Rostlinné orgány

- orgány jsou soubory pletiv s určitou charakteristickou funkcí

- obor, který se zabývá orgány, se označuje organologie

podle funkce můžeme orgány rozdělit na:

- vegetativní – zabezpečují výživu, růst, výměnu látek s prostředím (kořen, stonek, list)

- generativní – zabezpečují rozmnožování (květ, semeno, plod)

Kromě základních orgánů, můžeme u rostlin najít další útvary, které vznikly přeměnou základních orgánů.

Podle způsobu přeměny a funkce se tyto orgány dají rozdělit na:

- orgány homologické – orgány, které mají stejný původ (vznikly ze stejného původního orgánu), ale

plní různé funkce (příkladem mohou být i křídla ptáků a ruce člověka)

- orgány analogické – orgány, které mají různý původ, ale plní stejnou funkci (například křídla ptáků

a hmyzu)

Kořen - většinou podzemní orgán, upevňuje rostlinu v substrátu, slouží k příjmu vody a v ní rozpuštěných

minerálních látek, z pohledu výživy je heterotrofní

- byliny mají kořeny dužnaté, stromy kořeny dřevnaté

- u různých rostlin jsou různě větvené a také různě hluboké (obecně hlubší kořeny mají rostliny suchých

míst)

- tvar kořene může být různý, nejběžněji nitkovitý, válcovitý, vřetenovitý, řepovitý (viz obrázky

v knížce)

- při klíčení rostliny vyrůstá nejdříve ze semene drobný kořínek (radikula), který se později mění na

hlavní kořen a z něho potom vyrůstají kořeny postraní

- soubor kořenů rostliny se označuje také jako kořenový systém

- pro nahosemenné a dvouděložné rostliny je typická allorhízie – největším kořenem je kořen hlavní a

z něho se větví menší postraní kořeny

- u jednoděložných rostlin se setkáváme s homorhízií – hlavní kořen přestává brzy růst a přerostou ho

kořeny postraní, které vytvářejí svazek – typické svazčité kořeny

- řada rostlin má možnost tvorby náhradních (adventivních) kořenů, z různých míst stonku, listu atp.

– toho se využívá při vegetativním rozmnožování

Na podélné stavbě kořene můžeme

rozlišit několik zón:

- kořenová čepička - slizový obal kořene,

který ho chrání a umožňuje snazší

pronikání půdou, je zodpovědný za

orientaci kořene ve směru gravitace

- v dělivé zóně probíhá intenzivní dělení

buněk (jedná se o vzrostný vrchol,

buňky mají čtvercový průřez)

- v prodlužovací zóně dochází k jejich

diferenciaci (buňky získávají průřez

obdélníkový, začínají vznikat jednotlivá

pletiva)

- v absorpční zóně začíná kořen plnit

svou funkci kořene (nasávání vody a

živin

Na příčném řezu můžeme pozorovat:

- pokožku (epidermis, u kořenů označovaná jako

rhizodemis). Tu tvoří jediná vrstva těsně k sobě

přiléhajících buněk, nemá kutikulu, ani průduchy a je

propustná pro většinu anorganických látek. V rhizodermis

se diferencují speciální buňky – trichoblasty, které se

prodlužují v kořenové vlásky. (ty jsou v podstatě

jednobuněčnými vychlípeninami pokožky)

- kůra (cortex)

- endodermis – poslední vrstva kůry, odděluje ji od

středního válce

- pericykl – již součást prostřední části kořene

označované jako střední válec, v něm se zakládají

postraní kořeny a u druhotně tloustnoucích kořenů

zde vzniká felogen

- uprostřed středního válce se nachází vodivé pletivo –

dřevo a lýko v paprsčitém (radiálním)

uspořádání, mezi dřevní a lýkovou částí se nachází kambium

Činností kambia může kořen druhotně tloustnout. Původně radiální svazek cévní se mění na kolaterální a

prvotní kůra je nahrazena druhotnou – peridermem. Proto se mluví o primární a sekundární stavbě kořene.

Přeměny (metamorfózy) kořene:

- chůdovité kořeny - napomáhají k udržení rostliny ve vzpřímené poloze v místech s měkkým nebo sypkým

substrátem. Charakteristické jsou pro rostliny mangrovů. Náznak chůdovitých kořenů můžeme pozorovat i u kukuřice.

- kořenové úponky - vyskytují se u liánovitých rostlin tropických lesů. U nás je můžeme pozorovat na pokojových

rostlinách rodu Philodendron.

- vzdušné kořeny - u subtropických a tropických rostlin a umožňují přijímat vzdušnou vlhkost. Kořeny mohou

dosahovat značných délek. V korové vrstvě vzdušných kořenů jsou chloroplasty.

- asimilační kořeny - jsou zelené, obsahují chloroplasty a přebírají funkci listů. U našich rostlin se vyskytují velice

vzácně. Známy jsou např. u kotvice plovoucí, kde kořeny vzplývající ve vodě zezelenávají a probíhá v nich fotosyntéza.

- dýchací kořeny ( pneumatofory) - vyskytují se u dřevin rostoucích v bažinatých půdách. Typické jsou pro rostliny

mangrovových porostů

- kořenové hlízy a dužnaté kořeny - jsou tvořeny pouze kořenem, nebo se na stavbě hlízy podílí i spodní část osy

rostliny. Z našich rostlin mají kořenové hlízy jiřiny, orseje, vstavače. Tyto kořeny slouží k přezimování i

k vegetativnímu rozmnožování. Spodní část osy rostliny se podílí na stavbě kořenové hlízy například u cukrovky.

Hospodářky využívané hlízy má například maniok a bataty.

- kořeny sloužící k vegetativnímu rozmnožování - například topol, akát a lipnicovité rostliny. Na kořenech se vytváří

adventivní pupeny, které dávají vznik novému stonku.

- kořeny parazitů - jsou přizpůsobeny pro odebírání živin přímo z těla hostitelské rostliny. U poloparazitických rostlin

se na kořenech vyvíjí drobné bradavčité přísavky, kterými je rostlina přimknuta k rostlině hostitelské. Z těchto přísavek

vyrůstají haustoria, která zasahují do dřevní části svazků cévních. Příkladem takové rostliny je např světlík.

- mykorhitické kořeny - kořeny rostlin žijící v symbióze s půdními houbami nebo bakteriemi. Kořeny stromů obalená

houbovými vlákny má například borovice, smrk, dub. Do buněk kořenových pletiv pronikají houbová vlákna u

vstavačovitých rostlin. Bobovité rostliny mají některé postranní kořeny přeměněny v hlízky přizpůsobené symbióze

s půdními bakteriemi.

- příčepivé kořeny - slouží k přichycení se rostliny k povrchu a částečně doplňují výživu. Známé jsou u břečťanu.

- kořeny škrtičů - jsou známy u tropických rostlin – např. u fíkovníků

Na závěr povídání o kořenech se zkuste zamyslet nad hospodářským využitím kořene a napište si několik

příkladů:

Stonek

- spolu s listem tvoří prýt - nadzemní vegetativní část rostliny

- nese listy a květy, do listů vede od kořenů živiny, do kořenů z listů asimiláty – ve stonku jsou dobře

vyvinutá vodivá a mechanická pletiva

- místo, kde přisedá ke stonku list, se označuje uzlina (nodus), např. u trav se říká kolénko

- mezi nody jsou články – internodia

- na vrcholu stonku je vrcholový pupen, který kryje vzrostný vrchol (místo, kde je meristematické pletivo)

- podle charakteru stonku můžeme rozlišit:

- stonky bylin:

- lodyha – olistěný stonek (řepka)

- stvol – bezlistý stonek, listy v přízemní růžici (pampeliška)

- stéblo – dutý stonek (obilí)

- stonky dřevin – kmeny

- strom – větví se výše nad zemí

- keř – větví se hned u země

- polokeř – koncové části větví jsou bylinné (borůvka)

- podle způsobu růstu může být stonek poléhavý, přímý, plazivý, popínavý, ovíjivý…

- podle tvaru průřezu může být čtyřhranný, válcovitý, trojhranný, vícehonný…

Příčný řez stonkem

pokožka (epidermis) bývá zelená, mohou na

ní být průduchy

kůra bývá zelená, má asimilační funkci

endodermis (škrobová pochva) tvoří obal

cévních svazků

pericykl je místo, kde se tvoří základy větvení

stonku

v dřeni jsou dřeňové paprsky, které se podílejí

na vedení roztoků

Rozdíl v umístění cévních svazků jednoděložné rostliny (první obrázek) a dvouděložné (druhý obrázek):

Podobně jako kořen i stonek může druhotně tloustnout. Činností felogenu vzniká druhotná kůra –

periderm, který, směrem ke středu stonku

má část zvanou korek (ano to je ten korek,

který se mimo jiné používá na špunty -

zvláště od dubu korkového, kde je korek

silně vyvinut) a směrem k okraji část, která

se označuje zelená kůra. Protože se činnost

felogenu každý rok opakuje, vždy stará kůra

praská (vlivem zvětšujícího se obvodu) a

vytváří se borka – to je to, čemu např. u

borovice říkáme nesprávně kůra a

vyřezáváme z toho lodičky.

Činností kambia se tvoří druhotné lýko a

druhotné dřevo. U stromů se dřevo

vytvořené na jaře a v létě liší průměrem

cévic a díky tomu můžeme na pařezech

stromů pozorovat typické letokruhy.

Stejně jako u kořene i u stonku dochází

k větvení, podle toho, jak postraní větve vyrůstají, můžeme rozlišit několik typů větvení:

- vidličnaté - nejstarší větvení stonku. Vzniká tak, že v určitém okamžiku se zastaví růst stonku do délky a

jeho vegetační vrchol se rozdělí na dva stejnocenné vrcholy, které pokračují v růstu.Vyskytuje se u nižších

cévnatých rostlin – plavuně nebo také jmelí

- hroznovité - postranní větve stonku jsou v růstu omezovány vrcholovým pupenem, proto nikdy

nepřesahují hlavní vrchol. Ten je pak nejsilnější a nejdelší

- vrcholičnaté - postranní větve rostou více než hlavní stonek, který je zatlačen do postranního postavení

(vinná réva)

Na stonku jsou nápadné útvary – pupeny – to jsou základy listů, postraních větví či květů. Podle tvaru,

velikosti, barvy, rozmístění atd. můžeme rozeznávat jednotlivé druhy rostlin (zvláště dřevin) i v zimě, kdy

nemá listy, květy ani plody

Metamorfózy stonku

brachyblasty - zkrácená větvička nesoucí listy nebo květy. Často se vyskytují o ovocných dřevin, kdy na

jejich koncích vyrůstají květy. U nahosemenných rostlin nesou brachyblasty svazečky listů – modřín.

kolce (stonkové trny) – krátké větvičky zakončeny úzkou špičkou. Jsou typické pro plané hrušně, jabloně

trnky a hlohy.

fylokladia - zkrácené a zploštělé stonky, které přejímají funkci listů. Příkladem je chřest.

stonky sukulentů - dužnaté, mají rozmanitý tvar (koule, válec, sloupy), často jsou kryty ostny. Ve stoncích

jsou vyvinuta zásobní (vodní) pletiva. Typické pro kaktusy, sukulenty.

úponky - pomocí nich se rostliny uchycují na podkladu a pnou vzhůru (vinná réva).

oddenky - vodorovně uložené podzemní části stonků se šupinovitými listy. Někdy mohou z oddenků vyrůstat

přímo zelené listy – hasivka orličí. Kořeny, vyrůstající z oddenků, jsou adventivní. Oddenky slouží i

k vegetativnímu rozmnožování rostlin – konvalinka.

šlahouny – podobné jako oddenky, ale nadzemní

oddenkové hlízy - vznikají ztloustnutím jednotlivých článku oddenku. Mají funkci zásobní nebo slouží

k rozmnožování. Příkladem je lilek brambor.

stonkové hlízy - ztloustlé nadzemní části stonku. Typickým příkladem je kedluben

bazální hlízy - vznikají ztloustnutím spodní části stonku většinou nad nebo v úrovni substrátu. Jsou typické

pro bramboříky, mečíky, ředkvičky

A opět jako u kořene se zamyslete nad hospodářským významem stonku a napište si několik příkladů:

List

- list má převážně asimilační funkci – proto je plochý (velká plocha, na kterou dopadá světlo) a zelený,

provádí fotosyntézu a transpiraci (odpařování vody)

- základ listu se vytváří ve vzrostném vrcholu stonku a před

vyvinutím je kryt pupenem

- u některých rostlin můžeme najít na jedné rostlině dva různé

tvary listu – mluvíme o různolistosti (heterofylii)

- základní části listu jsou řapík (listy s řapíkem se označují

řapíkaté, listy bez řapíku – přisedlé) a čepel, na ní bývá patrná

žilnatina. V místě, kde se list napojuje na stonek, může být

pochva a někdy mohou z tohoto místa vyrůstat také drobné listy -

palisty

- podle tvaru a funkce listu můžeme rozdělit listy na:

- lístky děložní – první listy, které rostou klíční rostlince, jsou již v semenu, kde mají zásobní funkci, při

klíčení se dostávají nad zem, zezelenají a mají asimilační funkci (podle počtu těchto lístků známe

rostliny jednoděložné, dvouděložné a nahosemenné, které jich mají větší počet)

- listy asimilační – klasické listy

- listeny – redukované listy v úžlabí květu, někdy mohou barevné (áron), např. u hvězdicovitých tvoří

zákrov

- podle postavení listů na lodyze rozlišujeme listy:

- střídavé (obrázek a)

- vstřícné (obrázky b,c)

- přeslenité (obrázek d)

- v přízemní růžici

- podle tvaru čepele rozlišujeme listy na:

- jednoduché

- celistvé – nečleněná čepel (lípa, buk)

- dělené – členěná čepel (dub, javor)

- složené (list má několik samostatných lístků)

- zpeřené

- lichozpeřené

- sudozpeřené

- dlanitě složené

- trojčetný (jetel)

- čtyřčetný

- mnohočetný (vlčí bob)

- podle okraje čepele listu rozlišujme listy

celokrajné (1), pilovité (2), zubovité (3),

vroubkovaný (4), vykrajované (5), dvojitě

pilovitý (6), dvojitě zubovitý (7).

- podle tvaru čepele mohou být listy

jehlicovité, čárkovité, okrouhlé, elipsovité,

vejčité, obvejčitý, kopinaté, lopatkovité,

trojúhelníkovité, kosočtverečné, srdčité,

šípovitý, štítovitý, lyrovitý

- žilnatina může být

rovnoběžná, souběžná, peřitá, dlanitá

- podle průřezu listu rozlišujeme listy na:

- dvojlícé (bifaciální) – mají rozdílnou horní a dolní stranu listu (rub a líc) – u dvouděložných, průduchy se

nachází především na spodní straně (kvůli nižšímu odpařování vody)

- jednolíce (monofaciální) – horní a dolní strana je prakticky stejná – u jednoděložných, průduchy jsou

na obou stranách

Pokuste se popřemýšlet o rozdílu ve stavbě palisádového a houbového parenchymu. Proč je uspořádání právě

takové? Jaká je funkce těchto typů?

Dále, jaký je patrný rozdíl svěracích buněk (to jsou buňky kolem průduchové štěrbiny) a ostatních buněk

pokožkových?

Metamorfózy listu

listové trny – někdy dochází k přeměně celého listu (dřišťál), jindy pouze listových okrajů (bodlák) nebo

listových palistů (akát)

dužnaté listy sukulentů - typické pro sukulentní rostliny, kde slouží jako zásobárna vody.

listové úponky – k přichytávání k opoře (hrachor).

listy masožravých rostlin - jsou přizpůsobeny k lapání hmyzu nebo drobných živočichů. Na listech jsou

žlázky produkující proteolytické enzymy a žlázky vstřebávací.

cibule - vzniká přeměnou buď jediného listu (sněženka) nebo zdužnatěním spodních částí většího počtu listů

A opět zkuste vymyslet příklady hospodářského využití listů

Květ

jedná se o generativní orgán – slouží k rozmnožování

- převážná většina částí květu jsou přeměněné listy,

stonkového původu je pouze květní lůžko (vzniká

zploštěním vrcholu horní části stonku a vyrůstají z něho

květní části, může být ploché, prohloubené nebo

vyklenuté, kuželovité). Část stonku pod květním lůžkem

se označuje jako květní stopka (bývá většinou podepřena

listenem)

- na květním lůžku se nachází vlastní části květu: květní

obaly a samotné reprodukční části.

- květní obaly mohou být:

- rozlišené:

- kalich – tvořen kališními lístky, které mohou být

volné nebo srostlé, většinou bývá zelený

- koruna – tvořena korunními lístky, opět mohou být

volné nebo srostlé, většinou bývá barevná – láká

opylovače

- nerozlišené – mluvíme o okvětí

reprodukční orgány jsou:

- tyčinky – samčí pohlavní orgán (vývojově vznikají ze samčích výtrusných listů – mikrosporofylů),

vznikají v nich pylová zrna (mikrospory), rozlišit na nich můžeme nitku a prašník (ten je tvořen 2

prašnými váčky a každý je tvořen 2 prašnými pouzdry), soubor tyčinek v jednom květu označujeme

andreceum (A)

- pestíky – samičí pohlavní orgány (vzniká srůstem 1 nebo více plodolistů – megasporofylů), tvoří se

v nich vajíčka (megasporangia) a v nich nakonec vaječné buňky, soubor plodolistů v jednom květu

označujeme gyneceum (G)

- pestík můžeme rozdělit na:

- semeník – podle pozice vzhled k lůžku může být:

- spodní (3)

- polospodní (2)

- svrchní (1)

- podle srůstu jednotlivých plodolistů může být – apokarpní (nesrostlé plodolisty) nebo

coenokarpní (různými způsoby plodolisty srostlé)

- čnělku – jí prorůstá pylová láčka

- bliznu – místo, kam se zachytává pylové zrno a začíná zde klíčit

Podle různých kritérií můžeme květy rozdělit na několik skupin. Typ květu je dalším důležitým

determinačním znakem, podle kterého můžeme poznat jednotlivé druhy rostlin.

podle symetrie květu rozlišujeme květy:

- souměrné – mají jednu rovinu souměrnosti

- pravidelné – mají více rovin souměrnosti

- asymetrické – nemají žádnou rovinu souměrnosti

podle pohlavnosti květu rozlišujeme květy:

- oboupohlavné – v květech jsou tyčinky i pestík

- jednopohlavné - samčí – v květech pouze tyčinky

- samičí – v květech pouze pestík

- jednodomé rostliny – na jedné rostlině jsou květy samčí i samičí (líska, dub, kukuřice ...)

- dvoudomé rostliny – na jedné rostlině jsou květy pouze samčí na jiné pouze samičí (vrba, chmel,

kopřiva ...)

- mnohomanželné – na jedné rostlině jsou květy samčí, samičí i oboupohlavné

Pro znázornění stavby květu se používají tzv. květní vzorce a květní diagramy:

tento vzorec říká: symetrický

květ, oboupohlavný, kalich

srostlý z pěti kališních lístků,

koruna srostlá z pěti korunních

lístků a k ní přirostlé 4 tyčinky,

pestík srostlý ze dvou plodolistů,

semeník svrchní

květní diagram je vlastně

zjednodušený nákres květu

1 – kalich, 2 – koruna, 3 – pestík, 4 - tyčinky

Symboly, které se používají pro zápis květních vzorců:

Květenství

- jako květenství se označuje souboru květů uspořádaných na společném stonku, tento společný stonek se

potom označuje jako hlavní vřeteno, v případě, že se větví, označují se větve postranní vřetena

- květenství můžeme rozdělit na:

- jednoduchá - a ta podle postranních vřeten na:

- hroznovitá – postranní vřetena nepřerůstají

hlavní

- hrozen (rybíz, hyacint)

- lata (šeřík)

- klas (jitrocel, vstavače)

- jehněda (bříza, líska)

- okolík (prvosenka)

- hlávka = strboul (jetel)

- úbor (pampeliška, heřmánek) – květy

trubkovité a květy jazykovité, také se

označuje jako biologický květ

- palice (kukuřice, orobinec)

- vrcholičnatá – postranní vřetena přerůstají

hlavní

- mnohoramenný vrcholík (bez černý)

- vidlan (knotovka bílá, kohoutek luční)

- jednoramenný vrcholík - vijan (pomněnka)

- srpek (mečík)

- vějířek (kosatec)

- složená květenství – kombinace více typů

květenství

- složený okolík (miříkovité rostliny- mrkev)

- hrozen vijanů (jírovec maďal)

- květ je rozmnožovacím orgánem a podmínkou úspěšného rozmnožení je opylení a oplození

- opylení je přenos pylu z prašníku na bliznu, oplození splynutí spermatické buňky a buňky vaječné

- samoopylení (samosprašnost, autogamie) – opylení vlastním pylem

- cizosprašnost (allogamie) – opylení pylem z jiné rostliny

- často se rostliny samoopylení brání:

- proterandrie (prvoprašnost) – dříve v jednom květu dozrává pyl než vajíčka

- proterogynie (prvobliznost) – dříve dozrávají vajíčka

- heterostylie (různočnělečnost) – čnělka je delší než tyčinky, čouhá z květu a chytá cizí pyl

- opylení může probíhat:

- větrem – anemogamie

- hmyzem – entomogamie

- a několik specialit:

- kleistogamie – samoopylení v nedozrálém poupěti

- apomixie – vývin plodu z neoplozené vaječné buňky

A jako vždy na závěr popřemýšlejte o hospodářském významu květu

Semeno

- vzniká z oplozené vaječné buňky a obalů vajíčka

- skládá se z:

- zárodku – vzniká dělením zygoty, ve zralosti je rozlišeno na:

- kořínek (radikulu)

- podděložní článek (hypokotyl)

- nadděložní článek (epikotyl)

- vzrostný vrchol (pírko) – základ stonku

- dělohy – zásobní orgán

- živného pletiva (endosperm) – slouží k výživě

zárodku

- osemení – obal na povrchu – vzniká z obalu vajíčka

- za vhodných podmínek semeno klíčí:

- epigeicky – dělohy jsou nad zemí

- hypogeicky – dělohy jsou v zemi

Plod

- o plodu mluvíme pouze u krytosemenných rostlin, vyživuje a chrání semena, podílí se na rozšiřování

- na povrchu je oplodí – vzniká z plodolistů a dalších částí květů, rozlišit na něm můžeme tři části:

- exokarp – blanitá slupka

- mezokarp – dužnatá střední vrstva

- endokarp – blanitý nebo sklerenchymatický (pecka peckovic)

- plody můžeme rozlišit na:

- pravé – na stavbě se podílí pouze pestík (semeník)

- nepravé – na stavbě se podílí i jiné části květu (květní lůžko) – malvice (jablko), češule

(šípek)

- pokud má rostlina květenství, vzniká vývinem plodů plodenství

- pokud jde o soubor plodů, vzniklých z jednoho květu (tam, kde je v jednom květu více nesrostlých

pestíků (plodolistů) a z každého se vyvíjí samostatný plod) spojených vzájemně zdužnatělým květním

lůžkem, mluvíme o souplodí:

- souplodí nažek – jahoda

- souplodí peckoviček – malina

Rozšiřování semen a plodů

- vlastními silami – autochorie – vymršťování semen (netýkavka)

- větrem – enemochorie – často bývají takovéto plody a semena vybavena létacím zařízením:

- chmýr – pampeliška

- křídla – javor

- chlupy – bavlník

- vodou – hydrochorie – semena a plody plavou – kosatec, kokosový ořech

- živočichy – zoochorie

- na povrchu živočichů - příchytná zařízení – háčky (svízel, lopuch) - epizoochorie

- trávicím ústrojím, trusem – barevné, dužnaté plody – endozoochorie

- člověkem – antropochorie – v souvislosti s pěstováním rostlin

A opět můžete popřemýšlet o hospodářském významu semen a plodů