Bulletin ČAR

2002 číslo 16

Slovo úvodem

Vážení přátelé ruského jazyka a literatury,

dostáváte do rukou nové číslo Bulletinu ČAR č. 16. Stejně jako

v minulém vydání vás ještě jednou na tomto místě informujeme o tom, že

tento časopis bude v tištěné a vázané podobě (tak jak vycházel dosud)

vydáván pouze v omezeném nákladu. Jako novinku vám všem nabízíme jeho

umístění na internetových stránkách http://rossica.spedia.net/, kde si ho

můžete vyhledat, otevřít a číst si v něm.

Upřímně si přejeme a doufáme, že se tato naše nová nabídka setká

s vaším příznivým ohlasem, že ji rádi přijmete a že budete spokojeni.

Za redakční radu

Zdeňka Matyušová

1

O b s   a h

Slovo úvodem ………………………………………………. 1

Literatura Zdeňka Matyušová: Mlčenlivé slzy smutku (Památce Viktora Astafjeva) ………………. 3

Vladimír Novotný: Postmoderní profanace apokalyptického tématu ………………………………………… 5Dana Sedlmajerová: Literární obraz židovské komunity ve východoevropské společnosti …………… 13Lýdia Říhová: Odvrácená tvář sovětské reality …………….. 17

Reálie

Po stopách ruského folklóru ……………………………….. 25 Josef Bílek: Za L.S.Kiškinem (1918-2000) ……………….. 30 Jazyk C.Лещак, О.Лещак: Типы номинаций как методологическая проблема антропологической ономасиологии …….. 33 Nová rusistická generace

Ivana Knausová: Ориентация человека на материальные ценности ………………………………… 40

Důležité upozornění přispěvatelům! ……………………….. 43

2

L I T E R A T U R A

Mlčenlivé slzy smutku (Památce Viktora Astafjeva)

Literární cestu ruského spisovatele Viktora Astafjeva (nar. 2. května 1924) od prvních chvil provázejí dvě tematické roviny – mír a válka, život a smrt, klid a utrpení, pravda a lež, láska a nenávist. Tyto dva nebývale obsáhlé námětové okruhy, které vzájemně kontrastují, ale zároveň se podmiňují, proplétají a doplňují, se staly stěžejními prameny Astafjevovy literární tvorby.

Viktor Astafjev byl především básníkem dětství, domova a přírody. Podstatné je přitom to, že příroda pro něj byla prvotní, nezničitelná a dominantním prvkem veškerého bytí byl člověk jako bytostně vlastní, imanentní spojení s přírodou. Všechny uvedené námětové linie se vzájemně prolínají a procházejí téměř veškerou spisovatelovou tvorbou.

Ze široké palety Astafjevových próz jmenujme na tomto omezeném prostoru alespoň autobiografické vyprávění Poslední pocta (orig. Последний поклон, 1957-1977, čes. 1983), novely Hořikvět (orig. Стародуб, 1959, čes. 1963), Přes peřeje (orig. Перевал, 1960, čes. 1963), Když padají hvězdy (orig. Звездопад, 1960, 2. red. 1972, nepřelož.), Za jasných dnů (orig. Ясным днем, 1967, 2. red. 1977, čes. 1975), Pastýř a pastýřka. Moderní pastorále (orig. Пастух и пастушка, 1967-1974, čes.1975), Óda na ruskou

3

zahradu (orig. Ода русскому огороду, 1971, nepřelož.), romány Její Veličenstvo ryba (orig. Царь-рыба, 1972-1975, čes. 1981) a Smutný detektiv (orig. Печальный детектив, 1986, čes. 1988). Autorův příklon k publicistice se zřetelně odráží zejména ve sborníku lyricko-filozofických miniatur s názvem Záseky (orig. Затеси, 1988, nepřelož.) a v cyklu črt Vidoucí berla (orig. Зрячий посох, 1988, nepřelož.). Mezi posledními publikovanými Astafjevovými díly zaujala povídka Ljudočka (orig. Людочка, 1987, nepřelož.), novela Oberton (orig. Обертон, 1996, nepřelož.) a román Prokleti a zabiti (orig. Прокляты и убиты, 1992-1997, nepřelož.).

Viktor Astafjev byl vždy spjat s dobou, reagoval na její podněty a vytvářel postavy, které v individuálním osudu často postihovaly všeobecné rysy celé epochy. Jeho tvorba je neobyčejným uměleckým úkazem, fenoménem, který nelze důsledně pochopit bez vysvětlení společenských, dobových a uměleckých podmínek jeho vývoje.

Viktor Astafjev žil v době, která mu nedovolovala podat o ní univerzální svědectví. Byla to doba svým způsobem synekdochická, absolutizovala a uznávala pouze jednu stránku objektivní reality – stránku sociální. Proto se Astafjev orientoval a v podstatě „utekl“ do poloh, které odpovídaly jak jeho naturelu, tak vládnoucímu modelu literatury socialistického realismu do té míry, aby se tam mohl nejen vměstnat, ale najít také sám sebe.

A tak můžeme říci, že Astafjevova cesta do literatury vedla sice (a to především) přes vlastní nitro, ale nesměřovala do nereálných, vysněných krajin, protože nevedla přes osobní senzace a individuální fantazii, ale přes vlastní intenzivní zážitek a pocit, přes osobní zkušenost.

Viktor Astafjev uvažoval vždy v širších relacích a jeho přístup k tvorbě byl koncepční. Ačkoliv byl úzce spjat s rodnou Sibiří a měl hluboké kořeny v její přírodě a půdě, smysluplností svého díla směřoval k otázkám všelidským a univerzálním.

Umělec a člověk Viktor Astafjev a jeho sepětí s dobou tvoří obdivuhodnou jednotu. Mezi těmito dvěma stránkami Astafjevovy osobnosti existovalo nepřetržitě naprosté souznění. A domníváme se, že i z tohoto souznění pramení onen výjimečný charakter jeho lidství, který se zákonitě promítá i do jeho prozaické tvorby.

Tato vyznaná a permanentně vyznávaná jednota člověka a umělce je vyjádřením jistoty uceleného náhledu na svět, úsudku, podepřeného autoritou vlastní i jiných, pochopením smyslu životní kontinuity a uznáním nadindividuální vzájemnosti jako základu lidské existence.

4

Východiskem a podstatou Astafjevova osobnostního a uměleckého profilu bylo přiznání a pochopení tzv. duality kosmu, existence světa hmotného a duchovního, věcí konečných a trvalých, prostoru a nekonečnosti, času a věčnosti. Astafjev putoval tímto světem, hledal naplnění života a utvářel si vztah byť jen k tušenému nadosobnímu řádu, k neznámému kosmu, ve kterém sféra věcí a jevů přechází v niternou sféru lidských představ, nadějí a snů. Takováto vize životní plnosti pak nikdy nezaniká, ale naopak zůstává jako velká touha a hluboká víra v její finální uskutečnění.

Viktor Astafjev se rozloučil s pozemským životem 28. listopadu 2001 a možná právě teď doputoval ke svému nyní již „známému“ vesmíru.

Zdeňka Matyušová

Postmoderní profanace apokalyptického tématu (Ruská krasavice V. Jerofejeva a Sestra J. Topola)

Na začátku devadesátých let dvacátého století, víceméně v kratičkém rozpětí několika roků, vstoupily do ruského a českého literárního kontextu dva postmoderní romány, které na jedné straně zosobňují svým paraepickým podáním aktuální společenskou bilanci a generační alternativu, frekventovanou na rozhraní dvou politických epoch, a souběžně na straně druhé reprezentují dvě spřízněné typologické varianty postmoderní literatury. Jednou variantou takového typu postmodernistické narativity je románové dílo Ruská krasavice (Russkaja krasavica, první ruské knižní vydání pochází z roku 1990) z pera nonkonformního prozaika Viktora Jerofejeva (* 1947), za určitou modifikaci analogického uměleckého záměru pokládáme román Sestra (knižně poprvé 1994), dílo českého undergroundového tvůrce Jáchyma Topola (* 1962). Mezi oběma románovými texty existuje řada zjevných paralel, a to zejména v jejich společné apokalyptické filosofii světa z přelomu tisíciletí, zároveň ale též v autorském cílevědomém příklonu k antitradiční postmoderní poetice.

Přes veškeré souběžné a spřízněné tendence v jejich tvorbě je v konkrétních textech obou spisovatelů evidentní, že si jsou z pohledu nemálo časově odlehlých generačních postulátů velice vzdáleni a že nevyznávají totožné umělecké krédo. Koneckonců ani jejich životní osudy nejsou příliš blízké: jestliže totiž Viktora Jerofejeva, syna významného diplomata, můžeme

5

v lapidární zkratce charakterizovat jako moskevského literárního vědce a překladatele s beletristickými sklony, který díky své prozatérské činnosti postupně začal figurovat v liberální (tj. zčásti loajální) "akademické" opozici, ve srovnání s ním u Jáchyma Topola, u tohoto všestranného tvůrce, syna významného dramatika a posléze posrpnového disidenta Josefa Topola, je nezbytné zdůraznit, že se jako spisovatelská osobnost od samého počátku zformoval v prostředí pražského literárního undergroundu, opírajícího se o krédo společenského i estetického protestu. Známým mluvčím a aktivistou tohoto "podzemního" kulturního proudu se přitom Topol, zprvu především jako básník a činitel české alternativní kultury (spolu se svým mladším bratrem, hudebníkem a literátem Filipem Topolem, * 1965), stal už ve druhé polovině osmdesátých let.

Naopak moskevský literát svůj první román napsal zanedlouho po proslulé, nemálo tragikomické, nicméně z pohledu vývoje ruské literární kultury zjevně přelomové společenskopolitické aféře s připravovaným vydáním literárního almanachu Metropol, tj. již v letech 1980-1982. Již tehdy si Viktor Jerofejev získával renomé generačního kritika tehdejšího politického režimu a právě tehdy tento ambiciózní mladý literát prožíval svá Kristova léta. Naopak zapovězený pražský básník Jáchym Topol, redaktor samizdatového periodika Revolver revue (původně vydávaného pod názvem Jednou nohou), začal pracovat na své velké generační symbióze až na samém začátku devadesátých let, neboli ve fundamentálně změněné společenské a kulturněhistorické situaci v Čechách, v době, kdy již mohl rámcově rekapitulovat a bilancovat dřívější, stejně jako novější, psychologické a zejména morální postoje svého poněkud i autobiografického hrdiny. V souzvuku s jejich analýzou taktéž dovedl reflektovat onu povrchní proměnu či naopak poznání hlubinné neměnnosti světa, v němž jeho protagonista vyrostl a jehož přirozenou součástí se stal také sám spisovatel, a to nejenom jako reprezentant literárního undergroundu a vyznavač jeho nonkonformní, "protestní" poetiky.

Jerofejevova próza Ruská krasavice sice mohla být v autorově vlasti vydána teprve v roce 1990, již řadu let předtím ji však obklopovala legenda a aureola netoliko "exportního" románu, ale i epochálního literárního díla, které mělo na veřejnosti představovat přesvědčivý, přímo "doličný" důkaz europeizace nebo spíše modernizace ruské vypravěčské tradice; zároveň ovšem byla tato kniha cílevědomě medializována a propagována jako průkazný doklad existence ruského literárního postmodernismu. Rovněž Topolův román Sestra byl v českých zemích v polovině devadesátých let (až na nepatrné výjimky) uvítán jako směrodatné dílo současné knižní produkce; četnými superlativy ji zahrnula zejména mladší literární kritika (P. Mandys, V.

6

Šlajchrt aj.), která v uvedeném Topolově díle (jež implicitně nebo taktéž explicitně analyticky konfrontovala zejména s programovými díly staršího a středního pokolení českého písemnictví) nespatřovala nic menšího než "román desetiletí".

Zároveň se ale Topolova Sestra v kritické reflexi i v zasvěcenějších postojích veřejnosti od samého počátku interpretovala v prvé řadě jako onen vytoužený a dlouho očekávaný románový manifest české literární postmoderny devadesátých let. Přitom ovšem nebylo divu, že Sestra - často označovaná za erbovní postmoderní dílo - vyvolala rovněž určité recenzentské výhrady. Nikoli náhodou kupříkladu katolické literární kruhy byly ochotny spisovatelův román strpět na piedestalu české prózy pouze v tom případě, jestliže se prokáže, že jde dílo bytostně bohohledačské čili zároveň apokalyptické, vzpírající se postulátům postmoderny. Kupříkladu vůči možnosti charakterizovat Sestru jako emblematický postmoderní román například M. C. Putna ve své knize My poslední křesťané (1994) zaujal spíše zdrženlivé stanovisko, ne-li dokonce postoj takovou interpretaci kategoricky odmítající: "A přece ne postmoderna. Oba autoři vycházejí vědomě z jejích postupů, neboť je jím už přirozeným způsobem vyjadřování - díky tomu také mohou být jejich texty v našich letech srozumitelné, mohou být a jistě budou přijaty. Zároveň však ale Topol i Komárek hledají cestu ven z ní: Nejsou cynici. Vědí, jak to dneska chodí na světě, ale popírají, že by tím všechny možnosti skončily. Jsou ochotni lézt za jinými možnostmi hodně vysoko a hodně hluboko." Kritika tohoto zaměření Topolovy estetické a morální orientace tenkrát poněkud krátkozrace ztotožňovala jeho tvorbu s dekvalifikujícími atributy demoralizujícího cynismu anebo s vyznavači prý až přespříliš volnomyšlenkářsky čili liberalisticky chápané teze, podle níž v moderních neboli postmoderních časech je prý "vše dovoleno", a to jak v univerzální struktuře novodobého literárního díla, tak i v autorově filosofii tvorby.

V těchto souvislostech je ovšem zapotřebí konstatovat, že v první polovině devadesátých let, zejména v letech 1992 až 1994, čili právě v době knižních vydání zmíněných románů Viktora Jerofejeva a Jáchyma Topola, si v kontextu české knižní kultury ještě zdaleka nezískalo prioritu nebo zjevnou hegemonii žádné propracovanější pojetí postmodernistické estetiky. Nikoli náhodou, v souladu s tehdejší kulturní atmosférou a v souzvuku s koncepcí maďarského literárního historika a publicisty Endré Bojtára, byli tenkrát v Čechách k postmodernismu zpravidla mechanicky přiřazováni de facto všichni významní literáti, kteří se ve středoevropských a východoevropských zemích stali ve větší nebo menší míře exponovanými odpůrci minulého politického

7

režimu a zpravidla rovněž antipódy primátu dogmatické nebo normativní estetiky ve světě literatury.

Tato metodologická neujasněnost v otázce, co je postmoderna a postmodernismus a podle jakých tematických nebo dalších příznaků je možné k nim jednotlivé tvůrce přiřazovat (či naopak nikoli) se ve svých konkrétních důsledcích nepříznivě projevila také na tuzemské kritické reflexi Jerofejevova románu Ruská krasavice. Autorovo dílo vyšlo v Čechách právě na rozhraní let 1992 a 1993 a jeho vydání bylo tenkrát víceméně výstižně charakterizováno jako vítaná příležitost pro čtenářskou obec, aby se konečně mohla seznámit s novým typem ruského společenského či politicko-psychologizujícího románu, totiž se žánrovým typem románu již zřetelně odideologizovaného, odpolitizovaného, především však záměrně netradičního, rozuměj: postmoderního.

Přitom ovšem tehdejší reference a reflexe kritiky z četby Ruské krasavice byly eufemicky řečeno spíše vlažné a zjevně nesdílely evropské mediální nadšení, projevované nad atraktivním exemplem nové ruské románové tvorby. Kupříkladu nejvýznamnější české kulturní periodikum té doby, tj. týdeník Literární noviny, nepokládalo za nutné se o pohotovém překladu Ruské krasavice do češtiny zmínit ani slůvkem, ačkoli obecně vzato "Literárky" pod vedením šéfredaktora Vladimíra Karfíka se nezávislé ruské knižní kultuře nikterak nevyhýbaly, možná dokonce naopak: psaly přece nejen o Alexandru Solženicynovi, ale také o jiných klasických osobnostech nezávislého ruského písemnictví, zvláště o Varlamu Šalamovovi nebo třeba o ještě proslulejším Venediktu Jerofejevovi, tvůrci "bible alkoholiků", tj. prozaické skladby Moskva-Petušky - o knize z pera jmenovce Viktora Jerofejeva.

Nicméně podobně nevšímavě reagovaly na vydání Ruské krasavice i jiná česká literární periodika. Shodou okolností to byl právě týdeník Tvar, považovaný v té době za publicistickou a kritickou tribunu rozvíjející se české postmoderní literární estetiky, uveřejnil kategoricky odmítavý kritický referát o Jerofejevově románu, pocházející z pera Pavla Kosatíka, budoucího tvůrce vynikajících publikací, napsaných v žánru memoárové literatury faktu. Samozřejmě platí, že dokonce i nekompromisní negativní interpretace má větší smysl než nic neříkající ledové mlčení (dá se s ní totiž polemizovat, můžeme jí přitakat, bývá smysluplné ji rozvíjet, a navíc netřeba pochybovat, že proti kritikově gustu žádný dišputát), nicméně je svým způsobem příznačné, že mladý recenzent neslitovně zavrhoval na Ruské krasavici víceméně skoro všechno, co se v ní de facto dalo z hlediska románové poetiky charakterizovat právě jako bytostně postmoderní. Kromě toho se Kosatík snažil román ve své recenzi v Tvaru zcela jednoznačně vyložit výhradně jako

8

dílo, které je nadobyčejně poplatné "velkým vzorům klasické ruské literatury", s nimiž prý spisovatelovi takto modelovaní hrdinové buď sdílejí "bezradnost, pokud jde o řešení absolutně postavených problémů lidské existence, nebo tuto bezradnost po svém dál postmoderně rozvíjí, aniž ji ovšem učinili něčím jiným než opět bezradností".

Mladý kritik skutečně reflektoval Ruskou krasavici především jako nový jev knižní kultury, jenž mu ale ze všeho nejvíc připomínal nějaký novodobý "druh apartního čtení, neschopný říct něco nového". Právě z tohoto důvodu pisatel Jerofejevův román v obecné poloze srovnává se světoznámým severoamerickým psychologickým horrorem Iry Levina Rosemary má dětátko (jenž pro svůj groteskní a fantaskní příběh nebývá spojován s postmoderní poetikou), jehož půdorys prý Viktor Jerofejev všehovšudy volně lokalizoval do souřadnic předperestrojkového Ruska a posléze ho "napojil přívalem meditací o bezvýchodnosti nedávné ruské skutečnosti". Jenže v rámci tohoto svého hodnocení Pavel Kosatík dostatečně nevzal ohled na to, že v intencích autorova záměru se ona občasná "jemně ironická až bezstarostná poloha, do níž je tento tragický příběh laděn" stala základem celého vyprávění. Vždyť Ruská krasavice nepředstavuje ani symbolický návrat k nadčasovým pravdám evangelia, ani přímočarý hold etice a estetice Dostojevského, ani proklamativní příklon k esoternímu myšlení, v němž český kritik - jistěže jako nevědoucí beránek, který se dozajista alespoň pokusil ve své recenzi román adekvátním způsobem vyložit - ke svému neprospěchu beztak nespatřuje nic jiného než jakousi "okoukanou mystiku".

Právě v polemice s tímto tvrzením můžeme pochopitelně ihned namítnout, že u Viktora Jerofejeva jde především o žánrovou travestii, posléze také o vynalézavé parodování nebo o persifláž početných klasických motivů a figur ruské literatury (včetně v disidentských kruzích bezmála deifikovaného exulantského klasika Vladimira Nabokova, jehož dílem se ostatně zrovna Jerofejev obsáhle zabýval), současně však i mravoličných poloh ruského oficiálního politického románu, jehož hrdinové se v knihách analogického ladění chovají, počínají si a počínají potomky (odkazujeme-li na základní tematickou linii Jerofejevovy knihy) s důstojností klasických zombie, ať už jsou po smrti nebo ještě nikoli, tj. když doposud zastávají vysoké funkce. Pro Ruskou krasavici a Sestru z tohoto pohledu stejnou měrou platí sentence, že "velké dějiny sem nevstoupí, ale jejich tlak je všudypřítomný, dávají o sobě vědět tím, jak se lidi a jejich vztahy deformují". K takovému závěru totiž posléze dochází ve svém zamyšlení nad Andělem, nad další prózou Jáchyma Topola (vydanou dva roky po románu Sestra), též renomovaný kritik Milan Jungmann. Nikoli náhodou také Antonín Alenka v recenzi Topolova románu v Literárních novinách právě s vědomím tohoto kontextu zdůrazňoval, že

9

"dalším z prostředků, jejichž funkci v Sestře musíme brát vážně, jsou parafráze, obměny i korektní podoby jmen známých osobností, literárních postav, názvů knih, teologických pojmů, politických či biografických reálií apod. Oba tvůrci prokládají text aluzemi do té míry častými, že se ony samy emancipují a nesou vlastní sdělení."

Přitom by naše literární kritika, jen kdyby ovšem knize ruského prozaika věnovala aspoň nepatrnou pozornost, mohla bez problémů interpretovat Ruskou krasavici prostřednictvím velice podobných, ne-li téměř identických analytických a axiologických formulací, které zanedlouho ve značné euforii uplatňovala a bezmála prosazovala ve svých dobrozdáních o Topolově Sestře a poté obecně o Topolově narativní metodě. "Je zřejmé, že klást na takto koncipovaný text měřítka epicky věrojatně motivovaného příběhu by bylo pošetilé. Vyprávění je pojato jako metaforickým živlem prosycená parabola, v níž srovnávání se skutečností a hledání logických vazeb mezi jednotlivými epizodami by mířilo mimo," napsal v té době Milan Jungmann a tuto svou tezi rozvíjel dál v souvislosti s Topolovým Andělem, když připomněl, že "velké dění světa sem tedy nemá přístup, text se od něho distancuje, přesto však by bez tohoto °pozadí° kniha nevznikla, ono je příčinou zoufalého hledání úniku z dějin do blaha, ono způsobilo, že každému z hrdinů příběhu - i těm v něm nepřítomným - se rozpadl svět a každý z nich si ho musel vytvořit znova a jinde."

Ve srovnání se začátkem roku 1993 se ovšem povědomí o takzvané literární postmoderně v české společnosti zjevně prohloubilo a rozšířilo, možná i zásluhou tehdejšího vydání syntetického spisu věhlasného francouzského myslitele Jeana-Francoise Lyotarda O postmodernismu (česky vydaného právě v roce 1993); první část této knihy se záměrně ironickým nebo mírně ironizujícím názvem Postmoderno vysvětlované dětem tenkrát bezpochyby posloužila jako elementární filosofické a metodologické poučení tváří v tvář naší dosud přetrvávající nevědomosti o postmodernismu. Tuto fundamentální publikaci si již představitelé české knižní kultury s největší pravděpodobností stačili prostudovat nedlouho před vydáním Topolova generačního postmoderního románu.

Leč jak Ruská krasavice, tak Sestra se z tematického hlediska shodně opírají o bezútěšně ironickou, groteskní až burleskní reflexi nedávné minulosti. Jak konstatoval známý filosof přírodních věd Stanislav Komárek, "minulost má pro nás povahu příběhu, kterým si z větší či menší úzkostlivostí spojujeme jednotlivé perzistující pozůstatky, je to ovšem už příběh náš, nikoli její vlastní. My se v něm pak za určitých okolností můžeme zhlížet jako v zrcadle, a to i tehdy, když jsme před tím přísahali striktní objektivitu bádání sine ira et studio." V obou románech jde pod příkrovem generační bilance o

10

"analýzu doby, tj. logicky o analýzu plnou deziluzí" (M. C. Putna). Kromě toho právě poetika postmoderního románu umožňuje vytvářet v epické kompozici vyprávění výraznou, záměrně zdůrazněnou asymetrii některé dějinně uzavřené epochy ve vztahu k té dnešní, neukončené. U Viktora Jerofejeva to v Ruské krasavici jsou především marasmatická léta sedmdesátá v Rusku, u Jáchyma Topola v Sestře zase převážně neméně marasmatická tvář let osmdesátých v Čechách, tak jak ji pražský prozaik poznal a nahlížel očima umělce undergroundu, i když organickou součástí románu je taktéž paralelní "analýza a karikatura české společnosti doby havlovské" (srov. M. C. Putna, My poslední křesťané).

Oproti novověkému evropskému neboli konkrétněji řečeno novodobému západoevropskému myšlení, které v duchu tradičních postulátů protestantismu zdůrazňuje v dějinách linearitu, kumulaci, vzestupný proces, ve kterém se zhola nic podstatného neztratí, jsou východní civilizace a literární tradice s nimi spjaté odedávna hlubinně sžité s myšlenkou pomíjivosti, vzniků a zániků a neuchopitelnosti bytí. Toto vše citelně poznamenává též rozdíl v apokalyptické scenérii, k níž dospívají obě románové generační bilance, které mohou být čteny i jako specifické společenské grotesky, hojně uplatňující především persifláž, parodii a travestii mnoha prozaických žánrů. Např. již zmíněný Alenka, autor jedné ze dvou recenzí Topolovy Sestry, uveřejněných v Literárních novinách, při své analýze umělcova románu odkazuje z inkriminovaného genologického pohledu na různé žánrové varianty a invarianty, a to zejména na "vstupní reportáž v dialozích, pak zase vyprávění snu, apokryfy ze starých pověstí českých, indiánku, porno story, bordel story v kombinaci s love story, action story na téma milenci na útěku, homeless story s horororovitým dítětem-stvůrou, život v klášteře a grotesku (dva básníci prodávají hamburgry)".

Pro typologickou příbuznost obou románů a pro jejich zjevnou spřízněnost s poetikou a estetikou postmodernismu je koneckonců symptomatická též základní Jerofejevova nebo Topolova narativní poloha, charakterizovaná na jedné straně permanentní touhou po svébytné "Velké Metanaraci" (M. C. Putna). Tedy po něčem naprosto nepochybném, nerelativním, co se potom stává zázemím či podhoubím velké apokalyptické vize daného stadia lidské kultury, na druhé straně programovým uplatňováním, event. dokonce i nadužíváním kardinálního narativního principu obou románů. Tím se společně u Viktora Jerofejeva a Jáchyma Topola bezpochyby stává princip profanace, jemuž je zde v obou knihách vydána napospas rovněž sama vypravěčská metoda apokalyptického nazírání světa nedávné minulosti, jakož i minulostí se záhy stávajícího světa statické přítomnosti. Odtud potom vyvěrá nejen pocit zvláštního významového

11

konglomerátu ve vlastním románovém tvaru, ale též základní pocit apokalyptického konfliktu, který ovšem stejně jako vlastní filosofické poselství knih nepřetržitě podléhá řečenému univerzálnímu principu profanace. Rovněž pro Ruskou krasavici platí, co postřehl žel již zesnulý literární kritik Josef Vohryzek ve svém pojednání o Topolově Sestře. Podle něho "je to profanace, nutkavá a všestranná, která je tu znakem a pečetí jazyka, námětů i všeho toho, co autora poutá k marginálním sférám života daleko od spořádaného normálu." Zároveň ovšem kritik vyslovil názor, že již po vydání prózy Výlet v nádražní hale, v prvé řadě však po knižní publikaci autorovy Sestry se definitivně můžeme vzdát jakýchkoli pochybností, zdali profanace tohoto druhu nevyústí jenom v generační znak, jedině v momentální prostředek k odlišení skupinové separace, nebo dokonce pouze v kompenzaci za slabou identitu epického subjektu. Když Vohryzek odkazuje na tuto další spisovatelovu prózu, soudí, že už Topolův Výlet k nadražní hale ve svém základním poselství naznačil, co se posléze v Sestře jako by větu po větě potvrdilo: "Profanace je tu tříděním a ověřováním hodnot, což je autorovo hlavní téma." Konečně oba postmoderní romány z konce dvacátého století zřetelně spojuje skutečnost, že v daném literárním kontextu se jejich autoři rozhodli pro podobnou žánrovou formu - slovy Martina C. Putny - "tváří v tvář světu věcí, jež ztratily vazbu na slova, a slov, která platí vždy jen někdy a někde". Rovněž z těchto obecných příčin zvolili formu montáže fragmentů, což vedlo k tomu, že jejich vyústění záměrně vyznívá nadmíru nekonkrétně. Proto nakonec můžeme říci, že ani Jerofejev, ani Topol svým knihám nevtiskli nezbytné znaky koncového naplnění, které by jejich románové skladby zpětně zpevnily, a že syžetová rozuzlení jejich knih mají relativně protichůdná vyústění. (Viktor Jerofejev: "Matička otevírá dveře. Hosté se vevalili dovnitř. Svatba! Svatba! A kdepak je nevěsta? No přece tady. - Vítám vás." (Ruská krasavice, s. 295.) - Jáchym Topol: "Neotevřeme, řekla jsi. Už ne. Ne. Teď ne." (Sestra, s. 481.)

Právě klíčový fenomén románové montáže fragmentů v obou postmoderních knihách se tudíž stal charakteristickým atributem moderní epické rapsodičnosti, k níž oba spisovatelé od počátku záměrně směřovali a která ztělesňuje v konkrétním tvaru jejich knih přesvědčivý příklad charakteristické postmoderní profanace kardinálního apokalyptického tématu. Vladimír Novotný

12

Literární obraz postavení židovské komunity ve východoevropské společnosti

O svízelném postavení východoslovanských židů a jejich pohnutých osudech i v období před holokaustem existuje bohatá literatura. Lze zmínit např. ruského spisovatele židovského původu Isaaca Babela a jeho světově proslulé povídky, či tvorbu významného amerického autora polského původu I. B. Singera. Problematiku židovské komunity zpracoval v příběhu s biblickým názvem Nevejdou otroci do ráje i Grigorij Kanovič, současný rusky píšící litevský spisovatel židovského původu. V ruském originále kniha vyšla pod titulem I nět rabam raja roku 1985 ve Vilniusu, česky pod již zmíněným názvem roku 1992 v Praze.

Příběh se odehrává na rozhraní devatenáctého a dvacátého století v Litvě, tehdy okrajové provincii Ruské říše. A to jednak v rušném Vilnu, jednak v Žemaitii, zapadlé končině, jež patřila ke speciálně vymezeným zónám, kde se podle carských zákonů směli usazovat v ostatním Rusku jen výjimečně trpění židé.

Právě odtud pocházel protagonista Kanovičovy knihy, přední vilenský advokát Miron Alexandrovič Dorskij. Původně se jmenoval Mejlachke Vajnštejn. Byl to chudý venkovský sirotek a jako malý chlapec se živil prodejem cejnů na maloměstském tržišti. Avšak bystrá hlava, strýcova velkorysost a souhra dalších příznivých okolností mu zaručily netušenou kariéru. Na petrohradské univerzitě vystudoval práva, dík vzájemné lásce s krásnou Kristýnou se přiženil do vážené inteligentské rodiny a spolu s tchánovým slovanským příjmením zdědil zavedenou advokátní praxi ve velkém městě. Tento vnější vzestup měl však i méně oslnivý rub. Ačkoli Dorskij-Vajnštejn již v mladém věku přestoupil na pravoslaví, dávno se naprosto odcizil rodnému prostředí a po čtyři desetiletí se cítil a choval jako rodilý Rus, přece jen ustavičně narážel na nejrůznější, rasovými a náboženskými předsudky motivované překážky. Nejenže mu např. správce hřbitova nechtěl povolit, aby si zakoupil hrob blízko hrobu nebožky ženy, neboť prý „židé mají svůj hřbitov“, nejenže jeden z jeho kolegů dával s oblibou v jeho přítomnosti k lepšímu bonmot, že „křtěný žid a křtěné víno, to je prašť jako uhoď“. Dokonce i jeho milované Kristýně uklouzla v rozčilení povážlivě generalizující výčitka: „Co to máte za móresy, vyhýbat se přímé odpovědi?“ A jediný syn, když se z pošklebku spolužáka dozvěděl dlouho tajenou pravdu o svém původu, na protest proti panujícím pořádkům odešel

13

z domova, do pasu si dal zapsat příjmení Vajnštejn a zapojil se do revolučního podzemí.

Nejvážnější zkouška však Dorského čekala poté, co pět jeho krajanů (včetně strýce) bylo zatčeno pro obvinění z rituální vraždy a on se po jistém váhání rozhodl ujmout jejich obhajoby a rozjel se do Žemaitie. Ještě více než úmysl zastat se nevinně pronásledovaných jej k tomu vedla náhle procitlá potřeba navštívit kraj svého mládí, touha obnovit zpřetrhané svazky. Jenomže výsledek zdaleka neodpovídal očekávání. Pokud šlo o obžalované, úřadům se je zatím za pomoci křivých svědků a falešných slibů podařilo zlomit natolik, že se přiznali ke zločinu, který nespáchali, a o obhajobu už vlastně neměli valný zájem. Pokud šlo o ostatní krajany, část jich přijala přívětivě jako navrátivšího se „marnotratného syna“. Větší část v něm spatřovala nevítaného vetřelce a na shromáždění v synagoze, kde se všem chtěl omluvit za dlouhou nepřítomnost, jej doslova vypískala. Dorským to silně otřáslo, nicméně po návratu do Vilna se ještě pokoušel pracovat na velké obhajovací řeči pro předpokládaný monstrproces. Avšak rychle postupující choroba, synovo zatčení, domovní prohlídka a zejména pocit naprosté opuštěnosti a marnosti jej zbavovaly fyzických sil a přiváděly na pokraj nepříčetnosti. Ta naplno propukla, když při běžném přelíčení v kriminální záležitosti začal namísto rutinní obhajoby pronášet patetický projev na obranu všech ponižovaných a utlačovaných. Při vyvádění ze sálu jej pak stihl záchvat, jemuž podlehl, a své nešťastné rodáky zanechal na pospas justiční zvůli.

V Kanovičově knize máme, jak patrno, co činit se standardní společensko-kriticky zaměřenou psychologickou prózou druhé poloviny dvacátého století. Pokud jde o žánr, kolísá mezi kratším románem a delší povídkou a asi nejspíše by jí odpovídalo označení ruským termínem povesť. Mluvila by pro to i poměrně jednoduchá a přehledná kompoziční výstavba, založená na dvou spřízněných dějových pásmech. V zásadě je vyprávěna metodou tzv. personálního podání. Jeho vypravěč zdaleka neulpíval na svém partu, nýbrž v jeho rámci poskytoval prostor hlediskům a pocitům jednotlivých postav, jako by se s nimi dočasně ztotožňoval, aniž by se vůči nim vzdával odstupu a nadhledu. Tak pronikavá proměna šíře i zorného úhlu záběru s sebou nesla výrazné stylistické oživení a rozrůznění, vyšší frekvenci takových postupů jako polopřímá řeč a nepřímé popisy a charakteristiky, nemluvě o důsledném podřizování většiny autorských promluv horizontů jejich subjektů a jejich promluv zas jednotícímu horizontu autorova já. Nápadně se však projevila také zesíleným zřetelem k iracionálním a podvědomým stránkám lidské psýchy, v tom, jak závažná úloha v knize připadá úzkostným snům a předtuchám, občas i holému šílenství.

14

Hlubší ponor do nitra postav, diferencovanější přístup ke skutečnosti a funkční využívání i jiných než rigorózně realistických uměleckých prostředků Kanovičovi umožnily patřičně se vyrovnat se stěžejním tématem knihy v obou jeho hlavních variantách. V příběhu Dorského-Vajnštejna přesvědčivě zachytil ztroskotání celoživotního úsilí o asimilaci, tragédii člověka, který si nakonec musel přiznat, že nepatří nikam – ani k těm, mezi něž se snažil zařadit a kteří jej nikdy doopravdy mezi sebe nepřijali, ani k těm, k nimž se toužil navrátit a kteří ho už za svého nepovažovali. V příběhu Dorského krajanů a nemenší přesvědčivostí ukázal absolutní bezmoc a bezradnost lidí, kteří byli pro svůj původ ještě méně pány svého osudu než jejich rovněž utiskované a vykořisťované okolí. Zároveň však zaujímal jak vůči Dorskému tak vůči nim kritický postoj. Intelektuál Dorskij si podle něho svou prohru do jisté míry zavinil i sám. Příliš snadno se odvrátil od rodného prostředí, nedostatečně rozpoznal, s kým má v ruském establishmentu tu čest. A co se týče prostých, většinou nepříliš vzdělaných obyvatel štetlu, ty autor předvedl nejen jak oběť úřední zvůle, nejrůznějších forem násilí, závisti i nenávisti. Ale také jako oběť vlastní pasivity a trpitelské mentality, fatalismu, s nímž přijímali svůj nezáviděníhodný úděl.

Kanovič tím ani v nejmenším neomlouvá carský režim, zjevný i latentní antisemitismus a antijudaismus většiny Rusů, ale i Litevců, Poláků a dalších. Je si dobře vědom, že zobrazuje společnost, v níž existoval nejenom židům nepříznivý numerus clausus na školách, ale i časté a krvavé pogromy. Spravedlnost jinak měřila pravoslavným a jinak židům. Dorského ruský přítel nenadsazoval, když konstatoval: „Obyčejně vám to spočítají všechno najednou. Že jste ukřižovali Krista, že v Saratovské gubernii je hladomor, že se německý císař dopálil a odvolal z Petrohradu svého vyslance.“

Jenomže Kanovičovi nejde ani tak o kritiku protižidovských postojů křesťanské majority jako o kritické zamyšlení nad židovskou minoritou a proto svůj zkoumavý pohled zaměřuje především takříkajíc do vlastních řad. Bezejmenné Dorského rodné městečko mu přitom posloužilo jako ideální model mnoha obdobných lokalit, dokonce jako synekdocha pro celou východoevropskou diasporu. Pozorně si všímá každodenního života jeho obyvatel, jejich žebříčku hodnot i názorů na svět a na své postavení v něm. Ačkoli se setkává se spoustou bídy, křivd a strádání, zjišťuje, že daný stav je sice neuspokojuje, ale přesto jej – až na výjimky – považují za přirozený a nepředpokládají, že by se mohl změnit k lepšímu. Sám Kanovič se k tomu nijak nevyjadřuje, zdržuje se jakýchkoli komentářů a sentencí, jež dovolují udělat si poměrně přesnou představu o převládajících trendech dobového veřejného mínění.

15

I v tomto ohledu hraje v knize prim Dorskij. On to je, kdo nejzřetelněji dospívá k zdrcujícímu, zdaleka nejen jej se týkajícímu poznání, podle nějž „Ať si navlékne co chce … ať ze sebe dělá jakého chce pána“, v očích většinové společnosti „stejně mu pořád někde bude čouhat slepičí peří, nikdy se ho nezbaví, nikam mu neuteče, i kdyby se před světem prohlásil za páva.“ On také nad jiné jasně chápe, že nejen jeho věznění krajané, ale všichni krajané vymezené oblasti jsou vlastně bezprávnými vyvrheli, že de facto ani jeden z nich není a nikdy nebyl svobodný a nevinný. Dokonce tím i vysvětluje, proč pětice obžalovaných tak poměrně snadno snášela vězení: „oni neseděli ve vězení … oni ve vězení žili … vězení pro ně bylo pokračováním jejich všedního života…“ Právě tak si Dorskij, byť ne hned, ujasňuje, že také jeho svoboda je jen pomyslná, že také on žije v žaláři, i když plyšovém, sametovém, že jak jeho rodáci ze štetlu, tak on sám je otrok a stejně jako oni nevejde do ráje. Vlastně mohl by vejít, ale musel by spolu s nimi splnit jednu závažnou podmínku. A ta podmínka pro něho i pro ně zní: „Nebojte se života nasáklého krví a porážkami! Ani smrti se nebojte! Teprve tehdy Bůh otevře vrata od ráje, neboť do něho nepovolil vstoupit otroku, člověku ano.“ Toto je v celé knize jediné místo, kde se výslovně naznačuje možné východisko z mizérie, v níž východoevropské – a vlastně nejen východoevropské – židovské etnikum vězelo po staletí. Nejasné však zůstává, zda se tím východiskem míní sionistické řešení, nebo řešení revoluční, jež v ní ztělesňuje Dorskij mladší. Zřejmé je pouze to, že se tu jednoznačně potvrzuje Kanovičův skeptický vztah jak k cestě, kterou si zvolil asimilant Dorskij starší, tak k přikrčenému přežívání, u nějž setrvávalo společenství štetlu.

Více prostoru se v Kanovičově knize zato dostává pátrání po příčinách notorické averze tak vysokého procenta nežidovské populace proti židům. Nehledě k tomu, že klíčová zápletka knihy je postavena na pověře o podřezávání křesťanských panen a pacholátek vpředvečer pesachu, připomíná se tu obligátní obviňování židů ze zabití Krista, ale také z toho, že mají křivé nosy či že nemluví jako lidé (to proto, že používají jidiš a hebrejštiny) atd. Ještě častěji se uvádějí argumenty v podstatě ekonomického rázu. Avšak hlavní zdroj pogromistických nálad a činů Kanovič a jeho názorově mu blízcí hrdinové nespatřují v zakořeněných religiózních či spíše pseudoreligiózních animozitách, v neukojených aspiracích všeho druhu, v disparátní směsici pocitu méněcennosti a pocitu nadřazenosti. ale jinde: ve všeobecném lidském sklonu najít si někoho, na nějž lze svést všechny osobní i hromadné nezdary a zklamání, někoho, jemuž se lze za vše, co nás hněte a děsí, beztrestně pomstít. A pokud jde o vládnoucí kruhy, mít pro jistotu v záloze někoho, koho lze v případě potřeby předhodit nespokojenému davu.

16

Z obrazu, jaký nám o východoevropské společnosti na přelomu století nabízí kniha Nevejdou otroci do ráje, není těžké poznat, že takovým obětním beránkem, terčem a hromosvodem se takřka nutně musela stát tamní židovská komunita. V onom národnostně a nábožensky roztříštěném a už vzhledem k imperiálnímu velkoruskému útlaku a k celkové nižší civilizační, kulturní a životní úrovni sociálně výbušnému regionu to sice nebyla jediná menšina, jediné jako by cizorodé těleso.

Byla to však menšina, která se svou dějinnou výjimečností, mimořádnou vnitřní soudržností a hospodářskou intelektuální agilitou natolik ostře odlišovala od všech vrstev ostatního obyvatelstva, že je už svou pouhou existencí dráždila a sjednocovala proti sobě. Tato její výrazná svébytnost, odlišnost, jinakost byla její předností i neštěstím. A právě o tom, jak se s tímto údělem židovská komunita vyrovnávala, Kanovičova kniha pojednává.

Dana Sedlmajerová

Odvrácená tvář sovětské reality

Již v období mezi dvěma světovými válkami a samozřejmě po roce 1945 vznikala rusky psaná literatura, která odrážela jeden z nejhrůznějších fenoménů socialistické éry v SSSR - tábory nucených prací, gulagy. Převýchova lidí minulosti prací pro socialismus - tak znělo vznešené heslo propagandy. Ve skutečnosti šlo o vyhlazovací tábory, které využívaly otrocké práce odsouzených, ale často i neodsouzených, pouze nepohodlných jedinců, celých rodin, celých vesnic. Pracovní tábory - gulagy - existovaly ještě nedávno. K jejich likvidaci došlo teprve za Gorbačovovy perestrojky. V čase, kdy byla média (včetně sovětských) plná obrany lidských práv, budovaly ještě na Sibiři desítky tisíc novodobých otroků monstrózní stavby. Rusky psaná literatura - především emigrantská - na gulagy reagovala velice brzy po jejich vzniku. V souladu se shora diktovanou linií píše Maxim Gorkij o Solovkách jako o „mimořádném činu osvobozené hrdinské práce“. O „blahodárnosti převýchovy nucenou prací“ promlouvá ve hře Aristokrati Nikolaj Pogodin, jinak nepochybně slušný dramatik. Na druhé straně se ruským emigrantům ani jejich literárním svědectvím o prožitých hrůzách

17

nedostalo většího zájmu nebo větší publicity.„Mistři kultury“ západní Evropy nebili na poplach. Ve 20. letech XX. století se většině intelektuálů jevil sovětský pokus „o první spravedlivou společnost“ jako zázrak a všechno, co narušovalo obraz tohoto zázraku, bylo považováno za nepřátelskou propagandu. Když se ve 30. letech v Německu objevil Hitler, obrátila se pozornost Evropy i světa na vzestup fašizmu jako na největší hrozbu demokracie. Po skončení druhé světové války, kdy do gulagů putovali i vítězové nad Hitlerem - sovětští vojáci a zajatci z nacistických lágrů, se mluvit o vadách na kráse spojence opět jaksi nehodilo. Uplynula téměř další dvě desetiletí, než se objevil Jeden den Ivana Děnisoviče a po něm Archipelag Gulag Alexandra Solženicyna. Až tehdy světová veřejnost konečně zpozorněla. Alexandr Solženicyn má v tématu „gulag“ mnoho předchůdců. Jde především o životní příběhy lidí, kteří odešli do emigrace a svědčili o totalitě, která je vypudila z vlasti, aby mnohdy paradoxně uvěřili jiné totalitě, neméně kruté. Alexandr Solženicyn vyčnívá nade všemi jako veliký tvůrce XX. století, který se nenechal zatáhnout do bludiště mnoha omylů svých předchůdců nebo souputníků. Není sporu o tom, že ruská literatura dosáhla svého vrcholu v 19. století, kdy v mnoha ohledech překonala zbytek Evropy a pozvedla se na světovou úroveň. Její rozvoj zároveň významně ovlivnil postklasické období přelomu století. Především se to týká velkého množství vzniknuvších žánrů. V tradici velkých ruských klasiků - Puškina, Turgeněva, Lva Tolstého, Dostojevského a v rozvíjení jejích hodnot úspěšně pokračuje Čechov, Bunin a také Gorkij. Dále zde vidíme symbolisty, zastoupené A. Blokem, A. Bělym, F. Sologubem, akméisty (N. Gumiljov, A. Achmatovová), imažinisty reprezentované především S. Jeseninem, futuristy (V. Chlebnikov, V. Majakovskij) a představitele jiných směrů, například dadaismu. Tato literatura, částečně též ovlivněná francouzskou kulturou, zaujímá často extrémní polohy. Její doménou již není životní změna, nýbrž exprese. V Rusku, stejně jako v Evropě, můžeme na přelomu století zaznamenat jistý pokus o návrat k čistému umění. Snad jen s výjimkou futuristů usiluje ruské umění o napojení na transcendentno anebo alespoň o vyjádření harmonie života. Můžeme hovořit o určitém vlivu Jasperse, Nietscheho, Wagnera, ale též o celém spektru dalších vzorů a osobností evropské kulturní scény, ve kterých ruská literatura uvedeného období nacházela bohatou inspiraci.1

1 O vzájemných vztazích ruské a evropské kultury viz a) L. Zadražil a perspektivy ruské moderny (Namísto předmluvy), b) M. Zadražilová, Evropské kontexty ruské prózy (In: L. Zadražil, Východoevropská moderna a její evropský kontext I., Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 1999, s. 7-57)

18

Ruská revoluce 1917 měla za cíl totální změnu života. Tato skutečnost našla odezvu také v umění. Po vítězství revoluce byla všechna dřívější literatura vnímána jako přežitek minulosti a na její místo měla nastoupit pravá, proletářská literatura. Z toho důvodu vznikl Proletkult2 - organizace, která měla za úkol pěstovat novou, proletářskou kulturu. V literární oblasti se formuje RAPP - Ruská asociace proletářských spisovatelů.3 Očekávalo se, že autoři pochopili požadavky nové doby. Tento předpoklad se však zcela nenaplnil. Velká část ruské literární elity uprchla do emigrace. V zahraničí se postupně ocitají téměř všichni, kteří byli známí - I.Bunin, B. Zajcev, A. Kuprin, A. Averčenko, I. Šmeljov, A. Tolstoj, A. Remizov, D. Merežkovskij, M. Gorkij.4

V Rusku zůstávají jenom někteří - především A. Blok, A. Belyj5, V. Brjusov, V. Veresajev, F. Sologub, N. Gumiljov, A. Achmatovová a další, v zásadě lyričtí básníci. Později se někteří spisovatelé ze zahraničí vrací domů. Mezi nimi M. Gorkij(viz pozn. 3), který z exilu sleduje velmi pozorně předrevoluční a v průběhu druhé emigrace i porevoluční život ve své vlasti. Zcela nečekaně se pro návrat rozhodli také A. Tolstoj a A. Kuprin. Osud spisovatelů, kteří zůstali v sovětském Rusku, a mnohdy také těch, kteří se do své vlasti vrátili, byl většinou tragický. Byli vystaveni represím a často též fyzicky likvidování. Někteří autoři se zcela odmlčeli. Přežili ti, kteří se bezvýhradně a plně přizpůsobili novému, proletářskému pojetí umění. To však vedlo k úpadku jejich literární tvorby. V roce 1921 umřel hlady A. Blok, největší ruský básník 20. století. Jeho poezie, bohatá na motivy, je hluboce lidská. (Ve své poémě „Dvenadcať“ se pokusil pochopit revoluci z pozice křesťana). Ve stejném roce byl zastřelen básník N. Gumiljov, umělec velkého formátu a nevšední odvahy. Gumiljov je básníkem barvy, aristokratického chování, poeta s obrovskou invencí. Jako 2 Proletkult - Proletarskije kulturno-prosvetitělnyje - Proletářské kulturně-osvětové organizace, které vznikaly v roce 1917 a jejíchž úkolem bylo podporovat vznik nové, proletářské kultury (In: Kasack, W., Slovník ruské literatury 20. století, přel. Jiří Franěk a kol., VOTOBIA, Praha 2000, s. 408) 3 Ibb, s. 4144 M. Gorkij, i když žil nějakou dobu v zahraničí, se nikdy neprohlásil emigrantem. Poprvé odešel do nuceného exilu v roce 1906 (po neúspěšné revoluci r. 1905, kdy byli ze země vypovězení i jiní spisovatelé, např. Balmont, Erenburg, Minskij a další). Žil v Berlíně, Paříži, USA (román Matka, 1908) a nakonec na Capri až do svého návratu do Ruska v roce 1913. K další emigraci, zástupným důvodem které měl být Gorkého špatný zdravotní stav a pravým jeho trvalé neshody s vůdcem revoluce, ho v roce 1921 donutil Lenin. Do roku 1924, tj. do smrti Lenina, žil Gorkij v Německu a Československu a potom v italském Sorrentu. V letech 1928 a 1929 navštívil Sovětský svaz. V roce 1931 se vrátil natrvalo.5 A. Belyj odjel do emigrace v roce 1921, ale brzy se zklamán vrátil domů. Pochopil, že osud Ruska na Západě nikoho nezajímá. Posledních deset let života, kdy se zřekl symbolismu a pokoušel se změnit v marxistu, znamenají celkový úpadek jeho tvorby. Umřel v Moskvě v r. 1934

19

monarchista revoluci zcela odmítal. Nad jeho ztrátou pláče Anna Achmatovová ve své nádherné básnické skladbě „Poema bez geroja“. Lyrik F. Sologub se odmlčel na dvanáct let, prakticky až do své smrti. Existují domněnky, že po sobě zanechal bohatý archiv. A. Belyj psal romány i básně - kolísal mezi přitakáváním revoluci a únikem do nejasné erotiky a mystiky.

A Tolstoj emigroval ještě před hlavní vlnou, roku 1919. V roce 1920 založil v Paříži časopis „Přicházející Rusko“. Uveřejňoval v něm na pokračování svůj román „Křížová cesta“, v té době ještě zaměřený proti bolševikům. Své nejlepší dílo, mistrně napsanou autobiografickou povídku „Dětstvo Nikity“, publikoval v roce 1921 v Berlíně. Ale již v roce 1923 náhle opouští svou dosavadní antibolševickou orientaci a v roce 1929 dostává povolení k návratu do vlasti. Až do své smrti patří k nejvíce ceněným sovětským autorům. Román „Petr První“, který je v zásadě jen zdařilou uměleckou montáží v románové formě(vědomý útěk autora do historie) mu vynesl Stalinovou cenu. Po smrti M. Gorkého se A. Tolstoj stal předsedou Svazu spisovatelů a v zásadě zůstal sovětským literátem číslo jedna až do konce svého života. To vše proto, že se uměl zalíbit Stalinovi, a to za cenu překrucování historických faktů. A tak pomyslná čára velké ruské literatury vede také mimo tohoto autora. Dalším kontroverzním spisovatelem, o němž jsme se již zmínili, Maximem Gorkým, se podrobně zabývá M. Heller, který přináší mnoho podstatných informací o vývoji této významné osobnosti sovětské literatury.1 Již mnoho let před revolucí podporoval M. Gorkij bolševizmus a udržoval přátelské vztahy s jeho vůdčími osobnostmi včetně Lenina. Přesto byl Gorkij přesvědčen, že ruský národ není na radikální revoluční změny dostatečně připraven a obával se, že lid by ve své spontánní nenávisti mohl zničit všechny výdobytky civilizace, o které se v Rusku tolik zasloužila neveliká vrstva inteligence2. O osud ruské inteligence se Gorkij intenzivně zajímal a byl toho mínění, že bez ní Sovětský svaz nemůže existovat. Nejvíce se obával toho, že by se vláda v zemi mohla ocitnout v rukou nevzdělaných rolníků. Revoluce roku 1917 ho pobouřila a ve svých publicistických statích ji tvrdě kritizoval. Vyčítal sovětské vládě také cenzuru tisku a potlačování svobody slova. Gorkij si velmi vážil lidí, kteří uměli pracovat a byl přesvědčen, že ruský národ nemá pozitivní vztah k práci. V průběhu dvacátých let přichází překvapivě k závěru, že ruští lidé začínají pracovat - oceňuje převýchovnou roli práce a při svých cestách do vlasti navštěvuje hlavně dětské pracovní kolonie. Převýchova mladistvých, bývalých „bezprizorniků“, zajímá Gorkého

1 In: Geller, M., Koncentracionnyj mir i sovetskaja litěratura, Overseas Publications, London 19742 Gorkij uvádí, že v celé zemi bylo jenom cca 9000 představitelů inteligence (Ibb, s. 86)

20

také na Solovkách, kam přijíždí 20. června 1929.1 Později vyjádřil Gorkij své dojmy z této cesty, včetně svých názorů na skutečnost existence sovětských lágrů, ve své črtě „Solovky“, která předkládá čtenáři nerealistický a lživý obraz soloveckého lágru. Gorkij byl ateista a mniši, kteří v počtu asi padesáti zůstali na ostrově v době transformace soloveckého kláštera na koncentrační tábor, jsou pro něj reliktem zaostalé monarchie.2 Gorkého rovněž nezajímali vězňové zatčení z politických důvodů. Ve svých „Solovkách“ se o nich vyjadřuje nelichotivě, již zcela v duchu „proletářské“ terminologie. Nazývá je teroristy, špióny a škůdci. Zločince považuje za zdegenerované. Gorkého „Solovky“ jsou oslavou převýchovy prací a de facto proklamují v duchu Dzeržinského novou sovětskou ideologii, podle které je zloděj napravitelný, avšak špión (tj. politický vězeň) nenapravitelný nepřítel národa.

Z uvedeného vyplývá, že pro Gorkého byly Solovky, a postupně i další lágry vznikající v zemi (některé nesly jeho jméno) nevyhnutelnou podmínkou převýchovy lidí a zavedení pracovního režimu v komunistickém Rusku. Pro Hellera je poměrně závažné, že i když Gorkij, jak vyplývá z jeho črty, zahlédl mnohé negativní stránky lágrového života a dobře registroval některé podstatné skutečnosti o rudém teroru, přesto se o nich v této své koncentráčnické studii vůbec nezmínil.

Tím jsme uzavřeli přehled nejdůležitějších představitelů ruské literatury, kteří dosáhli úspěchů a byli známí již před revolucí v roce 1917. Po odchodu první emigrační vlny literární elity do zahraničí dochází v sovětsko-ruské literatuře k dalšímu rozdělení. Sovětská kritika rozlišovala mezi pravými proletářskými spisovateli a takzvanými poputčiky.1

Skupina proletářských spisovatelů, těšící se velké podpoře státu, byla na začátku poměrně početná. Co bylo znakem proletářského spisovatele, je obtížné říci. Nebyl to výhradně proletářský původ, i když tato okolnost jistě hrála svou roli. Spisovatelé Gerasimov, Kirilov a Kazin, kteří skutečně pocházeli z proletariátu, ve své tvorbě směřovali postupně stále více doprava, až byli označeni za poputčíky a dokonce nepřátele lidu.2

1 Příjezd Gorkého na Solovky zmiňuje také G. Andrejev ve své povídce Soloveckije ostrova (In: Grani, No. 8, 1950), který byl v r. 1929 na Solovkách vězněn a pracoval v administrativě lágru 2 Zcela jinak vnímá tuto skutečnost B. Širjajev ve své knize Něugasimaja lampada (izd. im. Čechova, New York, 1954)1 poputčiky (souputníci, souběžci), A. Lunačarským 1920 vytvořené a Trockým od r. 1923 rozšířené označení nekomunistických spisovatelů, kteří revoluci přijali nebo její myšlenky aktivně podporovali. Samo označení, jež hrálo významnou roli v literárně-politických střetech 20. a zač. 30 let, představovalo vágní pojem a v podstatě zahrnovalo všechny neproletářské spisovatele, kteří nebyli členy KS, nebo naopak spisovatele proletářského původu. (In: Kasack, W., Slovník ruské literatury 20. století, přel. Jiří Franěk a kol., VOTOBIA, Praha 2000, s. 401)2 M. Gerasimov a V. Kirilov se stali obětmi stalinských represí (1937). V. Kazim se postupně přizpůsobil sovětským poměrům. V díle Belomorskaja

21

Mezi spisovateli nebyl snad nikdo, kdo by plně splňoval kritéria proletářského spisovatele. Těžko bychom mohli prohlásit D. Bědného nebo F. Gladkova, kteří pocházeli z rolnických rodin, proletářskými básníky. Rozhodující byla snad oslava a proklamování komunizmu, oslava rudé vlajky, idealizování třídního boje a pojímání všech ostatních lidských potřeb jako je láska, soucit, náboženství, jako kapitalistických přežitků. Literatura, která byla okleštěná těmito požadavky, postupně ztrácela svou hodnotu a měnila se v bezvýznamnou a nesmyslnou. Je samo o sobě kuriózní, že marxizmus zvítězil v agrární zemi, kde nebyl proletariát. Politickou moc bylo možné upevnit uplatněním teroru, avšak v literatuře násilí nepomáhá. Umělecká tvorba nemůže být naprogramována a už vůbec ne podmíněná stranickou ideologií.

Vzhledem k tomu, že rolníci byli určitou dobu nezávislí, byl v sovětském Rusku učiněn pokus zformovat skupinu „vesnických spisovatelů“. Tento experiment byl však neúspěšný - z děl spisovatelů vyzařovala bolest a touha po Rusku, po tichém vesnickém životě, obavy a strach ze strojů. K této skupině patřili velmi nadaní spisovatelé, mezi nimi A. Něverov (zemřel náhle v r. 1923), který se stal známý především svým románem „Taškent - gorod chlebnyj“. Autor v něm líčí tragédii hladomoru let 1920/21 v porevolučním Rusku.

Významnými představiteli „selských básníků“ byli N. Kljujev, P. Orešin, S. Klyčkov a především S. Jesenin, který sám sebe nazývá posledním básníkem vesnice a patří k největším spisovatelům porevoluční doby. Ruská literatura snad nemá jinou tak tragickou postavu, jako byl tento selský syn, pěvec loučícího se Ruska, původní ruské krajiny, ruského žalu. Přesto, že jeho díla byla zakázána, byl Jesenin nejoblíbenějším básníkem mladé generace v sovětském Rusku. Jesenin se trápil pocitem, že pro jeho poezii není ve Svazu dost prostoru. Dle oficiální verze, která je dnes již zpochybňována, se oběsil v Leningradě v roce 1925.

Lze říci, že mnozí talentovaní selští básníci patřili k poputčíkům. Za Leninova života měli poputčíci ještě jistou svobodu ve výběru témat a směli psát o nemarxistických pojmech, jako jsou láska a krása. V žádném případě však nesměli psát o Bohu a náboženství. Poputčíci psali rádi též o válce, protože pathosu žádaného ze strany sovětské vlády zde bylo možné lehko dosáhnout. Tak vzniká Šolochovův „Tichý Don“ líčící účast donských kozáků v první světové a občanské válce.1 Velmi svérázný je Pilňakův román „Nahý rok“. Autor, který děj svých próz zasazuje většinou na ruský venkov, v něm popisuje hladové a zdivočelé Rusko po Revoluci. Osud tohoto spisovatele

poema oslavuje otrockou práci vězňů.1 O pochybnostech kolem autorství Tichého Donu píše A. Solženicyn ve své stati Nevidimki (Bodalsja těljonok s dubom, Pjatoje dopolněnije), In: Vestnik RCHD (Le Messager), No. 161, Paříž 1991/I, s.158-173

22

rovněž nebyl šťastný. V roce 1937 byl zatčen a v roce 1938 odsouzen k trestu smrti.

Konstantinu Fedinovi přinesl slávu román „Goroda i gody“ (1924)popisující osud ruského vojáka, který se vrací do vlasti z německého zajetí. Tento, stejně jako jeho další román „Braťja“ (psaný 1927-28), pojatý v moderním vypravěčském stylu, nerespektuje ještě požadavky, kladené na socialistickou literaturu, jako pozdější Fedinova tvorba, která nedosahovala již umělecké hodnoty výše zmíněných děl.

Jurij Oleša, potomek zchudlého polského šlechtického rodu, vstoupil do literatury románem „Zavisť“ (1936), který zároveň představuje vrchol jeho literárního umění a zastiňuje všechnu následující tvorbu. Hlavní hrdina románu (Kavalerov) se zmítá v rozporech doby a nechce se přizpůsobit amorálnosti komunismu, jeho necitlivému a v zásadě povrchnímu přístupu k životu. Básník, prozaik a dramatik Oleša je dalším důkazem toho, že každý opravdově přemýšlející umělec musel i přes své nesporné nadání nutně utonout v kalných vodách socialistické „kultury“.

Neméně dramatický je též osud Isaaka Babela, autora mnoha povídek, ze kterých mu přinesly slávu dvě jejich sbírky: první „Konarmija“ z r. 1925 a druhá „Oděsskije rasskazy“ z r. 1931. Babel je mistrem novely psané v impresionistickém duchu. Mnoho prostoru ve své tvorbě věnuje popisu rusko-polské války v r. 1920 (viz „Konarmija“, č. „Rudá jízda“). V roce 1939 byl Babel zatčen bez uvedení důvodu a odvlečen do lágru (umírá v roce 1941). Jeho archiv byl zabaven. Koncem šedesátých let byl v Kyjevě nalezen jeho deník, který prakticky potvrzuje pravdivost událostí vylíčených autorem v souboru „Rudá jízda“.1 Velmi dobře začal prozaik a dramatik L. Leonov. Jeho první povídky: „Buryga“ (1922), „Tuatamur“ (1924) a romány „Barsuki“(1924), „Vor“ (1927) odhalují spisovatele, stylem připomínajícího Dostojevského, a vzbuzují naděje na zrod velkého autora, budoucího mistra slova. Byly to však naděje liché. Pozdější pětiletkové romány „Soť“ (1930, č. „Dravá řeka“) a „Skutarevskij“ (1932), evidentně psané na stranickou objednávku, hraničí s tendenční literaturou.

Jevem pro danou epochu zcela typickým je utíkání se k historii a přírodě, protože jenom tak se spisovatelé mohli vyhnout sociální objednávce vládnoucí třídy. V tomto ohledu je úspěšný J. Tyňanov, autor historických románů „Kjuchlja“ (1925) a „Smerť Vazir-Muchtara“ (1927-28). Poslední z uvedených románů pojednává o osudu dramatika A. Gribojedova, zavražděného v roce 1829 v Teheránu, kde pracoval v diplomatických službách. Tyňanov byl až do doby pozdního stalinizmu veřejně i literárně 1 Viz Isaak Babel, Deník 1920, TORST, Praha 1993, s. 122 (Ediční poznámka)

23

činný. Poslední léta Stalinovy vlády žil stranou veškerého dění až do období tání, kdy se do světa literatury vrací. Po tomto zběžném nastínění situace v ruské literatuře přelomu století a jejího dalšího vývoje v proletářském prostředí porevolučního Ruska je vhodné si připomenout ruské spisovatele žijící v emigraci. V zahraničí byla tradice ruské literatury paradoxně nadále rozvíjena. Jako emigrant žije v Paříži Ivan Bunin, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933, nejslavnější spisovatel první ruské emigrační vlny. Původně realisticky píšící autor se ve Francii rozvinul ve velkého básníka a stal se dokonalým mistrem slova, jakého ruská literatura snad ještě nikdy neměla.Nejznámější jsou jeho novely: 1. „Lika“, která se v roce 1939 stala pátou částí autobiografického a zároveň vrcholného textu autora „Žizň Arseňjeva“ (1927/29), 2. „Gospodin iz San Franciska“ (1916), zabývající se otázkou smrti, 3. „Mitina ljubov“ (1925) na téma lásky, a jiné. I když Bunin odmítal bolševizmus (hlavní důvod jeho odchodu ze země), na svůj domov nezanevřel. Jeho tvorba zůstala s Ruskem spjatá a byla pokračováním literárních tradic Turgeněva, Gončarova a Lva Tolstého. V tradici Turgeněva, Čechova (a i Bunina) pokračuje další rusky píšící emigrant, B. Zajcev. Odchází v roce 1922 s celou rodinou do Berlína. Od roku 1924 žije v Paříži. V Rusku byl známý především před revolucí, kdy vyšla jeho první literární práce (impresionistická črta „V doroge“, 1901). Povídku „Golubaja zvezda“ (1918) považuje autor sám za nejlepší z toho, co do revoluce napsal. V emigraci píše dále povídky a romány a jeho popularita stoupá. Zajcev má výrazný lyrický talent a je známý svými nádhernými popisy přírody. Román „Zolotoj uzor“ (1926), který přibližuje Rusko před bolševickým převratem a občanskou válkou, patří k autorovým nejznámějším dílům. Život ruské emigrace ve Francii líčí Zajcev v díle „Dom v Passi“ (1935). Na rozdíl od svých předchůdců, Turgeněva a Čechova, je Zajcev celou svou bytostí křesťanem, což se odráží v jeho tvorbě. Některá jeho díla, jako např. životopis „Prepodobnyj Sergij Radoněžskij“, jsou věnována zcela náboženskému tématu. Zajcev umírá v Paříži v roce 1972 a zanechává za sebou bohaté a cenné dědictví, včetně překladu „Pekla“ z Dantovy „Božské komedie“. Ani tento talent v emigraci nezahynul.

V Paříži žije a píše od roku 1923 další ruský spisovatel, A. Remizov, který se v emigraci rozvinul ve zcela svéráznou literární osobnost. Nejprve psal v naturalistickém stylu pod vlivem Kuprina. V emigraci byl autorem velmi aktivním a svým originálním stylem ovlivnil mnoho dalších spisovatelů - tzv. ornamentalistů (V. Ivanova, I. Babela, B. Pilňaka, J. Zamjatina)1. Je to

1 Dle V. Zavališina měl ornamentalismus Remizova ovlivnit také formu skazového vyprávění A. Solženicyna, které autor použil v Jednom dnu Ivana Děnisoviče. Zavališin také připomíná, že prvním, kdo upozornil na

24

spisovatel nesmírně plodný a tvořivý, a to až do vysokého věku a zdá se, že literární kritika mu věnovala dostatek prostoru. V zahraničí žilo mnoho důstojných představitelů ruské prózy, jako J. Zamjatin, I. Šmeljov, M. Aldanov, V. Nabokov (nositel Nobelovy ceny za literaturu), vynikající novelista L. Surov, poetka Marina Cvetajevová. Bylo jich mnoho, kteří museli odejít, a i když všem mnohdy chyběla rodná země, v emigraci nalezli alespoň svobodu, nezbytnou podmínku každého uměleckého snažení. Protože doma, v Sovětském svazu, jak to zdůrazňuje také Jefim Etkind v úvodním slově ke knize Svirského1, byl spisovatel oloupen o to nejdůležitější, o možnost vyjádření toho, co si skutečně myslí a co doopravdy cítí. Lýdia Říhová

R E Á L I E

Po stopách ruského folklóru

Nebyla to ani zvědavost, ani touha po dobrodružství a dokonce ani přání objevit dosud neobjevené, co nás v létě roku 1999 přivedlo na ruský venkov. Na tři týdny jsme vyměnili vznešenost pravoslavných klášterů za opuštěné dřevěné kostelíky, rušné moskevské ulice plné aut, lidí a neónů za prašné cesty s rozhrkanými povozy, taženými koňmi, obchody narvané zahraničním zbožím za pojízdné prodejny, rozvážející do vylidněných vesnic jednou týdně chleba. Na tři týdny jsme se stali součástí skutečného ruského života, mnohdy obnaženého až na samou podstatu. S každým dalším dnem jsme lépe rozuměli oné pověstné široké ruské duši, s každým dalším krokem jsme více obdivovali svět, ve kterém čas, prostot a vzdálenost nic neznamenají, a s každým dalším

blízkost formy Jednoho dne Ivana Děnisoviče a ornamentalistické školy Remizova, byl Roman Gul, spisovatel žijící v emigraci. (viz Zavališin, V., Povesť o „mertvych domach“ i sovetskom kresťjanstve, In: Grani, No. 18, 1963)1 viz Svirski, G., Na lobnom mestě, Novaja litěraturnaja bibliotěka, London 1979

25

slovem jsme si více vážili stařenek, trávících své stáří v prostředí tolik odlišném od toho, ve kterém jsme vyrůstali a na které jsme byli zvyklí.

Když se náš původní plán - uskutečnit folkloristickou expedici na Donu – kvůli epidemii obtížně definovatelné, leč velmi zákeřné choroby zhatil, byli jsme všichni trochu zklamaní. Představy kozáků, projíždějících se na koni, a romantických večerů, strávených na břehu Donu, vzaly zasvé, a my jsme byli nuceni vymyslet náhradní program. V Brjanské oblasti, přesněji řečeno v městečku Sevsk a přilehlých vesničkách, kde jsme nakonec zakotvili, jsme však našli upřímné starostlivé „babušky“, tu více, tu méně ochotné odpovídat na všetečné dotazy zvědavých studentů. Občas jsme museli jako donucovací prostředek použít drobné lsti nebo úskoku, to, když jsme se my holky vydávaly za vdané, abychom mohly vyslechnout „neslušnou“ pohádku, nebo když jsme se naopak naoko ochotně seznámily s celou řadou svobodných vnuků, prahnoucích po rodinném životě, aby nám odměnou byly písničky, pořekadla, zaříkadla, pohádky a častušky, i vyprávění o tom, jak se dříve lidé ženili a vdávali, jak se pohřbívali nebožtíci a jak se rodily děti.

Za účelem získání těchto poznatků jsme sváděli každodenní souboj s hygienickými podmínkami, pro civilizovaného člověka zcela nepředstavitelnými, se společností nejen neuvěřitelného množství psů, koček a koťat (z nichž dvě jsme si zamilovali tak, že bychom si je byli nejraději odvezli s sebou domů), ale také stárnoucího vesnického učitele dějepisu, který byl naším posláním tak unesen a chtěl ho tak obohatit, že jsme po jeho několikahodinových přednáškách, trvajících dlouho do noci, udrželi oči jen sotva otevřené.

Ale – aniž bychom si to uvědomovali – to všechno nás někde uvnitř posilovalo, nejen poznáním a rozšířením obzorů, ale hlavně láskou a úctou k životu, ke schopnosti vyrovnávat se s všemi nástrahami, které s sebou přináší. Tehdy jsem pochopila, že člověk musí asi opravdu prožít alespoň jednu divokou zkušenost, aby dospěl.

________________________

Svatba

V dřívějších dobách byla svatba jedním z nejveselejších svátků, a to i přesto, že nevěstu – na rozdíl od dnešní „moderní“ doby – si nevybíral ženich sám, nýbrž jeho rodiče. Je však třeba podotknout, že už tehdy se vyskytlo několik případů, kdy se chlapec „dobrovolně“ ucházel o dívku ještě před «сватовством» (podobno zásnubám).

26

Předsvatební období:Rodina ženicha obvykle nejprve vyslala některého ze svých členů

k rodičům nevěsty s úkolem zjistit, zda chlapce považují za vhodného životního partnera pro svou dceru, potažmo, zda jsou ochotni ji za něj provdat. V případě, že se obě strany shodly, pokračoval večer tzv. «сговорами», během kterých se rodiče obou zúčastněných domlouvali na výši věna. To představovaly většinou polštáře, ručníky, utěrky a ubrusy, vyšívané přítelkyněmi nevěsty.

V době mezi zásnubami a svatbou mohla každá ze stran od dohody ustoupit, což však bývalo často znemožněno jiným oblíbeným obřadem – tzv. «запоем», pořádaným obvykle týden po zásnubách. V tento den se příbuzní ženicha i nevěsty scházeli v jednom domě, aby přihlíželi tomu, jak otec propíjí svou dceru (proto se také někdy užívá označení «пропой».

První den:Po obědě přítelkyně nevěstu oblékly do svatebního roucha, pomodlily

se a ta z nich, která seděla po její pravé ruce, jí zapletla vlasy do copu. Poté nevěsta vstala od stolu a prosila rodiče o požehnání («благословение»). V případě, že byla sirotek nebo neměla jednoho z rodičů, žehnali jí kmotr s kmotrou nebo kterýkoli z jejích příbuzných. Stejně tak se dostalo požehnání ženichovi od jeho rodičů.

Zvykem, který se zejména na ruském venkově, ale i ve velkých městech, dochoval dodnes, je tzv. «венчание» v kostele.

Z kostela odjeli novomanželé na oběd do ženichova domu, kde je u vrat vítali rodiče s ikonou a chlebem se solí. Ještě před začátkem hostiny rozplétají přítelkyně nevěstě cop, přičemž tohoto úkolu se směly ujmout pouze vdané ženy, nikdy ne vdovy nebo rozvedené, aby nepřinesly do mladého manželství neštěstí. Rozplétání copu představovalo ve svatebním obřadu důležitý okamžik, neboť právě jím se z nevěsty-dívky stávala manželka-žena.

Do místnosti, kde novomanželé trávili svatební noc, je odváděl tzv. «большой дружок», zpravidla starší bratr nebo strýc ženicha, který je také ráno budil. Svatební lože stlaly příbuzné nevěsty, taktéž pouze vdané.

V některých vesnicích byla prověřována neposkvrněnost nevěsty, přičemž jako důkaz sloužila krvavá skvrna na prostěradle. V případě, že byla nevěstě prokázána nečestná minulost, dávala se tato skutečnost ve známost celému příbuzenstvu tím, že se druhý den jejím rodičům položily k talíři proděravělé lžíce. O dalším osudu manželství pak rozhodoval sám ženich.

Druhý den:

27

Druhý den pokračovala hostina v domě ženicha. Po obědě začali hosté předávat novomanželům dary, většinou krávu, telátko, ovci nebo různé, pro hospodářství přínosné, věci. Nevěsta darovala své tchyni – jako vyjádření úcty – vlastnoručně vyšitou košili.

Poté se hosté odebírali do domu nevěsty a pokračovali v oslavách, trvajících mnohdy celý týden. Nezřídka se však, především v chudších rodinách, omezila svatba pouze na vlastní obřad v kostele a prostý oběd.

Pohřeb

Pokud máme mluvit o tradici pohřbu v Sevské oblasti, pak je třeba nejprve zmínit fakt, že smrt na ruském venkově není považována za tragédii, nýbrž za přirozený, nevyhnutelný konec života. Z tohoto důvodu je také v některých částech výše uvedené oblasti přísně zakázáno nebožtíka oplakávat, protože slzami trpí a „leží ve vodě“. Ve většině vesnic se však oplakávání, jehož intenzita závisí na srdci každého, nezakazuje.

Omývání a oblékání nebožtíka:Příprava zesnulého k pohřbu se řídila tradicí, předávanou z generace na

generaci, a po dlouhá léta nezměněnými pravidly.Nebožtíka nikdy neomývali jeho příbuzní, ale cizí lidé, pozvaní za tímto

účelem jeho rodinou. Nebožtík byl omýván ve vaně, která musela při tomto aktu bezpodmínečně stát na zemi. Zvláště přísně pak bylo nakládáno s vodou, ve které byl nebožtík omýván. Podle tradice mohla být vylita kamkoliv, v každém případě však pouze tam, kde se nemohla střetnout s jakoukoliv formou života. Obzvláště byla chráněna místa dětských her.

Poté byl nebožtík uložen na divan (v některých částech Sevské oblasti na dřevěný stůl), kde zůstal ležet dva dny. Po tuto dobu bylo zakázáno v domě pracovat (především zametat), zakrývala se zrcadla. Do domu byly pozvány plačky, které měly svými písněmi umožnit tělu rozloučit se s duší. Duše pak vyletí otevřeným oknem do světa, tři dny putuje po zemi, poté ji andělé na šest dní vynášejí do ráje a třicet dní stráví v pekle. Čtyřicátý den je duše nebožtíka s konečnou platností buď do ráje, nebo do pekla.

Oblékání nebožtíka nebylo podřízeno tolika tradičním úkonům jako omývání, zesnulý byl většinou pochován ve svém oblíbeném oblečení, vždy však v košili s dlouhými rukávy, ruce a nohy byly svazovány větévkami.

28

Ukládání zesnulého do hrobu:Třetí den po smrti byl nebožtík pochován. Dno rakve bylo vystláno

látkou jakékoliv barvy, pod záda se kladl šátek a pod hlavu polštářek Rakev z domu většinou vynášeli příbuzní zesnulého, na samotný hřbitov ji však museli donést cizí lidé.

Před spuštěním do hrobu byly nebožtíkovi uvolněny větévky na rukou a nohou (aby se necítil spoutaný), které se však většinou velmi pečlivě uschovaly. Mnozí lidé totiž věřili, že mají léčebný účinek, a přikládali je proto k bolavým místům. Jsou známy také takové případy, kdy si tyto větévky brali s sebou zločinci k soudu, aby je uchránily před příliš tvrdým trestem.

Podle tradice bylo zakázáno nebožtíka, ležícího v rakvi, líbat, příbuzní se s ním směli rozloučit pouze skloněním hlavy nad jeho čelem. Poté položili do rakve věneček a nebožtíkovi vložili do ruky tyčinku (tzv. «смерух»), se kterou stál 40 dní na stráži a která mu měla pomoci střežit ostatní zesnulé na hřbitově. Nakonec postavili kolem hrobu plůtek a vedle umístili dřevěný kříž.

Ihned po návratu ze hřbitova začínali tzv. «помины». První den se sešlo v domě rodiny zesnulého mnoho hostí, kteří byli pohoštěni většinou prostým jídlem – rýžovou kaší s rozinkami, pirohy s hrachem, bliny. Pít vodku bylo povoleno.

«Помины» pokračovaly ještě druhý, třetí, devátý a čtyřicátý den po pohřbu. V tyto dny se však lidé modlili a prosili o Boží odpuštění doma.

-x-

Za L. S. Kiškinem (1918-2000)

Životopis ruského slavisty Lva Sergejeviče Kiškina vykazuje četné zvraty a obraty. V mládí nic neukazovalo na to, že z něj vyroste přední ruský pěstitel vzájemných rusko-českých a rusko-slovenských vztahů. Narozen 19. března 1918 ve vesnici Turki (Saratovská oblast) byl nejdříve studentem na sverdlovské Vysoké škole báňské, do jeho života však vpadla válka, účastnil se i finsko-sovětské války a následně pak i druhé světové války, v níž zažil pád Berlína a osvobozování Prahy. Sem patří amatérský snímek mladého

29

Lva Sergejeviče před Národním divadlem v Praze a to předznamenalo další jeho vývoj: zaměřil se na studium české kultury a výrazně přispěl k rozšíření poznatků o vzájemných vztazích mezi ruským a českým národem, rozšířil tento záběr i na Slováky. Patří mu zásluha při objevování četných archivních materiálů z ruských sbírek a odhalení mnoha zatím málo známých či neznámých archivních pramenů. Bylo pro něj samozřejmé, že hledal cesty i ke sbírkám v tehdejším Československu, kam mnohokrát zajížděl. Jako absolvent Moskevského pedagogického institutu se naučil česky a směřoval k dílčím, detailním studiím, ale i k větším syntetickým dílům. Bibliografie vědeckých a populárních prací L. S. Kiškina by byla velmi obsáhlá, již v 80-tých letech se položky takovéto, zatím nevypracované bibliografie, odhadovaly na 250 knižních i časopiseckých článků a statí.

L. S. Kiškin se zaměřoval na celkové vypsání vzájemných vztahů, měl však i některá zvlášť oblíbená témata, jako byl Svatopluk Čech, vztah A. S. Puškina ke Slovensku, a zejména Mikoláš Aleš, kterého bude třeba i v této vzpomínce zvlášť vzpomenout.

Obsáhl vzájemné česko-ruské vztahy od počátků, tj. od počátků středověku až k dnešku. Mezi jeho náměty se vyskytuje popsání úlohy F. L. Čelakovského, P. J. Šafaříka a j. obrozenců. Jedna z prvních přeložených statí L.S.Kiškina do češtiny je studie Neznámé Šafaříkovy dopisy do Ruska ze sborníku Acta Universitatis Carolinae Slavice pragensia III, Philologica 3, 1961. Tady metodologicky podnětně objevuje jeden z prvních souborů korespondence českého buditele, což byl přístup Kiškinem zvolený i v mnoha jiných případech. L.S.Kiškin se už i tady projevuje jako sběratel a zájemce o osobní pozůstalosti, nebo i o torza těchto osobních pozůstalostí. Jeho první práce již vzbudily pozornost a tak bylo o nich i referováno. Sám si vedl – pro potřeby svého pracoviště – soupis, byť jen výběrový, vlastních prací i ohlasů.1/

To již postupoval ve vědeckých hodnostech jako pracovník moskevského Institutu slavjanověděnija AV SSSR a v mnoha zprávách tohoto ústavu pilně publikoval.2/ Rozšiřoval svůj vědecký záběr i na oblasti se zvolenými tématy souvisejícími, jako byly třeba knižní fondy knihoven i v zahraničí, muzejní sbírky a fondy muzeí. Aktivně se přitom podílel i jako konzultant na vytváření, někdy i dotváření těchto souborů. Na předním místě v Kiškinově zájmu byla samozřejmě pražská slovanská knihovna.3/ Dokázal některá témata zpracovat vskutku originálně, například se zabýval „husitskými náměty“ v ruské umělecké próze.4/

Ale byli i jiní čeští spisovatelé nebo i jiné osobnosti, v jejichž stopách L.S.Kiškin šel a vždy nacházel něco nového. Tak trpělivě sbíral doklady o českém spisovateli Bohumilu Havlasovi v Arménii, vystopoval ruské motivy v životě a díle Julia Zeyera, podal svůj výklad o poměru L.N.Tolstého a Petra

30

Chelčického. Mimořádně oblíbenou postavou L.S.Kiškina se stal český osvícenec, žijící a pracující v Rusku, irkutský vzdělanec F.N.Klička. Záběr Kiškinův byl ale ještě širší, zaměřil se na Komenského v Rusku a na ohlasy Komenského díla tam, svéráznou skupinou námětů mu byli děkabristé a i v jejich stopách šel v zámeckých sbírkách v Čechách i na Slovensku (studoval rukopisy a obrazové materiály v teplickém zámku).

L.S.Kiškin měl výrazný zájem o dějiny výtvarného umění a rozuměl mu jako málokdo. Objevy v tomto směru jsou nedocenitelné: tak třeba zjistil mnoho nových životopisných údajů o zapomenutém českém sochaři, pracujícím v Moskvě, Václavu Kavkovi, pojednával o akademikovi ruské umělecké akademie Gustavu Frankovi. Kiškinovi přálo štěstí i v tom, že byl zván na sjezdy slavistů, na vědecké konference. Měl štěstí v tom, že jeho práce vycházely v ruských nakladatelstvích a mnohé byly překládány, především do češtiny a slovenštiny.5/

K nejoblíbenějšímu tématu se Kiškin – k Mikoláši Alšovi – dopracovával postupně a seznámení s alšovskými materiály využil k napsání své doktorské práce. Je to objemné dílo, z něhož bylo mnohé publikováno i česky. Kiškin se nesoustřeďoval na známé věci o Alšovi, ale šlo mu právě v souvislosti s M. Alšem o syntetický pohled na otázky, které zůstávaly jaksi stranou i v pracích renomovaných alšovských badatelů. Tak propracoval třeba Alšův přístup k ilustrační tvorbě, zabýval se jeho tvůrčí spoluprací se spisovateli, vrhl světlo na vztah Mikoláše Alše k dějinám, samozřejmý byl pohled na „slovanské téma“ v Alšově díle a na alšovskou tradici v české kultuře.6/ V této spojitosti pro Kiškinův přístup k Alšovi bylo samozřejmé hledání kontaktů k ještě žijící dceři M. Alše, Maryně Alšové, k básníkům (L.Stehlík), kteří se Alšem zabývali a – mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – i jistá lítost Kiškina z toho, že Alšovy rodné Mirotice zatím neuznaly za vhodné poctít tohoto ruského „alšologa“ čestným uznáním, čestným občanstvím tohoto jihočeského města. Věc ale byla napravena v r.1985, 14.5., kdy Mirotičtí pozvali Kiškina k návštěvě Mirotic, při této příležitosti mu byl předán diplom čestného občana Mirotic a rozvinula se na tu dobu vskutku nezvykle milá a neformální „oslava“, při které dojatý Kiškin promluvil česky o svých vztazích k M. Alšovi. Účastníci slavnosti zazpívali české i ruské písně a byli si vědomi toho, že vlastně jejich host nezištně a nadšeně propaguje jejich rodáka v zahraničí, protože jeho práce vycházejí v ruštině, světovém jazyce a jsou tedy i dostupny zahraničním odborníkům. Kiškin však zůstal stále skromný a zanícený pro „své“ téma. Slavnost byla „korunována“ i tím, že při této příležitosti došlo k osobnímu setkání s mirovickým (!) vlastivědným badatelem Janem Tomanem (1907-1984), který také bádal,

31

ovšem víc jako rodopisec, o Mikoláši Alšovi. Toman zůstal až do konce svého života nadšený z tohoto setkání a Kiškina si vážil.

Pro Kiškina bylo samozřejmou věcí, že náměty, o kterých psal, musel i prožít osobně. Musel vidět ta místa, odkud „jeho“ hrdinové pocházeli, zážitky odtud si doplňoval studiem literatury a pramenů. Tak poznával Prahu, jižní Čechy, Mirotice, Písek, Tábor, Husinec, Prachatice a na Slovensku zejména Brodzany s jejich vztahem k Puškinovi.

L.S.Kiškin měl rozpracovaná další díla, nebo alespoň směřoval k zpracování dalších námětů. Bohužel, k tomu nedošlo, také pro jistý nezájem oficiálních institucí, pro které rusko-české vztahy již přestaly být atraktivní: byla by to třeba kniha studií Jižní Čechy a Rusko, jejíž anotaci měl Kiškin promyšlenu.

1/ Rukopis Raboty L.S.Kiškina, s.9, v archivu autora2/ Sovětskoje slavjanověděnije, zvláštní otisky Kiškinových prací3/ Státní knihovna ČR, L.Kiškin, A.F.Smirdin: K istoriji smirdinskogo fonda Slavjanskoj bibliotěki, Praha 1987, s.127

4/ Gusitskaja tema v russkoj chudožestvennoju proze, Slavia, NČSAV 1968, s.293- 306

5/ L.S.Kiškin, Alšovské studie, Odeon, Praha 1978, s.131 6/ L.S.Kiškin, Češsko-russkije litěraturnyje i kulturno-istoričeskije kontakty. Moska 1983, Týž, Čechoslovackije nachodky, Moskva 1985. Netřeba připomínat, že pro myšlenkovou a materiálovou hodnotu Kiškinových prací byly jeho studie i na stránkách československého odborného tisku příznivě hodnoceny. Josef Bílek

J A Z   Y K

Т ипы номинаций как методологическая проблема антропологической ономасиологии

Проблема номинации, неоднократно становившаяся объектом исследования в ономасиологических исследованиях, имеет один

32

чрезвычайно важный и, как нам представляется, еще недостаточно изученный аспект, а именно стилистический или собственно деятельностный аспект (если рассматривать стиль лишь как отражение того или иного типа коммуникативно-семиотической деятельности). Проблема состоит в том, всегда ли можно с достаточной степенью точности и научной доказательности установить характер того или иного типа номинации – первичной, вторичной или повторной. Четкое разграничение этих явлений было бы возможным лишь в том случае, если бы все эти акты совершались в пределах одного и того же онтологического пространства (например, в сознании одной языковой личности) и в одном и том же режиме коммуникативной деятельности. Но на деле номинации происходят в опытных системах различных носителей языка и их результаты объединяются в единую лексическую систему лишь вторично. В лучшем случае здесь можно говорить о сопорождении номинатов каждым из носителей языка, когда он впервые узнает новое слово, клише, фразеологизм или прецедентный текст.

Проблема динамики номинативного процесса и диахронных отношений между синхронно функционирующими номинатами-синонимами все еще остается открытой. Со времени появления в языкознании темы соотношения синхронии и диахронии, т.е. со времени возникновения той путаницы, которую внесли в этот вопрос издатели «Курса общего языкознания» де Соссюра, проблема эта практически оставалась вне поля зрения лингвистов. Мы имеем в виду методологическое решение вопроса о совмещении объекта лингвистики во времени и пространстве. До сих пор лингвисты либо увлекались проблемой поиска своего объекта во времени (структурное языкознание видело его в современности, историческое – в прошлом), либо искало ему «достойное» место (культура народа, дух народа, коллективное сознание, социальный опыт, психика конкретной человеческой личности, семиотические артефакты, письменные памятники, звуковое пространство и под.). Второй аспект проблемы породил огромное количество ответвлений в лингвистике, буквально «растащивших» ее объект по кусочкам и превративших единое целостное функциональное образование в «рваные лоскутья». Мы говорим о разделении объектов психо-, социо-, этно-, нейро-, интер-, прагма- и др. лингвистик. Создается впечатление, что «язык» как социальное или психическое явление, как явление нейропсихофизиологическое или этническое, как средство достижения коммуникативной цели или же как средство внутри- или межнациональной коммуникации – это разные объекты, а не один и тот же «язык».

33

Не меньшее замешательство в лингвистике возникло и из-за дурно сынтерпретированной мысли де Соссюра о языке и речи. Чисто методическое и гносеологическое предложение разделить лингвистику на лингвистику языка и лингвистику речи было воспринято как призыв к разделению онтологии самого объекта на две независимые друг от друга сущности. То же, что Соссюр однозначно совместил эти два смежных (а ни в коем случае не сходных!) объекта в одном – langage – осталось на многие десятилетия простой формулой, а не ключом к решению главной проблемы всего языкознания. Напомним ход соссюровской мысли: язык – система знаков, знак – двусторонняя психическая сущность, психика – онтологически индивидуальна; язык – система инвариантных потенциальных выразительных средств, а речь – коммуникация с использованием этих средств; в языке ничего не происходит, все события происходят в речи, которая однозначно онтологически индивидуальна, однако и язык, и речь возникают только в общественной коммуникации, функционируют только в общественной коммуникации и нужны исключительно для общественной коммуникации. Все предельно просто. Мысли эти аналогичны центральным положениям лингвистических воззрений А. А. Потебни и Я. Бодуэна де Куртенэ. Более того, эти лингвистические положения совершенно адекватно отражают ход методологической мысли И. Канта, для которого только человеческий опыт (и ничто иное!) являлся единственным конечным критерием единства мира вещей для нас.

Отсюда напрашивается очень простая мысль: объектом лингвистики является не система знаков, и не речевые акты, и не совокупность текстов, и не дух народа, и не мир как текст, а целостная языковая деятельность обобществленного индивида. Единственной же реальной (в кантовском смысле понятия реальности) формой языковой деятельности является конкретный человеческий опыт. Только в опыте конкретного человека (не биологического организма или физического тела, и не изолированного духа или врожденной души, а именно социально-исторической цивилизованной личности) можно обнаружить полноценное пространственное и временное единство вербального опыта – языковой деятельности (langage). А опыт жизнедеятельности человека специфицирован телеологически и аспектуально. Деятельность в области рационального освоения природы и в области эмоционального согласования своих поступков в общественной жизни, опыт трансцендентального упорядочивания картины мира (познавательный опыт) и опыт эстетического преобразования этой картины (искусство) ни по цели, ни по характеру действий не равны друг другу и все вместе не

34

равны опыту элементарного физиологического выживания (обыденности).

Языковая деятельность в каждом из указанных аспектов опыта обладает существенными специфическими чертами, позволяющими говорить о наличии у индивида целого ряда субъ- или подъязыков. В современном цивилизованном и окультуренном обществе трудно найти человека, являющегося «чистым» моноглоссантом, т.е. носителем только одного стилистического подъязыка. Даже жители самых глухих деревень, изолированных от общественно-политической жизни урбанистического общества, тем не менее, имеют опыт общения с властями, со средствами массовой информации, с искусством или опыт производственного общения. Менее всего можно ожидать у них проявления следов научного стиля общения, но сциентизация всех сфер современной жизни, отмеченной высоким уровнем технологизации и рационализации, позволяет ожидать косвенного влияния научного типа деятельности на их обыденный опыт (например через рационализацию труда, произведения искусства или СМИ).

Таким образом, вполне разумно предположить, что подавляющее большинство носителей языка обладает более чем одним субъязыком и что номинативные процессы, происходящие в пределах их личностного опыта, осуществляются в определенной связи с этими деятельностными подсистемами.

Можно ли на данном этапе методологических рассуждений уже пытаться решать проблему типологии номинаций? Вряд ли. Даже локализовав языковую деятельность со всеми присущими ей процедурами в пределах личностного человеческого опыта и темпорально ограничив ее пределами онтогенеза (т. е. границами жизни данного индивида), мы все равно не готовы еще говорить о типах номинаций, поскольку не выяснили онтологический статус данного явления и не определили понятий первичности и непервичности.

Когда возникла ономасиология как общая теория номинации, у некоторых не только функционально и прагматически, но и просто сущностно или личностно ориентированных лингвистов (например, феноменологов или экзистенциалистов) появилась некоторая эйфория, сродни той, которая охватывает всех энтузиастов всего нового и оппозиционного к традиции. Ономасиологию стали возводить в ранг методологии, противоположной семасиологии. Со временем оказалось, что подход «от говорящего» не следует путать с ономасиологией, которая вполне могла быть и рассмотрением языковой деятельности «от мира через (сквозь) говорящего к тексту». Семасиология же не всегда

35

означает подхода «от слушающего». Это может быть и просто исследование актов восприятия речи, основывающихся на механизмах вероятностного прогнозирования, полагающих в центр внимания акты сопорождения речи реципиентом. Методологически проблема стоит в несколько ином ключе: либо лингвист является принципиальным объективистом и выводит языковую деятельность за пределы челевеческой личности и ее опыта, либо он антропоцентрист и не видит иной возможности бытия знаковой деятельности или знаковой системы, кроме как в человеческом опыте.

В ономасиологии наметился раскол уже на чисто методологическом основании. Для одних ономасиологов номинация происходит в «национальном языке» и имеет целью дать названия объективно существующим элементам Действительности. Для других же – номинация – чисто психический акт индивидуального обозначения элемента субъективно существующей в опыте носителя языка картины мира. При таком разбросе мнений ожидать единства в спорах о номинациях – наивность. Понятно, что дальнейшие рассуждения о типах номинаций попадают в полную зависимость от нашей собственной позиции. А она отчетливо антропоцентрическая. Следовательно, языковой номинацией мы будем считать акт приписывания знака некоторому элементу картины мира (понятию, представлению, суждению, когнитивному полю). Понятно, что в зависимости от того, впервые ли семиотически определяется данное понятие или же происходит переназывание уже номинированного понятия, номинации можно разделить на первичные и непервичные. Понятно также, что это будет чисто индивидуальная первичность и непервичность. В чистом виде она может иметь место только в случае, если данный индивид сам является производителем (творцом) номинативного акта. Но в этом случае нет никакой даже теоретической возможности сравнивать темпоральную иерархию первичности / непервичности номинаций у различных носителей языка. Ведь в каждом случае речь идет о структурных отношениях в совершенно различных системах.

Возьмем крайний случай изобретения слов. Кто-то называет свою собаку «Номиком», а иногда, в зависимости от настроения, – «Номиндером» или «Номусей». При оформлении же ей паспорта для большей важности предложил записать ее «Номом» или «Номандусом». Кто-то другой дал своей собаке имя «Эстенция», но чаще называет ее просто «Эстой», а иногда – «Эстей» или «Эстухой». Какое из этих наименований считать первичным, а какие непервичными? Проблему эту можно решать структурно (системно) и функционально (прагматически).

36

В первом случае будем исходить либо из степени формальной сложности («Ном» и «Эста» – первичны, остальные – непервичны), либо из степени стилистической маркированности (нейтральные, наиболее частотные и употребимые в большинстве случаев наименования – первичны, остальные – непервичные). Мы нарочно опустили такой осложняющий элемент, как коммуникативный момент – учет того, на какую кличку собака откликается наиболее охотно. С точки зрения традиционой теории номинации номинаты «Номиндус», «Номиндер», «Номуся», «Эстя», «Эстуха» – не что иное, как повторные номинаты, но что делать с парами «Номик» - «Ном» и «Эстенция» - «Эста»? Ведь с точки зрения функционально-прагматической «Ном» – официальное, а значит стилистически маркированное наименование, а с системной точки зрения – деривативно оно более простое, чем обладающее гипокористическим суффиксом «Номик». В случае же с «Эстенцией» более простое наименование – вторичное усечение «Эста», являющееся разговорным вариантом официальной клички. Одновременно возникает проблема стилистической маркированности. Для человека, в иерархии ценностей которого официальная светсткая жизнь стоит выше обыденности и, соответственно, книжный стиль речи – норма коммуникации, а разговорно-просторечнывй – отклонение от этой нормы, «Эста» – явно маркировано, а «Эстенция» – нейтрально. Для человека с обратной иерархией коммуникативно-деятельностных ценностей все будет наоборот.

Усложним задачу. Мы не знаем, как, в какой последовательности и с какими интенциальными установками появились все указанные номинаты. Перед нами синхронный срез (текст или коммуникативная ситуация). Мы сторонние наблюдатели и не знаем, что значат эти клички ни для хозяев собак, ни тем более для самих собак. Имеем ли мы в таком случае право оценивать номинативные процессы с «объективной» описательной точки зрения?

А ведь задача может быть еще более осложнена, если в качестве кличек будут избраны не выдуманные слова, а некоторые вполне системные лексические знаки, служившие доселе апеллятивами и всецело включенные в огромное количество структурных отношений в пределах данного языка. Еще сложнее случаи собственно апеллятивных номинаций, когда системные действия (номинации по моделям) входят в конфронтацию с ситуативно-личностными процедурами (номинации по конкретному образцу или окказиональные номинации). В этих случаях системный подход просто просится быть использованным. Но что даст нам для понимания происходящего установление системных

37

мотивационных отношений? Мы в очередной раз «докажем» наличие в языковой системе моделей (что и так очевидно), но ничего не скажем о том, какова была интенция говорящего, каков смысл сказанного и каковы процедуры использования языковых знаков и моделей.

Наконец, крайний случай типологизации номинаций – речевая номинация или, иными словами, использование уже наличествующих в языковом опыте знаков в экспликативно-коммуникативных целях для первичного, повторного или вторичного номинирования некоего объекта из картины мира. Оставляем за скобками проблему усвоения лексического запаса, которая уже сама по себе представляет собой один из наиболее интересных и сложнейших для разрешения вопросов лингвистики – вопрос сопорождения знаков. При речепроизводстве номинативные процессы обретают несколько иной вид, чем при собственно лексической (языковой) номинации. В этом случае главная задача номинации – не обозначить участок картины мира, а представить его в определенном ключе. Здесь очень многое зависит от исходной номинативной установки, принятой говорящим (или повествователем, если речь идет об эстетическом тексте). Номинат, который в языковой системе (даже в пределах идиолекта) является первичным, вторичным или повторным, в данном конкретном речевом произведении (реплике или тексте) может выполнять совершенно иную номинативную функцию. Если герой рассказа глобально номинирован как «он», то однажды появившееся в каком-либо диалоге его имя не становится первичным номинатом, каковым оно могло бы быть в другом произведении.

Несложно заметить, что при функционально-прагматическом подходе границы между первичной, вторичной и повторной номинацией становятся подвижными. Сами по себе лексические единицы не являются первичными (прямыми или косвенными), вторичными или повторными номинатами, но могут становиться таковыми в зависимости от:

а) структурно-генетических и функционально-семантических отношений в пределах идиолекта;

б) ситуативно-коммуникативных установок ив) стилистической подсистемы языка (прежде всего идиолекта).

Стилистический аспект проблемы номинации – один из наиболее запутанных. Какой из номинатов «НЛО», «неопознанный летающий объект» или «летающая тарелка» считать первичным, какой повторным, а какой вторичным, если все они относятся к различным стилям речи, а значит – к различным языковым подсистемам, а иногда (а может быть, и

38

довольно часто) – к различным территориальным и социальным диалектам, а также к различным идиолектам. То же касается синонимических рядов «сберегательная книжка» - «сберкнижка» - «книжка», «ацетилсалициловая кислота» - «аспирин», «легковой автомобиль» - «легковушка» - «машина», «Союз Советских Социалистических Республик» - «Советский Союз» - «Союз», «гиппопотам» - «бегемот», «медвежонок» - «мишка», «мама» - «мать» - «мамаша» - «маманя» и под. Для ребенка наименование «папа» несомненно первичное, «отец» же или «Кирилл Михайлович» – явные переименования. Для потомственного наркомана «план» – номинация первичная, а «наркотик» – вторичная. Для лингвиста «суффикс» – первичная номинация, а «часть слова» – бытовое иносказание. Для русского «соккер» – повторная номинация футбола, для американца же говорящего по-русски или же для ребенка русского эмигранта в Америке «футбол» – другое название соккера.

В данной коротенькой заметке мы не пытались решить проблему типологии номинаций. Это слишком обширная проблема для такой маленькой статьи. Нашей целью была лишь постановка проблемы и выделение в ней ряда аспектов, без решения которых немыслимо развитие языкознания в 21 веке. Общая тенденция современной лингвистики явно устремлена к постановке и решению одновременно целостных и вместе с тем очень дробно структурированных проблем. Как нам кажется, сейчас самое время в языкознании (и других гуманитарных науках) наконец попытаться совместить антропоцентризм с холизмом, а структурный подход с функциональным и прагматическим.

Светлана Лещак, Олег Лещак

NOVÁ RUSISTICKÁ GENERACE

39

Ориентация человека на материальные ценности

Отдельный член семьи, семья как целое в настоящее время – это тема, которая вероятно никогда не перестанет интересовать специалистов всех общественно - научных дисциплин.

Современный тренд во всех развитых странах таков, что ребенок в семье обоими родителями часто воспринимается по ряду причин (не только экономических) как определенная роскошь, как барьер в профессиональном росте, как препятствие собственной самореализации. Можно отметить и тот факт, что молодые девушки и женщины не спешат выйти замуж, а также усилилась тенденция откладывать материнство.

В обществе последних десяти лет появилась новая категория семьи – семья предпринимательская.

Предпринимательство – это феномен большого значения. Мужчины- и женщины-предприниматели вдруг изменили свой образ жизни так, что предпринимательской и экономической деятельности отдается однозначное, но в большинстве случаев связанное с эмоциональными муками предпочтение перед семейной жизнью. Слово предприниматель звучит гордо – это синоним общественного престижа.

Здесь надо коснуться проблемы детей в семьях предпринимателей, в том случае если они в них имеются. В семье формируется отношение детей к остальным людям – и согласно этому дети воспитают потом своих детей.

Когда у родителей нет на детей времени, каждое последующее поколение беднеет в эмоциональном плане. Значительным феноменом современности является сокращение времени, которое родители проводят со своими детьми. Много детей вырастает с ключами на шее на улице или в группе продленного дня (в лучшем случае) – дома их никто не ожидает, их домашний очаг большую часть дня пустует. Слово „родитель” становится только обозначением людей имеющих детей.

Как указано выше, мы часто слышим, что в настоящее время у родителей все меньше времени, а из-за нагрузки на работе, меньше энергии на все – на себя, на семью, на друзей и на своих детей.

Вопрос спорный, согласиться ли с этим утверждением или нет, но во многих вещах, в которыми детей попрекаются, виноваты взрослые

40

уже только тем, что у них не хватает времени даже приласкать свои чада. Много зла в мире, по-моему, происходит от недостатка любви в детстве.

Родители работают, зарабатывают деньги, часто не только для пропитания, но также из-за погони за так называемым благосостоянием. Они желают чем-то обладать, иметь много вещей, быть богатыми, жить в роскоши. Материальная ориентация семьи - ясная. (Подразумевается – семьи как целого –включая и детей).

Так как родители должны все больше работать и у них все меньше времени на своих детей, они засыпают их часто разными подарками, часто для того, чтобы они свою часть любви действительно заслужили. Материальный стандарт детей предпринимателей с детства выше, чем у остальных, они получают деньги вместо подарков ко дню рождения, но как уже были отмечено, свое свободное время, из-за занятости родителей, проводят перед видео или бродят бесцельно на улице.

Я лично столкнулась с тем, что даже в основных школах растет число детей из состоятельных семей, родители которых стараются свое благосостояние показать посредством своего ребенка. Уже в начальной школе встречается модная фирменная одежда и продукты, более дорогие школьные пособия или мобильные телефоны. К сожалению, мы можем столкнуться также и с тем, что семейная атмосфера и особенно взгляды родителей, как воспитателей, детьми переносятся также и в школу, а в детях воспитываемая ориентация на материальные ценности получает форму насмешек, критики, похвальбы или заносчивости над остальными детьми, особенно над детьми из социально слабых семей. „Богатые” дети стараются привлекать к себе внимание – они, например, говорят о модели автомобиля своих родителей, заграничных отпусках и тому подобном.

И в заключение несколько вопросов к размышлению: входит ли ребенок, который имеет все и насколько возможно сразу, в жизнь хорошо подготовленный?

Или для достижения успеха в современном обществе он должен научиться откладывать свои потребности, проявить выдержку и упорство? Счастлив ли ребенок, который имеет все, но видит отца раз в неделю, хватит ли ему этого для жизни?

Что является главной целью жизненных стремлений, разве это материальная роскошь?

А ответ?Смысл жизни надо искать в обыкновенных вещах: в общении, в

совместном времяпровождении и общих интересах, в воспитании и занятиях со своими детьми. Это самые сильные связи в семье.

41

Существует не только материальное богатство. Более благоприятная ситуация в семье у ребенка, который хоть и не имеет всего, что модно и дорого, но у него родители, которые заботятся о нем. Они находят время поговорить с ним, делают многое вместе с ним, учат его различным умениям.

Не так важно, сколько времени родители со своим ребенком, а как „качественно” они проводят с ним время. Если работающая мать или отец найдут после работы достаток времени поговорить и поиграть с ребенком или куда-нибудь с ним зайти, они не должны винить себя в том, что они о нем не заботятся. Из-за предпринимательской деятельности и торопливого темпа жизни, однако, много молодых супругов признается в том, что их детям сказку рассказывает телевизор и игры с ними играет компьютер. А над таким ответом стоит призадуматься.

Источники: Консультации с деятелями Центра семейной жизни, Оломоуц. Консультации с учительницами основной школы Оломоуц-Славонин.

Ivana Knausová

Důležité upozornění přispěvatelům!!!

Prosíme naše příznivce a autory příspěvků, aby své texty posílali výhradně na disketě (v textovém editoru Word for Windows 6.0) + jeden výtisk na adresy: PaedDr. Zdeňka Matyušová, Ph.D.

42

Pedagogická fakulta JU Jeronýmova 10 České Budějovice 371 15

Mgr. Marta Vágnerová Pedagogická fakulta JU Jeronýmova 10 České Budějovice 371 15

nebo je posílali e-mailem na adresy:

matyus@pf.jcu.cz mvagner@pf.jcu.cz

Příjem v e-mailové podobě budeme zpětně potvrzovat. Pokud potvrzení během několika dnů neobdržíte, znamená to, že jsme Váš příspěvek nedostaly. V takovém případě ho, prosím, pošlete znovu. Děkujeme za vstřícnost a pochopení a těšíme se na spolupráci! Za redakci Bulletinu ČAR Zdeňka Matyušová

43

Bulletin ČAR

Vydává: Česká asociace rusistů (ČAR) při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky

Vedoucí redaktorka: PhDr. Dagmar Thorauschová

Výkonná redaktorka: PaedDr. Zdeňka Matyušová, Ph.D.Adresa: Pedagogická fakulta JU Jeronýmova 10 371 15 České Budějovicee-mail: matyus@pf.jcu.cz

Redakční rada: Doc. PhDr. Eva Šedivá, CSc. Mgr. Marta Vágnerová (e-mail: mvagner@pf.jcu.cz)

Uzávěrka č. 16: 28. října 2002

Za jazykovou správnost odpovídají autoři příspěvků!Neprošlo jazykovou úpravou!

44