ZVUKZVUKZ l í n s k é h o k r a j e

podzim / zima 2012Z l í n Vs e t í n Uh e r s k é H r a d i š t ě K r o m ě ř í ž

Časopis pro kulturu a společenské děnítož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráč-ková • osobnosti - Milada Písková • paměti - Josef Kramář • tenkrát - Eva Eliášová • malý místopis - Petr Pálka • rozho-vory - Bohuslav Matyáš • umění - Blanka Rašticová • genius loci - Pavel Popelka • život - L. Spitzer, J. Tkáčiková • litera-tura - Petr Odehnal • za plotem - Richard Sobotka • dozvukMnoho úsilí…, str. 40.

Příběhy domů…, str. 48. Budoucnost, str. 3.

Eva Urbachová, str. 6. Jan Kobzáň, str. 32.

Naši předkové…, str. 79. Zubří a Tokio…, str. 106.

EDIT

OR

IAL

Vážení čtenáři,

ústřední téma dvojčísla časopisu ZVUK „Budoucnost, vize, proroc-tví“ přímo vybízí zamyslet se nad jeho další budoucností. Časopis ne-dávno vykročil do již třetího desetiletí své existence a zatím má čtená-řům stále co nabídnout, nechybí ani potenciál a energie redakční rady do dalších, věřme, úspěšných let. Jaké by tedy mohly nastat varianty dalšího vývoje ZVUKu v blíže nespecifikované budoucnosti?

Největší hrozbou by zcela určitě byla ztráta zřizovatele, protože vydávat kulturní a společenské periodikum bez potřebných finančních dotací jednoduše není možné. Potřebné zdroje by se musely hledat jin-de (soukromý sektor, inzerce, reklama aj.), což by pravděpodobně ved-lo k úplně jinému obsahovému formátu. Mohlo by se také stát, že re-dakční rada a korespondenti postupně zestárnou, přestanou publikovat a nepodaří se za ně najít srovnatelná (nebo jakákoli) náhrada. Ovšem skutečně katastrofický scénář by nastal, pokud by ZVUK přestali číst jeho čtenáři, vždyť časopis bez čtenářů nedává smysl.

A co podoba ZVUKu, na kterou jsme si za více než dvacet let zvykli a jinou si snad ani nedovedeme představit? Nedávno jsem se dočetl, že známý americký časopis Newsweek, který je na trhu od roku 1933, pře-stane na konci letošního roku vycházet v papírové podobě a bude před-platitelům k dispozici už jen digitálně. Šéfredaktorka a spoluzakladatelka časopisu mimo jiné uvedla: „Je to nesmírně těžký okamžik pro všechny z nás, kdo milujeme romantiku tisku a unikátní týdenní pospolitost těch hektických hodin před páteční uzávěrkou. Ale musíme mít takovou žur-nalistiku, která dá časopisu jeho účel a také přijme plně digitální budouc-nost.“ Dočkáme se někdy ZVUKu pouze v digitální podobě? A jak by jej přijali jeho konzervativní a tradice ctící čtenáři? A jací budou případní čtenáři digitálního věku? Bude folklor součástí virtuální reality? Obávám se, že na tyto otázky nedokáži smysluplně odpovědět, teprve čas ukáže, zda v takovém prostředí dokáže časopis tohoto typu důstojně obstát.

Ale i kdyby ZVUK přestal definitivně vycházet, ať už v písemné, elek-tronické či jiné podobě, pořád zůstane obrovskou pokladnicí příspěvků kulturního, historického či společenského dědictví Zlínského kraje, která se plnila několik desetiletí. A právě z ní mohou v budoucnu čerpat všichni profesionální, ale i amatérští badatelé, což znamená, že ZVUK bude znít možná jiným tónem, ale bude znít navždy. A to není vůbec málo!

Radek Jančář, odpovědný redaktor

ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně,Muzeum regionu Valašsko, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska.

Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Eva Čermáková, Zdeňka Fried-lová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Redakční kruh: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková.Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: BOMA Print, s. r. o., Kyjov.Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htmArchiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.czV roce 2012 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč. Toto číslo vyšlo 5. prosince 2012 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a pro-pagační účely.

Sídlo vydavatele: Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422.Sekretářka redakce a distribuce: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823.Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.czhttp://www.kfbz.cz/zvuk.htm

Vychází za podpory Zlínského kraje.

MK ČR 12570ISSN 1214-0139

1. máj 1990V U H E R S K É M B R O D ĚPF 1965

František Kožík

Když se ohlédnete,je to dlouhá rovná cesta.Vpřed se kráčípo zarostlé stezce dolůk stesku po dětství,pak několik kroků vzhůruk soucitua k výjimečné chvíli bez bolesti.

Neotáčejte se,zavřete jen očia pak tiše zavolejte svoje jméno.Ozvou se vám hlasy, které znáte.Také hlasy, jež jste nečekali,láskyplné hlasy z dálky minulosti,které říkají:Jsme dosud s tebou.Zůstaň s námi.To jsou Vánoce.

(Vybráno z knihy František Kožík – Básně vánoční, ilustrace Ondřej Michálek, Uh. Brod 2009)

S radostnou písnína rtech vykročte

do nadějného roku 2013

Redakce ZVUKu

Obsah

TOŽ…Budoucnost (Jaroslav Zapletal) ................................3

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJEEva Urbachová (Helena Mráčková) ......................... 6Lidová stavba roku 2012 ve Zlínském kraji(Jana Spathová) ........................................................10Zlínský kraj má své Mistry tradičnírukodělné výroby (Karel Pavlištík) ........................ 13

OSOBNOSTIPřed sto lety se v Napajedlíchnarodil Rudolf Firkušný (Milada Písková).............16Ladin Nezdařil – básník Horních chlapců(Richard Sobotka) ..................................................... 17

PAMĚTIJaroslav Šindelář: Svědectví z koncentračního tábora (Připravil Josef Kramář) .............................. 24

TENKRÁTJan Habartík: Do vlasti na kře ledové(Připravil Radek Jančář) ......................................... 30Jan Kobzáň (Eva Eliášová) ..................................... 32

MALÝ MÍSTOPISMnoho úsilí bude to státi, než dohonímeAngličany, Belgičany a jiné zahraniční rolníky(Petr Pálka) .............................................................40Příběhy domů a vil (Blanka Petráková) ................. 48

ROZHOVORY… s Miroslavem Potykou (Bohuslav Matyáš)......... 53

UMĚNÍ

Malíř Miroslav Adámek(Tomáš Mikulaštík) ...................................................62Budoucnost zlínských salonů? (Václav Mílek) .....63

Uherské Hradiště – město královské(Blanka Rašticová) .................................................. 65Marius Kotrba (Ludvík Ševeček) ........................... 68O historii včelaření na Valašsku(Ivana Martišková) ................................................. 70

GENIUS LOCIVelké širé rodné lány (Pavel Popelka) ..................... 75

ŽIVOT

Kdo se z minulosti nepoučí, musí si ji zopakovat(Arnošt Skoupý) ........................................................79Naši předkové byli k přírodě šetrní hospodáři – mýtus nebo skutečnost?(Lukáš Spitzer, Jana Tkáčiková) ................................79

LITERATURABudoucnost Zlína je v člověku (Hana Kuslová) ... 86František Fojtík: Seťa a sadění(Připravil Petr Odehnal) ......................................... 87Za večerů dlúhých jak kravský ocas(Připravil Petr Odehnal) .......................................... 92Nezadrhnutý stroj Josefa Holcmana(Připravil Tomáš Ježek) ............................................ 95

ZA PLOTEMKlobásový festival v Békéscsabě(Pavel Popelka) .......................................................102Zubří a Tokio propojila bílá nitkazuberské výšivky (Richard Sobotka) .................... 106

DOZVUK

K životnímu jubileu Dalibora Maliny(Tomáš Mikulaštík) .................................................. 111Za dlúhých večerů… (Josef Kolařík) ..................... 112Komňa (Tomáš Ježek) ................................................... 114Krzevá mne? (Petr Odehnal) ..................................117

A NA KONEC (Red.) .........................................120

tož…

tož / 3

Vážka. Foto © Klub kultury Uherské Hradiště – archiv TSTTT.

Budoucnost

Také k vám současně s tímto dvojčíslem ZVU-Ku 2012 přichází podzim – zima? Mnohé básníky střídání ročních období naplňuje smutkem. Není vlastně dobré a utěšující, když kromě toho, že umře-me, jsou i další přirozené nezvratné jistoty? Změny máme přijímat spíše s radostí a vychutnávat si je. První sobotu po říjnových volbách bylo v Buchlovi-cích krásně teplo a slunečno. Svými bílými chvosty značkovaly azurové nebe tryskáče a ve 13 hodin 9 minut dokonce kolem nás prolétla zelená vážka. Co s ní asi bude, až pořádně přituhne?

Vážky sice hbitě loví hmyz za letu, mají však proto také nějakou obdobnou budoucnost jako lidé? V evoluci nás předešly o miliony let. To ale ještě neznamená, že by měly dřív skončit. Jako děti Země se osvědčily lépe než my. I když se prý mezi sebou někdy požírají. Přesněji řečeno silnější pre-dátoři žerou slabší. Obdobně jako naši komunisti v 50. letech 20. století, když likvidovali Rudolfa Slánského a spol.

Úspěšná strategie přežívání živočišného druhu nespočívá na ohledech k jedinci. Toho lze ve vyš-ším zájmu snadno obětovat. Pokud se nechce obě-tovat sám. Vždycky záleží hlavně na tom, jak po-chopí rozdíl mezi věčností a časem a přijme svůj úděl: Co bylo, už tak nikdy nebude. Člověk je pří-tomná minulostní budoucnost a nakládá se svým životem zpravidla jako provazochodec balancující na nekonečném laně. A právě o tom nyní chceme krátce pojednat.

Hodně vzdálený příbuzný mé ženy se jmeno-val Petr. Na příjmení už nezáleží, protože mu stej-ně neřekli jinak než Petr Kostelník. Byl opravdu

kostelníkem v Domaníně. Nevíme, proč si zvolil zrovna tuto profesi. Zcela určitě se nikdy neza-býval teologií a k poznatkům společenských věd byl velmi zdrženlivý. Za skutečné vzdělance měl výhradně techniky. Když mě chtěl maximálně po-těšit, říkal mi: „Slyšte, inženýrku!“, ačkoliv dobře věděl, že na takový titul nemám žádný nárok. Petr k nám občas chodíval na besedu a nejraději líčil své zážitky z italské fronty, kam narukoval v první světové válce, aby pomohl vlasti a císaři. To také s plným nasazením dělal. Obzvlášť za noci byl vynikajícím střelcem i vrhačem granátů, nicmé-ně zákeřné Taliány likvidoval jako myši a křečky a jiné polní škůdce pouze zákopnickou lopatkou. Vždy postupoval tak radikálně jen v nutné sebe-obraně, kdy mu šlo o holý život. Jak vzpomínal na jednotlivé akce, vršily se nám pod stolem hory imaginárních mrtvol a nebylo možné dopočítat se konečné cifry.

Jinoch Petr byl v Itálii okouzlen krajinou, vínem, ženami a množstvím církevních staveb. Lze soudit, že právě to ovlivnilo volbu jeho civilního povolání.

4 / tož

Petr Kostelník si své práce vážil. Věděl, že je to mat-ka pokroku. Pečlivě se staral také o kostelní poklad-ničku. Veškeré papírové peníze odváděl po dokon-čené sbírce panu faráři a sám se s jeho požehnáním pokaždé spokojil s drobnými korunkami a haléřky. Pravidla dělby výnosů vysvětloval: „Malá dom!“ Jen-že první Československá republika zle poznamenala návštěvnost kostela rozmáhajícím se volnomyšlen-kářstvím, křísením husitských tradic a hospodář-skou krizí. Příjmy se začaly povážlivě ztenčovat. Petr musel zvažovat důsledky nepříznivých expek-tací. Jenže jak obrátit nepříznivý trend? Čím marke-tingově zapůsobit na domanínské šetřílky?

Ozdravná opatření Petr promyslel důkladně, jen s jedinou drobnou chybou, která se však nakonec kupodivu ukázala jako nejsilnější trumf. Na stáva-jící a hlavně na možné budoucí farníky chtěl ape-lovat příkladem tehdy blahoslaveného a nyní již svatého muže, o kterém se domníval, že měl zvlášt-ní smysl pro sportovní efekty. Jenže sv. Giovanni Bosco (1815-1888) mu nějak splynul s pochybnou postavou Bartolommea Bosca (1793-1862). Možná proto, že laskavý světec zesnul v italském Turinu, odkud pocházel proslulý šermíř a kejklíř Bosco. Sa-lesiánský světec se láskyplně staral o deviantní mlá-dež v trestnicích a mimo jiné podnítil také vznik dělnických katolických spolků. Naproti tomu dob-rodruh Bosco se do historie zapsal tím, že se jako voják zúčastnil Napoleonova tažení do Ruska, kde byl lehce zraněn v šarvátce s kozáky. Záporožci se mylně domnívali, že už je po něm a začali mu šaco-vat prázdné kapsy. Obratný šizuňk této příležitosti využil a okradl je o všechny peníze. Kozáci uznali, že je ve svém oboru skutečný formát, a nezabili ho. Jako privilegovaný zajatec byl poslán na Sibiř, kde nejrůznějšími kouzelnickými triky a chůzí po laně

bavil publikum tak úspěšně, že roku 1814 byl do-konce propuštěn na svobodu a pak ještě dlouho cestoval po Evropě a uchvacoval obecenstvo jako iluzionista a akrobat. Nelze zjistit, jak Petrovi oba Boscové splynuli, ale vzhledem ke kýženému vý-sledku na tom vlastně ani nezáleží.

Jednou, když odzvonil k májové pobožnosti, natáhl Petr lano mezi kostelní věží a nejbližším stromem. Na kuráž si dal hlt hruškovice a když se farníci začali shromažďovat před kostelem, pokři-žoval se a hlasitě zvolal, aby se usebrali a polepšili. Načež statečně vykročil nad prázdnotu zející mezi nebem a zemí. Jakmile však udělal dva krůčky, po-hlédl dolů a zmocnila se ho strašlivá závrať. Ruka-ma a nohama se zaklesnul za provaz a takto vydr-žel, dokud jej nesundali místní hasiči.

Někdo by si mohl pomyslet, že Petrův pokus o stimulaci veřejného mínění skončil žalostným nezdarem. Pravda je však úplně jiná. Ostatně žádná pravda se nemůže zjevovat jinak než skrze člověka. Jen v něm se pravda odehrává a tvoří. Ještě dlouho si totiž lidé v obci i okolí o této legendární události vyprávěli. Jak se nám Petr upřímně doznal, ze širo-ka a daleka přicházeli pak do Domanína poutníci jenom proto, aby ho spatřili na vlastní oči. Pocho-pitelně optimalizoval se i stav kostelní pokladnič-ky. Žádný, ani zdánlivě sebehloupější čin, o němž se udržuje pověst, není marný. Kdyby dnes Petr Kostelník ještě byl mezi námi, mohl by se stát tře-ba senátorem a v přímé všelidové volbě kandidovat na prezidenta republiky. Vždyť opravdu, byť do-časně, dokázal zlanařit budoucnost. Tož tak, milí čtenáři, máte i vy budoucnost ve svých rukou. Chce to odvahu a dobrý nápad. Jak se dodnes traduje v Domaníně a okolí: Pomoz si a Bůh ti pomůže.

Jaroslav Zapletal

ozvěnyZlínského kraje

Otmar Oliva. Socha. Foto © archiv redakce.

6 / ozvěny Zlínského kraje

Eva Urbachová

držitelka ocenění pro přátele múz

Cenu Pro Amicis Musae za významný a pod-statný přínos kulturnímu rozvoji regionu, kterou každoročně uděluje Rada Zlínského kraje, získala letos paní Eva Urbachová ze Vsetína, a to za celoži-votní etnografickou práci a za zásluhy při vybudo-vání stálé expozice o lidové výrobě, krojích a oby-čejích v Muzeu regionu Valašsko.

Paní Urbachovou na toto celokrajské ocenění nominovalo město Vsetín, které už v roce 2004 ko-runovalo svou občanku Cenou města Vsetína.

„Jméno etnografky Evy Urbachové je synonymem ne-únavné mravenčí práce ve prospěch muzea. Stopy její od-borné činnosti jsou dodnes hmatatelné v pečlivě zpraco-vaných katalozích národopisných sbírek, ediční činnosti muzea i fondu regionální literatury. Sama tvrdí, že mu-zeum je jejím osudem. Přímo osudově se shodují i rok je-jího narození s rokem založení vsetínského muzea,“ píše Hana Jabůrková v úvodu k medailonku, který vyšel při příležitosti životního jubilea Evy Urbachové v časopisu Valašsko v roce 2004.

Eva Urbachová se narodila v Brně 2. září 1924. Tam prožila své dětství a mládí. V letech 1945-1949 studovala na Masarykově univerzitě češtinu a fran-couzštinu, v letech 1947-1951 si přibrala další obor – národopis.

„Na češtině jsem se setkala se Slávkem Vola-vým a ten mě nalákal do Slováckého krúžku, kde dělal primáše muziky,“ vzpomíná na počátky své-ho probouzejícího se zájmu o národopis. „K hudbě a ke zpěvu jsem ale měla blízko už od dětství díky otci, který zamlada zpíval v Pěveckém sboru mo-

ravských učitelů. Lidová muzika mně jako poslu-chači zcela uhranula.“

V roce 1949 nastoupila Eva Urbachová do et-nografického oddělení Moravského muzea v Brně, které vedl dr. Ludvík Kunz. „Oddělení se právě přestěhovalo a mně byla ke zpracování přidělena na hromadách ležící sbírka lidového textilu. Tato práce mě velmi zaujala a začala jsem také publiko-vat v muzejním časopise. V té době však manžel coby absolvent lesnické fakulty dostal umístěnku k Hrazení bystřin ve Valašském Meziříčí. Po dvou-letém dojíždění do Brna získal výměnou byt ve Vse-tíně, do kterého jsme se s dvěma dětmi v roce 1955 přestěhovali,“ líčí okolnosti příchodu na Valašsko paní Urbachová.

„Já jsem tady vůbec nic neznala, nikdy předtím jsem zde nebyla, neměla jsem tu nikoho známého, ale tím, že jsem byla na mateřské, nebyl ten pře-chod tak náhlý. V roce 1958 organizovala Česká ná-rodopisná společnost v Praze prostřednictvím paní docentky Drahomíry Stránské rozsáhlý výzkum

Pracovní portré t Evy Urbachové ve vsetí nské m muzeu, 60. lé ta. Foto © Miroslav Lange.

ozvěny Zlínského kraje / 7

Kroj na Moravě. Obrátila se na mě, jestli bych se do této akce chtěla zapojit. Určila mi konkrétní dědiny, kde měl být výzkum lidového kroje pro-váděn. S pomocí babičky z Brna, která nám tady hlídala děti, jsem na to mohla přistoupit. Tak jsem se dostala do jednotlivých chalup, do jednotlivých rodin, a tím jsem nabyla první zkušenosti s Valaš-skem. Na venkově se mi velmi líbilo, lidé mě přijí-mali opravdu přátelsky, byli na mě hodní, snad jen kromě některých psů,“ vzpomíná s úsměvem paní Urbachová.

Tato dvouletá práce skončila v roce 1959 a ná-sledujícího roku nastoupila mladá etnografka ve vsetínském muzeu - nejprve na půl úvazku, po-tom na tři čtvrtě a pak již naplno - až do roku 1994. „Ze začátku muzeum sídlilo ve Staré radnici, což je budova naproti zámku. V roce 1964 vyklidili vojáci zámek, do té doby tam totiž bylo vojsko – vnitř-ní stráž, která hlídala místní zbrojovku. Stěhování sbírek bylo časově značně náročné, navíc v zámku probíhaly generální opravy, a tak jsme tam fungo-vali pohromadě se zedníky, i když odborná ani vý-stavní činnost přerušena nebyla,“ vypravuje držitel-ka ocenění Pro Amicis Musae.

Kromě katalogizace národopisných sbírek ve Vsetíně, ve Valašském Meziříčí a v Kelči se Eva Urbachová věnovala výzkumu i činnosti výstavní a publikační. Napsala přes šedesát článků, které byly otištěny převážně v odborném tisku, je autor-kou reprezentativní knihy, která vznikla jako rozší-řené vydání katalogu k výstavě Lidový kroj na Vse-tínsku z roku 1980.

„Ráda vzpomínám na práci v terénu – například v zátopovém území budoucí přehrady Stanovnice v Karolince v letech 1975-1976. Dělala jsem tam vý-zkum, dokud tam ještě stály normální baráčky, čili

předtím, než většinu obyvatel přestěhovali do pa-nelového sídliště. Získala jsem tam sto padesát sbírkových předmětů pro muzeum. Zajímavé ale bylo také kompletování a zpracování nálezu kera-miky v objeveném zámeckém sklípku v roce 1968.“

Rovněž spolupracovala na filmovém zdokumen-tování zanikajících lidových výrob. „Pustila jsem se do národopisných filmů, protože když jsem se za-bývala čepci ve Zděchově, fotograf nemohl zachytit rychlost, s jakou stařenka Šimková ty čepce dělala.

Př i stě hová ní sbí rek ze staré radnice do zá mku v roce 1964s Jitkou Kaš parovskou (vlevo). Foto © archiv vsetí nské ho muzea.

8 / ozvěny Zlínského kraje

Tak jsem si řekla, že toto dokáže jedině film. Pro-to jsem se spojila se dvěma amatérskými filmaři, kteří byli zaměstnáni ve zbrojovce. Tehdejší lidoví výrobci byli poslední ve svém oboru a bylo potřeba zaznamenat jejich dovednosti než umřou. Začali jsme s tím v roce 1968. To bylo v době, kdy lidoví výrobci ještě neseděli na všech akcích a na jarmar-cích, jak je to obvyklé dnes,“ říká etnografka.

Na dotaz, jestli vnímá pozitivně současnou ten-denci zanikající výroby obnovovat a zdali je vůbec

V zajetí č ertů př i prá ci v teré nu, Francova Lhota, 1992. Foto © Miroslav Langer.

možné znovu vzkřísit jednou již přerušenou kon-tinuitu, vyjadřuje přesvědčení, že ve velkém k této renesanci určitě nedojde, ale jednotlivci, kteří mají o staré techniky zájem, se je mohou naučit na základě studia literatury a někdy i ve speciál-ních kurzech. Ona sama se řadu informací týkají-cích se valašského kroje také dozvěděla z archiv-ních materiálů – zejména z pozůstalostí, v nichž bylo podrobně vyjmenováno, co měl kdo v určité době za oděv.

ozvěny Zlínského kraje / 9

Paní Urbachová v době, kdy jsem ji navštívila, tedy na konci října 2012, už měla problémy s mo-bilitou. Po svém bytě, kde se o ni stará dcera, se pohybuje s pomocí chodítka. Přesto je bystré mysli a obdivuhodně svěží duševní kondice. Se smyslem pro systém, důslednost a fakta stále pracuje jako korektorka odborných textů pro vsetínské a rož-novské muzeum.

Z ocenění Pro Amicis Musae má radost, ale zá-roveň při své skromnosti nezakrývá určité rozpa-ky. „Proč já? Vždyť tam byli nominováni šikovní mladší kolegové, kteří toho ještě mají hodně před sebou.“ Dokonce tvrdí, že pro kulturu neudělala nic výjimečného: „Vždyť já jsem si pořád seděla jen na tom svém.“

Když se paní Urbachové ptám, jestli byla v je-jím životě nějaká období šťastnější a jiná, řekněme, zastíněná, říká: „Nemůžu si stěžovat, vždy jsem

mohla svou práci vykonávat klidně a s plným zauje-tím.“ To je ostatně prý také hlavní podmínka, aby si člověk zachoval pozitivní přístup k životu, samo-zřejmě kromě zdraví a rodinného zázemí.

Byť je držitelce ocenění Pro Amicis Musae již 88 let, rozhodně netrpí pocitem společenské izola-ce, na který si řada seniorů stěžuje. „Jsem šťastná, že mohu stále spolupracovat s muzeem. Také čtu regionální tisk a v televizi sleduji pořady, které si předem pečlivě vybírám.“

Protože už se bez pomoci asistentů nedostane ven z bytu v domě bez výtahu, za výhodu považuje to, že z okna obývacího pokoje vidí přímo do lesa, kde je občas možné zahlédnout i srnky.

Jemnost, věcnost, cit pro detail, preciznost a vysoké nároky především na svou vlastní práci, to je dojem, který ve mně paní Urbachová zanechala. Ještě ve dveřích říká: „Pošlete mi to určitě ke ko-rektuře, ať mě kolegové nepomluví, kdyby v tom článku byla nějaká pravopisná chyba.“ Sice se smě-ji, ale respekt před tím, co tato dáma dokázala, je nad každou legraci.

Helena Mráčková

Obá lka knihy Evy Urbachové , která vyš la jako rozš í ř ené vydá ní katalogu k vý stavě . Foto © Petr Zá kutný .

Eva Urbachová dnes. Foto © Petr Zákutný.

osobnostiZ fil

mu

Kar

la Z

eman

a Vyn

ález

zkáz

y. Fo

to ©

Film

ové a

teliér

y Zlín

.

16 / osobnosti

Před sto lety sev Napajedlích narodil Rudolf Firkušný

Jeho rodný dům se sice nedochoval, stával na konci ulice Palackého vedle Lidového domu, ale povědomí o této mimořádné osobnosti svě-tové kultury je v našem městě silnější než kde jinde. Rudolf Firkušný (narodil se 11. února 1912) byl mladším synem místního notáře. Měl staršího bratra Leopolda (Leoše) a sestru Marii. Po otco-vě předčasné smrti (r. 1915) se rodina přestěhovala do Brna. Oba bratři Firkušní byli hudebně nadaní. Leoš se věnoval spíše hudební teorii a organizač-ním aktivitám, u Rudolfa byl v raném věku rozpo-znán jeho mimořádný hudební talent, když jako pětiletý rád brnkal na klavír. Získal si pozornost jednoho z nejpovolanějších, Leoše Janáčka. Ten prý neměl rád zázračné děti, ale mezi Janáčkem a Firkušným můžeme vypozorovat přímo otcov-ský vztah. Janáček se domníval, že pro tak malého chlapce bude vhodnější učitelka hudby, a tak do-poručil jeho matce, aby se mu věnovaly zpočátku brněnské učitelky hudby, mj. vynikající pedagožka Růžena Kurzová. K dalším jeho učitelům patřili Vilém Kurz, J. Helfert, J. Suk, R. Karel ad. Fir-kušný studoval na brněnské a pražské konzerva-toři. Mistrovské kurzy absolvoval u A. Schnabela v Berlíně, studium dovršil několika pobyty v za-hraničí.

V osmi letech měl Rudolf Firkušný první sa-mostatný koncert, o tři roky později přednesl jako sólista s Českou filharmonií Mozartův Koruno-

vační koncert. V dalším roce sklízí velký úspěch ve Vídni. Jeho obdivovatelem a podporovatelem se stal i T. G. Masaryk, který mu poskytl stipendium na studium pod podmínkou, že řádně zvládne ma-turitu. Mladý Firkušný totiž žil plně svou hudbou a takové praktické záležitosti mu nedělaly starosti. Ve dvacátých letech koncertoval v mnoha hudeb-ních centrech Evropy. Interpretoval díla světových i soudobých českých autorů, na prvním místě Bo-huslava Martinů, se kterým se spřátelil. Ten mu vě-noval řadu svých skladeb. V roce 1938 poprvé Fir-kušný vystoupil v New Yorku. To ještě netušil, že se mu toto město stane druhým domovem.

Před válkou často pobýval v Paříži, kam také po okupaci emigroval. Žil v komunitě s B. Martinů, V. Kaprálovou, J. Muchou, J. Páleníčkem ad. V roce 1940 ho čs. exilová vláda vyslala do USA. Americ-kému publiku se představil klavírním koncertem v prosinci 1941 a v silné konkurenci (V. Horowitz, A. Rubinstein ad.) uspěl.

Po skončení druhé světové války se vrátil do Čes-koslovenska. V květnu 1946 účinkoval na 1. ročníku

Rudolf Firkušný. Foto © archiv autorky.

osobnosti / 17

Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný. Foto © archiv autorky.

Pražského jara (které organizoval jeho bratr Leoš). Chtěl v Praze zakotvit. Po změně politických pomě-rů v roce 1948 se ale rozhodl zůstat v cizině. Do Čes-koslovenska se pak sporadicky vracíval na návštěvy za matkou a sestrou, které žily v Přerově. Na rodnou zem nikdy nezapomněl. Propagoval českou hudbu po celém světě. V roce 1965 se v Přerově oženil, vzal si půvabnou Přerovanku Taťánu Nevolovou a zalo-žil rodinu. K lásce k českému jazyku a českým koře-nům vedl také své dvě děti.

V druhé polovině 80. let minulého století byl několikrát zván do rodné země. Vrátil se ale až v roce 1990, když účinkoval opět, po více než pa-desáti letech, na Pražském jaru. Se svým přítelem Rafaelem Kubelíkem absolvoval dlouhou řadu vystoupení, besed se studenty, nahrávky v hudeb-ních studiích. Praha, Brno, Napajedla, Uherské Hradiště a další města ho poctila čestným občan-stvím. Univerzita Karlova v Praze, Masarykova univerzita v Brně, brněnská JAMU mu udělily čestný doktorát. Město Napajedla pojmenovalo jeho jménem místní základní uměleckou školu,

Ladin Nezdařil– básník Horních chlapců

O Ladislavu Nezdařilovi lze bez nadsázky ho-vořit jako o valašském básníkovi. Roky odloučení od domoviny, strávené profesí vysokoškolského kantora v Praze, v něm nechaly vykvasit prožitky z dětství a mládí v tehdy samostatné obci Tylovi-ce (dnes městská část Rožnova p. R.), která vlastně vždy byla pokračováním Horní (dnes Bayerovy) uli-ce města Rožnova, takže kontakt na život prostých lidí i měšťanů byl bezprostřední. Horní rožnov-skou ulicí a přes Tylovice jezdili formani s povozy naloženými tovarem do světa na jarmarky, tudy se opět vraceli, část peněz za prodané zboží necháva-li jako úlitbu v hospodách Hostýnek a Harcovna. Z oken tylovických chalup byl ničím nerušený vý-hled na voňavé louky a pole až po Rysovou horu

Mistr Firkušný se Napajedlanům odměnil nádher-ným koncertem.

Rudolf Firkušný zemřel 19. července 1994 veStaatsburgu u New Yorku v USA. Mistrovy těles-né pozůstatky byly převezeny do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Kontakt s Českou re-publikou a rodným městem nadále udržují jeho děti Veronika a Igor (mj. oba hovoří krásnou češtinou). Napajedlané na jeho počest pojmenovali jeho jmé-nem koncertní síň v místním klášteře, kde se každo-ročně koná festival Pocta Rudolfu Firkušnému.

V novém napajedelském muzeu v budově kláš-tera se počítá s expozicí Rudolfa Firkušného.

Milada Písková

paměti

24 / paměti

Jaroslav Šindelář:Svědectvíz koncentračního tábora

Publikované fragmenty vzpomínek Jaroslava Šin-deláře z koncentračního tábora poskytla jeho dcera PhDr. Eva Šindelářová. Úvodem ve své vzpomínce otce krátce představuje:

Můj otec Jaroslav Šindelář se narodil 11. února 1910 ve Štýrsku, tehdejším Rakousko-Uhersku, jako čtvrté dítě z pěti sourozenců. Jeho otec, můj dědeček Theofil Šinde-lář pracoval u c. k. soudů. Z rakouských zemí byl posléze přeložen k soudům na Moravu, nejdříve do Konice, kde ta-tínek začal chodit do obecné školy, poté do Valašského Me-ziříčí, kde otec pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu. Po smrti jeho otce ukončil čtyři třídy nižšího gymnázia a přestoupil na obchodní školu ve Frenštátě pod Radhoš-těm. Pracoval pak jako úředník u několika poštovních úřa-dů na Moravě, nakonec opět ve Valašském Meziříčí.

Před vypuknutím 2. světové války se zapojil do odbo-jové skupiny Obrany národa. 1. září 1939 byl zatčen vse-tínským gestapem, vězněn v Ostravě, Vídni, pak převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen v Oranien burgu u Berlína. Ve svých vzpomínkách zachytil to, co tam lidé zažívali a co všechno museli podstoupit.

V prosinci 1947 uzavřel sňatek s Veronikou Urcovou, mojí maminkou. Jsem jedinou dcerou.

Můj otec zemřel 17. června 2000 ve věku devadesáti let. Je pohřben ve Valašském Meziříčí.

U svého otce jsem vždy obdivovala jeho přímost, nadhled, humor, úsměvný, čapkovský přístup k živo-tu a lidem. Jako malá jsem tyto vlastnosti považovala za samozřejmost. S odstupem času si stále víc a víc uvě-

domuji, s čím se musel vnitřně vyrovnat a co unést, aby byl takového chování schopen.

V osobním životě k tomu přistoupila ještě bezmezná láska, se kterou se velkoryse postavil k handicapu jako následku nemoci své vnučky, mé dcery. Často si kladu otázku, co pro něho bylo těžší – vyrovnat se s lidskou zvů-lí v koncentračním táboře nebo s bolestí osobní.

Měly by být takové osudy zapomenuty?Před svým otcem smekám.Uveřejněné fragmenty zůstaly v některých svých čás-

tech bohužel nečitelné. Tato místa jsou v textu označena vytečkovanou závorkou.

Prvního září 1939, v den vyhlášení války Polsku, bylo Němci provedeno zatčení. Mnoho lidí z Va-

Jaroslav Šindelář. Foto © rodinný archiv Evy Šindelářové.

paměti / 25

lašského Meziříčí, mezi nimi já i několik starších pánů, bylo zatčeno a dovedeno na četnickou stanici. Po zjištění totožnosti jsme byli převezeni autobusem do úřadoven gestapa na Vsetíně, kde metody zastra-šovací byly již ostřejší a citelnější. Po očíslování a ně-kolikahodinovém stání v pozoru s nosem a čelem dotýkajíce se stěny zdi, po ranách mířených na naše nohy a hlavy, byli jsme vedeni špalírem ozbrojených stráží znovu do autobusu. Směřovali jsme do Valaš-ského Meziříčí. V každém z nás vznikla malá nadě-je, že nás vezou do trestnice ve Val. Meziříčí. Bez zastávky však jsme projeli Novým Jičínem do Mo-ravské Ostravy. Namačkali nás do sklepů úřadovny gestapa. První hra s námi začala. Kouřit jsme moh-li, trestán však byl každý, kdo byl při tom chycen. Kolem jedné stěny byla lavice. Kdo měl odvahu se na ni posadit, hazardoval se zdravou kůží na zadnici. Znovu jsme byli očíslováni a transportováni do ubi-kací továrny Spitzer, kde již byly stovky a stovky lidí z řad dělníků, úředníků a také vedoucí čeští lidé našeho průmyslu hlavně z Moravské Ostravy. Nepo-hodlní z celé severovýchodní Moravy. Problémem byly jen čtyři mísy k umývání a jediný záchod, který k dovršení nemožné situace byl druhý den zacpán. Nezbývalo skutečně nic jiného, než všechny těž-kosti překlenout vtipem a dobrou náladou. Vzpo-mínám na Pepu Podzemného, na ing. Puchtu, kteří vždy byli dobré nálady a jejich „ničevo“ zahnalo vždy vzniklé obavy. Zlatý hřeb všeho byl Dr. Otto Levý. Ačkoliv byl těžce nemocen, celý den na práci, vždy večer přicházel mezi nás a jeho vtipy dobře podané rozesmály i ty nejzamlklejší. Strava byla dobrá, za-cházení od Němců prošlo a členové rodin zavřených měli přístup a mohli nám dovážet i jídlo. Jen čas velmi pomalu utíkal. Za několik dnů našeho pobytu předvedlo nám gestapo malý kousek svého umění.

Policejní prezident z Moravské Ostravy Bača byl ge-stapem i se všemi Židy vzat na práci. Večer se vrá-til, správněji byl donesen ve velmi zuboženém sta-vu. Po uklidnění a malém odpočinku vyprávěl. Byl určen drhnout podlahu, (…) doprovázen patřičným popoháněním, takže během odpoledne nemohl již vydržet tempo práce a třikrát omdlel. SS však byli velkomyslní. Kdo pracuje, ať také jí. Donesli krajíc chleba, obložili jej vysokou vrstvou mýdla a donutili policejního prezidenta k snězení. Zapít pak musel vodou z plivátka… Asi po čtrnácti dnech naše ubi-kace byly zaplaveny vodou z kanálů, takže nebyly schopné k dalšímu používání. Veškeré osazenstvo bylo převezeno z části do věznice krajského soudu, z části na policejní ředitelství, kde jsem se i já do-stal. Štěstí se znovu usmálo. Policejní strážníci Češi, správce Čech, policejní agenti taktéž. Pomaloučku jsme se všichni vzájemně poznali. Byly dovoleny ne-oficiálně návštěvy, správce věznice nám vařil velice dobře, mimo to od rodin dostávali jsme jídlo, ciga-rety a mé sestře podařilo se propašovat i slivovici ve větším množství. Pracovat jsme nemuseli. Polsko kapitulovalo, byla však Anglie s Francií ve válce proti Německu, šířily se mezi námi zprávy, že brzy vstoupí i Spojené státy a SSSR. Bylo co kouřit, co jíst a pít, všichni jsme byli pohromadě, nadšeni situací jsme věřili v blízký konec. Den za dnem utíkal v klidu. Jednou při procházce na vězeňském dvoře přišel se podívat na nás vyšší důstojník, představitel německé kultury. Byli jsme nuceni smeknout, přičemž panu profesoru Dlaskovi spadly všechny žiletky uscho-vané za páskou klobouku, které hned při příchodu měly být odevzdány. Situace byla námi zachráněna a večer byl profesor Dlask středem našich kamarád-ských vtipů. Blížily se Vánoce. Každý dostal za úkol obstarat z domu určitou část jídel, aby štědrovečerní

tenkrát

Z filmu Karla Zemana Ukradená vzducholoď. Foto © Filmové ateliéry Zlín.

30 / tenkrát

Jan Habartík:Do vlasti na kře ledové

Ruský legionář 5. Československého střeleckého pražské-ho T. G. Masaryka pluku (3. kulometná rota) Jan Habartík ( 1897-197?) prožil převážnou část svého života v Kom-ni. Podle vyprávění byl velmi rázné povahy, budil respekt a v některých situacích, např. při domácích zabíjačkách, na něž byl coby amatérský řezník hojně zván, se ho ženy a děti i bály. Na druhou stranu patřil k typickým vesnickým „všeumělům“, byl všude, kde se něco dělo, živil se jako malíř pokojů a k jeho největším zálibám patřilo včelařství.

Z jeho pozůstalosti se dochoval velmi cenný deník, kte-rý si Habartík vedl během svého působení v ruských legiích. Deník pojmenoval „Vzpomínka na Rusko, Sibíř, Urál až k japonskému moři!“ a zaznamenával v něm kromě nejrůz-nějších událostí z válečného pole i běžný, někdy až stereotyp-ní život běžného vojáka v týlu, velkou část psaní věnoval legionářským písním, veršům, pamfletům i vtipům. Část de-níku obsahuje i nejrůznější „fantaskní“ nápady českých legi-onářů, které vznikaly z dlouhé chvíle při nekonečném čekání na tolik očekávaný odsun do vlasti. Ukázka jednoho takové-ho nápadu dokumentuje smysl pro humor českých legionářů i ve velmi obtížných situacích. Text je kvůli autentičnosti ponechán v téměř původní podobě.

Je to přísný sekret. Víme to z Evakuačního od-boru. Vám to sdělím proto, že jste proslaveni ml-čenlivostí a uchováte vše v tajnosti.

Je dnes fakt, že se v Evakuačním odboru velice nebezpečně a úředně myslí. Studují se mapy, pročítá se. Hledají východ! Východ nejkratší a nejrychlejší, zvláštní východ pro český korpus (myšleno armádní sbor, pozn. aut.) ze Sibiře! Myslilo se na východ zá-

Včelař Jan Habartík. Foto © Obec Komňa.

padní, počítalo se i s východem severním, ale když se domyslilo až k oceánu, přišlo se na to, že oceán je úplně zatopen vodou a že bude pravděpodobně zapotřebí lodí. Začalo se o ně jednat se spojenci. Jednání pokračovalo velmi hladce a po necelém roce je zajištěno, že nám lodí nepůjčí! Tato nepa-trná nedohoda nepřivedla však nikoho do vážných nesnází. Počalo se myslet na svépomoc. Zjistilo se, kolik se vypije denně v korpusu ripjatku. Zamýšlelo se shromážditi všechny tři divize ve Vladivostoku a vodu z oceánu prostě vypít neb alespoň tak upít, že bychom se i bez pomoci spojenců a jich kocá-bek do vlasti dobrouzdali.

Když mělo začít prodvižení divizí k oceánu, přišel Rolas v odboru zcela náhodou, jak to oby-čejně při velikých objevech bývá, na dně svého kufru na Vernův román „Oceánem na kře ledové“. A mozkem šťastného objevitele probleskla náhle myšlenka, zda by nebylo možno dostat se do vlasti též na kře ledové?

Druhého dne chytili se všichni s jásotem nového vykupitele – kry ledové – a zase je vše hotovou udá-lostí. Pojedeme do vlasti na kře ledové!!! Je to nápad

tenkrát / 31

Ukázka z rukopisu Jana Habartíka. Foto © Obec Komňa.

geniální, něco, co zde dosud nebylo, nemenší div než-li loňská anabáze, nehledě na všechny ostatní výhody.

První a hlavní výhoda: Nic to nebude stát!Druhá: Vojska budou stále „u ledu“, přijede

do vlasti zcela nezkažené!Třetí: Horké hlavy cestou úplně vychladnou!Několik ker bude též s teplou obšívkou, aby

ti, kteří léta seděli na teplých místech a jsou tudíž teplu přivyklí, neprostudili se, nezemřeli na zápaly a vlast nebyla oloupena o nejzachovalejší své syny, kteří doma v teple teprve ukáží, jak vlast milují. Nebudou-li vypraveny zvláštní kry štábní, umě-lecké, petropavlovské konzervatoře, mořský soud apod., stačilo by dvacet ker na divizi.

Právě odjíždí k Wilsonovi bratr podplukov-ník Medek. Má zpracovat prezidenta při působení na spojence, aby při rozdílení ker ze země France Josefa I. mírová konference přiřkla Čechoslovákům percentuální díl odpovídající dluhům, které naše re-publika - za v pánu zesnulou Austrii - bude nucena převzíti. V případě, že bychom dostali méně ker nežli dluhů, jsou navázány styky s bratry Eskymáky, Sopaři, Samojedy, Čukči aj., kteří chovají k nám teplé sympa-tie. V uplynulých dnech navštívila deputace seveřanů našeho zástupce a tlumočila obdiv nad tím, že jsme až dosud v Sibiři nezmrzli a že se nelekáme ještě ani nové zimy. Na banketu vystrojeném v počest seveřanů proneseno mnoho přípitků. Členům deputace bylo podáno po exempláři kalendáře Československého deníku na rok 1919. Bratři Eskymáci byli uměleckou výpravou i obsahem unešeni a s nadšením prohlásili, že ani na severní točně nikdy nic povedenějšího ne-viděli. Předplatili si mnoho výtisků „C. D.“, „Houpa-ček“ a „Na stráž“. Jejich rodáci jsou prý strašliví mi-lovníci houpání (tohle přivádí na myšlenku „nejsou-li snad bratři seveřané slovanského původu“). Dr. Víra

pověřen úkolem věc důkladně prostudovati a napsat o výsledcích studií několik úvah pro deník o duši Es-kymáků a druhých našich polárních bratří.

Tím je otázka naší dopravy po vodě šťastně roz-řešena a hned po příjezdu delegace z vlasti začne se s nakeřováním. Očereď (ochrana, pozn. aut.) bude stanovena rovněž delegací.

Zbyla ještě poslední starost o kry manželské, které vyžadují zvlášť pevné konstrukce, vzdorují-cí nárazům vrchním i spodním. Musí být opatřeny dostatečným množstvím chladičů, aby od vroucí lás-ky a horkých polibků brzy někde uprostřed oceánu zcela neroztály a šťastní manželé nezůstali někde na mělčině. Na kře bude dosti silný záchranný oddíl pro případ, že by chladiče měly snad vliv i na lásku a ochlazení páni manželé vrhali se do vln oceánu.

Vrchním admirálem bude, jak se proslýchá, zná-mý vůdce volžské flotily! Kerníky nahradí bratři z Podskalí.

(Prosím, nerozšiřovat mezi ruským obecen-stvem!!!)

Připravil Radek Jančář

Jan Kobzáňjako autor originální ochranné známky firmy a jeho vztahk firmě Baťa

Jan Kobzáň se narodil 9. července 1901 na lip-tálských pasekách. Jeho matka zemřela, když mu byly necelé tři roky. Ale Jan nezůstal úplný sirotek, jak se většinou uvádí v publikacích o něm a jeho díle. Jeho otec se po ovdovění odstěhoval a založil si pak novou rodinu. Pracoval jako tesař na Jurko-vičových stavbách, byl velmi zručný a měl jistě i vý-tvarné cítění. Tenhle talent možná právě po něm Jan zdědil. Vyrůstal pak u dědečka a matčiny sest-ry. Její manžel, Janův strýc, chlapce vzal s sebou na práci u Thonetů. Janovi tehdy bylo necelých 15 let. Pak se jim podařilo najít místo u Bati v oddě-lení zpracování dřeva, tedy na pile. Závodní lékař doktor Gerbec dosti váhal, jestli má Jana Kobzáně přijmout – byl tehdy malý, slabý a drobný. Ptal se ho, proč radši nejde do učení. Janek mu řekl, že až po válce. Na otázku, čím by se chtěl učit, odvětil, že malířem. To doktora Gerbece zaujalo, protože byl známý jako obdivovatel a příznivec umění. Tak mu Janek musil přinést ukázat nějaké svoje kresby a dokonce pak přímo u něho v kanceláři malovat ilustrace k pohádce o králi a třech synech.

Také Tomáš Baťa si všiml talentu toho chlap-ce. Jednou totiž přišel do dřevařské dílny a uviděl na desce Janovy kresby. On pokreslil každou fošnu, která se pak měla ohoblovat. A právě ten den zpo-dobnil jednoho z vedoucích, který Baťu doprová-zel. Byl to málo oblíbený člověk, kresba byla spíše jeho karikaturou, a tak se Janek napřed bál přiznat.

Baťa prý dotyčného hned poznal a ptal se, kdo to tak výstižně nakreslil. Když pak před sebou uviděl patnáctiletého chlapce, prohlásil, že ho nemíní po-trestat, ale právě naopak, nechat studovat, takové šikovné lidi že firma potřebuje.

Ještě nějaký čas to trvalo, téměř dva roky, ale když se pak Baťa zotavoval po zranění, které utr-pěl při autonehodě, řekl před doktorem Gerbe-

Jan Kobzáň v době studií v Praze. Foto © rodinný archiv.

32 / tenkrát

cem, že by rád pomohl nějakému nadanému dítěti. Prostě chtěl učinit dobrý skutek. Doktor Gerbec připomněl Jana Kobzáně, a tak pro něho hned poslali. Brzy nato zavezl Janka do Prahy architekt Gahura, který také vyřídil všechny formality přijetí a přijímací pohovor u profesora Kysely na pražské UMPRUM. Ten si prohlédl Jankův památník valaš-ských pěsniček, který si sám ilustroval, a prohlásil: „Co tady chcete, vždyť vy to už umíte!“

Ale přesto Janka na UMPRUM přijali. Jeho spolužáci i okolí ho měli tak trochu za exota, pro-tože maloval zbojníky, portáše, postavy v krojích, lidové náměty z Valašska a i svým chováním vystu-poval jako horal, rázovitý valašský ogara, kterému v žilách kolovala zbojnická krev. Spolužáci a kama-rádi mu přezdívali Janek Zbojník. Na druhé straně se šuškalo, že je to „protekční Baťův stipendista“. S tím stipendiem se to mělo tak: Baťova pomoc spočívala v tom, že peníze posílali z firmy Baťa pří-mo škole - čili Baťa platil Kobzáňovi školné. Ale jinak bydlení a stravu si musil opatřit sám. Takže začátky to pro něho byly dost krušné. Zprvu bydlel v koleji v kapucínském klášteře, což mu domluvila vzdálená sestřenice. Tam zažil i hlad i zimu. A také těžce přivykal velkoměstu a pražskému šosáctví, které ho často přijímalo pouze pro své pobavení.

T. Baťa samozřejmě předpokládal, že Jan Kob-záň po studiích nastoupí do firmy a bude navrho-vat boty, střevíčky, plakáty, propagační a reklamní materiály. Ale Janův talent se ubíral jinými stezka-mi k jiné tvorbě. Jeho práce vycházela z lidových kořenů. Jeho nadání a naturelu byly blízké zbojnic-ké, pašerácké, lidové náměty. Mnozí z jasenských staříčků nebo liptálských řemeslníků či dřevařů ho zaujali stokrát více, než líbezné tvářičky zlínských ředitelských dcerušek, natož pak plakáty a ceníky

pro Baťovu firmu. Na UMPRUM strávil šest let (1918-1924). Tam byli jeho učiteli renomovaní vý-tvarníci profesoři J. Benda, V. H. Brunner, F. Ky-sela, J. Schusser, K. Spilla a E. Karel. Jejich hodno-cení znělo takto: „Pan Jan Kobzáň absolvoval školu užité grafiky. Vypracoval řadu prací, hlavně kniž-ních dřevorytů, a jimi ukázal své malířské nadání vlastního typického výrazu. Jeho styk s rodnou pů-dou a studium kraje i života jsou bohatým zdrojem grafických i malířských jeho prací. Dosáhl již bě-hem studia samostatnosti tvůrčí i výrazové, která opravňuje naději očekávati od pana Jana Kobzáně vynikající díla umělecká.“ Takto tedy hodnotili Ja-nův talent profesoři F. Kysela, K. Spilla a E. Karel.

Potom navštěvoval ještě dva roky Akademii vý-tvarných umění v ateliéru grafického umění a ma-lířství Maxe Švabinského. Švabinský také velmi oceňoval jeho nadání a práci. To už se Baťovi moc nezamlouvalo, tenhle styl byl na hony vzdálený tomu, jakého výtvarníka si přál mít pro firmu. Na-víc ve Zlíně kolovala historka o tom, že T. Baťa si přál, aby ho Švabinský portrétoval. Ale že se musí domluvit tak, aby to bylo v noci, neboť přes den má Baťa příliš mnoho práce a nemá čas sedět mo-delem. Švabinský mu prý odpověděl, že on v noci zpravidla spí, takže z takové zakázky nic nebude.

Přesto všechno je pravdou, že po dobu celé-ho studia a pak i v době, kdy měl ateliér v Praze,

Originál razítka značky Baťa z období mezi válkami,jejíž autorem byl Jan Kobzáň. Foto © rodinný archiv.

tenkrát / 33

a na konec:

jaro-léto 1968 podzim-zima 1989

silvestr 1992 silvestr 2012ilvestr 2012

vvdděěěčč

nněě

vvvvz

ppoo

mmíínn

ááámmee

pp Kre

sby a

foto

© ar

chiv

reda

kce.

EDIT

OR

IAL

Vážení čtenáři,

ústřední téma dvojčísla časopisu ZVUK „Budoucnost, vize, proroc-tví“ přímo vybízí zamyslet se nad jeho další budoucností. Časopis ne-dávno vykročil do již třetího desetiletí své existence a zatím má čtená-řům stále co nabídnout, nechybí ani potenciál a energie redakční rady do dalších, věřme, úspěšných let. Jaké by tedy mohly nastat varianty dalšího vývoje ZVUKu v blíže nespecifikované budoucnosti?

Největší hrozbou by zcela určitě byla ztráta zřizovatele, protože vydávat kulturní a společenské periodikum bez potřebných finančních dotací jednoduše není možné. Potřebné zdroje by se musely hledat jin-de (soukromý sektor, inzerce, reklama aj.), což by pravděpodobně ved-lo k úplně jinému obsahovému formátu. Mohlo by se také stát, že re-dakční rada a korespondenti postupně zestárnou, přestanou publikovat a nepodaří se za ně najít srovnatelná (nebo jakákoli) náhrada. Ovšem skutečně katastrofický scénář by nastal, pokud by ZVUK přestali číst jeho čtenáři, vždyť časopis bez čtenářů nedává smysl.

A co podoba ZVUKu, na kterou jsme si za více než dvacet let zvykli a jinou si snad ani nedovedeme představit? Nedávno jsem se dočetl, že známý americký časopis Newsweek, který je na trhu od roku 1933, pře-stane na konci letošního roku vycházet v papírové podobě a bude před-platitelům k dispozici už jen digitálně. Šéfredaktorka a spoluzakladatelka časopisu mimo jiné uvedla: „Je to nesmírně těžký okamžik pro všechny z nás, kdo milujeme romantiku tisku a unikátní týdenní pospolitost těch hektických hodin před páteční uzávěrkou. Ale musíme mít takovou žur-nalistiku, která dá časopisu jeho účel a také přijme plně digitální budouc-nost.“ Dočkáme se někdy ZVUKu pouze v digitální podobě? A jak by jej přijali jeho konzervativní a tradice ctící čtenáři? A jací budou případní čtenáři digitálního věku? Bude folklor součástí virtuální reality? Obávám se, že na tyto otázky nedokáži smysluplně odpovědět, teprve čas ukáže, zda v takovém prostředí dokáže časopis tohoto typu důstojně obstát.

Ale i kdyby ZVUK přestal definitivně vycházet, ať už v písemné, elek-tronické či jiné podobě, pořád zůstane obrovskou pokladnicí příspěvků kulturního, historického či společenského dědictví Zlínského kraje, která se plnila několik desetiletí. A právě z ní mohou v budoucnu čerpat všichni profesionální, ale i amatérští badatelé, což znamená, že ZVUK bude znít možná jiným tónem, ale bude znít navždy. A to není vůbec málo!

Radek Jančář, odpovědný redaktor

ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně,Muzeum regionu Valašsko, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska.

Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Eva Čermáková, Zdeňka Fried-lová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Redakční kruh: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková.Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: BOMA Print, s. r. o., Kyjov.Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htmArchiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.czV roce 2012 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč. Toto číslo vyšlo 5. prosince 2012 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a pro-pagační účely.

Sídlo vydavatele: Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422.Sekretářka redakce a distribuce: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823.Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.czhttp://www.kfbz.cz/zvuk.htm

Vychází za podpory Zlínského kraje.

MK ČR 12570ISSN 1214-0139

1. máj 1990V U H E R S K É M B R O D ĚPF 1965

František Kožík

Když se ohlédnete,je to dlouhá rovná cesta.Vpřed se kráčípo zarostlé stezce dolůk stesku po dětství,pak několik kroků vzhůruk soucitua k výjimečné chvíli bez bolesti.

Neotáčejte se,zavřete jen očia pak tiše zavolejte svoje jméno.Ozvou se vám hlasy, které znáte.Také hlasy, jež jste nečekali,láskyplné hlasy z dálky minulosti,které říkají:Jsme dosud s tebou.Zůstaň s námi.To jsou Vánoce.

(Vybráno z knihy František Kožík – Básně vánoční, ilustrace Ondřej Michálek, Uh. Brod 2009)

S radostnou písnína rtech vykročte

do nadějného roku 2013

Redakce ZVUKu

ZVUKZVUKZ l í n s k é h o k r a j e

podzim / zima 2012Z l í n Vs e t í n Uh e r s k é H r a d i š t ě K r o m ě ř í ž

Časopis pro kulturu a společenské děnítož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráč-ková • osobnosti - Milada Písková • paměti - Josef Kramář • tenkrát - Eva Eliášová • malý místopis - Petr Pálka • rozho-vory - Bohuslav Matyáš • umění - Blanka Rašticová • genius loci - Pavel Popelka • život - L. Spitzer, J. Tkáčiková • litera-tura - Petr Odehnal • za plotem - Richard Sobotka • dozvukMnoho úsilí…, str. 40.

Příběhy domů…, str. 48. Budoucnost, str. 3.

Eva Urbachová, str. 6. Jan Kobzáň, str. 32.

Naši předkové…, str. 79. Zubří a Tokio…, str. 106.