Socialni politika-obalkaA-2 · 2013-02-11 · silami své rodiny či sousedskou výpomocí. Zahrnuje soubor všech nástrojů, které výše uvedené situace pomáhají řešit (sociální

1 SOCIÁLNÍ POLITIKA Učební a metodický materiál pro program Sociální činnost v prostředí etnických minorit

Sociální politika je jedním ze základních pilířů vzdělání v oboru sociální

činnost. Je třeba pochopit teoretický rámec a souvislosti mezi konkrétním

sociálním problémem, který je z jiných pohledů probírán v dalších

předmětech (Vybrané sociální problémy, Metody sociální práce)

a návaznost na český systém sociálního zabezpečení. Kromě základní

terminologie se tento učební materiál zabývá podrobnějším popisem

systému sociálního zabezpečení a jednotlivými sociálními situacemi jako

je mateřství a rodičovství, stáří, smrt, nezaměstnanost, sociální exkluze

a dalšími vybranými problémy z komplexního pohledu sociální politiky.

V současné době probíhají, v návaznosti na připravované a nově

schválené zákony, změny v legislativě. Materiál byl připravován v říjnu

2010 a zde používané zákony, předpisy a normy jsou platné k tomuto

datu. Pro kvalitní orientaci v aktuální problematice je třeba sledovat

internetové stránky Ministerstva práce a sociálních věcí, na kterých jsou

uváděné momentálně platné informace.

Velká část definic a základních informací je čerpána a zjednodušena

z knihy prof. JUDr. Igora Tomeše – Sociální politika – teorie a mezinárodní

zkušenost, kterou vydalo v roce 1996 nakladatelství Socioklub v Praze,

s jeho laskavým souhlasem, za což děkuji.

Mgr. Magdaléna Skřivánková,

říjen 2010


OBSAH • 1. Základní terminologie 5

1.1. Sociální politika 6

1.2. Sociální ochrana 7

1.3. Sociální správa 9

1.4. Sociální zabezpečení 10

1.5. Sociální pojištění 13

1.6. Státní sociální podpora 20

1.7. Sociální pomoc 36

1.8. Záchranná sociální síť 49

1.9. Sociální past 50

1.10. Sociální smír 51

• 2. Sociální událost 53

2.1. Úvod do problematiky 54

2.2. Nemoc jako sociální událost 55

2.3. Invalidita jako sociální událost 59

2.4. Stáří jako sociální událost 62

2.5. Smrt jako sociální událost 65

2.6. Mateřství a rodičovství jako sociální událost,

výchova dítěte a rodina 68

2.7. Problematika náhradní rodinné péče 71

2.8. Problematika ústavní péče o děti a mládež 78

2.9. Chudoba jako sociální událost 85

2.10. Nezaměstnanost jako sociální událost 91

2.11. Sociální dezintegrace jako sociální událost 107

� 3. Nástroje sociální politiky 109

3.1. Základní termíny z oblasti nástrojů sociální politiky 110

3.2. Služby 113

3.2.1. Vysvětlení základní terminologie 113

3.2.2. Sociální poradenství (§ 37) 114

3.2.3. Služby sociální péče (§ 38) 114

3.2.4. Služby sociální prevence (§ 53) 117

3.2.5. Podmínky poskytování sociálních služeb 119


3.2.6. Financování nestátních organizací poskytovatelů

sociálních služeb 119

� 4. Subjekty a objekty sociální politiky 121

4.1. Subjekty sociální politiky 122

4.1.1. Stát jako sociální systém 123

4.1.2. Obce jako sociální subjekty 123

4.1.3. Nestátní organizace jako sociální subjekty 124

4.2. Objekty sociální politiky (skupiny, jednotlivci) 127

4.2.1. Skupiny 127

4.2.2. Jednotlivci 128

� 5. Komunitní sociální politika a komunitní plánování 129

5.1. Komunitní plánování 130

5.2. Hodnoty komunitního plánování 131

5.3. Postup při vytváření komunitního plánu 132

5.4. Cíle komunitního plánování 132



KAPITOLA 1.

ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE


1. 1. SOCIÁLNÍ POLITIKA

Sociální politiku vnímáme jako politiku orientovanou na člověka,

na rozvoj a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic k rozvoji jeho

osobnosti a kvality života1. Z toho je zřejmé, že sociální politika je

komplexní soubor nejrůznějších činností a opatření, které směřují

k naplnění výše uvedených cílů. Sociální politika nemůže existovat

samostatně, stejně jako stát nemůže nevyvíjet sociální politiku.

Sociální politika jde ruku v ruce s politikou hospodářskou

a s dalšími politikami státu. Ke každé ekonomické úrovni státu patří

určitá úroveň sociální politiky.

Podle Tomeše2 je sociální politika soustavné a cílevědomé úsilí

jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého

nebo jiného (státního, obecního) sociálního systému. Toto úsilí je

soustavné a cílené. Jeho výsledkem je činnost (fungování) nebo změna

(transformace) systému.

Popisovat oblast sociální politiky je relativně komplikované, protože často

se jednotliví autoři studií o sociální politice neshodují ani v terminologii.

Jones (Velká Británie) považuje sociální politiku za „oblast úžasné nejistoty“.3

Wilensky (USA) označuje sociální politiku za „matnou pojmovou kategorii,

která je někdy tak široká, že zaujímá tři čtvrtiny veškeré vládní činnosti,

a někdy tak úzká, že se omezuje jen na důchodové zajištění chudých“.4

Madison (USA) uvádí „přes stoupající zájem o sociální politiku tato zůstává

i nadále prchavým pojmem, bez jakékoliv univerzální dohody, pokud běží o její

obsah, cíle nebo nejlepší analytickou metodu“ 4

De Laubier (Francie) – „souhrn národních opatření, která v souhlase

s rozvojem myšlenky sociálních práv mají za účel zlepšit životní podmínky

obyvatelstva v rámci daných hospodářských a politických možností země“

Fragniere et Girod (Švýcarsko) – „veškerá činnost státu, týkající se řešení

sociálních problémů“

1 Krebs, V. : Sociální politika, ASPI, Praha 2002 2 Tomeš, I.: Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2001 3 Munková, G.: Sociální politika v evropských zemích, Karolinum, Praha 2004 4 Munková, G.: Sociální politika v evropských zemích, Karolinum, Praha 2004


Obecně je tedy sociální politika určitý typ vládní politiky, který se většinou

dále větví na různé oblasti, např. zdravotní, bytovou, důchodovou, rodinnou

atd., případně důchodové zajištění, zdravotní péči, sociální pomoc, školství,

bytovou politiku, oblast zaměstnání a přípravy na povolání. Zařazení

jednotlivých úseků do sociální oblasti je spíše věcí kulturního návyku.

Při studiu sociální politiky musíme vždy sledovat dva aspekty –

ekonomický a sociální, které se navzájem prolínají.

1. 2. SOCIÁLNÍ OCHRANA

Realizací sociální politiky se vytvářejí systémy sociálních institucí,

kterými se dosahuje určitá úroveň realizace ústavních práv občanů.

Dosažený stav se postupně nazýval sociální bezpečnost, sociální

zabezpečení, social welfare a sociální ochrana.

Podle mezinárodních dokumentů (úmluvy, charty, pakty, doporučení)

sociální zabezpečení poskytuje ochranu a pomoc lidem v případě:

• ohrožení zdraví a nemoci

• nezaměstnanosti

• zdravotního poškození a invalidity

• pracovního úrazu a nemoci z povolání

• stáří

• mateřství

• rodičovství

• úmrtí živitele

Nástroje sociálního zabezpečení jsou:

• sociální pojištění

• sociální podpora

• sociální pomoc

• sociální služby

Social welfare (pojem se používá v tomto znění, protože nemáme adekvátní

český pojem, který by plně vystihl význam slova – fare well – míti se nebo


konati dobře). Social welfare5 se v sociálním státě zpravidla uskutečňuje

sociálním a zdravotním pojištěním, státními podporami, sociální pomocí

občanům a sociálními službami.

Spočívá v :

• donucení subjektů něco konat (povinné pojištění)

• vlastní činnosti (podpory, pomoc či služby)

• podpoře činnosti jiných subjektů (soukromoprávní iniciativy spolků, církví,

jednotlivců atd.)

Podpora může být legislativní, hmotná (zapůjčení objektů, odborného

personálu atd.) nebo finanční (subvence, daňové úlevyS)

Zahrnuje jak zabezpečení dávkami (peněžními a věcnými), tak i službami.

Sociální ochrana

Sociální ochrana vyjadřuje systematické úsilí veřejnoprávního subjektu

o řešení obtížných životních situací, které vedou k ekonomické nebo

sociální nouzi a které občané nejsou schopni řešit vlastními silami nebo

silami své rodiny či sousedskou výpomocí. Zahrnuje soubor všech

nástrojů, které výše uvedené situace pomáhají řešit (sociální prevence,

bezpečnost práce, ochrana životního prostředí S.)

Sociální ochrana se rozlišuje na preventivní, terapeutickou a rehabilitační

(integrační a reintegrační).

Preventivní sociální ochrana – zahrnuje všechny kontrolní mechanismy,

které zabraňují (předcházejí) nebo zpomalují procesy narušující integritu

osobnosti, její biogenní, psychogenní nebo sociogenní složky. K takovým

mechanismům patří zejména hygienické a medicínské (preventivní) služby,

psychologické poradenství nebo ambulantní sociální práce, inspekce práce

či bezpečnosti práce, policie atp.

Preventivní sociální ochrana se člení na:

• obecnou (věcně určenou)

• adresnou (osobně určenou)

5 Tomeš, I.: Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2001


Obecná – obecné zákazy, např. zákazy skládek, koupání, zaměstnávání

na více než 8 hodin denně, nebo příkazy, chování nařízení všem, kterých

se příkaz týká (druhově určené subjekty)

Adresná – individuálně určené zákazy nebo příkazy preventivní povahy,

tj. zákazy a příkazy týkající se individuálně určených subjektů, směřující ke:

• chráněné osobě, jako jsou např. karanténa, používání ochranných

prostředků,

• k jinému občanovi (osobě), aby něco poskytl, vykonal, nevykonal nebo

se zdržel jednání vůči jiné konkrétní osobě, např. poskytnutí volna

v pracovním poměru (dovolená na zotavenou, volna pro pracovní

neschopnost atp.), poskytnutí ochranných pracovních prostředků

Terapeutická sociální ochrana je zpravidla individuální. Váže se

ke vzniklé sociální potřebě. Jeden subjekt poskytuje jinému věc nebo

službu, a to buď povinně (obligatorně) nebo dobrovolně (fakultativně), aby

jej chránil před zánikem nebo mu jinak pomohl zvládnout důsledky

biogenních, psychogenních nebo sociogenních změn jeho osobnosti,

které není schopen sám překonat.

Rehabilitační a integrační ochrana člověka je nejmladším odvětvím

sociální ochrany. Jeden subjekt pomáhá jinému subjektu setrvat nebo se

znovu začlenit do obvyklého (přirozeného) sociálního prostředí a zachovat

nebo obnovit obvyklé činnosti (funkce, role) tím, že mu pomůže zvládnout

důsledky změn biogenních, psychogenních či sociogenních složek jeho

osobnosti, které není schopen zvládnout vlastními silami.

1. 3. SOCIÁLNÍ SPRÁVA

Sociální správa vykonává dvě funkce:

• mocenskou – zejména kontrolní a policejní, kdy dozírá nad

dodržováním právních předpisů

• služební – kdy občanům poskytuje služby a spravuje rozdělování

státních prostředků, získaných z poplatků a daní na sociální účely, jak

jsou definovány právním řádem. Poskytuje občanům sociální služby.


1. 4. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

PRAMENEM PRÁVA JSOU NÁSLEDUJÍCÍ DOKUMENTY

• zákon č. 528/1991 Sb. o organizaci a provádění soc. zabezpečení,

ve znění pozdějších předpisů

• zákon č. 114/1988 Sb. o působnosti orgánů ČR v soc. zabezpečení,

ve znění pozdějších předpisů.

Sociální zabezpečení podle tohoto zákona zahrnuje:

• nemocenské pojištění (zaměstnanců a osob postavených jim v tomto

pojištění na roveň, OSVČ)

• důchodové pojištění

ORGÁNY, které sociální zabezpečení zabezpečují:

• Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

• Krajský úřad

• kraje v samostatné působnosti

• Obecní úřad s rozšířenou působností

• Pověřený obecní úřad

• Obecní úřad

• obce v samostatné působnosti

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR

• řídí a kontroluje státní správy v sociálním zabezpečení

• zajišťuje úkoly související s dalším rozvojem sociálního zabezpečení

• ministr může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění

sociální pomoci

• zajišťuje úkoly související z mezinárodních smluv v sociálním zabezpečení

KRAJSKÝ ÚŘAD

• řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení

• plní funkci dozoru nad poskytováním sociálních služeb organizacemi

a občany a ukládá opatření k odstranění zjištěných závad

KRAJ V SAMOSTATNÉ PŮSOBNOSTI

• zřizuje a spravuje zařízení sociální péče a ústavy sociální péče

• rozhoduje o přijetí do ústavů sociální péče, které spravuje, o ukončení

pobytu v nich, o přemístění a úhradě za služby


OBECNÍ ÚŘADY

• při poskytování dávek sociální péče poskytuje občanům odbornou pomoc

OBEC

• organizuje a poskytuje sociální pomoc občanům v rozsahu stanoveném

tímto zákonem = ve spolupráci se státními orgány, občanskými

sdruženími, církvemi, charitativními a jinými organizacemi a jednotlivci

vyhledává občany, kteří potřebují sociální pomoc

• pokud poskytování služeb a dávek, které je třeba těmto občanům

poskytnout, není v působnosti obce, upozorní na tyto občany obecní

úřad obce s rozšířenou působností (příp. poskytnutí dávek a služeb

zprostředkují)

OBEC V SAMOSTATNÉ PŮSOBNOSTI

• zabezpečuje účast TZP občanů na společném stravování

• napomáhá zapojení TZP občanům do kulturního a společenského života

• podílí se na řešení otázek bydlení TZP občanů

POVĚŘENÝ OBECNÍ ÚŘAD

• rozhoduje o poskytování opakujících se peněžitých dávek, příspěvku

na zvýšené životní náklady, příspěvku při péči a příspěvku na úhradu

za užívání bezbariérového bytu a garáže a příspěvku úplně nebo

prakticky nevidomým

OBECNÍ ÚŘAD OBCE S ROZŠÍŘENOU PŮSOBNOSTÍ

• rozhoduje o poskytování

o jednorázových příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům

tělesně, zrakově a sluchově postiženým

o příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového

vozidla

o příspěvku na provoz motorového vozidla

o příspěvku na úpravu bytu, o přiznání mimořádných výhod TZP občanům

o bezúročných půjček TZP občanům, jimiž byl přiznán příspěvek

na zakoupení motorového vozidla

o příspěvku na individuální dopravu

• provádí pro účely rozhodování o příspěvku na péči sociální šetření,

při kterém se zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném

sociálním prostředí z hlediska péče o vlastní osobu a soběstačnost

(provádí sociální pracovník)


• zasílá žádost o posouzení stupně závislosti osoby, součástí je písemný

záznam o sociálním šetření a kopie žádosti osoby o příspěvek

• vyplácí příspěvek na péči

• vydává průkazy mimořádných výhod, vede jejich evidenci a rozhoduje

o jejich neplatnosti

ÚŘADY PRÁCE

• podílí se na posuzování stupně závislosti osob žádajících o příspěvek

na péči (vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem

ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb

osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního

vyšetření posuzujícího lékaře)

• sdělí příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností

výsledek posouzení stupně závislosti osob

ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

• rozhoduje o dávkách důchodového pojištění a zařizuje výplaty

• rozhoduje ve věci žádostí o zmírnění či odstraňování tvrdosti zákona

• rozhoduje o odvoláních ve věcech OSSZ

OSSZ

• poskytují dávky nemocenského pojištění bývalým zaměstnancům

organizací, které zanikly

• poskytují peněžitou pomoc uchazečům o zaměstnání a zařizují její výplatu

• poskytují občanům a organizacím odbornou pomoc ve věcech soc. zabezpečení

• provádějí nemocenské pojištění

o OSVČ

o zaměstnancům malých organizací (do 25 pracovníků)

o občanům se ZPS připravujících se pro pracovní uplatnění

• vedou potřebné statistiky o soc. zabezpečení

o evidence pro účely důchodového pojištění OSVČ a dobrovolných

plátců

o evidence práce neschopných občanů

• opatřují a předkládají podklady pro rozhodnutí ČSSZ o dávkách

důchodového pojištění

• kontrolují povinnosti občanů a malých organizací o sociálním pojištění

• kontrolují lékařské rozhodnutí o nároku a výši nemocenského pojištění


1. 5. SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ Důchodové pojištění6

Základní důchodové pojištění tvoří spolu s nemocenským pojištěním

součást sociálního zabezpečení ve smyslu zákona č. 582/1991 Sb.,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších

předpisů.

Popis systému

Český důchodový systém se skládá ze dvou částí.

Prvním pilířem je povinné základní důchodové pojištění, dávkově

definované (DB) a průběžně financované (PAYGO). Je univerzální

a zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby, právní úprava je jednotná

pro všechny pojištěnce, neexistují speciální odvětvová schémata apod.

Pouze v oblasti organizačního a administrativního zabezpečení platí určité

odchylky pro tzv. silové resorty (např. vojáci, policisté, hasiči). Důchod

ze základního důchodového pojištění pobírá více než 99 % obyvatel ve věku

vyšším, než je věková hranice pro nárok na starobní důchod.

DÁVKY DŮCHODOVÉHO ZABEZPEČENÍ celkem

169 984 513

starobní 132 519 258 výdaje v 1. pololetí 2010 (v tis. Kč) invalidní pro invaliditu III.stupně 15 789 636 invalidní pro invaliditu II.stupně 2 094 156 v tom invalidní pro invaliditu I.stupně 6 230 122 vdovský 10 582 264 vdovecký 1 133 159

sirotčí 1 635 917

Vedle toho existuje dobrovolné doplňkové, příspěvkově definované (DC),

kapitálově financované penzijní připojištění se státním příspěvkem. Penzijní

připojištění se státním příspěvkem je možno podle terminologie EU

považovat za třetí pilíř důchodového systému. Součástí třetího pilíře jsou

i produkty komerčních pojišťoven - zejména životního pojištění. Důchody

přiznávané ze třetího pilíře se zatím podílejí na příjmech důchodců

zanedbatelnou měrou. Tento pilíř však není v působnosti Ministerstva práce

a sociálních věcí, ale v působnosti Ministerstva financí.

6 www.mpsv.cz


V členských státech EU obvyklý druhý pilíř (zaměstnavatelské penzijní

systémy) v českém důchodovém systému neexistuje.

Základním hmotněprávním předpisem, který upravuje nároky

na důchody ze základního důchodového pojištění, způsob stanovení výše

důchodů a podmínky pro jejich výplatu, je zákon č. 155/1995 Sb.,

o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl

účinnosti dnem 1. ledna 1996.

Druhy dávek

Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody:

• starobní,

• invalidní,

• vdovský a vdovecký,

• sirotčí.

Důchod se skládá ze dvou složek, a to:

• ze základní výměry (stanovené pevnou částkou stejnou pro všechny

druhy důchodů bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků) a

• z procentní výměry.

Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů

téhož druhu nebo na výplatu starobního důchodu nebo invalidního

důchodu, vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší. Jsou-li současně

splněny podmínky nároku na výplatu starobního nebo invalidního důchodu

a na výplatu vdovského důchodu nebo vdoveckého důchodu a nebo

sirotčího důchodu, vyplácí se vyšší důchod v plné výši a z ostatních

důchodů se vyplácí polovina procentní výměry, nestanoví-li zákon

o důchodovém pojištění jinak.

O nároku na důchod, jeho výši a výplatě rozhoduje Česká správa

sociálního zabezpečení s výjimkou případů, kdy jsou příslušné

k rozhodování orgány sociálního zabezpečení ministerstev obrany, vnitra

a spravedlnosti (v případě příslušníků ozbrojených sil a sborů).

Nemocenské pojištění

Systém nemocenského pojištění je určen pro výdělečně činné osoby,

které v případech tzv. krátkodobých sociálních událostí (dočasné pracovní


neschopnosti z důvodu nemoci nebo úrazu či karantény, ošetřování člena

rodiny, těhotenství a mateřství, péče o dítě) zabezpečuje peněžitými

dávkami nemocenského pojištění.

Obecné informace

Od 1. ledna 2009 je nemocenské pojištění upraveno zákonem

č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Jde o komplexní úpravu nemocenského pojištění, která zahrnuje jak

okruh osob účastných nemocenského pojištění (tj. zaměstnanců, příslušníků

ozbrojených sil a bezpečnostních sborů i osob samostatně výdělečně

činných), jejich nároky z tohoto pojištění a stanovení výše poskytovaných

dávek, posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění, tak

organizační uspořádání nemocenského pojištění, jakož i řízení v tomto

pojištění.

Pojistné na nemocenské pojištění je upraveno zákonem

č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku

na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Systém dávek nemocenského pojištění

Z nemocenského pojištění zaměstnanců se poskytují 4 dávky:

• nemocenské,

• ošetřovné,

• vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství,

• peněžitá pomoc v mateřství.

Z nemocenského pojištění OSVČ se poskytují 2 dávky:

• nemocenské,

• peněžitá pomoc v mateřství.

Podmínky nároku na dávky

Nemocenské

Zaměstnanci:

• uznání dočasné neschopnosti k práci či nařízená karanténa,

• účast na nemocenském pojištění nebo trvání ochranné lhůty v době

vzniku dočasné pracovní neschopnosti,


• nevykonávání práce v tom zaměstnání, z něhož bylo nemocenské přiznáno,

• nárok od 15. dne trvání uznané pracovní neschopnosti do konce

pracovní neschopnosti, max. však 380 dnů

• Po dobu prvních 14 kalendářních dnů je zaměstnanec, kterému trvá

pracovní vztah zakládající účast na nemocenském pojištění,

zabezpečen náhradou mzdy, kterou poskytuje zaměstnavatel. Náhrada

mzdy náleží za pracovní dny a to při dočasné pracovní neschopnosti

od 4. pracovního dne (při karanténě od prvního pracovního dne).

OSVČ (mimo podmínek stanovených pro zaměstnance)

• nesmí v době pracovní neschopnosti nebo karantény osobně vykonávat

samostatnou výdělečnou činnost,

• musí mít zaplaceno pojistné na nemocenské pojištění,

• musí být účastna nemocenského pojištění OSVČ po dobu aspoň

3 měsíců před vznikem pracovní neschopnosti.

Nárok na nemocenské nemá pojištěnec,

a) který si úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost

b) u něhož vznikla dočasná pracovní neschopnost (Snebo mu byla

nařízena karanténa) v dob útěku z místa vazby nebo místa VTOS

Nárok na nemocenské ve výši 50% má ten pojištěnec, který si přivodil

dočasnou pracovní neschopnost

a) zaviněnou účastí ve rvačce,

b) jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných

prostředků nebo psychotropních látek,

c) při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného

přestupku

Za dočasnou pracovní neschopnost se nepovažuje ošetřování zaměstnance:

a) v nočním sanatoriu,

b) v době detoxikace po požití alkoholu, omamných nebo psychotropních

látek, s výjimkou případů, kdy pojištěnec tyto látky požil bez vlastního

zavinění

c) při poskytování zdravotní péče v osobním zájmu z kosmetických nebo

estetických důvodů za úhradu pojištěncem


Ošetřovné

Nárok na ošetřovné má zaměstnanec, který nemůže vykonávat v zaměstnání

práci z důvodu ošetřování :

a) dítěte mladšího 10 let, pokud toto dítě onemocnělo nebo utrpělo úraz

b) jiného člena domácnosti, jehož zdravotní stav z důvodu nemoci nebo

úrazu vyžaduje nezbytné ošetřování jinou fyzickou osobou nebo členky

domácnosti, která porodila, jestliže její stav v době bezprostředně

po porodu vyžaduje nezbytné ošetřování jinou fyzickou osobou

c) pečuje o dítě mladší 10 let, protože:

1. školské zařízení (SS) je uzavřeno z důvodu havárie, mimořádného

opatření při epidemii nebo jiné nepředvídané události

2. dítě nemůže být pro nařízenou karanténu v péči školského zařízení (S)

Podmínkou nároku na ošetřovné je, že osoba, kterou zaměstnanec

ošetřuje, žije se zaměstnancem ve společné domácnosti. To neplatí

v případě ošetřování nebo péče o dítě mladší 10 let rodičem. V případě

rozvodu rodičů a svěření dítěte do společné péče nebo střídavé výchovy

obou rodičů za domácnost považujeme domácnost každého z těchto rodičů.

Podpora při ošetřování člena rodiny se poskytuje nejvýše po dobu

prvních 9 kalendářních dnů, popř. nejvýše 16 kalendářních dnů, jde-li

o zaměstnance, který je osamělý a má v trvalé péči alespoň jedno dítě

ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku.

Osamělý zaměstnanec se pro účely ošetřovného považuje

zaměstnanec svobodný, ovdovělý, rozvedený, pokud nežije s družkou

(druhem) nebo v registrovaném partnerství. Za osamělého zaměstnance

se považuje i zaměstnanec, jehož manželka (manžel) je ve VTOS

a v některých dalších případech (viz zákon 18/2006 Sb.)

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství či mateřství:

Nárok na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství má těhotná

zaměstnankyně, která byla převedena na jinou práci, protože práce,

kterou předtím konala, je podle zvláštních předpisů zakázána těhotným

ženám nebo podle rozhodnutí ošetřujícího lékaře ohrožuje její těhotenství.


Týká se to i těhotných žen, které byly například:

• odvolány z dosavadního služebního místa, neboť to vyžadovala jejich

bezpečnost a ochrana zdraví při práci a byly ustanoveny na jiné služební

místo

• činné v uměleckém oboru, převedeny na jinou práci, protože z důvodu

těhotenství nemohly veřejně vystupovat

• byly jim upraveny pracovní podmínky, a to např.

- sníženo množství požadované práce a pracovního tempa

- zproštěny výkonu noční práce (služby v noci)

Vyrovnávací příspěvek se stanoví jako rozdíl mezi denním

vyměřovacím základem, který měla zaměstnankyně před tím, než byla

převedena na jinou práci a průměrným denním započitatelným příjmem

po převedení na jinou práci.

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství se poskytuje nejdéle

do nástupu ženy na mateřskou dovolenou a po ukončení mateřské dovolené

nejdéle do konce devátého měsíce po porodu.

Peněžitá pomoc v mateřství

Nárok na peněžitou pomoc v mateřství má

• pojištěnka, která porodila dítě, před porodem má v době nejdříve

od počátku 8. týdne před očekávaným dnem porodu

• pojištěnec, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě

rozhodnutí příslušného orgánu

• pojištěnec, který pečuje o dítě, jehož matka zemřela

• pojištěnec, který o dítě pečuje a je otcem dítěte nebo manželem ženy,

která dítě porodila, pokud matka dítěte nemůže nebo nesmí o dítě

pečovat pro závažné dlouhodobé onemocnění

• pojištěnec, který pečuje o dítě a je otcem dítěte nebo manželem ženy,

která dítě porodila, pokud s matkou dítěte uzavřel písemnou dohodu,

že bude pečovat o dítě. Tuto dohodu lze uzavřít s účinkem na dobu

nejdříve od počátku 7 týdne po porodu dítěte. V této dohodě musí být

uveden den, od kterého bude pojištěnec o dítě pečovat a den porodu,

podpis matky dítěte musí být úředně ověřen nebo ověřen orgánem

nemocenského pojištění.


Podmínkou nároku na peněžitou pomoc v mateřství je účast pojištěnce

na pojištění alespoň po dobu 270 kalendářních dnů v posledních dvou

letech před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství.

Peněžitá pomoc v mateřství se poskytuje maximálně 28 týdnů,

popř. 37 týdnů v případě žen, které porodily více dětí současně a starají se

alespoň o dvě z nich. U pojištěnce se poskytuje max. 22 týdnů, resp. 31 týdnů.

Poznámka: stejně jako u rodičovské dovolené se zde dá do budoucna

očekávat změna terminologie, vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2010 je možné,

aby peněžitou pomoc v mateřství pobíral i muž, je poněkud absurdní, aby se

této dávce i do budoucna říkalo pomoc v mateřství.

Procentní sazba

Dávky nemocenského pojištění se vypočítávají z denního vyměřovacího

základu příslušnou procentní sazbou, aktuální údaje naleznete na serveru

www.mpsv.cz.

Uplatňování nároku na dávky

Nárok na dávky nemocenského pojištění se uplatňuje předložením

předepsaného tiskopisu, který vystavuje příslušný lékař.

Žena, která do své trvalé péče nahrazující péči mateřskou převzala

dítě, uplatňuje nárok na peněžitou pomoc v mateřství předložením své

písemné žádosti.

Žádost o dávku podávají zaměstnanci u svého zaměstnavatele, OSVČ

u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení.

Nárok na dávky nemocenského pojištění má i zaměstnanec, kterému

skončil pracovní poměr, v tzv. ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí 7 dnů

od skončení zaměstnání. Jestliže však zaměstnanec byl naposledy

zaměstnán po kratší dobu, činí ochranná lhůta jen tolik dnů, kolik dnů byl

naposledy zaměstnán.


Speciální příklady – na zamyšlení:

- Paní Nosálová jde na plánovanou kosmetickou operaci (zmenšení

nosu), doba pobytu na klinice plastické chirurgie a doba

rekonvalescence po zákroku je plánovaná na 21 dní.

- Slečna Nápadná jde na plánovanou kosmetickou operaci (zmenšení

prsou) na lékařské doporučení.

- Pan Žíznivý má plánovaný nástup na šestitýdenní pobyt

do protialkoholní léčebny.

- Pan Hrubý přepadne obchod s mobilními telefony, majitel ho ale

postřelí. Pravděpodobná doba léčení zranění, která panu Hrubému

způsobil, bude asi 5 týdnů.

- Pan Násoska se vrací opilý z restaurace, spadne do výkopu a zlomí

si nohu, předpokládaná doba léčení je 6 týdnů.

- Auto pana Vytočeného nabourá na křižovatce auto pana Silnějšího,

pan Vytočený nečeká na příjezd Policie ČR, s panem Silnějším se

začne prát a pan Silnější panu Vytočenému zlomí nos a ruku, což si

pravděpodobně vyžádá léčení, které bude trvat 24 dní.

1. 6. STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA 7

Státní sociální podpora je výrazem sociálního přerozdělování (redistribuce)

a státem organizované solidarity. Je to soustava nároková a nepříspěvková

(na rozdíl od sociálního pojištění, kdy na dávky ze systému sociálního

pojištění má nárok pouze ten, kdo je systému účasten).

Státní sociální podporou jsou občané státem povinně zabezpečení pro

případ státem uznané sociální události (rodičovství a výchovy dětí). Dávky

jsou hrazeny ze státního rozpočtu. Na člověka je pohlíženo jakožto

na občana, nikoliv jako na zaměstnance.

7 www.mpsv.cz


Konstrukce dávek státní sociální podpory je odvozena od životního minima.

Státní sociální podpora pokrývá rodině zejména zvýšené náklady vyvolané

přítomností osob, které dosud nejsou výdělečně činné (nezaopatřené děti)

a dále řešit situace, na něž rodina vlastními silami nestačí.

Výše dávek je vždy nižší, než skutečné náklady.

Právní úprava: zákon č. 117/95 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění

pozdějších předpisů

Druhy dávek:

Dávky poskytované v závislosti na příjmu (testované):

• přídavek na dítě,

• sociální příplatek,

• příspěvek na bydlení,

Ostatní dávky (netestované):

• rodičovský příspěvek,

• porodné,

• pohřebné,

• dávky pěstounské péče,

- příspěvek na úhradu potřeb dítěte,

- odměna pěstouna,

- příspěvek při převzetí dítěte,

- příspěvek na zakoupení motorového vozidla,

Obecné podmínky nároku na dávky a uplatnění nároku

• Trvalý pobyt – nárok na dávku má pouze osoba, která má trvalý pobyt

na území ČR (občan ČR nebo cizinec s povolením k dlouhodobému

či trvalému pobytu vydaným orgány cizinecké a pohraniční policie, příp.

osoba se statutem uprchlíka). U dávek poskytovaných v závislosti

na příjmu musí podmínku trvalého pobytu splňovat všechny společně

posuzované osoby.

• Rodina – za rodinu se považuje oprávněná osoba a osoby společně

posuzované, které žijí ve společné domácnosti.


• Životní minimum – částky stanovené podle zákona o životním minimu

(č. 110/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jsou základem pro

stanovení nároku na dávky (u testovaných),

• Nezaopatřené dítě je dítě mladší 26 let, které:

- plní povinnou školní docházku,

- připravuje se na budoucí povolání (studuje),

- pro nemoc nebo úraz se nemůže soustavně připravovat na budoucí

povolání nebo pracovat,

- pro nepříznivý zdravotní stav je neschopné pracovat.

• Žádost o dávky se podává písemně na předepsaném formuláři.

• Výplaty dávek – dávky jsou opakované nebo jednorázové, způsob

výplaty je buď v hotovosti H poukázkou nebo na účet u peněžního

ústavu, příjemce výplaty je oprávněná osoba, zákonný zástupce

oprávněné osoby (je-li oprávněná osoba nezletilá) nebo zvláštní

příjemce.

• Zvláštní příjemce je ustanoven formou správního rozhodnutí okresním

úřadem v případě, kdy výplatou dávky dosavadnímu příjemci by se zřejmě

nedosáhlo účelu, ke kterému má dávka sloužit, výplatou dávky

dosavadnímu příjemci by byly poškozeny zájmy osob, které je příjemce

dávky povinen vyživovat nebo oprávněná osoba nemůže dávky přijímat

– v tomto případě musí oprávněná osoba s ustanovením zvláštního

příjemce souhlasit.

Dávky poskytované v závislosti na příjmu – testované

Přídavek na dítě

• Přídavek na dítě je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou

rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou

a výživou nezaopatřených dětí

• Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině,

jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního

minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí

kalendářní rok, za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.


• Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte.

Věk nezaopatřeného dítěte v rodině

Výše přídavku na dítě v Kč měsíčně

do 6 let 500

od 6 do 15 let 610

od 15 do 26 let 700

Sociální příplatek

• Cílem dávky je pomáhat rodinám s nízkými příjmy krýt náklady spojené se

zabezpečováním potřeb jejich dětí. U této dávky je testován příjem rodiny

za kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek

a přídavek na dítě.

• Nárok na sociální příplatek je vázán na péči o nezaopatřené dítě

(s výjimkou dítěte svěřeného do pěstounské péče) a na stanovenou

hranici příjmů v rodině v předchozím kalendářním čtvrtletí. Tato hranice

nesmí překročit 2,0násobek životního minima rodiny.

• Ve výši dávky se odráží nejen příjmy rodiny, kdy s rostoucím příjmem

sociální příplatek postupně klesá, ale i další rodinné situace. Sociální

příplatek se zvyšuje v případech, kdy dítě je dlouhodobě těžce

zdravotně postižené, dlouhodobě zdravotně postižené nebo

dlouhodobě nemocné, zohledněny jsou také zdravotní postižení nebo

osamělost rodiče. Vyšší sociální příplatek se poskytuje i rodinám, kde

se narodilo více dětí současně, a to v době do tří let jejich věku,

rodinám, kde dítě studuje na střední škole v denní formě studia nebo

na vysoké škole v prezenční formě studia.

Výše sociálního příplatku podle věku dítěte a rozhodného příjmu úplné rodiny v násobcích životního minima v Kč měsíčně (bez dalších

sociálních situací)

Věk nezaopatřeného dítěte v rodině

Sociální příplatek při příjmu rodiny v předchozím kalendářním čtvrtletí

1,0násobek životního minima



(není nárok)

do 6 let 800 320 0

od 6 do 15 let 980 392 0

od 15 do 26 let 1 125 450 0


Příspěvek na bydlení

• Příspěvek na bydlení přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám

či jednotlivcům s nízkými příjmy.

• Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí

kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský

příspěvek.

• Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je

v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže

o jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu

v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu

0,35), a zároveň

o součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území

hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka

normativních nákladů na bydlení.

• Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění

poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků

srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů

náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši

příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí

kalendářní čtvrtletí.

• Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady

na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro

nájemní byty částky nájemného v souladu se zákonem o nájemném

a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou

do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení

jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich

trvale bydlících.

Výše částek normativních nákladů na bydlení podle § 26 odst. 1 písm. a)

a b) zákona činí pro období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010 pro:


a) bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy

Normativní náklady na bydlení pro nájemní byty platné od 1. 1. 2010

do 31. 12. 2010

Počet osob v rodině Počet obyvatel obce

Praha nad 100 tis. obyvatel 50 000-99 999 obyvatel

10 000-49 999 obyvatel

Do 9 999 obyvatel

1 5 877 4 816 4 597 4 309 4 016

2 8 489 7 037 6 738 6 344 5 943

3 11 638 9 739 9 348 8 832 8 309

4 a více 14 597 12 307 11 835 11 213 10 582

b) v družstevních bytech a bytech vlastníků

Normativní náklady na bydlení pro družstevní byty a byty vlastníků

platné od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010

Počet osob v rodině

Počet obyvatel obce

Praha nad 100 tis. obyvatel 50 000-99 999obyvatel

10 000-49 999 obyvatel

Do 9 999 obyvatel

1 3 356 3 356 3 356 3 356 3 356

2 5 062 5 062 5 062 5 062 5 062

3 7 124 7 124 7 124 7 124 7 124

4 a více 9 078 9 078 9 078 9 078 9 078

• Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi normativními

náklady na bydlení a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30

(v Praze 0,35).

Ostatní dávky – netestované Rodičovský příspěvek

• Na rodičovský příspěvek má rodič nárok, jestliže po celý kalendářní měsíc

osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině.

• Rodič si může zvolit čerpání rodičovského příspěvku po dobu do dvou,

tří nebo čtyř let dítěte.

• Rodičovský příspěvek je stanoven ve čtyřech výších daných v pevných

měsíčních částkách:


o zvýšená výměra 11 400 Kč,

o základní výměra 7 600 Kč,

o snížená výměra 3 800 Kč,

o nižší výměra 3 000 Kč

• Volbou doby čerpání si rodič zároveň volí i k ní příslušnou výši příspěvku,

a to:

o „rychlejší čerpání rodičovského příspěvku“ – po peněžité pomoci

v mateřství (dále jen PPM) ve zvýšené výměře 11 400 Kč do 24 měsíců

věku dítěte; o tuto formu čerpání však může požádat pouze rodič, který

má nárok na PPM ve výši alespoň 380 Kč za kalendářní den,

o „klasické čerpání rodičovského příspěvku“ - po PPM v základní

výměře 7600 Kč do 36 měsíců věku dítěte; o tuto formu čerpání může

požádat pouze rodič, který má nárok na PPM nebo nemocenské

poskytované v souvislosti s porodem,

o „pomalejší čerpání rodičovského příspěvku“ - po PPM nebo

od narození dítěte (nevznikl-li nárok na PPM) v základní výměře

7 600 Kč do 21 měsíců věku dítěte a dále ve snížené výměře 3 800 Kč

do 48 měsíců věku dítěte.

• O vybranou dobu a výši čerpání rodičovského příspěvku musí rodič

písemně požádat příslušný úřad státní sociální podpory na předepsaném

formuláři:

o o rychlejší čerpání musí rodič požádat nejpozději ve druhém kalendářním

měsíci následujícím po měsíci, ve kterém nejmladší dítě dosáhne

22 týdnů života, resp. ve kterém současně narozené nejmladší děti

dosáhnou věku 31 týdnů života (doba pobírání PPM, která je dávkou

nemocenského pojištění, je 28 týdnů, resp. 37 týdnů po porodu vícerčat),

o o klasické čerpání musí rodič požádat nejpozději v kalendářním

měsíci, ve kterém nejmladší dítě dosáhne 21. měsíce věku.

• Pokud rodič nepožádá o rychlejší či klasické čerpání rodičovského

příspěvku, je mu po 21. měsíci věku dítěte vyplácen rodičovský

příspěvek v režimu pomalejšího čerpání, tzn. ve snížené výměře.

• Dobu a výši čerpání rodičovského příspěvku je možné zvolit pouze

v rozhodných obdobích (druhý kalendářní měsíc po 22. týdnu věku

dítěte a 21. měsíci věku dítěte) Po učiněném rozhodnutí je vybraná


možnost čerpání již nezměnitelná, a to i v případě, že se rodiče

v pobírání rodičovského příspěvku střídají.

• U zdravotně postižených dětí má rodič nárok nejdříve ode dne

posouzení dítěte jako dítěte dlouhodobě zdravotně postiženého nebo

dlouhodobě těžce zdravotně postiženého nebo po skončení čerpání

rodičovského příspěvku ve zvýšené výměře na rodičovský příspěvek

v základní výměře 7 600 Kč do 7 let věku dítěte, a to bez ohledu na to,

jakou možnost čerpání rodičovského příspěvku zvolil před

posouzením zdravotního stavu dítěte. Pokud dítěti, o které rodič pečuje

a které zakládá nárok na rodičovský příspěvek, je přiznán příspěvek

na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění

pozdějších předpisů, má rodič nárok na rodičovský příspěvek

v poloviční výši. Pokud dítě, o které rodič pečuje a které zakládá nárok

na rodičovský příspěvek, je posouzeno jako dítě dlouhodobě zdravotně

postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené a tomuto dítěti

nebyl přiznán příspěvek na péči, náleží rodičovský příspěvek v nižší

výměře 3 000 Kč od 7 do 15 let věku dítěte.

• Nárok na rodičovský příspěvek v základní výměře do 7 let věku

dítěte náleží i v případech, kdy dlouhodobě zdravotně postižené nebo

dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě není nejmladším dítětem

v rodině, pokud by jinak náležel rodičovský příspěvek na nejmladší dítě

v rodině ve snížené výměře anebo by nárok na rodičovský příspěvek

na nejmladší dítě v rodině již nebyl. Podmínka osobní celodenní

a řádné péče musí být splněna u dítěte dlouhodobě zdravotně

postiženého nebo dlouhodobě těžce zdravotně postiženého. Obdobně

se postupuje u dítěte, které je dlouhodobě zdravotně postižené nebo

dlouhodobě těžce zdravotně postižené, které zakládá nárok

na rodičovský příspěvek po 7 roce jeho věku.

• Podmínka péče po celý kalendářní měsíc se považuje za splněnou,

i když tomu tak fakticky není, v následujících situacích:

o dítě se narodilo,

o rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok

na peněžitou pomoc v mateřství, peněžitou pomoc nebo nemocenské

poskytované v souvislosti s porodem,


o osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě

rozhodnutí příslušného orgánu,

o dítě dovršilo věk 2, 3, 4, 7 nebo 10 let, do kterého náleží rodičovský

příspěvek

o dítě nebo rodič zemřeli,

o rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě

rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo

umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči

zdravotnického zařízení.

• Podmínka osobní celodenní péče o dítě není splněna, je-li dítě

umístěno v jeslích, mateřské škole nebo jiném zařízení pro děti

předškolního věku s výjimkami dále uvedenými. Rodičovský příspěvek

náleží i v případech, kdy:

o dítě mladší 3 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení

po dobu nejvýše pěti kalendářních dnů v kalendářním měsíci,

o dítě, které dovršilo 3 léta věku, navštěvuje mateřskou školu nebo jiné

obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím čtyři hodiny denně nebo

5 dní v kalendářním měsíci,

o dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo

mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti

či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně

postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím čtyři

hodiny denně,

o dlouhodobě zdravotně postižené dítě nebo dlouhodobě těžce

zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení

v rozsahu nepřevyšujícím šest hodin denně a dítě školního věku

navštěvuje přípravnou třídu základní školy nebo školu poskytující

základní nebo střední vzdělání,

o dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím čtyři

hodiny denně, pokud je zdravotní postižení sluchu či zraku obou

rodičů (osamělého rodiče) v rozsahu 50 % a více.

• Příjem rodiče není sledován. To znamená, že při nároku na výplatu

rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat

sociální situaci rodiny. Po dobu své výdělečné činnosti však musí rodič

pobírající rodičovský příspěvek zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou.


Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci

a příspěvky náležející občanům se změněnou pracovní schopností

v době jejich pracovní rehabilitace.

• Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění

nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované

v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek náleží, pouze je-li vyšší

než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl

mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

• Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil

podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému

úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek

nenáležel.

Dávky pěstounské péče

Jednotlivé druhy dávek pěstounské péče

• Pěstounská péče je formou náhradní rodinné výchovy. Soud svěřuje

dítě pěstounovi do péče na jeho žádost v případech, kdy se o něj

vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat. Dávky pěstounské péče

jsou čtyři a jsou určeny ke krytí nákladů svěřených dětí, na odměnu

pěstouna a další náklady spojené s touto péčí.

• Vedle dávek pěstounské péče náleží dítěti i pěstounovi i další dávky státní

sociální podpory, například přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a další

vyjma sociálního příplatku.

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte

• Příspěvek na úhradu potřeb dítěte představuje nárok dítěte svěřeného

do pěstounské péče. Příspěvek se poskytuje do dosažení zletilosti

dítěte nebo nejdéle do 26 let, jestliže jde o nezaopatřené dítě, které žije

ve společné domácnosti s osobou, která byla do dosažení zletilosti jeho

pěstounem.

• Výše příspěvku na úhradu potřeb nezaopatřeného dítěte činí 2,3 násobek

životního minima dítěte. V případě zdravotně postiženého dítěte

se koeficient, kterým se násobí životní minimum dítěte, zvyšuje úměrně

stupni postižení a činí 2,35 u dlouhodobě nemocného dítěte, 2,90

u dlouhodobě zdravotně postiženého dítěte a 3,10 u dlouhodobě těžce


zdravotně postiženého dítěte. Výše příspěvku pro zaopatřené nezletilé dítě

se stanoví jako součin částky životního minima dítěte a koeficientu 1,40.

Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle věku a zdravotního stavu dítěte v pěstounské péči měsíčně v Kč

Nezaopatřené dítě ve věku

zdravé dítě

dlouhodobě nemocné

dlouhodobě zdravotně postižené

dlouhodobě těžce

zdravotně postižené

koeficient 2,30

koeficient 2,35

koeficient 2,90

koeficient 3,10

do 6 let 3 680 3 760 4 640 4 960

Od 6 do 15 let 4 508 4 606 5 684 6 076

Od 15 do 26 let 5 175 5 288 6 525 6 975

Odměna pěstouna

• Odměna pěstouna je určitým způsobem společenské uznání osobě

pečující o cizí dítě v pěstounské péči. Výše odměny činí součin

životního minima jednotlivce a koeficientu 1.0 za každé svěřené dítě,

tj. 3 126 Kč měsíčně za jedno dítě.

• Na odměnu pěstouna ve zvláštních případech má nárok pěstoun,

který pečuje alespoň o 3 svěřené děti nebo alespoň o jedno svěřené

dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II.,

III., IV. Odměna pěstouna ve zvláštních případech za kalendářní měsíc

činí součin částky životního minima jednotlivce a koeficientu 5,5.

Za každé další dítě v pěstounské péči se odměna pěstouna zvyšuje 0,5

životního minima jednotlivce za každé svěřené dítě a o 0,75 životního

minima jednotlivce, jde-li o další dítě se stupněm závislosti II., III., IV.

• Odměna pěstouna ve zvláštních případech náleží, jen jestliže pěstoun

není po celý kalendářní měsíc výdělečně činný. Tato odměna se pro

účely zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení

a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti posuzuje jako plat.

Počet dětí v pěstounské péči

Výše odměny pěstouna v Kč měsíčně

1 3 126

2 6 252

3 17 193

4 18 756

1 závislé na pomoci jiné osoby ve stupni II., III., IV.

17 193


Příspěvek při převzetí dítěte

• Účelem příspěvku při převzetí dítěte je přispět na nákup potřebných

věcí pro dítě přicházející do náhradní rodinné péče. Výše příspěvku je

stanovena pevnými částkami podle věku dítěte.

Věk dítěte Příspěvek při převzetí dítěte v Kč

do 6 let 8 000

6 - 15 let 9 000

15 - 26 let 10 000

Příspěvek na zakoupení motorového vozidla

• Náleží pěstounovi, který má v pěstounské péči nejméně čtyři děti.

Podmínkou nároku dále je, že vozidlo nesmí pěstoun používat

pro výdělečnou činnost.

• Příspěvek je poskytován ve výši 70 % pořizovací ceny vozidla, resp.

ceny opravy vozidla, nejvýše však 100 000 Kč.

Porodné

• Porodné je dávka, kterou se matce jednorázově přispívá na náklady

související s narozením dítěte. Při poskytnutí dávky není zkoumán

příjem rodiny.

• Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela a porodné jí nebo jiné osobě

nebylo vyplaceno, má na něj nárok otec dítěte. Nárok na porodné má

rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče,

nahrazující péči rodičů.

• Porodné je stanoveno pevnou částkou v jednotné výši 13 000 Kč

na každé narozené dítě.

Pohřebné

• Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené

s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši

5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

• Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti,

nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky,

že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR.


Jednorázová dávka

Definice životního a existenčního minima

• Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních

příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

• Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se

považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních

potřeb na úrovni umožňující přežití. Existenční minimum nelze použít

u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní

ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.

Právní úprava a hlavní využití

• Životní a existenční minimum je stanoveno v zákoně č. 110/2006 Sb.,

o životním a existenčním minimu.

• Hlavní využití životního a existenčního minima je v zákoně

č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Životní minimum plní

rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako sociálně-ochranná

veličina. Vedle životního minima je z důvodu větší motivace zaveden pro

dospělé osoby v hmotné nouzi institut existenčního minima.

Náklady na bydlení

• Životní minimum ani existenční minimum nezahrnují nezbytné náklady

na bydlení.

• Ochrana v oblasti bydlení je řešena v rámci systému státní sociální

podpory poskytováním příspěvku na bydlení a v systému pomoci

v hmotné nouzi doplatkem na bydlení.

Částky životního minima od 1. 1. 2007 (platí i od 1. 1. 2010) v Kč za měsíc

pro jednotlivce 3126 pro první dospělou osobu v domácnosti 2880 pro druhou a další dospělou osobu v domácnosti 2600 pro nezaopatřené dítě ve věku - do 6 let 1600 - 6 až 15 let 1960 - 15 až 26 let (nezaopatřené) 2250

Životní minimum je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti.


Částka existenčního minima od 1. 1. 2007 (platí i od 1. 1. 2010) v Kč

za měsíc

• existenční minimum 2020,- Kč

Společně posuzované osoby

• rodiče a nezletilé nezaopatřené děti,

• manželé,

• rodiče a děti nezletilé zaopatřené nebo zletilé, pokud tyto děti s rodiči

užívají byt a nejsou posuzovány s jinými osobami,

• jiné osoby společně užívající byt, pokud písemně neprohlásí, že spolu

trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby.

Společně posuzovanými osobami jsou i osoby, které se přechodně,

z důvodů soustavné přípravy na budoucí povolání, zdravotních nebo

pracovních (včetně dobrovolnické služby), zdržují mimo byt.

Započitatelné příjmy

S životním minimem se porovnávají všechny čisté peněžní příjmy

jednotlivce nebo společně posuzovaných osob (z pracovní činnosti,

z podnikání, z kapitálového majetku, z pronájmu, důchody, dávky

nemocenského pojištění, dávky státní sociální podpory a ostatní sociální

dávky, podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, výživné atd.)

s výjimkou:

• příspěvku na bydlení a jednorázových sociálních dávek,

• příjmů z prodeje nemovitostí a odstupného za uvolnění bytu použitých

k úhradě nákladů na uspokojení bytové potřeby,

• náhrady škody a finančních prostředků na odstranění následků živelní

pohromy,

• peněžní pomoci obětem trestné činnosti,

• sociální výpomoci poskytované zaměstnavatelem,

• podpory z prostředků nadací a občanských sdružení,

• stipendií,

• odměn za darování krve,

• daňového bonusu,

• příspěvku na péči,


• té části sociálního příplatku a příspěvku na úhradu potřeb dítěte, který

náleží ze zdravotních důvodů,

• dávek sociální péče poskytovaných ze zdravotních důvodů,

• zvláštního příspěvku k důchodu pro účastníky národního boje za vznik

a osvobození Československa.

Valorizace životního a existenčního minima

• Životní a existenční minimum je zvyšováno nařízením vlády.

• Při zvyšování částek životního a existenčního minima se zachovává

jejich reálná úroveň.

• Vláda je zmocněna zvyšovat částky životního a existenčního minima

vždy od 1. ledna podle skutečného vývoje spotřebitelských cen,

pokud náklady na výživu a na ostatní základní osobní potřeby

přesáhnou ve stanoveném rozhodném období 5 %.

• Částky životního a existenčního minima může vláda za mimořádných

okolností zvýšit také mimo termín pravidelné valorizace.

Využití životního a existenčního minima

• dávky pomoci v hmotné nouzi (poskytované na základě zákona

č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi).

• dávky státní sociální podpory (poskytované na základě zákona

č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění) – zejména

přídavek na dítě a sociální příplatek. Životní minimum se využívá při

zjišťování nároku na tyto dávky, které zabezpečují adresnou pomoc

rodinám s dětmi ve stanovených sociálních situacích a tvoří základ pro

výpočet těchto dávek.

• další jako např. v soudní praxi pro stanovení alimentačních povinností,

v případě exekucí pro nezabavitelné částky apod.

Informace a žádosti

• Informace a žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi se podávají

na sociálních odborech pověřených obecních (městských) úřadů

podle místa trvalého pobytu občana.

• Žádosti o dávky státní sociální podpory je třeba podat příslušnému

na odboru státní sociální podpory příslušného Úřadu práce.


CVIČENÍ:

Příklad 1

Panu Novákovi je 37 let, pracuje jako zámečník, jeho průměrný měsíční příjem je 12 000,- Kč. Jeho manželka, paní Nováková, je o dva roky mladší a je na rodičovské dovolené s dvouletými dvojčaty Dominikem a Dominikou. Lucie, dcera paní Novákové z prvního manželství, která s nimi společně bydlí, chodí do primy na osmileté gymnázium a nedávno oslavila 12. narozeniny. V bytě 3+1 na sídlišti v Bohnicích, za který platí včetně energií 5 900,- Kč měsíčně, s nimi bydlí ještě maminka pana Nováka, které je 73 let a pobírá starobní důchod ve výši 6 450,- Kč. Paní Nováková s tchýní výborně vychází a je ráda, že jí občas pomůže s dětmi.

- Kolik je životní minimum rodiny Novákových?

- Na jaké dávky státní sociální podpory mají nárok?

Příklad 2

Kratochvílovi jsou veliká rodina, sotva se vejdou do domku na kraji Prahy, který zdědili po babičce pana Kratochvíla. Náklady na bydlení obvykle nepřesáhnou 8 000,- Kč. Pan Kratochvíl pracuje jako projektant v malé soukromé firmě, sice má delší pracovní dobu, než si původně představoval, ale nadprůměrný příjem 22 000,- měsíčně jim umožňuje platit soukromou školu pro jejich mladší dceru Markétu, které je 15 a patří mezi třídní premiantky. Školné je poměrně vysoké, 4 000,- Kč měsíčně, ale nabídka výměnných studijních pobytů v zahraničí, kterou škola organizuje, Kratochvílovi definitivně přesvědčila o správné volbě. Jejich starší dcera, Karolína, které je nyní 24, bydlí spolu se svým manželem Petrem v horním patře domku. Protože je ve 4. ročníku vysoké školy ekonomické a nechtěla kvůli miminku přerušovat studium, paní Kratochvílová odešla již do důchodu (původně plánovala jako průvodkyně v galerii ještě zůstat, ale nevyšlo to) a s roční Klárkou jí velmi pomáhá. Starobní důchod má nyní 7 200,- Kč. Petr se z Klárky velmi raduje, i když si ji moc neužije – jako řidič kamionu bývá často mimo republiku. Jeho měsíční příjem je průměrně 19 500,- měsíčně. Kratochvílovi mají ještě dva syny, starší Miroslav už s rodinou nežije, má svoji vlastní v blízkém městě, ale mladší, 16 letý středoškolák Marek vydá za další tři děti.

- Kolik je životní minimum rodiny Kratochvílových?



Příklad 3

Rodině Jakešových vládne matka paní Jakešové, paní Vozábalová. Sice jí je už skoro 80 let, ale přehled o tom, kdo, kde, co a s kým dělá, má neustále. A všechno to musí probírat se svými přítelkyněmi v nedaleké cukrárně, kde se scházejí třikrát do týdne. Paní Vozábalová pravidelně začíná tím, že jí asi důchod 6800,- nevystačí a pak hned přidá nejnovější informace ze své rodiny a spoustu drbů z celé ulice. Všechny její přítelkyně vědí, jak nemožného chlapa si její dcera, nyní paní Jakešová, před dvaceti lety vzala, ona vydělává o dva tisíce víc než on, kdyby nebyl pořád zahrabaný v místní knihovně, kde pracuje za 9000,- měsíčně, tak by si jistě mohli dovolit pořádné auto a každý rok zahraniční dovolenou. A kdyby si nepořídili hned po svatbě tři děti, nyní 14 letou Jarmilu, žákyni základní školy, 16 letého Miloše, studenta gymnázia a 20 letou Patricii, studentku medicíny a na stará kolena ještě další, nyní 5 letou holčičku Haničku, tak by to určitě její dcera dotáhla daleko. Ještě že alespoň náklady na bydlení v domku na kraji Kladna průměrně nepřesahují 4000,- jinak by asi celá rodina velice těžko vyšla.

- Kolik je životní minimum rodiny Jakešových, když s nimi

společně hospodaří ještě paní Vozábalová?


1. 7. SOCIÁLNÍ POMOC

Sociální pomoc je jedna z nejstarších forem přerozdělování, kterou stát

pomáhá těm, kdo to prokazatelně potřebují.8 Je určena občanům v nouzi

a poskytována sociálním subjektem (státním i nestátním). Je to soustava

nenároková a nepříspěvková. Je určena k uspokojování sociálních potřeb

potřebných v rozsahu, který se považuje v příslušné společnosti

za nezbytný nebo přiměřený, a to v případě, kdy potřeby těchto občanů

nelze z nějakého důvodu přiměřeně saturovat pomocí předchozích dvou

systémů. Důvodem pomoci může být nedostatečný příjem nebo

neschopnost zabezpečit péči o sebe (nezletilé děti) vzhledem

k nepříznivému zdravotnímu stavu, nízkému nebo vysokému věku,

společenské nepřizpůsobenosti nebo s ohledem na mimořádnou životní



situaci. Poskytování sociální pomoci je výrazem sociální solidarity nebo

přesněji dobročinnosti (filantropie) a to i v případě, že poskytování sociální

pomoci je upraveno zákonem

Sociální pomoc je také označována jako třetí pilíř sociálního zabezpečení.

(1. sociální pojištění, 2. státní sociální podpora, 3. sociální pomoc). Sociální

pomoc řeší obtížné sociální situace stavu hmotné a sociální nouze, tedy ty

situace, které občan není schopen vyřešit sám nebo za pomoci své rodiny

či sousedské výpomoci. Velmi významná je zde úloha sociální práce, která

určuje postupy a metody sociální pomoci a navrhuje konkrétní formy sociální

pomoci.

Sociální pomoc se poskytuje především:9

• formou sociálních služeb, které by měly poskytovat především nestátní

neziskové organizace, obce a kraje,

• formou sociálně-právní ochrany a dávek sociální pomoci, které by měl

poskytovat stát prostřednictvím pověřených obecních úřadů.

Postupným procesem transformace způsobů sociální pomoci se klade stále

větší zodpovědnost na adresáta sociální pomoci, přičemž odpovědnosti

za sebe a svoji rodinu není zbaven ani když se dostal do stavu nouze, který

není schopen vlastními silami překonat a jiné nástroje ze systému sociálního

pojištění a státní sociální podpory nelze použít, protože na ně nevznikl nárok

nebo samy o sobě nestačí k překonání negativní sociální situace.

Cíle sociální pomoci:

• navrátit občanovi co nejrychleji sociální suverenitu,

• pomoci občanovi překonat přechodné stadium sociálně ekonomických

obtíží,

• řešit jeho trvalé sociálně svízelné postavení.

Dávky sociální pomoci jsou peněžité, věcné nebo se jedná o služby.

• peněžité a věcné dávky sociální pomoci

- pro osoby nebo rodiny s nízkými příjmy (odvozují se od životního

a existenčního minima)

9 Krebs, V.: Sociální politika , Aspi, Praha 2002


- pro osoby zdravotně postižené

- z jiných vážných důvodů

• sociální služby

- nepeněžitá forma sociální pomoci

- těžiště systému sociální pomoci

- poskytovatelé samospráva (obce a kraje), organizace a občané, stát.

Sociální pomoc se soustřeďuje na:10

• dlouhodobě nezaměstnané občany,

• staré občany,

• zdravotně postižené občany,

• standardní i rozvrácené rodiny,

• sociálně dezintegrované občany.

Dávky sociální pomoci jsou vždy testované – tento pojem známe již

z předchozí kapitoly o státní sociální podpoře, v případě dávek sociální

pomoci se kromě příjmů testuje i majetek žadatelů. Na rozdíl od dávek

státní sociální podpory není na dávky sociální pomoci automatický nárok,

rodina žadatelů se musí pohybovat těsně nad nebo pod hranicí životního

minima. Dále se zkoumá, zdali se žadatelé nevyhýbají práci, a zdali si

nedokáží nedostatečné příjmy zvýšit vlastním přičiněním.

O dávky sociální pomoci se žádá na odboru sociální péče odboru sociální

pomoci příslušného městského nebo obecního úřadu s rozšířenou působností.

Hlavními dávkami ze systému sociální pomoci jsou dávky pomoci

v hmotné nouzi.

Systém pomoci v hmotné nouzi

• Upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění

pozdějších předpisů.

• Je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy, motivující tyto

osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je

jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu

vyloučení.

10 Tomeš, I. Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2006


• Vychází z principu, že každá osoba, která pracuje, se musí mít lépe než

ta, která nepracuje, popřípadě se práci vyhýbá.

Zákon o pomoci v hmotné nouzi

• Stanovuje sedm situací spojených s nedostatečným zabezpečením

základní obživy, bydlení a mimořádnými událostmi.

• Napomáhá řešení některých nárazových životních situací. Stanovuje,

že každá osoba má nárok na poskytnutí základních informací, které

vedou nejenom k řešení její současné situace, ale i k předcházení

vzniku hmotné nouze. Nedílnou součástí pomoci v hmotné nouzi je

sociální práce s klienty.

Dávky a jejich výplata

• Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou:

1. příspěvek na živobytí

2. doplatek na bydlení

3. mimořádná okamžitá pomoc

• O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je pověřené

obecní úřady.

Osoba v hmotné nouzi

• Jde o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové

sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních

životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si

tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svoji

nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Okruh oprávněných osob

Na příspěvek na živobytí a na doplatek na bydlení má nárok při splnění

podmínek stanovených v zákoně o pomoci v hmotné nouzi:

• osoba, která je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu

• osoba, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana

• další osoby jsou uvedeny v zákonu o pomoci v hmotné nouzi


V hmotné nouzi není osoba,

• která není v pracovním nebo obdobném vztahu, nevykonává

samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů

o zaměstnání,

• která je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a bez vážných

důvodů odmítla vykonávat krátkodobé zaměstnání nebo účastnit se

v cíleném programu k řešení zaměstnání,

• které nevznikl nárok na nemocenské nebo jí náleží ve snížené výši, a to

z důvodu, že si přivodila pracovní neschopnost úmyslně,

• která je osobou samostatně výdělečně činnou a její příjem po odečtení

přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí proto,

že se nepřihlásila k nemocenskému pojištění,

• které za neplnění povinností zákonného zástupce dítěte spojených

s řádným plněním povinné školní docházky byla uložena sankce,

• která nastoupila výkon zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody

nebo byla vzata do vazby (tato skutečnost trvala po celý kalendářní měsíc),

• které se poskytuje ústavní péče v psychiatrické léčebně nebo v léčebně

pro dlouhodobě nemocné déle než 3 měsíce.

Příjem

Okruh příjmů, které se berou v úvahu při posuzování nároku na dávku

a její výši, je stanoven v zákoně o životním a existenčním minimu.

Nicméně zákon o pomoci v hmotné nouzi stanoví určité odchylky:

• tzv. čisté příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků uvedených

v zákoně o daních z příjmů a ze mzdových nároků vyplácených úřadem

práce se započítávají ve výši 70%,

• příjmy z náhrady mzdy nebo sníženého platu po dobu prvních 14 dnů

dočasné pracovní neschopnosti (karantény) a z dávky nemocenského

pojištění, z podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se

započítávají ve výši 80%,

• ostatní příjmy uvedené v zákoně o životním a existenčním minimu se

započítávají ze 100% (příspěvek na živobytí se nezapočítává).

Příjem se zjišťuje zpravidla za období tří kalendářních měsíců před

podáním žádosti o dávku.


Zvýšení příjmu vlastním přičiněním

Nedostatečný příjem je pouze jednou z podmínek hmotné nouze,

podstatné je, že osoba/společně posuzované osoby si ho nemohou zvýšit

vlastním přičiněním. Zvýšením příjmu vlastním přičiněním se rozumí

zvýšení příjmu

• vlastní prací

• řádným uplatněním nároků a pohledávek

• prodejem nebo jiným využitím majetku.

Zákon o pomoci v hmotné nouzi blíže stanoví, co se rozumí jednotlivými

formami vlastního přičinění, stanoví i situace, okruh osob, u nichž se

některá forma vlastního přičinění nevyžaduje, a vliv snahy osoby na nárok

na dávku a její výši.

Veřejná služba

Veřejná služba doplňuje vedle veřejně prospěšných prací,

krátkodobého zaměstnání a dobrovolnické služby možnosti zachování

pracovních dovedností u osob dlouhodobě setrvávajících ve stavu hmotné

nouze. Veřejnou službu může zřizovat obec. Pokud obec veřejnou službu

bude organizovat, lze na základě písemné smlouvy mezi obcí a osobou

v hmotné nouzi zabezpečovat pomoc v záležitostech, které jsou konány

ve prospěch obce a jejích občanů.

Nezaopatřené dítě

Nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální

podpoře.

Další široký okruh osob, které jsou příjemci dávek sociální péče, jsou

osoby se zdravotním postižením.

Podmínky jsou upraveny ve vyhlášce MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou

se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů

ČR v sociálním zabezpečení.


Dávky sociální péče jsou poskytovány:

• osobám s trvalým pobytem na území ČR

• osobám, na které se vztahuje přímo použitelný předpis Evropských

společenství (tj. migrujícím pracovníkům členských států EU a jejich

rodinným příslušníkům)

• občanům členského státu EU a jejich rodinným příslušníkům, kteří

jsou hlášeni na území ČR déle než tři měsíce

DÁVKY:

1. jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek

2. příspěvek na úpravu bytu

3. příspěvek na zakoupení motorového vozidla

4. příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla

5. příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla

6. příspěvek na provoz motorového vozidla

7. příspěvek na individuální dopravu

8. příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu

9. příspěvek na úhradu za užívání garáže

10. příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům

Vedle dávek sociální péče se poskytují rovněž:

• mimořádné výhody (průkazy TP, ZTP a ZTP/P)

• bezúročné půjčky

JEDNOTLIVÉ DÁVKY SOCIÁLNÍ PÉČE

1. JEDNORÁZOVÉ PŘÍSPĚVKY NA OPATŘENÍ ZVLÁŠTNÍCH POMŮCEK

- jednorázová, nenároková dávka sociální péče

- poskytuje: obecní úřad obcí s rozšířenou působností

- peněžitý příspěvek na opatření pomůcky, kterou potřebuje k odstranění,

zmírnění nebo překonání následků svých postižení

- neposkytuje se, pokud pomůcku propůjčuje nebo plně hradí zdravotní

pojišťovna

- tělesně, sluchově nebo zrakově postižený občan

- rehabilitační nebo kompenzační pomůcka


- se poskytuje ve výši, která umožňuje opatření pomůcky v základním

provedení (plně vyhovuje a splňuje podmínky nejmenší ekonomické

náročnosti)

- úplně nebo prakticky nevidomým občanům lze hradit výdaje spojené

s výcvikem a odevzdáním vodícího psa do výše obvyklých nákladů

- závazek: žadatel se písemně předem zaváže, že vrátí příspěvek (jeho

poměrnou část) v případě, že

• zvláštní pomůcka přestane být do 5 let jeho vlastnictvím

• do 6 měsíců nepoužije příspěvek, popřípadě použije jen část

• se nevrací v případě, že občan zemře

2. PŘÍSPĚVEK NA ÚPRAVU BYTU

- jednorázová, nároková dávka sociální péče

- poskytuje: obecní úřad obce s rozšířenou působností

- poskytuje se: na byt, který užívají k trvalému bydlení

• občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí

omezujícími ve značném rozsahu jejich pohyblivost

• občanům úplně nebo prakticky nevidomým

• rodičům nezaopatřeného dítěte (dítě je starší 3 let a má těžkou vadu

nosného nebo pohybového ústrojí nebo je úplně nebo prakticky

nevidomé)

• neslyšícím občanům nebo rodičům neslyšícího nezaopatřeného

dítěte (pouze pro úpravu nebo instalaci potřebné zvukové nebo

světelné signalizace)

- závazek: žadatel se písemně předem zaváže, že příspěvek (jeho

poměrnou část)

• vyúčtuje do tří let od zahájení řízení

• příspěvek (jeho poměrnou část) vrátí, dojde-li ke změně užívacího

nebo vlastnického práva k bytu před uplynutím deseti let

• vrátí poměrnou část příspěvku v případě, že plánované úpravy

neuskuteční v rozsahu schváleném a vyplacený příspěvek přesáhl

70 % skutečně vynaložených nákladů

• vrácení se nepožaduje, jestliže výše nepřesáhla 5000 Kč nebo

v případě smrti


• od vymáhání příspěvku může obecní úřad obce s rozšířenou

působností upustit

Za úpravy bytu se považuje:

• úprava přístupu do domu, garáže, k výtahu včetně schodů, k oknům

a na balkón,

• úprava povrchu podlahy, ovládacích prvků domovní a bytové

elektroinstalace, kuchyňské linky, popřípadě dalšího nábytku,

• rozšíření a úprava dveří,

• odstranění prahů,

• přizpůsobení koupelny a záchodu včetně vybavení vhodným sanitárním

zařízením a lehce ovladatelnými bateriemi,

• instalace potřebné zvukové nebo světelné signalizace,

• zavedení vhodného vytápění,

• vybudování telefonního vedení,

• stavební úpravy spojené s instalací výtahu

Rozsah úprav se posoudí se zřetelem na závažnost a druh zdravotního

postižení občana

- výše příspěvku se určí se zřetelem na příjmy a majetkové poměry občana

a jeho rodiny, a to až do výše 70 % prokázaných nákladů účtovaných

za materiál a práce spojené s nezbytnými výdaji, včetně projektových

prací, nejvýše 50 000 Kč nebo 100 000 Kč u příspěvku na stavební úpravy

spojené s instalací výtahu

- možno poskytnout i formou zálohy (ve výši 50 % )

3. PŘÍSPĚVEK NA ZAKOUPENÍ MOTOROVÉHO VOZIDLA

4. PŘÍSPĚVEK NA CELKOVOU OPRAVU MOTOROVÉHO VOZIDLA

- jednorázová, obligatorní dávka


- komu:

• občanu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, pro svou

dopravu a není umístěn v ústavu a je odkázán na individuální dopravu

• rodiči nezaopatřeného dítěte (starší dítě 3 let s těžkou vadou nosného

nebo pohybového ústrojí, nebo je nevidomé nebo mentálně postižené


TZP III) pro dopravu dítěte (dítě umístěno k celoročnímu pobytu

v ústavu - rodič dítě pravidelně navštěvuje) - jen jednomu z rodičů

- na období 5 let (mimo odcizení pojištěného vozidla, poškození

nezaviněním)

- závazek: zaváže-li se žadatel písemně předem, že vrátí vyplacený

příspěvek nebo jeho poměrnou část v případě, že

• motorové vozidlo přestane být do 5 let jeho vlastnictvím nebo

přestane být používáno pro dopravu

• do 2 měsíců ode dne zakoupení vozidla nepřestane být vlastníkem

původního vozidla (mimo jednostopého)

• do 6 měsíců nepoužije příspěvek na zakoupení nebo opravu

motorového vozidla

• nevymáhá se v případě smrti nebo v případě, kdy je dítě zaopatřené,

ale vozidlo je nadále používáno

- Výše dávky: nejvýše 100 000 Kč, na celkovou opravu nejvýše

60 000 Kč, se určí s ohledem na majetkové poměry žadatele

Součet příspěvků na zakoupení motorového vozidla, příspěvků

na celkovou opravu motorového vozidla a příspěvků na zvláštní

úpravu motorového vozidla nesmí v období 10 let přesáhnout částku

200 000 Kč.

5. PŘÍSPĚVEK NA ZVLÁŠTNÍ ÚPRAVU MOTOROVÉHO VOZIDLA

- jednorázová, obligatorní dávka


- komu: občanu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí -

žadatel sám řídí motorové vozidlo a zvláštní úpravu motorového vozidla

nezbytně potřebuje

- výše dávky: v plné výši ceny úpravy – výjimka: součet vyplacených

příspěvků na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového

vozidla v posledních 10 letech přesáhl částku 200 000 Kč

- závazek:

• žadatel se zaváže písemně, že vrátí příspěvek, pokud motorové

vozidlo přestane být před uplynutím 5 let jeho vlastnictvím nebo

přestane být používáno pro jeho dopravu


• do 2 měsíců ode dne zakoupení motorového vozidla nepřestane být

vlastníkem původního (s výjimkou jednostopého)

• do 6 měsíců ode dne vyplacení nepoužije příspěvek na úpravu

6. PŘÍSPĚVEK NA PROVOZ MOTOROVÉHO VOZIDLA

- jednorázová, nároková dávka


- komu: občanu, který je vlastníkem nebo provozovatelem motorového

vozidla, osoba těžce zdravotně postižená II. nebo III. stupně (mimo

postižených hluchotou), na svou pravidelnou dopravu, dopravu manžela

(manželky), dítěte nebo jiné blízké osoby těžce zdravotně postižené

občany II. stupně (mimo postižených hluchotou), nebo III. stupně, nebo

který je rodičem nezaopatřeného dítěte, léčeného s nádorem nebo

hemoblastosou

- písemně se zaváže, že vrátí, pokud přestane plnit podmínky

- se nevrací v případě úmrtí osoby nebo dítěte, jehož rodičům byl

vyplacen

- výše dávky: na období kalendářního roku

• ZTP III a pro rodiče dítěte 4 200 Kč u jednostopého vozidla

a 9 900 Kč u ostatních vozidel

• ZPT II 2 300 Kč u jednostopého vozidla a 6 000 Kč u ostatních

vozidel

• občan splňuje podmínky pro poskytování více příspěvků, snižuje se

výše druhého a každého dalšího příspěvku o 420 Kč u jednostopého

vozidla a o 2 124 Kč u ostatních vozidel

• Pokud ujede více než 9 000 km za kalendářní rok dávka se zvyšuje

7. PŘÍSPĚVEK NA INDIVIDUÁLNÍ DOPRAVU

- jednorázová, nároková dávka


- komu:

• občanu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí

• občanu úplně nebo prakticky nevidomému


• rodiči nezaopatřeného dítěte, které je léčeno na klinice fakultní

nemocnice pro onemocnění zhoubným nádorem nebo

hemoblastosou

- za podmínky, že:

• se pravidelně individuálně dopravuje

• není vlastníkem nebo provozovatelem motorového vozidla

• není občanem, který je dopravován motorovým vozidlem

s přiznaným příspěvkem

• se zaváže písemně předem, že vrátí poměrnou část vyplaceného

příspěvku v případě, že přestane plnit podmínky pro přiznání

příspěvku

- výše dávky: na období kalendářního roku a činí 6 500 Kč

8. PŘÍSPĚVEK NA ÚHRADU ZA UŽÍVÁNÍ BEZBARIÉROVÉHO BYTU

- opakující se, obligatorní dávka

- poskytuje: pověřený obecní úřad

- komu:



- pokud tito občané užívají bezbariérový byt

- výše dávky činí 400 Kč měsíčně

9. PŘÍSPĚVEK NA ÚHRADU ZA UŽÍVÁNÍ GARÁŽE

- opakující se, nenároková dávka




- pokud tito občané užívají bezbariérový byt

- výše dávky činí až 200 Kč měsíčně

10. PŘÍSPĚVEK ÚPLNĚ NEBO PRAKTICKY NEVIDOMÝM OBČANŮM

- opakující se, nenároková dávka


- komu: úplně nebo prakticky nevidomému vlastníku vodícího psa

- dávka je určena na krmivo pro tohoto psa

- výše dávky činí 800 Kč měsíčně


11. MIMOŘÁDNÉ VÝHODY PRO TĚŽCE ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ OBČANY


- komu: občanům starším jednoho roku s těžkým ZP (s omezenou

pohybovou nebo orientační schopností), podle druhu a stupně postižení

poskytují mimořádné výhody

• I. (průkaz TP),

• II. (průkaz ZTP) nebo

• III. stupně (průkaz ZTP/P)

- zdravotní stav občana posuzuje lékař úřadu práce - žádá úřad, nikoli občan

Mimořádné výhody

1. mimořádné výhody I. stupně (průkaz TP):

a. vyhrazené místo k sedění v MHD (kromě autobusů a vlaků, kde je

vázáno na zakoupení místenky)

b. přednost při osobním projednávání jejich záležitostí (stání)

2. mimořádné výhody II. stupně (průkaz ZTP):

a. výhody uvedené v bodu 1,

b. nárok na bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní MHD

c. sleva 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku

ve vnitrostátní přepravě a 75 % sleva v pravidelných vnitrostátních

spojích autobusové dopravy.

3. mimořádné výhody III. stupně (průkaz ZTP/P):

a. výhody uvedené v bodech 1 a 2,

b. nárok na bezplatnou dopravu průvodce v MHD nebo na bezplatnou

přepravu vodícího psa

c. dále může být držitelům průkazů ZTP a ZTP/P poskytnuta sleva

poloviny vstupného na divadelní a filmová představení, koncerty a jiné

kulturní a sportovní podniky. Při poskytování slevy držitelům průkazu

ZTP/P se poskytne sleva poloviny vstupného i jejich průvodci.

Další výhody dle ministerstev:

• vyšší sazba, o kterou se snižuje základ pro daň z příjmů

• bezplatné užití dálnic a rychlostních silnic

• vyhrazená místa k parkování


1. 8. ZÁCHRANNÁ SOCIÁLNÍ SÍŤ

Záchrannou sociální síť lze vymezit jako soubor různých

legislativních norem upravující různá sociálněpolitická opatření,

kterými stát garantuje všem občanům určitou minimální úroveň

pomoci v případě, že se ocitnou v závažných a státem uznaných

nouzových sociálních situacích.11

Vzhledem k občanům jde o vymezení hranice mezi tzv. sociální

únosnosti, což je hranice, kterou jsou lidé ještě schopni „ustát“, i když se

zhoršují jejich životní podmínky, omezením spotřeby, úsporami, prodejem

majetku a podobně. Pokud se tato mez překročí, pravděpodobně

nastanou občanské nepokoje a lidé začnou prostě reagovat nepřiměřeně,

protože nebudou mít šanci unést tu změnu. A proto je nutné mít

stanovenou koncepci a podmínky realizace opatření vyplývajících

ze záchranné sociální sítě.

Záchranná sociální síť vznikla zejména jako reakce na nepříznivé

důsledky sociální reformy. Termín záchranná sociální síť označuje

systémové uspořádání minimálních dávek sociálního pojištění, státní

sociální podpory a sociální pomoci takovým způsobem, aby žádný občan

nebyl existenčně ohrožen v době ekonomických reforem. Jedná se

o produkt liberální představy, že sociální ochrana má zajistit občanovi jen

důstojnou minimální hranici životních potřeb a ponechat na iniciativě

jednotlivce, aby si zajistil více. Cílem je zabránit růstu sociálního napětí

a umožnit realizaci ekonomické reformy za akceptace občanů.

Funkce záchranné sociální sítě:

• aktivní působení v politice zaměstnanosti a vytváření předpokladů pro

to, aby se pracovní síla vracela do aktivní ekonomické činnosti, ale

v případě nezaměstnanosti byla zabezpečena nezbytnými příjmy.

• garance minimální mzdy

• stanovení životního minima – garance nezbytně nutné výše příjmů pro

sociálně potřebné občany

11 Krebs, V.: Sociální politika, Aspi, Praha 2002


• ochrana bydlení sociálně potřebných občanů – např. příspěvky na úhradu

nákladů spojených s bydlením

Cílem sociální sítě je zmírňovat dopady transformace ekonomiky a zároveň

je sociální síť výrazem interspolečenské solidarity a zodpovědnosti státu

ve vztahu k občanům, kteří se ne vlastní vinou dostanou do stavu nouze.

Fungování záchranné sociální sítě není bezproblémové, je nutné ho

monitorovat a podle aktuálních potřeb a ekonomické situace ve státě

adaptovat na současné podmínky. Některé záchranné sociální sítě jsou

příliš řídké, nepokrývají některé žádoucí sociální situace buď vůbec nebo

nedostatečně, některé naopak zabezpečují přílišné sociální pohodlí občanů.

1. 9. SOCIÁLNÍ PAST12

Sociální past je systémová chyba v sociální politice státu, v jejímž

důsledku je pobírání dávek pro příjemce výhodnější než placená

práce, někdy nazýváno sociálním parazitismem, což je neoprávněné,

za určitých podmínek i oprávněné pobírání podpůrných dávek nebo

využívání služeb příjemci, kteří jsou tak odrazováni od pokusů navrátit

se k ekonomicky aktivnímu způsobu života. V ČR jde o aktuální vážný

problém. Prevencí je diferencovaný přístup k hodnocení potřebnosti,

kvalitní sociální práce s žadateli o podporu a zejména primární

prevence v oblasti sociální politiky státu, regionů a obcí.

(Slovník sociální práce).

Ke zneužívání svádí skoro každá část sociální sítě: od dávek přes

nemocenskou až k důchodům. Pokud chce vláda dluhy zastavit, nezbývá jí,

než nastavit podmínky tak, aby obyvatele od života na dávkách odrazovaly.

Práce musí být vždy výhodnější než žití na státní účet - člověk dělá vždy to,

co je pro něj výhodné.

Změn vedoucím k tomu, aby lidé neupadali do sociální pasti, což je

sice zpočátku „výhodné“ pro ně samotné, ale nevýhodné pro stát, je

několik – postupně jsou navrhovány ve vládních reformách.

12 čerpáno z článku Lenky Zlámalové – Sociální past, www.economia.cz


Lidem s nízkými příjmy mírně klesají daně. Zároveň se zvyšují bonusy

na děti, těch ovšem může využít jen ten, kdo pracuje. Důvodů k váhání,

zda vzít místo nebo zůstat doma, tak mírně ubylo, dilema ale zůstává.

Stále však chybí pojistka, zaručující, že každý, kdo pracuje, bude mít vyšší

příjem než ten, kdo spoléhá na dávky.

V současných reformách je i navrhovaná jednotná sociální dávka –

negativní daň – tu dostane jen ten, kdo pracuje, jedná se v podstatě

o daňový bonus pro zaměstnance s nízkými platy. Správně nastavená

negativní daň dokáže zaručit, aby práce vždy vynášela víc než dávky.

Sociální systém by pak mohl být velmi jednoduchý. Namísto mnoha

dnešních dávek by měl jen dvě. Bonus pro ty, kdo pracují za nízký plat,

a životní minimum pro nezaměstnané. Každému by bylo na první pohled

jasné, co je výhodnější.

Další návrhy zpřísňují získání invalidního důchodu – "Handicap by

neměl automaticky přinášet nárok na penzi. Každého, kdo může pracovat,

je k tomu potřeba motivovat. Na důchod by měl mít nárok jen ten, kdo

skutečně nic dělat nemůže," říká Christopher Prinz z OECD. Ovšem ruku

v ruce s tímto opatřením by měla jít i motivace a zvýhodnění zaměstnavatelů

zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.

Důležité je také umožnit rodičům pracovat na zkrácený pracovní

úvazek, k čemuž směřuje i politika sladění rodinného a pracovního života.

1. 10. SOCIÁLNÍ SMÍR

Ne pokaždé jsou v souladu zájmy zaměstnavatelů, zaměstnanců a vlády,

o sociálním smíru se mluví velmi často zejména nyní v souvislosti se sociálními

reformami, s reformou veřejných financí, s navrhovaných „zdražováním“.

Odbory, jejichž poslání je chránit zájmy zaměstnanců, resp. svých

členů, poukazují na několik faktů, která ve výsledku působí negativně

na většinu obyvatel. Odbor jako takové se účastní tripartitního jednání,

na které přináší návrhy, požadavky a analýzy nejčastějších sociálních

problémů. Poté je nutné je řešit ve spolupráci s vládou a vládními orgány,

i vzhledem k tomu, že odbory, zastupující zaměstnance, disponují velkým

nátlakovým nástrojem – stávkami.



KAPITOLA 2.

SOCIÁLNÍ UDÁLOST


2. 1. ÚVOD DO PROBLEMATIKY

Občané se dostávají do různých životních situací: 13

• přirozených – fyziogenních

- biologických – narození, dospívání, těhotenství, stáří

- sociálních – životní start, založení rodiny, výdělečná činnost

• nepřirozených – patogenních

- biologických – nemoc, invalidita

- sociálních – dezintegrace, samota, chudoba

V některých životních situacích jsou lidé ohroženi

• ztrátou příjmů (výdělků)

• mimořádně velkými výdaji

• mimořádnými zdravotními či sociálními omezeními

Životní situace mohou vyvolávat i další důsledky psychické, sociální

a etické. Nejsou-li však spojeny s ekonomickými důsledky, nebývají

předmětem veřejného zájmu a nebývají proto považovány za sociální

události. Předmětem veřejného zájmu bývají ty situace, které svými důsledky

mohou vyvolat sociální napětí, protože stát má zájem na sociálním klidu

a stabilitě jako předpokladu pro ekonomický rozvoj a proto uznává určité

vybrané životní situace za naléhavé a organizuje pro ně řešení.

Životní situace, které jsou veřejnoprávně uznané a je s nimi spojováno

sociální opatření ve prospěch postiženého, označujeme jako sociální

události.

Sociální události, jako společenské uznání jednotlivých životních

situací, při kterých je žádoucí, aby občan byl zabezpečen, jsou podmíněny

historicky, ekonomicky a politicky.

Vychází-li sociální ochrana z koncepce ztráty nebo doplnění výdělku,

vznik životní situace pro vznik nároku na dávku nestačí. Sociální událostí

v takovém případě není sama nemoc, mateřství apod., ale jejich následky

na výdělečnou činnost a alimentační schopnost zabezpečené osoby nebo

její rodiny.



Nestátní organizace, resp. jiné subjekty než stát, mohou uznávat i jiné

sociální situace než stát, resp. uznávat i ty sociální situace, které stát

nezaopatřil.

Sociální události mohou být předvídatelné a nepředvídatelné,

odvratitelné a neodvratitelné. Např. stáří je předvídatelná a neodvratitelná

sociální událost.

Rozlišujeme šest skupin sociálních událostí, souvisejících:

• se zdravotním stavem – tedy s nemocí, invaliditou a smrtí

• s nezaměstnaností

• s mateřstvím, zakládáním rodiny, s výchovou dětí v rodině

• se stářím

• s nouzí

• se sociální dezintegrací lidí nebo skupin lidí, nepřizpůsobených normálnímu

životu

2. 2. NEMOC JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Abychom mohli mluvit o nemoci jako o sociální události, je třeba si nejprve

definovat zdraví, které je stejně jako nemoc předmětem sociální politiky.

WHO – World Health Organisation – Světová zdravotnická organizace

definuje zdraví jako "stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody,

který nesestává jen z absence nemoci nebo vady." Dále WHO považuje

za důležité, aby každý měl možnost plně využít svého genetického

potenciálu a prožít svůj život bez zbytečného utrpení a ve stavu co

nejúplnějšího fyzického, psychického a sociálního blaha, což předpokládá

absenci překážek jako je nedostatečná výživa, znečištěné prostředí,

nedostatečná ochrana před infekčními onemocněními atd.

Obecně lze zdraví definovat negativně – nepřítomnost fyzické

a duševní nemoci nebo pozitivně – stav dokonalé tělesné, duševní

a sociální rovnováhy.

Faktory životního a pracovního prostředí, které vyvolávají nebo

přispívají k určitým onemocněním, se nazývají zdravotní rizika. Některá

jsou zjevná (znečištění vzduchu nebo vody), jiná jsou skrytá, zjistitelná


jen pomocí přístrojů (radioaktivita). K nejčastějším zdravotním rizikům patří

nedostatek pitné vody, nedostatek hygieny a kontaminovaná strava.

Hlavními typy zdravotních rizik jsou infekční onemocnění, pracovní

úrazy a nemoci z povolání, společenské prostředí (nehody, úrazy, škodlivé

návyky a další rizika vyplývající z rodinného, životního a sociálního

prostředí a globální životní prostředí, resp. ohrožení slunečním zářením

a znečištěním půdy, vody a vzduchu.

O zdraví se pečuje:

• prevencí – tj. ochranou člověka před nemocí a úrazem

• terapií – tj. léčbou následků onemocnění nebo úrazu

• rehabilitací – tj. obnovou nezávislého a plnohodnotného tělesného

i duševního života osob po úrazu, nemoci nebo závislosti nebo zmírněním

trvalých následků nemoci nebo úrazu pro život a práci člověka

• reintegrací – tj. kompenzací ztrát na zdraví umožnit plné nebo alespoň

částečné uplatnění člověka v jeho obvyklých společenských rolích,

tj. v rodině, v komunitě a v práci

Prevence či ochrana zdraví není jen otázkou zdravotní, nýbrž i:

• otázkou sociální – např. ochrana zdraví nedospělých dětí, trestní postih

pohlavního zneužitíS.

• otázkou technickou – např. bezpečnost práce, ochrana zdraví při práci,

bezpečnost silničního provozu

Pro rehabilitaci se využívá fyzioterapie, pracovní terapie a psychoterapie.

Rehabilitace se liší od reintegrace, která následuje po rehabilitaci a usiluje

o opětovné zařazení rehabilitovaného člověka do standardních životních

a pracovních procesů.

Zdraví je osobní odpovědností, ale i právem občana. Je tedy

soukromou záležitostí občana. Věcí veřejnou se stává tehdy, jestliže

porucha zdraví ohrožuje jiné občany, např. nákazou. Potom se ochrana

práva na zdraví ostatních stává společenskou záležitostí a společnost

může vnutit nemocné osobě určitý model chování. Jen tehdy můžeme

mluvit o přípustném společenském zásahu do práva na zdraví občana.

Obsah práva na zdraví nezahrnuje právo na lékařskou péči nebo


na lékařskou péči konkrétní podoby. V demokratických společnostech se

předpokládá, že každý sám dostojí své odpovědnosti a bude realizovat

své právo. Potřebuje k tomu jen dostupnou odbornou službu.

Právo na zdraví má ještě jednu stránku – nikdo nemůže jiného

operovat nebo léčit bez jeho souhlasu. Ve zcela výjimečných případech

lze tak učinit se souhlasem rodiny nebo za velmi přísného úředního

dohledu nebo z rozhodnutí soudu. Takovým případem je např. stav, kdy

nemocný svým chováním ohrožuje ostatní. Pak mu může být léčebný

postup nebo omezení jeho svobod vnuceno – např. karanténa.

S právem na vlastní zdraví souvisí řada problémů, např. při transplantaci

lidských orgánů, interrupcích, euthanasii apod., které mají dimenze:

• společenské – rozsah práva na zdravotní péči

• etické – právo přivodit smrt vlastní a vlastního plodu

• právní – revers podepsaný příbuznými, nedbalostní ublížení na zdraví

lékařem

Péče o zdraví

Stát vytváří podmínky pro realizaci práva občanů na zdraví.

Tyto podmínky nazýváme dostupnost zdravotní péče.

Dostupnost je dána:

• geografickou dostupností – prostorovou (vzdálenost ke zdravotnímu

zařízení), časovou (v okamžiku potřeby)

• institucionální dostupností (míra rozvoje lékařské péče)

• ekonomickou dostupností (míra sociální solidarity)

• kulturně civilizační dostupností (míra schopnosti zdravotní péči

vyžadovat a přijímat)

Nemoc

Zdraví je výsledkem rovnováhy v určitém daném fyzickém a sociálním

prostředí, která působí jakousi pohodu, je předpokladem, aby se člověk

mohl socializovat, integrovat a chovat se a projevovat jako sociální bytost.

Dojde-li k narušení této rovnováhy fyziologických a psychických faktorů

a jejich vzájemného působení ve fyzickém a sociálním prostředí, mluvíme

o chorobě.


Nemoc se stává sociální událostí v okamžiku, kdy člověk nemůže

zabránit porušení svého zdraví nebo nemá dost vlastních sil a zdrojů, aby

tuto poruchu odstranil, léčil a rehabilitoval se. Sociální událostí se nemoc

stává, potřebuje-li člověk pomoc jiné osoby nebo pomoc peněžní

(ekonomickou pomoc) či pomoc institucionální (službu). Teprve porucha

zdraví spojená s touto potřebou nebo s neschopností postarat se o sebe

vytváří z nemoci sociální událost.

Ekonomické důsledky nemoci:

• náklady na prevenci, léčení, rehabilitaci a reintegraci

• pracovní neschopnost a ztrátu příjmů z ekonomické činnosti

• vyčíslitelné škody (na majetku, zejména u pracovních úrazů)

Pracovní schopnost

Schopnost k práci je determinována způsobilostí biologickou, psychickou

a sociální.

Pracovní neschopností se budeme zabývat tehdy, jestliže vyvolá nemožnost

obživy nebo nemožnost příjmů z ekonomické činnosti.

Pracovní schopnost má dvě fáze:

• počáteční – primární vstup do ekonomické činnosti, např. příprava pro

pracovní profesi

• průběžnou – udržení pracovní schopnosti

Pro získání pracovní schopnosti potřebujeme zdraví, vzdělání, soubor

etických a kulturních návyků – tedy výchovu. V průběhu pracovní

schopnosti pak kromě zdraví potřebujeme další vzdělávání, na které se

klade čím dál tím větší důraz a možnost zaměstnání, tedy výkonu

ekonomické činnosti.

Pracovní neschopnost

Pracovní neschopnost je nemožnost ekonomické činnosti pro nemoc nebo

úraz. Liší se od nemožnosti pracovat (nezaměstnanosti) tím, že příčina

neschopnosti je na straně práceneschopného člověka. Může být

nezaviněná (onemocnění, úraz) nebo zaviněná (újma na vlastním zdraví

způsobená úmyslně nebo z nedbalosti).


Pracovní neschopnost může být:

• úplná – např. při hospitalizaci, karanténě

• částečná – postižený může vykonávat pouze některé práce

• speciální – nemoc brání postiženému vykonávat určitý druh práce

(např. práce s potravinami)

Sociální událostí se nemoc, úraz nebo karanténa stávají, jestliže:

• vyvolávají potřebu péče třetí osobou (lékaře, lékyS)

• působí-li pracovní neschopnost

Míru pracovní neschopnosti určí lékař, důležité je i chování pacienta

(tzv. kontroly z PSSZ, resp. OSSZ, ale i ze strany zaměstnavatele).

2. 3. INVALIDITA JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Invalidita je pokles nebo ztráta pracovní schopnosti pro nepříznivý

zdravotní stav.

Invalidita je významnější přechodné nebo trvalé tělesné nebo duševní

poškození nebo ztráta určité funkce či části organismu, a v důsledku toho

i snížená pracovní schopnost nebo společenské uplatnění. Invalidita je

definována zákonem.

• medicínská kategorie invalidity

• ekonomická kategorie invalidity

• invalidita ve smyslu právním

Invalidita je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se závažnými

profesionálně ekonomickými důsledky.

Invalidita se liší od nemoci především tím, že změna zdravotního stavu,

zprvu zpravidla akutní a dynamicky se měnící, se ustálila natolik,

že lze změřit dlouhodobé nebo trvalé následky nemoci nebo úrazu

a zahájit rehabilitační a reintegrační procesy.

Podle nové koncepce se invalidita měří mírou zbylé schopnosti (potence)

k dalšímu životu a práci. Toto pojetí je medicínsky obtížnější (medicínsky

je snazší měřit ztrátu pracovní schopnosti než zbylou schopnost pracovat),


ale vytváří základ pro přechod od pasivního pečovatelství k modernímu

úsilí o aktivní reintegraci.

Invalidita tedy znamená, že zdravotní stav je trvale nebo dlouhodobě

ustálený. Může se však stát, že důvody invalidity pominou, například

u určitých zdravotních obtíží, třeba psychoneurotických chorob. Proto se

stav invalidity v určitých intervalech prověřuje lékařskou komisí, resp.

posudkovým lékařem.

Invaliditu je třeba odlišovat od handicapu. Invalidita představuje vlastní

somatickou či psychickou poruchu, zatímco handicap znamená spíše

důsledky invalidity pro život a práci postiženého. Dva lidé se stejnou

poruchou se mohou cítit zcela jinak handicapováni, neboť každá z nich má

jinou schopnost se se svým stavem vyrovnat.

Invalidita je sociální událostí, protože vyřazuje člověka ze standardních

situací trvale nebo dlouhodobě. Zatímco s nemocí bojujeme a léčíme ji,

s invaliditou se musíme naučit žít.

Měřítka invalidity:

• jakákoliv pracovní činnost – zbylá potence k práci obecně

• pracovní činnost, kterou invalida vykonával předtím, než se stal

invalidním - potence k výkonu dosavadní práce

• dosažená kvalifikace nebo vzdělání, i když nebyla uplatněna

v posledním zaměstnání před vznikem invalidity – potence se měří tím,

co by postižený mohl dělat.

• ztížení společenského uplatnění

- užší – v rodině – neplodnost, impotence

- širší – ve společnosti – zhyzdění obličeje

Míry invalidity:

Od roku 2010 došlo ke změnám v měření invalidity v souvislosti se

změnami koncepce vyplácení invalidních důchodů – nyní máme invaliditu

prvního, druhého a třetího stupně.

Je důležité se zaměřit na integraci invalidních osob v zaměstnání i ve všech

sférách společenského života vůbec.


Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti zákona

o důchodovém pojištění.

Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely zákona o důchodovém

pojištění je zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní

schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento

zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze

předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok (§ 26).

Pracovní schopnost (§ 39) je schopnost pojištěnce vykonávat

výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním

schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem

a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní

schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost

v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností

ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě

nepříznivého zdravotního stavu.

Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35%.

Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla

a. nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně

b. nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého

stupně

c. nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně

Procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle druhů zdravotního

postižení jsou uvedeny v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb.

Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu

pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření, přitom se bere

v úvahu (§ 39 odst. 4).

• zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost,

• zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav (ustálený zdravotní stav,

který umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení

zdravotního stavu vlivem takové činnosti)


• zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován,

• schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než

dosud vykonával,

• schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu

pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %

• v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je

pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek

2. 4. STÁŘÍ JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Stáří je přirozené, poslední období lidského života, jedná se o fyziologický

proces. Každá část těla je postižena jinak; vlasy šediví, na kůži se tvoří

vrásky, svaly a klouby ztrácejí ohebnost a pružnost, kosti řídnou, paměť se

zhoršuje, zrak slábne a imunita je snížena.

Stáří dělíme na několik období

• presenium – od 65 do 70 let – organismus biologicky stárne, jedná

o období mezi středním věkem a stářím, postupně ubývá fyzických sil,

ale člověk je schopen dobře využívat životní zkušenosti. Organismus

trpí celou řadou degenerativních změn, déle se regeneruje, snižuje se

výška postavy kvůli změně držení těla, kosti se odvápňují, ztenčují,

zvyšuje se riziko zlomenin, srdeční sval slábne, zvyšuje se riziko

kardiovaskulárních nemocí, zhoršuje se zrak i sluch, mění se chuť

a čich, reprodukční schopnost paměti se snižuje, ale mechanická

paměť bývá dost dlouho zachovaná, ač se snižuje její kapacita. Rozvíjí

se staropaměť – vynořují se vzpomínky, znovuvybavování minulých

událostí. Snižuje se rychlost myšlení, schopnost analýzy a syntézy,

klesá schopnost učit se, oslabuje se adaptabilita organismu, klesá

přizpůsobivost vůči změnám, poklesává životní aktivita, psychické

potřeby přetrvávají (potřeba lásky, sounáležitosti, potřebnosti), i když

citová sebekontrola může být oslabená (zvýšená hašteřivost,

náladovost, vznětlivost – dříve potlačovaná). Mění se společenský

status jedince v souvislosti s odchodem do důchodu, mění se

hodnotová orientace, mění se subjektivní prožívání času.


V tomto období je možné se účastnit pracovního procesu, je pouze třeba

učinit drobné změny vyplývající ze zdravotního stavu.

• Stáří – od 70 let výše, z latiny senium (odtud senioři), degenerativní

a involuční změny v organismu pokračují, snižuje se vštěpování

do paměti, snižuje se pružnost, kritičnost, objektivita myšlení, snižuje se

schopnost sebeovládání, zvyšuje se nerozhodnost, často dochází v tomto

období k úmrtí partnera nebo partnerky, z čehož vyplývá pocit osamělosti,

objevují se nezvratné změny v organismu a celá řada nemocí včetně např.

demence atd.

Pomalu zaniká schopnost k systematické práci, i když jsou patrné

individuální rozdíly.

Na stáří reaguje každý jinak, avšak platí, že stáří je neodvratitelná

a předvídatelná životní událost, je třeba jej přijmout. Záleží také

na vzorech v rodině a na předchozí aktivitě.

Jak vyplývá z předchozího dělení, stárnutí je proces značně individuální,

jeho časový průběh lze ohraničit jen velmi nepřesně. Celý proces je

podmíněn mnoha faktory: úrovní industrializace, stupněm urbanizace,

rozvojem sanitárně hygienických a léčebných zařízení, osobní

fyziologickou podstatou jednotlivců, přírodními činiteli, jako je podnebí,

stravovací zvyklostiS.

Stárnutí člověka je proces velmi individuální, složitý, probíhající

u různých lidí různě.

• přirozeně (fyziologický proces stárnutí)

• chorobně (patologický proces stárnutí)

Ztráta pracovní schopnosti je především důsledkem chorobného stavu

a teprve ve vysokém věku se může stát výsledkem přirozeného

– fyziologického – procesu změn orgánů a jejich funkcí.

Biologické stárnutí je provázeno jen velmi pozvolným omezováním

pracovních schopností následkem anatomických i funkčních změn.

O anatomických změnách můžeme hovořit např. při zeslabování svalstva,

křehkosti kostí a jejich obtížném srůstání při zlomeninách atd. K funkčním

změnám řadíme např. zeslabování až úplný zánik funkcí smyslových orgánů.


Stáří není nemoc, oba stavy se však vzájemně ovlivňují.

• onemocnění, která předcházejí stáří, často urychlují jeho průběh

• nemocnost spojená s pracovní neschopností bývá zpravidla vyšší

po 45. roce života

• se zvyšováním věku se mění charakter onemocnění – častější

zdlouhavá, chronická onemocnění než náhlá

• s vyšším věkem se prodlužuje průměrné trvání pracovní neschopnosti,

zatímco často klesá průměrný počet nových onemocnění

Stáří a pracovní schopnost.

S narůstajícím věkem se sice mění pracovní výkon, avšak nikoliv

všeobecně. Projevují se, popřípadě zvětšují, rozdíly mezi jednotlivými

pracovníky. Starší lidé mnohdy vyrovnávají ztráty ve fyzické výkonnosti

způsobené věkem změnami pracovních metod, takže se nemusí projevit

na úrovni jejich pracovní schopnosti.

V produktivním věku pracovníci fluktuují – odchází ze zaměstnání, kde se

uplatňuje síla a rychlost, do zaměstnání, kde se více uplatňuje zkušenost.

Se vzrůstajícím věkem mohou mít lidé potíže s naučením se novým

technologiím a přizpůsobením se novým pracovním metodám (požadavky

na jazykovou vybavenost, internet, práce s počítačem, nutnost rychlého

rozhodováníS)

Pracovní činnost starších lidí, je-li vhodně volena, nevyčerpává, ale

naopak konzervuje jejich životní potenciál, brzdí proces stárnutí a přispívá

k prodlužování aktivního života.

Stáří modifikuje potřeby lidí. Na jedné straně se poněkud mění skladba

stravy, požadavky na odívání a bydlení, na druhé straně se zvyšují životní

náklady o některé potřeby, vyvolané vyšší nemocností a degenerativními

procesy.

Stářím a problematikou stárnutí se zabývá gerontologie, resp. její

součást, sociální gerontologie – zkoumá společenské faktory stárnutí

a následky tohoto jevu. Jedním ze základních úkolů moderní gerontologie

je vytvářet vhodné pracovní podmínky pro prevenci předčasného

zestárnutí a pro aktivní stáří.

V rámci důchodové reformy se odstraňuje zvýhodněné postavení žen,

na které jsme byli z minulé doby zvyklí – podle počtu vychovaných dětí


dřívější odchod do důchodu, i vzhledem k tomu, že je nutné prosazovat

rovnost mezi ženami a muži v rámci politiky rovných příležitostí. Spíše se

uvažuje a již se realizují nová opatření, která například rodiči pečujícímu

o jedno či více malých dětí umožní pracovat na zkrácený pracovní úvazek

atd. Dřívější odchod do důchodu u žen by byl nyní považován

za diskriminaci podle pohlaví.

Zákon č. 306/2008 Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém

pojištění, zavedl s účinností od 1. ledna 2010 postupné prodlužování

doby pojištění potřebné pro vznik nároku na starobní důchod z 25 roků

na 35 roků (resp. z 15 roků na 20 roků v případě kratší doby pojištění);

tempo prodlužování – jeden rok za každý rok účinnosti zákona.

Podrobnější informace naleznete na internetových stránkách Ministerstva

práce a sociálních věcí.

Průměrná výše starobního důchodu v České republice byla k 1. 6. 2010

10 058,- Kč.

2. 5. SMRT JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Úmrtí živitele i člena rodiny vždy vyvolává – vedle osobního hoře

pozůstalých – problémy:

• právní posloupnosti

• mimořádných jednorázových nákladů spojených s pohřbem

• pokles životní úrovně rodiny způsobené ztrátou živitele a jeho

ekonomického přínosu

Sociální událostí je jen ekonomické ohrožení pozůstalých způsobené smrtí

• živitele rodiny

• člena rodiny

Ekonomické ohrožení se dělí na:

• jednorázové, spojené s vypravením pohřbu

• krátkodobé, spojené s nezbytnou adaptací rodinného rozpočtu na ztrátu

jednoho příjmu


• dlouhodobé, které lze obrazně označit za sociální handicap, protože je

spojeno s ohrožením sociální existence pozůstalých (zpravidla vdovy

a sirotků), způsobeným jejich neschopností nahradit ztrátu příjmů

v rodinném rozpočtu

Úmrtí člena rodiny, zejména živitele, zpravidla znamená hluboký zásah

do způsobu jejího života. Někdy je nutné přizpůsobit se novým životním

podmínkám, přistoupit k různým změnám a úpravám, což bývá spojeno

opět s mimořádnými finančními náklady (např. přestěhování).

Pro většinu rodin je nemožné nebo mimořádně obtížné vypořádat se

s touto těžkou ekonomickou situací vlastními silami. Ohrožení ekonomické

funkce rodiny může vést až k jejímu rozpadu.

Proto je také téměř ve všech vyspělých zemích úmrtí člena rodiny

tradičně považováno za důležitou sociální událost, která zakládá nárok

nejbližších pozůstalých na hmotné zabezpečení, tj. především na důchod

vdovský, vdovecký a sirotčí.

Základním účelem těchto dávek je zabezpečit po úmrtí člena rodiny

pozůstalým přiměřenou životní úroveň. Pro tyto dávky je charakteristické,

že nárok na ně je zpravidla odvozen z důchodového nároku zemřelého.

Dávky pozůstalým jsou historicky nejstaršími dávkami v institucionalizované

společnosti (byly známy již před 6 000 lety)

Nejdůležitější dávkou zabezpečující pozůstalé je již tradičně vdovský

důchod. Vdovecký důchod v řadě zemí neexistoval nebo byl po několika

letech existence jako neopodstatněná dávka zrušen. Příjem manžela totiž

býval vyšší než příjem manželky, která se zpravidla věnovala výchově

dětí, a pokud pracovala, bylo to často na kratší úvazek.

Zvyšující se vzdělanost a zaměstnanost žen se promítly i do této

oblasti. V řadě zemí byl zaveden, resp. znovuzaveden vdovecký důchod,

jehož účelem je pomoci rodině řešit nepříznivou finanční situaci po úmrtí

matky. Poskytování vdoveckého důchodu je zpravidla vázáno na přítomnost

nezaopatřeného dítěte v rodině.


Ze zákona 306/2008 Sb. o důchodovém pojištění:

Podmínky nároku na vdovský a vdovecký důchod

§ 49

1) Vdova má nárok na vdovský důchod po manželovi, který

a) byl poživatelem starobního nebo invalidního důchodu

b) splnil ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění na invalidní

důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřel

následkem pracovního úrazu

Platí i pro vdovce.

§50

1) Vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela.

2) Po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský

důchod, jestliže:

a) pečuje o nezaopatřené dítě

b) pečuje o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II – IV

c) pečuje o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije

v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II – IV

d) je invalidní ve třetím stupni

e) dosáhla věku alespoň o 4 roky nižšího než činí důchodový věk

stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození nebo

důchodového věku, je-li důchodový věk nižší

4) Nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá

z podmínek uvedených v odst. 2 do pěti roků po zániku dřívějšího

nároku na vdovský důchod

5) Nárok na vdovský důchod zaniká uzavřením nového manželství S vdově

náleží částka ve výši 12 měsíčních splátek vdovského důchoduS

6) Nárok na vdovský důchod zaniká dnem právní moci rozhodnutí soudu

o tom, že vdova úmyslně způsobila smrt manžela jako pachatelka,

spolupachatelka nebo účastnice trestného činu

Totéž platí i pro vdovce.

Sirotčí důchod

§52

1) Na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, zemře-li

a) rodič nebo osvojitel dítěte


b) osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, a dítě na ní

bylo v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli

za závažných důvodů zajistit jeho rodiče

2) Nárok na sirotčí důchod nevzniká po pěstounovi nebo jeho manželovi.

3) Nárok na sirotčí důchod zaniká osvojením. Pokud oboustranně osiřelé dítě

osvojí jen jedna osoba, zaniká nárok na ten sirotčí důchod, který náležel

po osobě, kterou osvojitel nahradil. Dojde-li ke zrušení osvojení, vznikne

nárok na sirotčí důchod znovu, a to ve výši, v jaké by náležel, kdyby byl

vyplácen ke dni zrušení osvojení.

2. 6. MATEŘSTVÍ A RODIČOVSTVÍ JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST, VÝCHOVA DÍTĚTE A RODINA

Ochrana dětí při zániku rodiny (děti osiřelé, osamělé a později i děti

zanedbané) patří k nejstarším směrům sociální ochrany, známým již

v dávnověku v asijských a antických despociích.

Standardní rodina a její problémy se staly předmětem společenského

zájmu teprve ve 20. století. Důvodem je, že potřeby rodiny vznikají

zpravidla dříve, než si lidé mohou na krytí těchto potřeb „našetřit“. Proto

Všeobecná deklarace lidských práv obsahuje i právo na rodinu a úmluva

Mezinárodní organizace práce o minimálních standardech sociálního

zabezpečení zahrnuje do sociálního zabezpečení též zabezpečení matek

v těhotenství a mateřství, pomoc při výchově dětí v rodině a zabezpečení

rodinných příslušníků a pozůstalých. Těhotenství, narození dítěte, jeho

výchova a úmrtí rodinného příslušníka či osoby poskytující výživu patří

mezi důležité sociální události.

Pronatalitní cíle – státní sociální politika podporuje rodiny, aby měly děti

Rodinná politika ve své podstatě představuje souhrn aktivit a opatření

za účelem podpory rodiny. Jelikož se jedná o politiku průřezovou,

zasahuje do nejrůznějších veřejných oblastí života společnosti, jako je

např. bydlení, školství, zdravotnictví, trh práce, infrastruktura.


Na druhou stranu se však týká oblasti vysoce soukromé, a musí tedy

respektovat autonomii a schopnost rodin samostatně se rozhodovat.

Rodinná politika je proto soustředěna na podporu rodin ve výkonu jejich

přirozených funkcí, nikoli na přebírání těchto rolí a zasahování do vnitřního

života rodin, rozdělení sociálních rolí v rodině atd.

Měla by pamatovat na všechny vývojové fáze rodin, stejně jako na jejich

potřeby v konkrétních situacích. Stěžejními oblastmi podpory, na které se

rodinná politika v současnosti zaměřuje, jsou:

• podpora vytváření vhodných socioekonomických podmínek pro fungování

rodin zaměřující se na finanční zajištění rodiny,

• slučitelnost práce a rodiny podporou svobodného rozhodování rodin

o způsobu zajištění péče o děti, v němž ani jedna z alternativ nebude

znamenat sociální či finanční znevýhodnění,

• služby pro rodiny,

• finanční i nefinanční podpora rodičovské péče o děti;

• podpora všestranně vyhovujících rodinných a rodičovských kompetencí;

• podpora institutu manželství a jeho společenské prestiže;

• podpora rodin se specifickými potřebami;

• podpora všech subjektů podporujících rodinu, jmenovitě zapojení krajů

a obcí do rodinné politiky.

Cíle rodinné politiky

Obecným cílem rodinné politiky je vytvořit ve společnosti prostředí celkově

přátelské rodině.

Legislativní i nelegislativní cestou:

• usiluje o odstranění překážek, kterým jsou rodiny vystaveny a které

ohrožují jejich stabilitu;

• vytváří podmínky pro fungování rodin a všestranně je podporuje;

• posiluje vědomí rodinných hodnot v celé společnosti;

• posiluje vlastní zodpovědnost rodičů a členů rodin navzájem, a tím

i mezigenerační solidaritu a soudržnost rodin.

Dětem z rodin se specifickou potřebou by měla být věnována speciální

pozornost s cílem jejich vzdělávání, budoucího uplatnění na trhu práce


a ve společnosti a to jen s minimálními rozdíly oproti jejich vrstevníkům

z ekonomicky a sociálně silnějších a fungujících rodin.

Mateřství

Těhotenství, porod a šestinedělí jsou přirozené fyziologické procesy

v životě ženy. Sociálními událostmi jsou teprve komplikace, spojené s těmito

procesy, které vyvolávají zdravotní a ekonomické těžkosti. Avšak i když

komplikace nenastanou, žena v tomto období potřebuje zvýšenou pomoc

a péči, kterou si neumí nebo nemůže vždy obstarat sama. Je nutno jí

zajistit lékařskou péči potřebnou pro zdárný průběh těhotenství a porodu,

pracovní volno a hmotné zabezpečení během tohoto volna.

Sociální událostí tedy není těhotenství, porod a mateřství, ale až druhotné

potřeby s nimi spojené:

• náklady na zdravotní péči

• ztráta výdělku vyvolaná potřebným pracovním volnem

• zvýšené náklady vyvolané potřebou rodiny adaptovat se na přírůstek

nového člena

Náklady na mateřskou péči se hradí jako náklady na zdravotní prevenci

a nemoc.

Ve vysokém stupni těhotenství, v souvislosti s porodem a péčí o narozené

dítě žena potřebuje pracovní volno – mateřskou dovolenou.

Mateřská dovolená má dva významy – jednak je omluvenou a tolerovanou

absencí (ochrana pracovněprávní), jednak je důvodem pro přiznání dávky,

která ženu hmotně zabezpečuje po dobu, kdy pro těhotenství a mateřství

nemůže pracovat (ochrana sociálního zabezpečení).

Dávky nemocenského pojištění v těhotenství a mateřství:

• vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

• peněžitá pomoc v mateřství

Dávky při narození dítěte

Obvykle se nazývají porodné, existují pouze v některých evropských zemích,

u nás jednorázová dávka v jednotné výši bez závislosti na majetkových


poměrech. Jejím účelem je přispět rodině k úhradě zvýšených nákladů, které

jí vznikají v souvislosti s narozením dítěte.

Touto dávkou se matce jednorázově přispívá na náklady, související

s narozením dítěte. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela a porodné jí

nebo jiné osobě nebylo vyplaceno, má na něj nárok otec dítěte. Nárok

na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku

do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Rodičovství

Po vyčerpání mateřské dovolené má žena v souvislosti s péčí o dítě

téměř ve všech evropských zemích nárok na další omluvené pracovní

volno bez nároku na náhradu mzdy – další mateřskou dovolenou,

v Evropě se pro tento institut začíná vžívat název rodičovská dovolená,

případně dovolená na výchovu, protože v souladu s platnou právní

úpravou řady zemí ji může čerpat nejen matka, ale i otec dítěte.

Rodičovská dovolená umožňuje jednomu z rodičů, aby celodenně

pečoval o malé dítě.

Během rodičovské dovolené matka, příp. otec dítěte, zpravidla

nepracují a nemají nárok na mzdu ani na náhradu mzdy. Při splnění

podmínek, stanovených právními předpisy, mají nárok na dávku, která se

obvykle nazývá rodičovský příspěvek.

Ve většině evropských států bývá taktéž vyplácen dle určitých pravidel

přídavek na dítě. V České republice se jedná o opakovanou testovanou

dávku státní sociální podpory, kterou se stát částečně podílí na úhradě

nákladů vynaložených při péči o nezaopatřené dítě.

2. 7. PROBLEMATIKA NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE

Historicky nejstarším problémem je pomoc dětem, jejichž rodina selže.

Dětem se pak musí poskytnout náhradní péče. Nejstarší je poskytnutí

náhradní péče v sociálním zařízení – v sirotčinci.

Rodinná péče může selhat krátkodobě (onemocnění rodiče, karanténa

apod.) nebo dlouhodobě (zánik rodiny, smrt nebo mentální invalidita

rodičů, selhání rodičů – alkoholismus, drogová závislost) nebo selhání

rodiny – zanedbávání nebo týrání.


Ideální je vytvořit rodinu náhradní: 14

• adopce, pěstounská péče

• opatrovnická péče

• simulovaná rodina – SOS vesnička

Jen výjimečně je třeba hledat náhradní rodinu pro skutečně osiřelé

děti, kterým zemřeli oba rodiče. Takových dětí se ujímají nejčastěji jejich

příbuzní. V systému náhradní rodinné péče se setkáváme v naprosté

většině s životními osudy sociálně osiřelých dětí, které mají matku a otce

nebo alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně nemohou, nechtějí nebo

neumějí starat.

Děti mohou být svěřeny do nových rodin:

• z kojeneckých ústavů

• z dětských domovů a jiných ústavů

• z azylových domů, odkud jsou umisťovány do náhradní rodinné péče

buď na základě souhlasu rodičů nebo zákonných zástupců nebo bez

souhlasu rodičů na základě rozhodnutí soudu o tzv. kvalifikovaném

nezájmu rodičů nebo zbavení rodičů rodičovské zodpovědnosti

• z původní rodiny, kde nemohou být z nejrůznějších důvodů trvale

vychovávány, a kde nejsou předpoklady, že by se mohly časem vrátit zpět.

V těchto případech dávají s umístěním dítěte rodiče souhlas či dítě sami

předávají. V praxi k přímému předávání dítěte z původní do nové rodiny

dochází jen výjimečně.

Adopce

• zrušitelná – tj. adopce I. stupně

• nezrušitelná – tj. adopce II. stupně

Pěstounská péče

• individuální

- příbuzní

- prarodiče

- cizí osoby

14 čerpáno z www.adopce.com, www.nahradnirodina.cz


• skupinová

- velké pěstounské rodiny

- SOS dětské vesničky

Adopce (osvojení): při osvojení přijímají manželé či jednotlivci opuštěné

dítě za vlastní a mají k němu stejná práva i povinnosti, jako by byli jeho

rodiči. Osvojením vzniká mezi osvojiteli a dítětem vztah jako mezi

biologickými rodiči a vlastními dětmi. Zároveň dítě získává příjmení nových

rodičů. Vztah mezi dítětem a příbuznými osvojitelů je tedy příbuzenský.

Osvojit lze pouze dítě nezletilé, o osvojení rozhoduje soud a před jeho

rozhodnutím musí uplynout nejméně 3 měsíce, po které zájemce o dítě

pečuje zcela na své náklady.

„Zrušitelná“ adopce – I. stupně – prosté osvojení – práva a povinnosti

rodičů přecházejí na osvojitele, ale v rodném listu dítěte zůstávají uvedeni

původní rodiče dítěte. Prosté osvojení lze zrušit. Vzájemná práva

a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou osvojením zanikají.

Tento typ osvojení je využíván, resp. je podmínkou v případě přijetí dítěte

mladšího jednoho roku, protože nezrušitelně lze osvojit pouze dítě starší

jednoho roku.

„Nezrušitelná“ adopce - II. stupně – v praxi je častěji využívána a od

prosté adopce se odlišuje tím, že osvojitelé jsou zapsáni do rodného listu

dítěte namísto rodičů. Toto osvojení nelze zrušit. Osvojit dítě může

manželská dvojice, manžel(ka) rodiče dítěte nebo jedinec. Osvojení

jedincem je podle zákona možné v případě, že je předpoklad, že toto

osvojení bude plnit svoje společenské poslání. O osvojení rozhoduje soud.

Do osvojení přicházejí především děti, u kterých se předpokládá méně

problémový zdravotní a psychomotorický vývoj, a které bývají předávány

do náhradní rodiny v raném věku, je-li dítě právně volné - tj. je vyřešen

vztah s původní rodinou. To se děje několika způsoby:

Většinou k osvojení dochází po udělení souhlasu zákonných zástupců,

kterými jsou zpravidla rodiče dítěte, nebyli-li zbaveni rodičovské

zodpovědnosti nebo způsobilosti k právním úkonům. Pokud dítě nemá


zákonného zástupce alespoň v jednom z rodičů, ustanoví soud dítěti

opatrovníka, který bude dítě v řízení o osvojení zastupovat.

Osvojit dítě je možné také, jestliže soud vysloví tzv. kvalifikovaný

nezájem. V případě, že jsou zákonnými zástupci dítěte jeho rodiče, jejich

souhlasu s osvojením není třeba, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců

neprojevovali opravdový zájem o dítě nebo po dobu nejméně dvou měsíců

po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení

zájmu nebránila závažná překážka.

V neposlední řadě lze také osvojit dítě, jestliže byli jeho rodiče zbaveni

rodičovské zodpovědnosti. Tento postup přichází v úvahu zejména

v případech, kdy rodiče zneužívají rodičovských práv nebo závažným

způsobem zanedbávají své povinnosti.

Postup při osvojení dítěte

Nejprve se vybírá z řad prověřených a registrovaných žadatelů v rámci

kraje dítěte. Pokud se tam rodina nenajde, putuje spis dítěte do evidence

Ministerstva práce a sociálních věcí. Rodina se tak hledá v rámci celé

republiky. Pro některé z dětí, které se nedaří umístit ani tímto způsobem,

se snaží hledat rodinu například nestátní organizace (Středisko náhradní

rodinné péče, Fond ohrožených dětí atd.)

Pracovníci nestátní organizace se seznámí s dokumentací dítěte a pak

ho navštíví v kojeneckém ústavu nebo dětském domově, kde je umístěno.

Postupně si vytvoří představu, jakou rodinu pro konkrétní dítě hledají - zda

by dítě mělo či nemělo mít v nové rodině sourozence, zda potřebuje, aby

rodina měla v dosahu nějaké odborné pracoviště, na jaké konkrétní

potřeby dítěte je potřeba zejména klást důraz a podobně. Ve spolupráci

s kojeneckými ústavy a dětskými domovy, odbornými poradnami,

obecními a městskými úřady, úřady městských částí, krajskými úřady,

magistráty a Ministerstvem práce a sociálních věcí se snaží vytipovat pro

dítě vhodnou náhradní rodinu z řad prověřených žadatelů o náhradní

rodinnou péči. Pokud se rodina jeví pro dítě vhodná a má o něj zájem,

obrací se nestátní organizace s podnětem ke zprostředkování náhradní

rodinné péče na krajský úřad či MPSV.


Pokud je rodina schválena jako vhodná pro konkrétní dítě, vydá

sociální pracovnice příslušného úřadu rozhodnutí o předpěstounské péči

a žadatelé se mohou nejprve na úřadě podrobně seznámit s dokumentací

dítěte a poté mohou s dítětem v ústavním zařízení navázat kontakt. Dále

se postupuje velice individuálně, malé děti (kojeneckého věku) si mohou

noví rodiče do své péče převzít hned při první návštěvě, u starších dětí

předchází úplnému odchodu dítěte několik návštěv žadatelů v zařízení

a případně i návštěva dítěte v rodině.

Osvojení může být zprostředkováno prostřednictvím Úřadu pro

mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (ÚMPOD) podle pravidel

stanovených zákonem a Haagskou úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při

mezinárodním osvojení, kdy je třeba k tomuto úřadu podat oficiální žádost

a doložit všechny potřebné doklady.

Pokud mají žadatelé obvyklé bydliště v zemi, která není smluvní

stranou Haagské úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním

osvojení, mohou se obrátit přímo na soud v České republice a zároveň

požádat Úřad pro mezinárodní ochranu dětí o vydání souhlasu k osvojení

dítěte do ciziny. Svěření konkrétního dítěte do tzv. předadopční péče před

rozhodnutím soudu o osvojení by bylo přípustné pouze se souhlasem

rodičů.

K osvojení dítěte z České republiky do ciziny je však v každém případě

nezbytný souhlas příslušných českých orgánů (ÚMPOD). Pokud by došlo

k osvojení dítěte do zahraničí jiným způsobem, jedná se o porušení

zákona.“

Zahraniční zájemci mohou být zklamáni, když se dozvědí, že si mohou

osvojit jenom děti, které není možné umístit do české rodiny. Pro děti

vhodné k adopci jsou totiž vyhledáváni náhradní rodiče nejprve tři měsíce

v rámci kraje, poté tři měsíce v rámci celé České republiky. Zásadně platí

přednost zájmu dítěte, tedy pro dítě z České republiky jsou vyhledáváni

vhodní rodiče v zahraničí jen tehdy, nenajdou-li se zájemci o osvojení

na domácí půdě.

Jak vyplývá ze statistik, počet žadatelů o adopci v České republice

přesahuje počet adoptovaných dětí. Zjednodušeně řečeno, poptávka

převyšuje nabídku. Proto jsou šance zahraničních zájemců poměrně malé.


V roce 2006 bylo do předadopční péče předáno brněnským úřadem

do ciziny pouze 32 dětí.

Vybrané statistické údaje o výkonu sociálně-právní ochrany dětí Počet dětí svěřených do pěstounské péče Rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 Počet 780 775 771 744 766 656 792 842 942

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

750 802 879 884 908 863 1 015 1089 864 889

Počet žadatelů o osvojení Rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 Počet 2 407 2 250 2 352 2 245 2 254 1 875 1 990 1 980 1 650

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

2 284 2 531 2 123 1 969 2 100 2 369 2 440 2 524 2 500 2 341

Počet žadatelů o pěstounskou péči Rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 Počet 311 451 482 501 484 455 387 516 427

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

640 864 720 632 730 752 809 760 703 682

Počet osvojených dětí Rok 2000 2001 2002 2003 2004 nezrušitelné 1 492 1 323 1 297 1 204 1 154 zrušitelné 164 158 123 125 143

Počet pěstounských rodin 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 Stav k 31.12.

- - - 4 028 4 060 4 256 4 481 4 560 4 555

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 4 661 4 488 4 607 4 665 4 844 4 760 4 722 4 720 4 845

Pěstounská péče

Pěstounská péče je zvláštní forma státem řízené a kontrolované

náhradní rodinné výchovy, který zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení

dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě se svěřuje do péče

jedince nebo manželské dvojice. Biologičtí rodiče jsou účastníky řízení

o svěření do pěstounské péče.

Pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech dítěte, k výkonu

mimořádných záležitostí (volba povolání, cesta do zahraničí) žádají


souhlas rodičů, případně rozhodnutí za biologické rodiče vydává soud.

O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstounská péče

může být také zrušena v době jejího trvání rozhodnutím soudu.

V případě svěření dítěte do této péče není zásadně vyloučen styk

původních rodičů s dítětem, jde-li o pěstounskou péči s účastí rodičů, je

přímo doporučován.

Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti,

výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají

způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti

poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho

majetek.

Svěření do péče jiného občana než rodiče je krátkodobá forma řešení

situace dítěte. Dítě je krátkodobě svěřeno do péče konkrétní osoby, která

za něj nese osobní odpovědnost.

Děti vhodné pro pěstounskou péči

Pěstounské rodiny jsou hledány především pro sociálně osiřelé děti,

které potřebují trvalou nebo dlouhodobou individuální péči a výchovu

v náhradní rodině a nejsou vhodné do osvojení. Jedná se většinou o děti

s různými zdravotními či psychomotorickými obtížemi, děti starší, skupiny

sourozenců nebo děti jiného etnika (u nás hlavně děti romské). Patří sem

i skupina dětí, u kterých brání osvojení překážky právní, především

nesouhlas rodičů.

Pěstounská péče může být využívána i pro případy dětí, které potřebují

umístění v rodině na kratší dobu, např. než se vyřeší poměry v původní

rodině, biologičtí rodiče se vrátí z výkonu trestu a pod. Zatím se však

u nás situace takových dětí řeší většinou umístěním v ústavních zařízeních.

Pěstounská péče je zejména vhodná pro:

• větší sourozenecké skupiny – 3- 4 děti

• děti zdravotně postižené či děti s „nejasnou“ zdravotní prognózou

• děti jiného etnického původu než majoritního

• děti starší než je typický věk pro osvojení


Dávky státní sociální podpory, týkající se pěstounské péče:

Jednotlivé druhy pěstounské péče

Jedná se o dávky opakované (příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměna

pěstouna) a jednorázové (příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek

na zakoupení motorového vozidla). Stát se jimi částečně podílí na krytí

nákladů rodin, které mají svěřeny do pěstounské péče (nebo do péče

osob, které mají zájem stát se pěstounem) nezaopatřené děti. Nárok

na dávky vzniká i v případě opatrovnické (poručnické) péče, pokud

opatrovník (poručník) o dítě osobně pečuje.

2. 8. PROBLEMATIKA ÚSTAVNÍ PÉČE O DĚTI A MLÁDEŽ

Situace v některých rodinách je natolik závažná a ohrožuje zdravý vývoj

dětí, které zde vyrůstají, že je nutné umístit dítě dočasně či trvale mimo takové

prostředí.

Rodiče, kteří nezvládají výchovu svých dětí, často trpí chronickou fyzickou

či duševní nemocí či vysokým stupněm invalidity či se jedná o rodiče, kteří jsou

opakovaně ve výkonu trestu. Může se jednat také o mladé páry s nedostatkem

životních zkušeností, nedostatečně odpovědné osoby, osoby, které užívají

omamné a psychotropní látky apod.

Snahou OSPOD a dalších institucí a organizací je předcházet situacím,

kdy dítě musí být odebráno z původní rodiny. Rovněž, pokud již k takové

situaci dojde, je snaha dítě umístit např. k prarodičům či dalším příbuzným.

Funkce ústavů

• podpora a péče

- substituce za nefunkční nebo chybějící rodinu (kojenecké ústavy,

resp. dětská centra, dětské domovy)

- substituce zázemí či péče, bez níž se klient nemůže obejít (domovy

pro matky s dětmi, domovy pro seniory, domovy pro lidi s mentálním,

kombinovaným a tělesným postižením)

• léčba, výchova a resocializace

- úsilí o změnu, klient opustí ústav v jiném stavu, než do něj přišel

- nemocnice, léčebné a rehabilitační ústavy, zařízení pro rizikovou

mládež, azylové domy, pobytová lůžka na krizových centrech


• omezení, vyloučení a represe

- věznice, psychiatrická zařízení s nedobrovolným pobytem

Pro děti a mládež, které z různých důvodů byla soudem nařízena ústavní

nebo uložena ochranná výchova, je v ČR zajištěn systém péče.

Typy ústavů

• porodnice

• kojenecký ústav (do jednoho resp. třech let života dítěte, resort

Ministerstva zdravotnictví) v některých i lůžka pro matky s dětmi, které

pro výchovu nemají vhodné podmínky

Do systému ústavní nebo ochranné výchovy pro děti a mládež od 3

do 18 resp. 19 let patří:

• Diagnostický ústav

• Dětský domov

• Dětský domov se školou

• Výchovný ústav

Preventivně výchovnou péči zajišťují Střediska výchovné péče (SVP).

Do zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy jsou děti

umisťovány na základě rozhodnutí soudu o ústavní nebo ochranné

výchově nebo o předběžném opatření.

Ústavní výchova je ukládána soudem podle zákona o rodině a to pokud

jsou splněny následující podmínky:

• Výchova dítěte je závažně ohrožena nebo narušena a jiná výchovná

opatření nevedla k nápravě nebo z jiných závažných důvodů, kdy

rodiče nemohou výchovu dítěte zabezpečit.

• Ústavní výchova zaniká buď rozhodnutím soudu, jestliže pominuly důvody

pro její nařízení nebo dosažením zletilosti (z důležitých důvodů může soud

prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti)

Ochranná výchova je upravena trestním zákonem. Podmínky uložení jsou

rozdílné podle toho, zda se ukládá mladistvému (od 15 do18 let) nebo

osobě mladší 15 ti let.


Ukládá se v odůvodněných případech mladistvým pachatelům trestných

činů v trestním řízení.

Osobám mladším 15 let se ukládá obligatorně v občanském soudním

řízení, pokud tato osoba spáchala čin, jež by se u dospělého posuzoval

jako trestný čin, za který je možné uložení výjimečného trestu (např. vražda).

Ve všech dalších případech může soud nařídit ochranou výchovu, pokud

byl osobou mladší 15 let spáchám čin, který by byl u dospělého chápán

jako trestný.

Diagnostický ústav

V diagnostickém ústavu je realizována:

• diagnostika (vyšetření dítěte formou pedagogických a psychologických

činností)

• vzdělávací činnost (v rámci této činnosti se také zjišťuje úroveň znalostí

a dovedností, realizují se také vzdělávací činnosti, které odpovídají

potřebám a možnostem dítěte)

• terapeutická činnost (prostřednictvím terapeutických a psychologických

činností se snaží ovlivnit sociální vztahy a chování dítěte)

• výchovná a sociální činnost (tyto činnosti se vztahují k osobnosti dítěte,

k jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně právní ochraně dětí, zahrnují

také zprostředkování zdravotnického vyšetření)

• organizační (umisťování dětí do dalších zařízení, spolupráce s OSPOD)

• koordinační činnost (prohlubování a sjednocování odborných postupů,

ověřování jejich účelnosti, sjednocování součinnosti s orgány státní

správy a dalšími osobami, které se zabývají péčí o děti)

Diagnostický ústav na základě těchto činností zpracovává komplexní

diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích

potřeb dítěte (zahrnuje návrh na další postup), sděluje údaje o dětech

vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče.

Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů.

V odůvodněných případech, pokud se jedná o dítě bez závažných

poruch chování, je možné umístit toto dítě do dalšího zařízení bez pobytu

v diagnostickém ústavu.


Při umísťování dětí do dalších zařízení by měl diagnostický ústav dbát

na to, aby bylo dítě umístěno co nejblíže bydlišti osob odpovědných

za výchovu dítěte nebo zákonných zástupců.

Diagnostický ústav také poskytuje na nezbytně nutnou dobu péči

dětem s nařízenou ústavní nebo ochranou výchovou zadrženým na útěku

z jiných zařízení nebo od osob odpovědných za výchovu, tzv. dobrovolné

pobyty.

Diagnostický ústav může také poskytovat péči dětem, o jejichž

umístění požádaly osoby odpovědné za jejich výchovu, tzv. dobrovolné

pobyty.

Péče v diagnostickém ústavu je zajišťována ve výchovných skupinách.

Diagnostické ústavy mohou být členěny dle pohlaví dítěte nebo podle věku.

Dětský domov

Pečuje o děti, které nemají závažné poruchy chování a byla jim nařízena

ústavní výchova. Jedná se zejména o děti, o které se jejich rodiče či osoby

odpovědné za výchovu nechtějí nebo nemohou starat. Minimum dětí tvoří

úplní sirotci.

Dětský domov zajišťuje zejména výchovu, vzdělávání a plní socializační

funkci. Děti, které jsou zdě umístěny, docházejí do škol, které nejsou

součástí dětského domova.

Dětský domov přijímá zpravidla děti od 3 do 18 let věku.

• dětské domovy jsou školská zařízení, koedukovaná, které jsou určeny

pro výkon ústavní výchovy dětí a mládeže

• zajišťují výchovnou, sociální a hmotnou péči dětem a mládeži s normálním

duševním vývojem, která ze závažných důvodů nemůže být vychovávána

ve vlastní rodině a nemůže být osvojena nebo umístěna v jiné formě

náhradní rodinné péče

• v DD jsou umístěny děti, u kterých soud nařídil ústavní výchovu, které je

třeba okamžitě umístit do náhradní výchovy, nahrazující výchovu rodičů

na dobu, než rozhodne soud (předběžné opatření) nebo na základě


dohody rodičů nebo jiných zákonných zástupců s příslušným úřadem,

který dětský domov vede

Dětský domov se školou

(dříve dětský výchovný ústav)

• Pečuje o děti s nařízenou ústavní výchovou, pokud mají závažné poruchy

chování nebo mají přechodnou či trvalou duševní poruchu, která vyžaduje

výchovně-léčebné působení.

• Pečuje také o děti s uloženou ochrannou výchovou. Pokud tyto podmínky

splňují nezletilé matky či jejich děti, tak i o nezletilé matky.

• Do dětského domova se školou jsou zpravidla umisťovány děti od 6 let

do ukončení povinné školní docházky.

Výchovný ústav

• Pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž

byla nařízena ústavní či uložena ochranná výchova.

• Plní funkci zejména výchovnou, vzdělávací a socializační.

Preventivně výchovná péče

Je poskytována ve formě speciálně pedagogických a psychologických

služeb pro děti s rizikem poruch chování či s již rozvinutými poruchami

chování, kterým nebyla nařízena ústavní či uložena ochranná výchova.

Tato péče je poskytována diagnostickými ústavy či Středisky výchovné

péče ve formě:

• ambulantní

• celodenní

• internátní

Střediska výchovné péče dále poskytují:

• Všestrannou preventivní speciálně pedagogickou péči a psychologickou

pomoc dětem s rizikem či projevy poruch chování a negativních jevů

v sociálním vývoji a dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich

integraci do dospělosti.

• Konzultace, odborné informace a pomoc osobám odpovědným

za výchovu, pedagogickým pracovníkům z různých typů zařízení.


• Spolupracují s pedagogicko-psychologickými poradnami a dalšími

institucemi.

• Zpracovávají plány aktivit prevence zneužívání návykových látek

a dalších rizikových jevů, koordinují realizaci těchto aktivit.

Výchovný ústav pro nezletilé matky

• pečuje o nezletilé matky a jejich děti, kterým byla nařízena ústavní

výchova nebo uložena ochranná výchova

• výchovné působení se zaměřuje na pozitivní přijetí role matky a činností

rozvíjení jejího obsahu, na převzetí odpovědnosti za péči o dítě a její vývoj

Jmenované instituce jsou řízeny resortem MŠMT.

(do systému lze také zařadit instituce řízené resortem ministerstva

zdravotnictví – kojenecké ústavy, dětské domovy do 3 let, dětské psychiatrické

léčebny, z resortu MPSV pak ústavy sociální péče.)

• nápravně-výchovný ústav pro mladistvé

- 2 věznice pro mladistvé

- pro výkon trestu mladistvých

• domovy pro osoby se zdravotním postižením

- lidé se zdravotním, mentálním nebo kombinovaným postižením od 4 let

do stáří

• nemocnice

• léčebny dlouhodobě nemocných

• psychiatrické léčebny

• domovy pro seniory

• domovy se zvláštním režimem

• hospicy

• azylové domy (pro různé cílové skupiny)

• domy s pečovatelskou službou

Systém ústavní výchovy je kritizován některými nevládními organizacemi.

Fond ohrožených dětí kritizuje zejména:

• roztříštěnost systému (děti do 3 let jsou umisťovány odděleně od svých

sourozenců), rovněž jsou odděleně umisťovány děti, které mají jiný

zdravotní stav (např. děti se zdravotním postižením)


• časté střídání ústavních zařízení (např. dítě tříleté vystřídá až 4 zařízení

– kojenecký ústav, dětský domov pro děti do 3 let, diagnostický ústav

a dětský domov)

• do diagnostických ústavů jsou umisťovány společně děti bez poruch

chování a děti s významně agresivními, delikventními sklony a děti

závislé na návykových látkách

• existuje málo zařízení tzv. rodinného typu, které by umožňovaly lépe

nahradit výchovu v rodině

• chybí specializované zařízení pro děti, které trpí závislostmi.

• různou úroveň i standard péče často i v jednom zařízení (velikosti

pokojů, vybavení, oslovování výchovného personálu atd.)

• negativní důsledky ústavní výchovy na děti (neschopnost integrace

do společnosti, problémy při plnění rodičovské role, neschopnost

navazovat trvalé partnerské vztahy, dosahování nižšího stupně vzdělání

než umožňuje jejich inteligence atd.)

Jako řešení navrhují nutnost zaměřit se zejména na sanaci rodiny

včetně možnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly

zůstat ve vlastní rodině, a teprve nebude-li to možné, pak zajišťovat

náhradní rodinnou péči odstupňovanou dle potřeb dítěte a situace v rodině

(náhradní rodinná péče po dobu pracovních dnů, přechodná rodinná péče,

profesionální pěstounská péče, svěření dítěte do péče třetí osoby,

pěstounská péče a osvojení). Diagnostické a jiné ústavy by podle FOD

pak měly sloužit dětem, které mají závažné poruchy chování, delikvenci,

trpí závislostí.

Dalšími organizacemi je také kritizována nákladnost systému ústavní

výchovy; na základě výpočtů tvrdí, že by bylo vhodnější investovat

do činnosti organizací, které se zabývají účinnou a adresnou prevencí

a asistencí rodinám, které jsou ohroženy tím, že by jejich dítě mohlo být

umístěno do ústavní výchovy.

Pomoc při opuštění ústavního zařízení

Jednou z možností pro mladé lidi, kteří opouštějí ústavní zařízení je

využití služby domů na půl cesty. Ty slouží nejen mladým od 17

do 24 let, kteří vystupují z ústavní péče, ale také stejně starým osobám,


které musejí opustit vlastní rodinu či nemají kam jít a kde žít (nesmějí však

užívat drogy a zneužívat alkohol).

Služby v domech na půl cesty jsou založeny na individuálních potřebách

klienta a jejich nabídka je ve většině domů na půl cesty obdobná. Jedná se

o komplex služeb směřující k přípravě klientů na nezávislý a samostatný

život. Pobyt v domech na půl cesty je většinou omezen na 12 měsíců,

v některých případech pak organizace nabízejí další služby jako např.

ubytování ve startovacích bytech, další poradenství či účast v terapeutických

programech.

2. 9. CHUDOBA JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Jak známe z historie, zejména z pohádek, obvykle chudák bývá

šlechetný a chytrý, bohatý člověk bývá zlý a hloupý. Z doby socialismu,

zejména ve střední Evropě, kdy si všichni lidé podle komunistických teorií

měli být rovni, tento fenomén pořád přetrvává a odráží se i v současných

názorech lidí na nespravedlnost bohatství a chudoby.

Chudoba – stav, kdy nedostatek hmotných prostředků omezuje možnosti

spotřeby, kdy nedostatek peněz neumožňuje zabezpečovat důležité

(základní) životní potřeby na přiměřené úrovni.

Chudobu můžeme rozdělovat na absolutní a relativní

Absolutní chudoba je stav, kdy nedostatek (popř. absolutní nedostatek)

prostředků neumožňuje uspokojovat základní životní potřeby (střecha nad

hlavou, oděv, jídlo) do té míry, že je ohrožena sama existence člověka

a hrozí mu smrt.

Relativní chudoba je stav, v němž jedinec, rodina nebo sociální skupina

uspokojuje své potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň

v dané společnosti (státě).

Zatímco absolutní chudoba se vyskytuje spíše v rozvojových zemích,

v Evropě jde o chudobu relativní. Chudý Evropan se proto jeví chudému

Afričanovi jako boháč, což je jeden z důvodů migračních tlaků a ekonomické

migrace.


Chudoba v moderní společnosti není otázkou smrti hladem, měří se

spíše sociální důsledky chudoby. Chudoba přináší sociální izolaci a stav

nouze, především izolace nebo vyloučení je nutno považovat

za nejzávažnější faktor chudoby v moderní společnosti. Občan, který je

ve stavu sociální nouze, má právo na nezbytnou pomoc k zajištění svých

základních sociálních potřeb.

Stav hmotné nouze je situace, v níž se nachází občan, jehož základní

životní podmínky nejsou zabezpečeny dostatečnými příjmy a který si

nemůže vlastním přičiněním nebo za pomoci své rodiny tyto podmínky

nebo prostředky na jejich vytvoření zajistit. Do této situace se člověk může

dostat v důsledku nízkého příjmu, ztráty nebo snížení příjmu pro nemoc,

invaliditu, stáří apod. Postižený člověk nedisponuje ani majetkem, jehož

prodejem, pronájmem či jiným využitím by mohl získat prostředky

k zajištění svých potřeb.

Podle zákona 111/2006 Sb. se pro účely posuzování stavu hmotné

nouze přihlíží k sociálním a majetkovým poměrům osoby, posuzují se

společně i příjmy osob, se kterými tvoří společnou domácnost. Z příjmů,

kterých společně posuzovaní dosáhnou, se odečtou přiměřené náklady

na bydlení a příjem poté nedosahuje částky živobytí podle § 2415, přičemž

si příjem nemohou zvýšit jinak vzhledem k v zákoně vyjmenovaným

skutečnostem, se poté usuzuje, zdali je osoba v hmotné nouzi.

Osoba v hmotné nouzi:

Nespadá-li do výše uvedených kategorií, avšak:

• s ohledem na nedostatek finančních prostředků jí hrozí vážná újma

na zdraví

• postihla ji vážná mimořádná událost (povodeň, vichřice, zemětřesení,

požár, jiná destruktivní událost) a její celkové sociální a majetkové

15 § 24 – částka živobytí osoby činí u nezaopatřeného dítěte částku životního minima u osob, u kterých se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, tj. u osob starších 65 let, poživatelů starobního důchodu, plně invalidních osob, osob celodenně pečujících o dítě do 4 let nebo pečující o osobu závislou podle stupně I., II. nebo III. nebo u nezaopatřených dětí a dalších, částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem.


poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci

vlastními silami.

• vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům

nemají dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového

výdaje spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při

prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu

nebo dokladů potřených k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného

v případě ztráty peněžních prostředků a v případě nezbytné potřeby

s úhradou noclehu

• nemají prostředky na úhradu nákladů spojených s pořízením

nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní

vybavení domácnosti

• nemají prostředky na uhrazení odůvodněných nákladů souvisejících se

vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.

Dále jsou jako osoby v hmotné nouzi podle zákona posuzovány osoby,

které sice nesplňují podmínky uvedené výše, avšak v daném čase,

s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních

prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním

vyloučením, jestliže zejména:

• je propuštěna z výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody

• je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického

zařízení, psychiatrické léčebny

• je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné

výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti

• nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu,

že je osobou bez přístřeší

• je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.

Osobou, v hmotné nouzi není osoba, která

• není v pracovním nebo obdobném poměru a není vedena v evidenci

uchazečů o zaměstnání

• je sice vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, ale déle než

12 měsíců a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti, podporu při

rekvalifikaci ani na další případné nároky, a odmítla bez vážných důvodů


vykonávat veřejně prospěšné práce nebo krátkodobé zaměstnání, které

odpovídá jejímu zdravotnímu stavu a dopravní dostupnosti a odmítla účast

v cíleném programu k řešení zaměstnanosti

• je OSVČ a její příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení

nedosahuje částky živobytí proto, že se nepřihlásila k nemocenskému

pojištění a proto nemá dávky z tohoto pojištění

• je osobou, které byla za neplnění povinností zákonného zástupce dítěte

spojených s řádným plněním povinné školní docházky uložena sankce

podle zvláštního právního předpisu (200/1990 Sb.) a to po dobu

3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce

• nastoupila výkon trestu odnětí svobody nebo byla vzata do vazby a tato

skutečnost trvala po celý kalendářní měsíc

• je umístěna k celoročnímu pobytu v ústavu sociální péče nebo obdobném

zařízení, případně je-li v podobném zařízení po dobu kalendářního měsíce

Nastane-li stav hmotné nouze, příjem občana je doplňován následujícími

dávkami:

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

a to orgány pomoci v hmotné nouzi, což jsou

• pověřené obecní úřady

• obecní úřady obcí s rozšířenou působností

• krajské úřady

• Ministerstvo práce a sociálních věcí

Při přiznání dávky v hmotné nouzi se zkoumá, zdali osoba není schopna

zvýšit si příjem vlastním přičiněním, tj. vlastní prací, řádným uplatněním

nároků a pohledávek, prodejem nebo jiným využitím majetku.

Toto se nezkoumá u:

• osob starších 65 let

• poživatelů starobního důchodu

• plně invalidních osob

• rodičů, kteří celodenně pečují o dítě do 4 let nebo starší, které nemůže

být umístěno v mateřské škole


• osob, které celodenně pečují o osoby závislé na péči jiné osoby při

všech stupních

• osoby pečující o jiné osoby starší 80 let

• nezaopatřených dětí

• uznaných dočasně práce neschopnými

Prodej nebo jiné využití majetku se nevyžaduje u:

• nemovitosti nebo bytu, které občan využívá k přiměřenému trvalému

bydlení

• prostředků zdravotnické techniky poskytovaných podle zvláštního

právního předpisu

• zvláštních pomůcek osob s těžkým zdravotním postižením

• úprav a vybavení bytu, na jejichž pořízení byl poskytnut příspěvek podle

zvláštního předpisu nebo slouží jako nezbytné vybavení pro osoby se

zdravotním postižením

• motorového vozidla, kterým se dopravuje těžce zdravotně postižená

osoba, které by s ohledem na její postižení mohl být přiznán příspěvek

na zakoupení, opravu nebo zvláštní úpravu motorového vozidla a dále

u takového vozidla, na nějž jeho majitel nebo osoba společně

posuzovaná pobírá příspěvek na provoz motorového vozidla

• uzavřeného penzijního připojištění se státním příspěvkem

Zvýšení příjmu vlastní prací:

• započetí výdělečné činnosti u osoby nepracující

• zvýšení rozsahu a intenzity výdělečné činnosti

• možnosti vykonávat lépe placenou výdělečnou činnost

Za projevenou snahu o zvýšení příjmu vlastní prací se považuje prokázaná

vlastní snaha zejména využitím služeb agentur práce, inzerce, korespondence

se zaměstnavateli, plnění povinností uchazeče o zaměstnání, výkon veřejně

prospěšných prací nebo krátkodobého zaměstnání zprostředkovaného

úřadem práce a výkon dobrovolnické práce v rozsahu 20 hodin týdně.

Zvýšení příjmů řádným uplatněním nároků a pohledávek – dávky

nemocenského pojištění, dávky důchodového pojištění, dávky státní sociální


podpory, nároky na výživné a úhradu některých nákladů neprovdané matce,

nároků na podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci.

S osobou, která se nachází ve stavu hmotné nouze déle než 6 měsíců

(dříve jenom pokud s tím souhlasí), je sestaven aktivizační plán, který

obsahuje stanovení postupu a časového harmonogramu plnění

jednotlivých opatření, cílů, které mají být při řešení hmotné nouze osoby

dosaženy, aktivit na straně příjemce nebo společně posuzované osoby

a nástrojů a opatření, které budou ze strany orgánů pomoci v hmotné

nouzi použity, včetně rozsahu spolupráce s tímto orgánem.

Podobně se postupuje i při přiznání příspěvku na živobytí a doplatku

na bydlení.

Stav sociální nouze je situace, v níž se nachází občan, který pro nízký

věk (dětství), zdravotní stav, dysfunkci rodiny, absenci sociálního zázemí,

z důvodů osobnostních, ohrožení vlastních zájmů jinou osobou nebo

z jiných závažných důvodů není schopen zabezpečovat své základní

životní a sociální potřeby, zejména ve smyslu zabezpečení péče o svou

osobu, o svá práva a oprávněné zájmy a potřeby, o svou výživu

a domácnost.

Takový občan má právo na dostupnou, dostatečnou a kvalifikovanou

sociální pomoc, která nahradí jeho chybějící soběstačnost.

Charakteristickou formou takové sociální pomoci jsou sociální služby.

Měření chudoby

• metoda normativní – spotřební koš

• metoda relativní – stanovení úrovně příjmu ve vztahu k dosahovanému

průměrnému příjmu v dané zemi. Hranice příjmů, pod nimiž nastává stav

chudoby, se v Evropě pohybuje mezi 50 – 70 % průměrných příjmů. Tato

metoda umožňuje reagovat průběžně na ekonomický a sociální vývoj.

Životní minimum - pro praktické měření chudoby jsou stanoveny minimální

úrovně příjmů, pod nimiž nastává stav chudoby – minimální životní náklady –

životní minimum.


Podrobné údaje jsou obsaženy v zákoně o životním a existenčním minimu

č. 110/2006 Sb.:

Věk, resp. pořadí osoby Výše částky

Samostatně žijící osoba 3126,- Kč

První osoba, resp. první dospělá osoba 2880,- Kč

Druhá nebo další osoba 2600,- Kč

Nezaopatřené dítě od 15 do 26 let věku 2250,- Kč

Nezaopatřené dítě od 6 do 15 let věku 1960,- Kč

Nezaopatřené dítě do 6 let věku 1600,- Kč

Existenční minimum je taková minimální úroveň příjmů a tedy i životních

nákladů, která umožňuje elementární existenci člověka, tj. stravu, oděv

a ochranu před počasím. Nižší příjem, než stanoví existenční minimum,

znamená ohrožení člověka hladem a zimou, v současné době je 2020,- Kč.

Sociální minimum je takový příjem (minimální náklady), který odráží celkovou

životní úroveň v dané zemi, vyjadřuje všeobecný názor na nejnižší přijatelné

uspokojování všech potřeb člověka, byť jen na minimální úrovni.

Srovnáme-li uvedené částky od nejmenší po největší, dostaneme pořadí

existenční minimum – životní minimum – sociální minimum.

Chudobě se dá předcházet, především systémem sociálního pojištění,

státní sociální podpory a sociální pomoci.

2. 10. NEZAMĚSTNANOST JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Právo na práci neznamená právo na určitou práci, ale jen právo

na pomoc státu při získávání práce a podporu v nezaměstnanosti. Hlavním

cílem sociální politiky v této oblasti proto zpravidla bývá tvorba nových

pracovních příležitostí, podpora samostatné (nikoliv zaměstnanecké)

ekonomické aktivity a přípravy lidí na zaměstnání nebo jinou ekonomickou

činnost. Tato politika se označuje jako aktivní politika zaměstnanosti

a směřuje k rozvoji svobodného trhu práce.


Sociální událost nezaměstnanosti je tedy definována:

• nedobrovolným charakterem – nemožnost získat zaměstnání

• pracovní schopností – způsobilostí být zaměstnán

• připraveností – disponabilitou – pro výkon zaměstnání

• aktivním hledáním zaměstnání – docházení na úřad práce

Druhy nezaměstnanosti:16

Frikční nezaměstnanost – lidé mezi dvěma zaměstnáními, na trhu práce je

běžné, že se vyskytují pracovníci, kteří skončili v jednom zaměstnání

a hledají si další, v podstatě se jedná o krátkou dobu nezaměstnanosti,

sem patří i lidé nově vstupující na trh práce po absolvování vzdělání, kteří

hledají své první zaměstnání.

Strukturální a technologická nezaměstnanost – při rozpadu neefektivních

podniků a institucí, rozpad celých odvětvích (mizí celá řada povolání s nimi

spojenými), jedná se o nevyrovnanost mezi pracovní silou pohotovou pro

práci a požadavky zaměstnavatelů po určitém typu práce, do tohoto typu

nezaměstnanosti mohou upadnout i vysoce kvalifikovaní zaměstnanci,

jejichž kvalifikace již není potřebná nebo pro ni není uplatnění.

Cyklická a sezónní nezaměstnanost - cyklická nezaměstnanost je důsledkem

nevyužití stávajících kapacit z důvodů odbytových potíží (recese), pravidelná

cyklická nezaměstnanost spojená s přírodním cyklem je nazývána sezónní

(zimní nezaměstnanost ve stavebnictví, v turistickém ruchu).

Skrytá nezaměstnanost – fakticky nezaměstnaní, kteří nejsou jako

nezaměstnaní registrovaní, i když zaměstnání nemají a při dostatečné

nabídce by ho přijali. Skrytě nezaměstnaná osoba si nehledá práci. Jedná

se obvykle o vdané ženy a o mladistvé. Jde většinou o ty osoby, které

na hledání práce rezignovaly a unikly do jiného statusu – studium,

mateřská dovolená a výchova dítěte, práce v domácnostiS, ale i například

úniky do nemoci či do invalidního nebo starobního důchodu.

Neúplná nezaměstnanost– nutnost akceptovat práci na snížený úvazek nebo

akceptovat práci, která plně nevyužívá jejich schopnosti či dovednosti

16 Mareš, P.: Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, Praha 2002


a kvalifikaci, sem patří zkrácená pracovní doba, sdílení pracovního místa,

zavádí se například při pokusech absorbovat mladé nezaměstnané nebo

absolventy na trh práce (snížení pracovní doby spolu s adekvátním snížením

výdělku, spojené s omezením zaměstnaneckých práv).

Nepravá nezaměstnanost – osoby, které jsou sice nezaměstnané, ale

nehledají práci, případně přijmout práci odmítají, spíš se snaží čerpat

v plném rozsahu nárok na podporu v nezaměstnanosti. Sem patří i osoby,

které se registrují jako nezaměstnaní, ale zároveň pracují nelegálně

v neformální a šedé ekonomice.

Job stagnation – vysoká míra nezaměstnanosti brzdí profesionální

i prostorovou mobilitu, i lidé silně nespokojení se svojí prací nechtějí

v době vysoké nezaměstnanosti riskovat problémy s hledáním jiného

pracovního místa a setrvávají ve svém často frustrujícím zaměstnání.

Doba poskytování dávky ze zabezpečení v nezaměstnanosti je časově

omezena. Dlouhodobá nezaměstnanost je jinou sociální událostí, neboť

člověk po určité době ztrácí způsobilost být zaměstnán pro:

• ztrátu kvalifikace – nemá možnost účastnit se velmi rychlého procesu

získávání zkušeností a znalostí, což vede k jeho „dekvalifikaci“.

• ztrátu pracovních návyků – sociální zlenivění

• získaný zvyk žít ze sociálních dávek – upadnout do sociální pasti

Tito lidé jsou zařazováni do systému sociální pomoci (péče) a pracuje se

s nimi jinak než se skupinou dočasně (krátkodobě) nezaměstnaných osob.

Společenská pomoc nezaměstnaným

• pojištění pro případ nezaměstnanosti

• sociální podpora nebo sociální pomoc nezaměstnaným, kteří nemají

nárok na dávky z pojištění

• aktivní politika zaměstnanosti

Národní plán zaměstnanosti:

• podpora zaměstnatelnosti opatřeními ke zvýšení šance získat zaměstnání

cíleným kvalitním vzděláním a získáním potřebných dovedností


• podpora malých a středních podniků a podpora oživení ekonomiky

zlepšením podmínek pro investice

• podpora schopnosti podniků a zaměstnanců přizpůsobit se změnám

• podpora rovných příležitostí všech osob

Aktivní politika zaměstnanosti

Jedním ze základních cílů hospodářské a sociální politiky státu je

dosažení plné, produktivní a svobodně zvolené zaměstnanosti. Právo

na zaměstnání bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství,

politické nebo jiné smýšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost

k politickým hnutím, národnost, etnický nebo sociální původ, majetek,

zdravotní stav nebo věk je jedním ze základních práv občana.

V roce 2004 nabyl účinnosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

Tato základní právní norma stanovuje postup k dosažení cílů politiky státu

v oblasti zaměstnanosti.

Státní politika zaměstnanosti usiluje:

• o dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách,

• o produktivní využití zdrojů pracovních sil,

• o zabezpečení práva občanů na zaměstnání.

Státní správu v oblasti státní politiky zaměstnanosti v České republice

vykonávají Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a úřady práce.

Úřady práce (ÚP) jsou územním orgánem státní správy s právní

subjektivitou, jejichž nadřízeným orgánem je MPSV - Správa služeb

zaměstnanosti (SSZ MPSV). ÚP mají tyto funkce:

• sledují a hodnotí stav na trhu práce, zpracovávají koncepci vývoje

zaměstnanosti ve svém územním obvodu, přijímají opatření k ovlivnění

nabídky a poptávky;

• informují občany o možnostech získání zaměstnání, odborné přípravy

a rekvalifikace, informují zaměstnavatele o volných zdrojích pracovních sil;

• zprostředkovávají vhodné zaměstnání uchazečům a zájemcům

o zaměstnání;


• poskytují občanům poradenské služby spojené s hledáním zaměstnání,

volbou povolání, odbornou výchovou a rekvalifikací;

• vedou evidenci uchazečů, příp. zájemců o zaměstnání, evidenci

volných pracovních míst, evidenci pracovních povolení vydaných

cizincům nebo osobám bez státní příslušnosti;

• rozhodují o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, o přiznání,

odejmutí, zastavení nebo vrácení hmotného zabezpečení;

• organizují, zabezpečují a usměrňují rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání

a zájemců o zaměstnání;

• hmotně podporují vytváření nových pracovních míst; podporují vytváření

a provoz chráněných pracovních míst a chráněných pracovních dílen pro

občany se zdravotním postižením;

• vydávají a odnímají povolení k zaměstnávání osobám, které nejsou

státními občany České republiky a občany Evropské unie ani jejich

rodinnými příslušníky;

• spolupracují s institucemi ovlivňujícími trh práce se zaměstnavateli při

přijetí uchazečů do zaměstnání, při umísťování uvolněných zaměstnanců

v důsledku strukturálních změn, při organizačních a racionalizačních

opatřeních, dále spolupracují s orgány sociálního zabezpečení, státní

zdravotní správy a ostatními orgány státní správy;

• kontrolují dodržování závazných právních předpisů včetně mzdových

předpisů, ukládají pokuty při zjištění jejich porušení, vyřizují stížnosti

občanů;

• hospodaří s finančními prostředky určenými na zabezpečení státní

politiky zaměstnanosti a provoz úřadů práce.

Přehled základních právních předpisů o zaměstnanosti

1. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon

o zaměstnanosti“)

2. Vyhláška MPSV č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon

č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „prováděcí vyhláška“)

3. Vyhláška MPSV č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání

a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců

4. Nařízení vlády č. 515/2004 Sb. o hmotné podpoře na vytváření pracovních

míst a hmotné podpoře rekvalifikace nebo školení zaměstnanců v rámci

investičních pobídek


Aktivní politika zaměstnanosti

Součástí státní politiky zaměstnanosti je podpora zřizování nových pracovních

míst poskytováním příspěvků zaměstnavatelům při zaměstnávání uchazečů

o zaměstnání, i uchazečům samotným. Jedná se zejména o následující

opatření (nástroje) aktivní politiky zaměstnanosti:

a) rekvalifikace

b) investiční pobídky

c) veřejně prospěšné práce

d) společensky účelná pracovní místa

e) překlenovací příspěvek

f) příspěvek na dopravu zaměstnanců

g) příspěvek na zapracování

h) příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program

Součástí aktivní politiky zaměstnanosti je i poradenství a cílené programy

k řešení zaměstnanosti.

Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti

Rekvalifikace

Úřady práce zabezpečují rekvalifikaci pro uchazeče nebo zájemce

o zaměstnání v případech, kdy struktura poptávky trhu práce neodpovídá

struktuře nabídky pracovních sil a případná rekvalifikace umožňuje nové

nebo další uplatnění ve vhodném zaměstnání.

Rekvalifikací se rozumí získání nové kvalifikace nebo rozšíření

stávající kvalifikace uchazeče o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání.

Při určování obsahu a rozsahu rekvalifikace se vychází z dosavadní

kvalifikace, zdravotního stavu, schopností a zkušeností fyzické osoby,

která má být rekvalifikována formou získání nových teoretických znalostí

a praktických dovedností v rámci dalšího profesního vzdělávání.

Za rekvalifikaci se nepovažuje řádné studium na středních a vysokých

školách.

Rekvalifikace se uskutečňuje na základě dohody mezi úřadem práce

a uchazečem o zaměstnání nebo zájemcem o zaměstnání, vyžaduje-li to

jejich uplatnění na trhu práce. Za účastníka rekvalifikace hradí úřad práce

náklady rekvalifikace a může mu poskytnout příspěvek na úhradu

prokázaných nutných nákladů spojených s rekvalifikací (stravné, jízdné,


nocležné, pojištění). Rekvalifikaci zajišťuje úřad práce příslušný podle

místa uchazeče o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání (§ 109 zákona

o zaměstnanosti, vyhláška MPSV č. 519/2004 Sb.).

Rekvalifikace se uskutečňuje formou vzdělávání ve:

• vzdělávacích programech dalšího profesního vzdělávání,

• speciálních programech k získání konkrétní pracovní dovednosti,

• vzdělávacích aktivitách v rámci mezinárodních programů,

• vzdělávacích programech určených pro uchazeče o zaměstnání, kterým

se věnuje zvýšená pozornost při zprostředkování podle § 33 zákona

o zaměstnanosti,

• ve školních vzdělávacích programech pro střední vzdělávání v rámci

soustavy oboru vzdělávání,

• jiných vzdělávacích aktivitách, které směřují k získání nové kvalifikace

nebo rozšíření stávající.

Rekvalifikace může být na základě dohody s úřadem práce prováděna

i u zaměstnavatele v zájmu dalšího pracovního uplatnění jeho zaměstnanců.

Zaměstnavateli, který provádí rekvalifikaci svých zaměstnanců, nebo

rekvalifikačnímu zařízení, které pro zaměstnavatele tuto činnost zajišťuje,

mohou být plně nebo částečně hrazeny náklady rekvalifikace zaměstnanců.

Investiční pobídky

• hmotná podpora tvorby nových pracovních míst a rekvalifikace

zaměstnanců u investičních pobídek poskytovaných na základě zák.

č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a změně některých zákonů

v platném znění

• dotace na rekvalifikace zaměstnanců podle „Rámcového programu pro

podporu vzniku a rozšíření technologických center a center strategických

služeb“

• hmotná podpora tvorby nových pracovních míst a rekvalifikace

zaměstnanců podle „Programu pro podporu tvorby nových pracovních

míst v regionech nejvíce postižených nezaměstnaností“


Veřejně prospěšné práce

Veřejně prospěšné práce jsou časově omezené pracovní příležitosti

vytvořené především pro obtížně umístitelné a dlouhodobě nezaměstnané

uchazeče o zaměstnání evidované ÚP.

Tato místa vytváří zaměstnavatel na základě písemné dohody

s úřadem práce ke krátkodobému pracovnímu umístění uchazeče

o zaměstnání, nejdéle však na dobu dvanácti po sobě následujících měsíců

ode dne sjednaného nástupu uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru.

Finanční příspěvek na úhradu mzdových nákladů zaměstnance, který byl

veden v evidenci ÚP, na takto vytvořeném místě může být zaměstnavateli

poskytován až do výše skutečných mzdových nákladů, včetně sociálního

a zdravotního pojištění.

Společensky účelná pracovní místa

Účel a charakteristika vytváření společensky účelných pracovních míst

(SÚPM) je vymezena § 113 zákona o zaměstnanosti.

Cílem poskytnutí příspěvku na zřízení SÚPM je zvýšení počtu

pracovních míst pro uchazeče o zaměstnání, kterým nelze zajistit jiným

způsobem pracovní umístění, včetně zahájení samostatně výdělečné

činnosti uchazečem.

Jedním z předpokladů tvorby SÚPM a jejich efektivního využití je nízký

stav nabídky volných pracovních míst z hlediska profesního nebo územního.

SÚPM se rozumí:

• nové pracovní místo, které zaměstnavatel zřizuje nebo vyhrazuje

na základě písemné dohody s ÚP na dobu sjednanou v dohodě a je

obsazováno uchazeči evidovanými úřadem práce, kterým nelze zajistit

jiným způsobem pracovní uplatnění,

• nově zřízené pracovní místo pro uchazeče o zaměstnání evidovaného

ÚP, který začne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost.


Na příspěvek k úhradě nákladů při zřízení nebo vyhrazení SÚPM není

právní nárok. ÚP jej může poskytnout ve formě:

a. návratného příspěvku,

b. příspěvku na úhradu úroků z úvěrů,

c. jiného účelově určeného příspěvku,

d. částečné nebo plné úhrady vyplacených mzdových nákladů, včetně

pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

Překlenovací příspěvek

Uchazečům o zaměstnání, kteří zřídí SÚPM po dohodě s úřadem

práce za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti (§ 113 odst.1

zákona o zaměstnanosti), může úřad práce poskytnout i překlenovací

příspěvek (§ 114 zákona o zaměstnanosti).

Příspěvek na dopravu zaměstnanců

Příspěvek na dopravu zaměstnanců může úřad práce poskytnout

zaměstnavateli, který zajistí každodenní dopravu svých zaměstnanců

do a ze zaměstnání v případech, kdy hromadnými dopravními prostředky

prokazatelně není provozována doprava vůbec nebo v rozsahu

odpovídajícím potřebám zaměstnavatele. Při poskytování příspěvku

na dopravu není rozhodující, zda zaměstnavatel zabezpečuje dopravu

sám nebo prostřednictvím sjednaného soukromého dopravce.

Příspěvek na zapracování

Příspěvek může úřad práce poskytnout zaměstnavateli na základě

dohody, pokud zaměstnavatel přijímá do pracovního poměru uchazeče

o zaměstnání, kterému je při zprostředkování zaměstnání věnována zvýšená

péče (dle § 33 výše zákona o zaměstnanosti). Maximální doba poskytování

příspěvku je 3 měsíce a může činit měsíčně nejvýše polovinu minimální

mzdy. Zaměstnavateli tento příspěvek nenáleží v době nepřítomnosti

zapracovávaného pracovníka.


Příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program

Příspěvek je určen zaměstnavateli, který přechází na nový výrobní

program a nemůže pro své zaměstnance zabezpečit práci v rozsahu

stanovené týdenní pracovní doby.

Přechodem na nový podnikatelský program se rozumí taková změna

výroby nebo poskytování služeb, při které dochází k zásadním

technologickým změnám, nebo změna předmětu podnikání zapsaná

v obchodním rejstříku nebo v živnostenském oprávnění.

Příspěvek lze poskytovat na částečnou úhradu náhrady mzdy

maximálně po dobu 6 měsíců, která zaměstnancům přísluší podle

pracovněprávních předpisů. Měsíční příspěvek na jednoho zaměstnance

může činit maximálně polovinu minimální mzdy.

Opatření aktivní politiky zaměstnanosti na podporu zaměstnávání osob

se zdravotním postižením

Chráněné pracovní místo a a chráněná pracovní dílna pro osoby se

zdravotním postižením.

Chráněné pracovní místo (CHPM) je pracovní místo, které vytvořil

zaměstnavatel pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné

dohody s úřadem práce. Může se jednat i o CHPM v domácnostech osob

se zdravotním postižením. Úřad práce může uzavřít dohodu o poskytnutí

příspěvku na vytvoření CHPM i s osobou se zdravotním postižením, která

se rozhodne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. CHPM musí

zaměstnavatel provozovat minimálně 24 měsíců. Na základě písemné

dohody může úřad práce na takto vytvořená místa poskytnout

zaměstnavateli příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů.

Maximální výše příspěvků je stanovena § 75 zákona o zaměstnanosti.

Na poskytnutí příspěvků není právní nárok.

Chráněná pracovní dílna (CHPD) je pracoviště zaměstnavatele,

ve kterém pracuje v průměrném přepočteném stavu nejméně 60 %

zaměstnanců se zdravotním postižením a které bylo vymezeno na základě

dohody s úřadem práce. CHPD musí být přizpůsobená pro zaměstnávání

osob se zdravotním postižením z hlediska jejich specifických potřeb, např.

z hlediska architektonických bariér, sociálního zařízení atd. CHPD musí


zaměstnavatel provozovat minimálně 24 měsíců. Na základě písemné

dohody může úřad práce poskytnout příspěvek na částečnou úhradu

provozních nákladů CHPD. Maximální výše příspěvků je stanovena § 76

zákona o zaměstnanosti. Na poskytnutí příspěvků není právní nárok.

Základní termíny z oblasti nezaměstnanosti

- Práva a povinnosti uchazeče o zaměstnání stanoví zákon č. 435/2004 Sb.,

o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

Zprostředkování zaměstnání úřady práce

Fyzická osoba si může zabezpečit zaměstnání prostřednictvím úřadu

práce. Informace o možnostech zaměstnání a volných pracovních místech

může požadovat u kteréhokoliv úřadu práce.

Úřady práce zprostředkovávají zaměstnání na celém území České

republiky a v případech stanovených zákonem i do zahraničí. Zaměstnání

do zahraničí lze zprostředkovat jen se souhlasem uchazeče o zaměstnání.

Zprostředkování zaměstnání úřady práce je bezplatné.

Uchazeč o zaměstnání má právo

• na zprostředkování zaměstnání, tj. na vyhledávání vhodného zaměstnání,

poradenství a poskytování informací o pracovních příležitostech

• na podporu v nezaměstnanosti při splnění zákonem stanovených podmínek

• na zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání, pokud ji potřebuje

• na pracovní rehabilitaci, pokud je osobou se zdravotním postižením.

Vhodným zaměstnáním je zaměstnání,

a. které zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění

a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,

b. jehož délka pracovní doby činí nejméně 80 % stanovené týdenní

pracovní doby,

c. které je sjednáno na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou delší než

3 měsíce, a

d. které odpovídá zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání a pokud

možno jeho kvalifikaci, schopnostem, dosavadní délce doby zaměstnání,

možnosti ubytování a dopravní dosažitelnosti zaměstnání.


Je-li zaměstnanec v evidenci déle než jeden rok, je vhodnou dobou

zaměstnání i takové zaměstnání, které naplňuje alespoň 50 % běžné

pracovní doby.

Uchazeč o zaměstnání

- fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování

zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při

splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena

do evidence uchazečů o zaměstnání. Zdržuje-li se z vážných důvodů

mimo své trvalé bydliště, může požádat příslušný ÚP.

Zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání (§ 25 a 26 zákona)

Fyzická osoba se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání dnem

podání písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání.

Požádá-li však o zprostředkování zaměstnání do 3 pracovních dnů

po skončení zaměstnání nebo jiných činností uvedených v § 25 odst. 1

zákona, nebo činností, které jsou považovány za náhradní doby zaměstnání,

zařadí se do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne následujícího

po skončení zaměstnání nebo těchto činností.

Do evidence uchazečů o zaměstnání nemůže být zařazena fyzická

osoba, která je:

• v pracovněprávním vztahu (tj. pracovní poměr, vztah na základě

dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce)

• ve služebním poměru, s výjimkou případů stanovených zákonem;

zákon umožňuje zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání

v souběhu s výkonem činnosti v pracovním poměru nebo služebním

poměru, pokud tato činnost je kratší než polovina stanovené týdenní

pracovní doby a odměna nepřesáhne polovinu minimální mzdy; dále

umožňuje výkon činnosti na základě dohody o pracovní činnosti nebo

dohody o provedení práce, pokud měsíční odměna (průměrná měsíční

odměna) nepřesáhne polovinu minimální mzdy (§ 25 odst. 3 zákona)

• osobou samostatně výdělečně činnou podle § 9 zákona č. 155/1995 Sb.,

o důchodovém pojištění

• výdělečně činná v cizině


• společníkem nebo jednatelem společnosti s ručením omezeným,

komanditistou komanditní společnosti, společníkem veřejné obchodní

společnosti, členem představenstva akciové společnosti, členem dozorčí

rady obchodní společnosti, pokud vykonává mimo pracovněprávní vztah

k této společnosti pro společnost práci, za kterou je touto společností

odměňován a jeho měsíční nebo průměrná měsíční odměna přesáhne

polovinu minimální mzdy

• členem družstva, pokud vykonává mimo pracovněprávní vztah

k družstvu pro družstvo práci, za kterou je družstvem odměňován

a jeho měsíční nebo průměrná měsíční odměna přesáhne polovinu

minimální mzdy

• soudcem, poslancem nebo senátorem Parlamentu, členem zastupitelstva

územního samosprávného celku, je-li odměňován jako uvolněný člen

zastupitelstva, prezidentem republiky, členem vlády, prezidentem,

viceprezidentem nebo členem Nejvyššího kontrolního úřadu, Veřejným

ochráncem práv nebo zástupcem Veřejného ochránce práv, ředitelem

Bezpečnostní informační služby, členem Rady pro rozhlasové a televizní

vysílání

• nuceným správcem, správcem nebo likvidátorem podle zvláštního

právního předpisu, a to v době, kdy tuto činnost vykonává

• pěstounem vykonávajícím pěstounskou péči v zařízeních pro výkon

pěstounské péče nebo pěstounem, kterému je za výkon pěstounské

péče vyplácena odměna

• osobou soustavně se připravující na budoucí povolání – včetně prázdnin

Dále pak fyzická osoba, která

• je uznána dočasně neschopnou práce, pobírá peněžitou pomoc v mateřství

v době před porodem a 6 týdnů po porodu, je plně invalidní, vykonává trest

odnětí svobody nebo je ve vazbě

• neposkytne úřadu práce identifikační údaje

• neposkytne nebo zruší souhlas se zpracováním osobních údajů.

Uchazeč o zaměstnání je podle zákona povinen

• poskytovat úřadu práce potřebnou součinnost při zprostředkování

zaměstnání a řídit se jeho pokyny


• sdělit úřadu práce údaje o svých zdravotních omezeních v rozsahu

potřebném pro vyhledání vhodného zaměstnání, rekvalifikaci a pro

stanovení vhodné formy pracovní rehabilitace, a dále sdělit, zda je

osobou se zdravotním postižením; uplatňuje-li pracovní omezení

ze zdravotních důvodů, je povinen je doložit lékařským posudkem

registrujícího praktického lékaře

• podrobit se na žádost úřadu práce vyšetření za účelem posouzení

svého zdravotního stavu a vydání lékařského posudku, pokud žádá

o zabezpečení pracovní rehabilitace, poskytnutí příspěvku na vytvoření

chráněného pracovního místa, uvádí zdravotní důvody, které mu brání

v plnění povinností uchazeče o zaměstnání nebo v nástupu

na rekvalifikaci, nebo pokud jde o posouzení vhodnosti doporučeného

zaměstnání z hlediska zdravotní způsobilosti

• oznámit úřadu práce nástup do zaměstnání nejpozději v pracovní den

předcházející dni, který byl sjednán jako den nástupu do zaměstnání včetně

nástupu do zaměstnání, které nebrání zařazení a vedení v evidenci

uchazečů o zaměstnání (§ 25 odst. 3 zákona – tzv. nekolidující zaměstnání)

a do 8 kalendářních dnů doložit vznik pracovněprávního vztahu

(např. pracovní smlouvou, dohodou o pracovní činnosti)

• oznámit úřadu práce nejpozději do 8 kalendářních dnů změny dalších

skutečností rozhodných pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání,

které osvědčil v žádosti o zprostředkování zaměstnání, důvody, pro

které se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu, a změnu

bydliště v průběhu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Ukončení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání

Úřad práce uchazeči o zaměstnání ukončí vedení v evidenci uchazečů

o zaměstnání dnem

• nástupu do zaměstnání nebo zahájení jiných činností uvedených výše,

a to na základě osobního nebo písemného oznámení uchazeče

o zaměstnání, pokud nejde o zaměstnání nebo jinou činnost, která

nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání

• podání písemné žádosti uchazeče o zaměstnání o ukončení vedení

v evidenci uchazečů o zaměstnání

• nástupu výkonu trestu odnětí svobody.


Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání

Úřad práce uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání

rozhodnutím vyřadí, jestliže

• nastala některá ze skutečností bránících zařazení nebo vedení v evidenci

uchazečů o zaměstnání, kterou úřadu práce bez vážných důvodů

ve stanovené lhůtě neoznámil

• není podle lékařského posudku schopen plnit povinnost součinnosti

s úřadem práce při zprostředkování zaměstnání

• je ve vazbě po dobu delší než 6 měsíců

• zrušil svůj souhlas se zpracováním osobních údajů

• vykonává nelegální práci.

Dále úřad práce dále uchazeče o zaměstnání vyřadí z evidence uchazečů

o zaměstnání, jestliže bez vážných důvodů

• odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání

• odmítne nastoupit na dohodnutou rekvalifikaci nebo neplní povinnosti

související s rekvalifikací

• neplní podmínky stanovené v individuálním akčním plánu

• odmítne se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu

• maří součinnost s úřadem práce.

V těchto případech může být uchazeč o zaměstnání znovu zařazen

do evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve po uplynutí doby šesti

měsíců ode dne tohoto vyřazení, a to na základě nové písemné žádosti

o zprostředkování zaměstnání.

Vážnými důvody jsou důvody spočívající

• v nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let

• v nezbytné osobní péči o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě

ve věku do 18 let

• v nezbytné osobní péči o osobu ve stupni závislosti II. – IV., pokud

s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady

na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se

pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou

• docházce dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte

• místě výkonu nebo povaze zaměstnání druhého manžela


• zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat

zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s úřadem práce při

zprostředkování zaměstnání

• jiných vážných osobních důvodech, např. etických, mravních

či náboženských, které uchazeč o zaměstnání doloží a prokáže.

Za maření součinnosti s úřadem práce se považuje, pokud uchazeč

o zaměstnání

• je podle lékařského posudku schopen plnit povinnosti vůči úřadu práce

a přesto je neplní

• neprojedná doporučené zaměstnání ve lhůtě stanovené úřadem práce

• neoznámí úřadu práce nástup do zaměstnání nejpozději v pracovní den

předcházející dni, který byl sjednán jako den nástupu do zaměstnání včetně

nástupu do zaměstnání, které nebrání zařazení a vedení v evidenci

uchazečů o zaměstnání (§ 25 odst. 3 zákona – tzv. nekolidující zaměstnání)

• nedoloží úřadu práce do 8 kalendářních dnů vznik nekolidujícího

zaměstnání

• neoznámí úřadu práce do 8 kalendářních dnů rozhodné skutečnosti pro

vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání

• neoznámí úřadu práce písemně do 8 kalendářních dnů změny

skutečností rozhodných pro přiznání a poskytování podpory

v nezaměstnanosti (zejména pobírání starobního důchodu, pobírání

dávek nemocenského pojištění, nástup do vazby)

• nedostaví se na úřad práce ve stanoveném termínu bez vážných důvodů

• nesdělí úřadu práce údaje o zdravotním omezení

• nepodrobí se na žádost úřadu práce lékařskému vyšetření

• jiným jednáním zmaří nástup do zaměstnání.

Podpora v nezaměstnanosti

Nárok a výše dávek v nezaměstnanosti se průběžně mění, stejně tak

jako další podmínky, jako například započítání podpůrčí doby a délka

vyplácení. Aktuální informace získáte vždy na serveru Ministerstva

práce a sociálních věcí www.mpsv.cz

Úřad práce ve věci nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání,

vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, podpory v nezaměstnanosti


a podpory při rekvalifikaci rozhoduje ve správním řízení podle zákona

č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

2. 11. SOCIÁLNÍ DEZINTEGRACE JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

Každá společnost pečuje mimo jiné i o občany společensky

nepřizpůsobené, dezintegrované, resp. sociálně exkludované (od pojmu

sociální exkluze).

Sociálně exkludovaní občané jsou občané, kteří se ocitli v nepříznivé

situaci, kterou nemohou překonat bez pomoci společnosti, přičemž

zvláštním aspektem této situace je, že ji v některých případech ani

překonat nechtějí, popřípadě ztratili schopnost si tuto situaci jako

nepřijatelnou uvědomit.

Typické rysy života občanů sociálně exkludovaných:

• deprivace, frustrace

• nedostatky citových vztahů

• narušení a omezení interpersonálních vztahů, sociální izolace

• neexistence sociálního zázemí

• hodnotová dezorientace

• nedostatek smyslu pro realitu života

• nepřiměřené reakce na životní a sociální problémy

• neadekvátní uspokojování potřeb

• neschopnost vyřizovat samostatně a odpovědně své záležitosti

Sociálně nepřizpůsobení občané netvoří jednotnou ucelenou skupinu.

Jedná se například o osoby bez přístřeší, osoby závislé na alkoholu nebo

omamných a psychotropních látkách, osoby páchající trestnou činnost, osoby

propuštěné z výkonu trestu, děti a mládež na útěku z výchovných zařízení

nebo z domova atd.

Jak je vidět, nemusí jít vždy o osoby společensky nepřizpůsobivé, mohou

se pouze odlišovat jiným výrazným způsobem od chování a životního stylu

majoritní společnosti.


Cílem sociální pomoci těmto občanům je vrátit je do stavu sociální

suverenity a nezávislosti, tj. ovlivnit způsob jejich života tak, aby nebyl

v rozporu s obecnými zájmy společnosti, vyjádřenými v právních normách, ani

s tradicemi a zvyklostmi, jejichž nerespektování vede k sociální izolaci. Dále je

nutné je ovlivňovat tak, aby svým způsobem života neohrožovali své zájmy

a zájmy osob na nich závislých. Dalším cílem je minimalizace důsledků

takového způsobu života jak pro osoby samotné, tak pro společnost.

Volba metod pomoci záleží na spolupráci a motivaci osoby, které je

pomáháno a na možnostech společnosti. Různé formy pomoci mohou

obsahovat zabezpečení úplného zaopatření, pomoc při zajištění ubytování,

přístřeší či stravy, pomoc při zajištění zaměstnání, pomoc při řešení rodinných

záležitostí atd. Někdy se jedná také o pouhou minimalizaci negativních

důsledků způsobu života občanů sociálně exkludovaných pro společnost –

např. výměna stříkaček a jehel u uživatelů drog atd.

Způsob života osob sociálně exkludovaných je velmi často charakterizován

chudobou, často chudobou extrémní. Stav chudoby může být v některých

případech příčinou vzniku společenské nepřizpůsobenosti (dlouhodobá

nezaměstnanost, sociální deprivace) nebo jejím průvodním znakem (osoby

bez přístřeší), ale může být i jejím důsledkem (např. u osoby závislé

na alkoholu, drogách nebo hracích automatech). Avšak stav chudoby jako

takové není možné směšovat se stavem sociální dezintegrace, i vzhledem

k tomu, že jde o dvě zcela odlišné situace, ač mohou mít někdy podobné

skupinové znaky.


KAPITOLA 3

NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY


3. 1. ZÁKLADNÍ TERMÍNY Z OBLASTI NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY

Za nástroje sociální politiky považujeme prostředky, jimiž sociální

subjekt působí na sociální objekt nebo objekty, na jiný sociální

subjekt nebo subjekty. Těmito prostředky jsou zpravidla právo,

peníze a instituce, kterými se uskutečňuje služba (darování a konání),

regulace (zákazy a příkazy) a nátlak (politický a fyzický).

Sociálně-politické záměry lze realizovat:

• regulací – tj. zavázáním sociálního subjektu nebo objektu příkazem

nebo zákazem aby:

- něco konal ve prospěch jiného subjektu nebo objektu

- se zdržel činnosti

• konáním

- peněžním nebo věcným plněním

- poskytnutím služby, resp. činnosti ve prospěch objektu

• kontraktací – tj. smlouvou zavázat jiný sociální subjekt nebo objekt aby

něco konal nebo se zdržel činnosti nebo činnost jiného strpěl

• nátlakem fyzickým nebo politickým na sociální objekt nebo jiný sociální

subjekt, aby přijal a uskutečňovat sociální zájmy jemu vnucované.

Volba nástrojů zpravidla závisí na tom, čeho se jimi má dosáhnout

a kdo má být adresátem (objektem) péče. Jiné nástroje bude sociální

subjekt volit, bude-li chtít sociální ochranu poskytovat plošně nebo cíleně.

Poskytování cílené ochrany je vždy administrativně a finančně

náročnější než poskytování plošné ochrany. Vždy jde o to, zda cílení

sociální ochrany není dražší o podstatně vyšší administrativní náklady

než úspory na plošné ochraně, cílením dosažené.

Nejnáročnějšími nástroji sociální politiky jsou ty, jimiž sociální subjekt

něco koná a to proto, že vyžadují peníze, instituce a právní prostředky

(právní předpisy nebo smlouvu). Proto se obecně dává přednost

poskytování peněz než služeb. Služby se poskytují tehdy, když účinněji

pomáhají objektu péče než peníze (pomoc bezmocnému, umístění

osamělého invalidního člověka v domě s pečovatelsko službou S.)


Regulace

Regulací subjekt státní sociální politiky nutí jiné subjekty, aby:

• něco daly (daně, pojistné za zaměstnance )

• něco konaly (závodní stravování)

• se zdržely určitého konání (bezpečnost práce)

• strpěly konání jiných (omluvily karanténu, nemoc, dovolenou na zotavenou)

Nátlak

Nevládní sociální subjekty používají nátlakových forem, aby donutily jiný

nevládní subjekt (odbory, zaměstnavatele, občanská sdruženíS) nebo

stát brát jejich zájmy v úvahu.

Nejčastějším nástrojem pro nátlakové akce jsou:

• petice (využití petičního práva)

• tisk (využití svobody slova)

• mítinky, manifestace, demonstrace (využití práva shromažďovacího)

• stávky, obstrukce či jiné formy občanské neposlušnosti, pokud jsou

v souladu s právními předpisy (ohlášení, zachování veřejného pořádkuS)

Peněžité dávky

• nenávratné plnění

• návratná nebo podmíněně návratná půjčka

• jednorázové – poskytovány najednou tomu, kdo splnil podmínky,

neznamená to, že se jednorázové dávky nemohou opakovat, je-li znova

splněna podmínka pro jejich poskytnutí – např. porodnéS.

• opakované – poskytují se pravidelně v určitém časovém intervalu,

ze stále stejného důvodu

Důvod pro poskytování dávky musí být stále stejný – změní-li se důvod,

poskytuje se jiná peněžitá dávka – např. dosáhne-li invalidní důchodce

důchodového věku, získává starobní důchod.

Podmínky pro přiznání dávky jsou:

• věcné

• systémové

• formální


Věcná podmínka – sociální událost, která člověka postihne. Musí se

prokazovat:

• listinou (dosažení věku, sňatek, narození dítěte, úmrtí)

• úředním sdělením (úřadu práce o nezaměstnanosti)

• šetřením (výrok lékaře o nemoci, komise o invaliditě)

Systémová podmínka – přináležitost k systému (občanství, členství), který

peněžitou dávku poskytuje, případně finanční příspěvek poskytovaný

po určitou dobu (daně, příspěvky, pojistné)

Tato podmínka může být vyžadována:

• v okamžiku sociální události nebo podání žádosti

• po určitou dobu před vznikem sociální události (doba pojištění)

Formální podmínka

- zpravidla procesní způsobilost a podání žádosti, která má všechny

formální náležitosti.

Věcné dávky

Rozhodnutí, zda poskytnout peněžitou dávku nebo věcnou pomoc závisí

na sledovaném účelu. Poskytnutí peněžité dávky je vždy lacinější než

poskytnutí dávky věcné, protože věcné dávky vyžadují vytvoření

složitějších institucionálních podmínek.

Věcná dávka se poskytuje, jestliže:

• je důvodné podezření, že by peněžitá dávky nebyla použita k účelu, pro

který byla určena

• ten, komu má být dávka poskytnuta, ji nemůže z objektivních důvodů

použít k zamýšlenému účelu (nedostupnost na trhu, potřeba servisu)

• věcné plnění lépe plní účel, pro který byla určena (potraviny v době válkyS)

Věcná dávka může být:

• jednorázová – výbavička pro dítě, chodítko pro starého člověka

• opakující se – doprava zdarma, přesnídávky ve škole, učebniceS.


3. 2. SLUŽBY

3.2.1. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Sociální služba je podle zákona o sociálních službách (108/2006 Sb.)

činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám

za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.

Nepříznivá sociální situace je oslabení nebo ztráta schopností

z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální

situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností,

sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností

jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů.

Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je takový, kde je předpoklad,

že tento bude trvat déle než jeden rok a omezuje duševní, smyslové nebo

fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost.

Přirozené sociální prostředí je rodina a sociální vazby k osobám

blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými

sdílí domácnost a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné

sociální aktivity.

Sociální začleňování je proces, který zajišťuje, že osoby sociálně

vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitosti

a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického,

sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je

ve společnosti považován za běžný.

Sociální vyloučení je vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti

a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.

Zdravotní postižení je postižení tělesné, mentální, duševní, smyslové

či kombinované, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou

na pomoci jiné osoby.


Sociální služby zahrnují

• sociální poradenství

• služby sociální péče

• služby sociální prevence

Formy poskytování sociálních služeb

• pobytové – spojené s ubytováním v zařízení sociálních služeb

• ambulantní – za nimi osoba dochází nebo je doprovázena nebo

dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování

• terénní – jsou osobě poskytovány v přirozeném sociálním prostředí

3.2.2. SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ (§37)

Zahrnuje základní a odborné sociální poradenství.

Základní poradenství v rámci kterého jsou poskytovány potřebné

informace přispívající k řešení situace klientů/tek, je základem všech

sociálních služeb a je povinností každého poskytovatele tuto službu zajistit.

Odborné poradenství je poskytováno ve specializovaných zařízeních

zaměřených na potřeby jednotlivých skupin osob (např. oběti trestných

činů, senioři). Součástí této činnosti je také půjčování kompenzačních

pomůcek.

Služba zajišťuje zejména:

• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím

• sociálně terapeutické činnosti

• pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání

osobních záležitostí

3.2.3. SLUŽBY SOCIÁLNÍ PÉČE (§38)

Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou

a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co největší míře

zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje

jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.

V rámci těchto služeb je poskytována zejména pomoc při sebeobsluze,

osobní hygieně, stravování, bydlení, při zajištění chodu domácnosti,


psychoterapie a socioterapie, zprostředkování kontaktu se společenským

prostředím a zprostředkování zdravotní péče.

Služby se poskytují osobám, které pro ztrátu soběstačnosti z důvodu

věku, nepříznivého zdravotního stavu a/nebo z jiných závažných důvodů

nejsou samostatně schopny dostatečně zabezpečovat a uspokojovat své

životní potřeby bez pomoci jiné osoby. Cílem je umožnit jim v nejvyšší

míře zapojení do běžného života.

Druhy služeb sociální péče:

• osobní asistence v přirozeném prostředí osoby; pomoc při zajištění

hygieny, stravy, při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací

aktivity, aktivizační činnost, zprostředkování kontaktu se společenským

prostředím, pomoc při uplatňování oprávněných zájmů a při obstarávání

osobních záležitostí

• pečovatelská služba v domácnostech osob či v zařízení sociálních

služeb; pomoc při péči o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo

poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc

při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti,

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím

• tísňová péče terénní služba, nepřetržitá distanční hlasová

a elektronická komunikace pro osoby, které jsou vystavené stálému

vysokému riziku ohrožení života či zdraví v případě náhlého zhoršení

jejich zdravotního stavu nebo schopností, poskytnutí neodkladné

pomoci, sociální poradenství

• předčitatelské a průvodcovské služby terénní nebo ambulantní služby

poskytované osobám, jejichž schopnosti jsou sníženy z důvodu věku

nebo zdravotního postižení v oblasti orientace nebo komunikace

a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní záležitosti.

• podpora samostatného bydlení pro osoby se zdravotním postižením,

chronickým onemocněním včetně duševního; pomoc s chodem

domácnosti, výchovné, vzdělávací aktivity, sociálně terapeutické činnosti

• odlehčovací služby terénní, ambulantní nebo pobytové služby pro

zdravotně postižené a staré osoby, o které je jinak pečováno v jejich

přirozeném sociálním prostředí s cílem umožnit pečující osobě


nezbytný odpočinek. Obsahují pomoc při péči o vlastní osobu, hygienu,

stravu, ubytování, výchovné a vzdělávací aktivity. Tento typ služby se

nazývá také respitní péče.

• centra denních služeb pro osoby, které mají sníženou soběstačnost

z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení

a jejichž situace vyžaduje pomoc další osoby. Služba zajišťuje pomoc při

osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí

stravy nebo pomoc při zajištění stravy, výchovné, vzdělávací aktivityS

• denní stacionáře ambulantní služba, běžná péče o vlastní osobu,

hygiena, strava, výchovné, vzdělávací aktivity

• týdenní stacionáře pobytová služba; běžná péče o vlastní osobu,

hygiena, strava, výchovné, vzdělávací aktivity, ubytování

• domovy pro osoby se zdravotním postižením ubytování, strava, péče

o vlastní osobu, hygiena, výchovné, vzdělávací a aktivizační aktivity

• domovy pro seniory ubytování, strava, péče o vlastní osobu, hygiena,

výchovné, vzdělávací a aktivizační aktivity

• domovy se zvláštním režimem pro osoby s chronickým duševním

onemocněním, závislostí na návykových látkách, s demencí; ubytování,

strava, péče o vlastní osobu, hygiena, výchovné, aktivizační aktivity

• chráněné bydlení skupinové, individuální; pomoc se zajištěním stravy,

ubytování, chod domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační aktivity

• sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních pro osoby,

které nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale vzhledem ke svému stavu

se nemohou obejít bez péče jiné osoby; tyto služby napomáhají v době,

než je jim zabezpečena pomoc blízké osoby či jiné sociální služby –

poskytnutí ubytování, stravy, pomoci při osobní hygieně, sociálně-

terapeutické činnosti, aktivizační činnosti S

Téměř všechny služby sociální péče obsahují také sociálně terapeutické

činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc

při uplatňování práv, oprávněných zájmů, a při obstarávání osobních

záležitostí.


3.2.4. SLUŽBY SOCIÁLNÍ PREVENCE (§53)

Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení

osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní

návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně

znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou

činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat

osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost

před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

• Raná péče terénní, případně ambulantní služba, poskytovaná

zdravotně postiženému či ohroženému dítěti a jeho rodičům do 7 let

věku dítěte; výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti

• Telefonická krizová pomoc terénní služba poskytovaná na přechodnou

dobu osobám, které se nacházejí v ohrožení zdraví nebo života nebo v jiné

obtížné životní situaci, kterou přechodně nemohou řešit vlastními silami

• Tlumočnické služby terénní, případně ambulantní služba pro osoby

s poruchami komunikace, se smyslovým postižením

• Azylové domy pro osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou

bydlení, pobytové služby na přechodnou dobu

• Domy na půl cesty pobytové služby pro osoby opouštějící ústavní péči

či výkon trestu zpravidla do 26 let, způsob poskytování sociálních služeb

v tomto zařízení je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob

• Kontaktní centra ambulantní, popřípadě terénní služby, nízkoprahová

zařízení pro osoby ohrožené závislostí na návykových látkách;

snižování rizik spojených s užíváním návykových látek

• Krizová pomoc terénní, ambulantní nebo pobytová služba na přechodnou

dobu pro osoby, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví či života, kdy

přechodně nemohou řešit svoji nepříznivou sociální situaci vlastními

silami.

• Nízkoprahová denní centra ambulantní, popř. terénní služby pro osoby

bez přístřeší; zajištění hygieny, strava

• Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež děti od 6 do 26 let ohrožené

společensky nežádoucími jevy, ambulantní, terénní služby, výchovné

vzdělávací a aktivizační, cílem je zlepšit kvalitu jejich života předcházením


nebo snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem

jejich života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí

a vytvářet podmínky pro řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služba

může být poskytována osobám anonymně.

• Noclehárny ambulantní služby pro osoby bez přístřeší; hygienické

zázemí a přenocování

• Služby následné péče terénní služby pro chronicky duševně nemocné

a osoby závislé na návykových látkách, které absolvovaly léčbu

ve zdravotnickém zařízení nebo se jí podrobují nebo pro osoby, které

abstinují

• Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi terénní, příp. ambulantní

služby pro rodiny, kde je vývoj dítěte ohrožen v důsledku dlouhodobé

krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci

překonat a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje

• Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením

ambulantní nebo terénní služby poskytované osobám v důchodovém věku

nebo osobám se zdravotním postižením ohroženým sociálním vyloučením

• Sociálně terapeutické dílny pro osoby se sníženou soběstačností

z důvodu zdravotního postižení, které není možné umístit na otevřený

ani na chráněný trh práce s cílem pravidelné podpory pracovních

návyků

• Terapeutické komunity pobytové služby i na přechodnou dobu pro

osoby závislé na návykových látkách nebo osoby chronicky duševně

nemocné, které mají zájem o začlenění do běžného života

• Terénní programy pro osoby, které vedou rizikový způsob života nebo

jsou tímto způsobem života ohroženy; cílem je vyhledávání těchto osob

a minimalizace rizik jejich způsobu života. Služba může být poskytnuta

i anonymně

• Sociální rehabilitace soubor specifických činností směřujících k dosažení

samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti a to rozvojem jejich specifických

schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných,

pro samostatný život nezbytných činností alternativních způsobem

využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální

rehabilitace se poskytuje formou ambulantní, terénní nebo pobytové


Téměř všechny služby sociální prevence obsahují také sociálně terapeutické

činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při

uplatňování práv, oprávněných zájmů, a při obstarávání osobních záležitostí.

3.2.5. PODMÍNKY POSKYTOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB:

Poskytovat sociální služby lze pouze na základě registrace (oprávnění

k poskytování sociálních služeb), o které rozhoduje krajský úřad, příp.

Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Kvalitu a plnění podmínek stanovených zákonem kontroluje Inspekce

poskytování sociálních služeb.

Poskytovatelé sociálních služeb

Poskytovat sociální služby může při splnění podmínek:

• Územní samosprávný celek a jím zřízená právnická osoba

• Další právnické osoby (např. občanské sdružení, obecně prospěšná

společnost, církev)

• Fyzické osoby

• Ministerstvo a jím zřízené organizační složky státu (např. obec)

Zákon o sociálních službách také upravuje poskytování příspěvku

na péči. Ten náleží těm lidem, kteří jsou především z důvodu

nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby. Příspěvek

náleží osobě, o kterou má být pečováno, nikoli osobě, která péči zajišťuje.

Žádá se na obecním úřadu obce s rozšířenou působností tzv.

obce III. typu, v jejichž spádovém území má žadatel trvalý či hlášený pobyt.

Při žádosti je nutné uvést všechny požadované povinné údaje (např.

také kdo bude péči zajišťovat). Následuje šetření úřadu a posudek lékaře,

který hodnotí dopady zdravotního stavu.

Další podrobnosti upravuje zákon o sociálních službách a prováděcí

vyhláška k zákonu.

3.2.6. FINANCOVÁNÍ NESTÁTNÍCH ORGANIZACÍ – POSKYTOVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Úhrady nákladů za sociální služby

Sociální služby se poskytují osobám bez úhrady nákladů nebo

za částečnou nebo plnou úhradu nákladů. Náklady hradí osoba podle


smlouvy uzavřené s poskytovatelem, je možné dohodnout spoluúčast

rodinných příslušníků.

Bez úhrady se poskytují tyto služby:

• sociální poradenství

• raná péče

• telefonická krizová pomoc

• tlumočnické služby

• krizová pomoc

• služby následné péče

• sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi

• sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením

• terénní programy

• sociální rehabilitace

• sociální služby v kontaktních centrech a nízkoprahových zařízení pro děti

a mládež

• služby sociálně terapeutických dílen

Za úhradu se poskytují tyto služby:

• pobytové – v týdenních stacionářích, v domovech pro osoby se zdravotním

postižením, v domovech pro seniory, v domovech se zvláštním režimem,

v chráněném bydlení, ve zdravotnických zařízeních ústavní péče,

v centrech sociálně rehabilitačních služeb – úhrada za ubytování, stravu

a péči poskytovanou ve sjednaném rozsahu.

Uživateli musí po úhradě za ubytování a stravu zůstat alespoň 15 % jeho

příjmu. Maximální výši úhrad ve všech typech služeb stanoví zvláštní předpis.

Neziskové organizace i některé církevní subjekty jsou financovány

prostřednictvím státních dotací a grantů, o které je nutno žádat v grantových

řízeních.

Nejčastěji se jedná o zdroje z MPSV, MZČR a z dotací krajů či obcí.

Dalšími zdroji jsou finance z českých i zahraničních nadací či fondů.

V současné době jsou využívány také fondy EU.

Finance je možné získávat také od soukromých dárců či od beneficientů

služeb (příspěvky od těch, kteří služby čerpají).


KAPITOLA 4.

SUBJEKTY A OBJEKTY

SOCIÁLNÍ POLITIKY


4. 1. SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Za subjekty sociální politiky, které své potřeby a zájmy prosazují svou

sociální politikou, považujeme jen formalizované sociální systémy

s definovanými strukturami a chováním.

Sociální systémy vnímáme jako určitým způsobem uspořádané

soustavy lidí (prvky systémů) a vztahy mezi nimi.

Systémy se dělí na neformální a formální.

Společné všem neformálním i formálním sociálním systémům je úsilí

bránit své nebo jiné sociální zájmy, struktury a postoje anebo své zájmy

prosazovat, tj. získat pro ně podporu a nutit jiné sociální subjekty, aby je

respektovaly.

Neformální sociální systémy: mají sice stejný zájem, ale nevytvořili si

žádné formální struktury k jeho uplatňování. Zájmové skupiny mohou být

nevědomé či neuvědomělé (obyvatelé domu, neformalizovaná skupina lidí

ze stejného pracoviště nebo bydlištěS.) nebo vědomé – lobbisté,

účastníci stávky nebo demonstrace.

Formální sociální systémy: institucionalizované skupiny, které jsou

formálně organizované, uspořádané určitým, všem účastníkům známým

a všemi účastníky přijatým způsobem, s viditelnými a formalizovanými

strukturami. Tyto struktury jsou upořádány hierarchicky a jednotliví lidé

v nich mají přidělené nebo zvolené, všemi respektované role.

Ve formalizovaných strukturách existují normy, podle kterých se jednotliví

účastníci chovají.

Sociální kontrola – mechanismus, který umožňuje přesvědčování,

příkazy a tlaky, způsoby uznání a zavržení, volby a sankce N. který vede

k respektování přijatých hodnot, norem a vzorů. Sociální kontrolou se tedy

vynucuje určité chování v sociálním systému.

Sociální kontrola – formální – nástroje – pravidelné volby, účast

na správě, institucionalizovaný dohled, stíhání všech provinění a porušení

přijatých sociálních norem.


Sociální normy – obyčeje, mravy, konvence, stanovy, řády, nařízení,

zákony, ústava – čím vyšší je forma sociální normy, tím intenzivnější je

i forma jejího vynucování.

4.1.1. STÁT JAKO SOCIÁLNÍ SYSTÉM

Nejsilnějším formalizovaným sociálním subjektem je stát. Ten zaručuje

občanům jejich lidská práva, deklarovaná ústavou. Právní rámec této

záruky vymezuje parlament soustavou zákonů a za provádění těchto

zákonů odpovídá vláda spolu s regionálními a obecními správními orgány.

Od ostatních sociálních subjektů se stát liší svými formalizovanými

rozhodovacími, realizačními, donucovacími a kontrolními mechanismy.

• Rozhodovací: parlament, samospráva, obecní zastupitelstva

• Realizační (řídící): právo, instituce, finance

- Právo: právem stát něco sociálním subjektům zakazuje nebo

přikazuje nebo je jinak omezuje nebo zvýhodňuje a stimuluje.

- Instituce: prostřednictvím institucí, které vytváří k realizaci práva, stát

něco dává nebo koná ve prospěch nebo neprospěch jiných subjektů

a objektů. Stát své instituce buď sám spravuje pomocí svého aparátu

nebo jejich správu svěřuje jiným subjektům.

- Finance: daně přímé – z příjmu obyvatel a právních subjektů,

nepřímé – z činností, DPH, clo, z nemovitosti, ze zvířatS.

• Donucovací: stát donucuje všechny subjekty, podřízené jeho suverenitě,

aby respektovaly právo a instituce a chovaly se požadovaným

způsobem. Páteří donucovacích mechanismů demokratického státu jsou

nezávislé soudy.

4.1.2. OBCE JAKO SOCIÁLNÍ SUBJEKTY

Obec je typickou a nejmenší samosprávnou jednotkou státu. Je

významným subjektem státní sociální politiky. Má své vlastnictví. Stát

může obci uložit, zpravidla zákonnou cestou, aby něco pro své občany

konala. V tom případě musí také zajistit financování takového konání. Stát

obci poskytuje k tomu účelu určité prostředky buď přídělem ze státního


rozpočtu nebo tím, že jí svěří vybírání určité státní daně a umožní, aby si

ponechala její výtěžek (např. daně z majetku, z půdyS.)

Obec se však může sama rozhodnout, že něco poskytne nebo vykoná,

např. může být připravena zasáhnout, jestliže některý z jejích občanů se

ocitne v těžké životní situaci. Stát může takovou činnost dotovat (grantem)

nebo umožnit, aby obec mohla sama vybírat poplatky (např. z chovného

zvířectva).

4.1.3. NESTÁTNÍ ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ SUBJEKTY

Do kategorie nestátních subjektů patří fyzické a právnické osoby

(sdružení, hnutí, spolky, nadace, ale i podnikatelé, zaměstnavatelé)

podnikatelského nebo nepodnikatelského (zájmová sdružení, nadaceS)

charakteru.

Podnikatelské subjekty, které zaměstnávají občany, zpravidla rozvíjejí

sociální politiku (personální politika) vůči vlastním zaměstnancům.Ta bývá

především zaměřená na rozvoj potenciálu a motivaci zaměstnanců,

zejména na otázky kvalifikace, zdraví, odměňování a sociálních podmínek.

U větších podniků tuto činnost organizují a personální strategii rozvíjí

zvláštní specializované útvary – personální útvary. Zabývají se především

osobní a mzdovou agendou, školením zaměstnanců, péčí o jejich rozvoj

a o uspokojování jejich potřeb souvisejících se zaměstnáním. Vykonávají

i činnosti směřující k pěstování pocitu sounáležitosti k firmě. Další formy

jsou individuální péče o zaměstnance v podobě firemních služeb.

Sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také

podnikatelským programem. Sociální služby pro stát nebo pro občany je

možno vykonávat za úplatu a přitom dosahovat zisk. Sociální podstata je

v tom, aby byly přístupné i těm, kteří na ně nemají peníze, tedy aby byly

pro takové občany hrazené z jiných zdrojů.

Některé podnikatelské subjekty podporují (sponzorují) sociální činnosti

i mimo vlastní systém dary či službami.

Občanská sdružení, nadace, zájmové a církevní organizace

a podpůrné spolky patří mezi sociální subjekty, které po státu nejčastěji


sledují cíl pomoci občanům. Jejich sociální programy jsou cílem, nikoliv jen

prostředkem k dosažení jiných záměrů. Uskutečňují je a zisk přitom není

hlavním cílem jejich snažení.

Mezinárodních institucí, které se zabývají sociální politikou v té či oné

formě, je celá řada.

• specializované organizace OSN – Mezinárodní organizace práce – MOP

• organizace s regionální působností – Rada Evropy, Evropská Unie

• státní – všechny mezinárodní organizace ze svazku OSN

• nestátní – Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení sdružující

sociální pojišťovny

• odborové – Mezinárodní konfederace svobodných odborů

• působící v celé oblasti sociální politiky – Mezinárodní organizace práce

• zabývající se pouze některým z aspektů sociální politiky – Mezinárodní

červený kříž, Mezinárodní svazy invalidů, sociálních pracovníkůS.

Mezinárodní organizace jsou sdruženími států nebo nestátních organizací,

která si berou za úkol především:

• organizovat mezinárodní pomoc a mezistátní a meziregionální podporu

jednotlivým státům, pokud o ni mají zájem a pokud pro řešení svých

sociálních problémů nemají dosti účinných prostředků (pomoc při hladu,

válce, zemětřesení, povodních apod.)

• harmonizovat sociálně politická úsilí jednotlivých států stanovením

minimálních hladin sociální ochrany nebo doporučováním účinných

realizačních postupů (úmluvy a doporučení MOP, Rady EvropyS)

• vytvářet společné orgány pro realizaci celosvětové nebo regionální

sociální politiky (např. Evropská unie)

• budovat světové nebo regionální kontrolní mechanismy na ochranu lidských

nebo jiných práv (průmyslových, autorských, telekomunikačníchS.)

OSN a její agentury

OSN – Organizace spojených národů

• Hospodářská a sociální rada OSN

• Centrum pro sociální rozvoj a humanitární záležitosti (Vídeň) – zabývá

se sociální problematikou, např. stárnoucího obyvatelstva, invalidů, žen,

mládeže apod.


• Evropské centrum OSN pro výzkum a vzdělávání v „social welfare“

V rámci své širší činnosti se sociálními aspekty zabývá např. Světová

zdravotnická organizace (WHO), MOP, Mezinárodní banka pro obnovu

a rozvoj, S

Evropské struktury

Rada Evropy - na půdě Rady Evropy se uzavírají konvence nebo dílčí

ujednání, mezinárodní smlouvyS.např. Evropská konvence o lidských

právech (1961), Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972),

Evropský kodex sociálního zabezpečení (1990) a další v oblasti sociálních

práv, ochrany zdraví, právní jistoty, vzdělávání a kultury, životního

prostředíS..

Pro občany to znamená, že:

• mohou povolat svou vládu k odpovědnosti před mezinárodní soud pro

lidská práva ve Štrasburku

• zaručuje dodržování jednotlivých svobod

Evropská unie – sleduje jiné cíle než Rada Evropy, ale stále více proniká

i do oblastí, kterými se zabývá Rada Evropy

• vytvoření hospodářské a měnové unie

• harmonizace zákonodárství v hospodářské, sociální a politické oblasti,

v oblasti životního prostředí

Světové nestátní organizace

Důležitou mezinárodní organizací specializovanou na sociální

zabezpečení je Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (MASZ),

založená v r. 1927 s cílem chránit, zlepšovat a rozvíjet sociální zabezpečení

v celém světě prostřednictvím mezinárodní spolupráce.

Činnost MASZ:

• organizace mezinárodních odborných jednání, diskusí, seminářů

a výukových kursů o sociálním zabezpečení

• výměna informací a zkušeností, jejich srovnávání a vzájemná pomoc

mezi členskými organizacemi


• výzkum v otázkách sociálního zabezpečení

• publikační činnost a dokumentace sociálního zabezpečení ve světě

• spolupráce s jinými mezinárodními organizacemi na poli sociálního

zabezpečení

MASZ sdružuje nositele sociálního pojištění nebo sociálního zabezpečení

z celého světa (pojišťovny, fondy, ministerstva)

Další světové nestátní organizace: Mezinárodní sdružení sociálních škol,

Mezinárodní sdružení sociálních pracovníků, církevní sociální instituce,S..

4. 2. OBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY (SKUPINY, JEDNOTLIVCI)

Za objekty sociální politiky považujeme ty, k nimž tato politika směřuje

a kdo z ní mají prospěch. Jsou jimi skupiny osob nebo jednotlivci.

4.2.1.SKUPINY Jakmile se sociální ochrana ve společnosti konstituovala jako právo, bylo toto

právo vždy určeno buď všem (univerzálně) nebo jen někomu (selektivně).

V sociální pomoci bývají skupiny identifikovány druhem potřeby, která

se má uspokojit (bezmocnost, nemoc, osiřeníS)

Některé sociální systémy zavedly jiná kritéria selekce jako např. příslušnost

k rase (segregační zákony v Jihoafrické republice, Norimberské zákony

ve fašistickém NěmeckuS). Takové definice jsou v rozporu s lidskými právy

a jsou mezinárodním společenstvím odsuzovány.

Skupina může být objektem sociální činnosti, ale také jejím subjektem.

V autokraciích a totalitních režimech skupiny zpravidla bývají jen příjemci

toho, co jim vládci v systému přidělí, tedy pasivními objekty sociální politiky.

Demokratické sociální systémy se vyznačují skupinovou autonomií,

kdy objekty sociální politiky mají určitý vliv na fungování sociálního

systému a jeho sociální politiku, tedy kromě toho, že jsou objektem, mají

i některá práva subjektů. Tento stav se označuje jako participativní.


Participace neboli účast může být nejrůznější – na rozhodování,

na správě, na financování.

4.2.2. JEDNOTLIVCI

Jednotlivec je objektem sociální politiky buď pro svou účast v systému

(přihlásil se, je formálně členem, platil příspěvky) nebo pro svou potřebu

(je chudý, nemajetný, nemocný, sirotek atd.)

Objektem státní a obecní sociální politiky jsou tedy její uživatelé

či zákazníci, tj. kdo sociální politiku pociťují na své kůži – ti, kdo jsou touto

sociální politikou nějakým způsobem chráněni, řízeni, omezováni, stimulováni

apod.

Člověk jako objekt úsilí sociálně politických systémů jimi může být

opečováván nebo stimulován k zachování svých lidských rolí. V prvním

případě hovoříme o statické, pasivní péči, která, je-li nepřiměřeně velká,

může člověka „uvěznit“, stát se sociální pastí, odzbrojující jakoukoli jeho

snahu o zachování jeho lidských, občanských a profesionálních rolí, resp.

o reintegraci do normálního života.

Ve druhém případě hovoříme o aktivizující roli státní či obecní sociální

politiky, která vytváří podmínky pro setrvání nebo navrácení občana

do plnohodnotného života, pro zachování nebo znovunabytí jeho lidských

funkcí a občanských a profesionálních rolí. V tomto případě sociální instituce

jen podporují vlastní úsilí člověka. Teprve a pouze v případech, kdy veškeré

vlastní úsilí z objektivních (zdravotních apod.) důvodů selže, nastupuje péče

nahrazující vlastní úsilí člověka úsilím jiných o jeho zachování.

Při rozvoji aktivního a aktivizujícího úsilí se subjekt sociální činnosti

pokouší zapojit člověka – klienta do procesu rozhodování o způsobech

a rozsahu sociální ochrany. Klient je nejen uživatelem plodů sociálního úsilí,

ale v rámci vymezeném subjektem spolurozhoduje také o užití jeho výsledků

co do formy a obsahu.


KAPITOLA 5

KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKA

A KOMUNITNÍ PLÁNOVÁNÍ


KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKA A KOMUNITNÍ PLÁNOVÁNÍ

Zkušenosti odborníků pracujících v sociální sféře stále poukazují

na nedostatky v plánování sociálních služeb. Subjekty /stát, kraje, obce/

většinou zatím neřeší celkovou koncepci sociální politiky regionu, i když se

o to stále častěji pokoušejí.

5. 1. KOMUNITNÍ PLÁNOVÁNÍ

Jednou z prvních snah o vytvoření funkční sociální politiky regionu je

využití metody komunitního plánování sociálních služeb.17

Cílem komunitního plánování sociálních služeb je, aby lidé měli k dispozici

takové sociální služby, které potřebují. Jde tedy jak o šíři nabídky různých

druhů služeb, jejich místní dosažitelnost, tak i o prohloubení jejich kvality.

Jádrem komunitního plánování sociálních služeb je zapojení všech,

kterých se sociální služby dotýkají a kteří chtějí přispět k jejich zlepšení,

tedy jejich uživatelů, poskytovatelů, zadavatelů i veřejnosti. Jde o proces,

který staví na vyjednávání a spolupráci těchto stran a představuje tak

plánování služeb vyplývající z reality, ne „od zeleného stolu“.

Zcela klíčové je tudíž zjištění potřeb a názorů lidí na sociální služby

a jejich fungování (nejde jen o stávající uživatele, ale i ostatní veřejnost

jakožto potenciální uživatele služeb).

Zjišťování potřeb a aktuální situace v oblasti sociálních služeb je

efektivní provádět přímo v místě, kde lidé žijí. Jedině tak lze dosáhnout

toho, že lidé budou mít sociální služby ve svém dosahu.

Kromě poptávky – zmapování potřeb – je nutné znát i nabídku,

tj. vědět, jaké služby jsou v daném místě či regionu poskytovány, jakými

poskytovateli, pro jaké cílové skupiny uživatelů, v jaké šíři, v jaké kvalitě

atd. Zejména z porovnání těchto dvou ukazatelů vycházíme při vytváření

představy o budoucí podobě sociálních služeb.

Při koncipování představy o budoucí podobě služeb může být ovšem

přínosné přihlížet i k obecnějším přehledům – např. demografické údaje,

17 Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb, MPSV, Praha 2004


tendence jejich vývoje a změny v čase – a brát je jako jeden z případných

podkladů umožňujících přesah od současnosti k předpokládaným trendům.

Představa o budoucí podobě služeb vzniká jako výsledek vzájemných

konzultací, je obecným vyhlášením, jakým směrem se mají sociální služby

v obci nebo kraji ubírat. Musí být pak samozřejmě doprovázena konkrétními

opatřeními (vycházejícími z možností využití všech dostupných zdrojů

a předem stanovených priorit), jež jsou návrhem řešení jednotlivých

problémových okruhů.

V průběhu realizace opatření (a i při jejich vytváření) se ukazuje, že ne

vždy je lze hned beze zbytku naplnit. Cykličnost plánování sociálních

služeb, tedy opakování celého procesu v určitých časových úsecích

nicméně zaručuje, že to, co se nepodařilo realizovat, se po analýze

důvodů neuskutečnění stává součástí následujícího plánovacího cyklu

a může v tom být pokračováno, případně zváženo, zda a nakolik je to

v dané podobě stále aktuální úkol.

Heslo komunitního plánování: Společně s vámi o službách pro vás

(komunitní plán musí vznikat, měnit se a rozvíjet nejen před zraky celé

veřejnosti, ale i přímo za aktivní účasti těch, kterých se to týká)

5. 2. HODNOTY KOMUNITNÍHO PLÁNOVÁNÍ

• klient především (přání a potřeby klientů se musí stát prioritou)

• veřejný zájem (komunitní plán musí být věcí veřejnou a veřejně

kontrolovatelnou)

• rovnost příležitostí (v sociálních službách musí mít všichni zaručeny

rovné příležitosti)

• vědomí souvislostí (sociální služby musí být hodnoceny a řešeny

v souvislostech se všemi dalšími službami lidem, např. zdravotnickými,

ale i aktivitami volnočasovými a vzdělávacími)

• prevence (předcházet obtížným situacím a ne je pouze napravovat)

Komunitní plán je návodem na efektivní rozdělování financí do sociálních

služeb, ukazuje, které služby jsou pro komunitu/lokalitu prioritou.


5. 3. POSTUP PŘI VYTVÁŘENÍ KOMUNITNÍHO PLÁNU

Na vytváření komunitního plánování jsou vždy tři základní skupiny -

zadavatelé/ti, kdo služby platí/, poskytovatelé/ti, kdo služby provozují/

a uživatelé/ti, kdo služby přijímají/

• vytvoření řídící komise a pracovního týmu ze zástupců všech těchto

skupin v regionu /v ideálním případě/

• společné zjišťování potřeb regionu

- v pracovním týmu /členové komise mezi sebou, formulace vlastních

cílů a otázek, „co nevíme a potřebovali bychom vědět“/

- v lokalitě /výzkumy mezi „obyčejnými“ lidmi*, mapování vzniklých

či vznikajících sociálních služeb, výzkumy mezi dalšími poskytovateli

služeb, mapování demografického rozvoje regionu/

• na základě zjištěných informací zhodnocení současného stavu

sociálních služeb, tvorba doporučení a cílené plánování dalšího

rozvoje sítě sociálních služeb / každá lokalita, region, je jiná- jiné potřeby/

• uvádění do praxe

• ověřování

průběžně : hledání dalších spojenců v lokalitě, supervize, konzultace

např. v zahraničí /např. Ve Velké Británii je komunitní plánování sociálních

služeb zákonem nařízeno/

např.: Co potřebujete, aby se vám lépe žilo?

S čím z toho byste chtěli pomoci?

Kdo by vám s tím mohl pomoci?

Proč by vám s tím měl někdo pomáhat?

Jak by tato pomoc měla vypadat?

5. 4. CÍLE KOMUNITNÍHO PLÁNOVÁNÍ • dosažení a průběžné obnovování dohody mezi základními subjekty

zúčastněnými v procesu poskytování služeb

• postupné nastavení služeb dle potřeb občanů s ohledem na hodnoty

a priority Komunitního plánu, tedy ušetřit peníze zvýšením efektivnosti

systému a ušetřené peníze vkládat do zlepšení kvality poskytovaných

služeb

Documents

Socialni politika-obalkaA-2 · 2013-02-11 · silami své rodiny či sousedskou výpomocí. Zahrnuje soubor všech nástrojů, které výše uvedené situace pomáhají řešit (sociální