PROJEKT IHISTUD - KBS FF ŽČU PLZEŇ

(registrační číslo CZ 1.07/2.2.00/15.0390)

Úvod do studia judaismu

Tento studijní materiál vznikl v letech 2009-2011 společnou činností studentů

magisterského studijního programu „Kulturní antropologie Předního východu“. Díky

prostředkům z projektu IHISTUD bylo možné jej revidovat, sjednotit, doplnit fotografie

a úkoly pro samostudium.

Autory zdrojových textů jsou (v pořadí dle pořadí kapitol): Marcela Zdeňková, Eva

Žouželková, Marcela Kratochvílová, Martina Valentová, Pavlína Štefanová, Tereza

Němečková, Zbyněk Tarant, Karel Gregor, Daniela Hovorková, Eva Žákovcová,

Aneta Janoušková, Karolína Matějů, Kateřina Postupová, Kateřina Rudincová,

Zbyněk Klem, Monika Zítková, Ladislava Vovsová a Jana Mikolášková

Redakce: Věra Tydlitátová, Zbyněk Tarant

Fotografie: Zbyněk Tarant

Obsah1 . Počátky izraelského monoteismu...........................................................................................32 . Babylónské zajetí ..................................................................................................................7

Proměna náboženství v důsledku exilu...........................................................93 . Svatá místa a chrám.............................................................................................................14

Chrámový personál................................................................................................15Jeruzalémský chrám ..............................................................................................18Chrám Šalomounův................................................................................................19Politická situace a Ezechielova vize.......................................................................21Zerubábelův chrám.................................................................................................22Znovuzasvěcení chrámu.........................................................................................22Chrám Herodův......................................................................................................23

4 . Svátky a kultický rok...........................................................................................................25Poutní svátky..........................................................................................................26

Pesach...........................................................................................................27Šavuot...........................................................................................................28Sukot.............................................................................................................29

Vysoké svátky........................................................................................................29Nový rok – Roš ha-šana................................................................................30Jom kipur – den smíření................................................................................31Chanuka – svátek světel................................................................................32Purim ............................................................................................................33Jom ha-acma´ut – Den nezávislosti Izraele..................................................34Jom Jerušalajim – Den Jeruzaléma...............................................................34

5 . Kanonizace a struktura Tanachu..........................................................................................406 . Mišna a Talmud – část 1......................................................................................................47

Raná rabínská tradice.......................................................................................................47Kanonizace Tóry..............................................................................................................48Cesta k mišně...................................................................................................................49Amoraité a zrod gemary..................................................................................................53

7 . Mišna a Talmud – část 2......................................................................................................58Jazyky Talmudu...............................................................................................................64

8 . Judaismus na přelomu věků.................................................................................................68Židovské nábožensko-politické skupiny................................................................69Povstání v Jeruzalémě............................................................................................73

Prameny...........................................................................................................................869 . Židovský středověk..............................................................................................................8710 . Židovská mystika.............................................................................................................11111 . Haskala.............................................................................................................................13112 . Nová doba........................................................................................................................14513 . Dodatek - Dějiny Židů v Čechách ...................................................................................154

Golem...................................................................................................................156

1. Počátky izraelského monoteismu

Od 3. tisíciletí př. n. l. byla oblast Kenaánu osídlena mnoha různými skupinami, klany a

kmeny, jejichž městské státy se rozkládaly na pobřeží Středozemního moře a v údolí Jordánu.

Kenaánci (nazveme-li tak obecně různé skupiny obývající Kenaán) se živili zemědělstvím

(pěstováním obilí, ovoce, oliv, zeleniny a chovem dobytka), obchodem a řemesly. Obyvatelé

města Ugarit vytvořili první hláskové písmo. Féničané prosluli jako vynikající mořeplavci a

výrobci ceněného purpuru. V průběhu 2. tisíciletí se objevují „mořské národy“, k nimž patrně

náleží i Pelištejci usazující se na pobřeží Kenaánu. Bible pak zmiňuje celou řadu dalších

národů přítomných v oblasti. Právě Kenaánci měli velký vliv na náboženství izraelských

kmenů, jejichž obyvatelstvo v této době bylo nazýváno Hebrejci, což znamená zhruba

Přecházející nebo Kočovníci a vyjadřuje zřejmě fakt, že šlo o chovatele stád. Podle novějších

teorií jsou Izraelci jednou z mnoha kenaánských skupin, a to skupinou, později amfiktyonií

(symbolickým svazkem 12 kmenů) uctívající boha Ela. První historická zmínka o Izraeli

pochází z konce 13. stol. př. n. l. z tzv. Merneptahovy stély.

Závěr textu Merenptahovy stély (13. stol. př. n. l.)

Knížata jsou pokořena a jen říkají: „Šalom!“

Žádný z příslušníků Devíti luků až nezvedá hlavu.

Cekenu je poražen,

Chatti je v klidu,

Kanaán je zbědovaný.

Aškalón je dobyt,

Gezer uchvácen,

Jenoam už neexistuje.

Izrael je zpustošen a nemá plody,

Charu se stal vdovou vydanou napospas Egyptu.

Všechny země jsou v klidu.

Každého, jenž se volně pohyboval, zastavil král Horního a Dolního

Egypta, Baenre Merenptah, Syn Réa, Merenptah Hetephermaat,

Obdarovaný životem každým dnem jako Ré.“

Obr. 1: Merenptahova stéla. Foto: Muzeum v Káhiře

Izraelské kmeny se sjednotily na základě víry v jednoho Boha, přičemž zpočátku

nevylučovaly význam jiných kenaánských bohů a mnohdy je také uctívaly. Za předstupeň

monoteismu můžeme tedy považovat henoteismus (monolatrii) a synkretismus.

O prvním monoteistickém konceptu moderního typu můžeme hovořit u faraóna Achnatona

(Amenhotepa IV.) ve 14. stol. př. n. l.,který zavedl kult jediného božstva, slunečního kotouče

Atona. Jeho reforma však byla po krátké době potlačena. Vliv Achnatonovy reformy na

monoteismus Izraele je častým tématem různých úvah, ale nepodařilo se jej prokázat. O

henoteismu a náběhu k monoteismu se uvažuje rovněž u několika kenaánských skupin či

kmenů, víme například o kultu El Eljona v Jeruzalémě, o henoteismu Midjánců a uvažuje se i

o dalších skupinách, jimiž mohl být izraelský kult ovlivněn, nebo s nimiž se souběžně

utvářel.

Nejvyšším kananejským bohem byl El. Jméno El se nejen v hebrejštině, ale i v jiných

semitských jazycích, užívá jako obecné označení pro božstvo. V biblických příbězích je Bůh

nejčastěji nazýván El nebo Elohim, ale existují i jiná jména, například tetragram JHVH, které

už pravděpodobně znaly dřívější hebrejské skupiny a jehož vyslovení se časem stalo

tabuizovaným. S tímto jménem, jehož přesnou výslovnost dnes neznáme, souvisí zkrácená

forma Jah nebo Jahu. Tento tvar se často objevuje v osobních jménech, která mají obecně

schopnost uchovávat prvky starých tradic. Dalším významným božstvem, které hrálo roli u

starých Izraelců, je Elův syn zvaný titulem Pán - Baal, vegetativní bůh a dárce deště, který byl

uctíván hlavně zemědělci. Manželkou Ela byla Ašera zpočátku v Izraeli regulérně uctívaná,

její kult byl později v zájmu reforem potlačen.

Staroizraelské náboženství je spojováno s mýtickou dobou biblických patriarchů, z nichž

Abraham je nazýván otcem víry a je pokládán za prvního monoteistu, který podle tradice

došel k víře v jediného Boha vlastním rozumem. Víra v Boha u patriarchů je chápána spíše

jako důvěra v to, že je a jejich rodinu El ochrání. Abraham důvěřoval Bohu natolik, že byl

ochoten obětovat i svého jediného syna Izáka. Lidská oběť byla u Kenaánců známá. Bůh

patriarchů ji však odmítl a biblický příběh, známý jako akedat jicchak (obětování Izáka), má

sloužit jako symbolické vymezení se proti lidské oběti. Svou důvěrou v Boha pak Abraham v

témže příběhu dokázal, že je schopen stát se otcem velkého národa.

O náboženských poměrech nám poskytuje informace především Bible, ve které se podle

„pramenné teorie“ Julia Wellhausena promítají celkem čtyři písemné tradice: nejstarší

Jahvista (J) a Elohista (E), které tvoří části knih Genesis a Exodus, pak Deuteronomista (D) a

Kněžský kodex (P). Bible obsahuje mnoho odkazů na staré kananejské náboženství, často

z pozice prorocké a reformní kritiky. Izraelské pojetí jednoho Boha postupně procházelo

vývojem a z místního, klanového či kmenového božstva se Bůh Izraele stává pánem celé

země a celého lidstva.

Kult Ela prošel dlouhým vývojem, nežli se stal tím, co dnes nazýváme za etickým

monoteismem. Velký vliv zde uplatnili intelektuálové z řad kněžstva a proroků, někdy

podporovaní, jindy pronásledovaní panovníky. Ještě za vlády prvních judských a izraelských

králů byl Hospodinův kult plný henoteistických prvků. Podle Bible se někteří králové snažili

vymýtit baalismus, ale jejich snahy neměly dlouhodobý úspěch. Například Jehú se rozhodl

vyhladit všechny Baalovy stoupence, ale sám nebyl dost důsledný. Také král Chizkijáš se pod

vlivem proroka Izajáše přiklonil k monoteismu. V očistě kultu nejvýrazněji zasáhl velký

reformátor král Jošijáš (649 př. n. l. - 609 př. n. l.), z jehož okruhu zřejmě pochází první

písemný zárodek Tóry, takzvaná Kniha Zákona (podle tradice zázračně nalezený při opravě

Chrámu). Autoři tohoto spisu pod vedením vrchního písaře Šáfana, svitku, který dnes

ztotožňujeme s knihou Deuteronomium, vytvořili koncept lineárních dějin, v nichž se Bůh

neviditelně, ale mocně zjevuje. Tito učenci jsou nyní řazeni do tzv. deuteronomistické školy a

předpokládá se, že rozpracovali ideu jednoho národa a jednoho spravedlivého krále pod

vládou jediného Boha. Dějiny v jejich pojetí jsou přímým vyjádřením Hospodinovy vůle a

například politické tragédie jsou trestem za nevěru božího lidu.

Konečným krokem, kterým vyvrcholil přerod izraelského náboženství v monoteistický

judaismus, bylo babylónské zajetí. V roce 586 př. n. l. Nebúkadnezar II. dobyl Jeruzalém a

zničil první Chrám. Do Babylónie s sebou odvedl jako zajatce elitu poraženého Judského

království. Někteří Judejci pod vlivem této tragédie Hospodina zavrhli, asimilovali se a začali

uctívat babylónská božstva. Jiní se ale ještě více přimkli k Hospodinu. V exilu proroci

rozpracovali ideu univerzální vlády Hospodina nad celým kosmem a nad lidstvem a uvolnili

jeho pouto k jeruzalémskému Chrámu. Dalším významným krokem k etickému monoteismu

bylo individuální a etické vztahování se k Bohu ve víře a přenesení kultického života do

rodiny (de facto všeobecné kněžství) a náhrada obětí modlitbami a studiem Tóry. Zrodil se

judaismus.

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete pojmy „monoteismus“, „polyteismus“, „henoteismus“, „deuteronomium“,

„elohista“, „jahvista“, „amfyktionie“

2. Z jakého pramene pochází nejstarší doložená historická zmínka o Izraeli a čím je

zajímavá?

3. Odkud máme doložen nejstarší známý monoteistický systém, kdo byl jeho

zakladatelem a jaký byl jeho osud?

4. Co je to pramenná teorie? Kdo byl jejím autorem? Jak je tato teorie přijímána dnes

(hledejte v literatuře)?

5. Jakými jmény je nazýván Bůh Izraele? Vysvětlete pojmy „tabu“ a „tabuová jména“.

6. Popište stručně příběh o obětování Izáka a navrhněte, jaká sdělení či ponaučení měl

patrně svým čtenářům/posluchačům předávat.

7. Kdy vládl král Jošiáš a čím je významný? Čím se vyznačovalo deuteronomistické

chápání dějin?

8. Do jakého letopočtu je kladeno zničení Prvního chrámu?

Bibliografie:

ARMSTRONGOVÁ, Karen. Dějiny Boha. Argo, Praha 1996

HELLER, Jan. – Hruška, Blahoslav. – Charvát, Petr. Encyklopedie starověkého Předního

východu. Libri, Praha 1999

JEPSEN, A. Královská tažení ve starém Orientu. Vyšehrad. Praha 1997, s. 102

JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. Barrister and Principal, Brno 2003

NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník A – P. Kalich, Praha 1992

PATAI, Raphael. The God Yahweh – Elohim. American Anthropologist, New Series, Vol. 75,

No. 4. (Aug., 1973), pp. 1181 – 1184.

Bible, český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 2001

2. Babylónské zajetí

Situace v Babylónii

V r. 626 př.n.l. se vlády nad Babylónii ujímá Chaldejec Nabopolasar, čímž se počíná období

dynastie zvané novobabylónská či chaldejská. Prioritním zájmem nového babylónského

panovníka je definitivně skoncovat s konkurenčním státním útvarem – Asyrskou říší. Své

dobyvačné úsilí tedy na počátku své vlády zaměřuje především na asyrské državy. Spojence

nachází Nabopolasar v médském králi Kyaxarovi, kterému se v r. 614 př.n.l. podaří dobýt a

vyplenit město Aššur. Oba králové pak společně podniknou tažení vedoucí k definitivní

porážce kdysi mocné Asyrské říše.

Tato událost znamenala posílení pozice babylónského státu a zároveň možnost orientovat

dobyvačnou politiku také na egyptské državy. Babylónský panovník začal pronikat na území

Sýrie a Judska. K vedení této vojenské akce byl určen následník trůnu Nabopolasarův syn

Nabukadnesar. Velkého úspěchu dosáhlo babylónské vojsko r. 605 př.n.l., kdy se mu podařilo

u města Karchemiš porazit egyptské oddíly a připojit tak k Babylónské říši podstatnou část

egyptských držav v Sýrii a Judsku. Téhož roku zemřel v Babylónu král Nabopolasar a novým

babylónským panovníkem se stal jeho syn Nabukadnesar. Povzbuzen úspěchem při dobývání

Aškalonu rozhodl se nový král k přímému útoku na Egypt, bitva skončila těžkými ztrátami na

obou stranách, proto na několik let Nabukadnesarova tažení ustala, aby po čase babylónský

král opět posílen znovu udeřil.

Situace v Judsku a zánik království

Panovníci na území Judska a bývalého Izraele museli v této době čelit dobyvačným pokusům

Egypta, Asyrské říše a posléze tedy také tažení babylónských vojsk, které se však již stalo pro

Judské království osudným.

Po několika letech své vlády se judský král Jójakím vzepřel babylónské nadvládě, což

vyvolalo trestnou výpravu Nabukadnesarova vojska k branám Jeruzaléma r. 598 př.n.l.

Jójakím téhož roku zemřel a na jeho místo nastoupil Jójakín, který však v důsledku vzpoury

svého otce byl po dobytí Jeruzaléma r. 597 př.n.l. odvlečen do Babylónu. Společně s ním bylo

deportováno několik tisíc příslušníku armády a obyvatel Jeruzaléma, zvláště příslušníků

vyšších vrstev a intelektuální elity, což mělo vést k oslabení národa a k vyšší míře loajálnosti

a poddajnosti zbylého obyvatelstva, kromě zajatců si ovšem Nabukadnesar odvezl i bohatou

válečnou kořist.

Na trůn byl dosazen Sidkijáš (původním jménem Matanjáš), který měl být pro Babylóňany

pojistkou loajálnosti dobytých území. Král Sidkijáš se po několika letech rovněž vzbouřil

proti cizí nadvládě, což vyvolalo v Babylóně silnou nevůli a byla zahájena druhá odvetná

akce. Po ročním obléhání padl Jeruzalém r. 587 př.n.l. podruhé do rukou Babylóňanů. Město

bylo zničeno a vypleněno, zkáze podlehl i jeruzalémský chrám. Tehdy se ztratila i archa

úmluvy, nejposvátnější předmět izraelského náboženství. Král Sidkijáš z města uprchl, ale byl

dopaden, zajat, oslepen a deportován do Babylónu společně s tisícovkami obyvatel

Jeruzaléma. Zde se tedy počíná období babylónského exilu, jedno z rozhodujících období

formování židovské víry jako etického monoteismu.1

Na pozici místodržícího v Judsku byl Babylóňany dosazen Gedalja, který vládl judskému

obyvatelstvu z Mispy. Vnitřní opozicí byl ovšem brzy zavražděn, poté se zbytky obyvatelstva

uchýlily ze strachu před další babylónskou odvetou do Egypta, mezi nimi byl podle tradice i

prorok Jeremjáš.2

Babylónské zajetí mělo bezpochyby veliký dopad na tehdejší judskou kulturu a do velké míry

určilo směr, kterým se bude judské náboženství dále vyvíjet. V sociální struktuře i ve víře

Judejců v té době došlo k mnoha zásadním proměnám.

Život Judejců v Babylónu

Po druhé deportaci a zničení Jeruzaléma začalo být přesídlencům jasné, že návrat do Judska

nebude snadnou záležitostí a že chtě nechtě musejí přijmout svůj život v Babylónu.

Uposlechli tedy Jeremjášových slov3 a počali zakládat svou společnosti a vytvářet nový

společenský řád v cizí zemi.

I přes tradované výroky o bídě a utrpení Judejců v exilu se zdá, že podmínky pro život nebyly

špatné a nářek nad hrozným údělem vychází spíše ze subjektivních pocitů vydědění, ztráty

1 Více k tématu politického monoteismu raně židovského náboženství viz PAVLINCOVÁ, Helena; HORYNA, Břetislav (eds.). Judaismus, křesťanství, islám. Kapitola Monoteismus, str. 11-33.2 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Židů, str. 119.3 Jr 29, 4-7.

vlasti, odtržení od Hospodinova chrámového kultu a služebného postavení Judejců vůči

Babylóňanům.4 Ve skutečnosti měli Judejci v Babylónii postavení téměř plnohodnotných

občanů, bylo jim dovoleno shromažďovat majetek, udržovat vlastní kmenovou strukturu,

v rámci své komunity taktéž uplatňovat své zákony, praktikovat vlastní náboženství. „Velmi

brzy po tom, co Židé přišli do Babylónu, stali se součástí všech oblastí ekonomického života

země.“5

Babylónský exil vedl mj. také k rozvoji písemnictví a položil tak základ židovské literatuře,

když totiž byla ohrožena jistota uchování integrity náboženství i národa, bylo nutno zachovat

tradici v psané formě. Vzhledem k tomu, že první vlna deportace zahrnovala především vyšší

a intelektuální vrstvy obyvatel Jeruzaléma, mezi přesídlenci bylo mnoho vzdělaných písařů,

teologů, právníků a spisovatelů. Když byla Kýrem Velikým poskytnuta Judejcům možnost

návratu do staré domoviny, mnozí ji nevyužili a zůstali v Babylónii, kde se během staletí

postupně vytvořila silná židovská komunita s velkým vlivem.

Proměna náboženství v důsledku exilu

Těžší než začlenit se do běžného občanského života nové společnosti bylo uchovat si v exilu

víru. Prvním krokem byla nutnost smířit víru s faktem, že Judejce potkal strašný osud

v podobě vyhnání z vlastní země a odsunutí do pohanské říše. V této přeměně myšlení

přesídlencům pomáhala převratná teologie formulovaná velkými proroky: především nástupci

Izajáše, Jeremjášem a Ezechielem, ale i dalšími.

Judejci v předexilní době byli stejně jako jiné tehdejší náboženské komunity zvyklí vnímat

svou víru jako vymezenou ohraničeným územím - pouze v hranicích jejich země přebývá a

vládne Hospodin. Ezechiel vynakládal své úsilí na to, aby Judejci - Židé i v cizí zemi

praktikovali své náboženské tradice a osobní víru a přesvědčoval své bližní, že Hospodin se

stará o svůj lid i mimo území Judska, neboť je Bohem celého vesmíru.

4 GOTTHEIL, Richard; RYSSEL, Victor; JASTROW, Marcus; LEVIAS, Caspar . The Jewish Encyclopedia, str. 564. (online), (cit. 12.1.2008), dostupné z: http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=135&letter=C&search=captivity#521.5 LINFIELD, H.S. The Relation of Jewish to the Babylonian Law. In: The American Journal of Semitic Languages and Literatures, Vol. 36, No. 1. (Oct., 1919), p. 46.

Vzhledem k tomu, že v Babylónii nebylo možno praktikovat obřady spojené s chrámovou

bohoslužbou, zejména oběti, začala se židovská víra zaměřovat na osobní zbožnost – místo

chrámových obětí se kladl důraz na svěcení soboty a svátků, společné čtení modliteb a

studium Tóry. Obřízka se stala symbolem odlišení od pohanského okolí. Mnohem přísněji

bylo nahlíženo na dodržování příkazů o rituální čistotě těla a potravy. Exilní období dalo

základ tomu, co je dnes vnímáno jako judaismus.

Další důležitou proměnou, kterou během exilu židovské náboženství prošlo, byl posun

k novodobé etice. Tento posun se časově shoduje s tzv. dobou osovou (Jaspers), tedy se

všeobecnou proměnou náboženského paradigmatu. Ezechiel hlásal pozbytí platnosti principu

kolektivní viny, tedy že za hříchy minulých pokolení či za hříchy vůdců a králů Judska budou

pykat všichni. Nyní je mnohem větší důraz kladen na každého jednotlivého věřícího, který

bude souzen pouze na základě svých vlastních hříchů a nemůže být trestán za vinu

společnosti.

„Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a

synům trnou zuby‘? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už

nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše

synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“6

Důležitým faktorem, který ovlivňoval formu židovského náboženství v exilu, bylo jistě i

prorokované vědomí dočasnosti tohoto exilu. Přesvědčení, že po očištění náboženství, bude

Judejcům umožněno vrátit se do své vlasti, zbudovat znovu své město a vystavět nový chrám.

Nejvýrazněji o tom vypovídá Ezechielovo proroctví o suchých kostech, kdy Hospodin vybízí

Ezechiele k prorokování oživení suchých kostí, z nichž následně povstane z Hospodinovy

vůle celá armáda. Hospodin pak tyto kosti připodobňuje k lidu izraelskému, kterému dá znovu

povstanout a navrátit se do své země.7

6 Ez 18,1-4.7 Ez 37, 1-14.

Návrat a obnova

Po smrti Nabukadnesara se ocitla Babylónská říše v hluboké vnitřní krizi doprovázené

rychlým střídáním panovníků. Situace se poněkud ustálila až po nástupu Nabonida, přesto

však moc Babylónské říše již spěla neodvratně ke svému konci. Ideologické roztržky i

ekonomické potíže donutily Nabonida opustit Babylón, svou novou rezidenci si zřídil v jedné

z oáz Arabského poloostrova a v Babylóně se v době své nepřítomnosti nechal zastupovat

svým synem Bél-šar-usurem.8

Do Babylónu se Nabonid vrátil ve chvíli, kdy se vnitřní situace i vnější ohrožení staly

neúnosnými. Babylónská říše se totiž ocitla v přímém ohrožení, neboť její bývalý spojenec

Médská říše byl poražen sílící Perskou říší, která se nyní hodlala obrátit i proti samotné

Babylónii. V době Nabonidova pobytu však došlo k vytvoření silné opozice a k úpadku

morálky babylónského obyvatelstva, které v Peršanech spatřovalo spíše osvoboditele nežli

dobyvatele, což všechno dohromady usnadnilo dobytí Babylónu a rozhodujícím způsobem

přispělo k zániku mocné Babylónské říše. Babylón i ostatní důležitá mezopotamská města

padla roku 539 př.n.l.

Biblické podání uvádí, že první část Judejců se vrátila se zajetí ihned po dobytí Babylónu,

nicméně je velice pravděpodobné, že ve skutečnosti k tomu došlo až o něco později a

v několika vlnách.9 Na příkaz perského krále Kýra Velikého se měl první návrat Judejců do

jejich domoviny uskutečnit již v r. 538 př.n.l. Nicméně situaci zkomplikoval odpor

obyvatelstva, které zůstalo v době exilu v Judsku, jednalo se především o nejchudší vrstvy,

které se společně s cizími osadníky postavily proti navrátilcům. Druhá, úspěšnější vlna byla

vedená princem Zerubábelem, kterého jmenoval Dáreios místodržitelem Judeje. Po návratu

do vlasti započaly práce na obnově chrámu.10

I nadále však docházelo k roztržkám mezi Judejci - Židy, kteří se vrátili z exilu, a mezi lidmi,

kteří do exilu nikdy neodešli. Židé navrátivší se z Babylónu se totiž těšili četným privilegiím

poskytovaným perskými vládci, což mohlo být hlavním předmětem sporu společně s tím, že

komunita navrátilců si své výlučné postavení jednak politické a jednak i náboženské (neboť to

přece byli právě babylónští Židé, kterým byla dána výsada vystavět nový chrám) dobře

uvědomovala. Samařanům i Židům, kteří s nimi spolupracovali a byli tak považováni za

heretiky, byla touto komunitou zapovězena také účast na stavbě nového chrámu, jak se uvádí

v knize Ezdrášově: „‘Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha. Hospodinu, Bohu Izraele,

8 NOVÁKOVÁ, Nea; PECHA, Lukáš, RAHMAN, Furat. Dějiny Mezopotámie, str. 164.9 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Židů, str. 125n.10 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa, str. 93.

budeme stavět my sami, jak přikázal král Kýros, král perský!‘ Lid země bral odvahu judskému

lidu a pohrůžkami jej odrazoval od stavby.“11

Další vlna navrátilců byla vedena právníkem a knězem Ezdrášem v roce 458 př.n.l. Situace

v Judsku se změnila až s příchodem poslední vlny v r. 445 př.n.l., v jejímž čele stál dvořan

Nehemjáš, jež je jmenován místodržícím Judska. Ezdrášovi a Nehemjášovi se konečně podaří

vytvořit v Judsku fungující poexilní židovskou komunitu a stabilizovat politickou situaci

v zemi. Po dokončení přestavby chrámu je obnovena smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem,

Ezdráš byl také právník, a proto tato smlouva měla podobu úředního textu, ke kterému

připojil svůj podpis „každý, kdo to byl schopen pochopit“12. Formálně je tak obnoveno

židovské společenství a položen základ judaismu dnešní doby.

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete pojem „babylónské zajetí“. Do jakého období je přibližně kladeno a kolik

let přibližně trvalo?

2. Kdo byl Nabukadnesar, kdy vládl a čím se proslavil? Jaké další informace o této

historické postavě máme k dispozici vedle biblického textu (pracujte s poznámkami a

literaturou k dějinám starověké Mezopotámie)?

3. Jaký vliv měl babylónský exil na izraelské náboženství? Počátky jaké významné

společenské instituce v izraelském náboženství do tohoto období klademe?

4. K jakým změnám izraelského náboženství došlo pod tlakem okolností babylónského

zajetí? S kterými biblickými postavami jsou tyto proměny kultu a chápání Boha

spojovány?

5. Co přineslo konec období, známého jako babylónské zajetí? Kdy k tomu došlo? Jak se

jmenoval král, s nímž je ukončení zajetí spojováno?

6. Jaké byly vztahy starousedlíků a navrátilců v Izraeli po skončení babylónského zajetí

a proč? Čemu je vzniklá dichotomie chrámový kult vs. synagoga prazákladem?

7. Babylónské židovské komunity zůstaly i nadále velmi významné, zejm. po přelomu

letopočtu. Proč?

Bibliografie:

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. 1.vyd., Řevnice: Rozmluvy, 1995.

LINFIELD, H.S. The Relation of Jewish to the Babylonian Law. In: The American Journal of

Semitic Languages and Literatures, Vol. 36, No. 1. (Oct., 1919), p. 44-66.

11 Ezd 4,3-5.12 Neh 10, 29.

NOVÁKOVÁ, Nea; PECHA, Lukáš; RAHMAN, Furat. Dějiny Mezopotámie. 1. vyd., Praha:

Karolinum, 1998.

PAVLINCOVÁ, Helena; HORYNA, Břetislav. Judaismus, křesťanství, islám. 2.vyd.,

Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Židů. 1. vyd., Praha: Svoboda, 1995.

Elektronické zdroje:

http://www.jewishencyclopedia.com

3. Svatá místa a chrám

Svatá místa jako místo obětí, věšteb, uzdravování jsou známa již od pravěku. Funkcí chrámu

je být příbytkem božstva (odtud časté názvy: bejt, bét, tj. „dům“). Nejstarší svatyně

předizraelského období se nalézá v Jerichu13 a spadá do období předkeramického neolitu14. Na

přelomu 4. a 3. tisíciletí dochází k urbanizaci, svatyně se nalézají uvnitř městských hradeb

avšak bývají zpravidla malé. Až v době železné jsou chrámy situovány mimo město.

Kenaanské svatyně lze nalézt v Bét Šeánu, Šechemu, Gerizím, Gilgálu, Bételu a jinde.

Nejstarší chrám pochází z el-amarnského období.15 Datování je usnadněno i nalezením stél

s hieroglyfickými nápisy faraonů Sethiho I16., Ramesse II.17 i Ramesse III.18 Z jejich doby

pocházejí dva chrámy. Hieroglyfický nápis z jedné stély uvádí, že severní chrám je věnován

bohyni Anátě a jižní jejímu manželovi Mékalovi.19 Jako úplně první keenánskou svatyni lze

označit zbytky zdiva na severním úpatí hory Gerizím u starověkého Šekemu.20 Byla zde

mohutná věž s pětimetrovými zdmi, chrám21 a pevnost. Podle biblických zpráv přišli

s městem do styku už praotcové.22 V Šechemu uzavřel Jozue za lid smlouvu s Hospodinem,23

odebral se tam Rechabeám, aby se dal ustanovit králem24 a Abímélek město zničil i

s chrámem.25 Na severu země leží jedno z nejvýznamnějších keenanských měst Chásór. Byl

zde nalezen půdorys chrámu, jež silně připomíná Šalomounův chrám. Nejrozsáhlejší svatyní

předizraelského období je Megido. Z období pozdního chalkolitu pochází malá svatyně

s oltářem z cihel. Ve vrstvě ze starší doby bronzové se objevuje mohutný kruhový oltář

z navršených balvanů, na nějž se vystupovalo po kamenných schodech a je v něm možno

vidět první příklad posvátného návrší. V sousedství se nalézají další tři svatyně a také chrám

z pozdějšího období. Megido připadlo Izraeli až za panování Davida. Za Šalomouna se stalo

13 Dnešní Tell al-Sultán14 Cca 9000 př.n.l. Roaf, M. Svět Mezopotámie. str. 3215 Období kolem roku 1350 př.n.l.16 1294-1279 př.o.l.17 1279–1213 př.o.l.18 1183/82–1152/51 př.o.l.19 Bič, M. Ze světa Starého Zákona II. str. 13220 Dnešní Nábulus na Západní břehu Jordánu21 pravděpodoně se jedná o Chrám Baalovy smlouvy – Baala berít - Sd 9,422 Gn 12,6. 33,18 a 37,1223 Joz 24,1- 2524 1 Kr 12,125 Sd 9, 46

sídlem správy oblasti26 a Šalomoun sem také umisťuje své pověstné stáje.27 Koně z těchto stájí

byli zasvěceni slunci.28

První ústřední svatyní izraelské doby je svatyně v Šílo, jež náležela ke kněžskému rodu

Elíovců. Podle starozákonní tradice zde bylo první sídlo archy úmluvy29 (truhla

Hospodinova).30 Dalším náboženským centrem byl Bét-El. V Bibli je spjat s blízkým městem

Aj.31 To bylo kvetoucím městem ve 3. tisíciletí a Bét-el byl založen po jeho zničení.

Posvátnost místa byla dána posvátným mandlovníkem,32 posvátným kamenem a také

megalitickým kamenným kruhem, zvaným gilgal. Po rozpadu Šalomounovy říše se Bét-el

stává svatyní severního království.33

Se svatyní v Hebronu je spjat posvátný strom a posvátný pramen. V biblických dobách zde

sídlili Chetité, mezi nimiž žil praotec Abraham. Zde v místě zvaném Kiryat Arba pochoval

svou manželku Sáru v hrobě, který koupil od Chetitů.34 Za času krále Davida byl Hebron

hlavním městem izraelského království až do Davidova dobytí Jeruzaléma. Po zániku

Judského království a během babylónského zajetí byl Hebron pod vládou Idumejců. Herodes

nechal nad jeskyní patriarchů postavit mauzoleum. Další významnou svatyní je Betlém.35

Tanach zmiňuje, že v blízkosti města zemřela Jákobova manželka Ráchel,36 poté co porodila

syna Benjamína, Betlém je rovněž rodištěm krále Davida. Dříve bylo nazýváno Bét-lechem,

dům chleba. Toto označení je vysvětlováno ve spojitosti s bohyní Lachamou. Mezi další

svatyně patří Mispa a Arat.

Chrámový personál

Kněží

V nejstarších dobách byl knězem své rodiny otec. On byl obětníkem i modlitebníkem a jeho

zástupcem i nástupcem v náboženských povinnostech byl jeho prvorozený syn. Jen při

26 1 Kr 4,1227 Bič, M. Ze světa Starého Zákona I. str. 13128 Joz 11,9 a 2 S 8,429 Joz 18,130 1 S 1,931 Joz 732 hebrejsky Lúz, odtud také starší název města Gn 28,19 Viz: Tydlitátová, V. Stromy ve starozákonní tradici.33 Bič, M. Ze světa Starého Zákona I. str. 13434 1. Mojž., 23,235 jiný název pro Betlém je Efrata36 Gn 48,7

významnějších svatyních byli i kněží, ale ti nikterak nezasahovali do práv hlavy rodiny.37

Díky tomu, že v prvotních dobách lidé přinášeli oběti a až později převládl kult darovných

obětí, význam kněží jako prostředníků mezi bohem a lidmi při svatyních narůstal pomalu.

Kněží byli také správci orákulí a věštci. Tyto funkce byly dědičné.38 Hebrejský výraz pro

kněze zní kóhén.39 Kněz mohl vynášet boží soudy. K nim se Izraelci uchylovali v případě,

když nebyli danému činu přítomni svědkové či žalobci. Kněžský soud byl konečný, neplatilo

žádné odvolání. Časem bylo staré zvykové právo zčásti kodifikováno.40 Zvláštní skupinou

kněží byli tzv. kněží posvátných návrší.41 Jednalo se o pozůstatky staroizraelského

náboženství.42

Velekněz

Každá větší svatyně i město měly svého předního kněze, který byl hlavou jejich kněžstva.

Označení pro izraelského velekněze je hakóhen hagadol, ovšem častěji se používal prostý

titul hakóhen.43

Při svěcení velekněze byly předepsány všechny povinné úkony – omývání, odívání a

pomazání. Kněz nosil lněné roucho s kněžskou suknicí a fialovou řízou. Oblek doplňoval

zlatem zdobený pás a dva drahé kameny na ramenou s vyrytými jmény izraelských kmenů se

zlatými řetízky. Na prsou měl připevněn kapsovitý náprsník, v němž byly uloženy posvátné

losy urím a tumím. Na hlavě nosil turban se zlatou čelenkou s nápisem „Svatý Hospodinu“.

Josephus Flavius uvádí, že čelenka byla trojitá na znamení, že velekněz byl současně nejvyšší

kněz, soudce a král.44

Po návratu z babylonského zajetí byl velekněz formálním představitelem židovského lidu a

v období Hasmoneovců byla kněžská moc spojena s mocí královskou.

Pomocníci

Pomocníci sloužili při svatyních a chrámech, připravovali oběti, obstarávali a nosili dřevo a

vodu, střežili chrám a pomáhali kněžím. Podle Tanachu můžeme rozlišit několik skupin

pomocníků. Existovala profese zpěváků, naříkačů, lidí, kteří poráželi dobytek. Nejníže stáli

37 Bič,M. Ze světa Starého Zákona II. str 42038 -II- 42139 odpovídající arabský výraz však zní káhin, tedy věštec a jenž více značí dřívější přední poslání kněze40 Bič,M. Palestina od pravěku ke křesťanství. II.díl. str. 11641 hebrj. Kóhané ha-båmót42 kómer43 Morgenstern J. A Chapter in the History of the High-priesthood str.244 O oděvu a obřadech velekněze více v Ex 29

chrámoví nevolníci. Ti se po návratu z babylonského zajetí stali nejnižší kastou při chrámu,

měli status otroků.45 Pomocníky nemuseli být v pozdějších dobách pouze Izraelci, díky

smlouvě s Gibeóňani46 se mohli pomocným kultickým personálem stát také muži

keenanského původu.

Ženy v kultu

V předizraelském kultu a zvláště na území Mezopotámie byl nejvíce rozšířen kult plodnosti.

V jeho čele potom stály jako představitelky kultu kněžky. Tento aspekt se objevuje i

v kenaanském náboženství. K výbavě kenaanských obětišť patřily mj. posvátné kůly, zvané

ašéry, symboly bohyně plodnosti. Jí zasvěcené kněžky se označovaly jako zasvěcené -

gedéšot.47 Izraelské náboženství ovšem funkci kněžek při kultu plodnosti ruší: „Žádná

z izraelských dcer, ani žádný z izraelských synů se nezasvětí smilstvu. Nepřineseš nevěstčí

mzdu ani psovskou odměnu do domu Hospodinova...“48 (pes byl výraz pro mužského

prostituta)

Ženy hrály v kultickém životě Izraele roli především při kultických slavnostech či zvláštních

příležitostech, kdy zpívaly oslavné písně. O zpívajících a bubnujících ženách vedených

prorokyní Mirjam se dovídáme při překročení Rákosového moře.49 Kromě prorokyně Mirjam

sestry Mojžíše a Árona,50 je též zaznamenána vítězná píseň prorokyně Débory z doby

soudců.51 V Izraeli existovaly ženy prorokyně i ženy soudkyně, tradice uvádí dvanáct

nejvýznamnějších prorokyň. Prorokyní je i Hana, matka proroka Samuele. Významnou roli

při dvoře krále Jošijáše měla prorokyně Chulda, k níž král posílá velekněze Chilkijáše, aby se

dotázal na Hospodinovo slovo.52

Proroci

Běžný název pro proroky byl nabi - prorok ale vyskytuje se i označení roe, choze (vidoucí)

nebo iš elohim (muž boží). Proroci byli známí již v předizraelském období po území celého

Předního východu. Prameny naznačují dvě skupiny proroků. První tvořili proroci lidoví (např.

45 Bič,M. Ze světa Starého Zákona II. str. 42946 Joz 9,3-1447 Existoval i mužský protějšek gedéším48 Dt 23,17-1849 Ex 15,2050 Nu 26,59 a 1 Pa 5,2951 Sd 4 52 Bič,M. Ze světa Starého Zákona II. str. 431

Samuel, Natan, Elijáš a Elíša), druhou proroci literární ( (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel).53

Nejstarší proroci byli extatikové. K těm odkazuje jak Saul,54 tak i král Achab, jež si dvůr

těchto extatiků vydržoval, jelikož se spoléhal na jejich proroctví. 55

Proroci vedli boje především s přívrženci Baalova kultu. Mluvčím protibaalského odboje se

v 8. století stal prorok Elijáš v severním Izraeli.56 Pro víru v Hospodina se snažil získat krále

Achaba a jeho ženu Jezabel.

Králové byli často s proroky ve sporu. Například prorok Samuel se snažil přimět krále Saula

k přijetí odpovědnosti za jeho činy,57 Nátan krále Davida, 58 Achijáš Jarobéama59 a Elijáš

Achaba. Nejeden prorok zaplatil svou odvahu životem.60 Odpůrci proroků byli mnohdy i

kněží. I když je někteří proroci byli kněžského původu, jako například Jeremjáš, Ezechiel,

Ámos a Zacharjáš,61 nebo původu královského, jako Izajáš, proroci bývali v opozici vůči

mocným a zastávali se chudých a utiskovaných. Do Tanachu vnesli silný sociální důraz.

Jeruzalémský chrám

Město Jeruzalém si jako své sídlo vybral už král David. Žil zde kmen Jebúsejců a město stálo

na neutrálním území. David do města tajně vnikl a plácovým převratem se chopil moci. Od

Aravny Jebúsejského pak koupil pozemek na hoře Moria, protože zde chtěl zbudovat obydlí

Hospodinu. Ten mu však prostřednictvím proroka Nátana zjevil, že chrám vybuduje až

Davidův potomek. David tedy alespoň shromáždil finanční a hmotný materiál potřebný ke

stavbě. Poté dal svému synovi Šalomounovi instrukce pro stavbu a poskytl mu

nashromážděné zlato, stříbro i drahocenné materiály. Archu úmluvy David prozatím přenesl

na horu Sijón, do bezprostřední blízkosti města.

Šalomounův chrám se vyznačoval mimořádnou honosností a kolovaly o něm zvěsti i

v dalekých krajích. Struktura stavby však nebyla nijak výjimečná, protože zmínky o

53 Newman J., Sivan,G. Judaismus od A do Z. str. 15354 1 S 10,555 1 Kr 22,1056 Bič,M. Ze světa Starého Zákona II. str. 43357 1 S 13,1358 2 S 12,1 59 1 Kr 14,660 Bič,M. Ze světa Starého Zákona II. str. 43461 Ez 1,3. Am 1,1 a Za 1,1

obdobných stavbách nalézáme i v jiných předovýchodních pramenech, které mimo jiné hovoří

i o vztazích různých panovníků k danému místu.

Chrám Šalomounův

Šalomoun požádal o pomoc Týrského krále Chírama, se kterým uzavřel obchodní smlouvu.

Chíram poskytl materiál a řemeslníky a Šalomoun mu oplátkou hradil veškeré živobytí jeho

dvora. Aby všechno dokázal splatit, zavedl robotu.62 Slévárna, která měla zhotovit veškeré

nářadí na bohoslužbu, byla postavena v údolí Jordánu nedaleko Jericha. Když došly

Šalomounovi prostředky, takže neměl čím platit tyrskému králi, postoupil Foiničanům

izraelské pobřeží poblíž Akka, které čítalo asi dvacet měst. Také ve své zemi zvýšil daně, což

pobouřilo obyvatelstvo i proroky.

Budova chrámu byla postavena bez hluku, protože „když byl dům budován, budovali jej

z kamene opracovaného již v lomu,“ takže „v domě nebylo při budování slyšet kladivo ani

dláto, vůbec žádné železné nástroje.“63 Vlastní chrámová budova se skládala ze tří částí.

Tento jev nebyl nijak neobvyklý. Je doložen v celé západní Asiii a lze se domnívat, že šlo

nejspíše o vliv “trojčlenné” babylonské kosmologie.64 První byla předsíň, ulam, kam měli

přístup všichni kulticky očištění a podle 1Kr 6,3 byla dlouhá 20 loktů a široká 10 loktů.

U vstupu do předsíně se na každé straně tyčil jeden sloup, jejichž jména zněla Jakín (pravý

sloup), což znamená „on upevní“, a Bóaz (levý sloup), nebo-li „v něm je síla“. Bronzové

sloupy byly zakončené vysokými hlavicemi, které byly zdobeny dvěma řadami po stech

granátových jablek. Přesný účel těchto dvou sloupů bohužel neznáme, ale bylo vysloveno již

několik domněnek.65

62 Armáda čítala asi 150 000 mužů, z toho 80 000 pracovalo v kamenolomech v horách Jordánu a 70 000 tahalo opracované kmeny na staveniště. Na celý tento pracovní regiment dohlíželo 3300 Izraelitských dozorců. (1Kr 5,29n)63 1Kr 6,764 Novotný, A. Biblický slovník A-P. str. 24165 Podle anglického teologa R. Smithe je možné, že šlo o obrovské kadidlové oltáře, které mohly připomínat „sloup oblakový ve dne“ a „sloup ohnivý v noci“. Více pravděpodobné by mohlo být to, že značily nepohnutelnost a věčnost Davidovy dynastie. Soudí se tak na základě významu jmen obou sloupů, která patrně tají počátek rodového orákula: Jakín-„Hospodin utvrdí tvůj trůn na věky“ a Bóaz-„V síle Hospodinově se bude král radovati“. Dále mohlo jít o symbol vrcholků mytické světové hory, jimiž prochází slunce, než se vyhoupne nad obzor. Poslední doměnkou je to, že paprsky dopadající mezi oběma sloupy do chrámu mohly udávat čas k obětem – chrám byl totiž situován na východ a při rovnodennosti sluneční paprsky dopadaly až do velesvatyně.

Na předsíň navazovala další místnost, svatyně, která už byla pokládána za svaté místo, a proto

sem měli přístup pouze kněží. Nazývala se hechal a měla rozměry 20 x 10 x 15m.66 Místnost

nechal Šalomoun pokrýt cypřišovým dřevem a zlatem prvotřídní kvality, do kterého

řemeslníci vyryli různé zdobné prvky. U stropu byla hala opatřena okny. Uvnitř se nacházelo

deset zlatých svícnů, pět po každé straně, které hořely ve dne v noci. Stál zde také zlatý stůl

na dvanáct předkladných chlebů přinášených každý šabat a vrstvených do dvou sloupců po

šesti kusech jako znamení vděčnosti Izraelitů za šťastný exodus z Egypta.67 Na nejsvrchnějším

chlebu bylo umístěno kadidlo, které se zapalovalo vždy po výměně chlebů a symbolizovalo

modlitbu. Použité staré chleby poté připadly kněžím. Kromě toho se ve svatyni ještě nacházel

zlatý oltář a rozličné kultické nádoby jako misky, kotlíky nebo kadidelnice.

Poslední částí chrámu byla velesvatyně debir, která měla tvar krychle o hraně asi 10 m68 a

byla úplně temná, bez oken, což je odůvodňováno tím, že Hospodin „přebývá v mrákotě.“69

Samotná velesvatyně byla přístupná pouze veleknězi a to jen na Bový rok, aby zde vykonal

smírčí obřady a očistil lid od hříchu. Od svatyně byla oddělena cedrovou stěnou obloženou po

obou stranách zlatem s dveřmi z olivového dřeva ozdobenými květy, palmami a cherubíny a

opět obloženými zlatem. Vstup uzavírala purpurová, nachová a bílá opona zdobená cheruby.

Hlavním účelem velesvatyně však bylo uchovat schránu úmluvy, která byla vyrobena

z olivového, bohatě pozlaceného dřeva. Na víku schrány zvané slitovnice, kaporet, stáli dva

cherubové. Uvnitř truhly se nacházely dvoje kamenné desky Zákona, jako symbol

neviditelného Boha.

Z předsíně se z chrámu vycházelo po několika schodech na chrámové nádvoří, které bylo

dvojí. Výše položené sloužilo kněžím a níže položené prostému lidu. Oba stupně od sebe byly

odděleny jednak svou polohou a jednak stupňovitou zdí.70 V kněžském nádvoří stál oltář na

zápalné oběti, který nechal král Achaz nahradit oltářem podle damašského vzoru.71 Kromě

toho se zde také nacházela bronzová nádrž na vodu, která díky svým velkým rozměrům

získala přízvisko „moře“. Spočívala na hřbetě 12 býků, z nichž vždy tři byli nasměrováni do

jedné ze čtyř světových stran. Okraje nádrže byly zahnuty ven jako květ lilie. Také zde bylo

umístěno deset pojízdných umyvadel, která sloužila k omývání zápalných obětí. Po obvodu

vlastního chrámu stály další budovy, které zřejmě sloužily jako skladiště.

66 Novotný, A. Biblický slovník A-P. str. 24167 Číslo 12 má zde symbolický význam, protože značí 12 Izraelských kmenů.68 Novotný, A. Biblický slovník A-P. str. 24169 1Kr 8,12. 70 1Kr 6,36; 7,1271 2Kr 16,10nn

Politická situace a Ezechielova vize

Po smrti Šalomouna došlo k rozdělení země na jižní Judsko, kterému vládl Rechabeám, a

severní Izrael, kde vládl Jarobeám. Po tomto rozdělení se kněží přesunuli do Jeruzaléma a lidé

dále putovali do chrámu. Jarobeám se ale obával, že lidé budou toužit po sjednocení a odvrátí

se od Izraele. Proto vybudoval chrámy v Bét-elu a Danu a v každém nechal umístit zlaté tele

nebo býčka. Tímto činem se od Jeruzaléma odtrhl nejen politicky, ale především nábožensky.

Po rozdělení země se podle pisatelů Tanachu velmi rozmohla idolatrie. Dokonce i v

jeruzalémském chrámu stály sochy kenaánských bohů. Teprve v roce 715 př. n. l. se král

Chizkijáš pokusil vymýtit modloslužebnictví. To se podařilo až jeho nástupci Jóšijášovi, který

podnítil řadu náboženských reforem a nechal opravit již poněkud zchátralý chrám.72 Při

rekonstrukci chrámu byla údajně nalezena Kniha Zákona, zřejmě nynější Deuteronomieum.

Jeruzalém se nyní opět stal centrem kultu víry v jediného Boha.

V letech 587 – 586 př. n. l. babylónský král Nabukadnezar dobyl Jeruzalém a jeho velitel

Nebúzaradán ukradl z chrámu všechny cenné věci, rozbil „moře“ i oba sloupy a vše nechal

poslat do Babylónu. „Vypálil Hospodinův dům i dům královský a všechny domy

v Jeruzalémě…“.73 Schrána úmluvy zmizela. Podle jedněch byla odvezena do vyhnanství,

podle druhých byla někde ukryta prorokem Jeremjášem až do konce věků.

Mnoho obyvatel bylo deportováno do Babylónie a právě mezi těmito lidmi povstal prorok

Ezechiel, který měl vidění o budoucím novém chrámu. Byla to ale pouze vize, která nikdy

nebyla zrealizována a kterou nelze v žádném případě spojovat s historií, protože měla pouze

představovat ideální obraz budoucnosti. Ve svém plánu Ezechiel zdůrazňuje především

svatost a nepřistupitelnost Hospodina. Chrámový okrsek se rozkládá na obrovském území, ale

je nutné podotknout, že čísla, která Ezechiel používá, jsou pouze symbolická. Kolem chrámu

se vine hradba, branou se pak vstoupí na vnější nádvoří a odtud dále na nádvoří vnitřní, kde se

nachází oltář. Při chrámu se nacházejí i komory určené zpěvákům a kněžím, strážcům oltáře v

chrámě. Okolí chrámu je popisováno jako rajská krajina.

72 Při opravách byl nalezen starý svitek, na kterém byla zaznamenána Mojžíšova řeč k Izraelitům na břehu Jordánu. Tento svitek je nazýván Deuteronomium.73 2 Kr 25,9

Zerubábelův chrám

Po zničení prvního chrámu roku 587 př. n. l. babylonským panovníkem Nabukadnezarem

nastalo poměrně dlouhé období, kdy Židé odvlečení do Babylónu mohli o stavbě nového

chrámu pouze snít. Takovým příkladem je třeba Ezechielova vize, která vizí i zůstala. Židé ale

nakonec nalezli oporu v perském králi Kýrovi, který jim svým dekretem povolil návrat do své

země a podporoval stavbu nového chrámu, který je nazýván Zerubábelovým. Svým vzhledem

se však prvnímu chrámu zdaleka nemohl vyrovnat.

V době babylónského exilu ležel chrám asi 50 let v troskách. Teprve v roce 538 př. n. l.

perský král Kýros II. vydal dekret, který povolil Židům v čele se Zerubábelem návrat do

vlasti. Nejdůležitější však bylo, že jim povolil obnovit chrám a dokonce jim vrátil ukradené

poklady, které odvezl Nabukadnezar.

O podobě chrámu nemáme příliš mnoho informací. Jisté je, že byl menší než chrám

Šalomounův a zdaleka nebyl tak bohatě a skvostně vybaven. Nejprve byl na původním místě

zbudován oltář. Nato byl zasvěcen a byly obnoveny oběti přerušené babylónským vpádem.

Ve svatyni se nacházel pouze jediný svícen a místo cedrového oltáře zde stál pouze stůl na

předkladné chleby. Později byl pořízen i kadidlový oltář. Velesvatyně nyní byla prázdná a od

svatyně ji oddělovala nádherná opona, kterou později uloupil Antiochos IV. Epifanés. Oltář

nebyl vyroben z bronzu, ale z neotesaných kamenů. Chrám měl pavlače a otevřený ochoz. Ti,

kteří znali Šalomounův chrám, byli zklamáni: „Mnozí z kněží a levitů i představitelů rodu,

starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, když byly kladeny základy tohoto

domu před jejich očima…“74

Znovuzasvěcení chrámu

V roce 332 př. n. l. dobyl Judsko Alexandr Makedonský a zahájil proces helénizace. Za vlády

Antiocha IV. Epifana byl u chrámu postaven gymnasion a v chrámovém okrsku byly

umístěny sochy řeckých bohů. Vládce nechal vyplenit chrám a násilím se snažil donutit Židy,

aby přijali řecký kult. Reakcí byly vzpoury, které v roce 165 př. Kr. vyvrcholily

Makabejským povstáním. Vzbouřencům se podařilo dobýt Chrámovou horu a tam pak

společně oslavili znovuzasvěcení chrámu pro konání obětí. Postavili nový oltář a zničili

74 Ezd 3,12

veškeré modloslužebné předměty. Zlatý svícen roztavený počátkem pronásledování a poslaný

Antiochovi IV. byl nahrazen improvizovaným svícnem z dutých konců kovových oštěpů

vojáků. Dutiny makabejci naplnili zbytkem zachráněného posvěceného oleje, zapálili a

nechali hořet jako náhražku za věčné světlo. Zázrakem tento svícen hořel 8 dní, což byla doba

nutná k získání nového zasvěceného oleje. Oslava znovuzasvěcení chrámu v roce 164 trvala

osm dní a Židé si ji připomínají každoročně při „svátku světel“ - Chanuka.

Chrám Herodův

V 60. letech př. n. l. přišla do Judeje římská armáda, dobyla Chrámovou horu a chrám

znesvětila. Opuštěná budova pak byla přestavěna až Herodem Velikým. Tento panovník nebyl

příliš oblíbený, a proto se rozhodl, že přestaví Zerubábelův chrám o dá mu původní slávu, aby

si získal přízeň Židů. Chrám byl zmodernizován v helénistickém stylu a získal monumentální

rozměry. Jeho podobu zachycují Josephus Flavius ve svých dílech Židovské starožitnosti a

Válka židovská a některé talmudské traktáty.75

Stavební práce byly zahájeny kolem roku 18 př.Kr.76 Základy původní budovy byly značně

rozšířeny. Během poměrně krátké doby vyrostla na hoře Moria velkolepá svatyně, ale

samotná přestavba chrámu byla dokončena až těsně před jeno zničením v roce 70 n. l.

Hlavní vchod komplexu vedl na první nádvoří, tzv. „síň pohanů“, kam měli přístup všichni

návštěvníci chrámu. Pro ženy a pro muže byla oddělená jiná nádvoří. Jednotlivá nádvoří a

místnosti byly uspořádány vzestupně a předěl tvořila schodiště.77 Nejvýše se nacházela „síň

kněží“, kde stál oltář na zápalné oběti vyrobený z neotesaných kamenů.78 Zde se také

nacházela svatyně, která zaujímala nejvyšší místo v chrámovém komplexu. Struktura a

vybavení chrámu zůstalo zachováno, pouze velesvatyně byla stejně jako v Zerubábelově

chrámu prázdná. Chrám byl velice bohatě vyzdoben a téměř celý pokryt zlatem a drahými

materiály.

Herodův chrám byl definitivně zničen v roce 70 n. l. římskými legiemi, které dobyly

Jeruzalém, a již nebyl obnoven. Pro Židy to byla druhá velká katastrofa, která způsobila

změnu v jejich duchovním a liturgickém životě. Chrám byl nahrazen synagogami a místo

75 Johnson, P. Dějiny židovského národa. str. 11876 Novotný, A. Biblický slovník A-P. str. 24577 Johnson, P. Dějiny židovského národa. str. 11978 Novotný, A. Biblický slovník A-P. str. 245

obětí zaujala modlitba. Jediným pozůstatkem chrámu do dnešní doby je tzv. Západní zeď,

kam směřují kroky mnoha židovských poutníků.

Otázky a úkoly:

1. Čím se lišilo starověké předovýchodní pojetí chrámu od současných synagog, kostelů

a mešit? V čem se těmto chrámům podobal chrám izraelský a v čem se naopak lišil?

2. Mohla být v izraelském chrámu socha božstva? Svou odpověď zdůvodněte.

3. Čím byl významný chrám v Šílu?

4. Jaký je rozdíl mezi kněžími a proroky? Jak se proroci stavěli ke chrámovému

provozu?

5. Přečtěte si první kapitolu knihy Ezechiel. Pokuste si představit přečtený text v jeho

historickém kontextu a případně interpretovat použitá podobenství. Jakou úlohu

sehrál tento text v pozdější židovské mystice (hledejte i v ostatních kapitolách skript)?

Vysvětlete pojem „apokalypsa“.

6. Proč se při svátku chanuka používá osmiramenný svícen (chanukija) a nikoliv

sedmiramenná menora?

7. Josephus Flavius je někdy s nadsázkou nazýván „nejstarším válečným novinářem“.

Přečtěte si zejména druhý díl jeho velmi čtivého svědectví: „Válka židovská“. Co bylo

podle Flavia příčinou zboření druhého Chrámu? Konfrontujte Flaviovo svědectví s

výroky o zničení chrámu v Pirkej Avot.

Bibliografie:

Bible, český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 2001

BIČ, Miloš. Palestina od pravěku ke křesťanství. II.díl.

BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona I, II. Kalich

FLAVIUS, Josephus. Válka židovská (2 díly). Academia, Praha 2004 (3. vyd.). Překlad:

Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Rozmluvy 1995

NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník A – P. Kalich, Praha 1992

TYDLITÁTOVÁ, Věra. Stromy ve starozákonní tradici. Zdeněk Susa 2008

4. Svátky a kultický rok

„Slavení svátků patří nerozlučně k životu Židů. Svátky slouží také k hlásání, poučení.. Slaví se

modlitbou, společnou bohoslužbou, a to nejen v synagoze, ale i v rodině, stávají se integrální

součástí života. Správné prožívání svátků umožňuje společně se před Bohem radovat,

připomíná však také vážnost obrácení a skutečnou situaci hříšného člověka před Bohem.“79

Židovský rok a kalendář

Se snahou sladit různě dlouhá období postupem času vznikaly kalendáře lunární, solární a

lunisolární. Lunární se řídí fázemi Měsíce, solární naopak respektuje především délku roku

podle oběhu Země kolem Slunce. Lunisolární kalendář je založen na kombinaci obou

uvedených kalendářů. Židovský kalendář je lunisolární a je kompromisem, jelikož respektuje

lunární fáze i oběh planety Země kolem její hvězdy. Díky vsunutí přestupného – třináctého

měsíce - sedmkrát za devatenáct let (tj. přibližně jednou za tři roky) začíná kalendářní měsíc

vždy po novu, ale svátky zůstávají ve svých ročních obdobích. „V době, kdy stával

v Jeruzalémě Chrám, rozhodoval o vsunutí třináctého měsíce vždy nejvyšší rabínský soudní

dvůr – Sanhedrin.“80 Rabi Hilel II. ustanovil kalendářní systém a tímto pevným kalendáře se

judaismus řídí dodnes.

Židovský kalendář se od gregoriánského kalendáře odlišuje letopočtem, který se různí o 3760

let. Většina civilizací si zvolila počátek svého kalendáře na základě událostí, kterým

přikládala rozhodující význam. „Judaismus, odvolávající se na stvoření světa a vztah člověka

ke Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. To se

podle tradice odehrálo na Roš hašana (Nový rok) před bezmála pěti tisíci a osmi sty lety

(na podzim roku 2005 o.l. začal židovský rok 5766). Proto, když počítáme „židovským“ způ-

sobem, dodáváme vždy: mibriat haolam (od stvoření světa).“81

Kromě letopočtu je v židovském kalendáři odlišné stanovení počátku dne. Den začíná tmou,

jak je známo již z příběhu o stvoření světa – večer podle židovské tradice předchází ráno,

protože v Tóře je psáno: „…a byl večer a bylo jitro, den první.“ Proto všechny židovské dny a

svátky začínají večerem a také šabat začíná již v pátek se západem slunce. Sobota, šabat, byla

posledním ze sedmi dní stvoření světa, proto každý týden začíná nedělí, které se hebrejsky

říká: jom rišon (den první).

79 Kunetka, F. Židovský rok a jeho svátky. str. 980 Divecký, J. Židovské svátky.str. 1181 Divecký, J. Židovské svátky. str. 10

Běžný židovský rok má dvanáct měsíců, které získaly v průběhu babylonského zajetí svá

jména, i když Tóra tato jména neuvádí. Jako první měsíc je označován ten, ve kterém vyšli

Židé z Egypta, tedy měsíc zrodu židovského národa. Říká se mu nisan a je měsícem svátku

Pesach. Posledním – dvanáctým – je měsíc adar. Pokud je přestupný rok, je posledním

měsícem – třináctým – nazýván adar šeni neboli druhý adar. I přesto že je nisan prvním

měsícem náboženského kalendáře, nový židovský rok začíná vždy 1. tišri na Roš hašana, kdy

byl dle tradice stvořen Adam.

Židovské svátky

Jedná se o období v židovském kalendáři, jež se pojí zvláštním způsobem s dějinami Židů a

také jejich vztahem k Bohu i světu. Můžeme je dělit na čtyři skupiny:

8. „poutní svátky“ /Pesach, Šavuot, Sukot/

9. „svátky vysoké“ /Roš ha-šana, Jom kipur/

10. „svátky historické“ /Chanuka, Purim/

11. „svátky moderní“ /Jom haacmaut, Jom Jerušalajim

Ostatní tzv. významné dny jsou např.:

• Tiš'a be-Av (Devátý Av – Den, kdy měl být údajně zbořen první i druhý chrám.

Zbožní Židé si tuto událost připomínají půstem).

• Roš chodeš (První den nového měsíce)

• Tu bišvat (Nový rok stromů)

• Lag ba-omer (Den během něhož měl zázračně ustat mor mezi učedníky rabiho Akivy.

V současné době je to rovněž den učenců a studentstva. Někteří Židé v tento den

docházejí na hroby učenců, studenti mají volno)

• Jom ha-Šoa (Připadá na 27. nisanu, tj. výročí zahájení Varšavského povstání podle

židovského kalendáře. Konají se pietní akce a setkání. Z Osvětimi do Březinky se

vydává hromadný pochod – tzv. „Pochod živých“. Recitují se modlitby El Male'

Rachamim a Kadiš. Konají se setkání s přeživšími a návštěvy muzeí holocaustu).

Poutní svátky

„Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti“ (Ex 23,14).“Každý vás, kdo je mužského pohlaví,

se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které on vyvolí: při

slavnosti nekvašených chlebů, při slavnosti týdnů a při slavnosti stánků.“ (Dt 16,16).

V období druhého chrámu byly poutní svátky příležitostí k putování do Jeruzaléma pro lid

z izraelské země ale i pro Židy v diaspoře. Poutě byly pevnou součástí života Židů. Obsahem

poutních svátků, dnů díků a radostí byly vzpomínky na určitou událost z dějin a poděkování

za úrodu. Tři poutní svátky jsou také celebrativním vyjádřením základních teologických

pojmů a pravd: Boží vláda, Boží zjevení, Boží prozřetelnost.82

Pesach

Původně zemědělská jarní slavnost, jejíž název pochází z hebrejského výrazu pasoach

(překročit). Připomíná vyjití z Egypta, v jehož předehře Bůh ve svém hněvu usmrtil všechny

prvorozené v egyptské zemi, přitom však vynechal domy Izraelitů, jejichž dveře byly

označeny krví beránka.

V tomto svátku je možno nalézt čtyři možné aspekty a proto má i čtyři různá jména, a to

„svátek jara“, „ svátek svobody“, „svátek macesů“ a „svátek překročení“. Pesach se začíná

slavit 15. nisanu, v Izraeli trvá sedm dnů, ale v diaspoře dní osm. 83

Když Izraelité vycházeli z Egypta, měli tak napilno, že jim nestačilo nakynout těsto. Proto

napekli chléb nekvašený. Na památku této události v předvečer 14. nisanu prohledávají svůj

příbytek, aby odstranili veškerý kvas. Ten musí být spálen nejpozději 14. nisanu do 10 hodiny

dopolední. „Budeš zachovávat slavnost nekvašených chlebů. Po sedm dní budeš jíst

nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, a to v určený čas měsíce ábíbu (to je měsíc klasů),

neboť tehdy jsi vyšel z Egypta. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.“84 14.nisanu přes

den se prvorození postí (tzv. půst prvorozených) na památku jejich záchrany při desáté

egyptské ráně. Patnáctého začíná vlastní svátek.85

Večer 15. nisanu po večerní modlitbě se sejde rodina k nejdůležitějšímu večeru – sederu

(uspořádání). Pijí se celkem čtyři číše vína, na památku výroků, které vyřkl Bůh, když vyvedl

Izraelce z Egypta. „Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty,

vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si

vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede

z egyptské roboty.“86 V pesachovým sederu se objevuje symbolika čísla čtyři. Vyprávění o

sederové noci je zahájeno čtyřmi otázkami, které kladou nejmladší členové společnosti u

stolu. Na sederovou tabuli je nutné připravit: nekvašené chleby zvané též maca - macesy;

košer víno pro Pesach; zelenina zvaná karpas namáčená do slané vody; hořké byliny zvané 82 Kunetka, F. Židovský rok a jeho svátky. str.2983 Stern, M. Svátky v životě Židů. str.16584 Ex 23, 1585 Divecký, J. Židovské svátky. str. 1786 Ex 6,6-7

maror - jsou připomínkou egyptského otroctví; sladká drť charoset z pomletých jablek,

ořechů, mandlí, fíků, skořice a s příměsí košer vína pro Pesach – je připomínkou jílovité

hlíny, kterou museli předkové izraelského národa zpracovávat v Egyptě; pečené maso z košer

zvířete – připomíná beránka, který se jídával v Jeruzalémě v době existence Chrámu; pečené,

nebo vařené vejce ve skořápce, zvané bejca je připomínkou sváteční oběti, která byla

v předvečer Pesach obětována v Chrámě.87 Vlastní seder má 14. částí, z nichž první čtyři jsou:

1. Kiduš - posvěcení svátku nad vínem, 2. Urchac („a umyj se“) - mytí rukou 3. Karpas

(Celer) - pojídání zeleniny 4. Jachac („půlení“) - rozlomení středního macesu 5. Magid

(„vyprávění hagady“).

Šavuot

Znamená týdny a jde o druhý poutní svátek, kdy Židé v době Chrámu putovali do Jeruzaléma,

aby tam vykonali oběť. Tento „svátek týdnů“ připadá na 6. sivan. Svátek trvá v Izraeli jeden

den a v zemích diaspory dva dny.(6. a 7. den sivanu).88

Šavuot je původně zemědělský svátek, připomíná počátek spirituálního a morálního

osvobození zjevením Tóry na Sinaji, navazujícího na osvobození fyzické. Tento svátek skýtal

kdysi příležitost předložit Bohu v Chrámě první dary úrody a dnes se koná jako připomenutí

nejdůležitějšího Božího daru jeho lidu: slaví se tu přijetí Tóry na Sinaji. Tóra je nejen

dějinným a zároveň nadčasovým dokladem smlouvy mezi Bohem a Izraelem, ale i

dokumentem a zárukou vyvolení.

Na připomínku zemědělského aspektu svátku je zvykem vyzdobovat synagogy zelení.

Květinová výzdoba synagog připomíná i tradici, podle níž hora Sinaj v den darování Tóry

rozkvetla. Mezi nejznámější zvyky kromě této výzdoby patří celonoční studium Tóry. Tím se

nejen ranní „přijetí Tóry“, ale zároveň i napravuj pochybení Mošeho pokolení, které podle

tradice v den darování Tóry na hoře Sinaj zaspalo. 89

Svátek Šavuot byl původně zemědělským svátkem a přispěl k propojení tradic s biblickou

knihou Rút. Zde se píše o sklizni ječmene, ale také o příkladech lásky k bližnímu, o péči o

chudé a vdovy a o přistoupení k víře Izraele. V období Chrámu se v těchto dnech pekly

předkladné chleby z nové úrody. Ústředním momentem tohoto poutního svátku zůstává dík za

Tóru. Kromě toho se na první den Šavuot jedí mléčná jídla. Učenci k tomu říkají, že podobně

jako je mléko základní potravou kojenců, Tóra symbolizuje základní duchovní potravu.

87 www.olam.cz/aktuality/svatky/pesach.html88 Stern, M. Svátky v životě Židů. str.20389 Divecký, J. Židovské svátky. str. 27

Sukot

„Svátek stánků“. „Slavnost stánků budeš slavit po sedm dní, až shromáždíš úrodu ze svého

humna a lisu. Při své slavnosti se budeš radovat ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá

otrokyně, lévijec i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách. Sedm dní budeš

slavit slavnost Hospodina, svého Boha, na místě, které Hospodin vyvolí. Vždyť Hospodin, tvůj

Bůh, ti požehná na veškeré tvé úrodě a pří všem, co budeš dělat. Oddej se proto radosti. 90

Tento podzimní biblický poutní svátek začíná 15.tišri a trvá sedm dní. Přesto se všechny dny

slaví různým způsobem. Tento svátek připomíná východ z Egypta. V Tóře se píše, že první

den odešli Židé z města Ramses a utábořili se v místě jménem Sukot. Dodnes si stavbou sukot

(chýší) připomínáme odhodlání zotročeného národa opustit jistoty otroctví v bohaté zemi a

vydat se do nejistoty pouště za svobodou. Na sedm dní se dodnes Židé přesouvají ze svých

domovů do provizorních chýší.91

Sukot pochází se slavnosti sběru ovoce a vína. To se také odráží v obyčejích, které se s tímto

svátkem pojí. Ve stánku by mělo být během svátku stolováno, ale také pěstováno studium a

rodina se věnuje zpěvu a hrám. Při svátku hraje velmi důležitou roli společenství. Levitikus,

23,24n: „Sedm dní budete bydlet ve stáncích; aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem

přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země.“

Tradicí je zvát i osamělé a chudé či nosit kytice z palmových, myrtových a vrbových ratolestí

a citrusových plodů (etrogů) do synagogy. Tyto větvičky se spojí k sobě, při sváteční

bohoslužbě k nim ještě připojí etrog a společně se jimi třese na čtyři světové strany, nahoru a

dolu, čímž se naznačuje, že všude lze najít Boží přítomnost.92 Tento svazek rostlin se také

nazývá lulav a je symbolem jednoty Izraele.

V diasporách končí Sukot závěrečnou slavností, „Osmý den“; v Izraeli a v různých obcích

mimo Izrael se v tento den slaví Radost z Tóry - Simchat Tóra.

Vysoké svátky

Tři poutní svátky mají nábožensko-národní charakter. U velkých - „vysokých“ svátků

nacházíme výlučně náboženskou náplň, kdy člověk stojí před Bohem se svou vinou;

90 Dt 16,13-15. 91 Divecký, J. Židovské svátky.str. 4692 Divecký, J. Židovské svátky.str. 46

modlitbou a pokáním chce odvrátit Boží soud. V měsíci tišri se slaví dva svátky, Nový rok a

Den smíření. Dny mezi těmito dvěma svátky jsou kajícími dny, ve kterých má věřící Žid své

hříchy poznat, litovat je a vyznat. Duchovním obsahem celých deseti dnů je pokání, modlitba

a dobročinnost.93

Nový rok – Roš ha-šana

Tato slavnost, jejíž název znamená doslovně „hlava roku“, se slaví po dva dny a to nejen

v diaspoře, ale i v Izraeli. Svátek můžeme také označit za „stvořitelský“. Podle staré tradice

tento den odpovídá stvoření Adama. Svátek Nového roku je proto výrazem víry v Boha

Stvořitele, který je však zároveň soudcem každého člověka. Svátek je odrazem obnovení živé

i neživé přírody, vše je očištěno a stojí před Božím soudem. Jedná se o „narozeniny světa“

kdy je oslavován stvořitelský svět, a kde jsou Židé chápáni jako lidstvo, ne jako národ.

Vedle názvů Roš ha-šana a Jom ha-dín existují pro tento svátek ještě další názvy: Jom ha-

zikaron (den vzpomínek na obětování Izáka) a Jom trua (den troubení na šófar 94). S

ubíhajícím časem končícího roku zkoumají věřící všechno, co učinili a neučinili. Blížící se

den stvoření světa je příležitostí, aby si v rodině, s přáteli a známými vyměnili lístky s přáním

dobra v nadcházejícím čase. Taková přání si vyměňují i při synagogální bohoslužbě. Při

bohoslužbě jsou účastníci oblečeni do bílých plášťů vyznačující nevinnost a čistotu. Většina

modliteb je prosbou za smilování.

Zvláštní význam na Roš hašana má jídlo. Je zvykem jíst v medu omočená sladká jablka jako

symbol očekávaných dobrých časů. Devět dní, jež začínají tímto svátkem, má být věnováno

zejména pokání ameditaci. Stará tradice říká, že od této chvíle až do konce svátku Jom kipur

jsou otevřeny nebeské knihy života a smrti, v nichž jsou zaznamenávány dobré a zlé činy

každého člověka. Roš ha-šana patří ke svátkům, o nichž se troubí na šofar, naříznutý beraní

roh. Toto troubení vyjadřuje hold Božímu království, připomíná hlas proroků, den soudu a

konečně dar Tóry na Sinaji.

Talmud říká, že na Nový rok jsou otevřeny tři knihy: kniha zachráněných, kniha zavržených a

kniha těch, kteří stojí mezi těmito skupinami. O těch zůstává nerozhodnuto až do desátého

dne – Dne smíření. Budou-li shledáni hodnými, budou zapsáni k životu, jinak jsou zapsáni

mezi zavržené. Toto přesvědčení je vyjádřeno také pozdravem, kterým se Židé zdraví v tento

den po večerní bohoslužbě: „Kéž jste zapsáni k dobrému roku“!95 Toto přání se vztahuje ke

zmíněné nebeské knize. Židovská novoroční slavnost je tak četnými způsoby spojena se

93 Kunetka, F. Židovský rok a jeho svátky.str. 7194 roh ze zvířete, jež musí být rituálně čisté; nejčastěji – beraní roh95 Kunetka, F. Židovský rok a jeho svátky. str. 73

souborem božských přikázání, Tórou. Ta je ztotožňována v křesťanských dokumentech se

„zákonem“ od doby vzniku novozákonní tradice, zvláště listů apoštola Pavla, který sám

z židovské tradice vzešel a často tak nabývá odmítavě negativního akcentu. Ale již při

pohledu na první židovský svátek v rámci roku je patrné, že takové jednostranné vidění

židovského náboženství je neoprávněné. V souvislosti s Roš ha-šana je třeba nahlížet na Tóru

jako pozitivní, život tvořící a nesoucí božský dar. Poslední den začínajících novoročních

slavností, tedy desátý den pokání, je jedním z nejvýznamnějších svátků židovství Jom kipur

(den smíření).

Jom kipur – den smíření

Jom kipur, neboli „den smíření“, je šabat šabaton, „šabat všech šabatů“ v židovském

kalendáři, a slaví se desátý den „dnů obrácení (k Bohu)“, které začínají svátkem Roš ha-šana.

„Jom kipurem usmíříš všechny hříchy, které Tóra uvádí, bez ohledu na to, jestli jsi činil

pokání nebo ne. Pouze v případech odmítání Božího jha, úmyslně špatného výkladu Tóry

nebo popírání smlouvy s naším otcem Abrahamem (obřízky) závisí jom-kipurové smíření na

tom, zda činíš pokání nebo ne.“96

Tento den je dnem pracovního klidu, přísného postu a bohoslužebného shromáždění. Je

„nejsvětlejším“ ze všech svátků, je nazýván „velký den“ nebo pouze „den“.

Již podle Lv 16,29-34 platil tento den za den přísného postu, kdy je také předepsán

nejpřísnější sobotní klid. „To pro vás bude provždy platné nařízení: jednou v roce vykoná

(Áron) za Izraelce smírčí obřad, aby byli zbaveni všech svých hříchů“ (Lv, 16,34). Proto je

Kol nidre (všechny sliby) nejdůležitější modlitbou tohoto dne: „Všeho, co jsme slíbili a čeho

jsme se odřekli, co jsme odpřísáhli a čeho jsme se vzdali, všeho sebetrýznění a slavnostních

slibů, ať se jakkoliv nazývají, které jsme složili a odpřísáhli, všeho, co jsme k sobě připoutali

a čeho jsme se odřekli – toho všeho od tohoto dne smíření, který nechť nám poslouží

k dobrému, litujeme…97 Při této modlitbě, jež zpěvák přednáší třikrát – nejprve tiše, pak

pokaždé hlasitěji, je přítomna celá obec, neboť jde o vzpomínku na zemřelé, rozvažování

vlastní smrti, vyznání hříchů, vzpomínku na mučedníky, poselství půstu a chvalozpěv na

Boha. Jom kipur je jedním z šesti postních dnů v kalendáři. Jeho zvláštností je fakt, že z šesti

postních dnů je jediný, který stanovil sám Hospodin a zmiňuje se o něm Tóra. Tento naprostý

půst, jenž začíná půl hodiny před západem slunce 9.den měsíce tišri, trvá něco přes 25 hodin

až do objevení prvních hvězd, jímž končí 10. den měsíce tišri. Tento půst je absolutní, slouží

96 traktát Joma 85B97 Schubert, K.: Židovské náboženství v proměnách věků

k očištění duše a povzbuzuje k pokání. Na tento svátek se postí všichni Židé, protože je to

navzdory radostnému slavení den, kdy se člověk účastní Božího soudu. Když se blíží

soumrak, kdy se podle tradice brány nebe zavírají a modlitby za odpuštění už nejsou

vyslyšeny a je uzavřen soud nad člověkem, začne závěrečná bohoslužba, po které se Židé

rozcházejí v radostné naději, že obdrželi Boží odpuštění. Jom kipur je jedním

z nejdodržovanějších svátků v judaismu a zároveň nejposvátnějším dnem v roce.

Chanuka – svátek světel

„Znovu zbudovali svatyni i vnitřní zařízení a vystavěli nádvoří, dali zhotovit nové posvátné

nádoby a postavili ve svatyni svícen, kadidlový oltář a stůl. Na oltáři zapálili kadidlo a na

svícnu zažehli svíce, aby osvětlovaly vnitřek Chrámu. Na stůl položili chleby, zavěsili závěsy a

šťastně dokončili, co započali“ (1Mak 4,48-51)

V 1. knize Makabejské, ze které je úryvek, se vypráví o vítězstvích Judy Makabejského a jeho

bratří nad nepřáteli a o tom jak po opětovném dobytí Jeruzaléma. Po zahnání seleukovských

nepřátel, kteří se pokoušeli zamezit Izraelcům praktikovat judaismus, dochází k opravě a

rituální očistě zpustošený Chrám. Tento radostný svátek, který oslavuje obnovu Chrámu a

vítězství začíná 25. kislevu a trvá 8 dní. Vzhledem k tomu, že svátek Chanuka spadá

z křesťanského hlediska na advent a zároveň je to svátek radostný, hovoří se také občas o

„židovských Vánocích“. Splývání obou svátků např. v soudobých Spojených státech místy

zachází až do takových extrémů, že se někdy hovoří o „christnuka“

Svátek je tedy upomínkou na znovu zasvěcení chrámu a také na historickou událost, která se

odehrála roku 164 př. Kr. Na památku vítězství se slavnostně rozsvěcují svíce na zvláštním

osmiramenném svícnu (chanukija), prvního dne jedna a pak postupně až do osmi svící

osmého dne.98 Svíčky se umisťují do jednotlivých svícnů zprava doleva, ale zapalují se zleva

doprava. Podle legendy zachycené v talmudu se v chrámu při jeho znovuzískání našla malá

lahvička s posvátným olejem, který by normálně vydržel na den svícení věčného světla

v chrámu, ale tentokrát vydržel po osm dní, což byla dostatečná doba k přípravě nového oleje

pro věčné světlo.99

Chanuka se slaví řadou rituálů, které se vykonávají každý den během osmidenního svátku.

Některé jsou rodinného rázu, jiné jsou společenské. „K význačným ritům patřilo roznášení

ozdobných holí a listnatých větví za zpěvu chvály a díků a zapalování světel v každém

domě.“100 Během celého svátku se často zpívají oslavné a děkovné písně a především je 98 Schubert, Kurt. Židovské náboženství v proměnách věků.99 Pavlincová Helena a kol. Slovník Judaismus, křesťanství, islám.100 Adam, Adolf. Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. str. 29.

veleben samotný Hospodin, neboť to byl hlavně on, kdo Židům pomohl zdárně překonat

veškeré potíže. Mezi nejznámější písně patří Drejdl, Drejdl, Drejdl a Chanuko, ó Chanuko

nebo také Chanukija Li Ješ (Mám chanukovou menoru) či Kad Katan (Malý džbán).

„Tradičním jídlem spojovaným s Chanukou jsou bramborové placky – bramboráky (jidiš:

latkes, hebrejsky: levivot). Jako připomínka zázraku oleje se jedí jídla smažená na oleji

(zejména pak na olivovém). Mnoho sefardských rodin stejně jako polští aškenázové a Izraelci

mají ve zvyku jíst koblihy (sufganijot) plněné různými náplněmi. Na Chanuku je také zvykem

dávat dětem dárky a chudým peníze.

Purim

„Mordokaj pak tyto události sepsal a poslal dopisy všem židům, blízkým i dalekým, ve všech

krajinách krále Achašveróše. Uložil jim, aby každým rokem slavili čtrnáctého a patnáctého

dne měsíce adaru památku na dny, v nichž si židé odpočinuli od svých nepřátel, a na měsíc,

který jim přinesl zvrat, místo starosti radost, místo smutku den pohody; aby je slavili jako dny

radostného hodování a aby posílal jeden druhému dárky a chudým dary…“ (Est 9,20-23)

Tento poněkud bujarý svátek se slaví 14. dne měsíce Adaru, přesně měsíc před svátkem

Pesach. Název svátku je odvozen od akadského „pur“, které znamená los. Purim připomíná

vítězství nad Hamanem, ministrem perského krále Achašveróše, když měl v plánu vyhladit

židovský národ. Události popsané v knize Ester se udály v letech 369-356 před křesťanským

letopočtem, v době babylónského vyhnanství (po zničení prvního Chrámu). Tento svátek má

karnevalové rysy: lidé se oblékají do přestrojení a nosí masky. Dokonce na synagogální

bohoslužbu lze s sebou nejen přinést, ale i s velkým halasem používat řehtačky a houkačky.

Pokaždé, když během čtení Písma zazní jméno Hamana, nastane vřava. Svátku předchází den

půstu tzv. Esteřin půst. Svátečním svitkem svátku Purim je biblická kniha Ester. Neboť právě

Ester, jež se stala královnou, zmařila Hamanův plán na masové vyhlazení Židů v perské říši, a

tak se stala zachránkyní svého lidu. Účelem tohoto zvyku je tedy „vymazat památku

Amalekovu“, jehož byl dle tradičního podání Haman potomkem.

„Proto až ti Hospodin, tvůj Bůh, dá odpočinutí ode všech tvých okolních nepřátel v zemi,

kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil, vymažeš památku Amálekovu

zpod nebes. Nezapomeň! (Dt 25,19)

Na Purim se dodržují rozmanité zvyky. Pojídají se zvláštní jídla, jako je solený hrách a fazole

a trojhranné koláčky nebo koblihy plněné sladkou směsí máku, datlí a švestek, tzv. Hamanovy

uši. Děti bývají obdarovány peněžitými dary. Jak už bylo řečeno, převládá veselá karnevalová

atmosféra, která umožňuje oblékat se karnevalové oděvy, dokonce i ženské šaty, což je

paradoxně Tórou zakázané. „Jednalo se o ryze profánní svátek, jenž se slavil v zábavách a

hostinách a při němž se připouštěly rozpustilosti.“101 Tento svátek je tedy oslavou vítězství

dobra nad zlem, čestností nad intrikami a humanitou nad rasismem a xenofobií.

Jom ha-acma´ut – Den nezávislosti Izraele

Tento nejmladší svátek připomíná slavností vyhlášení nezávislého státu Izrael prozatímní

státní radou 14. května 1948 (5. ijaru 5708). V ten den vypršel britský mandát nad

Palestinským územím a David Ben Gurion předseda prozatímní vlády přečetl prohlášení

nezávislosti, které bylo nakonec podepsáno v Tel Avivu.

Samotné oslavy začínají obřadem na Herzlově hoře v Jeruzalémě, kde se zapalují pochodně.

V synagogách se konají slavnostní bohoslužby (recitace žalmů, veršů z Lecha dodi,

všednodenních ma'ariv po svátečním způsobu, zpěv Šema Jisrael a troubení na šofar) a večer

se pořádají ohňostroje a slavnosti pod širým nebem. Následující den je ve znamení

politických oslav, prezident pořádá slavnostní recepci pro diplomatické delegace a politické

špičky. Následně přednese slavnostní projev ke dni nezávislosti v televizi a rozhlase. Během

svátečního času jsou také udělována ceny Izraele za zásluhy.

Jom Jerušalajim – Den Jeruzaléma

Tento národní svátek je spojen s oslavou znovu obsazení celého Jeruzaléma izraelskou

armádou v průběhu Šestidenní války v roce 1967. Po vyhlášení nezávislosti Izraele

následovala první arabsko-židovská válka, během níž Jordánsko obsadilo východní část města

včetně starého města a Západní zdi. Během tohoto období bylo v části ovládané Jordánskem

zničeno mnoho židovských památek.

„Liturgie v předvečer i během svátku samotného zahrnuje děkovné žalmy, které oslavují

Jeruzalém (Ž 24, Ž 122, a Ž 137,5-9), a také modlitby za padlé izraelské vojáky, které jsou

doprovázeny sborovými zpěvy a zapálením osmnácti světel (Nerot Zikaron) za 181 padlých

vojáků v bitvě o Jeruzalém. Během Jom Jerušalajim se také pořádají průvody s vlajkami

Jeruzalémem. Státní ceremoniál se koná na Giv'at HaTachmošet, kde se odehrála bitva

předcházející osvobození Jeruzaléma. Roku 1998 byl tento státní svátek závazně ustanoven a

stal se součástí zákonu z rozhodnutí parlamentu.

101 Adam, Adolf. Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. str. 30.

Obřady spojené s životem Židů

Kromě každodenních a pravidelných událostí dostávají v judaismu rituální rámec i ty

okamžiky osobního života, jež jsou v podstatě neopakovatelné. Tyto události či rituály

oslavují nebo vyznačují chvíle nového začátku či přechodu z jednoho životního období do

druhého. 102

Zrození

Narození je přirozeně první významný okamžik v životě člověka jak v individuálním, tak

společenském smyslu. Pokud se narodí chlapec, je mu osmý den provedena obřízka čili brit

mila. Je nejstarším židovským zvykem a provádí se dodnes. Spočívá v odřezání chlapcovi

předkožky na penisu. Jestliže je dítě nemocné a jeho stav neumožňuje provedení obřízky, tak

se obřízka dělá osmý den po uzdravení.

Přikázaní existuje od pradávna a nařizuje obřízku jako znamení smlouvy s Bohem, kterou

Bůh uzavřel s Abrahamem. Není to akt uvedení do židovské víry, tím je už narození židovské

matce. Dle tradice prováděl obřízku chlapcův otec, ale dnes to zpravidla obstarává školený

židovský specialista nazývaný mohel v domově dítěte nebo v synagoze. 103 Poté se dítěti před

Bohem uděluje jméno, a tím je připojeno k rodině Izraele. 104 Obřad provází čtení z Tóry a na

konci všichni přítomní provádějí požehnání do života malému chlapci.

U dívek žádná podobná slavnost neexistuje. Ale tradičně se koná obřad v synagoze, v

nejbližší šabatové bohoslužbě, při kterém se děvčátku dává jméno.105

Dospívání

Na věk náboženské odpovědnosti jsou chlapci připravování už od tří či čtyř let. Začínají se

učit hebrejštině, seznamují se s Desaterem přikázání a Šemou- vyznáním víry.

102 Michael A. Fishnbane: Zjevení a tradice v Judaismu, nakl. Prostor, Praha, 1996, str. 126103 Michael Keene: Světová náboženství, nakl. Knižní klub, Praha ,2003, str. 54104 R. Kirste, H. Schultze, U. Tworuschka: Svátky světových náboženství, nakl. Vyšehrad, Praha, 2002, str.28105 Michael A. Fishnbane: Zjevení a tradice v Judaismu, nakl. Prostor, Praha, 1996, str. 127

Když chlapci dosáhnout třinácti let, stávají se bar micva („syn přikázání“, „syn

povinnosti“).106 A od této doby, dle tradice jsou už dost staří, aby byli odpovědní za své

náboženské chování a plnili všechny své náboženské povinnosti. Prvního šabatu od třináctých

narozenin je chlapec v synagoze poprvé „vyvolán“ ke čtení Tóry a otec pronese požehnání na

oslavu jeho plnoletosti.

Foto: Bar micva sefardské komunity u Západní zdi. Celá skupina prochází s tancem a zpěvem k místu, kde se odehraje celý obřad. Chlapec nese Tóru a je středem pozornosti. Bar micva má být jedním z nejsvětlejších okamžiků židovského života pro děti i jejich rodiče (Foto: Zbyněk Tarant – Jeruzalém, srpen 2009)

Dívka se tradičně stává dospělou bat micva („dcera přikázání“, „dcera povinnosti“) v den po

jejích dvanáctých narozeninách. Také toto období souvisí s obvykle první menstruací. Dívky

jsou v úplnosti obeznámeny, jak udržovat rituálně bezchybnou domácnost, také s tradičními

předpisy týkajících se menstruační čistoty a seznamují se s některými posvátnými texty. 107 V

reformních komunitách se však prosazuje zvyk uspořádat pro dívky „bat micva“ zcela ve

stylu chlapeckého „bac micva“. Souvisí to mj. i s volnějším chápáním náboženské úlohy

ženy.

106 R. Kirste, H. Schultze, U. Tworuschka: Svátky světových náboženství, nakl. Vyšehrad, Praha, 2002, str.29107 Michael A. Fishnbane: Zjevení a tradice v Judaismu, nakl. Prostor, Praha, 1996, str. 128

Sňatek

Dle židovské tradice je manželství považováno za stav ideální pro každého. Mimomanželský

sex je zpravidla odmítán a zapuzován. To vedlo k tomu, že manželství vešlo do rámce

náboženské povinnosti.108

Ačkoliv základním motivem pro manželství je vytvořit ideální prostředí pro děti, má také,

řečeno slovy jednoho svatebního požehnání, „dávat radost a štěstí, veselí a blaženost, potěchu

a rozkoš, lásku, pokoj a přátelství“ manželskému páru.

Svatbu v synagoze může mít pouze pár židovského vyznání. Svatební obřad je všech

židovských tradicích vesměs stejný. Pravidla říkají, že se svatba nesmí konat o šabatu či jiném

svátečním dni.

Obřad začíná čtením ze Žalmů a podepsáním svatební smlouvy ktuby, která stanovuje mužovu

zodpovědnost, ale neobsahuje žádné sliby ženy. Svatební bohoslužba se koná pod chupou,

symbolizující, že si dvojice zakládá svůj domov. Novomanželský pár se při obřadu dělí o

sklenici vína jako symbolu společného údělu. Poté se přečte manželská smlouva a ženich

nohou rozdrtí sklenici, vyjádření vzpomínky zničení jeruzalémského Chrámu v r. 70. n.l. 109

Nakonec obřadu rabín přečte třikrát kněžské požehnání a uzavřené manželství je tak

prohlášeno za svaté a platné před Bohem.110

Smrt a pohřeb

Židé pohlížejí na život jako na dar od Boha a na smrt jako na smutný, ale nevyhnutelný závěr

dobře prožitého života. V době, kdy se blíží konec je u umírajícího přítomna skupina velmi

věřících mužů a žen, jenž se nazývá chevry kadiši. Skupina se u jedince zdržuje až do úplného

konce a potom se starají o to, aby nebožtík byl pohřben. Tento akt se v židovské komunitě

považuje za velkou čest.

108 R. Kirste, H. Schultze, U. Tworuschka: Svátky světových náboženství, nakl. Vyšehrad, Praha, 2002, str.29

109 Michael Keene: Světová náboženství, nakl. Knižní klub, Praha ,2003, str. 56110 R. Kirste, H. Schultze, U. Tworuschka: Svátky světových náboženství, nakl. Vyšehrad, Praha, 2002, str.30

Tělo židovského muže se zahaluje do talitu, v němž se modlil od své bar micvy, a je uložen

do prosté dřevěné rakve tak, aby hlava spočívala na hlíně ze svaté země, kterou do ní vložili.

Pohřeb se musí odehrát během čtyřiadvaceti hodin od úmrtí. Během obřadu rabín pronáší

chválu, odříkávají se žalmy a modlitba kadiš. Během cesty těla k hrobu, které je neseno nosiči

na márách, je provedeno sedm zastavení jako připomínku sedmera marností zaznamenaných

v knize Kazatel. Když se rakev spustí do hrobu, přistupují k jámě členové rodiny a vhazují do

ní lopatku. Podle učení Talmudu, zemřelí tímto okamžikem zahájil svou cestu na věčnost.111

Po smrti člověka následuje několik období, jež od pozůstalých vyžadují různé počínaní.

Tradičně odpovídají stádiím odchodu duše zesnulého a označují se různými názvy. Tento čas

má také pozůstalým pomoci překonat smutek a k návratu do normálního života.112

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete pojmy: etrog, lulav, purim, drejdl, suka, šofar, maca a seder.

2. Popište základní fáze přechodového rituálu. Dokážete k nim nalézt paralely u

židovských svátků?

3. Proč se používá pojem „poutní svátky“, když už dnes se žádnou poutí spojeny nejsou?

4. Proč se bohoslužba na uvítání šabatu koná již v pátek večer?

5. Zjistěte si, kde ve vašem okolí můžete zakoupit či nahlédnout do aktuálního židovského

kalendáře. Jakým hebrejským termínem se tento kalendář nazývá? Vysvětlete v čem

spočívá rozdíl mezi židovským, muslimským a občanským kalendářem.

Prameny:

Bible. Česká biblická společnost. 1998

Divecký, Jan. Židovské svátky, Kalendářem od Pesachu do Purimu. Nakladatelství P3K, 2005

Kirste, Reinhard; Schultze, Herbert; Tworuschka, Udo. Svátky světových náboženství. Praha:

Vyšehrad. 2002

Kunetka, František. Židovský rok a jeho svátky. Olomouc. 2001. ISBN 80-244-0356-0

Pavlincová, Helena; Horyna, Břetislav. Judaismus, křesťanství, islám. 2.vyd. Olomouc:

Nakladatelství Olomouc, 2003

Schubert, Kurt. Židovské náboženství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad. 1995

Stern, Marc. Svátky v životě Židů. Praha: Vyšehrad. 2002

111 Michael Keene: Světová náboženství, nakl. Knižní klub, Praha ,2003, str. 57112 Michael A. Fishnbane: Zjevení a tradice v Judaismu, nakl. Prostor, Praha, 1996, str. 131

Doporučený film k tématu: „Ushpizin“ (Izrael 2005), režie: Giddi Dar

Elektronický židovský kalendář lze stáhnout či vytisknout v různých formátech na

adrese: http://www.hebcal.com/. V některých kancelářských balících pro PC je možné

hebrejský kalendář dodatečně aktivovat. Pro operační systém Linux je rovněž k dispozici

aplikace „Hdate“.

5. Kanonizace a struktura Tanachu

Přečtěte si následující text. Je postaven na přednášce významného českého religionisty prof.

Jana Hellera pro Křesťanskou akademii Praha, dne 22. března 1990 v aule FF UK)

Starý zákon se hebrejsky nazývá TANACH, což je zkratka slov Tóra, Neviím, Ketuvím (Tóra,

Proroci, Spisy). Skládá se z 39knih. V římskokatolických Biblích má Starý zákon navíc devět

dalších spisů, které se nazývají apokryfy nebo knihy deuterokanonické čili druhotně

kanonické, neboť tyto sbírky jsou odvozeny z řeckého překladu Tanachu – Septuaginty, která

byla sepsána cca v roce 200 pře. N. l., tedy před uzavřením tzv. kánonu masoretského

v městečku Javne okolo roku 90.

Pojem kánon

Hebrejské slovo kane znamená třtina. Té se používalo jako měřicí tyče. Řecká podoba tohoto

slova kánon označovala původně měřítko, vlastně seznam spisů, které byly považovány za

pravověrné a patřily do Bible. Pak se slůvko kánon přeneslo na Bibli samotnou jako soubor

spisů, které mají být měřítkem víry a mravů, tedy spisů autoritativních, závazných.

Kanonizací prošly i svaté knihy jiných náboženství, po kanonizaci se knihy stávají nejen

obecně závaznými, ale také již neměnnými.

Vývoj kánonu

Kánon se v případě Tanachu vyvíjel ve třech fázích. Prvním zlomem bylo babylónské zajetí

Izraele (586-538 př.Kr.). Ti, kdo nebyli odvlečeni do zajetí, a zůstali v Judeji, vytvořili

později obec Samaritánů, jakousi konservativní sektu, která z celého tanachu uznávala jen

jeho nejstarší část - Tóru. Samaritánská obec, existující v počtu asi 1000 lidí dodnes, má

nejužší, nejstručnější typ kánonu. Učenci v exilu zredigovali již existující Knihu Zákona

známou ze dvora reformátorského krále Jošijáše a další tradice, jimiž doplnili posvátnou

chronologii dějin světa, člověka a Izraele. To byl základ dnešní Tóry.

Po návratu z babylónského zajetí vznikly v Judeji další knihy, do kterých byl shromážděn i

mnohý starý materiál. Byly vesměs psány hebrejsky. Část Židů se však do Judska nevrátila a

vytvořila diasporu. V té vznikaly v helénistické době další knihy, psané však - až na několik

málo výjimek - řecky. Judské pravověrné židovstvo je odmítalo, kdežto nábožensky

liberálnější diaspora je uznávala. Tak vznikl v Egyptě asi mezi rokem 300 a 200 př. n. l. řecký

překlad svatých textů podstatně rozsáhlejší než hebrejský soubor a je nazývaný Septuaginta,

tj. řecky Sedmdesátka, podle údajného počtu překladatelů. Na tuto Sedmdesátku navázala

křesťanská církev, a přidala k ní řecký Nový zákon. Judské židovstvo však zůstalo jen u knih,

napsaných původně hebrejsky, mělo tedy užší, kratší typ kánonu nežli Židé v diaspoře a

křesťané. Vznikly spory. Raná křesťanská církev v západní části tehdejší Římské říše, však

potřebovala Bibli i v latinském znění. Anonymní nezdařilé pokusy o překlad z řečtiny (Itala +

Afra = Vetus latina) bylo třeba radikálně opravit a srovnat s původním hebrejským zněním.

Tímto úkolem byl pověřen tehdy nejlepší znalec hebrejštiny Hieronymos čili sv. Jeroným,

který kolem. r. 400 po Kr. vytvořil Vulgátu, závaznou po celý středověk až do novověku.

Vulgata je dílo neobyčejně zdařilé, překlad přesný a výstižný, Hieronymus však byl nakloněn

hebrejskému Tanachu, tedy užšímu typu kánonu bez knih deuterokanonických.

Deuterokanonické spisy ovšem nemohl odmítnout zcela, ale začal alespoň činit rozdíl mezi

knihami kanonickými a deuterokanonickými, který se pak na staletí ujal. Přeložil do latiny i

Nový zákon: s jeho rozsahem však nebyly žádné problémy.

Další posun v rozsahu Starého zákona přinesla až reformace. Kamenem úrazu byly tehdy

odpustky. A ty souvisely s učením o očistci. A to zase dokládalo především některými místy z

deuterokanonických knih. Tak reformace udělala to, k čemu už radil Hieronymus: Knihy

deuterokanonické vypustila z Bible, nebo je alespoň od kanonických výrazněji oddělila

(Kraličtí: zvláštní díl apokryfů). Tridentský koncil v polemice s reformací trval na širším, tedy

řeckém čili septuagintním typu starozákonního kánonu. Pozdější doba však byla soustředěna

na jiné problémy, a tak pro současné biblisty, ať protestantské či katolické, není rozsah

kánonu žádným vážným kamenem úrazu. Víme všichni, že kanon-Bible má své těžiště a své

okraje a že už dnes prostě nelze vážně argumentovat biblickým citátem, vytrženým ze

souvislosti. Vážným teologickým problémem však zůstává sám prostý fakt, že je tu určitý,

přesně vymezený počet spisů, kterým se přičítá závaznost. Jak toto vymezení vzniklo? Z

církevních dějin neznáme žádný sněm, žádný koncil, který by usnesl ve starověku rozsah

Bible, ať Starého nebo Nového zákona. Někdy se říkalo, že užší, hebrejský rozsah Starého

zákona byl prý usnesen na židovském koncilu v Jamnii čili Javne asi r. 90 po Kr. To byla

domněnka, kterou novější bádání vyvrací. V Jamnii byla v té době škola, založená slavným

židovským učencem (jmenoval se Jochanan ben Zakaj), v níž se zřetelně užívalo Starého

zákona v tom rozsahu, jak jej uznávají židé a protestanti dodnes. Ale koncil tam nebyl. Také

žádný křesťanský koncil nerozhodl o vymezení Nového zákona.

Jazyk Tanachu

Tanach je psán hebrejsky, jen v knihách Daniel a Ezdráš jsou menší části aramejské. Tanach

vznikal v Izraeli, který mluvil nejdříve hebrejsky a po návratu z babylónského zajetí (586-538

př. Kr.) aramejsky. Hebrejské myšlení i vyjadřování se liší od našeho, indoevropského.

Několik příkladů: Substantivum je u nás abstrakce objektu, zbaveného nepodstatných

atributů. Hebrejština má místo substantiva nomen, což je spíše název jsoucna, které vystupuje

z latence do aktuality, ze vzdálení do přítomnosti tím, že je pojmenováním přivoláno.

Substantivum umožňuje věci se zmocnit, nomen umožňuje setkat se s pojmenovaným.

Podobně u slovesa: Naše sloveso třídí v čase, vidy jsou v něm kategorie podružná. V

semitských jazycích je to naopak: Konstitutivní jsou vidy (aspekty), tedy dokonavost či

nedokonavost. Zařazení do časové posloupnosti vzniká až druhotně na základě určité

sekvence vidů. Rozeznávají se především akce konstitutivní či aktuální, dění hotové či

nehotové. Také v syntaxi jsou závažné rozdíly. Indoevropská hypotaxe vede do kauzality,

kdežto semitská parataxe dějů, řazených ne vedle sebe, nýbrž za sebou, předpokládá, že každá

nová akce je výsledkem nového rozhodnutí, které ovšem může být rozhodnutím darovaným.

Tak je všechno dění stále otevřené zásahu shůry a popisovat je jako imanentně koncipovanou

historii je něco podobného jako měřit vzdálenosti na litry.

Vznik Tanachu

Žádný biblický autor nechtěl nikdy jen referovat. Ani nemohl, protože událost, či příběh,

který zapisoval, ležel dávno v minulosti a zpráva o něm se k pisateli dostala až mnohaletým

ústním putováním. Ústní podání téměř napořád předcházela zápisu, písemné fixaci textu, a to

většinou o staletí.

Pokusíme-li se dohlédnout co nejdále do minulosti Tanachu, vidíme na počátku společenství

ctitelů Hospodinových, patrně nevelké, které žije na počátku v Egyptě a je tam

pronásledováno. Někdy kolem roku 1250 př. Kr. se mu zdaří uniknout, a prožije při tom

události, v nichž vidí, rozpozná, Hospodinův vysvoboditelský zásah. Pak putuje toto

společenství přes poušť a v událostech své poutě rozpoznává další Boží zásahy a opatrování.

A konečně se mu zdaří usadit se v zemi zaslíbené - Kenaánu - a i tuto událost interpretuje jako

Boží pomoc a Boží dar. A celý soubor všech těchto událostí si toto společenství stále znovu

připomíná, a to především v bohoslužebném, liturgickém rámci, ať v rodině třeba při slavení

hodu beránka - Pesachu, nebo při společných slavnostech, kde se zpráva o vysvobození z

Egypta, o putování i o daru země stále znovu recituje, opakuje a zároveň i upravuje tak, aby

co nejnaléhavěji oslovovala přítomné a umožnila jim znovu spoluprožívat to, co se vypravuje.

Tradice postupně roste, stále ještě v ústním podání, přibírá další látky a je znovu a znovu

zpětně formována svou funkcí.

Jádrem je příběh o vyvedení z Egypta, interpretovaný jako Boží vysvoboditelský zásah.

Teprve později, po usazení v zemi, byly před zprávu o vysvobození z Egypta předsunuty

příběhy o praotcích, a ještě podstatně později, až v době královské, i příběhy o stvoření a

počátku člověka. Dále jsou připojována vyprávění o soudcích, králích, prorocích. Teprve

zkušenost babylónského zajetí (586-539 př. n. l.), které ohrozilo kontinuitu ústní tradice, byla

výraznou pohnutkou k tomu, že se od ústního tradování přechází ve stále větší míře k zápisu.

Ale i po návratu ze zajetí, tedy mezi léty 500-200 př. Kr. se dále pilně pracuje na konečné

podobě Tanachu.

Celkem lze říci, že souhláskový text tanachu vznikal mnoho staletí. Pokusy zjednoznačnit

souhláskový text jsou staré: definitivní zachycení samohlásek pomocí teček pod souhláskami

(= punktace) však byla propracována až mezi lety 500-800 n. l. Samozřejmě můžeme

považovat punktaci už za první rabínský komentář k biblickému textu a ne za text sám. Ale v

zájmu objektivity je nutné říci, že masoretské znění Tanachu, tak, jak je máme dnes v

hebrejských kritických vydáních před očima, bylo dotvořeno až kolem r.800.

Důvod kanonizace, tedy pohnutka, proč se který spis dostal do Tanachu, je základní směrnicí

pro jeho interpretaci, pro jeho výklad. Tento motiv není vždy snadné zjistit a je dokonce velmi

obtížné jej přesně vyjádřit. Ale je bezpodmínečně nutné se naň vždy znovu ptát, pokoušet se

jej postihnout, snažit se mu porozumět. Nebudeme-li to dělat, budeme určitě chápat a

vykládat Tanach jinak, než má být chápán a vykládán.

Obsah Tanachu

V Tanachu jde o Izrael, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. Zhruba se

Tanach dělí na knihy výpravné, naučné a prorocké. Knihy výpravné obsahují: 5 knih

Mojžíšových (Tóra), Joz, Sd, Rt, 2S, 2 Kr, 2Pa, E, Nj, Est. Postupuje se tu zhruba od počátku

stvoření a člověka přes praotce, vysvobození z Egypta, usazení vKenaánu, dobu soudců a

králů, zajetí babylónské, návrat z něho a obnovu života v zemi. Následují knihy naučné: Job -

problém utrpení, Žalmy - písně a modlitby, Přísloví, Kazatel a Píseň Šalomounova -

mudrosloví. - Poslední třetí část jsou proroci, čtyři velcí (Iz, Jr, Ez,) a dvanáct malých.

Toto pořadí však není původní. Zrcadlí řeckou koncepci cesty Božího lidu z minulosti do

budoucnosti, počítá tedy s naší, indoevropskou koncepcí času. Starší hebrejské třídění dělí

Starý zákon na Zákon (5 knih Mojžíšových), Proroky (přední -výpravné, zadní- naučné (a

Spisy) knihy mudroslovné a liturgické). V Tóře je hlavní důraz na tom, co Bůh dělá a co

člověku říká. V Prorocích se projevuje moc Božího slova v příbězích Izraele i v ústech

proroků. Spisy pak kladou důraz především na lidskou odpověď na Boží oslovení, ať už má

podobu liturgickou, mudroslovnou či jinou. Souhrnně lze říci, že časová posloupnost, která je

zde ovšem také, je podřízena potřebám a možnostem aktualizace textu.

Ráz Tanachu

Co Tanach není: Není to ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné

či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny - v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a

přece to není jen to, čemu říkáváme poezie (od poiein - tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se

zde o Bohu, který jedná, a přece to není bájesloví, mythologie. Přistoupíte-li k Tanachu a

pokusíte se postihnout jej běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že selhávají,

čím pečlivěji je na něj přikládáte. Existuje vůbec literární kategorie, která by tu vyhovovala?

Jistě, dokonce hned několik, ale nejsou obvyklé. První je „svědectví“. Jde o analogii

svědectví u soudu. Svědek vypovídá o něčem, co sám zažil, ale u čeho ostatní nebyli.

Nevymyslil si to. Ale samozřejmě to líčí svými slovy a předkládá z prožité události právě jen

to, co z ní sám shlédl a co z toho pochopil. A stojí za svým svědectvím celou svou osobní

váhou a autoritou. Ovšem že mohou být i svědci, kteří neviděli přesně, pochopili málo a nebo

se dokonce dali vést něčím jiným než pravdou. Až se z nich stali svědkové falešní. Tanachičtí

svědkové nejsou svědkové falešní, ale jejich lidství vždy souzní. Vyprávějí, co dokázali

pochopit, co si z prožitého dokázali vnitřně přivlastnit. Nejsou reportéři, jsou svědci.

Druhá příhodná kategorie je vyznání. Představme si zase vyznání či doznání u soudu.

Vyznávám, že jsem selhal. Že jsem se provinil, že jsem něco nedokázal, co jsem měl. Že jsem

něco zatajil, co jsem neměl. Vyznávám také, že ten či onen mi velice pomohl, že jsem mu

zavázán a vděčný. Všimněte si zase: V pozadí je událost. Ale nereferuje se o ní objektivně:

vypráví o ní ten, koho se hluboce dotkla, koho poznamenala, ba možná přímo přetvořila, kdo

byl zasažen. Kdo tedy nebyl subjektem, nýbrž objektem této události.

A konečně třetí kategorie je poselství či zvěst. Posel, zvěstovatel, je ten, kdo byl vyslán s

důležitou zprávou. Stalo se něco, o čem je zapotřebí povědět ostatním, něco, co má velký

význam. Kdyby jim to posel nevyřídil, zradil by své poslání. Selhal by. A zase: posel si své

poselství nevymyslil, není jeho subjektem, tvůrcem. Byl pověřen, je jen jeho vykonavatelem.

A ti, kdo slyší, mu mohou - ale nemusí - věřit, jako tomu, kdo svědčí, nebo tomu, kdo

vyznává. Vyznání, svědectví i poselství lze odmítnout. Nebo mu uvěřit a přijmout je.

A o to přesně v Tanachu jde: Ne abychom dostali důkazy, nýbrž abychom uvěřili jejímu

poselství.

Co tedy je Tanach? Je to svědectví, vyznání, poselství. Je to bohatý a rozmanitý soubor

vnitřních zkušeností oslovených, kteří v konkrétních událostech svého života i života

společenství, v němž stáli, rozpoznali Boží zásahy, Boží soudy i Boží opatrování, Boží

vedení. A to pak chtěli dosvědčit na modelových situacích, tedy tím, že svůj zážitek, svou

vnitřní zkušenost, svůj pohled víry převyprávěli tak, aby na událostech byl tento Boží zásah,

toto Boží vedení co nejzřetelnější: a zároveň o tom všem vyprávěli tak, aby ti, kdo to budou

slyšet, mohli do takového dění a setkávání sami také vstoupit. Proto během tradice, tedy

během předávání, krátili a rozšiřovali a podtrhávali. Všechny úpravy dělali proto, aby jejich

svědectví bylo zřetelnější, jejich vyznání názornější, jejich poselství naléhavější. Tanach je

tedy kniha vysoce tendenční. Není nezaujatá, protože ji psali ti, kdo byli zaujati - Bohem a

jeho dílem. Není nestranná. Straní Bohu na každé stránce. Opomíjet nebo dokonce popírat

tuto tendenci znamená zbavit se možnosti rozumět jí do hloubky.

(Originál přednášky lze nalézt v: Studijní texty FF UK, Ekumenické impulzy, sešit č. 9)

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete a vzájemně rozlište pojmy: „Tanach“, „Kánon“, „Kanonizace“,

„Septuaginta“, „Bible“

2. Někdy se říká, že Bible není kniha, ale knihovna. Proč?

3. Co přimělo hebrejsky hovořící kmeny, aby začaly zapisovat svou původně ústní

tradici?

4. Které části Tanachu jsou patrně nejstarší a dodnes v tradici nejdůležitější? Které jsou

naopak i v náboženské tradici chápány jako legendy?

5. Jaká je vnitřní struktura židovského kánonu? Z jakých částí se skládá? Srovnejte

vzájemně pojmy „Tanach“ a „Starý zákon“ - označili byste je za synonyma? Při

odpovědi uvažujte širší kontext židovsko-křesťanských vztahů.

6. Jaké literární žánry můžete v Tanachu nalézt? Uveďte konkrétní příklady pro každý

žánr. Je vůbec možno zařadit Tanach, jako takový do dnešního systému klasifikace

literárních žánrů? Pokud ne, proč?

7. Jakým způsobem chápe Tanach koncepty jako je čas, nebo kauzalita? Srovnejte s

moderním myšlením Západní civilizace a starověkým myšlením indoevropských kultur.

8. Jakým způsobem pracují s biblickými motivy židovští beletristé? Uveďte příklady

narážek na biblická témata, s nimiž jste se setkali během vlastní četby.

Tipy:

− V současné době existuje velké množství softwaru či webových stránek umožňujících

práci s elektronickým textem Tanachu. Mezi volně šiřitelnými aplikacemi lze zmínit

velmi pokročilý, byť uživatelsky náročnější software Davar, na jehož vývoji se

podíleli i čeští programátoři. (Zdarma ke stažení pod licencí GNU/GPL na adrese:

http://www.davar3.net/ Tamtéž je možno nalézt originální text i různé varianty překladů.

Pro Linux/Ubuntu je alternativou software Bibletime. Software tohoto typu je vhodný

pro hledání a religionistickou analýzu, jako náhrada za konkordance. Jako takový

může být zajímavým pomocníkem při psaní vaší závěrečné práce. Neměl by však

nahrazovat samostatné pravidelné samostatné čtení).

− Na www.gutenberg.org je možno nalézt kompletní překlady biblického kánonu vč. ČEP a

Bible Kralické ke stažení zdarma v různých e-book formátech pro elektronické čtečky.

− Chcete-li začít číst Bibli, je nejlepší vybrat si některou z knih a nezačínat nutně

Genezí. Pro první dojem jsou pro svou estetickou hodnotu a myšlenkovou hloubku

vhodné knihy Jób, Kazatel, Ester či Žalmy.

6. Mišna a Talmud – část 1

Farizeové

Ve 2.st. př.n.l. se v Judsku vyhranily tři hlavní skupiny s rozdílnými náboženskými názory v

oblasti judaismu. Jednalo se o esejce, saduceje a farizeje. V roce 70 n.l. Římané zničili chrám,

čímž dosud vlivní saduceové svázaní s chrámem ztráceli na významu. V oblibě se do čela

dostali farizejové. Slovo farizejové znamená "oddělení" byli to zbožní Židé, kteří vytvořili od

2. stol. př. Kr. stranu proti saduceům. Na rozdíl od nich netvořili elitu, nýbrž byli zavázáni

lidu a jeho ústním tradicím víry stejně jako písemnému podání. Farizejské hnutí má svůj

původ v reakci chasidim (zbožní) na zhýralý život vládnoucího rodu Hasmonejců

a nesnesitelnou vládu Řeků před nimi. Za vlády Alexandra Jannaia (103 - 76 př. n. l.) byli

farizeové krutě pronásledováni a jejich hnutí málem zaniklo. Po Alexandrově smrti se vlády

ujala jeho manželka Salómé Alexandra (Šlomcijon) (76 - 67), která farizeje rehabilitovala a

jejich hnutí zachránila. Farizeové trvale patřili k duchovní elitě národa. Jejich věrné lpění na

Tóře a odmítání kompromisů s cizineckými vlivy jim přivodilo velkou úctu a vážnost mezi

Židy. Farizeové se vyznačovali mesianismem a vírou ve vzkříšení. Farizejské učení přežilo

zničení chrámu, protože se bez něj obešlo. Svátost chrámu farizejové přenesli do každé

domácnosti, kde se plní micvot. Farizejská tradice se stala základem rabínského judaismu.113

Farizeové význačně spoluurčovali další dějiny židovství (viz rabín). Farizejské hnutí

s předcházejícím obdobím propojili muži Velkého shromáždění, kterým také ,,pozdější

rabínská literatura připisuje sepsání Ezechiele, dvanácti malých proroků, Daniele a Ester.114

Raná rabínská tradice

Rabíni pocházeli z příslušníků umírněného křídla farizejů. Slovo rabín je odvozeno od titulu

rabi (,,můj učitel, můj mistr"), používaného v Palestině. Babylonští učenci se nazývali titulem

rav (,,mistr, učitel"). Dalším titulem raban (,,náš učitel") byli jmenováni významní

představitelé pozdějšího rabínského judaismu. Titul rabi je doložen po roce 70 n. l. a označuje

novou společenskou vrstvu Židů. Členy této vrstvy byli původně farizejové a soferim (písaři,

zákoníci). Písaři sdíleli totiž podobné ideové zaměření s farizeji, silně prosazovali

,,tóracentrismus", kdy se Tóra má stát středobodem zbožnosti. Farizejové chtěli přenést

113 Segert, S . Starověké dějiny Židů. str. 176-178.114 Stemberger, G. Talmud a Midraš str. 89.

svátost chrámu na celý Izrael. Učili, že ten, ,,kdo dodržoval jejich stravovací a očisťovací

předpisy, učinil ze svého domu a svého stolu chrám a přispěl k přenesení svatosti, omezené

původně pouze na chrám, na celý Izrael.“115

Informace o rabínech nalézáme v písemných pramenech: v rabínské literatuře a gaonských

textech. Nelze se však pevně držet jejich datování, např. uvedení data narození rabína nebo

jeho úmrtí, protože se v různých pramenech od sebe liší. Navíc se často uvádí narození

jednoho rabína v souvislosti se smrtí rabína jiného. Chronologie rabínů v těchto pramenech

tedy slouží hlavně k doložení generací učenců a vztahů mezi učiteli a žáky. Život rabína se

proto nedatuje, ale spíše zařazuje do dané generace.116

O životě rabínů nemáme mnoho informací, jelikož utříděné životopisy se téměř nenašly. U

některých učenců máme dochovány jejich halachické výroky, víme v co věřili a jak uvažovali,

ale o jejich životě nevíme nic. Nejlépe jsou popsány postavy rabínů z období 2. stol n. l. Tato

svědectví se však omezují především na popis jejich pečlivého studia Tóry, nebo na příběhy

ze škol a vztahy se žáky. Navíc se jedná o vyprávění, která jsou sepsána ve velkém časovém

odstupu od doby, kdy daný rabín žil. Je tedy třeba kritického přístupu k některým z těchto

historických svědectví, neboť není vždy zcela jasné co je skutečná historie a co je přisouzený

příběh.117

Kanonizace Tóry

Příběh rabínského judaismu bychom mohli začít postavou r. Jochanana ben Zakaje z Javné.

Do Javné se tento učenec rozhodl přesídlit i se svými žáky kvůli obležení Jeruzaléma Římany.

Jeho útěk v rakvi z obleženého města se stal námětem mnoha příběhů. Město Javné, které

Jochanan obdržel od císaře Vespasiana se stává novým centrem židovského náboženství. Zde

Jochanan nalezl prostor pro vyučování svých žáků, jimiž byli například r. Eleazar a r.

Jehošua.

115 Schäfer, P. Dějiny Židů v Antice. str. 130.116 Stemberger, G. Talmud a Midraš. str. 82.117 Stemberger, G. Talmud a Midraš. str. 85-87.

Bylo to v Javné, kde došlo k velmi důležitému kroku k zachování židovské tradice. Po

dlouholetém úsilí a nesnadných debatách byl zde, v Javné, sestaven kánon Tóry, čili závazná

a neměnná podoba ústředního textu judaismu. Do kánonu bylo zahrnuto:

Tóra / Chumaš - 5 knih Mojžíšových

Nevi`im (,,prorocké spisy“) – Jozue, Soudců, I. a II. Samuelova, I. a II. Královská, Izajáš,

Ezechiel, Jeremiáš + 12 malých proroků

Ktuvim (,,spisy“) – 5 svátečních spisů: Ester, Rut, Píseň písní, Kazatel, Pláč Jeremiášův

+ Žalmy, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, Job, Přísloví.118

Svatý text judaismu tak byl kanonizován a sepsán v kompletní formě. V této kompletní formě

je od této doby přepisován do svitků a knih a v této konkrétní formě se nám dochoval dodnes.

Kanonizací svatého textu však práce rabínů zdaleka neskončila. Kromě písemné tradice tu

totiž byla i rozsáhlá tradice ústní, která nebyla nikde zaznamenána. V prvním století n. l. tak

dochází k sepisování prvních střípků z ústní tradice. Vznikají spisy, které mají pomoci při

studiu zákona, či předat názor vzdělaného učence širšímu okruhu zájemců. Vznikají také

první překlady Tóry do cizích jazyků. Jsou tak vytvořeny předpoklady pro sepisování ústní

tradice a to buď ve formě sbírky právních výroků systematicky pojímajících celou tradici

(mišna…), či ve formě specializovaných midrašů (studií). Následující exkurz sleduje hlavní

proud zapsané ústní tradice, který dnes známe jako talmud. Midrašům bude pak věnována

závěrečná kapitola.

Cesta k mišně

V prvním století tedy dochází k rozsáhlé přeměně judaismu. Někteří historikové hovoří o této

době jako o tzv. ,,formativním období“. Například Jochanan ben Zakaj provedl reformu

některých zákonů tak, aby mohl náboženský život židů pokračovat i nadále. Tyto úpravy se

nazývají takanot z Javné. Jedná se o rabínská nařízení, která nejsou zakotvena v Bibli. Slouží

k pozměnění úkonů a předpisů tak, aby mohly být plněny i bez instituce chrámu.

Soud a skupina moudrých, ovlivněná ben Zakajem, se pravidelně scházely a debatovaly o

náboženských otázkách. Soud nejen řešil spory a vydával právní ustanovení, ale také

upravoval židovský kalendář s určením jeho svátků. Instituce tohoto soudu pomalu přebírala

118 Segert, S. Starověké dějiny Židů. str. 215.

funkci zničeného jeruzalémského sanhedrinu. Město Javné se stalo střediskem obnovy

židovského náboženství. Začala zde působit řada významných osobností a také sem přicházeli

poutníci. Římská dynastie Flaviovců situaci v Javné tolerovala, jelikož mudrci nevystupovali

nijak okázale proti Římskému impériu. Židé navíc stále platili daně tak jak mají a udržovali

politickou podřízenost. Nicméně Flaviovci nedovolili, aby byla vytvořena oficiální instituce

s centrem moci, jež by řídila celý židovský život. Císař Nerva však instituci soudu už uznal

jako nový sanhedrin a po něm následující Traianus ho plně toleroval.119

Po Jochananovi ben Zakajovi si získal úctu Gamaliel II. a dále pokračoval v rozvíjení

rabínského judaismu v Javné. Římané v této době začali v Javné uznávat židovskou

samosprávu. Během vzestupu Gamlielovy osoby se utřídila skupina textů povinných a

společných modliteb a křesťané byli považováni za rouhačskou sektu, se kterou je zakázáno

komunikovat. V důsledku těchto zákazů došlo k pozměnění některých rituálů. Např. při

Pesachu již nebylo povoleno obětování beránka. Z pesachových stolů tak zmizelo jehněčí

maso.

Po Gamlielově smrti získali na vážnosti rabi Akiva a rabi Jišmael. Roku 117 však nastupuje

císař Hadrianus, který mimo jiná nařízení zakázal předčítat z Tóry, dodržovat šabat, vyučovat

Zákon a vysvěcovat rabíny. Mnoho učenců bylo za vyučování potrestáno smrtí.120 V reakci

na útisk ze strany Římanů a jejich nevhodné chování vůči svatým místům vypuklo roku

povstání, které se do dějin zapsalo, jako povstání Bar Kochbovo121 (132-135 n.l.). Povstalci

byli zpočátku úspěšní a na dobytém území dokonce po určitý čas vybírali daně a poplatky.

Římané sami přiznávají, že se povstalcům podařilo zničit celou jednu legii. Sebevědomí

povstalců bylo obrovské. Rabi Akiva dokonce prohlásil Bar Kochbu za mesiáše. V roce 135

však bylo povstání tvrdě potlačeno. Potlačením povstání se Palestina dostala zcela do rukou

Římanů a Židům se vedlo velice bídně. Duchovní, náboženská i hospodářská centra se

přesouvají do Galileje. Židé měli zakázáno vstupovat do Jeruzaléma, jenž se stalo římskou

kolonií Polonia Aelia Capitolina.122 Jedním z těch, kteří se stali obětí římské odplaty byl i rabi

Akiva, který byl nejprve uvržen do vězení a posléze umučen k smrti.123

119 Potok, Ch. Putování: dějiny židů. str. 256, 257, 259.120 Potok,Ch. Putování: dějiny židů. str. 259, 260.121 Bar Kochba znamená aramejsky Syn hvězdy.122 Segert, S. Starověké dějiny Židů. str. 223.123 Potok,Ch. Putování: dějiny židů. str. 260. Podle vyprávění měl být r. Akiva stažen zaživa z kůže. Zajímavé je že r. Akiva byl, podle tradice až do svých čtyřiceti let byl nevzdělaným člověkem. Ba co více. Měl to být lupič!

Po tomto druhém povstání, o němž se někdy hovoří jako o 2. židovské válce se rabíni

uchylovali do galilejských měst. Zpočátku to bylo město Uša, kde si získal vliv rabi Šimon

ben Gamaliel a stal se Nasim (patriarchou) a představeným sanhedrinu (Velkého

shromáždění). Předsedající tohoto soudu byl r. Natan a zástupce r. Šimona ben Gamaliele se

stal r. Meir. Římané rabiho Šimona nedlouho po povstání uznali jako reprezentanta židů.

Syn Šimona ben Gamaliele, Jehuda ha-Nasi přivedl rabínský judaismus do fáze rozmachu a

sanhedrin přesunul do Bét šearim.124 Jehuda ha-Nasi, tedy též rabín nazývaný ,,náš svatý

rabi“, se stal patriarchou, vlastnil poměrně velký majetek a židé mu prokazovali velikou úctu

a modlili se za něj. Disponoval částečně i politickou mocí. Ve své době se dokonce věřilo, že

tito patriarchové mají svůj původ v rodu Davidově.125

Byl to právě Jehuda ha-Nasi, který měl sepsat rabínské diskuse nad Tórou do sbírky, kterou

dnes známe jako mišna. Slovo „mišna“ znamená opakování. Mišna je sbírkou rabínských

výroků a právních názorů. Její výjimečnost spočívala v inovativním způsobu členění tématu.

Mišna má několik úrovní členění. Nejvyšší úroveň jsou oddíly, neboli sdarim.126 Mišna má

šest oddílů. V hebrejštině se pak hovoří o šiša sdarim, což se pak často zkracuje na ŠaS (ש״ס).

Na těchto šest oddílů bývá často v literatuře odkazováno a proto je vhodné si je pamatovat.

Jednotlivé oddíly se pak dále dělí na traktáty a paragrafy (neboli mišny). Traktátů je velké

množství a jejich názvy bývají často do latinky přepisovány v různých podobách. Řazení

oddílů a traktátů ukazuje podrobně následující tabulka, kterou lze použít při hledání

konkrétního místa v Talmudu na základě citační zkratky:

Ve 40 letech se však měl obrátit k Tóře a stát se jedním z nejvýznamnějších učenců. Možná, že právě na základě svých vlastních zkušeností utřídil výuku zákona tak, aby byla lépe pochopitelná. Jeho výklad stál na přesvědčení, že každé slovo i písmeno ve svatém textu může ukrývat hluboký význam124 Bét- šeárím leželo v dolní Galileji a pod městem se nacházel komplex podzemních hrobek palestinských i diasporních židů. Vyzdobené pohřební komory naznačují silný řecký vliv na židovství. Nápisy jsou mnohdy psány pouze v řečtině. V podzemních prostorách je pochováno i několik rabínů. Segert, S. str. 230.125 Schäfer, P. Dějiny Židů v Antice. str. 154-156.126 Odvozeno od sing. Seder – pořádek, pořadí, řazení

Tabulka: Struktura mišny podle šesti oddílů s rozdělením na traktáty, citační zkratky a český název

Oddíl mišny TraktátyCitační zkratka

Český název

Zraim (זרעים) - Semena

Berachot (Bra) PožehnáníBikurím (Bik) PrvotinyDemaj Sporné věciChala (Chal) Chala

Kilajím (Kil) RůznorodéMaaserot (Maa) Desátky

Maaser šejní (MŠ) Druhý desátekOrla Neobřezané stromyPea Okraj pole

Ševiít (Ševi) Sedmý rokTerumot (Teru) Platby

Mo'ed (מועד) – Svátek, období

Bejca (Bejc) VejceEruvín (Er) Prolnutí

Chagiga (Chag) SlavnostJoma (Jom) Dny

Megila (Megi) SvitekMoed katan (MK) Malý svátekPesachím (Pesa) Pesachy

Róš hašana (RH) Nový rokSuka (Suk) StánekŠabat (Šab) Šabat

Šekalím (Šek) ŠekelyTaanit (Taan) Posty

Našim (נשים) - Ženy

Gitín (Git) Rozvodový listJevamot (Jva) ŠvagrovéKetuvot (Ketu) Svatební smlouvyKidušín (Kid) ZasnoubeníNazír (Naz) Nazírské sliby

Nedarím (Neda) SlibySota Žena podezřelá z cizoložství

Nezikin (נזיקין) - Škody

Avoda zara (Av.Zar) ModloslužbaAvot (Výroky) otců

Bava batra (BB) Poslední bránaBava kama (BK) První bránaBava mecija (BM) Prostřední brána

Edujot (Ed) SvědectvíHorajot (Hor) RozhodováníMakot (Mak) Rány

Sanhedrin (Sanh) SynedrionŠevuot (Ševu) Přísahy

Kodašim (קדשים) – Svaté věci

Arachín (Ar) OdhadyBechorot (Bcho) PrvorozenstvíChulín (Chul) Profánní věciKeritot (Keri) VytnutíKiním (Kin) Ptačí hnízdaMeila (Mei) Zpronevěra

Menachot (Mena) Potravinové obětiMidot (Mid) MíryTamid (Tam) Každodenní oběťTemura (Temu) Výměna

Zevachím (Zeva) Zápalné oběti

Oddíl mišny TraktátyCitační zkratka

Český název

Tohorot (טהרות) - Čistoty

Jadajím (Jad) Ruce

Kelím (Kel) Nástroje, nádobyMachširín (Mach) TekutinyMikvaot (Mik) KoupeleNegaím (Nega) Postižení

Nida (Nid) Nečistota ženOholot (Oh) StanyPara Červená kráva

Tevul jom (Tev JT) Ten, kdo podstoupil koupel tentýž denTohorot (Toh) ČistotyUkcín (UK) StonkyZavím (Zav) Postižení znečištěním

Amoraité a zrod gemary

Zhruba v období, kdy římská říše přijímá křesťanství, již židovská diaspora obývá mnohé

oblasti počínaje středomořím, přes Jemen, Mezopotámii, Persii až po střední a východní Asii.127 Život v takto rozptýlené diaspoře pochopitelně znamená mnohé problémy. Jedním

z důsledků této roztříštěnosti byla větší zranitelnost. V období 2. – 6. století n. l. známe dvě

významná střediska židovské vzdělanosti: Palestinu a Mezopotámii. V Palestině se židovská

vzdělanost soustředila ve městech Kaisarea, Seforis, Tiberias (dnešní Tveria) a Uša.128

Babylónské akademie byly založeny potomky Židů zajatých Nabuchadnessarem a soustředily

se kolem měst Nehardea, Súra a Pumpedita.129 Palestina byla v této době stále součástí římské

říše. Mezopotámie byla na dosah od říše Parthské. Obě střediska působila nezávisle,

nacházela se pod odlišnou politickou správou, avšak máme doklady o jejich čilé komunikaci.

Židé obývající Středomoří spadali pod správu Římské říše a jejich osud byl nerozlučně spjati

s osudem tohoto historického kolosu. Vývoj židovského myšlení v období 2. – 6. stol. o. l. je

nutno chápat v souvislosti s proměnou politického klimatu v oblasti. V době „pohanského“

Říma sice byli Židé nuceni nést následky prohrané války, avšak z hlediska náboženského byli

respektováni jako jedno z vyznání na území polyteistické říše. Poté co císař Konstantin roku

313 přijal křesťanství za státní náboženství Říma, se situace Židů dramaticky zhoršila. Být

v rozporu s křesťanstvím od této doby znamená být v rozporu se státní ideologií a de facto se

dopouštět rozvracení státu. Rozchod křesťanství s judaismem začíná být chápán jako

127 Shubert, K. Dejiny židů str. 26128 Aron Cohen, Talmud pro každého. Str. 25129 tamtéž

definitivní. Roku 325 na tzv. Nikájském koncilu je stanoven nový způsob určování termínu

křesťanských velikonoc odlišný od židovského pesachu, tak aby „křesťané nepočítali

Velikonoce podle zvyklostí hříšných židů“130. Křesťané přebírají biblické téma „vyvoleného

národa“ pro svou víru a velmi tvrdě jej používají proti Židům.131 Doba v níž si mladé

křesťanství hledá svou vlastní identitu je také dobou v níž vznikají základy křesťanskou-

židovské animozity z níž později vzejde otevřený antijudaismus a antisemitismus. V rámci

římské říše byly ustanoveny dva základní zákony, které měly upravit práva Židů vůči

ostatním občanům římské (rozuměj křesťanské) říše - Codex Theodosianus (438) a výnos

O Židech Justiniána I. (533).132 Tyto kodexy zakazovaly stavbu synagog, zakazovaly Židům

zastávat pozice v nichž by byli nadřazeni křesťanům apod. Mnohá z těchto nařízení nebyla

vždy striktně dodržována, ovšem na životní úrovni a na myšlení židovských komunit se

projevila. Judaismus v této době možná přežil jen díky farizejské reformně kultu, díky které

byl daleko otevřenější a pružnější.

Židovská písemná tradice v této době čerpá, kromě midrašů a Tóry samotné, především

z odkazu Jehudy ha-Nasiho. Jeho dílo – mišna, nebylo nikdy zamýšleno jako hotový zákon.

Ve skutečnosti šlo o záznam komentářů k Tóře, který byl (na rozdíl od midrašů) pojat

fenomenologicky. Mišna tedy ve svém výkladu nepostupuje spolu s textem, nýbrž zabývá se

konkrétními tématy a k nim nabízí záznam vybraných pasáží z Tóry a souvisejících

rabínských komentářů. Sepsání mišny poskytlo tehdejšímu judaismu tolik potřebný pevný

bod. Pro rabínské školy byla mišna užitečnou příručkou, od níž se mohly odrazit při studiu a

výkladu zákona. Nebyla to však žádná učebnice a nikdy jí být ani neměla. To by bylo zcela

proti duchu ústní Tóry. Mišna sama byla sepsána nesmírně pregnantně, ačkoliv strohý způsob

jejího vyjadřování ji činil obtížnou pro studium. V textu samotném je otevřena řada

důležitých myšlenek bez dalšího rozpracování, některé závěry jsou uvedeny bez popisu

logické konstrukce, která za nimi stojí. Rabíni se tak dále scházeli nad mišnou, diskutovali,

přeli se a na obhajobu svého názoru používali citáty z Tóry. Používali však také pojmy z děl

antických autorů a k vysvětlení důležitého ustanovení dokonce neváhali sáhnout i k lidovým

vyprávěním. Rozsáhlý záznam jejich živých diskusí a výkladů mišny vešel ve známost jako

Gemara. Učence samotné nazývá historie amora´im, neboli mluvčí, či vykladači.

130 Eusebius. Vita Konstantini III, 5.14.18 podle: Shubert, K. Dejiny židů str. 32131 Shubert, K. Dejiny židů str. 26. pozn. Moderní religionistika používá k označení tohoto motivu v křesťanském antijudaismu termínu substituční teologie132 Tamtéž str. 26.

Představme si, jak asi vypadalo studium mišny v amora´itských akademiích. Učitel seděl u

uzavřeného stolu se svými studenty. Do místnosti přišel člověk nazývaný Tana. Jeho funkce

byla zajímavá – uměl nazpaměť pasáže z mišny a dalších významných textů a sloužil jako

jakýsi živý magnetofon. Na pokyn však přednášet vybrané pasáže z mišny a záznamy

z předchozích diskusí. Učitel tedy dá pokyn a tana spustí: „A měj na zřeteli tři věci, abys

neupadl do hříchu. Věz odkud pocházíš, kam jdeš a komu budeš skládat účty. Odkud

pocházíš? Z hnisavé kapky. Kam se ubíráš? Na místo hniloby a červů. Komu budeš skládat

účty? Králi, který je Králem králů, Svatému, budiž požehnán“133. Učitel tanu zastaví a ptá se,

co tato slova velkých rabínů znamenají? „Kde stojí tana?“ ptá se doslova. Co je to ta

„hnisavá kapka“? A jaký je smysl tohoto textu? Jako bychom slyšeli dávného učence: Tento

verš přímo říká „vylož mne!“. Studenti, učenci se dohadují. Přicházejí s interpretacemi a

podepírají je citacemi z Tóry. Pro názornost používají i lidová vyprávění. Jejich diskuse je

živá a účastníci často hovoří jen v náznacích. Někdo načne biblický verš, ostatní chápavě

přitakávají a mluvčí svou citaci často ani nedokončí. Jednotliví řečníci se překřikují a živě

diskutují. A toto vše pak pero písaře převádí do chladného textu. A právě proto je bez znalosti

všech souvislostí nemožné textu porozumět.

Patrně prvním, kdo se pokusil o sepsání diskusí nad mišnou probíhajících v palestinských

amoraitských akademiích byl Jochananan ben Napacha, který žil na přelomu 2. a 3. století.

Ben Napacha tak položil základy gemary. Samotný text toho, co později známe jako gemara

jeruzalémského talmudu, je však pravděpodobně prací pozdějších redaktorů a zahrnuje i

komentáře, které byly napsány sto let po smrti Ben Napachy.134 Mišna a k ní připojená gemara

tvoří to, pro co se později vžije název Talmud Tóra, či zkráceně Talmud. Samotné slovo

Talmud znamená „učení“, ovšem nepřekládáme jej. Domníváme se, že to co nyní známe jako

gemaru jeruzalémského talmudu pochází cca. z přelomu 4. – 5. stol. o. l.135

Židovská komunita na území Babylónie je dědicem Židů, kteří sem byli zavlečeni v době tzv.

Babylónského zajetí. Na rozdíl od Palestiny byla mezopotamská oblast stranou tehdejších

velkých konfliktů, židovská komunita zde vzkvétala a zrodila mnoho významných osobností.

Situace místních židů, která byla v 1. století velmi příznivá díky spojenectví s parthskými

133 Avot (III, 1). Překlad – autor.134 Sternberger, G.: Talmud a Midraš. Str 212. Tradiční datace vzniku Talmudu a jeho připisování Jochananu ben Napachovi, je odvozena z Maimonida. Jeho datace však není přesná, o čemž se vědělo i ve středověku.135 Sternberger, G.: Talmud a Midraš

vládnoucími rodinami, se po příchodu Sásánovců na perský trůn mírně zhoršila.136 Důvodem

byla pravděpodobně náboženská horlivost nového establishmentu. Babylónští židé nebyli

vystaveni tak propracovanému pronásledování jako jejich souvěrci na půdě římské říše, zcela

uchráněni však nebyli. Roku 259 byla například zničena významná akademie v Nehardei.137

Po tomto incidentu převzala vůdčí pozici akademie v Pumpeditě, bohatém obchodním

středisku, která byla až do 4. století významným centrem židovského vzdělávání, soudnictví a

filosofie. Z tohoto období známe významnou rabínskou dvojici, která svou intelektuální

brilancí a nadšením pro bouřlivé diskuse v mnohém připomíná slavnou soudcovskou dvojici

Šamaj a Hílel. Dotyční učenci vystupují v gemaře pod jmény Rav a Abaj.138 V gemaře

babylónského talmudu jsou velmi výraznými mluvčími, kteří stejně jako Šamaj s Hílelem,

stojí v diskusi proti sobě a na studentu či vykladači je, aby jejich „spor“ posoudil.

Třetí významnou akademií byla akademie v Súře. Kompilace komentářů a výkladů, které nyní

známe jako gemaru babylónského talmudu je tradicí připisována dvěma mužům, kteří měli

působit právě zde, na půdě Súrské akademie: Ašimu (352-427)139 a Ravinovi, který ji měl

roku 499 dokončit.140 O této redaktorské generaci se někdy hovoří jako o Savora´im.

Gemara Babylónského talmudu je daleko systematičtější, nežli u jeho jeruzalémské verze,

více se drží mišny a její témata rozpracovává s větší pregnancí. Právě díky tomuto má

babylónský talmud vyšší autoritu nežli talmud jeruzalémský. Ona zdánlivá vyšší „pečlivost“

redaktorů Babylónského talmudu je možná dána i relativně klidnými poměry v Persii třetího a

čtvrtého století.

V pátém století o. l. se však situace babylónských Židů dále zhoršuje. Začíná pronásledování

Židů ze strany mazdaistů. Záminkou prý měla být vražda dvou mazdaistických kněží.

Prameny hovoří o zákazech studia Tóry, vypalování synagog a unášení dětí do

mazdaistických středisek.141 Vrchol násilností přišel roku 468. Pak sice nastalo určité zvolnění

136 Potok, Ch.: Putování, dějiny Židů

137 O tomto incidentu však v současnosti máme jen velmi málo podkladů.

138 Potok, Ch.: Putování, dějiny Židů. Str. 271139 Dataci je nutno chápat jako přibližnou. Různí autoři se totiž ve svých číslech rozcházejí.140 Předpokládá se, že datace je správná, ovšem jména skutečných redaktorů zatím s jistotou neznáme. G. Sternberger navrhuje zjistit ji textovým rozborem babylónského talmudu. Tentýž autor upozorňuje na to, že v daném období žilo hned několik můžů se jménem Aši, jejichž slova se objevují v textu. Zdroj: Sternberger, G.: Talmud a Midraš, str. 238. Chaim Potok ve svém beletristickém textu také rozlišuje Ravina I. a II.141 Potok, Ch.: Putování, dějiny Židů. Str. 274

v souvislosti s příchodem nového panovníka, ovšem po vypuknutí persko-byzantské války se

protižidovské násilí rozběhlo naplno.

To už se však píše rok 624 a za hranicemi obou velkých říší se rodí nová síla. O několik let

později se z vyprahlých pouští arabského poloostrova řítí divocí nájezdníci. Jsou však

skutečně tak divocí? S sebou si totiž přinášejí tradici jejíž kořeny sahají do lůna

abrahámovských náboženství. Ve svých svatých textech vyprávějí o pradávných biblických

prorocích, o Noemovi, Mojžíšovi i o Ježíši Kristu. Hovoří o jediném Bohu přikazujícím dobré

i zlé. Hovoří o Evangeliu a Tóře. V jejich vyprávěních se zrcadlí židovsko-křesťanská tradice

včetně mystických představ. Odkud však pocházejí jejich vynikající znalosti biblické tradice

na jedné straně a jemné, byť významné odchylky od ní, na straně druhé? Je náhodou, že islám

vzniká ve stejném období, kdy na jedné straně židovská vzdělanost prochází obrovským

rozvojem a na druhé straně sílí misijní úsilí křesťanských církví? Proč je islámské vyprávění o

Prorokově cestě do Jeruzaléma tak blízké mystickým představám judaismu? Odkud pocházejí

jejich představy o vzniku člověka (stvoření z kapky semene)? Proč se v jejich lyrických

svatých textech objevují hapax legomennon připomínající slova hebrejská? Znal Muhammad

židovskou a křesťanskou tradici? Kdo ho jí naučil? Hanífové? Bůh? Vznik a prameny islámu

jsou dodnes nevyřešenou záhadou. I přes existenci mnoha teorií a spekulací jsme kvůli

chybějícím průkazným pramenům nuceni konstatovat, že nevíme co se tehdy v Mekce vlastně

událo. Muslimové však přišli jako nečekaná síla. Porazili Perskou říši a zatlačili říši

Byzantskou. Převzali perskou státosprávu, řeckou filosofii a vědní obory a pravděpodobně se

inspirovali v židovských exegetických metodách při výkladu vlastního Písma. Vůči Židům se

chovali lépe nežli předchozí vládci. Židovská a islámská tradice vytvořily ruku v ruce na svou

dobu výjimečnou kulturu. V příznivém politickém prostředí se židovská vzdělanost na území

islámské říše dále rozvíjela a zrodila nové generace vynikajících učenců.142 Tvrdou ranou byl

pro babylónské Židy až (o několik století později) příchod Seldžuků. Při obléhání Bagdádu

v roce 1055 byly totiž zničeny i staleté židovské akademie.

142 O tomto období viz kapitola „Židovský středověk“

7. Mišna a Talmud – část 2

Dva Talmudy

Známe dvě základní verze Talmudu:

• Talmud Bavli – Babylónský talmud. Dokončen byl cca v 6. století, rozpracovává 37

z 63 traktátů mišny. Sestává minimálně ze dvou třetin z hagady143. Když se dnes řekne

„talmud“, pak se zpravidla automaticky myslí Talmud babylónský. I přesto, že

Babylónský talmud rozpracovává o dva traktáty mišny méně nežli Talmud

jeruzalémský, je fyzicky minimálně třikrát obsáhlejší.

• Talmud Jerušalajmi – Jeruzalémský talmud (někdy také Palestinský talmud).

Dokončen byl cca v 5. století a rozpracovává 39 ze 63 traktátů mišny. Sestává

především z halachy.144 Vzhledem k místu svého sepsání je pod velkým vlivem

řečtiny, čemuž odpovídá i velké množství řeckých slov.

Hovoříme-li o Talmudu, pak hovoříme o celých staletích ústní tradice a desetiletích náročné

redaktorské práce. Je však naivní domnívat se, že v tomto místě veškerá práce končí. Gemara

sice důkladně rozpracovává mišnu a vysvětluje řadu jejích závěrů, avšak na druhé straně spíše

otázky vytváří, než aby na ně odpovídala. A je to tak správně! Ani gemara není

nezměnitelným zákonem. Je to pouze záznam diskuse! Bez dalšího komentáře, bez studia ve

skupině, či alespoň ve dvojici s někým zkušenějším, kdo může převzít roli učitele nelze

význam textu pochopit. Ústní tóra je od slova ústa a talmud je talmudem pouze, když se o

něm hovoří. Ačkoliv existují desítky kvalitních studií a překladů k talmudu, stále platí že jej

lze pochopit pouze v dialogu s učitelem.

V našem exkurzu jsme se dotkli dvou důležitých termínů, totiž halachy a hagady. Při studiu

talmudu narazíme v zásadě na dva typy textů:

• Halachické – (od laléchet – chodit) texty právního charakteru. Rozebírá se v nich co

se má dělat, kdy, proč a jak. Halachické texty jsou zdrojem náboženského práva

judaismu a stěžejním bodem zájmu rabínů. Halacha je tedy právní závěr. S termínem

143 Narativní text, podrobněji bude vysvětleno níže.144 Právní pasáž, podrobněji bude vysvětleno níže.

„halacha“ se setkáváme i v obecné řeči: „diskutovat halachu“ – tzn. diskutovat nějaký

celek náboženského práva.

• Agadické (někdy také hagadické od hebr. slova lehagid - vyprávět) – texty

vyprávěcího (narativního) charakteru. Často slouží jako názorné příklady pro

dokumentaci halachického ustanovení. Mluvčí v nich zpravidla rozvádějí nějaký

příběh důležitý pro výklad textu. Ačkoliv tyto texty nejsou původním cílem

rabínského bádání nad Tórou, jsou dnes stejně důležité jako texty hagadické. Díky nim

k nám totiž promlouvá talmudická etika, symbolika, mytologie, kosmologie apod.

V hagadických textech se nám také uchovala řada lidových vyprávění která by jinak

upadla v zapomnění.

Halacha a hagada jsou vzájemně propojeny, nelze studovat jedno bez druhého. Text

spontánně přechází z jedné oblasti do druhé. Pro vztah halachy a hagady však platí důležité

rabínské exegetické pravidlo: Totiž, že hagadu je možno vyvozovat z halachy, avšak halachu

není možno vyvozovat z hagady. Tj. hagada slouží jako názorný příklad pro vysvětlení

halachy, ale není možné odvozovat novou halachu na základě takovéhoto vyprávění, které má

sloužit jako připodobnění.

Mišna je téměř celá halachická s výjimkou jediného traktátu, jímž je Pirkej Avot („Výroky

otců“). Gemara již obsahuje hagady mnohem více. Ta zde často „vyplyne“ z rabínské diskuse,

když jednotliví diskutující na podepření svých stanovisek předkládají příběhy. V talmudu jsou

i hagadické zmínky o božích zásazích do diskusí, rozvíjí se zde představy o osudu některých

významných historických osobností apod. Hagada je také více zastoupena v babylónském

talmudu, nežli v talmudu jeruzalémském. Odhaduje se, že hagada tvoří téměř 2/3 celkového

textu babylónského talmudu.145

Text Talmudu nepoužívá žádná interpunkční znaménka a je na čtenáři aby pochopil kde

začínají a končí logické celky textu. Stránka talmudu by dnešnímu člověku mohla trochu

připomínat stránku webovou. Uprostřed stránky je sloupec, psaný většími písmeny, který

obsahuje text mišny a následně gemary, tj. vlastní text talmudu. Přechod mezi mišnou a

gemarou není opět v textu nijak vyznačen. Lze jej však snadno rozlišit podle použitého

jazyka. Okolo tohoto prostředního sloupce je větší množství menších odstavců psaných

drobným písmem, kde jsou zaznamenány komentáře k mišně a gemaře dané stránky z pera

145 Newman, J., Sivan, G.: Judaismus od A do Z. str 221 – 222, heslo: Talmud

dalších významných učenců. Například, na každé stránce vpravo nahoře naleznete vždy

komentáře Rašiho apod. Číslování stránek v talmudu má také svůj vlastní systém. Talmud

není číslován, nýbrž foliován, tj. počítají se dvojstrany. Talmud je gigantickým kompendiem

čítajícím více než 60 tlustých svazků. Obsahuje 5,5 milionu slov146 a do evropských jazyků

bylo doposud přeloženo 1431 folií147 (čili dvojstran).148 Pro běžného moderního smrtelníka je

téměř nemožné toto obrovské kompendium za celý život byť jen přečíst, natož pak

nastudovat. Ortodoxní Židé se snaží studovat jednu stránku denně, či přesněji jedno folio

denně. Vzhledem k náročnosti textu je to obdivuhodný výkon. I přesto by však nastudování

celého Talmudu touto metodou trvalo desítky let. Proto se dnes talmudičtí badatelé zaměřují

na kratší úseky, případně se věnují vybraným tématům a v talmudu hledají za pomoci

konkordancí či přehledových midrašů, jakým je například Šulchan Aruch.

Dnešní, finální podoba Talmudu je dílem redakční práce gaónů, tj. učenců z období cca

8.století. V novověkých vydáních talmudu pak nalezneme i komentáře evropských učenců ze

16. století, z nichž nejdůležitější je Raši. Jeho podnětným, často mystickým komentářům je ve

všech vydáních talmudu vyhrazeno zvláštní místo.

Etika Talmudu

Etika je jedním ze stěžejních pilířů Talmudu. Účelem ústní Tóry je poznání toho, jak být

lepším člověkem. Proto složitě rozpracovává text Tóry, aby poznala jak nejlépe dostát jeho

přikázáním. Pro judaismus je základním zdrojem etiky, zdrojem představ o dobru a zlu právě

Tóra. Na druhou stranu text Tóry obsahuje řadu etických paradoxů, jichž si je ústní tradice

velmi dobře vědoma. Proč se heroičtí předkové minulosti zachovali špatně, když měli

k dispozici jasné Boží instrukce? Co je k tomu vedlo? Jak vysvětlit rozpor mezi tím co je

Bohem přikázáno a mezi tím co je správné? Proč se Bůh dopouští krutostí? Jaký má smysl

Sodoma a Gomora, potopa světa, obětování Izáka, zbytečné utrpení Jóba…? Proč byl Mojžíš

potrestán za nicotný přestupek, zatímco Áron, který napomáhal modloslužebnictví, mohl

vstoupit do Svaté země? Ústní tradice se zároveň může v Tóře opřít o řadu případů, kdy je

146 Chaim Potok uvádí 2,5 milionu. Patrně jde o to, zda jsou do tohoto počtu zahrnuty i pozdější komentáře, či nikoliv.147 Chaim Potok uvádí celkový počet folií 148 Kromě textu mišny a gemary obsahují dnešní vydání talmudu celou řadu dalších komentářů, které značně rozšiřují již tak obrovské kompendium. Proto 60 svazků. Podle: Rabbi Dr. Isidor Epstein , The babylonian talmud – foreword. Online: http://www.come-and-hear.com/talmud/, citováno dne 25. října 2007

člověku povoleno být rovnocenným partnerem v diskusi i se samotným Hospodinem (viz již

zmíněná Sodoma a Gomora a hádka mezi Hospodinem a Abrahamem149).

Už samotné spojení etiky a náboženství není zdaleka samozřejmé. Jde o důsledek vývoje, na

němž se významnou měrou podíleli také Židé. Působení nejvýznamnějších židovských

proroků spadá do období 800 – 300 př. n. l. o němž se někdy hovoří jako o období tzv.

etického zlomu. V této době dochází, nezávisle na sobě, na různých místech naší planety,

k proměně lidského myšlení - zejména k propojování náboženství a etiky. Na svou dobu

ojedinělý způsob uvažování se projevuje už v dílech literárních proroků a zakládá tradici,

která se naplno rozvíjí právě v Talmudu. Židovská ústní tradice si je již vědoma možného

rozporu mezi tím co je přikázáno a mezi tím co je správné. Již zmíněný příběh o obětování

Izáka budiž archetypem tohoto rozporu. Sbírkou lidové moudrosti vloženou do kánonu jako

doplněk a určitý protiklad ke slovu božímu je například kniha Přísloví. Dalším zajímavým

příkladem toho, jak se židovská tradice rozhoduje mezi morálkou a zákonem jsou známé

diskuse rabínské dvojice Šamaj a Hílel. Šamaj je zastáncem striktního dodržování zákona.

Hílel připouští volnější interpretaci, nevyžaduje nutné striktní dodržování litery Zákona a

zdůrazňuje používání rozumu při soudním a právnickém rozhodování. Z hlediska etického je

zajímavé, že Talmud dává ve většině případů za pravdu Hílelovi. O Hílelově etickém

uvažování se v Talmudu traduje známý příběh: Jistý pohan se rozhodl, že konvertuje

k judaismu, pokud najde rabína, který by mu byl schopen vyložit celou tóru po dobu po kterou

vydrží stát na jedné noze. Nejprve šel k Šamajovi, který jej však vyhnal. Pak přišel k Hílelovi.

Hílel se postavil na jednu nohu a řekl: „Co sám nenávidíš, nečiň svému bližnímu. Všechno

ostatní je komentář. Teď jdi a uč se!“150

Text mišny sebraný dávno po Šamajově a Hílelově smrti se sice z valné části zabývá

procedurálními, procesními a liturgickými předpisy, ovšem etiku zdaleka nepomíjí. Již jsme

hovořili o rozdílu mezi halachou a hagadou. Mišnu tvoří z 95% halacha. Poměrně suše a

stroze předkládá právní závěry. Zároveň však Mišna obsahuje jeden traktát, který je

hagadický a jehož předmětem zájmu je právě etika. Tento traktát se jmenuje Pirkej Avot,

neboli Výroky otců.151 Jde o výroky, někdy přímo převzaté od konkrétních osob, jindy

tradované ústně po několik generací, které se výrazně dotýkají právě etických otázek. Rabíni 149 Gn 18150 Převyprávěno z židovské lidové slovesnosti. Jedním ze zdrojů je např.: Aron Cohen, Talmud pro každého. Str. 263. Vlastní text z Talmudu lze nalézt v Šab. 31a151 Pirkej Avot je z neznámého důvodu traktátem oddílu Nezikin, čili Škody.

zde hovoří o tom, jak by se člověk měl chovat ke svému okolí, debatují o hledání rovnováhy

mezi náboženskou horlivostí a potřebami vyžadovanými každodenním životem. Varují před

namyšleností, zpupností, bigotností a arogancí. Hovoří ale i o tom, jak by měl člověk

postupovat při studiu Tóry a přemýšlejí nad tím co je to opravdová moudrost. O tom, že by

znalost Tóry neměla být důvodem k samolibosti hovoří gemara babylónského Talmudu na

mnoha místech. Například: „Čemu se podobá ten, kdo se vyvyšuje prostřednictvím slov Tóry?

Mršině pohozené na silnici, před níž si lidé zacpávají nos a uhýbají. Jestliže ale člověk ze

sebe slovy Tóry dělá blázna a žije z datlí a kobylek, nosí ošuntělé šaty a hlídkuje u dveří

učenců152, lidé jej mohou mít za blázna153, nakonec však shledáš, že si získal celou Tóru“154

Navzdory pověrám, rozšířeným v křesťanském prostředí nenacházíme v Talmudu žádné

příkazy o okrádání jinověrců. Naopak! Ačkoliv animozita s jinými náboženstvími a nedůvěra

vůči jinověrcům je i v judaismu přítomna, zločiny proti jinověrcům jsou z pozice Talmudu

striktně zakázány. Například: „Je zakázáno klamat svého bližního, ba i nežida“155. Talmud

přikazuje chovat se spravedlivě třeba i vůči nepříteli. Základem je už biblický citát: „Když

narazíš na býka svého nepřítele, musíš ho vrátit“.156 Zločin vůči jinověrci je považován za

poškození dobrého jména Hospodinova: „Je závažnější okrást nežida, než Izraelitu, neboť to

navíc přináší znesvěcení božího jména.“157 Je paradoxní, že právě tyto výroky jsou proti

židům zneužívány ze strany antisemitů. Například výrok „Majetek tvého přítele budiž ti

drahý jako tvůj vlastní“158 se patrně stal základem pro zmanipulované překlady typu „majetek

tvého souseda je majetkem tvým“, které však nemají s textem Talmudu nic společného.

Talmudická etika se v zásadních otázkách nijak neliší od etiky křesťanské. Však také

v mnohých otázkách staví na stejném základě. Například učení o lásce k bližním staví

judaismus i křesťanství na stejném biblickém verši: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a

nezanevřeš na ně, ale budeš milovat bližního svého jako sám sebe. Já jsem Hospodin“159

152 Tzn. Ctí etiku Tóry i přesto, že své studium doslova paběrkuje.153 Tzn. i člověk, který je nuzný může být moudrý. Vzdělanost nemá být důvodem k vyvyšování se, neboť i takovýto nuzný člověk může být lepší, nežli namyšlený vzdělanec. 154 (ARN 11) podle: Aron Cohen, Talmud pro každého. str. 268155 (Chul. 94a) podle: Aron Cohen, Talmud pro každého. str. 279156 Ex 23, 4157 Citát pochází z Tosefty (Tos. BK 10, 15)158 Avot II, 17159 Lv 19, 18

Tento verš, spolu se známým (a výše zmíněným) výrokem Hílelovým je základním mravním

imperativem judaismu a měl by být aplikován v různých formách, na různé oblasti denního

života. Se stejnou pečlivostí, jakou jsme si ukázali na jednom tématu se pak Talmudická etika

snaží pojmout téměř veškeré aspekty lidského života.

Ačkoliv je Hospodin podle Talmudu všemocným vládcem, svoboda v konání člověku upřena

není. Bůh má sice v rukou osud jednotlivce ovšem s výjimkou mravní povahy jeho života.160

Asi nejvýstižněji to popisuje citát: „Anděl ustanovený nad početím se nazývá Lajla. Vezme

kapku semene, předloží ji Svatému, budiž pochválen, a zeptá se: Pane světa! Co s touto

kapkou? Vyvine se v muže silného, nebo slabého, moudrého, nebo pošetilého, bohatého, nebo

chudého? Nic však není řečeno o tom, zda se stane bezbožníkem, nebo spravedlivým“161

Člověk tedy v mravních otázkách odpovídá sám za sebe. Tam, kde se zdá, že boží příkazy

stojí proti etice, se Talmud snaží nalézt takovou rovinu výkladu, v níž jsou rozpory uvedeny

do souladu. Ve velmi výjimečných případech (ohrožení lidského života apod.) Talmud

připouští porušení příkazu. Tento koncept je znám jako pikuach nefeš (záchrana duše). Takto

mohou například židovští lékaři pracovat na pohotovostních odděleních a stanicích první

pomoci i během šabatu. V situaci pogromu je pochopitelně možno se bránit „šábes nešábes“.

Na člověku tak spočívá velmi náročná tíha rozhodování o vlastním životě a hledání

vyváženého souladu mezi pozemským a Nadpozemským. Ideál spravedlivého člověka nazývá

Talmud i další rabínská literatura cadik. Slovo cadik je odvozeno od slova cdaka, čili

spravedlnost. Zajímavé však je, že stejné slovo označuje také almužnu.162 Cadik je člověk

zbožný, milosrdný, obdařený moudrostí a ochraňující potřebné. Za cadiky bylo považováno

mnoho lidí, zejména významných rabínů. O výjimečných charakterech uvnitř i mimo

židovskou komunitu nalezneme v Talmudu i v pozdějších textech řadu vyprávění. Pojem

cadik se také někdy používá ve spojitosti s tzv. lamedvovniky163, neboli s představou 36

spravedlivých, na jejichž bedrech prý spočívá svět. Pro ty, kdož dodržují přikázání Tóry má

Talmud celou řadu pochvalných označení: „S těmi je šechina“ hovoří Talmud například o

těch, kdož věnují svůj čas studiu Tóry. Skutkem milosrdenství je však i pomoc nemocným,164

pieta k zesnulým, dobročinnost atd.

160 Aron Cohen, Talmud pro každého str. 135161 (Nida 16b) podle: Aron Cohen, Talmud pro každého str. 135162 Aron Cohen, Talmud pro každého str. 269163 Jde o slovo z jidiš, odvozené z písmen lamed a vav, která dohromady dávají numerickou hodnotu 36. Počet 36 je sice nejčastějším avšak nikoliv jediným číslem spojovaným s představou skrytých spravedlivých.

Protikladem cadiků jsou zlovolníci. Takto Talmud nazývá ty, kdož porušují základní etické

principy Tóry (kradou, vraždí, smilní, hrubě urážejí Hospodina). Člověka hrubiánského a

neurvalého pak Talmud nazývá am ha-arec, či zkráceně amhorec. Pojem samotný označuje

obecně lid půdy, rozuměj sedláky apod. V rabínské literatuře se jím však označuje člověk

hrubiánský, neurvalý, hloupý, nevychovaný, ovšem nikoliv zlý. Amhorec je jakýsi „buran“, tj.

člověk, který chová nevhodně kvůli své nevědomosti, jednoduchosti či lhostejnosti.

Jazyky Talmudu

• Biblická hebrejština (v biblických citacích)

• Hebrejština Mišny (mišna, příp. barajtót)

• Hebrejština Amora´itů

• Hebrejština Gaónů

• Aramejština (stěžejní zejména v gemaře babylónského talmudu)

• Řečtina, latina, perština, akkadština apod.

Základním jazykem judaismu je semitský jazyk - hebrejština. Ta převzala aramejské

kvadrátní písmo. V době biblické se pravděpodobně hovořilo tím co dnes známe jako

biblickou hebrejštinu. V té je také sepsána tóra a vlastně i celý tanach (tedy nejen tóra, ale i

knihy proroků a další spisy starého zákona). Již jsme zmínili, že některé spisy proroků, jako

třeba Ezdráš, či Kazatel je možno považovat za první zástupce rabínské literatury. Biblická

hebrejština je tak prvním z jazyků rabínské literatury.

V oblasti je však také velmi rozšířena aramejština.165 Ta je (stejně jako hebrejština)

západosemitským jazykem a s hebrejštinou má mnoho společného. Mezi oběma jazyky

docházelo např. ke slovním přejímkám. Aramejština nakonec předčila biblickou hebrejštinu a

stala se hovorovým jazykem, navíc v té době široce rozšířeným (parthská říše používala

aramejštinu jako úřední jazyk). Biblická hebrejština se tak ocitá na ústupu. Aramejština je

významným jazykem talmudu. Objevuje se už v mišně a v daleko větší míře v gemaře. Na

aramejštině babylónského talmudu je dobře patrné, že byla ve své době stále ještě mluveným

164 „Každý kdo nenavštěvuje nemocného, jako by proléval krev“ (Ned 40a) podle: Aron Cohen, Talmud pro každého str. 276165 Aramejsky hovořil například Ježíš Kristus

jazykem, který v průběhu zaznamenávání gemary procházel dynamickým vývojem. Její

gramatická struktura je velmi proměnlivá a nepravidelná.

Pod vlivem aramejštiny dochází k proměně biblické hebrejštiny. Mišnaistické spisy jsou

sepsány zvláštní formou hebrejštiny nazývanou hebrejština mišny. Ta je mnohem jednodušší

nežli biblická hebrejština166 a aramejský vliv je v ní dobře patrný.167

Od šestého století se ale opět setkáváme s komplikovanější formou hebrejštiny – tzv.

hebrejštinou amora´itů. Při čtení této hebrejštiny je patrné, že už ve své době byla mrtvým

jazykem, používaným pouze pro literární účely. Některými věcmi se blíží spíše biblické

hebrejštině.168

Pro Talmud jsou tedy důležité zejména dva jazyky – hebrejština a aramejština. Dalšími

významnými jazyky jsou řečtina (slovní přejímky, zejména v právních otázkách), perština

(vojenská terminologie apod.), latina, akkadština apod.

Midraše

Midraše jsou ve své podstatě studie sledující jedno konkrétní téma či záměr. Byly sepisovány

nezávisle na Talmudu a jako nezávislá díla je třeba je chápat. Pokud bychom pojem midraš

chápali jako označení specifického slohového útvaru, pak bychom mohli říci, že midraše

vycházejí dodnes. Pro díla vzniklá v novověku se však tento pojem již nepoužívá. Za midraš

jsou považovány rané překlady Tóry (např. do aramejštiny známé pod aramejským názvem

targumy), mystické spisy (Sefer Jecira), exegetická díla (spisy Rašiho) ale také přehledové

studie (Šulchan aruch). Midraše se zabývají konkrétními otázkami práva, etiky a velkou úlohu

sehrály v mystice. Hovoříme-li v této kapitole o Talmudu, pak nelze zapomínat na to, že

kromě hlavního proudu rabínské tradice existovaly stovky a tisíce spisů, které se „do

Talmudu nedostaly“, či které byly publikovány paralelně k Talmudu, ať už za účelem

hlubšího výkladu konkrétního tématu, či za účelem zpřehlednění jeho gigantického a

náročného textu.

166 Např.: Nepoužívá vav consecutivum, čímž důsledněji rozlišuje časy, má méně slovesných tvarů, pro přítomný čas používá mnohem častěji příčestí činné, na rozdíl od biblické hebrejštiny, která pro přítomný čas používala imperfekta….

167 Například záměna M v množném čísle za N. Např. holchim (bibl. hebr) holchin (hebr. mišny)168 Například opět komplikuje slovesa…

Je také třeba mít na paměti, že kvalita a tedy i autorita konkrétních midrašů se liší případ od

případu. Na rozdíl od talmudu nejsou midraše posvátnými texty a jejich autorita vychází

pouze z toho, že rabíni uznají dané dílo jako vhodný doplněk ke studiu Tóry a k porozumění

tradici.

Asi nejznámějším midrašem je již zmiňované dílo Šulchan aruch (prostřený stůl). Autorem

tohoto díla pocházejícího ze sefardského prostředí byl v 16. století španělský exulant Josef

Karo. Jde o úctyhodnou sbírku talmudických závěrů (co jak dělat, kdy a proč), která velmi

usnadňuje řešení každodenních problémů v životě zbožného Žida. Zatímco talmud je

záznamem diskusí a tudíž je hledání konkrétního závěru v něm velmi komplikované, Šulchan

aruch je sbírkou závěrů z těchto diskusí. Karovo dílo je tak významné a často zmiňované, že

jej dokonce zaregistrovali někteří antisemité, kteří jej pak staví vedle talmudu jako „knihu

v níž mají být popsány židovské rejdy směřující k ovládnutí světa“.

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete pojmy: Mišna, gemara, talmud, halacha, agada, hermeneutika, midraš,

ŠaS, tanach, chumaš.

2. Kdo byli:

1. Tanaité, kdy je datujeme a čím jsou významní?

2. Savoraité, na čí práci navázali a čím jsou významní?

3. Amoraité, na čí práci navázali a čím jsou významní?

3. Mohli by Saducejové vykonávat svůj kult ve druhém století našeho letopočtu?

(Ano/Ne) Odpověď zdůvodněte.

4. Ke které ze tří nábožensko-politických frakcí judaismu měl podle vašeho názoru

nejblíže Ježíš Kristus?

Tip:

− Anglický text talmudu v elektronické verzi naleznete na stránkách: http://www.come-and-

hear.com/talmud/index.html. Stránky umožňují vyhledávání a třídění.

− Pro prvotní povrchní seznámení s obsahem Talmudu doporučujeme publikaci: Cohen,

A.: Talmud pro každého. Sefer: Praha 2006. Autor knihy poskytuje velmi čtivé a

fenomenologicky roztříděné shrnutí talmudické látky.

Obr. 2: Stránka z Talmudu. Podobnost s rozložením dnešních webových stránek není náhodná. I zde nalezneme hlavní text uprostřed a po stranách komentáře či odkazy na podobná místa. Některé komentáře, jako například Rašiho komentář mají své pevné místo. Stránka pochází z traktátu Taanit (Posty), oddílu Mo'ed (Svátky).

8. Judaismus na přelomu věků

Situace pod římskou vládou

V 1. století o.l., kdy došlo ke zboření druhého Jeruzalémského chrámu a zničení Jeruzaléma,

panovala v oblasti Palestiny velice napjatá atmosféra. Příčina neklidu tkvěla v nespokojenosti

židovského obyvatelstva s římským protektorátem, jenž byl nad oblastí východního

Středomoří v roce 64 př.o.l vyhlášen, a zvláště s nevhodným způsobem chování jeho

představitelů, který se bytostně dotýkal židovského náboženského a národnostního cítění169.

Římská strana s velikým neklidem sledovala stále se zhoršující situaci, a proto roku 6 př.o.l.

přistoupila k ráznému řešení a anektovala oblast Judska i s Jeruzalémem. Tento krok se však

ukázal být v důsledku kontraproduktivním, neboť přítomnost římských vojáků židovské

obyvatele ještě více popudila a otevřená povstání se zbraní v ruce, do kterých se zapojili také

Židé z jiných komunit v diaspoře, na sebe nenechala dlouho čekat. Situaci v Palestině navíc

zhoršoval stav tamější židovské společnosti, která byla rozštěpena do různých politických

a duchovních proudů v závislosti na vztahu k Římu a vnímání zbožnosti. Tyto skupiny tak

mezi sebou sváděly názorové boje, přičemž některé z nich po roce 70 o.l. zanikly, aby se jiné

mohly přetransformovat a vytvořit tak novou společenskou vrstvu, jež se stala hlavní hybnou

silou judaismu (viz. Rabíni a rabínský judaismus). Situaci palestinské židovské společnosti

komplikoval v 1. století o.l. také fakt, že začíná vznikat nová židovská sekta židokřesťanů,

resp. křesťanů, která pravověrné židovské věřící pobuřovala přestupováním nařízení Tóry.

Náboženská obnova

Rok 70 o.l. a s ním spojené zničení druhého Chrámu a dobytí Jeruzaléma Římem představují

v rámci judaismu a jeho religiozity důležitý mezník. Centra židovské vzdělanosti se od tohoto

data přesouvají mimo Jeruzalém a mimo oblast Judey a těžištěm a jádrem skutečné síly

židovství se pro následující generace stává Tóra.

169 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. s. 126.

Např. římský císař Caligula vládnoucí v letech 37 - 41 o.l. usiloval o vztyčení své sochy v Jeruzalémském chrámu, kde mu měly být vzdávány božské pocty. Nebýt zásahu Agrippy, krále židovské provincie, pravděpodobně by došlo k otevřené vzpouře roztrpčených Židů.

Židovské nábožensko-politické skupiny

Již v 2. století př.o.l. se palestinská židovská společnost stala svědkem vzniku několika

nábožensko-politických skupin, které se od sebe názorově odlišovaly. Jednalo se o esejce (též

eséni), saduceje a farizeje. Na přelomu letopočtu se k těmto skupinám zařadilo ještě hnutí

zélótů, jejichž činnost souvisela především s protiřímskými aktivitami.

Saduceové

Uskupení se zformovalo kolem roku 200 př.o.l. z vyšších společenských vrstev kněží,

obchodníků a aristokracie. Saduceové odvozovali svůj původ od velekněze Sádoka

působícího v Jeruzalémském chrámu za vlády králů Davida a Šalomouna. Členové této

skupiny byli bytostně vázáni na Chrám a pro zachování chrámového kultu mnohdy

přistupovali ke spolupráci s Římany.

Své učení opírali saduceové pouze o písemnou Tóru170 a odmítali ústní tradici, kterou

zastávali farizeové. Stavěli se proti konceptu osudu a vše ponechávali lidské vůli, tj. člověk se

rozhoduje pouze na základě vlastního uvážení a není Bohem k čemukoli determinován. Ve

svém učení také zcela popírali nesmrtelnost duše, koncept zmrtvýchvstání a byli přesvědčeni

o tom, že po smrti duše zaniká spolu s tělem. Úzké spojení s Jeruzalémským chrámem, který

ovládali a o jehož moc se opírali, vedlo po roce 70 o.l. k rozpadu jejich společenství.

Farizeové

Název je odvozen z hebrejského perušim = oddělení, vydělení se z celku. Všeobecně se

přepokládá, že tato skupina vzešla z proudu chasidim171 (zbožní) někdy během 2. století

př.o.l.172, aby se o sto let později stala početnou a vlivnou složkou židovské společnosti.

Jádro farizejské skupiny tvořili střední a chudší vrstvy obyvatelstva a někteří kněží. Farizeové

ve své podstatě ztělesňovali opozici vůči saduceům, neboť vedle písemné Tóry uznávali též

170 Pavlicová, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. s. 179 - 180.171 Chasidim se zúčastnili boje za očištění Jeruzalémského chrámu po jeho znesvěcení seleukovským vladařem Antiochem IV. Epifanem, jenž z něj se souhlasem mnoha prohelénisticky zaměřených Židů udělal svatyni Dia Olympského. Chasidim nemají nic společného s moderním chasidismem ani se středověkým hnutím chasidej Aškenaz.172 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. s. 73.

Tóru ústní (ústní tradici), prostřednictvím níž se snažili písemnou Tóru aktualizovat173. Vnitřní

silou farizejského hnutí a jeho základnou byla spíše synagoga než Chrám a náboženskou

autoritu neshledávali v osobě kněze, ale v osobě učence - vykladače Tóry. Důsledně

zachovávali veškerá přikázání a veliký důraz kladli na studium Písma, jehož znalost šířili i

mezi prostý lid174, neboť byli přesvědčeni, že ke konání dobra pomáhá člověku právě Tóra.

V rámci svého učení hlásali nesmrtelnost duše, věřili v existenci života po smrti a ve

zmrtvýchvstání. V otázce predestinace se stavěli za součinnost svobodné lidské vůle

a predestinace, tj. přestože Bohu náleží atribut vševědoucnosti, člověku je dána možnost

svobodné volby.

Po zničení Jeruzalémského chrámu se farizeové stali prakticky jedinými nositeli židovství.

Svoji tradici přenesli do rabínského judaismu a stali se tak určujícím faktorem v dalším

směřování tohoto náboženství.

Esejci

Název pochází z aramejského slova chasaja, chase = zbožní, nebo asaja, asen = léčitelé175.

Esejci byli velice uznávanou ortodoxní židovskou sektou. Vydělili se z chasidského hnutí176

zhruba v polovině 2. století př.o.l. spolu s farizeji177, od nichž se však odlišovali životem

v askezi, která měla mnohdy podobu celibátu178 či života v ústraní. Tvořili tak uzavřená

společenství vzdálená ruchu měst a každodennímu politickému dění, která se v několika

směrech radikalizovala. První výrazný rys představovalo společné vlastnictví majetku, druhý

pak akutní apokalyptické naděje, pocit, že se přiblížil den konečné bitvy, v níž Bůh a jeho

věrní (rozuměj esejci) zúčtují se zlem (všichni kromě esejců) a bude nastoleno Boží

království.

173 Pavlicová, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. s. 75.174 Mayer, D. Kapitoly z židovských dějin. Od starověku do 18. století. s. 117.175 Pavlicová, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. s. 71.176 Někteří badatelé s teorií, že esejci byli původně součástí chasidského hnutí, nesouhlasí. 177 Za zakladatele esejské komunity je pokládán tzv. učitel spravedlnosti. 178 V judaismu je fenomén celibátu něčím nezvyklým. Tendence k celibátu pravděpodobně souvisela s negativním postojem k sexualitě jako takové. Nicméně esejci nikdy explicitně instituci manželství neodsoudili ani nezakázali.

Esejci se zdržovali jak v Jeruzalémě, kde tvořili uzavřenou skupinu, tak např. v poušti u

Mrtvého moře, kde byly v letech 1947 až 1956 objeveny tzv. kumránské svitky 179. V bádání

o kumránské komunitě panuje mnoho neshod. Zdá se jisté, že šlo o jednu esejskou skupinu,

která se kolem roku 130 př.o.l. stáhla z městského prostředí do pouště kolem Mrtvého moře.

Totožnost kumránské sekty s esejci nepřijímají všichni, kdo se jejím studiem zabývají.

Nicméně naprostá většina badatelů se přiklání k názoru, že historické okolnosti i srovnání

kumránských svitků se starověkými zprávami o esejcích (zejména z pera Josepha Flavia) a též

zprávy, že esejci žili na západním břehu Mrtvého moře, nám dovolují s jistotou pokládat

kumránskou komunitu za jednu z esejských skupin.180

Foto: Okolí Qumránu tvoří skalnatá poušť. Vítr vytvořil ve skalách rozsáhlé jeskynní systémy. Suchý a teplý vzduch, navíc plný soli, má výrazné konzervační účinky. Patrně díky tomu se tzv. Svitky od Mrtvého moře zachovaly.

Vztah esejců k Jeruzalémskému chrámu a chrámové bohoslužbě byl velice vlažný. Přestože

Jeruzalém ctili jako město Chrámu, na samotný Chrám nahlíželi jako na nepatřičně

postavený, znečištěný bohoslužbou saduceů, a tamní kněžstvo považovali za nelegitimní.181

Na vlastní náboženskou doktrínu nahlíželi jako na jedinou správnou a všechny ostatní

179Kumránské svitky byly nalezeny v jeskyních nedaleko Kumránu u severozápadního břehu Mrtvého moře v Izraeli a obsahovaly texty v hebrejštině, aramejštině a řečtině, přičemž vytvářely pět základních okruhů:1, biblické a apokryfní texty; 2, esejské komentáře k biblickým textům; 3, esejské řády, liturgické spisy a chvalozpěvy; 4, astrologické spisy; 5, měděný svitek.

Zbíral, D. Esejci v Kumránu a svitky od Mrtvého moře. [online]

Dostupné z www: < http://www.david-zbiral.cz/Kumran.htm#_Toc151655877> [cit. 2007-10-31]

180Pavlicová, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. s. 134.

neesejské Židy182 a ne-Židy pokládali pro tento svět za zbytečné. Sami sebe označovali jako

syny světla, zatímco ostatní Židy a ne-Židy nazývali syny tmy. Synové tmy jsou již předem

Bohem odsouzeni k záhubě a zmaru .

Hlavní činností členů této sekty bylo studium svatých textů a jejich výklad, život v modlitbě

a práce. Zabývali se též astrologií. V rámci své věrouky hlásali nesmrtelnost duše a věřili

v predestinaci člověka ke spáse či k zavržení.. Dbali na dodržování rituální čistoty

a obřadních zvyklostí.

Zánik esejského hnutí se datuje na konec 1. století n. l.183 a spojuje se s dobytím Kumránu

Římany v roce 68 n. l.

Zélóti

Název skupiny je odvozen z řeckého zélótés = horlitel (hebr. kana‘ím). Vznik hnutí se klade

do počátku 1. století n.l.184 a přetrvalo až do 2. století n.l. Zélóti představovali radikály, kteří

bojovali se zbraní v ruce proti římské moci a nadvládě a vyzývali k odporu proti ní. Převládá

všeobecný názor, že se zélótské hnutí vydělilo ze skupiny farizeů, s nimiž si byli v mnoha

otázkách názorově blízcí. Rozcházeli se však v postoji k politické situaci v Palestině, o kterou

se farizeové příliš nezajímali, neboť se soustředili především na náboženskou stránku. Zélóti

zcela odmítali jakoukoli světskou nadvládu a za jediného svrchovaného vládce a krále

považovali Hospodina. Usilovali o obnovení „původní politické a náboženské stránky

Tóry“185 a nastolení Boží vlády v Izraeli. To se mělo uskutečnit i za cenu násilných útoků

proti nelegitimní světské vládě.

181 Flusser, D. Esejské dobrodružství. Židovské společenství od Mrtvého moře. Čeho si lze povšimnout u Ježíše, Pavla, Didaché a Martina Tubera. s. 41 182 Aby se odlišili od ostatních Židů, začali namísto tradičního lunárního kalendáře užívat vlastní sluneční.

Flusser, D. Esejské dobrodružství. Židovské společenství od Mrtvého moře. Čeho si lze povšimnout u Ježíše, Pavla, Didaché a Martina Tubera. s. 48.183 Pavlicová, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. s. 71.184 Joseph Flavius spojuje vznik zélótů s přeměnou Judska v římskou provincii v roce 6 o.l.

Viz. Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. s. 109.185 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. s. 111.

Aktivně se zapojili do židovské války v letech 66 – 70 o.l., přičemž pevnost Masadu se jim

podařilo udržet až do roku 73 n. l.,186 kdy asi 1000 obhájců spáchalo hromadnou

sebevraždu.187 Malé zélótské skupiny přetrvaly až do 2. století o.l.

Povstání v Jeruzalémě

Příčiny povstání

V roce 6 o. l. se Judsko stalo římskou provincií, nad jehož správou dohlížel římský prokurátor

sídlící v Caisareji a také syrský místodržící. Obyvatelé Judska museli Římanům odvádět dva

druhy daní - pozemkovou daň a daň z hlavy. Kromě toho přicházely do pokladnic římského

státu také výnosy z bohatých královských statků v Judsku.188 Obecně zůstala židovskému

obyvatelstvu značná míra autonomie, v dalších letech však vzrůstala nespokojenost v

souvislosti s politickými a náboženskými výstřelky některých římských prokurátorů.189 Určitá

stabilita v oblasti nastala po nástupu krále Agrippy I. (41-44 o.l.), kterému svěřil císař

Claudius Judsko a Samaří. Ačkoli se jeho syn Agrippa II. snažil být stejně jako jeho otec vůči

Židům loajální, po smrti Agrippy I. se celá Palestina dostává pod římskou správu a Judsko je

podřízeno prokurátorovi.

Dalších sedm prokurátorů190 je známých svojí neschopností a bezohlednou politikou získat z

provincií co nejvíce pro sebe a finančně ji vysávat. V tomto období se dostává do popředí

hnutí zélótů (viz. Židovské nábožensko-politické skupiny) vyznačující se radikalismem

186 Schäfer a další badatelé datují dobytí Masady do dubna 74 o.l. 187 „Pomyšlení na to, kolik zlého by vytrpěli, kdyby se dostali do rukou nepřátel, jim bylo útěchou v nezbytné nutnosti zabíjení. Nakonec se nenašel nikdo, kdo by se byl tak hrozného činu neodvážil Všichni usmrtili po řadě své nejbližší. Ubohé oběti osudu, jimž se zdálo nejlehčím zlem zabít vlastní rukou své ženy a děti! Po činu již nemohli snést svůj žal a měli za to, že křivdí zabitým, jestliže je přežijí i jen krátký čas….Losem ze sebe vyvolili deset mužů, aby je všechny pobili, každý se položil vedle své manželky a dětí, rukama je objal a ochotně nastavoval hrdlo těm, kdo tu hroznou službu vykonávali. Ti pak bez zachvění všechny povraždili a stejný zákon losu ustanovili sobě navzájem….A tak nakonec oni hrdla nastavili a on jediný a poslední se rozhlédl po množství ležících, zda ještě někde nezbývá v tom velkém krveprolití někdo, kdo potřebuje jeho ruky, a když poznal, že jsou všichni mrtvi, vhodil mnoho ohně do královského paláce, pevnou rukou se proklál mečem skrz naskrz a padl blízko členů své rodiny. Zemřeli v domnění, že ze sebe Římanům do područí nezanechali nic, co duši má.“ - Flavius, J. Válka židovská II. s. 239-240.188 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. s. 107.189 Římský prokurátor Pontius Pilatus (26-36 o.l.) byl znám výraznou necitlivostí k židovskému obyvatelstvu. Nechal např. financovat stavbu akvaduktu z chrámového pokladu. Za Caligulovy vlády (37-41 o.l.) zase došlo v roce 38 o. l. k největšímu židovskému pogromu. Další provokací bylo nařízení, aby byla v Jeruzalémském chrámu vztyčena Caligulova socha. Za císaře Nera došlo k degradování Židů na občany druhé kategorie.190 Cuspius Fadus (44-46 o.l.), Tiberius Alexandr (46-48 o.l.), Ventidius Cumanus (48-52 o.l.), Felix (52-60 o.l.), Porcius Festus (60-62 o.l.), Albinus (62-64 o.l.), Gessius Florus (64-66 o.l.).

a loupeživými bandami. Mezi jeho hlavní vůdce patří Eleazar ben Dinaj. Vedle hluboké

nenávisti k Římanům zélóti vedli také ostré spory s kněžskou aristokracií.

K událostem, které vedly v konečné fázi k vypuknutí povstání v Jeruzalémě patří činy

posledního prokurátora Gessia Flora (64-66 o.l.), za jehož vlády došlo k neúměrnému zvýšení

daní, což vyvrcholilo vypleněním chrámového pokladu na přelomu dubna a května roku

66 o.l.

První židovská válka

Rozhodujícím aktem vzpoury byl pokyn představeného Jeruzalémského chrámu, Eleazara, k

zastavení každodenní oběti za císaře.191 Gessius Florus se stáhl do Caisareje a v Jeruzalémě

ponechal pouze jednu římskou kohortu. Zélóti pod vedením Menachema dobyli pevnost

Masadu a vypálili archiv jeruzalémské radnice, kde byly uschovány dlužní úpisy, čímž si

získali vrstvu chudých. Boj zélótů se v této době zaměřil vedle Římanů také na poslední

"ochránce míru," mezi které patřili farizeové, Herodovci a velekněz Ananiáš, jež byl záhy

tímto hnutím zavražděn.192 Židovské velení dosud drželi v rukou umírnění, tedy velekněz a

farizeové. Do všech oblastí provincie byli vysláni velitelé, kteří měli povstání zabránit.

Pořádek v oblasti měl zajistit také Cestius Gallus, syrský místodržící, který vytáhl do Judska.

Pod tímto tlakem došlo k nutnosti sjednocení jednotlivých židovských frakcí.

Mnoho informací o této válce se dozvídáme díky zápiskům velitele v oblasti Galileje, Josepha

ben Matitjahú, známějšího pod jménem Josephus Flavius.193 Kvůli svému aristokratickému

původu a předchozímu pobytu v Římě vzbuzoval nedůvěru zejména zélótů.194 Na počátku

roku 67 o.l. římský císař Vespasianus se svým synem Titem přitáhl ze severu do Galileje.

K dispozici měli tři legie a další pomocné sbory. Většina Flaviových mužů se při pohledu na

římské vojsko rozutekla. Josephus se uchýlil do pevnosti Jótapata, která však byla záhy

dobyta, a do konce roku 67 o.l. tak padla celá Galilea do rukou Římanů.195 Svou záchranu

191 Grant, M. Židé v římském světě. s. 182.192 Vražda velekněze Ananiáše vedla k rozštěpení zélótů. Ananiášův syn Eleazar se svými stoupenci záhy zavraždil Menachema, vůdce zélótů.193 Dílo Josepha Flavia „Válka židovská“ je jakousi sebeobhajobou vysvětlující změnu postoje k Římanům.194 Josephus několikrát unikl pokusům o atentát vůdci zélótů Janovi z Gischaly.195 Potok, Chaim. Putování. Dějiny Židů. s. 252.

dává Josephus Flavius do souvislosti se svým prorokováním, že se Vespasianus stane císařem.

Josephus ho dále doprovází při jeho taženích.196

Roky 68 a 69 o.l. jsou ve znamení občanské války v Jeruzalémě mezi extrémními zélóty pod

vedením Jana z Gischaly a prořímskými nebo umírněnými příslušníky vyšších vrstev.197

Umírnění farizeové pod vedením Šimona ben Gamaliela se marně snažili z města

extrémistické zélóty vyhnat. Mezitím dochází k dobytí zbývajících částí země Vespasianem,

postup Římanů byl však nakrátko pozdržen událostmi v Římě. Roku 68 o.l. spáchal římský

císař Nero sebevraždu a po vystřídání několika císařů se na trůn v roce 69 o.l. dostává

Vespasianus. Velení v Palestině předal svému synovi Titovi, který zahájil dobývání

Jeruzaléma. V předvečer Titova obléhání města se zélótské hnutí ještě více rozštěpilo. Vedle

stoupenců Jana Gišalského na Chrámové hoře zde vznikly další dvě skupiny vzbouřenců,

Horní a části Dolního města ovládnuté dalším radikálním vůdcem zélótů Šimonem bar

Giorem a na vnitřním nádvoří Chrámu skupina příslušníků nižších kněžských tříd pod

vedením kněze Eleazara ben Šimona.198 Tato tři hnutí proti sobě urputně bojovala.

Titus začal obléhat Jeruzalém pár dnů před Pesachem v roce 70 o.l. Vůdci zélótských skupin

Jan z Gischaly a Šimon bar Giora199 byli nuceni se sjednotit a zmobilizovat své síly. Římané

zahájili útok na západní straně města, kudy pronikli a probojovali se i přes druhou zeď. Aby

mohl Titus židovské obyvatelstvo účinně vyhladovět, postavil opevnění obepínající celý

zbytek města. Dne 9. měsíce avu roku 70 o.l. byl Chrám dobyt a vypálen. Stalo se tak ve

výroční den zničení prvního Chrámu 9. avu roku 586 př. o.l. Začátkem září padlo i Horní

město. Všichni obyvatelé byli zabiti nebo posláni na nucené práce. Město bylo srovnáno se

zemí, pouze tři věže Herodova paláce a část zdi (Západní zeď) zůstaly stát.200

Po dobytí Jeruzaléma kladly odpor Římanům tři pevnosti, Héródeion, Machairús a Masada.

Poslední z nich padla až roku 73. Když do ní Římané vstoupili, našli už jen mrtvé Židy, kteří

spáchali hromadnou sebevraždu.

196 V roce 69 o.l. se Vespasianus skutečně stává císařem a Josephus je propuštěn.197 Grant, M. Židé v římském světě. str. 188.198 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. str. 124.199 Vůdce třetí zélótské skupiny Eleazara nechal zabít během Pesachu Jan z Gischaly.200 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. s. 126.

Foto: Ruiny pevnosti Masada, odhalené archeology. Dnes jsou významnou součástí izraelského národního mýtu a oblíbenou kulisou vojenských přísah (Foto: Zbyněk Tarant – srpen 2007)

Následky války

Následky prvního židovského povstání byly dalekosáhlé, neboť došlo ke změně dosavadních

politických, hospodářských i náboženských poměrů v Judsku. Tato oblast byla úplně zničena

a vylidněna,201 navíc se stala přímou provincií, na jejíž území Římané natrvalo umístili svoje

legie a do čela dosadili místodržícího hodnosti praetora. Hospodářská situace se vyostřila,

většina půdy v Judsku připadla do vlastnictví císaře Vespasiana, který ji za poplatky

pronajímal židovskému obyvatelstvu. Největší pohromou, jež vyústila z tohoto neúspěšného

povstání proti Římu, bylo zničení Jeruzalémského chrámu a s ním úpadek chrámového kultu

v rámci židovského náboženství. Zanikl úřad velekněze a sanhedrinu a chrámová daň se od

nynějška musela odvádět do Jupiterova chrámu v Římě, což znamenalo zejména pro zbožné

Židy velké pokoření. Protože se židovské náboženství do nynějška soustřeďovalo kolem

Chrámu, lidé se od tohoto okamžiku snažili přenést posvátnost bohoslužby na všechny oblasti

každodenního života.

Učenci z Javné

201 Mluví se o úbytku až třetiny židovského obyvatelstva.

Spolu se zkázou Chrámu mizí také strana saducejů, která působila víceméně pouze ve spojení

s Chrámem. Zélóti byli vyhlazeni a do popředí se dostávají umírnění farizejští učitelé,202 kteří

jako jediní byli schopni komunikovat s Římany. V této době se vytváří kroužek žáků kolem

osobnosti Jóchanana ben Zakaje, který se nechal při prvním židovském povstání vynést

v rakvi z Jeruzaléma a požádal císaře Vespasiana, aby se mohl se svými učenci uchýlit do

Javné a pokračovat zde v modlitbě a dodržování všech přikázání.203 Jóchanan strávil většinu

života studiem a výukou Tóry a je pokládán za hlavního představitele „rabínského judaismu“

(viz. Rabínský judaismus). Farizeům, kteří na javenské akademii vyučovali, se posléze

začalo říkat rabíni. Termín „rabi“ nese význam učitel, mistr. Tito noví tana´im neboli učitelé

tedy umožnili Židovstvu nadále uchovat svoji víru. Pozdní farizeové přenesli svatost Chrámu

na všechny oblasti života. Místo Chrámu stojí v ústředí Tóra a její studium a aplikace činí

z Izraele svatý lid. Rabíni sebe chápou jako pravé následovníky Mojžíše, proroků a farizeů.

Jóchanan a jeho žáci se věnovali ve školách a synagogách sepisování tradičního materiálu,

který byl do této doby předáván pouze ústně, a který měl později vejít do Mišny.204 V Javné

údajně také došlo k formálnímu ustanovení kánonu knih náležejících do hebrejské Bible.

Důvodem bylo vymezení se vůči vznikajícímu křesťanství.205

Mezi lety 80 a 90 o.l. na místo Jóchanana ben Zakaje nastoupil Gamaliel II. Od doby kolem

roku 120 o.l. dominovaly další školy, především pak dva nejslavnější rabíni, rabi Akiva

působící v Bnej Beraku a rabi Jišmael vyučující v jižním Judsku.

Povstání Bar Kochby

Nový římský císař Hadrianus (76-138 o.l.) se pro židovskou populaci nalézající se ve svaté

říši stal novým Kýrem.206 Po popravě svého utlačovatele Lusia Quita Židé do nového Římana

vkládali veliké naděje. V Palestině dokonce kolovaly zvěsti o možnosti opravdového

znovuobnovení paláce a odstranění Traianovy sochy z Chrámové hory. Hadrianus tyto kroky

měl skutečně podle mnohých schválit.207 Podle cestovatele Pausaniáse Hadrianus projevoval

202 Potok, Ch. Putování. Dějiny Židů. s. 255.203 Jónachan ben Zakaj také prorokoval Vespasianovi, že se stane císařem. Je zde vidět značná podobnost s životem Josepha Flavia. Viz. Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. s. 135.204 Grant, M. Židé v římském světě. s. 200.205 Schäfer, P. Dějiny Židů v antice. s. 136.206 Kýros byl perský král, jenž před sedmi sty lety svým svolením přispěl k znovuobnovení Jeruzalémského chrámu.207 Viz. tradice o Jehošuovi ben Chananjovi a jeho návštěvě Hadriana.

v této době největší úctu k náboženství a nejvíce ze všech předcházejících vladařů vykonal

pro blaho svých poddaných. Hadrianus nebyl jen loajální vladař, ale ve svých vizích viděl

změněný svět Římské říše. Své budovatelské plány zaměřil na přeměnu provincie, politicky

a individuálně plně podřízenou Římu. Uspořádání jednotlivých oblastí bylo provázáno

absolutním helenizačním modelem jako společného jmenovatele řecko-římské civilizace ve

Středozemním moři a jakákoliv odchylka od tohoto plánu měla být chápána jako

separatistické hnutí. Ranně nadšení Židé brzy došli z vladařovy strany velkého zklamání.

Postupem času Hadrianus, jenž se nikdy netajil tím, že jako jeho předchůdce Antiochos

Epifanés nezná dostatečně židovské dějiny, začal rozpouštět naděje a sny židovského národa

více než kdo jiný před ním. Prvním krokem k rozchodu mezi vyvoleným národem a římskou

správou bylo vyhlášení absolutního zákazu obřízky. Na tuto praktiku mnoho předchůdců

císaře a vlastně i řady řeckých a římských spisovatelů pohlíželo jako na naprosto

nepochopitelný a odpudivý akt mrzačení lidské bytosti. Pro Židy znamenala nová zákonná

vyhláška represivu a zaujatost proti jejich náboženství.208 Pokud bychom tento zákrok chápali

jako roznětku pro budoucí konflikt, nebudeme přesní. Vedle zákazu praktiky obřízky se

objevuje návazný jev, který podle některých historiků, opírajících se o tradici Mišny, způsobil

brzké povstání. Vize římského císaře obsahovala nové město Jeruzalém, které se stane

římskou kolonií, kde řádný vojenský veterán nalezne svůj klid. Stavitelská kreativita měla být

podpořena též novým helénským jménem Aelia Capitolina.209 Průběh samotného založení

nového Jeruzaléma provázela ražba nových mincí, kde v motivu samotný Hadrianus zdvihá

svoji ruku k postavě Judeje, která obětuje na oltáři v přítomnosti tří dětí nesoucí dvě z těchto

dětí obětní nádoby.210

Samotné druhé povstání můžeme datovat do roku 132 o.l. Krátce před tímto rokem byla do

oblasti provincie přesunuta další z mnohých římských legií v doprovodu rozšířené pravomoci

208K ospravedlnění tohoto kroku musíme podotknut, že tento zákon již byl dávno v praxi. Domitianovy a Nerovy zákony považovaly kastraci za zločin a Hadrianus zákon rozšířil i na židovskou obřízku. V této době se zákaz obřízky vztahoval kromě Židů též na společenství Foiničanů a egyptských kněží. Přirozený vzhled lidského těla je pro helénismus měřítkem veškerenstva a jakákoliv úprava je chápána jako těžký zločin a jako odchylka od tradiční formy a slovy doby Hadrianovi jako akt separatismu, odporující jednotnému společenskému uspořádání římského impéria. Viz: Grant, M. Židé v římském světě. s. 233209 Aelia Capitolina je složenina slov Aelia, jenž označuje jméno rodu, z kterého Hadrian pocházel a Capitolina jenž je označením pro kapitolského Jupitera, Boha, v jehož prospěch Židé museli odvádět v posledních šedesáti letech daň, kterou dříve odváděli na údržbu svého chrámu.210 Na rozdíl od mincí ostatních provincií, kde se zdůrazňovaly místní motivy, judejské mince neobsahovaly atributy této oblasti, a navíc samotný dojem z nich měl zanechat pocit naprosté integrity Judeje do říše Římské. Samotná obětní scéna na minci se měla pravděpodobně vykládat jako zobrazení obřadů, které provázely založení Aelia Capitolina.

zemských guvernérů.211 Všechny tyto kroky byly výsledkem předešlých opatření. Vedle

zákazu obřízky a stavby nového města na místě Jeruzaléma byla společnost značně napjatá

léty vzmáhajících se nepokojů vyvolaných nikoliv špatnou hospodářskou situací, ale spíše

nedávným krátkým pokusem o vzpouru212 přiživené růstem apokalyptické mesiášské

literatury. Kořeny povstání zmohutněly v době, kdy Hadrianus cestoval po východních

provinciích.213

V této době židovští dělníci vyráběli pro římské vojsko zbraně, které úmyslně špatně

zhotovovali. Z následně vrácených zbraní vznikaly zbraně pro budoucí židovské povstání. Na

rozdíl od prvního povstání stanul v čele charizmatický vůdce Šimeon bar Kozeba214, který

skrze strýce Eleazara z Modeínu spojoval svůj historický rodokmen se samotnými

makabejskými osvoboditeli Izraele.

Na počátku vystoupení Šimeona provázelo štěstí, neboť získal podporu jednoho z největších

vůdců farizejců rabína Akivy ben Josefa,215 nástupce Jehošuy ben Chananji. Bohužel se již

nedozvíme, proč rabi Akiva provolal Šimeona mesiášem a jaké pohnutky ho k tomuto činu

vedly, můžeme se pouze domnívat, že jeho konání mělo přimět vůdčí farizejské kruhy

v Judeji k jejich atypickému revolučnímu kroku. Nicméně jak se později ukázalo, rabi Akiva

nebyl schopen získat pro budoucí povstání celé farizejské hnutí. Mnoho nynějších badatelů

tvrdí, že neabsolutní podpora farizejského hnutí byla způsobena římskou kontrolou nad

oblastmi Javné. Klíčová přítomnost těchto jednotek v hlavní oblasti farizejského hnutí dala

řadě farizejců podnět k nenásledování výzev Šimeona bar Kozeby. Ve skutečnosti však řada

konzervativních farizejů do jisté míry kolaborovala s římskými jednotkami z obav před totální

zkázou jich samotných a všeho jim tak drahého.

Přes nedostatečnou farizejskou podporu bylo hnutí na rozdíl od prvního povstání velice dobře

organizováno. Mnoho pramenů zdůrazňuje, že v samotném počátku Bar Kochbova povstání

211 Současný statut římského prétory byl rozšířen také na titul konzula.212 Vzpoura vypukla ve finálních letech Traianovy vlády.213 Zde musíme podotknout, že Hadrianus patřil k největším cestovatelům z řad římských císařů.214 Jméno Kozeba znamená buď syn Kozeby či pocházející z vesnice jménem Kozeba.215 Josef ben Akiva byl původně nevzdělaný pasák, který se vypracoval na proslaveného učence, jednoho z předních dovršitelů Mišny, jež byla dokončena na konci 2. století. Když Rabi Akiva spatřil bar Kozebu, prohlásil ho mesiášem. Rabi Šimeon ben Jochaj pravil: „Rabi Akiva můj učitel vyložil pasáž Tóry, Vyjde hvězda (KVKB, kochba) z Jákoba‘ tak, že vyjde KVZB (Kozeba) z Jákoba“. Citace rabiho Akivy pocházela z Bileámovy věštby slavnému králi Moábu. Tato věštba způsobila, že Šimeon bar Kozeba dostal přízvisko Bar-Kochba neboli Syn hvězdy, přesněji mesiáš. Viz: Grant, M. Židé v římském světě. s. 236

vzbouřenci plně ovládali Jeruzalém. Vedle tohoto bodu se objevila i samostatná ražba

mincí216, která vyhlašovala vznik nezávislé revoluční vlády. Mince ražené v průběhu Bar

Kochbova povstání nám ukazují, že k hlavním cílům stoupenců Šimeona patřilo

znovuobnovení chrámové bohoslužby a s tím spojené znovuobnovení chrámu.

Průběh samotného povstání nám velice dobře zaznamenal Dion Cassiem. On jako znalý

historik popisoval snahy povstalců nestřetávat se s římskými oddíly v otevřeném poli, ale

zaujímat mnohem výhodnější postavení na venkově. Tato venkovská útočiště byla již před

povstáním pod záštitou zemědělských prací opevňována hradbami a příkopy, aby tak

v případě silného římského náporu měli obránci možnost úniku či se mohli nepozorovaně

setkávat v podzemí. Prvotní úspěchy Bar Kochbových přívrženců přinesly kontrolu

v centrální a náhorní oblasti Judeje. Souběžně též kontroloval části Samaří, i když většina

zdejšího obyvatelstva spíše stranila Římanům. Z těchto území podnikali vzbouřenci časté

výpady do Galileje, ale tato oblast ke smůle povstalců nedostála své vzbouřenecké pověsti

a severní oblasti si tak udržovaly od vedeného povstání značný odstup. Tento neúspěch přimět

Galilejce k povstání rabi Akiva vysvětloval tak, že budoucí spása vyjde pouze ze dvou

kmenů, jejichž hranice se potkávají u Jeruzaléma. Ostatní kmeny, jak Akiva zdatně

prohlašoval, na sebe přivolají nepřízeň Hospodinovu.

Vzniklé povstání brzy utlumila moc římských legií. Vzbouřenecké oblasti se ocitly

v obklopení husté sítě římských kontrolních stanovišť. Zdejších osm legií římských vojáků

pomalu vstupovalo do oblasti Judeje pod vedením jednoho z nejlepších Hadrianových

vojevůdců Sexta Iulia Severa. Tento bývalý guvernér pro Británii byl mnohými bitvami

poučen, že přímý útok mířící proti povstaleckým silám je velice neúčelný a přináší mnoho

zbytečných obětí. Proto zvolil taktiku pomalého a postupného vyčerpávání nepřítele bez

většího vzniklého rizika pro své vojsko. Taktika pomalého odřezávání skupin povstalců od

hlavního hnutí přinesla, jak nám dosvědčují i povstalecké mince ražené v Jeruzalémě, značný

úspěch.217 Přes zvolenou římskou taktiku se přesto často povstalcům podařilo zasadit tvrdou

ránu římským legiím, které přicházely o své vojáky vlivem četných šarvátek a bitev. Tento 216 Motiv mincí zobrazoval Šimeona obdařeného titulem nasí. Tento titul byl zároveň titulem pro předsedu komunity v Javné. V nové situaci však dostalo označení i nový význam. Vedle předsedy Javné mělo od nynějška symbolizovat taktéž vojensko-politického vůdce nového Izraele. Vedle Šimeona se na mincích dále objevuje jméno ,,Eleazar kněz“, což byl nejspíše Šimeonův strýc rabín Eleazar z Modeínu, který během povstání konal oběti na místě, kde stával chrám.217 Na počátku povstání se na mincích objevovala mesiášská hvězda, která postupnými neúspěchy hnutí přechází v pomyslnou zvlněnou čáru. Také pozdější mince již neobsahují Šimeonovo titulní označení nasí či nápis „První rok spásy Izraele“ pomalu vystřídává myšlenka vynechat mesiášský motiv prvních mincí.

fakt nám potvrzuje samotný Dio Cassius, který ve svém popisu povstání líčí, jak Hadrianus

vynechal ve svých dopisech senátu klasickou císařskou formuli, která zněla: „Jestli jste vy

a vaše děti zdrávy, je to dobré, já i legie jsme zdrávi.“ Tato korespondence nám taktéž

naznačuje, že Hadrianus byl přítomný vojenské expedici římského vojska v oblasti Judeje.

Jak se povstání blížilo ke svému konci, Šimeon bar Kochba se spolu se svými přívrženci stáhl

do pevnosti Betar nacházející se jedenáct kilometrů jihovýchodně od Jeruzaléma. Zde se

skupinová situace rapidně zhoršila smrtí Eleazara z Modeínu, jenž byl kvůli podezření ze

spojení s Římany ukopán k smrti vlastním synovcem. Vpádem římských oddílů do pevnosti

došlo k hromadnému vraždění, ve kterém mezi oběťmi spočinul i samotný mesiáš bar

Kochba. Jeruzalém padl již dříve v roce 134 o.l. a o rok později padla i poslední bašta

druhého postání. Podle tradice to bylo v ten samý den, kdy byl v roce 70 o.l. zničen samotný

Jeruzalémský chrám.

Následky bar Kochbova povstání, jak uvádí samotný Dio Cassius, byly katastrofální.218

Mnoho historiků vzpomíná na tzv. Hadriánův trh, kde se židovští váleční zajatci prodávali za

cenu jednoho koně. Přes snahu Hadriána získat si Judeu k boji proti Parthské říši nyní ražené

mince opomíjejí název Judea a provincie získává nové oživené jméno Syropalestina.219Také

země s původním osazením jedné římské legie se rozšířila ke dvěma legiím. Jedna se

nacházela v samotné Judeji a druhá nově utvořená v oblasti Galileje. Výstavba nového města

Aelie Capitoly bujně pokračovala a starý Jeruzalém se pomalu začal ztrácet v propadlišti

dějin. Římané v důsledku došli až tak daleko, že zakázali Židům vstup do nového města a ani

zdálky jej nesměli spatřit. Později jim bylo povoleno jednou ročně v den Dne smutku

Jeruzalém neboli Aelii Capitolu navštívit. Po doznění povstání se hlavními centry židovského

osídlení stává Galilea, která utrpěla nejméně škod a samotný kult města Javné se přemisťuje

do jednotlivých galilejských měst a vesnic. Přestože římské legie vyvrátily život v kvetoucí

Judeji, judaismus byl římskou vládou nadále tolerován.220 Tolerance náboženství byla

218 ,,Padesát nejdůležitějších židovských vojenských základen spolu s devíti sty osmdesáti pěti jejich nejznámějšími vesnicemi bylo srovnáno se zemí. Pět set osmdesát tisíc mužů padlo v bitvách a velký počet těch, co přežili, zahynulo hladem, nemocemi i ohněm poté, co byli tito lidé vypátráni…Mnoho vlků a hyen se s vytím nahrnulo do jejich měst.“

Viz: Grant, M. Židé v římském světě. s. 241219 Jméno se vracelo do dob před příchodem Saula a Davida, do období Pelištejců a Filištínských, jenž tuto oblast obývali.220 Tento respekt proudil především z přesvědčení samotných Římanů, že tolerance zplodí mnohem méně těžkostí než absolutní útlak.

provázena i oproštěním od obětování ve jménu císaře. Přes veliké římské zastrašování mezi

lidem často docházelo k individuálním popravám, které jsou dnes zaznamenány v judaismu

jako legendárních „deset mučedníků,“ jejichž smrt si Židé každoročně připomínají v Den

smíření neboli Jom Kipur.221

Druhé židovské povstání bylo posledním dítětem mesiášských nadějí. Vedle tohoto bylo též

posledním pokusem o získání svobody židovského lidu v rámci celého římského světa.

První židokřesťanské obce

Během prvních let po Ježíšově smrti dochází v Jeruzalémě a v Palestině222 k rozvoji

židokřesťanství, v jehož rámci si následovníci Ježíše z Nazareta uchovali vazbu na židovské

prostředí, z něhož vzešli. Jednou z židovských sekt, resp. židokřesťanských skupin té doby

byla skupina „Dvanácti“223, v jejímž čele stál po několik let Ježíšův někdejší partner Petr

a jejíž členové patřili k nejbližším Ježíšovým spolupracovníkům. Počet dvanácti symbolizoval

„dvanáct kmenů izraelských a dvanáct patriarchů někdejších hebrejských dějin a legend“ 224.

Vedle těchto „Dvanácti“ působilo v Jeruzalémě uskupení „Sedmi“, jež tvořili řecky mluvící

Židé z diaspory. Hlavním představitelem „Sedmi“ byl Štěpán, který šokoval židovské věřící

svými výroky o nedůležitosti Chrámu (Sk 7, 48). Hlásal též Ježíšův budoucí návrat na zem

a následné zboření Chrámu Ježíšovou rukou (Sk 6, 14). Svými proslovy a názory prakticky

zrovnoprávňoval obrácené pohany, nemající přístup do chrámu, s rodilými Židy, čímž si

znepřátelil své soukmenovce. Za své rouhačské výroky nakonec zaplatil životem225.

Vedle Jeruzaléma a Palestiny se židokřesťanské obce začaly utvářet také v diaspoře, resp.

v Antiochii226 či v Damašku. Zejména obec v Damašku se stala trnem v oku Veleradě, která

vyslala do tohoto města svého zmocněnce, Pavla z Tarsu, jehož úkolem bylo „zjednat

pořádek“ 227, tj. měl za úkol křesťany vypátrat, prokázat jejich vinu a vyloučit je ze synagogy.

221 Mezi těchto legendárních deset mučedníků patří i samotný rabi Akiva a rabi Eleazar z Modeínu. Šimeona bar Kozeby si rabínská tradice neváží, neboť od mesiáše se očekávalo naprosté vítězství, ale on v této zkoušce neobstál.222 Židokřesťanské obce vznikaly zejména v Galileji, hlavní oblasti Ježíšova působení. 223 Skupinu „Dvanácti“ tzv. apoštolů oddělil ze svých žáků sám Ježíš.224 Grant, M. Židé v římském světě. s. 116.225 Grant, M. Židé v římském světě. s. 117.226 Pravděpodobně právě v Antiochii se začali následovníci Ježíše v masovějším měřítku obracet se svojí vírou k pohanům. 227 Grant, M. Židé v římském světě. s. 119.

Pavel z Tarsu a jeho pokus o přeměnu židovství

Pavel z Tarsu je všem křesťanům dobře znám, neboť jeho příběh ztělesňuje zázračnou

přeměnu židovského pronásledovatele křesťanů v oddaného křesťana. Z religionistického

hlediska bývá často považován za faktického zakladatele křesťanství.

Pavel, vlastním jménem Saul, se narodil ve městě Tarsos v Kilíkii (jihovýchod Malé Asie).

Ačkoli pocházel z farizejské židovské rodiny, již od mládí byl římským občanem a kromě

svého mateřského jazyka aramejštiny ovládal také řečtinu. Studoval u nejváženějšího farizea

té doby, rabiho Gamali‘ela I., který vyučoval v Jeruzalémě. Pavel se jednoznačně stavěl proti

sílícímu židokřesťanství potažmo křesťanství, neboť znesvěcovalo Tóru. Jak již bylo řečeno

výše, byl to právě Pavel, jehož Velerada vyslala v roce 36 o. l. do Damašku na

protikřesťanskou misi. Po cestě však údajně Pavla zasáhla oslepující záře, padl na zem

a uslyšel Ježíšův hlas, který ho vyzval k hlásání nové víry. Tento okamžik znamenal zlom

v Pavlově životě. Na základě tohoto prožitku Pavel přijal křesťanskou víru a stal se jejím

nejvýznamnějším šiřitelem.

Zhruba ve 40. letech 1. století o. l. došlo v řadách Ježíšových následovníků k disputacím

ohledně dalšího směřování. Jedna skupina prosazovala setrvání v Judeji na půdě judaismu,

zatímco druhá se přikláněla k šíření své víry do pohanských oblastí. První skupinu

představovali Jakub Spravedlivý a Petr. V čele druhého tábora pak stál Pavel, který se

zasazoval o univerzální církev, v níž by měli stejná práva jak obřezaní Židé, tak neobřezaní

cizinci přistoupivší ke křesťanství228. Součástí Pavlova postoje bylo přesvědčení, že důležitá je

víra v Krista229 a nikoli skutky přikázané Zákonem230, tj. hlásal osvobození od Zákona231.

228 Kromě obřízky se jednalo také o stravovací nařízení, která jsou pro Židy povinná, ale konvertovaní ne-Židé je odmítali dodržovat. 229 Výraz je odvozen z řeckého slova christos, které označuje „Mesiáše“ či „pomazaného“, který přijde na konci věků a nastolí Boží vládu. Pro křesťanské věřící je tímto očekávaným Mesiášem Ježíš z Nazareta. 230 Grant, M. Židé v římském světě. s. 153.231 Oproti tomu Ježíš vybízel k poslušnosti Zákona, nicméně varoval před přikládáním přílišné váhy přesnému dodržování vnějších pravidel. Stejně jako jiní Židé té doby se i Ježíš snažil vykládat Tóru vlastními metodami a ve víře kladl důraz především na správný úmysl jedince (Porter, J. R. Život Ježíše Krista. Ježíš historie, Kristus víry. s. 142) a „zdůrazňoval morální rovinu života oproti čistě formální rovině dodržování Zákona“ Viz. Flusser, D. Ježíš. s. 56.

V roce 49 o.l. se obě skupiny setkaly v Jeruzalémě, kde došlo k uzavření dohody. Podle ní

„měli být konvertité z židovství nadále vázáni nařízeními Tóry, ale nežidovští konvertité byli

od obřízky osvobozeni“232. Nicméně zanedlouho po tomto ujednání se objevily nové rozpory,

po jejichž vypuknutí se Pavel zaměřil na misijní činnost v Malé Asii a Řecku, kde obracel na

víru už téměř výhradně nežidovské obyvatelstvo.

Když se roku 58 o. l. Pavel vrátil do Jeruzaléma, zaútočili na něj Židé a obžalovali ho

z výroků „proti židovskému lidu, Zákonu a Chrámu“ 233. Římské úřady ho uvěznily, neboť

nemohly dávat v sázku jeho život jakožto život římského občana. Pavel nakonec požádal

o projednání svého případu u římského císaře Nera, v čemž mu bylo vyhověno. Nato

odcestoval do Itálie, kde ho později pravděpodobně potkala mučednická smrt234. Je však jisté,

že Pavlova cesta na evropský kontinent znamenala přenesení centra křesťanství z Jeruzaléma

do Říma235.

Osud židokřesťanských církví po vypuknutí židovské války

Po vypuknutí násilností v roce 66 o. l. členové jeruzalémské židokřesťanské obce odešli do

Pelly v Zajordánsku a do dalších míst této oblasti, kde se udržely až do 2. století o. l.

Ačkoli Ježíšovo učení fakticky směřovalo pouze k rozšíření a obohacení judaismu o další

rozměr, po potlačení židovského povstání dochází k definitivní odluce křesťanství od

židovství a křesťanství vstupuje do historie jako nezávislá náboženská entita236. Během

prvních století existence církve se stává náboženstvím ne-Židů a židovské zákony přestávají

v rámci jeho ideologie zcela platit.237

Otázky a úkoly:

1. Vyjmenujte nejdůležitější židovská hnutí na přelomu letopočtu, popište jejich

myšlenkové zázemí, jejich vztah k Chrámu a chrámovému provozu a jejich vzájemné

vztahy.

232 Grant, M. Židé v římském světě. s. 145.233 Grant, M. Židé v římském světě. s. 158.234 Jednoznačné důkazy o jeho mučednické smrti neexistují.235 Grant, M. Židé v římském světě. s. 163.236 Grant, M. Židé v římském světě. s. 202.237 Křesťané se odvrátili od Zákona i navzdory Ježíšovu výroku: „Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Mt 5,18).

2. Co bylo příčinou tzv. Židovských válek?

3. Popište situaci v obleženém Jeruzalémě

4. Jakým způsobem vysvětluje Josef Flavius zničení Chrámu? Jakým způsobem jej

vysvětlují pozdější židovské prameny? Hledejte ve „Válkách židovských“, v

hagadických textech Talmudu či v českém překladu Majsebuchu.

5. Jak vzniklo křesťanství? K jakému z výše uvedených židovských hnutí bylo myšlenkově

nejblíže? Jaká byla pozice raných křesťanů?

Prameny

BIBLE – PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA. 2002. Praha: Česká biblická

společnost.

FLAVIUS, J. Válka židovská II. 2. vyd. Praha: SVOBODA. 1992. 266 s. ISBN 80-205-0210-

6.

FLAVIUS, J. Válka židovská. 3. vyd. Praha: Academia. 2004. 311 s. ISBN 80-200-1172-2.

FLUSSER, D. Esejské dobrodružství. Židovské společenství od Mrtvého moře. Čeho si lze

povšimnout u Ježíše, Pavla, Didaché a Martina Bubera. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH.

1999. 199 s. ISBN 80-86005-90-9.

FLUSSER, D. Ježíš. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH. 2002. 284 s. ISBN 80-86005-041-6.

FRANEK, J. Judaizmus. Kniha o židovském kultúre, histórii a náboženstve. 1. vyd.

Bratislava: ARCHA. 1991. 188 s. ISBN 80-7115-028-2.

GRANT, M. Židé v římském světě. 1. vyd. Praha: BB art. 2003. 327 s. ISBN 80-7257-953-3.

LLYOD, P. G. History of the Jews in Modern Times. New York: Oxford University Press.

2001. ISBN 0-19-289259-2.

MAYER, D. Kapitoly z židovských dějin. Od starověku do 18. století. 1. vyd. Praha: Ústřední

církevní nakladatelství. 1989. 254 s.

PAVLICOVÁ, H., Horyna, B. Judaismus, křesťanství, islám. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství

Olomouc s.r.o. 2003. 650 s. ISBN 80-7182-165-9.

PORSCH, F. Mnoho hlasů - jedna víra. 1. vyd. Praha: Zvon. 1993. 246 s. ISBN 80-7113-077-

X.

PORTER, J. R. Život Ježíše Krista. Ježíš historie, Kristus víry. 1. vyd. Praha: Euromedia

Group, k. s. a Knižní klub. 1999. 240 s. ISBN 80-242-0046-5.

POTOK, Ch. Putování. Dějiny Židů. 1. vyd. Praha: Argo. 2002. 450 s. ISBN 80-7203-425-1.

SCHÄFER, P. Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd.

Praha: VYŠEHRAD. 2003. 263 s. ISBN 80-7021-633-6.

9. Židovský středověk

Diaspora

Po roce 70, kdy byl zničen druhý židovský chrám, zároveň došlo k vyhnánění Židů

z Palestiny, a ti kteří se rozšířili po celém tehdejším kulturním světě. V této době zanikla

skupina saducejů a začal se rozvíjet rabínský judaismus. Přestože chrám byl zničen, židovská

tradice nezanikla. V Javné byla zřízena škola a nejvyšší židovský soudní dvůr, jenž navazoval

na působení sanhedrinu. Tam byla také dovršena kanonizace Tanachu. Talmud se stal

jednotícím prvkem, zajišťoval nábožensko-právní normu, ale i národní a kulturní jednotu Židů

rozptýlených v diaspoře.

V době, kdy Římská říše přijala křesťanství za státní náboženství, byla již židovská diaspora

rozšířena po celém světě. Významné komunity se nacházely kolem Středozemního moře, na

Balkáně, v Itálii, na Pyrenejském poloostrově – v Toledu a Cádizu. Osídlení se dále šířilo do

Pobaltí, do Polska a na Ukrajinu. Významná část židovského obyvatelstva žila také v Jemenu.

První záznamy o židovském osídlení Evropy z 5. - 6. století pochází z Bonnu, Lyonu a jižní

Galie a Kolína nad Rýnem. V 7. a 8. století přišla do Evropy další skupina židovských

obchodníků z velkých center židovské kultury v Palestině a Mezopotámii. Důvodem jejich

příchodu do Evropy byla ochranná politika karolinských králů. Tito obchodníci se pak v 9.

století pustili do dálkového obchodu. Z Franckého království vyváželi meče, otroky a

kožešiny do muslimského světa. Další trasa vedla po hedvábné stezce do Indie a Číny a zpět

přes Chazarsko a slovanské země.238

V pohanském i křesťanském světě byl judaismus v pozici povoleného náboženství (tzv.

religio licita). Po svém uznání jako státního náboženství však křesťanství převzalo od

židovství nárok být jediným vyvoleným náboženstvím a obrátilo jej proti judaismu. Začala

být uplatňována některá restriktivní nařízení. Na Nikajském koncilu bylo roku 325 stanoveno

pevné datum pro Velikonoce a roku 359 vyhlásil patriarcha Hilél II. stálý kalendář. V roce

429 římský zákon zrušil úřad knížete - nasiho, symbol národní jednoty, jenž byl uznáván

v Palestině i v diaspoře a reprezentoval trvání dynastie. Vztahy Židů s křesťanským

obyvatelstvem měly upravovat především dva zákony: Kodex Theodosianus z roku 438 a

výnos O Židech Justinina I. Z roku 553. Neměly být stavěny žádné nové synagogy, byly

238 Johnson, 1995, s. 170.

zakázány smíšené sňatky, obchodní výměna a společenské styky mezi Židy a křesťany. Židé

nesměli vlastnit křesťanské otroky a provozovat misie. Z Babylonu a Palestiny však přesto

vycházely tendence k pohebrejšťování. V Babylonu byl dokončen Talmud a v Palestině

vznikala hebrejská liturgická poezie. Podle rozhodnutí rabínských akademií se řídili i evropští

Židé, tak se tedy přizpůsobovalo židovství v diaspoře židovství na Blízkém východě.239

Židé na muslimském území

Židé žili v Arábii od velmi dávných dob. V 5. století žili v Himjaru, na jihu v Hidžázu, na

severu Arabského poloostrova po boku arabských kmenů, kde se zabývali rolnictvím a

řemesly. Okolo roku 622 začal kázat svá zjevení Muhammad, v jehož učení byly patrné vlivy

starých tradic místních Židů. Neusiloval o zrušení izraelské tradice, nýbrž jen o její doplnění a

úpravu ve shodě s novým zjevením. Podmínky pro život na arabsko-muslimských územích

tak byly snesitelnější. Islámský zákon o vztahu k nemuslimům vycházel z úmluv, které

uzavřel Muhammad s židovskými kmeny Banú Qajnuqá, Banú Nadír a Banú Qurajzá

v Medíně. Když odmítly uznat jeho prorockou misii, uplatnil zásadu zvanou džihád. Podle ní

byl svět rozdělen na dar al-islam (mírové území islámu), kde panuje zákon a dar al-harb

(válečné území), které dočasně spravují nemuslimové. Džihád představoval stav války proti

dar al-harb, která skončí, až všichni nemuslimové přijmou islám. Později začal uzavírat

s poraženými nepřáteli dohodu tzv. dhimmu, která byla dále rozvinuta. Dhimmi (neboli ten,

kdo se podvolil) obdržel právo na život, směl praktikovat své náboženství a byla mu zaručena

ochrana. Nemuslimové za to museli odvádět zvláštní daně – charádž (daň z půdy) a džizju

(daň z hlavy), platili také vyšší obchodní a cestovní daně.240

V 9. století vznikla tzv. „Omarova smlouva“, která měla upravovat vztahy mezi muslimy a

národy knihy (tj. Židy a křesťany) až do 19. století. Arabové proto neměli v úmyslu vyhladit

židovské obce. Z muslimského pohledu byl židovský monoteismus stejně čistý jako

islámský. Židé neměli urážlivá dogmata a jejich zákony o stravě a čistotě se navzájem

podobaly.241

Muslimská expanze se rozšířila do Španělska, severní Afriky a na Blízký východ jižně od

Anatolie. V 7. století byla židovská ekonomie v Palestině i Orientě zemědělská. Díky

239 Schubert, 2003, s. 26-27.240 Johnson, 1995, s. 174.241 Johnson, 1995, s. 175.

poplatkům, které však na ně byly uvaleny Židé opouštěli půdu a stávali se obchodníky.

Během 8. – 11. století patřili k hlavním prostředníkům mezinárodní ekonomiky, kterou

utvářel islámský svět.242

Za vlády muslimských Umajjovců bylo největší soustředění židovské komunity v Iráku a

Íránu. V roce 750 byli Umajjovci svrženi převratem a moci se ujali Abbásovští vládci, kteří

přenesli své mocenské sídlo ze Sýrie do Iráku a založili nové hlavní město Bagdád. Toto

období bylo také přelomovým bodem pro izraelské obyvatelstvo. Na počátku 9. se arabština

stala nástrojem židovského vyjadřování a filozofická a vědecká díla byla psána v arabštině.

V povědomí všech židů se však stále uchovávala alespoň částečná znalost hebrejštiny.

Gaonské období

Tuto dobu můžeme vymezit zhruba od 1. poloviny 7. století do 11. století. V této době byla již

podstatná část židovských obcí arabizována a vlivy islámské kultury byly též patrné. Období

je nazýváno podle galonů neboli představených duchovních akademií. Akademie byly sídlem

duchovní autority židovského světa. Tyto představitele volil světský představitel Židů

exilarcha, jenž stál v čele babylónské židovské samosprávy. Nejznámější akademie se

rozvíjely v Súře, Pumbeditě, Bagdádu, Ramle a Jeruzalémě. Původně nebyly akademie

místem, kde se vyučovalo, ale zasedalo se v nich – výraz ješiva je hebrejským ekvivalentem

synhedrionu, neboli sanhedrinu. Shromaždovali se v nich učenci, kteří vydávali autoritativní

předpisy a zákony – pod jednou střechou tak působila akademie, parlament a nejvyšší soud.243

Mezi exilarchou a gaony však docházelo k vážným sporům. Také palestinské a babylonské

centrum spolu soupeřily o nadvládu v diaspoře. Palestinská ješiva měla na starost komunity

v Palestině, Sýrii, Libanonu a Egyptě a babylonské centrum ovládalo obce v Iráku, Íránu a

Jemenu. V soupeření o severoafrické komunity převládla babylónská ješiva. Komunity

posílaly ješivám své halachické otázky a dary a gaonové na oplátku posílali odpovědi a

komentáře (responsa), oslavné básně a čestné tituly jako projevy respektu vůči svým

podporovatelům. V 10. století byla převaha babylónských center jednoznačná – odpovídala za

formování myšlení všech Židů v muslimském světě.244

242 Tamtéž243 Johnson, 1995, s. 179.244 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 86.

Nejdůležitějším představitelem tohoto období byl Saadja ben Josef, zvaný Fajjumi (892-

942). Pocházel z Horního Egypta a později odešel do Babylonie, kde se stal gaonem v Súře.

Velký význam spočívá v jeho filozofickém díle, a proto je považován za prvního

středověkého židovského filozofa. Hlavním spisem je arabsky psaná „Kniha věroučných

článků a názorů“. Pokládá v ní základ racionalistického náboženského proudu židovské

filozofie a usiluje o sjednocení lidského rozumu s božím zjevením v jeden harmonický celek.

Jeho dílo bylo ovlivněno islámským myšlením, například přijal metody kalámu245. Za zdroj

poznání považoval nejen Bibli, ale i lidský rozum. Sestavil také první modlitební knihu

(sidur) a byl obráncem rabínského judaismu proti útokům židovské sekty karaitů.246

Karaité

První písemné zmínky o karaitech pocházejí z 8. století. Považují se za potomky

disidentských sekt z období Prvního chrámu. Na počátku karaitských aktivit stojí osoba

Anana ben Davida, který byl učený aristokrat a pocházel z rodiny exilarchů babylónského

židovstva. Kolem něj se utvořila skupina intelektuálů, kteří formulovali hlavní zásady sekty a

kázali je po židovských centrech. V karaitské filozofii a zvycích je velmi patrný islámský

vliv. Odmítali autoritu ústního zákona a věřili v přímé, nezávislé a kritické studium Bible.

Základem jejich religiozity byl v podstatě biblický fundamentalismus – četli pouze

Pentateuch (Mikru) a považovali ho za výlučný zdroj náboženského práva, proto byli též

nazýváni Benej Mikra (synové písma). Karaité se svým způsobem podobali šíítům, kteří

uznávali svatost Koránu, ale odmítali ústní tradici sunnu. Základ jejich věrouky tvořilo dílo

Anana ben Davida „Sefer ha-micvot“ (Kniha nařízení). Stali se opozicí rabínskému

judaismu. Zaměřovali se především na prokazování omylů rabínů, měli též odlišné zvyklosti,

např. odlišné metody rituální porážky. Karaitské učení se v 11. století rozšířilo i do Egypta,

Španělska a Malé Asie, což však nebylo žádoucí, protože učení zdůrazňovalo povinnost žít

v Jeruzalémě. Později žili v Konstantinopoli a na Krymu, kde zůstali až do roku 1943, kdy

byli vyvražděni nacisty.247

245 Kalám = arabsky rozprava, řeč, islámská spekulativní dogmatika, vzniklá pod vlivem studia řecké dialektiky, která se rozvíjela v 9. – 11. století.246 Sadek, 1997, s. 20.247 Mayer, 1989, s. 179., Atlas univerzálních dějiny židovského národa, 1995, s. 88.

Židé v Evropě

Za vlády Karlovců byli Židé chráněni ze strany krále. Již Karel I. Veliký měl silnou světskou

moc a židovské obyvatelstvo přispívalo k růstu jeho zemí. Zprostředkovávali obchod po

Středozemním moři mezi Franckou říší, muslimskými zeměmi Asie a Severní Afriky a

posilovali hospodářství Karlovy říše. V 9. století měli židovští mořeplavci téměř monopolní

postavení ve středomořském obchodu. Pro znalost cizích jazyků byli využíváni také jako

tlumočníci.248

Karlův syn Ludvík Pobožný (814-840) byl též poskytoval Židům též ochranu a před útoky

katolických kněží. Vydal několik židovských glejtů, které se zabývaly problémem křtu

pohanských otroků. Pokud byli majetkem Židů, nesměli být křtěni bez jejich souhlasu. To

však naráželo u církve a jejích misijních aktivit. V této době vystoupil Agobard z Lyonu a

kolem roku 830 začal svoji protižidovskou kampaň. K tomuto tématu napsal 5 dopisů. Ve

svém díle dokonce přirovnal Židy k Antikristovi, což nacházíme v protižidovské literatuře až

do 20. století. Židé byli v této době v podstatě závislí na světských či církevních feudálech.249

Aškenázské židovstvo

V 10. století získalo dominantní postavení Německo v čele s králem Otou I. (936-973). Ke

své říši připojil Itálii a od roku 962 vládl jako římský císař. V této době se rozvíjely židovské

obce ve městech Špýru, Mohuči, Wormsu, Kolíně nad Rýnem a Trevíru. Tradice nazývá tyto

Židy jako aškenázské podle biblického jména Aškenaz, jenž středověká literatura užívala pro

označení Německa. Do aškenázské kulturní oblasti spadaly též severofrancouzské obce,

například Augsburk a Mety. V aškenázském prostředí byl vytvořen specifický jazyk jidiš,

jehož základem byla středověká němčina se silnými hebrejskými a slovanskými rysy.

Významná židovská obec se nacházela také v hlavním městě Normandie Rouenu. Její

obyvatelé se rozšířili po dobytí Vilémem I. Dobyvatelem v roce 1066 do Anglie. Zde se

utvářely židovské obce v Londýně, Yorku, Oxfordu, Norwichi a Bristolu. Židé byli v jinak

homogenní křesťanské společnosti jedinou nekřesťanskou kulturou.250

248 Schubert, 2003, s. 34.249 Schubert, 2003, s. 36-37.250 Mayer, 1989, s. 180-181.

V této době vyniklo několik učenců, kteří začali publikovat výkladová díla, biblické a

talmudské komentáře a též halachické předpisy. Mezi první významné učence konce 10. a

počátku 11. století patřil Rabi Geršom Ben Jehuda (960-1028) zvaný „Světlo vyhnanství“.

Je považován za duchovního otce aškenázského židovstva. Narodil se v Metách, odkud se

přestěhoval do Mohuče, kde předsedal talmudistické škole. Z jeho díla se zachovalo jen málo.

Je autorem řady právních ustanovení, neboli takanot. Podle nich se po jeho smrti řídila celá

aškenázská obec. K nejdůležitějším takanot patřil např. zákaz polygamie, dodržování

listovního tajemství a zákaz rozvodu manželství bez souhlasu ženy. 251

Nejvýznamnější osobností aškenázských Židů je Rabi Šlomo ben Jicchak neboli Raši

(1040-1105). Pocházel ze severofrancouzského města Troyes z významné rodiny. Studoval ve

Wormsu a v Mohuči a v roce 1065 se vrátil do rodného Troyes již jako uznávaný talmudista.

Založil svoji ješivu252, která se stala střediskem židovské vzdělanosti ve Francii. Mimo studia

se věnoval i pěstování vinné révy a obchodu s vínem. Proslavil se nejvíce svým komentářem

k Talmudu a Bibli. V jeho komentáři je zastoupena doslovná stejně jako midrašová

interpretace a je bohatý na původní filologická vysvětlení. Naráží také na strasti Židů v době

první křižácké výpravy. Jeho komentáře dodnes pomáhají pochopit Talmud a Bibli v jejich

plném rozsahu. Slouží též jako pramen pro studium vývoje francouzštiny, neboť obsahuje

mnoho starofrancouzských glos. Jeho díla odrážejí situaci v 11. století, v biblických

poznámkách se často snaží vyvrátit christologické interpretace některých konvertovaných

Židů.253

Následující dvě generace se židovští učenci ve Francii a Německu zabývali opisováním

Rašiho komentářů, k nimž však přispívali i svými komentáři a poznatky. Tyto dodatky se

nazývaly tosafot a generace Rašiho následovníků nazýváme školou tosafistů. Brzy byly

přetvořeny ve vyučovací materiál a rozšířily se do všech židovských akademií ve Francii a

Německu. Tosafisté položili základ typicky aškenázské rabínské učenosti. Nejznámějším

z tosafistů je Rašiho vnuk Rabi Jakob Ben Meir – Rabenu Tam (1100-1171).

Během 11. století byly židovské obce ve Francii a Německu zabývající se obchodem

důležitou silou pro rozvoj hospodářství obou států. V letech 1007 a 1012 vypukly na

některých místech protižidovské bouře, avšak Židé byli pod ochranou církevních i světských

251 Mayer, 1989, s. 181.252 Ješiva = škola vyššího židovského vzdělání, konkrétně určená ke studiu Talmudu253 Divecký, 2005, s. 138.

feudálů, kteří měli zájem na zvýšení svých příjmů a zvelebení svých panství. Koncem 11.

století však končí příznivé období pro evropské židovstvo, roku 1095 je vyhlášena první

křížová válka.254

V Porýní se za těžkých období křižáckých tažení a morových epidemií zrodil tzv. středověký

chasidismus. Na rozdíl od mystiky vznikající v této době ve Španělsku a Provence netvoří

toto učení uzavřený myšlenkový systém, ale spojuje se v něm spíše náboženská etika se

staršími mystickými idejemi, někdy i s lidovými a magickými prvky. Prototypem

středověkého chasida byl extrémně zbožný a asketický člověk, který navenek projevoval svoji

hlubokou víru, což zpočátku šokovalo nechasidské okolí. Pilíři chasidské zbožnosti byli tedy

především absolutní víra v Boha a bázeň před Bohem, láska k druhému člověku a přísná

askeze spojená s odvrácením se od tohoto života. Autory těchto myšlenek byli členové

židovsko-italské rodiny Kalonymů, kteří odešli ve 12. a 13. století z Itálie do Německa.255

(více viz kapitola Mystika)

Početné židovské obyvatelstvo se nacházelo též v jižní Itálii. Rozhodujícím dokumentem byla

bulla „Sicut judaeis“ papeže Řehoře I. Velikého (590-604), která ustanovovala vztah církve

k Židům. Papež se stavěl proti násilnému křtění Židů, ale zároveň jim odejmul všechna

občanská práva a svobody. Situace Židů se zhoršila za vlády císařů Basilia I. Makedonského

(867-887) a Romana I. Lakapena (920-944), kteří vydávali protižidovské dekrety, aby

přinutili židovské obyvatelstvo ke křtu. Židé se soustředili především v Římě a v jihoitalských

městech Bari, Otranto, Taranto, Oria a Bridisi.256

Křížové války

Základy ideologie antijudaismu položil již papež Řehoř Veliký (590-604). Podle něj Židé

věděli o Ježíšovi, že je synem božím a Mesiášem, ale v minulosti ho zavrhli a v tomto

setrvávali, protože měli zkažená srdce. Křesťanští apologetové sice netvrdili, že by Židé měli

být trestáni za zločin svých předků, kteří zabili Krista, ale namítali, že odmítli uznat Krista,

protože byl chudý a neměl urozený původ, i když viděli jeho zázraky a naplněná proroctví.

Zločinem nastupujících generací bylo, že ho neuznala stejně jako biblická generace.257

254 Mayer, 1989, s. 182.255 Sadek, 2003, s. 52-53.256 Mayer, 1989, s. 182.257 Johnson, 1995, s. 202.

Protižidovské nálady rostly již před první křížovou výpravou. První křížová výprava byla

vyhlášena na koncilu v Clermont-Ferrand roku 1095 papežem Urbanem II. a měla

osvobodit Svatý hrob z rukou nevěřících. Vůdcem výpravy byl vévoda Lotrinský Gottfried

z Bouillonu. Pogromy začaly ve francouzském Rouenu, odkud se šířily do Porýní. Některé

židovské obce jako Špýr a Kolín se ubránily díky ochraně, kterou jim poskytli tamní

arcibiskupové, ale mnoho židovských obcí mezi nimi i Mohuč a Worms bylo zničeno. Mnoho

Židů také dalo před konverzí přednost mučednické smrti leqidduš ha-Šem. Díky ohrožení

v rovinách se Židé stěhovali do blízkosti hradů a panských rezidencí, což ale vedlo k jejich

ztrátě pozemkového vlastnictví. Roku 1103 na mohučském říšském sněmu byli prohlášeni za

osoby neschopné služby ve zbrani, protože se jen těžko sami bránili křižákům. Tato

ustanovení však vedla nakonec ke ztrátě práva nosit zbraň.258

Roku 1099 byl dobyt Jeruzalém a na území Palestiny vznikly čtyři feudální státy: království

jeruzalémské, vévodství antiochijské, hrabství tripoliské a edesské. Císař Jindřich IV.

povolil Židům po skončení první křížové výpravy, aby se vrátili ke své původní víře.

Počátkem druhé křížové výpravy, která byla zahájena roku 1146, byl list papeže Evžena III.

francouzskému králi. Výpravu vedli francouzský král Ludvík VII., císař Konrád II. a český

kníže Vladislav. Židé neměli být masově obraceni na víru a vražděni, ale docházelo

k útokům na jejich hospodářské postavení. Jedním z hlavních zdrojů pomluv bylo židovské

půjčování na úrok, neboli lichva. Velkým dlužníkem byla hlavně chudá venkovská šlechta,

která poté podněcovala lůzu k protižidovským bouřím. Pokud došlo k rozepřím, vinili pak

dlužníci věřitele z vydírání. Králové naopak z židovských obcí těžili – dostávali podíl z každé

židovské obchodní transakce.259

Paradoxem pak bylo, že Židé takto financovali i rozvoj ortodoxních křesťanských řádů, např.

cisterciáků, kteří byli jejich největšími protivníky. Podobně měli podporovat i křižáckou

armádu. Papež Evžen II. například svojí bulou anuloval úroky, které měli křižáci Židům

zaplatit za vypůjčené peníze. Židé se také často podíleli na politice, když poskytovali finanční

prostředky, které křesťanští páni potřebovali pro rozvoj a výstavbu svých panství.260

258 Schubert, 2003, s. 40-41.259 Johnson, 1995, s. 205.260 Schubert, 2003, s. 54.

V Porýní opět došlo k pogromům pod vedením fanatického cisterciáka Rudolfa, ten byl však

odvolán Bernardem z Clairvaux, který se zasadil za Židy. V této době také docházelo

k obviněním Židů z rituálních vražd na základě pověr, že před pesachovými svátky zabíjejí

Židé křesťanské děti a přidávají jejich krev do nekvašených chlebů – macesů. „Obviňování

z krvavých zločinů a zneuctění hostií mělo ukázat, že na pokřtěném dítěti a posvěcené hostii

měla být zopakována „bohovražda“. Židé byli obviňováni, že chtěli zopakovat Ježíšovu smrt

na kříži a slavit jakýsi vzdorokult ke křesťanským velikonocům.“261

Třetí křížová výprava se odehrála v letech 1189-1190 a v jejím čele stál anglický král

Richard I. Lví srdce, Filip II. August a císař Fridrich I. Barbarossa. Při korunovaci

Richarda Lví srdce došlo k pogromu v Londýně a následovaly pogromy v Yorku, kde byla

vyvražděna celá židovská čtvrť, ve Stanfordu a v Norwichi. Německý císař Barbarossa se

snažil chránit Židy výměnou za finanční poplatky a považoval je za svůj majetek. Stejně tak i

králové jiných zemí se snažili Židy chránit.262

Těžké období začalo pro evropské židovstvo v roce 1215, kdy na 4. lateránském koncilu

vydal papež Inocenc řadu protižidovských opatření. Židé byli nově povinni nosit na oděvu

označení, tak aby je bylo možné odlišit zřetelně od křesťanů. Byly to většinou našité žluté

pruhy na svrchním oděvu nebo v Anglii znamení ve tvaru kamenných desek. Také museli

nosit židovské klobouky. Církev již byla v této době přesvědčená, že křesťanství je jediná

víra. Zároveň musela čelit nárůstu organizovaného sektářství a na judaismus stejně jako na

všechny neortodoxní náboženské aktivity se dívala s podezřením. Byly zakládány kazatelské

řády (františkáni a dominikáni), které měly bojovat se sektářstvím. Často to byli nejzarytější

protivníci Židů.263

V Anglii roku 1230 vyvlastnil král Jindřich III. (1216-1272) třetinu židovských pozemků.

Krátce nato vydal dekret, podle nějž se každý hned po narození stal královým sluhou. Král

Eduard I. vydal roku 1275 dekret „Ustanovení o židech“, který jim zakazoval půjčování

peněz na úrok a zavedl židovskou daň z hlavy. Roli půjčovatelů peněz převzali templářští

rytíři. Král dovolil Židům pronájem půdy a její obhospodařování, a tak byla Anglie jediné

místo, kde se Židé mohli ve 13. století zabývat zemědělstvím. Roku 1290 však Eduard I.

261 Schubert, 2003, s. 47.262 Mayer, 1989, s. 187.263 Johnson, 1995, s. 205.

rozhodl o vypovězení Židů z Anglie. Stěhovali se do Francie nebo Německa a do Anglie se

vrátili až v 17. století. 264

Roku 1226 prohlásil též císař Fridrich II. (1212-1250) Židy za své služebníky a tzv.

komorní otroky. Podle jeho pojetí tak majetek Židů patřil tomu, jehož byli komorními

otroky, což zhoršovalo právní postavení Židů. „Majitel“ komorních otroků takto mohl i

manipulovat s židovskými půjčkami – mohl je snižovat nebo dokonce smazat. Komorní

otroctví také zde znamenalo zavedení pravidelné daně z hlavy. 265

V Německu po jednom z dalších nařčení z rituální vraždy ustavil Fridrich II. vyšetřovací

komisi, která měla prokázat, zda Židé o Pesachu používají krev křesťanských dětí do

nekvašených chlebů. Komise složená z teologů toto obvinění jasně vyvrátila, ale i přesto

docházelo k dalším nařčením z rituálních vražd, např. ve Frankfurtu, v Mohuči a dalších

německých městech.266

Rok 1348 byl pro Evropu tragický. Propukla velká morová epidemie. Příčiny epidemie, která

zahubila více než čtvrtinu evropské populace, nikdo nechápal. Obvinění opět padlo na Židy.

Masové umírání na mor bylo vysvětleno tím, že Židé jsou příčinou moru a otrávili vodu ve

studních. Černou smrtí byla zasažena nejdříve Francie, poté západní Švýcarsko a Porýní. Toto

smyšlené obvinění se rychle šířilo a bylo jen utužováno, když se Židé přiznávali na

mučidlech. V této souvislosti také docházelo k rozsáhlým pogromům. Byly vybíjeny židovské

obce v Německu, Francii, Švýcarsku, Čechách a na Moravě. Roku 1394 bylo vyhnáno také

francouzské židovstvo králem Karlem VI. ze země.267

15. století znamenalo masové vyhánění Židů. Nové domovy hledaly v Německu a za

Pyrenejemi. Mnoho Židů z Německa po pogromech odešlo na východ do Čech, Polska a

Litvy. Později byly také z mnohých německých měst vyhnáni. Díky feudální rozdrobenosti

Německa nebyli nikdy Židé vyhnáni z celého území, ale většinou byli přijati v blízkém okolí.

Židé i nadále prováděli peněžní obchody. Spojování Židů s penězi je patrné například

v křesťanské ikonografii – měšec se stal poznávacím znamením Židů.268

264 Mayer, 1989, s. 181.265 Schubert, 2003, s. 44.266 Mayer, 1989, s. 192.267 Schubert, 2003, s. 51.268 Schubert, 2003, s. 57.

Židé ve Španělsku

Na Pyrenejském poloostrově žili Židé už od římských dob. Jejich postavení zde nebylo

ohroženo dokud místní Gótské obyvatelstvo vyznávalo ariánství. V roce 586 však přijali

katolickou víru a aby dokázali svoji věrnost křesťanství, obrátili se tvrdě proti Židům. Již

v roce 613 byli Židé nuceni konvertovat nebo odejít ze země. Na 6. koncilu roku 638

v Toledu bylo stanoveno, že ve Španělsku mají domovské právo jen katolíci a ve 2. polovině

7. století se protižidovská opatření ještě vyostřila.269

Situace se však obrátila k lepšímu, když se roku 711 vylodil muslimský mořeplavec Táriq

ibn Zijád u Gibraltaru a porazil vizigótského krále Rodericha. Židé poskytovali dobyvatelům

pomoc ve správních záležitostech. Tato doba až do roku 1146 je označována za zlatou epochu

Židů v muslimském Španělsku. Roku 755 se sem dostává poslední potomek z rodu

muslimských Umajjovců Abdurrahmán I., který zakládá v Cordobě umajjovský emirát.

Nové židovské obce byly založeny v Cordobě, Granadě, Seville a Toledu a v 8. a 9. století

sem mířilo také židovské přistěhovalectví ze severní Afriky.270

Abdurrahmán III. (912-971) přijal roku 929 titul chalífy a odmítl tak svrchovanost

bagdádských chalífů. Na dvoře tohoto vládce působil vůbec první Žid Chasdaj ibn Šaprút

(915-975). Stal se dvorním lékařem a byl odpovědný za říšská cla.Také jeho přispěním se

stala Cordoba v jeho době duchovním a politickým centrem. Židovské komunity byly

rozptýleny na mnoha místech a zakládaly si též vlastní ješivy. Do Andalusie byly přivezeny

rukopisy Talmudu a začalo se rozvíjet jeho studium.271

Situace se však změnila v 11. století, když roku 1013 dobyly Cordóbu kmeny berberských

muslimů. Cordóbský chalífát zanikl a na jeho místo nastoupili drobní nezávislí králové, tzv.

taifas. Vzrůstala také moc křesťanských panství ve Španělsku, křesťané začali dobývat celý

Pyrenejský poloostrov uchvácený Maury, začala tzv. reconquista. Do poloviny 11. století

dobyli křesťanští panovníci třetinu poloostrova. Poté, co kastilský král Alfons IV. dobyl roku

1085 Toledo, přišli Andalusii na pomoc Berbeři ze severní Afriky – Almorávidé. Odrazili

křesťanské síly, ale byli velmi krutí a nutili židovské obyvatelstvo, aby se obrátilo na islám a

269 Schubert, 2003, s. 58.270 Mayer, 1989, s. 174.271 Schubert, 2003, s. 59.

do Andalusie tak vnesli prvky náboženské nesnášenlivosti.272 Počínaje berberskou dobou byli

Židé ve Španělsku ve větším bezpečí pod křesťanskými vládci. Roku 1146 se moci chopila

muslimská dynastie zélótů – Almohádové, kteří obsadili Sevillu, Granadu a Almerii.

Zavírali synagogy a ješivy a podobně jako za vizigótů nutili konvertovat k islámu nebo

zemřít. Mnoho Židů uprchlo na sever do křesťanských knížectví nebo do Afriky. Mezi těmito

uprchlíky byl i Moše ben Maimon (Maimonides). Pro Židy byla situace v křesťanských

královstvích ve 12. a 13. století příznivá. 273

K rozporům však docházelo mezi židovským obyvatelstvem. Střetala se zde aristokracie na

jedné straně s mnohem větším počtem chudých a středních vrstev na straně druhé, a to

zejména v otázce výše daně z hlavy – bohatší vrstvy chtěly, daň tvořila pevně stanovená

částka, kdežto chudší vrstvy se zasazovaly, aby byla odstupňována podle výše majetku.

Sociální spory byly vyřešeny roku 1327 v Barceloně zřízením tzv. Rady třiceti, která měla za

úkol řešit spravedlivě sociální problémy.274

Postupně se však náboženská snášenlivost křesťanů vůči Židům začala vytrácet. Církev ve

Španělsku i v jiných evropských státech podněcovala Židy k diskusím s křesťany tzv.

disputacím, jejichž cílem bylo přímět Židy ke křtu. Největší ze všech disputací uspořádal

aragonský král Jakub I. a odehrála se roku 1263 v Barceloně. Tato myšlenka vzešla od

pokřtěného Žida, dominikánského mnicha Pabla Christianiho. Židovskou stranu hájil

vynikající mluvčí Rabi Moše ben Nachman neboli Nachmanides. Hlavním tématem

křesťanského útoku byla myšlenka, že mesiáš se již objevil v podobě Ježíše Krista, a proto

ztratil judaimus smysl. Nachmanides toto tvrzení popřel s tím, že by „židé museli uznávat

agadu a zdůraznil, že mesiášská nauka nemá pro Židy zásadní důležitost.“ V protiútoku

tvrdil, že od doby Ježíše Krista je svět plný násilí a křesťané prolili více krve než ostatní

náboženské obce. Argumentoval také tím, že křesťanská víra není v souladu s lidským

rozumem, v přírodě pro ni nelze najít žádné vysvětlení. O disputaci byly vydány jak

křesťanské tak židovské zprávy. Není však znám přesný průběh ani závěr disputace, protože

každá strana ji vylíčila jinak. Z těchto disputací nemohli mít však Židé žádný prospěch. Byly

však důležité pro křesťanské duchovenstvo, které se v nich cvičilo v propagandě a snažilo se

272 Sadek, 1997, s. 21.273 Johnson, 1995, s. 177.274 Mayer, 1989, s. 199.

tak najít slabé články v židovské věrouce. Nachmanides byl později za svoji zprávu souzen a

vyhnán ze Španělska, načež se odebral do Svaté země a usadil se v Jeruzalémě. 275

V roce 1240 proběhla kampaň proti Talmudu, již zahájil židovský konvertita, fanatický

františkán Mikuláš Donin a obhájcem byl Rabi Jechiel. Oficiálně pak bylo stanoveno, že

Talmud není kacířský, ale obsahuje některé rouhavé pasáže. Proto došlo i k veřejnému pálení

talmudských svazků.276

Postavení Židů ve společnosti v průběhu 14. století postupně upadalo. Křesťané se rychle

vyrovnali Židům ve správě i obchodě. Hospodářskou pozici Židů narušily také antisemitské

zákony a jejich počet stále klesal díky násilným konverzím. Konvertovat už nebylo tak

nesmysluplné jako dříve – Židé se připojovali k rozsáhlejší, progresivní kultuře.277

Právě v této době nacházela židovská společnost útěchu v kabale, pověrách a poezii.

Racionalismus byl odsunut. Začal také ožívat mesianismus a apokalypsa. Věřilo se, že

důsledná zbožnost příchod Mesiáše urychlí. Židé se obraceli proti donašečům, začala se

praktikovat také exkomunikace na různě dlouhou dobu.278

Dobrý vztah k Židům měl kastilský král Don Pedro (1350-1369), jehož poradcem a

ministrem financí byl Žid Samuel Abulafia. Za jeho vlády se roku 1354 sešel sjezd

představitelů kastilských obcí, jehož hlavním úsilím byl boj proti odpadlíkům a vznesení

požadavku ke králi, aby Židé nebyli obviňováni z morové epidemie a jiných katastrof. Proti

králi vedl jeho nevlastní bratr Jindřich z Trastamaty odboj, který se přelil v občanskou

válku, v níž Jindřich zvítězil a stal se vládcem Kastilie a Leonu. Posléze se pomstil Židům za

jejich věrnost Donu Petrovi279

Morová epidemie v letech vyvolala velké nepokoje a Židé byli postupně propouštěni

z královských služeb. Roku 1391 propukla ve Španělsku bouře pogromů hned na několika

místech. Zasaženy byly židovské obce v Seville, Valencii a Barceloně. Židé byli napadáni a

nuceni přijmout křest. Za podněcováním k těmto pogromům stál pravděpodobně

dominikánský kazatel Vincent Ferrera (1350-1419), jenž byl později svatořečený. Násilnosti 275 Johnson, 1995, s. 213.276 Johnson, 1995, s. 212.277 Johnson, 1995, s. 212.278 Tamtéž279 Mayer, 1989, s. 200.

sice odsuzoval a „považoval za hříšné, že nevzdělaný lid chtěl vzít zákon do svých rukou“,

což bylo úkolem státu. Zasadil se však o to, aby se židovský problém řešil v sérii

protižidovských opatření vydaných papežem Benediktem XIII. „Boj proti Židům přestal

být záležitostí lůzy a stal se pracovní náplní církve a vlády.“ 280

V letech 1413-14 proběhla v Tortose další disputace, která měla opět přesvědčit Židy o

správnosti katolické víry a konverzi. Pod tlakem došlo k masovým konverzím. Konvertité byli

nazýváni conversos, lidově se jim však říkalo marranos podle urážlivého španělského termínu

označujícího svini, hebrejsky se pak označovali jako anusim – ti, kteří byli přinuceni přijmout

jinou víru. Ukázalo se však, že konvertité jsou ještě větším problémem. Získali stejná

hospodářská práva jako křesťané, stali se tedy ekonomickou hrozbou a navíc ještě pokrytci,

protože pravděpodobně nepřestávali tajně praktikovat židovskou víru.281

Na začátku 15. století tak začalo docházet k bouřím proti conversos. Někteří byli opravdu

tajnými židy. Na tyto conversos se zaměřil dominikánský mnich Alfonso de Spina, který

sestavil seznam, podle nějž se dali falešní křesťané poznat. Tento muž stál také za novou

ideologií, podle níž byla řešením problému konvertitů izolace a segregace. Obyvatelstvo se

jich mělo stranit a stát měl vytvořil bariéry, aby je tak oddělil od křesťanské společnosti.282

Zároveň byli konvertité, kteří tajně praktikovali judaismus považováni za kacíře, a tak vznikla

nová forma inkvizice. Roku 1480 byl zřízen inkviziční tribunál, v jehož čele stanul

dominikánský mnich Tomáš Torquemada. V roce 1469 pak uzavřeli sňatek Ferdinand

Aragónský a Isabela Kastilská, oba fanatičtí katolíci, a roku 1479 spojili obě země a usilovali

o sjednocení Španělska v čistě katolický stát. Roku 1492 dobyli Granadské království,

poslední baštu muslimských Maurů na Pyrenejském poloostrově, čímž byl zpečetěn osud

židovského obyvatelstva. Hned nato byl vydán dekret, v němž nařizovali všem Židům opustit

do tří měsíců Španělsko. Židé odcházeli do severní Afriky, Turecka, Itálie, Nizozemí, Francie

a Portugalska.

280 Johnson, 1995, s. 215.281 Johnson, 1995, s. 217.282 Johnson, 1995, s. 219.

Židovská vzdělanost ve Španělsku

10. a 11. století znamenalo vrchol arabsko-židovské symbiózy ve Španělsku. Židé mluvili

arabsky a inspirovali se arabsko-maurskou kulturou, jak je vidět na stylu synagog.283 Tato

doba byla zlatým věkem židovské vzdělanosti. Židé žijící v oblasti Španělska se nazývali

sefardé. Vytvořili si svůj judeo-španělský dialekt zvaný ladino nebo giudezmo. Řídili se

liberálním kodexem Josefa Kara. Pro latinský svět představovali předmostí arabské kultury a

muslimům naopak zprostředkovávali kulturu latinskou. Šířili klasickou vědu a filozofii

vynikali jako řemeslníci ve zpracování drahých kovů a kamenů, matematici nebo výrobci

přesných nástrojů. Tato komunita byla rozšířena ve středomořské a muslimské oblasti i

v diaspoře ve Francii a severozápadní Evropě.284 Známá je osoba Šlomo Ibn Gabirola (1020-

1070), kterého křesťanská scholastika označovala jménem Avicebron. Je autorem

novoplatónsky zaměřeného filozofického díla „Pramen života“. Spíše než židovské myšlení

ovlivnil křesťanskou náboženskou filozofii. Dalším myslitelem je např. Jehuda ha-Levi,

který napsal nábožensko-filozofický spis, pojednávající o učeném sporu (disputaci) mezi

představiteli židovství, křesťanství, islámu a filozofie. Všichni filozofové této doby byli také

velkými básníky.285

Moše ben Maimon

Nejvýraznější osobností židovského Španělska byl nepochybně rabi Moše ben Maimon,

neboli Maimonides (1135-1204), někdy také nazývaný Rambam. Pocházel z rodiny

s dobrým původem, mezi jejímiž předky byli významní učenci, což mu zajistilo autoritu. Jeho

rodina měla navíc mnoho obchodních úspěchů, avšak roku 1160 byli vyhnáni Almohády ze

Španělska a usadili se v marockém Fezu.286

V této době nevíme o životě Židů mnoho, protože byli nuceni putovat z místa na místo a

přestali psát své dějiny. O Maimonidovi a káhirské komunitě je však shodou okolností

dochováno poměrně dost informací pocházejících z káhirské genizy.287 Slovo geniza je

odvozené od kořene g – n – z, jenž znamená „skrýt“ a označovala místo vyhrazené ve všech

synagogách, jakýsi depozitář, kam se ukládaly staré rituální předměty a poškozené modlitební

283 Schubert, 2003, s. 60.284 Johnson, 1995, s. 222.285 Sadek, 1997, s. 21.286 Divecký, s. 136-137.287 Johnson, 1995, s. 182.

knihy, protože tyto předměty obsahovaly jméno Boha, a proto nesměly být ničeny. Posvátnost

byla rozšířena na všechno, co bylo napsáno hebrejským písmem, takže se zde uchovala i

lingvistická díla, poezie, vědecká, filozofická a historická díla, záznamy obchodníků a

responsy. Díky suchému klimatu se pak v Ben Ezrově synagoze v egyptském Fustátu

zachovalo velké množství dokumentů.288

Maimonides byl součástí tzv. předrenesančního 12. století, které se zcela rozešlo se

středověkem. Maimonides byl kosmopolitní, psal arabsky, ale uměl i jiné jazyky. Vědění,

které získal z knih již v raném věku se rozhodl systematizovat a racionálně přeformulovat.

Tak již v 16 letech napsal dílo „Pojednání o logice“ a ve 22 letech započal své stěžejní dílo

„Komentáře k Mišně“, jež dokončil roku 1168. Tento svazek vykresluje množství úvah o

zvířatech, rostlinách, květinách, přírodopise i o lidské psychologii. V roce 1170 začal

pracovat na čtrnáctisvazkovém kompendiu „Mišne Tóra“ (Opakování Tóry), v němž

systematicky utřídil talmudské zákony se záměrem „nalézat rychlá a snadná řešení v moři

Tóry“.289 Jeho životním posláním bylo jednak obsahově zredukovat a uspořádat Zákon, čehož

dosáhl v díle „Komentáře k Mišně“ a jednak předložit zákon v nové racionální verzi („Mišne

Tóra“). 290

V nežidovském světě byl znám především svým lékařským povoláním. Psal i pojednání o

stravě, lécích a léčbě. Později byl lékařem Saladinova vezíra Al-Fadi Al-Baisamího a později

Saladinova syna – nového sultána. Tradovalo se, že umí léčit nejen tělo, ale i duši. Uspořádal

egyptskou komunitu. Angažoval se také jako soudce a stal se představeným všech egyptských

Židů, i když nebyl jmenován nagidem. Proslavil se také svými responsami, které posílal do

celého židovského světa. Maimonides byl svým založením racionalista, jeho spisy se

vyznačovaly obezřetností, umírněností a nedůvěrou k nadšení.291

Právě v této době docházelo k pronásledování a hospodářskému útlaku Židů, což vedlo

k tomu, že se obraceli k posvátným příběhům, mysticismu a lidovému náboženství, v nichž

nacházeli útěchu. To se Maimonidovi odehrávalo přímo před očima a jeho reakcí na rozkvět

esoterické literatury byl právě jeho racionalismus. Maimonides vystoupil proti mnoha

původem nežidovským zvykům a vyvrátil zcela karaitské doktríny. Přinutil mystiky 12. – 13.

288 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 90289 Johnson, 1995, s. 188.290 Tamtéž291 Johnson, 1995, s. 184, 186.

století, aby očistili své učení od kouzelnických a gnostických vlivů. Tak začal vznikat ve 12.

století v Provence koherentní systém jakési vyšší kabaly.292 (více viz kapitola Mystika)

Ve svém neméně významném díle „Průvodce zbloudilých“ (More Nevuchim) navazoval na

slavného súrského gaona Saadju ben Josefa, „snažil se dokázat, že náboženské postoje nejsou

jen absolutistickými příkazy určenými Bohem a rabíny, ale že se dají i rozumově odvodit a

dokázat.“ Tento spis ho podnítil k tomu, že podobně jako Avicenna s Averroesem v islámu

nebo Tomáš Akvinský skloubil židovskou víru s filozofií.293

Moše ben Nachman

Moše ben Nachman, také nazývaný Ramban (1194-1270) se narodil ve španělské Geroně.

Proslavil se jako významný učenec, komentátor Tóry, talmudista a kabalista. Pracoval jako

lékař a po roce 1264 byl jmenován vrchním rabínem Katalánska. Proslavil se především svým

komentářem k Tóře, kde byly poprvé publikovány kabalistické interpretace. Díky němu

neobyčejně vzrostla vážnost kabaly. Tento komentář je dnes považován za druhý

nejvýznamnější hned po Rašiho komentáři.294

Nachmanides dále publikoval více než 50 knih, většinou komentáře k Talmudu či halaše.

Žádný jeho spis není vyloženě kabalistický, ale obsahuje náznaky systému. Jeho přínos tkví

hlavně v tom, že díky jeho dílu se stala kabala součástí ortodoxní židovské učenosti.

Nachmanides našel počátky kabalistických myšlenek v Bibli a Talmudu a kabalisté pro něj

byli nejlepšími a nejstaršími strážci židovských tradic.295

Ramban je také známý tzv. barcelonskou disputací, po níž byl však pronásledován církví, a

tak opustil Španělsko a od roku 1267 působil v Izraeli, kde v Jeruzalémě obnovil židovskou

komunitu. Dále působil také v Akku.296

Židé v Osmanské říši

292 Johnson, 1995, s. 190, 193.293 Johnson, 1995, s. 189.294 Divecký, 2005, s. 138.295 Johnson, 1995, s. 194.296 Divecký, 2005, s. 138.

Po pádu Konstantinopole se dostaly pod osmanskou nadvládu i všechny zdejší řecky hovořící

židovské komunity nazývané romaniot nebo greco. Další významnou skupinou byli také Židé

mluvící arabsky. Živé vítali nové vládce jako spásu, protože jejich situace pod byzantskou a

mamlúckou nadvládou ve 14. a 15. století se zhoršovala. Přesto sem někteří přicházeli ještě

před vyhnáním ze Španělska a Portugalska nebo řada pronásledovaných Židů z Německa,

Polska, Itálie, jenž byli stíháni fanatickými křesťany nebo inkvizicí. Osmanci od nich

požadovali jen daň z hlavy a uznání nadřazenosti islámu. V 16. století byla zdejší židovská

obec největší na světě s největší koncentrací židovského obyvatelstva v Konstantinopoli a

Thessalonice.297

Na počátku 16. století sem pak odešlo množství židovských obchodníků, bankéřů a učenců,

kteří přispívali k rozvoji Osmanské říše. Někteří z nich se uplatnili i na sultánově dvoře, kde

působili jako lékaři, diplomaté, či rádci, což svědčilo o jejich váženosti. Významnou osobou

tureckého židovstva byl například Josef Nasi, který působil jako dvorní rádce a jeho vliv byl

tak velký, že mu sultán Süleyman II. roku 1564 daroval palestinské město Tiberiadu a

později jej jmenoval vévodou ostrova Naxu v Egejském moři. Palestina byla dobyta

tureckými vojsky roku 1517. Od té doby sem mířil stále větší počet židovských přistěhovalců

nejen z evropských zemí, ale i z ostatních částí Osmanské říše. Židovské obyvatelstvo se

během 16. a 17. století soustřeďovalo především ve městech Jeruzalémě, Safedu, Tiberiadě

a Hebronu.298

Foto: Interiér tzv. „Modré synagogy“ v Safedu (Foto: Zbyněk Tarant – Izrael, srpen 2007)

297 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 130-131.298 Mayer, 1989, s. 219.

Židé zažívali neuvěřitelnou prosperitu. Díky vzrůstajícím ekonomickým požadavkům snadno

navazovali obchodní styky a pronikali i do nových průmyslových odvětví. Byla to doba

kulturního rozkvětu. Nejvýznamnějším centrem duchovního života palestinského židovstva

v 16. století bylo galilejské město Safed. Vzniklo zde dílo Josefa Kara „Šulchan Aruch“,

jež se stalo autoritativním kodexem pro celý židovský národ. V tomto díle byla uspořádána

všechna ustanovení a přikázání (micvot), pro lepší orientaci v každodenních náboženských

povinnostech. Další významnou osobou byl Šelomo Alkabec, který byl mystikem a básníkem

a je také autorem náboženské písně „Lechá dodi“ (Pojď, můj milý), která se zpívá na uvítání

šabatu. V palestinském Safedu byl také vytvořen jeden z nejvlivnějších mystických směrů

luriánská kabala. 299 Izák Luria Aškenazi byl výborným talmudistou i mystikem, jenž byl

opředen mnoha legendami. Jeho myšlenky daly judaismu nový život, protože každý Žid podle

něj svými skutky a dodržováním přikázání mohl přispět k nápravě světa, ve kterém byl

zavládla harmonie. A až do tohoto dokonalého světa měl později přijít mesiáš. (více viz kap.

Mystika)

Počátek 17. století přinesl Osmanské říši i její židovské komunitě postupný úpadek.

Osmanská vláda nahrazovala postupně židovské obchodníky a zprostředkovatele jejich

křesťanskými konkurenty, kteří měli evropské konexe a byli vychováni v evropských školách.

Jejich postavení se také zhoršilo po zničení janičářů v roce 1826, jimž židovská komunita

vděčila za své bohatství a postavení.300

Další vývoj v Evropě

Židovské obce byly ochotny snášet útisk a druhořadé postavení ve společnosti, avšak jen

v rámci předem stanovených pravidel, která nebyla svévolně měněna. Ghetto sice znamenalo

na jednu stranu izolaci, ale na druhou stranu představovalo bezpečí. Jelikož se zde soustředil

větší počet Židů, bylo pro ně snazší také dodržovat zákon.301

Z aškenázských oblastí se začali Židé stěhovat do Polska už v 11. století, více však v době

černé smrti. Polští a litevští Židé pomáhali králům a šlechtě objevovat novou zemi.

Přistěhovalectví z Německa v 16. století přeneslo kulturní tradici Aškenázů na nové komunity

299 Mayer, 1989, s. 220-222.300 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 156-157.301 Johnson, Paul, 1995, s. 233-234.

v Polsku. V nově zakládaných ješivot se studoval Talmud podle aškenázské tradice

komentářů založené Rašim a tosafisty. Zde také absorbovala aškenázská tradice sefardské i

jiné proudy. Aškenázská tradice byla založena na teoretickém rozboru Talmudu a jejím cílem

nebylo dospívat k halachickým závěrům – to se však dramaticky změnilo, když se střetla se

systematickým kodexem sefardského zákona a zvyklostí „Šulchan Aruch“ od Josefa Kara.

Tento zákoník byl složen v Safedu a vytištěný roku 1565 a o5 let později již vyšel v Krakově

s úpravami Mošeho Iserlese. Byl to nejvýznamnější činitel pro sjednocení sefardské a

aškenázské tradice. Tento text se stal pro celou diasporu jediným vodítkem náboženského

chování. 302

Roku 1600 již bylo Polsko a Litva sjednoceny. Židovské obyvatelstvo žilo ve vesnicích i ve

městech, řídilo královský vývoz a dovoz zboží a ovládalo domácí trhy. „Byli hnací silou

v jinak neřízeném hospodářství zpohodlněných šlechticů a zotročených nevolníků.“ Jejich

práva zaručovala královská privilegia a mohli také volně praktikovat své náboženství.

V tomto prostředí byl rabínský judaismus na vrcholu. Byly tištěny modlitební knihy, Bible,

Talmud či knihy s talmudskými legendami. 303 V Polsku byl v 16. století také vytvořeny

centrální orgány Rada čtyř zemí a Rada Země Litevské, které fungovaly jako ústřední

instituce židovské samosprávy a jejich účelem bylo vybírat daň z hlavy.304

V 16. století Polsko zabralo velkou část Ukrajiny. Zde se však museli potýkat

s neohroženými kozáky, ale i s pravoslavným vyznáním zdejších obyvatel – pro katolické

Poláky bylo pravoslaví něčím opovrženíhodným. Hospodářského úspěchu získali Židé díky

podpoře polské šlechty. Polská šlechta podnítila kolonizaci ukrajinských stepí a jako nájemní

správce této oblasti využila Židy. Byl vytvořen nájemní systém, kdy židovský nájemce

spravoval za pevné nájemné statek, ale ovládal zároveň i všechny výrobní prostředky i síly.

Tak začalo docházet k vykořisťování ukrajinských rolníků, byly jim ukládány vysoké daně,

které vybírali Židé.305

Roku 1648 tak došlo k masovému povstání, jenž vedl kozácký náčelník Bohdan

Chmelnyckyj. Pro Židy to znamenalo konec světa, který pomáhali pod nadvládou polských

králů budovat téměř po dvě staletí. Boje trvaly až do roku 1654, kdy se do války zapojilo

302 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 142-143.303 Potok, Chaim, 2002, s. 376.304 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 134-135.305 Atlas univerzálních dějin židovského národa, 1995, s. 146-147.

Rusko, které se přidalo k Ukrajině. Pak se přidalo do války Švédové, kteří dobyli a vyplenili

severní Polsko. Boje skončily mírovou smlouvou 1667, podle níž získali Rusové část

Ukrajiny. 306

Rok 1648 nastartoval dlouhý proces úpadku polského židovstva. Židé začali utíkat na západ

do Německa, Pruska a na Moravu. Za těchto okolností vzrůstaly stále více mesianistické

nálady, Židé byli živeni nadějí a očekáváním, že přijde mesiáš.

Také v Itálii docházelo k nárůstu nebývalého náboženského fanatismu, a to zejména ze strany

papežů, kteří vydávali mnoho protižidovských nařízení. Židovské obyvatelstvo bylo nuceno

žít v ghettech, muselo se lišit na první pohled od křesťanů. Na konci 16. století docházelo

v mnoha italských městech (Římě, Bologni, Ferraře, Mantově, Benátkách a Miláně) na

papežův příkaz k pálení tisíců svazků Talmudu.307

Prvními státy, kde mohli Židé svobodně vyznávat své náboženství v 17. století bylo Nizozemí

a Anglie. Nizozemí bylo sice od roku 1556 součástí španělské monarchie, avšak brzy se zde

utvořila opozice vůči tvrdé španělské protireformační a hospodářské politice španělského

krále Filipa II., v jejímž čele stál Vilém Oranžský. Roku 1609 byla uznána nezávislost

Nizozemí a deset let nato byly i nizozemské židovské obce uznány vládou. Španělští a

portugalští marrané sem však utíkali již od konce 16. století. Židům byla zajištěna

náboženská, ale i hospodářská rovnoprávnost a jediným omezením bylo to, že Židé

nesměli působit ve státních úřadech. Duchovním střediskem sefardů se stal Amsterdam a

později se sem uchýlili i aškenázové z Ukrajiny před pogromy Bohdana Chmelnického.

Významnou osobností, která působila v tomto prostředí byl např. filozof Baruch Spinoza.

Za znovupřijetím Židů v Anglii stál Oliver Cromwell. Roku 1655 svolal Whitehallskou

konferenci, jež měla schválit znovupřijetí Židů, ale díky rozporuplnými reakcím obchodníků

ji rozpustil a rozhodl, že Židé budou přijati zpět mlčky a neoficiálně.308 Oficiální statut byl

židovským obcím udělen roku 1698. Přicházeli sem především přistěhovalci ze Španělska,

Portugalska a Amsterdamu. Bohatší Židé se věnovali zámořskému obchodu. Později sem

začínají přicházet aškenázské komunity z Německa a stále se zvyšující počet přistěhovalců ze

306 Potok, Chaim, 2002, s. 378.307 Mayer, Daniel, 1989, s. 214.308 Atlas univerzálních dějiny židovského národa, 1995, s. 140-140.

střední a východní Evropy. Stejně jako v Nizozemsku ani zde nebylo Židům dovoleno

zastávat státní a veřejné úřady.309

Reformace byla zásadním faktorem, který ovlivnil osudy Židů především v Německu ale i

v celé západní Evropě. Vzrůst protestantismu viděli jako přínos, protože tak byla rozbita

jednota Evropy a soudržnost jedné víry. Židé přestali být nevyhovující skupinou společnosti.

Na mnoha místech zanikly žebravé řády, které se nejvíce zasloužily o pronásledování Židů.

Zpočátku proto reformaci vítali, protože rozdělovala jejich nepřátele.

Martin Luther, jenž svým vystoupením proti odpustkům zahájil německou reformaci, byl

zpočátku Židům nakloněn. Obrátil se na ně například s žádostí o pomoc při svém novém

překladu Bible. Chtěl, aby přijali jeho nově reformované křesťanství, což ale Židé odmítli, a

to bylo následováno tvrdým pronásledováním. Zasadil se o vyhnání Židů ze Saska a vykázal

je z mnoha německých měst. Vrcholem byl jeho pamflet vydaný roku 1543 ve Wittenbergu

„Von den Juden und ihren Lügen“ (O Židech a jejich lžích). Tento spis může být označen

za vůbec první dílo antisemitismu. Znovu bylo vymezeno mnoho striktních opatření a

nařízení proti Židům. Luther se zaměřoval především na půjčování peněz na úrok a tvrdil, že

jejich bohatství jim nepatří. Židé byli nuceni hledat ochranu u císaře. Karel V. však

v Německu objevil v Židech dobré spojence a zabránil tomu, aby byli vypovězeni ze země.

Také katolická knížata považovala Židy za spojence proti svým protestantským poddaným.

Protireformace však byla později vedena jak proti protestantům, tak proti Židům.310

Mesiášská hnutí

V této době též začalo docházet ke vzrůstu mesianistických nálad, které byly vyvolány

především vyhnáním ze Španělska a expanzí Osmanské říše, které se obával křesťanský svět.

Začaly se šířit zvěsti o deseti ztracených izraelských kmenech, které kdesi existují jako mocná

říše a brzy přijdou na pomoc svým souvěrcům. Tak se v roce 1524 objevila v Benátkách

postava Davida Reubeniho, jenž prohlašoval, že je potomkem jednoho z deseti ztracených

izraelských kmenů Ruben.

V 17. století se v židovském světě zrodila nová vlna mesianismu. Byla spojena s osobou

Šabtaje Cviho, který se narodil v roce 1626 v Izmiru. Dostalo se mu tradičního židovského 309 Mayer, Daniel, 1989, s. 225 – 228.310 Johnson, Paul, 1995, s. 238-239.

vzdělání, avšak věnoval se spíše studiu kabaly a asketickému způsobu života. Byl přesvědčen,

že on sám je předurčen k tomu, aby vykoupil židovský lid. Díky jeho extatickému chování na

něj však rabinát uvalil klatbu, a tak musel odejít do Egypta. Roku 1662 se v Palestině ve

městě Gaze setkal s mladým kabalistou Natanem, který uvěřil, že Šabtaj je mesiáš a stal se

jeho fanatickým přívržencem a brzy také kazatelem a hlavním ideologem hnutí sabatianismu.311

Roku 1665 se vrátil do Izmiru, kde ho uvítali s nadšením a na podzim 1665 o židovském

novém roce byl oslavován jako mesiáš. Tomu však už nechtěl přihlížet dále sultán Mehmed

IV. Nechal ho zatknout a dal mu na vybranou smrt nebo konverzi k islámu. Šabtaj Cvi si

zvolil konverzi, což jeho následníci, kteří se seskupili roku 1683 v sektě pod názvem Dönme,

vysvětlovali tak, že „mesiášská duše musí sestoupit do nejhlubších hlubin hříchu, aby tam

osvobodila zadržované světlo Boží“. 312

Sabatianismus zklamal mnohá očekávání. V průběhu 18. století pak docházelo uvnitř

židovských obcí v Polsku k narůstajícím sociálním rozporům mezi malou vrstvou bohatých a

učenců a masami chudého židovstva. Díky obavám křesťanských měšťanů z židovské

konkurence také došlo k protižidovským bouřím a pogromům. Pozůstatky sabatianismu,

rozpory uvnitř židovských obcí a přetrvávající naděje na příchod mesiáše přispěly ke vzniku

sekty frankistů, která však neměla dlouhého trvání. 313 (více viz kap. Mystika)

Dalším hnutím, které se však v judaismu pevně zakotvilo, byl novodobý chasidismus, jehož

zakladatelem byl Baal Šem Tov (více viz kapitola Haskala).

Otázky a úkoly:

1. Zhodnoťte význam diaspory a její dopad na podobu současného judaismu.

2. Srovnejte postavení Židů v období „raného středověku“ v křesťanském a muslimském

světě. Ve které části světa se tehdy Židům žilo lépe? Proč?

3. Z období babylónského zajetí se až do pozdního středověku dochovala tradice

babylónských akademií. Kdy tyto akademie končí? Proč?

311 Mayer, 1989, s. 223.312 Schubert, 2003, s. 74.313 Mayer, 1989, s. 231.

4. Formální konverze Chazarského státu k judaismu byla patrně pragmatickým

rozhodnutím, ovlivněným geopolitickými úvahami, spíše nežli spiritualitou Chazarů

samotných. Proč?

5. Co je to Šulchan aruch? Jak se má ve vztahu k Talmudu?

6. Kdo to byli/jsou Karaité?

Prameny

Atlas univerzálních dějin židovského národa. Praha: Victoria Publishing, 1995

DIVECKÝ, Jan. Příběhy Tóry. Praha: P3K, 2005

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995

MAYER, Daniel. Kapitoly z židovských dějin. Praha: Rada židovských náboženských obcí

v ČSR, 1989

POTOK, Chaim. Putování, dějiny Židů. Praha: Argo, 2002

SADEK, Vladimír. Židé – dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze, 1997

SADEK, Vladimír. Židovská mystika. Praha: Fra, 2003

SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů. Praha: Vyšehrad, 2003

10. Židovská mystika

Kabala, v hebrejštině ,קבלה znamená tradice a předávání tedy „přijmout na základě

tradice“314 a podle V. Sadka má toto slovo význam nábožensko-mystické esoterní tradice,

která je přijímána z pokolení na pokolení. Chápeme jí jako teoretickou disciplínu, neboť

tento židovský mystický směr, asi jako každý jiný, je velmi spekulativní. Podle kabalistů je

kabala tajné učení o pravé podstatě našeho světa i vesmíru, které je zašifrované

v židovských svatých textech.

V kabale se používají různé magické „hry“ s textem, kdy v něm kabalisté hledají jiný smysl.

Takovou metodou je například gematria, kdy je využito číselných hodnot písmen hebrejské

abecedy. Principem je sčítání číselných hodnot jednotlivých slov a hledání jiných slov v textu

se stejnou hodnotou. Například slovo ořech má stejnou číselnou hodnotu jako slovo hřích,

proto se prý nesmí jíst na Roš ha šana ořechy.

Historik, vědec a především znalec kabaly Gershom Scholem (1897-1982), příznivce

sionismu a profesor židovské mystiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě dal kabale nový

pozitivní rozměr. Vyučoval kabalu jako vědeckou disciplínu. Další postavou, která pozdvihla

hodnocení kabaly, je Moše Idel. Tento učenec mluví o kabale jako o živoucím organismu a

narozdíl od Scholema se přiklání spíše k metodickému, fenomenologickému přístupu.315

Tradice kabaly hovoří o dvojím aspektu Boha. Je to aspekt neprojevený (nekonečný), který se

nazývá Ejn Sof (možno chápat jako makrokosmos) a projevený, tím je tzv. sefirotický strom,

který působí na náš svět (tedy mikrokosmos) a který tyto dva „světy“ spojuje, ale k tomu se

dostaneme později. Další odlišností od jiných mystik je množství bibliografií. Obecně se jich

v kabale objevuje jen velmi málo, z důvodu popření vlastního já – neosobního vyjadřování

v textech. Dále je v kabale kladen velký důraz na jazyk- hebrejštinu, jak je uvedeno výše,

hebrejská písmena abecedy mají své číselné hodnoty a je možné s nimi různě pracovat. Asi

každý si vzpomene na legendu o Golemovi, který byl, podle legendy, vytvořen pomocí

správné kombinace čísel. Poslední velkou odlišností je tzv. přilnutí k Bohu dvekut, ne splynutí

s ním, jak je tomu u jiných typů mystiky. V judaismu je patrné oddělení člověka a Boha, proto

lidská duše nemůže s Bohem splynout, nýbrž jen přilnout. 314 Vladimír Sadek, Židovská Mystika, str.10315 Vladimír Sadek, Židovská Mystika, str. 26

Pro kabalu je symbolický význam Tóry velmi důležitý. Četba a výklad svatého textu je

v judaismu i v kabale možný ve čtyřech rovinách. Jsou to:

1) pšat – jednoduchý,prostý výklad

2) remez – v tomto výkladu se hledá alegorie skrytá v textu

3) draš – tento stupeň výkladu vysvětluje jak se chovat, etický výklad

4) sod – nejvyšší stupeň, vrchol pochopení svatého textu.

=> prds (po přidání samohlásek vznikne slovo pardes) = což v hebrejštině znamená

také božská zahrada poznání. Po dosažení posledního stupně výkladu, tedy po přečtení a

pochopení svatého textu v této rovině, a samozřejmě i v těch předešlých, vstupuje člověk do

ráje (božské zahrady poznání).

O původu židovského mystického učení nepanuje mezi kabalisty shoda. Někteří poukazují již

na Adama, který obdržel tajné učení od Boha, někteří na Abrahama a někteří vysvětlují, že

tajné židovské učení obdržel Mojžíš od Boha na hoře Sinaj a ten jej ústně předal jen pár svým

blízkým. Tak se učení šířilo jen ústní formou. Je to tedy ústní tradice výkladu svatých textů.

Kabala, jako taková vzniká až kolem 10.století n.l. v evropském prostředí jako plod židovské

esoteriky.

Nejstarší období židovské mystiky je možné nazvat přípravnou fází. Tato fáze by se dala

datovat asi do 1. stol př.n.l. Původem či základem židovské mystické filosofie byly 3 hlavní

náboženské proudy: židovská filosofie, novoplatonismus a helénismus – gnóze. Dalším

náboženským proudem, ze kterého židovský mystický směr vychází, je novoplatonismus.

Následující období, první fáze židovské mystické filosofie je ze všech období nejdelší. Trvá

asi od 1.stol. př.n.l. do 10. stol n.l. Na začátku tohoto období se začínají objevovat první

mystické ideje, které vycházejí z gnosticismu. Židovská mystika se v době 1.stol. př.n.l.

rozdělila na dva hlavní proudy. Obě učení hledala skrytý význam v textech Tóry. První učení

- Maase berešít, se zajímala o význam knihy Genesis („Na počátku stvořil Bůh nebe a

zemi.“), je to učení o stvoření. Základním textem Maase berešít je Kniha stvoření, Sefer

jecira. O původu spisu mnoho nevíme, můžeme pouze odhadnout jeho stáří. Předpokládá se,

že byl sepsán někdy od 2. do 7. stol. v oblasti babylónských talmudských akademií.316 Kniha

stvoření rozpracovává myšlenku o tzv. sefirách. O původu tohoto slova nepanuje shoda.

316 Věra Tydlitátová, Kosmos z pohledu židovské mystiky.

Někdo hovoří o odvození slova sefira od řeckého slova sfaíra, což v překladu může být sféra,

koule. Jiní zastávají teorii, že základem pro hebrejské slovo sefira je kořen SPR, který

vyjadřuje počítání nebo vyprávění317. Princip stvoření světa, lépe řečeno kosmu, je založen na

existenci právě deseti sefír, kdy každá sefira má jednu číselnou hodnotu od jedné do deseti.

Tyto sefíry jsou vlastně jakýmsi projevem božské energie v našem světě. Díky nim, nebo lépe

jejich prostřednictvím, se můžeme přiblížit k Bohu. Podle tohoto mystického učení o stvoření

vznikly sefíry v době, kdy vznikal kosmos. V tomto okamžiku se boží energie začala

kaskádovitě přelévat do jakýchsi forem318. V tomto principu stvoření kosmu jsou, podle Knihy

stvoření, také velmi důležitá písmena hebrejské abecedy, které, jak víme, mají každé svou

číselnou hodnotu. A právě v kombinaci deseti sefír a dvaceti dvou písmen hebrejské abecedy

je možné stvoření celého kosmu i například každého člověka. 22 písmen a 10 sefír dává

dohromady 32 cest či stezek moudrosti.319 Základem učení o sefírách je učení pythagoreismu,

jehož zakladatelem byl Pythagoras ze Samu, „který povýšil číslo na základní princip

vesmíru.“ 320

Druhý proud, Maase merkava, se zajímal o první kapitolu knihy Ezechiel. Je to extatické

učení o voze, přeneseně o putovní lidské duše k Bohu. Učenci si kladli otázku jakým

způsobem je možné se přiblížit k Bohu, protože poznání Boha je prý synonymem poznání

sebe samého. Hovoří o sestoupení k Božímu trůnu. Všimněte si slova sestoupení, je použito

záměrně. Učenci hovoří o sestupování jako o sestupování do vlastního já, do vlastního nitra,

ne nahoru k nebesům.

Základními texty tohoto učení jsou tzv. Hechalotické texty. Je tou soubor několika rozsáhlých

spisů. Jsou to:

1) kniha Henochova – 1.-2. stol. př.n.l.

2) Malé hechalot – do roku 500

3) Velké hechalot – od roku 500

4) Šiur koma – popis Božího těla

5) Responsa chaj gaona – text o Boží cestě

317 Věra Tydlitátová, Kosmos z pohledu židovské mystiky.318 Věra Tydlitátová, Kosmos z pohledu židovské mystiky.319 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 49320 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 50

Tyto texty se věnují popisu cesty lidské duše k Bohu. Jako putování po tzv. hechalot.

Hechalot v hebrejštině znamená paláce a právě tyto paláce jsou takovými „zastávkami“ na

obtížné cestě lidské duše k Bohu. Tyto zastávky, paláce, je jich sedm, jsou chráněny dvěma

duchovními bytostmi a tam na lidskou putující duši čeká nějaká překážka, nějaký úkol, který

musí zdolat, aby mohla pokračovat dál. Čím blíže Božskému paláci lidská duše je, tím jsou na

ni požadavky obtížnější. Bůh je popisován jako absolutní vládce, absolutno, z kterého může

jít až strach. Proto putující lidskou duši ochraňují modlitby.

Aby mohl člověk nechat putovat svou duši k Bohu, je nutné, aby se nějakým způsobem uvedl

do příjemného pocitu, aby se mohl uvolnit. Jednou z mnoha praktik je tzv. Eliášova poloha,

která spočívá v sezení s hlavou mezi koleny, která je prý vhodná pro navození autosugesce.

Dalším obdobím židovského mystického učení, kterým za budeme zabývat podrobněji, je

období středověké. Kolem 9.stol až 10. stol. se dostává mystická tradice do Evropy. Důležitá

část vývoje, právě tohoto učení, probíhá ve třech hlavních centrech:

1. Německo oblast Porýní

2. Jižní Francie oblast Provence

3. Španělsko oblast Katalánie

Německu, v oblasti Porýní, vzniká hnutí německého středověkého chasidismu. Chasid

znamená zbožný, proto je možné mluvit také o hnutí zbožných. Toto hnutí „rozkvétalo“

nejvíce v 11. a 12. stol. převážně ve městech jako například Worms a působilo až do období

renesance. Toho hnutí vzniká jako „odpověď“ na rozšířenou morovou epidemii na působení

křižáků a jejich výprav, kdy byly pleněny mnohé židovské obce. Jednou z charakteristik

středověkého německého chasidismu je jeho masovost. Oproti období např. Maase merkava či

Maase berešít, kdy tyto proudy zastupovaly jen málo početné skupinky, je to u německého

chasidismu zcela naopak. Dalším charakteristikou nového chasidismu je jeho praktičnost.

Setkáváme se zde např. s modlitebními praktikami nebo magickými praktikami s písmeny a

pod. Dalším znakem toho hnutí je silná askeze, která je praktikována masově. Tato askeze

plyne z koncepce přísného práva, tzv. zákona nebes, který je postavený nad židovské právo

halachu. V etice německého chasidismu se objevuje také silný altruismus. Zjednodušeně je

altruismus láska k druhým lidem, někdy i věcem. Z toho plyne i panteistické vnímání Boha. „

Kolem nás však nejsou uvězněny jen duše, ale i jiskry duší. Není věc, v níž by nebyly. Žijí ve

všem, co jest.“321 Chasidé vnímali přítomnost Boha v duši a měli představu, že každá věc na

světě má svůj vlastní archetyp.

Důležitými postavami tohoto hnutí byl Samuel Chasid a jeho syn Jehuda Chasid z rodiny

Kalonyů z Itálie. Někteří členové této rodiny vytvořili základy mystického chasidského učení

a při přesunutí z Itálie do oblasti Porýní, přinesla toto učení s sebou. Mimo jiné i knihu

Majsebuch, psanou v jazyce jidiš. Tato kniha je takové zjednodušené čtení Talmudu, jsou to

různé talmudické příběhy. Ovšem důležitějším textem tohoto hnutí je Kniha Zbožných, Sefer

chasidim, jejímž autorem je Jehuda Chasid. Toto dílo, je jak mystické a etické, tak i

historické. Dalším „zástupcem“ středověkého německého chasidismu je Eleazar ben Juda

z Wormsu, který je známý pro svou novou teorii dějin. Říká, že od počátku proti sobě stojí

dvě síly – profánní (světská) historie a duchovní historie, kdy prý světská tu duchovní

omezuje. Eleazar z Wormsu byl také znám pro stanovení mesiášské doby, tedy příchodu

pravého mesiáše, na rok 1266.

Dalším centrem židovského mystického učení byla jižní Francie. Toto místo, společně se

Španělskem, bylo kolébkou klasické kabaly a slovo kabala vzniklo právě tam, až v době 12.

stol., největšího rozkvětu kabaly, kdy se „kabalisté“ začali označovat za „kabalisty“.322 Právě

v této době vznikají různé vědecké práce, např. 1. hebrejská gramatika, kterou napsal

jazykovědec z rodiny Kimchi. Možným důvodem je velký vliv studia arabštiny, proto se

začalo rozvíjet studium hebrejštiny. Další takovou prací je překlad Maimonidova díla, které

z arabštiny do hebrejštiny přeložil Josef ibn Tibon.

Jednou z velmi důležitých postav jihofrancouzské kabaly byl Izák Slepý z Posquiére, syn

Abrahama ben Davida. Izák slepý rozpracoval novou metodu modliteb, tak aby mohl člověk

v extázi dospět k přilnutí k Bohu, dvekut. Říká se o něm, že prý měl dar vidět lidskou auru. Je

možné, že Izák Slepý byl členem jakési skupiny Oddělených, která se stranila zbytku

židovské obce a žila velmi silným asketickým životem.

Nejvýznamnějším dílem jihofrancouzské kabaly a druhým nejvýznamnějším dílem kabaly je

kniha Bahir. Bahir je z části psaná aramejsky a z části hebrejsky. Gerschom Scholem ji

přeložil do němčiny a byla dokonce přeložena do anglického jazyka, Aryehem Kaplanem.

321 Martin Buber, Život Chasidů, str. 19322 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 54

Není to ovšem klasická kniha, kterou by napsal jeden autor. Bahir je soubor několika různě

starých textů od mnoha autorů. Nejstarší část Bahiru vznikala v orientu, v židovské diaspoře,

kde se předávala jen ústně. Ústní formou se dostala až do evropského prostředí, do Německa,

později do Španělska a nakonec až do jižní Francie, kde k ní tamější kabalisté něco připsali a

sepsali ve 12. stol. dílo, soubor textů – Bahir (kniha lesku- název může být odvozen z knihy

Job 37,21). V knize Bahir jsou zachyceny 3 hlavní myšlenky: učení o sefírách, myšlenka

převtělování duší a učení o cadikim (sing. cadik).

Dříve byly sefíry chápány jako „pračísla“ a až později v díle Bahir je učení o sefírách

mnohem více rozpracované. Sefíry jsou zde chápány jako nádoby božího světla, které tvoří

náš svět. Stejně jako sefíry – pračísla, tak sefíry – nádoby božího světla jsou projevem božích

vlastností, atributů či aspektů v našem světě. Každá ze sefír má nějakou vlastnost (vědění,

láska, moudrost, soud, spravedlnost ...), své číslo, barvu, zástupce mezi kovy (zlato, stříbro ...)

a mnoho dalších. „Při meditaci je možné vidět duchovním zrakem sefíry jako zářící světelné

záblesky různých barev. Sefíry jsou uspořádány podle určitého vzorce, který si nemůžeme

představovat jako prostorovou strukturu, neboť přesahují trojrozměrný prostor i čas. Nicméně

je lze alespoň náznakově zobrazit v jakémsi základním nákresu, který snad připomíná

molekulu, přičemž je dobré vzít v úvahu to, že jsou sefíry v neustálém pohybu. Tato

sefirotická struktura bývá přirovnávána buď k člověku nebo ke stromu.“ „Duchovním

stromem, jehož kořeny tkví v nebesích, pak proudí neustále stvořitelská energie, která nejen

tvoří, ale též udržuje náš kosmos.“323

Druhou myšlenkou v knize Bahir je myšlenka převtělování či stěhování duší. Zde je důležité

podotknout, že učení o převtělování duší se v klasickém judaismu nikdy nestalo oficiálním a

všemi uznávaným, avšak nikdy nebylo nějakým způsobem odsuzováno. Podle Vladimíra

Sadka může věřící žid přijmout učení o převtělování, nebo také nemusí. Někteří učenci

hovoří o třech (někdy také o pěti) lidských duších, které člověk může získat během jednoho

svého života. První je tzv. nefeš. Tuto duši získává každý člověk během narození. Je to duše

vitální, která dodává tělu energii k životu. Druhou duší je duše ruach. Tuto duši si už člověk

musí „zasloužit“ svým duchovním vývojem a není samozřejmostí, že tuto duši získá. Zlý a

hříšný člověk, nejen že se nedostane k vyššímu stupni, ale jeho duše bude „zničena“. Pokud si

ovšem člověk duši ruach zaslouží, bývá to obyčejně v mladém věku, má možnost být

323 Věra Tydlitátová, Kosmos z pohledu židovské mystiky.

„nesmrtelný“ ve smyslu dalšího putování jeho duše. Poslední, tou nejvyšší duševní kategorií,

je nešama.

Z toho vyplývá, že kabalisté věří v další vývoj lidské duše i po smrti. Věří, že jeden lidský

život je jen jednou částí z mnoha etap putování lidské duše a považují to za kosmický zákon.

V základu je smysl v tom, že lidské činy, slova a dokonce i myšlenky mají vliv na události

budoucí, které ovšem přesahují jeden lidský život a ovlivňují spasení celého světa . Narozdíl

od klasické kabaly, kde kniha Bahir hovoří jen o převtělování z člověka do člověka, je podle

Izáka Lurii a jeho luriánské kabaly, ke které se dostaneme později, možné se vtělit i do těla

zvířete, popřípadě rostlin či nerostů, kde je to chápáno jako trest. V knize Bahir se dočteme,

že převtělení je možné až tisíckrát „Mezi hledáním a nalézáním se klene celý lidský život, ba

dokonce i tisíc návratů v úzkostech putující duše.“324 Oproti tomu ve španělském prostředí,

třetím evropským centrem kabaly, se hovoří jen o třech převtěleních. Učení o převtělování

říkají kabalisté gilgul. V knize Vladimíra Sadka se dočteme, že duše ovšem neputuje zcela

sama. Lidské duše jsou rozděleny podle stejného základu do různých skupin. Někteří lidé jsou

si velmi blízcí, navzájem se přitahují a rozumí si, je to proto, že jsou, lépe jejich duše, ze

stejné skupiny a stejného základu. Kabalisté považují manželství za velmi „posvátné“, protože

hovoří o spojení jedné „duše“, která se při vtělení rozdělí na mužskou a ženskou. Tyto duše si

navzájem pomáhají a doplňují se a po jejich spojení dochází opět k jednotě, která přispívá ke

spasení celého světa.

Dalším konceptem převtělování je tzv. ibur. Je možné si to představit jako „otěhotnění“ jedné

duše jinou duší. Naopak od konceptu gilgul, kdy vtělení probíhá během narození, ibur probíhá

až v průběhu života. Kabalisté hovoří o této duši zemřelého jako o jakémsi učiteli či průvodci

lidské duše na tomto světě. Většinou to mohl být nějaký učenec nebo rabín, nebo jen někdo

blízký ze stejné skupiny duší. Ibur se vtělí do těla člověka a pomáhá jeho duši zvládat různé

duchovními překážky nebo jeho duši jen nějakým způsobem podporuje. Funguje to také

v manželství nebo u jiných, si velmi blízkých lidí. Pokud zemře člověku takto velmi blízký

člověk a on není schopen dál „žít“, vtělí se duše zemřelého do jeho těla a podporuje ho, dokud

člověk nesplní svůj poslední úkol na tomto světě. Kabalisté hovoří také o možnosti vtělení

duše zemřelého, která nestihla během života splnit např. nějaké přikázání, do těla živého

člověka aby tyto úkoly splnila. Poté se opět vrátí do jiného světa. Třetím konceptem

324 Martin Buber, Život Chasidů, str. 11

převtělování v kabale je tzv. dybuk, v hebrejštině znamená náklonnost či příchylnost325.

Dybuk je zlá, hříšná duše, která se vtělí do člověka a člověk poté blázní. O tomto konceptu

převtělování duší je možné se dočíst i v knize Majsebuch.

Třetí hlavní myšlenkou knihy Bahir je učení o tzv. cadikim, které je ovšem mnohem více

rozpracováno až ve východoevropském chasidismu kolem 18.stol. Nicméně slovo cadik

označuje člověka, který je čestný, zbožný, morální a především spravedlivý a tím pozitivně

ovlivňuje, nebo lépe jeho duše, jak náš svět – mikrokosmos, tak i světy další – makrokosmos.

Duše takového člověka je podle knihy Bahir základem kosmu a má spasit náš svět. Je

prostředníkem mezi mikrokosmem a makrokosmem. Hovoří se většinou o šestatřiceti

cadikách, spravedlivých, kteří jsou zástupci každé generace a také zároveň zástupci různých

skupin duší, o kterých jsme hovořili dříve. Protože působí na náš svět skrytě, svému okolí i

sami sobě, hovoří se o šestatřiceti skrytých spravedlivých.

Třetím evropským centrem židovského mystického učení je středověké Španělsko.

Kabalistické učení se zde dělí na dva hlavní proudy. Zaprvé teoretickou či spekulativní

kabalu, orientovanou hlavně na Boha, tedy teocentrickou , která je založena na vysokém

stupni mystickým úvah326 a zadruhé extatickou kabalu, která je naopak antropocentrická –

orientována na člověka.

Nejslavnější knihou či spisem židovské kabaly je bezesporu kniha Zohar (v překladu záře),

která je někde považována za třetí nejdůležitější svatý text judaismu. Její název je

pravděpodobně odvozen z knihy Daniel 12,3. O původu, stáří a autorovi nepanuje mezi

historiky a kabalisty shoda. Ovšem nejrozšířenějším názorem je myšlenka, že texty knihy

Zohar vznikaly postupně od 2.stol. do středověku, kdy byla sepsána jako celek jedním

autorem, pravděpodobně kabalistou Mošem z Leonu, který žil na přelomu 13. a 14. stol.. Tato

myšlenka je založená na faktu, že kniha Zohar je složena z několika svazků a je to velkolepé

literární dílo, které by asi nemohl napsat jen jeden autor. Dalším faktem je, že hlavní postavou

Zoharu je učenec z 2. stol. rabi Šimon ben Jochaj, avšak jazykem, kterým je většina Zoharu

psána, je jazyk umělé aramejštiny, která v době Šimona bar Jochaje ještě nebyla známa.

Podle Vladimíra Sadka je možné Zohar charakterizovat spíše jako mystický román, který je

teoretickým protikladem textů extatické kabaly, jehož hlavními hrdiny jsou, již zmíněný,

325 Ja’akov Newman, Gavri’el Sivan, Judaismus od A do Z, str. 34326 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 57

Šimon bar Jochaj a jeho žáci, kteří mezi sebou promlouvají o mystických tajemstvích a

zážitcích, o průběhu mystických modliteb a mnoho dalšího. Z tohoto důvodu se spíše

přikláním k variantě, že kniha Zohar je knihou kolektivní práce, která vznikala v průběhu

několika set let a v době 13. až 14.stol k ní značnou část připsal Moše z Leonu a sepsal tyto

texty jako jeden celek – knihu Zohar.

Druhým proudem je extatická kabala. Tento směr, jak bylo řečeno výše, je zaměřen na

člověka, proto je extatická kabala kabalou praktickou, která ovšem nebyla u ostatních

kabalistů tolik oblíbená. Nejdůležitějším prvkem extatické kabaly je učení o splynutí

s Bohem, dvekut. Nejslavnějším představitelem extatické kabaly byl Abraham Abulafia

(1240- 1291). Abulafia se narodil v Zaragoze a po cestě na blízký východ začal studovat

v Řecku a poté v Itálii. Soustředil se především na díla největšího židovského středověkého

myslitele a mystika Moše ben Maimona neboli Maimonida, který se, ve svém nejznámějším

díle Průvodce zbloudilých, pokoušel spojit aristotelovskou filosofii a židovské učení. Abulafía

si v Maimonidových dílech všímal jistých mystických partií, které dále rozpracoval ve svém

díle. Abulafia studuje i jiné spisy např. Sefer jecira, k níž píše komentář. V roce 1271 se mu

dostává prorockého vidění či osvícení, na jehož základě získává své žáky, kterým předává své

učení. V roce 1280 byl navštívit papeže Mikuláše III, který ho odsoudil k upálení, avšak

papež náhle zemřel a Abulafía byl po měsíci propuštěn. Důležité je, že sám Abulafía se

považoval za pravého mesiáše a z toho důvodu nebyl mezi ortodoxními židy moc oblíbený.

V roce 1290 ohlašuje počátek mesiášského času, avšak očekávání nebylo naplněno. To byl

argument pro uvalení klatby na jeho osobu a po dlouhou dobu bylo zakázáno vydávat jeho

díla.

Cílem jeho učení bylo osvobodit lidskou duši, která byla „svázána“ uzly, které ji svazují,

omezují a brání duši vyššího poznání a setkání s bohem. Abulafía se snažil vymyslet různé

mystické techniky, které by osvobodily duši od běžného vnímání. Jednou z technik byla

meditace a nástrojem pro navození meditačního stavu byla podle Abulafíi hebrejská abeceda,

nebo lépe, její souhlásky. On považoval tato písmena za hudební noty, které různě poskládané

vytváří harmonickou melodii, která přivádí člověka do meditačního stavu a extáze a nastává

přilnutí k Bohu, kdy podle Abulafíi dochází k poznání sebe samého. Tento akt přilnutí se také

nazývá jako polibek Boží, který byl zároveň polibkem smrti. Smrt a polibek smrti není

vnímán jako něco negativního, ba naopak, smrt je přechod k jinému vnímání, kde je možné

setkání s Bohem.

Jedním z žáků Abrahama Abulafíi byl Josef Gigatilla, který se zabýval symbolikou hebrejské

abecedy a také symbolikou božích jmen.

Základním textem extatické kabaly je kniha Temuna, u které opět neznáme jejího autora.

Pode této knihy prochází vesmír tzv. šmitot. Šmitot jsou vesmírné epochy či etapy, které jsou

různé, podle toho, jaká sefíra má největší vliv v té které etapě. V knize Vladimíra Sadka se

dočteme, že etapa, která je právě „teď“, není první ani poslední. Naší etapě vévodí sefíra Din,

kterou charakterizuje jako spravedlivý, přísný soud. K sefíře Din, nebo jinak Gevura, je také

přiřazován rudý kov – zlato. Zlato je symbolem prolití krve. Naopak tomu bylo v etapě

předchozí, která byla spojena se sefírou Chesed, která je symbolem milosti a kovu – čistého

stříbra. Proto tato etapa byla čistá, plná lásky a harmonie. Podle Izáka ben Abraháma ibn

Látifa trvá jedna etapa asi sedm set let.

31.5 roku 1492 je pro židovství a hlavně pro rozkvétající středověkou kabalu velmi důležitým

datem. Tento den je známý jako dnem vyhnání židů ze Španělska. V tento den byl vydaný ve

Španělsku edikt, který nařizoval opuštění všech židů z území. Důvodem bylo obvinění, že

židé jsou proti židům, konvertitům ke křesťanství. Nicméně židé opustili jak Španělsko, tak

později i Portugalsko a přesunuly se převážně do dvou oblastí :

1) do severní Afriky

2) do Palestiny – přesněji do města Safed v severním Izraeli, které bylo přitahováno

tehdejšími i dnešními mystiky, z důvodu nedalekého hrobu Šimona ben Jochaje

v Meronu.

V této době, s proměnou prostředí, se mění i další vývoj kabaly. Učení kabaly se postupně

mění z ezoterického na exoterické. Tedy z učení, které bylo jen pro velmi úzký okruh

zasvěcených lidí, z jakéhosi tajného učení na učení, které je přístupné široké veřejnosti.

Dalším velmi důležitým znakem tohoto období je větší důraz na mesianismus a konec světa.

Je to tedy přechod od zabývání se stvořením světa a kosmu – kosmogonií k eschatologii.

Krátce po vyhnání židů ze Španělska probíhá kodifikace mesiášského učení, která je spojena

se jménem s Izáka Abra Bawela, který stanovil počátek mesiášského věku na rok 1503, kdy

budou židé osvobozeni od všech svých nepřátel a také se všichni židé, z celého světa sejdou

v nebi. Podle něj dojde ke vzkříšení všech mrtvých, kteří budou žít společně v Izraeli pod

vládou Mesiáše.

Do oblasti Safedu, po vyhnání židů ze Španělska, můžeme zařadit 4 nejdůležitější jména:

Josef Karo, Solomon Alkabel, Moše Cordovero a nakonec Izák Luria. Josef Karo (1498-1575)

se narodil ve Španělsku a po vyhnání se přesunul do Turecka. Právě tam se začal věnovat

svému dílu „Prostřený stůl“, které ovšem není kabalistické! Je to soupis židovského

náboženského práva – halachy. Teprve až později, v roce 1536, kdy odešel do Safedu, se

stává mystikem, kabalistou. Byl přesvědčen, že ve snech se mu dostává kabalistického učení a

začal se mu plně věnovat. Druhou postavou safedského centra kabaly byl Solomon Alkabel

(1506-1584), který přišel do Safedu kolem roku 1529, kde se setkal s Josefem Karem. Jejich

žákem byl Moše Cordovero (1522-1570). Tento mystik vytvořil tzv. harmonickou

systematickou kabalu – učení o duchovních sférách a vztahu sefír a ejn sof. Sefíry jsou, podle

něj, prostředkem působení Boha na našem světě a zároveň jsou to „nádoby“ obsahující Boží

podstatu, která proudí z Ejn Sof. Přirovnává vztah sefír a ejn sof ke vztahu těla a duše. Jeho

nejznámějším dílem je Sad granátových jablek, Pardes rimonim , které má pro kabalisty

velmi důležitý význam. Základní myšlenkou je tzv. negativní teologie. Základem této teorie je

to, že lze o Bohu říct jen to, co Bůh není, protože pokud bychom označili jakékoliv jeho

vlastnosti, atributy– tedy jaký je, byly by to vlastnosti lidské a Bůh nemůže mít lidské

atributy.

Posledním, ovšem nejznámějším a nejdůležitějším mystikem této doby, byl Izák Luria (1534-

1572) zvaný též ARI, podle počátečních písmen Aškenazi rabi Izák. Luria se narodil ve

svatém městě – Jeruzalémě, ovšem s prvními kabalistickými spisy se setkal až v Káhiře, kde

pobýval po smrti svého otce. První mystická, kabalistická práce, se kterou se setkal, ho

ovlivnila na celý život. Začal se věnovat studiu, především kabalistických spisů, žil velmi

asketickým životem a v izolaci. Luria je znám hlavně pro své parapsychologické

schopnosti.327 Prý rozuměl řeči zvířat i rostlin, byl schopen vyložit význam snů a rozpoznal

např. lidskou auru, stejně jako Izák Slepý. Podle Gershoma Scholema „žil ve stálém kontaktu

se skrytými světy, v jejichž labyrintu se zřejmě vyznal tak, jako v ulicích Safedu“.328 V roce

1569 odešel do Safedu, kde se setkal s jeho budoucím přítelem a učitelem Mošem

Cordoverem. Ten však v roce 1570 umírá a Izák Luria se začíná věnovat svému vlastnímu

učení, které vykládá v safedské synagoze svým žákům. Důležité je, že Luria byl typický

mystik v tom smyslu, že on se své učení nesnažil zapsat aby ho mohl šířit dál. Ba naopak, své

učení považoval za tajné a svým žákům ho předával jen ústně. V roce 1572 však safedskou

327 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 65328 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 66

oblast napadla morová epidemie, které Izák Luria podlehl ve svých osmatřiceti letech. Jak je

uvedeno výše, o Luriově životě a jeho učení jsme toho nevěděli mnoho, avšak díky jeho

žákovi, jménem Šlomel Dreznic z Moravy, a různým legendám se nám dostalo spoustu

důležitých informací. Dopisy, ve kterých je o Izákovi napsáno, vyšly pod názvem

Chvalozpěvy na Izáka Luriu, Šivchej ha- Ari. Díky jeho dalšímu žákovi Chajimovi Vitalovi

vděčíme za zachování Luriova učení. To je zaneseno v díle jménem Strom Života, Ec chajim.

Díky tomuto spisu se dostalo Luriovo učení, které je založeno převážně na knize Zohar, mimo

území samotného Safedu až do Evropy.

Hlavní myšlenkou jeho učení je tzv. vesmírná dramatická událost. Tato událost by se dala

popsat asi takto: na počátku všeho exitoval jen Ejn Sof – tedy Bůh, který zaplňoval veškerý

časoprostor. Aby mohl vzniknout náš svět a aby mohl Bůh stvořit člověka, musel se

„stáhnout“ sám do sebe. Tomuto jevu se říká teorie stažení – cimcum. Tímto způsobem byl

vytvořený prostor, ve kterém zbyl jen velmi nepatrný zbytek božího světla, které bylo

podstatou našeho stvoření. Toto Boží světlo se začalo rozlévat dál a začalo tvořit jednotlivé

sefíry. Avšak tyto nově vzniklé sefíry, nádoby na boží světlo, boží světlo neunesly,

popraskaly a rozbily se. A právě tento jev - rozbití nádob, šifrat ha kelim, je popisován jako

dramatická událost, vesmírná katastrofa. Díky této katastrofě se smísilo boží světlo s tmou a

rozbité nádoby – skořápky, klipot, ležely až pod nimi. To bylo příčinou změny stavu všech

stvořených světů, vesmíru i boží přítomnosti, které se podle Lurii dostali do „vyhnanství“.

Zde je možné vidět paralelu s židovskou diasporou. A jakým způsobem je možné tuto

katastrofu napravit? Luria hovoří o jedné ze tří teorií, o tzv. nápravě světa, tikun olam, která

spočívá v tom, že každý člověk na tomto světě svými pozitivními činy či myšlenkami

vypouští jiskry dobra ze skořápek a tak může dojít k novému seskupení a celkové nápravě

světa našeho i těch dalších.

Další dva následující proudy či hnutí, o kterých si povíme, více či méně vychází právě

z luriánské kabaly. Jsou jimi tzv. sebastianismus a chasidismus (nový chasidismus). Ačkoliv

tyto dva proudy v základě vychází z jednoho hnutí, jsou navzájem velmi odlišné. Podívejme

se nejprve na sebastianismus. Toto hnutí vyústilo nakonec v radikální mystickou herezi, která

se rozešla jak s judaismem,329 tak později i se všemi monoteistickými

náboženstvími.Důvodem byl hlavní cíl sebastianismu, zrušení celého náboženského zákona,

což je podle židovské filosofie a mystického učení naprosto nepřípustné. Učení sebastianismu

329 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 157

vychází z učení či přesvědčení některých mystiků, kteří hovořili o dvou Tórách. První Tóra,

která byla lidstvu předána, byla „nepokažená“, dokonalá a obsahovala veškerá tajemství o

tom, jak „tvořit a ničit světy“, „čehož by hříšný člověk mohl využít“ a odpovídala

„spirituálnímu člověku před Adamovým hříchem“.330 Ovšem po Adamově hříchu byla tato

Tóra nahrazena jinou Tórou s pozměněným obsahem. Původní spiritualita zmizela a odhalená

tajemství byla „zašifrována“ nebo byla neúplná. Druhá Tóra byla nedokonalá, pozměněná

jako nedokonalý a „pokažený“ Adam a celé lidstvo. Tito mystikové ovšem věřili, že původní,

dokonalá Tóra se někdy v budoucnu vrátí, v době mesiášského věku, avšak stoupenci

sebastianismu věřili, že je nutné tu „dnešní“ Tóru, pozměněnou a nedokonalou jednoduše

zrušit.

Vznik sebastianismu byl podmíněn dvěmi důležitými událostmi. První bylo povstání v Polsku

a na Ukrajině proti šlechticům roku 1648, které se velmi negativně dotklo židovských obcí na

tomto území. Druhou událostí bylo napjaté očekávání brzkého příchodu mesiáše, které bylo

s tragickými událostmi ve východní Evropě svým způsobem spojeno.

V této době se objevuje velmi kontroverzní postava Šabtaje Cvi (1625-1676), který je

považován ze zakladatele sebastianismu. Každý by řekl, že pokud byl někdo zakladatelem

hnutí, musela to být postava velmi charismatická a silná osobnost, která si dokázala získat

hodně stoupenců a žáků, ovšem u Šabteje Cvi tomu bylo právě naopak. V knize Vladimíra

Sadka se dočteme, že Cvi byl spíše duševně nemocný, slabý, ovšem velmi emocionální

člověk, který trpěl maniodepresemi, kdy se euforie třídá s depresemi, mezi nimiž jsou

normální stavy. Vše začalo 9. Avu roku 1625, kdy se Cvi narodil. Podle legendy přesně

v tento den byl zbořen první i druhý chrám, také židé byly vyhnáni ze Španělska, na 9. Av a

v neposlední řadě se měl, podle tradice, narodit mesiáš. V době svého mládí se Cvi začal

věnovat studiu kabalistických prací, například knize Zohar a byl tak mystikou velmi ovlivněn.

Během jeho maniodepresivních stavů, tedy během hlubokých depresí nebo naopak v

hlubokých euforických stavech, začal o sobě uvažovat jako o pravém mesiáši. To by ovšem

nebylo nic divného, mnoho lidí se prohlásilo za mesiáše, avšak Cvi byl znám svým

porušováním základních pravidel či přikázání v judaismu. Cvi se například neostýchal nahlas

vyslovovat boží tetragram, což je podle judaismu velmi silné porušení zákona. Gershom

Scholem, který o Šabtaju Cvi napsal dvousvazkové dílo, toto jeho chování označuje jako

antinomistické. Cvi ovšem měl vysvětlení proč on může porušovat tak základní přikázání.

330 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 158

Podle jedné z filosofií se má mesiáš řídit prvotní Tórou, kde neplatí ty stejné zákony jako v té

„dnešní“, proto „dnešní“ zákony jsou neplatné a jeho chování, je podle něj, naprosto správné.

Jak je uvedeno výše, Cvi v žádném případě nebyl silnou, vůdčí osobností, proto se mu oporou

stal naopak velmi charismatický Natan z Gazy (1644-1680), se kterým se setkal Cvi

v Jeruzalémě. Společně zpracovali své učení, kde byl Cvi propagován jako mesiáš, získali

spousty stoupenců a vytvořili silné heretické hnutí. Později podnikli cestu do Istambulu, kde

Cvi doufal, že dostane sultánovu korunu, jako potvrzení jeho osoby jako pravého mesiáše.

Cvi byl samozřejmě zatčen a odsouzen. Smrti se mohl vyhnout jen konvertováním k islámu.

K překvapení všech Šabtaj Cvi, židovský „mesiáš“ přestoupil na jinou víru. Traduje se

ovšem, že žil dvojí život, jako židovský mesiáš a jako muslim. Opět by si každý řekl, že tato

událost musela negativně ovlivnit působení sebastianismu, bylo tomu ovšem naopak. Natan

z Gazy přestoupení Šabteje Cvi vysvětlil „kuriózně“. Tzv.odpadnutí od judaismu v podobě

přestoupení na jinou víru vysvětloval Natan z Gazy jako spásotvorný čin. „Jestliže pro

křesťanství je vykupitelská úloha Ježíše Krista bezpodmínečně spojena s jeho smrtí na kříži,

pro sebastinismus byla vykupitelská funkce Šabtaje Cvi spojena naopak s jeho hříchem a jeho

odpadem.“331 Jeho stoupenci tedy věřili, že právě přestoupení na islám je paradoxně potvrzení

Cvi jako pravého mesiáše a sebastianismus se stal tímto velmi silným heretickým hnutím,

který měl velký počet stoupenců. Po smrti Šabteje Cvi, kterou Natan z Gazy opět vyvětlil jako

další důkaz, že Cvi je skutečným mesiášem, se hnutí drželo v menších skupinkách různě po

světě. Ovšem důležité texty byly zničeny v Polsku během druhé světové války a také spousta

jeho stoupenců , po svém vzoru, přestoupila na islám. Tím se sebastianismus se pomalu

vytrácel z povědomí lidí a během 19. století vymizel zcela úplně.

Druhým hnutím, které svým způsobem vychází z luriánské kabaly, ale je diametrálně odlišné

od sebastianismu, je tzv. novodobý chasidismus, který je zatím považovan za poslední fázi

židovské mystiky332, která přetrvává dodnes, hlavně na území USA a Izraele. Novodobý

chasidismus ovšem nevznikl tam, kde jsou dnes jeho stoupenci nejvíce, ale ve východní

Evropě, převážně v Polsku, na Ukrajině, v Litvě a pod. Důvodem vzniku novodobého

chasidismu byly tragické události, o kterých jsme již hovořili. Byly to hlavně chmelnické

masakry proti židům na tomto území a také akce proti židům ze strany křesťanů. Tyto události

zapříčinily příšerný stav židovstva v těchto oblastech – obrovskou chudobu, strádání i citovou

ztrátu blízkých. Někteří, kteří přežili, odešli do zahraničí (odchod inteligence) a chudí lidé

331 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 164332 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 171

zůstávali a začali se věnovat „nudnému“ studium Talmudu, kterému se říká pilpul. Vše se

změnilo, když se objevila postava jménem Israel ben Eliezer, zvaná Bešt podle začátečních

písmen slov Baal Šem Tov – což v hebrejštině znamená muž dobrého jména. Tento tvůrce

novodobého chasidismu se narodil na Ukrajině, byl chudým studentem, kterému učení nešlo

podle představ. Jeho nebavilo „nudné“ studium Talmudu, ale naopak se velmi zajímal o

praktickou židovskou mystiku. Raději meditoval než li studoval. To byl ovšem základ

filosofie novodobého chasidismu. Bešt se stal pomocníkem ve škole a vyprávěl žákům různé

příběhy. Vyprávění je základním nástrojem předávání novodobého chasidismu. Později Bešt

trávil více času v přírodě, protože byl toho názoru, že příroda je jen „převlečený“ Bůh, že boží

přítomnost je ve všem kolem nás. Proto například uznává chasidismus přítomnost zla ve světě

a obhajuje ho tím, že v každém „zlu“ je i trocha boží přítomnosti, protože ta je ve všem, je

tam tedy i něco pozitivního. Z toho plyne další charakteristika novodobého chasidismu, tou je

radost. Jak víme, chasidismus vychází z negativního prostředí, možná proto je jeho učení

naopak velmi pozitivního charakteru. Podle této filosofie by se měl člověk radovat a tím

pozitivně ovlivňuje sám sebe, tak i celý svět. Vždyť Bůh je všudypřítomný, to by mělo

člověku přinášet radost. Také například modlitby by měli být radostné a veselé. Z tohoto

plyne i další znak chasidismu, názor, že není potřeba tolik askeze, protože vše by mělo být

veselé, pozitivní, založené na upřímnosti. Proto se například chasidé modlí v jakoukoliv denní

dobu, ne v přesně stanovený čas, protože je to více přirozené, uvolněné a radostné. Z takto

pozitivního myšlení vychází i jiné chápání mesianismu. Chasidé chtěli oslabit čekání lidí na

příchod mesiáše, protože chtěli zmírnit jejich zklamání, kdyby to opět nebyl ten pravý mesiáš.

Kolem roku 1740 se usadil Baal Šem Tov v městečku Mezibož, „které se stalo prvním

ohniskem chasidismu“, kde se jeho „věhlas mystika, léčitele a tvůrce amuletů nezadržitelně

šířil.“333 Právě v této době začínal mít Bešt spousty svých stoupenců a žáků. Jeho učení však

nebylo založeno na studiu svatých textů a zapisování si výroků svého učitele, ba naopak. Bešt

svým žákům vyprávěl různé příběhy, příhody ze života, to byl styl jeho učení a předávání jeho

filosofie. Byl přesvědčen, že člověk je poután k Bohu svým citem, srdcem, nikoliv rozumem.

Bešt považoval lidskou upřímnost, „nadšení“, v hebrejštině hitlahavut, za podstatné.

Další odlišným znakem chasidismu, který s těmi předchozími velice souvisí, je jeho typ vůdčí

náboženské osobnosti.334 Po smrti Bešta se nevědělo, kdo bude jeho nástupcem, avšak jeho

333 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 183334 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 175

žáci a stoupenci začali uznávat svaté osobnosti zvané cadik. Ten ovšem není „jen“ člověk

spravedlivý a zbožný, který svými činy ovlivňuje svět i celý kosmos, nýbrž je to postava,

která má určitý charakter, má charisma a dokáže tím své žáky zaujmout, získat si je a nemusí

to být nutně typ vzdělaného rabína, znalého náboženského práva. Chasidský cadik je

prostředníkem mezi Bohem a naším světem a soustřeďuje kolem sebe lidské duše335, které by

ovšem měli být z jeho „duševní skupiny“ či rodiny, o kterých jsme hovořili dříve.

Za vše, co víme o životě a učení Baal Šem Tova, vděčíme jeho žákům., kteří o něm napsali

mnoho děl. Prvním chasidským spisem a zároveň nejdůležitějším, protože je nejlepším

pramenem Beštova učení, je Pokolení Jakoba Josefa, Taldot Jaakov Josef, který napsal rabi

Jakob Josef z Polnoje. Je zajímavé, že tento talmudista a kabalista zprvu s chasidismem

nesouhlasil, ovšem po setkání s Baal Šem Tovem své postoje změnil a stal je prakticky jeho

spoluzakladatelem. Dalším takto významným Beštovým žákem byl rabi Dov Ber, který také,

stejně jako rabi Jakob Josef, nebyl zprvu chasidskému učení příliš nakloněn. Až po setkání

s jeho budoucím učitelem, který ho vyléčil z nemoci, změnil svůj názor a stal se Beštovým

nástupcem. Dov Ber přemístil centrum chasidismu do Mezriče a hnutí organizačně upevnil.336

Napsal Kázající svá slova Jakobovi, Magid Dvarav le Jakakov, kde např. popisuje symboliku

luriánské kabaly. Dalším textem novodobého chasidismu je spis jménem Chvalozpěvy na

Bešta, Šivchej ha Bešt, který nám podává informace o vizionářských schopnostech jejich

učitele a zachycuje různé tradice a vzpomínky. Posledním, koho si zde uvedeme v souvislosti

s novodobých chasidismem, je Šneur Zalman. Tento žák rabiho Dov Bera je dnes asi

nejslavnějším a nejdůležitějším chadiským autorem, který si založil vlastní větev chasidismu

– Chabad, která se dodnes těší velkému zájmu. Šneur Zalman je autorem několikadílného

spisu Tanja. Základní myšlenkou je názor, že rozum je stejně důležitý jako cit, o kterém

hovoří klasický novodobý chasidismus. Cit je zde řízen rozumem.

335 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 179336 Vladimír Sadek, Židovská mystika, str. 185

Foto: „Micva bus“ - mesianistická hnutí existují mezi Židy dodnes. Výrazná je například v Izraeli činnost skupiny chasidů, kteří za svého mesiáše prohlásili Nachmana z Braslavi.. Hnutí je známé pro svůj svérázný styl misie mezi mladými lidmi, využívajícím elektronickou disco hudbu.

Křesťanská kabala

Posledním je směr či proud, který nazýváme křesťanská kabala, která vzniká v době 15. stol.

ve Florencii, tedy v období přelomu středověku a renesance. V té době byl vynalezen

Gutenbergův knihtisk a díky němu byla literatura podstatně přístupnější jak filosofům a

učencům tak i široké veřejnosti. Proto vycházely nejen spisy křesťanské, ale také spisy jiných

náboženských nauk, jako byl novoplatonismus nebo spisy pythagorejské. Reakcí na tyto

„nové“ nauky a náboženské směry byla snaha o obhájení křesťanství,nebo synkretismus.

Proto se hledaly různé prapůvodní tradice, které by byly společné pro všechna světová

náboženství a náboženské směry. Rozšířil se názor, že mimo jiná náboženství a nauky mají i

židovská kabala, okultismus a křesťanství stejné kořeny.

Otcem křesťanské kabaly je Pico della Mirandola, přírodní filosof, který spojoval

novoplatonismus s židovskou kabalou a křesťanskou filosofií. V roce 1486 sepsal dílo 900

tezí, kde se snažil poukázat na příbuznost křesťanství a jiných náboženských nauk. Toto

velkolepé dílo bylo ovšem papežem zakázáno a bylo považováno za heretické. Přesto k němu

Mirandola napsal svou obhajobu. Od tohoto okamžiku, díky 900 tezím, se dostala kabala do

povědomí i nežidů. Pokračovatelem Pico della Mirandoly byl Johannes Reuchlin, německý

právník. V období jeho života vzniká např. první hebrejská gramatika v latině. Reuchlin

napsal dvě díla: O zázračném jméně, De Verbo Mirifico a O umění kabaly, De Arte

Cabbalistica.

Posledním zástupcem křesťanské kabaly, o kterém si povíme, je Heinrich Cornelius Agrippa

z Nettensheimu, známý nejen pro svou okultní činnost, ale také pro své lékařské či právnické

schopnosti. Agrippa z Nettensheimu se narodil v roce 1486 v Kolíně nad Rýnem v dnešním

Německu. Navštěvoval tamější univerzitu a později vyučoval teologii. Později byl dokonce

povýšen na rytíře, stal se lékařem i doktorem práv. Agrippa byl ovšem stoupencem i vysoké

magie, proto byl pronásledován i jako kacíř. S kabalou se Agrippa seznámil díky Reuchlinovi

a viděl v ní cosi okultního a magického. Jako křesťanský teolog měl zajímavou myšlenku

tyto dvě nauky propojit, neboť stejně mají jeden stejný původ. Na základě těchto myšlenek

nakonec vzniká velkolepé dílo Okultní filosofie, kde Agrippa slučuje právě křesťanství

s okultní filosofií a kde obhajuje také magii. Domnívá se, že magie odkazuje ke křesťanství a

proto se jí snaží, v rámci křesťanství, rehabilitovat. V díle například tvrdí, že kabala vypovídá

o příchodu Krista.

Otázky a úkoly:

1. Vysvětlete pojmy „Mystika“ a „Kabala“. Mezi mystikou a magií existuje tenká

hranice. V čem spočívá?

2. Z jakých zdrojů čerpá židovská mystika?

3. Které biblické knihy, případně jejich pasáže jsou klíčovým zdrojem motivů pro

židovskou mystiku?

4. Co je to „Pardes“? Popište a vysvětlete.

5. Co jsou „Zohar“, „Bahir“, „Sefer Jecira“? Uveďte je do historického kontextu.

6. Čím je pro Židy významný rok 1492? Co se tehdy změnilo? Jaké dopady měly události

tohoto roku na židovské myšlení? Jaká nová centra židovského myšlení po tomto roce

vznikají?

7. Vyjmenujte alespoň dvě mesiášská hnutí. Jaký byl historický kontext jejich činnosti a

jaké byly její dopady?

8. Srovnejte německý středověký chasidismus s tím, co víte o hnutí podobného jména,

založeného v 18. století. Čím se tato hnutí navzájem tak výrazně liší?Která osobnost se

skrývá pod akronymem „Bešt“? Čím se proslavila?

9. Kdo to byl Gerschom Scholem? Čím se proslavil?

Prameny:

BUBER, M. (1994). Život Chasidů. Nadace Arbor vitae. Praha

NEWMAN, J., Sivan G. (2004). Judaismus od A do Z. Nakladatelství Sefer s.r.o. Praha

SADEK,V. (2003). Židovská mystika. Nakladatelství Fra, Praha

SCHOLEM, G.(1961). Major trends in jewish mysticism. Schocken Books. New York

Obr. 3: Sefirotický strom

11. Haskala

V 18. století docházelo k prvním pokusům o emancipaci Židů v rámci evropské společnosti,

například roku 1753 se pokusila britská vláda poskytnout židovským obyvatelům země

občanská práva.337 Avšak všeobecné povědomí o Židech, jejich kultuře a náboženství bylo

stále ještě v zajetí antisemitistických předsudků, kterým se neubránili ani vzdělanci, jako byli

například Voltaire a další evropští osvícenci. Po francouzské revoluci došlo v evropských

zemích ke zrovnoprávnění Židů a ti nabývali na dvorech evropských panovníků určitý vliv.

Tento krok v sobě nesl také jejich snahu o připodobnění se většinovému evropskému

obyvatelstvu a odvržení některých prvků židovské kultury.338 Právě v této době vzniklo

židovské osvícenství, Haskala, které napodobovalo osvícenství v západní Evropě a usilovalo

v intelektuální rovině o vzkříšení hebrejštiny jako jazyka Židů a snažilo se najít přijatelnou

rovnováhu v soužití Židů a nežidovské většiny v Evropě.

Pojem Haskala, její vznik a cíle

Haskala, neboli židovské osvícenství, je název pro židovské hnutí od konce 18. století

inspirované evropským osvícenstvím.339 Stalo se zdrojem pro pozdější politické hnutí

(sionismus) a židovskou emancipaci v 19. století.

Hnutí bylo založeno na racionalismu a snažilo se překlenout propast mezi židovskou vírou a

sekularizovanou evropskou společností. Následovníci se označovali jako maskilim („moudrá“

či „bystrá osoba“),340 slovem odvozeným od původního čestného titulu používaného mezi

talmudskými učenci. Obhajovali hebrejský jazyk jako náhradu za jidiš. Rovněž prosazovali

srovnatelný vzhled, oděv a chování s místními zvyklostmi. Odsuzovali talmudismus a

chasidismus, a proto se termín maskil stal mezi ortodoxním židovstvem synonymem

volnomyšlenkáře a sekularisty.341

337 Potok, Ch.: Putování. Dějiny Židů. str. 407.338 Potok, Ch.: Putování. Dějiny Židů. str. 410-412.339 Singer, Isidore. Alder, Cyrus (eds.) et al. The Jewish Encyclopedia. str. 256 (online), (cit. 30.9.2007), dostupné z: http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=350&letter=H&search=haskalah.340 Newman, Ja´akov. Sivan, Gavri´el. Judaismus od a do z. str. 109. 341 Tamtéž, str. 109.

Hnutí se zrodilo v Německu a důležitým střediskem se stala provincie Halič. Vliv měla

Haskala i na židovské komunity v Polsku a dalších místech Střední Evropy. Později došlo

k rozšíření do východních slovanských oblastí.342

Významní představitelé Haskaly, časopis Laskaly

Za otce Haskaly je považován Moses Mendelssohn (1729-1786) z německého Dessau.343

Pocházel z rodiny písaře – sofera a jelikož se vyučil účetním, celý život zůstal obchodníkem.

Přesto proslul primárně jako filozof, který se snažil obhajovat sdílení společné kultury

s nežidovskou společností s tím, že si Židé ponechají své židovství. Psal německy, jazykem

vzdělanců, a v jeho dílech (např. Faidon, Jeruzalém aneb O náboženské moci a judaismu) se

objevují výklady slučitelnosti židovské víry se všeobecnou evropskou kulturou. Snažil se

reprezentovat judaismus jako nedogmatické, racionální náboženství, které je otevřené

změnám a pokroku. Apeloval i na posilování přátelských vztahů mezi Židy a křesťany,

protože judaismus je přeci náboženství tolerantní a lidské. Rovněž usiloval o znovuobnovení

hebrejského jazyka a literatury a roku 1778 přeložil Tóru do němčiny s hebrejským

komentářem. Tím chtěl zvýšit prestiž hebrejštiny. Z let 1756 až 1758 pochází dílo Kohelet

musar („Morální kazatel“),344 v němž Mendelssohn píše o obrodě hebrejštiny.

Mendelssohn také vyvrátil myšlenku, že židovské modlitby jsou protikřesťanské. Zároveň po

událostech v Altoně u Hamburku v 50. letech 18. století (kde došlo k pronásledování

šabatiánského hnutí) stál proti klatbě (cherem),345 jak poukazuje ve své Vorrede

(„Předmluva“) k německému překladu díla Vindiciae Judeorum („Oprávněné nároky

Židovstva“) od rabína Manase ben Israela.

„Mateřský národ nemůže spojovat právo užívat určitý materiální statek s vyznáním určitého

smýšlení podle jeho výběru, nemá právo trestat nebo odměňovat jeho odmítnutí nebo přijetí ...

.“ 346

342 Singer, Isidore. Alder, Cyrus (eds.) et al. The Jewish Encyclopedia. str. 256.343 Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. str. 289.344Hayoun, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II. str. 50.345Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. str. 290.346 Jde o výzvu k rabínům a činitelům židovských obcí , aby dobrovolně nepoužívali vynucovací opatření (např. vyobcování) a chovali se tolerantně a s láskou. Citováno z: Hayoun, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II. str. 59.

Člověk by se podle něho měl svobodně rozhodnout, zda bude členem určité církve, a zároveň

by měl mít právo dobrovolně společenství opustit. Dále prosazoval ukončení persekuce a

diskriminace Židů a přiznání občanských práv a svobod obyvatelům židovského vyznání.

Mendelssohnovy myšlenky byly ostře napadány, především pro ideu, že v Tóře není obsažena

národní kultura Židů ve své celistvosti. Podle něho by totiž Žid měl uctívat svého Boha doma,

a když vyjde ze svého domu, připojit se k všeobecné evropské kultuře. Z toho tedy vyplývalo,

že by každý Žid příslušel ke kultuře, v níž by zrovna žil. Proto byl Mendelssohn apologetou

judaismu Jecheckelem Kaufmannem označen za „židovského Luthera“, protože oddělil víru

od národa.347

Přes sporné názory Moses Mendelssohn položil základy židovského osvícenství a v jeho

stopách pak pokračovali jeho žáci jako byl Isaak Satanow (1732-1805), Salomon Dubnov

(1738-1813), rabi Baruch Schick ze Šklowa (1740-1812), Herz Homberg (1749-1841),

Salomon Maimon (1752-1800), Issak A. Euchel (1758-1804) nebo David Friedländer (1750-

1834).348

Právě David Friedländer je zajímavým příkladem žáka, protože se stal průkopníkem reformy

a emancipace pruských Židů. Působil jako hlavní mluvčí židovského osvícenství a rovněž stál

jako spoluzakladatel u zrodu jüdische Freischule (židovská nepovinná škola) v Berlíně. Do

této škola mohly v duchu ekumenismu chodit i křesťanské děti. Významně se zapříčinil také o

rozvoj židovské literatury, když přeložil sidur349 do němčiny (vyšlo ve dvou svazcích v roce

1776).350

Dalším představitelem židovského osvícenství byl Naftali Herz Wessely (1725-1805),

pocházející z německého Hamburku. Žil v době Mendelssohna a také se s ním osobně znal.

Jako jeho starší přítel mu pomohl jak s biblickým komentářem, tak s reformou tradičního

židovského školství. Je autorem pamfletu „Dibre Shalom we-Emet“, který adresoval

rakouským židům. Nabádá je v něm, aby využívali možností, které jim nabízí Toleranční

347Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. str. 291.348 Hayoun, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II. str. 133-134.349 Sidur je židovská modlitební knížka, která má zákony uspořádány v určitém pořádku. 350 Hayoun, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II. str. 135.

patent, vydaný císařem Josefem II. roku 1781 (více o Židech za Josefa II. viz. kapitola 9 –

Středověký judaismus). Právě tento dopis se stal manifestem židovského osvícenství. Po jeho

uveřejnění se na Wesseleho snesla vlna kritiky hlavně z řad ortodoxních rabínů a pamflet byl

ve Vilně dokonce veřejně spálen.351 Tyto útoky se však minuly účinkem a Wessely našel mezi

německými židovskými intelektuály přátele, se kterými roku 1783 založil časopis Measef

(„Sborník“).

Časopis Measef byl prvním časopisem, ve kterém byly publikovány myšlenky Haskaly. Byl

založen studenty Mosese Mendelssohna v pruském Koenigsbergu roku 1783 jakožto

měsíčník. Od roku 1790 vycházel pouze jednou ročně352 a až v roce 1811 přestal být vydáván.

Časopis vydávala skupina „Přátelé hebrejské literatury“ s cílem podpory užívání hebrejštiny a

šíření myšlenek Haskaly mezi židovským obyvatelstvem. Hebrejština pro ně představovala

jazyk světský a sloužila jim jak k vyjádření běžných problémů, tak k profesionálním

vědeckým formulacím. Příspěvky v časopise Measef byly mnoha žánrů, jednalo se například

o poezii, pověsti, výklady Bible a eseje týkající se hebrejské lingvistiky nebo židovských

dějin.353

Ve 40. letech 19. století se myšlenky Haskaly rozšířily do Ruska. Skupina nazvaná Shoharei

Or ve-Haskalah (Hledači světla a vzdělání) zde začala vydávat první hebrejský literární

časopis Pirhej Zafon (Květiny Severu), ve kterém vycházely historické povídky a hebrejsky

psaná poezie.354

Velký vliv na židovské osvícenství měli i myslitelé a exegeti – nežidé. Mendelssohn se

z mnohými dokonce přátelil. Šlo například o Gottholda Ephraima Lessinga, Thomase Abbta

(matematik) a Isaaka Iselina z Bazileje (filosof),355 kteří významně Mendelssohna ovlivnili

během vzájemné spolupráce na jeho knihách.

351 Rosenthal, H., Wiernik, P. (online), (cit. 3.10.2007), dostupné z: http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=350&letter=H&search=haskalah352 Alter, R. The Emergence of Modern Hebrew Literature. (online), (cit. 6.10.2007), dostupné z: http://www.myjewishlearning.com/culture/literature/Overview_Hebrew_Literature/Literature_BegModHeb_Alter.htm353 Schoenberg, S. The Haskalah. (online), (cit. 7.10.2007), dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/Haskalah.html354 Schoenberg, S. The Haskalah. (online), (cit. 7.10.2007), dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/Haskalah.html355 Hayoun, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II. str. 74-75.

Gotthold Ephrajim Lessing (1729-1781) je jedním z hlavních představitelů německého

osvícenství, básník, dramatik, publicista a filosof. Narodil se v Kamenici v Horní Lužici

v rodině duchovního a teologa. Své vzdělání završil v Lipsku studiem teologie, medicíny a

později také literatury a filosofie. Po studiích pracoval jako recenzent pro Vossische Zeitung.

V letech 1767 až 1770 působil jako dramaturg Německého národního divadla v Hamburku a

poté se stal knihovníkem Herzog-August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu.

Pro dílo Gottholda Lessinga je příznačný zájem o divadlo, kritizoval napodobování

francouzského divadla a nabádal obracet se ke vzorům, jakými byli Aristoteles nebo William

Shakespeare. Je autorem mnoha divadelních her, které jsou považovány za prototyp

moderního německého buržoazního divadla, z nichž můžeme jmenovat tragédii o nešťastné

lásce Emilia Galotti, nebo komedii Moudrý Nathan.

Dopad Haskaly na vzdělávání

Židovské osvícenství nejvíce ovlivnilo školství a vzdělávání Židů. Stálo u změny učebních

osnov a otevřelo studium rovněž pro ženy. Maskilim kladli důraz nejenom na znalosti

Talmudu, ale i na jazykové a praktické znalosti, které by dopomohly žákům lépe se začlenit

do moderní společnosti, v které žijí. Učili děti toleranci a racionalitě. Zároveň podporovali

židovské uvědomění výukou židovské historie a starověké hebrejštiny.

Díky tomuto úsilí maskilim dokázali zakládat nové školy, dostupné pro rozdílné společenské

vrstvy. V jejich snaze jim velmi pomohla i osvícená vláda Josefa II. (více viz. kapitola 9),

který vydal toleranční patent. Mimo jiné se v něm mluví o zakládání židovských škol, kde by

se učily jako židovské, tak světské předměty. Dokonce došlo ke změně v přístupu vzdělávání

dívek, které se do této doby učily doma se soukromými učitelkami. Od počátku Haskaly

maskilim založili nové školy určené primárně pro chudé dívky, které se zde učily hebrejštinu,

němčinu, základy náboženství, aritmetiku, modlitby a etiku. Některé školy pak vzdělávaly

studentky ještě v jazyku jidiš, domácích pracích a zpívání.

Nové školy nevznikaly pouze v Německu, ale také v Polsku a Rusku.356 Ruská vláda se

podílela v 1. polovině 19. století dokonce na vzniku sítě státních židovských škol, kde se učil

jak jazyk ruský, tak rovněž jazyk německý. Dokládá to tedy inspiraci v systému německého

osvíceneckého školství. Každopádně všechny tyto židovské školy po celé Evropě byly

školami základními. Starší studenti, kteří chtěli ve vzdělání pokračovat, museli docházet již

do nežidovských institucí.

Dopad Haskaly na jazyk Židů

Kromě pokroků ve vzdělávání ovlivnilo židovské osvícenství také jazyk Židů. Do té doby (do

17. století) byl nejpoužívanějším jazykem Židů jidiš357, ale vlivem Haskaly a emancipace

došlo k jeho nahrazení evropskými jazyky a k obrodě hebrejštiny.

Sám Moses Mendelssohn jako průkopník Haskaly jidiš opovrhoval a pokud o tomto jazyku

mluvil, nebál se použít slov: „jidiš je směšný jazyk bez gramatiky, který lze považovat za

příčinu morální korupce“.358 Někteří intelektuálové dokonce volali po tom, aby se jidiš

odstranil z židovských škol nebo se používal spolu s hebrejštinou pouze v knihách a při

obchodních transakcích.

Bohatí Židé tak podporovali své potomky ve studiu evropských jazyků, hlavně francouzštiny,

aby se lépe dorozuměli s nežidovským obyvatelstvem a ukázali svoji výlučnost. Jazykem

středních vrstev se pak stala němčina. V Nizozemí se ve velké míře používala místo jidiš

holandština. Obdobná situace byla v Rusku, kde maskilim sice obhajovali jidiš a hebrejštinu,

ale pouze jako dočasný nástroj k rozšíření osvícenských myšlenek, a proto primárně

upřednostňovali ruštinu.

Rozvoj hebrejštiny nastal také vlivem osvícenství. Jejím prvotním prosazovatelem byl právě

Moses Mendelssohn, který přeložil Tóru do němčiny a připojil k překladu hebrejský komentář

356 Singer, Isidore. Alder, Cyrus (eds.) et al. The Jewish Encyclopedia. str. 257-258.357 Základem jidiš je německý jazyk ovlivněný hebrejštinou a dalšími jazyky daného prostředí, kde Židé žili. Název jidiš je odvozený od německého slova jüdisch – židovský. Dodnes tento jazyk používá více jak čtyři milióny Židů po celém světě. 358 Roth, Cecil (eds.). Encyclopedia Judaica. str. 1437.

(viz výše). Dalším významným zastáncem používání hebrejštiny jako mluveného jazyka byl

Eliezer Ben Jehuda (1858-1922). Mnoho let života se věnoval přípravě prvního moderního

slovníku hebrejského jazyka, který se stal základem moderní hebrejské lexikografie. Aby byla

hebrejština použitelná v běžné mluvě, obohatil ji o mnoho termínů. Většinu svých raných

článků publikoval v časopise Perece Smolenskina Hašachar. Roku 1881, před vypuknutím

pogromů v Rusku, emigroval do Palestiny. Ještě předtím došlo mezi Perecem Smolenskinem

a německými židovskými osvícenci k rozmíšce, týkající se používání hebrejštiny. Němečtí

příznivci Haskaly tvrdili, že zachování hebrejštiny je anachronismem, zatímco Smolenskin

argumentoval tím, že právě hebrejština může působit jako tmelící prvek židovské komunity.359

Eliezer Ben Jehuda kritizoval také literaturu Haskaly psanou hebrejsky za její škrobený a

průměrný styl. To bylo podle něj zapříčiněno tím, že autoři hebrejštinu nepoužívali

v každodenním životě a ve svých dílech popisovali společnost, která vůbec hebrejsky

nehovořila. Používala jidiš, ruštinu nebo polštinu. Podle Ben Jehudy se nestačilo snažit o

intelektuální obrodu jazyka, ale bylo nutné usilovat o vytvoření židovského území v Palestině.

V apelu adresovaném Smolenskinovi tedy zaznívá: „Pane, obrody [hebrejštiny] ale nelze

dosáhnout překlady; musíme z ní učinit jazyk našich dětí na půdě, na níž kdysi vzkvétala a

nesla plody!“360 (více viz. kapitola 12).

Obdobně se o rozvoj hebrejštiny a jejího rozšíření prosazoval osvícenský časopis Measef,

který uveřejňoval hebrejské články (zmínka výše). Nejprve se hebrejština prosadila v oblasti

vědy, ale rázem se její použití rozšířilo do poezie, pověstí, mýtů, studií, biblických exegezí a

esejí o židovské historii a denních zpráv. Tak díky pozvednutí hebrejského jazyka došlo

k rozvoji židovské literatury.

Židovská literatura

Židovská literatura zaznamenala od konce 17. století obrovský rozvoj. Vděčí za to jak snaze

Židů emancipovat se a vymezit se tak vůči evropským kulturám, tak také rozšíření hebrejštiny

a vydávání židovských časopisů, které zprostředkovávaly články široké veřejnosti. Velmi

359 Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Str. 89. 360 Arthur Hertzberg. The Zionist Idea. Str 168. In: Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Str. 90.

populární mezi čtenáři byly novely z palestinského prostředí, kde se objevovaly postavy

popsané jako židovští milovníci, udatní válečníci nebo naopak ničemové a děj přesunut do

doby starověku. Tyto romány obsahovaly také skryté poučení, že si Židé za svoji současnou

situaci mohou sami, protože v minulosti jen nečinně seděli a čekali na příchod mesiáše,

zatímco mohli převzít kontrolu nad svým osudem pomocí politické akce.

V pozdějším období Haskaly došlo k proměně židovské literatury. Romantické téma bylo

opuštěno a čtenář si tak mohl přečíst o myšlenkách Haskaly, smyslu judaismu a současných

problémech Židů v Evropě. Knihy a články s fiktivním dějem vycházely ve většině případů

nadále v jidiš, aby byly srozumitelné pro nejvíce čtenářů (převážně ženy a nevzdělané muže).

Pouze odborné publikace určené židovské inteligenci a poezie se psaly hebrejsky. Postupně

v těchto publikacích převládlo téma sionismu, touze mít vlastní židovskou domovinu.

Haskala v Rusku

V 19. století se osvícenské myšlenky rozšířily z Německa a Střední Evropy do Ruska, kde

rovněž našly značnou podporu mezi ruským Židovstvem. Právě Židé žijící v Rusku pod

carskou nadvládou museli čelit oficiální diskriminační politice, která je vylučovala z výkonu

specifických povolání a z veřejné služby.

Ve druhé polovině 19. století zde ale došlo k pokusům o liberalizaci, židovští žáci směli

docházet do některých škol a uvnitř židovské komunity se šířily myšlenky židovského

osvícenství. Na druhou stranu prodělala emancipace roku 1881 velkou krizi, kdy po celé zemi

propukly rozsáhlé protižidovské pogromy.

Jedním z přestavitelů generace ruských židovských osvícenců byl Perec Smolenskin, žijící

v letech 1842 až 1885. Působil v Oděse, která byla v té době centrem židovského osvícenství

v Rusku. Po několika letech v Oděse se Smolenskin přestěhoval do Vídně, kde vydával svůj

časopis Hašachar (Úsvit).

Mnoho Židů v té době mělo ruské vzdělání, ale nemohli se identifikovat s ruským národem a

mnohdy byli diskriminováni. Proto se často objevovaly myšlenky, že Židé jsou národem

s vlastní identitou, která již nemůže být založena pouze na náboženských obřadech.

„Po čtyři tisíce let jsme byli bratry a dětmi jednoho národa… Taková jednota může být

založena jen na pocitech bratrství, na národním citu, který vede všechny, kdo se narodili jako

Židé, k prohlášení: Jsem synem tohoto národa… Nehledě na hříchy vůči náboženství, všichni

Židé patří ke svému lidu, pokud jej nezradí. To je zásada, kterou musíme vybudovat.“361

Podle Smolenskina není důležitý prvek společné země, ale hlavní je společné duchovní

dědictví. Proto je možné, aby byli Židé občany různých států a zároveň zůstali sjednoceni

skrze svou duchovní identitu.

„Ano, my jsme národ. Byli jsme národem od počátku a jsme jím dodnes. Nikdy jsme

nepřestali být národem, ani poté, co bylo zničeno naše království a byli jsme vyhnáni z naší

země… Dnes však nejsme takovým národem jako všechny ostatní, jako jsme nebyli stejným

národem jako ty jiné v době, kdy jsme žili v naší zemi. Základem naší jednoty nikdy nebyla

půda Svaté země a podstatu národnosti jsme neztratili, ani když jsme byli ze své země

vyhnáni. Vždycky jsme byli duchovním národem, národem, jehož Tóra byla základem jeho

státnosti… Jsme národem, protože v duchu a v mysli se považujeme za svázané pouty

bratrství. Naše jednota byla udržována jinak, jinými způsoby než jednota všech ostatních

národů, ale znamená to snad, že jsme národem méně než ti ostatní?

V praktickém životě je každý Žid občanem té země, v níž žije, a je jeho povinností být dobrým

občanem, který na sebe bere všechny závazky občanství jako příslušníci ostatních národů té

země. Země, v níž žijeme, je naší zemí. Kdysi jsme měli svoji vlastní zemi, ale ta nebyla oním

poutem, které nás spojovalo. Naše Tóra je naší rodnou zemí, která z nás dělá národ, národ

pouze v duchovním smyslu, ale v normálním životě jsme stejní jako všichni ostatní.“362

Perec Smolenskin přichází s myšlenkou, že emancipace Židů ještě zvětšuje nepřátelství proti

nim, protože se dostávají na pozice, které pro ně dříve byly zapovězené. Je jedním z ideologů

hnutí sionismu, po pogromech v Rusku roku 1881 zdůrazňoval potřebu vystěhování Židů ze

361 Arthur Hertzberg. The Zionist Idea. Str 146. In: Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Str. 66.362 Arthur Hertzberg. The Zionist Idea. Str 147. In: Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Str. 67.

země. K tomu, kam by měla emigrace směřovat, říká: „Má-li být vlna emigrace soustředěna

na jedno místo, bezpochyby není myslitelná žádná jiná země na světě než Erec Jisrael.“363

Dalším představitelem první generace maskilim v Rusku kromě Perece Smolenskina byl

Moše Leib Lilienblum (1843-1910). Narodil se v Litvě, po ukončení náboženského vzdělání

se přiklonil k myšlenkám Haskaly a odstěhoval se do Oděsy. Ve svých dílech zdůrazňoval

potřebu židovské komunity přizpůsobit se moderním trendům. Jen tak mohou překlenout

propast mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem carského Ruska. Za záruku tolerance

a vzájemného pochopení považoval vzdělání Židů i nežidů, a v důsledku toho oproštění se od

předsudků. Po pogromech roku 1881 však svá stanoviska přehodnotil a v sérii článků

nazvaných Cesta návratu přichází s myšlenkou vytvoření židovského národního

sebevědomí.364 Lilienblum se pak přiklonil k ideji vytvoření národní židovské domoviny

v Palestině a stal se jednou z vůdčích postav hnutí Chovevej Cion, jejímž úkolem byla

příprava vhodných podmínek pro přistěhovalectví do Palestiny.

Opozice Haskaly – chasidismus

Odpůrcem myšlenek Haskaly bylo hnutí chasidismus (chasid – zbožný, chasidismus – hnutí

zbožných),365 které se snažilo obnovit lidovou zbožnost a důvěrný vztah s Bohem. Haskalu

brali jako hnutí oddalující se od Boha a maskilim za volnomyšlenkáře. Chasidé odkazovali již

na kniha Přísloví, která se o zbožnosti zmiňuje: „Když se přižene vichřice, je po svévolníkovi,

kdežto spravedlivý má základ věčný.“ (10:25)

V traktátu Chagiga 12b se objevuje výrok, že svět stojí na jediném sloupu, jehož jméno je

cadik (o cadikovi viz dále). Za první spravedlivé jsou pak považováni především Job a David

z Tanachu.366

Novodobý chasidismus vznikl v 18. století v Haliči a velmi brzy po svém vzniku se ostře

vymezil vůči židovskému osvícenskému hnutí. Za zakladatele hnutí lze považovat Israele Ben

363 Tamtéž, str. 68.364 Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Str. 71-72.365 Sadek, Vladimír. Židovská mystika. str. 176.366 Tamtéž, str. 176.

Eliezera (1700-1760) známějšího pod jménem Baal-šem-tov (zkráceně Bešt – pán dobrého

jména) z osady Okop.367 Kolem roku 1740 se usadil ve městě Miedžibož – 1. centra nového

hnutí. Jeho učení vycházelo z luriánské kabaly (kabala viz. 10. kapitola). Bešt neuznával

zaznamenávání svých myšlenek, upřednostňoval přímý kontakt prostřednictvím dialogů nebo

proslovu. Proto také nejdůležitější dílo o jeho myšlenkách a životě vzešlo až z pera jeho žáka

rabi Jakoba Josefe z Polonoje.368 Jeho spis Toldot Jaakov Josef (Pokolení Jakoba Josefa) je

prvním chasidským dílem. Pro rekonstrukci Beštova života, včetně legend, které se o něm

tradují, je ale asi nejdůležitější spis Šivchej ha-Bešt (Chvalozpěvy na Bešta), kde se praví:

„... uzdravuje (Bešt) nemocné, pomáhá bezdětným manželstvím, přivolává déšť, silou

modlitby rozechvívá vodu v nádobách, upadá do mystického tranzu a třesu, který se přenáší i

na jiné ...“369

Již zmíněnými významnými žáky Bešta, kteří se zasloužili především o zachování jeho života

a myšlenek tím, že je nechali sepsat byli rabi Jakob Josef z Polonoje a rabi Dov Ber

z Meziřiče,370 oba původně stoupenci luriánské kabaly. Právě rabi Dov Ber položil základy

chasidismu jako mystického židovského směru. Byl také vybrán jako nástupce Bešta a

centrum chasidismu se tak přeneslo do Meziřiče. Vychoval mnoho žáků (snad až tři sta), kteří

pomohli chasidismus rozšířit do okolních zemí. Mezi jeho následovníky vynikl rabi Šneur

Zalman z Ljadi (1745-1815),371 který je dodnes považován za nejdůležitějšího chasidského

autora. Mimořádný význam pro hnutí má především jeho spis Tanja („učili jsme se“) podle

úvodní věty z Babylonského talmudu (traktát Nida 30b): „ Učili jsme se ... buď spravedlivý a

nebuď hříšný. ...“

Jeho druhý název je Likutej amarim („ soubor výroků“). Zalmanův chasidský směr je někdy

označován také jako Chabad podle tří sefír, které zde hrají velkou roli. Tento směr se velmi

často odkazuje na židovského filosofa Mošeho ben Maimonida.

Charakteristickým znakem Chasidů je způsob jejich modlení, jehož základy položil také

Eliezer. Cestu k Bohu otevírá podle Eliezera pouze radostná a vroucná modlitba, při které se

367 Popper, David. Chasidim. str. 48.368 Sadek, Vladimír. Židovská mystika. str. 182.369 Tamtéž, str. 183.370 Sadek, Vladimír. Židovská mystika. str. 184.371 Tamtéž, str. 186.

člověk musí plně soustředit. Modlitba je doprovázena dramatickými gesty, zpěvem, tancem,

tleskáním, při kterých se modlící dostává do extatických stavů. Mezi modlením pak bylo

dovoleno kouřit nebo pít.372 Prostředníkem mezi Bohem a člověkem měl být duchovní vůdce

chasidské obce – cadik (spravedlivý), osoba nadaná božskou silou. Nemusí se nutně jednat o

člověka učeného, znalce náboženského práva, ale především o člověka charismatického.

Cadik pomáhá při modlení tím, že jeho prostřednictvím proudí na svět Boží světlo a lidské

modlitby k Bohu.373 Cadik je přirovnáván často k slunci, jehož paprsky prosvětlují pozemský

svět, ačkoli on dlí nahoře. Každým svým činem, úkonem, tedy i jídlem a pitím, sakralizuje

okolí. Protože ve společnosti musí existovat alespoň jeden cadik, který pomáhá lidem a

ukazuje jim cestu k Bohu, nelze řetěz spravedlivých a jejich časovou posloupnost přerušit.

Uchovává se tak kontinuita spravedlnosti na zemi

„Pravil rabi Chija bar Aba jménem rabiho Jochanana, že žádný spravedlivý neodchází ze

světa, pokud není stvořen jiný spravedlivý, jako byl on...“ (Babylonský talmud, traktát Joma

38b).

Cadik může být i skrytý, lidem neznámý člověk. Pak se jedná o cadika nistar (skrytý

spravedlivý).374 Z toho vychází učení o šestatřiceti cadiků nistar, které je popsáno v traktátu

Suka 46b.

Během masového rozšíření hnutí se ale představa cadika a ideí hnutí nevyhnuly sklonu

k magii a pověrám. Proto vzniklo na konci 18. století hnutí tzv. anticadikismus. Jak

chasidismus, tak anticadikismus existují dodnes především ve Spojených státech a Izraeli.

Následkem holocaustu z východní Evropy hnutí zcela vymizelo. Dnes se chasidismus

zařazuje k judaistické ortodoxii.

372 Popper, David. Chasidim. str. 51.373 Tamtéž, str. 46, 54.374 Sadek, Vladimír. Židovská mystika. str. 177.

Haskala - shrnutí

Židovské osvícenství (Haskala) bylo hnutí snažící se propojit židovství a sekularizovanou

společnost, v které byli Židé nuceni žít. Stoupenci tohoto hnutí (tzv. maskilim) usilovali o

používání hebrejského jazyka namísto rozšířené jidiš a rovněž prosazovali srovnatelný vzhled,

oděv a chování, jaké bylo ve státě, kde Žid žil, běžné. Hnutí probíhalo od konce 18. století a

vyvrcholilo ve století 19. židovskou emancipací a sionismem.

Za otce Haskaly je považován Moses Mendelssohn, který přeložil Tóru do němčiny

s hebrejským komentářem, a celá generace jeho žáků a přátel (např. Salomon Maimon, David

Friedländer, Naftali Herz Wessely, G. E. Lessing, atd.)

Právě Wessely stál u zrodu časopisu Measef, ve kterém byly publikovány myšlenky hnutí.

Zároveň otiskoval hebrejské články, jež pomohly rozšířit hebrejštinu mezi širokou veřejnost.

Díky židovskému osvícenství došlo také k rozvoji židovského školství, které bylo od té doby

přístupné i ženám. Prosazování používání hebrejštiny (především E. ben Jehudou) vytlačilo

jidiš a velký dopad to mělo rovněž na židovskou literaturu.

Ne všichni Židé ale byli zastánci rozvoje a změn. Z nejvýraznějších odpůrců jmenujme hnutí

zbožných – chasidismus, kteří Haskalu brali jako hnutí oddalující se od Boha a maskilim za

volnomyšlenkáře. Toto určité napětí panuje dodnes. V Izraeli a USA jsou dokonce doloženy

případy fyzických potyček mezi příslušníky znesvářených komunit.

Hnutí Haskala se stalo důležitým mezníkem ve vývoji židovství. V 19. století z něho vyšel

sionismus, který poukazoval na právo Židů na vlastní domovinu v zemi zaslíbené – Izraeli. Ze

stejného prostředí však vychází i požadavek na integraci Židů do prostředí svých domovských

zemí a řada významných židovských osvícenců se proti sionismu vymezovala v obavě, že

narušuje probíhající integrační proces – tedy antisionismus. Haskala však především

připravila judaismus na vstup do 20. století. Mělo to být období velmi obtížné.

Otázky a úkoly:

10. Definujte pojmy: „Haskala“, „Reformní judaismus“, „Liberální judaismus“,

„Ortodoxní judaismus“, „Charedim“, „Masortim“, „Maskilim“

11. Kdo je považován za zakladatele Haskaly?

12. Jaký asi byl postoj maskilim vůči rodící se sionistické ideologii? Jak ji chápali? Jak se

k ní stavěli?

13. Který ze tří proudů „Ortodoxní“, „Liberální“ či „Reformní“ byste označili za

„typický“ pro české země na přelomu 19. a 20. století? Který z proudů zde byl naopak

považován za poněkud exotický? Srovnejte se současným stavem.

14. Navštivte webové stránky www.bejtsimcha.cz a www.maskil.cz. Jde o stránky a časopis české

komunity reformního judaismu. Přečtěte si alespoň tři čísla Maskilu. Jakým způsobem

se tento magazín staví k tématům jako: kašrut, dodržování micvot, sionismus apod.?

Jakým způsobem argumentuje? Srovnejte s jinými periodiky českých židovských

komunit.

Literatura:

AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Praha: Sefer 2001.

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Řevnice: Rozmluvy 1996.

HAYOUN, Maurice-Ruben. Židovské osvícenství mezi Córdobou a Berlínem II – hlavní

myšlenkové proudy, myslitelé a diskuze od 17. století po dnešek. Praha: Volvox Globator

2000.

NEWMAN, Ja´akov. Sivan, Gavri´el. Judaismus od a do z. Praha: Sefer 2004.

POPPER, David. Chasidim. Hradec Králové: edice Prométheus 1998.

ROTH, Cecil (eds.). Encyclopedia Judaica. Coronet Books 1994.

SADEK, Vladimír. Židovská mystika. Praha: Fra 2003.

SINGER, Isidore. Alder, Cyrus (eds.) et al. The Jewish Encyclopedia. New York: Funk and

Wagnalls 1901-1906. (online), (cit. 30.9.2007), dostupné z: http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=350&letter=H&search=haskalah

12. Nová doba

Emancipace a reformní hnutí

„Židé představovali ideální činidlo nových tendencí a patřili k těm, kdo byli jako první

uneseni otevřením nových obzorů, jež znamenaly konec jejich izolace, stejně jako konec

středověku.”375 Zatímco 17. stol. se neslo ve znamení mesianistiských skupin a celkově nejisté

atmosféry, tak koncem 18. a poč. 19. stol. docházelo v diaspoře k určitému uvolnění.376 Roku

1791 byla kupříkladu Židům ve Francii přiznána stejná práva jako křesťanům. V 19. stol.

docházelo k emancipaci evropských Židů. Prusko vydalo emancipační výnos r. 1812.

K obdobným zrovnoprávněním, k němuž došlo ve Francii docházelo postupně v Belgii a

Holandsku, Dánsku, Anglii, Rakousku-Uhersku, Německu, Itálii a Švýcarsku. Emancipace

Židů v islámském světě se však nekonala. Islámské země alespoň zaručily židovské populaci

určitá občanská práva, to ale jen do vzniku státu Izrael. S emancipací Židů se měnily i

způsoby myšlení a víry, což bylo v důsledku těsnějšího kontaktu s okolím. „Rozpad

společenských struktur ghetta, sekularizace myšlení i organizace emancipovaného judaismu

vyvolaly mezi Židy mohutné hnutí intelektuální, morální a někdy i náboženské asimilace

k okolnímu světu.”377 Uvolnění vytvořilo konflikt mezi stoupenci judaismu. Na jedné straně

stáli příznivci reformy judaismu a odpůrci ústní tradice, a na straně druhé zarytí (ortodoxní)

vyznavači židovského Zákona. Osvícenství, reformní judaismus a rozličné filosofické

přístupy se přesto na ortodoxním judaismu podepsaly a jistou formou ho ovlivnily.

V důsledku diaspory vznikaly v judaismu mnohé odchylky, které však díky rabínským

autoritám nevedly k vážnějším rozkolům uvnitř tohoto náboženství. Společným rysem, o nějž

usilovala ortodoxie i reforma však bylo předání tradice.

Počátek reformního období byl spjat se jmény německých teoretiků jako byl Abraham

Geiger (který prosazoval reformu dosti razantně, a od něhož začíná skutečná reforma a

formuje se termín ortodoxie ), Ludwig Philipson, jenž se snažil přizpůsobit Tóru tehdejší

době, a Samuel Holdheim, který vystupoval proti talmudskému judaismu. Samson Raphael

Hirsch na druhou stranu volal nové metodě výkladu staré ortodoxie. Frankfurtská

375 CHOURAQUI, André. Dějiny Judaismu. Victoria publishing. Praha, 1995. str. 65 376 „Na konci 18. století žilo v Evropě přibližně dva a čtvrt milionu Židů, o osmdesát let později to bylo téměř sedm milionů, spolu s dalším půl milionem v ostatních částech světa”. POTOK, Chaim. Putování, Dějiny Židů. Argo, 2002, s.418377 CHOURAQUI, André. Dějiny Judaismu. Victoria publishing. Praha, 1995. str. 67

reformovaná společnost dokonce Talmud zcela zavrhla, dále nepovažovala za povinnou

obřízku a odmítla hebrejštinu jako liturgický jazyk. Reforma způsobila uvolnění i na poli

jazykovém, např. se psaly modlitební knížky ve více jazycích, ne pouze v hebrejštině (popř. v

jidiš). „Reformě se nepodařilo stát se v Evropě masovým hnutím: do velkých bašt judaismu

v Polsku, Rusku, v Orientě a v severní Africe nepronikla nikdy, neboť byla příliš pevně spjata

s aspiracemi intelektuální elity, snažící se vyhovět potřebám emancipované buržoazie, jež se

s ghettem oficiálně rozešla.”378

Po r. 1840 se objevilo reformní hnutí i v Anglii. V Evropě však docházelo mezi stoupenci a

odpůrci reformy ke konfliktům. Židé v 19. stol. přicházeli z Evropy a Ruska hlavně do

Ameriky, kde zejména němečtí reformisté našli příznivější podmínky pro své působení.

Začaly zde tak vznikat reformované židovské obce: r.1824 v Charlestonu a r. 1842 v New

Yorku. První rabínský seminář vznikl r. 1875 v Ohiu. Reformní judaismus v Americe se

odchýlil od tradic, přijal prvky protestantismu a celkově (zejména v 40. a 50. letech) byl

pojímán jaksi volněji. V dnešních dnech se reformní judaismus opět staví spíše na stranu

tradic. „Dbalost zákona a jeho intelektualistické studium, to je Židova „metodika života” a

Židův „nacionalismus”. „Neměň člověče, zvyk”, to je hlavní zásada Talmudu.”379 „Americký

konzervativní judaismus je například odvozen od umírněnějších evropských reformních

skupin, jež si uchovaly pevné vazby k tradičnímu studiu a zbožnosti, avšak uznávaly historický

ráz judaismu.”380 Ti Židé, kteří přicházeli do Ameriky po 2. světové válce uznávali tradiční

hodnoty judaismu, a jakýmkoli projevům sekularismu se zcela bránili. „Vlivem osvícenství

osmnáctého století a po něm následující emancipace Židů se víceméně základní postuláty

judaismu staly předmětem kritického přístupu a výzev. Lze říci, že mapa dnešního judaismu

zrcadlí tyto historické výzvy a tlaky.”381

Antisemitismus

Emancipace Židů v 19. stol. však zvedala vlnu ateistického antisemitismu382 jehož projevy se

neustále stupňovaly a svého vrcholu dosáhly při pogromech v Rusku a Rumunsku koncem 19.

378 CHOURAQUI, André. Dějiny Judaismu. Victoria publishing. Praha, 1995. str. 71379 WEBER, Max. Sociologie náboženství. VYŠEHRAD, 1998. str. 353380 FISHBANE, A. Michael. Judaismus, Zjevení a tradice. PROSTOR, 2003. str. 172381 LANCASTER, Brian. Judaismus. Ikar, 1993. str. 195 382 „Slovo antisemitismus označuje nenávist či předsudky vůči Židům i veškeré činy vyplývající z tohoto přesvědčení. Doslova vyjadřuje ideu odporu (předpona „anti”) vůči Semitům. K těm se kromě Židů počítají i další národy, například Arabové, neboť i oni podle Bible vzešli z rodu patriarchy Šema (Sema), jednoho ze tří synů bájného Noema, a jsou tedy Semity. Antisemitismem se však obecně míní jen protižidovské projevy”. SADEK, Vladimír. Židé-dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze, 1997. str. 83

a. poč. 20. stol. a při vyhlazení šesti milionů Židů během 2. světové války. Slovo „pogrom”

znamená v ruštině „bouře” a označuje protižidovské násilnosti. Antisemitismus zesiloval

paralelně s narůstajícími nacionalistickými tendencemi, jež se šířily celou Evropou. Evropské

národy se ve druhé polovině 19. stol. začaly etnicky vyčleňovat, přičemž Židé byli v rámci

tohoto vyčleňování spatřováni jako rušivý element. „Vlna antisemitismu, která zasáhla

západní a východní Evropu mezi lety 1880-1890 byla poprvé organizována uvnitř politických

stran, a byla produktem této nové nacionalistické nenávisti vůči židovstvu. Nárůst nové formy

protižidovského cítění byl symptomem zvyšující se krize ohledně židovské emancipace

v Evropě.”383

Antisemitismus na Západě

Antipatie vůči Židům tedy zesílily počátkem 19. stol., kdy byla (zejména v Německu)

vydávána škála protižidovské literatury. Namátkou můžeme uvést díla německých autorů jako

byli Fridrich Ruehs, jenž napsal knihu „O nárocích Židů na německé občanské právo”, Jakob

Fries, autor titulu s názvem: „O ohrožení charakteru a blahobytu Němců Židy” a v neposlední

řadě Hartwig von Hundt-Radowsky, jenž v pamfletu „Židovské zrcadlo – obraz hanby a

mravů starých a nových časů”, pojil antisemitismus s vyhraněným nacionalismem. „Na

základě vulgárních darwinistických představ byli Židé démonizováni jako lidé, kteří jsou

nikoli jen díky svému náboženství, ale rasovým a dědičným vlastnostem protipólem rasově

hodnotnějších nordických Germánů.”384 V 80. a 90. letech 19.stol. došlo v Německu,

Rakousku i Francii k vyhrocení antisemitské agitace. Olej do ohně přilil i kníže Bismarck

svou antisemitskou peticí, v níž byli Židé představováni coby hrozba pro Německý národ. Ve

Francii byl nejznámějším antisemitou Eduard Drumond a v Rakousku-Uhersku Karl Lueger,

pozdější starosta Vídně a zakladatel antisemitské Křesťansko-socialistické strany. Příkladem

politického a nacionálního antisemitismu byla Dreyfusova aféra, vykonstruovaný proces,

jehož obětí se ve Francii stal jediný židovský důstojník generálního štábu, Alfred Dreyfus.

Roku 1894 byl na doživotí neprávem odsouzen a poté r. 1906 zproštěn viny. Antisemitská

agitace obviňovala židovské obyvatelstvo ze všech nekalostí a celkového úpadku společnosti.

Mezi lety 1882-1889 se v Německu dokonce uskutečnilo několik antisemitských kongresů.

Antisemitismus se netýkal pouze Evropy. „Antisemitismus ve Spojených státech měl

v různých dobách různé formy. Před druhou světovou válkou byly jeho zdroje více katolické a

383 BAILE, David. Power and Powerlessness in Jewish History. Schocken Books. New York, 1987. str. 122384 SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů. NS Svoboda. Praha, 2003. str. 96

populistické, než nacistické.”385 „Antisemitismus, který vyrostl na živné půdě křesťanské

Evropy a umožnil tak realizaci holocaustu, nese pečeť kolektivní psychopatologie.”386

Antisemitismus v Rusku

Snad největší vlna antisemitismu zasáhla carské Rusko, kde byli Židé v obtížnější situaci než

na Západě.387 „Absolutističtí carové a carevny viděli v Židech problém, jež lze vyřešit jenom

asimilací nebo vyhnáním. Židy, kteří se asimilují, Rusové ale nakonec obviní z toho, že se

pokouší ovládnout jejich vlast, a nad Židy, kteří emigrovali, budou naříkat jako nad

hospodářskou ztrátou nebo je označí za zrádné revolucionáře.”388 Židé v Rusku museli platit

dvojnásobné daně, byli nuceni žít na vymezeném území a ruská vojenská správa rekrutovala

židovské mladíky do armády za účelem převýchovy. Povinný odvod do armády zavedl car

Mikuláš I. Židé zůstávali v armádě 25 let. Po nástupu industrializace přicházeli Židé

z venkova do měst, kde se díky svým zkušenostem prosazovali lépe než usedlí měšťané, což

se však obrátilo proti nim. Opatření prováděná carem však měla v Rusku za následek posílení

židovských komunit. „Ruští Židé, nuceni se pevněji semknout, izolováni od okolní křesťanské

populace násilně i vlastní volbou, neotřesitelně pokračovali v etnocentrické a pevné snaze

zachovávat plně předivo tradic svého náboženství a obce, jedinečná pravidla ve stravování a

oblékání, svoji bohoslužebnou hebrejštinu a hovorový jazyk jidiš.”389 Smrt Mikuláše I. a

období po něm nastupujícího cara Alexandra II. znamenalo jisté uvolnění, zejména ve zrušení

vojenských odvodů. Postupně se Židé v Rusku začali angažovat v kultuře a situace se zdála

být stabilizována. Roku 1881 se stal car Alexandr II. obětí atentátu. Z činu byli obviněni Židé.

V letech 1881 - 1882 následovaly krvavé pogromy, během nichž přišlo o život několik set

lidí, přičemž největší razance dosáhly pogromy v Oděse.

Po pogromech se ideje a vize mnohých Židů zcela změnily. Např. Moše Lilienblum

prohlašoval, že není možné žít v jakékoli křesťanské zemi. Jedinou přijatelnou variantou je

tedy židovská země. Na strasti ruských Židů reagoval předchůdce Herzlova politického

sionismu, lékař Leon Pinsker knihou s názvem „Autoemancipace! - Výstraha ruského Žida

385 VEBER, Václav a kolektiv. Židé v novodobých dějinách. Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum. str. 236386 LANCASTER, B. c. d., s. 201387 V roce 1850 představovali Židé ve východní Evropě (Ostjuden) přibližně 75% veškerého Židovstva. 388 POTOK, Chaim. Putování, Dějiny Židů. Argo, 2002, s. 419389 SACHAR, Howard M. Dějiny státu Izrael. Regia, 1998. str. 19

vlastním soukmenovcům”. Jeho dílo vyvolalo velký ohlas. Autor zde poprvé veřejně

prosazoval myšlenky sionismu. Antisemitismus Pinsker pojmenoval psychickou úchylkou a

nemocí přenášenou po dvě tisíciletí. „Před Pinskerem nebyla nikdy zranitelnost Židů jako lidu

bez vlasti ukázána tak dokonale systematicky.”390 Ruští Židé po pogromech založili hnutí

Chovevej Cijon (sloučeného z několika sionistických hnutí). Byly to spolky, které vznikaly

v mnohých městech Evropy a Ruska. Jednotícím rysem těchto hnutí byla myšlenka, že

Židovstvo nedojde spásy bez své země. Jedním z cílů hnutí bylo také naučit potencionální

obyvatele Palestiny zemědělství.

Antisemitismus způsobil jednu z největších migrací v židovských dějinách, v rámci níž se

Židé přesouvali z Ruska a východní Evropy do Evropy západní, a z celé Evropy na ostatní

kontinenty. „Antisemitská zášť však nikdy nehleděla na konkrétní jedince a jejich osobní

rozhodnutí; podle zlovolné potřeby byl každý, vnímaný jako Žid, vždy představitelem většího

celku – Židovstva.”391

Sionismus

Neustálé persekuce, antisemitismus po celé Evropě a Rusku, stále trvající rozptýlení židovstva

a nemožnost nadále se spoléhat na země, v nichž Židé žili, jen prohlubovalo tužby udělat

zásadní krok. Tímto krokem mělo být hnutí za znovuosídlení Palestiny či hnutí usilující o

znovuzřízení národního domova, tzv. sionismus. Název je odvozen od posvátné hory Sion

v Izraeli. „Sionistický ideál není jakýsi jednoduchý politický cíl, který si vytyčila nějaká

skupina lidí, jež se definovala společným kulturním či společenským (sociálním) dědictvím.”392

Touha Židů po celou dobu rozptýlení směřovala k Siónu, kde by se po návratu Židů

uskutečnil příchod Mesiáše.

Tendence učinit tento krok však sahají až do středověku, nebo spíše prostupují celé období

diaspory. Mezi první průkopníky myšlenky zřízení židovské domoviny se řadí Josef Nasi,

který v 17. stol. žádal od Benátské republiky jeden z jejích ostrovů, kde by se Židé usadili.

Poté co se tento záměr nezdařil, dostal Josef Nasi od sultána město Tiberiadu u

Genezaretského jezera. I přes počáteční úspěchy se však jeho plán nesetkal se sympatiemi

390 SACHAR, H. c. d. str. 29391 SADEK, V. c. d., str. 96392 LANCASTER, B. c. d., s. 31

Arabů. Další kdo zvedl vášně v tomto směru byl Šabtaj Cvi, jenž se prohlásil mesiášem a u

mnohých Židů vyvolal okamžitou potřebu návratu do Svaté země.

Novým prvkem v 19. stol. byl fakt, že Židé začali bránit práva svých souvěrců i v jiných

zemích. Před první světovou válkou se rovněž Židé ve státech východní Evropy začali

seskupovat v politických stranách. Důležité je rovněž podotknout, že s nastupující

industrializací a odchodem Židů do měst docházelo k boření tradičních autorit. S tím že

vstupovali do politického života, požadovali svá práva národní menšiny. Snad nejsilnější

podnět pro zřízení židovského státu přišel z Anglie, která byla k židovským obyvatelům vždy

loajálnější. Anglikánská církev a vláda vesměs souhlasili s neutralizací Palestiny, tedy území,

kde měla být zřízena židovská domovina. Organizovanější formu dostala agitace za návrat

vyhnanců po r. 1860, kdy s přispěním rodiny Rotschildů došlo k založení Světového

izraelského svazu, za jehož pomoci se skupovala v Palestině půda a budovaly nové

zemědělské osady ve kterých se nově přistěhovalí potýkali s přírodními podmínkami a

neznalostí zemědělství.

V r. 1862 vyšlo dílo Řím a Jeruzalém. Napsal ho zastánce sionismu a odpůrce asimilace,

Moses Hess. Prosazoval, že „bez své země nemůže Izrael existovat jako normální národ.

Židovský mesiášský ideál není duchovního a mimosvětského rázu, nýbrž je zaměřen zcela

pozemsky. Království Boží má nastat tady na této zemi. Proto potřebuje židovský národ k jeho

uskutečnění Zemi.”393 Moses Hess obdivoval evropský (především italský) nacionalismus, a

v národním obrození Židů spatřoval jediné východisko z tehdejšího stavu Židovstva. Ve svém

díle Řím a Jeruzalém je líčen návrat do Svaté Země podobně, jak tomu bude u pozdějších

stoupenců sionismu. Ve svém díle též narážel na nenávist Němců vůči Židům. Jeho názory se

však v roce vydání knihy (ale i mnoho let poté) nesetkaly s valnou odezvou. Ideje hlásané

Hessem však našly svou živnou půdu později.

S myšlenkou vystěhování se do Palestiny operovali též rabín Cvi Kališer nebo rabín

Mohielever. Cvi Kališer napsal r. 1861 v Thornu dílo „Drišat Cion” – Hledání Sionu.

V Rusku založil rabín Mohielever sionistický spolek Chovevé Cion – Milovníci Sionu. Vznik

obdobných spolků v diaspoře na sebe nenechal dlouho čekat. Mezi ortodoxní rabíny, kteří

hlásali myšlenku vykoupení a návratu do Palestiny patřil rabín Juda Alkalaj. Za jeho

nejvýznamnější spisy, v nichž se objevuje myšlenka návratu, můžeme označit „Š´ma Jisrael”

393 KRUPP, Michael. Sionismus. Vyšehrad, Praha, 1999. str. 27

– Slyš, ó Izraeli či „Minchat Jehuda” – Jehudova oběť. K dalším průkopníkům sionismu se

řadí Achad Ha-Am (Jeden z lidu), občanským jménem Ašer Ginzberg. Roku 1889 zveřejnil

spis „Tudy cesta nevede”. Achad Ha-Am spolu s dalším stoupencem sionismu, Eliezerem

ben Jehudou, kritizovali asimilaci a hlavně způsob osidlování Palestiny, kterému alespoň

podle jejich názoru chyběl kulturní podtext. Eliezer ben Jehuda přišel do Palestiny v r. 1881,

vydal obsáhlý slovník nové hebrejštiny a byl první kdo začal mluvit v rodině pouze hebrejsky.

Dále prosazoval používání hebrejštiny i běžném životě a r. 1890 zavedl tento jazyk do

židovských škol v Palestině.

Zejména pogromy v Rusku a první skupiny nadšenců odcházejících do Palestiny odstartovaly

přistěhovalecké vlny, tzv. aliji. Alija znamená výstup a tímto termínem se v Talmudu

označuje pouť do Svaté země. Hojně vydávané sionistické spisy ovlivnily zejména studenty

v Rusku, kteří také patřili do první cílené přistěhovalecké vlny. V této době se již dal

sionismus označit za masové hnutí. „Politický sionismus byl tak reakcí hluboce raněných a

uražených Židů, kteří v individuální emancipaci již neviděli možnost klidného soužití s jejich

nežidovským okolím.”394

Poté co vídeňský novinář Theodor Herzl vydal r.1896 knihu s názvem „Židovský stát”, se

osídlení Palestiny opět značně přiblížilo k uskutečnění. Herzl se prosazoval o vytvoření státu

evropského stylu mimo Evropu. Herzl zásadně nesouhlasil s návrhy britského ministra pro

kolonie Josepha Chamberlaina umístit židovskou domovinu mimo Palestinu. Zpočátku se

uvažovalo o Wádí El Ariš na Sínaji, Ugandě, Argentině či dokonce Madagaskaru.395 Theodor

Herzl poukazoval na to, že moderní antisemitismus je zcela odlišný od antipatií vůči Židům

ve středověku. Tvrdil, že moderní antisemitismus „je produktem vstupu Židů do evropské

střední třídy a ekonomickým konfliktem mezi nimi a nežidovskou buržoazií.”396 Další sionista

Vladimír Žabotinsky argumentoval, že moderní nacionalismus dodá Židům sílu, která se

během předchozích staletí pozvolna vytrácela. Následující rok po vydání Herzlova

„Židovského státu” se v Basileji za velmi improvizovaných podmínek konal první Sionistický

kongres, jenž dal vzniknout Světové sionistické organizaci. Tato organizace, jejímž prvním

předsedou se stal sám Herzl, usilovala o souhlas velmocí pro židovské osídlení Palestiny.397

394 SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů. NS Svoboda. Praha, 2003. str. 111395 Uganda byla vyřazena ze hry teprve až na sedmém sionistickém kongresu konaném v Basileji r. 1905.396 BAILE, D. c. d., str. 134397 Theodor Herzl ve své knize Židovský stát o situaci Židů: „Možná bychom se mohli beze stopy rozplynout v okolních národech, kdyby nám dopřáli jen po dvě generace klidu. Nenechají nás na pokoji. Po krátkých obdobích tolerance se stále znovu probouzí nepřátelství proti nám. Naše blaho patrně obsahuje něco dráždivého,

„Sionismus a nacionalismus v diaspoře mohou vypadat v židovské historii jako něco nového,

avšak víceméně reprezentují poslední ztělesnění této politické tradice.”398

„Když se vraceli do Izraele, brali s sebou Židé i útržky dějin, s nimiž zůstávali spjati.

Judaismus se tak ve Svaté zemi skládá z mozaiky staletí a druhů víry, z nichž každý zlomek

znovu křísí určitou etapu dvoutisícileté minulosti.”399 I přes neustálé zástupy nových

přistěhovalců se nedařilo od Turků dostat svolení k hromadnému přistěhování. Od r. 1908

v Jafě fungoval Úřad pro Palestinu, díky němuž se mohlo lépe organizovat přistěhovalectví

a následné osidlování. Sionisté pod vedením profesora biochemie Chaima Wiezmanna400

začali jednat s britskou vládou. Ta byla záměrům sionistů nakloněna. Herzl a Wiezmann

představovali politiky, kteří se snažili zapojit Židy do celosvětového dění. Herzl zdůrazňoval,

že židovský stát byl nejen v zájmu evropských států, ale i antisemitů. Mezi zastánce sionismu

patřili Lloyd George (ministerský předseda) a Arthur Balfour (ministr zahraničních věcí).

K Weizmannovi se přidali Židé ruského původu Sokolov a Členov. Sionistické požadavky na

vytvoření židovské domoviny byly uznány r.1917 vyhlášením tzv. Balfourovy deklarace,

v rámci níž bylo Židům přiznáno právo za návrat. Mezi světovými válkami židovské

organizace zakupovaly povětšinou neobdělávanou půdu a postupně začaly kultivovat svou

novou zemi.

K převratu došlo i co se jazyka týče. Mnozí, včetně Theodora Herzla, nevěřili, že by se

hebrejština mohla stát opět běžně používaným jazykem. „Ze směsice desítek jazyků se začala

znovu objevovat hebrejština (ivrit), takže nakonec plně ožila a stala se dorozumívacím

jazykem. A to je jeden z četných „zázraků” židovského znovuosídlování Palestiny.”401 “Návrat

vyhnanců, symbióza Synagogy a izraelského státu, neobyčejná obroda hebrejského jazyka a

kultury na jeruzalémské univerzitě i na mnoha dalších vysokých školách v zemi – to všechno

jsou faktory, jež přispívají k novému rozmachu judaismu.”402

protože svět byl po mnoho staletí zvyklý spatřovat v nás ty nejpřehlíženější z chudých. Přitom se z neznalosti nebo pýchy nepozoruje, že naše blaho nás jako Židy oslabuje a zbavuje našich zvláštností. Jen tlak nás vrací k původnímu kmeni, jen nenávist našeho okolí z nás dělá cizince. A tak, ať chceme nebo ne, zůstáváme historickou skupinou s rozlišitelnou sounáležitostí. Jsme národ – nepřítel nás jím bez naší vůle činí, jak tomu vždy v dějinách bylo.” SCHUBERT, K. c. d., 112398 BAILE, D. c. d., str. 206 399 CHOURAQUI, André. Dějiny Judaismu. Victoria publishing. Praha, 1995. str. 73400 V Manchesteru se Weizmann seznámil s lordem Balfourem a jinými anglickými politiky. Britská vláda mu byla nakloněna díky faktu, že zlepšil postup na výrobu syntetického acetonu potřebného pro výrobu výbušnin, což bylo pro Británii v době války užitečné.401 VELENSKÝ, Jan. Izrael. Ukazatel posledních časů. MARANATHA. Hradec Králové, 2002. str. 25402 CHOURAQUI, André. Dějiny Judaismu. Victoria publishing. Praha, 1995. str. 75

Otázky a úkoly:

1. Definujte pojem „sionismus“. Je správné stavět rovnítko mezi pojmy „Žid“ a

„sionista“?

2. V jakém historickém kontextu sionismus vznikl? Kdo byl jeho nejvýznamnější

osobností a co bylo „poslední kapkou“ pro tuto osobnost k sepsání stěžejního spisu?

Jak se tento spis jmenoval?

3. Sionistický kongres v Basileji se stal terčem antisemitských pověr? Jaký významný

antisemitský dokument se na tento kongres snaží odkazovat?

4. Jaké významné osobnosti sionismu znáte? Zkuste hledat v další literatuře, jaké byly

jejich vzájemné vztahy. Znáte některé významné židovské osobnosti, které se

sionismem nesouhlasily? Jaké byly jejich argumenty?

5. Zkuste diskutovat možné alternativy sionismu. Našlo by se jiné řešení „židovské

otázky“, které by mohlo být pro miliony evropských Židů za dané situace přijatelné?

6. Ve které zemi byste dnes našli největší židovskou komunitu na světě?

7. Přečtěte si „Pracovní definici antisemitismu“ na stránkách Evropského fóra proti

antisemitismu: http://www.european-forum-on-antisemitism.org/working-definition-of-antisemitism/.

Souhlasíte s touto definicí? Dokázala by podle vašeho názoru postihnout známé

antisemitské kauzy, kdyby v době jejich vypuknutí existovala?

Doporučená literatura:

KRUPP, Michael. Sionismus. Vyšehrad, Praha, 1999

SACHAR, Howard M. Dějiny státu Izrael. Regia, 1998

SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů. NS Svoboda. Praha, 2003

13. Dodatek - Dějiny Židů v Čechách

Počátky židovského osídlení v Českých zemích

Po zániku židovského státu v roce 70 se zajatci z židovsko-římských válek začali usazovat

v Persii, severní Africe a jižní Evropě 403. Přítomnost Židů v Českých zemích je

pravděpodobně posazena do 10.století, kteří sem přišli jakožto obchodníci z jižní Evropy.

Nejstarší doklad o cestách Židů do českých zemí přináší tzv. Raffelstettenský celní řád z roku

903, podle něhož židovští kupci pravidelně navštěvovali České země.404 Významnou

osobností této doby byl kupec Ibrahim Ibn Jakub. Je tedy na místě zdůraznit, že právě

židovští obchodníci měli svůj podíl na rozvoji zprvu mezinárodního, později domácího

obchodu a stejně tak řemeslnictví. Právoplatnými obyvateli se však stali až ve 13.století, kdy

začali spadat pod královskou jurisdikci, která měla židům zaručovat ochranu, přesto tomu

v dějinách mnohokrát tak nebylo. To se projevilo již při první křížové výpravě (1096-1099),

kdy Křižáci při cestě do Svaté země se dopustili nemálo vražd nebo nutili Židy k přechodu na

víru křesťanskou. Ve 12., 13.století se rozšířily další pogromy405, údajnými důvody bylo

obviňování Židů ze zabití Ježíše Krista, dále pak otravování studní, či rozšíření morové

nákazy v Evropě. Důsledkem bylo vyvraždění až tisíce lidí a zničení mnoha židovských obcí.

Roku 1215 se uskutečnil IV. lateránský koncil, který potvrdil úplnou segregaci židovského

obyvatelstva a směli žít jen ve čtvrtích pro ně vymezených, tj.ghettech406 a navíc museli začít

nosit zvláštní označení, aby je bylo možno rozpoznat od křesťanského obyvatelstva. Židům

bylo zakázáno stýkat se s křesťany, možný intimní vztah mezi křesťanem a Židem byl

hrdelním hříchem. Později se situace vyhrotila tak, že panovník byl nucen vydávat dekrety, ve

kterých stálo, že židovské obyvatelstvo je jeho přímým poddaným a on jim tím pádem musí

zaručit ochranu a slíbit svobodu praktikování jejich náboženství. Pokud by někdo zabil,

ublížil Židovi nebo poničil památky jim patřící, byl by za to tvrdě potrestán. Toto je vydáno

v dokumentu Statuta Judaeorum z roku 1262 za krále Přemysla Otakara II. (tento král je

403 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.11404 PUTÍK, Alexandr. SIXTOVÁ, Olga. Průvodce expozicí- Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. 6idovské muzeum v Praze, Praha 2005405 krvavé masové pronásledování židovského obyvatelstva, tento pojem se začal užívat od 19.století406 „židovská čtvrť, obvykle oddělená hradbami. Název byl poprvé užit v Benátkách v 16.století. Oddělení Židů od křesťanů udržovalo kontinuitu židovských obyvatel, jejich kultury a náboženství. Později se ghetto stalo významem neplnoprávného postavení. Ghetta trpěla pogromy, za osvícenství byla zrušena a obnovena za fašistického Německa za účelem soustředění Židů před deportací do vyhlazovacích táborů“. VIZ. Velký slovník naučný. Encyklopedie Diderot, Diderot 1999

historiky označován za ochránce židovských obyvatel), můžeme ho označit za základ

židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě.

Za Václava IV., který byl mj. považován za ochránce kacířů a židovského krále, došlo dne

18.dubna 1389 k největšímu pogromu v pražském židovském městě. Důvodem byla právě

vypěstovaná zášť vůči Židům, někteří autoři se přiklánějí k tomu, že to bylo i spontánním

výlevem. Při tomto masakru přišlo o život přes 3 tisíce lidí a jejich zohavená těla byla na

ulicích pálena. Po smrti krále Václava IV. se přece jen postavení židovských občanů zlepšilo,

což bylo i zásluhou husitského reformního hnutí, kteří se zejména věnovali Starému Zákonu

či dávali svým sídlům biblická jména. Toto se projevilo později hlavně ve finanční podpoře

husitům. Od konce 14. a celého 15.století se však nadále děly další pogromy po celé střední a

západní Evropě407. Je také dobře známo, že židovské děti byly svým rodičům odebírány a

dávány ke křesťanským pěstounům. Po husitských válkách byli opět vyháněni ze svých obcí

z důvodu královského nařízení, pravděpodobně proto, že podporovali husity. Na počátku

16.století je zaznamenáno kolem 80 obcí, mezi největší bezpochyby patřilo pražské židovské

město, do roku 1504408 byla druhou nejpočetnější obec plzeňská, dále pak židovská obec

v Kolíně, Chebu, Českých Budějovicích, Litoměřicích, Pardubicích, Náchodě, Rychnově nad

Kněžnou atd.409

V průběhu dalšího století byli Židé neustále utlačováni, ale, až na pár výjimek, byli králi

ochraňováni, protože ti si byli vědomi jejich finančního zabezpečení, což se jim nesmírně

hodilo. Finance byli vládci odváděny v podobě placení daní nebo možností vykoupení

určitého, povětšinou represivního, rozhodnutí. Pokud se Židé stavěli na odpor, bylo jim naoko

vyhrožováno vyhoštěním z města. Je však nutné říci, že vyhoštění však nebylo v zájmu

většiny vladařů. Příkladem může být Všeobecný glejt, vydán za Ferdinanda

Habsburského, roku 1545, který Židům povolil se zde po vyhnání znovu usídlit. Důvod byl

zřejmý, při válce proti Šmalkaldskému spolku vyvstala potřeba peněz. Celkově za vlády

Ferdinanda byla situace pro Židy velice kolísavá, on jakožto zapřísáhlý katolík, zavedl opět

pro Židy viditelné označení, ale na straně druhé dělal ústupky, aby od nich vyzískal finance.

407 Např. roku 1420 byla vyvražděna a prakticky srovnána se zemí celá vídeňská židovská obec a s touto obcí mnoho jiných na území Rakouska a Německa. Na Basilejském koncilu 1431-1433 byly potvrzeny všechny protižidovské zákony, což dalo zelenou dalším vlnám masových vražd a vypovězení ze země. Asi nejznámějším je pogrom v roce 1492 ve Španělsku a 1496 v Portugalsku, jednalo se zde o to, že ti kteří nepřestoupili na křesťanství byli vyhoštěni ze země.408 Roku 1504 museli Židé kvůli královskému nařízení opustit město Plzeň, kam se vrátili až v druhé polovině 19.století409 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.59

Židovství 16. a 17. století století – „zlatý věk“

Za vlády Rudolfa II. si i pražské židovské město oddychlo, jelikož bylo osvobozeno od mýt a

cel ve městech, zlegalizoval se obchod českých Židů, dostali větší právní jistoty a větší

volnost v samosprávě ghett nebo jim také bylo slíbeno, že nebudou nadále vyhošťováni. Pro

pražské židovské město se stalo toto období nejvýznamnější etapou svých dějin. Byly

zakládány talmudské školy či hebrejské tiskárny. „Léta na přelomu 16. a 17. století bývají

nazývána zlatým věkem hebrejské české literatury.“410

Na přelomu 16. a 17. století se Praha řadila k předním střediskům kultury a vzdělanosti.

Zároveň svůj největší rozvět zažívá také Pražské Židovské město.

Mezi významné osobnosti této doby zcela jistě patří Mordechaj Maisel (1528-1601). Byl

nejen významným obchodníkem, ale například bankéřem Rudolfa II. Za své služby se mu

dostalo také různých privilegií – například si mohl zbudovat soukromou synagogu. S jeho

jménem je spojena obnova Židovského města v Praze. Nechal postavit radnici, Vysokou

synagogu nebo vydláždit ulice ghetta. Zasloužil se o výstavbu škol (talmudické ješivy)či

rituálních lázní (mikve).

Roku 1597 vstupuje do rabínského úřadu asi nejznámější učenec této doby Jehuda Leva ben

Becalel ( 1525 – 1609) známý spíše jako Rabi Löw. Nejprve působil jako moravský zemský

rabín v Mikulově a později, roku 1573 byl povolán do Prahy, aby zde vedl ješivu. Proslul

především svou pedagogickou činností, která měla podobné rysy jako ta Jana A.

Komenského. Mezi jeho díla významná díla můžeme zařadit například Derech Chajim či

Pesachová Hagada. Nejvíce se však do podvědomí lidí zapsal rabi Löw jako údajný tvůrce

golema. Nejznámějším golemem je pak právě ten pražský, stvořený rabi Löwem.

Golem

Hebrejské slovo golem znamená v překladu něco nehotového, nedokončeného. V židovské

mystice jde o člověkem oživenou sochu. Zmínku o golemovi můžeme najít již v Bibli, ve

Starém Zákoně. Židovská tradice soudí, že tímto biblickým golemem nemohl být nikdo jiný

než Adam, teda první bytost stvořená Bohem. Dále se v historii objevuje mnoho pokusů o

svoření golema. Tuto snahu můžeme také chápat jako snahu po božské moci – snahu vytvořit

člověka.

Pražský Golem

410 Ibid., s.73

Podle legendy byl pražský golem stvořen z vltavské hlíny rabi Löwem za pomocí tří živlů-

ohně, vody a vzduchu, ve čtyři hodiny ráno 20. adaru 5340 židovského letopočtu ( březen

1580)411. Oživujícím impulzem byl tzv. šém se speciální kabalistickou formulí vložený na

pergamenovém papíře do golemových úst. Po stvoření přijímá golem i své vlastní jméno –

Josille. Na první pohled vypadal golem jako normální člověk, akorát neuměl mluvit. Hlavním

důvodem stvoření byla údajná ochrana židovského ghetta před křesťany.

Ke zničení golema dochází roku 1593 samotným rabbi Löwem. Podle legend rabi Löw jednou

nevyňal šém během židovského šábesu, kdy se nesmí pracovat a golem začal být agresivní-

vše zničil. Po této příhodě rabi vjímá golemovi šém a jeho tělo je údajně uloženo na půdě

Staronové synagogy, která už byla několikrát bezúspěšně prohledána.

30-ti letá válka měla na Židy stejný dopad jako na zbytek obyvatelstva, trpěli hlady, stejně tak

je postihl mor, dokonce se začala zhoršovat i jejich finanční situace, což bylo z důvodu

nemožnosti provádět obchod za války. Po vestfálském míru byl Židům udělen majestát, který

znovu potvrzoval, že nemůžou být vyháněni.

Židé v Českých zemích 18.- 20. století

Konec 17.století je ve znamení „úředního antisemitismu“412, jež vyústily v návrhy vypovězení

Židů. Země se v té době zmítala ve finanční krizi, navíc Židé mohli opět provozovat svá

řemesla, což bylo na překážku křesťanským obyvatelům země a s tím vzrůstal odpor vůči

nim. Důsledkem bylo to, že opět v 1.polovině 18.století byli nuceni se jak čeští, tak moravští

Židé začít přemisťovat opětovně do ghett. Toto stvrzoval Translokační reskript v roce 1726.

Následně vydaný familiantský zákon dával otci, tj.nejstaršímu mužskému členu rodiny, tzv.

inlokát413. Po smrti otce přecházel inlokát na nejstaršího syna a také pouze ten se mohl ženit a

založit rodinu. Pokud by se jiní mužští členové rodiny chtěli ženit, jedinou možností jím byl

odchod ze země.

Vláda Marie Terezie byla velice netolerantní k židovskému obyvatelstvu, není však dodnes

jasné zda to bylo pouze ze subjektivních důvodů. V prosinci 1744 pro Čechy a lednu 1745 pro

411 ELIÁŠ, Oldřich. Golem – historická studie, Půdorys, Praha 1996, str. 64412 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.90

413 státní příslušnost a občanství v monarchii

Moravu a Slezsko byl vydán Lakonický edikt, ve kterém stálo že pražské židovské město mělo

být vyklizeno do konce roku a do konce června museli všichni Židé opustit zemi, později však

sama Marie Terezie verdikt zmírnila a prodloužila odchod židů do šesti let, během těchto 6 let

však mohli pobývat pouze na venkově. Po jejich odchodu z Prahy to brzy pocítilo město

samotné, nejen tím, že došlo k hospodářskému úpadku. Proto již v září 1748 královna

ustoupila a povolila návrat židovským rodinám, ti však na oplátku museli každoročně platit

tzv. Toleranční daň. I přesto se již nepodařilo zastavit hospodářský úpadek v Praze a i pražské

ghetto definitivně zchudlo. Roku 1750 vydala příkaz, svobodní Židé museli nosit na pravém

předloktí žlutý pásek, ženy takovýto podobný ve vlasech a ženatí muži museli nosit vousy.

Dalším císařem se stal syn Marie Terezie Josef II., jehož vláda je pro židovské obyvatele

známa jako nejzásadnější.

Josef II. je znám svými reformami, jimiž se snažil vybudovat centralizovaný a hlavně mocný

stát, v mnohém určily budoucí vývoj a stejně tak otřásly poněkud zastaralou konstrukcí

střední Evropy. Již roku 1782 vydal tzv. Toleranční patent, který sice Židům nepřiznával

jejich občanská práva, avšak mohli svobodně studovat, také na různých vysokých školách

(kromě fakult teologických), mohli přestat nosit židovské označení, stejně tak odstranil

židovskou daň a s menšími omezeními se mohli věnovat plnoprávně svým živnostem či

dokonce žít pod jednou střechou s křesťanem, poprvé v českých dějinách spadali pod stejnou

jurisdikci jako jejich křesťanští sousedé. Přesto jim bylo nadále upřeno žít v královských

městech, protože stále cílem bylo přimět Židy ke křtu, za což byli poté odměněni nemalou

rozlohou zemědělské půdy. Tímto však i skončila samospráva ghett a židovské soudy, které

do této doby řešily každodenní problémy, byly omezeny pouze na otázky náboženské či

rodinné, resp. manželské spory. Další období, v důsledku narůstání národnostních zájmů, je

ve znamení „germanizace“. Ještě v roce 1787 vyšel zákon a každý Žid si pro sebe a svou

rodinu musel zvolit německé příjmení a později i křestní jméno. František II. vydal 1797 tzv.

Systemální židovský patent, ani ten také nezrušil povinnost platit tzv. Toleranční daň či

familiantský zákon. Důležitou podmínkou byla němčina jakožto úřední jazyk (i v židovských

obcích), pokud si chtěli otevřít vlastní živnost, byli povinni dokladovat svůj majetek. Stále se

nemohli stát měšťany či zasednout do funkce státních či městských úředníků natož

právoplatnými občany a to bez výjimek. I přes odpor úředníků a křesťanských obyvatel

nakonec 1841 vydal císař dekret, ve kterém se zabývá určitými reformami vůči židovským

občanům. Konečně, již ne jen teoreticky jako za Josefa II., fakticky povolil Židům stěhování

do jakékoliv části či ulice Prahy, budou-li si to takto přát. Další zrušení některých daní a

nařízení již nebylo možné pro obavy z nevole křesťanských spoluobčanů a nechuti úředníků.

Revoluční rok 1848 přinesl nesčetně změn pro židovské spoluobčany. Ti po boku křesťanů

bojovali za národ, což bylo velmi kladně přijato jak studenty tak inteligencí. Po revoluci Židé

žádali o zrovnoprávnění jejich a křesťanských občanství. V tomto v Čechách a na Moravě

nebyla jednotnost, někde se jim tomuto dostalo, někde ne a naopak schylovalo se k dalším

pogromům. Přesto je rok 1848 známým zrušením segregací Židů a jejich ghett, zrušením

Toleranční daně a samozřejmě mnoho dalších, mohli žádat o práci ve státních sektorech.

Roku 1867, díky nové ústavě, se dočkali rakousko-uherští Židé tolik touženému

zrovnoprávnění. „Prosincová ústava obsahovala řadu základních práv, tykající se svobody

osobní, náboženské, spolčovací a shromažďovací, svobody svědomí, projevu, pohybu osob i

vlastnictví, svobody povolání, vyučování, vědeckého bádání apod. Židům bylo přiznáno státní

občanství či politická a občanská rovnost před zákonem414.“ I přes občasný odpor tamního

obyvatelstva došlo k masovému stěhování se nejdříve do menších městeček a vesnic, později

však pochopili, že větší města jim mohou přinést více způsobů obživy a při další vlně

stěhování přicházeli do větších měst, mezi ně patří i Plzeň a tak po více než 300 letech se Židé

zde opět usazují. Je nutné vědět, že v těchto letech sice proběhla „emancipace“, ale naopak

nenávist vůči nim stále znepokojivě vzrůstala.

Rok 1867 se stal převratným pro židovské obyvatele Rakouska-Uherska, dostala se jim tolik

toužebná rovnoprávnost, která byla stvrzena Prosincovou ústavou. Od této doby se v Čechách

a na Moravě objevují různé, nutno podotknout, že konečně již, legální židovské spolky. Ty

byly emancipačního charakteru, kdy členové vznášeli požadavky jako např. „odněmčení“

židovských příslušníků. Nejvýraznějším a nejdůležitějším byl spolek Or tomid (Věčné světlo),

založil modlitebnu, kde probíhala kázání v češtině, staral se o dohlížení užívání pouze

hebrejštiny jakožto rituálního jazyka, ale také dbal a prováděl korekce při překladech

z hebrejštiny do češtiny. V roce 1892 vznikla 1.světová židovská organizace zednářů Bnej

Brit. V tomto období se udává rozkvět česko-židovské architektury. Např. 1868 byla v Praze

postavena Španělská synagoga. Židé se tímto začali opětovně pomalu přesunovat z vesnic do

měst. 1893 byly v Brně založeny Lidové noviny.415

414 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.125

415 Lidové noviny založil politik a právník Adolf Stránský, poději je vedl jeho syn, od poloviny 30.let se stal jejich ředitelem Julius Firth, který je také známý jako spoluzakladatel stanice Rádio Svobodná Evropa.

Hilsnerova aféra

Důležitou událostí této doby je také aféra, která vstupuje do dějin pod názvem hilsneriáda.

Tímto termínem byl označován proces s mužem, židovského původu, který se jmenoval

Leopold Hilsner ( 1876 – 1928 ).Tento mladík pocházel z židovské komunity v Polné a jeho

život naplňovalo tuláctví a žebrání. Byl obviněný z vraždy katolické dívky, nesoucí jméno,

Anežka Hrůzová, která byla nalezena mrtvá 1. dubna 1899, v lese Březina. Dívka měla

podříznuté hrdlo, ale nebyly shledány známky znásilnění. Na tento den shodou náhod

vycházelo slavení svátku Pesach416, a tak si mnoho lidí myslelo, že Hilsner tuto dívku zabil,

aby splnil oběť. V tomto případě tedy ne beránka, ale onu Anežku Hrůzovou.

Hlavní proces s Leopoldem Hilsnerem propukl v září, roku 1899 u soudu v Kutné Hoře a

obžalovaný byl odsouzen k trestu smrti. Pro mnohé překvapujícím faktem, mohlo být to, že se

obžalovaného zastal první československý prezident, Tomáš Garrigue Masaryk, který celý

tento proces označil za antisemitický. Rozsudek byl tedy 25. 4. 1900 zrušen, a tudíž byl

Hilsner volný. Tato radost mu však nevydržela dlouho, protože ještě v témže roce byl znovu

obžalován a obviněn z napomáhání při vraždě jisté ženy. Naneštěstí byl opět odsouzen

k trestu smrti. Císař František Josef I. mu ale změnil výši trestu, z trestu smrti na trest

doživotí. Hilsner byl po 18 letech propuštěn a žil ve Vídni. Nikdy se mu však nedostalo

omluvy. Mnoho lidí, kteří měli co dočinění s tímto procesem dodnes tvrdí, že bylo málo

důkazů na Hilsnerovo odsouzení.

Za zmínku jistě také stojí, že roku 1906 bylo založeno Židovské muzeum v Praze. „Kolem

roku 1900 měly největší židovské osídlení v Čechách Praha, Plzeň, Teplice, Karlovy Vary,

České Budějovice, Ústí nad Labem a Liberec, na Moravě to byly Brno, Olomouc, Ostrav,

Prostějov a Jihlava.“417

416 oddíl Moed, traktát Pesachín417 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.131

Situace za První republiky a předválečná doba

Rok 1918 je důležitý pro vznik Československé republiky. Tomáš Garique Masaryk byl

velikým zastáncem židovské menšiny v Čechách a také podporoval myšlenku sionismu.

Později se však myšlenkově rozešel s českožidovským hnutím, které prosazovalo úplnou

asimilaci, tj. splynutí s ostatním obyvatelstvem. Svůj nesouhlas vyjádřil sympatiemi k hnutí

sionistickému. Česká Sionistická organizace - které si vydobyla své pevné postavení ve

Světové sionistické organizaci možná právě díky silné podpoře 1.československého

prezidenta Tomáše Masaryka - vznikla v letech 1919 – 1920 z potřeby nově zorganizovat

sionistické hnutí a jeho instituce u nás418. Postupně se zrovnoprávnění Židé začali i politicky

profilovat, mezi jedny z nejznámějších politických stran patří Židovská strana

Československa419 či Svaz Čechů- židů v ČSR420 - založeny v letech 1919. Celkově do roku

1938 zažívala židovská menšina v Čechách rozkvět, byli opravdu rovnoprávní ostatním

obyvatelům., dokonce se jejich požadavky ocitli i v Ústavě z roku 1920. Při sčítání obyvatel

v roce 1930 uvedlo za své izraelské náboženství celkem 117 551 obyvatel421 jak v Čechách

tak i na Moravě a ve Slezsku. Poté se mnoho Židů z Německa a Rakouska začala uchylovat

do Čech, však po Mnichovské dohodě neměli útočiště již ani zde a museli prchat do jiných

zemí. Později pokud Židé z jakýchkoliv důvodů zůstali v Čechách ale stejně tak v Německu,

stalo se to pro ně osudným dostali se víceméně do tzv. pasti odkud nebylo východu.

S Hitlerem přišel konec idyly 20.let a mnoho židovských spoluobčanů bylo odsouzeno na

smrt.

Druhá světová válka

V prosinci roku 1938 proběhl v Německu pogrom, který je svou chladnokrevností znám do

dnešního dne jako Křišťálová noc. Bylo zničeno skoro 300 synagog vypáleno a poničeno

kolem 7 500 obchodů a bytů a přes 30 000 Židů odesláno do koncentračního tábora Dachau.

418 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s.527419 Židovská strana Československa byla emancipovanou stranou usilující o zastoupení Židů v parlamentu atd. Do parlamentu se jí podařilo vstoupit až v roce 1929 v koalici. V roce 1939 byla strana zakázána a zrušena. Její představitelé byli většinou sionisté. 420 Svaz Čechů-židů v ČSR vznikl po 1.světové válce, měl status politické organizace. Přesto nevystupoval navenek jako politická strana, členem se mohl stát jakýkoliv Žid bez ohledu na politickou příslušnost a ideje. V roce 1939 se Svaz přejmenoval na Česko-židovské ústředí a fungoval ilegálně v Praze a později Ghettu v Terezíně. Přestože většinou jeho představitelů za 2. světové války, byl Svaz znovu obnoven v letech 1950-1951, kdy ho opětovně komunisté zrušili. 421 VEBER, VÁCLAV A KOL. Židé v novodobých dějinách, Praha, Karolinum 1997, s. 9

Těm kterým se podařilo přežít se pokoušeli o útěk. Křišťálová noc postihla samozřejmě i

Sudety, které patřily pod říšské území, bylo zde vypáleno kolem 30-ti synagog. Dále

docházelo k masovým útokům vůči židovské menšině. Jediným cílem bylo zabrání majetku a

dostat je země, můžeme tedy tuto událost pokládat za začátek „konečného řešení židovské

otázky“. Od června roku 1939 vešly v platnost Norimberské zákony422 zbavující Židy jejich

občanských práv, zaměstnání apod. V červenci se tak stalo v praxi a Židé byli odvoláni ze

svých zaměstnání. V říjnu téhož roku se uskutečnily první deportace do koncentračních

táborů. Od roku 1941 vyšlo nařízení, že všichni Židé žijící na území protektorátu, musí nosit

viditelné označení tzn. žlutou Davidovu hvězdu, tímto rokem také skončila „povolená“

emigrace z našeho území. Během 2.světové války byli Židovští obyvatelé deportováni do

různých koncentračních či pracovních táborů. V roce 1945 po osvobození např. Terezína bylo

zachráněno kolem 100 tisíc Židů, bohužel kolem 30-ti tisíc jich zde zemřelo. Ti, kteří

v koncentračních táborech nezemřeli, nesli si své psychické trýznění na do smrti.

Situace po roce 1945

Poté co se zbylí vězni vrátili, nastal další problém a to s restitucemi. Od roku 1945 až 1950 se

z Československé republiky odstěhovalo asi 25 000 Židů. 423 Pokud bylo možné restituovat

tzv. „arizovaný“ majetek, bylo to možné pouze do roku 1948. Poté přišlo státní znárodňování,

kterému se nevyhnuly ani židovské spolky a památky jako např. sbírky židovského muzea.

50. léta minulého století jsou známá díky dalšími represemi vůči Židům a státním

antisemitismem. Rok 1968 využilo asi 6 000 tisíc Židů pro odchod z Československa. Je

známo, že hned několik synagog bylo zbořeno na popud státu. Tato léta probíhala v duchu

tzv. „boje proti sionismu“. Po pádu komunismu v roce 1989 nová vláda opětovně navázala

diplomatické styky s Izraelem a stejně tak se změnila i situace i pro lidi židovského vyznání.

Dnes žijeme v demokratickém státě, je zde svoboda slova a proto se čas od času objeví

nacionalisté či skupiny fašistických myšlenek a snaží se další represe a to nejen na Židy ale i

ostatní menšiny Čech a Moravy.

422 Norimberské zákony byly vydány v roce 1935, obsahuje zákon o státním znaku a vlajce, dále mluví o říšském občanství. Židé jsou v Norimberských zákonech uvedeni proto, že neměli právo na získání říšského občanství, měli omezenou jakoukoliv svobodu. 423 PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené vydání, s. 143

Současné české židovské obce

S obnovou židovských obcí se začíná po druhé světové válce. V září 1945 se do Prahy sjíždějí

delegáti židovských obcí na sjezd, na kterém došlo k vytvoření zastřešujícího orgánu všech

obcí – Rada židovských obcí v zemích České a Moravskoslezské.424 Celkem tak bylo v roce

1947 uznáno státem v českých zemích 53 židovských náboženských obcí. Po listopadu 1989

se Rada židovských obcí v zemích České a Moravskoslezské transformovala do ,,Federace

židovských obcí v České republice“ .

V současné době existuje v České republice deset samostatných židovských obcí a to v Praze,

Brně, Plzni, Liberci, Děčíne, Ústí nad Labem, Teplicích, Karlových Varech, Olomouci a

Ostravě.

Pražská židovská obec ( ŽOP )

Pražská židovská obec v Praze, neboli ŽOP, je organizace, která sdružuje, jak občany

uznávající judaismus za své náboženství, a tudíž se hlásící k židovskému vyznání, tak lidi,

kteří jsou syny nebo dcerami židovských rodičů, a tedy jsou lidmi s židovským původem.

V dnešní době sdružuje skoro 1600 osob, ale počet lidí, kteří se hlásí k Pražské židovské obci,

neustále narůstá.

Dějiny Pražské židovské obce jsou datovány již od 10. století. Mnoho židovského

obyvatelstva tehdy žilo pod Pražským hradem a postupně se přesidlovalo ke Karlově mostu.

Roku 1091 vzniklo další sídliště židovské obce, a to v podhradí Vyšehradu. Židé měli v této

době stejná privilegia jako románští a němečtí kupci. Obchodovali s kořením, drahými kovy,

otroky a mnohým z nich se dostala, ta možnost, že se mohli stát vysokými úředníky.

Pražské židovská obec dosáhla kulturního a hospodářského rozkvětu ve 12. století. Došlo také

k nalezení nejstaršího hebrejského spisu, který byl výkladem k talmudskému Traktátu,

napsaného Jicchakem benem Jakubem ha – Lavanou. Jeho studentem byl pozdější předseda

Pražské židovské obce, Abraham ben Azriel z Čech.

424 http://www.fzo.cz/ona_his.do

Ve 13. století dochází ke spojení rozptýleného obyvatelstva s osadami cizích kupců i

židovského sídliště. Vzniklo několik okrsků, na kterých žilo židovské obyvatelstvo. Prvním

byl okrsek se jménem ,, V podžidí ´´ , který byl oddělován od samotné židovské obce po

celou dobu svého působení. Druhý okrsek nese název ,, V Židech´´, později Josefovská ulice.

Zde se odehrával veškerý život. Slavily se zde náboženské slavnosti, docházelo k obchodu aj.

Třetí okrsek vznikl v okolí Staronové synagogy, která je duchovním centrem Židovského

města dodnes.

Období, kdy se Židé měli dobře skončilo. Roku 1389 došlo k největšímu středověkému

pogromu, kdy se na Bílou sobotu dostal jistý kněz do hádky s několika Židy, kteří pošpinili

hostii. Vznikla z toho vzpoura, jejíž velitelem byl Ješek Čtyřhranný. V tento den bylo zabito

kolem tří tisíc lidí a mezi těmi, kteří přežili byl Avigdor Kara, který napsal na tuto událost

žalozpěv. Ten se čte každoročně při bohoslužbě, na Jom Kippur, ve Staronové synagoze.

Tento člověk byl pohřben na Starém židovském hřbitově, který byl prvním z židovských

hřbitovů. Druhým byl hřbitov, který se jmenoval ,,Židovská zahrada“ , umístěný na dnešním

Novém Městě. Ovšem židovský hřbitov, tak jak ho známe dnes vznikl v 15. století na okraji

Židovského města a jelikož zemřelých osob bylo mnoho a hřbitov byl malého rozmezí,

musely se stále navážet nové a nové vrstvy hlíny, do které byly nebožtící pohřbíváni.

Období renesance přineslo Židům mnoho výhod, které jim usnadňovaly život. Židé byli

bohatí, a proto nebude žádným překvapením například to, že si rodina Horoviců ( jejich název

se odvozuje od Hořovic ) nechala vystavět vlastní synagogu, zvanou Pinkasova synagoga,

jejímž stavitelem byl Juda Coref de Herz. Dochází také k vynálezu knihtisku, a tudíž

rozšiřování hebrejsky psaných textů či založení nejstarší hebrejské tiskárny ve Střední

Evropě. Velmi známé bylo například vydání Pentateuchu, z roku 1518 a 1530, kdy

zakladatelskou rodinou tiskařů byla rodina Geršoma Kohena. Toto období je obdobím,

kterému vévodil známý panovník Rudolf II., který zaručil Židům ochranu a svobodu a který

se obklopoval židovskými učenci na svém dvoře. Na jeho dvoře se objevovala, tak zvučná

jména, jako například Tycho de Brahe, Johannes Kepler a další. Mordechaj Meisel byl však

nejslavnějším ze všech Židů (viz Slavní Židé). Jeho současníkem byl Rabi Löw.

V 17. století byl nástupcem Mordechaje Maisela, Jakob Baševi. Český král Matyáš mu roku

1622 udělil přídomek z Treuenburgu, a tudíž ho povýšil do šlechtického stavu. Roku 1616 se

stal hlavou Pražské židovské obce a pokračoval ve stavební činnosti, se kterou započal

Maisel. Nechal vystavět špitál a lázně a byl velkým přítelem Karla Lichtensteina. Koupil

mnoho domů, které věnoval židovské obci, stal se tedy velmi oblíbeným, jelikož Židé

přebývali ve velmi stísněných podmínkách. Roku 1631 se však situace změnila a Baševiho

majetek byl zkonfiskován a sám Baševi byl uvězněn a roku 1634 umírá.

V Praze se rozmáhá obchodování, vznik a rozvoj mnoha řemesel jako byli například řezníci,

vinopalníci, skláři a jedním z nejstarších cechů v Praze, byli kožešníci a obuvníci. Později se

započalo také s profesionálními vyšívači, kteří se později podíleli i na výzdobách synagog.

V 18. století nebyla příliš příznivá půda pro židovské obyvatelstvo, protože se k moci dostala

Marie Terezie, která schválila zákon vykazující Židy z Čech. Tento počin nebyl dobrým

nápadem, jelikož právě židovské obyvatelstvo disponovalo velkou měrou peněz a mohlo tedy

půjčovat peníze i křesťanskému obyvatelstvu. Za vlády Josefa II. už byla situace

mírumilovnější, ale i přesto byli Židé omezováni tzv. ,, famililiantskými zákony ´´, které

vzešly v platnost roku 1727 a omezovaly počet židovských rodin na našem území. Z toho

vyplývá, že ghetta byla přeplněna a zámožní Židé se stěhovali do jiných míst v Čechách. Byli

to například bratři Pribramové, v dnešní Příbrami či Dormitzerové, Zdekauerové aj.

Plnou rovnoprávnost Židé získali až se vznikem rakouské ústavy v roce 1848 a v roce 1852

získávají možnost svobodně nabývat domovního majetku. V roce 1861 se židovské ghetto

stalo pátou čtvrtí města Prahy a neslo jméno po panovníkovi Josefu II., tedy Josefov.

V ghettech zůstávali jen chudí Židé, kterých byla velká většina a území ghetta nemělo

kanalizaci a budovy byly zchátralé. To zapříčinilo vznik mnoha epidemií a následovného

úbytku obyvatel. Bylo rozhodnuto, že tato katastrofální situace se musí vyřešit. Roku 1897

začalo tedy bourání staré stavby a bylo započato se stavbou čtvrti, která měla ovšem nést rysy

vyspělé architektury a kde bylo možné vést moderní městský život.

Ve 20. století byl průběh stavby v plném proudu a samotní Židé pomáhali při stavbě, seč

mohli. Zachovány byly pouze takové stavby, jako byla Staronová synagoga, židovská radnice,

Vysoké synagogy, které byly v ghettu. Dále Starý židovský hřbitov, Klausova a Pinkasova

synagoga a konečně Maiselova a Španělská synagoga. V roce 1906 došlo ke spojení třech

synagogálních sborů ,( Velkodvorská, Cikánova, Nová synagogy ) se spojily a daly tak

vzniknout jedné, ale za to monumentální stavbě, která nesla název Jeruzalémská synagoga.

ŽOP je organizací, jež poskytuje finanční prostředky svým členům, kteří se angažují ve

správném chodu různých spolků a sdružení, ve kterých se jedná o pestrou škálu možností

využití jejich společného času. Jako příklad můžeme uvést kulturní či sportovní vyžití členů

obce, anebo možnost vzdělávání svých členů, ať už v různých tradicích týkajících se

Judaismu, nebo ve sebevzdělávání v židovské historii aj. Studujícími mohou být všichni, pro

upřesnění, tedy lidé, kteréhokoliv věku. ŽOP by ráda docílila toho, aby se na ni její členové

obraceli se svými problémy, které by jim pomohla řešit, anebo na druhou stranu se svými

radostmi. Její členové si chtějí mezi sebou poskytovat vzájemnou pomoc, ať už zdravotní, tak

finanční. Z toho tedy vyplývá, že Pražská židovská obec, chce být od ostatních lidí braná jako

,, jedna velká rodina´´.

Židovské stravování se nedá srovnávat s klasickým stravováním, na které je zvyklé mnoho

lidí v České republice. Možná právě proto si ŽOP vybudovala svou vlastní ( košer )

restauraci, do které se chodí stravovat. Nalezli byste ji ve velkém sále,v přízemí Židovské

radnice. Jídlo se zde může zdát předražené, ale je to věc názoru. Toto jídlo musí být ,, čisté´´,

to znamená musí splňovat stravovací pravidla podle micvot425 1. Jídlo v této restauraci je

schválené ( hechšerem = je vyznačen přímo na výrobku) vrchního zemského a pražského

rabína, Karola Efraima Sidona, který je ve své funkci od roku 1993 a díky, kterému se

zlepšily podmínky košer stravování.

Do jejich kompetencí spadá i starání se o kulturní památky, jako například o Staronovou

synagogu, Židovské muzeum či jiné památníky, které mají něco společného s židovskou

historií a tradicí.

Pražské židovské muzeum

Židovské muzeum bylo založeno roku 1906 a toto muzeum je třetím nejstarším muzeem, ve

Střední Evropě. Židovské muzeum vystavuje sbírky židovského umění a je odrazem židovské

kultury a jejích tradic. Hlavním cílem židovského muzea bylo uchovat cenné předměty

z pražských synagog, které byly zničeny v rámci přestavby Židovského města. Hlavními

zakladateli byli Dr. Salomon Hugo Lieben a Dr. August Stein.

425 oddíl Tohorot, traktát Tahara

Do vystavované expozice byly dávány věci, které byly zabaveny Židům odcházejících do

koncentračních táborů nebo věci dovezené ze zkonfiskovaných zrušených židovských obcí.

Nejvíce dojemným místem je prostor Pinkasovy synagogy na Starém Městě pražském, kde

můžete shlédnout mnoho nápisů se jmény židovských občanů, kteří byli zavražděni za druhé

světové války.

Vystavované věci jsou umístěny na území bývalého židovského ghetta. Dnes je to území, kde

se pohybuje nejvíce turistů v Praze. V roce 1215 byl vyhlášen lateránský koncil, který

nařizoval židovskému obyvatelstvu, oddělené žití od ostatních obyvatel. Lidé si tedy vytvořily

uzavřené komunity, ve kterých žili tzv. ghetta. Bylo jim nakázáno nosit takové oblečení, aby

každý poznal, že se jedná o příslušníka židovského původu. Museli tedy nosit například

špičaté klobouky. Židé přežili jen díky tomu, že to byli zdatní obchodníci a půjčovali

křesťanům peníze. Tato činnost byla křesťanům přísně zakázána.

Zlatým obdobím, bylo Rudolfínské období, kdy se židovské muzeum stalo jedním

z nejbohatších muzeí, v Evropě.

Židovská ghetta byla rušena v Evropě na přelomu 18. a 19. století a v Čechách došlo k jeho

zrušení v roce 1848. Ghetto bylo pro židovské obyvatelstvo symbolem nesvobody, a tak ani

neprotestovali, když úřady rozhodly o jeho zbourání.

Foto: Tryzna za

české oběti holocaustu. Foto: Zbyněk Tarant – 21. ledna 2010

Tragickými událostmi, bylo pro muzeum příchod německých vojsk do Československa a

následující komunistický režim, který si činnost podobného muzea nepřál.

V roce 1994 došlo ke vrácení židovského muzea do rukou Federace židovských obcí. Členové

muzea se snaží vyvíjet vzdělávací a kulturní projekty a udržovat památky týkající se

židovského obyvatelstva, v zachovaném stavu.

Slavní Židé českého původu

V Čechách vedle sebe žilo židovské, české a německé obyvatelstvo. Vznikla symbióza tří

vrstev, díky které se nám dostává vyjímečných darů, hlavně po stránce literárního tvůrcovství.

Ve světové literatuře je německá literatura, která pocházela od lidí židovkého původu z Čech,

považovaná za něco velkolepého. Takovými autory jsou například Franz Kafka, Ota Pavel,

Egon Ervin Kisch a z herecké vrstvy například Hugo Haas.

Franz Kafka (1883 – 1924)

Franz Kafka se narodil na Starém Městě pražském, v rodině bohatého obchodníka.

Vystudoval Vysokou školu právnickou, ale celý život se věnoval pojišťovnictví. Pracoval pro

takovou firmu, jakou byla pojišťovna Generali a vypracoval se až na funkci vrchního

tajemníka ústavu. Jeho největším koníčkem, však bylo psaní. Nejvíce psal, když zjistil, že u

něj vypukla plicní choroba, se kterou zápasil sedm ůet

Jeho největším přítelem byl Max Brod, který po Kafkově smrti jeho práce vydal. Z jeho děl si

vzpomeňme například na Proměnu, Rozjímaní či román Nezvěstný.

Hugo Haas ( 1901 – 1968 )

Hugo Haas se narodil v rodině židovského obuvníka. Vystudoval brněnskou konzervatoř se

zaměřením na zpěv. Po absolvování této školy se vrhl do hostování v Národním divadle

v Brně, potom v Ostravě a následně v Olomouci.

Po skončení angažmá v Městském divadle na Vinohradech, se stal členem činoherního sboru

v Národním divadle, v Praze. Byl to známý herec a mezi jeho nejslavnější filmy patří

například Mravnost nade vše. Byl ale znám i pro svou režisérskou činnost.

V roce 1937 získává státní filmovou cenu za herectví a v témže roce se seznamuje se svojí

budoucí ženou. Po roce 1939 uprchl s rodinou do USA, kde se rychle přizpůsobil, osvojil si

angličtinu a hrál ve filmech. Vyučuje na herecké škole Actor´s Laboratory a zpět do Evropy

se vrátil až v 50. letech.

Po roce 1963 se usadil ve Vídni a rozvedl se s manželkou. Občas navštívil Národní divadlo,

ale jinak se do vlasti nevracel. Je pochován na Židovském hřbitově v Brně a toto město mu

vyrobilo a udělilo pamětní desku, která je k vidění na jeho domě, v Brně.

Mordechaj Maisel ( 1528 – 1601 )

Tento slavný člověk byl členem rady starších a později primasem Židovského Města. Byl

velice bohatý, a proto se rozhodl půjčovat peníze ostatním lidem anebo jim je rovnou darovat.

Vydláždil ulice ghetta, finančně podporoval chudobinec či židovské školy. Byl pověřen

Rudolfem II. k tomu, aby mu vyzdobil jeho synagogu. Stalo se tak a došlo k nádherné ukázce

opon či pláštíků na Tóru, které Maisel vyrobil. Pro svou dobrotu a oblíbenost později tedy

získal povolení, zbudovat si svou vlastní synagogu. Stal se námětěm pro zpracování mnoha

autorům. Co může být paradoxem, je tedy to, že na sklonku života se k němu všichni otočili

zády a jeho majetek byl zkonfiskován.

Významné židovské památky na území ČR

Staronová synagoga

Staronová synagoga je dnes nejstarší památkou, kterou můžeme najít v pražském Židovském

městě a zároveň jde o nejstarší dochovanou synagogu v Evropě. Postavena byla již ve 13.

století a původně se jí říkalo Nová či Velká synagoga. Jde o nejstarší dochovanou stavbu

dvoulodní středověké synagogy. Vnitřní výzdobu synagogy doplňuje vysoká korouhev,

symbol významného postavení pražské židovské obce.426 Je opředena mnoha pověstmi, mezi

něž patří i ta, že na půdě je uložen golem, umělá bytost stvořena rabi Löwem.

Vysoká synagoga

426 PAŘÍK, Arno. Židovská Praha, Židovské muzeum v Praze, 2002, str. 8

Za stavbou Velké synagogy stojí Mordechaj Maisel. Stavitelem byl Pankratius Roder a stavbu

dokončil roku 1586. Velká synagoga je synagoga s nejlépe dochovaným interiérem ze všech

renesančních synagog Židovského města. V roce 1995 byla obnovena činnost ve Velké

synagoze. Od této doby slouží jako modlitebna rabinátu a konají se zde také svatby i obřízky.

Maiselova synagoga

Roku 1591 zíkal Mordechaj Maisel od císaře Rudolfa II. privilegium ke stavbě vlastní synagy.

Po požáru roku 1689 byla roku 1691 částečně opravena. Později byla přestavena v gotickém

stylu. Za nacistické okupace sloužila jako skladiště konfiskovaného židovského majetku.

V současné době je zde otevřena stálá expozice o historii Židů na našem území.

Starý židovský hřbitov

Starý hřbitov je vedle Staronové synagogy nejvýznamnější památkou Židovského města a

zárověň jde o jeden z nejlépe dochovaných židovských hřbitovů v Evropě. Byl založen na

počátku 15. století na západním okraji tehdejšího ghetta. Nachází se zde téměř 12000

náhrobků od roku 1439 až do roku 1787.427 Jsou zde hroby významných osobností –

Mordechaj Maisel, Jehuda Leva ben Becalel atd.

Literatura:

Židé, dějiny a kultura : Leo Pavlát a kolektiv židovského muzea, Praha, 1997

Co v učebnicích chybělo : Marta Železná a kolektiv autorů, Praha, 1991

Na křižovatce kultur – historie československých Židů : Beth Hatefutsoth a Ministry of

Defence, Praha, 1992

ČAPKOVÁ, KATEŘINA. Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918 – 1938,

Praha 2005

MAGENSCHAB, HANS. Josef II. Revolucionář z boží milosti, nakl. Styria 1999

PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer 2001, 2. rozšířené

vydání

VEBER, VÁCLAV A KOL. Židé v novodobých dějinách, Praha, Karolinum 1997

427 PAŘÍK, Arno. Židovská Praha, Židovské muzeum v Praze, 2002, str.21

ELIÁŠ, Oldřich. Golem – historická studie, Půdorys, Praha 1996,

PUTÍK, Alexandr. SIXTOVÁ, Olga. Průvodce expozicí- Dějiny Židů v Čechách a na Moravě

I. Židovské muzeum v Praze, Praha 2005

PAŘÍK, Arno. Židovská Praha, Židovské muzeum v Praze, 2002

Internetové zdroje:

www.fzo.cz