VYBRANÉ KAPITOLY ZE SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ

Studijní text pro distanční studium

Kateřina Sýkorová Eva Klimentová Pavel Kliment Martin Fafejta Jitka Skopalová

1. vydání © Kateřina Sýkorová, Eva Klimentová, Pavel Kliment, Martin Fafejta,

Jitka Skopalová ISBN 80-85783-66-5

3

OBSAH Úvod......................................................................................................................................................... 5 1. Sociální deviace (Kateřina Sýkorová).................................................................................................. 7

1.1. Co je sociální deviace?.................................................................................................................. 7 1.1.1. Normativní koncepce sociální deviace................................................................................... 8 1.1.2. Relativistické koncepce sociální deviace ............................................................................... 9

1.2. Teorie sociálních deviací............................................................................................................. 10 1.2.1. Biologizující teorie sociálních deviací („Kinds of People“) ................................................ 10 1.2.2. Psychologizující teorie sociálních deviací ........................................................................... 11

1.2.2.1. Psychoanalýza v díle Sigmunda Freuda.................................................................... 11 1.2.2.2. Behavioristické přístupy v psychologii ..................................................................... 13 1.2.2.3. Současná psychologie ............................................................................................... 14

1.2.3. Sociologizující teorie sociálních deviací.............................................................................. 14 1.2.3.1. Teorie anomie................................................................................................................ 14 1.2.3.2. Chicagská sociologická škola........................................................................................ 16

1.2.3.2.1. Teorie sociální dezorganizace E. Burgesse ............................................................ 16 1.2.3.2.2. Teorie diferencované asociace E. Sutherlanda....................................................... 17 1.2.3.3. Teorie labellingu ....................................................................................................... 17

2. Syndrom CAN – týrané, zanedbávané a zneužívané dítě (Eva Klimentová)..................................... 19 2.1. Týrané dítě................................................................................................................................... 20

2.1.1. Fyzické (tělesné) týrání dítěte .............................................................................................. 20 2.1.2. Psychické týrání dítěte ......................................................................................................... 22

2.2. Zanedbávané dítě......................................................................................................................... 23 2.3. Zneužívané dítě ........................................................................................................................... 24 2.4. Aktéři syndromu CAN ................................................................................................................ 26

2.4.1. Pachatelé týrající a zanedbávající dětí ................................................................................. 26 2.4.2. Pachatelé sexuálního zneužívání dětí ............................................................................... 26

2.4.3.Týrané a zanedbávané dítě .................................................................................................... 282.4.4. Sexuálně zneužívané dítě ..................................................................................................... 29

2.5. Postupy k potírání CAN .............................................................................................................. 34 3. Drogová závislost (Pavel Kliment) .................................................................................................... 37

3.1. Droga a její charakteristiky ......................................................................................................... 37 3.2. Drogová závislost........................................................................................................................ 39 3.3. Druhy drog .................................................................................................................................. 42

3.3.1. Alkohol................................................................................................................................. 42 3.3.2. Opiáty ................................................................................................................................... 43 3.3.3. Kanabioidy ........................................................................................................................... 44 3.3.4. Sedativa, hypnotika .............................................................................................................. 45 3.3.5. Stimulancia........................................................................................................................... 45 3.3.6. Halucinogeny ....................................................................................................................... 46 3.3.7. Nikotin.................................................................................................................................. 46 3.3.8. Organická rozpouštědla........................................................................................................ 47

3.4. Prevence vzniku drogové závislosti ............................................................................................ 47 4. Patologické hráčství (Kateřina Sýkorová).......................................................................................... 49

4

4.1. Vymezení patologického hráčství ............................................................................................... 49 4.2. Diagnostika patologického hazardního hráčství.......................................................................... 51

4.2.1. Skupiny ohrožené hazardním hráčstvím .............................................................................. 51 4.2.2. Fáze hráčství......................................................................................................................... 52

4.3. Psychoterapie patologického hráčství podle Karla Nešpora ....................................................... 54 5. Školní šikana (Martin Fafejta)............................................................................................................ 57

5.1. Dynamika šikany......................................................................................................................... 58 5.2. Proč děti šikanují ......................................................................................................................... 60 5.3. Jak se bránit šikaně ...................................................................................................................... 60

5.3.1. Dodatek – základní zásady pro vyšetřování šikany v pokročilejších stádiích...................... 65 6. Nová náboženská hnutí (Pavel Kliment)............................................................................................ 67

6.1. Dělení nových náboženských hnutí............................................................................................. 71 6.1.1. Mystické skupiny.................................................................................................................. 71 6.1.2. Politicky orientované skupiny .............................................................................................. 71 6.1.3. Ekonomicky orientované skupiny ........................................................................................ 72 6.1.4. Pseudovzdělávací skupiny.................................................................................................... 72 6.1.5. Jednotlivá nová náboženská hnutí ........................................................................................ 72

7. Kriminální chování a vandalismus žáků ZŠ a SŠ (Jitka Skopalová).................................................. 79 7.1. K příčinám kriminálního chování dětí a mládeže........................................................................ 80

7.1.1. Rodinné prostředí ................................................................................................................. 80 7.1.2. Škola, vrstevnická skupina, volný čas.................................................................................. 82

7.2. Kriminalita nezletilých ................................................................................................................ 85 7.2.1. Struktura kriminality ............................................................................................................ 87 7.2.2. Specifické rysy trestné činnosti dětí a mládeže.................................................................... 89 7.3. Prevence .................................................................................................................................. 91 7.3.1. Primární prevence................................................................................................................. 92 7.3.2. Sekundární prevence ............................................................................................................ 93 7.3.3. Terciární prevence ................................................................................................................ 93

5

ÚVOD Dostává se vám do rukou text týkající se problematiky sociálně deviantního jednání.

Kritériem výběru jednotlivých témat byla skutečnost, že se jedná zpravidla o jednání, které má značně negativní dopad na většinovou společnost, jakož i o fakt, že se s těmito jevy můžete nejčastěji setkat ve své praxi.

Předložený text má mít podpůrnou funkci v běžném prezenčním probírání zmíněných témat, může se však stát též samostatným studijním materiálem pro uchopení problematiky toho kterého deviantního jevu. Navíc se k němu můžete vracet, jestliže vám nějaké poznatky začnou „vyhasínat“ a vy si je budete chtít připomenout, ať již díky vlastnímu zájmu nebo díky tomu, že se s určitým deviantním jevem setkáte v praktickém životě.

Cílem předloženého studijního materiálu je podat rámcový obraz o sledovaných druzích deviantního jednání. Čtenář má porozumět základnímu vymezení vybraného specifického deviantního jednání, má porozumět příčinám vzniku onoho jednání, podmínkám, které udržují deviantní projev, jakož i možnostem vedoucím ke zmírňování eventuelně eliminaci problému. Měl by znát základní charakteristiky nositele daného jednání, měl by chápat motivy takového jednání, rozeznat základní podoby takového jednání i dopady jednání na bezprostřední i širší sociální prostředí. Čtenář má danému jevu porozumět, aby zvolil optimální strategii přístupu k nositelům deviantního jednání. Neočekává se však od čtenáře, že deviantní jednání zvládne sám bez pomoci druhých. Očekává se spíše to, že bude vědět, jak má na daný druh deviantního bezprostředně zareagovat, aby minimalizoval škodlivé dopady deviantního jednání na bezprostřední sociální okolí, a bude rovněž vědět, na koho se má obrátit o pomoc, aby byl jev zvládnut.

Každá kapitola textu je zakončena přehledem doplňující literatury, která daný problém rozvíjí více do hloubky. Čtenáři je tak podán doplňující informační zdroj, pokud by se s daným problémem chtěl více seznámit do hloubky nebo by mu některé pasáže nebyla zcela jasné a srozumitelné.

Věříme, že daný text vám pomůže poodhalit obzory týkající se vybraných okruhů

sociálně deviantního chování a stane se tak podkladem k co nejadekvátnějšímu (racionálnímu) reagování vůči sledovaným jevům v konkrétní praxi.

za kolektiv autorů

Pavel Kliment

6

Pro lepší orientaci jsou v textu použity tyto grafické symboly:

......... studijní cíle

......... průvodce studiem

......... rozšiřující text

......... příklad

......... text k zamyšlení

......... souhrn

......... literatura

7

1. SOCIÁLNÍ DEVIACE

Kateřina Sýkorová

Cíle kapitoly:

• abyste dokázali vymezit, co to je sociální deviace;

• abyste dokázali vysvětlit různé teorie a koncepce sociálních deviací.

Pojmem sociální deviace označujeme takové jevy a procesy ve společnosti, které se významným způsobem odlišují od společenské normy. V tomto pojetí jde o termín v sociálních vědách přísně nehodnotící, v jehož vymezení není tendence označovat takové procesy a jevy za „dobré“ nebo „špatné“, ať už na úrovni mikro-sociální nebo makro-sociální. Tím se pojem sociální deviace v odborném pojetí odlišuje od pojetí laického, kde „deviant“ představuje většinou označení pro neplnohodnotného člena společenství (slovo „deviant“ jako nadávka) a dále od dalších souvisejících termínů jako je sociální patologie, sociální problém apod. V těchto případech jde o pojmy obecnějšího, abstraktnějšího, a tím i méněexplikativního charakteru. Výhodou pojmu sociální deviace v sociálních vědách a v pomáhajících profesích je tedy skutečnost, že neutrálním způsobem zastřešuje sociální procesy a jevy, které jsou jednoduše představitelné a uchopitelné. Přitom jde o termín, který vytváří platformu pro vysoce erudovaná empirická šetření.

1.1. Co je sociální deviace? Několik možností, jak odpovědět na tuto otázku, dávají v sociálních vědách teoretické koncepty, které můžeme rozdělit do dvou velkých skupin. Jsou tzv. reaktivní či relativistické koncepce sociální deviace, které paradigmaticky vycházejí z interpretativní sociologie, na druhé straně hovoříme o normativních konceptech sociální deviace, které jsou paradigmaticky podpořeny tzv. objektivistickým přístupem v sociologii. V těchto dvou hlavních skupinách teoretických konceptů se skrývají jednotlivé přístupy, které se pokoušejí podat vysvětlující odpověď na otázku, co je to sociální deviace a jakým způsobem dochází k jejich vzniku (tedy k tomu, že některé chování, jednání ve společnosti je vnímáno jako sociálně deviantní a jiné nikoli). Oba tyto konceptuální celky dávají také možnost jak vysvětlit, že jevy, které se do sociálních deviací řadí, jsou proměnlivé historicky i interkulturn ě.

Např. umožňují porozumět tomu, proč v antice byla homosexuální pedofilie

považována za běžnou součást společenského života a dnes tomu tak není; nebo

umožňují pochopit a respektovat jiné přístupy ke konzumaci alkoholu v zemích

s kulturní tradicí muslimskou na jedné a křesťanskou na druhé straně.

8

V nejširším slova smyslu považujeme sociální deviaci za jakoukoli odchylku od normální funkce či struktury. Sociální deviace pak dělíme na pozitivní (např. nadprůměrná inteligence) a negativní (např. podprůměrná inteligence). Na sociální deviace vždy existuje reakce okolí, kterou nazýváme sankce.

1.1.1. Normativní koncepce sociální deviace V rámci této koncepce je chování jedince posuzováno z hlediska norem, je-li v chování shledána odchylka od normy, chování je deviantní. Sociální deviace je tedy vlastností, která je obsažena v chování. Normativní definice zdůrazňují roli identifikace těch jedinců, kteří normy porušují, a snaží se vysvětlit, proč se takto chovají. Takový přístup je považován za prostředek nalezení objektivní deviace. Pro lepší pochopení tohoto přístupu je užitečné připomenout pojem norma. Norma je pravidlo, předpis očekávaného chování ve společnosti. Rozlišujeme základní skupiny norem, které se mezi sebou liší mírou své kodifikace a z ní plynoucí závaznosti a také typem sankce, která zpravidla následuje po porušení dané normy. U typu sankce hovoříme zejména o míře její formálnosti či neformálnosti.

1. morální normy posuzují lidské chování v intencích správné X nesprávné,

mravné X nemravné. Dodržování norem je sankcionováno vlastním

svědomím a veřejným míněním.

2. obyčeje a zvyky jsou normy, které vznikly na základě dlouhodobě

ověřených způsobů chování, které se v daném společenství ukázaly jako

funkční. Základem těchto norem jsou rituály typické pro danou komunitu.

Mohou mít i psanou podobu. Sankcí, která se k této normě váže, je silné

veřejné mínění, které se v případě normy může projevit jako silný veřejný

odsudek.

3. náboženské normy mohou mít písemnou nebo tradovanou podobu. Jsou

to předpisy správného života v souladu s vírou v Boha a s jejím výkladem.

Kromě přesné formulace pravidle obsahuje tento normativní systém také

přesné vymezení sankcí (od očistných motliteb až po exkomunikaci při

porušení)

4. právní normy jsou jednoznačně kodifikované a stejně tak jednoznačné

jsou sankce k nim se vážící. Právo je pro všechny členy společnosti stejné

a tím plní mj. integrační a demokratizační funkci. Vědomí existence

právních norem a sankcí je velmi důležitým nástrojem prevence sociálních

deviací.

9

5. tabu je označením pro takové formy chování, které se neslučují s normami

lidskosti a hodnotami humanismu. Při jejich porušení totiž nastává

jednoznačné zavržení jedince a jeho vyloučení ze společenství (např.

kanibalismus, incest).

Shrňme tedy, že sankce je reakcí na dodržování norem (pozitivní sankce) a na jejich porušování (negativní sankce). Jde o pojem opět nehodnotící.

V běžné řeči je slova sankce užíváno pouze k označení trestů, vidíme, že jde

o nemístné zjednodušování, jelikož ve společnosti jsou běžné i pozitivní reakce

na chování jedinců a skupin.

Dodržování norem je velmi důležité pro soudržnost společnosti a pro udržení sociálního řádu. V průběhu svého vývoje společnost vytvořila řadu norem, jejichž dodržování se řídí svými pravidly. Jedním z nich je skutečnost, že každá norma má svůj toleranční limit . Ten nám říká, že není vyžadováno řídit se přesnou definicí normy, ale je nutné pohybovat se v intervalu z normy vycházejícího tolerovaného jednání. Zároveň je důležité si uvědomit existenci mnoha pluralitních normativních systémů, které současně působí na jedince. Z toho plyne skutečnost, že jediné jednání může být různě sankcionováno dle různých normativních systémů. Pak hovoříme o tzv. semideviaci. Tedy o jednání, které může být z hlediska jedné normy v pořádku a z hlediska normy jiné je deviantní.

Toleranční limit

1.1.2. Relativistické koncepce sociální deviace V reaktivním či relativistickém pojetí je sociální deviace výsledkem reakce okolí na jednání člověka. Vztah k porušení normy je zkoumán až na druhém místě, prvotní je skutečnost, že určité chování člověka je jeho okolím označeno za deviantní. Deviace tedy nemůže být objektivně existující vlastností širšího sociálního celku, ale vždy se váže na konkrétní situaci tady a teď a na kontext, ve kterém se odehrává. Součástí kontextu deviantního jednání je právě i reakce, jejímž výsledkem je vznik sociální deviace. Příkladem relativistické koncepce sociální deviace je též teorie labellingu – nálepkování a z ní plynoucí fenomén sekundární deviace (viz níže).

Relativistické koncepce

Reakce okolí na jedincovo chování a výsledné označení sociální deviace je ovlivněno mnoha faktory : charakteristikou deviantního chování, vlastnostmi jedince i reagujícího okolí, charakteristikou širšího kontextu jednání (tedy typem společnosti a situace, ve které se jednání odehrává).

Labelling

10

Na základě kombinace normativního a relativistického pojetí sociální deviace můžeme definovat 4 typy chování:1

Skrytá deviace Skrytá deviace je jednání, které můžeme považovat za ohrožující pro společnost. Jde o takové formy chování lidí, které nejsou v souladu s platnými společenskými normami, ale unikají se možnosti negativního sankcionování. Jedinci, kteří jsou nositeli takového chování pak mohou nabýt dojmu beztrestnosti svého jednání a stát se recidivisty, u kterých se snižuje možnost uplatnění resocializačních postupů.

Příkladem může být porušování pravidel silničního provozu, kdy pachatele policie ani nikdo jiný nevidí a nepotrestá.

1.2. Teorie sociálních deviací V rámci výše vymezených velkých „balíků“ koncepcí rozlišujeme jednotlivé zajímavé teorie, které vždy znamenají specifický smysluplný celek otázek a odpovědí na problematiku sociálních deviací. Slovo „teorie“ vnímáme jako systém logických argumentů vycházejících z jednotné premisy navázané na výsledky vědeckého výzkumu. Teorie zároveň do výzkumu opět ústí díky specifické metodologii, která je danou teorií legitimizována. I v oblasti zájmu o sociální deviace rozlišujeme myšlenkové systémy, které vytvářejí platformu pro jedinečné formy empirického výzkumu konkrétních forem deviantního jednání. Jsou to například:

Biologizující teorie

1.2.1. Biologizující teorie sociálních deviací („Kinds of People“) Pro obecné vymezení těchto teoretických přístupů můžeme vycházet z parafráze překladu jejich anglického označení „Kinds of People“, které znamená „typy lidí “. Jde o přístupy vycházející z předpokladu, že lidi můžeme třídit do skupin (typů) dle určitého všem společného znaku. Jelikož jde o teorie biologizující, vybírají se takové znaky lidské biologie, u kterých se předpokládá spojitost s výskytem sociální deviace. Jinými slovy, příčiny deviantního jednání jsou v rámci těchto teorií spatřovány zejména v dědičně podmíněných faktorech stavby a fungování lidského organismu. Z tohoto tvrzení také vyplývá jen velmi malý až nulový zájem o vliv na člověku nezávislých vnějších faktorů (např. rodiny) na vznik a rozvoj deviace.

Vyjděme ilustrativně z premisy, že větší pravděpodobnost výskytu trestné činnosti bude u lidí s tělesnou výškou nad 180 cm. Stoupenci takového tvrzení pak musí předpokládat, že vysoký jedinec páchá trestný čin právě z důvodu své výšky a nikoli třeba na základě vlivu rodinného prostředí, vrstevnické skupiny apod.

1 Srov. Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Slon, 2001.

11

Dnes už jsou biologizující přístupy obohaceny o zkoumání sociálního a přírodního prostředí jedinců a jejich možného vlivu na konkrétní podobu chování člověka ve společnosti. Ve výše popsané čisté podobě jsou biologizující teorie sociální deviace reprezentovány spíše historickými koncepcemi.

Např. Lambrosův pozitivně kriminologický přístup, který vycházel z empirického

zkoumání pachatelů trestné činnosti. Na objektech svého zájmu Lambroso

a jeho kolektiv vypozorovali některé zvláštnosti fyziologie, jako např. tělesné

deformace, neobvyklý tvar a velikost končetin a hlavy atp. Výzkumníci

usuzovali, že takové vnější znaky neomylně poukazují na zpoždění ve vývoji

a také na predispozici k deviantnímu jednání. Následně na to aplikovali své

výzkumné závěry na skupiny osob se závislostí na alkoholu, na sexuální devianty

a další. U všech nalezli typologicky stejné abnormality těla, čímž považovali

svoji teorii za potvrzenou. Dnes se však přikláníme spíše k tvrzení, že vnitřní

predispozice (zpoždění ve vývoj) a jejich vnější tělesné projevy (malformace

končetin apod.) jsou jednou z možných, nikoli však jedinou a dostačující

podmínkou vzniku sociálně deviantního jednání. Také tvrdíme, že podněty

spouštějící sociální deviaci mohou být odlišné od těch, které ji udržují, což by

biologizující teorie také nedokázaly adekvátně vysvětlit.

1.2.2. Psychologizující teorie sociálních deviací V obecném vymezení můžeme opět vycházet z pojmu „Kinds of People“. Tentokrát se však nejedná o typické zvláštnosti v tělesné stavbě a fungování organismu, ale primárně jde o určité typologie osobnosti (v jejich rámci pak zejména duševních vlastností), u kterých se pak předpokládá determinující vztah (vztah nevyhnutelné příčinné vazby) k výskytu sociálně deviantního jednání. Nejvíce podnětůpro kritiku, a tím i další rozvoj psychologizujících teorií sociální deviace, poskytují psychodynamické směry (zejména freudismus) a směry behavioristické.

Psychologi-zující teorie

1.2.2.1. Psychoanalýza v díle Sigmunda Freuda

Sigmund Freud na počátku 20. století vytvořil novou teorii osobnosti člověka, kterou rozčlenil do tří rovin. V první rovině hovoří o strukturálním modelu lidské psychiky, v jehož rámci rozlišuje známé pojmy id, ego a superego, coby základní složky lidské osobnosti. Tyto složky se pak rozprostírají v rámci druhé roviny lidské psychiky, kterou je rovina vědomí, předvědomí a nevědomí, popisovaná Freudem v tzv. topografickém modelu. Pro kompletní obraz lidské psychiky vytváří Freud model dynamický, který slouží k popisu procesuálních momentů, zejména pak pudů. Pudy jsou uloženy v nevědomé části id a mají tu vlastnost, že „pudí“ svého nositele k okamžitému vybití bez ohledu na okolnosti. Už z tohoto tvrzení cítíme jasnou souvztažnost mezi pudy a sociální deviací. Pokud člověk jedná pudově (tedy bez ohledu na důsledky svých činů pro sebe či pro druhé), zvyšuje se pravděpodobnost deviantního jednání.

Psychoanalýza

12

Pud života v sobě zahrnuje veškeré potřeby, jejichž uspokojení vede k udržení života, např. potřebu přijímat potravu. Hladový člověk pak bude dle Freudova předpokladu jednat tak, aby potřebu co nejrychleji uspokojil i za cenu toho, že potravu ukradne jinému člověku.

Superego Dalším zdrojem pro pochopení sociálně deviantního jednání může být Freudova koncepce rozvoje superega. Superego je ta část jedincovy osobnosti, která je zodpovědná za společensky přijatelné chování, a tím za tlumení přerozených pudůvyvěrajících z id (viz výše). Superego se vytváří v průběhu výchovy člověka a rozhodující úlohu v tomto procesu má tedy jedincovo nejbližší okolí, rodina. Pokud je tlak z rodiny příliš silný, jedinec má extrémní vědomí společenským norem a zásad „správného“ chování, pak se takový člověk stává velmi úzkostným až pedantickým. Prožívá silné pocity viny ústících až do neurózy, čímž je vykoupena nízká pravděpodobnost výskytu masivního sociálněpatologického jednání. Naopak malý důraz na socializaci platných pravidel jednání vede k rozvoji slabého superega, slabého vědomí o tom, jaké chování je správné a očekávané. Takové superego nezvládá tlumit pudové tendence id a jedinec je více predisponován k páchání např. trestné činnosti nebo k nespoutanému bohémskému životu.

Obranné mechanismy

ega

V pozdějším díle Sigmunda Freuda se ještě setkáváme s koncepcí tzv. obranných mechanismů ega, což jsou nevědomé nástroje, jimiž si osobnost udržuje svoji stabilitu a celistvost.

Jde o takové nástroje, jimiž je zajištěno, že není narušováno jedincovo vidění sebe sama a odpověď na otázku „Kdo jsem?“, a to na základě nevpuštění ohrožujících informací do vědomí člověka. Konkrétně si lze takový mechanismus představit na tzv. sublimaci, což je prostředek vybití pudů nikoli kýženým přirozeným způsobem, ale způsobem společensky přijatelným (bude-li jedinec nositelem pedofilních sklonů, přirozené vybití pudů by spočívalo v sexuálních kontaktech s dětmi, což je však společensky nepřijatelné; proto svoji potřebu jedinec napřímí třeba do zpracovávání hraček pro děti, nebo do jiné činnosti společensky přijatelné a zároveň přinášející náhradní způsob uspokojení). Realizace společensky nepřijatelného chování by totiž byla spjata s odmítavými reakcemi okolí, které by jedinci přinášely informaci, že je špatným člověkem. To se neslučuje se zdravým sebeobrazem člověka, všichni máme tendenci sami sebe definovat jako lidi dobré. Díky sublimaci člověk dospěje jak uspokojení pudu, tak k pozitivní zpětné vazběa integrita já je zachována.

Teorie obranných mechanismů jakoby poukazovala nejen na příčiny vzniku sociálně deviantního jednání, ale na důvody jeho výrazné stability a odolnosti vůči změně, stejně jako na možnosti jeho prevence. Z jednotlivých momentů Freudova přístupu také vycházeli jeho následovníci (srov. např. E. Fromm, A. Adler, K. Horneyová)

13

1.2.2.2. Behavioristické přístupy v psychologii

Premisou pro celou behavioristickou koncepci (F. Skinner, G. Binnet) je tvrzení, že veškeré chování člověka je naučené a je to pouze chování člověka, které je pozorovatelné a zkoumatelné. Cílem každého chování je pak uspokojení nějaké potřeby. Z toho vyplývá, že jediný způsob, jak dle behavioristů lze odhalit příčiny deviantního chování, je pozorovat skutečné chování konkrétních jedinců a nikoli předpokládat skryté vnitřní vlivy (jde tedy o výraznou kritiku freudismu). Stejnětak z oné obecné premisy plyne, že pokud je sociálně deviantní chování stejně jako jiné typy chování naučené, lze jej jedince naučit i odnaučit. Nástrojem učení je pak proces zpevňování.

Behavioristické teorie

Pokud bylo v jedincově životě deviantní jednání pozitivně zpevňováno, tedy pokud po nějakém kriminálním činu následovala ze strany jedincova okolí nějaká odměna, je vysoce pravděpodobné, že takové jednání bude jedinec vykonávat i nadále. Na stejném principu pak funguje zpevňování prostřednictvím absence trestu. Lapidárněřečeno, pachatel trestné činnosti, který není přistižen, se naučí, že jeho jednání není trestáno, a pokračuje v něm. Nutno dodat, že zpevňování odměnou má daleko vyšší efektivitu.

Zpevňování

Druhým významným momentem v teorii behaviorismu je důraz na roli tzv. sociálního učení. Tento koncept hovoří o specificky lidské formě učení založené na bezprostředním kontaktu s druhými lidmi. Cílem sociálního učení je stát se plnohodnotnou sociální bytostí a dosahovat pozitivní zpětné vazby od významných druhých lidí v jedincově okolí. Slovíčko „sociální“ zde také označuje základní nástroj učení, kterým jsou sociální vztahy. Zjednodušeně řečeno, člověk se rychleji a efektivněji učí ty modely chování, které jsou běžné v jeho nejbližším sociálním okolí a zároveň u něj nachází pozitivní zpevnění.

Sociální učení

Jedním z mechanismů sociálního učení je nápodoba. Jedinec se díky přítomnosti druhých lidí nemusí učit jednotlivé sociální dovednosti (jako např. konverzační zvyklosti) metodou pokusu a omylu, nebo metodou znalostního učení, může postupovat tak, že napodobuje v daných dovednostech osoby ze svého okolí, u nichž je takové chování odměňováno.

Zajímavý koncept v rámci teorie behaviorismu přinesl také H. Eysenck, který vycházel z rozdělení lidí do dvou skupin dle dominujících rysů osobnosti. Definuje introverty a extroverty . Z disputace v rámci této typologie pak vyplynulo, že větší sklony k sociálně deviantnímu jednání mají extroverti, jelikož jsou otevřenější novým možnostem, nebojí se riskovat a jsou méně zdrženliví v uspokojování svých potřeb. Pro introverty platí opak.

14

Současná psychologie

1.2.2.3. Současná psychologie

V soudobé psychologii se v souvislosti s problematikou sociálně deviantního jednání pracuje s typologií specifických poruch osobnosti, které mají svoji diagnostiku, doporučované postupy intervence i mezinárodní klasifikaci. U jednotlivých poruch osobnosti lze pak předpokládat jistou míru pravděpodobnosti sociálně deviantního jednání.

Jednou ze specifických poruch je manio-depresivní porucha osobnosti, jejíž nositel není v manické fázi poruchy schopen ovládat výbuchy svých emocí. Je potlačena jejich racionální kontrola, aktivace organismu je velmi vysoká. V takové situaci je vyšší pravděpodobnost, že se jedinec dopustí společensky nepřijatelného chování (verbální útoky, fyzické napadení, věznění a vydírání druhých lidí apod.).

Sociologizující teorie

1.2.3. Sociologizující teorie sociálních deviací Koncepty sociálních deviací nazývané sociologizující budou v tomto textu zaujímat poměrně více prostoru než předchozí dvě skupiny. Je tomu tak proto, že teorie společnosti, společenských jevů a procesů, jsou silnou explikativní platformou pro vysvětlení vzniku a existence deviantního jednání. Pokud v sousloví „sociální deviace“ chápe slůvko „sociální“ jakožto označení pro „společenský“ či „týkající se společnosti“, mohou sociologizující koncepty nabídnout nejkomplexnější pohled. Navíc o výskyt patologií byl eminentní zájem sociologů patrný již od prvopočátkůrozvoje sociologie. V následujícím textu představíme pouze tři velké skupiny teorií, které se nejvýrazněji zasloužily o rozvoj zkoumání sociálních deviací.

Teorie anomie

1.2.3.1. Teorie anomie

Prvním ze sociologických klasiků a zakladatelů sociologie byl Francouz Emile Durkheim , který se ve svém díle snažil specifikovat přesnou metodu, jak od sebe ve společnosti odlišit jevy, které nazval „normální“ od jevů „pathologických“. Dílo, v jehož rámci představil pojem anomie, vznikalo na přelomu 19. a 20. století, tedy v období velkých společenských změn a zvratů. Označení anomie Durkheim používal pro uchopování situace ve společnosti, kdy nejsou jednoznačněstanoveny hodnoty a normy a lidé ve společnosti neví, podle jakých pravidel se mají vlastně chovat. Slábnou mechanismy sociální kontroly, tedy nástroje jakéhosi společenského donucení, které člověka směřují k dodržování platných norem, a lidé se začínají chovat spíše v souladu se svými sobeckými, egoistickými zájmy. Tak dochází k vytrácení silných vazeb mezi jednotlivými členy společnosti a společnost jako celek dle Durkheima přestává „držet pohromadě“. Jakým způsobem vlastně Durkheim k takovému tvrzení došel? Na základě

zprostředkovaného pozorování sociálního světa zjistil, že existuje vazba mezi mírou výskytu kriminality a mírou sociální soudržnosti a celistvosti (tedy mezi množstvím trestné činnosti a pevností mezilidských vztahů). Předpokládal tedy, že zvýšený výskyt deviantního jednání je ve společnosti normální, jelikož je ukazatelem pevnosti sociálního řádu a hrozby anomie. Pokud však patologické jevy překročí ve svém množství určitou hranici, společenský řád se zhroutí.

15

Ještě konkrétněji Durkheim tvrdil, že v situaci anomie se zvyšuje míra

sebevražednosti lidí ve společnosti, a to právě pro nedostatek regulace sociálního

života. V anomii nejsou lidé schopni dávat svému životu smysluplné cíle, jelikož

nejsou schopni vidět možnosti jejich naplnění. To vše je způsobeno absencí

hodnotově normativního řádu. Popisovaný způsob ukončení života Durkheim

nazývá anomickou sebevraždou.

Pojem anomie ve svém díle rozpracovali také američtí sociologové. Jedním z nejvýznamnějších byl R.K. Merton . Tento představitel amerického strukturního funkcionalismu, směru, který popisuje společnost na základě jejích strukturních složek a funkcí, které tyto složky plní vůči celku společnosti i vůči sobě navzájem, vyřkl něco velmi banálního a zároveň velmi zásadního pro studium sociálních deviací. Deviantní chování se podle něj překrývá s chováním konvenčním v tom smyslu, že záleží na tom, z hlediska jaké funkce takové chování hodnotíme.

Zavedení prohibice na alkohol je jistě opatření ve společnosti plnící pozitivní funkci (tzv. eufunkci) tím, že omezuje spotřebu alkoholu. Negativní funkcí takového opatření je však rozvoj černé ekonomiky a organizovaného zločinu.

Merton se domníval, že vznik sociálních deviací je dán nesouladem či nerovnováhou mezi tím, co společnost od lidí očekává na jedné straně a prostředky, které k naplnění tohoto očekávání svým členům nabízí. Jinými slovy společnost před své členy klade požadavky ve formě cílů, kterých mají dosahovat, a předkládá také nástroje, kterými mají daných cílů dosahovat. Pokud mezi cíli a nástroji existuje nerovnováha, pak se lidé uchylují k deviantnímu jednání, aby cíle dosáhli.

Pokud jsou ústřední společenskou hodnotou peníze a majetek a legitimním prostředkem k jejich dosažení je vzdělání a práce, pak se může stát, že i lidé bez možnosti dosáhnout patřičné vzdělání a vykonávat dobře placenou profesi, budou dosahovat cílové hodnoty peněz. Ovšem prostřednictvím kriminálního jednání.

Pro pochopení různých způsobů lidského jednání ve společnosti a pozice deviací mezi nimi, je užitečná Mertonova teorie konformity . Vycházíme stále ze stejné premisy nesouladu mezi cíli a nástroji jejich dosahování ve společnosti. Můžeme rozlišit následující typy jednání2:

Teorie konformity

2 Tabulka převzata z MUNKOVÁ, G. Sociální deviace. Praha: Karolinum, 2004. s. 41.

16

Nejdůležitější je podle Mertona pochopit problematiku inovací, které dávají vznik sociálně deviantnímu jednání. V nich jedinec či skupina akceptuje cíle, které společnost předkládá, ale k jejich dosahování zvolí prostředky sobě vlastní, společensky nepřijatelné (viz výše příklad s bohatstvím a kriminalitou). Problémem se takové jednání stává, když je z hlediska dosahování předepsaných cílů úspěšnéa pokud jeho nositel dostává od okolí pozitivní zpětnou vazbu – je za něj chválen. Takové chování se pak upevní a rozšiřuje se na další členy společnosti.

Jiným konceptem anomie je pojetí L. Srola, který chápal anomii jako psychický stav individua pohybující se na kontinuu mezi dvěma extrémními body. Jedním je pocit naprostého odcizení sebe sama a druhý znamená pocit sounáležitosti s ostatními. Anomie je podle Srola měřitelná pomocí psychologického testu. Z jeho výsledků pak dle této koncepce můžeme usuzovat na míru pravděpodobnosti výskytu sociálně deviantních jevů.

Pomocí dané škály byla provedena i měření míry anomie české společnosti. Jako „nejanomičtější“ skupiny obyvatel, tedy skupiny vykazující nejvyšší míru odcizení, byly označeny osoby žijící v menších obcích, vyšších věkových skupin a s nižším vzděláním .3

1.2.3.2. Chicagská sociologická škola

Jde o americké sociologické teorie, které vycházejí ze specifických studií amerických velkoměst začátku 20. století. Z těchto výzkumů však plynou závěry, které jsou aplikovatelné na problematiku sociální migrace a sociálních deviací i v soudobé společnosti.

Teorie sociální dezorganizace

1.2.3.2.1. Teorie sociální dezorganizace E. Burgesse

Tato koncepce sociální deviace vychází ze širšího teoretického rámce daného tzv. ekologickým přístupem v sociologii. Teoretické závěry zde plynou z empirických výzkumů radikálních sociálních změn a přechodů, které se odehrávaly v amerických městech v prvních desetiletích 20. století. Popisy změn a tranzic obsahovaly mnohé informace o existenci sociálních deviací v podobě alkoholismu, prostituce, vyděračských gangů apod. Burgess došel k přesvědčení, že takové jevy se koncentrují do tzv. přechodné městské zóny. To je jedna ze tří definovaných zón (= neplánovité seskupení sociálně si podobných lidí), která obklopuje městské jádro – centrum města a sama je obklopena zónu obytnou. Na přechodnou zónu vyvíjí jádro neustálý tlak, jelikož má samo tendenci se zvětšovat a rozpínat, proto v přechodné zóně nacházíme nejvíce sociálně deviantního jednání, jehož nositeli jsou imigranti a které je znakem stavu sociální dezorganizace. Stav sociální dezorganizace je dle autora této teorie označením přirozeného stádia vývoje organizace lidského společenství, kdy je rozbit sociální konsensus. To dále znamená rozpad sociálního řádu. Jinými slovy se dá říci, že podle Burgesse se všechny společnosti vlivem určitých procesů jako např. urbanizace či imigrace dostávají do stavu, kdy nefungují tradice spolužití jejích členů. Nefungují vztahy sousedství a sociální opory. V takové společnosti se lidé cítí sociálně deprivovaní (mají pocit nedostatku adekvátních sociálních vztahů), převládají anonymní a fragmentované vztahy. Vzniká prostor pro alternativní sociální řád spojený

3 Rabušic, L., Mareš, P. Je česká společnost anomická? In: Sociologický časopis. 32, 2, s. 174-187

17

s alternativními nástroji sociální kontroly a alternativní morálkou. V takové řádu deviantní jednání není obecně patologické, ale slouží jako alternativní zdroj kariéry a je tedy obecným rysem sociálního života. Důsledkem popsaného stavu společnosti je sociální deprivace a exkluze (vyloučení některých sociálních skupin). Význam teoretického konceptu E. Burgesse spočívá zejména v důrazu na otázku sociálního řádu a sociálního souladu, v poukazu na kořeny sociální exkluze, displacementu atp.

1.2.3.2.2. Teorie diferencované asociace E. Sutherlanda

Na výzkumy E. Burgesse navázal mj. E. Sutherland svou teorií diferencované asociace, která vycházela ze studia role vztahů v malých sociálních skupinácha procesů sociální interakce v nich. Sutherland dospěl k závěru, že v průběhu života jedinec na základě mechanismů sociálního učení internalizuje nikoli normy samotné, ale definice norem platné v dané skupině. Sociální učení se tak může stát nástrojem učení se sociální deviaci. Jinými slovy, deviantní chování je kulturněpřenášeno v malých sociálních skupinách. Má zároveň složku kulturní a behaviorální. Behaviorální složka je tvořena konkrétními postupy, kterými si jedinec osvojuje deviantní jednání, kulturní pak obsahuje racionalizace, kterými je jedinec přesvědčován, že jeho jednání je legitimní (správné v daném společenství).

Teorie diferencované asociace

Diferencovaná asociace je označení pro proces sdružování se s určitými jedinci,

kteří vykazují specifické vzory chování. To znamená, že v sídlech existuje

tendence na bázi přirozenosti vedoucí k tomu, že lidé s podobnými typy chování

(např. zloději), bydlí vzájemně v těsné blízkosti, aniž by v tom byl záměr.

Sutherland poukázal na vazbu mezi skupinovým a individuálním chováním, což má dodnes vliv na výzkumy šikany, závislostí apod.

1.2.3.3. Teorie labellingu

Neboli teorie značkování či etiketizační teorie. Je velmi úzce spojena se základními premisami relativistického přístupu k sociální deviaci a metodologicky vychází z učení E. Burgesse a dalších představitelů Chicagské školy. Labelling čerpá z teze, že lidská identita (vědomí já) se vytváří v procesu sociální interakce, tedy vzájemného působení mezi členy skupiny či společenství. Deviantní jednání pak vzniká tak, že negativní reakce sociálního okolí na jedincovo jednání je daným jednajícím přijata jako součást jeho identity. Podle této úspěšně přidělení nálepkyse pak jedinec následné chová, čímž zpětně potvrzuje oprávněnost původního označení. V této souvislosti se pak setkáváme s pojmem sekundární deviace, což znamená, že jedincovo jednání je nejprve označeno za deviantní, on označení přijme a chová se jako deviant. Tato teorie tedy říká, že nelze zkoumat příčiny sociálních deviací, ale pouze procesy definování určitého jednání jako deviantního. Implicitně z ní vyplývá, jakou důležitou roli ve společnosti hrají moc, autorita a mechanismy sociálního donucení.

Teorie labellingu

18

Úkol:

Pokud se ve svém okolí setkáváte s deviantním jednáním, která z uvedených teorií by jej podle vašeho názoru nejlépe vysvětlovala a umožňovala porozumět mu?

Literatura:

Hrčka, M. Sociální deviace. Praha: Slon, 2001. Munková, G. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova, 2004. Ondrejkovič, P. (ed.) Sociálna patológia. Bratislava: Veda, 2000. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: Slon, 1991.

19

2. SYNDROM CAN – TÝRANÉ, ZANEDBÁVANÉ A

ZNEUŽÍVANÉ DÍTĚ

Eva Klimentová

Cíle kapitoly:

• abyste dokázali odlišit pojmy týraného dítěte, zanedbávaného dítěte a zneužívaného dítěte;

• abyste znali základní specifické a nespecifické znaky týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte;

• abyste poznali příčiny násilí na dětech;

• abyste získali základní poznatky o charakteristikách pachatelů a obětí syndromu CAN;

• abyste dokázali identifikovat a případně i uplatnit základní postupy primární, sekundární i terciární prevence proti syndromu CAN.

Naším prvním úkolem je vymezit si pojmy, se kterými se při studiu této závažné problematiky budeme setkávat.

Pojem „syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte“ v širším slova smyslu popisuje výsledky převážně úmyslného ubližování dítěti, způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Někteří autoři definují CAN poněkud obšírněji jako „jakékoli nenáhodné, preventabilní, vědomé (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt.“

Syndrom CAN

Podstatu existence syndromu CAN nelze chápat jednostranně jako izolovaný akt ze strany původce či pachatele. Každý z případů je třeba vnímat komplexně jako událost, na které se účastní:

• pachatel či původce, • v interakci s obětí, • v interakci se všemi ostatními zúčastněnými osobami (například nevšímaví

sousedé, laxní přístup odpovědných institucí), • v konkrétním společensko-kulturním prostředí.

Nesmíme také zapomínat, že každý případ označený jako syndrom CAN má své specifické příčiny a specifický vývoj v čase (není pouze tady a teď, ale nějakým způsobem se vyvíjel a vyvíjí).

Pojem „syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného“ je v současnosti vnímán jako velká skupina případů, jejichž výsledkem je ublížení dítěti. Musíme však rozlišit mezi týráním, zanedbáváním a zneužíváním dítěte, neboť tyto činy vůči dítěti se vzájemně odlišují nejen ve své formě, ale i ve svých příčinách a důsledcích. To však nevylučuje skutečnost, že se mohou u jednoho dítěte vyskytovat současně (např. týrání a sexuální zneužívání).

Aktéři

20

Týrané dítě2.1. Týrané dítěV případě týrání je v pozadí tohoto jednání zejména nepřátelství, agresivita a nezvládnuté afekty rodičů (či jiných vychovatelů) k dětem, jedná se o jednání, akci proti dít ěti. Ve vymezení týraní je někdy komplikované určit hranici mezi používáním výchovných opatření, nepřiměřených trestů a týráním, tato hranice je významně kulturně ovlivněna. Důležité je také rozlišení, zde se jedná o ojedinělý útok proti dítěti (někdy se v praxi setkáváme s pojmem „pobití“) nebo o déledobější negativní působení.

Úkol:

Co je vlastně horší – „pobití“ nebo dlouhodobé týrání? A proč? Své názory zdůvodněte. Rozlišujeme týrání fyzické a týrání psychické.

Fyzické týrání2.1.1. Fyzické (tělesné) týrání dítěte Jedná se v rámci CAN o nejpodrobněji popsaný jev, jistě také proto, že jeho následky jsou nejmarkantnější, vyvolávají největší pozornost odborníků i veřejnosti a v neposlední řadě je takové jednání proti dítěti také nejsnáze prokazatelné, pokud dojde k trestnímu stíhání pachatele. Zahrnuje všechny akty fyzického násilí vůči dítěti, patří sem také záměrné neposkytnutí péče dítěti, které vyúsťuje v jeho poranění a smrt. Mezi tělesně týrané děti s následným poraněním se řadí děti, u nichž vzniklo poranění v důsledku bití, popálení, opaření, trestání a také ovšem v důsledku selhání ochrany dítěte před násilím. Jedná se však také o děti, které nemají bezprostřední známky tělesného poranění, ale trpěly dušením, otrávením či podobným násilím. Platí, že čím je dítě menší, tím větší agresi většinou bývá vystavováno. Nejvíc je u nás zabito dětí do jednoho roku věku – kojenci jsou sice nejkřehčí, ale důvodem je zejména skutečnost, že jsou vůči agresi nejvíce bezbranní.

V rámci fyzického týrání rozlišujeme pachatelem způsobená nebo zaviněná

zavřená a otevřená poranění. Zavřená poranění se vyznačují poškozením tkání

a orgánů tupým násilím, zpravidla bez porušení kůže. Vznikají následkem

náhlého a prudce působícího úderu nebo tlaku na tělo nebo nárazem těla na

tupý předmět. Průběh, závažnost a následky jsou dány stupněm působícího

násilí a lokalizací rány na těle, dále věkem dítěte. Rozlišujeme:

• otřesy, zejména mozku a míchy;

• pohmoždění zejména na kůži, které se projevuje krevními výrony. Dále sem

můžeme zařadit stopy po vytržených vlasech a pohmoždění pokousáním.

Modřiny jsou přítomny u 90% týraných dětí;

• poranění svalů – trhliny, úplné přetržení, dále poranění šlach, nervů, cév,

kloubů;

21

• poranění kostí, zlomeniny či naštípnutí;

• poranění hlavy – je nejčastější příčinou úmrtí týraných dětí, mohou také

s sebou nést trvalé neurologické následky. Zahrnují například pohmoždění

mozku, stlačení mozku a podobně. Velice nebezpečný subdurální hematom je

způsoben krvácením mezi tvrdou a měkkou plenu mozkovou, které může

produkovat devastující tlak na mozek. Shaken Infant Syndrom je takové třesení

novorozencem nebo batoletem, které způsobuje intrakraniální krvácení

v důsledku působení odstředivých sil v mozkovně;

• poranění nitrobřišních orgánů – například natržení slinivky či sleziny po

tupém úderu, projevuje se jako akutní břišní příhoda.

Otevřeným poraněním rozumíme každé porušení kůže, sliznice nebo povrchu

některého orgánu. To je vždy zásahem do celého organismu, způsobuje různě

závažnou ztrátu krve. Mezi různými typy ran rozlišujeme oděrky, řezné rány,

sečné rány, bodné rány, tržné rány, zhmožděné rány, střelné rány a rány

způsobené pokousáním. Mezi otevřená poranění řadíme i popáleniny

a opařeniny, včetně zranění po popálení cigaretou, specifická zranění vznikají

třením, např. vlečením po koberci.

Obvykle se však u týraných dětí setkáváme s mnohočetnými somatickými

poraněními, kde se jedná o kombinaci zavřených i otevřených poranění.

Zvláštním typem tělesného týrání dítěte je Münchhausenův syndrom

v zastoupení (by proxy). Jedná se o případy, kdy si rodiče vymýšlejí u dětí

nejrůznější příznaky a onemocnění, případně je uměle vyvolávají tak, aby dítě

pro ně bylo vyšetřováno a následně léčeno. Jedná se například o poškozování

vzorků krve nebo moči a jiných materiálů k vyšetřování tak, aby vyzněly

patologicky. Navíc je možno se setkat i s přímým poškozováním dítěte

simulujícím to či ono onemocnění. Popsány jsou uměle vyvolané otravy léčivy,

fixace vývoje kojenců omezením jejich spontánního pohybu, uměle vyvolané

dehydratace a podobně. Pro diagnostiku Münchhausenova syndromu by proxy

je typické, že potíže u dítěte ustupují po přerušení kontaktu s osobou navozující

příznaky onemocnění.

22

Úkol:

Pokuste se odvodit, co je motivací rodičů, kteří takto poškozují děti, a jaký z toho mohou mít „zisk“.

Psychické týrání

2.1.2. Psychické týrání dítěte Psychické či emocionální týrání jsou pojmy obecně značně nejasné a také se o nich zdaleka tak často nemluví jako o jiných formách CAN. Vzhledem k tomu, že po psychickém týrání nezůstávají objektivně zachytitelné stopy, jedná se o formu ubližování dítěti, která se jen velmi těžko prokazuje. Stojí zde slovo dítěte proti slovu pachatele. Nejběžněji zvažovaný výskyt psychického týrání se vyskytuje v rodinách rozvádějících se partnerů, kteří se o děti „přetahují“, rodiče se před dítětem vzájemně urážejí, pomlouvají, poškozují obraz druhého v očích dítěte a tím narušují prameny jeho identity. Případy psychického týrání se však vyskytují i mimo tuto specifickou situaci a mohou dosahovat rozličných podob – jedná se o případy nedostatečné emocionální opory ze strany dospělých, vyhrožování, nadávky, zesměšňování, výčitky, nedůvěru, opovrhování, ale i prostou nelásku bez aktivních projevů, vtahování dítěte do rodičovských koalicí, přeceňování schopností dítěte, ale i jeho neustálé srovnávání se sourozenci či „úspěšnějšími“ vrstevníky, případně formou „to já ve tvém věku“. Mezi případy psychického týrání bývá též řazena šikana, které se budeme věnovat ve zvláštní kapitole.

„Jednou jsem pospíchal domů, abych se pochlubil pochvalou, jenže matka mě

dovlekla k sobě do ložnice a vřískala něco o dopise, který dostala ze severní točny. Prý se v něm píše, že jsem „zlý kluk“ a Santa Claus mi k Vánocům nepřinese žádné dárky. Vykřikovala pořád dokola, že jsem „už zase“ udělal rodině ostudu. Stál jsem tam jako omámený a ona mi nelítostně nadávala. Cítil jsem, že to, v čem žiju, je zlý sen, který vznikl v její hlavě. Modlil jsem se, aby se brzo probudila. Toho roku jsem měl pod stromečkem jenom dva dárky, prý od vzdálených příbuzných. Ráno po Štědrém večeru se Stan odvážil zeptat, proč mi Santa Claus přinesl jenom dvoje omalovánky, a matka ho poučila o tom, že „hračky nosí pouze hodným chlapcům a holčičkám“.“ 4

Platí, že psychické týrání se může vyskytovat samostatně, ale mimo to je vždy součástí ostatních forem syndromu CAN – např. sexuálně zneužívané dítě je vždy týráno (tedy poškozováno) i psychicky, ve svém zdravém, normálním psychickém vývoji.

4 Pelzer, Dave. Dítě zvané „To“. Příběh jednoho zápasu o přežití. Praha: Columbus, 1999.

23

2.2. Zanedbávané dítěDalší formou syndromu CAN je zanedbávání dítěte. U zanedbávání nacházíme v pozadí oslabený vztah mezi rodiči a dětmi, nezájem rodičů, lhostejnost, případněnízkou mentální úroveň a z ní pramenící neschopnost zajistit dětem přiměřené podmínky pro vývoj. Zanedbávání je především spojováno s dlouhodobým neuspokojováním základních biologických potřeb dítěte, s opomíjením zdravotní péče, opomíjením potřeb v oblasti smyslové a rozumové stimulace, s nedostatkem příležitostí k pohybu, k tělesnému kontaktu, s omezenou zkušeností s okolím, spolu se zanedbáváním požadavků na trénování schopností a učení. Jedná se tedy spíše o ne-akci vůči dítěti, přehlížení, které dítě poškozuje. I zanedbávání může v extrémních případech ústit v úmrtí dítěte.

Zanedbávané dítě

Ve své praxi jsem na základě anonymního oznámení navštívila rodinu, ve které měl vyrůstat kojenec a batole. Po vstupu do bytu mne do nosu udeřil neuvěřitelný zápach zatuchliny a výkalů. V panelové garsonce nebyl téměř žádný nábytek, sporák a stará plechová kuchyňská linka byly zaneseny plísní a špínou, dřez plný nádobí, zbytků, odpadků. V dětské šprušlové postýlce ležela pětiměsíční holčička, oblečená do ušmudlaných, o mnoho čísel větších dupaček, hlavičku plnou kojeneckých stroupků a chuchvalců slepených vlásků. Její starší bratr seděl apaticky na staré sedačce, zpola zarovnané haldami špinavého oblečení, starých novin a reklamních letáků. Na podlaze špína, psí a pravděpodobně i dětské výkaly, odpadky, starý šrot. Když jsem kojenečka prohlížela, v první chvíli jsem myslela, že má kolem krku krvácející strangulační rýhu. Lékařka diagnostikovala zanedbanou a špínou infikovanou opruzeninu, v ještě horším stavu byla kůže pod „plenkami“, je-li možné za ně označit kus hadru ze starého závěsu. Obě děti byly okamžitěhospitalizovány a po krátkém pobytu v ústavním zařízení svěřeny do náhradní rodiny se souhlasem svých biologických rodičů.

Zanedbané dítě obvykle vyrůstá v chudém, primitivním prostředí, s nedostatečnou hygienou, bez vhodných vzorů vyspělého chování – není kvalitně socializováno (zanedbávání je výsledkem nedostatečné úrovně socializačního procesu). Navíc se často přidružuje nedostatečný zájem vychovatelů o školní docházku dětí. Rozsah zanedbání může být různý, od nejtěžších forem, kdy je ohrožen život dítěte, až po relativně lehké (citové neuspokojení, neuspokojení potřeb identity), které teprve ve spojení s dalšími faktory přinášejí negativní výsledek.

Úkol:

Pokuste vymezit diagnostická vodítka pro profesionály, kteří by měli rozeznat, zda dítě je či není zanedbáváno. Jakou roli v diagnóze bude mít zohlednění mezikulturních rozdílů? Ilustrujte na příkladech.

24

2.3. Zneužívané dítěTermín zneužívání je především používán pro označení pohlavního zneužívání a je takto zanesen i v našem trestním právu.

Úkol:

Tento pojem však v širším chápání může zahrnovat i další formy zneužívání. Dokážete na ně přijít?

Sexuální zneužívání

Za nejzávažnější je však považováno právě sexuální zneužívání, které tvoří relativně samostatnou oblast této problematiky. Hovoříme o syndromu sexuálnězneužívaného dítěte, který je definován jako „nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk, vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá“ 5 . Jedná se tedy o jakékoli angažování závislých nebo vývojověnezralých dětí a adolescentů v aktivitách sexuálního charakteru, které tito nemohou plně chápat, ke kterým nemohou dát informovaný souhlas, nebo které porušují sociální tabu rodinných rolí.

Bývá rozlišována bezdotyková a dotyková forma sexuálního zneužívání.

Formy sexuálního zneužívání

Bezdotyková forma sexuálního zneužívání zahrnuje takové aktivity se sexuálním podtextem, při kterých nedochází k fyzickému kontaktu mezi pachatelem a dítětem. Jedná se například o exhibicionistické chování pachatele před dítětem nebo nucení dítěte ke sledování pornografických materiálů, případně k účinkování při jejich pořizování, obscénní osobní i telefonické rozhovory.

Dotyková forma sexuálního zneužívání zahrnuje kontaktní sexuální chování, od líbání či osahávání na erotogenních zónách dítěte, vnikání do tělních otvorůdítěte například jazykem, prsty a podobně, donucení k masturbaci, intrafemurální koitus (mezi stehna) až po znásilnění, kterým označujeme vniknutí penisu do vaginy, konečníku či úst dítěte.

Úkol:

Jistě znáte pojem incest, který se k této problematice také vztahuje. Dokážete jej vymezit?

Dále můžeme rozlišit sexuální zneužívání:

• intrafamiliární – realizované v rámci rodiny osobami, ke kterým má dítěsilné emocionální pouto;

• extrafamiliární – osobami, které stojí vně rodiny dítěte. Zde ještě můžeme rozlišovat mezi pachateli, které dítě zná (např. učitelé, trenéři, vedoucí dětských kroužků), a dítěti neznámými pachateli, kteří atakují dítě nečekaně, náhodně (např. exhibicionisté).

5 Täubner, Vladimír. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. Praha Trizonia, 1996, s. 10.

25

Úkol:

Kterou z těchto forem sexuálního zneužívání považujete za závažnější a proč?

Mlčenlivost dítěte si pachatel vynucuje jeho psychickým vydíráním, vyhrožováním, různými odměnami a tresty. Dítě je těmito postupy natolik vyvedeno z míry, že o svém utrpení mlčí, mnohdy přenáší zodpovědnost za zneužívání na svou osobu, vnímá je jako trest za své „nevhodné“ chování. V souvislosti se syndromem sexuálně zneužitého dítěte byl popsán tzv. syndrom dětského přizpůsobení sexuálnímu zneužití, který byl popsán na základě skutečnosti, že mnoho dětí po určitém čase své přiznání k tomu, že je sexuálně zneužíváno, odvolává. Mechanismus vzniku tohoto syndromu se vysvětluje skutečností, že dítě je navíc sekundárně viktimizováno (zraňováno) po odhalení svým okolím a celkovým průběhem vyšetřování či v průběhu soudního procesu. Dítěti může být opakovaněvyslovována nedůvěra, je zpochybňována jeho důvěryhodnost, velmi často je odmítáno nejen osobou, která jej zneužívala, ale též dalšími příbuznými a širokým okolím, zůstává pak psychicky osiřelé, je samo v sociální prostoru.

Průběh zneužívání

„Moni,“ řekl otec cizím chraptivým hlasem a pohladil mě po vlasech. „Moni, máš tatínka ráda?“ „Ano,“zašeptala jsem a přitiskla se ke stěně. „Moni,“ řekl otec a klekl si přede mnou na postel, „ať se teď stane cokoli, nesmíš o tom říct mamince ani slovo. Slibuješ mi to?“ „Ano,“ zašeptala jsem a měla jsem strach, hrozný, děsivý, nevýslovný strach. Tatínek byl tak jiný, tak… Ještě nikdy se mě nezeptal, jestli ho mám ráda. Nikdy mi neřekl, že něco nesmím říct matce. „Moni,“ oslovil měznovu a vyhrnul mi noční košilku, „teď nesmíš křičet. Ani to nebude moc bolet. Je to krásné, Moni, strašně krásné!“ Nebylo to krásné. Jeho prsty byly všude. Způsobovaly mi bolest. Neodvažovala jsem se křičet, jenom jsem tiše plakala. „Moni, nekřič,“ mluvil dál otec a přistrčil mou ruku ke svým kalhotám. „Kdybys křičela, maminka by od nás utekla a ty bys musela k babičce. Slyšíš mě?“ „Ano,“ zašeptala jsem a cítila jsem přitom, jak se z jeho kalhot dere něco teplého a tvrdého. „Moni,“ promluvil na mne zas a to teplé a tvrdé mi strkal do pusy, „vždyť ty už to znáš! Ukaž tatínkovi, cos dělala u dědečka, hned s tím budeme hotovi.“ Znala, znala jsem to až moc dobře. Ono odporné, co mi způsobovalo bolest. Ne, nic nového! A přesto to bylo to nejhorší ze všeho, co jsem znala..“ 6

A odpovězme si ještě na jednu z otázek na začátku kapitoly: Závažnost a trvalost následků jakékoli formy syndromu CAN závisí na tom, zda se jednalo o ojedinělou příhodu, nebo zda je akt násilí, nezájem o dítě či sexuální zneužívání trvalou součást jeho „výchovného“ vedení. Obecně platí, že dítě se nejlépe psychicky vyrovnává s ojedinělým útokem extrafamiliárního násilí, kdy mu může poskytnout účinnou emocionální podporu jeho rodina. Nejhorší variantou je dlouhodobé opakované týrání, zanedbávání či sexuální zneužívání, které má původce v rodinědítěte.

Následky zneužívání

6 Jackelová, Karin. Už nejsem Vaše dcera. Praha: Knižní klub, 1995, s. 295.

26

Aktéři syndromu CAN

2.4. Aktéři syndromu CAN Jak už jsme si řekli, na syndromu CAN se nepodílí pouze pachatel a oběť, ale i jejich sociální okolí a sociokulturní kontext, který je obklopuje. Přesto ale je obětem a pachatelům věnována přirozeně největší pozornost.

Pachatel týrání a zneužívání

2.4.1. Pachatelé týrající a zanedbávající dětí Nebyl zjištěn žádný jednotný typ rodičovského (výchovného) prostředí ani typický soubor osobnostních rysů vedoucích k týrání nebo zanedbávání dětí. Někteří autoři však nacházejí některé typické charakteristiky, které považují za zvýšené riziko pro děti .

Z hlediska původního rodičovského prostředí pachatele je jako riskantní uváděna například absence obou nebo i jediného z rodičů, časté změny partnerůrodiče, s nímž dítě žije, disharmonie rodinných vztahů, narození z nechtěného těhotenství, sociální izolace rodiny i jeho jednotlivých členů, častá změna prostředí, závislost na drogách jednoho nebo obou rodičů a podobně. Může takto docházet k přenosu nepříznivých výchovných podmínek z generace na generaci.

Někteří autoři uvádějí specifické postoje týrajících a zanedbávajících rodičů k dětem i k jejich výchově, jejichž základem je jejich vlastní nezralost, duševní poruchy, mentální retardace. Někdy se dítě stává objektem jejich vlastního citového uspokojení, chtějí, aby jim naplňovalo pocit jistoty a bezpečí. Nejsou schopni chápat požadavky, které na ně klade rodičovská role. Tělesný trest pak nepovažují za výchovný prostředek, ale spíše za obranu svých vlastních práv vůči dítěti. Častá je nezdrženlivost rodiče, neochota omezit své zájmy a potřeby ve prospěch dítěte, nedostatek empatie.

Úkol:

Tato pasáž záměrně spojila pachatele dvou odlišných druhů nevhodného chování k dítěti. Pokuste se sami formulovat rozdíl mezi týrající a zanedbávající osobou. Vyjděte z definic týrání a zanedbávání.

Sexuální agresor

2.4.2. Pachatelé sexuálního zneužívání dětí V tomto případě hovoříme o tzv. sexuálním agresorovi, a to bez ohledu na to, o jaký typ sexuálního zneužívání se jedná.

Víte, že:

� každá třetí dospělá žena přiznává osobní zkušenost se sexuálním zneužitím

v dětství, u mužů je to každý čtvrtý až pátý;

� ke zneužití dítěte nejčastěji dochází v jejich rodinách, agresorem je některý

z rodinných příslušníků, zhruba 70-90% zneužívaných má osobní vztah k tomu,

kdo se takového jednání dopouští;

27

� obětmi jsou častěji děvčátka než chlapci;

� dle odborných výzkumů tvoří případy sexuálního zneužívání dětí

několikanásobek oznámených případů;

� pouze necelých 10% pachatelů jsou jedinci se sexuální deviací pedofilního

zaměření, kteří své oběti náhodně vyhledávají.

Policie většinou poměrně záhy zjistí činnost sexuálního devianta, a to především u méně závažných forem sexuálního zneužívání, jakými jsou exhibicionismus, obtěžování dětí svlékáním, prohlížením a osaháváním při záměrném organizování „zábav a her", například spojených se sledováním pornokazet. Pedofilní deviantmá sníženou schopnost se ovládnout a odolat svému nutkání. Bývá tedy jen otázkou času, kdy se některé dítě někomu svěří a celá věc vyjde najevo. Pachatelé se postupně dostávají do policejní evidence a tím i pod kontrolu. Zvláště nebezpeční jsou pedofilové se sadistickými rysy, takových osob je však poměrně málo.

O zneužívání dětí v rodinách se orgány sociálně právní ochrany nebo orgány činné v trestním řízení dovídají zpravidla v souvislosti s těžkou krizí v partnerských vztazích rodičů, a často zde hraje roli motiv pomsty. Určitá část takových oznámení se později ukáže jako nepravdivá. Během zkoumání duševního stavu pachatelů pohlavního zneužití znalci oboru psychiatrie často docházejí k závěru, že zatímco u pedofilních deviantů, kteří mají neodolatelné nutkání svůj pohlavní pud ukájet na dětech, se jedná zpravidla o duševní poruchu, u zneuživatelů z rodiny tomu tak obvykle nebývá. V případech pohlavního zneužívání dcery otcem se v dosud znalecky zkoumaných případech v drtivé většině nejednalo o zneuživatele s pedofilními sklony. Dítě jako sexuální objekt nebylo těmito osobami preferováno. Jednání zneuživatelů vyplývalo buď z vnějších příčin (zpravidla z hluboce narušených vztahů mezi rodiči dítěte), které psychiku pachatele deformovaly, nebo naopak z příčin vnitřních, vyplývajících z osobnostní struktury pachatele. Jedná se o případy, kdy namísto přirozeného vztahu manžel – manželka vzniká incestní vztah otec – dcera, který v podstatě vytváří náhradní sexuální aktivitu. Během znaleckých zkoumání bylo zjištěno, že se často jednalo o rodiny s naprosto dominujícím postavením ženy, která buď vůbec se svým partnerem pohlavní styky neudržovala, nebo mu soulož poskytovala jako „odměnu" a manžel ve zcela submisívním postavení nedokázal manželství ukončit, nebo nalézt jiné řešení například v manželské nevěře. Zneužíval proto závislého postavení dcery jako „náhradního objektu", který mohl sám ovládnout a často je zde nalezen i motiv pomsty manželce, které byl nevěrný s její vlastní dcerou. V případě vnitřních příčin je zpravidla zjišťováno, že se jedná o muže s nižším stupněm cítění prožitků, citově ploché, egocentrické, výrazně sobecké a nezdrženlivé. Někdy se k těmto dispozicím připojuje i alkoholismus, sociální zanedbanost a frustrující zážitky z vlastního dětství. Inteligence a úspěch v zaměstnání zde nehrají celkem žádnou roli.

Zneužívání v rodinách

28

„Znaky, které s velkou pravděpodobností nacházíme u sexuálního agresora:

Individuální proměnné:

� sociální izolace,

� obtížně kontrolovatelná impulzivita,

� poruchy chování,

� snížené kognitivní schopnosti,

� tělesné nebo sexuální zneužití v dětství.

Rodinné proměnné:

� násilné chování mezi rodiči (tělesné nebo sexuální),

� hodnoty rodiny, schvalující násilné sexuální chování,

� rodiče s nedostatečnými sociálními dovednostmi a bez empatie.

Sociální proměnné:

� společnost schvalující násilné sexuální chování,

� společnost schvalující sexualizaci dítěte,

� antisociální vrstevnická skupina.“ 7

Úkol:

Myslíte, že platí pravidlo „pedofil“ = pachatel? A proč?

Týrané a zanedbávané

dítě

2.4.3.Týrané a zanedbávané dítěTýrané či zanedbávané může být dítě se specifickými vlastnostmi, které v jistém smyslu mohou být pro pachatele provokujícími. Výzkumy naznačují, že dítě v těchto případech hraje více než jen pasivní roli, tj. vysoké procento těchto případůje výsledkem stresu rodičů navozeného samotným dítětem. Dítě tedy může být aktivním iniciátorem a rodiče často sami věří, že jsou dítětem týráni.

Úkol:

Co Vám teď letí hlavou, po přečtení předcházejícího odstavce?

7 Vaníčková, Eva, Provazník, Kamil, Hadj-Moussová, Zuzana, Spilková, Jana. Sexuální násilí na dětech. 1. vydání. Praha: Portál, 1999, str. 38.

29

Hovoří se o některých rysech, které zvyšují riziko dítěte jako pozdější oběti: • nezralost; • fyzické, smyslové či mentální postižení;

• temperamentové charakteristiky dítěte, které vybočují z průměru dětské populace;

• subjektivní pohled rodičů na individuální rozdíly mezi dětmi (např. mezi sourozenci);

• intelekt dítěte a jeho schopnosti nenaplňují očekávání rodičů. Tyto skutečnosti se mohou projevovat mnoha způsoby, které mohou vyvolat násilí ze strany rodičů. Jedná se například o to, že děti celé noci nespí a pláčí, vztekají se, jsou labilní, jejich chování je špatně předvídatelné, jsou neklidné, impulzivní, trpí vážnějšími poruchami chování a podobně.

2.4.4. Sexuálně zneužívané dítě

Jako rizikové skupiny dětí bývají označovány8 : • děti deprivované, opomíjené a zanedbávané, tedy zejména ty, které vyrůstají

v dysfunkčních a afunkčních rodinách, riziko se zvyšuje, pokud matka není doma fyzicky přítomna (směnný provoz, lázeňský pobyt a podobně);

• děti z úplných, zdánlivě tzv. normálních rodin v případě, že rodiče na něnemají čas, nestarají se o jejich trávení volného času. Děti potom mohou hledat náklonnost a saturaci svých emocionálních potřeb mimo rodinu;

• velmi ohroženou skupinou jsou děti mentálně retardované nebo s kombinovaným postižením, kdy pachatel spoléhá na to, že dítě nepozná, co se s ním stalo (navíc počítá, že v případě výpovědi nebude jeho svědectví přikládána velká váha);

• dalšími rizikovými faktory jsou nedostatečná informovanost a dovednost dětí v oblasti sexuální výchovy, kdy nepoučené dítě špatně rozlišuje hranici mezi chováním přípustným a nepřípustným;

• děti bez dozoru nebo pod dozorem neznámé osoby (může se jednat i o vychovatele).

Dítě se většinou snaží své zneužívání (není-li jednorázovým útokem) udržet v tajnosti, neboť si začne záhy uvědomovat nepřirozenost tohoto vztahu. Zneuživatele má nebo mělo rádo a bojí se, že mu dospělí nebudou věřit. Zejména je tak tomu v případech, kdy dítě cítí, že druhý z rodičů něco tuší nebo dokonce ví, přitom však nijak nereaguje. Matky často k věci mlčí, neboť se bojí ztráty partnera a veřejné ostudy. Jsou registrovány i případy, kdy matky dítě nutily, aby mlčelo. Tvrdily mu, že lže, obviňovaly dítě, že rozbije rodinu a „tátu přivede do kriminálu“.

Dítě se pak cítí zcela bezmocné, uzavírá se do sebe a začne mít časem pocit viny, že sexuální zneužívání „dovolilo". Stává se, že má pocit odpovědnosti i za mladší sourozence. Nakonec své pocity potlačuje a pokouší se zneužívání akceptovat jako „normální". Mimořádnou škodu na psychice dítěte způsobují případy, kdy pachatel při sexuálním zneužívání použije psychické, případně i fyzické násilí a vyžaduje z hlediska dětského chápání patologické sexuální praktiky. Jsou však registrovány i případy, kdy dítě není poškozeno traumaticky, ale

Sexuálnězneužívané děti

8 srov. Täubner, Vladimír. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. Praha: Trizonia, 1996, s. 21-25.

30

Jsou však registrovány i případy, kdy dítě není poškozeno traumaticky, ale sociálně, případně ve zdravém emocionálním vývoji. V některých případech sexuálního zneužívání byla zjištěna aktivní účast starších dívek ve vztahu k otcům – zneuživatelům. Vztahy se zde vyvíjely až v milenecké. Zneužívaná dcera získala v rodině pozici, ze které se snažila vytěžit maximum, zejména materiální výhody. Byly zjištěny i motivy pomsty nemilované matce.

„Carmel byla sexuálně zneužívána svým nevlastním bratrem od jedenácti let. Sama popsala, proč se naučila mu vyhovět – za její povolnost ji hýčkal a dával jí dárky. Carmel vycítila, že se jí vyplatí být mu po vůli, neboť jí to přinášelo výhody. Když se svěřila své matce, jediné, co uslyšela, byla pohrdavá odpověď – uspokojovat nevlastního bratra přece nikam nevede.“ 9

Příznaky sexuální

zneužívání

Jak může dítě signalizovat pohlavní zneužívání? Rozlišujeme známky specifické a nespecifické (ty jsou společné pro všechny formy interpersonálního násilí)10 : Specifické známky:

• oděrky, trhliny, modřiny a otoky genitálií a konečníku; • traumatické změny panenské blány; • dilatace konečníku; • zánět poševního vchodu a pochvy, sexuálně přenosné choroby;

• nestřídmá, věku nepřiměřená masturbace, věku nepřiměřené praktické znalosti ze sexuální oblasti;

• předčasně zahájený pohlavní život a promiskuita; • bolesti břicha a podbřišku, noční i denní pomočování;

Nespecifické známky: • poruchy příjmu potravy, poruchy spánku; • depresivní ladění, uzavírání se do sebe, lítostivost, plačtivost, smutek;

• těžkosti dýchání psychického původu – u malých dětí zneužívaných k orálnímu sexu;

• automutilace (sebepoškozování), sebevražedné jednání;

• zhoršený školní prospěch, útěky z domova, záškoláctví, zneužívání drog, delikventní chování.

Úkol:

Kriticky zhodnoťte, které výše uvedené známky jsou opravdu specifické pro sexuální zneužívání. Svůj názor zdůvodněte.

9 Bentovim, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998, str. 41. 10 srov. Blumenthal, I. In Vaníčková, Eva, Provazník, Kamil, Hadj-Moussová, Zuzana, Spilková Jana. Sexuální násilí na dětech. Praha: Portál, 1999, s. 22.

31

Trestně právní postihy, které připadají v rámci syndromu CAN v úvahu:

Trestný čin výtržnictví – § 202 Trestního zákona (stíhá se jím např.

exhibicionismus)

1.Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti

nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní

památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění

nebo obřad občanů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo

peněžitým trestem.

2.Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený

v odstavci 1 jako člen organizované skupiny.

Trestný čin ohrožování mravnosti – § 205 Trestního zákona

1.Kdo uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí nebo dováží

pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné

předměty ohrožující mravnost, v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí,

nebo která zobrazují sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně

patologické praktiky, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým

trestem nebo propadnutím věci.

2.Kdo pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu nebo zobrazení

a)nabízí, přenechává nebo zpřístupňuje osobě mladší osmnácti let, nebo je na

místě, které je osobám mladším osmnácti let přístupné, vystavuje nebo jinak

b)zpřístupňuje, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým

trestem nebo propadnutím věci.

Trestný čin opuštění dítěte – §212 Trestního zákona

1.Kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže opatřit

pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán

odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

2.Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, způsobí-li

činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví nebo smrt.

32

Trestný čin týrání svěřené osoby – § 215 Trestního zákona

1.Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím

svobody na šest měsíců až tři léta.

2.Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a)spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více

osobách, nebo

b)pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Trestný čin únosu – § 216 Trestního zákona

1.Kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečně

vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního

rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta

nebo peněžitým trestem.

2.Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a)spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému

majetkový prospěch, nebo

b)ohrozí-li takovým činem mravní vývoj unesené osoby.

3.Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li

činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť

závažný následek.

Trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže – § 217 Trestního zákona

1.Kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí,

tím, že

a)umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život, nebo

b)svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu, bude potrestán odnětím

svobody až na dvě léta.

2.Odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem bude pachatel

potrestán, umožní-li, byť i z nedbalosti, osobě mladší než 18 let hru na hracích

přístrojích, které jsou vybaveny technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek

hry a které poskytuje možnost peněžité výhry.

33

Trestný čin znásilnění – § 241 Trestního zákona

1.Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži

nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije

bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

2.Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin

uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let.

3.Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

a)způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebo

b)spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.

4.Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li

činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

Trestný čin pohlavního zneužívání – §§ 242 a 243 Trestního zákona

§242

1.Kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby

jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok

až osm let

2.Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin

uvedený v odstavci 1 na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.

3.Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li

činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.

4.Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li

činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

§ 243

Kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho

dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje

její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím

svobody až na dvě léta.

Trestný čin soulože mezi příbuznými – § 245 Trestního zákona

Kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo se sourozencem, bude

potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

34

Prevence syndromu CAN

2.5. Postupy k potírání CAN Je samozřejmé, že šetrnější a efektivnější než syndrom CAN potírat, je předcházet jeho vzniku. V rámci preventivního působení rozlišujeme:

Primární prevenci, která se zaměřuje na: • širokou veřejnost, je to osvěta směřující k zaměření její pozornosti na

komfort všech dětí a ochotu sdělit příslušným orgánům jakákoli podezření ve smyslu postižení dětí syndromem CAN;

• dětskou populaci zejména formou sexuální výchovy tak, aby děti znaly svá práva a dokázaly rozlišovat mezi normálním a nenormálním chováním dospělých. Jedná se také o nácvik zvyšování frustrační tolerance (ten bonbon mi nestojí za to, abych šla s tím pánem k němu do bytu) a asertivity (umění říci zdvořile, ale rozhodně „ne“);

• rodiče a jiné vychovatele (současné i budoucí);

• odborné pracovníky a veřejné činitele (zvyšování odborné kompetence při prevenci, odhalování a řešení následků CAN).

Sekundární prevenci, která se zaměřuje na: • rizikové dospělé, • rizikové děti, • rizikové situace.

Úkol:

Jakými formami můžeme realizovat sekundární prevenci syndromu CAN? Uveďte na konkrétních příkladech.

Terciální prevenci, kterou rozumíme způsob řešení již odhaleného týrání, zanedbávání či zneužívání dětí. Cílem terciální prevence je minimalizování nebezpečí sekundární viktimizace dítěte a zamezení dalšímu opakování závadového chování vůči dítěti. Rozlišujeme etapy:

• diagnostickou, která určuje rozsah poškození dítěte; • ochrannou, která má zabránit dalšímu kontaktu s pachatelem a

sekundární viktimizaci a • terapeutickou, která se pokouší eliminovat negativní důsledky postižení

dítěte.

Úkol:

Kdo podle vás může být aktérem jednotlivých typů prevence syndromu CAN? Proveďte kritiku současného stavu této problematiky v ČR.

35

Literatura :

Není-li v této kapitole uvedeno jinak, vycházím z obsažné a přehledné odborné publikace Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.

Bentovim, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. Täubner, V. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. Praha: Trizonia, 1996. Vaníčková, E., Hadj-Moussová, Z., Provazníková, H. Násilí v rodině. Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: MPSV ČR, 1995. Vaníčková, E., Provazník, K., Hadj-Moussová, Z., Spilková, J. Sexuální násilí na dětech. Praha Portál, 1999.

36

37

3. DROGOVÁ ZÁVISLOST

Pavel Kliment

Cíle kapitoly:

• seznámit čtenáře s problematikou závislosti na obecné rovině, • nastínit možné podoby problémů souvisejících s konzumací drog a

• podat přehled o existujících skupinách drog, které se v hojnější míře užívají na našem území.

Po přečtení oddílu získá čtenář zevrubnou orientaci v drogové problematice. Předložený text pro rozsáhlost drogové tematiky jen nastiňuje sledovanou problematiku, podrobněji bude téma probráno na případných vzájemných setkáních.

3.1. Droga a její charakteristiky Nejprve se pokusím vymezit termíny, kterými je označena tato kapitola, přestože v dalším textu budou sledovány také jiné podoby interakce mezi jedincem a drogou než jen drogová závislost.

Adjektivum drogová je odvozeno od slova droga. Za drogu byli dříve označovány léčivé látky, postupně však došlo k významovému posunu u tohoto termínu. Za drogu je v současnosti považována látka, která musí (přesněji řečeno měla by) splňovat dva předpoklady:

• má psychotropní (psychoaktivní) účinek a • má potenciál závislosti.

Psychotropním účinkem se rozumí její determinují vliv na psychiku jedince, který se odráží ve změnách prožívání nebo chování jedince. Tím, jak se droga dostává do metabolizačního řetězce uživatele, mění obvyklé způsoby prožívání a chování. Tyto změny jsou zpravidla uživatelem drogy shledávány za příjemné nebo alespoňzajímavé a neobvyklé, v čemž lze hledat i motivaci uživatelů ke konzumaci drog. Potenciálem závislosti se rozumí schopnost drogy vyvolat v případě pravidelného užívání stav závislosti (ten bude vymezen za chvíli).

Droga a její charakteristiky

Ona svým způsobem může mít i běžná pochutina nadneseně řečeno psychotropní

účinek, ale nemá potenciál závislosti. Některé ženy udávají, že mají v zásobě

schovánu tabulku čokolády, kterou zkonzumují, když se necítí dobře, a to jim

zvedne náladu. Kdy nikdo by asi nehovořil o čokoládě jako o droze, protože

čokoláda nemá svůj potenciál závislosti. Droga by ho měla mít, i když existují

i výjimky z tohoto pravidla.

Různé drogy mají různě velký potenciál závislosti, ten vyjadřuje snadnost vyvolání závislosti, čím je vyšší, tím snadněji droga vyvolává závislost. Nejvyšší potenciál závislosti je přisuzován opiátům, kdy opakované užívání řádově v měsících vede ke vzniku závislosti. Na dalším místě se pak k překvapení mnoha z nás umísťuje

Účinky drogy

38

nikotin, čímž je řečeno, že užívání nikotinu také velmi snadno vede ke vzniku závislosti. Existují pak drogy, které vyvolávají závislosti až po několikaletém pravidelném a tedy vytrvalém užívání, což se týká kupříkladu alkoholu, pokud tento není konzumován příliš mladými uživateli nebo uživateli, kteří jsou vrozeněnegativně predisponováni k negativním účinkům alkoholu na organismus konzumenta. Existují však látky, které mají vcelku zanedbatelný potenciál závislosti (ve srovnání s jinými drogami) nebo u nichž nemůžeme vůbec pozorovat vznik závislosti (mají nulový potenciál závislosti) a přesto jsou přiřazovány mezi drogy.

Normativní a reaktivní

vymezení

Jestliže se pokoušíme definovat pojem droga, tak chceme definovat hranici mezi deviací a normou – v našem případě je normou to, co neodpovídá vymezení pojmu droga. Zde je deviantní jednání vymezováno normativně. Přesto jsou však do skupiny drog přiřazovány i látky, které tuto definici nesplňují a znamená to, že tam musí být přiřazeny nějakou sociálně významnou osobou, osobami, organizacemi (jakýmisi experty). Zde je deviantní jednání vymezováno reaktivně. Když tedy budu uvádět přehled jednotlivých drog, tak tak budu činit z normativního i reaktivního pohledu. Na tomto místě upozorňuji, že v případě reaktivního vymezení pojmu droga je třeba mít na paměti, kým daná látka byla označena za drogu a v jakém zájmu.

Úkol:

Znáte látky, které jsou přiřazovány k drogám, přestože mají zanedbatelný nebo žádný potenciál závislosti (které byly k drogám přiřazeny z reaktivního hlediska)?

Ihned též podávám odpověď na svou otázku, drogami s omezeným potenciálem závislosti jsou canabinoidy, drogami bez potenciálu závislosti jsou halucinogeny. Na tomto místě upozorňuji, že nejsem ani přívržencem konzumace těchto drog, ani nevolám po jejich legalizaci (jedná se vesměs o drogy nelegální), jde mi jen o to, že se nikde neuvádí důvod výjimky z pravidla.

Legální a nelegální

drogy

Zde se dostáváme také k prvnímu možnému dělení drog. Jedná se o drogy legální a nelegální. Legálními drogami jsou v kultuře ty psychoaktivní látky, jejichž užívání má v kultuře svou tradici. Nelegálními drogami jsou pak ty, které tuto tradici nemají, jsou pro kulturu neznámé, ta tudíž předvídá jejich závažné negativní dopady na populaci.

Měkké a tvrdé drogy

Dalším možným dělením je dělení drog na měkké a tvrdé, nelze však předpokládat, že toto dělení kopíruje předchozí typ dělení na legální a nelegální. Existují legální drogy, které bývají přiřazovány mezi tvrdé drogy, tento osud někdy stíhá v naší kultuře tolik rozšířený alkohol, naopak marihuana je měkkou drogou, která je však v naší kultuře zapovězena a je tedy nelegální. Čtenáře určitězaskočilo konstatování, že alkohol může být přiřazen mezi tvrdé drogy, když bylo výše řečeno, že má relativně nízký potenciál závislosti. Ano z tohoto pohledu by byl řazen spíše mezi měkké drogy. Když však za kritérium přiřazování vezmeme počet závislých v populaci, jakož i negativní dopady na společnost, pak má alkohol povahu dlouholeté epidemie. Je totiž odhadováno, že v naší populaci jsou 3% osob závislých na alkoholu a 20% osob jsou problémoví uživatelé, to už se blížíme ke konstatování, že čtvrtina populace má větší či menší problémy, které jsou způsobeny konzumací alkoholu.

39

V odborné literatuře je však doporučováno nahradit dělení na měkké a tvrdé drogy dělením na drogy s akceptovatelným a neakceptovatelným rizikem. Je totiž upozorňováno, že dělení na tvrdé a měkké svádí k závěrům, že závislost vyvolávají jen tvrdé drogy, zatímco měkké tuto schopnost nemají. Všechny drogy (pokud byly stanoveny normativní cestou) tuto schopnost mají, drogy se liší svým dopadem na uživatele a tedy na populaci jako takovou.

Úkol:

Pokuste se vyjmenovat pět drog s akceptovatelným rizikem a pět drog s neakceptovatelným rizikem.

3.2. Drogová závislost Druhým pojmem, který je obsažen v názvu kapitoly je závislost. Závislostí se rozumí nutkavá touha. Pokud za sebou nemá čtenář kariéru alespoň odvyklého kuřáka, tak příliš dobře nemůže pochopit význam slova závislost. Závislost je vtíravým puzení k užití drogy. Závislý myslí v převážné míře jenom „na to“. Pokud drogu má, tak přemýšlí nad způsoby, jak ji udržet nebo nově získat, pokud ji nemá, tak přemýšlí, jak by ji získal. Daného přemýšlení o droze se nejde zbavit, nelze obrátit dlouhodobě pozornost jiným směrem. Droga je „miláčkem“, kterým se permanentě zabývá závislý, ať už ji má, nebo mu právě schází.

Závislost

Drogová závislost je pak definována čtyřmi základními charakteristikami: 1. zmíněnou nutkavou touhou brát drogu pro její psychoaktivní účinky

nebo pro její účinky plynoucí z nepřítomnosti drogy v těle uživatele, 2. vzrůstem tolerance vůči droze, 3. výskytem abstinenčních příznaků v případě nepřítomnosti drogy v těle

uživatele. Ty se mohou manifestovat na úrovni fungování organismu (tělesný rozměr člověka) nebo na úrovni fungování psychiky jedince (psychický rozměr člověka),

4. užíváním drogy jedincem, přestože mu toto užívání způsobuje obtíže na úrovni tělesné, psychické i sociální.

Charakteristiky drogové závislosti

O bodu jedna jsem se výše zmiňoval. Vzrůstem tolerance se myslí jakési převykání organismu na drogu, opakovaným užíváním dojde k tomu, že uživatel musí zvyšovat obvyklou dávku látky, pokud chce navodit srovnatelné účinky drogy na úrovni prožívání a chování. Vzpomeňme na sebe, pokud jsme pravidelnějšími uživateli alkoholu – kdysi na počátku jsme obvykle zkonzumovali menší množství alkoholu, než je tomu v této době, jednoduše jsme mu přivykli. Existují drogy, u kterých dojde k pouze k nepatrnému nárůstu tolerance, a drogy, u kterých je onen nárůst skutečně velmi markantní, zde mě napadá opiátová závislost, kdy může jít o nárůst až padesátinásobný i vyšší.

Vzrůst tolerance

Abstinenčním příznakem se rozumí stav, kdy droga absentuje v látkovém metabolismu uživatele a tato absence se pak manifestuje navenek, uživatel je organismem „vyzýván“ k opětovnému přísunu drogy. Na počátku byla droga látkou lidskému tělu zcela cizí, vzpomeňme si na svou první vyšlukovanou cigaretu

Abstinenční příznaky

40

a na nevolnost tím způsobenou. Postupně si však tělo přivyká a to natolik, že když droga chybí, tak spustí poplachovou reakce o její absenci v lidském těle. Jak jsem již zmínil, k oné manifestaci může dojít na úrovni fyzické (tělesné), tak i na úrovni psychické. Na tělesné úrovni mohou projev absence drogy variovat, kdy bude záležet na druhu drogy, na které je uživatel závislý. Může jít kupříkladu o bolesti hlavy, pocení, třes rukou, víček, celého těla, bolesti ve svalech, kloubech, nevolnost, průjmy a podobně. Na úrovni psychické se pak jedná o podrážděnost, emoční labilitu, ztrátu koncentrace pozornosti, apatii, nerozhodnost, zapomnětlivost, myšlenkovou nevýkonnosti, impulzivitu, sníženou frustrační toleranci a podobně.

V úvodu kapitoly jsem konstatoval, že drogová závislost je pouze jednou z mnoha podob interakce mezi jedincem a drogou, kdy se pokusím níže uvést a objasnit také další možné podoby, do kterých může užití drog vyústit. Uvedené dělení možných podob interakce se činím podle mezinárodní klasifikace nemocí.

Akutní intoxikace

Akutní intoxikace Jedná se o stav, kdy jedinec požil drogu a ta aktuálně ovlivňuje jeho psychické dění. Ve stavu akutní intoxikace se nacházíme například vždy, když požijeme alkohol a toto požití ovlivňuje naše prožívání a chování. A to jak na objektivní úrovni (změnu prožívání a chování si ani neuvědomujeme, nicméně alkoholová intoxikace ovlivňuje průběh některých našich funkcí, například pozornost, reakční rychlost) nebo subjektivní úrovni, kdy si tyto změny uvědomujeme. Stav akutní intoxikace se samozřejmě týká užití jakýchkoli látek s psychoaktivními účinky. Toto označení se však užívá jen v situacích, kdy to uživateli způsobuje nějaké potíže. Příkladem může být utrpění úrazu pod vlivem drogy, narušení tělesných funkcí pod vlivem drogy nebo obtíže v sociálním jednání, které mají svůj původ v akutní intoxikaci. Pozor, stav akutní intoxikace může, ale také nemusí být znakem závislosti na dané droze. Ze stavu akutní intoxikace nelze usuzovat na závislost.

Škodlivé užívání

Škodlivé užívání Jedinec konzumuje drogu, přestože mu tato konzumace způsobuje obtíže v tělesné, psychické nebo sociální rovině. Například se jedná o stavy, kdy jedinci jeho ošetřující lékař zapovídá užívání psychoaktivní látky, protože toto užívání neprospívá jeho zdraví, tento však drogu konzumuje i přes lékařova varování. Opět nelze ze škodlivého užívání jednoznačně vysuzovat na syndrom závislosti.

Syndrom závislosti

Syndrom závislosti Pojem byl vymezován výše jako drogová závislost. Jeho projevy budou odvislé na typu konzumované drogy. O jednotlivých drogách, jejich projevech, jakož i o podobách závislosti na té či oné látce bude pojednáno v dalším textu.

Odvykací stavy

Odvykací stav prostý Pojem byl opět vymezen výše v rámci objasňování jednotlivých projevů závislosti. Opět se o jednotlivých podobách odvykacího stavu prostého budu zmiňovat v dalším textu, kdy pojednávám o jednotlivých druzích drog.

Odvykací stav s deliriem Odvykací stav na některých drogám může přejít v delirium nebo být deliriem doprovázen. Delirium je kvalitativní poruchou vědomí, kdy je nejvíce zasažen znak jasnosti vědomí. Jedinec pak z laického pohledu „blázní“. Ono „bláznění“ se

41

nejzřetelněji projevuje ztrátou orientace v čase (postižený neví, kolik je hodin, neví, který je den), ztrátou orientace místem (postižený neví, kde se právě nachází) a někdy je též zasažena orientace vlastní osobou (nositel postižení neví, kdo je). Uvedené může být navíc doprovázeno halucinacemi (zpravidla viděním nereálných objektů) a různými somatickými komplikacemi, které mohou být i příčinou úmrtí nositele. Delirium má proměnlivý průběh, jasné vědomí je střídáno zakaleným vědomím, časem jasnost nabývá navrch, což je znak úzdravy. Nejčastěji se lze s deliriem setkat u odvykacího stavu na alkoholu.

Psychotické poruchy Jedná se o projevy vážných duševních onemocnění, které jsou způsobeny právěužíváním psychoaktivních látek. Opakované užívání drog je považováno za příčiny vzniku těchto duševních nemocí. Někdy jen stačí, aby nositel poruchy důsledněabstinoval na vyvolávající látce, jindy onemocnění zůstává v chronické formě, bez ohledu na to, že nositel poruchy abstinuje. Zde se pak vedou odborné spory, zda se jedná o psychotickou poruchu způsobenou užíváním drogy nebo se vinou tohoto užívání odkrylo duševní onemocnění, které se do té doby nijak nemanifestovalo. Droga je pak nazývána spouštěčem (tento termín nelze zaměňovat s termínem příčina).

Psychotické poruchy

Amnestický syndrom Jedná se o narušení paměťových schopností, které je způsobeno dlouhodobým a opakovaným užíváním psychoaktivních látek, kdy ostatní intelektové schopnosti jsou rámcově zachovány. Postižený mívá narušenu schopnost vštípivosti paměťového materiálu, špatně nebo vůbec si není schopen zapamatovat nové paměťové obsahy. Uvedené se pak postižený může pokoušet zastírat konfabulacemi neboli smyšlenkami. Nositel poruchy si uvědomuje, že na položený dotaz nemůže odpovědět „nevím“ nebo „nepamatuji si“, proto volí rámcově přiléhavou odpověď, která však neodpovídá realitě. Například na otázku, co měl dnes na snídani, bez zaváhání odpoví, že míchaná vajíčka, přestože snídal kupříkladu párky. Snaží se totiž ztrátu paměťových schopností před svým okolím zastírat.

Psychotický stav reziduální nebo s pozdním začátkem Jedná se o celou skupinu dílčích poruch, kdy termín reziduální značí zbytkový. Jedná se pak o poruchy přetrvávající nehledě na to, že uživatel drogu dále neužívá. Nejtypičtějším přestavitelem takových poruch je demence způsobená užíváním psychoaktivních látek. S demencí se lze nejčastěji setkat jako s následkem užívání alkoholu. Příkladem drog, jejichž účinek se objevuje i ve velkém odstupu od konzumace, je skupina drog halucinogenních, kdy se uvádí, že mezi užitím a projevy intoxikace může uplynout i doba trvající několik měsíců. Jedince je pak intoxikován v místech a časech pro něj výrazně nepříznivých, což může negativněovlivnit jeho fungování.

Amnestický syndrom

42

3.3. Druhy drog

Druhy drog Dalším oddílem, kterému budu ve svém textu věnovat pozornost, je tematika konkrétního dělení drog. Budu se opět přidržovat klasifikace, která je užívána v rámci mezinárodní klasifikace nemocí. Ta dělí drogy do deseti základních skupin. Na prvním místě je uváděna pro náš sociokulturní okruh droga nejobvyklejší, a tou je alkohol.

3.3.1. Alkohol

Alkohol Jak jsem již uvedl, lze až čtvrtinu naší populace označit za problémové uživatele. Uvádí se, že alkohol způsobuje značné škody na našem hospodářství. Alkoholog Skála dokonce tvrdil, že je scestné vidět v konzumaci alkoholu vítaný zdroj státních příjmů, protože za jednu korunu nyní utrženou za nákup alkoholu vydá společnost v budoucnu tři koruny za sanaci následků užívání alkoholu u svých obyvatel. Přes masovou rozšířenost užívání alkoholu v naší populaci je poměrně obtížné přesně stanovit, kdy se jedná ještě o problémového uživatele bez závislosti a kdy se již u tohoto uživatele objevila závislost na alkoholu. Je těžké vést přesnou hranici mezi problémovým nezávislým uživatelem a uživatelem již závislým. Tyto obtíže pak odpadají, jestliže jedince upadá více a více do stavu závislosti. V našich podmínkách se při stanovování závislosti řídíme diagnostickými kritériem kanadského alkohologa českého původu s poněkud příznačným jménem Jellinek. Tento stanovil čtyři základní stupně, kterými může uživatel alkoholu v průběhu své pijácké kariéry projít. O závislosti se však hovoří až od 3. stádia, první dvěstádia lze považovat za přípravná.

Stadia alkoholismu

První stádium se nazývá přípravné. Pokud jsme konzumenty (a to i příležitostnými) alkoholu, tak se nacházíme nebo jsme se nacházeli v tomto stádiu. Jellinek tvrdí, že se zde seznamujeme s alkoholem, jeho účinky a učíme se vlastněalkohol konzumovat. Alkohol nám ještě nic nebere, jen nám dává. Využíváme jeho euforizační a sdružovací funkci. Uživatelé nebývají opilí, pouze podnapilí. Druhé stádium se nazývá varovné. Jedinec začíná pravidelně konzumovat alkohol, na který postupně přivyká, což se odráží ve vzrůstu jeho tolerance. Uvedená skutečnost má konzumenta varovat, toto však bývá často jedincem naopak bráno za povzbudivý signál, nabývá dle svých slov nad alkoholem kontrolu. Díky větší konzumaci alkoholu se konzument dostává častěji do stavů opilosti, začínají se u něj objevovat první okénka (trvající řádově i jen minuty). Konzument pije alkohol ve skupině, ostatní k pití často podněcuje, většinou tím, že druhým poroučí alkohol a dočkává se tak oplácení onoho pohoštění. Postupně se dostavují první výraznější nepříjemnosti spojené konzumací alkoholu, ty mohou mít podobu vyšší míry intenzity emočního prožívání, objevují se první excesy v chování pod vlivem alkoholu, okolí vysílá první signály, že pití alkoholu jedincem začíná být problémové. Tento ony signály nepřijímá, pokud ano, pak dopady svého pití popírá nebo bagatelizuje. Třetí stádium se nazývá stádiem rozhodným. Piják se stává závislým na alkoholu, závislost se projevuje nutkavou touhou po alkoholu. Zde již konzument ztrácí kontrolu nad svým pitím. Tato ztráta kontroly se zprvu projevuje neznatelně, piják přestává dodržovat svá vlastní předsevzetí o četnosti a míře pití alkoholu. Díky tomu začíná selhávat v plnění svých obvyklých sociálních rolí. Na tomto místě upozorňuji, že přechod ze druhého stádia do třetího nemusí nijak vážněji zaregistrovat ani samotný piják, ani jeho sociální okolí. On i jeho okolí si

43

může říkat, že teď jen trochu více pije, než je pro něj obvyklé, časem zase najde ztracenou míru ve svém pití. Pokud se však nachází již ve třetím stádiu, pak onu míru již nikdy – pokud bude dál pít – nezíská. Jeho vztah k alkoholu se nebude zlepšovat, bude tomu naopak. Uvedené neznačí, že piják v tomto stádiu nedokáže abstinovat, nebo že každé předsevzetí nedodrží, spíše se jedná o to, že svá předsevzetí stále častěji nedodržuje. Tak jak vstupuje dále do tohoto stádia, tak stále méně kontroluje své pití, jednou vytyčená strategie je nahrazena strategií mírnější, objevují se častěji okénka, stejně jako excesy v chování způsobené alkoholem. Piják je stále častěji svým okolím zpravován o tom, že nad svým pitím ztrácí kontrolu, ten uvedené popírá, bagatelizuje nebo racionalizuje (nepil bych, pokud by na mě nebyla má žena taková zlá podobně). V rozhodném období však nadále vzrůstá tolerance na alkohol. Náprava spočívá v úplné abstinenci. Piják se však musí opakovaně z abstinence rozpít, utrží další životní ztráty (hrozba ztráty rodiny, zaměstnání a podobně), aby pochopil, že jiné cesty z jeho závislosti není. Poslední stádium nese označení konečné. Tolerance na alkohol začíná klesat, pijákovi stačí stále menší dávky k tomu, aby se dostal do stavů opilosti. Již si nevytváří strategie abstinence, protože tato je už nad jeho síly. Piják je neustále pod vlivem alkoholu, nedokáže být ani s alkoholem, ani bez něj. Nachází se většinou v debaklové situaci, často ztrácí rodinu, zaměstnání i bydlení. Náprava stavu v tomto stádiu je již krajně problematická. Kariéra pijáka z prvního do třetího respektive čtvrtého stádia je různě dlouhá, bude záležet na věku, kdy konzument vstoupí do prvního stádia, i na negativní predispozici stát se závislým na alkoholu. Obecně platí, že čím v mladším věku vstoupí do prvního stádia, tím rychleji proběhne stádii zbylými.

3.3.2. Opiáty Rozšířenější užívání opiátů na našem území má poměrně dlouhou tradici. Pomineme-li poměrně marginální skutečnost, že heroin byl ve svých počátcích (někdy na přelomu 19. a 20. století) užíván jako lék proti kašli a že byl některými zdravotníky v průběhu dvacáté století zneužíván morfin, už před rokem 1989 bylo možno u nás zaregistrovat skupiny jedinců, kteří z běžně dostupných léků (kodein) připravovali drogu s názvem braun, která se injekčně aplikovala. V devadesátých letech se na našem území poprvé v masovější míře objevuje heroin. Ten má stejně jako jiné opiáty euforizační efekt, který je doprovázen stavem relaxace a pohody. Heroin je většinou svými uživateli kouřen, teprve když se objeví u konzumenta závislost, je tento intravenózně aplikován. U nás však byla odlišná situace, onen předstupeň užívání se u nás nestal zvykem, i rekreační uživatel heroinu začínal často aplikovat drogu intravenózně, tedy injekční stříkačkou do žíly. Uvedené vede k rychlejšímu vzniku závislosti, uvedená aplikace s sebou přináší četné zdravotní komplikace (přenos infekce, záněty, ucpané cévy, nekróza tkání). Na počátku 21. století se pak na našem trhu objevuje subutex, takto substituční lék při závislosti na opiátech, nejčastěji pak heroinu. Do té doby tuto roli sehrával v našich i světových podmínkách metadon. Substitučním lékem se rozumí náhradní látka za původní drogu, která má schopnost vykrývat abstinenční příznaky této původní drogy. Abstinenční příznaky závislosti na opiátech jsou subjektivně velmi nepříjemné a bolestivé. Závislého po odeznění drogy velmi intenzivně bolí klouby, svaly, někdy i pouhé dotyky, je emočně labilní, vznětlivý, nesoustředěný, situace se zdá být závislému neřešitelná. Z toho důvodu se snaží mít drogu vždy k dispozici. Problém spočívá v tom, že obvyklá dávka pro závislého na heroinu je 2 gramy této

Opiáty

44

látky denně, což vyžaduje obnos rovnající se dvěma až třem tisícům korun denně. Když uvedené vynásobíme třiceti, vidíme, že být závislým na opiátech je dosti finančně náročná činnost. Je zřejmé, že tyto peníze závislý získává nějakou nelegální činností, která poškozuje zbytek společnosti. Filozofie substituční léčby vychází z předpokladu, že pokud se závislému dá náhražka drogy, pak tento nebude jinak poškozovat společnost. Dříve poskytovaný metadon však neměl tak výrazný euforizační efekt jako heroin, za což byl závislými odmítán, pravidla jeho poskytování však byla rovněž dosti přísná. A v té době se objevuje zmíněný subutex s poměrně výrazným euforizačním efektem (mnohem vyšším než metadon). Hlavní roli pro jeho rozšíření však sehrával fakt, že mohl být předepsán praktickým lékařem, což způsobilo jeho lavinové šíření mezi subkulturou závislých a z ní se šířil do přilehlých sousedících skupin. Subutex tak neužívali jen závislí na opiátech, ale dostal se i k rekreačním uživatelům. Zásah z druhé poloviny roku 2003 už byl pozdní – přestože od té doby může subutex předepisovat jen lékařspecialista, je na našem území drogou číslo jedna.

3.3.3. Kanabioidy

Kanabioidy Za kanabinoidy se považují ty látky, které obsahují účinnou látku THC, která je obsažena v rostlině nesoucí název konopí indické. Nejčastěji se můžeme setkat s marihuanou (části samičí rostliny konopí indického) a hašišem(pryskyřice z této rostliny). Jak jsem již zmiňoval, jedná se od drogy poněkud atypické. Do současnosti se vedou spory, zda užívání kanabioidů vede ke vzniku závislosti. Pokud se v současné době hovoří o závislosti na kanabioidech, pak se přiznává pouze závislost psychická. Přes uvedené nelze negativní dopad této drogy bagatelizovat. Její největší nebezpečí spočívá v tom, že může vyvolat vážné duševní onemocnění. Může vést ke vzniku jednak již zmiňované psychotické poruchy způsobené užíváním psychoaktivních látek, kdy tento stav trvá řádově týdny, pokud dojde k přerušení kontaktu mezi uživatelem a drogou, pak časem toto onemocnění odeznívá. Horší alternativou je pak skutečnost, že tento typ drog může být spouštěčem vlastního onemocnění s psychotickými projevy, nejčastěji pak schizofrenie nebo trvalé poruchy s bludy, kdy prognóza těchto onemocnění je krajně nejistá. Problémy s sebou může přinášet i samotná akutní intoxikace, která vede k oslabení rozumové kontroly jedince, ten může pod vlivem drogy jednat neadaptivně. Naopak argumenty proti užívání kanabinoidů typu, že kanabinoidy jsou startovací drogy k dalším nelegálním drogám či že obsahují více karcinogenních látek než běžná cigareta nebo že vedou ke snížení plodnosti nebo oslabení imunitního systému, se zdají být nekorektní. Proti těmto argumentům lze nalézt bez větší potíží protiargumenty, které se zdají být stejně racionální jako výchozí argumenty, což v oblasti prevence působí kontraproduktivně.

Úkol:

Pokuste se vcítit do pozice obhájce konzumace kanabinoidů a pokuste se nalézt protiargumenty vůči výše uvedeným argumentům odpůrců konzumace kanabinoidů.

45

3.3.4. Sedativa, hypnotika

Jedná se po alkoholovém a nikotinovém typu závislosti o třetí nejobvyklejší typ závislosti. Užívání sedativ a hypnotik ve formě nadužívání a zneužívání zůstává veřejnosti zpravidla utajeno, pokud už tato skutečnost vyjde najevo, tak ve směru do rodiny, která se snaží danou skutečnost před okolím zatajit. Sedativa jsou léčiva, které mají vést k psychickému zklidnění uživatele, hypnotika pomáhají navozovat a udržovat kvalitní spánek. Zejména tradiční reprezentanti této lékové skupiny mají výrazný potenciál závislosti, jinými slovy poměrně snadno vyvolávají závislost. Dnešní trend je objevovat a vyrábět sedativa a hypnotika nových generací, je na ně kladen požadavek, aby již neměly potenciál závislosti, dále by neměla u nich příliš vzrůstat tolerance, ideálním by bylo, kdyby neměly letální dávku nebo kdyby tato bylo vysoce položena (aby nemohlo docházet k předávkování se smrtelnými účinky). Sedativa a hypnotika nové generace však nejsou schopna tradiční léky plně nahradit nebo nejsou masivně podávána pro svou větší finanční náročnost. Mnozí uživatelé se stávají na tradičních lécích závislými často vinou svých lékařů, kteří tyto léky opakovaně předepisují, ať už proto, že se z jejich strany jedná o nejjednodušší cestu normalizace narušeného psychického stavu svých klientů, nebo později v tomto předepisování pokračují, jelikož na ně naléhají samotní uživatelé. Jak již bylo řečeno, pokud se toto užívání rozvine v syndrom závislosti, tak se závislí snaží svou závislost před sociálním okolím tajit, svých léků se však nedokáží vzdát. Potřebují jich stále větší množství, což řeší návštěvami více specialistů, kteří jim předepisují odpovídající množství těchto léků, aniž vědí, že jsou jedni z řady poskytovatelů drogy. Akutní intoxikace těmito léky je obdobná intoxikaci alkoholem, chybí však v dechu charakteristický zápach alkoholu. Odvykací stav je rovněž podobný alkoholovým odvykacím příznakům. Mnohdy tyto léky bývají kombinovány právě s alkoholem, což může vést ke kombinované závislosti (o této budu pojednáno dále).

Úkol:

Sedativa, hypnotika

Vzpomenete si na nějaké druhy léčiv, které slouží v indikovaných případech k odstraňování psychických obtíží, ale které mohou být současně některými konzumenty nadužívány a které následně mohou vést k závislosti?

3.3.5. Stimulancia

Daná skupina drog, tak jak i název napovídá, má stimulační vliv na psychiku svého uživatele. Zvyšují aktivační úroveň organismu, uživatel je činorodý, bohatěgestikuluje, rychle hovoří, v řeči je až překotný, rovněž vysuzovací procesy jsou zrychlené. Uživatelem je to prožíváno jako příjemné, tito si připadají jako výkonní, nepociťují únavu, ospalost, nemají hlad. Užívání stimulancií v tahu dokonce zvyšuje jejich stimulující efekt. Nejpůvodnějším stimulantem v našich podmínkách je pervitin (metamfetamin). Pervitin neboli „péčko“ či „piko“ se vyrábí cestou destilace z poměrně snadno dostupných léků proti kašli. Droga může mít podobu kapaliny, nebo malých krystalů, které se následně rozpouštějí v roztoku. Pervitin se může pít nebo užívat intravenózně. Působí okolo dvanácti hodin. Pokud dojde ke vzniku závislosti, pak v popředí odvykacího stavu stojí halucinatorně-paranoidní symptomatika. Jedinec má představu, že je pozorován, sledován, je mu ubližováno, což mohou

Stimulancia

46

podporovat halucinace, které zažívá. Kromě pervitinu bývá ke stimulanciím řazen kokain, crack nebo extáze. V našich podmínkách je ve větší míře užívána extáze a to v rámci taneční scény, dá se říci, že její užívání je v současné době velmi módní záležitostí. Tato droga výrazně zvyšuje schopnost empatie, což je důvod její konzumace. Daná skutečnost je opět uživatelem velmi příznivě hodnocena, tito hovoří o psychickém splynutí s ostatními osobami, jsou zahlceni láskou k druhým. V případě dlouhodobého užívání údajně dochází k organickému poškození mozku, navíc v rámci intoxikace jsou osazována centra žízně v hypothalamu, uživatel v intoxikaci nezažívá pocity žízně, přestože tělo nemusí mít dostatek tekutin a výsledkem může být více či méně vážný stav dehydrace se všemi svými negativními důsledky.

3.3.6. Halucinogeny

Halucinogeny Halucinogeny v menších dávkách působí spíše stimulačně, teprve ve větších dávkách se dostavuje halucinační efekt. Halucinogeny jsou nejvíce atypickou drogou, nevyvolávají totiž dříve vymezenou závislost. Existuje však několik důvodů, proč užívání těchto látek lze považovat za krajně rizikové:

• nelze přesně určit optimální dávky účinné látky, což se týká především přírodních halucinogenů, díky tomu může snadno dojít k předávkování;

• tyto drogy mohou odkrýt latentní (skryté) duševní onemocnění;

• prožitek pod vlivem těchto látek nelze přesně předpovědět, variuje totiž případ od případu od stavu libosti ke stavu nelibosti;

• mohou se objevit psychotické reminiscence neboli flashbacky. Jedná se o již zmíněné stavy intoxikace s velkým časovým odstupem od posledního užití drogy.

V našich podmínkách jsou zneužívány zejména lysohlávky, takto drobné houby, které se užívají ústy v syrovém nebo sušeném stavu. Dalším příkladem přírodních halucinogenů může být durman, dále též muchomůrka červená. Užívání durmanu velmi často končí předávkováním, nehledě na to, že při jeho konzumaci může dojít krátkodobě k obrně dýchacích svalů. Toxicita muchomůrky červené má devastují účinek na játra svého uživatele. Kromě těchto přírodních halucinogenů je u nás užíváno i LSD, které je typickým představitelem syntetických halucinogenů.

3.3.7. Nikotin

Nikotin Nikotin je obsažen v cigaretách, tyto se kouří. Jedná se o velmi rozšířenou drogu, nazval bych ji drogou nenápadnou, protože s ohledem na škody, které páchá na svých uživatelích, jí společnost věnuje poměrně zanedbatelnou pozornost. Pod tlakem EU se však začínají objevovat první regulativy její živelné konzumace s cílem snížit počet uživatelů, a tím i počet závislých. Nelze se zbavit dojmu, že stát v cigaretách stále vidí vítaný zdroj příjmů, opožděné zvyšování daní na tento produkt se pak může stát předvolební tahem. Za takové záchvěvy regulace konzumace nikotinu lze označit skutečnost zvýšení věku osob, kterým jsou cigarety prodávány, omezení reklamy nebo dokonce pokus o zákaz kouření v restauračních zařízeních. Jak jsem již řekl, jedná se o drogu s velmi vysokým potenciálem závislosti a poměrně výraznými abstinenčními příznaky, což mi dá za pravdu každý, kdo přešel od konstatování typu „až budu chtít, tak s tím skončím“ ke skutečným pokusům abstinovat. Normalizace psychického stavu po započetí úplné abstinence trvá až jeden rok.

47

3.3.8. Organická rozpouštědla

Pokud použiji dělení drog na tvrdé a měkké, pak organická rozpouštědla jsou bezesporu drogy nejtvrdšího rázu. Poměr přínosů a rizik je nastaven výrazněve směru rizik, v tomto pohledu je přínos těchto drog na svého uživatel zanedbatelný. Užívají se vdechováním, tím se dostávají do krevního séra, kdy naleptávají všechny orgány, se kterými se dostávají do kontaktu. Výrazně bývá zasažen mozek uživatele, při pravidelném užívání lze pozorovat masivní léze na mozku. Mezi uživateli organických rozpouštědel lze zaznamenat řadu úmrtí vinou předávkování nebo udušením. Tento typ drog je vyhledáván především uživateli pocházejícími z nižších socioekonomických skupin. Nejčastěji se užívá toluen.

Polymorfní užívání psychoaktivních látek Jedinec může být závislým na více než jedné droze, což se ještě v nedávné minulosti nepředpokládalo. Poměrně obvyklá je kombinovaná závislost na alkoholu a sedativech a hypnoticích a na opiátech a stimulanciích. Je zřejmé, že prognostický vývoj takových závislostí je touto skutečností negativně determinován.

Organická rozpouštědla

3.4. Prevence vzniku drogové závislosti Lze se setkat se třemi základními podobami prevence drogové závislosti. Primární prevence spočívá v předcházení vzniku problému jako takového. Je působeno na potenciálního a případně též rekreačního uživatele s cílem nezapočít nebo ukončit konzumaci drog. Příkladem primární prevence mohou být četné „peer-programy“, které bývají realizovány již na základních školách. Za sekundární prevenci je považována samotná léčba závislosti. Úspěšnost takové léčby je značněproblematická, vyžaduje totiž poměrně značné množství času, navíc se úspěšnost léčení udává v případě závislosti na nelegálních nealkoholových drogách řádověv procentech (pokud porovnáme počet abstinujících s celkovým počtem osob, které prošly daným programem). Terciální prevencí se pak myslí postupy směřující ke snížení rizik spojených s konzumací drog. Vychází se z předpokladu, že řada uživatelů drog není zatím motivována k sekundární prevenci, je však záhodno minimalizovat rizika užívání drog, aby se tak chránil zbytek společnosti. Příkladem terciálně preventivní činnosti jsou programy směřující k výměně injekčních stříkaček, k odhalování infekčních onemocnění u uživatelů či podávání substitučních drog (harm reduction).

Literatura:

Prevence drogové závislosti

Bútora, M. Mne sa to nemoze stať. Martin: Osveta, 1989. Duševní poruchy a poruchy chování. Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2000. Janík, A., Dušek, K. Drogy a společnost. Praha: Avicenum, 1990. Marhoulová, J., Nešpor, K. Alkoholici, feťáci a gembleři. Praha: Empatie, 1995. Presl, J. Drogová závislost. Může být ohroženo i Vaše dítě? Praha: Maxdorf, 1994. Řehan, V. Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup.Olomouc: UP, 1994. Skála, J. ... až na dno? Praha: Avicenum, 1988. Skála, J. Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha: Avicenum, 1987.

48

Urban, E. Toxikománie. Praha: Avicenum, 1973. Zvolský, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 1996.

49

4. PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ

Kateřina Sýkorová

Cíle kapitoly:

• seznámit čtenáře s problematikou patologického hráčství, • upozornit na rizikové skupiny osob a

• načrtnout možné řešení tohoto problému u jednotlivce.

Gambling neboli patologické hazardní hráčství je v české společnosti nověobjeveným fenoménem, se kterým je třeba se učit správně zacházet tak, abychom se nedostali do jeho vleku. Jde o v jistém slova smyslu závislost na hazardní hře, což zakládá potřebu učit se gambling rozpoznat, pochopit roli kontextu, ve kterém k němu dochází a vytvořit modely žádoucího chování, které by umožňovalo se s gamblingem vypořádat. Patologické hazardní hráčství je konkrétní formu sociálnědeviantního jednání, které má negativní důsledky jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni širšího společenství. Míra výskytu gamblingu v celé společnosti je pak součástí image společnosti, tedy jejího vnějšího obrazu, na kterém se svým jednáním spolupodílíme. Hazardní hra je pro člověka, který jí „propadne“, také zdrojem negativních sankcí od jeho okolí. Mohou se pohybovat od verbálních výtek až po ztrátu jednotlivých součástí sociálního statusu (zaměstnání, rodina, bydliště). Extrémním důsledkem závislosti na hazardní hře v kombinaci s dalšími deviacemi (např. závislostí na alkoholu) může být i sociální sebevražedné jednání nebo exkluze v podobě např. bezdomovectví.

4.1. Vymezení patologického hráčství Gambling je porucha, která spočívá v častých a opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě člověka na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot. Jinými slovy hazardním hráčem je ten, kdo hraje často, bez ohledu na výši prohraných financí a pro něhož se hra dostala na první příčky hodnotového žebříčku. Hra se stává důležitější než pocit z dobře vykonané práce, důležitější než trávení času s rodinou, dokonce důležitější než uchování si vlastního zdraví a vědomí vlastní hodnoty. Hovoříme zde zejména o hře na tzv. výherních automatech, v kasinech, v loteriích.

Patologické hráčství

Hráčství spojené s hrami počítačovými má své specifické vlastnosti, které

mohou pro daného jedince znamenat také jisté ohrožení, jelikož však není

spojeno s rizikem finančních výher a proher a následnou sociální degradací,

nepovažujeme jej za formu gamblingu.

Jak poznáme patologickou formu hráčství na výherních automatech či v kasinech? Typickými znaky jsou intenzivní puzení ke hře, které se projevuje i na úrovni myšlenek a představ; dále zadlužování, které vede ke snaze získat finance i nezákonně. Puzení ke hře se zvyšuje v zátěžových životních situacích, ve stresu apod. V této hutné charakteristice se skrývá možnost vysvětlit patologické hazardní

Projevy patologického hráčství

50

hráčství nejen jako formu závislosti, ale jako jednu z poruch osobnosti.

Patologické hráčství jako

porucha osobnosti

Řadíme jej mezi návykové a impulzivní poruchy osobnosti. Tato skupina poruch osobnosti se vyznačuje třemi základními soubory znaků, dle kterých je následněmožné provést diagnostiku. Nositel těchto poruch: 1. není schopen odolávat impulsu – podnětu, který je spojen s aktivitou, která

není ani samotným jedincem, ani jeho okolím považována za žádoucí či dokonce bezpečnou. U gamblingu hovoříme o tom, že hráč není schopen zapomenout či odsunout puzení ke hře, touha hrát se mu vtírá pasivněi do myšlenek a je pro něj obtěžující.

2. si uvědomuje narůstající neklid, který je spojený s neustálým přibližováním se možnosti, že čin bude proveden. Postižení tento stav popisují jako silné napětí, psychický stres a tlak, neklid, který se může projevovat i na motorické rovině. Tvrdí, že v jejich vědomí existuje utkvělá myšlenka, že jediný způsob, jak tento obtěžující tlak a neklid odstranit, je vykonat kýženou aktivitu. U hráčůjde o silnou touhu hrát, která jim způsobuje popsané pocity, a zároveň

přesvědčení, že jedinou možností, jak se daných pocitů zbavit, je zahrát si i s vědomím, že jde o činnost odsuzovanou.

3. prožívá uspokojení z provedené aktivity. V daném momentu, kdy postižený jedinec vykoná, po čem toužil, zaplaví jej příjemné pocity spojené s pocitem psychického i fyzického uvolnění a pohody. Tento libý zážitek je však velmi rychle vystřídán výčitkami svědomí, pocity viny a vlastního selhání plynoucí z faktu, že člověk nedokázal odolat iracionálnímu puzení a vykonal aktivitu, za kterou bude negativně sankcionován (potrestán). Tím se uzavírá kruh návykových a impulzivních poruch, jelikož pocity, které následují po výkonu aktivity, vlastně pouze prohlubují původní stres a napětí, které nakonec k dané aktivitě vedly. Tím se vytváří předpoklad pro jejich neustálé opakování. Hráč

tedy po vykonání hry zažívá opět pocity frustrace a stresu, které ke hře vedly, a existuje pravděpodobnost, že ke hře povedou znovu a znovu.

Do vymezené skupiny poruch osobnosti můžeme zařadit také pyrománii

(patologické zakládání požárů často provázené sexuálním vzrušením),

kleptománii (patologické krádeže věcí, které člověk vlastně ani nepotřebuje),

trichotiyománii (vytrhávání vlastního ochlupení).

51

4.2. Diagnostika patologického hazardního hráčství Jak už bylo výše naznačeno, ne každé usednutí k hracímu automatu považujeme za patologické hráčství, tedy za projev negativně sankcionovaného sociálnědeviantního jednání. Pro tyto účely můžeme k vysvětlení použít škálu hráčství pohybující se mezi dvěma extrémy. Jedním je právě hráčství patologické a druhým je hráčství sociální.

Sociální hráčství je takové, které se samo o sobě ani ve svých důsledcích nevymyká společenským normám a jehož nositel není svým okolím za hráče považován a označován. Sociálního hráče poznáme podle toho, že hraje pouze ve společnosti druhých a pouze do té míry, než prohraje finance předem na hru určené. Sociální hráč si umí říct „dost!“ a se hrou přestat, aniž by takové rozhodnutí provázel pocit psychického napětí.

Sociální hráčství

Patologické hráčství je naproti tomu takové, jehož nositel není schopen přestat s hraním ani ve chvíli, kdy prohrál všechny peníze, které měl k dispozici. Puzení ke hře je tak silné, že hráče nutí, aby si půjčoval peníze třeba i od neznámých lidí a tím se vystavoval riziku dluhů a sociálních konfliktů. Ke konkrétní diagnostice patologického hráčství slouží také dotazník vytvořený po vzoru dotazníků zjišťujících závislosti na psychoaktivních látkách. Naleznete jej na konci této kapitoly.

Patologické hráčství

4.2.1. Skupiny ohrožené hazardním hráčstvím Na základě znalostí jednotlivých teoretických konceptů sociálních deviací můžeme předpokládat, že ne všichni členové společnosti jsou rozvojem gamblingu ohroženi stejně. Existují určité skupiny, jež disponují zvýšeným množství rizikových faktorů, které ve svém důsledku mohou vést k rozvoji patologického chování spojeného se hrou na hracích automatech, v kasinech či v loterii.

1. Mladí lidé. U dětí a dospívajících vznikají závislosti všeho druhu a také patologické hráčství mnohem rychleji než u dospělých, kteří mají hlubší životní zkušenosti a také širší rezervoár ověřených způsobů, jak řešit každodenní problémové situace. Mladiství se mohou daleko snáze uchylovat k únikovému jednání v podobě hazardních her, pokud se dostanou do svízelné životní situace. Mladí lidé mohou hře podlehnout také na základězvědavosti, touhy po dobrodružství či vlivu vrstevnické skupiny.

2. Muži . Větší tendence mužů podléhat patologickému hráčství byla prokázána výstupy ze statistik, které mapovaly složení hráčské populace. Odpověď na otázku, proč právě muži jsou méně odolní vůči svodům hazardu, by si zasloužila hlubší pojednání, na které zde není prostor.

3. Profesionální hráči. Profesionální hazardní hráč, který se naučil různé triky a dovednosti je schopen na hazardní hře nějaký čas vydělávat. Riziko, že tito lidé propadnou patologické hráčské vášni, kdy nejsou schopni hru kontrolovat, je však značné.

Ohrožené skupiny

52

Existuje případ člověka, který si skutečně dokázal hazardní hrou vydělávat. Po té

překročil hranice patologického hráčství a jakoby na všechny zkušenosti, finty

a poučky profesionálů zapomněl. Začal hrát nesmyslným způsobem, nad kterým

jeho dříve chladně uvažující rozum zůstával stát.

4. Nebezpečná povolání. Nebezpečná povolání jsou ta, při kterých přichází člověk do styku s hazardní hrou a kde se pohybují málo kontrolovaným způsobem volné finanční prostředky. Ohroženi jsou lidé, kteří pracují jako číšníci, barmani či krupiéři. Nebezpečná jsou také povolání s velkými a nepravidelnými příjmy a ta, kde se pracuje s velkými finančními prostředky v hotovosti.

5. Hyperaktivní (nadměrně živé) děti a mladiství s poruchami pozornosti. Hyperaktivní děti a mladiství dokáží u automatu trávit bez přerušení mnoho hodin. I když je většinou lákají jen tak zvané „zábavní“ automaty, tyto děti si zvykají na herny, mají před očima negativní vzory chování hazardních hráčů, kteří se stávají jejich neformálními autoritami, čímž se mohou vzdalovat reálnému světu a trpí jejich osobnost.

6. Nezaměstnaní. Přestože v souladu s tvrzením Nešpora můžeme konstatovat, že patologické hráčství je často plodem nudy a neschopnosti smysluplně naplnit svůj volný čas, nezaměstnanost je častěji důsledkem hazardní hry nežli její příčinou.

7. Další rizikové faktory. Rizikoví z hlediska rozvoje gamblingu jsou také lidé citově strádající, ti, kdo mají problémy s alkoholem, lidé v obtížné životní situaci a také ti, kdo přeceňují význam peněz.

4.2.2. Fáze hráčství Výše popsané rozlišení hry patologické a sociální předjímá také možnost identifikovat určité fáze hraní, které mají specifické znaky. Samotný proces vzniku patologického hráčství musí procházet jednotlivými kroky, pokud nechceme tvrdit, že hráčem se člověk narodí. Jednotlivé fáze rozlišujeme jak u vzniku gamblingu, tak i u samotného procesu léčby.

Fáze vzniku

A. fáze vzniku poruchy: 1. Fáze výher. Začátky hráčství jsou zpravidla provázeny drobnými peněžními

výhrami, které pro jedince znamenají pozitivní zpětnou vazbu z hraní. Uvádí se totiž, že závislost na hře se rozvíjí zejména u jedinců s nižším sebevědomím, které často plyne z neschopnosti vidět sebe sama jako člověka, který něco umí a dokáže. Výhry a posléze i samotná hra se mohou pro jedince stát zdrojem kladného sebehodnocení a růstu sebevědomí. Jedinec pak očekává, že úspěchy budou pokračovat, výhry budou stále vyšší a on se bude cítit stále lépe. Hra je tedy v této fázi motivována finančním úspěchem, jedinec ji přestává mít pomalu pod kontrolou a začíná hrát i o samotě, čímž se vymyká hranicím sociálního hráčství.

2. Fáze proher. Častost her motivovaná touhou po finančním úspěchu vede ale také k tomu, že se množí situace, kde jedinec značný obnos peněz prohraje. Jelikož však hráč nepřikládá prohrám významnou roli, dostává se do cyklu, kdy už není schopen své hraní kontrolovat. Kdyby si byl totiž schopen přiznat, že prohrává, negativně by taková informace ovlivnila jeho čerstvě zvýšené a hrou posílené sebevědomí. Postižený hraje dokud má

53

peníze, začíná si půjčovat, propadá iluzi, že je schopen odhalit princip fungování hracího automatu a že své peníze dostane zpět. Začínají se objevovat absence v zaměstnání, problémy v rodině a v mezilidských vztazích vůbec. Jedinec je nesoustředěný, reaguje nepřiměřeně podrážděněi na běžné podněty ze svého okolí.

3. Fáze zoufalství. Hra se v této fázi dostává na první příčku žebříčku hodnot postiženého. Hráči již nezáleží na prohraných penězích, ani už nevěnuje tolik času přemýšlením nad tím, jak dostane své peníze zpět. Hraje již pouze pro hru samotnou. Jeho hra je samoúčelná. Bezprostředními motivy k usednutí k automatu se stávají touha odreagovat se, utéct před každodenními starostmi a paradoxně i před problémy spojenými se hrou. Jedinec zažívá životní debakl, jelikož zpravidla ztrácí zaměstnání, rodinu, je zadlužen a přirozená síť podpůrných sociálních vztahů již v jeho životě neexistuje. Častá je také tendence ke kompenzaci takové situace prostřednictvím užívání psychoaktivních látek, zejména alkoholu. Objevují se také sebevražedné myšlenky a sklony.

B. fáze uzdravování: 1. Fáze kritičnosti. Člověk v této fázi začíná nahlížet neudržitelnost své

situace. Myšlenky na hru jsou již pro něj příliš obtěžující a dluhy příliš vysoké. Chce se od nich odpoutat. Jelikož hráč v této fázi ztrácí zdroje přirozené opory, začíná hledat pomoc v institucionální podobě. V jejím rámci je konfrontován s poznáním o povaze svého postižení, s jeho možnými dalšími důsledky a s jeho zákonitostmi. Za pomoci odborníka je veden k pochopení, že hráčství jeho problém způsobilo, ale není nástrojem k jeho řešení. Postižený je veden ke tvorbě splátkového kalendáře, k hledání zaměstnání a k psychoterapii, která má umožnit znovunastolení jeho psychické rovnováhy.

2. Fáze znovuvytváření. Jde o fázi, kdy začínají být postupně plněna předsevzetí a cíle formulované ve fázi předchozí. Jedinec získává zpětnou vazbu o tom, co všechno sám dokáže vlastní prací a úsilím, čímž dochází také k obnovení jeho zdravého sebevědomí. Díky němu dokáže rekonstruovat ztracené vazby k rodině, širšímu sociálnímu okolí, k práci.

3. Fáze růstu. Pokud to vše jedinec zvládne, jeho život přestane vykazovat prvky stagnace. Osobnostní růst, který by měl být konečným cílem celé intervence, je možný pouze za předpokladu existence reálného vidění sama sebe, svých schopností a možností a jejich následného uskutečňování. Neznamená to, že se nyní již bývalý hráč začne chovat, jako by jeho hráčská minulost nikdy neexistovala. Naopak. Pokud je člověk schopen tuto zkušenost vnímat jako organickou součást své minulosti, je schopen vnímat kontext, ve kterém se k hraní uchýlil, a pokud je dále schopen tyto vzpomínky konfrontovat s realitou skutečného světa, je na nejlepší cestěk uzdravení. K dosažení takového cíle slouží také specifické psychoterapeutické postupy.

Fáze uzdravování

54

Psychoterapie patologického

hráčství

4.3. Psychoterapie patologického hráčství podle Karla Nešpora Nešpor ve své konceptualizaci zásad pro správné vedení psychoterapie patologických hráčů vychází ze zkušenosti s klienty, u nichž je hráčství kombinováno se závislostí na alkoholu či jiných drogách. K efektivním postupům při léčbě patologického hráčství podle Nešpora patří:

1. Poskytování relevantních informací a osvojování si relevantních dovedností. Do této zásady můžeme zařadit vedení hráče k tomu, aby se vyhýbal rizikovým místům, která u něj vyvolávají neodolatelnou touhu po hře (Nešpor užívá anglického označení „craving“ – bažení). Další zásadou je, aby hráč u sebe neměl větší částky peněz a aby se i jinak všemožně snažil o racionální přístup ke svému hraní. Tím má být eliminován emocionální náboj se hrou spojený.

2. Předání klienta k další léčbě a souběžná léčba ve více zařízeních. Takové doporučení se uplatňuje zejména v situacích, kdy je hraní spojeno se sebevražednými myšlenkami, nebo dokonce pokusy. Jedinec se jimi stává nebezpečný sám sobě a potažmo i svému okolí, a proto je někdy nutná ústavní léčba, v ojedinělých případech dokonce nařízená soudem. Na základě eliminace psychické tenze lze pak s klientem rozvinout lepší spolupráci v oblasti řešení jeho problému spojeného s hraním. Souběžná léčba v několika zařízeních je doporučována u kombinovaných závislostí a zejména pak u tzv. závislých poruch osobnost, kdy se má předcházet vytvoření závislosti hráče na terapeutovi. Tedy jakési mechanické výměnějedné závislosti (automat) za druhou (terapeut).

3. Posilování motivace a zpochybňování očekávání týkajících se hry. Hned od počátku terapie je velmi efektivní pomocí vhodně položených otázek dovést klienta k poznání problémů způsobených hrou. Tím se odbourávají nerealistická očekávání se hrou spojená a dochází ke zpochybnění pocitu neřešitelnosti nastalé situace, kterým klienti trpí.

Často stačí jen jednoduchá konfrontace v podobě takovéto otázky: Co jsem od

hry čekal a co mi skutečně přinesla?

4. Desenzitizace ve fantazii. Předpokladem této specifické techniky je skutečnost, že hráč je schopen si uvědomit, které podněty či momenty se staly spouštěči jeho hraní. Cílem techniky je pak přerušit vazbu mezi tímto podnětem a hrou. Postižený je veden k tomu, aby si představoval onen podnět (třeba hádku s manželkou) a aby ve své fantazii dokázal podnět opustit nebo jej vyřešit jiným způsobem než hraním.

5. Life skills . Hráči často nedokáží zvládat každodenní situace spojené s běžným životem. Nedokáží ovládat nebo vyjadřovat své emoce. Součástí psychoterapie má být i obnova těchto dovedností.

6. Svépomocné skupiny. Jejich kolébkou jsou USA. Po vzoru „Anonymních alkoholiků“ vznikla také skupina „Anonymních hráčů (Gamblers Anonymous)“, která pracuje na stejných principech. Těmi jsou vzájemná výměna zkušeností a kontaktů v léčbě hráčství mezi samotnými postiženými, kteří jsou považování za největší odborníky na řešený problém.

55

7. Rodinná nebo manželská terapie. V pomáhajících profesích se přistupuje k zásadě, že pokud je člověk sociálním tvorem, jeho problémy jsou také sociálně podmíněné a je třeba je řešit v sociálním kontextu. Pokud je jeden člen rodiny či manželského páru postižen hráčstvím, je nutné pracovat i s ostatními členy. Hráč totiž v průběhu léčby prochází významnými změnami chování a prožívání a od terapie izolovaní členové rodiny by pak byli vystaveni riziku neporozumění si s ním a z toho konfliktům. Navíc rodinní příslušníci hráčů byli také dlouhodobě vystaveni stresu a potřebují pomoc.

8. Souběžná léčba problémů. Tato zásada vyplývá z předpokladu kombinace hráčství s např. závislostmi. Nešpor zde zdůrazňuje lapidární ovšem často opomíjený fakt, že pokud hraní a závislost představují spojité nádoby, nelze se v léčbě zaměřit pouze na jedno nebo na druhé. V psychoterapii má být pracováno s oběma problémy najednou.

9. Prognóza a prevence. Pro úplné zbavení se hráčství se doporučuje naprostá abstinence. Dobré zkušenosti jsou na tomto poli se zapojováním vyléčených gamblerů do terapie „nováčků“. Nejde jen o předávání zkušeností svépomocnou formou, ale jde o prohloubení možnosti abstinujícího gamblera vnímat etapu hraní jako etapu, ze které může pro budoucí život něco vytěžit a která není spojena s pouze výrazně negativně zabarvenými vzpomínkami.

Úkol:

Následující text obsahuje dotazník vytvoření sdružením Gamblers Anonymous pro zjišťování míry patologického hráčství. Zkuste si jej zodpovědět, nebo alespoňpročíst jednotlivé položky, které obsahuje. Jsou velmi ilustrativní pro pochopení problematiky hráčství jako takového.

Např. DOTAZNÍK NA PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ DLE GA: Odpovídej ANO nebo NE, podle toho, jestli je pravdivá odpověď bližší „ano“ nebo „ne“.

1. Ztrácíš často kvůli hře čas? 2. Učinila hra tvůj života doma nešťastný? 3. Poškodila hra tvoji pověst? 4. Cítíš po hře výčitky svědomí? 5. Hrál jsi někdy proto, abys hrou získal peníze, jimiž bys zaplatil dluh? 6. Zhoršilo hraní tvůj prospěch ve škole nebo pracovní výkonnost? 7. Když prohraješ, máš pocit, že se musíš co nejdříve vrátit ke hře a vyhrát to,

co jsi prohrál? 8. Když vyhraješ, máš silnou touhu se ke hře vrátit a vyhrát ještě víc? 9. Hraješ často tak dlouho, dokud neprohraješ poslední peníze?10. Půjčil sis někdy proto, abys financoval hru? 11. Prodal jsi někdy něco, abys financoval hru? 12. Nechce se ti používat peníze ze hry pro normální účely? 13. Způsobila hra to, že se nestaráš o prospěch členů rodiny? 14. Hrál jsi někdy déle, něž jsi měl původně v úmyslu? 15. Hrál jsi někdy, abys unikl trápení a starostem?

56

16. Spáchal jsi někdy nebo jsi uvažoval o spáchání nezákonného činu, abys financoval hru?

17. Působí ti hra potíže se spaním? 18. Vedou hádky, nespokojenost nebo zklamání k tomu, že v tobě vzniká touha

hrát? 19. Když se na tebe usměje štěstí, cítíš touhu to oslavit pár hodinami hry? 20. Uvažoval jsi někdy o sebezničení kvůli hře?

Sečti kladné odpovědi. Pokud je jich více než 7, jsi patologický hráč.

Literatura:

Heller, J., Pacinovská, O. Závislost známá neznámá. 1. vyd. Praha: Grada, 1996. Kohout, P. Jsem hazardní hráč aneb zpověď gamblera. 1. vyd. Praha: Grada, 2000. Marhoulová, J., Nešpor, K. Alkoholici, feťáci a gambleři. 1. vyd. Praha: Empatie, 1995. Nešpor, K. Hazardní hra jako nemoc. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Aleny Krtilové, 1994.

57

5. ŠKOLNÍ ŠIKANA

Martin Fafejta

Cíle kapitoly:

• abyste dokázali vymezit pojem šikana, ale současně si uvědomili problematičnost jeho definice;

• abyste poznali dynamiku a příčiny šikany;

• abyste uměli pojmenovat a případně i použít různé nástroje prevence šikany ve školní třídě, ve škole;

• abyste věděli, jak postupovat při vyšetřování šikany.

Šikana je celospolečenský problém, který se objevuje v téměř každé sociální skupině a sociálním prostředí. V šikaně silnější zneužívají slabší, přičemž nelze najít objektivní kritéria pro posouzení, kdy se už o šikanu jedná a kdy ještě ne. Být šikanován je subjektivní pocit, každý máme jinak nastavený práh citlivosti. Co je pro jednoho „legráckou“, „kočkováním“ či „klukovinou“, může jinému způsobit vážné psychické problémy. Z právního hlediska je šikana slovy JUDr. Chuděry „úmyslné jednání, které je namířené proti jinému subjektu a které útočí na jeho lidskou důstojnost“11. Většinou jde o jednání opakované, ale jeho podoby se mění a síla intenzity je různá. Nejde jen o fyzickou či psychickou agresi, již to, že významná část skupiny jedince odmítá, nebaví se s ním, pomlouvá ho, pociťuje dotyčný nezřídka jako šikanu (přičemž tato forma je samozřejmě právněnepostižitelná).

Šikana

Jedním ze statisticky nejrozsáhlejších problémů je školní šikana mezi dětmi. Pro některé školy je tento problém stále tabu a existenci šikany bohorovně či vehementně popírají (právě v těchto školách pak podle odborníků šikana nerušeněbují). Naštěstí se o šikaně mluví čím dál tím častěji a dnes si přiznáváme, že je bohužel „normální“ (ve smyslu častou) součástí chodu mnoha třídních kolektivů. Data se různí, ale s největší pravděpodobností se s nějakou formou šikany setkala většina dětí – na straně agresorů, obětí, nebo svědků. A i pokud jsou děti „pouhými“ svědky, šikana se na nich může projevit velmi negativně.

Úkol:

Školní šikana

Jaktože se „pouhé“ svědectví může na dětech negativně odrazit?

Začnou ji brát jako něco, co je normální a s čím se nedá nic dělat. Šikana je záležitostí skupinovou, nelze ji omezovat na vztah mezi obětí a agresorem. Malá sociální skupina (tj. třída či jiný dětský kolektiv) se na šikanování spolupodílí, byť i jen v tom, že proti němu nezasáhne. V malé sociální skupině panují poměrněintimní a v mnoha ohledech demokratické vztahy. Šikana tyto intimní a demokratické vztahy narušuje, což může do budoucna poznamenat názory

11 Viz Kolář, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001, str. 213.

58

a chování i toho člena skupiny, který šikanován nebyl. Proto je šikana nebezpečná nejen z hlediska psychického a fyzického zdraví jedince, ale i pro sociální zdraví celé společnosti.

5.1. Dynamika šikany Šikana je součástí skupinové dynamiky, mnohdy kolektivu dává tvar a může se i stát, že je i jedním z hlavních smyslů jeho neformální existence.

Úkol:

Zkuste se nad výše zmíněným faktem zamyslet!

Dynamika šikany

Šikanovaný nezřídka slouží jako „obětní beránek“, na jehož úkor se upevňuje soudržnost skupiny. Zároveň je šikana prostředkem sociální kontroly členů: kdo se alespoň tichým souhlasem na šikaně nepodílí, není ke skupině loajální a jako takový může být také šikanován. Pokud není šikana včas zastavena, respektuje její pravidla celá skupina.

Žádná sociální skupina nepřežije, pokud není soudružná, pokud v ní neexistuje

sociální kontrola a pokud členové nepřijímají její normy, hodnoty, vzorce chovní

atd. V tomto smyslu není šikana pouze výstřelkem, ale může se stát integrální

součástí skupinové mentality.

Šikana může vést až k tomu, že se skupina „šokujícím“ způsobem promění, až „nápadně připomíná fašistickou totalitu“. „U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců. […] I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení.“ Skupina přijímá „ideologii pánů a otroků“, „brutální násilí se začíná považovat za normální“, „není místa pro soucit s utrpením“, mezi pachateli „zcela chybí pocit viny“. Šikana se pro skupinu stává drogou, bez které nemůže existovat.12

Extrémní formy šikany

Extrémní formy šikany se týkají především krajně uzavřených, tzv. totálních institucí – v případě dětí jde o ústavy pro mládež, ale může se objevit i ve školním prostředí. V něm se většinou vyskytne bez fyzické agrese. „Do obludných rozměrůzde narůstá odmítání, vysmívání, pokořování, zraňování a jitření otevřených ran. Vyvrcholením bývá psychický ‚lynč‘, kdy je oběť veřejně označena za viníka, který za všechno může.“ Oběti je doporučováno, aby spáchala sebevraždu, jsou pořádány „demokratické“ petice, aby odešla ze třídy.13

12 Kolář, M. Cit. dílo, str. 40.13 Kolář, M. Cit. dílo, str. 45.

59

Přední český odborník na problematiku šikanu Michal Kolář, jehož knihu Bolest

šikanování mohu vřele doporučit, popisuje případ, kdy třída vypsala

„referendum“ o tom, zdali s ní může jet na výlet tělesně postižený spolužák. To

sice na první pohled nevypadá nijak strašně, krev při tom netekla, ale zkusme se

vžít do pocitů onoho chlapce, který se dnes a denně ocital v prostředí, kde mu

spolužáci dávali najevo, jak o něj nestojí jak by jim bylo lépe bez něj.

Nápadně to připomíná tyranii většiny, kde si většina „demokraticky“ rozhodne, že menšina ztrácí jakákoli práva. Nejde tu o fyzické, ale o duševní násilí, které se děje skrze většinový nátlak na jedince, aby byl konformní. A to i tehdy, když to není ve skutečnosti možné – jako u tělesně postižených. Takovýto psychický teror je v mnoha ohledech nebezpečnější než fyzická agrese. Je méně vidět, šrámy z něj se jen tak nezahojí – jedinec si je zpravidla s sebou nese po celý zbývající život. Hůře se řeší i trestá, vždy je těžké najít konkrétního viníka a konkrétní vinu. Zvláště když jde o setrvalé chování většiny.

Zde je nutno opustit běžnou představu, že šikanují pouze žáci se špatným rodinným zázemím a nevalným prospěchem!

Pokud šikanují výsledkově slabší žáci, dopouštějí se většinou násilí s viditelnými následky, a tak je lze snadno identifikovat. Ovšem častěji, než sami chceme vidět, „vynikají“ zvláště v psychické šikaně děvčata a dobří a mezi učiteli oblíbení žáci. Ti dokáží snáze zametat stopy a učitel těžko věří, že by ti „šikovní“ byli něčeho takového schopni. Navíc se často přímo na šikaně nepodílejí, „pouze“ ji vymýšlejí a organizují.

Neuvěřitelný se zdá případ, který na podzim roku 2004 popsala média. Ve třídě, kam se snažili integrovat dvanáctiletou mentálně postiženou dívku, vypukla ze strany spolužaček vůči této dívce neuvěřitelně hrubá šikana sexuálního charakteru, jejíž podrobnosti zde ani nechci popisovat. 14

Někdy zachází slepota vůči agresorům dokonce tak daleka, že je očerňována oběť, protože i tou bývá často jedinec, který vybočuje z kolektivu v tom negativním slova smyslu. „Jsme přesvědčeni, že zlé věci se stávají zlým lidem.“15 Pak se může stát, že šikanovanému žákovi jde skutečně o život, protože se o jeho osud nikdo nezajímá.

Slyšel jsem o případu, který se začal řešit až v momentě, kdy agresoři začali ohrožovat oběť na životě. A co bylo hlavním důvodem zásahu ze strany školy? „Ještě nám sem přijede Nova a budeme ve zprávách!“ jak se vyjádřil jeden ze zodpovědných pracovníků To je jistě extrémní případ, ale chci upozornit na to, že šikana není nikdy spravedlivým trestem, ať se oběť předtím chovala jakkoli.

14 Více viz Franzlová, O. Legrace, nebo impulz k tragédii, MF Dnes 27. 11. 2004.15 Kolář, M. Cit. dílo, str. 64.

60

Příčiny šikany5.2. Proč děti šikanují Šikana se neobjevuje náhodně. Děti často jen „opisují“ od dospělých. Netoleranci se učí v rodinách, ať už jsou jejich rodiče takoví k druhým, k sobě navzájem nebo vůči dětem samotným. Atmosféru netolerance lze vidět i ve školách. Někteří učitelé přímo či nepřímo šikanu jim neoblíbených žáků tolerují a dokonce nevědomky iniciují – tím, že ukáží, kdo se u nich zastání patrně nedočká. Slabý žák nevyhovující normám učitele, může být vnímán jako někdo, kdo si šikanu zaslouží. Jsou i učitelé, pro něž je ponižování slabých součástí výuky – časté zkoušení, přehnaná kontrola úkolů či naopak okázalé ignorování veškerých žákových snah, popřípadě jejich zesměšňování. Může jít o věc, kterou si učitel ani neuvědomuje.

Úkol:

Zkuste se ještě nad výše zmíněnou problematikou zamyslet!

Podle Koláře je problematický i tradiční způsob práce pedagoga s třídou. Učitel řídí třídu sám, „převažuje jednostranná komunikace, je opomíjena spolupráce mezi žáky“.16 Děti se neučí rovnoprávně komunikovat – ani mezi sebou, ani s autoritou.

„Prostředí, kde učitel vyloží látku a pak urputně vyžaduje předem známou

a ‚dokonalou‘ odpověď, nutně vede k netoleranci. Dítě se bojí promluvit, aby

náhodou něco neřeklo špatně a ostatní se mu proto neposmívali.“17

Prevence šikany

5.3. Jak se bránit šikaněProto je z hlediska prevence šikany lepší komunikativní model práce. Učitel má k žákům blíže, ti se učí nejen vzájemnému dialogu, ale i důvěře v autoritu. Učitel pouze nerozkazuje, ale snaží se o obecnější konsensus se skupinou, v jejímž čele stojí. Žáci jsou sebevědomější a schopnější postavit se tomu, co vnímají jako bezpráví.. M. Kolář doporučuje, aby se žáci spolu s učitelem podílely na tvorbě„charty“ řídící pravidla chování žáků i učitele. „K tomu, aby někdo pravidla znal, rozuměl jim a hlavně je bral vážně, je zapotřebí především, aby se sám podílel na jejich utváření.“18 Z toho důvodu nelze veškeré negativní jevy svalovat na špatné působení rodiny, médií, popř. nějaké party. Škola se na nich spolupodílí.

16 Kolář, M. Cit. dílo, str. 92.17Čápová, H. Chybovat a poznat, Respekt, 36/2002.

18 Kolář, M. Cit. dílo, str. 183.

61

Jak by škola měla působit, aby co nejvíce snížila pravděpodobnost šikanyZkuste se zamyslet nad tím, jak mohou vést principy z následujícího seznamu k prevenci šikany! (V dalším textu vše rozvedu.)

1. Děti musí být obeznámeny s tím, co je to šikana. 2. Děti musí být vedeny k zodpovědnosti, nejen k poslušnosti. 3. Ve škole nesmí být kladen důraz pouze na soutěž, ale i na spolupráci. 4. Někdy je dobré rozumně omezit tresty. 5. Práce ve škole musí být smysluplná a kreativní. 6. Učitel musí být garantem bezpečného prostředí ve třídě. 7. Pro učitele by měly být důležitější děti než osnovy a předměty. 8. Učitel nesmí látku jen přednášet. 9. Děti si musí ve výuce rozvíjet komunikační dovednosti. 10. Školní prostředí nesmí být nadmíru stresující. 11. Učitel nemá ve výuce klást hlavní důraz na vlastní moc a autoritu. 12. Žákům má být umožněna co největší komunikace se sebou

navzájem i s učitelem. 13. Výuka musí vést k integraci žáků. 14. Ve škole je třeba demokratizovat vztahy mezi žáky učiteli. 15. Školy se musí řídit principem předběžné opatrnosti. 16. Do prevence šikany musí být zapojeni i rodiče.

Šestnáct krokůproti šikaně

Ad 1) Děti musí být obeznámeny s tím, co je to šikana. Zní to jako trivialita, ale je to velmi důležité. Pokud tomu tak není, může se stát, že ji budou považovat za něco normálního.

Znalost

Sám jsem byl jako žák základní školy svědkem psychické šikany, proti které jsem

se nijak nepostavil. Ba naopak, občas jsem si i já přisadil. Byl jsem tak zlý? Nebo

jsem se bál zasáhnout? Nemyslím. Jen mne ani nenapadlo, že jde o něco

špatného. Šikanovaná spolužačka (ano, šlo o dívku!) byla všeobecně neoblíbená,

špatně se učila, její hygienické návyky nebyly nejlepší. Možná kdyby nám tehdy

někdo řekl, co je to šikana, alespoň někteří z nás by se chytli za nos a zasáhli by.

Ad 2) Děti musí být vedeny k zodpovědnosti, nejen k poslušnosti. Pokud jsou děti poslušné, ještě to neznamená, že jsou zodpovědné. Poslušný plní úkoly, protože musí, zodpovědný, protože se k tomu zavázal a považuje to za důležité. Poslušné dítě udělá, co mu řeknete, zodpovědné to, o čem ho přesvědčíte, že je důležité. Práce se zodpovědnými dětmi je náročnější než s poslušnými, ale vyplatí se. S daleko větší pravděpodobností zasáhne proti šikaně dítě zodpovědné než dítě poslušné. Šikanující zodpovědného obtížněji získají na svou stranu, pokud dítě samo nemá sílu zasáhnout, s velkou pravděpodobností vyhledá někoho (rodiče, učitele), kdo zasáhnout může. Navíc zodpovědné dítě dokáže rozlišit mezi žalováním a nezbytným informováním o šikaně. Pokud učitel klade důraz pouze na poslušnost, jeho autorita bývá jen vnější a kázeň ve třídě panuje pouze za jeho přítomnosti.

Odpovědnost

62

Spolupráce Ad 3) Ve škole nesmí být kladen důraz pouze na soutěž, ale i na spolupráci. V soutěži silní snadno identifikují slabé, což je první krok k šikaně. Pokud děti vedeme ke spolupráci na základě diskuse, poznávají se a nacházejí na sobě pozitiva.

Netrestání Ad 4) Někdy je dobré rozumně omezit tresty. Trest totiž mívá dvojaký charakter. Často trestaný žák bývá označen jako snadný a beztrestný cíl šikany. Nebo přímo naopak, trest zvýší prestiž žáka ve třídě.

Vzpomínám, jak mezi spolužáky na základní devítileté škole zvýšila důtka

třídního učitele mou prestiž!

Práce Ad 5) Práce ve škole musí být smysluplná a kreativní. Jinak se žáci nudí a šikana je pro ně vytrhnutím z nudy. Jak se říká, „kdo si hraje, nezlobí“, a pokud škola není hrou (ejhle, Komenský!), nemůžeme se divit, že někteří žáci si čas v ní trávený „osvěžují“ šikanou. Neboť šikanu lze vnímat i jako zvrácený způsob hry s druhými. To je velmi podstatný bod. Mnozí si neuvědomují, že šikana bývá plodem nudy!

Bezpečí Ad 6) Učitel musí být garantem bezpečného prostředí ve třídě. Toho nedosáhne tím, že bude lpět na vnější poslušnosti. Šikana pak může bujet skrytě pod povrchem. Žáci musí mít k učiteli důvěru, nesmí se ho bát.

Děti na prvním místě

Ad 7) Pro učitele by měly být důležitější děti než osnovy a předměty. Učitel se musí orientovat v dětském světě, být primárně učitelem dětí a až pak učitelem matematiky, zeměpisu atd. Pokud tomu tak není, snadno přehlédne varovné signály, které mu od šikanovaných dětí přicházejí.

Poznávání Ad 8) Učitel nesmí látku jen přednášet. Učitel musí děti vést k tomu, aby k poznatkům aktivně dospěly a učily se v procesu poznávání překonávat překážky. Pokud umí dítě aktivně překonávat překážky při výuce, bude to umět i v životě a jeho schopnost ubránit se šikaně bude vyšší.

Komunikace Ad 9) Děti si musí ve výuce rozvíjet komunikační dovednosti. Jen komunikativně zdatné dítě je schopno obhájit vlastní názor a obhájit se i při jakékoli jiné konfrontaci. Dítě si zvyšuje sebevědomí a je nejen schopno bránit se samo šikaně, ale i vystoupit na obranu druhých.

Méně stresu Ad 10) Školní prostředí nesmí být nadmíru stresující. Některé děti jsou stresovány negativním rodinným prostředím. Pokud škola tento stres ještě prohlubuje, nemůžeme se divit, že se děti „odreagovávají“ šikanou. Na druhou stranu i stres může být pozitivně motivující a děti se musí učit i to, jak jednat ve stresových situacích. I to je prevence proti šikaně! Nejde tedy o to udělat ze školy umělé prostředí bez jakéhokoli tlaku na žáka.

Partnerství Ad 11) Učitel nemá ve výuce klást hlavní důraz na vlastní moc a autoritu. Učitel nemusí o všem rozhodovat, měl by být dětem partnerem. Buduje tak sebezáchovné mechanismy ve skupině. Děti jsou schopny samy zasahovat

63

proti bezpráví a nemají zábrany s učitelem řešit své problémy. Učitel musí být přirozenou autoritou, ke které mají žáci důvěru. Pak má učitel od dětí zpětnou vazbu a negativní jevy, které se ve třídě vyskytují, mu nejsou skryty.

Ad 12) Žákům má být umožněna co největší komunikace se sebou navzájem i s učitelem. Jak již bylo řečeno, podle Koláře je tradiční frontální způsob práce pedagoga s třídou problematický. Někdy stačí změnit klasickou podobu třídy, kde je učitel za katedrou a proti němu sedí žáci. V tomto rozestavení může učitel komunikovat s každým žákem tváří v tvář, ale žáci mezi sebou tuto možnost nemají, své spolužáky během výuky buď vůbec nevidí nebo jim hledí pouze na záda. Takovýto způsob rozmístění žáků ve třídě vzájemnou širší diskusi neusnadňuje ani nepovzbuzuje.

A ještěkomunikace

Ad 13) Výuka musí vést k integraci žáků. Učitel by měl být pokud možno tolerantní k nedostatkům a vést k tomu i žáky. Ve třídě jsou i žáci s poruchami učení a ti bývají právě kvůli nedostatku sebevědomí oběťmi nebo agresory. Výuka v atmosféře vzájemné tolerance zvyšuje sebevědomí postiženým žákům.

Integrace

Ad 14) Ve škole je třeba demokratizovat vztahy mezi žáky učiteli. Dobrým řešením je školní charta, která určuje nejen povinnosti žáků a práva učitelů, ale i povinnosti učitelů a práva žáků. Na tvorbě této charty se podílejí všichni žáci. Učitel jim při tvorbě má být dobrým rádcem a vedoucím. S dětmi musí o každém bodu argumentovat. „K tomu, aby někdo pravidla znal, rozuměl jim a hlavně je bral vážně, je zapotřebí především, aby se sám podílel na jejich utváření.“19 Pokud jsou některé dětské představy nerealizovatelné nebo nesmyslné, učitel je o tom musí umět přesvědčit. Někdy lze kontroverzní bod v chartěi ponechat po tu dobu, než se děti samy přesvědčí, že by měl být zrušen či změněn.

Demokracie

Někdy se setkávám s otázkou typu „Takže to jim máme povolit kouření v hodině,

když o to budou stát?“ Ne, jistě ne, jednak je velmi nepravděpodobné, že by si

za tímto bodem stála po delší argumentaci většina třídy, ale i kdyby tomu tak

bylo, lze třeba argumentovat tím, že pasivní kouření škodí zdraví, a tak má

v tomto případě právo veta i jen jedinec (a tím může být učitel).

Tam, kde charta neexistuje, žáci školní normy přijímají jako dané, „bez diskuse“. Může tak vzniknout „velká vzdálenost mezi normami, hodnotami a postoji, které preferuje pedagog, a normami, hodnotami a postoji, které upřednostňuje většina žáků“.20 Učitel pak ztrácí reálnou možnost zasahovat do postojů žáků.

Ad 15) Školy se musí řídit principem předběžné opatrnosti. Ať už je situace a atmosféra ve škole jakákoli, je nutné vždy brát na vědomí, že by bylo zázrakem, kdyby se na škole šikana nikdy nevyskytla. Pokud učitelé o šikaně

Opatrnost

19 Kolář, M. Cit. dílo, str. 183.20 Kolář, M. Cit. dílo, str. 93.

64

nevědí, nebývá to tím, že by na škole nebyla, ale tím, že je před nimi skryta, nebo že ji dokonce nejsou schopni vnímat.

V jedné škole si stěžovala babička, že její vnuk je šikanován, několikrát totiž domůpřišel s modřinami v rozkroku. Věc byla bagatelizována s tím, že jde o „obyčejnou klukovinu“ a že kdyby šlo o něco vážného, žák by si sám již dávno stěžoval a nenechával to na babičce. Učitelé se někdy doslova brání uznat, že by v jejich třídě mohla existovat šikana a nevědomky její známky přehlížejí.

To, že se ve třídě šikana vyskytla, ještě neznamená, že učitel na svou práci nestačí. Naopak dobrý učitel se pozná i podle toho, že včas dokáže šikanu rozpoznat!

Rodiče Ad 16) Do prevence šikany musí být zapojeni i rodiče. Podobně jako první bod, i tento zní triviálně, přesto je zapojení rodičů často problémem. Proč? Jednak se školy obávají před rodiči mluvit o šikaně. Většina škol má stále za to, že zvláště před rodiči by se měly tvářit, jakoby šikana neexistovala. A ani rodiče na ni nebývají připraveni. Podobně jako neinformované děti, ani oni o ní nic neví, nedokážou ji identifikovat, ne vždy pochopí náznaky, které jim dítě sděluje. Přitom následující kanál je jedním z nejnadějnějších, skrze který se o probíhající šikaně může škola dozvědět co nejvíce: dítě je svědkem šikany, zmíní se doma rodičům (často jen tak mimochodem, bez zjevného záměru) a ti informují u čitele.

Jak je to v praxi

Jak je vidět, jednotlivé body spolu v mnoha ohledech souvisejí a překrývají se. V praxi přitom bývá velmi těžké dosáhnout všech bodů najednou. A i když jich dosáhneme, neznamená to, že se vyhneme šikaně. Každé dítě je individualitou v tom pozitivním i negativním slova smyslu. Často ani nevíme, s jakými zátěžemi (mentálními i jinými) se narodilo, čím si prošlo a čeho všeho je dnes a denněsvědkem. Škola není všemocná a stoprocentně šikaně nikdy nezbrání. Výše zmíněné body nejsou návodem, jak šikanu odstranit, ale jak ji předcházet. Zároveň nejde o vyčerpávající seznam. Obecně jde ale o to, aby škola byla přátelským, empatickým prostředím, které vychovává zodpovědné a sebevědomé jedince obeznámené se světem okolo nich. Jde totiž o to, aby se učitel dozvěděl o šikaně již v zárodku. To předpokládá, že mu děti důvěřují, že se mu nebojí svěřovat se svými problémy a že je vůbec napadne se mu se svými problémy svěřit. Děti musí cítit, že učitel je jim autoritou a partnerem zároveň. Jen tak má přehled o dění ve třídě a může včas zasáhnout proti negativním jevům. A zároveň může počítat s tím, že s ním alespoň některé děti budou spolupracovat. Represe je krajním řešením, v pokročilejších fázích šikany je nezbytná, ale snažme se o to, aby věci nedocházely tak daleko!

65

5.3.1. Dodatek – základní zásady pro vyšetřování šikany v pokročilejších stádiích Zde vycházím z již několikrát citované knihy Michala Koláře Bolest šikanování.21 1) Rozhovor s informátory a oběťmi Od nich se o šikaně dozvíme. Pokud jsme informováni odvážným svědkem, musí ihned následovat rozhovory s oběťmi. Nikdy ne s podezřelými pachateli! 2) Nalezení vhodných svědkůUčitel musí ve spolupráci s informátory a oběťmi vytipovat další vhodné svědky. To je jedna z nejobtížnějších fází vyšetřování, kdy se dělá nejvíce chyb. V tomto momentu se ještě agresoři nesmí o vyšetřování dozvědět, aby nemohli zastrašovat a zametat stopy.

Vyšetřování šikany

3) Individuální rozhovory se svědky a oběťmi Při nejasnostech lze použít i konfrontaci dvou svědků. Stále ještě nevyslýcháme agresory. Rozhodně nekonfrontujeme oběti a agresory, neboť oběti v takovém případě často svá tvrzení ze strachu odvolávají. Nejpozději v této fázi musíme zajistit ochranu obětem, někdy je to nutné již dříve. 4) Rozhovor s agresory, konfrontace mezi nimi Jde vždy o poslední krok vyšetřování! Rozhovory musí přijít v situaci, kdy se už další nové skutečnosti nemůžeme dozvědět. Ani od obětí a svědků, ale ani od agresorů! Musíme mít důkazy a přesnou představu o vyšetřované šikaně. Jinak agresoři vše popřou. Rozhovor a konfrontace mají mít především psychologický dopad na agresory. Agresoři musí zjistit, že se vše „provalilo“, odpor nemá valný smysl a případnou odplatou si svou situaci jen zhorší. Takto nechráníme jen oběti před agresory, ale i agresory před následky jejich vlastních činů.

Tyto body zde píši hlavně proto, aby si každý uvědomil, že před agresory má být vyšetřování co nejdéle utajené a rozhodně nemáme konfrontovat oběti s agresory!

Přičemž věci nebývají černobílé! Každý má jinak postavený práh citlivosti, a tak se někdo může cítit šikanován již jen při náznaku šikany nebo po nešťastném a nepovedeném žertu na svůj účet. Někdy agresoři šikanují oběť proto, že jsou sami obětí šikany ze strany jiných agresorů (včetně rodičů!). Stávají se i případy, kdy původně šikanovaný jedinec získá dostatečnou podporu svých kamarádů, s jejichž pomocí začne agresora sám šikanovat. Někdy oběť šikanu nechce řešit, protože je pro něj snesitelnou formou přijetí do kolektivu ve stylu „koupíš nám bonbony a nanuky, sneseš nějakou tu facku a až budem hrát fotbal, vemem tě do brány“. Daleko obtížněji se řeší a dokazuje psychická šikana a tak by šlo pokračovat dále.

Literatura

Kolář, M. Bolest šikanování. Praha: Portál 2001.

Novinové články: Čápová, H. Chybovat a poznat. Respekt, 36/2002.

21 Kolář, M. Cit. dílo, str. 114-115.

66

Franzlová, O. Legrace, nebo impulz k tragédii. MF Dnes 27.11.2004.

67

6. NOVÁ NÁBOŽENSKÁ HNUTÍ

Pavel Kliment

Cíle kapitoly:

• obeznámit čtenáře s pojmem nové náboženské hnutí, • nastínit mechanismy fungování těchto skupin, • představit obecné členění nových náboženských hnutí, • podat přehled skupin, které splňují charakteristiky nových náboženských

hnutí, na našem území, • usnadnit orientaci čtenáři v tomto pro nás vcelku novém fenoménu.

Dříve byla tato uskupení označována termíny jako sekta, kult, destruktivní kult . Je zřejmé, že tato terminologie byla a je neudržitelná, jelikož samotné označení skupiny v sobě obsahovalo již dopředu hodnotící hledisko. Z toho důvodu se v současnosti razí spíše termín nové náboženské hnutí, přestože tento termín není příliš zastřešující pro všechny sledované skupiny (zejména pokud budu hovořit o uskupeních, která jsou založená na ekonomickém prospěchu zúčastněných osob, o skupinách, které byly dříve označovány jako ekonomické sekty). Dostáváme se bezesporu k nejkontroverznějšímu tématu, které se týká sociálnědeviantního jednání. Ona kontroverze spočívá ve skutečnosti, že tento jev nelze nijak uchopit pomocí normativní koncepce sociální deviace. Nelze jednoznačněvést hranici mezi tradičním neboli etablovaným náboženstvím a novým náboženským hnutím, to je vymezováno toliko reaktivní cestou. Neexistuje totiž žádná norma, která by uspokojivým způsobem vymezovala, co je to tradiční neboli etablované náboženství, kdy tato definice by se stala podkladem k odlišení etablovaných náboženství na straně jedné a nových náboženských hnutí na straně

druhé.

Úkol:

Vymezení pojmů

Nicméně za pokus to stojí. Vyjmenujte pět náboženských skupin, které považujete za etablované. Pokuste se vymezit pojem etablované náboženství v opozici k novým náboženským hnutím. Podle jakých kritérií (charakteristik) lze odlišit tyto dva proudy vůči sobě navzájem?

Je zřejmé, že uvedené odlišení je krajně obtížné, ne-li přímo nemožné. Nová náboženská hnutí jsou pak z toho důvodu vymezována pouze z úhlu reaktivních koncepcí. Tedy tak, že nějaká sociálně významná osoba (která je ve společnosti označována za experta) svým vyjádřením určí, které náboženské skupiny jsou tradiční, prospěšné, žádoucí a tedy chtěné, a které jsou naopak netradiční, škodlivé, nežádoucí a nechtěné. Bohužel ono rozlišení v sobě může a také mnohdy obsahuje zájem takové osoby některé skupiny protěžovat, zatímco jiné znevýhodňovat. Pokud je tedy skupina někým označována za nové náboženské hnutí nebo za sektu, pak je účelným se ptát, kdo toto označení učinil (jakož i v koho zájmu). V současnosti v naší zemi existují skupiny, které jsou dokonce dle zákona registrovány jako církve a přes uvedené je o nich nadále hovořeno jako o nových náboženských hnutích, neboli o sektách. Bude mě to opakovaně svádět k tomu, abych místo pojmu nové náboženské hnutí

68

užíval dřívějšího termínu sektu. Děje se tak z důvodu původnosti pojmu, jakož i z jeho vyjadřovací úspornosti. Pokud tak už učiním, budu oba termíny považovat za synonyma.

Sekta Slovo sekta může pocházet z latinského sequerre, což značí následovat, může však pocházet také od slova secta, což značí škola nebo učení. Daný termín má vyjádřit skutečnost, že se z proudu uznávaných náboženství vydělila skupina, která se postavila do opozice vůči tomuto hlavnímu proudu buď pro revizi výchozího církevního dogmatu nebo z důvodu revize církevního rituálu. Dříve byl pojem sekta užíván pouze ve významu náboženském, jednalo se o skupinu odštěpenou z nějakého hlavního náboženského proudu. V současné době je pojem chápán v širším slova smyslu, netýká se pouze čistě náboženských uskupení, zahrnuje v sobě i skupiny, které vyplývají a sledují také jiný typ dogmatu. Společným východiskem jsou zde zvláštní společné charakteristiky takových uskupení, o kterých pojednám za chvíli.

Úkol:

Dokážete uvést náboženskou skupinu, která se také v minulosti vydělila z etablovaného náboženského proudu a byla ve svém počátku považována za škodlivou sektu a s jejími přívrženci bylo takto i nakládáno?

Charakteristi-ka sekt

Sekta neboli nové náboženské hnutí je namátkou v Encyklopedickém slovníku (1993, s.19993) vymezována jako oddělená politická, ideologická nebo náboženská skupina, často odráží radikální tendence. Členové bývají fanatickými přívrženci svých učení a cílů. V sektách existuje pospolitý život a vědomí výlučnosti. Výraz se užívá v pejorativním významu. V této definici je předně upozorněno, že zaměření skupiny nemusí být nutně pouze náboženské. Dále je zde naznačena jakási zaslepenost neboli nekritičnost členů k tomu, co je skupinou hlásáno a sledováno, od členů se očekává výrazná poslušnost. Vědomím výlučnosti se chápe fakt, že přívrženci jsou utvrzováni v tom, že se vydali tou jedinou správnou a možnou cestou, že ti mimo hranici skupiny žijí svůj život v klamu a nedoberou se svého životního štěstí. Odkaz na pospolitý život odráží skutečnost, že jednotliví členové spolu tráví značné množství času, čímž jsou navzájem vůči sobě pod kontrolou a působí na sebe, v některých uskupeních členové spolu tráví téměř veškerý životní čas. A konečně v sledované definici je obsažena zmínka, že výraz sekta bývá užíván v hanlivém slova smyslu, což se pak týká i členů takové skupiny.

Řídící struktura

Nové náboženské hnutí může být blíže definováno také s ohledem na poměrněstrmou řídící strukturu, kdy na jejím vrcholu stojí jedinec nebo skupina jedinců, kteří v rukou udržující veškerou moc, vykládají vůdčí ideologii, distribuují odměny a tresty, určují další postup skupiny, mnohdy též spravují hmotný majetek skupiny. Zvýrazněna bývá zejména mocenská asymetrie mezi běžným členem a oním vůdcem nebo vůdci, kdy řadový člen nemá téměř žádná práva, ale řadu povinností. Nachází se tak ve výrazně podřízeném až závislém postavení. Vůdce je brán za nejvyšší autoritu, garanta pravdy. Je tedy považován za jakéhosi životního experta, který jednotlivé členy vede tím správným životem. Když vezmeme do úvahy závěry výzkumu, který se týká teorie poslušnosti, tak začneme více chápat fakt, že někdo může natolik podlehnout rozkazům skupinového vůdce.

69

Teorie poslušnosti se nejlépe demonstruje na experimentu, ze kterého byla vysouzena. V experimentu byli účastni experimentátor, pomocník experimentátora a pokusná osoba, neboli naivní subjekt – tedy ten, který nevěděl, že je jedinou pokusnou osobou, ten který za pokusnou osobu považoval také pomocníka experimentátora. Pomocník experimentátora totiž v pokusu vystupoval jako druhá pokusná osoba, choval se tak, že experimentátora ani povahu situace nezná. Experiment byl experimentátorem prezentován jako výzkum dopadu užitých trestů v procesu učení. Experimentátor zdánlivým losem určil, kdo bude v experimentu učitelem a kdo žákem. Termín zdánlivý los znamená, že bylo dopředu dáno, že učitelem bude skutečná pokusná osoba, pomocník experimentátora se vždy stal žákem. Učitel i žák (těchto termínů užívám pro přehlednost, označení nevyjadřovalo skutečnou roli zúčastněných mimo pokusnou situaci) byli usazeni v oddělených místnostech, komunikovali spolu skrze mikrofon a reproduktory, navzájem se neviděli, byli odděleni dveřmi. Ještě než je experimentátor oddělil, tak učitel na chvíli zaujal místo žáka, byla mu připnuta elektroda a dostal slabou elektrickou ránu, právě elektrická rána byla oním trestem, který měl v experimentu užívat učitel. Učitel zaujal na chvíli roli žáka, aby více uvěřil reálnosti situace, do které se dostal. Poté byl učitel odváděn do své učitelské místnosti, kdy ještě zaslechl, kterak žák říká, že má potíže se srdcem, zda ten experiment nebude nebezpečný. Experimentátor odvětil, že to bude bolet, ale nebude to nebezpečné. Když byli účastníci experimentu odděleni, tak učitel dostal instrukci, že má číst žákovi skrze mikrofon série dvojic slov. Žák si má tyto dvojice zapamatovat, učitel po přečtení série vysloví vždy jedno slovo z dvojice a žák si má vzpomenout na druhé slovo této dvojice. Pokud žák odpoví správně, pak učitel žáka dále zkouší, čte první slovo z další dvojice. Jestliže však žák udělá chybu, tak ho má učitel potrestat elektrickou ránou. Každá chyba je potrestána o jeden řád vyšší ránou než chyba předchozí. Tímto řádem bylo 15 V. Učitel začínal užitím trestu 15 V, následovalo 30 V, končilo se pak 450 volty. Je samozřejmé, že žák nedostával žádné elektrické rány, verbální reakce žáka na elektrické rány byla dopředu nahrána na zvukový záznam, o čemž však učitel nevěděl, ten byl přesvědčen o reálnosti svého počínání. Výsledek experimentu byl alespoň pro měvíce než překvapivý. Všichni učitelé, kteří se experimentu zúčastnili dospěli ve svých trestech až k 330V, kdy celých 63% učitelů dospělo až do konce trestání, téměř 2/3 učitelů dospělo až k trestu rovnajícímu se 450 V. Když byly pokusné osoby, kterým byla přisouzena v experimentu role učitele, dotazováni, z jakého důvodu se účastnili a pokračovali v pokusu, který mohl vést k ublížení a možná i smrti pokusných osob, tito odpovídali, že tak činili na popud experimentátora. Oni plnili jen instrukce osoby, která měla situaci pod kontrolou, kterou také považovali za zodpovědnou, co se týče výsledků experimentu.

Úkol:

Teorie poslušnosti

Dokážete uvést situace z reálného života, kdy se pachatel jistého nežádoucího jednání odvolává na výše postavenou osobu, která měla být odpovědna za toto pachatelovo jednání (kdy se tyto osoby jakoby považovaly za méně nebo vůbec samostatné)?

Z výše uvedeného je patrné, že v procesu formování osobnosti jednotlivých níže postavených členů sekt sehrává hlavní roli zmiňovaná osobnost vůdce. Tento je nejenom vykladačem ideologie, na počátku je též jejím tvůrcem. Sám sebe někdy označuje za prostředníka mezi náboženskou skupinou a bohem, jindy mu nepostačuje role posla božího a sám se označuje a někdy i považuje za mesiáše,

Vůdce

70

konečně se může brát i za samotného boha. Osobnost vůdce zejména v počátcích konstituováni skupiny je v mnoha ohledech i důležitější jak samotná ideologie. Tato ideologie, která tvoří základ integrujícího dogmatu, nemá ještě podobu uzavřeného systému, vyžaduje řadu revizí, které provádí právě vůdce-zakladatel. Tento musí být bezesporu charismatickou osobností, musí umět na svou stranu získat jednotlivé členy skupiny tím, že je přesvědčí, že v rámci nově vzniklého uskupení mohou být v plné míře uspokojeny potřeby jednotlivých členů, které do současné doby nebyly plně nebo nijak uspokojeny v rámci většinové společnosti. Vůdce je tedy integračním prvkem, otázka náhrady vůdce je pro vývoj náboženské skupiny mnohdy klíčová. Skupiny často nepřežijí odchod svého vůdce-zakladatele. Pokud se toto krizové období podaří překonat, pak často bývá vůdce nahrazen celou vůdcovskou skupinou. Jednotlivec v rámci takové klíčové vrstvy je pak snáze nahraditelným.

Mentální kontrola

Novým náboženským hnutím je vyčítáno, že své členy drží v závislé pozici. Je u nich potlačována vlastní autonomie, tito pak mají jednat spíše v zájmu uspokojování potřeb svých vůdců, nikoli pak ve vlastním zájmu. Má se tak dít mechanismy mentální kontroly (cesta vybudování podřízeného a závislého vztahu). Mentální kontrola je zaměřena na kontrolu myšlení, emocí a chování. Ona kontrola spočítá v potlačování až v popření individuality členů skupiny na každé ze zmiňovaných úrovní, děje se tak zeschematičtěním myšlení, emočního prožívání i jednání.

Kontrola myšlení

Kontrola myšlení se uskutečňuje skrze užitou ideologii, kdy není možný její alternativní nebo dokonce jen problémový výklad. Tento je pak vydáván za odchylku, za výraz pochybnosti. Kontrole myšlení též slouží užívání speciální terminologie, užitím jakéhosi „newspeaku“ (tak jak jej popisoval Orwel). Obsah mluvy je nově příchozími více či méně nepochopen a jsou tak povzbuzováni k mechanickému osvojení si ideologie, která v sobě obsahuje klíče ke správnému životu a tedy i k pochopení užitého jazyka. Jestliže dojde k osvojení si jazyka skupiny, dojde tak k jasnému symbolickému odlišení životního světa skupiny a životního světa zbytku společnosti. Uvedené se děje z důvodů prohlubování pocitu výlučnosti náboženské skupiny.

Kontrola emocí Kontrola emocí rovněž spočívá ve výrazné dychotomizaci světa na „my“ a „oni“. Těmi „oni“ je životní svět za hranicemi náboženské skupiny, který se vyvíjí chybně, směřuje do slepé uličky nebo dokonce do záhuby. Většinová společnost je vykreslována jako skupina, která žije v klamu nebo v hříchu, život není správněnaplňován, skutečné potřeby příslušníků většiny nejsou saturovány. Vnější svět se svými základními atributy představuje zlo, kterému je nutno se vyhnout. V případěpotřeby se členům hrozí exkomunikací do tohoto životního prostoru. Dobrem je svět uvnitř náboženské skupiny a pro tu je nutno v intencích ideologie pracovat. Ti učenliví a horliví jsou odměňováni, ti druzí jsou pak trestáni, nejvyšším trestem je tak jako u přírodních národů jejich vyobcování, je jim tedy zapovězeno spasení. Po vypovězení skutečně někteří jedinci vykazují znaky silné závislosti na skupině, kdy jim činí potíže vykonat byť elementární samostatné rozhodnutí a neschopnost samostatného života a existence mimo skupinu může přetrvávat i značnou dobu.

71

Kontrola chování spočívá ve vykonávání všech činností v přítomnosti ostatních jedinců ve skupině, člověk se tak nemůže vymanit z vlivu sociální skupinové kontroly. Proces deindividuace je navíc podporován vykonáváním společných rituálů, které mají zvýšit kohezi skupiny. Příslušníkům skupiny je pak zapovězeno samostatné uvažování, emoční prožívání a chování, jeho individualita a tedy identita je popírána (mnohdy musí vyjadřovat názory nebo způsoby chování, které onu identitu popírají a tím i boří) a nová identita je budována ve smyslu skupinové společné identity. Vědomí já je nahrazováno vědomím my, což je základem manipulace s jedinci v rámci skupiny.

Uvědomuji si, že pokud tato uskupení vykresluji z pozice reaktivní koncepce sociální deviace, tak se bezesporu jeví jako uskupení zavrženíhodná, odstrašují nebo dokonce odpuzující. Nicméně, pro někoho mohou být vysoce atraktivní, kdy v rámci jejich života se jednotliví příslušníci mohou cítit šťastní a jen anticipace možnosti, že by měli svou skupiny opustit, v nich vyvolává úzkost. Je tedy neoddiskutovatelné, že taková uskupení musí plnit funkce některých tradičních uskupení ve společnosti, které tyto své funkce ztrácejí, mohou tak být odrazem krize v soudobé společnosti. Nepředpokládám, že nově příchozí do skupin lze označit toliko za jedince nějak duševně postižené, to by bylo velmi zjednodušující tvrzení.

Úkol: Nová náboženská hnutí tak vlastně přebírají role některých tradičních uskupení i s jejich funkcemi. Dokážete uvést některé tyto funkce, které plní? Dokážete uvést, čím mohou být tato uskupení pro nově příchozí atraktivní? Proč někteří jedinci jsou těmito uskupeními přitahováni, co od nich očekávají?

Kontrola chování

6.1. Dělení nových náboženských hnutí S ohledem na výchozí dogma bývají nová náboženská hnutí diferencována do čtyřzákladních kategorií:

6.1.1. Mystické skupiny Jedná se o nejpůvodnější podobu nových náboženských hnutí. Nejčastěji jsou dále klasifikovány s ohledem na to, z jakého výchozího náboženství se odštěpily, lze pak hovořit o skupinách vycházejících z křesťanství nebo z východního náboženství. Mezi mystické skupiny jsou však řazena i uskupení vycházející z okultismu a magie. Příkladem mohou být různá animistická náboženství nebo i četnědiskutovaný satanismus.

6.1.2. Politicky orientované skupiny Vycházejí z politického dogmatu. Na základě analýzy soudobé společnosti zde identifikují nedostatky a chyby. Následně pak slibují rázná a jednoduchá řešení těchto reálných společenských problémů. Uvedené postupy jsou však v demokratické společnosti pro svou nezákonnost nerealizovatelné.

Kategorie nových náboženských hnutí

72

6.1.3. Ekonomicky orientované skupiny Tyto slibují nově příchozím ekonomický blahobyt. Nejméně ze všech skupin vykazují formální znaky náboženské skupiny. Mají však s nimi společnou strmou řídící strukturu, jakož i závislost členů skupiny na výše postavených osobách. Běžný člen skupiny tvoří základnu organizace skupiny, je zdrojem ekonomického blahobytu výše postavených členů. Nově příchozí často přinášejí hmotné statky stávajícím členům skupiny, což je považováno za vstupenku do vybrané společnosti, k možnosti postupovat výše v hierarchii, čímž se otevře cesta k vysokým výdělkům. Velká většina členů však nepostoupí na vyšší stupeň

v hierarchii organizace, zůstávají pouze zdrojem výdělku, aniž je jim umožněno postoupit výše. Multilevel systémy splňují charakteristiky ekonomické sekty.

6.1.4. Pseudovzdělávací skupiny Východiskem kontaktu mezi skupinou a budoucím členem této skupiny je odhalení jeho jistých psychických nedostačivostí. Po vstupním diagnostikování nedostačivosti je jedinci nabídnut terapeutický postup, který slibuje uvedené odstranit a rozvinout potenciál nově příchozího k novým a možná až netušeným možnostem. Účast na těchto terapiích je placená. Zpravidla se jedná o na sebe navazující moduly, kdy vstup na vyšší modul je podmínkou k dalšímu seberozvoji, cena za účast na vyšším modulu je většinou významně vyšší ve srovnání s modulem nižším. Účastník těchto kurzů se postupně finančně vyčerpává, v reakci na tuto skutečnost je nabídnuto, aby si na finanční krytí dalších modulů vydělal činností pro danou pseudovzdělávácí organizaci. Tato činnost má například podobu náboru nových účastníků kurzu, podíl na organizačním chodu organizace, lektorování v jednotlivých kurzech a podobně.

6.1.5. Jednotlivá nová náboženská hnutí Dále se pokusím o stručné představení jednotlivých konkrétních skupin, které jsou přiřazovány k novým náboženským skupinám a se kterými se lze setkat na našem území. Zařazení některých z nich mezi nová náboženská hnutí může vyvolávat menší nebo větší pochybnosti. Uvedené je dáno již zmíněnou skutečností, že jednoznačné vymezení pojmu nové náboženské hnutí neexistuje, v dané klasifikaci se tak odráží, jak jsem již uvedl, spíše reaktivní než normativní vymezení sociálnědeviantního jevu. Sám za sebe uvádím, že v některých případech mi činí značné potíže nalézt faktickou škodlivost uskupení ve směru ke svým členům nebo ve směru k většinové společnosti.

Svědci Jehovovi

Svědci Jehovovi Roku 1993 byla tato náboženská skupina zaregistrována na Ministerstvu kultury ČR jako státem registrovaná církev, což mimo jiné v praxi znamená, že je jí umožněn vstup do věznic, do nemocnic, mohou působit v armádě a podobně. Přes uvedené je však na ně nahlíženo stále jako na nové náboženské hnutí se všemi negativními dopady. Zejména je upozorňováno na jejich netolerantnost, sami sebe označují za skutečné náboženství, ostatní i tradiční náboženské skupiny jsou jimi označovány za sekty. Veřejnost nelibě bere zejména dobře viditelné znaky této skupiny. Její členové totiž neslaví narozeniny, Vánoce, Velikonoce, což má zejména zatěžovat jejich děti. V minulosti mužští členové skupiny odmítali nástup na vojenskou službu, po zavedení náhradní vojenské služby i tuto odmítali, za což přijímali tresty ze strany většinové společnosti (v devadesátých letech minulého

73

stolení se řešila otázka, zda mohou být opakovaně za toto trestáni). Konflikt plynoucí z odmítání vojenské služby je v současnosti díky profesionalizaci naší armády zažehnán. Dalším a zřejmě nejvíce iritujícím znakem je odmítání transfúzí jak u sebe tak u svých dětí, což se týká jakékoli podoby transfúze. Toto má být zapovězeno Biblí a oni se tak snaží vyhnout hříchu a případného božího trestu. Bible je základním normativem této skupiny. Skupina užívá vlastní překlad Bible, ten nese označení Překlad nového světa. Podpůrnými tiskovinami Bible je navíc časopis Strážná věž a Probuďte se, tyto tiskoviny jsou pak členy nabízeny buďto v rámci návštěv v bytech nebo nověji na veřejnosti. Díky vlastnímu překladu Bible jsou interpretovány jednotlivé události života člověka, jsou zde nalézány i jednotlivé životní strategie. Ze strany odpůrců je v této souvislosti namítáno, že Bible je značně abstraktním a symbolickým textem, ve kterém lze cestou SvědkůJehovových nalézt výklad prakticky čehokoli, což se týká i návodů životních postupů. Zakladatel Svědků Jehovových je Ch. T. Russell, který měl předpovědět konec světa na počátku 20. století. Tento měl mít podobu poslední bitvy, která se měla odehrát mezi Ježíšem Kristem a Satanem a jinými silami zla, tato bitva nese označení Armagedon, v ní měl Ježíš Kristus zvítězit a měla začít tisícileté království Krista na zemi společně se 144 tisíci jeho věrných a vyvolených. Věrným a vyvoleným se může stát jen horlivý a věrný Svědek Jehovův, čímž mají být řadový členové podněcováni k činnosti pro náboženské uskupení (jednotlivých členů je totiž na světě řádově milióny, ale jen někteří dojdou ke spasení). Je nutno říci, že se ona předpověď o konci světa nenaplnila, z toho důvodu bylo stanoveno další datum, které bylo ještě několikrát odsunuto. Členem Svědků Jehovových se člověk stává v okamžiku křtu, jedná se o jakýsi slib Jehovovi. Než se však jedinec stane členem daného uskupení, musí projít biblickým studiem. Toto spočívá ve studiu Bible, odpůrci skupiny dodávají, že probíhá pod optikou interpretace Bible ze strany Svědků Jehovových. Studium v sobě též zahrnuje nácvik výkladových a persuasivních technik, která pak budou využity ve svědecké službě. Svědecká služba spočívá v náboru nových členů, množství nabraných členůje pak znakem horlivosti v rámci náboženské skupiny a je pak možnou vstupenkou mezi oněch 144 tisíc vyvolených.

Poselství Grálu Poselství Grálu je náboženskou skupinou, která vznikla v Německu na počátku dvacátého století a která v současné době působí zejména v německy mluvících zemích. Východiskem učení této náboženské skupiny je tvrzení, že Bůh je zdrojem vesmírného záření, toto dopadá na zem. V místě, kde se dotýká země, je hrad Grálu, v něm se nachází miska se Svatým Grálem (takto kalichem s Kristovou krví), tato tekutina je zdrojem života a lásky. Boží láskou zde obsaženou má být Ježíš Kristus. Zakladatel této skupiny je zván Emmanuelem a hlásá, že je ztělesněným Duchem Svatým, je synem člověka přicházejícím po Ježíši Kristovi. Potud by tato malá náboženská skupinka nestála za naši pozornost, kdyby ji na konci dvacátého století nezkontaktoval příbuzný české herečky Mileny Dvorské Jan a sám sebe neoznačil za Immanuela. Původní skupinou byl odmítnut, založil tedy v Česku svou vlastní skupinu, kterou označil za jedinou pravou a správnou. Svým souvěrcům oznámil, že začíná věk tisícileté říše, že tato bude mít sídlo v Itálii a prvním krokem k jejímu založení je shromažďování dostatečného množství finančních prostředků nutných k jejímu vybudování. Nově příchozí rozprodali svůj majetek a finanční prostředky předali Immanuelovi. Členové skupiny se důsledně izolovali od okolního světa, dokonce tak, že jejich děti přestaly

Poselství Grálu

74

chodit do školy. Po jisté době tento vůdce s vybranými finančními prostředky zmizel i se svou ženou a dětmi a v současnosti se zdržuje neznámo kde. Není zcela jasné, zda se z jeho strany jednalo o finanční kalkul, nebo své učení považoval za autentické a jednal pod vlivem této autenticity. Po svém zmizení měl být společně s manželkou trestně stíhán pro ohrožování mravní výchovy mládeže, protože jeho děti neplnily a zřejmě i neplní povinnou školní docházku. Pokusy začít jej trestně stíhat pro podvod spáchaný na členech jeho skupiny vyzněly do ztracena.

Církev sjednocení

Církev sjednocení (moonisté) Zakladatelem tohoto náboženského hnutí je reverend Sun Myung Moon. Ten tvrdil, že se mu v první polovině dvacátého století zjevil Ježíš Kristus, který jej pověřil, aby zde na Zemi založil pravou rodinu, nezatíženou dědičným hříchem, kterou on Ježíš Kristus vinou svého ukřižování nestačil založil. Ono založení pravé rodině se uskutečnilo sňatkem mezi Moonem a Hak Ča Han. Cílem této církve je sjednocení všech křesťanů na zemi, jakož i celého lidstva. Důležitým rituálem v Církvi sjednocení je tzv. věčný sňatek mezi jednotlivými členy náboženské skupiny. Svatební dvojice má vybírat sám Moon, který se snaží „k řížit“ jednotlivé rasy. Moon rovněž celebruje monstrózní obřad oddání stovek partnerských dvojic. Po tomto obřadu jsou jeho účastnící odesláni k misijní činnosti, která spočívá v náboru nových členů. Nábor nových členů se děje technikou označovanou jako „bombardování láskou“, budoucí adepti jsou zahrnuti láskou, přátelstvím a pozorností, kdy je tento zájem specificky věnován vysokoškolsky vzdělaným osobám. V současné době náboženská skupina pozměnila strategii svého působení. Na veřejnosti nevystupuje pod svým názvem Církev sjednocení, ale zakládá skupiny, které nesou jiný druh označení: Americký ústavní výbor, Nejvyšší rada pro mír, Mezinárodní federace pro světový mír a podobně. Navíc Moon vlastní četné noviny a časopisy, kupříkladu The Washington Times nebo New York City Tribune. Církev jako taková vlastní a spravuje rozsáhlý majetek, který je zdrojem jejího vlivu. Není bez zajímavosti, že na počátku devadesátých let byla v Praze pořádána moonistická konference pod názvem Matky za mír, kterou měl původně zaštiťovat prezident Havel – po upozornění, jakou organizaci vlastně zaštiťuje, od uvedené gesce nakonec ustoupil.

Hare Kršna

Hare Kršna Oficiální název hnutí je Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny. Náboženství vychází z hinduismu. Zakladatelem skupiny byl Abday Čaran De, který se již za svého života nechal svými žáky uctívat titulem Jeho božská milost. Uvědomováním si Kršny dospějí žáci k vymanění se ze současného hmotného světa a tím mají dospět ke svému osvícení. Členové skupiny žijí značně asketickým životem, brzy vstávají, rituálně se omývají studenou vodou, pracují pro komunitu. Práce se odehrává na poli, ve vegetariánských restauracích, také spočívá v prodeji náboženské literatury. Skrze tyto činnosti se odehrává i nábor nových členů. Příslušníkům skupiny je zakázána konzumace masa, ryb a vajec, ale také kávy, čaje a tabáku, je zapovězena předmanželská sexualita, členové nesmějí sportovat a hrát hazardní hry. Tělo jako boží chrám, který byl svému nositeli pouze zapůjčen, musí být udržováno v čistotě. Nedílnou součástí života je opakování mantryproslavené díky muzikálu Hair. Tato mantra, která se musí opakovat denně nejméně1728krát, zní:

75

Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare.

Oproti mnoha jiným skupinám působícím v naší zemi lze příslušníky Hare Kršna snadno identifikovat podle vnějších znaků. Chodí zahaleni v bílém sárí, muži mají vyholenou hlavu, ženy mají na hlavě pokrývku v podobě bílého šátku. Kršnovci žijí v komunitách stranou civilizace. Případný návštěvník je vítán, musí však zachovávat základní pravidla života v komunitě. Skupina je kritizována pro výrazněodlišný životný styl a pro skutečnost, že příslušníci seskupení přestanou udržovat kontakt se svou původní rodinou.

Mormoni Stejně jako u předchozí skupiny nesoucí název Hare Kršna existuje jen malý důvod, proč je toto uskupení přiřazováno k sektám neboli k novým náboženským hnutím. Zřejmě nejdůležitějším důvodem je právě ona novost a jistá projevovaná jinakost na pozadí většinové společnosti. Zakladatel této církevní skupiny se jmenoval Joseph Smith, tomu se měl v devatenáctém století nejprve zjevit Ježíš Kristus, který měl zapovědět všechna existující náboženství. Poté měl za Smithem poslat anděla Moroni , který byl poslem s biblickými texty, které byly časem Smithovi opět odebrány. Přepis těchto textů nese označení kniha Mormon a je prezentována jako doplněk Bible. Centrem tohoto náboženství je americký stát Utah, mimo jiné zde se roku 2002 konaly zimní olympijské hry. Samotným Bůh byl podle mormonského učení původně člověkem, Bohem se stal až svým životem, což umožňuje i dnešnímu člověku stát se Bohem. Důležitou roli v církevním životě mormonůsehrává křest, tento se odehrává až v dospělosti, křtěny však mohou být i zesnulé osoby. Další důležitou roli sehrává věčný sňatek, díky němuž se stává manželství věčné, přežívá i fyzickou smrt manželů. Čas od času se objeví rovněž případ mnohoženství mezi mormony, kdy se jedná o dozvuky staré tradice, která byla dodržována v době vzniku této církevní skupiny. Uvedené se také stává nejvýznamnějším argumentem proti tomuto náboženství ze strany odpůrců této skupiny. Rovněž významnou roli sehrává misijní činnost mormonů. Misijní činnost je vykonávána pouze muži, za zajímavost jistě slouží, že muž se může stát knězem již ve svých dvanácti letech. Chlapci jsou od útlého věku vychováváni k misijní činnosti v konkrétní zemi nebo oblasti, učí se její jazyk a reálie tak, aby jejich činnost byla co nejefektivnější, misijní činnost je jejich povinností. Mormoni odmítají alkohol, stejně jako i horké nápoje. Pyšní se navíc téměř nulovou kriminalitou ve státu Utah. Mormoni povinně odvádějí desátky, jejich výtěžek je pak směřován potřebným.

Úkol:

Mormoni

Vybavíte si slušně oblečené mladé muže v tmavých kalhotách a bělostných košilích, s černou visačkou na prsou? Působili či působí i ve vašem bydlišti?

76

Scientologická církev

Scientologická církev Zakladatelem scientologie byl Lafayette Ron Hubbard. Skutečnost, že byl i spisovatelem vědeckofantastické literatury, se zřejmě odráží i ve věrouce této skupiny. Oni sami se nazývají církví, tento status jim však není mimo USA přiznáván s poukazem na to, že se zaměřují především na komerční aktivity. Hubbard tvrdil, že každý člověk je potomkem Boha, že božství v nás bylo zaneseno a úkolem každého člověka je odkrytí onoho božského původu Jestliže k tomuto odhalení Boha v sobě člověk dospěje, rozvinou se u něj netušené možnosti. A právěscientologická církev nabízí cestu k tomuto odhalení. Tato cesta se nazývá dianetikou a spočívá v hledání engramů, což jsou traumata ze současného, ale též minulých životů, která brání plnému uplatnění schopností jedince. První kontakt se skupinou se realizuje vyplněním tzv. Oxfordského dotazníku, výsledky tohoto dotazníky jsou označeny za neuspokojivé a oslovenému je okamžitě nabídnuta cesta k jejich odstranění v rámci vstupního kurzu. Na tento navazuje další modul, na něj pak zase další, což může pokračovat dlouhou dobu. Za každý následný kurz se platí více než za předchozí. Účastník se takto na skupiněstává více a více závislým. Až se účastník plně finančně vyčerpá, může si obstarat finanční prostředky činností pro komunitu, psychická a sociální závislost je tak doplněna závislostí ekonomickou.

Satanisté

Satanisté Za zakladatele je označován Aleister Crowley. Jeho vůdčím heslem bylo „dělej si, co chceš“. Jeho filozofie byla filozofií egoismu a požitkářství. Za jeho pokračovatele lze považovat Antona Szándora La Veye, který sepsal Satanskou Bibli , v ní se hlásí opět k sobectví, požitkářství, objevují se zde i jisté náznaky pornografie. Lze s jistou dávkou nadsázky říci, že hlásá extrémní volnomyšlenkářství. Ideologie satanismu je antipodem křesťanského učení. To, co tradiční křesťanské církve odmítají, to satanisté schvalují a naopak. Satanisté mají sloužit satanské mše, ve kterých mají být obětovány Satanovi živé bytosti. Někdy se hovoří i o dětech, jindy o zvířatech, která jsou mučena. Je otázkou, zda uvedené je reálnou činností těchto skupin nebo spíš výsledkem obrazotvornosti nečlenů těchto skupin. V ČR je registrováno občanské sdružení Satanská církev, satanistické prvky lze vysledovat v produkci některých heavy metalových skupin.

Letniční hnutí

Letniční hnutí Lze rozlišit dva proudy letničních hnutí: první funguje v rámci stávajících církví, druhý se osamostatnil a existuje samostatně. První proud se navrací k původním křesťanským ideálům, druhý proud klade důraz na charismatickou zkušenost svých členů, může působit na své členy až destruktivně. U druhého proudu sehrává důležitou roli modlitba, která je vedena nesrozumitelnými jazyky, má schopnost navozovat stav transu a tedy i zvýšené sugestibility, tyto stavy jsou prezentovány jako stavy kontaktu s Bohem. Modlením se vymítají ďáblové, v extrémních případech je členy odmítána lékařská péče, kdy vyhledání lékařské pomoci je interpretováno jako projev malé víry v Boha.

77

Skinheads Pouze na okraj zmiňuji toto hnutí jako příklad politicky orientované skupiny. Předpokládá se, že skupiny skinheads mají vojenskou hierarchickou strukturu Jejich ideologie vychází z nacionalismu, nese prvky xenofobie, problémy mají být řešeny skokově, nátlakem, násilím, tedy jakýmisi totalitními postupy. Důraz je kladen na fungující rodinu, pořádek, odmítání drog, členové provozují drsné, tvrdé sporty, kladou velký důraz na fyzickou kondici a tělesné zdraví.

Literatura:

Skinheads

Encyklopedický slovník. Praha: Odeon, 1993. Enorth, R. a kol. Průvodce sektami a novými náboženstvími. Praha: Návrat domů, 1995. Hassan, S. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1994. Chmelík, J. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde, 2001. Malý slovník sekt. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. Porterfieldová, K. M. O sektách. Praha: Lidové noviny, 1997.

78

79

7. KRIMINÁLNÍ CHOVÁN Í A VANDALISMUS

ŽÁKŮ ZŠ A SŠ

Jitka Skopalová

Jan Werich jednou řekl, že dříve nebyli únosci letadel ne proto, že tehdy byli lidé lepší, ale proto, že tenkrát nebyla letadla. S kriminalitou dětí a mládeže je to obdobné. Dnešní generace je jiná, je vyspělejší, ale není horší, jen má mnohem více možností než měly předchozí generace. A kdo z nás si alespoň někdy neposteskl, že my jsme „poslední slušná generace“? Současný svět je nabízí širokou škálu možností, dává nám možnosti volby. Jenže jak se v tom labyrintu má dítězorientovat a najít správnou životní dráhu? Potřebuje celou společnost, potřebuje pozitivní příklady v dospělých. Pokud někdo chce vynášet soudy nad dětmi dnešní doby, měl by si položit otázku proč tomu tak je. V jaké žijeme době, jaká je naše společnost, kde dítě vůbec přišlo na myšlenku porušit zákon? V každé učebnici psychologie se dočteme, že dítě, procházející socializací, se učí zejména napodobováním a k naší době tedy patří i kriminalita dětí a mládeže. Statistické údaje o veškeré spáchané kriminalitě na území celé ČR ve vybraných letech (jedná se o ilustrativní statistiku – není zohledněna legislativa v jednotlivých letech):

Cílem této části studijní opory je shrnutí aktuálních poznatků týkající problematiky delikvence dětí a mládeže. Příčin, které mohou ve svém důsledku vést dítě k tomu, že se začne střetávat se společenskými a právními normami, je mnoho. Dochází k jejich prolínání, vzájemnému ovlivňování a podněcování. Nikdy se však nevyskytuje pouze jedna příčina, vždy se jedná o situaci, ve které se určité faktory setkají u dítěte, a to se pak začne chovat delikventně. Je tedy obtížné jednotlivé příčiny nacházet, ale je to nezbytné.

80

7.1. K příčinám kriminálního chování dětí a mládeže Kriminologické zkušenosti potvrzují, že pachatelé trestné činnosti mají celou řadu společných sociálních znaků a charakteristik. K nejtypičtějším patří dysfunkční rodina, změna opatrovnických vztahů v dětství a dospívání, např. umístění do ústavní výchovné péče, problémy se školní docházkou, nízký sociální statut nebo nevhodně trávený volný čas převáženě mimo rodinu. Lze sem zařadit také poruchy chování a nezvládnutelnost, snížený intelekt, extremistické postoje a v neposlední řadě také drogovou závislost. Kriminalita dětí a mládeže je výsledkem vzájemně různě působících sil a faktorů. Nelze však vždy určit všechny faktory. Taktéž je nesnadné určit, který z nich má největší díl „viny“. I přesto bývá na prvním místě uváděna rodina, následuje vliv vrstevnické skupiny. Je nasnadě se ptát, zda uvedené pořadí je oprávněné či nikoliv. Obě instituce mají velký vliv na vývoj jedince, zejména pak dospívajícího.

Sociálně slabé rodiny

„Zlatá mládež“

7.1.1. Rodinné prostředí Rodina je prvním sociálním prostředím, se kterým se dítě setkává, měla by být schopna uspokojit měnící se duševní i fyzické potřeby dítěte, rozvíjet jeho vrozené schopnosti a tlumit případné negativní sklony. Objevují se dva typy rodin, ze kterých vychází mladí delikventi – na jedné straně je rodina, pohybující se na pokraji sociálního spektra, je zahlcena existenčními a finančními starostmi, které se vyhrocují do starostí o zaměstnání. Již v roce 1996 upozorňuje Matoušek22 na nový trend, kdy naopak mladí delikventi pochází z rodin úplných a relativně stabilních. V tomto jsou rodiče zaneprázdněni ekonomickou angažovaností. Mnohé děti v uvedených rodinách jsou pak vychovávány k tomu, že hlavním měřítkem je majetek a ve společnosti se prosadí jen ten, „kdo má ostré lokty“ – tzv. „zlatá mládež“. Zlatou mládeží jsou inteligentní děti, jejichž jednání je promyšlené, zorganizováno tak, aby nebyly chyceny při činu. Nesporný vliv na dítě již od narození má jeho matka. Po narození vzniká mezi matkou a dítětem vazba a právě kvalita této vazby je klíčovým činitelem osobnostního vývoje. Dítě potřebuje pocit bezpečí, na základě kterého si vytvoří bazální důvěru nejprve ke své matce. Pokud je prvotní vztah nějak narušen, může dítě získanou zkušenost zobecňovat i na jiné lidi. Narušení vztahu však nemusí být jen „vinou“ matky. Vytvoření vazby může např. „ztížit komplikované těhotenství, obtížný porod, separace hned po porodu (obvyklá u nedonošených dětí) i separace v prvních šesti měsících po narození dítěte (častá u dětí nemocných a postižených) a nemoc matky v průběhu prvního roku života.“23 Jedním z významných faktorů ovlivňujících budoucí kriminalitu dítěte je i samotný věk matky při porodu, a tedy i její celková připravenost na výchovu. Pokud se stává matkou v nízkém věku, navíc je-li matkou svobodnou a dítě je nechtěné,24 roste pravděpodobnost budoucího delikventního chování dítěte.

22 Srov. Matoušek, O. Cit. dílo, s. 19. 23 Matoušek, O., Kroftová, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. S. 335. 24 Nechtěné dítě je ve svém vývoji již před narozením ovlivňováno duševní nepohodou stresované matky.“ Novotný, O. Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. S. 369.

81

Další kategorii tvoří děti, které vyrůstaly v kolektivních ústavních zařízeních, a to v případech, kdy o dítě ze závažných důvodů nemůže pečovat jeho rodina. V ústavu většinou nebývají podmínky k vytvoření primární a pevné citové vazby. Vzniklé citové strádání mohou děti nahrazovat intenzivním vnějším vzrušením, např. užíváním alkoholu nebo jiných návykových látek či pácháním trestné činnosti. Navíc jsou navyklí režimu ústavu, neústavní realita je jim vzdálená a samostatný život jim může připadat náročný, „proto pro ně může být vazba i vězení vlastněznámým prostředím, které nevědomky upřednostňují.“25 Ovšem i děti mající rodinu navštěvují kolektivní zařízení. Většina pozdějších aktivit dítěte se odehrává mimo rodinu, což může rovněž představovat jisté riziko. Dítě je po většinu času mimo rodinu, tím pádem i mimo dohled rodičů. Stát přebírá mnohé z kompetencí, které mají náležet rodině. Je otázkou, zda jí spíše neubližuje a neoslabuje ji, místo, aby jí opravdu ulehčil.

Ústavní zařízení

Rodina dysfunkční je dalším rizikovým faktorem. Jedná se zejména případy, kdy v rodině jeden rodič chybí, druhý mnohdy nezvládne plně nahradit roli chybějícího partnera, čímž může být rovněž narušen sociální vývoj mladého člověka. Je známou skutečností, že především v případě chybějícího otce chlapci postrádají vzor, který by mohl napodobovat a identifikovat se s ním. Pro dívku uvedené znamená absenci mužského modelu chování. Ovšem již samotný rozchod či spory rodičů dítě velmi citlivě vnímá. Existují dva možné způsoby chování rodičů k dítěti.26 Buď je dítě nemilované, odstrkované, nebo naopak zahrnované láskou, péčí a emočně přetěžované. Oběmožnosti však vedou ke stejnému výsledku: dítě, snažící se upoutat pozornost či se z ní vymanit, zlobí, provokuje, stává se výchovně nezvladatelným. Také pokud je dítě vystaveno opakovanému násilí, týrání nebo i absolutnímu nezájmu a zanedbávání, škody na jeho osobnosti mohou být nedozírné. Postupem času dítěna podobně stresové faktory již nereaguje, což může vést k tomu, že se dítě ztrácí schopnost empatie. Riziko se může zvyšovat rovněž v případě, kdy se sám rodičchová delikventně, užívá-li návykové látky, apod. Velmi závažnou skutečností jsou rodiny, ve kterých rodiče své nezletilé děti navádějí, nutí k delikventnímu chování (zejména k drobné majetkové kriminalitěa k prostituci). Těmto rodičům je známo, že dítě není možné potrestat. Výjimkou nejsou ani případy, kdy jsou děti přímo za „úplatu“ najímány k páchání trestné činnosti. Diana Baumrind27 hovoří o třech typech výchovných stylů, které mohou ovlivnit vývoj dítěte:

Dysfunkční rodina

• ambivalentní styl – typická je dvojí výchova, jednou je dítě za stejnou věc potrestáno, podruhé ne, neví, jak se má chovat, jaký systém hodnot a norem si má osvojit (časté v rozvedených rodinách).

• autoritářská – může být až agresivní, poskytuje dítěti obraz, v němž je agresivita povolena.

• liberální – není vhodné dávat dítěti příliš mnoho svobody není, protože pak neví, co s ní, dítěti musíme vymezit určité mantinely.

25 Matoušek, O., Kroftová, A. Cit. dílo, s. 43. 26 Srov. Novotný, O. Cit. dílo, s. 370. 27 Srov. Jedlička, R. Děti a mládež v obtížných životních situacích:nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Praha: Themis, 2004. S. 39.

82

7.1.2. Škola, vrstevnická skupina, volný čas

Stres ve škole Vstup do školy představuje výrazný zlom znamenající vysoký stupeň zátěže v životěkaždého dítěte. Malý školák musí konfrontovat všechny dosud získané zkušenosti, vytvořený hodnotový a postojový systém se systémem, který vytváří škola. Podle Novotného je pro mladé budoucí pachatele příznačné, že nejsou dostatečněpřipraveni na jiné prostředí (jsou např. neukáznění, nemají dostatečné hygienické návyky, nemají zájem o výuku, nejsou tolerantní ke svým spolužákům, apod.). Učitelé se pak snaží tyto děti zapasovat do průměru, což vede samozřejmě ještě více k odmítání nabízených norem, které může končit i záškoláctvím.28 Míra učitelské angažovanosti na osudu těchto problémových, rizikových žáků souvisí nejen s učitelovou osobností, odborností, ale také s pracovní a mravní odpovědností. Správně motivovaný učitel, „považuje převzetí spoluzodpovědnosti za zdárný vývoj žáka po všech stránkách za samozřejmost, plynoucí z podstaty jeho profese“. 29

Vrstevníci Za druhou rizikovou skupinu bývá považována vrstevnická skupina. První sociální kontakty začíná dítě sice navazovat již v předškolním věku, ale teprve asi od deseti let začíná vliv vrstevníků převažovat nad vlivem dospělých. Od této skupiny mladý člověk odvozuje svůj pocit totožnosti, hledá zde své vlastní „já“, které však může stát i v opozici rodičům, vliv rodiny se tak snižuje. Uvedené je dáno i tím, že nové vztahy jsou poprvé založeny na principu rovnosti (do té doby byl rodič, učitel či jiný dospělý nadřazenou autoritou). Dítě, především z dysfunkční rodiny, zažívá tolik potřebný pocit, že „konečněněkam patří.“ I v případě fungující rodiny dítě tráví zásadní část dne ve škole, kde vznikají formální skupiny, ze kterých se vznikají i neformální vrstevnické skupiny. Záporný nebo kladný charakter tohoto procesu závisí na stupni integrace jak v rodině, tak v partě a na obsahu činnosti té které party. Štípek uvádí čtyři případy vztahů mezi životem v rodině a v partě a jejich vzájemné kladné či záporné působení:

Vztah A → B vyjadřuje výchovnou spolupráci rodiny a party, zachycuje většinový, normální a optimální vztah. Uspokojuje-li rodina emocionální a společenské potřeby dospívajících, je parta doplněním života. Vztah C → B je složitější a vyskytuje se zřídka. Parta pomáhá vymanit jedince z negativního působení rodiny. To byly případy pozitivního vlivu skupiny vrstevníků na mladého člověka. Vztah A → D také ne příliš častý, vyjadřuje únik ze sociálně integrované rodiny

28 Novotný, O. Cit. dílo, s. 372. 29 Srov. Vacek, P. K stavu mravní výchovy v současné škole. In Mravní nemoci mládeže a jejich prevence. Brno: ČPdS, 1997, s. 33 – 42.

83

do negativně orientované party, ze zdánlivě nevysvětlitelného důvodu. Vztah C → D je nejčastěji se vyskytující vztah u delikventní mládeže, v němž negativně orientovaná parta ještě zesiluje vliv sociálně neintegrované rodiny. Možné řešení této situace je proniknout vlastními činnostmi do takové skupiny a přeorientovat její aktivity na společensky žádoucí nebo alespoň neutrální (peer programy, streetworker). Je to však velice obtížné a vyžaduje to spolupráci škol, výchovných zařízení, zájmových, sportovních a dalších organizací.V životě delikventní mládeže má parta velice silný význam. Vystupuje jako „náhradní skupina“ za rodinné nebo školní prostředí, ve kterém jedinec nenachází to, co mu dává parta – pocit soudržnosti, uznání a bezprostředního přátelství. Tyto party jsou většinou otevřeny jedincům podobného typu jako jsou členové party, ale jsou maximálně nedůvěřivé ke společenským institucím. Náplní jejich činnosti je požívání alkoholu a jiných návykových látek a trestná činnost.

Závažným problémem je trávení volného času vrstevnických skupin. Při zájmových aktivitách je formována osobnost dítěte, utváří se hodnotový systém, dítě má možnost seberealizace, učí se spolupráci.

Volný čas

Volný čas je část mimopracovního a mimoškolního času, v němž si jedinec volí

svou činnost sám podle sebe. Může plnit funkci relaxační, rekreační nebo

rozvojovou. Pro děti je specifická silná zájmová pluralita. Dítě chce vyzkoušet

všechno. Do dospělosti si však odnáší jen některé zájmy.

Sledování televize je rovněž považováno za rizikový faktor. Pomineme-li skutečnosti, že dítě sedící u televize může ztrácet kontakt se skutečným světem, že se dále nejedná o aktivní činnost, která by mohla nějak formovat osobnost dítěte, je problém hlavně v obsahu vysílání. Dítě mnohdy nerozezná hranici mezi realitou a televizním světem. Násilí a další fenomény by měli být prezentovány v kontextu, měly by být dítěti vysvětleny. Řada však dětí sleduje televizi „nekontrolovaně“. Může pak dojít ke špatnému vnímání a vysvětlování prezentovaných skutečností. Obdobný účinek bývá připisován i počítačovým hrám, u kterých je agresivní chování navíc povzbuzováno možností výhry. Existují i názory, že televizní programy malým divákům prospívají, k čemuž se přiklání i Jedlička. Jedna z dalších teorií poukazuje, že nelze utvořit rovnici, podle které by sledování násilných pořadů automaticky vedlo k nárůstu agresivního chování. Vždy záleží na jedinci a na jeho predispozicích pro nebo proti agresi.

Televize

84

V souvislosti s televizí nemůžeme opomenout fenomén poslední doby, a to reality

show. Jak se můžeme dovědět z výzkumů oněch komerčních televizních

společností, cílovou skupinou diváků, jsou právě dospívající jedinci. Když

pomineme všechny již zmíněné možné problémy, které se obecně týkají sledování

pořadů, objevuje se nový problém spojený se socializační stránkou dítěte. Dítě,

nemající dovoleno pořad sledovat, se pak může cítit izolované od vrstevníků,

protože nemůže do živé debaty zasáhnout. Daná situace může samozřejmě

nastat i u jiných oblíbených pořadů.

Biologické aspekty

Uvedené faktory však mohou být zvýrazněny nebo utlumeny v závislosti na biologické charakteristice jedince. Na vzniku kriminality se nepodílí pouze prostředí, významný vliv mohou v určitých případech hrát i vrozené dispozice. V takových případech je deviantní chování výsledkem určitého biologického procesu. Jedná se o psychické charakteristiky jedince jako jsou například temperamentči inteligence. U jedinců inklinujících k delikventnímu chování se objevuje i sníženáúroveň rozumových schopností, od čehož se mohou odvíjet další problémy. Nedostatek se projevuje hlavně ve škole, dítě má horší studijní výsledky, následkem toho si hůře buduje vazby, tato skutečnost může vyvolat i nepříznivé reakce rodičů. Dítě se dostává do začarovaného kruhu. Snížený intelekt delikventně se chovajících jedinců způsobuje, že jejich schopnost řešit náročné situace je omezena. Krizové situace bývají řešeny společensky nepřijatelným způsobem. Na druhé straně mívají takoví lidé vysokou sociální inteligenci, schopnost jednat s lidmi. Dispozice k neadekvátnímu chování, které mohou ve spojitosti s určitým druhem výchovného jednání přerůstat v trestnou činnost, mohou pramenit i z nejrůznějších poruch a poškození mozku. Jedná se například o syndrom hyperaktivity, označovaný i jako ADHD. Dítě je neklidné, nesoustředěné, impulzivní, někdy i těžko utěšitelné. Negativně reaguje na nové podněty, časté změny nálad. „Děti bývají charakterizovány jako neposedné a neustále mluvící,“30 mají také více úrazů, jsou častěji nemocné. Svou roli může sehrát i fyzický vzhled nebo zdravotní stav v širokém slova smyslu. Takový jedinec je pak vyřazen z mnohých činností svých vrstevníků a často bývá ještě navíc zesměšňován a vytlačován na okraj skupiny. Podobné chování společnosti vede k frustraci postiženého jedince a ta ke stažení se do sebe nebo naopak ke kriminálnímu uspokojování společností odmítaných potřeb. Výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci potvrdil,31 že nezletilí a mladiství delikventi se rekrutují převážně z rodin s kriminální zkušeností a z rodin sociálně rozvrácených. Odborníci přicházející do kontaktu s delikventní mládeží hodnotí své klienty jako agresivnější, méně ovladatelné, méně zodpovědné a s menší mírou sebekritičnosti a odolnosti vůči stresu. Zvláště rizikovou kriminogenní skupinou jsou děti „na útěku z domova“ a z výchovných zařízení a pak mladí lidé, kteří jsou po dovršení zletilosti propuštěni z institucionální péče.

30 Matoušek, O., Kroftová, A. Cit. dílo, s. 27. 31 Večerka, K. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: IKPS, 2000. S. 47-48.

85

Z uvedeného vidíme, že je obtížné přesně určit, který z mnoha faktorů způsobí agresivní či protizákonné chování. Zapomínat bychom neměli ani na ten fakt, že do kriminality d ětí se promítá stav celé společnosti. Večerka32 z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci vidí nárůst trestné činnosti mladých lidí zejména v těchto důvodech: � Špatné chápání principů demokracie a svobody. � Dochází postupně ke krizi systému hodnot, norem a zvyků a přitom mladý

člověk není schopen si vybrat přijatelný vzor chování. � Vzrůstá snaha obohatit se za každou cenu a co nejrychleji. � Tendence mladých lidí postavit se proti všem autoritám a nerespektovat

žádnou.

Specifický vliv na šíření sociálně patologických jevů mezi mládeži a s tím související vývoj kriminality u nás, má nepochybně i rychlost kulturních a sociálních změn probíhajících v naší republice. Tyto změny představují přirozený posun v řadě životních postojů. To v praxi znamená, že dosavadní sociální hodnoty jsou na jedné straně odmítány a na straně druhé chybí pro nové hodnoty a postoje nejenom podmínky, ale zejména odpovídající vzory chování. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá ztotožňování se s nevhodnými vzory chování a výsledkem je mnohdy zdání, že „všechno je možné“, respektive, že „nic není nemožné“. Uvedená situace tak s sebou zcela přirozeně přináší netrpělivou snahu rychle se přiblížit novému životnímu stylu. Ten je ovšem bohužel některými osobnostně nezralými jedinci chápán pouze jako soubor hmotných věcí, které je nutno získat i za cenu nezákonného počínání, včetně trestné činnosti. Nutno ovšem také uvést, že u některých forem nežádoucího chování dětí nemusí jít mnohdy o rané projevy delikvence, ale o „poznávání světa“. Dítě zkouší své hranice a míru, která ještě bude tolerována jeho okolím. Osobnost dítěte je pod neustálým vlivem nových podnětů a je poněkud obtížné rozpoznat ty „špatné“ a navíc je eliminovat do takové míry, aby se nestaly příčinou vzniku protiprávního konání.

7.2. Kriminalita nezletilých Co to vůbec kriminalita je? Kriminalita obecně je závažným sociálně patologickým jevem.33

Úkol:

Celospolečen-ské aspekty

Zkuste vysvětlit pojem „trestně právní zodpovědnost – osoba nezletilá a mladistvá“.

32 Večerka, K. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: IKPS, 2000. S. 47-48. 33 Jedná se o nejširší pojem, „neboť zahrnuje jevy, které se v negativním smyslu odchylují od norem a hodnot akceptovaných danou společností.“ Zoubková, I. Kontrola kriminality mládeže. S. 11.

86

Kriminální čin „Kriminální čin je masivním projevem poruchy chování jedince v dimenzi antisociálního chování závažného charakteru, jenž se projevuje porušováním společností saturovaných norem v takové míře, že toto porušení je popsáno, tj. přesně vymezeno specifikací a sankcionováno způsobem popsaným v předpisech trestního práva.“34 Takové chování narušuje plynulý chod společnosti a logickým důsledkem je, že se společnost bude snažit bránit a chránit své hodnoty.

Delikvence „Delikvence označuje obecně protiprávní jednání. Zahrnuje dva druhy jednání. Za prvé jsou to delikty, tedy skutky, které zahrnují odpovědnost za náhradu škody v občanském právu a za druhé je do delikvence zahrnována prekriminalita.“35

Prekrimina-lita Prekriminalita „zahrnuje činy jinak trestné, kterých se dopouštějí děti před dosažením trestní odpovědnosti a které, pokud by je spáchaly osoby starší, by byly považovány za trestný čin.“36

Dítě Dítě: podle Úmluvy o právech dítěte37 je ve článku 1 písmeno a) za dítě považována každá osoba, která nedovršila osmnáctý rok svého života. Kriminologie však pracuje s podrobnějším dělením. Dítětem je pro potřeby kriminologie míněna osoba mladší patnácti let, mladistvým pak osoba do osmnácti let. Trestní zákon pak uvádí, že „dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné (§11).“38 Kategorie dětí je dále rozdělena na děti předškolního věku, mladšího školního věku a staršího školního věku. Osoby v určeném věku nemohou spáchat trestný čin, ale pouze „čin jinak trestný“. Jedná se o čin, který není trestným činem jen z důvodu nízkého věku pachatele. Hranici mezi mladším školním věkem a starším školním věkem je v rozmezí let jedenáct až dvanáct. Významnější hranicí je věk dvanáct let, který hraje roli u ukládání ochranné výchovy. Trestní zákon rozděluje mládež pouze na dvě kategorie: děti a mladistvé. Hranice mezi uvedenými pojmy je pak stanovena na patnáctý rok života a je nazývána hranicí trestní odpovědnosti.

Hranice trestní odpovědnosti

Hranice trestní odpovědnosti je považována za určitý sociální i mentálně biologický mezník vývoje jedince. Opravňuje společnost, aby vůči tomuto jedinci uplatňovala i trestněprávní prostředky k regulaci jeho chování.39 Mladistvý je zákonem vymezen jako osoba, „která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku.“40 (§ 2, písmeno d)) Pro trestný čin spáchaný mladistvým se používá pojmu provinění. Kriminologie používá ještěpojem „mladý dospělý“. „Jde o osoby, které nedosáhly 18 let, ale dosud nejsou starší 24 let. Trestní zákon sice tento termín nezná. Avšak v ustanovení §33 písm. b)41 tuto kategorii mladých lidí připomíná, když stanoví jako jednu z polehčujících okolností majících význam pro výměru trestu spáchání trestného činu ve věku

34 Schelleová, I. Právní postavení mladistvých. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. S. 19. 35 Tamtéž, s. 11. 36 Zoubková, J. Cit. dílo, s. 11. 37 Srov. Práva dítěte. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999. S.45. 38 Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákoník a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 20. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2004. Praha: Linde Praha a.s.: 2004. S. 24. 39 Srov. Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy. 6/1997, roč. 4. S. 289-290. 40 Jelínek, J., Sovák, Z. Cit. dílo, s. 798. 41 Srov. Jelínek, J., Sovák, Z. cit. dílo, s. 44.

87

blízkém věku mladistvých´.“42

7.2.1. Struktura kriminality „Struktura kriminality je určována řadou charakteristik. Kriminalita jako souhrn trestných činů je jevem vysoce heterogenním. Bývá dokonce kladena otázka, zda má vůbec význam hovořit o kriminalitě jako takové, protože komponenty jevu se v řadě směrů mnohdy diametrálně liší.“43 Proto jsou i statistiky diferencovány. Policejní statistika uvádí trestné činy členěné do několika souhrnných kategorií. Jedná se o kriminalitu majetkovou, násilnou a mravnostní.44

Úkol:

Uveďte trestné činy, kterých se dopouštějí nejčastěji děti a mladiství.

Mládež se dopouští stále většího počtu majetkových trestných činů, ale co je více překvapující, dochází k nárůstu násilných útoků. Z hlediska uvedeného rozdělení je nejfrekventovanějším trestným činem u nezletilých krádež. Policejní statistiky dělí krádeže do mnoha podskupin. Děti se dopouštějí zejména krádeží prostých (viz tabulka), mezi které zařazujeme krádeže věcí z aut, krádeže jízdních kol a kapesní krádeže. Významně jsou také zastoupeny krádeže vloupáním. V praxi se setkáváme s tím, že k majetkovým trestným činům mohou být děti nejčastěji podněcovány i ze strany rodičů, vrstevnické skupiny nebo jsou najímány osobami, které se zabývají organizovaným zločinem. Delikventní jednání nezletilých pachatelů bývá provázeno jejich neschopností odložit uspokojení svých potřeb na pozdější dobu nebo se jich dokonce vzdát. Pokud se ve skupině objeví nějaký trend, třeba vlastnictví mobilního telefonu, a běžným legálním způsobem je věc nedosažitelná, uchýlí se dítě i ke krádeži, jen aby se neocitlo na okraji skupiny, na které mu záleží. Krádež také bývá užívána pro rituálním přijetí do vrstevnické skupiny. Majetková kriminalita je „oblíbená“ pro svou nízkou objasněnost, čehož jsou si pachatelé vědomi. Jsou si také vědomi své beztrestnosti. Zaznamenaný nárůst počtu krádeží, které spáchaly osoby mladistvé a děti, může také vycházet z charakteru naší doby, kdy je možné sledovat mimořádnou orientaci na materiální hodnoty nejen u osob dospělých, ale také u mládeže.

Majetkové trestné činy

Po majetkové kriminalitě mají děti a mladiství značný podíl na násilné trestné činnosti. Násilná kriminalita je považována za ukazatele míry úspěšnosti úsilí státu a společnosti o kontrolu kriminality. Představuje nejzávažnější podobou možných trestných činů. Je chápána jako součást širšího jevu vyskytujícího se násilí. Násilné trestné činy jsou klasifikovány jako chování, které směřuje nejen k fyzickému či verbálnímu útoku vůči osobě, ale také proti věci. Podíl násilné trestné činnosti na celkovém počtu kriminality není tak vysoký jako u majetkové činnosti, ale i tak se v poslední době její počet zvýšil. Charakteristickým znakem páchání trestné činnosti mládeže je právě použití násilí.

Násilné trestné činy

42 Novotný, O. Cit. dílo, s. 356. 43 Novotný, O. Cit. dílo, s. 51. 44 Stejné dělení se objevuje i u Novotného, O. Cit. díl, s. 247, 264, 284.

88

Do násilné kriminality musíme zařadit i vandalismus (násilná kriminalita je definována i jako útok proti věci). „Vandalismus je destruktivní a likvidační chování, které nepřináší pachateli žádné materiální obohacení. Hlavním znakem této kategorie chování jednotlivce nebo skupin, je ničení hodnot materiálních i duchovních, včetně civilizačních vymožeností, snaha aktivně zasáhnout do běhu dění, zanechat svým činem stopu ve společnosti.“45

Úkoly:

Co si myslíte, že je důvodem sprejování?

Uveďte příklady míst, která jsou poškozená sprejery.

Návrh řešení problému graffiti.

S vandalismem se setkáme nejčastěji u skupin adolescentů, part většinou s jedinci mužského pohlaví. Jen ojediněle se s tímto jevem setkáváme u dospělých. Ničení majetku i zdraví ve větší míře je přestupek proti zákonu. Nejednou lze tuto činnost ohodnotit jako trestný čin. I přes extrémní situace většinou vandalismus nepřesahuje rámec vlastní sebeprezentace a jde o získání společenské prestiže jedince, může však v sobě obsahovat i náboj společenského protestu, provokace, prezentace ideového programu.

P. G. Zimbardo rozlišuje několik forem vandalismu:46

1. hrabivý – např. rozbíjení automatů se zásobníky peněz,

2. taktický – ničení jako prostředek vzbuzování pozornosti, jedinec nebo skupina

ničí majetek za účelem vydobytí si např. výhodnějších podmínek.

3. ideologický – nápisy obsahující slogany, např. namířené proti vládě,

4. mstivý – ničení jako pomsta,

5. hravý – např. sázka, kdo víc čeho zničí,

6. zlostný – ničení jako výraz vzteku.

Úkol:

Uveďte příklady výše uvedených typů vandalismu. s jakými formami vandalismu jste se ve svém životě setkali?

Mravnostní trestné činy

Mravnostní trestné činy patří, vzhledem k jejich charakteru a jejich dopadům na svobodu a lidskou důstojnost, k nejzávažnějším činům. Znakem vyskytujícím se u těchto trestných činů je náhodnost aktu. V takových případech je obtížně prokazatelná vědomost pachatele. Pachatel často netuší, že

45 http://www.mvcr.soutez/zprávy/zaskolak.html (publikováno ke dni 20.2.2002) 46 Kol. autorů. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: SLON, 1991. S. 81 - 82.

89

dívek. Patří sem i dětská prostituce spojená s drogovou závislostí. Výjimkou však nejsou rodiče, kteří si prodáváním svých dětí vylepšují rodinné příjmy. Zastoupení dětí a mladistvých u ostatních trestných činů není tak značné. Za zmínku stojí nedovolená výroba a distribuce psychotropních látek a jedůa trestný čin výtržnictví.

Úkol:

Struktura kriminality dětí

Na základě skutečných případů se pokuste rozebrat skutkové podstaty kriminálního jednání dětí a mladistvých (příčiny a možné způsoby řešení).

7.2.2. Specifické rysy trestné činnosti dětí a mládeže Trestná činnost páchaná dětmi a mládeží je odlišná od jiných věkových skupin a vykazuje jisté typické rysy, a to odlišným stupněm somatického a psychického vývoje. Nejlépe je to pozorovatelné v období puberty, kdy je chování neadekvátní situaci, je impulzivní, poháněné snahou se zviditelnit. I když je každý spáchaný čin originální a nikdy neplatí dále uvedené rysy zároveň, můžeme i přesto vysledovat určité společné znaky.

Prvním rysem je skutečnost, že mladí lidé páchají trestné činy bez předchozího dlouhodobého plánování. „Svědčí o tom náhodnost místa, na kterém byl trestný čin spáchán, použití nevhodných nástrojů či potřeb pro získání či ukrytí lupu, volba špatného času pro provedení deliktu, nedokonalá konspirace a zastření stop.

Malá plánovanost

Dále se projevuje potřeba pochlubit se svými činy na veřejnosti či ve společnosti vrstevníků, což mnohdy vede k jejich dopadení.“47 Mladí lidé, zejména děti, jednají bez toho, aniž by zhodnotily celou situaci, ve které se nacházejí, a nechají se ovládat momentálními potřebami a náladami. Chování na místě činu neodpovídá vzniklé objektivní situaci. Také si vyzkouší, jak rychle jsou schopni jednat v zátěžových situacích.

Sebeprezentace

47 Tamtéž, s. 359.

90

Skupinový charakter

Pro trestnou činnost dětí je dále typické, že jen ojediněle ji páchají samostatně. Běžnější jsou případy, kdy se na trestném jednání podílí více jedinců. Jde zejména o páchání trestné činnosti ve vrstevnických skupinách. Páchání trestné činnosti ve skupinách může mít mnoho důvodů (rituál přijetí, nuda posílení sebevědomí, pocit anonymity, touha upozornit na sebe nebo na nějakou skutečnost). U mladistvého, který je organizován v tzv. delikventní subkultuře, je velká pravděpodobnost následného vstupu do „zločinného světa“ dospělých.

Nepřiměřenost Kriminalita mladých lidí je charakteristická také pro svou nepřiměřenost jednání. Mladí lidé zpravidla neumí ještě zcela ovládat své potřeby, proto také nemají schopnost odložit uspokojení potřeb na pozdější dobu nebo se některých dokonce vzdát. Odtud pramení také již zmíněná chybějící schopnost plánovat. A protože jedinci jednají impulzivně, jednají i neadekvátně. Uchylují se k radikálním a nekompromisním řešením, které provedou bez dlouhých odkladů.48

Proto nás nemůže překvapit, že se u mladých pachatelů objevuje použití

brutálního násilí, ať již vůči osobě či věci. „Často se ukazuje, že například

samotné provedení loupežného jednání je pro pachatele důležitější než zisk, který

z tohoto počínání vzešel. Pachatel se snaží potvrdit si své schopnosti, prosadit se,

přinutit někoho, aby jej poslouchal či aby se ho bál. Chce zažít dobrodružství,

získat uznání ve vrstevnické skupině.“ 49 Tak se také někdy stane, že spáchaná

škoda bývá mnohonásobně vyšší než hodnota odcizené věci. Takovým příkladem

může být zničené vozidlo a ukradené autorádio či peněženka.

Sociální tlaky Mladý člověk se může stát pachatelem trestného činu i pod tlakem společnosti a jejich nových vývojových trendů. Objektem zájmu či předmětem útoku se stávají věci atraktivní a módní. Často také velmi drahé a pro mladé lidi nedostupné, ale „potřebné“ pro to, aby udrželi krok s ostatními a s celkovým vývojem.

Drogy, alkohol a kriminalita

V současné době dochází ke kriminálním skutkům dětí a mladistvých v souvislosti s užíváním alkoholických a nealkoholických návykových látek. Taková kriminalita dětí a mladistvých má jak charakter majetkový, tak jsou známé i případy loupeží, pohlavního zneužívání a jiné. Nejenže drogy výrazně ovlivňují chování, větším problémem je, že „obstarávání“ psychotropních látek bývá velmi finančně náročné.

Gambling a kriminalita

Rovněž hry na automatech nejsou osobám mladších osmnácti let dovoleny. Důvodem jejich zařazení mezi rizikové faktory bývá zvýšená možnost nezletilého k spáchání delikventního jednání. Představa výhry je pro mladé osoby lákavá a nepřipouštějí si fakt, že peněžní vklad hráčů do hry značně převažuje možný zisk. Hráčská závislost také vede k různým formám šikanování vrstevníků s cílem získat potřebné finanční prostředky. Páchání trestné činnosti v souvislosti s hracími automaty se u mládeže a dospělých nápadně podobá.

48 Tamtéž, s. 360. 49 Tamtéž, s. 360.

91

Za další typický rys činnosti, které páchají dětští delikventi je i skutečnost, že se opakovaného trestného jednání pachatel dopouští na stejném místě či v blízkém okolí. Vrací se tam, kde byl úspěšný. Podle kriminalistů si každý pachatel vytváří svůj osobitý způsob páchání protiprávních činů, který je pak pro něj charakteristický, něco jako otisky prstů. Musíme však uvést, že se uvedené typické znaky delikventního chování u dětí a mládeže mohou měnit. Dříve se například mělo za to, že děti nejsou na svém vývojovém stupni schopny trestný čin plánovat. Dnes se již setkáváme i s prvky organizovanosti. Děti jsou sebevědomější, jsou si vědomy svých práv. Mění se společnost, a to se odráží především na nejmladší generaci. Děti jsou velmi citlivé na podněty z okolí a berou si je za své, jsou odrazem celé společnosti.

7.3. PrevenceV České republice existuje systém prevence, na němž se podílí mnoho subjektů. Např. Republikový výbor pro prevenci kriminality, který vypracoval Strategii prevence kriminality v ČR a projekt systém včasné intervence (koordinovaná spolupráce mezi specialisty, centralizace informací, rychlá intervence ve prospěch klienta apod.). Také Policií ČR je v poslední době věnována pachatelům z řad nezletilců a mladistvých mimořádná pozornost.

Obě skupiny pachatelů byly specifikovány z hlediska závažnosti jako mimořádnědůležité priority. Pozornost policie se na tyto kategorie pachatelů důslednězaměřila, byly posíleny v rámci celé republiky počty specialistů zařazených na problematiku kriminality mládeže. Trvale vysoký zájem je věnován všem skutečnostem z této oblasti a velmi pozitivně se jeví zejména široce rozvinutá opatření na úseku prevence a konkrétních preventivních programů, které organizačně zajišťuje Preventivně informační skupina Policie ČR. Důležitou oblast prevence tvoří přednášková činnost ve školských zařízeních. Přednášky jsou zaměřené na získávání základů právního vědomí, řešení modelových krizových situací a mimo jiné seznamují děti také s činností jednotlivých složek Policie ČR. Ze zkušeností z uvedených aktivit vyplývá, že veřejnost má velmi slabé znalosti z oblasti právního vědomí, což má za následek mimo jiné také to, že děti si mnohdy ani neuvědomují, že svým jednáním překročily hranice zákona a naplnily tak skutkovou podstatu trestného činu. Kromě přednáškové činnosti na školách Policie ČR zajišťuje také další mimoškolní aktivity pro děti jako např. různé dopravní a vědomostní soutěže, pro nejmladší věkovou skupinu, ohroženou trestnou činností, jsou k dispozici nejrůznější preventivní a informační materiály. Policisté spolupracují rovněž s manažery prevence kriminality v jednotlivých obcích a městech a s různými neziskovými sdruženími a organizacemi. Prevence kriminality na všech úrovních je věcí dlouhodobou a teprve časový horizont několika let ukáže její efektivitu. Pro ilustraci se změříme na tři projekty, působící na poli prevence, ať v primární, sekundární i terciární části.

Policie ČR

92

Primární prevence

7.3.1. Primární prevence Podle Matouška není fungující rodina stoprocentní zárukou „bezproblémového“ vývoje. Rodiče by měli dítě učit: „neagresivnímu řešení konfliktů, odkládání uspokojování potřeb, respektování zájmů druhých lidí, vciťování se do nich a jasnému odlišování dobra a zla.“50 Vyslovuje také zásadní myšlenku: „dítě nedělá to, co po něm rodiče chtějí; dělá to, co mu rodiče předvádějí.“ 51 O rodině a jejím vlivu na budoucí možnou delikventní dráhu dětí jsme ze zmínili výše. Je oním místem, kde si dítě osvojuje základy svého hodnotového systému. Záleží na ní, zda vytvoří tak kvalitní základ, kterým „neotřese“ ani setkání s jedincem, jehož hodnotový systém není zcela v souladu se systémem společnosti, v níž se nachází. Zcela tak je pozornost obracena k volnému času rodiny. Nejde jen o to, že by rodiče měli zajistit kvalitní využívání volného času svého dítěte (dítěze začátku potřebuje ukázat směr, potřebuje mít možnost volby), ale velmi důležitou roli hraje i společně strávený čas s celou rodinou (dítě má čas vytvářet si pevné vazby k rodičům, přebírat jejich hodnoty a rodiče zase mají dítě„pod kontrolou“). Všechny teorie o prevenci se shodují na faktu, že čím dříve se začne působit na výchovu dětí proti páchání kriminálního jednání, tím lépe. Dokazují to i americké studie,52 kdy výzkumní pracovníci navštěvují rodiny a poskytují kvalitní dětskou péči, zaměřují se na výchovné působení i u dětí mladších 4 let. I česká odborná veřejnost53 se přiklání k názoru, že úspěchem prevence je hlavně její včasné působení.

Přehled preventivního působení podle věku:54

Prevence a věk � Již od narození je důležité vytvořit pro dítě bezpečné a klidné prostředí, které je nezbytné pro správný vývoj osobnosti.

� Věk mezi třetím a šestým rokem je již vhodný pro začátek výchovy proti negativním vlivům z okolí dítěte. Jedná se zatím o takové jevy jako kouření, alkohol či užívání léků. Nejlepší strategií v tomto věku je působení pozitivním příkladem, který mohou nabízet hlavně rodiče.

� Ve věku do 12 let se dítě učí odpovědnosti za své jednání či plnění úkolůa rozvíjí se sociální vztahy k rodičům, starší generaci a hlavně k vrstevníkům. A právě tyto vztahy ovlivňují vývoj dítěte nejvíce a proto záleží na jejich kvalitě.

� V dalším období, které je velmi nestabilní, hrají hlavní roli vrstevníci a trávení volného času. Dítě se vzdaluje působení rodiny a tak se i preventivní výchovné působení přenáší spíše na instituce, kterými mohou být škola, učiliště, zájmové kluby, kroužky, mládežnické organizace.

50 Matoušek, O. Cit. dílo, s. 38-39. 51 Tamtéž, s. 39. 52 Tamtéž, s. 42-43. 53 Například Matoušek a Zoubková. 54 Zoubková, I. Cit. dílo, s. 108.

93

V úvodu jsme zmínili seznámení se třemi projekty.55

První, „Ajaxův zápisník“, je zařazován do oblasti primární prevence. „Ajaxův zápisník je pracovní sešit, který je určen pro žáčky druhých tříd základních škol. Děti se v něm od policejního psa Ajaxe naučí, jak předcházet sociálně negativním jevům, jakými jsou např. šikana, alkohol nebo drogy. Program zprostředkovávají preventivní informační skupiny Policie ČR, které působí v každém větším městě.56

7.3.2. Sekundární prevence

V rámci prevence je důležité sledovat a znát dítě a věnovat pozornost jakémukoliv odchýlení od jeho běžného vývoje, čehož jsou si vědomi i naši zákonodárci. Ti od roku 1998 v rámci novely zákona o rodině (§42) vytvořili institut tzv. upozornění. Umožňuje „třetím osobám upozorňovat na závadové chování dítěte. Oprávněny jsou fyzické i právnické osoby, ale i spolky, občanská sdružení atp. V prvé řadě by na závadové chování měly včas upozorňovat školy, a to především na záškoláctví, drobné krádeže, experimentování s návykovými látkami apod.“57 Upozornění je důvěrné a je adresováno většinou orgánům sociálně-právní ochrany dětí nebo policii, případně státnímu zastupitelství. V rámci sekundární prevence působí zdařilý projekt Pět P, známý také pod jménem Big brothers, big sisters. Pět P znamená: přátelství, podporu, prevenci, péči, pomoc. „Program je určen dětem od 6 do 15 let, dětem z málo stimulujícího prostředí, dětem s menším sociálním, psycho-sociálním či zdravotním handicapem. Pět P je sociální program založený na přátelském vztahu dítěte a dospělého kamaráda.“58

Sekundární prevence

7.3.3. Terciární prevence Dětem, které se již dostaly do konfliktu se zákonem, bychom měli umožnit pokusit se vrátit zpět do společnosti. Problémem terciární prevence se zabýval i Matoušek,59 který se angažoval v projektu LATA. Hlavním smyslem projektu je, že dobrovolník a klient spolu tráví určitou dobu. Jakou činností společný čas vyplní je již jejich záležitostí. „Dobrovolníci se snaží podporovat klientovy sociální dovednosti, pomáhat mu řešit konstruktivně řešit konflikty, vést ho k odpovědnosti za své chování a k náhledu na protispolečenské jednání.“60 „Významným momentem je využití autority dobrovolníka, kterou klient přijímá snadněji než autoritu dospělého odborníka.“61 Dobrovolník je chráněn doporučením, aby si zachovával svou anonymitu, čímž zamezí nedomluveným kontaktům s klientem. U obou projektů (Pět P a LATA) se klienty nemohou stát děti a mladistvý, kteří jsou závislí na alkoholu a jiných drogách. U projektu LATA také platí zásada, že není určen pro osoby, které se dopustily násilné trestné činnosti. Projekt pomáhající odčinit způsobenou škodu, je projekt HALT. Je zaměřen

Terciární prevence

55 http://www.mvcr.cz/policie/Prevence/Ajaxuvzapisnik.html (publikováno 24.9.2004) 56 Seznam všech preventivně informačních skupin je přístupný na http://www.mvcr.cz/policie/prevence.html. (dostupné ke dni 1.3. 2006) 57 Zoubková, I.: cit. dílo, s. 109. 58 http://www.inexsda.cz/cze/5p (dostupné ke dni: 1.3.2006) 59 Podrobněji k projektu Matoušek, O. Cit. dílo a http://www.lata.cz. Zakladatel a koordinátor projektu LATA. 60 http://www.lata.cz/odbornici.php (dostupné ke dni:2.3.2006) 61 http://www.lata.cz/odbornici.php (dostupné ke dni:2.3.2006)

94

na reintegraci mladistvých, kteří spáchali méně závažné provinění.

Prevence je právě tou oblastí, které by měla být věnována největší pozornost. A nejlepší by byla pozornost prevenci primární, ta je nejsnazší. Každý člověk může něco udělat, stačí se třeba jen chovat podle pravidel a tak poskytnout správný příklad chování. Možností jak pomoci je mnoho.

„Prevence není metoda, ale způsob myšlení lidí, kteří mají zájem o další lidi.“ (J. Gjuričová, odbor prevence kriminality MV ČR)

Závěrem si připomeňme:

Se změnou společenských poměrů po roce 1989 došlo k nárůstu počtu nezletilcůa mladistvých, kteří byli vyšetřovány Policií ČR jako pachatelé trestné činnosti. Negativní vývoj kulminoval u obou věkových kategorií v roce 1996, kdy oproti roku 1989 byl počet dětských pachatelů vyšší o 178% a u mladistvých o 138%. Od roku 1996 dochází u dětských a mladistvých pachatelů trestné činnosti ke stabilizaci a poklesu. Obecně lze říci, že kriminalita dětí a mladistvých je v posledních letech silněmedializována, a to přesto, že dochází k poklesu počtu trestných činů spáchaných touto věkovou skupinou. To ovšem nelze říci o brutalitě a agresivitě dětí, která se v posledních letech naopak zcela jednoznačně zvýšila. Kriminální chování dětí a mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních věkových skupin pachatelů. Je to dáno jednak stupněm psychického i tělesného vývoje, jednak vlastnostmi a zkušenostmi a v neposlední řadě také motivy k páchání trestné činnosti.

Na vývoj kriminality dětí a mladistvých má vliv celospolečenské klima, funkčnost rodiny, vedení dětí ve škole, naplnění jejich volného času zájmovými aktivitami, kamarádi apod. Obecně je nutné zaměřit komplexní prevenci na tento celospolečenský problém. Z tohoto lze jednoznačně vyvodit, že kriminalita mladistvých a dětí se vyvíjí v souladu s kriminalitou celé společnosti. Při objasnění trestného činu, který byl spáchán nezletilcem, policejní orgán s přihlédnutím k § 11 Trestního zákona věc odloží, neboť trestní stíhání nezletilců do 15 let je dle tohoto ustanovení nepřípustné. Pokud by se nezletilec dopustil závažného trestného činu, to znamená trestného činu, za který může být uložen výjimečný trest, nařizuje se ve věkové skupině od 12 do 15 let ochranná výchova. To znamená, že u závažných trestných činů se tedy automaticky neupouští od stíhání a soudního řízení. V případech trestné činnosti dětí je třeba vždy volat k zodpovědnosti zejména rodiče. Zde je rovněž na místě upozornit na skutečnost, že rodiče zodpovídají za škody způsobené jejich dětmi.

Mladiství pachatelé a děti se dopouštějí zejména majetkové trestné činnosti(nejčastěji krádeže, poškození cizí věci, vloupání, výtržnictví, neoprávněného užívání cizí věci). Dále se jedná o případy ublížení na zdraví, loupeží, vydírání a mravnostní trestné činnosti. U mládeže byl zaznamenán zvýšený podíl na úseku zneužívání omamných a psychotropních látek, zneužívání alkoholu a tabákových výrobků. Značný podíl na celkově páchaných proviněních mají pachatelé z řad mladistvých umístěných v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Děti a mladiství, kteří se chovají agresivně, mají pak, podle dostupných studií,

95

zpravidla daleko více konfliktů se zákonem než ostatní. Z toho jednoznačněvyplývá, že dokážeme-li zastavit jejich agresivní chování v nižším věku, sníží se i riziko jejich kriminalizace v dospělosti. Potvrzují se závěry, že pokles podílu mládeže na páchání trestné činnosti lze spatřovat v účinnosti zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, který významným způsobem ovlivňuje hodnocení materiálního znaku provinění, tedy stupeňspolečenské nebezpečnosti jednání mladistvých a osob mladších patnácti let pro společnost. Zákon upravující způsob zacházení s dětmi a mladistvými, kteří se dopustili kriminálního jednání, výrazným způsobem posiluje výchovná opatření tak, aby se děti nebo mladiství kriminálního jednání zdrželi.

Uplatňované reakce na kriminalitu mládeže: 1. výchovná opatření – probační program 2. ochranná opatření – léčení, výchova, zabrání věci 3. trestní opatření – např. obecně prospěšné práce, peněžité opatření,

propadnutí věci, zákaz činnosti apod.

Literatura:

Chmelík, J. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003. kol. autorů. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: SLON, 1991. Jedlička, R. Děti a mládež v obtížných životních situacích:nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Praha: Themis, 2004. Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákoník a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 20. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2004. Praha: Linde Praha a.s., 2004. Matoušek, O. Práce s rizikovou mládeží. Praha: Portál, 1996. Matoušek, O., Kroftová, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. Mendel, R. A. Méně slov a více pomoci. Překlad: Jan Žižka. Praha: IKSP, 2002. Novotný, O. Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. Rogge, U. Děti potřebují hranice. Překlad: Alžběta Sirovátková. Praha: Portál, 1996. Sak, P. Proměny české mládeže. 1. Praha: Petrklíč, 2000. Schelleová, I. Právní postavení mladistvých. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. Práva dítěte. Olomouc: nakladatelství Olomouc, 1999. Vacek, P. K stavu mravní výchovy v současné škole. In Mravní nemoci mládeže a jejich prevence. Brno: ČPdS, 1997, s. 33 – 42. Večerka, K. a kol. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: IKSP, 2000. Zoubková, J. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2002.

Mgr. Kateřina Sýkorová PhDr. Eva Klimentová, Ph.D. PhDr. Pavel Kliment, Ph.D. Mgr. Martin Fafejta, Ph.D. Doc. PhDr. Jitka Skopalová, Ph.D. VYBRANÉ KAPITOLY ZE SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ Určeno pro distanční studium Výkonná redaktorka Mgr. Silvie Prudká Odpovědná redaktorka Mgr. Dana Růžičková Technický redaktor Jana Adamčíková Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail: vup@upol.cz Olomouc 2006 1. vydání ISBN 80-85783-66-5 NEPRODEJNÉ