sféře jazyka na sebe vzájemně působí dvě protichůdné

tendence – jedná se o ustavičnou interakci proprií s ostatní slovní zásobou a celým

jazykovým systémem národního jazyka a zároveň o stálou polarizaci proprií jako

součástí určitých onymických systémů ve vztahu k apelativům, viz Blanár (2008).

V deklinaci oikonym se tyto dvě obecně platné tendence projevují jako:

a) Tendence přizpůsobit v co největší míře deklinaci oikonym deklinaci apelativ,

protože většina komunikace je konstruována jako apelativní a z hlediska potřeb jejích

účastníků je to výhodnější//ekonomičtější. To znamená, že při deklinaci si struktura

propria, tj. zde koncová část oikonyma, „hledá“ nejbližší apelativní deklinační typ,

aby se mohla do komunikace začlenit. Toto „hledání“ je nutné proto, že význam

proprií se liší od významu apelativ, není tedy automatické. Uvedenou tendenci lze

v obecnější rovině chápat jako unifikační.

b) Tendence manifestovat proprialitu oikonym typickým tvarem či tvary v jejich

paradigmatu. Z apelativního pohledu se zdá, že si oikonyma v některých případech

volí koncovky periferní, tj. méně frekventované//ustupující//zastaralé, ale z pohledu

propriální sféry jazyka si jméno v morfologické rovině právě volbou těchto odlišných

koncovek udržuje typické znaky propria vyplývající z aktu nominace a z příslušnosti

jména k určité propriální třídě. Tato tendence vykazuje znaky obecně působící

diferenciační tendence.

Deklinace oikonym v mluvnicích češtiny

Podkladem pro zhodnocení problematiky české (domácí) oikonymie

v mluvnicích češtiny se stalo sedm mluvnických prací vydaných od konce 19. století

až do současnosti. Patří k nim mluvnice J. Gebauera (1895), J. Gebauera – V. Ertla

(1926), F. Trávníčka (1951), B. Havránka – A. Jedličky (1981), materiál Šmilauerův

obsažený v Nauce o českém jazyku (1972), zpracování problematiky v Mluvnici

češtiny 2 (1986) a Příruční mluvnici češtiny (2003). Rozmezí jednoho století, kdy

práce vycházely, umožňuje získat přehled o vývoji lingvistického přístupu k propriím

vůbec, nabízí konfrontační pohled na zpracování deklinace oikonym a přináší zjištění

o změnách v distribuci koncovek některých typů oikonym.

Většina českých mluvnic vychází při popisu deklinace oikonym primárně

z uplatnění kritérií apelativní vrstvy jazyka (výjimku tvoří alespoň částečně Nauka

o českém jazyku a Mluvnice češtiny 2), a proto neuvádějí systém oikonym

samostatně. Dnes je již známo, že gramatický systém proprií je sice fundován

apelativní sférou, ale není s ní zcela totožný. Gramatikové si to sice uvědomali, ale

ještě nedokázali přesně pojmenovat, a proto píší o různých „odchylkách“ od

zákonitostí, pravidel a norem, které řídí deklinaci apelativ. Vznikal tak dojem, jako

by propria stála vůči apelativům v jazykovém systému na okraji. Popis deklinace

oikonym nezahrnuje v mluvnicích také všechny oikonymické skupiny, viz

Šmilauerovo třídění (1976), obvykle se zaměřuje na vybrané názvy měst a obcí.

Práce většinou nepřinášejí přehled kompletních paradigmat oikonym, téměř

přehlížejí typy s pravidelnou deklinací, např. singulárová oikonyma zakončená na -a,

zabývají se zpravidla pouze jednotlivými deklinačními jevy, zvláště otázkou

variantních nebo dubletních tvarů.

Podstatnější změny v pohledu na oikonymický materiál přináší mluvnice

F. Trávníčka, Šmilauerova Nauka o českém jazyku a Mluvnice češtiny 2.

Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny se sice při výkladech deklinace ještě zčásti

drží historického hlediska uplatňovaného v pracích předešlých, projevuje se tak vliv

Gebauerův, avšak prioritní postavení již zaujímá faktor formální – zakončení

oikonyma. Přináší také cenné informace o rozdílnostech spisovných podob jazyka

a místního úzu oikonym. Výklad je materiálově bohatý, v tomto ohledu je mezi

českými mluvnicemi nejpropracovanější. Trávníček uznává funkci tvarových variant,

připouští více než předchozí autoři existenci dubletních tvarů, snaží se naznačit jejich

frekventovanost. V kodifikaci zohledňuje některé progresivnější tvary oproti

původním, lze tedy pozorovat částečné posuny v distribuci koncovek, např.

u oikonym typu Lobkovice nebo Boleslav a Chrudim. Nauka o českém jazyku

V. Šmilauera se vyznačuje několika prvenstvími: 1. Uvádí deklinaci oikonym (zde

šířeji zeměpisných jmen) ve zvláštní kapitole oddělené od deklinace apelativ.

V tomto ohledu se jedná o inovaci nejen v českém, ale v celoslovanském měřítku.

2. Popis deklinace oikonym má komplexní charakter, tzn. zahrnuje deklinaci jmen

domácích, počeštěných i cizích a předkládá systematickou charakteristiku všech typů

a vzorů. K existenci samostatných propriálních typů se však neuvádějí žádná další

vysvětlení či kritéria výběru jednotlivých „typových“ zeměpisných jmen.

3. Charakteristika deklinace oikonym se vyznačuje přehledností, systematičností,

materiálovou bohatostí a odklonem od etymologizujících výkladů. Za určitý

nedostatek práce považujeme neuplatnění funkčního přístupu ke zpracovávanému

materiálu, který byl vzhledem k době vzniku popisu deklinace již možný. Hlavním

kritériem distribuce koncovek zůstalo hledisko formální – zakončení oikonyma.

Posun v distribuci koncovek lze zřetelně pozorovat u oikonym vzoru hrad. Na rozdíl

od F. Trávníčka věnoval V. Šmilauer pozornost jen tvarům z oblasti spisovného

jazyka. Mluvnice češtiny 2 přináší již moderní názory na propria vycházející

z tehdejších poznatků onomastického bádání. Propria jsou například členěna do tří

hlavních tříd – antroponyma, toponyma, chrématonyma. Poprvé se věnuje zvláštní

pozornost problematice gramatických kategorií proprií a deklinace oikonym (zde

šířeji zeměpisných jmen) je zpracována stejně jako u V. Šmilauera v samostatném

oddílu, kde se usiluje o komplexnost popisu v tom smyslu, že zahrnuje deklinaci

všech typů jmen domácích a vybraných cizích, nevytváří se však pro ně samostatné

propriální typy/podtypy a jejich vzory. Přes uvedené posuny v chápání proprií

mluvnice bohužel stále zachycuje gramatické vlastnosti a deklinaci oikonym

v kontextu apelativ a výklady mají povahu kontrastní a diferenciační transkripce.

Pozornost je zaměřena na existenci variantních a dubletních koncovek oikonym.

Stejně jako starší mluvnice je jako hlavní kritérium jejich volby uváděn faktor

formální, v návaznosti na mluvnici B. Havránka – A. Jedličky (1981) se uplatňuje

také hledisko sémantické a syntaktické, zejména v deklinaci vz. hrad, a nově si

všímá faktoru slovotvorného a vlivu alternace koncového konsonantu tvarotvorného

základu. Popisují se především tvary spisovné, zřetelný posun v distribuci koncovek

je patrný u oikonym, která přešla od vzoru píseň ke vzoru kost.

Deklinační typy (podtypy) a vzorová jména oikonym ženského rodu

(na materiálu korpusu SYN2005)

Stanovení deklinačních typů oikonym ženského rodu vychází především

z fungování jejich gramatických kategorií, které má svá specifika jak ve srovnání

s apelativy, tak vzhledem k ostatním třídám proprií. Do jisté míry je však ovlivněno

také zkoumaným materiálem korpusu SYN2005, zejména v oblasti frekvenčního

zastoupení jednotlivých typů či podtypů. V navrhovaném systému deklinace

rozlišujeme šest rovin, které byly vytvořeny na základě těchto kritérií:

1. druh deklinace (substantivní, adjektivní); 2. gramatický rod, případně životnost

(deklinace oikonym rodu mužského životného, či neživotného, rodu ženského

a středního, případně oikonyma kolísající v rodě); 3. gramatické číslo (singularia

tantum, pluralia tantum, případně oikonyma kolísající v čísle); 4. zakončení

oikonyma v nominativu (vokalické, nebo konsonantické) – zařazení k deklinační

třídě; 5. koncovka nominativu a genitivu – zařazení k deklinačnímu typu;

6. existence dubletních či variantních tvarů v některém/ých pádě/ech paradigmatu

deklinačního typu oikonym – zařazení k deklinačnímu podtypu.

U oikonym ženského rodu se substantivní deklinací byly stanoveny

v důsledku specifik ve fungování gramatické kategorie čísla a na základě povahy

zakončení jména v nominativu tři deklinační třídy singulárových oikonym –

zakončené na vokál (-a, -e/ě/), nebo konsonant (pravopisně měkký či obojetný); dvě

deklinační třídy plurálových oikonym zakončené na vokál (-e/ě/, -y). V případě

adjektivní deklinace vznikla jedna singulárová třída s vokalickým zakončením (-á).

Podstatným jevem deklinace oikonym (na rozdíl od skloňování apelativ) je tedy fakt,

že paradigmata téměř všech vzorových jmen jednotlivých oikonymických tříd mají

tvary jen jednoho gramatického čísla (singularia tantum, pluralia tantum). Jedinou

výjimku tvoří vzorové jméno části oikonym na -ice – Kaplice, které má jak

singulárové, tak plurálové tvary. Uvedený jev souvisí s jedním z typických rysů

gramatického čísla této propriální třídy – jeho pojetí se u některých oikonym v čase

vyvíjelo a stále vyvíjí, a proto mohou mít některá jména tvary obojího čísla (kolísají

v čísle). Důležité je rovněž tvrzení, že gramatické číslo u oikonym není gramatickou

kategorií v pravém slova smyslu, ale stalo se kategorií lexikální, protože se využívá

jako lexikální//slovotvorný prostředek. Uvedená fakta (kromě jiných) opodstatňují

tvorbu samostatných deklinačních typů a podtypů oikonym a jejich vzorových jmen.

Povahu systému deklinace oikonym ženského rodu ovlivňuje také vývoj

kategorie gramatického rodu některých skupin jmen. Je patrné, že k příslušnému

gramatickému rodu se oikonyma řadí podle svého formálního zakončení v Nsg.,

nebo Npl. (zvláště obtížné je dnes určení rodové příslušnosti v případě pomnožných

oikonym zakončených na -y), případně zřetelného sufixu. Rodovou příslušnost

některých typů oikonym ovlivňuje také jejich původ, byť může být pro dnešního

uživatele skrytý, např. u oikonym na -ice. Je patrné, že tendenci kolísat v minulosti

měla, či ještě mají oikonyma, která byla odvozena od vlastních osobních jmen,

zatímco domácí oikonyma apelativního a cizího původu (kromě oikonyma Aš) jsou

v gramatickém rodě stálá. Na základě užití kategorie rodu lze pak oikonyma rozdělit

do dvou skupin – rodově vyhraněná (v rodě nekolísají) a rodově nevyhraněná

(v rodě kolísají). V materiálu korpusu SYN2005 reprezentujícím psaný úzus

současné češtiny kolísají v rodě (m./f) jen periferní skupiny oikonym zakončených

na konsonant, což se projevuje existencí rodových dublet. Tato nečetná jména tvoří

vzhledem ke svým rozdílným koncovkám Gsg. v deklinaci oikonym ženského rodu

dva podtypy se vzorovými jmény Aš a Zliv. Výraznější projevy rodové rozkolísanosti

jmen zakončených na konsonant existují v místním úzu, zejména v mluvených

projevech (Kroměříž, Olomouc atd.), těmi se však naše práce vzhledem ke

zvolenému materiálu nezabývá. Vývoj kategorie rodu lze sledovat v českých

mluvnicích také u plurálových oikonym na -(ov)ice (vz. jména Pardubice,

Budějovice), z nichž většina byla řazena v minulosti k maskulinům, a u nepočetných

jmen na -je a -ře (vz. jména Koloděje, Kravaře), která měla dříve také rod mužský.

Dnes se všechna tato plurálová oikonyma přiřazují k femininům, ale v některých

pádech si zachovávají původní maskulinní koncovky. V materiálu korpusu SYN2005

se jedná o tvary Gpl. a Dpl. V Gpl. užívají všechna oikonyma na -(ov)ice původní

maskulinní nulovou koncovku, jména řazená ke vz. Kravaře a některá z oikonym

vz. Koloděje zde dokládají dubletu -Ø/-ů, maskulinní koncovka -ů je však zřetelně

ustupující. Novější ženská koncovka -í má periferní postavení, objevuje se jen u části

plurálových oikonym na -e(ě), viz vz. Nusle a Koloděje. Pro tvary Dpl. plurálových

oikonym na -(ov)ice a -e(ě) v textech korpusu obecně platí, že zde působí silná

tendence užívat pouze novější ženskou koncovku -ím, zatímco původní koncovka

-ům je zřetelně ustupující a u většiny jmen se neobjevuje ani jako dubletní.

Deklinačně nestabilní jsou také plurálová oikonyma na -y, která mohou být jak

maskuliny, tak femininy. Korpusový materiál potvrzuje, že k posunům

v gramatickém rodě (maskulinum → femininum) došlo vzhledem k minulosti

zejména u některých oikonym zakončených na -ky (často se jedná o deminutiva), jež

dnes mají pravidelnou deklinaci ženského rodu (vz. jméno Zahrádky). Korpus

SYN2005 dokládá rovněž malou skupinu plurálových domácích oikonym

zakončených na -y, pro jejichž deklinaci je typická tendence ke smíšenému

skloňování (tvary maskulin / tvary feminin). Určení gramatického rodu a způsobu

deklinace je však u těchto jmen obtížné, protože většina z nich nemá v korpusu

doklady kompletního paradigmatu. Smíšené skloňování zde mají opět převážně

oikonyma zakončená na -ky, jedná se většinou o jména nezdrobnělá, např. Počátky,

Roztoky. Kolísající jména s jiným zakončením jsou ojedinělá, tj. na -by, -chy, -any,

-ry, korpus však na rozdíl od dosavadních popisů deklinace oikonym dokládá, že se

kolísání týká okrajově také ojedinělých jmen na -iny. Variantní, nebo dubletní

koncovky se u jmen se smíšenou deklinací mohou vyskytnout v Gpl. (-ů, -Ø), Dpl.

(-ům, -ám), Lpl. (-ech, -ích, -ách) a Ipl. (-y, -ami, případně mluvená -ama). Kolísání

je v materiálu korpusu průkazné především v tvarech Lpl., kde má většina oikonym

tendenci volit variantní ženskou koncovku -ách, podstatně méně dubletu -ech/-ách.

Oikonyma se odlišují od ostatních tříd proprií a také od apelativ rovněž ve

využívání kategorie pádu. Obecně se přijímá fakt, že domácí oikonyma se skloňují

a kromě periferního užití vokativu mají úplné singulárové, nebo plurálové

paradigma. Materiál korpusu SYN2005 odhalil v souvislosti s kategorií pádu

u oikonym některá dosud neuváděná fakta, zejména komunikační a frekvenční

povahy, která se zároveň odvíjejí od sémantiky oikonym jako jedné z propriálních

tříd. Na základě provedeného výzkumu lze tedy potvrdit, že domácí oikonyma se

skloňují, tento fakt však nelze zevšeobecnit na všechny strukturní typy oikonym.

Skloňují se tedy jednoslovná oikonyma (Praha) a celé víceslovné názvy typu

Moravská Třebová. V ostatních typech víceslovných názvů buď vždy zůstává část

jména nesklonná, tj. typ jmen Světlá nad Sázavou, kde se neskloňuje postponovaný

předložkový atribut, nebo se vždy skloňuje jen první část jména, zatímco druhá

zůstává obvykle nesklonná, tj. typ jmen Město Libavá. Ojedinělý je složený

strukturní typ, představovaný např. oikonymem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav,

kde korpus dokládá skloňování obou částí oikonyma (kromě předložkového atributu

v první části). Také frekvenční využití pádů oikonym nebylo dosud komplexně

zpracováno a dále uváděná fakta vycházejí z našeho průzkumu provedeného

v materiálu korpusu na vzorku 11 oikonym všech rodů. Vyplývá z něho, že pořadí

frekvence pádů u singulárových a plurálových oikonym se příliš neliší:

1. Lsg., 2. Nsg., 3. Gsg., 4. Asg., 5. Isg., 6. Dsg., 7. Vsg.;

1. Lpl., 2. Gpl., 3. Npl., 4. Ipl., 5. Apl., 6. Dpl.

Frekvence lokálu, nominativu a genitivu je poměrně vysoká, pohybuje se v průměru

mezi 22–42 %, zatímco frekvence ostatních pádů je velmi nízká, tj. 2 % a méně.

Prvenství lokálu je dáno povahou oikonym a jejich zapojením do větného kontextu.

Typické je i periferní užití vokativu. Vyskytl se jen u vysoce frekventovaných

oikonym, např. Praha, Ostrava. Na korpusovém materiálu lze také popsat

syntaktické funkce, které oikonyma v jednotlivých pádech plní. Uvedeme je na

příkladě nejfrekventovanějšího pádu – lokálu, ostatní viz kap. 7.3. Pro lokál je tedy

typická funkce příslovečného určení místa, podstatně méně je užíván ve funkci

atributu, řídce má funkci objektu. Důležitý je také poznatek, že řada oikonym má

v korpusu SYN2005 neúplné paradigma. Kromě obvykle nepřítomného tvaru

vokativu mohou chybět také tvary některého či některých ostatních málo

frekventovaných pádů, tj. dativu, instrumentálu, případně akuzativu. Tento fakt je

dán jednak frekvencí jednotlivých pádů oikonym obecně, jednak frekvencí určitého

oikonyma v textech korpusu (ovlivněno mimojazykovými faktory, jako je

geografická velikost oikonymického objektu, jeho společenská významnost apod.)

a také rozsahem a skladbou korpusu SYN2005. Neúplnost paradigmatu některých

oikonym proto většinou nechápeme jako nedostatek materiálového zdroje, ale

zpravidla jako jejich typický komunikační rys.

Pro volbu vzorových jmen bylo vybráno pět kritérií. První tři, tj.

morfologická stránka oikonyma, slovotvorná stránka oikonyma a požadavek

kompatibility vzorového jména s ostatními oikonymy daného typu (ve smyslu

shodných gramatických vlastností a shodného propriálně pojmenovacího

a strukturního modelu tvoření), mají povahu jazykově systémovou a tvoří spojnici

mezi gramatickým systémem apelativ a proprií. Zbylá dvě – frekvence a pragmatická

stránka oikonyma – jsou kritérii komunikačními. Intenzita působnosti jednotlivých

kritérií nebyla vždy u všech vzorových jmen shodná. V ideálním případě se uplatnila

téměř stejnou měrou všechna kritéria, např. u vzorového jména Pardubice (typ 4A).

Jestliže spolu při hledání vzorového jména kritéria zcela nekorespondovala,

upřednostňovali jsme zpravidla, vzhledem k vědeckému charakteru popisu deklinace,

kritéria jazykově systémová před komunikačními. Například u vzorového jména

Třeboň (typ 3A), které má úplné paradigma bez dubletních tvarů, je reprezentantem

oikonym končících na pravopisně měkký konsonant (ta tvoří většinu jmen tohoto

typu), představuje rozšířený typ oikonym odvozených od vlastních osobních jmen,

jedná se o jednoslovné, dostatečně známé oikonymum, nesplňuje však požadavek

frekvenční, tzn. nezastupuje nejfrekventovanější oikonymum daného typu.

Při tvorbě deklinačních typů/podtypů jsme vycházeli z dosavadní mluvnické

tradice v tom smyslu, že jsme netvořili samostatné typy/podtypy a jejich vzorová

jména pro víceslovná oikonyma, i když by to bylo možné a vzniklo by tak velmi

detailní vědecké členění paradigmat oikonym. Všechny víceslovné názvy řadíme

vždy k jednoslovnému vzorovému jménu na základě tvarů nominativu a genitivu

singuláru jejich základové substantivní části. Upřednostnili jsme tedy hledisko

morfologické a pragmatické před sémiotickým, při kterém by byl brán zřetel na

strukturní celost denotátu.

Rysy deklinace oikonym ženského rodu (na materiálu korpusu SYN2005)

Kromě charakteristických vlastností deklinace oikonym češtiny ženského

rodu vyplývajích ze specifik fungování gramatických kategorií lze jejich deklinaci

charakterizovat na základě dalších rysů:

Frekvence a produktivita deklinačních tříd a jejich typů/podtypů

Typy oikonym podle formální struktury

Faktory ovlivňující volbu dubletních koncovek

Frekvenci deklinačních tříd uvádíme na reprezentativním vzorku materiálu

korpusu SYN2005 a pro její výpočet jsme užili všechna doložená domácí oikonyma

ženského rodu s absolutní frekvencí (AF) 5 a vyšší. Oikonyma jsou rozdělena do

šesti tříd, z nichž pět je substantivních (singulárové třídy – 1. tř. zakončená na -a,

2. tř. na -e(ě), 3. tř. na konsonant pravopisně měkký nebo obojetný; plurálové třídy –

4. tř. zakončená na -e(ě), 5. tř. na -y) a jedna třída je adjektivní (singulárová – 6. tř.

zakončená na -á). Nejvyšší frekvenci má 4. třída, jejíž podstatnou část tvoří

oikonyma na -(ov)ice, která patří k nejpočetnějším v češtině, ale i v polštině nebo

ukrajinštině, viz Šrámek (1999c). Vysoká frekvence oikonym této skupiny je dána

minulostí, vrchol produktivity jmen na -(ov)ice spadá v češtině do 13.–14. století,

dnes jsou typem neproduktivním, stejně jako ostatní typy tvoření plurálových jmen

na -e(ě). Přesto nelze 4. třídu považovat v současnosti za uzavřenou, protože k ní

mohou přecházet singulárová oikonyma na -e(ě) řazená do 2. třídy. Ostatní třídy

ženských domácích oikonym mají frekvenci znatelně nižší a zajímavé je, že rozdíly

ve frekvenčních hodnotách jsou nevelké, viz graf č. 22. Nejméně frekventovanou

třídu představují plurálová jména na -y (5. třída). Jedinou současnou produktivní

třídou, v rámci níž vznikají nová oikonyma těch skupin, které jsou součástí naší

práce, tj. zde názvy sídlišť, je 6. singulárová adjektivní třída, např. Lesná, Orlová. Ve

srovnání s nejfrekventovanější, již neproduktivní 4. třídou, je frekvence jmen 6. třídy

nízká, což je především záležitostí motivační roviny propriálního systému.

Graf č. 22

Frekvence deklinačních tříd domácích oikonym ženského rodu

Dále uvádíme frekvenci jednotlivých vzorových jmen reprezentujících

deklinační typy či podtypy, viz tab. č. 34. Vycházíme rovněž ze vzorku oikonym

doložených v korpusu SYN2005 s AF 5 a vyšší. Pro popis frekvence deklinačních

typů/podtypů užíváme termíny: vysoká frekvence (počet výskytů vyšší než 500),

střední frekvence (počet výskytů 100–500), nízká frekvence (počet výskytů 20–99),

velmi nízká frekvence (počet výskytů nižší než 20). Jediným vysoce frekventovaným

typem je substantivní typ 4A (Pardubice) představující pravidelnou deklinaci

plurálových oikonym na -(ov)ice. Za středně frekventovaný lze označit substantivní

typ 1A (Ostrava) zahrnující pravidelnou deklinaci singulárových jmen končících na

-a a typ 6A (Blatná), který představuje pravidelnou deklinaci singulárových oikonym

na -á. Kromě nich se k nim s frekvencí jen těsně překračující hranici 100 výskytů

řadí ještě dva substantivní typy – 2A (Bystřice) obsahující pravidelnou deklinaci

singulárových oikonym na -e(ě) a 3A (Třeboň) zahrnující pravidelné skloňování

oikonym zakončených především na pravopisně měkký konsonant. Ostatní

deklinační typy/podtypy mají nízkou, nebo velmi nízkou frekvenci, zcela na periferii

se ocitají podtypy se vzorovými jmény Aš, Zliv (oikonyma kolísající v rodě) a podtyp

se vzorovým jménem Kravaře s dubletními tvary v Gpl. -Ø/-ů a Dpl. -ím/

-ům.

Tabulka č. 34

Frekvence deklinačních typů/podtypů domácích oikonym ženského rodu

Singulárové typy/podtypy

Vzorová jména Frekvence Plurálové typy/podtypy

Vzorová jména Frekvence

1A Ostrava 10,22 % 4A Pardubice 50,76 % 2A Bystřice 7,65 % I 4A Budějovice 0,97 % I 2A Kaplice 2,23 % II 4A Kravaře 0,28 % 3A Třeboň 7,51 % 4B Nusle 0,97 % I 3A Aš 0,14 % I 4B Koloděje 0,42 % 3B Uhříněves 1,39 % 5A Zahrádky 5,84 % I 3B Zliv 0,21 %II 3B Příbram 1,53 % 6A Blatná 9,87 %

Zcela objektivní srovnání s frekvencí apelativních vzorů není možné provést

z několika důvodů: 1. apelativní vzory zahrnují singulárové i plurálové paradigma,

zatímco vzory oikonym ženského rodu zpravidla jen paradigma jednoho

gramatického čísla (kromě vz. Kaplice); 2. dosud existující statistická vyhodnocení

obsahují frekvenci příslušných vzorů substantiv komplexně (neoddělují apelativa od

proprií), viz K. Osolsobě, K. Pala, P. Rychlý (1998), T. Bartoň et al. (2009);234

3. hodnoty frekvence oikonym ženského rodu nebyly vypočítány s ohledem na

frekvenci oikonym všech rodů, ale jen v rámci rodu ženského. Na základě

dosavadního poznání lze však alespoň upozornit na patrné rozdíly mezi deklinací

234 K. Osolsobě, K. Pala, P. Rychlý (1998) uvádějí srovnání frekvence českých substantivních

vzorů ve FS (1961) a v korpusu DESAM. U rodu ženského je to ve FS: žena (22 %), nůše (6,21

%), píseň (2,24%), kost (7,02 %); v korpusu DESAM: žena (22,4 %), růže (8,2 %), píseň (1,7 %),

kost (5 %). V publikaci Statistiky češtiny T. Bartoně et al. (2009) se uvádí jednak celková

frekvence vzorů substantiv na korpusu SYN20005, tj. žena (22,79 %), duše (7,69 %), píseň (2,05

%), kost (5 %), dovolená (0,55 %), jednak frekvence vzorů v rámci rodu, tj. žena (59,20 %), duše

(19,97 %), píseň (5,34 %), kost (13 %), dovolená (1,42 %).

apelativ a oikonym. Zatímco u apelativ rodu ženského má nejvyšší frekvenci vzor

žena, vzorové jméno Ostrava je až druhým nejfrekventovanějším představitelem

deklinace oikonym. Prvenství patří vzorovému jménu Pardubice a to potvrzuje zcela

rozdílnou frekvenci apelativních feminin na -ice a oikonym na -(ov)ice, viz také

Tušková (2006). Dále můžeme konstatovat, že zatímco v případě apelativ je

frekvence adjektivního vzoru dovolená periferní, oikonyma ženského rodu

s adjektivní deklinací patří naopak k frekventovanému typu, tj. vzorové jméno

Blatná.

Uvedené deklinační typy/podtypy oikonym kromě typu 6A (Blatná) jsou dnes

již neproduktivní, nová jména k nim řazená se netvoří. Uzavřenou třídu představuje

typ 1A (Ostrava), ostatní typy/podtypy prezentují otevřené třídy dvou druhů. První

druh je zastoupen typem 6A (Blatná), u něhož otevřenost vyplývá z trvající

produktivity. Všechny ostatní typy/podtypy tvoří otevřené třídy oikonym, protože

u nich může docházet k meziparadigmatickým přechodům, tj. mezi vzory:

a) uvnitř jednotlivých tříd oikonym ženského rodu, např. v rámci 3. třídy od

vz. Příbram ke vz. Uhříněves, nebo u 4. třídy od vz. Budějovice ke vz. Pardubice;

b) mezi vzory různých tříd oikonym ženského rodu, např. od 2. třídy vz. Kaplice ke

4. třídě vz. Budějovice;

c) mezi vzory oikonym různých rodů (m/f.) – oikonyma vz. Aš, Zliv; tato tendence se

projevuje také u plurálových oikonym 5. třídy se smíšenou deklinací.

Meziparadigmatické přechody jsou zpravidla výsledkem tendence po zpravidelnění

deklinace.

V dosavadních mluvnických popisech oikonym se nevěnovala téměř žádná

pozornost různým formálním strukturním typům oikonym a jejich deklinaci.235

Přestože v naší práci řadíme v rámci navrhovaného systému deklinace všechna

oikonyma ženského rodu k jednoslovným vzorovým jménům, o důvodech viz výše,

v případě víceslovných oikonym vždy charakterizujeme skloňování jejich částí.

U oikonym ženského rodu patří k nejvíce rozšířenému formálnímu strukturnímu typu

jednoslovná oikonyma. Prvenství mezi víceslovnými názvy zaujímají oikonyma typu

Česká Lípa (anteponovaný adjektivní atribut + substantivum). Strukturně totožný, ale

deklinačně odlišný typ představuje ojedinělé oikonymum Odolena Voda. Poměrně

frekventované jsou rovněž názvy typu Lipnice nad Sázavou (substantivum +

postponovaný předložkový atribut). Ostatní víceslovné názvy jsou málo

235 Např. A. Polívková (2007) vysvětluje deklinaci složeného oikonyma Odolena Voda.

frekventované, tj. typ Město Albrechtice (anteponovaný substantivní atribut +

substantivum) a typ Hora Svatého Šebestiána (substantivum + postponovaný

bezpředložkový atribut), zcela periferní je složený typ, v němž je jen jedna část rodu

ženského, tj. Sedlec-Prčice, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav.

U deklinačních podtypů oikonym češtiny ženského rodu se setkáváme

v některých pádech s dubletními tvary. Na základě výsledků dosavadního poznání

a výzkumu materiálu korpusu SYN2005 lze stanovit některé faktory, které jejich

existenci způsobují. Specifické skupiny pak tvoří oikonyma kolísající v čísle

a gramatickém rodě, viz výše. Lze říci, že na distribuci dublet má vliv (1) faktor

formální (povaha finály, či povaha sufixu). Například u oikonym vz. Příbram je užití

dubletní koncovky -i/-ě ovlivněno zakončením, tj. zde na -s, -m a -v; nebo u oikonym

vz. Aš kolísajících v rodě zakončení jmen na pravopisně měkkou souhlásku

umožňuje jejich zařazení jak k femininům, tak k maskulinům. Formální faktor bývá

téměř vždy propojen s působením (2) historického faktoru, tj. původ jména a z něho

vyplývající historické řazení oikonym k jinému deklinačnímu typu, často mužského

rodu, který užíval v některém/ých pádě/ech odlišné tvary od současných. Například

výskyt uváděné dublety -i/-ě v Gsg. oikonym vz. Příbram zakončených na -m a -v je

podmíněno také historicky – jedná se původem o zpodstatnělá přivlastňovací

adjektiva mužského rodu utvořená sufixem -jь od mužských osobních jmen, která

měla v Gsg. původně mužskou koncovku -ě. Když přešla k rodu ženskému,

udržovala si v Gsg. koncovku -ě, teprve později zde vznikly novotvary s ženskou

koncovkou -i. Domníváme se, že působení historického faktoru (původ jména) je

v deklinaci domácích oikonym mnohem silnější než v deklinaci apelativ. Situace, že

tento faktor působí z hlediska dnešního uživatele „skrytě“, se může projevovat

v obtížnostech při volbě kodifikovaného tvaru. Například u stejně znějících oikonym

Sušice způsobuje jejich rozdílný původ volbu odlišného čísla, tj. Sušice (na

Moravě) /pl./ x Sušice (v Čechách) /sg./. Dále existují také některá stejně znějící

oikonyma se shodným původem, ale odlišným číslem, např. Studnice (na Moravě)

/sg./ x Studnice (v Čechách) /pl./. Rozdílné užití čísla je zde dáno také historicky,

avšak jedná se

o odlišné provedení přehlásky ’a > e na území Čech, Moravy a Slezska. Užití

kodifikovaného tvaru může být ovlivněno rovněž (3) synchronním faktorem

známost/neznámost daného objektu. Rozsah jeho působení však na základě

korpusových dat zachycujících psaný úzus češtiny nelze zřetelně určit. Například

u oikonym kolísajících v čísle (vz. Kaplice) se dá říci, že v korpusu SYN2005

kolísají především názvy obcí, menších měst či částí měst, jež nejsou uživatelům

pravděpodobně dostatečně známé, a tudíž zafixované jako singulárové, či plurálové.

Další synchronní faktor, jehož existence se při distribuci dublet u oikonym může

projevit, je (4) stylová specifikace textu. Její vliv je však omezený a ne vždy se dá na

základě korpusových dokladů prokázat. Některé příklady oikonym různých

vzorových jmen potvrzují, že ustupující koncovky pocházejí často z beletrie. Platí to

např. u oikonym vz. Budějovice pro doklady jejich silně periferní koncovky Dpl.

-ům. U ojedinělých oikonym může způsobovat výskyt dubletních tvarů ještě jiný

faktor. Například existence plurálových tvarů u oikonyma Prčice je ovlivněna

častým užíváním eufemismu, který byl utvořen ke jménu skutečné lokality („jít do

Prčic“).

Ve srovnání s deklinací apelativ ženského rodu, viz Tušková (2006), se počet

faktorů i pořadí jejich působnosti při volbě dubletních koncovek zčásti liší.

V deklinaci oikonym se výrazně projevuje vliv faktoru formálního a historického,

podstatně méně se uplatňuje faktor stylový. Materiál korpusu nedokládá u oikonym

působení lexikálního okolí (kolokací), nebo syntaktickou diferenciaci dubletních

tvarů. Ukazuje se však, že na distribuci koncovek má vliv také transonymizace (zde

oikonym v chrématonyma). V tomto případě by se dalo mluvit o specifickém

působení tzv. sémantického faktoru. Chrématonyma vzniklá transonymizací pak

v korpusových dokladech zpravidla užívají místo dublety jen jednu koncovku, a to

historicky mladší, např. v Gsg. vz. Příbram volí novější koncovku -i.

Na materiálu korpusu SYN2005 lze také zachytit působení vývojových

tendencí v deklinaci oikonym. Například stav v distribuci koncovek Dpl. -ím/-ům

u oikonym vz. Pardubice, Budějovice (ústup dubletní koncovky -ím/-ům ve prospěch

variantní koncovky -ím) považujeme za projev unifikační jazykové tendence, tzn. za

snahu deklinační systém pomnožných oikonym na -(ov)ice zjednodušit a vyrovnat ho

v tomto pádě s deklinací apelativ podvzoru ulice. Toto zpravidelňování

a zjednodušování tvarové soustavy jazyka může být chápáno u češtiny, jazyka

flektivního typu, také jako určité napodobování aglutinačních rysů. Zachování

nulové koncovky Gpl. oikonym na -(ov)ice pak naopak chápeme jako projev

tendence diferenciační, tj. snahu oikonym prezentovat svou odlišnost vůči

apelativům vz. růže.

Většina tvarů, které korpus SYN2005 dokládá, má kodifikovanou podobu.

Ojedinělé nekodifikované tvary se vyskytly např. v Ipl. oikonym na -(ov)ice

(Hořovicema, Lovosicema, Litoměřicema), nebo v Lpl. adjektivní deklinace (v Lysý

nad Labem). Posun oproti kodifikaci byl zaznamenán také u jednotlivých oikonym

při volbě gramatického čísla, viz vz. Kaplice. K výrazným změnám došlo u jmen

Jílovice, Zubrnice (užívají jen číslo množné) a Klentnice (užívá jen číslo jednotné).

* * *

Naše práce stojící na pomezí gramatiky, onomastiky a korpusové lingvistiky

předkládá jeden z možných pohledů na způsob tvorby popisu deklinačního systému

proprií. K jeho specifikům řadíme:

1. specifičnost propriálního denotátu promítající se jednak do chápání propria jako

znakové bilaterální jednotky, jednak do typické formální struktury proprií –

jednoslovné typy (jako většina apelativ), různorodé víceslovné typy v závislosti na

jednotlivých propriálních třídách;

2. specifičnost paradigmatického systému proprií projevující se v částečně odlišné

paradigmatice jednotlivých tříd proprií a v existenci samostatných propriálních

typů/podtypů (ve srovnání s apelativy);

3. diachronně-synchronní determinace proprií a specifická kooperace se systémem

apelativ.

Uváděná fakta podporují realizaci myšlenky vzniku onomastické gramatiky češtiny.

Nesporným přínosem výzkumu prováděného na korpusu SYN2005 byl rozsah

korpusových dat a možnosti jejich poměrně rychlého zpracování. Materiál korpusu

poskytuje cenné frekvenční údaje, které nám sloužily jako východisko pro rozlišení

jevů centrálních a periferních a zachycení vývojových tendencí v deklinaci oikonym

češtiny ženského rodu. Jsme si vědomi toho, že výzkum deklinace oikonym nabízí

ještě řadu otázek, které zůstaly nezodpovězeny, a bude nutné se jimi zabývat

v dalších pracích. Pro účely onomastické gramatiky by bylo vhodné konfrontovat

výsledky našeho výzkumu s dalšími zdroji zachycujícími úzus současné psané

češtiny a popsat problematiku deklinace cizích oikonym ženského rodu na materiálu

korpusu SYN2005. Komplikovaný je popis deklinace oikonym v mluveném úzu,

protože je v různé intenzitě zakotven v regionálních variantách mluvené češtiny.

Pouze částečné informace z této oblasti zachycuje Český jazykový atlas 4 (2002).

Výsledky takových kompletních výzkumů by nepochybně zasáhly do úprav

kodifikace a standardizační praxe spojené s tvorbou celostátních lexikonů oikonym a

jejich využitím v oficiálních mapových dílech, např. na základní mapě ČR 1:10 000.

Následně by měl vzniknout popis deklinace oikonym dalších rodů – mužského

a středního. Pro vývoj slovanské onomastiky by bylo přínosné postupně propojovat

dílčí výsledky morfologického bádání a zachycovat podstatné shody a rozdíly

v deklinaci jednotlivých propriálních tříd.

Summary

This paper deals with the types/subtypes of declension and paradigms

of Czech feminine oikonyms. It includes all groups of oikonyms except for

the urbanonymic names of squares, streets, bridges and embankments of bridges, and

the so called non-residential buildings, such as churches, monuments etc., see

Šmilauer (1976). Its conclusions are based on an extensive research of synchronous

texts within the SYN2005 corpus, which shows the usage of contemporary written

Czech. When processing these issues, we dealt with the information and

methodologies of three linguistic disciplines – onomastics, morphology and corpus

linguistics, and we focused on the research of oikonyms in the texts. There has not

been any comprehensive work of this kind in the Czech linguistics so far, there are

only individual isolated studies and monographs by A. Polívková – „Naše místní

jména a jak jich užívat“ (Our local names and how to use them).

When analyzing the material, we found particularly synchronous –

communication and frequency aspects of declension of oikonyms that we linked with

the diachronic information in the final synthesis. Our aim was to describe

the essential phenomena of a systemic nature, to reveal the central and peripheral

phenomena, to identify the factors influencing the choice of double endings and to

affect the trends in the Czech declination of the feminine oikonyms. Our intention

was to consider the essential characteristics of the proprial vocabulary and design

a system of types/subtypes of declension and their paradigms, which would become

the basis for describing the variations of oikonyms of all genders and contribute to

the origin of onomastic grammar. For this purpose, we used the evaluation of the

concept of oikonyms and their declension in the Czech grammar books published

over the last 100 years. The characteristics of most current grammatical descriptions

(with the exception of Šmilauer´s, „Nauka o českém jazyku“ /Teaching on the Czech

language/) is the fact that the description of declension of oikonyms is based

on the appellative oikonym layers of the language and the declension system of

oikonyms is not presented separately. We also dealt with the issue of the usage

of the grammatical categories of oikonyms and the differences between

the morphological characteristics of appellatives and proper names and other classes

of proper names. Then we created a comprehensive description of the Czech

feminine declension of oikonyms, which includes both the types of declension with

the regular paradigms, and the subtypes comprising the different types of the so-

called oscillation (in the grammar gender, number, and between the paradigms).

The proposed system of declension is determined by the specifics of

the operation of oikonyms in the grammatical categories, but also by the syntax and

the scope of SYN2005 corpus. The feminine declension of oikonyms includes six

classes, five of which belong to the substantival declension and one to the adjectival

declension. There are three classes of singular oikonyms within these substantival

variation – ending in vocals (-a, -e/ě/) in nominative singular or a consonant (soft or

ambiguous spelling), and two classes of plural oikonyms – ending in vocals (-e/ě/, -y)

in nominative plural. The adjectival declension includes one class of singular

oikonyms ending in vocal in nominative singular. There exist the types of declension

(based on the nominative and genitive forms), or their subtypes (based on the

occurrence of variant or double endings in genitive, dative, accusative, locative,

instrumental) in these types of classes. A model name was selected for each

type/subtype. The criteria for its selection were the following: morphological aspect,

derivational aspect, compatibility, frequency and pragmatic oikonyms aspect. For

a singular noun class, there is the following system:

regular types: 1A (model name of Ostrava), 2A (model name of Bystřice), 3A

(model name of Třeboň), 3B (model name of Uhříněves);

subtypes with variant or double forms: I 2A (model name of Kaplice) – for

oikonyms varying in number, I 3A (model name of Aš) and I 3B (model name

of Zliv) – for varying oikonyms in gender, II 3B (model name of Příbram) –

for oikonyms with double forms -i/-e(ě) in genitive singular.

For the plural substantive classes:

regular types: 4A (model name of Pardubice), 4B (model name of Nusle), 5A

(model name of Zahrádky);

subtypes with variant duble/triple forms: I 4A (model name of Budějovice) –

for the double ending oikonyms -ím/-ům (-ům rarely only) in dative plural,

II 4A (model name of Kravaře) – for oikonyms with double ending in

genitive plural -Ø/-ů and -ím/-ům in dative plural, I 4B (model name of

Koloděje) – oikonyms for the double/triple ending in genitive plural -í/-Ø or

-í/-Ø/-ů and double ending -ím/-ům, or variants of them in dative plural.

The adjectival singular class contains a regular type 6A (model name of Blatná).

In the description of the plural oikonyms ending in -y we also specified

a group of oikonyms characterized with mixed inflection (masculine forms/feminine

forms). We also evaluated various types and subtypes in terms of frequency and

productivity. The only highly frequent type is 4A (Pardubice), which is due to

the high frequency of oikonyms ending in -(ov)ice, which are the most numerous

ones in the Czech language. At present, however, this type is not productive any

more. The types of medium frequency include the types 1A (Ostrava) and 6A

(Blatná), then types 2A (Bystřice) and 3A (Třeboň). The type 6A belongs among

the productive types at present, others are no longer productive. Other types/subtypes

of declension have low or very low frequency and are not productive, especially

the models and subtypes of Aš, Zliv, Kravaře have very low peripheral frequency.

Although we include all oikonyms to one-word declension, we are aware of the

existence of oikonyms with a different formal structure. One-word oikonyms are

the most prevalent among the feminine oikonyms. Among the multi-word names,

there are several types: 1) anteponed adjectival attribute + noun (Česká Lípa;

Odolena Voda), 2) noun + postponed prepositional attribute (Lipnice Sázavou)

3) anteponed substantival attribute + noun (Město Albrechtice), 4) noun + postponed

attribute without a preposition (Hora Svatého Šebestiána), 5) compound type that

includes one part of feminine gender (Sedlec-Prčice).

In the case of oikonyms with double endings, we examined the factors that

cause their existence. These included mainly the formal factor (the nature of the

ending, the nature of the suffix) and historical factors (the origin of the name, or

the historical sound changes). The effect of other factors is more or less limited and

we comprise here: a style factor and whether we know/do not know the object.

The choice of endings is also affected by transonymization (here, oikonyms change

into chrematonyms), which can be viewed as a semantic factor. In comparison with

the declensions of feminine appellatives, the number of factors and the order of their

influence differ in part. The material of the corpus shows neither the effects of lexical

neighborhood in oikonyms (collocations), nor any syntactic specification

of the forms. The corpus SYN2005 material can also identify the effects of trends

in the declension of oikonyms. These are manifestations of linguistic unification

tendencies, such as oikonyms ending in -(ov)ice in dative plural, or differentiation

language tendencies, such as oikonyms ending in -(ov)ice in genitive plural.

The presented treatment of declension of Czech feminine oikonyms is a way

how to describe the declension system of proper names. It turned out that

the SYN2005 corpus provides valuable data of frequency, on the basis of which it is

possible and in many cases to distinguish the developmental and advanced forms

from the abating ones. For the purposes of onomastic grammar, it will be necessary

to determine in the other papers the extent to which the obtained conclusions are

generally valid. It would be, therefore, very important to confront the results of this

research with other sources of the written usage, to describe the declension of the

Czech oikonyms also in the spoken usage and to treat the declension of the foreign

feminine oikonyms. Consequently, this should allow a description of variations

of oikonyms of other genders – masculine and neuter. And it would be very

beneficial for the development of Slavic onomastics to combine gradually the partial

results of morphological research and indicate the main similarities and differences

in the declensions of single classes of proper names.

Literatura

ALJOKŠINA, M. L. (1997) Imja sobstvennoe v sovremennom norvežskom jazyke.

Grammatičeskij očerk. Sankt-Peterburg: Evropejskij Dom, 1997. 186 s. ISBN

5-85733-064-5.

ANDERSSON, TH. (1985) Rekonstruktion in der Onomastik. In Eichler, E. et al.

(red.), Der Eigenname in Sprache und Gesellschaft. XV. Internationaler

Kongress für Namenforschung. I. Leipzig: Karl-Marx-Universität Leipzig, 1985,

s. 29–48.

BALHAR, J. et al. (1984) O češtině každodenní. Brno: Blok, 1984. 288 s.

BALHAR, J. (1998) Některé případy unifikace v nářeční deklinaci. In Karlík, P. –

Krčmová, M. (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi

k pětasedmdesátinám. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 193–198. ISBN 80-

210-1801-1.

BARNET, V. (1981) Synchronní dynamika spisovného jazyka. Jazykovedný časopis,

1981, roč. 32, s. 123–130.

BARTOŇ, T. et al. (2009) Statistiky češtiny. Praha: NLN, 2009. 214 s. ISBN 978-80-

7106-594-4.

BĚLIČOVÁ, H. (1998) Nástin porovnávací morfologie spisovných jazyků

slovanských. Praha: Karolinum, 1998. 222 s. ISBN 80-7184-600-7.

BRENDLER, A. – BRENDLER, S. (eds.) (2004) Namenarten und ihre Erforschung:

Ein Lehrbuch für das Studium der Onomastik. Hamburg: Baar Verlag, 2004,

1024 s. ISBN 3-935536-70-4.

BLANÁR, V. (1976) Lingvistický a onomastický status vlastného mena. In Majtán,

M. (red.), VI. slovenská onomastická konferencia. Nitra 4.–6. apríla 1974.

Bratislava: Veda, 1976, s. 23–30.

BLANÁR, V. – MATEJČÍK, J. (1978) Živé osobné mená na strednom Slovensku I.

Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1978. 413 s.

BLANÁR, V. – MATEJČÍK, J. (1983) Živé osobné mená na strednom Slovensku II.

Martin: Osveta, 1983. 647 s.

BLANÁR, V. (1996) Teória vlastného mena (Status, organizácia a fungovanie

v společenskej komunikácii). Bratislava: VEDA, 1996. 250 s. ISBN 80-224-0490-

X.

BLANÁR, V. (2005) Morfologické kategorie vlastných mien. In Kačala, J. (ed.),

Jazykové kategórie v teórii a praxi. Zborník statí. Bratislava: Univerzita

Komenského, 2005, s. 21–52. ISBN 80-223-2044-7.

BLANÁR, V. (2008) Vlastné meno vo svetle teoretickej onomastiky. Slovenská

jazykovedná spoločnosť při SAV a Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV,

2008. 77 s. ISBN 80-967574-9-0.

BLATNÁ, R. (2001) Jazykové varianty vs. jazykový systém. In Hladká, Z. – Karlík,

P. (eds.), Čeština – univerzália a specifika 3. Brno: Masarykova univerzita, 2001,

s. 233–239. ISBN 80-210-2532-8.

BOHÁČ, P. (2002) Geografická jména České republiky. Praha: Český úřad

zeměměřičský a katastrální, 2002. 102 s. ISBN 80-902321-6-7.

CVRČEK, V. (2008) Morfologická paradigmatika a korpus. In Štícha, F. – Fried, M.

(eds.), Gramatika a korpus. Grammar & Corpora. Sborník příspěvků ze

stejnojmenné konference. 25.–27. 9. 2007, Liblice. Praha: Academia, 2008,

s. 151–159. ISBN 978-80-200-1634-8.

CVRČEK, V. et al. (2010) Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a mluví. Praha:

Univerzita Karlova v Praze, 2010. 353 s. ISBN 978-80-246-1743-5.

ČECHOVÁ, M. et al. (2000) Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. 407 s. ISBN

80-85866-57-9.

ČERMÁK, F. (2001) Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. 341 s. ISBN 80-

246-0154-0.

ČERMÁK, F. – SGALL, P., – VYBÍRAL, P. (2006) K diskusi o standardní

a „spisovné“ češtině. Slovo a slovesnost, 2006, roč. 67, s. 267–282.

ČERNÁ, A. et al. (2004) Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia, 2004. 168 s.

ISBN 80-7183-260-X.

Český jazykový atlas 4. (2002) Praha: Academia, 2002. 625 s. ISBN 80-200-0013-5.

ČIŽMÁROVÁ, L. (1985) Ty, či ta Nedvědice. Naše řeč, 1985, roč. 68, s. 229–233.

DANEŠ, F. (1959) Z Břeclavi do Bratislavy. In Kuchař, J. – Váhala, F. (red.),

Jazykový koutek Československého rozhlasu. 3. výběr. Praha: Nakl.

Československé akademie věd, 1959, s. 307–309.

DANEŠ, F. (1965) Vztah „centra“ a „periferie“ jakožto jazykové universále.

Jazykovědné aktuality, 1965, roč. 2, s. 1–6.

DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – KUCHAŘ, J. (1967) Tvoření slov v češtině 2.

Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia, 1967. 779 s.

DEBUS, F. (1995) Methoden und Probleme der soziologisch orientierten

Namenforschung. In EICHLER, E. et al. (eds.), Namenforschung.

Ein internationales Handbuch zur Onomastik. Berlin – New York: Walter de

Gruyter, 1995, s. 49–75. ISBN 3-11-01426-7.

DOBROVSKÝ, J. (1940) Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku

1809 a 1819. Praha: Melantrich, 1940. 991 s.

DOKULIL, M. (1955) Skloňování vlastních jmen zeměpisných typu Trója, Sofia,

Korea, Samoa, Kapua. Naše řeč, 1955, roč. 38, s. 199–202.

DOKULIL, M. (1959) Skloňování místních jmen typu „Lobkovice“. In Kuchař, J. –

Váhala, F. (red.), Jazykový koutek Československého rozhlasu. 3. výběr. Praha:

Nakl. Československé akademie věd, 1959, s. 298–301.

DOKULIL, M. (1962) Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha:

ČSAV, 1962. 263 s.

DOKULIL, M. (1989) K problematice názvů společenských institucí a organizací.

In Šrámek, R. – Kuba, L. (eds.) Chrématonyma z hlediska teorie a praxe. Sborník

z 3. celostátního semináře „Onomastika a škola“. Ústí nad Labem 21.–22. 6.

1988. sv. 3, Brno: Onomastická komise ČSAV, 1989, s. 44–54.

DOLNÍK J. (1999) Základy lingvistiky. Bratislava: Stimul, 1999, 228 s. ISBN 80-

85697-95-5.

EICHLER, E. et al. (eds.) (1995) Namenforschung. Ein internationales Handbuch

zur Onomastik. 1. Teilband. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1995. 977 s.

ISBN 3-11-011426-7.

ERTL, V. (1929) Ten Olomouc nebo ta? In Časové úvahy o naší mateřštině. Sbírka

přednášek a rozprav, řada I, sv. 2, Praha: nákladem Jednoty československých

matematiků a fysiků, 1929, s. 17–24.

Encyklopedický slovník češtiny. (2002) Praha: NLN, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-

484-X.

FIC, K. (2004) Jazykovězeměpisné aspekty morfologie a kodifikace (na příkladech

substantivní deklinace). In Minářová, E. – Ondrášková, K. (eds.), Spisovnost

a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita,

2004, s. 55 –59. ISBN 80-210-3568-4.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F. (1985) Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985.

284 s.

FRANKE, J. (1936) Poznámky k některým místním názvům na kladském pomezí.

Naše řeč, 1936, roč. 20, s. 11–15.

Frekvenční slovník češtiny. (2004) Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 595 s.

ISBN 80-7106-676-1.

GARY-PRIEUR, M.-N. (1994) Grammaire du nom propre. Paris: Presses

Universitaires de France, 1994. 252 s. ISBN 2-13-046130-1.

GEBAUER, J. (1895) Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I. Nauka

o slově. Praha–Vídeň, 1895. 204 s.

GEBAUER, J. (1896) Historická mluvnice jazyka českého. Díl III., Tvarosloví I.,

Skloňování. Praha–Vídeň: nákladem F. Tempského, 1896. 637 s.

GEBAUER, J. (1925) Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium

soukromé. Praha: Česká grafická unie a. s., 1925. 493 s.

GEBAUER, J. – ERTL, V. (1926) Mluvnice česká pro školy střední a ústavy

učitelské I. Praha: nákladem Grafické unie a. s., 1926. 277 s.

HANSACK, E. (2000) Der Name im Sprachsystem: Grundprobleme der

Sprachtheorie. Regensburg: S. Roderer Verlag, 2000. 412 s. ISBN 10-

3897832011.

HARVALÍK, M. (2003) K současnému stavu slovanské onomastické terminologie.

In Biolik. M. (red.), Metodologia badań onomastycznych. Olsztyn: Ośrodek

Badań Naukowych im. Wojciecha Kętrzyńskiego, 2003, s. 43–49. ISBN 83-

87643-73-4.

HARVALÍK, M. (2004) Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha:

Academia, 2004. 161 s. ISBN 80-200-1253-2.

HARVALÍK, M. (2005a) Theoretical and Methodological Principles of the

Onomastic Grammar of Czech. In XXII Congresso Internazionale di Scienze

Onomastiche. Pisa 28 agosto–4 settembre 2005. Riassunti/Abstracts/

Zusammenfassungen/Résumé, Pisa, 2005, s. 61.

HARVALÍK, M. (2005b) Vztahy mezi centrem a periferií českého onymického

systému v diachronním aspektu. In Nejedlý, P. – Vajdlová, M. (eds.), Verba et

historia. Praha: ÚJČ AV ČR Praha, 2005, s. 119–122. ISBN 80-86496-20-1.

HARVALÍK, M. (2006a) Komunikační varianty vlastních jmen a jejich místo

v onomastické gramatice češtiny. In Rymut, K. et al. Munuscula Linguistica.

In Honorem Alexandrae Cieślikowa Oblata. Kraków: Wydawnictwo Instytutu

Języka Polskiego Polskiej Akademii Nauk, 2006, s. 193–200. ISBN 978-83-

87623-82-2.

HARVALÍK, M. (2006b) Dialectal Forms of Proper Names in the Onomastic

Grammar of Czech. In Timuška, A. et al. Proceedings of the 4th International

Congress of Dialectologists and Geolinguists. Riga, July 28–August 2, 2003.

Rīga: Latvian Language Institute, University of Latia, 2006, s. 216–220. ISBN

9984-742-22-9.

HARVALÍK, M. – MINÁŘOVÁ, E. – TUŠKOVÁ, J. M. (eds.) (2009a) Teoretické

a komunikační aspekty proprií. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 315 s. ISBN

978-80-210-5102-7.

HARVALÍK, M. (2009b) Postavení české onomastiky v mezinárodním kontextu.

In Harvalík, M. – Minářová, E. – Tušková, J. M. (eds.), Teoretické a komunikační

aspekty proprií. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 47–56. ISBN 978-80-210-

5102-7.

HAUSER, P. (2001) Vlastní jména v příručních mluvnicích českého jazyka.

In Kneselová, H. – Kolářová, I. (red.), Vlastní jména v mluvnicích češtiny

a v tradicích českého mluvnictví. Sborník k jubileu Rudolfa Šrámka. Brno:

Masarykova univerzita, 2001, s. 17–29.

HAVRÁNEK, B. (1936) Vývoj spisovného jazyka českého. In Československá

vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský. Praha: Sfinx, 1936, s. 118–

122.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1981) Česká mluvnice. Praha: SPN, 1981.

568 s.

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R. (1970) Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A–L.

Praha: Academia, 1970. 576 s.

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R. (1980) Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M–Ž.

Praha: Academia, 1980. 964 s.

Hovorna. (1922) Naše řeč, 1922, roč. 6, s. 251.

Hovorna. (1923) Naše řeč, 1923, roč. 7, s. 284.

Hovorna. (1926) Naše řeč, 1926, roč. 10, s. 309–312.

HUBÁČEK, J. – JANDOVÁ, E. – SVOBODOVÁ, J. (2002) Čeština pro učitele.

Opava: VADE MECUM BOHEMIAE, 2002. 323 s. ISBN 80-86041-30-1.

JEDLIČKA, A. (1949) Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce. Naše řeč, 1949,

roč. 33, s. 9–14.

JEDLIČKA, A. (1959) Proč v Mnichově, ale o Mnichovu. In Havránek, B. –

Jedlička, A. – Váhala, F. (red), Jazykový koutek Československého rozhlasu. 3.

výběr. Praha: Slovanské nakladatelství, 1959, s. 191–193.

JEDLIČKA, A. (1974) Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha: Universita

Karlova, 1974. 227 s.

JELÍNEK, J. – BEČKA, J. V. – TĚŠITELOVÁ, M. (1961) Frekvence slov, slovních

druhů a tvarů v českém jazyce. Praha: SPN, 1961. 585 s.

JELÍNEK, M. (2001) Václav Ertl jako kritik jazykového purismu. In Kolářová, I. –

Pavera, L. (eds.), Sborník prací FPF SU v Opavě. Opava: SU FPF, D1, 2001,

s. 86–94. ISBN 80-7248-102-9.

JELÍNEK, M. (2004) Jan Gebauer a česká jazyková kultura. In Karlík, P. –

Pleskalová, J. (eds.), Život s morfémy. Sborník na počest Zdenky Rusínové. Brno:

Masarykova univerzita, 2004, s. 61–71. ISBN 80-210-3373-8.

KALAKUCKAJA, L. P. (red.) (1976) Onomastika i norma. Moskva: Nauka, 1976.

253 s.

Klímová, K. – Kneselová, H. (eds.) (1999) Propria v systému mluvnickém

a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika

a škola“ konané v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Brno: Masarykova univerzita,

1999. 161 s. ISBN 80-210-2031-8.

KLÍMOVÁ, K. – MINÁŘOVÁ, E. (eds.) (2007) Čeština – bádání a učení. Sborník

z mezinárodní konference uspořádané k 60. výročí založení Pedagogické fakulty

Masarykovy univerzity a k příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Přemysla

Hausera, CSc. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 143 s. ISBN 978-80-210-

4278-0.

KLOFEROVÁ, S. (2000) Vlastní jména v Českém jazykovém atlase. Naše řeč,

2000, roč. 83, s. 10–16.

KLOFEROVÁ, S. (2001) Přehláska ’a > e a její projevy v lexikálních svazcích

Českého jazykového atlasu. Naše řeč, 2001, roč. 84, s. 171–174.

KNAPPOVÁ, M. (1980) Významové aspekty vlastních jmen. Slovo a slovesnost,

1980, roč. 49, s. 57–60.

KNAPPOVÁ, M. (1989) Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia,

1989. 204 s. ISBN 80-200-0167-0.

KNAPPOVÁ, M. (1992) K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen. Slovo

a slovesnost, 1992, roč. 53, s. 211–214.

KNAPPOVÁ M. (1999) Osobní jména v českém mluvnickém systému. In

Klímová, K. – Kneselová, H. (eds.), Propria v systému mluvnickém

a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika

a škola“ konané v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Brno: Masarykova univerzita,

1999, s. 11–15. ISBN 80-210-2031-8.

KNAPPOVÁ M. (2002) Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: TAX AZ

KORT, 2002. 256 s. ISBN 80-238-8173-6.

KNESELOVÁ, H. – KOLÁŘOVÁ, I. (red.) (2001) Vlastní jména v mluvnicích

češtiny a v tradicích českého mluvnictví. Sborník k jubileu Rudolfa Šrámka. Brno:

Masarykova univerzita, 2001. 67 s. ISBN 80-210-2513-1.

KOMÁREK, K. (1999) Biblická osobní jména v morfologickém systému češtiny.

In Klímová, K. – Kneselová, H. (eds.), Propria v systému mluvnickém

a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika

a škola“ konané v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Brno: Masarykova univerzita,

1999, s. 54–57. ISBN 80-210-2031-8.

KOMÁREK, M. (1981) Nástin morfologického vývoje českého jazyka. Praha: SPN,

1981. 169 s.

KONEČNÁ, H. (2003) Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice

v nářečích. Naše řeč, 2003, roč. 86, s. 126–32.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J. (1986) Historická mluvnice češtiny.

Praha: SPN, 1986. 423 s.

LOTKO, E. (1998) Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 1998. 113 s. ISBN 80-7067-965-4.

LUTTERER, I. (1968) K vývoji slovotvorných typů slovanských místních jmen (Teze).

In Blanár, V. – Majtán, M. (eds.), I. slovenská onomastická konferencia (Bratislava

5.–6. decembra 1967). Zborník materiálov. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľudovíta

Štúra SAV a Slovenská onomastická komisia pri Vedeckom kolégiu jazykovedy

SAV, 1968, s. 102–103.

LUTTERER, I. (1969) Chronological value of suffixes in the Czech place-names.

Onoma, 1969, roč. 14, s. 55–57.

LUTTERER, I. (1971) Zur Entwicklung der Bildungstypen slawischer Ortsnamen.

In Witkowski, T. (ed.), Forschungen zur slawischen und deutschen Namenkunde.

Berlin: Akademie-Verlag, 1971, s. 8–13.

LUTTERER, I. (1975) Hlavní data ve vývoji české onomastiky od roku 1945.

Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1975, roč. 16, s. 15–21.

LUTTERER, I. (1976) Onomastika a mluvnice. In Majtán, M. (ed.), VI. slovenská

onomastická konferencia. Nitra 4.–6. apríla 1974. Bratislava: Veda, 1976, s. 47–

50.

LUTTERER, I. – ŠRÁMEK, R. (2004) Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve

Slezsku. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 2004. 317 s. ISBN 80-7311-025-3.

MAJTÁN, M. (1976) Mimojazyková stránka toponyma. In Majtán M. (ed.),

VI. Slovenská onomastická konferencia. Nitra 4.–6. apríla 1974. Bratislava:

Veda, 1976, s. 31–37.

MATHESIUS, V. (1970) O potenciálnosti jevů jazykových. In Vachek, J. (red.),

U základů pražské jazykovědné školy. Praha: Academia, 1970, s. 5–34.

MIKLOSICH, F. (1927) Die Bildung der slavischen Personen- und Ortsnamen /

Drei Abhandlungen von Franz Miklosich. Manulneudruck aus Denkschriften der

Akademie der Wissenschaften Philosophisch-historische Klasse. Wien 1860–

1874. Heidelberg: Carl Winter. 1927, 354 s.

MITTER, P. (ed.) (2009) Ty, já a oni v jazyce a v literatuře, sborník z mezinárodní

konference. 1. díl. Část jazykovědná. Ústí nad Labem: UJEP, 2009, 423 s. ISBN

978-80-7414-131-7.

Mluvnice češtiny 1 – Fonetika, fonologie, morfonologie a morfemika, tvoření slov.

(1986) Praha: Academia, 1986. 566 s.

Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví. (1986) Praha: Academia, 1986. 536 s.

NEBESKÁ, I. (1989) K současnému pojetí normy v české lingvistice. Slovo

a slovesnost, 1989, roč. 50, s. 152–167.

NĚMEC, I. (1976) Vztah centrum – periferie v lexikálním vývoji. Naše řeč, 1976,

roč. 59, s. 118–124.

OLIVA, K. (1976) Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse „Místní jména

v Čechách“ I–V. Část I. Česká místní jména. Zvláštní příloha Zpravodaje

Místopisné komise ČSAV, 1976, roč. 17, 225 s.

OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, L. (1995) Pomístní jména v Čechách vzniklá ze jmen

vlastních odvozováním příponami. In Olivová-Nezbedová, L. et al. Pomístní jména

v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha:

Academia, 1995, s. 52–80.

OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, L. (1998) K hierarchii onomastických termínů podle

objektů pojmenovaných vlastními jmény. Acta onomastica, 1998, roč. 39, s. 46–

54.

OLOŠTIAK, M. – GIANITSOVÁ-OLOŠTIAKOVÁ, L. (2007a) Deklinácia

prevzatých substantív v slovenčině. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej

uviverzity v Prešove, 2007. 152 s. ISBN 978-80-8068-694-9.

OLOŠTIAK, M. – GIANITSOVÁ, L. (2007b) Deklinačný systém proprií (náčrt

problematiky). In Považaj, M. – Žigo, P. (eds.), Súradnice súčasnej onomastiky.

Zborník materiálov zo 16. slovenskej onomastickej konferencie. Bratislava 16.–

17. 9. 2004. Bratislava: Veda – Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV, 2007, s. 55–66.

ISBN 978-80-224-0971-1.

OLOŠTIAK, M. (2007c) Propriá a explanačno-deskriptívny prístup k morfológii

súčasnej slovenčiny. In Orgoňová, O. (ed.), Jazyk a komunikácia v súvislostiach

II. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej 6.–7. 9.

2007 na Katedre slovenského jazyka Filozofickej fakulty Univerzity Komenského

v Bratislave. Bratislava: Univerzita Komenského, 2007, s. 66–74.

Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika. (1983) Skopje:

Makedonska akademija na naukite i umetnostite – Megunaroden komitet na

slavistite – Komisija za slovenska onomastika, 1983. 412 s.

OSOLSOBĚ, K. – PALA, K. – RYCHLÝ, P. (1998) Frekvence vzorů českých

substantiv (na materiálu ČNK). SPFFBU, A 46, 1998, s. 77–93.

OSOLSOBĚ, K. (2002) Mluvnice versus korpus. Několik poznámek k problémům

dubletních a variantních koncovek českých substantiv. In Hladká, Z. – Karlík, P.

(eds.), Čeština – univerzália a specifika 4. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

2002, s. 333–336. ISBN 80-7106-611-7.

Ottův slovník naučný nové doby: dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Dílu

šestého svazek druhý, Ši–Už. (2003) Praha: Paseka, 2003. s. 721–1375. ISBN 80-

7185-057-8.

PASTYŘÍK, S. (2002–2003) Některá středomoravská toponyma v současné

komunikaci. Češtinář, 2002–2003, roč. 13, s. 29–36.

PLESKALOVÁ, J. (1992) Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku.

Jinočany: H & H, 1992. 151 s.

PLESKALOVÁ, J. (1998) Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno:

Masarykova univerzita, 1998. 158 s. ISBN 80-210-1878-X.

PLESKALOVÁ, J. (2000a) K problémům onomastické terminologie. In Hladká, Z. –

Karlík, P. (eds.), Čeština – univerzália a specifika 2. Sborník z konference ve

Šlapanicích u Brna 17.–19. 11. 1999. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 41–

46. ISBN 80-210-2262-0.

PLESKALOVÁ, J. (2000b) O tzv. parasystému. SPFFBU, A 48, 2000, s. 41–46.

PLESKALOVÁ, J. et al. (eds.) (2007) Kapitoly z dějin české jazykovědné

bohemistiky. Praha: Academia, 2007. 683 s. ISBN 978-80-200-1523-5.

POKORNÁ, E. (1977) Skloňování místních jmen na -ingen. Naše reč, 1977, roč. 60,

s. 131–136.

POLÍVKOVÁ, A. (1978) Poznámky o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav,

Litomyšl. Naše řeč, 1978, roč. 61, s. 219–200.

POLÍVKOVÁ, A. (1984) Slovenská místní jména v českém kontextu. Naše řeč,

1984, roč. 67, s. 169–179.

POLÍVKOVÁ, A. (1985) K vývojovým tendencím českých místních jmen

zakončených na -ice. Naše řeč, 1985, roč. 68, s. 234–236.

POLÍVKOVÁ, A. (1992) Slovenská místní jména v češtině. In Polívková, A. –

Svobodová, I. (eds.), Praktické kapitoly z českého jazyka. Praha: Učitelská unie,

1992, s. 47–50. ISBN 80-900147-4-7.

POLÍVKOVÁ, A. (2007) Naše místní jména a jak jich užívat. Praha: Euromedia

Group, 2007. 207 s. ISBN 978-80-242-1940-0.

Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov

a tvarů. (1902) Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1902. 203 s.

Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. (1926) Praha:

Státní nakladatelství, 1926. 152 s.

Pravidla českého pravopisu (1966) Praha: Academia, 1966. 499 s.

Pravidla českého pravopisu. (1993) Praha: Academia, 1993. 389 s. ISBN 80-200-

0475-0.

PROFOUS, A. (1947) Místní jména v Čechách I. A–H. Praha: Česká akademie věd

a umění, 1947. 726 s.

PROFOUS, A. (1949) Místní jména v Čechách II. CH–L. Praha: Česká akademie věd

a umění, 1949. 705 s.

PROFOUS, A. (1951) Místní jména v Čechách III. M–Ř. Praha: Česká akademie věd

a umění, 1951. 629 s.

PROFOUS, A., SVOBODA, J. (1957) Místní jména v Čechách IV. S–Ž. Praha:

Česká akademie věd a umění, 1957. 864 s.

SVOBODA, J. – ŠMILAUER, V. (1960) Místní jména v Čechách V. Dodatky k dílu

Antonína Profouse. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960.

673 s.

Příruční mluvnice češtiny. (2003) Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s.

ISBN 80-7106-134-4.

ROCHER, K. (1934) Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných. Praha:

Česká akademie věd a umění, 1934. 150 s.

ROSPOND, S. (1957) Klasifikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw

geograficznych. Wrocław: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1957. 73 s.

RUSÍNOVÁ, Z. (1974–1975) O vlivu slovotvorného systému na systém

morfologický. SPFFBU, A 22/23, 1974/75, s. 43–47.

RUSÍNOVÁ, Z. (1991) Aspekty české substantivní deklinace. Brno, 1991, 145 s.

Habilitační práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

RUSÍNOVÁ, Z. (1992) Některé aspekty distribuce alomorfů (genitiv a lokál sg.

maskulin). SPFFBU, A 40, 1992, s. 23–31.

SAUSSURE, F. de (1989) Kurs obecné lingvistiky. Praha: Odeon, 1989.

467 s. ISBN 80-2070-070-6.

SEDLÁČEK, M. (1966) O skloňování slovenských místních jmen typu Prievidza.

Naše řeč, 1966, roč. 49, s. 179–181.

SEDLÁČEK, M. (1975) Do Záhřeba, nebo do Záhřebu? Naše řeč, 1975, roč. 58,

s. 243–248.

SEDLÁČEK, M. (1977) Ten Aš nebo ta Aš? Naše řeč, 1977, roč. 60, s. 267–269.

SEDLÁČEK, M. (1981) Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech. Naše řeč,

1981, roč. 64, s. 172–176.

SEDLÁČEK, M. (1982) V „Záhřebě“ i v „Záhřebu“. Naše řeč, 1982, roč. 65, s. 11–

15.

SEDLÁČEK, M. (1983) Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny.

Naše řeč, 1983, roč. 66, s. 35–44.

SEDLÁČEK, M. (1992) Cizí vlastní jména v češtině. In Polívková, A. – Svobodová,

I. (eds.), Praktické kapitoly z českého jazyka. Praha: Učitelská unie, 1992, s. 36–

46. ISBN 80-900147-4-7.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. (1978) Praha: Academia, 1978. 799 s.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. (1998) Praha: Academia, 1998. 647 s.

ISBN 80-200-0493-9.

SOKOLOVÁ, M. (1996) Morfologická stránka vlastného mena. In Majtán, M. –

Ruščák, F. (red.), 12. slovenská onomastická konferencia. Prešov: Pedagogická

fakulta UJPŠ – Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV, 1996, s. 22–33. ISBN 80-

88885-04-3.

SOKOLOVÁ, M. (2007) Nový deklinačný systém slovenských substantiv. Prešov:

Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2007. 338 s. ISBN 80-8068-

550-9.

SUPERANSKAJA, A. V. (1969) Struktura imeni sobstvennogo. (Fonologija

i morfologija). Moskva: Nauka, 1969. 207 s.

SUPERANSKAJA, A. V. (1973) Obščaja teorija imeni sobstvennogo. Moskva:

Nauka, 1973. 364 s.

SVOBODA, K. et al. (1973) Základní soustava a terminologie slovanské

onomastiky. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1973, roč. 14, s. 1–280.

ŠKVAŘILOVÁ, H. (2008) Tvarosloví regionálních zeměpisných jmen. Brno, 2008.

38 s. Závěrečná práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity na katedře

českého jazyka. Vedoucí závěrečné práce Jana Marie Tušková.

ŠLOSAR, D. (1984) Slovotvorná produktivita – pojem synchronní nebo diachronní.

SPFFBU, A 32, 1984, s. 97–101.

ŠLOSAR, D. (1994) Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině. Naše řeč, 1994,

roč. 77, s. 147–152.

ŠMILAUER, V. (1958) Metoda „malých typů“ v toponomastice. In Horálek, K. –

Kurz, J. (red.), Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu

slavistů v Moskvě. Praha: Universita Karlova, 1958, s. 44–50.

ŠMILAUER, V. (1960) Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha: nakladatelství

Československé akademie věd, 1960. 391 s.

ŠMILAUER, V. (1966) Úvod do toponomastiky. Praha: SPN, 1966. 233 s.

ŠMILAUER, V. (1972) Nauka o českém jazyku. Praha: SPN, 1972. 333 s.

ŠMILAUER, V. (1976) Třídění vlastních jmen. In Blicha, M. – Majtán, M. (red.),

Zborník pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach.

V. zasedanie Medzinárodnej komisie pre slovanskú onomastiku a V. slovenská

onomastická konferencia (Prešov 3.–7. mája 1972), zv. 3, Slavistika. Bratislava:

Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1976, roč. 12, s. 109–111.

ŠMILAUER, V. (1981) Poznámka o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav,

Litomyšl. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1981, roč. 22, s. 177.

ŠRÁMEK, R. (1970) Problematika deminutivních místních jmen v češtině

(na materiálu moravskoslezské toponymie). Slávia, 1970, roč. 39, s. 377–398.

ŠRÁMEK, R. (1972) Toponymické modely a toponymický systém. Slovo

a slovesnost, 1972, roč. 33, s. 304–318.

ŠRÁMEK, R. (1972–1973) Zum Begriff „Modell“ und „System“ in der Toponomastik.

Onoma, 1972–1973, roč. 27, s. 55–75.

ŠRÁMEK, R. (1976) Slovotvorný model v české toponymii. Slovo a slovesnost,

1976, roč. 37, s. 112–120.

ŠRÁMEK, R. (1986) Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. Slovo

a slovesnost, 1986, roč. 47, s. 16–28.

ŠRÁMEK, R. (1989) Onymische Funkcion und funkctionale Namenforschung.

Studia onomastica. Festskript till Th. Anderson. Uppsala, 1989, s. 367–374.

ŠRÁMEK, R. (1995) Namenforschung in der Tschechischen Republik. In Eichler, E.

et al. (eds.), Namenforschung. Ein internationales Handbuch zur Onomastik 1.

Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1995, s. 217–221. ISBN 3-11-01426-7.

ŠRÁMEK, R. (1996a) (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes. Sborník příspěvků

z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové

a literární komunikaci. Šlapanice u Brna 17.–19. ledna 1995. Brno: Masarykova

univerzita, 1996. 261 s. ISBN 80-210-1304-4.

ŠRÁMEK, R. (1996b) Noremnost vlastních jmen. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost

a nespisovnost dnes. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost

a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci. Šlapanice u Brna 17.–

19. ledna 1995. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 157–159. ISBN 80-210-

1304-4.

ŠRÁMEK, R. (1997) Cizí místní jména v češtině (O exonymech v dnešní češtině).

In Daneš, F. et al. (eds.), Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia,

1997, s. 280–286. ISBN 80-200-0617-6.

ŠRÁMEK, R. (1999a) Ke gramatickým vlastnostem proprií. In Klímová, K. –

Kneselová, H. (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Sborník

příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika a škola“ konané

v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 16–28.

ISBN 80-210-2031-8.

ŠRÁMEK, R. (1999b) Onomastičnost onomastické gramatiky. In Jakus-Borkowa, E.

– Nowik, K. (red.), Najnowsze przemiany nazewnicze. Warszawa: Energeia,

1999, s. 255–260. ISBN 83-85118-75-6.

ŠRÁMEK, R. (1999c) Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita,

1999. 191 s. ISBN 80-210-2027-X.

ŠRÁMEK, R. (2002) Dějiny české onomastiky, status gramatiky, nejdůležitější

výsledky. In Rzetelska-Feleszko, E. – Cieślikowa, A. – Duma, J. (eds.),

Słowiańska onomastyka. Encyklopedia. Tom I. Warszawa – Kraków:

Towarzystwo Naukowe Warzsawskie, 2002, s. 5–6. ISBN 83-907328-7-4.

ŠRÁMEK, R. (2003) K současnému stavu slovanské onomastické terminologie.

In Biolik. M. (red.), Metodologia badań onomastycznych. Olsztyn: Ośrodek

Badań Naukowych im. Wojciecha Kętrzyńskiego, 2003, s. 31–42. ISBN 83-

87643-73-4.

ŠRÁMEK, R. (2005) Dynamismus v současné onymii a jeho reflexe v obecné

onomastické teorii. In Lobodzinska, R. (red.), Z najnowszych tendencji w polskim

nazewnictwie. Łask: Oficyna Wydawnictwa LEKSEM, 2005, s. 9–20. ISBN 83-

60178-08-9.

ŠRÁMEK, R. (2006) Transonymizace v propriální nominaci. In Brozović Rončević,

D. (red.), Folia onomastica Croatica. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti

i umjetnosti. Razred za filološke znanosti, 2006, No. 12/13 (2003–2004), s. 499–

508. ISBN 133-0695.

ŠRÁMEK, R. (2007a) Beiträge zur allgemeinen Namentheorie. Wien: Praesens

Verlag, 2007. 569 s. ISBN 978-37069-0422-3.

ŠRÁMEK, R. (2007b) Onomastika. In Pleskalová, J. et al. (eds.), Kapitoly z dějin

české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 377–425. ISBN 978-

80-200-1523-5.

ŠRÁMEK, R. (2010) K problematice typologie názvů (českých) měst. In Sarnowska-

Giefing, I. – Graf, M. (eds.), Miasto w perspektywie onomastyki i historii.

Poznaň: Wydawnictwo PTPN, 2010, s. 39–49. ISBN 978-83-7654-050-4.

TASZYCKI, W. (1946) Słowiańskie nazwy miejscowe (Ustalenie podziału). Kraków:

Polska Akademia Umiejętności, 1946. 64 s.

TĚŠITELOVÁ, M. et al. (1985) Kvantitativní charakteristiky současné češtiny.

Praha: Academia, 1985. 249 s.

TOMESCU, D. (1998) Gramatica numelor proprii în limba românâ. Bucureşti: ALL

EDUCATIONAL, 1998. 251 s. ISBN 973-9397-63-5.

TRÁVNÍČEK, F. (1935) Historická mluvnice československá. Praha: Melantrich,

1935. 444 s.

TRÁVNÍČEK, F. (1951) Mluvnice spisovné češtiny. Část I. – Hláskosloví, tvoření

slov, tvarosloví. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951. 611 s.

TROST, P. (1958) Zur Teorie des Eigennamens. In Omagiu lui I. Iordan cu prijelu

imlinirii a 70 de ani. Bucureşti: [s.n.], 1958, s. 867–869.

TROST, P. (1979) Poznámky k teorii vlastního jména. Zpravodaj Místopisné komise

ČSAV, 1979, roč. 20, s. 307–315.

TROST, P. (1981) Nochmals über die Natur Eigennames. In Essler, J. – Hübler, A.

(eds.), Forms and Functions. Tübingen: [s.n.], 1981, s. 43–47.

TUŠKOVÁ, J. M. (2006) Variantní a dubletní tvary v současné deklinaci

apelativních feminin. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 175 s. ISBN 80-210-

4138-2.

TUŠKOVÁ, J. M. (2007a) Přechod feminin mezi vzory žena a růže. In Štícha, F. –

Šimandl, J. (eds.), Gramatika a korpus. Grammar & Corpora. Sborník příspěvků

ze stejnojmenné konference 23.–25. 11. 2005, sídlo AV ČR v Praze. Nové Město

nad Metují: ÚJČ AV ČR, 2007, s. 258–265. ISBN 80-86496-32-5.

TUŠKOVÁ, J. M. (2007b) Toponyma s deklinací vzoru kost. In Klímová, K. –

Minářová, E. (eds.), Čeština – bádání a učení. Sborník z mezinárodní konference

uspořádané k 60. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity

a k příležitosti životního jubilea prof. PhDr. Přemysla Hausera, CSc. Brno:

Masarykova univerzita, 2007, s. 49–54. ISBN 978-80-210-4278-0.

TUŠKOVÁ, J. M. (2008) Vlastní jména v učebnicích českého jazyka pro 2. stupeň

ZŠ. In Pastyřík, S. – Víška, V. (eds.), Onomastika a škola 8. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2008, s. 107–113. ISBN 978-80-7041-167-4.

TUŠKOVÁ, J. M. (2009). Já, ty, on jezdí do Mělníku či Mělníka? In Mitter, P. (ed.),

Ty, já a oni v jazyce a v literatuře, sborník z mezinárodní konference. 1. díl. Část

jazykovědná. Ústí nad Labem: UJEP, 2009, s. 223–227. ISBN 978-80-7414-131-

7.

TUŠKOVÁ, J. M. (2009–2010) Jak skloňujeme názvy měst a obcí na -(ov)ice?

Český jazyk a literatura, 2009–2010, roč. 60, s. 13–20.

TUŠKOVÁ, J. M. (2010a) Gramatické tvary názvů českých měst na -(ov)ice –

historie a současnost. In Sarnowska-Giefing, I. – Graf, M. (eds.), Miasto

w perspektywie onomastyki i historii. Poznaň: Wydawnictwo PTPN, 2010,

s. 403–414. ISBN 978-83-7654-050-4.

TUŠKOVÁ, J. M. (2010b) Deklinační typy českých toponym. In David, J. –

Čornejová, M. – Harvalík, M. (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky.

IV. česká onomastická konference. 15.–17. září 2009. Ostrava: Ostravská

univerzita v Ostravě a ÚJČ AV Praha, v. v. i., 2010, s. 501–509. ISBN 978-80-

7368-779-3.

TUŠKOVÁ, J. M. – PEKÁRKOVÁ, V. – FRIDRICHOVÁ, M. (2010c) Tvary

regionálních zeměpisných jmen na -(ov)ice v mluvě současné mládeže.

In Klincková, J. (ed.), Odkazy a výzvy modernej jazykovej komunikácie. Zborník

príspevkov zo 7. medzinárodnej vedeckej konferencie konanej 23.–24. 09. 2009

v Banskej Bystrici. Banská Bystrica: UMB, 2010, s. 544–557. ISBN 978-80-

8083-960-4.

TUŠKOVÁ, J. M. (2010d) Gramatické tvary českých toponym a jejich fungování

v běžné komunikaci. Wroclaw. (v tisku).

TUŠKOVÁ, J. M. (2010e) Variantnost apelativních feminin. In Kapitoly z české

gramatiky. Praha: Academia. (v tisku).

TUŠKOVÁ, J. M. (2010f) K deklinačním typům českých oikonym. Bratislava.

(v tisku).

TUŠKOVÁ, J. M. (2010g) Zpracování české oikonymie v mluvnicích češtiny. Ústí

nad Labem. (v tisku).

TUŠKOVÁ, J. M. (2010h) Transonymizace a chrématonyma. Olsztyn. (v tisku).

UTĚŠENÝ, S. (1959) Na Mělníce i na Mělníku. In Kuchař, J. – Váhala, F. (red.),

Jazykový koutek Československého rozhlasu. 3. výběr. Praha: Nakl.

Československé akademie věd, 1959, s. 306–307.

VÁHALA, F. (1951) Skloňování některých místních jmen. In Havránek, B. –

Jedlička, A. – Váhala, F. (red.), Jazykový koutek Československého rozhlasu.

1. výběr. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951, s. 302–304.

VÁHALA, F. (1959a) Do Jinec i do Jinců. In Kuchař, J. – Váhala, F. (red.), Jazykový

koutek Československého rozhlasu. 3. výběr. Praha: Nakl. Československé

akademie věd, 1959, s. 302–304.

VÁHALA, F. (1959b) V Semilech, ale v Pyšelích. In Kuchař, J. – Váhala, F. (red.),

Jazykový koutek Československého rozhlasu. 3. výběr. Praha: Nakl.

Československé akademie věd, 1959, s. 304–306.

VÁHALA, F. (1960) Skloňování vlastních jmen osobních a místních. B. Jména

místní. I. Jména domácí. In Daneš, F. et al., O češtině pro Čechy. Praha: Orbis,

1960, s. 172–180.

VÁŽNÝ, V. (1964) Historická mluvnice česká. 2. díl. Tvarosloví. 1. část –

Skloňování. Praha: SPN, 1964. 202 s.

ZIPF, G. K. (1968) The Psycho-Biology of Language. Cambridge: Mass, MIT Press,

1968. 336 s.

ZIPF, G. K. (1949) Human behavior and the principle of lest effort. Cambridge:

Mass, Addison-Wesley Press, 1949. 573 s.

Internetové zdroje

Abecední přehled obcí se zařazením do větších územních celků podle stavu územní

struktury k 1. lednu 2010 [online]. ČSÚ, 2010 [cit. 24. 5. 2010]. Dostupné z

<http://www.czso.cz/xt/redakce.nsf/i/ciselnik_obci_v_kraji/$File/ciselnik_obci2010_

CZ080.xls>.

Český národní korpus – SYN2000 [online]. Ústav Českého národního korpusu FF

UK, Praha 2000 [cit. 20. 3. 2010]. Dostupné z <http://www.korpus.cz>.

Český národní korpus – SYN2005 [online]. Ústav Českého národního korpusu FF

UK, Praha 2005 [cit. 20. 3. 2010]. Dostupné z <http://www.korpus.cz>.

Český národní korpus – SYN2006PUB [online]. Ústav Českého národního korpusu

FF UK, Praha 2006 [cit. 20. 3. 2010]. Dostupné z <http://www.korpus.cz>.

Informační centrum Brandýs nad Labem-Stará Boleslav [online]. [cit. 22. 10. 2010].

Dostupné z < http://infocentrum-brandysko.cz/cs/historie/>.

Internetová jazyková příručka [online]. 2008 [cit. 20. 3. 2010]. Dostupné

z <http://prirucka.ujc.cas.cz/>.

Na co se nás často ptáte [online]. 2010 [cit. 20. 3. 2010]. Dostupné

z <http://www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm>.

Program Paradigma [online]. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2005

[cit. 24. 5. 2010]. Dostupné z <http://ucnk.ff.cuni.cz/hledat_v_cnk.php>.

Seznam příloh

Příloha č. 1: Seznam domácích oikonym ženského rodu zakončených na pravopisně

měkký nebo obojetný konsonant

Příloha č. 2: Absolutní frekvence koncovek Gsg. (-i, -e/ě/) singulárových oikonym

ženského rodu zakončených na konsonant

Příloha č. 3: Frekvenční seznam domácích singulárových oikonym mužského rodu

zakončených na pravopisně měkký konsonant (apelativní vzor stroj)

Příloha č. 4: Vývoj rodového zařazení u domácích oikonym zakončených na -e(ě),

-ce a -ice uvedených v českých mluvnicích

Příloha č. 5: Seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu na -(ov)ice

seřazených: 1. abecedně, 2. podle frekvence

Příloha č. 6: Seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu zakončených

na -e(ě) seřazených: 1. abecedně, 2. podle frekvence

Příloha č. 7: Abecední seznam domácích plurálových oikonym na -(ov)ice s tvary

Dpl. uvedenými ve Slovníku spisovné češtiny (1998)

Příloha č. 8: Absolutní frekvence koncovek Dpl. (-ím, -ům) domácích plurálových

oikonym ženského rodu na -(ov)ice v korpusu SYN2005

Příloha č. 9: Absolutní frekvence variantních, dubletních a tripletních koncovek Gpl.

(-í, -Ø, -ů) plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě) v korpusech

SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Příloha č. 10: Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ím,

-ům, -ím/-ům) plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě)

v korpusech SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Příloha č. 11: Vývoj rodového zařazení u domácích plurálových oikonym

zakončených na -y uvedených v českých mluvnicích

Příloha č. 12: Distribuce variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ům, -ám, -ům/

-ám) u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých mluvnicích

Příloha č. 13: Distribuce variantních a dubletních koncovek Lpl. (-ech, -ích, -ách,

-ech/-ích, -ách/-ích) u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých

mluvnicích

Příloha č. 14: Distribuce variantních a tripletních koncovek Ipl. (-y, -ami, -y/-ami/

-ama) u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých mluvnicích

Příloha č. 15: Abecední seznam domácích plurálových oikonym na -y uvedených ve

Slovníku spisovné češtiny (1998) s tvary Dpl.

Příloha č. 16: Abecední seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu

zakončených na -y

Příloha č. 17: Abecední seznam domácích plurálových oikonym zakončených na -y

kolísajících v rodě

Příloha č. 18: Abecední seznam domácích singulárových oikonym ženského rodu

zakončených na -á

Příloha č. 1

Seznam domácích oikonym ženského rodu zakončených na pravopisně měkký

nebo obojetný konsonant

Seznam obsahuje 196 oikonym ženského rodu seřazených: 1. abecedně, 2. podle

frekvence. U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich lemmatu (lemma > 100 /CAF/),

tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo pouze frekvenci

oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny

(lemma < 100 /AF/). Neoficiální podoby oikonym jsou uvedeny v uvozovkách.

Seznam neobsahuje oikonyma kolísající v rodě (Aš, Bystrc, Zderaz, Zliv, Želiv).

Oikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFBdeněves 3 Olomouc 6789Bedihošť 7 Plzeň 6400Běleč 10 Příbram 2291Běloves 33 Mladá Boleslav 1807„Bíteš“ 18 Chrudim 1544Bítozeves 7 Třebíč 1279Blažim 7 Kroměříž 1160Bohdaneč 43 Litomyšl 741Bochoř 11 Břeclav 654„Boleslav“ 113 Třeboň 644Bořislav 8 Pankrác 576Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 14 Kadaň 459Břeclav 654 Dobříš 384Březiněves 18 Zbraslav 339Budeč 69 Telč 334Budislav 12 Čáslav 327„Cerekev“ 12 Jaroměř 323Ctiboř 3 Libeň 293Čáslav 327 Krč 270Čejč 21 Choceň 262„Černoc“ 1 Lázně Toušeň 246Číhošť 40 Litovel 230Číměř 8 Vlašim 200Činěves 7 Chotěboř 194Dobev 1 „Toušeň“ 182Dobřeň 2 Přelouč 151Dobříč 1 Třešť 149Dobříš 384 Kuřim 135Dolní Cerekev 18 Skuteč 124Dolní Dobrouč 9 Hostivař 121Dolní Radouň 3 Náměšť nad Oslavou 120Dolní Roveň 5 Unhošť 119Drahomyšl 6 Mimoň 114Dříteň 3 „Boleslav“ 113Dubeč 30 „Stará Boleslav“ 85Hať 12 Uhříněves 76

Oikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFHavraň 34 Přibyslav 75Heřmaň 10 Velká Bíteš 75Hlásná Třebaň 13 Kouřim 70Holedeč 3 Budeč 69Horní Cerekev 45 „Náměšť“ 66Horní Lideč 17 Ledeč nad Sázavou 65Horní Proseč 6 Nelahozeves 64Horní Radouň 4 Libáň 63Hořátev 4 Zruč 62Hořiněves 7 Lázně Bohdaneč 58Hostivař 121 Náměšť na Hané 53Hostouň 16 Okoř 52Hřebeč 11 Proseč 52Choceň 262 Libuš 51Chomýž 5 Zhoř 51Chotěboř 194 Toužim 49Chotouň 3 Vráž 49Chromeč 3 Putim 47Chrudim 1544 Horní Cerekev 45Chýšť 13 Kelč 44Ivaň 4 Bohdaneč 43Jaroměř 323 Líšeň 43Jeneč 12 Číhošť 40Jičíněves 35 Zruč nad Sázavou 40Kadaň 459 Peruc 38Kelč 44 „Ledeč“ 37Kleť 14 Velim 37Kmetiněves 25 Jičíněves 35Kněževes 26 Havraň 34Koloveč 10 Běloves 33Kostelní Radouň 1 Střítež 33Kouřim 70 Dubeč 30Krč 270 Miroslav 30Krčmaň 5 Kněževes 26Kroměříž 1160 Zadní Třebaň 26Kuřim 135 Kmetiněves 25Lázně Bohdaneč 58 Libčeves 25Lázně Toušeň 246 Ratiboř 25Ledeč nad Sázavou 65 Liboc 24„Ledeč“ 37 Obrataň 24Libáň 63 Roveň 24Libčeves 25 Štěkeň 23Libeč 1 Čejč 21Libeň 293 Píšť 21Libhošť 11 Spytihněv 20Liboc 24 Velká Polom 19Libomyšl 5 „Bíteš“ 18Libouň 4 Březiněves 18Libuň 14 Dolní Cerekev 18Libuš 51 Ostroměř 18Líšeň 43 Horní Lideč 17Litomyšl 741 Hostouň 16Litovel 230 Skřečoň 16

Oikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFLobeč 8 Starkoč 16Loučeň 13 Pustá Polom 15Luboměř 2 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 14Luleč 10 Kleť 14Malá Černoc 2 Libuň 14Malá Veleň 1 Předmíř 14Maleč 9 Hlásná Třebaň 13Milíčeves 4 Chýšť 13Mimoň 114 Loučeň 13Miroslav 30 Budislav 12Mladá Boleslav 1807 „Cerekev“ 12Mladeč 2 Hať 12Mysliboř 4 Jeneč 12Myštěves 2 Nosislav 12Náměšť na Hané 53 Řepeč 12Náměšť nad Oslavou 120 Velká Černoc 12„Náměšť“ 66 Bochoř 11Nelahozeves 64 Hřebeč 11Nemyšl 2 Libhošť 11Nepomyšl 2 Nová Cerekev 11Nesměň 2 Sudoměř 11Nosislav 12 Veliš 11Nová Cerekev 11 Želeč 11Obrataň 24 Běleč 10Okoř 52 Heřmaň 10Okrouhlá Radouň 1 Koloveč 10Oldříš 5 Luleč 10Olomouc 6789 Rozseč 10Ostroměř 18 Ředhošť 10Otinoves 5 Dolní Dobrouč 9Pankrác 576 Maleč 9Peruc 38 Radomyšl 9Píšť 21 Veleň 9Plaveč 5 Bořislav 8Plzeň 6400 Číměř 8Prácheň 5 Lobeč 8Proseč 52 Střeň 8Proseč nad Nisou 1 Třebeň 8Proseč pod Ještědem 4 Bedihošť 7Proseč pod Křemešníkem 1 Bítozeves 7Prostiboř 4 Blažim 7Předmíř 14 Činěves 7Přední Třebaň 1 Hořiněves 7Přelouč 151 Zvoleněves 7Příbram 2291 Drahomyšl 6Přibyslav 75 Horní Proseč 6Pustá Polom 15 Pustiměř 6Pustiměř 6 Smědeč 6Putim 47 Spomyšl 6Radomyšl 9 Dolní Roveň 5Radouň 1 Chomýž 5Raduň 2 Krčmaň 5Ratboř 2 Libomyšl 5

Oikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFRatiboř 25 Oldříš 5Roveň 24 Otinoves 5Rozseč 10 Plaveč 5Ředhošť 10 Prácheň 5Řepeč 12 Skřivaň 5Skřečoň 16 Stařeč 5Skřivaň 5 Voleč 5Skuteč 124 „Třebaň“ 5Slavíč 2 Horní Radouň 4Smědeč 6 Hořátev 4Spomyšl 6 Ivaň 4Spytihněv 20 Libouň 4„Stará Boleslav“ 85 Milíčeves 4Starkoč 16 Mysliboř 4Stařeč 5 Proseč pod Ještědem 4Střeň 8 Prostiboř 4Střítež 33 Tmáň 4Studeněves 2 Židněves 4Sudoměř 11 Bdeněves 3Štěkeň 23 Ctiboř 3Telč 334 Dolní Radouň 3Tmáň 4 Dříteň 3„Toušeň“ 182 Holedeč 3Toužim 49 Chotouň 3Třebeň 8 Chromeč 3Třebíč 1279 Vlastiboř 3Třebihošť 2 Dobřeň 2Třeboň 644 Luboměř 2Třešť 149 Malá Černoc 2Uhříněves 76 Mladeč 2Unhošť 119 Myštěves 2Veleboř 2 Nemyšl 2Veleň 9 Nepomyšl 2Velim 37 Nesměň 2Veliš 11 Raduň 2Velká Bíteš 75 Ratboř 2Velká Černoc 12 Slavíč 2Velká Polom 19 Studeněves 2Velká Radouň 2 Třebihošť 2Velká Veleň 2 Veleboř 2Vlastiboř 3 Velká Radouň 2Vlašim 200 Velká Veleň 2Voleč 5 Všeboř 2Vráž 49 „Černoc“ 1Všeboř 2 Dobev 1Zadní Třebaň 26 Dobříč 1„Třebaň“ 5 Kostelní Radouň 1Zbraslav 339 Libeč 1Zhoř 51 Malá Veleň 1Zruč 62 Okrouhlá Radouň 1Zruč nad Sázavou 40 Proseč nad Nisou 1Zvoleněves 7 Proseč pod Křemešníkem 1Želeč 11 Přední Třebaň 1

Oikonymum CAF/AF Oikonymum CAF/AFŽidněves 4 Radouň 1

Příloha č. 2

Absolutní frekvence koncovek Gsg. (-i, -e/ě/) singulárových oikonym ženského

rodu zakončených na konsonant

Retrográdní seznam obsahuje absolutní frekvenci (AF) variantních a dubletních

koncovek Gsg. domácích oikonym ženského rodu na -ice v korpusu SYN2005.

Hodnota absolutní frekvence zahrnuje pouze frekvenci genitivních tvarů oikonym,

tvary jiných tříd proprií byly manuálně odstraněny. Neoficiální (univerbizované)

názvy jsou zapsány v uvozovkách. Seznam neobsahuje tvary oikonym kolísajících

v rodě (Aš, Bystrc, Zderaz, Zliv, Želiv).

Zakončení Oikonymum Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Gsg.

-e(ě) -i-c Pankrác 41 0

Liboc 3 0Malá Černoc 1 0Velká Černoc 0 2„Černoc“ 0 0Olomouc 1249 0Peruc 3 0

-č Hřebeč 0 0Libeč 0 0Lobeč 3 0Holedeč 1 0Smědeč 0 0Horní Lideč 4 0Budeč 18 0Dubeč 7 0Mladeč 1 0Ledeč nad Sázavou 15 0„Ledeč“ 21 0Maleč 0 0Běleč 4 0Želeč 4 0Voleč 1 0Luleč 4 0Chromeč 1 0Bohdaneč 11 0Lázně Bohdaneč 1 0Jeneč 1 0Řepeč 2 0Proseč 19 0Proseč nad Nisou 0 0Proseč pod Ještědem 3 0Proseč pod Křemešníkem 0 0Horní Proseč 0 0Rozseč 4 0Stařeč 0 0Skuteč 55 0

Zakončení Oikonymum Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Gsg.

-e(ě) -iPlaveč 2 0Koloveč 5 0Třebíč 238 0Dobříč 6 0Slavíč 1 0Čejč 5 0Kelč 5 0Telč 85 0Starkoč 4 0Krč 13 0Přelouč 39 0Dolní Dobrouč 2 0Zruč 10 0Zruč nad Sázavou 10 0

-l Litovel 44 0Nemyšl 0 0Libomyšl 0 0Radomyšl 1 0Drahomyšl 3 0Nepomyšl 0 0Spomyšl 3 0Litomyšl 174 0

-m Příbram 22 364Chrudim 54 232Velim 0 14Kuřim 0 20Kouřim 2 19Vlašim 5 44Putim 6 9Blažim 0 1Toužim 0 16Pustá Polom 0 5Velká Polom 0 5

-ň Hlásná Třebaň 3 0Přední Třebaň 1 0Zadní Třebaň 9 0„Třebaň“ 0 0Libáň 6 0Kadaň 104 0Krčmaň 1 0Heřmaň 2 0Tmáň 1 0Havraň 15 0Obrataň 4 0Ivaň 0 0Libeň 84 0Třebeň 3 0Choceň 83 0Loučeň 0 0Prácheň 1 0Štěkeň 10 0Veleň 0 0Malá Veleň 0 0Velká Veleň 1 0Nesměň 0 0

Zakončení Oikonymum Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Gsg.

-e(ě) -iDobřeň 0 0Střeň 2 0Líšeň 10 0Lázně Toušeň 35 0„Toušeň“ 44 0Dříteň 1 0Roveň 0 0Dolní Roveň 0 0Plzeň 1635 0Třeboň 173 0Skřečoň 3 0Mimoň 30 0Libuň 8 0Raduň 0 0Libouň 0 0Radouň 1 0Dolní Radouň 0 0Horní Radouň 0 0Kostelní Radouň 0 0Okrouhlá Radouň 0 0Velká Radouň 0 0Chotouň 1 0Hostouň 3 0

-ř Hostivař 12 0Číměř 3 0Pustiměř 0 0Luboměř 0 0Sudoměř 6 0Jaroměř 85 0Ostroměř 4 0Předmíř 11 0Veleboř 1 0Všeboř 1 0Chotěboř 47 0Mysliboř 0 0Ratiboř 6 0Ctiboř 1 0Vlastiboř 3 0Prostiboř 4 0Ratboř 1 0Zhoř 17 0Bochoř 0 0Okoř 7 0

-s Libčeves 1 1Milíčeves 0 0Židněves 0 0Bdeněves 0 2Studeněves 0 0Zvoleněves 0 1Činěves 0 0Jičíněves 2 3Uhříněves 0 13Hořiněves 0 4Kmetiněves 0 9Březiněves 0 3

Zakončení Oikonymum Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Gsg.

-e(ě) -iMyštěves 0 0Nelahozeves 3 8Bítozeves 1 2Kněževes 3 1Běloves 0 4Otinoves 0 0

-š Velká Bíteš 19 0„Bíteš“ 7 0Veliš 0 0Dobříš 80 0Oldříš 0 0Libuš 4 0

-ť Hať 2 0Kleť 2 0Náměšť 34 0Třešť 33 2Píšť 8 1Libhošť 3 0Ředhošť 0 0Třebihošť 1 0Bedihošť 1 1Číhošť 15 0Unhošť 36 1Chýšť 8 0

-v Břeclav 0 123Čáslav 11 67Zbraslav 3 52Mladá Boleslav 2 39Stará Boleslav 1 43„Boleslav“ 1 35Budislav 0 1Nosislav 0 4Miroslav 0 8Bořislav 0 1Přibyslav 1 19Dobev 0 0Dolní Cerekev 5 0Horní Cerekev 15 0Nová Cerekev 3 0„Cerkev“ 5 0Hořátev 1 0Spytihněv 0 5

-ž Vráž 8 0Střítež 10 0Kroměříž 271 0Chomýž 1 0

Příloha č. 3

Frekvenční seznam domácích singulárových oikonym mužského rodu

zakončených na pravopisně měkký konsonant (apelativní vzor stroj)

Seznam uvádí 73 retrográdně řazených oikonym mužského rodu zakončených na

pravopisně měkký konsonant (apelativní vzor stroj) s hodnotami celkové absolutní

frekvence (CAF) v korpusu SYN2005. Do seznamu jsou zařazena oikonyma s CAF 5

a vyšší. Neoficiální (univerbizované) podoby oikonym jsou uvedeny v uvozovkách.

Do tabulky jsme nezařadili, vzhledem k povaze zakončení, oikonyma Kámen (21)

a Loket (165), která mají v korpusu SYN2005 také tvary vz. stroj, tzn. Gsg. Kamene

(2), Lokte (31).

Zakončení Oikonymum CAF-c Hlubočec 7

Hradec Králové 1096Hradec nad Moravicí 4Hradec nad Nisou 1Jindřichův Hradec 143Levý Hradec 5„Hradec“ 486Hvozdec 9Rájec 72Bohdalec 16Horálec 70Sedlec 82Pohořelec 56Stádlec 6Kostelec 580Rudolec 7Český Rudolec 14Drnholec 7Humpolec 688Chlumec 246Lubenec 23Studenec 34Horní Studenec 2Brněnec 34Bzenec 69Plzenec 95Křinec 6Třinec 1138Jablonec 2173Týnec 55Týnec nad Labem 6Týnec nad Sázavou 103Hrochův Týnec 18Mariánský Týnec 5Mnichovský Týnec 3Panenský Týnec 16Velký Týnec 27

Zakončení Oikonymum CAFMarkvarec 5Liberec 2179Klášterec nad Ohří 74Klášterec nad Orlicí 11„Klášterec“ 62Ždírec 98Blatec 15Žatec 454Rohatec 13Městec Králové 21„Městec“ 190Vestec 45Nový Vestec 22Starý Vestec 3Bolevec 34Svrčovec 6Chodovec 24Krakovec 24Nový Lískovec 16Starý Lískovec 13„Lískovec“ 22Bukovec 17Lukovec 31Bílovec 144Ostrovec 24Olšovec 8Malý Rohozec 5Velký Rohozec 19Lužec nad Vltavou 8

-č Bubeneč 110Zeleneč 8

-j Háj 14Háj ve Slezsku 19Králův Háj 5

-ř Žacléř 32-š Vlkoš 11

Příloha č. 4

Vývoj rodového zařazení u domácích oikonym zakončených na -e(ě), -ce a -ice

uvedených v českých mluvnicích

Oikonyma jsou řazena retrográdně a barevně odlišena. Červeně jsou označena jména

na -ce, modře na -(ov)ice a zeleně na -e(ě).

ČM, MČ 2 a PMČ již shodně tvrdí, že všechna pomnožná jména na -ice se řadí

k femininům, tabulka zahrnuje pouze konkrétně uvedené příklady oikonym.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČ

Hrobce - - m. m. - - -Srbce - - - - m. - -Ledce - - m. - - - -Brodce - - - - m. m. -Babice - - m. - - - -Stadice - - m. - - - -Hrubčice - - - - - - f.Němčice - - m. - - - -Ivančice - - m. - - - -Dědice - - m. - - - -Kralice - - m. f. - - -Teplice f. f. f./m. f. - - -Kraslice - - - f. - - -Domažlice - - - - - - -Šlapanice - - m. - - - -Hranice - - f. f. f. - f.Židenice - - m. - - - -Kounice - - m. - - - -Biskupice - - m. - - - -Litoměřice - m. m. m. - - -Hořice - - f./m. - - - -Václavice m. - - - - - -Hostivice - - f./m. - - - -Luhačovice - - - m. - - -Bučovice - - m. - - - -Zábrdovice - - m. - - - -Budějovice - m. m. - f. - f.Strakonice - - - m. - - -Lobkovice m. - m. m. - - -Vítkovice - - - - - - f.Kozlovice - - m. - - - -Petrovice - - m. - - - -Husovice - - m. - - - -Holešovice - - m. - - - -Vršovice - - m. - - - -Opatovice - - m. - - - -Letovice - - m. - - - -Vizovice - - m. - - f. -Lipence - - - - - m. -Jince - - m. m. m. m. -Uherce - m. - - - - -

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČ

Rohatce - - m. - - - -Tatce - - - - m. - -Charvatce - m. - - - - -Křivce - - m. - - - -Hustopeče - - m. f. - - -Fláje - - - - - f. f.Lysolaje - - - - - f. -Rataje - m. m. m. - - -Koloděje - - m. m. - - -Kyje - - m. m. - - -Skryje - - - - - - f.Řeporyje - - m. m. - f. -Nusle - - - f. - f. f.Chyše f. - - - - f. -Kravaře - m. m. - - f. f.Lnáře - - - - - f. f.Dehtáře - - - - - f. -Košíře - m. m. m. f. f. f.Hutě - - - - - f. f.

Příloha č. 5

Seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu na -(ov)ice seřazených:

1. abecedně, 2. podle frekvence

Seznam obsahuje soubor domácích oikonym ženského rodu na -ice s CAF 5 a vyšší

doložených v korpusu SYN2005. Oikonyma jsou řazena 1. abecedně, 2. podle

frekvence. CAF odpovídá frekvenci lemmatu jména, a může proto zahrnovat i jiné

třídy proprií než oikonyma. CAF jednoslovných oikonym může zahrnovat jak

frekvenci oficiálního názvu, tak zároveň frekvenci univerbizovaného neoficiálního

názvu. Pokud bylo možné v korpusu zcela jasně odlišit oficiální a neoficiální

(univerbizované) názvy, jsou neoficiální názvy zapsány v uvozovkách. Jestliže se

jedno jméno užívá pro označení několika oikonymických objektů, např. Buchlovice

označuje název obce, nebo název zámku, uvádíme je jako jedno oikonymum.

Oikonyma řazená ke vzoru Budějovice jsou označena tučně v levém sloupci tabulky.

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFAlbrechtice nad Vltavou 9 Pardubice 4964Albrechtice v Jizerských horách 8 České Budějovice 4278Arnoltice 9 Teplice 2113Arnultovice 7 Vítkovice 1890Babice 92 Strakonice 799Babice u Rosic 6 Litoměřice 776Bartošovice 26 Hranice 721Bartovice 9 Drnovice 699Bartultovice 11 „Budějovice“ 691Bavorovice 10 Prachatice 598Běchovice 49 Holešovice 493Bělčice 13 Otrokovice 475Bělkovice 9 Domažlice 447Bělušice 10 Neratovice 445Bernartice 24 Kunovice 415Bezdědice 6 Dejvice 293Bezdružice 30 Boskovice 288Bílovice 111 Luhačovice 287Bílovice nad Svitavou 22 „Č. Budějovice“ 283Biskupice 37 Čelákovice 280Bítovčice 19 Střešovice 262Blahutovice 15 Lovosice 245Blovice 134 Vršovice 237Bludovice 22 Dačice 236Bohatice 7 Dobřichovice 228Bohnice 211 Hořovice 228Bohunice 132 Bohnice 211Bohuňovice 14 Milovice 194Bohuslavice 26 Holice 190Bohušovice nad Ohří 16 Lidice 177

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAF„Bohušovice“ 7 Ratíškovice 173Bojanovice 18 Petrovice 172Bojkovice 39 Vizovice 155Bolatice 21 Rosice 153Boletice 71 Ratibořice 147Bordovice 5 Valtice 137Borotice 12 Blovice 134Bořetice 20 Bohunice 132Boskovice 288 Opatovice 132Bošovice 5 Přeštice 130Božice 5 Buchlovice 127Branišovice 17 Slušovice 123Brankovice 16 Průhonice 116Brantice 16 Hostomice 112Bratčice 25 Ivančice 112Bratkovice 5 Bílovice 111Bratronice 11 Slavonice 111Bratřice 7 Strašnice 109Brumovice 12 Dolní Kounice 104Bruzovice 7 Strašice 104Březovice 6 Řevnice 103Bučovice 88 Valdice 103„Budějovice“ 691 Votice 100„Budějice“ 10 České Velenice 99Budíkovice 10 Horažďovice 99Buchlovice 127 Hořice 99Bukovice 8 Horní Počernice 95Buškovice 8 Babice 92Butovice 54 Modřice 90Bystročice 5 Netolice 89Byšice 9 Bučovice 88Capartice 5 Malešice 84Cehnice 22 Velké Karlovice 83Cerhenice 5 Štěchovice 82Cerhonice 7 Zdice 81Cerhovice 40 Janovice 79Citice 36 Neštěmice 79Cvrčovice 6 Pohořelice 79Čakovice 56 Žlutice 79Častolovice 71 Malenovice 78Čečelice 7 Vejprnice 78Čechtice 18 Černovice 77Čejkovice 58 Hranice na Moravě 75Čekanice 16 Vinařice 75Čelákovice 280 Libochovice 73Čenkovice 27 Mutěnice 72Černčice 12 Boletice 71Černolice 31 Častolovice 71Černošice 62 Chabařovice 71Černovice 77 Trmice 63Černožice 9 Zálezlice 63Čeřenice 12 Černošice 62České Budějovice 4278 Hejnice 62„Č. Budějovice“ 283 Židlochovice 61České Velenice 99 Město Albrechtice 60Čestice 5 Pavlovice 60

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFČestlice 22 Vojkovice 60Čimelice 27 Dětmarovice 59Čimice 18 Letovice 59Čísovice 6 Šlapanice 59Čížkovice 26 Čejkovice 58Dačice 236 Předlice 58Dalešice 34 Třebechovice pod Orebem 58Dalovice 31 Hanušovice 57Dambořice 5 Čakovice 56Dasnice 29 Heřmanice 56Dašice 27 Mnichovice 56Dejvice 293 Němčice 56Děpoltovice 16 Holašovice 55Dětenice 8 Lochovice 55Dětmarovice 59 Butovice 54Dobětice 6 Chvaletice 54Dobroměřice 35 Židenice 53Dobroslavice 9 Kohoutovice 51Dobrotice 5 Kunratice 51Dobřenice 7 Karlovice 50Dobřichovice 228 Běchovice 49Dobšice 14 Hodkovice 49Dohalice 8 Jinonice 49Dolní Beřkovice 9 Litvínovice 49Dolní Bojanovice 10 Loštice 49Dolní Dunajovice 9 Hrusice 47Dolní Kounice 104 Nechanice 47Dolní Kralovice 5 Chudenice 46Dolní Počernice 32 Kralovice 46Dolní Těšice 5 Mikulovice 46Dolní Věstonice 7 Semice 46Domaslavice 5 Třebechovice 46Domažlice 447 Klánovice 45Domoradice 9 Morkovice 44Domoušice 6 Petrovice u Karviné 44Doubravice 31 Jiřice 43Drahanovice 9 Kubice 43Drahenice 5 Obrnice 43Drahonice 7 Teplice nad Metují 43Drahotěšice 5 Sudoměřice 41Drahovice 20 Cerhovice 40Dražice 20 Chanovice 40Drnovice 699 Jaroměřice nad Rokytnou 40Drysice 5 Kounice 40Držovice 21 Bojkovice 39Dřenice 8 Libčice 39Dřevčice 12 Satalice 39Dřevohostice 13 Otvovice 38Dublovice 9 Velenice 38Dunajovice 5 Biskupice 37Ejpovice 30 Lahovice 37Fryčovice 7 Sezemice 37Habartice 7 Citice 36Halenkovice 5 Jindřichovice 36Hanušovice 57 Jindřichovice pod Smrkem 36Hartmanice 29 Slatinice 36

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFHartvíkovice 9 Uhlířské Janovice 36Havlovice 17 Dobroměřice 35Havřice 7 Krušovice 35Hejnice 62 Dalešice 34Heraltice 10 Kunčice 34Herlíkovice 11 Litice 34Heršpice 6 Malšice 34Heřmanice 56 Rýnovice 34Heřmanovice 10 Choltice 33Hlušice 5 Křešice 33Hnanice 12 Prachovice 33Hnátnice 5 Tušimice 33Hněvice 5 Všebořice 33Hněvkovice 19 „Vratislavice“ 32Hodice 21 Dolní Počernice 32Hodkovice 49 Petřkovice 32Hodkovice nad Mohelkou 26 Ruprechtice 32Hodonice 15 Štěnovice 32Hodslavice 19 Velké Pavlovice 32Holasovice 5 Zlonice 32Holašovice 55 Černolice 31Holčovice 30 Dalovice 31Holešovice 493 Doubravice 31Holice 190 Milotice 31Horažďovice 99 Poběžovice 31Horní Beřkovice 5 Bezdružice 30Horní Dunajovice 5 Ejpovice 30Horní Počernice 95 Holčovice 30Horní Štěpanice 6 Libkovice 30Horní Tošanovice 7 Smiřice 30Horní Vilémovice 12 Dasnice 29Horoměřice 21 Hartmanice 29Hořice 99 Michálkovice 29Hořovice 228 Myslechovice 29Hostašovice 8 Podsedice 29Hostěnice 24 Postupice 29Hostěradice 14 Sedlice 29Hostomice 112 Velhartice 29Hošťálkovice 7 Výškovice 29Hoštice 22 Jaroměřice 28Hovorčovice 10 Lysice 28Hrabětice 6 Martinice 28Hranice 721 Michalovice 28Hranice na Moravě 75 Radvanice 28Hrdějovice 14 Vrchotovy Janovice 28Hrobice 12 Čenkovice 27Hrotovice 21 Čimelice 27Hrubčice 8 Dašice 27Hrusice 47 Křimice 27Hřiměždice 7 Mirotice 27Hřivice 6 Popovice 27Hudčice 8 Radonice 27Hudlice 14 Svojšice 27Husovice 16 Šardice 27Huštěnovice 12 Záběhlice 27Hvězdonice 10 Bartošovice 26

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFHynčice 8 Bohuslavice 26Chabařovice 71 Čížkovice 26Chanovice 40 Hodkovice nad Mohelkou 26Chelčice 14 Ivanovice 26Chlebovice 10 Janovice nad Úhlavou 26Choltice 33 Katovice 26Cholupice 6 Mikulčice 26Chornice 9 Bratčice 25Chotěvice 5 Mirovice 25Chotusice 21 Rakvice 25Chotutice 5 Stránčice 25Chrlice 5 Střelice 25Chroustovice 17 Bernartice 24Chrustenice 5 Hostěnice 24Chudenice 46 Chvalovice 24Chvaletice 54 Ledvice 24Chvalkovice 17 Lhenice 24Chválkovice 5 Mirošovice 24Chvalovice 24 Ploskovice 24Ivančice 112 Jedovnice 23Ivanovice 26 Jetřichovice 23Jabkenice 22 Klimkovice 23Jakartovice 5 Klukovice 23Jakubčovice 5 Kvasice 23Jakubčovice nad Odrou 5 Mikulášovice 23Jankovice 9 Nemanice 23Janovice 79 Nošovice 23Janovice nad Úhlavou 26 Ohrazenice 23Jaroměřice 28 Otice 23Jaroměřice nad Rokytnou 40 Trojanovice 23Jaroslavice 17 Třebenice 23Jedovnice 23 Václavice 23Jeřmanice 6 Vratislavice nad Nisou 23Jetřichovice 23 Bílovice nad Svitavou 22Jevišovice 10 Bludovice 22Jezbořice 7 Cehnice 22Jezernice 22 Čestlice 22Jinačovice 5 Hoštice 22Jindřichovice 36 Jabkenice 22Jindřichovice pod Smrkem 36 Jezernice 22Jinolice 8 Liběšice 22Jinonice 49 Ludgeřovice 22Jiřice 43 Olešovice 22Jiříkovice 6 Radčice 22Jistebnice 15 Svatoňovice 22Karlovice 50 Svojkovice 22Kasejovice 19 Zvírotice 22Kaštice 7 Ždánice 22Kateřinice 10 Bolatice 21Katovice 26 Držovice 21Katusice 7 Hodice 21Kbelnice 12 Horoměřice 21Kerhartice 5 Hrotovice 21Klánovice 45 Chotusice 21Klenovice 8 Nebanice 21Klimkovice 23 Rosovice 21

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFKlukovice 23 Trstěnice 21Kněžice 14 Bořetice 20Kobeřice 10 Drahovice 20Kocelovice 8 Dražice 20Kohoutovice 51 Konárovice 20Kojetice 14 Křeslice 20Kolešovice 13 Kubelice 20Konárovice 20 Lenešice 20Kosořice 5 Líbeznice 20Kostěnice 8 Louňovice 20Košetice 10 Luštěnice 20Kotvrdovice 5 Opatovice nad Labem 20Kounice 40 Otovice 20Kozárovice 7 Polešovice 20Kozlovice 14 Solenice 20Kralice 8 Šakvice 20Kralovice 46 Šilheřovice 20Královice 14 Šitbořice 20Krhovice 5 Tuhnice 20Krňovice 12 Vikýřovice 20Krušovice 35 Vokovice 20Křelovice 5 Bítovčice 19Křenovice 11 Hněvkovice 19Křeslice 20 Hodslavice 19Křešice 33 Kasejovice 19Křimice 27 Malenice 19Křišťanovice 11 Malšovice 19Křižlice 7 Nesovice 19Kubelice 20 Nezamyslice 19Kubice 43 Tuchlovice 19Kudlovice 8 Velké Popovice 19Kunčice 34 Bojanovice 18Kunčice nad Labem 5 Čechtice 18Kunčice pod Ondřejníkem 13 Čimice 18Kundratice 7 Ledenice 18Kunice 7 Nezvěstice 18Kunovice 415 Nové Mitrovice 18Kunratice 51 Sebranice 18Kupařovice 8 Smržice 18Kvasice 23 Strunkovice nad Blanicí 18Kvítkovice 6 Tišice 18Kyjovice 9 Žiželice 18Kylešovice 7 Branišovice 17Kyšice 17 Havlovice 17Lahovice 37 Chroustovice 17Lážovice 6 Chvalkovice 17Ledčice 5 Jaroslavice 17Ledenice 18 Kyšice 17Ledvice 24 Malé Svatoňovice 17Lechovice 10 Olbramovice 17Lelekovice 10 Pozlovice 17Lenešice 20 Prackovice 17Lešetice 8 Rajnochovice 17Letovice 59 Rudoltice 17Lhenice 24 Velebudice 17Lhotice 8 Verneřice 17

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFLibčice 39 Žehrovice 17Libenice 6 Bohušovice nad Ohří 16Liběšice 22 Brankovice 16Libětice 5 Brantice 16Líbeznice 20 Čekanice 16Libkovice 30 Děpoltovice 16Liblice 11 Husovice 16Libodřice 14 Mladotice 16Libochovice 73 Sedlnice 16Libošovice 7 Tochovice 16Lidice 177 Vranovice 16Lipanovice 5 Zdobnice 16Litenčice 5 Blahutovice 15Litice 34 Hodonice 15Litobratřice 6 Jistebnice 15Litoměřice 776 Loučovice 15Litvínovice 49 Mariánské Radčice 15Lochovice 55 Pachlovice 15Loštice 49 Prusinovice 15Loučovice 15 Předměřice nad Labem 15Louňovice 20 Příšovice 15Louňovice pod Blaníkem 12 Rožďalovice 15Lovčice 6 Šumice 15Lovosice 245 Tašovice 15Lučice 11 Třebonice 15Ludanice 9 Třebovice 15Ludgeřovice 22 Žimrovice 15Luhačovice 287 Bohuňovice 14Luštěnice 20 Dobšice 14Lysice 28 Hostěradice 14Malé Hoštice 8 Hrdějovice 14Malé Svatoňovice 17 Hudlice 14Malenice 19 Chelčice 14Malenovice 78 Kněžice 14Malesice 12 Kojetice 14Malešice 84 Kozlovice 14Malíkovice 5 Královice 14Málkovice 6 Libodřice 14Maloměřice 9 Markvartice 14Malotice 5 Máslovice 14Malovice 10 Nechranice 14Malšice 34 Němčice nad Hanou 14Malšovice 19 Přáslavice 14Mariánské Radčice 15 Rynoltice 14Marklovice 5 Řečkovice 14Markovice 7 Stříbrovice 14Markvartice 14 Štěpánovice 14Markvartovice 5 Těchlovice 14Maršovice 7 Zbraslavice 14Martinice 28 Žehušice 14Mařatice 5 Životice 14Mařenice 8 Županovice 14Máslovice 14 Bělčice 13Medlešice 6 Dřevohostice 13Měchenice 11 Kolešovice 13Merboltice 6 Kunčice pod Ondřejníkem 13

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFMěrunice 7 Miřetice 13Město Albrechtice 60 Nenačovice 13Měšice 12 Oldřichovice 13Metylovice 8 Skoronice 13Mezice 6 Stadice 13Michálkovice 29 Staňkovice 13Michalovice 28 Šťáhlavice 13Mikulášovice 23 Tršice 13Mikulčice 26 Větřkovice 13Mikulovice 46 Vrahovice 13Milčice 12 Zádveřice 13Milotice 31 Želenice 13Milotice nad Opavou 5 Borotice 12Milovice 194 Brumovice 12Minkovice 7 Černčice 12Mirošovice 24 Čeřenice 12Mirotice 27 Dřevčice 12Mirovice 25 Hnanice 12Miřetice 13 Horní Vilémovice 12Miskovice 11 Hrobice 12Mladějovice 6 Huštěnovice 12Mladotice 16 Kbelnice 12Mnichovice 56 Krňovice 12Močovice 8 Louňovice pod Blaníkem 12Modletice 6 Malesice 12Modřice 90 Měšice 12Morašice 8 Milčice 12Morkovice 44 Nebušice 12Mostkovice 8 Nové Vilémovice 12Moštěnice 9 Ostopovice 12Mutějovice 5 Ražice 12Mutěnice 72 Skochovice 12Myslechovice 29 Teplice nad Bečvou 12Myslibořice 5 Traplice 12Myslkovice 8 Vacenovice 12Mysločovice 6 Želechovice 12Načešice 5 Bartultovice 11Nalžovice 6 Bratronice 11Nebanice 21 Herlíkovice 11Nebušice 12 Křenovice 11Nečemice 5 Křišťanovice 11Nedakonice 7 Liblice 11Nechanice 47 Lučice 11Nechranice 14 Měchenice 11Nemanice 23 Miskovice 11Němčice 56 Nučice 11Němčice nad Hanou 14 Rejkovice 11Nemošice 7 Rymice 11Nenačovice 13 Řehlovice 11Neratovice 445 Semčice 11Neslovice 6 Skočice 11Nesovice 19 Slavice 11Neštěmice 79 Strážovice 11Netolice 89 Střížovice 11Netřebice 6 Svatobořice 11Netvořice 9 Tismice 11

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFNezabudice 5 Troubelice 11Nezamyslice 19 Třanovice 11Nezdenice 6 Václavovice 11Nezdice 9 „Budějice“ 10Nezvěstice 18 Bavorovice 10Nošovice 23 Bělušice 10Nové Mitrovice 18 Budíkovice 10Nové Vilémovice 12 Dolní Bojanovice 10Nučice 11 Heraltice 10Obrnice 43 Heřmanovice 10Ohrazenice 23 Hovorčovice 10Olbramovice 17 Hvězdonice 10Oldřichovice 13 Chlebovice 10Olešovice 22 Jevišovice 10Ondřejovice 6 Kateřinice 10Opatovice 132 Kobeřice 10Opatovice nad Labem 20 Košetice 10Oslavice 5 Lechovice 10Ostopovice 12 Lelekovice 10Ostrovačice 10 Malovice 10Otaslavice 5 Ostrovačice 10Otice 23 Ouběnice 10Otovice 20 Pozořice 10Otrokovice 475 Přeštěnice 10Otvice 8 Přešťovice 10Otvovice 38 Přímětice 10Ouběnice 10 Raškovice 10Ouplavice 7 Rejdice 10Pachlovice 15 Stradonice 10Palkovice 6 Sudoměřice u Bechyně 10Pardubice 4964 Šlovice 10Pašovice 8 Těšovice 10Pavlovice 60 Uhřice 10Petrovice 172 Vambeřice 10Petrovice u Karviné 44 Velké Kunětice 10Petřkovice 32 Všeradice 10Pikovice 7 Albrechtice nad Vltavou 9Piletice 5 Arnoltice 9Plačice 7 Bartovice 9Platenice 5 Bělkovice 9Ploskovice 24 Byšice 9Pňovice 8 Černožice 9Poběžovice 31 Dobroslavice 9Pocinovice 5 Dolní Beřkovice 9Počepice 5 Dolní Dunajovice 9„Počernice“ 7 Domoradice 9Podsedice 29 Drahanovice 9Pohořelice 79 Dublovice 9Polešovice 20 Hartvíkovice 9Poněšice 5 Chornice 9Popice 5 Jankovice 9Popovice 27 Kyjovice 9Postupice 29 Ludanice 9Povelice 5 Maloměřice 9Pozlovice 17 Moštěnice 9Pozořice 10 Netvořice 9

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFPrackovice 17 Nezdice 9Prachatice 598 Přibyslavice 9Prachovice 33 Příchovice 9Prosenice 8 Strkovice 9Proskovice 6 Stříbrnice 9Průhonice 116 Štěpánkovice 9Prusinovice 15 Tuchořice 9Přáslavice 14 Valkeřice 9Předenice 5 Valteřice 9Předlice 58 Vchynice 9Předměřice nad Labem 15 Vlachovice 9„Předměřice“ 8 Vlkovice 9Přemyslovice 6 „Předměřice“ 8Přeštěnice 10 Albrechtice v Jizerských horách 8Přeštice 130 Bukovice 8Přešťovice 10 Buškovice 8Přezletice 5 Dětenice 8Přibice 7 Dohalice 8Přibyslavice 9 Dřenice 8Příchovice 9 Hostašovice 8Příkosice 5 Hrubčice 8Přímětice 10 Hudčice 8Příšovice 15 Hynčice 8Radčice 22 Jinolice 8Radonice 27 Klenovice 8Radošovice 7 Kocelovice 8Radovesice 7 Kostěnice 8Radslavice 5 Kralice 8Radvanice 28 Kudlovice 8Radvánovice 8 Kupařovice 8Rajnochovice 17 Lešetice 8Rakvice 25 Lhotice 8Raškovice 10 Malé Hoštice 8Rašovice 8 Mařenice 8Ratibořice 147 Metylovice 8Ratíškovice 173 Močovice 8Ratměřice 8 Morašice 8Ražice 12 Mostkovice 8Rejdice 10 Myslkovice 8Rejchartice 5 Otvice 8Rejkovice 11 Pašovice 8Rejšice 6 Pňovice 8Rosice 153 Prosenice 8Rosovice 21 Radvánovice 8Rozhovice 8 Rašovice 8Rožďalovice 15 Ratměřice 8Rudoltice 17 Rozhovice 8Ruprechtice 32 Rvenice 8Rvenice 8 Skorošice 8Ryjice 5 Sojovice 8Rymice 11 Stanovice 8Rynoltice 14 Tečovice 8Rýnovice 34 Tvrdonice 8„Řasnice“ 5 Vernířovice 8Řečkovice 14 Vřeskovice 8Řehlovice 11 Žabčice 8

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFŘeholtice 5 Želešice 8Řevnice 103 Žeravice 8Satalice 39 „Bohušovice“ 7Sazovice 5 „Počernice“ 7Sebranice 18 Arnultovice 7Sedlice 29 Bohatice 7Sedlnice 16 Bratřice 7Semčice 11 Bruzovice 7Semice 46 Cerhonice 7Sezemice 37 Čečelice 7Skočice 11 Dobřenice 7Skochovice 12 Dolní Věstonice 7Skoronice 13 Drahonice 7Skorošice 8 Fryčovice 7Slatinice 36 Habartice 7Slavice 11 Havřice 7Slavonice 111 Horní Tošanovice 7Slušovice 123 Hošťálkovice 7Smilovice 7 Hřiměždice 7Smiřice 30 Jezbořice 7Smržice 18 Kaštice 7Soběšice 6 Katusice 7Sojovice 8 Kozárovice 7Solenice 20 Křižlice 7Stadice 13 Kundratice 7Staňkovice 13 Kunice 7Stanovice 8 Kylešovice 7Staré Čívice 6 Libošovice 7Statenice 5 Markovice 7Stradonice 10 Maršovice 7Strakonice 799 Měrunice 7Strančice 7 Minkovice 7Stránčice 25 Nedakonice 7Strašice 104 Nemošice 7Strašnice 109 Ouplavice 7Strážkovice 7 Pikovice 7Strážovice 11 Plačice 7Strenice 7 Přibice 7Strkovice 9 Radošovice 7Strunkovice nad Blanicí 18 Radovesice 7„Strunkovice“ 5 Smilovice 7Střelice 25 Strančice 7Střelské Hoštice 5 Strážkovice 7Střešovice 262 Strenice 7Stříbrnice 9 Temenice 7Stříbrovice 14 Tetčice 7Střimice 6 Tuchoměřice 7Střížovice 11 Víceměřice 7Sudoměřice 41 Vigantice 7Sudoměřice u Bechyně 10 Vlčovice 7Sulejovice 5 Záhorovice 7Svatobořice 11 Zdislavice 7Svatoňovice 22 Žalhostice 7Svídnice 6 Želetice 7Svinčice 5 Želkovice 7Svojkovice 22 Žermanice 7

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFSvojšice 27 Žichovice 7Šakvice 20 Babice u Rosic 6Šardice 27 Bezdědice 6Šestajovice 5 Březovice 6Šilheřovice 20 Cvrčovice 6Šitbořice 20 Čísovice 6Škrdlovice 6 Dobětice 6Šlapanice 59 Domoušice 6Šlovice 10 Heršpice 6Šťáhlavice 13 Horní Štěpanice 6Štěchovice 82 Hrabětice 6Štěnovice 32 Hřivice 6Štěpánkovice 9 Cholupice 6Štěpánovice 14 Jeřmanice 6Šumavské Hoštice 6 Jiříkovice 6Šumice 15 Kvítkovice 6Tašovice 15 Lážovice 6Tečovice 8 Libenice 6Těchlovice 14 Litobratřice 6Temenice 7 Lovčice 6Teplice 2113 Málkovice 6Teplice nad Bečvou 12 Medlešice 6Teplice nad Metují 43 Merboltice 6Teplýšovice 5 Mezice 6Těšetice 5 Mladějovice 6Těšovice 10 Modletice 6Tetčice 7 Mysločovice 6Tismice 11 Nalžovice 6Tišice 18 Neslovice 6Tochovice 16 Netřebice 6Traplice 12 Nezdenice 6Trmice 63 Ondřejovice 6Trojanovice 23 Palkovice 6Troubelice 11 Proskovice 6Trstěnice 21 Přemyslovice 6Tršice 13 Rejšice 6Třanovice 11 Soběšice 6Třebčice 6 Staré Čívice 6Třebechovice 46 Střimice 6Třebechovice pod Orebem 58 Svídnice 6Třebenice 23 Škrdlovice 6Třebívlice 6 Šumavské Hoštice 6Třebonice 15 Třebčice 6Třebovice 15 Třebívlice 6Tuhnice 20 Týřovice 6Tuchlovice 19 Úhonice 6Tuchoměřice 7 Veletice 6Tuchořice 9 Velké Hoštice 6Tušimice 33 Větrušice 6Tvrdonice 8 Volfartice 6Týřovice 6 Vrchlice 6Uhlířské Janovice 36 Vřesovice 6Úhonice 6 Záhlinice 6Uhřice 10 Záhornice 6Unčovice 5 Zborovice 6Určice 5 „Řasnice“ 5

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFVacanovice 5 „Strunkovice“ 5Vacenovice 12 Bordovice 5Václavice 23 Bošovice 5Václavovice 11 Božice 5Valdice 103 Bratkovice 5Valkeřice 9 Bystročice 5Valteřice 9 Capartice 5Valtice 137 Cerhenice 5Vambeřice 10 Čestice 5Vejprnice 78 Dambořice 5Velebudice 17 Dobrotice 5Velenice 38 Dolní Kralovice 5Veletice 6 Dolní Těšice 5Velhartice 29 Domaslavice 5Velké Albrechtice 5 Drahenice 5Velké Hoštice 6 Drahotěšice 5Velké Karlovice 83 Drysice 5Velké Kunětice 10 Dunajovice 5Velké Pavlovice 32 Halenkovice 5Velké Popovice 19 Hlušice 5Verneřice 17 Hnátnice 5Vernířovice 8 Hněvice 5Věřňovice 5 Holasovice 5Veřovice 5 Horní Beřkovice 5Větrušice 6 Horní Dunajovice 5Větřkovice 13 Chotěvice 5Vchynice 9 Chotutice 5Víceměřice 7 Chrlice 5Vigantice 7 Chrustenice 5Vikýřovice 20 Chválkovice 5Vilémovice 5 Jakartovice 5Vinařice 75 Jakubčovice 5Viničné Šumice 5 Jakubčovice nad Odrou 5Vitějovice 5 Jinačovice 5Vítkovice 1890 Kerhartice 5Vizovice 155 Kosořice 5Vlachovice 9 Kotvrdovice 5Vlčovice 7 Krhovice 5Vlkovice 9 Křelovice 5Vojkovice 60 Kunčice nad Labem 5Vokovice 20 Ledčice 5Volenice 5 Libětice 5Volfartice 6 Lipanovice 5Votice 100 Litenčice 5Vrahovice 13 Malíkovice 5Vranovice 16 Malotice 5Vratislavice nad Nisou 23 Marklovice 5„Vratislavice“ 32 Markvartovice 5Vrchlice 6 Mařatice 5Vrchotovy Janovice 28 Milotice nad Opavou 5Vršovice 237 Mutějovice 5Vřeskovice 8 Myslibořice 5Vřesovice 6 Načešice 5Všebořice 33 Nečemice 5Všechovice 5 Nezabudice 5Všeradice 10 Oslavice 5

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFVysoké Popovice 5 Otaslavice 5Vysoké Studnice 5 Piletice 5Výškovice 29 Platenice 5Záběhlice 27 Pocinovice 5Zádveřice 13 Počepice 5Záhlinice 6 Poněšice 5Záhornice 6 Popice 5Záhorovice 7 Povelice 5Zálezlice 63 Předenice 5Závišice 5 Přezletice 5Zborovice 6 Příkosice 5Zbraslavice 14 Radslavice 5Zdechovice 5 Rejchartice 5Zdemyslice 5 Ryjice 5Zdice 81 Řeholtice 5Zdislavice 7 Sazovice 5Zdobnice 16 Statenice 5Zlonice 32 Střelské Hoštice 5Zvírotice 22 Sulejovice 5Zvířetice 5 Svinčice 5Žabčice 8 Šestajovice 5Žalhostice 7 Teplýšovice 5Žarošice 5 Těšetice 5Ždánice 22 Unčovice 5Žehrovice 17 Určice 5Žehušice 14 Vacanovice 5Želechovice 12 Velké Albrechtice 5Želenice 13 Věřňovice 5Želešice 8 Veřovice 5Želetice 7 Vilémovice 5Želkovice 7 Viničné Šumice 5Žeravice 8 Vitějovice 5Žermanice 7 Volenice 5Židenice 53 Všechovice 5Židlochovice 61 Vysoké Popovice 5Žichovice 7 Vysoké Studnice 5Žimrovice 15 Závišice 5Životice 14 Zdechovice 5Žiželice 18 Zdemyslice 5Žlutice 79 Zvířetice 5Županovice 14 Žarošice 5

Příloha č. 6

Seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě)

seřazených: 1. abecedně, 2. podle frekvence

Seznam obsahuje soubor domácích oikonym ženského rodu na -e(ě) s CAF 5 a vyšší

obsažených v korpusu SYN2005. Oikonyma jsou řazena 1. abecedně, 2. podle

frekvence. CAF odpovídá frekvenci lemmatu jména a zřídka zahrnuje i jiné třídy

proprií než oikonyma, např. u jména Hustopeče (8 chrématonym). Neoficiální

(univerbizované) názvy jsou zapsány v uvozovkách. Jestliže se jedno jméno užívá

pro označení několika oikonymických objektů, např. Rataje označuje název obce,

nebo název hradu, uvádíme je jako jedno oikonymum.

1. abecední seznam 2. frekvenční seznamOikonymum CAF Oikonymum CAFDehtáře 5 Mariánské Lázně 627Drahotuše 17 Františkovy Lázně 201Fláje 5 Nusle 194Františkovy Lázně 201 Janské Lázně 93„Fr. Lázně“ 5 Koloděje 89Hustopeče 86 Hustopeče 86Hutě pod Třemšínem 13 Kravaře 76„Hutě“ 7 Košíře 74Janské Lázně 93 Řeporyje 41Koloděje 89 Konstantinovy Lázně 40Konstantinovy Lázně 40 Lnáře 33Košíře 74 Rataje 19Kravaře 76 Skryje 18Kyje 15 Drahotuše 17Lnáře 33 Nové Hutě 16Lysolaje 11 Kyje 15Mariánské Lázně 627 Hutě pod Třemšínem 13„M. Lázně“ 13 „M. Lázně“ 13Nové Hutě 16 Lysolaje 11Nusle 194 Patokryje 9Patokryje 9 „Hutě“ 7Rataje 19 Dehtáře 5Řeporyje 41 Fláje 5Skryje 18 „Fr. Lázně“ 5

Příloha č. 7

Abecední seznam domácích plurálových oikonym na -(ov)ice s tvary Dpl.

uvedenými ve Slovníku spisovné češtiny (1998)

Oikonymum Tvary Dpl.-ím -ům

Albrechtice -ím -ůmČeské Budějovice -ím -ůmČeské Velenice -ím -ůmDačice -ím -ůmDolní Věstonice -ím -ůmDomažlice -ím -ůmHoražďovice -ím -ůmHořice -ím -ůmHranice neuv. neuv.Chabařovice -ím -ůmIvančice -ím -ůmLidice -ím -ůmLitoměřice -ím -ůmLovosice -ím -ůmLuhačovice -ím -ůmMoravské Budějovice -ím -ůmNetolice -ím -ůmPardubice -ím -ůmPrachatice -ím -ůmRosice -ím -ůmStrakonice -ím -ůmSušice (na Moravě) -ím -ůmTeplice -ím -ůmVítkovice -ím -ůmVizovice -ím -ům

Příloha č. 8

Absolutní frekvence koncovek Dpl. (-ím, -ům) domácích plurálových oikonym

ženského rodu na -(ov)ice v korpusu SYN2005

Seznam obsahuje absolutní frekvenci variantních a dubletních koncovek Dpl.

domácích oikonym ženského rodu na -ice v korpusu SYN2005. Hodnota absolutní

frekvence (AF) zahrnuje pouze frekvenci dativních tvarů oikonym, tvary jiných tříd

proprií byly odstraněny. Neoficiální (univerbizované) názvy jsou zapsány

v uvozovkách.

Oikonyma AF koncovek Dpl.-ím -ům

Albrechtice 1 0Babice 1 0Bítovčice 3 0Bojanovice 1 1Bolatice 1 0Boletice 1 0„Budějovice“ 2 5„Budějice“ 0 2Byšice 1 0Cerhovice 1 0Častolovice 3 0Čelákovice 1 0Čeřenice 1 0České Budějovice 14 0Ďáblice 1 0Dačice 3 0Dalešice 1 0Dejvice 2 0Dobroměřice 1 0Dobřichovice 1 0Domažlice 2 0Drnovice 3 0Držovice 1 0Heřmanice 1 0Hnanice 1 0Hodslavice 1 0Holčovice 2 0Holešovice 1 0Holice 1 1Hořovice 0 1Hranice 4 0Hrusice 1 0Chotusice 1 0Chvalovice 1 0Jindřichovice 1 0Velké Karlovice 1 0Kraslice 1 0Kunovice 1 0Kunratice 1 0

Oikonyma AF koncovek Dpl.-ím -ům

Kyšice 1 0Letovice 1 0Líbeznice 1 0Libošovice 0 1Lidice 13 0Litoměřice 2 0Loštice 1 0Louňovice pod Blaníkem 1 0Luhačovice 3 0Lysice 1 0Malešice 0 1Mikulovice 1 0Milovice 1 0Mutěnice 1 0Němčice 2 0Neratovice 1 0Netolice 2 0Nezamyslice 2 0Ohrazenice 1 0Otrokovice 1 0Pardubice 17 0Pavlovice 1 0Petrovice 1 0Počernice 1 0Prachatice 4 0Předlice 2 0Přeštice 2 0Přibyslavice 1 0Rakvice 1 0Ratibořice 1 0Rašovice 0 1Řevnice 1 0Sebranice 1 0Slavonie 1 0Smržice 1 0Stadice 0 1Strašice 1 0Střešovice 0 1Studnice 1 0Sudoměřice 0 1Štěchovice 2 0Štěnovice 2 0Teplice 7 0Trmice 1 0Třebechovice 1 0Třebívlice 1 0Třebonice 0 2Úhonice 1 0Uhřice 1 0Valdice 1 0Velenice 2 0Verneřice 1 0Vlachovice 1 0Vrahovice 0 1Vršovice 1 1Všebořice 1 0

Oikonyma AF koncovek Dpl.-ím -ům

Zálezlice 1 0Zdislavice 1 0Ždánice 1 0Žlutice 2 0

Příloha č. 9

Absolutní frekvence variantních, dubletních a tripletních koncovek Gpl. (-í, -Ø,

-ů) plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě) v korpusech

SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-í -Ø -ů -í -Ø -ů -í -Ø -ů -í -Ø -ů

Fláje 2 0 0 1 0 0 14 0 0 17 0 0Lysolaje 5 0 0 8 0 0 31 3 1 44 3 1Rataje 1 5 0 1 1 0 28 3 1 30 9 1Koloděje 7 15 0 3 4 1 30 26 9 40 45 10Kyje 6 0 0 6 0 0 38 0 0 50 0 0Patokryje 2 0 0 0 0 0 5 0 0 7 0 0Skryje 2 1 0 7 0 0 33 0 0 42 1 0Řeporyje 2 1 0 8 32 0 54 14 0 64 47 0Lnáře 0 4 0 0 2 7 0 26 18 0 32 25Dehtáře 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 1Kravaře 0 37 0 0 45 2 0 251 6 0 333 8Košíře 0 14 0 0 36 0 0 74 1 0 124 1Drahotuše 1 0 0 1 8 0 6 37 0 8 45 0

Příloha č. 10

Absolutní frekvence variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ím, -ům, -ím/-ům)

plurálových oikonym ženského rodu zakončených na -e(ě) v korpusech

SYN2005, SYN2000 a SYN2006PUB

Oikonyma SYN2005 SYN2000 SYN2006PUB Celkem-ím -ům -ím -ům -ím -ům -ím -ům

Fláje 0 0 0 0 0 0 0 0Lysolaje 0 0 0 1 2 1 2 2Rataje 0 0 2 0 0 0 2 0Koloděje 0 0 0 0 1 1 1 1Kyje 0 0 0 0 1 0 1 0Patokryje 0 0 0 0 0 0 0 0Skryje 0 0 0 0 1 0 1 0Řeporyje 0 0 0 0 0 0 0 0Lnáře 0 0 0 0 1 0 1 0Dehtáře 0 0 0 0 0 0 0 0Kravaře 0 0 0 1 4 0 4 1Košíře 0 0 0 2 0 0 0 2Drahotuše 0 0 0 0 1 0 1 0

Příloha č. 11

Vývoj rodového zařazení u domácích plurálových oikonym zakončených na -y

uvedených v českých mluvnicíchOikonyma jsou řazena retrográdně.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČDoudleby - - m. - - - -Krchleby - - m. - - - -Luby - - - - - m. -Kladruby - - m. m. - m. -Všeruby - - m. - - - -Poděbrady - m. m. m. - m. -Hrady - - m. - - - -Nové Hrady - - - m. - - m.Zahrady - - - - - f. -Vinohrady - m. m. m. m. - -Potěhy - - - - - m./f. -Bosonohy - - m. - - - -Kratonohy - - - m. - - -Svinové Trhy - - m. - - - -Pelechy - - - - - m. -Diváky - - m. - - - -Troubky - - f. - - - -Zahrádky - - - - - f. -Pečky - - - f. - - -Němčičky - - m. - - - -Hodkovičky - - m. f. f. - -Popovičky - - m. - - - -Loučky - - f. - - - -Hostěrádky - - m. - - - -Paseky - - - - - - f.Žernoseky - - m. - - - -Králíky - - m. m. - - -Rybníky - - m. - - - -Řepníky - - m. - - - -Dušníky - - m. m. - m./f. -Zlatníky - - m. - - - -Stodůlky - - - - - f. f.Přestavlky - - m. - - - -Branky - - f. - - - -Franky - - m. - - - -Kavalčánky - - m. - - - -Topolčánky - - m. - - - -Medlánky - - m. - f. - -Podolánky - - m. - - - -Lažánky - - m. - - - -Lužánky - - m. - - - -Kateřinky - - m. - f. - -Sovinky - - m. - - - -Klínky - - m. - - - -Zdounky - - m. - - - -Roztoky - - m. m. - - -Horky - f. - f. - - -Nasavrky - - m. - - - -Žabovřesky - - m. m. - - -

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČTrosky - - f. - - - -Hrušky - - f. - - - -Vrbátky - - m. - - - -Počátky - - m. m. - - m.Kojátky - - - - - - m.Nepomuky - - m. - - - -Zásmuky - - - - - m./f. -Klobouky - - m. - m. - -Louky - - - - - f. -Velichovky - - m. - - - -Morkůvky - - m. - - - -Popůvky - - m. - - - -Žerůvky - - m. - - - -Věžky - - f. - - - -Úvaly - - - m. - - -Skály - - - - - f. -Horosedly - - m. - - - -Novosedly - - m. - - - -Pyšely - - - m. - - -Semily - - m. m. - - -Podmokly - - - m. - - -Počaply - - m. - - - -Kozly - - m. - - - -Krámy - - m. - - - -Broumy - - - - - m. -Rokycany - - m. m. - m. -Hradčany m. m. m. m. m. - m.Metličany m. - - - - - -Vysočany - m. m. - - - -Olomoučany - - m. - - - -Koryčany - - m. - - - -Nemojany - - m. - - - -Dolany - - - - - m. -Hodolany - - m. - - - -Vodňany - - m. - - - -Lipany - m. m. m. - - -Tuřany - - m. - - - -Těšany - - m. - - - -Olšany - - m. - - - -Ohnišťany m. - - - - - -Oslavany - - m. - - - -Moravany - - m. - - - -Brozany m. m. - - - -Lány - - m. m. m. m. -Vážany - - m. - - - -Bubny - - - m. - - -Kopaniny - f. - - - - -Košiny - - f. - - - -Slatiny f. - - - - - -Pastviny - f. - - - - -Louny - - m. - - - -Mlýny - - m. - - - -Tučapy - - m. - - - -Slapy - - - m. - - -Hlubočepy - - - - - m. -Řepy - f. - - - - -Kralupy - m. m. - m. - -

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČVolary - - m. m. - m. -Štítary - - m. - m. - -Karlovy Vary - - m. - - m. -Velvary - - m. - - m. -Ovčáry - - - m. - - -Habry - - m. - - - -Chabry - - m. - - - -Hamry - - m. m. m. - -Bory - - m. m. m. m. -Hory - - f. - - - -Všenory - - - m. - - -Dvory - - m. - - - -Časy - - m. - - - -Plasy - - - m. - - -Kobylisy - - m. m. - - -Doksy - - - m. - - m.Mokropsy - - m. m. - - -Veltrusy - - - m. - - -Charváty - - m. - - - -Tuklety - - m. - - - -Tatobity - - m. - - - -Vejprty - - - - - m. -Postoloprty - m. m. - - - -Mosty - - m. m. m. m. -Kouty - - m. m. m. - -Kročehlavy - - m. - - - -Holohlavy - - m. - - - -Svitavy - - - f. - - -Klatovy - - m. m. - m. -Plazy - - - m. - - -Doloplazy - - m. - - - -Hrdlořezy - - m. - - - -Emauzy - - - m. - - -Kartouzy - - - m. - - -

Příloha č. 12

Distribuce variantních a dubletních koncovek Dpl. (-ům, -ám, -ům/-ám)

u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých mluvnicíchOikonyma jsou řazena retrográdně.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČKladruby - - -ům - - - -Poděbrady - - - -ům - - -Hrady - - -ům - - - -Nové Hrady - - - -ům - - -Vinohrady - - -ům -ům - - -Svinové Trhy - - -ům - - - -Bosonohy - - -ám - - - -Diváky - - -ům/-ám - - - -Hostěrádky - - -ám - - - -Němčičky - - -ám - - - -Hodkovičky - - -ám -ám -ám - -Popovičky - - -ám - - - -Králíky - - -ům/-ám - - - -Rybníky - - -ům - - - -Dušníky - - -ům - - - -Kavalčánky - - -ám - - - -Topolčánky - - -ám - - - -Medlánky - - -ám - -ám - -Podolánky - - -ám - - - -Lažánky - - -ám - - - -Lužánky - - -ám - - - -Kateřinky - - -ám - -ám - -Sovinky - - -ám - - - -Klínky - - -ům - - - -Zdounky - - -ám - - - -Žabovřesky - - -ám - - - -Horky - - - -ám - - -Vrbátky - - -ám - - - -Počátky - - -ům - - - -Zásmuky - - - - - -ům -Klobouky - - -ům/-ám - - - -Velichovky - - -ám - - - -Morkůvky - - -ám - - - -Popůvky - - -ám - - - -Žerůvky - - -ám - - - -Pyšely - - - -ům - - -Semily - - -ům -ům - - -Krámy - - -ům - - - -Rokycany - - - -ům - - -Hradčany - - -ům -ům - - -Lipany - - -ům -ům - - -Oslavany - - -ům - - - -Moravany - - -ům - - - -Brozany -ům - -ům - - - -Lány - - -ům -ům - - -Bubny - - - -ům - - -Slapy - - - -ům - - -Kralupy - - -ům - - - -Volary - - - -ům - - -

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČKarlovy Vary - - -ům - - - -Velvary - - -ům - - - -Ovčáry - - - -ům - - -Hamry - - - -ům - - -Bory - - - -ům - - -Všenory - - - -ům - - -Kobylisy - - -ům - - - -Veltrusy - - - -ům - - -Tatobity - - -ům - - - -Mosty - - -ům -ům - - -Kouty - - - -ům - - -Holohlavy - - -ům - - - -Svitavy - - - -ám - - -Emauzy - - - -ům - - -

Příloha č. 13

Distribuce variantních a dubletních koncovek Lpl. (-ech, -ích, -ách, -ech/-ích,

-ách/-ích) u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých

mluvnicíchOikonyma jsou řazena retrográdně. Pokud to mluvnice uvádějí, je v případě dublet označen výskyt

častější/běžnější koncovky tučně.

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČDoudleby - - -ech - - - -Krchleby - - -ech - - - -Kladruby - - -ech -ech - -ech -Poděbrady - - -ech -ech - - -Hrady - - -ech - - - -Nové Hrady - - - -ech - - -Vinohrady - - -ech -ech - - -Potěhy - - - - - -ách/-ích -Svinové Trhy - - -ích - - - -Pelechy - - - - - -ách/-ích -Bosonohy - - -ách - - - -Kratonohy - - - ách/-ích - - -Diváky - - -ách/-ích - - - -Hodkovičky - - - -ách - - -Popovičky - - - - - - -Žernoseky - - -ách - - - -Přestavlky - - -ách - - - -Franky - - -ích - - - -Kavalčánky - - -ách - - - -Topolčánky - - -ách - - - -Medlánky - - -ách - - - -Podolánky - - -ách - - - -Kateřinky - - -ách - - - -Sovinky - - - - - - -Klínky - - ách/-ích - - - -Králíky - - - -ách - - -Rybníky - -ách ách/-ích - - - -Řepníky - - -ách - - -Dušníky - -ách -ách/-ích -ách/-ích - -ách/-ích -Zlatníky - - ách/-ích - - - -Zdounky - - -ách - - - -Roztoky - - -ách -ách - - -Horky - - - -ách - - -Nasavrky - - -ách - - - -Žabovřesky - - -ách -ách - - -Počátky - - ách/-ích ách/-ích - - -Nepomuky - - -ách - - - -Klobouky - - ách/-ích - - - -Velichovky - - -ách - - - -Morkůvky - - -ách - - - -Úvaly - - - -ech - - -Pyšely - - - -ích - -ích -Semily - - - -ech - - -Podmokly - - - -ích/-ech - - -Krámy - - -ech - - - -

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČBroumy - - - - - -ech -Rokycany - -ech -ech -ech - - -Hradčany - - - -ech - - -Dolany - - - - - -ech -Lipany - - -ech -ech - - -Moravany - - -ech - - - -Brozany -ech - -ech - - - -Lány - - -ech -ech - - -Bubny - - - -ech - - -Louny - - -ech - - - -Tučapy - - -ech - - - -Slapy - - - -ech - - -Hlubočepy - - - - - -ích -Kralupy - -ech -ech - - - -Volary - - -ech -ech - - -Štítary - - -ech - - - -Karlovy Vary - - -ech - - - -Velvary - - -ech - - -ech -Ovčáry - - - -ech - - -Chabry - - -ech - - - -Hamry - - -ech -ech - - -Bory - - -ech -ech - - -Všenory - - - -ech - - -Dvory - - -ech - - - -Plasy - - - -ích/-ech - - -Kobylisy - - -ech/-ích -ích - -ích -Doksy - - - -ích/-ech - - -Mokropsy - - - -ech/-ích - - -Veltrusy - - - -ech/-ích - - -Charváty - - -ech - - - -Tatobity - - -ech - - - -Vejprty - - - - - -ech -Postoloprty - -ech -ech - - - -Mosty - - - -ech - - -Kouty - - - -ech - - -Kročehlavy - - -ech - - - -Svitavy - - - -ách - - -Klatovy - - -ech -ech - -ech -Plazy -ích/-ech - - -Hrdlořezy - - -ech/-ích - - -ích -Emauzy - - - -ích - - -Kartouzy - - -ích - - -

Příloha č. 14

Distribuce variantních a tripletních koncovek Ipl. (-y, -ami, -y/-ami/-ama)

u domácích plurálových oikonym zakončených na -y v českých mluvnicích

Oikonymum MČG MČGE MSČ NČJ ČM MČ 2 PMČPoděbrady - - -y -y - - -Nové Hrady - - - -y - - -Vinohrady - - -y -y - - -Diváky - - -y - - - -Hodkovičky - - - -ami - - -Kavalčánky - - -ami - - - -Topolčánky - - -ami - - - -Medlánky - - -ami - - - -Lažánky - - -ami - - - -Lužánky - - -ami - - - -Kateřinky - - -ami - - - -Dušníky - - -y - - - -Zdounky - - -ami - - - -Roztoky - - - -y - - -Horky - - - -ami - - -Klobouky - - -y - - - -Zásmuky - - - - - -ami -Počátky - - -y - - - -Morkůvky - - -ami - - - -Pyšely - - - -y - - -Semily - - -y -y - - -Rokycany - -y - -y - - -Hradčany - - -y -y - - -y/-ami/-amaVodňany - - -y - - - -Lipany - - - -y - - -Olšany - - -y - - - -Moravany - - -y - - - -Brozany -y - -y - - - -Lány - - -y -y - - -Bubny - - - -y - - -Slapy - - - -y - - -Louny - - -y - - - -Volary - - - -y - - -Velvary - - -y - - - -Ovčáry - - - -y - - -Hamry - - - -y - - -Bory - - - -y - - -Všenory - - - -y - - -Kobylisy - - -y - - - -Veltrusy - - - -y - - -Mosty - - -y -y - - -Kouty - - - -y - - -Svitavy - - - -ami - - -Emauzy - - - -y - - -

Příloha č. 15

Abecední seznam domácích plurálových oikonym zakončených na -y uvedených

ve Slovníku spisovné češtiny (1998) s tvary Dpl.

Oikonymum Gramatický rod Dpl.Benátky nad Jizerou m. -Diváky m. -ích/-áchHroby m. -Karlovy Vary m. -Klatovy m. -Klobouky m. -Králíky m. -áchKralupy nad Vltavou m. -Lány m. -Oslavany m. -Plasy m. -Poděbrady m. -Postoloprty m. -Rokycany m. -Roztoky m. -Slapy m. -Stachy m. -ách/-íchSvitavy f. -

Příloha č. 16

Abecední seznam domácích plurálových oikonym ženského rodu zakončených

na -y

Seznam obsahuje soubor domácích plurálových oikonym ženského rodu

zakončených na -y s AF 5 a vyšší obsažených v korpusu SYN2005, tj. 84 jmen.

U oikonym je uvedena jejich absolutní frekvence (AF), která odpovídá frekvenci

oikonyma, jiné třídy proprií byly manuálně odstraněny. Neoficiální (univerbizované)

názvy jsou zapsány v uvozovkách. Jestliže se jedno oikonymum užívá pro označení

několika oikonymických objektů, např. Loučky označuje název obce, nebo městskou

část, je uvedeno jako jedno oikonymum.

Oikonymum AFBenátky nad Jizerou 116„Benátky“ 10Blatiny 5Bosonohy 14Březůvky 15Čechy pod Kosířem 14Čejetičky 6Červené Pečky 23Darkovičky 7Dolní Loučky 7Dolní Studénky 10„Dolánky“ 26Fifejdy 25Halámky 8Hodkovičky 21Horky 24Horní Dubenky 6Horní Paseky 5Horní Studénky 6Hracholusky 5Hrušky 7Hůrky 12Huslenky 8Chaloupky 12Chotoviny 8Chvalšiny 23Kameničky 25Kateřinky 22Křižánky 7Křtiny 22Kunčičky 5Kuničky 5Kvasiny 41Lažánky 6Letiny 8Litětiny 6

Oikonymum AFLoučky 12Louky 13„Losiny“ 7Lužiny 20Maniny 17Mariánské Hory 88„Mariánky“ 8Medlánky 11Mokřiny 9Nespeky 5Obeciny 5Okříšky 14Olšinky 5Pardubičky 7Paseky nad Jizerou 13„Paseky“ 14Pasohlávky 38Pastviny 7Pečky 64Petřiny 41Pisárky 32Podbořánky 5Podlázky 12Polabiny 39Pomezní Boudy 10Popůvky 6Pozďátky 30Prušánky 7Rovinky 10Sedmihorky 24Skály 10Stodůlky 48Střílky 12Svitavy 472Trosky 8Troubky 41Velichovky 14Velké Losiny 70Velké Žernoseky 5Věžky 16Vrbátky 5Vyšehorky 5Zahrádky 66Zdounky 26Zlaté Hory 71Zlínské Paseky 7Žabovřesky 45„Žernoseky“ 6

Příloha č. 17

Abecední seznam domácích plurálových oikonym zakončených na -y

kolísajících v rodě

Seznam obsahuje soubor domácích plurálových oikonym na -y, která kolísají v rodě

a v korpusu SYN2005 mají AF 5 a vyšší, tj. 23 jmen. Absolutní frekvence (AF)

odpovídá frekvenci oikonyma, jiné třídy proprií byly manuálně odstraněny.

Neoficiální (univerbizované) názvy jsou zapsány v uvozovkách. Jestliže se jedno

oikonymum užívá pro označení několika oikonymických objektů, např. Doudleby

nad Orlicí označuje název obce, nebo zámku, uvádíme je jako jedno oikonymum.

Oikonymum AFBěšiny 9Brtníky 9Doudleby 40Doudleby nad Orlicí 11Havraníky 5Hlubočky 39Hradčany 370Klobouky u Brna 7„Klobouky“ 12Klobuky 25Kokory 5Králíky 127Nasavrky 53Nečtiny 21Počátky 36Přestavlky 9Roztoky 134Stachy 8Středokluky 17Valašské Klobouky 44Zásmuky 34Zlatníky 72Zvotoky 5

Příloha č. 18

Abecední seznam domácích singulárových oikonym ženského rodu zakončených

na -á

Seznam obsahuje soubor domácích singulárových oikonym na -á kolísajících v rodě

s CAF 5 a vyšší. U oikonym uvádíme buď frekvenci jejich lemmatu (lemma >

100 /CAF/), tzn. frekvenci oikonyma i případných jiných tříd proprií, nebo pouze

frekvenci oikonyma, ostatní třídy proprií, pokud existovaly, byly manuálně vytříděny

(lemma < 100 /AF/). Neoficiální (univerbizované) názvy jsou zapsány v uvozovkách.

Jestliže se jedno oikonymum užívá pro označení několika oikonymických objektů,

např. Březová označuje název obce v okrese Sokolov, Opava, Uherské Hradiště,

uvádíme je jako jedno oikonymum.

Oikonymum CAF/AFBalková 8Bělá nad Radbuzou 16Bělá pod Bezdězem 95Bělá pod Pradědem 16Bělá u Jevíčka 5„Bělá“ 115Bílá Třemešná 11Blatná 221Bobrová 8Borová 20Branná 25Březová 76Březová nad Svitavou 15Břidličná 38Buková 24Bzová 8Čeladná 59Čermná 18Černá nad Orlicí 9Černá v Pošumaví 26Černá za Bory 10Česká Bělá 9Česká Třebová 276Čížová 7Desná 51Dešná 8Deštná 21Dírná 27Dolní Bělá 6Dolní Branná 5Dolní Čermná 7Dolní Kalná 11Dolní Krupá 6Dolní Lipová 17Dolní Lomná 8Dolní Suchá 5

Oikonymum CAF/AFDržková 7Dubá 40Hluboká nad Vltavou 180„Hluboká“ 117Horní Blatná 26Horní Branná 11Horní Krupá 6Horní Planá 83Horní Suchá 44Hošťálková 12Hrabová 30Huzová 27Hvozdná 39Chodová Planá 31Chřibská 25Chuchelná 10Jasenná 15Javorná 8Jedlová 16Ježená 8Kamenná 17Karviná 1116Klenová 39Klokočná 9Korytná 11Kostelní Myslová 5Krajková 9Krásná 7Krhová 5Krupá 7Květná 27Ladná 5Lesná 73Lešná 38Letná 1015Libá 9Lipová 38Losiná 5Loučná 22Loučná nad Desnou 18Lubná 8Luká 11Lužná 14Lvová 9Lysá nad Labem 249„Lysá“ 51Malá Bělá 6Město Libavá 13Mírová 5Mladcová 8Mokrá 5Moravská Třebová 191Nová Hradečná 15Okrouhlá 15Olešná 18Orlová 379Osečná 17

Oikonymum CAF/AFOstružná 13Perná 15Písečná 30Planá 224Planá nad Lužnicí 47Plesná 27Poličná 8Polná 136Poniklá 16Poštorná 112Raná 5Razová 7Roudná 63Rovná 13Rožná 5Rudná 78Řásná 5Sadská 63Skalná 39Smrčná 11Stará Bělá 17Studená 6Suchá 7Suchá Rudná 5Světlá nad Sázavou 71Světlá pod Ještědem 14„Světlá“ 77Štítná nad Vláří 15Šumná 5Teplá 46Tichá 5Tisá 7Tisová 11Tlučná 22Topolná 12Trnová 26„Třebová“ 27Třemešná 25Třemošná 39Tvarožná 25Uhelná 6Vápenná 18Včelná 18Velká Buková 5Velká Dobrá 18Višňová 42Vřesová 20Zašová 26Žulová 27