16

F. X. Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varů

Jan Hajšman – Rober t Trnk a

Abstrakt: Příspěvek se zabývá fenoménem výskytu mohylovitých útvarů v areálech zanik­lých středověkých vesnic v Plzeňském kraji. Něko­lik z těchto objektů prokopal na konci 19. století F. X. Franc a interpretoval je s určitostí jako jistý druh pecí. V pozdější době byly tyto útvary, zejména na jižním Plzeňsku, považovány za slovanské pohřební mohyly. Po zjištění jejich vrcholně středo­věkého původu pak bylo často uvažováno, že může jít o pozůstatky podezdívek zaniklých domů. Člá­nek shrnuje dosavadní poznatky o známých zápa­dočeských lokalitách a na základě dostupných informací dává za pravdu starým Francovým pozo­rováním. Autoři upozorňují na nápadnou souvislost mezi nálezy těchto pecí a povrchovým výskytem železných rud. Předpokládají, že naprostá většina těchto zajímavých objektů přímo souvisela se zpra­cováváním či úpravou železné rudy.

Klíčová slova: F. X. Franc, železářství, mohyla, pec, středověk, archeologie

Úvod

Před více než sto dvaceti lety prokopal uznávaný amatérský badatel František Xaver Franc několik mohylovitých objektů v zaniklých středověkých vsích na šťáhlavském panství. Již tehdy v podstatě správně rozpoznal o jaký typ objektů se jedná, avšak Francův názor se do širšího povědomí veřej­nosti ani profesionálních badatelů nedostal.

V posledních letech je prováděn intenzivní profesionální i amatérský průzkum zalesněných oblastí jižního Plzeňska a Rokycanska, podpořený záchrannými i systematickými archeologickými výzkumy, realizovanými Katedrou archeologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a v menší míře též Západočeským muzeem v Plzni. Díky těmto aktivitám dochází k přehodnocování některých lokalit s výskytem konvexních „mohylo­vitých“ objektů. Téměř vždy se tyto objekty obje­vují na lokalitách ve větším počtu, což také zřejmě zavdalo příčinu k jejich záměně s mohylami. Uka­zuje se však, že nejde o pravěká či raně středověká

mohylová pohřebiště, jak se donedávna soudilo, ale o relikty výrobních objektů, prozatím neznámého účelu. Pouze v některých případech se snad jedná o pozůstatky objektů obytné či jiné funkce. A tak teprve nyní, sto let po Francově smrti, můžeme jeho výzkumy „mohylovitých“ objektů docenit a posou­dit v širších souvislostech.

Středověké lok al i t y s mohylovit ými objekt y, zkoumané F. X. Francem

Již před započetím archeologických výzkumů F. X. France na šťáhlavském panství byla v Čechách částečně prokopána některá mohylová pohře­biště. Na českém jihozápadě se jednalo například o mohyly v okolí Všepadel, Poběžovic (Ronšperka), Pivoně, Břas atd. (Sklenář 1990, 4–5; Solař 1858, 111) Tyto vykopávky byly až na výjimky podnikány často s jediným cílem – získat z mohyl bronzové předměty, případně celé nádoby. Při této činnosti občas „přátelé starožitností“ narazili na mohylám podobné objekty, ve kterých se ale nacházely jen stopy po žárovišti a kameny promísené s hlínou. Někdy se v nich objevily také střepy, které však nepocházely z pravěku, ale ze středověku, tedy jak se tehdy obvykle psávalo „z doby pozdější“. Tyto objekty proto byly považovány za pohanská obě­tiště či oltáře, případně za slovanské mohyly. Franc se s nimi při svých výzkumech také setkával a zpo­čátku příliš nevěděl, co si o nich myslet. Na první objekt tohoto typu narazil zřejmě již v roce 1879 při výzkumu mohylového pohřebiště severně od skal­ního výchozu zvaného Skok u Šťáhlavic. V dalších letech prozkoumal podobné objekty ještě na dal­ších místech šťáhlavského panství.

Hrad Lopata, k. ú. Kornatice, okr. Plzeň-jihV roce 1885 vedl Franc rozsáhlé vykopávky

na hradě Lopata. Při nich odkryl také „mohylku“ umístěnou v rohu mezi bergfritem a obvodovou hradbou. Ve starší, německy psané práci, kterou Franc připravil k vydání roku 1890, se o výzkumu pece z Lopaty zmínil a připojil rovněž srovnání

17

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

této pece s „mohylkami“, které zkoumal dříve:

„Vedle berg fritu se nacházela hromada hlíny IV, ze které se při bližším ohledání vyklubala pec, jejíž konstrukce by se zdála být hodna zmínky: Pod dosti vysoko polo-ženým, čtvercovými cihlami vydlážděným dnem, se nachází dost silný podklad z drobně drceného, ostrého, čistého lyditového (tedy buližníkového – pozn. aut.) štěrku, který měl za účel nikoli snad udržovat dno suché, ale – vzhledem k v něm uzavřené vzduchové vrstvě – sloužit jako špatný vodič tepla. Na tomto kruhovém dláždění ležela zborcená klenba, která – sestávajíc z cihlářské hlíny smíchané se slámou – byla vypálena a nad kterou byla nasypána a rozprostřena vrstva zeminy. Stavbu takovéto pece si můžeme před-stavit tak, že dno, v tomto případě dlážděné, bylo překlenuto dřevěnou konstrukcí, odpo-vídající požadované dutině a ta byla pře-kryta hlínou smíšenou se slámou. Pec byla po zaschnutí pomalu vytápěna a to tak, že poté co shořela dřevěná konstrukce, tvořila vypá-lená hlína klenbu pece a mohla být pokryta zeminou. V dřívějších letech jsme (u Bzí, v Neslívech a na Skoku) zkoumali podobné zříceniny pecí, protože byly často velmi podobné malým mohylám. Ty jsme nacházeli vždy v sousedství dávno opuštěných středověkých sídlišť a vsí, nedovedli jsme si ale vysvětlit jejich účel, protože místo štěrku jsme nacházeli jako podklad střepy, náležející nej-různějším nádobám a kamení. Vždycky byla místo dláž-dění hliněná vypálená podlážka. S touto do značné míry zachovanou chlebovou pecí na Lopatě jsme nalezli velmi jednoduché vysvětlení i pro všechny ostatní, hlavně slo-vanské mohyly, obětní oltáře atd. Poznaná pravda je vždycky tak jednoduchá“ (Šaldová ed. 1988, 30–31, pře­klad H. Thomasová, 2009).

Z textu vyplývá, že Franc považoval pec, zřejmě oprávněně, za chlebovou. Na kótovaném plánu Lopaty (SOA Praha, č. listu 145), který si Franc vyho­tovil jako předlohu pro jednu ze svých kreslených tabulí, můžeme zjistit ještě další informace k této peci. Průměr vlastního pecního tělesa byl 3 metry a jeho obvod mezi obvodovou hradbou a bergfri­tem sledoval kamenný věnec. Celá stavba včetně kamenného věnce tedy měla rozměry asi 4 × 4 metry (obr. 1). Důležité bylo Francovo srovnání pece s podobnými objekty, které již zkoumal. V pozdější

české práci, napsané po roce 1904, opakuje stručněji poznatky nabyté při výzkumu Lopaty:

„Vedle věže na jižní straně nalézala se pec, jež povr-chem nějakému pahrbku – mohylce se podobala. Při bližším ohledání však seznali jsme, že to byla zajímavá pec, jejíž dno štěrkem, pak hlínou a konečně hliněnými, ovšem vypálenými dlaždicemi vyloženo bylo; na něm ležela zřícená hliněná, slámou promísená sesutá klenba pece. Pec postavena tím způsobem, že se na hotovou dlažbu postavila dřevěná kostra, na níž zmíněná slámou promísená hlína nanesena byla, jež vysušena a později vypálena byvši, pěknou klenbu tvořila.“ (Šaldová ed. 1988, 189)

Zároveň však připojuje poněkud rozsáhlejší výčet lokalit, kde nalezl podobné objekty:

„V zaniklých osadách středověkých na Javoře, v Neslí vech, blíže Skoku i na Bzí v lese i jinde nalezl jsem podobné pece, jedině s tím rozdílem, že místo štěrku užito bylo různých střepů z rozbitých nádob a místo dlaždic vyhlazený spodek z hlíny. Střepů neb štěrku použito jako špatných vodičů tepla od pradávna; leč mnozí badatelé považovali dříve tyto nevinné pícky za stará slovanská obětiště nám neznámým bohům. Jak jednoduchý výklad mnohdy tak spletité záhady!“ ( Šaldová ed. 1988, 189).

Obr. 1: Výřez z Francova kótovaného plánu hradu Lopaty s odkrytou chlebovou pecí

mezi bergfritem a obvodovou hradbou (SOA Praha, karton č. 244, inv. č. 4390,

č. listu 145)

18

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

Neznámá lokalita „blíže Skoku“, nejspíše k. ú. Šťá-hlavice, okr. Plzeň-jihSeverně od skalního výchozu Skok, v lese asi

1,8 km jihovýchodně od Šťáhlavic, prozkoumal v říjnu 1879 F. X. Franc se svými spolupracovníky několik pravěkých mohyl, jejichž pozůstatky jsou zde dodnes patrné (Šaldová ed. 1988, 148–149). Záro­veň zřejmě prokopal menší „mohylu“, nacházející se někde v blízkosti mohylového pohřebiště, jejíž skladba však byla zcela odlišná. Nic konkrétního o ní nevíme, ale podle Francovy obecné zmínky bylo její dno vyloženo střepy z nádob a na nich byla vrstva z vyhlazené hlíny (Šaldová ed. 1988, 189).

I v tomto případě Franc uvedl, že zkoumaná pec se nacházela v zaniklé středověké vsi. Toto středověké osídlení však nebylo dodnes spolehlivě lokalizováno. Při opakovaném průzkumu autorů v létě 2009 byla zhruba 150 metrů jižně od skalního výchozu nalezena mělká nepravidelná prohlubeň větších rozměrů (odhadem cca 10 × 4 m), na jejíž jižní straně byl zjištěn plošně přibližně stejně roz­lehlý porost brčálu barvínku. Tyto objekty mohou mít nějakou souvislost se zdejší středověkou akti­vitou, prokazatelnější doklady však prozatím chy­bějí. Zároveň bylo zejména v severním a severo­východním okolí vrcholové kóty nalezeno několik velmi dobře zachovaných milířišť, pravděpodobně ale mladších než středověkých. Objekt, zkoumaný

Francem, tedy nemusel nutně souviset se stálým středověkým osídlením. Vyloučit zatím nelze ani možné vazby na sezónní novověké osídlení uhlířů, pálících zde dřevěné uhlí.

ZSV Nestajov (původně též Nestev či Nestevec), k. ú. Milínov a Šťáhlavy, okr. Plzeň-jihNěkde v prostoru zaniklé vsi Nestajov (v novější

době častěji nazývané Neslívy) prokopal F. X. Franc „středověkou pec“, jak již bylo zmíněno výše. Bohu­žel se o jeho výzkumu nedozvídáme nic bližšího. Nevíme ani, zda byl tento objekt zkoumán v Hor­ním či Dolním Nestajově. V Dolním Nestajově kopal Franc se svými dělníky podle jediného dení­kového záznamu v září 1880 (AMP, inv. č. 4501, sign. 47/55, s. 16), V Horním Nestajově proběhl jakýsi výzkum nebo alespoň průzkum dne 2. srpna 1884 (AMP, inv. č. 4502, ulož. 47/56, vložený list). V dopisu z 2. září 1887 uvažoval Franc „v Dolních Neslí­vech (u Kostelíčku) pokračovat ve vykopávkách, zahájených před několika lety“ (SOA Praha, č. listu 134). O případném zahájení či výsledcích tohoto výzkumu se však žádné doklady nezachovaly. Na Francově kresebné tabuli č. XVI (dílo Šťáhlauer Ausgrabungen) je jeden z menších objektů u tvrze v Dolních Neslívech označen křížkem. Mohlo by se jednat o prozkoumanou „pec“, umístěnou v úvozu nebo na jeho hraně.

Obr. 2: Výřez z Francovy skici polesí Javor s částí ZSV Javor. Šipkou je zvýrazněn dnes již neexistující konvexní objekt v blízkosti cesty (ZČM Plzeň,

archiv odd. prehistorie)

19

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

Ves Nestajov je prvně zmíněna roku 1361 a za­nikla nejspíše v souvislosti s obléháním nedaleké Lopaty na přelomu let 1432/33. Vrcholně středo­věká ves však zřejmě kontinuálně navázala na starší osídlení. Zlomky keramiky datují počátky vsi již do mladohradištního období, tedy do 10.–12. století (Nováček 2008, 59–60).

ZSV Javor, k. ú. Kornatice, okr. Rokycany a Milí-nov, okr. Plzeň-jihRelikty ZSV Javoru jsou umístěny ve výrazném

prameništi. Nacházíme zde zbytky hrází tří rybníků a nejméně šesti drobnějších nádrží (Veselá 2008b, 46). Pozůstatky zaniklé vsi zkoumal F. X. Franc pravděpodobně v srpnu nebo v září roku 1888, kdy podle dochovaných účtů pracovali čtyři dělníci na výzkumu javorské tvrze (SOA Praha, č. 124 a 125). Prozkoumali zde nejméně jeden konvexní objekt, který Franc interpretoval jako středověkou pec. Kromě toho ve stráni, vedle pozůstatků někdej­ších rybníků, prokopali také několik prohlubní, jež Franc považoval za pozůstatky domů. Na jejich dně byly údajně vždy nalezeny středověké střepy (Šal-dová ed. 1988, 104).

Na Francově kresebné tabuli polesí Javor s mohylníkem a tvrzištěm je zachycena pouze část areálu zaniklé vsi (Šaldová ed. 1988, tab. XLIII). V něm se nachází několik konvexních objektů, z nichž některý by mohl být onou Francem zkou­manou „pecí“. Vzhledem ke zmenšení, ve kterém byla tabule publikována, je obtížné bezpečně roz­lišit konvexní a konkávní objekty. Zřetelnější je situace na Francově skice (ZČM Plzeň, archiv odd. prehis torie), která byla předlohou zmíněné kresebné tabule (obr. 2). Srovnání se současným zaměře­ním vsi, které v letech 2006–2007 provedla katedra archeologie Západočeské univerzity v Plzni (Veselá 2008b, 30) prozrazuje, že jeden z konvexních objektů a tři drobné konkávní, které se nacházely na západním okraji vsi v těsné blízkosti cesty, již neexistují. Druhý konvexní objekt v blízkosti úvozu byl sice identifikován a nově zaměřen, ale z hlediska funkce zůstal neinterpretován. Devět výraznějších konvexních objektů „obdélného nebo čtvercového půdorysu“, které byly na ZSV Javor nejnověji zamě­řeny, je vesměs interpretováno jako relikty domů či jejich částí (Veselá 2008a, 54).

V severní části zaniklé vsi se nacházejí objekty, které je zřejmě možné považovat za stopy povr­chové těžební činnosti. Podobně jsou přímo

v areálu zaniklé vsi a v jejím okolí registrovány stopy po pálení dřevěného uhlí (Veselá 2008b, 46 a 50).

První zmínka o vsi je z roku 1373, zanikla údajně požárem kolem poloviny 15. století (Veselá 2008a, 54; Veselá 2008b, 50–51).

ZSV Bzík, k. ú. Bzí, okr. Plzeň-jihFrancova poznámka o tom, že kopal středověkou

pec „v zaniklé osadě středověké […] na Bzí v lese“ (Šaldová ed. 1988, 189) se nejspíše týká zaniklé vsi Bzík. Její pozůstatky se rozkládají zhruba 1 km JJZ od hospodářského dvora Bzí. Francovi dělníci zde kopali patrně v roce 1882 během výzkumu eneoli­tického výšinného sídliště na nedaleké Velké skále. Zaniklou ves podle předchozího rozboru starších zpráv (Rožmberský 1999, 5), znovu lokalizoval povr­chovým průzkumem v roce 2002 tehdejší student archeologie Jan Pícka (Pícka 2006, 31). Nejnovější výzkumy zde provádí katedra archeologie Západo­české univerzity v Plzni (H. Přerostová). V rámci těchto výzkumů zde byl mimo jiné opět prozkou­mán konvexní objekt a ukázalo se, že se jedná o „pec kruhového půdorysu s kamenným pláštěm o průměru 2,3 m. Její dno je vyloženo plochými kameny, na které nasedá tvrdě vypálená krusta s příměsí strusky. Pozůstatky kupole pece nebyly zjištěny. Předpecní jáma při východní straně naznačuje, odkud byla pec obsluhována a negativ trámu svisle zapuštěného do země indikuje zastře­šení celého zařízení. Přesnou funkci tohoto zaří­zení dosud neznáme, dokládá však nezemědělské, pyrotechnologické výrobní aktivity přímo v areálu pozdně středověké vesnice. Pec překryla souvrství z 12.–13. století, které je pozůstatkem staršího ves­nického sídla“ (Přerostová 2008, 48).

Je to tedy již minimálně druhá prozkoumaná kamenná „pec“ na této lokalitě, přičemž zde bylo při nejnovějším průzkumu zjištěno několik dalších typologicky shodných objektů. Stejně jako v pří­padě výzkumu podobného objektu v Zábělé (viz příslušný odstavec) nebyly ani zde zjištěny stopy po kopuli pece. V bezprostředním okolí zaniklé vsi je zachováno několik milířišť, která jsou za součas­ného stavu poznání interpretována jako mladší než středověká.

Podrobnější informace o výzkumu Bzíku, včetně sondáže konvexního objektu, dosud postrádáme.

Roku 1558 je ves Bzík zmiňována ve výčtu pus­tých vsí zelenohorského panství. Dle archeologic­kých nálezů zde existovala vrcholně středověká ves ve 14. – první polovině 15. století. Z tohoto období je

20

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

i zmíněná pec. Starší vesnické sídlo stávalo na stej­ném místě již ve 12.–13. století (Přerostová 2008, 48).

ZSV Otěšice, k. ú. Louňová, okr. Plzeň-jih Ještě před výzkumem Lopaty kopal Franc

v katastru obce Louňová jižně od Blovic. Přímá zmínka o této akci nebyla ve Francově pozůstalosti dosud zjištěna, ale na mapce, kterou Franc vyho­tovil v roce 1905 ke svému dílu Přehled nalezišť…, je jižně od Louňové připsána poznámka: „Vrtěšice (ves býv.) 21. IX. 1884“ (Šaldová ed. 1988, tabule č. 1). Předpokládáme, že se jedná o datum Francova výzkumu. Z poznámky zároveň vyplývá, že i zde Franc správně interpretoval konvexní vyvýšeniny jakožto pozůstatky zaniklé středověké vsi Vrtěšic, resp. Otěšic. Více k ZSV Otěšice uvádí P. Rožm­berský (Rožmberský 2008a, 27). Je pravděpodobné, že zaniklých Otěšic se týká Francova poznámka, že středověké pece kopal „i jinde“.

O tři roky později učinil František Faktor ve svém díle poněkud zavádějící zmínku, která se pravdě­podobně týkala Francova výzkumu: „Poblíž zaniklé osady Vrtěšic, o níž r. 1435 zmínka se děje, nalézají se mohyly pohanské z mladších dob, poněvadž železné před-měty převládají“ (Faktor 1887, 56). Zdá se, že in for­maci o Francových vykopávkách měl zřejmě pouze zprostředkovanou. Ačkoliv kopané mohyly umístil do sousedství zaniklé vsi a uvedl v nich nalezené železné předměty, neubránil se mylné interpretaci těchto objektů.

ZSV Kamenice, k. ú. Blovice, okr. Plzeň-jihDalším místem, kde Franc prokazatelně kopal, je

zaniklá středověká ves Kamenice v polesí Kamen­sko. Ve Francově pozůstalosti se sice zatím o této lokalitě nepodařilo najít žádnou zmínku, ale pod­statnou informaci zachytil František Raušar, když poznamenal: „Veškeré vykopávky na Blovicku konal s neobyčejnou pečlivostí a svědomitostí Fr. X. Franc, zahradník hr. Valdštejna. […] Při odkrytí dvou mohyl v Kamensku, městském lese blovickém, byl jsem přítomen, než kromě spáleniště a kamenů nebylo předmětu; nevím, zmiňuje-li se někde o tom Franc“ (Raušar 1933, 11). Ve svém starším díle píše Raušar podobně o pohře­bišti s devíti mohylami: „V obecním lese Kamensku bylo pohřebiště s 9 mohylami, v nichž kromě žároviště, obloženého kameny, nebylo předmětů […]“ (Raušar 1927, 3).

Stručné Raušarovy zmínky o spáleništi (žáro­višti) obloženém kameny při absenci jiných nálezů

dosti přesvědčivě odkazují k „pecím“, které Franc kromě jmenovitě uvedených lokalit kopal „i jinde“. Zdá se, že prováděl vykopávky v Kamensku ještě před výzkumem na Lopatě, kdy ještě nevěděl o jaký typ objektů jde. Proto také prokopal objekty dva a Raušar jako očitý svědek nemohl vědět, že se nejedná o mohyly.

Zhruba ve stejné době jako Franc, kopal v Kamensku rovněž ředitel hradišťského panství Jan Žák. Zmiňuje se o tom opět František Faktor: „V lese Kamensku, o kterém někteří tvrdí, že tu stávala, na místech staré hajnice, zaniklá osada, prokopati dal ředitel panství Hradišťského, pan Jan Žák, několik mohyl, z devíti zde objevených. Našlo se však, že pochází z doby pozdější…“ (Faktor 1887, 23).

Opakuje se zde podobný Faktorův postup jako v případě zaniklé vsi Otěšic (Vrtěšic). Zmiňuje sice údajnou zaniklou ves, ale zároveň hovoří o objektech jako o mohylách „z doby pozdější“. Právě František Faktor se stal významným mystifikátorem, který prozkoumané středověké objekty důsledně uváděl jako mohyly. Od dob Francových byla zaniklá stře­dověká ves Kamenice znovu správně rozpoznána až v roce 2004 členy plzeňské pobočky Klubu Augusta Sedláčka (Trnka 2004, 37–39). Následně zde bylo provedeno geodetické zaměření viditelných reliktů s pomocí teodolitu, objekty byly stručně popsány a porovnány s několika podobnými lokalitami (Nožička – Trnka, 2008). Zaměření ZSV Kamenice provedl také Lukáš Holata v rámci své bakalář­ské práce. Všechny konvexní objekty interpretoval jako pozůstatky domů (Holata 2007). Nejnovější destruktivní výzkum proběhl v zaniklé vsi Kame­nici u Blovic v roce 2008. Přes jeden z konvexních objektů byla KAR FF ZČU v Plzni položena sonda, výsledky sondáže ale zatím nejsou publikovány.

Ves byla snad zmíněna již roku 1115, zpustla v 15. století (Rožmberský 2008a, 15–16). Drobná archeologická sondáž potvrdila osídlení tohoto prostoru již ve 12.–13. století (Holata 2008, 56).

Další lok al i t y považované v minulost i za mohylová pohřebiště

V západočeské části širšího Podbrdska byla pokládána za slovanská mohylová pohřebiště řada dalších lokalit. U některých se podařilo nedávnými výzkumy prokázat sídlištní nebo výrobní aktivity a vrcholně středověký původ, u jiných byla raně středověká datace a souvislost se slovanskými hroby přinejmenším zpochybněna. Dále se ve výčtu

21

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

objevují další v minulosti zmíněné lokality, jejichž přesná poloha není již dnes známa.

ZSV v polesí Chýlava, k. ú. Ždírec a Měcholupy, okr. Plzeň-jihDvě údajné slovanské mohyly na katastru Ždírce

prozkoumal Josef Ladislav Píč na počátku 20. století. Jeden objekt ze stejné skupiny již předtím prokopali na nynějším katastru Měcholup za přítomnosti zele­nohorského panstva (Píč 1909, 32). Píč zřejmě vůbec nepochyboval o tom, že kope skutečné mohyly a to i přesto, že nenašel žádné průkazné stopy pohřbu. Průměr „mohyl“ byl přibližně 4 metry, výška se pohybovala kolem 0,8 metru. Obě se skládaly z hlíny promísené s kamením. V první mohyle byla nalezena propálená vrstva země na úrovni terénu a druhá vrstva „výše“, ve druhé mohyle je popsána jen jedna vrstva „o 20 cm výše“. V jednom z objektů nalezl Píč zlomky keramiky, které V. Čtrnáct datoval do 8. století. Považoval je pouze za o málo mladší než nálezy z mohyl v Bezemíně (Čtrnáct 1964, 223). Ve skutečnosti patří nálezy z prokopaných objektů většinou až do 13. století, i když se povrchovým prů­zkumem na ploše přilehlého sídliště podařilo najít skutečně také raně středověké zlomky.

Lokalita byla dokonce zapsána na seznam kul­turních památek jako mohylové pohřebiště, ačkoliv od dob Píčových nikdo neznal její přesnou polohu. Pochybnosti ohledně toho, zda se skutečně jedná o mohyly, postupně přerostly v jistotu, že půjde spíše o středověkou vesnici (viz např. Turek 1958, 46; Doubová 1990, 31; Rožmberský 1999, 8; Sokol – Wizov-ský 2002, 197). Nově lokalitu dohledal a správně určil až v letech 2001–2002 Jan Pícka (Pícka 2004). Před několika lety zde katedra archeologie ZČU provedla sondáž v jednom ze dvou posledních zachovalých konvexních objektů. Sonda zůstala nezahrnuta (stav v listopadu 2009), výsledky nejsou publikovány, a tak nelze posoudit nezbytnost a pří­nos této archeologické akce.

Dle některých současných interpretací arche­ologických nálezů byla poloha „pod Hřebenem“ využívána již od 9. století (Švejnoha 2008). Pícka uvažuje o dataci nejstarších střepů do konce 10. sto­letí, většinu klade do 11.–12. stol., v okolí mohylovi­tých objektů nalezl střepy ze 2. poloviny 13. století (Pícka 2004, 197 ). Při vědomí archaičnosti keramiky z jižního Plzeňska pochází nejstarší nálezy zřejmě až z 11. století. Novější vrcholně středověká ves ze 14.–15. století stávala ve vzdálenosti přibližně 500 m (Švejnoha 2008).

ZSV v polesí Horní Zábělá, k. ú. Chrást, okr. Plzeň--severOdedávna se vědělo, že v lese Zábělá mezi Bukov­

cem a Chrástem u Plzně kdysi stávala ves (např. Dunder 1845, 9), její jméno ale nebylo zlistiněno. Objekty zjištěné v polesí Horní Zábělá asi 600 m SV od hájovny v Zábělé však byly od svého objevení považovány za slovanské mohyly. Předpokládal se jejich vztah k nedalekému hradišti na Holém vrchu nad Bukovcem.

Nejstarší zmínku, která se pravděpodobně týká této lokality, se podařilo dohledat v archivu oddě­lení prehistorie ZČM Plzeň. V dopise z 9. února 1905 purkmistr V. Peták sděluje Kuratoriu Měst­ského historického musea, že v příloze zasílá žádaný situační nástin nalezišť mohyl v Zábělé. Na okraji je připsáno, že přiložený plán byl dne 11. února poslán panu sekretáři Francovi. F. X. Franc ale zřejmě loka­litu nikdy nenavštívil. V roce 1905 mu již nesloužilo zdraví, do terénu nevyjížděl a soustředil se spíše na psaní Přehledu nalezišť… Jinak by při svých zku­šenostech patrně poznal, že se jedná o podobný typ objektů, jaké archeologicky zkoumal na jižním Plzeňsku (Thomasová – Trnka v tisku).

Po Francově smrti se na údajné mohyly zřejmě zapomnělo a zmíněný plán dnes není možné dohle­dat ani ve Francově pozůstalosti, ani ve fondech Západočeského muzea v Plzni. Oficiálně byla loka­lita objevena až v roce 1979, kdy zde po upozornění pana J. Čiháka provedl Archeologický ústav geo­detické zaměření 13 mohyl z domnělého mohylo­vého pohřebiště (Beneš – Urban – Hájková – Prchlík 1979). Možná souvislost objektů s dosud nezná­mým vrcholně středověkým osídlením nebyla tehdy prověřena.

Jisté pochybnosti o správnosti zařazení lokality k mohylovým pohřebištím vyslovil badatel Petr Rožmberský, který si v roce 1982 po průzkumu lokality poznamenal, že se nejspíše jedná o zanik­lou středověkou vesnici (Rožmberský 1982), i když nevyloučil, že některé objekty mohou mohylami být, zejména objekt s příkopem. Jelikož ale tento názor nebyl nikde publikován, lokalita se postupně etablovala v odborné i populárně­naučné literatuře jako „pravděpodobně slovanské mohylové pohře­biště“ (např. Beneš 1982, 38; Doubová 1990, 29; Lutov-ský 2001, 239; Sučková – Abušinov 2005, 200).

Toto zařazení bylo vyvráceno až v roce 2004. Toho roku byla část lokality poškozena lesnickými pracemi a na povrchu se objevily středověké střepy. Po upozornění A. Beneše následoval částečný

22

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

výzkum jednoho z narušených konvexních objektů. Bylo konstatováno, že se nejedná o mohylu, ale o pec neznámého účelu (Metlička – Uherský 2007). Popis tohoto výzkumu se velice nápadně shoduje zejména s Francovým popisem středověké pece z Lopaty, až na pozůstatky mazanicové kopule. Nacházíme zde opět např. kruh z velkých kamenů, který tvořil oporu pro zvýšenou střední úroveň s vodorovnou vypálenou plochou. Stejně jako na Lopatě zde byly nalezeny hliněné dlaždice, na rozdíl od Lopaty však už v druhotné poloze, roztroušené v plášti objektu.

Při nejnovějším zaměřování lokality zde bylo identifikováno celkem 12 vyvýšených objektů, z nichž 7 můžeme považovat za pravděpodobné

pozůstatky typologicky shodných objektů, jakým se zabýval archeologický výzkum. Ostatní vyvýšené objekty jsou spíše čtvercového tvaru, často s pro­padlým středem a představují zřejmě pozůstatky jiných staveb (obydlí?). V zaniklých vsích na jižním Plzeňsku nacházíme ojedinělé analogie těchto čtvercových objektů např. u lokalit na k. ú. Letiny/Kbelnice a Nepomuk (viz dále).

Časové rozmezí existence středo­věké vsi v dnešním polesí Horní Zábělá určují autoři výzkumu od konce 13. do 1. čtvrtiny 15. století, kdy také zanikl zkoumaný objekt (Metlička – Uherský 2007, 135).

Neznámá ZSV, k. ú. Letiny a Kbelnice u Letin, okr. Plzeň-jih

Nejstarší dosud známá zpráva o lokalitě pochází z roku 1950, kdy zde učitel V. Vacek nalezl keramiku „v potůčku pod mohylou“ (ZČM, kartotéka odd. pre-historie, složka Libákovice PJ). Další nálezy (12 kera­mických zlomků) učinil spolupracovník blovického muzea J. Sýkora v roce 1971. Na inventární kartě k nálezu J. Sýkory, kterou vypracoval K. Škrábek v roce 1975, je objekt, kde došlo k nále zu střepů, zcela v souladu s dobovým názorem popisován jako „mohyla“ a nález je řazen do skupiny „Slo­vané“, i když s otazníkem (Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích, inv. č. A 393/71). Badatel P. Rožmber­ský tuto „mohylu“ hypoteticky interpretoval jako možný objekt neznámé zaniklé vsi (Rožmberský

1999, 19–20), v terénu se mu ji však nepodařilo nalézt (osobní sdělení P. Rožmberského).

Lokalita byla správně rozpoznána R. Trnkou počátkem roku 2009 a na jaře téhož roku byla autory, s pomocí kolegů J. Boudy a T. Karla, zaměřena. Povrchovým průzkumem zaniklé vsi bylo prozatím zjištěno 20 terénních reliktů, z nichž jen některé je možné hypoteticky interpretovat (2 hráze

Obr. 3: Jeden z konvexních objektů z neznámé ZSV ležící na k. ú. Letiny/Kbelnice

(Foto R. Trnka 2009)

Obr. 4: Konvexní objekt považovaný za relikt pece

se zřícenou mazanicovou klenbou v neznámé

ZSV ležící na k. ú. Letiny/Kbelnice

(Foto J. Hajšman 2009)

23

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

rybníků, 4 obytné či hospodářské objekty, 2 úvo­zové cesty, pozůstatek panského sídla). Vyskytují se zde rovněž nejméně 4 konvexní objekty tvarem i rozměry odpovídající konvexním útvarům z výše uvedených lokalit. V jednom případě jde patrně o pec s pozůstatky zřícené mazanicové klenby (obr. 3 a 4).

Při výzkumu nově identifikované zaniklé středo­věké vsi byly dosud použity výhradně nedestruktivní metody. Veškeré informace byly získány vizuálním průzkumem, studiem starších pramenů, sběrem na povrchu či v porušených situacích a zaměřením reliéfních tvarů. Chronologie nalezené keramiky umožňuje klást začátek existence zdejšího středo­věkého osídlení zhruba do poloviny 13. století, jeho zánik lze nejspíše spojovat s bouřlivými událostmi 15. století. Mezi nalezenými předměty se vyskytují rovněž ve větší míře kusy mazanice a hrudky železné rudy – limonitu (Trnka – Hajšman 2009, 60).

k. ú. Únětice, okr. Plzeň-jihSpodek nádoby z „mohyly“ pod skalním hřebe­

nem Čertovo břemeno, uváděný pod lokalitou Libá­kovice jako nález „patrně z 9. až 10. století“ (Škrábek 1970, 9), byl v literatuře zapsán hned dvojnásobně špatně. Jednak proto, že skalní hřeben zvaný Čer­tovo břemeno se nachází na k. ú. Únětice u Blovic, jednak proto, že část nádoby, uložená v blovickém muzeu pod inv. č. 144, je očividně mladší, zdobená rytou šroubovicí. Pochází nejspíše až ze 13. století. Při hodnocení nálezu se zřejmě uplatnila nekri­tická víra v existenci slovanských mohyl v širším okolí Blovic (viz např. lokality Otěšice, Kamenice, k. ú. Letiny/Kbelnice, k. ú. Ždírec/Měcholupy). Svou roli sehrál zřejmě i fakt, že materiál i barva oxidačně pálené vrcholně středověké keramiky z této oblasti působí téměř vždy velmi archaicky. Pokud je tedy nalezen jen atypický nebo nevýrazný kus, může snadno dojít k jeho nesprávné (zpravidla výrazně starší) dataci.

Lokalita „pod jižním svahem skály Čertovo bře­meno“ představuje však poněkud odlišný typ, než jakým jsme se až dosud převážně zabývali. S nej­větší pravděpodobností tu nejde o zaniklou středo­věkou vesnici. Zdejší malé kupky kamení o průměru cca 2–4 m a výšce maximálně do 0,5 m také roz­hodně nejsou pozůstatky nám již známých objektů. Mnohem pravděpodobněji jde o (středověké?, novo­věké?) hromady nalámaných kamenů, připravených k odvozu. Může jít také o hromady kamení proza­tím neznámého účelu, které se vyskytují v lesích

nejen v Čechách (Dohnal – Šída 2007), ale i v celé střední Evropě. Tam, kde byl v lesích kamenitý terén, bývaly někdy také kameny snášeny do kom­paktních útvarů, nejčastěji do řad či zídek, sledují­cích např. pozemkové či porostové hranice. V jiných případech byly kameny soustřeďovány do kamen­ných kup. Hlavním důvodem byla zřejmě lesní pas­tva dobytka, tzv. polaření. Velmi podobné (i když výrazně větší) kupy kamenů můžeme spatřit napří­klad v nedalekém polesí Kamensko na k. ú. Žákava, které byly rovněž původně špatně interpretovány jako mohyly (Trnka 2004, 44, 46).

k. ú. Vlčice, okr. Plzeň-jihKdesi „severně od Velké skály, kóta 550 m“ měly

být podle K. Škrábka při odvážení kamene z lesa Chýlavy, nejspíše v 60. letech 20. století, nalezeny středověké střepy. Blovičtí muzejníci pak přímo na místě nalezli další střepy, ze kterých se podařilo sestavit misku s šikmo seříznutým okrajem a znač­kou na dně. Nález je uložen v blovickém muzeu pod inv. č. 74. V tomto případě nemáme jistotu, o jaký typ objektu se jednalo, jistá je jen spojitost nálezu s odvážením kamene. Podezření, že se mohlo jed­nat o jakousi kupu kamení, budí fakt, že K. Škrá­bek lokalitu klasifikoval neurčitě jako „Slovanské hroby — sídliště?“ a zároveň připomíná ve stejném lese ležící a nám už známé „mohyly“ kopané J. L. Píčem na k. ú. Ždírec (Škrábek 1970, 16–17).

Na severních svazích Chocenické Velké skály není terén pro sídliště příliš vhodný. Při průzkumu R. Trnky ze dne 7. 11. 2009 zde nebyl zaregistrován žádný objekt, který by mohl souviset se zaniklým sídlištěm. Zjištěno bylo jen několik menších lomů, těžních jam a nevýrazných kupek kamenů. Máme za to, že v citované práci K. Škrábka došlo k záměně světových stran. Nalezené středověké střepy zřejmě pocházejí z polohy jižně a nikoli severně od Choce­nické Velké skály. Při již zmíněném průzkumu byly totiž zhruba 200 m JJV směrem od nejvyššího skal­ního výchozu zjištěny dva konvexní útvary (průměr cca 10 m, výška okolo 1 m). Objekty se nacházejí při východní straně široké náhorní plošiny v nadmoř­ské výšce 552 m. Vzhledem k souvislosti starších nálezů s odvážením kamene je možné předpoklá­dat, že podobných objektů zde mohlo být v minu­losti více.

Kromě obou výrazných kamenných kup, prová­zených mělčími terénními depresemi, zde byla zare­gistrována i jedna hlubší propadlina (pozůstatek cisterny?) a relikt zaniklé cesty lemované kamením,

24

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

při jejíž západní straně byla zjištěna plocha, porostlá brčálem barvínkem. Přesto, že při průzkumu nebyla nalezena žádná keramika, domníváme se, že i v této extrémní poloze se jedná o pozůstatek osídlení (zaniklé středověké vsi?). Vzhledem k nedaleko ležícím reliktům zaniklého hospodářského dvora Ráje nelze vyloučit možnost, že nalezené relikty nějakým způsobem souvisely s tímto dvorem. V tom případě by pocházely až z novověku (Rožmberský 2008, 34). Vzhledem k rozměrům obou zachovaných kamenných kup a s přihlédnutím k terénním depre­sím, zachovaným v jejich těsné blízkosti je možné předpokládat, že v tomto případě mohou kamenné kupy skutečně představovat destrukce podezdívky. Vyloučit však prozatím nelze ani možnost, že jde o zbytky podobných objektů, jaké známe z ostat­ních zde popisovaných lokalit.

k. ú. Železný Újezd, okr. Plzeň-jihÚdajné „mohyly“ se měly nacházet kdesi severo­

západně od Chynína, nejspíše už na k. ú. Železný Újezd (ZČM Plzeň, kartotéka odd. prehistorie, složka Chynín PJ). Údaj byl převzat z jakýchsi blíže nespe­cifikovaných poznámek J. Jíry. Nic bližšího k této lokalitě se nám nepodařilo zjistit. Jedná se však o oblast, ve které považujeme možnost výskytu sku­tečných mohyl za vysoce nepravděpodobnou. Nej­spíše šlo opět o chybně interpretované pozůstatky zaniklé vsi, případně o odvaly po těžbě železné rudy nebo o sejpy.

Místo s výskytem údajných mohyl se nachází v údolí Dožínského potoka, jižně od rybníka Dožín, asi 1200 m od středu Nových Mitrovic. Na současné mapě ZM 22­12­16 nacházíme nedaleko od lokality nejbližší pomístní název „Ve Vůsí“, zatímco na mapě stabilního katastru je v podstatě na témže místě název „Na Brtkach“. V současnosti je část lokality využívána jako chatařská rekreační oblast.

k. ú. Těnovice, okr. Plzeň-jihSeverně od Těnovic, na obecním pozemku zva­

ném „Na Mlatech“ (tehdejší kat. č. 132), byly v létě roku 1924 nalezeny dvě nádobky „staršího typu hra­dištního“ (Macháček 1926, 27). M. Doubová k tomu dodává, že nádoby „podle zprávy V. Čtrnácta z roku 1925“ pocházejí „snad z mohylek“. Zároveň upravuje jejich dataci do „pokročilé střední doby hradištní“. Jedna z nádobek má na dně otisk v podobě důlku, druhá vyrytý kroužek (Doubová 1990, 31). Podle vyobrazení obou nádobek a při vědomí skutečně značné materiálové a zejména u menších nádobek

i tvarové archaičnosti středověké keramiky z této části jižního Plzeňska je možné předpokládat, že nádoby jsou ve skutečnosti ještě o něco mladší a mohou pocházet opět nikoli z mohyl, ale z reliktů dosud neznámé zaniklé vsi.

V blízkosti Těnovic známe například zaniklou ves Podolí, o níž je první a zároveň poslední zmínka z roku 1392 a která měla stát spíše JJZ od Těnovic (Rožmberský 2008a, 28). Lokalita s nálezy obou nádob se však nachází cca 1 100 m SZ od pomy­slného středu Těnovic, při hranicích s k. ú. Lip­nice. Na mapě stabilního katastru nesou polní pozemky v těsném severním sousedství pojmeno­vání „V Lomech“.

Důležité svědectví k této lokalitě podává opět badatel P. Rožmberský, který zaznamenal informaci od kronikáře z Těnovic, podle které se nádobky údajně našly při těžbě štěrku či písku. Od této těžby je zřejmě odvozen i pomístní název. P. Rožmberský lokalitu také osobně navštívil a zaregistroval zde skutečně stopy po povrchové těžbě, porostlé křo­vinatým hájkem (sdělení P. Rožmberského, 2009). Je tedy pravděpodobné, že se tyto nádobky ve sku­tečnosti nenašly v žádných „mohylkách“.

k. ú. Budislavice, okr. Plzeň-jihPři cestě k Přebudovu, v lesíku „Neřádovna“, byla

J. Siblíkem někdy před rokem 1909 zjištěna mohyla se žárovým pohřbem a se střepy hradištního typu. Nález měl být uložen původně v muzeu v Blatné pod inv. č. 408, kde ale podle R. Turka (Turek 1958, 39) není k nalezení. I přesto je možné, že se sku­tečně jednalo o slovanskou mohylu nebo mohylu s dodatečným slovanským pohřbem. V této oblasti na pomezí kraje Plzeňského a Jihočeského skutečně existovala zcela průkazná slovanská mohylová pohřebiště, většinou však již na území současného Jihočeského kraje (Siblík 1906).

k. ú. Mladý Smolivec, okr. Plzeň-jihJ. Siblík uvádí „mohyly se žárovými pohřby

pozdní doby slovanské“ mimo jiné u Mladého Smo­livce, bohužel bez bližších údajů (Siblík 1915, 124 a mapa na konci knihy). Mohlo se jednat skutečně o mohyly, stejně tak dobře mohlo jít i o pozůstatky nějakého zaniklého středověkého osídlení. Pochyb­nosti o správném určení funkce objektu či objektů vyvolává zejména datace nálezů do „pozdní doby slovanské“. Opět se však jedná o oblast nedaleko Blatné, kde nelze existenci skutečných raně stře­dověkých mohyl zcela vyloučit. Bohužel podle

25

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

vágního udání polohy je v podstatě nemožné loka­litu dohledat v terénu.

Moderní archeologické výzkumy na lokalitách s mohylovitými objekty

Kromě archeologických výzkumů lokalit, zmíně­ných v předchozích kapitolách, proběhly v posled­ních letech systematické výzkumy Katedry arche­ologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni na třech následujících lokalitách ležících na Rokycansku. Další akcí byl záchranný výzkum ZSV Roudná, prováděný pracovníky Západočes­kého muzea v Plzni, jehož podnětem byla stavba plošně rozsáhlého obytného domu.

ZSV Sloupek, k. ú. Těškov, okr. RokycanyKAR FF ZČU Plzeň zkoumala v posledních

letech v rámci projektu „Opomíjená archeologie“ velmi intenzivně zaniklou středověkou ves Sloupek na Rokycansku. V první sezóně byl výzkum zaměřen zejména na konvexní objekt považovaný za relikt domu. Záhy se však ukázalo, že se o pozůstatky obytného objektu nejedná. V dalších letech bylo studenty Západočeské univerzity identifikováno a sondováno několik dalších konvexních objektů, které „představují kamenné pece kruhového půdo­rysu dosud nejasné výrobní funkce“. Detailní son­dáž se zaměřila na jeden z nich, který reprezentuje velkou pec s kamenným pláštěm vnitřního průměru dva metry (Vařeka 2007, 153; Vařeka 2008a, 16; Vařeka 2008b, 63). Z objektu byly získány kousky železář­ské strusky (osobní sdělení P. Rožmberského).

Na Sloupku byly opět zjištěny jak větší vodní nádrže (rybníčky), tak také velké množství drob­ných vodních nádrží v areálech usedlostí (Vařeka 2007, 153; Vařeka 2008a, 14–15; Vařeka 2008b, 63). Tyto cisterny navíc jakoby doprovázejí relikty kru­hových pecí. Výsledky výzkumů ze Sloupku dosud nejsou bohužel podrobněji publikovány.

Ves je prvně přímo zmíněna v rožmberském urbáři roku 1379, zanikla v 15. století (Rožmberský 2006, 50–51). Nalezenou keramikou je existence vsi datována do 14. – první poloviny 15. století (Vařeka 2008b, 63).

ZSV Cetkov, k. ú. Drahoňův Újezd, okr. RokycanyNěkolikaletý výzkum KAR FF ZČU Plzeň

byl dosti podrobně publikován (Veselá 2006). Ves je srovnávána s vesnicemi z jiných oblastí Čech a Moravy (Svídna, Mstěnice, Pfaffenschlag), jejichž

prostorové uspořádání je dobře známé díky mno­haletým systematickým archeologickým výzku­mům. Volba těchto kritérií se však pro vsi typu Cetkova, Sloupku, Cháchova a dalších, vzniklých ve zcela odlišných přírodních a kulturních pod­mínkách, jeví problematická. Všechny konvexní objekty v Cetkově jsou proto považovány za zbytky domů. Rozsáhlým těžebním areálem na okraji vsi ani výskytem milířů v její těsné blízkosti se autorka příliš nezabývá, neboť je pokládá až za novověké, bez přímých vazeb na ZSV.

V katalogu k výstavě věnované archeologii ZSV na Plzeňsku najdeme zmínku o zkoumaném kon­vexním objektu v zaniklém Cetkově, který „skrýval výrobní zařízení zděné z kamene“ (Vařeka 2008a, 14). Při jiné příležitosti se hovoří o dvou výrobních are­álech s pecemi a menšími vodními nádržemi, které uzavíraly užší západní a východní strany návsi (Vařeka 2007, 153). Bohužel prozatím nebylo k těmto objektům publikováno více. Na severním okraji vsi ležící těžební areál je interpretován jako povrchový lom na železnou rudu (Vařeka 2007, 153; Veselá 2008c, 49).

Ves Cetkov je prvně připomínána roku 1379, defi­nitivně zanikla počátkem třicetileté války (Rožmber-ský 2006, 21–22; Rožmberský 2008b, 127 ). Archeolo­gické nálezy svědčí o osídlení vsi od druhé poloviny 13. do první poloviny 17. století, s dlouhodobějším přerušením v intervalu kolem přelomu 15./16. sto­letí (Veselá 2006, 98; Veselá 2008c, 49).

ZSV Cháchov, k. ú. Rokycany, okr. RokycanyPři nejnovějších výzkumech KAR FF ZČU Plzeň

v areálu zaniklé vsi Cháchov bylo osm konvexních objektů nejprve považováno za pozůstatky obyt­ných jednotek (Vařeka – Veselá 2008, 52), stejně jako v následné podrobnější práci, kde jsou v konvexních kruhových a oválných reliktech spatřovány „pozů­statky hospodářských staveb sloužících k provozu zemědělských usedlostí“. Velmi časté nálezy maza­nice na povrchu těchto objektů jsou interpretovány jako zbytky vymazávky, např. roubených špýcharů. U devíti konvexních objektů s kruhovou základnou a průměru 4,5 až 7 metrů je konkrétně uvažováno, že „mohou být pozůstatkem malých čtvercových dřevohlinitých staveb.“ Jedním dechem je ale dodá­váno, že některé z těchto objektů „nemusí před­stavovat relikty zástavby, ale například výrobní objekty“ (Veselá 2008d, 20–21).

Přilehlý železnorudný těžební areál je však i v této práci považován za mladší a se zaniklou

26

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

vsí není dáván do souvislostí (Veselá 2008d, 22). Lokalita je, podobně jako ZSV Javor, Kamenice a ZSV v k. ú. Ždírec/Měcholupy částečně situována do silně podmáčeného terénu na okraji výrazného prameniště. Kromě toho je zde zachováno několik reliktů menších rybníků, což svědčí o velké potřebě zásob vody. Extravilán vsi nebyl zatím podrobněji zkoumán, takže např. o eventuálních milířištích nemůžeme mnoho říci.

Ves je poprvé zmíněna v roce 1379, po analýze keramických zlomků lze ale klást její počátky již do druhé poloviny 13. století. Zanikla během husit­ských či poděbradských válek (Veselá 2008d, 25; Rožmberský 2006, 27–29; Rožmberský 2008b, 127).

ZSV Roudná, k. ú. Senec, okr. Plzeň-severV prostoru zaniklé středověké vsi Roudná

(Rudná) byly při záchranném archeologickém výzkumu Západočeského muzea v Plzni prozkou­mány sporé pozůstatky dvou pecí ze 13. století o průměru 230–250 cm. Pece byly interpretovány spíše jako chlebové než vypalovací hrnčířské (Dud-ková 2008, 61). Název vsi však výmluvně odkazuje ke zpracování rudy a nevylučuje ani možnou sou­vislost objektů s železářskou výrobou.

První písemná zmínka se váže k roku 1321, archeo logický výzkum však posunul počátky vsi do 13. století, zanikla na konci 15. století. Místo bylo dále intenzivně využíváno (pole, chmelnice), v 17. století zde stával hospodářský dvůr (Dudková 2008, 61).

Konvexní objekty podobného typu jako ve výše popsaných lokalitách se jistě vyskytují i na jiných místech zkoumané oblasti. Dosud však unikají pozornosti badatelů nebo publikaci. Jako příklad nedávno objevené lokality uveďme následující, ležící na k. ú. Nepomuk, o které jsou však již známy alespoň základní údaje.

Neznámá ZSV, k. ú. Nepomuk, okr. Plzeň-jihRelikty několika objektů, pozůstatky dosud

neznámé ZSV, objevil R. Trnka při povrchovém průzkumu v roce 2005. Jedná se pravděpodobně o zaniklou ves, snad Sulov (Rožmberský 2008a, 33). Na lokalitě se kromě zbytků cest, mezí a několika jam nacházejí jen dva výraznější konvexní objekty, z nichž však pouze jeden je možno přiřadit ke stej­nému typu konvexních útvarů jako u výše uvede­ných lokalit (Nožička – Trnka 2008, 193). Lokalita se nachází zhruba 600 m VSV od akropole Obrova

hradiště u Žinkov a několik zde nalezených kera­mických zlomků lze rámcově datovat do 13.–14. století.

Vztah jednotl iv ých lok al i t k povrchov ým v ýsk ytům

železných rud

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že počet loka­lit, na kterých se vyskytují konvexní (mohylovité) objekty, skrývající zbytky zařízení nejasné výrobní funkce, je poměrně široký. Jednalo se tedy o feno­mén celkem běžně rozšířený přinejmenším na dosti rozsáhlém území jižního Plzeňska a Rokycanska v jihozápadním až severozápadním podhůří Brd. Společným rysem většiny uvedených lokalit je jejich umístění na nepříliš kvalitních kamenitých půdách s často vyšší nadmořskou výškou, v jejichž okolí jsou do dnešních dnů zachovány rozlehlé lesní komplexy. Dalším prvkem, který najdeme prak­ticky u všech jmenovaných lokalit a který mohl být pro umístění zmíněných objektů klíčový, jsou povr­chová ložiska železných rud.

Rozsáhlé území brdského podhůří a přilehlých míst mezi Prahou a Plzní bylo významnou rudní základnou starého železářství. V ordovických vrst­vách barrandienského obvodu se vyskytují sedi­mentární železné rudy různého složení, jakosti a tavitelnosti. Jsou to rudy krevelové a dále rudy kře­mičitanové s příměsí sideritu, které se na výchozech větráním proměnily na hnědely. Právě tyto snadněji tavitelné a dobře dostupné povrchové hnědele – limonity se využívaly primárně. Ruda se dobývala odklizem nebo mělkými šachtami dosahujícími jen k hladině spodní vody (Hofmann 1968, 7–8).

Základní údaje o výskytu železné rudy poblíž některých výše uvedených lokalit uvádí následující přehled:

Neznámá lokalita „blíže Skoku“: Limonit, označovaný jako žlutá hanafácká ruda, se těžil u Milínova v místě zvaném Volešná nedaleko vrchu Kohouty (Páv 1995, 10–11). Místo těžby se nachází jen několik set metrů od polohy Skok, kde F. X. Franc prozkoumal středověkou „pec“.

ZSV Horní a Dolní Nestajov, Javor: V okolí těchto zaniklých vsí se nalézá vláknitá, hůře tavi­telná ruda hematit (krevel) ve vrstvách 10–30 cm mocných (Páv 1995, 10).

ZSV Bzík a neznámá ZSV v k. ú. Letiny/Kbelnice: Lesy v okolí Letin jsou „rozryty pro­hlubeninami nesčíslnými, kteréž jsou pozůstatky

27

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

Obr. 5 : Prostorový vztah jednotlivých lokalit k povrchových výskytům

železných rud v západočeské části Podbrdska

   povrchová ložiska železné rudy (podle Pleiner 1958, příloha:

Mapa 1; Pleiner - Kořan – Kučera – Vozár 1984, příloha: Železné hutě

v Českých zemích v období let 1300-1600; Páv 1995, příloha: Těžba

železné rudy v 16.-19. století na panstvích Šťáhlavy-Nebílovy-Cho-

cenice, Hradiště, Spálené Poříčí a Zelená Hora)

čísla 1 – 20 označují lokality zmíněné v textu:

1 – neznámá lokalita „blíže Skoku“, nejspíše k. ú. Šťáhlavice, okr. Plzeň-jih

2 – ZSV Nestajov, k. ú. Milínov a Šťáhlavy, okr. Plzeň-jih

3 – ZSV Javor, k. ú. Kornatice, okr. Rokycany a Milínov, okr. Plzeň-jih

4 – ZSV Bzík, k.ú. Bzí, okr. Plzeň-jih

5 – ZSV Otěšice, k.ú. Louňová, okr. Plzeň-jih

6 – ZSV Kamenice, k.ú. Blovice, okr. Plzeň-jih

7 – ZSV v polesí Chýlava, k.ú. Ždírec a Měcholupy, okr. Plzeň-jih

8 – ZSV v polesí Horní Zábělá, k.ú. Chrást, okr. Plzeň-sever

9 – neznámá ZSV, k.ú. Letiny a Kbelnice u Letin, okr. Plzeň-jih

10 – k.ú. Únětice, okr. Plzeň-jih

11 – k.ú. Vlčice, okr. Plzeň-jih

12 – k.ú. Železný Újezd, okr. Plzeň-jih

13 – k.ú. Těnovice, okr. Plzeň-jih

14 – k.ú. Budislavice, okr. Plzeň-jih

15 – k.ú. Mladý Smolivec, okr. Plzeň-jih

16 – ZSV Sloupek, k.ú. Těškov, okr. Rokycany

17 – ZSV Cetkov, k.ú. Drahoňův Újezd, okr. Rokycany

18 – ZSV Cháchov, k.ú. Rokycany, okr. Rokycany

19 – ZSV Roudná, k.ú. Senec, okr. Plzeň-sever

20 – neznámá ZSV, k.ú. Nepomuk, okr. Plzeň-jih

28

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

svrchního dolování na železnou rudu – hnědel“ (Šlégl 1925, 39).

ZSV Otěšice: Zbytky významných kutisek v tzv. Nechanickém rudném pásu najdeme u Ne cha­nic, Přešína, Louňové, Žďáru a Hradišťské Lhoty. Ložiska kvalitní železné rudy – limonitu tu dosaho­vala mocnosti 2,5 až 12 m. Poblíž Louňové se těžil také hnědel promísený sideritem z vrstev mocných až 6 m (Páv 1995, 11–12).

ZSV Kamenice: Drobná roztroušená kutiska se nacházela u Štítova a také přímo v lese Kamen­sku v poloze Na Horách, kde jsou dosud viditelné výrazné odvaly (Páv 1995, 12).

ZSV v polesí Chýlava a neznámá lokalita na k. ú. Vlčice: V nejstarších dobách se těžila ruda jižně od Velké Chocenické skály a na nejvyšším místě celého masivu Bukové hoře (650 m). Jednalo se o zvětralou rudu, křemenem prostoupené limo­nity, která vystupovala na povrch terénu a tvořila tzv. železné klobouky. Ložiska se táhla severním směrem až k Vlčicím. Významnější doly byly v mís­tech Panský les nad Novou Hutí, Ve Starých horách, U Kněžské jámy, Ve Vosinech a jižně od Huťského rybníka v místech zvaných Morhánka a Jámovitá (Páv 1995, 12–13).

ZSV v polesí Horní Zábělá: Stopy povrchové těžby se nacházejí v těsné blízkosti lokality a rov­něž ve vzdálenosti několika set metrů SV směrem. Není však zatím prokázáno, zda se jednalo o těžbu železné rudy. Významná ložiska velmi kvalitní železné rudy, využívaná nejpozději od 15. století až do 20. století, najdeme jen 3 km východně mezi Dýši­nou, Kyšicemi a Ejpovicemi (Mergl 2005, 6–10).

k. ú. Železný Újezd: Významná ložiska železné rudy najdeme v okolí Nových Mitrovic. Nejstarší kutiska se nacházejí jižně od Nových Mitrovic v okolí vsí Chynín a Železný Újezd. Přívlastek „železný“ se uvádí již roku 1379 (Páv 1995, 11).

k. ú. Těnovice: Těžní jámy na železnou rudu u silnice mezi Spáleným Poříčím a Lipnicí smě­rem k Těnovicům, kde se dosud říká Na Šachtách a Zadní šachty (Páv 1995, 11).

ZSV Sloupek: V okolí Holoubkova a Mýta (a také JZ od Těškova) se nacházela ložiska méně kvalitní železné rudy hnědele­limonitu. Využívala se v 17. století v holoubkovské železné huti, byla „velmi měkká i vazká, ale mírného jádra“ (Hofmann 1968, 47). Některé partie hematitových rud však měly velmi vysoký obsah železa. Rozsáhlé důlní pole bývalého dolu „V Ouzkém“ se rozkládá podél údolí potoka Chejlava asi 1300 m JV směrem. Zde

byly těženy celistvé a páskované hematitové rudy, které vytváří drobné a nepravidelně rozmístěné rudní čočky (Mergl 2005, 3, 10–12).

ZSV Cetkov: Mocné vrstvy oolitických rud se vyskytují v oblasti Radče a tektonické kry Bech­lova, kde však až na výjimky (např. právě v okolí ZSV Cetkov) nevystupují k povrchu. Vyskytují se zde i menší čočky siderických rud, které se vyvi­nuly na výrazných litologických rozhraních (Mergl 2005, 4). Rozsáhlý povrchový lom na železnou rudu se nachází na severním okraji zaniklé vsi (Veselá 2008c, 49). O novověké těžbě železné rudy v tomto prostoru pro komorní železárny známé písemné prameny nehovoří (Hofmann 1968).

ZSV Cháchov: Významnou lokalitou z hle­diska těžby rudy bylo polesí Cháchov mezi Lhůtou a Rakovou. Těžil se zde kvalitní hnědel mocnosti 15–90 cm. Na tuto lokalitu navazovala stará kutiska V a J od Rakové (Páv 1995, 10). „Na Cháchově“ se těžil limonit „ve vysokém hematitu oolitickém“ (Srb 1896, 52) ještě v 19. století a znovu ve 40. letech 20. století (Rožmberský 2006, 28).

Diskuze k možné interpretaci mohylovit ých út varů

Výrazné mohylovité útvary, vyskytující se na uvedených lokalitách, je možné nejčastěji interpre­tovat jako pozůstatky pyrotechnologických výrob­ních zařízení nejasné funkce. Dosavadní archeo­logické výzkumy zcela vyloučily, že by mohlo jít o relikty otopných zařízení vázané na obytný prostor domu. U některých z nich je předpoklad, že měly polokulovou klenbu (jako např. na hradě Lopata nebo v ZSV na k. ú. Letiny/Kbelnice) a sloužily jako chlebové pece. Typologicky velmi podobné konvexní objekty se však na jednotlivých lokalitách často vyskytují ve větším počtu, a je proto vysoce nepravděpodobné, že by ve všech případech mohlo jít o pece chlebové. Všechny nově zkoumané objekty měly také jinou konstrukci bez polokulové klenby a sloužily nepochybně jiným účelům. V pří­padě výzkumu kamenné „pece“ na Sloupku v roce 2009 byly na jejím dně nalezeny stopy železářské strusky (osobní sdělení P. Rožmberského a K. Nováčka). Zaniklé vsi s pozůstatky popsaných objektů jsou často umístěny v hlubokých lesích, ve vyšších nad­mořských výškách s nepříznivou orientací vůči svě­tovým stranám, daleko od kvalitních půd. Většinou se však nacházejí v místech, kde existují doklady o povrchové těžbě železných rud. Na Blovicku

29

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

jsou nejlepším příkladem takovýchto extrémních poloh stopy sídel velmi starého založení v polesí Chýlava (k. ú. Ždírec/Měcholupy) nebo ZSV Bzík, na Rokycansku pak vrcholně středověká ves Slou­pek. Předpokládáme, že výběr jejich polohy byl dán především strategickým významem železa a snahou ovládnout jeho zdroje, stejně jako potřebou velkého množství dřeva při jeho zpracování.

Ložiska železné rudy ležící západně a jihozá­padně od Prahy byla využívána již v laténském období (Pleiner 1958, 52, 93–130; Pleiner – Kořan – Kučera – Vozár 1984, 17–23) a v době římské (Pleiner 1958, 136–190). Velmi významnou roli v domácí výrobě železa začala hrát tato železářská oblast ve středověku. Exploatována byla v prvé řadě snadno dostupná povrchová ložiska hnědelů (limonitů) ze silurských a ordovických vrstev. Počátkům slovanského hutnictví a železářství byla zejména v druhé polovině minulého století věno­vána značná pozornost. Podrobně bylo archeolo­gicky zkoumáno několik větších slovanských hutí z 8.–10. století, z nichž nejznámější se stala lokalita u moravských Želechovic (Pleiner 1955), dále napří­klad huť v Praze­Košířích Kotlářce. V těchto přípa­dech se jednalo o velké ucelené komplexy vtesaných redukčních pecí, doplněných o další přidružené objekty jako pražicí a vyhřívací výhně nebo sklady paliva. Tyto hutě předpokládaly organizovanou činnost specializované skupiny hutníků. Vtesané pece se používaly i v dalším období. V Čechách jsou známy např. z výzkumů v Lysé nad Labem, Nučicích u Prahy nebo z Prahy­Řeporyjí (Pleiner – Kořan – Kučera – Vozár 1984, 41–45, 52–55). Škála užívaných železářských pecí však byla nepochybně širší (Kořan 1946; Kořan 1970). Z moravských Olo­moučan známe příklady hliněných šachtových pecí se zahloubenou nístějí (Souchopová 1995, 26–34). Problematika technologie a organizace starého slo­vanského železářství je velmi rozsáhlá a není možné se jí na tomto místě podrobněji zabývat.

S postupným vyhasínáním ekonomické funkce suburbií spojené s rozpadem hradské soustavy však mizí nejen hmotné doklady o metalurgii železa, ale od časného 13. století se vytrácejí i z písemných pra­menů. Z dalších téměř dvou století nejsou známy prakticky žádné objekty, ve kterých byla zpracová­vána železná ruda. Rostoucí potřeba železa, spa­dající právě do období největšího rozkvětu země za posledních Přemyslovců a Lucemburků, však nemohla být ve větší míře kryta dovozem. Nápadný nedostatek pramenů proto musíme dávat s velkou

pravděpodobností do souvislosti se zásadními pro­storovými a technologickými změnami v železářství (Nováček 2001, 5), jak naznačují rovněž nejnovější průzkumy na Strašicku (Nováček 2007, 169–170). Nejpozději v 16. století se zcela změnila ekonomika, organizace i technologie výroby železa (nepřímá výroba), která vyžadovala kontinuálnější proces tavby. Výroba železa s jeho prvotním zpracováním do polotovaru se již neodehrávala v malých, krátko­době využívaných areálech v blízkosti surovinové základny (ruda, dřevo), ale přemístila se do stabil­ních hutí a hamrů na vodních tocích. Důvodem bylo postupné využívání vodní síly, nejprve pro pohon měchů, vhánějících vzduch do pecí během tavby, posléze také pro mechanickou úpravu rudy (drcení ve stoupách) a zpracování surového železa v hamrech. Využití vodní síly v železářství zname­nalo velký technologický pokrok, který umožnil jednak zefektivnění výroby a zároveň zvýšení pro­dukce železa. Podle nečetných zpráv o železných hutích a hamrech využívajících vodní energii zapo­čal tento proces již v první polovině 14. věku (Nová-ček 2001, 9–10; Kreps 1970; Hofmann 1971).

Zásadním problémem českého železářství ale zůstává umístění hutí a technologie výroby železa ve 13.–14. století a z části i v následujícím století, tedy v období, kdy ještě energie vody nebyla vůbec, nebo jen minimálně, využívána. Konkrétní před­stavu o železářství v tomto období měl již Francův současník, emeritní profesor horní akademie v Pří­brami, Josef Hrabák. Ve své práci o vývoji železář­ství v Čechách popisuje zařízení pro přímou výrobu železa. Kromě pecí ležatých (dnes nazývaných vte­sané) hovoří rovněž o pecích stojatých (nízkých šachtových). Popisuje jejich rozšíření ve Švédsku, „Norvéžsku“ (tedy Norsku) a Finsku, kde se nazý­valy „peci selské“ (Bauernöfen). Zpracovávaly se v nich jen „hnědé rudy“ (tedy hnědel) „na povrchu zemském úplně zvětralé a vodnaté (bahenní), které se na kov velmi snadno redukovati daly“. Tyto pece byly vysoké „sotva dva lokte“, uvnitř měly kruhový průřez, shora dolů se zmenšující o průměru asi jeden loket. Vnitřek byl mohutně obezděn kameny a hlínou a zvenčí objímal pecní stavbu čtyřhranný dřevěný srub. Podobným typem jako pece „selské“ byly pece zvané „vlčí nebo vlkové“ (Wolfsöfen) nebo také „kusové či shlukové“ (Stucköfen). Název pocházel od vlků, kusů či shluků; tyto výrazy ozna­čovaly těstovitý nebo houbovitý shluk železa, který se dále zpracovával kováním. O těchto pecích Hra­bák říká, že vznikly již v 8. století ve Štýrsku a odtud

30

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

se rozšířily i do Čech, kde „z těchto stojatých pecí nalézají se na návrších a horách zřícené zbytky; zdá se, že byly asi 1,5 metru vysoké a kolem půl metru široké“. Pece stojaté, jejichž zřízení vyžadovalo při vší jednoduchosti přeci jen značnější práce než pece ležaté, se užívaly prý hlavně tam, kde byla výroba železa víceméně trvalá (Hrabák 1909, 65–69). Z níz­kých šachtových pecí se postupným zvyšováním vyvinuly pece zvané „dmycharky či dýmačky“ (pece dmychací), zvláště když se původně ruční a šlapací měchy začaly pohánět vodní silou, tedy v době, „když se železářské pece vůbec z lesních samot a návrší stěhovaly do přilehlých údolí k poto­kům“. Tento proces podle Hrabáka probíhal počát­kem 15. století (Hrabák 1909, 67–68). Tyto Hra­bákovy zkušenosti a postřehy, které získal patrně za svého působení na Podbrdsku, zůstaly jeho následovníky nevyužity. Zajímavé jsou Hrabákovy údaje o viditelných zříceninách pecí „na návrších a horách“ a také o pecích „selských“ s dřevěným čtyřhranným srubem. Náznaky čtvercové dispozice byly zjištěny při nedávném výzkumu objektu v polesí Horní Zábělá. Otisk svislého trámu, který indikoval zastře­šení výrobního zařízení, je uváděn také ze ZSV Bzík (Přerostová 2008).

Příklady středověkých silnostěn­ných nízkých šachtových pecí různých typů ze severní Evropy, ale také sou­sedního Německa, uvádí ve své novější práci i Radomír Pleiner (Pleiner 2000, 182–188, 397–398; srov. obr. 6 a 7). Zároveň představuje typově blízké objekty z českých lokalit v Raděticích u Příbrami a Chýnicích u Prahy. Obě lokality leží v barrandienském obvodu a jsou shodně datované do 13. století (Pleiner 2000, 184, 187–188). O tom, zda­li pec v Raděticích skutečně slou­žila ke zpracování železné rudy, či k tavbě jiných polymetalických rud se však vede dosud neukončená odborná diskuze (Nováček 2001, 5, 28–29).

Prosperující středověké hutnictví železa mohlo fungovat pouze v oblastech s povrcho­vým výskytem železných rud a zároveň dostateč­nými zásobami dřeva pro výrobu dřevěného uhlí, nezbytného pro jejich tavbu. Důležitějším pro umís­tění hutě byla ovšem dostupnost dřeva. Pro tavbu se ho totiž spotřebovalo více než rudy (v hmot­nostním poměru asi 60 % dřeva na 40 % rudy podle druhu a kvality dřeva) (Hofmann 1968, 15), nehledě k tomu, že manipulace s velkými kusy dřeva byla mnohem složitější než s vytěženou rudou. Při výběru vhodných míst pro zpracování železné rudy se proto uplatňovalo pravidlo „ruda jde za dře­vem“, jak je doloženo například z Porýní, kde se ruda dovážela z 15 km vzdáleného ložiska (Nováček 2001, 10, 30). Existence menších „lesních“ hutnišť

Obr. 6: Základ pece typu Flossofen ze 13. století z lokality Haus Rhade v Německu (pře-

vzato z Pleiner 2000, příloha XXI)

Obr. 7: Základ pece (patrně ze 13, století) ze švédské

lokality Lapphyttan blízko Norbergu (převzato

z Pleiner 2000, příloha XXII)

31

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

a hutnických sídlišť, která se dají na základě zahraničních analogií před­pokládat ve 13.–14. století i v Čechách, nebyla dosud prokázána. To je však nutno přičítat v prvé řadě takřka nulo­vému stavu výzkumu těchto lokalit (Nováček 2001, 10).

O organizaci těžby a dodá­vek železné rudy do železných hutí ve vrcholném a pozdním středověku není mnoho známo. Obecně se před­pokládá, že do poloviny 15. století byly téměř všechny hutě v držení hamer­níků. Ti byli v podstatě jejich neome­zenými vlastníky a vrchnosti odváděli pouze feudální rentu (z pozemků), případně také „hamernickou činži“ v podobě určitého množství železa. Až na výjimky se tedy nejednalo o režijní podniky feudálů (Maur 1981, 26–45; Maur 1984; Myška 1990, 50–51; Nováček 2007, 169–170).

Velmi málo dosud víme o roli pod­daných v procesu těžby a zpracování železné rudy, ale zdá se, že nezemě­dělské výrobní aktivity tvořily v mlad­ším středověku významnou část obživy vesničanů (Vařeka 2007, 153). Předpokládá se, že přístup pod­daných k surovinám byl v předhusitském období buď zcela volný, nebo byl založen na oboustranně ekonomicky výhodných vztazích mezi poddaným a feudálem (Nováček 2001, 12). Veškeré nezeměděl­ské aktivity poddaných stály i později zcela mimo emfyteutický vztah mezi vrchností a poddaným. Nezachycují je proto ani mladší prameny hro­madné povahy (urbáře), evidující pouze výčet pra­videlných poddanských povinností vůči vrchnosti. V době, kdy vznikla většina českých urbářů (tedy v 16. a 17. století), byla již navíc organizace i tech­nologie výroby a zpracování železa zcela jiná než v předhusitském období a jejich údaje proto nelze mechanicky přejímat pro starší období. Přesto lze najít zmínky, že hamerníci nezískávali dřevěné uhlí vždy pouze od svobodných uhlířů, majících posta­vení samostatných podnikatelů, ale část ho nakupo­vali od poddaných, majitelů lesů. Ti obvykle dříví sami narubali, vypálili v milířích a dopravili do hutí (Myška 1990, 52–55; Šťovíček 1979, 18). Je možné, že podobný tržní vztah mezi hamerníkem a poddaným existoval dříve i při dodávkách rudy, jak naznačují

nečetné indicie v pramenech (Pleiner – Kořan – Kučera – Vozár 1984, 88).

Základní podmínkou přímé výroby železa v tavících pecích je obsah železa v rudě alespoň 50 %, čehož však ruda těžená povrchovým způso­bem (zejména limonit) zřídkakdy dosahuje. Obsah železa v povrchových výchozech na Podbrdsku je poměrně nízký (průměrně kolem 25 %), a je proto nepochybné, že před vlastní tavbou muselo dochá­zet k úpravám rudy. Předpokládá se, že tyto úpravy rudy probíhaly v blízkosti místa jejího dobývání, aby byla co nejvíce usnadněna její přeprava k hutím a těžba na vzdálenějších místech byla vůbec eko­nomicky únosná (Pleiner 1958, 62; Souchopová 1995, 45–46). Pokud tedy poddaní prodávali rudu hamer­níkům, zřejmě ji před dopravou nejprve upravovali a to mechanicky za studena (roztloukáním a tří­děním, popřípadě propíráním a sušením) (obr. 8) a zřejmě i působením vysoké teploty (pražením). Pražení se používá právě u limonitů, které se jím nejen obohacují, ale zároveň se stávají pórovitější, přístupnější účinkům redukčních plynů a tedy vhodnější pro následující hutní procesy (Pleiner – Kořan – Kučera – Vozár 1984, 9–10). Pražením se

Obr. 8: Mechanická úprava rudy za studena (převzato z Agricola 1976)

32

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

dále odstraňuje z rudy vlhkost a některé nežádoucí příměsi (např. síra).

Již renesanční učenec Jiří Agricola se ve svém vynikajícím díle o hornictví a hutnictví podrobně věnoval úpravě rudy před tavbou. Podrobně popsal také jednotlivé způsoby jejího pražení. Jako nejčas­tější způsob uvádí pražení v jámách (někdy vyzdě­ných). Do jámy, nebo na srovnanou plochu v úrovni terénu, se narovnala kruhová vrstva dříví, na kte­rou se potom skládaly kusy rudy roztlučené kladivy od největších po malé, promísené menšími kusy dřeva či dřevěného uhlí. Tím se vytvořila hromada tvarem podobná komolému kuželu. Aby hromada držela během pražení pohromadě a zároveň byla chráněna před vnějšími nepříznivými vlivy, pokrý­val se povrch vhodnou izolační vrstvou. Nejčastěji tuto vrstvu tvořila hlína, která byla vlhčená vodou, uhlazovaná a pěchovaná lopatami, podobně jako to dělávali uhlíři při přípravě milíře (obr. 9). Tento způsob pražení se užíval místy až do 19. století (Agricola 1976, 236–238; Souchopová 1986, 64–67). Horká upražená ruda se následně polévala vodou, aby popraskala a stala se křehčí. Existovaly i jiné typy pražišť. Agricola uvádí i pražiště podobná peci (s kupolí), které se ale dle něho používala především

pro pražení olověných nebo cínových rud (Agricola 1976, 238–239, 304).

Za současného stavu poznání nemůžeme vyloučit ani možnost, že poddaní železnou rudu nejen upra­vovali, ale i tavili, a to v jednoduchých nízkých silnostěnných šachtových pecích. Agricola takové pece neuvádí, protože v jeho době již byly zastaralé a jemu šlo především o představení sou­časného moderního zařízení, jímž byly v té době již dýmačky. Kamenné níz­kostěnné šachtové pece popsané Plei­nerem (Pleiner 2000, 182–188, 397–398) byly objekty stavebně nepříliš náročné a jejich provoz a údržba proto mohly být v silách poddaných. Nejdůleži­tější suroviny, ruda a dřevo, byly pro poddané snadno dostupné, ale bylo jistě výhodnější prodávat se surovi­nou i svoji práci. Hamerníkům tedy mohli poddaní dodávat již vytavenou houbovitou hmotu s vyšším obsahem železa, základní surovinu pro další

zpracování kováním. Zdá se, že nálezy pyrotech­nologických výrobních objektů, doprovázených drobnými vodními nádržemi v intravilánech zanik­lých středověkých vsí, tuto teorii podporují (Vařeka 2007, 153–154). Neopomenutelný je rovněž fakt, že zánik lokalit, kde se tyto objekty vyskytují, je nej­častěji kladen právě do období 13.–15. století, tedy do období, ze kterého nemáme dosud téměř žádné doklady o způsobu zpracování železné rudy. V lokalitách, které existovaly dále, nebo byly později obnoveny (například Cetkov), viditelné stopy po těchto objektech téměř nebo zcela zanikly.

Některé lokality, zmíněné v tomto příspěvku, však nemusejí představovat relikty zemědělských vesnic, jejichž obyvatelé si ekonomickou situaci vylepšovali těžbou a zpracováním rudy. Může jít přímo o pozůstatky specializovaných hutnických osad. To platí především o lokalitách s větším množstvím mohylovitých objektů, které dle archeo­logických nálezů existovaly po delší dobu (i něko­lik staletí) až do vrcholného středověku, ale jejichž jméno ani majitele nelze z písemných pramenů vyčíst (například neznámé ZSV v polesí Horní Zábělá, v polesí Chýlava a na k. ú. Letiny/Kbelnice).

Obr. 9: Úprava rudy pražením – jeden z možných typů pražišť (převzato z Agricola 1976)

33

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

Závěr

F. X. Franc prováděl výzkum na několika stře­dověkých lokalitách s výskytem konvexních „mohy­lovitých“ objektů. Tyto objekty, na něž byl jeho výzkum především zaměřen, jím byly bez výjimky interpretovány jako pozůstatky pecí. Od časů Fran­cových se mnohé změnilo. Zatímco dříve, jak píše: „[…] mnozí badatelé považovali […] tyto nevinné pícky za stará slovanská obětiště nám neznámým bohům“, později se zrodil, zejména na jižním Plzeň­sku, mýtus takzvaných „středověkých mohyl“.

V posledních letech dochází k postupnému pře­hodnocování názorů na tyto objekty ve prospěch závěrů, ke kterým dospěl před více než stoletím Franc. Ze slovanských mohylových pohřebišť se tak opět stávají pozůstatky středověkých vsí. Obje­vil se ale nový fenomén, podle kterého byly téměř všechny konvexní objekty v zaniklých středověkých vsích, nalezené při povrchovém průzkumu, inter­pretovány jako pozůstatky domů. Až po následném destruktivním výzkumu je v nálezových zprávách zpravidla konstatováno, že se jedná o konvexní objekty, představující kamenné pece nebo pyro­technologická zařízení kruhového půdorysu dosud nejasné výrobní funkce. Kromě výzkumu v polesí Horní Zábělá nejsou bohužel k dispozici žádné publikované popisy zkoumaných objektů, s nimiž by bylo možné vědecky pracovat. Většina materi­álu z nejnovějších výzkumů, prováděných KAR FF ZČU Plzeň, dosud čeká na souhrnné zpracování

a publikaci. Větším přínosem než další sondáže objektů stejného typu bude proto nepochybně podrobné zhodnocení již provedených archeologic­kých akcí, spočívající ve srovnání dispozic objektů, jejich polohy, rozměrů a nálezového fondu. Pokud už k dalším destruktivním výzkumům dojde, měly by být prováděny zodpovědně a s vědomím, že zkou­maný objekt může skrývat pozůstatky pyrotechno­logického zařízení. Tomu by pak měla odpovídat zvolená metodika výzkumu a následného zpraco­vání získaných dat a nálezů (geofyzikální měření, sledování množství a hustoty výskytu kamene, strusky či zlomků rud a jejich rozbory, analýzy pří­padných uhlíků, zjišťování stop po eventuálním zastřešení atd.). Dosud téměř opomíjen zůstává také prostorový vztah mezi lokalitami s mohylovitými objekty a povrchovým výskytem železných rud.

Na základě výše uvedených rozborů písemných pramenů, terénních pozorování a nečetných analo­gií lze vyslovit domněnku, že přinejmenším některé představené objekty patrně souvisely se zpracová­váním či úpravou železné rudy.

Další výzkum by se měl rovněž více věnovat zásadní otázce vztahu mezi těžbou železných rud a poddanskou ekonomikou. Životní úroveň a pří­jmy středověkého venkovského obyvatelstva jsou stále posuzovány téměř výlučně na základě odhadu efektivity zemědělské výroby. Aktivity spojené s exploatací surovin jsou dosud málo probádanou oblastí, která jistě zaslouží zvýšenou pozornost.

Prameny a l i teratura

Agricola, J. 1976: Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Praha. (Reprint prvního českého vydání z roku 1933. První vydání v latinském originálu „Georgii Agricolae de re metallica libri XII“. Basilej 1556).

AMP: Archiv města Plzně, inv. č. 4501, 4502 (Francova korespondence a zápisníky). Beneš, A. – Urban – Hájková, M. – Prchlík, Č. 1979: Chrást – Horní Zábělá, okr. Plzeň-sever. Mohylové pohřebiště.

Plánek mohylníku č. 707/1. Praha.Beneš, A. 1982: Chrást, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Čechách 1978–79, s. 38, č. 112, Praha.Čtrnáct, V. 1964: Plzeňsko v pravěku. Minulostí Západočeského kraje III, s. 208–226. Plzeň.Dohnal, M. – Šída, P. 2007: Historické způsoby značení pozemkových hranic a problematika tzv. mohylovitých útvarů.

Archeologie ve středních Čechách 11/2, s. 635–652. Praha 2007.Doubová, M. 1990: Příspěvek k počátkům slovanského osídlení Plzeňska. Příspěvky k archeologii západních Čech. Zprávy

Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd. Supplément 11, s. 28–54, Praha.Dudková, V. 2008: Roudná (Rudná) (k. ú. Senec u Plzně, o. Plzeň-sever). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání

zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 61. Plzeň.

Dunder, J. 1845: Království české statisticky a polohopisně popsané, díl I. Praha.Faktor, F. 1887: Popis okresu Blovického. Praha.

34

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

Hofmann, G. 1968: Komorní železárny na Podbrdsku. Studie z dějin starého českého železářství. Praha.– 1971: K zavedení vodních kol v našich železných hutí, In: Z dějin hutní výroby, Rozpravy Národního technického

muzea 47, s. 233–240. Praha.Holata, L. 2007: Zaniklá středověká vesnice Kamensko na Blovicku. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni.

Fakulta filozofická. Plzeň.– 2008: Kamensko (původně Kamenice) (k. ú. Blovice, o. Plzeň-jih). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání

zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 56. Plzeň.

Hrabák, J. 1909: Železářství v Čechách jindy a nyní.(Dějiny železa.) S přídavkem o dobývání uhlí v Čechách. Praha.Kořan, J. 1946: Staré české železářství. Praha.– 1970: K otázce starých českých pecí. In: Dějiny vědy a techniky 3/1970, s. 227–238. Praha. Kreps, M. 1970: První hamry na území českých zemí, Rozpravy Národního technického muzea 39, s. 37–44. Praha.Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.Maur, E. 1981: K jednomu problému českého středověkého železářství, In: Z dějin hutnictví 10. Praha. – 1984: K ekonomice výroby železa v českých zemích za vrcholného feudalismu (14.–15. století), In: Z dějin hutnictví 12.

Praha.Mergl, M. 2005: Ordovické železné rudy na Rokycansku a Komárovsku. Plzeň.Metlička, M. – Uherský, M. 2007: Zaniklá středověká vesnice v lese Zábělá, k. ú. Chrást u Plzně. Sborník Západočeského

muzea v Plzni, řada Historie XVIII, s. 116–137. Plzeň.Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích, inv. č. A 393/71Myška, M. 1990: Proto-industriální železářství v českých zemích. Ostrava.Nováček, K. 2001: Nerostné suroviny středověkých Čech jako archeologický problém. Internetový zdroj: http://www.kar.zcu.

cz/Novacek2001.htm. Článek byl původně publikován v Archeologických rozhledech 53/2001, s. 279–309– 2007: První sezóna průzkumu středověkého výrobního mikroregionu Strašicko. In: Opomíjená archeologie 2005–2006,

s. 164–172. Plzeň.– 2008: Dolní a Horní Nestajov (k. ú. Milínov a Neslívy, okr. Plzeň-jih). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání

zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 59–60. Plzeň.

Nožička, P. – Trnka, R. 2008: Zaniklá středověká ves Kamenice u Blovic, Sborník Západočeského muzea v Plzni, řada Historie XIX, s. 184–197. Plzeň.

Páv, J. 1995: Zaniklé železárny v povodí Úslavy. Blovice.Pícka, J. 2004: Ždírec u Blovic, poloha „Pod Hřebenem“, k lokalizaci výzkumu J. L. Píče. Sborník Západočeského muzea

v Plzni, řada Historie XVII, s. 191–205. Plzeň.– 2006: Bzí, o. Letiny, okr. Plzeň-jih. Výzkumy v Čechách 2003, s. 31, Praha.Píč, J. L. 1909: Starožitnosti země české, díl III, svazek I. Čechy za doby knížecí. Praha.Pleiner, R. 1955: Výroba železa ve slovanské huti u Želechovic na Uničovsku. Rozpravy ČSAV SV 1955/6. Praha.– 1958: Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích. Praha.– 2000: Iron in Archaeology the European Bloomery Smelters. Praha.Pleiner, R. – Kořan, J. – Kučera, M. – Vozár, J. 1984: Dějiny hutnictví železa v Československu I. Praha.Přerostová, H. 2008: Bzík (k. ú. Bzí, okr. Plzeň-jih). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie

zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 48. Plzeň.

Raušar, F. 1927: Blovice a zámek Hradiště, díl II. Památná místa našeho kraje. Plzeň.– 1933: Kulturní vývoj Blovicka. Plzeň.Rožmberský, P. 1982: Záznam o povrchovém průzkumu z 25. 7. 1982, kartička z archivu P. Rožmberského.– 1999: Zaniklé středověké vesnice na území okresu Plzeň-jih. Zpravodaj OM Plzeň-jih.– 2006: Soupis zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku. In: Vařeka, P. a kol.: Archeologie zaniklých středověkých

vesnic na Rokycansku I., s. 13–56. Plzeň.– 2008a: Zaniklé vesnice jižního Plzeňska. Blovice.– 2008b: Dodatky k soupisu zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku. In: Vařeka, P. a kol.: Archeologie zaniklých

středověkých vesnic na Rokycansku II., s. 127–130. Plzeň.

35

Archeologie západních Čech 1

Plzeň 2010 , s . 1 6 – 36

Siblík, J. 1906: Pozdní mohyly žárové na Blatensku. Památky archeologické XXI, sloupec 573–582. Praha.– 1915: Blatensko a Březnicko, obraz poměrů přírodních, historických, místopisných, školských a národopisných. Prací

učitelstva. Blatná.Sklenář, K. 1990: Vývoj archeologického výzkumu na Plzeňsku. In: Příspěvky k archeologii západních Čech. Zprávy

Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd. Supplément 11. Praha.SOA Praha: Státní oblastní archiv v Praze, karton č. 244, souhrnné inv. č. 4390 (povolení k vykopávkám, účty, poznámky,

dopisy, zprávy o výzkumech atd.)Sokol, P. – Wizovský, T. 2002: Archeologické nemovité kulturní památky na Plzeňsku. Sborník Západočeského muzea

v Plzni, řada Historie XVI, s. 195–207. Plzeň.Solař J. 1858: Ronšperk. Město v Plzeňsku. Památky archaeologické a místopisné, díl III, sešit III, s. 111. Praha.Souchopová, V. 1986: Hutnictví železa v 8.–11. století na západní Moravě. Praha.– 1995: Počátky západoslovanského hutnictví železa ve světle pramenů z Moravy. Brno.Srb, A. 1896: Královské svobodné město Rokycany. Praha.Sučková, A. – Abušinov, R. 2005: Staroslovanské hrady. Slovanská hradiště v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příbram.Šaldová, V. (ed.) 1988: F. X. Franc, Šťáhlauer Ausgrabungen. – Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Kla-

bavy. Praha.Škrábek, K. 1970: Muzejní práce. 10 roků činnosti pracovníků okresního muzea v Blovicích 1960–1970. Blovice.Šlégl, A. 1925: Politický okres Přestický. Vylíčení statistické, kulturní a historické zastupitelských okresů Přestického a Nepo-

muckého. Přeštice.Šťovíček, J. 1979: Železářství na Jinecku v 16. století, In: Z dějin hutnictví 5. Praha.Švejnoha, J. 2008: Chýlava-Loudava (k. ú. Ždírec u Blovic, Měcholupy u Blovic, o. Plzeň-jih). In: Dudková – Orna –

Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 53. Plzeň.

Thomasová, H. – Trnka, R. (v tisku): Méně známá fakta o životě, výzkumech a nálezech F. X. France. Archeologie západ-ních Čech. Plzeň.

Trnka, R. 2004: Historie pod zeleným příkrovem aneb co skrývá les Kamensko, In: Jižní Plzeňsko, historickovlastivědný sborník muzea jižního Plzeňska v Blovicích, II/2004, s. 29–49, Blovice.

Trnka, R. – Hajšman, J. 2009: Neznámá zaniklá středověká ves u Letin. In: Jižní Plzeňsko, historickovlastivědný sborník muzea jižního Plzeňska v Blovicích, VII/2009, s. 51–64, Blovice.

Turek, R. 1958: Slawische Hügelgräber in Südböhmen. Fontes archaeologici Pragenses 1. Praha.Vařeka, P. 2007: Zpráva o výzkumu zaniklých středověkých a novověkých vesnic. In: Opomíjená archeologie 2005–2006,

s. 150–157. Plzeň.– 2008a: Přístupy a metody výzkumu. In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých

vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 13–17. Plzeň.

– 2008b: Sloupek (k. ú. Těškov, okr. Rokycany). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 63–64. Plzeň.

Vařeka, P. – Veselá, R. 2008: Cháchov (Chachow) (k. ú. Rokycany, o. Rokycany). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 52. Plzeň.

Veselá, R. 2006: Zaniklá vesnice Cetkov. In: Vařeka, P. a kol.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I., s. 67–98. Plzeň.

– 2008a: Javor (k. ú. Kornatice, o. Rokycany). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 54. Plzeň.

– 2008b: Zaniklá ves Javor. In: Vařeka, P. a kol.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku II., s. 27–51. Plzeň.

– 2008c: Cetkov (Czetkow) (k. ú. Drahoňův Újezd, o. Rokycany). In: Dudková – Orna – Vařeka a kol.: Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku. Katalog výstavy konané v Západočeském muzeu v Plzni 11. září 2008 – 11. ledna 2009, s. 49. Plzeň.

36

F. X . Franc a problematik a středověk ých mohylovit ých út varůJan Hajšman – Rober t Trnk a

– 2008d: Zaniklá vesnice Cháchov. In: Vařeka, P. a kol.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku II., s. 3–25. Plzeň.

ZČM Plzeň: Západočeské muzeum v Plzni, archiv odd. prehistorieZČM Plzeň: Západočeské muzeum v Plzni, kartotéka odd. prehistorie, složka Libákovice PJ, složka Chynín P

F. X. Franc und die Problematik der mittelalter l ichen grabhügelförmigen Objekte

F. X. Franc nahm auf einigen mittelalterlichen Flächen mit konvexen „grabhügelförmigen“ Objekten Grabungen vor. Diese Objekte, auf die seine Untersuchungen vor allem gerichtet waren, hat er ausnahms­los als Ofenreste interprätiert. Seit seinen Zeiten hat sich vieles geändert. Während früher, wie er schreibt: „[…] viele Forscher […] diese harmlosen Öfen für alte slawische Opferstätten uns unbekannter Götter hielten“, kam später, besonders im Süden der Pilsner Region, das Mythos der sog. „mittelalterlichen Grab­hügel“ auf.

In den letzten Jahren kommt die archäologische Wissenschaft langsam zu ähnlichen Schlussfolge­rungen, die Franc vor mehr als hundert Jahren machte, und slawische Hügelgräberfelder werden so erneut zu Resten mittelalterlicher Dörfer. Es kam aber ein neues Phänomen zum Vorschein, nach dem fast alle konvexe bei Oberflächenbegehungen gefundenen Objekte in untergegangenen mittelalterlichen Dörfern als Häuserreste interprätiert wurden. Erst nach einer nachfolgenden destruktiven Grabung wurde in Fund­berichten meistens festgestellt, dass es sich um konvexe Objekte handelt, die kreisförmige Steinöfen bisher unklarer Produktionsfunktion vorstellen. Zum Datum der Einlieferung dieses Artikels zum Druck steht uns leider nur eine ausführliche Beschreibung des untersuchten Ofen zur Verfügung, mit der es möglich ist wissenschaftlich zu arbeiten. Es ist ein Artikel über die Untersuchung eines grabhügelförmigen Objekts im Waldrevier Horní Zábělá. Das meiste aus den neuesten Untersuchungen der KAR FF ZČU (Lehrstuhl für Archäologie der Philosophischen Fakultät der Westböhmischen Univesität) stammende Material war­tet bisher auf eine zusammenfassende Bearbeitung und Publikation. Bis es dazu kommt, wird das Verglei­chen aller bisher untersuchten Öfen, begonnen mit den Untersuchungen von Franc, sicher beträchtlichen Gewinn bringen. Trotz des Wissens um die bisher fehlende ausführlichere Dokumentation erlauben wir uns auf Grund der oben vorgelegten Analysen von schriftlichen Quellen, Terrainbegehungen und spär­licher Analogien die Überzeugung auszusprechen, das eine überwiegende Mehrzahl dieser interessanten Objekte direkt mit der Verarbeitung oder Aufbereitung von Eisenerz in Zusammenhang stand. Wir neh­men aber an, dass eine destruktive Untersuchung weiterer Öfen in untergegangenen Dörfern in Gegen­wart sinnlos ist, weil sie kaum neue grundsätzliche Informationen bringen kann. Im Gegenteil sollten wir Relikte dieser Bauten im Terrain schützen und sich bemühen sie für die weiteren Generationen zu erhalten, denn sie stellen zweifellos einzigartige technische Denkmäler dar. Ein viel größerer Beitrag wird sicher ein ausführliches Auswerten der schon durchgeführten Untersuchungen, Vergleichen der Ofengrundrisse, ihrer Lage, Umfang und Fundfonds.

Die Untersuchung sollte sich auch mehr der grundsätzlichen Frage der Beziehung zwischen der Eisen­erzgewinnung und der Untertanenökonomik widmen. Das Lebensniveau und die Einnahmen der mit­telalterlichen Dorfbewohner werden ständig ausschließlich auf Grund der Abschätzung der Effektivität der landwirtschaftlichen Produktion ausgewertet. Die mit der Ausnutzung von Rohstoffen verbundenen Aktivitäten sind ein bisher wenig untersuchtes Gebiet, dem man sicher mehr Aufmerksamkeit schenken sollte.