- 0 -

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav evropské etnologie

Studijní obor: Etnologie

Bc. Lenka Havlíková

SOUČASNÁ SVATBA NA HODONÍNSKU

na pozadí tradičního obřadu

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc.

Brno 2011

- 1 -

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury

a pramenů.

Lenka Havlíková

- 2 -

Poděkování

Všem svým respondentkám děkuji za ochotu a vstřícné přijetí. Poděkování patří také vedoucí

práce doc. PhDr. Martině Pavlicové, Csc. za cenné rady a připomínky.

- 3 -

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 5

Fenomén svatby .......................................................................................................................... 9

Uzavírání manželství – krátký pohled do historie .................................................................... 11

Svatba na Hodonínsku .............................................................................................................. 17

Struktura svatby a její významné prvky ............................................................................................ 17

Zásnuby ............................................................................................................................................. 19

Svatební přípravy .............................................................................................................................. 22

Doba a místo konání svateb ............................................................................................................... 22

Snubní prsteny ................................................................................................................................... 26

Svatební šaty a závoj ......................................................................................................................... 28

Svatební kytice a výrazné estetické složky ....................................................................................... 31

Svatební fotografie ............................................................................................................................ 34

Svatební oznámení a zvaní na svatbu ................................................................................................ 35

Hlavní aktéři svatby/svatební obřadníci/ svatební funkcionáři ......................................................... 37

Rozloučení se svobodou – “svíca“ ........................................................................................... 40

Svatební den ............................................................................................................................. 42

Svatební obřad .......................................................................................................................... 46

Sňatek církevní .................................................................................................................................. 46

Sňatek civilní (občanský) .................................................................................................................. 48

Svatební hostina ....................................................................................................................... 51

Svatební veselí .......................................................................................................................... 59

Den po svatbě – stěhování/„vození peřin“ ............................................................................... 63

Několik poznámek k tradičním obyčejům, zvykům a pověrám (tradičním i novodobým) ...... 65

Módní svatební projevy a trendy začátku 21. století ................................................................ 69

Závěr ......................................................................................................................................... 77

Literatura: ................................................................................................................................. 79

Nepublikované prameny: .................................................................................................................. 82

- 4 -

Elektronické zdroje: .......................................................................................................................... 82

Seznam respondentů .......................................................................................................................... 84

- 5 -

Úvod Eště svatba nebyla, nebyla,

ale by sa shodila, shodila,

aj ta svatba mosí být, mosí být,

a já na ňu mosím jít, mosím jít.1

Ve zkoumaných obcích na Hodonínsku2 zní uvedená lidová píseň všude,

kde se očekává svatební veselí. Zpívají ji přátelé snoubencům, kteří mají blízko k místním

zvykům a folkloru. Terénní výzkum, který předcházel napsání této práce, byl zaměřen

na svatby, jejichž hlavní aktéři jsou nějakým způsobem spojeni či obeznámeni s tradiční

lidovou kulturou na Hodonínsku. Tato zkušenost je často předávána z generace na generaci

nebo prostřednictvím vrstevníků, kteří folklor na Slovácku udržují. Svatba v krojích pořádaná

se všemi náležitostmi se však dnes stala raritou a velkou výjimkou i v obcích jižního

Slovácka.

Předkládaná práce má přispět k výzkumu současného stavu fenoménu svatby v obcích

na Hodonínsku, mezi skupinou lidí, kteří znají a udržují místní tradiční kulturu. Snahou bylo

zasadit dnešní svatbu do širšího kontextu s cílem v ní nejen hledat a zaznamenat původ

tradičních svatebních prvků, ale věnovat se též jevům novým a všeobecně rozšířeným. Starší

projevy nám pomohou vidět význam jednotlivých prvků v širších souvislostech, a tak lépe

rozpoznat vývoj, který v této oblasti proběhl.

Diplomová práce je rozdělena do tří částí. Úvodní kapitoly se věnují svatbě v obecné

rovině, její definici, základním složkám a statistickým údajům, které se jí týkají. Sledovány

jsou také historické milníky a zajímavosti, vztahující se k uzavírání manželství. Jádro

diplomové práce pak představuje poznatky o přípravách a průběhu svatebního dne. Analyzuje

základní části a prvky, které vytváří podobu svatby ve zkoumané lokalitě na začátku

21. století. Velká pozornost je věnována zejména projevům místní tradiční kultury se snahou

nalézt jejich původní význam, či funkci. Sledovány jsou významné momenty vlastního

svatebního obřadu. Vyzdviženy jsou souvislosti a návaznosti na jednotlivé starší formy.

Třetí část práce odhaluje novodobé módní prvky a projevy, které se prosazují do současné

podoby svatby. V této části je již překročena hranice regionu Hodonínska, neboť

charakteristickým znakem nových jevů spojených se svatbou je zpravidla jejich plošné

rozšíření. Jelikož by takto rozsáhlý plošný výzkum nebyl prakticky proveditelný, jako hlavní

1 POLÁČEK, Jan: Slovácké pěsničky I. Praha 1995, s. 46. 2 Obce: Lužice, Mikulčice, Dolní Bojanovice, Čejkovice, Dubňany, Ratíškovice, Hodonín.

- 6 -

informační zdroj sloužily internetové svatební portály a nabídky svatebních agentur, které

umožňují do dané problematiky nahlédnout. Teprve pak je možné s notnou dávkou kritiky

i v této rovině o daném tématu pojednat.

Oblast Hodonínska se stala místem výzkumu především z důvodu dobré znalosti

prostředí. Práci nelze výlučně zaměřit na určitou etnografickou oblast, protože Hodonínsko

je místem, kde se střetávají klasicky vymezené regiony Podluží, kyjovského a strážnického

Dolňácka a Hanáckého Slovácka. Oblast stmeluje správní středisko Hodonín a regionální

distinkce zmiňovaných etnografických regionů u sledovaného fenoménu svatby dnes

již nehrají tak významnou roli. Některá regionální specifika ale byla zaznamenána.

V průběhu výzkumu, který se uskutečnil v letech 2009 a 2010 bylo zjištěno,

že nevěsty jsou nejdůležitějšími aktéry svatebního obřadu a v průběhu svatebního

dne se jim věnuje největší pozornost. Současně mají hlavní a nejdůležitější slovo

při přípravách a organizaci vlastní svatby. A tak se staly hlavními respondenty výzkumu,

který předcházel napsání této práce. Při terénním výzkumu byla využita metoda zúčastněného

pozorování, polostandardizovaného rozhovoru s respondenty i dotazníku. Analyzován byl

také související fotografický materiál a videozáznamy. V závěru byly výsledky vlastního

studia porovnány s výsledky dotazníkového výzkumu v rámci projektu Identifikace

a dokumentace jevů tradiční lidové kultury v České republice. Konkrétně s informacemi

z dotazníků z roku 2008, které se zabývaly obyčejovou tradicí, tedy i svatebním obřadem.

Vzhledem k tomu, že odborná literatura etnologického, případně sociologického

charakteru, zabývající se současnými svatbami, není příliš rozsáhlá, byly dále při zpracování

tématu využity nejen výše zmíněné internetové zdroje, ale také informace ze svatebních

příruček. Internet a české svatební portály, příručky, časopisy i služby svatebních agentur

dnes totiž posouvají přípravy a následně i samotný průběh svateb do zcela nové roviny a jsou

centry, odkud se mimo jiné šíří inovativní prvky do současných svateb.

Z literatury etnologického a historického charakteru, která se věnuje tématu svatby,

lze jmenovat kvalitní práci pro starší období, jejímž autorem je Jean Claude Bologne.

Jeho dílo zabývající se historií svateb v západní Evropě nese název Svatby. Dějiny svatebních

obřadů na Západě.3 Při psaní této práce byly využity také informace z díla Fridricha Julia

Rottmanna Popis svatebních obyčejů u známých národů,4 které postihují období 17. století

3 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvox Globator, 1997. 4 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů. Rituale nupturientium. Bremen

1715. Petráňová, Lydia (ed.). Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2009.

- 7 -

v evropském i mimoevropském prostředí. Pro vymezené téma byly cenným zdrojem

informací Slovanské starožitnosti5 od Lubora Niederla. Předkládaná diplomová práce čerpá

i z významného díla Jána Komorovského Tradičná svatba u Slovanov,6 odkazující

i na některé lokality jihomoravského Slovácka. Slovácké svatbě se věnuje v několika svých

statích Josef Alois Zeman, např. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podluzaken in Mähren

a další, v současnosti odborné i laické veřejnosti zpřístupněných díky Richardu Jeřábkovi

prostřednictvím jeho díla Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884.7

Také dílo Josefa Heřmana Agapita Gallaše Romantické povídky je veřejnosti přístupné zásluhou

výše uvedené antologie. Nejznámějším pramenem ke studii svateb je však Moravská svatba

Františka Bartoše.8 O svatbě na Hodonínsku se obecně dozvídáme také z Vlastivědy

moravské9 autorů Jana Noháče a Karla Hlavinky a nechybí ani v rozsáhlé monografii

Moravské Slovensko10 v příspěvku Lubora Niederla. Tématu svatby ve sledovaném regionu

jsou věnovány také některé studie ve sborníku Svatební obřad – současný stav a proměny.11

Popisu svatebního obřadu, zaměřeného na jednotlivé obce v nejbližším okolí města Hodonína,

se věnovala díla několika autorů. Již na konci 19. století velmi podrobně popsal svatbu

na severním Podluží na příkladu Lužic místní učitel Josef Kopecký v práci nazvané Slovácká

svatba na Podluží.12 Podluží, konkrétněji obci Tvrdonice a nejbližšímu okolí, se věnuje

ve druhé polovině 20. století Jan Kružík v Lidových zvycích a slavnostech na Podluží.13

Novější prací s tématem svatby je také Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku, zaměřená

na obec Svatobořice-Mistřín autorů Jiřího Petrů a Františka Synka.14 Také lokální monografie

obsahují kapitoly s tématem svatby, kvalitní zpracování přináší monografie Ratíškovice:

minulostí slovácké obce,15 krátkou pasáž pak nalezneme i v monografii Dolní Bojanovice.16

5 NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů. Základy kulturních starožitností

slovanských. Oddíl kulturní. Díl I., sv. 1. Praha: Bursík & Kohout, 1911. 6 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov. Bratislava: Univerzita Komenského, 1976. 7 JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786 – 1884. Strážnice: Ústav

lidové kultury, 1997. 8 BARTOŠ, František: Moravská svatba. Praha: František Šimáček, 1892. 9 HLAVINKA, Karel – NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Hodonský okres. Brno: Musejní spolek,

1926. 10 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko. Sv. II. Praha: Národopisné museum českoslovanské, 1922. 11 FROLEC, Václav (ed.): Svatební obřad – současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost. Sv. 9. Brno:

Blok, 1983. 12 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží. Praha: Matice Hodonská, 1898. 13 KRUŽÍK, Jan: Lidové zvyky a slavnosti na Podluží. Břeclav: Okresní kulturní středisko, 1982. 14 PETRŮ, Jura – SYNEK, František: Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku. Praha: Folklorní sdružení České

republiky, 1995. 15 ČEJKA, Jiří a kol.: Ratíškovice: minulostí slovácké obce. Ratíškovice: Obec Ratíškovice, 2010. 16 ESTERKA, František – ONDRUŠ, Vladimír: Dolní Bojanovice: publikace k 800. výročí první písemné zprávy

o trvání obce Dolní Bojanovice. Dolní Bojanovice: Obecní úřad, 1996.

- 8 -

Prostřednictvím těchto a dalších prací můžeme sledovat souvislosti, analogie

a případně přímé vazby na tradiční podobu svatebního obřadu i přesto, že došlo ke značným

změnám sociálním, ekonomickým a kulturním. Často bývá původní význam mnohých

tradičních jevů zastřen. Analýzou literatury a terénním výzkumem můžeme zachytit současné

proměny svatebního obřadu, při kterých dochází k syntéze tradičních a nových prvků

i k neustálému formování modelu svatebního obřadu.

- 9 -

Fenomén svatby

Svatební obřad je ceremoniál, kterým muž a žena vstupují do manželství. Uzavření

tohoto svazku bylo a dosud převážně zůstává veřejnou společenskou záležitostí. Přítomnost

mnoha svědků vždy dodávala a dodává nově vzniklému manželství veřejné uznání, legalitu

a jisté společenské záruky pro možné budoucí komplikace ve vztahu manželů. Pojem sňatek

se běžně používá ve spojení se slovy církevní a civilní. To odkazuje také na dva možné

způsoby uzavření manželství, které jsou zakotveny v současné české legislativě. Tento akt

uskutečněný v kostele, na obecním úřadě i jinde byl dříve označován také jako oddavky

či zdavky. Svatbou se pak označovala především hostina následující po svatebním obřadu.17

Svatba jako celek představuje historicky vyvinutý složitý komplex náboženských,

mytologických a právních zvyklostí, které doprovází vstup do manželství. Svatbou

se společensky, případně nábožensky, potvrzuje právoplatnost manželství.18 Svatba patří

do skupiny rodinných obřadů a svým významem má přechodový charakter. Při svatebním

ceremoniálu dochází k opuštění dosavadního užšího společenství a přijetí do nového, tedy

změna společenského postavení. Současně vzniká i příbuzenské spojení ženicha a nevěsty

i jejich rodin. Ve svatbách na českém území se zachovaly mnohé archaické prvky mající

základ již ve starověkém období. Došlo však k vytracení původního obsahu a proměnám.

I přes proměny svatebního obřadu lze rozeznat stabilní složky a variabilní prvky.19

Podíváme-li se na svatbu jako na komplex přechodových rituálů, zasnoubení je pak

pomezním obdobím, kdy se komunita kolem budoucí nevěsty a ženicha připravuje na změnu

jejich sociálního statusu. Po tomto období následuje odloučení rodiny, přijetí do nové rodiny

a vznik nového manželství, tedy nové individuální jednotky.20

Dosud praktikované tradiční svatební zvyky skrývaly původně velký význam.

Měly vést nejen k zajištění ochrany pro novomanžele, ale i k plodnosti a ekonomické

prosperitě nově vznikající rodiny. Reflektovaly také historické, společenské, ekonomické

i etnokulturní podmínky a procesy, náboženské představy a liturgii, právní a morální normy

dané společnosti. Neexistuje tedy jeden univerzální typ svatby, ale mnoho lokálních

a regionálních variant. Ani dnes nelze najít jeden společný model všech svateb v českém

prostředí.

17 BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy

a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 934–936. 18 Tamtéž, s. 995–998. 19 Tamtéž. 20 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha: Nakladatelství Lidové

noviny, 1997, s. 110–135.

- 10 -

V současnosti každou partnerskou dvojici, rodinu a svatebčany ovlivňuje vlastní

způsob myšlení. Je pak pouze na nich, do jaké míry se podřídí konvencím, většinovému

chování či tradici. Na každé společenství, komunitu, rodinu i jednotlivce musíme pohlížet

jako na individualitu se specifiky sobě vlastními.

V převažujícím typu svateb v českém prostředí lze dnes nalézt jakousi společnou

základní strukturu, kterou tvoří zásnuby, období příprav, zvaní na svatbu, rozloučení

se svobodou, příchod ženicha pro nevěstu, cesta ke svatebnímu obřadu, odjezd na hostinu,

svatební zábava, odchod nevěsty či ženicha z domu rodičů. Přesto v současnosti existují

případy, pro které ani tato relativně stabilní struktura neplatí, takže hlavním neměnným

principem zůstává jen význam svatebního obřadu, který je chápán jako projev lásky,

vyvrcholení, zpečetění a upevnění vztahu a často i jako soukromá, intimní záležitost

dvou milujících se lidí.

- 11 -

Uzavírání manželství – krátký pohled do historie

Křesťanství v Evropě v období raného středověku přispělo k prosazení individuálního

a monogamního manželství. To také vedlo ke zlepšení postavení ženy, která se stala jedinou

ženou jednoho muže a manželský svazek se stal základním elementem společenského

pořádku. Ne vždy byl sňatek uzavřen na základě obřadu, slibu či smlouvy. Lubor Niederle

uvádí dvě možnosti uzavření manželství u Slovanů – únos a sňatek na základě úmluvy

s rodiči o výkupu. Nelze říci, který z nich byl starší a původnější. Název ceny za výkup byl

patrně věno. 21

První z českých panovníků, který si uvědomil společenský a mravní význam

manželství, byl kníže Břetislav. Ten ve svých dekretech z roku 1039 prohlásil sňatek

uzavřený před církví za jediný možný. Nebylo tomu tak ale všude v Evropě. Podle Richarda

van Dülmena bylo až do raného novověku uzavření manželství spíše světskou záležitostí.

Ještě v 16. století spočívalo uzavření manželství ve složení manželského slibu před svědky.22

Polovina 16. století totiž znamenala pro uzavírání manželství v křesťanské Evropě

jeden z přelomových momentů. Tridentský koncil (1545–1563) totiž nařídil povinné církevní

sňatky s příslušnou závaznou liturgií. Bez církevního obřadu byl společný život muže a ženy

považován za konkubinát. Toto ustanovení tridentského koncilu se však prosazovalo velmi

pomalu a jak uvádí Karel Fojtík: „Ještě koncem 16. století nebyly mimocírkevní sňatky

nic neobvyklého a zahanbujícího, dokonce i ve větších městech... Jak potom na vesnicích,

v kterých namnoze po celá léta nebylo kněze, kde se v nejlepším případě kněží v krátkých

lhůtách střídali.“ 23 Svatby uzavřené v potridentské době nadále provázely zvyky

z předchozího období. Z předkřesťanské tradice se zachovalo např. loučení se svobodou,

svatební koláč, ukládání na lože a čepení nevěsty. Z křesťanských zvyků se rozvíjely

např. modlitby u stolu, žehnání či svatební stromek. Mezi lidovým a církevním uzavřením

manželství se objevoval časový odstup. V prvním případě se jednalo o uzavření manželství

za přítomnosti svědků a svatebních ceremoniářů. Již od 14. století hráli hlavní roli svat,

svatvie, resp. connubiator a connubiatrix. Církevní obřad se nakonec s lidovým prolnul

do tvaru, který známe z 18. a 19. století, stal se jeho prostřední částí.24

21 NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti, c. d., s. 73. 22 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století). Díl 1. Dům a jeho

lidé. Praha: ARGO, 1999, s. 137. 23 FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě). Tři kapitoly

k historické etnografii. Disertační práce. Brno 1966, s. 141. 24 FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě), c. d., s. 141.

- 12 -

Také Richard van Dülmen poznamenává, že k církevním požehnáním sice docházelo,

ale bylo jen oficiálním osvěcením již platného sňatku. Teprve později přichází

tzv. zcírkevnění manželství, kdy veřejný slib manželství, spíše světského charakteru,

byl nahrazen ve své důležitosti slibem před církví a před Bohem. V 18. století se nakonec

podařilo prosadit církevní obřad jako jediný akt, kterým se manželství stávalo

právoplatným.25 Pro samotné manželství byl dříve konstitutivním aktem nikoliv církevní

obřad, ale vzájemný manželský slib, který se stával veřejným předáním zástavního daru

v přítomnosti dvou svědků. Ženich předal nevěstě dar jako zástavu a symbol slibu. Touto

zástavou mohl být např. zdobený kapesník. Darovány mohly být i jiné věci, ale nejrozšířenější

zástavou byl prsten.26 Těžiště uzavření sňatku se tedy až později přesunulo z manželského

slibu k církevnímu oddávacímu obřadu. Hlavním cílem tehdy bylo zabránit uzavírání tajných

sňatků, které stály mimo kontrolu společnosti. Byly nevítané i proto, že podkopávaly autoritu

rodičů a umožnily vznik nevítaných svazků. K potlačení tajných sňatků mělo původně vést

posílení významu veřejného uznávání sňatků. V rámci přípravy na manželství se prosadilo

poučení o náboženském významu manželství a zkoušky z katechismu. Tyto přípravy

či poučení fungují v případě církevního sňatku dodnes.

Úzce spjaty byly se svatbou svatební smlouvy. Lidový obřad, který je doprovázel,

lze považovat po celé 16. a hluboko do 17. století za svrchovaně důležitý. V naprosté většině

svatebních smluv této doby, i v literárních projevech lidových vrstev, se pro manželské

spojení zdůrazňuje platnost těchto sjednaných úmluv. Termín „svatební smlouva“

byl dokonce jedním z dobových označení svatby i svatebního veselí. Jak už bylo

poznamenáno, platnost svatby postupně zaručovalo církevní potvrzení svazku.27

Od 17. století se prosadila instituce trojích ohlášek, která měla zabránit zejména

incestu a bigamii. Ohlášky byly veřejným oznámením sňatku. I když povinnost ohlášek byla

zavedena již roku 1215 rozhodnutím IV. lateránského koncilu a tridentským koncilem

potvrzena, povinný byl též souhlas a přítomnost alespoň dvou svědků.28

Fridrich Julius Rottman k tomu uvádí: „Než byli snoubenci oddáni, kněz zasnoubení

veřejně ohlásil. Nenajdeme však prameny, z kterých by vyplývalo, že ohlášky byly obvyklé

již v prvních stoletích po narození Krista. Zřejmě byl tento obyčej zaveden teprve na druhém

lateránském koncilu roku 1139. Jistější je, že kněz nevěstu a ženicha před oddavkami

25 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), c. d., s. 137. 26 Tamtéž, s. 148. 27 Tamtéž, s. 158. 28 HORSKÝ, Jan – SELIGOVÁ, Markéta: Rodina našich předků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997,

s. 75.

- 13 -

vyzpovídal a poučil je v otázkách víry, zbožnosti a křesťanství…“29 a Milena Lenderová

doplňuje, že ohlášky „měly prověřit, že uzavření manželství nebrání žádné překážky.

V kostele muselo třikrát po sobě (o třech nedělích, svátcích, nebo při obvyklém shromáždění

farnosti) zaznít: ,… ohlašuje se láskám vašim, že v stav manželský vstoupiti míní...,´ pokud

někdo z přítomných znal důvod, který by mohl sňatku bránit, bylo jeho povinností to oznámit.

Ohlášky měly předcházet tajným sňatkům. Pokud byli snoubenci ze dvou různých farností,

zazněly ohlášky na obou místech.“30 Ján Komorovský v této souvislosti poznamenává,

že z hlediska lidového obyčejového práva byly ohlášky také jednou ze záruk splnění svatební

smlouvy. Totiž, že veřejným oznámením se rozhodnutí obou stran, nevěsty a ženicha, stávalo

všeobecně známé.31

Monopol církevně uzavíraných sňatků byl prolomen ve Francii za Velké francouzské

revoluce. První pokus o zavedení občanského sňatku se však uskutečnil již v roce 1580

v Nizozemí. V polovině 17. století byl na přechodnou dobu zaveden i v Anglii a ve Francii

a byl uzákoněn dekrety Konstituanty z roku 1790. V českých zemích zavedl pojetí manželství

jako občanské smlouvy císař Josef II. roku 1783. Tento významný osvícenský panovník

přitom respektoval náboženské vyznání poddaných a uznal i dosavadní kanonické instituce,

tedy způsobilost k uzavření manželství, jeho nerozlučitelnost i ohlášky. Občanský sňatek

tak představoval logické vyústění filozofie 18. století, která postavila smlouvu mezi dvěma

jednotlivci nad nehybnou instituci.32 V Rakousku-Uhersku platil zákon o alternativním

civilním sňatku od roku 1868. Původně bylo umožněno uzavírat občanské sňatky hlavně

příslušníkům jiných vyznání, posléze i rostoucímu počtu osob bez vyznání.33 Navzdory

legislativním změnám zůstalo kanonické právo v Čechách a na Moravě základem úpravy

manželských vztahů až do roku 1949. Následovalo období, kdy byl občanský sňatek povinný

a samotný církevní sňatek platnosti pozbyl. V současnosti, od roku 1992, má civilní i církevní

forma uzavření manželství v našem právním řádu rovnoprávné postavení.

Podoba sňatku nám pomáhá pochopit a porozumět nejen rodinnému životu,

ale i celkovému rázu kultury a společnosti. První zajímavou informaci nám dává například

29 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 60. 30 LENDEROVÁ, Milena: „Sňatek jest spojení muže a ženy...“: vstup do manželství v 19. století. In:

HALÍŘOVÁ, Martina a kol.: Oznamuje se láskám našim…aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích

v průběhu staletí. Výstava o svatebních oděvech a svatbách. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích,

2007, s. 11. 31 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 90. 32 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 245. 33 FIALOVÁ, Ludmila a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. 2. doplněné vydání. Praha: Mladá fronta, 1998,

s. 165.

- 14 -

sňatkový věk, tj. věk při prvním sňatku, který byl obecně v západní a severní Evropě vyšší

než v Evropě jižní a východní.

Nedostatek pramenů nám bohužel neumožňuje srovnat průměrný sňatkový věk

hlouběji do minulosti. Nabízí se až údaje pro 17. a 18. století, kdy podle dostupných pramenů

ze západoevropského prostředí lze konstatovat, že v městském prostředí byly hodnoty

průměrného sňatku vyšší než ve venkovském. Po celé 18. století se dívky vdávaly nejčastěji

mezi 20 a 25 lety, mladí muži pak byli o čtyři až pět let starší. V průběhu století se ale věk

při prvním sňatku mírně zvyšoval, byl nižší na venkově než ve městech a zároveň nižší

na Moravě než v Čechách. Zejména ve městech se průměrný věk ženichů při prvním sňatku

nezřídka přibližoval 30 letům. Zákon z roku 1811 vyžadoval souhlas zákonných zástupců

se sňatkem osob mladších 24 let, týkalo se to zejména dívek. V roce 1880 byl u nás průměrný

věk při prvním sňatku u žen 25,2.34 Na uzavření sňatku měla vliv i vojenská povinnost,

která významně ovlivňovala sňatečnost v daném období. Ve vývoji sňatečnosti v 19. století

měl největší vliv ekonomický a sociální vývoj společnosti. Důsledkem zhoršujících

se podmínek se zvyšoval věk při prvním sňatku, stoupal i počet osob, kterým se nepodařilo

sňatek uzavřít vůbec.35

U měšťanů a větších sedláků byl vyšší věk při sňatku dán zejména čekáním

na možnost ujmout se živnosti, případně statku, po starší generaci. Určujícími však nebyly

pouze vazby ekonomické. Důvodem byly i tehdejší ideje, postoje a pocity. V českém

prostředí byl sňateční věk o něco nižší než v oblastech západoevropských. Oproti východní

Evropě byl však naopak o něco vyšší. Sňatek byl dostupný tomu muži, který byl schopný

zajistit existenční podmínky budoucí rodiny. Definitivní celibát byl většinou nedobrovolným

osudem určité části populace v severozápadní a střední Evropě. Souviselo to zde do značné

míry s principem jednonástupnictví, oproti principu rodinného nedílu v jihovýchodní Evropě,

kde nebylo bezpodmínečně vyžadováno existenční zajištění budoucí rodiny jako podmínka

uzavření manželství. Dostupnost sňatku se postupně zvyšovala s industriálním rozvojem

hospodářství a získáním zdroje vlastního živobytí.36 Se změnou obživy a životního stylu

se postupně mění situace mladých lidí, kteří se stávají ekonomicky málo závislí nebo zcela

nezávislí na rodičích, a mohou si partnera zvolit sami. Sňatek se tím stává snadno dostupný

pro všechny.

34 HORSKÁ, Pavla: Naše prababičky feministky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1999, s. 65. 35 Tamtéž, s. 161–162. 36 HORSKÝ, Jan – SELIGOVÁ, Markéta: Rodina našich předků, c. d., s. 77–78.

- 15 -

Průměrný věk při prvním sňatku je v současnosti pro muže kolem 31 let, pro ženy

kolem 28 let.37 V otázce věku, kdy vstupují mladí lidé do manželství, je situace

na Hodonínsku obdobná jako v případě výše uvedeného celostátního průměru.

Věk respondentek provedeného výzkumu byl v rozmezí 21 až 33 let. V počtu uzavřených

sňatků se Česká republika již asi šest let pohybuje kolem padesáti tisíc za rok. V každém roce

se přitom vyskytne několik kalendářních dat, která jsou pro snoubence atraktivní,

a tak v těchto dnech roste počet uzavřených sňatků. Jsou to například numericky zajímavá

data 7. 7. 2007, 4. 4. 2009 nebo 2. 10. 2010. Podle zjištěných údajů je také patrné, že mladí

lidé posouvají uzavření manželství do pozdějšího věku a dávají přednost faktickému

manželství neboli nesezdanému soužití, které je charakterizováno jako soužití dvou jedinců

opačného pohlaví ve svazku podobném manželství bez formálního uzavření sňatku.

Toto soužití funguje také jako předstupeň sňatku. Sociologické výzkumy naznačují,

že faktické manželství se v ČR stává rozšířenějším jevem v průběhu 90. let 20. století. 38

„Současná sňatečnost v České republice se z dlouhodobého hlediska jeví jako nízká.

V mezinárodním porovnání však stále ještě mírně převyšuje sňatečnost západoevropských

populací. Bezprostřední příčinou vývoje sňatečnosti a rozvodovosti ve sledovaném období

je změna populačního klimatu, zejména odkládání sňatků… K tomuto rozhodnutí jsou mladí

lidé vedeni komplexem ekonomických a sociálně psychických jevů, vznikajících v současném

procesu transformace české společnosti. Vedle obvyklých ekonomických a bytových potíží

vede k odkládání sňatků i podstatně širší rejstřík zájmů mladých lidí: podnikání, cestování,

dočasný pobyt v zahraničí, profesní kariéra. Tyto vlivy budou působit i v budoucnosti

a je pravděpodobné, že zvyšování průměrného věku snoubenců bude pokračovat.“39

37 Údaje za léta 2004–2008 vyplývají z šetření Českého statistického úřadu. 38PAVLÍK, Zdeněk – VODÁKOVÁ, Alena: Demografie (nejen) pro demografy. Praha: SLON, 2009, s. 78–80. 39 http://www.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf/tab/B6003F53D7, cit. 20. 2. 2011.

- 16 -

Pro vybrané obce v regionu Hodonínsko předkládám počet sňatků v letech 2000 -

2010:

Hodonín Lužice Mikulčice Dol. Bojanovice Čejkovice Dubňany Ratíškovice

2000 162 10 9 19 15 19 19

2001 113 12 6 7 9 25 15

2002 131 7 7 20 9 36 17

2003 122 9 6 16 11 17 16

2004 127 4 11 15 12 22 15

2005 140 14 8 11 12 33 16

2006 133 9 8 19 19 24 20

2007 130 13 9 16 12 37 21

2008 122 8 13 16 9 23 17

2009 131 15 9 19 7 29 21

2010 125 13 9 8 11 37 21

http://www.czso.cz/cz/obce_d/index.htm, cit. 31. 3. 2011.

V případě zkoumaného území Hodonínska je podle počtu uzavřených manželství

patrné, že dochází v jednotlivých letech ke kolísání, nelze však hovořit o snižování tohoto

počtu.

- 17 -

Svatba na Hodonínsku

Struktura svatby a její významné prvky

Lubor Niederle uvádí, že v tradiční svatbě na Moravském Slovensku se odráží stará

slovanská svatba, o které pojednává ve svém úctyhodném díle, Slovanských starožitnostech.

Její základní průběh a ceremoniál popisuje následovně: „…kde nešlo o násilný únos, smluvili

zástupci ženicha svatbu s dívčiným otcem, po určité lhůtě následoval vlastní obřad věnčením

a zaručinami, při nichž se (nebo před nimi) dávaly navzájem dary (prsteny, jablka).

Potom následovalo zahalení nevěsty rouchem a odvedení do domu ženichova, přičemž byla

nevěsta uvítána medem, chlebem a pohazována plodinami, vedena třikrát kolem krbu, jehož

domácím bohům se klaněla a obětovala, načež byla posazena na obrácenou kůži. Následovalo

rozdílení koláče, rozplétání a ustřižení vrkočů, vložení zbylých vlasů do čepce a obalení

námětkou nebo závojem. Novomanželé pak byli uloženi na lože a po svatební noci byli

odvedeni k vodě, kde se očistili. Celý obřad byl protkán reminiscencemi na únos, písněmi

a hudbou a maškarami. Takto přešel do křesťanství a vlivem církve došlo k proměně, doplnění

či potlačení jednotlivých obřadů.“40

Podle Lubora Niederla se skládala tradiční svatba z těchto hlavních částí:

1. ucházení se o nevěstu a úmluva s rodiči,

2. vložení ruky nevěstiny v ruku ženichovu,

3. věnčení a zahalování nevěsty,

4. přenášení nevěsty přes práh do nového domu,

5. obcházení nevěsty kolem stolu nebo krbu,

6. pohazování nevěsty vegetabilními plody,

7. rozpletení vlasů a zakrytí rouškou (čepení),

8. hotovení a rozdílení svatebního koláče nebo stromku,

9. slavnostní uložení snoubenců do svatebního lože,

10. bujné veselí celé svatební družiny.

Jak dále uvádí, na začátku 20. století zbyla z tohoto prapůvodního základu pouze jakási

kostra, bez vnitřního obsahu. Lubor Niederle poukazuje na proměny, například pod vlivem

církve vytvořeného dlouhého, s vlastní svatbou nesouvisejícího, říkání. Ve slováckých

40 NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti, c. d., s. 94–95.

- 18 -

svatbách tento významný slavista, etnolog a archeolog, vidí jeden společný základní průběh

svateb v celém regionu.41

Nejdůležitější součástí světských právních zvyklostí při uzavírání manželství bylo

podání rukou obou snoubenců, projev slovní s případnou formulí a odevzdání darů, zálohy

či záruky. Jednalo se o zaplacení jakožto koupi, věno, záruku nebo o odevzdání darů

manželce i výměnu za dary její rodiny. Podle Drahomíry Stránské zaujímal významné místo

ve svatebních obřadech přípitek. Původně byly přípitky součástí obětí a kultů. Přípitek

nevěsty byl jedním z projevů souhlasu a patřil ke zvyklostem provázejícím uzavírání

manželství. Jak dále Drahomíra Stránská uvádí, tyto akty podání rukou, přípitek, zásnubní

formule, záloha či dar byly podstatou světských sňatků s právní platností a v lidových

obyčejích přežívaly v první části svatebních obřadů, tedy při zásnubách. Podle toho byly

zásnuby základní částí svatby, k nimž se pak připojovalo odvedení nevěsty, přijetí v mužově

domě a uložení do lože.42 Přípitek dodnes patří k zásnubám a připíjení, nejčastěji na nevěstu

a ženicha, se hojně objevuje v průběhu celé svatby.

Také v současných svatbách, jak vyplývá z terénního výzkumu, můžeme vidět jakýsi

společný základní průběh, který vychází ze slovanské tradice, jak jej nastínil L. Niederle.

Bez původních vazeb a s velkými změnami lze dosud z této autochtonní struktury

identifikovat:

1. zásnuby,

2. podání rukou při církevním svatebním obřadu,

3. z věnčení a zahalování zůstal pouze závoj,

4. přenášení nevěsty přes práh do místnosti, kde se koná hostina, není

však pravidlem,

5. obcházení nevěsty kolem krbu či stolu se nevyskytuje,

6. sypání rýže, konfet či okvětních plátků na ženicha a nevěstu,

7. čepení se dnes vyskytuje ojediněle,

8. koláč byl nahrazen svatebním dortem, Ludmila Tarcalová uvádí, že k této

proměně dochází postupně od 2. poloviny 20. století,43 dort však bývá také

rozdělován,

41 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 674. 42 STRÁNSKÁ, Drahomíra: Nové příspěvky o slovanských obyčejích s hlediska slovanských starožitností.

(Poznámky k Rukověti slovanských starožitností L. Niederla). In: EISNER, Jan: Vznik a počátky Slovanů I.

Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956, s. 149-151. 43 TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku. Příspěvek k úloze tradice v současnosti.

Rigorózní práce. Brno 1977, s. 48.

- 19 -

9. slavnostní uložení na lože se nevyskytuje,

10. svatební veselí dosud patří snad ke každé svatbě.

Spojení pravých rukou má hlubokou tradici. Jean Claude Bologne poznamenává,

že tento tradiční světský úkon se dochoval již z římské svatební ceremonie. Manželství

vznikalo rukoudáním, protože písemné smlouvy se do Říma dostaly z Východu teprve

v 1. století n. l. Sňatek spojením pravých rukou vymizel ve středověku, ale později se křesťané

k římské ceremonii vrátili. Spojení pravic se opíralo o biblickou pasáž o Tobiášově svatbě

se Sárou, kdy Sářin otec bere její ruku a podává ji Tobiášovi.44 Gesto rukoudání prošlo

také významnou proměnou. Nejprve přibližně ve 13. až 14. století spojoval ruce otec nevěsty,

kněz v tomto případě pouze přihlížel a dával požehnání. Postupně však kněz začal hrát

v uzavření manželství významnou úlohu a sám předával nevěstu ženichovi. Koncem

středověku byla nejrozšířenější forma svatebního obřadu taková, kdy kněz předává nevěstu

ženichovi, spojuje ruce manželů a ověřuje jejich souhlas. V pozdějším období se prosazuje

jakýsi aktivní dialog mezi snoubenci, který dostává podobu manželského slibu. Tento způsob

se prosazuje od 17. století. Později již kněz pouze žádá snoubence, aby si podali pravé ruce.

Oboustranný souhlas je nezbytnou součástí uzavření manželství.45

Zásnuby

Svatbě obvykle předchází tzv. žádost o ruku. Synonymem pro žádost o ruku jsou

dnes zásnuby, chápané jako vzájemný slib mezi mužem a ženou, kterým se zavazují,

že v budoucnu uzavřou manželství. Časový odstup mezi zasnoubením a svatbou nebyl vždy

samozřejmostí. Ten uložil křesťanům zákonem až řecký císař Alexius Comnenus (1048–

1118).46 Richard van Dülmen uvádí, že zasnoubení jako soukromá a světská záležitost bylo

od 18. století považováno za slib pozdějšího uzavření manželství, dříve však bylo považováno

za samotný slib manželství. Souviselo to s prosazením uzavírání sňatku v kostele.47

Iniciativa k uzavření sňatku vycházela v minulých staletích ze strany ženicha a jeho

rodiny. Přitom zásada souhlasu rodičů se považovala již v Tertulliánově době na přelomu

2. a 3. století za svatou.48 „Zasnoubení vyžadovalo předchozí souhlas rodičů a kdo

44 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 56. 45Tamtéž, s. 97–99. 46 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 65. 47 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), c. d., s. 153. 48 Tamtéž, s. 63.

- 20 -

toho nedbal, musel počítat s tvrdým trestem.“49 Dnes je jejich slovo významné, ale nemusí být

rozhodující.

Rozdílnou podobu měly v minulosti zásnuby v městském a vesnickém prostředí.

Existovali i dohazovači a dohazovačky, jejichž služby byly využívány v měšťanském

prostředí 19. století velmi často. Najímání dohazovače zmiňuje i Richard van Dülmen

již v období novověku.50 Ještě do druhé poloviny 19. století platilo, že muž žádal o ruku

rodiče dívky, později bylo zavedeno, že muž nejprve požádal dívku o ruku a až poté přišel

se žádostí za rodiči své vyvolené. Tato posloupnost zpravidla funguje i při soudobých

zásnubách. Následovaly zásnuby, jejichž hlavní částí byla večeře, na kterou se ženich dostavil

s kyticí a prstenem. Někde bylo zvykem, že i dívka darovala po zásnubách muži zásnubní

dárek. Byl to prsten či přívěšek.51

Na vesnici fungovaly zásnuby odlišně: „Když se milenci rozhodli za sebe vzíti, přijde

ženich sám na námluvy k rodičům nevěstiným... Přišed do izby, dá obvyklé pozdravení a nutí

se rozmlouvati o běžných událostech nebo kupuje jalovičku´. Až pak osměliv se, poprosí

rodiče milenčiny za její ruku. Tito tváří se zpočátku překvapeni, ač o návštěvě jeho dobře byli

zpraveni; dají však svolení, pohostí nastávajícího zetě a tím jsou námluvy odbyty.“52

Ve venkovském prostředí totiž předcházely zásnubám námluvy, kde se rozhodovalo

o uzavření nebo neuzavření manželství. Od vlastních námluv se zásnuby podle

Jána Komorovského lišily tím, že při zásnubách došlo k potvrzení dohody uzavřené

při námluvách a při zásnubách pak došlo k podání rukou ženicha a nevěsty, případně výměně

prstenů. „Alegorické vstupní formule byly jakousi náhradou rozhovoru s okolkami, ať už kvůli

zachování vesnické etikety, podle které se námluvy neměly konat bezprostředně, anebo

z obavy z odmítnutí, když by přímo pověděli, co chtějí. V náznakové obrazné řeči byla

umožněna i náznaková odpověď, takže případné odmítnutí nevyznělo jako urážka.53 Zejména

kvůli případným rozepřím a sporům mezi pozůstalými bylo již právně ve starověku nařízeno,

že zásnuby se musí konat veřejně a za přítomnosti několika svědků. „…přivolili-li rodiče

žádosti dětí o sňatek, je pozváno několik nejbližších příbuzných mužského pohlaví na zásnuby

a uzavření svatební smlouvy do domu otce nevěsty. Ti se dostaví smluveného dne ve svátečním

49 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 58. 50 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), c. d., s. 140. 51 LENDEROVÁ, Milena: K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 86–87. 52 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 6. 53 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 84–86.

- 21 -

oblečení a odeberou se do domu nevěsty.“54 Proto i církev požadovala veřejné zásnuby.55

Později však byla hranice mezi námluvami a zásnubami na venkově jen těžko rozeznatelná

a často splynula v jedno. Námluvy, při kterých se řešily vzájemné majetkové vztahy

obou rodin, ztratily svůj význam již v první polovině 20. století a jak píše Josef Kopecký:

„O výbavě a věně ani se nemluvívá, jen prý u lakomců.“56 I když svatební smlouvy,

které řešily majetkové vztahy mezi rodinami, se písemně uzavíraly ještě v 18. století a ústně

běžně v průběhu 16. a 17. století. Do 18. století byla nevěsta chápána jako pracovní síla,

od 19. století se obsahem smluv stal majetek, tedy nevěstino věno.57 Někde přetrvávalo

uzavírání smluv pouze ve slovní podobě, mezi otci snoubenců.58 Po uzavření manželské

smlouvy mohl být sňatek veřejně ohlášen a uskutečněn.

Věnem byl majetek, který přinášela žena do manželství. Manžel měl na něj za svého

života požívací právo, ale po rozvodu, rozluce či ovdovění se vracelo ženě.59 Věno mělo také

sloužit k ulehčení nákladů spojených s mužovou povinností živit manželku, mělo podobu

peněz, movitého i nemovitého majetku.

V současnosti je otázka věna značně diskrétní záležitostí a majetkové vztahy se řeší

soukromě a jsou samozřejmě velmi individuální. Závisí od sociálního postavení snoubenců

a jejich rodin. Většina rodičů se dnes samozřejmě snaží své děti podle vlastních možností

podpořit. Není však zvykem uzavírat svatební smlouvy.

Co ale zůstává v případě zásnub dodnes stejné? Muž se patřičně ustrojí, i když

se zrovna nejedná o tradiční sváteční bílý kožich, kosířek a viržinky za „širúchem“.

Ani s rodiči nemluví o koupi jalovičky, jak uvádí Josef Kopecký. Pouze žádá rodiče

své vyvolené o její ruku. Každý po svém, vlastními slovy, nejčastěji je základem této žádosti:

„Chci vás požádat o ruku vaší dcery…“ A nebývá to pro něj úkol jednoduchý. Ženich přináší

květiny pro matku nevěsty, někteří přinášejí i kytici pro nevěstu, otci pak například láhev

alkoholu, ve sledovaných případech to byla láhev kvalitního vína. Na Hodonínsku výzkum

ukázal, že oficiální žádost u rodičů a s dárky proběhla ve všech, vyjma dvou případů.

Není tedy zcela neobvyklé, že tuto část mnozí snoubenci vynechávají a pouze rodičům úmysl

vzít se při určité příležitosti oznámí. Co ale nelze vynechat, je soukromá žádost uchazeče

54 JURENDE, Karl Josef: Die Bewohner von Nordmähren kommen an die Reihe. In: Mährisher Wanderer 1813.

In: JEŘÁBEK, Richard (ed.): Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786 – 1884. Strážnice:

Ústav lidové kultury, 1997, s. 113-124. 55 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 62. 56 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 6. 57 TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku, c. d., s. 17. 58 GEISLEROVÁ, M.: Svatební obyčeje a zvyky moravských Slováků v okresu hodonínském. Koleda 6, 1881,

č. 7, s. 101. 59 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 368.

- 22 -

o ruku své vyvolené. Může to být překvapení, ale běžně se stává, že se žena a muž

na uzavření manželství společně předběžně dohodnou, obě možnosti byly v terénu

zaznamenány. Nejprve tedy muž požádá ženu o ruku v soukromí a předá jí zásnubní prsten

zpravidla s drahým kamenem. Pro mnoho budoucích nevěst je důležité, aby žádost o ruku

byla nezapomenutelnou událostí. Nejedna si tak cení originality, co se týče místa a způsobu,

jakým je požádána o ruku. Bývá zdůrazňována především „romantická atmosféra“.

Významnou předsvatební schůzkou je setkání obou rodin, které je obvykle spojeno

s řešením organizačních záležitostí týkajících se svatby. Zásnuby i návštěva rodiny ženicha

bývá očekávána a předem domluvena snoubenci. Říká se, že svatba by měla být nejpozději

do roka od zásnub, ale ne všichni se řídí tímto pravidlem.

Svatební přípravy

Svatbě předchází ve většině případů dlouhé a pečlivé přípravy. Je žádoucí,

aby svatební den byl nezapomenutelným zážitkem. Je učiněno vše pro to, aby vstup

do manželství byl pro budoucí novomanžele tím nejkrásnějším dnem v životě. Přípravy

začínají, jak potvrdily téměř všechny respondentky, v průměru rok před svatbou, a to zejména

kvůli rezervaci místa konání svatební hostiny.

Po výběru termínu a místa přichází často na řadu výběr svatebních šatů a dalších

nezbytností. Důležité je vytvoření seznamu svatebních hostů, výběr svědků, družiček,

zajištění snubních prstenů, objednání svatebních oznámení, zadání zhotovení svatební kytice,

květinové výzdoby a dekorací, objednání svatebního dortu a svatebního cukroví, zajištění

fotografa a kameramana, rezervace služeb kadeřnice, kosmetičky, rozvrh zkoušek svatebních

šatů, zajištění hudební produkce, rozeslání pozvánek a oznámení a uspořádání rozloučení se

svobodou – tzv. „svíce“. Pořadí jednotlivých úkolů se může samozřejmě u každého trochu

lišit. Největší shon bývá pro členy rodiny několik dnů před samotným svatebním dnem.

Výzkum ukázal, že hlavním organizátorem příprav je nevěsta, která pověřuje jednotlivými

úkoly ostatní, zejména členy své rodiny.

Doba a místo konání svateb

V tradiční kultuře, kde bylo hlavní obživou obyvatel venkova zemědělství, se konaly

svatby mimo sezónu polních prací. Svatba se totiž dotýkala velké části vesnického

společenství a život vesnice by se při této příležitosti prakticky zastavil. To by bylo

- 23 -

pro zemědělské práce nepříznivé. Konání svateb tedy záviselo na hospodářském,

ale i církevním roku. Nejvíce se konaly svatby v období masopustu, po Velikonocích

a ve vinohradnických oblastech po vinobraní.

V některých obdobích roku se konaly svatby jen výjimečně, například v období půstu

či adventu. Pro mnohé byl ale nepřípustný měsíc květen. Dodnes je všeobecně rozšířená

pověra: „Svatba v máji, nevěsta na máry.“ Zejména starší generace i dnes věří, že svatba

v tomto měsíci přináší neštěstí. Je pozoruhodné, že o pověrčivosti týkající se měsíce května

přináší vlastní vysvětlení již Friedrich Julius Rottman: „Pověrčivé například je, že skoro

ve všech oblastech prostý lid věří, že se svatba nesmí konat v měsíci květnu. Omyl pramení

bezesporu z toho, že pohané obětovali v měsíci květnu svým bohům, aby si naklonili duchy,

kteří se potulovali v noci. Z tohoto důvodu byly všechny chrámy zavřené a svatby, které

se konaly, se považovaly za nešťastné. Proto říká Ovidius: V květnu není radno oženit se ani

s vdovami ani s pannami. Brzy bychom toho totiž litovali. Málokdy dlouho žijí.“60 Jiné

vysvětlení, které se šíří mezi lidmi, hovoří o lhůtě devíti měsíců, která uplyne od svatební noci

a období těsně po svatbě. Případný porod dítěte, které by bylo počato o svatební noci nebo

bezprostředně po ní, pak vychází na zimní období, kdy je rodička nejen oslabená, ale tenčí se

i potravinové zásoby. Z tohoto pohledu bývá nejvhodnějším termínem pro svatbu

období masopustu. Dítě zplozené v měsících únoru a březnu se narodí do času sklizní, hodů

a vinobraní. Navíc, pokud se svatba konala v zimním období, nemusely vznikat obavy

ze zkažení potravin. Proti tomuto názoru stojí ten, že sňatek měl být uzavřený tehdy, aby

porod nepřipadl na letní měsíce, především kvůli pracovní zátěži a zvýšenému nebezpečí

infekce. Úsloví „v máji na máry“ respektovala zejména venkovská společnost. V městském

prostředí se v 19. století odehrávaly obřady rovnoměrně po celý rok.61 Dnešní mladí lidé

pak často svatbu v máji považují za „romantickou“ a na pověry nevěří. Přesto žádná

ze sledovaných svateb neproběhla v měsíci květnu.

I konkrétní data, zejména u civilních sňatků, se vybírají dle libosti. Jedná se o značně

individuální záležitost. Někteří se chtějí vzít na výročí svého seznámení, jiní v době svých

narozenin, tak, aby tato významná událost byla opravdu nezapomenutelná a znásobovala

se svátečnost dané chvíle. Rozhodují také praktické argumenty, například volný termín

žádaného místa hostiny (v případě výzkumu to byl například Kulturní dům v Mikulčicích

a školní jídelna v Dubňanech).

60 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 23. 61 LENDEROVÁ, Milena: Řeč svatebních oznámení. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol: Oznamuje se láskám

našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum,

2007, s. 108.

- 24 -

Věřící se zpravidla řídí církevními pravidly, která vylučují slavení svatebního obřadu

na Velký pátek a Bílou sobotu. 62 Mnozí jsou však limitováni i pracovními důvody. S datem

svatby se pak musí přizpůsobit svému zaměstnavateli nebo pracovním podmínkám.63

Studentky, případně čerstvé absolventky, volily prázdninový termín svatby. Přesto

lze vymezit období, ve kterém se svatby konají nejčastěji. Jsou jimi měsíce duben, červen

a září. Například oblíbenost měsíce září jako vhodného data pro svatbu potvrzují také údaje

z terénního výzkumu.64 Měsíc červen si zvolily pro svou svatbu dva páry.65 Svatba v období

prázdnin proběhla hned u čtyř sledovaných párů.66 Pouze jeden pár si zvolil svatbu

v podzimním období.67 Obecně lze říci, že větší frekvence sňatků v letním období

je zdůvodňována obdobím prázdnin a jak nevěsty říkají, „hezkým počasím“, tolik žádoucím

například pro exteriérové fotografování. Původní faktory vycházející hlavně ze způsobu

obživy, zemědělství, které v minulosti ovlivňovaly termín konání svateb, se tedy vytratily

a byly nahrazeny novými, které odpovídají životnímu stylu začátku 21. století.

Svatebním dnem, jak uvádí autoři v 19. století, bývalo hlavně úterý, středa a čtvrtek

a svatební veselí trvalo i několik dní. V současnosti se svatebním dnem stala sobota.

Pro většinu lidí je dnem volna, a proto nemají svatebčané problém zúčastnit se svatby.

Navíc, když svatební veselí trvá dlouho do noci, mají možnost si před nadcházejícím

pracovním týdnem alespoň trochu odpočinout. Spíše ojediněle se objevují svatby ve čtvrtek,

pátek či jiný pracovní den (tento případ však nebyl mezi zkoumanými svatbami zastoupen).

Motivací v tomto případě může být právě numericky zajímavé datum nebo významné výročí

v životě snoubenců, tj. seznámení, narozeniny apod.

Svatební veselí už netrvá tři dny, ale hlavním a prakticky jediným dnem se stává den

obřadu. Nicméně den předem se sjíždějí hosté, v případě, že nejsou místní. Navíc vrcholí

přípravy na nadcházející den a v domě nevěsty i ženicha může být více lidí a příležitost

pro společné posezení. Stejně tak den po svatbě se schází užší okruh přátel či rodina v domě

ženicha nebo nevěsty. K občerstvení jim slouží to, co zbylo ze svatební hostiny. Ze starší

62 Svatební obřady: římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný

papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Praha: Katolická církev. Česká biskupská

konference. Komise pro liturgii, 2007, s. 14. 63 Jak uvedla například Jaroslava Halabrinová: „Rozhodovala o tom (termínu) manželova práce, protože je

zemědělec a měl v práci všechno na starosti. Tak jsme se museli trefit, kdy zrovna co bude růst a nebude sklizeň.

A taky rozhodování bylo i kvůli našemu panu faráři, protože jsme chtěli mít jen jeho, je to náš velký přítel

a kamarád.“ 64 Balákovi, 2. 9. 2006; Příkaští, 5. 9. 2009; Antošovi, 18. 9. 2009; Smaženkovi, 19. 9. 2009. 65 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Halarinovi, 20. 6. 2009. 66 Vacenovští,10. 7. 2010; Královi, 24.7. 2010; Novotní, 31. 7. 2010, Novotní; Dostálovi, 29. 8. 2009. 67 Jestřábovi, 30. 10. 2010.

- 25 -

terminologie bychom mohli použít termínu „popravky“, jako doznívání svatebního veselí,

pohoštění a posezení. Ve sledovaných obcích se lze v den po svatbě setkat s tzv. stěhováním,

či „vozením peřin“.

V tradiční kultuře 19. století sledované lokality by otázka místa konání svatby byla

naprosto zbytečná. Manželství se uzavíralo pouze před Bohem v místním kostele, a to v drtivé

většině případů v místě bydliště nevěsty. Následující hostina se konala v domě nevěsty nebo

ženicha a večerní zábava pak v místním hostinci. Situace na začátku 21. století se však

změnila. Nejenže svatební obřad může být církevní či civilní na obecním či městském úřadě,

ale snoubenci mohou uzavřít manželství i na hradech, zámcích, na lodi, na vlastní zahradě

či někde na louce u lesa, dostanou-li svolení místního úřadu. Uzavření manželství upravuje

zákon č. 94/1963 Sb. o rodině a jeho novelizace. V tomto právním předpisu jsou kromě

definice manželství obsaženy právě podmínky a způsob uzavření manželství. Všechny

zkoumané svatby, mimo jednu,68 byly církevní.

Změna místa konání obřadu měla značný vliv na další složky ve struktuře svatby.

Uzpůsobily se podmínkám jednotlivých míst, či vymizely. Došlo k rozvolňování vazeb v této

struktuře. Stává se, že v domě, případně bytě, nevěsty i ženicha se svatebčané vůbec neobjeví

a veškeré události celého svatebního dne se uskuteční zcela mimo bydliště, v pronajatých

prostorách restaurace, penzionu apod.69 Možností je mnoho a velmi záleží na představách

a potřebách konkrétního svatebního páru. Výsledky výzkumu ukazují, že šest (z jedenácti)

ze sledovaných svatebních obřadů proběhlo v místě bydliště nevěsty. Místem hostiny byly

restaurační zařízení a kulturní domy v místě nebo v sousedním městě či vesnici. Je snahou,

aby místo obřadu a hostiny nebylo od sebe příliš vzdáleno a čas strávený přejížděním nebyl

dlouhý.

Kromě církevního sňatku v kostele a civilního na radnici, nejčastěji v Hodoníně,

popřípadě na místních obecních úřadech, je oblíbeným místem zámek v Čejkovicích

nebo Miloticích. Mnohé svatby se konají i pod širým nebem, ve sledované lokalitě, například

v prostorách Slovanského hradiště v Mikulčicích.

Při volbě místa konání svatební hostiny rozhoduje nejen kapacita restauračního

zařízení, ale hlavně reference, zkušenost jiných párů a doporučení známých. Místo hostiny

by mělo splňovat požadavky snoubenců. Sedm ze zkoumaných svatebních hostin

se uskutečnilo v sálech kulturních domů ve sledované lokalitě v Dolních Bojanovicích,

68 Balákovi, 2. 9. 2006. 69 Například svatební hosté manželů Antošových (18. 9. 2010) měli snídani v pronajatých prostorách budovy

na náměstí (Regionální centrum) v Hodoníně. Tedy v blízkosti kostela sv. Vavřince, kde se konal církevní obřad.

- 26 -

Josefově či Mikulčicích. Další hostiny se uskutečnily v restauračním zařízení v obci

Svatobořice (restaurace Kulturní dům), Milotice (restaurace U Draka), Čejkovice (Hotel

Zámek Čejkovice) a Dubňany (restaurace U Chytilů a školní jídelna).

Snubní prsteny

Prsteny a zlaté kroužky jsou úzce spjaty se sňatkem. Prsten v sobě ukrývá hlubokou

symboliku, je symbolem nekonečného kruhu, výrazem stálosti a trvalé upřímnosti.70

V antickém Řecku a Římě byl za původce železných prstenů pokládán Prométheus

a jeho slavný příběh o připoutání ke skále na Kavkaze, kde mu orel každodenně kloval játra.

Poté, co mu Jupiter dal milost, nechal si na památku svého utrpení železný kroužek

s kamínkem z kavkazské skály.

V legendě Prsten Nibelung obdarovává Sigurd Brynhildu zlatými prsteny

a náhrdelníky. V prvním případě je tento dar zástavou manželství, ve druhém se pak jedná

o tzv. ranní dar. Tedy odměnu za ženino panenství. Snubní prsten, jak jej známe dnes,

je záležitostí novější a je pravděpodobně odvozen od římského zásnubního prstenu.

Železný prsten v zásnubním rituálu starého Říma v 1. stol. n. l. posílali snoubenci

svým budoucím ženám. Prsten se tehdy užíval jako poznávací znamení. Byl nejen zástavou

lásky, ale také prostředkem opuštěné ženy k označení otce jejích dětí. Byl považován

za symbol věrnosti a někde se hovoří o symbolické sexuální moci a převahy muže

nad ženou.71

Fenomén snubního prstenu se dále objevuje v období Francké říše. Náznaky

jsou doloženy již v dřívější době. Příklady najdeme v Bibli v knize Genesis 24, 22–47,

kde se píše o daru pro Rebeku, budoucí Izákovu ženu. Tehdy to byl zlatý kroužek do nosu

a náramky na paže. Tento závdavek byl jedním z důležitých momentů při uzavírání

manželství, na znamení uskutečnění zásnub. Byl tedy asi obvyklý již ve starozákonní době.

Hlavně v období středověku byly prsteny spjaty s panenstvím a sexualitou. Prsten

mohl být později spojen nejen se zásnubami, ale i s uzavřením sňatku. Snubní prsten

se pomalu rozšířil z římského do křesťanského života. Dominuje zlato coby drahý kov

nadřazený všem ostatním, který symbolizuje manželskou náklonnost, drahý kámen je pak

znamením lásky. I když nejprve měl prsten podobu železného kroužku, postupně železné

prsteny vystřídaly prsteny ze vzácných kovů. Honorius „Autunský“ ve 12. století při výkladu

70 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 58. 71 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 44–45.

- 27 -

symboliky v této souvislosti opět poukazuje na legendu o Prométheovi: „Železný kroužek

znamená sílu lásky, jež vítězí nade vším, jako tento kov, a diamant, který do něj zasadil,

představuje jeho nezdolnost.“72

Z díla Fridricha Julia Rottmanna se o prstenu dovídáme, že jakmile se uskutečnilo

zasnoubení, museli si snoubenci vzájemně předat tzv. archae sponsilitiae, tedy závdavek.

Především tím byl povinen ženich. Mezi jinými musel darovat nevěstě prsten, který byl

ze zlata a bez drahokamů, jak tvrdí Kléméns Alexandrijský.73 Do 15. století splývá hranice

mezi snubním a zásnubním prstenem, což také pravděpodobně záviselo na krajových

zvyklostech. Po Tridentském koncilu r. 1563 byl prsten vyhrazen svatebnímu obřadu.

Ve většině evropských zemí nosila prsten až do 16. století jen žena. Poté dochází postupně

ke vzájemné výměně prstenů. Ke všeobecnému rozšíření výměny prstenů však došlo mnohem

později.74

V tradiční svatbě ve venkovském prostředí se prsten v minulosti příliš nevyskytoval.

Mohl však plnit funkci závdavku či zástavy. Výměna prstenů se sice praktikovala

už od starověku, ale do dnešní podoby, tedy výměny při samotném oddávacím obřadu,

se dostala až pod vlivem církve od přelomu 16. a 17. století.75

Prsten vystřídal několik podob, od již zmíněného jednoduchého kroužku,

po rafinované zdvojené prsteny z drahého kovu, prsteny zdobené kameny i nápisy. Říká se,

že prsten se navléká na čtvrtý prst podle římského zvyku proto, že tento prst je prý tenkým

nervem spojený se srdcem.

Stejně jako šaty či květinové dekorace, podléhá v současnosti vzhled prstenů změnám

módních stylů, nejrozšířenější jsou dnes prsteny ze zlata, a to bílého, žlutého a červeného.

Kromě kombinací těchto tří druhů jsou často doplněny i brilianty a v levnější variantě

zirkony. Objevují se i případy, kdy se prsteny nechávají vyrábět z chirurgické oceli

pro svou odolnost, nebo i ze stříbra. Prsteny bývají různě zdobeny a záleží na osobním vkusu

nevěsty a ženicha, které si vyberou. Bývá zvykem, že na vnitřní straně prstenu je vyryto

jméno partnera a datum svatby, tuto tradici vyrytých písmen je však možné, jak bylo popsáno

výše, sledovat už od období starověkého Říma.

Zásnubní prsten dnes dostává žena při žádosti o ruku, zde má funkci příslibu

manželství. A snubní prsteny si pak snoubenci vyměňují během svatebního obřadu.

Jsou nepostradatelnou součástí svatby a manželského života a jejich funkci možná nejlépe

72 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. C. d., s. 44. 73 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů. C. d., s. 58–59. 74 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 50. 75 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století), c. d., s. 148.

- 28 -

vystihuje věta vyslovená v průběhu církevního svatebního obřadu: „Přijmi tento prsten

na znamení mé věrnosti a lásky.“

Svatební šaty a závoj

K umocnění vážnosti a celkového zážitku z tohoto jedinečného životního okamžiku,

jakým svatba bezesporu je, slouží estetické složky. V první řadě je to oděv obou hlavních

aktérů nevěsty a ženicha, který měl odedávna slavnostní podobu. Největší pozornost se přitom

věnuje šatům nevěsty a ženicha.

Oděvem nevěsty byla ve sledované oblasti Hodonínska v 19. století obřadní forma

tradičního lidového oděvu. Specifická byla pokrývka, respektive zdobení hlavy nevěsty,

takzvané pentlení, o němž Josef Klvaňa píše:„Velmi maličké pentlení jest na Kyjovsku

a to i v kroji severního i v kroji jižního Kyjovska… Dubňanským družkám sa tu enom smějú;

ty majú ty ,kotúlečky´ vzadu enom jak by beleš (vdolek) přilepil, u nás ale pantlí až deset

loktí,´ vyprávěla hovorná tetka z Vacenovic. V pentlení tom je zase pentle (červená)

nad čelem, ale ,kánka´ schází, zastoupena jsouc jednoduchou bílou pentlí; pak je věneček

kolem hlavy a nad vrchem jeho ozdoba vynikající z pentlí a z třásní. Záď hlavy kryta

je pentlemi v kotouč sepjatými á dolů visí zase 10 i více pentlí na záda... Na sev. Podluží,

hlavně v Bojanovicích chodí nevěsta v ,růži´, což jest jaksi přechod od rožků lanžhotských

k ,pentlení´ ostatního Slovácka.“ Tuto „růžu“ pak popisuje následovně: „Podkladem jejím jest

válcovitý lepenkový útvar, tak jako rožky lanžhotské, obšitý červeným květovaným šátkem

hedvábným. Na ten zase přijde šatka, ale bílá, tylová (z ,řídkého´), nevyšívaná, leč krajkami,

ale méně cennými než v Lanžhotě zdobená. Na té ováže se více ke předu ,věneček´

z rozmarinu, do zadu pak ,věnec´ z dělaného kvítí. Zadní část otvoru zabedněna jest vlastní

,růžou´, uprostřed zrcádko mající a pak různě barevné pentle. Pod růži přijde několik

pestrých hedbávných pentlí, až ke kolenům asi sahajících. Celek již není … tak koketní ani tak

nádherný, jako lanžhotské rožky a činí tváře i dosti mladistvé staršími.“76 Josef Kopecký

v téže době pro severní Podluží uvádí: „Vlasy spletou se uměle na zahrádku a lelíky stočí

se nad čelem kolem hlavy, nad něž vsadí se věnec. V týl přišpendlí ,křepelica´ ze šesti

až na 4 prsty širokých, různobarevných, hedvábných pentlí, jejichž konce (10) splývají vzady

až pod pás, dva pak po ramenou přes prsa visí.“77

76 KLVAŇA, Josef: O „pentlení" nevěst a družiček na Moravě. Český lid 4, 1895, s. 437–439. 77 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 9.

- 29 -

Svatební oděv byl v městském i venkovském prostředí dříve chápán jako výjimečný

a věnovala se mu značná pozornost. Tradiční lidový oděv ke svatebnímu obřadu zůstával

v šatníku, ve městě tomu bylo jinak. Svatební šaty v městském prostředí symbolizovaly

jedinečnou událost v životě ženy a s dalším jejich nošením se nepočítalo. Platí to tedy nejen

pro současnou situaci, ale i pro století předcházející. Aby se daly tyto nákladné šaty ještě

použít, přešívaly se i barvily. Etnoložka Lenka Nováková dokonce zmiňuje,

že ve 40. a 50. letech 20. Století v některých obcích na Slovácku bylo zvyklostí zhotovit

ze svatebních šatů peřinky do dětského kočárku.78 Dnes se svatební šaty dále nepoužívají,

většinou jsou totiž zapůjčeny ze svatebního salonu, pokud je však nevěsty vlastní, jsou

uloženy ve skříni.

Módní vlivy se projevovaly silněji v městském prostředí, na venkově se objevovaly

nevěsty v tradičním lidovém oděvu ještě do druhé poloviny 20. století. Analýza svatební

fotografie na Strážnicku ukazuje, že se zde ženy nevěsty vzdávaly tradičního oděvu v rozmezí

let 1960-1980.79 Můžeme říci, že podobně tomu bylo i na nedalekém Hodonínsku. V oděvu

se během druhé poloviny 20. století postupně stírají rozdíly mezi městem a venkovem.

Nevěsta je v dnešních představách lidí spojena s dlouhými šaty, kyticí a závojem.

Barvou nevěstiných šatů je v drtivé většině případů čistě bílá, nevěsta v bílých šatech se však

v historii objevuje až ve druhé polovině 19. století. Přelomovým obdobím pro zavedení bílé

barvy byla móda empíru. Vzorem pro empír pak byla móda antiky, která znala i bílé svatební

šaty. Bílá barva byla tedy módní, i když neměla vztah ke svatbě a neměla symbolický význam

jako později.80 V 19. století má svůj počátek také tradice nevěstina věnečku a myrtové snítky,

která je znamením lásky a panenství.

Svatební šaty byly a jsou ukázkou aktuálního stavu módy. Vedle nejrozšířenější bílé

barvy se dnes objevuje, i když podstatně méně, bílá v kombinaci s červenou,81 či krémová

a „šampaň“. Všechny respondentky z Hodonínska měly šaty v bílé či „šampaň“ barvě

a až na jednu měly všechny na hlavě závoj. I v představách těchto nevěst je barvou svatebních

šatů bílá a jak shodně říkají, závoj k nevěstě jednoduše patří.

78 BERÁNKOVÁ, Hana – NOVÁKOVÁ, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv a svatební fotografie

(1880–1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (1880–1970). Brno: Moravské

zemské muzeum, Etnografický ústav, 2005, s. 23. 79 BROŽOVIČOVÁ, Klára: Fotografie jako pramen etnologického výzkumu na příkladu proměny tradiční

svatby na Strážnicku. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol: Oznamuje se láskám našim… aneb Svatby a svatební

zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum, 2007, s. 164. 80 UCHALOVÁ, Eva: Dámské svatební šaty ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol: Oznamuje se láskám našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích

v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum, 2007, s. 231. 81 Červená barva se v minulosti na slavnostním oděvu často vyskytovala ve spojitosti s uzavřením sňatku,

sloužila jako apotropajní prostředek.

- 30 -

Jak plyne z dlouhodobého pozorování, nevěsty nepodlehly módě bílo-černých a světle

růžových svatebních šatů, která se v nedávné době objevila v nabídce půjčoven svatebních

šatů. Největší oblibě se těší dlouhé šaty, střih podléhá módě, přesto se nejčastěji setkáváme

s korzetem a rozšířenou spodní částí. Nevěsta si šaty nejčastěji půjčuje, méně kupuje,

z důvodu vysoké pořizovací ceny těchto šatů, nebo si je nechává ušít na míru. Trend

půjčování svatebních šatů je velmi silný. Nově se dají šaty objednat prostřednictvím

příslušných internetových stránek, kde nachází nevěsty nejen inspiraci, ale objednávají

si svatební zboží a zjišťují potřebné informace. Nové svatební trendy k nám přicházejí

zpravidla ze Západu. Velké změny k nám z tohoto prostředí začaly vstupovat zejména

od 90. let 20. století se změnou politické a socioekonomické situace.

Šaty vybírá nevěsta ve svatebních salónech s kamarádkami, svědkyněmi, družičkami

nebo maminkami. Mnohé nevěsty, platí to i v případě respondentek, zastávají názor,

že svatební šaty jsou pro ženicha překvapením až do svatebního dne. Jedna z pověr říká,

že ženich nesmí nevěstu vidět ve svatebních šatech před svatbou, to prý přináší smůlu.

Jako doplněk se nově objevuje svatební podvazek, nejčastěji jej nevěsty dostávají jako

dar od svědkyně, družičky, kamarádky nebo jako dárek ve svatebním salonu. Respondentky

jej však nepovažovaly za potřebný, či nijak významný, přesto ho však měly na sobě. Komplet

svatebního oděvu dotváří nevěstiny střevíčky ve světlé barvě.

Závoj, který má nevěsta na hlavě, má svůj původ ve starém Římě, kdy se pod něj

snoubenci během obřadu ukryli.82 Na římském území se objevuje již v 5. století. Je popisován

jako růžovooranžový, či žlutý a je vyhrazen nevěstám.83 Friedrich Julius Rottmann tvrdí,

že si nevěsta v Římě tímto zlatožlutým šátkem zvaným flammeum zakrývala obličej, aby dala

najevo panenskou ostýchavost.84 Závoj, věnec a prsten jsou nejdůležitější rituální předměty,

které ze starověkého Říma přešly do západních civilizací.85 Ján Komorovský uvádí,

že flammeum byl šátek červené nebo žluté barvy, pokrýval nevěstin týl, čelo a částečně líce

a sloužil k tomu, aby chránil nevěstu před kouzly. Tento závoj měl podle všeho i jinou,

sakrální funkci, neboť ho běžně nosily vestálky, kněžky chrámu bohyně Vesty, ochránkyně

ohně jako znak svého postavení. Nevěsta, jako budoucí manželka, měla být také ochránkyní

82 PERNOUDOVÁ, Régine: Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 146–147. 83 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 51. 84 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 52. 85 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 56.

- 31 -

sacra privata rodiny, ochránkyní ohně a rodového kultu v domácnosti. Flammeum byl tedy

také znakem jejího postavení v rodině jako udržovatelky ohně a posvátných tradic.86

Závoj bývá v současnosti krátký či dlouhý, s krajkou i bez ní, připevněný zespod

účesu nebo shora. Opět zde záleží na osobním vkusu každé nevěsty.

Úprava hlavy, tedy účes nevěsty, podléhá také módním trendům. Účes zdobí spony,

živé květy i korunky. Ve zkoumaných případech se objevují různé druhy ozdob, místo

korunky spíše čelenka. Pozorováním však bylo zjištěno, že dosud se korunky vyskytují.

Koruna, jako symbol, který se ke svatebnímu obřadu váže, má velmi hluboké kořeny. Kovové

koruny a květinové věnce se v antice nosily k nejrůznějším světským i náboženským

příležitostem.

Ženich obléká společenský oděv, který reprezentuje oblek a kravata. Oblek je většinou

v tmavých barvách, ale ani to již není podmínkou. Naopak i oděv ženicha podléhá módě,

během výzkumu byla zaznamenána světlá barva ženichova obleku.87 Ostatní svatebčané jsou

slavnostně oblečeni, zejména ženy se snaží obléknout šaty podle nejnovější módy. Muži mají

nejčastěji oblek, košili a kravatu. Malé družičky jsou oblečeny do bílých šatů.

Krojovaná svatba v podobě, kterou zaznamenali národopisní pracovníci na přelomu

19. a 20. století, se již běžně nevyskytuje. Svateb se dnes v některých případech účastní

krojovaní členové chasy nebo folklorního souboru tam, kde jeden ze snoubenců je, nebo byl

členem takové skupiny. V Ratíškovicících byla během výzkumu zaznamenána účast

krojovaných v obřadní podobě kroje, jehož nedílnou součástí jsou i prapory, tzv. „rúcha“.88

Krojovaní se vyskytli i při svatebním obřadu celkem v šesti případech – při obřadu

v Hodoníně,89 Lužicích90 a ve zmiňovaných Ratíškovicích.91 Pokud jsou krojovaní pozváni

na večerní svatební zábavu, převlékají se dále do slavnostního oblečení, přicházejí, jak se říká,

v „civilu“.

Svatební kytice a výrazné estetické složky

Kytice je pro dnešní nevěsty nepostradatelným doplňkem, proto se jejímu výběru,

stejně jako šatům, věnuje velká pozornost. Kytice bývá často vybírána tak, aby se hodila

86 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 139 87 Královi, 24. 7. 2010; Antošovi, 18. 9. 2010. 88 Smaženkovi, 19. 9. 2009. 89 Balákovi, 2. 9. 2006; Antošovi, 18. 9. 2010; Jestřábovi, 30. 10. 2010. 90 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Královi, 24.7. 2010. 91 Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 32 -

ke stylu svatebních šatů. Během výzkumu bylo zjištěno, že kytice bývá sladěna do barvy

ostatní dekorace, květiny barvou i druhem ladí s ženichovou korsáží92 a s kyticemi pro matky

nevěsty a ženich a družičky. Stejně tak sladěna je i květinová výzdoba svatební tabule,

kostela, dokonce i auta. Nejčastěji jsou kytice kulaté nebo převislé. Oblíbenými květinami

jsou růže, kaly, lilie, frézie a další.

Svatební kytici si současná nevěsta může sama vybrat a objednat, ale její konečnou

podobu spatří až ve svatební den, kdy ji přináší ženich do jejího domu a při prvním setkání

ji nevěstě předává.

Svatební obřad ukazuje kolektivní vyjádření estetických norem, lze zde uplatnit smysl

pro krásu.93 Kromě estetické zde hraje velmi důležitou roli i stránka reprezentativní.

Z estetického hlediska je důraz kladen na prostředí, v němž se koná svatební obřad a hostina.

Fenoménem je zdobení dopravních prostředků. Tato tradice přetrvala již z minulosti, jak píše

Lubor Niederle: „Je-li pak svatba bohatší a není-li kostela ve vsi, jede se na okrášlených

a opentlených vozech...“94 Dnes se většinou jedná o auto pro nevěstu a ženicha, které musí být

náležitě označeno. I když je svatební obřad i hostina v místě bydliště snoubenců a není nutné

přejíždět,95 auto je potřeba alespoň na přepravu novomanželů na místo fotografování.

Na kapotu auta se připevňují květiny, panenka oblečená do svatebních šatů, analogicky

na kapotu ženichova auta se dává panenka ustrojená jako ženich. Obměnou je například to,

že místo panenek jsou do svatebního oblečeni plyšoví medvídci, kromě květiny se mohou

objevit stuhy z tylu, věnečky apod. Kromě přední kapoty auta se zdobí také boční kliky, zadní

část auta nebo boční okénka. Při tom všem se stále klade důraz na to, aby dekorace ladila

s celkovou barevností svatby a kyticí nevěsty. Auto je jedním z prostředků vyjádření prestiže

rodin snoubenců, a tak se pro tuto příležitost půjčují (zpravidla od známých, či kamarádů)

prostorná auta luxusnějších značek, pokud rodina taková přímo nevlastní. Svatební auta musí

upoutat pozornost, k tomu neodmyslitelně patří také troubení při průjezdu obcí. V Lužicích

byl zaznamenán případ,96 kdy novomanželé odjížděli na místo hostiny kočárem taženým

koňmi.

92 Korsáž je květina, která se upevňuje pomocí svíracího špendlíku či speciálního floristického špendlíku

na levou klopu saka. 93 TOMEŠ, Josef: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací.

In: LEŠČÁK, Milan (ed.): Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. Bratislava: Veda, 1977, s. 129. 94NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 679. 95 Halabrinovi, 20. 6. 2009; Vacenovští, 10. 7. 2010; Novotní, 31.7. 2010; Dostálovi, 29.8.2009. 96 Královi, 24. 7. 2010.

- 33 -

Od druhé půle 19. století je se svatebním obřadem neodmyslitelně spjata snítka myrty

nebo rozmarýnu, symbol lásky a panenství, podobně jako věneček.97 Rozmarýn a myrta, jako

rostlina svatební, se vázala do voničky a plnila funkci znaku. Identifikovala účastníky

svatby.98 V současnosti se nemusí jednot pouze o myrtu či rozmarýn. Velmi často jsou dnes

svatebčané označeni větvičkou „krušpánku“99 převázanou bílou stužkou. Připíná se na jejich

oděv. Myrta se objevuje i v další svatební dekoraci. Symbolickou funkci (symbol panenství)

měly myrtové věnečky, dnes se objevují nejčastěji na dveřích domu nevěsty a ženicha,100 opět

bývá myrta nahrazena „krušpánkem“: „Myrtový věneček přetrvával nebo byl znovuvzkříšen

na počátku 20. století na znamení, že dívka vstupuje do manželství jako panna.“101 „Myrta

byla zasvěcená Venuši, bohyni lásky a manželství… Stejně jako rozmarýn i myrta nachází

v sobě spojení života a smrti.“102 Rozmarýn, krušpánek nebo myrta patřila k zeleni s velkým

symbolickým a znakovým významem, od středověku byly tyto tři rostliny symbolem svobody

a nevinnosti.103 Rozmarýn a myrta byly znakem věrné lásky, která dospívala v manželství.

Jejich zeleň, která se po celý rok neměnila, měla v lidových představách význam věrnosti.104

Kromě dekorace dopravního prostředku, domu nevěsty a ženicha, se dbá na sváteční

podobu místa, kde se koná svatební obřad i hostina. Ke zkrášlení místa obřadu i hostiny

se používají hlavně květiny, organza,105 dekorační tyly apod.

Během výzkumu bylo zaznamenáno pokládání květin na rodinný hrob, buď těsně

před svatbou, nebo až po svatbě.106 Bylo zaznamenáno, že hrob byl ozdoben květinami

ze svatební výzdoby.107

Stejně jako šaty a prsteny podléhá květinová výzdoba módním trendům. Snad všichni

snoubenci se snaží, aby jejich velký den byl krásným a nezapomenutelným. I když chtějí mít

svatbu po svém, někdy i přes nevoli příbuzenstva, jsou samozřejmě limitování zejména jejich

finančními možnostmi. Celkové náklady na svatbu se pohybují v desetitisícových částkách,

při opravdu velkých svatbách bývá překročena stotisícová hranice. Náklady nese společně

rodina obou snoubenců.

97 LENDEROVÁ, Milena: K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století, c. d., s. 90. 98 TARCALOVÁ, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích. In: Tarcalová, Ludmila (ed.):

Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2003, s. 115. 99 Zimostráz vždyzelený ( buxus sempervirens), lidově „krušpánek“ , je stálezelený neopadavý keřík. 100 Například v Ratíškovicích, Smaženkovi, 19. 9. 2009, byla zaznamenána trojice věnečků na dveřích nevěstina

domu, v Dubňanech, Vacenovští, 10. 7. 2010, po jednom věnečku na dveřích nevěsty i ženicha. 101 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 54 102 TARCALOVÁ, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích, c. d., s. 111. 103 Tamtéž, s. 111. 104 Tamtéž, s. 112. 105 Organza je lehká průsvitná textilie, na svatbách slouží k dekorativním účelům. 106Například Smaženkovi, 19. 9. 2009. 107 Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 34 -

Svatební fotografie

Fotografické zachycení jednoho z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka

se stalo samozřejmostí na konci 19. století. Úzce souviselo s technickým pokrokem

a rozšířením fotografických ateliérů. Živnostenští fotografové působili i v malých lokalitách

již od 80. let 19. století. Majetnějším vrstvám byla dostupná svatební fotografie samozřejmě

již dříve. Vyfotografování svatebního páru lze považovat za potvrzení sňatku. Produkce

fotografických ateliérů byla podobná, či dokonce stejná na velkém geografickém území.

Tuto skutečnost ve střední Evropě ovlivňovalo nejenom technické vybavení, ale také

zpočátku pouze jedno místo, kde byli fotografové školeni. Tímto místem byla Vídeň.

V počátcích svatební fotografie byla její kompozice neměnná, tedy zachycení svatebního páru

v ustálené pozici a skupinové vyfotografování účastníků svatby.108

Skupinová fotografie všech svatebčanů je pro současnou svatební fotografii typická.

Je zajímavostí, že se mnohde objevují kromě fotografií společných, s rodinou, kamarády

apod. také fotografie „s nejmladším svatebčánkem“. Nevěsta, někdy i se ženichem,

se vyfotografují s nejmladším dítětem, které je přítomno na svatbě. V této souvislosti

je důležité poukázat na starý zvyk, který měl přinést plodnost – na principu imitativně-

kontaktní magie se nevěstě kladlo dítě do klína. Nelze však vyvozovat přímý vzájemný vztah

těchto dvou zvyků.

Ve 20. letech 20. století se stal oblíbeným poloportrét novomanželů. Velikost

fotografií souvisela s rozšířením jejich posílání poštou jako upomínky příbuzným a přátelům.

Již ve 30. letech 20. století je zřejmá inspirace fotografiemi filmových hvězd a jejich póz,

pozvolně se prosazují kompoziční novinky i úprava fotografií. Do 50. let býval na fotografii

údaj o jejím zhotoviteli, resp. fotoateliéru. S 60. roky nastupuje v mnoha případech kolísavá

kvalita provedení svatební fotografie, o 20 let později nastupuje přelomová barevná

fotografie. Po roce 1990 vznikla s rozvojem soukromého podnikání řada fotoateliérů, dnes

je však větší poptávka po službách samotného fotografa. Zásadní význam mají pro současnou

svatební fotografii téměř neomezené technické možnosti, fotografie jsou různě upravovány,

provedeny barevně i černobíle apod.109

V současnosti již snoubenci nemusejí jezdit do fotoateliérů, ale objednají si fotografa,

který dokumentuje celý jejich velký den. Kromě dokumentární stránky je ale důležité,

108 BERÁNKOVÁ, Hana – NOVÁKOVÁ, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv a svatební fotografie

(1880-1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (1880-1970), c. d., s. 31. 109 BERÁNKOVÁ, Hana – NOVÁKOVÁ, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv a svatební fotografie

(1880-1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (1880-1970), c. d., s. 31.

- 35 -

aby vznikly i fotografie aranžované. Novomanželé se jezdí fotografovat do přírody,

na Hodonínsku také mezi vinohrady, ke sklepům apod., i přestože v dřívějších letech

dominovaly v oblíbenosti zámky a zámecké zahrady. Respondentky uvedly jako vhodné

místo pro aranžované fotografie přírodu,110 zámek v Miloticích,111 zámek v Lednici.112

Je snahou, aby tyto aranžované fotografie působily umělecky, využívají se nejrůznější

rekvizity, ale i následná úprava fotografií, jejich počítačové zpracování. Fotografie mohou být

uloženy v klasickém albu, ve fotoknize, nebo v elektronické podobě na internetu

(jako soukromé fotoalbum na vlastních webových stránkách nebo na speciálních svatebních

portálech). Od začátku tisíciletí se fotí digitálním fotoaparátem, dalším způsobem, jak zachytit

svatební den, je videozáznam z digitální kamery. Platí totéž jako u fotografování, že svatbu

dokumentuje pomocí videokamery placený kameraman, který záznam také upraví

do požadované podoby. Následně jej sestříhá a doplní hudbou, vznikají i svatební videoklipy.

Například videoklip ze svatby v Čejkovicích.113 Svatební „videoklipy jsou kořením celého

svatebního záznamu a pokud jsou vyrobeny profesionálně, dokáží u diváka vyvolat silné

emoce. Videoklip tvoří určitý mezník, předěl mezi jednotlivými událostmi, případně úvod

a závěr svatebního videa… Největší význam má však při natáčení příprav nevěsty,

kdy vystihne a zdůrazní její krásu a přidá atmosféře příprav určitou poetiku.“114

Svatební oznámení a zvaní na svatbu

V tradiční venkovské kultuře konce 19. století byla svatba záležitostí celé obce.

O velikosti svatby a tedy i počtu pozvaných hostů dnes rozhodují spíše finanční možnosti

rodiny. Na zkoumané svatby bylo pozváno v průměru kolem šedesáti hostů, ale například

na svatbě v Dolních Bojanovicích115 a v Dubňanech116 bylo asi sto hostů.

František Bartoš uvádí, že se na svatbu zvalo třikrát i čtyřikrát, po druhé ohlášce zval

ženich s nevěstou, den před svatbou ženich s družbou a po nich nevěsta se starší družičkou.

Pro ty, kteří nepřišli, chodil ještě v den svatby některý z mládenců.117 Družba byl označen

110 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Královi, 24. 7. 2010 a Antošovi, 18. 9. 2010 – fotografování na Slovanském hradišti

u Mikulčic, Halabrinovi, 20. 9. 2009 se fotografovali v přírodě i v obci Dolní Bojanovice, Novotní, 31. 7. 2010

mimo jiné u větrného mlýna u Starého Poddvorova. 111 V zahradě milotického zámku se fotografovali Příkaští, 5. 9. 2009,; Smaženkovi,19. 9. 2009; Vacenovští,

10. 7. 2010 a Jestřábovi, 30. 10. 2010. Kromě toho byly místem fotografování i vinohrady a vinné sklepy. 112 Aranžované fotky manželů Balákových, 2. 9. 2006, vznikly na zámku v Lednici. 113 Novotní, 31. 7. 2010, viz DVD příloha. 114 http://www.vidmat.cz/clanky/nataceni-svatby.html, cit. 3. 11. 2010 115 Halabrinovi, 20. 6. 2009. 116 Vacenovští, 10. 7. 2010. 117 BARTOŠ, František: Lid a národ. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003, s. 45–46.

- 36 -

hůlkou s pentlí a rozmarýnem. „Ještě něco o rozmaríne, ze které věnce a věnečky

k slavnostem vijí. Rozmarina byla vážená květina ve mnohých domácnostech. Pěstovali ji

na oknech v hrncích a o masopustě, kdy nejvíce svateb bývá a kvítí žádné, tu byla vždy

zelenající se rozmarina hledána. Jestli se v celé vsi nenalezla, poslali pro ni buď do zámku

neb do města k zahradníkovi a ten ořezal nejlepší pruty rozmaríny ze svých keřů a za každý

proutek žádal po stříbrném dvacetníku.“ 118

Způsob zvaní popisuje Lubor Niederle: od neděle po první ohlášce se začalo se

zvaním na svatbu, které se konalo několikrát, nejprve zval ženich s nevěstou, pak se starším

mládencem (družbou), případně i nevěsta se starší družičkou. Zvoucí mládenci byli označeni

rozmarýnem za kloboukem a hůlkou, kterou klepali na vrata. Podle ukrojených kousků

chleba, které přinesl družba nevěstě, se poznalo, kolik hostů přijde na svatbu. Jak uvádí

Ludmila Tarcalová, zvyk obdarovávání chlebem („zváče“) při svolávání na svatbu

se na Slovácku nevyskytuje již od roku 1945. V 70. letech 20. století je už rozšířeno zvaní

na svatbu prostřednictvím svatebních oznámení a osobního zvaní nevěstou a ženichem

nejčastěji čtrnáct dnů před svatbou.119 Díky ohláškám v kostele byli všichni o svatbě

vyrozuměni dopředu, proto se samotné zvaní mohlo uskutečnit třeba jen týden nebo několik

dnů před svatbou.

Názory na původ svatebních oznámení se různí. Pravděpodobně vznikla z běžného

zvyku osobního ústního zvaní na svatbu nejdříve v městském prostředí, a nebo nahradila

ručně psané zvací listy. Nejstarší tištěná oznámení se vyskytla už po polovině 18. století

v šlechtickém prostředí, důvodem bylo velké geografické rozptýlení příbuzných a přátel.

K rozšíření tištěných oznámení přispělo zpřístupnění tisku a rozmach poštovních služeb.

Na rozdíl od současných oznámení byla ta z 18. a 19. století konzervativní, stručná a

prostá.120

Svatební oznámení se v současnosti posílá příbuzným, kolegům, známým, všem,

kdo by se měli o svatbě dozvědět, ale nemusí se oslavy zúčastnit. Pro pozvané svatební hosty

se k oznámení připojuje také doprovodná tiskovina, nejčastěji s nápisem: „Srdečně Vás zveme

ke svatebnímu stolu“. Pro některé hosty, například přátele, kteří jsou pozváni jen na večerní

svatební veselí, se připojuje tiskovina, které zve na večerní zábavu, či večeři.

Oznámení předávají hostům zpravidla snoubenci osobně a to jeden až dva měsíce před

konáním svatby. Formu oznámení si lze vybrat ze širokého sortimentu katalogů, vzorník

118 PŘIB., Jar.: Kdy ženské nosily věnec a kdy čepec. Český lid 22, 1912, č. 1, s. 384–386. 119 TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku. Příspěvek k úloze tradice v současnosti,

c. d., s. 31-33. 120 LENDEROVÁ, Milena: Řeč svatebních oznámení, c. d., s. 105-112.

- 37 -

svatebních oznámení nejrůznějších barev a motivů nabízejí svatební salony, agentury

i tiskárny. Jsou jednoduchá, ale i slavnostní, zdobená, na ručním papíru, na lesklém podkladu,

s fotografií, s monogramy. Je možné nechat si udělat svatební oznámení na míru s motivem

společného koníčku, dle filmové předlohy, karikaturu, dle pracovních aktivit apod.121 Vlastní

originální svatební oznámení si nechali vytvořit například manželé Jestřábovi122 nebo manželé

Příkaští.123

V oznámení bývají uvedena jména snoubenců, jejich adresa, místo a čas konání svatby

a případně i motto nebo fotografie snoubenců. Pozvaní hosté by měli přesně z textu vědět,

kde, kdy a v kolik hodin se svatba koná. Svatební oznámení je jednoduchým prostředkem

k rozšíření zprávy o konání svatby, do této chvíle je vše řečeno pouze ústně, ale oznámení již

zavazuje oba snoubence dostát svých slibů. Oficiální pozvání na obřad je nejen slušností,

ale i milou povinností vůči rodině, příbuzným a přátelům.

Hlavní aktéři svatby/svatební obřadníci/ svatební funkcionáři

Svatební obřad se již v 16. a 17. století124 řídil komplikovanými předpisy, o jejichž

přesné dodržení dbali poloprofesionální svatební funkcionáři, od 14. století označováni jako

„svat“, sdavacz“ a „svatvie“. Jejich společenský a obřadní význam byl natolik velký, že je

i církev přijala jako důležité účastníky potvrzování sňatků v kostele. Uváděli se zpravidla jako

čelní svědkové svatby. Od 17. století se objevuje i označení „družba“, „stará svatby“

a „droužka“.125 Lubor Niederle řadí mezi svatební funkcionáře, mimo nevěstu, ženicha

a svatební rodiče, starého svata (ženichův řečník, hlavní pořadatel svatebního veselí), starou

svatku (při svatbě zastupuje nevěstinu matku při oblékání a čepení), svědky (nejčastěji plní

tuto úlohu kmotři snoubenců), mládence, družby a družičky. Na Podluží místo starého svata

a staré svatky plnil jejich úlohy starší mládenec (družba) a straší družička.126 Každá z těchto

osob měla nezastupitelné místo na tradiční svatbě na celém Slovácku, neodmyslitelnou

součástí jejich úřadu byly příslušné promluvy, podrobně popsané v tradiční svatbě. Dosud

používané proslovy družby na Podluží jsou patrně převzaty z díla Josefa Kopeckého a textově

121 http://www.topagentura.com/svatebni-oznameni, cit. 15. 10. 2010. 122 Jestřábovi, 30. 10. 2010. 123 Příkaští, 5. 9. 2009. 124 Karel Fojtík pracuje s materiály ze 16. a 17. století, ale předpokládá i dřívější platnost. 125 FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě). Tři kapitoly

k historické etnografii, c. d., s. 147-148. 126 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 675.

- 38 -

dále upraveny, jak uvádí Jana Havlíková, s největší pravděpodobností Michalem Komosným

z Dolních Bojanovic, který svatební říkání upravil a zkrátil, zejména vynecháním dlouhých

pasáží, které pojednávají biblickými příměry o kladech manželského života.127

Z předchozího výčtu zůstávají hlavními osobami svatby v současnosti samozřejmě

nevěsta, ženich, svatební rodiče a svědkové. Funkce „starších“, tzn. starší družičky a staršího

mládence (někdy označován jako družba), přetrvává, ale své úlohy plní jen zčásti, nebo téměř

vůbec. Funkce hlavních aktérů jsou značně pozměněny, ale lze říci, že jsou dodnes známé

a tu více, tu méně užívané. Jedním z úkolů „starších“ je doprovodit snoubence do kostela,

při výzkumu to bylo zaznamenáno například na svatbě v Mikulčicích,128 v Ratíškovicích.129

Navíc se objevují dětské dvojice družiček v bílých šatech a mládenců, které nesou nevěstě

závoj nebo vlečku, nebo mají košíčky pro družičky a rozhazují před ženichem a nevěstou

okvětní lístky.130 Již Friedrich Julius Rottmann ale píše o svatbě vznešených osob (podle

knihy Erasma Francisciho Veselé jeviště, 4. vyd.) a zde nás bezesporu zaujme následující

pasáž: „Na příhodné cestě rozprostřou červené nebo jinak zbarvené látky, po kterých kráčí

ženich s nevěstou. Doprovází ho dva mladíci a dívka, která nese stříbrný košík plný květin...

Před párem snoubenců jde pozpátku dívka se stříbrným košíkem květin a cestou k svatebnímu

domu hází snoubencům a jejich doprovodu voňavé kvítky do obličeje.“131

Družba, jako hlavní koordinátor svatby na Podluží, ale i osoba sloužící k obveselení

svatebčanů, měl v rukách uchování zvyklostí. Texty s říkáním pro hlavní svatební funkcionáře

si předávali družbové v opisech, případně tištěné formou letáků, většinu textů družbové

zpívali. Družba má podle etnologa Josefa Beneše genetickou a typologickou souvislost

s plampačem, opovědníkem z pololidového divadla 18. století, který některými svými

funkcemi částečně navazuje na středověké jokulátory.132 Fojtík uvádí, že družba a stará svatby

měli jako hlavní svatební funkcionáři ještě v 16. a 17. století při svatebním obřadu

nejdůležitější úlohu. Jejich obřadnický význam však postupně klesal a dostával

se až do postavení služebníka nebo zábavníka.133

127 HAVLÍKOVÁ, Jana: Současný stav svatebního obřadu v Dolních Bojanovicích a v Josefově. In: FROLEC,

Václav (ed.): Svatební obřad – současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost. Sv. 9. Brno: Blok, 1983,

s. 191. 128 Dostálovi, 29. 8. 2009. 129 Smaženkovi, 19. 9. 2009. 130 Antošovi, 18. 9. 2009. 131 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 55. 132 BENEŠ, Josef: Divadelní prvky svatebního obřadu. In: FROLEC, Václav (ed.): Svatební obřad – současný

stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno: Blok, 1983, s. 46. 133 FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě), c. d., s. 156-

157.

- 39 -

Osoba družby se objevuje na svatbách, které nesou znaky tradičního obřadu, dodnes.

Ve sledované oblasti zejména na Podluží. Během výzkumu bylo zaznamenáno, že postava

družby se vyskytla v šesti případech.134 Družba musí být výřečný, zábavný a organizačně

schopný. Nemusí se jednat o příbuzného, obyčejně je to ženatý muž. Družbové nebývají

za svou funkci placeni, jsou svatebními hosty a dostávají, jako jiní, výslužku. Atributem

družby je ozdobená hůl („čagan“), případně valaška. Nejedná se o profesionální družby,

ale spíše o muže, kteří už několikrát na svatbě svých příbuzných, či známých tuto funkci

vykonávali. Při výzkumu bylo zjištěno, že družba se na Kyjovsku nevyskytuje, jeho roli

zde zastávají „starší“.

Kromě družby mají v současnosti průběh svatebního dne na starost starší mládenec

a starší družička, tzv. starší, svědci, nebo určení kamarádi. Význam svědků vzrostl

až se zavedením civilní podoby sňatku, po druhé světové válce, v současnosti mohou částečně

nahrazovat funkce družby, případně „starších“.

Starší mládenec bývá kamarád ženicha a podobně je to u starší družičky a nevěsty.

Družička spolu s kamarádkami a příbuznými dívkami nevěsty pomáhá připevňovat voničky,

zdobit auta, oblékat nevěstu apod. Družička pak případně pronáší promluvy – vítá ženichovu

družinu v domě nevěsty. Platí však, že se vše řeší podle individuálních potřeb a podmínek,

pokud není například stanovena funkce starších, mohou jejich roli částečně převzít

svědkové.135 Svědkové bývají příbuzní snoubenců (sourozenci, sestřenice, bratranci, kmotři)

nebo kamarádi. Funkce nejsou jednoznačně dané, úkoly rozděluje podle svých potřeb

a po domluvě nevěsta a ženich.

Mnohé úkoly, které dřív plnili svatební obřadníci, jsou realizovány dodavatelsky,

a tak se vytrácí podíl rodiny a komunity na zapojení do svatebních příprav.

134 Balákovi, 3. 9. 2006; Havlíkovi, 6. 6. 2009; Halabrinovi, 20. 6. 2009; Dostálovi, 29. 8. 2009; Novotní, 31. 7.

2010; Antošovi, 18. 9. 2010. 135 Například Antošovi, 18. 9. 2010.

- 40 -

Rozloučení se svobodou – “svíca“

Pojem „svíca“ se na Hodonínsku vyskytuje již na sklonku 19. století. „Toto označení

je zřejmě odvozeno od svící, které při ní celou dobu hořely.“136 Svíca v takové podobě,

se kterou se dnes můžeme na Hodonínsku setkat, je záležitostí 2. poloviny 20. století. Koná

se týden, nebo čtrnáct dnů před svatbou, nejčastěji v sobotu, méně v pátek večer. Hlavní

účelem je rozloučení se s ženichem a nevěstou, respektive s jejich svobodou. Protože se říká

„na svícu sa nezve“, je jakoby na vědomost dáno, že se svíca koná. I přesto prakticky funguje

zvaní na tuto událost. Tímto úkolem bývá nejčastěji pověřen kamarád, či příbuzný snoubenců.

Někteří jsou zváni také snoubenci osobně.

Jsou „svíce“ společné, ale i oddělené, zvlášť pro nevěstu a zvlášť pro ženicha.

Vše záleží na konkrétních podmínkách a přístupu k této události. Vedle velkých svící,

kde je i přes sto hostů,137 jsou i ty menší. Taková „rozlučka se svobodou“ může například

v mužském případě vypadat tak, že ženich pozve pár přátel do restaurace, hostince, či jiného

podniku a zde „zapíjí svobodu“, „loučí se se svobodou“ a očekává přijetí nové společenské

role – manželského stavu.

Na velkou svícu je počítáno s desítkami hostů, v tom případě je vhodným zázemím

kulturní dům (například ve Svatobořicích), zahrádkářský dům (například v Lužicích), větší

vinný sklep apod., nejlépe v místě bydliště jednoho ze snoubenců. Není ale výjimkou,

že nejvhodnější místo je mimo bydliště snoubenců.

Svíca je také příležitostí pro předání darů novomanželům. Větší skupiny, které přicházejí

na svícu společně, předávají společný dar, třeba i finanční, jednotlivci pak předávají dary

sami.

Právě takovou větší skupinou bývá typicky svobodná chasa, která se na svíci loučí

se svými členy, protože už se nadále nebudou podílet na jejím působení. Chasa, členové

folklorního souboru, pěveckého sboru apod. přicházejí na svícu nejen s darem, ale i s písní,

jejíž text je složen speciálně pro tuto příležitost (vztahuje se k osobám snoubenců, zejména

k jejich dosavadnímu životu „za svobodna“). Čím originálnější a vtipnější píseň je, tím více

zaujme posluchače a je jimi kladně hodnocena. Po zazpívání a předání daru jsou hosté

přivítáni pálenkou a jsou pozváni ke stolu. Typicky se podává guláš, na stolech jsou ale mimo

to připraveny koláčky, zákusky, s pokročilou hodinou přibudou například obložené talíře,

136 HLAVINKA, Karel – NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Hodonský okres, c. d., s. 175. 137 Velkou „svícu“ měli manželé Jestřábovi – ve Svatobořicích, Novotní – v Čejkovicích, Královi – v Lužicích,

Dostálovi – v Lužicích, Příkaští – v Sudoměřicích, Havlíkovi – v Lužicích.

- 41 -

rolády, řízky apod. Žízeň zaženou, kromě piva víno, i nealkoholické nápoje. K vytvoření

dobré společenské nálady přispívá hudba, ať už se jedná o cimbálovou muziku, nebo

o reprodukovanou hudbu.

„Svíca“ v takové podobě, jak ji známe dnes, je mladou záležitostí, vyvinula

se ze svatebního předvečera, kdy se slavila u nevěsty. Právě večer před svatbou patřil vití

věnců a voniček. Pozvaní svatebčané přinášeli sýr, máslo, mléko, mouku, drůbež a cukroví,

tedy vše potřebné k přípravě bohaté hostiny. Přinášení naturálií bylo výrazem vesnické

pospolitosti a vědomí povinnosti podílet se na pomoci jednomu z jejich členů a snížit

tak náklady na svatbu, která nebyla levnou záležitostí. Před domem vyhrávali muzikanti,

na Podluží se připravoval ozdobený strom a sulice (ozdobené tyče se šátky namísto praporů),

oboje pak bylo umístěno do zahrádky před domem nevěsty.138 V popisech svatby v této

oblasti se setkáváme se svatebním stromem, který označoval dům nevěsty a ženicha,

jak zmiňuje Josef Tomeš ve své studii: „Je nepochybné, že svatební strom souvisí

se stromem–májem, který dávali mládenci děvčatům pod okna v jarním období... na základě

postavení máje a vzájemného manželského slibu byl uznán sňatek církevním soudem pražské

konsistoře v roce 1422. V patnáctém století byla tedy ještě uznávána právní platnost tohoto

aktu.“139 Stavění svatebních stromů – májí bylo během výzkumu zaznamenáno

v Čejkovicích.140 Na tuto májku se zavěšují předměty, které se vztahují k dané osobě a které

ji nejlépe vystihují (ve sledovaném případě to byl u nevěsty vysokoškolský diplom

a protancované střevíčky). Svatební strom, jak jej popisoval například František Bartoš,

se od současných májí lišil. Byl mnohem menší a krom toho, že „se zasadil ráno

před zdavkami do zahrádky“, tak se vezl i do kostela a na hostinu.141

Svíca v den před svatbou byla spojena s pohoštěním a tancem. V tuto dobu se také

se chystal i svatební koláč, připravovaný nejprve kmotrou, později matkou. Koláč se dával

na stůl, strom do zahrádky.142 V současnosti v předvečer svatebního dne vrcholí poslední

přípravy na nadcházející svatební den. Rozvážejí se výslužky, do domu snoubenců

se přinášejí svatební dary atd.

138 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 677. 139 TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí. Národopisný věstník

československý 2 (35), 1967, s. 149. 140 Novotní, 31. 7. 2010. 141 BARTOŠ, František: Moravská svatba, c. d., s. 41. 142 BARTOŠ, František: Lid a národ, c. d., s. 46-47.

- 42 -

Svatební den

Jan Noháč popisuje ve 20. letech 20. století svatební den takto: „Svatebním dnem bylo

obyčejně úterý, ženichovi hosté se sešli u ženicha a obdobně hosté nevěsty u ní v domě,

následovala snídaně a po ní odprošování. Odprošování se konalo v domě nevěsty a ženicha

zvlášť, tedy nejprve u ženicha a poté u nevěsty. Průvod z nevěstina domu zamířil od kostela,

odtud pak do ženichova domu, kde nevěsta prosila rodiče svého manžela za přijetí do rodiny.

Po jídle se pak svatebčané odebrali znovu do domu nevěsty, kde se konal svatební oběd.

Zábavu na hostině obstarávali družbové.“143

A jak bychom popsali svatební dopoledne slovácké svatby začátku 21. století?

Nalezneme mezi těmito popisy analogie? Převážná většina nevěst charakterizuje období

příprav, které těsně předcházejí samotnému svatebnímu dni, jako období shonu. Nadcházející

svatební den si pak chtějí „užít“, aby byl příjemnou a jedinečnou událostí v jejich životě.

Mnoho nevěst přikládá důležitost počasí, obecně přijatelnější je slunečné a teplé počasí.

A když už přece jen prší, říká se, že padá štěstí, resp. že déšť přináší štěstí.

Pro nevěstu začíná svatební den již v brzkých ranních hodinách, a to z důvodu

náročných příprav, které se týkají její vizáže. Výzkum ukázal, že průběh svatebního dne byl

u sledovaných svateb velmi obdobný. K ranním přípravám neodmyslitelně patří vytvoření

slavnostního účesu a líčení. Nevěsty ve většině případů využívají služeb kosmetičky,

vizážistky a kadeřnice, aby měly jistotu, že jejich vzhled bude podtrhovat výjimečnost tohoto

slavnostního dne. Oblékání a přípravě nevěsty je tedy věnována značná pozornost a patří mezi

významnou část svatebního dopoledne. Zatímco se nevěsta, za ženské asistence (svědkyně,

starší, družička, či kamarádky), připravuje, přijíždějí do jejího domu, resp. domu jejich

rodičů, pozvaní hosté na snídani. K té se podávají většinou párky, které pamatují i matky

současných nevěst. Dnes už převažují obložené mísy, sekaná, chlebíčky, apod. Nechybí

svatební koláčky, zákusky, víno a slivovice. Zdobení dopravních prostředků mají na starost

členové rodiny, svědkové, případně kamarádi (někteří zdobí v předvečer svatby a v tomto

případě se někdy zapojuje také nevěsta). Pozvaným hostům se dopoledne připínají voničky,

tímto úkolem bývají pověřeny nejčastěji družičky.

Obdobně se snídaně pro hosty z ženichovy strany odbývá v jeho domě. Na tomto

místě je nutné upozornit na fakt, že představený model není závazný. Z nejrůznějších důvodů

143 HLAVINKA, Karel – NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Hodonský okres, c. d., s. 23.

- 43 -

se snídaně může konat na společném místě například v místě pozdější svatební hostiny.144

I při dalším popisu průběhu svatebního dne se objevují jak jemné nuance, tak významnější

rozdíly.

Pro srovnání s dobou před více než sto lety se nám nabízí popis svatby před samotným

obřadem, který uvádí František Bartoš: od ženicha jde průvod k nevěstě a odtud do kostela,

v čele hudba, za ní řada mládenců a družiček, ženich, nevěsta, svatební rodiče, svatební

hosté.145 Z této struktury zůstal zachován důležitý prvek – ženich si jde/jede pro nevěstu

a odtud odcházejí/odjíždějí na místo obřadu. V současných svatbách se také zachovává řazení

průvodu. Jak už bylo řečeno, s blížící se hodinou obřadu se vydává ženich se svou družinou

a hosty k nevěstě. Pokud jsou z jedné vesnice, pak pěším průvodem, pokud ne, tak auty,

případně autobusem. Kolonu vede auto ženicha, nepřehlédnutelnost zajišťují nejen

ozdobená auta, ale také hlasité troubení klaksonů.

Ženich se svou družinou přichází/přijíždí před dům nevěsty, dveře bývají zamčené,

musí tedy zaklepat, či zazvonit, během výzkumu byl zaznamenán také zpěv ženicha.146

Zavřené dveře jsou prvním příkladem překážky, kterou musí ženich překonat; řada zvyků

během svatebního dne se váže právě k překonávání překážek osobou nevěsty a ženicha.

Tradičně otvírá dveře družička a její říkání,147 které následuje a kterým vítá družinu ženicha.

Je to jedno z posledních přetrvávajících svatebních říkání, i když oproti původnímu textu

ve zkrácené formě. Pokud není dodržen tento tradiční model, dveře otevře určená osoba

a domluva se ženichem je zde volná, omezuje se na jednoduché přivítání a pozdrav,

eventuálně na příkaz, že si má například ženich najít svou nevěstu. Na mnohých místech

je v tuto chvíli ženichovi předvedena falešná nevěsta,148 kterou bývá přestrojená žena, či muž.

Falešná nevěsta se v podobě přestrojené ženy objevila na svatbě v Lužicích a v podobě

děvčátka v Dolních Bojanovicích.149 Je to další překážka pro ženicha, musí si totiž vybrat tu,

pro kterou si přišel. Nepravá nevěsta se někdy objevuje i s dítětem a tvrzením, že otcem

144 Například Halabrinovi, 20. 6. 2009; Vacenovští, 10. 7. 2010. V prvním případě měli na místě pozdější hostiny

snídani hosté z ženichovy strany, ve druhém pak širší rodina. 145 BARTOŠ, František: Lid a národ, c. d., s. 47. 146 V Dubňanech (Příkaští, 5. 9. 2009) u nevěsty zpíval ženich: „Tluču, tluču, otevřete,…“; V Rohatci (Balákovi,

2. 9. 2006) zpíval u nevěsty ženich spolu se starším mládencem. 147 V Ratíškovicích (Smaženkovi, 19. 9. 2009) měla starší družička následující „říkání“: „Vítáme Vás, vzácní

hosté milí, kteří jste se k tomuto domu přiblížili. Vím, co hledáte v tomto domě samém, uprostřed nás mládencú

a pannen. Vy máte mezi sebou ženicha, který si pro tento poklad pospíchá, my mu jej s radostí chceme dáti

a do chrámu Páně doprovoditi. Není to na rok, nebo na dva, je to jen na den nebo na dva, naší nevěsty a ženicha

svatba!“.

Další promluvy viz textová příloha. 148 Výskyt falešné nevěsty zmiňuje také Ludmila Tarcalová v období začátku 20. století na Slovácku.

TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku. Příspěvek k úloze tradice v současnosti, c. d.,

s. 62–63. 149 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Halabrinovi, 20. 6. 2009.

- 44 -

je právě příchozí ženich. Podobný motiv se objevuje také na jiném místě svatby, a to když

cikánka s dítětem žádá od ženicha alimenty a vyčítá mu, že ji podvedl a opustil. Ženich

odmítá falešnou nevěstu a je pobídnut, aby si tedy našel tu pravou, které posléze předává

kytici, ona mu připíná korsáž do klopy (nevyskytuje se všude, ženich může označen korsáží

již přijít). Pokud je rodina věřící, následuje odprošování, „odprášání“, a požehnání od rodičů.

Při tradičním odprošování snoubenci pokleknou, poděkují za vychování a poprosí

o požehnání, od obou rodičů pak dostávají znamení kříže na čelo. Odprošování bývá

soukromou záležitostí bez účasti svatebčanů, pouze s družbou, případně starší družičkou

a starším mládencem.

Akt odprošování závisí na vyznání rodiny nevěsty a ženicha. Pokud jsou bez vyznání,

omezuje se někdy toto požehnání a bývá nahrazeno přípitkem, podáním ruky, či políbením.

Může být také zcela vypuštěno a snoubenci mohou svým rodičům nějakým vlastním

způsobem poděkovat, což se považuje za žádoucí. Odprošování, resp. požehnání,

či poděkování se v nějaké formě vyskytlo téměř ve všech sledovaných případech.

Od nevěsty se všichni společně vydávají k místu svatebního obřadu. Pokud jede

kolona svatebních aut, bývá zvykem, že v prvním voze jede ženich s rodiči, nebo svědkem,

příp. kamarády, a v posledním pak nevěsta s rodiči, nebo svědkyní, či družičkou. Auta během

jízdy opět hlasitě troubí. Ján Komorovský uvádí, že po cestě ke svatebnímu obřadu

se zpravidla dělal velký křik a hluk.150 Ze svatebního obřadu jedou již novomanželé společně

v autě nevěsty.

Pěší průvod od domu nevěsty bývá řazen různě, většinou však platí pravidlo, že ženich

nejde na místo obřadu spolu s nevěstou, ale se starší družičkou, nevěsta se starším

mládencem, či družbou. Na začátku průvodu jdou svobodní, mládenci a družičky,

a pak ostatní svatebčané. Družičky (svobodné dívky, které jsou pozvané na hostinu,

nebo vybrané dívky – nejlepší kamarádky, či příbuzné nevěsty) mívají v ruce květinu.

Cestou na obřad151 může dojít k „zatahování“, průvod je zastaven a může pokračovat,

až když ženich vyplatí nevěstu (někteří považují zatahování za vyplácení se ženicha

z jeho „mladických hříchů“, jiní za zábavný prvek, který ke svatbě jednoduše patří).

Zatahování zmiňuje i Richard van Dülmen při popisu svatebního obřadu v raném novověku:

„Velmi poučný je zvyk, při kterém se průvodu jdoucímu do kostela uzavře cesta páskou, tyčí

nebo girlandou, aby se musel vykoupit nějakým darem. Zatarasení cesty a její uvolnění

150 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 182. 151 Během výzkumu bylo zaznamenáno, že na Podluží se zatahuje před obřadem a na Kyjovském Dolňácku

po obřadu.

- 45 -

výměnou za výkupné na jedné straně symbolicky vyjadřovalo rozloučení novomanželů

se skupinou svobodných, na straně druhé bylo i gestem založení nové domácnosti.“ 152

Na Podluží bývá zvykem, že pokud se svatba nese v tradičním duchu a snoubenci se v krojích

účastnili folklorních událostí v obci, byli členy „chasy“, pak ženicha zatahují krojovaní

mládenci z „chasy“, odkud dívka pochází.153 Zatahování bývá zábavným prvkem a může

se konat i po svatebním obřadu, závisí na místní tradici. Na Kyjovsku například mohou

zatahovat i dívky, ženy, někde kolegové, hasiči, maškary apod., vždy jde však

o nesvatebčany, či případně hosty přicházející na hostinu až večer. Zatahování prováděli ženy

před kostelem, po svatebním obřadu (v Ratíškovicích)154 a dobrovolní hasiči zatahovali

například před místem hostiny (ve Svatobořicích).155 Pokud se při zatahování vyberou nějaké

peníze, dostávají je snoubenci. Lubor Niederle dává zvyk zatahování do souvislosti

se symbolickým únosem. Okolnost, že se konalo hlavně v případech, kdy ženich pocházel

z jiné vesnice než nevěsta, ale i to, že výkupné požadoval hlavní představitel vesnické

mládeže, je znakem, že zvyk má kořeny v organizaci mládenců. Mládenci v říkání

při zatahování pomocí symboliky zahrádky a květiny naznačují, že právě oni měli určitou

zásluhu na tom, že nevěstu svého času vesnická pospolitost uznala za dívku, že s ní tancovali,

bavili se s ní a možná i chodili na zálety. Svatbou se ženichem z jiné vesnice se dostávala

mimo život místní mládeže, která proto požadovalo od ženicha satisfakci. Typickým je případ

Podluží, kde je snoubencům přes cestu natažena pentle, mládenci, kteří zatahují, si připijí

se snoubenci a s ženichem se předhánějí v placení. Ženich vždy musí dát víc, aby nevěstu

vyplatil, neboť jim nevěstu bere. Pokud se děje zatahování před vstupem do kostela, může

se objevit prvek, že se musí vyplatit každý svatební host sám. Tuto skutečnost lze srovnat

s popisem Lubora Niederla v monografii Moravské Slovensko: „Děje (zatahování) se to

při každé svatbě, někde jen tehdy, když nevěsta nebo ženich pochází z jiné vesnice. Obyčejně

lidé nesvatební, ženy starší nebo domácí chasa uzavrou cestu do vsi nebo ze vsi napříč

provazem pestře ověšeným, neb také dlouhou pentlí (...), zarazí tím průvod a žádají

vykoupení, kterého se jim v penězích dostane.“156

152 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), c. d., s. 157. 153 Mládenci z „chasy“ zatahovali na svatbě v Lužicích (Havlíkovi, 6. 6. 2009) a v Hodoníně (Balákovi, 3. 9.

2006). 154 Smaženkovi, 19. 9. 2009. 155 Příkaští, 5. 9. 2009. 156 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 680.

- 46 -

Svatební obřad

Svatební obřad je stěžejním okamžikem celého svatebního dne, patří mu největší

důležitost. V křesťanském obřadu, ve sledované oblasti převážně římskokatolickém,

jsou zachovány mnohé starobylé prvky, pravděpodobně ještě předkřesťanského původu.

Před kostelem, či radnicí přivítá snoubence oddávající, za zvuku hudby vchází

postupně dovnitř. Ženich tradičně za doprovodu matky, nevěstu vede k oltáři její otec.

V popisu Fridricha Julia Rottmanna k tomu můžeme najít zajímavou zmínku: „Pokud byli

ještě rodiče naživu, museli své děti osobně k oltáři přivést, aby přijaly požehnání kněze a aby

všichni viděli, že rodiče s manželstvím souhlasí .“157 Jiné vysvětlení přináší Jean Claude

Bologne: „Z původního odevzdání ženy z rukou otce nám dodnes zůstal zvyk, že nevěsta

přichází do kostela zavěšena do svého nejbližšího příbuzného.“158 Vidíme tedy, že uvedení

snoubenců rodiči je prvkem, který přetrval celá staletí.

Sňatek církevní

Nejstarší liturgická kniha předpisů pro svatební obřad vznikla již v 9. století na půdě

Francké říše v královském prostředí, konkrétně v Remeši. Z tohoto období se nám dostává

popis svatebního obřadu, jehož součástí je nabádání k manželské věrnosti (adresované zejm.

nevěstě), požehnání věna, požehnání prstenu, oddávací formule a požehnání manželského

páru. Nejstarší písemná zmínka, která dokládá užití symbolu sňatku snubního prstenu,

pochází ze svatby Judithy, dcery Karla Holého. Zejména formule „přijmi tento prsten

na znamení víry a lásky, a manželské pouto, aby člověk nerozlučoval, co spojil Bůh, který žije

a kraluje po všechny věky věků“ při předávání prstenu má hluboké kořeny.

Římskokatolický obřad, který v případě církevních sňatků na jižní Moravě převládá,

vychází z obřadů, které byly dříve součástí římského rituálu.159 V textech pro církevní

svatební obřad se hovoří o posvátné manželské smlouvě, kterou představuje neodvolatelný

oboustranný souhlas, jímž se manželé navzájem sobě odevzdávají a sobě přijímají. Současný

obřad vypadá tak, že průvodem jsou snoubenci přivedeni k oltáři, poté se koná bohoslužba

slova obvyklým způsobem, ke čtení jsou však vybírány texty vhodné pro tuto příležitost.

Při samotném svatebním obřadu se kněz snoubenců ptá na svobodu jejich rozhodnutí, vůli

157 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 58. 158 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 98. 159 Svatební obřady: římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný

papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II, c. d., s. 5.

- 47 -

k věrnosti a na odhodlání přijmout a vychovat děti, po kladné odpovědi následuje vzájemný

slib, kdy kněz vyzve ženicha a nevěstu: „Potvrďte toto své rozhodnutí podáním ruky

a slavným slibem“.160 Podání rukou, se kterým se setkáváme při křesťanském obřadu,

má velmi hluboké kořeny. Svazek nebo smlouva byla již ve starověku stvrzena podáním

rukou zúčastněných stran: „Proto se i manželství, jako nejsilnější svazek, potvrdilo podáním

pravé ruky.“161 Spojení pravých rukou spolu se souhlasem stačilo v římské svatební

ceremonii k uzavření manželství.

Kněz přijímá vzájemný souhlas a může položit štólu na spojené ruce manželů a říká:

„Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“162 Poté požehná prsteny jako znamení věrnosti

a lásky, následuje výměna prstenů a první manželské políbení. „Starým křesťanům byl

polibek tak posvátný, že ani ženichovi nebylo povoleno líbat nevěstu víc než jednou. Tento

polibek byl znamením stálé, věrné a upřímné lásky, jak řekl Ambros. Za doby císaře

Konstantina považovali polibek snoubenců za tak důležitý, že je měli za skutečné manžele,

jakmile ženich nevěstu políbil.“163

Po přímluvách přichází na řadu eucharistická bohoslužba a na konci mše žehná kněz

manželům a všem přítomným, následuje podpis dokumentů o uzavření manželství. Pokud

se koná svatební obřad bez mše, je vynechána eucharistická bohoslužba.164 Při výzkumu byl

zaznamenán pouze jeden případ, kdy proběhl svatební obřad beze mše.165

Ve zkoumané oblasti, konkrétně v obcích Dubňany a Ratíškovice, ale i v jiných

vesnicích na Kyjovsku, bývá zvykem, že během svatebního slibu drží starší mládenec a starší

družička nad snoubenci myrtové, či rozmarýnové věnečky spojené bílou stuhou.166 Věnečky

si pak nevěsta nese spolu s kyticí. Hovoří o nich i Josef Kopecký: „Když kněz snoubence

sezdává, položí starší družka ze zady nevěstě i ženichovi na hlavu po věnečku rozmarinovém,

které opět po skončené kopulaci sdělá.“167 Spojené věnečky symbolizovaly nevinnost

či spojení dvou životů v jeden společný. Primus Sobotka uvádí,168 že vůně rozmarýny posiluje

paměť, z toho odůvodňuje praktiku dávat na hlavu novomanželům rozmarýnové věnečky.

160 Tamtéž, s. 24. 161 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 65. 162 Tamtéž, s. 27. 163 Tamtéž, s. 64. 164 Svatební obřady: římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný

papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II, c. d., s. 35-49. 165 Dostálovi, 29. 8. 2009. 166 Tento zvyk byl zaznamenán na svatbě v Dubňanech (Vacenovští, 10. 7. 2009). 167 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 22. 168 SOBOTKA, Primus: Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájíc, obřadech, pověrách

slovanských. Příspěvek k slovanské symbolice. Matice Česká, Praha 1879, s. 224.

- 48 -

Mají si své manželské sliby pamatovat.169 Související odkaz nalezneme již u Fridricha Julia

Rottmana „Jakmile se měla konat svatba, ženich šel nevěstě naproti a odvedl ji do kostela.

Nevěsta byla krásně upravena, aby vyvolala ve svém budoucím muži vroucí lásku. Obličej

skrývala pod jemným šátkem na znamení panenské stydlivosti a oba, nevěsta i ženich, nesli

na hlavě věneček anebo korunku na znamení své cudnosti a neporušeného panenství a jako

důkaz, že odříkáním zvítězili nad zlou chtivostí. Obvykle jim tyto korunky nasadil kněz. Potom

se zbožně modlili, kněz novomanžele svázal stuhou z purpuru a bílého hedvábí a požehnal

jim...“170 Tento obyčej má původ rozšířený nejen u Slovanů, kde se jednalo buď o zmiňované

věnečky nebo korunky. Symbol věnce a koruny původně ke svatbě neodmyslitelně patřil:

„Položí (kněz) pravé ruce nevěsty a ženicha na sebe a posadí jim na hlavu korunky

nebo věnečky svázané ze stále zelených bylinek. Tímto kněz korunuje ženicha a pak i nevěstu

(při korunovaci kněz říká: ,Tímto se korunuje služebník Boha XY kvůli služebnici Boha XY

jménem Otce, Syna atd.´).“171 Věneček je dáván do souvislosti s neporušeným panenstvím:

„U všech národů bylo považováno za velký hřích, když nevěsta před svatbou otěhotněla, jako

znamení neporušeného panenství nosila nevěsta na hlavě věneček“. F. J. Rottmann

se následně zmiňuje o tom, že v případě Švédů a Gótů „věneček dostává nevěsta darem

na faře v naději, že bude-li jej nosit, v manželství pak bude plodná a rozmnoží dobré

mravy.“172

Sňatek civilní (občanský)

Podle současné právní úpravy mohou snoubenci uzavřít manželství na kterémkoli

vhodném místě, pokud jim to povolí matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo

spadá. Pokud se svatební obřad koná na úřadě,173 shromáždí se svatebčané v předsálí a čekají

na začátek obřadu. Mezitím vyřizují snoubenci ještě poslední instrukce (průběh obřadu,

hudba, atd.). Matrikářka poučí snoubence i svatebčany o vstupu do obřadní síně a zasedacím

pořádku. Řazení je v drtivé většině obdobné jako v případě církevního sňatku, tedy ženich

s matkou, svědkové, příbuzní, hosté a nakonec nevěsta s otcem.

Následuje obřad, kdy po příchodu oddávajícího úředníka představí matrikářka

snoubence a seznámí ho s jejich prohlášením, že znají vzájemně svůj zdravotní stav, že zvážili

169 TARCALOVÁ, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích, c. d., s. 115. 170 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 60. 171 Tamtéž, s. 29. 172 Tamtéž, s. 48. 173 Ze zkoumaných svateb byl pouze jeden sňatek občanský; uzavřen na radnici v Hodoníně (Balákovi,

3. 9. 2006).

- 49 -

úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění

rodiny po uzavření manželství a že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by bránily

vzniku manželství. Dále informuje o rozhodnutí snoubenců užívat společné příjmení a o tom,

že stejné příjmení budou užívat i děti narozené z tohoto manželství. Oddávající úředník

pronese svou svatební řeč k novomanželům a provede akt uzavření manželství: „Táži se vás

pane/slečno XY, zda si přítomnou/přítomného nevěstu/ženicha, slečnu/pana XY, berete

za manželku/manžela dobrovolně a bez donucení a je-li tomu tak, odpovězte prosím ano.“

Po kladné odpovědi pokračuje: „Tímto společným prohlášením jste splnili podmínky, které

stanovuje právní řád České republiky. Beru na vědomí, že budete užívat společné příjmení XY

a prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Na důkaz uzavření manželství si nyní

prosím vyměňte snubní prsteny a dejte si své první manželské políbení“.174

Následně vyzve oddávající novomanžele a svědky k podpisu svatebního protokolu.

Stejný protokol je vyplňován i po uzavření církevního sňatku. Nevěsta se podepisuje první,

nejprve novým jménem, potom svým původním. Následuje podpis ženicha, podpis svědka

nevěsty a podpis svědka ženicha.175

Během tradičního svatebního ceremoniálu v kostele se v minulosti sledovalo mnoho

pověr, které věštily budoucnost páru. Dodnes někteří vědí o tom, že snoubenci se snaží jeden

druhému stoupnout na nohu, aby měli v manželství nadvládu, nebo se snaží kleknout si dřív

než partner apod. Tato pověra byla rozšířena i na Slovensku. Ján Komorovský uvádí příklad

z Liptovskej Lúžnej, kdy při odchodu od oltáře se snažila nevěsta stoupnout manželovi

na nohu, aby ve společném životě měla vždy navrch, aby byl „pod pantoflem“ .176

Jakmile vyjdou novomanželé z kostela (nebo jiného místa obřadu) bývá na ně házena

rýže (méně se vyskytují konfety, či okvětní lístky) nebo v poslední době velmi populární

bublinky z bublifuků. Všechny případy se na zkoumaných svatbách objevily. O „rýžové

spršce“ při východu novomanželů z kostela píše také Jean Claude Bologne, může se jednat

o jeden z dokladů původu tohoto zvyku.177 V našem prostředí můžeme na tomto místě vidět

určitou nepřímou spojitost s pohazováním obilí (případně mákem, či hrachem)

na novomanžele po příchodu z obřadu do domu, kde budou bydlet (sem si šli „pro boží

174 http://www.vidmat.cz/clanky/cirkevni-a-obcansky-snatek.html, cit. 3. 11. 2010 175 Tamtéž. 176 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 187. 177 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 228.

- 50 -

požehnání“).178 Pohazování novomanželů vegetabilními plody mělo původně magicky

přivodit, později alespoň naznačit jejich plodnost.179

Neodmyslitelnou součástí závěru obřadu tvoří gratulace. Jako první novomanželům

blahopřeje oddávající, pak matrikářka (v případě civilního sňatku), dále rodiče, svědkové

a postupně ostatní svatebčané.

Během výzkumu byl zaznamenán případ,180 že ženichovi byl před kostelem nasazen

na krk chomout a nevěsta dostala do ruky bič, navíc se posadila do připraveného malého

žebřiňáku a ženich ji musel táhnout. Navíc k chomoutu se vztahuje zajímavý příklad,

kdy v Lužicích každý mužský člen chasy dostává na „svíci“ chomout a má za úkol ho předat

dalšímu ženichovi. Na tomto chomoutu jsou napsána data svatby a jména ženichů. Tuto

„novodobou“ tradici se daří dodržovat již od roku 2003. Chomout a bič má symbolizovat

konec svobodného zapřažení do jha manželství, znamená, že manželství je nelehkou

doživotní záležitostí.

V současných svatbách svatebčané v čele s novomanželi zamíří z místa obřadu přímo

na hostinu. Na místě zde čekají překážky, které musí novomanželé překonat, a společné

úkoly, které je nutné splnit.

178 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 12. 179 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 681. 180 Antošovi, 18. 9. 2010.

- 51 -

Svatební hostina

Uspořádání svatební hostiny bylo obvyklé již v dobách Starého zákona. Důkazem

je příběh Jákoba (Gn 24) a Samsona (14). Z doby Kristovy se zmiňuje svatba v Káni

Galilejské.181 Kromě hostiny bylo pro evropské prostředí typické svatební veselí spojené

s hudbou a tancem. V tradiční svatbě následovala po obřadu v kostele návštěva domu rodičů,

kam ženich s nevěstou „nesli požehnání“. Zde se také původně uskutečňovala svatební

hostina a svatební veselí, které trvalo dva až tři dny. Proměna přišla nejen s redukcí svatby

do jednoho dne, ale i se změnou místa konání svatby. Dům rodičů, ať už nevěsty nebo

ženicha, se dostal více či méně mimo hlavní svatební dění. Tento přesun se odrazil

v provádění tradičních obyčejů a zvyků. Mnohé zanikly, jiné se transformovaly (například

obyčeje původně prováděné v domě nevěsty/ženicha se přesunuly před restaurační zařízení).

Po příjezdu na místo, kde se koná hostina, čekají na novomanžele překážky, či zkoušky

šikovnosti a síly, a odehrávají se před vstupem do restaurace (kulturního domu apod.).

Ve zvycích se objevuje také motiv zjištění budoucnosti, chování novomanželů a symbolická

ztráta svobody. V mnoha případech není nutné přípravou úkolů a k nim potřebným

nezbytnostem nikoho pověřovat, neboť personál restaurace je považuje za nedílnou součást

služeb (jedná se zejména o přípitek, vodu a pálenku a zametání talíře). Neplatí to ale vždy,

a proto musí snoubenci pověřit někoho sami v případě, že se přípravy nezhostí nikdo z vlastní

iniciativy.

Terénní výzkum ukazuje společné znaky zkoumaných svateb. Přivítání novomanželů

bývá spojeno s odlivkou pálenky a vody, či vína a mléka. Každý si vybere jednu skleničku

a tím se má ukázat, jaký bude ženich, zda bude pijan a bude často chodit do hospody. Před

svatebním párem se rozbije talíř a novomanželé musí střepy společně zamést a ukázat, jak jim

jde společná práce. Obecně je rozšířeno, že střepy přinášejí štěstí, a tak si některé nevěsty

schovávají střep z talíře pro štěstí a na památku. Navíc se říká, že při zametání je velmi

důležité, kdo se zmocní lopatky a kdo smetáku. Usuzuje se z toho, s kým bude „zametáno“

a kdo bude mít v manželství hlavní slovo. Někde se uvádí, že nevěsta musí zametat směrem

k domu, aby si neodmetla štěstí, ale je to méně známé pravidlo. V zametání můžeme hledat

souvislost se zvykem, kdy byla nevěstě podhozena metla, nebo stála v koutě, a ona musela

ukázat svou šikovnost a chopit se jí. „Nevěstě před prvním vkročením do domu ženichova

pohodí se v síni metla, kterouž ona čiperně pozametá a postaví pak do kouta, dávajíc tím

181 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 67.

- 52 -

najevo, že chce býti dobrou hospodyní,“ píše Josef Kopecký. 182 Z literatury se také

dovídáme, že původně pocházely střepy od mísy s kaší, která se rozbila, když byla přinášena

na stůl.183 Ján Komorovský v této souvislosti potvrzuje teorii Josefa Tomeše, který viděl

v podávání kaše na svatební hostině přežitek obětin. Obětní jídlo bylo podle jeho teorie

určeno ochráncům domu nebo zemřelým předkům, kaše byla obvyklým jídlem, které měl

podle lidových představ v oblibě domový démon – had.184 Ján Komorovský dále uvádí, že na

závěr hostiny obvykle přinesl družba kaši, za ním šla kuchařka, která nesla střepy a ty pustila

na zem a vybírala od svatebčanů náhradu za způsobenou škodu. Ve většině případů se tento

jev váže právě k podávání kaše, i když v tomto případě byl hlavním motivem na vybírání

peněz rozbitý hrnec (což je jen obměnou jiných pohnutek, například, že si kuchařka popálila

ruku apod., tedy hlavní důvod je podpořit kuchařku za její práci.)185

Na všech sledovaných svatbách se objevil úkol pro ženicha – sekyrou rozštípat poleno,

aby ukázal, jak je silný a zdatný. Tento úkon byl odůvodněn například tím, že vyhaslo

v kamnech, a protože je studená polévka, musí se zatopit a ženich má tedy nachystat dříví

na podpal;186 současně ukáže, jestli bude „dobrý hospodář“.187 Uvedený důkaz ženichovy

zdatnosti není nový, již Lubor Niederle uvádí: „Tak na Čejčsku zavedou ženicha na dvůr, dají

mu sekeru a suk, aby jej poštípal a ukázal svou sílu...“188

Z dotazníkového výzkumu Národního ústavu lidové kultury z roku 2008 plyne,

že se na Hodonínsku (konkrétně v Novém Poddvorově) objevuje další úkol, při kterém

má ženich rozkrojit dřevěným nožem pecen chleba. Tento zvyk se pravděpodobně pojí

s krájením chleba po příchodu do svatebního domu, kdy se usuzovalo podle velikosti

ukrojeného krajíce na štědrost, či lakomství novomanželů. Během výzkumu však nebylo

krájení chleba zaznamenáno.

Dalším úkolem pro nevěstu, či ženicha bývá na mnoha místech přebalování

panenky.189 I tento zvyk má hluboké kořeny, přebaluje ji většinou nevěsta, někdy spolu

se ženichem. Má to být průprava na příchod potomka a povinnosti s tím spjaté.

Čas před hostinou je v mnoha případech příležitostí, kdy se objevuje cikánka s dítětem

(převlečená žena), kromě alimentů a přiznání otcovství ženicha mu vnucuje své dítě –

182 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 23. 183 BATŮŠKOVÁ (TARCALOVÁ) Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku.

Diplomová práce. Brno 1969, s. 97. 184 TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí, c. d., s. 153. 185 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 200-201. 186 Toto odůvodnění se objevilo na svatbě 6. 6. 2009, Havlíkovi. 187 Svatba 6. 6. 2009, Havlíkovi. 188 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s. 678. 189 Ratíškovice, Svatobořice, 5.9.2009, Příkaští.

- 53 -

v podobě panenky – k pochování s tím, že je mu podobné apod. Obměnou je, že místo

této cikánky190 přichází například zdravotní sestra191 apod. (může se odvíjet od povolání

ženicha). V některých lokalitách obchází „zhrzená milenka“ s dítětem až během odpoledne

a vybírá mezi svatebčany peníze na své nemanželské dítě. Josef Tomeš v této souvislosti

poukazuje na to, že akce s figurínou dítěte, či s živými dětmi, měly plodnostní smysl.

Ať už se jednalo o vkládání dítěte nevěstě do klína, nebo do rukou ženichovi i nevěstě. Někde

mohlo dojít ke spojení figuríny dítěte s obchůzkami jiných masek.192

Při výzkumu byl v jednom případě193 zaznamenán zvyk sbírání mincí (mince jako

symbol prosperity jsou se svatbou úzce spjaty).194 Před novomanžele se rozsypou na zem

drobné mince a oni soutěží spolu o to, kdo jich posbírá víc; ten pak prý bude doma „držet

kasu.“

Nejsou výjimečné také úkoly související s profesí snoubenců. Před hostinou

v Josefově195 byl ženichovi, veterinárnímu lékaři, přiveden pacient – kráva (v kostýmu krávy

byli ukryti jeho přátelé). Měl za úkol „zvíře“ vyšetřit a stanovit diagnózu. Úkoly, které jsou

přizpůsobeny profesi snoubenců, jsou zaznamenány již v 80. letech 20. století: „...ženich

zootechnik musí podojit krávu, ženich automechanik má připravenou starou rozmontovanou

motorku...“196

Po všech zkouškách a nástrahách, které novomanželé absolvovali, mohou zasednout

se svými hosty ke slavnostní svatební tabuli. Při vstupu do sálu/restaurace, kde se koná

hostina, bere často ženich nevěstu do náručí a přenáší ji přes práh. Vysvětlení můžeme hledat

v obyčeji přenesení nevěsty přes domovní práh: „Nevěsta nesměla překročit domovní práh

nebo se ho dotknout, nýbrž jej musela přeskočit nebo se nechat přenést ženichovými přáteli.

Buď že se zdráhala jít dobrovolně dovnitř, kde měla ztratit panenství, nebo aby si zajistila

dlouhý život tím, že se prahu nedotkne. Jiní to vykládají jako opatření, aby z domu neutekla

nebo jej z vlastního rozhodnutí neopustila.“197 Původ obřadu přenášení nevěsty bývá

spojován podle Plutarcha s upomínkou na únos Sabínek. V antickém Římě se dotknutí prahu

nevěstou považovalo za zlé znamení, ve starém Řecku obklopili nevěstu příbuzní a tvářili

se, že ji chtějí uchránit před mužem, ten ji však „unesl“, tedy odnesl v náručí do domu.

Pečlivě ale dbal na to, aby se při tom nedotkla prahu, to by mohlo přivolat neštěstí.

190 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Dostálovi, 29. 8. 2009; Příkaští, 5. 9. 2009, Příkaští; Královi, 24. 7. 2010. 191 Antošovi, 18. 9. 2010. 192 TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí, c. d., s. 156. 193 Dostálovi, 29. 8. 2009. 194 Dostálovi, 29. 8. 2009. 195 Antošovi, 18. 9. 2010. 196 HAVLÍKOVÁ, Jana: Současný stav svatebního obřadu v Dolních Bojanovicích a Josefově, c. d, s. 192. 197 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 53.

- 54 -

Vysvětlením je, že práh jako hranice mezi domácím a vnějším světem byl posvátným

místem.198 Mezi lidmi je v současnosti rozšířeno vysvětlení, že přenesením nevěsty přes práh

se obelstí zlí duchové, kteří číhají pod prahem/za dveřmi. Běžně se ale setkáme

s odůvodněním, a neplatí to jen v tomto případě, že jednotlivé zvyky ke svatbě patří, nebo

„že se to tak dělá“. Arnold van Gennep řadí překročení, přeskočení překážky, nebo přenesení

osoby do kategorie odlučovacích rituálů. Jen pro zajímavost patří do této skupiny také zakrytí

závojem, změna jména atd.199

Všichni svatebčané po vstupu do sálu/restaurace zasedají ke stolům. V zasedacím

pořádku se udržuje základní pravidlo, že v čele na čestném místě sedí nevěsta a ženich.

Dále podle důležitosti rodiče, svědkové a nejbližší příbuzní, družičky, nejstarší a nejváženější

hosté, kamarádi a ostatní svatební hosté. V praxi se můžeme setkat se dvěma přístupy

k zasedacímu pořádku: buď má každý svatebčan jmenovkou přesně určené místo, jak říkají

nevěsty „aby po příchodu na hostinu nenastal zmatek“, nebo snoubenci nechávají své hosty

sednout si podle libosti. Pro 19. století uvádí k zasedacímu pořádku lužický učitel Josef

Kopecký, že novomanželé sedí v koutě spolu se starší družičkou, družičkami a staršími hosty.

Mládenci a družba obsluhovali.200 Slavnostní menu v této době se lišilo místo od místa,

ale společnou byla snaha o hojnost dobrého jídla. Jídelníček mohl vypadat například takto:

„Hovězí nebo slepičí polévka s lokšemi, tj. nudlemi (...), dále pečené vepřové nebo jitrnice

se zelím nebo hovězí s omáčkou, ponejvíce křenovou, dále slepice v polévce nebo pečená,

pak pocukrovaná krupice nebo rýže v mléce vařená, buchty a vařené trnky. Mimo to ovšem

i leccos jiného, což se řídí podle zámožnosti nevěstina domu a podle toho, jací hosté jsou.“201

František Bartoš vyjmenovává tyto pokrmy: polévka, hovězí maso s křenem, zelí s jitrnicemi,

krupice posypaná perníkem a rozinkami, vepřová pečeně, smažená kuřata, cukroví atd.

Pokrmy na svatební hostinu byly v minulosti připravovány z domácích zdrojů. Bylo zvykem,

že pozvaní hosté nosili do nevěstina domu před svatbou suroviny, například máslo, cukr,

vejce, kuřata, husy atd., ze kterých se následně připravovaly pokrmy na svatební tabuli.202

Za to dostávala každá rodina výslužku v podobě koláčů ze svatebního stolu, díl z velkého

svatebního koláče, nebo svatební cukroví.203

Příprava hostiny z vlastních zdrojů se v současných svatbách objevuje jen zcela

ojediněle (souvisí to se změnou životního stylu a upuštění od chovu domácích zvířat

198 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 236-237. 199 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, c. d. s. 122. 200 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 23. 201 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s.684. 202 HLAVINKA, Karel – NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Hodonský okres, c. d., s. 23. 203 HABUSTOVÁ, Milena – VESELSKÁ, Jiřina: Tradiční pečivo. Praha: Grada, 2004, s. 22.

- 55 -

a pěstování vlastních plodin), častěji se ovšem vyskytuje dodávání alkoholických nápojů

z vlastních zdrojů. Této možnosti bylo využito téměř na všech svatbách. Pokud je navíc

ženich vinař, je samozřejmostí dodat vlastní nejlepší vzorky vína. Jak podotýká jedna

z respondentek „zajímavost byl náš svatební košt, kde jsme měli 68 vzorků“.204

Přípravě svatební tabule je i dnes věnována velká péče, stoly jsou ozdobeny organzou,

květinami i drobnými dekoračními předměty. Svatební menu doznalo značných změn, které

přineslo rozšíření druhů jídel. Oběd začíná předkrmem, následuje vývar s játrovými

knedlíčky, hlavním chodem je nejčastěji svíčková omáčka s knedlíky, na svatbě v Dolních

Bojanovicích se servírovala také křenová omáčka.205 Dále se nosí na stůl koláčky, zákusky

a káva. Během výzkumu se objevily případy, kdy kuchařka přinesla novomanželům před

podáváním polévky uvařenou a nazdobenou slepici.206 Večeři nahrazuje v posledních letech

velmi oblíbený bohatý švédský stůl s nejrůznějšími specialitami (řízky, kuřata, zeleninové

saláty, rolády apod.). K pití se podává víno, pivo, domácí pálenka a jiné alkoholické

i nealkoholické nápoje.

Samotná svatební hostina dnes již tradičně začíná slavnostním přípitkem, který pronáší

svědek, družba, nebo otec. Přípitek a řeč se váže k nevěstě a ženichovi, jedná se o velmi

individuální záležitost. Po přípitku se mohou hosté konečně pustit do jídla, novomanželé však

dostávají děravou lžíci a vzájemně se musí nakrmit polévkou z jednoho talíře. K tomu bývají

svázáni ubrusem. Zametání střepů, přivítání novomanželů přípitkem a následně společné

jezení polévky jsou nejrozšířenějšími zvyky v současných svatbách, nejen na Hodonínsku.

S dodavatelským způsobem zajištění svatební hostiny a změnou místa, kde se koná,

vymizela původně výrazná role kuchařek, které připravovaly svatební hostinu. Bývaly

z příbuzenstva a běžně se zapojovaly do svatebního veselí. Ještě při výzkumu v 80. letech

20. století se hovoří o tanečním sólu pro kuchařky, šlo o jejich společenské ocenění. Role

kuchařek, tak jak ji známe z tradičního svatebního obřadu, byla zaznamenána pouze

v několika málo případech při hostině,207 kde kuchařky pocházely z dané lokality a dobře

znaly rodinu snoubenců a svatební tradice. Kuchařky a obsluha se zapojovaly do svatebního

veselí, přebíraly roli při vítání novomanželů, zabraňovaly vstupu na hostinu, obsluhující ženy

plnily roli cikánek s dítětem, podávaly novomanželům víno a mléko, rozbíjely talíř.

204 Vacenovští, 10. 7. 2010. 205 Halabrinovi, 20. 6. 2009. 206 Na hostině v Mikulčicích v místním Kulturním domě, Havlíkovi, 6. 6. 2009; Dostálovi, 28. 9. 2009, Královi,

27. 4. 2010. 207 Havlíkovi, 6. 6. 2009; Královi, 24. 7. 2010.

- 56 -

Ve zmíněných případech bylo považováno za slušnost kuchařkám a obsluze poděkovat,

pozvat je na víno, nebo si s nimi zazpívat, případně pro ně.

V obcích na Hodonínsku se dosud udržel zvyk, kdy dává nevěsta matce ženicha dort

s poděkováním „za syna“. Analogicky daruje dort ženich nevěstině matce. Kromě

jednoduchých nápisů „Drazí rodiče, děkuji za syna“,208 případně „Děkuji za syna“,209

se na stolech objevují i dorty s různým veršováním, například ,,Děkuji Vám za lásku, kterou

ke mně máte, děkuji Vám za syna, kterého mi dáte".210 Děkovné dorty mají často tvar srdce,

knihy, či podkovy.

K obdarování novopečených tchánů a tchyní ale může sloužit i jiný předmět než dort,

například láhev dobrého vína apod. Pokud snoubenci mají dort pro rodiče, nechávají jej

vystavený spolu s ostatními na místech k tomu určených (například na bočním stole).

Kromě děkovacích dortů se vyskytují ty, které lze zařadit mezi dary od svatebních hostů,

zejm. příbuzných. Nejdůležitější místo má hlavní svatební dort, na kterém si cukrář musí dát

opravdu záležet. Většinou je patrový a ozdobený mimo jiné figurkami nevěsty a ženicha.

Podoba svatebního dortu dnes podléhá módním trendům.

Novou součástí svatebních zvyků je krájení svatebního dortu – nevěsta ho rozkrajuje,

ale při tom ruku na noži drží i ženich.211 Symbolizuje to prý pomoc jeho ženě a dokazuje,

že pro ni bude vždy oporou. Namísto hlavního dortu býval typickým sladkým pečivem

v minulosti svatební koláč. Mnohde dosahoval značných rozměrů a byl zdobený nejrůznějším

ovocem, myrtou atd. V tradiční kultuře se koláč stal neodmyslitelnou součástí každé velké

slovácké svatby, každý host z něj kousek dostal. Josef Kopecký ke svatebnímu koláči uvádí:

„Nyní při obědě čtvrtečním nic zvláštního kromě zpěvu se nekoná; před nemnohými však lety

chodilo se pro koláč. Koláč skládal se ze tří věnců z těsta upletených; největší až celý metr

v průměru mající, byl na spodu, druhý menší nad ním a nejvýše nejmenší. Na hůlkách těstem

opečených a do koláče zastrkaných i rozmarýnem a mašličkami ověnčených zavěšeno bývalo

ovoce, smaženky (koblihy), perník, pozlacené ořechy a pod. jako na výslužce.“ 212 Svatební

koláč měl v různých lokalitách různou podobu, ale všude byl výrazným prvkem svatebního

obřadu a vztahovalo se k němu v minulosti mnoho obyčejů i promluv. Nejznámějším bylo

házení do koláče. Uvádí se, že na svatbě figurovaly hned tři druhy koláčů. První měl plochý

kruhový tvar. Patřil nevěstě a dělil se při „popravcích“. Druhý byl koláč zvaný „výslužek“.

208 Halabrinovi, 20. 6. 2009. 209 Havlíkovi, 6. 6. 2009. 210 Vacenovští, 10. 7. 2010. 211 Například Příkaští, 5. 9. 2009. 212 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 51.

- 57 -

Dostávala jej nevěsta od kmotřenky nebo od rodičů, měl uprostřed díru, do které se házely

peníze. Třetím byl „sýrec“, který dávala nevěsta ženichově matce; původně to byla koule

tvarohu – sýra.213 Dar nevěsty ženichově matce není novým jevem, jednalo se původně

o obřadní dar, kterým se navazovaly příbuzenské vztahy. V literatuře se uvádí, že nevěsta dala

ženichově matce jako poděkování homoli cukru nebo sýru: „Tak Vám dávám maminko

homolku syra za vašého věrného syna.“214 František Bartoš zmiňuje podobně případ

obdarování na Strážnicku: „Tatíčku, maměnko, nesu vám výslužku a más vína, abyste mě měli

rádi jak svého syna.“215

Obecně bylo obdarování se svatbou velmi úzce spjato a je tomu tak i nyní. Richard

van Dülmen se zmiňuje o darech vztahujících se ke svatbě v novověku. Dárky sehrávaly

významnou roli už při domlouvání sňatku, v čase svatby však dosahovala čilá výměna darů

takového stupně, že vrchnost byla nucena vydávat nařízení vyzývající ke střídmosti. Předání

darů probíhalo jak mezi novomanželi a příbuznými či přáteli, tak mezi novomanželi

navzájem. „Nevěsta darovala ženichovi svatební punčochy nebo svatební košili, on jí naopak

dával svatební šaty a svatební střevíce. Pomocí těchto dárků, které se před svatbou

vyměňovaly, docházelo k vytváření nových sociálních vazeb, které rozšiřovaly a upevňovaly

síť příbuzenských vztahů. Darováním svatebních střevíců a svatebních šatů byla nevěsta

přijímána do rodiny ženicha, naopak ženich byl přijat do přízně darováním svatební košile

rodinou nevěsty.“216 Dnes se jedná čistě o individuální záležitost a není rozšířena závazná

podoba, jak tomu bylo například dříve. Jana Havlíková například hovoří o tom, že ještě

při výzkumu v 80. letech 20. století v Josefově a Dolních Bojanovicích bylo zvykem,

že nevěsta dává ženichovi košili, ženich dává nevěstě peníze na svatební šaty a kupuje snubní

prsteny. Před svatbou také dostaly obě svatební matky od nevěsty látku na šaty, v nichž

se pak účastnily svatby.217 Friedrich Julius Rottmann pro období 17. století mluví o tom,

že skoro všude se dodržuje obyčej kdy„si snoubenci zpravidla vzájemně darují zásnubní

prsteny a nevěsta pošle ženichovi košili, šátek na krk a kapesník.“218 Striktně se však dnes

dodržuje obdarování snoubenců ze strany příbuzných a přátel. Tyto mnohdy nákladné dary

částečně nahrazují vybírání peněz, tak typické v tradiční svatbě popisované autory již koncem

19. století. Hosté v této době nosili svatební dary, které měly a dodnes ještě výjimečně mají

podobu výbavy do domácnosti novomanželů. V současnosti snoubenci preferují finanční

213 HABUSTOVÁ, Milena - VESELSKÁ, Jiřina: Tradiční pečivo, c. d., s. 23-24. 214 NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko, c. d., s.681. 215 BARTOŠ, František: Moravská svatba, c. d., s 70. 216 DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), c. d., s. 151. 217 HAVLÍKOVÁ, Jana: Současný stav svatebního obřadu v Dolních Bojanovicích a Josefově, c.d., s. 191. 218 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 60.

- 58 -

dary. Svůj požadavek předem oznámí pozvaným hostům. Ti je zpravidla přiloží

ke svatebnímu přání, nebo k nějaké drobnosti či menšímu daru (peníze vložené v albu,

či zarámované, v drobných mincích v pokladničce apod.). Vybírání během svatby

se vyskytuje ojediněle, má podobu například vybírání do střevíčku.219 Mnozí však považují

další vybírání na svatbě za nevhodné, pokud již přispěli finančním darem. Dary se nosí

na „svícu“, ale i na svatbu, buď do domu nevěsty a ženicha, nebo na místo svatební hostiny.

Někde je rozbalování svatebních darů součástí odpoledního programu svatebního dne.

219 Královi, 24. 7. 2010.

- 59 -

Svatební veselí

„Uspořádali i veřejnou hostinu, na kterou pozvali nebližší příbuzné a jiné počestné

přátele, kteří přišli slušně oblečeni. V této společnosti pak oslavovali svatbu. Obvykle

vystoupili herci, kejklíři a kouzelníci a potěšili a rozveselili přítomné svými kratochvilnými

kousky. V naší době to není zvykem, místo toho se zavedly svatební tance...“220 Takto píše

o svatebním veselí ve svém díle Friedrich Julius Rottmann. Do dnešních dnů je hlavní náplní

hudba, tanec a jiné zábavné prvky.

Po obědě bývá malá pauza a následuje první tanec novomanželů, nebo je to čas, kdy

se odcházejí fotografovat a tanec přichází na řadu až posléze. Během této doby se dříve

například četla svatební přání. U současných svateb bývá program různý, mnozí nechávají

prostor volné zábavě svatebčanů.

Na všech svatbách byl zaznamenán první novomanželský tanec/ sólo. Toto sólo

pro novomanžele vypadá tak, že hosté kolem nich udělají kolo, v němž nevěsta se ženichem

tančí, zpravidla valčík. Někdy se v kole vystřídají v tanci s novomanželi i ostatní svatebčané.

Ženich s nevěstou je navíc vyzvednut na židlích, spolu si připijí a políbí se. Tímto způsobem

se jim vzdává hold. Někde se takto zvedají i rodiče novomanželů a další hlavní páry. Nejen

při sólu se tančí většinou na populární melodie. K tanci hrají pozvaní hudebníci, někdy

je zastupuje reprodukovaná hudba. Na sledovaných svatbách se často objevovala cimbálová

muzika.

Při některých svatbách se interpretují taneční hry, tanec s koštětem, tanec s balónky,

„židličková“ apod. U Slovanů byly značně rozšířeny svatební tance s tematikou volby

partnera a zásnubními motivy. Na Slovensku, v Čechách a na Moravě měl tento druh tance

názvy jako šátečkový, ručníkový, hubičkový apod. Mnohé tance byly postaveny na střídání

tanečního partnera v průběhu tance.221 V současnosti je na principu střídání tanečního

partnera postaven oblíbený žertovný tanec se smetákem. Vytvoří se taneční dvojice a jedna

osoba (zpravidla muž) má místo tanečního partnera smeták. Když tanečník pustí koště na

zem, přestává hrát hudba a taneční páry se musí vystřídat. Kdo si nestihne najít co nejrychleji

nového tanečního partnera, na toho zbude právě smeták.222 Dalším je tanec s balónky, probíhá

následovně: dvojicím na tanečním parketu se přivážou ke kotníkům pánů nafouknuté balónky.

Když začne hrát hudba, dámy se snaží propíchnout jiným tanečníkům balónky svými

podpatky. Kterému páru balónek praskne, musí z kola ven. Vyhrává pár, kterému balónek

220 Tamtéž, s. 60. 221 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 222. 222 Královi, 29. 8. 2009.

- 60 -

zůstane celý.223 Židličkový tanec je známý také z jiných společenských oslav, doprostřed

parketu se umístí židle, musí jich být o jednu méně než je tanečníků. V párech se tančí

(obměnou je obcházení) kolem židlí, když přestane hudba hrát, musí si dámy sednout na židli.

Ta, která zbyla, vypadává společně se svým partnerem. Po každém kole se ubere jedna židle

a tančí se dál. Nakonec zůstanou na parketu páry dva a vyhrává pár, který si sedne jako

poslední. Vyjmenované taneční hry mohou být různě obměňovány. Není výjimkou,

že se v průběhu svatební zábavy objeví tanec, při kterém se svatebčané zařadí za sebe

a chytnou se za pas (někde označován jako „mašinka“), takto procházejí sálem, kuchyní,

pod stolem apod. Čím obtížnější cestou se vydají, tím je tanec zábavnější.224

Nechybí také nejrůznější soutěže, či další úkoly a zkoušky novomanželů. Jednou

z nich, v současných svatbách oblíbená, je ta, kdy ženichovi zavážou oči, přivedou ho k sedící

řadě žen a ženich musí pohmatem podle nohou poznat svou vyvolenou. K zábavným situacím

dochází, když si mezi potenciální nevěsty sedne některý z mužů. Objevují se ale i další tance

a hry.

Mimo to probíhá nezávazná konverzace u stolu. Tance, her a ostatní zábavy

se zúčastňují zejména mladí svatebčané. Není ojedinělé, že svatebčané mají pasivní úlohu,

nezúčastňují se her a raději se nechávají bavit.

Když je během svatebního odpoledne volná chvíle, některé nevěsty, nebo někdo

z jejích blízkých, pouštějí powerpointové prezentace seznamující s dosavadním životem

nevěsty a ženicha. Obsahují hlavně fotografie od dětství až do dospělosti, s důrazem

na zajímavé životní okamžiky, či etapy a společné momenty. Takovéto prezentace jsou nejen

zpestřením, ale i vzpomínkou na dosavadní život, který se svatbou posouvá do další etapy.225

Podobné prezentace se mohou objevit i v rámci rozloučení se svobodou – na „svíci“.226

Snahy některých snoubenců směřují k zabavení hostů, a tak mají připravený

program,227 případně pověří osobu, aby se o náplň svatebního odpoledne postarala. Často jsou

to sourozenci, starší, svědci apod. V tradiční svatbě plnil tento úkol zpravidla jen družba,

nebo starší. Jiní snoubenci naopak upřednostňují volnou a neformální zábavu a nechávají

ji tak volně plynout bez jakékoliv organizace.

Nejeden pramen etnografického rázu zmiňuje „holení“ jako zábavu a současně

vybírání peněz během tradiční svatby. Holení připomíná František Kretz, ale také František

223 Královi, 24. 7. 2010. 224 Havlíkovi, 6. 6. 2009. 225 Jestřábovi, 30. 10. 2010. 226 Novotní, 31. 7. 2010. 227 Zpestření večerní zábavy bylo například vystoupení břišních tanečnic na svatbě manželů Příkaských

(5. 9. 2009).

- 61 -

Bartoš: „Na snídani u nevěsty další den ráno se sejdou mužáci a vdané ženy a baví se různými

hrami, ženy holí muže břitvami, muži ženy podkůvají apod.“228 Holení bylo zaznamenáno také

během výzkumu při večerní zábavě: „Holení vypadá tak, že přijdou kamarádi, holky

se převlečou za kluky a obráceně. Ženy svádějí muže a muži holí přítomné muže za poplatek,

který vybírají do klobouku, který mají s sebou. Částka vybraná se nakonec předá

novomanželům na kočárek.“229

Při některých svatbách se koná únos nevěsty,230 zpravidla v noci, a většinou je v režii

ženichových, či nevěstiných přátel. Únos může být překvapením, ale může se uskutečnit

i po předchozí domluvě. Nevěsta bývá „unesena“ do vybraného restauračního zařízení

Zde společně s únosci holdují alkoholickým nápojům, na účet ženicha, dokud je ženich

nenajde a zaplacením účtu nevyplatí nevěstu. Únos bývá ale mnohdy odsuzován a považuje

se za nepříjemné narušení svatebního veselí. Odpůrci mnohdy poukazují na to, že takový únos

může skončit tragicky a že o takovém případu již slyšeli. Ján Komorovský uvádí, že únos

je novodobým zábavným prvkem a nelze v něm hledat přímou souvislost s únosem

jako jedním z mimořádných uzavření manželství u Slovanů. Jak dále uvádí, původní únos měl

několik forem: násilný únos bez souhlasu dívky a její rodiny, druhou formou bylo odvedení

dívky s jejím souhlasem a poslední a nejrozšířenější formou byl fingovaný únos, který

se uskutečnil po vzájemné dohodě mezi rodiči nevěsty a ženicha. Zde hrály zásadní úlohu

ekonomické důvody se snahou vyhnout se vystrojení nákladné svatby. 231 Jana Havlíková

popisuje situaci, která je platná dodnes, kdy pro dopravní nehody s tragickými následky byly

únosy často přímo organizátory svatby a rodiči zakázány.232

Přelomovým okamžikem v tradiční svatbě bylo „čepení“, kterým se z nevěsty stávala

žena. „Věnec byl již od dávných časů okrasou a ozdobou panny. Když panna v letech tak

dospěla, že se vdávati může a slaví svatbu, vezme si o svatbě, o té své největší slavnosti,

naposledy na hlavu věnec, buď rozmarinový neb květinový. Ke svatbě pozve si nejmilejší

spoludružky za družičky ve věncích. Pak o svatebním veselí nevěstu ženy vezmou a odvedou

ji do vedlejší sekničky, aby ji »v o čepily«, totiž aby ji věnec z hlavy sňaly a čepec na hlavu

upravily. Že už nesmí věnec nositi, »že se provdala, že už jest ženou,« že musí o slavnostech,

ku kterým půjde, nositi na hlavě jenom čepec.“ 233 I přesto, že se jedná o starý a dnes

již vymizelý obyčej, objevuje se jakási jeho zjednodušená podoba, či náznak ještě

228 BARTOŠ, František: Lid a národ, c. d., s. 51-52. 229 Vacenovští, 10. 7. 2010. 230 Například Dostálovi, 29. 8. 2009. 231 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 47. 232 HAVLÍKOVÁ, Jana: Současný stav svatebního obřadu v Dolních Bojanovicích a Josefově, c. d., s. 193. 233 PŘIB., Jar.: Kdy ženské nosily věnec a kdy čepec, c. d., s. 384-385.

- 62 -

v současných svatbách. Ve sledovaném místě bylo čepení zaznamenáno například

na Kyjovsku234 a v Hanáckém Slovácku,235 ale na Podluží bychom jej hledali stěží. Čepení

je veřejné a spočívá v tom, že za doprovodu hudby a písně (nejčastěji „Ej, od Buchlova větr

věje...“ ) je nevěstě sejmut závoj a nasazen čepec, příp. šátek, někde dostává i další oděvní

součástky tradičního lidového oděvu dané lokality – sukni, zástěru atd. Čepec nechává vyrobit

někdo z rodiny. Ženich analogicky dostává klobouk, vestu, nebo jinou část tradičního oděvu.

Čepení provádějí vdané ženy. Zpravidla po něm následuje sólo novomanželů.

Na rozloučenou každý svatebčan (rodina) dostává od novomanželů tzv. výslužku

(někdy jsou výslužky hostům rozváženy den před svatbou). Je to malá krabice se svatebními

koláčky a zákusky, někdy spolu s dortem. Výslužku dostávají i ti, kteří se nějakým způsobem

podíleli na přípravě a organizaci svatby, někde se nosí sousedům, nebo kolegům

ze zaměstnání. Tradičně se výslužkou označoval koláč a měl reprezentační funkci, dokládal

velikost a bohatství svatby.236

Podle výše nastíněného popisu odpolední a večerní svatební zábavy lze konstatovat,

že jen obtížně bychom hledali nějaké výraznější paralely při srovnání s textem od Františka

Bartoše: „Po hostině se vybírá nevěstě ,na povijáček`, hlavní slovo má při této příležitosti

družička, starší mládenec vybírá muzikantům a kuchařka vybírá ,na plyskýř`(na puchýř).

Na konci hostiny dává starší družička staršímu mládenci výslužku=koláč, menší

než ten svatební. Na konec přichází na řadu čepení nevěsty, po tomto čepení si každý

s nevěstou zatančí, následuje tanec u nevěsty až do noci.“237 Také z písní, nejrůznějších

„říkání“ a vybírání (ať už na novomanžele, kuchařku a muzikanty), které podrobně popisuje

Josef Kopecký ve své Slovácké svatbě na Podluží, zbyly jen nepatrné střípky.

234 Příkaští, 5. 9. 2009. 235 Novotní, 31. 7. 2010. 236 TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku. Příspěvek k úloze tradice v současnosti,

c. d., s. 96. 237 BARTOŠ, František: Lid a národ, c. d., s. 50.

- 63 -

Den po svatbě – stěhování/„vození peřin“

„Ve všech obcích slováckých se po svatbě provádí všelijaké pravé masopustní

maškarní rejdy, všude jsou jinaké, ale vždy zvláštní a pozoruhodné... korunou nevázané

veselosti bylo zde, když ,honili kota´. Nejvíce ochmeleného svatebčana ,obra´ vozí

na kolečkách po vesnici a při nejbližší louži vyvalí ho do ní. Druhým číslem byla ,mužská

robota´. Mládenci musí družkám leštiti boty a ženské holí mužské. V jiných osadách zase jiné

mají zábavy a hry.“238

V současných svatbách na Hodonínsku se také objevují činnosti zábavného

charakteru, nejčastěji jsou spojeny se stěhováním, či vozením peřin. Stěhování bylo během

výzkumu zaznamenáno na severním Podluží. Do domu, kde po svatbě novomanželé bydlí,

se veze celá „výbava“. Například v Lužicích a v Mikulčicích se této zábavy účastní členové

chasy. Stěhování zde probíhá tak, že na vlečku se naloží odložené a použité věci – lednička,

postel, stůl, nebo jen části těchto předmětů, a to jako výbava, kterou budou novomanželé

do své nové domácnosti zcela jistě potřebovat. Cílem v tomto případě je udělat co největší

nepořádek. Celá tato výbava se za všeobecného veselí veze před dům novomanželů. V této

podobě bylo stěhování zaznamenáno v jednom případě.239 Stěhování je spojeno

s občerstvením, důležitý je zde zábavný aspekt. V Dolních Bojanovicích stěhovali ženicha

k nevěstě, respondentka k tomu dodala: „... u nás se stěhování dělá v neděli a stěhuje

se vždycky ten, co jde do domu, u nás to byl Petr, a protože je zemědělec, tak mu stěhovali

motyky a frézu, a jinak různí maškarádi ze svatby nám to ochotně přivezli a zpívali písničky,

které si složili, samozřejmě o paprikách a podobně.“240

V Ratíškovicích se dosud „vozí peřiny“. Jedná se také o stěhování nevěsty do nového

domu. „Vození peřin“ má žertovný charakter, provádějí ho nejrůznější maškary, či muži

převlečení za ženy a naopak, a zpívá se:

„Vezeme peřiny malované, od své mamičky, darované,

ona mně jich darovala, když sem husičky, pásávala.

Jedú kupci jedú z brna, pítajú sa po čem vlna,

po deseti po dvaceti, poď ženichu poď si vzíti.“241

238 KRETZ, František: Na svatbě v Derfli. Český lid 9, 1900, s. 315. 239 Havlíkovi, 6. 6. 2009. 240 Halabrinovi, 20. 6. 2009. 241 Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 64 -

V této podobě bylo „vození peřin“ zaznamenáno také v jednom případě.242

Lubor Niederle o tomto zvyku píše: „Velmi zajímavé a prastaré, jak soudím, jsou

i maškarády, které se po svatbě dosud na mnoha místech provozují a při nichž svatebčané

různě přestrojení pobíhají dědinou a škádlí.“ 243 Dnes je „vození peřin“ spojeno s pohoštěním,

zábavou, nezávaznou konverzací a společným posezením. Takové vození peřin či stěhování

bylo v tradiční lidové kultuře běžným jevem. Nevěsta se rozloučila s rodinou a na voze si

vezla výbavu: „Truhlu se šaty a peřiny v plachtě svázané.“ Odjížděla do domu ženicha

za doprovodu družiny a se zpěvem: „K domu ženichovu svatební průvod ubíral se z pravidla

na vozích, i když bydlel ženich v téže osadě. Na prvním voze jeli hudebníci a mládenci,

na druhém muži, na třetím ženy s peřinami a koláčem, na čtvrtém nevěsta a družky

se stromem.“244

Na severním Podluží je možné dodnes pozorovat tzv. stěhování, případně nápisy

vápnem na silnici. Které mají na svědomí zejména členové „chasy“. Ani tento fenomén není

novou záležitostí: „V pátek ještě se vyskytnou tři a čtyry maškary, jež chodí s vápnem

a štětkou po domech svatebčanů a ,líčí´, prý, co o svatbě bylo pošpiněno, malujíce vlastně

na vratech vápnem panáky.“245 Nápisy psané vápnem na silnici se objevily i během

výzkumu.246

V případě, že se stěhování/vození peřin nekoná, je tento den určen k zajištění

nejnutnějších záležitostí - úklid a rozdělení zbylého cukroví, dortů atd. Rodina a přátelé

se mohou večer v tento den pouze sejít a zakončit tak svatební veselí společným posezením

se svatebním jídlem a pitím.

242 Smaženkovi, 19. 9. 2009. 243 NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti, c. d., s. 89. 244 BARTOŠ, František: Moravská svatba, c. d., s. 66. 245 KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží, c. d., s. 58. 246 Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 65 -

Několik poznámek k tradičním obyčejům, zvykům

a pověrám (tradičním i novodobým)

Systém svatebních obyčejů a zvyků tvořil v tradiční společnosti jednotný celek,

který byl postupně nestejnoměrně narušován. Některé funkce byly umocněny, zejména

estetická, zábavná a reprezentativní stránka, jiné byly umírněny a ztratily na závaznosti.

Původní význam tradičních prvků bývá zastřen. Mnohé projevy vycházejí z dávné tradice

a měly v původní podobě sloužit jako ochranná opatření mladého páru před zlým působením

nepřátelských duchů nebo před nespokojeností vlastních, rodových, domácích duchů, duchů

předků, před nečistou silou, uhranutím, před zlými kouzly apod. Věřilo se, že nečistou sílu

lze oklamat. Jeden z takových prostředků představoval obyčej podstrčení falešné nevěsty

ženichovi. Před zlými duchy se dalo ukrýt, což se projevovalo navenek například zavíráním

dveří, jiným prostředkem bylo vyhýbání se dotyku s prahem, dveřmi apod.247 Mnoho obyčejů

se vztahovalo k zajištění plodnosti, hojnosti a blahobytu. Tuto funkci plnily v tradiční svatbě

v minulosti vegetabilní plody, drobné peníze, případně sladkosti.248 Důležitým aktem, který

měl původně formu obyčejového práva, je mimo jiné téměř všudypřítomné, připíjení,249

Mnoho současných zvyků lze zařadit do kategorie přežitků získávání nevěsty kupem

nebo únosem, ženich musí za nevěstu platit. Lubor Niederle k přežitku symbolického únosu

řadil zatarasování cesty před svatebním průvodem, zavírání domu, ukrývání nevěsty

a nastrkování falešné nevěsty.250

Svatební obřad lze zařadit mezi přechodový rituál, z tohoto pohledu lze vysvětlit

mnohé původní obyčeje a zvyky. Arnold van Gennep ve svém zásadním díle vysvětluje

myšlenku přechodu v tom smyslu, že jedinec, který opouští své původní společenství,

toto společenství oslabuje a naopak svým příchodem posiluje jiné. Proto je nutná

kompenzace, kdy silnější posilují ty slabší formou věna, dárků, hostin, peněz na vykoupení

a překážky bránící odchodu.251

Důležitá byla družina, kterou kolem sebe hlavní aktéři shromáždili. Družinu nevěsty

tvořily družičky. Dalším důležitým prvkem byl vzhled nevěsty, která byla obřadně oblečená

a učesaná. Žena se hned nemohla stát pevnou součástí nového společenství a její spojení

247 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 144-145. 248 Tamtéž, str. 187. 249 TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí, c. d., s. 150. 250 Tamtéž, s. 149. 251 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, c. d, s. 117.

- 66 -

s původním prostředím se považovalo za tak silné, že bylo nutné jej přerušit několikrát – tento

princip lze nalézt v tradičním trojím odmítnutí při čepení. V odlučovacím rituálu je významný

symbol rozbití/rozseknutí dosavadních svazků – nabízí se rozbití talíře/rozseknutí dřeva.

Existence postavy falešné nevěsty může být vysvětlena snahou společenství vydat slabší

osobu ze svého středu místo nevěsty, tedy zabránit oslabení daného společenství.252 Falešná

nevěsta byla podle Jána Komorovského spojena s ochranou před zlými duchy. Tento obyčej

je velmi starý a vyskytoval se při příchodu ženicha pro nevěstu, ale i při hostině,

či po začepení nevěsty.253 Spojovací rituálem je vzájemná výměna prstenů, zavázání štólou,

vzájemné krmení, jezení jednoho jídla. Zvyk jezení a pití z jednoho talíře má starobylé kořeny

a byl rozšířen u Slovanů, ale i jiných evropských národů.254

Sňatek má větší či menší ekonomický dopad na původní komunitu, proto

se do komplexu svatebních zvyků promítají i ekonomické úkony. Například placení

za nevěstu – ženich odvádí nevěstu ze společenství a musí dojít k ekonomickému vypořádání;

společenství/rodina přichází o muže, či ženu a požaduje za to náhradu.

Josef Tomeš ve své studii Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském

pomezí rozděluje svatební obřady z hlediska obsahové části do několika širokých okruhů.

První jsou obyčeje právní a společenskoprávní povahy. Patří sem obyčeje při dohodě

o uzavření sňatku, obdarování, přežitky forem získávání nevěsty koupí nebo únosem apod.

Měly základní význam ve svatebním ceremoniálu. Dalšími jsou obyčeje, ve kterých je možné

vidět relikty kultovních obřadů, například přenášení nevěsty přes práh, přivedení ke krbu,

nebo stolu. Do této skupiny lze zařadit i obyčeje, které nesou stopy obětin, například vylévání

kaše na zem atd. Základ třetí skupiny svatebních obřadů tvoří projevy s magickými

praktikami, například s pohazováním zrní, posazením dítěte do klína nevěsty ad. Čtvrtý okruh

tvoří projevy, které mají užší vztah k obřadům doprovázejícím vstup člověka do dospělosti,

mimo jiné sem lze zařadit zkoušky zdatnosti ženicha a nevěsty. Okrajovou skupiny tvoří

věštby, které měly odhalit, zda bude manželství šťastné, kdo bude mít v manželství hlavní

slovo. „Se zánikem obřadního obsahu mnoha svatebních jevů se zvyšoval podíl zábavného

zaměření. Od konce minulého století pronikaly zábavné momenty do většiny svatebních

obyčejů, ať už měly společenskoprávní, religijní nebo magický obsah. Jde ovšem obvykle

252 Tamtéž, s. 121. 253 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 158. 254 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, c. d., s. 123-124.

- 67 -

o poslední vývojovou fázi obřadu. Při svatbě se však konalo rovněž mnoho zábav,

které neměly žádný obřadní cílů.“255

V současné svatbě se objevuje kromě reziduí tradičních obyčejů i řada nových zvyků

a zvyklostí a jiných projevů, více či méně stabilních, ale často již obecně rozšířených v rámci

celé české oblasti. Namísto použití termínu obyčej se zde nabízí, kvůli změně charakteru

a významu projevů, vhodnější slovo zvyk nebo zvyklost. Přesto se nedá jednoznačně hovořit

o obecně platné normě. Pevně zakotveny zůstávají jen některé prvky, a to navíc v různé

intenzitě. Ve zvykové rovině je to například rozbíjení talíře a následné společné zametání,

přenášení nevěsty přes práh, či společné krájení svatebního dortu. Je již všeobecně známo,

že změna místa narušila sled i význam svatebních projevů. Mnoho obyčejů, které se původně

konaly před domem nevěsty, kde byla připravena svatební hostina, se přesunuly spolu

s místem konání svatební hostiny před restaurační zařízení. Proměnou příbuzenských vazeb

ztratily mnohé původně tradiční obyčeje své opodstatnění. Mnohé zvyky přetrvaly díky tomu,

že změnily svůj charakter a posunuly se do roviny zábavné, významný je posun do roviny

soukromé, ale na druhou stranu nemizí reprezentační funkce. Hlavní slovo mají při organizaci

svatby samotní snoubenci a den se pak odehrává podle jejich scénáře, do kterého zařazují to,

co považují za důležité, co se jim líbí. Nejrůznější zvyky považují často za nezbytnosti, které

ke svatbě jednoduše patří a které podtrhují svatební atmosféru. Projevuje se silná potřeba

umocnění slavnostní chvíle, významný je estetický a emocionální prožitek.

Mizí funkce svatebních obřadníků, povinnosti a úkoly jsou delegovány na jiné osoby.

I toto silně ovlivňuje organizaci, průběh a podobu současných svateb a provádění zvyků.

Velkou změnu přináší dostupnost a snadné šíření informací v masmédiích.

Dotazníkový výzkum v rámci projektu Identifikace a dokumentace tradiční lidové

kultury v roce 2008 přinesl, co se týče vyskytujících se svatebních zvyků a zvyklostí

v Jihomoravském kraji, tyto výsledky:256

Rozbíjení talíře 95%

Sólo novomanželů 94%

Čtení svatebních přání 93%

(pozn. při výzkumu, který předcházel této práci, nebyl tento projev

zaznamenán)

Sekání dřeva 76%

255 TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí, c. d., s. 142-144. 256 Obyčejová tradice. Závěrečná zpráva z etnologického výzkumu Identifikace a dokumentace tradiční lidové

kultury v České republice: Jihomoravský kraj. Pro Národní ústav lidové kultury. Focus, Marketing and Social

Research, prosinec 2008.

- 68 -

Vybírání peněz 63%

(pozn. při výzkumu zaznamenáno pouze v jednom případě)

Posypávání rýží 39%

Nepravá nevěsta 28%

Čepení 19%

Tradiční hry 11%

...jiné: únos, koule na noze, chomout, cikánka s dítětem, přebalování panenky,

přenášení přes práh (při výzkumu k této práci zaznamenán téměř ve všech případech), krájení

chleba dřevěným nožem, vození peřin 18%

V jiných regionech na novomanžele čekají kromě již zmiňovaných i další překážky,

než se mohou pustit do slavnostní hostiny. Před restaurací natáhnou svatebčané mašli,

přes kterou musí ženich svou vyvolenou přenést, někdy musejí novomanželé společně

přeříznout pilou velké poleno, aby tak dokázali, že budou v manželství dobře spolupracovat.

Na jiných místech se objevuje již zmíněná koule na noze ženicha. V případě, že nevěsta

dostane například svazek klíčů k vysvobození svého manžela, ani jeden z nich nemusí

k zámku koule patřit. Dostává pak pilku, většinou starou a rezavou, aby si ho osvobodila

tímto způsobem.257 Lubor Niederle uvádí, že otvírání zámků mimo jiné patřilo k řadě detailů

v ceremoniálu slovanské svatby.258 Tuto informaci uvádím jen pro zajímavost, nelze tvrdit,

že by tento novodobý zvyk přímo souvisel se starým slovanským zvykem. Dalšími

oblíbenými rekvizitami jsou bič a chomout, či úkoly spojené s profesí, například hašení

hořícího modelu domu. Tyto překážky a úkoly připravují nejčastěji kamarádi nevěsty

a ženicha, popř. kolegové ze zaměstnání.

257 Tyto poznatky byly zjištěny ze svatebních internetových stránek www.beremese.cz v období let 2009 a 2010. 258 NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti, c. d., s. 90.

- 69 -

Módní svatební projevy a trendy začátku 21. století

Svatba počátku 21. století má mnoho podob. Hlavní zásadou pro mnohé je, aby tento

den byl podle představ snoubenců, je to „jejich den“, měl by být nezapomenutelným

a nejkrásnějším dnem v jejich životě. Kromě velké honosné svatby se objevují i jednoduché,

či utajené sňatky, a není výjimkou ani sňatek uzavřený v zahraničí, třeba na pláži exotických

ostrovů Mauricius, Seychely, nebo v Dominikánské republice.259 V prvním případě

argumentují snoubenci tím, že si chtějí svatbu prožít se svými příbuznými a přáteli, chtějí, aby

s nimi v jejich velký den byli, v opačném případě zase snoubenci preferují exotické prostředí

a naprosté soukromí ve dvou, uvolněně, bez jakýchkoliv starostí a rušivých elementů. Mnohé

k tomu vede nelibost k tradičním svatebním obřadům, rodinným sešlostem a touha

po romantických chvílích. V případě, že se někteří rozhodnou pro svatbu v tichosti, mohou

rozeslat svatební oznámení s textem „byli oddáni“ až po svatbě.

Jedna z nevěst sděluje ostatním v internetové diskusi o svatbě na ostrově Mauricius:

„Ahoj holky, měla jsem svatbu na Mauriciu teď 9. 9. 2010, byla moje druhá a jsem ráda,

že jsem to tak udělala. Nádhera, pohoda, žádný stres. Koukala jsem, že řešíte šaty, vlasy atd.

stejně jako jsem řešila já, ale tam je pak vše úplně jinak. Já jsem taky byla vybavena obrázky,

a pak jsem řešila vlhko, písek, vítr... ale bylo to úžasné a neměli jsme problém absolutně

s ničím a s nikým.“260

Jak už bylo řečeno výše, velkou změnu přinesl nový zákon, který snoubencům

umožnil říct si své ano na libovolném místě. Kromě zámků, zahrad, lesů, chalup a dalších

míst existují i případy, kdy se svatební obřad koná v jedoucím vlaku, či ve vzduchu.261 Zatím

spíše ojediněle se objevují neformální podoby svatebního veselí, kdy po svatebním obřadu,

obvykle civilním, následuje zahradní párty s grilováním. Tuto možnost nastiňuje jedna

z nevěst: „...po obřadu bude klasický obídek (to si nechci nechat ujít) a poté se přesuneme

na pronajatou chalupu se zázemím (komplet vybavená kuchyně), kde budeme grilovat

prasátko a vůbec to bude taková neformální oslava...“262

Změna místa konání obřadu má nemalý vliv na ustálený harmonogram a podobu

svatebního dne, který můžeme označit jako tradiční, resp. vycházející z tradiční podoby.

259 http://cestovni-kancelar.bluemarlin.cz/cz/svatba-v-zahranici/mauricius, cit. 6. 11. 2010. 260 http://www.beremese.cz/diskuse/tema/svatba-na-ostrove-mauricius-2010-

2011/?lastref=il&post=last&page=23, cit. 20. 2. 2011. 261 Viz DVD příloha – „Svatba v luftě. První svatba na světě na motorovém paraglidingu. Rostislav Rylka –

Zdeňka Dovályová. Mutěnice 4. 9. 2009.“ 262 http://www.beremese.cz/diskuse/tema/grilovani-misto-svatebni-hostiny/?page=1, cit. 20. 2. 2011.

- 70 -

Pokud se svatba uskuteční na neobvyklém místě, mnoho původně významných složek

se zcela vytrácí. Jestliže je svatební hostina pojata jako grilování na zahradě s přáteli, dochází

ke značné proměně, která se blíží neformálnímu přátelskému setkání. Na podobu svatby mají

velký vliv osobnosti snoubenců, promítá se do ní jejich životní styl a často bývá

zdůrazňována jedinečnost, svatba je považována za jejich den a je jim umožněno si vše

přizpůsobit svým individuálním potřebám. Zajímavostí je, že na některých svatbách jsou

přítomni domácí mazlíčci, nejčastěji se jedná o psy. Pro tuto slavnostní příležitost bývají i

patřičně upraveni, nejčastěji je zdobí mašle na obojku, nebo speciální obleček.

Pro některé je tedy důležité dodržení tradic a všeho, co ke svatbě patří, pro jiné

jsou svatební zvyky přežitkem a nesmyslnou záležitostí. Ale už Rottmannův popis svatebních

obyčejů vydaný v roce 1715 nám nápadně připomíná jednu z krajních podob uzavření

manželství v moderní době na radnici v přítomnosti dvou svědků: „Pánové Holanďané

potřebují jen málo ceremonií, aby se oženili. Obě zasnoubené osoby se v doprovodu několika

svědků dostaví na radnici, oznámí vrchnosti, že jsou odhodláni žít jako manželé a žádají

o potvrzení tohoto svého rozhodnutí. Potom na radnici vyslechnou svědky a pokud všichni

jednoznačně přikývnou, potvrdí matrikář manželství a zanese ho do matriční knihy. Od tohoto

okamžiku se snoubenci považují za manžele a žijí spolu bez dalších obřadů a nákladů.“263

Velká, malá, nebo tajná svatba není tedy zcela novým jevem, i když by se to tak

někomu mohlo zdát: „...Konají se buď velké veřejné svatby anebo se snoubenci nechají oddat

ve vší tichosti...“264

V tradiční vesnické komunitě bylo důležité zachovat si čistotu až do uzavření sňatku.

Ostudou bylo, když se dívka vdávala těhotná, nejednou se taková dívky setkala s pohrdáním

a jinými neblahými důsledky. U Slovanů se pro tuto dívku vyskytuje označení

přespanka/závitka apod., při svatbě pak na sobě musela mít určité viditelné znaky svého

mravního provinění.265 Pavel Popelka v této souvislosti zmiňuje, že na jednu stranu měly být

dodržovány určité normy (panenství), na základě informací z Uherskobrodska však uvádí:

„Vesnická společnost byla k předmanželským sexuálním stykům poměrně tolerantní. Pohlavní

styky mládeže se sice navenek odsuzovaly, ale před svatbou se téměř už obecně připouštěly…

Tzv. mravní zachovalost se na vesnici hodnotila rozdílně u mužů a u žen. Dívka mohla být

za své předmanželské pohlavní styky často kritizována, ale chlapec zřídkakdy. Naopak

263 ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů, c. d., s. 55. 264 Tamtéž, s. 60. 265 KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 61–62.

- 71 -

u chlapců nezřídka bývaly pokládány za prestižní záležitost… Ve vesnickém prostředí mělo

ale daleko větší význam pro hodnocení mravní zachovalosti nevěsty nikoliv okolnost,

že je panna,… ale skutečnost, jestli jde nevěsta k oltáři těhotná nebo jestli je svobodná

matka… v tomto případě je čekaly postihy ze strany církve, komunity, i rodiny.“266

V současnosti není výjimkou, že se ženy vdávají těhotné, své těhotenství nezakrývají,

ale dávají často na odiv, a není ani ojedinělým jevem, když se pár rozhodne pro svatbu

až po několikaletém soužití, ze kterého už vzešly děti, které pak jdou za družičky a mládence,

podávají prstýnky apod. Výše uvedené se týká samozřejmě zejména civilních sňatků. Církev

nadále nabádá k udržení „čistoty“ až do manželství.

Kromě dětských družiček se mohou objevit i družičky starší – dvě nebo tři svobodné dívky,

zpravidla sestry, či kamarádky nevěsty; bývají označeny květinou. Na novodobých svatbách

jsou družičky stejně oblečeny, v obchodech se svatebními oděvy se dají koupit přímo šaty

pro družičky. Barva jejich šatů je většinou sladěna s barevností svatební výzdoby a květin.

Pokud se snoubenci rozhodnou zařadit do své svatby nejrůznější zvyky a zvyklosti,

často se pak prolínají místní a tradiční s novými, které mají původ i v geograficky

a společensky odlišném prostředí. Obecně se těmto projevům nepřikládá hluboký obsahový

význam, v nejednom případě se jedná spíše o zpestření zábavy. Zvyky se přejímají z různých

míst, každý pár, resp. spíše nevěsta si vybírá, které úkony, hry, úkoly a jiné prvky zařadí

do programu své svatby. U mnohých nových prvků není přesně znám jejich význam, často

přicházejí zvenčí a nabízí je trh (např. lampion štěstí, svatební mandle). Proto nevěsty hledají

informace v masmédiích, u dodavatele, či zjišťují od známých, kteří zkušenost s danou

novinkou mají, nebo o ní slyšeli.

Obecně rozšířená je mezi současnými nevěstami pověra o „čtyřech důležitých věcech

pro štěstí“: něco starého, nového, půjčeného, modrého. Z rozhovorů vyplynulo, že tuto pověru

znají i nevěsty z Hodonínska, ale zpravidla se podle ní neřídí. Méně už je rozšířena znalost

významu tohoto pravidla. Stará věc má nevěstě připomínat, že nechává svůj dosavadní život

za sebou, nebo také, že má pokračovat v tradici, nová věc symbolizuje nový začátek, přináší

optimismus a radost vnášenou do života. Půjčená věc (může to být například šperk, nebo

obyčejný kapesníček) od blízké osoby má přinést štěstí. Modrá představuje nevěstinu čistotu.

266 POPELKA, Pavel: Tradiční svatba a sociální dynamika v uzavírání manželství na Uherskobrodsku.

Dizertační práce. Brno 1980, s. 41–43.

- 72 -

Modrý bývá většinou podvazek a jeho barva je znakem věrnosti. Často se také říká,

že by nevěsta měla mít ještě něco darovaného.

Podvazek se objevuje na svatebních fotografiích, na kterých jej ženich pomocí úst

stahuje z nevěstiny nohy, nebo kde má nevěsta vyhrnuté šaty tak, aby byl podvazek vidět.267

Podvazek může být darovaný, nebo půjčený od sestry nebo kamarádky, čímž se splní další

část tradice. Podvazek v českém prostředí je produktem trhu. Jako zboží, které bylo nabízeno

ve svatebních salonech, se dostal na české svatby. Globalizace zde hraje velmi výraznou roli,

stejné šaty může mít nevěsta ze Španělska, USA nebo Číny, podobné je to se střevíčky,

květiny si nechávají aranžérky dovážet z Holandska atd.

Podvazek nevěsty někteří ženichové vystřelují/hází mezi přítomné svobodné muže.

Ten, který ho chytí, je na řadě se ženěním. Podvazek získá ženich tak, že ho nevěstě stáhne

bez pomocí rukou z nohy, nejčastěji tedy ústy. Jiná varianta s podvazkem je jeho dražba.

Fenomén nevěstina podvazku přišel ze západní Evropy. V této souvislosti píše Jean

Claude Bologne o roli podvazku při svatebním veselí ve Francii: „...družba přemluví nevěstu,

aby si nechala veřejně odepnout podvazek. Ten se pak rozstříhá a rozdělí mezi mužské

účastníky svatby. Nosí jej hrdě připnutý na klopě; má jim zaručit, že sami brzy dobudou

manželského štěstí.“268 Na britském území bylo už v 16. a 17. století zvykem, že svatební

stuhy (později je nahradil právě podvazek) byly pentličky volně svázané na uzel a lehce

přistehované nevěstě na šaty, mladí muži je během svatebních oslav odtrhávali a nosili

pro štěstí na kloboucích. Stužky byly následně nahrazeny podvazky (podvazek byla stuha

volně uvázaná pod kolenem a nevěsta ochotně vyhrnula sukni, aby jí ho mohli zájemci

stáhnout) a mladí muži jej odejmuli nevěstě po obřadu a závodili o něj.269

Je to vlastně analogický jev pro házení kyticí,270 kdy na konci svatební hostiny hází

nevěsta kytici do davu svobodných dívek. Ta, která ji chytí, se prý do roka vdá. Protože

mnohé nevěsty si svatební kytici schovávají, nechává se udělat ještě jedna, speciálně pro tuto

příležitost.

Mnoho dalších novinek a svatebních trendů se týká odpolední části svatebního dne.

Jedná se o prvky zábavné, zpestřující a ozvláštňující svatební odpoledne; dělají svatbu

zajímavější i po estetické stránce.

267 Také některé z respondentek měly na noze podvazek. 268 BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, c. d., s. 228. 269 PORTEROVÁ, Valerie: Guinnesova kniha o námluvách, svatbách, manželství. Praha: Mladá fronta, 1992,

s. 77. 270 Během výzkumu se objevilo házení kyticí v jednom případě – Čejkovice (M. Novotná, 31. 7. 2010).

- 73 -

Příkladem jsou svatební mandle, které dostává host na památku. Kromě mandlí

to mohou být svatební čokoládky, či víno se speciální vinětou, vytvořenou

jen pro tuto příležitost.

Svatební mandle či čokoládky jsou nejen dárkem, ale i doplňkem svatební tabule.

Obdarování svatebními mandlemi také není místní tradice. Inzerují jej na internetových

svatebních webech, kde uvádějí, že obdarovávání mandlemi má tradici v Řecku, Itálii, Francii

a Středním Východě již více než 3.000 let. Původní tradice pochází z dob starověkých

Římanů, kteří podobnými pozornostmi oslavovali narození a sňatek. V době renesance

se mandle začaly používat s medem, v 15. století po objevení cukrové třtiny, získaly tvrdou

cukrovou polevu. Hořká mandlová chuť symbolizuje samotný život, cukrový povlak naději,

že v životě zažijeme více sladkosti než hořkosti. Mandle v lichém počtu tří, pěti, sedmi nebo

devíti se dávají jako důkaz štěstí a blaženosti. Lichý počet symbolizuje nedělitelnost muže

a ženy, kteří v manželství sdílejí vše společně. Bílá je symbolem čistoty. Tvar mandle

symbolizuje nikdy nekončící lásku. Na Středním východě se tradičně používá pět mandlí,

z nichž každá má svůj význam – zdraví, bohatství, dlouhý život, hojnost a štěstí. Mandle

se obvykle balí do látkových měšců a pytlíčků nebo dárkových krabiček a jsou součástí

tabule. Také mohou být použity jako originální jmenovky na stůl nebo děkovný balíček.

Podle tradice slouží bílé mandle jako pozornost pro svatebčany.271 Toto vysvětlení koluje

i mezi nevěstami.

Svatební mandle jsou upomínkou pro hosty, naopak svatební kniha hostů je památkou

pro novomanžele. Jako upomínka na tento významný den v životě muže a ženy slouží

svatební kniha hostů. Svatební kniha hostů nabízí prostor pro vlastnoručně psaná přání,

obrázky, krátké příběhy, nebo vzpomínky na společné zážitky. Je zde i místo pro svatební

fotografie, které mají novomanželé zpětně doplnit.272 Silná je snaha uchovat vzpomínku

na tento významný den – důležitá je pozice svatební fotografie a videa. Kromě svatebního

se objevuje například i tzv. předsvatební videa, která slouží jako upomínky na období těsně

před svatbou, ale mohou být rozeslána elektronickou poštou rodině a přátelům jako způsob,

jak dát veřejně najevo, že se chystá svatba. Objevuje se mnoho dalších nových projevů.

Dárkem, upomínkou i zpestřením svatby jsou „svatební noviny“. Je to další zábavný

prvek, neboť pro novomanžele, jako hostitele, je velmi důležité, aby se každý z jejich hostů

na svatbě dobře bavil. Svatební noviny se řadí k dalším věcem, které si hosté ze svatby,

kromě zážitku, odnášejí. Mají různou podobu, každé jsou velmi originální nejen obsahem, ale

271 http://bajecnasvatba.cz/sluzby-svatebni-mandle, cit. 12. 10. 2010. 272 http://bajecnasvatba.cz/sluzby-kniha-hostu, cit. 12. 10. 2010.

- 74 -

také formou, obsahují mimo jiné informace o novomanželích, o zvycích a tradicích

svatebního obřadu, vysvětlení jejich symboliky a významu, vtipy, fotky a obrázky, informace

o svatební hostině a vše možné, co se svatbou souvisí. Pokud se rodiny ženicha a nevěsty

příliš neznají, mohou tyto noviny posloužit pro jejich seznámení.273

Značné obliby se dostalo také lampionům štěstí.274 Při svatbách to zpravidla funguje

tak, že lampion snoubenci dostanou jako dárek, nebo si jej pořídí sami. Na lampion napíší

přání a společně jej vypustí na noční oblohu. Na některých svatbách nevypouští lampion štěstí

pouze nevěsta se ženichem, ale i další svatební hosté. Lampion patří ke zpestření svatebního

veselí, ale jeho význam a původ není všem zcela znám. Vypouštění létajících lampiónů má

totiž tradici v čínském impériu již více než 2.000 let starou. Původně byly lampióny

používány v armádě jako signalizační zařízení. Později si vypouštění lampiónů získalo oblibu

i mezi běžnými obyvateli, kteří věřili, že tak mohou komunikovat s bohy. Postupně

se tak vypouštění lampiónů stalo tradičním doplňkem různých obřadů na celém Dálném

Východě. Plamen znamená vedení a světlo ukazuje člověku správnou cestu životem.

Vypouštěním lampiónu do nebe se člověk zbavuje starostí a těžkostí každodenního života.

Když létající lampión letí vysoko a daleko, znamená to bohatství. Přání napsaná

na lampiónech se prý v budoucnu vyplní. Létající lampióny fungují na principu

horkovzdušných balónů. Lampión je vyroben tradiční thajskou technikou z tenkého

hedvábného papíru a bambusu. Vzduch v balónu je ohříván plamenem z malého hořáku.

Když je vzduch v balónu dostatečně ohřátý, lampión pozvolna stoupá k nebi.275

Častým jevem jsou i svatební bublifuky. Staly se postupně nedílnou součástí

svatebních oslav. Jsou alternativou rýže nebo konfet, které se házejí na novomanžele

při odchodu z obřadu a které mnoho obřadních míst nedovoluje používat. Jejich obliba

je značná díky tomu, že na svatebních fotografiích vypadají velmi efektně, navíc neznečistí

místo obřadu a jsou dalším zábavným prvkem, zejména pro dětské svatební hosty. K sehnání

jsou speciální svatební bublifuky, které nezanechávají stopy na svatebním oděvu a nabízí

se v široké škále barev a tvarů tak, aby si každý mohl vybrat podle svého vlastního vkusu.

K momentům po svatebním obřadu se kromě rýže/bublifuků váže také vypouštění svatebních

holoubků. Svatební holoubci jsou bílí a dávají se do rukou novomanželů poté, co vyjdou

z obřadní síně ven. Nevěsta dostane holubici a ženich holoubka. Říká se, že když letí

oba stejným směrem, tak manželství vydrží až do smrti. Pokud odletí v klidu, měl by být život

273 http://www.svatebni-noviny.wz.cz/ocojde.htm, cit. 12. 10. 2010. 274 Lampion štěstí společně vypouštěli na své svatbě manželé Smaženkovi (19. 9. 2009). 275 http://bajecnasvatba.cz/sluzby-letajici-lampiony, cit. 12. 10. 2010.

- 75 -

novomanželů šťastný. Holoubci jsou také symbolem svobody, kterou novomanželé ztrácí

a holubům ji naopak dávají. Jsou také symbolem věčné lásky a věrnosti, protože bílé holubice

mají celý život jediného partnera.276

„Svatebním trendem“ je uspořádat svatbu na určité téma. Například nevěsta Dana

a ženich Josef slavili svou svatbu 2. října 2010 na zámku Lešná ve Zlíně, popsala svatební den

následovně: „Náš svatební den: Byl to perfektní den. Tak perfektní, že až moc rychle utekl. Asi

jako všem. Počasí vyšlo nad naše očekávání. Nebe bez mráčků, jen odpoledne se pár

přihnalo... no pěknější počasí jsme si přát nemohli. Svatební obřad jsme měli na zámku

Lešná. Obřad byl rychlý, ale to vůbec nevadilo, protože jsem byla tak nervózní, že jsem vůbec

nevnímala, co oddávající povídá. :-) :-) Naším ,dvorním´ fotografem byl pan Pokorný

ze Slušovic, který měl povolení fotit i v prostorech zámku. Byl naprosto vynikající

a spolupráce s ním byla radost. Focení v parku jsme si náramně užili a blbnuli jsme jak malé

děti. :-) Hostina byl v řecké restauraci Dionysos ve Zlíně. Máme moc rádi Řecko a tak se vše

odehrávala v tomto duchu. Pan majitel je úžasný a připravil nám naprostou delikatesu.

Všichni jsme se jen olizovali. Odpoledne nás čekalo překvapení a to historický šerm a tance.

Bylo to úžasné vyplnění odpoledne a všem tuto zábavu na svatbu vřele doporučuju. Potom

krájení dortu, kterého mi bylo až líto, jak byl nádherný! Děkuji paní Hánová, jste nej!! :-) Pak

už jen zábava, zábava a zábava..... Za tento nejkrásnější den všem moc děkuju :-) V případě

zájmu předám ráda kontakty na všechny šikovné lidičky (dort, foto....atd.) 277

Všechny nové trendy mají naplnit představu snoubenců o jejich svatbě. Pomoc

s přípravou takové svatby je nabízena ve větších městech, svatební agentury mají širokou

nabídku služeb. Zde nevěsta získává potřebné informace, dobře jí ale poslouží také internet.

Nevěsta si může založit elektronické svatební album, postupovat podle svatebního plánovače,

diskutovat s dalšími nevěstami, dozvědět se o svatebních novinkách. Internetové obchody

nabízejí veškerý sortiment svatebního zboží, od svatebních šatů po svatební dekorace.

V nabídce svatebních agentur nalézáme i další nové prvky, které lze do svatby zařadit.

Svatební agentury přejímají nové trendy ze zahraničí na mezinárodních svatebních veletrzích

a nabízejí obdobné služby u nás.

Na podobu svatby v současnosti má vliv řada faktorů. V první řadě je to rozhodnutí

snoubenců a jejich přístupy k novým věcem, dále vliv rodinných příslušníků a okolí,

a samozřejmě i finanční možnosti snoubenců. Cílem nových prvků, které se objevují

276 http://www.svatebniholubi.wz.cz/, cit. 14. 10. 2010. 277http://www.beremese.cz/album/album.php?vAlbumID=675141&vReferer=%2Falbum%2Findex_weddings.ph

p%3F, cit. 3.11.2010.

- 76 -

především během svatebního odpoledne, je v podstatě totožný: snaha přijít s něčím novým,

pobavit a zaujmout své hosty. Někdo si na tomto principu zakládá více, jiný méně.

Zajímavou službu, kterou nabízejí mnohé svatební agentury, převážně ve větších

městech, je funkce svatební koordinátorky. Potřeba služeb svatební koordinátorky jde ruku

v ruce s časovou zaneprázdněností snoubenců a jejich rodin. Koordinátor – „má přesně

sepsáno, co, kdo, kdy, kde, jak, v jakém množství a v jakém pořadí má dělat. Svatebčany vítá

u příjezdu, ale před tím již mnoho hodin pracuje s dodavateli. Dodavatelé většinou vědí,

co mají dělat, takže koordinátor je kontroluje a organizuje. Svatebčané jsou na tom opačně,

a tak jim svatební koordinátor vysvětluje, co, kdo, kdy mají jak dělat. Samozřejmě hlídá

i drobnosti, typu ,zapomněli jsme snubní prstýnky´, ,zapomněli jsme občanské průkazy´ atd.

Musí hlídat, aby se včas odjíždělo na obřad, protože svatebčané se rádi loudají a termín

obřadu je většinou závazný. Koordinuje průběh svatebního obřadu, řadí vozy. Když

se snoubenci fotí, baví hosty, nalévá pití, pomáhá nevěstě do šatů, kontroluje kvalitu jídla.

Dochvilnost fotografa, kameramana, kadeřnice, hudbu na obřad, hostinu, dorty atd.“278

Nejnovější „svatební trend“, který přichází na trh v oblasti svatební fotografie,

je „smyslná boudoir fotografie“ jako dárek pro ženicha. Jde o fotografie, kdy má nevěsta

na sobě spíše méně nebo nic. A v tom má být její kouzlo.279

Velmi mnoho novinek se týká estetických složek. Místo obřadu bývá zdobeno

organzou, květinami, židle jsou potaženy speciálními povlaky a převázány mašlí, prostor

ozvláštňují nafouknuté balónky, třeba i ve tvaru srdce, na stolech se jako dekorace objevují

perličky, svíčky atd. Vše samozřejmě sladěno do jednoho stylu a barvy.

Trh nabízí mnoho věcí, které se ke svatbě váží, ať už jde o svatební trička s nápisem

ženich /nevěsta, nebo svatební poháry a drobnosti použité jen tento den, etikety na svatební

víno. Novinkou jsou také „svatební SPZ“280 nebo různé magnetické tabule s nápisy nevěsta,

ženich, novomanželé apod. Z předcházejícího textu je patrné, že nabídka svatebních agentur

a trhu se svatebním zbožím je velmi široká a má nemalý vliv na podobu současné svatby

na našem území.

278 http://www.svatebni-saty-naive.cz/svatebni-agentura/svatba, cit. 15. 10. 2010. 279 http://www.beremese.cz/article/svatebni-trend-budoir/, cit. 30. 10. 2010. 280 SPZ=státní poznávací značka

- 77 -

Závěr

Na neustálý proces změn svatebního obřadu, které probíhají v čase a prostoru

v závislosti na ekonomických, sociálních a kulturních podmínkách určité doby, upozorňuje

již František Bartoš. Charakteristickým rysem proměny svatebního obřadu je neustálá

symbióza starého, tradičního s novým.281 Díky těm, kteří znají tradice, se daří tradiční prvky

relativně pevně udržovat i v současné moderní době, kdy je svatba a vše, co se k ní váže,

pod velkým tlakem přicházejících inovací, které potlačují regionální zvláštnosti. To byl

případ i zkoumaných svateb na Hodonínsku, které díky svým aktérům, jimž jsou místní

tradice známé a jsou v nich určitým způsobem zainteresováni, více či méně respektují tradiční

normy. A inovativní prvky do této struktury vstupují jen pomalu.

Se změnou způsobu obživy, sociální struktury i s proměnami v oblasti ekonomické

dochází k postupnému vývoji svateb nejen na Hodonínsku, ale v celém českém prostředí.

Lze pozorovat pokles závaznosti a ztrátu původního významu jednotlivých původních

tradičních svatebních projevů. Svatební obřad, respektive celá svatba přijímala během staletí

svého vývoje množství prvků. K ohlasům antických a středověkých tradic, se postupně

přidávaly stále nové. V současné svatbě je možné rozlišit pozůstatky místní tradice lidové

kultury a módní projevy, které souvisejí se zahraničními vlivy. Když tradiční prvky v určité

míře přetrvávají, ztrácejí svůj původní symbolický význam a v mnoha případech se stávají

jen jakousi další zábavnou složkou. Pro podstatně menší okruh lidí je tradiční rovina svatby

vnímána stále jako nezbytnost.

Hlavní závěry dotazníkového výzkumu v roce 2008 (pro Jihomoravský kraj) v rámci

projektu Identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury, mimo jiné díky specifickému

vzorku respondentů, zcela nepotvrzují podobu svatby, kterou jsem zachytila ve svém

terénním bádání. Podle dotazníkového výzkumu z roku 2008 se svatba koná obvykle bez

zásnub, pokud proběhnou, pak při nich dochází k výměně prstenů. Loučení se svobodou se

uskutečňuje ve většině obcí, stejně jako zdobení aut a označení svatebními atributy. Občanské

sňatky se konají většinou v jiné (větší obci), v místní obřadní síni, na zámcích, a hradech.

Svatební hostina pak probíhá v místním restauračním zařízení nebo v restauraci v jiné obci.

Domy snoubenců se většinou neoznačují a také se nevyskytují osoby, které mají na starost

svatební den. Pokud je respondenti uvedli, pak se jednalo o družbu a svědka. V polovině obcí

se objevuje zatahování, které provádí hlavně kamarádi, či známí. Nejčastějšími zvyky jsou:

281 FROLEC, Václav: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Praha: Vyšehrad,

1984, s. 203.

- 78 -

zametání střepů, jezení z jednoho talíře, sólo pro novomanžele a čtení svatebních přání,

následuje sekání dřeva a vybírání. Méně se dle dotazníkového výzkumu objevuje posypávání

novomanželů rýží, nepravá nevěsta, čepení, tradiční hry a jiné.282

Nové zvyky se vyskytují na celém území ve vesnicích i ve městech. Svatební dvojice

se staví ke zvykům (starým i novým) individuálně, v názorech se nejvíce odrážejí vlivy

tradice, vztahů rodičů a dětí, náboženského vyznání, světového názoru apod.

V průběhu 20. století došlo k výrazným změnám v charakteru svatby na Moravě.

K hlavním tendencím patří zjednodušení obyčejové skladby a zkrácení svatebního veselí,

zcivilnění a přizpůsobení městskému modelu svatby. Přitom se objevují zvyklosti nové,

které rozvíjejí a obměňují především prvky tradičního veselí.283

V minulosti se mluvilo o nedotknutelnosti svátečního obřadu, zůstává otázkou, nakolik

lze v současné době konstatovat totéž. Překročíme-li hranice regionu Hodonínska, zjistíme,

že v některých krajních případech nezůstává stejná ani forma a jediným společným obsahem

svatby je sňatek jako vyvrcholení vztahu, spojení dvou životů, důkaz lásky a vůle zůstat

s partnerem až do smrti. Některým nezáleží na tom, jakou podobu bude svatba mít, protože

důležití jsou jen snoubenci a jejich pocity, které nemusí být umocňovány ani estetickými

a obřadními složkami, ani přítomností rodiny, či přátel. Přesto lze konstatovat, že převažuje

model svátečního svatebního obřadu vycházející z tradiční struktury a tu více, tu méně

podléhající novým trendům, což záleží na mnoha okolnostech společenských (např. tradiční

region nebo novoosídlená oblast, demografická struktura, religiozita obyvatel)

a individuálních (vzdělání, kvalifikace, vkus aj.).

Dynamický jev, kterým svatba bezesporu je, si tedy zasluhuje další zkoumání.

282 Obyčejová tradice. Závěrečná zpráva z etnologického výzkumu Identifikace a dokumentace tradiční lidové

kultury v České republice: Jihomoravský kraj. Pro Národní ústav lidové kultury. Focus, Marketing and Social

Research, prosinec 2008. 283 JANČÁŘ, Josef a kol: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. sv. 10.

Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 182.

- 79 -

Literatura:

BARTOŠ, František: Lid a národ. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003.

BARTOŠ, František: Moravská svatba. Praha: František Šimáček, 1892.

BATŮŠKOVÁ (TARCALOVÁ) Ludmila: Svatební obřady a obyčeje

na uherskohradišťském Dolňácku. Diplomová práce. Brno 1969.

BENEŠ, Josef: Divadelní prvky svatebního obřadu. In: FROLEC, Václav (ed.): Svatební

obřad – současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno: Blok, 1983,

s. 45–52.

BERÁNKOVÁ, Hana – NOVÁKOVÁ, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv

a svatební fotografie (1880–1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského

muzea (1880–1970). Brno: Moravské zemské muzeum, Etnografický ústav, 2005.

BOLOGNE, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvox

Globator, 1997.

BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná

encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.

BROŽOVIČOVÁ, Klára: Fotografie jako pramen etnologického výzkumu na příkladu

proměny tradiční svatby na Strážnicku. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol: Oznamuje se láskám

našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice:

Východočeské muzeum, 2007, s. 161–174.

ČEJKA, Jiří a kol.: Ratíškovice: minulostí slovácké obce. Ratíškovice: Obec Ratíškovice,

2010.

DŰLMEN, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. –18. století).

Díl 1. Dům a jeho lidé. Praha: ARGO, 1999.

ESTERKA, František – ONDRUŠ, Vladimír: Dolní Bojanovice: publikace k 800. výročí

první písemné zprávy o trvání obce Dolní Bojanovice. Dolní Bojanovice: Obecní úřad, 1996.

FIALOVÁ, Ludmila a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. 2. doplněné vydání. Praha:

Mladá fronta, 1998.

FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní

Moravě). Tři kapitoly k historické etnografii. Disertační práce. Brno 1966.

FROLEC, Václav (ed.): Svatební obřad – současný stav a proměny. Lidová kultura

a současnost. Sv. 9. Brno: Blok, 1983.

FROLEC, Václav: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě.

Praha: Vyšehrad, 1984.

- 80 -

GEISLEROVÁ, M.: Svatební obyčeje a zvyky moravských Slováků v okresu hodonínském.

Koleda 6, 1881, č. 7, s. 101.

GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha:

Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

HABUSTOVÁ, Milena – VESELSKÁ, Jiřina: Tradiční pečivo. Praha: Grada, 2004.

HAVLÍKOVÁ, Jana: Současný stav svatebního obřadu v Dolních Bojanovicích a

v Josefově. In: FROLEC, Václav (ed.): Svatební obřad – současný stav a proměny. Lidová

kultura a současnost. Sv. 9. Brno: Blok, 1983, s. 189–195.

HLAVINKA, Karel – NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Hodonský okres.

Brno: Musejní spolek, 1926.

HORSKÁ, Pavla: Naše prababičky feministky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1999.

HORSKÝ, Jan – SELIGOVÁ, Markéta: Rodina našich předků. Praha: Nakladatelství

Lidové noviny, 1997.

HRNÍČKO, Václav: Svatební obřady a jiné obyčeje. In: FROLEC, Václav (ed.): Svatební

obřad – současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost. sv. 9. Brno: Blok, 1983.

s. 53–57.

JANČÁŘ, Josef a kol: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová

řada. Sv. 10. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000.

JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884.

Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997.

JURENDE, Karl Josef: Die Bewohner von Nordmähren kommen an die Reihe. In: Mährisher

Wanderer 1813. In: JEŘÁBEK, Richard (ed.): Počátky národopisu na Moravě. Antologie

prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 113–124.

KLVAŇA, Josef: O „pentlení" nevěst a družiček na Moravě. Český lid 4, 1895, s. 437–439.

KOMOROVSKÝ, Ján: Tradičná svatba u Slovanov. Bratislava: Univerzita Komenského,

1976.

KOPECKÝ, Josef: Slovácká svatba na Podluží. Praha: Matice Hodonská, 1898.

KOSOVÁ, Mária: Nad pojmami tradícia – premeny – súčasnosť. In: LEŠČÁK, Milan (ed.):

Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. Bratislava: Veda, 1977, s. 111–125.

KRETZ, František: Na svatbě v Derfli. Český lid 9, 1900, s. 315.

KRETZ, František: Slovácká svatba. Uherské Hradiště: A. Kiesswetter, [1922].

KRUŽÍK, Jan: Lidové zvyky a slavnosti na Podluží. Břeclav: Okresní kulturní středisko,

1982.

- 81 -

LENDEROVÁ, Milena: K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století. Praha: Mladá fronta,

1999.

LENDEROVÁ, Milena: Řeč svatebních oznámení. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol:

Oznamuje se láskám našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu

staletí. Pardubice: Východočeské muzeum, 2007, s. 105–112.

LENDEROVÁ, Milena: „Sňatek jest spojení muže a ženy...“: vstup do manželství v 19.

století. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol.: Oznamuje se láskám našim…aneb svatby a svatební

zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Výstava o svatebních oděvech a svatbách.

Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2007, s. 7–12.

NIEDERLE, Lubor (ed.): Moravské Slovensko. Sv. II. Praha: Národopisné museum

českoslovanské, 1922.

NIEDERLE, Lubor: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů. Základy kulturních

starožitností slovanských. Oddíl kulturní. Díl I., sv. 1. Praha: Bursík & Kohout, 1911.

PAVLÍK, Zdeněk – VODÁKOVÁ, Alena: Demografie (nejen) pro demografy. Praha:

SLON, 2009.

PERNOUDOVÁ, Régine: Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 2002.

PETRŮ, Jura – SYNEK, František: Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku. Praha:

Folklorní sdružení České republiky, 1995.

POLÁČEK, Jan: Slovácké pěsničky I. Praha 1995.

POPELKA, Pavel: Tradiční svatba a sociální dynamika v uzavírání manželství

na Uherskobrodsku. Dizertační práce. Brno 1980.

PORTEROVÁ, Valerie: Guinnesova kniha o námluvách, svatbách, manželství. Praha:

Mladá fronta, 1992.

PŘIB., Jar.: Kdy ženské nosily věnec a kdy čepec. Český lid 22, 1912, č. 1, s. 384–386.

ROTTMANN, Fridrich Julius: Popis svatebních obyčejů u známých národů. Rituale

nupturientium. Bremen 1715. Petráňová, Lydia (ed.). Praha: Etnologický ústav Akademie věd

České republiky, 2009.

SLUKOVÁ, Andrea: Svatba. Průvodce pro začátečníky i pokročilé. Praha: Grada, 2001.

STRÁNSKÁ, Drahomíra: Nové příspěvky o slovanských obyčejích s hlediska slovanských

starožitností. (Poznámky k Rukověti slovanských starožitností L. Niederla). In: EISNER, Jan:

Vznik a počátky Slovanů I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956,

s. 133–157.

- 82 -

Svatební obřady: římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského

koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Praha: Katolická

církev. Česká biskupská konference. Komise pro liturgii, 2007.

TARCALOVÁ, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích. In: Tarcalová,

Ludmila (ed.): Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2003, s. 111

–124.

TARCALOVÁ, Ludmila: Svatební obřady a obyčeje na Slovácku. Příspěvek k úloze tradice

v současnosti. Rigorózní práce. Brno 1977.

TOMEŠ, Josef: Hlavní složky svatebního obřadu na moravsko-slovenském pomezí.

Národopisný věstník československý 2 (35), 1967, s. 142–153.

TOMEŠ, Josef: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě

současných generací. In: LEŠČÁK, Milan (ed.): Premeny ľudových tradícií v súčasnosti.

Bratislava: Veda, 1977, s. 126–138.

UCHALOVÁ, Eva: Dámské svatební šaty ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea

v Praze. In: HALÍŘOVÁ, Martina a kol: Oznamuje se láskám našim… aneb Svatby

a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum,

2007.

VYKOUKAL, František Vladimír: Česká svatba. V Praze: Jos. R. Vilímek, [1893].

Nepublikované prameny:

Obyčejová tradice. Závěrečná zpráva z etnologického výzkumu Identifikace a dokumentace

tradiční lidové kultury v České republice: Jihomoravský kraj. Pro Národní ústav lidové

kultury. Focus, Marketing and Social Research, prosinec 2008.

Elektronické zdroje:

http://www.czso.cz/cz/obce_d/index.html, cit. 31. 3. 2011.

http://www.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf/tab/B6003F53D7, cit. 20. 2. 2011.

http://www.vidmat.cz/clanky/nataceni-svatby.html, cit. 3. 11. 2010.

http://www.topagentura.com/svatebni-oznameni, cit. 15. 10. 2010.

http://www.vidmat.cz/clanky/cirkevni-a-obcansky-snatek.html, 3. 11 2010.

http://cestovni-kancelar.bluemarlin.cz/cz/svatba-v-zahranici/mauricius, cit. 6. 11. 2010.

- 83 -

http://www.beremese.cz/diskuse/tema/svatba-na-ostrove-mauricius-2010-

2011/?lastref=il&post=last&page=23, cit. 20. 2. 2011.

http://www.beremese.cz/diskuse/tema/grilovani-misto-svatebni-hostiny/?page=1,

cit. 20. 2. 2011.

http://bajecnasvatba.cz/sluzby-svatebni-mandle, cit. 12. 10. 2010.

http://bajecnasvatba.cz/sluzby-kniha-hostu, cit. 12. 10. 2010.

http://www.svatebni-noviny.wz.cz/ocojde.htm, cit. 12. 10. 2010.

http://bajecnasvatba.cz/sluzby-letajici-lampiony, cit. 12. 10. 2010.

http://www.svatebniholubi.wz.cz/, cit. 14. 10. 2010.

http://www.beremese.cz/album/album.php?vAlbumID=675141&vReferer=%2Falbum%2Find

ex_weddings.php%3F, cit. 3. 11. 2010.

http://www.svatebni-saty-naive.cz/svatebni-agentura/svatba, cit. 15. 10. 2010.

http://www.beremese.cz/article/svatebni-trend-budoir/, cit. 30. 10. 2010.

http://www.beremese.cz/

- 84 -

Seznam respondentů

1) Romana Baláková (roz. Zachovalá), manžel Tomáš Balák; svatba 2. 9. 2006.

Místo obřadu: Hodonín, místo hostiny: Josefov.

2) Jaroslava Halabrinová (roz. Štětková), manžel Petr Halabrin; svatba 20. 6. 2009.

Místo obřadu: Dolní Bojanovice, místo hostiny: Dolní Bojanovice.

3) Jitka Dostálová (roz. Hrdličková), manžel Karel Dostál; svatba 29. 8. 2009.

Místo obřadu: Mikulčice, místo hostiny: Mikulčice.

4) Jana Příkaská (roz. Jančálková), manžel Michal Příkaský; svatba 5. 9. 2009.

Místo obřadu: Ratíškovice, místo hostiny: Svatobořice.

5) Martina Smaženková (roz. Petrů), manžel Michal Smaženka; svatba 19. 9. 2009.

Místo obřadu: Ratíškovice, místo hostiny: Milotice.

6) Lucie Králová (roz. Pešová), manžel Jakub Král; svatba 24. 7. 2010.

Místo obřadu: Lužice, místo hostiny: Mikulčice.

7) Marie Novotná (roz. Bařinová), manžel Jan Novotný; svatba 31. 7. 2010.

Místo obřadu: Čejkovice, místo hostiny: Čejkovice.

8) Lubomíra Vacenovská (roz. Tomannová), manžel Libor Vacenovský; svatba 10. 7.

2010

Místo obřadu: Dubňany, místo hostiny: Dubňany.

9) Lucia Antošová (roz. Ševčíková), manžel David Antoš; svatba18. 9. 2010.

Místo obřadu: Hodonín, místo hostiny: Josefov.

10) Kateřina Jestřábová Kristová (roz. Kristová), manžel Libor Jestřáb; svatba 30. 10.

2010.

Místo obřadu: Hodonín, místo hostiny: Dubňany

- 85 -

Autorka Lenka Havlíková (roz. Maradová), manžel Miroslav Havlík; svatba 6. 6. 2009.

Místo obřadu: Lužice, místo hostiny: Mikulčice.

- 86 -

Seznam příloh

I. Textová příloha

1. Promluvy svatebních funkcionářů

2a. Texty promluv poskytl Roman Černý z Lužic (nar. 1968).

2b. Texty promluv poskytla Lubmíra Vacenovská z Dubňan (nar. 1983).

2. Nabídka Svatební agentury Ivana v Hodoníně

Převzato z http://agenturaivana.cz/naseNabidka.php, cit. 20. 3. 2011.

II. Obrazová příloha

1. Snoubenci vítají své hosty. Příkaští, 29. 8. 2009, Sudoměřice.

2. Příprava na „sícu“. Jestřábovi, 16. 10. 2010, Svatobořice.

3. Večerní zábava, tanec při cimbálové muzice. Jestřábovi, 16. 10. 2010, Svatobořice.

4. Zpěv „svícových písní“. Královi, 16. 7. 2010, Lužice.

5. Hosté jsou tradičně přivítáni pálenkou. Královi, 16. 7. 2010, Lužice.

6. Originální svatební oznámení. Jestřábovi.

7. Svatební oznámení z katalogové nabídky. Dostálovi.

8. Stavění májky, která označuje dům ženicha a nevěsty. Novotní, Čejkovice.

9. Ranní přípravy zahrnují nejen líčení, ale také vytvoření svatebního účesu. Jestřábovi,

30. 10. 2010.

10. Nevěsta se obléká a připravuje zpravidla výhradně za ženské asistence. Smaženkovi,

19. 9. 2009.

11. Starší mládenec za pomoci dalších svatebčanů zdobí auta. Balákovi, 2. 9. 2006.

12. Nevěsta navléká svatební podvazek. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

13. „Starší“ mají za úkol označit snítkou „krušpánku“ svatební hosty. Balákovi,

2. 9. 2006.

14. Snídaně v domě ženicha. Královi, 24. 7. 2010.

15. Průvod k nevěstě vede družba, následuje ho ženich a starší mládenec. Balákovi,

2. 9. 2006.

16. Starší družička vítá ženicha před domem nevěsty. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

17. Falešná nevěsta před domem nevěsty. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 87 -

18. Falešná nevěsta v dětské podobě. Halabrinovi, 20. 6. 2009.

19. Nevěsta připíná ženichovi korsáž, ten ji následně předává kytici. Smaženkovi,

19. 9. 2009.

20. Odprošování. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

21. Odprošování. Starší družička předčítá „říkání“. Novotní, 31. 7. 2010.

22. Průvod do kostela. V čele družba, za ním krojovaní (svobodní), ženich se starší

družičkou, nevěsta se starším mládencem, ostatní svatebčané. Na konci průvodu

rodiče snoubenců. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

23. Svatební průvod míří ke kostelu, kde proběhne obřad. V čele družba s nevěstou, za ní

ženich s družičkami a další svatebčané. Novotní, 31. 7. 2010.

24. „Zatahování“ před kostelem. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

25. Do kostela vchází ženich se svou matkou, za ním vstupuje nevěsta v doprovodu svého

otce. Novotní, 31. 7. 2010.

26. V průběhu obřadu v kostele. Královi, 24. 7. 2010, Lužice.

27. V průběhu obřadu v kostele. Halabrinovi, 20. 6. 2009, Dolní Bojanovice.

28. „Starší“ během manželského slibu drží nad hlavami snoubenců věnečky spojené bílou

stuhou. Vacenovští, 10. 7. 2010, Dubňany.

29. Po manželském slibu položí kněz štólu přes spojené ruce novomanželů, potvrzuje

právě vzniklý manželský svazek. Halabrinovi, 20. 6. 2009.

30. Bezprostředně po obřadu následují gratulace všech přítomných. Dostálovi,

29. 8. 2009, Mikulčice.

31. V průběhu občanského svatebního obřadu. Balákovi, 2. 9. 2006, Hodonín.

32. Vycházení novomanželů z kostela, posypávání rýží. Královi, 24. 7. 2010.

33. Po obřadu byl ženichovi nasazen chomout, nevěsta dostala do rukou bič. Antošovi,

18. 9. 2010, Hodonín.

34. Hromadná fotografie svatebčanů před kostelem. Vacenovští, 10. 7. 2010, Dubňany.

35. Novomaželé odjíždějí na hostinu v kočáře. Královi, 24. 7. 2010.

36. Zatahování před místem hostiny v podání dobrovolných hasičů, následné přenášení

nevěsty. Příkaští, 5. 9. 2009, Svatobořice.

37. Nevěsta a ženich si vybírají pálenku a vodu. Smaženkovi, 19. 9. 2009, Milotice.

38. Zamezení vstupu na místo hostiny. Následný úkol připravený speciálně pro

novomanžele – veterinární lékaře. Antošovi, 18. 9. 2010.

39. Zamezení vstupu na místo hostiny. Královi, 24. 7. 2010.

40. Scénka v podání divadelních ochotníků. Halabrinovi, 20. 6. 2009.

- 88 -

41. Ženich má za úkol rozštípnout poleno. Jestřábovi, 30. 10. 2010.

42. „Zhrzené milenky“ – cikánky s dětmi. Vyžadují přiznání otcovství a alimenty.

Královi, 24. 7. 2010.

43. Ženich dostal „své dítě“ k pochování. Balákovi, 2. 9. 2006.

44. Novomanželé mají posbírat drobné mince, ten, kdo jich posbírá víc, „bude držet kasu“.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

45. Nevěsta zametá střepy z rozbitého talíře. Dostálovi, 29. 8. 2009.

46. Ženich přenáší nevěstu přes práh. Antošovi, 18. 9. 2010.

47. Slavnostní přípitek. Antošovi, 29. 8. 2010.

48. Kuchařka přináší novomanželům vařenou slepici. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

49. Vzájemné „krmení“. Novotní, 31. 7. 2010.

50. Nevěsta předává tchýni dort, jako poděkování za syna. Jestřábovi, 30. 10. 2010.

51. Děkovací dort. Halabrinovi, 20. 9. 2009.

52. Nevěsta předává své tchýni dort jako poděkování za syna. Halabrinovi, 20. 6. 2009.

53. Vacenovští, 10. 7. 2010.

54. Balákovi, 2. 9. 2006.

55. Královi, 24. 7. 2010.

56. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

57. Vacenovští, 10. 7. 2010.

58. Sólo novomanželů, první novomanželský tanec. Dostálovi, 29. 8. 2009.

59. Zvedání novomanželů a přípitek. Novotní, 31. 7. 2010.

60. Zvedání a přípitek rodičů nevěsty. Balákovi, 2. 9. 2006.

61. Předání svatebních darů. Antošovi,18. 9. 2010.

62. Tanec se smetákem. Dostálovi, 29. 8. 2010.

63. Tanec s balónky. Královi, 24. 7. 2010.

64. Poznávání předmětů. Královi, 24. 7. 2010.

65. Poznávání nevěsty podle nohou. Dostálovi, 29. 8. 2009.

66. „Židličkový“. Novotní, 31. 7. 2010.

67. Zpestření večera, powerpointová prezentace, ukazuje zajímavé okamžiky ze života

nevěsty a ženicha. Jestřábovi, 30. 10. 2010.

68. Vypouštění lampionu štěstí. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

69. Společné krájení dortu. Příkaští, 5. 9. 2009.

70. Večeře v podobě švédského stolu. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

71. Společný tanec novomanželů po čepení nevěsty. Příkaští, 5. 9. 2009.

- 89 -

72. Zvedání novomanželů po začepení. Antošovi, 18. 9. 2010.

73. Novomanželé po čepení. Novotní, 31. 7. 2010.

74. Nápisy vápnem na silnici. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

75. Stěhování nevěsty. Kamarádi připravily „dary“ a „vybavení“ domácnosti pro

novomanžele. Havlíkovi, 6. 6. 2009.

76. Ženich dostává chomout. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

77. Posezení při „vození peřin“. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

78. Maškary při „vození peřin“. Smaženkovi, 19. 9. 2009.

Fotografie byly zapůjčeny ze soukromých rodinných archivů.

III. DVD příloha

1. „Dobrý rok“ – Předsvatební video, říjen 2010. Autor: Leoš Brabec

Převzato z http://www.youtube.com/watch?v=gSgL4q2aU8w, cit 20. 2. 2011.

2. „Svatba v luftě. První svatba na světě na motorovém paraglidingu. Rostislav Rylka –

Zdeňka Dovályová. Mutěnice 4. 9. 2009.“

Převzato z http://www.youtube.com/watch?v=P76oRJybCAw, cit. 20. 2. 2011.

3. Svatební videoklip. Marie a Jan Novotní, Čejkovice 31. 7. 2010. Autor: Libor

Svoboda. Soukromý rodinný archiv.

- 90 -

Přílohy

I. Textová příloha

1. Promluvy svatebních funkcionářů

Tištěné soubory promluv, které byly zpracované a vydávané od 17. století, navazovaly

v hlavních promluvách patrně na starší tradicí předávané a udržované řeči, rozšiřovaly je

rozmanitými přídavky, zabarvenými zejména barokní náboženskou až mystickou notou. Tyto

tištěné promluvy ale také přispěly k sjednocování a předávání.284

2a. Texty promluv poskytl Roman Černý z Lužic (nar. 1968). Texty mají několik variant,

vybírají a upravují se po konzultaci se snoubenci, přihlíží se na to, zda chtějí odprošení, zda

jsou rodiče věřící apod. Jedna z variant zazněla i na svatbě v Lužicích (Havlíkovi, 6. 6. 2009).

U ženicha:

Družba: Pochválen buď Ježíš Kristus, to sme sa už nachodili: přes pole, doliny, než sme sa

dostali až sem do dědiny. Špatná byla cesta, když ale nevěsta, pro Boha nás prosí, že se

ženichem dnes mosí před oltář do chrámu Páně, kde jim velebný pán ruce sváže. Než sa ale

na tů cestu dáme, se ženichem si chvílu povinnost jeho vykonáme-zajest-zapit.

Poctiví páni hosti, nemožem sa tady dál zdržovat, neboť nejsme tady eště šecí. Nemáme tu onu

růžu, kerů tento ženich sobě utrhnůt chce. Pozvu si vís hostů, mládenců a družičky, abysme ne

enom jedli a pili, ale jemu ten vácný poklad vydobyt pomohli.

S odprošením:

Družba: Nejmilejší rodiče a milí hosté! Dříve, než se z vašeho domu vzdálíme, dovolte, abych

pronesl pár slov Vám a Vašemu synovi. Váš syn je už člověk dospělí a musí opustit dům

rodičovský, aby sebe i svou od Boha svěřenů rodinu statečně mohl živit. Jeho jménem děkuji

Vám, milí rodiče za všecko, co jste pro svého syna vykonali. On jistě nezapomene na Vás a na

Vaše dobré křesťanské vychování. Proto bude hledět za všechno se vám odplatit.

(k ženichovi): Milí (jméno), jisté je, že nyní nastupuješ dráhu života samostatného a odcházíš

od svých rodičů. Pamatuj, že oni vynaložili všechno možné na to, aby tě přivedli do lidské

284 FOJTÍK, Karel: Život českého lidu v 16. a 17. století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě). Tři kapitoly

k historické etnografii. Disertační práce. Brno 1966, s. 161.

- 91 -

společnosti. Toto se zaplatit nedá, ale hleď, abys jim radost udělal tím, že bude z tebe pořádný

a statečný člověk, věrný manžel a starostlivý otec pro svoji budoucí rodinu.

Drazí rodiče, i já Vás jménem Vašeho syna budu uctivě prosit za jeho odprošení a Vaše

rodičovské požehnání, (ženich poklekne a hovoří za družbou) Tatíčku a mamičko, pro Boha

vás prosím, esli sem vám někdy ublížil, anebo něčím vás rozhněval, odpustite mně! Tatíčku a

mamičko, já vám pěkně děkuju za vašu starosť, za moje vychování a za poctivé ženění, Pán

Bůh vám zaplať životem věčným!

U nevěsty:

Družba: Dobří lidé, otevřite, prosíme vás.

Mamičko aj tatíčku, kde máte tu růžičku, kerů ste nám slubovali? Vedeme jí ženicha, kerého

snáď čekáte, se kterým také špatnů trefu neuděláte.

S odprošením a promluvami starší družičky a staršího mládence:

Starší drůžka: Vítám Vás, vážení hosté, horní, dolní, domácí a přespolní. Tato nevěsta by vás

ráda přivítala, kdyby ona oči své pozvednouti mohla. Ale ona oči své pozvednouti nemůže,

neboť kam se podívá, všude jí slza oko zalévá. Proto mě poprosila, abych se za ni nestyděla a

pár slov k vám a jejím rodičům promluvila. A ty můj starší mládenečku pojď a posluž mně

chviličku, prostři tento šátek bílý nevěstě a ženichovi pod kolena, aby se odprositi mohli,

neboť jsou povinni.

Nevěsta (předříká st. drůžička): Tatíčku a mamičko, budu vás prosit za otcovské a mateřské

požehnání.

Ženich (předříká st. mládenec): Tatíčku a mamičko, budu vás prosit za otcovské a mateřské

požehnání.

Drůžička pokračuje: Už máte, mamičko, už máte po dceři, už nebude vaša, až půjde k večeři.

Už nebude vaša, bude ženichova, na to každá matka svoju dceru chová. Chová si ju, chová,

jak jenom dovede, pak přijde šohájek, ten si ju odvede. A k tobě ženichu jednu prosbu mám,

když sis (jméno) za manželku vybral, abys ji po celý život věrně miloval.

Starší mládenec: Tento den je sváteční, jen nevěsta plakat smí a my všichni buďme hodně,

hodně veselí.

- 92 -

Veselo svadébko!!!

Další varianta textů s promluvami družby, staršího mládence a starší družičky:

V domě ženicha (ženich, rodiče, starší mládenec, družba)

Starší mládenec: Vážení svatební hosté, nemějte mně to za zlé, že jsem přerušil toto svatební

veselí, ale není to z vůle mé, ale z vůle Pána Boha a zde přítomného ženicha. On si umínil

vyměnit svůj stav svobodný za stav manželský.

Než se na tuto cestu vydáš, je nutné, abys svým rodičům poděkoval za lásku a vychování, které

Ti do dnešního dne dali, a poprosil je o rodičovské požehnání. Předstup před svoje rodiče,

poklekni a opakuj po mně: „Tatíčku a mamičko, jestli jsem Vám kdy v životě ublížil, prosím,

odpusťte mi. Děkuji Vám za lásku a vychování a prosím Vás o rodičovské požehnání.“

(křížek na čelo od obou rodičů)

Družba: Veselo svadébko!

Před domem nevěsty (družba, ženich, starší družička, hosté)

Družba: Chodili jsme po horách aj po dolách, po skalnatých pustinách, všady sme sa po

vzácném pokladě ptali, ale nikde sme tento poklad nenašli. Až nám jedni dobří ludé zprávu

dali, že v temto domě sa nalézá poklad drahocenný – růžička červená, kerů my hledáme. My

sebú také poklad máme – rozmarýn zelený. Jestli vy ten poklad vidět chcete, tak nám dveřa

otevřete! A máte-li závoru, odstrčte ju a pusťte nás do domu!

(zaklepat čaganem na dveře, vyjde starší družička)

Starší družička: Vitajte šecí z dalekej cesty, ani sme sa nenadáli, že bysme nejaký poklad měli.

Ale dyž už ste sa na tem světě tolik nablúdili, tak my vám ten poklad vydáme.

(může nevěsta nebo malá družička místo nevěsty, atd.)

Družba: Veselo, svadébko!

V domě nevěsty (ženich, nevěsta, jejich rodiče, starší družička, starší mládenec, družba)

Starší družička: Milá nevěsto, ještě než vstoupíš do stavu manželského, musíš poděkovat svým

rodičům za lásku a vychování a poprosit je o rodičovské požehnání. Předstup před svoje

rodiče a opakuj po mně.

- 93 -

„Tatíčku a mamičko, jestli jsem Vám kdy v životě ublížila, prosím, odpusťte mi. Děkuji Vám

za lásku a vychování a prosím Vás o rodičovské požehnání.“

(křížek na čelo od obou rodičů)

Starší družička: Má-li toto manželství před knězem a svědky býti uzavřené, musíš ženichu,

rodičům nevěstiným poděkovat, že ti svoju dceru (jméno) za manželku dáti míní.

Ženich: Tatíčku a mamičko, děkuji Vám za Vaši dceru, že jste ji vychovali a mně za manželku

chcete dát. Bůh Vám to odplať.

(křížek na čelo nevěstini rodiče ženichovi a ženichovi rodiče nevěstě)

Další varianta promluv družby, oproti předchozím textům, zahrnuje také zvaní a promluvy po

svatebním obřadu v kostele.

Zvaní

Družba: Nemějte nám za zlé, že jsme do vašeho příbytku vstoupili, není to z vůle naší, ale

z vůle svatebních rodičů, pana ženicha, panny nevěsty, abyste se za ně nestyděli a je do

chrámu a z chrámu Páně do jejich příbytku (sobotního dne) doprovodili. Pochválen buď...

Odprošení

Družba: Nejmilejší rodiče! Když jste vy vašeho syna (vaši dceru) tak poctivě vychovali a jemu

(ji) do stavu manželského vstoupiti dovolili, za to já vám na jeho (jejím) místě co nejsrdečněji

děkuji.

Nejmilejší pane ženichu (panno nevěsto) jak jste svůj život od svých rodičů přijali, tak jste

povinni si svých rodičů vážiti a je ctíti. Říkejte za mnou: Tatíčku a mamičko, čím jsem Vám od

své maličkosti ublížil, odpusťte mi.

Nejmilejší rodičové, žádám vás na místě vašeho syna a vaší dcery za otcovské a mateřské

políbení a požehnání.

Příchod k nevěstě

Družba: Chcete-li nás znáti, chceme vám tuto zprávu dáti. Chodili jsme přes hory a doliny,

přes vodu, roviny, všude se ptajíce, všude hledajíce vzácného pokladu, až nám dobří lidé dali

radu, že by se měl nacházeti v tomto příbytku. Proto žádáme, aby nám bylo otevřeno a klenot

spatřiti dovoleno. My máme svůj klenot připravený. Jak vy náš klenot uhlídáte, tak nám váš

- 94 -

klenot ihned vydáte. Proto nezdržujte naši žádost, ať se všem změní v radost. Muziko, hraj

vesele!

Příchod z obřadu

Družba: Jak jsme se k obřadu vydali, tak jsem se tam šťastně dostali. Takovou nám tam milost

prokázali, že naši zamilovaným ruce k společnému žití svázali. Zamilovaným k společnému

žití – a nám hostům k obveselení a pití. Muziko...

Když kuchařky nechtějí pustit

Družba: Chodíme, chodíme, chodníčka nevíme, pěkně vás prosíme, pusťte nás do síně, ze síně

do jizby, abychom tím vedrem venku nezmrzli. Už jsme přešli dolní konec, horní konec,

servístky a půl dědiny, ale nikdy jsme nenašli takovou kuchyni, aby si hostů pozvali a potom

před nimi dveře zavřeli. Říkají hosté domácí aj přespolní, že je jim to fuk, že by patřil takovým

kuchařkám udělat pořádný luft, ale říká ženich pán, že budeme vpuštěni v kuchařský ráj.

Muziko, hraj vesele.

Při obědě

Družba: Vážení páni hosti, domácí aj přesolní, páni rodičové, pan ženich a paní nevěsta vás

vítají do svého příbytku, všeckým vám uctivě děkují, že jste se za ně nestyděli a tuto svatební

tabuli svými osobami okrášlili. Proto se vám chtějí odměniti a různá jídla a nápoje vám

podati. Proto vás žádají, abyste tyto svatební pokrmy a nápoje s chutí požívali.

2b. Texty promluv poskytla Lubomíra Vacenovská z Dubňan (nar. 1983). Tyto promluvy

zazněly i na její svatbě (Dubňany, 10. 7. 2010).

Starší mládenec uvedl ženicha tímto textem: Šlechetný otče a matko, snad nám za zlé

nebudete míti, že jsme před tento dům předstoupili. Není to zvůle naší, ale z vůle pana

ženicha, kterého jsme sem doprovodili.

Jezdili jsme přes hory a doly, přes veliké vody a všude se ptáme, že jednu nevěstu hledáme. Až

jedni dobří lidé nám zprávu dali, že ji v tomto domě vídávali.

Proto už nás prosím nezdržujte a váš drahý poklad nám dejte.

Drůžička přivítala svatebčany u nevěsty tímto textem: Vítám Vás vzácní hosté milí, kteří jste

se k tomuto domu přiblížili. Hledáte v něm poklad drahý, který je v tomto domě ukrytý. Slyšela

- 95 -

sem, že mezi sebů máte ženicha, který si pro tento poklad pospíchá. Vítám také mládenečka a

připíjím přes červenů růžičku aby nezapomněl na svoju družičku. Není to na rok nebo na dva

je to ženicha a nevěsty veselá svatby.

Odprošování:

Starší mládenec: Děkujem Vám tatíčku a mamičko za vychování a prosíme Vás za odpuštění

pro ženicha a nevěstu.

Starší družka: S veškerou důvěrou dceru svoji odevzdejte, bez vší bázně bez všech muk do jeho

starostlivých ruk.

Starší mládenec: Drazí rodičové, nastalo Vám okamžení kdy váš syn se zapřísáhl Vás opustit,

proto já Vás prosím za odpuštění. Čím se Vám ve svém životě a svobodném stavu ublížili,

odpusťte jim.

2. Nabídka Svatební agentury Ivana v Hodoníně

Naše nabídka

Vážení snoubenci,

pokud chystáte svatbu, chcete, aby všechno klaplo - nevěsta byla ta nejkrásnější, ženich jako

ze škatulky, všichni vám pochválili oznámení či výběr prstenů, kytička byla dle Vašich

představ. Asi už tušíte, že Vás čeká nejedno zařizování - a to bude chtít spoustu času i peněz.

Ne! Rozhodně to nevzdávejte! Přesně k těmto účelům jsou určeny svatební agentury, které

Vám pomohou se zajištěním veškerých malých i velkých potřebností pro Váš jedinečný den.

Naše firma Vám může nabídnout již 18 let zkušeností a kompletní svatební servis, takže

myslím, že Vám dokážeme poradit opravdu ve všech otázkách týkajících se Vaší svatby

(samozřejmě kromě otázky: "mám si ji, jeho vzít?").

Výhodou samozřejmě je, že si všechno můžete vybrat na jednom místě, protože nabídka je

opravdu velká, a tím ušetříte hodně času i peněz. Vlastně stačí investovat asi 2 hodinky času.

...a pak se už bez stresů těšit na Váš svatební den!

Ivana Příkaská

majitelka svatební agentury Ivana

- 96 -

Co nabízíme:

Půjčování a prodej značkové svatební módy

• svatební šaty již od 1.500,- Kč - vždy minimálně 200 modelů ve velikostech 34 - 54

• exkluzivní kolekci značek LA SPOSA, Atelier Diagonál, Venus Bridal, Jasmine,

Romantika

• možnost objednání svatebních šatů na míru

• společenské šaty k půjčení i prodeji

• společenské šaty půjčujeme v cenách 500 - 1.500,- Kč ve vel. 36 - 48.

• pánské obleky, dětské šaty

• šaty do tanečních a na polonézy již od 500,- Kč

• velký výběr svatebních doplňků, závojů a ozdob

• výzdoby na auto, panenky

Prodej

• nová, stále se měnící kolekce asi 100 modelů společenských šatů a dámských

kostýmků

• nabízíme i možnost objednání modelu z katalogů několika značek i případné zaslání

na dobírku

• výběr z 600 vzorů svatebního oznámení

• výběr z 600 druhů snubních prstenů ze žlutého i bílého zlata (nabízíme kolekce

nejlepších českých firem)

• zásnubní prsteny

• exkluzivní svatební kytice z živých květů

• svatební obuv, punčochové zboží, podvazky, košile, doplňky a spodní prádlo

Videoslužba, foto

Pronájem limuzíny

Převzato z http://agenturaivana.cz/naseNabidka.php, cit. 20. 3. 2011.

- 97 -

II. Obrazová příloha

Fotografie byly zapůjčeny ze soukromých rodinných archivů.

1. Snoubenci vítají své hosty.

Příkaští,29 8. 2009, Sudoměřice.

2. Příprava na „svícu“.

Jestřábovi, 16. 10. 2010, Svatobořice.

3. Večerní zábava, tanec při cimbálové muzice.

Jestřábovi, 16. 10. 2010, Svatobořice.

- 98 -

4. Zpěv „svícových písní“.

Královi, 16. 7. 2010, Lužice.

5. Hosté jsou tradičně přivítáni pálenkou.

Královi, 16. 7. 2010, Lužice.

- 99 -

6. Originální svatební oznámení.

Jestřábovi.

7. Svatební oznámení z katalogové nabídky. Dostálovi.

- 100 -

8. Stavění májky, která označuje dům ženicha a nevěsty. Novotní, Čejkovice.

9. Ranní přípravy zahrnují nejen líčení, ale také vytvoření svatebního účesu.

Jestřábovi, 30. 10. 2010.

- 101 -

10. Nevěsta se obléká a připravuje zpravidla výhradně za ženské asistence.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

11. Starší mládenec za pomoci dalších svatebčanů zdobí auta.

Balákovi, 2. 9. 2006.

- 102 -

12. Nevěsta navléká svatební podvazek.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

13. „Starší“ mají za úkol označit snítkou

„krušpánku“ svatební hosty.

Balákovi, 2. 9. 2006.

14. Snídaně v domě ženicha.

Královi, 24. 7. 2010.

- 103 -

15. Průvod k nevěstě vede družba, následuje ho ženich a starší mládenec.

Balákovi, 2. 9. 2006.

16. Starší družička vítá ženicha před domem nevěsty.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 104 -

17. Falešná nevěsta před domem nevěsty.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

18. Falešná nevěsta v dětské podobě.

Halabrinovi, 20. 6. 2009.

19. Nevěsta připíná ženichovi korsáž,

ten ji následně předává kytici.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 105 -

20. Odprošování.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

21. Odprošování. Starší družička předčítá „říkání“.

Novotní, 31. 7. 2010.

- 106 -

22. Průvod do kostela. V čele družba, za ním krojovaní (svobodní), ženich se starší družičkou,

nevěsta se starším mládencem, ostatní svatebčané. Na konci průvodu rodiče snoubenců.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

23. Svatební průvod míří ke kostelu, kde proběhne obřad. V čele družba s nevěstou, za nimi

ženich s družičkami a další svatebčané.

Novotní, 31. 7. 2010.

- 107 -

24. „Zatahování“ před kostelem.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

25. Do kostela vchází ženich se svou matkou, za ním vstupuje nevěsta v doprovodu svého

otce.

Novotní, 31. 7. 2010.

- 108 -

26. V průběhu obřadu v kostele.

Královi, 24. 7. 2010, Lužice.

27. V průběhu obřadu v kostele.

Halabrinovi, 20. 6. 2010, Dolní Bojanovice.

- 109 -

28. „Starší“ během manželského slibu drží nad hlavami snoubenců věnečky spojené bílou

stuhou.

Vacenovští, 10. 7. 2010, Dubňany.

29. Po manželském slibu položí kněz štólu přes spojené ruce novomanželů, potvrzuje právě

vzniklý manželský svazek.

Halabrinovi, 20. 6. 2009.

- 110 -

30. Bezprostředně po obřadu následují gratulace všech přítomných.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

31. V průběhu civilního svatebního obřadu.

Balákovi, 2. 9. 2006.

- 111 -

32. Vycházení novomanželů z kostela, posypávání rýží.

Královi, 24. 7. 2010.

33. Po obřadu byl ženichovi nasazen chomout, nevěsta dostala

do rukou bič, tyto předměty naznačují konec „svobody“.

Antošovi, 18. 9 2010.

- 112 -

34. Hromadná fotografie svatebčanů před kostelem.

Vacenovští, 10. 7. 2010.

35. Novomaželé odjíždějí na hostinu v kočáře.

Královi, 24. 7. 2010.

- 113 -

36. Zatahování před místem hostiny, přenášení nevěsty.

Příkaští, 5. 9. 2009.

37. Nevěsta a ženich si vybírají pálenku a vodu.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 114 -

38. Zamezení vstupu na místo hostiny. Následný úkol připravený speciálně pro novomanžele

– veterinární lékaře.

Antošovi, 18. 9. 2010.

39. Zamezení vstupu na místo hostiny.

Královi, 24. 7. 2010.

- 115 -

40. Scénka od místních divadelních

ochotníků pro nevěstu – členku jejich

souboru.

Halabrinovi, 20. 6. 2009.

41. Ženich má za úkol rozštípnout poleno.

Jestřábovi, 30. 10. 2010.

42. „Zhrzené milenky“ – cikánky s dětmi. Vyžadují přiznání otcovství a alimenty.

Královi, 24. 7. 2010.

- 116 -

43. Ženich měl pochovat „své dítě“.

Balákovi, 2. 9. 2006.

44. Novomanželé mají posbírat drobné mince, ten, kdo jich posbírá víc, „bude držet kasu“.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

- 117 -

45. Nevěsta zametá střepy z rozbitého talíře.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

46. Ženich přenáší nevěstu přes práh.

Antošovi, 18. 9. 2010.

- 118 -

47. Slavnostní přípitek.

Antošovi, 29. 8. 2010.

48. Kuchařka přináší novomanželům vařenou slepici.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 119 -

49. Vzájemné „krmení“.

Novotní, 31. 7. 2010.

50. Nevěsta předává tchýni dort, jako poděkování za syna.

Jestábovi, 30. 10. 2010.

- 120 -

51. Dort jako poděkování za syna.

Halabrinovi, 20. 9. 2009

52. Nevěsta předává své tchýni dort jako poděkování za syna.

Halabrinovi, 20. 6. 2009.

- 121 -

53. Vacenovští, 10. 7. 2010.

54. Balákovi, 2. 9. 2006.

- 122 -

55. Královi, 24. 7. 2010.

56. Smaženkovi, 19. 9. 2009. 57. Vacenovští, 10. 7. 2010.

- 123 -

58. Sólo novomanželů, první novomanželský tanec.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

59. Zvedání novomanželů a přípitek.

Novotní, 31. 7. 2010.

- 124 -

60. Zvedání a přípitek rodičů nevěsty.

Balákovi, 2. 9. 2006.

61. Předání darů od svatebčanů.

Antošovi, 18. 9. 2010.

- 125 -

62. Tanec se smetákem.

Dostálovi, 29. 8. 2010.

63. Tanec s balónky.

Královi, 24. 7. 2010.

- 126 -

64. Poznávání předmětů.

Královi, 24. 7. 2010.

65. Poznávání nevěsty podle nohou.

Dostálovi, 29. 8. 2009.

- 127 -

66. „Židličková“.

Novotní, 31. 7. 2010.

67. Zpestření večera, powerpointová prezentace, ukazuje zajímavé a významné okamžiky ze

života nevěsty a ženicha.

Jestřábovi, 30. 10. 2010.

- 128 -

68. Vypouštění lampionu štěstí.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

69. Společné krájení dortu.

Příkaští, 5. 9. 2009.

70. Večeře v podobě švédského stolu.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 129 -

71. Společný tanec novomanželů pro čepení nevěsty.

Příkaští, 5. 9. 2009.

72. Zvedání novomanželů po začepení.

Antošovi, 18. 9. 2010.

- 130 -

73. Novomanželé po čepení.

Novotní, 31. 7. 2010.

74. Nápisy vápnem na silnici.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

- 131 -

75. Stěhování nevěsty. Kamarádi připravily „dary“ a „vybavení“ domácnosti novomanželů.

Havlíkovi, 6. 6. 2009.

76. Ženich dostává chomout.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 132 -

77. Posezení při „vození peřin“.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

78. Maškary při „vození peřin“.

Smaženkovi, 19. 9. 2009.

- 133 -