USPOŘÁDÁNÍ ŽIVÉHO SVĚTA · 2017-02-03 · Přírodopis, 6. ročník - 5 - BUNĚNÉ DÝCHÁNÍ = získávání energie pro životní děje Dýchání provádí všechny organismy

Příjmení a jméno: …………………………………. Třída: ……………

PŘÍRODOPIS 6 (1. část)

strukturované učivo

viry

Pouze pro vnitřní potřebu školy, 2015

Přírodopis, 6. ročník - 2 -

Seznam kapitol

strana

OBECNÁ BIOLOGIE

1. Biologie, projevy života 3

2. Přeměny látek v organismech 4

3. Podmínky života 5

4. Rozmanitost přírody 5

5. Vztahy mezi organismy 6

6. Buněčná stavba těl organismů 8

7. Jednobuněčné a mnohobuněčné organismy 9

8. Metody zkoumání (mikroskop) 10

9. Roznožování (buněk, organismů) 12

10. Systém organismů 13

NEJSTARŠÍ ORGANISMY

Říše: Nebuněční

Viry 15

Říše: Prvobuněční

Bakterie 15

Rozkladné bakterie 16

Cizopasné bakterie 16

Sinice 17

Říše: Houby

Houby 17

Rozkladné (hniložijné) houby 18

Cizopasné houby 19

Houby bez plodnic 19

Houby s plodnicemi 20

Lišejníky 21

Říše: Rostliny

Řasy (stélkaté rostliny) 21

Říše: Živočichové

Prvoci (jednobuněční živočichové) 22

Bičíkovci 23

Kořenonožci 24

Nálevníci 24

Výtrusovci 24


BIOLOGIE, PROJEVY ŽIVOTA

Člověka obklopují výtvory přírody (= přírodniny) a výtvory člověka.

Přírodniny třídíme na přírodniny neživé (voda, vzduch, hvězdy, horniny,…) a přírodniny živé (=

organismy).

BIOLOGIE = věda o všem živém = věda o živých přírodninách = věda o organismech

Hlavní biologické obory :

1. BOTANIKA (biologická věda o ……………………………………………)

2. MYKOLOGIE (biologická věda o ……………………………………….……)

3. ZOOLOGIE (biologická věda o ……………………………………………)

4. ANTROPOLOGIE (biologická věda o ……………………………………………)

5. MIKROBIOLOGIE (biologická věda o jednobuněčných organismech a virech, = o tzv.

mikroorganismech)

ORGANISMY se odlišují od neživých přírodnin 10 PROJEVY ŽIVOTA. Jsou vnějším projevem

složitých přírodních dějů, které v nich probíhají..

Přiřaď k popisu projevu života jeho příslušné označení:

PŘÍJEM látek RŮST těla VÝDEJ látek DRÁŽDIVOST

VÝVIN jedince aktivní POHYB DĚDIČNOST VÝVOJ druhu

ROZMNOŽOVÁNÍ PŘEMĚNA látek

1. ……………….. Organismus reaguje (= odpovídá) na podněty z okolního prostředí.

2. ……………….. Organismus se přemisťuje z místa na místo nebo ohýbá část těla.

3. ……………….. Organismus nevratně zvětšuje tělo.

4. ……………….. Organismus se během života kvalitativně mění (dospívání, stárnutí,…).

5. ……………….. Organismus vytváří nové jedince stejných vlastností (= potomky).

a) nepohlavní Potomek vzniká z oddělené části těla 1 mateřského jedince.

b) pohlavní Potomek vzniká splynutím samčí a samičí pohlavní buňky 2 rodičů.

6. ……………….. Organismus přenáší své vlastnosti na potomky.

7. ……………….. Organismus přijímá z okolí do těla látky (=živiny, vodu, kyslík, ...)

a) živočichové, houby živinami jsou organické látky (=cukry, tuky, bílkoviny).

b) rostliny živinami jsou anorganické látky (=oxid uhličitý, soli dusíku, fosforu,

draslíku, ...).

8. ……………….. Organismus odstraňuje z těla odpadní a nepotřebné látky do okolí v

podobě moči, potu, výkalů, odpařování vody, …

9. ……………….. Organismus přeměňuje v těle přijaté látky. Z přijatých látek vytváří látky

nové., Přeměna látek = metabolismus látek.

(př. fotosyntéza, buněčné dýchání, …)

10. ……………….. Organismus se přizpůsobuje měnícímu se prostředí a přitom se mění jeho

vlastnosti. Změny se projeví při střídání generací (u potomků).


….

….

glukóza

….

….

….

….

DÝCHÁNÍ

glukóza

FOTOSYNTÉZA

chlorofyl

….

….

…. ….

PŘEMĚNY LÁTEK A ENERGIÍ V ORGANISMECH

Těla všech organismů jsou z velké části tvořena vodou a organickými látkami (= cukry, tuky,

bílkovinami a nukleovými kyselinami). Organické látky jsou pro organismy stavebními látkami

(umožňují růst těla) a jsou zdrojem energie (tepla, pohybové energie pro životní děje).

FOTOSYNTÉZA = uskladňování sluneční energie do zásoby

Fotosyntézu provádí rostliny, protože pouze rostliny obsahují chlorofyl (= zeleň listovou).

Rostlina při fotosyntéze přemění za přítomnosti chlorofylu oxid uhličitý,

vodu a sluneční energii na cukr glukózu a kyslík.

+ + +

sluneční přijatý přijatá ukládá se vylučuje se

záření (den) z ovzduší z půdy v těle rostliny do ovzduší

Rostliny fotosyntézou vytváří organickou látku (cukr glukózu) s obsahem ukryté energie a

kyslík, který potřebují všechny organismy při buněčném dýchání.

V glukóze rostliny „uskladňují“ energii, kterou přijaly ze slunečního záření. Glukózu dále

přeměňují na jiné organické látky (cukry, tuky, bílkoviny), které taky obsahují energii.

Nejvíce ukryté energie obsahují tuky a nejméně bílkoviny.

Zevní projev fotosyntézy: Rostliny vylučují do okolí kyslík. Fotosyntéza probíhá v rostlinách

pouze ve dne.

z ovzduší do ovzduší

ze slunce

do ovzduší

uschovává

do zásoby

z půdy

GLUKÓZA KYSLÍK ENERGIE OXID UHLIČITÝ VODA


BUNĚČNÉ DÝCHÁNÍ = získávání energie pro životní děje

Dýchání provádí všechny organismy (živočichové, člověk, rostliny i houby).

Organismus při dýchání spaluje glukózu s kyslíkem a přitom se uvolňuje z glukózy

energie a odpadní látky (oxid uhličitý a voda).

+ + + VODA

organická anorganická anorganická látka anorgan. látka

látka (cukr) látka (odpad) (odpad)

Organismy dýcháním získávají z organických látek energii pro životní děje.

Zevní projev dýchání: Organismy vylučují do okolí oxid uhličitý.

PODMÍNKY ŽIVOTA

Podmínky prostředí, které umožňují život organismů:

1. Je podstatnou součástí těl organismů - tvoří 2/3 hmotnosti těla (voda v těle

organismů umožňuje transport rozpuštěných látek mezi orgány a tvoří i

prostředí, ve kterém může docházet k přeměně látek). Pro vodní organismy

je životním prostředím, ve kterém se pohybují, rozmnožují, … žijí.

2. Umožňuje organismům provádět buněčné dýchání a získávat tak energii.

3. Umožňuje rostlinám provádět fotosyntézu. Bez rostlin by nevznikaly

organické látky, které jsou zásobním zdrojem energie a stavebními látkami.

Sluneční záření ohřívá atmosféru a povrch Země.

4. Pro živočichy, houby a bakterie jsou živinami organické látky (cukry, tuky,

bílkoviny), protože nemohou provádět fotosyntézu.

Pro rostliny a sinice jsou živinami anorganické (= minerální) látky (oxid

uhličitý a ve vodě rozpustné soli dusíku, fosforu, draslíku aj.)

Organismy jsou závislé na prostředí, ve kterém žijí a kterému jsou přizpůsobené (ekosystém pole,

louka, les, rybník, …)

ROZMANITOST PŘÍRODY

Rozmanitost organismů se projevuje v rozdílné velikosti, tvaru i stavbě těla a ve způsobu života.

Na Zemi dnes žije a je popsáno asi 1 500 000 druhů organismů. Mnoho druhů zatím neznáme.

Každý druh organismu je přizpůsoben životu v určitých podmínkách, žije v určitém životním

prostředí. Jsou-li změny podmínek v prostředí postupné, mohou se některé organismy těmto

změnám přizpůsobit a jiné naopak nepřizpůsobit, vyhynout. Během vývoje života na Zemi tak mnoho

druhů organismů vyhynulo, ale také mnoho nových druhů vzniklo.

Náhlé (revoluční) změny v životním prostředí na Zemi způsobovaly hromadné vymírání druhů.

Zároveň však nabízely volná životní prostředí pro vznik nových druhů z druhů, které katastrofu

přežily (vymření dinosaurů, umožnilo rychlý rozvoj savců a ptáků).

Základní třídění organismů:

o Např. Třídění podle odlišností ve stavbě a činnosti buněk v jejich těle:

bakterie

sinice

houby

rostliny

živočichové (včetně člověka)

o Např. Třídění podle počtu buněk v jejich těle:

jednobuněčné organismy

mnohobuněčné organismy

Živiny

Sluneční záření

Kyslík

Kapalná voda

GLUKÓZA KYSLÍK ENERGIE OXID UHLIČITÝ VODA


VZTAHY MEZI ORGANISMY

Organismy potřebují ke svému životu organické látky. Z organických látek si budují své tělo a

také z nich získávají energii pro životní děje.

ZÍSKÁVÁNÍ ORGANICKÝCH LÁTEK organismy:

1. Vytváří organické látky z látek minerálních (fotosyntézou,…) ve svém těle.

Potravně nezávislý na jiných organismech.

Výrobci organických látek jsou ROSTLINY A SINICE.

2. Získává organické látky tak, že pojídá jiné živé organismy.

Potravně závislý na živých organismech.

Pojídači organických látek jsou ŽIVOČICHOVÉ.

konzumenti I. řádu = býložravci (saranče, zajíc, jelen, husa,…) … živí se producenty

konzumenti II. a dalších řádů = masožravci, hmyzožravci, všežravci (krtek, zmije,

sýkora, kuna, liška, káně,…). Pojídají býložravce nebo konzumenty nižšího řádu.

3. Získává organické látky tak, že rozkládá mrtvý organismus nebo organický

odpad. Organické látky rozkládají až na látky minerální.

Potravně závislý na odumřelých organismech.

Rozkladači organických látek jsou rozkladné BAKTERIE a HOUBY.

Patří k nim i mnozí drobní půdní živočichové (žížala, mnohonožka, …)

POTRAVNÍ VZTAHY mezi organismy:

1. Jeden organismus (predátor) zabíjí a požírá druhý organismus (kořist).

Příklad: liška – zajíc, jestřáb - holub.

2. Vzájemně výhodné soužití dvou různých druhů organismů

(symbiontů). Příklad: mravenec - mšice.

3. Jeden organismus (parazit - cizopasník) odebírá živiny z těla jiného

druhu organismu (hostitele) a tím ho oslabuje. Příklad: klíště - zajíc.

4. Dva různé druhy organismů (konkurenti) získávají živiny stejným

způsobem. Příklad: jestřáb – liška, srnec – jelen.

V každém ekosystému jsou vztahy mezi organismy založené na potravní závislosti mezi

producenty, konzumenty a destruenty. Potravní vztahy vytváří potravní řetězce. Propojením

několika potravních řetězců vzniká potravní síť.

Potravní pyramida graficky vyjadřuje nejen potravní vztahy mezi organismy v ekosystému, ale

i poměrné množství mezi producenty a konzumenty.

PRODUCENT

KONZUMENT

DESTRUENT

PREDACE

SYMBIÓZA

PARAZITISMUS

KONKURENCE


olše vrba mravenec mšice moucha vlaštovka

holub sokol pijavka kapr včela jabloň

člověk tasemnice kopretina pampeliška koroptev babočka

štika plotice hlemýžd pampeliška klíště ježek

srna zajíc kudu (antilopa) klubák (pták) jestřáb veverka

žížala kos liška zajíc skokan ropucha

bříza kozák (březový) lýkožrout smrk ovád tur (kráva)

Na počátku potravního řetězce je producent, za ním konzument I. řádu (býložravec) a dále

konzumenti vyšších řádů (masožravci). Na konci řetězce je vrcholový predátor (masožravec).

Vyznač šipkami potravní řetězce (tak, že každý následující organismus v řetězci je potravně

závislý na organismu předcházejícím, pro každý řetězec použij jinou barvu) :

producent konzument I. řádu konzument II. řádu konz. III. řádu

……………………. ……………………. ……………………. …………………….

……………………. ……………………. ……………………. …………………….

……………………. ……………………. ……………………. …………………….

……………………. ……………………. ……………………. …………………….

……………………. ……………………. ……………………. …………………….

Urči potravní vztah mezi dvojicemi organismů v následující tabulce.

Použij symboly : konkurence (K), predace (P), parazitismus (C), symbióza (S)

liška

koroptev

jestřáb

babočka

zajíc

hraboš

lasice

krtek

ťuhýk

žížala

muchomůrka

tráva

kopretina

buk

trnka


BUNĚČNÁ STAVBA TĚL

ORGANISMŮ

Těla organismů jsou vytvořena z buněk.

Buňka je základní stavební a funkční jednotka těla každého organismu.

Buňka vykazuje projevy života. (Některé buňky jsou schopny i samostatného života.)

Buňka je složena z organel, které zajišťují projevy života.

Organely jsou vytvořeny z organických látek:

cukrů (= sacharidů), tuků (= lipidů), bílkovin (= proteinů) a nukleových kyselin

ZÁKLADNÍ DRUHY ORGANEL V BUŇKÁCH

ORGANELA ŽIVOTNÍ ČINNOST ORGANELY

1. plazmatická membránaTenká blána, která ohraničuje buňku . Zajišťuje výměnu látek

mezi cytoplazmou a okolním prostředím buňky.

2. cytoplazmaPolotekutá hmota uvnitř buňky. Tvoří vnitřní prostředí buňky -

umožňuje pohyb organel a přenos látek uvnitř buňky.

3. buněčná stěnaTuhá blána. Zpevňuje povrch buňky a dodává buňce stálý tvar.

Je propustná pro vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.

4. buněčné jádro

s jadernou hmotou

Jaderná hmota obsahuje chromozomy s dědičnými informacemi .

Řídí všechny životní děje v buňce.

5. plastidy

Váčky, které obsahují fotosyntetizující barviva. Chloroplasty

obsahují zelené chlorofyly . Chromoplasty obsahují červené

karotenoidy a žluté xantofyly . Probíhá v nich fotodyntéza.

6. mitochondrie Energetická centra buňky - probíhá v nich buněčné dýchání.

7. vakuoly(a)

Dutinky v cytoplazně, které obsahují buněčnou šťávu. Tvoří ji

voda s rozpuštěnými odpadními látkami, barvivy, kyselinami,

cukry,…)

8. endoplazmatické retikulum a

Golgiho aparát

Soubor blanitých měchýřků, váčků a kanálků propojujících jádro

s plazmatickou membránou. Zajišťují transport látek uvnitř

buňky a na jejich povrchu probíhá syntéza bílkovin, tuků

pektinů (cukry) a enzymů.

9. buněčná inkluzeKapénky a zrna organických látek (škrobů, tuků a bílkovin) v

cytoplazmě. Zásoba stavebních látek a zdrojů energie.

Stavba a složení buňky u bakterie, houby, rostliny a živočicha se liší.

1. Prokaryotické buňky u BAKTERIÍ A SINIC

buňky jsou velmi malé, mají jednoduchou stavbu a nemají vytvořené jádro

(jaderná hmota je rozptýlena v cytoplazmě).

buňky BAKTERIÍ jsou složené pouze z buněčné stěny, plazmatické membrány, cytoplazmy,

jaderné hmoty, mitochondrií a kapének zásobních látek.

2. Eukaryotické buňky u HUB, ROSTLIN A ŽIVOČICHŮ

buňky jsou větší, mají jádro a složitější stavbu.

buňky ROSTLIN obsahují všechny druhy organel.

buňky HUB postrádají plastidy (chloroplasty).

buňky ŽIVOČICHŮ nemají buněčnou stěnu, plastidy (chloroplasty) a vakuoly.


BUŇKA ROSTLINY BUŇKA ŽIVOČICHA

JEDNOBUNĚČNÉ A MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY

Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Viry jsou nebuněčné organismy.

1. JEDNOBUNĚČNÉ ORGANISMY

Tělo tvoří samostatně žijící buňka, která vykonává všechny životní děje (= projevy života).

zástupci: mikroorganismy

BAKTERIE, SINICE,

KVASINKY (= jednobuněčné houby),

JEDNOBUNĚČNÉ ŘASY (= jednobuněčné rostliny)

PRVOCI (= jednobuněční živočichové)

KOLONIE jednobuněčných organismů:

Představují vývojový přechod od jednobuněčných k mnohobuněčným organismům.

Kolonie je dočasné seskupení jednobuněčných organismů stejného druhu. Buňky mohou

žít i samostatně mimo kolonii.

Buňky v kolonii si dočasně rozdělují mezi sebe životní činnosti.

(Některé buňky zajišťují pohyb kolonie, jiné ochranu kolonie, další rozmnožování, ...)

zástupci : některé jednobuněčné řasy – např. VÁLEČ KOULIVÝ, ...

2. MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY

Tělo tvoří mnoho buněk, které jsou trvale sdružené. Buňky v těle organismu jsou tvarově a

funkčně rozlišené.

Stejné buňky (velikost, tvar, stavba) jsou specializované na výkon určité činnosti (životního

děje).

Skupiny stejných buněk nazýváme TKÁNĚ (u živočichů) nebo PLETIVA (u rostlin).

př. tkáň kostní, vazivová, svalová, epitelová, nervová,…, pletivo krycí, dělivé, výplňové, vodivé )

Zástupci: makroskopické organismy

MNOHOBUNĚČNÉ HOUBY (plíseň, hřib, choroš),

MNOHOBUNĚČNÉ ROSTLINY (žabí vlas, smetánka, smrk)

MNOHOBUNĚČNÍ ŽIVOČICHOVÉ (žížala, kapr, slon)

buněčné

jádro

plazmatická

membrána

buněčná

stěna

Golgiho

aparát

endoplazmatické

retikulum

plastid

(chloroplast)

mitochondrie vakuola

cytoplazma


V tělech živočichů se různé tkáně sdružují a vytváří ORGÁNY (= žaludek, střevo, sval,

kost, oko, …). Orgány, které ve své činnosti na sebe navazují, tvoří orgánové soustavy

(soustava pohybová, opěrná, trávicí, nervová,…).

V tělech vyšších rostlin (kromě řas) se pletiva sdružují a vytvářejí ORGÁNY (= kořen,

stonek, list, květ, plod,…).

Tělo mnohobuněčných hub a řas není rozlišené na orgány, a proto ho označujeme výrazem

STÉLKA. Pozn. Řasy jsou rostliny s tělem nerozlišeným na orgány.

METODY ZKOUMÁNÍ,

MIKROSKOP

Metody zkoumání přírody (přírodnin)

1. Pozorování (při pozorování nezasahujeme do zkoumaného děje)

2. Pokus = experiment (při pokusu vědomě zasahujeme do zkoumaného děje)

Při pozorování je někdy nutno použít přístroje dalekohled, lupa, mikroskop.

O provedeném pozorování nebo pokusu je nutno vést písemný záznam (=protokol). Součástí

protokolu je vždy zjištění a z něho vyvozený závěr.

Světelný MIKROSKOP

Světelný mikroskop je optické zařízení, pomocí něhož můžeme

zvětšovat malé a světlo propouštějící objekty.

(např. mikroorganismy nebo buňky v tkáni a pletivu)

Části mikroskopu – popis, funkce:

Optická část se zvětšovacími skly; zobrazuje se v

něm zorné pole s objektem pozorování.

Dutá trubice, do které se vkládá okulár.

Otáčením revolveru měníme objektivy, aktivní je

objektiv proti otvoru ve stolečku.

Optické části (3 ks) se zvětšovacími skly s různým

zvětšením.

Plocha se svorkami pro preparát s objektem

pozorování. Pozorovaný objekt musí být co nejblíže

středu otvoru ve stolečku.

Jejím otáčením upravujeme množství světla

procházející skrz objekt do objektivu.

Zdroj světla pro prosvětlení objektu. Světlo lze

přivést do mikroskopu i odrazem pomocí zrcátka.

Jejich otáčením měníme vzdálenost mezi stolečkem

s objektem pozorování a aktivním objektivem. Tím

docílíme zaostřování obrazu objektu v zorném poli.

tubus

zaostřovací

šrouby

okulár

tubus

revolver

objektivy

stoleček

clona

lampička

zaostřovací

šrouby (2)

rameno

stojan

rameno


Zvětšení objektu:

Čísla na okuláru a objektivech udávají, kolikrát zvětšují pozorovaný objekt.

Aktuální zvětšení objektu (mikroskopu) vypočítáme tak, že znásobíme zvětšení okuláru

zvětšením objektivu, který je nastaven proti otvoru ve stolečku. (např. 10 x 20 = 200x)

Zaostřování:

Nezaostřený objekt vidíme v okuláru rozmazaný s neostrými okraji.

Při ostření pozorujeme objekt v okuláru a současně plynule oddalujeme objekt od objektivu

otáčením zaostřovacím šroubem (při přibližování hrozí zničení objektu objektivem).

V určité vzdálenosti dojde k zaostření pozorovaného objektu = v okuláru je zřetelný a ostrý.

Laboratorní protokol:

POZOROVÁNÍ BUNĚK POKOŽKY ZE ŠUPINY CIBULE

Úkol: 1. Zhotov vodní preparát pokožky z dužnaté šupiny cibule kuchyňské.

2. Pozoruj a zakresli obrys několika sousedících buněk. Popiš pozorované organely.

3. V závěru slovně popiš tvar buněk pokožky.

Pomůcky:

Mikroskop, podložní a krycí sklo, kapátko, kádinka s vodou, žiletka (skalpel), pinzeta,

preparační jehla, hadřík, červený inkoust (barvivo), šupina z cibule cibule kuchyňské

Postup:

1. Skalpelem (žiletkou) lehce nařízni blanitou pokožku na vnitřní straně šupiny cibule několika

řezy tak, abys pokožku rozdělil na čtverce o hraně přibližně 5 mm.

2. Polož na desku stolu čisté a suché podložní sklo. Do jeho středu přenes z kádinky kapátkem

kapku vody obarvenou červeným inkoustem.

3. Hrotem jehly uvolni roh jednoho „čtverečku“ pokožky od dužniny. Pinzetou uchop roh

„čtverečku“ a stáhni jej celý ze šupiny. Přenes pokožku do kapky vody na podložním skle.

4. Preparační jehlou vyrovnej čtvereček do plochy tak, aby nebyl přehnutý (pokrčený).

5. Uzavři preparát krycím sklem. Uchop čisté krycí sklo mezi palec a ukazovák za jeho horní

rohy. Volnou hranu sklíčka opři o podložní sklíčko za kapkou vody a přisuň jej tak, aby se

voda, které se dotkne sklíčko, rozlila po jeho hraně. Sklíčko opatrně sklop nad kapku vody s

objektem a uvolni sevření palce a ukazováku. Sklíčko přiklopí objekt.

6. Hotový preparát polož na stolek mikroskopu tak, aby objekt pod krycím sklem byl ve středu

otvoru ve stolečku. Pozoruj od nejmenšího zvětšení mikroskopu.

7. Nakresli ostrou měkkou tužkou skupinu pěti sousedících buněk. Obrys každé buňky

zakresli jednoduchou nepřerušovanou čarou. Velikost jedné buňky by měla být nejméně 4

cm. Neprováděj stínování, ani vyplňování ploch. Podobně zakresli i obrysy organel uvnitř

buňky. Vpravo od nákresu zhotov tužkou popis buněk. Odkazové čáry proveď podle

pravítka.

Zjištění: Nákres buněk pokožky cibule

Zvětšení: 200 x

Závěr: Buňky pokožky cibule mají ……………………………………………………………… .

buněčné jádro

buněčná stěna

vakuola s buněčnou šťávou


ROZMNOŽOVÁNÍ

ROZMNOŽOVÁNÍ BUŇKY

Růst těla mnohobuněčného organismu je podmíněný množením buněk v těle. Buňky se

množí PŘÍČNÝM DĚLENÍM, které řídí JÁDRO buňky.

V jádru buňky jsou různě velké tyčinkovité útvary, které nazýváme chromozomy.

Tvarově stejné chromozomy tvoří páry. V každém páru pochází jeden chromozom

od jednoho a druhý od druhého rodiče. Chromozomy obsahují dědičné informace

(geny), které řídí utváření dědičných vlastností celého organismu.

V jádru lidské buňky je 46 chromozomů a tvoří 23 párů.

Během dělení se mateřská buňka rozdělí na dvě buňky dceřiné.

Příčné dělení buňky (mitóza) :

ROZMNOŽOVÁNÍ ORGANISMŮ

I. NEPOHLAVNÍ (vegetativní) ROZMNOŽOVÁNÍ

Nepohlavně se běžně rozmnožují:

jednobuněčné organismy, houby, rostliny, živočichové jen výjimečně

Rostliny vytváří specializované části těl, které jsou určené k nepohlavnímu rozmnožování:

výtrusy (houby, mechy, kapradiny, plavuně, přesličky)

oddenkové nebo kořenové hlízy (brambor, jiřina)

cibule (lilie, tulipán, česnek, bledule)

šlahouny (jahodník)

mateřská buňka dceřiné buňky

chromozómy chromozómy

tvoří kopie seřazení

chromozómů

rozchod

chromozómů

vznik 2 jader

příčné dělení mateřské buňky

1. Na povrchu jádra se rozpustí jaderná blána a objeví se chromozomy.

2. Každý chromozom vytvoří svoji kopii (kopie vytvoří i ostatní organely v buňce)

a počet chromozomů se tak zdvojnásobí.

3. Všechny chromozomy se seřadí v rovníkové rovině buňky.

4. Chromozomy i organely se rovnoměrně rozdělí na dvě stejné části a přemístí do

obou polovin buňky. Originál a jeho kopie se přitom rozchází.

5. Okolo obou skupin chromozomů se vytvoří jaderné blány a vzniknou 2 jádra (se

stejným počtem chromozómů jako jádro mateřské buňky) a nová cytoplazmatická

membrána rovnoměrně rozdělí obsah mateřské buňky na dvě dceřiné buňky.

1. 2. 3. 4. 5.

Nepohlavně se rozmnožuje 1 mateřský organismus.

Potomek, který vzniká při nepohlavním rozmnožování, má stejné vlastnosti jako mateřský

organismus.

Podstata nepohlavního rozmnožování:

Z těla mateřského jedince se oddělí část těla. V oddělené části dochází k množení buněk a

postupně dorostou chybějící částí těla potomka.


II. POHLAVNÍ (generativní) ROZMNOŽOVÁNÍ

Rodiče:

odděleného pohlaví (= samec a samice) ... př. kachna, člověk, vrba jíva

oboupohlavní (= rodiče jsou obojetníci) ... př. hlemýžď, žížala, lilie, tulipán

Pohlavní orgány a pohlavní buňky rodičů:

Pohlavní buňky se tvoří v pohlavních orgánech rodičů. Liší se od tělních buněk tím, že

mají v jádrech pouze poloviční počet chromozomů (u člověka pouze 23 chromozomů).

v samčím orgánu se tvoří samčí pohlavní buňky … př. spermie

v samičím orgánu se tvoří samičí pohlavní buňky … př. vajíčka

Uložení zárodků (zárodek = embryo) potomků:

ve vejcích (u hmyzu, měkkýšů, ryb, plazů, ptáků, …)

v dělohách (u savců, orgán v těle samic)

v semenech (u semenných rostlin)

SYSTÉM ORGANISMŮ

Druh – základní jednotka v systému organismů

Druh je soubor všech jedinců, kteří mají stejné podstatné vlastnosti,

mohou se mezi sebou pohlavně rozmnožovat a jejich potomci jsou plodní.

České i mezinárodní jméno druhu je složené ze dvou slov:

z rodového jména (podstatné jméno v názvu druhu)

z druhového jména (přídavné jméno v názvu druhu)

Příklady českých jmen druhů:

výr velký, slepýš křehký, vlk obecný, kuna lesní, kuna skalní, jetel luční, jetel plazivý, hřib

smrkový, hřib satan, muchomůrka červená, smrk ztepilý, smrk pichlavý, …

Česká jména druhu se píšou s malým písmenem na začátku obou slov.

vejce se zárodkem

ptáka

děloha se zárodkem

savce

semeno se zárodkem

rostliny

Pohlavně se mohou rozmnožovat 2 rodičovské organismy (rodiče).

Potomek, který vzniká při pohlavním rozmnožování, má vlastnosti po obou rodičích. Je to kříženec.

Podstata pohlavního rozmnožování:

Oplození. Splynutím samičí pohlavní buňky jednoho rodiče se samčí buňkou druhého rodiče

vzniká zárodečná buňka potomka, tzv. zygota. Opakujícím se příčným dělením zygoty pak

vzniká mnohobuněčný zárodek potomka.


živočichové

měkkýši strunatci členovci

ryby savci ptáci

hlodavci šelmy primáti

psovití kunovití

kočkovití

tchoř kuna vydra

kuna lesní kuna skalní kuna rybářská

Mezinárodní (latinská) jména druhů:

Bubo bubo, Anguis fragilis, Canis lupus, Martes martes, Martes foina, Trifolium pratense,

Trifolium repens, Boletus edulis, Boletus satanas, Amanta muscaria, Picea abies, Picea

pungens, …

Každý druh je zařazen v systému organismů do určitého rodu, rod do čeledi, čeleď do řádu,

řád do třídy, třída do kmene a kmen do říše.

Systém (= soustava) organismů

Systém je sestavený podle příbuznosti organismů, která se vytvořila během vývoje

organismů na Zemi.

Příbuznost druhů zařazených do stejné systematické jednotky se projevuje souborem

společných vlastností (=znaků).

Čím je systematická jednotka vyšší, tím méně společných vlastností mají zařazené organismy.

Systematické jednotky od nejnižší po nejvyšší:

DRUHY RODY ČELEĎI ŘÁDY TŘÍDY KMENY (ODDĚLENÍ) ŘÍŠE

Příbuzné druhy řadíme do téhož rodu, příbuzné rody do téže čeledi, příbuzné čeledi do téhož

řádu atd. Nejvyšší systematickou jednotkou jsou říše.

Říše organismů (5 říší):

říše nebuněční (= viry), říše prvobuněční (= bakterie, sinice) říše houby

říše rostliny říše živočichové

Příklad: Zařazení druhu kuna lesní v systému organismů.

ŘÍŠE

příbuzné KMENY

(některé)

příbuzné TŘIDY

(některé)

příbuzné ŘÁDY

(některé)

příbuzné ČELEĎI

(některé)

příbuzné RODY

(některé)

příbuzné DRUHY


NEJSTARŠÍ ORGANISMY

1. VIRY

Stavba viru :

bílkovinný obal

nukleová kyselina (organická látka nesoucí genetický

kód viru)

Viry jsou cizopasnící buněk buněčných organismů –

pronikají do buněk hostitele, zde se rozmnoží a

přitom buňky poškodí nebo zničí. (Mimo buněk

hostitele nevykazují viry projevy života.)

Napadení viry se projevuje u hostitele virovými

nemocemi (u člověka - rýma, chřipka, opar, dětská

obrna, zarděnky, spalničky, příušnice, vzteklina,

infekční žloutenka, plané neštovice, bradavice,

klíšťový zánět mozkových blan, AIDS).

Viry napadají také bakterie, rostliny a živočichy.

Ochrana proti virům: zvyšování odolnosti (otužování),

očkování, zdravá životospráva,

dodržování hygieny.

2. BAKTERIE

Tvary buněk u bakterií:

1. koky = kulovité bakterie

2. bacily = tyčinkovité bakterie

3. vibria = rohlíčkovité bakterie

4. spirochéty = spirálovité bakterie

Všudypřítomné - ve vodě, v ovzduší, v půdě,

v hlubinách oceánů, v pouštích, v horkých vřídlech,

na povrchu i uvnitř těl jiných organismů (i člověka)

Nepříznivé podmínky (= sucho, chlad) přežívají

zapouzdřením v podobě klidové spory (= cysty).

Za příznivých podmínek (= vlhko, teplo, živiny) se

rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením

buňky.

Většina druhů bakterií se vyživuje hotovými

organickými látkami.

bacily

virus chřipky

bakteriofág

nukleová

kyselina

bílkovina

Bakterie jsou mikroskopické jednobuněčné

organismy s jednoduchou stavbou buňky

(= s prokaryotickou buňkou).

Viry jsou mikroskopické nebuněčné organismy.

buněčná stěna

jaderná hmota


I. ROZKLADNÉ (= hniložijné) bakterie

Ochrana potravin před rozkladem konzervací:

Princip konzervace - Zničení bakterií v potravině a zabránění přístupu dalších bakterií do

potraviny (vakuovým balením, uložením do sklenice, …).

Způsoby konzervace - Sušení, zmrazovaní, solení, uzení, pasterace mléka, sterilizace teplem,

nakládání do nálevů (octových, solných, olejů aj.).

Využívání rozkladných bakterií člověkem:

1. bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus) využíváme při výrobě kysané smetany, kefíru,

jogurtu, sýra, kysaného zelí, kvašených okurek a siláže

(zkvašená píce pro dobytek)

2. bakterie octového kvašení využíváme při výrobě octa,

3. při výrobě některých antibiotik,

4. při čistění odpadních vod v čističkách, při kompostování a při odstraňování ropných látek

z půdy při haváriích.

II. CIZOPASNÉ (= parazitické) bakterie

Způsoby ochrany člověka proti cizopasným bakteriím:

1. očkování Vyvolává tvorbu protilátek v našem těle proti určité bakterii (nemoci).

2. hygiena Soubor opatření a způsobů chování, která zabraňují rozšiřování a

přenosu bakterií mezi nemocným a zdravým člověkem – vdechnutím,

otevřenými ranami, s potravinami, při pohlavním styku,…

3. dezinfekce Ničení bakterií v místnostech, ve vodě, na nástrojích a v krvácivých

ranách chemickými prostředky (např. peroxidem vodíku, lihem,

jódem, chloraminem, ozónem, chlorem, …)

4. posilování odolnosti Otužování, doplňování stravy vitamíny (C), …

Léčba bakteriových nemocí antibiotiky Antibiotika jsou chemické látky, které ničí bakterie nebo

zabraňují jejich množení v našem těle.

(př. - penicilín, tetracyklín, streptomycin, augmentin aj.)

Některé cizopasné bakterie žijí se svými hostiteli v symbióze a jejich přítomnost hostiteli

propívá.

bakterie Escherichia coli a člověk

bakterie E.coli žije v tlustém střevě člověka.

bakterie E.coli člověku pomáhá při tvorbě výkalů, zabraňuje množení jiných

nebezpečných bakterií (ochrana), vyrábí některé látky - vitamíny.

Rozkládají odumřelá těla organismů (živočichů, rostlin) a organické odpady (výkaly).

Rozklad se projevuje hnitím a tlením. Bakterie přitom postupně přeměňují organické látky na

látky minerální. Mezi rozkladné bakterie patří především většina půdních bakterií.

Nežádoucí účinky rozkladných bakterií:

Kažení potravin v domácnostech (např. kysnutí mléka nebo vína, hnití masa, žluknutí másla),

kažení zubů (vznik zubního kazu), …

Cizopasí v těle živých organismů. Hostitelům odebírají z těla organické látky a vylučují do jejich těla jedy, které vyvolávají u

hostitele bakteriové nemoci.

Některé nemoci člověka vyvolané cizopasnými bakteriemi:

Angína, tuberkulóza (TBC), záškrt, tetanus, spála, borelióza, salmonelóza, zápal plic, cholera,

mor, kapavka, břišní tyfus, chronické záněty sliznic, …


3. SINICE

Buňka sinice má podobnou stavbu jako bakterie:

chybí jádro (jaderná hmotu je rozptýlená

uprostřed buňky),

na povrchu je buněčná stěna pokrytá slizovitým

obalem,

v cytoplazmě jsou drobné měchýřky obsahující

směs barviv (= zelený chlorofyl, modrý fykocyanin

a červený fykoerytrin).

Vyskytují se ve stojaté sladké i slané vodě, ale i na

vlhké půdě, na povrchu dřevin i na vlhkých skalách.

(Tvoří slizovité povlaky a chuchvalce na vodních

rostlinách, na dně i na hladině rybníků. Přemnožené

sinice tvoří na hladině vodních nádrží modrozelený až

hnědavý „vodní květ“.) Do vody vylučují jedy, které

mohou vyvolávat alergie.

Za příznivých podmínek se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk. (Vláknité

kolonie se množí rozpadem vláken na několikabuněčné útvary.)

Nepříznivé podmínky (= sucho) přežívají zapouzdřením v podobě spory (= cysty)

Vyživují se rozpuštěnými minerálními látkami a k životu potřebují i sluneční záření. Sinice

získávají organické látky fotosyntézou (mají fotosyntetická barviva). Vylučují přitom do

ovzduší kyslík.

4. HOUBY

Buňky hub mají podobnou stavbu jako buňky rostlin:

mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly, …

v cytoplazmě hub však chybí chloroplasty

Houby nemohou provádět fotosyntézu.

Houby jsou takřka všudypřítomné.

sinice pod mikroskopem

sinivka jednořadka

houba štětičkovec (mikroskop)

Sinice jsou mikroskopické jednobuněčné organismy

podobné bakteriím (s prokaryotickou buňkou), ale se

schopností provádět fotosyntézu.

Buňky sinic často vytvářejí kolonie spojené slizovitým

obalem (několikabuněčné nebo vláknité kolonie).

buněčná stěna

slizovitý obal

jaderná hmota

měchýřky s

barvivy

Houby tvoří buď samostatné houbové buňky (=

houby jednobuněčné) nebo mnohobuněčná houbová

vlákna neboli hyfy (= houby mnohobuněčné).


houbová vlákna – mycelium (mikroskop)

PLODNICE houba lupenatá (bedla) má

rouško na lupenech houba rourkatá (hřib)

má rouško v rourkách

řez lupenem řez rourkou

klobouk

třeň

PODHOUBÍ

prsten

pochva

ROUŠKO ROUŠKO

Podhoubí (= mycelium)

Množením buněk a růstem houbových vláken (hyf) se

v živném substrátu vytváří podhoubí. Mycelium tvoří

nahromadění buněk nebo jemná síť propletených

houbových vláken.

Plodnice

Při nepohlavním rozmnožování vytváří některé houby

na podhoubí dočasné nadzemní plodnice z husté spleti

vláken. Na povrchu nebo uvnitř plodnic se tvoří

výtrusy. Plodnice různých druhů hub mají

charakteristický tvar, barvu,…

Rozmnožování

Houby se nepohlavně rozmnožují mikroskopickými VÝTRUSY.

Výtrusy vznikají odškrcováním na konci houbových vláken.

Výtrusy ve vlhku, teple a na vhodném živném podkladu klíčí a rostou v houbová vlákna.

Rouško na plodnici (u hub rouškatých)

Rouško je vrstva výtrusnic (= buněk na koncích houbových vláken). Na každé výtrusnici se

vytváří 4 mikroskopické výtrusy.

Na plodnicích se rouško nachází uvnitř plodnice (u pýchavky) nebo na povrchu pod

kloboukem:

a) Rouško pod kloboukem může být na lupenech u hub lupenatých (muchomůrka)

b) Rouško pod kloboukem může být v rourkách u hub rourkatých (hřib)

Výživa

Houby se vyživují ve vodě rozpuštěnými ORGANICKÝMI LÁTKAMI.

I. Hniložijné (= rozkladné, saprofytické) houby

Získávají organické látky z odumřelých zbytků organismů.

způsobují rozklad zbytků organismů v půdě (hnojník, výkalník), kažení potravin (plíseň

hlavičková, štětičkovec), trouchnivění dřevěných konstrukcí (dřevomorka domácí).


I. HOUBY BEZ PLODNIC

kvasinka pivní - způsobuje alkoholové kvašení

(tj. rozkládá cukr na alkohol a oxid uhličitý)

využití kvasinek:

při výrobě alkoholických nápojů např. pivo, víno, líh

(Kvasinky zkvašují cukerné roztoky na alkohol.)

na kynutí těsta (do těsta se přidává pekařské droždí s kvasinkami)

při získávání vitamínů B pro lékařství a kosmetiku

A. Hniložijné plísně:

Často rostou na uskladněných potravinách, které tak ničí (chleba, zavařeniny, marmelády,

zelenina, jogurty, ovoce,…). Jsou hojné v půdě a na humusu. Vylučují jedovatý aflatoxin.

plíseň hlavičková štětičkovec (několik set druhů) kropidlák černý

hyfy nesou kulaté černé hyfy se štětičkovitě větví a jsou hyfy jsou na konci kulovitě

výtrusnice s výtrusy zakončené řetízky výtrusů rozšířené a nesou řetízky

výtrusů

Některé druhy štětičkovců (Penicillium) se používají k výrobě antibiotik (penicilínu), při

výrobě plísňových sýrů (hermelínu) a plísňových salámů (uheráku).

B. Cizopasná plíseň: hlízenka ovocná

cizopasí na dozrávajících plodech jabloní, hrušní a švestek

způsobuje moniliózu (hnilobu) ovoce – tvoří na plodech bělavé soustředné kruhy

pučící buňky

kvasinek

plíseň hlavičková

štětičkovec

kropidlák černý

výtrusnice

s výtrusy

řetízky

výtrusů

II. Cizopasné (= parazitické) houby

Získávají organické látky z těl živých organismů.

oslabují své hostitele a vyvolávají u hostitelů houbové nemoci (např. hlízenka ovocná,

plíseň bramborová; hmyzomorka muší)

Některé druhy cizopasných hub žijí v symbióze s kořeny určitých stromů. Toto soužití

označujeme výrazem MYKORRHÍZA. Vlákna hub pomáhají stromům nasávat z půdy

více vody s živinami a strom pak rychleji roste. Houba odebírá ze stromu organ. látky.

př. kozák březový – bříza, hřib dubový – dub, křemenáč osikový – osika, …

KVASINKY

PLÍSNĚ

Jednobuněčné houby. Většina druhů neškodně cizopasí na povrchu květů a

dužnatých plodů. Buňky kvasinek se rychle nepohlavně množí pučením.

Mnohobuněčné vláknité houby. Uvnitř i na povrchu živného substrátu tvoří

pouze řídké podhoubí bez plodnic a souvislého rouška výtrusnic.


II. HOUBY S PLODNICEMI

neboli Rouškaté houby

jedovaté druhy muchomůrka červená

muchomůrka zelená

hřib satan

nejedlé druhy hřib žlučový

troudnatec pásovaný

(hořké, dřevnaté, nechutné)

jedlé druhy většina druhů v seznamu

Pravidla pro sběr plodnic hub:

1. Sbírej houby jedlé, které bezpečně znáš. Ostatní nenič.

2. Sbírej mladé, zdravé a nepoškozené plodnice, neodkrývej přitom podhoubí v zemi.

3. Plodnice ihned očisti a ulož do vzdušného košíku.

4. Tentýž den plodnice doma zpracuj - konzervuj nebo z nich připrav jídlo.

5. Při příznacích otravy vyvolej zvracení, použij projímadlo a volej lékaře.

(příznaky – křeče, zvracení, ospalost, pocení, závratě, bolest, halucinace, …)

Poznej houby podle plodnic:

houby rourkaté hřib smrkový („pravák“), hřib žlučový („hořčák“), hřib satan, kozák

březový, křemenáč březový, klouzek sličný

houby lupenaté bedla vysoká, muchomůrka zelená, muchomůrka červená, pečárka ovčí

(„žampión“), ryzec smrkový, hnojník obecný, václavka obecná,

houby břichatkovité pýchavka obecná,

choroše liška obecná, hlíva ústřičná, troudnatec pásovaný

Plodnice většiny chorošů rostou na odumírajících kmenech listnatých

stromů. Plodnice jsou většinou nejedlé a víceleté (dřevnaté nebo kožovité)

plodnice muchomůrky

Mnohobuněčné houby. Tvoří na podzemním

podhoubí dočasné plodnice s rouškem.

Plodnice mnoha druhů jsou jedlé a chutné, a proto

se tradičnímu sběru „hub“ věnuje mnoho lidí.

lupenatá houba

bedla vysoká

rourkatá houba

hřib smrkový

břichatkovitá houba

pýchavka obecná

choroš

troudnatec pásovaný


5. LIŠEJNÍKY

terčovka

Tvarové typy stélek lišejníků:

korovitá stélka = plochá stélka pevně přirůstá k holé

skále, zdem i betonu

př. mapovník zeměpisný

lupenitá stélka = plochá stélka volně porůstá povrch

kůry stromů, lesní půdu apod.

př. terčovka bublinatá, terčovník zední

keříčkovitá stélka = větvená stélka odstává od

podkladu, k němuž přirůstá spodní

částí stélky; na lesní půdě, na

humózních skalách

př. dutohlávka sobí, pukléřka islandská

provazcovitá stélka = tenké větvené provázky stélky

volně visí z větví stromů

př. provazovka obecná

Nepohlavně se rozmnožují úlomky suché stélky.

Rostou velmi pomalu a jsou velmi nenáročné – stačí jim čerpat vlhkost z ovzduší, světlo,

čistý vzduch a trochu živin.

Význam lišejníků:

průkopníci života na holých skalách - narušují skálu a jejich zbytky tvoří prvotní půdu.

potrava živočichů - zejména v nehostinných polárních či vysokohorských oblastech.

ztěžují dýchání ovocných dřevin – pokud rostou na kůře stromů.

ukazatelé čistoty ovzduší – jsou citlivé na přítomnost jedovatých plynů v ovzduší.

6. ŘASY

Buňky řas jsou typickými rostlinnými buňkami:

mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly a

chloroplasty s chlorofylem

Řasy jsou vodní organismy. Nejvíce řas žije

v moři. Některé jednobuněčné řasy rostou i na

vlhkých skalách, kmenech stromů a půdě.

Podle přítomnosti barviv třídíme řasy na:

řasy zelené – rostou převážně ve sladkých vodách a na vlhkých

místech; vyvinuly se z nich suchozemské rostliny

řasy hnědé (= chaluhy) - rostou výhradně v mořích; mnohé mají až

desítky metrů dlouhé lupenaté stélky

řasy červené (= ruduchy) - vyskytují se převážně v mořích

dutohlávka sobí

terčovka bublinatá

Lišejníky vznikají trvalým soužitím (symbiózou) vláken

některých druhů hub s některými druhy jednobuněčných

zelených řas nebo sinic.

Lišejník tvoří druhově specifická mnohobuněčná stélka.

Řasy jsou nejstarší a nejjednodušší rostliny. Tělo řasy je

jednobuněčná nebo mnohobuněčná stélka. Mnohobuněčné

řasy mají stélku vláknitou nebo lupenitou.

chaluha Macrocystis pyrifera, 60m


Jednobuněčné řasy se nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk; vláknité a lupenité

řasy rozpadem stélek na menší části.

I. Zelené jednobuněčné řasy

II. Zelené vláknité mnohobuněčné řasy

7. PRVOCI

Buňky prvoků jsou živočišnými buňkami:

mají jádro,

chybí jim buněčná stěna a chloroplasty

trepka velká

pláštěnka a

krásnoočko Bičíkaté buňky se

aktivně pohybují ve

stojaté vodě rybníků

bohatých na živiny.

Kolonie - váleč koulivý

Bičíkaté buňky se dočasně

sdružují do dutých kolonií

obalených slizem. Hojné

ve stojaté vodě rybníků zelenivka

Nepohyblivé buňky se

vznáší ve stojaté vodě

rybníků (způsobují

zelenou barvu vody).

zrněnka Nepohyblivé buňky

rostou na vlhkých

kmenech stromů i na

skalách.

šroubatka Nevětvené vláknité stélky

mají v buňkách spirálně

stočené chloroplasty;

rostou v tůních.

žabí vlas Větvené vláknité stélky

rostou v pomalu tekoucích

vodách.

Prvoci jsou nejstarší a nejjednodušší jednobuněční živočichové.

Životní prostředí

Prvoci potřebují k životu vodu. Žijí ve vodě nebo ve vlhkém

prostředí. Někteří cizopasí i v těle člověka. Sucho a chlad přežívají

zapouzdřením tak, že vytvoří okolo buňky pevnou cystu.

Pohyb ve vodě

Zajišťují pohybové organely – krátké brvy, dlouhé bičíky nebo dočasné panožky.


Stavby buňky prvoků - trepka velká

Kmitání drobných chloupků umožňuje trepce pohyb.

Tenká pružná blána, která ohraničuje buňku.

Umožňuje měnit tvar buňky při pohybu.

Vnitřní polotekuté prostředí buňky.

Řídí rozmnožování buňky i ostatní životní děje.

Účastní se pohlavního rozmnožování (=spájení).

Prohlubeň v plazm. membráně na povrchu buňky.

Otvůrek v plazmatické bláně - pohlcování potravy.

Dočasné dutinky s kousky potravy v cytoplazmě,

v nichž trepka tráví potravu.

Dvě dutinky v cytoplazmě, v nichž se shromažďuje

přebytečná voda a odpadní látky z cytoplazmy.

Otvůrek v cytoplazmě pro odstraňování

nestrávených zbytků potravy.

Trepky (i ostatní nálevníci) žijí ve sladké stojaté vodě znečištěné

rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi; vyschnutí vody přežívá

trepka v podobě cysty.

K laboratornímu pozorování lze nálevníky získat ze senného nálevu.

1. BIČÍKOVCI

trypanozoma spavičná Cizopasí v krvi člověka; vyvolává spavou nemoc; přenašečem

trypanozom je moucha tse-tse sající krev, vyskytuje se v Africe.

bičenka poševní Cizopasí v pochvě žen (i močové trubici mužů);

vyvolává záněty; přenáší se při pohlavním styku

trypanozoma bičenka

bičík s membránou 4 volné bičíky

Potrava

Prvoci se vyživují organickými látkami:

Cizopasní nasávají celým povrchem buňky rozpuštěné organické látky z tekutin hostitelů.

Volně žijící pohlcují do nitra buňky buněčnými ústy nebo panožkami úlomky těl rostlin nebo

celé buňky (bakterie, jiné prvoky). Potravu tráví v potravních vakuolách v cytoplazmě.

Rozmnožování

Nepohlavní - příčným dělením buňky

Pohlavní - spájením (Trepky si před dělením

buněk vzájemně vymění poloviny malých jader.)

brvy

plazmatická

membrána

cytoplazma

jádro

jadérko

nálevka

buněčná ústa

potravní

vakuoly

stažitelné

vakuoly

buněčná řiť

Pohybovými organelami jsou dlouhé bičíky (1–5). Cizopasní bičíkovci jsou původci některých

nemocí člověka. Často je jeden z bičíků podélně spojen s buňkou vlnící se membránou.

bičík s membránou


2. KOŘENONOŽCI

a) Kořenonožci bez schránek = měňavky Panožky mají silné – prstovité.

měňavka velká Volně žije na povrchu bahna a na kamenech v rybnících.

měňavka zubní Cizopasí v zubním plaku člověka, neškodná.

měňavka úplavičná Cizopasí ve střevě, způsobuje u lidí měňavkou úplavici (průjmy).

b) Kořenonožci se schránkami

dírkonožci Tvoří vápenaté schránky s komůrkami; otvůrky ve schránce vysouvají

jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu;

nahromaděním schránek na dně se tvoří usazenina – křída

mřížovci Tvoří křemičité schránky bez komůrek; otvůrky ve schránce vysouvají

jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu;

nahromaděním schránek na dně se tvoří bahnité usazeniny a křemelina.

3. NÁLEVNÍCI (= obrvení)

trepka, slávinka, vířenka, mrskavka, bobovka, …, chobotěnka, vejcovka, ledvinovka…

4. VÝTRUSOVCI

zimnička tropická Cizopasí v krvi člověka a vyvolává malárii; zimnička napadá a

ničí červené krvinky (hromadný rozpad krvinek vyvolává záchvaty

zimnice doprovázené vysokými teplotami, které se střídají s pocity

chladu). Přenašečem zimniček je komár rodu Anofeles.

měňavka velká dírkonožec mřížovec

silné panožky tenké panožky

vápenatá

schránka

křemičitá

schránka

trepka vířenka mrskavka ledvinovka bobovka

brvy

Na povrchu buňky nemají plazmatickou membránu a cytoplazma se může volně rozlévat.

Pohybují se vytvářením dočasných panožek (=výběžků cytoplazmy) přeléváním cytoplazmy.

Panožkami také chytají a pohlcují potravu. Některé druhy mají okolo buňky vápenité, křemičité

nebo rohovité schránky charakteristického tvaru.

Pohybují se kmitáním četných drobných brv na povrchu buňky a smršťováním buňky. Na povrchu

buňky mají nálevku a v ní otvůrek - buněčná ústa pro pohlcování potravy.

Žijí ve sladkých stojatých vodách znečištěných rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi.

slávinka

Velmi drobní cizopasní prvoci, kteří vyvolávají vážné nemoci u svých hostitelů.

Documents

USPOŘÁDÁNÍ ŽIVÉHO SVĚTA · 2017-02-03 · Přírodopis, 6. ročník - 5 - BUNĚNÉ DÝCHÁNÍ = získávání energie pro životní děje Dýchání provádí všechny organismy