VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

MAKROEKONOMIE

Pavel Kvasnička

2008

Katedra ekonomie a managementu

Recenzovali: doc. Ing. Marian Lebiedzik, Ph.D.

Ing. Jiří Dušek

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.

Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

© Pavel Kvasnička, 2008

ISBN 978-80-87035-15-3

Obsah

Úvod do ekonomie…………………………............................................................. 1

Základní pojmy……………………………………………………………………… 1

Vývoj ekonomického myšlení………………………………………………………. 5

Metody zkoumání ekonomie………………………………………………………… 8

1. Ukazatele pro měření souhrnné produkce……………………………............ 12

1.1. Měření kvality a udržitelnosti života…………………………………………. 12

1.2. Makroekonomický produkt a důchod……………………………………….... 13

1.3. Metody měření souhrnné produkce…………………………………………… 17

2. Makroekonomická rovnováha……………………………………………..... 23

2.1. Agregátní poptávka……………………………………………………………. 23

2.2. Agregátní nabídka……………………………………………………………… 24

2.3. Makroekonomická rovnováha – klasický model…………………………......... 26

2.4. Makroekonomická rovnováha – keynesiánský model…………………………. 27

2.5. Makroekonomická rovnováha – neokeynesiánský model……………………... 28

2.6. Spotřeba………………………………………………………………………… 28

2.7. Investice………………………………………………………………………… 30

2.8. Vládní výdaje na statky a služby……………………………………………….. 31

2.9. Čistý vývoz…………………………………………………………………….. 31

3. Ekonomický růst a hospodářský cyklus……………………………………… 35

3.1. Ekonomický růst……………………………………………………………..... 35

3.2. Hospodářský cyklus………………………………………………………........ 37

4. Peníze a bankovní soustava…………………………………………………… 44

4.1. Peníze………………………………………………………………………….. 44

4.2. Centrální banka………………………………………………………………… 48

4.3. Komerční banky……………………………………………………………….. 49

5. Inflace…………………………………………………………………………… 55

5.1. Inflace………………………………………………………………………….. 55

5.2. Nezaměstnanost………………………………………………………………... 59

5.3. Inflace a nezaměstnanost………………………………………………………. 64

6. Hospodářská politika vlády…………………………………………………… 70

6.1. Definice, cíle a subjekty hospodářské politiky………………………………… 70

6.2. Úspěšnost hospodářské politiky………………………………………………. 71

6.3. Fiskální politika……………………………………………………………….. 72

6.4. Monetární politika……………..……………………………………………… 77

6.5. Důchodová politika…………………………………………………………… 78

6.6. Vnější obchodní a měnová politika…………………………………………… 79

7. Otevřená ekonomika…………………………………………………………… 85

7.1. Měnové kurzy a mezinárodní měnový systém………………………………… 85

7.2. Zahraniční obchod…………………………………………………………….. 88

7.3. Vnější obchodní a měnová politika…………………………………………… 90

8. Světová ekonomika…………………………………………………………….. 95

8.1. Ekonomická integrace………………………………………………………… 96

8.2. Mezinárodní a nadnárodní organizace a orgány………………………………. 97

8.3. Globalizace………………………...………………………………………….. 100

8.4. Trvale udržitelný rozvoj……………………………………………………….. 102

Seznam literatury a pramenů…… ………….…………………………………….. 107

Příloha ……………..………………………………………………………………... 108

Předmluva

Vážené studentky a vážení studenti,

otevíráte skriptum Makroekonomie, které vzniklo na základě úspěšného předchůdce

(Makroekonomie VOŠ Jihlava 2006), jako doplněk tutoriálů a cvičení stejnojmenného

předmětu na Vysoké škole polytechnické Jihlava ve studijním programu Ekonomika

a management pro kombinovanou formu studia na oborech Finance a řízení a Cestovní ruch.

Jde o stručně pojednaný základní kurz pro výše uvedené nyní vyučované bakalářské obory.

Skriptum vyhovuje i pro kombinovanou formu dalších akreditovaných a připravovaných

oborů, kde ovšem svou šíří mírně překračuje potřebný rozsah požadovaných znalostí.

Předpokládám, že si k tomuto více než stostránkovému dílu najdete cestu, především Vy,

studenti kombinovaného studia naší školy, ale zároveň doufám, že bude skriptum prozatím

dostatečnou oporou i studentům distančního či prezenčního studia.

Celý text je rovnoměrně rozčleněn zhruba do deseti kapitol. Každá kapitola je doplněna

pro dokreslení situace několika grafy, tabulkami či obrázky, převzatými ze stránek ČSÚ, ČNB

a dalších institucí. Cílem tohoto kroku je doplnit teoretické pasáže vazbou na hospodářskou

realitu. Pro tento účel je však počet grafů, obrázků a tabulek příliš malý, a proto Vás odkazuji

na internetové stránky výše uvedených, ale i dalších institucí, kde jsou data stále aktuální

a doplněná o mnoho odborně provedených analýz a komparací. Dále je každá kapitola

standardně pro tuto formu studia zakončena shrnutím, klíčovými pojmy a otázkami

k opakování. Nad rámec obvyklých zvyklostí jsou přidány otázky označené k zamyšlení. Ty

jsou zcela dobrovolné (je možno je vynechat) a jsou určeny pouze talentovaným

a systematicky pracujícím jedincům, kteří studují hlouběji z mnoha rozličných pramenů.

Závěrem Vám všem, kteří pracujete s touto učebnicí, přeji hodně úspěchů a pohodovou

práci jako s každou jinou vysokoškolskou učebnicí a doufám, že na ni i celý předmět budete

mít jen ty nejpříjemnější vzpomínky. Pokud byste při studiu shledali nějaké náměty

ke zlepšení v jazyce, struktuře či obsahu, mile rád je uvítám. Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří pomáhali při psaní této publikace, jmenovitě

především Bc. Martině Bártů, DiS., Ivaně Cejnkové, DiS., a Jitce Klausové, bez jejichž

pomoci by vůbec nevznikla nebo by spatřila světlo světa o mnoho měsíců později.

Největší dík však patří zejména externím recenzentům i recenzentům z řad akademických

pracovníků naší školy.

Jihlava, leden 2008 Pavel Kvasnička, autor.

- 1 -

Úvod do ekonomie

Základní pojmy Lidská společnost je od samého prvopočátku svého vzniku bytostně spjata

s každodenní a často velmi intenzivní hospodářskou činností. Jde o mnohotvárný

a mnohovrstevnatý proces, který je typický právě pro člověka a vyplývá ze samé

jeho podstaty (neboť člověk se snaží všemožně uspokojovat své stále rostoucí

zbytné i nezbytné potřeby), jakož i z jeho různorodých životních podmínek.

Dnes bychom jen těžko hledali místo na naší planetě, které není zasaženo

intenzivní lidskou činností a systematicky přetvářeno dle aktuálních představ

a potřeb. Přirozeně existují výjimky. Ale zřejmě pouze na prstech jedné ruky

bychom spočítali místa na Zemi, kde natolik ideální životní podmínky (příznivé

klimatické podmínky, dostatek potravy - úroda několikrát do roka, pestrá a bohatá

flora i fauna, absence dalších život zatěžujících hrozeb apod.), způsobily to, že

člověk žije jen v harmonickém souladu s přírodou a nijak ji nezatěžuje škodlivými

vlivy.

Všude jinde, a je to prakticky celá naše planeta, existuje dnes zřejmě již

nevratný proces přetváření, který je vlivem mnoha rozličných faktorů na různých

místech v rozdílných etapách svého vývoje. Typické pro něj ovšem je, že i když

se v jednotlivých zemích nachází v rozličných fázích a dosáhl jiného stupně

rozvoje, směřuje ve všech zemích světa v dlouhodobém výhledu k unifikované

konzumní společnosti.

Velmi smutnou skutečností pak zůstává především to, že jak země, které již

dosáhly vysokého stupně rozvoje, tak i země velmi zaostalé na své cestě za výše

uvedenou konzumní společností často nenávratně ničí okolní přírodu, drancují

přírodní zdroje, způsobují vymírání mnoha živočišných druhů. Nacházíme se dnes

na časové hranici, kdy musíme rozhodnout o tom, jak bude vypadat život na Zemi

v následujících letech a staletích, neboť pokud dnes nepřijmeme koncepci trvale

udržitelného rozvoje, bude budoucí podoba planety odlišná od té současné

a diametrálně odlišná od té minulé.

Ekonomika je pojem, který pochází z řečtiny a původně znamenal návod

na úspěšné vedení domácnosti, která se stala základním stavebním kamenem

celého hospodářského systému. Dnes víme, že ekonomickými subjekty jsou vedle

domácnosti především člověk s jeho předvídatelným i nepředvídatelným

chováním, menší či větší skupiny lidí, obce, města, nesčetní výrobci a producenti

služeb, domácí i nadnárodní či mezinárodní instituce, stát i celá společnost.

Přirozeně, že se ekonomika v čase vyvíjela a složitá spleť neustále

probíhajícího bezpočtu hospodářských procesů měnila svoji podobu. Kdybychom

ji měli dnes přesně popsat ve všech zemích za všechna předchozí století, zřejmě

bychom to vůbec nedokázali. Jde o proces, který se v každé jednotlivé zemi pod

vlivem mnoha různorodých faktorů (velikost národa, tradice, kultura, vyspělost,

vzdělanost, poloha země, náboženství, …) vyvíjel jako zcela jedinečný. Někde

zcela přirozeně na bázi přírodních zákonů, jinde pod diktátem jedince či skupiny

nebo vědecky na základě posledních poznatků. Ale především různě intenzivně

a rychle a dospěl tak do různých stádií svého vývoje. Dnes máme díky tomu vedle

sebe země velmi vyspělé, země se střední vyspělostí (kam můžeme počítat

Ekonomika

- 2 -

i Českou republiku), ale i země velmi zaostalé. Jedno však mají všechny výše

uvedené varianty společné. Až na výjimky šlo v čase bezvýhradně o posun vpřed

za stále lepším uspokojováním lidských potřeb a zvyšováním kvality života celé

společnosti.

Takový systém musí dnes a denně efektivně odpovídat na tři druhy otázek: co

vyrábět?, jak vyrábět?, pro koho vyrábět? Mechanismus ovládající organizaci

hospodářského života měl v minulosti mnoho podob. Všechny se však

pohybovaly mezi třemi extrémy, které ale zcela samostatně ve své ryzí podobě

nikdy neexistovaly. Z každého z nich v minulosti byla využita jen část tak, že

jeden z principů byl vždy dominantní. Šlo o tyto varianty:

tradice – byla využívána a hrála klíčovou roli po mnoho století před naším

letopočtem i našeho letopočtu. Šlo o zvykovou ekonomiku, s níž se můžeme

setkat u těch nejméně rozvinutých zemí i dnes. Povolání se dědilo po generace,

stejně jako výrobní postupy. Systémy rozdělování byly také setrvačné

a zkostnatělé.

příkazy – působí také po mnoho století. Jeho prvky nalezneme od prvobytně

pospolné společnosti přes feudalismus, diktátorské režimy, centrálně plánovanou

ekonomiku i v demokratických společnostech. Je obsažen určitou měrou ve všech

uspořádáních, kde má pochopitelně různou podobu – např. zákony, vyhlášky,

nařízení apod.

tržní mechanismus – jde o velmi složitý systém, založený na přírodních

zákonitostech - cenový mechanismus, konkurenční prostředí, neviditelná ruka

trhu. Jedná se o demokratický systém, který je nejdokonalejší z pohledu alokace

zdrojů, a proto je to nyní nejvíce využívaný mechanismus. Má ovšem také

nedostatky, například tržní selhání.

Všechny současné ekonomické systémy mají v sobě zabudovány prvky všech

tří výše uvedených systémů, a proto je označujeme jako ekonomiky smíšené.

Dnes chápeme ekonomiku nejčastěji jako celek hospodářského dění, vymezený

hranicemi jednotlivých zemí, i když současně probíhající procesy ekonomické

integrace a globalizace naznačují, že je třeba brát v úvahu i dimenzi vyšší.

Je nezbytné, a všechny země se beze zbytku o to dnes snaží, aby výkonnost

jejich ekonomik byla co největší tak, aby byly co nejlépe uspokojovány potřeby

jedince i celé společnosti. Mohou přitom, při snaze zabezpečit takové výsledky,

využívat různých technik, např. použít metodu pokusu a omylu, poučit se z chyb

předchozích období, kopírovat dobré postupy ze zahraničí apod., ale skutečně

nejlepším řešením by bylo úplné vědecké poznání celého hospodářského

mechanismu, který nás všudypřítomně obklopuje a determinuje život každého

z nás. Tomu by mohla rozhodujícím způsobem napomoci věda, která

systematicky studuje zákonitosti hospodářských procesů a systémů – ekonomie,

pokud by se jí podařilo dospět k vše vysvětlující nezpochybnitelné teorii. Toto se

k dnešnímu dni prozatím nepodařilo, avšak ekonomie dospěla k mnoha dílčím

využitelným závěrům, které jsou inspirací při formulaci účinných hospodářských

politik.

Tradice

Příkazy

Tržní

mechanismus

- 3 -

Ekonomie – je společenská (tedy nikoli striktně exaktní) věda, která zkoumá,

jak využívat omezené zdroje (práce, půda, kapitál) k tvorbě produktů a služeb a

alokovat je tak, aby byly co nejlépe uspokojeny neomezené potřeby jednotlivých

skupin spotřebitelů.

Výše je tučně zvýrazněn největší rozpor, který právě ekonomie řeší. Všichni

ekonomové se dnes shodují na tom, že vstupy, tedy zdroje, jsou omezené.

Bohužel je i ve vztahu k životnímu prostředí hořkou pravdou, že potřeby lidí jsou

neomezené a oproti předchozím obdobím stále rostou. Dokonalá ekonomická

teorie aplikovatelná v praxi spolu se zlomovými výrobními technologiemi by

umožnila lidstvu zásadně lepším způsobem pokrývat potřeby a uchovat životní

prostředí bez poškození dalším generacím.

Zhruba dvousetletý vývoj této vědy společně s nejznámějšími ekonomickými

teoriemi a milníky je stručně uveden v následující kapitole.

Pozitivní ekonomie – zkoumá hospodářskou realitu v podobě, ve které ji

nalézá. Odhaluje zákonitosti, odhaduje budoucí vývoj. Do ekonomiky aktivně

nezasahuje. Příkladem může být vývoj nezaměstnanosti v čase, otištěný

v odborném tisku.

Normativní ekonomie – taktéž zkoumá hospodářskou realitu v její skutečné

podobě, ale zároveň vynáší ekonomické soudy. Podává návrhy na to, jak měnit či

ovlivňovat skutečnou ekonomiku. Například zaváděný nový důchodový nebo

daňový systém zohledňující sociální a etické aspekty.

Potřeby – jsou pocity člověka, že se mu něčeho nedostává. Jsou neomezené

a dalekosáhle převyšují možnosti jednotlivých ekonomik. Navíc v čase a také

s vyspělostí ekonomiky stále rostou. Jsou velmi různorodé, což je způsobeno tím,

že chování člověka je určováno mnoha faktory. Uveďme namátkou: náladu,

strach, sobectví, únavu, módu,… Pěkným příkladem soudobého nárůstu potřeb

a nově vznikajících potřeb je masový cestovní ruch a začínající kosmická

turistika.

Potřeby můžeme rozdělit ze dvou hledisek na:

• zbytné a nezbytné

• ekonomické a neekonomické (mimoekonomické).

Co do požadovaného množství jednoznačně dominují potřeby ekonomické

(jídlo, pití, bydlení, doprava, zdravotní péče, …) nad neekonomickými (běhání,

zpívání, modlení, …). Neekonomické potřeby jsou navíc velice často

doprovázeny ekonomickými (sportovní vybavení, hudební nástroje, knihy, …).

Ekonomické potřeby lidí lze uspokojit pomocí statků a služeb.

Služby – mají nehmotný charakter, jsou vzácné a jsou pro ně typické čtyři

vlastnosti: nehmatatelnost, proměnlivost, neskladovatelnost, nedělitelnost.

V podílu na HDP a počtu v nich zaměstnaných osob již ve většině vyspělých zemí

předstihly sektor průmyslu. Jejich kategorizace vychází z mezinárodně platné

normy a zařazujeme sem například obchod, opravy, dopravu, školství,

zdravotnictví, … Taxativní výčet je uveden např. FIALOVÁ, 2006.

U služeb platí, že jsou velmi často doprovázeny statky.

Ekonomie

Pozitivní

ekonomie

Normativní

ekonomie

Potřeby

Služby

- 4 -

Statky – mají hmotný charakter a jsou vzácné. Členíme je na:

• volné statky – jsou užitečné a volně dostupné (sluneční záře, mořská voda, vzduch, …)

• ekonomické statky – jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů. Oproti volným statkům dominují,

když počet volných statků je v celkové spotřebě téměř zanedbatelný.

Výrobní faktory – jsou výrobní činitele, bez nichž výroba není možná. Jsou

také omezené. Členíme je na tři kategorie:

• půdu – primární výrobní faktor, do něhož patří vedle půdy veškeré přírodní zdroje

• práci – primární výrobní faktor, účelová a cílevědomá lidská činnost

• kapitál – sekundární výrobní faktor, je výsledkem minulé výroby. V literatuře lze u některých autorů vysledovat pokus o vyčlenění dalšího

výrobního faktoru (ze současných tří) - podnikatelství, který by měl zajišťovat

zlomové změny ve výrobě.

Odměnou za poskytování výrobních faktorů je renta, mzda a zisk, úrok či

dividenda. Tyto důchody vznikají na trzích výrobních faktorů.

Hranice produkčních (výrobních) možností – je ve velmi zjednodušené

podobě křivka, která nám udává maximální množství jednotlivých statků či jejich

vzájemných kombinací, které jsme schopni s danými výrobními faktory vytvořit.

Máme přitom možnost alternativní volby a tedy možnost dosažení různých

výstupů.

Trh – místo, kde se střetává poptávka s nabídkou. Výsledkem této interakce je

rovnovážná cena a rovnovážné množství. Trhy členíme z mnoha hledisek:

• místní, národní, světový

Statky

Výrobní

faktory

Produkční

možnosti

Trh

- 5 -

• výrobků a služeb

• výrobních faktorů (půda, práce, kapitál).

Veličiny toku a veličiny stavu – v ekonomii často potřebujeme měřit různé

veličiny.

• veličina stavu - aktuální stav k určitému okamžiku (obsah naší peněženky v tomto okamžiku)

• veličina toku – veličina za určité období (naše mzda za loňský rok).

Externality – vedlejší produkty výroby, s nimiž se dopředu nepočítalo.

Správně by měly být zachyceny v cenách výrobků či služeb. Rozeznáváme:

• pozitivní externality – působí jinému subjektu prospěch (včelař, …)

• negativní externality – působí jinému subjektu škodu (znečištění vody, půdy,…)

Mikroekonomie – část ekonomie, která se zabývá chováním jednotlivých

subjektů uvnitř ekonomiky. Je přitom lhostejné, zda se jedná o podnikajícího

jednotlivce, domácnost, firmu či celé odvětví. (Tato problematika je řešena

v rámci samostatného předmětu.)

Makroekonomie – část ekonomie, která zkoumá ekonomiku jako celek.

Zabývá se tedy agregátními veličinami – zkoumá souhrnnou produkci,

nezaměstnanost, inflaci, měnové kurzy, saldo obchodní bilance apod. (Tato

problematika je obsahem následujících kapitol.)

Makroekonomii a mikroekonomii nelze od sebe zcela oddělit, neboť obě dvě

vědy se vzájemně prolínají a doplňují. Je přitom téměř lhostejné, zda započnete

studium ekonomie zvládnutím makroekonomie či mikroekonomie. Obě dvě

varianty mají své určité výhody i nevýhody. Preferencí makroekonomie ekonomii

rychleji a snáze nastudujete, preferencí mikroekonomie získáte hlubší

a matematické znalosti ekonomie.

Stovky ekonomů hledaly odpověď na největší nevyjasněné problémy

ekonomie po dlouhá staletí. Napsaly přitom tisíce jednotlivých děl a vytvořily tak

desítky ekonomických škol a směrů. S všeobecným stručným přehledem tohoto

dění se nyní seznámíme podrobněji v následující kapitole.

Vývoj ekonomického myšlení

Ekonomie se zabývá otázkami, které jsou tak staré jako lidstvo samo. Již

z památek dávných civilizací je možno vyčíst velký význam směny, obchodu,

peněz … Tyto otázky každodenně obklopovaly tehdejší lidstvo tak, jako dnes

i současnou civilizaci. Proto můžeme říci, že se ekonomické myšlení utvářelo

po dlouhá staletí a tisíciletí.

První písemné zmínky, které vykazují prvky rozvinutého ekonomického

myšlení a vyhraněných ekonomických názorů, pochází zejména z doby

starověkého Řecka. Vděčíme za ně několika významným filosofům té doby.

Nejznámějšími přitom byli tito: Xenofón (430 – 355 př.n.l.), Platón, Aristoteles.

Ve svých dílech vyzdvihovali význam zemědělství a rodinného hospodářství,

věnovali však již pozornost také trhu, směně a penězům. Od prvního z nich

Externality

Mikroekonomie

Makroekonomie

- 6 -

pochází také název ekonomie. Napsal totiž spis s názvem Oikonomikos (složeno

ze dvou řeckých slov oikos, nomos).

Obdobně vyznívá i přínos významných osobností starověkého Říma. Marcus

Portius Cato (234 – 149 př.n.l.), Marcus Terentius Varro. Ve svých dílech také

podrobně rozebírali zejména problematiku zemědělství.

V prvních stoletích našeho letopočtu docházelo jen k pomalému

hospodářskému vývoji jednotlivých zemí. Typické pro vyspělé země v tomto

období bylo významné postavení církve, a proto písemné záznamy nalézáme

především v dílech s náboženskou tématikou. Bojuje se v nich zejména proti

lichvě či nepřiměřeným cenám, zmiňují se také o daních, clech apod.

Z významných myslitelů té doby je možno uvést například Tomáše Akvinského

(1225 – 1274), Johannese Buridanuse.

Zde končí z časového hlediska teorie založené především na morálních

soudech, kterým dali základy zejména antičtí filozofové.

Od čtrnáctého století do poloviny osmnáctého století ovládl myšlení mnoha

měst a později i zemí naprosto nový směr, který označujeme jako

merkantilismus. Nosnou myšlenkou se zde stalo navyšování bohatství formou

hromadění drahých kovů. Ty nesměly nejprve vůbec překročit hranice města či

země a později pouze tehdy, když bylo zajištěno jejich navrácení zpět ve větším

množství. Podle toho také rozdělujeme dvě stádia merkantilismu: raný

merkantilismus a rozvinutý merkantilismus. Představiteli jsou například: Thomas

Mun (1571 – 1641), Jean Baptiste Colbert, James Steuart.

Merkantilismus významným způsobem ovlivnil tehdejší feudální společnost

a především vyprovokoval četné reakce ekonomických myslitelů té doby.

Zapříčinil spolu s rozvojem manufakturní výroby zformování nového zcela

odlišného a velmi významného směru v ekonomickém myšlení a položil tím

základy vzniku ekonomie jako samostatné vědy, která se takto vyčlenila z tehdejší

široké filozofie.

I když se jedná vznikem klasické ekonomie o zlomové změny v myšlení,

nepřišly jako převratné v jeden časový okamžik. Před vítězstvím širokého proudu

klasické ekonomie se objevilo přechodné období, v němž můžeme vyzdvihnout

kameralismus a tyto osobnosti: William Petty (1623 – 1687), Richard Cantillon.

Dále také anglické filozofy: John Locke, David Hume.

Velmi významnou školou, která také předcházela klasické ekonomii, byl

fyziokratismus. Zde bylo za jediný produktivní sektor označeno zemědělství,

které se mělo rozvíjet v ideálu liberalismu a přirozeného řádu. Uveďme např. tato

jména: Francois Quesnay (1694 – 1774), Anne Robert Turgot.

Klasická politická ekonomie je velkou a významnou kapitolou v dějinách

ekonomického myšlení. Mnoho osobností se podílelo na jejím rozvoji a za

nejvýznamnější považujeme tyto: Adam Smith (1723 – 1790), T. R. Malthus,

J. B. Say, David Ricardo, Nassau W. Senior, John Stuart Mill. Výše uvedené osobnosti přinesly převratné novinky. Za zakladatele je

považován A. Smith, který v roce 1776 vydává shrnující dílo Pojednání o podstatě

a původu bohatství národů. Zde je prezentována neviditelná ruka trhu,

kapitalismus volné soutěže jako přirozený řád, harmonie individuálního

a společenského zájmu apod. Dále byla rozpracována dělba práce, zákon trhů

a D. Ricardo přichází s teorií komparativních výhod. Ekonomie je však stále

Merkantilismus

Klasická

ekonomie

- 7 -

studována stejně jako u předchozích směrů spíše z pohledu makroekonomického

a mikroekonomický pohled zatím chybí.

V době, kdy se v Anglii a Francii rozvíjela klasická politická ekonomie,

vrcholil v Německu historismus a mladší a starší historická škola. Nosnou zde

byla myšlenka, že historie je empirickým zdrojem pro ekonomické zkoumání.

Za představitele jsou považováni:

Friedrich List (1789 – 1846), Wilhelm Roscher, Gustav von Smoller, Max

Weber.

Klasická politická ekonomie je základem pro představitele socialistické

a sociální kritiky. Patří sem asociacionismus, anarchismus, saint-simonismus

a marxismus. Společné je těmto směrům to, že striktně odmítají kapitalismus jako

nespravedlivý společenský systém a chtějí jej nahradit, přičemž nabízejí různá

řešení. Hlavní představitelé jsou nám dobře známi:

Charles Fourier (1772 – 1837), Louis Blanc, Henri de Saint Simon, Pierre

Proudhon, Karel Marx (1818 – 1883), Friedrich Engels. Zatímco většinu těchto

autorů můžeme bez obav označit za utopické socialisty, tak K. Marx vytvořil

učení, které zásadním způsobem ovlivnilo dějiny světa a zasáhlo na několik

desetiletí v podobě marxismu-leninismu i naši zemi.

Na klasickou politickou ekonomii navazují také tři velmi známé ekonomické

školy, které provedly v ekonomii mikroekonomickou revoluci a jež jsou dnes

označovány jako neoklasická ekonomická teorie.

Podle významné švýcarské univerzity vznikl název lausannské školy, která

dnešní ekonomii přinesla metodu všeobecné rovnováhy a zkoumala trhy jako

vzájemně závislé a Paretovo kritérium optimality. Za představitele považujeme:

Léona Valrase (1834 – 1910), Vilfreda Pareta, Johna Hickse.

Obdobně podle univerzity je pojmenována cambridgeská škola. Zkoumala

rovnováhu trhů za opačných předpokladů než škola předchozí. Obohatila dnešek

marginalistickými teoriemi.

Alfred Marshall (1842 – 1924), Arthur Cecil Pigou, Joan Robinsonová.

Marginalistická revoluce je taktéž typická pro rakouskou školu. Ta je

vybudována na základech hospodářského liberalismu a přinesla nám teorii

mezního užitku, teorii her apod. Carl Menger (1840 – 1921), Eugen von Böhm-

Bawerk, Friedrich von Wieser, Friedrich A. von Hayek, Ludwig M. Lachmann,

Joseph Alois Schumpeter (1883 – 1950), Oskar Morgenstern, Johan

von Neumann, Israel M. Kirzner. Rakouské škole jsou blízcí i američtí a švédští

marginalisté.

O modifikaci či doplnění neoklasické ekonomické teorie se snaží

institucionalismus. Jde o značně různorodý směr ekonomického myšlení, který

klade důraz na instituce a jejich roli na utváření ekonomického chování. Z četných

představitelů např.: Thorstein B. Veblen (1857 – 1929), John R. Comons, John

K. Galbraith.

Na myšlence vzájemného spojení svobody a řádu je vystavěna méně známá

freiburská škola a ordoliberalismus. Požaduje státem vytvořený řád pro zajištění

svobody jednotlivců. Valter Eucken (1891 – 1950), Wilhelm Röpke, Karl

Schiller.

Keynesiánství je v té době naprosto nový proud, jež způsobil

makroekonomickou revoluci, když tehdejší neoklasická ekonomie nedokázala

Lausannská

škola

Cambridgeská

škola

Rakouská škola

- 8 -

vysvětlit hospodářskou krizi 1929-1933. John Maynard Keynes (1883 – 1946),

Roy F. Harrod, Evsey Domar. Nejvýznamnější ekonom této skupiny se proslavil

zejména svou Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz v roce 1936. V ní

podrobil ostré kritice tehdejší neoklasickou teorii a přinesl teorii efektivní

poptávky, multiplikátory, mezní efektivnost, spotřební funkci. Na několik

desetiletí tak změnil reálnou hospodářskou politiku v mnoha vyspělých zemích.

Mnoho ekonomů navázalo na toto učení a významnou skupinou byl směr,

který dnes označujeme jako neokeynesiánství. Typické pro něj je, že provedl

integraci keynesiánské makroekonomie s neoklasickou mikroekonomií. Říkáme

mu proto také neoklasická syntéza.

A. Hansen, F. Modigliani, Paul Anthony Samuelson (1915), Robert M. Solow.

Pozornost zaměřil na nepružné mzdy, hosp. cyklus a růst, Phillipsovu křivku.

Nejznámější z jeho představitelů se proslavil mimo jiné také svou vysokoškolskou

učebnicí ekonomie.

Jen málo homogenním proudem, který navázal na keynesiánství a dále jej

prohluboval, bylo postkeynesiánství. Odmítá striktně neokeynesiánství

a neoklasickou ekonomii. Joan Violet Robinsonová (1903 – 1983), Nicholas

Kaldor, Sidney Weintrab, H. Minsky. Doporučuje aktivní úlohu státu u agregátní

poptávky a v důchodové a strukturální politice.

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století znamenala částečný odklon od

tohoto velmi významného proudu. Vysoké státní dluhy, růst inflace a především

stagflace přivodily renesanci neoklasické ekonomie, kterou můžeme označit jako

konzervatismus. V rámci tohoto různorodého proudu, který je alternativou všech

výše uvedených směrů vycházejících z keynesiánství a který zasahuje významně

až do dnešního dění, existují tři významné školy:

Chicagská škola a monetarismus je první z nich. Představitelé odmítají zásahy

státu, vyzdvihují samoregulační schopnost trhu, boj proti inflaci, zavádějí

přirozenou míru nezaměstnanosti. Považují nabídku peněz za klíčovou pro

formování ekonomiky. Frank Knight, Milton Friedman (1912), George Joseph

Stigler, Gary Becker.

Monetarismus II neboli škola racionálních očekávání je druhý směr, který

ještě více odmítá státní zásahy. Tvrdí, že jedině jednotlivé ekonom. subjekty

mohou samy uskutečňovat správná rozhodnutí a stát má pouze vytvořit stabilní

a transparentní podnikatelské prostředí. Robert E. Lucas, T. G. Sargent,

J. R. Barro.

Nepřehlédnutelnou zůstává i ekonomie strany nabídky. Požaduje otevřené

ekonomiky s liberálním a tržním prostředím. Zaměřuje se na straně nabídky

na snižování daní, které přinese motivaci k podnikání, vyšší příjmy do státního

rozpočtu a útlum šedé ekonomiky. Arthur B. Laffer, G. Gilder, P. C. Roberts,

J. Kemp, M Weidenbaum.

Škola veřejné volby integruje ekonomické a politické rozhodování. Studuje

a zároveň upozorňuje na oblasti jako byrokracie, veřejné rozpočty, rozpočtové

schodky, přerozdělovací procesy, zájmové skupiny, chování politiků apod.

Duncan Black, James Buchanan, Gordon Tullock.

V předchozích odstavcích jsme vyjmenovali, chronologicky seřadili a také

stručně charakterizovali hlavní ekonomické školy a směry. Lze říci, že zanechaly

bez výjimky vždy určitý trvalý odkaz pro naši současnou ekonomii. Mnohé z nich

dokonce promlouvají do současného paradigmatu velmi významně i dnes.

Chicagská škola

Monetarismus

Škola veřejné

volby

- 9 -

Soudobé paradigma má pro nedostatky, kterými trpěly všechny názorové školy

a směry, eklektický charakter. Ten si proto zachová i celá tato učebnice, když v ní

nebudou preferovány ani striktně zavrhovány žádné hlavní směry.

Metody zkoumání ekonomie

Velmi vysoký počet ekonomů (jenom my jsme jich vyjmenovali několik

desítek, ale mohly by jich být uvedeny stovky) různých národností (například

Angličané, Francouzi, Američané, Němci, Rakušané, Italové, Poláci, …) s sebou

přinesl zcela logicky i vysoký počet vědeckých metod, jež byly při formování

ekonomie v čase použity. Jedinci, kteří chtěli přispět poznání, většinou vycházeli

z reality, jež je obklopovala, ale setkáme se i s pokusy o vytvoření matematických

modelů či utopických projektů.

Ekonomická věda se vyvíjela po celou dlouhou dobu převážně evoluční cestou,

ale objevily se také ojedinělé zlomové momenty, které můžeme označit

za revoluční. Takto působilo např. keynesiánství, marxisticko-leninské učení

apod. Významnou roli obecně hraje v ekonomii také čas.

Zpočátku nechybělo z vědeckých metod při formování ekonomie nepochybně

pozorování. Pro velkou složitost ekonomických systémů se ale setkáme nejčastěji

s abstrakcí a analýzou, které jsou doprovázeny syntézou a zobecněním. Avšak

každý z bádajících jedinců i celé školy postupovaly svým naprosto jedinečným

způsobem, často velmi odlišným. Proto je množství použitých metod mnohem

pestřejší než v jiných vědách. Příkladem je zde historicko-induktivní přístup

německého historismu v protikladu s empiricko-deduktivním přístupem

klasických ekonomů. Mnoho ekonomů i celých škol využívalo a preferovalo

matematické a statistické metody. Bez použití komparace si také nemůžeme

ekonomii představit.

Menšího využití se pak dostalo v ekonomii experimentu, neboť opakovat

pokusy v ekonomikách ve stejných podmínkách (ceteris paribus) je téměř

nemožné, nákladné a mnohdy třeba i neetické. Vidíme však, že až na výjimky se

v ekonomii objevují téměř všechny vědecké metody, jež známe.

Ti nejúspěšnější ekonomové ve světě byli v minulosti za svá přínosná bádání

a objevy společností často různým způsobem oceňováni. Prestižních ocenění je

dnes udělováno mnoho a mezi nejuznávanější patří zcela jistě každoroční udělení

Nobelovy ceny za ekonomii. Stručný přehled z této oblasti je uveden

na následujících stranách.

Shrnutí Lidé na celém světě se snaží o neustálé zvyšování životní úrovně a kvality

života. Využívali proto v minulosti, a dnes stále využívají, různé ekonomické

systémy, které se snaží pomocí vědy o fungování ekonomiky - ekonomie neustále

zdokonalovat a zajišťovat tak v čase stále větší použitelný výstup k uspokojování

neomezených lidských potřeb. Opírají se přitom o nejnovější poznatky ze všech

oborů lidské činnosti, ekonomii nevyjímaje. Ani na začátku 21. století však

navzdory stovkám a tisícům ekonomů a nesporně zajímavým a jistě přínosným

výsledkům jejich práce nemáme jedinou všemi uznávanou ekonomickou teorii,

která naprosto přesně ukáže vždy a všude cestu vpřed. Využíváme proto

maximálně výrobních faktorů dle poznatků jednotlivých ekonomických škol

a směrů a hledáme vždy pro dané místo a daný čas řešení, jímž se přibližujeme

hranici produkčních možností, avšak s mnoha záp. externalitami.

- 10 -

Tab. Úvod – 1

Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii

1969 Ragnar A. K. Frisch (Norsko), Jan Tinbergen (Holandsko) Rozvoj dynamických modelů

1970 Paul A. Samuelson (USA)

Statická a dynamická ekonomická teorie

1971 Simon Kuznets (USA) Interpretace ekonomického růstu

1972 Kenneth J. Arrrow (USA), John R. Hicks (Velká Británie) Teorie všeobecné rovnováhy a blahobytu

1973 Wassily Leontief (Rusko) Input-output metody

1974 Friedrich A. Hayek (Rakousko), Gunnar Myrdal (Švédsko) Teorie peněz

1975 Leonid V. Kantorovich (Sovětský svaz), Tjalling Ch. Koopmans (Holandsko) Teorie optimální alokace zdrojů

1976 Milton Friedman (USA) Spotřební analýza, teorie peněz

1977 James E. Meade (Velká Británie), Bertil Ohlin (Švédsko) Teorie mezinárodního obchodu

1978 Herbert A. Simon (USA) Rozhodovací procesy organizací

1979 Arthur W. Lewis (Santa-Lucia), Theodore Schultz (USA) Ekonomický rozvoj

1980 Lawrence Klein (USA) Ekonometrické modely

1981 James Tobin (USA)

Analýza finančních trhů

1982 George J. Stigler (USA) Průmyslové struktury, fungování trhu

1983 Gerard Debreu (USA) Teorie všeobecné rovnováhy

1984 Richard Stone (GB) Soustavy národních účtů, empirická ekonomická analýza

1985 Franco Modigliani (USA) Podnikové finance a finanční trhy

1986 James Buchanon (USA)

Teorie ekonomického a politického rozhodování

1987 Robert M. Solow (USA)

Teorie ekonomického růstu

1988 Maurice Aplaus (Francie)

Teorie trhu a efektivní využívání zdrojů

1989 Trygve Haavelmo (USA)

Simultánní ekonomické struktury

1990 Harry Markowitz (USA), Meron H. Miller (USA), William Sharp (USA)

Ekonomie a finance korporací

1991 Donald Coase (VB)

Transakční náklady

1992 Gary Becker (USA)

Mikroekonomické analýzy lidského chování a vztahů

1993 Robert Fogel (USA), Douglass North (USA)

Výzkum ekonomické historie

1994 John Harsanyi (USA), John Forbes Nash (USA), Reinhard Selten (Německo)

Analýza rovnováhy v teorii her

1995 Robert Lucas Jr. (USA)

Aplikace hypotézy racionálních očekávání

1996 James Mirrlees (VB), William Vickrey (USA)

Ekonomická teorie stimulů u asymetrických informací

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ragnar_A._K._Frisch&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Norskohttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Tinbergen&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Holandskohttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Simon_Kuznets&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kenneth_J._Arrrow&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=John_R._Hicks&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_Brit%C3%A1niehttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wassily_Leontief&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Ruskohttp://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich_August_von_Hayekhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Rakouskohttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gunnar_Myrdal&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9dskohttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leonid_V._Kantorovich&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%BD_svazhttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tjalling_Ch._Koopmans&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Holandskohttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=James_E._Meade&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_Brit%C3%A1niehttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bertil_Ohlin&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9dskohttp://cs.wikipedia.org/wiki/Herbert_A._Simonhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Arthur_W._Lewis&action=edithttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Santa-Lucia&action=edithttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Theodore_Schultz&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lawrence_Klein&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=George_J._Stigler&action=edithttp://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9

- 11 -

1997 Robert Carhart Merton (USA), Myron Scholes (USA)

Určování hodnoty derivátů

1998 Amartya Sen (Indie)

Ekonomie blahobytu

1999 Robert Mundell (Kanada)

Měnové kurzy, společná měna

2000 James Heckman (USA), Daniel McFadden (USA)

Analýza selektivních vzorků

2001 Georgie A. Akerlof (USA), Andrew Michael Spence (USA), Joseph E. Stigitz

(USA)

Analýza trhu s asymetrickými informacemi

2002 Daniel Kahneman (Izrael/USA), Vernon L. Smith (USA)

Alternativní tržní mechanismy

2003 Robert F. Ejhle (USA), Clive W. J. Granger (Anglie)

Analýza ekonomických časových řad

2004 Finn E. Kydland (Norsko), Edward C. Prescott (USA)

Teorie hospodářských cyklů

2005 Robert J. Aumann (Izrael/USA), Thomas Schelling (USA)

Analýza teorie her

2006 Edmund S. Phelps (USA)

Objevy v makroekonomické politice

2007 Leonid Hurwicz, Eroc S. Maskin a Roger B. Myerson (USA)

Teorie návrhu mechanismů

- 12 -

Shrnující otázky:

1. Uveďte rozdíl mezi ekonomikou a ekonomií. 2. Charakterizujte stručně systém založený na tradici, příkazu či tržním

mechanismu.

3. Co je typické pro systém smíšený? 4. Uveďte příklady volných a ekonomických statků. 5. Definujte pojem potřeby a uveďte jeho další členění s konkrétními

příklady.

6. Myslíte, že členění služeb do kategorií se v čase mění? Můžete uvést příklady zaniknuvších služeb či služeb nově vznikajících?

7. Vyjmenujte výrobní faktory. 8. Co je odměnou za poskytování výrobních faktorů? 9. Nakreslete graf hranice produkčních možností země. 10. Definujte trh. 11. Definujte pojem externality a dále uveďte jejich členění i s příklady. 12. Čím se liší mikroekonomie a makroekonomie? 13. Které ekonomické školy či směry považujete za nejdůležitější? 14. Uveďte výčet vědeckých metod, které se využívají při zkoumání

ekonomie.

Klíčová slova:

Ekonomika, ekonomie, ekonomické systémy, pozitivní a normativní ekonomie,

potřeby - zbytné a nezbytné, potřeby - ekonomické a neekonomické, služby,

statky - volné a ekonomické, výrobní faktory, hranice produkčních možností, trh,

externality, makroekonomie, mikroekonomie, významné ekonomické školy

a směry.

Otázky k zamyšlení:

1. V jakém jazyce mají původ výrazy ekonomie a ekonomika? 2. Který z nedostatků považujete u jednotlivých ekonomických systémů

za nejhorší?

3. Uveďte další konkrétní příklady pro pozitivní a normativní ekonomii. 4. Vysvětlete na příkladech čtyři typické vlastnosti služeb. 5. Ve kterých třech základních výrobních faktorech je obsaženo

podnikatelství?

6. Proč není možno v konkrétní zemi vyrábět v daném roce pouze kapitálové nebo pouze spotřební statky?

7. Co má společné mikroekonomie a makroekonomie? 8. Které osobnosti, jež promluvily do dějin ekonomického myšlení, byste

vyzdvihli a proč?

9. Proč má současné ekonomické paradigma eklektický charakter? 10. Kolik ekonomů české národnosti získalo v minulosti Nobelovu cenu

za ekonomii?

- 13 -

1 Ukazatele pro měření souhrnné produkce Abychom uměli lépe zařadit oblast měření souhrnné produkce, přidáme oproti

běžnému výkladu jednu podkapitolu, v níž bude o dané problematice pojednáno

v širších souvislostech.

Měření kvality a udržitelnosti života Měřit stav a vývoj lidské společnosti, stejně jako jedince v ní, byl a je nelehký

úkol pro velký počet odborníků z celého světa, neboť život člověka i celé

společnosti je velice pestrý a různorodý a také proto, že odpověď na otázku, kam

kráčí lidská společnost a jaká má být její budoucí podoba, dosud nebyla přesně

nalezena. Pro vyjádření stupně lidského rozvoje bychom mohli použít mnoho

indikátorů a souhrnných indexů, možná desítky i stovky.

Profesor Amarthya Sen, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je autorem

myšlenky vytvoření jediného ukazatele, který v sobě zahrnuje hledisko možnosti

žít dlouhý a tvořivý život s dostatečným vzděláním a přiměřenou životní úrovní

a který umožňuje srovnání zemí v čase i navzájem v této oblasti pro člověka

natolik závažné. Takto proto díky vzniku HDI (Human Development Index) –

Indexu lidského rozvoje může Organizace spojených národů již zhruba dvacet let

s úspěchem publikovat ve Zprávách o lidském rozvoji pro svět tak potřebná

srovnání.

Index HDI může teoreticky nabývat hodnot od nuly do jedné, když s rostoucí

hodnotou úroveň lidského rozvoje stoupá. Je sestaven jako průměr ze tří

základních oblastí a čtyř ukazatelů:

• střední délka života při narození

• míra gramotnosti dospělého obyvatelstva

• kombinovaná míra zápisu na školy I. až III. stupně

• reálný HDP (hrubý domácí produkt) na obyvatele.

Konkrétní údaje za Českou republiku ve vybraných letech a srovnání

s některými regiony uvádí následující tabulka.

Tabulka č. 1: Srovnání HDI ČR se světem

Země HDI 1997 HDI 1998 HDI 1999 HDI 2000

ČR 0,833 0,843 0,844 0,849

Visegrádská čtyřka 0,811 0,825 0,833 0,838

OECD 0,919 0,893 0,900 0,905

Světový průměr 0,706 0,712 0,719 0,722

Rozvojové země 0,637 0,642 0,647 0,654

Pramen: POTŮČEK, Martin. Zpráva o lidském rozvoji CESES. Praha: Univerzita

Karlova, 2003. ISBN 80-86248-42-6. str. 31

V Centru pro sociální a ekonomické strategie při UK Praha vytvořili v roce

2001 – 2002 pro měření přesnější ukazatel – Index kvality a udržitelnosti života.

- 14 -

Zahrnuje čtyři hlavní oblasti – společensko-politickou, sociální, ekonomickou

a enviromentální. V jednotlivých oblastech bylo využito na 100 indikátorů,

z nichž například uvádíme tyto:

• index politických práv a občanských svobod, integrace do mezinárodních organizací, oficiální rozvojová pomoc ČR, …, vnímání korupce,

hospodářská kriminalita, vnímání korupce, kriminality a zločinu ze strany

občanů, …

• přirozený přírůstek obyvatel, věková struktura obyvatel, …, míra nezaměstnanosti, reálné mzdy, kupní síla obyvatel, soukromá spotřeba, …,

střední délka života, kojenecká úmrtnost, pracovní neschopnost, počet

lékařů, výdaje na zdravotnictví, …, výdaje na vzdělání, výzkum a vývoj,

počty studentů, vědeckých pracovníků, profesorů a docentů na vysokých

školách, …, počet televizních přijímačů, telefonních stanic, mobilních

telefonů, osobních počítačů, připojení na internet, vydané knižní tituly

a časopisy, …

• HDP na obyvatele, meziroční nárůst HDP, míra inflace, …, hrubá zahraniční zadluženost, saldo státního rozpočtu, obchodní bilance, …,

zahraniční investice, obchod, výkony dopravy, příjmy z cestovního ruchu,

…

• spotřeba energie, těžba dřeva, energetická náročnost ekonomické produkce, …, znečištění ovzduší a vody, kvalita lesů, biodiverzity a ochrana přírody,

produkce odpadů, financování resortu životního prostředí, …. (POTŮČEK

, 2003. str. 31)

Na tomto příkladě je velmi pěkně vidět, že oblast ekonomiky je určující pro

kvalitu a udržitelnost života, když rozhodující počet indikátorů je ekonomický

nebo je ekonomikou zásadně ovlivňován. Proto dlouhá desetiletí byla a je pro

hodnocení kvality života jedince i společnosti rozhodující velikost HDP v dané

zemi.

Dnes však zjišťujeme, že pouhé sledování ekonomických ukazatelů by lidstvo

mohlo přivést do slepé uličky, neboť by nemusel být zajištěn trvale udržitelný

rozvoj a naše planeta ve stávající podobě pro další generace.

Makroekonomický produkt a důchod

Nejvíce sledovaným a nejdůležitějším makroekonomickým ukazatelem je

hrubý národní, respektive hrubý domácí produkt. Jeho objevitelem je ekonom

z Harvardské univerzity, nositel Nobelovy ceny za průkopnickou práci v oblasti

měření HNP, Simon Kuznets.

Hrubý domácí produkt (HDP, GDP – Gross Domestic Product) je suma všech

finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny v ekonomice země za určité

období, nejčastěji za jeden rok. Je přitom lhostejné, zda je vyprodukovaly firmy

tuzemské či zahraniční a vyjadřuje se v peněžních jednotkách.

Hrubý národní produkt (HNP, GNP – Gross National Product) je suma všech

finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny národními výrobními faktory

v tuzemsku i v zahraničí.

Po přepočtu na společnou měnu vyjádřená v peněžních jednotkách.

Hrubý domácí

produkt

Hrubý národní

produkt

- 15 -

Do hrubého domácího respektive národního produktu jsou započítávány

všechny výrobky a služby, to znamená, že jejich počet je velmi vysoký a přesnou

cifru můžeme jen zhruba odhadovat. Například pomocí dvanáctimístného kódu

čísla jednotné klasifikace, který býval rozhodnutím Českého statistického úřadu

povinný nebo podle osmimístného kódu, který je dnes využíván celní správou při

označování zboží procházejícího přes hranice země. Je jasné, že kódy byly

vytvořeny tak, aby byly plně využity, avšak přirozeně jsou u nich vždy navrženy

určité rezervy.

Zatímco v předchozích desetiletích býval zeměmi užíván hrubý národní

produkt, v posledních letech se setkáváme častěji s hrubým domácím produktem.

Důvodů je hned několik. Údaje pro hrubý domácí produkt jsou snáze a rychleji

k dispozici, jsou také přesnější, neboť není nutno provádět přepočty přes kurzy

měn. Hrubý domácí produkt je také lepším měřítkem pracovních příležitostí

v dané zemi. V neposlední řadě žebříčky, jež jsou sestavovány některými

nadnárodními institucemi, potřebují pro možnost komparace jednotnou metodiku.

Pokud bychom chtěli zkoumat rozdíly mezi HDP a HNP ve zcela konkrétní

zemi, dospějeme k závěru, že je situace v každé jednotlivé zemi zcela jiná

a dokonce se mění v čase.

Existují země, kde jsou rozdíly markantní, naopak u některých zemí jsou

nepatrné. (Rozdíl mezi HNP a HDP označujeme jako čistý příjem z majetku

v zahraničí.) Pro zjednodušení, pokud to bude možné, nebudeme v dalším textu

rozlišovat mezi těmito dvěma kategoriemi.

Hrubý domácí produkt je možno sledovat jako vytvořený nebo užitý.

Jednotlivá odvětví a sektory, které se dle současného členění podílejí na tvorbě

HDP jsou podle mezinárodní normy ISIC (International Standard Industrial

Classificasion) tato: (FIALOVÁ, 2006. str. 99)

A. Zemědělství, lesnictví a rybolov

B. Těžební průmysl a lomy

C. Zpracovatelský průmysl

D. Výroba elektřiny, plynu, páry a klimatizačních zařízení

E. Dodávky vody, kanalizace a hospodaření s odpady

F. Stavebnictví

G. Velkoobchod, maloobchod, opravy automobilů a motocyklů

H. Doprava a skladové hospodářství

I. Ubytovací a stravovací služby

J. Informační služby a komunikace

K. Finanční a pojišťovací činnosti

L. Operace s nemovitostmi

M. Odborné, vědecké a technické činnosti

N. Administrativní a pomocné služby

O. Státní správa a obrana

P. Vzdělávání

Q. Zdravotní a sociální služby

R. Umění, zábava a rekreace

S. Ostatní služby

T. Nájemní obsluha v soukromých domácnostech

U. Exteritoriální organizace a orgány.

- 16 -

První a druhé odvětví tvoří primární sektor (nazývaný též zemědělství),

odvětví C až F tvoří sekundární sektor (průmysl) a zbývající odvětví jsou součástí

terciálního sektoru (služeb). Prozatím nebyl vyčleněn kvartární sektor, do něhož

má patřit věda a výzkum. Zvlášť má stát proto, že se u něj očekává dynamický

nárůst v následujících letech a desetiletích. Podobný trend v některých zemích

vykazuje v poslední době i oblast cestovního ruchu.

U nejméně vyspělých zemí často dominuje svým příspěvkem k HDP

zemědělství, i když je většinou zaostalé a těžko jen pokrývá potřebu potravin

země samé. Takovéto země mají jen zanedbatelný podíl zpracovatelského

průmyslu a oblast služeb až na výjimky tam většinou není rozvinuta vůbec

(zaostalé země Afriky, Asie apod.).

Země středně vyspělé mají většinou nejvíce rozvinut sektor zpracovatelského

průmyslu, který dominuje a je doplňován zemědělstvím a oblastí služeb, která se

postupně rozvíjí úměrně vyspělosti ekonomiky (např. bývalé socialistické

Československo).

V nejvyspělejších zemích světa převládá podíl služeb na HDP, když oblast

průmyslu (i přes jeho vysokou výkonnost) je jimi většinou zastíněna. Nejmenší

podíl na HDP zaujímá zemědělství, i když jsou tyto země schopny zemědělské

produkty pro nadbytek i vyvážet (příkladem mohou být země patřící do uskupení

G7).

S hrubým domácím produktem se můžeme v realitě setkat ve dvou podobách:

(je smutné, že Česká republika v prvním případě ani nemůže a v druhém taktéž

nezaujímá čelní pozice).

Ekonomická síla země - je absolutní hodnota HDP v dané zemi. Tento

ukazatel má určitou vypovídací schopnost, ale také nedostatky. Vyplývá z něj

postavení země ve světové ekonomice. Je možno podle něj sestavit žebříčky,

z nichž uvidíme, které země si mohou dovolit například kosmický výzkum,

moderní vědecká pracoviště, nákladné zbraňové systémy a podobně.

Vítězí zde nejen země ekonomicky vyspělé, ale i země s vysokým počtem

obyvatel (USA, Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Německo, …) Ukazatel však není

schopen zachytit životní úroveň obyvatelstva.

Ekonomická úroveň země - je taktéž velikost HDP, ale vztažená na jednoho

obyvatele. Tedy absolutní hodnota HDP dělená počtem obyvatel příslušné země.

Takto upravený ukazatel nám slouží k určení zejména vyspělosti ekonomiky

a poněkud lepšímu vyjádření životní úrovně v dané zemi.

Taktéž podle něj můžeme provádět mezinárodní srovnání. Avšak země

na čelních místech již budou jiné. Objeví se tam vedle zemí ekonomicky

vyspělých i země těžící z nerostného bohatství, cestovního ruchu apod. (USA,

Japonsko, Švýcarsko, Lucembursko, Finsko, Norsko, Island, Dánsko, …).

Dále rozlišujeme dvě kategorie:

Nominální hrubý domácí produkt - což je HDP vyjádřený v cenách daného

roku. Tedy ve skutečných, platných či tržních cenách.

Takovéto hodnoty však nelze použít pro srovnání v jednotlivých letech, neboť

zde není vyloučen vliv inflace. Mohlo by se totiž hypoteticky stát, že se vyrobí

ve dvou po sobě jdoucích letech naprosto identická produkce, avšak ve druhém

roce se zvýší o polovinu cenová hladina. Vzájemné srovnání v nominálních

hodnotách by pak bylo zavádějící.

Ekonomická síla

země

Ekonomická

úroveň země

- 17 -

Reálný hrubý domácí produkt - je ukazatel ve stálých cenách, tedy v cenách

námi zvoleného základního roku. Získáme jej přepočtem přes cenový index, který

se nazývá deflátor. Takto vyloučíme vliv inflace a můžeme provádět komparace

v čase.

nominální hrubý domácí produkt

reálný hrubý domácí produkt = ---------------------------------------------------

deflátor

Deflátor zahrnuje všechny výrobky a služby vyrobené v daném roce

v ekonomice země. Blíže o něm pojednáme v kapitole o inflaci.

Kritika hrubého domácího produktu

V předchozích letech bylo zformulováno mnoho desítek ukazatelů, které měly

odstranit nedostatky HDP. Těchto nedostatků bylo objeveno tak velké množství,

že je můžeme členit do několika kategorií a některé z nich jsou schopny ovlivnit

HDP i v desítkách procent. Proto se objevil i velký počet nových ukazatelů

(navrženo jich bylo několik desítek), kde k nejdokonalejším patří čisté

ekonomické bohatství respektive čistý ekonomický blahobyt (NEW – Net

ekonomic welfare). Smutnou skutečností ovšem zůstává, že i přes to, že jsou

známy, žádný není dosud v praxi používán.

A jaké nedostatky u HDP nalezneme?

Ukazatel nepostihuje tyto oblasti:

• stínovou ekonomiku (ta může v některých zemích např. díky vysokým daním dosahovat i několika desítek procent, i naše republika provádí tuto

korekci asi o 20%)

• práci žen v domácnosti (zejména nejvyspělejší země na tyto práce najímají odborníky, úklid, stravování, výchova dětí, …)

• další druhy domácí práce - například opravy, kutilství, stavbu domů svépomocí apod.

• produkci potravin pro vlastní potřebu

• délku pracovní doby v dané zemi (existují země s šesti nebo osmi, či vícehodinovou pracovní dobou)

• kvalitu výrobků a služeb (tyto rozdíly jsou pěkně viditelné u obuvi, elektroniky apod.)

• užitečnost výrobků a služeb (výdaje na zbrojení oproti výdajům na školství)

• ukazatel neudává kvalitu použitých výrobních technologií a zátěž životního prostředí

• z ukazatele není patrno, jak velká jeho část je přerozdělována pomocí státního rozpočtu, …

Ukazatel započítává i oblasti, jež do něj nepatří:

• škody na životním prostředí (čím větší ekologická havárie, tím větší HDP)

• kriminalitu (čím větší rozsah a výkony represivních složek státu, tím větší HDP)

• černou ekonomiku (např. produkce a distribuce drog, léčení ze závislosti, apod.)

• předimenzovanou státní obranu (země s enormními výdaji na zbrojení)

Čistý

ekonomický

blahobyt

- 18 -

Další ukazatele pro měření souhrnné produkce

Čistý domácí produkt – (NDP Net domestic product) získáme, když

od hrubého domácího produktu odečteme odpisy, tedy ponecháme pouze čisté

investice.

Čisté investice = hrubé investice – amortizace (odpisy)

Čistý domácí produkt = hrubý domácí produkt – amortizace (odpisy).

Čistý národní produkt – (NNP Net national product) získáme zcela identicky,

když od hrubého národního produktu odečteme odpisy a ponecháme v něm místo

hrubých pouze čisté investice.

Národní důchod – (NI National income) je možno získat odečtením dalších

položek od HDP či HNP, ale častěji jej měříme důchodovou metodou (viz další

text) tak, že nasčítáme příjmy z pronájmu výrobních faktorů, tedy: renty, mzdy,

zisky, úroky a dividendy.

Osobní důchod – (PI Personal income) vznikne tak, že od národního důchodu

odečteme platby sociálního pojištění, nerozdělené zisky korporací a daně

korporací. Naopak následně připočteme transferové platby. To celkově

představuje hrubé příjmy domácností.

Disponibilní osobní důchod – (DPI Disposable personal income) –

představuje peněžní prostředky, s nimiž mohou domácnosti již volně nakládat.

Mohou jej utratit za výrobky a služby nebo uspořit. Vznikne tak, že od osobního

důchodu odečteme přímé daně domácností.

Užití souhrnné produkce

V předchozích odstavcích jsme sledovali souhrnnou produkci převážně

z pohledu firem produkujících výrobky a služby. Jen málo jsme si všímali, jakým

způsobem bude v dané ekonomice vytvořená produkce užita. Proto na dalších

řádcích uvedeme čtyři základní formy užití:

1. Soukromá spotřeba výrobků a služeb – spotřeba domácností (C -

Consumption)

2. Hrubé soukromé investice – investice podnikatelského sektoru a investice

domácností do obytných budov (I - Investments)

3. Vládní výdaje na zboží a služby – veřejné výdaje (G - Goverment)

4. Čistý vývoz – rozdíl mezi vývozy a dovozy (X - Net exports).

Velikost vyrobeného a užitého hrubého domácího produktu je formálně stejná.

Skutečné rozdíly pak působí poslední položka – zahraniční obchod.

Zde může převládat vývoz, tedy aktivní obchodní bilance. Pak má tato položka

kladné znaménko.

Pokud dovozy převyšují vývozy, je rozdíl záporný a spotřeba, investice

a vládní výdaje jsou o tuto hodnotu vyšší než v zemi vyrobený produkt.

Zejména u vyspělých a otevřených ekonomik může být výměna zboží se

zahraničím velmi intenzivní a země spotřebovává vlastní produkty výrazně menší

měrou. (Tomuto stavu se Česká republika po vstupu do Evropské unie velmi

přibližuje.)

Čistý domácí

produkt

Čistý národní

produkt

Národní důchod

Osobní důchod

Disponibilní

osobní důchod

- 19 -

Metody měření souhrnné produkce

Rozeznáváme tři metody měření souhrnné produkce. Lze říci, že jde

o poměrně složitou problematiku, neboť do hrubého domácího produktu vstupuje

vše, co se v ekonomice země v daném roce vyrobí.

Sběr dat je pro tento účel časově a finančně náročný. Určité problémy přináší

i samotná použitá metodika. Výsledky udávané statistickým úřadem proto

přichází s určitým časovým zpožděním, když nejprve jsou k dispozici odhady –

perspektivní, předběžný, konečný. Ale i poté, co se dopracujeme ke konečným

číslům, nemáme zcela věrohodné údaje. Je to způsobeno častými chybami při

sběru dat a výpočtu, a přichází potom proto na řadu četné korekce, které mohou

přijít i s několikaměsíčním zpožděním, a výsledky statistik zcela změnit.

Pro snazší pochopení metod měření uvádíme nyní v textu, stejně jako většina

učebnic ekonomie, nejjednodušší schéma ekonomiky. Vznikne maximální

možnou abstrakcí tak, že v ekonomice zůstanou pouze dva subjekty. Domácnosti

a firmy. I stát je zde rozdělen do těchto dvou kategorií - na část, která se chová

jako domácnosti (tedy pronajímá výrobní faktory a nakupuje výrobky a služby)

a část odpovídající podnikatelskému subjektu (zde najímá výrobní faktory

a prodává své výrobky a služby).

Produkční metoda – zde sčítáme všechny finální výrobky a služby, které byly

v ekonomice země v daném období vytvořeny. Měříme zpravidla za jeden rok, ale

své využití mají i hodnoty čtvrtletní, které se používají pro meziroční srovnání.

Problémem by zde mohlo být pouze několikanásobné započítávání výrobků,

které se objevují před finální podobou jako meziprodukty. Například obilí,

mouka, pečivo, snídaně v hotelu. Zde nám ovšem dobře pomáhá přidaná hodnota.

Protože moderní ekonomiky používají ve svém daňovém systému daň z přidané

hodnoty, využíváme s výhodou tohoto nástroje i pro měření celkového produktu.

Tak se do ukazatele dostává pouze hodnota finální produkce.

Výsledkem tohoto měření je hrubý domácí produkt, respektive hrubý národní

produkt.

Produkční

metoda

- 20 -

Výdajová metoda – její princip spočívá v agregaci jednotlivých složek užití

hrubého domácího produktu. Tedy součtu výdajů domácností na spotřebu,

hrubých soukromých investic, státních nákupů výrobků a služeb a čistého vývozu.

Zde se často pozastavujeme nad produkcí, která je ve firmě vyrobena na sklad.

I takto vzniklé zásoby, tedy produkce, která nebyla nakoupena konečným

zákazníkem, se v daném roce započítává do HDP a jeho velikost navyšuje.

Důchodová metoda – základem je měření všech příjmů před zdaněním, které

získávají firmy a domácnosti. Tedy součet rent, mezd, zisků, úroků, dividend.

Takto získáme ukazatel, který se nazývá národní důchod. Ten je poněkud

menší než hrubý domácí produkt. Rozdíl je způsoben zejména dvěma faktory –

restitučními investicemi a nepřímými daněmi. Po úpravách o tyto dvě položky

jsou potom výsledky shodné.

Teoreticky jsou výsledky všech tří metod identické, avšak v praxi existují

určité rozdíly. Na některé již bylo poukázáno v předešlém odstavci a dále můžeme

uvést například skutečnost, že údaje o důchodech jsou převážně odvozovány

z důchodových daní, údaje o výdajích pak z anket v domácnostech. Proto

výsledky všech tří metod dávají poněkud odlišné hodnoty. Například Velká

Británie řeší tento problém výpočtem průměrné hodnoty z těchto tří různých

měření. (Kolář, 1997, str. 168)

Způsob měření není přitom nijak neměnný v čase. Použitá metodika se v čase

mění podle zjištěných nedostatků HDP. Proto například Český statistický úřad

přidává v posledních letech pro zpřesnění některé nové položky: odpisy státních

institucí, přírůstek hodnoty silnic, dálnic, mostů a tunelů, černou a šedou

ekonomiku apod. (HOLMAN, 2004, str. 21, 22)

Shrnutí

Proto, abychom mohli v čase zvyšovat kvalitu života člověka a zajišťovat

dlouhodobou udržitelnost, potřebujeme tyto veličiny měřit. K tomu nám zatím

slouží nejlépe ukazatel HDI – Index lidského rozvoje, zavedený a využívaný již

zhruba dvacet let na půdě OSN. Ostatní instituce a země samotné pak nejčastěji

používají pouze HDP či HNP pro měření souhrnné produkce. Tyto dva podobné

indikátory jsou využívány v téměř nezměněné podobě již několik desítek let. Jsou

na nich vystavěna geografická i časová srovnání na celém světě. Mají díky tomu

několik modifikací – odečtením odpisů získáváme čistý domácí, respektive čistý

národní produkt, přepočtem na jednoho obyvatele získáváme z ekonomické síly

země ekonomickou úroveň země, která nejlépe vypovídá o životní úrovni v dané

zemi. Odpočtem dalších položek pak získáme národní důchod, osobní důchod

a osobní disponibilní důchod. Pokud bychom odstranili četné nedostatky HDP

(například nezapočtenou práci žen v domácnosti, černou a šedou ekonomiku,

vlastní produkci potravin, …), pak dojdeme k ukazateli nazvanému čistý

ekonomický blahobyt. Ten je zatím nejdokonalejším měřítkem, avšak v reálné

praxi není dosud používán. I samotné měření HDP je možno provádět několika

metodami – využíváme metodu produktovou, výdajovou a důchodovou, jejichž

výsledky vedou po určitých úpravách ke shodným konečným číslům. Na tvorbě

HDP se podílí asi dvacet odvětví, která členíme na primární, sekundární

a terciární sektor. Vytvořený HDP je potom užit na spotřebu, investice, vládní

výdaje či čisté vývozy.

Výdajová

metoda

Důchodová

metoda

- 21 -

Graf č. 1 – 1

0,84

0,86

0,88

0,9

0,92

0,94

0,96

0,98Is

lan

d

No

rsko

Ra

ko

usko

Kanada

Irsko

Švýca

rsko

Ja

po

nsko

Niz

oze

mí

Fra

ncie

Fin

sko

US

A

Špa

ně

lsko

Dá

nsko

Ra

ko

usko

Spo

j.krá

lovstv

í

Belg

ie

Luce

mb

urs

ko

No

vý Z

éla

nd

Itá

lie

Ho

ng

Kon

g

Ně

me

cko

Izra

el

Ře

cko

Sin

ga

pů

r

Již

ní

Kore

a

Slo

vin

sko

Kyp

r

Port

uga

lsko

Bru

ne

i

Barb

ado

s

ČR

Index lidského rozvoje

- 22 -

Tab. č. 1 – 1 Hrubý domácí produkt na obyvatele v PPS1

Země 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

EU (27 zemí) 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0 100.0

EU (25 zemí) 104.9 105.0 105.0 105.0 104.8 104.6 104.4 104.2 104.1 103.9 103.9

EU (15 zemí) 115.4 115.4 115.3 115.2 114.8 114.2 113.7 113.1 112.8 112.1 111.7

Belgie 126.1 123.3 123.4 126.4 124.0 125.6 123.5 121.3 121.4 120.1 123.6

Bulharsko 26.5 27.0 27.0 27.9 29.4 31.1 32.6 33.9 35.4 36.7 38.7

ČR 73.2 70.7 69.8 68.7 70.6 70.8 73.8 75.4 76.8 78.9 82.0

Dánsko 133.7 132.5 131.4 132.2 128.4 129.0 124.7 125.6 127.3 126.2 126.0

Německo 124.8 122.9 122.7 119.0 117.1 115.7 117.1 116.9 115.4 114.5 114.1

Estonsko 41.2 42.3 41.6 44.8 46.3 50.1 54.6 56.9 63.1 68.6 71.7

Irsko 115.3 121.8 126.8 131.2 133.1 138.6 141.2 142.2 144.1 145.9 143.9

Řecko 84.9 83.6 83.1 84.4 87.5 91.1 92.4 94.1 96.6 97.9 98.4

Španělsko 93.7 95.7 96.7 97.8 98.5 100.9 101.5 101.4 103.2 105.3 102.6

Francie 115.1 115.5 115.2 115.8 116.2 116.5 112.3 110.6 112.2 111.2 111.8

Itálie 119.5 120.2 118.0 117.4 118.3 112.4 111.3 107.1 105.0 103.4 103.0

Kypr 86.2 87.1 87.7 89.1 91.3 89.7 89.3 90.7 92.9 92.5 93.6

Litva 34.7 35.7 36.2 36.9 38.9 41.4 43.5 45.9 50.0 54.3 60.6

Lotyšsko 38.3 40.3 38.9 39.4 41.6 44.2 49.2 50.6 53.3 56.3 61.6

Lucembursko 215.5 218.3 238.3 244.8 235.2 241.4 247.8 253.8 264.9 279.9 284.1

Maďarsko 51.7 52.9 53.7 56.3 59.1 61.7 63.6 63.4 64.4 65.0 65.4

Malta 80.8 80.8 81.3 84.0 78.2 79.9 78.7 77.0 77.5 77.2 76.3

Nizozemí 127.5 129.1 131.4 134.8 134.3 134.0 130.0 129.8 131.4 130.9 132.6

Rakousko 133.1 133.2 133.1 133.7 127.6 127.9 129.1 129.2 129.1 127.9 129.5

Polsko 47.0 48.0 48.8 48.5 47.8 48.5 49.1 50.9 51.4 52.5 55.2

Portugalsko 76.4 76.9 78.6 78.3 77.6 77.4 77.0 74.9 75.6 74.7 73.9

Rumunsko : : 26.1 26.0 27.6 29.4 31.5 34.2 35.5 38.7 39.1

Slovinsko 75.9 76.9 78.8 78.9 79.0 81.3 82.5 85.5 87.1 88.1 91.7

Slovensko 51.5 52.2 50.7 50.3 52.5 54.3 55.7 57.3 60.7 63.9 67.6

Finsko 111.1 114.8 115.6 117.8 116.2 115.7 113.5 116.8 115.3 117.3 118.4

Švédsko 124.0 122.9 125.9 127.3 122.0 121.6 123.2 125.3 124.0 124.9 123.7

VB 116.7 116.3 116.2 117.4 118.1 118.9 120.1 122.3 119.5 118.2 119.6

Chorvatsko 43.5 44.0 41.9 43.3 43.9 45.7 47.6 49.0 50.1 51.7 51.8

Makedonie 26.7 26.7 26.9 27.1 25.3 25.1 25.7 26.7 27.9 28.2 28.6

Turecko 32.2 31.8 29.1 29.9 26.5 27.3 27.0 28.9 29.5 31.4 29.9

Island 138.1 141.0 139.7 132.2 132.8 130.3 126.2 131.8 134.9 130.5 132.4

Norsko 148.0 138.9 145.4 165.7 161.8 155.4 157.0 165.1 180.2 186.5 187.4

Švýcarsko 150.8 149.5 146.5 145.0 140.0 140.0 136.4 135.0 134.4 135.2 135.6

USA 161.0 160.5 161.9 159.5 154.7 152.2 154.1 155.1 158.5 157.7 151.0

Japonsko 128.4 121.4 118.3 117.4 114.1 112.5 112.6 113.4 114.7 114.8 112.8

Pramen:

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PO

RTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2

Poznámka: PPS (Purchasing Power Standards). Abychom vyloučili rozdíly v cenových úrovních

jednotlivých zemí, přepočítáváme údaje na průměrné ceny zboží a služeb v zemích EU na bázi

eura.

1 Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik

drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité řádky. Proto

doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také

doplněny odbornými analýzami a komparacemi.

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2

- 23 -

Shrnující otázky:

1. Jaký ukazatel používá OSN pro měření kvality a udržitelnosti života? 2. Jakých hodnot může teoreticky nabývat HDI? 3. Jak je definován hrubý domácí a hrubý národní produkt? 4. Kolik existuje jednotlivých odvětví, která přispívají do HDP a do kolika

sektorů je členíme? Ke každému sektoru uveďte alespoň jedno odvětví

jako příklad.

5. Proč v nejvyspělejších zemích přispívají k HDP více služby než průmysl a zemědělství?

6. Čím se od sebe liší ekonomická síla a ekonomická úroveň země? 7. Jaký je rozdíl mezi nominálním a reálným HDP? 8. Vyjmenujte alespoň deset nedostatků měření HDP. 9. Jaký je rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem? 10. Uveďte metody měření HDP. 11. Nakreslete nejjednodušší schéma ekonomiky se dvěma základními

subjekty.

12. Uveďte čtyři oblasti užití souhrnné produkce.

Klíčová slova:

Index lidského rozvoje, hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt,

primární, sekundární a terciární sektor, ekonomická síla země, ekonomická

úroveň země, nominální a reálný HDP, nedostatky HDP, čistý domácí a čistý

národní produkt, národní důchod, osobní důchod, osobní disponibilní důchod,

produkční, výdajová a důchodová metoda měření HDP, čistý ekonomický

blahobyt, užití HDP.

Otázky k zamyšlení:

1. Kdo je nositelem Nobelovy ceny za vytvoření HDI? 2. Které čtyři složky HDI obsahuje a ve kterých z nich je ČR nadprůměrná? 3. Jaký je rozdíl mezi makroekonomickým produktem a důchodem? 4. Která odvětví má zahrnovat kvartární sektor? 5. Sestavte za pomoci internetových zdrojů žebříčky deseti nejlepších zemí

světa dle ekonomické síly a ekonomické úrovně země.

6. Který z nedostatků HDP se v ČR nyní oficiálně zohledňuje? 7. Čím se od sebe liší národní důchod, osobní důchod a osobní disponibilní

důchod?

8. Kam byste u nejjednoduššího schématu ekonomiky (domácnosti, firmy) zařadili stát?

9. Která forma užití souhrnné produkce je většinou největší?

- 24 -

2 Makroekonomická rovnováha Makroekonomickou rovnováhou rozumíme takový stav ekonomiky, který

nevyžaduje změny, tedy rovnost agregátní poptávky a nabídky. To znamená, že

v celkové rovnováze se nacházejí všechny trhy – výrobků, služeb, práce, půdy,

kapitálu i peněz.

Pokud existuje nesoulad a ekonomika není v rovnováze (rovnováha je ustálena

mimo potenciální produkt), bývá zpravidla výsledkem nezaměstnanost, inflace

a zpomalený ekonomický růst. Proto usilujeme o nastolení makroekonomické

rovnováhy na úrovni potenciálního produktu (viz str. 26). Mechanismy jejího

nastolení se mohou podle jednotlivých škol a směrů diametrálně lišit.

Otázka makroekonomické rovnováhy je v makroekonomii klíčovou.

Historicky vznikly různé pohledy na tento problém a to díky odlišným

předpokladům fungování trhů. Záleží přitom na pružnosti cen, tedy schopnosti cen

rychle reagovat na změny v poptávce a nabídce, stejně jako na rychlosti přeměny

úspor v investice.

Podle odlišných odpovědí na výše uvedené otázky vznikla dvě protichůdná

řešení:

klasický model – vychází z elastických cen a plynulé přeměny úspor v investice a

keynesiánský model – předpokládá nepružné ceny a omezenou schopnost

přeměny úspor v investice.

V průběhu času byl potom vytvořen třetí model: neokeynesiánský model, který

je kompromisem mezi předchozími dvěma.

Všechna tato řešení jsou blíže rozpracována v následujících podkapitolách.

2.1 Agregátní poptávka

Agregátní poptávka (AD Aggregate demand), tedy poptávka celé ekonomiky,

je tvořena sumou výrobků a služeb, které jsou všechny subjekty tvořící stranu

poptávky ochotny koupit. Sestává se z nám již dobře známých čtyř částí:

• spotřeby domácností C

• investic I

• vládních výdajů G

• čistého vývozu X.

Graficky lze vyjádřit agregátní poptávku s malými odlišnostmi obdobně

jako poptávkovou křivku v mikroekonomii.

Agregátní

poptávka

- 25 -

U poptávkové křivky po konkrétním produktu v mikroekonomii máme

na vodorovné ose grafu vyneseno poptávané množství v kusech či jiných

jednotkách. Například pro banán kusy nebo kilogramy. V makroekonomii je

nutno uvádět jednotku, pomocí níž je možno sečíst všechny výrobky a služby

v ekonomice. Tedy např. Kč a HDP.

Obdobně na svislé ose v mikroekonomii uvádíme cenu produktu v Kč.

V makroekonomii však bude na svislé ose uvedena cenová hladina, tedy průměrná

úroveň cen všech výrobků a služeb v ekonomice země. Tu vyjadřujeme pomocí

cenových indexů, o nichž bude pojednáno podrobněji v kapitole o inflaci.

Jak je z grafu také patrné, je ze čtyř složek agregátní poptávky pouze jediná

závislá na výši cenové hladiny – spotřeba. To způsobuje, že i celková agregátní

poptávka je stejným způsobem větší při nižší cenové hladině. Ostatní složky jsou

k cenové hladině indiferentní.

Na velikost agregátní poptávky působí ve výše uvedených čtyřech oblastech

mnoho různorodých faktorů. Namátkou uveďme: výše mezd, daní, móda,

politická situace, apod. Zvýšení poptávky bychom v grafu zaznamenali posunem

křivky doprava, snížení naopak posunem doleva.

Výše uvedený průběh křivky agregátní poptávky uznávají všechny

ekonomické školy a směry. Jediný významný rozdíl spočívá v pohledu dvou

základních protichůdných ekonomických směrů na zásahy do velikosti agregátní

poptávky.

Klasičtí ekonomové tvrdí, že agregátní poptávka je vždy stabilní a nemá smysl

do ní zasahovat. Jakékoli provedené změny podle nich způsobí pouze zhoršení

situace, růst cenové hladiny.

Keynesiánci se naopak domnívají, že agregátní poptávka bývá často menší než

by odpovídalo dané situaci v ekonomice. Podle jejich názoru její zvýšení pomocí

státních zásahů může nastartovat ekonomický růst. Obdobně příliš velká poptávka

způsobuje přehřátí ekonomiky a neefektivní využívání zdrojů a je vhodné ji

určitými zásahy snížit.

2.2 Agregátní nabídka

Agregátní nabídka (AS - Aggregate Suppy) je celková suma všech výrobků

a služeb vyprodukovaných v ekonomice země za určité období (nejčastěji rok).

Agregátní

nabídka

- 26 -

Graficky lze taktéž vyjádřit agregátní nabídku s malými odlišnostmi obdobně

jako nabídkovou křivku v mikroekonomii. Zde ovšem nepanuje tak jednoznačná

shoda na průběh nabídkových křivek u jednotlivých škol a směrů jako u poptávky.

Především rozdělujeme nabídkovou křivku na krátké a dlouhé období. Dělící

hranice není přitom přesně určena. Vychází totiž ze strnulosti nákladů. Jestliže

platí kupní, nájemní, či pracovní smlouvy a nelze je změnit, pak jde o krátké

období. Ceny jsou zde fixní. V dlouhém období vyprší platnost všech uzavřených

smluv a poté můžeme sjednat podmínky jiné – ceny se mohou přizpůsobit novým

požadavkům.

Tato pomyslná hranice je ale v každé zemi i čase jiná, a proto ji nedokážeme

přesně vymezit.

Pokud bychom podrobněji zkoumali popis výše uvedených grafů, dospějeme

ke stejnému závěru jako u agregátní poptávky. Na horizontální osu vynášíme

celkovou produkci země měřenou například reálným HDP a na vertikální ose je

zachycena cenová hladina.

V grafu nám navíc přibyl nový pojem – potenciální produkt, který znamená

ideální stav ekonomiky, kdy jsou ceny a mzdy v rovnováze, nedochází k inflaci

a nezaměstnanost