Wolfgang Streeck

Jak skončí kapitalismus?

Dnes existuje rozšířený pocit, že kapitalismus je v kritickém stavu, a to více, než kdykoliv od

konce druhé světové války. [1] Při pohledu zpět byl krach v roce 2008 jen posledním v

dlouhé řadě politických a ekonomických poruch, které začaly s koncem poválečné prosperity

v polovině 70. let. Krize, které po sobě následovaly, se ukázaly být vždy závažnější a šířily se

ve stále propojenější globální ekonomice více a rychleji.

Globální inflaci v 70. letech následoval rostoucí veřejný dluh v 80. letech a fiskální

konsolidace v 90. letech byla doprovázena prudkým nárůstem zadlužení soukromého

sektoru. [2] Po čtyřech desetiletích se stala nerovnováha v „pokročilém“ průmyslovém světě

více či méně normálním stavem, a to jak na národní, tak na globální úrovni. Ve skutečnosti

se v průběhu času staly krize poválečného kapitalismu v OECD zemích tak všudypřítomné,

že jsou stále více vnímány jako krize, které nejsou jen ekonomické povahy. To má za

následek znovuobjevení staršího pojetí kapitalistické společnosti jako společenského řádu a

způsobu života, který je bytostně závislý na nepřerušovaném průběhu akumulace

soukromého kapitálu.

Krizových příznaků je mnoho, jsou však mezi nimi tři nejvýznamnější dlouhodobé trendy ,

které se projevují v bohatých, vysoce industrializovaných — nebo lépe řečeno stále více de-

industrializovaných — kapitalistických zemích. Prvním trendem je trvalý pokles tempa

ekonomického růstu, v poslední době zhoršený událostmi z roku 2008 (Obrázek 1). Druhým

trendem, spojený s tím prvním, je vytrvalý nárůst celkové zadluženosti předních

kapitalistických států, kde vlády, domácností a nefinanční i finanční firmy po více než

čtyřicet let hromadily a i nadále hromadí své finanční závazky (pro USA viz Obrázek

2). Třetím je ekonomická nerovnost příjmů a bohatství, která je již po několik desetiletí na

vzestupu (Obrázek 3), spolu s rostoucím zadlužením a klesajícím růstem.

Trvalý růst, zdravé finance a špetka sociálního spravedlnosti (některé z výhod kapitalismu

poskytované těm bez kapitálu) byly dlouho považovány prokapitalistickou politickou

ekonomií za předpoklad k získání potřebné legitimity. Co musí být z tohoto pohledu nejvíce

alarmující, je fakt, že tři důležité dlouhodobé trendy, které jsem zmínil v úvodu, se mohou

vzájemně posilovat. K dispozici je doklad o tom, že rostoucí nerovnost může být jednou z

příčin poklesu růstu, neboť nerovnost brání zlepšení produktivity a oslabuje poptávku.

Nízký růst naopak posiluje nerovnost zintenzivněním distribučního konfliktu, kdy daňové

úlevy chudým jsou pro bohaté nevýhodné a bohatí trvají více než dříve na přísném

dodržování „principu dle Matouše“, kterým se řídí volný trh: „Každému, kdo má, totiž bude

dáno a bude mít hojnost: ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ [3] Navíc tím, že

rostoucí dluh nevede k zastavení poklesu hospodářského růstu, zhoršuje nerovnost příjmů

prostřednictvím strukturálních změn spojených s financializací, neboť ta je zaměřena na

kompenzaci rostoucí příjmové nerovnosti, vzniklé v důsledku stagnujících mezd a škrtů ve

veřejném sektoru.

Obrázek 1: Průměrný roční hospodářský růst ve 20 zemích OECD, 1972-2010*

* Pětiletý klouzavý průměr. Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistic and Projections

Zdroj: OECD National accounts

Nefinanční korporace Domácnosti Finanční korporace Veřejné finance

Obrázek 2: Finanční závazky jako procento z HDP po sektorech, USA, 1970-2011

Může to, co se zdá být bludným kruhem škodlivých trendů, pokračovat na věky? Existují

protisíly, které by tyto trendy mohly prolomit — A co se stane, pokud se jim to nepodaří?

Vždyť na to dosud měly téměř čtyři dekády . Historici nás informují, že krize není pro

kapitalismus nic nového, dokonce může být ve skutečnosti potřebná pro jeho dlouhodobé

zdraví. To, o čem tito znalci mluví, jsou cyklické pohyby nebo náhodné šoky, po kterých se

kapitalistické ekonomiky mohou dostat do nové rovnováhy, tedy alespoň dočasně. Ale to, co

vidíme dnes, se v retrospektivě jeví jako kontinuální proces vleklého rozkladu, zdlouhavého,

ale zřejmě o to více neúprosného. Zotavení se z příležitostné očistné krize je jedna věc;

přerušení zřetězených a propletených dlouhodobých trendů je ale něco docela jiného.

Budeme-li předpokládat, že nižší růst, zvyšující se příjmová nerovnost a rostoucí dluh

nejsou udržitelné do nekonečna a mohou společně vést ke krizi, která je systémové povahy a

jejíž charakter si můžeme jen obtížně představit, dají se zahládnout nějaké náznaky blížícího

se zvratu?

Další provizorium

Zpráva o stavu ekonomiky není dobrá. Od roku 2008 - tohoto vyvrcholení dosavadní

posloupnosti poválečných krizí- již uplynulo šest let. Když byla vzpomínka na onen propad

čerstvá, požadavky a plány na „reformu“, která měla ochránit svět před jeho opakováním, se

množily. Mezinárodní konference a summity všeho druhu, které následovaly v rychlém

sledu po sobě, však za polovinu dekády jen stěží něco přinesly. Mezitím se finanční sektor,

odkud katastrofa přišla, plně vzpamatoval: zisky, dividendy, platy a odměny jsou tam, kde

byly před krizí, zatímco znovuzavedení regulace se utápí v mezinárodních jednáních a

domácím lobbování. Vlády, především ta ve Spojených státech, zůstaly pevně v sevření

průmyslu na výrobu peněz. Na oplátku jim je zase velkoryse poskytována levná hotovost,

peníze vytvořené z ničeho jejich jménem a jejich přáteli v centrálních bankách — z nichž

nejdůležitějším je Mario Draghi, který dříve působil v Goldman Sachs a nyní je v čele ECB.

Na těchto penězích pak sedí nebo je investují do vládního dluhu. Hospodářský růst zůstává

chudokrevný, stejně jako pracovní trhy. Bezprecedentní likviditou se nepodařilo skokově

nastartovat hospodářství a nerovnost dosahuje tak úžasné výše jako nikdy dříve, protože i

Zdroj: OECD Income Distribution Database.

Obrázek 3: Nárůst Giniho koeficientu, průměr za OECD

tak malý růst si přivlastňuje horní jedno procento příjemců — přičemž lví podíl má jen

zlomek z nich. [4]

Zdá se, že je opravdu jen málo důvodů k optimismu. Po nějakou dobu byl kapitalismus

v zemích OECD udržován v chodu liberálními injekcemi peněz s nuceným oběhem v rámci

politiky měnové expanze, jejíž architekti vědí lépe než kdokoli jiný, že takto to nemůže

pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti bylo provedeno v roce 2013 několik pokusů zbavit

se tohoto zlozvyku, „taperingu“, a to v Japonsku a v USA, ale když se v důsledku toho

propadly ceny akcií, byla tato snaha odložena. V polovině června Banka pro mezinárodní

platby (BIS) v Basileji — matka všech centrálních bank — prohlásila, že „kvantitativní

uvolňování“ musí skončit. Ve své výroční zprávě banka poukázala na to, že centrální banky,

v reakci na krizi a pomalé oživení, rozšířily své rozvahy (jeden ze základních výkazů účetní

závěrky – pozn. red.), „které jsou nyní kolektivně na zhruba trojnásobku své předkrizové

úrovně — a dále rostou“. [5] I když bylo toto uvolňování nutné, aby „se zabránilo

finančnímu kolapsu“, nyní by mělo být cílem „navrátit stagnující ekonomiky na silný a

udržitelný růst“. To však bylo nad rámec kapacity centrálních bank, které:

„nemohou přijmout strukturální hospodářské a finanční reformy potřebné pro

návrat ekonomik na cestu k reálnému růstu, které státní orgány a jejich veřejnost

chtějí a očekávají. Těmito opatřeními dosáhly centrální banky během obnovy jen

to, že si půjčily čas… Ale čas nebyl dobře využit, protože přetrvávající nízká

úroková sazba a nekonvenční politika usnadnily soukromému sektoru odložit

oddlužování, vládám se snadno financují schodky a státní orgány odkládají

potřebné reformy v oblasti reálné ekonomiky a finančního systému. Koneckonců,

levné peníze usnadňují půjčování před spořením, usnadňují utrácení před

zdaněním, usnadňují zachování stávajícího stavu před změnou.

Podle všeho byl tento názor sdílen i Federálním rezervním fondem za Bernankeho

řízení. Koncem léta roku 2013 se zdálo, že FED dává najevo, že čas lehce vydělaných peněz

se blíží ke konci. V září byl však očekávaný návrat ke zvýšeným úrokových sazbám opět

odložen. Důvodem bylo, že „ekonomika“ nevypadala tak „silná“, jak se doufalo. Globální

ceny akcií šly okamžitě nahoru. Skutečným důvodem, proč je návrat ke konvenční měnové

politice tak obtížný je samozřejmě to, že mezinárodní instituce jako BIS nemusí — v

současné době — tolik vysvětlovat detaily, na rozdíl od politicky exponovaných národních

centrálních bank. Při tomto stavu věcí je jedinou alternativou k udržení kapitalismu

prostřednictvím neomezené poskytované peněžní zásoby snaha obnovit tuto zásobu skrze

neoliberální ekonomické reformy, a to v podobě, v jaké jsou úhledně shrnuté ve druhém

podtitulu výroční zprávy BIS za období 2012-13: „Enhancing Flexibility: A Key to Growth“.

(Zvýšení flexibility: Klíč k růstu.) Jinými slovy, kombinace hořké medicíny pro většinu a

sladkých plodů pro menšinu. [6]

Problém s demokracií

Diskuse o krizi a budoucnosti moderního kapitalismu musí nutně přejít k demokratické

politice. Kapitalismus a demokracie byly po dlouhou dobu považovány za protivníky, jejich

usmíření bylo, alespoň zvnějšku, dosaženo až v době poválečného uspořádání. Do začátku

dvacátého století měli vlastníci kapitálu strach z demokratické většiny kvůli zrušení

soukromého vlastnictví, zatímco dělníci a jejich organizace očekávali, že kapitalisté budou

financovat návrat k autoritativnímu vládnutí a bránit svá privilegia. Ve světě studené války

se zdálo, že se kapitalismus a demokracie stali spojenci, neboť´ v důsledku ekonomického

pokroku bylo možné, aby dělnická většina přijala volný trh. Režim soukromého vlastnictví

však dělal vše pro to, aby to vypadalo, že demokratická svoboda je neoddělitelná od svobody

trhů a tvorby zisku a vlastně na nich závislá. Dnes se nicméně pochybnosti o slučitelnosti

kapitalistické ekonomiky s demokratickým zřízením opět výrazně vrátily. Mezi obyčejnými

lidmi se nyní rozšířen pocit, že politika už nemůže cokoliv v jejich životech změnit . To se

odráží v obecných představách o zablokování, neschopnosti a korupci těch, kteří se zdají být

stále více soběstačnou politickou třídou sloužící svým zájmům a kteří jsou jednotní ve svém

tvrzení, že vůči nim jejich politice „neexistuje žádná alternativa“. Jedním z důsledků je

klesající volební účast a velká nestálost voličů, což vede ke stále větší volební fragmentaci,

vzestupu „populistických“ politických stran a všudypřítomné vládní nestabilitě. [7]

Legitimita poválečné demokracie byla založena na předpokladu, že státy mají schopnost

intervenovat na trzích a napravovat jejich chyby v zájmu občanů. Desetiletí rostoucí

nerovnosti příjmů však tento předpoklad zpochybnilo - projevilo se to bezmocností vlád

před krizí roku 2008, během ní a po ní. Při své rostoucí bezvýznamnosti v globální tržní

ekonomice, vlády a politické strany v demokratických zemích OECD více či méně šťastně

přihlíží tomu, jak se „demokratický třídní boj“ proměnil v post-demokratický politainment -

v podávání politické problematiky zábavnou formou. [8] Mezitím transformace

kapitalistické politické ekonomiky z poválečného keynesiánství v neoliberální

hayekianismus hladce postupovala: od politického modelu pro hospodářský růst

prostřednictvím přerozdělování odshora dolů, k jinému způsobu, který očekával růst

prostřednictvím přerozdělování zdola nahoru. Rovnostářská demokracie, která byla

považována podle keynesiánství za ekonomicky produktivní, je za současného hayekianismu

považována za brzdu efektivity, neboť růst je dán oddělením trhů — a kumulativními

výhodami s tím spojenými — od deformujících přerozdělovacích politik.

*Země zahrnuté do neváženého průměru: Belgie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada,

Německo, Nizozemsko, Norsko, Rakousko, Spojené státy, Švédsko, Velká Británie. Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistics and Projections.

Obrázek 5: Celkový daňový příjem jako procento z HDP, 1970-2011*

*Země zahrnuté do neváženého průměru: Austrálie, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Spojené státy, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie. Zdroj: Comparative tables, OECD Tax Statistics Database. Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistics and Projections.

Obrázek 4: Veřejný dluh jako procento z HDP, 1970-2011*

Ústředním tématem současné antidemokratické rétoriky je fiskální krize současného státu,

jak je zřejmé z ohromujícího nárůstu veřejného dluhu od roku 1970 (Obrázek 4). Rostoucí

veřejná zadluženost je připisována jednak volební většině žijící si nad poměry díky tomu, že

zneužívá prostředky své společnosti, jednak oportunistickým politikům kupujícím si

podporu krátkozrakých voličů za peníze, které nemají. [9] Nicméně je velmi

nepravděpodobné, že by fiskální krize byla způsobena přemírou přerozdělování.

Nahromadění státního dluhu se totiž shoduje s poklesem volební účasti, a to zejména u

nižších příjmových kategorií, a že současně způsobuje snižování potřeby vstupovat do

odborů, mizení stávek, omezování sociálního státu a rychlý vzrůst příjmové nerovnosti. To,

co se podepsalo na stavu veřejných financí, byla klesající celková úroveň zdanění (Obrázek

5) a stále více regresivní charakter daňových systémů v důsledku „reforem“ u nejvyšších

příjmů a korporátních daňových sazeb (Obrázek 6). Navíc vlády nahrazováním daňových

příjmů dluhem dále přispívaly k nerovnosti: nabízely dluhopisy jako bezpečné investiční

příležitosti pro ty, jejichž peníze by jinak nemohly zabavit, avšak nejdřív si vlády samy

musely tyto peníze půjčovat. Na rozdíl od daňových poplatníků totiž ti, kdo kupují státní

dluhopisy nadále vlastní to, co zaplatili státu, a navíc z toho ještě pobírají úrok, který je

obvykle hrazen ze stále menšího progresivního zdanění. Navíc mohou dluhopisy přenést na

své děti. Rostoucí veřejný dluh je také politicky využíván k argumentaci pro škrty ve státních

výdajích a privatizace veřejných služeb, což dále omezuje přerozdělovací demokratické

intervence v kapitalistické ekonomice.

Institucionální ochrana tržního hospodářství před demokratickým zasahováním v

posledních desetiletích značně pokročila. Odbory jsou všude na ústupu a v mnoha zemích

byly téměř úplně vymýceny, zejména v USA. Hospodářská politika široce přešla na nezávislé

— a tedy i demokraticky neodpovědné — centrální banky starajících se především o zdraví a

Obrázek 6: Nevyšší mezní daňová sazba z příjmu, 1900-2011

Zdroj: Facundo Alvarez et al. „The Top 1 per cent in International and Historical Perspective“.

dobrou vůli finančních trhů. [10] V Evropě jsou národní hospodářské politiky, včetně tvorby

mezd a rozpočtu, stále více řízeny nadnárodními agenturami, jako jsou Evropská komise a

Evropská centrální banka, které leží mimo dosah demokracie. Tím se evropský kapitalismus

účinně de-demokratizuje — aniž by se ovšem de-politizoval.

Přesto mezi třídami závislými na zisku přetrvávají pochybnosti, zda demokracie, dokonce i

ve své bezpohlavní současné verzi, umožní neoliberální „strukturální reformy“, které jsou

nezbytné pro obnovu jejich režimu. Stejně jako běžní občané, ale z opačných důvodů,

ztrácejí elity důvěru v demokratické instituce a jejich vhodnost pro přetváření společnosti v

souladu s imperativy trhu. Pohrdavý pohled na demokratické volby jako na něco, co ničí

tržní spravedlnosti a slouží oportunistickým politikům a jejich klientele, se stal mezi elitami

běžným — stejně jako přesvědčení, že tržní kapitalismus očištěný od demokratické politiky

bude nejen efektivnější, ale i ctnostný a odpovědný. [11] Země jako Čína jsou chváleny za

své autoritářské politické systémy, které jsou mnohem lépe, než většinová demokracie s

jejími rovnostářskými sklony vybaveny k tomu, aby se vypořádaly s tím, co se nazývá

problémy „globalizace“. To je rétorika, která se začíná nápadně podobat meziválečným

oslavám kapitalistických elit německého a italského fašismu (a dokonce i stalinského

reálného socialismu) pro jejich zdánlivě vynikající správu ekonomických záležitostí. [12]

V současné době je politickou neoliberální mainstreamovou utopií „tržně konformní

demokracie“, která je zbavená pravomocí ke korekcím trhu a podporuje „pobídkově

kompatibilní“ přerozdělování zdola nahoru. [13] Ačkoliv tento projekt v západní Evropě a ve

Spojených státech již pokročil dost daleko, jeho předkladatelé se i nadále obávají, že

politické instituce zděděné z poválečného kompromisu, by mohly být v určitém okamžiku

opět převzaty lidovou většinou v posledním úsilí blokovat pokrok dosažený v neoliberálním

řešení krize. Tlak elit na ekonomickou neutralizaci demokracie tedy pokračuje v

nezmenšené míře; v Evropě se to děje formou pokračujícího přesunu politicko-

ekonomického rozhodování na nadnárodní instituce, jako je Evropská centrální banka a

vrcholné schůzky vládních představitelů.

Je kapitalismus na pokraji svého konce?

Má kapitalismu své nejlepší dny za sebou? V 80. letech byla opuštěna myšlenka, že

„moderní kapitalismus“ může být pomocí technokratického řízení a demokratické kontroly

provozován jako „smíšená ekonomika“. Později, při neoliberální revoluci, byl sociální a

ekonomický řád přehodnocen jako shovívavě se vynořující z „volného působení tržních

sil“. Ale s krachem v roce 2008 se příslib samoregulujících se trhů, které samostatně

dosahují rovnováhy, zdiskreditoval také — bez nového věrohodného modelu politicko-

ekonomické správy, který by byl na dosah. To samo o sobě může být považováno za příznak

krize, která se stává systémovou tím více, čím déle trvá.

Ve světle několik let klesajícího růstu, zvyšování nerovnosti a zadlužení — s ohledem na po

sobě jdoucí agónie inflací, na veřejný dluh a finanční imploze objevující se od 70. let — je po

dle mého názoru nejvyšší čas znovu přemýšlet o kapitalismu jako historickém fenoménu,

který má nejen začátek, ale také konec. Stejně tak se musíme rozloučit se zcestnými modely

sociální a institucionální změny. Nelze si představit, že konec kapitalismu bude spojen

s nějakým rozhodnutím leninského typu, které vydá některá vláda nebo ústřední výbor,

avšak kapitalismus nemůžeme považovat za věčný. (Ve skutečnosti to byl reálný

socialismus, který byl centralizovaný v Moskvě a byl ukončen nařízením.) Situace však

začne vypadat jinak, pokud si představíme, že by by l kapitalismus pomocí kolektivního

rozhodnutí nahrazen nějakým prozíravě navrženým novým řádem. Pak kapitalismus

necháme, aby se zhroutil sám.

Navrhuji, abychom se naučili o kapitalismu přemýšlet jako o etapě spějící ke konci, a to bez

odpovědnosti za odpověď na otázku, co navrhnout na jeho místo. Jedná se o marxistický —

nebo lépe řečeno: modernistický — předsudek, že kapitalismus jako historická epocha

skončí pouze tehdy, když je nová, lepší společnost v dohlednu a revoluční subjekt je

připraven implementovat ji pro pokrok lidstva. To předpokládá jistou míru politické

kontroly nad naším společným osudem, o které se nám po zničení kolektivního zastoupení

nemůže ani zdát a na niž při neoliberální globální revoluci můžeme mít sotva nějakou

naději. Ani utopické vize alternativní budoucnosti, ani nadlidská předvídavost by neměly

být nutné k ověření tvrzení, že kapitalismus čelí svému soumraku bohů

(Götterdämmerung). Jsem ochoten prohlásit přesně toto tvrzení, i když jsem si vědom

toho, kolikrát byl kapitalismus v minulosti prohlášen za mrtvý. Ve skutečnosti, všichni

hlavní teoretikové kapitalismu předpověděli jeho blížící se pozbytí platnosti, a to již od

doby, co se jeho koncept začal používat, tj. od poloviny 18. století. To zahrnuje nejen

radikální kritiky, jako Marxe či Polanyiho, ale i buržoazní teoretiky, jako Webra,

Schumpetera, Sombarta a Keynese. [14]

To, že se nestalo něco, co se i přes slušné předpovědi stát mělo, ještě neznamená, že to

nenastane nikdy; není zde pro to žádný induktivní důkaz. Domnívám se, že tato doba je jiná

a jedním z jejích příznaků je, že dokonce ani hlavní tvůrci kapitalismu dnes nemají ponětí,

jak celý systém znovu napravit — viz například nedávno zveřejněné zápisy z jednání Federal

Reserve’s Board z roku 2008 [15] nebo již zmíněnou zoufalou snahu centrálních bankéřů

najít ten správný okamžik k ukončení „kvantitativního uvolňování“. To je však pouze povrch

problému. Pod ním je neúprosná skutečnost, že kapitalistický vývoj už více či méně zničit

každou instituci, která by mohla provést stabilizaci tím, že by kapitalismus omezila. Faktem

je, že stabilita kapitalismu jako společensko-ekonomického systému závisí na jeho „vlastní

dynamice“, která je obsažena v protichůdných sílách — v kolektivních zájmech a institucích,

jež podřizují akumulaci kapitálu sociální kontrole a rovnováze. Důsledkem je, že

kapitalismus může ohrozit sám sebe tím, že je příliš úspěšný. K tomuto bodu se ještě dále

vrátím s podrobnější argumentací.

Má představa o konci kapitalismu — který podle mého názoru již probíhá — plyne z toho, že

se jedná o sociální systém, který je z vlastních důvodů v chronickém havarijním stavu.

Neexistence životaschopné alternativy v tom nehraje roli. I když nemůžeme vědět, kdy a jak

přesně kapitalismus zmizí a čím toho bude dosaženo, podstatné je, že při ruce není žádná

síla, která by mohla zvrátit tři sestupné trendy, a to v oblasti hospodářského růstu, sociální

rovnosti a finanční stability, a u nichž dochází k jejich vzájemnému posilování. Na rozdíl od

30. let minulého století, dnes není na obzoru žádný politicko-ekonomický recept, ani zleva

ani zprava, který by mohl poskytnout kapitalistickým společnostem ucelený nový režim

regulací nebo nařízení. Sociální integrace, jakož i systémová integrace, se zdají být

nenávratně poškozeny a dále se zhoršují. [16] Co se s největší pravděpodobností s postupem

času bude dít, je kontinuální kumulace malých a menších dysfunkcí; ne nutně smrtících

jako takových, ale většinou neopravitelných, a to tím spíše, čím více jich na jednotlivých

místech bude. V rámci tohoto procesu budou částí celku do sebe zapadat méně a méně;

poruchy všeho druhu se budou násobit; neočekávané důsledky se budou šířit po stále

obskurnějších liniích kauzality. Nejistoty se budou množit; krize všeho druhu — legitimity,

produktivity nebo obou — budou následovat v rychlém sledu za sebou a rovněž jejich

předvídatelnost a zvladatelnost bude dále klesat (jak tomu bylo po desetiletí až dosud).

Nakonec se nesčetné prozatímní opravy navržené při krátkodobém krizovém řízení zhroutí

pod tíhou denních katastrof vyvolaných zřícením sociálního řádu do hlubokého anomického

zmatku.

Když začneme pojímat konec kapitalismu jako proces, nikoli jako události, vyvolává to

otázku, jak definovat kapitalismus. Společnosti jsou komplexní entity, které neumírají tak,

jako organismy: kromě vzácné výjimky celkového zániku je diskontinuita vždy zakotvena v

nějaké kontinuitě. Říkáme-li, že společnost skončila, máme na mysli to, že některé rysy její

organizace, které považujeme za důležité, zmizely , jiné však mohou přežít. Navrhuji,

abychom k určení toho, zda je ještě kapitalismus naživu, umírající nebo mrtvý, stanovili

jeho definici takto: jedná se o moderní společnost [17], která zajišťuje svou kolektivní

reprodukci jako nezamýšlený vedlejší účinek individuálně racionální, konkurenční

maximalizace zisku při uskutečňování akumulace kapitálu pomocí „pracovního procesu“ .

Kombinuje soukromé vlastnictví kapitálu s komodifikovanou pracovní sílou a plní přitom

mandevillovský slib přeměny soukromých neřestí ve veřejné blaho. [18] Je to slib, o kterém

tvrdím, že jej současný kapitalismus už nemůže splnit — protože končí svou historickou

existenci ve formě samoreprodukujícího se, udržitelného, předvídatelného a legitimního

společenského řádu.

U takto definovaného kapitalismu je nepravděpodobné, že by probíhal podle nějakého

plánu. Jak rozpad pokračuje, vyvolává politické protesty a četné pokusy o kolektivní

intervence. Ale po dlouhou dobu tyto protesty pravděpodobně zůstanou na úrovni luddistů

(tj. ničitelů strojů z počátku 19. století): místní, rozptýlené, nekoordinované, „primitivní“ —

přidělávající další poruchy, aniž by vytvářely nový řád, v nejlepším případě neúmyslně

pomáhající tomu, aby další poruchy vznikly. Někdo by si mohl myslet, že dlouhotrvající

krize tohoto druhu by otevřely více než několik oken příležitostí pro reformisty nebo

revolucionáře. Zdá se však, že kapitalismus nejen že dezorganizuje sám sebe, ale stejně tak

dezorganizuje i svou opozici, zbavuje ji schopnosti kapitalismus porazit nebo jej zachránit.

Konec kapitalismu si pak musí kapitalismus zařídit sám, musí stanovit své vlastní zničení —

což je, jak bych si dovolil tvrdit, přesně to, čeho jsme dnes svědky.

Pyrrhovo vítězství

Ale proč by kapitalismus, bez ohledu na své nedostatky, měl být vůbec v krizi, jestliže již

nemá žádnou opozici hodnou tohoto jména? Když padl reálný socialismus v roce 1989, bylo

to široce vnímáno jako konečný triumf kapitalismu, jako „konec dějin“. Dokonce i dnes, po

roce 2008, zůstává všude stará levice na pokraji vyhynutí, zatímco novou levici se dosud

nepodařilo objevit. Masy, chudí a bezmocní, stejně jako relativně dobře postavení lidé, se

zdají být pevně ve spárech konzumerizmu, se společným zbožím, společnými akcemi a

společnou organizací, vše důsledně podle aktuální módy. Pokud je to jediná možnost, proč

by v ní tedy kapitalismus neměl pokračovat jako ve svém normálním stavu, pokud už ne pro

žádný jiný důvod? Na první pohled je tu toho opravdu hodně, co mluví proti vyslovení smrti

kapitalismu, bez ohledu na všechna varování na stránkách historie. Pokud jde o nerovnost,

lidé si na ni mohou zvyknout, a to zejména pomocí veřejné zábavy a politického

útlaku. Kromě toho existuje mnoho příkladů, kdy byly znovu zvoleny vlády, které snižují

sociální výdaje a privatizují veřejné služby při svém úsilí o zdravé peníze pro majitele

peněz. Pokud jde o zhoršení životního prostředí, tak to postupuje jen velmi pomalu ve

srovnání s životem člověka, takže ho lze popírat a zároveň se s ním učit žít. Technologický

pokrok nelze nikdy vyloučit, příkladem je frakování břidlic, ale jen si tím kupujeme čas.

Pokud existují limity k pacifikaci síly konzumerismu, nejsou zatím nikde nablízku. Kromě

toho, přizpůsobení se časově náročnějším a život pohlcujícím pracovním režimům lze

považovat za přijetí konkurenční výzvy a příležitosti k osobnímu úspěchu. Kulturní definice

dobrého života byly až dosud velmi tvárné a mohlo by se pokračovat v jejich přizpůsobování

tak, aby odpovídaly postupu vpřed ke komodifikaci, alespoň dokud mohou být potlačovány ,

zesměšňovány nebo jinak marginalizovány radikální či náboženské protesty proti

prokapitalistické převýchově. Nakonec, většina dnešních stagnačních teorií se vztahuje

pouze na Západ nebo jen na USA, ale ne na Čínu, Rusko, Indii nebo Brazílii — na země,

jejichž hranice hospodářského růstu mohou migrovat do rozsáhlých panenských území,

čekajících na to, aby byly k dispozici kapitalistickému pokroku. [19]

Moje odpověď je, že pokud kapitalismus nemá žádnou opozici, může to být pro něj ve

skutečnosti pro spíše závazek než nějaké aktivum. Sociální systémy prosperují z vnitřní

heterogenity, z pluralitních organizačních principů. Ty je chrání před tím, aby zaměřovaly

výlučně na jeden účel a vytěsňovaly jiné cíle, kterých se musí také dosahovat, pokud má být

systém udržitelný. Kapitalismus, jak ho známe, značně těžil z nárůstu opozičního hnutí

proti pravidlům zisku a trhu. Socialismus a odborové hnutí, tím že brzdí komodifikaci, brání

kapitalismu zničit jeho nekapitalistické základny — důvěru, dobrou víru, altruismu,

solidaritu v rámci rodiny a komunity a podobně. Za keynesiánství a fordismu opozice více či

méně loajální ke kapitalismu zajišťovala a pomáhala stabilizovat agregátní poptávku, a to

zejména v době recese. Pokud byly okolnosti příznivé, dělnické organizace dokonce sloužily

jako „produktivitní bič“ tím, že nutily kapitál pouštět se do pokročilejších výrobních

postupů. Právě v tomto smyslu Geoffrey Hodgson tvrdil, že kapitalismus může přežít jen

potud, pokud není zcela kapitalistický — pokud nezbavil ani sebe, ani společnost, ve které se

uplatňuje, „nezbytných nečistot“. [20] Z tohoto pohledu se zdá, že když kapitalismus porazí

svou opozici, může to být ve skutečnosti Pyrrhovým vítězstvím, které jej zbaví

vyrovnávacích sil. Ty jsou občas sice nepohodlné, ale ve skutečnosti jej podporují. Mohlo by

se stát, že pokud kapitalismus zvítězí, stane se sám sobě nejhorším nepřítelem?

Hranice komodifikace

Při zkoumání této možnosti bychom se mohli obrátit na ideu Karla Polanyiho o sociálních

limitech expanze trhu. Základem jeho pojetí jsou tří „fiktivní komodity“: práce, půda (nebo

příroda) a peníze. [21] Fiktivní komodita je definována jako zdroj, pro který zákony nabídky

a poptávky platí jen částečně, a nevhodně, pokud vůbec. Může s ní být tedy zacházeno jako s

komoditou pouze za určitých vymezených okolností a regulovaným způsobem, protože

kompletní komodifikace ji zničí, nebo ji udělá nepoužitelnou. Trhy však mají ze své podstaty

tendenci expandovat mimo svou původní doménu, tj. mimo obchodování s materiálními

statky, do všech ostatních oblastí života, bez ohledu na jejich vhodnost pro komodifikaci —

nebo, vyjádřeno v marxistických pojmech, podřizovat se logice akumulace kapitálu. Není-li

tato expanze trhu držena zpět omezujícími institucemi, stává se trvalým nebezpečím pro své

vlastní ohrožení, a tím pro životaschopnost kapitalistického ekonomického a sociálního

systému.

Ve skutečnosti vše nasvědčuje tomu, že dnes expanze trhu dosáhla kritického prahu u všech

tří Polanyiho fiktivních komodit. Institucionální záruky, které sloužily k ochraně před

úplnou marketizací, byly erodovány na několika frontách. To je to, co se zdá být v pozadí při

hledání probíhajícím v současné době ve všech vyspělých kapitalistických společnostech: při

hledání nového časového režimu, pokud jde o práci, zejména nového rozdělení mezi dobou

strávenou při sociálních a ekonomických vztazích a při aktivitách ve volném čase; nového

udržitelného energetického režimu ve vztahu k přírodě a nového stabilního finančního

režimu pro výrobu a pro alokaci peněz. Ve všech třech oblastech dnes společnost hledá

účinnější omezení logiky expanze, [22] institucionalizované jako jeden z prvků soukromého

obohacení, které jsou základem kapitalistického společenského řádu. Tato omezení jsou

zaměřena na stále náročnější požadavky zaměstnaneckého pracovního systému na lidskou

práci, kapitalistického systému výroby a spotřeby na limitované přírodní zdroje a

finančního a bankovního systému na důvěru lidí ve stále složitější pyramidové struktury

peněz, úvěrů a dluhů.

Při zpětném pohledu na tři Polanyiho krizové oblasti lze konstatovat, že to byla přehnaná

komodifikace peněz, které stáhla ke dnu globální ekonomiku v roce 2008: transformací

neomezených nabídek levných úvěrů do čím dál sofistikovanějších finančních „produktů“

umožnila vznik realitní bubliny do té doby nepředstavitelné velikosti. V 80. letech

deregulace amerických finančních trhů zrušila omezení soukromé výroby a marketizaci

peněz, které byly zavedeny po Velké hospodářské krizi. „Financializace“, proces, který pod

tímto názvem vešel ve známost, se zdála být posledním zbývajícím způsobem, jak obnovit

růst a ziskovost ekonomiky přespříliš rozšířeného hegemona globálního kapitalismu.

Jakmile se však průmysl vydělávání peněz uvolnil, investoval značnou část svých

obrovských zdrojů do lobbování za další odstraňování regulací diktovaných opatrností,

nemluvě o obcházení pravidel bez ohledu na to, jaká pravidla byla ponechána. S odstupem

času je snadné pozorovat obrovská rizika, která přišla s přechodem od starého režimu P – K

– Z (peníze – kapitál – zboží) na nový režim (P – P) při trendu stále rostoucí nerovnosti

spojené s nepřiměřeným růstem bankovního sektoru. [23]

Pokud jde o přírodu, roste znepokojení nad nyní již široce vnímaným rozporem mezi

kapitalistickým principem nekonečné expanze a konečnou zásobou přírodních zdrojů. Neo-

malthusiánské projevy různých denominací byly populární v 70. letech. I když si o nich

člověk může myslet, co chce, a přestože některé z nich jsou nyní považovány za předčasně

alarmující, nikdo vážně nepopírá, že modely spotřeby energie v bohatých kapitalistických

společnostech nemohou být rozšířeny na zbytek světa, aniž by při tom byly zničeny základní

předpoklady pro lidský život. Zdá se, že to, co dostává konečnou podobu, je závod mezi

postupujícím vyčerpáváním přírody na straně jedné a technologickou inovací na straně

druhé — nahrazování přírodních materiálů umělými, prevence nebo náprava škod na

životním prostředí, vytváření ochrany proti nevyhnutelné degradaci biosféry. Otázkou, na

kterou zřejmě nikdo není schopen odpovědět, zůstává, jak mohou být obrovské potenciálně

potřebné kolektivní zdroje mobilizovány ve společnosti, která se řídí tím, co C. B.

MacPherson nazývá „posesivní majetkový individualismus“. [24] Jaké subjekty a instituce

jsou k dispozici pro zajištění kolektivního snesitelného životního prostředí ve světě

konkurenceschopné výroby a spotřeby?

Třetí oblast, komodifikace lidské práce, možná dosáhla kritického bodu. Mezinárodní soutěž

v deregulaci trhu práce zničila jakékoliv vyhlídky na to, že by jednou mohlo být dosaženo

všeobecného omezení pracovní doby. [25] To učinilo zaměstnání stále větší části populace

obtížnějším. [26] Vzhledem k rostoucímu podílu žen na trhu práce, a z části také kvůli

zániku „rodinné mzdy“, se zvýšil počet hodin za měsíc, které prodává rodina

zaměstnavatelům, zatímco mzdy zaostávaly za produktivitou, nejvíce dramaticky v srdci

kapitalismu, v USA (Obrázek 7). Ve stejné době navzdory deregulaci a ničení odborů trhy

práce selhaly, takže zbytková nezaměstnanost dosáhla 7 až 8 procent, což se stalo novou

normou i v zemích jako je Švédsko. Robotárny se rozšířily do mnoha průmyslových odvětví,

včetně služeb, ale většinou v globálních periferiích mimo dosah státních orgánů, očí

spotřebitelů a toho, co zbylo z odborů v kapitalistickém centru. Otrocká práce konkuruje

dělníkům v zemích s historicky silnou ochranou práce, přičemž pracovní podmínky

v periferiích zhoršují a v centru se endemický šíří nezaměstnanost. Mezitím se množí

stížnosti na pronikání práce do rodinného života spolu s tlaky trhu práce na to, aby se člověk

zapojil do nekončícího závodu na upgrade „lidského kapitálu“. Navíc globální mobilita

umožňuje zaměstnavateli nahradit neochotné místní pracovníky ochotnými přistěhovalci.

Tím se rovněž vyrovnává porodnost, která je pod úrovní prosté reprodukce, zčásti kvůli

změněné rovnováze mezi neplacenou a placenou prací a mezi netržní a tržní spotřebou.

Výsledkem je dlouhodobé oslabení sociálních protisměrných pohybů, způsobené ztrátou

třídní a sociální solidarity a doprovázené ohromujícími politickými konflikty související s

etnickou diversitou, a to i v tradičně liberálních zemích, jako jsou Nizozemsko, Švédsko a

Norsko.

Otázka, jak a kdy musí být akumulace kapitálu omezena, aby bylo dosaženo ochrany tři

fiktivních komodit před úplnou komodifikací, byla zpochybňována v celé historii

kapitalismu. Ale probíhající celosvětová krize ve všech třech hraničních oblastech současně

je něco jiného: vyplývá to z okázale úspěšného náporu trhů, expandujících rychleji než kdy

jindy, na široké spektrum institucí a aktérů, ať už pocházejí z minulosti nebo vznikly v

dlouhých politických bojích, které měly na nějaký čas zadržet postup kapitalismu na určité

úrovni sociálního ukotvení. Práce, půda a peníze se současně staly krizovými zónami poté,

co „globalizace“ obdařila tržní vztahy a výrobní řetězce nebývalou schopností překračovat

hranice národních politických a právních jurisdikcí. Výsledkem je rozpad základních

institucí, které v moderní době více či méně úspěšně domestikovaly kapitalistickou „zvířecí

vitalitu“ v zájmu společnosti jako celku, jakož i samotného kapitalismu.

Akumulace kapitálu může dosahovat svých limitů nejen z hlediska fiktivního zboží.

Napohled to vypadá, že spotřeba zboží a služeb neustále roste a implicitní předpoklad

moderní ekonomie — že lidská touha a schopnost konzumovat jsou neomezené — se dá

snadno obhájit při návštěvě jakéhokoli velkého nákupního centra. Přesto obavy, že se trhy

spotřebního zboží mohou v určitém okamžiku stát nasycenými — snad v průběhu post-

materialistického oddělení lidských tužeb od koupě zboží — jsou dost rozšířené mezi výrobci

závislými na zisku. To samo o sobě odráží skutečnost, že spotřeba se ve vyspělých

kapitalistických společnostech již dlouho stává oddělenou od materiální potřeby. [27]

Významný podíl současných výdajů na spotřebu — který stále rychle roste — se dnes utratí

Obrázek 7: Porušení společenské smlouvy, USA, 1947-dosud

Produktivita

Příjem domácnosti

Průměrný příjem za hodinu

Zdroj: Thomas Kochan, The American Jobs Crisis and the Implications for the Future of Employment Policy“, International Labor Relations , vol. 66, no. 2, 2013

nikoliv za užitné hodnoty zboží, ale za jejich symbolickou hodnotu, jejich auru nebo

gloriolu. To je důvod, proč se odborníci v průmyslové praxi ocitají tváří v tvář skutečnosti,

že platí více než kdy jindy za marketing, a to nejen za reklamu, ale i za design produktu a

inovaci. Přes rostoucí sofistikovanost podpory prodeje činí tato nehmotná kulturní aktiva

komerční úspěch obtížně předvídatelný — určitě hůře než v době, kdy mohlo být růstu

dosaženo postupným nabízením praček všem domácnostem v zemi. [28]

Pět systémových poruch

Kapitalismus bez opozice je ponechán vlastním nástrojům, které však nezahrnují

autoregulaci. Kapitalistická honba za ziskem je neomezená a nemůže tomu být jinak.

Představa, že méně může být více, není principem, kterému by kapitalistická společnost

mohla dostát; to jí musí být vnuceno z vnějšku. Jinak neskončí svůj postup, kterým stravuje

samu sebe, což se nakonec může skutečně stát. V současné době už jsme, jak tvrdím, v

pozici, kdy pozorujeme kapitalismus umírat kvůli tomu, že zničil svou opozici – umírá

takříkajíc z předávkování sám sebou. Pro ilustraci chci poukázat na pět systémových poruch

dnešního rozvinutého kapitalismu; všechny vycházejí různými způsoby z oslabení tradičních

institucí a politických omezení kapitalistického vývoje. Jsou to stagnace, oligarchická

redistribuce, drancování veřejného vlastnictví, korupce a globální anarchie.

Šest let po pádu Lehman Brothers jsou v módě předpovědi dlouhodobé hospodářské

stagnace. Typickým příkladem je tolik diskutovaný dokument Roberta Gordona, který tvrdí,

že hlavní inovace, které pohánějí produktivitu a hospodářský růst od roku 1800, jako bylo

zvýšení rychlosti přepravy nebo instalace tekoucí vody ve městech, se mohly stát jen jednou.

[29] Ve srovnání s nimi produkuje nedávné rozšíření informačních technologií jen malý vliv

na zvýšení produktivity, pokud vůbec nějaký. Zatímco se Gordonovy argumenty mohou zdát

technologicky poněkud deterministické, jako pravděpodobné se jeví to, že kapitalismus

může doufat v získání úrovně růstu potřebné ke kompenzaci dělnické třídy nekapitalistů

(aby pomohla zase jiným akumulovat kapitál), jen pokud, technologie zajistí nové

příležitosti ke zvyšení produktivity. V každém případě Gordon ve své doplňující myšlence

podporuje předpověď nízkého nebo žádného růstu tím, že uvádí šest netechnických faktorů

— nazývá je „headwinds (jdoucí protivětru)“ — které by směřovaly k dlouhodobé stagnaci

„dokonce i tehdy, když by inovace pokračovaly… i ve dvou desetiletích před rokem 2007“.

[30] Mezi tyto faktory zahrnuje dva, o kterých tvrdím, že se po určitou dobu prolínají s

nízkým růstem: nerovnost a „převis spotřebitelského a veřejného dluhu“. [31]

Je s podivem, jak blízko má současná stagnační teorie k marxistické teorii podspotřeby ze

70. a 80. let minulého století. [32] V současné době se také Lawrence „Larry“ Summers —

přítel z Wall Streetu, hlavní architekt finanční deregulace za Clintona a Obamova první

volba na prezidenta Federálního rezervního fondu, dokud nemusel ustoupit kvůli

kongresové opozici [33] — připojil ke stagnačním teoretikům. Na ekonomickém fóru MMF

8. listopadu loňského roku se Summers přiznal ke ztrátě naděje, že by téměř nulové úrokové

sazby v dohledné budoucnosti mohly produkovat výrazný hospodářský růst ve světě, který

jak cítí, trpí přebytkem kapitálu. [34] Summersova predikce „dlouhodobé stagnace“ jako

„nového normálního stavu“ se setkala mezi jeho kolegy ekonomy , včetně Paula Krugmana, s

překvapivě širokým souhlasem. [35] To, co Summers zmínil jen okrajově, bylo, že nápadný

neúspěch dokonce i záporných reálných úrokových sazeb na oživení investic se shodoval se

zvýšením dlouhodobé nerovnosti jak v USA, tak i jinde. Jak věděl již Keynes, koncentrace

příjmů v horních vrstvách musí snižovat koupěschopnou poptávku a vede vlastníky kapitálu

k tomu, aby hledali spekulativní ziskové příležitosti mimo „reálnou ekonomiku“. To mohla

být ve skutečnosti jedna z příčin „financializace“ kapitalismu, která začala v 80. letech.

Mocenské elity globálního kapitalismu se, jak se zdá, smířily s tím, že v dohledné době

nastane jen nízký agregátní růst, nebo nenastane žádný. To nevylučuje vysoké zisky ve

finančním sektoru, které v podstatě plynou ze spekulativního obchodování s levnými penězi

poskytovanými centrálními bankami. Zdá se, že se málokdo obává toho, že by peníze

generované k zabránění stagnace z deflace mohly způsobit inflaci, protože odbory, které by

si mohly nárokovat podíl, již neexistují. [36] Ve skutečnosti je nyní problémem to, že je

inflace spíše příliš málo než příliš mnoho a nově vznikající uznávaná moudrost zní: zdravá

ekonomika vyžaduje roční míru inflace ve výši nejméně 2 procenta, ne-li více. Jediná inflace

na obzoru je však ta v bublinách cen aktiv a Summers se velmi snaží připravit své publikum

na spousty z nich.

Pro kapitalisty a jejich sluhy vypadá budoucnost rozhodně jako rozbitá cesta. Nízký růst jim

bude odpírat další zdroje, jimž by se daly urovnat distribuční konflikty a uklidnit

nespokojenost. Bubliny čekají na nenadálé prasknutí a není jisté, zda státy znovu získají své

kapacity, aby se včas postaraly o oběti. Stagnující ekonomika, jak se ukazuje, bude mít

daleko k ekonomice ustáleného stavu; s tím, jak růst klesá, a rizika stoupají, bude boj o

přežití intenzivnější. Spíše než obnovení ochranných limitů komodifikace, které

s příchodem globalizace zastaraly, bude třeba stále hledat nové způsoby, jak využívat

přírodu, rozšiřovat a intenzifikovat pracovní dobu, a podporovat to, co se v žargonu nazývá

kreativním financováním, v zoufalé snaze udržet si vysoké zisky a zajistit akumulaci

kapitálu. Scénář „stagnace s možností bublin“ si můžeme velmi věrohodně představit jako

boj všech proti všem přerušený příležitostnou panikou.

Plutokraté a kořist

Co se týká druhé poruchy, nic nenasvědčuje tomu, že bude v dohledné době, nebo vůbec

někdy, přerušen dlouhodobý trend směrem k větší ekonomické nerovnosti. Nerovnost

snižuje růst, a to nejen z keynesiánských důvodů. Snadné peníze, v současné době

poskytované centrálními bankami s cílem obnovit růst — což je pohodlné pro kapitál, ale

samozřejmě ne pro dělníky — zvyšují dále nerovnost tím, že nafukují finanční sektor, a to

svádí spíše ke spekulativnímu než produktivnímu investování. Přerozdělování na vrcholu se

stává oligarchickým: spíše než společnému zájmu o hospodářský pokrok, jak slibovala

neoklasická ekonomie, slouží naopak k vytěžení zdrojů čím dál více ožebračené a upadající

společnosti. Země, které v této souvislosti přicházejí do úvahy, jsou Rusko a Ukrajina, ale

také Řecko a Španělsko a stále více i Spojené státy. Při oligarchickém přerozdělování je

keynesiánská vazba, která svazuje zisky bohatých se mzdami chudých, přerušena tím, že se

oddělí osud ekonomických elit od osudu lidí. [37] To předjímala nechvalně známá

„plutonomická“ brožura, kterou distribuovala Citibank v letech 2005 a 2006 vybranému

kruhu svých nejbohatších klientů, aby je ujistila, že jejich prosperita již není závislá na

námezdně pracujících. [38]

Oligarchické přerozdělování a trend směrem k plutonomii, a to i v zemích, které jsou stále

považovány za demokracie, vyvolaly noční můru u elit jistých si tím, že přežijí sociální

systém, který je učinil bohatými. Plutonomičtí kapitalisté již nemusí mít strach o národní

hospodářský růst, protože jejich nadnárodní bohatství roste bez něj. Odtud tedy pochází

odchod superbohatých ze zemí, jako je Rusko nebo Řecko — seberou své peníze (nebo také

svých spoluobčanů) a utíkají, nejčastěji do Švýcarska, Velké Británie nebo Spojených států.

Možnost, kterou globální kapitálový trh poskytuje, zachránit sebe a svou rodinu tím, že

odejdete i se svým majetkem, představuje pro bohaté nejsilnější pokušení zahrát koncovku

— vybrat hotovost, spálit mosty a nenechat za sebou nic než spálenou zemi.

S tím úzce souvisí třetí porucha, drancování veřejného vlastnictví prostřednictvím

neposkytování dostatečných finančních prostředků a privatizací. Na jiném místě jsem

ukázal, že původ této poruchy spočívá v „dvojnásobném přechodu“ v 70. letech: v přechodu

od státu daní ke státu dluhů a poté od konsolidovaného státu (consolidation state) ke státu

škrtů (austerity state). Nejdůležitější z příčin této změny byly nové možnosti, které nabízely

globální kapitálové trhy od roku 1980 pro korporace a osoby s vysokými příjmy: daňové

úniky, vyhýbání se placení daní, daňový režim nakupování a vymáhání daňových škrtů po

státu. Pokusy o řešení schodků veřejných financí se týkají téměř výhradně pouze škrtů ve

vládních výdajích — a to na sociální zabezpečení, na investice do hmotné infrastruktury a do

lidského kapitálu. S tím jak zisky dosahovaly stále vyšších procent, se veřejný majetek v

kapitalistických ekonomikách (často dramaticky) snižoval a hladověl na úkor

mezinárodního mobilního oligarchického bohatství. Součástí tohoto procesu byla

privatizace, prováděná bez ohledu na prospěch veřejnosti, na produktivitu a sociální

soudržnost, které mohly působit na hospodářský růst a sociální spravedlnost.

Dokonce i před rokem 2008 bylo obecně považováno za samozřejmé, že fiskální krize

poválečného stavu musela být vyřešena snížením výdajů namísto zvyšování daní, a to

zejména bohatým. Konsolidace veřejných financí prostřednictvím úsporných opatření a

škrtů byla a je uvalena na společnosti, i když je pravděpodobné, že se tím stlačuje růst. To by

mohl být další doklad toho, že ekonomika oligarchů byla oddělena od obyčejných lidí stejně

jako je jím fakt, že bohatí již neočekávají, že zaplatí cenu za maximalizaci svých příjmů na

úkor nebohatých ani za prosazování svých zájmů na úkor ekonomiky jako celku. To, co se

zde vynořuje, je zásadní napětí, jak je popsáno Marxem: napětí mezi stále rostoucím

sociálním charakterem výroby v pokročilé ekonomice a společnosti a na jedné straně a

soukromým vlastnictvím výrobních prostředků na straně druhé. S tím, jak růst produktivity

vyžaduje více veřejných prostředků, má tendenci dostat se do rozporu s vlastní akumulací

zisku a nutí kapitalistické elity vybrat si mezi nimi. Výsledkem je to, čeho jsme dnes svědky:

ekonomická stagnace v kombinaci s oligarchickým přerozdělováním. [39]

Koroze železné klece

Vedle klesajícího hospodářského růstu, rostoucí nerovnosti a přechodu veřejného majetku

do soukromého vlastnictví je korupce čtvrtou poruchou současného kapitalismu. Max

Weber narýsoval ve své snaze rehabilitovat kapitalismus rekultivací jeho etických základů

ostrou čáru mezi kapitalismem a chamtivostí, což ukazuje, že to, v co věřil, mělo původ v

náboženské tradici protestantismu. Chamtivost, podle Webera, existovala všude a vždy;

nejenže není typickou součástí kapitalismu, ale má sklon k jeho rozvracení. Kapitalismus

nebyl založen na touze zbohatnout, ale na sebekázni, metodickém úsilí, zodpovědné správě,

střízlivé oddanosti k povolání a na racionální organizaci života. Weber očekával, že kulturní

hodnoty kapitalismu budou slábnout s tím, jak bude vyzrávat a změní se v „železnou klec“,

kde byrokratické regulace a omezení hospodářské soutěže nahradí kulturní ideje, které

původně měly sloužit k oddělení akumulace kapitálu od požitkářsko-materialistické

spotřeby a primitivního hromadícího instinktu. Co však nemohl předvídat, byla neoliberální

revoluce v poslední třetině 20. století, jež poskytla a nebývalé příležitosti stát se velmi

bohatými.

Při vší úctě k Weberovi, podvody a korupce byly vždy společníky kapitalismu. Ale existují

dobré důvody se domnívat, že s nástupem dominance finančního sektoru v hospodářství se

staly tak významnými, že Weberova etická obhajoba kapitalismu se nyní zdá být jako z

jiného světa. Finance jsou „průmyslem“, ve kterém je těžké odlišit inovace od ohýbání nebo

porušování pravidel; kde výnosy z pololegálních a nelegálních aktivit jsou obzvláště vysoké;

kde je sklon mezi firmami a regulačními orgány vytvářet extrémně drahé odborné expertízy;

kde systém přechodů mezi funkcemi (tzv. efekt otáčivých dveří) umožňuje nekonečně

mnoho možností jak pro malou, tak pro velkou korupci; [40] kde největší firmy jsou příliš

velké na bankrot, ale i na to jít do vězení, vzhledem k jejich významu pro národní

hospodářskou politiku a daňové příjmy; kde hranice mezi soukromými společnostmi a

státem je rozmazanější než kdekoli jinde (jak se ukázalo při bailoutu (státní pomoci) v roce

2008) a kde je obrovský počet bývalých zaměstnanců finančních firem ve vládním systému,

především v tom americkém. Po Enronu a WorldComu bylo zjištěno, že podvody a korupce

dosáhly v americké ekonomice historického maxima. Ale to, co vyšlo najevo po roce 2008,

předčilo vše: ratingové agentury, které jsou placeny výrobci toxických cenných papírů, aby

jim udělovali nejvyšší stupeň hodnocení; offshorové stínové bankovnictví, praní špinavých

peněz a asistence při daňových únicích ve velkém měřítku jako součást běžného podnikání

největších bank s nejlepšími jmény; prodej cenných papírů nic netušícím zákazníkům

konstruovaný tak, aby ostatní zákazníci mohli investovat proti němu; vedoucí banky po

celém světě podvodně stanovující úrokové sazby a cenu zlata; a tak dále. V posledních letech

muselo několik velkých bank za činnosti tohoto druhu zaplatit miliardy dolarů na pokutách,

a další vývoj tohoto typu činnosti se ovšem zdá být na obzoru. Co se na první pohled může

jevit jako poměrně významná sankce, je však nepatrné ve srovnání s bilancemi bank —

nemluvě o skutečnosti, že všechny sankce byly vyřešeny mimosoudním urovnáním, protože

vlády nechtěly nebo se neodvážily banky stíhat. [41]

Morální úpadek kapitalismu může mít co do činění s jeho ekonomickým poklesem, boj za

poslední zbývající investiční příležitosti je den ze dne ošklivější a stává se z něj tunelování ve

skutečně gigantickém měřítku. Veřejné vnímání kapitalismu je nyní hluboce cynické, celý

systém je běžně považován za svět špinavých triků pro zajištění dalšího obohacení již

nejbohatších. Nikdo už dále nevěří v morální obnovu kapitalismu. Weberovský pokus

zabránit jeho spojení s chamtivostí se nakonec nepodařil, protože kapitalismus se více než

kdy jindy stal synonymem korupce.

Svět vymknutý z kloubů

Nakonec přicházíme k páté systémové poruše. Globální kapitalismus potřebuje centrum pro

zabezpečení své periferie a poskytnutí důvěryhodného měnového režimu pro ni. Až do 20.

let minulého století byla tato úloha prováděna Británií a po roce 1945 až do 70. let

Spojenými státy; v letech mezi těmito roky, kdy chybělo centrum a různé síly aspirovaly na

tuto roli, to byla doba jak ekonomického, tak politického chaosu. Stabilní vztahy mezi

měnami zemí zapojených do kapitalistické světové ekonomiky jsou velmi důležité pro

obchod a toky kapitálu napříč národními hranicemi, které jsou zase důležité pro akumulaci

kapitálu; ty musí cirkulovat mezi globálními bankéři poslední instance. Efektivní centrum je

rovněž nutné k podpoře režimů na periferii ochotných přehlížet těžbu surovin za nízké ceny.

Kromě toho je třeba místní kolaborace k potlačení tradicionalistického odporu proti

kapitalistickému záboru (Landnahme) mimo oblasti rozvinutého světa.

Současný kapitalismus stále více trpí globální anarchií, protože Spojené státy již nejsou

schopny vykonávat svou poválečnou funkci a multipolární světový řád není nikde na

obzoru. I když neexistují (zatím?) žádné velmocenské konflikty, funkce dolaru jako

mezinárodní rezervní měny je sporná — a nemůže tomu být jinak, jestliže se výkonnost

americké ekonomiky snižuje, úroveň veřejného a soukromého dluhu se zvyšuje a v nedávné

minulosti došlo k několika vysoce destruktivním finančním krizím. Hledání mezinárodní

alternativy, možné ve formě měnového koše, je stále v nedohlednu, protože USA si

nemohou dovolit vzdát se privilegia předlužení ve své vlastní měně. Kromě toho stabilizační

opatření přijatá mezinárodními organizacemi na příkaz Washingtonu mají stále častěji

destabilizující účinky na periferii systému. Tak tomu bylo v případě inflačních bublin, které

byly způsobeny v zemích, jako je Brazílie a Turecko, „kvantitativním uvolňováním“ z centra.

Z vojenského hlediska byly v současné době USA buď poraženy, nebo uvízly na mrtvém

bodě ve třech hlavních pozemních válkách od 70. let Budou se pravděpodobně více zdráhat

znovu vstoupit do takových lokálních konfliktů, kam „by měla vstoupit noha amerického

vojáka“. Nové, sofistikované prostředky násilí jsou rozmístěny s cílem uklidnit kolaborující

vlády a povzbudit důvěru v USA jako globálního vymahače oligarchických vlastnických práv

a jako bezpečné útočiště pro oligarchické rodiny s dětmi a jejich majetkem. Patří mezi ně

použití vysoce utajených „zvláštních sil“ ke hledání potenciálních nepřátel a k jejich

individualizovanému zničení; bezpilotní letadla schopná zabíjení kohokoliv téměř na

jakémkoliv místě na světě; věznění a mučení neznámého počtu osob v rámci celosvětového

systému tajných vězeňských táborů; a komplexní dohled nad potenciální opozicí všude na

světě s pomocí technologií zpracování „velkých objemů dat“. Zda to bude stačit k obnovení

globálního pořádku, zejména s ohledem na vzestup Číny jako efektivního hospodářského

soupeře ( co do rozsahu menšího vojenského soupeře), však můžeme pochybovat.

V souhrnu lze říci, že kapitalismus, jakožto společenský řád držící pohromadě příslibem

bezbřehého kolektivního pokroku, je v kritickém stavu. Růst ustupuje dlouhodobé stagnaci;

což způsobuje, že je ekonomický pokrok méně a méně sdílený; a důvěra v kapitalistickou

peněžní ekonomiku je vložena do rostoucí hory slibů, u kterých je stále méně

pravděpodobné, že budou dodrženy. Od 70. let prošlo kapitalistické centrum třemi po sobě

jdoucími krizemi, které se týkaly inflace, veřejných financí a soukromého dluhu. Dnes, v

neklidné fázi přechodu, závisí jeho přežití na centrálních bankách poskytujících

neomezenou umělou likviditu. Krok za krokem se od roku 1945 rozpadá vynucené

manželství kapitalismu s demokracií. Na třech frontách komodifikace — práce, přírody a

peněz — se zhroutily regulační orgány zadržující, pro jeho vlastní dobro, postup kapitalismu

vpřed, a po konečném vítězství kapitalismu nad svými nepřáteli není na dohled žádná

politická instituce schopná obnovy. Kapitalistický systém je v současné době zasažen

nejméně pěti zhoršujícími se poruchami, pro které není k dispozici žádný lék: klesající růst,

oligarchie, hladovění veřejné sféry, korupce a mezinárodní anarchie. Co je třeba na základě

nedávných historických zkušeností od kapitalismu očekávat, je dlouhé a bolestivé období

kumulativní úpadku: zintenzivněných rozporů, nestabilit a nejistot a nepřetržité

posloupnosti „normální incidentů“ — ne nutně, ale dost možná v měřítku globálního

zhroucení, jako tomu bylo ve 30. letech minulého století.

Z New Left Review 87 (May – June 2014) přeložil Antonín Hořčica

Vyšlo v časopise Solidarita 14/93 - 95

[1] Jiná verze tohoto textu byla veřejně přednesena dne 23. ledna 2014 jako

přednáška nadace Anglo-German Foundation Lecture v Britské akademii.

[2] Tyto argumenty jsem ve větší míře prozkoumal v knize Buying Time: The

Delayed Crisis of Democratic Capitalism, London and New York 2014.

[3] Matouš 25:29. Tímto poprvé popsal Robert Merton sociální mechanismus v

článku ‘The Matthew Effect in Science’, Science, vol. 159, no. 3810, pp. 56-

63. Technický termín je kumulativní prospěch.

[4] Viz práce Emmanuela Saeze, ‘Striking It Richer: The Evolution of Top

Incomes in the United States’, 2 March 2012, k dispozici prostřednictvím Saezovi

osobní webové stránky na University of California; a práce Facundo Alvaredo,

Anthony Atkinson, Thomas Piketty a Emmanuel Saez, ‘The Top 1 per cent in

International and Historical Perspective’, Journal of Economic Perspectives, vol.

27, no. 3, 2013, pp. 3-20.

[5] Bank for International Settlements, 83rd Annual Report, 1 April 2012–31

March 2013, Basel 2013, p. 5.

[6] I to může být méně než slibné v zemích, jako jsou USA a Velká Británie, kde je

těžké pochopit, že z neoliberálních „reforem“ ještě něco zůstává k implementaci.

[7] Viz kniha Armin Schäfer and Wolfgang Streeck, eds, Politics in the Age of

Austerity, Cambridge 2013.

[8] Viz knihy Walter Korpi, The Democratic Class Struggle, London 1983; a

Colin Crouch, Post-Democracy, Cambridge 2004.

[9] Jedná se o pohled podle teorie veřejné volby (Public Choice) na fiskální krizi,

jak jej přesvědčivě předložil James Buchanan a jeho škola; viz například v knize

Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent: Logical Foundations of

Constitutional Democracy, Ann Arbor 1962.

[10] Často se zapomíná, že většina centrálních bank, včetně BIS, již dlouhou byly

nebo ještě jsou částečně v soukromém vlastnictví. Například Bank of England a

Bank of France byly znárodněny až po roce 1945. „Nezávislost“ centrálních bank,

která byla zavedena v mnoha zemích v 90. letech, může být viděna jako forma re-

privatizace.

[11] Samozřejmě, jak ve své knize poukázal Colin Crouch, neoliberalismus ve své

stávající podobě je vlastně politicky hluboce zakořeněná oligarchie obřích

nadnárodních společností; Crouch, The Strange Non-Death of Neoliberalism,

Cambridge 2011.

[12] Viz knihy Daniel A. Bell, Beyond Liberal Democracy: Political Thinking for

an East Asian Context, Princeton 2006; a Nicolas Berggruen and Nathan

Gardels, eds, Intelligent Governance for the 21st Century: A Middle Way

between West and East, London 2012.

[13] Výraz "v souladu s trhem" (nebo také „tržně konformní“) pochází od Angely

Merkelové. Veřejná rétorika kancléřky se zdá být záměrně navržena tak, aby

zamlžovala a mystifikovala. Zde je její prohlášení ze září 2011 o tomto subjektu v

originálním Merkelspeaku: ‘Wir leben ja in einer Demokratie und sind auch froh

darüber. Das ist eine parlamentarische Demokratie. Deshalb ist das Budgetrecht

ein Kernrecht des Parlaments. Insofern werden wir Wege finden, die

parlamentarische Mitbestimmung so zu gestalten, dass sie trotzdem auch

marktkonform ist, also dass sich auf den Märkten die entsprechenden Signale

ergeben." Hrubý překlad by mohl znít takto: "Určitě žijeme v demokracii a jsme

tomu rádi. Je to parlamentní demokracie. Proto je právo na rozpočet základním

právem parlamentu. V tomto rozsahu budeme hledat způsoby, jak utvářet

parlamentní spolurozhodování takovým způsobem, aby bylo také v souladu s

trhem, aby se příslušné signály také objevily na trhu."

[14] Kdyby historie ukázala, že jsem se mýlil, budu alespoň v dobré společnosti.

[15] Jak uvádí Gretchen Morgenson, ‘A New Light on Regulators in the Dark’,

New York Times, 23 April 2014. Článek prezentuje "znepokojující obraz centrální

banky, který byla ve tmě/nic netušila o každé blížící se katastrofě v průběhu roku

2008."

[16] V těchto pojmech, viz David Lockwood, ‘Social Integration and System

Integration’, a George Zollschan a Walter Hirsch, eds, Explorations in Social

Change, London 1964, pp. 244–57.

[17] Nebo, jak ji Adam Smith nazývá, „progresivní“ společnost — je zaměřená na

růst své produktivity a prosperity, která je v zásadě bez hranic, jak měřeno podle

velikosti své peněžní ekonomiky.

[18] Další definice kapitalismu zdůrazňuje, například mírový charakter

kapitalistické obchodní výměny na trhu: viz Albert Hirschman, ‘Rival

Interpretations of Market Society: Civilizing, Destructive or Feeble?’, Journal of

Economic Literature, vol. 20, no. 4, 1982, pp. 1463-1484. To opomíjí skutečnost,

že nenásilný „volný obchod“ se obvykle omezuje jen na střed kapitalistického

systému, zatímco na jeho historické a územní periferii je násilí na denním

pořádku. Například ilegální trhy (drogy, prostituce, zbraně, atd.) ovládané

soukromým násilím získávají obrovské sumy peněz pro legální investice — což je

varianta primitivní akumulace. Navíc, legitimní veřejné a nezákonné privátní

násilí často splývá, a to nejen na kapitalistickém okraji, ale také při podpoře

poskytované centrem svým kolaborantům na periferii. Zahrnuje také veřejné

násilí centra proti odpůrcům systému, a pokud ještě smysluplně existují, proti

odborům.

[19] I když nedávná posouzení jejich hospodářských výsledků a výhledů jsou

mnohem méně nadšené, než tomu bylo před dvěma nebo třemi lety. V poslední

době euforický "BRIC" diskurz byl následován úzkostným zpochybňováním

ekonomických perspektiv "Křehké pětky" (Turecko, Brazílie, Indie, Jižní Afrika a

Indonésie, New York Times, 28 January 2014). Zprávy o hromadění problémů v

čínském kapitalismu jsou také stále častější, zdůrazňují, mimo jiné, rozsáhlou

zadluženost místních a regionálních samospráv. Od krymské krize, také slyšíme o

strukturálních slabinách ruské ekonomiky.

[20] "Každý socioekonomický systém se musí spoléhat na to, že alespoň jeden

strukturálně odlišný subsystém funguje. Vždy musí souběžně koexistovat

pluralita několika modelů výroby tak, aby sociální rozvoj jako celek měl

potřebnou strukturální rozmanitost potřebnou k tomu, aby se mohl vyrovnat se

se změnami": Hodgson, ‘The Evolution of Capitalism from the Perspective of

Institutional and Evolutionary Economics’, in Hodgson et al., eds, Capitalism in

Evolution: Global Contentions, East and West, Cheltenham 2001, pp. 71ff. Pro

méně funkcionalistickou formulaci stejné myšlenky viz můj pojem „beneficial

constraint (prospěšné omezení)“: ‘Beneficial Constraints: On the Economic

Limits of Rational Voluntarism’, in Rogers Hollingsworth a Robert Boyer, eds,

Contemporary Capitalism: The Embeddedness of Institutions, Cambridge 1997,

pp. 197–219.

[21] Karl Polanyi, The Great Transformation: The Political and Economic

Origins of Our Time [1944], Boston 1957, pp. 68–76.

[22] Nebo dokonce "transgrese", a pokud půjdeme do němčiny:

Steigerungslogik.

[23] Donald Tomaskovic-Devey and Ken-Hou Lin, ‘Income Dynamics, Economic

Rents and the Financialization of the us Economy’, American Sociological

Review, vol. 76, no. 4, 2011, pp. 538-59.

[24] C. B. MacPherson, The Political Theory of Possessive Individualism:

Hobbes to Locke, Oxford 1962.

[25] Zvažme v této souvislosti útok na poslední zbytky 35hodinového pracovního

týdne ve Francii, a to pod patronátem socialistického prezidenta a jeho strany.

[26] Z kapitalistické hranice je hlášeno, že přední investiční banky začaly

navrhovat pro své zaměstnance na nejnižší úrovni, že "by se měli pokusit měsíčně

strávit čtyři víkendové dny mimo úřad, jako součást širšího úsilí o zlepšení

pracovních podmínek": ‘Wall St Shock: Take a Day Off, Even a Sunday’, New

York Times, 10 January 2014.

[27] Vzpomeňme na gigantický potlach, v původním slova smyslu je to indiánská

darovací slavnost, který pořádá každý rok před vánoci odvětví spotřebitelského

zboží společně s obchodními řetězci nebo po Dni díkůvzdání zlověstně

označovaném v USA jako „černý pátek“, kvůli všudypřítomnému snížení cen a

kolektivní nákupní hysterii, s tím spojenou. Představte si to zoufalství, pokud by

se nikdo nedostavil!

[28] Zásadní význam konzumní kultury pro reprodukci současného kapitalismu

nelze podceňovat. Spotřebitelé jsou základními spojenci kapitálu v jejich

distribučním konfliktu dokonce i tehdy , pokud jsou výrobci a spotřebitelé ti samí

lidé. Při honu za nejvýhodnějším nákupem spotřebitelé porazili sami sebe jako

výrobce, oddsunutím své vlastní práce do zahraničí; tím, že si berou

spotřebitelské úvěry na doplnění své snížené kupní síly si doplňují

spotřebitelskou pobídku o zákonnou povinnost pracovat, ke které se zavázali jako

dlužníci a vymáháním věřitelů. Viz Lendol Calder, Financing the American

Dream: A Cultural History of Consumer Credit, Princeton 1999.

[29] Robert Gordon, ‘Is us Economic Growth Over? Faltering Innovation

Confronts the Six Headwinds’, nber Working Paper no. 18315, August 2012.

[30] Podle Gordona je tato hodnota ve výši 1,8 procent ročně. Pod vlivem šesti

nepříznivých sil, by v budoucnu klesla na 0,2 procenta ročně pro spodních 99

procent americké populace: Gordon, ‘Is us Economic Growth Over?’, pp. 18 ff.

(Růst pro horní jedno procento je samozřejmě jiná věc.) Všimněte si, že Gordon

se domnívá, že ve skutečnosti bude základní tempo růstu nižší než 1,8 procenta.

[31] Gordonovo cvičení v prognózování bylo a je široce diskutováno. Byly

vyjádřeny pochybnosti, zejména s ohledem na budoucí technologický pokrok v

oblasti umělé inteligence a robotiky. Zatímco pokrok na tomto poli se zdá být

pravděpodobný, avšak je nepravděpodobné, že jeho plody budou spravedlivě

sdíleny. Bez sociální ochrany by byl technologický pokrok v těchto oblastech

destruktivní na zaměstnanost a vedl by k další sociální polarizaci. Bez ohledu na

to, jak by mohl technologický pokrok přispět k růstu, bude pravděpodobně

anulován tím, co by přidal k nerovnosti.

[32] Viz, mezi mnoha jinými, Harry Magdoff and Paul Sweezy, Stagnation and

the Financial Explosion, New York 1987. Zajímavé posouzení použitelnosti teorie

podspotřeby v kapitalismu po roce 2008 viz John Bellamy Foster and Fred

Magdoff, The Great Financial Crisis: Causes and Consequences, New York 2009.

[33] Podle všeho také proto, že by musel přiznat svůj značný příjem, který

obdržel od firem z Wall Street po svém odstoupení z Obamovy administrativy na

konci roku 2010. Viz ‘The Fed, Lawrence Summers, and Money’, New York

Times, 11 August 2013.

[34] Stejný nápad byl předložen v roce 2005, kdy Ben Bernanke, brzy následoval

Alana Greenspana ve FEDu, když se odvolal na „nadbytek úspor“, které způsobily

selhání FEDu, že „zaplavuje trhy likviditou“ na povzbuzení investic. Dnes se

Summers mimochodem hlásí k pohledu levicových stagnačních teoretiků, že

„boom“ v 90. letech a na počátku 20. století byl chimérou: „Příliš snadné peníze,

příliš mnoho půjček, příliš mnoho bohatství. Byl to velký boom? Využití kapacit

nebylo pod žádným velkým tlakem, nezaměstnanost nebyla za žádné mimořádně

nízké úrovni. Inflace byla zcela v klidu. Tak nějak i velký bublina nebyla dost

velká, aby produkovala přebytek agregátní poptávky." Video se Summersovou

řečí je k dispozici na webových stránkách MMF.

[35] Paul Krugman, ‘A Permanent Slump?’, New York Times, 18 November 2013.

[36] Jejich absence, samozřejmě, byla jedním z důvodů, proč mohly nastat

nadměrné zisky a útlum poptávku.

[37] V USA, i jinde, bohatí mobilizují proti odborům a uzákonění minimální

mzdy, přestože nízké mzdy oslabují agregátní poptávku. Zdá se, že je to proto, že

bohatá nabídka čerstvých peněz nahrazuje masovou kupní sílu, tím, že ti, kteří k

nim mají přístup, aby tvořili svůj profit ve finančním sektoru. Poptávka ze spodu

by byla atraktivní pro „úspory“ bohatých na investicích v oblasti služeb a

výroby. Viz, v této souvislosti, výzva generálního ředitele Konfederace britského

průmyslu, která reprezentuje výrobní firmy, z konce loňského roku, svým

členům, aby platily lépe své zaměstnance, protože příliš mnoho lidí se zaseklo v

málo placeném zaměstnání. Viz ‘Companies urged to spread benefits widely’,

Financial Times, 30 December 2013.

[38] Citigroup Research, ‘Plutonomy: Buying Luxury, Explaining Global

Imbalances’, 16 October 2005; ‘Revisiting Plutonomy: The Rich Getting Richer’,

5 March 2006.

[39] Nota bene, kapitalismus je o zisku, ne o produktivitě. Zatímco někdy mohou

jít ruku v ruce, je pravděpodobné, že se rozejdou, když ekonomický růst začne

požadovat disproporcionální rozšíření veřejné domény, jak je uvedeno dříve

podle „Wagnerova zákona“: Adolph Wagner, Grundlegung der politischen

Oekonomie, 3rd edn, Leipzig 1892. Kapitalistické preference za účelem dosažení

zisku na úkor produktivity, a s nimi režim kapitalistického soukromého

vlastnictví jako celku, se pak může dostat na cestu hospodářského a sociálního

pokroku.

[40] Včetně osob na nejvyšší úrovni: Blair a Sarkozy nyní pracují pro hedgeové

fondy, svůj čas volených národních vůdců je zřejmě považován jimi a jejich

novými zaměstnavateli jako jakási učební doba pro mnohem lépe placené místo

ve finančním sektoru.

[41] Zprávy o bankách, které mají platit pokuty za provinění různých druhů lze

nalézt téměř denně v předním tisku. Například Frankfurter Allgemeine Zeitung

ze 23. března 2014 uvedl, že od začátku finanční krize jen americké banky

samotné byly pokutovány částkou sto miliard dolarů