1

Titulní strana.

2

PŘEDMLUVA:

Hned na začátku, chci upozornit čtenáře této knihy, že tady nehodlám psát žádné sáhodlouhé, podrobné pojednání o historii revolučního hnutí, o marxismu, leninismu, stalinismu, nebo maoismu, ani pozdějším revizionismu a zradě.

Napíši vlastně jen trošku obsáhlejší shrnutí o tom, jak to ve zkratce od začátku do pádu socialistického bloku v Evropě s komunistickým hnutím a událostmi kolem něj, především u nás v Československu a Sovětském Svazu bylo.

Možná budete překvapeni, jak se události dají vyložit jinak, než nám je servírováno nadnárodními korporacemi vlastněnými, údajně nezávislými médii.

Cílem je, dát Vám možnost si udělat vlastní názor na to, kým jsme byli kdy vykořisťováni a zrazováni a kdo naopak bojoval za naši svobodu, nezávislost a důstojný život…

3

KAPITOLA PRVNÍ: POČÁTKY

Komunismus a komunisté: Je jim vytýkáno mnohé, protože připomenout si to dobré, není v zájmu těch, kteří jsou dnes u moci a vykořisťují a ždímou pracující jako za starých časů, než komunistické hnutí bojující za práva dělníků, rolníků a všeho poctivě pracujícího lidu vzniklo.

Připomeňme si, o co vlastně v myšlence komunismu jde…

Komunisté byli (a ti opravdoví dodnes jsou) lidé, kteří nedokážou jen trpně přihlížet tomu, jak se někteří doslova topí v penězích a luxusu a jiní umírají na ulicích hlady a zimou…

V historii moderního světa, po nástupu buržoazie k moci a pádu většiny feudálních mocností, bylo mnoho myslitelů a teoretiků, kteří se zabývali myšlenkou, jakým způsobem by bylo možné zlepšit svět a úplně, nebo aspoň částečně smazat ty propastné rozdíly mezi chudými a bohatými, mezi vlastníky pozemků, dolů a továren a nemajetnými pracujícími.

Největší překážkou k tomu, aby se měli obyčejní pracující lépe, byla neochota vlastníků výrobních prostředků, tedy kapitalistů, vzdát se větší částky nadhodnoty výrobků, tedy zisku z práce dělníků, nebo rolníků (proletariátu) u nich zaměstnaných v jejich prospěch, tedy dát víc peněz těm, kteří ty výrobky vlastníma rukama vyrobili…

Tito kapitalisté se naopak snažili dát pracujícím z tohoto zisku co nejméně, aby si mohli co nejvíce peněz ponechat pro své potřeby a zkažené výstřelky a pracujícím dávali jen tolik, aby neumřeli hlady a mohli dále vyrábět v jejich podnicích a přinášet jim zisk.

Zkráceno, jasně a stručně, bohatým továrníkům a statkářům šlo vždy v první řadě o vlastní zisk a potřeby pracujících je nikdy nezajímali. Ve vládách vždy seděli pouze lidé z těchto kruhů, protože ti jediní měli dost peněz na kvalitní vzdělání a tak vždy při nepokojích proletariátu požadujícího spravedlivější ocenění jejich tvrdé poctivé práce stáli za bohatými továrníky a statkáři.

4

Jednotlivé drobné změny v takovém systému absolutního povýšenectví jedné třídy hrstky bohatých průmyslníků a středně bohatých měšťáků nad absolutní většinou chudých, poctivě pracujících dělníků a rolníků, neměli šanci něco změnit. Jediným řešením, jak nastolit spravedlivější řád, nebyli nějaké dílčí změny, ale celková systémová změna, která přinášela revoluční MYŠLENKU NÁRODNÍHO LIDOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ…!!!!!

5

Tuto teorii rozvinula dvojice Karel Marx a Bedřich Engels, kteří o nutnosti nastolit vyšší, mravnější a spravedlivější společenský řád, SOCIALISMUS vedoucí posléze k dokonalé beztřídní společnosti bez peněz a soukromého vlastnictví výrobních prostředků, tedy KOMUNISMU napsali celou řadu vědeckých knih (nejznámější je Kapitál) a pojednání a na základě těchto myšlenek vznikla první vědecká, ucelená sociální teorie ukazující cestu k lepšímu světu pro pracující lid…MARXISMUS.

(Karel Heinrich Marx se narodil roku 1818 v Prusku a zemřel roku 1883 v Anglii. Filosof, který rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.)

V této smělé, nové brilantní teorii továrny, doly a polnosti nevlastnili jednotlivci, ale národ, potažmo stát.

Všechen zisk z prodeje výrobků, po odečtení nákladů na rozvoj podniku a po vyplacení spravedlivých mezd by nekončil v rukou bohatých soukromníků, ale šel do státní pokladny. Stát by tak měl daleko více finančních prostředků a mohl by

6

je vracet do sociální sféry, tedy na zlepšení životních a pracovních podmínek pracujících.

V takové společnosti by mohlo být dotováno školství, zdravotnictví a výstavba a státem. V takové společnosti by do škol mohl chodit každý, ne jen boháči, lékařská péče by byla bezplatná a stejná pro všechny bez rozdílu a pracující by měli po ukončení produktivního věku státem vyplácenou rentu (důchod) který by jim umožnil prožít po letech práce zasloužené klidné stáří bez existenčních problémů.

(Friedrich Engels narozen roku 1820 v Německu, zemřel roku 1895 v Anglii.  Německý politický filosof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost První i Druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe, s nímž se podílel prakticky na všech významných pracích z oblasti filosofie a ekonomie i na dílech o komunismu.)

Tato teorie byla kapitalisty samozřejmě přijímána jak jinak, než s velkou nelibostí a odsudky. Nikoho z těch milionářů, miliardářů, továrníků, vlastníků dolů a uhlobaronů by samozřejmě ani nenapadlo vzdát se ohromných zisků, které užívali pouze pro vlastní potěšení a rozkoše. Prohlašovali, že jsou lepšími, vzdělanějšími lidmi a zaslouží si tedy lepší podmínky a život, než dělnická, nevzdělaná lůza pracující v jejich podnicích.

Argumentace, že každý člověk si je rovný, je urážela a byla přijímána s despektem a pohrdáním. Revoluční myšlenka marxismu, byla záměrně haněna, zesměšňována a tvrdě potírána. K protidělnickým represím bylo užíváno

7

pendreky a puškami vyzbrojené četnictvo, které neváhalo často použít ostrou munici a střílet pracující, kteří se dožadovali lepších podmínek jako zvěř.

Činilo se tak bez jakýchkoli soudů, jakýchkoli postihů, bez slitování a bez milosti. Mnoho rodin tak přišlo o své muže, otce, živitele a doslova pak umíralo hlady.

Podvyživené děti žebrali na ulicích, nebo od útlého věku dělali pouliční prodavače, aby si vydělali aspoň na kousek chleba denně. Kapitalisté ve své rozpínavosti, nenažranosti a sobeckosti dosáhli bodu hospodářské stagnace a krize a řešili to jediným způsobem, kterým uměli a mohli…Válkou o zdroje a o kolonie…začala PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA…

Tato válka byla válkou krutou, sobeckou a antisociální, jejími oběťmi nebyli politici a mocní kapitalisté stojící v pozadí, ale zase prostý lid, který musel bojovat a po milionech umírat za mocenské zájmy bohatých a vlivných. Tato válka přivedla celé země a národy do takové bídy a takového zoufalství, že se prostě muselo něco stát…Přišla KOMUNISTICKÁ REVOLUCE ve feudálním carském RUSKU…!!!!!

8

KAPITOLA DRUHÁ: REVOLUCE V RUSKU

Tady je třeba upozornit na dvě věci…

1) Revoluce v Rusku samozřejmě nepřišla ze dne na den, situace v této obrovské feudální zemi zrála po mnoho let a byli i dřívější, nezdařené pokusy, třeba roku 1905.

2) Na Ruském příkladu se ukázalo, že ani Marx a Engels nebyli úplně neomylní a jejich teze, že revoluce může zvítězit jen v buržoazní, hospodářsky silné, rozvinuté zemi a za přispění maloburžoazie, se ukázala chybnou.

Podcenili totiž schopnost pracujících si vládnout sami i bez přispění bohatých měšťanů a hokynářů a zapomněli, že opravdová síla spočívá v rukou proletariátu a nikoli ziskuchtivých kupčíků.

Iniciátorů komunistické revoluce v Rusku roku 1917 bylo několik, hlavní figurou a vůdcem se však stal VLADIMÍR ILJIČ LENIN.

Pod jeho vedením se Rusko vyvázalo ze světové války a komunisté vyhráli svůj spravedlivý boj proti příznivcům cara i proti intervenčním cizím vojskům téměř dvou desítek kapitalistických zemí, které byli vyslány na potlačení revoluce a komunismu v této zemi.

Vladimír Iljič Uljanov-Lenin se narodil roku 1870 a zemřel roku 1924. Komunistický politik, filosof a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu. Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku. 

9

Komunisté pod vedením Lenina, Trockého, Stalina, Bucharina a dalších nakonec za cenu mnoha obětí a díky obrovskému hrdinství a nasazení, nade všemi slavně zvítězili a moc v zemi tak konečně přešla pevně do rukou lidu. Někteří radikálnější, včetně již zmiňovaného Trockého chtěli revoluci násilně rozšířit ihned i do dalších zemí, které by však takovou intervenci brali spíše jako nepřátelskou invazi.

10

Proto byli takové návrhy LENINEM a později i JOSIFEM VISSARIONOVIČEM STALINEM odmítnuty, což vedlo nakonec k ideologickým rozporům a k Trockému zahořknutí, zradě a emigraci, kde šířil lži a pomluvy o svých politických oponentech.

RUSKO se mezitím přejmenovalo na SOVĚTSKÝ SVAZ a moc přešla do rukou komunistické strany a lidových výborů (sovětů). Lenin, zklamán tím, že revoluce se nestala tak, jak předpokládali Marx s Engelsem světovou, zmalomyslněl a začal zvažovat další možnosti, obávaje se, že jako jediná země s čistě národním hospodářstvím, budou zemí izolovanou od zbytku světa a nedokáží nastartovat hospodářský růst této válkami zbídačelé země.

Přišel tedy s řešením, které bylo velkým krokem zpět, s novou hospodářkou politikou země (NEP). Tato politika se setkala s nesouhlasem výše zmiňovaného Trockého a pochybami u Stalina, který však NEP nakonec z úcty ke svému velkému vzoru a učiteli Leninovi se sebezapřením zprvu podpořil.

NEP (nová ekonomická politika 1921 – 1929) což byla hospodářská politika smíšeného národního a soukromého vlastnictví velkých výrobních prostředků, přinesla zemi zdánlivě ekonomický růst a klid. Okolní země přestali Sovětský Svaz vojensky ohrožovat a do země s velkou slávou vtrhla dravá buržoazie…

Výkonná moc sice pořád byla v rukou komunistické strany a lidových sovětů, ale ekonomická moc, peníze a vliv se pomalu začali přesouvat zpět do rukou bohatých jednotlivců, na které znovu pracovali za špatnou mzdu dělníci v továrnách, které jim opět nepatřili…

Lidé se opět začali dělit na chudé a bohaté, jedni měli sotva na jídlo a druzí jezdili po Moskevských třídách v luxusních kožiších s kapsami plnými peněz auty s křišťálovými světly…

STALIN.

Stalinova síla a přesvědčení vycházeli z toho, že vyrůstal v chudém dělnickém prostředí a svou cestu životem si musel tvrdě vybojovat.

Na rozdíl od Lenina, který byl většinu života revolucionář teoretik, byl on revolucionář bojovník z ulice, který se od svých mladých let aktivně účastnil stávek, demonstrací, nepokojů a bitek.

Věřil v možnost vítězství prostého lidu Sovětského Svazu i proti vůli celého zbytku světa. Brzy po svém nástupu k moci zrušil po důkladném zvážení a na doporučení GOSPLANU (státní plánovací komise), politiku smíšené ekonomiky a přes odpor dalšího z revolučních vůdců Bucharina, plně znárodnil všechny podniky a pole, předal je do rukou lidu.

Vyhlásil tzv. PRVNÍ PĚTILETKU (centrálně plánovaný hospodářský plán rozvoje a výstavby čistě národního lidového hospodářství na pět let dopředu).

11

Tím se samozřejmě okamžitě stal tou nejnenáviděnější postavou pro světový kapitál a začalo cílené vytváření lží a pomluv, které měli za cíl zdiskreditovat jeho osobu a celý komunistický režim v Sovětském Svazu.

Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin se narodil v Gruzii 21 prosince 1878 a zemřel v březnu roku 1953. Byl komunistou, revolucionářem, vojevůdcem a velkým státníkem. Pod jeho vedením se z jedné osamocené zaostalé země, stala vojenská a hospodářská velmoc a vznikl socialistický blok zemí z celého světa, který se stále rozšiřoval až do jeho nenadálé smrti.

12

Kapitalisty vlastněná média dávala Stalinovi vinu za jakýkoli neúspěch, za jakoukoli tragédii, která se udála v Sovětském Svazu. Vinili ho za mrtvé padlé v občanské válce, vinili ho i za padlé ve válce proti intervenčním vojskům, zapomínaje, že tato invazní vojska tam poslali oni sami.

Vinili ho za oběti hladomoru na Ukrajině, dělajíce z něj boha, který by snad mohl všechny nešvary země napravit mávnutím kouzelného proutku.

Schválně zamlčovali, že na Ukrajině panoval hladomor již mnohokrát předtím, ještě za carského režimu. Nikdy však později nezmínili, že po nástupu komunistů k moci byl hladomor na Ukrajině již jen jeden, poslední a nikdy více se již neopakoval.

Kapitalisty vlastněná evropská média šli dokonce tak daleko, že používali i staré fotky z dřívějších hladomorů a vydávali je za aktuální.

Všechny odsouzené, včetně těch, kteří spáchali hospodářské, nebo kriminální delikty, tedy zloděje a vrahy, vydávali za oběti komunistického režimu a bojovníky proti komunismu.

Hospodářství v Sovětském Svazu mezitím nedbaje na nevraživost kapitalistů ze zbytku světa rostlo, sílilo a vyvíjelo se.

Pole již nevlastnili velkostatkáři a rolníci již nemuseli dřít za trochu mouky a chleba na nějaké pány, zakládali se družstva (kolchozy) a jejich výnosy patřili všemu lidu.

Odváděli se státu a ten je přerozděloval tak, aby každý měl zajištěnou obživu, mezi chudšími a bohatými kraji.

Totéž se dělo s výrobky z národních podniků a továren. Stavěly se nové závody, každý měl právo na práci, na bezplatné školství, zdravotnictví a důchod.

Dle, Stalinovi ústavy z roku 1936 se zkrátila pracovní doba na sedm hodin denně a pracující tak konečně mohli vydechnout, měli čas být se svými rodinami a užít si výsledky tvrdé práce předchozích budovatelských let.

Vložím sem příklad toho, jakým způsobem si média vlastněná bohatými kapitalisty a korporacemi pohrávala s informacemi ze Sovětského Svazu a přetvářela je k obrazu svému:

Příklad:

13

Zpráva lidového komisaře Stalinovi:Soudruhu Staline, dnes v noci došlo v naší vesnici k napadení velkého skladiště obilí bělogvardějci,(nebo jinými záškodníky). Při následné přestřelce jich bylo 80 zabito, ale sklad bohužel shořel, hrozí, že místní lidé, nebudou mít na zimu dostatek chleba. Prosím proto o předisponování části zásob obilí ze sousední oblasti, aby nevypukl hladomor.

Jak, s takovou zprávou naložil prozápadní novinář:

Před týdnem v noci bylo v jedné vesnici v SSSR při přestřelce zabito, (nebo ještě lépe popraveno) 160 (počet vždy nejlépe zdvojnásobit) hrdinných bojovníků odboje proti komunistické diktatuře.Druhý titulek:

Díky špatné hospodářské politice socialistických kolchozů hrozí v té a té oblasti nedostatek chleba a hlad.

Takhle se vyráběli oni popravení, zastřelení hrdinové a veškeré důsledky jejich hanebných činů se sváděla na špatná rozhodnutí Stalina.

Ekonomický růst Sovětského vazu, činil za Stalina neuvěřitelných 10 až 30% což, nebylo nikdy předtím, ani nikdy potom, v žádné zemi překonáno…Sovětský Svaz šel svou cestou, proti proudu, proti všem a pomalu se rozrůstal a sílil…Čeho se však kapitalisté báli nejvíce, stával se vzorem pro ostatní země a v Evropě začínali vyrůstat mimo Sovětský Svaz i v ostatních zemích komunistické strany, majíce Sovětský Svaz a národní ekonomiku jako vzor…!!!!!

14

KAPITOLA TŘETÍ: DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Jedno z nejsilnějších levicových hnutí bylo v Německu, kde zároveň sílila a rostla i nacionalisticky a rasisticky založená národně socialistická dělnická strana (NSDAP zkráceně nacisté) vedená Adolfem Hitlerem.

Jednoduchá rétorika, podněcování nenávisti k jiným národům, hraní si na stranu obhajující práva dělníků a házení důsledků hospodářské krize, která tehdy v kapitalistických zemích zuřila na okolní státy, zmátlo v Německu hodně lidí a převážilo sympatie mnoha pracujících ve prospěch nacistů na úkor komunistů a sociálních demokratů.

Za úspěch nacistů v Německu mohla částečně i nejednotnost levice a neochota sociální demokracie a komunistů bojovat bok po boku. Tento problém dělil a tříštil levici v té době ve všech zemích, kde tyto strany existovali společně. Sociální demokracie se tak stala se svou nereálnou lživou vizí sociálního kapitalistického státu největší brzdou skutečného spojení a jednotného postupu proletariátu evropských zemí proti nacismu.

Sociální demokraté tehdy, stejně jako dnes vnucovali pracujícím myšlenku, že není třeba systémové změny, že není třeba národního hospodářství a že nevadí, když dál budou výrobní prostředky, lesy, louky a pole vlastnit bohatí jednotlivci, korporace a církve. Víru, že stačí jen drobné kosmetické změny a víra v sociální cítění mocných, kterým na milost a nemilost je obyčejný pracující v kapitalistickém systému vydán.

Jenže pudrem a rtěnkou prostě ze žáby princeznu neuděláš, a z kapitalisty, nebo nacisty se lidumil nestane, ať se snažíš sebevíc. Tak se stalo, že v Německu se k moci dostala strana hlásající nadřazenost jedné rasy. Paradoxně prvními oběťmi nebyli jen němečtí židé a komunisté, ale i sociální demokraté, protože Hitler nechtěl mít v zemi žádnou opozici, s tak velkým vlivem.

Po nástupu k moci Hitler nastartoval obrovskou zbrojní výrobu, čímž dal německým lidem práci a tím zažehnal hospodářskou krizi a získal si jejich ještě větší podporu.

15

Sovětský svaz, který v té době velice rychle ekonomicky a vojensky sílil, viděl nebezpečí nacismu ohrožující Evropu. Proto jako první a v té chvíli jediný, navrhl ostatním evropským velmocím Francii a Velké Británii společný postup proti Německé nacistické hrozbě.

Francie s Velkou Británií však v té době podcenili nelidskost a zrůdnost nacistické ideologie a nabídku odmítli, doufajíc, že se nakonec nacisté a komunisté zničí navzájem.

Hitler povzbuzený jejich přístupem a nečinností si začal klást pozemkové nároky na sousední Československo, konkrétně na jeho pohraniční část Sudety, kde žila početná německá menšina.

Ačkoli Československo mělo vojenskou obrannou smlouvu s Francií a ta zase s Velkou Británií, takže by mu obě země v případě napadení nacisty měli přijít na pomoc, nestalo se tak.

16

Francie s Velkou Británií, nejenže odmítli Stalinovu nabídku společného postupu se Sovětským Svazem proti Německu, dokonce proradně a zrádně porušili smlouvu a při jednání s nacisty nabídli Hitlerovi na schůzce v Mnichově za mlhavý příslib míru Československé pohraničí, aniž přizvali zástupce Československa k jednání.

(tzv. MNICHOVSKÁ DOHODA)

17

Jediná nabídka pomoci Československu v té chvíli přišla ze strany Sovětského Svazu. Byla však komplikovaná tím, že Sovětský Svaz v té době přímo nesousedil s Československem, část jeho území totiž okupovalo od konce PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Polsko, které využilo oslabení Sovětského Svazu po válce a revoluci k vlastním územním ziskům.

Polsko v roce 1938 odmítlo nechat přejít cca 30 Sovětských divizí připravených pomoci Československu přes své území, částečně z důvodu vzájemné nevraživosti a částečně proto, že Poláci doufali, že zatímco si Němci zaberou Sudety, oni zaberou pro sebe Československé republice Těšínsko, což také později udělali…!!!!!

Podobný problém s přístupem měl Sovětský Svaz i s Rumunskem. Tento stát nebyl sice úplně proti jako Polsko, ale povolil by přejít přes své území jen 100 000 sovětských vojáků a přelet omezenému počtu letadel. Z Československé republiky si nakonec kus pro sebe zabrali i Maďaři, kde panoval fašistický režim.

(Které státy jsou dnes našimi vojenskými spojenci v NATO? Je to Sovětský Svaz, který nás osvobodil a vrátil samostatnost, nebo jsou to ty země, které nás tehdy zradili, nebo přímo napadli, okupovali a naší zem roztrhali na malé kousky?).

18

Nejistota způsobu Sovětské pomoci a zákeřná zrada našich západních spojenců, spolu s nečekaným nepřátelstvím našich sousedů Polska a Maďarska, vedla československou vládu, parlament a prezidenta ke zbabělé kapitulaci proti vůli většiny národa.

Komunistická strana Československa, byla po otevřeném nesouhlasu s MNICHOVSKÝM DIKTÁTEM, volajíce po obraně vlasti, jako údajně příliš radikální rozpuštěná a široká koalice pravičáků, socialistů a sociálních demokratů ve vládě, dala raději přednost nacistické okupaci, než boji s komunisty po boku.

Nedlouho po zradě pravice a sociálně demokratických stran, které nechtěli bojovat za svou vlast a zrušili mobilizaci vojsk, vstoupila nacistická vojska i do zbytku země. Československá republika po osobní návštěvě triumfujícího Adolfa Hitlera přestala existovat. Stala se pouhým německým protektorátem Čechy a Morava. Ze Slovenska se stal samostatný fašistický stát.

19

Touto svou zradou západní spojenci, pravicové strany a všechny nekomunistické strany tvářící se jako levicové ukázali svou pravou tvář. Bez váhání vydali ve strachu o své životy a majetky do nacistických rukou celou naší krásnou zemi a sami buď začali kolaborovat s Němci, nebo utekli do anglického exilu.

Mnozí dnes nechápou, jak vůbec mohli události dojít tak daleko, jak se mohl Adolf Hitler dostat v první světové válce poraženém Německu k moci. Proč něco takového dovolili vítězné kapitalistické mocnosti a nezastavili něco takového hned na počátku…???

Odpověď je jednoduchá, kapitál, tedy továrníci, korporace, vlastníci dolů a lesů, mezi něž patřili a patří v kapitalistických zemích i církve (zejména církev katolická) se natolik báli rostoucího vlivu komunistů, že nechali nacistickou ideologii vybujet záměrně.

Spoléhali na to, že zlikviduje rychle rostoucí komunistické hnutí v Evropě a nakonec možná ve vzájemném souboji se Sovětským Svazem zvítězí a zažehná tak pro ně nepředstavitelnou hrozbu možnosti, že by si dělnictvo a rolnictvo (proletariát) mohli vládnout a hospodařit sami a nenechali se od nich nadále zneužívat a vykořisťovat…!!!!!

20

Proto světový kapitál a katolická církev vycházeli nacistům vstříc, nehledě na to, jaký jejich plán může přinést ztráty na lidských životech a jak může změnit osudy mnoha národnostních menšin a národů. Šlo jim jen o to, aby si udrželi majetek, vliv a moc nad osudy obyčejných lidí, které nazývali pohrdavě dělnickou lůzou a jejichž životy pro ně nic neznamenali…

21

Jediní, kdo proti fašismu, nacismu a jejich představitelům od začátku brojili, byli komunisté, kteří viděli celou zrůdnost této ideologie postavené na nadřazenosti jednoho národa a jedné rasy nade všemi ostatními.

Ať již to byl Stalin v Sovětském Svazu, nebo Gottwald v Československu a další komunisté v jiných zemích, všichni ukázali ochotu a vůli proti tomuto zlu společně bojovat.

Kdyby Francie s Velkou Británií neodmítli nabídku Sovětského Svazu na společný postup proti nacistickému Německu, válka pokud by vůbec začala, by trvala nejvýše několik měsíců a ztráty na lidských životech by byli stonásobně menší.

Ze strany kapitalistických velmocí však nebyla vůle s nacisty bojovat, pro ně byla komunistická ideologie rovnosti a bratrství větší hrozbou, než rasistická ideologie nacistů, která nic neměnila na nadřazenosti bohatých a mocných nad proletariátem…!!!!!

Teprve po odmítnutí společného vojenského postupu proti německému nacismu všemi evropskými velmocemi, po vydání Československa bez boje Němcům, poté co zůstal ve své snaze boje proti nacistům osamocen, zvolil Stalin, který ještě nebyl připraven vést válku samostatně bez spojenců mír, aniž by tím na rozdíl od ostatních evropských mocností někoho zradil, nebo porušil nějakou smlouvu.

22

Ribbentrop a Molotov (ministři zahraničních věcí) tak za obě země podepsali smlouvu o vzájemném neútočení.

Později, aby sami ospravedlnili vlastní ústupky a zrady a nenechali na sobě vinu za všechny oběti DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY, se západní kapitalistické mocnosti snažili z tohoto pouhého paktu o neútočení udělat něco úplně jiného, než ve skutečnosti bylo a lidem tvrdili, že šlo dokonce o spojenectví a rozdělení vlivu mezi těmito zeměmi.

Položme si tedy otázku, proč se Stalin nakonec rozhodl podepsat s Německem mírovou dohodu?

Sovětský Svaz neprožil po první světové válce dvacet let míru jako zbytek Evropy.

Proběhla v něm revoluce a krvavá občanská válka. Sotva se vypořádal s vnitřním nepřítelem, byl napaden intervenčními vojsky kapitalistických evropských zemí.

23

Prožil si pokus o smíšenou ekonomiku a návrat zpět k národnímu hospodářství, zažil dobu plnou krve a zvratů, toužil po chvilce klidu a míru pro svou zem a svůj lid.

Potřeboval se jako celá země nadechnout a odpočinout si před dalším bojem, o němž věděl, že nakonec stejně nastane.

Mnozí mu mírovou smlouvu s Německem vyčítají a označují jí za zradu. Tvrdí, že měl vyhlásit Německu válku a bojovat. Zkusme se tedy na věc podívat Stalinovýma očima.

Sovětský Svaz neměl v Evropě žádné spojence, komunisté byli u moci pouze tam. Socialistická národní ekonomika také existovala jen v Sovětském Svazu.

24

Země, které do té doby napadl a obsadil Hitler, ještě nedávno posílali svá vojska do Sovětského Svazu bojovat proti komunistům, byly tedy spíše nepřátelské.

Přesto Stalin než se odhodlal k podpisu mírové smlouvy s Německem, nabídl nejprve spojenectví Velké Británii a Francii a navrhl společný postup proti nacistům.

Poté, co obě velmoci spojenectví odmítli a předhodili v rozporu s dohodami v Mnichově nacistům Československo jako psovi kost, byl Sovětský Svaz jedinou velmocí neuznávající tuto dohodu a tím jediným, kdo nabídl Československu pomoc.

Hitlerovo nacistické Německo do té doby nepodniklo vůči Sovětskému Svazu jediný nepřátelský krok.

Za koho měl tedy Stalin bojovat, pro koho měl nasazovat krky sovětských vojáků? Pro ty, kteří zradili, kteří odmítli jeho spojenectví, nebo pro ty, kteří se sami bez boje vzdali?

Továrny v Sovětském Svazu v té době chrlili traktory a jiné stroje, ne tanky, letadla, nebo děla. Potřeboval čas zemi připravit k válce, najet na válečnou výrobu, získat strategický oddech, protože v Československu a jinde dozbrojená nacistická vojska nebyla snadným nepřítelem.

Snažil se, dostat Sovětský Svaz do pozice, kdy by válka nebyla vedena na jeho území a nebyli tak zničeny výsledky těžké, dlouholeté práce sovětského lidu.

Tady se však Stalin zmýlil, dnes se můžeme jen dohadovat, zda Hitlera podcenil a špatně odhadl počet nacistických vojsk a techniky (v té době nebylo možné znát přesný počet a pozice nepřátelských vojsk, tak jako dnes pomocí fotek z družic a špionážních satelitů), nebo naopak přecenil, když si o Hitlerovi myslel, že je lepší stratég a nebude bojovat na dvou frontách a plýtvat silami s takovým obrem, jako byl Sovětský Svaz…

Tak se stalo, že 22 června roku 1941 napadli vojska nacistické aliance Sovětský Svaz v přímém rozporu s mírovou smlouvou podepsanou oběma zeměmi.

25

OPERACE BARBAROSSA:

Nacistická aliance vrhla proti Sovětskému Svazu sílu do té doby nevídanou. Hranice překročilo 191 divizí o síle 5.5 milionu vojáků 4.300 tanků, 47 200 děl a okolo 3. 500 bojových letadel. Vojska zaútočila z území Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska. Menší uskupení pak z území Finska a Norska.

Nesmíme si myslet, že Sovětský SVAZ by snad v oblasti u hranic neměl žádná vojska, tak naivní a důvěřivý Stalin nebyl. Bránit zemi v případě porušení mírové smlouvy bylo připraveno 187 sovětských divizí o síle tří milionů mužů. V počtu tanků a letadel měla rudá armáda dokonce převahu, jenže se bohužel jednalo převážně o starší stroje, proti nacistickým technicky zastaralé. Rudá armáda, totiž v té době teprve procházela modernizací. To byl jeden z důvodů, proč se Stalin snažil získat čas.

26

Po drtivém útoku nacistické aliance (jednalo se nejen o německá, ale také italská, rumunská, slovenská, finská a další vojska) se událo na sovětské straně hned několik chyb. První, dost podstatná chyba se ukázala v teorii vycházející z marxistického přesvědčení, že při správné argumentaci dokážou správně zvolená slova přesvědčit řadové vojáky pocházející z lidu, aby nebojovali proti svým bratrům z jiné země a postavili se svým pánům, kteří je nutí bojovat a umírat pro svůj prospěch a zisk.

Takže, když po prvním, nečekaném zdrcujícím úderu nacistických vojsk konečně vzlétla sovětská letadla, nebyli první věcí, které dopadli na postupující nepřátelská vojska bomby, ale letáky s propagačními texty, nabádající ke vzpouře, spojenectví a jednotě v boji proti jejich vykořisťovatelským pánům.

Teprve, když přišli nové rozkazy od Stalina a generálního štábu z Moskvy, začala sovětská vojska skutečně bojovat proti postupujícím nacistickým vojskům. Tehdy však Sověti udělali druhou chybu a na rozkaz nejvyššího velení, které zřejmě pořád ještě neznalo ohromný počet nacistických vojsk a místo obranné strategie přešli do protiútoku.

27

S počátečním stavem vojsk o 2.5 milionu menším, než jakým disponovali nacisté a po ztrátách, které po prvním úderu nacistických vojsk utrpěla, neměla rudá armáda naději, že by protiútok a plán vytlačení nepřítele z území Sovětského Svazu mohl uspět.

Po tvrdých bojích byly jednotky rudé armády, které se střetli s vojky postupující nacistické aliance, poraženy a rozprášeny a Hitlerova vojska mohli obsadit obrovský kus sovětské země bez většího odporu, obtěžována pouze partyzánskými útoky a menšími bojůvkami zbytků jednotek rudé armády.

Tehdy se zrůdnost nacistické ideologie ukázala v plném rozsahu. Německá armáda dostala rozkaz zabíjet, plenit a ničit. Bylo vypáleno a zcela vyvražděno obyvatelstvo více než 200 velkých měst a 9000 vesnic, tedy pokud by, jsme měli, toto zvěrstvo páchané nacisty přirovnat k nám všem známé tragédii v Lidicích a Ležákách, to co nacisté spáchali v Sovětském Svazu, bylo deset tisíckrát větší zlo…!!!

Ve vypálených městech a vesnicích byli bez milosti mučeni, zabíjeni a popravováni civilisté a znásilňovány ženy. Nacisté se neštítili ani vraždění malých dětí. Přesvědčeni o vlastní germánské nadřazenosti a méněcennosti slovanské rasy na tom neviděli nic špatného.

28

Německá nacistická vojska si po prvotní drtivé porážce vojsk rudé armády mysleli, že válka je již vyhraná a vypalování a drancování měst si opravdu užívali, pořizovali si na památku fotky, které po konečné porážce nacistických vojsk komunistickou rudou armádou Sovětského Svazu posloužili jako důkazy napáchaných zvěrstev.

Lidé, kteří stačili utéct před po krvi dychtícími nacistickými vojsky do lesů a hor se postupně nacházeli, spojovali a vytvářeli partyzánské oddíly.

Snažili se aspoň zpomalit postup nacistických vojsk, dávajíce tím víc času k demontáži celých podniků, zbrojovek a továren, které byli na pokyn Stalina rozebírány do posledního šroubku a převáženy do hlubokého zázemí na Sibiř, mimo dolet nacistických letadel a dosah jejich vojsk, aby mohli vyrábět zbraně, letadla a tanky pro přeskupující se rudou armádu, která sice prohrála první bitvu, ale nikoli válku.

Partyzáni tak hrdinně nasazovali své životy za životy lidí daleko od nich, mimo nacisty okupovaných území, dávajíce jim tak šanci připravit zemi na obranu a nadcházející boj.

29

Pokud byl nějaký partyzán chycen nacisty živý, byl bez milosti pro výstrahu oběšen.

Němci však v té době nepáchali svá nelidská zvěrstva jen ve vzdorujícím komunistickém SOVĚTSKÉM SVAZU, ale i zemích, které již obsadili, nebo se jim vzdali. Vystavěli koncentrační likvidační tábory, ve kterých mučili a zabíjeli lidi. Především židy, cikány a slovanské národy, ale jiné lidi z negermánských zemí.

30

Zvěrstva, která v nich byla páchána, jsou pro obyčejného člověka se zdravým mozkem naprosto nepochopitelná a neomluvitelná a nesmějí být zapomenuta…!!!!!

Již nikdy se nesmí nacisté dostat k moci a nikdy nesmí být zapomenuto, kdo a za jakou cenu je zastavil, porazil a zachránil svět.

Byli to komunisté a rudá armáda pod vrchním velením soudruha Stalina, kdo vybojoval vítězství ve druhé světové válce a nesl 90% zásluh za poražení nacistické aliance a osvobození nacisty okupovaných zemí…!!!!!

Přikládám proto fotky dokumentující nelidská zvěrstva, kterých se nacisté dopouštěli na lidech v koncentračních táborech.

31

32

33

34

Na další fotce je vidět masový hrob nacisty zajatých, popravených sovětských vojáků.

Jen díky obrovskému hrdinství a obětem rudé armády pod vrchním velením komunisty Stalina, podobně neskončili všichni lidé z negermánských národů v Evropě.

Zkusme na takové věci nezapomínat a bojovat proti těm, kteří záměrně překrucují a přetvářejí historii, popírají zásluhy Sovětského Svazu a umenšují zločiny nacistického Německa…!!!!!

35

Pro antikomunistické štváče a pomatence, přikládám i dva obrázky ze sovětských pracovních táborů pro odsouzené trestance (gulagů) pro srovnání…

Asi největším rozdílem mezi nimi bylo, že gulagy, tedy pracovní tábory, neměli žádná krematoria, ani plynové komory. Nebyli tábory vyhlazovacími, ale nápravnými a pracovními, kde si odsouzenci odpykávali soudy určené tresty a podobné stáli po celém světě, včetně antikomunisty tolik milovaných spojených států…Vězni v nich nebyli mučeni, měli co jíst a měli i slušné postele s teplými dekami a polštáři na spaní.

36

Jak sami vidíte, nevypadali ani zbídačeně, ani netrpěli podvýživou. Pravda, nemohli se celý den válet, koukat na televizi, nebo chodit do posilovny, kupujíce si od dozorců steroidy, jak tomu je v kriminálech běžné dnes, kdy se zločinci mají lépe, než slušní, netrestaní důchodci. Tehdy si museli svůj trest tvrdě odpracovat…!!!!!

Srovnávat gulagy s koncentračními tábory a komunistickou ideologii rovnosti, internacionalismu a bratrství s nacistickou rasistickou ideologií nadřazenosti jedné rasy a vyhlazení těch ostatních prostě může jen totální hlupák, nebo manipulativní lhář.

Stalin zatím truchlil, viděl jak hrozně on sám i generální štáb podcenili sílu nepřítele a jak neúčinná byla víra v sílu propagandy a dělnické mezinárodní solidarity vštěpovaná jim teoretiky jako byl Marx, nebo Lenin.

Na chvilku dokonce propadl trudnomyslnosti a obavám o osud země. V tu chvíli mu pomohli jeho nejbližší přátelé a věrní spolubojovníci stojící mu věrně po boku. Stalin si uvědomil, že nyní není čas truchlit za mrtvé, že nyní je čas vzdoru, boje a dosažení konečného vítězství.

Na Sibiři se začal neuvěřitelně rychlým tempem stavět zbrojní průmysl doslova na koleně, hlavně rukama starců, žen a dospívajících dětí, protože každý muž, který udržel v ruce zbraň, narukoval do armády.

Lidé dobrovolně pracovali až do úplného vyčerpání, aby vojáci rudé armády dostali do rukou své pušky, měli dost munice, nová letadla a moderní tanky.

Nacistická vojska, která zatím ještě stále postupovala vpřed, teď již musela krvavě platit vojáky a technikou za každý dobitý metr půdy. Pro Sovětský Svaz začal boj o přežití nejen pro něj, ale i za celou nacisty okupovanou Evropu.

Osud národů měl v rukou komunistický Sovětský Svaz a na jeho vítězství, nebo prohře visel i osud zbytku světa. Začala VELKÁ VLASTENECKÁ VÁLKA…!!!!!

37

Rudá vlajka se žlutě orámovanou rudou hvězdou – vlajka rudé armády.

Velká vlastenecká válka (druhá světová) by sama o sobě vydala na deset knih a pořád by to bylo málo. Není však hlavní náplní této knihy, takže si připomeneme pouze nejdůležitější okamžiky a zvraty.

Bitva o Moskvu: Představuje poslední fázi operace Barbarossa - bitvu, která se rozpoutala poté, co německá vojska zahájila útok na hlavní město Sovětského svazu Moskvu a následující protiútok Rudé armády.

Probíhala od listopadu 1941 do jarních měsíců roku 1942 a skončila německým neúspěchem. Vyčerpané a předchozími boji značně oslabené jednotky Wehrmachtu polního maršála Fedora von Bock se sice dostaly až na předměstí Moskvy, ale vzápětí byly vrženy zpět jednotkami, které generál Georgij Konstantinovič Žukov povolal ze Sibiře a posílil o nově utvořené oddíly. 

38

Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943). Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá

39

armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně.

40

Němci zajatí po bitvě u Stalingradu.

41

Obležení Leningradu (8. září 1941 - 18. leden 1944) představuje jednu z klíčových bitev Velké vlastenecké války.

Leningrad, jakožto druhé největší město SSSR, důležité průmyslové centrum, základna Baltské flotily a významný komunikační uzel byl od počátku bojů jedním z primárních cílů německého útoku.

Město bylo nesmírně důležitým průmyslovým centrem. Bylo výrobcem oceli, lokomotiv, centrem strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Ve městě se také nalézal největší gumárenský závod v Evropě. Německé jednotky ale nedokázaly splnit zadání a dobýt dobře opevněné město jediným úderem, musely je tedy oblehnout.

Město Leningrad bylo obležené německými a finskými vojsky téměř 900 dnů. Nad městem docházelo k urputným leteckým soubojům, do boje se zapojili i námořníci z vyřazených lodí, včetně revolučního křižníku Aurora. Hitler používal ke zničení města jakýchkoliv prostředků včetně toho, že v některých dnech na něj nasměroval přes 1000 bombardérů současně. I když německé jednotky do města nikdy nevstoupily, byly ztráty na lidských životech v obleženém městě ohromné. Zahynulo přes půl milionu civilistů. Okupační vojska tehdy vyplenila blízká, historicky významná města.  V lednu 1944 se obležení definitivně zhroutilo.

42

44

Bitva v Kurském oblouku (resp. Bitva u Kurska, Operace Citadela) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Zahájila ji německá vojska 4. července 1943 s úmyslem získat zpět na

43

svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.

Z pohledu Německa byla prohra v této bitvě velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě.

Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války. Zároveň představuje největší tankovou bitvu historie.

Proti sobě stáli dva miliony pěších, nasazeno bylo 35 000 děl a minometů, 5 000 letadel a 7 000 tanků. Po bitvě zůstalo na bojišti 100 000 padlých a tisíce kusů zničené techniky.

Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze.

44

Bitva o Berlín:  Zbabělá nacistická zrůda Adolf Hitler a jeho novomanželka Eva, rozená Braunová, po poledni 30 dubna 1945 spáchali sebevraždu. Ještě týž den ve 22 hodin vztyčili dva rudoarmějci sovětskou vlajku na kupoli německého říšského sněmu. 1. května 1945 se Joseph Goebbels pokusil dosáhnout zastavení

45

palby, avšak Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí na to Goebbels a jeho žena, následujíce příkladu svého pokřiveného vůdce, otrávili své děti a spáchali sebevraždu. 2. května se berlínská posádka vzdala.

Rudá armáda přišla při dobývání města o 500 000 mužů, 2000 tanků a samohybných děl a o 500 letounů. Němci přišli asi o 1 milion mužů různých ozbrojených složek.

Rudá armáda, na které byla z 90% zásluha na porážce nacistických vojsk (na západní frontě, byli boje, co se týká počtu armád a techniky cca desetkrát menší), tak společně se spojenci, vítězně uzavřela hrůznou kapitolu v dějinách lidstva, rozpoutanou nacisty, kterým umožnil dostat se k moci světový kapitál. Celkový počet obětí války byl 62   537   400 lidí. Z toho jen Sovětů padlo 23 200 000 z toho, bylo celých 11 500 000 civilistů, kteří byli vyvražděni a

46

umučeni při vyhlazovacích akcích německých nacistů, kteří chtěli Sovětský svaz zalidnit germánskou árijskou rasou a všechny ostatní prostě vyhladit. Anglie, Francie a USA měli dohromady asi 1 500 000 padlých. Německé ztráty činili 7 500 000. V Československu činil počet obětí nacismu 365 000. Zbylé ztráty, mělo dalších 46 zemí, které se přímo, nebo nepřímo podíleli na bojích DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.

Všem, kdo by chtěli shlédnout na vlastní oči, jak ve skutečnosti probíhala VELKÁ VLASTENECKÁ VÁLKA, doporučuji tento seriál:

Zcela unikátní americko-sovětský dokumentární seriál mapuje ve dvaceti dílech Velkou vlasteneckou válku jako největší vojenskou kampaň v dějinách lidstva. Průvodcem této série je legendární oscarový herec BURT LANCASTER.

Seriál byl natočen za spolupráce amerických a sovětských dokumentaristů koncem 70. let. Skládá se z dokumentárních záběrů sovětských i německých kameramanů, které byly umístěny v archívech SSSR, USA a Velké Británie a které do té doby nebyly v některých případech nikdy publikovány. Autentické sekvence doplňují výpovědi účastníků 2. světové války i novodobé záběry z míst, kde probíhaly důležité boje. V zemích východního bloku byl seriál vysílán pod názvem Velká vlastenecká válka, v západních zemích pod titulem Neznámá válka.

47

Dejte si však pozor a najděte si tu pravou, nepředělanou verzi tohoto dokumentu opravdu ze sedmdesátých let!!!!!

Ne upravenou verzi, vzniklou po pádu socialistického bloku!!!!!

Po druhé světové válce bylo náhle vše jinak, politická situace se změnila a nešlo se vrátit do období před válkou a tvrdit, jak špatný je Sovětský Svaz, jak špatní jsou komunisté a znovu je izolovat od zbytku světa.

KAPITOLA ČTVRTÁ: KOMUNISMUS NA VZESTUPU

Příliš mnoho lidí vidělo hrdinství rudé armády v boji proti nacistům, příliš mnoho národů bylo Sovětskému Svazu a Stalinovi vděčných za své osvobození a za to, že jim přinesl konečně mír.

48

Stalin a rudá armáda přinesli Evropě osvobození a mír.

V Sovětském Svazu nastalo budovatelské období na nápravě obrovských materiálních škod způsobených nacisty.

Nastalo ale také samozřejmě období spravedlivých trestů pro ty, kteří nějakým způsobem spolupracovali s nacisty. Toto zúčtování se zrádci a kolaboranty neproběhlo pouze v Sovětském Svazu, ale v celé Evropě i jinde ve světě.

49

Pozůstalí po milionech povražděných žádali spravedlnost a přísné tresty. Tak bylo odsouzeno, vsazeno do vězení, nebo pracovních táborů, případně i popraveno mnoho nacistických bestií a jejich přisluhovačů. Dnes jsou antikomunisty označovány za chudáky, oběti, dokonce za hrdiny.

V několika zemích proběhli odsuny německých menšin do jejich vlasti, kde jim bylo umožněno normálně žít.

Tady se na chvilku zastavme a představme si, že by antikomunisté měli pravdu a Stalin měl opravdu podobné cíle a plány a myslel stejně, jako Hitler a nacisté…

Proč tedy, když rudá armáda vstoupila na německé území, se nechoval stejně…???

Proč nedošlo k vypalování měst, vesnic a k vyvražďování civilistů…???

Proč nekolonizoval Německo Rusy a jinými Slovany, jako hodlal kolonizovat Němci Sovětský Svaz Hitler…???

Kdo mu v tom tehdy mohl zabránit, snad spojenci, kteří v Evropě nedisponovali ani čtvrtinou vojenských sil co Sovětský Svaz…??? Ne, nic z toho se nestalo, protože Stalin a Sověti nebyli nacisté, ani kapitalisté toužící po světovládě a koloniích…

Byli to KOMUNISTÉ s ideologií rovnosti a bratrství národů, neuznávající kolektivní viny, nebo rasovou rozdílnost.

Pro ně byli všichni poctiví pracující na celém světě bratři…!!!!! Proto Stalin nemohl a nechtěl trestat obyčejné německé lidi za zločiny nacistů…!!!!!

Nacisté se však svého snu o ovládnutí Evropy a světa nevzdali. Co se jim nepovedlo tehdy válkou, díky komunistům, kteří tuto hrozbu zažehnali, se jim daří dnes skrytě pod zástěrkou Evropské Unie a MMF (mezinárodního měnového fondu).

Málokdo asi ví, že Evropské společenství, dnešní EU založili prominentní členové NSDAP…!!!!!

Jeden ze zakládajících členů Evropského hospodářského společenství, organizace, z níž se Evropská unie nakonec vznikla, německý právník a prominentní nacista (člen NSDAP 1933 – 45) prof. dr. Walter Hallstein např. roku 1939 jako univerzitní profesor a člen Svazu „ochránců práva“ – samozřejmě nacistického – veřejně podpořil norimberské rasové zákony a rasistickou pseudofilozofii „krve a půdy“. Poté, co Hallstein dotazník, po válce mu předložený Američany v rámci procesu denacifikace, padělal a veškeré své nacistické aktivity nejen že popřel, ale dokonce se snažil vyvolat dojem, že i on sám se stal ‚obětí nacizmu, se roku 1957 stává prvním a zakládajícím prezidentem Evropské komise.

Dalším nacistou v Norimberku odsouzeným za válečné zločiny a otrokářské aktivity koncernu IG Farben byl Fritz Ter Meer, jenž roku 1956 po odpykání trestu přesedl z vězeňské pryčny rovnou na křeslo předsedy správní rady koncernu BASF. I on je dnes považován za jednoho z architektů korporativní moci ‚bruselské EU.

50

A jak se říká, do třetice všeho dobrého, v Norimberku obžalovaný, ale zázrakem trestu uniknuvší Carl Wurster, který se už roku 1952 stal v nově založené chemičce BASF předsedou správní rady. Také on je považován za jednoho z ‚otců zakladatelů EU‘. Do roku 1945 člen dozorčí a správní rady firmy DEGESCH, Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung, Německé společnosti pro potírání škůdců (rozuměj „hmyzu“), pobočky koncernu IG Farben, která vlastnila mimo jiné i patent na výrobu neblaze proslulého insekticidu Zyklon B. Ten, jak známo, se skvěle osvědčil ve vyhlazovacích táborech i při potírání milionů židovských „škůdců“.

Věnujme se nyní vítězství komunistů v poválečném Československu. V médiích je toto vítězství nazýváno všelijak, jen ne tím, čím doopravdy bylo…VŮLÍ LIDU…!!!!!

V roce 1946 (tedy již po stažení vojsk rudé armády z Československa), se konali první poválečné svobodné parlamentní volby.

V těchto volbách se 40% hlasů drtivě z vůle voličů zvítězila KOMUNISTICKÁ STRANA ČESKOSLOVENSKA vedená soudruhem Klementem Gottwaldem.

51

Společně se sociální demokracií tak mohla sestavit čistě levicovou vládu. Nestalo se tak, Gottwald sestavil vládu složenou i z pravicových stran, protože chtěl vládu jednoty a obnovy.

Chtěl stavět a budovat, nikoli dát pravici do ruky zbraň, aby hlasitě křičela, že si komunisté uzurpovali moc pouze pro sebe.

Nastalo chvilkové období klidu před bouří a spolupráce. Prezident Beneš, zřejmě vědom si svého předválečného selhání se choval demokraticky a konstruktivně a jeho dekrety, později povýšené parlamentem na zákony, byli skutečně ku prospěchu všemu lidu.

Odsoudil v nich ty, kteří kolaborovali s nacisty, což bylo mnoho továrníků, velkostatkářů a představitelů katolické církve. Za tuto jejich zradu jim byly na základě těchto dekretů znárodněny majetky, aby tak pracujícímu lidu aspoň částečně vynahradili utrpení a oběti z doby nacistické okupace.

Proletariát v továrnách a na polích vytvářel budovatelské týmy a dával si údernická předsevzetí při obnově ekonomiky nacisty a válkou poškozené země.

Situace v mnoha zemích Evropy byla podobná a kapitalisté začínali dostávat strach. Pravicoví politici, kteří vždy byli a nikdy nebudou ničím jiným, než pomocníky a sluhy světového kapitálu, tedy vymysleli plán, jak svrhnout ve svobodných volbách zvolenou Gottwaldovu vládu a uchopit moc v Československu do svých rukou.

Všichni ministři pravicových stran se domluvili a podali roku 1948 demisi, doufajíce, že Beneš ji přijme a bude jmenovat úřednickou vládu.

Počítali však, že je při tomto jejich pokusu o uchopení moci podpoří i ministři patřící k sociální demokracii, spoléhajíc na to, že sociální demokracie v minulosti již mnohokrát s pravicí kolaborovala a šla proti zájmu pracujících.

Tentokrát se však pravice spletla. Nikdy se již asi nedozvíme, jestli sociální demokraté nepodpořili pravicový puč z přesvědčení, nebo se báli v té době již ozbrojených dělnických lidových milicí a toho, co s nimi voliči kteří jim věřili, udělají.

Faktem je, že se tak odstupující ministři ocitli v menšině a Gottwald po jejich odstoupení mohl v klidu doplnit vládu tentokrát již pouze o členy levicových stran a vládnou dále.

Najednou si pravicoví ministři vše rozmysleli a začali tlačit prezidenta Beneše, aby jejich demisi nepřijal a vláda tak mohla pokračovat ve starém složení dále.

Toto však již nechtěl, rozhořčen tímto pokusem o zneuznání výsledků voleb předseda vlády Klement Gottwald. Požádal tedy o podporu a projev vůle ty, kteří jediní mají právo určit, kdo bude v zemi vládnout…poprosil lid, aby vyšel do ulic a vyjádřil tak svou vůli prezidentu Benešovi.

52

Dne 25 února 1948 prezident, který vyslyšel vůli lidu, demisi pravicových ministrů přijal a v zemi tak definitivně zvítězila levice.

Tím začala v ČESKOSLOVENSKU budovatelská cesta socialismu, začala doba bez chudých a bohatých, bez nezaměstnaných, doba stejných práv a povinností pro všechny, doba, kdy školství a zdravotnictví bylo zdarma, každý měl právo, dokonce povinnost pracovat a právo na slušný důchod.

Doba, kdy všechny zisky z továren patřících národu šli na zlepšení pracovních a životních podmínek všeho lidu…!!!!!

Klement Gottwald narozený v listopadu 1896 se v květnu 1948 stal prvním komunistickým prezidentem Československé republiky. Ve funkci setrval až do 14 března 1953 kdy, nečekaně zemřel na selhání srdce.

Jako příklad toho, jaký byl Klement Gottwald komunista a jaký byl bojovník za práva pracujících, sem dávám jeho projev v parlamentu z roku 1929. Jedná se tedy o projev, který pronesl téměř dvacet let předtím, než se komunisté dostali k moci. Je příkladem jeho osobní statečnosti a síly jeho přesvědčení.

53

První projev Klementa Gottwalda na půdě parlamentu

 (Praha, Národní shromáždění, 21. 12.1929) Nová vláda a nový parlament začaly svoji práci několika příznačnými, typickými, ba symbolickými činy.

Za prvé navalily na chudé poplatnictvo 2,5 miliardy nových daní ve formě prodloužení zákona o dani z obratu a o úředních dávkách.

Za druhé odpověděly na komunistický návrh ve prospěch nezaměstnaných vyhozením téměř celého komunistického klubu z parlamentu, činem, k němuž nesáhl ani fašista Pilsudski.

Za třetí daly uspořádat proti nezaměstnaným, kteří demonstrovali za komunistický návrh, v Brně, v Praze, v Moravské Ostravě a jinde pendrekiády, daly je ztlouci a pozavírat, při čemž národně sociální senátor Šťastný nazval nezaměstnané dělníky syčáky a vagabundy.

Nová vláda zahájila svoji práci za čtvrté tím, že ústy svého ministra spravedlnosti, sociálního demokrata Meissnera, ohlásila novou persekuci dělnického tisku zrušením těch posledních zbytků tak zvané tiskové svobody a znemožněním revolučního tisku vůbec.

A konečně na poli zahraniční politiky uvedla se nová vláda tím, že drze hrozila Sovětskému svazu, že se připojí k intervenční notě Ameriky a Anglie ve prospěch tonoucí bandy čínských kontrarevolucionářů, zatím co zde v Praze ministr Beneš jednal s ministrem rumunských bojarů o intervenční, obkličovací politice proti Sovětskému svazu na západě.

Tato první série symbolických činů nové vlády je živým komentářem vládního prohlášení, je tónem, který určuje muziku nové vlády. Těmito činy se nová vlády, nový parlament uvedly, těmito činy nová vláda prokázala, že bude vládou hladu, vládou policejního teroru a vládou přípravy imperialistické války proti Sovětům. (Hlasy: „A sociálfašistů, na to jste zapomněl!“) I ti přijdou na řadu, bez sociálfašistů by byla tato vláda nemožná.

Vládní prohlášení praví, že hlavním úkolem nové vlády bude hledat a nalézt prostředky k odstranění hospodářské krise. Jak si to představujete, to jste už ukázali.

Budete chtít zvýšit daně nepřímé, spotřební, budete chtít zrušit poslední zbytky ochrany nájemníků a zvýšit činže, budete chtít zvýšit agrární cla a drahotu, budete chtít vyhazovat další desetitisíce dělníků z práce a odsuzovat je k smrti hladem, budete chtít stupňovat kapitalistickou racionalizaci! – Prodlužováním doby pracovní, snižováním mezd, popoháněčstvím a závodním fašismem budete chtít vyždímat z dělníků, kteří v závodech zůstanou, poslední kapku krve. Budete chtít daněmi, poplatky a exekucemi přivést na buben další desetitisíce malozemědělských usedlostí a celé vaše žvanění o „odstranění“ zemědělské krise nemá žádný jiný smysl než ten, abyste poslední krejcary, které ještě zůstanou v kapsách malorolníků, vytáhli, abyste přivedli na buben poslední ještě jakž takž samostatnou drobnou usedlost. Budete zkrátka a dobře chtít řešit krizi vašeho prohnilého režimu na účet pracujícího lidu.

Vládní prohlášení slibuje, že prý se vláda postará o klid a pořádek, že se bude dbát, aby státní administrativa byla vzdalována všech rušivých vlivů a byla vedena v duchu stejné spravedlnosti ke všem. Také v tomto směru jste už ukázali, jak si to představujete.

54

Zavíráte komunistické poslance, zavíráte sta a tisíce poctivých dělnických funkcionářů, zatímco zde, v této vaší sněmovně, sedí vrah nejen ruských dělníků, ale i legionářů /Je míněn Rudolf Gajda – pozn.red./ (Místopředseda Roudnický zvoní: „Prosil bych pana řečníka, aby užíval parlamentních výrazů.“)

Odsuzujete do kriminálů dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkaře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům. Dáváte tlouci a zavírat stávkující dělníky a pro každého stávkujícího člověka. Který se brání proti vykořisťování, budete mít jen kriminál, zatím co na obranu fabrikantů si dáváte vyrukovat celou rotu špiclů a policistů. Taková je vaše „spravedlnost ke všem“.

A vy budete chtít s pomocí nové vlády tuto svou „spravedlnost“ ještě více rozšiřovat a uplatňovat. Vy budete chtít s pomocí zákona o závaznosti kolektivních smluv znemožnit dělníkům jakoukoli obranu, budete jim chtít zakazovat stávku, budete je chtít vydat na milost a nemilost zaměstnavatelům. (Posl. Langr: „Mluvíte o věcech, kterým nerozumíte!“ Výkřiky poslanců čs. Strany nár. socialistické.) Věru, pane, nerozumím tomu, zaprodávat dělníky. Budete chtít úplně zničit proletářský tisk. Budete chtít pendreky, bajonety a kriminály potlačit každý projev nespokojenosti. Budete chtít komunistické zástupce v parlamentě učinit „neviditelnými a neslyšitelnými“. Budete zkrátka chtít zde zavést dokonalý režim fašistické diktatury, budete se chtít prosadit na žandárské bajonety.

Vládní prohlášení konečně oznamuje, že vláda bude věnovat plnou pozornost obraně státu a pohotovosti armády. Co ta vaše péče o armádu a obranu státu bude znamenat, to víme. Budete chtít vrhnout další miliardy do chřtánu kapitalismu a militarismu. Budete chtít v armádě utužit režim káznice, budete chtít zavést ještě více než dosud vojnu, vojnu „jako řemen“. Budete chtít pokračovat ve výstavbě válečného průmyslu a přetvořovat veškerý průmysl na válečnou výrobu.

Budete chtít zmilitarizovat celý národ, budete chtít zavést předvojenskou výchovu mládeže a postavit ji pod komando vašich oficírů, kapitalistických oficírů, na obranu peněžního toku, na obranu kořistníků. (Výkřiky: „A co v Sovětském svazu?“) V Sovětském svazu se proletáři učí střílet proti kapitalistům, proti vám, tam se stavějí šibenice na vás, tam se dělají tanky proti vám, kapitalistům, a v tom je ten rozdíl!

VY budete zkrátka a dobře chtít urychlit křižácké tažení proti Sovětskému svazu. (Hluk.) Když tak křičíte, proč váš ministr Beneš nevysvětlí, jak je to s těmi tajnými smlouvami s Rumunskem a Polskem? Proč váš zaměstnavatel, ředitel Živnobanky, nevysvětlí, k čemu se vyzbrojuje rumunská armáda československými zbraněmi, k čemu staví Škodovky v Polsku, Rumunsku, Litvě a Jugoslávii zbrojnice a arsenály? (Posl. Knejzlík: „Proti Rudé armádě!“) Ano, proti Sovětskému svazu!

Zkrátka, celé to vaše vládní prohlášení a živý komentář k němu ukazuje směr vaší politiky, politiky hladu, fašistické diktatury a politiky války. (Výkřiky.)

A nyní k těm sociálfašistům, po nichž se vám tolik stýskalo. (Hluk.) Vám tady, co tak křičíte, bych doporučoval, abyste si napsali na ceduličky, co chcete vědět, a já na všechno odpovím. Teď k těm sociálfašistům.

55

Vy tady tancujete tanec mezi vejci a chcete dělníkům dokázat, že proto jste vstoupili do vlády, abyste v ní zastávali zájmy dělníků. To bohužel tak není. (Místopředseda Roudnický zvoní.) My vás nazýváme sociálfašisty a vy říkáte, že je to nadávka. Tak by mohl na příklad říci vůl, když se mu řekne vůl, že je to nadávka, rovněž tak lump nebo vrah, když se mu tak řekne by mohl tvrdit, že je to nadávka. A tak je to i s názvem sociálfašistů. To není nadávka, nýbrž jen označení skutečnosti.

Podívejte se, vždyť vy a vaše strana nemáte nic společného s dělnictvem, jste součástí buržoazie, součástí panující třídy, jste její stranou už i sociálním postavením vás všech. Psí boudy, vily, blahobytný život, zbytkové statky atd., to už jsou ty sociální kořeny, z nichž vyrůstá sociálfašismus.

Ale i kdyby toho nebylo, vezměte vaši ideologii. Vy jste zapomněli, nebo to vlastně ani nevíte, že společnost se skládá z tříd, a když vy mluvíte o třídách, tak to děláte jako jeden z vašich teoretiků, který nazval zdrcující část proletariátu lumpenproletariátem, sezónní a pomocné dělníky postavil na roveň prostitutkám, pravil, že jsou pouze objektem sociální péče. K třídě dělnické počítáte pravděpodobně pouze „proletáře“ od vašeho odborového sekretáře nahoru. To vás ukazuje v pravém světle. (Výkřiky.) Pro vás jsou nezaměstnaní syčáci a vagabundi, pro vás jsou sezónní a pomocní dělníci rovni prostitutkám. To je ideologie fašistická, ideologie, podle které Mussolini tvoří korporativní stát.

Vaše politika je dalším důkazem vašeho sociálfašismu. Já vás zde osobně neznám. Včera jsem přišel a mluvil tu jeden pán. Ptám se, kdo je to? Je to agrárník. Ten mluvil skutečně agrárnickou řeč. Přišel druhý, mluvil agrárnicky, myslím si, je to také agrárník. On mluvil právě tak jako Zadina - zatímco to byl „soudruh“ Koudelka. Vždyť mezi vámi není vidět žádných diferencí a rozdílů. Vy jste jedna rodina, vy patříte do jedné rodiny buržoasie, do rodiny fašistů!

A konečně vaše praxe: stávkokazectví v každém případě, vaše špiclování, vaše pomahačská služba zaměstnavatelům, vaše účast na všech zločinech proti pracujícímu lidu - to je ten váš sociálfašismus. Byli to severočeští horníci, které jste právě včera znovu zaprodali. A ti vám to zúčtují.

Když vám tedy říkám „sociálfašisti“, je to právě tak, jako když se řekne lumpovi lumpe. (Místopředseda Roudnický zvoní: „Prosil bych pana řečníka, aby užíval parlamentních slov.“) To není nadávka, nýbrž je to obsah celé vaší politiky, celé vaší činnosti. Vy zkrátka a dobře v této vládě nebudete a nemůžete hájit zájmy dělníků, poněvadž jste součástí buržoazie, nehájíte zájmy dělníků, nýbrž naopak budete v této vládě údernou rotou kapitalistické reakce. Proto si vás buržoasie povolala, vzala do své vlády, abyste dělali údernou rotu kapitalistické reakce. Proč vás fašista Stříbrný volal do vlády? Neřekl Stříbrný, že je to plus nové vlády, že jste v ní? A fašista Stříbrný je muž, který zastává zájmy buržoasie. A vítá-li vás fašista jako své rodné bratry, gratuluji.

Ale konečně dále: vždyť jste na tom vládním prohlášení spolupracovali. Vždyť vaši řečníci se s tímto vládním prohlášením solidarizovali všichni: vždyť jste hlasovali pro vyhození komunistických poslanců, ale nejen to, nýbrž vlastnoručně jste je pomáhali vyhazovat!

Vždyť sociálfašista Soukup rovněž vyhazoval komunistické senátory. Vždyť váš člověk, sociálfašista Šťastný, nazval nezaměstnané „vagabundy“. (Výkřiky poslanců nár. socialistických: „To je lež!“ ) Tak lže „České slovo“.(list Nár. socialistů – pozn.red.) Já za to nemohu, já sice vím, že jinak vždy lže, a když to i vy potvrzujete, tím lépe. Šťastný však

56

nazval nezaměstnané dělníky syčáky a vagabundy. (Výkřiky. – Místopředseda Roudnický zvoní.) Byl to přece váš člověk, sociálfašista Meissner, který prohlásil, že musíme mít odvahu nemluvit již o svobodě tisku. Byl to Beneš, který hrozil a hrozí Sovětskému svazu a paktuje se s Pilsudským a rumunskými bojary proti Sovětskému svazu. Byl to váš člověk, sociálfašista Hampl, který zde z této tribuny prohlásil, že to byly především mezinárodní vlivy, které přivodily váš vstup do vlády. Co tím Hampl myslel? Myslel účast Labour Party a německých sociálních demokratů na vládě. A proč MacDonald vstoupil do anglické vlády? Aby tam zastával zájmy dělníků? Nikoli, ale aby prováděl racionalizaci, na kterou sami kapitalisté nestačili, Aby střílel a házel bomby na koloniální národy v Palestině, v Indii a všude v koloniích Velké Británie. Aby organizoval lépe než konservativec Baldwin – lépe, poněvadž pokrytecky, mazaněji, poněvadž sociálfašisticky – frontu proti Sovětskému svazu. Proto šel MacDonald do vlády. Proč šel Herman Müller do vlády? Proto, aby pomohl německému proletariátu? Nikoli, ale aby proti německému proletariátu použil veškeré moci státu, aby pořádal zörgiebeliády proti proletářům, aby umožnil německé buržoasii provést Youngův plán zvýšeným vykořisťováním, novou etapou racionalizace, fašismem. A co vaši přátelé ve Vídni, tzv. austromarxisté, sociálfašisté vídeňští? Vždyť oni spolu s Heimwehry, se Schoberem odhlasovali fašistickou ústavu. A proto tedy jsou „hoffähig, regierungsfähig“, a proto také vy jste byli povoláni do vlády. Hampl to doznal. Konečně váš člověk, sociálfašista Dundr, ve své řeči v senátě obhajoval vaši třídní, buržoasní justici, prohlásil ji za pilíř státu a měl pravdu: vaše třídní justice je ve skutečnosti pilířem vašeho státu. (Poslanec Jaksch: „Was ist mit den Kerkern in Sowjetrussland?“) In den Kerkern in Sowjetrussland sitzen die Kontrarevolutionäre, sitzen die Mörder, gerade so wie ihr in den tschechoslowakischen Kerkern einmal sitzen werdet. (*) (Výkřiky.) Tentýž Dundr obhajoval ve své řeči kapitalistickou racionalizaci, imperialistickou politiku Československa. Tentýž Hampl zde před několika dny hlásal boží mír od Kramáře až po Czecha pod heslem: „Odpusťme si a hrr společně na dělníky a komunisty!“ To není jen řečnický obrat. To je politická deklarace té skutečnosti, že jste s buržoazií srostlí, že jste její součástí, že jste dnes její avantgardou. (Výkřiky.) Byla to konečně tady madame Zeminová, která z této tribuny prohlásila, že tato vláda, která se tak skvěle uvedla, přišla právě včas. A madame Zeminová současně pak v kuloárech se cvičila pravděpodobně v těch příštích úkolech vlády tím, že tu maličkou Čižinskou škrtila. To je velmi příznačné.

Zkrátka a dobře: říkáme-li vám sociálfašisti, nenadáváme vám, nýbrž konstatujeme fakt. Říkáte-li vy, že jste vstoupili do vlády proto, abyste tam hájili zájmy dělnictva, tedy vás vaše skutky usvědčily dávno ze lži a tím více vás usvědčí ze lži v budoucnosti. Žádný tanec mezi vejci vám nepomůže. Vy jste a v budoucnu budete ještě více avantgardou fašismu, avantgardou imperialismu, avantgardou války. Vaším zářivým vzorem je Zörgiebel, vaším zářivým vzorem je Pilsudski, vaším zářivým vzorem je koloniální politika Anglie v Indii, v Palestině, Iráku a všude jinde. Čím více bude tento kapitalistický režim ohrožen, tím brutálněji budete postupovat proti dělnictvu. Vy dnes ještě dělnictvu mažete med okolo úst, ale přijde doba, kdy přestanete i s tím a půjdete proti dělnictvu brutálním násilím právě tak jako otevření fašisté.

Tedy, jak jsem už pravil: tato sociálfašistická vláda bude chtít řešit krisi tohoto kapitalistického řádu na účet dělnictva, bude chtít zavést otevřenou diktaturu, bude chtít urychlit intervenční válku proti Sovětskému svazu. Opakuji: bude chtít. O chuť zde není, apetit má tato vláda dobrý, bude chtít všechno.

Ale zapomínáte, že děláte účet bez hostinského. A tím je v tomto případě proletariát a jeho komunistická strana. A tento proletariát vám dnes nebo zítra, později nebo dříve, ale docela určitě udělá tlustou čáru přes váš rozpočet. Tento pracující lid, o jehož kůži zde kupčíte, vám

57

dokáže, že si nedá na svém těle dříví štípat. Pamatujte si, že se se džbánem chodí pro vodu jen tak dlouho, až se ucho utrhne, a že mnohdy stačí kapka, aby pohár přetekl.

Svými prvními brutálními činy proti pracujícímu lidu vyhlašujete dělníkům válku. Dělníkům a komunistické straně vyhlašujete válku. Dobře, my tuto výzvu přijímáme, my tuto výzvu opětujeme! (Výkřiky.)

Co máte? Máte školy, máte kostely, máte rotačky, máte prodejná pera, máte prodejné huby, máte pornografii. Máte špicly, máte policajty, máte žandarmy, máte armádu, máte kriminály a máte také šibenice. Máte sociálfašisty, kteří ještě dnes, ještě dosud, drží na uzdě značnou část dělníků a zapřahají je do kapitalistického chomoutu. (Stálé výkřiky.) Ale nezapomeňte, že sebevětší pornografie neutiší hlad, že s bajonety se dá všechno dělat, jenom ne na nich sedět, a že proti sociálfašistickému jedu existuje dobrý protijed, to je zkušenost dělníků a komunistické strany. Nezapomeňte, že to všechno, čím vy disponujete, měla ve větším ještě nadbytku carská vláda v Rusku. A že přesto byla rozmetena do všech úhlů světa!

Co má proti tomu proletariát? Proletariát má proti především svoji početní převahu. (Stálé výkřiky.) Proletariát má ve dřině a ve tvrdých bojích zocelenou pěst. Proletariát má houževnatost, vytrvalost a průbojnost mladé třídy, která se s vámi bije o celý svět. Ne vy, nýbrž dělníci, proletáři stojí u soustruhů, na nichž se točí hlavně pušek a kanonů. Ne vy, nýbrž proletariát montuje a obsluhuje pancéřová auta, tanky a letadla. A většina mladých hochů v armádě, ti vojáci, ti nepatří k vám, nýbrž k nám, proletářům. Proletariát má však zejména svoji komunistickou stranu a Sovětský svaz.

Vy se snažíte nás komunisty, zde zesměšňovat, vy, kteří jste podobného typu jako váleční zbohatlíci, vy parvenu! Poturčenec horší Turka! Mnohý z vás, než přišel do dělnického hnutí, (Výkřiky.) měl rozšoupané kalhoty a dnes si děláte posměch z dělníka z továrny. Necháte ve svých žurnálech psát, že komunističtí poslanci se vyznačují špinavými límečky. Vy nemáte sice špinavé límečky, ale vy máte špinavou duši! Za tím vaším strojeným smíchem se skrývá duše parvenu, duše válečného zbohatlíka. A ten váš pošklebek proti nám, ten je strojený, neupřímný, za tímto pošklebkem se skrývá obava a strach! (Hluk a výkřiky.) Říkáte nám nýmanti, proč se u všech sakrů těmi nýmanty tolik zabýváte?

Zeptejte se každého policajta a špicla, vždyť nemá žádnou jinou práci než chodit za komunisty! Proč držíte proti těmto nýmantům v pohotovosti celou armádu špiclů a policajtů, proč zakazujete a konfiskujete tisk těchto nýmantů, proč zakazujete a rozháníte naše schůze, proč vyhazujete miliony na zakoupení zrádných duší v našich řadách a na rozvrácení strany? Proč zavíráte do kriminálů na měsíce a léta nejlepší komunistické funkcionáře? Proč konečně vyhazujete nás, komunistické poslance, z tohoto parlamentu? Proč? Poněvadž jsme komunisty! Činíte tak proto, poněvadž víte, že pouze my hájíme zájmy dělnictva. Poněvadž zkrátka víte, že jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jako zatočili ruští bolševici s carem, s buržoasií i s Kerenským.

Říkáte, že bojujeme proti státu! Ano! My bojujeme proti státu, v němž banky, fabriky, velkostatky patří kapitalistům. Bojujeme proti státu, jehož aparát je nástrojem násilí v rukou kapitalistů vůči dělnictvu. Bojujeme proti státu, v němž většina pracujícího lidu je hospodářsky a politicky zotročována.(Výkřiky.) [My zkrátka bojujeme proti vašemu, kapitalistickému, imperialistickému státu]. My bojujeme a budeme bojovat za stát proletářský, za stát dělníků, za stát rolníků.

58

Říkáte, že porušujeme zákon. Ano! My porušujeme zákon, my porušujeme zákony, podle nichž hladový proletář a zoufalá dělnická matka jsou zavíráni, zatím co vaše společnost je složena ze živlů, které by i podle vašich zákonů patřily do kriminálu.

My porušujeme zákony a budeme porušovat zákony, podle kterých má proletář pouze právo mlčet, dřít a dát se odírat a podle nichž kapitalista má neomezené právo dělníka vykořisťovat. My porušujeme a budeme porušovat zákony (Výkřiky odporu poslanců stran koaličních. Posl. Slavíček: „ A proto půjdete do kriminálu!), podle nichž z mezd dělníků se strhují daně a podle nichž miliony se odepisují kapitalistům. [My porušujeme a budeme porušovat zákony, podle nichž chcete proletáře hnát na válečná jatka v zájmu vašich žoků. Zkrátka, my porušujeme vaše zákony a bojujeme za proletářské zákony, podle kterých vám budou přiskřípnuty nejen vaše prsty, nýbrž i vaše břicha.

Říkáte, že rozvracíme armádu. Ano! My rozvracíme armádu, které má být použito proti lidu, proti Sovětskému svazu. My rozvracíme armádu, v níž rozhodujete vy a v níž dělníci jsou kanónenfutr. Zkrátka, my rozvracíme a budeme rozvracet vaši kapitalistickou armádu a bojujeme za armádu rudou, armádu proletářskou. A přes váš smích a výkřiky tuto vaši armádu rozvrátíme za souhlasu vojáků, za pomoci vojáků v té vaší armádě! Na to můžete vzít jed.]

Vy říkáte, že štveme a že rušíme klid. Ano! My štveme a rušíme váš klid. (Odpor na pravici.) [My budeme štvát hladové dělníky proti fabrikantům, my budeme štvát domkaře proti velkostatkářům, my budeme štvát utlačovaný národ proti utlačovatelům, my budeme štvát vojáky proti generálům a drobné státní zaměstnance proti ministrům.] Zkrátka my budeme štvát a rušit váš klid. (Různé výkřiky.)

Nedáme vám ani na chvíli pokoj, abyste mohli v klidu strávit to, co jste vydřeli z proletariátu. (Posl. Zemínová: „Pane předsedo, konejte svou povinnost!“) Aj, aj, madame Zemínová, tedy přece jen pendrek! My budeme, madame Zemínová, rušit váš klid, který znamená pro chudobného člověka klid žaláře nebo hrobu.

My bojujeme za skutečný klid proletariátu, kterého bude dosaženo teprve tehdy, až budete vy smeteni. (Posl. Zemínová: „My jsme si stát budovali, a ne vy.“ Posl. Slavíček: „Vy máte o to malou zásluhu!“) O váš kapitalistický stát nemáme věru zásluhu, my bychom se styděli za to, kdybychom o váš kapitalistický stát měli zásluhu. (Hlas: „Proč nejdete do Ruska?“) [Proto, abychom učinili z vašeho kapitalistického Československa republiku socialistickou!]

Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Nu! To je tak: Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, tj. společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě více než dosud.

A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. (Výkřiky.) A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! (Hluk. Výkřiky.)

Nás nekoupíte, nás nezlomíte, nás nerozvrátíte! Koupili jste si bandu zrádců, myslili jste si, že rozvrátíte komunistickou stranu, a pak jste stáli s otevřenou hubou, jak byli z komunistické strany ti vaši agenti vyházeni.

59

Pořádali jste na nás pravé štvanice, pořádali jste na nás dragonády, ale přesto tři čtvrti milionu voličů nás volilo.

Sta našich lidí, našich funkcionářů sedí v kriminále a další tisíce to čeká, ale desetitisíce budou stát na jejich místech. Nás nezlomíte, nás nekoupíte!

My vyhlašujeme vám a vaší sociálfašistické vládě nejostřejší boj!

Budeme se rvát s vámi a s vaší vládou o každou skývu chleba pro dělníky a drobné zřízence, budeme se bít o řádnou podporu pro nezaměstnané, budeme bojovat proti zvýšení a za snížení činže, budeme bojovat proti vašemu zlodějskému hospodářství v nemocenských pokladnách, budeme bojovat za požadavky vesnické chudiny, domkařů a malorolníků, budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát, proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu.

Budeme bojovat proti národnímu útlaku a za osvobození utlačovaných národů v tomto státě. [Budeme bojovat proti vaší imperialistické válce za válku občanskou. Budeme pracovat pro vítězství Sovětského svazu a pro vaši porážku!

A v průběhu těchto denních bojů pozná pracující lid, že je nutno a možno úplně zúčtovat s vaším režimem: ozbrojeným povstáním, sociální revolucí, diktaturou proletariátu.

Aby proletáři mohli vyvlastnit banky, fabrikanty a keťasy! Aby zemědělští dělníci a malí rolníci mohli vyvlastnit velkostatkáře! Aby utlačované národy tohoto státu mohly svrhnout své utlačovatele.] (Stálé výkřiky.)

Přejde vás smích!My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno.Poznámky:

Texty uzavřené v hranatých závorkách byly za 1. republiky v těsnopiseckých zprávách Poslanecké sněmovny vypuštěny, doplněny podle Rudého práva z r.1929. Dobový pravopis neupraven.

Platnost zákona o dani z obratu z 21.12.1923 a zákona o dávkách za úřední výkony z r. 1925 končila v roce 1929. Národní shromáždění schválilo 20.12.1929 prodloužení platnosti těchto zákonů do 31.12.1930. Místo toho, aby byly vymáhány daňové nedoplatky kapitalistů, jež činily 5100 mil. Kč, byla prodloužením platnosti uvedených zákonů přesunuta daňová břemena hlavně na drobné poplatnictvo.

Překlad pasáže označené (*): „Jak je to s žaláři v Sovětském svazu?“ - Ve vězeních v Sovětském svazu sedí kontrarevolucionáři, sedí vrazi, právě tak, jako i vy budete jednou sedět ve vězeních československých.

Konec projevu.

60

Roku 1949 se socialistický blok rozrostl o další stát vedený komunisty. Vznikla Čínská lidová republika.

Mao Ce-tung se narodil roku 26 prosince 1893 v poměrně bohaté rolnické rodině ve vesnici Šao-šan a dostalo se mu i dobrého vzdělání. V Pekingu, kde se věnoval vyučování a novinařině, se seznámil s myšlenkami marxismu a v roce 1921 pomáhal vybudovat komunistickou stranu Číny.

V roce 1928 se účastnil neúspěšného povstání a později bojoval za svobodnou Čínu proti Japoncům. V roce 1949 konečně zvítězil nad nacionalisty a stanul v čele Čínské lidové republiky.

Až do smrti Stalina, Mao spolupracoval úzce se Sovětským Svazem a přes některé mírné ideové rozpory, stála Čínská lidová republika společně se Sovětským Svazem a ostatními socialistickými zeměmi pevně jako hráz proti světovému imperialismu.

Jak by se situace vyvíjela dál, nebýt Stalinovi smrti a Chruščovovi zrady se dnes můžeme jen dohadovat. Představme si ale, že by se tyto dvě největší komunistické velmoci nerozhádali, jak se stalo po nastoupení revizionistické politiky v Sovětském Svazu a postupovali by jednotně proti kapitalistickým státům.

Představme si, jak silný by socialistický blok byl, kdyby ho Chruščov pomluvami o Stalinovi nerozdělil ve dví. Kdyby nerozdělil samotné komunistické strany, otce a syny a nezničil tak dosavadní pevnou jednotu jen proto, že si myslel, že když pošpiní velikána, vyrostou tím nějak jeho vlastní zásluhy a přednosti.

Mao Ce-tung znechucený děním na politické scéně po smrti Stalina v Sovětském Svazu, přerušil dosavadní spojenectví a vydal se vlastní cestou.

Zklamán tím, jak se dál vyvíjel socialismus v celém socialistickém bloku, který následoval Chruščovovu zrádcovskou linii, se se neuváženě rozhodl velkým skokem vpřed přejít v Čínské lidové republice radikálními reformami rovnou ke komunismu.

61

Takový krok, který nebyl během tak krátkého času a v jediné zemi bohužel proveditelný, skončil stagnací, do té doby slibně rostoucí socialistické ekonomiky.

Komunismus, je totiž na rozdíl od socialismu proveditelný až po úplné porážce kapitalismu a reakce na celém světě.

Po Maově smrti, Čína bohužel nadobro opustila čistě národní socialistické hospodářství a vydala se cestou Leninova NEPU, tedy smíšené socialisticko-kapitalistické tržní ekonomiky.

Následovali celá dlouhá desetiletí, kdy Čína budovala svou ekonomiku doslova na bídě a utrpení prostého pracujícího lidu, na jehož zádech vystavěla svůj dnešní úspěch. Dnes zatím není možné v souvislosti s Čínou mluvit v pravém slova smyslu o socialismu.

Co tedy celkově říci o situaci komunistických stran a zemí od konce druhé světové války do roku 1953…???

Nikdy předtím, ani nikdy potom, nebyl socialistický blok tak jednotný a silný. Tempo, jakým se počet komunistických zemí rozrůstal a jakým tempem rostla jejich ekonomická a vojenská síla, neměl v historii žádných spojenectví, ani impérií obdoby.

V té době nebylo možné ho žádným způsobem vojensky, ani ekonomicky porazit. Zdálo se, že kapitalistický svět brzy zanikne a nastane období bez vykořisťování a válek, doba přátelství mezi národy a internacionálního bratrství proletariátu.

Komunistický svět, v němž by se lidé věnovali přírodním vědám, dobývání vesmíru a poznání vlastní duše. Svět, ve kterém by panoval klid, mír a harmonie člověka s přírodou.

Proč se tomu nestalo, není tajemstvím. Neočekávaně, předčasně, zemřel 5. března 1953 milovaný vůdce národa, velký bojovník, revolucionář a komunista generalissimus Stalin.

Bezprostředně poté, došlo ke zradě přímo v centru všeho dění, tam kde by to nikdo nečekal. Zradili lidé, kterým Stalin důvěřoval a kteří se po jeho smrti v březnu roku 1953 chopili v Sovětském Svazu moci. Největším a nejubožejším z těchto zavrženíhodných revizionistických zrádců, byl Nikita Sergejevič Chruščov.

62

Tento muž (17 dubna 1894 až 11 záři 1971), působící v občanské i druhé světové válce jako politruk, byl mužem, který doslova bažil po moci a po uznání, jak doma v Sovětském Svazu, tak na mezinárodní politické scéně.

Svou velikost chtěl postavit na pošpinění památky skutečného velikána, na pošlapání památky a odkazu Stalina, kterého skrytě již velice dlouho nenáviděl.

Příčin jeho nenávisti bylo více, jednou z nich byla určitě pouhá závist, dalším důvodem byli ideové rozpory, hlavní důvod byl však osobní. Stalin totiž přes jeho prosby, nedal milost jeho k smrti odsouzenému synovi…!!!!!

Podívejme se, co vlastně Chruščovův syn spáchal a za co byl odsouzen k smrti.

Roku 1943 upadl do německého zajetí a předtím, než se ho podařilo sovětské rozvědce najít a vysvobodit, podepsal dokument o spolupráci, kterého se

63

rozvědka zmocnila také. Takový čin samotný, se ve válečném stavu tehdy v Sovětském Svazu trestal smrtí.

Při vyšetřování tohoto případu, však vyšlo najevo, že mladý Chruščov měl být za jiný čin potrestán již dříve, ale jeho vlivný otec, ho od toho uchránil.

V roce 1941 totiž mladý Chruščov v opilosti usmrtil jednoho ze svých spolubojovníků výstřelem z pistole. Od trestu ho zachránila přímluva jeho vlivného otce.

Tentokrát, ale spravedlnost mladého Chruščova dostihla a byl vojenským tribunálem odsouzen k smrti. Nikita Sergejevič Chruščov věděl, že jediná šance, jak zachránit synovi život, je Stalinem udělená milost.

Stalin souhlasil, že případ Leonida Chruščova bude tedy ještě jednou projednán.

Alexandr Sergejevič Ščerbakov náčelník hlavní politické správy rudé armády na této schůzce řekl, že nelze za stejné činy trestat syny obyčejných lidí a promíjet je synům vysokých činitelů.

Totéž řekl i ministr vnitra Lavrentij Pavlovič Berija, který připomněl, že nejde o první trestný čin, kterým se mladý Chruščov provinil.

Poté, co si Stalin vyslechl názory přítomných a posoudil důkazy, pronesl, že Nikita Sergejevič Chruščov se musí smířit s rozsudkem týkajícím se jeho syna.

Kdyby něco takového udělal můj syn, řekl Stalin, s hořkostí v srdci bych rozsudek také přijal.

Tím bylo řečeno vše, mladý Chruščov byl tedy na základě výnosu vojenského tribunálu a po odmítnutí udělení milosti od Stalina po právu za své zločiny popraven.

Ačkoli Chruščovovi naoko nezbylo nic jiného, než se s popravou syna smířit, choval od té doby ve svém srdci nenávist vůči Stalinovi a všemu, co tento muž představoval a reprezentoval.

Jaká vlastně byla Stalinova politika, která by nakonec dozajista znamenala světové vítězství komunismu, kdyby bylo v její linii pokračováno?

64

Stalinova politika.

Byla politikou marxismu-leninismu, politikou boje proti kapitalismu, důsledné opozice proti deformacím, deformátorům a sociáldemokratismu, politikou boje proti těm, kteří zpochybňovali linii třídního boje a podpory bratrských komunistických stran a revolučních dělnických hnutí v kapitalisty ovládaných zemích.

Byla politikou národního hospodářství a zvyšování životní úrovně a práv pracujících a obyvatelstva socialistických zemí.

Byla politikou důsledného boje proti kapitalismu a odmítání kompromisů zdánlivě výhodných pro Sovětský Svaz, které by však ve výsledku vedli k rozdělení a oslabení celosvětového komunistického hnutí.

Byla politikou využívání rozporů a rozdílných zájmů kapitalistických zemí k posilování komunistických hnutí a povstání a získávání nových území a lepších pozic. Politikou expanze a růstu, kdy každý rok přibývali nové země, které se vydali cestou socialismu a svrhli své kapitalistické vykořisťovatele.

Byla politikou posilování obrany socialistických států a jejich vojenské a ideologické připravenosti na vojenský útok, nebo případný pokus o kontrarevoluci.

Byla politikou, která vedla k vytvoření socialistického bloku, ke vzniku Varšavské smlouvy, jako protiváhy k NATO, politikou jednoty socialistických zemí a komunistických stran celého světa.

Sovětský Svaz, v pevné jednotě s Čínskou lidovou republikou a evropskými i asijskými socialistickými zeměmi tvořil v té době pevnou, žádnou trhlinou nenarušenou hráz, proti kapitalistickému světu, proti zotročování proletariátu, proti zneužívání pracujících, proti mocenským a majetkovým zájmům kapitalistických států.

Pro představu, jaký doopravdy byl socialistický režim v Sovětském Svazu ve Stalinských dobách a jaké byli Stalinovi cíle a priority, sem dávám ústavu SSSR z této doby, vypracovanou podle Stalinových představ a plánů.

Všimněte si zejména práva na práci, na důchod, sedmi hodinové pracovní doby, svobody vyznání, svobody shromažďování, práva na soukromé živnosti a družstva, mzdové rovnoprávnosti žen, velké pravomoci jednotlivých republik a oblastních sovětů, což jsou vlastně lidové komise složené z místních pracujících a jiných věcí, které v roce 1936 nebyli mimo Sovětský Svaz ve zbytku světa běžné.

Například v USA tou dobou byli rozdělené části měst, místa v autobusech, nebo restaurace na ty pro bílé a ty pro černé. Do dělníků, kteří si dovolili demonstrovat a požadovat práci, nebo vyšší mzdy se v kapitalistických zemích úplně běžně a naprosto beztrestně střílelo z pušek.

65

V některých zemích již bujel fašismus a nacismus a lidé se vraždili kvůli barvě pleti, národnosti a rase.

Angličané, Francouzi, Němci, Američané a jiné kapitalistické země vlastnili v té době kolonie, ve kterých zotročovali a vraždili domorodé obyvatelstvo a potlačovali krvavě jakékoli pokusy místních při pokusech o získání nezávislosti a svobody.

Toto je tzv. STALINSKÁ ÚSTAVA SSSR z roku 1936.

(V této verzi jsou i všechny úpravy, které v   ní Stalin učinil do roku 1952.)

Kapitola I

Organizace sovětské společnosti

Článek 1. Svaz sovětských socialistických republik je socialistický stát dělníků a rolníků.

Článek 2. Sověty pracovních lidových poslanců, které rostly a dosáhly síly v důsledku svržení statkářů a kapitalistů a dosažení diktatury proletariátu, tvoří politický základ SSSR

Článek 3. V SSSR všechna moc patří pracujícímu lidu měst a zemí jako zástupci sovětů Práce poslanců Lidové.

Článek 4. Socialistický systém ekonomiky a socialistického vlastnictví výrobních prostředků a nástrojů výroby pevně stanovena v důsledku zrušení kapitalistického systému ekonomiky, zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nástrojů výroby a zrušení vykořisťování člověk člověkem, představují "ekonomické základy SSSR

Článek 5. Majetku v socialistickém vlastnictví v SSSR existuje buď ve formě státního majetku (majetek všeho lidu), nebo ve formě spolupráce a kolektivní farma majetku (jako u JZD nebo majetku družstevní sdružení).

Článek 6. Země, její přírodní vklady, vody, lesy, mlýny, továrny, doly, železniční, vodní a letecké dopravy, banky, pošta, telegraf a telefon, velkých státních organizované zemědělské podniky (státní statky, strojní a traktorové stanice a podobně) stejně jako obecní podniky a převážná část bytových domů ve městech a průmyslových lokalitách, jsou majetkem státu, který je, patří všemu lidu.

Článek 7. Veřejné podniky v kolektivních farem a družstevních organizací, s jejich dobytek a nářadí, výrobky z kolektivních farem a družstevních organizací, stejně jako jejich společné budovy, tvoří společný socialistický majetek kolektivních farem a družstevních organizací. Kromě svého základního příjmu z veřejného kolektivního hospodářství podniku, v každé domácnosti v JZD má pro jeho osobní

66

potřebu malý pozemek připojené k bytu, a jako jeho osobní majetek, Odštěpný závod na pozemku, bytu dům, dobytek, drůbež a drobné zemědělské nářadí v souladu se stanovami zemědělského Artěl.

Článek 8. Půda zabraná kolchozů je zajištěn jim za jejich použití zdarma a na dobu neurčitou, že je na dobu neurčitou.

Článek 9. Vedle socialistického systému hospodářství, což je převládající formou ekonomiky v SSSR, zákon dovoluje malou soukromou ekonomiku jednotlivých rolníků a řemeslník na základě jejich osobní práci a brání ve využívání práce druhých.

Článek 10. Právo občanů do osobního vlastnictví svých příjmů z práce a jejich úspor, jejich bytových domů a dceřiné společnosti bytového hospodářství, jejich bytový nábytek a nádobí a předměty osobní potřeby a pohodlí, stejně jako dědické právo osobního majetku občané, je chráněn zákonem.

Článek 11. Hospodářský život SSSR je určen a řízen státním národním hospodářského plánu s cílem zvýšit veřejné bohatství, o stále se zlepšuje materiální podmínky pracujících a zvyšování jejich kulturní úroveň, konsolidace nezávislost SSSR a posílení jeho obranné kapacity.

Článek 12. V práci SSSR je povinností a věcí cti každého zdatný občan, v souladu se zásadou: "Ten, kdo nepracuje, musí ani nejí."

Princip uplatnit v SSSR je to, že socialismu: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce."

Kapitola II

Organizace sovětského státu

Článek 13. Svaz sovětských socialistických republik je federální stát, tvoří na základě dobrovolného sdružení sovětských socialistických republik, které mají stejná práva, a to:

Ruská sovětská federativní socialistická republika

Ukrajinské sovětské socialistické republiky

Běloruský sovětská socialistická republika

Ázerbájdžán sovětská socialistická republika

Gruzínská sovětská socialistická republika

Arménská sovětská socialistická republika

Turkmen sovětská socialistická republika

Uzbecká sovětská socialistická republika

Tadjik sovětská socialistická republika

67

Kazašský sovětská socialistická republika

Kirghiz sovětská socialistická republika

Karelo-finská sovětská socialistická republika

Moldavian sovětská socialistická republika

Litevské sovětské socialistické republiky

Lotyšská sovětská socialistická republika

Estonská sovětská socialistická republika.

Článek 14. Příslušnost Svazu sovětských socialistických republik, reprezentovaným jeho nejvyšších orgánů státní moci a orgánů státní správy, zahrnuje:

Zastoupení Unie v mezinárodních vztazích, uzavření a ratifikace smluv s jinými státy;

Otázky války a míru;

Přijetí nových republik do U.S.S.R.;

Kontrola nad dodržováním ústavy SSSR a zajištění shodnosti ústavami svazových republik s Ústavou SSSR;

Potvrzení změny hranice mezi unie republik;

Potvrzení o vzniku nových území a regionů a také nových autonomních republik v rámci Unie republik;

Organizace obrany SSSR a řízení všech ozbrojených sil SSSR;

Zahraniční obchod na základě státního monopolu;

Zajištění bezpečnosti státu;

Zřízení národních hospodářských plánů SSSR;

Schválení jednotného státního rozpočtu SSSR, stejně jako daní a příjmů, které jdou do All-unie, republikáni a místních rozpočtů;

Správa bank, průmyslových a zemědělských zařízení a podniků a obchodních podniků všech-Unie významu;

Správa dopravy a komunikace;

Směr měnové a úvěrové soustavy;

Organizace státního pojištění;

Chov a poskytování úvěrů;

68

Vytvoření základních zásad pro využívání půdy, stejně jako pro použití přírodních ložisek, lesy a vody;

Vytvoření základních principů v oblasti vzdělávání a veřejné zdraví;

Organizace jednotného systému národních hospodářských statistik;

Zřízení zásad pracovněprávních předpisech;

Právní předpisy o soudním systému a soudní řízení, trestní i občanský zákoník;

Zákony o občanství Unie; zákony o právech cizinců;

Vydávání all-li akty Unie v amnestii.

Článek 15. Suverenita unie republik je omezen pouze v rámci ustanovení obsažených v Ústavě SSSR Mimo těchto ustanovení, každý svaz republika vykonává státní moc nezávisle. SSSR chrání svrchovaná práva Unie republik.

Článek 16. Každý svaz republika má vlastní ústavu, který bere v úvahu specifické rysy republiky a je sepsána v plném souladu s ústavou SSSR

Článek 17. Ke každému unie republiky je vyhrazeno právo svobodně vystoupit ze SSSR

Článek 18. Území Unie republiky nemohou být změněny bez jeho souhlasu.

Článek 19. Zákony SSSR mají stejnou právní sílu na území každého Unie republiky.

Článek 20. V případě rozporu mezi právem Unie republiky a all-práva Unie, all-právo Unie přednost.

Článek 21. Jediný Občanství Unie je založena pro všechny občany SSSR

Každý občan Unie republiky je občan SSSR

Článek 22. Ruská sovětská federativní socialistická republika se skládá z Altaje, Krasnodar, Krasnojarsk, Ordjonikidze, námořní a Chabarovsku území; archanděla, Vologda, Voroněži, Gorkij, Ivanovo, Irkutsku, Kalinin, Kirov, Kuibyshev, Kursk, Leningradě, Molotov, Moskva, Murmansk , Novosibirsk, Omsk, Orel, Penza, Rostov, Ryazan, Saratov, Sverdlovsk, Smolensk, Stalingrad, Tambov, Tula, Chelyabinsk, Chita, Chkalov a Yaroslavl Regiony, Tatar, Bashkir, Daghestan, Buryat-mongolský, Kabardino-Balkarian, Kalmyk , Komi, krymská, Mari, Mordovian, Volga německy, North Ossetian, Udmurt, Checheno-ingušská, Chuvash a Yakut autonomní sovětská socialistická republiky a Adygei, židovský, Karachai, Oirot, Khakass a Cherkess samosprávný kraj.

Článek 23. Ukrajinské sovětské socialistické republiky se skládá z Vinnitsa, Volynsk, Voroshilovgrad, Dněpropetrovsk, Drohobyč, Žytomyrský, Zaporozhe, Izmail, Kamenets-Podolsk, Kyjevě, Kirovogradský, Lvov, Nikolaev, Oděsa, Poltava,

69

Rovenský, Stalino, Stanislav, Sumy, Tarnopol, Charkov, Chemigov a Chernovitsy kraji.

Článek 24. Azerbaidian sovětská socialistická republika patří, Nakhichevan autonomní sovětskou socialistickou republiku a Náhorní Karabach autonomní oblasti.

Článek 25. Gruzínská sovětská socialistická republika patří v Abcházii autonomní sovětskou socialistickou republiku, Adjar autonomní sovětská socialistická republika a Jižní Osetie autonomní oblasti.

Článek 26. Uzbecká sovětská socialistická republika se skládá z Buchary, Samarkandu, Taškentu, Fergana, a Khorezm kraji, a Kara-Kalpak autonomní sovětské socialistické republiky.

Článek 27. Tadjik sovětská socialistická republika se skládá z Garm, Kuliab, Leninabad a Stalinabad kraji, a Gomo-Badachšán autonomní oblasti.

Článek 28. Kazašský sovětská socialistická republika se skládá z Akmolinsk, Aktyubinsk, Alma-Ata, Kazachstán, východní Guryev, Djambul, West Kazachstán, Karaganda, Kzyl-Orda, Kustanai, Pavlodar, Severní Kazachstánu. Semipalatinsk, a Jižní Kazachstán kraji.

Článek 29. Běloruský sovětská socialistická republika se skládá z Baranovichi, Byelostok, Brest, Vileika, Vitebsk, Gomel, Minsk, Moghilev, Pinsk a Polessye kraji.

Článek 29a. Turkmen sovětská socialistická republika se skládá z Ašchabadu, Krasnovodsk, Mari, Tashauz a Chardzhou kraji.

Článek 29b. Kirghiz sovětská socialistická republika se skládá z Dzhalal-Abad, Issyk-Kul, BOZP, Tian-Šan a Frunze kraji.

Kapitola III

Nejvyššími orgány státní moci Svazu sovětských socialistických republik

Článek 30. Nejvyšším orgánem státní moci SSSR je Nejvyšší sovět SSSR

Článek 31. Nejvyšší sovět SSSR vykonává všechna práva Svazu sovětských socialistických republik v souladu se všemi články Ústavy, pokud tomu tak není, na základě Ústavy, spadají do pravomoci orgánů SSSR této jsou odpovědné Nejvyššího sovětu SSSR, to znamená, že Presidium Nejvyššího sovětu SSSR, Rady lidových komisařů SSSR a lidové komisariáty SSSR

Článek 32. Zákonodárná moc v SSSR vykonává výhradně Nejvyššího sovětu SSSR

Článek 33. Nejvyšší sovět SSSR se skládá ze dvou komor: sovětských Unie a sovět národností.

Článek 34. Sovětský Unie je volen občany SSSR podle volebních oblastí na základě jednoho zástupce za každý 300.000 obyvatel.

70

Článek 35. Sovět národností je volen občany SSSR podle Unie a autonomní republiky, autonomní oblasti a národní oblastí na základě dvaceti pěti zástupců z každé unie republiky, jedenáct zástupců z každé autonomní republiky, pět zástupců z každé autonomní oblasti a jeden zástupce z každého národního oblasti.

Článek 36. Nejvyšší sovět SSSR je volen na dobu čtyř let.

Článek 37. Obě komory Nejvyššího sovětu SSSR, Sovětský Unie a sovět národností, mají stejná práva.

Článek 38. Sovětský Unie a sovět národností mají stejné právo zákonodárné iniciativy.

Článek 39. Zákon je považován za přijatý, pokud byl schválen oběma komorami Nejvyššího sovětu SSSR prostou většinou hlasů v každém.

Článek 40. Zákony odhlasované Nejvyššího sovětu SSSR jsou zveřejněny v jazycích Unie republik přes podpisy předsedy a tajemníka prezidia Nejvyššího sovětu SSSR

Článek 41. Jednání sovětské Unie a Sovět národností začínají a končí současně.

Článek 42. Sovětský Unie volí předsedu sovětu Svazu a dva místopředsedy.

Článek 43. Sovět národností volí předsedu sovět národností a dvou místopředsedů.

Článek 44. Předsedové sovětské Unie a sovětští národností předsedal zasedání příslušných komor a řídit postup těchto orgánů.

Článek 45. Společné zasedání obou komor Nejvyššího sovětu SSSR předsedá střídavě předseda Sovětu Unie a předseda Sovětu národností.

Článek 46. Zasedání Nejvyššího sovětu SSSR svolává prezidia Nejvyššího sovětu SSSR dvakrát ročně.

Zvláštní zasedání svolává prezidia Nejvyššího sovětu SSSR dle svého uvážení nebo na žádost jednoho z Unie republik.

Článek 47. V případě neshody mezi Sovětský Unie a sovět národností, je předběžná otázka k úhradě na smírčí komisi vytvořené na základě parity. Pokud smírčí komise nepodaří dospět k dohodě, nebo pokud jeho rozhodnutí nesplní jednu z komor, je otázka považována za podruhé senátů. Není-li dohoda mezi oběma komorami, Presidium Nejvyššího sovětu SSSR rozpouští Nejvyššího sovětu SSSR a objednávky nových voleb.

Článek 48. Nejvyšší sovět SSSR na společném zasedání obou komor volí Prezídium Nejvyššího sovětu SSSR skládající se z předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, šestnáct místopředsedů, tajemníka prezidia a dvacet čtyři členové prezidia.

71

Prezídium Nejvyššího sovětu SSSR je odpovědná Nejvyššího sovětu SSSR pro všechny své činnosti.

Článek 49. Prezídium Nejvyššího sovětu SSSR:

Svolává na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR;

Vykládá zákony SSSR v provozu, vydává nařízení;

Rozpouští Nejvyššího sovětu SSSR v souladu s článkem 47 Ústavy SSSR a nových objednávek voleb;

Provádí referenda z vlastního podnětu nebo na žádost jednoho z Unie republik;

Zrušuje rozhodnutí a nařízení Rady lidových komisařů SSSR a rad lidových komisařů Unie republik v případě, že nejsou v souladu s právními předpisy;

V období mezi zasedáními Nejvyššího sovětu SSSR, zbavuje jejich příspěvků a jmenuje lidových komisařů SSSR na doporučení předsedy Rady lidových komisařů SSSR, s výhradou pozdějšího potvrzení Nejvyššího sovětu SSSR;

Ocenění dekorace a uděluje tituly cti SSSR;

Vykonává právo milosti;

Jmenuje a odvolává vyšší příkazy ozbrojených sil SSSR;

V období mezi zasedáními. Nejvyšší sovět SSSR, hlásá válečný stav v případě ozbrojeného útoku na SSSR, nebo kdykoli je to nutné ke splnění mezinárodních smluvních závazků o vzájemné obraně proti napadení

Objednávky obecné nebo částečná mobilizace;

Ratifikuje mezinárodní smlouvy,;

Jmenuje a odvolává zplnomocněný zástupce SSSR do cizích států;

Přijímá pověření a akreditivy odvolání diplomatických zástupců akreditovaných jí cizích států;

Prohlašuje stanné právo v samostatných lokalitách nebo v celém SSSR v zájmu obrany SSSR nebo za účelem zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti státu.

Článek 50. Sovětský Unie a Sovět národností volí pověření Provize které ověřují pověření členů příslušných komor.

Na doporučení pověřovacích komisí, komory rozhodnout buď schválit pověření nebo zrušení volby dotčených poslanců.

Článek 51. Nejvyšší sovět SSSR, když to považuje za nezbytné, jmenuje vyšetřovací komise a vyšetřování v jakékoli záležitosti.

Je povinností všech institucí a státních úředníků, kteří jsou v souladu s požadavky těchto komisí a předložit jim potřebné materiály a dokumenty.

72

Článek 52. Člen Nejvyššího sovětu SSSR nesmí být stíhán nebo zatčen bez souhlasu Nejvyššího sovětu SSSR, a během období, kdy Nejvyšší sovět SSSR není v zasedání, bez souhlasu prezidia Nejvyšší sovět SSSR

Článek 53. Po uplynutí funkčního období Nejvyššího sovětu SSSR, nebo po rozpuštění Nejvyššího sovětu před uplynutím jeho funkčního období, Presidium Nejvyššího sovětu SSSR zachovává své pravomoci až do vytvoření nové presidium Nejvyššího sovětu SSSR nově zvoleného Nejvyššího sovětu SSSR

Článek 54. Po uplynutí funkčního období Nejvyššího sovětu SSSR, nebo v případě jeho rozpuštění před uplynutím jeho funkčního období, aby presidium Nejvyššího sovětu řádů voleb SSSR nových konat v rámci období nepřesahující dva měsíce ode dne uplynutí funkčního období nebo zánikem Nejvyššího sovětu SSSR

Článek 55. Nově zvolený Nejvyšší sovět SSSR svolává odstupující prezidia Nejvyššího sovětu SSSR nejpozději do jednoho měsíce po volbách.

Článek 56. Nejvyšší sovět SSSR na společném zasedání obou komor, jmenuje vládu SSSR, a to, Radu lidových komisařů SSSR

Kapitola IV

Nejvyššími orgány státní moci Unie republik

Článek 57. Nejvyšším orgánem státní moci Unie republiky je Nejvyšší sovět Unie republiky.

Článek 58. Nejvyšší sovět Unie republiky je volen občany republiky na dobu čtyř let.

Základem zastupování je stanovena Ústavou Unie republiky.

Článek 59. Nejvyšší sovět Unie republiky je jediným zákonodárným orgánem republiky.

Článek 60. Nejvyšší sovět Unie republiky:

Přijímá ústavu republiky a mění se v souladu s části článků Ústavy SSSR;

Potvrzuje ústavy autonomních republik, které jsou součástí toho a definuje hranice jejich území;

Schvaluje národní hospodářský plán a také rozpočet republiky;

Vykonává právo amnestie a milosti občanů odsouzených soudním orgánů Unie republiky.

Článek 61. Nejvyšší sovět Unie republiky volí Prezídium Nejvyššího sovětu Unie republiky, se skládá z předsedy prezídia Nejvyššího sovětu Unie republiky, místopředsedové, tajemník předsednictva a členů prezidia Nejvyšší sovět Unie republiky. Pravomoci prezidia Nejvyššího sovětu Unie republiky jsou vymezena Ústavou Unie republiky.

73

Článek 62. Nejvyšší sovět Unie republiky volí předsedu a místopředsedy, aby provedla své zasedání.

Článek 63. Nejvyšší sovět Unie republiky jmenuje vládu Unie republiky, a to, Rady lidových komisařů Unie republiky.

Kapitola V

Orgány vlády Svazu sovětských socialistických republik

Článek 64. Nejvyšším výkonným a správním orgánem státní moci Svazu sovětských socialistických republik je Rada lidových komisařů SSSR

Článek 65. Rada lidových komisařů SSSR je odpovědný Nejvyššího sovětu SSSR a odpovědné k ní, a v intervalech mezi zasedáními Nejvyššího sovětu, že je zodpovědný a odpovědný prezidia Nejvyššího sovětu SSSR

Článek 66. Rada lidových komisařů SSSR rozhodnutí vydává a objednávky na základě a na základě právních předpisů v provozu, a dohlíží na jejich plnění.

Článek 67. Rozhodnutí a usnesení Rady lidových komisařů SSSR jsou závazná na celém území SSSR

Článek 68. Rada lidových komisařů SSSR:

Koordinuje a řídí práci Unie a komisariáty unie-Republikánská lidová SSSR a ostatních orgánů, hospodářských a kulturních, pod jeho správou;

Přijímá opatření k provádění národní hospodářský plán a státní rozpočet, a posílit úvěrové a měnové systému;

Přijímá opatření k udržení veřejného pořádku, k ochraně zájmů státu, a pro ochranu práv občanů;

Cvičení obecné pokyny, pokud jde o vztahy s cizích států;

Upevňuje roční kontingent občanů, která bude volána k výkonu vojenské služby a řídí obecnou organizaci a rozvoj ozbrojených sil v zemi;

Nastavuje, kdykoli je to nutné, zvláštní výbory a ústřední správy v rámci Rady lidových komisařů SSSR pro záležitosti týkající se hospodářské, kulturní a obranné organizaci a rozvoj.

Článek 69. Rada lidových komisařů SSSR má právo, v případě těch odvětví správy a hospodářství, které spadají do pravomoci SSSR, pozastavit rozhodnutí a usnesení rady lidových komisařů Unie republik a ke zrušení objednávky a pokyny lidových komisařů SSSR

Článek 70. Rada lidových komisařů SSSR je jmenován Nejvyššího sovětu SSSR a skládá se z:

Předseda Rady lidových komisařů SSSR;

74

Místopředsedové Rady lidových komisařů SSSR;

Předseda Státní plánovací komise SSSR;

Komisaři Lidová na U.S.S.R.;

Předseda výboru pro umění;

Předseda výboru pro vysoké školství;

Předseda představenstva státní banky.

Článek 71. Vláda SSSR nebo komisař asi lidové SSSR, kterému otázka člena Nejvyššího sovětu SSSR je určeno, musí slovně nebo písemně na příslušném senátu ve lhůtě nepřesahující tři dny.

Článek 72. Komisaři lidové SSSR řídí větve státní správy, které spadají do pravomoci SSSR

Článek 73. Komisaři Lidová vydání SSSR, v mezích pravomoci objednávek příslušných lidové komisariáty, a pokyny, na jejichž základě a na základě právních předpisů v provozu, a také rozhodnutí a usnesení Rady lidových komisařů SSSR , a dohlížet na jejich plnění.

Článek 74. Lidové komisariáty SSSR jsou buď All-Union nebo Unie-republikán komisariáty.

Článek 75. Komisariáty unie lidové řídí větve státní správy svěřené jim na celém území SSSR buď přímo, nebo prostřednictvím orgánů jimi jmenovaných.

Článek 76. Komisariáty Unii Republikánská lidu, ve znění zpravidla, směrovat pobočky státní správy svěřené jim prostřednictvím komisariáty odpovídající lidová Union republiky; oni spravují přímo pouze určitý a omezený počet podniků podle seznamu potvrzené prezidia Nejvyšší sovět SSSR

Článek 77. Komisariáty následujícím lidí jsou unijními komisariáty lidové: ministerstvo obrany, ministerstvo zahraničních věcí, zahraničního obchodu, železnice, pošta a telegraf a telefon, námořní doprava, říční doprava, uhelný průmysl, ropný průmysl, elektrárny, elektrotechnický průmysl, výroba železa a oceli, hutnictví neželezných kovů, chemický průmysl, letecký průmysl, loďařský průmysl, munice, vyzbrojování, zemědělského průmyslu papíru a celulózy.

Článek 78. Komisariáty Následující lidé hřiště jsou unie republikánští komisariáty lidové: Potravinářský průmysl, ryby, maso a mlékárenský průmysl, lehký průmysl, textilní průmysl, dřevařský průmysl, zemědělství státní zrno a dobytka, finance, obchod, vnitra, Státní bezpečnosti, justice, Veřejné zdraví, Stavební materiály v průmyslu, o státní kontrole.

Kapitola VI

Orgány vlády z Unie republik

75

Článek 79. Nejvyšším výkonným a správním orgánem státní moci Unie republiky je Rada lidových komisařů Unie republiky.

Článek 80. Rada lidových komisařů Unie republiky je odpovědný Nejvyššího sovětu Unie republiky a odpovědné k ní, a v intervalech mezi zasedáními Nejvyššího sovětu unie republiky je odpovědná a odpovědný prezídia Nejvyššího sovětu příslušného Unie republice.

Článek 81. Rada lidových komisařů v Unii rozhodnutí republiky vydává a nařízení, na jejichž základě a na základě právních předpisů v provozu SSSR a Unie republiky, a rozhodnutí a usnesení Rady lidových komisařů SSSR, a dohlíží nad jejich provádění.

Článek 82. Rada lidových komisařů Unie republiky má právo pozastavit rozhodnutí a příkazů rad lidových komisařů autonomních republik, a na zrušení rozhodnutí a usnesení výkonných výborů sovětů Práce poslanců lidové regionů území, a autonomních regionů.

Článek 83. Rada lidových komisařů Unie republiky je jmenován Nejvyššího sovětu Unie republiky a skládá se z:

Předseda Rady lidových komisařů Unie republiky;

Místopředsedové;

Předseda Státní plánovací komise;

Komisaři Lidová:

Potravinářský průmysl, ryby průmysl, maso a mléčné průmysl, lehký průmysl, textilní průmysl, dřevařský průmysl, stavebních hmot, zemědělství, Státní obilí a dobytka, finance, obchod, vnitřní záležitosti, bezpečnosti státu, spravedlnost, veřejné zdraví, o státní kontrole , školství, místní průmysl, obecní ekonomika, sociální údržba, automobilové dopravy, vedoucí Arts správy, Zástupci All-unie komisariáty lidové.

Článek 84. Komisaři Lidová Unie republiky řídí větve státní správy, které spadají pod jurisdikci Unie republiky.

Článek 85. Komisaři Lidová na emise Unie republiky, v mezích pravomoci objednávek jejich příslušných lidových komisariáty, a pokyny, na jejichž základě a na základě právních předpisů SSSR a Unie republiky, z rozhodnutí a usnesení Rady lidových komisařů SSSR a že Unie republiky, a příkazů a pokynů komisariáty unie Republikánské lidové SSSR

Článek 86. Komisariáty Lidová Unie republiky jsou buď unie republikánští, nebo republikán komisariáty.

Článek 87. Komisariáty Union-Republikánská lidová řídí větve státní správy jim byla svěřena, a jsou podřízeny jak komisařů Radě BF lidových Unie republiky a odpovídající "Unie republikánských komisariáty lidové SSSR

76

Článek 88. Komisariáty Republikánská lidová řídí větve státní správy jim byla svěřena, a jsou přímo podřízeny Radě lidových komisařů Unie republiky.

Kapitola VII

Nejvyššími orgány státní moci autonomních sovětských socialistických republik

Článek 89. Nejvyšším orgánem státní moci autonomní republiky je Nejvyšší sovět příslušného autonomní sovětské socialistické republiky.

Článek 90. Nejvyšší sovět z republiky autonomního je volen občany republiky na dobu čtyř let na základě zastoupení stanoveného ústavou autonomní republiky.

Článek 91. Nejvyšší sovět autonomní republiky je jediným zákonodárným orgánem autonomní sovětské socialistické republiky.

Článek 92. Každý autonomní republika má svou vlastní ústavu, která bere v úvahu specifické rysy autonomní republiky a je sepsána v plném souladu s Ústavou Unie republiky.

Článek 93. Nejvyšší sovět autonomní republiky volí Prezídium Nejvyššího sovětu autonomní republiky a jmenuje Radu lidových komisařů autonomní republiky, v souladu s ústavním pořádkem.

Kapitola VIII

Místní Orgány státní moci

Článek 94. Orgány státní moci v území, regionů, autonomních oblastí, oblastí, okresů, měst a venkovských lokalit (stanice, vesnice, osady) jsou Sověty Práce poslanců Lidové.

Článek 95. Sověty Práce poslanců lidové území, regiony, autonomní regiony, oblasti, okresy, města a venkovských lokalitách, (stanice, vesnice, osady) jsou voleni pracujícími příslušných území, regiony, autonomní regiony, oblasti , okresy, města nebo venkovské lokality pro období dvou let.

Článek 96. Základem pro zastupování sovětů Práce poslanců Lidové je definována ústavami Unie republik.

Článek 97. Sověty práce lidových poslanců řídí práci orgánů státní správy podřízené k nim, zajištění zachování veřejného pořádku, dodržování zákonů a ochrany práv občanů, přímé místní ekonomické a kulturní organizace a rozvoj a vypracuje místní rozpočty.

Článek 98. Sověty Práce poslanců Lidové přijímat rozhodnutí a vydávat rozkazy v mezích pravomocí, které jim zákony SSSR a Unie republiky.

Článek 99. Výkonné a správní orgány sovětů poslanců pracujících lidových území, regionů, autonomních "regionů, oblastí, okresů, měst a venkovských lokalitách jsou výkonnými výbory zvoleni nich, skládající se z předsedy, místopředsedů, tajemníka a členů .

77

Článek 100. Výkonná a správní orgán venkovských sovětů Práce poslanců Lidové v malých lokalitách, v souladu s ústavami unie republik, je předseda, místopředseda, a tajemník volen nich.

Článek 101. Výkonné orgány sovětů Práce poslanců Lidové jsou přímo odpovědní jak sověty Práce poslanců Lidové které je zvolili, a do výkonného orgánu nadřízeného sovět Práce poslanců Lidové.

Kapitola IX

Soudy a prokurátor zastupitelství

Článek 102. V SSSR spravedlnosti spravuje Nejvyššího soudu SSSR, Nejvyšší soudy Unie republik, územní a krajských soudů, soudy autonomních republik a autonomních oblastí, oblast dvory, zvláštních soudů pro SSSR stanoven rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR, a soudy lidové.

Článek 103. Ve všech soudů jsou případy, snažil se za účasti posuzovatelů lidí, s výjimkou případů, zvláště stanovených zákonem.

Článek 104. Nejvyšší soud SSSR je nejvyšším soudním orgánem. Nejvyšší soud SSSR je pověřen dohledem soudních činností všech soudních orgánů SSSR a Unie republik.

Článek 105. Nejvyšší soud SSSR a zvláštní soudy SSSR jsou voleni Nejvyššího sovětu SSSR na období pěti let.

Článek 106. Nejvyšších soudů republik Unie jsou voleni Nejvyšší sověty republik Unie na období pěti let.

Článek 107. Nejvyšších soudů autonomních republik jsou voleni Nejvyšší sověty autonomních republik na období pěti let.

Článek 108. Územní a krajských soudů, jsou soudy autonomních regionů a okolí courts zvolen územní, regionálních nebo oblastních sovětů pracovních poslanců Lidové nebo sověty pracovních poslanců lidové autonomních regionů na období pěti let.

Článek 109. Soudy lidí jsou voleni občany okresu na základě všeobecného, přímého a rovného volebního práva tajným hlasováním na dobu tří let.

Článek 110. Soudní řízení probíhají v jazyce Unii republiky, autonomní republiky nebo autonomní oblasti, osoby neví, tento jazyk je zaručena každou příležitost plného seznámení se s materiálem případu prostřednictvím tlumočníka a rovněž právo používat vlastní jazyk soudu.

Článek 111. Ve všech soudů případů SSSR jsou slyšet na veřejnosti, nestanoví-li právní předpis, a obvinil je zaručeno právo na obhajobu tím, poradce.

Článek 112. Soudci jsou nezávislí a podléhají pouze zákonu.

78

Článek 113. Nejvyšší kontrolní moc nad striktním provádění právních předpisů ze strany komisariáty všech lidí a institucí podřízených jim, stejně jako ze strany státních zaměstnanců a občanů SSSR, je vložená v prokurátorovi SSSR

Článek 114. Prokurátor SSSR je jmenován Nejvyššího sovětu SSSR na období sedmi let.

Článek 115. Prokurátorům území republik, a regionů, jakož i prokurátorů autonomních republik a autonomních regionů, jsou jmenováni prokurátorovi SSSR na období pěti let.

Článek 116. Oblast, okresní a městské prokurátory jsou jmenováni na dobu pěti let prokurátorům Unie republik, s výhradou schválení prokurátorovi SSSR

Článek 117. Orgány prokurátor úřadu vykonávat své funkce nezávisle na jakýchkoli místních orgánů titulu, je podřízena výhradně prokurátorovi SSSR

Kapitola X

Základní práva a povinnosti občanů

Článek 118. Občané SSSR mají právo na práci, která je, zaručeno právo na zaměstnání a platby za jejich činnost v souladu s jeho množství a kvalitě.

Právo na práci je zajištěna socialistické organizace národního hospodářství, stálý růst výrobních sil sovětské společnosti, odstranění možnosti hospodářské krize, a zrušení nezaměstnanosti.

Článek 119. Občané SSSR mají právo na odpočinek a volný čas. Právo na odpočinek a volný čas je zajištěna snížením pracovního dne na sedm hodin pro naprosté většiny pracovníků, institucí ročních dovolených s platem v plné výši pro pracovníky a zaměstnance a poskytování široké sítě sanatoria, domovy důchodců a kluby pro ubytování pracujícího lidu.

Článek 120. Občané SSSR mají právo na výživné ve stáří a také v případě nemoci nebo ztráty pracovní schopnosti. Toto právo je zajištěno rozsáhlým rozvojem sociálního pojištění dělníků a zaměstnanců na státní náklady, bezplatnou zdravotní služba pro pracující lidi a poskytování široké síti zdravotnických středisek pro využití pracujících.

Článek 121. Občané SSSR mají právo na vzdělání. Toto právo je zajištěno univerzální, povinné základní vzdělání; podle vzdělání, včetně vysokoškolského vzdělávání, prozatím zdarma; od systému státních stipendií pro drtivou většinu studentů na univerzitách a vysokých školách; od výuky na školách vedena v nativní jazyk, a organizací v továrnách, státní statky, strojní a traktorové stanice a kolektivní hospodářství volného odborné, technické a zemědělské vzdělávání pracujících.

Článek 122. Ženy v SSSR přiznávají stejná práva s muži ve všech sférách ekonomické, státní, kulturní, sociální a politický život. Možnost výkonu těchto práv je zajištěno, že ženy by se jim přiznává stejné právo jako muži na práci,

79

plateb za práci, odpočinek a volný čas, sociální pojištění a vzdělávání, a státní ochrany zájmů matky a dítěte, pre-mateřství a mateřské dovolené s plným platem, a poskytování široké sítě mateřství domů, jesle a mateřské školky.

Článek 123. Rovnost práv občanů SSSR, bez ohledu na jejich národnost nebo rasu, ve všech oblastech hospodářského, státního, kulturního, společenského a politického života, je nezrušitelné právo. Jakékoli přímé nebo nepřímé omezování práv, nebo naopak, každé zařízení z přímých nebo nepřímých oprávnění pro, občané z důvodu jejich rasy nebo národnosti, jakož i jakékoliv obhajobě rasovou nebo národnostní výlučnosti či nenávisti a pohrdání, se trestá právo.

Článek 124. S cílem zajistit pro občany svobodu svědomí, je církev v SSSR odděleny od státu, a škola z kostela. Svoboda náboženského vyznání a svoboda propagandy je uznávána pro všechny občany.

Článek 125. V souladu se zájmy pracujícího lidu, a za účelem posílení socialistický systém, jsou občané SSSR zaručena zákonem:

svoboda projevu;

svoboda tisku;

svoboda shromažďování, včetně konání mítinků;

svoboda procesí ulice a demonstrací.

Tato občanská práva jsou zajištěna tím, k dispozici pracujících a jejich organizací tiskařské lisy, zásoby papíru, veřejné budovy, ulice, komunikace zařízení a jiné hmotné náležitosti pro výkon těchto práv.

Článek 126. V souladu se zájmy pracujícího lidu, a aby bylo možné vytvořit organizační iniciativu a politické aktivity lidových mas, jsou občané SSSR zajištěno právo sjednotit v organizacích veřejné správy - odbory, družstev, mládež organizace, "sportovní a obranné organizace, kulturní, technické a vědecké společnosti, a nejvíce aktivní a politicky nejvíce vědomé občanů v řadách dělnické třídy a ostatních oddílech pracujícího lidu sjednotit ve Komunistické strany Sovětského svazu (bolševici) , která je předvojem pracujících v jejich boji s cílem posílit a rozvíjet socialistický systém a je předním jádro všech organizací pracujícího lidu, a to jak veřejných a státních.

Článek 127. Občané SSSR je zaručena nedotknutelnost osoby. Žádná osoba může být zatčen pouze rozhodnutím soudu nebo sankce o prokurátorem.

Článek 128. Nedotknutelnost domovů občanů a soukromí korespondence jsou chráněny zákonem.

Článek 129. SSSR poskytuje právo na azyl cizincům pronásledovaným za hájení zájmů pracujícího lidu, nebo pro jejich vědecké činnosti, nebo pro jejich boji za národní osvobození.

80

Článek 130. Je povinností každého občana SSSR řídit se Ústavou Svazu sovětských socialistických republik, dodržovat zákony, udržovat pracovní kázeň, upřímně vykonávat veřejnou službu, a respektovat pravidla socialistického styku.

Článek 131. Je povinností každého občana SSSR chránit a posílit veřejnou, socialistický vlastnictví jako posvátné a nedotknutelné založení sovětského systému, jako zdroj bohatství a moc v zemi, jako zdroj prosperující a kulturní život všech pracujících.

Osoby, páchající trestné činy proti veřejnému majetku v socialistickém vlastnictví, jsou nepřátelé lidu.

Článek 132. Univerzální vojenská služba je zákon. Vojenská služba v Dělnická a rolnická Rudé armády je čestný povinností občanů SSSR

Článek 133. Chcete-li bránit vlast je svatou povinností každého občana zrady SSSR do země - porušení slibu věrnosti, dezerci na nepřítele, jímž je vojenskou sílu státu, špionáž je trestné se všemi závažnosti zákona jako nejohavnější zločiny.

Kapitola XI

Volební systém

Článek 134. Členové všech sovětů Práce poslanců Lidové - Nejvyššího sovětu SSSR, Nejvyšší sověty Unie republik Sověty Práce poslanců lidové územích a regionů, Nejvyššího sovětů autonomních republik, a Sověti pracovních Zástupci lidové autonomních regionů, oblast, okres, město a venkov (stanice, vesnice, osada) Sověty pracovních lidových poslanců - jsou voleni voliči na základě všeobecného, přímého a rovného volebního práva tajným hlasováním.

Článek 135. Volby poslanců jsou univerzální: všichni občané SSSR, kteří dosáhli věku osmnácti let, bez ohledu na rasu nebo národnost, náboženství, vzdělávací a rezidenční kvalifikace, sociálního původu, majetku stavu nebo v minulých činnosti, mají právo volit ve volbách poslanců a být volen, s výjimkou šílených osob a osob, které byly odsouzeny soudem státu a jejíž věta patří zbavení volebního práva.

Článek 136. Volby poslanců jsou stejné: každý občan má jeden hlas; všichni občané účastnit se voleb za stejných podmínek.

Článek 137. Ženy mají právo volit a být volen za stejných podmínek s muži.

Článek 138. Občané sloužící v Rudé armádě mají právo volit a být volen za stejných podmínek se všemi ostatními občany.

Článek 139. Volby poslanců jsou přímé: všechny Sověty Práce poslanců Lidové, z venkova a města sovětů Práce poslanců Lidové na Nejvyššího sovětu SSSR, včetně, jsou voleni občany přímým hlasováním.

Článek 140. Hlasování ve volbách sněmovny je tajná.

81

Článek 141. Kandidáty pro volby jsou jmenováni podle volebních oblastí. Právo nominovat kandidáty je zajištěn na veřejné organizace a společností pracujících: Komunistická strana organizace, odbory, družstva, mládežnických organizací a kulturních společností.

Článek 142. Je povinností každého poslance hlásit ke svým voličům na jeho práci a na práci sovět pracovní poslanců Lidové, a je povinen třeba připomenout, kdykoli způsobem stanoveným zákonem na základě rozhodnutí většiny voliči.

Kapitola XII

Článek 143. Ramena Svazu sovětských socialistických republik se skládají ze srpu a kladiva, proti světu v paprscích slunce a je obklopen klasy s nápisem "proletáři všech zemí, spojte se!" v jazycích Unie republik. V horní části paží, je pěticípá hvězda. Socialistických republik je červené látky, se srpem a kladivem líčený ve zlatě v horním rohu u zaměstnanců a nad nimi pěticípé rudé hvězdy lemované ve zlatě. Poměr šířky k délce je 1: 2.

Článek 145. Kapitál Svazu sovětských socialistických republik, je město Moskva.

Kapitola XIII

Postup pro změnu Ústavy

Článek 146. Ústava SSSR může být změněn pouze rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR přijaté většinou nejméně dvou třetin odevzdaných hlasů v každé z jeho komor.

(Prosím čtenáře, aby omluvili trochu kostrbatý překlad této ústavy do českého jazyka, lepší bohužel nebyl k   dispozici).

"Já vím, že po mé smrti na můj hrob naházejí kopu špíny, ale vítr historie ji nelítostně rozpráší!"

J. V. Stalin, 1943.

„Mnohé úspěchy naší strany a lidu", řekl Stalin, „budou překrucovány a hanobeny především v cizině, ale i v naší zemi. Sionismus, usilující o světovládu, se nám bude tvrdě mstít za naše úspěchy a vymoženosti. Stále se ještě dívá na Rusko jako na barbarskou zemi, jako na surovinový přívěsek. Také mé jméno bude osočováno a očerňováno. Připíšou mi mnoho zločinů." 

82

Světový sionismus se bude všemi silami snažit zničit náš svaz, aby se Rusko již nikdy nemohlo pozvednout. Síla Sovětského svazu je v přátelství národů. Ostrý boj bude namířen právě na rozbití tohoto přátelství, na odtržení okrajových území od Ruska. Zde, musíme přiznat, jsme ještě mnohé neudělali. Je zde ještě velké pole působnosti. 

Se zvláštní silou zvedá hlavu nacionalismus. V jakousi dobu potlačí internacionalismus a vlastenectví, pouze na určitou dobu. Vzniknou národnostní skupiny uvnitř národnostní a konflikty. Objeví se mnoho vůdců trpaslíků, zrádců uvnitř svých národů. Vcelku se bude budoucnost ubírat složitějšími a rovněž divokými cestami, zvraty budou nanejvýš kruté. Vývoj spěje k tomu, že se zvláště vyburcuje Východ. Vzniknou ostré protiklady mezi východem a západem. A přesto, ať se události budou rozvíjet jakkoli, přijde doba, kdy zraky nových generací budou obráceny k úspěchům a vítězstvím naší socialistické vlasti. Rok za rokem budou následovat nové generace. Opět uchopí prapor svých otců a dědů a zanechají nám vše plnou měrou. Svou budoucnost vybudují na naší minulosti.

Řekli o Stalinovi:

Winston Churchill (Velká Británie)

Z Churchillova vystoupení v Horní sněmovně 23. 12. 1959 při příležitosti 80. výročí narození J. V. Stalina, je dokladem toho, že i starý antisovětský lišák rozeznává realitu od subjektivních představ:

"Pro Rusko bylo velkým štěstím, že v době nejtěžších zkoušek v jeho čele stál génius a prozíravě pevný vojevůdce J. V. Stalin.

Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době, ve které žil. Stalin byl člověkem neobyčejně energickým, erudovaným, pevné vůle, ostrým a tvrdým. Byl to člověk nelítostný jak v práci, tak při jednáních. Ani já, vychovaný v anglickém parlamentu, jsem mu neuměl odporovat.

Stalin měl především velký smysl pro humor a sarkasmus, věděl přesně vyjádřit své myšlenky. Své vystoupení si psal výhradně sám, z jeho práce vyzařovala síla.

Tato síla byla v Stalinovi natolik velká, že se zdá neopakovatelná mezi státníky všech dob a všech národů. Stalin na nás dělal velký dojem. Měl neodolatelný vliv na lidi.

Když vcházel do zasedací místnosti na jaltské konferenci, my všichni jsme jakoby na povel vstali a z nějakého důvodu jsme stáli v pozoru.

Vyznačoval se hlubokou logikou myšlení a uvědomělou moudrostí. V nejtěžší době mistrovský věděl najít cestu z bezvýchodné situace. V nejtragičtějších i nejradostnějších okamžicích byl vždy zdrženlivý, nikdy nepodléhal iluzím.

83

Byl neobyčejně složitou osobností. Stalin vytvořil i podřídil si obrovské impérium. Byl to člověk, který svého nepřítele, ničil rukama svých nepřátel. Donutil dokonce nás, které otevřeně jmenoval imperialisty, bojovat proti imperialistům.

Stalin byl vůdcem, který nemá ve své době rovného. Přebral polofeudální Rusko a zanechal ho vyzbrojené atomovou zbraní. Ať cokoliv mluvili o něm, na takového národ nezapomene. "

Charles de Gaulle (Francie)

"Stalin měl kolosální autoritu a to nejen v Rusku. On věděl jak "zkrotit" své nepřátele, nepanikařit při prohře a neopíjet se vítězstvími. A vítězství je u něj více než proher.

Stalinské Rusko - to není bývalé Rusko, které zahynulo spolu s monarchií. No stalinské Rusko bez důstojných pokračovatelů je odsouzeno k zániku.

Stalin mluvil v Teheránu jako člověk mající právo požadovat vyúčtování. Neodkrývajíc druhým účastníkům konference ruské plány, dosáhl toho, že oni, vyjevily jemu své plány a vnesli do těchto plánů připomínky v souladu s jeho potřebami.

Roosevelt se s ním sjednotil a odmítl tak myšlenku Churchilla o postupu západních sil přes Itálii, Jugoslávii a Řecko na Vídeň, Prahu a Budapešť. Američané také ve shodě se Sověty odmítli, nehledě na urgence Angličanů, návrh probrat na konferenci politické otázky týkající se střední Evropy a zvláště otázku o Polsku, kam by museli, vstoupit ruská vojska.

Beneš mě informoval o svých rozhovorech v Moskvě. Popsal Stalina jako člověka zdrženlivého v řečech, ale tvrdého v záměrech, majícího ve vztahu ke každému evropskému problému osobitý názor, skrytý, ale zcela jasný.

Churchill a Harriman se vrátili ze své cesty do Moskvy nespokojeni. Ocitli se před záhadným Stalinem, jeho maska zůstala pro ně neproniknutelnou. "(Charles de Gaulle: Válečné memoáry; 2. Vydání 1960; str. 235-236, 239, 430)

Averell Harriman (velvyslanec USA v SSSR)

"J. V. Stalin disponuje hlubokým poznáním, fantastickou schopností vnikat do detailů, živostí umu a úžasně citlivým pochopením lidského charakteru. Zjistil jsem, že je informován lépe než Roosevelt, je realističtější než Churchill a v určitém smyslu je nejefektivnější z vojevůdců. "

Jediný důvod, proč je Stalin antikomunisty a kapitalistickými médii tak očerňován, je ten, že si mocní tohoto světa, moc dobře uvědomují, že by stačili pouhé dvě generace takových vůdců jdoucích po sobě a světový kapitalismus by byl navždy poražen.

Z toho mají nepředstavitelný strach a hrůzu, proto dělají vše proto, aby se nic takového nestalo…

84

Více podrobností o tzv. Stalinském období Sovětského Svazu se dozvíte v této knize Ludo Martense:

Autorem této obhajoby Stalina je Ludo Martens, předseda belgické strany práce.   Před několika lety u   nás vyšla též jeho kniha nazvaná „SSSR a Sametová kontrarevoluce“. Příčinou pádu socialismu a komunismu, bylo podle Martense opuštění Stalinových marxisticko-leninských zásad a polevení v třídním boji.

KAPITOLA PÁTÁ: REVIZIONISMUS, ÚPADEK A STAGNACE.

Jaká byla revizionistická politika Nikity Chruščova?

Chruščovova revizionistická politika.

85

Byla politikou naprosté negace politické linie celého předchozího období a především Stalina, zcela opomíjející všechny ekonomické i politické úspěchy a vojenská vítězství, kterých bylo v tomto období dosaženo.

Byla politikou ústupků a kompromisů vůči světovému kapitálu.

Byla politikou líbivých frází a linie prosazování zrádné myšlenky mírového soužití a spolupráce s kapitalistickými zeměmi, bez ohledu na to, že v těchto zemích byl nadále zneužíván a zotročován pracující lid.

Byla politikou, kdy se osud revolučních hnutí a komunistických stran v zemích třetího světa rozhodoval za uzavřenými dveřmi při jednáních revizionistů se zástupci kapitalistických velmocí, zejména se zástupci USA.

Revolucionářům těchto zemí, byla poté mnohdy odmítnuta pomoc a podpora, pod záminkou udržení dobrých mírových vztahů se zeměmi, které tam utiskovali, mnohdy i zabíjeli místní lid.

Byla politikou, kdy se o osudu národů rozhodovalo v OSN a Sovětský Svaz, přestal být zemí, která se řídila zásadami boje proti kapitalismu. Na základě rozhodnutí tohoto společenství, především kapitalistických zemí, byla Sovětským Svazem často odmítnuta jakákoli pomoc zemím bezohledně vykořisťovaným, nebo dokonce okupovaným imperialistickými velmocemi.

Byla politikou oslabování obrany, politikou bagatelizování marxistických zásad třídního boje a diktatury proletariátu, politikou částečného návratu soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Byla politikou degradace komunistických ideálů a budovatelského nadšení, politikou přejímající spotřební, západní způsob uvažování a života.

Byla politikou, která rozdělila a znepřátelila dvě největší komunistické země světa Sovětský Svaz a Čínu a způsobila hospodářskou stagnaci, rozpad komunistických hodnot a v konečném důsledku zánik socialistického bloku a Sovětského Svazu.

Důsledky výše zmíněné revizionistické politiky vedli v socialistickém bloku ke krizi, z které se již nevzpamatoval.

86

Zmítán vlastními rozpory a běsy, začal socialistický blok pomalu zaostávat a stagnovat. Lidem byla sebrána naděje a víra ve správnost jejich věci, byla jim vsugerována myšlenka, že vše, co po celá desetiletí dělali a co vedlo k takovým úspěchům světového komunistického hnutí, bylo vlastně špatné a zavrženíhodné.

Velká lež o Stalinově špatnosti se jim stokrát, tisíckrát, milionkrát opakovaná zarývala jako jedovatý červ do hlavy a pochyby se usídlili i v srdcích mnohých poctivých lidí a komunistů. Tam, kde neuspěli nacistická, ani jiná vojska, uspěla proradná lež zrádců z vlastních řad. Komunisté nebyli od Stalinovy smrti již nikdy jednotní.

Světový kapitalismus zajásal, pookřál a dostal svou druhou šanci, jméno zrádce, který to vše zavinil, bylo Nikita Sergejevič Chruščov!!!!!

ZPĚT DO ČESKOSLOVENSKA:

Nesmíme si myslet, že kapitalistické světové mocnosti se snad celou dobu nepokoušeli svobodně zvolenou komunistickou vládu v Československé republice svrhnout, puč pravicových ministrů roku 1948 nebyl ani prvním, ani posledním případem, kdy se vnější i vnitřní nepřítel pokoušel zničit vše, co si lidé zvolili a vybudovali a vrátit tak dobu, kdy byli pracující zotročováni kapitalisty, nadnárodními korporacemi a úplatnými pravicovými politiky.

Aby, jste si uměli udělat představu, jak byla politická situace v   zemi komplikovaná a jaké probíhali pod zdánlivě klidným povrchem boje o budoucnost a další osud země a pracujících, dám sem veřejnou zpověď příslušníka Státní Bezpečnosti tzv. STB. Přestože její příslušníci jsou dnes doslova démonizováni, ve valné většině šlo o lidi, kteří doslova nasazovali své životy v   boji s   nepřátelskými tajnými službami a jejich placenými přisluhovači, kteří se pokoušeli rozbít socialistické zřízení v   Československu.

SVĚDECTVÍ A VYZNÁNÍ bývalého příslušníka Státní bezpečnosti ČSSR Stanislava Semínka.Z pohledu vyšetřovatele protistátních organizací, které v době budování socialismu prováděly zejména v 50. letech minulého století nepřátelskou činnost na   území Československa

Jsem ročník 1922. V době nacistické okupace jsem byl nasazen v srpnu 1941 do letecké továrny AVIA v Praze Letňanech a zde téhož roku vstoupil do ilegální KSČ. Naše tehdejší činnost spočívala ve finanční podpoře rodin zatčených a popravených soudruhů a v sabotáží leteckých výrobků.   Dne 10. června 1945 jsem byl přijat do vznikajícího Sboru národní bezpečnosti (SNB) a nastoupil do výcvikového střediska v Kutné Hoře. Poté v určitých časových intervalech působil střídavě na četnické stanici v Kácově a u strážního oddílu Kolín při střežení německých zajatců.  

87

Dne 28. 2. 1946 rozkazem Zemského velitelství SNB v Praze jsem byl zařazen do půlročního kursu čekatelů SNB v Jablonci nad Nisou. Zde jsem kromě vojenského výcviku se zbraní získal i odborné vědomosti mimo jiné z oblasti trestního, ústavního a správního práva. Zdokonalil jsem se v pátrací a daktyloskopické službě, v nauce o zbraních a střelbě a osvojil jsem si vojenský trestní zákon a vojenský řád. Našimi učiteli byli vybraní četníci, kteří dokonale znali nejen přednášená témata, ale byli odborníky v jejich realizaci v praxi.   V kursu, kde jednotlivé předměty byly klasifikovány bodem 1-5, jsem získal rovných 190 bodů z 225 možných a dosáhl v celkovém hodnocení prospěch velmi dobrý. Z 322 absolventů jsem byl 86. v pořadí.   Dnem 19. 8. 1946 jsem byl převelen do Prahy k MV-SNB stanice Praha Spořilov. V době začínajících událostí v únoru r. 1948 jsem byl zařazen do pražského pohotovostního oddílu SNB a zasahoval jsem v souladu se zákonem proti demonstraci studentů před Pražským hradem, kteří se domáhali násilného proniknutí k prezidentovi republiky Dr. Benešovi, aby mu předali písemné prohlášení k podpoře odstoupivších zrádných ministrů. Tehdy ozbrojení puškou jsme přehradili několika řadami prostor před hlavním vchodem do Pražského hradu, a to od vchodu do pražského arcibiskupství ke zdi vlevo na začátek snižující se silnice do Nerudovy ulice. Já byl v 1. řadě naproti známému z Kutné Hory. Za námi leželi příslušníci pohotovostního pluku SNB – 9600 Praha se dvěma kulomety, kteří byli nasazováni proti bandám banderovců. Kromě křiku studentů a jejich snahy proniknout naší hradbou se v našem prostoru nic nedělo. Po určité době bylo několika studentům povoleno předat Dr. Benešovi jejich písemné prohlášení a studenti se začali pozvolna rozcházet. Jednalo se o část demonstrace, která šla na Hradčanské náměstí horem přes Pohořelec, zatímco druhá část demonstrace po rozdělení na Újezdě směřovala k Malostranskému náměstí.   Obdobně jsem zasahoval proti demonstraci Selské jízdy v Královohradeckém kraji. Odtud jsme byli staženi do kasáren s tím, že budeme nasazeni proti bandám banderovců. K tomu však nedošlo.   Krátce jsem působil jako ochrana bytu tehdejšího ministra zemědělství s. Ďuriše a posléze střežil po určitou dobu bývalého ministra spravedlnosti Dr. Drtinu, a to v nemocnici na Bulovce, kde byl ošetřován po své nepodařené sebevraždě.   Mnozí naši občané si možná ještě dnes kladou otázku, zda muselo vůbec dojít k únorovým událostem r.1948. Moje odpověď zní, muselo, a to z následujících příčin:   Je známo, že v Košicích 4. 4. 1945 vznikla první vláda osvobozeného Československa - Vláda národní jednoty Čechů a Slováků - a byl přijat Košický vládní program, který stanovil úkoly k budování lidově demokratického státu v osvobozené vlasti. I když představitelé Československé strany národně socialistické, Slovenské demokratické strany a Československé strany lidové slíbili v Košicích věrnost Vládě národní jednoty, slib nedodrželi. Reakční představitelé uvedených stran a jejich ministři ve vládě se snažili postupně vládu rozvracet, provokovat, aby si vytvořili záminku k jejímu rozbití. Například těžili z obtíží v zásobování, které vznikly v důsledku sucha a neúrody v r. 1947. Dále pomáhali bývalým kapitalistům k obnovení jejich pozic. Posléze 17. 2. 1948 reakční ministři vystupňovali své provokace v souvislosti s přeložením 19 velitelů SNB, kteří byli příznivci národně socialistické strany a byli podezřelí z účasti na přípravě plánovaného reakčního puče.   Je třeba říct, že v té době byla politická situace velmi vážná. Jak se prokázalo, opozice neponechávala nic náhodě, chystanou demisi svých ministrů rozhodla podpořit ozbrojenými akcemi. Mobilizací „branných komisí“ reakčních stran, důstojnických skupin Svazu brannosti, Sokola, Selských jízd i Orla se chystala převzít moc. Jejich štáby byly posíleny důstojníky americké armády, kteří přijeli do Prahy jako „turisté“. Situace byla o to nebezpečnější, že se na hranicích státu soustřeďovaly západní vojenské síly.   Zásluhou KSČ pod moudrým vedením s. Klementa Gottwalda ve spojení s dělnickou třídou a za podpory většiny československého lidu byl však učiněn rozhodný škrt plánům naší zrádné

88

i světové reakce a uvolněna cesta k rozhodnějšímu postupu k socialismu.   V té době, jako příslušník tehdejší oblastní správy STB Praha, jsem byl členem týmu, v němž byli i 2 bývalí koncentráčníci. Naším úkolem bylo v součinnosti s dalšími kolegy odhalovat, zatýkat a vyslýchat nepřátelské agenty a jejich spolupracovníky. Byla to činnost odpovědná, velmi nebezpečná, vysilující a časově náročná.V průběhu naší činnosti byly odhaleny:   Pokus o provedení protistátního ozbrojeného puče, kdy byla prokázaná spoluúčast britských špionů – vicekonzula kapitána Wildasche, britského agenta – zrádce Jebavého a britského špiona majora Prokeše.   Na mnoha místech úkryty zbraní, a to i v sekretariátu Československé strany národně socialistické v Praze 1 – na náměstí Republiky.   Rozsáhlá činnost americké vojenské kontrarozvědky CIC.   Výzvědná činnost francouzského vojenského atašé plk. Helliota a amerického obchodního atašé z USA v Praze Mr. Heyna.   V průběhu výslechu bylo zjištěno, že někteří členové cizích diplomatických sborů ze Západu vybavovali v ČSR protistátní skupiny zbraněmi a vysílačkami, jak to např. činil Mr. Meryn, obchodní atašé z USA v Praze, který rovněž osobně pomáhal našim nepřátelům při ilegálním přechodu za hranice do západního Německa.   Jak bylo mnohokrát zjištěno při výslechu agentů - chodců a jiných agentů, uprchlíci byli soustřeďováni ve sběrných táborech americké vojenské kontrarozvědky CIC, přebíráni, dohromady vyškoleni CIC na špiony a teroristy a se zbraní posíláni do ČSR k provádění protistátní činnosti.   Jedním z mnoha, který byl vyškolen k teroristické činnosti, byl např. MIROSLAV CHOC; ten v únoru 1948, ve snaze vyhnout se odpovědnosti za trestné činy, kterých se v ČSR dopustil, utekl do Německa a do ČSR se vrátil ilegálně jako vyškolený terorista s úmyslem zavraždit vedoucího partyzánského odd. ÚV KSČ majora A. SCHRAMMA, což 27. 5. 1948 v ranních hodinách provedl.   Kromě vysílání agentů přímo americkou vojenskou kontrarozvědkou CIC vytvářeli si po únoru 1948 vlastní špionážní sítě v ČSR mnozí uprchlíci - zrádní emigranti, kteří působili v americkém okupačním pásmu Německa. Mezi nimi vynikl Ing. BERVIDA, sám agent CIC, budoval vlastní špionážní organizaci.   Vzhledem k tomu, že jsem některé členy z této sítě zatýkal a vyslýchal, poukáži stručně na jejich protistátní činnost. Vedoucím organizace byl JOSEF HEŘMANSKÝ, kterého jsem spolu s dalším agentem zatýkal v r. 1949 ve spolupráci se dvěma kolegy, a to v dopoledních hodinách v prostoru Hlavního nádraží v Praze. Původně měli zatčení provést příslušníci vojenské kontrašpionáže od REICINA, ale z určitých důvodů, jak se říkalo ze strachu, neboť agenti měli být ozbrojeni granáty, bylo zatčení svěřeno nám. Znali jsme jen stručný popis a jejich oblečení, znakem byla u obou agentů světlá aktovka z vepřové kůže.   Prvním zatčeným byl Heřmanský, a to přímo v nádražní hale, druhý agent byl zatčen až na stanici tramvaje před Hlavním nádražím. Jmenované jsme předali vojákům a po určité době byli nám vráceni. Jejich výslechy jsem prováděl osobně.   Do doby zatčení uskutečnil Heřmanský více jak 20 ilegálních přechodů hranic, kdy současně za úplatu převáděl osoby utíkající do Západního Německa a do ČSR převáděl agenty pověřené provádět na našem území nepřátelskou činnost. Jednalo se tedy o velmi zkušeného a nebezpečného agenta. Heřmanský jako zaměstnanec AEROKLUBU byl v úzkém styku s Ing. BERVIDOU, bývalým sekčním šéfem odboru letectví v předúnorovém ministerstvu dopravy, který jako reakční činitel a chráněnec Zenkla byl v únoru 1948 suspendován ze svého odpovědného místa. Heřmanský znal úmysl Bervidy odjet do zahraničí a tam se zapojit do protistátní činnosti spolu s ostatními emigranty. Byl pověřen obstaráním různých tajných hospodářských a politických zpráv, které chtěl Bervida vzít s sebou, což také učinil, aby byl v Německu dobře přijat.  

89

Heřmanský se ujal svého úkolu a získával nejen hospodářská, politická a vojenská fakta, která měla být utajena v zájmu státu, ale také získal další spolupracovníky pro špionážní činnost. Jeho 16členná skupina, v níž byli dva příslušníci SNB, získávala zbraně a špionážní zprávy. Ze zabaveného dopisu od Bervidy, v němž žádal o další zprávy o SNB, průmyslu, rudných dolech, o vývozu, vyplynulo, že dával příslib k přísunu zbraní a vysílaček, neboť bylo plánováno provádět teroristickou činnost na území republiky.   Spojení mezi Bervidou a Heřmanským, pokud on sám nemohl osobně, zajišťovali agenti z jeho skupiny Černoušek a Anderle, kteří též ve velkém rozsahu prováděli za úplatu ilegální převody nepřátelských živlů přes naše hranice. Velmi aktivní byla i LUDMILA ČERNÁ, která do protistátní činnosti zapojila svého manžela. Svou nenávist k tehdejšímu státnímu zřízení dávala najevo nejen svým chováním při výslechu, ale i při zatýkání. To jsem prováděl osobně v jednom pražském bytě, kde se ukrývala. Nebýt mé ostražitosti a schopnosti rychlé reakce, kdy jsem jí znemožnil použít pistoli, kterou připravovala k výstřelu, by to pro mne dopadlo špatně, jak při výslechu doznala.   Odhalení této skupiny prokázalo, že šlo o velmi aktivní a nebezpečnou protistátní organizaci, která v případě přísunu slíbených zbraní a dalších technických prostředků byla ochotná na našem území vraždit.   Heřmanský byl v dubnu 1950 tehdejším státním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na doživotí a předán k výkonu trestu do věznice v Leopoldově na Slovensko. Z té se mu podařilo utéci prokopaným tunelem znovu do zahraničí, jak mi řekl později.   Asi v r. 1963-4 jsem byl předvolán do soudní budovy na Pankráci, kde prokurátor, jehož jméno si nepamatuji, se mnou projednával protistátní činnost bývalého příslušníka SNB, kterého jsem kdysi vyšetřoval. Oznámil mi, že dotyčný si podal žádost o rehabilitaci. V jednání jsem trval na obsahu jeho tehdejšího výslechu a k rehabilitaci se vyslovil negativně, což se prokurátorovi nelíbilo. Jak ten případ dopadl, nevím.   Při východu z budovy jsem zjistil, že nedaleko čeká Heřmanský. Normálně jsem nastoupil do tramvaje a do druhého vozu nastoupil Heřmanský. Bylo mi to divné, a proto jsem vystoupil na Václavském náměstí a šel směrem k budově Melantrichu. Totéž učinil Heřmanský a v patách za mnou volal: „My se známe, my se známe.“ Když nepřestal volat, obrátil jsem se se slovy: „No a co?“ Vyslovil radost, že mě vidí, že si mě dobře pamatuje a že by se mnou rád mluvil. Upozornil jsem ho, že v bezpečnosti již nepracuji a vyzval jsem ho, aby neobtěžoval. Nevěřil mi a začal povídat o svém útěku z Leopoldova a o dalších přechodech do Německa. Žádal mě o schůzku, na níž bychom si pohovořili. To jsem nejprve odmítl, ale nakonec souhlasil s cílem dozvědět se nějaké údaje, které by mohli využít bývalí kolegové z krajské správy MV Praha. Byl stanoven den a čas schůzky v restauraci U Nováků. O setkání jsem podrobně písemně informoval bývalé kolegy a současně je upozornil na podezřelého muže v naší blízkosti, s taškou v ruce, kterou zvolna pohyboval ve směru naší cesty.   Schůzka trvala asi 30 minut a byla jištěna mými kolegy ze správy MV Praha. Heřmanský znovu podrobně hovořil o svém útěku z věznice Leopoldov a o svých dalších ilegálních přechodech. Požadoval po mně další schůzku v Krči, s níž jsem rovněž souhlasil. Po setkání s Heřmanským jsem zpracoval a předal kolegům písemný záznam o průběhu schůzky.   Za několik dnů mi volali bývalí kolegové, abych k nim zašel. Zde mi řekli: „Stando, jdi od toho, je to provokace, jsi pod dohledem kachlíkárny MV. Následující den jsem úmyslně šel k parkovišti, kde pracoval Heřmanský a které bylo v sousedství mého bydliště. Stál jsem blízko, musel mě vidět, ale nezašel ke mně, aby se zeptal, proč jsem nepřišel do Krče. Tím jsem měl potvrzeno sdělení kolegů. Rovněž Heřmanský se nikdy více na parkovišti neobjevil a mě více nekontaktoval. To, že jsem sledován, mne vůbec nepřekvapilo, ale že k tomu MV použije zřejmě amnestovaného amerického agenta, jehož jsem vyšetřoval, je odporné.   To je důkaz, že již v té době a nejen na MV začaly působit určité negativní kádrové a politické změny v naší společnosti, což se plně projevilo v r. 1968.  

90

Jako přímý účastník únorových událostí v r. 1948 jsem přivítal nejen vítězství pracujícího lidu, ale svou činností příslušníka SNB jsem pomáhal k tomu, aby zrádné reakci, která po únoru 1948 změnila formy a metody boje, byla vzata jakákoliv možnost obnovit kapitalismus vlastními silami. Jestliže do února 1948 prováděla rozsáhlou nepřátelskou činnost a sabotovala výstavbu republiky využívajíc svých legálních pozic, zaměřila se po únoru na jedinou možnost návratu kapitalismu v ČSR, a to silami zvenčí.   Část vůdců odhaleného a poraženého protistátního spiknutí ilegálně uprchla ze strachu před lidem – Zenkl, Ripka, Krajina, Stránský a jiní, aby z kapitalistického zahraničí otevřeně pokračovali v žoldu svých chlebodárců ve velezrádných akcích proti republice, s úkolem sjednotit do jednoho šiku zbytek dosud neodhalené reakce v ČSR.   V roce 1949 jsem byl přeložen do vznikající Hlavní správy vyšetřování STB a stal se členem vyšetřovací skupiny, která téhož roku provedla zatčení 13členné skupiny domácích agentů tvořících centrum protistátní činnosti – „Vedení záškodnického spiknutí proti republice a jeho lidu“, které dle pokynů Petra Zenkla a dalších zrádců realizovalo rozsáhlou rozvratnou, špionážní a záškodnickou činnost s cílem zničit lidově demokratické zřízení v ČSR.   Osobně jsem zatýkal JUDr. JOSEFA NESTÁVALA, významného člena vedení Československé strany národně socialistické (dále ČSNS), a to v ranních hodinách v jeho bytě v Praze 1. Rovněž jsem byl pověřen jeho výslechem. Vzpomínám si, že jmenovaný před odchodem požádal o umožnění osobní potřeby na WC. Později uvedl, že tak učinil z důvodu zničení 5.000,-- korunové bankovky, aby mu nebyla zabavena. Byl velice překvapen, když se dozvěděl, že tím poškodil svou rodinu, neboť z mé strany by nedošlo k jejímu zabavení.   Všechny jeho výslechy probíhaly vždy v klidu bez jakéhokoliv nátlaku na vyšetřovaného. Ten na položené otázky k přeloženým materiálům svědčícím o jeho protistátní činnosti odpovídal slovy právníka. Později při jednom výslechu mi sdělil, že měl strach. Očekával bití, násilí a byl velmi překvapen, že měl možnost docela svobodně a volně vypovídat o protistátní činnosti svými slovy, která po projednání byla s jeho souhlasem zaprotokolována. Tuto skutečnost uvedl i v průběhu soudního procesu, kdy na otázku předsedy senátu – zda měl možnost při vyšetřování docela svobodně prohlásit všechno, co považoval za důležité s hlediska obhajoby, řekl: „Pane předsedo, mohl jsem to prohlásit, mé vyšetřování bylo vedeno způsobem, který mne překvapil a který jsem neočekával podle tendenčně zaměřených zpráv šířených ve společnosti.“   Vyšetřovaný patřil mezi přední představitele ČSNS. Působil v mnoha vrcholných funkcích. Po únoru 1948 byl poslán na placenou dovolenou a později přeložen do okresní pojišťovny jako právník právního oddělení. Jak uvedl do protokolu, měl přes svou politickou minulost příležitost pracovat a žít opravdu v dobrých finančních poměrech a jako občan lidově demokratického státu. On však si přál změnu státního zřízení, a proto se aktivně zapojil do protistátní činnosti. Tato činnost ve shrnutí spočívala v následujícím:   Společně s Miladou Horákovou zorganizoval podle pokynů Petra Zenkla a Dr. Ripky ilegální protistátní rozvratné a špionážní sítě /organizace/ v podobě tzv. 5. KOLONY, které velmi aktivně působily k rozbití lidově demokratického zřízení v ČSR a byly připraveny v případě napadení republiky mařit záškodnickými činy obranu čs. státu. Měl ve vedení celého záškodnického spiknutí rozhodující vliv. Byl to právě on, který podle pokynu Zenkla se snažil s Miladou Horákovou získat pro špionážní a rozvratnou činnost všechny možné reakční živly z řad zkrachovalých politiků, továrníků atd. Vytvořil z reakčních exponentů ČSNS síť takzvaných krajských důvěrníků, kteří měli v rámci své působnosti vybudovat protistátní organizace, ty řídit a podchytit a rovněž řídit již existující jiné protistátní skupiny. Sám převzal funkci krajského důvěrníka pro Pražský kraj a organizoval protistátní skupiny v jednotlivých částech Prahy. Zpracoval a vydal instrukce k vytváření protistátní nálady mezi obyvatelstvem k provádění špionážní a rozvratné činnosti.   Vytvořil takzvanou hospodářskou radu, která pod jeho vedením zpracovávala hospodářské

91

elaboráty – programy, v nichž byly podrobně propracovány zásady pro jejich realizaci po zničení tehdejšího státního zřízení. Byl to program pro buržoazní vrstvy. Mnohé důkazní materiály byly nalezeny a zabaveny v úkrytu na římskokatolické faře ve Vinoři. Vybudoval a řídil protistátní organizaci, jejímž cílem bylo zeslabit a rozvrátit jednotu odborů, pronikat do jiných masových organizací a rozvracet Obrozenou Národní frontu.   Z náčrtu tzv. pavouka, který jsem si zpracoval, bylo prokázáno, že zmíněně vedení udržovalo prostřednictvím svých členů rozsáhlý kontakt s dalšími protistátními organizacemi. Též se spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským a především s podzemními organizacemi řízenými Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií.   Od převratu v r. 1989 je česká veřejnost neustále přesvědčována nejen tiskem, který je v rukách zahraničních, zejména německých majitelů, ale především českou veřejnoprávní televizí, že proces se záškodnickým vedením HORÁKOVÁ-NESTÁVAL byl vykonstruovaný, že při výslechu bylo používáno násilí a vyšetřovaní museli vypovídat nepravdivě to, co jim vnutili jejich vyšetřovatelé.   Jako vyšetřovatel J. Nestávala prohlašuji na svou čest, že uvedené údaje neustále šířené v naší společnosti jsou zprávy tendenčně zaměřené, lživé, sloužící k vyvolávání nepřátelství a odporu nejen vůči tehdejšímu režimu a příslušníkům bezpečnosti, kteří pracovali na odhalení záškodnického spiknutí, ale v současné době i proti KSČM.   Veřejný proces před státním soudem v Praze v červnu 1950 se konal za přítomnosti mnoha občanů. Ti, pokud ještě žijí, si jistě pamatují, jak obvinění dobrovolně vypovídali o protistátní činnosti. Každý obviněný byl vyzván, aby se vyjádřil k průběhu vyšetřování. Nikdo si ve svém vystoupení na způsob vyšetřování nestěžoval. Obviněný Nestával na vyzvání předsedy senátu hovořil o tom, že měl možnost při vyšetřování svobodně a volně vypovídat a uvést vše, co z hlediska obhajoby považoval za důležité. Stejně jako vystoupení Milady Horákové bylo i jeho filmově zpracováno, to však ČT nevysílá. Zřejmě proto, že filmové snímky by prokázaly, že proces nebyl vykonstruovaný.   Jako vyšetřovatel J. Nestávala jsem znal podstatnou část protistátní činnosti prováděnou ostatními členy záškodnického vedení a pochopitelně i nepřátelskou činnost realizovanou M. Horákovou, která byla několika vzájemnými konfrontacemi mezi nimi potvrzena.   Pravda je taková, že M. Horáková nejdříve svou protistátní činnost popírala, ale pod tíhou mnoha písemných dokumentů potvrzujících její protistátní činnost se ke spáchaným zločinům včetně špionážní činnosti postupně přiznávala. Přála si zvrat tehdejších politických poměrů, pracovala pro návrat kapitalismu, počítala s válkou. Z jejího vystupování, a to i před soudem, bylo zřejmé, že je nesmiřitelným odpůrcem lidově demokratického státu. Prohlásila, že k jeho zničení jí nejsou odporné žádné zbraně. V případě války byla ochotna, tak jako ostatní obžalovaní, postavit se na stranu nepřítele a záškodnickými činy mařit obranu státu. Před soudem plně doznala svou protistátní činnost a ničím nenaznačila, že by její výpověď byla vykonstruovaná a vnucená vyšetřovatelem. Podle toho, jak jsem měl možnost jmenovanou poznat, by to nikdy ani nepřipustila.   Josef Nestával byl státním soudem uznán vinným a odsouzen na doživotí. Milada Horáková se ukázala jako zuřivý nepřítel socialismu a její nenávist přispěla k tomu, že tehdy byla odsouzena k absolutnímu trestu. Je třeba říct, že výše trestu, který jí řádný soud vyměřil, není za její politické názory, ale za její rozsáhlou špionážní a další nepřátelskou činnost, která odrážela tehdejší stupeň násilného odporu zrádné reakce a buržoazních sil.Chápu, že pro zastánce kapitalismu a odpůrce jakéhokoliv lidového státu, je M. Horáková v jejich očích nevinná. Je v neprospěch objektivní pravdy, že i někteří současní, hlavně mladší funkcionáři KSČM, se mnohdy přizpůsobují argumentům novodobých falšovatelů dějin a jejich tvrzení přijímají, aniž by se s historií strany a dobou, ve které se procesy udály, hlouběji seznámili a snažili se ji pochopit ve všech souvislostech.V předchozím textu jsem uvedl, že vedení záškodnického spiknutí Horáková-Nestával mělo spojení na protistátní organizace řízené Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií. Než

92

budu hovořit o tomto spojení a o činnosti významného vatikánského agenta, považuji za nutné poukázat v hlavních rysech na to, jak, v čem a proč byla Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií prováděna nepřátelská činnost proti Československé republice a jaké zákeřné a lstivé metody a formy byly k rozbíjení našeho státu používány. Ukázat tak druhou zákeřnou tvář vatikánské politiky, krytou pod maskou hlásání slov božích a pravd Kristových.   VATIKÁN v rozporu s mezinárodním právem zasahoval do suverenity a vnitřních záležitostí československého státu. Prostřednictvím své vysoké církevní hierarchie - představitelů jednotlivých církevních řádů, řeholních kněží a opatů klášterů - řídil a prováděl na území republiky rozsáhlou rozvratnou, špionážní a jinou nepřátelskou činnost s cílem zničit tehdejší lidově demokratické zřízení Československé republiky.   Z dějin českého a slovenského národa známe, že Vatikán a jeho vysoká církevní hierarchie byli vždy sloupem habsbursko-rakouské monarchie, staletého žalářníka našich národů. Rovněž prokazovaná politická podpora Vatikánu světovému kapitalismu vedla k přímé podpoře světového fašismu, v němž Vatikán spatřoval účinnou zbraň proti vznikajícímu socialismu a pokrokovým hnutím. To dokazují nejen konkordáty uzavřené s italským fašismem a německým nacismem, ale i politická podpora těchto režimů v jejich zločinných akcích v průběhu 2. světové války. Posléze i koncem války v přímé aktivní podpoře Vatikánu při ukrývání a útěcích mnoha nacistických zločinců do jihoamerických zemí, zejména Argentiny a Brazílie, aby bylo znemožněno jejich spravedlivé potrestání.   Vatikán se nezměnil ani po ukončení 2. světové války, neboť již v květnu 1945 bylo v Praze tajně zřízeno řeckokatolickou církví centrum pro civilní síť banderovských vrahů a špionů, prchajících přes naše hranice z Polska do zahraničí. Stala se jím řeckokatolická fara u kostela sv. Klimenta v Praze 1, v Karlově ul. č. 1, pod vedením banderovského řeckokatolického faráře HUČKA a banderovského providníka pro ČSR ŘEHOŘE BURANYČE, jehož HUČKO udělal svým ministrantem a jako repatriantu české národnosti mu opatřil čs. státní občanství a cestovní pas. Zmíněná fara byla špionážním střediskem a úkrytem, kam chodili nejvyšší členové banderovské špionážní civilní sítě, prchající nebo poslaní s určitými úkoly z východní Evropy, převážně z Polska do Mnichova. Zde také agenti dostávali instrukce, průvodce a různé materiály k ilegální cestě přes čs. hranice do amerického pásma v Německu. Obdobnými opěrnými body - úkryty byly římskokatolické fary, kláštery, které poskytovala církev římskokatolická. Nejvíce jich bylo při hraničních místech našeho státu.   Výše uvedené skutečnosti prokazují, že Vatikán prostřednictvím své vysoké církevní hierarchie ihned po osvobození Československa Rudou armádou, tedy ještě před únorovými událostmi r. 1948, prováděl nepřátelskou činnost proti nově se tvořícímu státu - lidově demokratickému Československu.   Je známo, že všechna katolická hierarchie v celé naší zemi vlastnila ještě v r. 1945 obrovské pozemky v rozsahu cca 300 000 ha půdy, které unikly při nedokonalé reformě první republiky. Udržení tohoto církevního majetku bylo také jedním s hlavních zájmů vysoké církevní hierarchie. Proto ta nenávist a odpor proti znárodňování, revizí pozemkové reformy atd.   Vím, že největší akce proti pozemkovým reformám a zemědělským zákonům byly projednávány a dohodnuty na biskupské konferenci v r. 1946. Tehdy byl dán příkaz, aby v kostelech při kázáních bylo přísnými církevními tresty vyhrožováno všem, kdo se budou hlásit o církevní půdu. Tím vysoká církevní hierarchie své vlastní materiální zájmy postavila nad životními zájmy našeho zemědělského lidu.   Když reakce počátkem r. 1948 připravovala uskutečnění puče, jednal zrádce Petr Zenkl těsně před únorovými událostmi s pražským arcibiskupem Beranem. Následně poté se církevní hierarchie staví veřejně po boku spiklenců do boje proti našemu lidovému státu. Na biskupské konferenci 9. 2. 1948 církevní hierarchie prohlašuje, že neuznává a nebere na

93

vědomí opatření vlády o církevních pozemcích a přijímá návrh, aby biskupové vyzvali věřící k odporu proti vládě, a souhlasí s návrhem, aby nad Československou republikou byl vyhlášen INTERDIKT /tj. zákaz konání církevních úkonů, např. svatebních obřadů, pohřbů atd./. Ve dnech únorových událostí vydává arcibiskup Beran pastýřský list na podporu pučistů. Nezůstává jen u slovní podpory, ale hierarchie hbitě aktivizuje na území republiky již vybudované rozsáhlé protistátní skupiny k provádění rozvratné a špionážní činnosti. Vydává a rozšiřuje prostřednictvím protistátních organizací např. tzv. Vatikánskou katolickou akci, pobuřující a štvavé letáky a oběžníky, které mají zneklidnit věřící a místní duchovní v jednotlivých diecézích a ovlivnit je k veřejnému vystoupení proti státu.   Jsou vydány exkomunikační dekrety schválené osobně papežem PIEM XII., které vylučují z církve všechny poctivé věřící katolíky jen proto, že se jakýmkoliv způsobem zúčastňují budování socialismu v našem státě. V jednotlivých diecézích jsou místním kněžím vydávány pokyny, jak je třeba exkomunikaci provádět, sledující přitom cíl rozvrátit a zničit společenskou a hospodářskou soustavu státu. Vyzývají všechny představitele církevních řádů, řeholní kněze, opaty klášterů i laiky k provádění rozvratné a špionážní činnosti a v této souvislosti i ke spolupráci s agenty cizích zpravodajských služeb. Souhlasí, aby církevní kláštery sloužily jako přepážky pro agenty, úkryty pro banderovce a další zločince, k podpoře na jejich cestách a ke shromažďování zbraní. Úkolují řádové kněze, aby při duchovních cvičeních a kázáních vytvářeli nepřátelskou náladu proti vládě, vedli věřící k podpoře banderovců a pomáhali připravovat státní převrat. Požadují spolupracovat se špionážní centrálou, kterou byla v té době papežská INTERNUNCIATURA v Praze, postupně řízená vatikánskými agenty Msgre RITTEREM, FORNIM, VEROLINO a DE LIVE.

Poté, když ztroskotaly mnohé zločinné akce inspirované Vatikánem a prováděné jeho hierarchií, když došlo k odhalení mnoha význačných vatikánských agentů, přikročil VATIKÁN koncem r. 1949 k novým formám boje proti státnímu zřízení v ČSR, a to systémem tak zvaných fakult, to je plných mocí k vybudování nové tajné hierarchie. Plné moci -fakulty- označované pod přísným papežským tajemstvím, upravovaly pravomoc dosavadních biskupů v jednotlivých diecézích. Jejich pravomoc byla přenesena na novou tajnou hierarchii, vybranou z řad nejspolehlivějších služebníků Vatikánu. Ve fakultách byly přímo pokyny k vedení a řízení boje proti lidově demokratickému zřízení ČSR. Byly také vydány plné moci některým vikářům a děkanům, které na ně přenášely úplnou biskupskou pravomoc v jejich církevních obvodech.   Způsob, jakým byly plné moci vydány, tj. pod podmínkou nejpřísnějšího papežského tajemství, a zvláštní lstivost, s jakou tato akce byla provedena, odhalují její rozvratné cíle   Tajnými fakultami byli například pověřeni:   PhDr. STANISLAV ZELA, světící biskup a generální vikář arcidiecéze Olomoucké, tajně pověřen funkcí ARCIBISKUPA olomouckého.   PhDr. JOSEF ČIHÁK, prelát arcijáhen metropolitní kapituly Sv.Víta v Praze a tajně vysvěcený biskup MATOUŠEK byli tajně pověření pravomocí PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA, s výslovným příkazem k řízení boje proti lidově demokratickému řádu v Československu.   PhDr. FRANTIŠEK TOMÁŠEK, tajně vysvěcen na BISKUPA pro olomouckou arcidiecézi; na základě příkazu Vatikánu dobudoval v obvodu v olomoucké arcidiecézi rozvratnou síť a udělil některým děkanům tajné moci, které je opravňovaly vykonávat biskupskou pravomoc v jejich obvodu (vikariátech); rovněž ustanovil nové kanovníky, státem neschválené.

Plné tajné moci předával tehdejší vykonavatel vatikánské politiky u nás, v té době tajemník pražské INTERNUNCIATURY v Praze De LIVE, profesionální agent Vatikánu.   Výše uvedené nové tajné formy nepřátelské činnosti Vatikánu, realizované s cílem rozvracet lidově demokratické zřízení v Československu, dostatečně odkrývají zákeřnou, lstivou tvář Vatikánu a jeho vysoké církevní hierarchie, krytou maskou šíření náboženství.  

94

Nyní k osobě opata Jana Opaska, který byl ve spojení s vedením záškodnického spiknutí v čele s Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem. Po svém zatčení r. 1949 byl po určité době předán krajskou správou MV Praha na Hlavní správu vyšetřování a já pověřen jeho výslechem. Všechny jeho výslechy, vedené v klidu, volně bez jakéhokoliv nátlaku na vyšetřovaného, jsem nejdříve zaměřil k objasnění jeho osobního života, studia a styků. Jsem přesvědčen, že taktní a slušné vzájemné jednání vytvořilo dobré rovnocenné prostředí, v němž Opasek ke mně hovořil otevřeně o svém soukromí a vztazích, které byly Vatikánem zakázány. Postupně přiznával jím prováděnou protistátní činnost v zájmu Vatikánu. Z jeho vyjadřování a odpovědí bylo zřejmé, že je velmi vzdělaný a znalý příslušník vysoké církevní hierarchie.   Jan Opasek, opat benediktinského kláštera v Praze - Břevnově, po absolvování dvouletého studia bohosloví v Praze byl vyslán v r. 1935 svým řadovým představeným opatem DOMINIKEM PROKOPEM na tříleté studium do Říma na benediktinskou univerzitu, kde byl vychován v duchu politiky Vatikánu. V r. 1938 se vrátil z římských studii do ČSR a v témže roce ve věku 25 let byl jmenován převorem břevnovského kláštera. V r.1947, když mu bylo 34 let, opatem téhož kláštera.   Opasek věděl, že papež jako absolutní vládce nestrpí ve své hierarchii nikoho, kdo neposkytuje přímou organizační pomoc cílům Vatikánu. Při výslechu vypověděl, že toužil po vyšší hodnosti, proto se zapojil do boje proti lidově demokratickému zřízení v Československu a velmi aktivně spolupracoval s jeho nepřáteli a odpůrci doma i v zahraničí.   Opat Jan Opasek - řeholním jménem ANASTÁS - se zodpovídal za velezrádnou a špionážní činnost před senátem státního soudu v Praze v listopadu 1950 v devítičlenné skupině obžalovaných, významných vatikánských špionů, z nichž 2 obvinění, PhDr. STANISLAV ZELA, světící biskup a generální vikář arcidiecéze olomoucké, PhDr. JOSEF ČIHÁK, prelát arcijáhen metropolitní kapituly sv. Víta v Praze, byli členy nově tajné vatikánské hierarchie vytvořené v systému tzv. fakult, tj. plných mocí, o nichž se zmiňuji v předchozím textu.   Jan Opasek svou velezrádnou a špionážní činnost ve veřejném jednání před senátem státního soudu v plném rozsahu doznal. Vzhledem k časovému odstupu poukáži jen na nejdůležitější úseky jeho protistátní činnosti. V r.1945, po svém jmenování opatem, navštívil v listopadu Řím a byl přijat ve slyšení papežem Piem XII. V tomto slyšení sdělil papežovi informace o poměrech v ČSR, zejména o některých opatřeních učiněných v zájmu vnitřní bezpečnosti státu, a současně poukázal na věci, které ohrožují politickou a hospodářskou moc vysokého kléru v Československu. Papež Pius XII. mu dal na srozuměnou, že v boji proti uskutečňování socialismu v ČSR nebude církev na území republiky osamocena. Při této návštěvě Říma byl Opasek přijat jednotlivě také dalšími významnými vatikánskými činiteli, nepřátelskými vůči republice, a to: TARDINIM, MONTINIM, PASSETIM a kardinálem MICAROU, kterým sdělil stejné zprávy jako papežovi. Od každého z nich obdržel příkazy a směrnice, aby církevní hodnostáři rozvraceli budování socialismu v Československé republice. Obdobná přijetí se konala vždy, když Opasek navštívil Řím, což podle něho bylo celkem 5x v období 1945 - 1949. Při svých návštěvách v Římě vedl též jednání s dalšími činiteli. Například s FIDELISE DE STOTZINGENEM, opatem primusem benediktinského řádu, od kterého již za své první návštěvy Říma v r.1945 dostal příkaz shromaždovat a do Říma zasílat špionážní zprávy. Tento příkaz Opasek plnil. K dalším patřili Monsignore BAFILE, který byl jedním z vedoucích činitelů vatikánské špionážní služby, a PREŠEREN, chorvatský jezuita, který řídil špionážní službu jezuitského řádu pro Československo a ostatní slovanské země.   Opasek měl také spojení na Vatikánský rozhlas, kde při návštěvách sděloval lživé a pomlouvačné informace Karlu FOŘTOVI, který je jako hlasatel vatikánského rozhlasu používal k vysílání do ČSR.   V mezidobí návštěv Říma Opasek předával špionážní zprávy přímo na papežskou INTERNUNCIATURU v Praze nebo je zasílal prostřednictvím italského a francouzského

95

velvyslanectví v Praze. Spolupracoval taktéž s belgickým občanem YVESE BEAUJEANEM, který v ČSR působil jako novinář a kterého využíval k zasílání špionážních zpráv emigrantům československého původu působícím v Anglii - Peroutkovi a Brušákovi.   V době únorových událostí se zapojil do akcí zaměřených na podlamování důvěry obyvatelstva, zejména katolíků, k československé vládě a jejímu socialistickému programu. Obdobně se zúčastňoval protistátní činnosti ilegálních skupin orelských, připravujících kontrarevoluční puč. Spolupracuje s členy záškodnického spiknutí M. Horákovou, J. Nestávalem, P. Zenklem a doktorem Ripkou, pro které byl spojkou mezi nimi. Byl v úzkém spojení s pražským arcibiskupem Beranem, který znal jeho protistátní činnost a umožnil mu navázat spojení s polskými kardinály HLONDEM a SAPIÁKEM, kteří byli organizátory odporu proti lidově demokratickému zřízení v Polsku.   Jako vyšetřovatel Opaska musím po pravdě říct, že jmenovaný o svém nepřátelství k ČSR vypovídal před senátem státního soudu velmi podrobně a jeho doznání při veřejném procesu bylo kajícné a upřímné.   Rozsah jeho nepřátelské činnosti a zejména dlouholeté spojení s nejvýznamnějšími představiteli vatikánské politiky a dalšími vedoucími činiteli Vatikánu, od kterých dostával příkazy a směrnice k boji proti Československu, prokazují, že v té době byl opat Opasek nejvýznamnějším vatikánským agentem v ČSR.   V této souvislosti chci upozornit na jeho poslední slova v závěru procesu. Poznamenal jsem si je a mám je jako vzpomínku na jeho vyšetřování. Dle mého názoru prokazují charakter člověka, který si s odstupem času uvědomil, jakou špatnost prováděl.   Poslední slovo opata Jana Opaska:   „Za svého vyšetřování přemýšlel jsem o své protistátní velezrádné a špionážní činnosti, kterou jsem prováděl, a o jí podobné činnosti katolické hierarchie v našem státě.   Považuji za svou povinnost, abych řekl svůj dnešní názor na vlastní činnost zvláště těm několika tisícům věřících a kněží, kteří mě znají jako oddaného služebníka vatikánské politiky.   Jisté je, že jsem mohl udělovat svaté svátosti, že jsem mohl hlásat slovo Boží věřícím a že jsem mohl vyučovat pravdám Kristovým. Místo toho jsem však slepě poslouchal štvavých příkazů Vatikánu.   Příkazů, které rozvracejí náš stát a staví nás proti vlastnímu národu, příkazů, které nejsou myšleny ku prospěchu pracujícího lidu tohoto státu, ale ku prospěchu bohatců a kořistníků světa kapitalistického.   S hanbou musím doznat, že my, představitelé katolického života v našem státě, jsme velmi často zaměňovali tento prospěch s náboženstvím. Ve slepé poslušnosti politických příkazů Svaté stolice pracovali proti republice, místo abychom přiložili sami ruku k dílu. To byla cesta bohužel celé katolické hierarchie v našem státě. To byla i cesta moje. Byl bych věru rád, kdyby má slova mohli slyšet ti, kdo řídí katolickou církev v našem státě."   Poslední slova opata Opaska na soudním procesu prokazují, že jím prováděná nepřátelská činnost nebyla vykonstruovaná a jeho vyšetřování nebylo vynucené násilím, jak se ještě dnes šíří křivé, tendenčně zaměřené zprávy v naší společnosti.   Jan Opasek byl odsouzen na doživotí. Později mu byl trest snížen a on byl propuštěn z vazby. V r. 1968 měl odejít do Rakouska a zpět do republiky se měl vrátit po převratu roku 1989. Pokud vím, nikdy proti svému vyšetřovateli pomlouvačně a s nenávistí nevystoupil.   V přední části ,,Svědectví" se zmiňuji o tom, že Opasek měl ke mně určitou důvěru a že došlo k vzájemnému sblížení. Tuto skutečnost chci potvrdit následujícím případem.   Výkon trestu vykonával Opasek ve věznici v Leopoldově na Slovensku. Zde byl v určité době požádán 2 příslušníky čs. rozvědky o určitou informaci s vazbou na vatikánskou špionážní centrálu. Odmítl s nimi hovořit. S ohledem na důležitý požadavek bylo rozhodnuto, abych s ním v dané věci jednal já osobně. V přátelském rozhovoru odpovídal na kladené otázky a na můj požadavek vše písemně zpracoval a podepsal. Dnes už mohu říci, že se jednalo o

96

podrobný popis organizační struktury a kádrové obsazení jednotlivých špionážních služeben církevních řádů, kdy každý řád měl vlastní špionážní služebnu s návazností na hlavní centrum vatikánské špionáže. Dále byl zpracován popis místa, plánek umístění jednotlivých špionážních objektů.

Po ukončení vyšetřování opata Opaska jsem byl 1.listopadu 1950 jmenován náčelníkem oddělení v sektoru B Hlavní správy vyšetřování STB a v této funkci působil do 1. 8. 1956, kdy jsem byl přeřazen na první správu MV.   Koncem roku 1950 jsem byl zařazen do vyšetřovacího týmu nově vznikajícího sektoru A, který pracoval na odhalení nepřátelské činnosti protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Po zatčení určitých osob jsem pomáhal při vyšetřování několika z nich, mezi kterými byl např. Artur LONDON, bývalý náměstek ministerstva zahraničních věcí. Později jsem převzal zatčeného JUDr. Gustava HUSÁKA. Výslech se týkal jeho styků a činnosti v době slovenského fašistického státu a činnosti slovenských buržoazních nacionalistů. Po určité době JUDr. HUSÁKA převzali slovenští příslušníci STB.   Mým největším překvapením bylo, že jsem převzal k vyšetřování Karla ŠVÁBA, do zatčení mocného člena na ústředním sekretariátu, člena zpravodajské a bezpečnostní komise sekretariátu ÚV KSČ, náměstka ministerstva Národní bezpečnosti, politika, který dosud zasahoval do vyšetřování a na poradách s námi vyšetřovali byl v jednání velmi hrubý. Tedy osoba s nesmírnou politickou a bezpečnostní mocí. Dalším překvapením pro mě byla změna jeho chování, když jsem přistoupil ke konkrétnímu výslechu zaměřenému na jeho věznění v koncentračním táboře v SACHSENHAUSENU. Vyzval jsem ho, aby podrobně vypovídal o své kolaboraci a spolupráci s nacisty. Tento postup jsem volil proto, že jsem měl určité informace o jeho zradě na základě výpovědi svědka, jiného vězně tábora, jehož dopis z roku 1945 byl nalezen v archívu sekretariátu ÚV KSČ. Pojednou nebyl přede mnou všemocný Karel Šváb, jak jsme ho znali, ale posmutnělý člověk, který po určité době tichým hlasem svou kolaboraci s nacisty doznal.   Přiznal, že tak činil proto, aby si zajistil určité výhody a přízeň vedení nacistického tábora, což vedlo k tomu, že mu byla svěřena přisluhovačská funkce stolového a později i vyšší funkce, které mu umožnily okrádat spoluvězně na stravě, což prováděl, i když byl jimi za to otevřeně kritizován.   Na moji otázku, zda o své kolaboraci uvědomil KSČ, sdělil, že v roce 1945 ústně informoval R. Slánského, který mu řekl, že o tom ví, neboť o kolaboraci obdržel dopis od jeho spoluvězně. Přes tuto skutečnost Slánský požádal Švába, aby mu písemně popsal, čeho se v koncentračním táboru dopouštěl. Šváb Slánského požadavek splnil a předal mu písemný doklad o své kolaboraci. Slánský nepodnikl vůči Švábovi žádný postih a později jej dosadil do vedení bezpečnostní funkce na sekretariátu ÚV KSČ, při čemž si vyhradil, že všechny záležitosti vyplývající z výkonu této funkce bude Šváb projednávat výhradně s ním.   Z výpovědi Švába vyplynulo, že mu bylo jasné, že Slánský sleduje v KSČ vlastní politické cíle a on se stává jejich vědomým vykonavatelem. Na moje vyzvání pak vlastnoručně napsal a podepsal výpověď v dané záležitosti. Jednalo se o vážnou a důležitou výpověď k osobě Slánského, který byl dosud ve vysoké stranické a vládní funkci. Proto jsem ji okamžitě předal jistému sovětskému poradci prostřednictvím svého přítele a kolegy, jenž byl s ním v denním přímém styku. Tím bylo znemožněno vyzrazení výpovědi do rukou Slánského.   Šváb poté podrobně doznával protistátní činnost, která v souhrnu spočívala v tom, že zajišťoval ochranu nepřátelského centra, neodhalení jednotlivých členů a všech nepřátelských skupin, které byly využívány Slánským v rámci protistátního spiknutí k zajišťování jeho mocenského postavení.   Koncem dubna 1951 jsem v důsledku těžkého zranění při výkonu služby (zástřel střepinou útočného granátu, porušení hrudního koše a plic, komplikované zánětem osrdečníku a značnými poruchami nervové soustavy) skončil vyšetřování Karla Švába a za mě ho převzal

97

jiný kolega. Po zrušení pětiměsíční pracovní neschopnosti jsem se vrátil zpět do sektoru B a pracoval na úkolech, které byly mému oddělení stanoveny, a někdy pomáhal při vyšetřování případů v různých oblastech republiky.

V letech 1954-6 jsem absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze dvouletý kurs lidově demokratického práva pro vedoucí pracovníky ministerstva vnitra. V srpnu 1956 jsem nastoupil na 1. správu MV a vykonával stanovené úkoly.   V roce 1960 jsem byl vyrozuměn náčelníkem správy, že jsem byl vybrán MV do skupiny příslušníků SNB, která má odletět na Kubu a tam pomáhat kubánským soudruhům. Považoval jsem to za čest. Společně se skupinou 10-12 vybraných příslušníků z různých útvarů SNB jsem absolvoval 3měsíční celodenní výuku španělštiny a v závěru před komisí úspěšně složil zkoušku. Později, v době skončení přípravy na odlet, jsem byl vyrozuměn, že náš odlet se ruší. Důvodem bylo jeho neustálé oddalování ze strany vedení našeho státu, což přimělo Fidela Castra k tomu, že se obrátil na N. S. Chruščeva, a ten na Kubu okamžitě vyslal své bezpečnostní pracovníky. Osobně jsem byl zklamán, rád bych pomáhal kubánským soudruhům k obraně jejich vlasti, ale chápal jsem rozhodnutí Fidela Castra, neboť to bylo v době politického napětí a také zanedlouho došlo ke známé agresi USA proti Kubě. Vrátil jsem se k plnění úkolů na 1. správu MV.   Po šesti letech mého působení na 1. správě MV mi v listopadu 1962 náčelník oznámil, že na základě rozkazu ministra Štrougala jsem byl ze služeb MV propuštěn a musím okamžitě opustit pracoviště. Řekl mi, že obdobně se postupuje i v jiných útvarech SNB s tím, že příslušníci se měli dopustit porušování zákonů při výkonu své funkce. Náčelník se se mnou rozloučil, umožnil mi rozloučení s kolegy, kteří nechápali, co se děje, a já po odevzdání zbraně a dalších věcí v klidu opustil pracoviště. Tento způsob odchodu byl zřejmě ojedinělý, neboť jak jsem později zjistil, všude jinde byli příslušníci po seznámení s propuštěním ihned eskortováni dvěma ozbrojenými příslušníky SNB z pracoviště, aniž by se mohli rozloučit se spolupracovníky.   Mně bylo zakázáno pracovat v určitých oblastech a přijmout pracovní poměr tam, kde byl jen náznak toho, že bych mohl přijít do styku s cizinci. Ačkoli jsem ovládal španělštinu, nemohl jsem pracovat např. v Čedoku. (Přitom zde bylo zaměstnáno několik osob dříve trestaných.) Dodnes jsem vděčen svým bývalým kolegům z krajské správy MV Praha, kteří mi přes zákaz pomáhali s nástupem do nového zaměstnání.   Je pravda, že s námi propuštěnými, kteří si nejsou vědomi porušování zákonů, věrně a spolehlivě sloužili své vlasti, se v určitém období zacházelo nespravedlivě. Vidím v tom začátek přípravy určitých skupin osob na dění v r. 1968. To potvrzuje i skutečnost, že jsem byl v letech 1963-4 sledován a provokován amnestovaným americkým agentem, kterého na mne nasadili.   Ihned po propuštění v r. 1962 jsem se odvolal k ÚV KSČ a k prezidentu republiky s. Novotnému, kterému jsem v dopise současně popsal svoji činnost v bezpečnosti, rozvedl používané metody a odmítl tvrzení o porušování zákona z mé strany. Poukázal též na protistátní činnost Karla Švába a Artura Londona a vyvracel tvrzení o vykonstruování výpovědi. Také jsem poukázal na to, že na jedné straně jsou rehabilitováni zločinci, o jejichž trvajícím nepřátelství k ČSSR není možné pochybovat, a na straně druhé hromadně propuštěno mnoho příslušníků SNB včetně těch, kteří v únoru 1948 aktivně odhalovali a vyšetřovali členy protistátních skupin, připravujících za pomoci Západu ozbrojený kontrarevoluční puč, mezi něž patřím i já.   Na žádné své odvolání jsem nedostal odpověď. Jsem toho názoru, že nebylo prezidentovi předáno. Že taková situace byla, potvrzuje Antonín Novotný v knize „Exprezident", v níž mluví o tom, že v daném období o mnoha věcech nebyl informován. Teprve později, asi začátkem r. 1964, jsem byl předvolán do budovy ÚV KSČ ke 2 komisím pro přehodnocování soudních procesů, což jsem chápal jako důsledek svého odvolání v prosinci 1962. Dnes již

98

nevím, zda se jednalo o komisi Pillerovu nebo Kaplanovu (který později emigroval na Západ. Asi věděl proč.) Byl jsem dotazován k případu Karla Švába, Artura Londona a dalších osob. V této souvislosti chci upozornit, že jsem vyšetřoval mnoho osob protistátně činných, ale dotazy komise se týkaly vyjma Karla Švába vždy jen osob židovského původu. Členy přehodnocovací komise nezajímalo mé stanovisko k protistátní činnosti Švába, Londona a dalších. K mému sdělení, že jsme při vyšetřování využívali i dokumenty o jejich nepřátelství z archivu ÚV KSČ, se vyjadřovali, že jde o materiály nevěrohodné, které jsme používali k vykonstruování soudních procesů. To dokazuje, že komise pomíjela tyto dokumenty a důkazové materiály svědčící o nepřátelské činnosti souzených osob. Naproti tomu se snažili vnutit mi přiznání, že jsme při vyšetřování porušovali zákony, falšovali a upravovali výpovědi vyšetřovaných, přičemž nikdy nepředložili žádný důkaz, že tomu tak bylo.   Pamatuji si, že při jednom mém výslechu se v komisi objevil kolega, který byl v 50. letech rovněž vyšetřovatelem. Jeho jméno si již nepamatuji. Byl menší, silnější postavy, pod nosem knírek a neustále kouřil dýmku. Chtěl, abych řekl pravdu o způsobu vyšetřování. Když jsem reagoval slovy: „Řekni ty, který jsi byl jedním z nás, jak jsi protokoly upravoval; dobře víš, že nic takového se nedělalo!" Odešel a více se v komisi neobjevil.   Z celkového jednání před komisí pro přehodnocování soudních procesů jsem nabyl přesvědčení, že není zájem o objektivní zjištění pravdy, ale naopak, že je snaha prokázat, že proces Slánský a spol. byl vykonstruovaný bezpečností. Přitom stačilo, aby odpovědné osoby svědomitě prostudovaly všechny materiály získané vyšetřujícími orgány SNB, a to jednak výpovědi svědků, přiznání účastníků řízení, písemné materiály a jiné důkazy o trestné činnosti jednotlivých členů záškodnického centra Slánský a spol., které ve značném rozsahu byly uloženy v archivu ÚV KSČ a byly k dispozici příslušným vyšetřovatelům. Tak by se prokázalo, že nejde o vykonstruovanou činnost, ale o pravdivou a důkazy prokázanou činnost proti republice, jak také jednotliví vyšetřovaní při soudním procesu doznali.   Pokud jde o provedenou rozsáhlou rehabilitaci soudních procesů, jsem přesvědčen, že byla vyvolána pod určitých tlakem dosud neodhalených nepřátel. Ti zůstali skryti do pozdější doby a při vhodné příležitosti působili k otevření rehabilitací, jak prokázal mimo jiné rok 1968.Tato moje slova blíže osvětluje Antonín Novotný, který v 1. dílu knihy „Exprezident" na straně 128 uvádí: „Procesy nebyly inscenovány dogmatiky, ale zaviněny politikou sionistů a intrikami tajných služeb Západu. Co jim nebylo dokázáno v době procesů, osvětlil dokonale rok 1968.   Všichni sionisté, kteří procesy přežili, se stali největšími nájezdníky na socialistické zřízení v Československu. Proto se nemůžeme po lekci, kterou dělnické třídě v době „socialismu s lidskou tváří" revisionismus udělil, dívat na procesy jinak než jako na obranu lidové moci."   Dále na str. 129 čteme:   „Je nutno si uvědomit, že všude, kde došlo k dočasným ztrátám komunistických pozic ve prospěch liberalismu a revisionismu, došlo k bleskové rehabilitaci odsouzených za přečiny proti socialistickému státu. Takové očistění nemůže znamenat, že šlo o oběť nespravedlnosti proletariátu, protože se brzy ukázalo, že jejich rehabilitaci prosazovali ti, kteří se podíleli na jejich činech, aniž byli odhaleni. Proto je po letech znovu nalézáme v čele kontrarevolučních akcí."   S výše uvedeným hodnocením Antonína Novotného plně souhlasím, neboť v celém svém rozsahu odpovídá mému názoru na postup při rehabilitacích v Československu a na události, které probíhaly v roce 1968.   Pokud jde o tzv. politické procesy, musím říct, že dosud nebyly objektivně zhodnoceny. V dosavadních hodnoceních převažují jednostranné, neobjektivní, negativistické interpretace, v nichž jsou vyšetřovatelé líčeni jako zločinci snažící se dostat za každou cenu z vyšetřovaných doznání. A to není pravda!

Po převratu v r. 1989, kdy státní moc přešla do rukou stoupenců kapitalismu, se neustále

99

nepravdivě a hrubě napadá dřívější státní zřízení. Prostřednictvím tisku, který je v cizích rukách, v Českém rozhlasu a především v České televizi se přisluhovači kapitalismu snaží pronikat do myšlení občanů, zejména mladé generace, a vsugerovat jim, že doba budování socialismu, především 50. léta, byla dobou temna, totality, násilí a komunistického útlaku. Vůbec se však neobtěžují vysvětlit, co si pod pojmem „KOMUNISMUS" představují. A ten „KOMUNISMUS" ve skutečnosti ani u nás ani nikde ve světě zatím nebyl!   Jako pamětník této doby, který ji velmi dobře poznal, nemohu souhlasit se lživým tvrzením stoupenců kapitalismu. Proto se ve svém „Svědectví" snažím objasnit mnohé skutečnosti, které se staly, jak se postupně vyvíjely v té době, kterou mladá generace nezažila, a proto snadno přijímá názor novodobých falzifikátorů dějin. My, starší, si mozky vymýt nenecháme, protože jsme byli svědky a účastníky toho, jak to skutečně bylo po celé období od skončení druhé světové války až po současnost. Proto ve „Svědectví" konkrétně poukazují mimo jiné na to, kdo, co, kdy, kde, jak, čím a proč rozbíjel již krátce po osvobození v květnu 1945 nově se tvořící lidově demokratické Československo.   V 50. letech minulého století nenajdeme jen zápory. Ihned v květnu 1945, po osvobození Československa Rudou armádou, začali občané s velkým úsilím a pracovním nasazením odstraňovat stopy války; stavěli nové továrny, pracovali usilovně na brigádách, vytvořili se podmínky pro lepší život pracujícího lidu v naší zemi. Občané dali důvěru KSČ, která ve volbách do Ústavodárného národního shromáždění v r. 1946 obdržela v českých zemích kolem 40% hlasů a celostátně 38% a vyhrála tak volby. Spolu se sociálně demokratickou stranou získali v Národním shromáždění většinu hlasů, nad 50%.   Soudruh Klement Gottwald jako ministerský předseda sestavil novou vládu podle volebních výsledků, tedy se zástupci všech tehdejších politických stran. Všechny se totiž ještě v emigraci zavázaly plnit Košický vládní program, obsahující široké sociální změny včetně znárodnění průmyslových a peněžních gigantů. Ústavodárné národní shromáždění v červnu 1946 přijalo jednomyslně budovatelský program nové vlády a již v průběhu téhož roku došlo k postupné konsolidaci vnitřních a zahraničních pozic lidově demokratické republiky.   Výroba v průmyslové a zemědělské oblasti zaznamenala značný pokrok. To se nelíbilo oponentům z řad zrádné reakce, kteří chtěli obnovit kapitalismus v předválečné podobě; proto mařili práci vlády, až nakonec v únoru 1948 v ní zastoupení zrádní ministři podali demisi. Jak známo, prezident republiky Dr. Beneš rozhodl tak, jak mu ukládala Ústava. Přijal návrh Klementa Gottwalda na doplnění ministerských křesel a nová vláda a Obrozená Národní fronta, která získala 89% hlasů, mohly pokračovat v kolektivní práci na cestě k socialismu.Je třeba popravdě říct, že Únor 1948 je nutno pokládat za vítězný proto, že v jeho dnech zvítězilo pojetí Národní fronty jako svazku dělníků, rolníků a pracující inteligence, svazku pracujícího lidu měst a venkova pod vedením KSČ. Proto neustálé tvrzení, že šlo v únoru 1948 o puč KSČ, je mnohokrát opakována lež, kterou již veřejně vyvrátil nejaktivnější antikomunista Pavel TIGRID - Schönfeld, který se od r. 1948 podílel na všem, co bylo namířeno proti novému Československu.   V únoru byla tak uvolněna cesta k rychlejšímu postupu k socialismu. Nebyla bez obtíží, neboť měla své odpůrce a velmi aktivní odborně vycvičené nepřátele, kteří se snažili nejzákeřnějšími způsoby zvrátit nastoupenou cestu s cílem obnovení kapitalismu. V tom spatřuji onu druhou, zápornou stránku období 50. let. Na naše území začali ilegálně přes čs. hranice a ve značném počtu přecházet různí agenti z žoldu kapitalistických rozvědek. Jen v průběhu r. 1950 zatkly orgány ministerstva vnitra přes 1.200 agentů, kteří v Československu prováděli špionáž, sabotáž, teror, vraždy a jinou nepřátelskou činnost. Těch vražd bylo opravdu mnoho. Šlo nejen o příslušníky SNB a Pohraniční stráže (při styku s odpůrci socialismu zahynulo na pět set těchto statečných obránců vlasti), ale o občany, kteří poctivě, obětavě a příkladně pomáhali budovat socialismus v naší zemi.   Velmi vážná situace byla na státní hranici, kde zvláště v období studené války docházelo k

100

mnoha dramatickým a tragickým událostem. Boj o zelenou hranici byl vždy bojem nesmiřitelným. Šlo o boj v první frontové linii, o zápas na život a na smrt. Fakta potvrzují, že v hrdinném boji při zneškodňování agentů přišlo o život přes 300 obránců naší vlasti. Jedním z nich byl i poručík Václav HORVÁTH z Pohraniční stráže Sušice, který 6. 11. 1959 padl hrdinnou smrtí při stíhání vojenského zběha. Jeho vrahem byl vojín ŘANDA ze skupiny zaváděných nováčků pohraničníků, který se kromě velezrady dopustil také vraždy. Krátce poté utekl do USA. Po letech, když jako turista navštívil ČSSR, byl na hraničním přechodu zatčen a odsouzen ke 13 letům vězení. Po převratu v roce 1989 byl vrah ŘANDA bývalým prezidentem Václavem HAVLEM za svůj vlastizrádný čin omilostněn a uznán za hrdinu! Takových „hrdinů" bylo mnoho. Patří k nim další vrazi z 50. let.   Dne 10. ledna 1952 byla zavražděna funkcionářka MNV Chrástná Anna KVÁŠOVÁ, a to teroristy protistátní skupiny vedené Antonínem LANDSTOFFEM. Ten zastřelil KVÁŠOVOU pistolí ránou do čela u hromady klestí v lese u Mirošovic. Jmenovaná byla členkou KSČ, zakladatelkou jednotných zemědělských družstev na okrese Kutná Hora. Velmi činorodě se podílela též na práci MNV ve Smrku. Za obětavou činnost pro lidi a svou vlast ji někteří nepřátelé nenáviděli, a proto musela zemřít rukou vraha, který je oslavován jako hrdina.   Snad nejbrutálnější vraždy a další teroristické činy byly provedené skupinou bratří MAŠÍNŮ, jejímž aktivním členem byl i Milan PAUMER, žijící od r. 2001 v ČR. V roce 1951 zavraždili 2 příslušníky SNB, 12. -13. 9. 1951 na stanici SNB v Chlumci na Cidlinou mladšího strážmistra Oldřicha KAŠÍKA, 27. - 28. 9. 1951 na stanici SNB v Čelákovicích štábního strážmistra Jaroslava HONZÁTKA. Oldřich KAŠÍK dostal nejdříve od CTIRADA MAŠÍNA 2 rány ocelovou tyčí na zátylek a poté utržil 3 střely od Josefa MAŠÍNA. Jaroslav HONZÁTKO byl násilně odzbrojen, omámen chloroformem a poté mu Ctirad MAŠÍN podřízl skautským nožem hrdlo. O rok později - 2. 8. 1952 - banda MAŠÍNŮ přepadla automobil, který vezl peníze na výplatu zaměstnanců národního podniku KOVOLIS v Hedvikově, a zavraždila vrchního účetního Josefa ROSICKÉHO, kterého zastřelil Josef MAŠÍN. Gangsterský přepad vynesl podle policejního protokolu bratrům MAŠÍNOVÝM a jejich kumpánům částku 882.923 Kčs. 7. 9. 1953 v jednom dni zapálila teroristická skupina MAŠÍNŮ u silnice Kroměříž - Vyškov stohy slámy. Při návratu z místa činu zranil Ctirad MAŠÍN člena požárního sboru J. LECIÁNA, kterého zasáhl střelou do hrudníku a druhým projektilem mu vystřelit pravé oko. V zabíjení zmíněná banda pokračovala i v době útěku na Západ, v říjnu 1953 v NDR zastřelila 4 tamní policisty.   Je otřesné, že po převratu byli takoví lidé jako bratři MAŠÍNOVÉ na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu prohlášeni za hrdiny a jejich činy za hodné úcty. Je otřesné, že se i v našich zákonodárných sborech mezi poslanci a senátory nacházejí jejich obdivovatelé. Patří mezi ně např. předseda senátu MUDr. Přemysl SOBOTKA, senátoři Jaromír Štětina, Martin Mejstřík a premiér vlády ČR Miroslav Topolánek, předseda občanské demokratické strany. Vrazi Mašínové jsou opakovaně navrhováni na státní vyznamenání a Miroslav Topolánek při své návštěvě v USA předal J. Mašínovi premiérskou čestnou plaketu! Stal se tak prvním českým politikem, který se veřejně přihlásil k zabíjení a vraždění. Ano takovíto lidé se v České republice dostali na politické výsluní a opět rozhodují o nás bez nás.   Dnes již víme, že se vláda nevrátila do rukou lidu této země, ale do rukou bezcharakterních lidí.

101

Pokud se v tom všem již někdo z Vás začíná trochu ztrácet, připomenu tu, za co vlastně všichni ti poctiví dobří komunisté bojovali a umírali a co, že to vlastně ten komunismus je:

Komunismus   preferuje společenské vlastnictví a kolektivismus jako nejdůležitější a nejefektivnější způsob fungování společnosti. Preferuje důležitou roli státu a podřizuje tomu i pojetí spravedlnosti. Přesto rozhodně nelze říci, že by komunismus bagatelizoval osobní svobodu a odmítal existenci osobního vlastnictví. Co však komunismus odmítá uznávat určitě, to je společenská nutnost třídního dělení společnosti, daného národností, rasou, vyznáním, rodem, povoláním a majetkem. Hlavním principem komunismu je zásada "každý pracuje podle svých možností, každému se dostává podle jeho potřeb".

Nelze tudíž ani náhodou říci, že takový systém by byl z definice nedemokratický nebo antihumánní, ale právě naopak je až nekriticky humanistický, poněvadž předem a beze zbytku počítá s ideálně uvědomělými a zároveň ideálně poctivými občany takového státu. Komunismus navíc odmítá ideologické revize a z praktických důvodů, daných realitou života, je přesvědčen, že cíl komunismu se musí uskutečnit pomocí přechodné politické fáze, fáze socialismu, přičemž bude zohledněno, že lidé ještě nejsou ideální v politické vyspělosti a občanské poctivosti. Původní princip teoretických zásad komunismu je proto před-definován tak, že každý bude pracovat podle svých možností a každému bude náležet odměna za práci podle jeho zásluh o prospěch společnosti. Praktická forma takto realizované vlády je pak nazývána jako socialistická demokracie.

Téhož roku, jako soudruh Stalin, dne 14 března 1953 zemřel i první dělnický Československý prezident Klement Gottwald.

Tato strašná dvojitá ztráta komunistických bojovníků ze staré gardy zasáhla celé hnutí jako blesk z čistého nebe. Na rozdíl od Sovětského Svazu, však na Gottwaldovo místo nenastoupil prozatím žádný zrádce a revizionista, ale poctivý soudruh, Gottwaldův dlouholetý spolupracovník a kamarád, soudruh Antonín Zápotocký.

Jako prezident republiky více méně pokračoval v Gottwaldově marxistické linii vedení strany a státu a ve své funkci setrval až do své smrti v Listopadu 1957.

Jako dva příklady jeho vlády uveďme jeho ujištění, že kdokoli může dle své svobodné vůle vystoupit ze zemědělských družstev, což někteří využili, i když později se většinou ještě rádi vrátili zpátky a měnová reforma, pomocí které zatočil se zbytky lichvářů a odstranil inflaci.

102

Antonín Zápotocký se narodil roku 1884 v Zákolanech. Byl synem krejčího a levicového novináře Ladislava Zápotockého a Barbory Dolejšové. Vyučil se kameníkem a byl jedním z těch, kteří se odtrhli od sociální demokracie, kam jako mladý vstoupil a přidal se tak k zakladatelům KSČ.

Za války byl nacisty zatčen a vězněn v koncentračním táboře. Po válce stál věrně po Gottwaldově boku až do jeho smrti.

103

Zůstaňme chvíli u ČESKOSLOVENSKÉ politiky a před tím, než se vrátíme k dění ve světě, se podívejme na nástupce Antonína Zápotockého ve funkci prezidenta republiky Antonína Novotného.

Antonín Novotný se narodil 10 prosince 1902 v Praze Letňanech. Pocházel z chudé zednické rodiny a vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1921 vstoupil do KSČ a po jejím rozpuštění v roce 1938 pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.

104

Ani Antonín Novotný se ještě příliš neodchýlil od marxistické linie vedení strany a státu, i když pod vlivem tlaku z Moskvy musel propustit některé vězněné nepřátele socialismu, což se později krutě vymstilo, když se pokusili o převrat ve státě.

Za jeho prezidentování se Československo přejmenovalo z Československé lidové republiky na Československou socialistickou republiku. Vyhlásil úplné vítězství socialismu v zemi a ukončení procesu přechodu na beztřídní společnost. Jako první z úřadujících prezidentů, se nechal oslovovat soudruhu, ne pane prezidente. Po nástupu do funkce si snížil plat.

Zpočátku podporoval liberalizaci společnosti a pluralitu názorů, dokud neobjevil skrytou snahu některých skupin v uměleckých a politických kruzích o zvrácení socialistického procesu v zemi. Velice se ho dotkli tzv. Strahovské události vroce1967 a marně se pokusil na vysokých školách najít shodu se studenty, kteří ovlivňováni hlavně tzv. nezávislými umělci požadovali rozpuštění lidových milicí a návrat k soukromému vlastnictví.

Proto se pokusil celý proces zvrátit a zabránit tak revizionistické klice ve straně a nepřátelům socialismu v nástupu k moci a zničení výsledků snahy poctivých komunistů od vzniku KSČ do současných dnů. Byl však svými stranickými nepřáteli a politickými rivaly nejdříve odstraněn v roce 1967 z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a v březnu roku 1968 donucen rezignovat i na post prezidenta republiky. Zemřel v lednu 1975 již zcela mimo politické dění v zemi.

Sovětský Svaz.

Nastalo černé období vlády revizionistických zrádců a oportunistů, hlásajících ideologii reálného socialismu, která již měla s marxismem a opravdovým komunismem pramálo společného. Doba vytváření složitého stranického aparátu a vytváření nové, tentokrát rudé smetánky a šlechty, doba odcizování se komunistické strany s normálními prostými lidmi!!!!!

Zamysleme se však nad tím, proč se revizionistům nepovedlo zničit socialismus v Evropě již tenkrát, nýbrž až o dvacet let později…

Tehdy totiž ještě naštěstí žili v zemích socialistického bloku komunisté ze starých revolučních časů, kteří se revizionismu postavili. V SOVĚTSKÉM SVAZU, kde nákaza revizionismu po nástupu Chruščova začala, to byl především Vyacheslav Molotov, bojovník a komunista, který stál od prvopočátku po boku Lenina a Stalina a prošel ohněm revoluce, občanské války, bojem s intervenčními vojsky kapitalistických zemí i válkou s nacisty.

105

Molotovova stranická klika, měla velkou moc a podporu ve straně až do roku 1957, než byla revizionisty, opatrníky a zrádci odstavena od moci, nikoli však tak úplně od vlivu. Molotov byl stále pro velkou část národa HRDINOU, takže ho nebylo snadné umlčet, nebo úplně odstranit.

Mezi Molotovem a Chruščovem stáli jako nárazníkové pásmo lidé kolem Leonida Iljiče Brežněva, ani revizionisté, ani v pravém slova smyslu marxističtí bojovníci Stalinova typu. Nejlepší výraz, který mě napadá na vyjádření stylu politiky, který prosazovali je STAGNÁTOŘI.

LEONID ILJIČ BREŽNĚV

106

Brežněv se narodil roku 1906 na Ukrajině, pocházel z rodiny ukrajinského dělníka a v mládí pracoval v zemědělství. Za druhé světové války bojoval v rudé armádě a dosáhl hodnosti generálmajora.

Bojoval proti nacistům v drsných podmínkách na Krymu a Novosibirsku. Podílel se i na osvobození ČESKOSLOVENSKA. Po smrti Stalina nějakou dobu lavíroval mezi Chruščovovou a Molotovovou frakcí ve straně.

V roce 1957 pomohl Chruščovovi odstavit Molotova a v roce 1964 se stal Chruščovovým poradcem. Když však zjistil, že Chruščovova politika opravdu vede ve své podstatě ke zradě socialismu a pádu komunismu, rozmyslel se, a s podporou starého dobrého Molotova se mu nakonec podařilo ještě týž rok odstavit Chruščova navždy od moci i vlivu.

Do vedení státu se tak dostala STAGNÁTORSKÁ skupina: Poljanskij, Voronov, Kosygin, Šeljepi, Suslov a Podgornyj. V roce 1966 se pak Brežněv stal generálním tajemníkem strany a v letech 1977 až 1982 kdy zemřel i předsedou prezidia nejvyššího sovětu.

Leonid Iljič Brežněv zvolil za svou politiku status quo, tedy politiku stagnace a udržení současného stavu.

Pravomoci rozdělil mezi sebe a své stranické příznivce a o některé věci se příliš nestaral. Rozvoj ekonomiky, okomentoval větou, že pokud se chtějí mít lidé ještě lépe, musí více a lépe pracovat.

Jeho politika vůči kapitalistickým státům, byla politikou uvolňování napětí, nevměšování se a rozdělení světa na dvě neměnné části. Vypracoval doktrínu, podle které komunistické strany v rámci Varšavské smlouvy měli povinnost udržet ve členských zemích komunistický režim. Na základě této doktríny, vstoupila vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa.

Dnes je téměř zakázáno rozvinout myšlenku, kterou zastávají i někteří lidé, kteří se přímo účastnili dění v Československu v roce 1968, že vstup vojsk Varšavské smlouvy byl uměle vyvolán a vyprovokován antikomunistickými silami a západními tajnými službami, za cílem vyvolat mezi lidmi antipatii k do té doby vážené a respektované komunistické straně a k Sovětskému Svazu.

Antikomunisté, vedení cizími tajnými službami, manipulovali s revizionistickými loutkami z řad KSČ tak šikovně, až se situace dostala přesně tam, kam chtěli.

Dobře věděli, že Brežněv sice rezignoval na světovou revoluci a boj s kapitalistickými státy, úzkostlivě však brání komunismus v zemích socialistického bloku a z těchto pozic není ochotný ustoupit ani o píď.

Také věděli, že opravdová porážka komunismu v zemích socialistického bloku není možná, dokud budou v Sovětském Svazu u moci stagnátoři.

Zaseli ale semínko rozkolu a nechali ho dvacet let klíčit a rozrůstat se. Antikomunisté tuto promyšlenou, ideologickou bitvu v roce 1968 vyhráli v Československu na plné čáře.

107

Po smrti Brežněva v roce 1982 vystřídali v Sovětském svazu stagnátory opět nepokrytí revizionisté, podporovaní západními tajnými službami a skrytými antikomunisty. V podivně rychlém sledu se na vedoucím postu Sovětského svazu vystřídali Andropov a Černěnko, jejichž podivně rychlá úmrtí dodnes vyvolávají dohady a konspirační teorie.

Po jejich smrti se dostal k moci pro kapitalistické země ten správný muž. MICHAIL GORBAČOV…zrádce, který rozbil vše, za co komunisté přes sedmdesát let bojovali, co vybudovali a uchránili v boji před kapitalistickými i nacistickými vojsky.

Tento člověk zradil všechny komunistické ideály již zcela otevřeně a nepokrytě a předal všechny socialistické země zpět do rukou světovému kapitalismu reprezentujícímu vládu soukromých dravých korporací a bank.

108

Lidé žijící do té doby v socialistických státech se tak dostali zpět do otroctví vykořisťování pracujících bohatými jednotlivci, bankéři a korporacemi.

109

OPĚT V ČESKOSLOVENSKU:

Možná se divíte, že jsem přeskočil vládnutí Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka, Gustava Husáka a Miloše Jakeše v Československé socialistické republice. Nebojte, nevynechám je, i když to co tu napíši, se mnohým lidem asi nebude líbit.

Ludvík Svoboda byl prvním komunistickým prezidentem, který nebyl zároveň vedoucím představitelem strany, což byla nejspíše chyba, protože Svoboda by nikdy nenechal věci dojít tak daleko jako Dubček.

Ludvík Svoboda byl prezidentem republiky zvolen po vynuceném odchodu Antonína Novotného v březnu roku 1968. Ačkoli byl částečně proreformní, na rozdíl od Alexandra Dubčeka neschvaloval myšlenky na vystoupení Československa z RVHP (rada vzájemné hospodářské pomoci), ani z Varšavské smlouvy, což byl na rozdíl od militantní severoatlantické aliance (NATO) pouze obranný vojenský pakt, zaručující pomoc v případě napadení členských států. Byl tedy pro určitý pokrok a změny, rozhodně však nebyl proti komunismu a socialismu.

110

Ludvík Svoboda se narodil na Vysočině roku 1895. Za války vedl hrdinný boj a vedl československý armádní sbor v Sovětském svazu v bojích od Buzuluku až po Dukelský průsmyk.

Byl posledním poctivým, čestným člověkem a hrdinou, který vykonával prezidentský úřad v Československu.

Kdyby býval mohl více ovlivňovat dění ve vedení KSČ, která tehdy fakticky řídila stát, troufám si tvrdit, že by nikdy nedošlo k vojenské intervenci vojsk Varšavské smlouvy na území Československa.

Leonid Brežněv opakovaně do Prahy vzkazoval, že chce slyšet od vedení komunistické strany Československa záruku, že země nevystoupí předčasně z Varšavské smlouvy (členství nebylo trvalé, vždy se po určitém období prodlužovalo) a záruku, že v Československu zůstane nadále socialistický režim.

Leonid Brežněv doslova řekl, že pokud budou tyto dvě věci z Československé strany garantovány, může si KSČ pokračovat v zemi dále svou specifickou cestou.

111

Tyto věci se nikdy v masmédiích neprobírali a byly a jsou před veřejností dodnes utajovány. Není totiž zájmu lidí, kteří stáli za převratem v roce 1989 a za událostmi v roce 1968 (mnozí z nich byli v obou případech ti stejní), aby se veřejnost dozvěděla, že stačilo tak málo a vojska Varšavské smlouvy by na naše území nikdy nevstoupila.

Tato vojenská intervence je totiž jejich dlouhodobou zbraní proti komunistům, proto nechtějí, aby vyšlo najevo, že byla vlastně záměrně vyprovokovaná antikomunistickými silami.

Po vstupu vojsk na území Československa to byl právě Ludvík Svoboda, kdo vedl pragmatická jednání se sovětskou stranou a nesesypal se jako Alexandr Dubček. Díky jemu bylo 99% všech cizích vojsk z území Československa brzy staženo.

Místo, aby se mu za tyto činy dostalo zaslouženého uznání, byl jako člověk, který příliš mnoho věděl, šikovně uklizen a po jeho odchodu z funkce prezidenta v roce 1975 a smrti v roce 1979 se o něm, ani jeho roli při událostech v roce 1968 prostě nemluvilo.

Alexandr Dubček byl revizionismem posedlý slaboch, který se vždy, když si nevěděl rady, nebo byl pod tlakem, rozbrečel. Slepě následoval Chruščovovu zrádcovskou politiku. Byl tak zaslepen pocitem spasitelství, že si ani nestačil všimnout, jak se politická situace v Sovětském svazu změnila po nástupu Brežněva k moci a svou krátkozrakostí a ovlivnitelností zavinil, že situace došla tak daleko, až na území naší země vstoupila vojska Varšavské smlouvy.

112

Prezident Gustav Husák, následoval Brežněvovu politiku ustrnutí a stagnace, takže za jeho vlády pomalu pokračovalo odcizování komunistické strany od zbytku pracujícího lidu a klíčilo semínko odporu vůči Sovětům zaseté šikovně antikomunisty do mysli lidí v roce 1968.

Nutno však říci, že se pokračovalo v silné sociální politice a výstavbě průmyslu v Čechách i na Slovensku. Životní úroveň v zemi stoupala, pouze agitace a politická práce s lidmi upadala a pracující tak pomalu zapomínali, jak nelidský a krutý může být kapitalismus.

113

Gustav Husák se narodil roku 1913 v Důbravce, dnešní části Bratislavy. Byl synem dělníka v kamenolomu. Za druhé světové války se postavil proti fašismu a aktivně bojoval ve Slovenském národním povstání. Po válce byl příznivcem a navrhovatelem připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Později však deklaroval svou věrnost Československé republice.

Co se týká Miloše Jakeše, generálního tajemníka komunistické strany do roku 1989, byl to vývojem v Sovětském svazu zmatený, revizionismem nakažený komunista, který následoval Gorbačovovu zrádcovskou linii PRESTROJKY až do úplného konce. Až do svého odvolání z funkce při převratu v roce 1989 nepochopil, co se vlastně děje a jak je situace vážná.

114

Pro představu velikosti a síly socialistických zemí v Evropě sem vkládám mapu států tzv. Východního bloku, sdružených v obranném vojenském paktu (Varšavská smlouva).

115

Sami vidíte, že toto socialistické společenství, bylo tak velké, vojensky silné a díky přírodním zdrojům v SSSR naprosto ekonomicky soběstačné, že vojensky, ani ekonomicky jej nebylo možné porazit. Bylo rozbito zevnitř, oportunistickými blázny a revizionistickými zrádci.

Předkládám ještě mapu světa, protože nesmíme zapomínat, že komunistické země existovali i mimo tzv. východní blok a Varšavskou smlouvu.

116

Byla tu vojensky silná Čína s obrovskou lidovou armádou, dále Severní Korea, Vietnam, Kuba, Albánie a Jugoslávie, tedy komunistické země, které by se v případě vojenského konfliktu přidali na stranu Varšavské smlouvy.

KAPITOLA ŠESTÁ: NEEVROPSKÉ KOMUNISTICKÉ ZEMĚ

117

Podívejme se teď tedy ve zkratce na mimoevropské komunistické země a jejich představitele.

KLDR – Severní Korea.

Kim-Ir-Sen:

Kim-Ir-Sen se narodil roku 1912 a zemřel roku 1994. V letech 1932 až 1945 vedl boj za osvobození, tehdy ještě celé, nerozdělené Koreje proti Japoncům, kteří tuto zemi okupovali již od roku 1904.

V srpnu 1945 byla severní část země osvobozena rudou armádou Sovětského Svazu a jižní část země ZA 38 rovnoběžkou zase vojsky USA. Když pak vojska obou zemí opustila Koreu, pokusil se roku 1950 Kim-Ir-Sen zemi sjednotit a vytvořit společný stát, což bylo i přáním většiny korejského lidu.

Sjednocení trvalo pouhé tři dny, protože Kim Ir Senovi se v jižní části země až na pár proamerických politických zaprodanců, nepostavil nikdo na odpor, naopak ho lidé vítali jako sjednotitele.

Přestože tím by to vlastně mělo skončit, došlo k válečné agresi USA a znovurozdělení země na dvě části.

Poražená proamerická kapitalistická vláda, nyní již sjednocené země, totiž požádala o pomoc USA, přestože jako vláda sesazená, již fakticky neměla žádnou právní moc něco takového učinit.

118

USA okamžitě využila toho, že v té době se v solidaritě s novou vládou Mao Ce Tunga, které, nechtěli v OSN uznat kapitalistické země zastoupení, neúčastnilo zasedání OSN ani SSSR a nechalo si schválit vojenskou agresi do Koreje.

USA tedy napadli Koreu ještě týž rok, co došlo k jejímu sjednocení (roku 1950).

Americká vojska, která měla nad Korejskými obrovskou technickou převahu pod vedením generála Douglase Mac Arthura po těžkých bojích, zatlačila korejskou armádu zpět za 38 rovnoběžku a znovu vyhlásila jižní část země za samostatný stát.

To však Američanům nestačilo, rozhodli se využít příležitosti a navždy zničit komunisty i v severní části země.

Americká vojska tedy překročila 38 rovnoběžku za cílem zničení armády Kim-Ir-Sena a získání kontroly a moci v celé zemi. Korejská vojska byla již téměř poražena a zničena, když poslal korejskému lidu na pomoc vojsko složené z dobrovolníků čínský lidový vůdce Mao-Ce-Tung.

Majíce na své straně čerstvé posily a v mysli přesvědčení, že bojují za svobodu a správnou věc, zatlačila korejská a čínská vojska Američany zpět, dokonce daleko za 38 rovnoběžku.

Tehdy generál USA Mac Arthur chtěl, aby OSN schválila v korejské válce použití atomové bomby. Tento požadavek naštěstí OSN, které se bálo reakce SSSR na jaderný útok a případné atomové války zamítlo. Po třech letech války došlo k patové situaci a fronta se opět ustálila na 38 rovnoběžce.

V roce 1953 bylo nakonec vyjednáno příměří. V Američany, uměle vytvořené Jižní Koreji zůstalo téměř 28 000 vojáků USA, kteří brání sjednocení země.

O KLDR se po celém světě záměrně šíří řada lží, dezinformací a polopravd, které mají zakrýt fakt, že se ze strany USA od začátku jednalo o neoprávněné vměšování do vnitřních záležitostí suverénní země a jejich vojska v Koreji, nejsou nic jiného než okupační, invazní armáda, bránící, aby si obyvatelstvo země samo zvolilo svou cestu.

Vietnam.

119

Ho-Či-Min:

Narodil se v květnu roku 1890 a zemřel v září 1969. Stal se vůdcem komunistické revoluce za nezávislost Vietnamu, který byl součástí francouzské kolonie (tzv. Indočíny).

"Strýček Ho", tak Vietnamci nazývají legendární postavu své historie, vlastence, komunistu a prvního prezidenta Severního Vietnamu Ho Či Mina.

Jeho jméno nesla také síť stezek, po kterých neohroženě pronikali partyzáni ze severu na jih.

Vojska severního Vietnamu, společně s partyzány jižního Vietnamu, bojovali proti Francouzům a později Američanům, kteří se dle svého zvyku opět zapletli do cizích věcí.

120

Dokázali porazit technicky mnohem vyspělejší armádu nepřátel, hlavně proto, že bojovali za svou zemi, svou svobodu a svou nezávislost.

To jim dávalo sílu a morální převahu, která rozhodla o výsledku války. Američtí vojáci, většinou počítající dny, kdy již pojedou domů, zkouření marihuanou a nepřesvědčení o tom, že bojují za správnou věc ve správné zemi, nemohli něčemu takovému konkurovat.

Všechna jejich technika se stávala v zarostlé džungli bezcennou, jejich bomby nepronikli do podzemních tunelů vybudovaných Vietnamskými partyzány a v boji muže proti muži, vítězili ti, jenž, byli přesvědčení o své pravdě a ochotní za ní položit své životy.

Sjednoceného Vietnamu se bohužel zapálený vlastenec a revolucionář nedožil. Zemřel v průběhu vietnamské války.

Když však jednotky Vietnamské lidové armády zakončily v roce 1975 své vítězné tažení na jih, bylo rozhodnuto o přejmenování tamního hlavního města Saigonu na Ho Či Minovo Město.

Kuba.

121

Fidel Castro.

Fidel Castro, narozen 13 srpna 1926. Radikální právník, revolucionář, komunista. Muž, který dokázal s hrstkou odhodlaných bojovníků svrhnout diktátorský vojenský režim na Kubě a nastolit tam socialismus.

122

Po nezdařeném prvním pokusu o převrat (1953), uprchl Castro do Mexika, kde naverboval malou skupinku osmdesáti dvou stejně smýšlejících lidí, s kterou se v prosinci 1956 vrátil lodí zpět na Kubu.

Po prvních srážkách s vojskem diktátora Batisty, jich však zbylo pouhých dvanáct, mezi nimi i Che Guevara. Povedlo se jim probít do hor Sierra Maestra, kde po řadě partyzánských akcí, kterými si získali přízeň kubánského lidu, nakonec vybudovali armádu 8 000 vousáčů. Slíbili totiž, že ani jeden z nich se neoholí dříve, než svrhnou režim diktátora Batisty a na Kubě zvítězí revoluce.

Boj 8 000 odhodlaných revolucionářů, proti 70 000 Batistových vojáků započal roku 1958. Již 28 prosince téhož roku dobyla část vojska vousáčů vedená Che Guevarou město Santa Clara a zamířila obrněným vlakem k Havaně, hlavnímu městu Kuby.

Batista utekl silvestrovské noci ze země a Kuba se stala svobodným socialistickým státem, v jehož čele stanul zaslouženě organizátor revolučního osvobozeneckého boje Fidel Castro, jemuž po boku stanul jeho věrný přítel a spolubojovník Ernesto Guevara, přezdívaný Che.

123

Che Guevara:

Ernesto Rafael Guevara de la Serna byl lékař, marxistický bojovník a revolucionář, přezdívaný Che, narozený 14 června 1928 v Argentině, zavražděn v Bolívii roku 1967.

124

Che Guevara byl od mládí velmi zvídavým člověkem a obratným diskutérem. Jako sotva odrostlý chlapec procestoval na motorce velkou část Jižní Ameriky a velmi ho rmoutila bída a útlak lidí, který viděl téměř na každém kroku ve všech zemích, kterými projížděl.

To ho přivedlo na myšlenku lidové revoluce proti vykořisťovatelům a ke studiu marxismu. Když později potkal v Mexiku Fidela Castra, neváhal a připojil se k jeho spravedlivému boji za osvobození Kuby.

Později, po úspěšné revoluci a nastolení socialismu na Kubě, se však roku 1966 vzdal svých ministerských funkcí, které v této zemi zastával a rozhodl se, pamatujíc bídu, kterou viděl při svých cestách, rozšířit revoluci i do dalších jihoamerických zemí.

Bohužel již o rok později, roku 1967 byl zajat při akci bolivijské armády a americké CIA a jako bezbranný zajatec, proti všem pravidlům o válečných zajatcích, byl na příkaz prezidenta Bolívie popraven.

Che Guevara byl opravdovým vzorem idealistického bojovníka, revolucionáře, marxisty a komunisty, který nemohl najít klidu, dokud věděl, že je někde prostý lid utlačován a vykořisťován.

Byl člověkem, který hrdinně padl za ideály komunismu, v boji za lepší, rovnoprávný svět pro každého člověka, za svět bez chudých a bohatých, kde si lidé budou vládnout sami a pracovat pro sebe a své děti, nikoli pro hrstku bohatých a mocných kapitalistů.

Proč jsem si vybral právě tyto dva revolucionáře až z daleké Ameriky na závěr?

Protože jeden z nich (Che-Guevara) se stal symbolem revoluce a odvahy pro mnoho mladých komunistů a anarchokomunistů na celém světě.

Protože druhý z nich (Fidel Castro), je posledním žijícím velkým revolučním vůdcem pohnutého dvacátého století, který ani po pádu socialismu v Evropě a rozpadu Sovětského Svazu, neztratil víru a dál vedl svou zem v duchu marxistických myšlenek národního hospodářství a rovnosti všech lidí, ve společnosti bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných.

125

KAPITOLA SEDMÁ: NÁVRAT KAPITALISMU

Věnujme se teď převratu v roce 1989, který znamenal pád socialismu v Československu, k jeho důvodům a následkům.

Převrat, nazveme-li ho pravým jménem kontrarevoluce provedená antikomunistickými a protisocialistickými silami, který je často nazýván sametovou revolucí, nebyl ničím jiným, než velkým podvodem na občany Československa, který byl plánován mnoho let dopředu.

Nebyl náhodný a spontánní, jak se nám snažili zrádci a revizionisty ovládaná média, spolu s některými úplatnými herci a umělci namluvit.

Čas uskutečnit po léta plánovanou kontrarevoluci a vyrvat moc a majetek z rukou národa a lidu totiž uzrál, protože v čele nejsilnější socialistické země, Sovětského svazu stál odpadlík a zrádce Gorbačov.

Pokusím se Vám tu otevřít oči, s nadějí, že konečně prohlédnete, o co tenkrát opravdu šlo a jak to doopravdy bylo.

Cílem Listopadového převratu v roce1989 bylo předání majetku a politické moci zpět do rukou světového kapitálu a pošlapání a pošpinění ideálů komunismu.

Měl ukončit období vlády pracujícího proletariátu v zemi, převést národní a státní podniky opět do soukromých rukou a zisky z nich nasměrovat do kapes mocných korporací a bank, místo na rozvoj státu, sociální oblasti, školství a zdravotnictví.

Peníze, které za komunistů stát přerozděloval tak, aby z nich měl prospěch pracující lid, tak dnes slouží jen k potěšení a ukojení zkažených nemorálních potřeb hrstky bohatých a mocných. Co ale přimělo lidi vyjít v Listopadu 1989 do ulic??? Promyšlený podvod!!!

Všichni pořád tvrdí, jakou měli komunisté stranickou disciplínu a jak policie a armáda přesně plnila rozkazy vedení KSČ. Jak je tedy možné, že se po převratu tvrdilo, že z vysokých míst byl rozkaz nezasahovat proti studentskému pochodu a velitel zásahu jednal na vlastní pěst???

Jednalo se totiž o dohodu mezi zrádci z řad vedení komunistické strany a protisocialistickými silami vedenými Václavem Havlem.

Protože však šlo o spiknutí, nemohli Havel a jeho přátelé po převratu hodit vinu na své spiklenecké kamarády, odnesla to tedy pouze malá ryba.

126

Je však téměř jisté, že bez rozkazu z nejvyšších míst by policisté proti studentům nezasáhli. Zásah byl zbytečný a záměrně vyvolal vlnu nevole lidu.

Vždyť co lidi naštve víc, než když někdo mlátí jejich děti!!!

Člen STB pak pravděpodobně na rozkaz shora zahrál oběť policejního násilí a do éteru byla médii záměrně vypuštěna zpráva o k smrti ubitém studentovi, oběti komunistické policejní brutality Martinu Šmídovi, který ve skutečnosti nikdy neexistoval, natož aby byl mrtvý.

Taková zpráva doslova zvedla ze židlí celý národ, policajti zabíjejí studenty, naše neozbrojené děti!!!!!

Na něco takového nebyl tenkrát národ zvyklý, něco takového se přece nedělá, tohle není možné, řekli si lidé a vyšli do ulic, aby žádali spravedlivé potrestání viníků zodpovědných za mrtvého studenta.

Aniž by národ věděl, jak se to vlastně stalo, lidé stojící v pozadí celé akce, udělali z protestů proti brutálnímu zásahu protest proti systému a socialismu. Lidé byli zmatení, nevyšli do ulic, aby se do Československa vrátil kapitalismus, chtěli jen potrestat viníky studentovi smrti a možná nějaké drobné změny ve vedení ministerstev zodpovědných za policii a armádu.

Proto museli organizátoři tohoto kolosálního podvodu zahrát aspoň na chvilku divadlo a tvrdit, že vlastně nejsou proti socialismu, že chtějí jen reformy a uvolnění a oprášili rétoriku z roku 1968.

Povolali dokonce stejně jako tehdy zmateného, lehce manipulovatelného Alexandra Dubčeka, který si naivně myslel, že přísliby mu dané myslí vážně.

Vystoupil Václav Havel, jeden z hlavních strůjců převratu herec a dramatik, antikomunista, který lidem vysvětlil, jakou růžovou budoucnost pro Československo on a lidé kolem něj plánují.

127

Václav Havel byl člověkem toužícím po pádu komunistů a po majetku zabaveném jeho rodině po válce, který se po převratu opakovaně stal prezidentem republiky, přestože slíbil, že jím bude jen jednou.

Mužem, který, když hrozilo, že nebude zvolen Slováky prezidentem, nechal bez boje o její zachování rozbít Československou republiku a který, když hrozilo při další volbě, že nebude zvolen o jeden hlas, se nechal zvolit tak, že poslance, který by hlasovat proti němu (Miroslav Sládek) jeho političtí kumpáni nechali po dobu volby hlavy státu zavřít, aby nemohl hlasovat proti němu.

Jako příklad polopravd, které hlásal a slibů, které nikdy nesplnil a kterými při politickém převratu manipuloval s lidmi, sem vkládám jeho památný projev k lidu z doby protisocialistické kontrarevoluce po 17 listopadu 1989.

Projev, na který se nezapomíná!

Projev Václava Havla.»Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu,

128

že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků…

Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.

Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat…

Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného.

Musíme sice od jinýchmnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně.

129

Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.«

Tak co na to říkáte vážení spoluobčané??? Máte pocit, že se nezdražuje, že sociální jistoty jsou dokonce větší než za komunistů? Že máme silnou a zdravou ekonomiku, lepší než za komunistů?

Že se smazali rozdíly mezi lidmi a všichni si jsou před zákonem rovni a mají se dobře? Že Václav Havel nakonec nedostal ty majetky, o kterých v projevu mluví a prezidentem byl jen do prvních svobodných voleb?

Že není žádná inflace, že je nulová nezaměstnanost, nebo že nejsme členy žádného společenství a vojenského paktu?

Nepřipadáte si teď trochu podvedení a obelhaní??? Já si podvedený a obelhaný připadám!!!

Koukám na zdevastovaný, rozkradený průmysl, na uzavřené nemocnice a školy, na to, jak podvodníci, zloději, lichváři a vrazi žijí v blahobytu a poctivě pracující lidé musí za vše platit a obrací dvakrát každou korunu.

Dělám měsíčně 240 hodin a víc a život mi utíká mezi prsty, jen abych měl za co jíst a bydlet. Do exotických zemí se podívám leda tak v televizi, na kterou kvůli práci většinu nemám čas a když ano, únavou u ní usnu.

Vidím staré lidi, jak si musí přivydělávat podřadnými pracemi, aby neumřeli hlady, nebo neskončili na ulici, protože důchod je dnes úplná almužna. Lidi, co na sebe nechávají řvát svými šéfy, klopí zrak a ponižují se, protože se bojí, že přijdou o práci, skončí v dluzích a budou naháněni exekutory.

Vidím Československo roztržené na dvě části a politiky, kteří to způsobili, jak beztrestně dál vládnou, zaprodávají dále naší zem a omlouvají se těm, co nás měli v plánu do jednoho vyvraždit.

Jak se k takovým lidem chovat, snad s respektem a úctou…???!!!

Ne, kým jsou a co si zaslouží, Vám bude možná jasnější po tom, co si přečtete tyto slova prezidenta Beneše:

130

KAPITOLA OSMÁ: BOJ POKRAČUJE

Boj o budoucnost světa však neskončil, komunisté nejsou poraženi, po celém světě povstali noví bojovníci za spravedlivější společnost bez chudých a bohatých, bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných.

131

Všude se komunisté vrací k původním marxistickým hodnotám, rehabilitujíce antikomunisty a revizionisty účelově pomluvené revoluční vůdce minulosti, kteří jediní dokázali vítězně porážet kapitalismus a šířit komunistickou filosofii rovnosti všech národů, ras a rovnoprávného postavení všech lidí v beztřídní společnosti do celého světa.

Je čas se probudit a otevřít oči. Promnout si je, oslepené z blikajících barevných neonů nabízejících nám podřadné, předražené zbytečnosti, zamyslet se co jsme kdy pro sebe a své děti chtěli a opravdu se rozhlédnout kolem.

132

Líbí se Vám lidé, co vidíte? Připadne Vám normální, že před školami se prodávají drogy. Že na Václaváku potkáte drogového dealera pomalu na každém rohu, že policisté chodí bez povšimnutí kolem a zloději, štětky a narkomani na ně sprostě pokřikují?

Že ve vládě a na hradě sedí lidé, kteří zaprodali naší zemi cizincům a církvi. Že se musíme cizinců ptát, jak se mohou, nebo nemohou jmenovat naše výrobky???!!! Líbí se Vám to???!!!

Po ulicích se volně potulují ožralí bezdomovci a feťáci nakažení žloutenkou, AIDS, nebo dokonce leprou, chodí do obchodů, dotýkají se pečiva a dalšího zboží, sedí na stejných sedačkách v metru, jako Vy a vaše děti a stát s tím nic nedělá. Dokonce se tato nebezpečná fakta snaží utajovat.

Velká část těch, co nám tu posledních 23 let vládnou je zapletená s mafií, kmotry a lobbisty a vesele pod cenou rozprodává národní majetek a manipuluje státní zakázky. Líbí se Vám to???!!!

V práci trávíte čím dál více času, protože náklady na život se stále zvyšují, ale platy nikoli. Líbí se Vám to???!!!

Dobré školy a pořádnou zdravotní péči si mohou dovolit jen ti bohatší. Líbí se Vám to???!!!

Každý rok jsme zadluženější, reálná výše důchodu nestačí růst úměrně ke zdražování, takže vlastně neustále klesá. Důchodci musí hlídat na vrátnicích, nebo dělat jiné podřadné, špatně placené práce, aby vůbec přežili a neskončili na ulici. Líbí se Vám to???!!!

Vzpomeňte si na časy, kdy se dělalo pouhých 8 hodin 5 dní v týdnu, kdy školství a zdravotnictví bylo zdarma, kdy reálné platy a důchody stoupali každý rok, kdy na ulicích bylo čisto, země a podniky patřili českému národu, před školami bylo bezpečno, nebezpečně nakažení lidé byli izolováni a léčeni, než mohli opět mezi lidi.

Mafie neprodávala na ulicích drogy, otrávený alkohol a zbraně a těch pár grázlů co tu bylo, se bálo policie jako čert kříže!!!!!

Vzpomeňte si, v jaké jste žili zemi, komu patřila, jaký tu byl systém a kdo tu vládl a kdo tu vládne teď a jak to s naší zemí vypadá!!!!!

Socialismus a národní hospodářství je tou jedinou možností a cestou, jak nás vyvést z marastu podvodů, lichvářů, exekutorů a zaprodaných úplatných politiků!!!!!

Hloupé řeči revizionistů a zrádců o soužití se zloději a vydřiduchy, o zlepšení života pracujících bez porážky kapitalismu jsou účelové a lživé!!!!!

Komunisté nikdy již ze zásady nesmí zavírat oči před vykořisťováním pracujících a dovolit, aby jedni jedli zlatými příbory a druzí umírali hlady!!!!!

133

Opravdoví komunisté, anarchokomunisté a marxisté musí ze všech sil bojovat za ostatní pracující ve své zemi a na celém světě.

Existuje dobro a zlo, světlo a tma, buď bojujete za lepší svět pro všechny, nebo jste sobec, co myslí jen na sebe a pro zisk jde přes mrtvoly.

Nikdo špatný a sobecký se nikdy sám moci nevzdá, dokud lidé nepochopí, že se zlem nejde vyjednávat, ale pouze bojovat, bude na světě pořád hlad, bída a bezpráví.

Recept jak porazit nadnárodní korporace a bankéře, kteří nás odírají, je pořád stejný. Je to národní hospodářství a státní podniky. Do nich nemají korporace ani bankéři jak proniknout a jak je ovládnout.

Zisky z nich by jednoduše a průhledně proudili přímo do státní pokladny a odtud mohou být libovolně, bez schvalování jakéhokoli soukromníka, nadnárodního orgánu, nebo EU rozdělovány dle potřeby tak, aby zlepšovali životní úroveň pracujících a dotovali sociální sféru.

134

ZÁVĚR:

Úplně na závěr chci říct, že komunismus je dobrá věc, je to vyšší stav ducha a mysli, je to filosofie, která hlásá rovnost a bratrství, kdy jedinec má radost, že dělá pro dobro ostatních a celé společnosti a ta se za to o něj postará.

Filosofie, která neponižuje jedny a nepovyšuje druhé. Je to stav mysli, kdy každý podle svého nadání a talentu udělá pro druhé, to nejlepší co umí, protože to tak vlastně dělá zároveň i pro sebe.

Ti, co proti komunismu bojují, jsou psychicky zaostalí lidé ustrnulí na nižším stupni vývoje ducha, nebo zlí, sobečtí jedinci toužící po ovládnutí druhých a jejich zotročení pro ukojení vlastních tužeb a potřeb bez práce!!!!!

Komunismus samotný však prošel mnoha stadii, transformacemi a mutacemi. Jediný, který se ukázal být spravedlivý a životaschopný, který se dokázal zajistit ekonomicky růst a získávat na svou stranu nové národy a státy byl ten stojící na myšlenkách marxismu - leninismu.

Slyšel jsem hodně příběhů o tom, jak byli lidé utlačováni za komunistů, některé bohužel i částečně pravdivé, protože vždy se najde někdo, komu jde jen o vlastní prospěch a zneužije systém, ať je sebelepší.

Většina těch příběhů ale byla vymyšlených.

Slyšel jsem lidi, kteří tvrdili, že byli jejich rodiče nespravedlivě perzekuováni a pak vyšlo najevo, že spolupracovali s nacisty, nebo cizími tajnými službami proti vlastnímu národu.

Slyšel jsem lidi, co se holedbali, že byli v protikomunistickém odboji a seděli nespravedlivě v kriminálech a přitom podpalovali stohy, nebo kradli, za což by je zavřeli všude.

Slyšel jsem další, co si stěžovali, že dělali podřadnou práci z důvodu politických názorů a přitom to byli opilci se základním vzděláním neochotní se učit cokoli nového.

Slyšel jsem několik dalších, co tvrdí, že nemohli na vysokou školu a byli to buď podprůměrní žáci a pouze tak omlouvají vlastní lenost, nebo neschopnost, případně jim bylo v roce 1989 dvanáct let a jen se dělají zajímavými.

Slyšel jsem o tisících popravených z politických důvodů a nebylo jich ani 250 a z toho dvě třetiny byli samotní komunisté, kteří zradili věc, na kterou přísahali při vstupu do KSČ a kterým se měřilo ještě přísněji než nestraníkům.

Málo však slyším o tom, že měl každý práci, střechu nad hlavou, zajištěnou bezplatnou zdravotní péči a bezplatné školy a že kdo se nebál dělat, měl i jako zedník, nebo tesař stejné peníze jako inženýr, nebo profesor, protože důležité je,

135

jestli svou práci dělá člověk poctivě a pro dobro všech. Každý nemůže být Einstein, to ale neznamená, že jedna práce je proto záslužnější než druhá.

Nikdo už neříká, že před komunisty měli dělníci třeba jen jedny boty na zimu, maso měli s bídou jednou týdně v neděli, že umírali vysílením a hlady a mrzli na ulicích jako bezdomovci. Když, chtěli za svou práci víc, nebyli jen mláceni pendreky, ale přímo se do nich střílelo.

Dnes se doba té před nástupem komunistů k moci začíná nebezpečně podobat.

Citáty známých osobností dějin:

Albert Einstein

Účelem socialismu je překonat predátorskou fázi vývoje lidstva.

Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti je skutečným zdrojem všeho zla.

Soukromí kapitalisté ovládají hlavní zdroje informací, je tudíž neobyčejně obtížné,a skutečně ve většině případů téměř nemožné, aby jednotlivý občan činil objektivní závěrya inteligentně využil svých politických práv.

Ohromná síla oligarchie soukromého kapitálunemůže být účinně kontrolována demokraticky organizovanou společností.

Nejsem komunistou, ale kdybych jím byl, nestyděl bych se za to.

Neomezená konkurence směřuje k ohromnému plýtvání práce a k mrzačení společenského vědomí jednotlivců.

Třídní rozdíly sociální nepovažuji za oprávněné,a konec konců mám za to, že spočívají na násilí.

Menšina, vládnoucí třída přítomnosti, má školy a tisk, obvykle také církev, pod palcem.To jí umožňuje organizovat a ovlivňovat city mas, a udělat si z nich svůj nástroj.

136

Karel Čapek

Musím říci, že se shoduji se všemi cíli socialismu, a řekněme to rovnou, komunismu.

Věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví,v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu.

V konfliktu našeho věku je na jedné straně kapitalismus a buržoazie, na druhé straně socialismus;přes nejrůznější determinace na obou stranách jsou tu jen ty dvě frontya není poctivě možno být uprostřed mezi nimi, jsi pravý nebo levý.

Co nemůže přinést nápravu, je politika vedená kapitálem.

Willi Brandt

Marx byl demokratickým revolucionářem v době, kdy ještě v Evropě žádná demokracie neexistovala.

Tomáš Garique Masaryk

A to jest nová doba ve vývoji smýšlení sociálního, že totiž socialismus přestává být náboženský.Toto nové stádium nám představuje marxismus, a to jest jeho velká zásluha.

Neběží jen, abych tak řekl, o socialismus distribuce, nýbrž o socialismus produkce, musí se žádat veřejný rozpočet všech podniků a závodů ve státě, rozpočet výroby, rozpočet potřeb.

Pravá demokracie nebude jen politická, hospodářská a sociální, spěje k odklizení bídya velkých protiv bohatství, kapitalismus není tolik pochybený svou výrobou jako tím, že lidé vyrábějícía dokonce nepracující mohou si nezaslouženě přisvojovat výtěžky poctivé vysilující práce.

Demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty.

137

Jsem pro socializaci železnic a komunikačních prostředků vůbec, vodních sil, uhlí a tak dále.

Stát chrání církev a církev stát - slouží mu jako duchovní policie.

Bez jistého stupně diktatury není ani demokracie

Vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují nikoho k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných.

Edvard Beneš

Zdá se mi jasné, že socialismus je způsob života, který si přeje většina národa.

Jan Masaryk

(o ruské socialistické revoluci). Ideály, které podnítily revoluci, daly nejen jemu, ale celému lidstvu myšlenkový impuls,který bude mít trvalý vliv na život všech národů a států. Svět se z nich bude vždy učit,opravovat, doplňovat, zlepšovat, ať už s její myšlenkovou soustavou plně souhlasí nebo ne.

Musí to být velká myšlenka,která dovedla v jedinečném Stalinově provedení nadchnout sovětský lid k takovému vypětí sil,obětavosti a lásce k vlasti.

Jan Pavel II.

138

Neudržitelné je tvrzení, že po porážce tzv. "reálného socialismu" zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus.Hrozí nebezpečí, že západní země mohou v tomto ztroskotání jednostranně spatřovat vítězství svého hospodářského systémua nebudou dbát o uskutečnění potřebných korektur svých systémů.

Jedna z největších nespravedlností našeho současného světa spočívá jednoznačně v tom,že těch, kteří vlastní mnoho je relativně málo kdežto těch, co nevlastní téměř nic, je mnoho.Je to nespravedlnost  špatného rozdělování zboží a služeb původně určených všem.

Ferdinand Peroutka

Socialismus tak velice a tak intimně se shoduje se silami přítomnosti i budoucnosti,hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu,nemůže být pokládáno za nic jiného než za reakci.

Vladimír Neff

Buržoazie tím, že pronikla k moci a vyhlásila celý systém majetkových práv,položila základy k budoucí vzpouře proletariátu, který do té doby, ač vykořisťován,postrádal vědomí třídní sounáležitosti.

Buržoazie respektuje demokratická práva, jen pokud slouží k ochraně a rozmnožování jejího vlastnictví.

Rovnost právní a politická musí být doplněna rovností hospodářskou a sociální!

139

F. X. Šalda

Komunismus je totiž také demokracie, byť jinak pojímaná.

Benedikt XVI.

V konfrontaci se zneužíváním ekonomické moci, s krutostí kapitalismu, který degraduje člověka na zboží,jsme začali mnohem jasněji vidět nebezpečí bohatství a pochopili jsme nově,co Ježíš zamýšlel, když nás varoval před majetkem.

Pablo Picasso

Šel jsem za komunismem, jako se chodí k prameni.

Ludvík Vaculík

S pádem komunismu vrátily se příčiny, z nichž vznikl.

Mao Ce-tung

Marxismus je hledáním pravdy z faktů.

140

Jeho svatost Dalajlama XIV.

Marxismus se stará o spravedlivé využívání výrobních prostředků a osud pracujících,myslím, že jsem poloviční marxista a poloviční buddhista.

Marxismus je založený na morálních principech,zatímco kapitalismus se stará jen o zisk a výkonnost.

Platón

Je-li v obci ve vážnosti bohatství a boháči, ztrácí z vážnosti ctnost a lidé dobří,taková obec není jedna, nýbrž nutně dvě, jedna chudých a druhá boháčů,usazených na témže místě a stále si strojících úklady.

John A. Hobson

Pro třídu finančníků a spekulantů znamená imperialismusprostředek k prosazení jejich soukromých obchodů na veřejné útraty.

Karl von Clausewitz

141

Ve válce proti utlačujícímu režimu se z teroristy stává bojovník za svobodu.

Gabriel Bonnot Mably

Základním zdrojem všech neštěstí, která trápí lidstvo, je vlastnictví.

Lidé vyšli z rukou přírody naprosto rovni, bez jakýchkoli výsad.Příroda nestvořila ani krále, ani otroky.

Lid má právo na sociální revoluci v případě, kdy se přesvědčí o skutečnosti,že je podřízený nespravedlivým, nerozumným zákonům. Tato vzpoura ovšem nevede k nastoleníspravedlivé společnosti, je jen dílčím úkazem na cestě k takové společnosti.

Jean Jaques Rousseau

Onen člověk, který si poprvé obsadil jistý kus pozemku a prohlásil"Tohle je moje", byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.

Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.

Náboženství nás nutí věřit, že lidé jsou nerovní proto, že tomu tak chtěl sám Bůh.

Soukromé vlastnictví je základem nerovnosti lidí.

Etiénne Cabet

142

Rozdělila příroda zem mezi lidi? - Jistě ne.Dala zem celému lidskému rodu a nikomu neoznačila její díl!

Aristoteles

Úrok však jsou peníze z peněz. Takže ze všech odvětví výdělkůtento výdělek nejvíce odporuje přírodě.

Thomas More

Všude tam, kde trvá soukromé vlastnictví a kde všichni všechno měří penězi,stěží může nastat, aby byl stát zřízení spravedlivé a prospěšné.

Honoré de Balzac

Za každým velkým majetkem se skrývá zločin.

Francis Bacon

143

Způsobů obohacení je mnoho, a většina z nich je ohavných.

Dokončeno 21. 3. 2013.

Autor: Ladislav Kašuka.

Kontakt: ladislav.kasuka@seznam.cz Telefon: 732 258 880

Zadní strana knihy.

144

145