ROČNÍK I. DUBEN 1953 SKLIZEŇ PŘEDSTAVUJE AUTORY EXILU.

J U N I U S . Junius je pseudonym básníka,dnes 31-letého, který kdysi doma studoval práva /"na přání rodičů,tedy omylem"/.Jeho verše vycházejí na stránkách melbournského "Hlasu domova"-který mu mnoho vděčí za to,že se stal jedním z naj-lepších listu exilu - a za sbírku "Daleko je moje Tipperary" dostal uznání v soutěži mni-chovské vysílačky.Z té - jak je doplněna dnes-jsou i básně,jež přinášíme.

DALEKO JE MOJE TIPPERARY . Žeň,paní hodin nejposlednějších, se chýlí,už se chýlí v podmraky třísnivé stěn dávno zvětralých, v mrazivé těžko přehořkého býlí. Přece nezatrpknout,přece ne, ještě dýchat moře vzdálené, jestě jednou sbohem slunci nad pahorkem, ještě pochodovat červencovým horkem, hořkost chladí teplo popolední záře, škrtí dech a sen a úzkost arcilháře, který zbrocen tíhou pohár blínu dopil, škrtí marné sny a hrůzu od Termopyl, úzkost vzpíná dech nad hroty obřích ker. Sbohem,Tipperary,sbohem,Leicester Square.

V hodinách nejposlednějších potkávám stíny bledé jako mnich, potkávám stíny bílé jako sníh, bolestná stíny hodin nejposlednějších, plachty stínů,křižující všemi směry. Daleko,ach,daleko je moje Tipperary... Co je tu ticha v oblém sklonu luku všech hodin zetlelých jak struna nesouzvuku, jenž šálí čas a tvar a místa, hned ponurý a tajný jako alchymista, zas hledající příměr bouřícími skřeky. A já v něm nacházím své opiové léky.

ČÍSLO 4.

Ach,barvy,tóny,verše milované, do ticha mlčky tkám váš šerý svatostánek, tkám zlaté rouno z mlh a ze tmy vraní, co nocí prolíná a mlčí vámi, barvami,tóny,slovy v chladné mešitě. Vracím se,chlapec na štítě. Vždycky se vracím.Zas se budu vracet a padat,klopýtat a hrát a karty ztrácet, van horké čelo chladí,horký van, van přísný,neodbytný,šerý, Daleko je moje Tipperary, ale nezapomínám.

SETKÁNÍ S NERUDOU. PÁR ŘÁDEK,KTERÉ NEPODPÍŠI. Pro všechno nelze jenom tak se bít, leda po smrti jsou lidé andělé. Leda po smrti" však nelze neproklít britskou nudu britské neděle. A tak tiše,jak se sluší ve dne, kdy se britský život rozvíjí, s britskou encyklopedií prospal jsem to britské odpoledne. Šel jsem Prahou zase jako ve snu, jen se zeptat,jestli se mi vrátí. Užívám si jinde jinou vesnu, kozoroh však sedí na souvrati. Ale ve snu město bylo mé , zcela nové,bylo jako kdysi, jenom sáhnout, hladím něžné rysy v sedmém závoji té Salome. Jak jsem šel,jen zticha účtuje si to,co bylo,je a co jsem byl, na Vltavě houkal parník kdesi, a pak starý pán mne zastavil, Kolik je hodin?Jako loni, řeknete,pane,co tu voní_ a kde tu z řeky vylézají víly? Brouk starý pán:"Co to pili?" Hrom do mne spustil.To je roků, tolik jich přešlo přes hranice! Poznávám pána v kaiseroku z Voborníkovy učebnice. Půl zvědavě a plaše půl Nerudu měřím si kradi binokl na oku,v ruce hůl, a v srdci bolest z mládí.

Ú V A H Y S K L I Z N Ě .

Pár řádek,které nepodpíši. Je zas váš svátek,mami,vím. Vy víte,jaká cizota dnes čiší, a proč se nepodepíši:váš syn. Ať mluvím cizí řečí,mami, ať chutnám příchuť cizích vín, chtěl bych se modlit díkuvzdání, nedobrovolný anonym. Chtěl bych dnes vlíbat do polštáře droboučké vrásky vaší tváře a setřít zlo všech dětských vín. Nesmím říct neřečené,ani do stříbrem potřísněných skrání zašeptat prosté slůvko: syn.

RŮŽE ZE ŠIRÁZU. Ještě zamžena je hvězdná rovnováha, ježtě nezapískal rychlík v nádraží. Abeceda končí jménem Praha. Celý svět je její zápraží. Kdysi dávno,v ruce školní tašku, s rozdrbanou knížkou Karla Maye, chtěl jsem vypravit se do Damašku. Dálka svádí,dálka falešná je. Mezi Arnauty a mezi Škipetary vyhnanec se lehko neprodere. Cizina ti podá velké dary. A ten neejkrásnější,ten ti bere. Růže dálek za květ zimostrázu vyměnil bych jako nic. Jednou potkám růži ze Širázu lokálkou,co jede do Stránčic.

Otakar O D L O Ž I L Í K : C O S K L Í Z E T ?

Nebyl jsem při zakládání Sklizně a nerozhodoval jsem o jejím obsahu. Otázku: co sklízet? jsem si položil jako jeden z mnoha čtenářů a jako prostý voják na ni odpovídám.

pět let exilu vyšla slušná řádka novin a časopisů.Některé zašly

po prvním čísle, jiným sudičky odměřily trochu delší nit. Kdybychom je chtěli souborně charakterisovat mohli bychom mluvit o posedlosti poli-tikou a nepřepínali bychom při takovém soudě.Sklizen by nosila dřiví do lesa,kdyby chtěla závodit s politickými časopisy, a ještě k nim něco přidávat. Soudím,že její zakladatelé nemyslili na nic takového.

V exilu se nevalně daří krásnému písermictví a vědecké práci.Chybí lidé a není peněz.Co vyšlo,odsoudili již jiní. Jedna stať ve Sklizni mohla být nadepsána: Všem hlavy dolů!Málokterý z autorů vyšel z té přehlídky se zdravou kůží.Je-li literární produkce za hranicemi opravdu tak chatrná,jak se nám povídalo,pak opravdu nevím,jaký smysl by mělo sklízet ji jako obilí o žních,svazovat do snopků a skládat do stodol. Čekám,že lidé zběhlí v literární kritice posoudí věci ještě jednou a povědí nám,co si o tvorbě v zahraničí vlastné myslit.

Zůstala nás jenom hrstka při vědecké práci.Někteří z vědeckých pra-covníků se vydali na honbu za politickými motýli,sotva prekročili hra-nice.Napínají nyní a přispendlují kořist: hodností,imaginární funkce a tituly.Co na tom,že se trhají souvislosti a že se zhola zanedbává věc v učeném světě potřebná jako sůl,školení vědeckého dorostu? Co sklízet s tohoto pole?

Kromě politického hemžení a službickovaní je něco,co bychom mohli nazvat záběry do světové problematiky dneška a zítřka.Obraz světa se nám mění před očima.Nevím opravdu - a zaměstnavám se studiem dějepisu

už po slušnou řádku let - jestli ve které jiné epoše bylo najednou to-lik věcí v plynulém stavu a v proudu jako za našich časů.Nemyslím jenom na dnešek,nýbrž na celé období,které začínalo někdy před čtyřiceti lety zřetelnými příznaky světové války.Nepověděli jsme dosud mnoho k přerodu lidstva,do kterého jsme byli strženi.Sklizeň s pole politické publicis-tiky by nebyla ani vydatná ani oslňující.Hlavním heslem v rejstříku by bylo federace.Obsah:nejvíce horlivé přikyvování všemu,co kdo kde

o federaci napsal. Strkáme hlavu do chomoutu, který nám ještě nikdo nena-stavuje. Pět let je dlouhá doba.Zestárli jsme.Někteří lidé vystrízlivěli a

zmoudřeli,jiní propadají nervose a vedou si,jako by už seděli na Hradě a mohli vládnout po svém.Nové domovy působí.Málokterá země chce schová-vat přistěhovalce pod skleněným zvoncem a zaručovat se,že je dopraví

jako svéráznou jednotku do Prahy během 24 hodin po osvobození.Chceš-li, žít a pracovat,zasuň se do našeho společenského rozvrstvení a hospodář-ského zájmu. Starší lidé se spíše odhodlávají k foukání proti větru a plavbě proti proudu než mladé pokolení.Braňte jim,jestli to dokážete a

jestli si vezmete odpovědnost za jejich budoucnost ! Nikomu nevadí,jestli chceme zachovat co nejvíce z odkazu národní

minulosti,který doma drtí a přetavují k nepoznaní.Nikdo se nepozastaví naď tím jestli ze svého bohatství odevzdáme co nejvíce mladším lidem, dětem. Nelze-li zřizovat školy, můžeme aspoň přiučovat slovem nebo knížkou,

najdou-li se peníze a dohodnome-li se o jejím obsahu. V létě 1949 jsem sestavil první výbor z prosy a básní.Devět sešitů,

které jsem zatím vydal by dalo dohromady něco přes dvě stě hustě popsa-ných stan.Není naší národní vlastností děkovat za věci,které nám někdo dal.Nic jsem nečekal a přece po každém svazku prišly dopisy,obyčejně z dalekých krajů.Jenom jednou jsem zaslechl nevlídné zasyčení.Je to zku-šenost o kterou se rád dělím se zakladateli a vydavateli Sklizně .Zkuste dát do každého čísla aspoň jednu dobrou báseň nebo kus jadrné prosy. Mozná že si ji někdo pozorně přečte,ne jednou,nýbrž několikrát,a básni se možná budou děti učit nazpaměť.

Prohlížím si sešit a přírustky vědeckých knihoven v Českosloven-sku. Za jeden měsíc čtyřiadvacet stránek s tituly knih ve dvou sloupcích. Nedopočítal bych se ruských titulů,protože by mi hrůzou klesla ruka,než bych dospěl na poslední stránku.Po pravdě třeba říci,že v seznamu jsou

i polské, bulbarské, ba dokonce i maďarské tu a tam i rumunské a albánské

tituly.Na takovém seznamu si člověk nejlépe uvědomí,jaká zaplava se přelévá přes Československo a co tam za chvilku budou lidé vědět o světě, který není zastíněn kladivem a srpem.Sklizeň dobrých překladů,i kdyby jich byla jenom hrstka v každém čísle,to by,myslím byla služba nejenom čtenářům dnes po světě rozptýleným,nýbrž i těm,kteří čekají,co jim při-neseme.

Sklizeň by mohla udělat - a věřím,že udělá - kus užitečné a poctivé práce.Mohla by spojovat lidi rozházené po všech kontinentech a přemáhat pocit roztříštěnosti a samoty.Nebylo by dobré,kdyby v ní hrálo prim několik málo lidí a jiní jenom čekali na čísla a odkladali je přečtena na polici.Nikdy jsme nežili v tolika oblastech světa a v tolika stře-discích politického a kulturního života.Na Sklizni by měl zůstat zře-telný odlesk světovosti dobře pochopené a vnitrně prožité.

F. B E R N A R D : PO CESTÁCH K MORÁLNÍ RENESANCI.

Kdosi řekl,že Gabriel Marcel je jediný současný myslitel,který není ani šarlatán,vysmívající se čtenáři,ani cynik,ani človek vnitřně chorý. Je to nadsázka.Lidí,vidících jasně a zároveň poctivých,je více.Marcel však se zdá nejreálnejší,nejsvědomitější v analysovaní člověka a nej-hlubší.A Marcel je člověk poctivý a to nejen k čtenářům,ale i k sobě. A,což už dávno víme,poctiví lidé v naší době jsou skoro bez výjimky pe-simisty.Gabriel Marcel však není pesimista ve smyslu pesimismu Camusova. Svět a člověk pro něho není nesrozumitelný,absurdní,není záhada bez ře-šení a odsouzený k marnosti.Marcel naopak je přesvědčen o zásadním řádu, kráse a smyslu světa a věří v mystérium světa a člověka ,nebo říše člo-věka a světa,neboť u Marcela člověk má primát.Je to však dnešní člověk, nad nímž Marcel bezmála zoufá.Není smuten z nějakých důvodů,pramenících

v samotné přirozenosti a ustrojení člověka,v samotných ústavních prvcích vesmíru,nýbrž právě naopak,tíží ho,že konkrétní člověk,žijící v naší době a na území naší t.zv.západní kultury ,žije život (a tím Marcel míní především vnitřní život,život,vědomí a svědomí,jehož pouhou difusí na venek je lidské jednání a celý obor lidského podnikání a výboje),jenž je hříchem a vzpourou proti samé lidské přirozenosti a proti vesmírnému řádu a jeho zdroji - transcendentnímu a zároveň imanentnímu Bohu.Lidstvo se dopouští zrady na své vlastní rodové cti,ničeho tak obludného jako incest.To hrozné ponížení chudáků v koncentračních táborech,kteří padli do spárů tak zvané justice,je jen symbolem podobného procesu,který,pro-bíhá v celé lidská společnosti a který je dobrovolný.Člověk se zvráce-ností, jež nemá obdoby v dějinách,tupí a uráží sám sebe a svůj původ,jako ti,kteří v táborech byli redukováni na pouhá zvířata,kteří lízali boty svých mučitelů,žalovali na sebe a křivě obvinovali nejlepší přátele.Není to cosi nutného a přirozeného,nýbrž žalostná zvrácenost,odvracející se od kořenů naší přirozenosti.Dvě zásady jsou Marcelovým "Leitmotivem". Především ona úžasná čest být člověk,t.j,ne to, c o m á m e ,co jsme vynalezli ,čím jsme obklopili svůj život a život svých rodin,ale c o j s m e .A drahá vůdčí myšlenka je uvědomění,jak absurdní a jak šílené je myslit si - s tolika současnými proroky falešného optimismu - že exis-tuje nějaká technika nebo metodika,která by v nás vzbudila rodovou čest a hlavně lásku,která je nejživotnějším projevem člověka,v duších,které jsou mrtvé.Toto vzkříšení je jen dílo milosti a ta je v rozporu s tech-nikou a taktikou a organisací.

Gabriel Marcel,zdá se,provedl nejlepší analysi dnešního stavu člověka. Má totiž dar jakéhosi jasnozření.Ale vedle Marcela existuje znacný počet autorů v jistém smyslu s ním spřízněných.Nejde o školu,nejde ani o jed-notný obor.Lidé,které mám na mysli,snad se ani navzájem neznají.A přece je mezi nimi mnoho společného a docházejí k vice či méně shodným závěrům. Myslím na lidi jako Christopher Dawson, Nikolaj Berďajev,Jacques Maritain, Columba Carry Elwes, T.S.Eliot,Josef Pieper,připadně i Cyril Garbett,

V.Demant a vzdáleněji i Oswald Spengler, Max Weber a mnoho jiných. Co je jim společného? Snad více negativního než positivního.Všichni

jsou shodně proti směru,jímž se dnešní evropský člověk ubírá - t.j.jímž se ubírá jeho vědomí a svědomí,tedy jeho vnitřní,kat exochén "lidský" život - a jsou přesvědčeni,že na rozdíl od našich otců a dědů,věřících v stálý,nezastavitelný pokrok lidstva,od temných,barbarských dob k osví-cenosti,ušlechtilosti a dokonalosti,naše přítomná společnost prochází úpadkem a ponížením,jaké možná nemá příkladu v celé minulosti lidské rasy.A shodně věří,že většina léků,navrhovaných "humanistickými optimisty" naší doby (a ještě spíše doby bezprostředně předcházející),jsou jen dal-ší dávkou jedu; nezastaví-li se tato nešťastná "léčba",jedna z dalších léčebných dávek bude dávkou smrtící.Nikdo z nás neví,kolik náš pacient snese, ale pohled na lidstvo v rukou těchto sebejistých a nesnášenlivých lékařů je nesnesitelně smutný a vzbuzuje úzkost.

Někteří z uvedených autorů jsou křesťané (hlavně ti,jichž jména jsem citoval),jiní křesťany nejsou,všichni však vycházejí z nesoběstačnosti člověka,který je jen bytostí participující a reflektující krásu a dobrost Stvořitele.(Snad lze prominout tento novotvar - slovo "dobrota" totiž vyvolává mylné asociace a slovo "dobro" se zde nehodí).Všichni jsou aspoň s výhradami antiscientisty a bez výhrady antipositivisty a anti-materia-listy.(Jak se nám ty "ismy" rozhojnily v posledním století;jako houby po dešti! Anti-scientismem není ovšem míněn negativní postoj k fysikálním a technickým vědám a jejich podceňování,nýbrž protest proti tendenci z a m ě n i t filosofii za prírodní vědy, očekávat od vědy odpověď na o-tázky, na které odpovědět nemůže.)

Většina z nich volá po návratu k přirozenému člověku ("přirozený" neznamená "přírodní",t.j. něco,co má činit s irracionálními pudy,s živo-čišnou složkou v člověku a s fysikálními a biologickými zákony) a část jich věří jako Marcel,že rekonstrukce je možná jen skrze milost,poněvadž člověk není posledním zdrojem hodnot.Je spíše reflektorem božích hodnot.

Někteří zoufají a nevěří v možný návrat k přirozenému,zdravému stavu, jiní jsou optimisté, jako Maritain.

Všem z nich je jasno,že není možno zbavit se dobových brýlí mámení (nebo lépe brýlí mámení minulého století,na jehož troskách žijeme) a otevřít se pravdě jen ryze intelektuální činností,ale tím spíše ne b e z i n t e l e k t u á l n í h o ú s i l í, cestou iracionální.Člověk nesmí zastínit intelektuální světlo mravní vinou,jíž nelituje a s níž tedy dosud souhlasí.

Někteří z autorů všímají si toliko naší doby,kdežto jiní se obracejí do minulosti,aby zjistili,jak daleko člověk sešel s cesty duševního a duchovního zdraví.

Velké části uvedených autorů je zřejmo,jak opatrně nutno postupovat, má-li dojít k záchraně a rekonstrukci.Není takřka půdy pod nohama.Bludný písek se prostírá všemi směry,kam oko dohlédne.Nelze už ani mluvit k lidem,poněvadž pojmy byly tak znásilněny a tak vykořistěny,že nikdo niko-mu nevěří,poněvadž neví,jaká mentální reservace se skrývá za jeho mluvou, v jakém "zasvěceném" a sektářském smyslu užívá zřejmých a jasných slov. Existence samé pravdy byla popřena.Pravda se stala lidem jen služkou jejich plánů a nástrojem bláznivé modloslužby nějaké utkvělé představě. Byla tak zprofanována a překroucena,takové rouhavé násilí na ní spácháno, že mezi lidmi už takřka není možná diskuse,výměna názorů a tím méně pro-kazování nějaké these.Ale není jiné cesty k morální renesanci,než skrze komunikaci pravdy,neboť pravda je intelektuální ekvivalent reality,jako protiklad fikce a falše.

- * - * - * -

P Ř E K L A D Y S K L I Z N Ě : ********************************** Gabriel M A R C E L :

S T R A C H Z E S T R A C H U . Francouzský filosof a dramatik Gabriel Marcel (nar.1889) upoutal na sebe plnou pozornost kupodivu teprve nyní po válce.Z jeho filoso-fických děl připomínáme alespoň "Journal mé-taphysique" a "Les Hommes centre l'humain" (Lidé proti lidskosti),z her "Un homme de Dieu"(Boží člověk),"l´Iconoclaste" (Obrazobo-rec),"La Soif"(Žízeň).

(Naše ukázky jsou z dramatu "Řím již není v Římě"(1951).Podkladem hry je pasáž z tragedie Corneille "Sertorius" z výstupu mezi tímto odbojným římským generálem - na cizí,španělské,půdě - a Pompejem:

Jak Římem nazval bych ohradu z těchto zdiv, odkud jak psanec štván,kdo ještě zůstal živ! Ó,slávo prošlých dob,co v těch zdech trpce dlíš, dnes ti jsou vězením,či hrobkou ještě spíš. Aby zas jako dřív - byť někde jinde - žil, od Říman nepravých Řím sám se oddělil, když všechny věrně mu zde kolem sebe zřím. Řím není v Římě již: kde já jsem,tam je Řím!

Marcelův hrdina,Pascal Laumiére,cituje tyto verše v závěrečné scéně z Brazílie do dnešní - již komunisty obsazené - Francie,a odmítá je. Jeho Řím zůstal na svém místě.V obraně své hry se Marcel s Pascalem ne-stotožnil,ale nepřijal ani názor Corneillova Sertoria.Ve hře odpověd hr-diny vyplývá z jeho charakteru,dramatik odpovídá jen za Pascala,nikoli všeobecně.Pravděpodobně ani všeobecně odpovědět nelze.

Naše dva výňatky ukazují Pascala před problém: odjet nebo zůstat, dokud je ještě čas?)

1. Dějství 2.,výstup 1.,Pascal a jeho synovec.

MARC-ANDRÉ: Je však otázka,před kterou stojím bezprostředně.A tak vlast-ně se dostávám k tomu,proč jsem přišel...Rozhodl jsem se odjet z Francie.

PASCAL: Ach! MARC-ANDRÉ: Jeden můj kamarád;jehož otec ma velký podnik v Rovníkové Africe,mi nabízí,že by mne vzal s sebou.Nemůže však být ani řeči o tom, že by matka mohla jet také.Předně by nesnesla podnebí,a pak,na každý způsob... PASCAL (dosti suše):Jestli tomu všemu dobře rozumím,tvůj osobní problém se mi nezdá tak složitý,ty jsi jako tisíce mladých Francouzů dneska,po-dle toho,co se říká.Máš strach z tohoto se tu seběhne a máš jedinečnou příležitost dostat se do bezpečí.Ale,u všech všudy,to víš sám,kolik zár-mutku tvůj odjezd způsobí tvé matce,a přicházíš ke mně žebrat o nevím jaké ujištění.Já ti to povím otevřeně,můj milý.Tvá matka je křehkého zdraví,já jsem přesvědčen,že dlouho nepřežije odloučení,které riskuje, že bude definitivní. MARC-ANDRÉ: Mluvíte se mnou hodně tvrdě,strýčku.Tón,jakým jste řekl: "dostat se do bezpečí"...Je to zločin,že se mi nechce umřít,umřít pro nic? PASCAL: Jak to,pro nic? Zapomínáš snad náhodou... MARC-ANDRÉ: Ne,snažně vás prosím,nezačínejte mluvit o západní civilisaci. Kde je ta civilisace? Co ze sebe udělala? Jaké má vyhlídky přežít? A já, kdo z ní viděl jen úpadek a rozklad,proč bych měl být,jedním z jejích mučedníků? Předně,mučedník... to znamená svědek.Ale já nemám,co bych svědčil v její prospěch.Vy snad,to rád připouštím.Říkám vám ještě jednou: já nevím,kdo jste. Já to vím méně, než kdykoli dřív.

PASCAL (chvějícím se hlasem): Na co ses mne přišel zeptat? MARC-ANDRÉ: Za okamžik, já se pokusím ... ačkoli je mi to velmi obtížné a nevím,jestli mám k tomu právo.Ale dřív mi dovolte říci ... to se mne ne-týče,ovšem,a možná,že ničemu nerozumím. Ale já nechápu,proč soudíte tak přísně ty,co odjíždějí...můžete si být tak jist, že ve strašných dnech, které přijdou,nebudete litovat své umíněnosti?...O tetě Renée a o dětech ani nemluvím.Ale vy ... vy:

(změněným hlasem); To je risiko.Já nevím,co budu myslit v tu do-bu.Přiznávám ti,že si to neumím ani představit. MARC-ANDRÉ: Otec mého přítele Denise Mareuile;který je skutečně věřící-snad jediný ze všech,které jsem potkal,-inženýr,právě odmítl místo v Me-xiku.Svému synovi řekl:"Chápeš,já nemám ponětí,co ze mne události uděla-jí,snad cár.Naprosto nepřeceňuji své síly.Ale věřím v Boha,spoléhám,že mne neopustí,že mne ušetří nejhlubšího pádu:buď si mne povolá,nebo mi dá sílu snést mučení."Tahle slova ve mne vzbuzují ozvěnu,ačkoli taková víra je mi skoro nepochopitelná.Ale vy,strýčku,ruku na srdce,mohl byste je vzít za svá ? PASCAL (po chvíli mlčení,pokorně): Ne.Poctivě řečeno,nemohl.

2. Dějství 2., výstup 3.,Pascal a jeho žena.

....PASCAL (prudce): Tak ty sis tedy jista, žes vyhrála! Ale to se mýlíš, Renée! Čest existuje,ať o ní říkáte,co chcete,ty a tobě podobní.Francie přežije,protože se ještě cítí Francouzem.

Renée: Kdo na tobě chce,abys ji zapřel?Právě naopak,nevystavuješ se ne-bezpečí, že se staneš renegátem,když zůstaneš? Já si vzpomínám,co jsi mi řekl jednoho dne za času Gestapa...Nevíš,na co narážím? PASCAL: Ne.

Renée: Máš špatnou paměť,příteli: Když byl u nás v La Roche-Saint-Héresn, v 1943,na noc ten anglický letec a chtěl ti sdělit já nevím jakou tajnou informaci,tak jsi křičel,ještě tě slyším:"Ne,ne,já nechci nic vědět,já nechci znát žádné tajemství,které by ze mne mohli vymučit..." PASCAL: Měl jsem pravdu. RENÉE: Ovšem.Ale vyvoď z toho závěr.Ty nejsi nějaký silák,Pascale,ty si nejsi jist sebou.A ještě něco ti řeknu,co jsem často pozorovala:ty rád přijímáš,i nepřítele,zvláště nepřítele.To proto ses za okupace nechtěl vrátit do Paříže,ačkoli,mimo sebe,jsi neměl čeho se obávat,pro ten tvůj smysl pro pohostinnost,jak říkají naši přátelé.To je opravdu jediný od-por,kterým se můžeš chlubit.Ale je možné nazvat to odvahou? Je odvahou strach ze strachu? PASCAL (důrazně): Poslyš! To je příliš snadná,diskvalifikovat naše skut-ky,připisovat je sobectví nebo zbabělosti...Ale já neznám nic hnusnější-ho,než je tahle radost z diskreditace, a nic, co víc zaslepuje. Kdybych měl strach ze strachu,jak říkáš,tak bych jel.

RENÉE: Ty pojedeš! My pojedeme! .... (Přeložil J.K.)

K N I H Y E X I L U . OBNOVENÍ NEZÁVISLOSTI KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.

Často diskutujeme,jak posuzovat původní naši literární tvorbu za hranicemi.Máme s radostí vítat vše,co tu vyjde,anebo máme hodnotit (přísnými) měřítky domova? Na okraj této otázky připisujeme vzpomínku na knihu,vyšlou roku 1915 ve Francii,knihu takměř neznámou.

Je to objemná (371 str. ) sbírka česky psaných básní "Květy národní", vyšlá v Paříži,s francouzskou předmluvou,nákladem krajana Antonína DUŠKA,soustružníka dřeva, dávno nežijícího.

Autorem knihy je Jean Lutobor d' AMARY - Moravan,který dlouhá léta a již před první světovou válkou zil v Paříži (zde dosud jsou jeho děti)

kde zemřel a je pochován na hřbitově v Pantin.Již doma psal básně : "Žal a žal",1897,Místek,tiskem a nákladem Jindřicha NOVOSADY/'Růze Ve-lehradská",1900,Brno,nakladatel A,PÍŠA,"Pomněnka",1905,Brno,týž nakla-datel. V rukopisu zůstaly "Moravská Trilogie Královská","Rozmarina", "Tajemný rytíř","Myrtan,dívka z daleka"),"Trosečník" a j. Psával pod pseudonymem Mojmír HANAR;jeho pravé jméno je F.GRMELA.

Dávaje do světa "Květy národní",autor nepochybně sledoval několik věcí najednou; upozornit na českou literární tvorbu,ale také - ne-li především - upozornit na naši národní věc s hlediska politického,neboť již v úvodu stojí, Ľ'oeuvre est composé (*) pour faire connaitre aux puissances amies et alliées...au monae,qu'il y a une trés intelligente nation au centre de 1'empire d'Autriche-Hongrie,la nation Tchéque, 1'avant-garde des Slaves,pendant plusieurs siécles non seulement oppri-mée et souffrante sous le joug des Allemands et des Magyars (Hongrois), mais soutenant contre eux une lutte séculaire,acharnée par ses droits sacrés."

Autor byl o našich svatých právech přesvědčen tak mocně,že se neza-stavil před ničím na světě,aby na ně upozornil.Proto věnoval svou knížku (podle uvedeného v knize pořadí):" A Sa Majesté Nicolas II Tsar de Russie, A Monsieur Raymond Poincaré Président de la République Française,A Sa Majesté Georges V Roi de la Grande-Bretagne,A Sa Majesté Pierre Ier Roi de Serbie,A Sa Sainteté le pape BeneR XV,A Sa Majesté Albert Ier Roi de Belgique,A Sa Majesté Alphonse XIII Roi d'Espagne,A Sa Majesté Joschi-Bito Mikado du Japon.A Monsieur le Prěsident des Etats-Unis de l'Améri-que du Nord,A tous leurs parlements,municipalités des capitales."

Básní je nesběrné množství.Jejich obsah je bohatý i forma: od zur-čení potůčku a šveholení ptactva nebeského ("Zazpívej,slavíčku,zapěj mi,-nebo půjč flétničku svou mně ty.-Než bych já flétničku půjčil ti,-na ni radš zazpívam sám já si.-Zazpívej,zapěj,jak zpíváváš,-kdy-li ty, slavíčku,teskníváš! -Nač já ti písničky zpívat mám,-když je ty v srdci svém nosíš sám.- Zacukruj,hrdličko, cukruj mně,- nebo své varhánky propůjč mně."atd.),přes básně,věnované našim vynikajícím francouzským přátelům, až k oné,kterou si vysloužily "les Demoiselles X.Y.,belles roses pari-siennes et espagnoles"("Vzpínám oko,zírám v dál a v oči,-rozepínám náruč v touze,- květ se s květem v tanci milém točí,- žalzal vzpomínek rej

pouze... ". Jsou tu však i básně,-a nehleďme nyní na jejich formu!- které jsou

obdivuhodným,až dojemným svědectvím autorovy převeliké lásky k rodné ze-mi a neochvějné víry v její šťastnou budoucnost.Za tu lásku a za tu víru si autor zasluhuje naší dnešní pozornosti, a poděkovaní.

Dnes,po několika desítkách divně uplynulých let,a zase v cizině,s autorem "Květů národních" znovu spřádáme sny o šťastné budoucnosti,uná-šeni v pohádkový svět jeho kouzelných představ o "Résurrection de 1'In-dépendance du Royaume Tchéques (Bohéme,Moravie,Silésie,Slovaquie (de Hongrie),Lusace,Basse-Autriche (une partie)"(záhlaví knihy).

Jaroslav TRNKA.

(*) Tato chyba (schází e na konci) je i v originále.

SKLIZEŇ SATIRY EXILU. Z Výboru exilové satiry (vyjde jako 4.sv. Edice Satiry):

am : V Í D E Ň 1948. Tož,po třiceti létech zase To by ses,táto,divil asi po Graben jdu a körtnere trasse, nad děti tvých lepšími časy. po Ringu kolem parlamentu ... Ta Vídeň,tehda zavilá, Co s nim šlo za ta léta k čertu! to byla - táto - idyla.

Jiří KAVKA : STARÉ ZLATÉ ČASY.

Dny,kdy jsme doufali v svět statečný a čistý, kam zašly v šeď ? V mládí jsme mohli být alespoň komunisty. Čím však být teď ?

K U L T U R N Í P O Z N Á M K Y .

Television Opera Theatre v New Yorku předvedla v únoru novou operu skladatele Bohuslava Martina,"The Harriage".Libreto je úpravou Gogolovy komedie "Ženitba".Kritika hudební části je v americkém tisku velmi klad-ná. * (-sb-)

V měsíci dubnu narodil se Vítězslav Hálek (5.4.1835) a Julius Zeyer (26.4.1841),zemřeli F.X.Šalda (4.4.1937),Jakub Arbes (8.4.1914) a V.Brožík ( 1 5 . 4 . 1 9 0 1 ) . Dne 7.dubna 1348 založil Karel IV.pražskou univer-situ. - * - * - * -Č E T L I J S M E : D O M A ... PROF.ZDENĚK NEJEDLÝ SE DOŽIL 500 LET aneb

PAN PROFESOR v ROZKOŠNÉ UČENOSTI POHODÍ SVOU KRÁSNOU HLAVOU. Letošní 10.únor je bezesporu nejvýznamnějším hraničním datem v našem

kulturním,vědeckém i politickém životě.Toho dne bude totiž panu profeso-rovi Zdeňku Nejedlému 75 let.

Tak si myslím,ne,ne 75 let! Ale 500 let je Vám,pane profesore,jako Betlémské kapli ... *

Pan profesor (bude-li to číst) řekne s rozkošnou učeností a pohodí při tom svou krásnou a milovanou hlavou (ani nemluvě o zahrození ukazo-váčkem):"Hm, fráze!" Karel Konrád,laureát Cs.ceny míru.

* ("Květy",Praha,5.února 1953.) Dovedeme si dnes představit Bedřicha Smetanu,Aloise Jiráska,J.K.Tyla

bez tohoto tvořivě sdělného prostředkování? Jistě že ne, jako si nelze představit leninismus bez Stalina. Stanislav Lom.

(Nový Život,měsíčník Svazu čs.spisovatelů, * č.1/1953)

Mnoho se u nás mluvilo o humanismu. Ale musila přijít Říjnová revoluce, aby lidstvo opravdu mohlo v praxi poznat,co to je humanismus.

Prof.Zdeněk Nejedlý,(1935 citováno v * "Květy",Praha,5.února 1953.)

Ať tu dlouho s námi dlí drahý soudruh Nejedlý. Uvítá ho velká sláva, školy,věda,umění, národ mu ji provolává, národ,jenž se proměnil a jenž se už nedá zmást. Voláš:Nejedlý,zní:vlast.

Marie Pujmanová (Květy,Praha,5.února 1953). LIDOVÍ BÁSNÍCI TRUCHLÍ NAD STALINEM. ... a bolest,krutá bolest srdce svírá kdo žil pro lásku,pro pravdu,ten neumírá. Soudr. Jiří Davídek z Tesly,Pardubice("Zář",Pardubice,13.3.53)

HM. Já měla být v mládí učitelkou,jsem aspoň učitelkou teď v stáří a vo-

lám k mládeži československé:"Važte si co máte a veškerou sílu tělesnou i duševní věnujte jen vlasti své! Do ciziny se podívejte,ale vraťte se včas!"

A.R.(Čs.Svět,Praha,3.ledna 1953.) SABOTÁŽ.

V referátu Jan Kopecký ukázal také na vliv protistátního spiklenec-kého centra v divadelnictví a zvláště to dokumentoval na překladu Bur-jakovského hry "Lidé bděte",který pro naše divadlo pořídila žena zrádce Slánského a kde záměrně vynechala řadu velmi důležitých a podstatných částí a vět.Takto zkomolený text hrála naše divadla a nezkontrolovala si překlad podle originálu, ba dokonce takto vyšel překlad i knižně... (Literární Noviny,roč.II.,č.6.,7.2.1953)

"SPISOVATEL" V přípravě k románu Hospodáři,který letos vydá,musil Jan Drda důklad-

ně prostudovat na příklad otázku křížového osevu,jarovisace,studeného odchovu telat,dojivosti.Jezdil s Malininovou,když byla v ČSR,aby viděl, jak masíruje vemena a jak vše vysvětluje rolníkům,jarovisoval doma ječ-men a pšenici, aby mohl plynule sledovat celý proces atd. (Literární Noviny,roč.II.,č.5.,31.1.53)

... A V EXILU AŽ SE BUDEME VRACET DOMŮ ... Až se budem vracet domů jedenkrát, Odpusť moje nejmilejší muzika nam bude muset krásně hrát. že jsem ti odešel Musí zahrát píseň ze všech nejhezčí, bez slova rozloučení. až si moje srdce Až se zas sejdeme, zase jednou po letech ulehčí. dám ti to nejvroucnější po

Ať se i kámen obrací Dlouho jsi se načekala, když emigrant se navrací. snad jsi někdy zaplakala. Bude ti vesele - musejí hrát Možná,Že už jsi dávno a budem tancovat a budem se smát. nade mnou křížek udělala. Písnička z Rozhl.Svobodné Evropy (Otiskl Nár.Střed,č.31,,leden 53.)

A NAKONEC já: Větší část listu věnovali jsme tentokráte otázce mravní výzbroje a přípravy dorostu i emigrace vůbec a upozornění na úskalí tra-dičního defaitismu nebo romantického velikášství - jako kompensace malos-ti - na cestě k evropanství a světovosti.-

Prosíme naléhavě čtenáře,aby Sklizeň půjčovali též druhým - nemůžeme zatím vydavat tolik výtisků,kolik by jich bylo třeba.Na místa,odkud jsme nedostali dosud žádnou zprávu a nejsme si jisti,zda list skutečně dochází, zastavíme tímto číslem zasílání. A.V.

SEŠITY SKLIZNĚ (řídí J.K.Cibulka,c/o C.D.U.C.E.,339 East 52ud Street, New York 22,USA).Jako první sešit vyjde soubor posledních prací v exilu zesnulého spisovatele doc.Dr. Františka K o v á r n y .Rukopisy dala las-kavě k disposici paní Jarmila Kovárnová.

O Z N Á M E N Í :