View
226
Download
1
Category
Preview:
Citation preview
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav slavistiky
Ruský jazyk a literatura
Johana Kodytková
Magisterská diplomová práce Ruská lágrová próza z genderového
hlediska
Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.
2015
Prohlašuji, že jsem magisterskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
……………………………………………..
Johana Kodytková
Poděkování:
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce prof. PhDr. Ivo
Pospíšilovi, DrSc., za užitečné rady a věcné připomínky. A dále také všem
mým blízkým za jejich trpělivost, podporu a pochopení.
Obsah
1. Úvod ........................................................................................................ 1
2. Stručná historie Gulagu ........................................................................... 4
2.1 „Předgulagovské“ období ..................................................................... 4
2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky ............................................. 6
2.3 Zlomový rok 1929 .............................................................................. 10
2.4 Průmyslové rozrůstání táborů ............................................................. 14
2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938................................................................. 16
2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů ....................................... 19
2.7 Chruščov u moci ................................................................................. 23
2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec? ............................... 25
3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze....................................... 29
3.1 Odborné studie a encyklopedie........................................................... 30
3.2 Memoáry............................................................................................. 32
4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu.......................................... 35
4.1 Muži a ženy v Gulagu......................................................................... 35
4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová .......................... 36
4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality ............................................. 37
4.2.2 Ženy jako vzácné zboží ................................................................ 41
4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru ......................................... 44
4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru................................................... 48
4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt ......................................................... 52
4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění......... 55
4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn ....................... 58
4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení ........................................... 61
4.3.2 Krutá zima na Kolymě.................................................................. 64
4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života ................................... 67
4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla ............................ 70
4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen? .................................. 73
5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje? ........................................................ 75
5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka ................................................. 77
5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské ....... 78
6. Závěr...................................................................................................... 82
7. Резюме .................................................................................................. 88
8. Použitá literatura.................................................................................... 93
8.1. Odborná literatura.............................................................................. 93
8.2 Internetové zdroje ............................................................................... 96
1
1. Úvod
Sovětská lágrová próza zahrnuje nepřeberné množství memoárů,
odborných knih i beletrie, přesto si však pod tímto obecným termínem
dokáže málokdo představit něco určitého. Pokud se zmíní pojem Gulag,
většině čtenářům vyvstane na mysli pouze dílo A. I. Solženicyna,
Souostroví Gulag, případně jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče. To je
podle mého názoru skutečně málo, vzhledem k tomu, že se nejedná o až tak
vzdálenou historii a existuje o tomto tématu mnoho literatury. Na ženské
lágrové autorky se většinou zapomíná úplně, a to je jeden z důvodů, proč
jsem se ve své magisterské práci zaměřila na komparaci lágrových děl
z genderového hlediska.
V teoretické části mé práce předkládám čtenáři stručnou historii vývoje
a zániku Gulagu od tzv. předgulagovského období až po osmdesátá léta
dvacátého století. Zajímám se zejména o to, jestli se pracovní tábory
v průběhu let a za vlády různých vedoucích osobností SSSR, měnily,
modernizovaly a procházely významnějšími transformacemi. Dále rozděluji
žánry v sovětské lágrové próze na tři hlavní kategorie: odborné studie,
encyklopedie a memoáry, které vzhledem k historickým okolnostem začaly
vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Existovali však
i takoví autoři, kteří se potrestání nebáli a vzpomínky publikovali už dříve,
většinou za hranicemi. Příkladem jsou Moje výpovědi Anatolije Marčenka,
které vyšly už na konci šedesátých let.
Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce je komparace ženských
a mužských memoárů, a to zejména na úrovni obsahové. Snažím se odhalit,
v čem se vzpomínky ženských vězeňkyň liší od vzpomínek mužských
trestanců. Na jaká témata se ženy na rozdíl od mužů ve svých memoárech
soustřeďují a které skutečnosti považují za stěžejní. Na podkladě použitých
lágrových vzpomínkových knih rovněž vyvozuji, jaká témata jsou pro
všechnu memoárovou literaturu společná.
2
V neposlední řadě charakterizuji sedmdesátá a osmdesátá léta
a upozorňuji na stálou existenci politických lágrů a pracovních táborů.
Zmiňuji se o smutném osudu Anatolije Marčenka a o propuštění
světoznámé básnířky Iriny Ratušinské. Na základě analýzy jejich děl
a komparace s memoáry z let třicátých zjišťuji, jaké změny pracovní tábory
prodělaly, jak se vězňové chovali a jaké osudy trestance většinou čekaly.
Rovněž zkoumám, jak velký vliv měl západní svět v osmdesátých letech na
podmínky politických vězňů v SSSR.
Ve své práci používám metodu analýzy a srovnávání. Analýza jako
vědecká disciplína rozděluje celek na jednotlivé části, díky čemuž je možné
získat stěžejní znaky zkoumaného díla. Můžeme tak oddělit podstatné od
nepodstatného a prozkoumat jednotlivé části složitého celku. K porovnání
jednotlivých děl za účelem vyhodnocení jejich společných a odlišných
prvků jsem použila metodu komparace, a to nejen při srovnávání mužských
a ženských lágrových děl, ale také při srovnávání memoárů z let třicátých
a osmdesátých. Pomocí komparace jsem určila, co vzpomínkové knihy
spojuje a v čem se naopak odlišují. Kombinací těchto dvou metod jsem
získala hlavní a obecné znaky sovětské lágrové prózy.
O Gulagu, pracovních táborech pro politické vězně i postalinských
lágrech, již vyšlo mnoho odborných publikací a statí, stejně tak jako
populárně-naučných děl. V teoretické části mé práce jsem vycházela
zejména z tištěné odborné literatury, která se zabývá vznikem, vývojem
i zánikem Gulagu. Hlavní odbornou publikací pro mou práci se stala
světově známá kniha od Anne Applebaumové, Gulag: historie1. Taktéž mi
byla velmi nápomocná publikace ruského historika Olega Chlevňuka
s názvem Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru"2. Tyto
knihy pro mě představovaly zejména teoretickou a obecnou oporu.
1 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
604 s. ISBN 80-7306-152-X. 2 CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Vyd. 1.
Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.
3
Jádrem práce a jejím smyslem je však až komparace tzv. mužských
a ženských lágrových děl, čtyř autobiografií, z toho dvou napsaných ženami
a dvou muži se zdůrazněním odlišností ženského pohledu. Jako stěžejní
zástupkyni ženské lágrové prózy třicátých let jsem vybrala knihu Jevgenie
Ginzburgové s názvem Strmá cesta3, která je pravděpodobně známá všem,
kdo se tematikou lágrů a Gulagu podrobněji zabývají. Za podstatného
reprezentanta mužské lágrové literatury jsem zvolila, podle mého názoru,
nejznámější dílo o stalinském Gulagu, tzn. Souostroví Gulag4 od A. I.
Solženicyna. Pro mužskou část jsem taktéž čerpala ze známých Kolymských
povídek5 Varlama Šalamova, na kterého ve svém díle Solženicyn často
odkazuje. Lágrovou literaturu sedmdesátých a osmdesátých let jsem se
snažila přiblížit pomocí děl Anatolije Marčenka6 a knihy básnířky Iriny
Ratušinské Šedá je barva naděje7.
Pro praktickou část jsem získávala mnoho užitečných informací
z internetové databáze sovětských lágrových autorů8, díky níž jsem se
dostala ke vzpomínkám vězňů, jejichž knihy nejsou celosvětově známé
a vydávané. Vzhledem k množství tištěné odborné literatury
a vzpomínkových knih, jsem internetových zdrojů využívala zejména
k vyhledávání memoárové literatury, která pro mě nebyla dostupná v tištěné
podobě.
3 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s. ISBN 80-207-
0394-2. 4 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1.-3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8. 5 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254 s. ISBN 978-
80-87060-43-8. 6 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X. 7 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2. 8 Odkaz na databázi: http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/
4
2. Stručná historie Gulagu
2.1 „Předgulagovské“ období
25. října 1917 (podle nového kalendáře 7. listopadu 1917) proběhla
Velká říjnová socialistická revoluce a tento den se tak zapsal do dějin jako
den velkého převratu a vzniku Leninova sovětského Ruska. Díky Leninově
aktivitě, podněcování a přesvědčování byl vypleněn Zimní palác, bolševici
zatkli ministry Prozatímní vlády a následovalo rychlé nastolení komunismu
v Rusku. Stát s jedinou politickou stranou nevyvolával u lidí mnoho nadšení
a ani samotní bolševici nebyli na novou situaci zcela připraveni. Lenin se
stal hlavou země během pouhé hodiny9, ale bolševici museli pro udržení se
u moci vyvolat občanskou válku, která roku 1920 skončila jejich vítězstvím.
Mezi odpůrce bolševiků, kterým se přezdívalo bílí, řadíme ideové
a politické odpůrce (esery, kadety, menševiky, anarchisty) a nepřátele
komunismu neboli tzv. třídní nepřátele (buržoazii, kapitalisty, majetnou
šlechtu a inteligenci).
Za třídního nepřítele byl považován nový typ zločince, který vystupoval
proti revoluci buď otevřeně, nebo častěji skrytě a snažil se o její potlačení.10
Podle názoru bolševiků vyžadoval třídní nepřítel speciální zacházení
a tvrdší tresty než klasický zločinec nebo dokonce vrah. Kdo je třídní
nepřítel ovšem nebylo nikde jasně vymezeno nebo definováno. Mohl jím
být v podstatě kdokoliv a dalo by se říct, že mohl být trestán téměř za
cokoliv. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie dodává, že
„Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, Leninovy tajné policie, jež byla
9 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004. s.
36 ISBN 80-7306-152-X. 10 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 37 ISBN 80-7306-152-X.
5
předchůdkyní KGB, měl osobní černý notýsek, do kterého si zapisoval jména
a adresy údajných „nepřátel“, na které při své práci narazil.“11
Společně se vznikem pojmu třídní nepřítel musela nutně vzniknout
represivní opatření ve formě pracovních táborů, aby počet nepřátel režimu
vládnoucí strana eliminovala. Toho si byl dobře vědom i Lenin, který již tři
týdny před revolucí 25. října nastínil myšlenku zavedení nucených prací pro
majetné kapitalisty. Po propuknutí války dokonce otevřeně mluvil
o „uvěznění milionářských sabotérů, kteří si cestují v železničních kupé
první a druhé třídy.“12 Přál si jejich odvedení na nucené práce v dolech, a to
na dobu půl roku. Naopak „obyčejní“ zločinci byli považováni za
potencionální spojence a předpokládalo se, že jejich chování se po nastolení
komunismu změní a zločinecké úmysly nadobro vymizí.
Dělení vězňů na kriminální a politické sice existovalo odjakživa, ale
všichni vězni byli umísťováni do stejných nápravných zařízení. Většinou šlo
o zcela nevyhovující, špinavé, temné a hlavně přeplněné kamenné prostory -
pozůstatky po carském systému.13 Po nástupu bolševiků se začaly staré
věznice postupně měnit a modifikovat a nové začaly vznikat většinou ve
sklepech, starých palácích a kostelech. Stále tu ovšem vládl zmatek, útěky
byly na denním pořádku a po hromadných zatýkáních se nevyřešila ani
otázka přeplněnosti. Bylo tedy nutné vymyslet nové východisko a vytvořit
speciální nápravná zařízení pro „opravdové“ nepřátele země. Nové řešení,
které nalezl Trockij již v červnu 1918, pocítili jako první na vlastní kůži
českoslovenští váleční zajatci.14 Odmítli složit zbraně, a proto byli umístěni
do konclageru, tedy do koncentračního tábora, o kterém se začínalo mezi
hlavními přestaviteli země čím dál více diskutovat. Sám Lenin použil tento
11 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 37 ISBN 80-7306-152-X. 12 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 36 ISBN 80-7306-152-X. 13 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 38 ISBN 80-7306-152-X. 14 ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература. London:
Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. s. 43 ISBN 0903868017.
6
termín již v srpnu 1918 v dopise komisařům v Penze, kde požadoval:
„masový teror proti kulakům, kněžím a bělogvardějcům,“ přičemž
nespolehlivé chtěl umístit do koncentračních táborů mimo město.15
Dne 3. března 1918 Rusko vystoupilo z první světové války podpisem
Brest-litevského míru, díky čemuž bylo propuštěno na dva miliony zajatců.
Nedostatečná kapacita táborů tím byla konečně vyřešena a všechna
nápravná zařízení získala pod patronát Čeka.16 O několik měsíců poté, v září
1918, nastalo období „Rudého teroru“17 - probíhala masová zatýkání,
perzekuce a bylo uskutečněno mnoho poprav.
Počet pracovních a koncentračních táborů rostl závratnou rychlostí. Ještě
v roce 1919 existovalo „pouhých“ 21 registrovaných táborů, v létě roku
1920 vyšplhal jejich počet na 49 a na začátku roku 1921 jich už bylo 107.18
Političtí vězni se stali velkým problémem, protože se stále domáhali svých
výsad a práv a rovněž se jim dařilo bolševikům neznámými prostředky
kontaktovat vnější svět. Političtí vězni tak museli být odděleni od
kriminálních, protože bolševici cítili, že by političtí se svými neustálými
protesty a hladovkami mohli strhnout i ostatní vězně. Řešení se našlo
na Soloveckých ostrovech – prvním gulagu vůbec.
2.2 První tábor sovětského gulagu - Solovky
Solovecké ostrovy, rovněž nazývané Solovky, se zdály být ideálním
místem pro první sovětský Gulag. Nacházel se zde Solovecký Kreml, který
byl přetvořen v hlavní správu a centrální baráky tábora a byl složený
z kostelů z patnáctého století a z různých budov původně patřících
15 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 39 ISBN 80-7306-152-X. 16 Tajná policie založená 20. prosince 1917 a zrušená 6. února 1922 17 Rudého, protože bolševikům se přezdívalo rudí. 18 IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.
London: M.E. Sharpe, 2000. s. 13 ISBN 0-7656-0426-4.
7
mnichům.19 Zajímavé je, že tyto ostrovy sloužily k podobnému účelu již od
16. století. Anne Applebaumová ve své knize Gulag: historie uvádí:
„Solovečtí mniši byli carovi věrní služebníci a pomáhali věznit jeho
politické odpůrce, mezi nimi i vzpurné kněze a výstřední rebelující
šlechtice[…].“20
Solovecké ostrovy jsou seskupením několika ostrovů, což zřejmě
inspirovalo Solženicyna k názvu jeho vrcholného díla Archipelag21 Gulag.
Centrální Solovecký ostrov byl obklopen dalšími menšími ostrůvky,
přičemž na jednom vězni chovali stříbrné lišky na kožešiny, na druhém se
nacházel tábor určen výhradně invalidům, ženám s dětmi a bývalým
mnichům a poslední byl využíván jako ženský trestný tábor.22 Na hlavním
ostrově byla umístěna nechvalně proslulá korekce, která se nacházela na
vrcholu Sekerní hory, přezdívané Sekyrka. Solženicyn popisuje Sekyrku
následovně: „V korekcích se sedí takto: od zdi ke zdi jsou upevněná bidla
o tloušťce paže a potrestaní vězni musí sedět na těchto bidlech celý den.
[…] Výška bidýlek je taková, že nohy na zem nedosáhnou. Není lehké
zachovat rovnováhu. Vězeň se musí snažit celý den, aby se udržel nahoře.
Jestliže spadne, dozorci přiskočí a bijí ho.“23
Vzhledem k umístění Soloveckých ostrovů, býval už pouhý transport pro
vězně náročný a zdlouhavý. Plavba z nejbližšího tranzitního tábora na
pevnině trvala několik hodin a z hlavního města regionu, Archangelska, se
cesta táhla celou noc.24 Boris Širjajev, autor knihy Věčné světlo, vzpomíná
19 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 47 ISBN 80-7306-152-X. 20 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 48 ISBN 80-7306-152-X. 21 v překladu Souostroví 22 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 47 ISBN 80-7306-152-X. 23 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 23 ISBN 80-900270-0-8. 24 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 57 ISBN 80-7306-152-X.
8
na podmínky zdlouhavé cesty takto: „Třípatrové klece po celé délce
vagonu; v každé kleci tři lidé, zamčené zamřížované dveře na chodbičku,
kde se tam a zpátky prochází strážný. V klecích se dalo jen ležet. Jídlo –
sleď a tři hrnky vody na den.“25 Pravdou zůstává, že transport byl pro
solovecké vězně to nejmenší zlo, protože toto vězení bylo proslulé svou
iracionalitou, nepředvídatelností a krutostí. Existovaly zde solovecké
zákony, díky kterým si velitelé mohli s vězni dělat prakticky cokoliv. Ivan
Čuchin ve svých dokumentech popisuje mnohé surové praktiky soloveckých
dozorců, např. jak v zimě nechávali vězně ve staré, studené zvonici zcela
nahé nebo jim záměrně dávali k jídlo zkažené maso. Čuchin hovoří rovněž
o tom, jak museli vězni chodit v zimě nazí do dva kilometry vzdálené lázně
nebo jak dostávali zcela nelogické a zbytečné rozkazy typu, když zakřičím
„Delfín“ musíš skočit z mostu do studené řeky.26
V říjnu roku 1923 Dzeřžinskij požádal sovětskou vládu, aby byl všechen
klášterní majetek na ostrovech předán Čece (později OGPU27), a tak se ze
Solovek staly tábory zvláštního určení.28 Ty byly později přejmenovány na
severní tábory zvláštního určení, ve zkratce SLON29, což vyvolávalo
smíšené emoce. Na jednu stranu byl SLON zdrojem smíchu a ironie, na
straně druhé nebezpečnou hrozbou.30
Na Soloveckých ostrovech, tak jako téměř ve všech nápravných
táborech, koexistovaly vedle sebe dvě skupiny vězňů – političtí
a kriminální. Rozdíl byl v tom, že političtí, kteří byli důsledně izolovaní,
měli svá „privilegia.“ Dostávali knihy, časopisy, balíky z domova a právo
25 ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:
Pavel Mervart, 2011. s. 23 ISBN 978-80-87378-91-5. 26 ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на Соловках. вып.
1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. с. 359-381 27 jednotná státní politická správa (Объединённое государственное политическое
управление) 28 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 49 ISBN 80-7306-152-X. 29 v orig. северные лагеря особого назначения 30 SLON v ruském originále znamená to stejné jako v češtině
9
nepracovat. Kriminální oproti tomu žili ve špíně, téměř bez jídla a museli
pracovat velmi tvrdě, což vedlo k častým onemocněním, zejména k tyfu,
kurdějím a tuberkulóze. Neprospíval jim ani fakt, že jejich zdraví bylo často
podlomeno vodkou nebo kokainem.31 Roku 1925 bylo na Soloveckých
ostrovech kolem 6000 vězňů. Toto číslo se po zimě 1925-1926 rapidně
snížilo a každý rok na nejrůznější epidemie a hlad umírala až polovina
vězňů.32
Přestože v táboře vládly nesnesitelné podmínky a vězni byli často
nemocní, rozvíjela se tu v lehce zjednodušené podobě i kultura. Již v roce
1923 začalo pomalu vznikat první táborové divadlo, kde se nejdříve hrála
klasická díla pouze po paměti. O rok později však přišla do tábora nová
skupinka vězňů, bývalých profesionálních herců, kteří byli všichni
odsouzeni za kontrarevoluční činnost.33 Divadlo začalo vzkvétat a ostatní
vězňové a dozorci mohli zhlédnout kvalitní představení děl Gorkého či
Čechova. Na repertoáru mělo divadlo v pozdějších letech dokonce hru
Leonida Andrejeva, což se může zdát paradoxní, vzhledem k osudu jeho
syna.34
Kromě divadla vydávali vězňové nejrůznější periodika, která obsahovala
poezii, beletrii a dokonce satirické karikatury. Anne Applebaumová dodává,
že: „Solovecké časopisy také obsahují náročnější články, od Lichačovovy
analýzy zločinecké hráčské etikety po práci o uměleckých dílech
a architektuře zničených soloveckých chrámů.“35 Na Soloveckých ostrovech
se nacházela rovněž botanická zahrada, kde vězni experimentovali
31 ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. Červený kostelec:
Pavel Mervart, 2011. s. 37 ISBN 978-80-87378-91-5. 32 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 51 ISBN 80-7306-152-X. 33 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 34 Syn Leonida Andrejeva Daniel, byl spisovatel a později se sám ocitnul v Gulagu. 35 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 53 ISBN 80-7306-152-X.
10
s polárními rostlinami, a knihovna o velikosti asi 30 000 knih.36 Je zřejmé,
že se vězni přes bezvýchodnost situace stále snažili žít alespoň trochu
normálním životem. Jak ve svém díle Мои воспоминания uvedla Elinor
Olická, politická vězeňkyně: „Мы хотим жить по-человечески […].“37
Otázkou, na kterou do poloviny dvacátých let neuměl nikdo odpovědět,
zůstávalo, k čemu přesně měly tyto tábory sloužit. Nebylo jasné, jestli mají
být tato nápravná zařízení určena k převýchově vězňů, k jejich potrestání
nebo zda měla být zdrojem levné pracovní síly a tím přinášet prospěch celé
zemi. Přestože v té době panoval na Soloveckých ostrovech zmatek,
můžeme dnes už s jistotou říci, že právě z tohoto chaosu se zrodila struktura
Gulagu. Na konci dvacátých let vznikl nový řád a „ze Soloveckých ostrovů
se stal nejen hospodářsky uspořádaný podnik, ale také moderní tábor,
příklad, který byl po celém SSSR v mnoha tisících naklonován.“38
2.3 Zlomový rok 1929
Solovecké ostrovy jsou zmiňovány v mnoha memoárech uvězněných
zajatců. Některé vzpomínky popisují Solovky jako nelidská a krutá zařízení,
jiné zase poukazují na pomalou přeměnu táborových podmínek
z přijatelných k velmi nepříjemným. Politická vězeňkyně Olga Adamova-
Sliozbergová píše o Solovkách zpočátku tak, že čtenář může mít pocit, že si
tam politické vězeňkyně žily více než dobře: „Ustanovily jsme si takovýto
režim: vstávaly jsme v osm a hodinu cvičily při otevřeném okně. Potom jsme
snídaly a následovala výuka. Dvě hodiny denně jsme se s Žeňou učily
angličtinu a dvě hodiny se Zinou matematiku. […] Pak jsem četla
36 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 53 ISBN 80-7306-152-X. 37 ОЛИЦКАЯ, Екатарина Львовна. Воспоминания о Гулаге и их авторы [online]. 2014
[cit.2014-10-12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-
center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=8763>. Překlad: „Chceme žít jako lidé.“ 38 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 57 ISBN 80-7306-152-X.
11
francouzské knížky, kterých bylo v knihovně dvě stě padesát svazků
a všechny velmi slušné.“39 Adamova-Sliozbergová ovšem vzápětí dodává,
že tato „idylka“ trvala pouhý rok, poté jim přestali půjčovat knihy, dávat
noviny, zakázali rozcvičku, přítelkyně rozdělili a co bylo pro inteligentní,
vzdělanou ženu asi nejhorší, na toaletě jim na utírání dávali rozřezané
stránky z jejich oblíbených knih.40
Solovky navštívil 20. června 1929 slavný spisovatel Maxim Gorkij, ne
jako vězeň, ale jako pouhý návštěvník. Napsal o nich stať ve formě
cestopisné črty, která se velkou měrou odlišovala od všech vězeňských
vzpomínek. Maxim Gorkij, který byl angažovaným socialistou, přijel na
lodi Gleb Bokij spolu s nejvýše postavenými čekisty včetně samotného
Gleba Bokije.41 Ve své stati se o Solovkách vyjadřuje velmi pozitivně
a otevřeně doporučuje šíření takovýchto zařízení: „Мне кажется - вывод
ясен: необходимы такие лагеря, как Соловки […]. Именно этим путём
государство быстро достигнет одной из своих целей: уничтожить
тюрьмы.“42 Gorkij líčil Solovecké ostrovy jako nový typ tábora, kde
docházelo k přeměně kriminálních, asociálních osob v prospěšné sovětské
občany. Anne Applebaumová uvádí, že: „Gorkij znovu oživil myšlenku
Dzeržinského, že tábory neměly být jen nápravné ústavy, ale „školy práce“ ,
speciálně určené k vychování takových pracovníků, jaké nový sovětský
39 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 90 ISBN 978-80-200-1701-7. 40 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 93 ISBN 978-80-200-1701-7. 41 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 65 ISBN 80-7306-152-X. 42 ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20]. Dostupné z:
<http://gorkiy.lit-info.ru/gorkiy/vospominaniya/po-soyuzu-sovetov/po-soyuzu-
sovetov.htm>.
Překlad: „Zdá se mi, že je to jasné: jsou zapotřebí takové tábory, jako jsou Solovky […].
Právě touto cestou se podaří státu rychle dosáhnout jednoho ze svých cílů: odstranit
věznice.“
12
systém vyžadoval.“43 Gorkého stať byla základní prací o nápravných
zařízeních té doby a pomohla formovat veřejný i oficiální postoj k novému,
rozsáhlejšímu systému táborů. Podle Applebaumové udělal Gorkij
„z institucionalizovaného násilí Soloveckého tábora zdánlivě logickou
a přirozenou součást nového řádu a pomohl smířit veřejnost s rostoucí,
totalitární mocí státu.“44
V roce 1929 revoluce v Rusku dozrála a tento rok je připomínán nejen
kvůli známé stati spisovatele Gorkého. Byl potřeba zcela nový, jiný typ
vůdce, kterému odpovídala osobnost Josifa Stalina. Stalin využíval tajné
informace, které na jeho pokyn shromažďovala tajná policie, a převzal
odpovědnost za personální rozhodnutí strany. Díky tomu se mu podařilo
dostat ven ze hry některé nepřátele bolševiků a později i své vlastní soky.
Postupně začal vykonávat stranické čistky, které nejdříve znamenaly
„pouhé“ vyřazení ze strany, v letech 1937 a 1938 už však šlo o vyloučení ze
strany a následné odsouzení do tábora nebo rovnou na smrt.45
Stalin si byl svou budoucností tak jistý, že se mu podařilo ve velmi
krátkém čase zdiskreditovat svého největšího souputníka o moc - Lva
Trockého. Poslal ho na ostrov u tureckých břehů, připravil ho
o důvěryhodnost a potom jeho případ používal jako precedent. Je důležité
zmínit, že v roce 1929 nebyl Stalin ještě tak silným diktátorem, jak tomu
bylo později. Stalin zavedl nový program rychlé industrializace, který byl
stavebním kamenem tzv. „stalinistické revoluce“46 Vláda schválila nový
pětiletý plán, který trval na dvacetiprocentním ročním růstu průmyslové
produkce.47 Vrátily se potravinové příděly, dělníci pracovali na směny, aby
43 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 67 ISBN 80-7306-152-X. 44 Tamtéž 45 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 68 ISBN 80-7306-152-X. 46 Stalin tuto revoluci nazýval „Velký obrat.“ 47 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 68 ISBN 80-7306-152-X.
13
mohly továrny nepřetržitě pracovat a čelní představitelé stran, kteří se
postavili do opozice proti urychlené industrializaci, ztratili svá místa.
Další významnou transformací v roce 1929 bylo podstatné urychlení
násilné kolektivizace venkova. Rolníci byli nuceni odevzdat své pozemky
a vstoupit do kolchozů, přičemž tyto změny značně oslabovaly sovětské
zemědělství. Díky tomu přišly strašlivé hladomory a bída, které na Ukrajině
a v Rusku zahubily šest až sedm milionů lidí.48 Ti, co kladli kolektivizaci
sebemenší odpor, byli označeni za kulaky, tzn. bohaté rolníky stojící proti
režimu. Kolektivizace venkova znamenala mimo jiné i masová zatýkání,
popravy a deportace rolníků, zejména zámožných kulaků, ale rovněž
vesnické inteligence a kněžích. Oleg V. Chlevňuk ve své knize Historie
Gulagu uvádí, že: „samotné zatýkání a deportace kulaků naplno ukázaly
rysy příznačné pro všechny stalinské kárné akce, především neuvěřitelnou
krutost, vyplývající z direktiv Moskvy, „přehmaty“ provádějících orgánů
a všeobecnou chudobu, a tudíž absenci zdrojů, z nichž by kulaci, kteří se
stali zvláštními přesídlenci, byli zabezpečeni alespoň podle hladových
norem.“49
Režim nutně potřeboval zamezit odporu kulaků, a proto je začal
deportovat na Sibiř, do Kazachstánu a do dalších téměř neobydlených
oblastí.50 Někteří z nich byli dokonce zastřeleni nebo zatčeni a uvězněni do
nápravných táborů, a protože šlo o mimořádně nebezpečné zločince, bylo
nutné je umístit do těch nejpřísnějších a nejvíce zajištěných vězení. V říjnu
roku 1930 se zrodila Hlavní správa táborů51, díky níž vznikla dnes již
celosvětově známá zkratka Gulag.
48 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 69 ISBN 80-7306-152-X. 49 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art
s.r.o., 2008. s. 25-26 ISBN 978-80-7381-462-5. 50 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 70 ISBN 80-7306-152-X. 51 V originále Главное управление лагерей.
14
2.4 Průmyslové rozrůstání táborů
Jednotná státní politická správa (OGPU) dostala pod patronát trestance
odsouzené na tři a více let, a to společně s hromadnými represivními akcemi
vyústilo v mnohem rychlejší růst táborových zařízení, než bylo původně
předpokládáno. Do léta roku 1930 vzniklo několik nových nápravných
zařízení jako byl například Sevlag, Višlag, Siblag nebo Dalněvýchodný,
Středoasijský a Kazachstánský tábor.52 Stále však nebylo jasné, k čemu
budou tyto tábory sloužit, zda budou mít ekonomický přínos, a dokonce
i hlavy OGPU považovaly tato zařízení za přechodná.
V některých táborech, jako byly například Solovky nebo Sevlag, se našlo
řešení ve využití vězňů při těžbě dřeva a stavby nových silnic a různých
cest. Ekonomické vyhlídky jiných táborů však nebyly zpočátku nijak
růžové. Řada historiků53 považuje za přelomový „první velký projekt“
svěřený do rukou OGPU, a to stavbu Bělomořského kanálu, který měl
spojoval Bílé a Baltské moře. Vzhledem k tomu, že měl být kanál dokončen
za pouhé dva roky, bylo na jeho stavbu potřeba mnoho trestanců. Mohlo by
se zdát, že tento projekt byl zcela nového typu nebo že byl doposud
nejrozsáhlejší, ale není tomu tak. Už před začátkem jeho stavby se OGPU
podařilo rozjet vězeňskou práci po celé zemi, ovšem v tichosti a bez široké
propagandy. V Siblagu trestanci stavěli severní železniční trať, káceli
stromy a vyráběli cihly, další vězňové v jiných táborech zas pracovali na
stavbě silnic, káceli stromy na vývoz nebo balili vylovené ryby.54
Hlavní představitelé země se snažili vše uchovat v tajnosti jak před
svými občany, tak především před světem. To se jim ovšem nepovedlo
a „informace o „novotách“ v SSSR a konkrétně širokém zapojování vězňů
52 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art
s.r.o., 2008. s. 38 ISBN 978-80-7381-462-5. 53 Např. CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha:
BB/art s.r.o., 2008. s. 40 ISBN 978-80-7381-462-5. 54 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 90 ISBN 80-7306-152-X.
15
a rolnických vyhnanců do opatřování dřeva na vývoz pronikly na Západ
a vyvolaly tam kampaň proti sovětskému exportu.“55 Úspěchu kampaně
napomohla i hospodářská krize, která se na Západě začínala ozývat.
Sovětská vláda byla donucena zakázat vězeňskou práci pro export
i legislativně, ale těžba dřeva stále zaujímala v ekonomice Gulagu velmi
významné místo.
Postupně se začalo uvažovat o zapojení vězňů do těžby zlata, které bylo
nutné pro koupi potřebných strojů a materiálů ze Západu. V roce 1932 byl
založen Sevvostlag56, který odpovídal za těžbu tohoto drahého kovu na
Kolymě.57 Tato oblast, která je bohatá na minerály a zlato, je dnes díky
četným memoárům známá jako jedno z nejstrašnějších a nejkrutějších míst
v historii Gulagu.
S tím, jak se tábory zvětšovaly, získávala sovětská tajná policie více
pravomocí a vězňové dostávali více různorodých úkolů. SSSR se snažil
osídlit daleké chladné severní oblasti s velkým nasazením, při němž
docházelo k početným úmrtím a náhodným neštěstím. Podle Anne
Applebaumové nebral sovětský režim ohledy na životy trestanců a razil
motto: „Když nějací umírají – dobrá, najdou se jiní.“58 Přestože bylo
osídlování nových nehostinných oblastí pro vyhladovělé a zesláblé trestance
velice náročné, některé nově vzniklé tábory byly i za těchto podmínek
schopny přežít a dokonce růst. Jako příklad můžeme uvést Uchtinskou
expedici a trust Dalstroj, které nakonec dosáhly velikosti a postavení
průmyslových říší.59
55 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art
s.r.o., 2008. s. 44 ISBN 978-80-7381-462-5. 56 Severovýchodní tábor 57 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art
s.r.o., 2008. s. 47 ISBN 978-80-7381-462-5. 58 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 91 ISBN 80-7306-152-X. 59 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 93 ISBN 80-7306-152-X.
16
Od roku 1934 se gulagy po celém SSSR rozšiřovaly podle stejného
modelu, jako to bylo předtím u Solovek – nejdříve zavládl chaos,
následovala četná zbytečná úmrtí a nakonec se vše ustálilo a mohlo se začít
produktivně pracovat. Mezi nejznámější gulagy patří Uchtpečlag, který
produkoval naftu, zlatá Kolyma a archangelská oblast, která se zabývala
těžbou dřeva.
Bez ohledu na některé neúspěchy se OGPU stala jedním
z nejdůležitějších ekonomických aktérů v SSSR a v roce 1934 se znovu
reorganizovala a změnila název na NKVD.60 Nic však netrvá věčně a brzy
následoval obrat, který zasáhl nejen vězně, ale i vedoucí představitele
režimu.
2.5 „Velká čistka“ 1937 - 1938
Žádné období Stalinovy hrůzovlády se nedá označit za méně důležité
nebo dokonce bezvýznamné. Státní teror byl za jeho moci všudypřítomný
a vždy se vyznačoval krutostí, surovostí a velkým rozsahem. Léta 1937-
1938 jsou však považována mnohými historiky a autory odborných knih
a článků o Gulagu za brutálnější a vražednější než jakékoliv předchozí nebo
následující období. Tuto tendenci můžeme najít například v knize Olega
Chlevňuka, který píše: „ […] státní teror […] v letech 1937-1938, historici
už po několik desítek let po vzoru R. Conquesta nazývají „velký“, protože
byl mohutnější a surovější než jiné hromadné represe […]“61 Naopak Anne
Applebaumová upozorňuje, že podle statistik byla úmrtnost vězňů vyšší jak
v letech 1932-1933, tak samozřejmě za druhé světové války, zejména pak
v letech 1942-1943.62
60 Lidový komisariát vnitra, v orig. Народный комиссариат внутренних дел. 61 CHLEVŇUK, Oleg. Historie Gulagu. Od kolektivizace do velkého teroru. Praha: BB/art
s.r.o., 2008. s. 168 ISBN 978-80-7381-462-5. 62 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 105 ISBN 80-7306-152-X.
17
Stejně jako Applebaumová i někteří trestanci ve svých memoárech
poukazují na zveličování významu období „Velkého teroru“ neboli „Velké
čistky“. Jedním z nich je A. Solženicyn, který ve svém díle Souostroví
Gulag uvedl: „ Když se teď nadává na zvůli kultu osobnosti, mluví se pořád
jen o letech 1937-1938. […] Nemám v rukou žádnou statistiku, ale přesto se
nebojím, že chybím, když řeknu: proud z let 1937-1938 nebyl jediný,
dokonce ani ne hlavní, byl snad jedním ze tří největších proudů, jimiž
přetékaly temné páchnoucí stoky naší vězeňské kanalizace.“63 Dalšími
dvěma proudy má Solženicyn na mysli léta 1929-1930, kdy bylo do tajgy
posláno na patnáct milionů lidí a roky 1944, 1945 a 1946, kdy byly celé
národy brutálně pronásledovány. Podle Solženicyna však šlo o lidi prosté,
kteří povětšinou neuměli ani psát, a proto dnes neexistují jejich svědectví.64
Ovšem v roce sedmatřicátém byli uvězněni i lidé z vyšších vrstev,
inteligence a spisovatelé, od nichž se nám dochovalo vetší množství celých
pamětí, jednotlivých deníkových zápisků nebo tematických básní.
V dějinách Gulagu znamená rok 1937 určitou změnu, kdy se chaotické
a lhostejně vedené sovětské tábory transformovaly v pravé tábory smrti.
Čistka se stávala krvavější a zatýkání, vyslýchání a popravování se šířilo
jako mor. Stalin se postupně zbavoval svých nepřátel, plnil sovětské
koncentrační tábory a utlačoval sovětské obyvatelstvo. Velký vůdce začal
určovat počty lidí, kteří mají být uvězněni v určitých oblastech bez udání
důvodu.65 Většina z nich spadala do tzv. druhé kategorie, což znamenalo
uvěznění na osm až deset let v koncentračních táborech. Někteří nepřátelé
režimu byli odsouzeni v tzv. první kategorii neboli k trestu smrti.
Rok 1937 neznamenal utrpení pouze pro vězně, ale také pro jejich
„pány“, jejichž teror začal téměř na vrcholu pomyslné pyramidy. Genrich
Jagoda, náčelník tajné policie zodpovídající za rozšiřování táborových
63 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 25 ISBN 80-900270-0-8. 64 Tamtéž 65 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 107 ISBN 80-7306-152-X.
18
komplexů, byl v roce 1938 odsouzen a zastřelen. Postupně byli uvězňováni
a likvidováni jeho přátelé, známí, podřízení v NKVD a rodina. V té době
bylo mnoho dalších vedoucích osobností uvězněno, zastřeleno nebo jinak
odstraněno. Toto Stalinovo konání vedlo k úvahám, že pravděpodobně
„[…] systém potřeboval nějaké vysvětlení, proč pracoval tak špatně – jako
kdyby potřeboval lidi, na které to svést.“66
Na Jagodovo místo nastoupil Nikolaj Ježov - muž nevelkého vzrůstu, ale
s o to většími ambicemi, který se měl brzy dočkat stejného osudu. Díky jeho
rozkazům bylo popraveno mnoho vězňů z nejpřísněji střežených politických
věznic, kteří byli odsouzeni za „nejhorší“ možné činy, tedy za špionáž,
terorismus, kontrarevoluční činnost apod. Tím se režimu podařilo „bez
námahy“ se zbavit bývalých trockistů a dalších nepohodlných vězňů.
Následovaly další příkazy k nesmyslným popravám, kdy se vězňové určení
k smrti vybírali namátkově. Jako příklad můžeme uvést Solovecké ostrovy,
kde byla stanovena kvóta 1200 náhodných trestanců k zastřelení.67
V listopadu 1938 hromadné vraždění v táborech i v celém SSSR
zničehonic ustalo. Proč tomu tak bylo, můžeme dnes pouze odhadovat, je
ale možné, že si Stalin uvědomil, že „čištění“ země zašlo už příliš daleko.
Roku 1939 dokonce na sjezdu komunistické strany uznal, že čistku
provázelo více omylů, než se dalo očekávat.68
Ještě v listopadu 1938 Stalin odvolal z funkce „tvůrce“ všech pochybení
Nikolaje Ježova a společně se všemi jeho stoupenci a přáteli ho odsoudil
k smrti. Vězňové tomuto „štěstí“ nemohli často ani uvěřit. Jevgenija
Ginzburgová ve své knize Strmá cesta popisuje, jak se svými
spoluvězeňkyněmi viděly majora ze stěny odstraňovat kartón s vězeňskými
předpisy podepsanými Ježovem. Myslely si, že jediným možným
66 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 105 ISBN 80-7306-152-X. 67 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 116 ISBN 80-7306-152-X. 68 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 117 ISBN 80-7306-152-X.
19
vysvětlením je zpřísnění režimu, z čehož byly značně nervózní. Nakonec
však nadřízený vrátil kartón na původní místo a trestankyně ho začaly
studovat: „V levém rohu kartónu přece bylo uvedeno: „Schvaluji. Generální
komisař státní bezpečnosti Ježov.“ Bylo to tam? No samozřejmě! A teď?
Teď je to přelepeno bílým papírkem. Tak pečlivě, že by si toho člověk málem
nevšiml.[…] Že by ten zrůdný skrček padl? Vždyť jeho kult byl v posledních
letech doveden do homérských rozměrů. Leckdy se dokonce zdálo, že může
konkurovat kultu Stalinovu. […]“69 Vězeňkyně pádu Ježova uvěřily až další
den ráno po přečtení novin.
Přestože se v roce 1939 situace poněkud uklidnila, období „Velkého
teroru“ se zarylo pod kůži vězňům i dozorcům a nedalo na sebe už nikdy
zapomenout. „Mlýnek na maso“, jak trestanci nazývali proces zatýkání,
výslechů, transportů, jídla a práce, byl na začátku čtyřicátých let již pevně
zakotven a do Stalinovy smrti se téměř nezměnil.70
2.6 Stalinova smrt a začátek propouštění vězňů
O Stalinově smrtelné nemoci, o jeho odchodu z funkce a o tom, kdy
zemře, začali vězni mluvit už několik let před tím, než se tak skutečně stalo.
Pořád zůstávali obezřetní a dávali si pozor, aby neřekli nebo jen nenaznačili
něco, co by odporovalo režimu. Většinou tedy mezi sebou mluvili
v narážkách a šifrách, aby na ně táboroví šéfové a hlavně udavači nic
neměli.
5. března 1953 se zekové konečně dočkali Stalinova odchodu a mohli si
alespoň částečně vydechnout. Mnozí z nich nevěřili, že se věci mohou
obrátit k lepšímu, proto zůstali opatrnými a stále si dávali pozor na to, co
říkají ze strachu z možného trestu. Jevgenija Ginzburgová ve svých
vzpomínkách popisuje, jak slyšela zprávu o zhoršení Stalinova stavu z rádia
69 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 200 ISBN 80-207-
0394-2. 70 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 123 ISBN 80-7306-152-X.
20
a hned se rozplakala. V té době čekala na informace o svém třetím uvěznění
a hlavou ji proběhly všechny ty roky strávené v táborech, všechna bolest
a hlavně osud její rodiny. „Kaji se: Neplakala jsem jenom nad obrovitou
historickou tragedií, ale především nad sebou. Co to ten člověk udělal se
mnou, s mou duší, s mými dětmi, s mou matkou …“71
Nad Stalinovou smrtí však bylo prolito i mnoho skutečných slz, ať už ze
strany vězňů, šéfů či jiných zaměstnanců Gulagu. Každý z nich měl pro
zármutek své osobní důvody a domnívám se, že jen málokdo v té době
smutnil pro Stalina jako pro člověka. Pracovníci v Gulagu se báli, že ztratí
svoji práci a byli nervózní z toho, co by mohlo následovat. Chruščov rychle
pochopil, že osud Ruska už má ve svých rukou Berija a podle jeho vlastních
slov se bál o budoucnost celé země.72 V té době se u hlavních představitelů
Gulagu projevilo velké množství nemocí, jako byla např. chřipka, horečka
nebo dokonce zvýšený krevní tlak a infarkt, což pravděpodobně pramenilo
ze všeobecného strachu a nejistoty, co se teď bude dít.
Reakce vězňů na Stalinovu smrt byly na rozdíl od vedoucích
představitelů táborů poněkud ambivalentní. Někteří plakali nad ztracenými
roky, jiní se naopak v skrytu duše radovali, další nemohli uvěřit svému štěstí
a udavači se začali obávat o svůj život. Otevřená radost propukla například
v lágru, kde byl zavřený Žukov: „Многоголосие, кто был в колонии
крики – Ура! Ура! Ура! Умер Тиран! Какой тиран? – спрашивали друг
друга заключенные. Однозначный ответ: Сталин! Потом стали
кричать: – Свобода! Свобода!“73 Trestankyně Odolinská, uvězněná za
práci v Německu, vzpomíná na březen 1953 následovně: „В то утро
71 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 667 ISBN 80-207-
0394-2. 72 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 413 ISBN 80-7306-152-X. 73 КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].
27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.
Překlad: „V kolonii se začal ozývat křik: „Hurá! Hurá! Umřel tyran!“ Vězňové mezi sebou
začali zjišťovat: „Který tyran?“ Přišla jednoznačná odpověď: „Stalin!“ Potom všichni
začali křičet: „Svoboda! Svoboda!“
21
по радио передавали тихую, приятную музыку. И вдруг прервали
концерт и объявили о смерти Сталина. Нину охватило чувство
радости. Самой откровенной, такой, что она и не собиралась
скрывать. Донбасские и ростовские женщины изобразили горе. Одна
даже заявила, что надо начать собирать деньги на венок.“74 Mnoho
dalších výpovědí zeků obsahuje různorodé emoce a odlišné myšlenky,
všechny ale spojuje alespoň malá naděje v lepší zítřky.
Berija naplnil Chruščovovy obavy, převzal otěže Stalinovy vlády a téměř
okamžitě začal s vlnou změn. Applebaumová popisuje, co v několika málo
dnech po vůdcově smrti stihnul: „6. března, ještě než byl Stalin pohřben,
vyhlásil Berija reorganizaci tajné policie. Nařídil jejímu šéfovi, aby předal
odpovědnost za Gulag ministerstvu spravedlnosti […]. Už 12. března Berija
přerušil víc než dvacet předních projektů Gulagu na základě toho, že
neodpovídaly potřebám národního hospodářství.“75 Berija chtěl propustit
z věznic těhotné ženy, ženy s malými dětmi, nezletilé a hlavně všechny
s trestem nižším než pět let. To bylo do té doby nemyslitelné a zdálo se, že
Berija umí být oproti Stalinovi a jeho souputníkům lidský. Berija dříve než
ostatní pochopil, že tábory jsou neekonomické a státu vůbec nic nepřinášejí,
proto bylo nutné je alespoň částečně zredukovat. Amnestie nabyla platnosti
27. března a vězňové spadající do této skupiny začali ve velkém odcházet
z táborů. Celkem bylo propuštěno milion lidí.76
Trestanci, na které se amnestie nevztahovala, se snažili seč mohli se do
propouštěné skupiny také dostat. Velmi oblíbenou metodou bylo ze sebe
74 КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях заключённых. [online].
27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: < http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.
Překlad: „V to ráno v rádiu pouštěli tichou, příjemnou hudbu. A najednou ji přerušili a
oznámili, že Stalin zemřel. Ninu zaplavila tak upřímná vlna radosti, že se ji ani nechystala
skrývat. Donbaské a rostovské ženy smutnily. Jedna dokonce oznámila, že je potřeba začít
sbírat peníze na věnec.“ 75 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 414 ISBN 80-7306-152-X. 76 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 414 ISBN 80-7306-152-X.
22
udělat invalidu. Podle Anne Applebaumové „někteří nadlouho odsouzení
chodili za táborovým lékařem a dožadovali se kýženého potvrzení
o „invaliditě“, které by jim zajistilo okamžité propuštění.“77 Doktorům,
kteří se odmítli podvolit, zekové vyhrožovali nebo je rovnou zbili.
Ostatním vedoucím představitelům země v čele s Chruščovem se tyto
rychlé modifikace táborových systému vůbec nelíbily. Podařilo se jim
Beriju na konci roku 1953 přepadnout nepřipraveného, uvěznit a nakonec
i popravit. Propouštění už ale bylo v plném proudu a nebylo v lidských
silách ho zastavit. Zaměstnanci Gulagu proměnili své chování téměř
z hodiny na hodinu a uvolnili zaběhlý táborový řád.78
Mohlo by se zdát, že pro vězně, kteří měli být propuštěni, začala nová
lepší doba. Bohužel tomu tak nebylo a tito trestanci si radost z blížící se
svobody nemohli ani moc užít. Jejich spoluvězni byli i zekové, většinou
političtí, jichž se amnestie netýkala. Ti propouštění vnímali jako
nespravedlnost a svůj hněv si vybíjeli nejen na udavačích, ale bohužel i na
těch, co měli tábor brzo opustit.
Stále častější vzpoury a stávky, které probíhaly téměř ve všech
sovětských táborech, vystrašily náčelníky hlavní správy lágrů a vzniklou
situaci museli začít řešit velitelé z Moskvy. Zloba trestanců nakonec
vyústila ve vězeňskou revoluci proti režimu a hlavním představitelům lágrů.
V té době vznikla svébytná „republika zeků“, která měla svou vládu, pestrý
kulturní život a spojení se světem díky krátkovlnnému vysílači.79 Za svého
vůdce, který měl být tváří celé revoluce, zvolili Kapitona Kuzněcova.
Finální a zároveň největší vzpoura, která se odehrála v Kengiru, byla dne
26. června 1954 násilím potlačena a několik vězňů bylo dokonce přejeto
tanky. Vojáci stříleli slepými náboji a světlicemi, překvapení trestanci
77 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 417 ISBN 80-7306-152-X. 78 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 415 ISBN 80-7306-152-X. 79 ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online]. 10.12.2012
[cit.2014-11-11]. Dostupné z: <http://old.novayagazeta.ru/data/2012/140/22.html >.
23
pobíhali po táboře a nevěděli, co mají dělat. Anne Applebaumová dodává:
„Vojáci tábor pozoruhodně rychle zpacifikovali – podle později napsaných
hlášení za půl druhé hodiny […]“80 Na druhý den se vše vrátilo do starých
kolejí a trestanci museli do práce. Po předešlém dni, kdy byli nuceni
odklízet nepořádek vzniklý při revoluci a při zásahu tanků, to pro ně nebylo
zrovna jednoduché. Solženicyn popisuje den 27. června následovně: „Tak
se železniční soupravy dočkaly pracovitých rukou! Tanky, které potlačily
Kengir, odjely k Rudniku a tam se producírovaly před očima muklů. Pro
poučení…“ 81
Vedoucí osobnosti tohoto obrovského povstání byly popraveny, kromě
Kuzněcova, který byl nakonec omilostněn. Podle dostupných informací
skuteční organizátoři této akce zůstali před režimem utajeni a dál si
„v klidu“ odpykávali svůj trest v táborech.82 Jejich jména už s největší
pravděpodobností zůstanou navždy skryta.
2.7 Chruščov u moci
Kengirské povstání sice skončilo pro vězně porážkou, ale nakonec se
nedalo považovat za zcela bezvýznamné. Už v červenci roku 1954 byla
vězňům navrácena osmihodinová pracovní doba, zvláštní tábory byly
zavřeny, balíčky a dopisy byly znovu povoleny a trestanci měli možnost se
z tábora dostat dřív za dobré chování.83 Vězeňkyně E. L. Vladimirovová
tyto informace potvrzuje v dopise: „This spring important changes have
taken place in the camp, which have given me the oppurtunity to write this
80 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 433 ISBN 80-7306-152-X. 81 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 190 ISBN 80-900270-0-8. 82 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 434 ISBN 80-7306-152-X.
83 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 435 ISBN 80-7306-152-X.
24
letter. The special camp has been closed; they´ve released the first group of
the youngsters and are preparing for the release of the incurably ill. There
has been a significant change in the treatment of prisoners.“84
Konečně se začalo doopravdy propouštět, přestože se zpočátku jednalo
o zdlouhavý proces. V únoru 1956 se stalo něco neuvěřitelného – Chruščov
na uzavřeném zasedání Dvacátého sjezdu Komunistické strany Sovětského
svazu otevřeně vystoupil proti Stalinovi a dokonce vyjmenovával jeho
zločiny proti lidskosti. Ve svém proslovu odsoudil mimo jiné Stalinův
termín „nepřítel lidu“: „Этот термин […] давал возможность всякого,
кто в чем-то не согласен со Сталиным, кто был только заподозрен
во враждебных намерениях, всякого, кто был просто оклеветан,
подвергнуть самым жестоким репрессиям […].“85
Chruščov si dával dobrý pozor, aby upozorňoval pouze na události, ve
kterých on sám nefiguroval. Z tohoto důvodu „nepřipomněl ani
kolektivizaci, ani ukrajinský hladomor, ani hromadné represe na západní
Ukrajině a v baltských státech […].“86 Projev se začal šířit po celé zemi
obrovskou rychlostí a propouštění začalo nabírat na obrátkách.
Nadšení vězňů ovšem nebylo tak velké, jak by se dalo předpokládat.
Mnoho vězňů s desetiletým nebo delším trestem se dozvědělo o svém
propuštění téměř ze dne na den. Trestanci tak neměli čas se na změnu
psychicky připravit a mnozí z nich nechtěli tábory opustit, protože se báli,
84 IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet totalitarian system.
London: M.E. Sharpe, 2000. s. 66 ISBN 0-7656-0426-4. Překlad: „Toto jaro se v táboře
odehrály důležité změny, díky nimž mohu napsat tento dopis. Zvláštní tábory byly zavřeny;
propustili první skupinu mladistvých vězňů a připravují se na propuštění vážně nemocných.
Zaznamenala jsem významnou změnu k lepšímu v chování dozorců k vězňům.“ 85 ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях. Доклад XX
съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова [online]. 1989 [cit. 2014-11-23].
Dostupné z: <http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt>.
Překlad: „Tento termín dával možnost podrobit krutému útlaku kohokoliv, kdo v něčem se
Stalinem nesouhlasil, byl z tohoto činu podezřelý nebo byl kvůli tomu pomlouván.“ 86 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 437 ISBN 80-7306-152-X.
25
co je venku čeká. Jiní vězňové naopak toužili po svobodě a teple domova,
ale brzy zjistili, že to není tak lehké, jak si představovali. Většinou neměli
moc jídla a hlavně jim chyběly peníze na cestu. Ti, kteří se nějakým
způsobem domů dopravili a po cestě nezemřeli, čelili problémům spojeným
se znovuzačleněním se do společnosti. Podle Anne Applebaumové byla
„úplná společenská rehabilitace – k níž patřilo vrácení a znovuzískání
práce, bytu a platu či penze -“ velmi vzácná.87 Bývalí šéfové, kolegové
a hlavně udavači se návratu trestanců nesmírně báli. Vězňům však dělalo
starosti něco jiného – jak moc můžou mluvit o táborech a chtějí to vůbec?
Mají sdělit rodině vše odporné, co se jim za ty roky v lágru událo nebo se
mají obrnit mlčením a uchránit je tak před hrozivou pravdou?
Chruščov ve svém počínání zašel ještě dál a bez udání důvodu povolil
znovu vydávat dávno zmizelé autory. V Sovětském svazu se začala
pravidelně objevovat díla, která byla dosud v sovětské literatuře zakázaná.
V této době vyšel poprvé Jeden den Ivana Denisoviče od A. Solženicyna,
jedna z nejslavnějších novel o dni v Gulagu. V knize, která je
pravděpodobně zčásti fikce, A. Solženicyn popisuje jeden obyčejný den
v Gulagu 50. let se všemi strastmi, ale i malými radostmi či vítězstvími.
Chruščov se pravděpodobně rozhodl, že se nemusí ani moc snažit
a spisovatelé se svými příběhy mohou vést propagandu za něj.88
2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta – je všemu konec?
Po smrti Stalina už se nikdo nepokusil vzkřísit bývalou „slávu“
koncentračních táborů v Rusku. Lágry však většinou zůstaly na svých
místech a staly se součástí běžného vězeňského systému.89 Roku 1964
87 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 441 ISBN 80-7306-152-X. 88 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 446 ISBN 80-7306-152-X. 89 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 451 ISBN 80-7306-152-X.
26
vystřídal Chruščova neostalinista Brežněv. Ještě se občas stávalo, že zavřeli
člověka jen tak pro nic za nic, ale rozhodně ne v takové míře jako tomu bylo
předtím. V té době vznikl nový typ politického vězně, kterého nazývali
disident. Disidenti věděli, za co jsou vězněni, většinou si svůj trest
odpykávali v táborech v Permu nebo Mordovii a tam se věnovali lehké
manuální práci. Anatolij Marčenko, disident 70. let, byl uvězněn jak
v Permu, tak v Mordovii. V Mordovii strávila v osmdesátých letech 3 roky
rovněž politická vězeňkyně Irina Ratušinská.
Několik disidentů začalo publikovat samizdatový časopis „Kronika
běžných událostí“, kde psali o zneužívání lidských práv, zatýkáních,
soudech, korekcích a významných disidentech. Vydávali články
o politických vězních v Mordovii, zabývali se trestanci, kteří byli umístěni
do psychiatrických léčeben a dokonce se zmiňovali o aktuálních
zdravotních stavech jednotlivých disidentů.90 To byly informace, o kterých
se doposud nikdo neodvážil ani zmínit. Kronika se, i přes uvěznění většiny
dopisovatelů, dostala na Západ, kde ji začala pravidelně vydávat Amnesty
International.91 Na první straně každého čísla Kroniky byl citován článek 19
z Všeobecné deklarace lidských práv: „Каждый человек имеет право на
свободу убеждений и на свободное выражение их; это право включает
свободу беспрепятственно придерживаться своих убеждений
и свободу искать, получать и распространять информацию и идеи
любыми средствами и независимо от государственных границ.“92
V sedmdesátých a osmdesátých letech se zprávy z věznic dostávaly do
zahraničí ohromující rychlostí, a to nejen díky Kronice, ale hlavně díky
90 Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <
http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>. 91 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 459 ISBN 80-7306-152-X. 92 Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z: <
http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>.
Překlad: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby
někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat
informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“
27
zručnosti politických vězňů. Dozorci zuřili, když nemohli přijít na to, jakou
cestou vězni informace předávají ven. Vězni to dokázali velmi dobře utajit,
např. Ratušinská a její přítelkyně byly připraveny na všechno: „Domlouvaly
jsme se, jak budeme ze zóny předávat nové zprávy: pořád je třeba vymýšlet
nové METODY pro případ, že by staré selhaly.“93 Ještě v roce 1989, kdy
byla vydána kniha Šedá je barva naděje se autorka Ratušinská bála popsat
všechny způsoby, kterými se informace ze zóny vynášely. Zmínila se tak
pouze o těch, které už dozorci znali.
K moci se roku 1982 dostal Jurij Andropov, který zastával názor, že se
na disidenty musí dávat velký pozor. Věřil také, že „všechny četné
problémy Sovětského svazu […] lze vyřešit uplatněním větší kázně: přísnější
tábory a věznice, silnější dohled a víc obtěžování.“94 Ve věznicích se díky
Andropovovi, který rád prodlužoval tresty, setkávali dvě generace
bojovníků za svobodu a lidská práva. Applebaumová ovšem dodává: „Starší
generace často svým mladým krajanům těžko rozuměla. Muži a ženy, kteří
bojovali v lesích se zbraní v ruce95, neuměli pochopit disidenty bojující
s kusy papíru.“96 I přes tento nesoulad se lidé začali čím dál více spojovat,
postupně utvořili silnou síť a styk se Západem se stal zase o něco
jednodušším.
Andropov však pokračoval ve své tvrdé politice, a proto za něj nebylo
disidentské hnutí příliš silné. Roku 1985 na post generálního tajemníka
nastoupil Michail Gorbačov, díky kterému se situace postupně uvolňovala.
Gorbačov povolil publikovat romány a příběhy, na které se doposud
vztahovala přísná cenzura. Jako příklad Applebaumová uvádí Rekviem od
Anny Achmatovové, Doktora Živaga Borise Pasternaka, díla Osipa
93 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 93 ISBN 80-85947-72-2. 94 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 471 ISBN 80-7306-152-X. 95 Odkaz na partyzány 96 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 473 ISBN 80-7306-152-X.
28
Mandelštama a Josifa Brodského a další pokračování Solženicynova
Souostroví Gulag.97
Znovu započal proces propouštění trestanců a jména některých
politických vězňů se stala všeobecně známými. Nic však nebylo tak růžové,
jak se mohlo světu na první pohled zdát. „Amnesty International znala
jména 600 vězňů svědomí,98 kteří stále seděli v sovětských táborech, a měla
podezření, že je jich mnohem více.“99 Patřil mezi ně i A. Marčenko, který se
na protest proti uvěznění rozhodl držet čtyřměsíční hladovku.100 Gorbačov
konečně roku 1986 omilostnil všechny politické vězně. A. Marčenko se
toho již nedožil. „Na co zemřel Anatolij Marčenko? Diagnózy, které mi
sdělili, si navzájem odporují. Jsou to ale všechno ústní sdělení. Lživá ústní
sdělení. Úmrtní list mého muže mi nedali. Chorobopis mého muže mi
neukázali. […] Odmítli mi dát potvrzení o pohřbu.“101
Přestože byli vězňové omilostněni, někdy to vypadalo, jako by se
v systému vůbec nic nezměnilo. Disidenti byli často nuceni podepisovat
prohlášení, kterým se distancovali od protisovětské činnosti. Někteří se
dokonce museli veřejně vzdát svého přesvědčení nebo odejít do emigrace.102
Irina Ratušinská byla sice propuštěna, ale v květnu 1987 jí bylo odebráno
sovětské občanství. „Tato reakce sovětské vlády by nebyla nikterak
97 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 475 ISBN 80-7306-152-X. 98 Vězni svědomí se říkalo disidentům 99 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 476 ISBN 80-7306-152-X. 100 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 185 ISBN 80-85196-00-X. 101 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 192 ISBN 80-85196-00-X. (Z dopisu Larisy Bogorazové, manželky A. Marčenka) 102 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 478 ISBN 80-7306-152-X.
29
neobvyklá, nebýt faktu, že perestrojka a glasnosť byly již v plném proudu
a zemi vládl Michail Gorbačov.“103
Nebylo výjimkou, že ještě na začátku devadesátých let někteří političtí
vězňové stále „seděli za mřížemi“. Podmínky ve věznicích se přitom téměř
vůbec nezměnili. Osobně se domnívám, že tvrzení z Marčenkovy knihy
Мои показания z roku 1967 – „[…] сегодняшние советские лагеря для
политзаключенных так же ужасны, как сталинские“104 – ve velké míře
platilo i v letech devadesátých.
Poslední tábory v Permu byly zavřeny až v roce 1992, tzn. po rozpadu
Sovětského svazu. Bývalé republiky spadající pod Sovětský svaz se
osamostatnily, staly se svébytnými státy a často v jejich čele stanuli bývalí
političtí vězňové.105 Jaké jsou podmínky ve věznicích v současném Rusku
se můžeme jen dohadovat.
3. Žánrová klasifikace v sovětské lágrové próze
Žánrem, jako termínem spojeným s literaturou, se poprvé zabýval ve
4. století př. n. l. Aristoteles ve svém díle Poetika. Tento slavný filozof
vymezil tři základní, dnes všeobecně známé pojmy – lyriku, epiku a drama.
Každá z těchto tří kategorií měla své typové zvláštnosti a zákonitosti, které
platily při zařazování určitého díla do žánrové klasifikace. Dnes se na
termíny lyrika, epika a drama díváme spíše z filozofického hlediska
103 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 7 ISBN 80-85947-72-2. 104 MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25]. Dostupné z:
< http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>.
Překlad: „Dnešní tábory pro politické vězně jsou pořád stejně hrozné jako v stalinských
dobách.“ 105 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 479 ISBN 80-7306-152-X.
30
a nazýváme je „rody“.106 To, co pod ně řadíme a to, co je bezpochyby jejich
součástí jsou právě literární žánry.
Žánrové dělení můžeme aplikovat na mnoho odlišných typů umění, např.
na malířství, hudbu nebo dokonce tanec. S literaturou je však tento termín
spjat pravděpodobně nejtěsněji. Díky příchodu klasicismu se literatura
rozdělila na poezii a prózu, přičemž oba tyto základní útvary stále vychází
z Aristotelovy poetiky.
V průběhu času se žánrová klasifikace stále více rozrůstala a přibývalo
mnoho nových žánrů, jako například poémy, ódy, romány apod. Definice
pojmu literární žánr se ustálila a dnes ji chápeme jako „soubor vlastností,
které platí pro určitou skupinu literárních děl.“107
V následujících dvou podkapitolách se zaměřím na prozaické literární
žánry, které jsou úzce spjaty se sovětskou lágrovou prózou. Jde především
o čtyři základní kategorie: odborné studie, encyklopedie, literární texty
a memoáry.
3.1 Odborné studie a encyklopedie
Do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 bylo vydáno zejména díky
Chruščovovi několik významných knih s lágrovou tématikou. Opravdový
boom této literatury však přišel až po úplném zániku Sovětského svazu.
Očití svědkové začali pomalu, ale jistě odcházet a bylo nutné sepsat jejich
svědectví co nejdříve. Lágrovým tématem se kromě přeživších zabývali
i vědci a nejrůznější badatelé, díky nimž vzniklo mnoho odborných
a populárně-naučných studií. Ty se „pokoušejí uchopit Gulag jako celek,
pojmenovat jeho základní stavební kameny a zasadit je do dobového
106 POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie
(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v
Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3. 107 POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a teorie
(elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v
Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-8105-191-3.
31
i celospolečenského kontextu.“108 Po rozpadu Sovětského svazu byly
vědcům zpřístupněny archívy, i když pouze v omezené míře. Mezi známé
ruské badatele, kteří sepsali odbornou studii v časopise Свободная мысль
Гулаг: структура и кадры se řadí trojice autorů - Alexandr Kokurin,
Nikita Petrov a Jurij Mokurov. Zaměřovali se zejména na strukturální
proměny sovětského vězeňského systému a jeho vývojové fáze.109 Mezi
další vědce patří např. Galina Ivanova, Alexandr Smykalin nebo Viktor
Zemskov.
Všichni výše zmínění badatelé se soustřeďují hlavně na strohou a jasnou
deskripci vězeňského systému a na význam Gulagu pro sovětské
hospodářství a politiku. Pro popis oblečení, příděly jídla a běžnou
každodenní práci není v jejich studiích místo, autorům to pravděpodobně
nepřipadalo dostatečně odborné.
Jednou z nejdiskutovanějších populárně-naučných knih s lágrovou
tematikou se bezesporu stala publikace Anne Applebaumové Gulag:
historie, která v roce 2004 získala Pulitzerovu cenu. Applebaumová se ve
své knize zaměřuje na vznik, vývoj a drsnou každodenní realitu Gulagu.
Autorka sice nezabíhá do nejmenších podrobností, přesto se nebojím tvrdit,
že kniha jako celek má pro lidstvo veliký význam. I když se jedná
o odbornou studii, je kniha čtivá, protkaná osobními příběhy vězňů a každý
si v ní najde to, co ho o Gulagu zajímá.
Dalším významným zdrojem informací o Gulagu a lágrech obecně jsou
naučné encyklopedie. Většinou jde o velké, tlusté, několikasvazkové
publikace, které běžného čtenáře příliš nelákají. Pro badatele a osoby, které
preferují vědecký přístup však představují významnou studnici faktických
informací. V Rusku velmi známá organizace Мемориал vydala „základní
encyklopedické práce věnující se struktuře Gulagu a personáliím
108 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 10 ISBN 978-80-200-1701-7. 109 Tamtéž
32
představitelů represivních orgánů.“110 Navíc uveřejnila soupis a biografické
údaje více než dvou milionů obětí Gulagu, což představuje asi pětinu
skutečného počtu zemřelých. Za zmínku stojí rovněž historicko-literární
sdružení Возвращение, které v roce 1991 v Rusku vydalo Encyklopedii
Gulagu od Jacquese Rossiho. U nás byla vydána až o osm let později, a to
v roce 1999.
V České republice se tématem lágrů zabývá např. Ivana Ryčlová, která
publikovala mnoho odborných článků a napsala několik děl, kde se tématu
Gulagu dotýká. Existuje ještě mnohem více odborných publikací,
encyklopedií a slovníků zabývajících se tématem Gulagu v různých
jazycích. Podrobný popis a vyjmenování těchto odborných studií však není
primárním cílem mé práce, proto jsem se snažila zmínit hlavně ty, které jsou
podle mého názoru jedny z nejznámějších.
3.2 Memoáry
Memoáry lidí, kteří zažili Gulag na vlastní kůži z jakékoliv strany mříží,
začaly vznikat hlavně v devadesátých letech dvacátého století. Ruští autoři
se totiž konečně mohli beztrestně vyjádřit o jakémkoliv tématu, které se jich
nebo jejich rodiny bolestně týkalo. Paměti o Gulagu psali nejen přeživší
zekové, ale i bývalí kápové a zaměstnanci táborů, kteří tím zřejmě chtěli
ospravedlnit své skutky nejen ve svých očích, ale především v očích širší
veřejnosti. Některá neméně působivá díla o Gulagu jsou poskládána jen
z dopisů, básní nebo jiné dochované tvorby již zesnulých vězňů. Jako
poslední bych chtěla uvést knihy autorů, kteří ve svých knihách o lágru
detailně hovoří, popisují jednotlivé dny ve vězení, ale příběhy jsou zcela
nebo alespoň zčásti vymyšlené.
Právě u posledních zmíněných knih vyvstává problém, kam žánrově
spadají, zda do literatury memoárové nebo do kategorie románu, popř.
110 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 11 ISBN 978-80-200-1701-7.
33
povídky. U děl, o kterých i sám autor tvrdí, že jsou vymyšlené, jako je
například Jeden den Ivana Denisoviče, to máme jednodušší.
Existují ovšem díla, u kterých je určování žánrové kategorie obtížnější.
Například Strmá cesta od Jevgenii Ginzburgové, se na první pohled jeví
jako běžná memoárová literatura. Autorka sama to ve své knize potvrzuje:
„Lidé toužili po prostém, nehledaném slovu a byli vděční každému, kdo se
odhodlal vypovědět „de profundis“ o tom, jak tomu skutečně bylo. Chtěla
bych čtenáře ujistit, že jsem psala jen a jen pravdu.“111 Nemůže však jít
zároveň o román? Definice románu v Ottově všeobecné encyklopedii zní:
„Román, velký prozaický žánr vytvářející spojitou řadu povídkových,
novelistických příběhů se společnými postavami. Román zachycuje rozsáhlý
úsek života, složité mezilidské vztahy a situace jejich psychického prožívání.
[…]“112 Ottova všeobecná encyklopedie rovněž udává, že román může být
spojován s žánrem věcné literatury, jako je např. biografický román. Podle
tohoto vymezení Strmá cesta spadá do obou žánrových kategorií. To, co
dílo Ginzburgové posouvá blíže k pamětem, než k románu, jsou detaily.
Podle Aleny Vintrové „jsou to právě detaily, které mohou bořit pevnou
strukturu románu, detaily, jejichž přítomnosti je vystavena literatura
memoárů.“113 Strmá cesta je celá protkaná záblesky dalekých vzpomínek,
nepodstatnými událostmi a dalšími drobnostmi a zbytečnostmi.
Ginzburgová se očividně snaží popsat všechny situace věrně a přesně, na
druhou stranu sama uznává, že to někdy bylo nad její síly. „V textu knihy
mohou být ovšem nepřesnosti či chyby způsobené špatnou pamětí. […]
K tomu, abych mohla napsat celou pravdu, se mi nedostávalo informací,
talentu a schopnosti proniknout k podstatě událostí.“114
111 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 726 ISBN 80-207-
0394-2. 112 BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd. 1. Praha:
Ottovo nakladatelství, 2003. s. 317 ISBN 80718194762. 113 VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000 [cit.2014-12-9].
Dostupné z: < http://casopis-texty.cz/texty/Book/p084.html>. 114 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 726 ISBN 80-207-
0394-2.
34
V pamětech se často vyskytují citace, úryvky básní, rozhovorů, dopisů
a dalších výplní a Strmá cesta není výjimkou. Na toto dílo se můžeme dívat
z různých pohledů a nikdy nebudeme moci přesně určit jeden jediný žánr,
do kterého spadá. Osobně se domnívám, že to není až tak podstatné.
Důležité je, že díky Strmé cestě a dalším memoárům či románům o Gulagu,
se dozvídáme zásadní informace o běžném dni v lágru, ať už podle pravdy
nebo z doslechu. Nevybavuji si totiž žádný fiktivní lágrový román, který by
se alespoň z části neopíral o skutečné události.
Vzpomínková literatura většiny ruských autorů je pro pochopení
Gulagu zásadní. Podle mého názoru mají největší význam knihy, které
sdružují paměti a příběhy od více autorů. Díky nim si můžeme udělat
pestřejší, ale zároveň celistvější obrázek o podmínkách v lágru, protože
každý danou situaci popisuje trochu jinak. Semjon Vilenský vydal
dvousvazkové dílo Доднесь тяготеет. Антология произведений узников
ГУЛАГа, které spojuje mnoho lágrových příběhů a je základem pro české
zkrácené vydání Jen jeden osud. Antologie sovětské lágrové prózy. Semjon
Vilenský rovněž vytvořil antologii lágrové poezie, kterou nazval Поэзия
узников ГУЛАГа. Další vzpomínky z lágrového prostředí sdružila Nancy
Adlerová v anglojazyčné studii „The Gulag Survivor: Beyond the Soviet
System.“115 Nemohu a ani nechci tvrdit, že romány či memoáry od jednoho
autora jsou méně přínosné než tato dvě díla. Ale myslím si, že pro člověka,
který si chce udělat rychlý, realistický, i když poněkud povrchní obrázek
o životě v Gulagu, představuje antologie sovětských příběhů jeden
z nejlepších zdrojů poznání.
Pro dnešní vědce, badatele a historiky zabývající se Gulagem je velmi
důležitá komunikace se stále žijícími bývalými vězni a sbírání jejich
životních příběhů. Bývalých trestanců, kteří Gulag přežili, však postupně
ubývá a jejich vzpomínky se čím dál více zamlžují. To je smutný fakt, který
však nemůžeme nijak ovlivnit.
115 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 13 ISBN 978-80-200-1701-7.
35
4. 30. – 50. léta ženského a mužského Gulagu
4.1 Muži a ženy v Gulagu
Lágrová mužská a ženská próza se výrazně odlišuje od zbytku ruské
literatury a zaujímá v ní své jedinečné, nenahraditelné místo. Běžný čtenář,
ať už český, ruský nebo třeba americký, zná pouze několik málo
nejznámějších jmen spojených s lágrovou tematikou. Celosvětově známý
a uznávaný je držitel Nobelovy ceny za literaturu A. Solženicyn. Cenu
získal v roce 1970 právě za memoárové svědectví o hrůzách
nápravněpracovních táborů s názvem Souostroví Gulag. Přelom v dějinách
lágrové prózy způsobilo již vydání jeho ranějšího díla Jeden den Ivana
Denisoviče, které publikoval v 60. letech. Původně se tato povídka
jmenovala Šč-854 – Jeden den jednoho mukla, čímž autor narážel na své
reálné číslo, které nosil po několik let na svém trestaneckém oděvu.
Přestože byla povídka prezentovaná jako fiktivní, Solženicynovi se podařilo
ukázat čtenáři, jak skutečně vypadal jeden běžný den v táboře s jeho leckdy
nesmyslnými pravidly a zákazy.
Vedle zřejmě nejčtenějšího Solženicyna existuje značné množství méně
známých autorek a autorů, kteří mají co říct, přestože většina z nich vydala
jen jedno dílo s touto tematikou. Je důležité si uvědomit, že se muži a ženy
ve svých více či méně autobiografických knihách vyjadřují odlišně a kladou
důraz na jiné situace a aspekty lágrového života. Přesto však můžeme nalézt
několik styčných bodů, které se ve všech dílech bez ohledu na pohlaví
autora prolínají. Téměř každé lágrové vyprávění popisuje zatčení, následné
věznění a vyšetřování, transport do prvního tábora, malé porce jídla a pocit
každodenního hladu. Charakteristické je líčení typické práce a běžného dne
v táboře a téma neustálé přítomnosti smrti.
Přes tyto společné prvky většiny táborových vzpomínek je patrný
významný rozdíl genderového vnímání zažívaných situací, přičemž mnoho
témat je typických pouze pro jedno pohlaví. Ženy se často ve svých
36
pamětech zabývají strachem ze znásilnění, smutkem po dětech, „lágrovou
módou“ a společným soužitím kriminálních s politickými. Muži naopak
popisují rutinní činnosti více systematicky a technicky a kladou důraz na
podrobný popis vyšetřovacích metod. Dalo by se říct, že ženy se zaměřují
podobně jako v běžném životě především na sociální vztahy a vazby,
zatímco popis mužů je obecně více orientován na výkon a osobní hrdost.
4.2 Tzv. ženské memoáry: v hlavní roli J. Ginzburgová
Situace a postavení žen v lágru ani samy autorky nevnímají jednotně.
Některé zdůrazňují, že být ženou s sebou neslo velké výhody, další naopak
tvrdí, že ženy jako zranitelné, křehké bytosti zažívaly těžké chvíle. Anne
Applebaumová uvádí, že všechny ženy „plnily stejné pracovní normy
a jedly stejnou vodovou polévku. […] Měly skoro stejné šaty a stejně
nepadnoucí boty. Při vyšetřování se s nimi jednalo nerozdílně.“116 Mezi
ženami často vznikala silná přátelství a navzájem si podle dochovaných
memoárů pomáhaly více než muži. Díky nižší výkonnosti prováděly ženy
lehčí práci většinou v textilce nebo snadnější úkony na stavbě apod. To
ovšem neplatilo vždycky a být politickou vězeňkyní v nápravněpracovním
táboře mělo svou stinnou stránku.
Na politické trestankyně se často dívalo skrz prsty a lehčí práci dostávaly
pouze kriminálnice a prostitutky. Jekatěrina Olická ve své knize Мои
воспоминания píše, že zlodějky, vražedkyně a jim podobné se
„Презрительно смотрели они на нас — «врагов народа» — и с меткой
иронией называли себя «друзьями народа».“117 Dalším negativem pro
ženy byla skutečnost, že ve věznicích jich bylo často jen kolem dvaceti
116 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 278 ISBN 80-7306-152-X. 117 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-
12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>.
Překlad: „na nás „nepřátele lidu“ dívaly s pohrdáním a s trefnou ironií si říkaly „přátelé
lidu“.“
37
procent, mnohdy i o dost méně, a proto byly pro muže ceněným zbožím.
Některé ženy však toho dokázaly využít a překonaly své morální zásady,
jiné byly zneužívány, ponižovány a nedobrovolně, často i masově,
znásilňovány.
To, co mnoha ženám pomohlo utrpení v táboře překonat, byly myšlenky
na jejich děti, které zůstaly na svobodě. Lágr, hlad a věčné urážení však
myšlení člověka velmi promění a kousek jídla se v danou chvíli stane
důležitějším než jejich vlastní ratolesti. Ve své povídce Cesta Olga
Adamova-Sliozbergová přiznává, že když jí jedna spoluvězeňkyně
oznámila, že na ni čeká pod polštářem překvapení, myslela si, že tam bude
ležet kousek chleba. Když zjistila, že to není chléb, ale tři dopisy od rodiny,
o které neslyšela už půl roku, následovalo zklamání. „А вслед за этим —
ужас. Во что я превратилась, если кусок хлеба мне дороже писем от
мамы, папы, детей!“118
4.2.1 Lágrová „móda“ jako útěk z reality
Oblečení, jeho úpravy a vylepšování, představovalo pro ženy důležitou
součást vězeňského života a přinášelo jim radost, kterou v lágru moc často
nepociťovaly. Ve svým memoárech většina „lágrových“ autorek posuzuje
v menší či větší míře celkový vzhled žen, jejich běžný oděv a obuv, a to
nejen z hlediska jejich funkčnosti. Jekatěrina Olická zmiňuje, jak na
Kolymě po příjezdu nových vězeňkyň dozorci zkoumali, zda nejsou ženy
zavšivené
a pokud byly, tak je celé oholili. Poté následoval výdej oblečení, z kterého
byly trestankyně přímo nadšené: „Каждая получала комплект. Трусы,
бюстгальтер, рубашка, платье, пара чулок и обувь. Первого сорта
118 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. 272 s. ISBN
978-5-7157-0225-8.
Překlad: „A potom – zděšení. Co se to se mnou stalo, že mi byl kousek chleba cennější než
dopisy od matky, otce a od dětí …“
38
были все эти вещи. А платья были нетюремного образца —
разноцветные: красные, синие, зеленые, — в клеточку, в полоску,
в цветочках...“119 Hned potom si ženy začaly věci vyměňovat a přemýšlet
o tom, jak je přešijí.
Trestankyně mezi sebou udržovaly pevná přátelství a nezřídka pomáhaly
nově příchozím dobře míněnými radami o přežití v lágru, popř. s oblečením
a věcmi denní potřeby. Protože zatčení probíhala často nečekaně, neměly
ženy možnost vzít si s sebou vhodné šaty pro pobyt ve vězení. Ginzburgová
uvádí, že v cele v Butyrkách viděla čtyři ženy, o kterých si podle hlubokých
dekoltů a vysokých podpatků myslela, že se živily jako prostitutky. Pravda
ovšem byla jiná – všechny čtyři byly členky strany, a když je zadrželi, právě
večeřely po shlédnutém divadelním představení u bolševika Radzutaka. Tři
týdny jim dozorci nepovolili ani balíček, a tak musely trpět ve večerních
róbách. Jedna vězeňkyně člence strany darovala svůj šátek, aby se mohla
alespoň trochu zahalit.120
Margarete Buber-Neumannová ve svých pamětech vzpomíná na ženu,
kterou zatkli v lehkých letních šatech, ze kterých po výsleších, přesunech
a dalších praktikách zbyly jen kusy látky. Spoluvězeňkyně se domluvily
a rozhodly se, že ženě ušijí z dostupných materiálů něco vhodnějšího pro
pobyt v cele. U trestankyň se projevila velká vynalézavost - koupily šest
hrubých lněných ručníků a protože nevlastnily nůžky, použily místo nich
ohořelou zápalku. Autorka popisuje, jak byla žena výsledkem nadšená
a stejně tak i ostatní vězeňkyně, které si s oděvem daly velkou práci. Šaty
byly dokonce kolem lemu sukně a na rukávech vyšívané.121
119 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-
12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>.
Překlad: „Každá dostala komplet. Kalhotky, podprsenka, košile, šaty, pár punčoch a boty.
Všechno to byly věci první kategorie. A šaty nebyly vězeňského střihu – byly různobarevné:
červené, tmavě modré, zelené a kostkované, pruhované, kytičkované …“ 120 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 117 ISBN 80-207-
0394-2. 121 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 278-279 ISBN 80-7306-152-X.
39
Tím, že měly ženy možnost své oblečení upravovat a zkrášlovat,
získávaly zpět svou ztracenou identitu. Oblečení se vydávalo dvakrát do
roka – na podzim vězeňkyně dostávaly prošívané „vaťáky“, šátky a válenky
a na jaře oblečení vyměnily za prošívané bundy, boty, šaty, košile, dvoje
punčochy a kalhotky.122 Na výdej oděvů připadl vždy celý den a tu dobu
ženy využily k výměně šatů mezi sebou a k jejich úpravám. Etnoložka Nina
Gagen-Tornová dodává, že si ženy „сами удлиняют или укорачивают,
добывают белые лоскутки на воротнички.“123 Když pak jednu zimu
začali dozorci psát na každý kus oblečení číslo tekutým chlorem, žádné
z žen se to nelíbilo. Hodně trestankyň sdílelo názor, že raději budou přes
zimu mrznout, něž chodit s číslem na zádech. Gagen-Tornová poukázala na
souvislost s koncentračními tábory – „Не могу я смотреть на эти
номера, так и кажется, что в фашистском лагере опять — там
с номерами ходили.“124 Příkaz byl však jasně dán a kdo číslo nenosil nebo
schovával dostal dva dny korekce.
Gagen-Tornová na oblečení a jeho důležitost pohlíží rovněž z vědeckého
hlediska. Ve své knize Memoria se na šaty člověka dívá jako na jeden
z pravděpodobných zdrojů vysvětlení etnogeneze: „Племенная одежда —
это система символов, сигнализирующая о принадлежности человека
к определенной группе и отражающая идеологию этой группы.“125 Své
122 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 232 ISBN
978-5-7157-0228-9. 123 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 233 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „samy věci zkracovaly, prodlužovaly a sháněly bílé hadříky na výrobu límečků.“ 124 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 234 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Nemůžu se na ta čísla dívat, zdá se mi, jako bych byla zpátky v koncentračním
táboře – tam jsme chodily taky s čísly.“ 125 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 230 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Oděvy nejrůznějších plemen tvoří systémy symbolů, jež signalizují příslušnost
člověka ke skupině a zrcadlí i ideologii této skupiny.“
40
myšlenky a názory sdílela Gagen-Tornová se svými spoluvězeňkyněmi.
Například ve frontě na výdej oblečení vysvětlovala své lágrové kamarádce
podstatu a historickou funkci oblečení: „Покрой отстаивался из
раздумий, как удобнее и экономичнее использовать материал для
защиты от холода и гнуса. Орнаментика и расцветка служат
защитой — оберегом, от другой опасности — духов. Эстетика
слишком большая роскошь, она приходит позднее.“126 Tyto úvahy
autorce pomohly myslet na svou předchozí práci a uniknout tak díky tomu
tvrdé realitě lágru.
Obuv představovala podle vzpomínek ženských autorek největší problém
v kategorii oblečení. Téměř nikdy se nastalo, že by trestankyně dostala boty
první kategorie, tzn. nové a své reálné číslo. Olická píše: „Обувь принесла
горе. Нам выдали огромные тяжелые бутсы, всем — одного размера.
Шнурков в них также не было. […] хлопали на ногах бутсы.“127
Gagen-Tornová zas popisuje, jak maličké stařence vydali vojenské boty
číslo 42, které jí musely být o mnoho čísel větší.128
Podle mého názoru pomáhaly mnoha trestankyním úvahy o oblečení,
botách a o dalších „normálních“ věcech, jako bylo přátelství, láska, děti
nebo vzhled, přežít kruté zacházení a dennodenní dřinu a utrpení. Udržovaly
tak neustálý kontakt s životem, který měly venku.
126 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 231 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Střih vznikl z přemýšlení, jak co nejpohodlněji a nejekonomičtěji využít materiál,
aby chránil před chladem a špínou. Ornamenty a barvy sloužily jako talisman před jiným
nebezpečím – před duchy. Estetika byla přílišná rozkoš, objevila se až mnohem později.“ 127 ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014 [cit.2014-10-
12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>.
Překlad: „S botami to bylo trápení. Vydali nám obrovská bagančata, všem jednu velikost.
Ani tkaničky v nich nebyly. […] bagančata na nohách čvachtala.“ 128 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 232 ISBN
978-5-7157-0228-9.
41
4.2.2 Ženy jako vzácné zboží
Být ženou v krutém prostředí Gulagu nebylo žádný med a jejich
psychické i fyzické zneužívání bylo na denním pořádku. Některé ženy se
nabízely za jídlo, šaty a další výhody dobrovolně. V mnoha memoárech se
můžeme dočíst o mladých ctnostných dívkách, které se na muže ani
nepodívaly, vyhýbaly se jim nebo na ně vrhaly zlé pohledy, nakonec však
některé z nich hlad a útrapy donutily změnit jejich morální zásady.
Příběhy podobné vyprávění Tamary Ružencevy129 byly velmi běžné
a v mnoha ženských pamětech v různých obdobách popisované. Tamara
přijela do lágru a hned v prvních dnech ji nějaké zlodějky ukradly oblečení.
Začínala být zima a Tamara mrzla. Ve své povídce píše, že právě v tu
hroznou dobu ji potkala její první láska - Saša.130 Osobně se domnívám, že
láska je velmi silné slovo, vzhledem k tomu, co následovalo. Ženské
autorky však tyto situace často za projevy lásky považovaly nebo si tím
chtěly omluvit to, co považovaly za špatné, nemorální chování. Saša poslal
Tamaře stručný milostný dopis, ve kterém stálo: „Давай с тобой жить,
и я буду тебе помогать“131 Tamara mu odpověděla, že nesouhlasí a tak ji
Saša zmlátil železnou tyčí. Potom ji vzal do nemocnice, kde podle Tamary
řekl: „Эту девку вы мне выходите. Она моей будет.“132 A tím začal
jejich rodinný život a lágrový románek. Přestože má Tamara na zádech
dodnes šrámy po železné tyči, považuje Sašu za svoji první skutečnou lásku.
Jen ženské autorky dokáží s takovou lehkostí otočit hroznou situaci
v něco pro ně společensky přijatelnějšího – „Началась моя семейная
129 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].
Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. 130 Tamtéž 131 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].
Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad:
„Pojďme spolu žít a já ti budu pomáhat.“ 132 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].
Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>. Překlad:
„Tuhle dívku mi vyléčíte. Ona bude moje.“
42
жизнь. Саша оказался хорошим парнем.“133 Nezapomínají při tom ani
na vyzvednutí výhod takového svazku: „Я поправилась, ходила
в красивых сапожках, уже не носила черт знает какие отрепья:
у меня была новая телогрейка, новые брюки.“134 Z dnešního
psychologického hlediska by se možná toto chování dalo považovat za
projevy Stockholmského syndromu, na druhou stranu si myslím, že ženy
jsou flexibilní a přestože se ze začátku bránily, rychle si na novou situaci
zvykly a přizpůsobily se jí. Když Sašu přemístili do jiného tábora, rychle si
našla náhradníka, o kterém už nemluví jako o velké lásce, ale nově získané
výhody ve svém příběhu vyjmenovává.
Při svém bádání jsem si všimla, že mnoho ženských autorek se ve svých
memoárech tématu sexu záměrně vyhýbá. A pokud už o něm píší většinou
se netýká jich samých, ale cizích, „náhodných“ dívek. Ještě větším tabu
v ženských pamětech je popisování znásilňování nevinných žen. Podle
mého názoru jde o přirozené vytěsňování negativních zážitků. Pokud to
autorky samy zažily, připomínat si to pochopitelně znovu nechtějí. Známá
autorka Jelena Glinková toto tabu poprvé prolomila ve své povídce
Kolymská tramvaj střední tíhy, která vyšla v časopise Něva v roce 1989.
Podle Glinkové když přijely ženy do Bugurčanu, hned se začaly sjíždět
muži z širého okolí. Muži podplatili vojáky alkoholem a cigaretami a začali
se pomalu s trestankyněmi sbližovat. Některé, hlavně politické, se držely
stranou, protože situaci dokázaly odhadnout a začínaly se bát. „Поняли
задолго до того, как солдаты один за другим в бесчувствии повалились
наземь и мужики с гиканьем кинулись на женщин и стали
затаскивать их в клуб, заламывая руки, волоча по траве, избивая тех,
133 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].
Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>.
Překlad: „A tak začal náš rodinný život. Saša se projevil jako dobrý chlapec.“ 134 РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-1-20].
Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>.
Překlad: „Přibrala jsem, chodila jsem si v krásných holínkách, přestala jsem nosit
kdovíjaké hadry: měla jsem nový vaťák, nové kalhoty.“
43
кто сопротивлялся.“135 Muži potom zabednili okna a ženy povalili na
zem. U každé se začala tvořit fronta zhruba dvanácti mužů a tím začalo
masové znásilňování neboli tzv. Kolymská tramvaj. Nebylo výjimkou, že to
některé ženy fyzicky nevydržely, a proto muži „Мертвых женщин
оттаскивали за ноги к двери и складывали штабелем у порога;
остальных приводили в чувство — отливали водой, — и очередь
выстраивалась опять.“136 Glinková vše popisuje velmi naturalisticky, bez
emocí a v třetí osobě. Je jedinou autorkou, která „Kolymskou tramvaj“, tak
barvitě a realisticky vylíčila.
Ostatní pamětnice se o znásilňování také zmiňují, ale většinou pouze
okrajově a nikdy nemluví o tom, že by se týkalo přímo jich samotných.
Herečka Tamara Petkevičová například píše o mladém a chladném dozorci,
o kterém se v lágru proslýchalo, že nedávno znásilnil a zabil jednu
trestankyni. „[…]She was not the first and certainly not the last. People
called him a Beast.“137 Dozorci věděli, že se ženy znásilnění velice bojí
a často jim tím vyhrožovali. Taťjana Leščenko-Suchomlinová popisuje
jednu noc, kdy ji krutý dozorce řekl: „S jakým požitkem bych vás …, a pak
za nohy a hlavou o zeď.“138
135 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-
20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.
Překlad: „Pochopily to dlouho před tím, než se vojáci jeden za druhým v bezvědomí svalili
na zem a muži se s jekotem vrhli na ženy a začali je odtahovat do klubu, kroutili jim ruce,
táhli je po trávě, mlátili ty, které se bránily.“ 136 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-
20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.
Překlad : „Mrtvé ženy odtahovali za nohy ke dveřím a skládali je na hromadu u prahu;
ostatní křísili – polévali vodou – a znovu se u nich řadili.“ 137 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia
FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s.
161 ISBN 978-0-87580-428-6.
Překlad: „Bylo jasné, že nebyla první ani poslední. Přezdívalo se mu Dobytek.“ 138 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 413 ISBN 978-80-200-1701-7.
44
Jevgenija Ginzburgová jako většina žen znásilnění nebo sex za jídlo
a oblečení v celé své knize nezmiňuje. Je ovšem velmi pravděpodobné, že
se s tím v lágru setkala, ať už zprostředkovaně nebo „z první ruky“. Ženy
zkrátka o takto intimních věcech nechtějí psát a hlavně na ně vzpomínat.
4.2.3 Děti jako následek těhotenství v lágru
Sex a následné těhotenství bylo v lágru, kde se mohly ženy pravidelně
stýkat s muži, velmi časté a obvyklé. V táborech kvůli tomu vznikaly
speciální školky, kde děti trávily veškerý svůj volný čas. Podmínky v nich
nebyly zrovna idylické a mnoho dětí umíralo hlady nebo nedostatečnou péčí
a zanedbáním ze strany personálu. Ginzburgová ve svých pamětech uvádí,
že zvláště kojenci umírali na průjmovou epidemii. Nešťastnou situaci
popsala stylem charakteristickým pouze pro ženy, pro matky: „[…]
podmínky, za nichž byly vychovávány tyto děti věznice, hořem natrpklé
mateřské mléko i zdejší klima, to všechno mělo své důsledky.“139
Z administrativního hlášení roku 1949 jasně vyplývá, že v Gulagu bylo
uvězněných téměř půl milionu žen, z nichž více než devět tisíc bylo
těhotných a dalších dvacet čtyři tisíc žilo v lágru společně s malým
dítětem.140 Pro mnoho žen představovalo narození dítěte nejen značnou
fyzickou a psychickou zátěž, ale i nový impuls pro touhu po přežití.
Probudil se v nich mateřský a ochranitelský pud, i v hrozných podmínkách
se snažily dopřát dětem to nejlepší, co se v tomto prostředí dalo sehnat.
Naděžda Ioffe v nevytápěném stanu dostala v šestinedělí zánět mléčných
žláz a musela do nemocnice. Tam se seznámila s umírající asi
pětadvacetiletou dívkou, která vypadala na čtyřicet. Když umírající dívka
zjistila, že je v nemocnici Naděžda s dítětem, soucitně na ni pohlédla: „Да,
139 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 338 ISBN 80-207-
0394-2. 140 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,
2011. s. 96 ISBN 9780300153200.
45
плохо. Вам даже умереть нельзя. Что же делать, живите.“141
A Naděžda žila.
Tak jako Jelena Glinková prolomila tabu o znásilňování, Hava
Volovičová ve svých pamětech podrobně popsala druhé zapovězené téma -
těhotenství a rodičovství uvnitř Gulagu. Ve svých memoárech přiznává, že
dlouho odolávala pokušení pořídit si v lágru dítě, ale touha po někom tak
blízkém kvůli komu bude chtít žít, ji nakonec zlomila. Sama přiznává, že
narození dítěte v lágru má dvě strany – krásnou a hrozivou: „Beautiful if
everything has been done to greet the arrival in the world of this new human
being; terrible if this child is condemned, even before birth, to torment and
suffering.“142
Vzhledem k tomu, že Volovičová porodila v baráku a ne v nemocnici,
mohla si miminko nechat u sebe a dávat ho přes den na hlídání starším
ženám, které už nemohly pracovat. Potom ji však převezli do lágru pro
matky, kde se pro ni i pro její dcerku Eleonoru vše změnilo. Dítě musela
Volovičová nechávat ve speciální školce, kde pracovaly ženy, které se
staraly pouze o sebe a své vlastní děti. Utrápené matky tak mohly pouze
sledovat, jak se z jejich dětí postupně vytrácí život. „[…] here my pudgy
little angel with golden curls soon turned into a pale ghost with blue
shadows under her eyes and sores all over her lips.“143 Autorka o této
školce mluví jako o „Domě mrtvých dětí“, kde byla smrt těch nejmenších na
141 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 130 ISBN 5-85699-001-0.
Překlad: „To je zlé. Vy nemůžete ani umřít. Co se dá dělat, žijte.“ 142 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,
2011. s. 97 ISBN 9780300153200.
Překlad: „Krásnou, když je všechno hotovo k přivítání nové bytosti na tento svět; strašlivou
když je dítě ještě před narozením odsouzeno k mukám a utrpení.“ 143 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,
2011. s. 99 ISBN 9780300153200.
Překlad: „[…] tady se můj baculatý, malý andílek se zlatými kudrlinkami brzy přeměnil
v bledého ducha s modrými kruhy pod očima a boláky po celých rtech.“
46
denním pořádku. Tento pocit sdílela i Naděžda Ioffe, která nazývala dětské
oddělení „Továrnou na andělíčky.“144
Volovičová velmi realisticky popisuje, jak krutě se „sestřičky“ -
vězeňkyně chovaly k miminkům. Postrkovaly je pěstmi, bily je, spoutávaly
jim ruce ručníkem, cpaly jim vařící ovesnou kaši do krku a tak dále.145
Dcerka Volovičové se dožila jen jednoho roku a čtyř měsíců. Autorka
Eleanořin příběh ukončuje velmi emotivně: „That is the whole story of how,
in giving birth to my only child, I comitted the worst crime there is.“146
Volovičová není jediná, která popisuje situaci na dětském oddělení
s takovým odporem. Naděžda Ioffe ve svých pamětech vzpomíná, jak jí její
kamarádka, které umřelo v lágru dítě oznámila: „Надя, мою девочку
изнасиловали.“147 Bohužel se její tvrzení potvrdilo - udělal to správce
márnice, který se později přiznal, že tuto činnost pravidelně provozoval
s těly mrtvých žen.148
Ginzburgová v táboře sice neporodila, ale pracovala v dětském baráku
a o mladší i starší děti se starala. V prvním okamžiku ji velice překvapilo,
jak jsou děti zaostalé. Děti ještě ani ve čtyřech letech nemluvily.
Ginzburgová uvádí, že „jenom někteří čtyřletí caparti uměli vyslovit
144 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0.
V originále: „Фабрика ангелов“ 145 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,
2011. s. 101 ISBN 9780300153200. 146 APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale University Press,
2011. s. 104 ISBN 9780300153200.
Překlad: „A to je celý příběh o tom, jak jsem dáním života mému jedinému dítěti spáchala
ten nejhorší zločin, který existuje.“ 147 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0.
Překlad: „Naďo, moji holčičku někdo znásilnil.“ 148 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0.
47
jednotlivá nespojená slova.“149 Ostatní děti jen vykřikovaly a mávaly
kolem sebe rukama. Ginzburgová se však setkala s dvojčaty, Stasikem
a Věrkou, která byla na svůj věk a na situaci, v které se nechtěně ocitla,
docela vyspělá. Ginzburgová v nich nejvíce ze všech lágrových dětí viděla
děti z „pevniny.“150 Autorka s nimi zažila jednu, na první pohled
nedůležitou příhodu, při které si uvědomila, že děti z tábora už nikdy
nebudou uvažovat jako „normální“ děti. Ginzburgová nakreslila dvojčatům
domeček s kočkou a plotem. Stasik označil dům jako „barák“, kočku
nepoznal ani jeden z nich a plot Věrka radostně nazvala zónou.151
Na rozdíl od Volovičové Ginzburgová tvrdí, že děti netrpěly hladem:
„Dávali jim najíst dosyta, podle mých tehdejších představ dokonce
chutně.“152 Přesto se však děti stravovaly s určitou urputností, jedly rychle
a dávaly si velký pozor, aby v misce nezůstala ani trošička kaše. Díky tomu
působily dojmem malých skutečných vězňů, kterými přese všechno byly.
Ginzburgová na tuto radostně smutnou etapu svého lágrového života až
do smrti nezapomněla, ale nikdy nechtěla a ani jí svědomí nedovolilo
srovnávat děti z Gulagu s židovskými dětmi v koncentračních táborech.
Upozorňovala hlavně na to, že lágrové děti nebyly usmrcovány v plynových
komorách, ale byly naopak z nemocí léčeny. Ginzburgová ukončuje
povídání o dětech smutnou, ale mateřsky pravdivou větou: „A přece, když
vzpomínám na plochou, šedou, tesklivou krajinu Elgenu, připadají mi v ní
jako nejděsivější, nejďábelštější výmysl právě tyto baráky s nápisy Kojenci,
Batolata, Starší děti.“153
149 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 335 ISBN 80-207-
0394-2. 150 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 336 ISBN 80-207-
0394-2. 151 Tamtéž 152 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 334 ISBN 80-207-
0394-2.
153 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 341 ISBN 80-207-
0394-2.
48
4.2.4. „Lehká“ práce v ženském lágru
Fyzická práce představovala základní kámen lágrového života v táborech
žen i mužů. Pokud vězeň odváděl svou práci dobře a hlavně plnil často
nesplnitelné normy, dostával nesnížené příděly potravy a mohl získat další
menší či větší výhody. Klasickou představu o tom, že většina vězňů
pracovala s krumpáči v ruce a snažila se prorazit na kost zledovatělou zem,
bych označila za poněkud stereotypní. Samozřejmě, že např. na Kolymě
trestanci takto těžce fyzicky pracovali, ale existovaly i jiné tábory a další
„odbornější“ nebo méně náročné druhy práce. Vězni se zabývali mj.
konstrukcemi, stavbou domů, šitím šatů, uklízením, uměleckou činností
apod.
Je všeobecně známo, že ženské trestankyně dostávaly lehčí práci než
muži, a to zejména kvůli menší síle a vytrvalosti. Pro politické vězenkyně
však toto pravidlo většinou neplatilo. Adamova-Sliozbergová vykonávala
stereotypní mužskou práci s krumpáčem v ruce, která se nakonec ukázala
jako nesmyslná a zbytečná: „Это был очень тяжелый труд. Земля —
как цемент. Дыхание застывает в воздухе. Плечи и поясница болят от
напряжения. Но мы работали […]А весной, когда земля оттаяла,
пустили трактор с канавокопателем, и он в час провел канаву такую
же, как звено в шесть человек копало два месяца.“154
Je logické, že v zimě, pokud vězeňkyně pracovaly venku, byla práce
o dost náročnější než na jaře. Nina Gagen-Tornová popisuje ve své knize
Memoria svoji namáhavou práci následovně: „Подошла зима. Трудно
в мороз, стоя на обледеневшей вышке, поднимать тяжелую
обледеневшую бадью, лить и лить воду в желоб для бани.
Обледеневают рукавицы, намокает до плеча рука под обледеневшей
154АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 103 ISBN
978-5-7157-0225-8.
Překlad: „Byla to velmi těžká práce. Půda jako beton. Dech mrzl u úst. Ruce a bedra bolela
námahou. Ale pracovaly jsme poctivě. A na jaře, když země rozmrzla, přijel traktor
s rypadlem a za hodinu vyhloubil stejnou strouhu, jakou jsme v šesti kopaly dva měsíce.“
49
телогрейкой.“155 Práce v létě však nebyla o mnoho lehčí. Vězeňkyně
pracovaly ve velkém horku pomaleji, práce byla únavnější, a proto se
všechny ženy snažily získat noční směnu. Herečka Tamara Petkevičová
popisuje, jak kombinace práce a horka vyčerpávala vyhladovělé ženy:
„Hlad, vedro a vysilující práce udělaly z těchto lidí výlisek do herbáře,
z něhož jakýmsi nepochopitelným způsobem ještě nevytekla poslední kapka
života.“156
Ženy se od mužů lišily rovněž přístupem k práci, často chtěly být
užitečné a něčemu novému se naučit. Jevfrosinija Kersnovská byla uznána
jako invalida druhého stupně, a tak získala „privilegium“ u práce sedět.
Dostala na výběr ze tři druhů práce: výroba dřevěných hraček, výroba
užitkových předmětů a bednářská dílna.157 Kersnovská se vzhledem k délce
svého trestu rozhodla pro nejnáročnější bednářskou práci s tím, že se
alespoň za tu dobu vyučí řemeslu. Její nadřízený jí od toho odrazoval:
„Právě že to není na den dva, ale na deset let. Proto je třeba snažit se těch
deset let přežít a nezemřít vyčerpáním.“158 Kersnovská byla stejně jako
mnoho dalších politických vězeňkyň neoblomná a bednářskou práci začala
vykonávat. Měla skutečné štěstí, že jí její nadřízený se vším pomáhal
a dokonce tu nejzodpovědnější část práce dělal za ni. Díky němu vždy
splnila normu a dostala nesnížený příděl jídla.
Stejně jako Kersnovská i Adamova-Sliozbergová pracovala ze všech sil,
čemuž se zejména muži často vysmívali. Kriminálnicím jakoukoliv práci
navíc započítávali a díky tomu si mohly vězenkyně snížit svůj trest.
155 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 218 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Přišla zima. Je tak těžké stát v mrazu na zledovatělém žebříku, zvedat ledová
kluzká vědra a lít vodu do žlabu umývárny. Palčáky zmrzlé na kost, ruka mokrá až po loket
a obalená zledovatělým rukávem vaťáku.“ 156 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 459 ISBN 978-80-200-1701-7. 157 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 158 Tamtéž
50
U politických to ovšem neplatilo: „[…] vedoucí brigád – kriminálníci –
připisovali naše výkony svým milenkám. […] Dávali nám nepoužitelné
nářadí a nejhorší úseky.“159 Nadměrná snaha politických vězeňkyň přišla
tedy nakonec vniveč.
Stávalo se, že i politické někdy dostaly lehčí práci, a to buď díky tomu,
že byly uznány za invalidní nebo díky osudové náhodě, kterou bylo často
setkání se správným člověkem apod. Jevgenija Ginzburgová se díky
šťastnému řízení osudu a malému úplatku v podobě blůzky dostala na práci
mimo lágr – do hotelu. Ginzburgová popsala hotel s velkým nadšením: „To
je přímo pohádkové místo, kam posílají jenom rozkrádače, kam my političtí
vůbec nemáme přístup. To je právě ta šťastná Arkádie, kde vězeňské
uklízečky […] braly od zákazníků objednávky na soukromý úklid
a dostávaly za to velké kusy chleba a dokonce cukr.“160 Pracovat v hotelu
musely ženy do tří a potom měly čas na své vlastní aktivity. Úkolem
Ginzburgové bylo mytí nenatřených podlah, což byla vzhledem
k okolnostem velmi lehká práce. Ginzburgová se, jak bylo u politických
zvykem, velmi snažila a sklidila tím u kriminálnic prudký výsměch: „Jen
se, holky, podívejte! Jak to pulíruje! Tos přijela ke tchýni, nebo co, to chceš
ukazovat, jaká jseš pracantka?“161 Ginzburgová brzy pochopila, že vše, co
se po ní chce, je rozlít vodu po podlaze, lehce ji rozetřít, hlavně aby
nadřízený viděl, že je podlaha vlhká a že se pracovalo.
Pro ženu-umělkyni byla nejideálnější tvůrčí práce, která ovšem
v lágrech většinou zcela chyběla. Některé ženy pracovaly v divadle, jiné
v hudebním odvětví, ale Kersnovské se podařilo překvapivě najít uplatnění
v jiném „uměleckém“ oboru. Kersnovská začala pracovat ve „vypalovačce“,
kde nejenže produkty vypalovala, ale i zdobila a kreslila na ně celé obrázky.
159 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 139 ISBN 978-80-200-1701-7. 160 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 296 ISBN 80-207-
0394-2. 161 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 299 ISBN 80-207-
0394-2.
51
Pracovala v týmu se starým „dědou“ Feďou Baladinem: „Naše práce má až
staroegyptský charakter. Baladin silně připomíná velblouda pohánějícího
vodní kolo a já sedím shrbená v kotoučích dusivého kouře z doutnajících
třísek a oháním se rozžhavenými šídly.“162 Ačkoliv u práce Kersnovská
nemohla normálně dýchat, měla ji ráda a často překračovala normu. Tehdy
si neuvědomovala, že dobrovolným překračováním normy stíží pozici jejích
následovnic a ohrozí tím dokonce jejich život, když vysoko nastavenou
laťku nedokáží splnit.
Herečka Tamara Petkevičová vystřídala ve vězení několik typů práce od
těžké dřiny v dílně na zpracování konopí, přes práci sestřičky v nemocnici
až po hereckou činnost v lágrovém divadle. V dílně dostala Petkevičová tu
nejtěžší práci – podávání vláken konopí do stroje. Herečka musela stébla
roztřídit podle velikosti válečků a zasunout je mezi ně.163 Podle Petkevičové
se několikrát stalo, že žena, která podávala vlákna byla tak unavená
z dvanáctihodinové směny, že se jí jedna nebo obě ruce dostaly do stroje.
„The whole arm was pulled into the whirling steel shafts and there was no
time to stop the machine. Help always came too late and the women lost her
arm, […] most often she died not long after.“164
Z uvedeného je zřejmé, že ani „lehká“ ženská práce nebyla pro politické
vězeňkyně vůbec lehká a musely se snažit ze všech sil, aby splnily normu,
nebo aby nějakým způsobem získaly práci lepší a skutečně snazší. Pokud se
jim to nepodařilo, jejich šance na přežití se rapidně snížila.
162 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. s. 347 ISBN 978-80-249-1567-8. 163 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia
FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s.
160 ISBN 978-0-87580-428-6. 164 Tamtéž; Překlad: „Celé rameno začaly drtit točící se ocelové válečky a nikdo včas
nestačil stroj vypnout. Pomoc vždy přišla pozdě a žena ztratila celé rameno, […] nejčastěji
krátce nato zemřela.“
52
4.2.5. Hlad a všudypřítomná smrt
Téma nedostatku jídla a hladu je podle mého názoru zcela pochopitelně
jedno z nejrozšířenějších témat v lágrových memoárech. Pokud ženy dobře
pracovaly a splnily normu měly nárok na nesnížený příděl chleba, pokud se
jim to však nepovedlo, musely se začít obávat ještě většího hladu.
Adamova-Sliozbergová uvádí, že běžný příděl chleba na den při splnění
normy bylo 600 gramů, pokud však normu nesplnily dostaly jen 400 gramů.
„Эти 200 граммов разницы решали вопрос нашей жизни, потому что
на 400 граммов хлеба в день нельзя было жить при работе на
пятидесятиградусном морозе.“165
V každém táboře se příděly potravy lišily, některé vězeňkyně dostávaly
na lágrové poměry jídlo ucházející, jiné trpěly hladem a nedostatkem živin.
Naděžda Ioffe popisuje, jak strašlivé byly podmínky v magadanském
vězení, kde seděly její přítelkyně: „Сидели они в ужасных условиях -
тесно, грязно, кормили их только селедкой, а воду ограничили […]“166
Ze vzpomínek Taťány Leščenko-Suchomlinové se naopak dozvídáme, že
v Lefortovu dostávaly vězeňkyně o něco lepší, i když dennodenně stejnou,
stravu – polévku a kaši s trochou rostlinného tuku a místo horké vody
165 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 93 ISBN
978-5-7157-0225-8.
Překlad: „Na tom dvěstěgramovém rozdílu závisel náš život, protože s 400 gramy chleba za
den se při práci v padesátistupňovém mraze nedalo přežít.“ 166 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 141 ISBN 5-85699-001-0.
Překlad: „Seděly v příšerných podmínkách – bylo tam těsno, špína, krmily je jenom
slanečky a vodou v omezeném množství […].“
53
dokonce čaj.167 Tamara Petkevičová uvádí, že před transportem se vydával
příděl pět set gramů chleba a dvě plechovky se slanečky.168
Většina lágrových autorek si ve svých pamětech stěžovala na malý příděl
chleba, vody a celkově potravy. Některé z nich se na krátký čas dostaly
k lepší stravě, ať už díky práci v kuchyni nebo díky úplatkům apod.
Kersnovská se však na příděly chleba dívala jinou optikou: „Šest set
sedmdesát gramů není zas tak málo. Jen nebýt té vražedné jednotvárnosti!
I když je lidský organismus dokonale vybavená živoucí laboratoř, přece jen
z pouhého chleba, který se navíc takřka z poloviny skládal ze slámy a vody,
není možné vytvořit a uchovat živé buňky organismu.“169 Vězeňkyním se
tak z nedostatku bílkovin často tvořily otoky, byly zcela vyčerpané
a rozvíjela se u nich avitaminóza. Často také trpěly „hladovým“ krvavým
průjmem, který si lékaři často pletli s úplavicí.170
Pokud se žena dostala za nějaký přestupek do korekce, v první řadě jí byl
rapidně snížen příděl potravy. Adamova-Sliozbergová ve své povídce Cesta
zmiňuje Aňu Bublikovovou, která přišla do autorčiny cely přímo z korekce.
Zjistilo se, že vyhublá a bledá Aňa, která po příchodu ihned usnula, měla
tuberkulózu. Příděl potravy v korekci byl tristní – 400 gramů chleba na den
a dva hrnky horké vody, přičemž většinu dne musely ženy stát, popř. chodit.
Aňa dostala nejdelší dobu korekce, jaká byla v té době možná, a to dvacet
dní. Už po pěti dnech vycházely ženy z korekce vyhladovělé a polomrtvé.
Aňa přežila v cele s Adamovou-Sliozbergovou ještě jeden celý měsíc,
potom se „eй делалось все хуже, и в одну печальную ночь у нее началось
167 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 414 ISBN 978-80-200-1701-7. 168 PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a Julia
FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois University Press, 2010. s.
154 ISBN 978-0-87580-428-6. 169 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. s. 343 ISBN 978-80-249-1567-8. 170 Tamtéž
54
горловое кровотечение.171 Odvezli ji do nemocnice, kde za dva dny
zemřela. Bylo jí dvacet jedna let.
Smrt v lágru se netýkala pouze vyhladovění, ale také extrémního
vyčerpání, strachu a nechuti k dalšímu životu. Největší hrozbu
představovala Serpantinka, lágr s tou nejhorší pověstí. Nadežda Ioffe
o Serpantince píše, že byla synonymem pro „страшный застенок,
пыточную камеру, откуда никто не выходил живым.“172 Přestože Ioffe
nikdy Serpantinku nenavštívila, její kamarádka Difa jí o hrozných
podmínkách a příšerném týrání lidí v tomto lágru vyprávěla. Difa tam
potkala svého bývalého spolužáka, který byl po pobytu v Serpantince úplně
zmrzačený, skoro nemohl chodit a vykašlával krev. Spolužák už byl
smířený se svým osudem a Difě řekl: „Я уже отсюда не выйду. Если ты
когда-нибудь вернешься, расскажи о том, как я погиб.“173 Do obávané
Serpantinky se dostala i Galina Voronská, dcera literárního kritika
a bolševického revolucionáře Alexandra Konstantinoviče Voronského.
Původně ji měli odvézt do Magadanu, ale přes noc ji umístili v cele
v Serpantince, což Galinu174 velmi vylekalo: „Ale vždyť Ňuma vyprávěla
o člověku, kterému řekli, že ho vezou do Magadanu, a přitom ho poslali do
Serpantinky.“175 Byla umístěna do cely, kde už seděly dvě vyhublé ženy
v otrhaných šatech. Ty hned začaly zjišťovat, jestli jí zabavili na strážnici
171 АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012. s. 93 ISBN
978-5-7157-0225-8.
Překlad: „se jí udělalo špatně a jedné smutné noci začala chrlit krev.“ 172 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 137 ISBN 5-85699-001-0.
Překlad: „příšernou mučírnu, celu trýzně, ze které nikdo nevyšel živý.“ 173 ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха. Москва:
Биологические науки, 1992. s. 143 ISBN 5-85699-001-0.
Překlad: „Já už se odsud nedostanu. Jestli se ty odsud jednou dostaneš, řekni lidem o tom,
jak jsem umřel.“ 174 V příběhu se Galina nazývá Radou. Jedná se o její alter ego. 175 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 621 ISBN 978-80-200-1701-7.
55
jídlo, protože jejich příděl tvořil pouhých tři sta gramů chleba a horká voda.
Galina vytáhla od přítelkyň darovaný cukr, špek, chleba a čokoládové
bonbony, na což se vychrtlé ženy ihned vrhly. Když řekla, že je
v Serpantince jen na jednu noc, ženy se jí vysmály: „Blbost. Na jednu noc
by vás sem nikdo neposílal. Jednou jste se dostala do Serpantinky, tak
musíte vědět, co vás čeká.“176 V noci se Rada vyděsila ještě víc, uslyšela
totiž hluk traktorů, a jak jí její nová spoluvězeňkyně vysvětlila – když
zapínají traktory, tak střílejí. Poté co pro ni druhý den jako zázrakem
skutečně přijelo auto, aby ji odvezlo do Magadanu, nemohli tomu uvěřit ani
strážní: „Ty seš, holka, nejspíš nedělňátko, odsud odvážejí málokoho.“177
Voronská tak jako jedna z mála Serpantinku díky neskutečnému štěstí
přežila a mohla o ní po propuštění podat svědectví z první ruky.
4.2.6. Silná lágrová přátelství, vzájemná pomoc a pocit osamění
Ženy, na rozdíl od mužů, v lágrech velmi špatně snášely osamocení
a zažívaly pocit vykořenění a viny. Tyto negativní emoce se snažily
překonat hledáním lágrového společenství, do kterého zapadnou a silných
přátelství. Nelze si přitom nevšimnout jisté analogie s dnešními ženskými
věznicemi.
Trestankyně si často navzájem vypomáhaly - přítelkyním, které měly
málo nebo neměly prakticky nic, dávaly ze svého mála a mnohdy si i bez
nadsázky zachraňovaly životy. Gagen-Tornová popisuje situaci, kdy u ní
našel velitel její rukopisy a autorka v očekávání toho nejhoršího nemohla
celou noc usnout. Kamarádky se rozhodly, že přestože před sebou mají další
den plný těžké fyzické práce, budou se u Niny střídat a spolu s ní nebudou
spát. „Рузя легла рядом со мной. По дыханию мы обе знали, что ни
176 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 624 ISBN 978-80-200-1701-7. 177 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 629 ISBN 978-80-200-1701-7.
56
одна не спит. […] Молчу. Идет ночь. Рузя приподнялась и наклонилась
послушать. Боится, жива ли? — подумала я машинально.“178 Ruzja se
potom podle autorčiných pamětí vystřídala s další kamarádkou a tak to šlo
celou noc. Gagen-Tornová jim za tuto pomoc byla moc vděčná: „Знали:
иногда к человеку подступит такое, что одиночество непереносимо.
Но трогать, говорить с человеком не надо. Только следить: не
придется ли помочь?“179
Kersnovská180 si v lágru získala mnoho přítelkyň a jako „velitelka“
světnice mohla mnoha ženám pomoci nebo jim alespoň trochu přilepšit.
Každá vězeňkyně při rozdělování chleba toužila po patce, a tak Kersnovská
chléb rozdělovala spravedlivě tak, aby nikdo nejedl patku dvakrát za sebou,
ale aby se dostalo postupně na každého. V její světnici žilo několik
beznadějných případů - stará nemocná paní Heinzová, která Kersnovské
připomínala opičku, dvě děti a ještě jedna stará napuchlá babička.
Kersnovská se jim snažila pomáhat, jak jen mohla: „Musím přiznat, že za
celý čas, který jsem strávila v této věznici, jsem si ani jednou nenechala
svoji patku: buď jsem ji přenechala té „opičce“, nebo když patku dostala,
protože na ni vyšla, pak té oteklé bábě či jedné ze dvou dívek.“181 Dokonce
si paní Heinzovou oblíbila natolik, že se jí snažila dopřávat desetiminutový
pobyt na slunci, který měly vězeňkyně povolený. Heinzová ovšem byla tak
178 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 237-238
ISBN 978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Ruzja si lehla vedle mě. Podle dechu jsme obě věděly, že ani jedna nespíme. […]
Mlčím. Noc pokračuje. Ruzja se opřela o ruce, naklonila se ke mně a zaposlouchala se.
Automaticky jsem si pomyslela: „Bojí se jestli ještě žiji?“.“ 179 ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009. s. 238 ISBN
978-5-7157-0228-9.
Překlad: „Ony věděly, že někdy se člověk cítí tak na dně, že samota je k nevydržení. Ale
mluvit na vyčerpaného člověka je nepřípustné. Jen ho hlídat, kdyby náhodou potřeboval
pomoc.“ 180 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8. 181 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. s. 279 ISBN 978-80-249-1567-8.
57
slabá, že jí musela Kersnovská pomáhat: „Nejprve jsem ji podpírala, aby
neupadla, avšak brzy nastal čas, kdy jsem ji musela vynášet v náručí. Byla
lehounká jako dítě!“182
V pamětech Ginzburgové se objevuje pomoc druhým na mnoha
stránkách. Jako by ani autorka své obětavé chování nebrala jako něco
neobvyklého, ale jako samozřejmost. Ginzburgová popisuje, jak byly
některé ženy v nesnesitelných podmínkách ohleduplné a pořád konaly dobré
skutky. Například ve vagónu, v kterém autorka cestovala, bylo jedno malé
zamřížované okno a u něj se ženy střídaly: „Mnohé z nás pouštěly mimo
pořadí Aňu Šilovou, agronomku s Voroněžské oblasti, ať se podívá na ty
lány obilí. Každá víme, jak se jí po takovém pohledu stýskalo!“183
Ginzburgová uvádí příhodu o jedné Gruzínce s nádhernýma zelenýma
očima. Gruzínka pracovala v kolymském Elenu, kde se silážovaly vrbové
pruty. Jeden prut náhle vystřelil a vypíchl Gruzínce oko.184 Ginzburgová
a její kamarádka jí do nemocnice přinesly pár kousků cukru, protože cukr
byl v lágru vzácný a přidával nemocným, ale i zdravým energii. Zajímavé
je, jak krásná Gruzínka brala vypíchnutí oka s nadhledem: „Netrapte se
holky! Na takový život, jako je ten náš, bohatě stačí koukat jedním okem.“185
Na tomto příkladu je jasně vidět, jak Ginzburgová pomoc v podobě cukru
zmiňuje pouze okrajově (oproti např. Kersnovské), bere ji jako něco
samozřejmého a přebíjí ji reakcí statečné Gruzínky. Naopak pokud někdo
pomohl autorce sebemenší maličkostí, Ginzburgová daného člověka dovede
ve svých pamětech náležitě vychválit: „Ta dvaadvacetiletá Alločka
Tokarevová, která ke mně pocítila sympatie, byla celý měsíc, který se mnou
182 KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha: Euromedia
Group, 2012. s. 281 ISBN 978-80-249-1567-8. 183 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 223 ISBN 80-207-
0394-2. 184 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 231 ISBN 80-207-
0394-2. 185 Tamtéž
58
strávila […] mým dobrým andělem. Velice takticky a laskavě mě uváděla do
nového světa, učila mě lágrové savoir vivre.“186
Ženy, z vlastní podstaty ženství, touží navazovat přátelství a samota je
ničí. Ginzburgová popisuje, jak se konečně dostala z vagónu do tranzitního
tábora a mohla se začít sbližovat s ostatními ženami. Přestože si vyprávěly
o svých tragických osudech, vždy se našel někdo, kdo příběh odlehčil
nějakou komickou vsuvkou. Nejvíce všechny ženy zajímaly příhody těch,
které už v lágru byly déle než měsíc.187
Charakteristickým rysem ženských memoárů je fakt, že ženy oproti
mužům popisují kromě svých vlastních příběhů rovněž to, co se stalo jejich
spoluvězeňkyním, přítelkyním, náhodným známým a dokonce i kápům.
Mužské paměti se více soustřeďují na osobu autora, nezmiňují se tak často
o okolních trestancích a realisticky popisují události, které se staly jim
samotným.
4.3 Tzv. mužské memoáry: v hlavní roli A. I. Solženicyn
Mužské paměti jsou všeobecně známější a rozšířenější než memoáry
ženské. Když se řekne Gulag, každému se vybaví jméno A. I. Solženicyn,
jeho dílo Souostroví Gulag nebo jeho povídka Jeden den Ivana Denisoviče.
Ostatní lágroví spisovatelé si získali spíše popularitu lokální a ne
celosvětovou.
V dílech bývalých trestanců-mužů se objevuje několik stále se
opakujících témat: jídlo a hlad, smrt, sociální rozvrstvení, práce a jak si ji
ulehčit a ukrutná zima. Muži rovněž píšou mnohem častěji než ženy
o útěcích, a to jak o úspěšných, tak o těch nepovedených. Solženicyn věnuje
útěkům celou kapitolu a zdůrazňuje, že útěků ze zvláštních táborů s vyšší
186 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 269 ISBN 80-207-
0394-2.
Překlad savoir vivre: umění žít 187 GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. s. 268 ISBN 80-207-
0394-2.
59
ostrahou bylo méně než z klasických nápravně-pracovních lágrů, ale šlo
podle něj o „útěky tvrdší, těžší, osudovější, beznadějnější – a proto
významnější.“188 Vězni často zdůrazňují, že vedle sebe žily všechny vrstvy
sovětského obyvatelstva – politici, profesoři, vojáci, kněží, badatelé,
spisovatelé, ale i dělníci, zloději, vrazi a další negramotní tuláci
a vyvrhelové společnosti.189
Muži, kteří neměli tak pevné spojení se svou původní rodinou jako ženy,
často svůj život v lágru vzdávali a ani se neodvažovali doufat, že by se
někdy vrátili zpět na svobodu. Jakov Efrussi, doktor přírodních věd,
houslista a vynálezce, přišel kvůli strašnému kolymskému mrazu o několik
prstů na levé ruce a došlo mu, že už si nikdy na své milované housle
nezahraje. „Потом я сообразил, что вероятность дожить на Колыме
до конца моего срока ничтожна мала и сокрушаться о скрипке не
имеет никакого смысла.“190 Vězni mužského pohlaví nenavazovali ve
srovnání s ženskými trestankyněmi příliš silná přátelství. Šalamov se
o přátelství v lágru vyjadřuje následovně: „Aby přátelství mohlo být
přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě
nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá
jenom nedůvěra, zloba a lež.“191 Nelze tvrdit, že by si muži navzájem
nevypomáhali, ale častěji než ženy se chovali egoisticky, většinou jim šlo
předně o jejich vlastní dobro a upřednostňovali samotu.
Práce byla pro muže, a to zejména pro ty, kteří nikdy fyzicky
nepracovali, velmi tvrdá. Ve většině případů je vedení táborů nutilo
pracovat v obrovské zimě, dělat díry do země zmrzlé na kost nebo ovládat
188 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 114 ISBN 80-900270-0-8. 189 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 15 ISBN 978-80-200-1701-7. 190 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 58 ISBN 5-7157-
0106-6 . Překlad: „Potom jsem si uvědomil, že pravděpodobnost, že se dožiji na Kolymě
konce mého trestu, je velmi nízká a že rmoutit se nad houslemi nemá žádný smysl.“ 191 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 33-34 ISBN
978-80-87060-43-8.
60
životu nebezpečné a pro ně do té doby neznámé stroje. Muži si proto více
než ženy vědomě ubližovali ve snaze stát se „invalidy“ a usilovali všemi
možnými i nemožnými způsoby o získání co nejlehčí práce. Podle
dostupných memoárů se jim to leckdy i podařilo a skončili buď na delší čas
na marodce nebo u nějaké lehčí, někdy dokonce nesmyslené práce. Semjon
Vilenskij se díky doporučení jednoho táborového „vynálezce“, dostal
k práci lágrového spisovatele: „Он рассказал начальнику лагеря, что
здесь есть молодой писатель, который может сочинить роман.
Роман, конечно, сразу напечатают в Москве, что, в свою очередь,
прославит и лагерь, и самого начальника.“192 Když se o tom po nějaké
době dozvědělo nejvyšší vedení, usoudilo, že je to práce opravdu zbytečná.
Vilenskij si ale alespoň na nějaký čas mohl oddychnout od náročné fyzické
práce a omrzlin.
Muži se ve většině případů soustřeďují na popis historických faktů
a politických skutečností nebo na svůj vlastní život v táboře. Hodně z nich
si zvolilo úplnou sociální izolaci od světa „tam venku“, a tak nebylo
výjimkou, že trestanec před svojí rodinou předstíral smrt. Nejčastěji požádal
svého vězeňského přítele, aby napsal rodině dopis, kde oznamuje jeho
úmrtí. Radka Bzonková uvádí, že „zpřetrhání všech sociálních vazeb mu
dalo možnost starat se jen sám o sebe, přežití a smrt se odvíjely už jen od
jeho osoby.“193 Gulag byl zkrátka tvrdá zkušenost a každý se s ním snažil
vypořádat po svém.
192 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 518 ISBN 5-7157-0146-5.
Překlad: „Řekl veliteli tábora, že je tu mladý spisovatel, který by mohl napsat román.
Román samozřejmě hned vydají v Moskvě, což určitě proslaví jak lágr, tak samotného
velitele.“ 193 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 26 ISBN 978-80-200-1701-7.
61
4.3.1 Mužská práce a snaha o její ulehčení
V lágrech existovalo pro muže mnoho druhů společných prací a většina
z nich byla tak náročná, že představovala opravdovou hrozbu pro lidský
život. Solženicyn uvádí, že : „Druhy těchto společných prací nespočítáš,
nepřebereš, jazykem nepřemeleš. Vozit kolečko. […] Tahat nosítka. Holýma
rukama vykládat cihly (kůže rychle slézá z prstů). […] Těžit v lomech
kámen, v dolech uhlí, kopat hlínu a písek. […] A prostě kopat, prostě se
zahryzávat do země (kamenité půdy v zimě).“194 Ale tím výčet těžkých
mužských prací rozhodně nekončí. Není proto divu, že se trestanci ve snaze
přežít snažili dosáhnout ulehčení práce jakýmkoliv způsobem.
Nejen na Kolymě pracovali muži hlavně venku v surové zimě a kopali do
na beton ztvrdlé země. Práce to byla vyčerpávající a normy se zdály
nesplnitelné. Georgij Vagner ve svém vyprávění popisuje, jak byl přeložen
z jedné brigády do druhé, kde se dostal k pomocným zemním pracím
a musel odstraňovat vrchní „nezlatonosnou“ vrstvu zledovatělé půdy.
„Obyčejný krumpáč na takovouto zmrzlou zeminu nestačil, a to jsme měli
normy přímo strašlivé – šest až osm kubíků denně!“195 Kromě kopání do
země však existovala ještě jedna práce typická pro ruský Gulag, a to štípaní
dřeva a celkově práce s ním. Lesu se podle Solženicyna nevyhnuli ani
invalidé, kteří tam byli posílání v tříčlenných skupinkách a udupávali
sněhové závěje.196 Semjon Vilenskij uvádí, že při těžbě dřeva byly normy
tak nereálné, že museli trestanci vymyslet způsob, jak je ošidit. Učili se, jak
poskládat dřevo do hranic a mezery vyplnit velkými břevny, aby nesplněnou
normu nikdo nepoznal.197
194 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 195 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 497 ISBN 978-80-200-1701-7. 196 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 100 ISBN 80-900270-0-8. 197 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 527 ISBN 5-7157-0146-5.
62
Kopání do zledovatělé půdy a denní několikahodinová práce se dřevem
představovali jen jednu z tvrdých a fyzicky náročných prací v lágru. Semjon
Vilenskij popisuje další druh těžké práce, tzv. práci po práci, kterou musel
vězeň vykonat ve speciální zóně po klasické dvanácti až čtrnáctihodinové
šichtě venku v zimě: „Вот и меня однажды привели в эту зону колоть
дрова для солдатской кухни. Это была тяжелая работа, потому что
солдат – целый гарнизон.“198 Podobnou tzv. práci po práci, i když v lehčí
formě, zmiňuje ve své povídce i Varlam Šalamov: „Po celodenní rachotě ve
výkopu jsme museli naštípat dříví na den a noc.“199
Někdy se vězňům poštěstilo, že získali práci, která jim přinášela
nezanedbatelné výhody. Šlo buď o zaměstnání v kuchyni, v nemocnici nebo
o náhodné nárazové pracovní zpestření. Jakov Efrussi ve svých pamětech
popisuje událost, kdy k němu přišel dozorce s nabídkou práce, kterou autor
hned přijal. „Нас привели в Магадан, который был тогда деревянным
городком, к деревянному же ресторану. Надо было убрать снег возле
него, мы это сделали с удовольствием и получили в награду
ресторанный обед, который показался изумительно вкусным.“200
Většina mužských vězňů práci a normy minimálně zezačátku nezvládala,
a tak se trestanci snažili seč mohli, aby si práci usnadnili nebo se dostali na
nějaký čas na marodku. Vilenskij ve své povídce vypráví o třicáté brigádě,
která se skládala z lidí nejrůznějších společenských vrstev. Jádro této
brigády však tvořili donašeči. Trestanci třicáté brigády pracovali hlavně pro
198 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 524 ISBN 5-7157-0146-5. Překlad: „Jednou i mě přivedli do této zóny, abych
naštípal dříví pro vojenskou kuchyni. Byla to těžká práce, protože v zóně sídlila celá
posádka vojáků.“ 199 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 19 ISBN 978-
80-87060-43-8. 200 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 60 ISBN 5-7157-
0106-6 . Překlad: „Zavedli nás do Magadanu, který byl v té době dřevěným městečkem,
k dřevěné restauraci. Měli jsme za úkol shrabat před restaurací sníh, což jsme s radostí
udělali. Za odměnu jsme dostali oběd z restaurace, který se nám jevil jako neobyčejně
dobrý.“
63
dozorce a vedení, kreslili jim obrazy, vyráběli různé předměty denní potřeby
apod.201 Vilenskij uvádí, že se tam měl velmi dobře, psal pro dozorce román
a ani hospodářské a údržbářské práce, které měla tato brigáda na starosti,
nebyly tak náročné: „По сравнению с работой в шахте или на полигоне,
то, чем занимались люди в 30-й бригаде, казалось необычайно легким
делом. И питались они лучше […].“202 Georgij Vagner se šťastnou
náhodou také dostal alespoň na nějakou dobu k lehké práci. Získal umístění
mezi geology jako technický kreslíř a kopista, přestože jeho ruce byly dost
roztřesené. Praví geologové ho nekritizovali a snažili se mu všelijak
pomoci. Vagner si připadal jako v ráji a geology velmi uctíval: „Для меня
это были боги.“203 Zanedlouho přišli dozorci na to, jak se autor vyhýbá
těžké práci a hned druhý den byl přeřazen rovnou do trestné brigády.204
Ještě méně kvalifikovaný pro lehkou práci, tentokrát truhláře, byl
Potašnikov v povídce Varlama Šalamova. Potašnikov se svojí neznalostí
řemesla moc netrápil, viděl se v teple, v relativním pohodlí a jeho uvažování
bylo typicky trestanecké. „A dnes večer, až se zjistí, že neumí udělat násadu
ani odborně nabrousit pilu, ho vyženou, a zítra se vrátí k brigádě. Ale dnes
bude v teple.“205 Takovým způsobem si snažilo podle dochovaných
memoárů ulehčit práci alespoň na den dva mnoho vězňů, a to jak
politických, tak kriminálních.
Většinou to však byli kriminálníci, kteří by pro ulehčení práce udělali
opravdu cokoliv. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že se mnoho politických
vězňů u nich začalo inspirovat a učit se lžím a klamům. Varlam Šalamov ve
201 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 522 ISBN 5-7157-0146-5. 202 Tamtéž; Překlad: „V porovnání s prací v šachtě nebo ve fabrice byla práce třicáté
brigády velmi lehká. A taky jsme lépe jedli. […]“ 203 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 110
s. ISBN 5-7396-0024-3. Překlad: „Pro mě představovali bohy.“ 204 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 110
s. ISBN 5-7396-0024-3. 205 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 19 ISBN 978-
80-87060-43-8.
64
svých Kolymských povídkách vypráví příběh o vězni, který několik dní
uvolňoval v šachtě obrovský kámen s cílem si ho později pustit na nohu tak,
aby si ji zlomil. V tomto činu trestanec spatřoval cosi nádherného. „Z té
zlověstné tíhy jsem hodlal vytvořit, jak říká ruský básník, „cos
překrásného“. Hodlal jsem si zachránit život tím, že si zlomím nohu. Byl to
vpravdě překrásný záměr zcela estetické povahy.“206 Kdyby se mu to
povedlo, byl by z něj už navždy invalida s lehčí prací, bohužel zafungoval
reflex a trestanec v poslední chvíli nohu odtáhl do strany. Kámen mu nohu
pouze lehce pohmoždil, vytvořil pár modřin, ale kost nezlomil.
Stávalo se, že takovéto akce a pokusy ze sebe udělat invalidu končily
buď pár podlitinami nebo rovnou smrtí. Jen zřídka se podařilo vězni docílit
přesně toho, co původně plánoval. Samozřejmě existovali i tací „šťastlivci“,
kteří uspěli, ale nesli si pak následky do konce života.
Ať už se vězňům povedlo práci si ulehčit nebo zůstali u fyzicky náročné
aktivity, žádný z bývalých trestanců už se na ruskou přírodu nikdy nepodívá
týmž způsobem jako před Gulagem. Solženicyn ve svých pamětech
brilantně vyjádřil, jak se každý vězeň po prožitcích z lágru dívá na čarovný
ruský les: „Tento les, tu pozemskou krásu, opěvovanou ve verších i próze,
budeš nenávidět! S odporem budeš vstupovat pod borovicovou a březovou
klenbu! Ještě po desetiletí, jen co zavřeš oči, budeš vidět ty jedlové
a osikové špalky, které jsi vlekl stovky metrů na sobě do vagónu, zapadaje
do sněhu, padals, křečovitě držel kmen, protože ses bál, aby ti nespadl,
myslels, že bys jej pak ze sněhové kaše nezvedl.“207
4.3.2 Krutá zima na Kolymě
Troufám si tvrdit, že téměř každý mužský lágrový autor, pokud už na
začátku výkonu trestu netrpěl žádnými vážnými nemocemi, strávil alespoň
206 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 42 ISBN 978-
80-87060-43-8. 207 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8.
65
část svého trestu na Kolymě. Horská pásma v okolí řeky Kolymy patřila od
třicátých do padesátých let 20. století k hlavním sovětským centrům, kde se
nacházely nápravně-pracovní tábory.208 Podmínky na Kolymě byly kruté,
práce tvrdá a zima nesnesitelná, ale i tak se tam podařilo mnoha vězňům
přežít a později o této oblasti podat svědectví.
Většina vězňů pracovala i v té nejkrutější zimě venku v nedostatečném
oblečení. Nebylo výjimkou, že trestancům umrzly prsty na ruce nebo na
nohou. Jakov Efrussi popisuje, jak zjistil, že jeho prsty na rukou nejsou
v pořádku: „Через некоторое время я почувствовал что-то неладное
с пальцами на руках, они стали какими-то деревянными. Скинул
варежки — а пальцы белые.“209 Přestože se mu podařilo jít hned na
ošetřovnu, prsty už se zachránit nedaly: „В столовой около меня никто не
хотел сидеть, так как от них распространялся трупный запах.“210
Další citlivou částí těla, která mráz velmi špatně snášela, byl nos. Georgij
Vagner ve svých pamětech popisuje, jak se nos nedal v krutých mrazech
uchránit a následky si nese autor dodnes. „Když jste si tvář omotali šálou,
ještě se to zhoršilo, protože pod ní se srážela pára, která se rychle měnila
v led. Já tam s nosem zkusil opravdu hrozně a dodnes mi omrzá i při pár
stupních pod nulou.“211
V táboře se tradovalo, že když je určitý počet stupňů pod nulou, do práce
se nejde. Teploměry však nikdy nefungovaly nebo je alespoň vězňům
neukazovali. Šalamov ve svých Kolymských povídkách tvrdí, že staří
„mazáci“ dokázali určit i bez teploměru, kolik je zrovna stupňů pod nulou.
208 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 637 ISBN 978-80-200-1701-7. 209 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 57 ISBN 5-7157-
0106-6 . Překlad: „Za nějaký čas jsem ucítil, že je s mými prsty na rukou něco špatně, byly
nějaké dřevěné. Sundal jsem si palčáky - prsty byly bílé.“ 210 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 58 ISBN 5-7157-
0106-6 . Překlad: „V jídelně vedle mě nikdo nechtěl sedět, protože se od nich šířil mrtvolný
zápach.“ 211 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 498 ISBN 978-80-200-1701-7.
66
„Když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání
vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů.
Když je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu.“212 Do práce se však chodilo
téměř za každého počasí. Jakov Efrussi ve svých pamětech uvádí, že je
vyslali pracovat i v minus šedesátistupňovém mraze. Efrussi musel dýchat
pusou, protože trpěl chronickou rýmou. Autor tvrdí, že čas od času
vykašlával „небольшие черные хлопья; старожилы говорили, что это
— подмороженные кусочки легких.“213 V táborech podpůrné výroby
naopak při nepřízni počasí dostávali vězni skutečně volný den, přestože to
bylo „nezákonné.“ Podle Georgie Děmidova v období zimy měli vězni
volný den alespoň jednou nebo dvakrát měsíčně.214
Vězni si mohli ve svých barácích topit, ale dřevo bylo nedostatkovým
artiklem. Šalamov se zmiňuje, že se pro dřevo muselo čtyři kilometry
daleko a po náročné práci na to nikdo neměl sílu. Většinou chtěli všichni
spát, co nejvýš, protože na horních palandách bylo nejtepleji. Šalamov
dodává: „Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali,
v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře
bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.“215 Georgij
Vagner už si dnes ani nedokáže představit, jak kruté mrazy přežil jen
v celtovém stanu „zatepleném“ pouze překližkami.216 Dřeva bylo málo,
káceli se kvůli němu i zdravé stromy a ke konci gulagovské éry byla okolí
mnoha lágru úplně holá a zdevastovaná.
212 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 27 ISBN 978-
80-87060-43-8. 213 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 56 ISBN 5-7157-
0106-6 . Překlad: „nevelké černé vločky; zkušení trestanci říkali, že jde o zmrzlé kousíčky
ledvin.“ 214 ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN
978-5-7157-0258-4. 215 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 28 ISBN 978-
80-87060-43-8. 216 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 496 ISBN 978-80-200-1701-7.
67
Alexandr Solženicyn o Kolymě ve svých vzpomínkách téměř nepsal,
protože: „Kolyma „měla štěstí“, přežil to tam Varlam Šalamov a už toho
hodně napsal.“217 Solženicyn dodává, že navíc o ní psala i Ginzburgová,
Sliozbergová a další známí lágroví spisovatelé.218 Dle jeho pohledu už bylo
o Kolymě řečeno prakticky vše.
4.3.3 Smrt jako běžná součást lágrového života
Gulag představoval pro většinu obyvatelstva východního bloku obávané
a kruté místo, kde dennodenně umíralo mnoho lidí. Ačkoliv se v ženských
pamětech o přítomnosti smrti mluví často, v mužských lágrech bylo umírání
vzhledem k těžké práci a velké zimě o dost běžnější. Jakov Efrussi uvádí, že
„вообще за один год пребывания на Колыме я шесть или семь раз
просыпался рядом с трупом.“219 Muži se museli se smrtí vypořádávat
nebo na ni myslet opravdu každý den a někdy z ní pro trestance plynuly
dokonce určité výhody. Šalamov píše, jak jednoho rána zemřel v baráku
vězeň a nikoho se ani nenapadlo zajímat, jak k tomu došlo. Důležité pro
vězně bylo, že jim ranní úmrtí přinášelo nezanedbatelná pozitiva: „Službák
měl radost, že nezemřel večer, ale ráno, protože na něho bude celý den
fasovat jídlo.“220
Georgij Děmidov ve své povídce Дубарь uvádí, že nejvíce umírali
nováčci, a to i v táborech považovaných za mírnější. Nově příchozí nebyli
přivyklí na tvrdou práci, často je skolilo tvrdé klima nebo jedna z mnoha
217 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 65-66 ISBN 80-900270-0-8. 218 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 66 ISBN 80-900270-0-8. 219 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 60 ISBN 5-7157-
0106-6. Překlad: „Celkově jsem se v průběhu jednoho roku stráveného na Kolymě
probudil vedle mrtvoly asi šestkrát nebo sedmkrát.“ 220 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 28 ISBN 978-
80-87060-43-8.
68
lágrových nemocí.221 Solženicyn rovněž zmiňuje vysokou úmrtnost
v Gulagu – v Usť-Vymských táborových střediscích zemřelo na přelomu
1938/1939 přes zimu 385 lidí z 550.222 Autor uvádí, že některé brigády
vymíraly úplně celé včetně vedoucího. V muslimských barácích v únoru
1943 nikdy neklesl denní počet mrtvých pod čtyři. Průměrný počet byl
12 mrtvých denně.223 A tak by se ve výčtu lágrových obětí za určité období
dalo pokračovat do nekonečna.
Leckdy došlo ke smrti vězně jen z rozmaru náčelníků nebo hlídajících
vojáků. Vilenskij brzy zjistil, jak to v tajze na lesních pracích často chodí,
a že pokud překročí dozorcem stanovenou hraniční čáru, může lehce přijít
o život. „Солдат подзывает заключенного и стреляет в него: перешел
запретку. Солдат-часовой поступил правильно.“224 Solženicyn mluví
o tzv. hošáncích s automaty, což jsou podle něj mladí hoši, kteří nepoznali
válku a do rukou dostali úplně nové zbraně. Poukazuje na hrozivý fakt, že
kterýkoliv z těchto mladíků může jen tak podle svého uvážení zabít
kohokoliv z pracujících vězňů.225
Šalamov ve své povídce Individuální výměr popisuje podobnou událost,
kdy měl vězeň Dugajev pracovat celý den sám stranou od ostatních.
Trestanec se snažil ze všech sil, ale dosáhl pouze dvaceti pěti procent
stanovené normy. Dugajev měl ze svého výsledku velkou radost, protože
překonal všechny své hranice. Potom ho vojáci odvedli k vysokému
221 ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011. 360 s. ISBN
978-5-7157-0258-4. 222 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 223 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 224 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 528 ISBN 5-7157-0146-5.
Překlad: „voják si zavolá trestance, ten k němu jde a voják ho zastřelí. Vězeň překročil
stanovenou hranici, dozorce se tedy zachoval podle předpisu.“ 225 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 128 ISBN 80-900270-0-8.
69
ostnatému plotu, odkud se často ozývalo známé vrčení traktorů, které mělo
zakrýt střelbu. „Když Dugajev pochopil, oč jde, zalitoval, že se zbytečně
dřel, že se zbytečně tolik natrápil ten poslední, dnešní den.“226 Jeho smrt
přišla náhle a zapadla mezi další případy úmrtí ostatních trestanců.
Další smrtelnou hrozbu pro vězně představovalo umělé zvyšování
norem. Pracovní doba při nesplnění normy v termínu dosahovala klidně i 16
hodin denně. Na minutu přesně se střídali pouze stráže, ale trestanci museli
pracovat dál třeba při světlech reflektorů a do lágru se vraceli až k ránu.
Když se konečně dopravili zpět do tábora, snědli si večeři současně se
snídaní a museli znovu do práce. Podle Solženicyna už nezbyl nikdo, kdo by
o tom blíže promluvil, všichni umřeli.227 Autor rovněž dodává, že „ti, kdo
zvyšují fyzické normy, to jsou nejhorší kati! Ti by měli být souzeni! Ty by
měli poslat na ty normy!“228
Po smrti vězně dozorci zacházeli s mrtvým tělem neuctivě a dokonce
kontrolovali, zda trestanec smrt pouze nepředstírá. Podle Solženicyna „za
tím účelem tělo propíchli bodlem nebo velkým kladivem rozbili hlavu.“229
Vězně zpočátku pochovávali ve spodním prádle, ale po nějakém čase uznali,
že je to zbytečné plýtvání oblečením a mrtvoly nechávali nahé. Těla dávali
do beden a pokud nebyly bedny k dispozici, položili je jen tak na vůz či
saně. Mrtvým vězňům k sobě svázali ruce a nohy, aby „neplandaly“
a mohlo se vyjet. Těla poté vysypali do hromadných hrobů většinou někde
za táborem.230
226 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 35 ISBN 978-
80-87060-43-8. 227 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 101 ISBN 80-900270-0-8. 228 Tamtéž 229 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 111 ISBN 80-900270-0-8. 230 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.
70
4.3.4 Trýznivý hlad a s ním související příděly jídla
Pravděpodobně nejčastěji jsou ve všech memoárech omílána témata
týkající se jídla a hladu. Není se čemu divit, protože když člověka trápí
velký hlad, nemůže myslet na nic jiného než na jídlo a naopak – když vězeň
vidí malé porce jídla musí znovu myslet na to, jaký bude mít zanedlouho
hlad. Jakov Efrussi mluví o účincích hladovění na psychiku člověka: „От
мысли о еде нельзя отвлечься, о ней думаешь все время. […]Все мысли
сосредотачиваются на решении одной задачи: как раздобыть еду?“231
Příděly jídla nebyly téměř nikdy dostačující a dozorci si obvykle
z „nafasovaného“ jídla kradli to nejlepší pro sebe. Solženicyn uvádí, jak to
s rozdělováním jídla skutečně bylo: „Ze skladu se objednává tolik a tolik
tuku a masových subpotravin (to znamená, že to nejsou opravdu potraviny),
ryb, hrachu a obilovin – ale málo co se z toho nasype do kotle.
I v nejzapadlejších koutech si vedení bralo „sůl“ na svoje nakládání.“232
Vězni pak dostávali pouze zbytky a malé porce potravy bez důležitých živin
a vitamínů, což v mnoha případech vedlo k zdravotním potížím. Jakov
Efrussi uvádí, že hladovění jemu i ostatním mimo jiné způsobovalo
i problémy s udržením moči, a proto musel autor v noci vycházet z baráku
až osmkrát.233
Gramáže a typy jídla se v jednotlivých táborech lišily. Někde trestanci
jedli solenou rybu, jinde obilnou kaši s rajským protlakem nebo vodnatou,
popř. ovesnou polévku, a když měli vězni štěstí dostali kousky masa
z uhynulého koně, mrože nebo tuleně. Fidelgolc uvádí, že v normální
brigádě bez zostřeného režimu je krmili velmi špatně: „Dostávali jsme
231 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 59-60 ISBN 5-7157-
0106-6 .
Překlad: „Myšlenek na jídlo se nejde zbavit, pořád na něj musíš myslet. Všechny myšlenky
se točí kolem jediného cíle: jak se dostat k jídlu?“ 232 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8. 233 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 59 ISBN 5-7157-
0106-6 .
71
řídkou ovesnou kaši, zkažené ryby a polosyrový chléb. Někdy nám místo ryb
dali smradlavé vařené tulení maso.“234 Jídlo se rovněž rozdělovalo podle
typu tábora a podle splněné či nesplněné normy. Efrussi píše, že
v invalidním táboře trestancům přidělovali pouze pět set gramů chleba na
den a vzhledem k tomu, že i ostatní jídlo bylo nízkokalorické, vězňům to
nestačilo.235 Solženicyn ve svém díle zase popisuje, jaké příděly potravin
získal vězeň při splnění určitých procent z normy: „[…] menším než 30
procent normy, je příděl na úrovni korekce: 300 gramů chleba a miska
šlichty denně. Při výkonu od 30 do 80 procent – trestní příděl: 400 gramů
chleba a dvě misky šlichty. Od 81 do 100 procent – výrobní příděl: 500-600
gramů chleba a tři misky šlichty.“236 Z tohoto přehledu je patrné, že jídlo
nemohlo vystačit nikomu – kdo málo pracoval, dostal i málo jídla a ten, kdo
pracoval tvrdě, získal sice více jídla, ale spálil při práci o mnoho víc kalorií
a svalové hmoty, kterou neměl jak doplnit.
Hlad trestanců byl tak silný, že se postupem času stávala z původně
sofistikovaných lidí téměř zvířata. Efrussi popisuje, že tzv. chcípáci se kvůli
nesnesitelnému hladu tlačili u vchodu do kuchyně, odkud kuchaři
vyhazovali odpadky. „Они ждут, не выбросят ли из кухни что-нибудь
съестное, например, капустные очистки.“237 Georgij Vagner přiznává,
že byl jedním z těch tzv. chcípáků, kteří se hrabali v odpadcích za kuchyní
a uklidňoval se tím, že v tak strašném mraze stejně všechny bakterie
pomřou.238 Ve svých pamětech rovněž vzpomíná na událost, kdy vězni našli
234 BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie sovětské
lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. s. 339 ISBN 978-80-200-1701-7. 235 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 59 ISBN 5-7157-
0106-6 . 236 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8. 237 ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. s. 60 ISBN 5-7157-
0106-6 .
Překlad: „Čekali, jestli z kuchyně nevyhodí něco jedlého, třeba odkrojky od zelí“ 238 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 112
s. ISBN 5-7396-0024-3.
72
mimo tábor mrtvého koně: „И вот однажды кое-кто из нашей бригады
(и я в том числе) решили наворовать себе этой дохлой конины, что мы
и сделали. При возвращении к вечеру в ЛП мы побросали мясо
в ближайший шурф, чтобы при более удобных обстоятельствах
пронести его через вахту в лагерь. Пронесли. Начали варить,
с аппетитом поели […].“239 Vagner, stejně jako tisíce dalších trestanců,
to neměl v lágru jednoduché a musel klesnout až na úplné dno, ale i díky
tomu se mu nakonec podařilo přežít.
Mužští trestanci, kteří při práci venku neskutečně mrzli, velmi často
vařili a pili silný čaj, tzv. čifir. Šalamov na něj vzpomíná ve svých
Kolymských povídkách hned několikrát: „Nápoj je hořký jako utrejch, pije
se malými doušky a přikusuje se k němu nasolená ryba.“240 Padesát a víc
gramů čaje se zavaří do menšího hrníčku a čifir, který skvěle funguje proti
ospalosti, je hotov. Vilenskij popisuje rychlé účinky tohoto silného čaje:
„Несколько глотков... и сердце бешено заколотилось. И сразу же
неестественная бодрость и прилив украденных у будущих дней сил.“241
Solženicyn viděl čifir jako druh narkotika – „padesát gramů na sklenici –
a už máš vidění.“242 Čaj fungoval v táborech leckdy lépe než peníze a dalo
se za něj pořídit mnoho užitečných věcí. Vilenskij uvádí, že pro čifir měli
slabost dokonce kolymští velitelé a někdy trestancům tento silný čaj sami
239 ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва: Круг, 2004. 112
s. ISBN 5-7396-0024-3.
Překlad: „A jednoho dne se někteří z naší brigády (včetně mě) odhodlali ukrást tuto
mršinu. Když jsme se vraceli do tábora, rozházeli jsme nakradené maso do blízké šachty,
abychom, až se naskytne vhodná příležitost, mohli pronést maso přes stráž. To se nám taky
podařilo. Začali jsme vařit a s chutí jsme ho snědli […].“ 240 ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. s. 21 ISBN 978-
80-87060-43-8. 241 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 521 ISBN 5-7157-0146-5.
Překlad: „Několik doušků a srdce se bláznivě rozeběhlo. A najednou se u člověka objevila
nepřirozená bodrost a do krve se přilila nová, z dalších dní ukradená, síla.“ 242 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 112 ISBN 80-900270-0-8.
73
přinesli.243 Silný kolymský čaj dokázal zahnat ten neodbytný pocit hladu, na
druhou stranu se později zjistilo, že škodí srdci.
4.3.5 Útěk z lágru – hloupost nebo splněný sen?
O útěky z lágrů se snažilo mnoho trestanců, přestože velmi často viděli,
jak dopadení uprchlíci po návratu do tábora vypadají – „samá modřina,
kašlající krev – jak je vodí po barácích a nutí je křičet: „Vězňové! Podívejte
se, jak vypadám! Totéž čeká vás!“244 A to jen pokud je dovezli živé. Jestliže
je na útěku zabili a těžké tělo se dozorcům nechtělo nést, přinesli s sebou
pouze hlavu a pravou ruku pro ověření otisků prstů.245 I tak se o útěky
snažilo poměrně hodně trestanců a pro nové uprchlíky se museli otevírat
a rozšiřovat baráky se zostřeným režimem.
Solženicyn ve svém díle Souostroví Gulag zavádí nový pojem, tzv.
uprchlík z přesvědčení. „To je ten, kdo ani na vteřinu nepochybuje o tom, že
za mřížemi člověk žít nemůže! […] To je ten, kdo ví do čeho jde. Kdo viděl
i mrtvoly zastřelených uprchlíků, pro výstrahu vystavené u nástupu. […] To
je ten, proti němuž se dávají mříže do oken.“246 Solženicyn tyto uprchlíky
přirovnává k ptákům, kterým nemůžete zamezit v přeletu do teplých krajin,
uprchlíkovi z přesvědčení také nemůžete zabránit v útěku.
Bývalí vězňové se ve svých memoárech moc často nezmiňují
o úspěšných útěcích. Osobně se domnívám, že to není proto, že bych jich
bylo tak málo, ale proto, že se o nich v lágru buď vůbec nemluvilo nebo
mluvilo, ale informace o nich byly zahaleny tajemstvím. Pokud se nějakému
vězni podařilo utéct, moc dobře věděl, že o tom s nikým nesmí mluvit. Bál
243 ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва: Вовращение,
2004. s. 521 ISBN 5-7157-0146-5. 244 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8. 245 Tamtéž 246 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 77 ISBN 80-900270-0-8.
74
se, že by ho někdo prozradil a musel by se vrátit zpět do tábora s ještě
vyšším trestem. Sami dozorci se tím rovněž veřejně nechlubili a snažili se
záležitost ututlat. Solženicyn zmiňuje případ zdařilého útěku, o němž
promluvil jeden člen skupiny uprchlíků, který musel útěk kvůli zranění
v polovině vzdát. Šlo o útěk, který nebyl předem plánován, ale vězňům
k jeho uskutečnění dopomohla obyčejná náhoda. Na pracích v lomu se
skupině vězňů naskytla příležitost, které bleskurychle využili. „Sotva vyjeli
z lomu, vrhli se naráz na znamení na strážné, naházeli jim do očí písek.
Sebrali jim automaty a oknem kabiny pažbou omráčili svobodníka.“247 Po
cestě jim došel benzín, tak vyměnili auto za koně. Bohužel jeden člen
skupiny (řidič) z koně spadl a poranil si nohu. Svým spoluuprchlíkům řekl,
ať si s ním nedělají starosti a jedou dál. „Ten řidič byl poslední, kdo je viděl,
od té doby – nikdo? a do tábora je už nikdy nepřivezli.“248
V pamětech trestanci podrobněji popisují útěky nepovedené, protože
o nich bylo možno získat více informací. Neúspěšní trestanci se vraceli do
táborů zakrvavení, vyhladovělí a celkově vyčerpaní. Některé útěky byly
pečlivě naplánované a promyšlené, ale stejně se ve většině případů přihodila
nějaká maličkost, se kterou uprchlíci nepočítali a celý plán se sesypal jako
„domeček z karet“. Další uprchlíci nad útěkem moc nepřemýšleli a chovali
se po úniku z tábora neuvážlivě. Solženicyn popisuje, jak jeden ze skupiny
utečenců šel hned navštívit svoji známou, která bydlela blízko tábora.
„Nechtěl se u ní schovat, nechtěl přečkat nějakou dobu ve sklepě nebo na
půdě (to by bylo bývalo velmi rozumné), ale chtěl s ní strávit kratičkou
sladkou chvilku.“249 Potom s ní šel do kina, což bylo nejhloupější
rozhodnutí, které mohl udělat. Táboroví dozorci, kteří tam rovněž trávili
svůj volný čas, ho hned poznali a chytili.
247 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 119 ISBN 80-900270-0-8. 248 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 120 ISBN 80-900270-0-8. 249 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 118 ISBN 80-900270-0-8.
75
Ať už se vězňové rozhodli pro útěk nebo pro zůstání v táboře, stálo je to
nadlidské úsilí a těžké zvažování pro a proti. Pokud se jim podařilo dostat se
za hranice tábora, museli být velmi obezřetní, nikomu nevěřit, neukazovat
se lidem, vydržet krutý hlad a žízeň a být psychicky i fyzicky odolní. To pro
už tak zesláblé vězně nebyl žádný med. Když se nějakému trestanci útěk
skutečně podařil a ostatní vězni se o tom dozvěděli, byl velký důvod
k oslavě. Podařený útěk se rovnal nové naději a u ostatních vězňů
prohluboval víru v zázraky.
5. 70. – 80. léta – lágr stále existuje?
Andropov, který se v roce 1982 dostal v SSSR k moci, od počátku tušil,
že přestože je disidentů celkem málo, mohou pro sovětskou vládu
představovat velkou hrozbu. Applebaumová uvádí, že „kvůli Andropovovi
se na první polovinu osmdesátých let vzpomíná jako na nejrepresivnější
období poststalinské sovětské historie.“250 Andropovova opatření rozdělila
disidenty, nacházející se ve věznicích, na několik skupin: aktivisty za lidská
práva, baptistické disidenty, nacionalistické disidenty (tuto skupinu tvořili
Ukrajinci, Lotyši, Litevci a Gruzíni), meschetinské Turky, krymské Tatary
a sovětské Židy.251 Všichni zástupci daných skupin byli ve věznicích
striktně odděleni od kriminálních, ale mezi sebou mohli téměř svobodně
navazovat nové kontakty a nová přátelství.
Pro Západ představovali sovětští Židé neboli tzv. refusnici, kterým
Sovětský svaz nedovolil vystěhovat se do Izraele, nejdiskutovanější
a pravděpodobně nejdůležitější skupinu. V říjnu roku 1986 proběhla
schůzka Gorbačova, který byl v té době u pomyslného sovětského kormidla,
s Ronaldem Reaganem. Přestože bylo hlavním tématem jaderné odzbrojení,
Reagan rovněž Gorbačovovi předložil seznam 1200 Židů, kteří chtějí SSSR
250 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 471 ISBN 80-7306-152-X. 251 APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2004.
s. 472 ISBN 80-7306-152-X.
76
opustit. Navíc jednou ze stěžejních podmínek ze strany USA pro
uskutečnění celé schůzky bylo osvobození básnířky Iriny Ratušinské.252
Gorbačov souhlasil, vyhlásil „glasnosť“, povolil doposud zakázaná díla
a v Sovětském svazu začalo docházet k postupnému politickému
uvolňování. Německem a USA se začala šířit tzv. gorbymánie a nikdo se
nezabýval tím, že Gorbačov vidí propastný rozdíl mezi trestanci v Gulagu
a politickými vězni v současnosti. Vzhledem ke svým kořenům, cítil
potřebu říct světu pravdu o minulosti Sovětského svazu, nicméně „jak se
ukázalo, neviděl mezi minulostí a přítomností souvislost.“253 Irina
Ratušinská měla obrovské štěstí, že si Reagan oblíbil její básně a bojoval za
její svobodu. Za Anatolije Marčenka bohužel nikdo z významných
osobností Západu nebojoval, a tak se hlavy SSSR rozhodly, že mu jeho
drzost vůči režimu nebudou tolerovat. Protože Marčenko nepodlehnul jejich
nátlaku
a protestoval proti vyhnanství učence Sacharova, dostal se do čistopolského
vězení, kde začal držet protestní hladovku za osvobození všech politických
vězňů. Marčenko hladovce podlehl, zemřel tři týdny po propuštění
Ratušinské254, týden před propuštěním akademika Sacharova a dva měsíce
před začátkem propouštění zbylých politických vězňů.255
252 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195 ISBN
8073250632. 253 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195 ISBN
8073250632. 254 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 202 ISBN
8073250632. 255 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 195 ISBN 80-85196-00-X.
77
5.1 Strastiplný osud Anatolije Marčenka
V současnosti velmi diskutovaný spisovatel Anatolij Marčenko, který se
už na konci 60. let nebál otevřeně napsat pravdu o sovětských lágrech,
pobýval v drsných podmínkách vězení hned několikrát. Poprvé v roce 1958
za rvačku, poté byl znovu obviněn za pokus o útěk a na svobodu se vrátil až
v roce 1966. Už v lágru se rozhodnul, že o krutém zacházení a podmínkách
v sovětských táborech napíše knihu a nebude o svých zážitcích mlčet. Se
svými lágrovými přáteli o tom často mluvil, ale napevno jim nic nesliboval.
Ve svém díle Žij jako všichni píše: „Když mě propouštěli, když jsem se
loučil s přáteli, neměl jsem dost odvahy ujistit je, že naše rozhovory
nezůstanou planými táborovými kecy.“256 Jeho kniha pojmenovaná Moje
výpovědi vyšla na západě v roce 1969, kdy už byl Marčenko znovu
uvězněný. Záminkou k jeho odsouzení v srpnu 1968 se paradoxně nestal
rukopis jeho knihy a jeho protirežimní projevy, ale „neplnění nařízení
o přihlašovací povinnosti.“257 Od té doby už žil Marčenko téměř nepřetržitě
v pracovních táborech, věznicích nebo ve vyhnanství.
První čtenáře jeho díla tvořil širší okruh jeho přátel a ohlasy byly veskrze
pozitivní. Marčenko upozorňuje ve všech svých knihách na fakt, že se lágry
v průběhu let téměř neproměnily a podle něj i „čtenáři srovnávali stalinské
lágry s nynějšími (mnozí z vlastní zkušenosti) a shledávali, že systém se
nezměnil.“258 Zaráželo je zejména už samotné přetrvávání politických lágrů.
Při bližším zkoumání Marčenkových pamětí však v pracovních táborech
malé nepatrné změny přece jenom proběhly. Například trestanci byli
s postupujícími léty a s větší provázaností SSSR se západem troufalejší,
drzejší a v určitém smyslu odvážnější. Někdo by zas mohl tvrdit, že se
256 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 11 ISBN 80-85196-00-X. 257 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 110 ISBN 80-85196-00-X. 258 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 83 ISBN 80-85196-00-X.
78
„novodobí“ vězňové chovali hloupěji, zbytečně se nechávali trestat
a dostávali se díky svým hrdinstvím do korekcí, které ohrožovaly jejich
život. Později se v tomto stylu k Marčenkovým memoárům vyjádřil sám
Solženicyn, „kterému nynější vězňové připadali příliš smělí, příliš
provokující samovazbu a další tresty.“259 Nemůžu a ani nechci tvrdit, že by
pobyt ve věznici sedmdesátých nebo osmdesátých let byl snadnějším, ale je
jasné, že ve stalinském Gulagu by si např. žádný z vězňů nedovolil vyhlásit
protestní hladovku. Kdyby ji vyhlásil, byl by do jednoho dne mrtvý.
Ve všech Marčenkových dílech je zřejmé, že se stále snaží chránit své
přátele a lidi, kteří mu při jeho životní cestě pomohli. Přestože někteří
emigrovali, bál se, že by se mohli chtít vrátit za příbuznými a kvůli jeho
výpovědím by je úřady šikanovaly. Nebyly to jen plané obavy, ale měl pro
to opravdu dobrý důvod: „U nás totiž nikdo není zapomenut a nic není
zapomenuto.“260 To je fakt, na který myslela i básnířka Irina Ratušinská
a ostatní lágroví spisovatelé. Doba se mění, na zemi má silný vliv Západ, ale
tajná policie alias „muži v civilu“ stále existují, stejně tak jako práskači.
5.2 Podoba lágru v 80. letech z pohledu uvězněné Iriny Ratušinské
Pachuť „novodobých“ politických lágrů na vlastní kůži zažila také mladá
svobodomyslná básnířka Irina Ratušinská. Narozdíl od Marčenka byla
skutečně odsouzena za to, co podle sovětské vlády udělala, a to za
„produkování a rozšiřování antisovětské poezie“. Západní veřejnost
upoutaly nejen její verše, ale i přemrštěná výše trestu - dvanáct let, z toho
sedm let pracovního tábora a pět let ve vyhnanství na Sibiři.261 Považuji za
259 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 84 ISBN 80-85196-00-X. 260 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X. 261 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 195-197 ISBN
8073250632.
79
nutné zmínit, že ještě v této „moderní“ době šlo o soudní proces bez
„svědků“, bez práva na obhajobu a bez možnosti závěrečné řeči. Autorku
umístili do pracovního tábora v Mordovii pod názvem „Malá zóna“, který
byl určen pouze pro politické vězeňkyně. Malá se jí říkalo proto, že
shromažďovala ty „nejnebezpečnější“ politické trestankyně z celého SSSR,
jejichž počet nesměl přesáhnout patnáct osob.262
Ratušinská ani v táboře nezapomínala na svoji tvorbu a nové verše si
zapisovala kam to jen šlo, pak je ničila a několikrát denně si je opakovala,
aby je nezapomněla. Některé z veršů se jí podařily poslat na západ, kde byly
ihned vydány. Jak toho autorka přesně dosáhla, ve své autobiografické knize
neuvádí a uvádět nechce. Bojí se, že by popsala metody, na které ještě
dozorci nepřišli, a tím by způsobila problémy vězňům, kteří v lágrech ještě
přežívají a tyto metody stále používají. „Zakazujete nám návštěvy,
zadržujete korespondenci – informace stejně dojdou, kam mají a kdy mají.
Jak? To už je zekovské tajemství. Napsala bych o nich pro spořádané lidi,
ale – jak to mám vědět? – možná tuto moji knihu budou číst také
kágébáci…“263 Podrobně tedy popisovala pouze lágrové „vychytávky“,
které už byly odhaleny. Je smutné, že autorka takto uvažovala ještě na konci
osmdesátých let, kdy knihu vydala a nedivila bych se, kdyby tak přemýšlela
dodnes.
Jednou ze zásadních věcí, kterými se memoáry Ratušinské liší od
vzpomínek vězňů ze stalinské a těsně postalinské doby, je pořádání protestů,
hladovek a posílání neustálých výzev, stížností a žádostí nejvyšším orgánům
Sovětského svazu. Ratušinská doplňuje: „Nás nedonutí padnout na všechny
čtyři. Nemáme ve zvyku plnit ponižující nebo nesmyslné požadavky správy,
262 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 197 ISBN
8073250632. 263 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 39 ISBN 80-85947-72-2.
80
protože se nezříkáme svobody.“264 V lágru třicátých let by trestance ani
nenapadlo na něco takového pomyslet nebo se dokonce pokoušet o protestní
hladovku, protože nejen že by tím ničeho nedosáhli (maximálně své smrti),
ale navíc by je za to mohli potrestat nebo dokonce zastřelit. Nadto pobyt
ve stalinském lágru představoval jednu neustálou hladovku při plném
pracovním nasazení.
„Malá zóna“ nesla podnázev nápravně pracovní zařízení, a tak ženy
dostaly za úkol šití dělnických rukavic. O takové lehké práci si většina žen
v lágrech třicátých až padesátých let mohla nechat jen zdát. Ratušinská a její
spoluvězeňkyně si dokonce v zóně vytvořily malou zahrádku, kde víceméně
skrytě pěstovaly různou zeleninu.265 Kolem zóny se jim rovněž potulovala
kočka, kterou si trestankyně přivlastnily a ochočily. „Je také členem rodiny,
žije tady skoro déle než my všichni a živí se z našich přídělů.“266 To by se
v stalinském lágru opravdu stát nemohlo, vyhladovělí vězni by nejen, že
kočku nenakrmili ze svého, ale ihned by ji snědli. I Solženicyn si
uvědomoval, že existence kocoura v jeho díle Jeden den Ivana Denisoviče
je poněkud nelogická a Šalamov tuto skutečnost oprávněně zkritizoval:
„Copak to tam máte za nemocničního kocoura? Proč ho dosud nezapíchli
a nesnědli?“267
Co se v lágrech osmdesátých let nezměnilo, byla zákonná povinnost
nošení identifikačních štítků na zekovském oblečení. To se samozřejmě
obyvatelkám „Malé zóny“ vůbec nelíbilo a štítky nenosily. Všechny je totiž
do korekce poslat nemohli, ale riskovaly zákaz nějaké ze tří povolených
rodinných návštěv ročně nebo zákaz nákupu v kiosku. V dřívějších táborech
by všechny problémové vězně do korekce bez debat poslali a hlavně by si
264 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 34 ISBN 80-85947-72-2. 265 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 37 ISBN 80-85947-72-2. 266 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 33 ISBN 80-85947-72-2. 267 SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK CENTRUM,
1990. s. 102 ISBN 80-900270-0-8.
81
nikdy celý barák nedovolil porušit zaběhnutá pravidla. Síla „Malé zóny“
spočívala v jednotě nevelké skupinky žen, které ve většině situací držely
pevně při sobě. Trestankyně v osmdesátých letech měly podle norem
dostávat podstatně víc jídla, ale stejně z hladu otékaly. V lágru se kradlo
úplně stejně jako dřív: „[…] naše zekovská norma jde přes dvojí krádež:
nejdřív si vezme ostraha a pak ještě pomocný personál.“268 Potravin tak
ženy dostávaly mnohem méně, než bylo určeno. O kolik míň však nikdy
zjistit nemohly, protože váhy nebyly vězenkyním dovoleny.269
Ratušinská ve svých vzpomínkách několikrát zmiňuje Solženicyna
a přiznává, že jí přečtení jeho díla Souostroví Gulag alespoň trochu
připravilo na život v „Malé zóně“ a možná i díky němu se jí podařilo přežít.
Například při jednání se zástupcem KGB, kdy měla na sobě šaty roztržené
přímo na hrudníku, se vůbec nedostala do rozpaků a bylo jí úplně jedno,
jestli se muž bude cítit nesvůj: „Bude-li kágébák při pohledu na mne
v rozpacích, nebo ne, mi bylo upřímně jedno. Pokud očekával, že budu
v rozpacích já – měl smůlu, byla jsem díky Solženicynově Archipelagu
připravena na horší věci.“270 Ratušinská se dokonce pokoušela převyprávět
celou knihu Souostroví Gulag už při cestě vlakem do „Malé zóny“ ostatním
spolucestujícím ve vagóně. Zjistila, že parafrázování tohoto díla dává
vězňům naději.271
Ačkoliv se některé věci v lágrech osmdesátých let lehce změnily
k lepšímu, je zřejmé, že skryté mučení, psychické trýznění a ponižování
bylo stále na denním pořádku. U žen se dozorci velmi snažili, aby už nikdy
nepoznaly mateřství a často jim tím také vyhrožovali. Ratušinská ve svých
pamětech uvádí, jak se tomuto tvrzení dnes dozorci vehementně brání:
268 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 49 ISBN 80-85947-72-2. 269 Tamtéž 270 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 209 ISBN 80-85947-72-2. 271 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 28 ISBN 80-85947-72-2.
82
„Avšak oni – již tenkrát, když nám vyhrožovali, že nás zmrzačí – nyní bez
mrknutí oka budou tvrdit (a tvrdí!), že nás nikdo nemučil […].“272
Ratušinská, i přes všechny zdravotní obtíže, které si z lágru přinesla,
porodila dva syny a tím si mohla připočítat další vítězství nad KGB.273
Na druhou stranu již fungovala určitá propojenost se západem
a Sovětský svaz v čele s Gorbačovem si nechtěl vztahy s ním rozházet.
Sovětské orgány si dávaly velký pozor, aby Ratušinská nebo nějaký další
„mediálně“ známý politický vězeň v lágru nezemřel. Přesto byl zdravotní
stav Ratušinské už delší dobu díky častým korekcím kritický a je možné, že
jí propuštění udělené právě v tuto chvíli zachránilo život.274 S Marčenkem
udělal Sovětský svaz velký krok vedle a přecenil jeho síly. Bohužel
mašinérie lží, podvodů, práskání a věznění s jeho smrtí neskončila.
Ratušinská v epilogu své knihy v roce 1987 tuto domněnku potvrzuje:
„Nedočkal se smrti a umřel ve vězení Anatolij Marčenko a každý den někdo
umírá – i dnes umřou a zítra taky.“275
6. Závěr
Hlavním cílem mé magisterské diplomové práce bylo za pomoci
dostupné literatury a ověřených webových zdrojů srovnat mužské a ženské
memoáry třicátých let, a to především po stránce obsahové. V úvodu jsem si
položila několik hlavních otázek, na které jsem v průběhu práce hledala
odpovědi.
272 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 60 ISBN 80-85947-72-2. 273 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 207 ISBN
8073250632. 274 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 202 ISBN
8073250632. 275 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2.
83
Nejdříve bylo nutné, vzhledem k celkovému kontextu práce a plnému
pochopení historických souvislostí, stručně zcharakterizovat předstalinské,
stalinské a postalinské období SSSR. Ukázala jsem, jak se situace od Velké
říjnové revoluce v roce 1917, přes hrůzovládu Stalina, až po významný den
sovětské historie 26. prosince 1991, průběžně transformovala a jaký vliv
měly tyto změny na existenci lágrů. V průběhu psaní práce jsem dospěla
k názoru, že ať už stál u moci kdokoliv, politické lágry zůstávaly stále
podobné a podmínky v nich se nezlepšovaly tak, jak by se mohlo očekávat.
V mé práci analyzuji především memoárová neboli vzpomínková díla
sovětských autorů, a proto bylo zapotřebí objasnit, co memoáry přesně
označují a co pod tento termín spadá. Zjistila jsem, že u vzpomínkových
knih, které jsou mnohdy zčásti fiktivní, vyvstává problém v jejich správné
žánrové klasifikaci. Zabývala jsem se rovněž důležitostí encyklopedií
a odborné literatury pro správné pochopení života a podmínek v Gulagu.
Došla jsem k závěru, že přestože vzpomínková próza může mnohdy vypadat
nedůvěryhodně a jde o subjektivní výpověď jednoho člověka, je stále
jedním z nejcennějších zdrojů poznání týkající se politických lágrů.
Memoáry psali vždy lidé, kteří pracovní tábory na vlastní kůži zažili
a i když mohou situace ve svých dílech zveličovat nebo je lehce upravovat,
stejně jejich vzpomínky disponují vysokou vypovídací hodnotou.
Stěžejní část mé práce vycházející z analýzy vybraných pamětí se zabývá
komparací ženské a mužské lágrové prózy třicátých let. Zásadní otázka,
kterou jsem si položila, spočívala v tom, co ženskou lágrovou literaturu
odlišuje z obsahového hlediska od vzpomínek mužských a co díla
spisovatelů obou pohlaví naopak spojuje.
Pro ženskou část jsem si za hlavní dílo zvolila Strmou cestu od Jevgenie
Ginzburgové, ale samozřejmě jsem analyzovala rovněž vzpomínky a kratší
povídky dalších více či méně známých trestankyň, jakými jsou Kersnovská,
Olická, Adamova-Sliozbergová a další. Mým prvotním předpokladem bylo,
že ženy více a podrobněji píší o mezilidských vztazích a vězeňském
„mundůru“. Moje domněnky se potvrdily, ale nikdy by mě nenapadlo, že
pro ženské trestankyně může přešívání a spravování různých „hadrů“,
84
představovat paprsek naděje a tolik potřebné spojení s běžným životem
„tam venku“. Šití a ostatní činnosti typické pro život na svobodě pomohly
mnohým vězeňkyním přežít a nezbláznit se.
Zjistila jsem, že žen bývalo ve společných lágrech velmi málo, a proto se
pro všechny muže v okolí stávaly lákavým a ceněným zbožím. Přestože
ženy oproti mužům většinou různé situace a lágrové podmínky
nepopisovaly příliš naturalisticky a drasticky, Jelena Glinková toto pravidlo
prolomila. Téměř jako jediná ženská autorka napsala o tzv. Kolymské
tramvaji, která se stala synonymem pro hromadné znásilňování vězeňkyň.276
Toto téma bylo dlouhou dobu tabu, jak pro ženské tak pro mužské autory.
Glinková ovšem tím, že se o těchto praktikách odvážila napsat, rozvířila
velké debaty a bývalým trestancům obou pohlaví tzv. rozvázala jazyk.
Za hlavní dílo reprezentující mužský lágr třicátých let jsem si zvolila
třídílnou knihu A. I. Solženicyna Souostroví Gulag. Významným zdrojem
poznatků se pro mou práci stala díla Varlama Šalamova, Jakova Efrussiho,
Semjona Vilenského a dalších. Dle mého zkoumání bych jako typicky
mužské téma označila útěky, na které jsem v ženských vzpomínkách nikde
nenarazila. V mužských táborech k útěkům docházelo podstatně častěji
a Solženicyn se jim podrobně věnoval v několika částech své knihy.
Zajímavé je, že autoři téměř vždy psali o útěcích nepodařených, protože
o úspěšných pokusech se dozorci z pochopitelných důvodů moc nešířili
a obecně o nich bylo velmi málo informací.
Domnívala jsem se, že mučení u žen a mužů probíhalo podobně a na
trýznění zástupců obou pohlaví používali dozorci stejné prostředky. Zjistila
jsem ale, že přestože na všech zkoušeli jak fyzické, tak psychické týrání,
ženy, které jsou od přírody emotivnější, více vázané na rodinu a na možné
mateřství, byly pro dozorce o dost snadnějším terčem. Na druhou stranu se
ženy o své traumatizující zážitky měly vždy s kým podělit, protože
v táborech navazovaly silná přátelství a navzájem si pomáhaly. Muži se na
rozdíl od nich mnohdy snažili zpřetrhat všechny kontakty s rodinou
276 ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online]. [cit.2015-1-
20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.
85
a v táborech se zajímali hlavně o sebe. Všimla jsem si, že trestanci
mužského pohlaví ve svých memoárech tolik neodbíhají od tématu a píší
spíše o sobě než o příhodách spoluvězňů.
Mužští vězňové často pobývali na Kolymě a pracovali venku v krutých
mrazech, proto se povídání o zimě a neustálé odhadování teploty stalo jejich
„koníčkem“. Ženy se o chladu ve svých pamětech také zmiňují, ale pouze
okrajově, pravděpodobně proto, že většinou pracovaly uvnitř.
Existuje několik témat, které všechny lágrové autory spojuje bez ohledu
na jejich pohlaví. Můžeme mezi ně zahrnout vyprávění o hladu, přídělech
jídla a smrti. Je logické, že všichni rovněž píší o práci, ale muži hovoří
zejména o způsobech jejího ulehčení, naopak ženy si často volily tu nejtěžší
možnou variantu pracovní činnosti. Otázku, kterou jsem si kladla bylo, proč
tomu tak je a proč si i ženy nechtěly práci ulehčit. Zjistila jsem, že
trestankyně uvažovaly více prakticky: chtěly čas strávený v lágru využít
produktivně. Muži, kteří byli využíváni na těžší práci, naopak přemýšleli
pouze nad tím, jak se udržet, co nejdéle naživu.
V závěrečné části mé magisterské práce jsem obrátila pozornost na
memoáry a politické lágry let sedmdesátých a osmdesátých. Jedním
z hlavních úkolů, který jsem si na začátku vytyčila, bylo zjistit, zda se lágry
v průběhu let radikálně proměnily. Autoři, kteří sepsali své vzpomínky
z lágrů „současnosti“, se shodují na tom, že k žádným podstatným změnám
nedošlo, a že je stále čeho se obávat. Irina Ratušinská se ještě na konci
osmdesátých let zcela záměrně vyhnula popisu všech způsobů, jakými
posílala zprávy a své verše na svobodu. Básnířka dokonce po propuštění
z vězení „šokovala […] západní média […] prohlášením, že zatím
neuvažuje o emigraci a hodlá zůstat ve vlasti.“277 Pravděpodobně to udělala
proto, že ji lágr naučil opatrnosti i v zdánlivě bezpečné situaci. Anatolij
Marčenko zase nejmenoval lidi, kteří mu ve zlé době podali pomocnou
ruku. Nechtěl je bezdůvodně dostat do problémů, i když by jim velmi rád
277 RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností
Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 204 ISBN
8073250632.
86
poděkoval. V předmluvě ke své poslední knize Žij jako všichni napsal:
„Souhlasím se zásadou, že stát by měl znát své donašeče. O těch povím rád
kdykoliv. Co by ale bylo s poctivými a dobrými lidmi, kteří neriskovali, o nic
méně než já, když mi pomáhali? A nejenom mně.“278 Marčenko navíc
upozorňuje na strašlivou, ale reálnou skutečnost, že to, co je v SSSR jeden
den povoleno, se může zítra stát zločinem.279
Při komparaci politických lágrů sedmdesátých a osmdesátých let jsem
dospěla k přesvědčení, že se na životě v táborech přece jen leccos změnilo.
Za jeden z nejmarkantnějších rozdílů bych označila neutuchající odpor vůči
autoritám, což vedlo k pořádání častých protestních hladovek, posílání
výzev vysokým orgánům v SSSR a odmítání plnění zaběhlých pravidel.
V stalinských lágrech by se nikdy nic takového nemohlo stát. Nejen, že by
vězni nenašli dost odvahy, ale navíc by si tím pravděpodobně podepsali
okamžitý ortel smrti.
Dospěla jsem k závěru, že političtí trestanci osmdesátých let si mohli
více dovolit kvůli provázanosti SSSR se západním světem. Úmrtí vězně,
který byl ve světě známý, by vrhalo velmi špatné světlo na celý Sovětský
svaz a to Gorbačov ani ostatní vedoucí představitelé SSSR nemohli
dopustit. Když „znenadání“ ve věznění zemřel Anatolij Marčenko, tak za
několik málo týdnů pro jistotu omilostnili všechny politické vězně. To podle
mého názoru svědčí o tom, že se hlavní představitelé Sovětského svazu
obávali reakce západních velmocí.
Domnívám se, že situaci v Rusku přesně vystihla básnířka Irina
Ratušinská v epilogu svých pamětí. Spisovatelka vzpomíná na pobyt ve
vězení s určitou nostalgií a oprávněným rozhořčením: „Občas se k té
táborové kůži, co toho tolik zažila, tisknu tváří. Moje šedá, šedá barvo!
Barvo naděje! Jak dlouho tyto tábory mají ještě stát v mé zemi? Jak se dnes
278 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 7 ISBN 80-85196-00-X. 279 MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko,
1990. s. 8 ISBN 80-85196-00-X.
87
mohu opovážit usnout, když ještě pořád stojí?“280 Podle mého osobního
názoru přeživší vězňové Gulagu, politických lágrů či krutých vězení už
nikdy nezapomenou na roky strávené v tak děsivých podmínkách. Obávám
se, že ještě dnes, v roce 2015, se někteří lidé obávají, že existence
podobných zařízení není na území bývalého Sovětského svazu úplnou
otázkou minulosti.
Gulag, stejně tak jako modernější politické lágry a nápravně-pracovní
tábory, stále představují pro obyvatele dnešního Ruska živou historii. Toto
téma je pro celou zemi stále čerstvou, otevřenou ránou, která se zaceluje jen
velmi pomalu. V průběhu psaní jsem nabyla přesvědčení, že vznikem
samostatného Ruska v roce 1991, politické lágry „Solženicynova“ typu
zcela vymizely. Pak jsem ovšem narazila na knihu Ilji Staševského
s názvem Mělo to být jinak s podtitulem Svědectví z moskevských cel. Dílo
bych pravděpodobně za normálních okolností přešla, ale zarazil mě text na
záložce knihy: „Drsné podmínky, absolutní právní nejistota a svévole státní
moci jako by oproti minulým desetiletím nedoznaly žádné změny. Ruský
spisovatel a disident Vladimir Bukovskij přirovnal svědectví Staševského
k románům Alexandra Solženicyna.“281 Nepřináleží mi soudit, zda tato
kniha popisující ruské vězení v druhé polovině devadesátých let, obsahuje
stoprocentní a čistou pravdu. Chtěla bych jen, aby si čtenář uvědomil, že
i v dnešní svobodné době takovéto knihy vycházejí a téma politických
vězňů SSSR není dodnes zřejmě zcela uzavřenou kapitolou.
280 RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER &
PRINCIPAL, 2001. s. 246 ISBN 80-85947-72-2. 281 STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno: Jota, 2008.
316 s. ISBN 978-80-7217-553-6.
88
7. Резюме
Целью моей магистерской работы является сравнение женских
и мужских мемуаров тридцатых лет с помощью доступной литературы
и проверенных веб-сайтов. В предисловии я задала себе несколько
главных вопросов, на которые искала ответы в течение написания
работы.
Прежде всего я характеризовала предсталинский, сталинский
и постсталинский период советской истории. Это было нужно для
понимания всех исторических взаимосвязей. Я писала о том, как
ситуация в СССР менялась в период от Октябрьской революции 1917
года до знаменательного дня советской истории – 26 декабря 1991
года. Этот период, конечно, включает в себя и эру сталинского
террора, которую я также подробно описала, сосредоточив своё
внимание на возможности влияния проходивших в тот период событий
на советские лагеря. В течение написания своей работы я сделала
вывод, что политические лагеря оставались одинаковыми независимо
от того, кто господствовал в СССР. Также условия в лагерях были
неизменными.
В своей магистерской работе я анализирую мемуары
и воспоминания советских авторов; поэтому мне, прежде всего,
необходимо было выяснить, что означает понятие «мемуары». При
выяснении этого вопроса я встретила препятствие – у лагерных
воспоминаний, которые иногда бывают отчасти фиктивны, возникают
проблемы с их правильным отнесением к конкретному литературному
жанру.
Помимо этого, я также занималась изучением специальной
литературы и энциклопедий для правильного понимания жизни
и условий в Гулаге. Несмотря на то, что воспоминания являются
субъективными показаниями одного человека и часто могут казаться
недостоверными, мемуары, по-моему, остаются одними из самых
ценных источников знания в вопросе изучения политических лагерей
89
и Гулага. Мемуары всегда писали люди, которые испытали суровость
лагерной жизни на собственной коже. Несомненно, иногда авторы
преувеличивали или немного искажали реальные события, но,
несмотря на это, их воспоминания и книги имеют для нас очень
важное значение.
Главная часть моей работы посвящена сравнению женской
и мужской лагерной прозы тридцатых годов. Основной вопрос был
поставлен следующим образом: «В чём женская лагерная проза
отличается от мужской и что их, наоборот, объединяет?»
Основным произведением для анализа женской прозы я выбрала
«Крутой маршрут» писательницы Евгении Гинзбург. Кроме того,
я анализировала воспоминания и рассказы других более или менее
известных заключённых женщин, например, Керсновской, Олицкой,
Адамовой-Слиозберг и т.д. Поначалу я думала, что женщины
подробнее и в большей мере пишут о межчеловеческих отношениях
и тюремной одежде. Мои предположения подтвердились, но мне бы
никогда не пришло в голову, что для женщин-заключённых может
представлять надежду и воплощать некую связь с нормальной жизнью
на свободе обычное перевешивание вещей. Шитьё и остальная работа,
типичная для жизни вне лагеря, помогли многим заключённым
пережить эти страшные события и не сойти с ума.
В течение написания своей работы я узнала, что в общих лагерях
было очень мало женщин. Поэтому они становились для мужчин
в окрестностях привлекательным и ценным товаром. Женщины,
в сравнении с мужчинами, не описывали разные состояния и лагерные
условия слишком натурально и сурово, но писательница Елена Глинка
нарушила это правило. Она, как почти единственный автор женских
мемуаров, написала о так называемом «Колымском трамвае», после
чего данный термин стал синонимом для массового изнасилования
женщин-заключённых. Эта тема была долгое время абсолютным табу
для всех авторов.
90
Основным произведением, которое является представителем
мужского стиля описания лагерной жизни в тридцатые годы, я выбрала
книгу в трёх томах А. И. Солженицына «Архипелаг Гулаг». Другие
мемуары, а именно книги Варлама Шаламова, Якова Эфрусси, Семёна
Виленского и прочих авторов, были также важны для моей работы. По
моему мнению, типичная мужская лагерная тема – это бегство. Эту
тему я в женских воспоминаниях нигде не встретила. Побеги
в мужских лагерях происходили значительно чаще. Солженицын,
например, о них подробно написал в нескольких частях своего
произведения. Интересно, что авторы почти всегда описывали именно
неудачные побеги. Так происходило потому, что об успешных
бегствах надзиратели по понятным причинам не говорили, кроме того,
о них существовало слишком мало информации.
Я думала, что пытки у женщин и мужчин были схожи, и что
надзиратели пользовались теми же самыми средствами пыток. В ходе
изучения разных материалов я узнала, что женщины от природы более
эмоциональны и более подвержены тоске по семье. Помимо этого, они
думали о возможном материнстве, и поэтому становились для
надзирателей более простой мишенью, нежели мужчины. К счастью,
у женщин как в жизни, так и в лагере были подруги, с которыми они
всегда могли поговорить и поделиться своими переживаниями.
Женщины помогали друг другу, в то время как мужчины, наоборот,
думали только о себе и часто стремились порвать все связи с семьёй.
Мужчины пишут больше о себе, а не о впечатлениях своих
сокамерников.
Мужчин-заключённых очень часто ссылали на Колыму, где они
работали на улице во время суровых морозов. Поэтому они часто
пишут о холоде и своём «хобби», которое заключалось в определении
верной температуры воздуха. Женщины в своих мемуарах тоже
говорят о холоде, но не так часто. Это, вероятно, произошло потому,
что они, обычно, работали внутри помещений.
91
Существует несколько тем, которые связывают всех лагерных
авторов. Таковыми являются рассказы о голоде, дневных пайках
и смерти. Все заключённые также пишут о работе. Мужчины
упоминают о поиске вариантов её упрощения, а женщины, наоборот,
о выборе самого тяжёлого варианта труда. Это объясняется тем, что
женщины думали более практично и поэтому хотели провести время
в лагере с наибольшей продуктивностью. Мужчины же думали лишь
о том, как при их сложном труде выжить.
В заключительной части своей магистерской работы я занялась
изучением мемуаров и политических лагерей семидесятых
и восьмидесятых годов. Моей основной целью в этой части было
установить, изменились ли лагеря в течение данного периода времени
или нет.
Писатели, которые были заключены в «современные» лагеря,
согласятся с тем, что лагеря остались неизменными. Некоторые авторы
мемуаров даже в конце восьмидесятых годов умышленно не
описывали в своих произведениях все методы передачи информации,
как например: стихи и другие таинственные письма на свободу.
Известная заключённая поэтесса Ирина Ратушинская в своих мемуарах
писала, что лагерь приучил её к осторожности во всём, в том числе
в обычной жизни. Писатель Анатолий Марченко в своих книгах не
называл людей своими именами, потому что он не хотел им создавать
проблемы. Эти люди ему очень сильно помогли, и он хотел написать
о них и поблагодарить их за помощь, но при этом постоянно
обоснованно боялся.
Когда я сравнивала политические лагеря семидесятых
и восьмидесятых годов, я узнала, что в лагерной жизни этого времени
всё же кое-что изменилось. Первым резким отличием, которое
я заметила, являлся факт, что в новых лагерях заключённые часто
объявляли голодовки в знак протеста, посылали разные жалобы
высоким органам СССР и отказывались выполнять определённые
правила. Нужно сказать, что в сталинских лагерях никогда бы не могло
92
произойти что-то подобное. Сталинские заключённые боялись
и впридачу они могли быть сразу же наказаны пытками или даже
смертью.
По моему мнению, политические арестанты восьмидесятых лет
могли отважиться на эти поступки благодаря большим связям СССР
с Западом. Смерть политического заключённого, который был
известен в мире, создала бы плохое впечатление о советском союзе,
что Горбачов и другие ведущие личности СССР не могли себе
позволить. Когда «неожидано» умер Анатолий Марченко, ведущие
личности СССР испугались и через несколько недель амнистировали
всех политических заключённых. Я думаю, что они испытывали боязнь
перед реакцией Запада.
Ситуацию в России восьмидесятых годов, по моему мнению,
достаточно точно в своих мемуарах описала поэтесса Ирина
Ратушинская: «И умер в тюрьме, не дождавшись свободы, Анатолий
Марченко, и каждый день кто-то умирает - и сегодня умрут,
и завтра.»282 Думаю, заключённые, которые выжили в лагерях, уже
никогда не забудут годы, прожитые в суровых и ужасных условиях
этих лагерей. Боюсь, что даже в настоящее время, некоторые люди
верят, что политические лагеря подобного типа до сих пор могут
существовать в современной России.
Гулаг а также политические и исправительно-трудовые лагеря
представляют для жителей России живую историю. В течение
написания своей магистерской работы я думала, что, благодаря
возникновению самостоятельной России в 1991 году, все политические
лагеря, о которых писал Солженицын, уже полностью исчезли. Но
потом мне встретилась книга Ильи Сташевского «Должно было быть
не так», опубликованная во второй половине девяностых годов
282 РАТУШИНКАЯ, Ирина.Серый – цвет надежды. Лондон: Overseas Publications
Interchange Ltd., 1989. с. 315 ISBN 1 870128 41 9.
93
двадцатого века. В своём произведении автор описывал ситуацию
и условия нахождения в тюрьме, похожей на лагеря последнего типа.
Не мне судить о подлинности описанных в книге событий, поэтому
я не буду утверждать, что всё написанное – правда. Я бы только
хотела, чтобы человек, читающий мою магистерскую работу,
остановился, подумал и осознал, что сегодня, в современное свободное
время, такие книги всё ещё публикуются, а, значит, тема политических
заключённых СССР - ещё не совсем закрытое дело.
8. Použitá literatura
8.1. Odborná literatura
APPLEBAUM, Anne. Gulag: historie. Praha – Plzeň: Pavel Dobrovský –
BETA, 2004. 604 s. ISBN 80-7306-152-X.
APPLEBAUM, Anne. Gulag voices: an anthology. New Haven: Yale
University Press, 2011. 195 s. ISBN 9780300153200.
BABKA, Lukáš, BZONKOVÁ, Radka (eds.). Jen jeden osud: Antologie
sovětské lágrové prózy. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 649 s. ISBN 978-
80-200-1701-7.
BULISOVÁ, Jiřina. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd.
1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. 752 s. ISBN 80718194762.
GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1992. 729 s.
ISBN 80-207-0394-2.
CHLEVNJUK, Oleg. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru".
Vyd. 1. Praha: BB art, 2008. 477 s. ISBN 9788073814625.
94
IVANOVA, Galina. Labor camp socialism – The Gulag in the soviet
totalitarian system. London: M.E. Sharpe, 2000. 208 s. ISBN 0-7656-0426-
4.
KERSNOVSKAJA, Jevfrosinija. Jaká je cena člověka. 1. vyd. Praha:
Euromedia Group, 2012. 654 s. ISBN 978-80-249-1567-8.
MARČENKO, Anatolij. Žij jako všichni. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové
středisko, 1990. 195 s. ISBN 80-85196-00-X.
PETKEVICH, T, Yasha KLOTS, Ross UFBERG, Joshua RUBENSTEIN a
Julia FAUCI. Memoir of a Gulag actress. Illinois: Northern Illinois
University Press, 2010. 496 s. ISBN 978-0-87580-428-6.
POSPÍŠIL, Ivo. Základní okruhy filologické a literárněvědné metodologie a
teorie (elementy, materiály, úvahy, pojetí, texty). Trnava: Univerzita sv.
Cyrila a Metoda v Trnave, Filozofická fakulta, 2010. 275 s. ISBN 978-80-
8105-191-3.
RATUŠINSKAJA, Irina. Šedá je barva naděje. 1. vyd. Brno: BARRISTER
& PRINCIPAL, 2001. 248 s. ISBN 80-85947-72-2.
RYČLOVÁ, Ivana. Mezi kladivem a kovadlinou: dvacáté století v osudech
literárních osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie
a kultury, 2012. 201 s. ISBN 9788073252953.
RYČLOVÁ, Ivana. Ruské dilema: společenské zlo v kontextu osudů
tvůrčích osobností Ruska. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury, 2006. 221 s. ISBN 8073250632.
95
SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 1. díl. 2. vyd. Praha: OK
CENTRUM, 1990. 368 s. ISBN 80-900270-0-8.
SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 2. díl. 2. vyd. Praha: OK
CENTRUM, 1990. 352 s. ISBN 80-900270-0-8.
SOLŽENICYN, Alexandr. Souostroví Gulag. 3. díl. 2. vyd. Praha: OK
CENTRUM, 1990. 336 s. ISBN 80-900270-0-8.
STAŠEVSKIJ, Ilja. Mělo to být jinak – svědectví z moskevských cel. Brno:
Jota, 2008. 316 s. ISBN 978-80-7217-553-6.
ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. Vyd. 1. Praha: GplusG, 2011. 254
s. ISBN 978-80-87060-43-8.
ŠIRJAJEV, Boris. Věčné světlo – Solovecké ostrovy v epoše GULAGu.
Červený kostelec: Pavel Mervart, 2011. 374 s. ISBN 978-80-87378-91-5.
АДАМОВА-СЛИОЗБЕРГ, Ольга. Путь. Москва: Вовращение, 2012.
272 s. ISBN 978-5-7157-0225-8.
ВАГНЕР, Георгий. Из глубины вызываю... (De profundis). Москва:
Круг, 2004. 271 s. ISBN 5-7396-0024-3.
ВИЛЕНСКИЙ, Семён. Доднесь тяготеет. Том 2. Колыма. Москва:
Вовращение, 2004. 575 s. ISBN 5-7157-0146-5.
ГАГЕН-ТОРН, Нина Ивановна. Мемориа. Москва: Вовращение, 2009.
400 s. ISBN 978-5-7157-0228-9.
96
ГЕЛЛЕР, Михаил. Концентрационный мир а советская литература.
London: Overseas Publications Interchange Ltd., 1974. 350 s. ISBN
0903868017.
ДЕМИДОВ, Георгий. Чудная планета. Москва: Возвращение, 2011.
360 s. ISBN 978-5-7157-0258-4.
ИОФФЕ, Надежда. Время назад - Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха.
Москва: Биологические науки, 1992. 238 s. ISBN 5-85699-001-0.
ЧИХИН, Иван Иванович. Два докумета комиссии А. М. Шанина на
Соловках. вып. 1. Москва: Звенья: Ист. альманах, 1991. 390 с.
ЭФРУССИ, Яков. Кто на "Э"? Москва: Вовращение, 1996. 89 s. ISBN
5-7157-0106-6 .
8.2 Internetové zdroje
VINTEROVÁ, Alena. Proměny ruské lágrové literatury. [online]. 2000
[cit.2014-12-9]. Dostupné z: < http://casopis-
texty.cz/texty/Book/p084.html>.
ГЛИНКА, Елена. Колымский трамвай» средней тяжести. [online].
[cit.2015-1-20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-
center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=2285>.
ГОРЬКИЙ, Максим. По Союзу Советов. [online]. 2014 [cit.2014-10-20].
Dostupné z: <http://gorkiy.lit-info.ru/gorkiy/vospominaniya/po-soyuzu-
sovetov/po-soyuzu-sovetov.htm>.
97
КОЛЯГИНА, Наталья. Смерть Сталина в воспоминаниях
заключённых. [online]. 27.2.2013 [cit.2014-11-11]. Dostupné z: <
http://urokiistorii.ru/current/dates/51706>.
MAРЧЕНКО, Анатоли. Мои Показания [online]. 2014 [cit.2014-11-25].
Dostupné z: <
http://www.memo.ru/history/diss/books/MAP4EHKO/index.htm>.
ОЛИЦКАЯ, Екатерина Львовна. Мои воспоминания. [online]. 2014
[cit.2014-10-12]. Dostupné z: < http://www.sakharov-
center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=11792>.
РУЖЕНЦЕВА, Тамара Давыдивна. Вся наша жизнь. [online]. [cit.2015-
1-20]. Dostupné z: < http://www.sakharov-
center.ru/asfcd/auth/?t=page&num=9603>.
ФОРМОЗОВ, Николай. Танки врезались прямо в толпу. [online].
10.12.2012 [cit.2014-11-11]. Dostupné z:
<http://old.novayagazeta.ru/data/2012/140/22.html >.
Хроника текующих событий [online]. 2014 [cit.2014-11-26]. Dostupné z:
< http://www.memo.ru/history/diss/chr/index.htm>.
ХРУЩЕВ, Никита Сергеевич. О культе личности и его последствиях.
Доклад XX съезду КПСС. Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова
[online]. 1989 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z:
<http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt>.
Recommended