Upload
others
View
3
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Přírodovědecká fakulta
Katedra botaniky
Kůže a kožní deriváty ve výuce biologie člověka
na střední škole
Diplomová práce
Autor: Bc. Anna Lovichová
Vedoucí práce: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Dr.
Obor: Učitelství chemie pro SŠ – Učitelství biologie pro SŠ (N 1407 CHEMIE)
Forma studia: prezenční
Místo a datum odevzdání: Olomouc, 2018
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením
PaedDr. Ing. Vladimíra Vintera, Dr. podle metodických pokynů a použila jsem pouze
uvedených zdrojů.
V Olomouci dne ………………… ……………………………..
Bc. Anna Lovichová
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala panu PaedDr. Ing. Vladimíru Vinterovi, Dr. za odborné
vedení diplomové práce a poskytování velmi cenných rad při konzultacích diplomové
práce, zvláště však za trpělivost. A také bych ráda poděkovala panu Mgr. Lukáši
Hlaváčkovi, Ph.D., kvalitnímu učiteli anatomie, jehož si velice vážím.
BIBLIOGRAFICKÁ IDENTIFIKACE
Jméno a příjmení: Bc. Anna Lovichová
Název práce: Kůže a kožní deriváty ve výuce biologie člověka na
střední škole
Typ práce: Diplomová práce
Pracoviště: Katedra zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci
Vedoucí práce: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Dr.
Rok obhajoby: 2018
Abstrakt:
Náplní diplomové práce je kompletní a metodické zpracování uceleného tématu
„Kůže a kožní deriváty“ pro potřeby výuky v rámci předmětu biologie na středních
školách. Hlavním cílem je vytvoření souboru materiálů, které mohou vyučující biologie
využít při výuce této problematiky. Práce je rozdělena na část teoretickou, která se
zabývá zpracováním učiva na základě aktuálních dostupných informací, a dále na část
didaktickou, která má za úkol aplikovat poznatky ve školní praxi, analyzovat současný
stav výuky tématu a porovnat obsah učiva ve vybraných středoškolských učebnicích.
Součástí je prezentační CD a pracovní listy s podklady pro praktická cvičení.
Klíčová slova: biologie člověka, kůže, kožní deriváty
Počet stran: 134
Počet příloh: 4
Jazyk: český
BIBLIOGRAPHIC IDENTIFICATION
Name and surname: Bc. Anna Lovichová
Title of the thesis: Skin and Its Appendages in the Subject of Human
Biology Taught in High Schools
Type of thesis: Diploma thesis
Department: Department of Zoology, Faculty of Science, Palacký
University in Olomouc
Supervisor of the thesis: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Ph.D.
Year of thesis defence: 2018
Abstract:
The content of the thesis is complete and methodical processing of the
comprehensive topic 'Skin and skin derivatives' for needs of teaching the subject
Biology in secondary schools. The main aim is to create a set of materials which may be
used by biology teachers when teaching this issue. The thesis is divided into a
theoretical part, which deals with processing of the curriculum based on currently
available information. Further, it contains a didactical part, whose task is to apply the
knowledge in school practice and analyse the current state of teaching of the topic,
compare the curriculum contained in selected secondary school textbooks. A part of the
thesis is a presentation CD and worksheets with materials for practical exercises.
Keywords: Human Biology, Skin, skin derivatives
Number of pages: 134
Number of appendices: 4
Language: Czech
OBSAH
ÚVOD 8 I.
TEORETICKÁ ČÁST 9 II.
Kožní soustava 9 1.
1. 1 Stavba kůže 10
Funkce kůže 19 2.
Barva kůže 24 3.
Kožní deriváty 25 4.
4. 1 Zrohovatělé útvary 25
4. 2 Kožní žlázy 33
Kožní onemocnění a poškození 40 5.
5. 1. Kožní poškození 40
5. 2 Kožní choroby 43
DIDAKTICKÁ ČÁST 57 III.
Vybrané středoškolské učebnice 58 1.
1.1 Kritéria hodnocení kapitol v jednotlivých učebnicích 62
1.2 Analýza učiva ve vybraných středoškolských učebnicích 64
Didaktický test 69 2.
2.1 Konstrukce, použití, analýza didaktického testu 74
Prezentační CD 79 3.
DISKUZE 82 IV.
ZÁVĚR 85 V.
POUŽITÉ ZDROJE 87 VI.
SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ 94 VII.
PŘÍLOHY 97 VIII.
Příloha 1: DIDAKTICKÝ TEST – ZADÁNÍ 97
Příloha 2: DIDAKTICKÝ TEST – ŘEŠENÍ 106
Příloha 3: PRACOVNÍ LISTY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ 113
PRACOVNÍ LIST Č. 1 113
PRACOVNÍ LIST Č. 2 114
PRACOVNÍ LIST Č. 3 115
PRACOVNÍ LIST Č. 4 116
PRACOVNÍ LIST Č. 5 117
PRACOVNÍ LIST Č. 6 119
PRACOVNÍ LIST Č. 7 123
PRACOVNÍ LIST Č. 8 128
PRACOVNÍ LIST Č. 9 131
8
ÚVOD I.
Kůži a kožní deriváty řadíme mezi soustavu kožní, avšak této soustavě se mnohdy
nevěnuje taková pozornost jako ostatním systémům lidského těla probíraným
na středních školách, přestože zastává celou řadu nezbytných funkcí korelujících
s ostatními. Předložená diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a část
didaktickou. Teoretická část pojednává o kožní soustavě, její stavbě a složení. Závěr
teoretické části se zabývá poškozením a nemocemi kůže.
Cílem diplomové práce je:
zpracovat komplexní, didakticky ucelenou kapitolu „Kůže a kožní deriváty“ pro potřeby
výuky v rámci předmětu biologie člověka na středních školách,
zpracovat teorii o stavbě a funkci lidské kůže na základě aktuálních, dostupných
domácích i zahraničních odborných zdrojů,
vytvořit prezentační CD pro potřeby výuky tématu na středních školách,
navrhnout pracovní listy a podklady pro praktická cvičení,
zkonstruovat a aplikovat didaktické testy na dané téma,
porovnat obsah a formy daného učiva ve středoškolských učebnicích biologie.
9
TEORETICKÁ ČÁST II.
Kožní soustava 1.
Kůže (latinsky cutis, řecky derma) je největší orgán lidského těla. Pokrývá
ucelený zevní povrch těla, který dosahuje rozlohy přibližně 1,6 – 1,8 m2
u dospělého
člověka. Procentuálně je nejvíce kůže na dolních končetinách (36 %), na trupu (30 %),
na horních končetinách (23 %) a asi 11 % na krku (obr. 1). U dospělého jedince činí
hmotnost kůže okolo 3 – 4,5 kg, proto ji také označujeme jako nejtěžší orgán lidského
těla. Podkoží obsahuje tukový polštář, proto může hmotnost kůže v extrémních
případech dosahovat až 20 kg. Sílu kůže udává její tloušťka, která není na všech částech
těla stejná. Její tloušťka kolísá od 0,5 do 4 mm. Nejsilnější vrstva je na dlaních
a chodidlech, popř. zádech, velmi tenká vrstva pokrývá oční víčka a penis (Klementa,
1981; Čihák, 2004).
Obr. 1: Procentuální rozložení kůže na lidském těle (Grim, 2014)
10
Grim (2014) uvádí dva typy kůže:
1. Kůže tenkého typu se rozprostírá téměř po celém těle (90 %) a je ochlupená.
2. Kůže tlustého (silného) typu se nachází na dlaních a chodidlech (10 %) a není
ochlupená.
Ke kožní soustavě (integumentum commune) neřadíme jen kůži jako celistvý
povrch lidského těla „viditelný pouhým okem“, ale patří k ní i kožní deriváty.
Zrohovatělé útvary - chlupy, vlasy a nehty a dále žlázy mazové, potní a prsní žláza.
1. 1 Stavba kůže
Na kůži rozeznáváme základní části (obr. 2): pokožku (epidermis), škáru (corium),
škára plynule přechází v podkožní vazivo (tela subcutanea).
Obr. 2: Řez kůží
pokožka
škára
podkožní vazivo
11
Pokožka
Pokožka (epidermis) je povrchová vrstva kůže tvořena mnohovrstevným
dlaždicovým epitelem ektodermového původu. Epidermis není zásobena výživou a je
zcela závislá na škáře ležící pod ní. Buňky vrstevnatého epitelu tvoří několik řad
(obr. 3, obr. 4):
stratum basale je pouze jedna vrstva cylindrických buněk při bazální membráně
pevně připojené ke škáře. Probíhá zde jenom buněčné dělení a vznik nových
buněk (keratinocytů). Navazuje na ni
stratum spinosum - epitelové buňky s trnovitými výběžky se zde oplošťují
směrem k povrchu, většinou 2 - 5 vrstev těchto buněk1,
stratum granulosum je označení vrstvy dalších buněk většinou v 1 - 3 řadách.
V buňkách stratum granulosum se začínají tvořit granulky s prekurzorem
keratinu. Ty postupují k povrchu, různě se přetváří a poté podléhají buněčné
smrti. Buňky stratum granulosum se po ztrátě jádra mění
v stratum lucidum, tato vrstva je tenká a přechází přesnou hranicí
ve stratum corneum neboli rohovou vrstvu, její buňky jsou už zcela zrohovatělé,
bezjaderné keratinocyty, označují se jako korneocyty a jsou to tedy již odumřelé
buňky. Je zde přítomna mechanicky i chemicky odolná bílkovina keratin2. Tuto
vrstvu tvoří 15 – 25 řad těchto buněk (Čihák, 2004; Marieb, 2012; Pospíšilová,
2015).
1 Stratum basale a stratum spinosum se souborně označují jako stratum germinativum neboli zárodečná
vrstva. Zde se buňky stálé vytvářejí a obměňují, posunují se směrem nahoru k povrchu kůže (Čihák,
2004).
2 Keratin = rohovina, v lidském těle známá jako bílkovina. Tato nejpevnější struktura je základní složkou
kůže, vlasů a nehtů. Keratinizace = rohovatění je přirozený proces, kdy se v povrchových vrstvách
pokožky hromadí keratin a tím chrání pokožku před vnějšími vlivy (Vokurka, 2015).
12
Obr. 3: Vrstvy pokožky (Marieb; Wilhelm, 2012) Obr. 4: Vrstvy pokožky pod mikroskopem (Marieb;
Wilhelm, 2012)
Buňky se posunují aktivně od stratum basale směrem k povrchu. Posun buněk
ze zárodečné vrstvy k povrchu trvá přibližně měsíc. Na povrchu se buňky postupně
odlučují ve formě skoro neviditelných šupinek. Denně je to zhruba 10 g (Hajn, 1998;
Čihák 2004).
Podle Merkunové (2008) obsahuje epidermis čtyři typy buněk, a to základní
buňky kůže keratinocyty, melanocyty, Langerhansovy buňky a Merkelovy buňky
(obr. 5).
13
Obr. 5: Typy buněk kůže (Marieb; Wilhelm, 2012)
1. Keratinocyty. Základní buňky kůže, které se tvoří ve stratum basale. Průběžně
dozrávají a neustále se obměňují. Posouvají se k povrchu kůže, cestou se
oplošťují, degenerují a zvyšují obsah keratinu. Na povrchu odumírají a odlupují
se. Průměrně člověk během života ztratí 18 kg odumřelé kůže.
2. Melanocyty. Pigmentové buňky nacházející se ve stratum basale předávají
keratinocytům tmavě hnědý pigment melanin. Tento pigment syntetizují
ve specializovaných organelách - melanosomech a předávají jej do spodních
vrstev (obr. 6). Melanin pohlcuje UV záření, které poškozuje převážně aktivní
buňky bazální vrstvy. Melanocyty samy o sobě obsahují málo pigmentu, protože
průběžně předávají vytvořené melanosomy základním buňkám (Lüllmann –
Rauchová, 2012).
3. Langerhansovy buňky leží převážně ve stratum spinosum a mají svůj původ
v kostní dřeni. Imunitní buňky kůže pomáhají chránit kůži proti pronikajícím
mikroorganismům, které pohlcují a zneškodňují. V pokožce jsou rovnoměrně
rozloženy mezi keratinocyty v počtu 500 buněk na mm2 (Merkunová 2008,
Lüllmann – Rauchová, 2012).
Langerhansova buňka
Merkelova buňka
melanocyt
keratinocy
t
14
Obr. 6: Pigmentové buňky (melanocyt)
4. Merkelovy buňky jsou dotykové receptory především na bříškách prstů,
na rtech a v okolí vulvy, mírně rozptýlené mezi keratinocyty hlavně při bázi
pokožky (Marieb, 2012; Merkunová, 2008).
Škára
Škára (corium) je vrstva vaziva s velkým množstvím elastických a kolagenních
vláken mezodermového původu. Ve škáře jsou uloženy cévy, nervy a žlázy. Elastická
vlákna zajišťují pružnost, roztažitelnost a štěpitelnost kůže. Kolagenní vlákna zajišťují
odolnost a pevnost kůže. Ve škáře jsou upevněny chlupy a nehty (Čihák, 2004).
Tloušťka škáry je zhruba 0,5 – 2,5 mm. Škára oproti pokožce tvoří pouze dvě
vrstvy (obr. 7):
melanosom
melanin
melanocyt
15
Obr. 7: Vrstvy škáry
Stratum papillare (pars papillaris) neboli povrchová vrstva (bradavkovitá část)
je tvořena řídkým vazivem. Vybíhá do pokožky ve formě bradavičnatých
výběžků (papil). V papilách jsou obsaženy krevní kapiláry a volná nervová
zakončení. Tyto papily mají charakteristické upořádání, vytvářejí tzv. papilární
lišty. Nejvíce jsou viditelné na prstech rukou a nohou, na dlaních a chodidlech.
V každé liště jsou papily uspořádány ve dvou řadách a jejich uspořádání je
individuální, každý jedinec má zcela odlišné otisky prstů (obr. 8). Tyto kožní
útvary se uplatňují při identifikaci osob (dermatoglyfika). Poprvé se jimi zabýval
J. E. Purkyně v roce 1823 (Hajn, 1998).
bradavkovitá část
síťovaná část
16
Obr. 8: Otisk dlaně, typická kresba povrchu kůže (Čihák, 2004)
Stratum reticulare (pars reticularis) neboli hlubší vrstva (síťovaná část)
je tvořena tuhým vazivem, obsahuje více kolagenních vláken než elastických.
Vlákna zajišťují kůži pevnost a odolnost (Hajn, 1998).
Povrch kůže je nerovný, není nikde zcela hladký, je na něm velké množství řas, brázd,
vyvýšenin a otvůrků, které na určitých místech vytvářejí typickou kresbu povrchu.
17
Dle Čiháka (2004) se obecně rozlišuje kůže bez lišt (tenčí a s chlupy) a kůže
s lištami (tlustší a bez chlupů). Rozeznáváme několik typů těchto nerovností:
1. Kožní políčka (areae cutaneae) jsou drobná, většinou rombická políčka kůže,
ohraničená vkleslými rýhami. Políčka jsou různě velká a různě výrazná
na jednotlivých částech těla. Jsou způsobena vazivovými snopci ve škáře. Tam,
kde je kůže posunlivá, jsou políčka výraznější. Nejhrubší jsou na končetinách
na straně natahovačů a na šíji. Areae cutaneae jsou při otoku, kdy je kůže více
napjatá, nezřetelná (Čihák, 2004).
2. Ohybové rýhy (lineae flexiones) vznikají při kožních posunech v místě kloubů,
vlivem jejich pohybů především v místě ohnutí, ale i na opačné straně jako
rezervní řasy (nad klouby mezi články prstů, hýžďová rýha). Ohybové rýhy
probíhají kolmo na směr pohybu v kloubu, někdy jsou dvojité. Charakteristické
a výrazné jsou ohybové rýhy dlaně, původně byly předmětem zkoumání
chiromantů3. Rýhy mohou vznikat i při smrštění svalů vlivem jejich tahu.
K ohybovým rýhám patří i rýhy a vrásky v kůži obličeje (Hajn 1998, Čihák
2004).
3. Hmatové lišty, kožní lišty, papilární linie (cristae cutis) jsou vyvýšeniny
na prstech ruky a nohy a na kůži dlaní a chodidel. Tvoří vyvýšené linie
v souběžných řadách oddělených rýhami. Do vrcholků hmatových lišt se
vyklenují papily škáry a procházejí sem vývody potních žláz, které jsou
viditelné lupou jako řada otvůrků. Kresby, které kožní lišty vytvářejí, jsou
charakteristické a identické pro každého jedince. Nikdy nejsou u dvou lidí stejné
a během života se nemění. Staly se proto podkladem pro identifikaci osob.
Studiem otisků prstů, podle kterých se zjišťuje totožnost osoby, se zabývá
dermatoglyfika4 (Čihák 2004).
3 Chiromant je člověk, který věští z ruky (Klimeš, 1981).
4 Vědní obor zabývající se kožními lištami na dlaních, prstech a chodidlech. V odborné literatuře
se dermatoglyfika dělí na speciální obory: daktyloskopie, nauka o útvarech papilárních linií na konečcích
prstů; cheiroskopie, nauka o papilárních liniích na dlaních a podoskopie, nauka o útvarech papilárních
linií na chodidlech (Hajn 1996).
18
Podkožní vazivo
Škára plynule přechází bez přesného ohraničení do podkožního vaziva, podkoží
(tela subcutanea). Podkožní vazivo je tvořeno vazivovými vlákny, která obsahují
mnoho tukových buněk. Fixuje kůži pevně s periostem kosti nebo fasciemi. Mimo tato
místa se tukové buňky seskupují v ostrůvky, které tvoří tukový polštář (panniculus
adiposus). Velikost tukového polštáře podmiňuje výživa, pohlaví, věk, zdravotní stav
a zaměstnání jedince. Ve stáří tuku ubývá a snižuje se i elasticita škáry a podkoží.
Důsledkem toho je ochablost kůže u starých lidí.
Velké množství tukové tkáně se ukládá v oblasti mléčné žlázy, na břiše
a bedrech. Nejvíce tuku se ukládá na hýždích a stehnech. V některých partiích tuková
tkáň zcela chybí jako např. oční víčka, ušní boltce, na hřbetu nosu a v kůži penisu
a šourku. Jako tzv. stavební tuk se podkoží projevuje v oblasti dlaní a chodidel, kde ani
při dlouhodobém hladovění nemizí (Siněľnikov, 1982; Hajn, 1998; Čihák, 2004).
Cévy a nervy kůže
Pokožka je bezcévná a je vyživována difúzí ze škáry. Škára s podkožím obsahují
krevní a lymfatické cévy. Krevní cévy zajišťují výživu kůže a podílejí se
na termoregulaci a regulaci krevního tlaku. Tepny tvoří základní dermální síť
na rozhraní mezi podkožím a škárou, přechází do kůže z hlubších vrstev těla.
Z dermální sítě vystupují menší tepénky do škáry, kde vzniká subpapilární síť. Žíly
tvoří podobné kožní sítě dermální a subpapilární. Odtokové žíly sledují průběh tepen.
Lymfatické cévy tvoří jeden komunikující celek. V každé papile ve škáře probíhá
centrální lymfatická kapilára, která se vlévá do subpapilární mízní pleteně. Z té
vystupují mízní cévy do hlubších vrstev škáry a ústí do mízní intradermální sítě (mezi
škárou a podkožím). Mízní cévy, které se rozkládají v podkoží, vedou k mízním
uzlinám (Dokládal 2002, Resl 2014, Pospíšilová 2015).
Kůže je bohatě inervována senzitivními a sympatickými nervy, které pocházejí
ze dvou systémů: cerebrospinálního a autonomního. Podle Siněľkinova (1982) je kůže
19
inervována senzitivními, motorickými, vasomotorickými nervy. Představují tok
informací mezi okolím a CNS. Senzitivní nervy jsou uloženy ve škáře, kde se větví,
a končí buď volně ve tkáních, nebo ve speciálních nervových zakončeních. Autonomní
sympatická vlákna jsou zakončena jemným rozvětvením a inervují potní a mazové
žlázy, cévy a hladké svalstvo. V kůži se senzorická vlákna od autonomních liší tím,
že mají myelinovou pochvu. Autonomní nervy myelinovou pochvu nemají (Novotný,
1989; Dokládal, 2002).
Funkce kůže 2.
Kůže plní mnoho nezastupitelných funkcí, proto je velmi důležitým orgánem
lidského těla. Autoři Hajn (1998), Kočárek (2010) a Kittnar (2011) uvádí nejrůznější
funkce kůže, z nichž vybrané popíšeme:
1. Obecně plní funkci pomyslné bariéry mezi vnitřním a vnějším prostředím.
Zajišťuje stálost vnitřního prostředí.
2. Chrání tělo před škodlivým ultrafialovým zářením díky přítomnosti melaninu.
Kůže má kyselé pH, což poskytuje ochranu před množením mikroorganismů. Chrání
podkožní struktury před mechanickými, chemickými a tepelnými vlivy. Je dostatečně
odolná, aby působila jako ochranný štít před nárazy, a i přesto dostatečně pružná,
aby umožňovala pohyb.
3. Kůže jako smyslový orgán. V kůži je přítomno mnoho receptorů –
exteroreceptorů, které poskytují informaci z vnějšího prostředí. Kožní receptory
registrující tlak, dotek a pohyb označujeme jako tzv. mechanoreceptory, podnět bolesti
vnímají tzv. nociceptory a změny teploty kůže (chlad, teplo) registrují termoreceptory.
Jednotlivé kožní receptory se mezi sebou liší svojí velikostí, stavbou, lokalizací
a funkcí (obr. 9, tab. 1). Jsou zde zastoupeny ve formě volných nervových zakončení,
modifikovaných nervových zakončení (Merkelova zakončení) a nervových
opouzdřených tělísek (Meissnerova, Vater – Paciniho, Ruffiniho).
20
Tab. 1: Přehled kožních receptorů
Kožní receptor Podnět Lokalizace Tvar
volné nervové zakončení dotek, bolest pokožka keříčkovitý
Meissnerovo tělísko dotek, mírný tlak škára oválný
Ruffiniho tělísko tlak, natažení kůže škára, podkoží podlouhlý
Vater - Paciniho tělísko vibrace, tlak, tah škára, podkoží oválný
Obr. 9: Uložení receptorů v kůži
Volná nervová zakončení (obr. 10) představují receptory bolesti. Registrují
podněty poškozující tkáně, reagují také na tlakové podněty (např. svědění). Nejsou
uloženy jen v kůži, ale ve všech tkáních citlivých na bolest (rohovka, vnitřní orgány,
svaly, periost atd.) (Čihák, 2004).
volné nervové zakončení
Ruffiniho tělísko
Meissnerovo tělísko
Vater – Paciniho tělísko
21
Obr. 10: Volné nervové zakončení
Meissnerova tělíska (obr. 11) jsou čidla doteku a mírného tlaku oválného tvaru.
V největším počtu jsou umístěna v neochlupených částech kůže uložena v dermálních
papilách (bříškách prstů, v dlani a plosce nohy, kůži rtů). Meissnerova tělíska se rychle
adaptují (Klementa, 1981; Grim, 2014).
Obr. 11: Meissnerovo tělísko
22
Vater - Paciniova tělíska (obr. 12) umožňují vnímání tlaku, tahu a vibrací. Jejich
tvar je oválný, tvořený lamelami. Jsou uložena v podkožním vazivu a nejhlubší škáře.
Avšak kromě kůže se nachází i v okostici, kloubních pouzdrech a vazech. Tělíska mají
schopnost rychlé adaptace (Klementa, 1981; Grim, 2014).
Obr. 12: Vater – Paciniho tělísko
Ruffiniho tělíska (obr. 13) jsou uložena ve škáře i v podkožním vazivu (i kloubních
pouzdrech) a slouží k detekci většího tlaku, ale hlavně tahu např. při napínání kůže.
Tvarem je to protáhlé tělísko (Klementa, 1981; Grim, 2014). Středoškolské učebnice
a starší zdroje vysokoškolských skript uvádí Ruffiniho tělísko jako receptor tepla,
kdežto novější autoři tuto funkci již nezmiňují.
Obr. 13: Ruffiniho tělísko
23
Krauseho tělíska byla dříve považována za receptory vnímající chlad. Novější
zdroje tento fakt považují za starý a již nepravdivý. S touto starou informací se
setkáváme ve středoškolských učebnicích, stejně tak i vysokoškolská skripta tyto
receptory stále mylně uvádí, proto je důležité tuto skutečnost poupravit pro studenty jak
středních, tak i vysokých škol.
4. Kůže je špatný vodič tepla, tepelný únik do okolí reguluje uspořádáním kožních
cév a potními žlázami, proto zastává termoregulační funkci. Pokud je nám horko,
dochází k rozšiřování cév, mění se tedy průtok krve kožními cévami, a tím dochází
k urychlení výdeje tepla, v chladnu je tomu naopak.
5. Svou vylučovací (exkreční) funkci plní díky potním a mazovým žlázám,
které na povrch kůže vylučují maz a pot, kterými probíhá látková výměna lipidů,
chloridu sodného a vody.
6. Kůže je pro vodu a látky v ní obsažené nepropustná, vstřebává však látky,
které jsou rozpustné v tucích. Umožňuje velice dobré vstřebávání (resorpci) mastí
vtíráním do kůže. Této skutečnosti se využívá v lékařství.
7. Kůže je také velmi dobrou zásobárnou tuku (tukový polštář), krve, vody
a některých anorganických látek.
8. Kůže je hlavním zdrojem vitaminu D, který získáváme prostřednictvím
slunečního záření. Vitamin D je nezbytný pro vstřebávání Ca2+
z potravy nezbytný
pro správný vývoj kostí.
9. Díky otiskům prstů určuje kůže zcela odlišné identity každého jedince. Kožní
lišty zanechávají charakteristické dermatoglyfy, které jsou do jisté míry dědičné
a vytvářejí se ještě v prenatálním období. Využití nalézají v kriminalistice
a při determinaci osob.
10. Psychosociální funkce kůže. Kůže určuje vzhled člověka, jeho stáří. Na kůži se
zobrazí mnohé patologické jevy. Je důležitá pro postavení ve společnosti a k úspěšnému
životu (nonverbální komunikace, sexuální vztahy) (Resl, 2014).
24
Barva kůže 3.
Barva kůže závisí na tloušťce, hustotě prokrvení a množství pigmentu melaninu
(Čihák 2004). Podle Novotného (1989) je barva kůže ještě závislá na dalších faktorech
jako na žluté barvě karotenu v podkožním tuku i na tukových látkách v pokožce. Dále
na množství krevního barviva (hemoglobinu) a stupni sycení krve kyslíkem. Nepřímý
vliv na barvu kůže podle něj má i její obsah vody, kůže více hydratovaná je bělejší,
protože je málo průsvitná.
Lüllmann - Rauchová (2012) uvádí, že vrozené rozdíly pigmentace jsou
podmíněny rozdílným počtem melanocytů (800 - 1500 buněk na mm2). Rasově
podmíněná tmavá barva kůže je dána vyšší základní aktivitou syntézy pigmentu
melaninu. Také je podmíněna rovnoměrným rozložením jednotlivých melanosomů
v keratinocytech, nikoli ale větším nahuštěním melanocytů. Kromě tmavohnědého
eumelaninu existují ještě chemicky příbuzné červenožluté feomelaniny. Nacházíme je
hlavně u rusovlasých jedinců, méně chrání před škodlivými vlivy ultrafialového záření
a je s nimi spjato větší riziko vzniku rakoviny kůže.
Barva kůže se též mění s věkem. Kůže novorozeného jedince má málo
pigmentu. Celkově je v dospělosti kůže na zádech tmavší než na břiše a tmavší je také
na straně natahovačů než na straně ohybačů. Více než jinde na těle je také v dospělosti
zbarvená kůže prsního dvorce, v oblasti zevního genitálu a okolí řitního otvoru.
V období gravidity se může objevit zvýšená pigmentace na břiše v oblasti linea alba
abdominis. Také se mohou objevit tmavěji pigmentované skvrny v obličeji (chloasma
uterinum) (Hajn 1998).
Dalším faktorem, který ovlivňuje barvu kůže, je její prokrvení, protože přidává
červenou složku. Ta se však mění i podle momentálního průtoku kapilárami kůže.
Průtok je proměnlivý a je řízen autonomními nervy. Sami na sobě můžeme pozorovat
změnu zbarvení při strachu (málo prokrvená kůže) či při situacích, které nám „nahrnou
krev do tváří“ např. při vzteku, studu (Čihák, 2004).
Pigment uložený ve škáře nemá na zbarvení kůže vliv. Větší množství pigmentu
se nachází v tzv. mateřských znaménkách (naevus) a v pihách (ephelides). Úplná
25
nepřítomnost pigmentu se označuje jako albinismus5, bílá ložiska na kůži označujeme
jako vitiligo6 (Hajn, 1998).
Kožní deriváty 4.
Kožní deriváty (kožní adnexa) jsou útvary epidermálního původu, tedy jako
epidermis kůže. Dělíme je na zrohovatělé deriváty pokožky a kožní žlázy.
4. 1 Zrohovatělé útvary
Chlupy
Chlupy (pili) jsou dlouhé, tenké, pružné, keratinové útvary, které rostou
nad povrch kůže. Vyrůstají cyklicky a nepravidelně a neustále se obměňují. Vyskytují
se po celém těle kromě dlaní a bočních ploch prstů, chodidel (plosky nohou), přechodní
zóny rtů a některých oddílů zevního genitálu (Hajn, 1998; Čihák, 2004; Grim, 2014).
Základní stavba je podobná u všech typů (obr. 16) (Čihák 2004; Lüllmann -
Rauchová 2012):
Vlasový stvol, kmen (scapus pili) je kompletně zrohovatělá část, která vyčnívá
z kůže. Stavebně se dělí na několik částí (obr. 14, obr. 15):
o Kůra, korová vrstva (substantia corticalis) je největší část vlasového stvolu,
protože se skládá z hustě sestavených (v několika vrstvách) a silně
keratinizovaných buněk, které začínají množením v bazální vrstvě vlasové
5 Albinismus je vzácná vrozená porucha syntézy melaninu. Pigment chybí ve vlasech, kůži a v duhovce
(bílé vlasy, bílá kůže, červená duhovka). Počet melanocytů v kůži je v normě, ale narušena je tvorba
melanosomů (Ditrichová, 2002).
6 Vitiligo je získaná depigmentace kůže, kdy se na různých částech těla objevují různě velké bílé skvrny.
Choroba je zapříčiněna zánikem melanocytů (Pospíšilová, 2015).
Leukoderma je skvrnitá depigmentace kůže, kterou zapříčiňují některé zánětlivé onemocnění jako
např. syfilis, ekzém (Vokurka, 2015).
26
cibulky a postupují s růstem do vlasového stvolu. Buňky kůry obsahují
melanosomy, zodpovědné za barvu vlasů.
o Kutikula (cuticula pili) kryje povrch kůry. Tenké, ploché buněčné lamely
jsou zde naskládány jako tašky na střeše.
o Dřeň (medulla pili) je soubor buněk v ose vlasu se vzduchovými štěrbinami.
Tyto buňky se vyvíjejí z vlasové cibulky a jsou méně keratinizované než
kůra.
Vlasový stvol je po celé délce stejně silný, u konečků se ztenčuje a zaobluje.
Obr. 14: Podélný řez chlupem (Abrahams, 2014) Obr. 15: Příčný řez chlupem (Marieb, 2012)
Vlasový kořen (radix pili) je zapuštěný do vklesliny pokožky, která se označuje
jako vlasový folikul (foliculus pili). Vlasová pochva obaluje a ukotvuje chlup
v kůži, dosahuje do škáry nebo podkožního vaziva. Ke každému folikulu je
připojena mazová žláza a vzpřimovač chlupu (musculus arrector pili). Jedná se
o svazečky hladké svaloviny, které jsou napnuté mezi škárou a vlasovým
váčkem. Při smrštění těchto svalových svazečků dojde ke vzpřímení vlasu
a zároveň k poklesu kůže v místě úponu svalu. Tento jev známe v podobě
tzv. husí kůže. Spodní část vlasového kořene tvoří ještě nezrohovatělé buňky,
ty začínají rohovatět až v oblasti nad vlasovou cibulkou.
kůra dřeň
kutikula
27
Vlasová cibulka (bulbus pili) je bazální rozšíření vlasového kořene. Jedná se
o paličkovitě rozšiřující se epitelový začátek vlasu vespod vlasové pochvy.
Bulbus pili obsahuje mitoticky se dělící buňky matrix, které jsou zodpovědné
za růst vlasu. Na bazální membráně matrix leží melanocyty, které dodávají
budoucím buňkám kůry vlasu melanosomy s pigmenty.
Vlasová papila, vlasová bradavka (papilla pili) se vyklenuje jako cévnatý
výběžek škáry proti spodině kořenu vlasu. Je tvořena vazivem škáry s buňkami.
Vlasová bradavka obsahuje kapilární kličku nepostradatelnou pro cévní zásobení
vlasové cibulky. Bez vlasové papily by se neutvářely vlasy. Zánik vlasové
bradavky nebo poškození vlasové cibulky má za následek odloučení a vypadnutí
vlasu (Čihák, 2004; Lüllmann – Rauchová, 2012).
Obr. 16: Základní stavba chlupu (Anatomický atlas, 2012)
28
Chlupy se neustále obměňují. Jejich růst je však pomalý, řasy se vymění
za 100 dnů, vlasy na hlavě v průběhu 2 – 5 let.
Tvorba chlupů probíhá v několika cyklech:
1. Anagen (anagenní fáze) neboli růst, růstová fáze trvá přibližně 3 - 8 let, obecně
vlasy rostou rychleji v létě než v zimě.
2. Telogen (telogenní fáze) je období klidu, trvá okolo 3 měsíců.
3. Katagen (katagenní fáze) - vlas většinou vypadává, jedná se zhruba o 3 týdny.
Trvání jednotlivých fází není synchronizováno, záleží na typu a délce vlasu.
Růstový cyklus končí vypadnutím vlasu a následuje další anagenní fáze. Denně člověku
vypadne obvykle okolo 30 - 100 vlasů. Denní vlasový přírůstek činní zhruba 0,45 mm,
za měsíc je to 1 cm.
Barva vlasů je dána přítomností pigmentu ve vlasové kůře. Rozeznáváme
pigment hnědý eumelanin a feomelanin, červený pigment. Vlasového barviva s věkem
fyziologicky přibývá, ne všem světlovlasým dětem barva zůstane. Barva vlasů je též
ovlivněna výživou, chorobami a věkem. Ve stáří pigmentu ve vlasech ubývá, šedivění
vlasů má i příčinu v tom, že mezi buňkami vlasu vznikají vzduchové bublinky.
Rusovlasí, zrzaví (rutilismus) tvoří 1 - 2 % populace. Červená pigmentace vlasů je
geneticky zakódovaná.
Podle tvaru se rozlišují vlasy rovné, vlnité a kudrnaté. Vlasy jednotlivých
rasových skupin mají odlišný tvar, což dokazuje průřez vlasu (obr. 17). U europoidní
rasy je průřez oválný, u mongoloidní rasy je kruhovitý a u negroidní rasy pozorujeme
vlasy ledvinovitého tvaru, proto mají vlasy kudrnatě stočené.
Obr. 17: Příčný řez vlasem různých rasových skupin
mongoloidní rasa europoidní rasa negroidní rasa
29
Podle ontogenetického vývoje rozlišujeme tři typy ochlupení, které se objevuje
v určité časové posloupnosti (Hajn 1998):
1. Primární ochlupení, tzv. lanugo
Objevuje se ve formě jemných chloupků, které narůstají již v období mezi 4. - 6.
měsícem nitroděložního vývoje. Jemné chmýří se objevuje nejdříve na čele. V 7. - 8.
měsíci fetálního vývoje kryje skoro všechny partie těla kromě dlaní, chodidel, genitálií,
rtů, očních víček. Ještě před narozením lanugo vypadává do plodové vody, některé části
plod spolyká, objevuje se v prvním střevním výměšku novorozence, tzv. smolce a další
část se stane součástí bělavého mázku (vernix caseosa), který chrání mimo jiné povrch
dítěte při narození. Primární ochlupení, které se objevuje ještě při narození, většinou
na zádech a ramenech, velmi brzo vypadává. Ještě před narozením se objevují vlasy
na hlavě, řasy a obočí, ty však patří do další skupiny (Hajn, 1998; Čihák, 2004).
2. Sekundární ochlupení
Typický rys postnatálního vývoje, jak již bylo uvedeno, vyvíjí se již
před narozením. Sekundární ochlupení se vyvíjí po celý život a s věkem zesiluje.
Řadíme sem:
Chloupky (pili) - jsou roztroušené po celém těle. Strukturou jsou silnější
než ochlupení primární.
Vlasy (capili) kryjí hlavu od ostré hranice na čele až po šíji. V zadní části
temenní krajiny je tzv. vlasový vír, od kterého se vlasy rozbíhají všemi směry.
Počet vlasů je asi 180 – 320 na cm2
(120 000 vlasů).
Řasy (cilia) se nacházejí na okraji očních víček (na horním víčku delší), rostou
ve 3 - 4 řadách. Patří k ochranným prvkům oka. Tyto kratší chloupky jsou
poměrně silné a prohnuté. Z celého ochlupení jedince mívají největší pigmentaci
a pouze vzácně šediví. Rostou v počtu 200 na horním víčku, o polovinu méně
jich vyrůstá na dolním víčku. Přibližně trvá 100 - 150 dní, než vypadne řasa,
zpravidla vypadává a obnovuje se jedna řasa denně.
Obočí (supercillium) tvoří oblouk nad horním okrajem očnice. Chloupky
na vnitřní straně stojí šikmo, kdežto ostatní směřují laterálně. Objevuje se
ze všech typů sekundárního ochlupení nejdříve, v dospělosti a stáří sílí
30
a prodlužuje se. Poloha a tvar obočí ovlivňuje výraz tváře a mění se činností
některých mimických svalů. Obočí chrání oči před stékajícím potem (Čihák,
2004).
3. Terciární ochlupení
Začíná se objevovat až s nástupem puberty. V průběhu dalších let zesiluje. Na vývoj
tohoto ochlupení mají vliv varlata a nadledviny.
Celkové terciární ochlupení je tvořeno silnějšími, delšími a tmavšími chlupy, než
jsou chlupy sekundární. Objevuje se v pubertě a u mužů i žen ho v dospělosti přibývá.
U mužské populace je nápadnější a rozsáhlejší, roste na hrudi, na břiše, na končetinách.
U žen se objevuje na končetinách, resp. stehnech a bérci, na hrudi a okolo prsního
dvorce. Růst celkového ochlupení souvisí s činností žláz s vnitřní sekrecí a závisí
hlavně na přítomnosti testosteronu v těle. Při nadbytečné produkci hormonů kůry
nadledvin nebo při poruchách funkce hypofýzy se velmi silně ochlupení vyvíjí i u žen,
tento patologický jev označujeme jako tzv. hirsutismus (př. vousy u ženy) (Čihák 2004).
Lokální terciární ochlupení se objevuje na určitých typických místech těla podle
Hajna (1998) a Čiháka (2004):
Chlupy podpaží (hirci) se u žen vytváří jako úzký ohraničený pás, u muže
nejsou ohraničeny. Zpravidla jsou zvlněné a spojené s potními žlázami
v podpaží. Potní žlázy ústí do vlasových folikulů těchto chlupů.
Chlupy ohanbí (pubes) jsou velmi silné, po vousech nejsilnější chlupy na těle.
Vzhledem jsou různě zprohýbané. Plně se vyvíjí až od puberty, u chlapců
ve věku 12 – 14 let, u dívek mezi 10. – 11. rokem. U chlapců není toto ochlupení
přesně ohraničeno, sahá od pupku až k penisu. U dívek je přísně ohraničeno,
příčnou čárou na horním okraji Venušina pahorku.
Vous (barba) je typický, nejsilnější chlup člověka, tedy pouze u mužů. Jejich
rychlý rozvoj nastává po 20. roku, objevují se u nich už od 16 let. Pokrývají rty,
tváře, bradu a přesahují až na krk k ohryzku. U žen, zvláště tmavovlásek, se
někdy objevují náznaky vousů (v menopauze na okraji horního rtu).
Zvukovodní chloupky (tragi) se objevují při vchodu do vnějšího zvukovodu.
U mužů jsou nápadnější a mohutní až v dospělosti.
31
Nosní chloupky (vibrissae) se objevují v podobě silných, kratších chloupků
v nosní předsíni, kde slouží jako záchytná stanice pro nežádoucí prach a částice
z vnějšího prostředí.
Lüllmann - Rauchová (2012) rozlišuje jiným způsobem, než bylo uvedeno, dva
základní typy chlupů v postnatálním období:
1. Velusové chlupy (chmýří), jemné, téměř nepigmentované ochlupení srovnatelné
s lanugem, které u dětí a žen pokrývá většinu těla. Vlasové folikuly mají
ve škáře.
2. Terminální chlupy jsou dlouhé, pigmentované a mohutnější. Vlasové folikuly
zasahují až do podkoží (např. vlasy, řasy, obočí, chlupy pubické a mužské
vousy).
Nehty
Nehet (latinsky unguis, řecky onyx) je destička pokrývající hřbetní část
posledního článku prstů rukou a nohou (obr. 18, obr. 19). Jejich základem jsou
zrohovatělé buňky epidermis, které splynuly v ploché lamely. Vlastní materiál nehtu
označujeme jako nehtovou ploténku, její viditelnou část nazýváme tělo nehtu (corpus
unguis). Ploténka nehtu je hladká, někdy mírně podélně rýhovaná, narůžovělá, protože
zde prosvítají kapiláry z hlubších vrstev. Nehet má několik složek vzhledem k tvaru,
uložení a růstu: kořen nehtu (radix unguis) není vidět, protože je vsazen do hlubokého
záhybu (margo occultus) pokožky, tzv. nehtového valu (vallum unguis). Z valu vychází
úzký proužek zrohovatělé kůže, tzv. nadnehtí (eponychium). Nadnehtí uzavírá štěrbinu
kožního valu a chrání tím kořen nehtu, tvoří tenkou blanku pokožky. Nehet leží
na nehtovém lůžku, které vyrůstá z nehtové zárodečné vrstvy. Nehtové lůžko je místem
pevného spojení nehtu s kůží, nehet se zde však nevytváří. Nehet se s růstem
v nehtovém lůžku stále posunuje. Nehet vyrůstá z nehtové matrix a její dceřiné buňky
se diferencují v rohovějící buňky. Na viditelné části nehtu pozorujeme bělavý měsíček
(lunula). Světlejší barva nehtové ploténky je podmíněna množstvím menších vakuol
ve zrohovatělých buňkách kořene nehtu a mezi nimi. Volný okraj nehtu (margo liber)
přesahuje konce prstů a je bělavé barvy. Nehet spojuje pevně s lůžkem podnehtí
(hyponychium), je inervované a velmi citlivé (Hajn, 1998; Čihák 2004).
32
Obr. 18: Poslední článek prstu s nehtem
Obr. 19: Podélný řez posledního článku prstu
Nehty nám slouží k poškrábání, poskytují ochranu posledního článku prstů,
ale důležitou funkci plní spojitost s hmatovým aparátem, zlepšuje dráždění hmatových
tělísek ve škáře. Celkově slouží ke zlepšení manipulace s předměty.
Nehty rostou průběžně po celý život, jsou přítomny již na prstech novorozenců,
kde se udávají jako známka donošenosti plodu. Rozšířený, ale mylný názor je, že nehty
tělo nehtu nadnehtí
měsíček
volný okraj nehtu
nehtové lůžko
distální článek
prstu
kořen nehtu nehtový val
nadnehtí nehtová matrix
33
rostou i nějaký čas po smrti. Kůže okolo nehtu se však po smrti smrští, důsledkem
vyschnutí se všechny buňky přestávají dělit. Tak vzniká dojem, že se nehet prodloužil,
tedy vyrostl (Abrahams, 2014).
4. 2 Kožní žlázy
Kožní žlázy (glandulae cutis) jsou útvary ektodermálního původu. Patří k nim
mazové žlázy (glandulae sebaceae), potní žlázy (glandulae sudoriferae) a prsní žláza
(glandula mammae).
Mazové žlázy
Mazové žlázy jsou uloženy všude, kde rostou chlupy (obr. 20). Jsou to žlázy,
které jsou připojené k vlasovým folikulům a které do nich většinou ústí. Odtud přechází
jejich sekret na chlupy a na povrch kůže. Jejich sekret vzniká rozpadem a tukovou
přeměnou celých žlázových buněk. Produkují olejnatý kožní maz (sebum), který chlupy
mastí, a chrání tak kůži před smáčením, vytváří ochrannou vrstvu na povrchu a svým
způsobem ji zvláčňuje. Kožní maz dále zachycuje prach, omezuje ztrátu vody kůží a má
také antibakteriální účinky. Sekreční oddíl mazové žlázy leží ve škáře a je tvořen
lalůčky epitelových buněk. V periferii lalůčků se nacházejí mitoticky aktivní bazální
buňky, jež se uvnitř lalůčků postupně diferencují a tvoří stále větší množství tukových
kapének. Nejzralejší buňky naléhají na vývody, odumírají a mění se v sekret. Odumřelé
buňky jsou každé 3 - 4 týdny v sekrečním úseku žlázy obnoveny (Čihák, 2004;
Lüllmann – Rauchová, 2012).
Kromě toho jsou mazové žlázy na některých místech těla samostatné a nezávislé
na vlasových folikulech (na okraji rtů, tvářové sliznici, prsní bradavce a zevních
pohlavních orgánech) a v určitých oblastech zcela chybí (dlaně, plosky nohou). Velké
mazové žlázy jsou též na nosních křídlech a zevním zvukovodu. Na nosních křídlech
bývá v jejich vývodu ztuhlý maz, tzv. mazová zátka, která je vlivem chemických
přeměn tmavě zbarvená a označována jako komedon (Čihák, 2004).
34
Klementa (1981) udává, že mazové žlázy jsou činné již u plodu. Činnost žláz se
však zintenzivní až v době dospívání. Růst a sekreční aktivita mazových žláz je
stimulována androgeny (Lüllmann – Rauchová, 2012).
Meibomovy žlázy (glandulae tarsales) jsou zvláštní formou mazových žláz.
Žlázy ústí na okraji očních víček a početnější jsou v horním víčku (Čihák, 2004;
Lüllmann – Rauchová, 2012).
Obr. 20: Uložení mazových a potních žláz
mazová žláza
potní žláza
35
Potní žlázy
Potní žlázy jsou v kůži rozloženy nerovnoměrně (obr. 20). Na rozdíl
od mazových žláz vylučují sekret svými buňkami a jejich organelami, přičemž buňky
žlázy přetrvávají. Podle povahy své sekrece rozeznáváme dva typy potních žláz
(obr. 21):
1. Žlázy ekrinní, malé potní žlázy (glandulae sudoriferae minores), které
produkují jen tekutinu a žádnou buněčnou složku. Jsou rozeseté po celé kůži
v počtu asi 2 milionů a neústí do vlasových folikulů (jako mazové a velké
potní žlázy). Nejvíce je jich na dlaních, na plosce nohy a na čele a nejméně
je jich v kůži zad a ve tvářích. Začínají hluboko ve škáře jako klubíčkovitě
stočený tubulus. Z tubulu pokračuje dlouhý spirálovitě zatočený vývod, který
prochází škárou a všemi vrstvami pokožky až na povrch kůže potním
otvorem (potní pór). Ústí potních žláz jsou patrná na povrchu kůže jako
drobné tečky. V místech hmatových lišt jsou seřazena do řad, kde usnadňují
roztékání sekretu po kůži a rychlé odpařování (Čihák, 2004). Produktem
potních žláz je pot (sudor), který obsahuje 98 % vody, dále pak chlorid
sodný (NaCl), močovinu, kreatinin, kyselinu močovou a mléčnou, amoniak
a mastné kyseliny. Pot je kyselá reakce, k čemuž přispívá i kožní maz.
Výsledná kyselost kůže dosahuje pH 4 - 6. Kyselý povrch kůže ji chrání
a brání množení mikrobů na povrchu těla. Denně se vyloučí za normálních
podmínek okolo 0,5 - 1 litru potu. Za extrémních podmínek, tj. v horku,
vyloučí člověk až 10 litrů potu za den. Odpařováním potu se tělo zároveň
ochlazuje a pomáhá tak regulovat tělesnou teplotu. Při pocení dochází kromě
ztráty vody i ke ztrátě Na+ iontů a při extrémním pocení může docházet
ke křečím (Hajn, 1998).
2. Žlázy apokrinní, velké potní žlázy (glandulae sudoriferae majores) jsou
žlázy se zvláštní funkcí, podobné stavby, ale podstatně větší než ekrinní
žlázy. Jejich sekret obsahuje části buněk, které se oddělením stávají jeho
součástí a způsobují typické aroma sekretu. Nazýváme je proto také
aromatické potní žlázy. Složení jejich sekretu vymezuje činnost pohlavních
hormonů, jež ovlivňují i sexuální chování. Apokrinní potní žlázy jsou aktivní
až s nástupem pohlavní zralosti, tedy v období puberty. Vývody téměř vždy
36
ústí do folikulů terciárních chlupů, tvoří v určitých lokalitách skupiny, které
jsou na ně vázány (Čihák, 2004).
Čihák (2004) také rozlišuje skupiny žláz podle lokality následovně:
Glandulae axillares ústí do folikulů podpažních chlupů. Žlázy začínají
sekretovat v pubertě a ve stáří tato sekrece obvykle končí. U žen se množství
a složení sekretu mění s menstruačním cyklem, v premenstruačním období
se činnost žláz zvyšuje.
Glandulae ceruminosae ústí do zevního zvukovodu a produkují zažloutlý ušní
maz (cerumen), který slouží k ochraně zvukovodu před nečistotami.
Glandulae cilliares známe také jako Mollovy žlázy, ústí do folikulů očních řas,
nachází se tedy na okraji očních víček.
Hajn (1998) ještě ve své publikaci zmiňuje další typ kožních žláz, a to žlázy
okolo řitního otvoru (glandulae circumanales). Tyto žlázy se vytvářejí v okolí řitního
otvoru a v konečníku.
Obr. 21: Rozložení potních žláz (Atlas lidského těla, 2015)
37
Prsní žláza
Prsní nebo také mléčná žláza je považována za největší kožní žlázu, která
podmiňuje spolu s tukovou tkání vyvýšení označované jako prs (mamma). Prs (obr. 22)
se vyklenuje na přední straně hrudníku ženy mezi 3. – 6. žebrem. Velikost prsou je
individuální a rozměry závisí na věku, výživě, hormonálních vlivech a dědičnosti. Prs
se stává od puberty výrazným sekundárním pohlavním znakem. Ve stáří dochází
k vymizení tuku a involuci7 žlázového tělesa prsu. Velikost prsu není vždy proporční
k velikosti mléčné žlázy (Čihák 2004).
Dle Hajna (1998) na prsu rozlišujeme kožní plášť, tukový polštář a vlastní žlázu.
Obr. 22: Řez prsem
7 Involuce podle Vokurky (2015) znamená zmenšení orgánu přirozenými změnami organismu
např. stárnutím. Podobného významu je atrofie, kdy dochází k zmenšení (velikost, úbytek buněk)
normálně vyvinutého orgánu, např. stárnutí, svalový úbytek atd.
zánosní vazy
prsní žláza
mlékovod
prsní dvorec
prsní bradavka mléčný sinus
38
Kůže na prsu je světlá a tenká, prosvítají zde podkožní žíly, její barva
se s přibývajícím věkem však mění ze světle růžové až po tmavě hnědou. Také
je velmi citlivá, neboť je bohatě inervovaná. Na vrcholku prsu se nachází prsní
dvorec (areola mammae) o běžném průměru 3 - 5 cm. V těhotenství se průměr
(7 cm) a míra pigmentace zvyšuje. V prsním dvorci jsou drobné hrbolky, které
jsou vyzdviženy dvorcovými žlázkami (glandulae areolares, Montgomeryho
žlázky). Uprostřed dvorce je vyvýšená prsní bradavka (papilla mammae).
Na vrcholu bradavky ústí mlékovody (ductus lactiferi), ústí asi 15 - 20 otvůrky.
Prsní bradavka má mazové žlázy, které svým sekretem chrání kůži
před macerací mlékem a slinami kojence. Pod dvorcem se nachází hladká
svalovina, kde probíhá paprsčitě. V bradavce probíhá šroubovitě. Na okraji
prsního dvorce a na špičce prsní bradavky se svalovina upíná do kůže.
Při podráždění (chlad, dotyk) reaguje dvorec smrštěním a tím vyzdvihuje
bradavku.
Tukový polštář, který obaluje mléčnou žlázu, tvoří dvě vrstvy. Premamární
vrstva leží před mléčnou žlázou a vyrovnává jamky mezi žlázovými lalůčky,
zaobaluje povrch prsu. Retromamární vrstva leží za mléčnou žlázou a tvoří
vrstvu silnou až 1 cm.
Mléčná (prsní) žláza tvoří tělo (corpus mammae) a vyplňuje prs. Žláza je
laločnaté, bělošedé tuhé konzistence s nerovným povrchem. V těhotenství může
vážit 0,5 kg až 900 g. Za normálních okolností váží mléčná žláza 130 - 200 g.
Tělo prsu se skládá z 15 - 20 laloků (lobi glandulae mammariae), které se dále
dělí na lalůčky (lobuli glandulae mammariae). Z každého laloku vychází vždy
jeden mlékovod. V době laktace se v nich v místě před vyústěním objevují
mléčné sinusy (sinus lactiferi). V těchto rozšířených místech se hromadí mléko
před odchodem z prsní bradavky. Funkce mléčné žlázy je pod vlivem hormonů
(hormony placenty, prolaktin). Krátce před porodem a v prvních dnech
po porodu se vylučuje nažloutlé, vodnaté mlezivo (colostrum), které se pak mění
v mléko (lac) (Hajn, 1998; Čihák, 2004).
Hajn (1998) také uvádí, že základy mléčných žláz vznikají embryonálně
od konce 1. měsíce nitroděložního vývoje v podobě mléčných lišt (obr. 23). Základy
mléčných žláz postupně zanikají až na místa odpovídající budoucím bradavkám. Jako
39
atavismus 8 se mohou asi u 1 % žen vyvinout v průběhu mléčné lišty přespočetné prsy
(polymastia) nebo přespočetné bradavky (polythelia). U mužské populace je základ
mléčné žlázy považován za rudiment9.
Obr. 23: Průběh mléčné lišty
8 Atavismus je orgán, který u člověka neplní svou původní funkci a vyskytuje se v populaci výjimečně.
9 Rudiment je orgán, který se u člověka vyskytuje pravidelně a neplní svou původní funkci.
40
Kožní onemocnění a poškození 5.
Kůže nás chrání před vnějším prostředím 24 hodin denně 365 dní v roce.
Většinou si neuvědomujeme, že nemoci kůže jsou stejně závažné jako nemoci ledvin,
srdce a dalších životně důležitých orgánů. Různé druhy postižení kůže jsou velmi časté
a dnes je již známo okolo 2 000 kožních onemocnění. Kožní nemoci jsou většinou
rozpoznatelné pouhým okem (Vosmík, 1995).
5. 1. Kožní poškození
Podle Záruby (1994) závisí klasifikace poškození kůže na určitých podnětech,
jako je mechanické podráždění, fyzikální vlastnosti, jako např. teplota, biologické
příčiny v podobě infekcí, plísní a parazitů atd.
a) Mechanické podněty - reakcí kůže na tlak, poranění a tření vzniká:
Mozol (tyloma) objevuje se na místech dlouhodobě vystavených opakovanému tlaku
či tření jako ohraničené ztluštění kůže, nejčastěji na dlaních či ploskách nohy
(Ditrichová, 2002; Resl, 2014).
Kuří oko (clavus) se nejčastěji vytváří na prstech dolních končetin, kdy je vytvářen
trvalý tlak na kůži nad kostními výstupky. Kuřímu oku můžeme předcházet výběrem
vhodné obuvi (Ditrichová, 2002).
Tlakový puchýř (epidermolysis bullosa traumatica) vzniká na dlaních nebo nohách
jako projev nezvyklého, krátkodobého tření a tlaku (boty, práce s dřevenou násadou).
Ošetření je vhodné provést ve sterilních podmínkách. Nedoporučuje se puchýř
propichovat, protože se do rány může dostat infekce (Záruba, 1994).
Opruzení (intertrigo) je vyvoláno třením dvou ploch, které se potí ve velkých kožních
řasách (rozkrok, hýždě, podpaží). Zejména u obézních a silně potících se lidí. Nejedná
se jen o poruchu miminek (plenková dermatitis), ale může nás zastihnout v každém
věku (Ditrichová, 2002).
41
Proleženina (decubitus) vzniká účinkem déletrvajícího stlačování kůže na tvrdém
povrchu. Tlak vyvolává zarudnutí kůže, puchýře, mokvání až nekrózu tkání v hlubších
vrstvách kůže. Typické jsou proleženiny u dlouhodobě ležících pacientů, kteří mají
ochablý kapilární systém (Ditrichová, 2002).
b) Nemechanické vlivy:
Tetování (tetováž) je vpichování, vpravování cizorodých barevných látek do kůže
(pomocí jehly se vtírá barva do vazivové tkáně). V dnešní době známé spíše jako
dekorativní a moderní umění, avšak i při pádu na škváře nám může vzniknout tetování
(Resl, 2014).
c) Termické vlivy:
Popálenina, opařeniny (combustio) mohou vznikat působením tepla (plamenem,
horkými tekutinami, parou, elektrickým proudem… i žhavý předmět může způsobit
popálení).
Rozlišujeme čtyři stupně popálenin (Kočárek, 2010):
1. stupeň se projeví pouze zarudnutím povrchových vrstev pokožky. Kůže se zhojí
během několika dnů.
2. stupeň:
o postižení pokožky zasahuje až k zárodečné vrstvě, vytváří se puchýře,
povrchové popáleniny se zhojí do 2 týdnů,
o popáleniny zasahují až do vrstev škáry, hojení je zdlouhavé a vytváří
se jizvy.
3. stupněm se označuje hluboké poškození kůže včetně podkožního vaziva.
Poškození vede k nevratným změnám na kůži.
4. stupeň je klinicky nejzávažnější, protože dochází k zuhelnatění kůže, tkání
a struktur pod ní (např. kostí).
42
První pomoc při popáleninách (Český červený kříž, 2015):
1. Přerušíme přívod tepla, např. odstraníme hořící či horkou tekutinou nasáklé
oblečení, svlékneme, pokud není přiškvařené ke kůži.
2. Ochlazujeme studenou vodou. Jestliže popáleniny tvoří více jak 20 % celkového
popálení, chladíme krátce a jednorázově. Pokud jsou popálení lokální,
ochlazujeme, dokud nepoleví bolest.
3. Sundáme prstýnky, hodinky a další předměty, jež by mohly škrtit.
4. Zakryjeme puchýře sterilním materiálem, nikdy nepropichujeme.
Omrzlina (congelatio) je klasifikována jako poškození kůže i hlubších tkání vznikající
vlivem velmi nízkých teplot, jimž je kůže vystavena po delší dobu. Většinou zasažené
části těla necítíme, posléze začnou bělat až nekrotizovat. Nejčastěji jsou zasažena
okrajová místa jako nos, prsty, uši (Ditrichová 2002, Resl 2014).
Rozlišujeme tři stupně omrzlin (Kočárek 2010):
1. stupeň se projevuje nejprve bolestí omrzlého místa a poté necitlivou kůží,
přičemž se stáhnou kapiláry.
2. stupeň doprovází již fialové zbarvení kůže, přičemž se do tří dnů mohou objevit
puchýře.
3. stupeň je nevratné poškození tkáně. Projevuje se ztuhlostí a necitlivostí zasažené
části těla po několika dnech.
První pomoc při omrzlinách (Český červený kříž, 2015):
1. Dostaneme postiženého do teplého prostředí, abychom obnovili krevní oběh.
2. Omrzlé části těla zahříváme ve vodní lázni (37 – 42°C) po dobu 30 minut.
3. V případě porušení pokožky (puchýřů) zakryjeme sterilním obvazem
a vyhledáme lékařskou pomoc.
Oznobeniny (perniones) jsou zvláštní formou omrzlin, objevují se po dlouhodobém
účinku mírnějšího chladu. Projevují se vznikem hrbolků, kůže zmodrá, až zfialoví
a objeví se červené skvrny. Ženy bývají postiženy častěji, kůže po přechodu z chladu
do tepla svědí, pálí a zduří se (Ditrichová 2002, Resl 2014).
43
5. 2 Kožní choroby
V následující části je uveden jen výběr nejběžnějších kožních chorob, se kterými
se může setkat každý z nás.
Opary jsou nejčastější kožní choroby vyvolané viry, rozšiřují se po celém těle.
Projevují se skupinkou puchýřků na zanícené kůži. Rozeznáváme opar obyčejný
(herpes simplex) a opar pásový (herpes zoster). Většinou jsou nakažlivé.
Herpes simplex (obr. 24) je infekční onemocnění kůže a sliznic, oka i CNS. Virová
infekce se přenáší buď přímým stykem s nemocným, nebo kapénkovou infekcí
(kýchání, kašel, rozhovor). První prodělaná infekce odstartuje tvorbu protilátek, která
ochrání většinu lidí před dalším vznikem oparu, většinou se po celý život již neobjeví.
Jsou jedinci, kterým se opar udělá znovu, většinou při oslabené imunitě
a obranyschopnosti (horečky, stres, nadměrné opalování). Nejčastějším místem vzniku
jsou rty a okolí úst. V postiženém místě kůže zčervená, svědí a pálí a poté se vytvoří
skupinka puchýřků. Hnisavé vřídky praskají a bolí. Opary se hojí týden až 14 dní.
Opary se vytváří i na genitálu (předkožka, žalud, stydké pysky), přenáší se pohlavním
stykem (Vosmík, 1995; Ditrichová, 2002; Resl, 2014).
Herpes zoster (obr. 25) je nejčastější v pozdní dospělosti u lidí, kteří v dětství prodělali
plané neštovice. Pásový opar vyvolává stejný virus jako neštovice (Varicella zoster).
Onemocnění se vyskytuje i u mladších lidí, kteří mají oslabenou imunitu (onkologičtí
pacienti nebo lidé s AIDS). Pásový opar není obvykle nakažlivý, v nemocném se
probudí vir, který se po planých neštovicích usídlil v těle a vyčkával v kořenech
hlavových, nebo míšních nervů. Podle větví nervů se poté virus dostává do kůže,
kde napadá buňky. Nerv obvykle zásobuje pruhovitou oblast těla, tak i proto se pásový
opar objevuje obyčejně jen na polovině těla. Opar se může vytvořit na kterékoli části
těla (hlava, krk, trup, končetiny). Projevuje se zarudnutím a vytvořením zánětlivých
puchýřků, které hnisají. Jejich léčba trvá řádově několik měsíců (Vosmík, 1995; Resl,
2014).
44
Obr. 24: Příznak Herpes simplex (převzato z atlasdermatologico.com)
Obr. 25: Příznak Herpes zoster (převzato z atlasdermatologico.com)
45
Svrab (scabies) (obr. 26) je vyvolán roztočem zákožkou svrabovou (Sarcoptes
scabiei) (obr. 27). Samička se svými chelicerami a předním párem noh provrtává
do pokožky, kde si tvoří chodbičky a klade do nich vajíčka. V místě napadení
(předloktí, břicho, podpaží, třísla) se vytváří drobné červené papulky v páru, které
nejvíc svědí v noci. Svrab je poměrně snadno přenosný z člověka na člověka.
K nakažení dochází také při styku s kontaminovanými lůžkovinami (Záruba, 1994;
Ditrichová, 2002).
Obr. 26: Projev svrabu (převzato z atlasdermatologico.com)
Obr. 27: Zákožka svrabová (převzato z brouci.cz)
46
Plané neštovice (varicella) způsobuje vir Varicella zoster. Toto nakažlivé onemocnění
(obr. 28) postihuje především děti mezi 2. – 6. rokem, přenáší se kontaktem nebo
kapénkovou infekcí. Vytváří se svědivé puchýřky. U dospělých je průběh onemocnění
těžší (Záruba, 1994; Resl, 2014).
Obr. 28: Puchýřky planých neštovic (převzato z atlasdermatologico.com)
Akné, trudovina, uhrovitost (acne vulgaris) začíná se objevovat u dívek a chlapců
v období puberty, kdy začínají fungovat mazové žlázy (obr. 29). Nejčastější místa
výskytu jsou obličej, ramena, záda a přední strana hrudníku. Vývod mazové žlázy
se ucpe mazem, ten nemůže dále odtékat a vytvoří se zátka, tzv. komedon. Rozlišují se
otevřené černé a zavřené bílé, tuhé komedony. Černé tečky jsou méně problematické,
protože po jejich vytlačení se maz dostává znovu volně na povrch kůže, kdežto bílá
forma se ucpe nahromaděným mazem a vyklenuje se na povrch kůže. Pokud nedojde
k uvolnění vývodu, praskne a obsah mazové žlázy vyvolá v okolí zánět. Poté
pozorujeme hnisavé pupínky a zarudlé papulky. Pleť je obvykle mastná a lesklá.
Nejtěžší formy akné postihují asi 3 % dospívajících, častěji chlapce, a mohou zanechat
i jizvy. Ve většině případů akné samo odeznívá okolo 20. roku života. Toto kožní
onemocnění není závažné, jedná se o problém estetický, psychický a společenský.
47
Na vzniku akné se podílejí hormony (androgeny, estrogeny), strava a dědičnost
(Vosmík, 1995; Resl, 2014).
Obr. 29: Černé a bílé komedony, akné (převzato z atlasdermatologico.com)
Bradavice (verrucae) jsou neškodné kožní výrůstky, které zapříčiňují lidské
papilomaviry (HPV viry). K nakažení dochází nejčastěji ve sprchách, bazénech
(prostory společného užívání), ale i škrábáním, okusováním či holením. Doba
od vniknutí viru do kůže po plné rozvinutí onemocnění se pohybuje v rozmezí týdnů
až měsíců. Jejich vzhled je již všeobecně znám, přesto se však dá rozlišit několik druhů,
které se různí vzhledem nebo místem vzniku. Nejčastější jsou bradavice obecné
(verrucae vulgares), které se objevují jako nahnědlé vystouplé hrbolky s tmavými
tečkami. Tyto tečky nejsou kořínky bradavice, ale jsou to ucpané krevní kapiláry.
Nacházíme je jednotlivě (mateřská bradavice) anebo ve skupinkách (menší bradavice).
Nejčastěji vyrůstají na prstech rukou a nohou, na obličeji okolo rtů a nosu.
Na chodidlech působí největší bolesti, protože při chůzi nebo delším stání jsou výstupky
zatlačovány do hloubky a dráždí nervová zakončení. U dětí a mladistvých se mohou
tvořit tzv. ploché bradavice mladistvých (verrucae planae juveniles). Jsou to ploché,
48
hnědavé papulky o velikosti špendlíkové hlavičky až čočky. Vyskytují se na obličeji,
předloktí a hřbetech rukou, často značně svědí a děti si je škrábou a tím infekci přenáší
dál. Bradavice jsou nevyzpytatelné, někdy samy zmizí a jindy se zase i po odstranění
vrací. Nejčastější metodou je odstranění tekutým dusíkem (kryoterapie), kdy se dusík
na vatové tyčince přitlačí k bradavici, až zbělá, po čase odpadne. Tato metoda je rychlá,
jednoduchá, ale bolestivá. Také se odstraňují chirurgicky, seškrábnutím ostrou lžičkou
(Vosmík, 1995; Ditrichová, 2002; Resl, 2014).
Lupénka (psoriáza) je kožní, autoimunitní onemocnění, které se vyznačuje velmi
rychlým dělením buněk v pokožce, jež se projevuje ostře ohraničenými červenými
papulkami. Ty jsou pokryty vrstvou lesklých stříbřitých šupin (obr. 30). Objevuje se asi
u 1 - 3 % populace v kterémkoli věku. Doposud není znám původ nemoci, přisuzuje
se však velký důraz dědičnosti. Avšak za další důležité spouštěcí mechanismy jsou
považovány angína, diabetes a klimatické a psychické vlivy. Lupénková ložiska
se pomalu zvětšují a vytváří se silná vrstva šupinek na povrchu, nejvíce jsou viditelná
na místech trvale vystavených tlaku (lokty, kolena, kříže a vlasatá část hlavy),
ale mohou se vytvořit kdekoli na těle. Lupénka napadá i nehty (obr. 31) (Vosmík, 1995;
Resl, 2014).
Obr. 30: Projevy lupénky (převzato z atlasdermatologico.com)
49
Obr. 31: Projev lupénky na nehtu (převzato z atlasdermatologico.com)
Ekzém (eczema) je neinfekční, zánětlivé onemocnění, většinou vzniká náhle, má však
dlouhý a velmi proměnlivý průběh. Může postihnout každého jedince bez ohledu
na věk. Ekzém je obvykle obrannou reakcí těla na nežádoucí škodlivé účinky z vnějšího
prostředí i na nežádoucí účinky vnitřních vlivů (dědičnost, oslabená imunita).
K odstranění příčiny napomáhají některé projevy těla jako mokvání (tkáňový mok
škodlivou látku ředí a odvádí na povrch), odlupování atd. Prvotním projevem ekzému je
zarudnutí kůže (erytém) způsobené rozšířením krevních cév v kůži. Přetrvávají-li
škodlivé látky v kůži dále, objevují se na zarudlé kůži puchýřky a svědivé pupínky.
Nemocný si je však rychle rozškrábne a objeví se mokvavé krusty a poté praskliny.
Ekzém poté přechází do chronické fáze, kdy může trvat i několik let (Vosmík, 1995;
Resl, 2014).
Atopický ekzém (atopická dermatitida) je autoimunitní onemocnění, které se vyskytuje
už od dětství a trvá dlouhá léta (40 – 50), než se vyléčí (obr. 32, obr. 33). Kůže je
neustále suchá, se sníženou tvorbou mazu a potu. Atopici mají snížený práh
50
pro svědění, škrábání vede k podráždění kůže a tím ke vzniku ekzému. Vznik
atopického ekzému závisí na vrozených dispozicích, imunitě jedince (odchylná činnost
T-lymfocytů) a na klimatu (změny teploty). Atopičtí pacienti si musí dávat pozor na to,
co jí (alergeny), co si oblékají a jakou kosmetiku používají (Vosmík, 1995; Resl, 2014).
Obr. 32: Kožní projevy atopického onemocnění (převzato z atlasdermatologico.com)
Obr. 33: Kožní projevy atopického onemocnění (převzato z atlasdermatologico.com)
51
Kopřivka (urticaria) se vyskytuje v každém věku, odhaduje se, že až 20 % lidí se
alespoň jednou s tímto kožním onemocněním setkalo. Projevuje se jednorázovým, nebo
opakujícím se výsevem pupenů, které jsou růžovočervené barvy a různých velikostí
(nehet, čočka). Na těle se mohou tvořit velká ložiska. Většinou velmi svědí, a jak rychle
se objeví, tak rychle zmizí (6 - 24 hodin), existuje i chronická forma kopřivky, kdy
recidiva trvá i několik měsíců. Pupínky se většinou objeví náhle např. při krátkodobém
pobytu na slunci nebo při jízdě proti studenému větru. Existují i případy, kdy se
kopřivka objevila u lidí, kteří prodělali stresovou situaci, či byli vystaveni emoční
reakci v podobě strachu nebo úzkosti. Nejčastější příčinou vzniku kopřivky je alergická
reakce na látky přijímané potravou (ořechy, jahody, mléko) či léky (penicilin, aspirin).
Kopřivka se dá vyléčit tehdy, když se podaří odhalit příčinu (Vosmík, 1995; Ditrichová,
2002; Resl, 2014).
Růžovka (rosacea) začíná zčervenáním kůže na nose (obr. 33), čele, tvářích a bradě.
Zčervenání se zintenzivní po horkém jídle a pití, z přechodu z chladu do tepla nebo
po konzumaci alkoholu. V průběhu onemocnění se zčervenání stává trvalým a nemizí,
objevují se žilky a pupínky. Tyto změny jsou provázeny ztluštěním kůže a bujením
vaziva, hlavně na nose, který se zvětšuje až do extrémních rozměrů (tzv. rhinophyma).
Průběh onemocnění je dlouhodobý a závislý na klimatických podmínkách (sluneční
záření, mráz). Příčinou vzniku je předpoklad poruchy drobných krevních cév v kůži
a hormonální vlivy. Onemocnění se vyskytuje více u žen ve věku 30 – 50 let (Vosmík,
1995; Resl 2014).
Obr. 33: Projev růžovky na nose (převzato z atlasdermatologico.com)
52
Rakovina kůže, kožní nádory
Kožním nádorům je věnována stále větší pozornost, a to z důvodu narůstajícího
výskytu melanomu u jedinců v produktivním věku. Celkově lze říci, že kožní melanom
je nejčastěji diagnostikován u lidí ve věku 55 - 64 let (obr. 34) (Merkel, 2017).
Obr. 34: Diagnostika melanomu podle věku (převzato ze svod.cz)
K výskytu kožních nádorů přispívá sluneční UV záření související s rostoucí
oblibou opalování a návštěvami solárií. Dále je za důležitý faktor považována genetická
dispozice a kožní fototyp (obr. 35), který přispívá ke vzniku nádorů. Kožní nádory tvoří
velmi pestrou skupinu, vznikají z různých struktur kůže i podkoží. Vyšší procento
včasného rozpoznání souvisí s jejich viditelností při běžném vyšetření, neboť se jejich
projevy vyskytují na povrchu těla (Krajsová, 2011).
Obr. 35: Kritéria kožních fototypů (Krajsová, 2011)
53
Podle nejnovějších výzkumů (Godar, 2017) přispívá k šíření onemocnění lidský
papilomavirus (HPV), mezi další faktory patří také klesající hladina vitaminu D.
V posledních desetiletích souvisí četnost případů především se sociokulturními
podmínkami, ovlivňuje ji práce v uzavřených budovách po téměř celý den, zvyšující se
UVA (315-400 nm), viditelné světlo (400 -700 nm) prosvítající okny a míra ochrany
před slunečním zářením.
Bazocelulární karcinom (bazaliom) je nejčastějším zhoubným nádorem u lidí se světlou
pokožkou. Objevuje se na odkrytých místech těla (obličej), která jsou vystavovaná
opakovanému a dlouhodobému slunění. Bazaliom vzniká z buněk bazální vrstvy
pokožky a nemá schopnost metastazovat. Jako malý hrbolek se rozrůstá (až několik
cm), šíří se do okolí a postihuje okolní tkáň. Pokud se včas rozpozná, je neškodný
(Vosmík, 1995; Krajsová, 2011).
Spinocelulární karcinom (spinaliom) se vyskytuje u starších lidí se světlou kůží.
Je méně častý, za to nebezpečný. Spinaliom vzniká z buněk stratum spinosum. Vlivem
slunečního záření se vytváří na čele, obličeji a nose či na dolním rtu (u kuřáků,
alkoholiků), na předloktí a hřbetech rukou. Velmi rychle se rozrůstá v bradavičnaté
útvary, které se mění ve vřed a krvácí. Pokud se nerozpozná včas, tak se šíří
(metastazuje) lymfatickými cestami do mízních uzlin, plic a nakonec do kostí (Vosmík,
1995; Krajsová, 2011).
Maligní melanom je nejzávažnější a nejnebezpečnější zhoubný nádor kůže. Vzniká
bujením melanocytů (pigmentových buněk) v pokožce, v oku, velmi vzácně
ve sliznicích (plíce, močový měchýř, žlučník, vaječníky). Melanom nejvíce postihuje
lidi ve středním věku. Větší sklon ke vzniku melanomu mají světlovlasí, modroocí
jedinci se světlou kůží. Světlá kůže se snadněji spálí a vytváří se pihy. Na vzniku
zhoubného nádoru se nejvíce podílí ultrafialové záření, které pokožka absorbuje
(Vosmík, 1995; Krajsová, 2011).
Výskyt melanomu celosvětově roste (obr. 36). Ročně je diagnostikováno
160 000 nových případů, tj. průměrný nárůst o 1,4 % ročně v posledních deseti letech.
Nejvíce nemocných je v Austrálii a na Novém Zélandě (Krajsová, 2011; Merkel, 2017).
54
Obr. 36: Srovnání výskytu melanomu v ČR a ve světě (převzato ze svod.cz)
Riziko vzniku kožního nádoru snížíme, pokud (Dienstbier, 2010):
vyvarujeme se prudkému slunečnímu záření a pobytu na slunci v poledních
hodinách (11. – 14. hod),
použijeme při opalování vhodné ochranné krémy (dětská kůže je citlivější),
omezíme slunění, pokud máme mateřská znaménka,
navštívíme lékaře při nálezu neobvyklého kožního útvaru, nejstarší
a nejjednodušší pomůckou pro včasné rozpoznání kožního nádoru je pravidlo
ABCDE (obr. 37, obr. 38).
Obr. 37: Pravidlo ABCDE (Krajsová, 2011)
55
Obr. 38: Pravidlo ABCDE názorně (upraveno dle prozeny.cz)
Každý rok onemocní v České republice rakovinou různého typu více než
75 000 lidí (Linkos, 2010), přičemž úmrtnost mužů se v roce 2008 (obr. 39) pohybovala
kolem 19,6 a u žen při 16,5 na 100 000 obyvatel (Resl, 2014). Dodržování zásad
správného opalování a včasného rozpoznání by mělo vést ke snížení výskytu nádorů
kůže.
56
Obr. 39: Úmrtnost na rakovinu kůže v čase (převzato ze svod.cz)
Stařecké bradavice (senilní veruka) jsou pigmentované projevy, běžné u lidí
po 40. roce života. Objevují se na trupu, na obličeji (spánky) a na hřbetech rukou. Tyto
nahnědlé až černé ohraničené skvrnky se postupem času zvětšují a vyvyšují. Jsou zcela
neškodné a nikdy nedochází k přeměně ve zhoubný nádor (Vosmík 1995, Resl 2014).
57
DIDAKTICKÁ ČÁST III.
Pro střední školy je závazný dokument Rámcový vzdělávací program
pro gymnázia (RVP G) vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy
(MŠMT). Vymezuje závazné rámce pro vzdělávání studentů. Jednotlivé školy vytváří
pro své potřeby Školní vzdělávací programy v souladu s Rámcovým vzdělávacím
programem.
Rámcové vzdělávací programy jsou rozděleny do vzdělávacích oblastí,
vzdělávací obor biologie (chemie, fyzika, geografie a geologie) řadíme do vzdělávací
oblasti Člověk a příroda. Výchovnou a vzdělávací strategií je rozvíjení klíčových
kompetencí, tj. rozvíjení vědomostí, dovedností, názorů, postojů a hodnot, které jsou
důležité pro utváření samostatného jedince ve společnosti a jeho následné uplatnění
v životě.
Pro vzdělávací obor biologie vymezuje RVP G několik vzdělávacích obsahů
(v pedagogické praxi známé jako tematické celky): obecná biologie, biologie virů,
biologie bakterií, biologie protist, biologie hub, biologie rostlin, biologie živočichů,
biologie člověka, genetika a ekologie. Výukový materiál „Kůže a kožní deriváty“
řadíme do vzdělávacího obsahu biologie člověka, přičemž nám dokument vymezuje
i očekávané výstupy, které stanovují úroveň dovedností a vědomostí, kterých by měli
žáci na konci studia dosáhnout (RVP G, 2007):
žák popíše a vysvětlí evoluci člověka podle předloženého schématu,
žák využije znalosti o orgánových soustavách pro pochopení vztahů mezi
procesy probíhajícími v lidském těle,
žák charakterizuje individuální vývoj člověka a posoudí faktory ovlivňující jej
v pozitivním a negativním směru.
Učivo z obsahu biologie člověka je rozděleno do čtyř kategorií: opěrná a pohybová
soustava, soustavy látkové přeměny, soustavy regulační, soustavy rozmnožovací.
58
Vybrané středoškolské učebnice 1.
Učebnice je základní didaktický prostředek sloužící jak učitelům, tak hlavně žákům.
Ovlivňuje proces vzdělávání ve všech školách tím, že prezentuje informace, rozvíjí
kompetence žáka a je v souladu se vzdělávacím programem. Dalšími podpůrnými
pomůckami jsou pracovní sešity a příručky pro učitele.
V dnešní době má učitel biologie k dispozici nespočet různě navržených učebnic,
které může porovnávat podle mnoha hledisek.
Základní a klíčovou funkcí učebnic je její stěžejní úloha, a to motivovat žáka
k učení. V době internetu a přehlceného trhu informací, které mají žáci volně
k dispozici, je důležité vhodně zaujmout a vzbudit zvědavost a zájem o daný předmět.
Pokud jsou učebnice nezáživné a nudné, pak žáci samozřejmě nejsou ochotni se z nich
učit. Učebnicové texty jsou systematicky a cíleně navrhovány v souladu s cíli
vzdělávání. Obecně platí, čím jsou žáci aktivnější, tím dlouhodobější a hlubší jsou
výsledky učení (Mikk, Maňák, Knecht, 2007).
Kvalitní učebnice je ta, která plní své funkce a aspekty kvality, aby byla vhodným
didaktickým prostředkem. Mezi hlavní aspekty kvality učebnic patří (Maňák, Knecht,
2007):
obsah učebnice, jenž musí být v souladu s kurikulárními dokumenty (RVP ZV,
RVP G),
srozumitelnost učebnice, tudíž její obtížnost, příliš vysoká míra obtížnosti vede
k netečnosti žáků vůči vědění,
struktura, do které se řadí mnoho vlastností kvality od typografických prvků
(např. styl písma), přehlednosti a logické struktury až po dostatečné vysvětlení
učiva,
ilustrace spolu s dostatkem barevného obrazového materiálu,
sebehodnocení žáků, kterého dosáhnou pomocí otázek za nebo před samotným
textem, včetně řešení problémových úloh a testů.
Každé hodnocení učebnice se potýká s jistou mírou subjektivity, a proto
ve snaze o objektivní úhel pohledu byla stanovena obecná kritéria posuzování publikací.
59
Maňák (2007) navrhl seznam hodnocení těchto kritérií. Rozdělil je do pěti kategorií
podle důležitosti (tab. 2).
Tab. 2: Návrh seznamu hodnotících kritérií podle důležitosti (Maňák, 2007)
1. 1. kategorie
přehlednost
přiměřená obtížnost a rozsah
odborná správnost
2. 2. kategorie
motivační charakteristiky
řízení učení
obrazový materiál
3. 3. kategorie
shoda s kurikulárními
dokumenty
dostupnost učebnice (cena)
ergonomické a typografické
vlastnosti
4. 4. kategorie
doplňkové texty a materiály
hodnoty a postoje
diferenciace učiva a úloh
5. 5. kategorie zpracování učiva
Výběr jednotlivých učebnic pro střední školy záleží často na vyučujícím a jeho
prioritách. Každá učebnice má své klady i zápory a je jinak sestavena. Provedení
analýzy spočívá ve srovnání často používaných českých učebnic biologie/biologie
člověka pro střední školy používaných podle platné doložky MŠMT. Pro analýzu učiva
o povrchu lidského těla byly vybrány následující knižní tituly (tab. 3).
60
Tab. 3: Vybrané knižní tituly a jejich titulní přebal
1.
NOVOTNÝ, Ivan a Michal
HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené
a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015.
ISBN 978-80-7373-128-1.
Počet stran: 247
2.
JELÍNEK, Jan a Vladimír
ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia:
(teoretická a praktická část). 11. vyd.
Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014.
ISBN 978-80-7182-338-4.
Počet stran.: 579
3.
KOČÁREK, Eduard. Biologie člověka 1:
somatologie, antropologie, fyziologie,
imunologie. 1. vyd. Praha: Scientia, 2010.
Biologie pro gymnázia.
ISBN 978-80-86960-47-0.
Počet stran: 336
61
4.
KOČÁREK, Eduard. Biologie člověka 2:
souhrn učiva, ochrana zdraví, klíčové
pojmy, testové otázky. 1. vyd. Praha:
Scientia, 2010. Biologie pro gymnázia.
ISBN 978-80-86960-47-0
Počet stran:207
5.
BENEŠOVÁ, Marika. Odmaturuj!
z biologie. 2., přeprac. vyd. Brno: Didaktis,
2013. Odmaturuj!.
ISBN 978-80-7358-231-9.
Počet stran: 256
6.
HANČOVÁ, Hana a Marie
VLKOVÁ. Biologie v kostce:
pro střední školy: [obecná biologie,
botanika, zoologie, biologie]. Praha:
Fragment, 2008. Maturita v kostce.
ISBN 978-80-253-0606-2.
Počet stran: 176
62
1.1 Kritéria hodnocení kapitol v jednotlivých učebnicích
Na základě podrobného prozkoumání středoškolských učebnic bylo vymezeno šest
částí výzkumu.
První část je věnována obsahu, hlavně po odborné stránce textu, protože právě
přiměřená odbornost textu je považována žáky za nejpřínosnější. Pro lepší orientaci
se zaměříme na zvýrazněný text, alespoň důležitých (klíčových) pojmů. Měly by žákům
ukázat, co přesně se považuje u daného tématu za stěžejní informace. Následně se
budeme věnovat pojmům přeloženým do latinského jazyka. V této obsahové části byla
zkoumána i motivační charakteristika, pod kterou se většinou skrývá zařazení učiva
do běžného života. Hodnoceno bylo také dostatečné množství zajímavostí a závěrečné
shrnutí kapitoly.
Další kritérium se zaobírá posouzením struktury učebnice. Kompozice textu je
hodnocena podle toho, jestli je učebnice psána plynule a souvisle ve větách členěných
do odstavců, které podporují lepší přehlednost textu, či je koncipována jiným
způsobem. Někdy se můžeme setkat i s jednodušší formou textu, s hesly (odrážkami).
V této části byla také hodnocena srozumitelnost textu, které většinou dobře poslouží
i přímé odkazy na obrazový materiál.
Třetí částí evaluuje velmi ceněné obrázky s popisy. Jsou důležitým ukazatelem
kvalitní učebnice, protože žáci si lépe zafixují učivo do paměti právě při spojení textu
s obrazovým materiálem. Bylo zde sledováno jejich množství a barevnost. Kvalita
obrázků napomáhá lepší představivosti a také rozpoznání určitých struktur.
Čtvrtým faktorem je sebereflexe (sebehodnocení) v podobě otázek a úkolů. Mohou
sloužit k dostatečné motivaci na začátku vyučovací hodiny, např. jako zjištění,
co o kožní soustavě již ví ze základní školy (před textem). Anebo mohou sloužit
k procvičení či závěrečnému opakování na konci hodiny (za textem). Součástí některých
učebnic jsou i náměty na praktická cvičení, které usnadní práci v biologickém praktiku
nebo semináři.
V současné době při výběru učebnic rozhoduje cena. Aktuální sazby nových učebnic
se různí. Jejich hodnoty se pohybují mezi učebnicemi cenově dostupnými (do 250 Kč)
a cenově nedostupnými (nad 250 Kč). Samozřejmě záleží na každém jedinci, kolik je
63
ochoten investovat do svého vzdělání, dále je nutno brát v potaz rodinné zázemí
a finanční prostředky studenta a dalším rozhodujícím činitelem je fakt, do jaké míry
bude učitel, resp. studenti s učebnicí pracovat ve vyučovacích hodinách.
V antikvariátech se učebnice pohybují v menší cenové relaci a poslouží stejnému účelu.
Posledním hodnotícím kritériem je kvalitní vazba. Každý papír se použitím
opotřebuje, ale záleží na tom, jestli po roce, nebo po týdnu. Dobrá učebnice je vyrobena
z kvalitního papíru a v pevné vazbě.
Všechna tato kritéria mohou vyučujícímu biologie výrazně pomoci při koncipování
jednotlivých vyučovacích hodin. Hodnocení je prováděno na základě výskytu dané
položky v učebnici. Každá přítomná položka je ohodnocena jedním bodem. Celkově
může učebnice získat 18 bodů (tab. 4).
Tab. 4: Hodnocené kritérií a jejich bodové ohodnocení
Hodnocená kritéria Bodové ohodnocení
OBSAH
ODBORNOST
TEXTU
zvýrazněný text
(klíčové pojmy)
6 b.
pojmy v latinském
jazyce
zajímavosti
motivační
charakteristiky
soulad s RVP G
shrnutí kapitoly
STRUKTURA
KOMPOZICE
TEXTU
souvislý text
3 b. přehlednost – členění
do odstavců
srozumitelnost
ILUSTRACE
výskyt obrázku
4 b. název obrázku
popis obrázku
barevnost obrázku
SEBEREFLEXE
OTÁZKY A ÚKOLY,
TESTY,
PROBLÉMOVÉ
ÚLOHY
výskyt za textem
3 b. výskyt před textem
laboratorní práce
(praktické cvičení)
CENA
dostupná (nižší než
250 Kč) 1 b.
nedostupná (vyšší než
250 Kč)
VAZBA kvalitní
1 b. nekvalitní
Celkové hodnocení 18 b.
64
1.2 Analýza učiva ve vybraných středoškolských učebnicích
Kvalita a kvantita učiva o kůži a kožních derivátech se v analyzovaných
učebnicích velmi liší. Analýza vybraného středoškolského učiva byla provedena
z hlediska vybraných kritérií pro hodnocení kvality podle Maňáka (2007).
Následně bude ohodnoceno šest učebnic biologie pro střední školy, které jsme si
dříve vybrali. Hodnocení je realizováno podle námi stanovených kritérií. Výsledky
jednotlivých rozborů učebnic jsou seřazeny podle množství získaných bodů uvedených
v tabulkách 5 až 9.
1) Biologie člověka 1: somatologie, antropologie, fyziologie, imunologie.
Biologie člověka 2: souhrn učiva, ochrana zdraví, klíčové pojmy, testové
otázky.
Tab. 5: Ohodnocení učebnice Biologie člověka 1: somatologie, antropologie,
fyziologie, imunologie a Biologie člověka 2: souhrn učiva, ochrana zdraví, klíčové
pojmy, testové otázky
Hodnocená kritéria Bodové
ohodnocení
zvýrazněný text (klíčové pojmy) 1
pojmy v latinském jazyce 1
zajímavosti 1
motivační charakteristiky 1
soulad s RVP G 1
shrnutí kapitoly 1
souvislý text 1
přehlednost – členění do odstavců 1
srozumitelnost 1
výskyt obrázku 1
název obrázku 1
popis obrázku 1
barevnost obrázku 1
výskyt otázek za textem 1
výskyt otázek před textem -
laboratorní práce (praktické cvičení) -
cena dostupná 1
vazba kvalitní 1
Celkem 16 b.
65
Biologie člověka 1 pro svou obsahovou stránku a její odbornost získala plný počet
bodů. Ve všech bodech odpovídá předem stanoveným kritériím kvality učebnice. Cena
je přiměřená, pohybuje se od 280 Kč do 390 Kč, přičemž sice nesplňuje námi určenou
dostupnost, ale kvalitou odpovídá ceně, proto za tento fakt získala v hodnocení také
bod. Vazba publikace je kvalitní, dobře slepená a papír je tvrdší, tudíž se předpokládá,
že se při běžném užívání nerozpadne okamžitě. Obsahuje poměrně velké množství
informací nad rámec, snaží se tím o propojení a pochopení všech částí biologie
s běžným životem. Zajímavosti navíc žáky navádí k hlubšímu přemýšlení o učivu.
Struktuře textu a obrazovému materiálu se nedá nic vytknout, jelikož je výklad psaný
v souvislých větách oddělených do odstavců. Text se tak stává dobře čtivým. Obrázky
jsou dostatečně veliké a barevné s řádným popisem. Klíčové pojmy jsou shrnuty
v závěru kapitoly a slouží k lepšímu zapamatování. Učebnice získala nejvyšší počet
bodů a to 16. Je vhodná pro gymnázia i jiné střední školy.
Biologie člověka 2 navazuje na Biologii člověka 1 a zároveň ji rozšiřuje, proto jsou obě
publikace shrnuty v jedné tabulce. Nesetkáme se zde s ucelenou kapitolou, ale pouze
s jejím souhrnem doplněným o další zajímavosti, které získané informace z 1. dílu
rozšiřují. Učební text je nepřehledný, odstavce jsou na sobě nahuštěny a dá se v nich
těžko orientovat. Publikace obsahuje malé množství barevného obrazového materiálu.
Opět jsou na konci kapitoly uvedeny pojmy k zapamatování (klíčové pojmy). Za každou
kapitolou následují testové otázky na procvičení nebo jako inspirace pro učitele
k sestavení didaktického testu.
2) Biologie člověka: pro gymnázia
Tab. 6: Ohodnocení učebnice Biologie člověka: pro gymnázia
Hodnocená kritéria Bodové
ohodnocení
zvýrazněný text (klíčové pojmy) 1
pojmy v latinském jazyce 1
zajímavosti 1
motivační charakteristiky 1
soulad s RVP G 1
shrnutí kapitoly -
souvislý text 1
66
přehlednost – členění do odstavců 1
srozumitelnost 1
výskyt obrázku 1
název obrázku 1
popis obrázku 1
barevnost obrázku -
výskyt otázek za textem 1
výskyt otázek před textem -
laboratorní práce (praktické cvičení) 1
cena dostupná 1
vazba kvalitní 1
Celkem 15 b.
Obsah publikace získal skoro plný počet bodů za zvýrazněný text, použití latiny
a motivačního prvku v podobě klíčových pojmů na začátku kapitoly, který žáka
zasvětí do tématu. Počty bodů za strukturu a celkový dojem už mají horší
výsledky, text je sice psaný souvisle, ve větách uspořádaných do odstavců,
ale čtenář ztrácí v nahuštěném textu přehled. Ilustrace v knize jsou co do kvality
a počtu nedostačující. Mají sice řádný popis, jsou uvedeny i s odkazy na obrázky
v textu, ale jsou černobílé, což také ubírá na kvalitě a snižuje zájem žáků.
Na konci kapitoly Kůže jsou k dispozici otázky a náměty ke studiu, které slouží
k rozšíření vědomostí. Učebnice získala body oproti předchozí za praktickou
část, neboť obsahuje náměty na laboratorní cvičení. Cena je dostupná,
nepřevyšuje 190 Kč. Vazba je dostačující, můžeme ji tedy řadit ke kvalitním.
Z vlastní zkušenosti s učebnicí lze konstatovat, že i přes časté používání drží
pohromadě do teď. Podle hodnotících kritérií získala 15 bodů.
3) Biologie pro gymnázia: (teoretická a praktická část)
Tab. 7: Ohodnocení učebnice Biologie pro gymnázia: (teoretická a praktická
část)
Hodnocená kritéria Bodové
ohodnocení
zvýrazněný text (klíčové pojmy) 1
pojmy v latinském jazyce 1
zajímavosti -
motivační charakteristiky 1
soulad s RVP G 1
shrnutí kapitoly -
souvislý text 1
67
přehlednost – členění do odstavců 1
srozumitelnost -
výskyt obrázku 1
název obrázku 1
popis obrázku 1
barevnost obrázku 1
výskyt otázek za textem 1
výskyt otázek před textem -
laboratorní práce (praktické cvičení) 1
cena dostupná 1
vazba kvalitní 1
Celkem 14 b.
Odbornost textu knihy odpovídá standardům, obsahuje zvýrazněný text i pojmy
v latinském jazyce. Motivačních prvků se objevuje jen pár. Chybí zajímavosti
a závěrečné shrnutí kapitoly pro ucelení poznatků. Publikace je psána souvislým
textem členěným do odstavců, které knihu činí přehlednou. Obrazový materiál
se vyskytuje v samotném textu, je černobílý, ale body byly uděleny za barevnost
obrazové přílohy. Obrázky jsou popsány, ale chybí na ně přímý odkaz v textu.
Nespornou výhodou knihy je i praktická část, jak již vyplývá z jejího názvu.
Vyskytují se zde laboratorní úlohy k probíranému tématu. V zadní části knihy se
nalézá souhrn otázek a úkolů k procvičení učiva a pochopení učiva v širším
kontextu. Rozsahově je kniha určena pro gymnázia. Zpravidla slouží pro výuku
biologie během čtyř let povinné výuky biologie, tudíž obsahuje všechna odvětví
od obecné biologie po ekologii. Cena se pohybuje okolo 600 Kč, ceně však
odpovídá množství a rozsahu učiva. Z toho důvodu je připsán bod i za cenovou
dostupnost, přestože stanovenou hranici výrazně překračuje. Tvrdý obal
učebnice je zárukou bytelnosti, avšak kvalita papíru se jeví snadno poškoditelná.
Zřejmě chtěli vydavatelé odlehčit studentům i jejich páteřím. Celkově získala
14 z 18 bodů.
4) Odmaturuj z biologie
Tab. 8: Ohodnocení učebnice Odmaturuj z biologie
Hodnocená kritéria Bodové
ohodnocení
zvýrazněný text (klíčové pojmy) 1
pojmy v latinském jazyce 1
68
zajímavosti 1
motivační charakteristiky 1
soulad s RVP G 1
shrnutí kapitoly -
souvislý text -
přehlednost – členění do odstavců 1
srozumitelnost 1
výskyt obrázku 1
název obrázku 1
popis obrázku 1
barevnost obrázku 1
výskyt otázek za textem -
výskyt otázek před textem -
laboratorní práce (praktické cvičení) -
cena dostupná 1
vazba kvalitní -
Celkem 9 b.
Odbornosti textu se dá vytknout pouze chybějící shrnutí kapitoly. Některé
odstavce jsou sice psány souvisle ve větách, ale objevuje se zde mnoho hesel,
což odpovídá náročností textu určenému cílené skupině čtenářů (maturantům),
je však čtivý, přehledný a zajímavý. K porozumění textu přispívá i dostatek
obrazového materiálu v barevné kvalitě. Kladně dále můžeme hodnotit
i srozumitelnost textu, nechybí přímé odkazy na obrázky i s jejich řádným
popisem. Chybí zcela otázky a úlohy na procvičení a opakování. Vazba je
lepená, stránky mají tendenci vypadávat. Tato učebnice shrnuje látku
a vymezuje základní učivo, které by měl student na konci čtvrtého ročníku
(oktávy) zvládat. Cena je adekvátní, 210 Kč. Celkově dosáhla publikace 9 bodů.
5) Biologie 2. v kostce: zoologie, biologie člověka
Tab. 9: Ohodnocení učebnice Biologie 2. v kostce: zoologie, biologie člověka
Hodnocená kritéria Bodové
ohodnocení
zvýrazněný text (klíčové pojmy) 1
pojmy v latinském jazyce 1
zajímavosti -
motivační charakteristiky -
soulad s RVP G 1
shrnutí kapitoly -
souvislý text -
69
přehlednost – členění do odstavců 1
srozumitelnost -
výskyt obrázku 1
název obrázku -
popis obrázku 1
barevnost obrázku -
výskyt otázek za textem -
výskyt otázek před textem -
laboratorní práce (praktické cvičení) -
cena dostupná 1
vazba kvalitní 1
Celkem 8 b.
Poslední hodnocená publikace se podle kritérií umístila na spodní příčce. Je psána
nenáročnou formou. Obecně je zde shrnuta celá středoškolská biologie. Kůži a kožním
derivátům je zde věnována jen velmi malá pozornost. Onemocnění kůže se zde neřeší
vůbec. Odbornost textu je zcela v pořádku, ale chybí zajímavosti, motivační prvky
a shrnutí kapitoly. Samotný text je velmi strohý, napsán ve formě jednoduchých hesel.
Nutno podotknout, že je dostatečně přehledný. Obrazový materiál je popsán. Chybí
však název a přímý odkaz v textu pro lepší srozumitelnost a pochopení učiva.
Nevyskytují se zde ani otázky a úlohy. Cena je 180 Kč, tedy dostupná. Vazba je
relativně kvalitní. Publikace je vhodná vzhledem k dosaženým bodům (8) pro studenty
středních škol s malou dotací hodin biologie.
V závěru kapitoly Analýza vybraných učebnic biologie nutno podotknout, že ani
jedna učebnice neuvádí mezi hlavními funkcemi funkci smyslovou. Této problematice
se věnují v jiné orgánové soustavě (smyslové).
Didaktický test 2.
V užším pojetí jde o zkoušku, která objektivně zjišťuje výsledky výuky určité
skupiny osob a stanovuje úroveň zvládnutí učiva. Didaktické testy se sestavují podle
předem určených pravidel (Chráska, 1999; Byčkovský, 2007).
V pedagogické praxi se jako metoda hodnocení výuky používá ústní zkoušení
či didaktický test různých druhů. V tab. 10 je uvedena klasifikace testů, kterou
70
zformuloval P. Byčkovský (2007) a popisuje druhy didaktických testů používaných
v běžné praxi.
Tab. 10: Druhy didaktických testů (Byčkovský, 2007)
KLASIFIKAČNÍ
HLEDISKO DRUHY TESTŮ
měřená charakteristika
výkonu rychlosti úrovně
dokonalost přípravy testu
a jeho příslušenství standardizované kvazistandardizované nestandardizované
povaha činnosti
testovaného kognitivní psychomotorické
míra specifičnosti učení
zjišťovaného testem výsledků výuky studijních předpokladů
interpretace výkonu rozlišující (relativního výkonu) ověřující (absolutního
výkonu)
časové zařazení do výuky vstupní průběžné
(formativní)
výstupní
(sumativní)
tematický rozsah monotematické souhrnné
míra objektivity
skórování
objektivně
skórovatelné
kvaziobjektivně
skórovatelné
subjektivně
skórovatelné
Pro diplomovou práci byl zvolen jako metoda hodnocení didaktický test úrovně,
kognitivní, ověřující, formativní, monotematický. Hlavními výhodami jsou úspora času,
objektivní hodnocení většího počtu respondentů a především rychlé zpracování,
kontrola správnosti řešení a práce s chybou, která slouží jako zpětná vazba jak
pro pedagogy, tak pro testované. Podmínky byly pro všechny jedince shodné (počet
úloh, čas na vypracování, kritéria hodnocení a prostředí).
Analýza položek didaktického testu je důležitá pro určení vlastností jeho kvality.
Didaktické testy se posuzují podle vlastností položek: obtížnost položek, citlivost
položek v testu. Dále se posuzují vlastnosti položek didaktického testu jako celku:
reliabilita, validita, praktičnost a objektivita (Byčkovský, 2007; Jeřábek, Bílek, 2010).
71
Reliabilita neboli spolehlivost, přesnost slouží jako ukazatel technické kvality
testu (př. počet otázek). Spolehlivost vyjadřuje stejné (velmi podobné) výsledky
opakovaných měření použité na stejné skupině žáků. Přesnost vyjadřuje vliv chyby
na kvalitu testování. Pokud je přesnost co nejvyšší, potom počet chyb a jejich závažnost
musí být co nejnižší. Mezi zásadní chyby můžeme považovat špatně zvolenou úroveň
testování (např. žáci středních škol testováni úrovní pro základní školy), krátký čas,
nevhodné seřazení a počet jednoduchých a složitých úloh. Přesnost testu se dá
analyzovat, pokud nedochází k velkým chybám měření. Reliabilita je v úzkém vztahu
k validitě (Byčkovský, 2007; Jeřábek, Bílek, 2010).
Matematicky se dá reliabilita vypočítat pomocí Kuderova – Richardsonova
vzorce:
𝑟𝐾𝑅 = 𝑘
𝑘 − 1× 1 −
∑ 𝑝𝑞
𝑠2
rKR … koeficient reliability
k…celkový počet úloh v testu
p…podíl žáků ve vzorku, kteří řešili určitou úlohu v testu správně (počet
správných odpovědí/celkový počet respondentů)
q …relativní počet respondentů, kteří vyřešili danou odpověď spatně; q = 1 - p
s… směrodatná odchylka pro celkové výsledky žáků v testu
Koeficient nabývá hodnot 0 – 1, kdy 1 je maximální hodnota. Požadovaná výše
koeficientu je nejméně 0,8 pro didaktické testy s velkým počtem úloh. Minimum
položek v didaktickém testu je 10 (Jeřábek, Bílek, 2010).
Validita neboli platnost, funkčnost, adekvátnost vyjadřuje míru přiměřenosti
závěrů vyvozovaných ze zjištěných výsledků, přičemž výsledky nejsou ve velké míře
ovlivněny náhodnými vlivy. Validita jako nejdůležitější vlastnost pro posouzení kvality
testu ve své podstatě prověřuje jen to, co má být prověřováno. Posuzujeme při ní, jak
dalece se shoduje obsah testu s cílem a obsahem vyučování. Aby byl didaktický test
dostatečně validní, musí mít vysokou reliabilitu (Chráska, 1999; Jeřábek, Bílek, 2010).
72
Obtížnost udává procento celkového počtu žáků, které dokáže správně vyřešit
testové úlohy, nebo procento žáků, kteří vyřeší chybně, či vůbec testové úlohy.
Při určování obtížnosti se zpravidla vypočítává hodnota obtížnosti Q nebo index
obtížnosti P.
Matematicky se hodnota obtížnosti Q vypočítá pomocí vzorce:
𝑄 = 100 × 𝑛𝑛
𝑛
Q … hodnota obtížnosti - procento celkového počtu žáků, kteří řešili úlohu
chybně nebo ji vynechali
n n … počet žáků, kteří řešili chybně nebo vynechali
n … celkový počet žáků
Index obtížnosti počítáme pomocí vzorce:
𝑃 = 100 − 𝑄
nebo
𝑃 = 100 × 𝑛𝑠
𝑛
P … index obtížnosti - procento celkového počtu žáků, kteří řešili úlohu správně
Q … hodnota obtížnosti - procento celkového počtu žáků, kteří řešili úlohu chybně nebo
ji vynechali
ns … … počet žáků, kteří řešili správně
n … celkový počet žáků
Podle Jeřábka a Bílka (2010) se za nejvhodnější úlohy považují ty, které mají hodnotu
obtížnosti Q kolem 50. Za příliš snadné jsou považovány úlohy s hodnotou Q menší
než 20. Hodnota obtížnosti Q vyšší nad 80 řadí úlohy do kategorie příliš náročné.
Citlivost didaktického testu udává schopnost rozlišovat mezi horšími a lepšími
vědomostmi žáků. Nejjednodušším ukazatelem je tzv. koeficient citlivosti ULI (upper –
lower – index). Matematické vyjádření indexu ULI:
73
𝑑 = 2 ×𝑛𝐿 − 𝑛𝐻
𝑛=
𝑛𝐿 − 𝑛𝐻
0,5 𝑛
d … koeficient citlivosti
nL … počet žáků s lepšími výsledky; žáci z lepší skupiny, kteří odpověděli správně
nH … počet žáků s horšími výsledky; žáci z horší skupiny, kteří odpověděli správně
n … celkový počet žáků
Nabývá hodnot – 1 až +1, pokud se blíží k +1, položky lépe rozlišují mezi lepšími
a horšími žáky. Kladné hodnoty koeficientu znamenají, že úlohy zvýhodňují spíše žáky
s lepšími vědomostmi, proto jsou pro ostatní spíše náročnější. Záporné hodnoty
koeficientu ukazují, že úlohy zvýhodňují spíše žáky s horšími znalostmi, a proto se jeví
spíše snadnější. Výsledek hodnoty koeficientu 0 vůbec nerozlišuje mezi lepšími
a horšími vědomostmi žáků (Chráska, 1999). Citlivost didaktického testu úzce souvisí
s obtížností, tab. 11 vyjadřuje souvislost výsledků hodnoty obtížnosti Q s koeficientem
citlivosti d.
Tab. 11: Souvislost hodnoty Q s koeficientem d
HODNOTA OBTÍŽNOSTI Q (%) KOEFICIENT CITLIVOSTI d
30 – 70 ≥ 0, 25
20 – 30
≥ 0, 15
70 – 80
Praktičnost vyjadřuje komplexní vlastnost testu, kterou učitel zvažuje při jeho
hodnocení. Aby se dal test považovat za dobrý, musí z jeho používaní plynout praktické
výhody jako: jednoduché použití (snadné zadávání), vyhodnocování a interpretace
výsledků (rychlá a jednoduchá oprava) a nízké časové nároky (Chráska, 1999;
Byčkovský, 2007).
74
Podle Byčkovského (2007) řadíme mezi celkové vlastnosti didaktického testu
ještě objektivitu. Jedná se o vlastnost, která jednoznačně rozlišuje správnou odpověď
od nesprávné.
Vlastnosti testů závisí na mnoha faktorech. Patří mezi ně hlavně vlastnosti
a kvalita studenta, příprava, úroveň výuky spjatá s její efektivitou, kvalita testu,
objektivita vyhodnocování odpovědí, vhodné klima třídy při testování (Byčkovský,
2007).
2.1 Konstrukce, použití, analýza didaktického testu
Diplomová práce ve svém rámci zahrnuje nestandardizovaný didaktický test
na téma „Kůže a kožní deriváty“ (Příloha č. 1). Dvě varianty testu (A, B) obsahují
25 otázek různých druhů testových úloh. Pro aplikaci didaktického testu byla zvolena
jedna z fakultních škol Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého – Gymnázium
Svatopluka Čecha Kojetín. Nejprve jsem danou látku odučila (celkem 2 vyučovací
hodiny) a studenti následně test vyplňovali. Biologie člověka se ve většině případů
probírá ve třetím ročníku (septimě) gymnázia. Test vyplňovalo celkem 42 studentů.
Didaktický test jsem studentům předávala osobně, tudíž se naskytl prostor i pro jejich
případné dotazy. Na test měli maximálně 25 minut a po vyplnění testu proběhla
kontrola správnosti výsledků.
Pro analýzu didaktického testu jsem nejdříve vypočítala orientační výpočet
koeficientu reliabilitu, tedy spolehlivosti a přesnosti dle Kuderova – Richardsonova
vzorce. Používá se pro určení reliability testu, který je složený z obsahově homogenních
úloh. Koeficient reliability se pohybuje okolo 0,7. Tato hodnota dle Jeřábka a Bílka
(2010) odpovídá reliabilnímu testu, protože má relativně malý počet položek.
Pro analýzu didaktického testu jsem dále vypočítala obtížnost jednotlivých
testových úloh. Výsledné hodnoty obtížnosti Q a indexu obtížnosti P použitých variant
testu jsou shrnuty v tab. 12, tab. 13.
75
Tab. 12: Získané hodnoty Q, P u testových úloh varianty A
číslo
úlohy nn ns N Q (%) P (%)
1 4 19 23 17 83
2 5 18 23 22 78
3 7 16 23 30 70
4 6 17 23 26 74
5 11 12 23 48 52
6 4 19 23 17 83
7 10 13 23 43 57
8 11 12 23 48 52
9 10 13 23 43 57
10 7 16 23 30 70
11 8 15 23 35 65
12 12 11 23 52 48
13 5 18 23 22 78
14 13 10 23 57 43
15 10 13 23 43 57
16 7 16 23 30 70
17 9 14 23 39 61
18 8 15 23 35 65
19 7 16 23 30 70
20 9 14 23 39 61
21 10 13 23 43 57
22 6 17 23 26 74
23 8 15 23 35 65
24 11 12 23 48 52
25 4 19 23 17 83
76
Tab. 13: Získané hodnoty Q, P u testových úloh varianty B
číslo
úlohy nn ns N Q (%) P (%)
1 5 14 19 26 74
2 3 16 19 16 84
3 8 11 19 42 58
4 7 12 19 37 63
5 9 10 19 47 53
6 4 15 19 21 79
7 6 13 19 32 68
8 3 16 19 16 84
9 4 15 19 21 79
10 4 15 19 21 79
11 7 12 19 37 63
12 9 10 19 47 53
13 10 9 19 53 47
14 4 15 19 21 79
15 11 8 19 58 42
16 5 14 19 26 74
17 8 11 19 42 58
18 4 15 19 21 79
19 5 14 19 26 74
20 6 13 19 32 68
21 8 11 19 42 58
22 6 13 19 32 68
23 7 12 19 37 63
24 4 15 19 21 79
25 6 13 19 32 68
Z uvedeného vyplývá, že hodnoty obtížnosti Q se pohybují u varianty
testu A v rozmezí 17 – 57 %, u varianty testu B v rozmezí 16 – 58 %. Dá se říci, že obě
dvě varianty testu jsou stejně obtížné. Z výsledků plyne, že u obou variant testu byly
77
velmi snadné vždy dvě testové otázky (Q = 16 – 17 %), přičemž zařazení otázek není
příliš vhodné. Snazší otázky by měly být zařazovány na začátek testu, aby motivovaly
a uklidnily respondenty při psaní testu. Jako velmi obtížná úloha se nevyjevila žádná.
Mezi nejobtížnější úlohy patřila v testu A otázka č. 14: Na obrázku je znázorněno:
Vater - Paciniho tělísko (Q = 57 %) a v testu B otázka č. 15: Na obrázku je znázorněno:
Ruffiniho tělísko (Q = 58 %).
Před analýzou citlivosti didaktického testu jsem si rozdělila testované na dvě
skupiny, s lepšími vědomostmi a s horšími vědomostmi. Výsledné hodnoty jsou
uvedeny pro obě varianty v tabulkách (tab. 14, tab. 15).
Tab. 14: Získané hodnoty d pro variantu testu A
číslo
úlohy nL nH N d Q (%)
1 11 8 23 0,26 17
2 11 6 23 0,43 22
3 8 5 23 0,26 30
4 10 5 23 0,43 26
5 9 2 23 0,61 48
6 12 7 23 0,43 13
7 8 4 23 0,35 43
8 8 3 23 0,43 48
9 8 4 23 0,35 43
10 9 6 23 0,26 30
11 10 4 23 0,52 35
12 8 2 23 0,52 52
13 10 8 23 0,17 22
14 8 2 23 0,52 57
15 8 4 23 0,35 43
16 10 5 23 0,43 30
17 8 3 23 0,43 39
18 8 6 23 0,17 35
78
19 9 6 23 0,26 30
20 8 5 23 0,26 39
21 8 4 23 0,35 43
22 10 6 23 0,35 26
23 9 5 23 0,35 35
24 8 3 23 0,43 48
25 11 7 23 0,35 17
Tab. 15: Získané hodnoty d pro variantu testu B
číslo
úlohy nL nH n d Q (%)
1 10 4 19 0,63 26
2 10 5 19 0,53 16
3 7 3 19 0,42 42
4 8 3 19 0,53 37
5 7 2 19 0,53 47
6 9 5 19 0,42 21
7 8 5 19 0,32 32
8 9 6 19 0,32 16
9 9 5 19 0,42 21
10 9 5 19 0,42 21
11 7 3 19 0,42 37
12 6 2 19 0,42 47
13 6 3 19 0,32 53
14 10 4 19 0,63 21
15 6 2 19 0,42 58
16 8 6 19 0,21 26
17 7 3 19 0,42 42
18 8 6 19 0,21 21
19 8 5 19 0,32 26
20 7 5 19 0,21 32
21 6 4 19 0,21 42
79
22 8 4 19 0,42 32
23 8 3 19 0,53 37
24 9 5 19 0,42 21
25 8 4 19 0,42 32
Citlivost testu se hodnotí z hlediska koeficientu citlivosti d, který má nabývat
hodnot od -1 do +1. Žádná jeho hodnota nenabývá záporných ani velmi kladných
hodnot (d < 0, 63). Z toho vyplývá, že žádná otázka nezvýhodňuje studenty s lepšími,
či horšími vědomostmi. Koeficient v tomto případě není ani roven 0. Z testů tedy plyne,
že žádná otázka nerozlišuje mezi lepší a horší skupinou studentů. Chráska (1999) uvádí,
čím vyšší hodnota koeficientu citlivosti, tím více upřednostňuje skupiny lepších žáků
(A: otázka č. 5: K vrstvám kůže přiřaďte dané pojmy (d = 0, 61); B: otázka č. 14:
Mezi terciární ochlupení nepatří (d = 0, 63)).
Dále jsem provedla rozbor vynechaných (nenormovaných) odpovědí. Důvody
vynechání úloh mohou být různorodé a ovlivněny různými aspekty, např. neznalost
učiva, nedostatek času, nepochopení zadání atd. (Jeřábek, Bílek, 2010).
V analyzovaném didaktickém testu se žádná vynechaná odpověď neobjevila.
Prezentační CD 3.
Na tomto místě uvádím pouze několik powerpointových snímků jako příklad
zpracování této učební pomůcky. Prezentační CD je součástí diplomové práce jako
příloha
80
81
82
DISKUZE IV.
Předložená diplomová práce se dělí na část teoretickou a didaktickou. Teoretická
část se věnuje literární rešerši dostupných informací na téma kůže a kožní deriváty.
Byly vybrány knižní tituly, české i zahraniční odborné články. Klíčovou literaturou,
z níž práce čerpá, byla vysokoškolská učebnice profesora Radomíra Čiháka, poprvé
vydána v roce 1988. Názory na kožní soustavu se u většiny autorů neliší a poznatky
se více či méně opakují a shodují. Podle mého názoru jsou některé poznatky neucelené
a nesrozumitelné, některé tituly jen citují léty ověřené autory, většinou profesory
lékařských fakult.
V úvodu se věnujeme stavbě kůže. Uvádí se, že má tři vrstvy (pokožku, škáru
a podkožní vazivo). Vhodnější by bylo uvést, že má tři na sebe navazující části, protože
podkožní vazivo není vrstva, ale část kůže plynule se prolínající se škárou. Na tuto
skutečnost je potřeba upozornit studenty, protože každá mnou prostudovaná učebnice
biologie člověka pro střední školy uvádí tři vrstvy, nikoli plynule přecházející části.
Dále se ve starší literatuře uvádí (např. v Somatologii a antropologii pro studium
učitelství Josefa Klementy z roku 1982), že Krauseho tělíska jsou považována za kožní
receptory vnímající chlad. Toto zjištění není v souladu s novějšími zdroji, např.
u zmiňovaného Čiháka či Grima, kteří tento fakt považují za starý a již nepravdivý.
S touto starou informací se setkáváme i ve středoškolských učebnicích, proto je důležité
tuto skutečnost uvést na pravou míru, neboť nejen středoškolské učebnice, nýbrž
i vysokoškolská skripta stále uvádí tento fakt jako ověřený údaj, čímž se snižuje kvalita
patřičného učebního textu. Podle mého názoru jednotlivé publikace nezahrnují jednotný
a ucelený názor na nervy procházející kůží, možná proto by nervové soustavě mohla být
věnována samostatná kniha. Nejlépe a nejsrozumitelněji nervy popsal Siněľnikov.
Po informacích k tématu kožní nemoci a poškození jsem pátrala v lékařském oboru
dermatovenerologie. Ze zjištěných faktů vyvozuji, že velmi znatelně rozšířené je
onemocnění rakovinou, kterou v dnešní době můžeme řadit již mezi civilizační choroby.
Lze obecně prohlásit, že nejnebezpečnější je rakovina kůže už jen kvůli diagnóze, která
nepřichází včas. I přes znatelné změny, které může člověk na svém těle pozorovat
pouhým laickým okem, život v této uspěchané době a nedostatečné věnování pozornosti
vlastnímu zdraví zapříčiňuje tak výrazné rozšíření onemocnění jako např. rakovina
kůže. Obsahem práce je i prevence související s daným tématem, neboť jedině ta může
83
do jisté míry snížit úmrtnost. Použité obrázky převzaté z Epidemiologie zhoubných
nádorů v České republice poslouží také jako prostředek předcházení vzniku tohoto
onemocnění v populaci.
Nadále trvám na názoru, že i když se jedná o největší orgán lidského těla, je kožní
soustavě věnována velmi malá pozornost. Žádná publikace se nevěnuje všem oblastem
zároveň a uceleně. Je třeba pátrat ve více zdrojích. Ani jeden autor neuvádí kožní
receptory u tématu kůže, ale řadí je do smyslové soustavy člověka. Podle mého názoru
zaujímají v této soustavě plnohodnotné místo, avšak měly by být zařazeny
i k tematickému celku kůže, kde je jejich význam stejně nemalý, vždyť opakování je
matka moudrosti.
Didaktická část diplomové práce se věnuje analýze současného stavu českých
učebnic biologie a výuky biologie člověka na středních školách. V kapitole didaktický
test, který je součástí příloh, je shrnuto ověření znalostí a dovedností studentů na téma
kůže a kožní deriváty. Didaktický test byl použit na vzorku 42 studentů třetího ročníku
gymnázia a septimy víceletého gymnaziálního vzdělávání. Testování se událo
na Gymnáziu Svatopluka Čecha Kojetín. Počet testovaných studentů se dá považovat
za malý, proto z něj nelze vyvozovat hodnotné a přesné statistické závěry. Test plní
funkci klasického nestandardizovaného didaktického testu, také ho můžeme nazvat
běžný učitelský test. Před jeho aplikací jsem gymnázium navštěvovala v průběhu
povinných praxí, a také proto mi bylo umožněno nadstandardně si téma odučit a poté
výsledky vyhodnotit. Zjištěné výsledky poukazují na to, že test je dostatečně reliabilní
a validní. Dá se použít pro testování v běžné hodině a je již ověřen.
V dnešní době existuje mnoho internetových učebnic a výukových materiálů
pro potřeby studentů i učitelů. Nejprve jsem provedla průzkum na internetu, zjišťovala,
které učebnice jsou nejpoužívanější a nejprodávanější, dalším faktorem pro výběr byla
schvalovací doložka MŠMT. Vybrala jsem jich celkem šest. Zjistila jsem, že kůži
a kožním derivátům je věnováno málo prostoru, o onemocnění soustavy ani nemluvě.
Podle internetu je celkově nejprodávanější učebnicí Biologie pro gymnázia: (teoretická
a praktická část) od Jelínka a Zicháčka a na druhém místě se umístila publikace
Odmaturuj! z biologie od Mariky Benešové. Po rozumném uvážení je to logické, první
umístěná je určená pro celé čtyři roky vyššího gymnaziálního vzdělání a druhá je
oblíbená hlavně u maturantů, takže plní funkci stanovenou pro potřeby cílené skupiny
84
uživatelů. Podle zvolených kritérií v této diplomové práci se však Biologie
pro gymnázia: (teoretická a praktická část) umístila na 3. místě a Odmaturuj z biologie
na předposledním místě ze šesti hodnocených. Na prvních místech se umístily poměrně
nové učebnice (2010) Biologie člověka 1 a 2, podle mého názoru nejsou však ještě zcela
osvědčené, proto se tolik nepoužívají.
Nedílnou součástí diplomové práce jsou také přílohy, které obsahují didaktický
test ve dvou variantách (A, B), zadání a řešení. Součástí jsou také pracovní listy určené
pro frontální výuku (4), případně k úvodnímu motivování či opakování a ucelení
probrané látky, dále také náměty na laboratorní cvičení (5), které ukazují žákům smysl
probírané látky v praxi, mohou posloužit pro biologické praktikum nebo seminář
biologie.
Další část diplomové práce tvoří prezentace obohacená o zajímavosti a zajímavé
obrázky k danému tématu, které nevedou k memorování holých faktů. Prezentace je
součástí CD přílohy na téma Kůže a kožní deriváty, může být dále využita studenty
i učiteli pro výuku biologie člověka. Součástí CD je i didaktická hra pexeso. Může být
použita k závěrečnému opakování a ucelení klíčových pojmů výuky.
V praxi se dá diplomová práce využít jako podpůrný materiál pro výuku biologie
člověka na téma kůže a kožní soustava. Shrnuje toto téma celistvě. Každý učitel,
ať budoucí, nebo stávající zde najde základní informace, ale i zajímavosti. Vše ovšem
závisí na kreativitě učitele a jeho schopnosti zpracování množství informací, které jsou
mu k dispozici a které je potřeba žákům sdělit a předat. Není to zrovna lehký úkol.
Je potřeba nové poznatky podat zábavnou a interaktivní formou. Proto jsou součástí
diplomové práce pracovní listy vhodné k oživení běžně využívaného frontálního
způsobu výuky, ze kterých lze čerpat pro potřeby výuky tak, abychom se drželi
hodinové dotace.
85
ZÁVĚR V.
Diplomová práce se dělí na část teoretickou a část didaktickou. Teoretická část
komplexně zpracovává kapitolou „Kůže a kožní deriváty“ pro potřeby výuky v rámci
předmětu biologie člověka na středních školách. V úvodu popisuje na základě
dostupných domácích a zahraničních zdrojů vlastnosti kožní soustavy. Dále předkládá
podrobnou charakteristiku stavby kůže a vystihuje funkce lidské kůže. Teoretická část
se zabývá barvou kůže, tedy se v rámci daného tématu dotýká mezipředmětových
vztahů, a to při výkladu lidských ras. Samotná kapitola je věnována kožním derivátům,
mezi které řadíme i kožní žlázy. Poslední kapitola teoretické části se věnuje vybraným
kožním onemocněním a poškozením. Volba se zakládá na četnosti jejich výskytu
v běžném životě a jejich všeobecné známosti v povědomí společnosti. Aktuálním
sociálním tématem je rakovina kůže, které je věnován v teoretické části poměrně
významný prostor, součástí textu je i průzkum výskytu rakoviny v České republice
spojený s narůstající úmrtností a v neposlední řadě související prevencí.
Úvodní kapitola zařazuje učivo „kůže“ do Rámcového vzdělávacího programu.
Didaktická část si kladla za cíl porovnat obsah a formy daného učiva ve středoškolských
učebnicích biologie člověka. Bylo provedeno hodnocení a analýza těchto učebnic
zaměřující se na kožní soustavu. V této kapitole byly publikace seřazeny podle
hodnotících kritérií, nelze ovšem říci, že by ty, které se umístily na poslední příčce, byly
nekvalitní, jen odpovídají požadavkům cílené skupiny uživatelů, tedy žáků, popř.
pedagogům. Většinou záleží na učiteli, které publikace upřednostňuje a jaké materiály
k předmětu si připravuje sám, popř. má dále k dispozici. Svou roli při výběru učebních
materiálů hraje také skupina, se kterou vyučující pracuje.
Dále si práce klade za cíl zkonstruovat didaktické testy, aplikovat je na dané téma
a tím zjistit, v jakém stavu se nachází současná výuka kožní soustavy na středních
školách. Didaktický test byl za tímto účelem použit na určitý vzorek respondentů.
Součástí diplomové práce jsou i návrhy pracovních listů pro žáky a podklady
pro praktická cvičení, která byla vytvořena jako metodická podpora výuky biologie
člověka pro učitele. Jedná se o návrh výukových materiálů, které obsahují zadání
s různými stupni obtížnosti. Jejich cílem je zpestřit výuku a žáky motivovat.
86
Jako poslední úkol si diplomová práce vytyčila vytvoření CD pro potřeby výuky
tématu na středních školách.
V rámci diplomové práce byla vypracována literární rešerše k tématu kožní
soustava ve výuce biologie na střední škole. Byly vytvořeny pracovní listy (příloha)
a výukové CD (CD příloha). Byla vypracována analýza současného stavu výuky kožní
soustavy i porovnání obsahu učiva v různých středoškolských učebnicích. Součástí
diplomové práce je také didaktický test (příloha) a didaktická hra pexeso.
87
POUŽITÉ ZDROJE VI.
1. ABRAHAMS, Peter H. Jak pracuje lidské tělo: [ilustrovaná encyklopedie
anatomie a funkcí všech částí lidského těla]. Praha: Svojtka & Co., 2014.
ISBN 978-80-256-1160-9.
2. ALLEN, Roger E. Dermatology. London: Springer, 1990. ISBN 3-540-19607-2.
3. Anatomický atlas: [orgány, systémy, struktury. Přeložila Zuzana
STLOUKALOVÁ. Praha: Svojtka & Co., 2012. ISBN 978-80-256-0739-8.
4. Atlas lidského těla. 14. vydání. Přeložil Marek PLÁNIČKA, přeložil Jan
KOHOUT. Čestlice: Rebo International CZ, 2015. ISBN 978-80-255-0977-7.
5. BARTÁK, Matěj. Kapesní slovník cizích slov pro 21. století. Praha: Plot, 2008.
ISBN 978-80-86523-90-3.
6. Brněnský dermatologický den Antonína Trýba: konference s mezinárodní účastí:
[abstrakta: Brno,…]. [Brno: Grifart, 2008].
7. BUČEK, Milan. Kapitoly z dermatovenerologie: část A. 2. vyd. Olomouc:
Univerzita Palackého, 2003. Skripta. ISBN 80-244-0592-X.
8. BUCHVALD, Jozef, Juraj PÉČ a Ľudovít SINKA. Dermatovenerológia: Učeb.
pre lek. fak. Martin: Osveta, 1993. ISBN 80-217-0498-5.
9. ČAPEK, Lukáš. Human Skin Engineering and Reconstructive Surgery:
international conference : Prague, Czech Republic, May 20-22, 2013:
proceedings. Liberec: Technical University, 2013. ISBN 978-80-7372-956-1.
10. Česká onkologická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty
Purkyně [online]. 2017 [cit. 2017-03-12]. Dostupné z: http://www.linkos.cz
11. ČIHÁK, Radomír, DRUGA, Rastislav a Miloš GRIM (eds.). Anatomie 3. 2.,
upr. a dopl. vyd. /. Praha: Grada, 2004. ISBN 978-80-247-1132-4.
12. DAUBER, Wolfgang. Feneisův obrazový slovník anatomie: obsahuje na 8000
odborných anatomických pojmů a na 800 vyobrazení. Vyd. 3. české. Praha:
Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1456-1.
13. Dermatovenerologie. Praha: Scientia Medica, 1994. ISBN 80-85526-31-X.
14. DIENSTBIER, Zdeněk. Jak a proč si chránit kůži. Praha: Liga proti rakovině
Praha, 2010. ISBN 978-80-254-8022-9.
88
15. DITRICHOVÁ, Dagmar, Martina JANSOVÁ a Robert
OPAVSKÝ. Repetitorium dermatovenerologie. Olomouc: Epava, 2002.
ISBN 80-86297-08-X.
16. DOKLÁDAL, Milan a Libor PÁČ. Anatomie člověka III.: systém kožní,
smyslový a nervový. 2. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002.
ISBN 80-210-3027-5.
17. DOKLÁDAL, Milan a Libor PÁČ. Anatomie člověka. Brno: Masarykova
univerzita, 1995. ISBN 80-210-1169-6.
18. DRUGA, Rastislav, Miloš GRIM a Karel SMETANA. Anatomie periferního
nervového systému, smyslových orgánů a kůže. Praha: Galén, c2013.
ISBN 978-80-7262-970-1.
19. DUŠEK Ladislav, MUŽÍK Jan, KUBÁSEK Miroslav, KOPTÍKOVÁ Jana,
ŽALOUDÍK Jan, VYZULA Rostislav. Epidemiologie zhoubných nádorů
v České republice [online]. Masarykova univerzita, [2005], [cit. 2017-01-02].
Dostupný z WWW: http://www.svod.cz. Verze 7.0 [2007], ISSN 1802 – 8861.
20. GODAR, Dianne E.; SUBRAMANIAN, Madhan; MERRILL, Stephen
J. Cutaneous malignant melanoma incidences analyzed worldwide by sex, age,
and skin type over personal Ultraviolet-B dose shows no role for sunburn but
implies one for Vitamin D3. Dermato-Endocrinology, 2017, 9.1: e1267077.
21. GRIM, Miloš a Rastislav DRUGA. Základy anatomie. 2., přeprac. vyd. Praha:
Galén, c2014. ISBN 978-80-7492-156-8.
22. HAJN, Václav. Antropologie I. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého,
Přírodovědecká fakulta, 1998. ISBN 8070679018.
23. HAJN, Václav. Antropologie II. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého,
1996. ISBN 80-7067-601-9.
24. HAJN, Václav. Antropologie. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996.
ISBN 80-7067-601-9.
25. HANZLOVÁ, Jitka a Jan HEMZA. Základy anatomie soustavy dýchací, srdečně
cévní, lymfatického systému, kůže a jejich derivátů III. Brno: Masarykova
univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4360-2.
26. JUNQUEIRA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O. KELLEY. Základy
histologie. Jinočany: H & H, 1997. ISBN 80-85787-37-7.
27. KITTNAR, Otomar. Lékařská fyziologie. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-
247-3068-4.
89
28. KLEMENTA, Josef. Somatologie a antropologie: vysokoškolská učebnice pro
studium učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1981.
29. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981. Odborné slovníky.
30. KRAJSOVÁ, Ivana. Atlas kožního melanomu: klinika, morfologie, stadium
a prognóza = Color atlas of cutaneous melanoma: clinics, morphology, stage
and prognosis. Praha: Maxdorf, c2008. Jessenius. ISBN 978-80-7345-151-6.
31. KRAJSOVÁ, Ivana. Kožní nádory: typy, příčiny vzniku, léčba a prevence:
ilustrovaný průvodce pro každého. Praha: Mladá fronta, 2011. Lékař a pacient.
ISBN 978-80-204-2404-4.
32. KUKLOVÁ, Ivana a Petr HERLE. Dermatovenerologie pro všeobecné
praktické lékaře. Praha: Raabe, c2011. Ediční řada pro VPL II. ISBN 978-80-
87553-28-2.
33. Lidské tělo: atlas. Praha: Svojtka & Co., 2011. ISBN 978-80-256-0519-6.
34. LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-
247-3729-4.
35. MACKIE, Rona M. Clinical Dermatology. 4th Ed. Oxford: Oxford University
Press, 1998. Oxford Core Texts. ISBN 0-19-262761-9.
36. MAČÁK, Jiří, Jana MAČÁKOVÁ a Jana DVOŘÁČKOVÁ. Patologie. 2., dopl.
vyd. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3530-6.
37. MACHOVÁ, Jitka. Biologie člověka pro učitele. Druhé vydání. Praha:
Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-
3357-2.
38. MARIEB, Elaine Nicpon, Patricia Brady. WILHELM a Jon. MALLATT.Human
anatomy. 6th ed. media update. Boston: Benjamin Cummings, c2012.
ISBN 0321753275.
39. MARINKOVIĆ, Slobodan. Sectional and MRI Anatomy of the Human Body:
a Photographic Atlas. Stuttgart: Georg Thieme, 2000. ISBN 0-86577-899-X.
40. MCMILLAN, Beverly. Velký ilustrovaný atlas lidského těla. Praha: Svojtka
& Co., 2009. ISBN 978-80-256-0152-5.
41. MERKEL, Emily A.; GERAMI, Pedram. Malignant melanoma of sun-protected
sites: a review of clinical, histological, and molecular features. Laboratory
Investigation, 2017. Dostupné z www.nature.com.
90
42. MERKUNOVÁ, Alena a Miroslav OREL. Anatomie a fyziologie člověka pro
humanitní obory. Praha: Grada, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1521-6.
43. MILNE, John Alexander. An introduction to the diagnostic histopathology of the
skin. London, 1972.
44. NIEDNER, Roland a Yael ADLER. Kožní choroby: obrazový atlas.
Vyd. 2. Přeložil Nina BENÁKOVÁ. Praha: Triton, 2010. Lékařské repetitorium.
ISBN 978-80-7387-206-9.
45. NOVOTNÝ, František. Obecná dermatologie. Praha: Avicenum, 1989.
46. PERCIVAL, G. H., Murray A. DRENNAN a T. C. DODDS. Atlas
of histopathology of the skin. Edinburgh: Livingstone, 1947.
47. PINKUS, Herman a A. H. MEHREGAN. A guide to dermatohistopathology.
2. ed. New York, 1976.
48. PIZINGER, Karel. Dermatovenerologie. Plzeň: Euroverlag, 2012. ISBN 978-
80-7177-985-8.
49. POSPÍŠILOVÁ, Blanka, Jaroslav ŠRÁM a Olga PROCHÁZKOVÁ. Anatomie
pro bakaláře II.: systém kardiovaskulární, systém nervový, smyslové orgány,
soustava kožní, žlázy s vnitřní sekrecí. 2. vyd. V Liberci: Technická univerzita,
2015. ISBN 978-80-7494-153-5.
50. PŘIKRYLOVÁ, Lucie a Lenka SLEZÁKOVÁ. Ošetřovatelství pro střední
zdravotnické školy. 2., dopl. vyd. Praha: Grada, 2014. Sestra. ISBN 978-80-247-
4342-4.
51. RESL, Vladimír. Dermatovenerologie: přehled nejdůležitějších znalostí
a zkušeností pro bakalářské a magisterské studium nelékařských oborů. V Plzni:
Západočeská univerzita, 2014. ISBN 978-80-261-0387-5.
52. RESL, Vladimír. Dermatovenerologie: učební texty pro bakalářské studium.
Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-395-4.
53. SINEL'NIKOV, Rafail Davidovič. Atlas anatomie člověka. 3. čes.vyd. Přeložil
Leo LEMEŽ, přeložil Radomír ČIHÁK. Praha: Avicenum, 1982.
54. Slovník cizích slov. Praha: Plot, 2006. ISBN 80-86523-77-2.
55. SOBOTTA, Johannes a H. BECHER. Atlas of Human anatomy: Nomenclature
in Lat. 9. Engl. ed 3. repr. München, 1978.
56. ŠŤÁVA, Zdeněk a Lubor JIRÁSEK. Základy dermatologie a venerologie
v tabulkách a schematech: Pro studující lékařství a prakt. lékaře. Praha: Státní
zdravotnické nakladatelství, 1957.
91
57. ŠTORK, Jiří. Dermatovenerologie. 2. vyd. Praha: Galén, c2013. ISBN 978-80-
7262-898-8.
58. TICHÝ, Martin. Malignant epidermal tumors. Olomouc: Univerzita Palackého,
Lékařská fakulta, 2010. Skripta. ISBN 978-80-244-2548-1.
59. TICHÝ, Martin. Maligní epidermální nádory. Olomouc: Univerzita Palackého,
2006. Skripta. ISBN 80-244-1279-9.
60. VAŇHARA, Petr, Miroslava SEDLÁČKOVÁ, Irena LAUSCHOVÁ, Svatopluk
ČECH a Aleš HAMPL. Guide to general histology and microscopic anatomy.
Brno: Masaryk University, 2017. ISBN 978-80-210-8453-7.
61. VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 10. aktualizované
vydání. Praha: Maxdorf, 2015. Jessenius. ISBN 978-80-7345-456-2.
64. VOSMÍK, František. Nemoci kůže: prevence a léčba v kostce: výuková pomůcka
pro studující středních zdravotnických škol. Praha: Grada, 1995. ISBN 80-716-
9100-3.
65. Základy první pomoci. Praha: Český červený kříž, 2015. ISBN 978-80-87729-
10-6.
Didaktická část:
1. ANDANUSOVÁ, Anna a Ľudmila ILLÁŠOVÁ. New trends in the didactic
training of teachers. Brno: Tribun EU, 2009. Educo. ISBN 978-80-7399-887-5.
2. BENEŠOVÁ, Marika. Odmaturuj! z biologie. 2., přeprac. vyd. Brno: Didaktis,
c2013. Odmaturuj!. ISBN 978-80-7358-231-9.
3. BYČKOVSKÝ, Petr a Karel ZVÁRA. Konstrukce a analýza testů pro přijímací
řízení. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2007.
ISBN 978-80-7290-331-3.
4. Cermat. Didaktické testy [online]. 2017 [cit. 2017-05-30]. Dostupné z:
http://www.cermat.cz/didakticke-testy-1404034141.html
5. HANČOVÁ, Hana a Marie VLKOVÁ. Biologie v kostce: pro střední školy:
[obecná biologie, botanika, zoologie, biologie]. Praha: Fragment, 2008.
Maturita v kostce. ISBN 978-80-253-0606-2.JUNKOVÁ, Jana. Didaktické
testování. Retrieved, 2006, 4: 2013.
6. HRUŠKA, Michal. FYZIOLOGIE živočichů a člověka.
7. CHRÁSKA, Miroslav. Didaktické testy: příručka pro učitele a studenty
učitelství. Brno: Paido, 1999. ISBN 80-85931-68-0.
92
8. CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního
výzkumu. 2., aktualizované vydání. Praha: Grada, 2016. Pedagogika. ISBN 978-
80-247-5326-3.
9. JELÍNEK, Jan a Vladimír ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia: (teoretická
a praktická část). 11. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014. ISBN 978-
80-7182-338-4.
10. JEŘÁBEK, Ondřej a Martin BÍLEK. Teorie a praxe tvorby didaktických testů.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. ISBN 978-80-244-2494-1.
11. KINCL, Lubomír, Vlastimila CHALUPOVÁ-KARLOVSKÁ a Vítězslav
BIČÍK. Biologie: 2000 testových otázek a odpovědí. 3., dopl. vyd. Olomouc:
Rubico, 2007. Středoškolská učebnice. ISBN 978-80-7346-075-4.
12. KOČÁREK, Eduard. Biologie člověka 1: somatologie, antropologie, fyziologie,
imunologie. 1. vyd. Praha: Scientia, 2010. Biologie pro gymnázia. ISBN 978-80-
86960-47-0.
13. KOČÁREK, Eduard. Biologie člověka 2: souhrn učiva, ochrana zdraví, klíčové
pojmy, testové otázky. 1. vyd. Praha: Scientia, 2010. Biologie pro gymnázia.
ISBN 978-80-86960-47-0
14. KONÍČEK, Libor. Hodnocení výsledků vzdělávání: teoretická část. Ostrava:
Ostravská univerzita v Ostravě, 2007. ISBN 978-80-7368-392-4.
15. LORBEER, George C. a Leslie W. NELSON. Biologické pokusy pro děti:
náměty a návody pro zajímavé vyučování: rostliny, živočichové, lidské zdraví,
ekologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-165-7.
16. MACHOVÁ, Jitka. Cvičení z biologie: Učeb. pro 3.roč. gymnázia (nepovinný
předmět). Praha, 1984.
17. MAŇÁK, Josef a Petr KNECHT. Hodnocení učebnic. Brno: Paido, 2007.
Pedagogický výzkum v teorii a praxi. ISBN 978-80-7315-148-5.
18. MASLOWSKI, Oton. Didaktika biologie: Určeno pro posl. přírodověd. fak.
A pedagog. fak. Univ. Palackého. Olomouc: Univerzita Palackého, 1990.
19. NOVÁKOVÁ, Zuzana a Robert ROMAN. Praktická cvičení z fyziologie
a neurověd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6372-3.
20. NOVOTNÝ, Ivan a Michal HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené
a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015. ISBN 978-80-7373-128-1.
21. PAVLASOVÁ, Lenka. Přehled didaktiky biologie. Praha: Univerzita Karlova,
Pedagogická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7290-643-7.
93
22. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. [online]. Praha: Výzkumný ústav
pedagogický v Praze, 2007. 100 s. [cit. 2017-07-02]. Dostupné
z WWW. <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPG-2007-
07_final.pdf> ISBN 978-80-87000-11-3.
23. SUCHÝ, Jaroslav. Praktická cvičení ze somatologie a antropologie:
pro pedagogické fakulty. Vyd. 2. Praha, 1970.
24. ŠKODA, Jiří a Pavel DOULÍK. Tvorba a hodnocení didaktických testů:
cvičebnice pro studenty učitelství a účastníky kurzu DPS. Ústí nad Labem:
Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2007. Skripta. ISBN 978-80-7044-
919-6.
25. VINTER, Vladimír a kol. Příručka pro začínající učitele biologie. Šumperk:
Trifox, s. r. o., 2009. ISBN 987-80-904309-4-5.
Zdroje obrázků:
https://atlases.muni.cz/atlases/kuze/atl_cz/sect_main.html
Dermatology atlas [online]. 1999 - 2017 [cit. 2017-03-12]. Dostupné z:
http://www.atlasdermatologico.com.br
http://portal.med.muni.cz/clanek-316-virtualni-mikroskop.html
http://www.dermnet.com/
Dermatovenerologie. WikiSkripta [online]. 2008- [cit. 2017-03-13]. ISSN 18046517.
Dostupné z:
http://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Portál:Dermatovenerologie&oldid=375401
http://www.brouci.cz/detail-clanku/1582_zakozka-svrabova.html
http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-zdravi-zdravi/176437/pozor-na-melanom-
tajemny-zabijak-ciha-na-slunci.html
94
SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ VII.
Seznam tabulek:
Tab. 1: Přehled kožních receptorů.
Tab. 2: Návrh seznamu hodnotících kritérií podle důležitosti (Maňák, 2007).
Tab. 3: Vybrané knižní tituly a jejich titulní přebal.
Tab. 4: Hodnocení kritérií a jejich bodové ohodnocení.
Tab. 5: Ohodnocení učebnice Biologie člověka 1: somatologie, antropologie, fyziologie,
imunologie a Biologie člověka 2: souhrn učiva, ochrana zdraví, klíčové pojmy, testové
otázky.
Tab. 6: Ohodnocení učebnice Biologie člověka: pro gymnázia.
Tab. 7: Ohodnocení učebnice Biologie pro gymnázia: (teoretická a praktická část).
Tab. 8: Ohodnocení učebnice Odmaturuj z biologie.
Tab. 9: Ohodnocení učebnice Biologie v kostce 2: zoologie, biologie člověka.
Tab. 10: Druhy didaktických testů (Byčkovský, 2007).
Tab. 11: Souvislost hodnoty Q s koeficientem d.
Tab. 12: Získané hodnoty Q, P u testových úloh varianty A.
Tab. 13: Získané hodnoty Q, P u testových úloh varianty B.
Tab. 14: Získané hodnoty d pro variantu testu A.
Tab. 15: Získané hodnoty d pro variantu testu B.
Seznam obrázků:
Obr. 1: Procentuální rozložení kůže na lidském těle (Grim, 2014).
Obr. 2: Řez kůží.
95
Obr. 3: Vrstvy pokožky (Marieb; Wilhelm, 2012).
Obr. 4: Vrstvy pokožky pod mikroskopem (Marieb; Wilhelm, 2012).
Obr. 5: Typy buněk kůže (Marieb; Wilhelm, 2012).
Obr. 6: Pigmentové buňky (melanocyt).
Obr. 7: Vrstvy škáry.
Obr. 8: Otisk dlaně, typická kresba povrchu kůže (Čihák, 2004).
Obr. 9: Uložení receptorů v kůži.
Obr. 10: Volné nervové zakončení.
Obr. 11: Meissnerovo tělísko.
Obr. 12: Vater – Paciniho tělísko.
Obr. 13: Ruffiniho tělísko.
Obr. 14: Podélný řez chlupem (Abrahams, 2014).
Obr. 15: Příčný řez chlupem (Marieb, 2012).
Obr. 16: Základní stavba chlupu (Anatomický atlas, 2012).
Obr. 17: Příčný řez vlasem různých rasových skupin.
Obr. 18: Poslední článek prstu s nehtem.
Obr. 19: Podélný řez posledním článkem prstu.
Obr. 20: Uložení mazových a potních žláz.
Obr. 21: Rozložení potních žláz (Atlas lidského těla, 2015).
Obr. 22: Řez prsem.
Obr. 23: Průběh mléčné lišty.
Obr. 24: Příznak Herpes simplex (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 25: Příznak Herpes zoster (převzato z atlasdermatologico.com).
96
Obr. 26: Projev svrabu (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 27: Zákožka svrabová (převzato z brouci.cz).
Obr. 28: Puchýřky planých neštovic (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 29: Černé a bílé komedony, akné (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 30: Projevy lupénky (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 31: Projev lupénky na nehtu (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 32: Kožní projevy atopického onemocnění (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 33: Projev růžovky na nose (převzato z atlasdermatologico.com).
Obr. 34: Diagnostika melanomu podle věku (převzato ze svod.cz).
Obr. 35: Kritéria kožních fototypů (Krajsová, 2011).
Obr. 36: Srovnání výskyt melanomu v ČR a ve světě (převzato ze svod.cz).
Obr. 37: Pravidlo ABCDE (Krajsová, 2011).
Obr. 38: Pravidlo ABCDE názorně (upraveno dle prozeny.cz).
Obr. 39: Úmrtnost na rakovinu kůže v čase (převzato ze svod.cz).
97
PŘÍLOHY VIII.
Příloha 1: DIDAKTICKÝ TEST – ZADÁNÍ
Kůže a kožní deriváty – didaktický test
Jméno:
Ročník:
Maximální počet bodů: 25
Dosažený počet bodů:
A
1. Vyjmenujte jednotlivé vrstvy kůže, jak jdou za sebou od povrchu do hloubky:
(1b)
1.
2.
2. Nejčetnějšími buňkami jsou: (1b)
a) melanocyty
b) Langerhansovy buňky
c) keratinocyty
d) Merkelovy buňky
3. Do obrázku vyznačte popiskem následující struktury: potní žláza, epidermis,
mazová žláza (1b)
98
4. Tmavý pigment kůže nazýváme: (1b)
a) melanin
b) melanosom
c) melanocyt
d) melanom
5. K vrstvám kůže (1 - 2) přiřaďte dané pojmy (a – d): (1b)
1. epidermis a) vyústění žláz b) kolagenní a elastická vlákna
2 dermis c) keratinocyty d) Meissnerova tělíska
6. Tuk se ukládá převážně v: (1b)
a) pokožce
b) škáře
c) podkoží
7. Uveďte 2 rozdíly mezi ekrinní a apokrinní potní žlázou: (1b)
1.
2.
8. Mezi nemoci kůže patří: (1b)
a) osteoporóza
b) pásový opar
c) aneurisma
d) rutilismus
9. Uveďte 2 rozdíly mezi europoidní a mongoloidní rasou, které rozpoznáváme na
kůži: (1b)
1.
2.
10. Mezi sekundární ochlupení nepatří: (1b)
a) vousy
b) drobné chloupky
c) řasy
d) obočí
99
11. Kůže je největším plošným orgánem lidského těla s rozlohou cca: (1b)
a) 1,8 – 2 m2
b) 0,8 – 1 m2
c) 2,8 – 4 m2
d) 1,5 – 5 m2
12. V době laktace se mléko hromadí v: (1b)
a) mlékovodu
b) mléčné žláze
c) prsní bradavce
d) mléčném sinu
13. Nejcitlivější (nejtenčí) kůže je na: (1b)
a) zádech
b) břiše
c) očních víčkách
d) dlani ruky
14. Na obrázku je znázorněno: (1b)
a) Meissnerovo tělísko
b) Ruffiniho tělísko
c) Vater – Paciniho tělísko
15. Podle pravidla ABCDE uveďte tři pomůcky pro rozpoznání kožního
melanomu: (1b)
1.
2.
3.
100
16. Vyberte nepravdivé tvrzení: (1b)
a) Tukový polštář představuje zásobu energie.
b) Kůže je pro vodu prakticky nepropustná.
c) Na tvorbě akné v pubertě se podílí hormony.
d) Mezi kožní deriváty nepatří mazové žlázy.
17. Lanugo je označení pro: (1b)
a) primární ochlupení
b) nehtový měsíček
c) první mléko
d) chlupy ohanbí
18. Epidermis se vyvíjí z: (1b)
a) ektodermu
b) mezodermu
c) endodermu
19. Mazové žlázy chybí v kůži: (1b)
a) čela
b) břicha
c) plosce nohy
d) šíje
20. Mléčná žláza se skládá z: (1b)
a) 15 – 20 laloků
b) 10 laloků
c) 5 laloků
21. Vlastní materiál nehtu označujeme jako: (1b)
a) nehtové lůžko
b) nehtová ploténka
c) eponychium
d) tělo nehtu
22. Jakým způsobem vzniká kuří oko? (1b)
………………………………………………………………………………………
101
23. Pokožka je tvořena mnohovrstevným …………. epitelem: (1b)
a) cylindrickým
b) dlaždicovým
c) kubickým
d) ani jedna odpověď není správná, pokožka je tvořena vazivem
24. Barva kůže nezávisí na: (1b)
a) tloušťce
b) množství pigmentu
c) množství vit. D
d) hustotě prokrvení
25. Uveďte, jak byste provedli „první pomoc“ při popáleninách na kůži. (1b)
……………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………
102
Kůže a kožní deriváty – didaktický test
Jméno:
Ročník:
Maximální počet bodů: 25
Dosažený počet bodů:
B
1. Nejméně citlivá (nejsilnější) kůže je na: (1b)
a) chodidle
b) hrudníku
c) očních víčkách
d) zádech
2. Vyberte správné vrstvení kůže směrem od povrchu do hloubky těla: (1b)
a) pokožka → podkožní vazivo → škára
b) škára → podkoží → pokožka
c) pokožka → škára → podkožní vazivo
3. Definujte pojem kožní derivát. (1b)
………………………………………………………………………………………….
4. Kůže je nejtěžším orgánem lidského těla s hmotností cca: (1b)
a) 2 – 3,5 kg
b) 3 – 4,5 kg
c) 4 – 5,5 kg
d) 3,5 – 9,5 kg
5. Imunitní buňky kůže nazýváme: (1b)
a) melanocyty
b) Langerhansovy buňky
c) keratinocyty
d) Merkelovy buňky
103
6. Lanugo řadíme k ochlupení: (1b)
a) terciárnímu
b) sekundárnímu
c) primárnímu
7. K vrstvám kůže (1 – 2) přiřaďte dané pojmy (a – d): (1b)
1. epidermis a) cévy b) pevná, pružná pojivová tkáň
2. dermis c) rohovatějící epitel d) melanocyty
8. Mezi nemoci kůže nepatří: (1b)
a) lupénka
b) ekzém
c) kopřivka
d) skolióza
9. Sekreční části mazových a potních žláz jsou uložené: (1b)
a) v podkožním vazivu
b) ve škáře
c) v pokožce
10. Který vitamín se díky působení slunečního záření tvoří v kůži? (1b)
a) A
b) D
c) K
d) C
11. Do obrázku vyznačte popiskem následující struktury: nehtový val, měsíček,
eponychium (1b)
12. Uveďte, který český přírodovědec je považován za průkopníka dermatoglyfiky:
(1b)
……………………………………………………………..
104
13. Mlékovody ústí do: (1b)
a) prsní bradavky
b) prsního dvorce
c) prsní žlázy
14. Mezi terciární ochlupení nepatří: (1b)
a) obočí
b) chlupy podpaží
c) ušní chloupky
d) chlupy ohanbí
15. Na obrázku je znázorněno: (1b)
a) Meissnerovo tělísko
b) Ruffiniho tělísko
c) Vater – Paciniho tělísko
16. Uveďte 2 rozdíly mezi mongoloidní a negroidní rasou, které rozpoznáváme na
kůži: (1b)
1.
2.
17. Dermis se vyvíjí z: (1b)
a) ektodermu
b) mezodermu
c) endodermu
105
18. Terciární ochlupení se začíná vytvářet: (1b)
a) v dětství
b) v pubertě
c) v dospělosti
19. Čím je dáno zbarvení vlasu do šeda až běla u starších lidí? Uveďte 2 důvody:
(1b)
1.
2.
20. Mazové žlázy chybí v kůži: (1b)
a) dlaně
b) zevního zvukovodu
c) čela
d) zad
21. Které kožní žlázy neústí do vlasových folikulů: (1b)
a) mazové žlázy
b) malé potní žlázy
c) velké potní žlázy
22. Jak vznikají bradavice? (1b)
……………………………………………………………………………………….
23. Kůže vstřebává látky rozpuštěné: (1b)
a) ve vodě
b) v tucích
c) ve vodě a v tucích
24. Uveďte, jak byste provedli „první pomoc“ při omrzlinách kůže: (1b)
……………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………
25. Vyberte nepravdivé tvrzení: (1b)
a) Pokožka je výživou závislá na škáře.
b) Apokrinní žlázy jsou četnější než ekrinní žlázy.
c) Apokrinní žlázy jsou větší než ekrinní žlázy.
d) Volná nervová zakončení jsou čidlem bolesti v kůži.
106
Příloha 2: DIDAKTICKÝ TEST – ŘEŠENÍ
Kůže a kožní deriváty – didaktický test
Jméno:
Ročník:
Maximální počet bodů: 25
Dosažený počet bodů:
A
1. Vyjmenujte jednotlivé vrstvy kůže, jak jdou za sebou od povrchu do hloubky:
(1b)
1. položka
2. škára
3. podkožní vazivo
2. Nejčetnějšími buňkami jsou: (1b)
- keratinocyty
3. Do obrázku vyznačte popiskem následující struktury: potní žláza, epidermis,
mazová žláza (1b)
4. Tmavý pigment kůže nazýváme: (1b)
- melanin
epidermis
potní žláza
mazová žláza
107
5. K vrstvám kůže (1 - 2) přiřaďte dané pojmy (a – d): (1b)
1. epidermis - vyústění žláz, keratinocyty (a, c)
2 dermis - kolagenní a elastická vlákna, Meissnerova tělíska (b, d)
6. Tuk se ukládá převážně v: (1b)
- podkoží
7. Uveďte 2 rozdíly mezi ekrinní a apokrinní potní žlázou: (1b)
ekrinní – malé potní žlázy, jsou po celém těle, neústí do vlasových folikulů, produkují
jen tekutinu bez buněčné složky
apokrinní – velké potní, jsou větší, sekret obsahuje části buněk (aromatické žlázy), ústí
do vlasových folikulů, aktivní až od puberty
8. Mezi nemoci kůže patří: (1b)
- pásový opar
9. Uveďte 2 rozdíly mezi europoidní a mongoloidní rasou, které rozpoznáváme na
kůži: (1b)
europoidní – barva kůže světlá až nahnědlá, vlasy rovné až vlnité, průřez vlasu oválný
mongoloidní - barva kůže světlá nažloutlá, vlasy rovné a tmavé, průřez vlasu kruhový
10. Mezi sekundární ochlupení nepatří: (1b)
- vousy
11. Kůže je největším plošným orgánem lidského těla s rozlohou cca: (1b)
- 1,8 – 2 m2
12. V době laktace se mléko hromadí v: (1b)
- mléčném sinu
108
13. Nejcitlivější (nejtenčí) kůže je na: (1b)
- očních víčkách
14. Na obrázku je znázorněno: (1b)
- Vater – Paciniho tělísko
15. Podle pravidla ABCDE uveďte tři pomůcky pro rozpoznání kožního
melanomu: (1b)
- asymetrie, ohraničení, barva, průměr, vyvýšení
16. Vyberte nepravdivé tvrzení: (1b)
Mezi kožní deriváty nepatří mazové žlázy.
17. Lanugo je označení pro: (1b)
- primární ochlupení
18. Epidermis se vyvíjí z: (1b)
- ektodermu
19. Mazové žlázy chybí v kůži: (1b)
- plosce nohy
20. Mléčná žláza se skládá z: (1b)
- 15 – 20 laloků
21. Vlastní materiál nehtu označujeme jako: (1b)
- nehtová ploténka
22. Jakým způsobem vzniká kuří oko? (1b)
- trvalým tlakem nad kostními výstupky prstech dolní končetiny (vhodná obuv)
23. Pokožka je tvořena mnohovrstevným …………. epitelem: (1b)
- dlaždicovým
109
24. Barva kůže nezávisí na: (1b)
- množství vit. D
25. Uveďte, jak byste provedli „první pomoc“ při popáleninách na kůži. (1b)
- přerušíme přívod tepla,ochlazujeme studenou vodou, sundáme prstýnky, hodinky a
další předměty, jež by mohly škrtit, zakryjeme puchýře sterilním materiálem, nikdy
nepropichujeme.
110
Kůže a kožní deriváty – didaktický test
Jméno:
Ročník:
Maximální počet bodů: 25
Dosažený počet bodů:
B
1. Nejméně citlivá (nejsilnější) kůže je na: (1b)
- chodidle
2. Vyberte správné vrstvení kůže směrem od povrchu do hloubky těla: (1b)
- pokožka → škára → podkožní vazivo
3. Definujte pojem kožní derivát. (1b)
= zrohovatělé útvary (vlasy, chlupy, nehty) + kožní žlázy (mazové, potní, mléčná),
vznikají z epidermis
4. Kůže je nejtěžším orgánem lidského těla s hmotností cca: (1b)
- 3 – 4,5 kg
5. Imunitní buňky kůže nazýváme: (1b)
- Langerhansovy buňky
6. Lanugo řadíme k ochlupení: (1b)
- primárnímu
7. K vrstvám kůže (1 – 2) přiřaďte dané pojmy (a – d): (1b)
1. epidermis – cévy, pevná, pružná pojivová tkáň (a, b)
2. dermis - rohovatějící epitel, melanocyty (c, d)
8. Mezi nemoci kůže nepatří: (1b)
- skolióza
111
9. Sekreční části mazových a potních žláz jsou uložené: (1b)
- ve škáře
10. Který vitamín se díky působení slunečního záření tvoří v kůži? (1b)
- D
11. Do obrázku vyznačte popiskem následující struktury: nehtový val, měsíček,
eponychium (1b)
12. Uveďte, který český přírodovědec je považován za průkopníka dermatoglyfiky:
(1b)
- J. E. Purkyně
13. Mlékovody ústí do: (1b)
- prsní žlázy
14. Mezi terciární ochlupení nepatří: (1b)
- obočí
15. Na obrázku je znázorněno: (1b)
- Ruffiniho tělísko
16. Uveďte 2 rozdíly mezi mongoloidní a negroidní rasou, které rozpoznáváme na
kůži: (1b)
mongoloidní - barva kůže světlá nažloutlá, vlasy rovné a tmavé, průřez vlasu kruhový
negroidní - kůže hnědá až černá, vlasy vlnité až kudrnaté, průřez vlasu zploštělý ovál
nehtový val měsíček
eponychium
112
17. Dermis se vyvíjí z: (1b)
- mezodermu
18. Terciární ochlupení se začíná vytvářet: (1b)
- v pubertě
19. Čím je dáno zbarvení vlasu do šeda až běla u starších lidí? Uveďte 2 důvody:
(1b)
- ubývá pigment, mezi buňkami vlasu vznikají vzduchové bublinky popř. chorobami a
výživou
20. Mazové žlázy chybí v kůži: (1b)
- dlaně
21. Které kožní žlázy neústí do vlasových folikulů: (1b)
- malé potní žlázy
22. Jak vznikají bradavice? (1b)
- HPV viry, nákaza sprchy a bazény,
23. Kůže vstřebává látky rozpuštěné: (1b)
- v tucích
24. Uveďte, jak byste provedli „první pomoc“ při omrzlinách kůže: (1b)
- dostaneme postiženého do teplého prostředí, abychom obnovili krevní oběh, omrzlé
části těla zahříváme ve vodní lázni (37 – 42°C) po dobu 30 minut, puchýře zakryjeme
sterilním obvazem a vyhledáme lékařskou pomoc
25. Vyberte nepravdivé tvrzení: (1b)
Apokrinní žlázy jsou četnější než ekrinní žlázy.
113
Příloha 3: PRACOVNÍ LISTY A PRAKTICKÁ
CVIČENÍ
PRACOVNÍ LIST Č. 1
STAVBA KŮŽE
„Inteligence vám přináší jen nepříjemnosti - jako krokodýlovi jeho cenná kůže.“
Valeriu Butulescu
Úkol č. 1: Doplňte vyznačené pojmy do textu.
tukový polštář, 1,6 – 1,8 m2, na dlaních, podkoží, na očních víčkách, pokožka,
podkožní vazivo, keratinocyty, mnohovrstevným dlaždicovým, melanin,
elastických a kolagenních vláken, největší orgán, elastická, 3 – 4,5 kg pružnost,
kolagenní, škára, nejtěžší orgán, melanocyty, pevnost, tukových buněk
Kůže je ………………… lidského těla. Pokrývá ucelený zevní povrch těla, který
dosahuje rozlohy přibližně ………… u dospělého člověka. Hmotnost kůže je okolo
………., proto ji označujeme i jako ………………… lidského těla. Její tloušťka kolísá
od 0,5 mm do 4 mm. Nejsilnější vrstva je ……………… a chodidlech popř. zádech
a velmi tenká ………………. a na penisu. Na kůži rozeznáváme základní části:
……………… (epidermis), …………… (dermis) ta plynule přechází v ………………
(tela subcutanea).
Epidermis je povrchová vrstva kůže tvořena ………………………………
epitelem. Základní buňky kůže …………………….., průběžně dozrávají a neustále se
obměňují. Pigmentové buňky zvané …………………. předávají základním buňkám
tmavě hnědý pigment ………………
Dermis je vrstva vaziva s velkým množstvím ………………………………..
Jsou zde uloženy cévy, nervy a žlázy. …………………. vlákna zajišťují ………….,
roztažitelnost a štěpitelnost kůže. …………………. vlákna zajišťují odolnost a pevnost
kůže. Dermis plynule přechází bez přesného ohraničení, do …………….. Je tvořeno
vazivovými vlákny, která obsahují mnoho ………………..... Mimo tato místa se
seskupují v ostrůvky, které tvoří …………………………….
Úkol č. 2: Vyřešte přesmyčku a dané pojmy vysvětlete.
GYERHANLASONV UBKYŇ - ………………………………….
LÁPIPARNÍ NILEI - ………………………………………………
KADERGLYFIMATO - …………………………………………...
114
PRACOVNÍ LIST Č. 2
FUNKCE KŮŽE
„Jsem tu dobře? Narodil jsem se u slušných lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou
válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím
dýchat? Tak děkuji.“
Ludvík Aškenazy
Úkol č. 1: Doplňte vyznačené pojmy do textu.
barva, Meissnerova tělíska, tucích, bariéry, stálost, špatný, UV zářením, kyselé,
melaninu, receptorů, vitaminu D, volné nervové zakončení, termoregulační, Vater
- Paciniova tělíska, vápníku, Ruffiniho tělíska, nepropustná, neochlupených
svědění
Kůže plní mnoho nezastupitelných funkcí, proto je velmi důležitým orgánem
lidského těla. Obecně plní funkci jakési ………….. mezi vnitřním a vnějším prostředím.
Zajišťuje ……….. vnitřního prostředí. Chrání tělo před škodlivým ………….., díky
přítomnosti melaninu. Kůže má ………. pH, což poskytuje ochranu před množením
mikroorganismů. V kůži je přítomno mnoho …………….., které poskytují informaci
z vnějšího prostředí. Liší se svojí velikostí, stavbou, polohou a funkcí.
………………………. registrují podněty poškozující tkáně, reagují také na tlakové
podněty (např. …………). Čidla doteku a mírného tlaku jsou ………………….
V největším počtu jsou umístěna v …………….…. částech kůže.
…………………….… umožňují vnímání tlaku, tahu a vibrací. ………….……….
slouží k detekci většího tlaku, ale hlavně detekci tahu např. při napínání kůže. Kůže je
………… vodič tepla, tepelný únik do okolí reguluje uspořádáním kožních cév
a potními žlázami, proto zastává ……………….. funkci. Kůže je pro vodu a látky v ní
obsažené ………..….., vstřebává však látky, které jsou rozpustné v ………... Kůže je
hlavní zdrojem ………….., který je nezbytný pro vstřebávání ……………, pro správný
vývoj kostí. ……….. kůže závisí na tloušťce, hustotě prokrvení a množství pigmentu
………………..
Úkol č. 2: Vyřešte přesmyčku a dané pojmy vysvětlete.
GOLMOSKÁN NAVRSK- ……………………………………….
NŽÍKO ŘSAA - ……………………………………………………
BÁLVERNÍNON ACEKOIKMUN - ……………………………..
ROINEGDNÍ SAAR - ……………………………………………..
115
PRACOVNÍ LIST Č. 3
KOŽNÍ DERIVÁTY – CHLUPY, NEHET
„Nezvykněte si vytrhávat šedivé vlasy, neboť jednou budete mít jen je.“
Jan Sobotka
Úkol č. 1: Doplňte vyznačené pojmy do textu.
vzpřimovače chlupu, nehtová ploténka, lanugo, epidermálního, oválný, chlupy,
vlasový folikul, mazová žláza, mongoloidní, vlasový stvol, sekundární, husí kůže,
měsíček, ledvinovitý, puberty, nehtovém lůžku, vlasové cibulky, kůra
Kožní deriváty jsou útvary …………….. původu. Dlouhé, tenké, pružné útvary, které
rostou nad povrch kůže nazýváme ……… (pili). Základní stavba je podobná u všech
typů. ………….. je kompletně zrohovatělá část, která vyčnívá z kůže. Vlasový kořen je
zapuštěný do vklesliny pokožky, která se označuje jako …………... Ke každému je
připojena …….……… a hladká svalovina, tvořená ze ………………….. Při smrštění
této svaloviny dojde ke vzpřímení vlasu a zároveň k poklesu kůže. Tento jev známe
v podobě tzv. …………... Buňky ……………. jsou zodpovědné za růst vlasu. Barva
vlasů je dána přítomností pigmentu ve vlasové ……….. Jednotlivé rasové skupiny mají
odlišný tvar. U europoidní rasy je průřez …………, u …………… rasy je kruhovitý
a negroidní rasy mají vlasy ………….… tvar, proto mají vlasy kudrnatě stočené.
Primární ochlupení, tzv. ……… se objevuje ve formě jemných chloupků, které narůstají
již v břiše matky. ………..…… ochlupení se vyvíjí po celý život a s věkem zesiluje.
Terciární ochlupení začíná se objevovat až s nástupem …………….
Nehet (unguis) je destička pokrývající hřbetní část posledního článku prstů ruky a nohy.
Vlastní materiál nehtu označujeme jako …………………, její viditelnou část nazýváme
tělo nehtu. Nehet leží na ………….. Na viditelné části nehtu pozorujeme bělavý
………. (lunula).
Úkol č. 2: Vyřešte přesmyčku a dané pojmy vysvětlete.
LISIMUSRUT - ……………………………………..
CHIUNYEPOM - ……………………………………
ASŘY - ………………………………………………
116
PRACOVNÍ LIST Č. 4
KOŽNÍ DERIVÁTY – KOŽNÍ ŽLÁZY
„Genialita je 1 % inspirace a 99 % potu.“
Thomas Alva Edison
Úkol č. 1: Doplňte vyznačené pojmy do textu.
mléčná, aromatické potní, mazové, prs, potní, ústí, neústí, pH 4– 6, velké potní,
kožní maz, ektodermálního, ekrinní, puberty, největší, 2 mil., malé potní, sekrece,
pot
Kožní žlázy (glandulae cutis) jsou útvary…………….… původu. ……… žlázy jsou
uloženy všude, kde rostou chlupy. Jsou to žlázy, které jsou připojené k vlasovým
folikulům a které do nich většinou ……….. Produkují …………. (sebum), který vytváří
ochrannou vrstvu na povrchu a svým způsobem ji zvláčňuje. ……. žlázy jsou v kůži
rozloženy nerovnoměrně. Podle povahy své ……….. rozeznáváme dva typy žláz.
Žlázy ekrinní, …………… žlázy, které produkují jen tekutinu a žádnou buněčnou
složku. Jsou po celé kůži v počtu asi …………….. Do vlasových folikulů ……….
Produktem je …… (sudor), který obsahuje 98 % vody, dále pak chlorid sodný (NaCl),
močovinu a mastné kyseliny. Výsledná kyselost kůže dosahuje ………... Kyselý povrch
kůže ji chrání a brání množení mikrobů na povrchu těla. Žlázy apokrinní, …………….
žlázy podstatně větší než …………. žlázy. Jejich sekret obsahuje části buněk, které se
oddělením stávají jeho součástí a způsobují typické aroma sekretu. Nazýváme je proto
také ……………………. žlázy. Jsou aktivní v období ……..….. Prsní nebo také
…………žláza je ………….. kožní žlázou, která podmiňuje spolu s tukovou tkání
vyvýšení označované jako ………
Úkol č. 2: Vyřešte přesmyčku a dané pojmy vysvětlete.
VODKOMLÉ - …………………………………..
ZIMLEVO - ……………………………………...
STIELYPOMA - …………………………………
117
PRACOVNÍ LIST Č. 5
LABORATORNÍ PRÁCE – KŮŽE
Kůže (latinsky cutis, řecky derma) je největší orgán lidského těla. Pokrývá ucelený zevní
povrch těla. Ke kožní soustavě (integumentum commune) neřadíme jen kůži jako
ucelený povrch lidského těla „viditelný pouhým okem“, ale patří k ní i kožní deriváty.
Úkol č. 1: Popište obrázek na základě toho, co již znáte.
(Marieb; Wilhelm, 2012)
Úkol č. 2: Kůže – histologický preparát
Pomůcky: mikroskop, trvalý preparát (řez kůží)
Postup:
1. Pozorujte řez kůže.
2. Pozorované struktury zakreslete a pojmenujte.
118
Nákres:
Závěr:
Pozorovali jsme řez kůží člověka. Pozorované struktury jsme zakreslili v podobě
obrázku a obrázek jsme popsali. Pozorovali jsme stavbu kůže.
Použité zdroje:
1. JELÍNEK, Jan a Vladimír ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia: (teoretická
a praktická část). 11. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014. ISBN 978-
80-7182-338-4.
2. MARIEB, Elaine Nicpon, Patricia Brady. WILHELM a Jon. MALLATT.
Human anatomy. 6th ed. media update. Boston: Benjamin Cummings, c2012.
ISBN 0321753275.
3. NOVOTNÝ, Ivan a Michal HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené
a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015. ISBN 978-80-7373-128-1
119
PRACOVNÍ LIST Č. 6
LABORATORNÍ PRÁCE – DERMATOGLYFIKA
Dermatoglyfika je vědní obor, který se zabývá studiem povrchu rukou a nohou
(popř. dlaní a chodidel). V odborné literatuře se rozlišuje na:
• daktyloskopii – nauka o útvarech papilárních linií na konečcích prstů, dlaní
rukou a chodidlech,
• cheiroskopii – nauka o papilárních liniích na dlaních,
• podoskopii – nauka o útvarech papilárních linií na chodidlech.
Vědecky zkoumána byla až na konci 19. století. Za nejstarší zobrazení dermatoglyfů
jsou považovány otisky prstů vyryté na stěnách hrobky na bretaňském ostrově
L´Ile de Gavr´inis. U nás náhodně vzniklé otisky prstů na předmětech z vypálené hlíny
pocházejících z Dolních Věstonic na Moravě. Za zakladatele je považován český vědec
Jan Evangelista Purkyně. Dermatoglyfika má dnes uplatnění v soudní antropologii
a v kriminalistice. Dermatoglyfy, obrazce papilárních linií, jsou pro každého jedince
individuálně charakteristické.
Úkol č.1: Snímání otisků prstů
Pomůcky: tiskařská čerň, fotováleček s držákem, dvě skleněné desky (20 x 30 cm), bílé
papíry, lupa, mýdlo, ručník.
Postup:
1) Na skleněnou desku naneseme trochu tiskařské černi a fotoválečkem
rozválcujeme do velmi tenké vrstvy (mělo by být možno přes ni číst novinový
text).
2) Na druhé sklo položíme list bílého papíru označený jménem vyšetřovaného
a písmenem L nebo P (levá nebo pravá ruka).
3) Skleněné desky položíme vedle sebe na kraj stolu, prsty otiskujeme valivým
pohybem na kraj papíru podél delší strany listu.
4) Nejdříve se snímá otisk palce, pak ukazováku a dalších prstů až k malíku.
120
5) Vyšetřující vede prst při očerňování a i při otiskování zcela stejným způsobem:
celou oblou část prstového bříška převalí po podložce zleva doprava, nikdy ne
zpátky! Pokud je první otisk nečitelný, otiskneme prst ještě jednou.
6) Vyšetřující označí otisky prstů čísly a ihned se lupou přesvědčí, jsou-li dost
zřetelné, nebo je-li nutno některý prst otisknout znovu. Prsty se číslují takto: 1 –
palec, 2 – ukazovák, 3 – prostředník, 4 – prsteník, 5 – malík.
7) Otisky prstů vyhodnotíme a pozorujeme vyznačené obrazce.
Hodnocení otisků prstů:
Každý otisk prstu má svou kvalitativní i kvantitativní charakteristiku.
Kvalitativní charakteristika je dána tvarem hlavního vzoru, který papilární linie tvoří na
středu otisku. Nejvýznamnější hlavní vzory jsou: smyčka, oblouček, závit (vír).
Vedlejším vzorem je triradius (smyčka - rozběhnutí tří linií z jednoho bodu).
(převzato z Jelínek, Zicháček, 2014)
Úkol č. 2: Snímání otisků dlaně
Pomůcky: tiskařská čerň, fotováleček s držákem, skleněná deska (20 x 30 cm), bílé
papíry, skleněná láhev (typu lahve od vína), mýdlo, ručník.
121
Postup:
1) Otisky dlaně provádíme tak, že nejprve rozetřeme barvu na lahev. Otisk
provedeme na střed papíru.
2) Vyšetřovaný převalí celou ruku přes lahev (dlaň i prsty), prsty musí držet
natažené, ale současně musí být ruka uvolněná, aby se celý terén dokonale
otisknul.
3) Potom ovineme papír na láhev a valivým pohybem přes papír celou ruku
otiskneme. Při pohybu ruky po válci na hřbet ruky mírně tlačíme, aby byl otisk
dokonalý.
4) Okamžitě po zhotovení každého otisku zkontrolujeme, zda je otisk otisknut
kompletně. V případě neúspěchu postup opakujeme.
5) Pozorujeme ohybové rýhy na dlani.
Hodnocení otisků dlaně:
Na dlani člověka probíhají tři hlavní rýhy tzv. ohybové rýhy a svalový val pod
palcem.
(upraveno dle Machová, 1984)
122
Závěr:
Těmito metodami jsme získali otisky prstů i dlaně. Z vlastní zkušenosti můžeme říct,
že otisky prstů nejsou u žádného jedince stejné. Lupou jsme pozorovali nejlépe viditelné
vzory na prstech a ohybové rýhy na dlani.
Použité zdroje:
1. HAJN, Václav. Antropologie II. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého,
1996. ISBN 80-7067-601-9.
2. JELÍNEK, Jan a Vladimír ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia: (teoretická
a praktická část). 11. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014. ISBN 978-
80-7182-338-4.
3. MACHOVÁ, Jitka. Cvičení z biologie: Učeb. pro 3.roč. gymnázia (nepovinný
předmět). Praha, 1984.
4. SUCHÝ, Jaroslav. Praktická cvičení ze somatologie a antropologie:
pro pedagogické fakulty. Vyd. 2. Praha, 1970.
123
PRACOVNÍ LIST Č. 7
LABORATORNÍ PRÁCE – KŮŽE S FUNKCÍ SMYSLŮ
Kůže plní mnoho nezastupitelných funkcí, proto je velmi důležitým orgánem lidského
těla. V kůži je přítomno mnoho receptorů – exteroreceptorů, které poskytují informaci
z vnějšího prostředí. Kožní receptory registrující tlak, dotek, pohyb označujeme jako
tzv. mechanoreceptory, podnět bolesti vnímají tzv. nociceptory a změny teploty kůže
(chlad, teplo) registrují termoreceptory.
Úkol č. 1: Dermografismus – obraz reaktivity kožních cév
Pomůcky: tupý předmět (tužka, pero).
Postup:
1) Tupým hrotem přejedeme mírným tlakem 2 – 3 krát po kůži zad.
2) Asi 2 minuty počkáme a pozorujeme jaká reakce nastane.
Můžou nastat tyto reakce:
červený dermografismus - po mírném okamžitém zbělení nastává dlouhodobé
zčervenání, které přetrvává několik minut až hodin,
bílý dermografismus - prvotní lehce bělavý proužek způsobený oděrem
nejsvrchnější vrstvy pokožky se mění v trvalejší problednutí, které se jen
pozvolna dostává do původní barvy kůže.
Závěr:
Dráždivost krevních vlásečnic se projevuje buď jejich rozšiřováním, nebo smršťováním.
Mechanickým podrážděním vydáme impulz nervům. Pokud nám místo podráždění kůže
zčervenalo, reagují nervy, které způsobují rozšiřování vlásečnic. Pokud se nám rozšíří,
dojde k většímu prokrvení kůže. Tento jev se nazývá červená dermografie. Pokud nám
místo podráždění kůže zesvětlalo, reagují nervy, které způsobují smršťování vlásečnic.
Kůže se nedokrvuje a tomuto jevu říkáme bílá dermografie.
124
Úkol č. 2: Stanovení chladových a tepelných bodů
Pomůcky: pero (tužka na obočí), chladový estesiometr (led), ohřátý estesiometr (horká
voda), estesiometr - kovová tuha do pera, kádinky.
Postup:
1) Na hřbetu ruky zakreslete perem čtvereček 1 x 1 cm.
2) Chladovým estesiometrem (vychlazenou tuhou) testujte pravidelně vyznačenou
plochu, abychom nevynechali žádné místo.
3) Pokusná osoba hlásí, kdy má pocit chladu. Tyto body na kůži označíme
do čtverečku modrou barvou.
4) Podobně stanovíme tepelné body ohřátým estesiometrem, tepelné body
vyznačíme červenou barvou.
5) Podle zobrazeného pole ve zvětšeném měřítku uvedeme poměr chladových
a tepelných bodů na 1 cm2.
Nákres:
chladové:tepelné body = 13:2
Závěr:
Pocit chladu a tepla vyvoláme podrážděním tepelných a chladových bodů. Na 1cm2 kůže
je asi 6 – 23 chladových bodů a méně tepelných. Můžete pozorovat, že pocit chladu
a tepla vnímáte jen v určitých bodech kůže a že mimo tyto body je kůže pro chlad (teplo)
necitlivá.
125
Úkol č. 3: Stanovení tlakových a bolestivých bodů
Pomůcky: pero (tužka na obočí), štětinový estesiometr, špendlík.
Postup:
1) Na jiném místě hřbetu ruky vyznačíme opět čtvereček 1 x 1 cm. Štětinovým
estesiometrem se dotýkáme pravidelně jednoho bodu za druhým, abychom
z celé plochy žádný bod nevynechali.
2) Pokusná osoba hlásí, kdy ucítí dotek, a toto místo označíme do čtverečku.
3) Na jiných místech máme při dotyku štětičkou pocit bolestivý. K vyhledání
bolestivých bodů použijeme špendlík, jehož hrotem velmi jemně bodáme
do kůže.
4) Pokusná osoba hlásí, kdy ucítí dotek, a toto místo označíme do čtverečku jinou
barvou.
5) Podle zobrazeného pole ve zvětšeném měřítku uvedeme poměr tlakových
a bolestivých bodů na 1 cm2.
Nákres:
dotykové:bolestivé = individuální
Závěr:
Působením mechanického podnětu vzniká pocit dotyku a tlaku. Kožní receptory nejsou
umístěny rovnoměrně. Na 1 cm2 kůže je dotykových bodů asi 25 a bolestivých až 200.
Experimentem zjistíme, že pocit dotyku vnímáme jen v některých bodech kožního
povrchu, ostatní plocha je na dotyk nevnímavá. Tyto body jsou umístěny zejména
126
v blízkosti kožních chloupků. Vnímání bolesti je také soustředěno do určitých bodů, mezi
nimiž je oblast kůže analgetická.
Úkol č. 4: Stanovení prostorového prahu tlakového čití
Pomůcky: kružítkový estesiometr - v našem případě dvě odpichovátka a pravítko.
Postup:
Pokus provádějí dvě osoby, zkoušející se dotýká estesiometrem kůže (hřbet ruky, dlaň,
bříško prstu, horní hrana předloktí, šíje) vyšetřované osoby, která má zavřené oči.
1) Postupně zmenšuje vzdálenost mezi oběma body a dotýká se střídavě jedním
nebo oběma body.
2) Vyšetřovaná osoba při každém dotyku hlásí, zda vnímala dotyk jedním či dvěma
body (pokud ucítí jen jeden, můžeme vyšetřování ukončit).
3) Určíme prostorový simultánní bod ve vymezených oblastech kožního povrchu,
vzdálenosti zaznamenáváme do tabulky v mm.
Tabulka s výsledky měření:
oblast kožního povrchu prostorový simultánní práh
(v mm)
hřbet ruky
dlaň
bříško prstu
horní hrana předloktí
šíje
Závěr:
Se snižující se vzdáleností obou bodů pozorujeme, že od určité hranice vyšetřovaná
osoba nedovede rozlišit dotyk jednoho od dotyku dvou bodů. Nejmenší vzdálenost,
127
ve které takto dovedeme rozlišit dva současně se dotýkající body, je tzv. prostorový
simultánní (tj. současný) práh. Je v různých oblastech kůže různý, nejmenší na jazyku,
největší na šíji.
Použité zdroje:
1. MACHOVÁ, Jitka. Cvičení z biologie: Učeb. pro 3.roč. gymnázia (nepovinný
předmět). Praha, 1984.
2. NOVÁKOVÁ, Zuzana a Robert ROMAN. Praktická cvičení z fyziologie
a neurověd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6372-3.
3. SUCHÝ, Jaroslav. Praktická cvičení ze somatologie a antropologie:
pro pedagogické fakulty. Vyd. 2. Praha, 1970.
128
PRACOVNÍ LIST Č. 8
LABORATORNÍ PRÁCE – VLASY
Úkol č. 1: Porovnávání útvarů tělesného ochlupení člověka
Chemikálie: destilovaná voda.
Pomůcky: mikroskop, podložní a krycí sklíčko, kapátko, pinzeta, různé chlupy (vlasy,
řasy, obočí atd.).
Postup:
1. Destilovanou vodu kápneme na podložní sklíčko, položíme do kapky pinzetou
vlas (řasu, chlup obočí atd.).
2. Přikryjeme krycím sklíčkem a pozorujeme.
3. Pozorované struktury vlasu zakreslíme do obrázku nebo zhotovíme vlastní
nákres.
Nákres:
(upraveno dle is.muni.cz/zaklady_anatomie/kuze.html)
129
Závěr:
Pozorovali jsem pod mikroskopem lidské ochlupení a porovnávali jsme jejich strukturu,
kterou jsme zakreslili do obrázku a popsali.
Úkol č. 2: Důkaz keratinu ve vlasech Biuretovou reakcí
Keratin je stavební bílkovina a základní složkou chlupů člověka. Bílkovina má vláknitou
strukturu a její tvar zajišťují disulfidické můstky, které se při rovnání teplem ničí
a ztrácí se přirozená struktura.
(převzato z www.experimentalchemie.de)
Chemikálie: 1% roztok CuSO4, 10% roztok NaOH.
Pomůcky: zkumavky, držák na zkumavky, stojan na zkumavky, kahan, sirky, kapátko,
vlasy.
Postup:
1. Chomáček vlasů ve zkumavce povaříme spolu s 5 ml roztoku hydroxidu
sodného.
2. Po vychladnutí přidáme po kapkách roztok síranu měďnatého.
3. Pozorujeme barevnou změnu.
Závěr:
Přítomnost bílkoviny ve vlasech dokazuje vznik modrofialového zbarvení. Měďnaté
ionty v zásaditém prostředí vytvářejí s peptidickou vazbou bílkoviny fialové komplexní
sloučeniny.
130
Použité zdroje:
1. HRUŠKA, Michal. FYZIOLOGIE živočichů a člověka.
2. https://biologie-psjg-hk-uhk.webnode.cz/_files/200000018-
8cc078dba7/FYZIV_10_09.pdf
3. SUCHÝ, Jaroslav. Praktická cvičení ze somatologie a antropologie:
pro pedagogické fakulty. Vyd. 2. Praha, 1970.
131
PRACOVNÍ LIST Č. 9
LABORATORNÍ PRÁCE – POT A POTNÍ ŽLÁZY
Potní žlázy jsou v kůži rozloženy nerovnoměrně. Malé potní žlázy jsou rozprostřeny
po celé kůži v počtu asi 2 milionů a neústí do vlasových folikulů. Nejvíce je jich
na dlaních, na plosce nohy a na čele a nejméně je jich v kůži zad a tvářích. Vyústění
potních žláz jsou patrná na povrchu kůže jako drobné tečky. V místech hmatových lišt
jsou seřazena do řad. Produktem potních žláz je pot, který obsahuje 98 % vody, dále
pak chlorid sodný, močovinu, kreatinin, kyselinu močovou a mléčnou, amoniak
a mastné kyseliny (mravenčí, propionová, máselná). Výsledná kyselost kůže dosahuje
pH 4 - 6. Kyselý povrch kůže ji chrání a brání množení mikrobů na povrchu těla. Denně
se vyloučí za normálních podmínek okolo 0,5 až 1 litru potu. Za extrémních podmínek,
tj. v horku může člověk vyloučit i 10 litrů potu za den. Odpařováním potu se tělo
zároveň ochlazuje a pomáhá tak regulovat tělesnou teplotu.
Úkol č. 1: Pozorování vývodu potních žláz
Pomůcky: lupa.
Postup:
1. Pomocí lupy pozorujeme drobné tečky na prstech.
Závěr:
Lupou vidíme na kůži vyústění potních žláz jako drobné tečky, které jsou v místech
hmatových lišt seřazeny do řad.
Úkol č. 2: Měření pH potu
Pomůcky: pH papírky se stupnicí pH
Postup:
1. Papírek namočíme do kapky potu.
2. Přiložíme a ověříme kyselost na pH stupnici.
132
Závěr:
Papírek se zbarví do oranžova, po porovnání se stupnicí pH má pot kyselý charakter,
na základě zbarvení je pH 4 – 6.
Úkol č. 3: Důkaz chloridů v potu
Chemikálie: 0,25% roztok AgNO3.
Pomůcky: kádinky, červený savý papír, pinzeta.
Postup:
1. Kousek červeného papíru (4x4 cm) přitiskněte krátce (cca 20 s) na zvolené místo
povrchu těla.
2. Papírek uchopte do pinzety a ponořte do roztoku dusičnanu stříbrného.
3. Toto opakujte alespoň na třech částech těla.
4. Papírky vystavíme přímému světlu a pozorujeme.
Závěr:
Objevují se bílé tečky AgCl, které účinkem světla postupně modrají, až černají. Černé
tečky označují ústí potních žláz.
Rovnice: AgNO3 + NaCl → AgCl + Na NO3
Úkol č. 4: Důkaz bílkovin v potu
Chemikálie: 5% roztok (CH3COO)2Pb.
Pomůcky: kádinky, bílý filtrační papír, pinzeta, žehlička s podložkou na žehlení.
Postup:
1. Kousek filtračního papíru (4x4 cm) přitiskněte krátce na vybrané místo povrchu
těla.
2. Papírek uchopte do pinzety a ponořte do roztoku octanu olovnatého.
3. Toto opakuje alespoň na třech částech těla.
4. Papírky necháme okapat a navlhčený papír zahřejeme žehličkou, pozorujeme.
133
Závěr:
Bílkovina se teplem rozkládá (denaturuje) a uvolňuje se sulfan, který reakcí s octanem
olovnatým uvolňuje černý sulfid olovnatý. Nejvíce je ho v místech, kde jsou vývody
potních žláz.
Rovnice: (CH3COO)2Pb + H2S → PbS + 2CH3COOH
Úkol č. 5: Zkouška reaktivity potních žláz (tzv. Minorova zkouška)
Chemikálie: jodová tinktura, škrob.
Pomůcky: horký čaj.
Postup:
1. Na kůži dlaně aplikujeme jodovou tinkturu, po uschnutí zaprášíme škrobem.
2. Poté vyvoláme zvýšené pocení horkým čajem (vypijeme asi 250 ml).
3. Pozorujeme barevné změny a místa zbarvení zakreslíme do obrázku (tvar
a rozsah ložiska).
Nákres:
134
Závěr:
Jako činnost potních žláz hodnotíme barevné zbarvení. Na základě chemické reakce
mezi potem, jodem a škrobem se místa zbarví do modra až černa.
Použité zdroje:
1. HRUŠKA, Michal. FYZIOLOGIE živočichů a člověka.
2. https://biologie-psjg-hk-uhk.webnode.cz/_files/200000018-
8cc078dba7/FYZIV_10_09.pdf
3. JELÍNEK, Jan a Vladimír ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia: (teoretická
a praktická část). 11. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014. ISBN 978-
80-7182-338-4.
4. NOVÁKOVÁ, Zuzana a Robert ROMAN. Praktická cvičení z fyziologie
a neurověd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6372-3.
5. NOVOTNÝ, Ivan a Michal HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené
a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015. ISBN 978-80-7373-128-1.
6. SUCHÝ, Jaroslav. Praktická cvičení ze somatologie a antropologie:
pro pedagogické fakulty. Vyd. 2. Praha, 1970.