Vrstvy na skle - UTBads.fmk.utb.cz/Contexts/atelier/Documents/Vrstvy na skle.pdfněkolika chlupy. Z hlediska tvaru se št ětce rozd ělují na kulaté, špi čaté, hranaté, zešikmené,

PROJEKT OPERAČNÍHO PROGRAMU

VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST

MODERNIZACE VÝUKY NOVĚ ZŘÍZENÉHO ATELIÉRU DESIGNU SKLA

REGISTRAČNÍ ČÍSLO CZ.1.07/2.2.00/15.0451

VRSTVY NA SKLE

GABRIELA LIEBELOVÁ

VÝVOJ TOHOTO UČEBNÍHO TEXTU JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM

SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKYLIKY

O projektu

Učební text byl vyvinut v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro

konkurenceschopnost „Modernizace výuky nově zřízeného Ateliéru designu skla“,

registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/15.0451, jehož příjemcem je Univerzita Tomáše Bati

ve Zlíně.

Cílem projektu je vytvoření inovativní podpory vzdělávání s multimediálními prvky,

zaměřené na nové postupy a poznatky v oblasti designu skla a jeho aplikací. Realizace

projektu vytvoří podmínky pro rozvoj Atelieru designu skla v rámci studijního programu

Výtvarná umění na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Projekt je určen

pro studenty třech akreditovaných studijních oborů v bakalářském a navazujícím

magisterském studiu v prezenční i kombinované formě.

Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České

republiky.

Abstrakt

Výukový text pro tématický celek Vrstvy na skle je rozdělen do kapitol dle jednotlivých

zušlechťovacích technik. Uvedeny jsou všechny sklářské olovnaté vypalovací barvy,

drahé kovy, listry, malířské ledy a barvy studené - nevypalovací. Ke každé

z jednotlivých vrstev je uvedena její historie, teorie procesu, použité materiály, nářadí a

pomůcky. Popsány jsou také v jednotlivých kapitolách postupy nanášení jednotlivých

technik, vady a návody předcházející jejich vzniku. Celek uzavírá kapitola o vypalování.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

Obsah

1. Bezpečnost práce a ochrana zdraví při práci………………………………………7

1.1 Bezpečnostní předpisy……………………………………………………………….7

1.2 Základní hygienická pravidla…………………………………………………………7

1.3 První pomoc při úrazech……………………………………………………………..8

1.4 První pomoc při expozici ředidly…………………………………………………….8

2. Malířské pomůcky a nářadí………………………………………………………….10

2.1 Paleta………………………………………………………………………………….10

2.2 Tříč…………………………………………………………………………………….10

2.3 Stěrka………………………………………………………………………………….10

2.4 Štětce………………………………………………………………………………….11

2.5 Malířská točna a dělící strojek……………………………………………………...11

3. Organické složky sklářských barev………………………………………………..13

3.1 Silice………………………………………………………………………………….13

3.2 Balzámy……………………………………………………………………………….14

3.3 Pryskyřice……………………………………………………………………………..14

3.4 Příprava barev k nanášení…………………………………………………………..15

4. Sklářské olovnaté vypalovací barvy………………………………………………..17

4.1 Plošné barvy………………………………………………………………………….17

4.2 Krycí barvy……………………………………………………………………………18

4.3 Transparentní barvy………………………………………………………………….19

4.4 Reliéfní barvy…………………………………………………………………………20

4.5 Vysoký smalt………………………………………………………………………….20

4.6 Matfond……………………………………………………………………………….21

4.7 Malířské ledy………………………………………………………………………….22

5. Drahé kovy……………………………………………………………………………24

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

5.1 Lesklé zlato……………………………………………………………………………24

5.2 Leštěné zlato………………………………………………………………………….25

5.3 Lístkové zlato…………………………………………………………………………26

6. Listry…………………………………………………………………………………..28

6.1 Složení roztoku……………………………………………………………………….28

6.2 Nanášení listrů………………………………………………………………………..28

6.3 Vypalování listrů……………………………………………………………………..29

7. Vysoušecí barvy……………………………………………………………………..31

7.1 Hydroglazury………………………………………………………………………….31

8. Studené barvy………………………………………………………………………..33

9. Vypalování…………………………………………………………………………….35

9.1 Komorová vypalovací pec…………………………………………………………..35

9.2 Vypalování v komorové vypalovací peci…………………………………………..36

9.3 Vypalovací křivka…………………………………………………………………….36

Seznam literatury……………………………………………………………………………..39

Seznam obrázků………………………………………………………………………………40

Rejstřík…………………………………………………………………………………………41

5

1. Bezpečnost práce a ochrana zdraví p ři práci

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát všechna bezpečnostní,

hygienická pravidla a první pomoc pro práci s dále jmenovanými malířskými preparáty.

Klíčová slova: Bezpečnost práce, hygienická pravidla, první pomoc.

Potřebný čas: 2 hodiny

1.1 Bezpečnostní p ředpisy

• Student důsledně dodržuje předpisy bezpečnosti práce po dobu pobytu v dílně.

Dohlížejícímu vyučujícímu vždy hlásí i drobná poranění.

• V celém areálu pracovních prostor je přísný zákaz kouření, požívání

alkoholických nápojů a omamných látek.

• Je trestné odcizování výrobků, materiálu, nářadí a zařízení školy.

• Všichni studenti musí pracovat tak, aby svým jednáním neohrožovali svoji

bezpečnost a zdraví a ani bezpečnost svých spolupracovníků.

• Studenti musí dodržovat technologické postupy a používat předepsané

ochranné pomůcky.

• Zdobící vrstvy se nanášejí pouze na sklo opracované, bez ostrých hran.

Předchází se úrazům.

• Závady na pracovišti hlásí student dohlížejícímu vyučujícímu, který zařídí jejich

odstranění.

1.2 Základní hygienická pravidla

• Před každým jídlem a odchodem z pracoviště je nutné přísně dodržovat osobní

hygienu, tj. mytí rukou vodou a mýdlem, vypláchnutí úst.

• Na pracovišti je zakázáno jíst a pít.

• Všechny osobní věci, včetně civilního oblečení, student nechává v určené

šatně.

6

• Před příchodem na pracoviště je student povinen převléci se do pracovního

oblečení (pláště) a při odchodu jej zase odložit.

• Student je povinen chodit na pracovišti v přezůvkách.

• Studenti jsou povinni podrobit se v určeném termínu lékařským prohlídkám.

• Student je povinen udržovat pracoviště v naprosté čistotě, rovněž tak všechny

ochranné pomůcky a pracovní prostředky.

1.3 První pomoc p ři úrazech

• Každé poranění je nutné hlásit dohlížejícímu vyučujícímu, který provede

ošetření, popř. transport k lékaři. Dále zapíše úraz do knihy úrazů.

• Krvácení dělíme na:

a) vlásečnicové – provedeme desinfekci, přilepíme náplast

b) žilní – krev vytéká, přiložíme tlakové obvazy, zajistíme transport k lékaři

c) tepenné – krev stříká, pomocí škrtidla zastavíme krvácení, zajistíme

transport k lékaři

1.4 První pomoc p ři expozici ředidly

• Terpentýnový olej a petrolej: Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně

vyvolat zvracení, podat aktivní uhlí.

• Toluen: Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně vyvolat zvracení. Při

nadýchání přenést postiženého na čerstvý zduch, pečovat o průchodnost

dýchacích cest. Při špatném dýchaní zavést umělé dýchání, případně zavést

nepřímou srdeční masáž.

• Sloučeniny olova: Do těla vnikají zažívacím traktem, poraněnou kůží, dýchacími

cestami. Nepoškozenou kůží se nevstřebávají. Při potřísnění oči vypláchneme

proudem vody, kůži omyjeme mýdlem a vlažnou vodou. Při požití vypít cca 0,5 l

vlažné vody (lépe síranu sodného = 3 lžičky karlovarské soli do 0,5 l vody),

snažit se vyvolat zvracení. Podat aktivní uhlí. Nepodávat mléko! Vyhledat

lékařskou pomoc.

• Hydroglazury: Při nadýchání přemístit postiženého na čerstvý vzduch a

ponechat v klidu, popř. vyhledat lékařskou pomoc. Při styku s kůží místo

7

napadení ihned opláchnout dostatečným množstvím vody a mýdlem, osušit a

ošetřit vhodným reparačním krémem, popř. vyhledat lékařskou pomoc. Při

zasažení oka okamžitě vyplachovat po dobu 15 minut tekoucí vlažnou vodou.

Při požití postiženému ihned vyplachovat ústa vlažnou vodou, ponechat v klidu,

nevyvolávat zvracení, vyhledat lékařskou pomoc.

Shrnutí

Kapitola popisuje základní bezpečnostní pravidla, hygienická pravidla a první pomoc.

Pojmy k zapamatování

• bezpečnost

• hygiena

• první pomoc

Kontrolní otázky

1. Smí se na pracovišti pro nanášení vrstev na sklo požívat tekutiny?

2. Jak vypadá pracovní oblečení pro práci s olovnatými preparáty?

3. Jaká je první pomoc při požití sloučenin olova?

8

2. Malířské pom ůcky a ná řadí

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát základní malířská

nářadí potřebné převážně pro přípravu práškových olovnatých barev.

Klíčová slova: Skleněná paleta, skleněný tříč, stěrka, štětec z přírodních materiálů.


2.1 Paleta

Palety pro přípravu sklářských olovnatých barev jsou skleněné desky různých velikostí

a tvarů, které se odvíjejí od množství a druhu používané barvy. Nejčastěji bývají tvaru

čtverce o délce hrany 10 – 25 cm. Alespoň jedna strana palety je vždy zmatována

(mechanicky nebo chemicky), aby se zrna barvy na drsném povrchu dobře rozetřela a

dokonale spojila s přidaným ředidlem a pojivem.

2.2 Tříč

K dokonalému rozetření barvy na paletě se používá skleněný tříč hřibovitého tvaru.

Velikost tříče se odvíjí od velikosti třecí plochy, která bývá v průměru 2 – 10 cm,

výška 10 – 20 cm. Třecí plocha musí být, tak jako paleta, jemně zmatována pro

dokonalé utření barvy. Výhodou je nepatrně zešikmená hrana tříče v ostrém úhlu.

Barva se při tření neodhrnuje a snadno vniká mezi tříč a paletu. Jinak si malíř

napomáhá tím, že tříč velmi nepatrně naklání ve směru kroužení.

2.3 Stěrka

Stěrkou se předběžně zpracovává barva s ředidly na počátku tření. Při tření se stěrkou

barva stahuje, aby nestékala z palety, a aby se nerozlila do velké plochy. Stěrky bývají

nejčastěji dřevěné, ale mohou být z plastické hmoty nebo i z kovu. Nejvýhodnější jsou

stěrky plastové pro svou nenasákavost a dobrou údržnost. Stěrky kovové jsou

nevhodné pro bílou a světlé odstíny barev. Barva s kovem reaguje a nepříznivě

ovlivňuje barevný odstín a tím i jakost barvy. Stěrky jsou tvaru protáhlého trojúhelníku

9

se zaoblenou špičkou. Stírací hrana musí být ostrá a rovná, bývá proto šikmo

seříznuta.

2.4 Štětce

Štětce jsou hlavní pomůckou při nanášení vrstev na sklo. Jsou vyrobeny z chlupů

veverky, kuny, jezevce, a to z jeho ocasu nebo břicha. Pro malování jsou důležité tyto

vlastnosti chlupů: pružnost, pevnost, struktura povrchu a tvar. Důležitá je také

chemická odolnost chlupů vůči ředidlům a pojivům. Celkový tvar chlupů ovlivňuje tvar

štětce. Chlupy dlouhé se špičkou pozvolna se zužující jsou určeny k výrobě štětců

s dlouhou špičkou a naopak. Z chlupů rovných, které mají jen krátkou špičku, se

zhotovují štětce široké bez špičky. Nejjemnější chlupy jsou kuní, které mají velmi

tenkou špičku. Nejhrubší jsou chlupy jezevčí, které mají špičku tupou bez pozvolného

přechodu. Ocasní chlupy bývají nejdelší a zvláště u veverek mají dlouhou protáhlou

špičku.

Všechny druhy štětců bývají v různých velikostech, podle toho, jak velké plochy se jimi

malují. Na velmi jemné detaily jsou určeny štětce se špičkou, která je tvořena jen

několika chlupy. Z hlediska tvaru se štětce rozdělují na kulaté, špičaté, hranaté,

zešikmené, ploché.

Štětce se musí udržovat v naprosté čistotě, nesmějí se mechanicky namáhat.

Při malování zlata nebo listrů trpí štětce méně, avšak při malování sklářskými barvami

se porušují mechanicky, neboť barva je drť ostrohranných střípků. Při malování

porušují povrch chlupů, ty se lámou a rozpadají.

Ihned po skončení práce se musí štětce vyprat v terpentýnu, aby se zbavily střípků

barvy a pojiva. Při praní štětce se postupuje tak, že se vypírá postupně v malých

dávkách terpentýnu, nikoliv v jedné dávce velké.

2.5 Malířská to čna a dělící strojek

Pro nanášení malířských preparátů se používá také malířská točna. Kovový, otáčející

se kroužek slouží pro nanášení velkých ploch štětcem, nebo pro stříkání barev pomocí

stříkací pistole. Skleněný předmět se vystředí doprostřed kroužku a pomocí jeho

pravidelného otáčení se na něj nanáší barevný preparát.

10

Na podobném principu pracuje i dělící strojek, kde součástí kovového kroužku jsou

drážky umožňující rozdělit kresbou skleněný předmět na požadovaný počet dílů svisle i

vodorovně. Nejdříve se výrobek, stejně jako u malířské točny, vystředí. Při následném

pomalém otáčení zapadá připravený hrot do drážek umístěných na spodní straně

kroužku a zastavuje kroužek v pravidelných intervalech. Pomocí lihového fixu, nebo

mastné pastelky se zaznačí na skleněný tvar místo zastavení a takto se postupuje po

celém obvodu skleněného výrobku.

Obr 1. Malí řské pom ůcky a ná řadí

Shrnutí

Kapitola popisuje základní malířské nářadí.


• paleta

• tříč

• stěrka

• štětce

• točna a dělící strojek

Kontrolní otázky

1. Proč je paleta pro práci se sklářskými olovnatými preparáty zmatovaná?

2. Z jakého materiálu jsou vyrobeny štětce?

3. Proč je plastová stěrka pro tření sklářských olovnatých barev nejlepší?

11

3. Organické složky sklá řských barev

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát silice, balzámy,

pryskyřice a jejich uplatnění při nanášení vrstev na sklo. Také bude znát postup

přípravy sklářských olovnatých vypalovacích barev.

Klíčová slova: Silice, balzámy, pryskyřice.


Organické složky sklářských barev umožňují nanášení barvy na povrch skla. Sklářské

barvy jsou pigmenty nerozpustné v pojivech a ředidlech. Pojivy a ředidly jsou přísady

organického původu, silice, balzámy a pryskyřice. V průběhu vypalování tyto látky

vytěkají a zbytky se spálí bez jakýchkoliv negativních účinků na kvalitu vypálené barvy.

Dalším zvyšováním teploty se pak barva spojí s povrchem skla. Pojiva a ředidla pouze

pomáhají nanést barvu za studena na povrch skla.

3.1 Silice

Silice jsou lehké, těkavé a příjemně vonící kapaliny, proto se jich používá při výrobě

voňavek a různých parfémů. Bod varu mají 140 - 200ºC. Na papíře vytvářejí mastné

skvrny, které se však zahřátím ztrácí. Jsou bezbarvé, nebo nažloutlé, hořlavé a mají

vysoký index lomu. Z hlediska chemického složení jsou silice organické směsi

uhlovodíků, obsahující deriváty uhlovodíků jako jsou estery, aldehydy a terpeny.

Získávají se extrakcí a potom destilací s vodní parou, kde se po kondenzaci rozdělí na

tuhou fázi, voskovitý stearopren a kapalnou fázi, olejovitý elaopren (např. destilací

borové smůly vzniklý stearopren se nazývá kalafuna a elaoprenem je podíl známý jako

terpentýn).

Jsou v rostlinách v siličných žlázách, které vznikly ze zvláštních buněk v různých

částech rostlin, například v květech levandule, v kůře skořice, v kořenech kosatce,

v plodech kmínu nebo v listech eukalyptu. Silicemi může být prostoupena celá rostlina

jako je tomu u borovice nebo modřínu. Levandulová silice se připravuje destilací květů

levandulí. Používá se k přípravě tekutých drahých kovů jako je lesklé zlato nebo

platina. Má velmi příjemnou vůni. Rozmarýnová silice se vyrábí destilací rozmarýnu,

obsahuje kafr, který ji udílí charakteristickou vůni. Používá se do ředidel pro detailní

malbu. Je důležitým ředidlem při přípravě drahých kovů.

12

3.2 Balzámy

Balzámy tvoří přechod mezi silicemi a pryskyřicemi, to znamená, že všechny tyto látky

mají podobné složení. Obvykle jsou to strupovité kapaliny barvy žluté až hnědé, které

prýští přímo z rostlin. Působením tepla a světla se mění na pryskyřice. Jinými slovy

odpařením silice z balzámu vznikne pevná pryskyřice. Jako příklad lze uvést terpentýn,

který zahřátím poskytuje terpentýnovou silici a jako pevný zbytek se získá kalafuna.

Terpentýn se získává poraněním kůry jehličnatých stromů, jako je borovice nebo

modřín. Stromy se poraní tak, aby se vytékající terpentýn mohl jímat do nádob. Tento

balzám je produktem hlavně mladých buněk dřeva a kůry. Ze známých terpentýnů je

velmi kvalitní terpentýn benátský, který se získává z jihoalpských modřínů. Obyčejný

terpentýn se získává z borovic. Je nažloutlé barvy, jemné vůně, rozpustný v lihu, éteru

a benzenu. Terpentýn je výborné organické rozpouštědlo, které se používá při výrobě

lesklého, leštícího zlata a listrů. Je významným ředidlem při přípravě sklářských barev.

3.3 Prysky řice

Pryskyřice jsou posledním stupněm oxidace a polymerace silic. Jsou to tuhé látky

amorfního charakteru, podobného složení jako balzámy. Pryskyřice se dobře

rozpouštějí v benzenu, terpentýnu a vytvářejí laky. Uplatňují se při malování jako pojiva

a zahušťovadla. Po vypálení zanechávají minimální množství popela a v průběhu

vypalování se spálí beze zbytku. Důležitá je při vypalování oxidační atmosféra.

Damarová pryskyřice (damara znamená malajsky pryskyřice), dováží se k nám

z Malajských ostrovů a z Austrálie, je obsažena ve dřevě a v kůře stromů

blahočetových a třezalkových. Barvy je bílé až nažloutlé, dobře se rozpouští

v terpentýnu, chloroformu a zčásti v lihu, vzniká tak damarový lak – důležité pojivo

sklářských barev.

Kalafuna je pryskyřice jehličnatých stromů, vyráběná destilací terpentýnu, po odtěkání

terpentýnové silice zbude jako pevný zbytek. Je nekrystalická, křehká, lasturovitého

lomu, měkne při 70ºC, barvu má žlutohnědou, hoří čadivým plamenem. Rozpouští se

v mnoha organických rozpouštědlech za vzniku kalafunového laku. Přidává se do

některých barev. Důležitý je zvýšený obsah kyseliny anketové a pimarové, tyto kyseliny

mají velký význam při přípravě rezinátů, které jsou základem všech listrů.

Hustý olej se přidává do sklářských barev, usnadňuje nanášení a dodatečné rozplynutí

barvy. Taková barva vysychá pomalu, což je výhodné při malbě náročných dekorů.

Hustý olej se připravuje ze staršího terpentýnu. Kapalina se nalije do láhve

13

z bezbarvého skla a místo zátky se uzavře smotkem vaty. Láhev se uloží na světlé a

teplé místo. V terpentýnu působením světla a tepla probíhají chemické změny, které se

projevují houstnutím, tedy zvýšením viskozity, těkavé složky se odpaří.

Barva s obsahem hustého oleje pomalu vysychá, což je výhodné u dekorů, které se

dokončují v delším časovém úseku.

3.4 Příprava barev k nanášení

Sklářské barvy se dodávají ve formě jemně mletých prášků, pro sítový tisk a stříkací

techniky bývají barvy již připraveny s ředidly a pojivy. Pouhý prášek není schopen

samostatně ulpět na skle, proto se připravuje s kapalnými složkami. Při nanášení musí

ředidla a pojiva udržet připravenou barvu vláčnou a po zaschnutí musí pevně ulpět na

skle. Zahřátím se nesmí roztékat, při vypalování barvy se ředidla a pojiva musí beze

zbytku spálit.

Největší množství ředidel a pojiv se přidává do barev určených k ručnímu malování

štětci. Malíř, který připravuje barvu na paletě, přidává k barvě potřebné množství

ředidla a pojiva odhadem, již podle svých zkušeností. Připravená barva je vhodná pro

nanášení pouze krátkou chvíli. Často se musí upravovat vmícháním nové dávky

terpentýnu, který rychle vyprchává. Pro nanášení velkých ploch barev na malířské

točně je vhodné ředit barvu na místo terpentýnu petrolejem. Ten zajistí barvě pomalejší

dobu schnutí a tím i delší možnost zpracování.

Nanáší-li se barva stříkáním, volí se co nejmenší obsah ředidel a pojiv. Stříkáním

pomocí stříkací pistole mohou být barvy nanášeny dokonce bez pojiv, jen s malým

obsahem vody a lihu. Nastříkaná barva se však velmi snadno poruší, protože

neobsahuje pojivo. Taková barva má však po vypálení dokonalý vzhled.

Shrnutí

Kapitola popisuje základní skupinu organických látek důležitých k přípravě směsí

sklářských olovnatých vypalovacích barev. Dále se věnuje postupu přípravy

vypalovacích směsí.


• silice

• balzámy

14

• pryskyřice

Kontrolní otázky

1. Jaký je rozdíl mezi silicemi, balzámy a pryskyřicemi?

2. Popiš postup přípravy sklářské olovnaté vypalovací barvy?

15

4. Sklářské vypalovací olovnaté barvy

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát všechny druhy

sklářských olovnatých vypalovacích barev, jejich charakteristiku a způsob jejich

nanášení.

Klíčová slova: Barvy plošné, krycí, transparentní, reliéfní. Malířské ledy a vysoký

smalt.


Vypalovací barvy jsou jemně mletá barevná skla nebo směsi lehce tavitelných skel

s barevnými složkami. Barvy mají nižší teplotu měknutí a tavení, než je teplota měknutí

skleněného předmětu, na který se barva nanáší. K nanášení se prášky mísí

s vhodnými pojidly a ředidly. Předměty s nanesenou vrstvou se vypalují v pecích při

teplotách nižších, než je teplota měknutí skla, ale vyšších než je teplota měknutí

barevného prášku, tak aby vypálená vrstva byla souvislá a lesklá.

4.1 Plošné barvy

Jsou to barvy vhodné k nejširšímu použití (obr 2). V minulosti jich tradiční malba

využívala ke stínovanému malování především květinových motivů, kde není vhodná

tlustá vrstva (volí se nejvýše asi 0,1 mm). Při stínování se dosahuje přechodu do

ztracena tím, že se jedna strana plochého štětce namočí do barvy a druhá do ředidla.

V současné době jsou nejvyužívanějšími barvami umělecké tvorby pro jejich vynikající

schopnost přizpůsobit své vlastnosti různým typům malby.

Obr 2. Plošná barva

Po vypálení mají snížený lesk, protože obsahují méně taviv (75 až 90 %), aby dobře

kryly. Obsahují pouze zvýšené množství barvítka, někdy i malé množství kaliva

k odstínění. V pastózní i tenké vrstvě mají velmi dobrou krycí schopnost při zachování

16

charakteru malby. Do plošných barev, z nichž by při nanášení v tenkých vrstvách

rychle vyprchávalo ředidlo, a tím by rychle tuhly, se dává místo laku hřebíčkový olej.

Při nanášení na sklo průhledné bylo doporučováno vytvoření nejprve podkladu z bílého

smaltu, viditelného potom při pohledu ze zadní strany. Tento způsob nepůsobí však na

křišťálovém skle esteticky, neboť průhledem skla je místo malby vidět pouze bílá

plocha smaltu. Alternativní způsoby malby dnes umožňují touto technikou vytváření

zajímavých průhledů.

4.2 Krycí barvy

Jsou nejběžnějšími barvami používanými k malování nestínovaných ploch. Jejich

vrstva je po vypálení dokonale nepropustná, dobře kryje (obr 3.). Vypálené barvy jsou

lesklé. Vedle barvítka obsahují i kalící přísady. Krycí smalty na větších plochách, již

nad 1cm2, jsou náročné na stejnoměrnou tloušťku vrstvy. Při vytváření jednobarevných

stejnoměrných ploch se využívá proto techniky stříkání barvy pistolí, aby se

předcházelo nestejnoměrným plochám.

Krycí barvy patří k nejstarším barvám používaným při zdobení skla. V 16. a 17. století

byly produkovány českými sklárnami kopie benátských vítacích číší s využitím krycích

barev s názvem emailová malba. Nejčastějším motivem byly erby, ať již skutečné,

nebo stylizované (obr 3). Často se objevovaly nápisy se stylizovanými písmeny,

ornamenty, méně často figury (voják či renesančně oblečené postavy mužů a žen).

Tradiční malba doporučovala při tvorbě dekorů napřed malování velkých ploch a

nakonec obrysových linií a detailů. Malovalo se tedy kulisovitě odzadu dopředu.

Obr 3. Krycí barva

Ve 2. polovině 19. století se uplatnila v širokém spektru výroby záliba v orientálním

umění. Velkou oblibu si získala produkce napodobující islámské sklo malované

emailem. Většina dekorů byla rozvinuta v bohatých celoplošných kompozicích,

charakteristické bylo pravidelné opakování a rozvíjení základního motivu. V bohatých

17

vzorech se objevovaly především geometrické prvky, listy, květy, někdy i ptáci. Jen

malá část malovaného skla si však uchovala jemnost orientální miniatury, většina

produkce měla spíše komerční charakter, kde se efekt nadřazoval nad stylem.

4.3 Transparentní barvy

Jsou průhledné a zachovávají výrobku jeho skelný charakter (obr 4). Jsou to skla velmi

měkká, aby v nich po vypálení nezůstaly neprotavené částice. Tím jsou málo chemicky

odolná. Jejich nanášení ruční malbou je velmi náročné, má-li být vytvořena

stejnoměrná tloušťka vrstvy. Kolísáním tloušťky kolísá i barevný odstín, toho lze využít

dekoračně. Postupuje se proto tak, že se nejprve nanese barva štětcem a potom se na

skle míchá jehlou. Nakonec se ještě vyrovná poklepáním, aby se stejnoměrně rozlila.

Obr 4. Transparentní barva

Nejstarším představitelem malby transparentními barvami byl Samuel Mohn (1762-

1815). Experimentovat začal s touto technikou v roce 1806 (siluetové portréty). Maloval

především válcovité odlivky s mírně kónicky rozevřeným okrajem. Základními motivy

byly krajiny a alegorie, rovněž květiny a hmyz. Bordury obsahovaly dubové listy, vinné

hrozny, snítky růží apod. Celkový styl nesl pečeť pozdně rokokových sentimentálních

kompozicí. Jeho syn Gottlob Samuel Mohn (1789-1825) vystudoval akademii

výtvarných umění. Na sklo maloval veduty rakouských měst a zámků, též žánrové

výjevy a alegorie. V podobném duchu vyráběla malované sklo i Egermannova dílna

v Novém Boru (kolem roku 1830 číše s portréty císaře Františka I. a jeho manželky).

Všechny druhy barev v sobě rozpouštějí tenké vrstvy vytvořené na povrchu skla, jako

lazuru, lesklé zlato, listr, iris. Toho lze využít zvlášť dobře u barev transparentních.

Transparentní barva nanesená na měděnou lazuru ji při vypalování rozpustí tak

dokonale, že je pod ní sklo prosté původního zabarvení.

Dnes bývá transparentní barva často nahrazována, pro podobný vzhled, barvami

vysušovacími (180ºC). Kouzla průhledných tónů skelného charakteru, s dokonale

protavenými částicemi, lze však dosáhnou pouze barvami transparentními.

18

4.4 Reliéfní barvy

Reliéfní barvy jsou barvy, které se používají k vytváření reliéfních, tedy plastických

dekorů (obr 5). Jsou to barvy, které se na sklo nanáší ve větší tloušťce ve velkých

plochách nebo tenkých linkách. Barva musí být velmi vláčná a nanáší se měkkým,

dlouhým štětcem z veverčích chlupů, který pojme hodně barvy. Tím jsou linky plynulé a

tah štětce není třeba přerušovat při namáčení barvy. Barva obsahuje více kaliva a

nanáší se do výšky až 1 mm. Reliéfní barva slouží často jako podklad pro drahé kovy

(např. lesklé zlato), takže vzniká dojem, že je zlato naneseno v mohutné vrstvě.

V takovém případě musí být před nanášením drahého kovu reliéfní barva vypálena.

Jestliže se nanese zlato na nevypálenou barvu, zbaví se po společném výpalu do

růžova až červena.

Obr 5. Reliéfní barva v kombinaci s lesklým zlatem

4.5 Vysoký smalt

Vysoký smalt se značně liší od všech ostatních barev jak vzhledem, tak způsobem

nanášení. Je to malířská technologie, při které se vytváří plastické motivy květů až do

výšky 11 mm (obr 6). Tyto smalty jsou tvrdší než barvy ostatní, obtížně se spojují

s povrchem skla. Proto se nejprve na sklo nanáší barva měkčí, snáze tavitelnější, která

se s povrchem skla lépe staví. Tato měkká barva má teplotní roztažnost ležící mezi

roztažností skla a smaltu, takže vytváří mezisklo (tzv. podklad: plošná barva s vysokým

smaltem míchána v poměru 1:1), na které se pak nanáší smalt. Uvedená podkladová

vrstva se pak vypaluje společně s vysokým smaltem.

Tlustá vrstva smaltu se nanáší postupně, aby mohla unikat část ředidel ještě před

nánosem další vrstvy. Čím vyšší a mohutnější je nános smaltu, tím hrubší zrnitosti

barvy je třeba použít, a to proto, aby byl smalt pórovitější a ředidla a pojiva mohla při

vypalování z barvy unikat. Hotový smalt se nechá 24 hodin volně vysýchat při teplotě

19

20º až 25 ºC. Část kapalných složek se odpaří a tím při vypalování nedochází

k roztrhání barvy unikajícími plyny. Jestliže je vysoký smalt vypálen na vyšší teplotu,

nastane dokonalejší slinutí a barva má sklon k praskání vlivem nedostatečné pružnosti

příliš pevných spojů mezi jednotlivými zrny.

Obr 6. Vysoký smalt

Tento druh barvy, zároveň se svou ojedinělou technikou nanášení byl oblíben

převážně v období 60. - 80. letech 20. století. V současné době nachází uplatnění

především při imitaci dekorů této doby. Současná umělecká tvorba pro vysoký smalt

výrazného uplatnění nenašla.

4.6 Matfond

Je to bezbarvá nebo bílá barva s přísadou těžko tavitelného porcelánového prášku.

Ten dává vypálené vrstvě hedvábně matový vzhled a zvyšuje její chemickou odolnost.

Nanáší se obvykle ve větších plochách ve velmi tenké vrstvě (obr 7). Po vypálení je

povrch skla zmatovaný, avšak při pozorném prohlédnutí barvy jsou patrné tahy štětce.

Obr 7. Matfond

Matfond se také používá v kombinaci s lesklým zlatem. Nanáší se jako podklad, na

který se po vypálení maluje lesklým zlatem. Zlato je na něm matové.

20

Matfond se dodává od výrobce v bílých a šedivých odstínech. Lze jej zabarvit do jemně

pastelových odstínů přidáním barvy plošné. Aby se však zachoval charakter matné

barvy, nesmí se přesáhnout poměr 1:1.

4.7 Malířské ledy

Malířské ledy jsou barevné transparentní drti lehce tavitelných olovnatoboritých skel,

jejichž složení je stejné jako složení transparentních barev. Mají zrnitost od 0,1 do 0,5

mm. Různá zrnitost ledu poskytuje odlišný charakter malovaného povrchu skla. Po

vypálení se led spojuje s povrchem skla, nevytváří se však jednolitá plocha jako u

sklářské barvy. Jednotlivá zrnka ledu zůstanou vzájemně oddělena, jen ostré hroty se

zaoblí (obr 8).

Při nanášení ledu na povrch skla se dekorovaná místa opatří mírně lepkavou vrstvou a

na ni se uchytí zrnka ledu. Vrstva se na sklo nanáší ve stejnoměrné tloušťce, nejčastěji

štětcem. Při vypalování se musí chovat jako běžná pojiva a ředidla, musí se snadno

odpařit a zbytek na skle dokonale shořet a nesmí nechávat žádné stopy. K nátěru se

používá směs terpentýnu a damarového laku. Podle velikosti zrnek ledu se na větší

zrnka volí směs o vyšší viskozitě a naopak. Malířský led se nanáší na povrch skla

pomocí lopatky, přebytek zrn se setřese. Zrnka se mají zachytit jen v jedné vrstvě.

Ostatní zrna ledu spadnou na podložku, takže se mohou opětovně použít.

Obr 8. Malí řské ledy

Malířské ledy se vypalují při teplotě 520ºC, podobně jako transparentní barvy. Správně

vypálený malířský led je pevně spojen s povrchem skla dostatečně velkou plochou,

ostré hroty a hrany jsou mírně zaoblené. Povrchové napětí skloviny způsobuje, že po

vypálení jsou původně nepravidelná ostrohranná zrna zakulacena. Při nízké vypalovací

teplotě jsou zrna spojena jen malými styčnými ploškami a snadno se odrolují. Při

vysoké teplotě se zrnka rozlijí, jsou vzájemně neoddělena, spojují se větší shluky, popř.

větší plochy. Ty pak mohou být rozpraskaná vlivem rozdílné roztažnosti skla a ledu.

21

Při nanášení lepivé plochy stříkáním přes šablony, se může nanášet několik

různobarevných ledů za sebou. Zvláštního barevného efektu se dosáhne, když se na

hrubý led nanese jinak zbarvený led jemnozrnný, ten se zachytí v mezerách hrubého

ledu a vznikne jiný barevný odstín jiné struktury. Lepkavou vrstvu lze nanášet také

sítotiskem a provádět tak kombinace s matováním, leptáním a jinými technikami.

Můžeme je také kombinovat s ostatními malířskými preparáty, jako například nanášení

na vypálenou plošnou barvu, pod drahé kovy apod.

Shrnutí

Kapitola popisuje všechny druhy olovnatých vypalovacích barev. Ke každé je uvedena

charakteristika, historie, možnosti vzniku vad popř. kombinace s ostatními preparáty.


• plošné, krycí a transparentní barvy

• reliéf, vysoký smalt, matfond

• malířské ledy

Kontrolní otázky

1. Charakterizuj barvu reliéfní.

2. Proč je matfond matný?

3. Vysvětli rozdíl mezi barvou plošnou a transparentní.

.

22

5. Drahé kovy

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát možnosti využití

drahých kovů pro sklomalbu.

Klíčová slova: Zlato lesklé, leštěné a lístkové.


Pro zdobení skla drahými kovy se nejčastěji využívá zlato a platina. Jsou to kovy

ušlechtilé, na vzduchu stálé, lesklé, kujné a tažné. Je z nich možno vyrobit velmi tenké

fólie o tloušťce 0,0001 mm. Bod tání zlata je 1063ºC a platiny 1773ºC, takže tyto kovy

nelze natavit na sklo. Zlato a platina jsou zcela odolné proti účinku zředěných i

koncentrovaných kyselin, proti účinku zásad i solí. Převést do roztoku se dají pouze

pomocí lučavky královské, která je směsí koncentrované kyseliny chlorovodíkové a

dusičné v poměru 3 :1. Tyto kovy jsou 24 karátové.

Při zušlechťování povrchu skla se používá převážně lesklé zlato a lesklá platina. Dále

se používá leštěné zlato a lístkové zlato. Stříbro je nestálé, rychle oxiduje, proto bývá

pro podobný vzhled nahrazováno platinou.

5.1 Lesklé zlato

K výrobě lesklého zlata na sklo se používá ryzích zlatých prutů nebo plechů, které se

nechají pozvolna rozpouštět v lučavce královské při teplotě 30 až 40ºC. Vzniká chlorid

zlatitý jako žlutohnědá kapalina. V další fázi výroby se převádí chlorid zlatitý na

merkaptid zlata, což je hnědočerná viskózní kapalina odporného zápachu. Tímto

zlatem bychom již na skle vytvořili zlaté zrcátko, ale přídržnost této vrstvičky k povrchu

skla je velmi malá. Proto se do směsi přidávají dále organické sloučeniny kovů i

nekovů, které se chemicky váží se zlatem a současně vytváří mezivrstvu s povrchem

skla. Dále také organické látky v podobě silic (rozmarýnová, levandulová, terpentýn),

které mají funkci ředidel a homogenizérů. Silice mají velmi příjemnou vůni a částečně

zakrývají nepříjemný zápach merkaptidů. Organické přísady v preparátech drahých

kovů zabraňují aglomeraci (shlukování) částic zlata, zajišťují přídržnost filmů na

skelných podkladech a také ovlivňují barvu drahého kovu po vypálení. Důležité je, aby

jednotlivé komponenty byly vzájemně dokonale promíseny (mísení trvá několik hodin a

provádí se ručně).

23

Při malování se zlato odlévá ze zásobní láhve o obsahu 100 g, v níž se dodává.

Odebírá se jen malé množství do menší nádobky, která musí být chráněna vůči okolní

atmosféře. Tekuté zlato se má nanášet tak, aby vrstva byla stejnoměrně tlustá. Nános

příliš tlustý může při vypalování odprýskat. Tenká vrstva slabě kryje, je průhledná a má

malou odolnost proti otěru (obr 9). Při pozorování vypáleného zlata v odrazu se malé

rozdíly v tloušťce zlata neprojevují. Ze zásobní láhve s lesklým zlatem se postupně

odpařují těkavé složky a zlato se zahušťuje, viskozita stoupá a lesklé zlato se nanáší

ve stále větší tloušťce. Takové zlato se musí po určité době ředit těmi ředidly, které

dodavatel pro daný druh lesklého zlata určuje. Pro zásobní roztok ředidla jsou vhodné

kapací lahvičky. Umožňují přesné, měřitelné dávkování po kapkách. Snadno se

uzavírají a při dávkování není splachován usazený prach na hrdle láhve.

Obr 9. Lesklé zlato

5.2 Leštěné zlato

Název leštěné zlato je odvozen od pracovního postupu výroby, kdy konečného lesku

zlata se dosáhne až v závěru výroby mechanickým dolešťováním zlaté vrstvy.

V průběhu vypalování leštěného zlata dochází k zalití mikroskopických částeček zlata

tavidlem, takže tyto částice se teprve mechanickým leštěním dostávají na povrch

vypálené vrstvy a tím vrstva zlata získá vysoký lesk. Přídržnost této zlaté vrstvy je lepší

než u lesklého zlata.

V 1. pol. minulého století si malíři připravovali leštěné zlato sami. Používali tavidlo pro

sklářské barvy, které v určitém poměru smísili s práškovým zlatem. Na paletě oba

komponenty promísili, přidali terpentýn, utřeli a nakonec přidali damarový lak jako

pojivo. Nyní do malíren přichází drahý kov již upravený. Obsahuje oxid rtuťnatý, který

má funkci plniva usnadňujícího dokonalé rozptýlení práškového zlata ve směsi.

V průběhu vypalování se oxid rtuťnatý zredukuje na rtuť, která se odpaří, dosahuje se

24

tak jednolité a tenké vrstvy leštěného zlata. Dalšími složkami jsou ředidla, jako

terpentýn nebo silice a přidává se také malé množství tekutého lesklého zlata.

Úprava povrchu skla a nanášení na sklo se provádí stejně jako u lesklého zlata.

Vypalování se provádí podle vypalovací křivky pro lesklé zlato. Vypálené zlato je však

matné, proto se provádí mechanické leštění zlaté vrstvy. Dříve se k leštění používaly

štětce ze skleněných vláken a leštění se také provádělo pomocí achátových hrotů nebo

krevele. Nyní se nejčastěji leštění provádí nejjemnější formou pemzy nebo oxidem

ceričitým. Výroba je časově náročnější a výrobky zdobené leštícím zlatem jsou dražší.

Tímto zlatem se ozdobují náročné ryté dekory nebo okraje nápojového skla. Aby bylo

zlato chráněno proti mechanickému poškození, zatírá se do vyleptané linky.

5.3 Lístkové (fóliové) zlato

Tento způsob zdobení skla je nejstarší a byl znám již ve středověku, například „fondi

d’oro“, nalezené v katakombách prvých křesťanů ze 3. a 5. století našeho letopočtu.

Byly nalezeny misky se zlacenými dýnky, které převážně sloužily jako milodary kladené

do hrobů. Římští skláři vyráběli tyto misky tak, že zlaté fólie byly lepeny na dno nádob,

například bílkem. Do fólie se pak vyrývaly nápisy, náboženské výjevy a podobně.

Vytvořený dekor se chránil vrstvou skla.

Theophilus ve svém traktátu „Nástin všelikých umění“ popisuje pokládání skla zlatou

fólií, která se po vyrytí dekoru pokryla jemně mletým bezbarvým sklem a zatavila se

v peci do slinutí skla. Theophilus označuje zlacení skla za vynález řeckých sklářů a

nazývá ho „opus musivum“. Od té doby se techniky pokrývání skla zlatem často

nazývají „musivní techniky“. Musivní technice přispěl každý věk svým dílem.

V 15. století se obohatilo zlacení skla o nový, působivý výtvarný prvek, doplňující

zlacený podklad olejovou malbou. Svého vrcholu dosáhl musivní dekor v 17. století při

zhotovování dvoustěnných nádob. Nejvíce jej však vypracovala až doba rokoka. Na

zasychající malbu olejovými barvami již jen mírně lepící se vkládala zlatá fólie, která

malbou zlatými žilkami prosvítala. Vyrábělo se také dvoustěnné sklo, které má tvar

mírně konického válce, jenž se navlékl na vnitřní sklenici. Druhé dno se vsadilo a

zatmelilo zvlášť. Dvoustěnné sklenice měly v sobě kus kurióznosti, protože byly

složeny ze dvou, přesně do sebe zabroušených číšek. Vznikla však řada technických

obměn.

Dnes se používá lepení zlaté fólie jen zřídka, a to v kombinaci s rytým dekorem.

K lepení lístkového zlata se používá lepidel, které musí mít stejný index lomu jako sklo

25

a musí být bezbarvá. Nejčastěji se používá lepidel silikonových a epoxidových. Prvním,

rychleschnoucím lepidlem se lepí drahý kov na sklo. Druhým, krycím lepidlem se

chrání zlato proti mechanickému poškození. Toto lepidlo má tuhnout naopak pomalu,

aby došlo k vyprchání lehce těkavých rozpouštědel a tím křehnutí bylo co nejvíce

oddáleno. Fóliové zlato se na sklo nanáší pomocí širokých plochých štětců z dlouhých

jezevčích chlupů. Při rytí dekoru nemají být vytvářeny hluboké zářezy a ostré hrany, na

kterých se fólie trhá. Předností této techniky je, že nanesené zlato má na skle z obou

stran stejnou barvu.

Shrnutí

Kapitola popisuje drahé kovy a možnosti jejich využití pro nanášení na sklo.


• Lesklé zlato

• Leštěné zlato

• Lístkové zlato

Kontrolní otázky

1. Jaký je rozdíl mezi lesklým a leštěným zlatem?

2. Jak se nanáší na povrch skla lístkové zlato?

3. Popiš postup nanášení leštěného zlata.

26

6. Listry

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát rezináty kovů – listry.

Klíčová slova: Listry, listrování.


6.1 Složení roztoku

Listry jsou rezináty kovů. Vytvářejí na povrchu skla bezbarvý, nebo barevný film, který

zvyšuje pevnost skla proti mechanickému porušení a nárazu, zabraňuje poškrábání

předmětů odíráním, má vysoký lesk a snižuje průhlednost skla o 20 - 30% i více.

Složení listru

organické slou čeniny kovy organická slou čenina

olova

terpentýn, éterické oleje Vyvolávají barevný efekt.

Jsou smíšeny v různých

poměrech.

Slouží jako tavidlo.

Má listrový povlak přichytit

na povrch skla.

Listry se vyrábějí dvěma způsoby: tavením (za sucha) a srážením (za mokra). Při

výrobě dochází k přípravě listrů jednotlivých kovů, tzn. pouze základních odstínů. Aby

se barevná škála listrů rozšířila, mísí se a rozpouštějí vzájemně mezi sebou, nebo

s drahými kovy (v kombinaci se uplatňuje zejména lesklé zlato, někdy i lesklá platina).

Při práci s listry je důležité udržení naprosté čistoty a bezprašnosti. Listry odléváme ze

zásobní láhve dodané od výrobce do menší nádobky – kalíšku, a již nikdy jej

nevracíme zpět do zásobní láhve. Skleněné výrobky před nanášením listru pečlivě

zbavíme nečistot, otisků prstů, mastných skvrn, vysušíme a vytřeme jelenicí (jelenice

odstraňuje zbytky vláken z textilu). Listry dodávané výrobcem mají vyšší viskozitu, a

proto se musí před použitím ředit. Ředidla dodává výrobce.

27

6.2 Nanášení listr ů

Nanášení listrů štětcem je nejčastěji používaná technika. Pro tento způsob nanášení

se listry ředí tak, aby nezanechávaly viditelné stopy po štětci a na skle se dobře slévaly

v jednolitou plochu. Nanesená vrstva musí být stejně tlustá, jinak vznikají na povrchu

listru po vypálení barevné mapy.

Pro stříkání listrů aerografem (stříkací pistolí) se listry ředí podle požadované intenzity

zabarvení. Listry stříkané za malého přídavku ředidla vykazují zrnitější strukturu, to

platí hlavně pro tmavší odstíny listrů. Každé naředění listru má za následek snížení

intenzity zabarvení. Stříkáním listrů je možné dosáhnout nánosu do ztracena. Listry se

také mohou překrývat (obr 10). Nejdříve se pomocí aerografu nanese první listr a

nechá se zaschnout, druhým listrem se dosáhne změny barvy, např. modrý a žlutý dá

zelený, karmínový a zelený dá modrý až fialový. Stříkání listrů na lesklé odrazové

plochy (lesklé zlato) se dosáhne zajímavých efektů.

Obr 10. Listry

Na drobné skleněné výrobky, jako jsou perly, knoflíky apod., se listr nabaluje.

Odmaštěné polotovary se předehřívají a na ně se potom nabaluje listr. Tato technika

se provádí tak, že na drátěné pletivo kruhového síta se napne tlustší plátno. Na plátno

se nanese zředěnější listr a pak se na něj nasypou předehřáté polotovary. Volným

kruhovým otáčením se listr na sklo nabalí. Pak se přenesou na jiné síto, kde se

předsušují. Dosoušejí se zahříváním na plechových talířcích. Konečnou operací je

vypalování listrů.

6.3 Vypalování listr ů

Vypalováním nanesených listrů dochází ke spojení listru s povrchem skla. Listr získává

vysoký lesk, organická ředidla se beze zbytku spálí.

28

Nejčastější provozní závadou při vypalování listrů je nedodržení vypalovací křivky.

Následkem bývá špatná přídržnost ke sklu, rozdílnost barevného odstínu nebo

částečné vymizení barvy.

Výchylky teplot v průběhu vypalování, nedodržení nejvyšší vypalovací teploty a teplotní

prodlevy vedou k vážným závadám v kvalitě listrované vrstvy.

Příliš vysoká teplota může způsobit ztrátu nebo změnu barevného odstínu. Naopak

nízká teplota způsobuje podobně jako u lesklého zlata nedokonalé vytvoření

mezivrstvy. To se projevuje špatnou přídržnost listru k povrchu skla a malým leskem.

Důležitá při vypalování je i pecní atmosféra. Musí být vždy oxidační, podobně jako je

tomu při vypalování drahých kovů. Vypalovací křivka je stejná jako při vypalování

lesklého zlata.

Shrnutí

Kapitola popisuje rezináty kovů, jejich složení, výrobu, nanášení na sklo, vypalování a

určení typů vad.


• listr

• rezináty kovu

Kontrolní otázky

1. Jaké je složení listrů?

2. Při jaké vypalovací teplotě se vypalují rezináty kovů?

29

7. Vysoušecí barvy

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát vysoušecí barvy,

možnosti jejich využití a způsoby práce s hydroglazurami.

Klíčová slova: Vysoušecí barvy, hydroglazury.


V současné době se vyskytuje na trhu velké množství barev (každá firma má pro tento

typ barev specifický název), které neobsahují složku olova. Některé firmy je označují

jako barvy organické. Vždy jsou to barvy ředitelné vodou, které se na sklo nepřitavují,

jako sklářské olovnaté vypalovací barvy. Tyto barvy jsou sice vypalovací, avšak teplota

vypalování nepřesahuje 200ºC, tzn., že se na povrchu skla pouze vysuší. Jejich

přídržnost na povrchu skla, intenzita tónu i barevná stálost je velmi dobrá, avšak kvalit

sklářských olovnatých barev nedosahují.

7.1 Hydroglazury

Jsou to organické barvy ředitelné vodou, určené pro dekorování dutého i plochého

sodnodraselného skla, olovnatého křišťálu a borokřemičitého skla.

Obr 11. Hydroglazury

Barva je dodávána v přibližně správné viskozitě pro stříkání a namáčení. V závislosti

na způsobu nanášení může být barva dořeďována vodou. Voda musí být přidávána

pomalu, za stálého míchání bez vhánění vzduchu do barvy, který způsobuje nežádoucí

napěnění barvy, které se projevuje i při následné malbě. Při vypařování vody

z aplikované barvy částečky polymerují a malé množství pomalu se odpařujícího

rozpouštědla napomůže slití do souvislého filmu. Po vytvoření filmu se dosáhne

chemické vazby teplem, žádné další vytvrzování při pokojové teplotě nenásleduje. Pro

kompletní vytvrzení a pro standardně větší odolnost barvy je potřeba dosáhnout

30

vypalovací teploty 170º-200ºC. Vypalování probíhá za pomalého nárůstu teploty

s výdrží 15 minut na nejvyšší vypalovací teplotě.

Hydroglazury se dodávají v několika variantách vzhledu povrchu: matná, lesklá,

s perleťovým efektem, strukturní, drsná apod. Všechny varianty jsou v široké barevné

škále, kterou lze navzájem kombinovat (obr 11). Skladovatelnost barev v původní

nádobě je přibližně šest měsíců při teplotě 2º - 30ºC . V závislosti na kvalitě

skladovacích podmínek může skladovatelnost tuto dobu převyšovat.

Shrnutí

Kapitola popisuje vysoušecí barvy a hydroglazury.


• hydroglazury

Kontrolní otázky

1. Mohou se hydroglazury kombinovat s olovnatými vypalovacími barvami?

31

8. Studené barvy

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát historii malby studenými

barvami a orientovat se v současné malbě nevypalovacími malířskými preparáty.

Klíčová slova: Studená malba, žloutková tempera, epoxidové lepidlo, olejová barva.

Potřebný čas: 1 hodina

Malba studenými barvami na skleněný povrch je známa již od 2. tisíciletí před naším

letopočtem z oblastí Egypta, kde se používaly barevné hlinky smíchané s fermeží.

Nanášeny byly na prostorové tvary vzniklé namotávání skleněné nitě na hliněné jádro.

Významného využití doznaly studené barvy také v období renesance, kdy byly olejové

nevypalovací barvy kombinovány s rýsováním diamantem a lístkovým zlatem. Těmito

technikami vznikaly také barokní poháry a sklenice, tzv. dvojstěnky.

V 19. Století lidoví umělci využívají olejovou barvu nebo žloutkovou temperu pro

sklomalbu „svatých obrázků“. Malba byla prováděna na zadní straně skleněné tabulky.

Barvy byly nanášeny při obráceném postupu. Pod tabulku skla se nejprve položila

šablona, podle níž malíř nakreslil výrazné černé kontury. Zrcadlový pohled na malbu

z hlediska diváka způsoboval, že se na některých starších malbách objevuje nápis

podle předlohy stranově obrácený, světci drží atributy obráceně apod. Po vykreslení

kontur a jednotlivých detailů malby se prázdné plochy vyplňovaly barvami. Nakonec se

pomalovaná strana zakryla tmavým podkladem, nebo přetřela stříbrnou barvou a

obrázek se zarámoval.

Obr 12. Studené barvy

Ve 20. Století byly malbou za studena řešeny všechny obchodní štíty. Písmomalíři

nanášeli barvu na zadní stranu plochého skla. Studené barvy také byly a jsou

využívány při dekorování vánočních ozdob.

32

V současné době lze využít pro studenou sklomalbu směsi žloutkové tempery, nebo

kombinaci temperové barvy s vodou ředitelným lepidlem, např. Herkules (obr 12). Podíl

lepidla v barvě by neměl přesáhnout 30%. V opačném případě je barva méně

kompaktní, špatně kryje. Výborně se také osvědčila kombinace olejové barvy

s epoxidovým lepidlem, které dává směsi výbornou přídržnou.

Shrnutí

Kapitola popisuje historický vývoj studených barev a upřesňuje možnosti současného

využití nevypalovacích preparátů.


• vaječná tempera

• olejová barva s epoxidovým lepidlem

Kontrolní otázky

1. Používají se nevypalovací barvy i v současnosti?

2. Popiš postup nanášení barevných pigmentů na sklo z hlediska historie.

33

9. Vypalování

Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly se bude studující orientovat ve vypalování

malířských preparátů a bude znát vypalovací křivku pro olovnaté vypalovací barvy.

Klíčová slova: Vypalování, komorová vypalovací pec, vypalovací křivka.


Sklářské olovnaté vypalovací barvy a barvy vysušovací musí projít procesem

vypalování, či alespoň vysušování. Pro tyto účely se nejčastěji používají komorové

vypalovací pece. Pro speciální účely a preparáty se využívá také poklopových a

pásových vypalovacích pecí.

9.1 Komorová vypalovací pec

Jsou to pece elektrické, vytápěné pomocí odporových spirál (obr 13). Využívá se tepla,

které vzniká přeměnou elektrické energie v tepelnou. Základem pece je kovová kostra

a kovový plášť, který je uvnitř vyplněn šamotovými tvárnicemi, jež jsou u novějších

konstrukcí nahrazeny deskami ze sibralu. Vnitřní stěny pece, včetně podlahy, stropu a

dveří, jsou žlábkovitě profilovány. V těchto žlábcích jsou uloženy topné kovové

odporové spirály. Ve stropu je zabudován komínek s posuvnou přepážkou, který slouží

k odvodu spalin, vznikajících při spalování malířských preparátů (např. ředidel, pojiv).

Ve dveřích je kontrolní okénko s příklopem a v horní části zadní stěny je zabudován

pyrometr k měření aktuální teploty v peci. Vnitřní prostor má tvar krychle a je podle

velikosti pece od 0,5 do 2m³.

Obr 13. Komorová vypalovací pec

34

Skleněné výrobky se rovnají podle velikosti do několika pater nad sebou, tak, že se

mezi ně postaví na několika místech kovové podstavce a na ně se umístí děrované

kovové desky, tvořící jednotlivá patra. Otvory v deskách umožňují cirkulaci atmosféry

v celém prostoru pece. U modernějších pecí s nuceným oběhem atmosféry

napomáhají tyto otvory udržovat stejnou teplotu.

9.2 Vypalování v komorové peci

Výrobky se uloží do pece podle druhu dekoru a tloušťky skla. Krycí barvy a smalty se

ukládají do vyšších pater, kam se také umisťují výrobky tlustostěnné. Výrobky se

nemají ukládat do těsné blízkosti topných spirál.

Po uvedení pece do provozu se otevře odtahový komínek a následuje velmi pomalý

nárůst teplot. Komínek se uzavírá po dosažení teploty 250ºC. Pak následuje rychlejší

vzestup teplot na optimální vypalovací teplotu podle druhu použité barvy. Sestup teplot,

hlavně u tlustostěnných výrobků, musí být velmi pomalý, aby v oblasti vzniku trvalého

pnutí byly dostatečné rezervy pro jeho vyrovnání. Jakmile se dosáhne teploty 100ºC je

možné částečně otevřít odtahový komínek. Pec se otvírá při teplotě 50ºC, kdy je také

možné výrobky z pece odebrat.

Doba vypalování se pohybuje od 16 do 24 hodin. V komorových pecích se vypalují

výrobky velkých rozměrů, tlustostěnné a bohatě zdobené, jako například vysoký smalt.

Nevýhodou komorové pece je obtížně ovladatelná vypalovací křivka, nerovnoměrné

rozložení teplot v peci a dlouhá doba vypalování, takže tyto pece jsou z provozního

hlediska neekonomické.

9.3 Vypalovací k řivka

Vypalovací křivka je grafické znázornění vypalovacího postupu (závilost teploty a času)

pro daný druh dekoračního materiálu. Při sestavování vypalovací křivky se musí brát

v úvahu charakter zdobícího materiálu, obsah a druh ředidel a pojiv, tloušťka a složení

skla a druh použité vypalovací pece. Stanovení časového harmonogramu je závislé na

druhu použité pece. U komorových pecí je to obvykle 24 hodin, u pásové vypalovací

pece pouze několik hodin (obr 14).

• I – II je oblastí pomalého zahřívání, do teploty do 250ºC. V této oblasti dochází

k odtěkávání a spalování všech ředidel a pojiv. Čím tlustší je nanesená vrstva

barvy, tím pomalejší musí být vzestup teplot v této oblasti. Důležité je dokonalé

35

odvětrávání plynných produktů z atmosféry pece. Podmínky po celou dobu

vypalování musí být oxidační v celém prostoru pece. Ředidla a pojiva se spalují

dokonale na oxid uhličitý a vodní páru, tyto produkty barvě neškodí. Při

nedostatečném odvětrávání může dojít ke změně barevného odstínu.

• II – III je oblast rychlejšího zahřívání skla na nejvyšší vypalovací teplotu, která

se u olovnatých barev pohybuje okolo 540ºC. Dochází ke změně barvy, probíhá

slinování a roztékání barvy. Povrch skla však není nataven tak, aby došlo ke

stavení barvy s podkladem.

• III – IV je oblast teplotní prodlevy na nejvyšší vypalovací teplotě. Doba prodlevy

je u běžných barev 20 minut, u vysokého smaltu se doporučuje tuto prodlevu

prodloužit, aby došlo k dokonalému protavení smaltu. V průběhu prodlevy

dochází ke stavení barvy s povrchem skla, barva získává vysoký lesk. V bodě

IV je proces vypalování barvy ukončen.

• IV – V je oblast velmi pomalého ochlazování. Rychlost ochlazování má vliv na

velikost trvalého pnutí, které zůstává ve skle i při pokojové teplotě, a má

podstatný vliv na mechanickou pevnost výrobku. Při každém zahřátí z pokojové

teploty na teplotu vyšší se trvalé pnutí sčítá s pnutím přechodným, a je-li toto

pnutí velké, sklo praská.

• V – VI je oblast pod spodní chladící teplotou, sklo se ochlazuje již rychleji až do

teploty 50ºC, kdy se z pece odebírá.

Obr 14. Vypalovací k řivka

36

Shrnutí

Kapitola popisuje komorovou vypalovací pec, vypalovací proces a vypalovací křivku

pro olovnaté vypalovací preparáty.


• Komorová vypalovací pec

• Vypalovací křivka

Kontrolní otázky

1. Popiš průběh vypalovací křivky.

2. Popiš komorovou vypalovací pec.

37

Seznam literatury

• BACHTÍK, Stanislav; POSPÍCHAL, Vlastimil . Zušlechťování skla. [s.l.] : SNTL,

1964. 290 s.

• CABEJŠEK, Milan. Zušlechťování skla. Praha : L+P Publishing, 2004. 152 s.

ISBN 80-239-4265-4.

• MAŘÍK, Emanuel; VODHÁNĚL, Antonín. Dekorativní zušlechťování dutého

skla. Praha : SNTL, 1958. 185 s.

• VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. první vyd. Praha : Grada Publishing, 2002.

272 s. ISBN 80-247-0261-4.

38

Seznam obrázk ů

Obrázek 1 Malířské pomůcky a nářadí 12

Obrázek 2 Plošná barva 17

Obrázek 3 Krycí barva 18

Obrázek 4 Transparentní barva 19

Obrázek 5 Reliéfní barva v kombinaci s lesklým zlatem 20

Obrázek 6 Vysoký smalt 21

Obrázek 7 Matfond 21

Obrázek 8 Malířské ledy 22

Obrázek 9 Lesklé zlato 25

Obrázek 10 Listry 29

Obrázek 11 Hydroglazury 31

Obrázek 12 Studené barvy 33

Obrázek 13 Komorová vypalovací pec 35

Obrázek 14 Vypalovací křivka 37

39

Rejst řík

Balzám, 14

Drahé kovy, 26

Hydroglazury, 31

Krycí barva, 18

Lesklé zlato, 24

Listry, 28

Leštěné zlato, 25

Lístkové zlato, 26

Malířské ledy, 22

Matfond, 21

Paleta, 10

Plošná barva, 17

Pryskyřice, 14

Reliéfní barva , 20

Silice, 13

Stěrka, 10

Studené barvy, 33

Štětec, 11

Transparentní barva, 19

Tříč, 10

Vypalovací křivka, 36

Vypalovací pece, 36

Vysoký smalt, 20

Vysoušecí barvy, 31